1 Obecný úvod do historie Židů
Transkript
1 Obecný úvod do historie Židů 1.1 Kdo jsou Židé. Halachický žid. Rozdíl mezi pojmenováním Žid a žid. Konverze. Žid je příslušníkem izraelského lidu či národa. Anglický název Jew [dʒuː] a ekvivalenty v jiných jazycích ( fran. Juif, něm. Jude, špan. Judío atd.) jsou přes latinu odvozeny z hebrejského Jehudi. Jehudi bylo původní označení Judejců či lidu dvou kmenů, které přežily po asyrském dobytí Samáří a rozehnání izraelského obyvatelstva severního království v roce 721 obč.l. Jestliže píšeme o členu židovského národa, píšeme pojmenování s velkým Ž ( Žid ). Židovské náboženské právo (halacha) jasně vymezuje, kdo je dle zákona Žid a kdo ne. Halachický Žid se narodil židovským rodičům, resp. židovské matce ( Platí známé „otec je vždy nejistý, matka jistá“) nebo se jím stal konverzí (gijur) přijal podle židovského zákona judaismus. Ten, kdo se narodí ve smíšeném manželství, v němž je židem jenom otec, musí rovněž konvertovat. Stoupenec judaismu - žid- se pak píše podle pravidel českého pravopisu s malým ž ( žid). K problematice počátečního písmena ještě jednu malou zmínku. Za první republiky se českoslovenští židé nevyčleňovali ze společnosti na základě etnicity a psali vždy malé ž. Velké Ž na začátku slova zavedl ve střední Evropě až nacistický režim, aby zdůraznil imperativ cizosti. Někteří pamětníci dodnes žádají, aby – když se o nich píše – byli psáni s malým ž. Jak již bylo zmíněno židem se může člověk stát konverzí (gijur). Takový člověk je pak označován jako proselyta. Tento termín řeckého původu označuje v našem případě toho, kdo se nenarodil jako žid, ale dobrovolně přijme závazek dodržovat Tóru a náboženské předpisy (micvot). Pojmenování pro proselytu-muže je hebrejsky ger a pro ženu gijoret. Obojí znamená „obyvatel, cizinec“. V biblické – tedy závazné – koncepci se jedná o „o cizince, který přebývá“ a má stejná práva jako rozený Izraelita. Židé obvykle proselyty velmi ctí, jelikož konverzí vznik samotný judaismus. Abrahám (Avraham) konvertoval, obřezal sebe a své syny a přijal tak víru v jednoho Boha. Stal se tak prvním židem a každý nový proselyta je považován za nově narozeného a dostává hebrejské jméno jako syn (dcera ) Abraháma. Podle halachy vyžaduje postup při přijímání proselyty napřed varování a rozmlouvání tohoto záměru. Tímto se judaismus odlišuje od islámu i křesťanství, které jsou – co se konverzí týče – výrazně misijním typem. Žadatel, který u židovské konverze vytrvá, je nakonec uvítán, poučen a iniciován. Mužský proselyta se musí zavázat, že bude plnit veškeré příkazy , musí se podrobit obřízce a ponořit se do rituální lázně ( mikve ). Ženy se v rámci konverze jen ponořují. Mezi konvertity na judaismus patří i celé etnické skupiny. Např. předislámské arabské kmeny, severoafričtí Berbeři a také Chazaři z jižní Rusi. 1.2 Odkud, kde a kdy Původ izraelského národa není zcela jasný. Biblická tradice popisuje národ složený z dvanácti kmenů jako potomky patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba. Archeologický výzkum přinesl však informace o infiltraci semitských kmenů či o autochtonním vzniku národa. Tradiční biblické podání zmiňuje, že celý izraelský národ pochází ze tří patriarchů: Abraháma, Izáka a Jákoba. Jákob a jeho dvanáct synů se se svými rodinami přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. Pro své množství začali být Egyptu hrozbou a faraon proto začal usilovat o oslabení izraelského národa zotročením a zabíjením mužských novorozeňat. Bůh nakonec povolal Mojžíše, jenž vyvedl Izraelity z Egypta a přijal na hoře Sinaj Tóru. Po čtyřicet letech putování pouští Izraelité vstoupili do Kenaanu, jehož města dobyli a území si mezi sebe rozdělilo podle kmenů na dvanáct částí. Po jistou dobu pak Izraelité žili v nezávislých kmenových organizacích, jež v dobách ohrožení vedli tzv. soudci, vojenští velitelé. Tyto události odpovídají v tradiční dataci době přibližně 13. - 10. století př.n.l. Tato verze byla přijímána až do 17. století, kdy se začala formovat vědecká biblická kritika. Archeologie nabízí teorii pokojné infiltrace a sociální revoluce kočovných kmenů. Zprvu se uvažovalo, že Izraelité pochází z beduínů, kteří žili s usedlými kenaanským obyvatelstvem v míru a kteří se usadili v horských oblastech. V 60. a 70. letech výzkum však dokázal, že tato teorie, která předpokládala přítomnost velbloudů, nemá oporu v archeologii. Užívání velbloudů se rozšířilo až v 7. století př.n.l. Průlom přinesl až rozsáhlý výzkum horských oblastí Judska a Samařska, jež následoval po dobytí těchto oblastí Izraelem v šestidenní válce roku 1967. Izraelští vědci zde našli a prozkoumali tři vrstvy osídlení. K prvnímu osídlování došlo okolo roku 3500 př. n. l., kdy v horské oblasti východně od Jordánu vzniklo asi 100 sídlišť, jež měla tvar oválu a v nichž bydlelo asi 50 dospělých a 50 dětí. Domy obklopovaly dvůr, do něhož byl na noc zaháněn dobytek. Okolo roku 2200 př. n. l. se však téměř veškeré usazené obyvatelstvo vrátilo k nomádskému způsobu života. Další dočasné usazení proběhlo v letech 2000–1500 př. n. l., kdy vzniklo asi 220 sídlišť podobného typu jako v předchozím období; avšak i tentokrát se obyvatelé vrátili ke kočovnému pastevectví. Trvalé osídlení vzniklo až ve 12. století př. n. l. Kolísání mezi usazeným a kočovným způsobem života záviselo na hospodářské situaci v nížinatém Kenaanu. Kočovní pastevci byli totiž závislí na zemědělské produkci kenaanských zemědělců. Produkovala-li kenaanská oblast dostatek obilí, mohli se obyvatelé horské oblasti plně věnovat pastevectví. Pokud však byla Kenaanská města oslabena a neprodukovala dostatek zemědělských plodin, musela se část obyvatel Judska a Samařska usadit, aby si mohla obilí vypěstovat sama. Ve 12. století se kenaanská kultura zhroutila v důsledku přílivu mořských národů trvale, což vedlo také k trvalému usazení horského obyvatelstva. Vznik Izraele byl tedy důsledkem zhroucení Kenaanu, nikoli příčinou, jak tvrdí biblické podání. Osídlení ze 12. století je podobné dřívějším osidlovacím vlnám i osídlení v okolních oblastech (Adom, Moab, Edom), odlišuje se však od ostatních osídlení nápadnou absencí vepřových kostí, což je charakteristické pro vyznavače judaismu. Tuto odlišnost nelze vysvětlit ekonomickými ani přírodními příčinami, nýbrž jedině právě nábožensky Starozákonní vyprávění o izraelském sjednoceném království v Judsku a Samaří v 10. století nám archeologie nepotvrdila. Archeologie dokládá existenci izraelského a judského království o století později. V důsledku asyrské expanze izraelské království roku 722 př.n.l. zaniklo, judské království pak roku 586 př.n.l zaniklo v důsledku expanze babylonské. Návrat z babylonského zajetí je jedním z prvních důležitých mezníků historie Židů. Po tomto návratu se hovoří již o židovském národu a nikoliv o izraelském. Pojmenování území, národa a státu má svůj původ také u trojice židovských patriarchů. Abrahám (Avraham) – jak již bylo řečeno – byl prvním židem. Jeho syn Izák ( Jicchak ) měl syna Jákoba ( Jaakov) . A právě Jákob byl později přejmenován na Izrael ( Jisroel ), tedy výraz, který v hebrejštině znamená „ ten, který bojoval s Bohem“ a je vlastně připomínkou boje Jákoba s andělem u Jaboku. Jediným společným názvem pro tuto oblast byl až do období druhého Chrámu název „ Země kenaanská“ ( Erec kna’an ). V Bibli nejčastěji zaznívá pouze „ ta Zěmě“ ( ha – erec ) . Po návratu z babylonského vyhnanství se stal tento termín ustáleným označením, ačkoli oficiálním názvem židovského území za Peršanů a Římanů byl výraz Juda či Judea (Jehuda). Po povstání Bar Kochby roku 132-135 našeho letopočtu přejmenovali Římané zemi pohrdavě na Palestina podle dávno zmizelých Filištínů. Označení Palestina zůstalo běžným nežidovským termínem od byzantského údobí až do skončení britského mandátu v květnu 1948. Současné arabské používání názvu Falastin je motivováno politicky a nemá kořeny v arabském úzu. Arabové považovali tuto zemi až do konce 1. svět. války za jižní Sýrii. Pro židy je to ale už zhruba 2500 let Erec Jisroel ( Země izraelská). Obvyklé je také židovské pojmenování země např. Vyvolená země, Zaslíbená země, Země naděje. Jak již bylo zmíněno pojmenování Izrael se vztahuje jak na biblického patriarchu, tak i na zemi. V Bibli (Tóře) je však tak i pojmenován celý izraelský lid. Potomci Izraele se nejprve nazývali „ Lid dětí Izraele“ ( Am bnej Jisro’el ), později už jen „lid Izraele“. Stát Izrael - jakožto svrchovaný židovský stát – byl oficiálně vyhlášený 14. května 1948 (hebr. Medinat Jisra’el ). Státním jazykem je hebrejština. Izraelci (občané Izraele) jsou jak Židé, tak lidé nežidovského původu. Arabské nepřátelství vůči Izraeli – jakožto židovského státu – vedlo k bouřím, k masakrování Židů i ostatních a ztrátě zajordánského království. Po osvobozenecké válce v letech 1948 – 49 musel Izrael čelit opakovaným konfliktům s arabským světem, především pak roku 1967 v tzv. šestidenní válce a v tzv. jomkipurské válce v roce 1973. Problematice vztahů Židů s arabským světem se budeme věnovat v příštích oddílech. Hlavním městem dnešního Izraele je Jeruzalém. Sídlo Knessetu (izraelského parlamentu) a vlády. Stojí jistě za zmínku, že izraelský parlament Knesset je jediným demokratickým reprezentativním shromážděním na Předním východě, kde podle starověké tradice je 120 členů a ti volí hlavu státu – prezidenta. Jeruzalém ( jerušalajim ) je podle tradice městem míru. Nejenže je hlavním městem Státu Izrael, ale je to také místo nejvyšší svátosti v judaismu. V Bibli je poprvé zmíněno jako Šalem. Přibližně v roce 1000 př.n.l. jej – ještě jako pevnost - dobyl král David, který pak z něj učinil své hlavní město „ Město Davidovo“ ( Ir David ). Šalamoun pak nechal postavit první Chrám a tak se město stalo královským a náboženským střediskem. Za cizích dobyvatelů a dočasných okupantů , kteří přicházeli jeden za druhým, se střídalo opětovné přistěhovalectví a usazování židů s neméně častým vyháněním z města. Židé vždy nepřestali doufat v opětovné vybudování města. Jeruzalém a zmínky něm najdeme v několika textech židovských modliteb a požehnání. Bývá například zvykem během sváteční pesachové večeře ( tedy začátek svátku se kterým souvisí křesťanské Velikonoce ) pronést přání „ Příští rok v Jeruzalémě“. Jeruzalém je také místo tzv. prvního a druhého Chrámu. Ten první – jak již bylo řečeno – nechal postavit Šalamoun asi v roce 950 p.n.l. Chrám soužil ve starověkém Jeruzalémě jako národní svatyně určená k modlitbám k Bohu. Sloužil jako centrum života lidu Izraele , symbol židovské jednoty a nezávislosti. Šalamoun nechal postavit chrám za pomoci Féničanů, resp. jejich techniky. Stál na hoře Moria (dnešní Chrámová hora ). Byl obklopen rozlehlým nádvořím a jednalo se o nádhernou podlouhlou stavbu z nákladného kamene o rozměrech 30x10x15 metrů. U vchodu stáli dva bronzové sloupy Jachin a Boaz ( dosl. „Bůh ustanovil“ a „moc, síla“). Po babylonské invazi byla první svatyně zničena Nabukadnezarem ( *Giuseppe Verdi: Nabuco) v roce 586 p.n.l. od tohoto data se dodržují dny národního smutku. Po návratu z babylonského vyhnanství byl na původním místě postaven druhý chrám, který přetrval až do doby makabejské. Na počátku 1. století našeho letopočtu se král Herodes pustil do rozsáhlé rekonstrukce a prakticky postavil novou stavbu, která byla dvakrát větší než stavba předchozí. Stavba byla z bílého kamene a byla zdobena zlatem, se střechou z cedrového dřeva a vchodem, jenž měl sedm bran a čtyři mosty. Autentický popis chrámu poskytl Josephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech. V roce 68 našeho letopočtu vedli Židé ozbrojený odpor proti Římanům. Římané vedené císařem Titem pak roku 70 n.l. druhý chrám zničili a na místě chrámu postavili „pohanskou“ svatyni. Dnes na stejném místě stojí mešita Al-Aksaa a Skalní dóm. Posledním dochovaným a viditelným pozůstatkem druhého Chrámu je jeho západní zeď. Mnoho historických, náboženských a národních asociací učinilo ze Západní zdi ohnisko židovských tužeb po dávno minulé slávě a slzavých proseb o Boží zásah po celá staletí plná neštěstí jak v diaspoře, tak i v Izraeli. Odtud pak křesťanský název Zeď nářků. 1.3 Otázka rozdělení. Diaspora a arabský svět. Kam až migrovala židovská společnost. Rozdělení dle přístupu k náboženské praxi. Jak již bylo řečeno v předešlé kapitole, historie židů je plná vystěhovávání ze Země izraelské a opětovného přistěhovalectví. Řecký termín diaspora znamená doslova „rozptýlení“. V našem případě se jedná o židovské usídlení mimo Zemi izraelskou. Především pak po zničení 1. a 2. Chrámu. V pozdějších dobách se začalo termínu diaspora užívat pro židovské obce v zámoří a v cizině v protikladu k židovskému osídlení ve Státě Izrael. V širším smyslu je diaspora ekvivalentem pro hebrejské galut (exil, zajetí, vypovězení). Tento termín má ale výrazně pejorativní nádech. Se životem v diaspoře souvisí různé verze přístupu k náboženské praxi. Hebrejský termín pro modlitební ritus je nusah a označuje verzi určité části židovstva. V raných dobách existovaly dvě hlavní tradice „palestinská“ a „babylonská“. Z nich se vytvořily dvě odlišné formy liturgie (bohoslužby). Dvěma hlavními tradicemi dnes jsou aškenázský a sefardský ritus. Termin aškenaz je podle hebrejského pojmenování Německa z dob raného středověku. Výraz sefardim zas označuje židy odvozující svůj původ od předků, kteří žili až do svého vyhoštění v letech 1492-97 ve Španělsku a Portugalsku. Každý typ zahrnuje celý komplex kultury dané komunity – právní pojmy, zvyky, náboženské tradice a sociální instituce. Aškenázský typ je charakteristický pro země východní Evropy a pro velkou část židovstva v Americe. Sefardskou tradici najdeme od 15.století našeho letopočtu v zemích jako je severní Afrika, Itálie, oblast Holandska a okolí, Anglie a arabský svět. Mezi aškenázskou a sefardskou tradicí se v průběhu staletí vyvinuly značné rozdíly ve výslovnosti hebrejštiny, zvycích, liturgii atd. Kdekoliv žijí obě skupiny na stejném místě, udržují oddělené synagógy a instituce. Přestože aškenázim se nácházeli především na území Evropy, tak navzdory holocaustu zůstávají kvantitativně převažující složkou světového židovstva. Později se detailněji podíváme na rozdíly v praxi těchto směrů. Jedním z hlavních a nejvíce zjevných rozdílů mezi těmito odnožemi je oděv. Aškenázský žid je některým z nás dobře znám. Bývá oblečen v černém obleku, nosí bílou košili a černý klobouk. Takovýto popis však odpovídá té ortodoxnější verzi. Sefardský žid má oblek více orientálnější. Většině Evropanů by spíše připadal jako šejk z pohádky. Toto je ale velmi zjednodušený obrázek a ke všemu se dostaneme v následujících kapitolách. 1.4 Problematika dějin českých Židů Není to tak dávno, kdy v každém větším českém městě či vesnici stála synagoga a poblíž synagogy vedla ulice či celá čtvrť, ve které bydleli výhradně židé a za městem se nalézal židovský hřbitov. Židé mají v českých dějinách své místo a mnoho z nich se do naší historie zapsalo velmi významně. Jak ale se v pozdějších kapitolách dozvíme, významně se zapsala i česká „strana“ stejné mince, avšak pro židy ne vždy tak pozitivně. První písemná zmínka o židovském osídlení v českých zemích pochází z 10. století, kdy územím českého knížectví procházel kupec a diplomat Ibrahim ibn Jakub (asi roku 965). Důvěryhodnost dřívějších zmínek je nejasná, a nejsou proto obecně přijímány. V tomto období Židé hráli stěžejní roli v zahraničním obchodu vznikajícího českého knížectví – Židé importovali do Prahy zlato (těžilo se v Súdánu a převáželo se přes Španělsko), kde je vyměňovali za koně, kožešiny, a zvláště za slovanské otroky. První židovské komunity vznikly v Praze jako obchodní osady v pražském podhradí na Újezdě a na Vyšehradě. Tyto osady požívaly jisté míry autonomie, právní ochrana Židů však byla dosud značně nejistá. Během první křížové výpravy bylo židovské obyvatelstvo roku 1096 vydáno napospas drancování, před kterým množství Židů uprchlo do Polska či Uher. Židovské osady pod Vyšehradem a na Újezdě zanikly a židovská čtvrť se přesunula na území dnešního Josefova. Po křižáckých masakrech si židé uvědomili, že pouhé obchodní smlouvy jim bezpečnost nezajistí, a tak hledali ochranu u samotného panovníka. Postavení židů se stalo ještě více nejisté po Třetím (1179) a Čtvrtém lateránském koncilu (1215), které nařídily segregaci židů od křesťanského obyvatelstva, židům přikázaly nosit zvláštní označení (většinou žluté kolečko nebo žlutý klobouk) a zároveň omezily jejich možnosti obživy, takže mimo ghetto mohli provozovat de facto jen obchod a finančnictví. Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem podněcované církevním antijudaismem se stále zvyšovalo, docházelo k přepadům židů, až nakonec papež Inocenc IV. vydal dvě buly, které zakazovaly jakékoli násilnosti vůči židům. Nepokojům se snažili předcházet i čeští králové, kteří však nastalé situace využili ke svému prospěchu. První privilegia vydal židům Václav I. (jeho obsah však zůstává neznámý) a Přemysl Otakar II., který je vydal někdy mezi lety 1254–1262 pod názvem Statuta Iudaeorum. Židé se tak dostali do zvláštního postavení servi camerae regiae (služebníků královské komory), kdy se stali královským majetkem, a jakýkoli útok na židy byl tudíž považován za útok na majetek královské komory a podle toho byl také trestán. Za královskou ochranu museli židé ovšem náležitě platit daně a ochotně poskytovat panovníkovi půjčky. V té době (tj. 2. polovině 13. století) byli židé usazeni už na několika místech v českých zemích, zejména ve významných obchodních centrech (Praha, Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Litoměřice, Příbram) a v Praze byla také vybudována dvoulodní gotická Staronová synagoga, na které se podepsaly francouzské a porýnské vlivy. Ve větších městech židovské osídlení tvořilo 100-200 lidí, v menších městech však maximálně dvě rodiny. Hlavní centrum židovské vzdělanosti se nacházelo právě v Porýní a Španělsku, a české země tak ležely stranou od hlavních středisek židovského osídlení. Do českých zemí vzdělanci z francouzských a porýnských ješiv tak přicházeli jen občas, aby zde vyučovali další žáky. Mezi nejvýznamnější učence, kteří v českých zemích pobývali patří zejména Jicchak ha-Lavan, Petachja ben Jakob či Jicchak ben Moše. V hebrejské literatuře psané na území českých zemích jsou doloženy české glosy (např. v nejstarším dochovaném hebrejském rukopisu v českých zemích, tzv. Chebské bibli), které naznačují možnost, že se tehdy židé mohli dorozumívat česky. Náhrobní nápisy svědčí o tom, že židé dokonce někdy užívali česká jména. Běžná však byla zřejmě také vedle dialektů hebrejštiny i němčina. Nástup Lucemburků na český trůn přinesl židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel IV. dovolil říšským městům uspořádat protižidovské pogromy, v samotné Koruně české židy chránil, takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě řádila na přelomu 40. a 50. let 14. století a byla spojena s šířením morové nákazy, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula (pogromy se odehrály ve Znojmě roku 1338, ve Vratislavi roku 1349 a v Chebu roku 1350). Důvody Karlovy ochrany byly především ekonomické, takže ačkoli byli ochráněni před fyzickým napadením, bylo rušení křesťanských dluhů u židů poměrně běžné. Židé se také nezřídka stávali obětmi kriminality a nadále trvala omezení z předcházejících staletí. Za vlády Václava IV., na počátku jehož vlády žilo v Praze asi 750 židů, kteří měli hřbitov na Novém Městě, se situace zhoršila. Ačkoli Václav byl někdy nazýván „filosemitou“, skutečnost byla taková, že roku 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů, z nichž mnohé navíc nechal zatknout. Roku 1389 se o velikonocích v nepřítomnosti krále odehrál v Praze velký pogrom, který vylíčil ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara a jehož viníci zůstali nepotrestáni. Vůči husitství cítili někteří židé zprvu sympatie a husitská revoluce skutečně zprvu oslabila feudální společenské vazby a uvolnila některá omezení týkající se židů. Brzy však židé vystřízlivěli – husité rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů a v dalších deseti letech byli židé vyhnáni z některých měst, neboť platnost Statuta Iudaeorum v té době nikdo nezaručoval. Po skončení husitských válek se situace stala o něco stabilnější, přesto si však židé v žádném případě nemohli být jisti před vyháněním z měst (zejména kvůli konkurenci křesťanským řemeslníkům), ani před pogromy, které vypukaly zejména v dobách anomie (např. roku 1448 při dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad či při pražském převratu roku 1483). S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn roku 1526 se situace pro židy začala vyvíjet slibně. Roku 1527 jim Ferdinand potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských židů zdvojnásobil. Šlechta židy chránila, avšak ve městech židé představovali nebezpečnou konkurenci řemeslnickým cechům, které se kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku. Naproti tomu židé žádnými cechovními pravidly svazováni nebyli, a tak mohli svou činnost poměrně snadno přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Měšťané se proto neustále snažili vymoci si u krále vypovězení židů. A k vyhánění skutečně docházelo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města (roku 1522 byli židé vyhnáni z Opavy, 1535 z Hlubčic), roku 1541 bylo proti židům vzneseno obvinění, že způsobili požár Malé Strany a Hradčan a že jsou vyzvědači Turků, a byli vypovězeni z českých zemí. Jenže na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala. Vyhnanci z Čech se tudíž usazovali zejména v těchto oblastech. Po porážce stavovského povstání roku 1547 se však významně změnil poměr sil mezi králem, šlechtou a městy – moc měst byla zlomena, takže si nemohli dovolit protestovat proti Ferdinandovu rozhodnutí z roku 1545, kterým povoloval židům návrat do Čech, avšak roku 1557 měšťané obvinili židy v vývozu stříbra a dosáhli dalšího vypovězení z Čech, ke kterému však kvůli byrokratickým průtahům fakticky nedošlo. Za vlády Maxmiliána II. se situace o něco zlepšila, neboť roku 1567 jim potvrdil jejich privilegia, avšak skutečný rozvoj židovského společenství nastal za vlády jeho syna Rudolfa II., který na stížnosti měšťanů proti židům neslyšel, což židům přeneslo po dlouhé době vytouženou stabilitu poměrů. Rudolf II. využíval služeb dvorského žida Mordechaje Maisla, který financoval mnohé stavby v židovském ghettu (Židovská radnice, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga). Podobně se rozvíjely i další židovské obce v českých zemích. Svůj zlatý věk židé zažívali nejen po stránce materiální, ale také duchovní. V českých zemích působili mnozí učenci, např. Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, historiograf David Gans, nebo kabalista Ješaja Horowitz. V Praze byla navíc v provozu hebrejská tiskárna rodiny Gersonidů, která byla v provozu od roku 1527. Během třicetileté války se židé postavili na stranu Habsburků, neboť postojem stavů si nemohli být jisti. Habsburkové zas od židů potřebovali obrovské sumy na vedení války, za což se jim dostalo relativního bezpečí a zrušení některých omezení (především byly zvětšeny svobody v oblasti řemesel a volnost v usidlování v celé zemi). Vysoké půjčky způsobovaly chudnutí židů, navíc riskantní machinace s penězi (aféra dlouhé mince) vedly k pádu židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Židé stejně jako ostatní obyvatelstvo nesli obtíže války a v Praze se například roku1648 účastnili obrany města proti Švédům Po skončení války již židovské půjčky nebyly tolik potřeba, navíc židy získaná privilegia byly trnem v oku českému zemskému sněmu. Hospodářskou situaci navíc zhoršoval proud uprchlíků z Haliče, kde nejdříve zuřily pogromy Bohdana Chmelnického a pak švédsko-ruské války.[37] Český zemský sněm proto roku 1650 opět zrušil židovské výsady a naLeopoldu I. si roku 1681 vymohl vypovězení židů z těch míst, kde nebydleli před rokem 1657, což sice v podstatě znamenalo uznání statu quo, zároveň však toto opatření bránilo rozšiřování židovského osídlení. Na Moravě byla situace o něco příznivější. Na rozdíl od Vídně, odkud byli židé roku 1670 pro údajnou spolupráci s Turky vyhnáni. Tito uprchlíci posílili moravské židovské komunity, které nyní začaly vznikat i na severovýchodě této země. Příznivější podmínky však skýtalo židům zejména těšínské knížectví. Situace se však ještě více zhoršila za Karla VI., který vydal roku 1726 translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření židů do ghett, a familiantský zákon, stanovující numerus clausus (maximální počet židovských rodin v zemi, důsledkem bylo, že ženit se legálně mohli pouze prvorození synové). Nicméně ještě horším opatřením byli židé stiženi výnosem Marie Terezie, která je roku 1744 kvůli údajné spolupráce s protivníkem při válce s Pruskem a pruské okupaci Prahy vypověděla z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska. Avšak po odchodu židů z Prahy město zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno, takže ostatních židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyhoštění prakticky nedotklo. Oficiálně byl židům povolen návrat roku 1748 za tzv.toleranční daň. O deset let později císařovna navíc ještě zatížila židy středověkou povinností nosit zvláštní označení. Obrat nastal, když se vlády ujal Josef II., který roku 1781 zrušil nevolnictví a označování židů, umožnil židům přístup k univerzitnímu vzdělání. Veškerá opatření však měla za cíl nikoli poskytnout židům svobodu, ale začlenit je do služeb státu, takže císař rovněž nařídil omezení pravomoci židovské samosprávy, nařídil židům přijmout německá jména a příjmení (aby byl usnadněn styk židů s úředníky, pro které byla hebrejská jména nesrozumitelná), rovněž numerus clausus zůstal nadále v platnosti, stejně jako toleranční daň. Opatření ohledně židů pak pro Království české roku 1797 shrnul Systemální patent. Tyto změny mnohé židy podnítily k asimilaci, tj. ke splynutí s křesťanským okolím, čímž se snažili získat stejné postavení jako křesťané. Ve stejné době začaly do českých zemí pronikat z německých zemí myšlenky haskaly, která reagovala na asimilacionismus a snažila se vyzdvihnout hodnotu židovství, byť za cenu odložení mnoha tradičních zvyků. Výsledkem střetu mezi haskalou a tradičním judaismem pak byl vznik reformního judaismu, který se snažil přizpůsobit judaismus požadavkům moderní doby, aniž by však byly dotčeny základy židovské víry. Změny v židovstvu pokračovaly i v 19. století. Velký vliv sehrál rozvíjející se nacionalismus a židé se tak rozdělili mezi dvě myšlenková hnutí. Příznivci asimilace (v nastávající době sekularizace společnosti již nebyl nutnou podmínkou křest) upřednostňovali sblížení se s německou či českou kulturou, takže se z nich stávali Němci či Češi „izraelského vyznání“ (resp. „mojžíšského“). Naproti tomu sionisté zdůrazňovali národní a kulturní svébytnost židů. Oba proudy vytvářely své vlastní spolky (sionistické, česko-židovské či německo-židovské), což bylo umožněno další liberalizací – po revoluci roku 1848 židé získali svobodu pohybu, usidlování a sňatků, zároveň byla ukončena platnost numeru clausu a židé již nadále nemuseli platit toleranční daň. Roku 1867 byly tyto změny potvrzeny ústavou, která židům přiznala stejná práva jako ostatním obyvatelům země. Židé se tak mohli stěhovat do dříve zakázaných míst, počet židovských obcí stoupal, takže roku 1890 musel být vydán zákon, který vzniku a fungování židovských obcí dával řád. Rozmach nacionalismu však nevedl jen k sionismu, ale také k antisemitismu, který byl na rozdíl od náboženského antijudaismu motivován právě myšlenkou národa a národního boje – židovský národ se stal konkurentem ostatním národům. Nacionální propaganda vedla často k nenávisti vůči ostatním národům a nevraživost vůči židovskému národu se projevila roku 1899 při hilsneriádě, při které se vynořilo dosud neprokázané obvinění občana židovského vyznání z rituální vraždy. Nadále se stupňovaly nálady proti Židům jakožto celku. Antisemitismus byl také projevem žehrání na úspěšné židovské podnikatele, kteří stáli u zrodu mnoha významných továren, zároveň však byly verbální útoky na židy prostředkem politického boje a k získání hlasu voličů Vznik Československé republiky židé přijali rozpačitě, někteří nový stát uvítali, jiní však byli dosti opatrní. Svůj vliv na to měl i poslední pogrom na našem území, který se udál v Holešově ve dnech 3. – 4. prosince 1918. Při něm bylo systematicky vydrancováno 50 židovských domácností a provozoven, některé byly vypáleny. Pogrom iniciovali čerstvě se navrátivší vojáci Československé armády, k nimž se posléze přidali holešovští obyvatelé. Vojáci v rámci rabování zastřelili dva lidi, Heřmana Grünbauma a Hugo Gretzera, kteří se snažili bránit svůj majetek. Nakonec však pozitivní přístup převážil a židé se aktivně zapojili do politického i hospodářského života republiky. Ve snaze oslabit německou národnost bylo židům umožněno přihlásit se k „židovské národnosti“ a židé dokonce založili Židovskou stranu, která vevolbách roku 1929 a 1935 získala v parlamentu několik křesel. Rovněž vzniklo i mnoho židovských sportovních (např. Makabi) a sionistických spolků. Vedle sionistů však rozvíjeli svou činnost také asimilanti, kteří byli reprezentováni zejména Svazem Čechů-židů. Právě z okruhu asimilantů vzešlo mnoho česky i německy píšících spisovatelů a básníků, jako Karel Poláček, Jiří Langer, Egon Hostovský, Jiří Orten,Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, nebo malíř Robert Guttmann a sochař Otto Gutfreund, skladatelé Hans Krása a Pavel Haas, bratr slavnějšího herce Huga Haase. Ekonomický vliv si židé zachovali, stáli u zrodu a rozvoje mnohých podniků, které fungují dodnes (Avia, ČKD, Slezan, SOLO Sušice, Moser aj.). Velká hospodářská krize tak židovské podnikatele citelně zasáhla, navíc znovu přispěla k vzestupu protižidovských nálad. Krom hospodářské krize se židovského společenství dotklo i dění v Německu, kde roku 1933 vzniklo Nacistické Německo, které o pět let později zabralo svrchované území Rakouska. Mnozí židé z těchto zemí hledali útočiště v Československu. Jen málo československých židů vzalo tyto varovné signály vážně a opustilo zemi. Již za druhé republiky byla přijata některá protižidovská opatření. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli Židé postupně systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se zprvu snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí, pak však změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna donutila pražskou židovskou náboženskou obec poslušně vykonávat nacistická nařízení a podílet se na deportacích Židů mj. dokoncentračního tábora Terezín, které začaly na podzim 1941 a na počátku roku 1943 bylo na svobodě už jen na 3 tisíce Židů. Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Terezín měl nicméně mezi ostatnímikoncentračními tábory zvláštní postavení, neboť krom své funkce při vyhlazování Židů sehrál roli také při nacistické propagandě, když nacisté upravenými ulicemi Terezína provedli několik delegací Červeného kříže. Při vzniku Protektorát Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, avšak drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů. Řada židů se během války aktivně zapojila do odboje a tvořili nezanedbatelnou část zahraniční československé armády. V některých jednotkách zahraničního sboru v SSSR tvořili židé až 70 %. Židé, kteří řádění nacistů přežili a vrátili se, nebyli vždy zrovna vítáni, obzvlášť ne těmi, kteří již s jejich návratem nepočítali a nyní se obávali restitucí. Ovšem restituce továren dříve vlastněných židy byla v době znárodňování prakticky nemožná. Židé, kteří se hlásili k německé národnosti, byli po válce pronásledováni jako Němci. Mnozí židé ani neměli chuť dále v Evropě setrvávat a odešli do mandátní Palestiny. Ti, kteří zůstali, si mnohdy ze strachu nechali změnit jméno. Komunistický režim začal velmi brzy vůči židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolával antisemitské předsudky. Na vlně lidového antisemitismu participoval i proces s Rudolfem Slánským a tzv. „spikleneckým centrem“, v němž ze 14 obviněných bylo 11 označeno jako „židovského původu“, jak zdůraznilo Rudé právo. Z jedenácti popravených pak bylo osm židovského původu. Podobně jako i u jiných vyznání, byla i židům omezena jejich náboženská svoboda. V padesátých letech byly rovněž zinscenovány procesy, jejichž obětí byli lidé, kteří se angažovali v pomoci Izraeli v roce 1948 a později (Eduard Goldstücker). Také diplomatické styky s Izraelem, který koncem 40. let Československo podporovalo, byly roku1967 po šestidenní válce přerušeny. Po kratičkém uvolnění v období Pražského jara mnozí židé emigrovali hned po sovětské okupaci, ostatní pak čekala nová vlna perzekucí – v rámci operací Státní bezpečnosti v 70. a 80. letech nazvaných Asanace a Pavouk byla řadě Židů „nabídnuta“ možnost vystěhování se z ČSSR, což většina využila. I přes perzekuci ze strany státních orgánů se však podařilo udržet náboženský život v židovských obcích Sametová revoluce a změna společenského zřízení v roce 1989 se pozitivně odrazila i na životě židovských komunit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Roku 1991 byla dříve komunisty ovládaná Rada židovských náboženských obcí přeměněna na Federaci židovských obcí (FŽO), která v současnosti sdružuje deset židovských obcí na území ČR. Rozvoj židovského náboženského života signalizoval i nárůst židovských komunit (kromě tradičních i o konzervativní a reformní) a kulturních akcí se židovskou tematikou. Zároveň se snížil věkový průměr členů židovských obcí a řada z nich byla obohacena o navrátivší se členy ze zahraničí nebo o potomky asimilovaných Židů z první poválečné generace. Dnes žije v Česku asi 4000 osob židovského vyznání. Židovské komunity mohou opět svobodně provozovat náboženské a kulturní aktivity, mezi kterými je zahrnuta i prezentace izraelské kultury v České republice, za komunistického režimu de facto bojkotovaná. Mezi tyto činnosti patří také publikační aktivita, FŽO podporuje nakladatelství Sefer a měsíčník Roš chodeš. Byly rovněž zřízeny instituce, které mají napomáhat poznávání dějin a kultury židů v českých zemí, mezi něž patří zejména Židovské muzeum v Praze (součástí je i Archiv židovského muzea v Praze) nebo Terezínská iniciativa. Od roku 2008 jsou v českých městech (Brno, Kolín, Neratovice, Olomouc, Ostrava, Praha, Teplice, Třeboň) jako zvláštní instalovány Stolpersteine, česky zvané kameny zmizelých. upomínka obětí holokaustu 1.5 Historie jako způsob žití. Národ Knihy. Otázka tradice. Hebrejština a její vývoj V části 1.1 až 1.4 jsme se dozvěděli základní obecné informace o židovském národu a poznali některé základní historické souvislosti, které budou pro další informace více či méně podstatné. Problematika historie určitého národu je velice obsáhlý komplex informací a u židovského národu je tento argument více než pravdou. Židovská kultura, judaismus jsou veskrze historickým typem a jde vlastně o žijící historii. Historie doprovází žida od narození až do jeho posledních dnů. Věřící žid si staví témata židovské historie každý den, každou chvíli v mnoho úkonech před sebe. Neustále si připomíná významné okamžiky historie jeho národa buď formou liturgie či slavením svátků, které tvoří jedno veliké pásmo vedoucí skrze celý rok. Historie doprovází židovský národ na každém jeho kroku. V druhém oddíle tohoto studijním materiálu se dozvíme bližší informace o svatých knihách judaismu. Tento oddíl o historii židovského národa však nemůže být zakončen bez zmínění nejhistoričtějšího a nejzákladnější pilíře všech židů. Židům se říká „ národ Knihy“ a tato kniha nejenže je základním pramenem při zkoumání židovské historie, je nejsvětější knihou všech židů, ale i přesáhla do kultur jiných a stala se nejznámější knihou světa. Tóra – Pět knih Mojžíšových - základ Starého zákona, první část Bible. Vše, co se dozvíte na příštích stranách této práce, vše, co existuje ve světě židů, je odvozeno/odvozováno z této Knihy. Převážná většina židů byla a je vychovávána k úctě ke studiu k úctě ke knihám. Ač jde o knihu, židé mluví o „ústním zákonu“. Tedy zákon, jež byl předávám ústně. Zákon jež je předáván z generace na generaci a to již po několik generací. V tomto musíme spatřovat základ chápání židovské tradice, která se po staletí sice vyvíjí , ale stále platí silné a závazné schéma „ rodiče – dětem a ty zas svým dětem“. Úcta ke knihám a obrovská úcta ke Knize – k Tóře – velice souvisí s posvátností jazyka židů. Přestože v dějinách židů se objevují i jiné jazyky (např. aramejština), jen jeden jediný jazyk patří židům a je dodnes užívaný a dodnes je také jazykem liturgie, jazyk Tóry, jazyk židovské mystické kabaly, oficiální jazyk Státu Izrael a tím je hebrejština. Hebrejština (ivrit) označuje souhrnně všechny vývojové varianty hebrejského jazyka od starověké hebrejštiny přes biblickou (ivrit Tanach, též , lešon hebrejštinu (ivrit), kterou se dnes hovoří ve Státě Izrael. kodeš, „svatý jazyk“) až po moderní Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, resp. ke kanaánské severozápadní skupině. Nejstarší dochované hebrejské texty pocházejí z 10. století př. n. l. (tzv. gezerský kalendář). V případě starších textů není možno hovořit o plné diferenciaci severozápadních semitských jazyků mezi jednotlivé jazyky či větve, hovoří se tedy spíše o společné protosemitštině nebo protokeneanštině. Přes toto základní řazení hebrejštiny mezi semitské jazyky se lze dnes setkat i s názorem, že moderní hebrejština, kterou se hovoří ve státě Izrael, již není jazykem semitským, nýbrž indoevropským, a to kvůli zásadnímu vlivu indoevropských jazyků, který strukturu původní hebrejštiny zcela přeměnil. K zápisu hebrejštiny se používá hebrejské písmo, jehož podoba se v průběhu dějin proměňovala. V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, svou výsadní pozici si však kvadrátní typ písma dochoval dodnes. Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které tvoří abecedu. Vokály, akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů. K hebrejštině se vrátíme v posledních hodinách tohoto semináře a poodkryjeme si mnohá tajemství tohoto starobylého jazyka.
Podobné dokumenty
ebook/pdf/XX755z3
administrativní potřeby. Bylo nutné zaznamenávat a předávat informace přesněji, než dovolovala lidská paměť a také bylo třeba, aby se zprávy mezi správci území a vládci předávaly bez zkreslení. Prv...
VícePříručka ke stažení zde!
milionů hostů je zajišťována všemi druhy veřejných zdravotnických služeb. Jsou zde lékaři, sestry, ambulanční personál a pracovníci odstraňující odpad. Generální koordinátor „30 dní“ dokonce studov...
VíceAdam B. Bartoš: Masaryk a židé - FreeGlobe
Před časem jsem se sérií článků1 pokusil otevřít téma až příliš blízkého vztahu mezi Českou republikou a Izraelem, který v poslední době vyústil v nezvykle úzkou kooperaci obou vlád a dokonce v jej...
VíceBohdan Chudoba a jeho kniha o Rusku a východní
své vlády „v čistě mongolské tradici“; mezi ně patří především opričnina, „nová kasta utvořená z vojáků z povolání, z příslušníků nižší šlechty a z cizích dobrodruhů… Měla moc uvězňovat, popravovat...
VíceVývin Židomarxisty
slavnostním podepsání mírového návrhu Kellogova vypukla válka hned za měsíc - a jako na výsměch v jeho zemi, Americe, odkud tento posel míru k nám přišel a kterému sice ochuzená, ale „až do hrobu t...
VíceEl Nino Newsletter
mělo být čisté a příjemné i pro oko zákazníka. To se myslím povedlo,“ sdělil Luboš Polívka, jednatel společnosti el nino parfum, své dojmy z nového loga. Nové logo se přicházelo na svět od roku 200...
VíceMezi námi 0603 -- 7. číslo
na jarním sluníčku dodala energie, že jenom zářím. A deprese? Pokud byla – je pryč. Počasí má na tyhle stavy dost velký vliv. Podle mne nejvíc lidí miluje jaro, než zimu, protože jaro nám připadá j...
Více