docTady - Prochaz.cz
download 
Stížnost Transkript
Tady - Prochaz.cz
Lófrování po Jižní Americe Leden – únor 2009 Jarek Procházka © 2011 Lófrování po Jižní Americe Celá trasa naší cesty 2 Lófrování po Jižní Americe Ještě neţ začnu sypat z rukávu historky z naší cesty, je třeba vysvětlit tajemný původ slova lófrování. Tento pojem bude cizí asi všem nešošůfčanům (česky rozuměj neobčanům obce Šošůvky), kteří neznají náš specifický dialekt, který je jakýmsi mixem mezi hanáčtinou, horáčtinou a brněnským hantecem a samozřejmě se stejně jako moderní jazyky neustále vyvíjí a obohacuje. Co to teda takový lófrování je? Naše babička vţdycky po příjezdu odněkud nebo před odjezdem někam říká: "Ve fort mosíte hdese lófrovat!" Česky můţeme tuto větu volně přeloţit následovně: „Vy pořád musíte někam chodit, lozit, někde jezdit…“ Výkladový slovník šošůvsko-český by tedy pojem lófrování definoval asi následovně: Lófrovat (n): 1 pohybovat se. 2 měnit místo. 3 lézt někam, kam člověk nemusí. 4 prostě nebýt doma. Druhým startovním vysvětlením bude pouţití nespisovné češtiny v tomto textu. 1/ Základ tohoto textu vznikl v elektronické verzi na blogu v průběhu cesty, takţe obsahuje jakousi autentičnost situace. 2/ Nechtělo se mně většinu textu přepisovat. 3/ Tak mně jazyk narostl a navíc šošůvské patvary tvoří jednu z mála věcí, které jsou zde v textu vtipné. 3 Lófrování po Jižní Americe Začátek Naše cesta začala vlastně v šošůvské hospodě jedno teplé letní páteční odpoledne a měla vést původně do jihovýchodní Asie. Vůči tomuto cíli směřovalo naše očkování, termín, hledání informací i nákup průvodců. Shodou okolností měl však Kája, můj kamarád spolucestovatel, moţnost jet na Antarktidu v podobném termínu, kdy jsme chtěli vyrazit. Jelikoţ je přelet Antarktida-Jiţní Amerika mnohem jednodušší neţ Antarktida-Jihovýchodní Asie a Jiţní Amerika byla taky jednou z našich vysněných destinací, tak jsme otočili kormidlo a z jihovýchodní Asie udělali Jiţní Ameriku a rozhodli se potkat na jihu dalekýho kontinentu. Tato cesta si vyţádala trošku větší přípravu, neţ moje běţné sluţební lety do civilizované, i kdyţ studené Skandinávie. Předně bylo třeba zrevidovat očkování a domluvit se s Kájem na místě setkání po jeho návratu z Antarktidy. Původní domluva potkat se někdy v půlce ledna někde v Buenos Aires s jeho 13 miliony obyvatel se nám zdála trošku nepřesná. Nakonec sme se domluvili, ţe se potkáme někdy v půlce ledna v Punta Arenas, které je přece jen menší. Předběţný plán, který sem jako správný zastánce iterativního vývoje software upřesňoval podle poznatků, počasí a chuti a potřeby aţ na místě, byl následující: 4 potkat se s Kájem v Punta Arenas (jih Chile u Ohňové země) kolem 20. ledna. pokračovat směrem z jihu na sever přes známé parky NP Torres del Paine (ten co před pár lety zapálil český turista) a NP Los Glaciares (ledovce a Fitz Roy) a pak uvidíme. v plánu jsou nějaké ledovcové tůry a sopky (ţulové 1000m vysoké věţe Cerro Torre letos vynecháme, nemáme moc nalezeno …). chceme aţ do Bolívie a na poušť Atacama a náhorní plošinu Altiplano. podle času samozřejmě nějaký rafting, biking, válení se v termálních pramenech a další nudné zábavy. Lyţování v 5000m je v letním období i v jiţní Americe jen sen ;) Lófrování po Jižní Americe Samozřejmě celá cesta je bezpečná (viz moje známé problémy s létáním – rozbitá a zpoţděná letadla, ztracená zavazadla, mrtvoly či převraty v Indii – očekávejte v Chile převrat a jelikoţ letím přes Madrid, tak asi další pumové útoky na nádraţí) a do detailu naplánovaná (viz např. výše přesně uvedený plán cesty), nebudeme nikde lézt (proto beru jen krátké lano, cepín, mačky a opravdu jen pár expresek, smyček a sedák), takţe mami neboj, nemá se nám kde co stát. Bohuţel asi nepojedeme na konec světa, do Ohňové země (Tiera del Fuego). Je to 12h cesty a Kája tam uţ byl 2x jak čekal na odlet do Antarktidy. Nedáme zde teda mnou očekávaný divoký výlet do hor bez jakýchkoliv cest a značek, zato s hojným výskytem pum... Ohňová země – Tierra del Fuego Jako součást tréninku skvěle poslouţil i 3 denní povánoční bivak/pochod Beskydama, větší kosa snad v Chile nemůţe být a nějaký ten svařáček můţeme na rozehřátí ukuchtit kdekoliv. 5 Lófrování po Jižní Americe Příprava: bivak s kamarády v Beskydech 6 Lófrování po Jižní Americe No a pokud nás čekají aspoň tak krásný výhledy jako byl ten z Velkého Javorníku, tak je se opravdu na co těšit! Tréninkový výhled z Velkého Javorníku 7 Lófrování po Jižní Americe Trénink V průběhu příprav se u mých kolegů a kamarádů objevily pochyby o mé kondici, zkušenostech, výbavě, kvalitě přípravy, politické situaci, přípravě na dotěrný hmyz, velikosti bot prezidenta Chile a další důleţité věci. V praxi to vypadalo následovně: A kde všude chcete jít? A to vás tam nezabijou a neseţerou? A to jako neberete helmy? Kolikatery budeš mít trenky? A jak se tam domluvíš? A to si asi bereš hodně opalovacího krému na tu výšku a sníh, ţe? Proto nastal čas rozptýlit obavy, zda tento výlet přeţiju ve zdraví (no a jelikoţ jsem průběţně psal na web a teď čtete po 2 letech sumář cesty, tak je asi jasné, ţe sem slovo dodrţel a přeţil téměř bez újmy). Trénink sem opravdu musel popsat, jelikoţ obavy hlodaly a vyprodukovaly po několika starostlivých dotazech některých kamarádek velmi divoké sen, v němţ sem v Chile válčil a chránil své 2 leté dítě (které v reálu nemám) – ţe by zaúřadoval Jung? Navíc někteří často a rádi tvrdili, ţe pouze holduju alkoholu a netrénuju. Dnes uţ to samozřejmě není pravda. Proto dávám k dispozici hrubý přepis tréninkového plánu, který se snaţím dodrţovat, aby mě 5 km výšky ani skály a ledovce tak snadno nezdolaly. Takţe stručně od prosince do začátku ledna (pro Maldu a Martyho přidávám i některé důleţité alko milníky): Prosinec týden 1: MTB - běh 7km - lezení na stěně - posilovna - běh 8km Prosinec týden 2: Běh 5km - posilovna - posilovna - sněhová tůra Smrk 8 Lófrování po Jižní Americe Prosinec týden 3: týden intenzivního lyţování a (nechtěného) skialpování v alpách (pravda, zde i intenzivní příprava na chilská a argentinská vína) Prosinec týden 4: 3 denní přechod a bivak Beskyd - předsilvestrovský alkoholový dýchánek - skialpy Lysá - běţky 8km Leden týden 1: běţky 6km - skialpy Lysá - běţky 8km částečně volně, částečně klasicky - alkoholový dýchánek 1, 2, 3 - plavání - skialpy Lysá (brutální detoxikační tůra, kterou sem si fakt vytrpěl po předchozí společenské akci naší katedry do rána na výjezdním zasedání ...). Toť stručná ukázka mého uskutečněného tréninku. Plán byl téměř totoţný a iterativně upravován. Balení a odlet Důleţitou součástí tréninku bylo klasické dilema: jak narvat do 60 litrového báglu věci čítající asi 80-100 litrů (je fakt, ţe k úspěšnému zabalení mi pomohla rozlučková akce u Zajdů, kdy jsem přišel mírně navátý, takţe jsem vlastně pořádně ani nevěděl, co v báglu mám a co jsem uklidil zpátky do skříní) a zkušeným cestovatelským okem jsem se dostal na váhu 18,2kg z 20ti povolených (no jo, jen lezecký matroš a věci měly 7kg)! Jako prémii, jsem přibalil evropský kmen chřipky, tak to snad s domorodci nedopadne jako posledně, kdyţ tam dotáhl Kolumbus Konečně Patagonie … Konečným bodem transportu, kde jsem měl potkat Káje bylo tedy nakonec Punta Arenas – výchozí to bod do Antarktidy a taky do Ohňové země Tierra del Fuego, kam já se bohuţel nepodíval. Naše setkání bylo jedním z mála plánovaných milníků, takţe plány pro cestu byly téměř splněny hned na jejím začátku. Zvyknout si na to, ţe je člověk na druhém konci světa chvílu trvalo. Uvědomit si, ţe je to pěkně daleko, mně pomohla rekapitulace mé sloţité cesty sem: 50 9 Lófrování po Jižní Americe hodin letů a čekání. Díky tomu sem ale získal velmi důleţitou informaci, o kterou se zde s váma rád podělím. Takže: výborně se spí před gejtama (ne gatěma, jak gate v sms interpretovala jedna moje kamarádka) v Buenos Aires EZE nahoře v patře nad check-in přepážkama a taky před domestic flight gatem č.26 v Santiago de Chile! Parafrázujme slova našeho úžasného buldozera Paroubka: Přátelé, kdo z vás toto ví, že! Takţe po letu Ostrava – Praha – Madrid (9h čekání) – Buenos Aires (13h čekání) – Santiago (7h čekání) – Punta Arenas sem konečně mohl vydechnout v hostalu na koncu světa... Káje sem našel hravě a objevil ho v jiţanském stavu mysli: všechno je maňana, rozhodně nevstáváme mezi prvníma, na co spěchat, coţ mému uhoněnému tělu náramně vyhovovalo a adaptace na tento styl trvala asi 3 min a 24 s. Po úvodní nezbytné diskusi o tom, jestli mám dovezené dost slivky a jestli se nám všechny krámy vlezou do stanu, sem okamţitě zapadl do spacáku a adaptoval se na místní zvyky: v 7h ráno se rozhodně nevstává! Prvním zajímavým zjištěním byly zvláštnosti počasí. V Punta Arenas fouká a to pořád. Ano, toto zjištění není v Patagonii nijak překvapivé. Co je ale překvapivé je, ţe fouká přímo do tváře, kdyţ jdete ulicí, zatočíte o 90 stupňů vpravo do jiné ulice a opět fouká přímo do tváře a pokud zatočíte o dalších 90 stupňů opět vpravo… ano, překvapivě opět fouká přímo do tváře. Docela by mě zajímalo, jak hlásí zdejší hydrometeorologická stanice směr větru Druhým zjištěním, který následovalo hned po tom prvním bylo, ţe na českou chřipku a smrtelný muţský kašílek zabírá chilská medicína zapíjená slivovicí. No a posledním čerstvým zjištěním (opět výhradně muţské jako to předchozí) bylo mírně šokující: Chilanky sou něco jako Američanky, do asi 12 let mají pěkný postavy a ksichtíky, ale od 12let a 1 měsíce jsou tlustý a drškatý. No prostě naše český a slovenský holky nemají nikde konkurenci! I kdyţ sme s Kájem zhodnotili, ţe ta Polka a Francouzka, co s náma obývaly hostal taky nejsou špatný... Toto tvrzení o vzhledu jihoameričanek sem ale musel výrazně poopravit poté, co sme zajeli do Santiaga a taky 10 Lófrování po Jižní Americe potkali spousty Argentinek v Painech… Takţe hurá do nich, do Painů samozřejmě! Výhled z Punta Arenas směrem k Ohňové zemi NP Torres del Paine Naše první cesta mířila do národního parku Torres del Paine, který je známý svými vysokými ţulovými jehlami měřícími skoro kilák a rohatým dvojbarevným masívem věţí Cuernos. Natěšeni na první kopečky a chození sme si vzali matroš, ţe při tom práskneme i nějaký Patagonský ledovec, coţ nakonec dopadlo jinak, neţ sme čekali. Kájovi se cepín1 nevlezl na batoh a proto ho měl s sebou v autobuse. Aby cepín nikoho nezranil a nespadl z horního úloţiště, tak si ho Kája pořád hlídal, drţel u nohou a hrál si s ním. Ostatní se 1 Od teď budu cepín nazývat krumpáčkem, jakoţto autorský počit určitých mladých slečen v Tatrách a pochází z jedné české knihy a taky proto, ţe Kájův cepín je proti mýmu doopravdy krumpáček 11 Lófrování po Jižní Americe nás báli a nikdo s náma nechtěl moc mluvit. Do dneška přemýšlím proč… Po příjezdu a zaplacení vstupného do parku, který bylo samozřejmě draţší, neţ uváděl 2 roky starý průvodce (15.000 čilanů), sme se šli zeptat na lezecký povolení. Tady sem pochopil, ţe Chile má vymakanou byrokracii, jak u nás za Marie Terezie. Naše natěšení na lezení nás zatáhlo za jediným místním anglicky mluvícím rangerem, protoţe španělsky bysme tuto problematiku asi bez názorné ukázky materiálu a jeho pouţití nevysvětlili. Na mou otázku jak je to s lezeckým permitem bez váhání odpověděl, ţe musím nastoupit zpátky do káry, kterou sme právě přijeli, zajet do Puerto Natales a začal jmenovat různé úřady a ministerstva, který musíme oběhat a donést si kopie jejich potvrzení sem. Dostala mě nakonec věta začínající následující replikou: “With all these copies …“… Můţete sami hádat, jestli sme s vyřízením povolení byli úspěšní. Pomůţu vám, nikam sme nejeli a naše lezení a ledovce v Painech skončily dřív, neţ mohly stihnout začít. Na byrokracii sme se vyprdli, i kdyţ sme pak matroš museli tahat celou dobu na zádech. Přece jen nás po příjezdu do ČR čekala příprava a podání daňového přiznání za rok 2008 a nevím, jestli bych našel síly velmi podobné byrokratické kolečko absolvovat 2x a ještě jednou z toho ve španělštině… Jak uţ sem napsal na úvod, Painy sou známý věţema, který sou strašně těţko lezitelný zkrz obtíţnost a počasí. Navíc mají skoro kilák na výšku. Dál sou známý taky rohatýma dvojbarevnýma skálama Cuernos, kterým sem říkal hořko-mléčná čokoláda (posuďte sami): 12 Lófrování po Jižní Americe Hořko-mléčná čokoláda věží Cuernos Vţdycky, kdyţ mě zmohly kila, pod kterýma sem se shýbal, nebo našlapaný kilometry, měl sem chuť si kousek ukousnout, ale to nešlo, protoţe byly strašně daleko!!! Akorát nechápeme, proč všichni melou o tom, ţe počasí v Patagonii je hrozný, my sme měli 5 dnů nádherně, sem tam mráčky, sem tam v noci deštík, ale přes den nic. No ale samozřejmě to je Patagonie a tak tady furt, ale furt a někdy ještě častějc, fučí. Fakt nehorázný vichr, který ospravedlňuje jen to, ţe kdyţ člověk vypere a jenom se s tím mokrým hadrem projde, tak je hned suchý. Čtvrtým zajímavým poznatkem je, ţe podmínky pro lety a lodě ve vichru, za kterých by v Evropě nic nevzletělo a nevyjelo, sou zde docela normální podmínky. Při přistání v Punta Arenas to s náma nad vodou párkrát dost drsně hodilo, ţe i já milovník turbulencí sem silně uchopil madla sedadla a řekl si jako co toto je. Ale zpátky do Painů. Uţ příjezd sem byl docela zajímavý. Poté, co sme úspěšně pohřbili naše ledovcovo lezecké ambice, sme zjistili, ţe se nedostaneme k masívu, protoţe je rozvodněná řeka, přes kterou musíme projít, ale ţe se nemusíme bát, ţe nás tam převeze na korbě 13 Lófrování po Jižní Americe náklaďák…. Toto oznámení spustilo nelítostný boj mezi čekajícími z asi 10ti autobusů o přibliţně 8 míst na korbě tohoto náklaďáčku. Po propuknutí této vřavy se vţdycky na asi 15minut všechno uklidnilo. Důvod byl jednoduchý, tolik minut totiţ trvalo tomu náklaďáčku, neţ přejel řeku, lidi vyloţil, případné čekající nabral a přijel zpět. Potom se celé kolečko rozpoutalo nanovo. Podívaná to byla zábavná, ale pokud sme se chtěli dostat přes řeku, měli sme na výběr jen dvě moţnosti: (1) čekat týdny aţ voda opadne nebo (2) se akce zúčastnit taky. Moje lekce nacvičené z české MHD, z cestování v Paříţi při stávce metra, ale také lekce sesbírané z indických dopravních prostředků byly znát a tak sem se dostal na korbu uţ asi ve třetí várce od ukončeného pozorování. Tato výhra ale byla trošku zbytečná, protoţe sem pak čekal několik dalších intervalů na příjezd Káje. Ale aspoň sem mohl celý proces nafotit. Zde cesta náklaďáku zpět přes řeku ke vstupním kancelářím: Po nácviku jízdy v jihoamerické MHD sme se museli vydatně posilnit a pak uţ sme se konečně mohli vydat na dlouho očekávanou túru směrem k věţím Torre. Ze dvou základních moţností sme zvolili túru zvanou W. Jedná se o průchod pod hlavním masivem oblasti s výstupy do dvou hlavních údolí Valle del Silencio (s parádní vyhlídkou na věţe Torre) a Valle Francés. 14 Lófrování po Jižní Americe Dvě ramena do údolí túry zvané W První výstup s plnou polní a zásobama jídla na týden směřoval do údolí Ascencio k bivakovacímu místu zvanému příznačně Torres Camp Site. Cesta byla lemovaná ohromnými Rododendrony (česká pěstitelka by nad jejich velikostí jen tiše povzdechla) a buky Notofagus a skýtala nádherné výhledy na Patagonii a její ledovce tak, jak sme o tom snili: 15 Lófrování po Jižní Americe Poté, co sme dorazili do kempu a postavili základnu, sme museli rychle na vyhlídku, abychom se pokochali věţema v zapadajícím slunku. Zastihli sme je v plné kráse, a jelikoţ jsou na lezení trošku těţší, tak sme si pod nima aspoň trochu zabouldrovali. 16 Lófrování po Jižní Americe Splnění prvního a zároveň i posledního cíle našeho plánu sme večer oslavili slivovicí a spokojeně sme zalehli. Ráno sme jako znalci místních poměrů v klidu a polospánku nechali přejít ranní přeháňky a pomalu se vybatolili ze stanu kolem 11h. Bylo to právě včas na to, abychom hodili řeč s dvěma francouzskýma holkama, který hledaly někoho, kdo jim pohlídá věci, neţ přijdou z vyhlídky na věţe Torres. Kdo z chlapů někdy mluvil se sympatickýma francouzskama, tak ví, ţe i kdyţ třeba nejsou pěkný, tak mají zajímavý charisma, něco v nich prostě je. No a tyto byly navíc pěkný a ještě k tomu daleko na jihu Ameriky, v horách, kde člověk moc takových zjevení nepotká… 17 Lófrování po Jižní Americe Kdo by zde čekal nějaký závan erotiky, toho musím zklamat a připomenout několik základních údajů. I kdyţ zde holky byly dýl, neţ by jeden zůstal, pokud by chtěl jen pohlídat batoh, ptaly se na to, jestli sme zde sami dva chlapi bez bab, kam máme namířeno a kdy odsud dneska odcházíme… Tak my naopak: právě vstali (bylo teprve 11h), večer slavili splnění cíle slivovicí nejen jedním douškem, já zrovna bojoval se snídaní = nevábnou sopkou, která ten den na stupni oblíbenosti nabývala hodnotu „dost hnus, větší než obvykle“, já byl rád, ţe můţu oprášit francouzštinu a víc neţ holky sem sledoval slovíčka a chtěl zapůsobit gramatikou a navíc sme byli okouzleni jejich šarmem. Dodnes nevím proč, ale ty holky po delším váhání a ţádných signálech z naší strany poděkovaly za hlídání a zatrpkle, uţ bez úsměvů, sbalily a odešly směr dolů, ţádná vyhlídka. Tak sme asi po hodině balení taky vyrazili směr druhé údolí Valle Francés. Holky uţ sme nepotkali a tak aspoň malinkou útěchou nám při přechodu do druhého údolí byla ta hořko-mléčná čokoládu věţí Cuernos, která byla tak blízko a „po ruce“. Údolí Francés je zajímavé hlavně ledovcema a jak jinak v Patagonii, i pěkným větrem a výhledy. Na túru se v Patagonii vůbec hodně blbě oblíká, protoţe jak uţ víte, tak všude fučí, ale kdyţ člověk zaleze do lesa, tak je zas hrozný horko, protoţe husté pabuky (Nothofagus) větr zabrzdí. Takţe to člověk v lese sundá, vyleze ven a zase oblíkat. Buď zima nebo horko, prostě hrozný, sme jako baby Ale já otuţilec si zvykám a chodím pořád stejně oblečený no a Kájovi je horko i v kraťasích (bodejt, je vyhřáté ze svýho novýho péřovýho spacáku). Další věc, na kterou sem v Painech narazil je dovoz, ano dovoz jako import. Člověk se handrkuje desítky hodin, aby se dostal do Painů a pravé Patagonie a místo Jiţní Ameriky mu tam servírují Norsko a jinde třeba švýcarský Alpy! Ale je zde samozřejmě taky chilský vichr a ledovce. Ty sou strašně nízko oproti Evropě, třeba uţ v 500m 18 Lófrování po Jižní Americe nebo dokonce na hladině moře2 a furt padají - rachot jak prase, jak kdyţ hřmí u zadku. Cílem odbočky do tohoto údolí byla vyhlídka označená v mapě. Šli sme suťovištěm aţ na úroveň nástupu věţí Torres, ale vyhlídku sme nenašli a ještě při tom evidentně motivovali k následování, a teda i zmátli, dalších několik turistů. Jedni z těch co nás následovali byla dvojice mladých němčourů a Kája se chtěl uvést svou namakanou němčinou a ţe se jich optá, proč tam valí s plnou polní. Jeho otázka dostala nejenom Němce, ale i mě. Kája zacitoval následující a dal si pozor, aby intonaci na konci věty krásně zvedl: „Wir werden hier schlafen!?“. Bohuţel díky chybce, kdy se chtěl zeptat, jestli tam budou spát, ale docela úlisně řekl, ţe tam budeme spát my všichni, vyznělo, ţe my s nima a v jejich spacáku. Tak sem Káje na tuto chybku decentně upozornil, pochopil, proč se tak podívali a hodně rychle sme se rozloučili a valili dolů, protoţe sem ten večer (ale ani ţádný jiný) nic takovýho nezamýšlel. Hledání vyhlídky bez konce… 2 Studený Hunboltův proud proudící od Antarktidy musí být přece jenom nějak poznat, zaplať pánbůh za náš proud Golfský valící od Afriky (ale to bysme aspoň zase mohli lyţovat a chodit na skialpy i červenci ). 19 Lófrování po Jižní Americe Cestou dolů sme pak dostali převlíkací prémii (ne bohuţel, ţádná turistka ). Při sundávání svršků spadla z protějšího ledovce tak půlka Ostravské ČEZ arény padala asi tak 300m, neţ se rozbila o spodní část ledovce a zahalila půl údolí zvýřeným sněhem. No prostě nádhera a krásná odměna za lenost . Pro ty z vás, co disponujete menší představivostí, přikládám, jak to vypadalo v reálu: 20 Lófrování po Jižní Americe Jedním ze zajímavých témat cestování a hlavně pohybu v horách je hygiena. Jistý lékař polské expedice na Everest zakazoval lezcům mýt se, jelikoţ to oslabuje imunitu a odolnost organismu v chladných, větrných a sluněčních podmínkách. Nemytí navíc vytváří na těle ochranou krustu. Tento přístup sme samozřejmě taky částěčně aplikovali, protoţe buď je třeba se natřít krémem na opalování nebo kůţi pokrýt špinou. Ale aby laskavý čtenář neupadl v omyl, tak musím uvést, ţe já se v hostalech nerozmazloval teplou vodou, protoţe, pak bych nevlezl do té přírodní koupelky, kde nad sebou vidím zdrojnici = ledovec . Naopak Kája je v tomto máčka (s dlouhým a, ne ţe by byl slovenská kočka a místo mytí se olizoval), nevlezl tam ani jednou a jen se tak oplácá, abych jako neřekl, ţe bude ve stanu smrdět No a aby mně to oplatil, tak mně nutí jíst na snídani tzv. Sopku. Sopka je suchý polárnický jídlo skládající se ze super ingrediencí: zdejší speciální praţené mouky zvané Harina Tostada, sušenýho mléka, cukru krystal nebo moučka podle toho, co je zrovna k dispozici, a jí se to s máslem, který je tady v Chile pro změnu slaný. Zalepí to ţaludek na hodně dlouhou dobu a je to nutričně dobrý, protoţe to obsahuje všechny druhy energie, který člověk potřebuje k výkonu. Bohuţel má sopka jednu nevýhodu a to křivku obliby, která osciluje od hnusu k delikatese. Bohuţel v mým případě se někde stala statistická chyba a křivka oscilovala (aţ se mi chce říct limitně směřovala) mezi hnusem a ještě větším hnusem s různou úrovní intenzity aţ sem se z toho málem 6. ráno poblinkal a musel změnit stravu. Nebo to bylo uvědoměním, ţe sme nezareagovali bystřeji na ty francouzsky? Jinak strava je další zajímavé téma, které jsme v Chile posunuli na jinou úroveň. Kovaní horalé a lezci zajisté vědí, ţe je třeba šetřit kaţdým gramem, ale energii doplňovat musíme. 25kg na hřbetě (přece jen je pořád cítit těch asi 7kg zbytečnýho lezeckýho matroše ...), je záhul, tak proč to ztěţovat. Z důvodů váhy teda nenosíme ani pečivo, ani rýţi, ani samotný těstoviny a jíme jen skvělá energetická jídla: 21 Lófrování po Jižní Americe ráno Sopka, svačinka oplatky a čokoška, pozdní obídek sýr s tuňákem nebo sýr s klobáskou v nejhorším i tuňák s tuňákem, na večeři klasický instantní těstovinky. Třetí den v Painech však nastala změna. Navštívil nás Argentinec ze sousedního stanu a nabídl plechovky (!!!) fazolí, rýţi, a další pochutiny, pré je to moc těţký (aby ne ty konzervy ) a on to táhne uţ 2dny, uţ se vrací a nesní to a jde to vyhodit. Jestli to chceme, tak nám to prý s radostí daruje. Slušnost velela asi 3 vteřiny přemýšlet … no a pak sme po nabídce skočili jak dovočáci a ten den vařili a vařili a nic kromě vaření a jezení nedělali . A ono stejně začalo pršet, tak sme nikam nespěchali a vařili další várku, ať to nemusíme druhý den táhnout na hrbu my ;) Člověk je tvor učenlivý a ani my nejsme jiní. Jak sem uţ zmínil, říkáme si "znalci místních poměrů", protoţe jdeme vţdycky všude, aţ kdyţ je krásně, přejde ranní déšť, kdyţ se roztrhají mraky nebo kdyţ mírně přestane foukat = neţ se vyhrabeme ze stanu, tak je poledne a ono prostě přestane foukat i pršet . Kdyţ uţ sem nakousl ty Francouzsky, tak musím zmínit celkový poměr cestovatelů a cetovatelek. Našince Evropana překvapí, kolik je zde samotných (a krásných) holek cestovatelek nebo holek dvojic (většinou taky krásných). Pozorný čtenář si zde všimne, ţe uţ sem začal korigovat názor na krásu jihoamerických ţen, která byla v úvodu vylíčena trochu nevalně. Toto posouzení se stávalo objektivnějším, čím víc jihoameričanek sme potkali (a rozhodně to nebylo tím, ţe sme byli s Kájem spolu dva chlapi uţ asi týden, jak tvrdí zlí jazykové). I kdyţ je fakt, ţe Kájovi se po Antarktidě líbí kdejaká slečna. Výhodou je, ţe sme na horách a moc slečínek z módních časáků zde člověk nepotká, takţe se můţe bavit s kaţdou (pokud to jazykové znalosti dovolí). Přece jen přes 20km denně v kopcích a batohem na zádech v horku a větru (někdy i dešti) není častou náplní sekce cestování Elle, Cosmopolitan, Dívky nebo Ţeny a ţivota . 22 Lófrování po Jižní Americe Příkladem jedné takové samocestovatelky je Turkyně, kterou sme potkali na cestě zpátky z Painů do civilizace. Jela navštívit kamarády v Santiagu a přitom si sama zajela do Painů. Krásná byla kombinace jejich zájmů: studium historické literatury na univerzitě v Istanbulu a průvodcování a lezení (nejenom) v tureckých horách. Kdyţ k tomu doplníme ohýnky v jejích tmavých islámských očích, tak musím dodat, ţe sme si domluvili společný lezení v Turecku . No a kdyţ uţ jsem se dostal k tématu ţen, tak musím dodat, ţe pro francouzsky mám prostě slabost. Nejenom, ţe mám rád francouzštinu jako jazyk (akorát ho nechávám nějak zakrnět), ale ty ţenský francouzský prostě můţou být škaredý a můţou smrdět (koho se toto v horách netýká, ţe!), ale pořád mají šmrnc. Navíc, kdyţ tyto dvě, co se s náma daly do řeči v kempu (protoţe uţ tam skoro nikdo jiný nebyl ) voněli a byly to kočky… Pokud mluvím o holčičkách3, musím ještě zmínit historku, z které vychází další sloveso, které budu pouţívat v jiném kontextu neţ je zvykem a ještě k tomu bude psáno nespisovně. Jedná se o sloveso pčiknout (ano, cíleně je nespisovně). Jaký je teda jeho význam v tomto textu? Před odjezdem sem byl na sluţebce ve Stockholmu a ráno na CNN říkali pro mě dvě důleţité zprávy: „Strong winds over the whole Scandinavia“ (coţ znamenalo, ţe opět asi neodletím bez problémů) a „Chile struggles HIV“ (coţ znamenalo, ţe si budu muset dávat v Chile bacha ). Pak sem volal ségře a říkal, ţe mám očkování skoro na všechno, ale na toto teda ne! A ségřina odpověď zněla: „Ty vole a ty si myslíš, že se HIV chytá pčiknutím?“ No a tak se tento výraz nějak ujal. Pojdme ale zpátky od holčiček k cestování, ať si text nemusíte ukládat do červené knihovny, kdybyste si ho náhodou vytiskli. Kaţdý uţ asi slyšel a i my uţ naznačili něco o počasí v Patagonii (většinou to byly historky hrůzné). Počasí zde popírá všechny 3 Pojmu holčičky se týká opět jiná historka, kterou sem nebudu uvádět, ale vy, co znáte mého kamaráda Filipa a byli ste s náma ten daný rok v Alpách, tak víte… Pro ostatní jen uvedu, ţe toto oslovení nemá co dělat s věkem dotyčné! Naopak toto oslovení znamená příjemnou, inteligentní a pohlednou slečnu JAKÉHOKOLIV věku nad 16 let. 23 Lófrování po Jižní Americe přírodní zákony - na vítr 24h denně si člověk zvykne, na všechny 4 roční období během dne taky, ale aby pršelo ze spodu sem ještě neviděl: vítr nabere vodu z jezera a prostě to začne házet od spodu na nás, ale ne jen tak nárazově, vypadá to doopravdy jako déšť a to klidně několik stovek metrů vysoko od vody. Je to fakt osvěţující záţitek Hlavně je v takové situaci pláštěna totálně naprd, resp. ještě napomáhá tomu být totálně mokrý, takţe buď do bundy a kalhot a potit se nebo se nechat osvěţovat (my zvolili tu druhou moţnost ) Cestování a jídlo Platí zásada, čím blíţe k NP, tím je všechno draţší a to pořádně. Cesta busem z Punta Arenas (asi 300km) do Puerto Natales stála cca 6000 Chilanů a 75km cesta z Puerto Natales do Painů stála ještě o něco víc (asi proto, ţe uţ se skoro vůbec nejelo po asfaltu, ale uţ jen po šotolině). Průvodcům uţ nevěříme, ten můj z minulýho roku říká nějaký ceny a realita je někde jinde, výš samozřejmě. Takţe v něm hledáme uţ jen města, cesty, hory a řeky, ty sou většinou na stejným místě Jinak jídlo je cenově asi jak u nás, spíš levnější (akorát váhy sou někde jinde, opět výš samozřejmě). Dopřáváme si denně čerstvé rybičky s váhou kolem půl kila a k nim výborná Chilská vína. Čerstvost a moţnost výběru dělá tuto příjemnou volbu velmi těţkou. Kaţdý den v civilizaci uţ od rána musíme přemýšlet, jestli si dáme lososa či jinou rybu a jestli grilovanou či přírodní. Těšíme se i do Argentiny na stejka, přece jen je to největší vývozce hovězího! No a aby sme poznali i místní faunu, tak se pokusíme v restauraci najít v nabídce i lamy a nandu, kteří tady běhají všude kolem Naše další cesta po návratu z Painů a doplnění kalorií vede do El Calafate v Argentině4 a odtam na ledovec Perito Moreno a do NP Fitz Roy a podle počasí opět zatrekovat a podle mnoţství byrokracie i zalézt. 4 přes Chile se dál na sever po zemi projet nedá – v cestě stojí vysoký hory, moţnost je leda přes vodu, to je ale zase moc pomalý. 24 Lófrování po Jižní Americe Následující plán je vinný (nebo nevinný?) okruh a asi i poušť Atacama na severu Chile, kde je spousta solných jezer a mega vysokánských sopek, který bysme mohli zdolat, kdyţ pořád taháme ten matroš. Akorát sme se v průvodci dočetli, ţe hranice s Bolívií je ještě částečně zaminovaná, tak z toho zdolávání sopek ve volném prostoru máme trochu strach, ale snad budou místní vědět. Navíc v byrokratické Jiţní Americe musí být na všechno milion potvrzení, asi se učili u nás za Rakouska-Uherska. Tak je lepší lézt v Bolívii, tam ţádný permit nechcou a nic byrokraticky neřeší Byrokracie v praxi Abychom si o jejich smyslu pro byrokracii udělali obrázek, uvedem jako příklad přejezd Chile-Argentina. Jeden jediný přejezd jedním či druhým směrem znamená 2-5 razítek v pasu podle vášnivosti daného úředníka a hlavně ztrátu veškerých čerstvých potravin, protoţe se ze země do země vozit nesmí. Zajímavý to zákon, kdy hranice vede přes půlku údolí, kde rostou stejný rostliny, jsou stejní škůdci a nemoci apod. Asi další naučená nesmyslná lekce od Evropské unie ochraňující lokální trh a způsobující zároveň nehorázné plýtvání, protoţe co máte u sebe, se vyhodí a polije smradlavou kapalinou, aby to nikdo nemohl brát. On tento problém zní banálně, ale kdyţ na jihu Chile a Argentiny jedete busem asi 2dny, tak něco jíst musíte, ale přitom je to furt přejezd Chile - Argentina - Chile - Argentina Chile... Ale nestěţujeme si, to jen pro dokreslení fungující byrokracie ;) Po návratu sem zjistil, ţe v Chile je příroda téměř původní, kdeţto v Argentině je zavlečena spousta nepůvodních rostlin i škůdců, proto taková ochrana. Zadrbaní v Argentině Po túrách v Painech sme odpočívali, prali a jedli v Puerto Natales. Večer před odjezdem do Argentiny sme se opět potkali s bandou z Brna, která cestovala 6 měsíců po Jiţní Americe. Prvně sme je potkali v Painech, cestou na vyhlídku, co nikdo nenašel Tak sme dali společnou večeři a nějaké to vínko a skoro do rána kecali u nás na pokoji. Pak uţ jsme museli na bus, směr NP Los Glaciades. Před cestou jsme si domluvili, ţe chceme jen jednosměrnou jízdenku a ţe se necháme vysadit v El Calafate, kde se pokusíme chytit bus do El 25 Lófrování po Jižní Americe Chalténu. Ledovec Perito Moreno je obrovský ledovcový masiv, jehoţ splaz, ke kterému se můţe lodí, má na šířku několik kilometrů, na výšku kolem 60m a na délku kolem 30km. Samozřejmostí je opět úchvatné divadlo padajících ledových bloků, zvlášť kdyţ máte to štěstí jako my a místo vytrvalého deště se objeví i sluníčko. Ledovec Perito Moreno – to maličký před ledovcem je loď pro asi 60 lidí Cestou z ledovce máme štěstí, řidič nás vyhodil přímo na nádraţí a my stíháme koupit lístky a chytáme poslední dnešní autobus do El Chalténu. Na poměry Jiţní Ameriky je to docela pohodová jízda: celou dobu asfaltová cesta a doba trvání asi jen kolem 5h. Jen řidič trochu prudí, ţe se nesmí v jeho autobuse jíst a sundávat pohory. Nechápeme proč El Chaltén je místečko v severní části NP Los Glaciades a je známé tím, ţe je výchozím bodem k jedné z nejkrásnějších a nejtěţších hor v Patagonii zvané Fitz Roy. Předtím, neţ vyrazíme do hor, chceme sehnat lístek na cestu dál, umýt se, odpočnout a nakoupit proviant. Všechny zmíněné body sou ale trochu problém. Všechny hostaly jsou plné a jízdenky na cestu zpět jsou aţ za 10 dní. Dokonce nás uţ i napadá, ţe přespíme v hotelu a plácneme se přes kapsu, ale po krátkém odpočinku zas dostáváme rozum a s plnou polní, jídlem a dalším závaţím Chaltén obcházíme ještě jednou a odhalujeme i další ubytovny, kde nakonec 26 Lófrování po Jižní Americe nacházíme volný místa, který oslavujeme koupelí a místním dvoulitrovým piviskem ve skle. Druhý den vyráţíme s mírnými obavami do zdejší stanice stráţců parku s cílem pokusit se registrovat na lezení. K našemu překvapení je registrace strašně jednoduchá, stačí lezecký průkaz (v našem případě ČHSka), Alpinverein pojištění, matroš a správná výbava a nahlášení cíle a data návratu. 15 formulářů a potvrzení jako v Chile není třeba! Při registraci si všímáme jmen několika našich předních lezců (Jaroš, Jonák, Zbranek), vedle kterých brzo visíme i my, jaká to nečekaná pocta pro nás lezecké hochštaplery! I cíl cesty je téměř podobný: v jejich případě Fitz Roy, v našem Fitz Roy …. ehm …. base camp, drobný to rozdíl asi tisíce kolmých metrů. Plni radosti z jednoduchého průběhu registrace nakupujeme proviant, svačíme a vyráţíme směr kemp Poincenot, kousek od nástupu k Fitz Roy. Celá cesta poskytuje dost moţností výhledů na Fitz Roye a přilehlé věţe. Neváháme a zaflákáme karty asi 150 podobnýma fotkami s jediným tématem, hádejte jakým? Druhý den máme cíl jasný, base camp a tak vyráţíme na lehko jen s matrošem na led. Po krátké tůře sme překvapeni drobnou překáţkou před nástupem na led 27 Lófrování po Jižní Americe směrem k base campu. Je k němu nutný překonat 3-5kový lezení nad vodou jezera (viz kamenný úsek vlevo na obrázku). Něco sme prošli, ale brzo sme narazili. Přece jen pro borce před zdoláním Fitz Roye je to parádní trénink na poslední ověření sil. Pro borce vracející se, je to procházka a „skoro rovinka“. No a pro nás to byl trochu oříšek. Abyste si udělali obrázek, 3-5kový lezení vyleze směrem nahoru a s jištěním skoro kaţdý trošičku trénovaný člověk. Sice u toho funí, řve, nadává, mele s sebou, vypadá to hrozně, trvá to dlouho, ale dá to. No a my tam měli tři rozdíly: (1) nebylo to do kopce, ale horizontálně, (2) měli sme jištění jen do ledu a (3) měli sme bágly s pár kilama výstroje a krámů… Takţe sme si na další úsek netroufli, protoţe se nám nechtělo koupat s báglem v ledovcovém jezeře ;) Takţe jak slavně náš výlet do base campu začal, tak rychle po půl dni skončil. Mimochodem, tuším, ţe Jaroš a spol. Fitz Roye ten rok nedali pro nepřízeň počasí, tak sme nebyli sami, kdo neuspěl ;) Nesmutníme, lezení a ledy nám jestě nekončí, rozhodli sme se totiţ přesunout k další krásné hoře zvané Cerro Torre, pod kterou se 28 Lófrování po Jižní Americe rozkládá nádherný ledovec Glaciar Grande. Tady sme uţ byli úspěšnější. Po úvodním přelanění řeky byl jen krátký asi hodinový nástup a uţ sme byli na ledovci. Glaciar Grande má pár míst na lezení v ledu, ale jinak je úvodních několik kilometrů spíš placka. Tato placka byla sice dost rozvrásněná, ale relativně v pohodě. Kdyţ sem tam viděl komerční výpravy (asi za 100 USD 1 den výletu!!!) s bandou lam (tím nemyslím jihoamerická zvířata, ale lezecké panny), které nebyly navázané, tak sme si uvědomili, ţe je to fakt pohodové choďák. Ale jelikoţ na ledovci člověk nikdy neví, tak sme matroš pouţili a byli rádi, ţe ho celou dobu taháme s sebou. A jak sme si tak razili cestu ledovcem vpřed, tak sme zjistili, ţe komerční výpravy následují naši stopu! Tak sme s Kájem usoudili, ţe jelikoţ se povaţujeme za experty na Patagonské počasí, je to z nás cítit a ostatní nás povaţují i za experty na Patagonský terén! Tato důvěra okolí se nám moc líbíla a ledovcovou tůru sme si moc uţili. Kája přelaňuje řeku Rio Grande kousek za kempem směrem k ledovci Glaciar Grande 29 Lófrování po Jižní Americe Na stranách svahů byly krásné terény na lezení v ledu, ale k tomu sme uţ neměli vhodné zbraně. S tou mou by to moţná ještě šlo, ale Kájův krumpáček byl pro mě tak trochu jako krumpáč a s tím lézt svislou stěnu by mě asi zabilo Při přechodu od Fitz Roye k Cerro Torre, jsme získali další ponaučení. Čistý vzduch v této oblasti brutálně klame naše ostřílené odhady. Vzdálenost, kterou odhadnete u nás v horách na asi 4km a hodinu cesty, jdete zde asi 4h a má asi tak 12km. Čistý vzduch dělá fakt divy nejen na dýchání, holt se i jinak láme světlo a vnímá prostor. Zajímavé fyzikální ponaučení, které si díky konkrétnímu proţitku a únavě budeme určitě pamatovat dlouho No a dalším přispivatelem k našemu zmatku je slunko, který zde cestuje přes severní obzor, ne přes jiţní jak u nás. A pak z toho všeho nemá být člověk mimo… Ještě musím někde najít splachovací záchod a podívat se, jak se v něm točí voda, v jednom dílu Simpsonů se Bart v Austrálii divil, ţe se točí naopak. Snad nás teda v TV netahají za nos. Další ponaučení se vztahuje ke sněhu a pochopení, co dělá lezení těchto Patagonských kopců tak těţký. Při naší ledovcové tůře sme měli nejdřív Cerro Torre v mracích, kdyţ po pár hodinách vylezlo, bylo bílý a to dokonce i v převislých pasáţích. Sníh drţel v těch převisech několik hodin! Mazec. Při těch větrech, který nám uţ ani nepřijdou (samozřejmně mám na mysli počasí, ne naše trávení), sme vymysleli obměnu reklamy na lak na vlasy: 11h Berlín a účes stále drţí, 15h odpoledne Barcelona a účes stále drţí, 19h večer Patagonie: účes je v prd*** trošku slabší vtip pravda, ale v horách se hodil! 30 Lófrování po Jižní Americe Ledovcová tůra a Cerro Torre v mracích za mnou… Po krásných dnech spojených s ponaučeními o fyzikálních zákonech naší matičky Země se vracíme do El Chalténu a těšíme se na steak, přece jen je to Argentina. Bramborová kaše s ropným párkem a kilem česneku, který uţ ani nevyjídáme z ešusu jako první den je přece jen po týdnu trochu stereotyp. No a troška teplejší vody, neţ přímo z ledovcové zdrojnice, není taky úplně k zahození. Ţe je v Jiţní Americe opravdu moţné všechno, sme se přesvědčili cestou zpátky do El Chalténu, kdy sme potkali ufona… 31 Lófrování po Jižní Americe Ufon, kterýho sme potkali po cestě… 32 Lófrování po Jižní Americe Všechno ale dobře dopadlo, a jelikoţ sme přeţili setkání s ufonem i lezení, tak se musíme jít ještě nahlásit do stanice stráţců, aby nás sundali z nástěnky. Teď uţ hurá na stejk do civilizace a na bus do Bariloche (očkávaných 26 hodin cesty...). Z Bariloche (ještě Argentina) uţ nás čeká cesta zpět do Chile (snad nám vystačí pas na ten milion byrokratických razítek při přejezdech) a podle počasí nějaká ta sopka v centrální oblasti (Villarica připadá v úvahu). Další směr je přes Atacamu aţ na sever Chile a odtam do Bolívie na náhorní plošinu Altiplano. Pořád sme ještě neviděli jiţní kříţ, jooo velký vůz byste zde hledali marně. Večer je v kempu vţdycky uţ kosa a ze spacáku ve stanu na nebe moc vidět není. Ve městě sou po večeři a vínech naše myšlenky zas někde jinde. Uţ sme ale aspoň vygooglovali, jak má jiţní kříţ vypadat, takţe uţ je potřeba jen jasné nebe a teplá noc Přesuny, gastronomie a sopky Čím víc teď jedeme na sever, tím víc je teplejc (ne ţebysme s Kájem spávali blíţ k sobě ;) ale tím, ţe se blíţíme rovníku). Stejně je to pro nás středoevropany zajímavý, jedeme na sever, k rovníku. To nám vţdycky připomene slova klasika Járy Cimrmana: „Jdu na sever a už jdu na jih…“ Tak snad nakonec nebudeme muset sníst psy… 26 hodinový přesun máme za sebou. Ukousli sme dalších 900 km v minibusu bez hajzlíku a klimatizace s řidičem, kterýmu říkáme řezač 33 Lófrování po Jižní Americe zatáček. Hned na startu pod náma začal mlátit kardan a závěsy kol, jak to řezal. Tak sme si s Kájem řekli, ţe aspoň umřeme v krásnéch horách mezi úţasnýma lidma. Nakonec ale auto dalo i ty štěrkový cesty, kteréch je zde poţehnaně (proto zde ty přesuny v určitých oblastech trvají tak dlouho, délky jak cyp a ještě k tomu po štěrku) a naše močáky to všechno vydrţely. Spolucestující nám v mikrobusu dělala banda izraelských studentů, Chilani, nějaký další národy a těsně vedle nás dvě chladný Němky. S nikým se moc nedávaly do hovoru a i já jen u jedné z nich vykouzlil malinkný úsměv, ale jakmile to ta druhá spatřila, tak mně odpálkovala a uţ s nama nemluvila ani ta první. Za zmínku stojí i ti Izraelci. Je jich tady docela dost, sou hlučnější neţ Španěli (to je co říct!), dělají bordel, machrují, předbíhají aţ sme s Kájem málem pohrozili raketou ze západního břehu Jordánu Máme další poznatek k těm štěrkovým cestám. Sou dost super, místní po nich lítají i 100 km/h a předjíţdí, kdyţ nic nevidí, protoţe za busem či kamionem jedou asi v kilometrovým oblaku prachu. No a tak vyjedou ze zákrytu a buď nic nejede, a nebo na ně protijedoucí kamion, bus či auto zatroubí a oni se zas zařadí do toho oblaku prachu. V našich končinách bysme na takových cestách jeli maximálně 30km. Uţ chápu ty urvaný závěsy od náprav. Hlavní tajemství těch cest ale tkví v tom prachu a jeho přínosu k bezpečnosti. Venku je pařák a tak se v buse pěkně zpotíte a jak se na těch cestách práší, tak se vám vytvoří na těle taková jemná krustička, která odolá i říznutí noţe, takový malý brnění. Můţu potvrdit z vlastní zkušenosti Teď uţ se vlastně vůbec nebojím zpátečního 13h letu z Bueno Aires do Madridu: ţádný prach, k dispozici záchodek a klimatizace, to bude úplný pošušňání. 34 Lófrování po Jižní Americe Jedno a čtvrt překročení hranice s mírnějším úředníkem (3 záseky) Dneska sme po včerejším úspěšném lítání po Bariloche, kdy sme sehnali jízdenku uţ na druhý den, dojeli do Chile opět a konečně. Bariloche je krásný místo u jezera a mezi horama, ale k*** komerční a drahý, plný pupkatéch "turistů". Kolem sou krásný hory, kde kaţdá cestovka dělá túry, ale my byli namlsaní Fitz Royem a okolím, kde krom pravých lezců a nás nebylo ţiváčka a tak sme si tento pocit nechtěli nechat vzít a túry v této oblasti sme oţeleli... Kaţdý příjezd do civilizace je docela šok a vytrţení z vnitřního klidu, zvlášť pokud je civilizace takový centrum konzumu jako Bariloche… Škoda, to místo má fakt atmosféru, ale musíme uznat, ţe i tak tam stejk stál za to! Únavná procedura na hranicích, kdy musí všechno ven a projet rentgenem a pak zas dovnitř, dneska nebyla ani tak dlouhá, razítek v pase uţ je milion, ţe není místo na víza. Kaţdý úředník si fakt uţívá razítkování na novou stránku pasu, nejdřív dali 5 razítek na 1, ale teď chcou kaţdý dát razítko na svou stránku. Moţná lokální zvyklosti podle regionů Navíc se dycky leknou mé fotky s dlouhými vlasy v pasu. Tohoto momentu překvapení vyuţívám a dávám jim na oraţení uţ zaplněný stránky. Ve většině případů to funguje, tak snad ještě pas bude k něčemu. Při kontrolách uţ ani nepřicházíme o moc čerstvých potravin. Naučili sme se jeden trik, na které sme přisli náhodou. Nechal sem si při jednom přejezdu v kapse svačinu 35 Lófrování po Jižní Americe s kouskem masa a nikdo se na mě ani nepodíval, ani na mě nešáhli. Tak sem podruhý zkusil schovat víc a taky prošlo. Takţe teď uţ při kontrolách stojíme v kraťasech s narvanýma kapsama, nikomu to není divný, ale všichni sou sppokojení! My o nic nepřijdeme a úřední šiml si zařechtá a tak to má být ;) Dorazili sme do Chilského Osorna a uţ se tešíme, aţ přestane pršet a uvidíme nějakou tu sopku v okolí a pokud moţno si na ni i vylezeme. Mimochodem v této oblasti se letos (2011) událo několik zemětřesení a výbuchů sopek. Po dobu naší návštěvy (2009) se ale nic zásadního nestalo a to doslova, takţe sme se na sopku nedostali, protoţe pořád pršelo a mlha na kopcích komplikovala orientaci. No a lezt někam na ţivé a funící kopec plné děr a výparů, kdyţ sme tam nikdy nebyli, není úplně to pravý ořechový... Takţe se tajně těším na to, ţe povalíme na severu na těţší a vyšší (coţ zase Káje nenechává úplně chladným ) - sou tam 5-7000m kopce a dost taky aktivních, tak snad se bude dát něco vylézt... Ve Villarice, kde sme čekali na zlepšení počasí, sme viděli Mapuche indiany, jejich původní obydlí a borec indoš tam hrál na jakýsi nástroj (něco mezi dijeridoo a fujarou) a bylo to fakt krásný, včetně atmošky, no a v tom jejich přírodním obydlí sme navíc ani nemokli Místo bylo doplněný trţištěm se spoustou ručně vyrobených oblečků, ozdob, triček, tak sme nakoupili a ještě pomohli. Díky přejezdu dál na sever a nutným zastávkám na vyprazdňování sme konečně viděli Jiţní kříţ! Při jednom takovém pokusu v průběhu pauzy, sem zaklonil hlavu a byl tam, jako jiţní kříţ. No a mléčná dráha (jestli to teda byla) je mnohem, mnohem jasnější neţ u nás a dokonce i s pár miliardami hvězd na metr čtvereční navíc. Gastronomie je pro Čecha v Jiţní Americe taky zajímavým tématem. Po trecích v horách nám vyhládlo a tak sme před přejezdem dali malýho stejka v El Chalténu. Tento malý stejk měl kolem 500g. Něco ale bylo špatně, já chtěl dát dezert a Kája nemohl dojíst porci. Uklidním všechny čtenáře tím, ţe se to stalo poprvé a naposledy. Včerejší situace uţ byla normální. Já svůj 6cm vysoký well done stejk nedojedl a Kája jo. Jelikoţ jsme ale zase v Chile, tak musíme dát zas lososa či jinou rybičku, kdyţ je to tak levný a čerstvý. Při přejezdu do Chile sme dokonce při jedné zastávce objevili pekárnu 36 Lófrování po Jižní Americe s jablečnými řezy. Do babiččinéch sice měli daleko, ale i tak byly skvělý tak, ţe sme si koupili půlku plata a hned je snědli. Jeden typ pro cestovatele ohledně ubytování: po příjezdu do novýho městačka je vhodné chvíli setrvat na nádraţí či zastávce. Chodí tam naháněči ubytování, kteří vás k sobě i odvezou, coţ je lepší neţ se s 20kg krysou na zádech plahočit městem. Naše zkušenost byla jen ta nejlepší. Většinou tam dohazovali menší a levnější (kolem 6000 chilanů) ubytka, který nám náramně vyhovovaly. Denní dilema: grilovaný losos? … … nebo 600g well done stejk asi za 100 Kč? 37 Lófrování po Jižní Americe Příroda a hory a všechny tyto neobvyklé záţitky dokonale čistí a uklidňují naši unavenou mysl. Ta se ale nevzdává! Po dvou týdnech na cestách se nám totiţ dneska s Kájem zdálo oběma o práci. Oba sme přisli do své práce, řekli si, ţe je to ještě nějak brzo a tak šli zase pryč :D Oba nezávisle na sobě. Pojeďme teda dál na sever a nenechme se rozptylovat myšlenkami na práci! I cesta může být cíl... Máme staţený z netu jeden cestopis od podivnýho borca cestovatele (plno keců a ţádná důleţitá informace, tak přemýšlím, docela podobný mýmu textu…), který píše na kaţdé stránce variaci na téma: "nebylo to nejlevnější, ale odcházeli jsme plně uspokojeni", no a na dalších: "pokud by nám bylo upřeno těchto výhledů, byla by to jediná kaňka na našem listu zvaném Patagonie". Ten český postoj vyţdímat ze všeho maximum a pokud moţno zadarmo nás štval a tak sme tyto témata denně hojně při různých příleţitostech parodovali. Například při platbě za toaletu: „nebylo to nejlevnější, ale odcházeli jsme plně uspokojeni“. Tomu borci se zde chci za parodování jeho peotických pasáţí psaných s láskou k horám omluvit, však jak sem uţ zmínil, mně se to stejný můţe s tímto textem stát taktéţ… Padni komu padni, ţe! Po vzoru zmíněného gurua uzavírám tento odstavec jednou z replik: "ve Villarice to bylo velmi levné (považte, dojeli sme na nádr, chcalo jak cyp, byla noc, tak sme se nechali odchytnout lákačama ubytka za 6000 chilanů na noc a za 20min sme uz byli okoupaní a suší ), ale moc nás to neuspokojilo, tak jdeme na drahého lososa za 5000 chilanů a máme první kaňku na našem listu zvaném Patagonie" nebo ţe by kaňka vznikla tím deštěm? Jak uţ víte, sopka v této oblasti pokušena ani vylezena nebyla protoţe to bylo jako na samotě u lesa („a chčije a chčije“). Letenky na sever byly za 600 EUR, tak sme se ve prospěch našich kapes rozhodli pro cestu busem. Přece jen 50 hodin cesty klimatizovaným busem s polohovatelnéma sedačkama nemůţe být horší neţ těch 26h prašných cest neklimatizovaným busem odřízených jedním borcem skoro v kuse. Dnes sme po dalších 10h cesty v hlavním městě Santiago de Chile. Je to humbuk skoro jak v Indii, všude hafo lidí, coţ nás po těch horách a klidu tam trochu děsí. Nemůţeme se z toho vzpamatovat, tak radši kupujeme lístky dál na sever – 30h cesty pro 38 Lófrování po Jižní Americe tentokrát. Před cestou se ještě musíme posilnit lososem nebo biftekem a navštívit internetovou kavárnu. Při čekání na otevření kavárny sme se v obchodě dali do řeči s příjemným mladým čechem, který dělá v Santiagu postdoktorandský grant. Příjemný pokec jsme ukončili zátahem na restauraci. Tento den sme zvolili místo restaurace klasickou zaplivanou nádraţní restauračku a byli mile překvapeni. Velmi příjemná obsluha, která měla trpělivost s naší španělštinou, ceny asi třetinové oproti restauracím a jídlo neskutečně kvalitní a chutný. Nádraţku sme si zapamatovali s cílem navštívit ji po návratu znovu. Kdyţ jsme odjíţděli ze Santiaga na sever, tak sme si všimli jedné zvláštnosti. Město je to celkem pěkný v nádherným prostředí, ale právě to prostředí způsobuje drobný problém. Santiago je obklopený téměř ze všech stran vysokéma horama, coţ je krásný, vidět z města 3000m vysoký kopce, ale práve ty kopce zadrţují ve městě výfukový plyny a tak se hned brzo po ránu nad městem udělá pěkné příkrov smogu a vydrţí aţ do pozdního večera nebo i několik dní. My měli štěstí, na odjezd se nám vyjasnilo a tak sme si mohli město prohlídnout aspoň z oken autobusu. Jedna věc nás po návratu asi poznamená a stoupne nám do hlavy. Prachy se zde počítají na desetitisíce. Například pití kupujeme za 23000. Tak si s Kájem pořád říkáme, ţe sme frajeři, ţe po kapsách nosíme statisíce a neváháme večeřet za 10-20.000. Ano přátelé, řekněme si slovy klasika Paroubka: „kdo z vás to má!“ Jelikoţ se nám pomalu krátí čas na cestu na sever Chile a do Bolívie, tak uţ začínáme i trochu stresovat, naše jihoamerická bezstarostnost pomalu mizí a uţ i skoro ve stresu obědváme (uţ se stíháme najíst i za 2 a půl hodiny!). Proto sou další plány následující: 3-5 denní výlet do pouště Atacama na severu Chile a do Bolívie na Altiplano (náhorní plošina asi 3500-4500m vysoko) a podle času, aklimatizace a chuti vybušit jednu z vysokých činných sopek v okolí (mají přes 6000 metrů), dát termály a zajet na vinný výlet. Úkolů spousta, času málo. Fauna a flóra je zde super, flóra je mnohdy podobná naší evropské, jinak bych se totiţ nemohl často cítít jako v Norsku nebo Švýcarsku. 39 Lófrování po Jižní Americe Takţe se futrujeme borůvkama, válíme na loukách, které jsou porostlé podobnýma trávama jako u nás. Jediný co nesedí, jsou ty pabuky - Notofagus - u nás nic takovýho nemáme a uţ vůbec ne mega rododendrony. Nejedna česká pěstitelka by zatlačila slzičku, kdyby je viděla v této velikosti… Fauna je uţ trošku jiná neţ u nás: plameňáci, pštrosi nandu (poznali sme je podle jejich krčiska a noţisek ;)), no a samozřejmě lamy, i kdyţ ty u nás najdeme taky, ale spíš ty programátorské. No pořád sme ale ještě nikde nezahlídli pumu, coţ je moţná dobře, kdyţ si vzpomenu, jak sem ju viděl v USA vycpanou (měla takový krásný tlapičky o velikosti asi 20cm) a dočetl se o tom, ţe útočí zezadu na posledního člena skupiny. Většinou sem se totiţ loudal a kochal se vzadu. Tak nějak to vypadá kolem, když vylezete na hodně vysokou soopku, v tomto případě je její jméno Google maps Příprava do Bolívie Dorazili sme po dalších 24 hodinách jízdy busem do pouště Atacama, konkrétně do města San Pedro de Atacama (sever Chile, asi 1700km od Santiaga). Kaţdý z nás jel asi někdy autobusem do Chorvatska, Řecka, Bulharska nebo Anglie. No tak si představte, ţe 40 Lófrování po Jižní Americe to jedete během pěti dní tam, zpátky, tam, zpátky a zastavíte jen sem tam v nějakým městě zkrz vystupující cestující. Ale v klidu, ten autobus má záchod, který se dá i prvních pár hodin pouţívat. Docela výhra pak je, kdyţ je bus plný a jediný volný sedadla se dají koupit k záchodku, jednou sme si to taky zkusili a uţ víme proč sou volný jako poslední Ale jinak se chilské autobusy s našima nedají moc srovnávat, jejich úroveň je o moc vyšší. Záchodky ani desítky hodin v buse nám vůbec nevadí! Cesty ubíhají parádně! Navíc zpáteční 13h let bude jen vzummm oproti 24-30h v buse! ;) San Pedro je zajímavý, ale blízkost rovníku je poznat. Jakmile sme dorazili a vypadli z busu, tak sme si uţili asi 30 stupňů nad nulou tak, ţe sme hledali nějaký volný ubytko s plnou polní na zádech a s pohorama na nohách. No ale stálo to za to! Našli sme příjemný hotel Tambillo za 35.000 čilanů na noc za dvoulůţko. Tak sme si vyprali a uţíváme luxusu hotýlku. Zítra vyráţíme do Bolívie na trip do pouště a solný pláně zvaný Salar de Uyuni, máme to na 4 dny a čekají nás plameňíci, gejzíry, solný pláně, bolesti hlavy a špatná voda. To bolení hlavy ale bereme jako nutné aklimatizační zlo, který potřebujeme projít, abychom mohli po návratu vybušit nějakou tu sopku. Jedna aktivní v okolí má 5600 metrů a dá se zvládnout za jeden den, další sou uţ vyšší a těţší. Tak snad nám uţ nějaká z nich dá. Deště jako na Villarice tady doufám nehrozí, nepršelo zde asi 270 let Jedna z hlavních ulic, ať vidíte, že to zde žije ;) 41 Lófrování po Jižní Americe Samo San Pedro de Atacama má parádní přímořskou atmosféru, i kdyţ je vzdálený asi 500 kilometrů od moře Tak si tu atmosféru teď při vínečku a při obsluze krásnou servírkou uţíváme. Tma uţ je teď dřív, ne aţ po 23h, ale uţ asi kolem 21h, coţ je docela nezvyk z toho jihu a vţdycky nás to překvapí, jako ţe je večer vůbec tma. Hlavní problém je ale ten, ţe sme nesehnali RUM! Slivovica i poslední zásoby rumu z jihu dávno došly a jet do Bolívie bez desinfekce je trochu risk, jsme z toho špatní… Ale uvidíme, snad to nějak překonáme. Tak dobrou a zítra nashle v Bolívíi! Bolívie Bylo nám řečeno, buďte na místě nejpozdějc v 7.45 ráno. Tak v pohodě vyráţíme z hotýlku něco po 8h ať tam moc dlouho nečekáme. Kolem půl deváté se to tam začíná probírat a tak můţeme v klidu v 9h vyjet. Klasická Jiţní Amerika, na kterou sme si hodně rychle zvykli. Celnice, kde se platí i vstup do parku je stará dřevěná bouda, ale hlídají ji ozbrojení Bolivijci, asi aby někdo nerozkradl ty dřevěný prkna. Vyráţíme! Do jeepu sme dostali bandu uřvaných brazilců (čti bez rasového podtextu, oni fakt strašně hulákali ;)), tak snad těch pár dní spolu nějak přeţijeme. Zastávka první je laguna Desayuno. Scházíme s Kájem pár metrů dolů k vodě a fotíme planeňáky pěkně z blízka, je to paráda, ještě se chvílu kocháme a vyráţíme k autu. Ale jak se do toho kopečka trochu rozběhnu, tak to nějak nejde, supím, lapám po dechu. Vyškrabu se na vrch a neţ vyleze Kája, tak se trochu vydýchám. Najednou si uvědomuju, ţe sme asi 3.600m vysoko a uţ chápu, proč se mně nedostává kyslíku . To netušíme, ţe to byl teprve začátek. Pokračujem totiţ dál k laguně Verde (fakt je parádně zelená) pod ideálně kuţelovitou sopkou Licancabur a ta je uţ kolem 4.300 metrů nad mořem. Během dneška a následných dnů škrtáme poloţky z našeho seznamu: přírodní termály s výhledy na okolní hory nebo třeba skalní monumenty Rocas de Dalí, na kterých se dá parádně bouldrovat, ale je to v té výšce mazec. Uţ chápu, co to je, kdyţ musí vysokohorští lezci bušit tězký lezení ve vysokých výškách: tři kroky a člověk jen vysí a dýchá, zas tři kroky a znovu 42 Lófrování po Jižní Americe Poslední laguna prvního dne uţ je pro nás dost náročná, výška se začíná projevovat. Přece jen sme jeli během dvou dnů od hladiny moře, strávili jen jednu noc v San Pedro (něco přes 2000m n. m.) a pak hned jeli do výšek kolem 4000m n. m. No kdyby mi někdo řekl, ţe toto udělal v horách, tak mu vynadám, ţe je nezodpovědný blázen a tady sem to udělal nevědomě sám, jelikoţ mně to vůbec nedošlo, ţe je Altiplano tak vysoko… Holt je lepší pobýt pár dní v San Pedro, aby si člověk zvykl, ale zas na druhou stranu, po příjezdu budeme parádně aklimatizovaní na výstup na tu očekávanou sopku! Modré a zelené laguny, termály, lamy a alpaky, plameňáci, všudypřítomné hory a sopky … to je Altiplano Takţe nás čeká těţká, dlouhá a bezesná noc s nevolností a bolestí hlavy, ale aspoň uţ díky zkušenostem z hor víme, co čekat. Zkusíme hodně pít, dát paralen a uvidíme, třeba aspoň hodinku pospíme. Máme s sebou ale málo vody, takţe budeme muset desinfikovat jejich místní nebo někde sehnat balenou. Uţ sme tady ale nějaké ten pátek, tak si naše útroby na ledacos zvykly a tak si i zuby čistíme jejich vodou. 43 Lófrování po Jižní Americe Noc sme nějak přeţili, nespali ale ani brazilci a to aklimatizovali v San Pedro několik dní. Další dny projíţíme místní vesnice a Valee de Rocas s pitoreskními tvary skal, já tam viděl Zlou televizi Ednu (to řekne asi něco jen těm, kdo pamatují Vegu a Magion ), ţelvu, lebku, no pro mou fantazii prostě paráda. Valee de Rocas je něco jako Bryce Canon v USA, jen asi 10x delší a hezčí. No ale v Bryce canyonu sem zas viděl sochu babičky a dětí z babiččina údolí a tu tady neměli. Moţná sme jen jeli moc rychle na to, aby moje fantazie stihla zareagovat. A pak uţ jen další laguny, plameňáci, vikuně a sem tam i parádní gejzíry. Večer konečně doráţíme k tolik očekávané solné pláni Salar de Uyuni (má rozlohu 12.000 km2). Uţ je ale tma a parádní kosa, tak musíme počkat do rána. Rozdíly teplot ve dne a v noci sou mazec a dávají nám zabrat. Přes den skoro 40, v noci se člověk chce jít vyčurat a málem mu zmrzne Čuryho oblouk. Večer se seznamujeme se švýcarským párem Steffi a Brunem, kteří znají vesnici, kde bydlí naše kamarádka, dnes uţ švýcarka Ţanetka s Tomášem, a ze školy znají i Toma. Jojo Evropa je malá ale říkéte nám to po tolika 30h tripech v buse Tak po této krustičce jezdíme dvoutunovýma Toyotama a je to fakt slaný Salar de Uyuni je obrovké jezero pokryté malou krustou soli (asi 30 cm), po které krosíme našima terénníma dvoutunovýma Toyotama. Ještě ţe sem tu informaci o tloušťce krusty díky své španělštině 44 Lófrování po Jižní Americe pochopil aţ po dojezdu v Uyuni, jinak bych na tom asi nedělal takový blbosti Párkrát zastavujeme, zkoušíme, jestli je krusta fakt slaná, fotíme, ale těšíme se hlavně na „ostrov“ Isla Incahuas uprostřed jezera, který je porostlý 1000 let starými kaktusy a korály. Výška přes 3500 metrů nám uţ nedělá takový problémy, i kdyţ při pohybu pořád funíme. Já se na ostrov těším jěšte z jednoho osobního důvodu: je tam záchod! Od rána se mně chce nějak moc a při několika zastaveních na té pláni, která má 12.000 km2 a člověk se fakt nikde neschová, moc potřebu vykonávat nejde ;) Ráno před objezdem uţ sem byl 2x. Doráţíme na ostrov. Ten je jak ze scifi filmu, korálové bloky porostlé kaktusy, solné zátoky s „pláţemi“ a nad tím vším se hrdě tyčí bolivijská vlajka. Místečko je to ale pěkné, zase sem si tam zabouldroval a kochal se výhledy na hory v dálce i nepřirozené tvary kamenů. Hrdá Bolívie se solným „mořem“ v pozadí. Bez soli vařit, to je umění! V podvečer naplno začíná to, co o sobě dávalo vědět od rána: rostoucí teplota, nechuť k jídlu a do toho průjem. Čištění zubů místní vodou asi nebyl nejlepší nápad. Večer su uţ tak dead, ţe ani nejím, jen hodně piju a jdu okamţitě spát do temné hliněné kobky s dalšíma čtyřma lidma. Abych byl připraven na všechny eventuality, tak si na roh stolku chystám toaleťák a čelovku, abych v té absolutní tmě měl vůbec šanci zachránit čistý spoďáry, kdyby přišel další nečekaný 45 Lófrování po Jižní Americe střevní útok. Dobrá příprava však ne vţdycky znamená úspěšnou realizaci a to se málem potvrdilo i teď. V noci sem se totiţ málem pos..., ale doslova. Kdyţ mě to v noci vzbudilo, tak uţ to bylo tak akorát na vystartování z bloků směr záchod. Já ale v té tmě v naší kobce nemohl najít toaleťák a hlavně čelovku, bez ní bych vůbec netrefil k záchodu. Kdyţ se nakonec podařilo, tak sem na dvůr vybíhal uţ s trenakama na kolenou, abych je v případě úniku pošetřil a dosednutí bylo tak 5 vteřin po 12 hodině Jak moc sem si v tu chvíli přál mít nekonečný klubo toaletního papíru a desinfekci v podobě slivovice… Přeskočím detaily a jen zmíním, ţe Kája se při líčení této historky za břicho popadal a smích ho provázel celý den. Bůh je ale spravedlivý a tento jeho posměch se mu měl velmi brzo vymstít. Před příjezdem do Uyuni je ještě jedna zastávka v osadě solných dělníků, kteří se věnují taky výrobě suvenýrů a oblečení. Něco bylo pěkné, ale spíš se jednalo o kýč pro vylákání peněz bohatých západních turistů. Podobné ručně dělané oblečení a suvenýry sme viděli i jinde asi za míň neţ polovinu. Docela zajímavým jevem v těchto vesničkách je jejich „připravenost“ na turisty, tj. sou drsně komerční a okrádací. Káje párkrát „obrali“, kdyţ nejdřív řekli 50 a pak tvrdili, ţe to stojí 500 (jj podobnost ve španělštině). Často taky, kdyţ něco stojí 50 a platíte třeba stovkou, tak vrátí polovinu a čekají, jestli se ozvete. Na toto holt člověk z Chile a Argentiny není zvyklé a často naletí. Holt Chile je uţ vyspělá západní země a tak sme si na to nedávali bacha. Tady sme si uţ ale lekce uvědomili a tak se jen procházíme, kocháme se a necháme amíky, anglány, němce a jiné západní přátele vesele nakupovat předraţené výrobky. Aby bylo čtenáři jasno, samozřejmě sme se snaţili místním zanechat peníze za jejich zboţí a sluţby a ulehčit jim těţké ţivobytí. Ale snaţili sme se být poctivý, jen pokud byli poctiví oni na nás. Přece jen mám zásadu učit lidi rybařit místo toho, abych jim dal rybu. Je to časově náročnější, ale má to z dlouhodobého pohledu o moc větší význam. Za tuto bohorovnou snahu pomoci jen poctivým lidem, sem byl okamţitě po zásluze odměněn dalším střevním útokem… No jo, ale hledejte v horské dělnické osadě v Bolívii s přesně jedenácti domky (přesný počet vím, všechny sem obíhal a hledal úkryt) nějaké veřejné záchodky. V posledním stádiu sem se rozhodl pro únik do pláně, kdyţ sem málem zakopl o kadibudku s babičkou, která ji stráţila. 46 Lófrování po Jižní Americe Nadšeně sem hrábl do kapsy pro pár drobných, ale byl sem zastavený, ţe prý je to málo. Nakonec mně byl vstup povolen za tři bolívary. Záchodky stejně předraţené jako suvenýry… Ale byl sem rád ze dvou důvodů: (1) měl sem útočiště pro svoji potřebu a (2) byla tam maximální tma, díky které sem mohl potřebu udělat uvolněně. Nejsem ţádný cíťa, ale kdyby v té budce bylo světlo, dal bych asi přednost volnému terénu v přírodě a ty tři bolívary babičce klidně nechal. Na focení toho místa sem neměl ani čas, ani náladu, ale pro dokreslení atmosféry přikládám fotku jiné toaletky v Bolívii, která byla prosvětlenější, prostornější a čistší, ve všech třech dimenzích asi o 300%. Jen pro dokreslení atmosféry, za co je člověk ochotný dát v nouzi solidní obnos peněz Konečně doráţíme do Uyuni (kde je mimochodem větší koncentrace záchodů ;)) a ještě navštěvujeme hřbitov vlaků za městem. Pak uţ jen dáváme oběd, chodíme po městě a navštěvujeme internetové kiosky, abychom se online podělili o velmi pestré záţitky z posledních dnů. V Bolívii je poměrně rozšířené jídlo „kuře na spoustu způsobů“, takţe uţ se těšíme zpátky do Chile na lososa, stejk nebo něco bezmasého. I kdyţ mám kuřata rád, tak přece jen dvakrát denně kuře po dobu několika dnů uţ mírně zavání stereotypem. 47 Lófrování po Jižní Americe Neberte ale toto sdělení jako stíţnost, pokora nám zůstává a sme rádi, ţe vůbec máme co jíst, stejně jako místní. Před odjezdem z Uyuni zpět do Chile se opět projevila klasická jihoamerická přesnost a preciznost. Řekli nám, ţe v Uyuni budeme mít 1h a hned valíme. A tady borec v oficíně řekl, ţe za 4 hodiny nejdřív. Ta úvodní hodina nám byla hned nějaká nápadná Takţe víme, ţe v praxi to bude nakonec nějakých 6 hodin. Uţ se těším, jak budu po návratu chodit „na čas“ na šalinu, na meetingy apod. Holt si budou muset blízcí a kolegové zvyknout hlavně workoholik Marty, který na mě prý chystá nějaký pracovní překvápko. Kaţdopádně mně 6 hodin místo jedné přišlo vhod na uklidnění ţaludku a nějaký ten odpočinek před očekávanými 300 km zpět do Chile na jeden zátah. Teplota uţ ustupovala (jen asi 37,5) a dokonce sem i snědl kuře varianta 213 a zapil to kolou, která uklidnila ţaludek. Na odpočinek to ale moc nebylo, jelikoţ byl ten den v Bolívii akorát nějaký svátek, kdy kluci polívali holky vodou, házeli po nich balonky s vodou apod. Toto všechno se odehrávalo v centru Uyuni, dalo by se říct jenom a pouze kolem mé lavičky, na které sem si chtěl trochu zdřímnout. Pár hodin sem ale přece jen odpočal a pak uţ sme se pomalu scházeli před oficínou a chystali se na odjezd, kdyţ v tom to přišlo! Palčivý tlak ve střevech s postupně polevujícím stiskem svěračů. Beze slova sem vystřelil směr „nákupní centrum“ (aby nedošlo k omylu, jednalo se o 300x horší obdobu vietnamské trţnice, ale s příjemnýma lidma). Po chvíli zoufalého hledání jsem oslovil jednu kouzelnou stařenku, která mně ukázala směr k záchodkům. S radostí a štěstím malého dítěte o vánocích sem k nim dobíhal a s hrůzou zjistil, ţe se platí a já uţ nemám bolívary, moje poslední šly za jídlo a toaletku v dělnické osadě. Naštěstí u okýnka nebyla fronta a já měl v kapse i nějaké chilany, tak sem začal dětem ve stráţní budce nabízet chilany. Buď pro ně mají větší cenu, nebo je neznaly a myslely si, ţe jde o tvrdou západní měnu našeho kmene. Kaţdopádně účinek byl správný, mohl sem jít dovnitř za cenu asi 50 korun českých a děti byly šťastné. Tyto záchodky uţ patřily ke kultivovaným, jelikoţ obsahovali sedací záchod(!) a také káď vody s kyblíkem na spláchnutí. Správně tušíte, ţe tato káď a kyblík jsou asi největším zdrojem bakterií v Bolívii. Tímto záţitkem uţ ukončím výřez z putování po bolivijských toaletách. Ve skutečnosti jich jenom tento den bylo asi 6x víc, ale je dobré 48 Lófrování po Jižní Americe budoucím cestovatelům do Bolívie přiblíţit, jaké lapálie se můţou přihodit. Při cestách po Altiplanu sme denně ujeli docela dost kilometrů, kolem 150-200 km v rozhrkaných 25 let starých terénních Toyotách (jj japonská kvalita se pozná i po létech) průměrnou čtyřicítkou. Překvapivě sou všechny zdejší Toyoty benziňáky. Kdyţ sem svou lámavou španělštinou toto téma otevřel s řidičem, tak borec řekl, ţe je to proto, ţe v zimě je zde v noci 40 pod nulou a diesel mu nejede, tak sem pochopil. Příklad bolivijského hostalu, které nazývam kobkou bez hanlivého smyslu, jen čistě pro dokreslení pocitu a představ pro čtenáře Zásadní sdělení a poznání po výletu do Bolívie: Blbnu... Ano chápu, ţe většina si teď pod fouskama řekne, to uţ přece dávno, to není ţádná novinka! Ale pozor přátelé, toto je jiný. Tento výlet do Bolívie je totiţ jeden hrozné Babylon! Sou zde naši uřvaní Brazilci (s háčkem nad r samozřejmě, ne urvaní ze řetězu, i kdyţ v tomto případě platí oboje), kteří uţ zde zůstali a nejedou s nama zpátky!!! Jupííí. Dál sou zde Němci, Francouzi, Švýcaři, my, Holanďani a ještě nevím kdo dál. No a teď si představte oběd nebo večeřu, kdy 49 Lófrování po Jižní Americe zleva slyším a rozumím Němčině, zprava to stejný s Franinou, naproti mně spanělsky mluvící Portugalec a já přemýšlející anglicky. No a nedej boţe, kdyţ do toho všeho promluví Kája česky, to uţ se fakt nechytám. Pro mozek je to mazec a výsledkem je nový Esperanto Ale je zase pravda, ţe poprvé v ţivotě su rád, ţe umím víc jazyků bídně, neţ jeden pořádně. Rozumím hodně, můţu si pomoct jinou řečí a je to příjemný, kdyţ s nima dám aspoň pár frází jejich řečí nebo zmíním nějaké reálie a jejich speciální jazykové formulace jako „mal zeit“, „prost“ apod. Akorát se španělštinou mám furt problémy. Pokud mluvím a nevím nějaký slovíčko, tak se mně tam dere hned francouzská moţnost. Ale neřeším to, většinou to francouzský řeknu se španělskou výslovností a oni nějak rozumí Na Altiplanu nás cestou do Uyuni překvapila písečná bouře, naštěstí sme byli uţ v autě. Bylo to dost dobrý, nebylo nic vidět, auto to překvapivě dalo (no jo no, Toyota), ale venku bych při tom být nechtěl. A kdyţ sem mluvil o těch teplotách pod bodem mrazu, tak musím zmínit, ţe sme s Kájem brali stan, protoţe sme mysleli, ţe budeme na Altiplanu spát venku. Místo toho spíme v malých temných kobkách, kterým říkají hostel a sme za to rádi. Přes noc je venku totiţ kolem -10°C a kdyţ nemusíme spát venku, tak se rádi zahřejeme i v temných kobkách. Tyto hostaly mají kromě nás ubytovaných na jednu noc i dlouhodobé obyvatele. Kaţdý den si lezu do spacáku a na jejich povlečení ani nesahám, jeden večer sem byl ale líné a vlezl do povlečení a ráno sem byl s těma dlouhodobýma seznámené – byl sem totiţ parádně poštípané. S Kájem sme našli na internetu zajímavý článek o plošticích, který pijou lidskou krev a ţijí přesně v takových podmínkách, jako jsou zde a jako byly v Chile, kdyţ sme byli pokousaní prvně. To není nic neobvyklého, takových broučků je všude spousta. Tyto ploštice ale přenáší zajímavou nemoc, které se říká Čagasova a končí jen dvěma moţnými scénáři: smrtí na zánět osrdečníku a smrtí na druhý způsob (ten uţ si nevzpomínám, moţná něco s pamětí). Tak snad nedovezeme vzorek Čagase i do ČR. Nakonec z Uyuni odjíţdíme po sedmi hodinách, v Bolívii standardně v 9 lidech v autě určeném pro 6. Pořád je to ale větší pohodlí, neţ sem si vyzkoušel v Indii. Tam by se nacpalo do stejnýho auta 12 a víc lidí i na delší vzdálenost Po sťastném nalezení záchodku na 50 Lófrování po Jižní Americe trţnici je mně uţ o něco líp aspoň co se střev týče. Teplotu mám pořád a je mně špatně od ţaludku, ale to se dá v autě přespat. Po pár hodinách jízdy najednou Kája z ničeho nic silně gestikuluje a křičí na řidiče, aby zastavil. Jedeme po pláni, kde nic není, na jednu stranu hory asi 15km daleko, na druhou asi 7km daleko, nikde ani strom, nikde ani větší kámen, jen náhorní plošina a poušť s cestou. Nikdo nechápe, co se děje, co zde jako chce Kája vidět. Já ještě rozespalé mţourám očima, ale řidič zastavuje. Kája vyskočí z auta, v podpaţí zbytek našeho toaleťáku a skočí jak divoká šelma doleva a zastaví se. Uvědomuje si, ţe všude je jen holá štěrková pláň, ţádný strom, ţádný kámen, za který by se dalo schovat, nejbliţší kopec asi 5km daleko. Následuje další mohutný tygří skok doprava. Ten stejný myšlenkový pochod se stejným výsledkem: nic, za co by se dalo schovat. Najednou vidím v jeho očích šibalský záblesk a Kája se rozbíhá někam do dálky, kde si ve vzdálenosti asi 800metrů všimnu menší terénní nerovnosti způsobené asi 30 centimetrovým kamenem. Všechno toto se seběhlo během několika málo vteřin, takţe aţ teď celá posádka konečně chápe, o co Kájovi šlo, taky na něj přišel průjem. Takţe si měníme role a mnou zmítá neuvěřitelný záchvat smíchu, protoţe sem si uvědomil, jak se mně Kája škodolibě smál, kdyţ jsem mu líčil svou noční historku, jak sem se málem pos…, protoţe sem v temné kobce nemohl najít čelovku ani toaleťák. Boţí mlýny melou (resp. karma se čistí) někdy aţ překvapivě rychle. Od tohoto momentu se mi udělalo dobře a kromě tělesné slabosti si uţ cestu do San Pedro de Atacama náramně uţívám. 51 Lófrování po Jižní Americe Zkuste se vžít do Kájovi kůže … Pro případného zájemce o cestování do Bolívie zmíníme základní ponaučení: Bolívie je nádherná a plná úţasných lidí, ale samozřejmě i zde najdete chytráky, kteří jsou připraveni na vaše peněţenky. Pořád to má ale daleko do reality i pověsti Peru nebo praţských taxikářů. Na celém Altiplanu je v létě přes den kolem třicítky nad nulou a v noci padají teploty aţ pod bod mrazu, samozřejmě se to liší podle nadmořské výšky. Proto pokud chcete stanovat, počítejte s teplým oblečením, holt sou to hory. Nepít ani si nečistit zuby místní vodou ;) Brát si dostatečný zásoby desinfekce (slivovice, rum). Brát si dostatečný zásoby bílého zlata, tedy toaletního papíru. Na závěr však musím zdůraznit, ţe ani tyto peripetie, které sme si zčásti způsobili sami, ani „připravenost“ některých Bolivijců na zahraniční turisty ba ani kuře na 300 způsobů, nás neodradili a Bolívii sme si ohromně zamilovali nejen díky úţasným lidem a přírodě. Moc rád se sem zase znovu vrátím. 52 Lófrování po Jižní Americe Bílé zlato a ron Sme zpátky z Bolívie v San Pedro de Atacama v Chile a čekáme na cestu zpět do Santiga (opět něco přes 24 hodin v buse). Byli sme chytří a před odjezdem do Bolívie sme si zamluvili na následující dny hostal, který se nám líbil. Bolívie je fakt nádherná a dokonce i naděluje dárečky bez ptaní. Nám bohuţel taky. Jeli sme holt opačným směrem, neţ by bylo vhodné: z Chile do Bolívie. V Chile normálně pijeme vodu, všechno bez rozdílu jíme, no a minimálně voda v Bolívii se musí pro křehkého evropana desinfikovat. Coţ o to, na to sme si dávali bacha, ale jedli sme v pohodě všechno a hlavně si druhý den v místní vodě vyčistili zuby. Celý příběh uţ víte, takţe ho nebudu připomínat. Téma této kapitoly je rum (španělsky ron) a bílé zlato, coţ je jak jistě chápete v našm kontextu toaleťák Náplň našich dnů po zpátečním příjezdu do San Pedra je poměrně jednoduchá. Neděláme nic jinýho, neţ se vyprazdňujeme (hlavně Kája, já uţ jen párkrát denně) a snaţíme se jíst dietně. Naše první cesta po příjezdu vedla do obchodu s alkoholem, který je v San Pedro jediný. Ruka neomylně sáhla po bílem ronu balení 0,7 litru. Hned druhá zastávka se týkala nákupu aspoň trochu evropského jídla a jogurtů na nápravu střevní mikroflóry a několika velebalení bíleho zlata. Po kaţdém jídle teď silně ukrajujeme z flašky rumu, abychom ještě podpořili čištění bakterií a virů v našem těle (tzv. post desinfekce). Dneska sme si uţ troufli i na normálnější oběd: parádní naloţené losos se salátem. Na spravení sme poţádali o malinký panák ronu, a kdyţ nám slečna donesla kaţdýmu decák, tak sme ani moc neprotestovali, hodili ho do sebe a valili na prohlídku muzea. Zdejší muzeum je skrytá moderní budova, která obsahuje moc zajímavou sbírku artefaktů z doby původního překolumbovského osídlení. Kromě tradičních nádob, oblečení a šperků, zde mají taky mnohem míň běţné muzejní exponáty, například původní šňupací náčiní nebo dýmky na koku. Pro původní indiány jsou taky typické zlaté či pozlacené masky a další rituální potřeby, které byly vystaveny v otevřeném a docela betelném trezoru, takţe asi budou pravý. 53 Lófrování po Jižní Americe Abychom předešli dohadům ohledně autorství pojmů, musíme zmínit, ţe pojem bíle zlato nám představili brňáci, který sme potkali dvakrát na jihu Chile a pobyli s nima před odjezdem do Santiago. Komplementární k tomuto pojmu je pojem černé (nebo hnědé) zlato, které však nemá sémanticky nic společného s bílým zlatem a vyprazdňováním ;) jedná se totiţ o úplně jinou doménu. Černé (hnědé) zlato je čokoláda, která je při horských tůrách v Jiţní Americe stejně ceněným artiklem jako bílý zlato neboli toaleťák v Bolívii. Takţe tímto zdravím brňáky a vzdávám hold jejich pojmům, uţ je i pocitově chápeme. Naše plány s výstupem na sopku a taky další výlety v okolí San Pedro vzaly díky průjmům za své, prd platná je nám dneska dobrá aklimatizace z Bolívie. Naše vyprazdňovací pauzy by nás moc zdrţovaly. Vtipně to vystihuje i zkušenost, kterou sme měli v San Pedru během našeho uklidňování útrob a čekání na bus zpátky do Santiaga. Kdyţ jsme šli po místních zajímavostech, jako je kostel nebo muzeum, tak najednou Kája vojenským úskokem zmizel v krčmě vedle nás. Napadlo mě, ţe má asi ţízeň, ale pak hned sem si uvědomil, ţe se Kája nachází právě ve stejné fázi, kdy já se v noci v Bolívii málem pos***. Takţe mně hned došlo, ţe to není ţízeň, co 54 Lófrování po Jižní Americe změnilo jeho momentální úmysly. No a uvaţte sami, v takovém stavu by jakýkoliv výlet delší neţ 300metrů byl takzvaně rizikový. Odjezd už je v dohledu Kája měl včera narozeniny a doslova a do písmene je pros***, ale jelikoţ máme ten rum, tak jsme je aspoň trochu zapili, aby se neřeklo. Naše další cesta teď uţ směřuje do Santiaga a okolí, kde ještě plánujeme navštívit místní vinice, nějaká muzea a snad i tichomořské pláţe. Uţ se nám to krátí a nějak se mi nechce vracet se do práce a do té zaprášené (číst opravdu celé slovo s interpunkcí, bez ní dostane slovo jiný význam) Ostravy. Pravda, zasmogované Santiago a Buenos Aires jsou pro naše plíce výborný trénink na zimní ostravské ovzduší. Kaţdopádně uţ stejně „musíme“ pryč ze San Pedro, jelikoţ je zde strašně moc pěkných holek a vzhledem k tomu, ţe teplota stoupá denně k pětatřiceti stupňům, tak děvčice volí opravdu jen nezbytné kusy látky na zakrytí lákavých tělesných partií. Pro muţe mírně nebezpečné, pro muţe na cestách ještě víc. Máme za sebou cestu do Santiago de Chile a za pár dní uţ jen krátký dvacetihodinový přejezd And busem do Buenos Aires. Tak doufáme, ţe tam uţ budeme mít dobré větry, jak říká jméno tohoto města ;) Víc neţ denní cesty autobusem uţ nám utíkají strašně rychle, mp3ku sem dokonce oposlouchal uţ jen jednou. Cesta do Santiago rozhodně nebyla jednotvárná, jelikoţ na nás myslí naši kamarádi. Kamarádka mně psala sms, ať se neradujem předčasně, kdyţ ještě nejsme v cíli cesty. No a aby to netrvalo dlouho a abychom nebyli zbytečně napjatí, co jako ta sms znamená, tak se nám okamţitě porouchal autobus, tak fakt dík Kačo! Stojíme někde v poušti, nikde ani kapka vody, nejbliţší město 200km, venku jen kamení, hadi a štíři a my čekající chudáci. Ale na jiţní Ameriku překvapivě rychle (doopravdy během asi dvaceti minut) sme dostali nový bus a frčíme zas dál. Takţe děkujeme moc za vaše smsky, ale radši uţ nepište, rádi bysme se dostali domů. Pro případ, ţe někdo moc necestuje, tak s váma musím posdílet, ţe všechny dárky vezu v báglu a ten LETÍ SE MNOU stejným letadlem, pokud je teda chcete někdy vidět, uţ opravdu nepište ;) 55 Lófrování po Jižní Americe V Santiago sme nechtěli moc daleko od nádraţí, tak hledáme hostal v okolí. Některý sou ještě horší neţ v Bolívii, většina bez oken, v pokojích přes třicet stupňů a stojící vzduch, který nepropustí ani hozený bágl, ale nevzdáváme se a nakonec nacházíme parádní místo. Hnedka sme si ho nazvali „Hostal u dvou teplých bratrů“, pánové nám totiţ nabídli překvapivě výbornou cenu, pořád se na nás usmívají, ptají se po nás, zvou nás na společnou večeři… Abychom nic nenechali náhodě, spíme s krumpáčkama po ruce. Kdyby byl náš název pravdivý a v noci nás navštívili, tak se jim lacino nedáme Valpo a jeho barevné domky a slamy rozeseté po okolních kopcích Navštívili sme barevné Valparaíso (Valpo) a výletní letovisko Viňa del Mar u tichého oceánu a aspoň já su trochu v civilizačním šoku. Strašně moc lidí, šrumec, všechno mám ve šmouhách, jak se to děje rychle. Valpo je ale krásný město s barevnýma baráčkama těsně roztroušenýma na několika okolních kopcích. Konečně první město bez pravoúhlých širokých avenýd (ulic), ale těsný klikatý uličky jako u nás, prostě paráda. Město samotný je jedno velký vetešnictví, všichni tam prodávají všechno venku na ulicích. Najdete tam baterky, pouţitý spoďáry (snad přepraný), kníţky, talíře, motory, 56 Lófrování po Jižní Americe prostě všechno. Mně ale město způsobilo jistou komplikaci, díky slamům si můj mozek myslí, ţe sme v Indii a ne a ne přepnout zpátky na Jiţní Ameriku. Změnilo to aţ šílený Viňa del Mar… Čekal sem všechno, ale takový turistický centrum ne. Do moře sme nešli, ne ţe bysme nechtěli, ale nedalo se k vodě přes davy lidí ani dostat. Proto sme se ani nenamočili a Oceano Pacifico sme mohli jen zamávat. Dnes uţ jen procházíme Santiago, který je typický zápaďácký město se vším všudy (nejen obchody, ale i dopravní zácpy a taky to, ţe z metra vystupujeme vţdycky jen na hlavním nádraţí) a chystáme se na zítřejší odjezd. Srajda nás uţ netrápí a tak uţ si zas uţíváme lososa, murénu, biftek, churazco apod. Dokonce sme uţ začali počítat peníze, protoţe nám dochází a nechceme uţ měnit další, tak zkoušíme i přesatlantické kartovní operace a někde se i zadaří. Například v obchoďáku po mně při platbě kartou chtěla naťukat nějaký číslo, tak sem dal PIN a nic, rodný číslo taky nezabralo, nahodné taky ne. Nakonec mě málem obejmula radostí, kdyţ jsem vytáhl pas a napsal tam číslo pasu… no ale stejně nic Nakonec celou transakci stornovala a zadala tam xxxxxx a já mohl v klidu odejít s vínečkem a čokoškama. Při tom nákupu, jak máme omezený efectívo, sme se s Kájem přistihli, ţe se dívíme po cenách. No uţ to není losos a vínečko za 18.000 čilanů, teď uţ je to hovězí bok nebo vegetariánské jídlo za 3.500, churazco za 2.500 apod. Skoro jak na výšce za studií. Přejezd And Vůbec se nám nechce do té uspěchané Evropy, ale cestu mně ještě spestří madridské Prado, které bylo cestou sem zavřený. Teď je to ale hlavně o Andách. Jejich přejezd byl fakt záţitek, při letu do Punta Areny sem měl moţnost je vidět za jasnýho počasí ze vzduchu a teď i ze země. Jedeme přes šest hodin pořád skrz hory, šplháme do sedel vedle sjezdovek, klesáme do různorodých údolí. Šplhali sme do 3180 metrů vysokého sedla po mega cestě trolů. Pokud někdo z vás v Norsku jel, tak přidejte asi 15 zatáček a natáhněte do výšky ještě asi o 400 výškových metrů a máte to. Jelikoţ nejenom cesta, ale i bus je větších rozměrů, tak kaţdý nájezd do zatáčky znamená, ţe 57 Lófrování po Jižní Americe naše sedadlo číslo 3 a 4 se vţdycky ocitne nad srázem, který spevňuje cestu a adrenalin vystřelí pěkně vysoko. Hlavní tah přes Andy vede nedaleko výchozího místa do base campu na Aconcaguu, kterou sme taky zahlídli, ten den se svým typickým větrným prstenem kolem. Projíţděli sme i kolem dalších pěti a šesti tisícovek, kaţdý údolí a horský celek měl něco svýho, ţádná jednotvárnost. No a pak někde v neby v jednom horském sedle hangár jak hrom a jedeme do něj. Těšíme se s Kájem na bezcelní nákupy, ale smůla, je to celnice, uţ sme zase v Argentině! Kdyţ tak pozorujeme tu obrovskou zastřešenou plochu s šílenými ocelovými konstrukčními prvky a její tvar, tak vyvozujeme, ţe je zde v zimě asi docela dost sněhu. Po prohlídce bagáţe přichází očekávaná bitva o prázdné stránky v pasu. Zkušená lady s razítkem předstírá, ţe je dá k jiţ existujícím, takţe moje pozornost ochabuje. Toho ona vyuţije, okamţitě otáčí na prázdnou stránku a zasahuje hned dvakrát. Co uţ, jednalo se stejně uţ o poslední razítko v této části světa do dosluhujícího pasu. Výsek mega Andské cesty trolů 58 Lófrování po Jižní Americe Na tuto zpáteční cestu sme s Kájem objevili (bohuţel aţ teď) Pullman busy, který měly skvělý komfort a výbornýho borca co obsluhoval. Připomínal nám šošůvskýho hospodskýho, jen byl o moc víc příjemné a usměvavé, neţ originál. Coţ mě teď připomnělo, ţe cestou do Santiga nás obsluhoval Nick Cage, asi uţ ho přestaly bavit filmy a odjel do Chile ;) Vraťmě se ale k Pullmanům. Po čtyřech hodinách jízdy nám zastavili na večeři v příjemné haciendě, kde sme dostali (v ceně jízdenky) stejka jako cyp a ještě k tomu nás po cestě pořád krmili a nalívali různýma nápojama. Prostě cestování jak má být! Takţe zas pořád chodíme na onu místnost, ale uţ ne skrz srajdu, ale díky těm objemům jídla. Sníme snad 3 kila masa denně, ale museli sme se přece po Bolívii trošku spravit, aby nás doma rodiče a babičky poznali ;) V BAiresu zůstáváme v hostalu nedaleko centra, který uţ Kája zná a je to zaručená kvalita s příjemnou obsluhou, ostatně jako zde všude. Dneska je zde pré docela zima, jen 25 stupňů, tak snad taková kosa vydrţí, zima jak má být! Je třeba ji vyuţít, tak vyráţím na nákupy a prohlídku města. Argentinský parlament a hlavní dvanáctiproudá (!) avenýda v BAires 59 Lófrování po Jižní Americe Poslední den v Jiţní Americe… uţ jen cesta na letiště a hurá domů. Na letišti ještě potkáváme Jardu Pavlíčka, který právě dorazil z Čech a plánuje s kamarádem přeplutí plachetnicí na Antarktidu, kde má uţ několik let výzkumnou stanici. Právě odtam se vrátil Kája, kdyţ sme se potkali v lednu v Punta Areneas. Oficiálně je první českou vědeckou stanicí na Antarktidě aţ nově postavená stanice brněnské Masarykovy univerzity, jelikoţ jediná a nejlepší věda na světě se jejich slovy dělá přece v Brně. Takţe léta výzkumů Jardy se nepočítají, není totiţ z Brna . Nechme ale tyto půtky stranou. S Jardou sem si hned domluvil absolvování jeho skvělého kurzu přeţití, abych mohl taky strávit jeden turnus na Antarktidě. Čas se nachýlil, Jardovi sme popřáli hodně štěstí a uţ jen valíme na checkin a modlit se, aby batoh dorazil a dobře zabalená vína všechny lety aţ do Ostravy přeţila, čeká nás uţ jen pár desítek hodin na cestě, u mně BAires-Madrid-Praha-Ostrava, u Káje přes Londýn a jen do Prahy. Šok zvaný Evropa 13 hodin letu uběhlo strašně rychle, ani sem se nestihl pořádně uvelebit, vyspat a najíst a uţ najednou přistání a výstup z letadla… Strašný fofr. No asi za to můţou ty dvaceti a víc hodinový přesuny busem Po výstupu z letadla sem zaţil obrovský šok a moje pusa Jiţní Amerikou rozesmátá dokořán (coţ je ale vlastně můj běţný stav) ztuhla. Všude sem viděl jen zamračený obličeje, bordel a neochotu. No jo, Evropa, první otázka v hlavách kaţdého člověka byla: „No a co z toho budu mít, když ti jako pomůžu?“. Španěly sou v podstatě nedisciplinovaní Chilani, no upřímně, sou oproti Chilanům větší bordeláři a asi 100 let pozadu. Letiště Barajas je organizačně ještě horší, neţ Charles de Gaulle v Paříţi, nečekal sem, ţe to někdy řeknu, ale je to tady Kaţdý terminál je v podstatě jiný letiště, spojený sou busem, který ráno jezdí jen jednou za 40 minut a k terminálům jede asi 30 minut. Takţe na pohodový přestup je tam třeba stejně jako v Paříţi asi 6 hodin. Potom check-in v prvním patře, security ve třetím, pak zas do druhého, kde sou gates. Navíc všechno musí člověk intuitivně najít, protoţe nic není značený. Srovnejte jejich ergonomii s produkty Apple No říkám, horší jako CDG v Paříţi ale mám naštěstí celý den, tak je to v pohodě. Chci ještě do centra navštívit královský palác a hlavně Prado, sice to není 60 Lófrování po Jižní Americe londýnská National Gallery nebo paříţský Louvre, ale mají tam nějakého Goyu, Tiziana a další mnou tak oblíbený impresionisty. Prohlídka byla úspěšná a krásná, počasí příjemný a slunečný, i kdyţ oproti třiceti stupňům v BAires je těch 13 stupňů zde pocitově trochu rozdíl. Cestou do Prahy sem vedle Prada dostal ještě jednu odměnu, letěli sme přes zasněţený Pyreneje a podél celého západního pásu Alp. Nebe bez mráčku, tak sem mohl ověřit své znalosti Alpských velikánů. Byla to ale podívaná. Všemu vévodil Matterhorn, kousek vedle něj se vyjímal Munch, Jungfrau a Eiger, poznal sem ještě Breithorn a Mont Blanc a potom ještě v dálce nepřehlédnutelný Grossglockner, který sem měl tu čest vidět uţ i z jeho vršku. Díky kopcům sem poznal i Aletscherský ledovec, který byl neuvěřitelně dlouhý, i kdyţ po té Patagonii bych ho ohodnotil asi slovy Homera Simpsona: nuuuuudaaaaaa Dom se vracím s rozpaky. Těším se na všechny blízké a kamarády, ale vůbec se mně nechce být v Evropě a uţ vůbec se mi nechce do práce, i kdyţ mě baví a mám ji rád. Jen bych cestoval a poznával různé kraje. V buse do BAires sem dokonce spočítal, ţe kdyţ prodám byt (stejně tam pořád nésu), tak mám peníze na 28 měsíců cestování! Proč bych vůbec chtěl ještě víc cestovat? Protoţe sem dosud díky cestování o dost víc poznal sebe, přestal hodnotit druhé lidi kolem sebe a víc respektuju odlišnosti. Myslím si, ţe takový chování není k zahození. Navíc je zajímavý, ţít se sebou několik desítek let, poznávat svět a sebe (toho, kdo cestuje) poznat pořádně aţ kolem třicítky: co vlastně umím, kdo su, co chci, jaká přibliţně je moje ţivotní cesta. Na závěr Co říct závěrem? Snad jen to, ţe šok z čechů po příjezdu byl fakt velký. Všichni uzavření, nikdo cizí na ulici se se mnou nechtěl jen tak bavit, nikdo se moc neusmíval, prostě mně chybí usměvaví jihoameričani. Ale ani to mně nemůţe odradit od toho, abych se cestou šalinou ráno do práce usmíval. 61 Lófrování po Jižní Americe Po návratu taky zaţívám různý problémy se zaţíváním a zajímavé stavy, takţe sem byl donucen navštívit centrum cestovní medicíny v Ostravě, kde sem prošel spoustou testů s velmi zajímavým výsledkem: krom náběhu na astma mám podezření na Čagase. Pozorný čtenář si jistě vzpomene, ţe se jedná o onu nemoc, kterou přenáší jihoamerické ploštice a můţe končit dvěma stavy: smrtí a smrtí (na různé způsoby). Opravdu krásné tři týdny ţivota v očekávání, který sem si snaţil maximálně uţít. Následný vyšetření nemoc naštěstí nakonec vyloučili a nepříjemné stavy za pár týdnů zmizely. Z celé cesty ale plynou následný ponaučení: ţivot je třeba si uţívat a dělat to, co nás baví a v čem sme dobří (ano, hlavně v práci, nejen v našem volném čase), k doktorům lepší nechodit, brát na cesty víc slivovice Takţe zase přístě na dalších cestách, ať uţ po světě nebo do hlubin naší duše! ;) 62 Lófrování po Jižní Americe 63
Podobné dokumenty
RAC - RAČ
Pyrenejím velehorský charakter, nejvyšší hora Pyrenejí vysoká 3408 se nachází na
území Španělska v masivu Maladeta, tak trochu stranou od hlavních velehorských
atrakcí.
Pro nás to ale atrakce byla ...
Červenec 2015 - Římskokatolická farnost Olešnice na Moravě
Znělo to jako pod Babylonskou věží. Z každé strany bylo slyšet jiný jazyk, jiný
přízvuk, jiná citoslovce a jiné pozdravy… Ve srovnání se starozákonním
zmatením jazyků v Babylonu byla ale v Praze na...
duben 2009 - Čechoaustralan
literatuře, jsou již tak zapomenuti, že dnešní mládež nezná
ani jejich jmen. Co zbylo z francouzské literatury druhé
poloviny minulého století? Je to skoro jen Balzac a Zola.
Proč zrovna ti dva? Je...
Zpovzdálí se na sebe dívám
mám dnes? Mám rád věci živé, garantované a organicky rostlé. Preferuju živou účast
při čemkoli. Při hudbě, poezii, obrazech,
při pivních stolech. Živé pohledy do očí,
živé slovo, nijak nefixované ne...
