příběhy, které varují… - Základní Škola Nová Bystřice

Transkript

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice
Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice
Absolventská práce
PŘÍBĚHY, KTERÉ VARUJÍ…
Slabá Andrea
9. B
Vedoucí práce: Mgr. Rykrová Josefa
Školní rok: 2013/2014
Příběhy, které varují…
Prohlášení
Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským dílem,
které jsem vypracovala samostatně. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem čerpala,
jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Nové Bystřici dne 5. 1. 2014.
Jméno autorky: Slabá Andrea
Poděkování
Chtěla bych poděkovat Mgr. Rykrové Josefě za odborné vedení, za pomoc a rady
při zpracování této práce.
Anotace
Tuto práci s názvem Příběhy, které varují…jsem zpracovala jako absolventskou
práci při ukončení základního vzdělání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice.
Práci jsem zaměřila na četbu knih s problematikou rizikového chování
s porozuměním, vytvoření referátu, posouzení jednotlivých děl a jevů v nich obsažených.
Dále jsem provedla rozhovor s Mgr. Boženou Havlovou, zadala dotazníky žákům
vybraných tříd 2. stupně ZŠ a vyhodnotila je. Poté jsem přečtená díla porovnala a nakonec
sepsala svůj vlastní životní příběh.
Obsah
Úvod ................................................................................................................................. 5
1. Seznámení s důležitou problematikou ...................................................................... 7
2. Velké holky napláčou ................................................................................................. 11
2.1. Ivana Ivančáková .................................................................................................... 11
2.2. O knize .................................................................................................................... 14
3. Karla v pasti .............................................................................................................. 15
3.1 Beáta Matyášová....................................................................................................... 15
3.2 O knize...................................................................................................................... 15
4. Zpověď modelky ....................................................................................................... 19
4. 1. Martina Kopřivová ................................................................................................. 19
4. 2. O knize.................................................................................................................... 20
5. Dítě zvané ,,To" ........................................................................................................ 24
5. 1. Dave Pelzer ............................................................................................................. 24
5. 2 O knize..................................................................................................................... 25
5. 3 Ztracený chlapec ...................................................................................................... 28
6. Odsouzený ................................................................................................................. 31
6. 1 Vladislava Hoffmanová, Bára Bacigalová .............................................................. 32
6. 2 O knize..................................................................................................................... 32
7. My děti ze stanice Zoo .............................................................................................. 37
7. 1 Kai Hermann, Horst Rieck ...................................................................................... 37
7. 2. O knize.................................................................................................................... 38
7. 3. Christiana F. po dvaceti letech ............................................................................... 45
8. Memento .................................................................................................................... 47
8. 1. Radek John ............................................................................................................. 47
8. 2 O knize..................................................................................................................... 48
9. Porovnání knih.......................................................................................................... 56
10. Můj příběh aneb Tam a pak už jinak ................................................................... 59
Závěr .............................................................................................................................. 68
Seznam použité literatury a zdrojů informací
Knihy a publikace
Elektronické zdroje
Seznam příloh
Úvod
Téma rizikového chování či sociálně nežádoucích jevů jsem si vybrala, poněvadž
si myslím, že s podobnými příběhy se jistě za život setkáme. Stává se totiž téměř
pravidelně, že lidé sklouzávají na dno. Pak jde o to, zda jsou silní a z propasti se uniknou.
Krušné životní příběhy zapadají do klasických situací životů spousty z nás. I v mé
rodině se odehrály podobné situace. Jako malé dítě jsem nejednou hleděla na boje
s drogovými závislostmi mých nejbližších. Pozorovala jsem obrovské snahy a soupeření se
sebou samým. Vnitřní pře se týkaly především mých sourozenců, ale ani já jsem se jim
nevyhnula. Tyto souboje se nakonec dočkaly šťastného konce.
S problematickým chováním se potkává především dospívající mládež. Jejich činy
v mladém věku často zanechávají následky. Mezi tyto skutky se řadí například již známé
kouření. Bohužel se v posledních letech z kouření tabákových cigaret přechází na
marihuanu, jež přináší navíc stavy doprovázené halucinacemi. Na listině škodlivostí si
ještě zabírá místo pití alkoholu, snad největší problém nynější doby.
Dalším velkým celosvětovým problémem je kyberšikana a šikana. Takové
ponižování zanechává na nebohých obětech opravdu šrámy na duši. Těmto ztrapňováním
se podobá i rasismus, xenofobie a další podobné jevy. Možná se tvrdí, že dnes se koná
velká osvěta, ale nikdy se z našich srdcí nevymaže nenávist a odsuzování jiných lidí.
Stále častěji se vyskytují problémy s příjmem potravy, kterými obvykle trpí dívky
mezi 12. až 18. rokem života. Lidé na ně hledí jako na hloupé naivky, ale na vzniku těchto
nemocí se často podílejí i rodinné problémy či touha po dokonalosti. Během své práce
jsem zjistila, že do této skupiny patří nejen anorexie a bulimie, ale také orthorexie
(přepočítávání kalorií).
Mezi rizikové chování se řadí velké množství věcí. Zmínila bych se již jen
o gamblerství, záškoláctví a o asexuálním chování. Hraní na automatech úzce souvisí
s alkoholismem. Když si nějaký pijan přispěchá do baru, povětšinou usedne i k hernímu
automatu. Další dvě problematiky, dle mého mínění, provádějí především děti zkažené
dnešním světem. Touží dospět, ale v jejich zkaženosti a prostosti se o to snaží špatným
způsobem.
Každému nebezpečnému rozhodnutí se dá vyhnout. Ovšem ne každý si hned
uvědomí, do čeho padá. Okamžik uvědomění patří mezi nejsložitější a nejhorší vůbec.
Málokdo si připustí svůj problém. Po této fázi by měla přijít odvaha a osvobození,
vyšplhání z oné pomyslné propasti a začlenění do normálního života. Někdo to zvládne
5
sám, někdo potřebuje pomoc, někdo zavrhne svůj život, protože si to nepřipustí. Ať je naše
rozhodnutí jakékoliv, vždy musí vyjít z nás a z našeho srdce. Když si alkoholik nepřipustí,
že stojí před velkým problémem, zůstane alkoholikem. Když si anorektička neuvědomí,
čeho se vlastně děsí, nikdy nebude moct normálně žít. To, co jsem se snažila říci
v posledním odstavci, lze vyjádřit jen několika následujícími slovy.
„Není hanba upadnout, ale zůstat ležet…“
6
1. Seznámení s důležitou problematikou
V této části práce se dozvíte, kterých témat se především týká. Zaměřila jsem se
hlavně na ty, jež se v současnosti hodně diskutují.
Kouření zapadá mezi nejzávažnější celosvětové problémy. Jeho škodlivost pro
lidské zdraví je dnes bezpečně prokázána. Kouření je příčinou zvýšené úmrtnosti.
30 % všech úmrtí nastává v důsledku kouření. S kouřením souvisí závažné choroby
dýchacího ústrojí (rakovina plic a hrtanu, chronický zánět průdušek...) dále nemoci srdce,
cév, ale i rakovina rtu, dutiny ústní, jícnu a slinivky břišní, vředová choroba žaludku
a dvanáctníku.
Nejen aktivní, ale i pasivní kouření prokazatelně škodí zdraví. I pobyt
v zakouřeném prostředí může vyvolat projevy alergie, a to nejen tabákové. Bylo také
zjištěno, že nekuřačky, manželky kuřáků, mají 2,2 x vyšší výskyt rakoviny plic než
nekuřačky, manželky nekuřáků.
Tím je kouření jako kauzální faktor na prvním místě ze všech příčin nemocí
a úmrtí. Následky kouření jsou nenápadné a strašlivé zároveň. Jejich léčení často obtížné
a náročné. Musíme si proto klást otázku, co vede člověka k takto nebezpečnému zvyku. Na
otázku, proč lidé kouří tabák, neexistuje dosud uspokojivá odpověď. Důvod je ten, že
teorie se soustřeďují na jeden nebo několik málo faktorů.
Asi nejdůležitější složkou kouře je dehet. Tato rakovinotvorná látka je nositelkou
chuti a vůně. V tabáku je pouze jedna obecně rozpoznaná droga: nikotin. Vzhledem
k tomu, že je mírný stimulant, je možné si na jeho stimulující účinky vypěstovat toleranci,
což by si nutně vynucovalo stále vyšší a vyšší dávky, v konečném stádiu vedoucí k fyzické
závislosti.
Alkohol se ve formě nápojů vyráběl už od nepaměti. Stejně dlouhou dobu však
lidstvo trpí negativními důsledky užívání, a to jak tělesnými, tak duševními. První
protialkoholní zákon byl u nás už v roce 1039, kdy jej zavedl král Břetislav I.
Pro nadměrnou konzumaci alkoholu je typické, že může dojít k poškození všech
tělesných systémů. Psychické dopady existují dvojí: první ukazuje účinky na nervovém
systému. Do druhé skupiny dopadů alkoholu na psychiku člověka patří návykové chování,
změna osobnosti apod.
7
Duševní poruchy a poruchy chování, vyvolané užíváním alkoholu jsou
klasifikovány podle MKN-10 (desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí). Velmi často
se však také používá Jellinkova typologie, která rozlišuje pět typů závislosti na alkoholu.
Patologická intoxikace je forma intoxikace alkoholem, u které při relativně malém
množství požitého alkoholu dochází ke stavu se změněným vědomím, nepochopitelným
jednáním, a často těžkou agresivitou vůči okolí. Porucha trvá několik minut až hodin,
končí spánkem. Po probuzení si pacient většinou nic nepamatuje – trpí amnézií.
Alkohol může poškodit endokrinní systém (žlázy s vnitřní sekrecí), především
slinivku břišní ( pankreas), ve které dochází k produkci inzulinu a jiných hormonů.(Inzulin
je tvořen B-buňkami Langerhansových ostrůvků, které jsou rozptýleny ve slinivce břišní).
Výsledek je ten, že se alkohol může podílet na vzniku cukrovky.
Muži jsou navíc postiženi nedostatečnou tvorbou mužského pohlavního hormonu
testosteronu, což má za následek poruchy sexuálních funkcí a impotenci.
Současně dochází ke změnám v myšlení a chování, které jsou zpočátku velmi
nenápadné, avšak brzy dochází k jejich fixaci, a tak přicházejí trvalé osobnostní změny.
Tyto změny nejsou ničím jiným než adaptačním mechanismem, kterým alkoholik reaguje
na konflikty, vznikající při konfrontaci s realitou stále častějších a výraznějších problémů,
vyvolaných jeho pitím. Změny myšlení se pak nazývají alkoholové obrany. Alkoholici
používají alkoholové obrany k tomu, aby nejprve zakryli pití, posléze však, aby ho
vysvětlili a obhájili.
Alkoholici si tak racionalizují pití. Příznakem už pokročilé závislosti je výrazná
změna tolerance, která je následována výskytem odvykacích příznaků. Jako příklad může
sloužit tzv. ranní doušek, to je potřeba alkoholika doplnit alkohol ihned po probuzení.
U závislého člověka pozorujeme rapidní vzestup tolerance k alkoholu, kdy člověk
může vypít velké množství alkoholu, aniž by působil dojmem opilého člověka. Postupně se
však tato tolerance snižuje, což se projeví tak, že člověk je i po malé dávce alkoholu rychle
a silně opilý.
Týrání dětí je též definováno jako syndrom CAN. Vzniká převážně úmyslným
ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně
8
rodiči. Jedná se o trestný čin. V trestním zákoně je ustanoven jako „Týrání svěřené osoby“
nebo „Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“. Neoznámení nebo
nezabránění trestnému činu týrání svěřené osoby je trestným činem. Oznámení o podezření
na týrání svěřené osoby je nutné podat policii ČR nebo příslušnému státnímu zástupci.
Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí.
V naprosté většině případů však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle
není schopno samo se dovolat pomoci. Kolem padesáti dětí ročně u nás na následky týrání
a špatného zacházení umírá. Smrtelnými následky jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého
a batolecího věku, a to vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti a naprosté bezbrannosti.
Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou
unikají i lékařskému dohledu.
Mentální anorexie je poměrně časté psychiatrické onemocnění týkající se
zejména dospívajících dívek, vyskytnout se nicméně může i u chlapců. Mentální anorexie
má na dospívající organismus devastující účinky a může vést k závažnému narušení
tělesného i psychického vývoje. Ve svém důsledku může extrémní vyhladovění vést až
k smrti postižené a smrt jako důsledek anorexie není nijak výjimečná.
Zpravidla mladá dívka získá chorobný (a velmi často zcela nesprávný) pocit
tloušťky, které se chce za každou cenu zbavit, zkreslenou představu o vlastním těle, dále
pak vtíravé, nutkavé myšlenky na udržení nízké hmotnosti. Příčinou vzestupu onemocnění
v poslední době je trend štíhlosti jako známky krásy. Podobný efekt může mít i jakákoliv
negativní poznámka o dívčině postavě pronesená někým z kolektivu. Postižená začne
hubnout drastickým omezením přijímané potravy a usilovným cvičením. Projevy mentální
anorexie jsou ohroženy spíše inteligentní dívky se sklony k pečlivosti, které mívají dobré
výsledky ve škole. Manifestuje-li se onemocnění před pubertou, puberta je opožděna či
nezačne (vývoj prsů, primární amenorea, dětské genitály chlapců), po uzdravení dojde
k pubertě.
Opiáty jsou látky, které mají chemickou strukturu podobnou morfinu, což je také
účinná látka většiny opiátů. Pro svoje účinky používány také v lékařství (narkotika). Spolu
s těkavými látkami jsou opiáty považovány za nejnebezpečnější psychotropní látky, neboť
jejich závislostní potenciál patří mezi opravdu velice vysoký. Mezi hlavní opiáty řadíme
opium, heroin, morfium, oxikodon a subutex.
Heroin se na trhu objevuje ve formě hnědého nebo bílého prášku. Nejčastěji se vstřikuje
9
přímo do žil, někdy se i kouří. Jeho škodlivost je přibližně dvanáctkrát vyšší než u opia.
Účinky jsou podobné jakou u opia, ale mnohem silnější. Nejčastější příznaky - tlumení
mozkové činnosti, tlumení bolesti, navozování pocitu euforie a klidu. Mezi nebezpečné
účinky patři neschopnost soustředění, nezájem o okolí, snížení ostrosti vidění, nevolnosti
a zvracení, sucho v ústech, očích a nose, zácpa. Někdy se mohou objevit i křeče,
halucinace a pocity úzkosti. Vysoké riziko heroinu je v tom, že není nikdy jasné, kolik
heroinu je ve skutečnosti obsaženo v jedné dávce, může to být například jen 5%, ale také
až 90 nebo 100%, což je smrtelná dávka.
10
2. Velké holky nepláčou
2. 1. Ivana Ivančáková
Pochází z malé vesničky Vyšný Žipov na východním Slovensku. Po maturitě na
střední škole odešla do Londýna, kde se zpočátku starala o děti a pracovala v restauraci.
Později vystudovala Peter Symonds Winchester College, obor Fashion and Photographic
Makeup Artist. Jako vizážistka nebo modelka se podílela na mnoha londýnských módních
přehlídkách. V současné době žije s přítelem Johnem v Londýně.
2. 2. O knize
Hlavní postavy
Ivana – mladá, cílevědomá, trpělivá, přátelská, odvážná, důvěřivá žena s pevnou
vůlí.
John – milý černoch, přátelský, usměvavý, tajemný, Ivanin přítel.
Děj
Ivana se toužila již odmalička stát modelkou. Když vyrostla, přestěhovala se do
Londýna, do středu módního dění. Vystudovala školu zaměřenou na vizážistiku. Nejprve se
starala o děti v rodině. Jakmile se trochu rozkoukala, sehnala si práci v baru, mezi
dospělými a s větším platem. Poté odešla i z tohoto místa a začala si vydělávat jako
vizážistka v menších firmách.
Její kamarád Richard, s kterým se seznámila v baru, v němž pracovala, ji pozval
na londýnskou Fashion week. Na této akci jí nabídl, že zasponzoruje novou kolekci značky
11
CORE a Ivana se měla stát jejich tváří. Konečně se jí plnil sen. Za pár dní se jí ozval
Richardův společník a tvrdil, že jde o pouhou lež, že Richard žádné peníze nevlastní. Ivana
tomu nemohla uvěřit.
Pokračovala dál ve své roli vizážistky. Její francouzský přítel neustále cestoval
a ona zůstávala doma sama. V restauraci se spřátelila s černochem. Jmenoval se John.
Strávila s ním zábavné odpoledne, poté ji doprovodil až k domu. Na víkend odjela za
přítelem do Lucemburska. Spatřili se po dlouhé době. Užívali si, že spolu mohou trávit čas.
Zanedlouho Ivana oslavila své narozeniny. Nepatřily mezi ty nejšťastnější. Přítel
napsal, že nedorazí, a ona se utápěla v slzách a alkoholu. Nakonec jí přišel e-mail, že se
s ní rozchází a přidal k tomu pořádný výčet jejích chyb.
Ráno jí u dveří zaklepal John. Opět spolu strávili den. Pak i několik málo hodin
z těch následujících. Jejich vztah začal nabírat na obrátkách a oni se seznámili důvěrněji.
Když se jako obvykle procházeli po ulici a udržovali vtipnou konverzaci, potkali
Johnova kamaráda. Frank působil ušlápnutě a přátelsky. Ivana zjistila, že vlastní její
oblíbený obchod s oblečením. Po chvíli rozmlouvání a klábosení o novinkách ve světě
módy jí nabídl focení v Argentině pro jeho obchod. Johnovi se to příliš nezamlouvalo, ale
Ivana přesto chtěla jet. Taková příležitost se nenaskýtá každý den.
Týden utekl rychle. Focení nepatřilo mezi náročné. Každý den se procházela
a poznávala krásy Buenos Aires. V parku se jí stala nemilá příhoda. Seděla na lavičce.
Přisedl si k ní muž, přitiskl jí nůž k tělu tak, aby to nikdo neviděl. Zachránila ji parta kluků
z vedlejší lavičky, kterým naznačila, že potřebuje pomoc. Policie jí poradila, ať se netoulá
sama. Před odjezdem jí jeden z fotografových asistentů požádal, zda by nepředala Frankovi
balíček, dárek k Vánocům.
Návrat domů se zdál nekonečný. Tolik se těšila, že každá minuta jí připadala jako
hodina. Ve Francii si odskočila na toaletu. Její kufr zůstal na pásu jako poslední. Celníci jí
zavazadlo zkontrolovali. Vyštrachali prapodivný balíček a odešli s ním společně do jiné
místnosti. Když nahlédli dovnitř, zjistili, že obsahoval tři kilogramy kokainu. Ivaně sebrali
všechny doklady, mobil a kufr. Ještě chvíli s nimi zůstala na letišti a poté ji odvezli do
vězení. Slečna pláče, neví, jak se to mohlo stát.
Ivana strávila noc v děsivé cele plné narkomanů a prostitutek. Nemohla spát,
nedalo se, řev, ostrá slova a hrozby se ozývaly ze všech stran.
Ráno pro ni přišel přátelský policista. Dovedl ji do umývárny a dovolil jí vzít si
čisté oblečení ze zavazadla. Pak ji odvedl na výslech. Policie jí nevěřila. Pracovala
v modelingu a už to mohlo patřit mezi důvody, proč by lhala. Dále žila s černým přítelem
12
a nezkontrovala si obsah balíčku, jenž mu vezla. To Francouzům ukazovalo na jejich verzi.
Následující tři dny probíhaly stejně. Cela, sprcha, výslech. V sobotu ji očekával soud.
Ortel soudu ji zrovna nepotěšil. Dostala dvacet měsíců ve francouzském ženském
vězení, na pět let zákaz vstupu do Francie a mimo to musela uhradit cenu pašované látky,
což činilo dvě stě tisíc eur.
V base to probíhalo jako v noční můře. Nikdo se o ni nezajímal. Ani slovenská
ambasáda. Jednou přišla pouze úřednice, aby vyplnila nějaké dokumenty. Mohla si dovolit
pouze jeden hovor měsíčně, ale bez svého diáře, kam si zapisovala všechna čísla, si
nevěděla rady. Po nějaké době se začali ozývat ti nejbližší. Nějakým způsobem se
dozvěděli, co se přihodilo. Všichni jí psali, až na Johna.
Také zde docházela do práce. Mohla si aspoň trochu přivydělat. O platu by se ani
nedalo mluvit, byl naprosto podprůměrný. Ovšem lepší pracovat, než celý den sedět
v cele. Spřátelila se se třemi ženami. Jedné z nich se kůže zbarvovala do černa. Seděla také
za pašování drog. Chytli ji se šestnácti kilogramy kokainu. Druhá přítelkyně patřila mezi
dobrodruhy. Milovala cestování, poznávání cizích krajin, ale také divoké večírky a párty až
do noci. Omylem si nechala zbytek kokainu v kapse. Ta třetí otrávila své dvě děti i sebe. Jí
však zachránili život v nemocnici. Nikdo se jí neotázal, proč to udělala. Každý si ji
pamatoval jako vraha svých dětí. Její manžel věznil ji i své ratolesti. Nežili, jen přežívali,
proto ten zoufalý čin.
Ivana skoro jako jediná docházela do knihovny, aby si vypůjčovala a četla knihy.
Učila se, jak to ve věznici chodí. S ostatními si vyměňovala věci za ty, co zrovna
potřebovala. Uvědomovala si, že ji John nejspíš pustil k vodě. Na každého tam venku něco
čekalo. Rodina, přítel, práce, jen na ni ne.
Moc nejedla, okolí se začínalo obávat, že trpí anorexií. Její psycholog jí to
opakoval neustále. Mezi největší pasti a strasti vězení patřila samota a nuda. Nic nemohla,
nic jí nedovolili. Ve dne pracovala, v noci cvičila. V cele také měla k dispozici televizi, ale
většinou vysílali jen francouzské programy.
Uprostřed toho všeho zoufalství, strachu a nudy Ivaně přicházely dopisy od
neznámého. Jejich obsah by se dal považovat za romantický a intimní. Žena si myslela, že
jí je posílal policista, jenž na ni při zatýkání působil mile.
Po dlouhé době mohla někomu konečně zavolat. Vybrala si svou maminku. Bavily
se jen chvíli, pak hovor přerušili. John se jí stále neozval a ji zachvátila lítost.
Poté přišlo léto. Ona i její přítelkyně prožívaly hlubokou depresi. Všechno jí
připomínalo domov a Johna. Prožívaný stereotyp jí ke zlepšení nálady také příliš
13
nepomáhal. Léto vystřídal podzim a Iva chátrala jako nová, ale dlouho neopečovávaná
stodola. Onemocněla, dokonce ani nemohla pracovat. Celé dny ležela v cele a trávila je
civěním do zdi. Hrála hru, kdo dřív uhne pohledem, a bohužel prohrávala.
Ve věznici plánovali malé oživení - módní přehlídku. Všechny spoluvězenkyně
projevovaly nadšení, jen Ivana ne. Nemoc a moc stráveného času v jejím novém domově jí
neprospělo. Až po promluvě s bachařkou se jí navrátila vitalita a také se podílela na
přehlídce. Dokonce se objevila i na mole.
Po pár dnech si ji zavolal ředitel. 19. 11. by měl proběhnout soud o propuštění, jen
musí potvrdit, že kokain pašovala a do té doby se chovat vzorně. U soudu rozhodli, že 22.
12. může odejít, jestliže zaplatí plnou kauci.
Se svým problémem se svěřila psychologovi, jenž jí nakonec pomohl. Přesvědčil
soud, aby neplatila tak ohromnou kauci. Ivanu navštívil policista a oznámil jí, že může
odejít již 14. 12. a odcestovat za rodiči. Ivana se usmívala a nadšení na ní bylo znát.
Rozloučila se s přítelkyněmi. Policie ji dovezla až domů k její rodině. Po nějaké době se
ozval i John, plakal, omlouval se.
Nyní bydlí spolu. Už nechce vystupovat jako velká modelka, touží žít klidný život.
Založit si rodinu a pracovat jako vizážistka, protože to ji baví.
Hlavní myšlenka
Nikomu nesmíme důvěřovat, pokud ho dobře neznáme. Ne všichni lidé jsou ohleduplní.
Prostě vám podrazí nohy a na vašem osudu jim nezáleží.
Hodnocení
Kniha mě překvapila popisem toho, jak probíhá život ve vězení. Netušila jsem, až kam
jsou policisté schopni zajít a jak dokáží zacházet s člověkem. Pro některé byla Ivana jen
trestanec s číslem, pro jiné bytost se svými potřebami. Příběh mě doslova připoutal.
S knihou s podobným příběhem jsem se nesetkala, proto mě její děj nejspíš tak překvapil.
K její četbě bych se vrátila znovu.
Citace
„Chci žít tak, abych už nikdy nemusela plakat. Protože velké, vyrovnané a šťastné holky
nepláčou.“ strana 182
14
3. Karla v pasti
3. 1. Beáta Matyášová
Pochází z Děčína. Vystudovala ekonomii na ČZU v Praze, ale své profesi se nikdy
zcela nevěnovala. Od dětství tíhla ke knihám. Po škole zůstala v hlavním městě a pracovala
jako redaktorka. V současné době je na rodičovské dovolené a věnuje se tomu, co ji baví:
dětem, vaření, pečení a psaní. Klára nad propastí je její prvotinou a Karla v pasti druhou
knihou.
3. 2. O knize
Hlavní postavy
Karla – slušná, rozumná, chytrá, milá, usměvavá, když vyrostla, nelákaly ji
hospody a kluby a raději si četla a trávila čas doma.
Eduard – necitlivý, zahleděný do sebe, neohleduplný, povrchní, jedna z příčin
Karliných problémů.
Děj
Karla vyrůstala ve slušné rodině. Vždy působila mile a inteligentně. Ve škole
vynikala nad ostatní. O pokojíček se dělila s mladší sestrou Adélkou. Bydlely přímo
naproti škole, proto když přišel čas nástupu do této budovy, nemusely kráčet daleko.
Ve škole si nenašla mnoho přátel. Skutečně se bavila pouze s jednou dívkou, se
Zuzanou. Seznámila se s ní úplně náhodou. Na výletu, když nasedaly do autobusu,
15
nemohla někoho sehnat do páru. Tak k ní přiřadili Zuzanu.
Později přestoupila na gymnázium. Jako vždy na konci ročníku se vyznamenala
samými jedničkami. Za odměnu jí tatínek zaplatil výlet do Paříže. Cestovala tam
s maminkou. U průvodců opět zazářila svou inteligencí.
V patnácti letech se zamilovala do knih a literatury. Dokonce si sama pro sebe
skládala básničky a různé příběhy. Později založila školní noviny, do kterých často
přidávala své vtipné povídky či příběhy. Ostatní ji chválili, často se při četbě jejích výtvorů
pobavili.
Poznala novou kamarádku Lenku. I přesto, že její dvě kamarádky mají každá jinou
povahu, všechny se společně přátelí. Karla a Zuzka patřily mezi první ve škole, kdo si
nechal nasadit rovnátka. Dívky si také často měnily barvu vlasů. Ze zářivě zrzavé
se pravidelně stávala tmavě rudá, pak hned kaštanová.
Karla dospívala. Ráda se smála, málo odmlouvala. Chodila včas domů, večer
se netoulala. Ve škole se řadila mezi nejlepší studenty, bavilo ji divadlo, četby knih. Krátce
po tanečních si našla prvního kluka. Vlastně je seznámila Zuzana. Zanedlouho se však
rozešli.
Brzy nato končil poslední ročník střední školy. Tušila, že se jí bude stýskat po
přátelích, ale v tu chvíli to příliš neřešila. Konala se i řádná oslava odchodu ze školy.
Na vysněnou vysokou ji nepřijali, proto se rozhodla pokračovat ve studiu se svou
dlouholetou přítelkyní Lenkou. Zabydlely se společně na internátním pokoji.
S novou školou přišla i další známost. Karla Edu často vodila na kolej a ten u ní
často přespával. Za vztah, jenž s ním prožila, přibrala dvanáct kilogramů. Stále se pilně
učila. Později si uvědomila, že pohled na ni není zrovna nejhezčí a pustila se do cvičení.
S Edou vyrazila za rodiči a představila jim svého nového přítele. Otci se příliš
nezamlouval. Jako jeden z důvodů uváděl to, že se narodil později než Karla. Hrdinka také
po dlouhé době spatřila svou sestru. Adélka velmi pohubla. Nejedla a běhala. Po návratu
z výletu do Maďarska ji museli hospitalizovat. Trpěla anorexií. Karla sama sebe za tuto
situaci vinila. Její rodiče to trápilo, zdrtilo je to. Adélku převezli na dětskou psychologii.
Karla své okolí podporovala, ale sama to nezvládala. Běhala třeba i dvě hodiny
v kuse. Zamilovala si to, jen aby z ní vyšel všechen stres. Kvůli této napjaté situaci
se rozešla i s přítelem. Otec jí problém se sestrou dával za vinu. Prý se to děje kvůli jejím
neustálým dietám. Karla mu nic nevyčítala, ale nikdy na to nezapomněla.
Adélka se po nějaké době vyléčila. Eda požádal Karlu o ruku, ale ona ho odmítla.
Zamilovala se do Marka. Stal se jí více než kamarádem. Spolubydlící a přítelkyně Lenka se
16
odstěhovala na Žižkov s partnerem. Karla se odpojila od Marka. Ten po jedné noci zmizel
a neozval se.
Hrdinka se vrátila k Eduardovi. Ten ji izoloval od zbytku světa. Zakázal jí
jakékoliv návštěvy, dokonce i přátel, ale ona ho i přesto neuvěřitelně milovala. Eda se tedy
rozhodl představit Karlu svým rodičům. V té době získala bakalářský titul a úspěšně
odpromovala. Eda ji však opustil. Získal práci ve Státech a odjel.
Zanedlouho se však vrátil a opět vstoupil Karle do života. Choval se ale zvláštně,
neohleduplně a povrchně. Karla se cítila zneužitě, Eda ji totiž opakovaně opustil. Už dřív
trochu popíjela, ale nyní to často přehnala a nepamatovala si události z předešlého večera.
Zjistila, že se Eduard seznámil s novou přítelkyní. Potkali se navečer v hospodě,
popovídali si a rozloučili se. Karla trávila hodně času se svými kamarádkami.
Pak se toho odehrálo hodně během čtrnácti dnů. Žila v podnájmu s Lenčinou
sestřenicí Radkou, s kterou se občas našel důvod, proč se pohádat. Navíc si zajistila práci
v nakladatelství. Spíše ji objevila Zuzka.
Popíjela s kamarády, v práci s kolegy a někdy jen tak. Alkohol jí začal
znepříjemňovat život. Musela se přestěhovat kvůli neshodám s Radkou ohledně zmíněného
démona. Tak veškeré zábrany odpadly a ona mohla pít tak často, jak se jí zrovna zlíbilo.
Vlastnila byt, a tak si tam často vodila i pánskou návštěvu. Po divokých večírcích se však
ráno pánové rychle vypařili.
V zaměstnání si rozuměla s kolegyní Magdou. Zapsala se na seznam jejích
nejlepších přítelkyň. Zakrátko zaklepal na dveře silvestr a nový rok. S ním i flaška vína
a ranní kocovina. Opět potkala Marka. Párkrát se stavil u ní doma, ale toužil po obyčejném
flirtu, proto zase zmizel neznámo kam.
Karla se seznámila s Johanem. Časem pochopila, že to byl jediný muž, na kterého
nenadávala. Na to ji upozornila Magda. Pochopila, že s ním by mohla sdílet svou
budoucnost. Přesto Karla doma často sedávala s lahví bílého či červeného vína a utápěla
vlastní žal.
Johan s ní záhy začal žít. Karla se mu chtěla líbit. Cvičila, běhala, jedla zdravě,
rychle hubla a přestávala pít. S Johanem se jí život zdál šťastnější. Karla se však bála, že
ho ztratí jako Edu a neodolala chuti na červenou tekutinu.
V lednu Jána představila svým rodičům. V práci podala výpověď a přijali ji jako
asistentku místostarosty. S Johanem si naplánovali svatbu. Ještě předtím se vydali
proputovat Chorvatsko. Snoubenec svou budoucí představil také rodičům. Jim ale nepadla
do oka. S mužem si sehnali podnájem, byt v novostavbě. Karla si zvykla na pravidelné
17
popíjení vínka.
Zase přišly Vánoce. Pár je strávil v rodném domě Karly s jejími rodiči. Ján ji
konečně oficiálně požádal o ruku. Definitivní termín svatby přichystali na léto.
V únoru se opět přestěhovali. Oba doufali, že byt bude už jejich poslední. V té
době si Karla za Jánovy pomoci začala uvědomovat, že si vypěstovala problém
s alkoholem, ale zatím to nehodlala řešit. Osud jí však nadělil nemilou ránu. Babička
zemřela na rakovinu, rodiče to zdrtilo. Karlu to přimělo koupit si flašku a vypít ji.
Přišla dlouho očekávaná svatba. Probíhala bez chyb a zážitek se nikdy nedal
zapomenout. Po svatbě Jánovi slíbila, že se bude léčit. Zanedlouho kontaktovala doktora.
Když se konečně odhodlala vstoupit do ordinace, zjistila, že dorazila ve špatný termín,
a tak musela svůj strach překonat o další tři dny později. S doktorem si pohovořila o svém
problému a domluvila si skupinové terapie. Nesměla pít!
Sezení Karle pomáhalo. Abstinovala a s každým dnem se cítila silnější
a sebevědomější. Za čtyři měsíce se jí podařilo otěhotnět. Jánovi a Karle se narodil úžasný
chlapeček. Šťastná matka překonala svůj strach a prožívala tolik vytoužené mateřství.
Ke kloučkovi přidali malou dcerku.
Dnes Karla alkoholu odolává pět let. Žije se svou rodinou, cítí se vesele
a radostně. Do duše jí vstoupil klid. Láska byla tím, co ji do pasti uvrhlo, a láska byla tím,
co ji z ní dostalo.
Hlavní myšlenka
Žádný problém by se neměl řešit alkoholem či drogami. Vždy se najde nějaké jiné
východisko. Pokud nás však tito démoni stáhnou s sebou, musíme najít správnou cestu
a dojít po ní až k vytouženému cíli.
Hodnocení
Kniha byla místy psána vypravěčem a někdy samotnou Karlou. To přidává
na zajímavosti i trochu komplikovanému ději. Sice se mi tento typ knih líbil, bohužel však
musím konstatovat, že tuto knihu bych do ruky znova nepopadla. Způsob, jak je psána, mě
příliš nezaujal. O svém problému spisovatelka psala nezáživně a omšele. Knihu samotnou
nezavrhuji, jen to prostě nebyl můj šálek kávy.
18
Citace
„Odemkla jsem svou třináctou komnatu, abych ji navždy mohla uzavřít.“
strana 119
4. Zpověď modelky
4. 1. Martina Kopřivová
Martina Kopřivová (28. 10. 1983) vystudovala obchodní akademii a Britský
institut. Od třinácti let se aktivně věnovala modelingu v tuzemsku i zahraničí a má v této
oblasti velké zkušenosti.
Nejen díky modelingu, ale i svými knihami se dostala do povědomí široké veřejnosti
a stala se vyhledávanou známou osobností. V roce 2006 založila úspěšnou modelingovou
agenturu Ortiga Models a v současnosti je také zakladatelkou a ředitelkou projektu
Miminko roku, členkou poroty Miss Aerobik, spisovatelkou a pyšnou maminkou dcery
Patricie.
19
4. 2. O knize
Hlavní postavy
Tamara – zprvu závistivá, namyšlená, nepoučitelná, naivní/později chytrá, veselá,
usměvavá, trpělivá, statečná (!) dívka s pevnou vůlí, poučila se z vlastních chyb, neskočí
někomu jen tak na špek, platí u ní pravidlo – „Co na srdci, to na jazyku.“, její pracovitost
nezná mezí a někdy zachází do extrémů, díky této píli si vyslouží i fyzický kolaps, zvládá
více povinností – pracovat, starat se o domácnost a navštěvovat školu s vynikajícími
známkami.
Rodiče – starostliví, vytrvalí, všímaví, trpěliví, lidé se silnou vůlí a pevnými nervy,
mají velmi rádi svou dceru a ze všech sil se jí snaží pomoci.
Sebastian – přítel Tamary (cca o 20 let starší), nesobecký, upřímný, všímavý, milý,
pracovitý, veselý, pilný, rád chodí po zábavách a baví se s lidmi, přátelský.
Děj
Tamara již od první třídy často hledívala kritickým okem na své okolí, a to
především na jiná děvčata. Jedné záviděla krásné, husté, kudrnaté, zrzavé vlasy, druhé zas
oči jako dva kaštánky. Její nepřejícnost prahla z nevšímavosti a posměchu od chlapců.
Sama údajně vypadala jako kluk. Slýchávala to i od kolemjdoucích maminek, které říkaly
svým dětem, ať toho hocha neotravují a podobně.
V sedmé třídě se její vizáž zlepšila. Do třídy vkročila se sebejistým pocitem.
Začala o sebe pečovat a zajímat se o lidskou krásu. Naopak školu brala jako „blbost“,
stejně jako většina dnešních žáků, příliš se neučila a ani neplnila své povinnosti. Do osmé
třídy hrdě napochodovala jako třináctiletá vítězka nejmenované soutěže modelek. Ve svém
věku se tyčila do výšky sto sedmdesáti sedmi centimetrů a vážila padesát tři kilogramů.
Kromě toho se pyšnila až k pasu dlouhými blond vlasy, očima jako dvě studánky a dle
jejího názoru dokonalou postavou. Teď už ji ostatní nebrali jako bytost opačného pohlaví,
ale jako nafoukanou, trapnou a úplně hloupou.
Splnilo se jí přání a získala práci v zahraničí. Nejprve vyjela na velké
dobrodružství do Mnichova. Po příjezdu zjistila, jaké hrozné podmínky k ubytování
,,vyhrála“. Pokoj tvořila místnost, jež připomínala tu vězeňskou. Jako lůžko jí posloužila
obyčejná stará matrace, jen tak pohozená u zdi. V pokoji se jiný nábytek neobjevil. Jako
bonus čas v pokoji trávila ještě s další modelkou. I přesto, že věděla, jaké výhrady k místu
má, vrátila se na něj ještě dvakrát.
20
Poté si vyrazila do Milána. Cestovala s ní Sandra, dívka z agentury, která jí
sháněla nabídky a konkurzy. Na úvod jim připravili večírek na uvítanou. Většina
návštěvníků ujížděla na koksu, marihuaně, alkoholu. Každý se líbal, všichni k sobě chovali
lásku, prostě se přetvařovali. Přístup na tyto zábavy patřil mezi povinný. Někdy se dokonce
protáhly až do tří či pěti hodin do rána. Za necelých sto dvacet minut však Tamara musela
vstávat do práce. Naštěstí tato povinnost ji zanedlouho opustila a připadla na krk jiné
dívce. Většinou tedy zůstávala na pokojích sama. Když jednou opět z posledních sil
přispěchala na pokoj, objevila v něm dva opilé spící muže. Vzala si tedy deku, lehla
si na gauč a hleděla na televizní obrazovku. Za chvíli se připotáceli již zmínění opilci.
Vrhli se na ni a znásilnili ji. Dívka se druhý den rychle sbalila a vrátila domů. Nechtěla
zůstávat déle na tomto místě po takovém zážitku. Doma se o tom nikomu nezmínila.
Po návratu nastal čas vrátit se do školy. Tentokrát do devátého ročníku. Dále ji
čekala změna agentury. Pak rovnou nastaly Vánoce a s nimi se dostavila i kila navíc.
Vděčila za to nedostatku pohybu, který v tomto období prožívá snad každý.
Po svátcích navštívila slovenskou agenturu KUK, jež dívce zařídila casting. Zde
jí pohanili až příliš velké boky. Tato skutečnost způsobila, že Tamara se rozhodla
zhubnout. Ovšem nehodlala se trápit hlady. Za krátkou chvíli však onemocněla a váha jí
ukazovala o dva kilogramy méně. Uvědomila si, že to nestálo ani moc námahy, a tak si
řekla, že pár dní si ještě poleží a zakázala si jídlo. Když se již uzdravila, objevilo se v jejím
stravovacím plánu i cvičení. Podle KUK si vybojovala ty správné míry, ale podle pohledu
ostatních vypadala jednoduše hrozně.
Hubnutí dosáhlo takových mezí, že její vlastní maminka se rozhodla s ní navštívit
lékaře. S jejími čtyřiceti pěti kilogramy padl jednoduchý výrok. Trpí anorexií, musí se
léčit! Tamara přebývala doma pod přísným rodičovským dohledem. Tato diagnóza
samozřejmě nesla s sebou velké následky. Děvče muselo navštívit psychiatra a docházet
na pravidelné kontroly. Přibyla i další, pro takto nemocné, potíž, a to jíst a cpát
se několikrát denně. Doktoři jí předepsali stravovací plán, díky kterému se rodičům velmi
vyprázdnila kapsa.
Přišly prázdniny a Tamara se stále zotavovala. S rodiči vyjeli na celý měsíc
na chatu. To obnášelo přísná pravidla. Například měla zakázané dlouhé procházky
a prakticky veškerý pohyb. Maminka s tatínkem neustále připravovali různé slaďoučké
výživné pokrmy. Oba dva se své dcerce naplno věnovali, ale ona se cítila jako ve vězení.
Nic nemohla a stále přibírala, i když ne mnoho. Zbytek volna strávila doma v pražském
21
bytě. Zatímco si ostatní užívali léta, Tamara polehávala před televizí a z opravdu velké
nudy i četla.
Zanedlouho však vše skončilo a ona se úspěšně uzdravovala. Také nastoupila do
střední školy. Jelikož dlouhou dobu si nevyrazila ven, toužila vypadat opravdu dobře.
Povedlo se, a dokonce dříve, než plánovala. Do třídy přispěchala trochu později, a tak na ni
zbylo místo jen ve přední lavici. Naštěstí se vedle ní usadila Sára. Milá, přátelská dívka,
jež prožívala podobné problémy jako ona.
Tamara ve škole vynikala, přibírala a seznámila se s novými přáteli. Také se
dohodla se svojí maminkou, že jestli nabere další čtyři kilogramy do šestnáctých
narozenin, pořídí jí mobilní telefon. Bohužel jí zbývalo jedno hloupé kilo. Na druhou
stranu ji přítel Adam (alkoholik, kouří marihuanu…) požádal o ruku. Tamara se s ním
rozešla.
Agentura zveřejnila její starší fotografie bez jejího souhlasu. Když se o tom
Tamara snažila zjistit více, nepochodila. Jako odpověď jí mělo posloužit to, že snímky
patří do majetku firmy. Hned se rozhodla opět změnit jednatelství. Okamžitě si zajistila
místo jinde.
Sotva skončil školní rok, chvatně vyrazila s přáteli do klubu. Poznala se s DJ
Sebastianem. Nečekala, že by se do něho mohla zamilovat, ale srdci neporučíš. Jejich
seznámení proběhlo rychle. Rodiče ho již taká znali ze svého mládí. Ani se nenaděli a už
spolu podnikali výlety, například na Slapy.
Jak se dařilo v lásce, tak i v práci. Tamaře volali z agentury, že ji přijali
na konkurz do Tváře roku. Dívka již podobné přijímací řízení znala a možná díky tomu
postoupila až do finále. Ovšem v soutěži panovala jistá korupce, a tak věděla, kdo získá
hlavní titul. Tak se i událo. Slečna ani nepocítila zklamání. Za pár dní se nachystala
do druhého ročníku. V prvních dnech jim vřele darovali týden volna. Tamara ho prožila
se svou láskou.
Po návratu se zúčastnila na celý týden focení ve Švýcarsku. Vyhlásili ji hvězdou
přehlídky. Samozřejmě ji agentura za dobře odvedenou práci hned nevhazovala peníze do
rukou, právě naopak. Tamara bojovala za to, co jí patřilo. Ovšem dobyla jen nepatrnou
část.
S vyučujícími na současné škole vedla spory, a tak přešla na jinou, pro pracující
a výdělečně činné. Další změna – Sebastian se rozvedl a začal bydlet s Tamarou. Když
dívka navštěvovala takto zaměřenou školu a nabídky z modelingu se zrovna nehrnuly,
22
potřebovala si sehnat pracovní místo. Naštěstí se za ni přimluvil Sebastian a ona se mohla
pyšnit tím, že hraje v různých známých pražských klubech. Za krátkou chvíli se jí ozvali
i z jednatelství. Zajistili jí smlouvu a povinnosti v Paříži.
Získala opravdu lehký a dobře placený úkol, který se týkal předvádění modelů
jisté značky. Než odjela, kolegyně ji upozornila, že majitel si ji mohl vybrat jen proto, aby
ji sváděl. Rozloučení nepatřilo mezi snadné, avšak za pár dnů se opět spatřila se svým
milým. Týden probíhal následujícím způsobem. Každé ráno se sešla s majitelem butiku.
Společně kráčeli do místnosti, kde se vše odehrávalo. Celkově to dopadlo tak, že celý den
Tamara posedávala na nepohodlné židli a na předvádění modelů se dostalo jen dvakrát.
Večer ji šéf lákal a nabízel doprovod na různé večírky. Často se rozčiloval, protože Tamara
neústupně odmítala. Opravdu plesala štěstím, když nasedla do letadla a mohla se vrátit
domů.
V Praze stále pracovala jako DJ, navštěvovala práci a starala se o domácnost. Toto
vedení se jí příliš nevyplatilo. Zkolabovala ve své práci a čtrnáct dní odpočívala doma.
Příliš pracovala a její organismus to již nezvládal. To vše vykonávala proto, že toužila
po novém autě. Rodiče projevili svou štědrost a půjčili jí na něj. Tak se jí splnilo její další
přání. Dále si se Sebastianem nenechali ujít koncert Karla Gotta a Heleny Vondráčkové,
jenž se zapsal jako nezapomenutelný. Společně se slavným umělcem rozprávěla,
a dokonce si s ním domluvili večeři.
Tatínek ji přihlásil do soutěže Královny krásy. Zapsali ji jako náhradnici. Ona se
však vůbec nenamáhala na závody půvabu přijít, už dávno totiž chápala, jak to ve světě
modelingu chodí.
Hlavní myšlenka
Pokud někdo trpí anorexií, musí začít měnit své názory a zjistit, v čem dělá chybu.
Jestliže tak neučiní, pomoc ostatních se stává zbytečnou. Práce v modelingu patří mezi
klamné. Povětšinou se s modelkami nezachází tak, jak si zaslouží.
Hodnocení
Kniha se mi opravdu líbila. Patřila mezi jedny z nejlepších, co jsem kdy přečetla.
Nejvíce bych na ní vyzdvihla to, že autorka popisuje svůj vlastní život, svůj příběh a to
obsahu přidává na atraktivitě a díky tomu se lze naprosto ponořit do děje a ztotožnit se
s hlavní postavou.
23
Citace
„Nevyhrála jsem sice korunku krásy, zato jsem vyhrála svůj boj. Boj o přežití!
Časem se mi určitě podaří zvítězit i nad pocuchanými nervy, neurózou, zácpou a všemi
problémy, které jsem si sama způsobila strašnou touhou být dokonalá a nejlepší. Všechno
chce čas. Možná, že ten můj ještě přijde.“ strana 174
5. Dítě zvané „To“
5. 1. Dave Pelzer
Dave James Pelzer (29. 12. 1960) působí jako americký spisovatel. Jako dítě se
narodil druhý z pěti chlapců. Jako dítě byl zneužíván matkou. Dle Pelzera matku těšilo
mučit ho hlady a jinak týrat. Ve dvanácti letech byl umístěn do pěstounské péče.
Za mimořádné zásluhy se mu mimo jiné dostalo osobního uznání od prezidentů
Ronalda Reagena, George Bushe a Billa Clintona. V roce 1994 byl jako jediný Američan
zařazen na světovou listinu vynikajících mladých lidí roku. Při jubilejní olympiádě v roce
1996 byl jedním z nosičů olympijské pochodně.
24
5. 2. O knize
Hlavní postavy
Dave – bystrý, chápavý, rozumný, statečný, pokorný, odvážný, vytrvalý, mladý
chlapec s pevnou vůlí, dennodenně si musel procházet peklem a přesto vytrval a neztrácel
nervy, upřímně a odůvodnitelně nenávidí svou matku.
matka – zaslepená, zákeřná, panovačná, zlá žena, trápí prakticky bezdůvodně své
dítě.
Děj
Dave umýval nádobí tak jako vždy. Jen na nepatrný okamžik vytáhl ruce
z nepříjemně vařící vody a náhle přišly jako trest matčiny rány. Po ranním úklidu ho
mučitelka odvezla do školy, ovšem pouze výjimečně. Chlapec totiž často dobíhal
na hodiny většinou přesně se zvoněním.
V budově ho jako obvykle prohlížela školní zdravotní sestra. Opět objevila nové
rány a jizvy. Jednu našla dokonce i nad pupíkem od bodnutí nožem. Všímavý učitelský
sbor okamžitě zavolal policii, která zanedlouho dorazila.
Strážmistr vyslechl hocha. Choval se nervózně a zpočátku matku chránil. Dny,
týdny, měsíce, roky mučení a týrání zanechaly šrámy na jeho duši a on se bál dalšího
trestu. Milý muž mu nabídl úžasné teplé jídlo. Za pár chvil jakoby se po voňavé lahůdce
země slehla. Vyjevení kolemstojící dospělí zírali údivem. Takovou rychlost nespatřili ani
u těch největších jedlíků. Ředitel zaběhl do kanceláře a ještě dodal sušenky. Po vydatné
svačince Dave i s policistou odjeli na stanici.
Chlapcovým tělem projížděly vlny strachu. „Co když na stanici bude matka? Opět
si ho vezme domů a všechno se bude odehrávat znovu?“ A pak další vlny, tentokrát úlevy.
Strážník zavolal ke klučinovi domů a oznámil rodině, že Dave se dnes již nevrátí. Dále
nasedli znovu do auta a odcestovali do dětského domova, daleko od matky, od rodiny, od
města.
Cestou Dave vzpomínal. Trávil čas v nevelkém domě s dvěma ložnicemi ve velmi
dobré čtvrti sanfranciského předměstí, v klidném Daly City. Než ho matka začala týrat, byl
jejich rodinný život dokonalý a spokojený. On a jeho dva bratři si vážili svých skvělých
rodičů, kteří by jim s láskou a péčí splnili každé přání. Otec se jmenoval Stephen Joseph
Pelzer a hrdě vykonával službu hasiče. Matka nesla jméno Catherine Roerva Pelzerová
25
a milovala čisto. Jakmile ráno připravila snídani, už smýčila v pokoji či prala prádlo. Také
se s oblibou starala o zahradu, kterou jí mnozí lidé záviděli, a v neposlední řadě dokonale
vařila a pekla lahodné buchty.
Ať si Dave a jeho bratři s čímkoliv nevěděli rady, nebo je zajímala nějaká
neznámá věc, jejich maminka vždy přišla s vynalézavou přednáškou nebo zábavným
nápadem. Ať podnikali jakékoliv výlety, zdobili vánoční stromeček, rozdávali si dárečky,
všechno je naplňovalo příjemným povznášejícím pocitem.
Pak však v matčině chování nastal náhlý zlom. Křičela, bědovala, až hromy lítaly
a své synky trestala. Nejprve všechny, později už jen Dava. Někdy ho dokonce posílala
do sklepa, kde zápasil se zimou, nepříjemným zápachem, vlhkostí a nepohodlím. Vždy ho
zachránil, vysvobodil milovaný otec. Před jeho návratem matka přestala se vším tím
křikem a chlapce upravila. Dave se tedy rozhodl trávit většinu svého času s tatínkem.
Všechno se na čas uklidnilo.
Rodiče pili, pili a pili a své dávky zvyšovali. Největší problém s alkoholem si
vypěstovala matka. Jakmile otec odkráčel pryč, opět se vrátila ke své nenávisti. Chlapci
dokonce způsobila nepříjemné zranění ruky. Lhala otci i lékaři a tvrdila, že si to způsobil
svou nešikovností, pravda však zněla zcela jinak.
Dále se její mučení stupňovalo. Zapnula sporák, teplota nebezpečně stoupala a pak
popadla chlapcovu roku a strčila ji do ohně, do spalujících bolestivých plamenů. Hoch již
nemohl takovou bolest snést, ale matka požadovala, aby do plamenů ulehl. Naštěstí
do kuchyně vstoupil překvapený bratr.
Hrůzné chvíle pokračovaly. Dave vstával do školy bez snídaní, do nočních můr
uléhal bez večeří. Dave hladem kradl svačiny, ale brzy ho odhalili. Samozřejmě obratem
jeho činy oznámili matce. Ta už ho s radostí očekávala doma. Musel uklízet, celé hodiny,
do úmoru, do naprostého vysílení těla. Přesto nedostal ani kousíček jídla. A pak? Spánek
v garáži.
Ve škole si ostatní všímali jeho vyčerpanosti a škrábanců na těle. Panovačná žena
se však lehce vymluvila, že chlapec si způsobuje rány sám, aby na sebe strhl pozornost.
Doma přišla její pomsta. Nutila chlapce, aby snědl exkrement svého mladšího bratra. Dave
vytrvale odmítal, a tak ho donutila pouze si v něm vytřít obličej.
Chlapce stále trápil hlad. Opět kradl svačiny, mnohdy i potraviny v obchodě.
Matka obojí vypátrala. Když se tedy po dlouhých hodinách chlapci podařilo něco sníst,
žena ho donutila to vyzvracet. Poté ho poslala spát do garáže, do chladu, do nočních můr.
Za pár dní přišel nový bolestivější způsob mučení. Uzamkla hocha do koupelny
26
a rozpustila v kbelíku vody čpavek. Dave náhle nepopadal dech. Dusil se, velmi dlouho,
pak následovaly křeče. Až po nekonečných minutách se otevřely dveře …částečná volnost.
Poté nastal onen příběh, kdy ho matka bodla nožem do břicha. Zničehonic, jakoby
zdálky přispěchala hrozná bolest a jen vyděšený výraz matky. Šílená žena donutila syna
dodělat práci, než ho ošetřila. Dva dny se k němu chovala vlídně jako za starých časů, třetí
už opět nastolila svou krutovládu.
Další okamžiky, další zážitky plné hrůzy. Praktiky se začaly opakovat.
Po hladovění opět přišla místnost plná čpavku a pak dlouhá ledová vana.
Když Dave nastoupil do čtvrté třídy, vyučovala ho milá a přívětivá učitelka. Často
si ho všímala a doma se mu po ní stýskalo. Několik následujících hodin ho mučitelka
opatrovala. Vlídně se mu věnovala, dávala mu najíst. Zanedlouho Dave zjistil proč.
Zavítala k nim sociální pracovnice, která se zajímala o chod domácnosti a hlavně o něj,
o Dava. Ale naděje v jeho srdci, že se vše změnilo k lepšímu, ale zároveň strach z matky
ho přinutily, aby potvrdil, jak báječně si žijí. Jednu věc jí „však prozradil“. Uznal, že ho
matka trestá jen tehdy, když zlobí on. Pozdější rány a facky nečekal.
Ani Davův otec už nezvládal pohled na šílenou ženu a trpící dítě. Odstěhoval se,
jediná chlapcova naděje! Bláznivé matce už nebránilo nic v týrání malého hocha. Oplývala
štěstím, že může neomezeně synovi ubližovat a pošlapávat jeho psychiku. Když se vracela
i s ostatními dětmi z občerstvení, kde Dave samozřejmě nezískal povolení ani olíznout
lžíci, pronesla pomstychtivě a s rozkoší: „Teď už mi nic nebrání.“ Dave jen zoufale
zašeptal se svěšenou hlavou: „…ale zbav nás od všeho zlého. Amen.“
Hodnocení:
Obsah knihy nepatří mezi nejkrásnější a nejpříjemnější četbu, jelikož popisuje
hrůzy a zážitky skutečného příběhu týraného dítěte, ale přesto se mi jeví jako nádherný.
Přestože autor vykresluje svůj útrpný život, bere mi dech jeho odvaha, že o těchto zážitcích
dokáže psát, dokonce i veřejně přednášet. Je fantastické, jak přesně a napínavě knihu
napsal.
Hlavní myšlenka:
Nikdo z nás si nezaslouží být mučen či týrán. Nikdy nesmíme ztrácet naději, ani
v tom nejhorším.
27
Citace:
„Ve svém boji jsem byl sám, tím jsem si jistý, a musel jsem se bít o přežití.“
strana 110
5. 3. Ztracený chlapec
Dave Pelzer – poslušný, odvážný, citlivý, trpělivý, vytrvalý mladý chlapec, jenž si
ve svém dětství prošel mnoha krutostmi; cítí silný strach a respekt ke své zlomyslné matce,
upřímně ji nenávidí; ze spáru pomstychtivé matky se však dokázal vymanit a vyrostl z něj
obdivuhodný zdravý muž se silnou vůlí a trpělivostí.
Catherine – matka zaslepená, zákeřná, panovačná, pomstychtivá, zlá žena, trápí
prakticky bezdůvodně své dítě; za splnění svých krutých cílů by vykonala cokoliv.
Alice – milá, ochotná, starostlivá, láskyplná žena, s trpělivým a dobrým srdcem,
v němž se našlo místo pro každého člověka, který potřeboval lásku a pochopení.
Děj
Matka chlapce bila, nutila ho spát a trávit veškerý volný čas v garáži, někdy
dokonce bez dovolení nemohl vykonat jediný pohyb. Nejraději ho však trápila hladem
nebo s ním hrála její mučivé praktiky na slušné chování. V takové hře při každém pohybu
či neposlechnutí hocha překvapily rány a facky. Daveho vysvobození představovala škola.
Pokaždé, když se z ní však navrátil, donutila ho zlá matka vyzvracet potravu, aby si
ověřila, že nic nepozřel. Poté ho s radostí vždy zapřáhla a krutě ho sledovala při domácích
pracích.
Oba rodiče se s radostí mnohdy utápěli v alkoholu. V takových chvílích propukaly
hádky, samozřejmě především o synovi. Otec ho hájil, ale matka ho vždy překřičela
a vybojovala si svou pravdu. Při dalším podobném povyku vstoupila do jeho místnosti
a dovlekla ho nahoru do chodby. Otevřela domovní dveře a uvolnila mu cestu, chlapec
mohl konečně vyběhnout z domu.
Spěchal do restaurace, přivedl ho tam vytrvalý hlad. Ochotný číšník mu slíbil
pizzu, ale místo ní se náhle objevila policie, hned po ní otec. Za pár minut opět stanul
v obydlí hrůzy.
Pak se všechno odehrálo tak rychle, že to ani nelze popsat. Přátelští učitelé poznali
na chlapci jeho rozpoložení, stopy po ranách na těle i špinavé šatstvo jim napovědělo, co se
děje. Nemeškali a popadli telefon a vytočili číslo na místní policii. Příjemný muž s ním
28
odjel do nemocnice, kde se Dave zúčastnil různých prohlídek a kontrol. A pak? Rovnou do
dětského domova.
Jakoby se chlapci převrátil život vzhůru nohama. Nemusel již dennodenně snášet
nadávky a bolest. Konečně svobodně dýchal. Nevykonával ponižující práce až do úmoru
a úplného vyčerpání. Cítil se jak v ráji. Jeho ráj mu však náhle narušila jedna osoba.
Matka. Když se za ním zastavila, opět spatřil ten krutý úsměv na tváři při slovech: „Získám
tě zpět!“ V Davově duši se opět objevil ten nepříjemný pocit, strach z kruté ženy.
Zanedlouho nastal den soudu. Dave na něj dorazil s paní Goldovou, velmi
milou sociální pracovníci. Ve velké síni opět chlapce porazila nervozita, skoro nedokázal
ani promluvit. V posledním okamžiku se rozhodl, toužil být svěřen do péče soudu. Matku
jeho výrok překvapil. Nikdy nevěřila, že by se proti ní dokázal vzepřít. Ještě mu před
odjezdem darovala několik hraček a oděvů a možná poprvé v životě ho doopravdy upřímně
objala.
V Davově chování se změnila zásadní věc. Škola, jež pro něj kdysi představovala
útěchu, se přetransformovala na vězení. Hoch se vždy jen těšil na návrat do domova mezi
své přátele. Společně kradli sladkosti v obchodě a vykonávali lumpárny. Kluk se mezi nimi
proslavil jako pověstný zloděj. Jeho obratnost se při krádežích jevila jako nejlepší
vlastnost. Za pár dní ho však vychovatelky svěřily do péče manželů Catenzeových. Tento
pár se staral ještě o tři další děti. U nich se Dave cítil dokonale. S Lilian mohl rozprávět,
o čem chtěl. Vždy mu svorně naslouchala a usmívala se.
Manželé hocha objednali k psychiatrovi, aby si ulevil od problémů a hrůzných
nočních můr s matkou. Chlapcovi se však u něho zrovna nelíbilo. Nejenže ho oslovoval
špatným jménem, ale vždy ho shazoval a jako by se mu posmíval. V této době se opět
změnilo klukovo mínění, bohužel k horšímu. Jakmile ho nenavštívil otec, rozzuřil se
a uhodil Rudyho. Ve svém pokoji pak jen zaslechl jeho slova: „Tak se mi zdá, že máme
na krku velké trápení.“
Dave pokračoval ve svých krádežích, ale už nebral jen bonbóny a sladkosti, nýbrž
dokonce i různé hračky. Ostatní hoši ho obdivovali. Jeden z „přátel“ si od něj vyprosil, aby
pro něho ukradl model letadla. Dave se do tohoto úkolu hrdinsky pustil. Když však vyběhl
před obchod a předal kořist, vystoupil i vedoucí prodejny a odchytl ho.
Za pár dní přišly další potíže. Dave se seznámil s Johnem, chlapcem, jenž kouřil
a jeho řeči a slova by nepoužil ani hrubián. Jestliže se s ním toužil Dave spřátelit, musel
splnit úkol. Vymyslel, že by společně mohli podpálit školu. Jeho plán dopadl geniálně.
Všechna vina nakonec totiž spadla na Daveho.
29
Tímto činem si kluk zasloužil jen jediné – převoz do okresní polepšovny. Takové
prostředí se mu opravdu rychle znelíbilo. Přidělili mu staré, zatuchlé, páchnoucí šaty
a malou místnost s postelí a poličkou. Po pár dnech za ním zavítal otec. Působil značně
zestárle. Jeho obličej obklopovaly zšedlé vlasy a kolem očí se mu tvořily vějířky vrásek.
Na synka křičel, křičel a vyčítal mu jeho chování, se zmínkou o matce odkráčel. A pak?
Další návštěva, milovaná Lilian. Chlapci rozprávěla o úmyslech jeho matky. Její touhy
zněly takto: „Chce dokázat, že jsi nebezpečný, agresivní a že tě celé roky jen pacifikovala
kvůli tvému chování. Navíc jí přihrává výpověď toho psychiatra, který tvrdí, že máš
násilnické sklony,“ toto se ve stručnosti vydralo ženě z úst.
Po posledním setkání se začaly hochovy činy lepšit. Takového vzorného
a slušného kluka málokdo v životě spatřil. Díky tomuto následující soud proběhl přímo
výtečně. Mohl se navrátit do pěstounské péče.
Daveho však přiřadili do jiné rodiny, k paní Nullsové, která si nejspíš myslela, že
chlapec dosáhl nanejvýš věku pěti let. Pečovala o něj jako o malé nemohoucí batole, takto
se to aspoň klukovi jevilo. Dále se to všechno vyvíjelo velmi hbitě. Střídání domovů jeden
za druhým, až nakonec skončil u Alice Turnboughové.
Dave se uklidnil. Nechlubil se novými věcmi a zážitky. Sehnal si práci a za peníze
nakupoval dárky, kterými těšil své „rodiče“. Dokonce toužil umět vařit. Na svém prvním
výtvoru si ale příliš nepochutnal. Spálené palačinky letěly rovnou do koše. Od těchto
zdánlivě nejbáječnějších pěstounů musel zakrátko odejít k Walshovým.
Tito lidé vedli bezstarostný život. Zanedlouho se přestěhovali do úžasné čtvrti, kde
se seznámil s několika přáteli. Trávil s nimi veškerý volný čas. Nastalé hádky mezi
manžely však přestal zvládat a opět se mohl navrátit k Alici.
Když Dave oslavil své sedmnácté narozeniny, počal hledat svého ztraceného otce.
Vypátral ho za pomoci jeho starého přítele hasiče. Statného muže však zničil alkohol
a nepříjemné manželství plné hádek a pohledů na týrání chlapce. Ve svém životě si vážil
pouze své práce hasiče. Hocha sice nepotěšil pohled na slabého otce, ale jeho duši
naplňoval klid z návratu do teplého domova k Turnboughovým.
Za pár měsíců již Dave dosáhl hranici osmnácti let. V tomto věku musel
definitivně odejít od rodiny a žít si vlastní život. Úspěšně se přihlásil do leteckých sil
armády Spojených států amerických, od milovaných lidí se mu ale příliš nechtělo.
Při odchodu mu do očí vnikly slzy, kvůli Aliciným láskyplným slovům: „Tady máš
domov. Tak to vždycky bylo a vždycky bude.“
30
Hlavní myšlenka:
Každý má právo vést si spokojený život. Přes problémy a strasti se přeneseš silou
vlastní vůle a svého rozumu.
Hodnocení:
Kniha se mi velmi líbila svou opravdovostí a vykreslením kruté reality chlapcova
dospívání a týrání matkou. Silně na mě zapůsobil i fakt, že chlapec se i přese všechny
potíže vypracoval na takového silného muže, ne každý by to totiž dokázal.
Citace
„Mám trochu strach,“ odpověděl jsem, „ale využiju ho k vlastnímu prospěchu.
Mám svůj plán, na nic jiného nemyslím a vím, že to dokážu.“ strana 184
6. Odsouzený
6. 1. Vladislava Hoffmannová
Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Komenského
v Bratislavě, později získala titul doktorka pedagogiky. Třináct let působila jako
středoškolská pedagožka, s mládeží pracovala i v Centru mezinárodních výměn dětí
a mládeže. V roce 1996 ukončila specializované studium pro soudní exekutory a svoje
vědomosti v této oblasti uplatňovala u Krajského soudu v Bratislavě. V současnosti pracuje
v soukromé firmě. Kniha Odsouzený vznikla na základě jejího skutečného příběhu
a příběhu jejího syna Lukáše, který bojoval s drogovou závislostí.
31
Eva Bacigalová
Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Komenského, obor astronomie
a astrofyzika. Profesionálně se věnuje hudební žurnalistice. Více než deset let strávila ve Fun
Radiu jako moderátorka a redaktorka, vyzkoušela si i práci v týdeníku Markíza. Dnes je
nazávislou novinářkou, pracuje ve vydavatelství Evitapress v Bratislavě.
6. 2. O knize
Hlavní postavy
Vladislava – starostlivá matka, citlivá, vytrvalá, pracovitá, milující, důvěřivá,
za svůj život prožila mnoho útrap, kniha vypráví o ní a o jejím příběhu.
Stano – inteligentní, hrubý, necitlivý, neomalený sukničkář, lhář, pracuje jako
dělník, později vystuduje a stane se z něho právník.
Lukáš – sportovec, nadaný herec, miluje svou matku, má problémy s drogami.
32
Děj
Když Vladislava vyrůstala, patřila mezi nadané a chytré děti. I v pubertě byla
úspěšná. Dobře se učila a správně chovala. Její sportovní nadání by také stálo za zmínku.
Jako každý patřila do party plné kamarádů. Společně pořádali výlety a akce.
Vlaďka se zamilovala do sukničkáře. Jmenoval se Stano. Ona se mu také zalíbila
a začali se spolu stýkat. Maminka ji varovala, ať si s podobným člověkem nic nezačíná,
ale ji to nezajímalo. Ale pak pro ni přišla velká rána. Otěhotněla. Stano se této zprávy
překvapivě nezalekl. Nabídl se, že budou společně žít a že to prostě nějak zvládnou.
Nejtěžším se však jevilo oznámit tuto novinu rodičům. Jak zareagují? Jak začít?
Vlaďka tedy vyrazila za rodiči. Otec seděl v křesle a sledoval televizi. Matka
zanedlouho dorazila z práce. Jejich reakci neočekávala. Vždyť už dospěla. Táhne jí
na dvacet dva let, zvládne to. Rodiče to pochopili.
Stano si Vlaďku vzal. Dál studovala školu. Sehnali si byt v Bratislavě. Stano musel
pracovně odjet. Zanedlouho po jeho odcestování ji vezl bratr do porodnice. Narodil se jí
synek Lukáš. Když ho jeho otec poprvé spatřil, pomyslel si, jak ošklivé to drží dítě.
Manžel si dodělal maturitu, aby mohl více vydělávat a uživit rodinu. Vlaďka se
vrátila do školy a odpromovala. S miminkem to však nešlo lehko. Staraly se o něj babičky,
jednu dobu pobývalo děťátko v pečovatelském domově pro děti. Mladá maminka to sotva
zvládala. Učení, škola, dítě, uklízení, starost o domácnost, čas na odpočinek už pak hledala
jen velmi těžko.
Chlapeček vyrostl a oslavil třetí narozeniny. Jeho otec upřednostňoval tvrdou
výchovu. Hocha často bil. Dokonce rozdal některé jeho hračky příchozí návštěvě. Vlaďka
pracovala jako učitelka, o víkendech docházela i na různé brigády. Stano ji podváděl.
Donutil jí, aby přesvědčila své rodiče, aby jim koupili auto. Ona jeho příkaz splnila.
Vlaďka se Stanem podruhé otěhotněla, Lukáš vyrostl v osmiletého chlapce. Když
dospěla do pátého měsíce těhotenství, zdálo se jí, že něco není v pořádku. Miminko by už
mělo začít kopat. Nic takového však nenastalo. Za pár dní ji už s velkými bolestmi vezli
do nemocnice. Děťátko zemřelo. Po návratu z nemocnice se nic nezměnilo. Manžel ji
neustále podváděl. Pořád se hádali, v některých případech i před synem.
Lukáš už dokončoval studium na základní škole, jeho snem se stala sportovní
škola. Tam ho bohužel nepřijali. Otec mu zařídil knihovnickou školu, na kterou se zcela
netěšil. Mezitím se jejich manželství stále více rozpadalo, hádky neustupovaly, nevěry
nepřestávaly, dohady pokračovaly. Vlaďka zažádala o rozvod.
Vlaďka přijala nabídku kamarádky. Odešla ze školy a působila v baru jako
33
provozní a také jako holka pro všechno. Když nedorazil kuchař, zastala jeho roli. Občas
drhla záchody či uklízela. Ráda si povídala a komunikovala s lidmi, tato práce jí plně
vyhovovala. Lukáš také chodil po brigádách.
Vlaďka získala chvíli čas a pustila se do úklidu skříně, ale zjistila, že nemůže najít
svůj kostýmek, Lukášovu bundu a své zlaté náušnice.
V baru podala výpověď kvůli nedostatku osobního volna a opatřila si práci
v Centru mezinárodní výměny dětí a mládeže. Lukáš v této době započal po své matce
vyžadovat příliš moc peněz. Jakmile se Vlaďka vrátila z Paříže, zjistila, že její řetízek dal
do zastavárny, protože dlužil kamarádovi. Lukáš sliboval, že vše vrátí zpět. Neustále
hubnul a matka si všímala jeho rozšířených zorniček.
Matka se vydala do zastavárny a spatřila svůj porcelán a několik dalších věcí. Po
rozmluvě se synem odhalila, že dluží deset tisíc. Pomohla mu a dala mu peníze k zaplacení
dluhu.
Jednoho dne přispěchala domů vyčerpaná z práce, lehla na měkkou pohovku,
chystala se zapnout televizi, ale ta neležela na svém místě, jako by se vypařila.
Lukáš vyžadoval čím dál více peněz, ale Vlaďka již žádné neměla. Rozhodla se
tedy prodat auto. Když tuto informaci oznámila synovi, divila se, jaký záchvat vzteku ho
popadl. Matčina nejistota stoupala. Chlapec vodil do jejich domu přátele, kteří by se mohli
přirovnat k lidem bez domova. Neustále pokračoval v návštěvách zastavárny a požadoval
po matce peníze. Vlaďku přepadlo naprosté zoufalství. Manžel ji nenáviděl a teď i syn.
Objevovaly se u ní myšlenky na sebevraždu. Napsala dokonce dopis na rozloučenou.
Na poslední chvíli se rozhodla, že chce stále žít. Nemohla nechat syna napospas okolnímu
světu.
Prodala auto. Peníze za jeho koupi sebral Lukáš a utratil je. Matka na něj čekala
doma. Vrátil se, posadil se na pohovku. Hádali se, jak už dlouho ne. Vtom syn omdlel.
Zoufalá přivolala záchranku. Její synek se předávkoval.
Vlaďka se vyrovnávala s tím, že její syn začal fetovat a stal se narkomanem. Přijel
z nemocnice, posadil se vedle maminky a řekl větu, na kterou Vlaďka nikdy
nezapomene:,,Mami, pomoz mi.“
Lukáš odjel do léčebny v Kremnici. Matka s otcem se účastnili seminářů
a přednášek, kde poznávali příznaky, jimiž se projevuje narkoman. Také jak si s takovým
člověkem povídat a zacházet s ním. Řev a násilí nepomáhá, narkoman toho nedbá. Slovo
ne pro něho neznamená odpověď.
Chlapec strávil v léčebně tři měsíce. Rodiče mu předělali pokoj, aby se vrátil
34
do příjemného prostředí, které mu nebude připomínat jeho předchozí život. Ze změny se
radoval. Na léčení docházel do blízkého centra následující čtyři měsíce. Stano mu poté
daroval auto. Společně si stanovili pravidla, která musel dodržovat.
Lukáše přijali do filmu Za nepřátelskou linií, kde exceloval jako voják. Našel si
práci, koníčky, přátele. Toto klidné období trvalo asi pět let.
Díky postavě ve filmu získal Lukáš práci jako ochranka v nočním klubu. Vše
vypadalo v pořádku, skutečnost se však rýsovala jinak.
Vlaďka se připravovala do práce, syn většinou spal, ale z jeho pokoje se svítilo.
Vešla dovnitř. Agresivita, hyperaktivita, rozšířené zorničky, všechno se vrátilo do starých
kolejí. Takhle už to ale nemohlo fungovat dál. Lukáš se neovládal a nechtěl se léčit.
Vladislava za pomoci sousedů odklidila vše cenné ze svého bytu. Spala v práci,
u kamarádek, sousedů. S Lukym se slyšela, jen pokud potřeboval na drogy.
Vlaďka s ním nakonec ztratila veškerý kontakt. Jednoho dne jí zavolala
sousedka:,,Vlaďko, tvůj Lukáš je v base.“ Zavřeli ho za přechovávání drog a omamných
látek. Matka ho však nekontaktovala. Přespávala u bratra. Vyhodili ji z práce, za měsíc
však vyhledala jinou. Tajně si přes právníka získávala informace o synovi.
Po několika měsících ho navštívila ve vězení. Vypadal lépe. Vězeňská kázeň a to,
že nesmí užívat drogy, mu prospívalo. Vznesl další větu, jež se Vlaďce vryla do
paměti:,,Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, mami.“ Nosila mu čisté oblečení. Rozhodla
se, že až vyjde z vězení, nemohou společně existovat.
Lukáše po devíti měsících propustili. Matka s jeho kamarádem Romanem mu
sehnali byt a Roman ho zaměstnal u sebe ve firmě. Slíbil, že mu se vším pomůže
a dohlédne na něj. Vlaďka bydlela v hotelu se svými kamarádkami. Po nějaké době
ukázala svému synovi, kde žije.
Syn se opět vrátil mezi trosky. Zas fetoval. Znenadání. Znovu vydíral svou matku.
Žádal od ní peníze, ona mu je dávala. Byt, v němž přežíval, vypadal tragicky. Poloprázdné
místnosti křičely zoufalstvím a špínou. Majitelka bytu volala Vladislavě a ta ho
s Romanem vystěhovala. O Lukáše se nezajímala. Občas se objevil u ní v práci. Strach se
k ní vkradl po špičkách, rychle a nekontrolovatelně.
Z muže se stala troska. Takhle zuboženě ještě nikdy nevypadal. Nezaměstnaný,
opuštěný, bezdomovec, tato tři slova vystihují jeho situaci. Drogy bral už jen, aby přežil.
Léčit se nechtěl.
Přišel za matkou do práce. Zavolali na něho policii. Zatkli ho tentokrát na dva
roky. K předešlým obviněním přidali vydírání. Matka po půl roce zavítala za synem.
35
Vypadal lépe.
Vlaďku zasáhla další rána. Zemřela jí matka. Pomáhala otci. Vařila, uklízela,
trávila s ním mnoho času. Pravidelně ho s bratrem navštěvovali. Osud si vybral špatnou
dobu a nadělil jí zrušení hotelu, kde žila. Pronajala si garsonku po přítelkyni.
Lukáše propustili. Kráčel k Vlaďce do bytu. Napustil si vanu. Strávil v ní půl
hodiny. Vylezl, řekl matce, ať ohřeje večeři, že se zanedlouho vrátí. Nedorazil, vyhledal
prvního dealera, koupil si od něj dávku a zfetoval se. Opět po matce loudil peníze.
Nadřízená Vlaďky jí povolila dlouhou dovolenou. Strávila ji daleko od syna, od
špatných zážitků a vzpomínek. U otce, ve svém rodném domě. Za měsíc jí volala kolegyně.
Měla si zapnout televizi, běžela reportáž o jejím synovi. Vyprávěl o svém životě, o tom, jak
to chodí ve světě drog, jak leží na dně a nemůže vstát.
Zanedlouho přišel dopis od syna. Zatkli ho. Tentokrát to chtěl sám. Televize JOJ
o něm odvysílala reportáž a nyní spolupracovali s Vlaďkou, aby pomohli jejímu synovi.
Po propuštění se Lukáš toužil léčit v Tomkách. Setkal se s matkou i otcem. Natáčel
reportáž, jak to v léčebně chodí, že za každý sebemenší prohřešek ho mohou vyhodit.
Každý tu musel spolupracovat, učit se vařit, uklízet, vykonávat každodenní domácí práce.
Lukáš posiloval a konečně začal zářit štěstím.
Dokončil léčení, nalezl si zaměstnání v televizi JOJ. Získal roli v seriálu. Seznámil
se s přítelkyní Maťkou. S touto ženou vychovává dítě Dominika. Do jejich rodinky přibrali
ještě pejska Majku. Vlaďka bydlí s bratrem. Žije nyní s pocitem, že její syn ví, že ona tu
pro něj vždy bude.
Hlavní myšlenka
Jestliže chceme pomoct člověku, pomozme mu, ale ne na úkor vlastního života. Když
člověk chce, stačí ho popostrčit. Když ne, můžeme do něj strkat beranidlem, stejně mu to
nepomůže. Musí po tom toužit sám.
Hodnocení
Knize přidávalo to, že příběh se skutečně stal. Mne, jako čtenářku, naprosto pohltil děj...
matka, kterou na cestě životem potkalo tolik útrap, syn, jenž se vypořádává s drogovou
závislostí. Přečetla jsem ji doslova jedním dechem.
36
Citace
„Naši klienti nejsou hrdinové, kteří prošli závislostí a dostali se z toho. I Luky patří mezi ty,
co udělali v životě spoustu hrozných věcí. Ale normální není fetovat a potom se vyléčit.
Normální je nefetovat.“ strana 229
7. My děti ze stanice Zoo
7. 1. Kai Hermann
Kai Hermann se narodil roku 1938 v Hamburgu v Německu. Studoval obory
historie a politiky na univerzitách v Tübingenu a ve svém rodném Hamburgu, ale také na
prestižní škole ve Vancouveru či na známé americké Harvardově univerzitě. Později
pracoval jako redaktor nebo šéfredaktor časopisů Die Zeit, Der Spiegel, Twen nebo Stern.
Za svou celoživotní práci jako novinář získal řadu ocenění. Především cenu
Theodora Wolfa či Egona Erwina Kische. Dnes je novinářem na volné noze a užívá si
zaslouženého důchodu.
Horst Rieck
37
Horst Rieck se narodil roku 1941, tedy v období druhé světové války, v německém Berlíně.
Naštěstí však v jeho západní části, neboť po válce ta východní připadla Sovětskému svazu;
kdyby se totiž narodil v té druhé, nikdy by nevznikla jeho slavná knížka, kterou napsal
společně s Kaiem Hermannem, protože tematika drog a chudoby byla pro komunistický režim
zcela nepřípustná.
V roce 1960 psal příležitostně pro několik známých německých časopisů,
kupříkladu Quick, Der Spiegel nebo Stern, zde se setkal s Kaiem Hermannem, s nímž se
záhy také spřátelil. V téže době vznikly i jeho literární prvotiny.
Dnes je především novinářem na volné noze, jenž se aktivně zapojuje do řešení
otázek zejména sociálního a posléze i politického ražení. Momentálně žije v Berlíně.
7. 2. O knize
Hlavní postavy
Christiana – zpočátku naivní, tichá, slušná dívka; později ve škole zaujala svou
drzostí a získala si pozornost ostatních, společně s přáteli páchala různé škody na majetku,
mládeži se to totiž jevilo jako zábava; nechala se ovlivnit okolními dětmi a toužila po
svobodě, zkoušení nových věcí a páchání hříchů; v nejhorších chvílích ji charakterizovaly
tyto vlastnosti – lhaní, výmluvnost, sobeckost a nezkrotná touha po droze.
Děj
Když Christiana oslavila své šesté narozeniny, přestěhovala se s rodinou
z malebné vesnice do Berlína. Dívence se nové prostředí příliš nezamlouvalo. Děti ze
sídliště na ostatní pohlížely nepřátelsky, povýšeně a zle. Ve škole si i utahovaly z učitelů.
Doma také neprožívala nejlepší chvíle. Otec nepobral příliš trpělivosti a skoro za každou
chybičku ji i sestru tloukl. Například děvčátka při jídle ze samého strachu rozlila sklenici
vody. Muž reagoval nepříjemným pohlavkem. V duchu prý svou rodinu vždy nenáviděl.
38
Jeho žena totiž brzy otěhotněla a on se vzdal své vysněné práce. Tohle byl asi způsob jeho
satisfakce.
Uběhlo pár týdnů a holčina si získala respekt ve škole. Napodobovala ostatní
a ponižovala učitele, samozřejmě ji děti obdivovaly. Spřátelila se i s těmi nepříjemnými ze
sídliště a společně vymýšlely jen samé lumpárny. Snažily se porušovat zakázané činnosti,
schválně používaly výtahy v mnohapatrovém paneláku, aby i staří lidé museli vyšlapat
nekonečné schody. Dokonce se vloupaly i do sklepů vedlejšího domu, kde si zkoušely
různá oblečení a půjčovaly si hračky.
Matka se toužila s otcem rozvést. Rány totiž neschytávaly jen holčičky, ale také
ona. Tajně se scházela s Klausem, jenž se jevil jako milý a přátelský muž. Netrvalo dlouho
a ženská část rodiny u něho našla nový domov. V té době už Christiana vyrostla do věku
jedenácti let. Trochu více pozměnila své chování. Milovala hlasitou hudbu, ale Klaus ji
nenáviděl. Také na dívce hledal mnohé chyby a vždycky se spolu dostali do pře. Holčina
tedy raději trávila čas venku, sestra se vrátila k otci.
Rok uplynul velmi rychle a dívka již vyspěla ve dvanáctiletou. Přešla do obecné
školy, ale v hodinách vykřikovala a zlobila. Dle jejích slov kašlala na učitele. Zajímala se
o lidi, především chlapce a cigarety. Seznámila se s Kessi, která zastávala post populární
dívky. Rozuměly si, kouřily a popíjely pivo. Občas zašly i do klubu, jenž se pomalu stával
dějištěm neplechy. Ostatní tam pokuřovali hašiš, ale dívka raději odmítla a odkráčela
k baru pro kapku alkoholu.
Do klubu s přítelkyní docházely pravidelně. Získaly si místo ve své partě, kam
zapadla i Christiana. Již i ona hrdě pokuřovala drogu, čím dál tím více. Kamarádi pro ni
představovali to nejdůležitější. Společně s nimi neustále popíjela a vlastně dělala vše proto,
aby se cítila jak v jiném světě. Jak postupoval čas, děvče okusilo některé další návykové
látky jako efedrin či LSD.
Christiane, Kessi a Peggy s radostí vyrazily do Soundu, nejmodernější evropské
diskotéky. Kdyby jen rodiče tušili, jak to tam vypadá. Řev, kravál, horko až k zalknutí,
vydýchaný vzduch, špína a ráj neřesti. Dívka se těšila domů, připadala si, jako by tam
nepatřila. Jenže přátelé to místo přímo milovali a ona milovala je…
39
Když se Kessi zas jednou dostala do nezvladatelného stavu a skončila v podzemce,
objevila ji tam matka. Popadla svou dcerušku, propleskla a odvedla domů. Vlastně jí tím
zachránila život. Dívka před lety odmaturovala…
I tento zážitek dívku neodradil a dál navštěvovala taneční diskotéku. Zanedlouho
se tam seznámila s chlapcem Atzem, jenomže jak poznala, nestál za to. Vykašlal se na ni
a získal si srdce jiné naivky. Christiana se zařadila mezi skupinu nových báječných přátel.
Otestovala si nové látky jako válium, mandrax, efedrin, capragon a trip. S těmito
„dokonalými“ přáteli poprvé zavítala do stanice ZOO. Kdyby dala na svůj první dojem, její
život by se vyvíjel jinak. Takové prostředí se jí neuvěřitelně hnusilo, všude to páchlo
a hemžilo se to různými zoufalými bytostmi. Za pár měsíců se i ona stala jeho součástí.
Pak potkala Detlefa. Na dlouho dobu zastupoval roli jejího nejvěrnějšího přítele.
Choval se k ní více než mile a respektoval ji, tak na to alespoň pohlížela dívka. A pak to
přišlo. Do světové diskotéky jako útokem vtrhl heroin. Ten, kdo ho vyzkoušel, rázem
zapadl do jiné skupiny, mnohem lepší. Holčina se této droze bránila, tušila, kam až ji může
dovést, jaké následky se díky ní dějí. Jenže i její přítel už propadl touze po této droze,
všude ji sháněl. V žádném případě o něho nehodlala přijít a jediné řešení spatřovala
v heroinu. Nejprve ho pouze šňupala, a pak i něco víc…
Za pár dní oslavila své čtrnácté narozeniny, dárkem od matky získala padesát
marek. Vydala se za něj pořídit H. A pak se stala ta zásadní změna, ten zvrat v jejím životě.
Poprvé si ho píchla do žíly. Najednou to s ní šlo hrozně z kopce. Touha po droze ji tak
omámila, že nemyslela na nic jiného než na ni. Musela ji mít, každý den! Kradla
v obchodě! Později dokonce i onemocněla žloutenkou a poležela si s ní několik
nepříjemných dnů v nemocnici.
Detlef také počal trávit spoustu času na stanici. Christiana to netušila, a když ho
opět hledala v Soundu, neznámý ji poslal do ZOO. A tam ho spatřila. Chlapec tam hloupě
postával a prodával se…
Pár řečnil a snil o tom, jak se vším přestanou. Tento sen však dlouhou dobu
nepřetrval. H je už pohltil do svých spárů. Dívka se na ohyzdném místě cítila jako doma,
i přes ten zápach moči, špínu, policisty, prostitutky a nechutné zákazníky, nic jí nevadilo.
Ztratila soudnost.
40
Christiane, přítel Axel a Bernd žili jen jeden pro druhého, jako rodina. Starali se o
sebe a hlavně o svou důležitou potřebu. Děvčeti sháněli to nejčistší zboží, ona nemusela
hýbnout prstem. Vše potřebné vždy sehnal Detlef a rozdělil se s ní. Ostatní dívce tento
návyk vymlouvali. Radili jí dobře. Báli se, aby neskončila jako oni. Nehodlala jim věřit,
pevně si stála za svým tvrzením, že přestane, až bude upadat. Jenže pak se dostavily první
abstinenční příznaky… .
Christianu drogy naprosto pohltily. Když okamžitě po probuzení zatoužila po
dávce, její věrný přítel se spěchal postavit na stanici a žebrat. Avšak jedno dne nehodlala
čekat tak dlouhou dobu a rozhodla se prodat své vlastní tělo.
Chlapec přímo zuřil, jakmile zjistil, co milá vyvedla. Opět začal řečnit
o abstinenci, vykresloval jejich nádhernou budoucnost a pak? Poté se z těch nádherných
představ neuskutečnila ani jedna jediná. Oba postávali na stanici a vytypovávali si své
zákazníky.
Za pár týdnů děvče potkalo své kamarádky, Babsi a Stellu. I ony se naprosto
ponořily do víru prostituce a fetování. Vypadaly stejně zpustošeně jako ona. Následně si
vyprávěly nejnovější zážitky z jejich marného bytí. Skvěle si rozuměly, poněvadž je trápily
i stejné problémy. A tak netrvalo dlouho a dívky se přidaly do party.
Psal se leden roku 1977 a Christiana si píchla dávku v koupelně. Bohužel se jí
dvakrát ucpala stříkačka a na dlaždičkách se leskly třpytivé kapky krve. Ty okamžitě
registrovala matka. Naběhla do dívčina pokoje a vysypala obsah její tašky. Najednou jí
všechno došlo. Spojila si několik špatných vzpomínek, nevysvětlených situací a podivných
konfliktů. Její dcera potřebovala vážnou pomoc a ona se pevně rozhodla ji uskutečnit.
Po bleskovém rozhodnutí o léčbě přivedla k sobě domů Christiana i Detlefa, aby
se uzdravil s ní. Několik dalších dnů se svíjeli v příšerných křečích po posteli, nedokázali
promluvit, nenáviděli svá těla, proklínali sami sebe. Po sedmi dnech vše pominulo.
Konečně ustaly nepříjemné bolesti a oni se vydali na procházku. Venku zpívali ptáci,
rostly květiny a dováděly děti a oni netušili, kam se vydat. Jejich nohy je nakonec zanesly
známými ulicemi, kolem obchodů a butiků až do stanice ZOO. Netrvalo dlouho a příjemný
hlásek heroinu je zlákal a lapil do svých spárů. Oba tomu opět plně propadli, oba spadli do
propasti, oba fetovali.
41
Když zavítala ze školy domů, matka dívce tiše podala noviny. Psali o zesnulých
narkomanech. Na jedné ze stran nalezla známé jméno. Přítel Atze (Adreas W.) si ve věku
sedmnácti let píchl zlatou žílu a zemřel. Holčinu tato zpráva naprosto omráčila. Její matka
navíc znovu pojala podezření o „koníčku“ své dcery. Za pár nocí dceru zajali policisté
a objevili tajný obsah její kapsy. Ihned kontaktovali její matku. Své dítě na místě
vyfackovala a poučovala. Dále učinila pevné rozhodnutí. Christiana pojede na čtyři týdny
k babičce! A tak se i stalo.
Na venkově se Christiana znovu našla. Na drogy a velký nepřátelský Berlín rychle
zapomněla a užívala si oživeného dětství. Dováděla s místními dětmi a často se spolu
vydávaly na různé výpravy do lesa. Dokonce se jí vrátila chuť k jídlu. Občas spořádala
i dvanáct kusů pečiva za odpoledne. Ovšem celou dobu se jí stýskalo po vyvoleném.
Toužila zas spatřit jeho tvář a cítit jeho teplé dlaně. Den návratu se hbitě přiblížil a ona se
vrátila do velkoměsta. Snad ani není nutno dodávat, kam směřovaly její kroky. Ve stanici
se doslechla velké nepříjemnosti. Axel zemřel. Po tomto zjištění si píchla svou dávku.
Minuty, hodiny, dny plynuly. Dívka už si přála jen heroin. Bílé zlo. Již po
několikáté je chytla policie. Děvčeti to však nepřidělávalo žádné problémy. Připadala si
jako „stará heračka“, vlastně člověk, jenž užívá drogy delší dobu. Často omdlévala po
vniknutí látky do žil stejně jako zesnulí přátelé. Když už se po několikáté probudila po
svém kolapsu, učinila další životní změnu. Rozhodla se z této propasti vyšplhat sama.
Navštívila léčebnu s názvem Narkoman. Přijali ji. Dny trávila na pokojích
s podivnými lidmi, se ženou neustále pátrající po drogách a s chlapcem, jenž vydával
nesmyslné rozkazy. Nesměla navazovat přátelství, ale toto pravidlo porušila. Seznámila se
s dvěma chlapci plánujícími útěk. Přibrali ji do své akce. Převlékli se za úklidovou četu
a za pár chvil dýchali čerstvý vzduch mimo budovu. Jako cíl své vycházky si vybrala
ZOO. Setkala se tam s Babsi a Stellou. Obě působily vyhuble a unaveně, naprosto
vyčerpané ze zhýralého života. Po rozhovoru s přítelkyněmi se vrátila do léčebny, ale své
útěky plánovala čím dál častěji.
Pak nastal okamžik, jenž si nemohla vysvětlit. Z budovy si ji k sobě domů
odvedl otec. Toužila umřít. Myslela si, že to nezvládne a za pár dní si píchne. U otce ji
očekával denní program. Úklid, nákup, krmení holubů, to vše četla na svém seznamu. Muž
docházel do práce a Christiana zůstala se svými povinnostmi nehlídána. Dávka a drogy ji
42
tedy s rychlostí blesku přivábily a znovu fetovala. Detlefa zavřeli do vězení a děvče opět
provádělo prostituci…
V té době otiskly noviny neveselou informaci. Psaly o dívce jménem Babsi, která
zemřela ve věku čtrnácti let. Jmenovali ji jako nejmladší oběť drog v Německé spolkové
republice. V tomto čase také Christianin otec vypátral, co dcera doopravdy prováděla
během plnění svých úkolů. Propadl naprostému zoufalství.
Stella se také nelézala ve vězení a dívka muže přemluvila, aby ji adoptoval, že prý
společně s ní se vyléčí. Nebohý otec vykonal přání své dcery. Jenže to vůbec nepomohlo,
ba naopak, vše se zdálo ještě horší než předtím. Nyní dokonce i kradla a pomáhala při
různých loupežných přepadeních. Čas a šťastné kroky ji zavedly na Bonniho ranč.
Musela se svléknout a řádně umýt. Přidělili jí staré hadry a strčili na oddělení se
zvýšenou péčí. Když tento prostor statečně přetrpěla, přesunuli ji do lepší části. Vrátili
oblečení a mohla hodovat normálními příbory. Následující dny se Christianě vybavovaly
jen jako čmouha. Skončila totiž v nemocnici s plísní nohou a utekla do ZOO. Pak přišla
policie, uvěznění a další útěk, tentokrát za matkou, vysoké horečky a zas nemocnice.
Trpěla žloutenkou. Cítila se příšerně vyčerpaná a oslabená. Léčila se a shledala
s Detlefem. Jenže to se celý koloběh znovu opakoval. Tentokrát ji však rodiče zavrhli
a odmítli jí pomoct. Po několika beznadějných měsících, jež prožívala jen s touhou po fetu
a dávkách, po neustálém strachu a zoufalství ji lapila policie. Odvezli ji na stanici, kde
vyčkávala matka s Klausem. Obratem dceru odvezla na letiště. Dívka letěla za tetičkou
Evelyn. Tato akce představovala jedinou možnost záchrany.
Opět se chovala jako malé dítě. Běhala se psem jak pominutá, hrála na babu a
pohazovala si s míčem. Statečně odolávala drogám i přesto, že tušila, kde se nalézá plac
pro ztracené duše. Prožila nádherné Vánoce plné smíchu, cukroví, zdobení stromečku a
dárků. Dokonce docházela i do místní základní školy. Zde se jí ovšem příliš nelíbilo. Žáci
vypadali smutně. Vlastně to dávala za vinu tomu, že brali za samozřejmost materiální věci
a neviděli tu přirozenou krásu světa. I brutalita mezi nimi vládla. Chlapce zajímalo jen
jedno, až z nich pociťovala strach. Nakonec se však s jedním klukem spřátelila. Vedl ji po
celý rok k pilnému učení a vzdělávání. S ním trávila většinu času a on jí vždy pomáhal
s problémy, jemu se vždy svěřovala. Pak nastal čas vysvědčení. Dívka ho ohodnotila jako
43
celkem slušné, ale nezískala post na žádné škole a mohla vykonávat jen pomocné práce.
Veškerý čas trávila s přáteli. Chodila do přírody, občas tedy pili nebo kouřili hašiš, ale ne
nic tvrdého jako dřív. Často navštěvovali lesy, pátrali po vřesovištích, protože to se jim
jevilo jako pravý únik z tohoto světa... .
Hlavní myšlenka
I člověk, jenž dopadl na dno, se může opět postavit na nohy. Jen nesmí ztratit
naději.
Hodnocení
O knize jsem slyšela chválu ze všech stran, i přesto mě dokázala mile překvapit.
Krutou realitu příběhu autoři zdůraznili svým vyjadřováním a barvitým popisováním
událostí. Tuto knihu bych nedoporučovala slabším povahám. Jestli naopak si rádi přečtete
o tvrdé realitě, mohu vám My děti ze stanice Zoo jedině doporučit.
Citace
„Pusu jsem měla plnou slin. Polkla jsem je, ale hned tu byly znova, jako by stoupaly
vzhůru. Najednou zmizely a měla jsem naopak v puse sucho, až se mi lepil jazyk na patro.
Snažila jsem se něčeho napít, ale nešlo to. Třásla jsem se zimou, ale za chvíli mi bylo tak
horko, že jsem se úplně zpotila. Probudila jsem Detlefa a řekla mu: „Co se to se mnou
děje?“ On se na mne podíval a odpověděl: „ABSŤÁK!“ strana 124
44
7. 3. Christiana F. po dvaceti letech
Ten opuštěný lom, kde by žila se svými přáteli v lásce a míru, Christiana ale nikdy
nenašla. Tak jako dřív téměř dvacet let žila ve světě snů a iluzí a také ve světě drog, bez
kterých nedokázala překonávat problémy všedního života.
Její první láska, Detlef, se po odpykávání trestu už patnáct let nedotkl heroinu,
dokonce přestal i kouřit. Žije se svou přítelkyní a řídí autobus pro postižené. Také Kuřátko,
Frank, kterého Christiana považovala za „odepsaného heráka“, žije dnes bez drog a živí se
jako taxikář. I Stella se vzdala heroinu, vyměnila ho ale za alkohol. Christiana měla ze
svých přátel zdánlivě nejsnadnější cestu do světa bez drog. Když v roce 1979 vyšla poprvé
knížka My děti ze stanice ZOO, napsaná podle jejího vyprávění, stala se rázem slavnou.
Její noví známí, novináři Horst Rieck a Kai Hermann, jí pomohl sehnat místo
v knihkupectví blízko Hamburku. Půl roku před závěrečnými zkouškami ale Christiana,
jako už mnohokrát ve svém životě, nevydržela a ze školy utekla. Peníze, které dostala
v den své plnoletosti za svou knihu, paradoxně způsobily, že se své závislosti na drogách
nedokázala zbavit. Už si nemusela vydělávat jako zlodějka a prostitutka, mohla mít
heroinu, kolik chtěla. Ani sny o princi na bílém koni se jí nechtěly plnit a její lásky ji
opouštěly jedna za druhou. Jednou se vydala až do Řecka. Muž se jmenoval Panagiotis, byl
to veselý a zábavný milovník života, ale také drog. Christiana ho chtěla vzít s sebou do
Berlína, ale dřív, než se spolu vydali na cestu, byl její přítel zatčen při loupežném
přepadení, a tak skončil ve vězení. Vrátila se tedy do Německa sama, heroinu však věrná
45
zůstala. Teprve v roce 1995 byla Christiana přijata do programu léčby polamidonem.
Každý den si chodí k lékaři pro svou denní dávku náhražkové drogy.
A pak konečně došlo v jejím životě snad už k definitivnímu zlomu – po krátké známosti
s o deset let mladším chlapcem otěhotněla, přítel ji opustil a narodil se jí malý Jan-Niklas
Philip. Dnes je jejímu synovi rok a půl a k velké radosti matky nenese známky její bouřlivé
minulosti tak jako mnoho dětí bývalých narkomanek. Nyní tedy žije v dvoupokojovém
nájemním bytě v Berlíně-Neuköllnu, konečně má cíl, smysl života a spřádá nové plány.
Chtěla by napsat ještě knížku, tentokrát už sama, a za vydělané peníze se odstěhovat na
venkov. A už dnes se zamýšlí nad budoucností svého syna a nad tím, jak ho ochránit před
drogami. Rozhodla se, že mu co nejdříve dá přečíst svou knížku My děti ze stanice ZOO,
a doufá, že strašná minulost jeho matky bude pro něho dost odstrašující. A hlavně mu chce
poskytnout všechnu svou lásku a bezpečí domova.
Zanedlouho má Christiana skončit svou léčbu polamidonem, snad poslední dávka
bude i poslední drogou, po které kdy sáhla…
46
8. Memento
8. 1. Radek John
Radek John, prozaik, žurnalista a scenárista zabývající se aktuálními
společenskými problémy, se narodil 6. prosince 1954 v Praze. Po maturitě na gymnáziu
studoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
V 80. letech a na počátku 90. let 20. století byl redaktorem a reportérem v týdeníku
Mladý svět, kde mimo jiné publikoval reportážní seriály o Srí Lance a Tchajwanu.
Nastoupil do nově založené soukromé televize Nova, kde pracoval jako redaktor a
posléze šéfredaktor publicistiky a vedoucí publicistického pořadu „Na vlastní oči“. Působil
ve funkci předsedy představenstva mediální společnosti ORA PRINT, a.s. Roku 2009
ukončil v souvislosti se svými podnikatelskými aktivitami spolupráci s TV NOVA. Ve
stejném roce se stal předsedou politické strany Věci veřejné. V následujícím roce ve
volbách do Parlamentu ČR byl zvolen poslancem a stal se ministrem vnitra a
místopředsedou vlády ČR. Následujícího roku byl z funkce ministra odvolán a rezignoval
na post místopředsedy vlády.
47
8. 2. O knize
Hlavní postavy
Michal – mladý, naivní, nerozumný mladík, kterému zničily život drogy;
opakovaně se snažil přestat, nebo alespoň tvrdil, že přestane s návykovými látkami, ale
nikdy se mu to nepodařilo; pomoc se mu nejeví kladná, ale spíše otravná; zklame svou
matku a ostatní okolí.
Eva - dívka bez silné vůle, nerozumná, naivní, neúnavně užívala drogy, její život
plnila muzika z klubů a diskoték, zvyšování dávek jí mnohdy nutilo i k prostituci, zoufalost
života však nevydržela a skončila ho sebevraždou.
Děj
Michal se předávkoval pervitinem v pražském bytě spolu s ostatními „přáteli“,
kteří ho později vyhodili mezi popelnice na ulici. Chlapec se svíjel ve smrtelných křečích,
cítil nesnesitelnou bolest v plicích a krvavou pěnu u pusy. Jeho naděje na záchranu se
snižovaly a on si to uvědomoval.
Najednou se dostavila možná pomoc – dvě kolemjdoucí dívky. Naděje však rychle
zmizela jako pára nad hrncem. Děvčata raději utekla. Zanedlouho ztrápeného klučinu
spatřil pán, jenž právě venčil svého čtyřnohého kamaráda. Ten již reagoval pohotově, žluté
záchranářské auto se vzápětí objevilo za rohem ulice.
V nemocnici Michal ležel na lůžku. Kolem se to míhalo doktory a sestrami.
Dohlížející ho ochotně opečovávali. Náhle však lékař vyslal příkaz: „Svlékněte ho!“
Nepříjemný stud a chlad zavalily rychlostí laviny chlapcovu mysl. Dobře věděl, že všichni
zírali na jeho ruce, nohy, na jeho kůži, na vpich vedle vpichu po čarách žil, na zanícené
hnisající rány, zrohovatělou kůži, na absces v loketní jamce a v neposlední řadě na temné
vředy na končetinách. Ve chvíli mu vyplachovali žaludek, nasadili dýchací přístroje,
odebírali moč na toxikologii a snažili se najít jediné nezanícené a nepropíchané místečko
na jeho těle. Michal už se tu přivalenou změť bolesti ani nesnažil vydržet a ztratil vědomí.
Po probuzení se zamýšlel nad večerem. Partička ho předávkovala a ponechala si
vše, co vyrobil. A jak k tomu, že nyní leží v nemocnici v takovém stavu, vůbec došel?
Kdysi se zamiloval do Ilony, ona ho měla ráda také, nebo si to jen nalhával?
Společně snili o tom, že vystudují gymnázium a pak medicínu. Dívka ho však opustila.
K jeho smutku mu nepřidaly ani domácí konflikty a hádky. Kolikrát otce dohnal
48
k nepříčetnosti a snad nekonečnému křiku. Nesnášel ty řeči, názory a neustálé rozkazy.
Naštěstí se scházel s Honzou, báječným kamarádem.
Společně se flákali, zameškávali školní docházku. Představovali si, jak úžasně si
budou žít. Tajné schůzky pokračovaly a už také netrávili čas sami. Stýkali se s „veselou“
partičkou se „zázračnou“ coca-colou. A tehdy to začalo, ten zprvu zdánlivě krásný život
bez problémů a strastí se náhle změnil. Ani lidé z party už se nezdáli tak dokonalými.
Útěky před otcem vyžadovaly čím dál lepší strategii. Vždy se snažil zmizet sotva
odešel na noční směnu a dále rychle chvátal za kamarády. Vždy začali diskotékou, za
okamžik do sebe napasovali pár fetů, to vše je pojilo víc, než mnoho let přátelství.
Později ho neznámý lékař obeznámil s jeho drogovou závislostí, ale Michal toho
nedbal. Zkoušel přesvědčit sám sebe o pravém opaku, nakonec se mu to podařilo. Když mu
Eva nabídla dávku, na nic nečekal.
Za pár dní rodiče odcestovali do Kanady. Maminka sice chlapečka odmítala
opustit a zanechat doma samotného, ale otec ji přesvědčil: „Jen ať se chlapec ukáže, jaký je
hrdina.“ Hoch toho využil a hbitě vyrazil na diskotéku i se zbytkem skupiny. Opět se setkal
s Evou, jeho novou láskou. Michalovu mysl přepadla náhlá idyla. „Co takhle skončit?
Začít lepší život?“ Myšlenka se však vytratila jako čerstvý salámek před čumákem
hladového psa. Eva se vyléčit netoužila, vlastně ani nedocházela do práce a její chlapec by
pro ni vykonal vše. Vzdal by se i vlastního života.
Michalovi náhle pukly nervy. Obklopovaly ho problémy s Evou, dokonce měl
potíže i sám se sebou. Zaběhl za svým kamarádem Richardem a vyprosil si další dávku.
Tentokrát však nesla název Speciální. To opravdu byla. Díky ní chlapec skončil
v nemocnici.
Objevila se maminka, navrátivší se z výletu. Synka si vzala do domácí péče.
Starala se o něj jako o malého chlapečka. Doktor navrhl, aby se kluk dal na vojnu, prostě
někam daleko od drog, od závislosti, od matky. Za pár dní Michal otevíral dopis
s povolávacím rozkazem na východní Slovensko.
Dva roky strávené v odlehlém prostředí uběhly jako voda. Závislý zprvu přibral
pár kilo. Ostatních si nehleděl, nezajímali ho, stále žil jak v jiné realitě. Zažil však jednu,
pro něho výhodnou příhodu. Jako sloužícímu pyrotechnikovi mu připsali úkol zničení
rozbité bedny s morfiem. Michal na nic nečekal a ukradl si nepatrné množství ampulí, jak
jinak než pro vlastní potřebu.
Po návratu z vojny okamžitě vyhledal svou milovanou Evu. Objevil ji v novém
bytě. Společně si užívali, fetovali, ztratili pojem o čase. Píchali si dávky jednu za druhou
49
jak splašení. Chlapce přepadly bludy. Popadl kuchyňský nůž a pořezal si ruce. Ze žil mu
tekly potůčky krve. Jeho poblouznění zakončilo sezení v nemocnici.
Doktor ho poučoval. Jeho jednání pod vlivem drog a zvyšování dávek mohou vést
až k demenci. Navrhoval mu léčení. Michal rázně odmítl a hbitě se objevil doma u Evy.
Tento pár již nic nezajímalo, nic kromě další dávky. Jejich touha je dohnala i k činu
vloupání do ordinace Eviny matky. A co vlastně ukradli? Ampule morfia, recepty a některé
léky, když bude nejhůř. Potřeba drogy se navyšovala. Její hladina se dokonce dvakrát
zvýšila.
Michalova zoufalá touha ho donutila k neúspěšnému pokusu. V lékárně se snažil
udat kradené recepty, samozřejmě marně. Nakonec musel utéct a jen doufat, že na něj
lékárník nezavolal policii. Své štěstí tedy zkusila Eva. Tentokrát však za Prahou a podařilo
se. Konečně si vybojovali dávku.
Další chtivost, další a další. Opět zavítali do lékárny. Tentokrát to zkusili společně,
ale ne za denního světla. Jednoduše se do budovy vloupali a našli zlatý důl s pořádnou
zásobou. Když měli dostatek fetu, objevila se nová potřeba. Jídlo. Michal tedy prostě
kráčel a prodal náramek za celých tisíc sto korun.
Jakmile se jejich živobytí ustálilo, kráčeli za partou na pořádnou party u Richarda.
Výjimečně všem připravil další speciální odvar. V bytě propukla okamžitá zdánlivě
nekonečná radost a zábava. Za pár dní se konala další nezapomenutelná akce na tom
samém místě. Když se veselí vlévalo do krve přítomných, ozvalo se zaklepání na dveře.
V tomto světě nečekaná záležitost. Michal i Evu pohltil náhlý strach. Další zaklepání
a s ním i nový příval strachu. Všichni zůstávali ticho a pak se to událo. Do bytu vtrhla
policie. Přítomní feťáci skončili na stanici.
Michal stále nedokázal uvěřit. „Jak se to vůbec mohlo stát? Jak to mohl dopustit?
Nejenže zajali jeho, ale také Evu.“ Zanedlouho posedával za vyšetřovacím stolem a hleděl
do tváře dvěma policistům. Výslech už od začátku vypadal špatně, bohužel pro něho.
Snažil se zapírat, krýt Evu, ale bezúspěšně. Stejně marně jako jeho několikanásobné
končení s drogami. Kriminalisté již měli až příliš mnoho informací a těžko je mohl obelhat.
Vpálili Michalovi do obličeje i záležitost s krádežemi a vloupáními. „Jak tohle tušili? Jak
to mohli zjistit? Někdo nás prásknul?“
Pak nastaly abstinenční příznaky. Chlapce pohltily křeče, bolesti hlavy, škubání
sebou a průjem. A dál? Cela předběžného zadržení, výslechy, výslechy, zapírání, zapírání,
ale všechno bez výsledku. Důkazy ale mluvily jasně a ostatní „přátelé“ očividně také,
nikdo jiný nelhal, nezapíral, jen Michal.
50
Za pár hodin, nebo dnů, snad měsíců přispěchala pro Michala důležitá, možná
i významná, chvíle. Poprvé stanul před soudem. Pan soudce řečnil jasně a opravdu
upřímně: „Jedná se o nezdrženlivé psychopaty s částečně sníženými schopnostmi
ovládacími i rozpoznávacími.“ Takto charakterizoval Michala, Evu, Richarda a ostatní.
Pak to přišlo, okamžik klukova rozsudku. „Třicet měsíců, první nápravně výchovná
skupina, ochranné léčení, protitoxikomanické, ústavní,“ vydralo se ze soudcovských úst.
Michala tedy poslal do léčebny. Zapadl do deváté brigády, tedy do důlních kolejí
a povrchových dolů. První den mu přidělili úkol s přenášením hlíny. Michalovy ochablé
svaly tuto práci sotva zvládaly. Všem se vyčaroval na tváři smích při pohledu na něj.
Chlapec si ničeho nevšímal. V jeho mysli převládala touha po dávce.
Toto prostředí přímo nenáviděl. Každý den, každou minutu počítal čas, kdy stane
za zdmi hrozné budovy. Jakmile Michalovi přišel balíček, vyzkoumal jeho pravou
hodnotu. Eva mu poslala ve dvanácti pomerančích napíchané dávky. Klučina nemeškal
a okamžitě si píchl zlou tekutinu do krve. Nejenže si opět ničil tělo, ale také si zavařil
u zdejších dohlížejících svou drzostí a neomaleností. Pak se ocitl v dalším průšvihu.
Díky náhlému přísunu drogy se předávkoval, omdlel a probudil se na nemocničním lůžku
ve věznici. Lékař ho seznámil s jeho situací. Zahrnul ho slovy a pravdivými názory
o feťácích. Nabádal Michala k léčení, ale ten na to nedbal. Vrátil se do vězení, přetrpěl
zbylé dny a spěchal domů za maminkou.
Chlapce po dlouhé době nelákala touha po droze, ani po setkání s partou. Konečně
si našel práci, vážil si své matky a naučil se kontrolovat se, nebo si to alespoň myslel. Jako
jedinou nevýhodou se jevila jeho přetrvávající láska k Evě.
V této klidné době se na scéně znovu objevil Honza. Lákal Michala na novou
drogu (pervitin), která stále nepatřila mezi trestné. Kluk se překonal a vytrvale odmítal, ale
pak ho Jenda zahltil novou informací o Evě. Prý opět vykradla lékárnu a nyní musí strávit
dva roky ve vězeňském prostředí.
Michal se nechal zlákat drogou, ale především iluzí, že může pomoci své
milované. Rozhodl se tedy se svým bývalým přítelem vařit onu dokonalou beztrestnou
drogu. Dávky za několik hodin zmizely z povrchu a už chlapcům proudily v žilách. Pak to
s Michalem šlo od desíti k pěti. Mamince začal lhát, zameškával práci a jeho jedinou
náplní dne se stalo vaření pervitinu u Honzy v bytě. Pak to dotáhl tak daleko, že odešel
z domova. Ubytoval se rovnou ve vývařovně vzácné látky.
Pověst podniku se zanedlouho proslavila po celé Praze. Při prvním stráveném dnu
v novém příbytku si o látku přispěchalo požádat třináct zoufalých duší. Chlapec poznal,
51
jakou vykonal chybu. Tahle činnost se mu přestala líbit. Pobral všechny poslední síly
a zaťukal na dveře své staré matky. Ulehl do nejměkčí postele ve svém bývalém pokoji.
Dokázal v klidu polehávat celých čtrnáct dlouhých dní a nocí. Michalovo tělo obléhala
vyčerpanost a nejen to. Začaly se u něho i objevovat abstinenční příznaky. Uprostřed snů
se probouzel a pociťoval bolesti páteře a hlavy, než opět tvrdě usnul.
Jeho mysl a tělo si však už tak navykla na dávky, že bez nich nezvládal normálně
bdít. Po probuzení se tudíž vydal za Honzou a zase spolu shromažďovali zásoby a různé
potřebné věci na drogu. Za pár dní konečně propustili Evu. Setkání ho naplnilo štěstím
a vzápětí si oba šlehli oslavnou dávku.
Konečně zas společně prožívali hodiny a hodiny v Evině bytě. Přestali brát. Po
kolikáté vůbec? Nejspíš tak po čtvrté, možná jen po třetí. Ale nyní to s abstinencí vypadalo
nadějně, protože Eva otěhotněla.
Po dvou měsících bez fetu se Michal vrátil z práce domů. Na podlaze v jejich
obývacím pokoji ležela milovaná v louži krve. Píchla si dávku od Honzy a potratila.
V následujících chvílích se rozzuřený Michal vydal za Janem, aby mu pěkně od
plic řekl, co si o něm myslí. Místo toho odcházel s elixírem štěstí v těle. Oba milenci znovu
spadli do hlubiny beznaděje a zoufalství.
Michal počal vařit brauna – omamnou látku, která už spadala pod vyhlášku
o omamných látkách, což znamenalo jediné. Stojí jednou nohou v kriminále. Prodává
drogy ostatním závislým, aby získal peníze pro vlastní potřebu.
Když se opět někdo stavil pro potřebnou dávku, Michal mu ji nevydal.
V okamžiku ucítil silnou bolest pod břichem. Bodnutí nožem. A nakonec? Nemocnice.
Po uzdravení stanul Michal již po několikáté v životě před soudem. A výrok? Opět
psychiatrická léčebna, místo plné stejně ztracených lidských bytostí. Většina z nich si
nedokázala přiznat vlastní problém, nezvládla si pomoci, a proto se nalézali zde,
dohromady s ostatními.
Hocha přiřadili na skupinové sezení. V první hodině debatovali a vzájemně si
přiznávali příčiny a důvody jejich počínání s drogami. Padali tu doznání a slova jako nuda,
zvědavost, náročná práce či nezvládání stresu. Také Michal si uvědomoval své počínající
a hloupé činy. Kdyby se jich tenkrát vyvaroval, nemusel tu nyní posedávat v kruhu
s dalšími. Jeho život mohl nabrat jiné obrátky. Kdyby…
Za pár dní se dostavilo druhé sezení. Terapeut jim tentokrát zadal otázku: „Po čem
toužíte kromě drogy?“ Náhlé ticho se ozývalo celou místností. Nikdo na nic jiného
nemyslel kromě jí. Všechny spalovala touha po kontaktu s NÍ.
52
Po dlouhé léčebné abstinenci byl Michal konečně propuštěn na slastnou svobodu.
Opět se shledal se svou vyvolenou. Dlouhou dobu mu však abstinence nevydržela. Za tři
dny si píchl dávku, za tři týdny už vypadal jako troska. Vzácnou tekutinu si totiž bral od
Honzy, jeho výtvor však nepatřil mezi kvalitní. Na nohou se z ní tvořily vředy, ošklivé
hnisavé rány a boláky. Ani s Evou netrávil šťastné okamžiky. Michalovy dny naplnila
chudoba, hádky, bolest a rány, které pálily jako oheň.
Nastalo ráno. Okny do bytu pronikaly sluneční paprsky, když chlapec zjistil, že
leží sám. Naprosto sám, opuštěný, už definitivně. A co ho zajímalo? Dávka a droga. Vydal
se proto do ulic a sháněl pro něho důležitou dávku. Potkal Evu. Tvrdila mu, že abstinuje,
touží toho nechat. Lhala. V rukou svírala lahvičku špinavé vody. V ten moment se mezi
bývalými přáteli a partnery spustila obrovská hádka a boj o jediné, o dávku. Vřava, která se
spustila, donutila sousedy povolat policisty. A už to tu bylo zase. Soud. Tentokrát již
Michal pyká jedním rokem vězení. Nic zvláštního se v něm nestalo. Čas ubíhal rychle.
Možná jen setkání se starým přítelem, od něhož se dozvěděl tuto informaci – Eva zemřela.
Udusila se plynem z trouby.
Michal počal blouznit. Nalhával si, že Eva se nezabila sama. Musel to někdo
způsobit. Někdo, kdo chce zabít i jeho.
Po propuštění už ani nemusím zmiňovat, jak pokračoval život „hrdiny“. Opět se
zaměřil jen na to jediné – drogy. Neustále se mu zdá, že všichni na ulici, všichni na světě,
každý člověk ho chce zničit, zabít. V krátkém okamžiku normálního myšlení si uvědomil,
že drogy z něho vytváří takové monstrum, že pervitin způsobuje halucinace, ale pak zas
upadl do světa nekonečných nesmyslů a představ. Opět vařil dávky a znovu je prodával.
Jeho poblázněná realita se však toužila pomstít, těm závislým, kteří ho chtějí zabít. S touto
představou kráčel na další „dokonalou“ párty. A pak? Co po ní? Další dny plné zoufalství?
Okamžiky, hodiny, minuty s touhou po dávce? NE. Poté se válel mezi odpadky, žadonící
o život, o ten marný zničený lidský život, který mu zachránil kolemjdoucí pejskař.
Z nemocnice, kde si uvědomoval, že na okolí působil jako troska, jako
bezvýznamné nic, ohavný příživník společnosti, se dopracoval tam, kde dožíval svůj život,
do budov, kde již několikrát trávil čas. Do léčebny.
Michal neúnavně trpěl halucinacemi. Lékaři, terapeuti, doktoři, nikdo už mu
nemohl zázračně pomoci. Jeho část mozku, která z něj vytvářela normálně žijící bytost, již
nepatřila mezi funkční orgány těla. Navždy ji odepsal.
V léčebně se ještě setkal s Richardem, bývalým kamarádem a vlastně velkým
organizátorem, ale již se také nechoval jako dříve. Jeho mysl omamovaly uklidňující
53
prášky. A také tu znovu spatřil Danu. Holku, která toho zanechala, zvládla abstinovat,
porodila zdravé dítě, teda když ji viděl naposledy, ale proč by se tedy nalézala tady?
Připadalo mu, jakoby se tu scházela stará parta, nebo alespoň ti, co z ní zbyli…
„Dne 9. 12. 1984, tři měsíce po svém propuštění z psychiatrické léčebny, byl Michal
Otava nalezen vlastní matkou Marií Otavovou, která mu přinesla jídlo, ve stavu hlubokého
bezvědomí. Ležel v jediné místnosti svého bytu na podlaze pod oknem. V prázdných
plechovkách na stole a na zemi bylo nalezeno celkem 122 nedopalků cigaret Start, Clea,
Družba, Safari, Partagas, Sparta. I z dalších stop, otisků prstů a bot bylo možné usuzovat,
že zde předchozí večer pobýval větší počet blíže nezjištěných osob, které v okamžiku, kdy
Michal Otava upadl do bezvědomí, opustily byt, aniž se obrátily na lékařskou pomoc.
Podle chemické aparatury sestavené v rohu místnosti a podle použitých katalyzátorů
dospěl znalec oboru toxikologie k závěru, že se v bytě v průběhu noci připravovala droga
zvaná pervitin. Michal Otava byl okamžitě převezen vozem rychlé lékařské pomoci na
resuscitační oddělení záchranné služby, kde se po třídenní terapii, během níž byl neustále
připojen na dýchací přístroj, probral z bezvědomí. Nebylo už však možné obnovit všechny
funkce mozku těžce poškozeného nedostatkem kyslíku v průběhu bezvědomí. Michal Otava
byl proto převezen do psychiatrické léčebny pavilónu pro pacienty s trvalým poškozením
mozku. Jen částečně chápe některé souvislosti. Musí být krmen, při krmení vypouští
tekutinu ústy ven, převlékán, myt, ukládán na lůžko, neřekne si, kdy potřebuje stolici,
pomočuje se. Je natolik emocionálně labilní, že na každý sebenepatrnější požadavek okolí
reaguje pláčem, kvílením, neklidem, který střídají dlouhé záchvaty netečnosti. Jeho
současný zdravotní stav nemá příznivou prognózu. Naděje, že se jeho potíže dále upraví, je
téměř nulová.“
S platností od 1. 1. 1985 byl na seznam omamných látek, na které se vztahuje
zákaz výroby a přechovávání, připsán pervitin. Výroba, držení a šíření pervitinu jsou
tedy od tohoto data postihovány stejně jako výroba, držení a šíření jiných drog.
Hlavní myšlenka
Každý dostaneme šanci na změnu, pokud ji nevyužijeme, je to naše chyba, za
kterou se pyká.
54
Hodnocení
Kniha mne zaujala tím, jak byla živá, opravdová, jako kdybych příběh prožívala
společně s lidmi, s jejich životy, které popisovala. Vyzdvihla bych také, jak krutě
a nekompromisně autor popisuje realitu. Popisuje, jaký život skutečně vedou
drogově závislí a jak jejich život může skončit. Její důvěryhodnost z ní dělá jednu
z nejlepších knih, jakou jsem ke zpracování absolventské práce četla.
Citace
„Líbilo se vám to?“ „Líbil se mi spíš ten pocit.“ „Jaký pocit?“ „Že jsem frajer. Že
to je teda něco píchat si jako opravdoví narkomani.“ „Droga sama vám nedělala dobře?“
„Ne. To je jako s kouřením. Komu dělá dobře první cigareta?“ strana 233
„Celá společnost si zvykla na všemocnost léků. Vezmete si tabletku. Všelék. Zázrak.
V tom jsme byli všichni vychováni.“ strana 228
55
9. Porovnání knih
První kniha Velké holky nepláčou se týkala především světa modelingu a jeho
rizik, mezi něž patří například drogy, ale také hladovění. Ovšem nedotýkala se žádného
tématu přímo. Postavila jsem ji tudíž na začátek, samotnou, aby bylo patrné, že nezapadá
mezi ostatní.
Dílo Karla v pasti zastupovalo problematiku alkoholu. Autorka popisovala své
duševní spory a zápolení se sebou samou. Uvědomovala si, že nejsložitějším se jí jevilo
přiznat si své potíže. Naštěstí i tento příběh se dočkal šťastného konce. Zachránila ji láska,
kvůli které ovšem propadla ohnivé tekutině. Myslím, že autorka poznala, jakého hloupého
činu se dopustila. Díky pomocné ruce se vyhrabala zpět do normálního života a zjistila, že
pod slovem láska se skrývá i cosi kouzelného, nejen trápení a bolest.
56
Kniha Zpověď modelky se též zachycovala svět modelingu. Vysoké nároky
zaměstnavatelů dohnaly naši hlavní hrdinku až k problému zvanému mentální anorexie.
V knize autorka popisovala především svůj životní boj s nemocí než nemoc samotnou.
I zde jí byla podána pomocná ruka, aby se z propasti vyšplhala. Pár chvil hlouposti
a člověk si nese následky celý zbytek života…
Dave Pelzer a jeho díla ukazují na krutost a zvrácenost dnešního světa. Kde vůbec
berou lidé sílu týrat své nejbližší? Spisovatel realisticky popisuje skutečnosti svého
těžkého dospívání. Je nutno vyzdvihnout, že i přes tyto složité dny svého dětství, se dožil
nádherných let a netrpí žádnými psychickými traumaty, a ještě se snaží pomáhat podobně
trestaným obětem domácího násilí.
57
Knihy Odsouzený, My děti ze stanice Zoo a Memento se týkají těžké závislosti na
tvrdých drogách. Ve všech příbězích se ukazuje, jak se závislí snaží a vykonají cokoliv jen
pro peníze a pro svou drogu. Všechna tři díla zachycovala dospívající mládež mezi
13 až 18 lety. V každé z nich jsem se dozvěděla o několikanásobných neúspěšných
pokusech o vyléčení, ale i o uzdravení, zbavení se závislosti, jež však bylo marné bez cizí
pomoci. Zatímco děj Odsouzeného je matčinou výpovědí, Děti a Memento jsou psány jako
výpovědi autorů samotných. Na knize Radka Johna můžeme spatřit, že neskončila šťastně
jako příběhy před ní. Ovšem tato skutečnost je jen tvrdou součástí života.
58
10. Můj příběh aneb cesta Tam a pak už jinak
„Když na vedlejší nemocniční lůžko ulehala usměvavá dívka, její maminka se mě vesele
zeptala :„ A proč jsi tu ty?“ „No, vlastně ani nevím,“ zachraptěla jsem. Odpověď však
zněla zcela jasně. Trpím mentální anorexií.
Všechno to začalo už o letních prázdninách. Jelikož to mezi rodiči nikdy neklapalo
a otec nás spíš odsuzoval, než aby si nás vážil, poohlédla se mamka po jiném příteli.
Bohužel ho objevila až příliš rychle. Prvním cinknutím školního zvonku padly i první
domácí hádky, rozsudky. Nakonec jsme se odstěhovaly s maminčiným přítelem. Já jsem
ztratila bratra, který odešel k sestře a vzal s sebou i mého věrného psíka Baddyho. V mém
novém domově jsem se vídala s nenáviděným člověkem, na kterého jsem hleděla jako na
ničitele rodiny. Takhle v kostce se to nezdá příliš těžké či složité období, ale opravdu
takové bylo.
V té době jsem na sobě pociťovala pár kil navíc a ztráta okolí, nároky ve škole,
neustálý stres a sžívání s Petrem mne hodně zatěžovaly. Tohle všechno ve mně vyvolalo
náhlou reakci. Postupně jsem snižovala dávky jídla a cvičila, co to jenom šlo.
Nemohu tu popisovat vše, den za dnem, ale aspoň trochu svůj den, nebo respektive
jídelníček, přiblížím. Zpočátku jsem si především ubírala na večeřích. Většinou jsem
pojídala nějakou zeleninu. Nakonec jsem tuto část naprosto vyloučila. Mé další pokusy se
zaměřila na pitný režim. Zvyšovala jsem postupně a nenápadně své dávky. Nevšimla jsem
si toho snad ani já sama. Pak přišly na řadu školní obědy. Jelikož tam na mne nikdo
nedohlížel, mohla jsem se dotknout jen nejnutnějšího, zahnat hlad a rychle odejít. Někdy
jsem se své způsoby snažila před ostatními skrýt pozdními příchody či dlouhým strávením
času na toaletě. Má absence jídla však neunikla pozornosti dvou mých přátel, které jsem
vždy nějakým způsobem odbyla či si jich prostě nevšímala.
Při tom všem jsem se stále nesnášela s Petrem a s otcem se mi vztahy také hbitě
horšily. Vlastně nikdy za celý svůj život jsem s otcem nenavázala nějaký bližší kontakt,
jako bychom každý žili odděleně. Nyní, když jsem ho poznávala blíže, jsem konečně
pronikala do jeho nitra a musela jsem konstatovat smutnou pravdu. Začala jsem totiž
pochybovat o schopnostech a mentální vyrovnanosti svého otce. Věděla jsem, že jeho
emoční a hysterické projevy nezapadají mezi normální, ale až takhle? K mému mínění mi
nepřidal ani jistý poznatek od sestry, jenž zde bohužel nezmíním, jelikož otcovo chování
hraničilo s vážným trestným činem.
59
Situace doma, škola, otec a mé jídlo. Nějak jsem to úplně přestávala zvládat, a tak
jsem jako kdysi upadala do hlubokých depresí. Často jsem se projevovala hrubě ke svému
okolí a trestala svým životním stylem i sebe. Jedinou útěchou, a to co mě drželo nad
vodou, byla náklonnost mé sestry. I ona sama si za svůj život prošla mnoha útrapami,
a tak mi vždy přispěchala na pomoc s dobrou radou, dokázala naslouchat i utěšit.
Ovšem to jediné mi nestačilo.
Ve svém extremismu jsem našla zalíbení. Zkoušela jsem „úžasné“ věci
a zvyšovala dávky pití, na druhou stranu snižovala objem jídla. Nemoc začala totálně
vyčerpávat mě, ale i mou matku. Nyní můj denní příjem představovalo sedm litrů vody,
z toho dva vypité naráz při snídani, a ono zmiňované jídlo představovala houska s medem
a sušenky. Na cvičení už mi nezbývala energie a ani silou vůle jsem se do toho nenutila.
Prostě jsem den ode dne přežívala, hádala se s matkou, brečela, dělala domácí úkoly,
upadala do depresí a těšila se na další snídani a na následující naprosto vyčerpávající den.
Jak jsem vlastně předstírala, že něco pozřu a přitom jsem neustále hubla? Naprosto
jednoduše. Jelikož jsem si navykla trávit čas sama v pokoji, nesla jsem si tam i potraviny,
které většinou vklouzly do igelitového sáčku, do mého batohu a další den nenápadně
vpluly do něčí popelnice.
Dny plynuly rychle a má nemoc také. Postupem času jsem překonávala bariéry
s Petrem a matkou, až jsem si nakonec vše ujasnila. Poznala jsem, jaký Petr doopravdy je.
Jeho povahové rysy se naprosto liší od mého otce, tudíž se nedivím, proč si matka zvolila
zrovna jeho. V každém případě jsem neskončila svou „dietu“ a nádherně v ní pokračovala.
Cítila jsem, že činím velkou chybu, ale nemoc už mě pohltila do svých spárů a já musela
neustále vyhazovat jídlo, splachovat jogurty do záchodu a pít nad sedm litrů vody denně,
i když jsem si často kladla otázku, proč to dělám, odpověď jsem ovšem znala, dokonce
jsem si i připustila problém, nikdy bych s tím nedokázala přestat sama.
Takové chování nese následky, především na vzhledu. Má pokožka ztrácela
veškerou výživu, až jsem nakonec vypadala jako vyprahlá poušť, padaly mi vlasy, tak jako
nikdy v životě, a modraly končetiny. Toužila jsem vypadat dobře, ale nic nepřicházelo,
vypadalo jsem jen hůř a hůř… Nakonec se mi kolem úst vytvořily záhadné boláky
a musela jsem k mé obvodní lékařce. Brr. Bála jsem se. Oprávněně. Tušila jsem, že lékařka
určitě pozná, co páchám, ale abych se kvůli tomu změnila? NIKDY.
60
Mé očekávání se potvrdilo a doktorka pojala jisté podezření, nedala ho najevo, ale
cítila jsem to z jejích otázek a pohledů. Když se mi boláky vyrazily na ústech podruhé,
lékařka už mi brala krev. A pak? Přišlo ono zlomové pondělí. Den před tím Štědrým, tedy
23. 12. 2013. Od této chvíle jsem si zapsala na počítači stránky deníku. Listy popisují mé
největší obavy, nejsilnější pocity, mé nejhorší chvíle…
Z deníku – Poprvé v nemocnici
Těch pár následujících hodin pro mne zatím patřilo mezi ty nejhorší v mém
dosavadním životě. Začalo to kontrolou u mé lékařky. Usedla jsem na židli, která se
nalézala naproti doktorce. Už její první otázka mne zarazila. „Bereš nějaké iontové nápoje,
steroidy či něco podobného?“
Nervozita uvnitř mne začala stoupat. Proč se mě na to ptá? Co tím sakra myslí?
Co jí mám na to říct? „Samozřejmě, že ne.“ Další nevěřícně prohozený pohled mezi námi.
Maminka stojící opodál také nechápala, co má lékařka za lubem. „Tvé krevní výsledky
totiž ukazují, že tvé tělo je nabité bílkovinami. Ta hranice v tvém těle je 2 x vyšší než
u vrcholových sportovců. Nemělo by to být možné. V tvém těle buď něco nefunguje, nebo
něco až příliš, anebo to byl jen nějaký výpadek v laboratoři, což bych pokládala za
nejpravděpodobnější.“ Těchto několik slov na mne a na mou matku vyhrkla během pár
vteřin. Naprosto mne to dostalo. A co teprve další věta! Verdikt zněl: „Už jsem ti zařídila
hospitalizaci. V každém případě tohle není normální.“
A je to tady. Dýchej, dýchej. Proboha, nerozbreč se tady. Nic jiného se mi
nehonilo v tu chvíli hlavou. Doktorka se sestřičkou dodávaly ještě několik slov, ale skoro
téměř jsem je nevnímala. Ujišťovaly nás, že se určitě do večera vrátíme domů. Že mi
v Hradci udělají jen pár testů a vše bude v pořádku.
Po odchodu z ordinace jsme s maminkou zašly do knihovny a spěchaly domů.
Měla jsem strach. Maminka určitě též překypovala obavami, ale nemluvila o nich.
Výsledek očekávala zcela jiný. Doma jsme sbalily několik věcí a okamžitě vyrazily.
Do místa, které se pro mě během následujících hodin stalo peklem.
Příjezd do nemocnice. Příjem nás čekal na dětském oddělení. Poslední dnešní
maminčin smích. Pak už jsme jen společně vstoupily do ordinace.
Obsluhovala nás mladší dívka. Zvážila mne, změřila, zapsali jsme několik údajů.
Přikráčela lékařka. Vypadalo opravdu mile. Její hlas zněl velmi jemně, citlivě a chápavě.
Vyptávala se na moji a rodinnou zdravotní historii, jaké se u nás vyskytovaly nemoci
61
a podobně. Patřilo to mezi nejšťastnější události toho dne. Hovor ukončen. „Mami, nechoď
domů,“ prolétlo mi hlavou.
Byla jsem odvedena na dětské nemocniční oddělení. Přidělili mi lůžko. Zatím se
všechno zdálo v pohodě, tak klidné. Rána. Zaslechla jsem, jak se někdo baví, že tu zůstanu
přes noc. Bum! Berou mi krev. To naprosto nesnáším. Potom mi hned sestřička napíchla
i kanylu, kdyby náhodou si lékaři navymýšleli další odběry. Následovalo zvážení. Váha
ukazovala 41. 4 kilogramů na výšku 154 centimetrů. Nenáviděla jsem (v té chvíli), že váha
ukazuje tak málo, a asi jsem chtěla být ještě menší.
Nastal okamžik klidu. Koukala jsem se na televizi a ihned napsala svým
nejbližším kamarádkám a mamince. Proč jsem kontaktovala přátele? Na mém mobilu
přímo bilo do očí datum 23. 12., tedy jeden jediný den před dnem Štědrým. Já ležela
v nemocnici. Zatím jsem přímo nevěděla proč, avšak má intuice napovídala něco jiného.
Lucce, Lauře i Nikče jsem psala, protože jsme se ten den chtěly po dlouhé době sejít.
Zanedlouho přispěchala další rána. Sono, rentgen. Co to vlastně je? Kam to jedu?
Vyzvedla mne sestřička. Vezla mne na vozíčku po ledových chodbách jako nějakého
labilního nemohoucího jedince. Nejdříve přišel na řadu rentgen.
Nebylo to tak děsivé, jak jsem čekala. Pouze svléknout se do košilky, stoupnout
před bednu a nechat se „vyfotit“. Po tomto procesu jsem se mohla přesunout na sono. To
už ve mně nevzbuzovalo tak příjemné pocity. Nechutný gel na mém břiše a občasné výrazy
lékaře se mi opravdu nelíbily. Naštěstí jsme za chvíli se sestrou, jež mne doprovázela,
odešly. A následovala cesta zpět. Tohle mi přišlo velmi nepříjemné. Celou tu dobu ve mně
vibrovalo nepříjemné napětí, ale to jsem nevěděla, že bych dala cokoliv za to, aby to bylo
ten den to nejtěžší.
Pak přišel oběd. S očekáváním toho, co se zanedlouho dostaví, jsem ho zblafla
téměř celý. Samozřejmě prozatímní lékařka přispěchala a zkontrolovala, co všechno jsem
snědla.
Dalších zhruba třicet minut jsem odpočívala na lůžku. Náhle přišel doktor.
„A sakra,“ pomyslela jsem si. Zkoumal nějaké papíry, postával u okna, pak se otočil
směrem k mé posteli. Sedl si ke mně. Začal ten nejhroznější rozhovor v mém životě.
Vyptával se mě, co jím. Musela jsem mu popisovat, jak pilně čtyřikrát denně jím.
Samozřejmě to byla lež. Přiznala jsem, že piji hodně vody, ale ničemu to nepomohlo, ba
naopak. Ptal se mě, jestli cvičím. Na školu, kluky, atd.
Cítila jsem se hodně hloupě. Co to tady na mě zkouší? Myslí si, že nepoznám, že
ze mě chce dostat ty informace? To, co jsem prováděla, co prakticky stále provádím?
62
NIKDY to nikomu nechci říct a NIKDY bych to nikomu nepřiznala. Tohle se mi honilo
hlavou.
Další všetečné otázky. Další sada nepříjemných slov. Cítila jsem, jak rudnu,
červenám nervozitou, tak jak už dlouho ne. UŽ DOST! Nechci to dál snášet. Pusťte mě
domů, nic mi není. Jsem naprosto v pořádku. Pak přišla hrozná věta: „Všechno to vypadá
na mentální anorexii.“ Krátký otřes projel celým mým tělem.
Věděla jsem, že to přijde, že už to nemůže takhle fungovat dál. Věděla jsem, že se
mi tahle choroba lepí na paty, že mě pomalu táhne do svých spárů. Myslela jsem na to
každý den během posledního měsíce. Několikrát denně mou hlavou projelo slovo anorexie.
Děsilo mě. Děsí mě. Jako nikdy doposud v mém životě. Věděla jsem to. Věděla jsem, že to
jednou přijde. Věděla jsem, že mé tělo trpí. Věděla jsem, že mám anorexii, že nejím,
dokonce jsem se s tím svěřila své kamarádce Lucce. Nic, nic mi už ale nepomáhalo. Nic,
ani já jsem si nedokázala pomoci. Lapilo mne TO. Lapila mne ta myšlenka hubenosti.
Snažila jsem se z toho dostat. Nešlo to. NE. Prostě jsem dál musela vyhazovat jídlo. Lhát,
lhát a vyhazovat. Pít pět a upřímně řečeno i sedm litrů vody denně. Nedokázala jsem si
pomoc, ale stále jsem doufala, že něco takového nemám. Doufala jsem, až doteď. Když
přišel doktor a utvrdil mne v něčem tak hrozném, neskutečném, v něčem, co mne nikdy
nemělo potkat… Jsem anorektička. Je to jasné. Jsem v háji. Ležím v nemocnici. Jsem
vyzáblá, vyhublá a … anorektička.
Pak přišla čísla. Vytáhl mobil a ukazoval. Pochopila jsem to takto. Výškově
vzhledem k věku jsem pod průměrem, na stejném místě bych však měla být i ve váhové
kategorii. Tam však ležím na samém pustém dně. Další čísla. Sedmnáct dívek ze sta jsou
hubenější než já. Jenže těch sedmnáct už trpí různými nechutnými úchylkami jako já… Jak
hovor skončil, už si nepamatuji. Určitě ne příjemně, rozhodně ne dobře pro mne.
Kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpolední přišla na pokoj usměvavá dívka. Měla
zápal plic. Když uléhala na vedlejší lůžko, její maminka se mne otázala: „ A proč jsi tady
vlastně ty?“ „No, vlastně ani nevím.“ Odpověď však zněla zcela jasně. Trpím mentální
anorexií. Nemohla jsem to však vyslovit nahlas, styděla jsem se.
Pak mi zavolala maminka. Plakala, nedivila jsem se jí. Kdybych mohla, propukla
bych v hysterický pláč. Ovládala jsem se. Maminka plakala, že jsem udělala chybu, že
nikomu o mé nemoci neřekne.
Přispěchal lékař. Obletěla mě další vlna horka, strachu. Chtěl, abych s ním odešla
do vedlejšího, prázdného pokoje. Sestra kráčela s námi. Bylo mi jasné, co přijde. „Svlékni
se do spodního prádla.“ Pouze na sucho jsem polkla. Sestra mi pomohla přes kanylu
63
převléct triko, sundala jsem kalhoty a stoupla si. Prohlížel si mne, osahal si páteř
a zjišťoval podkožní tuk. Pronesl „Je to tak, jak jsem si myslel.“ Tedy lehká anorexie.
Mohla jsem se obléknout a odejít.
Večer přišel a vzal mi pití. Jen jedna sklenička na večeři a od šesti hodin nic. Chtěl
mne dehydratovat a zjistit, zda mi správně fungují ledviny. Jestliže moč do rána ztmavne,
fungují správně. Jestliže ne a bude stále světlá, i přesto, že tak příliš nepiji, zničila jsem si
ledviny.
Přišla večeře. Dva rohlíky, jogurt a máslo. Strach, strach, strach. Spořádala jsem to
všechno. Naprosto jsem se bála. Toho, co bude následovat. Raději to sním, hlavně ať tu
nemusím zůstat. Toužila jsem další den jít domů. Proboha na Štědrý den, já musím být
doma, nezvládnu to. Pláč! Ne, dýchej, dýchej…
Musela jsem močit do mísy, aby viděli konzistenci a barvu moči. Psala jsem si
s maminkou, holkami. Nebylo to šťastné psaní… Dívka vedle mne se jmenovala Denisa.
Celkem fajn holka. Povídaly jsme si i rozuměly. Byly jsme tu samy. Já jsem z toho však
byla zoufalejší…
Dočkala jsem se rána. Nyní se připlížil ten hrozný stín, ten, kterého jsem se
nejvíce děsila…že nebudu doma na Štědrý den…příšerné. Moč se mi zlepšila, ztmavla. Uf!
Napsala jsem zprávu mamince. Její zprávy způsobily můj následující pláč, tohle jsem už
vážně nevydržela… Snídaně! Strach! MUSÍŠ TO SNÍST, MUSÍŠ! Ještě před tím však
přišlo na řadu přikázané ranní vážení. Stoupla jsem na váhu, zatočila se mi hlava. Váha
ukazovala 39, 5 kilogramů. NE, to nemůže být pravda. Ještě o dva kilogramy méně než
včera. Ani sestřička tomu nemohla uvěřit. „Vlez na to ještě jednou,“ přikázala. Nic se
nezměnilo.
Úvod ke snídani mi opravdu zapálil plamen pod samotným kotlem. Tohle už bylo
přehnaně málo. I já jsem to pochopila… Jídlo činila půlka vánočky, jogurt, mandarinka
a cukroví s kakaem. Všechno jsem to snědla.
O pár hodin později přišel lékař. Oznámil mi zredukování moči. Ledviny jsem si
tedy nezničila, ale dala jsem jim zabrat. „Ano, vážíš méně, ale to vše dělala ta tvá vypitá
voda.“ Dorazil i primář, lékař uchopil do rukou mé dokumenty a odešli můj případ
zkonzultovat pryč.
Telefon. Mamka. Doktor se vrátil. Hovor. Budu moct jít domů?…Ano. V tomto
dni mne zdaleka čekala ještě spousta věcí.
64
Další zvuk telefonu. Přála jsem si, aby to volala mamka. Hodiny ukazovaly něco
kolem jedenácti. V tuto dobu mne měla vyzvednout. Jenže nikdo stále nepřicházel. Asi
probírala mou situaci s primářem. Byla jsem si téměř jistá, že přijela s Petrem.
O pár dlouhých minut později mi řekli, že můžu za ní. Čekala na chodbě. Nejprve
jsem ještě musela sníst jídlo. Obrýlená sestra mi ho odnesla do jiného pokoje.
Vyšla jsem na chodbu. Stála tam, s Petrem i Lenkou. Pomalu jsem kráčela za nimi.
Snědla jsem tolik jídla, vypila tak málo vody a vzali mi tolik krve, cítila jsem se příšerně.
Jako bych každou chvíli měla zkolabovat. Dospěchala jsem až k nim. Doufala jsem, že to
zvládnu, ale prostě jsem se rozbrečela a objala mamku…V místnosti, kam bylo odneseno
jídlo, se nalézaly pouze dvě pohovky, stůl a dětský přebalovací pult. Dveře se zavřely,
vstoupila má sestra.
Ona na jedné pohovce, já troska na druhé, mezi námi stůl s jídlem. Začala jsem jíst
polévku, Lenka začala mluvit… „Nikdo by si o tebe neopřel ani kolo.“ „Ta voda tebou jen
projede.“ „Dala bych ti facku, kdybych se nebála, že ti ublížím.“ „Z jídla ti bude špatně.
Tvůj žaludek si odvykl pracovat s jídlem. Pracoval totiž jenom s vodou.“ „Máš čtrnáct dní
na to, abys přibrala dvě kila, jestli ne, slibuju ti, že tě do toho blázince dostanu.“ „Kdyby
si tam skončila, všichni bychom se z toho zbláznili.“ „Budeš chodit k psycholožce.
Nevyhneš se tomu.“ „Máma mluvila s primářem. Jestli se to nezlepší, vrátíš se sem, pak
půjdeš i do blázince. Úplně tě to tam zničí.“ „Nebreč, vím, že to není lehký.“ Těchto
několik vět z rozhovoru s Lenkou se mi vrylo do paměti.
65
Sestra je mým vzorem. Možná pro své vlastnosti, možná pro své chování, ale nejvíc proto, že
se potýkala s velkými problémy a závislostmi a nyní prožívá úctyhodný život, který není
dokonalý, ale je vybojovaný a stále se s ním vypořádává.
Po ukončení hovoru jsme se vrátily do chodby. Mamka a Petr už mi sbalili věci. Sestra
sundala kanylu, oblékla jsem se a společně jsme vyrazili domů.
Po odjezdu z nemocnice, jako by se kolem mě změnil svět. Mamka se smála, Petr
jakbysmet. Ostatní hýřili vtipem, jen já jsem stále byla vyklepaná z nemocnice. Nikdy jsem
se tam už nechtěla vrátit. NIKDY!
Jako první jsme dojeli pro benzín. Okamžitě se mi nabídla sušenka a horká bílá
čokoláda. Musela jsem souhlasit. Neříkám, že mi to vadilo. Po tak dlouhé době odporu
a pobytu v nemocnici to bylo jako pohlazení, jež ovšem bylo plné žaludeční bolesti…
Doma: sprcha, uklizení věcí, „úprava“ … Pak přišlo na řadu mé vytoužené
zdobení stromečku. V téměř druhou hodinu odpolední dne Štědrého jsme zdobili
třípatrovou jedličku. Snědla jsem nejméně šest, osm čokoládových figurek, ale stromeček
to neochudilo. Vypadal nádherně. Dále balení maminčiných dárků pro bratra a sestru. Má
svačina a pokračování v balení.
Zanedlouho přišla vytoužená hodina pátá. Mamka svátečně, Petr též, já černé
punčochy, trochu větší riflová sukně a bílé triko povlávající na mém těle. My tři jsme
zatím spustili koledy, zapálili si na chodbě prskavky a vyčkávali na příchod Honzíka
a Lenky.
Ťuk, ťuk ozvalo se na dveře. Sourozenci dorazili vysmátí a v dobré náladě.
Následující večeře dávala mému žaludku a psychice zabrat, opravdu jsem netušila, že mi
může být tak hrozně špatně. I přesto kolem stolu panovala dobrá nálada a já jsem si ji
užívala. Nikdo nedával nic znát, jako kdybych byla úplně normální. Společně jsme si
povídali až skoro do sedmi hodin. Pak jsme se přesunuli k vytouženému stromku.
Dárky jsem samozřejmě rozdávala já, ostatně jako vždy. Divila jsem se, až kolik
toho všichni dostali. Tolik dárků pro pět lidí jsem pod vánočním stromkem, když jsme žili
s tátou, nepamatovala, asi to bylo i tím, že letošní strom jsme postavili až do rohu. Všichni
byli rádi za své dárky, dokonce i Lenička a Jenda. Nemusím snad ani zmiňovat, že jsem
obdržela čtyři knihy a nějaké oblečení.
Tenhle společný rodinný večer jsem opravdu potřebovala. Konečně se dostavil
pocit, jako kdybych zas měla nějakou rodinu, zas tu byla sestra i bratr…
66
Takto vypadaly mé první zážitky v nemocnici. Vrátila jsem se tam ještě podruhé,
na celý týden. Možná si vzpomínáte, když jsem po vánočních prázdninách strávila týden
v nemocnici kvůli krvi. Hm, pravý důvod měl kořeny někde jinde. Ani tyto dny jsem
nepřekypovala radostí. Strávila jsem je nespočty okamžiků na psychiatrii a na lůžku.
Ovšem tentokrát už sem nedám část deníku. Jeví se mi to zbytečné. Navíc to
nejdramatičtější už jsem vypověděla. Prozradím jen tolik, že v nemocnici jsem si všechno
dostatečně ujasnila. Napsala jsem upřímný dopis otci a po návratu mu ho hrdě přečetla.
Psala jsem o všech křivdách a krutých pravdách, které nám způsobil a co činil. Zde
prozradím, že náš kontakt se díky mé upřímnosti zcela přerušil. Otec totiž se sobeckým
výrazem pravil, že se považuje za nejlepšího otce i partnera na světě. Na toto téma s ním
však již nehodlám vést jakékoliv rozmluvy. Jeho řeči mi připadaly, jako by je vyřknul
opravdu blázen. Nemohu ho zde tolik shazovat, proto raději již půjdu dál.
Nejhorší na tom všem je, že se se mnou toto myšlení potáhne nejspíš celý život.
Duše anorektičky totiž vždycky cítí nutnost ubírat si jídlo, to však snad hravě překonám.
Po této zkušenosti, kdy jsem se postavila svému největšímu nepříteli a pravila pravdu, jsem
projevila i velkou odvahu. Od té chvíle se tudíž nebojím mnoha věcí tak jako dřív.
Vystupování před lidmi, které mi působilo vždy velké potíže, již zvládám přinejmenším
lépe než někteří mí spolužáci. Stojí tu ještě řada dalších plus. Ty však už neprozradím.
Díky tomu, že jsem spadla dolů, poprvé v životě jsem si sáhla na dno a vyhrabala
se zpět, jsem zjistila, že nikdy, ať byste se dokázali sebelépe vcítit do něčí situace,
nemůžete soudit něčí problém a říkat, jak byste ho zvládli vy, dokud ho sami neprožijete.
Mohu konstatovat, že tento problém, že má anorexie, mě v životě posunula o kousek dál.
Poznala jsem pravou spokojenost a rodinu. Pochopila jsem to, co může vystihnout jedno
z českých přísloví.
„Všechno zlé je pro něco dobré.“
67
Závěr
Tvorba mé absolventské práce mne velice bavila. Díky ní jsem si oblíbila tuto
literaturu a začala se o tato témata více zajímat. Zjistila jsem, že složité životní situace
mohou potkat každého z nás. A stane se to většinou tehdy, kdy to nejméně čekáme.
Velmi se mi zamlouval i rozhovor s paní Havlovou. Konečně jsem si
vyzkoušela, jak asi probíhají interview mezi novináři. Dokonce jsem se i divila, jak
hladce naše návštěva v její kanceláři probíhala.
Během této práce jsem i já prožila podobný příběh, už jste si jistě povšimli.
Pokládám za velmi zvláštní, že se mi to zrovna přihodilo během této práce. Je to ukázka
toho, že nikdy netušíme, s čím se budeme muset prát. Získala jsem pochopení pro
podobně postižené lidi. Otestovala jsem si to na vlastní kůži. Přišla jsem na to, že
pochybení se může dopustit každý z nás. Opravdu se mi zalíbila následující věta…
„Ano, dělám chyby, ale život nepřišel s návodem!“
68
Seznam použité literatury a zdrojů informací
Knihy a publikace
Ivančáková,V. Velké holky nepláčou. 1.vyd. Praha: Motto, 2013.
Matyášová,B. Karla v pasti. 1.vyd. Praha: Motto, 2012.
Hoffmanová,V. - Bacigalová,E. - Odsouzený. 1.vyd. Praha: Motto, 2012.
Pelzer,D. Dítě zvané „To“. 2.vyd. Praha: Columbus, 2007.
John. R., Memento. 1.vyd. Brno: Adonai, 2004
Hemann, K. - Rieck,H. - My děti ze stanice ZOO. 2.vyd. Ostrava: Oldag, 2010.
Kopřivová, M. Zpověď modelky. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 2004.
Pelzer,D. Ztracený chlapec. 1.vyd. Praha: Columbus, 2000.
Elektronické zdroje
Obrázky a životopisy autorů
http://www.vlada.cz
http://www.spisovatele.cz
http://ireferaty.cz/
Přebaly knih
http://www.albatrosmedia.cz
Ostatní
autor neuveden: Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Kouření [online]. c2014 [citováno
2. 03. 2014]. Dostupný z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kou%C5%99en%C3%AD&oldid=11102190>
http://www.odrogach.cz/skola/zaklady-prevence/typy-rizikovychjevu.html?section_id=17
Rozhovor s Mgr. Boženou Havlovou
Seznam příloh
Příloha č. 1
Beseda s pí. Havlovou
Otázky
1.
Jak vzniká závislost na nikotinu?
2.
Které další tělu nebezpečné látky cigareta skrývá?
3.
Dnešní dospívající nad vším odrazováním mávnou jen tak rukou. Znáte Vy výhrůžku,
která by ho vystrašila?
4.
Víte, kolik silný kuřák dokáže vykouřit cigaret?
5.
Elektronické cigarety se na čas staly velkým fenoménem. Proč se zasloužily o svou
popularitu, v čem tkví jejich kouzlo? Slyšela jsem, že mají i nevýhody?
6.
Jak to vypadá s kouřením marihuany mezi mladými v ČR?
7.
Mezi mými spolužáky, ba i známými se nalézá mnoho, opravdu mnoho osob, kteří
kouří marihuanu, nebo ji již zkoušeli. Je to normální? Děje se to beztrestně?
8.
V čem se liší kouření cigarety a marihuany?
9.
Lidé se v životě dostávají do situací, z kterých se již nemohou vymanit, a proto sáhnou
i po lahvích vína. Jistě ale existují další důvody, proč pít. Pojmenujete je?
10.
Uvědomuje si alkoholik, jak se lidově říká, v čem je zakopaný pes, nebo mu s řešením
musí někdo pomoci? Popište, prosím, takovou pomoc.
11.
Můj spolužák začne popíjet alkohol…Zhorší se mu prospěch, rapidně se mu změní
chování, nebo ne?
12.
Poznám závislého alkoholika od člověka, který si dá jen sklenku vínka denně?
13.
Cítí alkoholici odpornou chuť nebo sladkou šťávičku? Jejich žaludek asi také zrovna
neplesá, mám pravdu?
14.
Zaznamenala jste nějaký opravdu zajímavý příběh?
15.
Co je zásadní při vzniku anorexie, kvůli čemu člověk začíná?
16.
Toto si představuji jako pyramidu...v jejím spodu se rozprostírá nejvíce kvádrů, ale
čím výše, tím méně a méně a poté se dosáhne vrcholu, poslední nejmenší části...nemocný
tedy postupuje podobně, že? Přijímá potravu jako zbytek populace a pak
postupně si ubírá a ubírá, chřadne, ale v mysli se cítí lépe a postupně dosahuje toho
pomyslného mentálního vrcholu. Říkám to správně? Můžete mi to přiblížit?
17.
Jak mohu poznat na své spolužačce, že trpí anorexií? Jak jí tedy mohu pomoci?
18.
Jaké mentální poruchy vyvolává anorexie a bulimie?
19.
Touží anorektička po jídle? Popište mi, prosím, blíže její jídelníček.
20.
Co brání uvědomělému anorektikovi, aby se vyléčil?
21.
Četla jsem u jednoho článku o dívce, která trpí anorexií již čtrnáct let. Přestal jí
fungovat pravidelný ženský cyklus a možnosti mít vlastní dítě v budoucím životě se
vzdala. Uvědomuje si svůj problém, ale prostě už zašla do dalekých zoufalých mezí
a netuší, co si počít. Co byste jí poradila?
22.
Další známý problém poruchy příjmu potravy se nazývá bulimie, vzniká na stejném
základě jako předešlá nemoc?
23.
Kolikrát denně se bulimička zbavuje pozřeného jídla?
24.
Připadá mi, že následky bulimie bývají daleko větší než anorexie, vyvedete mě z mého
názoru? (Nejenže si ničí metabolismus, ale i jícen a vlastně celou trávicí soustavu
poškozuje kyselinami.)
25.
Čím se tyto poruchy liší a co obě dvě mají zcela identické?
26.
Mnoho známých hvězd se s podobnými problémy trápí, uveďte mi, prosím, některá
jména.
27.
Je všeobecně známé, že těmito poruchami trpí dívky, ale co chlapci?
28.
Takový chytrý žák se může stát obětí šikany svého závistivého spolužáka, kdo by si
k němu mohl stoupnout do řady a čekat na výprask?
29.
Šikanovaní jedinci se moc se svými problémy neprojevují, jak se tedy mohou bránit
proti agresorům?
30.
Ponižování se často vyskytuje na školách v dospívajícím věku, jsem si jista, že i další
místa lze označit za prostor neodůvodněného násilí.
31.
Ostatně jako všechno na tomto světě jistě i šikana sahá do extrémů. Setkala jste
se s šikanou výrazně horších rozměrů?
32.
Samozřejmě nesmím opomenout kyberšikanu. Uveďte, prosím, výhody i nevýhody
agresora, jenž využívá internetový svět.
33.
Co je vlastně syndrom CAN? Setkáváte se s takovými lidmi a jak s nimi pracujete?
34.
Znáte nějaký neobvyklý způsob týrání dítěte?
35.
Měla byste nějaký skutečný příběh?
36.
Jistě jste se setkala s množstvím tragédií a smutných příběhů. Vybaví se vám v tuto
chvíli ten, jenž vás nejvíce zasáhl?
37.
Samozřejmě řešíte všechny uvedené problémy nebo se s nimi potkáváte a slýcháte
o nich, že? Ráda bych se dozvěděla, co řešíte nejčastěji?
38.
Řekla byste mi, prosím, něco o sobě? Trochu o Vaší rodině a o tom, co jste studovala
a jakou práci jste vykonávala?
39.
V čem tkví smysl vaší práce, jakou vykonáváte pozici a co je Vaší hlavní činností?
40.
Kdyby se toužil můj spolužák stát pracovníkem, jakým jste Vy, jakým směrem by se
mělo ubírat jeho další studium a vlastně celá kariéra?
Odpovědi
Kouření tabákových cigaret

po vykouření deseti cigaret v krátké době se člověk stane kuřákem
(tělo si osvojí chuť nikotinu)

v cigaretě 4 000 škodlivých látek, 3OO z nich je rakovinotvorných,
nejhorší je dehet, prokazatelná rakovina)

výhružky nefungují, zodpovědnost sám za sebe, důležité zdravé
sebevědomí, sporty, vnitřní přesvědčení – nechci!

pí Havlová zná kuřáka, který vykouří až 40 cigaret denně – 50 let,
infarkty – nelze najednou přestat, ale snižovat dávky postupně

elektronické cigarety – obsahují čistý nikotin, který se lehce
předávkuje, mladí lidé si tím vytvoří návyk, okolí vnímá páru, ale pro samotného kuřáka to
moc neřeší, je to věc reklamy – módy, všechny nikotinové preparáty jsou substituce, je to
pouze redukce škody (i drogově závislí berou pod dohledem lékaře metadon, to neřeší
závislost, pokud nebudou chodit na léčbu), lékař provádí krevní testy – sociální rozměr –
zda se závislý posouvá

astmatici (+ alergici) kouří – kompenzují dechovou nedostatečnost,
mají pocit „plných“plic (kouře)
Marihuana

34% závislých – dostupné, podceňované - z nové zprávy Rady vlády
vyplývá, že došlo ke snížení

nebereme to za normální, ale běžné; mladý člověk zkouší mít jiný stav
vědomí

beztrestné to není, i pěstování je přestupkem (pak dohled OSPOD),
nebo trestným činem

je to ilegální!

je karcinogenní – působí psychotropně – halucinace, změny nálad
Alkohol

častější než marihuana – to je problém v ČR!

tvrdá droga – závislost!

mladí začínají velmi brzy – je všude kolem nás – obchody, benzinové
pumpy, doma

protektivní a rizikové faktory

protektivní – co si přinese do života, do jaké rodiny se narodí, škola,
vrstevníci – to ho může ovlivnit pozitivně i negativně – žádoucím i nežádoucím směrem

rizikové - jsou vlastnosti jedince nebo jeho okolí, které zvyšují
pravděpodobnost výskytu experimentování s návykovými látkami nebo jejich užívání,
rizikové faktory lze rozdělit do několika úrovní: jedinec – rodina – škola – vrstevníci –
- společnost

mezi rizikové faktory na úrovni jedince patří odlišnost, poruchy
chování, nízká výkonnost, ateismus, slabé sociální dovednosti, handicap, chronická
traumatizace, neadekvátní sociální vazby, prodrogové postoje, chybné vnímání škodlivosti
drog, efekt drogy, raný začátek experimentování s návykovými látkami, zvědavost

jedinec si sám nepomůže – musí být někdo, kdo ho nasměruje, nelze
přesně popsat postup = individuální plán

v Jindřichově Hradci se nalézá i komunita anonymních alkoholiků
Léčba závislostí

síť služeb v ČR

ambulantní služby – klient chodí do poradny – individuální,
skupinová

terénní program – redukují se škody, závislý dostane, co potřebuje -
– kontaktní centrum

léčebné - terapeutické komunity, doléčovací zařízení (spí tam, chodí
do práce)

samostatné skupiny – zorganizují se při něčem – neziskové
organizace, fara, svépomocné – znají se jen křestním jménem, vlastní zkušenosti

závislost – je živý fenomén, probíhá ve vlnách, závislý vystřídá
i několik středisek

závislost je chronická choroba – nikdy nelze říct, že závislý je úplně
vyléčen, pouze abstinuje

závislý na drogách - se jim snáze vyhne, zato alkohol je všude,
nejhorší je však závislost na jídle

závislostní problematika – diagnostikovat

formy závislosti: fyzická – abstinenční příznaky – tělo si zvyká na
danou látku, psychická – bažení – přemýšlí, sociální – sám sebe uzavírá do určité skupiny
lidí, duchovní – jak je zaměřen k životu, co ho motivuje k životu

závislý X konzument – konzument = 1 sklenka vína, záleží na tom,
pokud by přestal, zda by měl bažení

delirium tremens – abstinenční příznak, má halucinace, nenormální
myšlenky
Mentální anorexie, bulimie

anorexie – nejí X bulimie – přejídá se a zvrací

orthorexie – další nemoc, přepočítávání na kcal - rizikové faktory
stejné, experimentování, móda, psychické onemocnění, i zde by se daly nasadit formy
diagnostiky

anorexie – je příznak něčeho, co se odehrává v rodině, ale i špatné
zacházení, třeba už v MŠ

anorexie často přejde do bulimie = výměna jedné závislosti za druhou,
ve vyléčení brání psychika

anorektičky netouží po jídle – jedí např. jeden jogurt denně nebo špičku
rohlíku se dvěma litry vody

v nemocnici si dívky vytrhávaly infuze, aby neztloustly, léčba je
svízelná, ženské hormony potřebují tuky – pokud je tuků málo, nejsou hormony, dochází
k zástavě menstruačního cyklu – „amore“

bulimie – „vlčí“ hlad – zvracení, kdykoli během dne, stačí jim jen
sklonit hlavu, postupně neudrží nic, není ale horší než anorexie, neboť přece jenom tam
nějaká strava je

bulimií trpí často ženy středního věku

postiženým pomohou čísla (vidí, jak hubnou; jak si škodí)

princezna Diana trpěla bulimií

příčina je ve vztazích

v dnešní době stoupá počet chlapců, kteří mají tyto problémy – tzv.
„šamponi“ – hodně se o sebe starají
Šikana

agresor X oběť

agresor – může vycházet z rodiny (vidí doma agresi), oběť – klidně
z rodiny, napodobuje matku

někdo je obětí a v podstatě je mu v té roli dobře, je to ale nepřijatelné,
nesmí se to, nutno potírat

Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Jak se bránit? – komunikace, asertivita, umět si říct o pomoc, řešit
konflikty

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Když to nefunguje nahoře, odrazí se to
v tom posledním článku.

Proč probíhá šikana ve škole? Je tam hodně lidí pohromadě. Škola je
vlastně nepřirozené prostředí, člověk tam musí být devět let a nevybral si to.
Syndrom CAN

Stop násilí! – týrané, zneužívané dítě

MUNCHHAUSENŮV SYNDROM – porucha osobnosti – rodiče
zaujmou postoj, že dítě je nemocné (ve skutečnosti je zdravé) a bolestivě ho léčí
Mgr. Božena Havlová
Původním povoláním je zdravotní sestrou, deset let pracovala na oddělení
ARO. Je vdaná, má čtyři děti, z toho tři chlapce. V okrese Jindřichův Hradec
pracovala v terapeutické komunitě Podcestný mlýn. Je ředitelkou a zakladatelkou
občanského sdružení Meta, jež pomáhá drogově závislým a zároveň se zabývá
prevencí. Je zaměstnána také u PPP České Budějovice. Vystudovala adiktologii na
lékařské fakultě UK v Praze a obor sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě
v Brně. Manžel i její dva synové se také věnují práci v oblasti závislostí. Synové
postupně vyzkoušeli práci terénního pracovníka. Rodina má v drogách jasno.
V roce 1994 společně s manželem a přáteli založili Sdružení Podané ruce, které je
v současné době největší organizací s komplexní sítí protidrogových služeb na Moravě.
Byli u zrodu několika služeb, jednou z nich je i terapeutická komunita Podcestný mlýn,
díky které se rodina paní Havlové přesídlila z Brna do Jihočeského kraje.
V roce 2005 založili společně s Mgr. Týmalem nové sdružení Meta, které provozuje
protidrogové služby v okrese J.Hradec.
Pokud by se chtěl někdo zabývat podobnou prací, musel by absolvovat jakékoli vzdělání
humanitního směru a k tomu přidat kurz sociálního pracovníka. Lze také studovat v Praze
adiktologii.
Příběh ze života pí Havlové
Jednou ve 23 hodin dva kamarádi přivedli chlapce, jmenoval se Pavel, byl
intoxikován. Havlovi měli doma zrovna oslavu. Manžel pí Havlové s chlapcem odjel na
detox. Pavel se toužil léčit. Byl šestkrát soudně trestaný, prošel nápravným zařízením, jako
malý kluk doma viděl násilí, přizabil otčíma, projevoval agresivitu, byl závislý na
pervitinu.
Ten přizabitý otčím se jmenoval Ivan, a tudíž v mysli hocha vzniklo spojení, že každý Ivan
by si zasloužil odejít z tohoto světa. Pavel se dlouhodobě léčil, nyní je pokřtěn právě
Ivanem (manželem paní Havlové), pro syny pí Havlové se stal starším bratrem. Dodnes
rodinu Havlových navštěvuje, je pro něj vlastně náhradní rodinou.
Protože Pavel se doma stal obětí domácího násilí, čekal od té doby jen na to, aby to
otčímovi mohl vrátit.
Když byl malý, mnohokrát viděl domácí násilí, jak Ivan kope do maminky. Jednou
utíkal pouze v trenýrkách do tři kilometry vzdálené vesnice k babičce. Dnes dělá
adrenalinové sporty.
Příloha č. 2.
Dotazník pro absolventskou práci
„Příběhy, které varují…“
(správnou odpověď zakroužkuj)
Věk
Třída
1. Po kolika cigaretách si tělo osvojí chuť na nikotin?
A) 5
B) 10
2. Už jsi někdy zkoušel kouřit? (pokud ano, v kolika letech)
A) ano
B) ne
3. Popíjí někdo z tvé rodiny pravidelně alkohol?
A) ano
B) ne
4. Ochutnal jsi alkohol ty sám? (pokud ano, jaký)
A) ano
B) ne
5. Co patří mezi poruchy příjmu potravy? A) anorexie a bulimie
B) anorexie, bulimie a orthorexie
6. Co dělá člověk trpící mentální bulimií? A) přejídá se a následně zvrací
B) nejí
7. Zakroužkuj pravdu.
A) alkoholismus je největší problémem mládeže
B) kouření je největší problém mládeže
8. Myslíš, že se v tvém okolí vyskytuje šikana? (pokud ano, blíže ji popiš)
A) ano
B) ne
9. Četl/a jsi nějakou knihu o problematice rizikového chování? A) ano
(jakou)
B) ne
10. Máš o problematice rizikového chování dostatek informací? A) ano
(odkud)
Děkuji za vyplnění dotazníku.
B) ne
Dotazník pro absolventskou práci
„Příběhy, které varují…“
Vyhodnocení
Věk: 13-15 let
Třída: 8. a 9. ročník
1. Po kolika cigaretách si tělo osvojí chuť na nikotin?
A) 5 48%
B) 10 52%
2. Už jsi někdy zkoušel kouřit? (pokud ano, v kolika letech)
A) ano 60% ve 12 letech
B) ne 40%
3. Popíjí někdo z tvé rodiny pravidelně alkohol?
A) ano 21%
B) ne 79%
4. Ochutnal jsi alkohol ty sám? (pokud ano, jaký)
A) ano 97%
víno, pivo, rum, vodka
B) ne 3%
5. Co patří mezi poruchy příjmu potravy? 96% A) anorexie a bulimie
4% B) anorexie, bulimie, orthorexie
6. Co dělá člověk trpící mentální bulimií? 80% A) přejídá se a následně zvrací
20% B) nejí
7. Zakroužkuj pravdu.
27% A) alkoholismus je problémem mládeže
73% B) kouření je největší problém mládeže
8. Myslíš, že se v tvém okolí vyskytuje šikana? (pokud ano, blíže ji popiš)
A) ano 5% kyberšikana, nadávky
B) ne 95%
9. Četl/a jsi nějakou knihu o problematice rizikového chování? A) ano 0%
(jakou)
B) ne 100%
10. Máš o problematice rizikového chování dostatek informací? A) ano 63%
(odkud) ze školy, z hodin VO, od rodičů
B) ne 37%
Příloha č. 3
Jindřichův Hradec a závislosti
Na Jindřichohradecku působí sdružení Meta, o.s. již od roku 2005. Hlavní zaměření jejich
činnosti je adiktologické, tedy týká se všech forem závislostí, jak látkových (nikotin, alkohol,
marihuana, pervitin a další drogy), tak i nelátkových (patologické hráčství, poruchy přijmu
potravy apod.). Sdružení působí ve více oblastech. Jednou z nich jsou i základní, ale i střední
školy.
Na primární prevenci navazuje práce adiktologického poradenství a terapie v P. Centru
Jindřichův Hradec. Zde už musí klienti přijít sami. Nalézá se v Pravdově ulici 837/II (Bílý
dům).
Další speciální službou je terénní program pro kontaktování uživatelů drog v jejich
přirozeném prostředí a snižování škod, které jejich životní styl způsobuje jim samotným
a okolí.
Další poskytovanou službou práce s dětmi od tří let, které vyrůstají v rodinném prostředí
zasaženém problémem závislosti, kde by mohlo bez této pomoci dojít k ohrožení dítěte. Tato
služba nabízí pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících
s péčí o dítě. Nejčastěji se jedná o prevenci zneužívání alkoholických nápojů dětmi,
zneužívání omamných látek, závislost dědí na hracích přístrojích, zanedbávání školní
docházky či projevů šikany.
Za rok 2012 využilo služeb protidrogové poradny 151 klientů. V rámci terénního
programu pak pracovníci sdružení kontaktovali celkem 739 klientů, nashromáždili 8928
použitých jehel. V porovnání s ostatními okresy v rámci Jihočeského kraje je situace u nás
srovnatelná s okresem Český Krumlov nebo Strakonice, trochu hůře je na tom Písek a tabulku
vedou České Budějovice a Tábor.
Služby jsou nastaveny tak, aby mohly pomoci vašim nejbližším. Jestli si nebudete vědět
rady, můžete tedy zajít do Bílého domu v Jindřichově Hradci.

příběhy, které varují… - Základní Škola Nová Bystřice

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení