obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ............................................................................................................... 3
SLOVO OTCE BISKUPA .............................................................................................. 4
INFORMACE A AKTUALITY....................................................................................... 5
NOVÉ USPORIADANIE GRÉCKOKATOLÍCKEJ CIRKVI NA SLOVENSKU ..................... 6
ŽIVOTNÍ JUBILEA...................................................................................................... 7
DĚJINY SV. UNIE: NEPOTVRZENÍ RUSI PO LYONSKÉM KONCILU ........................... 8
VÝCHODNÍ KATOLÍCI JSOU DŮLEŽITÝM MOSTEM ................................................. 10
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК ПАСХИ ............................................................. 13
НАША ВІРА: ЩО МАЄ НА МЕТІ СВЯТЕ ПИСЬМО ................................................ 14
RAVENSKÝ DOKUMENT ......................................................................................... 15
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SESTRA JUSTINA BISQUEYBURU .. 17
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MICHAELA V PŘEROVĚ ..................................... 20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. IVAN ZIATYK ............................................................... 21
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
v tomto čísle vám přinášíme netradičně krátké rozhovory s několika osobnostmi. Při příležitosti
oslavy narozenin našeho o. biskupa Ladislava jsme měli možnost
oslovit i některé české a moravské
biskupy, kteří se jí zúčastnili. Každému z oslovených jsme položili
stejnou otázku a jaké byly odpovědi biskupů a dalších významných osobností, si můžete přečíst
na následujících stránkách. Obzvlášť nás přitom potěšilo, že někteří z nich, jako třeba olomoucký
arcibiskup Jan Graubner, uvedli,
že jsou o životě řeckokatolické
církve v České republice informováni i díky našemu časopisu.
Další významnou událostí uplynulých týdnů je změna uspořádání řeckokatolické církve na Slovensku. Přinášíme proto podrobnější aktuality o nových eparchiích a nové řeckokatolické metropolii, které jsou nám historicky a geograficky nejbližší.
Rádi bychom upozornili také
na řeckokatolické bohoslužby, které se nově začaly sloužit v Přerově.
Přinášíme proto informace o historii přerovského kostela sv. Michaela archanděla, kde se každou neděli v 16.00 hodin schází naši věřící
ke svaté liturgii.
Přejeme vám příjemné a zajímavé čtení a těšíme se v květnu s
vámi opět na shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři
Exarchátu, když
slavíme každoročně veliké svátky Paschy, tak
si na jedné straně vždycky uvědomujeme nesmírnost události, kterou si slavnostně připomínáme, ale v souvislosti s tím i naši ubohost a hříšnost, jež byla její příčinou. Tento
rozdíl vždycky patří spolu. „Kde
se však rozmnožil hřích, tam se
v míře daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20), říká svatý Pavel.
Uvědomujeme si velikost Boha a
bídu člověka. To platí ale jenom
potud, pokud je člověk od Boha
oddělen a chce se mu vzpírat, čímž
škodí jenom sebe. Když se však
člověk spojí s Bohem, když přijme
jeho nabídku milosti, odpuštění a
spasení, stává se i on adoptivním
Božím synem. Klíčem k tomu všemu je událost dobrovolného utrpení Ježíše Nazaretského za nás,
jeho ukřižování a smrt, a nakonec
jeho vzkříšení. Vzkříšení je v tom
všem zásadní událostí. Protože
utrpení pominulo, i smrt byla
přemožena, jenom vzkříšení zůstává na věky.
4
Písmo dokazuje, že ne víra je
základem vzkříšení, ale naopak
vzkříšení je základem víry. „Jestliže Kristus nevstal, marné je naše
kázání, marná je vaše víra“ (1 Kor
15,14.17), připomíná apoštol svatý
Pavel. Radost ze Vzkříšení, kterou
nám už nikdo nemůže vzít, je silou
i pro naše dočasné pozemské putování, jehož smyslem je dojít bez
úhony do konečného cíle. Ježíšovo
vzkříšení, které je zárukou i našeho vzkříšení, je tělesné, jako byla
tělesná i jeho smrt. Tak jako u Ježíše, i naše vzkříšené tělo na konci
věku už nebude tělo smrtelné, ale
proměněné k obrazu nebeského
člověka (1 Kor 15,35nn).
Všem čtenářům ze srdce přeji
pokoj a radost ze Zmrtvýchvstání
našeho Pána a žehnám
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
Z exarchátu
• Dne 21. ledna 2008 proběhla v katedrále sv. Klimenta v Praze ekumenická bohoslužba za účasti nejvyšších představitelů křesťanských církví a společenství.
Předsedajícím byl apoštolský exarcha
Ladislav Hučko. Bohoslužby se zúčastnilo 6 katolických biskupů, nejvyšší představitelé Církve bratrské, Církve československé husitské, Slezské církve evangelické, Českobratrské církve evangelické, Starokatolické církve, Ekumenické
rady církví, Husitské teologické fakulty,
Armády spásy a další významní hosté.
• 60. narozeniny oslavil 16. února 2008
apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Na
slavnostní bohoslužbě, které se zúčastnilo pět diecézních biskupů Čech a Moravy, předal jubilantovi apoštolský
nuncius Diego Causero osobní požehnání od Svatého otce Benedikta XVI.
• Český rozhlas 2 odvysílal dne 17. února 2008 v přímém přenosu řeckokatolickou liturgii, kterou v chrámě sv. Kosmy
a Damiána sloužil pražský děkan a rektor chrámu o. Kornel Baláž. Promluvu
pronesl generální vikář o. Milan Hanuš,
který v ní zdůraznil potřebu pečovat
především o zdraví ducha.
• Apoštolský exarcha L. Hučko se ve
dnech 17. - 23. února 2008 zúčastnil
spolu s dalšími českými a moravskými
biskupy duchovních cvičení. Ty proběhly ve Vranově u Brna a vedl je
kardinál Jozef Tomko, bývalý prefekt
Kongregace pro evangelizaci národů.
• Řeckokatolická církev v Hradci Králové chystá stavbu nového kostela.
Dřevěná stavba by měla vyrůst před
poliklinikou na Benešově třídě. Nabíd-
ku pozemku pro účely církevní zástavby musí ještě schválit zastupitelé Magistrátu.
Ze života církve
• Dne 30. ledna 2008 zřídil papež Benedikt XVI. na Slovensku novou řeckokatolickou metropolii (arcibiskupství) se sídlem v Prešově. Prvním
metropolitou byl jmenován dosavadní
prešovský biskup Ján Babjak, SJ. Ve
stejný den papež povýšil košický
apoštolský exarchát na eparchii (biskupství). Prvním eparchou se stal košický exarcha Milan Chautur, CSsR.
Papež zároveň ustanovil novou bratislavskou eparchii vyčleněním z prešovské eparchie a za nového biskupa
jmenoval dosavadního bratislavského
faráře Petra Rusnáka.
• V lednu 2008 zřídil kardinál Lubomír
Husar, arcibiskup Lvova, se souhlasem
synody ukrajinské řeckokatolické církve nový arcibiskupský exarchát, nazvaný Volyňský, který se nachází na severozápadě Ukrajiny se sídlem ve městě
Luck. Synoda zvolila za nového exarchu rektora velkého semináře ve městě
Ternopil - Zboriv o. Jozafáta Olega
Hoveru. Nový biskup, který se narodil
v roce 1963, studoval na Papežském
východním institutu pastorální teologii.
• Dne 27. března bude konsekrován
nový biskup rusínské eparchie ve Van
Nuys (USA) P. Gerald Nicholas Dino
pocházející z kléru eparchie v Passaicu (USA), kam byl jmenován dosavadní biskup z Van Nuys J. E. William Charles Skurla.
vf
5
NOVÉ USPORIADANIE GRÉCKOKATOLÍCKEJ CIRKVI NA
SLOVENSKU
Gréckokatolícka cirkev oslávila 30. januára sviatok Troch svätých svätiteľov – sv. Bazila Veľkého, sv. Gregora Teológa a sv. Jána Zlatoústeho.
Práve na tento sviatok Svätý Otec Benedikt XVI. zriadil Gréckokatolícku
metropoliu so sídlom v Prešove. Za prvého gréckokatolíckeho prešovského
arcibiskupa a metropolitu vymenoval doterajšieho prešovského sídelného
biskupa Mons. Jána Babjaka, SJ, ktorý sa prešovským biskupom stal 6. januára 2003 v Bazilike sv. Petra v Ríme.
Zároveň Svätý Otec Benedikt XVI. 30. januára 2008 povýšil Košický
apoštolský exarchát na Košickú eparchiu. Za prvého košického sídelného
biskupa vymenoval doterajšieho košického apoštolského exarchu Mons.
Milana Chautura, CSsR, ktorý prijal biskupskú vysviacku 29. februára 1992
v Prešove. Do roku 1997 bol pomocným biskupom v Prešove a za košického apoštolského exarchu ho menoval Ján Pavol II., keď vyčlenením z Prešovskej eparchie zriadil 21. februára 1997 Košický apoštolský exarchát.
Dňa 30. januára 2008 Svätý Otec Benedikt XVI. zároveň vyčlenením z
Prešovskej eparchie ustanovil novú
gréckokatolícku eparchiu so sídlom v
Bratislave – Bratislavskú eparchiu. Za
prvého gréckokatolíckeho bratislavského sídelného biskupa vymenoval
Mons. Petra Rusnáka, doterajšieho
bratislavského farára a dekana. Narodil sa 6. septembra 1950 v Humennom. Pochádzá z kňažskej rodiny.
Kňažské svätenie prijal 14. júna 1987.
Jako biskupské heslo si zvolil vetu
„Maranatha!“ (Pane, prídi!). Jeho slavnostné svätenie sa uskutečnilo v sobotu 16. februára 2008 v Prešove, hlavným svätiteom bol Leonardo kardinál
Sandri.
Bratislavská eparchia spolu s košickou eparchiou boli začlenené do prešovskej gréckokatolíckej metropolie sui iuris (svojho práva).
Svätý Otec Benedikt XVI. novým kánonickým usporiadaním Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku zavŕšil 190 ročnú etapu histórie Prešovskej
6
eparchie, ktorá bola vyčlenená z Mukačevskej eparchie a zriadená 22. septembra 1818 bulou Relata semper pápeža Pia VII.
Už 2. septembra 1937 vyjadril pápež Pius XI. vo svojej bule Ad ecclesiastici regiminis incrementum plán nového usporiadania katolíckej cirkvi
slovami: „akonáhle to bude možné uskutočniť, zriadi Apoštolský Stolec v
Československej republike dve nové metropolitné sídla, jedno latinského obradu a druhé východného obradu“.
Gréckokatolíci na Slovensku si tohto roku pripomínajú 40. výročie od
obnovenia Gréckokatolíckej cirkvi v bývalom Československu v roku 1968.
Po osemnástich rokoch prenasledovania, kedy bola táto cirkev od roku
1950 totalitným režimom postavená mimo zákon a nemohla verejne pôsobiť, bola jej činnosť v roku 1968 opäť legalizovaná.
Vytvorenie Gréckokatolíckej metropolie a dvoch nových gréckokatolíckych eparchií vníma Gréckokatolícku cirkev na Slovensku ako historickú a
nadčasovú udalosť, ako veľké vyznamenanie a ocenenie jej osobitného
svedectva o jednote s Rímskou cirkvou počas prenasledovania totalitným
režimom v päťdesiatych rokoch 20. storočia.
spracované podľa materiálov gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku
ŽIVOTNÍ JUBILEA
Dne 26. února 2008 oslavil Jeho Eminence Lubomír kardinál Husar
vyšší arcibiskup kyjevsko-haličský 75. výročí svého narození. Redakce se připojuje k četným gratulantům a vyprošuje Boží požehnání do dalších let k vedení celé Ukrajinské řeckokatolické církve.
На мнHгаz лёта‚ владhко!
Vladyka Ivan Ljavinec titulární biskup akalisenský a emeritní exarcha Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve v České republice se dožije významného jubilea 85 let dne 18. dubna 2008.
Přijměte, otče vladyko, od redakce upřímné blahopřání s ujištěním
o naši stálé modlitbě za Boží požehnání pro Vás do dalších let.
На мнHгаz лёта‚ владhко!
7
DĚJINY SV. UNIE: NEPOTVRZENÍ RUSI PO LYONSKÉM KONCILU
V dnešním pravoslaví se uvádí jako skutečnost, že Kyjevská Rus následovala v rozkolu Byzanc hned v roce 1054, ale historická fakta jsou jiná. První
čtyři kyjevští metropolité od roku 988 byli sice ustanovování konstantinopolským patriarchou, ale s tím, že po instalaci již byli oprávněni spravovat ruskou církev zcela samostatně. Metropolita Hilarion (1051 – 1068) byl dokonce
ustanoven synodou ruských biskupů a uznán velikým knížetem Jaroslavem
(1019 – 1054) bez spolupůsobení patriarchy. Stalo se to zřejmě proto, že biskupové nechtěli vstoupit do společenství s Michaelem Kerulariem, který již
počínal rozkol s Římem. Zajímavý je fakt, že papežská mise směřující do Konstantinopole s cílem urovnání bolestného rozkolu si vybrala okružní cestu
přes Kyjev, kde byla přivítána velikým knížetem a ruským duchovenstvem se
všemi poctami. Právě v Kyjevě došlo k důležitému setkání mezi papežským
legátem kardinálem Humbertem a vyslanci císaře Konstantina, kteří prosili
papežského vyslance o předání kopie dekretu exkomunikujícího Kerularia.
Kníže Izjaslav (1054 – 1078) poslal svého syna Jaropolka k papeži Řehořovi
VII. s prosbou za ochranu proti svým nepřátelům a sliboval, že svou říši od
něho převezme jako léno. Svatý otec odpověděl listem, v němž přijal Ruskou
říši za léno sv. Petra, a svým politickým vlivem zjednal knížeti ochranu a nápravu škod. Po smrti Hilariona, který se nikdy ani slovem nezmínil o údajných
teologických a liturgických sporech, jmenoval konstantinopolský patriarcha
metropolitou v Kyjevě řeka Georgia (1068 – 1080). Od této doby zůstala Kyjevská metropole na Konstantinopoli závislou. Zaujímala ve schematismech 70.
místo, těšila se však výsadě, že patriarchové užívali k jejím metropolitům pečetí olověných, kdežto k jiným metropolitům voskových. Jedinými exponenty
konstantinopolského patriarchátu na Rusi bylo řeholní duchovenstvo. Četní
Řekové a Bulhaři, prostí mniši i představení, pobývali na území Rusi. Právě
v klášterním zátiší, především pečorské lávry vznikaly od konce 11. století nejzuřivější protilatinské texty. Jedním z nich je známá Pověst minulých let, o níž
F. Konečný napsal, že je to dílo, „v němž šílená nenávist k «latinství» soupeří s neslýchanou teologickou nepoctivostí“. Naopak metropolité, i když byli
jmenováni z Konstantinopole, využívali svého práva samostatné správy ruské
církve ve prospěch sv. Unie. Papež Urban II. poslal k metropolitovi Efremovi
(1090 – 1096) poselství, jehož následkem bylo na Rusi zavedení svátku přenesení ostatků sv. Mikuláše do Bari (9. května), který Řekové odmítli.
Papežové měli stále Rusko na zřeteli a chtěli, aby zůstalo katolickým.
Když dobyli křižáci roku 1204 Konstantinopol, napáchali zde řadu ukrutností. Svatý otec Inocenc III. byl postaven do prekérní situace, protože patriarcha
a jeho duchovenstvo se s Římem nesjednotili a tak byl nucen křižákům od-
8
pustit. Nově založené Latinské císařství a latinský patriarchát již přijal jako
hotovou věc, zanaříkal však, že „musí s hanbou a se zármutkem vyznat, že
čin vykonaný k dobrému prospěchu Církve, bude Církvi na škodu a zločiny
spáchané křižáky v Konstantinopoli budou Řekům překážkou pro návrat
k jednotě s Apoštolskou Stolicí“. Papež psal ihned haličskému knížeti Romanovi, aby zachoval sv. Unii, ale ruští biskupové se patrně ze strachu před latinizací, postavili na odpor. Inocenc III. jim tedy roku 1208 poslal list, kde
uvádí, že Řekové se z Římem sjednotili, ať tedy oni udělají totéž. Vypravil
k nim zvláštního legáta kardinála kněze od sv. Vitala, který dosáhl toho, že
kyjevský metropolita Matouš (1200 – 1220) se papežovu listu neprotivil.
Apoštolskou Stolicí původně nezamýšlené zřízení latinského patriarchátu
v Konstantinopoli si ovšem vynutilo nové kanonické uspořádání tak, aby
nevznikalo materiální schizma a nepůsobili na jednom území dva sídelní
biskupové. Tato právní skutečnost je zakotvena v 9. kánonu čtvrtého lateránského koncilu z roku 1215, který stanoví, že na území, kde byl ustanoven
biskup latinského obřadu, mohl působit v řeckém obřadu pouze biskup, který byl ustanoven jako obřadový vikář biskupa latinského. Dnešní stav, kdy
se kanonická území biskupů jednotlivých obřadů překrývají, působí leckdy
praktické potíže při duchovní správě a může docházet i ke kompetenčním sporům. Nejednalo se tedy v žádném případě o zákon represivní nebo mocenský, ale sledoval dobro věřících, tak jak je ve své pastýřské moudrosti chápal
vynikající právník Svatý otec Inocenc III. Konečně ten samý kánon stanoví,
aby biskupové pečovali o kázání v mateřské řeči věřících, nebyl to tedy ani
zákon latinizační. Na Kyjevské Rusi, která zůstávala ve sv. Unii, nastal obřadový problém po smrti metropolity Matouše, protože v Konstantinopoli patrně nebyl pod latinským patriarchou žádný světící biskup řeckého obřadu.
Nakonec po čtyřleté sedisvakanci byl v nesjednocené Niceji pro Kyjev vysvěcen metropolita Cyril (1224 – 1233). Ten však vyslal k papežskému legátu Vilémovi posly, kteří ho žádali o poučení, protože Rus je hotova zříci se všech
bludů. Papež Honorius III. poslal do Kyjeva list nadepsaný „Universis regibus Russiae“ (Všem králům ruským), ve kterém se jich táže, zda si přejí mít
legáta, jehož poučením by se ke katolické víře přiznali.
Po Rusku se tou dobou potulovalo dost dobrodruhů převlečených za
kněze a řeholníky, kteří šálili lid. Svatý otec Řehoř IX. nařídil tedy polským
dominikánům pod vedením sv. Hyacinta Odrowaže zakročit proti takovým
podvodníkům autoritou Apoštolské Stolice a povolil jim udílet 40 dní odpustků pro všechny, kdo vyslechnou jejich kázání. Působili zde čtyři roky a
založili dva kláštery (v Kyjevě a v Haliči), ale velikého zdaru se nedopracovali, protože náleželi k obřadu latinskému. Nicméně Řehoř IX. viděl nápravu
poměrů na Rusi pomocí latinských kněží jakožto jedinou možnost a svěřil
9
péči nad ruskými katolíky polským biskupstvím ve Wroclavi, Krakově, a
Lubusu. Rolu 1231 napomínal jednoho ruského knížete (asi Daniela Haličského), který byl ochoten přiznat se ke katolické víře, aby přijal latinský obřad. Rodiny latiníků žijících v Moskvě vzal papež roku 1234 do své ochrany.
Neštěstím pro Rus se stali Tataři, kteří ji svým vpádem rozdělili na dvě části. Na východě se šířil rozkol, na západě se však po dlouhou dobu zachovaly
dobré poměry k Římu. Pod útoky mongolských nájezdníků lehlo v troskách
knížectví rjazaňsko-muromské, úplně bylo spáleno knížectví vladimírské,
smolenské a černihovské. V říjnu 1240 stanuli Tataři pod hradbami Kyjeva,
který byl po krátké a zoufalé obraně dobit. Zde působil nesjednocený metropolita Cyril II. (1242 – 1281). Na titul metropolity Kyjevského si však činil nárok i
uniatský prelát Petro Akerovič, který se roku 1245 účastnil prvního lyonského
koncilu. Zde zpověření knížete Daniela referoval o tatarské ukrutnosti, kterou
Svatý otec Inocenc IV. již při zahájení sněmu nazval jednou z pěti bolestí svého
srdce. Daniel žádal Svatého otce o pomoc proti Tatarům a o propůjčení královské koruny, za což sliboval se svými biskupy uznání papežského primátu. Na
prosbu knížete povolil papež listem z roku 1248 na Rusi zachovávat řeckoslovanský obřad, pokud se katolické víře neprotiví. Daniel byl roku 1255 papežským legátem Opisonem korunován v Drohičině v městě na Buhu na dědičného ruského krále, přičemž Svatý otec Alexandr IV. potvrdil Rus jako papežské léno. Po celý tento čas byli Rusové katolíky a Kyjevská Rus byla patrocinium beati Petri. Žel Daniel nebyl unii věrný a již roku 1257 ji zrušil. Papež
pak vybízel biskupy olomouckého a vratislavského, aby církevními tresty neposlušného knížete k jeho povinnosti přivedli, ale vše nadarmo. Na druhém
lyonském koncilu, který v roce 1274 ustanovil sv. Unii s Řeky, již tuto nikdo
z ruských biskupů nepotvrdil. Teprve v budějovickém zlomku staročeské Alexandreidy z konce 13. století je uváděn ve verších 230 – 233 tento výčet pohanů:
Leč buď Litva leč Tateři
kakž sú menováni kteří
Besermené nebo Prusi
leč nepotvrzení Rusi.
Jan Klobušický
VÝCHODNÍ KATOLÍCI JSOU DŮLEŽITÝM MOSTEM
Únorových oslav 60. narozenin o. biskupa Ladislava Hučka se zúčastnili mnozí biskupové českých a moravských diecézí a další známé
a významné osobnosti zdejšího církevního života. Některých z nich
jsme se zeptali, jakou roli mohou sehrát východní katolíci v ekumenických snahách církve.
10
• Kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský:
Východní církve vytvářejí především určitou pluralitu v katolické církvi.
Myslím si, že my katolíci bychom si měli uvědomit, že církev katolická není
jen římskokatolická, ale že je to pluralita a velké spektrum starých východních etnických církví. Já jsem členem Kongregace pro východní církve. Tam
jsem je najednou objevil a styděl jsem se za to, že jsem viděl katolickou církev
jen takto úzce. Takže pro mě je exarchát připomínkou, jak bychom měli rozšířit svůj pohled a trochu s nadsázkou řečeno, jak udělat ekumenizmus napřed
v katolické církvi...
• Jan Graubner, arcbiskup olomoucký, předseda ČBK:
Východní katolíci mají těžkou roli. Musejí totiž vnímat, že jsou viděni z
jedné strany jako překážka ekumenizmu, z druhé naopak jako most. To je
pro společenství východních katolíků náročné. Oni musí být tím mostem a
musí nést pokorně i to, že to některými není přijímáno. Znamená to, že
musejí do toho vztahu vnášet více lásky, která může vztahy proměnit. Protože ekumenizmus není jen diplomacie, není to jenom otázka organizací,
jednání, schůzí, konferencí a odborných pojednání, ale je to z velké částí
podle mého názoru především otázka lásky. My jsme uvěřili, že Bůh je
Láska. A budeme-li vnášet do vztahu lásku, tak tam vnášíme Boha, jsme v
Bohu a snad najdeme i řešení všech ostatních otázek. Když ve vztahu není
láska, nefunguje tam nic.
• František Václav Lobkowicz, OPraem, biskup ostravskoopavský:
Bylo velkým přáním Jana Pavla II. spojit Východ se Západem. Měl
jsem tu odvahu přečíst celou knihu Svědek naděje a tam jsem pocítil, jak
papežovi opravdu šlo o to, aby k jakémusi sjednocení nebo aspoň sblížení
došlo. Vím, že je to asi obtížné, protože svoji roli hraje historický vývoj.
Ale věřím, že Ježíšova prosba "Ut omnes unum sint" (Aby všichni jedno
byli), jednou dojde naplnění a že k té jednotě dojde. Protože každé rozdělení je trošičku chybou.
Z východní liturgie je zjevné produševnění, duchovnost a myslím, že to
zcela určitě může být obohacující. Jde o obohacení navzájem a uvědomme
si, že i ten druhý mě může obohatit.
• František Radkovský, biskup plzeňský:
Východní katolíci sehrávají roli mostu. Vím, že to často není snadné,
ale důležité je, aby ještě nesjednocení východní křesťané viděli, že sjednocení z nich neudělá třeba latinské katolíky, ale že zůstane zachován charakter jejich ritu. Je potřeba, aby se tento model objevil jako naděje pro
ostatní, jako možné řešení. Jako velmi důležitý úkol do budoucna.
11
• Jiří Kopejsko, O.Cr., velmistr Rytířského řádu Křížovníků s
červenou hvězdou:
Já si nesmírně vážím řeckokatolíků, toho, co vytrpěli, že zůstali věrní
papeži a zachovali si nepoškozené učení. Proto je mám rád. Před nějakou
dobou jsem se zúčastnil přenášení ostatků mučedníka Romži v Užhorodě.
Já a jeden nuncius jsme byli celá západní církev, která na té slavnosti byla
a trochu jsem se za to styděl... Jsem samozřejmě pro ekumenizmus, ale
stále rozlišuji pravost učení katolické církve a chyby těch druhých. Je potřeba říkat: mám tě rád a pomůžu, přesto že...
• Max Kašparů, jáhen a psychiatr:
Vidím v tom jednoznačnou výhodu. Východní a západní katolíci, to je
ukázka toho, že to spolu jde. Znám to z poměrů na východním Slovensku, kde
západní a východní si navzájem nezávidí a velice dobře si vyhovují. Já si myslím, že by se to mohlo ukazovat jako příklad toho, jak to má v praxi fungovat.
Pokud jde o ekumenizmus, jsem zastáncem toho, abychom hledali
nejdřív jednotu s těma, kdo mají s námi, tedy s římskokatolíky a řeckokatolíky, apoštolskou posloupnost. Měli bychom se více soustředit na pravoslaví, protože tam máme apoštolskou posloupnost. Rozmělňování ekumenických sil na drobné církvičky kolem nás je náročné, protože to bude
trvat dlouhá léta. Vidím, že Východ a Západ dokáží fungovat v praxi. Žádná teorie, praxe je tady!
Viera Folkmanová
12
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК ПАСХИ
“Вчора я розпинався з Христом, сьогодні прославляюся з Ним. Вчора я
вмирав з Ним, сьогодні оживаю з Ним. Вчора я погребнувся з Ним, сьогодні
воскресаю з Ним.”
Св. Григорій Богослов
До святкування празника Пасхи приготовляємося Святим Великим
Постом, який завершується тижнем, що має назву “великий” або “страсний”.
Найбільш величні відправи і зворушливі обряди цього тижня є у Велику
П´ятницю. В їх осередку стоїть плащаниця, якій віддаємо особливий
прилюдний культ і поклоніння. Плащаниця нам представляє простирало, в
якому було завинене мертве Тіло Ісуса Христа, коли Його зложено до гробу.
Є це ікона зложення Ісуса Христа до гробу. На плащаниці кривавими
літерами написана історія спасіння людського роду.
Первісний звичай був у Велику П´ятницю почитати Святий Хрест.
Плащаницю у обряді Великої П´ятниці Східня Церква не знала майже
півтора тисячі літ. Щойно в 16-му столітті обряд положення плащаниці
входить у практику і стає звичаєм нашої Церкви. В часі 17-18 віків стає
почитання св. плащаниці загальною практикою в цілій Східній Церкві. Тепер
на плащаниці крім ікони Ісуса Христа в гробі, приходять ще особи Божої
Матері, Йосифа з Ариматеї й побожних жінок, що брали участь у похороні
Ісуса Христа. А довкола плащаниці є слова тропаря Великої П´ятниці:
“Благообразний Йосиф з дерева знявши Пречисте Тіло Твоє, плащаницею
чистою обвив, і пахощами покривши, у гробі новім положив.”
Обряд виносу й положення св. плашаниці відбувається на Вечірні Великої
П´ятниці. Несе її священик на своїх плечах і покладає на осібний до того приготований стіл прикрашений квітами і лампадами. В часі трикратного співу
“Благообразний Йосиф...” усі на колінах приступають до св. плащаниці і побожно
цілують. Поклоніння і цілування плащаниці це для наших вірних глибоке духовне
переживання і нагода відновити свою віру й любов до Ісуса Христа. Плащаниця
буває виставлена до прилюдного почитання аж до Воскресної Утрені.
Неділею Святої Великої Пасхи розпочинається тиждень, що має назву
“світлий”. У нас цей радісний празник означається ще словом Великдень, бо
цей день є великий своєю подією, своїм значенням і своєю радістю.
Слово Пасха походить з єврейського “песах”, що значить “перехід”, на спомин визволення жидів з Єгипту. Для апостолів і перших християн “пасхаперехід” стала символом подвійного переходу Ісуса Христа – від життя до смерті
і від смерті до життя, і вони святкували разом із жидами свою Пасху сумну
сполучену з постом, бо вона була для них річницею Христових мук і смерті.
В 2-му віці поруч хресної Пасхи починає також у практику входити і
радісна Пасха в честь Христового Воскресіння, яку святкували в неділю по
жидівській Пасці. Тому, що раз більше змінявся погляд на сам характер
свята, почався між християнами спір про сам день святкування Пасхи. Собор
у Нікеї 325 р. цей спір закінчив і вирішив, що всі християни мають
13
святкувати празник Пасхи не за жидівським звичаєм, але в неділю по першій
весняній повні місяця, по веснянім зрівнянні дня й ночі.
На протязі 4-5 віків святкування празника Пасхи продовжується з одного
дня на цілий тиждень, що його звуть “світлій”.Яке значення Христове
Воскресіння має для нас? Є то фундамент нашої віри і певна запорука, що і
ми колись воскреснемо до нового і вічного життя, як співаємо в радіснім
воскреснім тропарі: “Христос воскрес із мертвих, смертю смерть подолав, і
тим, що в гробах, життя дарував.”
о. Юліян Катрій, ЧСВВ
НАША ВІРА: ЩО МАЄ НА МЕТІ СВЯТЕ ПИСЬМО
Святе Письмо не є книгою природознавчою, ані не має на меті давати
точні наукові природознавчі дані. Напр., створення світу в Біблії описане
коротко. Не було метою Святого Письма описати подію творення світу,
чоловіка, його жінки з подробицями, як те все сталося. Метою опису подій в
Святому Письмі було лише вказати, що світ і перших людей створив БОГ.
Отже, Святе Письмо не має метою науково й природописно описувати
створення світу й перших людей, але створення подає лише образово з метою
вказати на Сотворителя, Творця.
Святе Письмо не є підручником природопису. Не треба в нім шукати природні науки. Отже, Святе Письмо не вчить, коли постав світ, не вчить, як постав
– це все є справою науки – воно дає нам лише основну думку. Бог є Творцем
світу . Описання створення є лише літературна форма, якою та правда є висловлена, щоб її зрозуміли тодішні люди. Це є величання Бога, Творця. Наведеним описанням Святе Письмо хоче лише старовіковим людським способом
сказати: світ не постав сам від себе, але є від Бога. Бог створив світ з нічого.
Отже, у Святому Письмі не треба шукати те, що Бог нам не думав об´явити.
Біблійне оповідання про створення світу – є прославленням Бога Творця.
Або візьмім створення людини. Святе Письмо не має метою пояснити, як
постала людина – це є справою науки. Святе Письмо лише нам об´явлює, що
людину створив Бог. Тут не важливе те, чи створив його з глини, землі або
інакше, важливе є знати те, що говорить Святе Письмо: людина стала
людиною “як в неї Бог вдихнув дих життя”. Отже, про створення людини
Святе Письмо говорить лише те: людину створив Бог.
Також Святе Письмо не має метою говорити, як постала жінка, але що є
жінка. Святе Письмо говорить, що й жінка є якраз людиною, як чоловік. Тим
висловлено рівність чоловіка й жінки. Тому, коли Адам говорить: “Це є тіло з
мого тіла”, хоче тим сказати: “Єва є якраз так людиною, як я.” В нашій добі
це є нам ясне, але перед тисячоліттям, коли святописець писав ті рядки про
постання жінки, були інші погляди. На уведених прикладах ми лише хотіли
вказати, що Святе Письмо не має на меті вчити історію ані природу, і не
треба в ньому шукати того, що Бог не мав на меті об´являти. Господь Бог
об´явив нам лише те, що потрібне до нашого спасіння.
о. Степан Пап
14
RAVENSKÝ DOKUMENT
Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů
Následující text je originální anglické znění « Ravenského dokumentu »,
který byl projednán a jednomyslně schválen členy Společné mezinárodní
komise pro náboženský dialog mezi Římskokatolickou církví a Pravoslavnou církví při desátém plenárním zasedání této komise probíhajícím
v Rveně ve dnech 8. 14. října 2007. Tento dokument představuje výsledek
práce komise a neměl by být chápán jako oficielní prohlášení nauky Církve.
Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů pořídila překlady tohoto textu do italštiny, francouzštiny a němčiny.
Společné mezinárodní komise pro náboženský dialog mezi
Římskokatolickou církví a Pravoslavnou církví
Ekleziologické a kanonické důsledky
svátostné povahy Církve
Církevní společenství, konciliarita a autorita
Ravena 13. října 2007
Úvod
1. « Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal » (Jan 17,21). Vzdáváme díky
trojjedinému Bohu, který nás shromáždil – členy Společné mezinárodní
komise pro náboženský dialog mezi Římskokatolickou církví a Pravoslavnou církví – tak, abychom mohli dát společnou odpověď poslušni modlitby
Ježíšovy. Jsme si vědomi, že jsme náš dialog obnovili ve světě, který se
v poslední době hluboce změnil. Procesy sekularizace a globalizace a výzva
vznesená na nových setkáních mezi křesťany a věřícími jiných náboženství
vyžadují, aby učedníci Kristovi vydávali svědectví o jejich víře, lásce a naději s novou naléhavostí. Nechť Duch nejvyššího Pána uschopní naše srdce
a mysli, abychom vydali plody jednoty ve vztahu mezi našimi církvemi
tak, abychom společně mohli sloužit jednotě a míru pro celou lidskou rodinu. Nechť nás ten samý Duch vede k plnému vyjádření tajemství církevního společenství, abychom vděčně uznali, že podivuhodný Boží dar světu,
tajemství, jehož krása obzvláště vyzařuje ze svatosti světců, k němuž jsou
všichni povoláni.
15
2. Následující plán byl přijat při prvním setkání na Rhodu v roce 1980,
Společná komise začala apelovat na tajemství církevní koinonie ve světle tajemství Nejsvětější Trojice a Eucharistie. To umožňuje hlubší porozumění
církevnímu společenství, jak na úrovni místního společenství kolem svého
biskupa, tak na úrovni vztahů mezi biskupy a mezi místními církvemi,
jimž jednotlivě předsedají, ve společenství s jedinou Církví Boží rozprostřenou po celém světě (srov. mnichovský dokument, 1982). Aby se objasnila
povaha společenství, Společná komise podtrhuje vztah existující mezi vírou, svátostmi – zvláště třemi svátostmi křesťanské iniciace – a jednotou
Církve (srov. dokument z Bari, 1987). Podle nauky o svátosti svěcení ve svátostné struktuře Církve, Společná komise jasně označila úlohu apoštolské
posloupnosti jakožto záruku koinonie v celé Církvi a ve spojitosti s apoštoly
pro každou dobu a místo (srov. dokument z Valama, 1988). V letech 1990 –
2000 byl hlavním námětem společných diskuzí komise « uniatismus » (balamandský dokument, 1993; Baltimore, 2000), námět, kterému budeme muset
v nejbližší budoucnosti nadále věnovat zřetel. Nyní se budeme věnovat
tématu vyzvednutému v závěru dokumentu z Halama a přemýšlet o církevním společenství, konciliaritě a autoritě.
3. Na základě vzájemných ujištění naší společné víry nyní musíme odvodit ekleziologické a kanonické důsledky svátostné povahy Církve. Když
eucharistie ve světle trojičního tajemství ustanovuje měřítko církevního života jakožto celku, jak institucionální struktury viditelně obrážejí tajemství
této koinonie? Když jedna a svatá Církev je uskutečněna v každé z místních
církví obojím, tj. slavením eucharistie a zároveň koinonií všech církví, jak se
projevuje v životě Církve tato svátostná vazba?
4. Jednota a rozmanitost, vztah mezi jedinou Církví a mnoha místními
církvemi, podstatný vztah Církve, také nastoluje otázku vztahu mezi autoritou patřící ke každé církevní instituci a konciliaritou, jež vyplývá z tajemství církevního společenství. Jelikož termíny « autorita » a « konciliarita »
mají velice široký rozsah, musíme předem definovat způsob, jak je chápeme my.1
pokračování
Pravoslavní účastníci cítí jako důležité zdůraznit, že použití termínů « Církev », « univerzální
Církev », « nedělitelná Církev » a « Tělo Kristovo » v tomto dokumentu a v podobných dokumentech vydaných Společnou komisí žádným způsobem nepodkopává sebepochopení Pravoslavné církve jako jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, o které hovoří nicejské krédo.
Z katolického hlediska platí stejné sebeuvědomění: jedna, svatá, katolická a apoštolská Církev
« subsistuje v Katolické Církvi » (Lumen Gentium, 8); to nevylučuje přiznání, že prvky pravé
Církve jsou přítomny mimo katolické společenství.
1
16
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SESTRA JUSTINA
BISQUEYBURU A ZJEVENÍ ZELENÉHO ŠKAPULÍŘE
Nemáme však všichni takovou rytířskou hrdinnost jako sv. Maxmilián
nebo P. Antonín a naše nejmilostivější Matička vědoma si naší křehkosti
nám dává ještě snadnější cestu k duším, které je potřeba obrátit. Druhou
mimořádně omilostněnou řeholnicí Kongregace Dcer Božské Lásky byla
sestra Justina Bisqueyburu. Narodila se 11. listopadu 1817 ve vesničce
Mauleon v dolních Pyrenejích ve Francii. V roce 1839 vstoupila k vincentkám. O jejím životě před vstupem do řehole toho mnoho nevíme. Sestra
Justina oproti nenápadnému životu sv. Kateřiny Laboure však v kongregaci vynikala svou pozicí. Nejdříve sloužila Bohu v Blangy, kde vyučovala
na škole. Dále pak působila v Konstantinopoli, v Paříži a v Alžíru, kde řídila vojenské nemocnice. V roce 1867 strávila tři dny a tři noci na válečném
poli u Mentany v Itálii, tehdy řídila římský lazaret pro zraněné vojáky. Papež bl. Pius IX. jí osobně projevil uznání její statečnosti, když ho právě doprovázela na procházce ve Vatikánských zahradách. Roku 1868 se setra
Justina vrátila do Francie, aby nastoupila službu v nemocnici v Carcassone.
Zde zůstala až do své smrti roku 1903. Kdo ji znali, dosvědčili, že byla
„velmi inteligentní, bystré a horlivé povahy s osobním zájmem o všechny záležitosti domu, navštěvovala nemocné v jejich pokojích, pro každého měla slovo povzbuzení a zasvěcovala se neúnavné službě Bohu a chudým.“
Na počátku zasvěceného života sestry Justiny stojí dvě události. Na své
cestě za povoláním z Pyrenejí z města Pau do Paříže se setkala s otcem
Aladelem, jejím budoucím spirituálem, který měl též na starosti duchovní
vedení sv. Kateřiny Laboure. Potom při vstupu sestry Justiny do mateřince
na Rue de Bac 140 v Paříži se jí poprvé zjevila Panna Maria. Stalo se to 27.
listopadu 1839 v den devátého výročí zjevení Neposkvrněné Panny sv. Kateřině Laboure. Sestra Justina se právě modlila, když se jí Bohorodička zjevila oblečená v dlouhé hedvábné roucho bílé barvy, které volně splývalo až
na její nohy, přičemž je však nezakrývalo. Přes toto roucho měla Matka Páně přehozený světle modrý plášť. Její vlasy nebyly zahaleny závojem.
V rukou držela Neposkvrněné Srdce, z jehož vrcholku vycházely briliantové
paprsky. Sestra Justina překvapena údivem a bázní málem vykřikla. Brzy po
jejím vstupu do noviciátu, když se modlila v tichu konventní kaple, opět viděla Bohorodičku, bylo to 28. ledna 1840, a pak ještě čtyřikrát nebo pětkrát
během noviciátu vždy o hlavních svátcích Panny Marie. Při žádném zjevení
Přesvatá Panna nic neříkala a všechna byla shodná.
17
Po své obláčce byla
sestra Justina poslána
do Blangy. Brzy po jejím příchodu dne 8. září 1840 byly sestry společně shromážděny ke
slavení svátku Narození Panny Marie. Sestra Justina rozjímala
při modlitbě o tomto
svátku a o Bohorodičce, které je zasvěcen.
Pak opět Matku Boží
uviděla, tentokrát však
bylo zjevení jiné. Panna Maria byla oděna
v bílé roucho a světle
modrý plášť jako dříve, stejně tak i držela Neposkvrněné Srdce v rukou, v levé ruce však ještě
měla Zelený Škapulíř neboli Škapulíř Neposkvrněného Srdce Panny
Marie. Byl to jednoduchý kousek zelené látky se šňůrkou téže barvy, na
kterém byl obrázek Panny Marie tak, jak se setře Justině zjevila. Na druhé
straně pak byl obrázek Neposkvrněného Srdce, bylo celé v záři paprsků více briliantových než slunečních a jasnějších než křišťál. Srdce bylo protknuto mečem s kanoucí krví a převýšeno křížem, kolem celého výjevu byl
oválný opis se slovy: „Neposkvrněné Srdce Panny Marie, oroduj za nás
nyní i v hodinu smrti naší.“ Sestra Justina slyšela vnitřní hlas, který jí říkal: „Tento svatý odznak mého Neposkvrněného Srdce je znamením konverze
duší…“ Panna Maria slíbila, že tento nový škapulíř bude přispívat ke konverzím duší, zvláště těm, které nemají víru a těm, kdož jej budou s důvěrou
nosit zajistí šťastnou smrt v přátelství s Bohem. Dále si Matka Páně přála,
že mají být vyráběny kopie, jak jen to bude nejdříve možné, a s důvěrou
v její Neposkvrněné Srdce rozšiřovány.
Sestra Justina ve své pokoře a opatrnosti měla pochybnosti o sobě samé a
celou záležitost vyložila novicmistrové, své přímé řeholní představené. Požádala jí ale, aby o všem zachovala mlčenlivost, zároveň se však novicmistrové ptala, necítí-li nutnost informovat spirituála kongregace o tom, co se
přihodilo. Zjevení Zeleného škapulíře se sestře Justině ještě dvakrát opakova-
18
lo ve dnech 15. srpna 1841 a 13. září 1841. Pochopila tedy, že by o tom měla
sama říci svému spirituálovi otci Aladelovi, o němž však nevěděla, že se nepříliš horlivě angažoval na propagaci Zázračné medailky. Následovalo důkladné prošetření a opatrné posouzení celé věci, které prozatím zabraňovalo
Zelené škapulíře vyrábět a rozšiřovat. Dne 3. května 1842, když sestra Justina
konala díkuvzdání po sv. přijímání, se jí Přesvatá Panna znovu zjevila a stěžovala si na průtahy, potom sdělila termín, do kterého měly být škapulíře
vyrobeny a rozšířeny. Sestra Justina si v dopise své představené zoufala: „Je
naprosto nezbytné, aby otec Aladel věnoval Zelenému škapulíři pozornost, měl by
jej rozšiřovat a měl by tak konat s důvěrou. Jsem si jista, že doposud tomu nepřikládal velký význam. Dělá však velkou chybu. Samozřejmě, já nejsem hodna důvěry, protože jsem v každém ohledu pouze ubohá dívka. Mohu ho jen snažně prosit,
aby to udělal, ne kvůli mně, ale já ho žádám jménem Panny Marie, aby to udělal
pro ty ubohé duše, jež umírají bez znalosti pravého náboženství. Mohlo by být veliké množství konverzí, pokud ovšem budou škapulíře rozdávány s důvěrou. … Odpovězte mi, prosím Vás, co nejdříve, nemůžeme již ztrácet žádný čas.“
Tato zpráva byla doručena otci Aladelovi, který záležitost přeci jen popohnal a sestry pak začaly s výrobou škapulířů, šířily je nejprve po Paříži,
potom po celé Francii a dále do světa. Konečně byl Zelený škapulíř dvakrát
schválen papežem bl. Piem IX. nejdříve roku 1863, ještě před tím než sestru
Justinu osobně pochválil ve Vatikánských zahradách, a potom znovu roku
1870, kdy řekl: „…napište těm dobrým sestrám, že je zmocňujeme, aby Zelené
škapulíře vyráběli a rozšiřovali.“ Papežská přízeň k této pobožnosti vyvrcholila za Svatého Otce Pia XI., který míval Zelený škapulíř položený na svém
pracovním stole hned vedle Zázračné medailky. Nyní je pobožnost Zeleného škapulíře více známá a praktikována v Severní Americe nežli v Evropě.
Sestra Justina uchovávala nad svým mimořádným
omilostněním závoj mlčení a mluvila o něm pouze
k těm, kteří byli odpovědni za její duchovní formaci.
Byla to pokorná a oddaná služebnice Boží věrná řeholi,
poslušná vůči představeným a soucitná k potřebným.
Panna Maria se jí mnohokrát zjevovala až do roku
1846. Odpověděla jí na četné otázky týkající se této pobožnosti, ale také vyslovila mnohokrát nespokojenost
s neustálými průtahy a s chabou vírou, s níž byl škapulíř užíván. Při jedné takové vizi byly oznámeny Pannou
Marií podmínky pro užívání škapulíře.
Jan Klobušický, pokračování
19
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MICHAELA V PŘEROVĚ
Původně to byl malý kostelík na začátku vesnice, jejíž náves byla pokračováním přerovského tržiště, tzv. Široké ulice. Vedle něho stávala dřevěná
zvonice, na níž visel zvon, ulitý roku
1496 ad honorem Sancti Michaelis.
Kolem tohoto kostela se za hradbami
města rozkládal městský hřbitov. Až do
roku 1647 v něm pro přerovské sloužívali mše luterští duchovní z Valašska.
Důkladně byl kostel obnoven až před
rokem 1682, kdy byl rovný dřevěný
strop nahrazen klenbou. Podle popisu
tehdejšího faráře a děkana Anastasia
Kolnovského měl tehdy dva oltáře, šest
úzkých vysokých oken, malou klenutou
sakristii a na dřevěné věži dva zvony.
Pod vedením děkana Jiřího Doležela došlo v letech 1718 – 22 přestavbu a rozšíření kostela. Jenže stavba
byla příliš těžká, zdivo začalo pracovat a v klenbách se objevily praskliny.
20
Proto bylo nutno roku 1791 kostel
opět přestavět, stěny opatřit opěrnými
pilíři, postavit novou věž a popraskané
klenby v presbytáři a lodi nahradit
rovnými stropy. Tehdy už byl kostel
používán výlučně k pohřbům.
Pravidelné bohoslužby byly v šířavském kostele slouženy až od roku 1861,
kdy byl v jeho blízkosti postaven klášter Školských sester. Při požáru Šířavy
a východní části Přerova 17. srpna 1868
kostel vyhořel, věž s hodinami a zvony
se zřítila, prohořel strop, popraskala okna a byla zničena většina inventáře
včetně oltářů. Kostel byl obnoven v
původním křížovém půdorysu, místo
rovného stropu byl celý zaklenut,
střechy věží dostaly r. 1902 štíhlý gotický tvar. Vybavení kostela bylo
postupně zakupováno v tyrolských
řezbářských dílnách. Z iniciativy p.
Bohuslava Směšného byl kostel upraven do dnešního stavu podle návrhu
brněnského výtvarníka Lubomíra Kolka v letech 1972-1974.
V příčné lodi kostela je na severní
stěně zavěšena na konzole socha sv. Michaela archanděla, patrona kostela, která
kdysi visela nad baldachýnem hlavního
oltáře. Nad touto sochou v barevném
okně vidíme sv. Ludmilu vyučující sv.
Václava, jednu z patronek Školských
sester. Jednoduchý kůr byl rozšířen do
dnešní velikosti po požáru kostela v r.
1868. Roku 1958 byly varhany z r. 1881
opraveny a opatřeny dvoumanuálovou
aparaturou. Od listopadu loňského roku
se v tomto chrámu konají pravidelné nedělní bohoslužby v 16.00 hod.
římskokatolická farnost Přerov
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. IVAN ZIATYK
Na hřbitově č. 373 v okrese Tajšet v kraji Irkutsk v oblasti Bajkalského jezera se nachází hrob člověka, jehož mučitelé nejprve krutě
zbili a poté ho polili ledovou vodou a nechali ležet na mraze. Tímto člověkem byl kněz, redemptorista o. Ivan Ziatyk. Bezprostřední
příčinou tohoto krutého zacházení
byla malá nehoda. Vězeň uklouzl a
část obsahu vědra, které nesl, se
vylila na podlahu. Ale vlastní příčinou týrání byla nenávist vůči
člověku, který si dovolil hájit náboženství, Boha a církev.
O. Ivan Ziatyk se narodil 26.
prosince 1899 v obci Odrekgova,
asi 20 km od města Sanoku v
dnešním Polsku. V letech 1911 1918 studoval na gymnáziu v Sa-
noku a po jeho absolvování vstoupil do semináře v Przemyśli. Roku
1923 ukončil studia a byl vysvěcen
na kněze. Po svěcení krátce působil jako farář, v letech 1925 - 1935
byl prefektem v przemyślském
semináři a profesorem dogmatiky.
Roku 1935 vstoupil k redemptoristům. V letech 1936 - 1946 působil
ve Stanislavově, ve Lvově, v Tarnopoli, v Holosku a ve Zbojichkách. Byl oblíbeným zpovědníkem
a známým kazatelem.
Příchodem komunistů a uvězněním církevních hierarchů byla
zrušena i viceprovincie redemptoristů. Všichni její členové byli internováni a soustředěni do kláštera
v Holosku. Dva roky tam žilo 58
řeholníků v domě, který byl určen
maximálně pro 15 osob. Když bolševici vyhostili jako belgického občana viceprovinciála o. De Vochta,
stal se o. Ivan jeho nástupcem. Byl
také tajně jmenován generálním
vikářem řeckokatolické církve na
Ukrajině, k čemuž dostal plnou
moc od metropolity roku 1947.
V říjnu 1948 dali komunisté
převézt o. Ivana spolu s dalšími třiceti spolubratry do kláštera studitů
v Uněvě, kde byli soustředěni řeholníci z dalších řádů a kongregací.
Tam byl pod přísným dohledem
KGB, která jej 5. ledna 1950 zatkla.
V únoru se potom uskutečnil zinscenovaný soudní proces s o. Ivanem. Soudce jej uznal vinným.
21
Kromě jiného byl odsouzen za
Bratsk v Irkutské oblasti. Ani tam
shromažďování protisovětské litenebyl ušetřen bití a mučení, které
ratury, což byly - jak se později
podle svědků zažíval téměř každý
ukázalo - knihy Moje nebeská Matden. Na Velký pátek roku 1952 jej
ka, Ježíši, miluji tě a Malá příručka
dozorci opět zbili. Jeden ze svědků
Bratrstva Panny Marie Matky ustavzpomíná, že o. Ivana nejdříve krutě
vičné pomoci. To však ještě tajnou
zbili, potom ho polili ledovou vodou
policii neuspokojilo. V té době totiž
a znovu ho zbili. Nakonec jej opět
KGB vyhledávala a pronásledovala
polili vodou a nechali ležet. Na nápodzemní církev a o. Ivana povasledky tohoto nelidského bestiálního
žovala za osobu, která by je mohla
zacházení zemřel za tři dny, tedy 17.
přivést na stopu. A tak byl v obdokvětna 1952, v místní nemocnici.
bí od 25. ledna do 30. června 1950
Podle dokumentů z archivu KGB
třicetkrát u výslechů, během nichž
byla příčinou smrti srdeční choroba
byl surově bit a mučen. Každý výspojená s kornatěním tepen a cirhóslech začínal po 22. hodině a trval
zou jater. To vše si komunistická
minimálně 6 hodin. 20. června 1950
mašinérie vymyslela, aby zakryla
se konal další soudní proces, který
další ze svých zločinů.
o. Ziatyka uznal vinným z protisoZdálo se, že oběť o. Ivana Ziavětské činnosti a udržování kontaktyka zůstane zapomenutá někde
tů s uvězněnou církevní hierarchií.
na Sibiři. Ale jeho příklad věrnosti
Od července 1950 do srpna 1951 abbyl tak silný, že neupadl do zaposolvoval dalších 38 krvavých výmenutí. Papež Jan Pavel II. jej blaslechů. V dubnu 1951 jej převezli
hořečil ve Lvově 27. června 2001
do věznice KGB v Kyjevě. V listospolu s dalšími 26 řeckokatolickýpadu roku 1951 jej potom Speciální
mi mučedníky pronásledovanými
poradní sbor při KGB v SSSR odv době komunismu.
soudil na 10 let vězení a nucených
zpracováno podle materiálů Pražprací v komunistických lágrech.
ské
provincie Kongregace NejsvětějšíJeho první a poslední zastávkou
ho
Vykupitele
(Redemptoristů)
se mu stalo na tři a půl měsíce město
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Ikona Vzkříšení od ikonopisce Klimčáka, str. 2: Z děkovné bohoslužby
za dar 60 let života o. biskupa Ladislava, str. 23: Portrét o. biskupa Ladislava k příležitosti jeho 60. narozenin od ukrajinského malíře Plitsche, str. 24: Ilustrativní foto
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22