athella14. - Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava

Transkript

athella14. - Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava
č. 14
prosinec 2013
č. 14 · prosinec 2013
měsíčník studentů SUPŠ Jihlava-Helenín
»» NA ČUMENDĚ
Hrůza ulit a stejnochutí
MARIE ŠTEFÁČKOVÁ
Nenávidění, utlačovaní, osamocení, to jsou první
slova, která mě napadnou na téma výstavy
v DOXU s názvem Kde domov můj? Zde mě
doslova pohltila jedna z projekcí a do svého
světa vtáhl sociální videoklip umělce Daniela
Pešty, který se ve svém projektu zabývá „romskou
problematikou“ v České republice.
Autor vytvořil ve spolupráci s romskými dětmi video. Děti se seřadily jako na školní fotografii do tří
řad. Každé dítě dostalo vak podobný sáčkům na školní
přezůvky. Silný a autoritativní mužský hlas vyvolával
jejich jména. A děti si, jedno po druhém, přetáhly vaky
přes hlavu. Proč?
Napadají mě dva důvody. Jedním z nich je snaha
ukrýt svou tvář, díky čemuž nepoznám, zda jde
o Romy, černochy, asiaty nebo jakékoli jiné osoby.
Uvědomění si, jakou sílu a oduševnělost jsem z těchto
lidí pociťovala předtím, než si nasadili vak na hlavu,
zatímco nyní mi připadají jako tiché, prázdné ulity,
zařazené do společnosti ostatních, je bolestivé. Druhý
důvod je stud. Je možné, aby se někdo styděl za to,
co je? Ano, je to možné, vždyť je těmto dětem už od
ranného dětství vrstevníky vtloukán do hlavy postoj
méněcenných, těch, kteří toho v životě moc nedokáží,
těch, kteří se budou stále potácet na okraji společnosti. Můžeme se tedy divit jejich chování? Není to
jen určitý způsob obrany? Zde mě napadá citát, který
jsem nedávno četla, a jenž vystihuje tuto situaci: „Nečiň to, co nechceš, aby druzí činili tobě“. Nikdo z nás
není dokonalý a možná díky bohu za to, představa
dokonalých, strohých lidí mě dosti děsí, děsí mě představa stejnochutí a stejných věcí. Na to, abychom si
tyto otázky týkající se Romů mohli přesně odůvodnit,
je potřeba komunikace a snaha pochopení jejich duševní schránky.
Romové zde žijí s námi už stovky let, v jednom společenství, ale i tak jsou izolováni a často považováni
za „odpad“ společnosti. Ale proč? Neměli bychom
snad ke každé osobě přistupovat jako k individualitě?
To je věc, na kterou chtěl autor dle mého poukázat.
V souvislosti s výstavou mě tedy napadají dvě otázky.
obrázek na titulní straně:
Tereza Müllerová, 4.E, obor Malba a ilustrace
Diskuze
2013, tuš na papíře
Kateřina Krámová, 3.E, obor Malba a ilustrace
Tajemství
2013, olejomalba na sololitu
»» HALUZ
Předjímat reakce lidí
S Dominikem Langem (1980), letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, vedoucím
sochařského ateliéru pražské VŠUP a „studentem
umění“ v jednom, jsme si povídali krátce po jeho
nedávné přednášce na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně. Langovo Spící
město reprezentovalo Českou republiku na 54.
Benátském bienále a jeho nenápadné a současně
monumentální zásahy do architektury galerijního a veřejného prostoru, často v rámci institucionální kritiky, vyvolávají výrazně pozitivní ohlas
u výtvarných teoretiků i rozpaky širší divácké
veřejnosti.
TEREZA MÜLLEROVÁ
Mluvíš rád?
Verbální projev je součástí mé profese, ať je na to človek stavěný nebo ne. Verbalita je jedním z nejjednodušších zprostředkovávacích prostředků, jak komunikovat a to i pro vizuální umění. Někdo s veřejným
vystupováním nemá problém, cítí se dobře, pro mně
osobně to ale upřímně úplně přirozené či příjemné
není. Nicméně vnímám to jako jakousi povinnou
součást mé práce, takže se tím vždy s nějakou „malou
ostudou“ projdu. Stejně jako se na sebe
nerad dívám, se i nerad poslouchám. Dopřávám
si ten luxus, že když už musím vystupovat, aspoň
to zpětně nevidím. Možná je to chyba, každopádně
raději pracuji bez mluveného slova s mlčícími sochařskými materiály.
V přednášce jsi řekl – „Zpochybňující reakce mé dílo
ještě posílila“ – jaký je tvůj postoj ke konfrontaci
díla s divákem?
Interakce je důležitá. Je to impuls, zaujetí, ikdyž třeba
v některých případech negativní. Samozřejmě by to
redakce: 2.C & 3.E & 4.C & 4.E, r. 2013/2014
Co pro tyto lidi vlastně znamená domov? Je to prostor, který jim bereme nebo prostor, jenž jim určuje
vlastní společenská soudržnost? Dle mých zkušeností
to jsou většinou osoby, které mají na prvním místě
rodinu, ať už se jedná o matku, otce, sestru nebo
strýčka přes několik kolen. Mají veliký smysl pro tento
pokrevní svazek, jsou schopni udělat, obětovat téměř
vše. Můžeme jim tedy něco zazlívat? Vždyť v dnešní
době je to téměř unikátní - vidět takovou soudružnost
a lásku v rodinném kruhu. Na druhou stranu je pravda,
že jsou to temperamentní lidé, což může chladnější
okolí určitým způsobem děsit a v důsledku vytvářet
negativní názory. K jejich temperamentu musím ještě
přičíst touhu po svobodě, která mi u nich velice imponuje a možná mě až zvrhlým způsobem přitahuje.
Dá se tedy vytvořit harmonie, ve které by byli všichni
spokojení? Domnívám se, že tato myšlenka je utopie,
ale s procentem vidiny na realizaci. Je také možné setrvat v současném stavu, ne-li horším opakování hrůz,
které otřásli Evropou v době Druhé světové války, tedy
dopracovat se až k takové ohavnosti, jako je lidská selekce. Doufám tedy do budoucna za lepší vztahy mezi
lidmi a vzájemné pochopení druhých.
»» NA ČUMENDĚ
Pyšní na svůj domov?
MARTINA KAČMARSKÁ
V Pražském centru současného umění DOX
je od jedenáctého října k vidění nejvíce česká výstava (nejčeštější?) jakou lze vůbec na území Čech
vidět. Název vypovídá vše, ale kde je domov můj?
Tuto otázku nechali položit si umělcům z dalekoširoké veřejnosti prostřednictvím tzv. "open calls",
do češtiny překládající se jako "otevřená výzva", a více
než čtyř stům z nich se podařilo i zrealizovat svůj příspěvek k tomuto tématu. Z těch byla vybrána nejlepší
díla a následně přidána k dílům známějších umělců,
se kterými se dopředu počítalo. V DOXu zabírá instalace děl 2 patra a je zde k vidění i polský autor Krzysztof Wodiczko, v prostoru již vystavovaný, spojovaný
s tématem rasismu, od něhož se nevzdaluje ani nyní.
Z toho vyplývá, že i přes název výstavy zde nejsou jen
čeští autoři.
Pojďte si ale položit stejnou otázku. Přece nemusíte být umělci, abyste se mohli vyjádřit ke stavu naší
republiky. První věta české hymny ani nemusí vést
k představě České republiky jako státu. Může se nám
vybavit téměř cokoliv. Každý má vlastní myšlenky
a imaginace. Nicméně mnohé jistě napadne stát.
A řekněme si na rovinu, jsme tu doma? A jestli ano,
jsme hrdí na to, že jsme doma právě tady?
V průběhu historie se tu zformovala směs ras, směs
náboženství, směs národností, směs politických vy-
nemělo být součástí umělcovy taktiky: dělat prvoplánové provokativní, formální, prázdné věci, abych
šokoval. Díla vznikají z různých motivací a v různých
rovinách. Mají zaujmout, i když ne prvoplánově a jestli
je zaujetí negativní, není to od věci, pokud je kritika
konstruktivní. Všeobecně si myslím, že je reakcí, a to
jak pozitivních tak negativních, na výtvarné umění
velmi málo. A když, tak se většinou přepisují tiskovky,
formální, vlažné komentáře o tom, že někde někdo
vystavuje. Kritika a dialog v umění je nezbytný. Také
jde o schopnosti publika interpretovat, sdílet, vnímat,
prožívat dílo a celkové vnější podmínky, které dílo
spoluutvářejí. Pro mě vůbec není na škodu, když je
dílo schopné oslovit diváky jinak, než podle "původního plánu" autora. Myslím, že je to výhoda umění
– nejsou předepsaná žádná pravidla a každý divák
je specifický. Nevíme, jak daleko stát od díla, jak být
naladěný, jak být starý a jakého pohlaví, nemluvíme
univerzálním jazykem. Musely by se vytvořit ideální
podmínky pro pochopení vytvořené práce. Kdyby to
fungovalo, musel by to autor hlídat do konce života
a pak ještě tisíc let po smrti, aby dílo fungovalo podle
jeho představ, podle určitého předem stanoveného
klíče. To by ale nebylo lákavé, umění není průmyslový výrobek s návodem na použití. Nic to ale nemění
na tom, že bych měl dílu do vínku dát tolik, aby fungovalo co nejideálněji, měl bych se pokusit domyslet
znání a toto se dohromady snaží naučit vycházet,
už jen proto, že nám tvrdí, že žijeme v demokracii.
Pravda je ale taková, že od té doby, co jsme v Evropské
unii se „vláda lidu“ odsouvá do pozadí, zbývá nám tak
maximálně hymna a vlajka. Jsme pod palbou nesmyslných příkazů a nařízení, za vším stojí, jak jinak, než
peníze a hlad po dalších. Všemu tomu u nás vládnou
úředníci, kteří jen plní rozkazy politiků. Nedávno prošel zákon o zákazu použití bylinek jako léčiv. Bylo mi
z toho zle a moje myšlenky byly asi "To jsou všichni
tak slepí? Jde jen o to, aby nás odpojili od přírody
a přikázali používat pouze chemické prášky a ´léčiva´?
Nezajímá je vaše zdraví? A co peníze?" Bohužel česká
povaha zřejmě nic nezmůže. Stěžovat si po hospodách, ale žádná revoluce. Nebo to opravdu někomu
vadí? Nebo máte pocit, že se nás to netýká? Budeme
bez povšimnutí přecházet i další příkazy, které budou zasahovat? V Evropské komisi se projednává
návrh zákona o kontrolování každého jednotlivého
osiva, chtějí hlídat každé semínko. Malí zemědělci,
ale dokonce i zahrádkáři by si tak nemohli pěstovat
z vlastních zásob, ale kupovat jen evropsky schválená
osiva. Chtějí i po těch se zájmem konzumovat vlastní
výpěstky, aby pěstovali pouze geneticky modifikované rostliny? Všemožně házet klacky pod nohy farmářům, zemědělcům a zahrádkářům – o tom to je?
Ze všech umělců bych proto vypíchla dva autory,
jejichž fotografie mě zasáhly nejvíce. První je Ibra Ibrahimovič, který nafotil v roce 2003 „Příběh sedláka
Rajtera – od kolektivizace ke globalizaci“. Pan Rajter si toho zažil v Čechách dost. Odseděl si trest za
to, že se jako soukromý zemědělec nepodvolil kolekti-
vizaci. "Chtěl jsem jen pracovat na svým hospodářství,
ale pořád o to musím bojovat. Myslel jsem, že když
přišla svoboda, budu moct taky svobodně sedlačit."
Jediné místo, kde jim republika dovolí si žít tak, jak
chtějí, je pozemek vedle Chemopetrol Litvínov, odkud
roku 1993 unikly jedovaté látky. Dostaly se mimo jiné
do rybníka a všechny ryby v něm uhynuly. Paní Rajterová vzpomíná, že většina lidí, co pracovala v tomto
těžkém průmyslu, už dávno není mezi živými. Dalším
problémem je mezinárodní průmysl a obchod – bohatí podnikatelé kupují drobné pěstitelské pozemky
a louky, kterou pak chtějí použít pro „industriální“
účely. Místo toho, aby stát podporoval zájmy našich
občanů, podporuje zájmy zahraničních podnikatelů.
Když chtěli Rajterovi žádat o referendum kvůli stavění
těchto pozemků, zamítlo se.
Opačný pohled je z pohledu člověka žijícího
ve městě, ten si chce také pěstovat vlastní plodiny.
Pořídí si zahrádku na okraji města, kam utíká před
šedí velkoměsta. Zahrádkářské kolonie v okolí Prahy
nafotil Petr Gibas. Důvody proč lidé zahrádkaří, jsou
ve výsečovém grafu nalepené na podlaze. Převážně
jde o zdravé a levnější potraviny a právě před tím
nás chce stát "uchránit" a dováží nám proto zeleninu
a ovoce ze zahraničí - plnou pesticidů.
Můžeme se nechat překvapit tím, jak to s námi
v tomto směru dopadne, ovšem právě teď na nás
všichni šlapou, jako návštěvníci výstavy po výše zmíněném barevném grafu na podlaze.
či předjímat reakce lidí, aby pravděpodobnost nepochopení byla co nejmenší a práce fungovala ve více
rovinách.
jak moc je pro tebe důležitá literatura kolem vytvořeného díla?
Zvláštní, že to nazýváš literaturou. V tu chvíli se
do toho dostává lehce pejorativní nádech, jakoby
umění muselo vytvářet příběh a ještě dovysvětlovávat. Myslím, že jsou díla, která to tolik nepotřebují a
pak jsou jiná, která ano a kterých je nějaký interpretační aparát součástí. Rozšířená popiska v galerii by
ale neměla být pro diváka něčím, co ho odradí. Myslím
zároveň, že popisek a návodných komentářů či úvodů
může být čím dál míň, pokud budou lidi více umění
naslouchat, naučí se vnímat ho otevřeněji a v rámci
možností nepředpojatě, což je něco, co se opravdu
musí učit, budou ho brát jako normální a důležitou
součást života a vlastního prožívání. To je ale otázka
budoucnosti, v současnosti je to ještě pořád důsledkem doby a určité atmosféry či naladění, ve které vyrůstali naši rodiče, kdy nebyly kladeny vysoké nároky
na kultivovanost a zájem o jiné hodnoty, než materiální a pragmatické. A tak se to pomalu učíme.
O čem je tedy umění?
Nijak mě neuráží estetické obrazy. Hodně mě zajímají
obrazy minulosti, jenž mnohdy, víc než aby vzdělávaly esteticky, manipulovaly. Dnešní doba, ve které
je všechno blíž, rychlejší, témata společnosti se liší,
v něčem hlubší, v něčem povrchnější, mění jeho tvář.
To je naprosto logické. Je naivní požadovat, aby vyzařovalo to, co vyzařovalo kdysi dávno. Dobrá díla minulosti jsou ta, která nějak zásadně zaujala nebo jiná,
která jsou schopná resonovat i teď. Umění je pro mě
nezbytným paralelním pohledem, paralelním čtením
historie, současnosti, bezprostředního okolí.
„Postavení umělce je pokorné. Je ve své podstatě
kanálem.“ (autorem citace je Piet Mondrian) Jsi
kanálem?
Záleží, který kanál myslí: jako zdroj či proud informací a pohledů ano. Kdybychom to chápali jako
ten podzemní, tak by mi to neznělo moc dobře a
myslím, že nejsem. V tomhle případě by šlo hodně
o kontext v jakém se ptáš: Mohlo mu to přijít na mysl
ve spojitosti s jeho obrazy, rastr, který připomíná nějakou mříž, jako poklop kanálu, to si trochu dělám
srandu… Jestli je umělec kanálem? Odpad je špinavá
věc, která se nám příčí, ale zároveň je kanál užitečný,
na konci kanálu jsou čističky, které vodu mění v pitnou… Takhle to můžeme dál interpretovat a tvou
otázku používat jako metaforu. Nemyslím si ale, že by
umělec byl nějakou jímkou, opakem delty, trychtýřem
špinavých věcí. Umělce bych nespojoval s nějakou
negací. Odpadní kanál vyvolává existenciální pocity
na okraji společnosti, to není pozice současného
umělce. Mimochodem Wim Delvoye sestrojil stroj
na výrobu lidských výkalů a taky není kanálem.
"Kde domov můj?", DOX, Praha, 11. 10. - 13. 1. 2013
Kdy jsi se stal umělcem?
Já nevím. Měl jsem s tím dlouhou dobu problém a vlastně do teď mám, pro mě je to pořád silné
slovo. Ještě před nedávnem jsem se schovával pod to,
že studuji umění. V momentě, kdy se člověk stane součástí uměleckého provozu, a s každou přibývající zkušeností nebo angažmá, se tomu ale přibližuje. Když se
mě například žurnalisti ptají jakou profesi mají uvést
pod mé jméno pořád složitě přemýšlím, co je nejpřesnějším označením pro mou činnost.
Musíš dělat umění?
Je to věc, která mě nejvíc pohlcuje. Jsem v ní tolik zaangažovaný, že by bylo blbé přestávat. Určitě je to pro
mě nezbytnost a v praktické i lidské rovině okolnost,
která je součástí mého života. Mám víc aktivit týkajících se umělecké profese, proto se tak tak stíhám věnovat vlastní tvorbě, ale naopak by to ostatní bez toho
nedávalo smysl. Když bych měl znovu na výběr, chtěl
bych zkusit architekturu. Proč ale dělat dvě věci blbě?
Snad příště.

Podobné dokumenty

Žirovničan 06/07 - Město Žirovnice

Žirovničan 06/07 - Město Žirovnice se plný autobus našich aerobiček zúčastnil Bambiriády v Českých Budějovicích a 27. 5. jsme pořádali Tělovýchovnou akademii. Děvčata s aerobiku se několikrát představila na kulturních akcích v našem...

Více

Startovní lis@na PRAHA 5.6.2016 ČESKO

Startovní lis@na PRAHA 5.6.2016 ČESKO Juniorská kategorie Loyal to our Majesty Barča Křivánková, Alča Štecková Juniorská kategorie Hunger Games Filip Růžička, Dorota Voráčová Juniorská kategorie SWITCH Lucie Rybková, Tereza Řeháková Ju...

Více

performance a site specific

performance a site specific MA může být přeloženo jako „interval“, ale MA není interval, protože interval je měřitelný, zatímco MA je esenciálně neměřitelné. „To mezi“ je podstatou intervalu. Užívá se jak pro označení mezi-ča...

Více

s dom Yves-Marie leličvrem o duchovní hudbě

s dom Yves-Marie leličvrem o duchovní hudbě pojmem „živě“. Pokud předpokládáme, že by celé shromáždění mělo zpívat, odpověděl bych spíš ne. To platí přinejmenším pro části propria, ale také pro credo či gloria, které lze provádět pouze v  se...

Více

Marš z centra!

Marš z centra! dlaně, jež byla bezpochyby multifunkční, jedna její funkce však byla přeci jen exponována, neboť se z ní linula obtížně přeslechnutelná hudba, i slovo mluvené, konkrétně pak program rozhlasové stan...

Více