Ze života hospiců - Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

Číslo 3, ročník VI
červen 2016
Běžci podporují pacienty hospice
Běžecký tým Hospice sv. Jana N. Neumanna.
Podpora péče o nevyléčitelně nemocné
může mít řadu podob. Jednu z nich
předvedli účastníci Sportisimo
½ Maratonu Praha a Volkswagen
Maratonu Praha v dubnu a květnu
letošního roku.
Hospic sv. Jana N. Neumanna se
stal jednou z neziskových organizací,
přes kterou lze nakupovat startovné
na letošní ročník série RunCzech
2016, zahrnující běžecké závody napříč
Českou republikou.
Vytrvalci, kteří si troufnou na
maratonskou či půlmaratonskou trať
tak mohou, vedle zážitku z běhu, přispět
na dobrou věc a péči o pacienty hospice
Foto: Jaroslava Brathová
podpořit také nákupem registrace na
daný závod.
„Náš hospic mohou běžci podpořit při
půlmaratonu a maratonu v Praze a pak
také při závodech v Karlových Varech
a Českých Budějovicích. Na každý
závod prodáváme zhruba 50 registrací
a je možné se přihlásit jak na celý závod,
tak do štafet. To je varianta vhodná
zejména pro firmy, které využívají
běh jako formu teambuildingu,“ říká
Patrik Coufal, který v hospici tuto akci
organizuje.
Pražských závodů se ve speciálních
běžeckých tílkách prachatického
hospice zúčastnila více jak stovka
běžců. A rozhodně nebyli pouze
z České republiky. „O tyto dva závody
byl velký zájem a tak se v našem týmu
objevila početná skupina ze Španělska,
ale i běžci z Francie, Rakouska či
Slovinska. Se všemi se chceme potkat,
takže zajišťujeme také šatny, které slouží
jako zázemí, ale jsou i místem setkání
a vzájemného poznání. Závody běžíme
společně se zakladatelem a lékařem
našeho hospice MUDr. Petrem
Koptíkem a oba věříme, že z běžců se do
budoucna stanou naši pravidelní dárci
a hospicová myšlenka zase o kousek
víc pronikne mezi zdravou veřejnost,
kterou vytrvalci zastupují“, dodává
Patrik Coufal.
(pc)
2
Ze života asociace
APHPP přijala mezi sebe další členy
společenskou a ekumenickou místnost
a místnost posledního rozloučení.
Je možné zajistit službu duchovního.
Návštěvy jsou neomezené – 24 hodin denně. Pro ubytování blízkých
jsou k disposici dva hostinské pokoje
s nezbytným plným vybavením.
Přestože stežejním tématem jarní
Valné hromady bylo především financování hospiců, jedním z bodů
jednání byly také žádosti hospiců
o členství v APHPP. Nové členy hospicové rodiny představujeme v krátkých medailoncích.

HOSPIC MALOVICKÁ
Pražský Hospic Malovická byl
založen v roce 2010 a na konci téhož
roku uveden do provozu. Hospic
Malovická disponuje třiceti lůžky
v jednolůžkových pokojích vybavených
bezbariérovým sociálním zařízením.
Na každém pokoji je polohovací lůžko,
přistýlka pro rodinného příslušníka,
lednička, televizor, telefon a připojení
k internetu. Pokoj je vybaven nábytkem spíše hotelového typu. Dále jsou
k disposici pro immobilní pacienty dvě
koupelny s polohovacími vanami. Hospic má vlastní zahradu, přednáškovou,

HOSPICOVÁ PÉČE
SV. KLEOFÁŠE TŘEBOŇ, O.P.S.
Iniciátory založení mobilní hospicové péče na Třeboňsku jsou MUDr.
Libor Válek a paní Květa Lišková, kteří
tuto službu prosadili do komunitního
plánu sociálních služeb Města Třeboň.
Tým lidí nutný k provozu domácího
hospice, se zformoval na podzim roku
2012. Ministerstvem vnitra bylo zaregistrováno Občanské sdružení
pro podporu mobilního hospice na
Třeboňsku. Na začátku roku 2013 se
tým sešel se zástupci města Třeboň
a představil projekt Hospicové péče sv.
Kleofáše. V září téhož roku zaměstnal
hospic svého prvního zaměstnance
a přijal do péče prvního pacienta. Hospicová péče sv. Kleofáše Třeboň dále
provozuje půjčovnu pomůcek, poskytuje odborné sociální poradenství
pro nevyléčitelně nemocné a terénní
odlehčovací služby.

DOMÁCÍ HOSPICOVÁ PÉČE HRADEC
KRÁLOVÉ
Domácí hospicová péče Hradec
Králové je nejmladší službou Oblastní charity Hradec Králové, navázala
na zkušenosti domácí ošetřovatelské
a pečovatelské služby a zaměřila se
na specializovanou paliativní péči
o umírající. Jejím cílem je poskytovat
péči umírajícím v jejich přirozeném
prostředí tak, aby netrpěli bolestí,
úzkostmi, strachem, osamocením,
s maximální snahou o zachování jejich lidské důstojnosti, aby mohli žít
v kruhu svých blízkých do posledního
okamžiku. Domácí hospicová péče je
jedinou komplexní péčí svého druhu
v Hradci Králové. Je založena na 24
hodinové dostupnosti zdravotních sester a lékaře paliativní medicíny a na
ordinaci ošetřujícího lékaře. Součástí
péče je i podpora blízkým, každá rodina může využít pomoci sociálního
pracovníka, psychologa, dobrovolníka
a duchovního. Zásadním partnerstvím
v oboru hospicové péče je pro Domácí
hospicovou péči Hradec Králové úzká
spolupráce s Fakultní nemocnicí Hradec Králové. Domácí hospicová péče
vznikla 16. 4. 2013 a za 3 roky svojí
existence ošetřovala 319 pacientů. 
Sedm písní pro dlouhý život
– zveme vás na film
Snímek
představuje
šest mužů a
žen různého
věku, kteří už
nemají naději
na vyléčení,
přitom však
netuší, zda je
moderní medicína udrží při
životě týdny,
měsíce, nebo dokonce roky. Sedmou
postavou filmu je sestra Mandy, která
dokáže pacientům velmi pozorně
naslouchat a zároveň je nakazit svým
nadšením pro hudbu a zpěv tak, že jim
přináší terapeutické účinky. Všichni se
setkávají ve skotském hospici poskytujícím širokou škálu paliativní péče.
Britská režisérka Amy Hardie natočila
nesentimentální a přitom velmi citlivý
dokument – muzikál, který ač pojednává o smutných věcech, vyvolá úsměv
na tváři.

ROZDÍLY V HOSPICOVÉ PÉČI
Film nám může ukázat některé
zásadní rozdíly, které existují ve zdra-
votnické péči ve Skotsku a v ČR. Jedná
se především o komunikační přístup
lékaře k pacientovi, který v naší zemi
stále naráží na určitý blok. Pacienti neznají častokrát pravdu o svém
skutečném zdravotním stavu. K hospicové péči se dostávají pozdě anebo bez
informací. Dalším rozdílem je neexistence hospicových stacionářů. Toto
zařízení je určeno pacientům, kteří mají
z důvodu své nemoci určité omezení,
ovšem jsou ještě relativně soběstační.
V ČR existuje jen dětský hospicový
stacionář, který provozuje Mobilní hospic Ondrášek, o.p.s.
(red)
Ze života hospiců
3
Tři otázky pro Petru Brychtovou
Domácí hospicová péče sv. Kleofáše
Třeboň, o.p.s. patří mezi nově přijaté
členy APHPP. Jak členství vnímá
ředitelka tohoto hospice – Mgr. Petra
Brychtová?
 Proč jste se rozhodli pro vstup do
APHPP?
Po založení našeho hospice jsme
se stali mimořádnými členy Asociace.
Chtěli jsme spolupráci s ostatními hospici v rámci APHPP ještě rozšířit.
 Co vám členství v APHPP přináší?
Vidím hned dvě obohacující roviny.
Přínosná pravidelná setkávání s kolegy z jiných hospiců a jednotné vystupování všech hospiců vůči subjektům
z vnějšku.
 Je něco konkrétního, co byste
naopak chtěli přinést vy do APHPP?
Rádi bychom, aby byl hlas mobilních
hospiců více slyšet, a to jak dovnitř, tak
navenek. Ve většině měst, kde domácí
hospice působí, jsou jiné podmínky
existence, i co do počtu pacientů. Rádi
bychom, aby ostatní věděli, jakými cestami v našem hospici jdeme a proč.
(red)
Mgr. Petra Brychtová.
Foto: Anna Petrželová
Krátké zprávy

PAPEŽ PODPOŘIL KONFERENCI
O PERINATÁLNÍM HOSPICI
„Dítě s těžkým onemocněním
prožívá situaci nejvyšší bídy – lékařská
věda na ni má reagovat nejvyšší
měrou lásky, která se stává službou
a neprovádí selekci”. Těmito slovy
zdraví papež František účastníky konference o prenatální diagnostice v telegramu, zaslaném na římskou kliniku
Gemelli. Sympozium o perinatální
hospicové péči nese název: „Pečovat
o život. Perinatální hospic jako vědecká,
etická a lidská odpověď na prenatální
diagnózu”. Svatý otec vyslovuje přání,
aby nové vědecké cíle a pokrok lékařství
neustále odkazovaly k věčně platným
lidským a křesťanským hodnotám.
Z programu římské konference v celé
své kráse vyvstává posvátný rozměr
lékařství jako péče o život. Všichni
přednášející se věnují uchování života
těch nejslabších – dětí v mateřském
lůně, které byly odsouzeny k tzv. terapeutickému potratu, a novorozenců
s těžkými patologiemi.

CENA Ď UDĚLENA PODPOROVATELI
HOSPICE
Brose CZ spol. s r. o. významně finančně podporuje Diakonii ČCE – hospic Citadela. Za tuto pomoc byl nominován na cenu Ď a poté i úspěšně zvolen.
Regionální cena Ď ve Zlínském kraji
nemá kategorie. Členové rozhodčího
Kolegia rozhodují podle svého vlastního
pohledu na svět. Je všeobecně udělována
mecenášům a dobrodincům v oblasti
kultury, charity, vědy, vzdělávání
a morálních hodnot.

4
Rozhovor
Dívat se na pacienta jako na celek
prochází různými fázemi, uvědomuje si
řadu věcí a také ztrácí soběstačnost. To
je velmi citlivé téma – jak s tím člověkem
jednat, jak se k němu stavět. V nemocnici je to jako na běžícím pásu. Často
nemáme čas dobrat se té jednoduché,
ale naprosto zásadní otázky – „co bych
o vás měl vědět, abych se o vás mohl
starat co nejlépe?“. To jde v nemocnici
opravdu velmi obtížně. V hospici musíme být citlivější, svým způsobem se to
od nás očekává a je to i jeden z principů
naší péče.
MUDr. Jindřich Polívka je vedoucím
lékařem Hospice Dobrého Pastýře
v Čerčanech. Jak pohlíží na hospicovou péči a svoje pacienty?
 V úvodu říkáte, že jedna z výhod
hospice je v tom, že příbuzní mohou
se svými blízkými trávit čas, být jim
nablízku. Jaká podle vás tohle funguje v nemocnicích? Je to tak, že blízcí
člověka, který je na sklonku života
v nemocnici, v podstatě nemají moc
šancí s ním být?
V nemocnicích závisí velmi na
atmosféře, kterou udává primář, respektive vedoucí oddělení. Nejsem
v tom úplně skeptický. Některé nemocnice se opravdu snaží poskytovat
dobré podmínky pro umírající a tím
pádem i pro jejich blízké. Včas informují blízké o změnách zdravotního
stavu, o tom, že se může blížit konec.
V některých případech bylo možné zajistit jednolůžkový pokoj, kde jsme měli
možnost přidat i přistýlku nebo rozkládací křeslo, aby nemocný mohl být se
svými blízkými.
 V HOSPICI MUSÍME BÝT
CITLIVĚJŠÍ
Teď na klinice hematologie ve
Všeobecné fakultní nemocnici se
o vytvoření dobrých podmínek snažíme
také, na druhou stranu musím přiznat,
že řada mechanismů selhává. Jde
o neustálý boj vůči určitému rutinnímu
stereotypu. Dám příklad. U nemocného
byla jasně stanovená kategorizace, pro
lékaře i zdravotní personál bylo naprosto zřejmé, že pacient je v terminálním
stavu. Při chřipkové epidemii, kdy byl
stanoven plošný zákaz návštěv, přišla
manželka nemocného. Za manželem
se ale nedostala, tašku s osobními
věcmi převzala zdravotní sestra se slovy
„bohužel máme zákaz návštěv“. Já jsem
o tom nevěděl, zjistil jsem to až ve chvíli, kdy mi ta paní posléze volala, jak se
to má s manželem – že u nás byla, ale
nepustili jí k němu. Řekl jsem jí, že jestli
má tu možnost, ať hned přijede a bez
ohledu na momentální zákaz návštěv
to zařídíme, protože její manžel byl už
v opravdu vážném stavu.
 DOKÁZALA VNÍMAT
SVOJI NEMOC
MUDr. Jindřich Polívka.
Foto: Hospic Dobrého Pastýře (archiv)
 Co by se mělo v nemocnicích změnit,
aby se kladl větší důraz na autonomii,
respekt a důstojnost pacientů?
Největší problém vidím právě v autonomii nemocného, kde pořád nějakým
způsobem platí jakýsi paternalistický
přístup lékař versus pacient. Občas
nám uniká ta komplexnost, ve které
bychom měli na pacienta nahlížet. Dívat se na pacienta jako na celek, s celým
jeho příběhem a přáními. Někteří kolegové na to třeba nemají dost času,
možná sami sebe chrání, necítí se
v té situaci jistě. Mluvím o sdělování
špatných zpráv, které velmi těsně souvisí s autonomií nemocného. Snažíme
se nemocnému naslouchat a být mu
dobrým partnerem.
Vždy se začíná sdělením toho, co
o nemoci jako odborníci víme. Jaké je
to onemocnění, jakého je rozsahu, jaké
máme léčebné možnosti, čeho dokážeme
léčbou dosáhnout. Minimálně při
dvou sezeních máme s pacientem
možnost diskutovat o tom, co si přeje
a co očekává. Teprve pak se dobereme
k léčbě. Je důležité, aby pacient sám
mohl rozhodovat o tom, co chce nebo
nechce. Ať se to týká i velmi závažných
rozhodnutí, například zda podstoupí
léčbu, která mu může prodloužit život,
anebo ho dokonce úplně vyléčit.
Otázka důstojnosti je aktuální
především v hospici, kde nemocný
 Jak nemocnému dávat potřebnou
naději, bez toho, aby byla falešná?
Jak ji podat v dobré formě, ze které
se dá těžit?
Já jsem si už před lety sám pro sebe
stanovil, co to vlastně ta naděje je.
A bylo pro mě velkým poznáním, že
naděje pro mě neznamená vyléčení.
Když mluvím o naději, mám na mysli
naději na zbývající život, mít čas a prostor sám pro sebe a pro své blízké.
Z mých zkušeností je to otevřenost,
upřímnost a pravdivé informování, co
pacient nejvíce ocení. Dobře si pamatuji na jednu starší dámu, která ke mně
do ambulance chodila zhruba rok a půl
s poruchou tvorby krve. V jednu chvíli se její stav začal výrazně zhoršovat.
Seděl jsem takhle jednou v ambulanci
a věděl jsem, že za chvíli právě tahle
paní přijde na kontrolu. Říkal jsem si, že
se už dostáváme do bodu, kdy bychom
měli otevřeně mluvit o tom, co bude dál,
co se nabízí a na co bychom měli myslet.
Když paní přišla, hned na úvod mi řekla,
že se jí na ten den zdál sen, ve kterém
se mě ptala, jestli už má psát závěť.
V tom okamžiku jsme se dostali do jednoho bodu myšlení a mohli jsme mluvit
otevřeně. Ona měla dostatek informací
o tom, jak to je. Dokázala vnímat svojí
nemoc. Nakonec si myslím, že to pro
ni všechno dopadlo nejlépe, jak mohlo.
V jejích posledních okamžicích za ní
přijela starší sestra z Anglie a během
krátké chvíle se nám podařilo zajistit
pro ni péči a pobyt v hospici.
Jakub Hein (redakčně kráceno)
Ze života hospiců
5
Dobročinná aukce obrazů
Ve čtvrtek 21. dubna 2016, v teplý
a slunečný jarní podvečer, jsem se
zúčastnila spolu se třemi zástupci
Oblastní charity Červený Kostelec
v čele s panem ředitelem Wajsarem zajímavé společenské akce
ve Strahovském klášteře v Praze.
V Letním refektáři jsme se sešli
s představiteli Galerie Gema s.r.o.
a Gema Art Group a.s. – dlouholetými podporovateli Hospice Anežky
České. Zde byli již také v hojném
počtu shromážděni přátelé a příznivci
moderního umění. Dobročinně pojatá
slavnost byla uspořádána na oslavu
25. výročí založení Gema Art Group a.s.
a Galerie Gema.
Po uvítacím přípitku se hosté přesunuli z Letního refektáře do Filosofického sálu (knihovny Královské
kanonie premonstrátů na Strahově,
jejíž historická část ve svém fondu obsahuje přes 200 000 svazků), kde byla
aukce slavnostně zahájena vybranými
hudebními skladbami v podání Prague
Cello Quartet.
Moderátor akce – herec Marek Eben,
představil v úvodu historii společnosti
a také její zakladatele. A pak již následovala dobročinná aukce obrazů
– uměleckých děl známých autorů
Jiřího Sopka, Pavla Mühlbauera
a Ivana Ouhela. Vyvolávací ceny moderních obrazů a litografií byly předem
stanoveny a Marek Eben vtipně licitoval. S netrpělivostí jsme sledovali, jak lidé přihazují peněžní částky
Marek Eben licituje.
a ceny obrazů stoupaly. V úchvatné
atmosféře historických prostor knihovny a ladné hudby se umělecká díla
vydražila za krásných 162 000 Kč
pro Hospic Anežky České. Zástupce
společnosti Galerie Gema Ing. Kamil
Bahbouh pak slavnostně předal šek
s touto finanční částkou řediteli Oblastní charity Červený Kostelec Ing. Mgr.
Miroslavu Wajsarovi.
Foto: Galerie Gema, Eva Wagenknechtová
Po zakončení slavnosti byli hosté
pozváni na chutné občerstvení, při
kterém probíhala tombola z knih Galerie Gema. Jsme vděčni paní Mgr.
Lindě Kůrkové – Sedlákové a vedení společnosti za jejich podporu
a rozhodnutí věnovat štědrý výtěžek
z dobročinné aukce Hospici Anežky
České v Červeném Kostelci.
Martina Kreidlová
Zaměstnanci Kooperativy na pracovním dni
v Hospici sv. Zdislavy
Kooperativa, pojišťovna, a.s. VIG
patří mezi firmy, které si uvědomují
svou společenskou odpovědnost
a podporují možnost zapojit své
zaměstnance na jeden pracovní den
v roce do obecně prospěšných prací.
Regionální ředitelka Jiřina Mikulecká
s námi již má svou osobní zkušenost.
Pečovali jsme o její maminku a jak to
někdy bývá, jiskřička přeskočila a Jiřinka
se stala naší kolegyní. Stala se dobrovolníkem, organizuje a pečuje o Klub přátel
Hospice, a tak byl výběr organizace, kde
stráví její tým svůj dobrovolnický den,
jasný.
Společně se dohodli pomoci při
jarním úklidu zahrady a venkovních
prostor. V jedno dubnové úterý se celá
naše zahrada hemžila zelenými tričky,
které na sebe celá parta oblékla. Dobrou náladu a chuť do práce jim neubralo ani chladné počasí. Nakonec se
dílo podařilo a kromě naplánovaných
venkovních prací se stihly i přesadit
a ošetřit květiny v čajovně.
(red)
6
Ze života hospiců
Vznik nového mobilního hospice
v Českých Budějovicích
Domácí hospic sv. Veroniky zahájí
činnost ve druhé polovině tohoto
roku.
Působit bude na území Českých
Budějovic a v dojezdovém okolí do 25
km od města. Jedná se o specializovaný
typ péče, jehož cílem je, aby i těžce
nemocný člen rodiny mohl prožít konec
života doma, mezi svými blízkými.
Ideálem je, aby nevyléčitelně nemocný
pacient mohl zemřít bez bolesti na těle
i na duši a s vděčností za život, jež mu
byl dán, obklopen těmi, kteří jej mají
rádi. Personál mu bude k dispozici
24 h denně, 365 dní v roce.
Svoji péči bude věnovat výhradně
terminálně nemocným, tj. těm,
u kterých kurativní medicína vyčerpala
všechny možnosti vedoucí k uzdravení,
kteří mají infaustní prognózu. Nebude
konkurencí pro běžné agentury domácí
ošetřovatelské péče, jeho cílová skupina
je jiná – ta, která by bez specializované
domácí hospicové péče musela závěr
Rodí se domácí hospic.
svého života strávit v nemocnici.
K tomu bude napomáhat půjčování
speciálních přístrojů pacientům domů,
jako jsou např. koncentrátory kyslíku,
automatické lineární dávkovače analgetik, infuzní pumpa či odsávačka.
Domácí Hospic sv. Veroniky pacientům
garantuje, že nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, v posledních chvílích
nezůstanou osamoceni a za každých
okolností zůstane zachována jejich lidská důstojnost.
Tým bude multidisciplinární, jeho
páteř tvoří zdravotní sestry, k dispozici
budou též lékaři. Kvalitní zabezpečení
fyzického rozměru péče je v domácím
hospici podmínkou nutnou, nikoli však
postačující. Proto je v týmu také sociální pracovnice, psycholog, duchovní
a dobrovolníci. Součástí péče je starost
nejen o pacienta, ale i o jeho blízké. Jak
v čase umírání, tak ve fázi post finem,
tj. v období zármutku.
Nový subjekt sídlí v lokalitě „U kapličky“ na českobudějovické Husově
třídě 636/33b. Jeho zřizovatelem je
Hospic sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.
Proč vůbec tento domácí hospic
v krajském městě vzniká? Periodicky se objevuje téma údajné absence
lůžkového hospice v krajském městě.
Je to spíše politikum, než skutečná
potřeba. Situace je taková, že lůžkového
hospice v Č. Budějovicích objektivně
není třeba, byla by to nadbytečná,
marná investice cca 120 milionů korun. Světová zdravotnická organizace
doporučuje 5 hospicových lůžek na
sto tisíc obyvatel, praktické zkušenosti
českých a moravských hospiců to jen
potvrzují (neboť ani ty nejsou zcela
zaplněné). Tuto kapacitu v kraji plně
saturuje prachatický hospic. Ostatně
v ČR je běžný úzus 1 lůžkový hospic
= 1 kraj. Co České Budějovice objektivně
trápí je nedostupnost specializované
domácí hospicové péče. Právě tu ve
2. polovině roku nabídne nový Domácí
hospic sv. Veroniky.
Robert Huneš
Foto: Monika Flídrová
Ze života hospiců
7
Benefiční aukce vynesla Hospici sv. Štěpána
téměř 172 000 Kč
Kdo v Litoměřicích 14. dubna chtěl, nemusel na premiéru „Básníků“ a básníka“ Šafránka Pavla Kříže kina, ale mohl se s ním setkat naživo.
Aukce v podání básníka.
Foto: Karel Pech
Oslava 15. narozenin Hospice sv.
Štěpána byla spojena s benefiční aukcí
62 fotografií a výtvarných děl. Moderování aukce se ujal herec Pavel Kříž,
který spolu s litoměřickým sochařem
Liborem Pisklákem. Shodou okolností se slavnostní večer konal právě
v den uvedení šestého dílu „Básníků“
do kin.
Večer se po všech stránkách vydařil.
Nejen proto, že jsme získali prostředky
na péči o naše pacienty, setkali se
s našimi přáteli a příznivci a oslavili
výročí. Velké poděkování patří všem.
Za vydražená díla získal litoměřický
Hospic sv. Štěpána 171 650 Kč a navíc
i narozeninový dárek od společnosti
PREOL – šek ve výši 100 000 Kč.
V průběhu večera byli oceněni
všichni bývalí i současní zaměstnanci,
přičemž devět z nich zde pracuje od
samého počátku. Kromě řady dalších
hostů popřál zaměstnancům hospice
i místostarosta Litoměřic Pavel Grund,
který za město přislíbil vedení hospice,
že je připraveno zařízení i v následujících letech podporovat stejně jako
dosud.
Irena Vodičková
Mýty a legendy kolem nás
Již 11. ročník odborné konference uspořádaly v dubnu 2016 obecně prospěšné
společnosti Hospic sv. Jana. N. Neumanna a Vzdělávací institut sv. Jana N.
Neumanna. Letošní ročník nesl trochu záhadný podtitul – Mýty a legendy
kolem nás. „Názvem celé konference jsme chtěli poukázat na řadu pověr
a mylných představ o hospicové péči, ale i o umírání a smrti jako takové,“
uvedla za organizační tým Eva Předotová. „Zdá se mi, že konferencí na
téma paliativní péče každoročně přibývá. Abychom se tedy ve změti školení,
seminářů a konferencí dokázali prosadit, klademe důraz na vynikající odborníky a poutavá, neotřelá témata…dle vzrůstajícího zájmu posluchačů si
troufám usuzovat, že se nám to daří.“

OPOMÍJENÁ PALIATIVNÍ PÉČE
V KARDIOLOGII
V letošním roce se téměř 180 posluchačům z řad lékařů, sester, ošetřovatelů, ale i psychologů, pedagogů
a duchovních, představila velmi
různorodá a zdánlivě nesouvisející
témata. Mnohdy opomíjená paliativní péče v kardiologii byla součástí
příspěvku MUDr. Gřivi. V současnosti
velmi diskutovaným tématem je i propojení nemocnice, zejména ONP, a paliativní péče. O tomto mohli účastníci
diskutovat s doktorkou Růžičkovou.
Po delší odmlce se hovořilo i o moderní léčbě bolesti v podání doktora
Adamce. „Odpolední blok byl pak
věnován právním tématům, jako jsou
dříve vyslovená přání pacientů a práva
pojištěnce, která představily vynikající
právničky Helena Krejčíková a Božena
Kučerová.“ Nesměla chybět ani duchovní část, jež v letošním roce prezentovala
ThDr. Anna Lukešová, s velmi zajímavým příspěvkem na téma přijetí nemoci
a nového směru života. „Pozitivní ohlasy, které po konferenci přicházejí, jsou
pro nás inspirací a motorem do dalších
ročníků. Zároveň věřím, že i tímto dílem
pomáháme zlepšit péči o nevyléčitelně
nemocné“, uzavřela své ohlédnutí Eva
Předotová.
Eva Předotová
8
Ze života hospiců
Na pomoc pacientům Hospice sv. Štěpána
běželi i házenkáři a hokejisté
Hospic podpořilo téměř 600 běžců.
Téměř 600 běžců přišlo
podpořit pacienty Hospice
sv. Štěpána. Běželi jako
o život – na podporu těch,
jejichž životní běh už končí.
Běh se konal v sobotu
28. května a na start tratí 1,
3, 9 km se postavilo téměř
600 registrovaných, kteří
chtěli podpořit pacienty
našeho hospice. Opět se
v hojném počtu zúčastnily
maminky s kočárky, které
se na start trasy 1 km postavily v kategorii „stroller-
ing“. O běh byl velký zájem,
oproti prvnímu ročníku se ho
zúčastnil téměř dvojnásobek
zájemců. Byli jsme moc rádi,
že jsme opět mohli přivítat
extraligové házenkáře z Lovosic s kapitánem a reprezentantem Jiřím Motlem. I pro něj
to byl den opravdu výjimečný,
v podvečerních hodinách
si na svět pospíšil jeho
druhý syn. Poprvé se běhu
zúčastnili také litoměřičtí ligoví hokejisté. Oba kapitáni
věnovali do dražby, kterou
byl běh zakončen, své dresy
Foto: Iva Fundová-Macková
a zorganizovali pro účastníky
běhu autogramiádu. Na jejich účast se můžeme těšit
i příští rok.
Běh měl pro hospic významný finanční efekt mimo
jiné proto, že byl podpořen
grantem Zdravého města
Litoměřice, ze kterého byly
pokryty náklady na značení
tras a občerstvení a odměny
pro účastníky. Výtěžek Běhu
pro hospic navíc Nadace
Divoké husy zdvojnásobí
částkou 60 000 Kč. Budeme
tak moci pořídit nový kon-
ZACHYCENO NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH

„Chtěla bych Vám moc poděkovat za skvělou organizaci závodu a perfektní atmosféru. Tento
běh byl pro mě srdcovou záležitostí. Moc si Vašeho zařízení vážím. Díky Vám mohl náš děda
odejít spokojeně a důstojně. Ještě jednou velké DÍKY!“

„I letos jsem opět běžela pro litoměřický hospic, kterému se díky této události stejně jako loni
podařilo vybrat víc peněz, než se čekalo. Mám radost, když se sejde tolik lidí za takovým supr
účelem.“
vektomat, který vzhledem
k opotřebení toho stávajícího
nyní již nutně potřebujeme
k zajištění kvalitní stravy pro
naše pacienty. Významně
přispěly také místní organizace a subjekty, které pomohly zajistit dárky a ceny
pro účastníky a organizátory: společnost Adler, která
pro všechny účastníky zajistila drobné dárky, Norská
móda, která věnovala ceny
pro vítěze, místní cukrárny
vyrobily pro vítěze krásné
dorty, společnost L. Manda
věnovala pro všechny závodníky ovoce, jazyková škola
Reston věnovala vouchery na jazykovou výuku.
Nebývalý zájem o běh si
vyžádal pečlivou přípravu
a práci organizátorů a 50 dobrovolníků, z velké části
studentů litoměřického
gymnázia a střední pedagogické školy, bez nichž bychom organizaci celé akce
těžko zvládli. Velké díky patří
moderátorovi, stejně jako
dobrovolníkům, kteří zajistili vyznačení tras a časomíru,
zkrátka všem, kteří jakkoliv
naši akci podpořili.
Ti, kdo nechtěli přímo
běžet, letos poprvé pomohli
„nakopnutím“ celkem sedmi
běžců pro nás neuvěřitelnou
částkou 100 tisíc Kč. Sami
běžci, kteří oslovili své okolí
– rodinu, přátele, kolegy – byli
překvapeni, kdo a v jakých
částkách jejich běh, a tedy
náš hospic, podpořil.
Byl to krásný den, který
jsme si všichni užili. Moc
nás těší, kolik má náš hospic přátel. Největší odměnou
kromě sportovního výkonu
byla radost z pomoci a naplnění motta letošního běhu
„Běhám a pomáhám“, které
si běžci odnesli na placce.
Irena Vodičková
Ze života hospiců
9
Představení nového Domácího hospice
Duha Vrchlabí
1. 4. 2016 se ve Vrchlabí konalo
představení nového Domácího hospice Duha Vrchlabí.
Před sedmi lety jsem měl možnost
pozorovat vznik prvního domácího
hospice v Hořicích. Nyní vzniká jeho
pobočka ve Vrchlabí. Celou cestu až
tam jsem přemýšlel, jak tento krok asi
změní hořickou Duhu.
Do Divadelního klubu Vrchlabí dorazily čtyři mladé flétnistky ze ZUŠ Karla
Halíře, aby všechny uvítaly jakousi barokní skladbou. A pak už na pódium
vystoupil muž v brýlích a obleku a ujal
se moderátorské funkce. Představil se
jako Petr Chlápek – jistě k překvapení
mnohých hostů – nikoli zaměstnanec
místního Divadelního klubu, ale farář
vrchlabské evangelické církve. Ujal
se své netradiční role zcela přirozeně
a vtipně.
Na pódium byla následně pozvána
MUDr. Jana Michlová, aby představila nově vznikající pobočku Domácího
hospice Duha ve Vrchlabí. Její postoj
s mikrofonem v ruce působil nejistě.
„Moc mluvit neumím,“ řekla. Opak
však byl pravdou. Nejistý byl postoj, ale
nikoli slova. Zaznělo vše, co na úvod
o domácím hospici zaznít mělo, bez jediného zakoktání nebo zamyšlení.

HOSPICE MAJÍ SVOJÍ BABIČKU
A MAMINKU
Petr Chlápek zmínil, že každé dítě
má své rodiče a prarodiče, proto pozval na pódium „babičku – zakladatelku českých hospiců“ Marii Svatošovou.
Hospic je vážné téma – řekli byste si.
Onkologická onemocnění, umírání,
ztráta… všechno možné, jenom ne
humor. Přesto otázka Petra Chlápka:
„Mohla byste nám říci nějaký hospicový vtip?“ doktorku Svatošovou nijak
nevykolejila a příliš dlouho nad ním
nepřemýšlela. Ostatně, jak zaznělo od
všech dalších hostů, v hospici jde především o lidskost. A ta se bez upřímného úsměvu neobejde.
Pokud mají hospice babičku, tak
domácí hospice mají svojí maminku.
O svojí cestě k hospici promluvila Jana
Jana Michlová (vpravo) představuje svůj tým.
Sieberová, zakladatelka Domácího
hospice Duha v Hořicích. Ta pozvala
na pódium ještě svého manžela, současného ředitele hospice, MUDr. Pavla Siebera. Bylo to více než symbolické,
že publikum, během krátkého časového
úseku, mohlo být vpraveno do historie
českých hospiců jejich hlavními aktéry
a zakladateli. Promluvili ještě zástupci
obce Vrchlabí: Michal Vávra a Alfred
Plašil. Kraj zastupovala paní PharmDr.
Jana Třešňáková, která též promluvila
o vlastní rodinné zkušenosti s onkologicky nemocným.

TĚM INTERNETŮM NEVĚŘTE
Pak již nastal vhodný čas vrátit slovo konečně domácím. Na pódium se
vrátila Jana Michlová, aby všem představila základní tým domácího hospice
ve Vrchlabí: Alenu Johnovou, dobrovolnou sociální pracovnici a Janu Janhubovou, zdravotní sestru. Všechny tři ženy
publikum přesvědčily, že v Domácím
hospici Duha Vrchlabí bude na prvním
místě pacient, přičemž základním ka-
Foto: Michal Ludvík
menem celé péče bude její dostupnost
a zachování důstojnosti celého člověka.
Avšak protože k takovému dílu je třeba
více než jen lidských sil, vystoupil na
pódium také královéhradecký světící
biskup Josef Kajnek, aby novému
hospicovému dílu požehnal. Některé
církevní tituly, které mu Petr Chlápek
udělil jaksi navíc – s odvoláním na internet – odmítl se slovy: „Těm internetům nevěřte.“
S požehnáním večer neskončil. Hosté se sešli všichni na pódiu, aby odpovídali na otázky přítomných. Následně
se všichni mohli odebrat ke mši svaté
do místního kostela a k prohlídce hospicových prostor... Pokud jsem hovořil
o tom, jak moc vznik pobočky asi změní Duhu, napadala mne na konci celého večera pouze jedna odpověď. Duha
zůstane stále stejná. Stále bude mít
spoustu rozmanitých barev. Jen bude
zase o něco blíže k tomu pokladu na
svém konci. Ke svému cíli – poskytovat domácí hospicovou péči všem, kteří
ji potřebují.
Jakub Holman
Příběhy z hospice
10
Foto: Flickr.com
V případě, že léčba nebude úspěšná, tak...
Pokaždé, když maminky tvář zvážněla
zvláštním výrazem a řekla, sedni si, jsem
věděla, co přijde. „Až tu nebudu, tak osobní doklady a důležité dokumenty jsou
ve složce v sekretáři. Peníze na pohřeb
jsou na účtu a u dokumentů jsou i adresy k rozeslání parte. Místo na hřbitově je
zaplaceno na deset let….“. Bránila jsem
se naslouchat všemi možnými způsoby.
Slyším sama sebe, jak na maminčin
monolog reaguji větami „Mami, prosím,
budeme to řešit, až to bude aktuální…“
nebo humorem „Ty se někam chystáš?“.
Nechtěla jsem si přiznat, že to jednou
nastane. Nedokázala jsem si ani
představit, že jednoho dne otevřu dveře
domů a na zavolání „Mami“ mi nikdo
neodpoví. Už nikdy.
Dostala jsem výjimečnou možnost
vše pochopit dřív, než odešla ona.
Onemocněla jsem a prognóza vůbec
nebyla dobrá. Najednou se ze mě
kreativce stala výkonná administrativní
síla. Posbírala jsem všechny nezaložené
výpisy z účtů, přetřídila veškeré dokumenty, popsala každou složku, připravila
„nekonečný kalendář“ s pokyny kdy,
kam a co se platí. Nachystala formuláře
na převody elektřiny, plynu, vody,
nájmu. Založila fotografie do alb pro
každého syna zvlášť a seznam komu co.
Navštívila právničku, banku a upravila
práva k účtům i bytu s ohledem na
věk svých dětí (12 a 16 let). Všechno
bylo hotovo. Zbývalo to nejtěžší
a také nejdůležitější. Vyslovit nahlas:
„V případě, že léčba nebude úspěšná,
tak…“. Úplně se vidím. Zvláštní výraz
a prosba sedněte si.
Pochopila jsem, jak je v určitých chvílích důležité předat svůj životní šanon.
Po pár letech jsem s velkou pokorou poslouchala maminčin monolog.
Vzkaz do nebe:“Děkuji mami, že
jsem se Ti mohla naslouchat.“
Vzkaz mým synům:“Děkuji, že jste
mi dovolili mluvit.“
Vzkaz těm, kteří dočetli až sem:
„Ne každý bývá vyslyšen včas a tak ne
každý dostane příležitost naslouchat
a poděkovat.“
S úctou k lidem,
životu a mým blízkým
Hana Prchalová
Stále vidím jeho milý úsměv
Byl teplý letní víkend, měla jsem
pohotovostní službu. Zazvonil telefon a dozvěděla jsem se, že pan M.M.
je propuštěn z nemocnice do péče
manželky a našeho mobilního hospice.
Přijela jsem k nim domů, kde se
objevila spousta nejasností v lécích
i výživě, a já musela některé věci telefonicky vyjasnit.
Přesto byli oba velmi milí, přátelští
a trpěliví. Šťastní, že jsou doma a spolu.
Naše návštěvy se odvíjely dle jeho zdra-
votního stavu. Manželka nás vítala vždy
milá a vděčná za pomoc, radu i naději,
které jsme se jim snažili dávat.
Konec jeho života přicházel postupně
a nebyl jednoduchý. Neklid, bolesti,
dušnost, halucinace a další potíže. To
vše bylo potřeba řešit. Injekce, léky,
probdělé noci…
Museli být oba velmi vyčerpaní,
ale nikdy jsem u nich neviděla ani
náznak zloby nebo křivdy. Den před
koncem ještě stačil z posledních sil říci
své ženě: „Děkuji a miluji Tě.“ A pak
v noci, smířen se světem i sám se sebou,
v náruči své ženy odešel na druhý břeh.
Jsem ráda, že jsem je oba potkala.
Bylo mi ctí poznat tak statečné a skvělé
lidi a pomoci jim v jejich nejtěžších chvílích.
Stále vidím jeho milý úsměv …
Jana Kapošváryová
(převzato z webu Mobilního hospice
Ondrášek, o.p.s.)
Duchovní péče
11
Přínosy a rizika duchovní péče o umírající
Relativně snadné je v dnešní době
zaléčit pacientovu fyzickou bolest. I ta
nejtěžší nádorová je plně odstranitelnou či zmenšitelnou na snesitelnou
úroveň v řádech minut, maximálně
hodin. Významově závažnější je
bolest nefyzická.
Na její léčbu jsou medicínské
postupy obvykle krátké. Nefyzický
rozměr člověka lze v širším slova
smyslu označit jako jeho duchovní část.
Při bližším pohledu se jedná o rozměr
sociální (emoční), rozměr psychický
(duševní) a rozměr spirituální (duchovní v užším slova smyslu). Ty se často
prolínají. Jisté je, že na rozdíl od medikamentózní léčby těla, se pozitivní
výsledky léčby o nefyzickou (duchovní)
část člověka projevují časově mnohem
později. U umírajících leckdy nikdy.
Kdy jindy však, než při umírání, si
člověk zaslouží maximalizaci péče?
Proč má velká část populace strach ze
smrti? Proč se k lidskému životu na
jeho konci nechová naše společnost
stejně intenzívně a laskavě, jako při jeho
příchodu na svět?
Dosti zaměňuje faktum smrti za proces umírání. Strach z umírání není totéž
co strach ze smrti. Smrti se lidé mnohdy
nebojí, umírání však ano. Ve skutečnosti
se jedná spíše o strach z osamělosti, ze
ztráty vlastní důstojnosti („Bude mě
chtít dcera takto vidět? Inkontinentního? Upoutaného na lůžko?“) – to jsou
projevy bolesti sociální. Obava z toho,
co bude, strach z neznáma, měl můj
život smysl, mohu odčinit své viny? –
to je existenciální bolest. Čili duchovní.
Z výše uvedeného plyne, že duchovní
bolest a tedy duchovní péči o ni, nelze
chápat jako pouhé náboženství, či dokonce „církevničení“. Duchovní péčí
rozumějme léčbu směřující k tomu, aby
člověk zemřel usmířen a s vděčností
za život, který mu byl dán. Podstatnou
a nepřekročitelnou podmínkou pro správ-
nou duchovní péči, je pacientova naděje.
Pro některého pacienta je to nalezení či
upevnění vztahu s Bohem. Pro jiného pokorné stanutí před osudem či spokojené
rozloučení s rodinou. Pro dalšího usebrané ohlédnutí za životem, náprava chyb
a omluva tam, kde chybu napravit nešlo.
Stanout v mysli na konci svých dní
tak, že si člověk dokáže poctivě do vlastních očí říci „Můj život měl smysl“. Věřící
křesťan pak třeba slovy apoštola Pavla:
„Dobrý boj jsem bojoval, závod dokončil,
víru uchoval.“ To je cílem a úkolem
duchovní péče v hospici. Prioritně skrze
profesionální erudici pastoračního
asistenta (nemocničního kaplana), ale
v posledku též za pomoci kohokoliv, kdo
o umírajícího pečuje. A nejen v hospici.
V nemocnici, domově seniorů, doma.
Většina zdravotnických zařízení má
dnes ve standardech, „Právech pacientů“
apod. zakotvenu duchovní péči. Ta ve
skutečnosti obvykle znamená „možnost“
nebo „na vyžádání pacientem“. Jeden
z autorů příspěvku si toto ověřil při svých
opakovaných hospitalizacích v některých
nemocnicích. Absence aktivní duchovní
péče je realitou. Na vyžádání spíše údiv,
v lepším případě „My vám nějakého
faráře můžeme sehnat“, v horším na
pokoj poslali ústavního psychologa…
Duchovní potřeby nejsou projevem psychické nedostatečnosti, které by měl řešit
psycholog.
V hospici se naproti tomu pracuje
s duchovní péčí aktivně, nikoli však
násilně. Pacienty navštěvují, pokud
neodmítají (což mohou a my to respektujeme), pastorační asistenti či
nemocniční kaplani. Vedou rozhovor,
nabídnou možnost kněze, ale i společně
čtou nebo hrají společenské hry. Výsledkem je, že podíl těch, pro něž je víra
důležitá, se začne významně zvyšovat.
Typické situace, které řeší pastorační
asistenti, jsou např.:
 Rád si s vámi popovídám, ale o víru
zájem nemám.
 Rodina nechce kněze: „Nechceme ho
strašit smrtí. Myslel by si, že musí
zemřít.“
 Mám svoji víru, praktikuji po svém…
(vztah k ezoterice, léčitelství) – po
čase pacientka má zájem o bohoslužbu v kapli a nakonec chtěla
přijmout svátosti
Věty „Zanevřela jsem na Boha,
zemřely mi děti“ nebo „Tatínek už
nemůže mluvit, ale víru vždy praktikoval,
sestřičko, zavolala byste pana faráře“
nejsou dokladem absence duchovních
potřeb. Právě naopak! Je v nich přítomna
velká duchovní bolest, resp. touha, která
je při dobré péči zmenšitelná, resp.
naplnitelná. Naproti tomu tam, kde má
české zdravotnictví odtažitě standardizováno, že v případě přání pacienta mu
zprostředkuje kněze, mu ve skutečnosti
s těmito zásadními životními situacemi
většinou nepomůže.
Dobrá duchovní péče je kontinuální,
všudy a vždy přítomná nabídka pomoci
při volání po smyslu života. O tu se v hospici snažíme. Krádež, třeba i v podobě
nenabídnutí této možnosti umírajícímu, působí velká trápení. Přejeme
českému zdravotnictví více úcty k lidskému životu, zejména při umírání.
Důvěru a naději, kterou vystihl V. E.
Frankl: „Jeden velký okamžik prožitý
v závěru našeho života může dát zpětně
smysl celému našemu životu.“
Robert Huneš, Eva Ludačková
 PhDr. Robert Huneš je ředitelem
Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.,
prezidentem Asociace poskytovatelů
hospicové paliativní péče, členem Etické
komise ministra zdravotnictví Vlády
České republiky.
 Mgr. Eva Ludačková je vrchní sestrou
Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.
v Prachaticích.
Karlovo náměstí 317/5, Praha 2, 128 01, www.asociacehospicu.cz
Zpravodaj Rovnováha byl vytištěn na náklady MMR v nákladu 400 ks. Rovnováha – zpravodaj Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. Vyšlo: červen 2016. Zpravodaj je
neprodejný. Šéfredaktor: Jakub Holman, sazba: Lucie Dezortová. Registrace: MV ČR: 29. 6.
2005, VS/1-1/61268/05-R. Podpořit činnost APHPP můžete na č. ú.: 198481152/0300. Uzávěrka příštího
čísla je 10. srpna 2016.
Poděkování podporovatelům.
12
Pozvánky