Kniha KEYA 2015

Obsah
tábor 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 2
hory · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 40
pod pokličkou uďům · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 46
Práce práce a zase práce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 55
Plánování tábora · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 57
Stezky · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 59
Uďopráce v Pejškově · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 63
Mimo časoprostor · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 66
Roverský kmen · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 61
uďové na cestách · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 68
Anglie očima erasmáka · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 69
Odpočinek od vlastního života · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·73
Norsko vol.2 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 76
22 ohromujících věcí, které jste nevěděli o Černé Hoře · · · · · · · · · · · · · 79
Cesta k protinožcům podle Máří · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 84
Kypr · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 87
Kterak si Kaštánek cestu do lusitánských luhů našel · · · · · · · · · · · · · · · · 90
skauting mimo oddíl · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 92
Junák - český skaut
Fonticulus 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 93
Ursus, -i, m. · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 95
Oddysea · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 97
Zvostra! · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 99
Ejhle · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 101
Ze Švihova do Liberce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 103
Help 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 105
blanická sekce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·· · · · · · · · · · · 108
Kdo je George? · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 109
Blanický kompas · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 111
HUstoakce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 117
Výsadek 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 113
bonus: komix· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 119
je prosinec...
Kniha Keya existuje stále jen v Kamenově počítači a ačkoliv máme texty, do konečné podoby nám
toho chybí ještě spousta. Třeba slovo šéfredaktora, hercumfixum.
Letošní kniha.. no, vidíte to sami, je to už asi doopravdy kniha. Já jen vím, že má moc stránek na vazbu
V1 a tak musíme objednat vazbu V2. Inu, zalistujte... ne, vlastně ještě ne. Jedno upozornění předem:
V letošní Knize Keya otiskujeme dosti rozmanitou směsku článků. Některé vypráví o oddílovém dění,
jiné o skautech a skautování mimo Keyu, další dávají nahlédnout pod pokličku tomu, jak jako uďové
pracujeme, jak se vzděláváme, nebo kam cestujeme, když zrovna nepracujeme... Na první pohled vás
nemusí některé články vůbec zaujmout, ale...no, my doufáme, že si svoje čtenáře najdou. A kdyby ne,
tak jsou u toho alespoň pěkný obrázky, nemyslíte? :-)
tábor 2015
Chci tu poděkovat autorům všech článků - na obsahu letošní knihy se podílelo víc lidí, než kdykoliv
předtím. Díky vám všem! Velké díky patří také uďům, kteří vymýšleli obsah a připomínkovali vznikající
dílo. No a úplně speciální díky patří Kamenovi, který celou knihu sázel a graficky ladil - jenom díky
němu vypadá tak skvěle, jak vypadá.
Zkrátka, snažili jsme se o co nejlepší knihu, která připomene a vystihne skvělý oddílový rok 2015.
Výsledek našeho snažení posuďte prosím sami. Ať se vám líbí!
Terka
najdete nás taky tady
Oficiální youtubový kanál
našeho oddílu obsahující
videa z tábora a z dalších akcí
1
keya.skauting.cz
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
2
3
kniha KEYA 2015
souřadnice gps
vzdálenosti
49° 30' 10.031'' N
15° 3' 38.377'' E
1,5 km
1,7 km
4,7 km
12,5 km
72 km
7 375 km
Před
Po
kniha KEYA 2015
→
→
→
→
→
→
Lesná
Velká Chyška
Pacov
Pelhřimov
Praha
Chicago
4
stavebka
5
2015
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
6
Datum: 14. 7. 1930
Datum: 12. 7. 1930
+++
Chicagský nezávislý deník
V sobotu 11. 7. Došlo k výraznému posílení ba dvě desítky zcela nových mužů a žen, kteří
našeho chicagského policejního sboru. Do budou velkým přínosem pro práci celého
jeho řad se připojilo několik desítek nových sboru. Od tohoto okamžiku se již žádný gangčlenů. Ti byli vybráni z mnoha kandidátů a ster neodváží vylézt na ulici za bílého dne,
museli projít náročnými psychickými i fy- a v noci jedině po skupinkách. Občané našeho
zickými zkouškami, aby obstáli v tvrdých města si od této posily mohou slibovat větší
chicagských
ulicích.
Většina
adeptů bezpečí a méně násilí v našich ulicích. Tedy
z
prošla na výbornou, a to i k velké radosti alespoň doufám.“ Stejně tak doufá i redakce
policejního kapitána Charlese Healyho, který našeho deníku, neboť násilnosti v posledních
k celé záležitosti řekl toto: „Jedná se o zhru- měsících se již zdály hlavu přerůstající. (FK)
Nedávno
přijetí
Policejní sbor v akci
příslušníci
městské
policie včera konečněnaplno ukázali, že
budou našemu městu velkým přínosem.
Všichni byli posláni do ulic a potýkali se jak
s běžnou kriminalitou, tak s všedními problémy chicagských občanů. Nejeden nahodilý
kolemjdoucí uznal, že i přes jejich útlý věk si
většina z nich vedla na výbornou a atmosféra
ve všech okrscích se významně zlepšila. Zde
se krásně ukazuje, jak se investice do veřejně- i v případech hasičského sboru a zaměstnanců
prospěšných činitelů vyplácí. Naše redakce nemocnic. (FK)
doufá, že k podobnému posílení stavů dojde
Datum: 15. 7. 1930
Meziokrskový turnaj
Nejen prací živ bude člověk
Tak právě tímto heslem se řídil ctihodný lidé. Na úvod celého turnaje sestávajícího
Policejní sbor přivítal nové posily
chicagský občan Alphonso Vincenso Ca- ze tří oblíbených amerických sportů (basepone, když uspořádal a financoval sportovní ball, golf a fotbal) držel taktéž řeč o pospolitosti jednotlivých složek veřejného života a
Datum: 13. 7. 1930
propojení soukromého a státního sektoru
Ač byla neděle, přesto se drtivá většina obyvatel
V neděli večer se konal mimořádný policejní sraz na
ve městě. Samotného turnaje se zúčastnili
města Chicaga vydala do práce! Celé město ožilo
místní služebně. Setkali se zde zástupci všech chi-
členové policejních okrsků Austin, Ashburn,
a při stavbě mrakodrapů se pokročilo o mnoho
cagských okrsků od východu až na západ. Na sjezdu
Dunning, Lake View a New City. Výsledky
pater.
byli přítomni i kapitán chicagského policejního sboru
se ukázaly na celé akci jako nepodstatné,
Starosta města William Hale Thompson
Charles Healy a jeho zástupce George Shippy. Oba
mnohem přínosnějším se naší redakci je-
celé dění trefně okomentoval slovy: „Paráda. přednesli své projevy, jež se setkaly s bouřlivým
vil duch přátelství, který celou sportovní
Fakt!“
přijetím ze strany jak nových tak zkušených členů
událost prodchl. Nám nezbývá než doufat,
Redakce našeho deníku doufá, že nasazení
sboru. Tématem večera bylo „Život ve městě a jak
že se v nelehkých časech ekonomické krize
všech novo i starousedlíků vytrvá a dodá městu
zajistit jeho hladký běh“, důraz byl kladen zejména
nalezne více takovýchto mecenášů ochotných
atmosféru radosti a prosperity, jež se v realitě
na problematiku konzumace psychotropních látek a
turnaj pro příslušníky policejního sboru sponzorovat podobné akce. (FK)
nelehkých třicátých let jen těžko dostává. (FK)
špatnou kázeň některých příslušníků. (PP)
ve snaze ukázat, že policisté jsou přeci také
7
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
8
Datum: 15. 7. 1930
Datum: 18. 7. 1930
Úspěch prohibičních agentů
Vyšetřování nehody odhalilo nečekané
Federální bezpečnostní agentura podnikla sboru Charles Healy je celou operací potědůrazné kroky ve věci vymáhání Volsteado- šen a zavázal se, že jeho muži budou s prova zákona a 18. dodatku
hibičními agenty na potírání
ústavy (de facto zřizují-
nelegálního alkoholu úžeji
cí prohibici), když se jim
spolupracovat. Jeho zástup-
podařilo na území města
ce George Shippy pak skr-
Chicago odhalit ilegální
ze náš deník vzkazuje všem
skrýš alkoholu. Veškerý
občanům: „Mějte oči na
inkriminovaný
materiál
stopkách! Pakliže objevíte
byl zabaven, zinventarizo-
jakékoliv známky o přítom-
ván a následně zničen, aby
nosti alkoholu ve vaší čtvrti,
nebylo možné jej dále vyu-
neprodleně to hlaste na nej-
žívat. Kapitán policejního
bližší policejní stanici.“ (SP)
Datum: 17. 7. 1930
Ve včerejším vydání Chicaho Tribune jsme 36th Place.
vás informovali o autonehodě a střelbě Cestou do podniku byl ovšem v centru města
v centru města. Nyní nám nformace, které zastaven střelbou z Coltu M1878. Střelcem
náš deník obdržel od zástupce kapitána pol- byl podle všech doposud zajištěných důkazů
icie Charlese Shipppyho, dávají nahlédnout Hymie Weiss, registrovaným majitelem
do složitých okolností celého případu. Naše zbraně pak George Clarence Moran. Oříškem
redakce vám nyní předkládá celý příběh tak, k rozlousknutí tak nyní zůstávají zejména
jak jej vnímají policejní orgány. Ve středu otázky jako: jak je do celé věci zapojen pan
večer zapůjčil pan Alphonso Capone svůj Capone? Věděl o nešvarech svého přítele?
automobil svému příteli Johnymu Torriovi. Jak se Weiss dostal ke zbrani podnikatele
Ten v noci ze středy na čtvrtek zkonzumoval Morana? A kdy bude v našich ulicích zase
větší než malé množství alkoholu, načež nad bezpečno? Doufáme, že nám policejní sbor
ránem naložil neznámo kde naložil zásilku alespoň na poslední z otázek již brzy sdělí
alkoholu pro svůj kabaretní podnik na ulici odpověď. (FK)
Střelba v centru skončila autonehodou
Datum: 24. 7. 1930
Policejní sbor města Chicaga včera vyšetřoval tak v kufru vozidla. Tím porušil prohibiční
masakr přímo v centru města. Došlo zde zákony hned nadvakrát, neboť alkohol nek autonehodě dodávky, která nabourala do jen konzumoval, ale i přechovával. Dále již
lampy. Ovšem po-
ale věc odmítla ko-
dle zdrojů blízkých
mentovat s ohle-
policejnímu
ka-
dem na probíhající
pitanátu byla celá
vyšetřování.
havárie způsobena
Můžeme
střelbou
jenom
z blíže
se
tak
domnívat,
nespecifikované
že celý incident je
zbraně, která taktéž
jen další fází vle-
zapříčinila
klého sporu ilegál-
řidiče,
který
smrt
byl
nalezen na místě
ních
o
organizací
nadvládu
v činu. Policie dále uvádí, že řidič Johny Torrio Chicagu při dodávání zakázaného alkoholu.
byl zároveň pod vlivem alkoholu, jehož větší (PP)
množství bylo nalezeno jak v jeho žaludku,
9
kniha KEYA 2015
Skandální odhalení!!! Kapitán
Charles Healy obviněn z korupce!!!
Katastrofální důsledky pro morálku
policejního sboru mají události,
které stihly celý chicagský policejní
sbor během čtvrtka. Vše vyvrcholilo ostrou hádkou mezi policejním
kapitánem Charlesem Healym a
jeho zástupcem Georgem Shippym,
která skončila Shippyho stížnosti
na činnost a nečinnost policejního
kapitána. Ale projděme si to ještě
jednou popořadě. Policejní sbor
napříč okrsky spolupracoval na prošetření okolností nedávné střelby a autonehody v centru města Chicago. Po několikadenní usilovné práci se policii podařilo získat dostatečné
kniha KEYA 2015
10
množství přímých i nepřímých důkazů, jež spolu s klikou loajálních policistů napříč chi-
lou věc s ohledem na probíhající vyšetřování meze a její řešení si vyžádá neortodoxní po-
vedli k žádosti na kapitanát o vydání zatykače cagskými okrsky se rozhodl podívat se celé
komentovat, mimo záznam se však nechal licejní přístup, který již dále nespecifikoval
na hlavního podezřelého Himieho Weisse a věci na kloub. Za pomoci našeho fotorepor-
slyšet, že situace překročila všechny přijatelné z důvodu utajení.
zároveň o předvolání známého chicagského téra (jeho jméno jsme se z důvodu jeho och-
Datum: 28. 7. 1930
podnikatele s pochybnými vazbami Alphonse rany rozhodli nezveřejňovat) se jim podařilo
Capona k výslechu ve věci zapůjčení inkrimi- dostat k materiálu, který kapitána Healyho
Dopravní policie hlásí
– jsme připraveni!
novaného automobilu. Policejní kapitán ce- přímo usvědčuje z korupce a který přináší
lou záležitost smetl ze stolu a policejní sbor náš deník jako první v celém městě. Celá
poslal obratem na několikadenní dovolenou. záležitost byla následně postoupena radnici
Navrátivší se policisté shledali, že je celý v čele se starostou, který se rozhodl policepřípad uložen k ledu, a rozhodli se jednat. jního kapitána bezodkladně odvolat a uvalit
Policejní kapitán Healy je ovšem tvrdě od- na něj vyšetřovací vazbu. Zároveň novým
byl s tím, že celá věc je již uzavřena (naše policejním kapitánem jmenoval jeho dosaredakce zjistila, že podezřelý Himie Weiss je vadního zástupce George Shippyho, který
již mimo USA a Al Capone odmítá celou sit- se v posledních týdnech projevoval jako
uaci ze svého letního sídla jakkoliv komen- nezištný muž zákona. O průběhu vyšetřování
tovat). Jeho zástupce Shippy se ale tímto a případném procesu vás budeme i nadále
podezřelým chováním nenechal zastrašit a bezplatně informovat. (FK)
Datum: 25. 7. 1930
Městské slavnosti ve stínu masakru!!!
V noci z pátku na sobotu došlo zatím to kvůli dovozu nábytku z Kanady, o kterém
k nejhoršímu masakru v dějinách moderního se ve městě často hovoří jako o zástěrce pro
Chicaga. Více než dvě desítky mrtvých byly pašování ilegální kanadské whisky, jež skýtá
V rámci velkých chicagských oslav proběhla
i demonstrace lehké policejní techniky,
která probíhala na hlavní chicagské třídě a
kopírovala trasu nedávno otevřeného úseku
metra Černý most – Florenc. V čele průvodu
vyrazili motoristé chicagského policejního
sboru, kteří na svých motocyklech obyčejně
potírají dopravní kriminalitu. Tentokráte
ovšem potírali sebe navzájem, když před
zraky mnohohlavého diváctva zápolili o titul
„nejrychlejší policejní motocyklistik Chica- techniků a motoristů, je rok od roku na vyšší
ga“. Celá akce nejen pobavila přihlížející, ale úrovni. Jako názorný příklad přikládáme
zároveň potvrdila, že technická vybavenost srovnávací fotografie sboru z oslav před denašeho sboru, stejně jako i lidská schopnost seti léty a z tohoto léta.
Datum: 29. 7. 1930
Caponovo daňové přiznání – nemám Stačí se jen nějaké chytit.“ Capone se vrátil
nalezeny na různých místech města, nejvíce
žádné zisky, tvrdí „druhý starosta“
pak na parkovišti ve čtvrti Kingswood, kde
Jeden
do města bezprostředně po velkých chicag-
našeho ských slavnostech, kterých se poprvé za dvaměsta, Alphonso Capone, ve svém daňovém cet let, jež žije v Chicagu, nezúčastnil. „Vrátil
přiznání uvedl, že nemá vůbec žádné zisky, jsem se na pohřeb mého tragicky zesnulého
svítání odhalilo celkem pět mrtvých. Příčinou
smrti byla povětšinou střelba, popřípadě
z
nejvlivnějších
občanů
škrcení či bití. Většinu z obětí se podařilo
čímž vzbudil rozruch na daňovém úřadu. přítele Morana. Jeho pohřeb jsem si nemohl
Již na první pohled velmi majetný Capone nechat ujít“, vysvětlil Capone svůj nečekaný
identifikovat a podle předběžných a neo-
si v nedávné době pořídil soukromý vůz ze návrat.
ficiálních závěrů ranního vyšetřování je spo-
speciální edice Fordu a horké letní dny trávil
další zranění způsobená druhou osobou jako
na svém letním sídle na Floridě. Nyní je zpět Caponovo daňové přiznání – nemám
juje jméno podnikatele Morana, pro kterého
pracovali. Morano se před několika týdny
dostal do osobního sporu s jiným chicag- obrovský finanční zisk. Čerstvě jmenovaný
ským podnikatelem, Alphonsem Caponem, a policejní kapitán George Shippy odmítá ce-
11
kniha KEYA 2015
v Chicagu, ale naší redakci na otázku pátra- žádné zisky, tvrdí „druhý starosta“
jící po původu jeho bohatství jen odpověděl: Tělo významného chicagského importéra
„Amerika je země neobyčejných možností. nábytku, provozovatele několika klubů a
kniha KEYA 2015
12
podnikatele Franka Morana bylo naleze- no se dostal do velkých finančních potíží po
no dnes v brzkých ranních hodinách v jeho tom, co při nedávném
pracovně v centru města. Podle služebné, masakru zahynulo dvacet jeho zaměstnanců
která jeho tělo objevila a informovala policii, a většinu jeho podnikatelských aktivit převzal
se její zaměstnavatel patrně zastřelil. Mora- jeho konkurent Alphonso Capone.
Datum: 29. 7. 1930
+++
Chicagský nezávislý deník
Datum: 29. 7. 1930
Skandál! Capone Dostal Doživotí!
výměnou za údajnou ochranu. S tím vším je v našem městě dlouhá léta neuvidí sluneční
ale, jak se zdá, v Chicagu konec. Po dnešním světlo, neboť jim soudce nadělil od deseti let
Za dramatických okolností došlo včera pozdě jakým způsobem vlastně funguje chicag-
soudním procesu s hlavou celé organizace po doživotí ve vězení. Významné množství z
Caponem a dalšími členy mafie je zřejmé, že mafiánů také zemřelo při rozsáhlé policejní
odpoledne až večer k zatčení vlivného chicag- ské podsvětí, jak a z čeho si žije a proč už
ského mafiána a obchodníka s alkoholem Al- tolik lidí z něj nežije. Ženy, auta, domy,
nikdo z hlavních hybatelů zločinné činnosti razii, která k zatčení a procesu vedla.
phonse Capona. Na toho
vydal
zatykač
kapitán
chicagského policejního
sboru George Shippy po
tom, co jeho muži zajistili zásadní důkazy o
jeho ilegálních aktivitách
a zdrojích příjmů. Již
ráno proběhlo z důvodu
ochrany všech klíčových
svědků urychlené soudní
jednání, po kterém porota vynesla jednohlasný verdikt – vinen ve alkoholové a drogové večírky, to všechno bylo
všech bodech obžaloby. Capone tak dostal od denním chlebem vysokých členů Caponovy
soudního tribunálu nejvyšší možný
organizace. A za jaké peníze? Na tuto otázku
trest, doživotní věznění v zařízení se zvýšenou odpovídají výsledky rozsáhlého policejního
ostrahou. Podrobnosti o celém případě naj- pátrání, které obsahovalo i nastrčení agentů
dete v dalších článcích tohoto deníku, neboť přímo do mafie. V nich se dočteme, že hlavním
jsme mu kvůli vysoké důležitosti věnovali zdrojem příjmů je výroba a prodej ilegálního
významné množství prostoru. Chicago už alkoholu (především whisky), dále provozonikdy nebude stejné jako dřív! (FK)
vání heren a sázkových kanceláří, vydírání
politických i společenských elit a vybírání
Vyšetřování a následující soudní proces výpalného, jakési mafiánské daně, kterou
s Al Caponem odhalilo široké veřejnosti, platí podnikatelé a provozovatelé obchodů
13
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
14
Axolotlí introspekce
úkolů. Potom jsme šli k hvězdě. Tam jsme dostali
Mauglího v lidské vesnici. Bylo to hezké. Šli jsme
na chatu a tam jsem nad loučí ohříval čaj ale
zčernal mi hrnek. Další den jsme jeli dlouho domů
Einstein
super tábor :)
Mě se nejvíc líbylo jak sme zatkli Alcapone a zabili jeho muže a bylo zase hrozný když byli uďové
nejstarší družinky ale bylo super jak byla letní
olympiáda a třikrát sem byl na prvnim místě. A
o odpoledňáku když sme se koupali a mohly do
sladkobedny. Když si Pipin prdl tak to bylo špatný
protože je evakuace tábora a nemohli sme tam
být příští rok. A já - spár lidma ještě jsme zůstli
na mimináře tábor byl celkově super a obzvlášt
táboráky.
Háhruška
co se mi tam líbylo
Líbylo se mi na táboře
líbyla se mi pokladovka a přestřelka a jak zatkli
Alkapona a nesl jsem pouta. Na manévrech do
akvaparku. Tento tábor se mi líbil oproti minulýmu
táboru.
Bobeš
proč jsem nebyl…
Nebyl jsem bohužel na táboře, protože sestřenice
měla svadbu v Cambrige - Anglii.
Na odíloví trojdence jsem nebyl, protože jsem jel
na důležitý skokanský (skoky na lyžích) závod v
Harrachově skoči jsem 19 a 18m a pak jsme běželi
2km. Skončil jsem 20. Byla tam i tombola. V tombole si mohl vihrát králíka, mobyl nebo telku atd..
David
the best of tábor
Můj nejlepší kámoš z tábora byl Háhrušák. Nejvíc se mi líbylo skákání do vody. Taky jsme měly
přestřelku na pokladovce. Stal jse se vlčetem.
Permoník
zatykač
Zatčení Alcaponeho proběhlo tak že jsme ozbrojení vnikli do budovi ve které byl Alcapone. Museli jsme tajně vniknout k Alcaponemu, ale generál
Fík zavadil o nějaký kus dřeva a kvůli tomu si nás
všimli. (podle mě je generál Fík příšerný nemehlo). Nejhorší na tom bylo že ten srab Pipin zůstal
venku.
Picasso
oddílová trojdenka kouzel
Na trojdence jsme byli u Humra. Bylo tam málo
místa. Kluci mě bombardovali jablky. Jency měl
vysílačku ale ztratil ji. Dělali jsme lektvary a to
mě bavilo. A potom jsme je nechali zfialovět.
Ale to bylo poměrně stejný. Dělali jsme hodně
15
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
16
Příšeří paměti
No vida. Nikdo, včetně mě, si nikoho nevšiml.
Takže, když o tom tak přemýšlím, být vrah asi
není tak těžké, jak se zdá.
Vrtule
ování), DVD, návštěvák, (dokonce ke konci i ten
První nás rozdělili do dvojic, trochu mě zaskočily RAIEN, atmosféra, ATD…
protože jsem byla zvyklá. Dávali nás malej + i hlídky a přepady)
velkej, ale teď jsme byly úplně náhodně třeba tma - x
já jsem byla s tarzanem. Přišly jsme do lesa a P.S. Jsem moc ráda, že jsem na něm mohla být!
medvědi už, byly v lese. Byly šílený ale každý tro- Děkuju
Štípadlo = mouso-fouso
chu jinak, někdo obímal, někdo před vámi zdrhal a někdo dělal blbosti. Normálně jsme chytali
medvědy když pipin začal křičet “Počasí”. Prostě jak mě humr zabil osmikilkou a já
co!!!? Po chvíly jsme pochopily že je skoro konec. si toho ani nevšimla
A mi jsme chtěli ještě stihnout míčka už jsme se Ono celkem není o co psát, ale zdá se mi vtipné,
jí chtěli dotknout, potom se nás dotknul zezadu nevšimnout si vraha s takovou velkou palicí.
HUMR. Pomsta bude sladká!!! Celý tábor byl Takže, jak možná víte (a možná taky ne), na táboře
probíhala mafiohra. Dokonce dvakrát. Dokonce
prostě MousoFouso!!
dvakrát. Poprvé jsem byla opatrná, nikoho jsem
Berušku má každý rád, beluska je nás kamará!!!
Morče ani nestihla zabít a už mě zabil Wexlák holinkou
při vaření vajíček, když byl zbytek skupinky slepý.
NUDA! Proto jsem se u druhé hry pustila do jiné
nejlepší tábor světa
strategie. Zabila jsem E.T. rusákem, Huhmu rádeim
= jako vždy super
Světlo - táboráky, hospody, disko, čajovna, a plánovala zabití Jogurta karimatkou (konečně
stavebka, manévry, netopýr, Humr zabíjející nějaká nenápadnější věc), když jsme šli na dřevo.
vařečkou sršně, jídlo, duchovní program (mal- Stojím pár metrů od zubříku, když tu najednou
Humr povídá, že mě právě zabil osmikilkou.
matoucí medvědi
17
kniha KEYA 2015
několika vesnicemi, měli jsme se rozdělit. tak se
stalo, že jsme se… kupodivu… rozdělili. Moje cesta vedla do Zahrádky, kde mě čekalo malé duchovní zamyšlení. No a pak přišla cesta zpět do
tábora… Po setkání s velkým černým psem se mi
matoucí medvědi
podařilo najít cestu do Pacova. No a pak už to šlo
První nás rozdělili do dvojic, trochu mě zaskočily snadno a do tábora jsem se vrátila tak akorát na
protože jsem byla zvyklá. Dávali nás malej + oběd.
velkej, ale teď jsme byly úplně náhodně třeba
Koala
já jsem byla s tarzanem. Přišly jsme do lesa a
medvědi už, byly v lese. Byly šílený ale každý tro- tábor
chu jinak, někdo obímal, někdo před vámi zdrh- Letošní tábor byl ultra Mega super!!!
al a někdo dělal blbosti. Normálně jsme chytali Byl prostě Mousofouso.
medvědy když pipin začal křičet “Počasí”. Prostě Bourali jsme mrakodrab. (Táborák)
co!!!? Po chvíly jsme pochopily že je skoro konec. Měli jsme čajovnu a zjistili jsme že jsme schopni
A mi jsme chtěli ještě stihnout míčka už jsme se se opít po hrnku čaje. Když jsme se po nějaké
jí chtěli dotknout, potom se nás dotknul zezadu době stali lepšími policajty začali jsme pomalu
HUMR. Pomsta bude sladká!!! Celý tábor byl zatýkat a dostali jsme se do gangu Al Kapóneho.
prostě MousoFouso!!
Také byl pro nás speciální duchovní program.
Berušku má každý rád, beluska je nás kamará!!!
Manévry
Morče Byly super měli jsme zmrzku šli jsme pomalím
tempem a byli jsme v bazénu. “Šplouch”. “Cák.”
Bojovka Aladin byla super. Třetí táborák jsme plvýsadek
nili slibi pak jsme mohli být dobrovolně vzhůru a
Tak se stalo, že nám bylo jednou večer řečeno, že jíst čili papryčky. “ToPálí!!!”
budeme mít výsadek… Tak jsme zkusili jít spát. Po
Skřéťa ;-)
necelých dvou hodinách mého snažení o spánek
mě kdosi probudil s tím, že se mám teple obléct aladinova lampa
a jít před kuchyň. Před kuchyní jse se spojila s Hned po večerním programu pro nás přišla NezRádiem a pak jsme společně asi tak hoďku čekali mar se slovy: “Okamžitě pojďte, honem! V lese
na auto. Cesta byla prostě MOUSOFOUSO! V se našla Aladinova lampa!” Naše reakce byly
autě nás bylo hodně, měli jsme zavázané oči a značně různorodé. Někteří projevili zájem, jiní už
užili jsme hodně hlasitou hudbu.
se spíš viděli ve spacáku...Ať jsme si však někde
Byli jsme vysazeni v poli poblíž vesnice Nesvačily. hluboko přáli cokoliv, nakonec jsme se společně
Po chvíli dohadování nad mapou jsme došli k odebrali před kuchyni. Zatímco jsme si rozeszávěru, že “Žádná sváča” je asi správný název v pale posedali na lavice, Nezmar se pustila do
mapě.
vysvětlování: “Tam v lese byla zahlédnuta AladiA tak jsme vyrazili a po nějaké době jsme vrá- nova lampa! Každému, kdo se k ní dostane, bude
tili a šli jsme na opačnou stranu. Postupně splněno jedno přání…” To bylo sice moc hezké,
jsme vyzkoušeli všechny možnosti, než se nám ale všichni jsme cítili nějaké “ale”. A taky že žáhy
podařilo najít tu správnou cestu. Když jsme prošli přišlo. “problém je v tom, že aladinovu lampu
kniha KEYA 2015
18
Jejdí vzpomínání
vzpomínka №1
hlídají vzbouření džinové, kteří stávkují a odmítají
plnit jakékoli přání. Ovšem když se dostanete
až k lampě, přání vám bude splněno. Dostat se
k ní, to už je ale na vás…” Po téhle větě jsme ji
samozřejmě zasypali otázkami. Dozvěděli jsme
se, že džinové se poznají tak, že budou svítit nadpozemským světlem, stejně jako lampa. Když nás
v té tmě uvidí a poznají a řeknou naše jméno, musíme se vrátit na začátek. A že nesmíme používat
baterky. Hned na to jsme se odebrali do lesa, kam
jsme šli po svítících skvrnách na zemi. Nakonec,
když jsme došli až na místo, Nezmar ještě jednou
zopakovala pravidla a zmizela ve tmě…
Hra začala. Začali jsme se potichu plížit určeným
směrem. Najednou se začali zvedat svítícími
náramky osvětlené postavy, které začali vydávat
strašidelné zvuky. Šišlání, chropotání, hvízdání,
temné mručení a podivně skomolená slova se
ozývala všude kolem. ve dne by to bylo asi dost
zábavné, ale ze začátku to nahánělo opravdovou hrůzu. Nakonec se první odvážlivci začali
19
plížit dopředu, směrem k vytoužené aladinově
lampě. Po chvíli se již začalo ozývat: “Morče!” …
“Beton!” … “Štípadlo!” … a nešťastníci se kvapným krokem vraceli potichu zpět na začátek, aby
si oddřepovali svých 5 dřepů a vrátili se do hry.
Dlouho bylo marné naše snažení, leč nakonec se
podařilo. Po půl až třičtvrtě hodině hry se do tábora začali trousit šťastlivci s papírkem, na kterém
byla nakreslená zmrzlina - naše jediné přání. Bylo
to fakt dobrý, prostě MOUSOFOUSO!
Tarzan
kniha KEYA 2015
Ukradli nám zase dveře. Kuře v růžovém. Na
návštěváku bilo hodně dobrot. Kdiš nám řekli, že
se viskitujou kroupi.
Skippy
kdiš Fík křičel z velkym Láďou. Taky se mi líbilo
Kuře v růžovym.
Zubejda
vzpomínka №5
Slibování na světlušku. Spaní u táboráku. DVD.
Přijeli Charles Healy, poručík Drůbež poručík
vzpomínka №2
Ukradli nám podruhé dveře. Bylo málo poryče. Davit a strašný láďa.
Pani
V latře byli roupy. Byla dobrá pokladovka. bavilo mně pálení wkiskey. Byla mnělká holčičí
vzpomínka №6
umívárka.
Mrkev Ráda bych psala o tom jak nám ukradli dveře. V
latře byli roupi. Abychom je vyhubili musely jíst
česnek. :) Líbila se mi pokladovka. Na táboře se
vzpomínka №3
Ukradli nám podruhý dveře. V latře byly roupy. rozlezla zvracečka. Manévry nám změnili na dovPani spadla do latry. Slibovaly jsme na světlušky. olenou a chodili jsme - 10 km. Na táboře bylo DVD
Na táboře jsme měli velkou epidemii zvracení. (den velkých družinek). Líbilo se mi když jsme
hráli famfrpál. Na návštěváku my moc chutnalo.
Kuře byl v růžovým oblečení
Kecka Bavilo mě sestrojovat motorky. Na táboře mi
chutnal poridge. Na táboře Pani spadla do latry.
Moc mi chutnal chleba s nutellou. Pohrála jsem si
vzpomínka №4
Při přepadu nám ukradli dveře. O manévrech v Aqua Parku Tábor. Líbily se mi hlídky.
Lochnesska
jsme se koupali v bazénu. I v rybníku. Bavilo mě,
kniha KEYA 2015
20
Ještěrčí příhody
super tábor
TÁBOR
sice si to už moc nepamatuju ale to asi nevadí
Na táboře se mi moc líbilo. Hlavně poslední protože je to dolela stručný. Nejdřív jsme museli
táborák. Jenom mě mrzí, že jsem nemohla jet na najít naši plachtu hledali ji a pak jsme nějakou
celý. Asi nejlepší historka je přestřelka s mafiány. plachtu vzali a pak, jsme, zistili že naší plachtu
mají lemuři. Pak jsme se dali do stavení trojnohy a Nezmar učila lodní uzel osmkrát pak jsme
PŘESTŘELKA S MAFIÁNY
Pipin za námi přišel k rybníku a řekl, že máme jít trojnohu postavili a dávali jsme tam ostatní teeza ním. Došli jsme až k polorozpadlýmu stavení peejovky a pak jsme zistili, že to máme celé
kde na nás čekal Fík. Potom nám předal pistole špatně ale to, už opravně stavěli vedoucí.
Generál
a pouta a řekl nám ať jdeme potichu za ním. Šli
jsme polorozpadlým domem a tu Fík něco shodil.
Mafiáni si nás všimli a začali po nás střílet. My taky. tábor nemoc
Nakonec jsme je dotlačili až k další polorozpadlé Nemoc na táboře byla strašná. Skuste si celé
chatce kde jsme je všechny zastřelili. Zbývalo najít dva dny ležet na stejné (vojenské) posteli a
Al Capona. Skrýval se ve sklepě. Po nepříjemném jen občas si odskočit na latru. Mít přečtený
boji při kterém jsme ho *NESMĚLI* zastřelit, se čtyřlístek osmkrát a zvracet při každém třetí
nám podařlio nasadit mu pouta. UĎOVÉ ho na- napití by jsem vám nepřála. Ale musí se nechat
sadili do auta a *jeli* do tábora. My jsme taky *šli* že ta Coca Cola byla dobrá….. Po druhém dnu
jsem se trochu zotavila a už jsem se zapojila do
do TÁBORA.
Tatranka programu.
PS: Nikomu bych to nepřála.
Jogurt
tábor 2015
Nejvíc se mi asi na táboře líbylo stavění tee-pee
21
kniha KEYA 2015
Můj asi nejlepší zážitek z tábora byla ta hra co
jsme hráli s axolotlama. Jak jsme je měli převíst
přes potok a měli jsme k tomu jen lano. Vlízt do
potoka mohla jen jedna a byla to Tatranka. Ta
vždycky přidržovala ňákýho axolotla a ten šel po
můstku z lana a nesměli tam spadnout a pak jsme
po tom můstku měli přejít sami. Boty si namočil
jen Hahruška který si je nenamočil na můstku
ale když mi utekl a šlápl do vody. Protože jsme si
všechny axolotli rozdělili mezi sebe aby se každá
Ještěrka starala o jednoho axolotla. Pak se to
vyměnilo a axolotli nás měli převést. Ale protože
už měli málo času tak nás převedli jen po normálním dřevěném můstku. To bylo super! A taky byly
super manévry (teda prázdniny) protože jsme
byly v bazénu A taky byla super ta btka v tom
domě protože jsme po sobě stříleli a taky proto,
protože to bylo zábavný
Huhma
dorazili do chaty… V sobotu ráno se vedoucí
přectavili jako (síla vůle, příroda atd….) Potom
jsme dělali lektvary. Po vaření lektvaru jsme šli
na dřevo a přitom jsme získali Dřevo Morku abychom jsme jí mohli přidat do lektvaru. Pak byl
oběd a měli jsme čínu. Po obědě byla ochutnávka lektvarů a nejspíš to nebylo moc dobrý.
Oliva
Tábr
Na táboře jsem byla poprvé, fakt se mi líbili hry
které jsme tam hráli hry který jsme tam hráli. Moc
se mi líbyla hra jak po nás vedoucí stříkali vodu z
láhví. Sice nevim kolik jsme měli přepadů je normální ale mne příde že jich bylo celkem dost. Jo
a pak jsem tenhle tabor dost marodila, nejdřív mi
bylo špatně pak když se mi udelalo už konečně
udělalo dobře tak hnet v pátek rano (první den po
nemoci) sem si v jídelně sedla z Vykašem zády ke
stolu, pak sme se opreli, stůl se ulomil, a my sme
z vykačem spadli, jenže Vykač je trochu delší než
já a ja sem spadla krkem a před táborem sme jeli
do nemocnice a dostala sem límec. Ale jinak se
mi to fakt líbylo.
Elfík
Tábor 2015 třicátá léta Chickágo
D den
V velkých
D družin
Tyhle DvD jsem si moc užila. Všechny hry mi
přišli dost promakaný a všechny mě moc bavili.
Ráno po snídani byla hra famfrfál rozdělili nás na
poloviny (ta hra se dost podobala famfrfálu). Byl
jeden míč a kuželi vyznačené místo (branka) za
hození míče do brány byl jeden bod. Pak byla
stezková trojdenka
Na trojdenku jsme jeli vlakem a autobusem. dyž zlatonka to byl vedoucí (Lemur Příšera) za chycení
jsme dojeli tak jsme šli kousek pěšky a pak jsme byly 3 body. Potom byly medůzky :-) no prostě se
kniha KEYA 2015
22
Urzoní létopisy
převlíkneš aby tě nepoznali a pamatuješ si číslo
který je napsaný na papírku pohácený na louce.
Potom SVAČINA. po svačině se hráli prasata
rozdělili jsme se do tímu a po louce byly prasata
(Příšery Lemuři my jsme jim kolem nohi uvázali
šátek, to je uspalo potom jsme je museli přenést
a beton je zapsal a to byl konec DVD škoda
E.T.
Třídení Akce u Elfíka na chatě
(23.-25.říjen)
Na této trojdence nás bylo hodně málo, ale i tak
jsme si to hodněužily. Chata na které jsme spaly
byla malá a moc útulná. V pátek jsme jely prvně
autobusem a poté nám ujel druhý autobus a
tak pronás přijeli Elfíkovi rodiče. Já s Huhmou,
Kiki, Rebelkou jsme zašly do obchodu kde nám
kiki odmítala koupit alkohol :-). potom jsme se
s Huhmou hádaly oto, kdo je jaký motorkář a také
jsme si přivlastňovaly všechny psi, které jsme potkaly. V sobotu jsme šli na výlet. Měli jsme najít
list, ale nakonec jsme ho nepoužily. S Jogurtem,
Huhmou, Elfíkem a Tučnákem pít vodu z listů a
23
jíst dužínu, ale ani jedno nepodporovaly [vedoucí
– pozn. přepisovatele]. Také jsme odlistovávaly
potůček což se Kiki, Rebelce I Nezmarovi také
nelíbilo a brzy odešli. My je dohnaly až za chvíli a
oni dali nám čokoládu (což mě překvapilo). Moc
jsme s výlet užily. Večer v sobotu večer jsme měli
poradenský večer: kdy jsme si sedly do kola a
říkaly jsme si co se nám na sobě líbí a nelíbí. V
neděly nám Kiki dávala kurz první pomoci takže
těd umíme zachránit člověka, který leží v lese,
umíme zavolat sanitku a podobně. Některé věci
jsme si zkoušely i na sobě (třeba ošetřit zranění
atd.). Po obědě už jsme šli na zastávku a jely
spusty (asi dvěma) autobusama. Potom ještě
šla Kiki s Huhmou a Tučňákem do kostela. Moc
jsme si to užily a doufám že takových trojdenek
bude víc. Moc děkuji Elfíkovi za to ženám půjčil
svoji chatu a taky vedoucím. (Elfíkovi rodiče jsou
hrooozně šikovní ve vyrábění a vůbec ve všem.)
Byli: Kiki, Nezmar, Rebelka, Huhma, Krysák,
Jogurt, Elfík, Tučňák
KONEC
napsala: Krysák
kniha KEYA 2015
Spis #1
Spis #4
Mě se líbili hlídky a přepady a fšechny hry.
Nejlepší hra bila jak jsme hledali fotku. Hodně
dobrý Vikačúv zvoneček. A přepad bil hodně dobrý ten s rachejtlama. A stavjeli jsme s Nezmarem
akvadukt, ale jeden přepad nám ho rozbil.
Čertisko
Na trojdence se mi líbilo, když jsme byli na hradě
o půlnoci. Tam sme zapálili fontánky a v ešusu
jsme udělali malí lektrvar. Takle si užíváme v Urzonech.
Dan
Spis #2
Mě se nejvíc líbolo mytí, a etapka hlítky a
přepady, noční hry, gentlemanský klub a
pát mrakodrpu.
Piškot
Spis #3
Mě se nejvíc líbila dovolená a pokladovka. Nejlepší bylo kdiž jsem byl v típku
sám. Ale rači jsem s ostatnímy. Když jsme
šli se koupat tak jsme tam museli vydržet
dvacet vteřin.
Kukuč
kniha KEYA 2015
24
Lemuří historky
dovolená
CHTĚLI ODEJÍT DO TÁBORA TAK SE SPUSTIL
Dovolená mě opravdu bavila. Dovolená byla LIJÁK A MY JSME SE SCHOVAL DO ZASTÁVKY
netradične krátká. Hodně se mi líbila část při AUTOBUSU KDYŽ PRŠELO MÍŇ TAK JSME ŠLI
které jsme byli v bazénu. Původně jsme tam měli DO TÁBORA ASI V PŮLCE CESTY SE UKÁZALA
být 2 h ale byli jsme tam 3,5 h. První noc jsme KRÁSNÁ DUHA NAKONEC JSME DOŠLI DO TÁBORA A UKAZOVALY SE NÁLEZY.
spali u Tlučhuby a druhou v lese.
Yetti
Řízek
dvd
výsadek
samostatný program lemurů a
příšer - svázání kládou
čajovna
PO VEČEŘI (URČITĚ BILA URČITĚ DOBRÁ)
Míček a Humr nás rozdělili do dvou týmu, každý SE PŘED KUCHYNÍ ROZLOŽILY PLACHTY A
tým dostal kládu ke které jsme se měli přivázat PAK NÁS FÍK SVOLAL. MĚLI JSME SI PŘINÉST
provazy (a taky víčko soli a dvě vajíčka). Náš cíl HRNÍČKY. NA PLACHTĚ LEŽELI ČÍSLA A SVÍČKY
byl si zhotovit pár smažených vajíček (problém A JÍDELNÍČKY. MY JSME MĚLI USEBE KOD A
byl v tom že část našeho tým musila myt mýt za- PODLE NĚHO A PODLE ČÍSEL SME SE POvázané oči, samozřejmě jsme se střídali). Jelikož HYBOVALI PO STANOVIŠTÍCH. NA KAŽDÉ
na tepelně upravené jídlo je potřeba oheň. Vy- STANOVIŠTĚ SME MĚLI ČAS (HODNĚ KRÁTKÝ).
dali jsme se na dřevo z počátku nám to dělalo CELKOVE BYLO ASI 9. STANOVIŠT A PONICH
problém ale nakonec jsme sehnali dostatek SME SE POHYBOVALI TAK JAK TO FÍK STOPOdřeva. Vydali jsme se s ním do urzoního tee-pee. VAL. POHYBOVALI SME SE PO STANOVIŠTÍCH
Rozdělali jsme oheň a já začal vařit. Jako první PILI ČAJ. A POVÍDALI SME SI NA UŘČITÝ TÉMA.
jsem se pokusil vysypat všechnu sůl do ohně. JÍDELNÍČEK BYL VÁŽNE PLNÝ (PLNÁ A5). AŽ ZAvětšinu jsem opravdu vysypal ale bohůžel dost PADLO SLUNCE (UPLŇE) TAK MALÍ ODEŠLI A MY
na víčků zůstalo. Rozklepl jsem na něj vajíčka a SME TAM JEŠTĚ MĚLI PÁR ETAP. TATO AKCE SE
začal je smažit. Hotový výsledek dáky nadměru MI MOC LÍBILA PROTOŽE SEM SI PŘI NÍ HEZKY
soli nebyl úplně nejlahodnější. Ale nakonec jsme POPOVÍDAL ALE BYL MOC KRÁTKÝ ČAS. TÉMA
ho společnými silami snědli. Tím náš program BYLI DOBRÁ (TŘEBA NA JAKÉM EXOTICKÉM
skončil.
MÍSTĚ SME BYLI). CHTĚL BYCH TO I PŘÍŠTÍ
Šerif TÁBOR!!!!
Kanál
25
kniha KEYA 2015
(Výsadek je o tom, že tě v noci probudí, vezmeš
si šátek, baterku a případně mobil, jdete do auta,
zavážete si oči, odvezou vás někam, dají vám
mapu, balíček a máte se dostat do tábora…)
Takže mě vysadily u Nesvačil („Osváča“) a
dlouho jsem já a Koala hledali, jak se dostat na
další bod. Já nesl buzolu, která ukazovala všemi
směry, jen ne na sever. Na místě rozdělení jsme
se překvapivě rozdělili, já si dal svačinu a asi 1,5
hodiny jsem hledal cestu do Útěchoviček. Pak
jsem se na to vykašlal, šel náhodnou cestou a
kam jsem nedošel! Tak jsem šel, protože jsem
ve svém instruktážním pytlíčku neměl žádné instrukce, s chutí mapu, která byla nakreslena firmou Kiki A.S., spálit, po autobusových značkách
a zastávkách. Po tomto výsadku jsem také uctíval
pitnou vodu, protože 8,5 hodin jít 25 km s 0,2 dcl
vody bylo síla.
Radio
vyvražďování
JEDNOU NA KONCI TÁBORA VEČER NÁM
ÚĎOVÉ ŘEKLI AŤ SE OBLEČEM NA VÝLET A
NACHYSTÁME SI NĚJAKÉ BATOHY POTOM
NÁM DALI NEJAKÉ JÍDLO (PERNÍKY A JABLKA)
A ROZDĚLILI NÁS DO SKUPIN PAK NÁM DALI
INSTRUKCE A MÍSTO KAM MÁME JÍT MY JSME
ŠLI DO HOŘEPNÍKU COŽ BYLO DOST BLÍZKO. V
HOŘEPNÍKU JSME ZAČALI PLNIT ÚKOLY UŽ SI
NEPAMATUJU JAKÝ PŘESNĚ ALE VÍM ŽE JSME
MĚLI ZÍSKAT HISTORKU OD NEJSTARŠÍHO
ČLOVĚKA AVŠAK „K NAŠÍ SMŮLE TA NEJSTARŠÍ
PANÍ UMŘELA PŘED TÝDNEM! KDYŽ JSME
kniha KEYA 2015
večer (možná spíš noc)před DVD jsme se
společně s příšerama radily jaký bude program.
Když jsme se konečně dohodli tak začínala
noční hra, takže jsme na ní byli první a nemuseli
jsme vstávat ze spacáků. Na DVD jsme po
nástupu snídani atd. hráli jako první hru famfrpál
(oproti harrymu Potterovi se nelétá, místo obručí
jsou normální branky, zlatonku nese člověk a
jejím chycením nekončí hra) Odpoledne jsme
hrály medůzky a kousáky (kousáci se hrají tak
že se sbírají po lese rozmístěné papírky (v různé
výšce, ale jenom pusou). Jedna ze super věcí na
DVD byla že jsme seděli u uďastolu.
Kibitz
destilátor – pašování
Dostali jsme seznam věcí potřebných pro sestavení destilátoru. Podle toho seznamu jsme
muselipropašovat z Kanady. Hranice byla
cesta, kterou hlídala pohraniční hlídka. Ty měly
za úkol chytat lidi, kteří něco nesli nebo nenesli. Samozřejmě kontroly nechytaly všechny.
(protože to nezvládaly) O tomhle tématu píšu
jenom, protože to byla první soutěž, kterou jsme
vyhráli. Teď vám to objasním. Na našem území
(v Americe) byly rozmístěny igelitky s platidly. Na
území Kanady byl obchod s věcmi na ten destilátor. Každá součástka se platila jinak. Kupříkladu
víčko s 1 dírkou mohlo stát 3x zakázaná měna, 2
kolky a 4 korále. Nejdražší byl pšeničný základ
v baňce. destilátory jsme potřebovaly na to aby
jsme v různých okrscích mohli postavit palírnu,
aby bylo dost whisky.
Beton
26
Výsadek podle Wexláka
UPOZORNĚNÍ: Možná si po přečtení tohoto
bláznivého a možná až nudně dlouhého textu
povšimnete, že jsem do následujících odstavců
zakomponoval až příliš krát slovo JSME a
JSEM. Tohoto, pro češtinářní vlastence lehce
pobuřujícího provinění, jsem se dopustil né proto, že bych měl odpudivě malý slovník, nýbrž
poněvadž mám tato slova radši než jakákoliv
jiná. :)
jsem konečně našel všechny věci až na mobil,
který jsem měl tou dobou krásně uschován v
teplém, suchém, pohodlném, nicméně na rozdíl
od tábora dosti nudném a opuštěném domově
a odebral se do kuchyně. V kuchyni byli Kuře a
Špunt, kteří nám všem, kdo byl vzbuzen, ať to
byli Lemuři nebo Příšery, dali skromné jídlo, které
člověku, který je na takoví přísun potravy je zvyklý, vystačí na tři dny (ale věřte nebo ne, mně by
to nestačilo ani na půl dne), kompas nebo buzolu
(to jsou věci, které jsem se za svůj krátký život
nenaučil rozlišovat) a, co bylo nejlepší, dali nám
mapu nejspíš nakreslenou Terkou, která v tu chvíli asi měla kocovinu. Ta mapa byla přesná asi
tak jako………………..jako hódně nepřesná mapa.
Když nás naložili drastickým způsobem do auta,
které asi za půl minuty bylo schopno ztěžknout
o nás šest mladých ve většině sportovně nadaných, leč ( jak už to tak na táboře je zvykem) vypasených dětí, jsme vyjeli do černočerné noci.
Když jsme jeli tmou, každý by si pomyslel, že
jsme všici měli akorát hlavu v dlaních a čekali na
to, až na nás přijde řada s výstupem, ale to byste
se mýlili. Tak za prvé: hlavu jsme neměli kam dát,
protože na nás (kdo si hověl na látkové sedačce)
bylo asi 3682 vrstev, takže z toho plyne…že kdo
má rozum tak si asi domyslí, jak to tam s těma
hlavama asi vypadalo.
A za druhé: né, opravdu jsme nečekali. Nežli
čekání se to podobalo spíše velkýmu odporu
Jedné, na oko uplně normální noci mě, Kanála a vůči výstupu. Jelikož i přes repráááčíčky, které
Yettiho probudil Kuře se slovy: „Vezměte si bat- obsahovalo auto, jsme poslouchali ty nejhorší a
erku, šátek, mobil, teplé oblečení a pojďte rychle nejznámější české a anglické hity ( jako například:
do kuchyně.“
Když se zamiluje kůň nebo všemi slyšená písnička
Let it go a tak dále) na plný koule. Tuto cestu auPo dlouhé minutě plné strastiplného uvažování tem považuji za jednu z nejšťastnějších chvílí z
nad možností toho, že se schyluje k výsadku, tábora, páč jsme si to dokázali všichni ohromně
27
kniha KEYA 2015
užít a zasmát se. Do té obecné legrace bylo
slyšet občasné zaječení Špunta doprovázené
zachechtáním Kuřete jakožto spolujezdce, když
jsme jeli po lesní cestě a váha auta se opravdu
přelívala z jedné strany na stranu druhou, což se
projevovalo častou a né neadrealinovou jízdou
po dvou kolech (zdroj: v tu chvíli vidící Uďové).
Po té nepopsatelně nepopsatelné jízdě a asi 35
minutách se na lesní bahnité cestě auto zastavilo, Uďové se chvíli radili a když je to přestalo
bavit, navrhli nám výstup z auta. Nikomu se
pochopitelně nechtělo, ale museli jsme. Vylezli
jsme z auta a viděli, do čeho jsme vlezli. Do smradlavého, tmavě hnědého, tekutého bahna.
s bezradností, kam máme jít, a tak jsme zkoušeli
najít někde nápis s názvem obce, kterou bychom následovně zkoušeli najít na již zmiňované
mapě nemapě, na které byla každá obec pojmenovaná, jinak než jak se ta obec jmenovala.
Nicméně to vymyšlené jméno mělo s tím pravím
něco podobného. Byla to podobnost slova nebo
význam slova jako například: Pacov = pecen chleba nebo Myslov = inteligence, či tak nějak v tomto smyslu. Po hovoru s Kuřetem jsme byli hned
moudřejší o informace:
1. že to místo, kde se nacházíme, vůbec není
na mapě,
2. máme jít po turistické značce po silnici.
Po sdělení, že jsme uvízli díky nízkému podvozku
auta, Kuře navrhl, že budeme auto muset tlačit,
jinak se nikam nedostaneme, a tak začlo blátové peklo. Jak jsme tlačili, Špunt jela a protáčela
kolama. Z pod auta tryskaly gejzíry bláta do výšky
vyšší než vysoké. Tak auto chvilku tlačil jen jeden,
a to ten uprostřed. Ti nešťastníci nešťastný na kraji, né že by jenom už nemohli, ale byli i hnědí od
bláta a mokří (zejména Tarzan, která dobrovolně
vstoupila do přímo odporné kaluže, aby mohla
tlačit), poněvadž jejich holeně zastupovaly funkci blatníku. To nikomu plně neimponovalo, ale
protože nejsme z cukru, tak jsme potom zase
začali tlačit (my všichni, kdo jsme ještě v tu chvíli
nebyli vysazení a na cestě), odkud to šlo.
V následujících hodinách se toho stalo velmi
moc, ale až příliš na to, abych to vypisoval. Dám
vám příklad: Jednou, ještě za tmy, jsme procházeli kempem, který byl podle KČT vesnicí. Tento
kemp byl vyloženě hororový a strašidelný tak,
že jsem se i já bál jakožto ten, co se nikdy nebojí. Mimo tento silný zážitek jsem prožil mnoho
legrace v podobě jógy při vítání slunce ve chvíli, když už slunce bylo kolmo k povrchu zemskému. A k tomu psiny podobné. Až potom v
městě zvaném Křešín jsem se dozvěděl, že se
s Tarzanem budu muset rozdělit a jít svojí vlastní, předem stanovenou cestou do tábora. Když
přišel ten okamžik rozdělu, udělal jsem největší
chybu na tomto výsadku – šel jsem úplně na
druhou stranu, než jsem jít měl. Po této chvíli to
šlo se mnou z kopce. Šel jsem přes Chmelnou,
potom po hlavní do Košetic, ze kterých jsem šel
do Buřenic a do tábora. Místo toho jsem ale měl
jít přes Vyklantice do Buřenic a tábora. Celá moje
cesta až z Palčic, kde jsem spolu s Tarzanem
začal, činila 37 km. Místo pouhých 12, které jsem
díky své výjimečné tvrdohlavosti nešel. Do tábora
jsem přišel v půl jedné odpoledne, ve chvíli, kdy
si všichni spokojeně dlabali svůj obídek.
Po ukrutné leč zábavné bahnité scéně, když
jsme se dostali ze šlamastyky, nebrečeli jsme
jen my, ale i auto, které, jak jste určitě už ráčili
postřehnout, na táborových fotkách bylo. Potom
jsme to zelenohnědé vozidlo konečně dostrkali
na louku poblíž nějaké vesničky, do které jsme
došli, a tam nám ti dva Uďové ohlásili, že tam
mně a Tarzanovi začíná naše pouť do tábora.
Hned
na
začátku
kniha KEYA 2015
jsme
měli
komplikace
28
Uďové vypravují
finská/indiánská/kanadská/ruská/
asi prostě jakákoliv svíce
No vážně - má to tolik názvů… Ale k věci. Jedná
se o zvláštní způsob dělání ohně. Funguje to v
podstatě tak, že rozštípnete poleno na čtvrtiny, ty
postavíte zpátky k sobě na zem a do mezer mezi
nimi nacpete větvičky, kůru nebo další hořlavosti.
Celé se to pak obtočí drátem, nebo třeba zakope
trochu do země, aby ty čtvrtky držely u sebe a
nerozpadlo se to. Pak už stačí jenom zapálit
větvičky.
Měl jsem jenom chvilku, takže jsem ani nehledal
drát a svázal to k sobě dole u země kusem
prádelky. Když jsem to zapálil, bylo to nejdřív trochu rozpačité, protože jsem do Xka nacpal moc
těch větviček, takže nezbývalo moc místa pro
vzduch, ale po chvilce se to s trochou pomoci
pěkně rozhořelo. A vážně to funguje. Prostě stojící poleno, které hoří vevnitř v tom Xku. Nejsou
z toho žádné hromady uhlíků (ale doma na koberci bych to radši nedělal), hoří to hezky, teplo
zbytečně neutíká všema směrama.
Nahoru jsem postavil kotlík s vodou a ta během
29
chvilky začala bez problému vařit, takže se to
vážně dá použít jako vařič. Je to dost úsporné a
bezobslužné - na uvaření jídla zřejmě stačí jedno
poleno. V civilizovaných podmínkách je to taky
skvěle nenáročné na přípravu. Stačí štípnout poleno a je v podstatě hotovo.
Na druhou stranu to má i pár nevýhod. Asi největší
je výroba - je na to prostě potřeba to poleno,
takže člověk musí mít pilu. Ta teoreticky stačí
( jiná verze místo štípání polena doporučuje Xko
vyříznout), ale prakticky je potřeba spíš i sekera.
Další věc, která se ještě musí prokoumelesovat
je spojení těch čtvrtek. Prádelka samozřejmě fungovala jenom chvilku - než přehořela… Zbytek
držel kotlík nahoře a síla vůle, takže to fungovalo,
ale ne bezpečně a spolehlivě. Dost dobré by asi
bylo použít ten drát, a nebo to zakopání do země.
Na tábor jsem jel s hlavou plnou nápadů, které
jsem tam chtěl vyzkoušet. Stihl jsem asi jenom
tohle, ale aspoň se můžete o to víc těšit na příští
knihu KEYA.
Pipin
kniha KEYA 2015
Příspěvek od máty
Zmokly jsme. Šly jsme na zastávku. Šly jsme k
balíkům. Šly jsme lesem. Šly jsme lesem. Šly jsme
lesem. Šly jsme lesem. Našly jsme tábor. Dave šel
na latru. Zdrhaly jsme. Chytli Rebelku. Šly jsme n
a zastávku. Přišli místní. Přišla Rebelka. Bylo ráno.
Šly jsme do tábora. Všichni spali.
Máta
špunt vzpomíná
Na letošním táboře se mi moc líbilo. S uďama
jsme hráli volejbal a já občas nebyla marná. Na
manévrech jsme si s Míčkem užily spoustu srandy. Akorát jednu noc bylo moc komárů a ovádů.
Taky se mi líbilo, když jsme tančili v dešti.
Špunt
turovecký les
Někde se praví, že zážitek nemusí být dobrý
hlavně, když je silný. Tak přesně takové bylo
spaní v Turoveckém lese. Doteď nevím, čím
kniha KEYA 2015
to bylo způsobené, ale v tom místě bylo úplně
neskutečné množství komárů nebo spíš naprosto nepředstavitelné množství pro toho, kdo to
nezažil. Na tuto skutečnost jsme byli upozorněni
skupinkou, která šla naši trasu v opačném směru,
ale nebylo zbytí jinde se spát nedalo. Zkusili jsme
všechno. Přírodní vykuřovací repetenty, přikrýt
se plachtou nebo dekou, zavrtat se do spacáku,
nechat je přisát se a všechny je pobýt, ignorovat je...většina našich technik byla stížena tím, že
bylo hrozné vedro, takže uvnitř spacáku ani pod
plachtou se nedalo vydržet. Po několika hodinách
neúspěšného usínání a neustále přerušovaného
polospánku jsme to vzdali a prostě jsme se sebrali
a šli jsme pryč. V Táboře jsme si koupili icecoffee
a asi hodinku spali na trávě poblíž Jordánu. Jinak
byla dovolená naprosto parádní a moc jsme si ji
užili, ale na tuhle noc asi nikdy nezapomenu a to
proto, že nebyla vůbec mousofouso. :D
Klubíčko
30
terky třetí první tábor
Můj třetí tábor a KONEČNĚ jsem ho prožila od
začátku do konce. Loňské impetigo mě připravilo
o programy posledního týdne, třeba 3. táborák.
Óóóó. Psaní kartiček. Éééé. Slibový oheň mimo
táborák. Kde je Terka? Baterka? Nezmaré? Slibovala jsem, zatímco v Hořepníku Tlustá Berta
roztáčela hvězdná kola, ale bylo to fakt dobrý. A
ty přípravy! S Míčkem, Lemury a Příšerami byly
prostě perfektní… Ale nejvíc mouso-fouso byla
DOVOLENÁ. Pila projekt postel, meruňky, selfie
tyč, krmení kaprů, ve který musíš hlavně věřit,
to, že jsem zvládla 7 minut nemluvit (Kuře mi to
stopnul), plavání s lekníny, dětský bazének s tou
nejteplejší vodou na koupáku v Pejru, ze kterého
nás vyhodil plavčík, kterého na nás poštvala
nějaká matka (to ani nemusela, lehli bychom si
na bok a její dítě by se k nám vešlo), taky HIT
rádio Faktor, skvělý Pejškov, nakonec cesta do
Myslova, a zabíjení hovad pomocí pohlavků, po
kterejch by člověk málem utonul, ale šťastnej.
2. disk BONUSY
- plné auto much z JZD Velká Chyška
- turbo-šlehačko-maker
- Der Kommisar
- D-d-d-don’t turn around!
- S ♥ vaše cestušky
Terka
fíkovy manévry
Jak už se stalo dobrým zvykem, tak i na letošním
táboře jsme se mohli v druhém týdnu těšit na
manévry. Pro vedoucí jsou totiž spojené s fyzickým i psychickým oddechem, který po dvou
týdnech manuální práce, honění dětí při hrách,
připravování programů a nevyspání přijde celkem k duhu. Z nějakého nepochopitelného
důvodu se na ně obvykle těší jenom vedoucí, což
je způsobeno negativním stigmatem kombinace
chození s batohem a plnění úkolů - letos jsme se
31
tento diskurz pokusili nahlodat přejmenováním
manévrů na “dovolenou” a úpravou jejich (pardon, její) náplně tak, aby skýtala relaxaci všem
zúčastněným.
Tak byly připraveny ideální podmínky pro to, abychom se po třech dnech vrátili do tábora plni pozitivní energie a připraveni na náročný zbytek tábora. Uďové se rozdělili na dvojičky a zvolili si, na
jakou trasu a s jakou skupinkou se vydají, já sám
jsem se však rozhodl asociovat, neboť má aktuální představa oddechu byla spojena se samotou.
Těsně před vyhlášením odchodu na dovolenou
jsem si vzpomněl na fakt, že jsme před táborem
pořídili dvě oddílová kola s nosiči a brašnami, což
vyústilo v rozhodnutí vypravit se na cestu kolmo,
jež se později ukázalo být skvělým tahem.
Umožnilo by totiž být značně nezávislý na své
skupince, která, ať byla zrovna kdekoliv, nebyla
nikdy dále než půl hodiny cesty. Díky tomu jsem
mohl první dopoledne z dovolené strávit v táboře
s lidmi, kteří v něm zůstávali, a potkal jsem se tak
s Georgem a Minitů (pohlaváři střediska), kteří
nás přijeli navštívit. Poté jsem během hodinky dojel na Tlučhubův statek, kde měli moji svěřenci
večer přespat na seníku. Měl jsem dost času na
to, abych pomohl s vyklízením jakési nepoužívané
místnosti, připravením ohně na vaření pro svou
skupinku a klidnou večeři při svitu hvězd. Po
příchodu dětí jsem jim pomohl s vařením a po
tom, co šli spát, jsem se rozvalil ve spacáku k
ohni a blaženě usnul.
Další den se nesl ve znamení práce na statku děti se sice do sbírání mandelinek úplně nehrnuly, ovšem mně demolice starých králíkáren a
montáž nových udělala dobře po duchu i po těle,
což ještě stvrdila Andy, Tlučhubova žena, která
mě přizvala na oběd (zapečený květák!) s jejich
skvěle roztomilýma dětma. Odpoledne jsem
ještě chvilku popracoval, než jsem se přesunul
do Pelhřimovského aquaparku, kde jsem spolu
se svou skupinkou zakravil, zaplaval a zjistil, že
kniha KEYA 2015
nejsem ani zdaleka tak opálený, jak jsem si až do
té doby myslel.
Následoval přesun do nepříliš vzdáleného lesa,
kde jsme měli nocovat. Cestou jsem se nachomýtl
k rozestavěné ryhlostní silnici, která sváděla k
jízdě na kole. Ráno jsme vstávali časně a vydali
se do osm kilometrů vzdálené Nové Cerekve,
kde jsem zavzpomínal na minulý tábor. Už mě
ani nepřekvapilo, když jsem na své pěšáky musel čekat dobré čtyři hodiny, alespoň jsem vyřídil
všechny své korespondenční resty. Ne úplně optimistické naladění dětí nijak nezměnil můj návrh,
že bychom se mohli podívat do opravené staré
synagogy, takže jsem to zkusil po staru a koupil
jsem všem zmrzlinu, což mělo o hodně větší
úspěch. Vzhledem k tomu, že tento večer jsme již
měli nocovat v táboře, kopli jsme do vrtule a vyrazili jsme. Vprostřed prašného silničního putování
jsem vyzval své spolu-cestovatele k návštěvě
opodál stojícího koupaliště, avšak z nepochopitelných důvodů jsem byl již podruhé během toho
kniha KEYA 2015
dnu odmítnut a byl jsem tak odsouzen, abych si v
liduprázdném rybníku se skluzavkou užíval sám.
To byla také jedna z posledních výraznějších
anekdot z mé dovolené, pominu-li podvečerní
návštěvu kolegů-skautů na jejich tábořišti, kde
jsem byl potřetí (!) odeslán k šípku, když jsem
se pokusil domluvit přepad, pročež jsem s pocitem nepochopení opustil jejich společnost a
navrátil se zpět mezi své nejbližší, které jsem až
nečekaně rád opět viděl.
Fík
32
sliby 2015
Světluškovský slib
vlčecí slib
skautský slib
tři orlí pera
elfík
bobeš
beton
vrtule
e.t.
háhruška
kanál
generál
permoník
kibitz
jogurt
picasso
šerif
Kecka
štípadlo
lochnesska
terka
mrkev
wexlák
pani
tatranka
tučňák
skřéťa
33
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
34
a ještě něco
35
kniha KEYA 2015
z tábora
kniha KEYA 2015
36
37
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
38
hory
39
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
40
hory 2015
Jó hory, to už je dost dávno..Co se vám vybaví, když se řekne hory 2015? Mně například úplně
neskutečná jídla, taková co na táboře asi nikdy nebudou, potom taky prímový bruslení a stavba
parádního iglů. Když se snažím ještě víc, tak vidím super běžkové výlety a jedno báječné bobovací
odpoledne...Ale asi dost přeskakuju, jak to teda všechno bylo?
Koncem února jsme se vydali do Krušných hor a
nebo do Dánska (záleží na tom, z které se na to
díváte perspektivy), abychom si užili prima týden
na sněhu a zachránili přitom prof. Greelanda,
nebo to bylo obráceně? No, kdo ví, každopádně
tak jako tak jsme se vydrápali do Vysoké Jedle
a začali tam naše dobrodružství. Ó pardon, kdo
že to jsme my? Přeci mezinárodní záchranný tým.
Poté, co se nám podařilo vydělat dostatečnou
sumu peněz, přeplavili jsme se do Grónska,
kde jsme zachytili poslední zprávu od profesora
Greenlanda. Zdá se, že učinil nějaký velký, ale
dosti záhadný objev. Po několik dnů jsme mu byli
na stopě, ovšem čím blíže jsme se dostávali, tím
více nás děsilo, co na nás čeká. Jednoho dne
jsme získali poměrně přesné informace o poloze
profesora Greenlanda, za pomoci psích spřežení
jsme se proto do těch míst vydali. Och Bože, co
se to tu za skvrny na zemi? To je KREV??! Ano
bylo to tak, byla to krev profesora Greenlanda,
pokračovali jsme po těchto stopách a pak jsme
uviděli..je bolestné i jen na to vzpomínat, uviděli
jsme profesora Greelanda..skartovaného! Poblíž
té hromádky, která dříve byla jeho tělem jsme
našli dopis, ve kterém nám vysvětloval, že objevil
naleziště mimozemského paliva, ale že asi není
jediný, kdo o něm ví a tak se bojí, co by se mohlo stát... to, co se stalo na nás dosti přesvědčivě
křičelo v podobě hromádky ostatků ( je zajímavé,
jak podezřele podobná byla špeclím). I přes vše
41
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
pronikající strach jsme se rozhodli pokračovat v
naší cestě, najít ty zlosynné mimozemšťany a pomstít ubohého profesora. Objevili jsme je. Pohybují
se po zvláštních, stále se opakujících cestách. Není
tu moc světla. Slyším nějaký zvuk z prostředku
kruhu. Pomóc jdou po nás...ano, byl to dost tvrdý
boj, mimozemšťané na nás neustále útočili a
42
43
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
44
mnoho z nás zranili. Nakonec jsme je ale svou
převahou udolali, ukořistili jsme všechno jejich
palivo a oni v důsledku vyčerpání a
nedostatečného přísunu živin skonali. Mám
smíšené vzpomínky na tento večer, obrovská ztráta a pak velké vítěství, abychom nemuseli již dále
trpět těmito rozporuplnými pocity vydali jsme se
vše zajíst, jak už to tak po bitvách bývá. Co jsme si
odnesli z této zkušennosti? Jistě poučení o tom,
že je neradno zahrávat si s neznámými silami,
ale také radost z mezinárodní spolupráce. Díky
propojení našich kultur jsme mohli zažít to, co
nám doposud nebylo umožněno a to především
na poli kulinářském.
Myslíte, že takhle to nebylo? Že to byla ta špatná
perspektiva? Co se tedy doopravdy dělo v
Krušných horách? Pokud já vím, užili jsme si
spoustu zábavy. Věnovali jsme se různým zimním sportům. Kromě těch poměrně tradičních
jako je běžkování, bruslení a bobování, jsme si
45
vyzkoušeli i curling, běžkový skok ze skokánku
a někteří hod (nebo spíš dopad?) do dálky.
Celý týden jsme se náramně bavili, jednou i za pomoci divadelního představení Dobytí severního
pólu (zde by ovšem nebylo od věci pouštět občas
sitcomový smích, aby se obecenstvo mohlo lépe
zorientovat). Dále jsme stavěli různé typy iglů a
zúčastnili jsme se pravé zimní olympiády. Během
celodeňáku jsme poznali blízké okolí a jindy
zas pekli curry bratwursty na sněhu. Každý den
jsme měli nějaké naprosto bombastické jídlo, no
prostě senzace. Celý týden nás uspával Viking
Vike a budili nás nejrůznější melodie, podle jichž
jsme mohli hádat, co bude dnes k jídlu (ale to
pravděpodobně nikdo neví :D). Na závěr už jen
připomenu metalovou rozcvičku, ti co vědí, vědí,
a ti, co nevědí, musí jet příště s námi, aby poznali,
zač je toho loket. :D
Klubíčko
kniha KEYA 2015
pod pokličkou
uďům
kniha KEYA 2015
46
V roce 2015 odešly z aktivního vedení oddílu Matýsek a Zombie.
Oběma tu chceme poděkovat za čas a lásku, kterou oddílu věnovaly.
Díky, bylo to vážně prima. :-)
Řady uďů pak letos po táboře rozšířili Máta, Rebelka a Hafík. Řekli jsme si, že je zas jednou vhodná
chvíle představit celé současné vedení Keyi. Letos jsme si k tomu zvolili formu “uďokruhu” - každý
psal o někom a někdo jiný psal zas o něm. Že ale vyšly najevo věci!
hafík
Hafík má rád kafe. Hafík často pije kafe. Hafík je kámoš, ne žrádlo. Hafík vypadá
úplně jako Ron Weasly. Až na to, že má jiný oči, pusu, nos, ruce, nohy...Hafík je Hafík.
Rebelka
Rebelka
Rebelka má ráda donuty a knihy. Baví ji chození do kina v jakýkoli čas. Často se chová
jako správný rytíř. Na Opencard měla prý megahnusnou fotku, ale to se neví jistě,
páč ji nikomu nechtěla ukázat. Tvrdí, že foťákem na občanky by se měly fotit
všecky fotky na průkazy.
Máta
máta
Máta není moc velkého vzrůstu, ale moc velkou hlavu si s tím nedělá, protože ví,
že to není na škodu. :) Vyrovnává to samozřejmou velikostí svého ducha, kterým
zastíní nejednoho obra. Nosí v sobě i zářný příklad ducha oddílového, protože za
námi dojíždí až z dálných jesenických končin. V rámci filmového umění holduje
Počátku. Film Marťan by vám určitě doporučila, ale nezapomněla by zmínit vyšší
kvality knižní předlohy. U Máty můžeme pozorovat častou náchylnost k písmeni
M. Do svého vysněného menu by totiž zařadila jogurt s Mákem a Marcipánem.
Hledáte-li parťáka pro jakoukoli ztřeštěnost, můžu vám v tomto ohledu kontakt s
Mátou jen doporučit. Na závěr musím napsat to, co mi při psaní celého textu rezonuje: Malá Máta Mele Maso a Má Mísu.
Špunt
47
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
48
Špunt
punčocha
Špunt je, ač to není možná na první pohled z přezdívky patrné,
slečna. O Šputnovi se toho dá říci mnoho, více vám toho ale o sobě
řekne sama Špunt. V oddíle se pohybuje již déle než jednu dekádu,
její skautský život tedy defacto převyšuje ten občanský. Vyznačuje
se především širokým rozhledem, tedy vám je schopna zodpovědět
téměř každou otázku a bude navíc naděje, že správně. Ale nejen
v exaktně-racionální sféře lidského myšlení Špunt vyniká. Co se
její tvořivosti a nápaditosti týče, vypadá vedle ní téměř každý kreativec jako prozaický nihilista bez špetky inspirace. Pozor: Občas zapomene
slovo či jméno, čímž ovšem způsobí výpadek paměti i všem ostatním.
Zároveň pamatujte na své zdraví, Špunt je vysoce akční a nepřipraveným
jedincům může tato skutečnost způsobit nemalý údiv. Pokud ovšem tato
rizika vezmete v potaz, je se Špuntem velká zábava.
Kámen
Punčocha studuje učitelství na Matfyzu s cílem stát se výrazně lepší
učitelkou fyziky na střední škole, než sama zažila. Zároveň už získává
praxi při vzdělávání primánů a sekundánů na Agčku. Možná se podivujete, proč o ní zde píšeme, když před necelými dvěma roky odešla z oddílu a již nejezdí na tábory. Ona ale úplně neodešla. Vede totiž nově vzniklý
roverský kmen. Nebude tomu tak ale dlouho. Na srpen totiž plánuje s Kájou svatbu, a proto nás „znovu“ opustí. Ve volném čase se věnuje hudbě,
ať se jedná o zpěv ve sboru či hru na kytaru. Samozřejmě si ráda
občas s přáteli vyrazí někam ven, kde si objedná sklenku bílého vína
či jinou bezlepkovou pochutinu. Často nám na oddílových akcích
chybí kvůli svědomité kontrole všech stravovacích omezení, ale nejen
kvůli ní.
Kuře
vývar
Člověk; vyprofiloval se z družinky Chřestů, později působil napřed ve
vedení Federace, dnes působí ve vedení Čňomsů. Studuje na ČVUTu,
konkrétněji cosi na FITku. Baví jej svět všelijakých programů a hraní si s
nimi, je lehce infikován fantazáky. Na většinu situací má v zásobě nějakou
vtipnou poznámku.. Člověk se v jeho společnosti rozhodně nenudí.
Ufo
kámen
Kámen je jeden z takových lidí, u kterých když někdo řekne nějaký vtipný komentář, s radostí ho rozvede dále a dokáže podle situace dovézt do
úrovně buď o mnoho vtipnější, nebo do úrovně o mnoho serióznější. Člověk
nikdy neví, kam ho tato diskuze dovede, ale jedním si může být jistý - konverzace s Kámenem bude vždy naplňující.
Vývar
kuře
ufo
Když se řekne ufo, vybaví se každému cosi tajemného kdesi ve vesmíru, ale nebojte, nebudu vám teď vyprávět nic o mimozemštanech. Ufo je totiž můj bráška
a také jedním z Uďů. Studuje jakýsi podivný obor na ČVUT, na strojárně a tak
většinu času tráví zalezlý u počítače a hraje si s podivnými programy. Občas si večer
zabalí deku, sirky, konvičku, čaj, cukr, dva rohlíky a takto vybaven zmizí na dva dny
kamsi do lesů a plání. Je trošku retro a tak trošku hipster (ale to před ním neříkejte! :) )
používá nokii 5110 a jeho rekord v hadovi je 1638.
Veverka
49
kniha KEYA 2015
Co bych vám tak o Kuřeti mohla jen říct? Ještěrky si myslí, že máme 8 dětí... Ale neee,
teď vážně. Kdykoliv pracujete na nějakém programu společně s Kuřetem, máte
zajištěný úspěch, protože on do toho dává opravdu celých sto procent a vážně
přemýšlí nad tím, jestli se to dětem bude líbit. Taky je to hlavní osoba, starající se o
naši klubovnu a neustále něco opravuje nebo vylepšuje. Takže kdyby cokoliv, víte na koho se obrátit ;) Jinak v civilu ho najdete poblíž ČVUTu nebo s
hokejkou hrajícího florbal někde s kamarády.
Kiki
kniha KEYA 2015
50
kiki
Humr
Ta, co řeže mrtvoly… Kiki totiž třetím rokem úspěšně studuje medicínu a
Ještěrky si z ní pořád dělají srandu, že je řezník, protože byla ve škole
na pitevně a jednou o tom holkám vyprávěla. Tato budoucí doktorka
ovšem není žádný sadista, ale velice usměvavá osoba, kterou jen tak
nic nerozhodí a která je tedy odolná vůči každodennímu stresu a malichernostem všedního života. Mimo jiné je velice výtvarně nadaná, akční,
ochotná a spolehlivá, takže pokud je něco ideálně na poslední chvíli
zapotřebí zařídit, Kiki je ten pravý člověk, komu zavolat. Je super s ní vést
a
moc si ceníme jejího pragmatického, metodického pohledu
na věc, který nám ostatním mnohdy chybí.
Nezmar
Tento sošný junák s velmi kvalitně rostoucími vousy je jedním z nejakčnějších vedoucích, který se v našem oddíle vyskytuje. Tento fakt se projevuje zejména tím, že
v momentech, kdy už si žádný z Uďů nechce nechat na svá bedra naložit další
úkol, Humr se probere z mlčení a prohlásí: „já bych si to klidně vzal na starost“.
Podobné je to i s jeho sklonem k rozhodování vleklých sporů, jež s radostí utíná
přesvědčivým přikloněním se k jedné z alternativ (ponechme nyní stranou fakt,
že občas budí podezření, že vlastně ani nemá tušení, oč v daném sporu kráčí).
Mimo to je známý svým bezbřehým optimismem, který je místy až podezřelý.
Toho bylo zneužito na minulém táboře, kdy mu byla přisouzena neoficiální role
„holky pro všechno“, tedy člověka, který dělal všechno, na co už nikdo jiný neměl
chuť nebo čas. Nyní má na starosti Urzony a zdá se, že jim to spolu klape. Krom toho
všeho je to i nadšený sportovec a kytarista, a aby nebylo podezřelých faktů málo, tak
údajně s velikým nadšením chodí do školy, a to nejen na přednášky z ekonomie, ale
i na fakultní karaoke….
Fík
nezmar
dave
Nezmar je vedoucí Ještěrek, ze které přímo čiší inteligence
i smysl pro humor a která přímo překypuje nezdolností a odhodlaností. Svou pilností a důsledností nám ukazuje, že věci nebývají nemožné. Ač její vlastnost (čí
spíše schopnost) jít za důležitým jí (alespoň mým, tehdy zcela nezkušeným a
pravděpodobně ne dost do problematiky ponořeným okem) nevynášela možná
zcela na společenský vrchol našeho bývalého roverského kmenu Chřestopičky
(nebo alespoň na tu část, ve které jsme se s chřestýši plácali, což spíše než na
její vlastnosti ukazuje na negativní vlastnosti části chřestopičí společnosti), dnes
jí nejen díky této vlastnosti vedení očividně jde fakt dobře. Bezpochyby se při
tom odráží i nadšení pro různé aktivity sportovkyni vlastní. Nezmar je bezesporu
důležitým článkem naší uďí společnosti.
Vykač
Dave, to je prostě chlapík. Poznáte ho snadno třeba podle jeho
nezměrné výšky, obří síly a mužného vousu. Za povšimnutí stojí i
jeho mega boty, které se v případě nouze dají použít jako záchranný člun pro pět až deset dětí. Další z Davových nesporných
výhod je jeho hlas a vůbec hudební nadání - kdo ho nikdy
neslyšel pořádně bručet, nepochopí. Z ostatních zajímavostí
možná nevíte třeba to, že se podílel na výrobě některých věcí
v pražské Zoo.
Když se zrovna nevěnuje oddílu ani škole (KME FEL ČVUT - multimediální technika), můžete ho potkat dokonce i oblečeného
v moravském kroji na tamních hodech. A to jste ho ještě dost
pravděpodobně neviděli, jak dělá kustoda... Zkrátka a dobře
je Dave člověk nebývalých kvalit, takže se s ním doporučuji
seznámit a zjistit o něm další super informace. Na závěr ještě praktická rada - Dave si potrpí na kázeň, tak ji radši dodržujte!
Pipin
51
fík
Fík je neuvěřitelně soutěživý a to nemluvím jen o močení do dálky. Fík je obecně velmi sportovně
nadaný, ať už jde o fotbal, floorbal, volejbal, cyklistiku nebo dokonce tanec, avšak nejlépe mu jde
házení
věcí, což když se spojí s jeho vybraným smyslem pro humor a hromadu šišek, je lepší mít
Fíka před sebou. Momentálně studuje Přírodovědnou fakultu UK obor biologie. Volný
čas většinou tráví poslechem vinylové desky z jeho vlastní rozmanité sbírky,
návštěvou koncertu, divadla či kina. Konečně nesmím opomenout jeho zapálenost pro skautskou věc, neboť působí jako
instruktor při různých rádcovských a vůdcovských kurzech.
Fík, to je pravý skaut tělem i duší.
Dave
vykač
Vykač – coo?
Pokud na táboře nebo během roku vznikne nějaká hláška, která
si udrží pevné místo v repertoáru dětí, občas i uďů, můžete si být
skoro stopro jisti, že pochází právě od výše zmíněného člověka. Do
háje. Vykače si všichni pamatují především pro jeho technickou zručnost,
rubání, sebekritiku a počítačový, matematicko – fyzikální zápal. Jo a samozřejmě
poníky. To dokazuje, že i když šílený vědátor na povrchu, vevnitř je to jemná
duše!
Humr
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
52
pipin
klubko
Je neporaženým hráčem hry Halali za tým zvířátek a obľubuje většinu
deskových her. Má tendence vítězit i v Dobyvatelích, protože si
dokáže tipnout přesné datum založení Nizozemské Východoindické
společnosti, aniž by kdy slyšel o Indii. Od narození se nevysmrkal a od
r. 1999 spolupracuje na výzkumu popotahování a ukládání hlenů v dutině
hlavní s IKEM. Ve škole se věnuje počítačovému vidění, z čehož má dílem radost, dílem deprese a taky červený diplom. Má rád kešu oříšky,
fleecové mikiny, svoje vtípky, hledání kešek, vyřezávání lžic a ten
nový typ nákupních vozíků v Kauflandu. Nemá rád nakupování
čehokoliv, psaní psace a jabka. Má vynikající smysl pro humor,
nevyčerpatelnou kravící energii a chronický nedostatek času.
Taky je skvělý kytarista, ale to mu nemá cenu říkat, protože by
něco mektal. Je to moc prima kamarád a, jakkoliv to může znít
jako klišé, je v uďovském kolektivu prostě nepostradatelný.
Terka
Klubíčko je velmi milá, vstřícná a celkově osoba k popukání. Když se kouká tak kouká
pěkně zhluboka. Je to persóna s velkým rozhledem. Je také zdatným chodcem, má dobré boty a roztržený džíny. Je uznávaným kanálním cestovatelem a též velmi zapáleným
keškohledačem. Oplývá strdím, protože mají ve Skorkově včely. Má uši na pravém
místě, umí dobře poslouchat a nešlape na šneky. Kdyby nás někdo napadl, jako zbraň
by si nejspíš vybrala velkou, dobře vyváženou Pánev.
Míček
míček
terka
Terka patří mezi ty lidi, které nemůžete popsat větou: “To je takováta holka s x
vlasama (x=barva).” Terčiny vlasy se totiž neustále mění. Za tu dobu, co ji znám,
si vybavuju zrzavou, červenou, různé odstíny hnědé a dokonce i zeleno-modrou.
Momentálně byste ji mohli identifikovat pomocí barvy “Sladká bruneta”, ale kdo ví,
co to přesně znamená? Inu, je Terka skutečně sladká bruneta? Posouzení nechám
raději na vás, ale mám pro vás pár informací, které by vám s tím mohly pomoct.
Terka se na první pohled projevuje jako poměrně normální člověk - chodí do školy
(historie na FF UK), pracuje na bakalářce, pracuje na renovaci bytu, v létě jezdí na
dovolenou, přes rok chodí s přáteli na pivko a pokec nebo hrát hry (od deskovek
přes lasergame až po volejbal), občas zavítá do rodného Mostu (či spíše do Polerad) za rodinkou..ano vypadá to na zcela poklidný a ničím nenarušovaný život, je
to ale opravdu tak? Co se skrývá pod povrchem? Jen někteří z nás znají její tajemství spojená s kuřecí kostí, spaním v márnici, aktivací bomby, pojídání červů, tvorby
chemické laboratoře a podobnými věcmi. Víc už vám radši nepovím, abyste nebyli
příliš zděšení, jen vám poradím, že je dobré si Terku vhodně předcházet. Toho nejlépe
dosáhnete tak, že jí připravíte k snídani palačinky nebo vejce v jakékoli úpravě. Dále
má ráda kočky a to, když někdo hraje hezky na kytaru a zpívá prima písničky. Ale fantazii
se meze nekladou.
Klubko
53
kniha KEYA 2015
Míček je super-fajn holka s nevídanou dávkou elánu, smyslu pro humor a nadšením
pro věc (ať už jde prakticky o vše). Ráda sportuje- za svůj život již vystřídala tucet a
jeden sportů a činností se sportem spojených- od gymnastiky, přes „jízdu na koni“,
lukostřelbu, florbal, sebeobranu taijutsu až po basketbal, u nějž prozatím zůstala.
Míček také úžasně kreslí a ráda vyrábí věci- povětšinou z kartonu a dřeva. Vyřezává
ze dřeva, miluje četbu, kouká na filmy, sleduje seriály a navíc hraje na okarínu.
Míček je kamarádská, dokáže se vcítit do situace druhých a pomoci jim. Nechybí jí kreativnost a dobrá vůle. Pokud že má nějaké záporné vlastnosti, tak je
úspěšně převažují její kladné vlastnosti a zvyky. Míček je prostě bezva!
Hafík
veverka
Veverka je takové to malé zvířátko, co skáče v lese po stromech.
Já však znám ještě jednu Veverku. Není malá, krásně fotí, umí vařit a je
hrozně šikovná. Dokáže vyrobit z čehokoliv umělecké dílo. Stačí jí dát
do ruky papír a tužku a krásná kresba je na světě, nebo pár korálků
a drátek a jsou z toho náušnice. Nikomu neskáče do řeči, ale když
už dostane slovo, tak je nezastavitelná ;-). Můžu se na ni spolehnout,
protože co dostane na starost, to splní a počítá s tím. Jedinou
maličkost, která mě u ní mrzí, je, že nerada hraje společenské
hry, což je občas škoda. A ve kterém prostředí ji uvidíte spokojenou? No přece tam, kde je spousta malých dětí, kterým se může
věnovat ;-).
Punča
kniha KEYA 2015
54
práce práce a zase práce
Kuře 2015
Již je to poměrně dlouho, co jsme se začali
stěhovat z kluboven v Krči do Modřan. Přechod to
nebyl snadný. Budova to je sice pěkná, byla však
v nepoužitelném stavu. Dveře měla zamčené,
od sklepa až po půdu byla zaskládaná všemi
možnými i nemožnými věcmi a na zahradě se
povalovaly hromady stavebního i jiného odpadu,
čemuž vévodil zrezivělý vrak auta.
Jakémukoliv použití klubovny
muselo tedy celkem logicky
předcházet její vyklizení. Jistě si
mnozí z vás ještě pamatují, jak
se malá klubovna používala jen v
prostoru u dveří k hraní fotbálku,
jak byla spodní polovina budovy
zcela nepoužitelná jen s betonovou podlahou a nebo jak nebyl
žádný přístup na půdu. To se ale
neustále mění. Malá klubovna je
teď prázdná a může tak probíhat
více
družinovek
najednou,
takzvaná 13. komnata je nyní
používaná k uskladnění našeho
vybavení a na půdě je vybudován důmyslný
úložný systém.
Vyklizením však práce v klubovně ani zdaleka
neskončila. Například ve spodním patře je vybudována nová podlaha a dřevěné obložení stěn,
velkou klubovnu jsme s pomocí Lemurů a Příšer
vymalovali nebo jsme třeba dokončili a natřeli
zábradlí u schodiště. Jak se ale
mezi námi říká, klubovna je evrgrýn.
Pořád
je
co
zlepšovat,
opravovat, natírat, či dodělávat. Nyní
chceme například dokončit výměnu
nepoužitelného krbu za nová kamna a
udělat tak ze spodního patra útulnou
klubovnu i v zimním čase. Nebo třeba
vybudovat záchod tam, kde do teď byla
„nelegální“ sprcha :).
Udělali jsme za posledních pár let
opravdu spoustu práce, za což bych
tímto rád poděkoval všem, kteří nějak
přiložili svou ruku k dílu. Ať už při brigádě
a nebo třeba pravidelným úklidem.
Jestli to takhle půjde dál, opravdu se
zanedlouho budeme do klubovny
přezouvat a třeba dojde i na zatravnění
zahrady :). Díky
Kuře
malá klubovna 2010
55
kniha KEYA 2015
vrak auta 2010
velká místnost 2010
kniha KEYA 2015
56
chodu kuchyně,…), případně od obojího v míře
větší než hojné.
uhlí, plavali v pískovně, kde jsou prý hadi, hráli nohejbal na vysoké úrovni, grilovali maso, grilovali
celer (což se moc nepovedlo), Fík vyráběl jahoDoma pak uďa nad čtením zápisu z plánování dové knedlíky, zalévali jsme zahradu, četli si
zalituje, kolik si toho na sebe zase naložil. román o upírech a vlkodlacích, plnili keramickou
No a nezbývá mu nic jiného, než se do toho sošku kočky cukrem, psali jsme, tiskli jsme, lepili,
pustit. Roztáčí se kolotoč domácích příprav, stříhali. No prostě programy nám rostly pod ruschůzek menších pracovních skupin, brain- kama. Na malování sněmáku nebyl čas, nedošlo
stormingu, hledání na internetu, shánění,… ani na procházky, zkrátka byl to nakonec mnohem víc pracovní, než odpočinkový výjezd. Ale
„Nikdo by na druhé neměl nakládat víc, než bylo to prima. :-)
toho unese sám svatý Tomáš Akvinský.“
Terka
- Terka
plánování tábora
„V podstatě by se to dalo shrnout tak, že jsme věnovali šíleně moc času přemýšlení o smyslu a o
tom, jak všechno udělat mnohem líp, až jsme se dostali k tomu, co už máme… Celý to bylo šíleně
náročný, protože to šlo až na výjimky šíleně pomalu. Diskutovali jsme a diskutovali, ale koncovky
nikde…“
Smysl. Cíl. Přesah. Nově. Jinak. Lépe.
Vaří se nám z toho hlavy. Ptáme se, proč děláme
věci tak, jak děláme, a jestli je nemůžeme dělat
lépe. Nesouhlasíme spolu. Moc se nehádáme,
na to není energie. Je to těžké, vyladit představy
jednotlivců do celku, na kterém se shodnou
všichni. A často to dopadá právě tak, že po desítkách minut mluvení uzavřeme diskuzi s tím, že to
budeme dělat stejně jako dosud.
Letos jsme se navíc rozhodli plánovat i trochu jinak říjen:
– společně a příjemně mimo Prahu. Naložili jsme
auto sněmákem, bednou třešní a přiměřeným
počtem uďů a vyrazili směr Lišnice.
Plánovali jsme, plánovali a plánovali. Taky jsme
sbírali jahody na poli, byli se podívat na těžbu
“Letos to plánování bylo nějaký děsný…”
- Špunt
duben:
„Téma je hon na mafiány v podstatě. Jsou v
Chicagu policajti, co skupinka to jeden okrsek…
Začátek není moc vymyšlenej.“
Když se společně přibližně dohodneme na
etapce, každý uďa si bere na starost přípravu
konkrétních programů (částí etapky, noční hry,
manévrů,…), případně se hlásí ke garanci většího
celku táborového života (hlídek, polních mší,
„Je tady nějaký dobrovolník? Možná i z těch, co
tady nejsou…“
- Klubko
Všechno, co se děje, má někdo na starost, i tu
první plánovací uďovinu musí někdo svolat a
moderovat. Sousloví „plánování tábora“ děsí udi
každé jaro, protože to znamená víkend nebo tři
na téma co, kde a jak budeme na táboře dělat.
Nakonec se to vždycky nějak povede.
57
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
58
stezky
obsažena všechna důležitá témata skautské
Nové stezky! Tohle heslo proběhlo Stínadly už v výchovy. Prostě to s nimi chceme zkusit.
září roku 2013. Měli jsme totiž svoje stezky, které
už nám nevyhovovaly. Sestavili jsme tedy pra- A protože je tohle sekce „Pod pokličkou uďům“,
covní skupinu, která měla vytvořit stezky nové, Nezmar vám na následujících řádcích přiblíží, jak
ale nikdy se to nepovedlo. Proč? Totiž, ono se se jí s tímhle junáckým výtvorem, který používáme
jedná o mimořádně složitý úkol. Stezky jsou totiž od září, pracuje.
Terka
knížečky plné dovednostních, fyzických i psy-
uďa nevěří, rodič se diví
chických úkolů. Má je každé dítě a jejich plněním
se učí, zlepšuje a vyvíjí k tomu ideálu. Jenže co
by měly ty naše děti umět a znát?
Tuhle otázku řeší každý skautský oddíl. Řeší ji i
Junák jako organizace. Ony totiž existovaly i stezky „oficiální“, které se nám nelíbily, proto jsme
měli vlastní, ale nelíbily se ani Junáku, tak začali
před pár lety pracovat na nových. Určitě tyhle
nové stezky znáte, protože je má teď každé dítě
z našeho oddílu doma. Dřív by jejich používání
v Keye byla pro udi asi nemyslitelná věc (nic
moc oficiálního nechceme, všechno si uděláme
sami líp, ne?). Ale rozhodli jsme se je začít
používat, protože jsou podle nás dobře udělané
a představují komplexní systém, ve kterém jsou
59
to, že teprv začínáme. Mohu se s vámi ale podělit
o tom, jak ke stezkám přistupuji já u Ještěrek.
Budu mluvit za sebe, ale stejná či podobná práce
se samozřejmě týká i Kiki a Rebelky, se kterými
Ještěrky vedu, potažmo i ostatních vedoucích.
Ještěrkám se od začátku stezky líbily – doufám,
že je to ještě nepřešlo. rovnou se vrhly do
zuřivého plnění a snaží se získávat podpisy i teď,
ale většina z nich tíhne ne k výběru úkolu, který
je pro ně výzva, ale k tomu nejsnazšímu, což se
snažím ovlivňovat tím, že s nimi úkoly k plnění čas
od času vybírám já. Toto „mimoskautské“ plnění
stezky je ale v zásadě v jejich moci. Moje práce
nastupuje na družinovkách.
Náš prvotní plán byl, že bychom v rámci každé
družinovky splnily jeden úkol ze stezky, ovšem
takhle bychom během družinovek udělaly skoro
všechno a tak by to taky být nemělo (děti si to
mají plnit i samy mimo skauta). Ve výsledku
společně na akci plníme úkol jen někdy. Třeba na
jedné z družinovek jsme se věnovaly výtvarničení
a vyrobily podzimní výzdobu klubovny nebo jsme
udělaly soutěž v hledání odpovědí na otázky v
různých slovnících a encyklopediích. Z úkolů, co
si plní samy, můžu třeba zmínit ten, kdy měsíc
nejí sladkosti či kdy si povídají s prarodiči o jejich
dětství.
Co to obnáší pro mě? Musím si vést záznamy o
tom, koho při plnění úkolu mám sledovat, kdo
už co splnil, připravovat případně program na
družinovku obsahující bod ze stezky, vyhrazovat
čas na družinovce k tomu, aby mě holky informovaly o tom, zda si chtějí plnit ještě něco nebo
jestli něco splnily… Kiki se ještě mimo jiné stará
o výtvarné zaznačení na mapu, na které se pohybujeme – nesledujeme tak ani postup, jak si
holky vedou při plnění úkolů, ale spíš je to něco
jako kronika, kdy se po každé akci připíchne na
mapu kolečko s obrázkem a popiskem toho, co
jsme dělaly.
Můj dojem z celých stezek je zatím takový, že to
holky stále celkem baví a že si i nadále budou
plnit úkoly a dost možná do léta splní většinu
stezky, ale ještě uvidíme. Já osobně se chci
více soustředit na program družinovky jako
celek a více se věnovat přípravě zábavnějších a
ucelenějších programů.
Nezmar
já a stezky
Jak si čím dál víc uvědomuju, neexistuje nic
jako dokonalý návod na práci se stezkami.
Osobně nejsem 100% spokojená s tím, jak ke
stezkám přistupuju. O prázdninách jsem byla na
čekatelských zkouškách, kde mě učili, jak by to
ideálně se stezkami mělo vypadat, kolik času
bych měla věnovat přípravě a promakanosti
programů, motivaci dětí atd., ale ani omylem se
tomu neblížím. Ale to je asi dobře – je tak jen na
mě, aby u nás stezky fungovaly, ale aby mě to
zase neotravovalo.
Celé je to velmi individuální – záleží na vedoucích,
na dětech… I v rámci našeho oddílu jsou rozdíly
přístupu ke stezkám opravdu velké – zvlášť pro-
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
60
nějaký blok apod.) např. pravidelně pomoct doma
s úklidem nebo nejíst měsíc čokoládu. Tohle vše
vede k poznávání svých hranic, získávání nových
zkušeností a posouvání se dál ve svém životě.
Pro každého rovera je důležité společenství, ve
kterém může prožívat to, co jsem teď popsala.
Hlavně je to jeho kmen, na jehož existenci se
podílí, pak oddíl a spousta nových lidí, které díky
roveringu potká. A jak tohle všechno shrnout v
pár větách, co je ten základ?
Rovering je…
….skauting!
….služba!
….příležitost!
….společenství
Klubíčko
roverský kmen
ČŇOMSY
co je to rovering?
Co to znamená být rover/rangers? Jsou to ti,
kteří už vyrostli ze skautského věku (od cca 16
let) a teď na ně čeká nová, báječná část skautování - rovering. Co že je to rovering? Nové
zážitky, přátelé, setkání, výzvy... a mnohem víc.
Rovering
je skauting, všichni roveři stále
patří do
skautského společenství a
řídí se
jeho myšlenkami jako jsou
skautský slib a zákon.
Teď už jsou ale
starší než skauti
a tak se mohou
více zapojit do fungování oddílu nebo do
různých projektů v celém
Junáku.
Také mají více příležitostí vyjet na různé prima kurzy a nebo se dokonce
zapojit do zahraničního skautingu. Můžou si vybrat, co chtějí, protože většina toho, co budou
dělat (program samotného roverského kmene
- něco jako roverská družinka), závisí na jednotlivých roverech a rangers. Rozhodují o něj a
61
připravují ho společně. Součástí programu jsou
všemožné (někdy zdánlivě až nemožné) projekty,
tedy to, když si kmen stanoví nějaký
cíl a postupně za pomocí spojených
sil se k němu dostává. Heslem
roverů je: Sloužím (sobě, druhým
a nejvyšší Pravdě a Lásce), proto
některé projekty mohou být spojené právě s pomáháním ostatním (u
Čnomsů např. návštěvy domovů pro
seniory), jindy to může být třeba něco
jako “vyjet společně na puťák no Finska” nebo “postavit si na zahradě jurtu”, zkrátka fantazii se meze nekladou
a každý ví, že rover je tvořivý. :) Další
část roveringu jsou výzvy. Roveři se
snaží překonávat na poli fyzickém, psychickém, ale třeba i na sociálním či duch- o vním. Některé nám mohou připadat jako úplné
šílenosti, jako třeba jít se v lednu koupat nebo
budu žít tři dny na stromě, jiné se víc zaměřují na
to rozvíjet se v tom, co mi nejde (nebo to, kde mám
kniha KEYA 2015
Víte, že kromě světlušek, vlčat, skautek, skautů
a vedoucích, působí v oddíle ještě jedna skupina
lidí? Jsou to roveři (kluci) a rangers (holky). Znali
jste je asi jako Federaci a Skřety, ale od září 2015
to už neplatí - teď jsou jeden roverský kmen a
jmenují se Čňomsy.
Všichni Čňomsy se spolu schází a podnikají
spoustu zajímavých věcí - od neobyčejných
trojdenek, přes krušné výpravy, či žranici, kam
bez krosny plné jídla přijet nemůžete, po přípravu
Hry po Praze. Další skvělé akce je teprve čekají,
například mají v plánu společně jet na OBROK
2017, což je celostátní setkání roverů a rangers.
A jak vlastně vzniká program roverského kmene?
Každý z Čňomsů může přijít s nápady na činnost
a sám nebo dohromady s ostatními je realizovat.
Ty nápady jsou možná tak trochu padlé na hlavu,
možná to z toho bude jen veselo a možná jsou
vážně neobyčejně dobré!
Ale nejen to. Každý ze Čňomsů je jedinečný
člověk, který jde svou cestou a má svůj názor. Po
něčem touží, něco ho trápí, něco potřebuje, něco
kniha KEYA 2015
mu chybí... Proto nejen, že se Čňomsy schází jako
skupina lidí, kteří mají něco společného, ale navíc
si jsou jeden druhému oporou, a pomáhají si.
Jsou na začátku svojí cesty roverů a rangers, tak
na ně mysleme, ať to všechno funguje a jde, jak
má! A navíc, ať jsou taková parta, aby i za pět,
deset let a možná i za delší dobu, nějakou tu akci
rádi podnikli společně a třeba zavzpomínali na
dobu, kdy ještě byli Čňomsové v oddíle..
Čňomsy jsou:
- Agentka
- Alvis
- Debat
- Gándí
- Hafík
- Kocour
- Kometa
- Loki
- Máta (Vrbička Mátička)
- Orel
- Pískle
- R2
- Rebelka
- Žíra
Vedoucí Čňomsů:
- Punča
- Ufo
- Veverka
- Vývar
Punčocha
62
uďopráce v pejškově
Prodloužený víkend na konci září se rozhodli uďové strávit pracovně v Pejškově u Tlučhuby a
Andy. Někteří z vás u nich byli na trojdence, jiní na manévrech a pro ty, kteří je neznají, můžu jenom
říct, že to jsou to prima skauti (Protěž & Keya) s tím nejlepším statkem a seníkem na celé Vysočině.
„Je ráno, zas ráno! Nastal nový den, řečený
dřevěný, a já jsem nadšený-ý-ý!“
Majtitel usedlosti je podezřele veselý a energicky
nás touto písní nutí vstávat. Jenže uďům se z
vyhřátého seníku nikdy nechce… Nakonec nás
zláká až snídaně. Je opravdu opulentní, nejraději
bychom se po ní tak týden nehýbali, ale Tlučhuba
demonstrativně protáčí cirkulárku, tak jdeme
pracovat.
63
Tvoříme dva úderné týmy – Rebelka, Máta, Špunt
a Míček z týmu alfa nakládají ve stodole klády,
které Tlučhubova cirkulárka rozřezává na krásné (pravda, lehce ohořelé) kusy, které Pipin s
Kuřetem sekerami dále rozkládají na prvočinitele,
nebo alespoň polínka tak velká, aby se s nimi
dalo topit. Pot, prach, mračna pilin, řev cirkulárky,
prostě jediné, co chybí k naplnění obrazu dokonalé vesnice pohody, jsou špunty do uší.
Druhý tým zahrnuje mě, Nezmara, Andy, Majdu
a 114 švestkových knedlíků. Rozhodly jsme se,
že oběd bude prostě báječný a taky že jo. Trvalo
asi dvě hodiny, než jsme to všechno snědli. Ve tři
odpoledne pak už jaksi nebyl čas zahájit polední
klid a Tlučhuba nás vyhnal zase do práce.
Kluci rubou, ženy jsou poslány na hárvesting.
Kukuřici sklidili zemědělci před pár dny, ale klasů
bylo tolik, že jich spousta zůstala na poli (že by
kvalitní hnojení v období července, hm?), tak je
sbíráme pro králíky. A taky hledáme brambory na
bramborovém políčku, ale většinu z nich už před
kniha KEYA 2015
námi našli a okousali hraboši, takže taky jsou dobré také jen pro králíky. Ti si naši přítomnost v
Pejškově jednoznačně nemůžou vynachválit.
Vracíme se z naší polní mise s celými pěti
neokousanými brambory. Tlučhuba nás tedy vysílá do další akce, tentokrát na voščuráky. Jsem
úplně zmatená, ale pánská dřevozpracovatelská
sekce se tváří, že je to jasný a že prostor na dotazy tentokrát nebude. Naštěstí Nezmar je v tomhle
oboru dost profík a už v ruce třímá sekeru. Sleduju jí zvědavá, co se z toho vyvine, a jestli jdeme
na ostružiny, jak si myslím. Nejdeme. Voščuráky,
v Keya slangu též jako špichováky, jsou klacky
na opékání buřtů. Jupí! Večer bude ohýnek a
buřty… Těšíme se, ale to ani zdaleka netušíme,
jak MOCNĚ dobrý ty buřty budou. Já to zjišťuju
zhruba po minutce prudkého opékání ve středu
plamenů. Kuře, který si tou dobou už asi 20 minut
opéká svůj buřt v bezpečné vzdálenosti dvou
metrů od ohně, mi nadává, že jsem barbar. Moc
kniha KEYA 2015
mě tím nedojímá.
Tlučhuba pěje, děti spí, uďové jsou rádi, že jsou
na světě a právě v Pejškově. Po náročném dni a
skvělém večeru blaženě usínáme na seníku.
Neděle. Po snídani jedeme na mši do Nové
Cerekve. Po cestě tam zjišťujeme, že rozverné
lochtání Nezmara se v uzavřeném prostoru auta
rozhodně nevyplácí. Naštěstí mi z toho nosu
neteče krev a Pipin se tváří, že ten kloub zapadl
hned zase zpátky na místo.
Po návratu z kostela už nás nikdo nemusí bičovat
k práci, teď nás pohání vnitřní zápal. Vzniká
SRDP - Socialistická Republika Dřevo-Pejškov.
Hrdinové práce z oddílu Keya pracují se životním
nasazením. V poledne už je jasné, že Tlučhuba
nebude muset cirkulárku zapínat minimálně další
deset let. Zabíráme ve jménu SRDP i sousedovu stodolu, aby bylo kam ty hory naštípaného
dřeva uložit. Kolem jedné hodiny odpoledne
přichází starosta a nabízí nám čestné občanství
64
mimo časoprostor
To se lehko řekne: “Špunte, napiš o uďích zimních týpkách.”, realitou ovšem je, že to je naprosto
nepodychytitelná akce. Koukala jsem se na fotky a kromě toho, že jsem se nahlas smála, jsem zjistila, že ač mám pocit, že se na týpkách vůbec nic nedělo, dělo se toho na nich překvapivě mnoho.
Nejdřív to ale vezmu obecně.
obce Pejškov. Skromně ho odmítáme, navíc na to
nemáme čas.
Špunt, Míček a Kuře odjíždí toho dne do Prahy s
krvavými puchýři na rukou. Protože je v pondělí
volno, my ještě zůstáváme. Nějaký ten kubík dřeva
na rozštípání ještě zbývá a je třeba najít ještě pár
brambor, aby bylo na zítra dost k obědu…
Pondělí má příchuť konce. Snídáme palačinky a
těšíme se na poslední práci. Rebelka s Nezmarem
štípou dřevo, protože já ani Pipin už nemůžeme
(každý poleno má tak milion suků, ale holky rubou jako by nic). Já jsem už fakt unavená. Když se
Máta s Pipinem nedívají, usínám na bramborovém
poli. Pak už je čas oběda a odjezdu. Nakonec to
ještě o dvě hodiny odkládáme, nechce se nám
Daří se, tak večer za odměnu hrajeme hry. “Kde spěchat zpátky do Prahy. Je tu totiž moc hezky, v
leží Upssala” odhaluje zeměpisnou negramocii tom Pejškově, komu by se chtělo zpátky. Tak ahoj
všech přítomných uďů (tým Terka & Nezmar by a děkujeme!
potřeboval verzi, kde se hrálo s kontinenty) a
Terka
hlavně naši hostitelé už mají, co se zeměpisných
šířek a délek, našprtáno. Naštěstí se pak vytahuje
Ankh-Morpork, což je skvělá desková hra na motivy Zeměplochy (tu by tým Terka & Nezmar vyhrál, kdyby nebylo příšer z podzemních rozměrů).
Další příjemný den na statku je za námi.
65
kniha KEYA 2015
Ve čtvrtek 11. února ráno jsme se sebrali a
vyrazili jsme s autem plným týpka, liningů,
nářadí, Špunta, Fíka, Nezmara, Kuřete
a spousty dalších ptákovin na tábořiště.
Tam jsme se zaradovali, že je sníh, postavili týpko, udělali chvojnou postel (Tímto
děkujeme silvestrovým týpkařům za chvojí!), dojeli nakoupit spoustu nediferencovaných potravin, vyrobili kuchyňskou
linku, uvařili večeři a jali se prvotřídně zevlit. V pátek večer posílili náš zevlící tým
ještě Pipin s Davem.
Denní program vypadal přibližně tak, že
jsme spali, dokud někomu nebyla až taková zima, že se rozhodl zatopit, posnídali jsme vajíčka (lehce loupatelná, díky
studené potoční vodě), pokračovali jsme
v ležospaní, uvařili jsme oběd, přišla tma,
došlo dřevo, když už fakt nikde nebyla
kniha KEYA 2015
66
uďové na cestách
ani třísečka, vydali jsme se na dřevo, uvařili jsme
večeři, dlouho do noci jsme rozjímali o různých
věcech.
Vedle tohoto se toho ale vlastně hrozně
moc stalo, nedokážu to ovšem přiřadit ke
konkrétním dnům. Vařili jsme puding k obědu a
trvalo to hrozně dlouho (ale mám pocit, že jsme ho
nespálili...). Parádně jsme využili potenciál svítícího
frisbee (frisbee v noci na sněhu...). Měli jsme
nataženou slacklinu. Podpálila jsem Fíkovu deku.
Pekli jsme buřty. Měli jsme hrozně dobrý brambory
s různými druhy tvarohů a slaninou. Fík byl furt v
pyžamu. Nezmar furt spala. Já jsem měla narozeniny. Pipin byl nadprůměrně akční. Fík, Dave a
Kuře se bavili o ČVUŤáckejch nezajímavostech.
Stavěla jsem sněhuláka a nikoho to nezajímalo,
protože radši zevlili v týpku.
Čas na zimních týpkách plynul úplně jinak, než
kde jinde. Všichni jsme si to moc užili a letos
plánujeme znovu vyrazit. A to i když jsme pak
puch z různých částí výbavy větrali ještě měsíce.
Špunt
67
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
68
v údolí. Kopce jsou celé travnaté a pasou se na
nich ovce. Na vrcholcích už ovce nejsou, místo
toho jsou tam obrovská vřesoviště. Doporučuju
vám navštívit tyhle místa na podzim (i když je
fakt, že tady by se to asi mohlo stát i kdykoli
jindy), abyste zažili tu správnou atmosféru, tedy
celodenní déšť a neproniknutelnou mlhu na
hřebeni. Asi to teď zní, jako něco, co fakt zažít ne-
velkýma vzdálenostma mezi sebou. Všude ovce,
tedy nejen okolo vesnice, ale i přímo uvnitř, hned
vedle kostela. Všechno zavírá už ve 4 odpoledne
a večer už na ulici nepotkáte nikoho. Asi to takhle bylo především proto, že je uvnitř národního
parku a není moc velká, ale kdo ví..
Možná si říkáte, jak pak to přijde, že pořád
jezdím na výlety, a jestli mě to třeba samotnou
chcete, ale je to fakt hodně cool! A navíc aspoň si
pak můžete pořádně vychutnat ten okamžik, kdy
přestane pršet, mlha se rozplyne a před vámi se
otevře nádherná scenérie. Díky tomuhle výletu
jsem měla možnost poznat i anglickou vesnici,
konkrétně se jednalo o vesničku Edele. Nemůžu
si pomoct, ale když přemýšlím o tom, jak ji popsat, tak naprosto převažuje slovo typická, typicky
anglická. Prostě menší kamenné domky, s docela
nenudí. Správná odpověď je, že nejezdím sama.
Mám tady poměrně dost kamarádů s kterými
můžu někam vyrazit. Myslím, že všichni jsou to
Erasmáci stejně jako já. Nejvíc z nich jsou Němky,
ale i Rakušanka, Maďarka, Belgičan, Japonec,
Španělky a Česky, no prostě prima mezinárodní
parta. :) Kromě výletů děláme i jiné věci, třeba
koukáme na filmy nebo chodíme na koncerty, ale
především vaříme. Jednou týdne se u nás doma
anglie očima erasmáka
Ahoj, dostala jsem za úkol napsat, jaké je to v Anglii a jak se tady mám. Nemohu začít jinak než
po anglicku a to povídáním o počasí. K mému velikému překvapení skoro celý první měsíc svítilo
sluníčko (nebo alespoň občas), ale teď když už se
nám přikulil Halloween, začalo i to počasí, které
si pod pojmem Anglie každý představí, tedy déšť,
vítr, lezavo, šero..Co jsem ale slyšela, tak u vás je
to teď podobné, takže žádná velká změna. Vůbec
je to tu skoro stejné jako doma, odmyslíte-li si
teda těch pár divnodrobností jako koberce všude
(i ve vlaku!!), speciální kliky, kohoutky zvlášť na
teplou a studenou vodu, žádné přechody a prapodivný odpadový systém (až tenhle měsíc zjistili, že je dobré používat popelnice..). Samozřejmě
první věc, co člověka po příjezdu zmate je, že
auta jezdí na opačné straně než u nás, ale teď
už mi to tak ani nepřijde (malá rada pro vás, jestli
tu někdy budete: až půjdete na autobus, tak se
pořádně zamyslete, z které strany přijede, abyste
omylem nečekali na té druhé, to je totiž poměrně
běžná chyba začátečníků :)).
A co tady pořád dělám? Tak třeba jezdím na výlety.
Už jsem byla v Oxfordu, Manchestru a v národním
69
parku Peak District, příští týden se chystám do
Liverpoolu a snad mi vyjde i Stratford. Města jsou
príma, jsou tam různá muzea a galerie (do těch
je dobrovolné vstupné) a různé zajímavé budovy.
Je docela vtipné pozorovat, jak má každé město
svojí vlastní architekturu. Převážně jsou tady ale
domy z červených cihel a spíš menší. Paneláky tu
moc nejsou. Každopádně, i když sou města fajn,
příroda je prostě lepší. Jsou tady kopce (které
sice nejsou moc vysoké, ale vyráží se z docela
nízké nadmořské výšky, takže i nějaký ten výšlap
tu je), na kterých nejsou žádné stromy, ty jsou jen
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
70
( já a Rakušanka Ida a Němka Svenja bydlíme v
jednom bytě) sejde část lidí na společnou večeři
tzn. že jeden z nás nakoupí a uvaří jedno jídlo a
náklady se pak rozpočítají mezi všechny, je to
velmi levná, příjemná a chutná záležitost. Kromě
toho náš Belgičan občas uvaří nějakou polivku,
a tak se pak sejdeme na soup a klábosíme nebo
koukáme na film.
Finka, Albánka, Irky, Malajsijka, Angličani..). Je
bezva povídat si o tom, z jakých míst a poměrů
pocházíme a vůbec porovnávat naše kultury.
Všichni tu pracují s radostí a nasazením, tak jak to
má být. :) Ještě taky chodím 2x týdne do sboru, to
mě hrozně moc baví. Zpíváme moc hezké skladby/písničky. Minulý týden jsme zpívali na pohřbu
jednoho profesora a teď se připravujeme na
vánoční koncert. Jinak občas jdu na nějaký sport,
A co že tedy dělám kromě výletování a jezení? hledám kešky a nebo se prostě jen tak procházím
Chodím tady do školy, mám jí mnohem míň než po pravém anglickém trávníku, který je tu všude
doma, ale každý týden na každý předmět mám vůkol. :) Ještě mám v plánu seznámit se s místnapsat nějakou esej, připravit prezentaci nebo níma skautama a poreferovat vám, jak to tu chodí,
udělat výzkum, takže se neflákám tak úplně ale zatím jsem na to neměla čas (a taky se trochu
100%. Kromě školy mám jednou týdně praxi v vyhýbám anglickým telefonátům, ale nebojte, nacentru pro uprchlíky. Je to moc fajn, uprchlíci jsou konec to zvládnu :)).
tu ale spíš z Afriky než z Asie. Pracuje tu spoustu dobrovolníků, různého věku (od studentů, A co říci o Angličanech? Všichni jezdí
přes střední věk po seniory) a národností (např. autem a jedí nezdravé jídlo (chipsy jsou nor-
mální svačinka jako u nás jabko). Také
jsou ale velice milí a zdvořilí, poděkovat
autobusákovi za cestu je celkem normální věc.
Pořád se usmívají, ale když se vás ptají, “jak se
máš”, tak je to ve skutečnosti vůbec nezajímá
(no nemůžete brát všechny fráze doslovně..). V
obchodech nepotkáte nepříjemné prodavače
a nejčastější věta je “I´m sorry.” Starší muže
Angličany určitě jasně poznáte, protože všichni
vypadají jako z Jistě, pane ministře, myslím, že
to bude tvarem hlavy a účesem. :) (Odpusťte mi
tenhle generalizující odstavec, ale někdy prostě
přijdou chvíle, kdy dáte stereotyptům za pravdu.)
Co říci závěrem? Určitě vám všem doporučuju,
abyste využili příležitosti jet do zahraničí. Je to
skvělá možnost, jak si zlepšit jazyk (zvlášť pokud
jste na tom stejně jako já a doma se k tomu nedokopete), poznáte nové lidi a kultury a můžete
71
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
díky tomu upravit některé své názory, můžete
se na svůj život v Čechách podívat z vnějšku a
zamyslet se, jestli vážně chcete všechno dělat
tak, jak to děláte a hlavně můžete si parádně
odpočinout, což se jednou za čas opravdu hodí.
:) Pokud se bojíte, že byste to nezvládli, tak nebojte, tady je to skoro stejné jako doma.
Jestli se vám po mě stýská, tak nebojte, uvidíme
se na vánočním večírku a pak zas na závěrečce a
to už je jen chvilka. A teď mi dovolte, abych se s
vámi rozloučila tradičními větami prvoměsíčního
erasmáka: “I´m sorry, I don´t understand, can you
repeat it, please? nebo I´m so confused! :D”
Mějte se mousofouso!
Klubíčko
72
víno, slunit se, chodit modrobílými vesnicemi, jíst
olivy a bavit se o krizi.
V prosinci 2014 jsem se tedy kontaktovala “svou”
farmu. Kozy, ovce, ostrov o rozloze 16km² v
nejvýchodnějším konci Egejského moře (30 km
od Turecka), 700 obyvatel. V lednu jsem měla
letenky. V květnu lodní lístky a hotovou maturitu. Najednou už nezbylo co zařizovat a 1. června
jsem vyrazila.
Co s měsícem volna po maturitě? Někdo by
asi rád dělal zkoušky, ale já se rozhodla pro
nějaké sofistikované vykročení za hranice svých
možností. Už dlouho jsem měla v merku organizaci WWOOF (World Wide Opportunitties on Organic Farming - celosvětové příležitosti na organických farmách, která propojuje dobrovolníky
z celého světa s farmami na celém světě), jejíž
potenciál mi do volného měsíce skvěle zapadal.
Znamenalo to zvolit si zemi, v ní si zvolit farmu,
kontaktovat farmu a pak tam v domluvené době
dobrovolně pomáhat za ubytování a stravu. Když
vynecháme aspekt všech těch internetů, v praxi
se to moc neliší od toho, když se Honza vydá do
světa a stane se čeledínem na statku.
Vztahy na běžícím pásu
Poprvé v životě jsem letěla sama, poprvé v životě
jsem byla sama mimo střední Evropu, poprvé
“Můj” ostrov (Lipsi) je pravidelným cílem dovolené či letního života mnohých zámožných (nejen)
Evropanů, což dodalo mému výjezdu široké mezinárodní rozhraní. Potkala jsem Nory, Francouze,
Italy, Belgičany, Angličany, Makedonce, Australany, Zélanďany, Američany, Japonce... S někým
v životě jsem spala na letišti. Poprvé jsem taky
byla v Aténách a musela jsem se skrz ně dostat
z letiště do přístavu, tam najít svůj trajekt, nalodit
jsem se sblížila méně, s někým více. Nejraději asi
vzpomínám na sympatický pár z Belgie, který se
přímo před mými zraky (a dalšími dvaceti zraky)
“Když
zvládnu
tuhle
zvládnu všechno na
(Špunt, duben 2015)
odpočinek od vlastního života
se a podstoupit deset hodit na vlnách. Zní to jako
moc “poprvé”? Nepopírám, že jsem předem byla
nervózní, ale v průběhu jde všechna nervozita
stranou a já najednou byla na kýženém ostrově.
Byly dvě ráno a já zalehla do nějaké postele v
nějakém domě. Daleko od domova, daleko od
čehokoli známého.
cestu,
světě.”
přece jen překonala mé snové představy. Než
bych pak stačila přemítat o různých evropských
zemích, viděla jsem po dlouhé době film Mamma
Mia, který mi připomněl Fulghumovy zápisky z
Řecka, a bylo. Pojedu do Řecka, budu tam pít
Velká rozhodnutí vystavěná na
banalitách
Do organizace WWOOF jsou zapojeny všechny
kontinenty kromě Antarktidy, dohromady více než
60 zemí, z nichž je více než třetina evropských.
Co se mého výběru definitivní země týče, byl
vlastně dost bleskový. Chvilku jsem si sice hrála s
myšlenkou na Izrael, ale jeho vojenská nestabilita
73
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
74
zasnoubil. Jsem teď teda pozvaná na belgickou někde támhle, krosnu to. V šatech, bez baterky,
svatbu na řeckém ostrově, kterou bude sloužit zcela nevybavená jsem se nakonec prodírala
Angličan.
křovím s trny a přelézala ploty z ostnatých drátů.
Dlouho. V jednu chvíli jsem zvažovala možnost
ustlat si někde na hloží a počkat na denní světlo.
Nakonec jsem zahlédla světlo vesnice, jediný
možný orientační bod. Vydala jsem se za ním, po
cestě mi došlo, že jsem úplně jinde, než jsem si
představovala, narazila na asfaltku a dorazila na
místo, kde jsem prve špatně odbočila. Zní to asi
jako špatný zážitek, ale pro mě to byl úkaz totální
svobody. Kdy se člověku stane, že hodiny chodí
sám v noci krásnou přírodou a nebojí se vůbec
ničeho?
Norsko vol. 2
Když jsem byla v Aténách...
byly zrovna zavřené banky a proto byla městská
hromadná doprava zadarmo. Za svou čtyřdenní
návštěvu kolébky evropské civilizace jsem
díky tomu ušetřila minimálně 25 Euro. Akropolis? Kameny, horko, moře turistů. Olympijský
komplex z roku 2004? Obří bílé budovy, které jen
řvou “Koukejte, my Řekové jsme hustý, umíme
Co jsem tam vlastně dělala?
udělat majestátní olympiádu”, ale jinak prosDojila, plela, plavala v moři, seděla na útesu, tor zeje prázdnotou, čímž upozorňuje na zašlé
opalovala se, četla knihu, vápnila stěny, chodila časy slávy. Hlavní zážitek z Atén? Výměna stráží!
na výlety, chodila na večerní posezení do vesnice, Každou hodinu se před parlamentem střídají
poznávala spoustu lidí. Na měsíc jsem si prostě pánové v sukýnkách za užití prapodivných
zkusila běžný život někoho jiného. Mám pár pohybů a zvuků. Rozhodně doporučuji najití a
hvězdných zážitků, ale zásadní mi přijde, že jsem shlédnutí videa, je to prostě vtipné. Ale vlastně
si prostě měsíc žila někde jinde... Z hvězdných i smutné, protože je z toho jasně patrné, že je to
zážitků si dovolím zmínit svůj noční výlet. Jed- jen turistický magnet.
nou večer jsme hráli poker u jednoho Angličana.
Společnost ani zábava mě nijak zvlášť neoslovi- Měsíc v Řecku hodnotím neskutečně pozitivně.
la, rozhodla jsem se tedy vydat se domů. Jenže Byla jsem sama se sebou, uvědomila jsem si
jsem někde špatně odbočila a dostala se tím na spoustu metafyzikálních věcí (kterým jsme někdy
neznámou cestu. Skautsky jsem se rozhodla, že potupně přezdívali “Hippie Quote”) a prostě...
se nebudu vracet, že přece všechny cesty někam vážně zvládnu všechno. Neskutečně se mi povedou, minimálně do Říma. Tak tahle vedla do sílila důvěra ve vlastní schopnosti, protože jsem
nějaké salaše v končině, kterou jsem ani trochu poprvé v životě byla odkázaná jenom na sebe.
neznala. Ale co bych se vracela, farma je přece Špunt
75
kniha KEYA 2015
Po maturitě jsem odjela na dovolenou do Norska.
To bylo v červnu 2012 a byla to moje první dovolená v zahraničí od roku 2000, kdy jsem seděla
na pláži v Itálii a ládovala si písek do jednodílných
plavek, protože mě k tomu přemluvila moje starší
sestra.
A ne, že bych v tom roce 2012 dělala o moc
chytřejší věci („Jo, to bude v pohodě, když si
nevezmu pohorky, ale cizí tenisky, vždyť jdeme
tu v bouřce se mi chtělo zvracet a několikrát se
mi to i povedlo. Pak jsem poprvé viděla ty obří
zaoceánské lodě. Někam jsem vylezla, pak zase
slezla, vozila nafukovacího krokodýla na střeše
auta, odmítla jsem jíst velrybí maso, viděla jsem
tradiční norskou svatbu v krojích, nechala jsem si
nabourat auto od slečny bez řidičského průkazu,
sjížděla jsem na raftu ledovcovou řeku…
A teď jsem tam po třech letech zamířila znovu!
Když jsme byly s Klubkem a Míčkem v Pelhřimově
na nákupu odměn na závěrečný táborák, akorát
mi volal Vojta, že koupil trajekt do Helsinek. Do
Helsinek? No jo, prý pojedeme oklikou. Oklika
znamenala jet přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko do Norska a přes Švédsko,
Dánsko a Německo zpět. Předpokládaná délka
trasy: 6500 km za 13 dní.
Finové jsou gambleři
Profrčeli jsme Pobaltí se zastávkou na Hoře křížů,
jen na nějakou náhorní plošinu, to bude jak jediném bodě mezinárodně uznávaném za zajíŠumava.“). Nicméně stalo se, že to byla cesta mavý turistický cíl. Já jsem se ještě navíc stihla
plná skvělých zážitků. Dvanáct hodin na trajek- nadchnout pro Rigu. A už tu bylo moře a trajekt
kniha KEYA 2015
76
do Helsinek.
Finové leželi na trávě v plavkách, koupali se v
moři, skákali bungee-jumping z jeřábu, prostě
užívali léta. My svačili paštiku. Pak jsme procházeli město a navštěvovali kostely - červený pravoslavný chrám a bílou lutheránskou klasicistní katedrálu, dominantu města. Po čtyřech hodinách
jsme naskákali zpátky do auta a vyjeli. Mířili jsme
na sever, pořád na sever, měli jsme v plánu objet
Botnický záliv.
Zastavili jsme se cestou ve dvou národních
parcích a pokaždé jsme byli překvapeni tím, jaké
mohutné zázemí pro turisty v nich je. Tak jsme
chodili po mnohých rašeliništích, koupali se v
jezeře, ve kterém rostly černé chaluhy a voda
byla zbarvená do oranžova a vlastně pořád se
nechávali okusovat od komárů (věřte zkazkám, je
jich tam doopravdy plno). Měla jsem radost, když
jsme po bezvýsledné návštěvě dvou ptačích
rezervacích o pár desítek kilometrů jinde konečně
zahlédli na obzoru tančit párek kurki ( jeřábů
popelavých).
A ještě jeden poznatek z Finska - je tam fakt
hodně hracích automatů. Na trajektu, na benzínce, v sámošce… a pokaždé na nich někdo hraje.
kruhu (no a ještě že tam byl, jinak bychom si toho
ani nevšimli).
Národní park Dlouhéakomplikovanénorskéjméno. Děsný cesty. Děsnejch buzimušek (co tam
dělaj?!) Potkáváme pána, co seká louku. Ptá se
nás, kdo jsme a odkud a kam jdeme. Říká nám, že
zná Brno, že tam pil zelený pivo na zelený čtvrtek.
My mu říkáme, že jsme v Brně zelený pivo na zelený čtvrtek ještě nikdy nepili. Poradí nám, že je tu
samoobslužná turistická chata, kde se dá zdarma
přespat. Když jsme k ní došli, pojmenovali jsme
jí Hobitín a rozhodli se tam zůstat, protože byla
prostě krásná, útulná, mini a vtipná. Po dlouhé
době spíme na postelích, který jsou nám ale trochu krátký. Ráno se budíme a zjišťujeme, že mi
do krosny vlezla myš a okoštovala zde uložené
musli tyčky na svačinu. Okousaný kousky odkrajujeme a vyrážíme na cestu. Jdeme podél řeky
a houbaříme, je tu strašně moc křemenáčů. Poslední zbytky sněhu a ledu tají. Prší.
Našim dalším cílem je ostrov Runde - vyhlášená
ptačí rezervace a nejjižnější hnízdiště papuchalka. Toužím spatřit živé papuchalky natolik, že ihned po příjezdu kolem páté hodiny vyrážím na
vrchol ostrova. Nic. Nikde nic, všude jen racci
a chaluhy (to jsou ptáci, co vypadají jako hnědí
racci). Ne že by to byli nezajímaví ptáci a hnízdící
Pil jsem zelené pivo v Brně
stěna racků (kde jich jsou na jednom místě tisíce)
Dostali jsme se do Švédska. Po tolika dnech v je impozantní, ale já si sem zajela 600 km kvůli
úplně placatých zemích se krajina konečně zase mořským papouškům. Zklamaná se po třech
začala vlnit. Na dálnici jsme v těchto končinách
nepotkávali hodně aut, ale za to hodně sobů.
Prostě tam byli. Stáli, šli po krajnici, nebo přebíhali
přes cestu. Zastavovali jsme se snažili se je fotit,
moc to nešlo, byli prostě mysteriózní.
A pak, konečně, Norsko. Zatímco jsme dostávali
zprávy o tom, že je v Praze skoro 40 stupňů, nám
teploměr ukazoval 11 a klesal. Při 8 stupních jsem
se rozhodla, že si musím při nejbližší příležitosti
koupit čepici a ta se taky naskytla v obchodu
se suvenýry postaveném na Severním polárním
77
kniha KEYA 2015
hodinách vracím do kempu a na free-wifi googlím,
že papuchalky je nejlépe možné pozorovat kolem
21. hodiny, kdy se vrací z mořského lovu. Tentokrát nahoru opravdu spěchám, protože vyrážím
pozdě a cesta je dlouhá. Půda je silně podmáčená
a svah táhlý - na to první mám pohory a na druhé
odhodlání, nicméně když dorazím na místo ( je to
ta část ostrova, kterou jsem původně vynechala),
přelezu pár posledních kamenů a jsem na vyhlídce, zjišťuji, že mám smůlu. Žádní papuchalci,
jen výhled na skály a moře za setmění… utěšuju
se tím, že už asi z hnízdišť odlétli, pozorovací
sezóna totiž už skoro končí..
Od pobřeží Atlantiku jedeme zpět do vnitrozemí,
konkrétně do NP Rondane, nejjižnějšího cíle naší
cesty. V Trondheimu jsme si koupili mapu a naplánovali okruh na tři dny. Příroda je úplně jiná,
než jsme čekali. V první řadě tam není sníh, což je
vzhledem k nadmořské výšce s podivem (cestou
do parku jsme viděli jen hory pod sněhem a ty byly
kniha KEYA 2015
i o 200 metrů níž, než jsme teď my). Mikroklima je
v tomhle parku je prostě nějak přívětivé. Příroda
je tu krásná a zvláštní, nerostou tu žádné stromy,
ani keře a tak si tu ptáci staví hnízda rovnou na
zemi, což mě fascinuje ( je krásné zjistit, že jsou
na světě taková místa).
Po cestě na vrchol Rondeslottetu, třetí nejvyšší
hory Norska, se dáváme do řeči s jedním Norem
(má s sebou 2 malé kluky, to znamená, že mají
cestovní tempo srovnatelné se mnou) a ten nám
říká, že v NP Jotunheimen, co je hned vedle, je letos tolik sněhu, že ještě teď v srpnu jsou některé
části neschůdné. Vzpomínáme na rok 2012,
kdy byl Jotunheimen, konkrétně nejvyšší hora
Skandinávie
Galdhøpiggen,
pro
změnu
nejsevernějším cílem naší cesty.
Opsali jsme kruh. Zbývá už jen nasednout na karimatku, zbobovat z vrcholu hory dolů a zahájit
dlouhou cestu domů.
Hallo, Norsko!
Terka
78
22 ohromujících věcí,
které jste nevěděli o černé hoře
Z hlubin internetu se v posledních letech vynořil fenomén číslic v titulcích, takže si každý z nás může
dopřát články jako „21 důvodů, proč chodit s nerdem“ či „19 druhů myšlenek, co holku napadnou,
když vchází do fast foodu!“. Kniha Keya rozhodně nemá v úmyslu zůstat v této věci pozadu, pročež
přináší další ze série článků o cestování našich vedoucích právě s takto poutavým titulkem, který
slibuje svižné a úderné čtení.
Fík, Nezmar a Tarzan jsou sourozenci. To pro
případ, kdyby někoho překvapilo, proč že jsme
společně se svými rodiči vyrazili po skončení
tábora na deset dní do Černé Hory. To ještě
uprchlická krize úplně neeskalovala, takže nebyl problém s překonáváním hranic na Balkáně.
Původní plán - zkombinovat pobyt v horách s
pobytem u moře – vzal za své, když se ukázalo,
že zdejší hory jsou natolik krásné, až jsme museli
plán přehodnotit a koupání v moři vtěsnat zhruba do dvou hodin. Díky tomu jsme stihli navštívit
národní parky Durmitor a Bjelasica, pohoří Prokletije a Skadarské jezero. Co je na Černé Hoře
pamětihodné, to se nedá vtěstnat do jednoho
článku a ani o to nebudeme usilovat. Přinášíme
jen výčet jakýchsi perliček, jež vás mohou navnadit na podrobnější objevování této zemičky. Po
79
ruce máte tři lidi, kteří se jistě nebudou zdráhat
se o své zkušenosti s ní podělit.
________
Černá Hora velmi dobře dostává svému názvu.
Ta země sestává ze všudypřítomných kopců a
skal, které jsou přerušované jen příležitostnými
soutěskami, na jejichž dně se prodírají řeky. Jedinou výjimku pak tvoří pohoří, kdy jsou kopce
a skály nahrazeny horami u nás nevídaných
rozměrů. Otázkou tedy je, jak je možné, že vůbec
existuje černohorská fotbalová reprezentace…
Velká část všech kopců, zejména na jihu země,
je pokryta trávou a křovisky, která jsou suchá
jak drn. Není proto divu, když v horkém létu
vznikne požár, který spálí pár kilometrů na popel.
Černohorci jsou na to patrně zvyklí, protože ta-
kniha KEYA 2015
kovou situaci nijak neřeší. Asi je jim jasné, že by
proti živlu neměli šanci, a spoléhají na to, že se
požár dříve či později zastaví o nějakou silnici.
Že jsou na silnici v bezpečí si nemyslí jenom
Černohorci, ale také jejich zvířena. Je tak naprosto běžné potkat uprostřed silnice stádo krav,
koz nebo ovcí. Někdy najednou. Flegmatičtí
zemědělci se nadávajícími řidiči nikterak
nevzrušují, a nemají vlastně proč, neboť stádem
krav se prostě projet nedá.
Zároveň nehrozí, že by se člověk s kravami srazil,
poněvadž na většině silnic není možné jet více
než třicet kilometrů v hodině. To je způsobeno
nejen nikdy nekončícími serpentýnami, ale zejména faktem, že ani komunikace mapou vydávaná za státovku nemá zpravidla více než jeden
pruh, pročež člověk řídí v neustálém strachu ze
srážky s protijedoucím automobilem. Díkybohu
za zvyk černohorských řidičů troubit před vjezdem do zatáčky.
To není ani zdaleka jediným dobrým zvykem,
kniha KEYA 2015
kterým místní disponují. Je totiž až zarážející, jak
milí a pohostinní ti lidé jsou. Jistě, jsou to slované, na východ od nás, a někdy k tomu mají
čistě ekonomické důvody, ale přesto - za deset
dní jsme se setkali s majitelkou kempu, která nás
jako první věc po příjezdu pozvala na panáka se
svou rodinou, starší paní, která nejen že se nezlobila, že jí stanujeme na zahradě, ale ještě nás
zvala domů, a brigádnicí v hospodě, která nám
dělala průvodkyni po horách a překladatelku z
černohorštiny.
A to navzdory faktu, že se Černohorci překládáním
a
podobnými
výstřednostmi
povětšinou
nezatěžují, neboť případnou slabost v cizích jazycích vynahrazují silnou vírou v pochopitelnost
svého jazyka (a to ať už jste Slovan nebo Germán)
a nebývalou zručností při používání nonverbální
komunikace.
Na úskalí skrývající se v makarónském dialogu
s domorodci jsme natrefili nejednou, ovšem
nejvýraznějším zářezem bylo bezpochyby
80
nezištné ujištění, že opravdu jedeme směrem do
autokempu. Když se ani po několika kilometrech
jízdy po cestě vhodné pro závody horských kol neobjevilo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo
civilizaci, pochopili jsme, že “autokempem” jsme
byli vyzváni ke stanování kdekoliv, kde se nám to
bude líbit.
Což v Černé Hoře není vůbec komplikované,
protože jakmile se ztratíte z civilizace, je to krásné
všude. Skoro se až zdráhá věřit, že tak krásnými
horami a přírodními krásami oplývá země, která
patrně neoplývá téměř žádnými domorodými turisty.
O to podivnější (a pro nás příjemnější) je potom
skutečnost, že to zde nepřekypuje ani turisty
zahraničními. Pravda, některé vyhlášené národní
parky nejsou návštěvností nepodobné takovým
Tatrám, avšak třeba Prokleté pohoří nabízí v civilizované Evropě málo vídanou opuštěnost. Snadno se nám tak stalo, že jsme během celého dne v
horách potkali nanejvýš pár bačů.
To je možná zapříčiněno pro zhýčkané Čechy
poněkud bizarním uchopením turistického
značení. Ve výše zmíněném Prokletije už značky
nikdo neobnovoval desítky let, v mapách je
rozhodně nenajdete a výlet tak někdy vypadá
spíše jako vysokohorská stopovačka. Ani v těch
nejprofláklejších místech (třeba v Durmitoru)
není značení o moc lepší - všechny značky jsou
81
červené, rozcestníky neexistují nebo jsou namalované na kamenech, člověk se orientuje zejména podle pocitu a kolemjdoucích. Snadno se tak
přihodilo, že se člověk omylem objevil třeba v Albánii, neboť s hraničními kameny to státní správa
také úplně nepřeháněla.
Výjimku ve značení tvořil jenom jeden významný
vrchol Durmitoru, který nesl jméno Izvor. Na něj
poukazoval každý druhý nápis na kameni, přesto
jsme na něj za celou dobu nevylezli. Důvod
jsem pochopil až po třech dnech, kdy mi bylo
vysvětleno, že “izvor” znamená černohorsky pramen, kterých jsme v horách (snad i díky množství
ještě v srpnu tajícího sněhu) potkávali celou řadu.
Ještě mysterióznější byly patrně prameny
černohorských řek. Ukázalo se totiž, že v podhůří
Prokletije je zcela normální, pramení-li celá řeka z
jednoho místa. Vypadá to asi tak, že skalní masiv
najednou zmizí a záhadným způsobem jej nahradí středně velká řeka, která prostě vytéká ze
země. Alipašiny prameny se to jmenuje a je to
podívaná k nezaplacení.
Pro Čecha, který celý výjev pozoruje, je proto k
nepochopení, jakým způsobem k této přírodní bizarnosti přistupují místní. Prameny jsou snad tím
nejšpinavějším místem, které jsme potkali - vypadá to, že prameny jsou pro obyvatele přilehlých
domů z části chladničkou na nápoje a z části
skládkou. Podobných výjevů jsme spatřili více,
ovšem ani krávy pasoucí se uprostřed národního
parku na černé skládce se tomu nemohly vyrovnat.
Vůbec vztah Černohorců k vodě se nám zdál
trošku podivný. Na jejich plážích u moře bylo
tak natřískáno, že jsme měli problém rozlišit,
zda jsou písčité či kamenité. Na jednoho
návštěvníka rozhodně nepřipadalo víc než jeden
metr čtvereční, pročež probojovat se až k vodě
bylo heroickým výkonem. O dvacet kilometrů
kniha KEYA 2015
blíže do vnitrozemí se přitom rozléhá obrovské
třicetikilometrové Skadarské jezero, které, i přes
to, že bylo sladké, krásné a teplé, zelo prázdnotou.
Možná by to mohlo souviset s tím, že vůči němu
mohou místní chovat určitou zášť. Vzniklo totiž
přibližně před sto padesáti roky, a to nešťastnou
náhodou, kdy se “ucpaly” dvě řeky a zaplavily tak
jedinou rovnou a úrodnou část země o rozloze
skoro 500 km2. Na vzniklých ostrůvcích pak
vznikly kostely, pevnosti a vězení pro neplavce,
což jsme jakožto turisti s nadšením pozorovali.
Společnost nám na obrovské pláži dělala (kromě
drsných vodních hadů) jen muslimská rodina,
která se koupala zásadně oděná od hlavy až k
patě.
Netradiční plavky nebyly zdaleka jediným ukazatelem přítomnosti muslimů v zemi. Projevovalo se to i v takových banalitách, jako když
člověk nemohl sehnat k čevabčiči s cibulí jiný
kniha KEYA 2015
nápoj, než colu, což bylo pro Čecha zvyklého na
všudypřítomnost piva trošku drsné.
Ještě viditelnějším projevem Islámu byly i štíhlé
věže minaretů. Ty se v určitých částech země
tyčily nad střechy domů skoro v každé vsi. A
pokud je člověk neviděl z dálky, určitě je nalezl
alespoň na hřbitově, neboť muslimské hroby se
poznaly velice snadno podle toho, že byly zdobeny hvězdou namísto kříže a minaretem namísto
anděla.
Umírání je v Černé Hoře - alespoň očima Čecha
- patrné na každém kroku. Nejde jen o hroby, které velmi často nejsou umístěné jen na
hřbitovech, anýbrž téměr kdekoliv, kde to vypadá esteticky (louky, zahrady, plácky u silnice…).
Ještě častějším jevem jsou parte, jejichž černý
výlep pokrývá ve vesnicích všechno - ploty a
nástěnkami počínaje, sloupy elektrického vedení
a dopravními značkami konče. Velmi snadno se
pozná, jakého vyznání byl nebožtík - křesťanská
82
Cesta k protinožcům podle máří
parte jsou přilepena černou lepicí páskou, muslimská zelenou. Konkurenci v četnosti výlepu jim
dělají snad jen reklamy na odtahové služby, takže
tato kombinace vám dává vcelku jasně najevo,
jak se to má s bezpečností místních silnic.
Parte ovšem nejsou jediným důvodem si myslet,
že je Černá Hora zemí vymírající. Velmi podobný dojem v člověku vyvolávají i všudypřítomné
prázdné či nedostavěné domy. V některých
oblastech je jich stejně, jako těch dostavených,
což, přihlédneme-li k faktu, že obydlené domy
většinou nerozeznáte od těch nedostavěných,
jen posiluje postapokaliptickou atmosféru.
Černohorci totiž mají velmi zvláštní styl domovní
architektury. Zdá se, že kvalita domu je zde
měřena z velké části podle velikosti brány. Mnoho novostaveb a patrně ani starostaveb tak není
omítnutá (cihlová červeň v kombinaci s betonovou šedí je velmi módní), zábradlí na balkónech
lépe), a pokud na pozemku nic nepěstujete,
není třeba se oň starat (na co stromy, květiny
nebo chodníček ke vchodu, tráva stačí), ústřední
dominantou tak zůstává vstupní brána a plot
(alespoň pokud dům nemá věž, což také není nic
výjimečného).
Jedinou zásadní výjimkou z tohoto pravidla jsou
kupky sena. Je záhadou, odkud se všechno bere
a k čemu a jak je Černohorci skládají do těch
úhledných třímetrových homolí, ovšem stejně
jako Galové mají menhiry, místní mají seno. A
to i v případě, kdy rodina anektovala vedlejší
dvoupatrový rodinný domek a využívá jej jako
stodolu - bez kupky sena na zahradě to v Černé
Hoře nejde!
Fík
ve třetím patře či na schodech je přežitek (vždyť
jenom brání výhledu a květináč stejně vypadá
83
kniha KEYA 2015
Máří je bývalá vedoucí z Keyi a také sestra Špunta a Klubka. Poslední dobou pobývá na Novém
Zélandu, kde zažívá nám nepředstavitelné věci. Aby ty představy byly trochu jednodušší, sepsala
nám, co se tam tak nějak děje. Tím se postarala o zprávu z nejvzdálenější destinace a pohádkový
popis velkého životního dobrodružství.
Jak se dá shrnout 10 měsíců života na druhé
straně zeměkoule do dvou A4? Těžko.
Dávno již mému rozhodnutí podívat se na Nový
Zéland (myslím, že to bylo na podzim 2010). A
když mi odpadly všechny racionální i iracionální
překážky, zažádala jsem si o Working Holiday Visa
(tedy roční otevřené pracovní vízum) a nějakým
zázrakem jsem byla jedním z 1200 šťastlivců, kteří
ho v roce 2014 obdrželi. A já těsně před Vánoci
opustila rodnou Prahu a vydala se vstříc cca 50
hodinám v letadle a na letištích.
Když přijedete do neznámé země s minimem
vědomostí, co se tam dá dělat (Nějak nebyl čas,
navíc mi všichni tvrdili, že se stejně všechno dozvím tady. Měli pravdu.), cítíte se jaksi ztraceni.
Máte před sebou 12 měsíců a nevíte co s nimi.
Nebo víte, ale je toho hrozně moc. Prostě jste
absolutně a naprosto svobodní v rozhodování,
což paradoxně může fungovat jako brzda.
kniha KEYA 2015
Na začátek jsem se rozhodla trochu pracovat,
abych neutrácela české finanční rezervy. Sbírání
třešní v Cromwellu (Jižní ostrov) mi přišlo jako
slušně výdělečná činnost, abych pak několik
měsíců mohla Zéland jen procestovat pěkně
stopem a s minimem výdajů. Práce venku, na
sluníčku (bylo zrovna léto) mě po měsících v kanclu na jedné z nejrušnějších pražských adres byla
jako balzám. Vydržela jsem i na meruňky a po 7
týdnech jsem odjížděla plná nadšení, že tedy
KONEČNĚ začnu objevovat.
A bylo co. Těžko říct, co bych ze zdejší přírody
(nic jiného tu totiž není) doporučila. Všechno.
Moře, hory, skály, řeky, vodopády, pouštičku,
sopky, kopečky, horké prameny a bahno. Skvělé
na téhle zemi je, že tu žije pouze jeden jedovatý
pavouk, kterého jse ještě nepotkala. Jinak je naprosto bezpečná, takže až do dubna (pozn. red.: v
dubnu na jižní polokouli začíná zima) jsem chodi-
84
la bosky. Mezi mé největší zážitky patří výstup
na Mt. Ngaruhoe (známější jako Hora Osudu z
Pana prstenů). A nepřeberné množství menších
zážitečků, které se skládají v úžasný pocit ze
zdejšího cestování – večery na pláži se západy
slunce, soutok Pacifického oceánu a Tasmánského moře, bobování na písečných dunách.
Stopování jsem poměrně brzo pověsila na hřebík
a rozhodla se zakoupit si auto. Následně jsem v
něm cca 5 měsíců spala (a jak jsem si potom začala
vážit normální postele). Ano, je to méně ekonomická varianta, cestujete-li sami, ale výrazně
efektivnější na přesuny a také nezávislejší. Kromě
řízení na levé straně vozovky mě Odyssejka
(pozn. red.: Honda Odyssey) naučila, jak se starat
o auto. Kde jsou pneumatiky, kde najdu rezervu,
co dělat s kapajícím olejem a tak vůbec. Ale jinak
je na mě moc hodná. Stále funguje a neměla jsem
85
s ní jediný trabl. A že je kočovný život náročný
pro řidiče i pro autíčko.
Z těch 10 měsíců jsem ale cestování zas tolik
nedala. Stále by tu bylo co objevovat, ale kromě
turistiky mě zaujalo, že jsem začala objevovat
mnohé své neznámé stránky. Před rokem jsem
si o sobě myslela, že jsem samostatná a umím
se o sebe postarat. Asi to byla pravda, ale první
týdny tady jsem tomu absolutně nevěřila. Jenže
když se do toho vpravíte, zjistíte, že cizí jazyk a
kulturní prostředí zas takový oříšek není. Pokud
je tím jazykem angličtina, kterou celkem obstojně
vládnete, a kulturním prostředím země západního typu. Ne, fakt, to že je to hrozně daleko neznamená, že tu žijí neandrtálci.
Jasně, občas je trochu těžší se zorientovat,
ale zatím jsem tu potkala spoustu milých lidí,
kteří mi vždy rádi pomohli a poradili. Na poště
kniha KEYA 2015
(Kde se vyřizuje všechno od převodu vlastnictví
auta, po založení bankovního účtu a žádostí o
daňové číslo.) jsou jen milé a usměvavé úřednice,
v obchodech příjemní prodavači a ještě jsem
nepotkala domácí, u kterých by byl problém si
něco vytisknout či zařídit na netu.
Přiznávám, že, po měsících bydlení v autě, jsem
došla k názoru, že na zimu by to chtělo něco
praktičtějšího. (No, zimu... Tam, kde jsem byla já,
tedy Bay of Plenty, zima znamená cca 10 stupňů
nad nulou. Letos ale byla tuhá zima, v červenci
čtyřikrát mrzlo.) A tak jsem se nastěhovala do
zahradního domku přímo na sadu, kde pracuji. Po
třech měsících jsem se rozhodla na sadu zůstat a
svůj pobyt na Zélandu prodloužit. Asi jsem se tu
trochu usadila. Mám svůj klid a kdykoliv budu chtít
zmizet, můžu. Nebo si vzít dovču a vyrazit trochu
pocestovat. Z 12 měsíců se totiž brzo stane 15,
časem možná i více.
Z 10 měsíců, které už mám za sebou (pozn. red.:
psáno v říjnu) jsem větší část pracovala na sadech
(třešně, meruňky, jablka a naposled kiwi). Ono mě
to totiž baví. Zvláštní je, že poměrně velké procento českých cestovatelů (kterých tu potkáte
mrtě, zvlášť na sadech) je tímhle prostým faktem
překvapeno. Někdy mám pocit, že to hodně lidí
dělá z musu. Proč? Jasně, je to nekvalifikovaná
práce za minimální mzdu. Ale uživit se tím dá v
klidu, dokonce i něco našetřit, až práce nebude.
Nebo na výlety po okolí.
Tak jo, 10 měsíců asi nejde jen tak shrnout na dvě
A4. Sorry :D
Co mi to dalo? Hrozně moc! Životní zkušenosti,
nutnost vyrovnat se se svobodou, navázání
kniha KEYA 2015
užších vztahů se svými blízkými v ČR, objevení
klidné části mé osobnosti. A pak takové ty věci
jako krásné zážitky, nové přátele... A rozvoj
literárního talentu, protože informace do Čech
posílám nejčastěji formou blogu. A psát pravidelný blog o “normálním” životě je docela dřina.
Co mi to vzalo? Po mém odjezdu se v ČR narodilo
několik důležitých miminek a já si je nemohla pochovat. Kdo ví, kolik jim bude, až se v Čechách
stavím. Svatby blízkých kamarádů. Ale jinak?
Asi nic. Rozhodně nelituji, jsem přesvědčená, že
odjet bylo mé nejlepší životní rozhodnutí. A skoro
se děsím návratu. Vůbec netuším, co bych tak
mohla doma dělat
Mějte se tam u vás doma krásně a až si budete
tohle číst, vězte, že já tu mám pravděpodobně
léto
Pa!
Máří
PS: Pokud by nekdo z vas chtel blizsi info o Zelandu, o Working holiday, ci neco jineho, napiste
mi na mail ([email protected])!
86
kypr
Bóža byl hlavním vedoucím oddílu Keya v letech 1999-2005, jako Uďa vedl skupinky Žmlvů a
Wiqvoušů. V roce 2015 podnikl cestu na Kypr a nechal zasklít rozbité okno v klubovně. Víme též,
že je hrdým majitelem kovového stroje střední velikosti, který je dole v dílně a o kterém ale nevíme
nic, protože je přikrytý dekou. Shrnuto: Bóža je prima. (Víc informací o tom, jak Bóža civilně i skautsky žije, můžete najít v Knize Keya 2014).
Pro jednu z letošních cest jsme chtěli využít
květnové volné dny. Už jsme dlouho nechodili
nikde v horách, zároveň už bychom se rádi vykoupali někde v teple. A jarní Kypr tohle opravdu
nabízí. Voda měla 24°C a kromě jednoho dne na
Olympu bylo teplo na kraťasy a tričko od rána do
večera.
Na Kypr se létá většinou na noc, zpáteční letenka s LOT přes Varšavu stojí okolo 6 tisíc Kč na
osobu. Lufthansa má i denní lety, ale cena jedné
letenky je cca. 14 tisíc Kč.
přiletíte ve 3h v noci? Ustlali jsme si tedy kousek
od letiště a dospali rána. Ráno jsme vyrazili na
hodinovou cestu autobusem podél pobřeží
do Limassolu, což stálo asi 2,5 €. Zde jsme
dokoupili nějaké potraviny, vařič a bombu a po
trochu komplikovaném přesunu městem se
dostali na další autobus, který nás dovezl do
městečka v horách - Pano Platres.
Kyprem vede od západu k východu dálková turistická trasa E4, po jejíž centrální části v pohoří
Troodos jsme několik dní putovali. Je tedy možné
vyrazit z letiště v Pafosu a dojít pěšky až do Larnacy. Je dobře značená, a to co jsme prošli, tak
byla široká jako naše polňačky a také se drží
vrstevnic. Kromě nástupu do hor, kde jsme navšívili
pár vodopádů, není trasa ani moc náročná a dá
se jít pohodlně vedle sebe.
Vylezli jsme také na místní nejvyšší horu Olymp.
Kypr se dělí na severní část, která je dlouhodobě
obsazena Tureckem. A jižní část obývaná kyperskými Řeky, kam jsme vyrazili. Přistáli jsme
na letišti v Larnace, a i když je to letiště malé
a pěkné, tak nám ztratili zavazadla. Našla se po
chvíli na jiné přepážce. Co dělat na letišti, když
87
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
Na samotný vrchol se ale jít nedá, protože je
na něm vojenská základna britské armády. Na
svazích Olympu je lyžařské středisko s několika
sjezdovkami, jednou rolbou a velmi příznivými
cenami (celodenní skipas 12 €). Podél trasy je
několik rozumně vybavených tábořišť, včetně
jednoho, které nám vyrazilo dech, protože je pro
700! lidí. To, co jsme prošli za 6 dní je vyznačeno
modrou linkou v druhé mapě.
Putování okolo Olympu nás trochu zdrželo,
v této oblasti nebyly cesty směrem, kterým jsme
potřebovali jít, tak došlo i na cestu azimutem.
Potoků není v oblasti mnoho, na pitnou vodu
jsme s úspěchem (nic nám nebylo) použili vodní
filtr Sawyer MINI. V kempech pitná voda je.
Cestou je spousta nádherných výhledů, malých
kostelíků a poutních míst. Také teras s ovocnými
stromy, z nichž některé vypadají dost opuštěně.
88
Kterak si Kaštánek cestu do
lusitánských luhů našel
Kaštánek vedla družinku Opiček a pak odjela do Portugalska. V roce 2013 se vrátila a v Tuchoměřicích
u Prahy si vzala Thiaga. Po jisté pauze, kterou jsme my strávili v Praze a Kaštánek v Lisabonu, jsme
se opět shledali na letošním táboře, když Kaštánek vyšla z kopřiv co rostou směrem na Pacov.
Po několik dnech putování jsme došli až do zapadlé vesničky Kaminaria, kde jedna mladá holka mluvila anglicky. Pozvala nás na něco k pití a
chvíli jsme s ní povídali. Ubezpečila nás, že sem
autobus nejezdí, tak jsme se vydali putovat dál.
Bylo to okolo “Venetian bridges” staré zděné klenuté kamenné mosty na bývalé obchodní cestě.
Z hor jsme se dostali na dvakrát stopem do
Paphosu. To je další větší město na pobřeží, kde
jsme si užili dva dny u moře a odpočinuli si po
horském putování.
V Paphosu nás překvapilo, kolik je zde Rusů. Kypr
je v EU, ale není v Schengenském prostoru. Tato
kombinace prý vzhledem k současným sankcím
vůdči Rusku způsobuje, že je pro ně snažší strávit
dovolenou zde než jinde v Evropě.
89
Spousta nemovitostí je zde na prodej a inzeráty
jsou psány i v ruštině, angličtině nebo čínštině.
Dokonce i v dotazníku spokojenosti se službami
hotelu se nás ptali, jestli neplánujeme zde koupit
nějakou nemovitost.
Poslední večer jsme autobusem dojeli zpět
na letiště v Limasolu a opět přespali v blízkosti
letiště. Vstali jsme ještě za tmy a letadlem v 3:45
se opět přes Varšavu dostali do Prahy.
Máňa a Bóža
kniha KEYA 2015
Čekáte-li poučný, neřkuli poutavý příběh
o skautingu v Portugalsku – jak mě o něj velectěná
redakce požádala – běžte si raději udělat kafe,
uklidit pokoj, případně prostudovat wikipedii.
Osud tomu ale chtěl, že jsem se bez dětského
hlaholu nadlouho neobešla. Přes tři roky se
s Thiagem staráme o raubíře z kapverdské ilegální čtvrti Maurova jáma. Pro milovníky eufemismů
stačí zmínit, že děti jsou všestranně živé, až
Moje zkušenost s místním skautingem se smrštuje
na zlověstné koulení očima na okrojovanou
mladou zběř, jež si při mši krátí chvilku vyráběním
vlaštovek ze zpěvníků.
Naši Lisabonští zelenáči mají totiž účast na mši
povinnou, stejně jako docházku na nábožko.
Dokonce i slavnostní sliby se odehrávají při mši.
To si pak padre Nuno hrdě navlíkne sváteční zelenej šátek a dva poskoci mocně třímají nad Biblí
obří kopí s vlajkou.
Do svých řad se mě sice snažili naverbovat hned
zkraje, ovšem zhýčkaná keyáckým odchovem si
k nim né a né najít cestu. Když jsem navíc zjistila,
že věkový průměr vedoucích je kolem 45 let,
měla jsem jasno.
neposedné.
Proskakování
oknem
namísto vcházení dveřmi, házení kamenů do
oken a knokautování slabších kolegů je zde
denním chlebem. S takovou výbavou si dokážete
představit naše psychické rozpoložení, když
se rohodneme podniknout s dětma výlet či
nedejbože několikadenní “tábor” v přírodě. Krom
hysterického pokřikování o tom, jak moc nesnáší
přírodu, jak moc je bolí nohy, jak moc nebudou
spát ve stanu, jak moc to nepřežijou ani minutu,
protože tu není signál, se vždy můžeme těšit na
koňskou dávku emocí.
kniha KEYA 2015
Naposledy jsme s naší skupinou uspořádali
90
krojovaná mladá zběř - ilustrační fotografie
skauting mimo
oddíl
třídenní stanování na krásný loučce na severu Portugalska. Čtyřhodinová cesta proběhla
bez větších potíží, rozuměj: pouze 3 ze 6 dětí
zvracely; otázka “kdy už tam budem” zazněla
pouze 98746352745962krát; a čokoládová
náplň ze sušenek byla rozpatlána pouze na
povrchu 3 ze 4 sedadel. Co víc si přát!
Krve by se v dětech nedořezal. Zmohly se jen na
překotný úprk a hysterický řev, který jim vydržel
celou cestu do stanu. Netřeba dodávat, že se do
konce pobytu nikdo neodvážil v noci na toaletu.
Tolik tedy naše zdejší vyžití. Za týden se chystáme navštívit biologickou farmu, tak se modlete,
Děti poprvé v životě stavěly stany, přesněji, poprvé ať se nám nesplaší býk.
v životě koukaly na to, jak se staví stany. Poprvé v
Kaštánek
životě česaly ostružiny a krmily ovce. K dovršení
zážitků jsme je jednou v noci vzali na procházku
do lesa. A protože krásně svítil měsíc, vybídli jsme
je, aby zhasli baterku. K našemu údivu šly děti
skutečně jen za svitu luny, křečovitě nás svírajíc.
Když jsme se zastavili na jedné mýtince, jal se
Thiago vyprávět bájeslovnou zvěst o chupacabře
(někteří z vás ji jistě mají v živé paměti). Tentokrát
jí však nasadil scénografickou třešničku na dortu,
když ze sebe v nejnapínavějším okamžiku vydal
řev hodný tetřeva v říji. Co vám budu povídat.
91
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
92
stojí každovečerní rituál, kam jsme vždycky šli po
tmě (takže jsem se tam vždycky div nezabila, ale
přizabíjet se dařilo vždycky jenom mně nějakou
záhadou :D). Pak jsme třeba dabovali film nebo
jsme se ocitli na potápějící lodi Queen Elizabeth
II.
Fonticulus 2015
Takže Fonticulus.
Asi by se hodilo říct co to vůbec Fonticulus je.
Je to roverský zážitkový kurz od 15 do 18ti let.
Nevim jestli je to tak vždycky, ale tenhle byl
poslední týden prázdnin, což bylo úplně super zakončení! No ale nejlepší na tom je, že je
celorepublikový takže tam můžou jet všichni
roveři odevšud. Z každýho oddílu smí jet ale
jenom tři, asi proto aby tam pak nejelo 12lidí z jednoho oddílu a 3lidi odjinud, žejo, protože kapacita účastníků je taky omezená, ale to je na tom
dobrý, protože pak je tam lepší parta, když těch
lidí není 5O, žejo.
zahrnoval vždycky jen jeden a pak ranní koupání
v rybníce, kam se jelo asi tak 15 min:D
K programům mimo kolo! Toho bylo tolik, že už
si všechno ani nepamatuju, ale za zmínku určitě
Po Fonticulu vás čeká víkendová fonticulí afterparty, na který já bohužel nemůžu být, protože
( jak už jsem zmiňovala) jsem moc šikovná a
přizabila jsem si kotník na schodech, když jsem
se rozhodla z nich spadnout. (Vim že to nikoho
nezajímá ale musela jsem si sem rozhořčeně vylít
srdíčko.) Takže vám o ní nemůžu nic povědět jen
A samozřejmě jsme taky měli nějaké ty to, že je super!
vědomostní programy, kde jsme se něco hezkého a důležitého dozvěděli. Např. o různých Tudíž, z tohoto článku vyplývá, aby všichni roveři
skautských akcích, čekatelských a vůdcovských a nebo budoucí roveři ze všech oddílů co ho bukurzech, Jamboree atd.. Tak jaké to je studovat dou číst jeli na Fonticulus, protože si to užijou a
na rok jinde atak.
je to nejlepší akce a jeďte tam prostě!! (a taky
nepadejte 3dny před afterparty ze schodů..)
Ale hlavně jsme tam poznali spoustu super lidí se
Gándhí
kterými máme v plánu se vídat i dál!
letošního Fonticulu se zúčastnily též
Rebelka a Žíra
www.fonticulus.skauting.cz
No ale zvláštnost Fonticulu je však ta, že si k
propestření programu berete kolo! S kolem tam
jsou pak zajímavé programy a hry, jako například
kolopolo nebo cestovní kanceláře pro želvy a tak
dále. Ale nemusíte se bát, že když nejste nějakcí
přeborníci na kole, nebo že si myslíte že nemáte
takovou fyzičku, že by jste to nedali. Vůbec.
Rozhodně se nemusíte bát nějakých celodenních
túr na kole, kde by se jelo 154 km denně. Každý
den bylo několik programů a program s kolem
93
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
94
Ursus, -i, m.
Skončil tábor a každý jsme se během
pokračujících prázdnin někam vydal. Já jsem se
vypravil na letní část vůdcovského kurzu Ursus.
Vraťme se ale úplně na začátek.
Všechno to začalo v lednu. Dodělal jsem svou
poslední zkoušku a přemýšlel jsem, co vlastně
budu dělat o prázdninách. Již několik let jsem
95
zvažoval nějaké další skautské vzdělávání. Chtěl
jsem si rozšířit svoje znalosti, poznat se s dalšími
lidmi, získat nové podněty k přemýšlení a v
neposlední řadě si pořádně užít program, pro
který nemusím hnout ani prstem. Od několika
různých lidí jsem věděl, že právě Ursus je pro
mě ta správná volba. Proto jsem příliš dlouho
kniha KEYA 2015
neváhal a odevzdal přihlášku. Přestože kurzu, prý
jako každý rok, zkolaboval přihlašovací systém,
byl jsem úspěšně zapsán mezi účastníky a nezbývalo než se těšit na nové zážitky.
Byla polovina srpna a spolu s dalšími skauty jsem
mířil do Červeného Hrádku u Sedlčan. Již jsme za
sebou měli spoustu úkolů a jeden nejen seznamovací víkend. Navíc na nás čekalo úžasných
deset dní.
Kromě potřebného vzdělávání v oblastech práva,
organizace Junáka, hospodaření, zdravovědy
a bezpečnosti jsme nabývali také spoustu
užitečných dovedností a znalostí z psychologie a
managementu. Samozřejmě nemohla chybět ani
podstatná část zabývající se skautingem jako takovým, tedy ideovými základy, posláním a také
třeba jeho historií. Aby to nebylo jen o vzdělávání
ve formě různých diskuzí, debat či přednášek,
vrátili jsme se také do doby svých dětských let,
kdy jsme s nadšením váleli sudy, skákali gumu,
stavěli bábovičky ( já jsem rozlomil formičku :-( ),
kniha KEYA 2015
stříkali jsme na sebe z vodních pistolek a mnoho
dalšího. Celý týden jsme byli krmeni výborným
jídlem a duchovními zážitky v podobě všelijakých
rituálů či zamyšlení. Troufám si říct, že jsme
všichni do jednoho propadli rodinné a pohodové
atmosféře, která se kurzem táhla. Jak je na podobných akcích zvykem, nikomu se nechtělo
pryč. A to i proto, že nás měl čekat už jen jeden
víkend. Víkend naplněný převážně zkouškami.
I zkoušky jsou již většinou úspěšně za námi.
Kromě vůdcovské kvalifikace si z těchto skvěle
strávených dní odnáším spoustu nových dovedností využitelných nejen v oddíle, mnoho zajímavých myšlenek a názorů, nad kterými budu určitě
ještě nějakou dobu přemýšlet, a skvělou partu,
s kterou se chci i nadále vídat. Zkrátka a dobře
Ursus splnil všechna má očekávání. Určitě bych
ho (nebo alespoň jiný kurz) všem doporučil. Je to
nezapomenutelný zážitek.
Jak se na Ursu říká: Je to pohoda, pohodička.
Kuře
96
odyssea
Vzdělávání se ve volném čase – o víkendech či
prázdninách? Mé obvyklé „Ne, děkuji – raději
film“ vzalo letos za své. Vyrazila jsem totiž na
čekatelské zkoušky. Pro ty, co neví, čekatelské
zkoušky by se daly přirovnat k pedagogickému
minimu, ale pro skautské vedoucí a nepovinné.
Různých čekatelských kurzů je mnoho,
většinou bývají víkendové, případně
část je i o letních prázdninách –
já měla dva víkendy a 10 dní
v létě.
Na mnohá doporučení
jsem si vybrala kurz
Odyssea – a oni si vybrali mě na základě splnění
jimi zadaného úkolu. Ve
výsledku jsem ze střechy
našeho 30 metrového paneláku hodila lentilku, seběhla
jsem rychle po schodech dolů před
dům a tam ji chytila do pusy a u toho jsem to
natáčela. Toliko k přijímacímu řízení…
Počáteční nervozita ze shledání s úplně cizími
vrstevníky z celé republiky záhy odpadla, protože
to jsou hrozně super lidi. Nejistota z instruktorů
97
pak, když mě jeden z nich pozval k narozeninám,
které jsem na prvním víkendu měla, na panáka
zelené (rozuměj: kiwi sirup, ale zato v krásné
skleničce s parádním koktejlovým paraplíčkem).
Pro představu, bylo 27 účastníků, asi 10
instruktorů a 6 členů servistýmu – tedy péče
se každému účastníkovi dostalo opravdu
hodně. Celý kurz pak byl naplněn hromadou přednášek a workshopů
proložených společnými hrami.
V rámci her jsme překonávali
různé Odyssejské nástrahy
od dobývání měst přes
povídání si s bohy po boj
s mořskými příšerami, tedy
název Odyssea není pouze
názvem, nýbrž celý příběh
nás provázel od začátku až do
konce skrze různé hry a programy
mimo „výuku“ i při ní. Krom toho všeho
jsme měli celkem hafo domácích úkolů.
Pro ilustraci, co se tak Uďa na čekatelkách učí:
vývojovou psychologii, přípravu programů, práci se stezkami, hospodaření, právní minimum,
zdravovědu, něco o bezpečnosti na akcích
kniha KEYA 2015
atd… Zní to dost, hmmm, řekněme suše, ale ve
skutečnosti každá přednáška a každý workshop
obsahoval zajímavé aktivity, hry, soutěže, zkrátka
bylo to všechno, jen ne nuda.
Letní běh jsme si užili na severu Čech asi 7 km
od Pravčické brány, kde jsme měli takový podsadový tábor. Právě tam jsme si mohli ověřit 11. bod
skautského zákona, tedy „Skaut je nepromokavý“,
protože nám tam půlku času pršelo.
A tady se vlastně dostávám k tomu, co bylo na
celém kurzu to nejlepší – lidi. Je neuvěřitelné, že
i když se setká kolem čtyřiceti úplně cizích lidí
z celé republiky, mají si co říct (občas toho říkají
až moc jako třeba já) a nikdy nekazí srandu. Díky
tomu byla nálada vždy skvělá, kdokoli byl ochotný komukoli pomoci s úkolem, který jsme dostali,
s nošením vody či mytím nádobí. Každému můžu
jedině doporučit, aby jel na nějakou takovou
akci, kde nikoho nezná – donutí ho to bavit se
s ostatními a najde si pak hromadu kamarádů
a známých. Třeba my Odysseáci, kteří bydlíme či
kniha KEYA 2015
studujeme v Praze a blízkém okolí, se čas od času
setkáme (od prázdnin jsme se viděli asi třikrát)
a úplně všichni i z dřívějších ročníků se uvidíme v
listopadu, kdy společně vyrážíme na víkend.
Co se zkoušek samotných týče – až na jeden
„předmět“ nešlo vůbec o test jako způsob
zkoušky. Zkoušky jsme skládali jinak: účastí na
programu, domácím úkolem, přípravou vlastního
programu, rozhovorem s instruktorem či v tom
jednom případě testem apod. Název čekatelské
„zkoušky“ je tedy pro tento konkrétní kurz trochu
zavádějící.
Ovšem zkoušky mám, což formálně znamená
de facto jen nový odznáček na kroji a dekret.
Největší hodnota je ale pro mě zvláště v tom, co
jsem se tam naučila a hlavně jaké lidi jsem tam
potkala. Takže už se těším na náš listopadový
víkend a pokud to bude fakt dobrý, tak se o tom
třeba dočtete na stránkách či v příští knize Keya.
Nezmar
98
Fík mi poslal odkaz na kurz s tím, že by mě mohl
zajímat. Prý čekatelský kurz pro lidi nad 20 let.
Zajímá mě to. Na čekatelky jsem se cítila stará,
ale skautsky se vzdělávat rozhodně chci, tedy
tohle by mohlo být něco přesně pro mě. Jen jestli
se už stihnu vrátit…
Rozhodla jsem se, že stihnu. 11. 11. v 11:11 se systém otevírá a já se tedy přihlašuju.
abychom na přednáškách neumřeli). Jídlo je
skvělé, instruktoři sympaťáci, atmosféra mezi
účastníky je okamžitě kamarádská.
d’études en France definitivně končí a mně je
to líto. Dvanáct hodin dlouhou cestu do Prahy
prospím.
16. ledna vystupuji z vlaku v Praze-Holešovicích.
Pár hodin na to už jedu ve smutečním oblečení
(téma prvního víkendu je pohřeb) s krosnou na
zádech na Žižkov. Před 24 hodinami jsem byla ve
Francii, teď dělám první kroky k získání čekatelské
zkoušky. Ctím tedy jméno kurzu a začínám pěkně
zvostra.
Poslední víkend probíhá na základně Asgard
poblíž Jindřichova Hradce, která má vysloveně
pohádkové okolí. Není to pouze zkouškový
víkend, jedeme nové věci pěkně zvostra. A aby
toho nebylo málo, přijíždí třicet dětí z Milevska,
aby instruktoři naživo viděli, jak jsme si připravili
a vedeme programy na konkrétní bod nových
stezek.
Hodně práce na kurz děláme z domova. Elearningový portál se stává noční můrou snad
všech účastníků. Slovo SMART už nechceme taky
nikdy slyšet. Před očima se nám míhají pdf soubory plné informací o nových stezkách… Ale vlastní
Večer 15. ledna nastupuju do vlaku ve Štrasburku. programy na kurzu jsou skvělé, instruktoři odvádí
Na nádraží mě vyprovází moje kolumbijská opravdu dobrou práci a ani chvíli nenudí. A co je
kamarádka Johanna a obě dvě brečíme, protože hlavní, pokládají ty správné otázky k tomu, abyvíme, že se asi už nikdy neuvidíme. Mon séjour chom se zamysleli nad tím, co, jak a proč děláme.
zvostra!
Je sobota 30. září 2014. Sedím v pokoji, co má 9
metrů čtverečních. Těch 9 metrů si pronajímám
už měsíc a půl za 267 € měsíčně a znamenají pro
mě vlastní postel, skříň, stůl, ledničku a koupelnu.
Jsem na Erasmu ve Štrasburku a tohle je celé
soukromí, které ve Francii mám. Stýská se mi po
oddíle a spřádám plány na to, co bude, až přijedu.
Je půl jedenácté v noci a já si píšu s Klubíčkem.
„Mimochodem z trochu jiné soudku, ráda bych
zkusila čekatelský kurz Zvostra!, když mi to vyjde
tak, že už budu na první víkend v půlce ledna v
Praze.“
A pak už oheň, předávání čekatelských odznaků
a milé povídání u ohně s náčelní Junáka Evou
Tenhle čekatelský kurz, na rozdíl od jiných, nemá Měřínskou. Inu, bylo príma tohle Zvostra! a jsem
letní část, vše se stihne za pouhé tři víkendy. To moc ráda, že jsem se zúčastnila právě tohohle
je tak málo času, že jedeme od první chvíle bez čekatelského kurzu. Je mi po něm jasné, že tohle
oddechu. Jednotlivé bloky přednášek se té- rozhodně nebyl můj poslední skautský kurz. :-)
maticky rychle střídají, jen si občas vyběhneme
Terka
ven na nějakou prima fitku (rychlou běhací hru,
99
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
100
ejhle
Stalo se to více méně náhodou. Po tom, co jsem
v roce 2012 prošel vůdcovským kurzem Oikos,
se mi instruktoři z Oikosu ozvali s nabídkou, jestli
bych se k nim nechtěl přidat, tedy s nabídkou,
která se neodmítá. Pochopitelně jsem přijal, čímž
jsem se pro rok 2014 stal tzv. instruktorem-elévem.
Od té doby se také datuje můj zájem o pořádání
akcí mimo oddíl - rovnou jsem se pustil do
101
organizování Blanického Výsadku, rádcovského
kurzu Kompas, a toto léto také roverského kurzu
Fonticulus. Pravdou je, že oproti práci v oddílu se
podobné akce výrazně liší tím, co se od vedoucího
čeká a co je na něj naloženo, pročež jsem brzy
pocítil, že by se mi velmi hodilo patřičné vzdělání,
jež by zlepšilo kvalitu mé práce. Proto jsem letos
absolvoval Instruktorskou lesní školu Ejhle.
kniha KEYA 2015
Nebylo by příliš přínosné rozebírat do podrobností,
co přesně znamená, že je něco ILŠ, a zaměřím se
rovnou na specifika tohoto kurzu. Jedním z nich
je, že je rozprostřen do půl roku, konkrétně do
tří pětidenních běhů ( jeden jarní a dva podzimní),
takže nezasahuje do léta a já jsem díky tomu mohl
v srpnu být účasten Fonticulu. Druhým výrazným
specifikem je až neobvyklá práce s účastnickými
tématy. Ještě před započetím samotného kurzu
byl každý z účastníků pozván na hodinové setkání
v kavárně, kde s instruktory rozebral, co ve svém
skautském životě dělá, co umí, co neumí, co by
se chtěl naučit a tak dále. Po každém z běhů pak
následovalo připomínkování, kdy se účastnické
požadavky doplňovaly. Třetí specialitou Ejhle bylo
téma – generace Y v Junáku. Na prvním běhu
jsme vytvářeli sociologický dotazník, kterým jsme
kniha KEYA 2015
se snažili odkrýt specifika generace Y (lidí 15-30,
tj. účastníků našich kurzů). Na druhém běhu jsme
tato specifika pojmenovali a snažili se vymyslet,
jak naši práci ovlivňují a jak bychom se s nimi
měli vypořádat. Na posledním běhu potom vznikaly programy, které pokrývají některé z oněch
specifik. A poslední důležitou zvláštností Ejhle
je důraz kladený na sdílení zkušeností a názorů
mezi účastníky. Vychází se z předpokladu, že kurzu se účastní převážně velmi zkušení instruktoři,
kteří mají ostatním co nabídnout, stačí je k tomu
postrčit a dát jim k tomu dostatek času. Proto bylo
na kurzu cíleně zařazeno značné množství volna,
které jsme využívali k diskuzím nad různými problémy našich kurzů a sdílením nápadů, jak s nimi
pracovat.
Fík
102
ze švihova do liberce
...urazillo za necelé dva roky pouť celostátní
roverské setkání ObRok. Jak již název napovídá,
tentokráte měla tu čest býti hostitelským městem
naše severočeská metropole. (Ano, vím, že
nemáme metro, ale přesto u nás naleznete mnohem více než jen pole.)
Všechno to začalo – tedy, pro nás, pro organizátory, již dlouhé měsíce předtím – v úterý
9. června 2015, kdy se část účastníků vydala
na tajemný program „Cesta“. Jelikož jsem se
ho nemohl zúčastnit, zůstane, bohužel zahalen rouškou tajemství i vám, čtenářům. Podle
strohých slov několika z mých šťastnějších přátel
šlo o jakýsi výlet krásnou krajinou naší vlasti i hlubinami vlastní duše. Nechám na fantazii každého
jedince, co si pod tímto vzletným obratem
představí. Oficiální zahájení pro všech několik set
účastníků proběhlo o den později ve sportovním
areálu ve Vesci (v tom samém, kde se konalo
MS v lyžování, beatae memoriae anno Domini
2009). Samotný ceremoniál byl velkolepý, vystoupil na něm mimo jiné i zpěvák Voxel, jenž je
autorem hymny ObRoku 15. Po slavnosti následoval volný program, který téměř všichni využili
103
k setkání se starými známými a k navazování
nových přátelství. Nutno podotknout, že na
tyto bohulibé činnosti bylo v areálu místa více
než dost, krčmou Czech Lion počínaje, přes
čajovnu Tunel, kavárnou konče. A to vše s milou
a vstřícnou obsluhou.
Čtvrtek byl zasvěcen roverskému heslu „ICH
DIEN“, česky pak „SLOUŽÍM“, a to (ne)překvapivě
kniha KEYA 2015
programem Služba. Stovky skautů nad patnáct
let se vydaly do víru velkoměsta pomáhat kde
se dalo – někteří do CHKO Jizerské hory, jiní do
mateřských škol a došlo i na údržbu starých hrobů
na místním hřbitově. Ve stejný den odpoledne
jsme se poté věnovali Živlům – každý jednomu
z těch čtyř konvenčních, pár zvědavců se
seznámilo se speciálním skautským živlem. Jen
namátkou, v nabídce aktivit byla třeba návštěva
hasičské zbrojnice, laboratoří Technické univerzity v Liberci (obojí s notnou dávkou praktických
zážitků) nebo třeba kanoistika na Harcovské
přehradě.
Pátek se nesl v duchu ohromného vedra, na
ošetřovně dokonce vypotřebovali veškeré
zásoby mastí na spáleniny. Jo a schytat zásah
z vodního děla, když zrovna přecházíte po areálu
s plnou polní (rozumějme krosnou se všemi
věcmi uvnitř a mobilem a peněženkou v kapse),
je k nezaplacení. Ten den proběhla i velká hra,
v níž šlo o signál – zcela v souladu s mottem celé
akce „Čekám na signál“. Hra byla vymyšlená i
organizovaná perfektně, bohužel, mnoho
účastníků včetně mé maličkosti nepochopila
pravidla úplně do detailu.
kniha KEYA 2015
Sobotní program nabídl VaPro – variabilní program. Seznam hostí byl poměrně dlouhý a
ještě více zajímavý – za zmínku stojí například
Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro
jadernou bezpečnost, která po své přednášce
sestoupila z pódia a bavila se s námi v kroužku
tváří v tvář, nebo Vít Jedlička, prezident
a
zakladatel
nového
trpasličího
státu
Liberland, kam nás také všechny pozval. Zkrátka
a dobře, bylo možno vybírat mezi hosty ze všech
myslitelných odvětví a každý si určitě přišel na
své.
Poslední den už nás čekalo jen balení a loučení,
mnohdy zdlouhavé a patetické. Zájemci se
zúčastnili též bohoslužby s velmi přátelským
panem farářem. Takovou mši zažijete snad jedině
na skautské akci – probíhala pod širým nebem,
v bývalém lomu. Neseděli jsme v řadách, nýbrž do
kruhu, a rozhodně nešlo o nudné kázaní. Průběh
byl spíše interaktivní, debatovali jsme o Bohu,
našich hodnotách i si zazpívali pár písniček.
Nyní nezbývá než vzpomínat a těšit se na ObRok
17, kde se, jak doufám, všichni setkáme.
Adam Šubrt (středisko 23. RS MY-Liberec)
104
Po desáté hodině jsme tedy plni síly naběhli do
území po operativních skupinkách:
- Manka a Fík
- Špunt a R2
- Pampeliška a Vykač
- Máta, Rebelka a Pískle
a dali jsme se do hledání.
help 2015
Ani nevím, jak, kde či kdo začal organizovat naší,
převážně keyáckou účast na již tradiční skautské
polní hře HELP. Nicméně jsem si jist, že si s tím
vážně musel užít (už jen kvůli takovým lemplům,
jako jsem třeba já, kteří se přihlašovali dva dny
před akcí).
poledne jsme již vyráželi směrem na Kněž.
V Kněži jsme nabrali posledního člena - Manku (i
s nosítky) a pokračovali směrem ke Kateřinicím.
Shodou nešťastných náhod (kolona, absence
plynových čerpacích stanic) jsme dorazili až po
deváté hodině odpolední, tj. v momentě začátku
hry. Nutnou administraci i přípravu jsme zvládli
V den odjezdu se naše složení ustálilo na množině za cca hodinu (nahlásili jsme se navzdory námi
lidí:
předběžně oznámeného jména týmu Gang
- Fík
kyselých rybiček pod jménem Genderová aviváž)
- Špunt
a tedy cca o hodinu později (dvacetinu hrací
- Pampeliška
doby) jsme vyrazili do území.
- Manka
- R2
Princip hry byl velmi prostý. Dovolím si jednu krát
- [žorž] Máta
kou citaci:
- [žorž] Rebelka
- [žorž] Pískle
“Na nepřátelském území se zřítilo letadlo vaší
- Vykač
země, které kromě civilistů převáželo také tajný
materiál BETA 2. Váš pátrací tým má za úkol lokaSešli jsme se tedy odpoledne u naší modřanské lizovat havarované letadlo, zachránit zraněné a
klubovny, abychom dali dohromady týmové věci. zajistit materiál BETA 2. Proti vám stojí neúprosTam se celý náš tým dal dohromady a ( ještě ný čas a armáda, která se snaží přístup k letadlu
doplněni jedním známým z jiného týmu) jsme znemožnit a celou havárii zatajit.”
sebe i naše věci naložili do aut, kolem třetí od- oficiální stránky HELP, dostupné online 13. 10. 2015
105
kniha KEYA 2015
Zde se přímo nabízí unudění vás, čtenářů, téměř
k smrti detaily o hledání. Místo toho se však
omezím pouze na prosté konstatování, že až
do momentu prvního zvukového signálu jsme
neměli ani páru, kde by vrak mohl být. Hladinu ardenalinu nám (i když zatím zbytečně) zvedla rána,
kterou jsme kolem 3:10 slyšeli. Po krátké domluvě
pomocí moderní bezdrátové techniky jsme si
určili cíl - jeden konkrétní cíp lesa, kde jsme se
měli všichni sejít. Tak se po cca 1,5 hodině i stalo
a i přes peripetie způsobené kombinací častých
armádních kontrol a procházejících víz jsme po
pár hodinách usilovného hledání a našem vlastně
prvním, byť ne osobním kontaktu se skupinou
S, našli šrám na jinak malebné lesní krajině
kniha KEYA 2015
malého údolíčka v podobě rozbitého letadla,
rozsypaného materiálu BETA2 a raněných
civilistů.
Začali jsme s ošetřováním raněných a po pár
desítkách minut jsme již transportovali dva
(díky naším dívkám (v čele se Špuntem) skvěle
ošetřené) raněné směrem do nemocnice. Naše
cesta nám krásně ubíhala až do momentu prvního
osobního setkání s jednou velmi zákeřnou skupinou S. Tou skupinou S. Těmi, kdož měli v týmu
Paštiku, těmi kdož za cenu kontrovezrních praktik optimalizovali svou taktiku a těmi, se kterými
jsme si povídali po vysílačkách. Tito zákeřní hráči
nás nejenže zaskočili svým výpadem, anobrž nás
inkonzistencí svého chování tak zmátli, že hned
naše první ostrá bitka byla poněkud pofidérní.
S notnou dávkou hořkosti jsme jim předali naše
raněné a nechali je transportovat je do nemocnice. Naštěstí naše zadostiučinění na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozhodli jsme se ( jelikož už
bylo kolem sedmé ráno) zajít si směrem k nemocnici a na hrázi vypuštěného rybníka si dát snídani.
Všichni jsme se následně shodli, že pohled na
skupinu S, která ve strachu pře námi žene raněné
106
do nemocnice oklikou kolem rybníka při naší
snídani byl k nezaplacení.
Po takto zvednuté náladě jsme se opět
odebrali k vraku odvést další práci. Věřím, že
čtenář si raději smlsne na množině poznatků,
které jsme za dobu hry získali namísto omílání,
kde jsme každou půlhodinu byli a na koho jsme
narazili.
- Aby ta eSka hrom po poli honil
- Armáda se nechovala logicky po
značnou část doby hry.
- Mikulůvka je fakt dlouhá
- Mikulůvka je fakt dlouhá
- Moraváci neznají slovo dialektismus, (třeba není ve slovní zásobě hantecu)
- Na konec Mikulůvky je to fakt daleko
Zajímavý ovšem byl konec hry, kdy jsme se spolčili
s jinou skupinkou a společně jsme odnášeli
raněné na nosítkách (poprvé jsme je použili,
yay) a čelili armádě, které v tu chvíli byl plný les.
Konečně jsme se pořádně začali zapojovat do
soubojů a naše nasazení rostlo nade všechny
meze. Naši euforii po úspěšné záchraně vážně
raněných ihned vystřídala touha vymáčknout
se sebe co nejvíc a tak jsme si poslední cestu
(do základny, kde jsme měli auto a vlastně skoro
všechny věci) střihli ještě kolem vraku a vzali
jsme si dvě betičky. Dorazili jsme (téměř doběhli)
pár minut před koncem hrací doby a začali se
přesouvat na zakončení k nemocnici. Přesun
jsme (dokonce s pomocí organizátorům) zvládli i
s pauzičkou na nákup občerstvení.
tou polévku.
Další den jsme odjížděli jako poslední skupinka. A kdo by řekl, že odjezdem naše
dobrodružství končilo, ten by se šeredně mýlil.
Napřed jsme si šli omrknout rozhlednu, které
jsme si v noci omylem nevšimli. Zjistili jsme, že
někdo skutečně postavil třímetrovou rozhlednu
mezi dvěma kopci.
Vydali jsme se tedy ku Praze. Po dost krátké
chvíli jsme překvapeni zjistili, že naše auto (které
svým silným řevem doplňovalo jemné tóny flétny Iana Andersona) chladící kapalinou vskutku
neoplývalo. Mnohokrát jsme cestou zastavovali a doplňovali ji, neboť nám ji zákeřný skřítek
chladíček začal upíjet. Cesta pokračovala takto až do Kněže, kde jsme se stavili u Manků (a
to bez spojitosti s rodinou Špuntů), kde jsme si
příjemně přijati dali moc fajn čaj, popovídali jsme
si s panem Mankou i další rodinou a poobdivovali
jsme rotační zařízení na stole.
Další cesta probíhala i pohodově, fotili
jsme si selfie u Polips, vřele jsme konverzovali, až jsme se začali blížit k Praze. Pár kilometrů
před Prahou nám naše auto řeklo již definitivně
dost a na poslední zbytky kinetické energie do
doplahočilo až ke sjezdu, kde již zůstalo.
Za finální transport až do metropole vděčíme
panu Mátě, který nás velmi ochotně přiblížil až na
Roztyly.
Vykač
blanická sekce
Zakončení proběhlo s naším zděšením místo námi požadováného názvu týmu “Genderová aviváž” jsme byli vyhlášeni pod názvem
Gang kyselých rybiček. Dostali jsme dobrý frgál
(exotická potravina až ze vzdálené země Moravy,
která HELP hostuje). A uvařili jsme si vážně hus-
107
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
108
kdo je george?
Vážení čtenáři Knihy Keya,
byl jsem požádán, abych napsal pár „drobností“ týkající se mé osoby. Prý je vůdce střediska
pro spoustu lidí vzdálenou osobou a bylo by tedy vhodné ji trochu přiblížit. Doufám, že se mi to
podařilo, pokud ne, klidně mi to napište. K mému překvapení je z toho docela dlouhý článek, tak
doufám, že vás nebude moc nudit. Když jo, tak se předem omlouvám.
Pár faktů o mně. V „civilu“ mne většina
přátel oslovuje Jirko, ti, co mne neznají, pane
Faite a skautští kamarádi a moji rodiče Georgi.
Celkem čerstvě mám za sebou tři dekády života
a většinu pracovního dne trávím v kanceláři na
Pankráci, kde pracuji jako produktový manažer
v jedné investiční společnosti. Někteří mne však
znají skrz objektiv kamery. Amatérské natáčení
a střih patří mezi mé největší koníčky a právě díky
skautingu jsem ho mohl doopravdy praktikovat.
Přes tento koníček jsem se dostal až k médiím
a masové komunikaci, o kterou jsem se začal více
zajímat, až se to stalo mým vedlejším oborem i ve
škole.
Nám všem známé středisko Blaník vedu
od roku 2010, kdy jsem ho převzal po tehdejším
šéfovi Rockym (který v současné době vede
Okresní radu Praha 4). Vzít vedení Blaníku byla pro
109
mne tehdy velká výzva s vidinou, jak si vyzkoušet
něco nového. Nyní běží šestý rok mého působení
a mohu otevřeně říci, že jich ani trochu nelituji.
Blaník je úžasné středisko – je v něm spoustu
lidí ochotných vymýšlet a připravovat kolikrát
neskutečné věci. Na Blaníku se mi hodně líbí,
kniha KEYA 2015
že je ochoten a připraven si navzájem pomáhat,
když někdo potřebuje. Za těch šest let jsem měl
možnost si vyzkoušet spoustu, pro mne dříve
neznámých, oblastí a vyzkoušet si nové role třeba
při vyjednávání s úřady.
Když se mne někdo zeptá, co je náplní práce
střediskového vedoucího, tak s úsměvem, zde
se :-), říkám, že „Dávat razítka a autogramy :-)“.
Ale vážně… Mojí prací je zajistit chod a fungování
střediska po stránce finanční i majetkové. Dál zajistit, aby mohly fungovat jednotlivé oddíly (kvalifikace a zázemí). Zajistit další rozvoj střediska,
střediskové akce apod. Tohle samozřejmě není v
rámci jednoho člověka šance zvládnout, proto je
právě jmenováno ve středisku několik funkcí, tzv.
zpravodajové, kteří mi pomáhají s určitou oblastí
(např. zpravodaj pro hospodaření hlídá celou
oblast financí a vyúčtování). Jinak vlastně reálnou náplní je určování nějakého směru, kterým
středisko půjde, rozdělovat potřebnou práci a
samozřejmě jako statutární orgán zastupovat
kniha KEYA 2015
středisko před úřady.
Během mého působení si stále připomínám, že
vedení střediska není o jednostranném diktování,
ale o komunikaci. Pokud máte tedy nějaký problém, nebo naopak nápad, jak by mohlo středisko
být oddílům ještě nápomocno, nebojte se přijít,
napsat, zavolat, zeptat se. Každý nápad, postřeh
nebo pohled více lidí je určitě neocenitelný.
Neexistují totiž hloupé otázky, ale jen hloupé
odpovědi.
George
110
blanický kompas
Blanický kompas je akce pořádaná střediskem pro skauty a skautky ve věku 11-14 let. Koná se o
pololetních prázdninách a klade si za cíl dvě věci - provázat skauty ve středisku kamarádskými
vztahy a naučit je, jak připravovat program na družinovky. Snaží se tak podporovat účastníky, aby
se nebáli zapojit do dění v družince a převzít odpovědnost. Třicet účastníků ze střediska tak během
čtyř dnů zažije nejen netradiční velké i malé hry, ale také přednášky. Zároveň si každý v rámci
víkendu vyzkouší, jak se získanými dovednostmi naložit. O Kompas je aktuálně veliký zájem, což je
dobrá zpráva pro celé středisko. Z našeho oddílu jím prošli mnozí Skřeti, Příšery a Lemuři a letos je
nepochybně doplní další várka. Více přímo od účastnice Kompasu Tarzana.
Já osobně jsem odjížděla na Blanický kompas s
pocitem, že jedu strávit víkend s nějakými novými
lidmi, které vůbec nebudu znát a že seznamování
bude kvůli mé nesebevědomé povaze těžké. Bylo
to ale přesně naopak. Nejenže to nebylo těžké,
bylo to lehké a především to byla sranda. Nijak
zásadně jsme se navzájem neznali, takže jsme
na tom byli všichni stejně. Atmosféra se uvolnila
hned, co jsme byli ještě před nástupem do vlaku
rozděleni do skupinek a dostali společný úkol na
cestu. Už po pár minutách nás museli vedoucí
trochu brzdit, abychom nedělali takový kravál…
Celý první večer byl zaměřený na vzájemné
poznávání, takže kdo si až do teď nebyl jistý tím,
kdo se jak vlastně jmenuje a bál se bavit s ostat-
111
měli za úkol připravit pro ostatní hru s nějakým lidmi, které jsme stačili za tu krátkou dobu dobře
předem daným výchovným cílem, kterou jsme si poznat a myslím si, že to bylo jedním z hlavních
pak ve výsledku měli zahrát i u nás v oddíle.
cílů celé té vydařené akce…
Z Kompasu jsme všichni odjížděli vysmátí, plní
Tarzan
nových zkušeností a hlavně obklopeni moc fajn
ními, po tomhle večeru si už s ostatními povídal,
jako by je znal roky a ne teprve sedm hodin.
Když jsem na kompas odjížděla, nebyla jsme si
moc jistá, co od toho čekat. Samozřejmě, už z
názvu Blanický kompas, kurs rádců a rádkyň, mi
bylo jasné, že se budeme především něco učit.
Ale tohle nebylo jenom o učení. Vlastně polovinu
z toho, co jsme si z celé akce odvezli, jsme získali
nenápadně – ani jsme si toho nevšimli. Byly programy a přednášky o tom, jak máme připravovat
hry nebo programy a co by v nich asi tak mělo být,
jak svůj program představit ostatním tak, aby zaujal a co všechno udělat a říct, aby byl vydařený. To
všechno bylo sice moc hezké, ale většinu z toho
jsme se naučili takříkajíc za pochodu – sami jsme
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
112
výsadek 2015
Výsadek je trojdenní akce pro skauty-rovery ve věkové skupině 16 až 20 let (zhruba). Tato akce se
koná každý rok a je známá pro svoji náročnost, zvláště co se nočního programu a chození týče. Je
to super záležitost s pestrou tématikou a skvělou atmosférou.
Praha, zastávka tramvaje Nademlejnská, rok 2015 9.10. 16:20. Přijíždím na zastávku
tramvají číslo 8. Vystupuji a potkávám skupinu
našich mladších kolegů - těch, kteří měli sraz již
v 16:00 - většinou jde o nezvedenou chásku bez
předchozích zkušeností. Já však, jakožto účastník
obdobné akce v minulém roce, jsem byl zařazen
do skupiny zkušenějších. Zamířím ke dvěma
podezřele vypadajícím mladíkům středního
vzrůstu stojících opodál. Připojuji se k nim.
V následujících minutách se naše skupina rozrůstá
na počet těžko určitelný, poněvadž účastníků takové drsné a nebezpečné akce, na jakou se nyní
chystáme, je podle všeho mnoho - samí zkušení
veteráni. Nacházíme zprávu a pečlivě ji čteme- to
umíme moc dobře - a ani k tomu nepotřebujeme
Google. Pššššt!!!!! Neříkej to slovo, nebo tě
odhalí!!! Google má špehy všude! Chci říct „On“
( jako Google)! Každý z nás je tu anonymně,
v naprostém utajení - na tom, zda se dokážeme
113
dostatečně maskovat, závisí naše životy. Jsme
skupinou dobrodruhů, svobodomyslných lidí,
kteří vzali věci do vlastních rukou. Každý z nás,
co tu stojíme, jsme byli osloveni tajnou organizací „Google v ČR nechceme“. Náš cíl - zlikvidovat Google!!! Náš pohyb na území Prahy se dá
popsat jen několika hesly. Tramvaj. Kufřík. Sekáč.
Doktor. Operace. Skládka. Černý most. Jen k
sekáči bych měl podotknout, že každý z nás,
potom co obdržel sto korun na nákup kompletního vybavení (nepočítaje spodky, ponožky a
boty), v onom obchodě s věcmi z druhé ruky tento úkol také splnil.
rychlostí v již naprosté tmě (i když nám je to
docela putna - máme zavázané oči). Jsme vysazeni a auto odjíždí, aniž bychom s jistotou zjistili, kdo že to v autě jede. Každý z nás třímá cár
papíru - důležité informace a mapa. Snažíme si
rozvázat ruce. Daří se. Míříme k blízké vesničce.
Klepeme na dveře jednoho z domků (i přes zákaz
se stýkat s obyčejnými lidmi). Zdá se však, že lidé,
kteří nám otevírají a zvou nás dál, nepředstavují
pro naši supertajnou akci jakékoli nebezpečí.
Jsou totiž nějací veselí, nejspíš notně pod parou. Děkujeme jim za správné nasměrování
a vyrážíme pryč. Jdeme. Začínáme si pomalu
uvědomovat, že jsme je měli požádat o nějakou
vodu - žádnou totiž nemáme. Co se dá dělat jdeme dál. Dostáváme se do vesnice, zvoníme a
polní cestě a… nemáme nejmenší tušení, kde že
to vlastně jsme. Zvoníme a prosíme, teď již jinou
paní, o trochu vody. Tato dáma v letech chápe
naší situaci, poněvadž jistě nevstala z postele
(vidím obrazovku televize) a navíc má přítulného
malého pejska. Radí nám a dává vodu. Pelášíme
dál - do lesa. Všude je hrozná tma a ke svícení
máme pouze displeje našich mobilních telefonů.
Dorážíme do další vesnice, kde se setkáváme
s další grupou. Dochází k obměně lidí - já jsem
vyměněn za Smajlíka a přecházím do skupiny,
v níž vlastně setrvávám až do konce. Jsou to
Špunt, Vrabčák a Bořek (tito dva jsou důležití,
protože se po celou cestu tak nějak starali o to,
abychom moc často nebloudili).
prosíme o trochu vody. Paní, jež se objevuje na
zápraží, nám nedává žádnou vodu, i když ji o to
úpěnlivě prosíme - máme vážně žížu - a dokonce
se bez otálení navrací do postele. Je totiž krátce
před půlnocí, tak asi chce spinkat. Kráčíme po
Jdeme v příšerné tmě. Zase se potkáváme
s mou minulou skupinou. Dorážíme k prvnímu
stanovišti (u rybníka) - máme rozdělat oheň pomocí křesadla a obejít s ním (na alobalu) rybník.
Daří se rozdělat oheň, obcházíme rybník, zhasíná
Vystupujeme v Mnichově Hradišti a míříme na
parkoviště na kraji města. Tam si zavazujeme
oči a čekáme na události příští. Brzy slyšíme
přijíždějící auta a již brzy nás odvážejí svázané
(izolepou) ve čtyřčlenných skupinkách. Zatímco
s námi řidič odmítá hovořit, ujíždíme závratnou
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
114
nám oheň. Vrabčák šlape do rybníka, neboť si ho
plete s trávníkem. Vracíme se a cestou zbíráme
březovou kůru - řádně vyschlou. Druhý pokus se
nám díky lépe zvolené cestě a přikládané kůře
daří. Jdeme dál - teď už vážně nic není vidět.
Ve tmě do sebe narážíme - zvláště do Špunta,
protože je menší postavy a má červenou (nebo
růžovou?) mikinu, takže není vůbec vidět. Jdeme
a jdeme, následně krosíme po zalesněném (vždyť
jsme v lese, ne?) srázu nahoru. Vylézáme nahoru
a… tak trochu se ztrácíme. Následuje úmorná cesta přes pole. Narážíme na další stanoviště. Zde
se má vyrábět voda - z moči. Raději vyrážím dále
s menší obměnou skupiny - pouze dočasnou.
Dlouhá cesta. Dorážíme na další stanoviště. Zde
máme najít brambory a mrkve. Je tam trochu
rozhrabaná zem, ale nikde nic. Hrabeme - bez
výsledku. Ostatní už to chtějí vzdát, ale já mám
vážně hlad! Někde tu přeci musí být nějaké jídlo!!!!
115
Tak hrabu a hrabu a vytahuji mrkev. Hrabeme dál
a nacházíme spoustu brambor a mrkví. Juchů!
Jdeme zpět. U stanoviště s močí potkáváme naše
druhy a dáváme jim mrkev. Opékám si brambor
u ohně. Je docela dobrý. Jenže musíme jít dál.
Jdeme zase v naší staré - trvanlivé grupě. V lese
potkáváme jinou skupinu, i když to jsou asi dvě
dohromady. Bloudíme v lese, přeskakujeme potok, pak ho přeskakujeme zase zpátky. Docela
legrace. V tomto i jiných momentech (například
při šplhání po svazích) si libuji nad svými
kanadami - jsou fakt fajnový. Nakonec nacházíme
další stanoviště - je tu spousta jídla a každý si
může vzít jeden kousek. Beru čokoládu a jdu dál.
Nacházíme další stanoviště a fasujeme polívku
- v láhvi a strašně studenou. Pochoduje už zase
jen naše grupa a v dalším lese sestupujeme
z ohromného srázu. Je to vážně drsný. Nacházíme
údolí s dalším stanovištěm, jenže nevíme, kde to
kniha KEYA 2015
stanoviště je. Asi dvě hodiny ho hledáme, až se době pátrání ho nacházíme. Zvláštní je tím, že na
nám poštěstí kontaktovat vyšší moc a směřujeme něm rostou buřty. Každý si jeden dáme. Smutné
do kuchyně.
je, že jsou strašně hnusný. Po pár stech metrech
nacházíme jeskyně s věcmi a ukládáme se ke
U kuchyně - nějakého skautského stavení spánku. Jsme tu první, takže si děláme pohodlí,
- dostáváme takový moc příjemný úkol - máme jak se patří.
zabít slepici. Nemám o to moc velký zájem, protože
jsem městský člověk - mouše bych neublížil, tudíž Probouzejí nás o šest hodin později - prý si máme
se věci ujímá Bořek s Vrabčákem. Slepice (takové udělat slepici. Bořek stahuje slepici a vyvrhuje jí.
přerostlé kuře) je vyjmuta z pytle, roztočena a na Zvláštní je, že jakmile je slepice mrtvá, tak nemám
špalku zbavena hlavy. Zvláštní je, že chtěla uletět, žádný problém s jejími vnitřnostmi - snad jen, že
a to i po tom, co již neměla hlavu. Inu, chovala se strašlivě smrdí. Pak ji krájíme na menší kusy a
poněkud bezhlavě. Pověšena na klacek za nožky opékáme. Některé kousky do alobalu, některé
je námi nesena na naší další cestě. Dorážíme ke házíme na klacek. Je to všechno moc dobrý. Pak
stanovišti, kde si dáváme občerstvení, a Bořek se se zevluje a kecá. Jdeme spát a po pár minutách
jde koupat. Uprostřed přilehlého rybníka je totiž - ani jsem nestačil usnout - nás vyhánějí ven. Potmodem či co a on tam musí dopravit notebook káváme nějakého toho blázna (neví ani, jakého
je pohlaví), kterého jsme celou dobu hledali.
Má pro nás polívku a párky. Všechno se vyjasní
a jdeme na bojovou hru - asi půlka lidí, zbytek
nemá náladu a jde spát. Pobíjíme nějaké zlouny a vyhráváme. Pak ještě cosi kutíme u skal a
jdeme spát. V noci je příšerná kosa a skoro nespím (ležíme v jeskyních a já mám jen deku).
Ráno jsou ti, co chtějí do kostela, odváženi v
autech na skautskou základnu, kde si dáváme
snídu. Pak jdeme do kostela. Po kostele se koná
promítání filmu o loňském výsadku a vymýšlení
roverských akcí na následující rok. Čas oběda,
po němž následuje odjezd části (vlastně většiny)
účastníků do Prahy. Nás pár zbylých nejdřív zevluje a kecá, načež se zapojujeme do úklidu. Hudba hraje, je veselo. A jedeme dom. V autobuse
ještě kecáme s Říčaňákama, takže cesta náramně
rychle uteče. Vystupujeme na Čerňáku a loučíme
se. Zase jeden vydařený Výsadek.
Hafík
a něco nějak udělat, nevím, nedávám moc pozor. Nakonec tam prý paří nějakou hru. Jakmile
Bořek dohrál a vylezl, vstáváme a cupitáme dál.
Hledáme nějaký zvláštní strom a po trochu delší
kniha KEYA 2015
116
HUstoakce
HUstoakce byla a je pro mnohé nezasvěcené zahalena závojem tajemství. To, o co se přesně
jednalo, vám čtenářům příblíží následující tři příspěvky a několik fotografií.
HU!sto střediska Blaník
aneb nová tvář
střediskového srazu
Neprve obecně, HU!stý je středisková akce, která
nahradila střediskový sraz a koná se jednou za dva
roky, střídá Blanické hry a je určena pro všechny
věkové kategorie. První ročník se uskutečnil v
roce 2013 nedaleko Prahy, druhý ročník proběhl
v roce 2015 v kláštěrním areálu Zásmuky. Tým
je tvořen různými vedoucími z celého střediska,
ale na triko jde vše mně, haha. Nyní střučně pár
mých vzpomínek – byl podzim - rok 2012, sedím
v kavárně poblíž pařížské Bastille, objednávám si
espresso a zároveň stahuji právě příchozí zápis
ze střediskové rady - nevěnuji mu zvláštní pozornost. V následujích týdnech přichází email,
hledají se členové týmu nové střediskové akce
– viz minulý zápis ze střediskové rady, která nahradí, všemi neoblíbený, střediskový sraz. Opět
sedím na tomtéž místě – váhám – nakonec
117
odepisuji kladně – budu člen týmu. K mému
překvapení mi po pár dnech byla Georgem, vedoucím střediska, nabídnuta rovnou “pozice“
šéfa týmu. Trošku jsem se zasmála – odepsala –
George odepsal – zase jsem se zasmála a svolila. Když už nic jiného, bude to sranda a horší
než střediskový sraz to být přeci nemůže – tím
jsem se uklidňovala. Sranda to byla. Samotná
organizace se posléze rozjela až po mém finálním návratu do Prahy. Pak už vše mělo klasický
spád. U mě se střídaly světlé i tmavé chvíle. O
akci se vědělo čím dál tím více a očekávání bylo
větší a větší. Prostě jsme to nemohli nezvládnout. Měsíce a týdny uplynuly a den HU! nadešel
– noc předem jsem téměř nespala, ale vlastně
jsem se ten docela nasmála (ze “zoufalství“ i z
radosti). Telefon – zvedám – Áto, nemůžeme se
téměř vejít do vlaku, je to síla, všude jsou lidi
– COŽE? TAK TO JE HUSTÝ, MŮŽU UTÉCT?
Závěrem, první ročník dopadl více než dobře
– nadšenost, štěstí, úsměvaví účastníci. Druhý
kniha KEYA 2015
ročník akce byl oproti prvnímu
ročníku dvoudenní. Moje otázky
byly následující: Jak může být
něco ještě lepší a hustší, když už
minule jsme do toho všichni dali
všechno? Dá se to vůbec zvládnout? Kam ubytujeme tolik lidí?
Na prvních schůzkách se nic
nedělo – nápady nepřicházely
a kdo nemusel, nic nedělal. Ale
dali jsme to. Poslední měsíc a
půl všichni dřeli, objevovaly se
další a další nápady, které se nějakým zázrakem
docela dařilo realizovat. Měla jsem z toho radost.
Každý veděl co musí zařídit/udělat a já věděla,
že se na něj můžu spolehnout. Akce se povedla.
Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale což – já
jsem byla nadšená. Strašně jsem si vážila pomoci
všech střediskových vedoucích, kteří se do toho
zapojili (aniž by třeba chtěli či o to stáli) a makali od začátku až do konce. Druhý ročník opět
potvrdil, že o akci tohoto ražení je zájem (počet
účastníků dosáhl čísla 218) a my měli super pocit
– DÍKY VÁM VŠEM.
Adriana Vlasáková, Áta (Dobromysl)
rozdělí a už jsme vedeni na klášterní zahradu.
Následuje dopolední studijní blok, ve kterém
skupiny zHUrta nasávají opravdu HUmanitní a
HUmánní vědomosti jako například: výroba a
detonace bomby, luštění sudoku, zdravověda
nebo omalovánky! Je to žůžo.
Oběd, který jsme si přivezli s sebou, nám prospěje,
je tak cHUtný, až z něj opat umře. Náhoda? (pozn.
red.: Nemyslíme si!)
Odpoledne se tak nese v ducHU ryze
vyšetřovacím. Zbožné týmy se pomocí informací
z dopoledního programu, indicií, vyptávání a
pátrání snaží zjistit způsob vraždy a odhalit mniVstávám s cHUtí, jelikož cesta z Barrandova na cha, který měl zásluHU na tomto HUbatém činu.
Háje představuje HUtnou dávku zábavy. Na CHUdák opat se mezitím duchovně prochází po
srazu již čeká cHUmel Keyáků a tuna dalších zahradě v bílém prostěradle.
lidí, takových těch, které člověk vidí jen na
masové střediskové HUstoakci! Nebo na kteréko- BoHUžel si už nepamatuji, kdo byl vrahem,
liv střediskové události. Busy, speciálně zamlu- nicméně oběť zemřela po pozření rohlíku s rybívené pro nás skauty, přiráží k molu a už HUčíme zovou marmeládou, na kterou byla alergická.
Tak končí program pro mladší i starší – vlčata a
směr Zásmuky.
Během cesty každý obdrží různě barevnou pásku/ světlušky jedou domů a může začít skautsko-roverské přespání s HUdební vložkou.
náramek, juHU!, jedem na fesťák do kláštera.
Bylo to HUSTÝ
Humr
Na náměstí na naši moHUtnou skupinu čeká pár
HUmr o HU!
vyHUblých mnicHU, kteří si nás podle barviček
kniha KEYA 2015
118
POSTAPOKALYPSA
ŽÍŽALAMA,
KTERÝ MUTOVALY
119
kniha KEYA 2015
kniha KEYA 2015
120
121
kniha KEYA 2015