vystava final

Rodinný
podnik
Otec a syn Alijevové.
ilham Alijev byl v říjnu 2013 potřetí zvolen do
funkce prezidenta Ázerbájdžánu. Musel kvůli
tomu nechat změnit ústavu, která do té doby
znemožňovala kandidovat více než dvakrát
v řadě. Volby byly podle opozice i mezinárodních pozorovatelů zmanipulované a několik
opozičních kandidátů bylo během kampaně zatčeno. O výsledcích voleb tak bylo rozhodnuto
předem – vyhrál Ilham Alijev se ziskem 84,5 %
hlasů.
Poprvé do prezidentského úřadu nastoupil
v roce 2003, kdy nahradil svého zemřelého otce,
Foto: CC BY-NC-SA 2.0: Chiara Neve via Flickr
bývalého prvního tajemníka ázerbájdžánské
Komunistické strany a generála sovětské tajné
služby KGB Hejdara Alijeva. První dáma Ázerbájdžánu, manželka Ilhama Alijeva Mehriban,
pochází z rodu Pašajev, zřejmě nejmocnějšího rodu v Ázerbájdžánu vůbec. Příbuzní těchto dvou vládnoucích rodů ovládají prakticky
všechny klíčové úřady, státní podniky i největší soukromé firmy. Její otec Arif Pašajev, dcera
Arzu a další blízcí příbuzní vlastní luxusní nemovitosti po celém světě, mimo jiné i v Karlových Varech.
Političtí
vězni
Rašadat Achundov, vězněný člen hnutí NIDA
Zaur Gurbanli, vězněný člen hnutí NIDA
Anar Mammadli, vězněný ředitel Centra pro monitoring voleb a demokracii
Rašad Hasanov, vězněný člen hnutí NIDA
Režim Ilhama Alijeva v posledních letech a měsících neustále stupňuje nátlak, vyvíjený na opoziční aktivisty, disidenty, novináře, občanské aktivisty i nepohodlné islámské duchovní. Tvrdě
dopadlo represivní kladivo režimu například na
členy a sympatizanty mládežnic­kého hnutí NIDA.
Osm mladíků bylo v květnu odsouzeno za údajné
organizování protivládních protestů k trestům
v rozmezí od šesti do osmi let.
Podobný osud potkal také novináře Parvize Hašimliho (osm let vězení), bloggera Abdulu Abilova (pět a půl roku) nebo Anara Mammadliho,
ředitele Centra pro monitoring voleb a demokracii, který kritizoval průběh prezidentských
voleb v roce 2013 (odsouzen na pět a půl roku).
Sedmiletý trest odnětí svobody si odpykává také
občanský aktivista Ilgar Mamedov, lídr hnutí Republikánská Alternativa (ReAl). Další opozičník,
místopředseda strany „Musavat“ Tofig Yagublu,
byl ve stejném procesu odsouzen k pěti letům za
mřížemi.
Amnesty International ve své zprávě z dubna 2014
uvádí, že v Ázerbájdžánu je nejméně 19 vězňů
svědomí. Některé, zejména místní lidsko-právní
organizace však zmiňují až mnohonásobně vyšší
čísla, podle různě zvolených definic uvádějí, že
je v zemi až 140 politických vězňů.
Uzeyir Mammadli, vězněný člen hnutí NIDA
(Ne)svoboda
shromažďování
Foto: Institute for Reporters‘ Freedom and Safety
Přestože svoboda shromažďování je zaručena
ázerbájdžánskou ústavou, v praxi je téměř nemožné tuto svobodu uplatňovat. Každý veřejný protest musí být předem povolen úřady, přičemž většina žádostí je automaticky zamítnuta.
Pro těch několik málo povolených shromáždění
jsou vyhrazena speciální prostranství na okraji
města, daleko od všech úřadů. I tato shromáždění však bývají často ve svém průběhu zakázána a účast na nich tvrdě postihována.
Postihy za účast na nepovolených demonstracích se podstatně zpřísnily na začátku roku 2013
spolu s novým trestním zákoníkem – běžným
účastníkům tak nově hrozí pokuta až 600 manatů (15 600 Kč), organizátorům dokonce až 3000
(78 000 Kč). Pro orientaci, průměrný měsíční plat
činí 426 manatů (11 000 Kč).
Pokud však během shromáždění dojde k narušení veřejného pořádku (jehož význam si úřady
interpretují po svém), hrozí účastníkům až tři
roky za mřížemi. Proti demonstrantům také obvykle bývá za strany policie nasazena tvrdá síla,
často absolutně nepřiměřená.
(Ne)svoboda
tisku
Novinářka Chadídža Ismailová, v okamžiku zadržení během demonstrace 26.1. 2013
Press Freedom Index (Index svobody tisku), vydávaný každoročně organizací Reportéři bez
hranic staví v roce 2014 Ázerbájdžán na nelichotivé 160. místo z celkem 180 zemí. Lépe se
umístily dokonce i země jako je Irák, Egypt, Pákistán či Bělorusko.
Ikonický je případ odvážné novinářky Chadídži
Ismailové, bývalé ředitelky ázerbájdžánské redakce Rádia Svobodná Evropa. Ta od roku 2010
zveřejnila několik investigativních reportáží,
odhalujících nekalé podnikatelské aktivity prezidenta Alijeva a jeho rodiny. Od té doby je terčem vyhrožování a hanobící kampaně ze strany
provládních médií a mocenských struktur. Cílem útoků se stali i její nejbližší. Kdosi nainstaloval v její ložnici skrytou kameru a následně jí
Foto: Institute for Reporters‘ Freedom and Safety
vyhrožoval, že nahrávky z jejího soukromí zveřejní na internetu. Toho se však Ismailová nezalekla a ve své práci pokračovala navzdory tomu,
že v kontextu konzervativní ázerbájdžánské
společnosti představuje zveřejnění podobných
nahrávek obrovské společenské stigma. Když
však ani to novinářku neumlčelo, byla obviněna
z protistátní činnosti a v srpnu 2013 odsouzena
k 220 hodinám veřejně prospěšných prací.
Kromě korupce a nelegálních obchodů, v kterých je namočen vládnoucí klan Alijevů, patří
pro novináře mezi „zakázaná témata“ i nevyjasněná úmrtí vojáků v armádě, která souvisejí se
šikanou ze strany nadřízených důstojníků nebo
mučení a zneužívání vězňů.
Nezákonné
vyvlastňování
a demolice domů
V některých případech přicházejí lidé o své domovy zcela bez náhrady.
Foto: Public Association for Assistence to Free Economy, www.freeeconomy.az
Baku a další města v Ázerbájdžánu procházejí
v posledních letech divokou přestavbou. Stavební boom je živen penězi z prodeje ropy a zemního plynu a v řadě případů je podporován pořádáním mezinárodních kulturních a sportovních
událostí, jako byla soutěž Eurovision v roce 2012,
Evropské olympijské hry, plánované na červen
2015 nebo Grand Prix Formule 1, která se má
v ulicích Baku odehrát na podzim téhož roku.
V samotném hlavním městě padly za oběť různým developerským projektům jen v letech
2009–2011 čtyři tisíce bytů. Většina z nich se
nacházela na velice lukrativních místech nedaleko centra města.
Výše kompenzací, která je vyplácena lidem, žijícím v těchto domech, se však zřídkakdy přibližuje tržní ceně. V mnoha případech vystěhovaní
lidé dostávají pouze symbolické kompenzace
a nejsou výjimkou ani případy vystěhování zcela bez náhrady.
Nezákonné demolice domů pochopitelně vyvolávají aktivní odpor místních obyvatel. Tyto protesty však obvykle narážejí na policejní obušky
a není výjimkou, pokud jsou někteří z protestujících zadrženi až na 30 dní v policejních celách.
Závislost ČR
na ázerbájdžánské
ropě
Foto: CC BY 2.0: Nick Taylor via Flickr
Ázerbájdžán sice nepatří mezi největší vývozce ropy a zemního plynu na světě (ročně vyveze zhruba desetinu toho, co Saúdská Arábie), přesto je i vzhledem k relativní blízkosti
evropskému trhu významným producentem.
Česká republika je na ázerbájdžánské ropě závislá zhruba z jedné čtvrtiny (dva mil. tun ročně) a denně tak dotuje režim Ilhama Alijeva
více než 80 miliony Kč. Peníze z ropy a zemní-
ho plynu umožňují ázerbájdžánskému režimu
kupovat si přízeň řady států i politiků.
Ropa však představuje pro Ázerbájdžán prokletí nejen tím, že drží při životě autoritářský
a značně represivní režim; její těžba, zpracování a přeprava představuje rovněž enormní
zátěž pro životní prostředí.
Vývoz českého
vojenského materiálu
do Ázerbájdžánu
V roce 2012 vyvezly české
firmy do Ázerbájdžánu
vojenský materiál v hodnotě více než 1,3 milionu
Euro. Přestože je na tuto
zemi uvaleno zbrojní embargo OBSE, Česká republika ho dodržuje po
svém – podle vlastního
vyjádření tam povoluje
jen vývoz „nezbraňového a nesmrtícího vojenského materiálu“.
Konkrétně se jednalo
o zboží, které náleží do
tzv. skupiny vojenského
materiálu č. 7, kam spadají kromě chemických
nebo biologických toxických látek, také „látky určené k potlačování nepokojů“.
České firmy a Ministerstvo zahraničních věcí ČR,
které musí každý vývoz
vojenského
materiálů
schválit, tak svou činností přispívají k rozháněním pokojných protestů
slzným plynem a dalšími
„látkami určenými k potlačování nepokojů“. Česká republika tak nese díl
viny na udržování represivního ázerbájdžánského režimu a násilném potlačování tamní opozice.
Granát se slzným plynem (ilustrační foto).
Foto:CC BY-SA 3.0: Nevit Dilmen
Dvojí tvář
česko-ázerbájdžánských
vztahů
M
ol
da
vs
ko
Ukrajina
Kazachstán
Rusko
Rumunsko
Bulharsko
Černé moře
Ka
Gruzie
sp
Ar
Áze
m
én
rbá
jdž
ie
án
Turecko
ic
ké
m
Irán
Sýrie
Ilham Alijev, diktátor, který neváhá posílat své
odpůrce za mříže, umlčuje opoziční média
a vyhrává volby tak, že výsledky jsou známé
ještě než se vůbec otevřou volební místnosti, byl pozván českým prezidentem Zemanem
v dubnu roku 2014 do Prahy na schůzku. V ČR
byl ostatně Alijev i docela nedávno – v roce
2012 ho pozval na státní návštěvu tehdejší
prezident Václav Klaus.
Zvaní diktátora na státní návštěvu však není příliš v souladu s podporou demokracie a lidských
práv, které se Česká republika snaží svou zahraniční politikou podporovat. Zajímavý kontrast
vznikne porovnáním s běloruským prezidentem Lukašenkem, kterého by si asi český prezident stěží dovolil pozvat na návštěvu do Prahy.
Lukašenko však nemá ropu ani zemní plyn…
Irák
Zemanův soupeř v boji o prezidentský úřad
Karel Schwarzenberg byl k ázerbájdžánskému
vládci kritičtější a již dříve nazval tamní režim
„solidní rodinnou diktaturou“. Schwarzenberg
rovněž v roce 2013 osobně předal cenu Homo
Homini ázerbájdžánskému lidsko-právnímu
aktivistovi Intiqamu Alijevovi. Hořkou pachuť
však zanechává fakt, že v roce 2012, v době,
kdy Schwarzenberg stál v čele ministerstva zahraničí, vyvezly české firmy do Ázerbájdžánu
vojenský materiál (mj. také „látky určené k potlačování nepokojů) v hodnotě více než 1,3 milionu Euro. Dodejme, že žádný vývoz tohoto
druhu se nemohl uskutečnit bez kladného posudku právě ministerstva, v jehož čele Schwarzenberg stál.
oř
e
Cesta
iniciativy
Výstavu uspořádalo Nezávislé sociálně ekologické hnutí (NESEHNUTÍ) v rámci programu
Cesta iniciativy, jehož cílem je podporovat rozvoj občanských iniciativ a jejich aktivit směřujících k ochraně lidských práv, životního prostředí, práv zvířat a watch-dogových aktivit na
Jižním Kavkaze. Ve spolupráci s místními partnery chceme přispět ke vzniku a fungování
odvážných, kritických a autentických grassroot uskupení, která budou organizovat společensky prospěšné kampaně a aktivity, a to bez
ohledu na politické či státoprávní uskupení
tam, kde působí. Naší snahou je poskytnout
takovým uskupením a iniciativám přenos zkušeností, informací, kontaktů a v začátcích i pomoc finanční. Při našich aktivitách se zároveň
snažíme umenšovat vliv xenofobních, militaristických a nesnášenlivých ideologií a jejich
nositelů. Chceme pomoci rozvoji a emancipaci
tohoto krásného a zajímavého regionu, kde je
mnoho lidí připraveno měnit svět kolem sebe
k lepšímu.