Hogwarts_Story_II

HOGWARTS STORY II
BRADAVICKÁ POVÍDKA II
The Tale of Two Patronuses
Příběh dvou patronů
bilingual version
bilingvní verze
She never performed magic…
She knows wizarding world only from books…
But now… she has to cope with reality which
seems to be unreal…
Nikdy nekouzlila…
Kouzelnický svět zná pouze z knih…
Ale teď… se musí vyrovnat s realitou,
která se zdá být nereálná…
T
he street was plunged in darkness. It was that
kind of darkness which we call absolute and
penetrable. But it was not only darkness what
made the place so scary. What more, it was silent,
nothing was moving, no nightbirds chirping, not a
single leaf shivering in light spring breeze. Very
unusual, even for Muggles.
Which she was.
Lavender Cantbanks´s breath was sped up because
of her hurrying. Some strange feeling had followed
her all the day and now, in this silent place where
danger can be almost tangible, it was much
stronger.
„Hey, you!“ shouted someone.
Lavender shrieked with shock. She stopped, looking
at the voice´s direction, eyes wide opened, heart
beating fast. She noticed a teenage boy sitting on a
wall not far from her. She focused on him as he
lighted up something in his right hand. It looked
like some thin stick and she though it must be some
new kind of flashlight, unknown to her.
„Wanna see something?“ the boy asked. His voice
was quite rude without any trace of shyness. He
continued: „I can Disapparate. Finally I got my
exams and now I am able to do that.“
She couldn´t understand him properly.
„Disapparate?“ she said, confused. „What do you
mean?“
„Oh, you are Muggle!“ the boy said and frowned.
„I am what? What are you talking about?!“ asked
Lavender. She didn´t like the boy. His pale face was
scattered with freckles and his negligent style made
him look like some brat.
„Never mind, just look, it will be great,“ he said and
jumped down the wall.
„Look, I don´t have time to watch your games
however great they are,“ Lavender said.
„Games!“ the boy snorted. „Probably you have
never seen something like this, Muggle!“
„Hey, I don´t like the tone you are talking to me!
And don´t call me that stupid name!“ Lavender
raised her voice.
„What? Muggle? But you are one!“ he laughed.
„Just give me a few seconds, will you? I will
Disapparate and Apparate again. Watch!“
The boy raised his strange flashlight or whatever it
was. He seemed to be concentrating hardly…
Things happened so fast Lavender felt like caught in
some terrible fast-motion nightmare:
U
lice byla ponořena do tmy. Byl to ten druh
tmy,
který
nazýváme
absolutní
a neproniknutelnou. Ale nebyla to pouze tma,
co činilo tohle místo tak hrůzu nahánějící. Co víc,
bylo ticho, nic se nehýbalo, noční ptáci nešvitořili,
ani jediný lístek se v lehkém jarním vánku
nepohnul. Velmi nezvyklé, dokonce i pro Mudly.
A to ona byla.
Dech Levandule Cantbanksové nebral na rychlosti;
spěchala. Neurčitý a zvláštní pocit ji pronásledoval
celý den a nyní, na tomhle ztichlém místě kde
nebezpečí bylo téměř hmatatelné, byl tento pocit
ještě silnější.
„Hej, ty!“ někdo zakřičel.
Levandule zděšeně vykřikla. Zastavila se,
rozhlížejíc se směrem po hlase, oči doširoka
otevřené, srdce divoce tlukoucí. Povšimla si
dospívajícího chlapce sedícího na zídce nedaleko od
ní. Zaměřila se na něj zrovna ve chvíli, kdy rozsvítil
něco ve své pravé ruce. Vypadalo to jako nějaký
tenký klacík a ona si pomyslela, že to musí být
nějaký nový a jí neznámý druh baterky.
„Chceš něco vidět?“ zeptal se kluk. Jeho hlas byl
poměrně hrubý a beze stopy studu. Pokračoval:
„Umím se přemístit. Konečně jsem udělal zkoušku
a teď už to můžu dělat.“
Nedokázala mu pořádně rozumět.
„Přemístit?“ zeptala se, zmatena. „Co tím myslíš?“
„Ach jo, ty jsi mudla!“ řekl chlapec a zamračil se.
„Jsem co? O čem to mluvíš?!“ zeptala se
Levandule. Ten chlapec se jí nelíbil. Jeho bledá tvář
byla posetá pihami a díky svému nedbalému stylu
působil jako nějaký spratek.
„Nevadí, prostě se dívej, bude to super,“ řekl
a seskočil ze zídky.
„Koukej, já nemá čas sledovat nějaké tvoje hry ať
jsou skvělé sebevíc,“ řekla Levandule.
„Hry!“ chlapec si odfrkl. „Nejspíš jsi nikdy nic
takovýho neviděla, mudlo!“
„Hele, nelíbí se mi tenhle tón, jakým se mnou
mluvíš! A neříkej mi tím stupidním jménem!“
Levandule zvýšila hlas.
„Jakým? Mudla? Ale vždyť jsi!“ zasmál se. „Dej mi
jen pár vteřin, jo? Přemístím se a znovu se objevím.
Sleduj!“
Chlapec pozvedl svoji zvláštní baterku či co ten
předmět byl. Vypadal, že se těžce soustředí…Věci
se udály tak rychle, že měla Levandule pocit, akoby
uvízla v nějaké hrozivé, zrychlené noční můře:
Car full of drunk teenagers came up from the corner
of the street. The boy with flashlight took fright, he
wove his stick-ish thing and fell as he was jumping
out of the dangerously approaching car´s way. The
stick pointed at Lavender in the same moment the
boy muttered something Lavender didn´t hear. He
was scared and his last though before the spell came
through his lips was „I´ll die and never attend
Hogwarts again.“
Hogwarts…
There was a loud crack but not from the car.
Lavender felt her legs lifting off the ground. The
street vanished and she was falling and falling
through something what looked like an eye of a
hurricane…
She fell on the ground and bruised her
elbow. Feeling dizzy, she tried to get up, massaging
her arm. For a moment she though she must have
suffered a shock. The landscape changed; there
were no houses, no street, no car and no strange
boy. As she was looking around, Lavender couldn´t
believe her own eyes. She was standing inside a
deep forest with bare, ghostly-looking trees, mist
surrounding her ankles. There was no light in the
distance to follow and Lavender felt hopeless. She
didn´t want to spend the night in a place like this.
She sat on the nearest stump, still looking around.
What happened? She though. How was it possible
to get so quickly from one place to another? It all
happened so quickly and Lavender couldn´t
remember.
There was some strange sound on the left. Lavender
gasped, staring at the dark. She was listening to
some movement in the distant bushes. It came
closer, but Lavender couldn´t see anything. For a
moment she was glad not to see the creature – she
was sure it was some creature with killing
intentions.
„Hey!“ some rough, deep voice called. It was the
second hey Lavender heard this evening.
„Don´t move whoever you ´re!“
Zpoza rohu ulice se vyřítilo auto plné opilé
mládeže. Chlapec s baterkou se lekl, mávl tou
klackovitou věcí a upadl, jak uskakoval z cesty
nebezpečně se blížícímu autu. Hůlka ukazovala na
Levanduli v tom samém okamžiku, kdy chlapec
zamumlal něco, co Levandule neslyšela. Byl
vyděšený a jeho poslední myšlenka před tím, než
zaklínadlo vyklouzlo z jeho úst byla „Umřu a nikdy
už nepřijdu do Bradavic.“
Bradavice…
Ozvalo se hlasité prásk ale nepocházelo od auta.
Levandule ucítila, jak se její nohy odlepují od země.
Ulice zmizela a ona padala a padala skrz cosi, co
vypadalo jako střed tornáda…
Dopadla na zem a narazila si loket.
S pocitem závrati se pokusila vstát, masírujíc si
ruku. Na chvíli si pomyslela, že musela utrpět šok.
Krajina se změnila; už zde nebyly domy, ulice, auto
a podivný chlapec. Jak se rozhlížela okolo, nemohla
Levandule uvěřit vlastním očím. Stála v hlubokém
lese s holými, strašidelně vypadajícími stromy a její
kotníky obklopovala mlha. V dálce nebylo žádné
světlo, které by mohla následovat a Levandule
pocítila beznaděj. Nechtěla strávit noc na místě jako
bylo tohle. Posadila se na nejbližší pařez, stále se
rozhlížejíc okolo.
Co se stalo? přemýšlela. Jak bylo možné dostat se
tak rychle z jednoho místa na druhé? Všecko se to
událo tak rychle a Levandule si nemohla
vzpomenout.
Zleva se ozval podivný zvuk. Levandule zalapala po
dechu, zírajíc do tmy. Naslouchala pohybu
ozývajícímu se ze vzdálených keřů. Blížilo se to, ale
Levandule nic neviděla. Na chvíli byla ráda, že tu
stvůru nevidí – byla si jistá, že to byla nějaká stvůra
se zabijáckými záměry.
„Hej!“ zvolal drsný, hluboký hlas. Bylo to druhé hej
které Levandule toho večera slyšela.
„Nehejbej se ať seš kdo seš!“
Lavender felt her legs lifting off the ground.
Levandule ucítila, jak se její nohy odlepují od země.
L
avender´s voice was shaking, when she
answered: „I… I´m not gonna hurt you… I
don´t know where I am.“
„What the ´ell happened?“ asked that unknown
voice.
„I… have no idea, I´ve been to London and now I
am here!“ Lavender said, trembling.
Another shock came when she saw the man for the
first time. His face was bewhiskered, hair
uncombed and he was wearing an old leather coat.
He was extremely tall; a giant, though Lavender,
but she knew giants don´t exist. In his right hand,
which was shovel-sized, he was holding big
crossbow.
„Hey, don´t be scared,“ said the giant, „I´ve been
feedin´ my thestrals when I saw yeh here. Dunno
what ´re yeh doin´ ´ere, but I´ll take yeh to the
castle.“ He pointed behind himself with the
crossbow.
„The what?“ said Lavender and it all seemed a
dream to her.
„Eh… castle. Hogwarts school! Sure yeh´ve heard
´bout it,“ said the giant.
„Never,“ Lavender shook her head. Her fear abated
a little. The man was armed, but if he ever wanted
to hurt her, he would have done it immediatelly.
„Never heard ´bout Hogwarts? Who ´re yeh, a
Muggle?“ he said, confused.
Lavender remembered the boy.
„Hey! What is Muggle? The boy called me that
too!“ she said with her voice raised.
„Boy?“
The giant looked around.
„Who´s ´ere with yeh?“
„Nobody,“ said Lavender and she told him the
whole story.
„Merlin´s beard!“ he said only.
„What? What´s wrong here?“ she asked.
„Er… better follow me to the castle. Dumbledore
will explain everythin´ to yeh,“ the giant said and he
started his way back. Although she was unsure,
Lavender followed him because it seemed to be the
only safe way out from this scary forest.
They were walking for about quarter an hour and
finally they reached an opened place, a meadow
with one big, round hut and a castle right in front of
them.
„God, it´s beautiful!“ Lavender said.
„Is it? I live ´ere,“ the giant pointed at the hut. „Yeh
were pretty glad I´ve ´een to the forrest. Yeh could
L
evandulin hlas se třásl, když odpověděla:
„Já… já vám neublížím… Nevím, kde jsem.“
„Co se k čertu stalo?“ zeptal se ten neznámý hlas.
„Já… vůbec nevím, byla jsem v Londýně a teď
jsem tady!“ řekla třesoucí se Levandule.
Další šok přišel, když poprvé spatřila toho muže.
Jeho tvář byla zarostlá, vlasy neučesané a na sobě
měl starý kožený kabát. Byl neuvěřitelně vysoký;
obr, pomyslela si Levandule, ale věděla, že obři
neexistují. V pravé ruce, která byla velikosti lopaty,
držel muž velký samostříl.
„Hej, neboj se,“ řekl obr, „krmil sem zrovna
thestraly, když sem tě tady viděl. Nevim co tady
děláš, ale vemu tě do hradu.“ Ukázal kuší za sebe.
„Do čeho?“ řekla Levandule a všecko se jí to zdálo
jako sen.
„Ech… hrad. Bradavická škola! Určitě o ní
slyšelas,“ řekl obr.
„Nikdy,“ zavrtěla hlavou Levandule. Její strach
trochu opadl. Muž sice byl ozbrojený, ale pokud by
jí chtěl ublížit, udělal by to hned.
„Nikdy neslyšet vo Bradavicích? Kdo seš, mudla?“
řekl, zmaten.
Levandule si vzpomněla na chlapce.
„Hej! Co je to mudla? Ten kluk mi tak taky řekl!“
řekla zvýšeným hlasem.
„Kluk?“
Obr se rozhlédl okolo.
„Kdo tady s tebou je?“
„Nikdo,“ řekla Levandule a pověděla mu celý
příběh.
„U Merlinovy bradky!“ řekl jen. „Hm… rači
pudeme do hradu. Brumbál ti šecko vysvětlí,“ řekl
obr a obrátil se k cestě nazpět. Přestože si nebyla
jistá, Levandule jej následovala; zdálo se jí, že je to
jediná bezpečná cesta z tohoto strašidelného lesa.
Šli asi čtvrt hodiny a nakonec dorazili na otevřené
prostranství – louku s jedinou velikou, kulatou
chatrčí a hradem přímo před nimi.
„Bože, to je krása!“ Levandule řekla.
„Že jo? Já bydlim tady,“ obr ukázal na chatrč.
„Mělas fakt štěstí, že sem byl v lese. Mohlas bejt do
rána mrtvá. Neumíš si přestavit, co tam žije za
potvory.“
„Ech… potvory?“
„No… rači pudem,“ řekl obr a pokračovali v cestě
k hlavní bráně hradu. Vešli do velké haly se
spoustou portrétů, dveří a jedním velikým
schodištěm. Na odpočívadle byla dvě brnění
have been dead ´till the morning. Can´t imagine
what creatures live there.“
„Er… creatures?“
„Eh… follow me,“ the giant said and they
continued their way to the castle front gate. They
entered a great hall with a lot of portraits, doors and
one huge staircase. On the landing there were two
armors and one big shield with a lion, snake, badger
and raven on the wall.
Lavender didn´t know where to look first.
„Dumbledore has his office upstairs, on the seventh
story,“ the giant said.
„Excuse me, but who is Dumbledore? Why are we
going to him? I´d like to get back to London,“
Lavender said.
„He´ll explain everythin´ to yeh,“ the giant said and
they started to climb the stairs.
„I know a shortcut, but I´m affraid I can´t get
through,“ he roared with laughter. Lavender smiled
politely.
It took a while to get to the headmaster´s office.
Finally they stopped in front of a great bird-ish
gargoyle.
The giant cleared his throat and said: „Lemon icecream.“
The gargoyle turned by itself and a spiral staircase
appeared in front of them.
„Eh… too small for me, I think. Just go upstairs and
knock the door,“ said the giant.
Lavender was too shocked to make a single move.
She couldn´t believe what she had just seen.
She took a deep breath and stepped on the first step.
The gargoyle behind her turned again and the
staircase started to move upstairs like an escalator.
When she reached the wooden door with pretty
golden ornaments, she held her breath and knocked.
„Come in,“ said a man´s voice.
Lavender entered the office.
Whoever the tall, old, silver-haired man was,
Lavender understood he was a big authority. He
wore a dark blue robe and white nightcap with tiny
pom-pom at the end. His face was friendly,
dominated by half-moon glasses. A pair of blue
eyes was looking at her from behind it. His
appearance was strange to her, but he didn´t seem to
care about his look.
„Good evening,“ she said politely.
„Good evening,“ he replied, „please, take a seat and
tell me what can I do for you.“
Before she sat down, she looked around. She was in
a room full of pictures, shelves and stuff which
a na zdi jeden velký odznak se lvem, hadem,
jezevcem a havranem.
Levandule nevěděla, kam se podívat dřív.
„Brumbál má pracovnu nahoře, v sedmým podlaží,“
řekl obr.
„Promiňte, ale kdo je vlastně Brumbál? Proč za ním
jdeme? Ráda bych se vrátila do Londýna,“ řekla
Levandule.
„Von ti šecko vysvětlí,“ řekl obr a oba začali
stoupat po schodech.
„Znám zkratku, ale vobávám se, že se skrz ni
nedostanu,“ zachechtal se obr. Levandule se
zdvořile usmála. Trvalo to chvíli, než se dostali
k ředitelově pracovně. Konečně zastavili před
velikým chrličem v podobě ptáka.
Obr si odkašlal a řekl: „Citronová zmrzlina.“
Chrlič se sám otočil a před nimi se objevilo točité
schodiště.
„Ech… myslím, že pro mě je to trochu malý. Di
nahoru a zaklepej na dveře,“ řekl obr.
Levandule byla příliš šokována, aby se byť jen
trochu pohnula. Nemohla věřit tomu, co právě
spatřila.
Zhluboka se nadechla a stoupla na první schod.
Chrlič za ní se opět otočil a schodiště se začalo
pohybovat vzhůru jako eskalátor. Když se
Levandule dostala ke dřevěným dveřím s pěknými
zlatými ornamenty, zadržela dech a zaklepala.
„Vstupte,“ řekl mužský hlas.
Levandule vstoupila do pracovny.
Ať už byl ten vysoký, starý a stříbrovlasý muž
kdokoli, Levandule záhy pochopila, že byl velkou
autoritou. Byl oblečen do tmavomodrého hábitu
a na hlavě měl noční čepici s bambulkou na konci.
Jeho tvář byla přátelská; dominovaly jí půlměsíčité
brýle. Zpoza nich na ni koukal pár modrých očí.
Jeho vzhled byl pro ni zvláštní, ale muž nevypadal,
že by se o to staral.
„Dobrý večer,“ řekla zdvořile.
„Dobrý večer,“ odpověděl, „prosím, posaďte se
a řekněte mi, co pro vás mohu udělat.“
Předtím, než se posadila, rozhlédla se okolo. Byla
v pracovně plné obrazů, polic a náčiní, které jí nic
neříkalo. Další šok přišel, když zkoumala jeden
z portrétů na nejbližší stěně. Postava se zdála být
živá! Byl to muž a Levandule si všimla, že se hýbal
stejně jako ostatní portréty.
„Jak…,“ začala mluvit, ale pak si uvědomila, že
muž chtěl, aby se posadila. Učinila tak a on také.
„Moje jméno je Albus Brumbál,“ řekl klidně, „jsem
ředitelem této školy – Bradavické školy čar
said nothing to her. Another shock came with
examining one of the potrait on the nearest wall.
The figure there seemed to be alive! It was a man
and he was moving like the other portraits, she
noticed.
„How...,“ she started to talk, but then she realized
he wanted her to sit down. She did and so did he.
„My name is Albus Dumbledore,“ he said calmly,
„I am a headmaster of this school – Hogwarts
School of Witchcraft and Wizardry. And you are…“
„La -- Lavender Cantbanks,“ she introduced herself,
„excuse me, did you say Witchcraft and Wizardry?“
Although Dumbledore looked like an old wizard,
she simply couldn´t believe it.
„Exactly. In this school young wizards and witches
are trained,“ Dumbledore said.
„Interesting…,“ she said half shocked, half
amusedly.
„I think so. But what interests me more is the way
you got here? Apparently you are a Muggle, am I
right?“ Dumbledore asked, still looking at her. She
heard the strange word again, but this time it didn´t
sound so rude as it did when the boy said that.
„Mr. Dumbledore -- or -- professor -- I´m afraid I
don´t know what you´re talking about,“ and she
repeated the whole story as she did with the giant.
„…And I woke up -- no, I can´t say woke up, I
haven´t been sleeping, actually. You see – I just
appeared in that forrest from nowhere. Silly, isn´t
it?“
Dumbledore crouched nearer to her.
„No, I don´t think so.“
„I beg you pardon?“
Dumbledore smiled. „It seems to me you simply
Disapparated and Apparated here, in Forbidden
Forest.“
„Dis-what? Oh, he used that word too! Disapparate!
I didn´t know what was the meaning…,“ Lavender
remembered the boy in London.
„Oh, yes. Obviously I will have to explain
everything to you from the very begining,“
Dumbledore said slowly.
Lavender nodded.
„You are a Muggle. That means you can´t do magic
– even if you wanted. Muggles don´t perform
magic, they were born as „normal“ people. But
beyond the „normal“ world, there is a Wizarding
world too. I know it seems to be impossible for you,
but that´s the way it is. Not every accident in your,
Muggle-world is caused by Muggles; wizards can
do magic every day – and it´s not only a good one.
a kouzel. A vy jste…“
„Le -- Levandule Cantbanksová,“ představila se,
„promiňte, řekl jste čar a kouzel?“
Přestože Brumbál vypadal jako starý kouzelník, ona
tomu prostě nemohla věřit.
„Přesně tak. V této škole jsou vyučováni mladí
kouzelníci a čarodějky,“ řekl Brumbál.
„Zajímavé…,“ řekla Levandule napůl v šoku, napůl
učarována.
„Také si myslím. Ale co mne zajímá víc je způsob,
jakým jste se sem dostala. Očividně jste mudla,
mám pravdu?“ zeptal se Brumbál, stále se na ni
dívaje. Znovu slyšela to podivné slovo, ale tentokrát
jí neznělo tolik drze, jako když jej slyšela z úst toho
chlapce.
„Pane Brumbále -- nebo -- profesore -- obávám se,
že nevím, o čem tu mluvíte,“ nato zopakovala celý
příběh tak, jako před chvílí dotyčnému obrovi.
„…A pak jsem se probudila -- ne, nemůžu říct
probudila, vlastně jsem nespala. Víte – jenom jsem
se objevila v tom lese odnikud. Hloupé, že?“
Brumbál se k ní nahnul.
„Ne, to si nemyslím.“
„Prosím?“
Brumbál se usmál. „Zdá se mi, že jste se prostě
přemístila a objevila tady, v Zapovězeném lese.“
„Pře-co? Ó, on to slovo použil taky! Přemístit!
Nevěděla jsem, co tím myslí…,“ Levandule si
vzpomněla na chlapce v Londýně.
„Ó, ano. Samozřejmě vám budu muset vše vysvětlit
od samého začátku,“ řekl Brumbál pomalu.
Levandule přikývla.
„Vy jste mudla. To znamená, že nemůžete kouzlit –
i kdybyste chtěla. Mudlové nekouzlí, narodili se
jako „normální“ lidé. Ale mimo ten „normální“ svět
je zde také kouzelnický svět. Vím, že to pro vás
vypadá jako nemožné, ale prostě to tak je. Ne každý
náhoda ve vašem mudlovském světě je zapříčiněna
mudly; kouzelníci mohou kouzlit každý den –
a nejsou to jen dobrá kouzla, která používají. Je tu
také černá magie, velmi nebezpečná. Ale vy – díky
bohu, řekl bych – o tom nevíte.“
„Znamená to, že jste… divní?“ zeptala se
Levandule.
„Ó, rozhodně bych neřekl divní. Narodili jsme se
jako kouzelníci, vystudovali magii a stali jsme se
vyškolenými čaroději. Někdy vám mudlům
i pomáháme, ale o tom vy nevíte. Jsme hrdí
a šťastní, že jsem se narodili jako kouzelníci
a čarodějky,“ vysvětlil Brumbál. „No… a nás považujete za méněcenné?“ zeptala se Levandule.
There are Dark Arts too, very dangerous. But you –
thank God, I can say – don´t know it.“
„Does that mean, you are… freaks?“ Lavender
asked.
„Oh, I would definitely not say freaks. We were
born as Wizards, studied witchcraft and we become
skilled Wizard, sometimes helping you, Muggles,
too, but you don´t know it. We are very proud and
glad we were born as Wizards and Witches,“
Dumbledore explained.
„Oh… And you – consider us to be inferior?“
Lavender asked.
„There are Wizards, of course, who had chosen
wrong belief and joined the dark side. They are
persuaded only the Pureblood Wizards can rule the
Wizarding world. I feel sorry for them. There are
Muggleborn Wizards better than Pureblood ones, of
course. I don´t think Muggles are inferior. They
have their own lives as we have ours,“ Dumbledore
said.
„And -- does a Muggle see your -- magic?“
Lavender asked, still confused.
„They are not able to see magically protected
things. It is hard to explain it all. I am very
interested what had to happen to get you here. It is
absolutely without any doubt that the boy in London
was a Wizard. He wanted to show you he can
Disapparate. And while he was doing his
Disapparating, he pointed his wand – which we use
for performing magic – to you and apparently he
was thinking about Hogwarts at the moment, so he
Disapparated you here. Do you understand, Miss
Cantbanks?“ Dumbledor asked with a smile.
„Oh, I´m losing the track of continuity now, but… I
think I know what you are saying,“ Lavender said.
„Splendid, Miss Cantbanks!“ Dumbledore said,
evidently happy. „What I don´t understand is that
you can see our castle. It is invisible for Muggles.“
„Oh!“
„It had to be completely unsuccessful charm that
boy performed,“ said Dumbledore. He wanted to
say something more, but he was disturbed by a
silent knock on the window. They both looked at it
and Dumbledore stood up to open it. A little horned
owl flew inside the office and landed on
Dumbledore´s desk with grace. It was holding a
letter in it´s beak.
„That´s the way we get our post usually,“
Dumbledore explained to Lavender. He took the
envelope, stroked the animal and opened the letter.
„Existují samozřejmě čarodějové, kteří si vybrali
špatnou víru a přidali se na stranu temna. Jsou
přesvědčeni, že pouze čistokrevní kouzelníci mohou
vládnout kouzelnickému světu. Je mi jich líto.
Máme pochopitelně kouzelníky z mudlovských
rodin dokonce lepší než ty čistokrevné. Nemyslím
si, že by mudlové byli méněcenní. Mají své vlastní
životy, stejně jako máme my ty svoje,“ řekl
Brumbál.
„A -- mohou mudlové vidět vaše -- kouzla?“ zeptala
se Levandule, stále zmatená.
„Nemohou vidět věci chráněné kouzly. Je těžké to
vše vysvětlit. Velmi mne zajímá, co se přihodilo, že
jste se sem dostala. Je absolutně bez pochyb, že ten
chlapec v Londýně byl kouzelník. Chtěl vám
ukázat, že zvládá přemisťování. A zatímco se chtěl
sám přemístit, ukázal svojí hůlkou – kterou
používáme ke kouzlení – na vás a zřejmě v tu chvíli
přemýšlel o Bradavicích, takže vás přemístil zrovna
sem. Rozumíte, slečno Cantbanksová?“ zeptal se
Brumbál s úsměvem.
„No, teď už ztrácím souvislosti, ale… myslím, že
vím, co mi tu říkáte,“ řekla Levandule.
„Výborně, slečno Cantbanksová!“ řekl Brumbál,
očividně šťasten. „Čemu nerozumím je fakt, že
vidíte náš hrad. Pro mudly je neviditelný.“
„Och!“
„Muselo to být zcela nešťastné kouzlo, které ten
chlapec vyprodukoval,“ řekl Brumbál. Chtěl říct
něco víc, ale byl vyrušen tichým zaklepáním na
okno. Oba na něj pohlédli a Brumbál vstal, aby jej
otevřel. Do místnosti vletěl malý kalous a s elegancí
přistál na Brumbálově stole. V zobáku držel dopis.
„Tímhle způsobem obvykle dosátávme poštu,“
vysvětlil Brumbál Levanduli. Vzal si obálku,
pohladil zvíře a otevřel dopis.
„Á, Ministerstvo kouzel,“ řekl víceméně pro sebe
než pro Levanduli. Ale ona jej zaslechla a zeptala
se:
„Ministerstvo kouzel?“
„Ano, samozřejmě máme své vlastní ministerstvo,“
řekl Brumbál trpělivě.
„To je promyšlený!“ zašeptala.
„Promyšlené… To ano,“ usmál se.
Jak pročítal dopis, jeho obočí se spojilo do jedné
linky. Když dočetl, odložil dopis stranou a znovu
pohlédl na Levanduli.
„Vypadá to, že máme malý problém,“ řekl.
„Mně se to tak jeví už od samého začátku,“ trochu
se usmála. „Co se stalo?“
„Ah, Ministry of Magic,“ he said more to himself
than to Lavender. But she heard it and asked:
„Ministry of Magic?“
„Yes, of course we have our own Ministry,“
Dumbledore said patiently.
„That´s plotted,“ she whispered.
„Plotted, yes,“ he smiled.
As he went through the letter, his eyebrow came
together into one line. He finished reading, put the
letter aside and looked at Lavender again.
„It seems we have a little problem,“ he said.
„Seems to me from the very beginning,“ se smiled a
little. „What happened?“
„As you know, this letter came from our Ministry. It
says there was an unsuccessful charm made half an
hour ago. Ministry got a report that one Muggle
Apparated in our magical world. That means…“
„…They know about me,“ Lavender finished his
sentence.
„Exactly,“ Dumbledore agreed, „they are letting me
know, because I am – if I can say it this way – quite
big authority in our world. They do not know where
you are, but they warned me… Just in case.“
„But isn´t it a good new for me? I mean – Ministry
can procure bringing me back!“ she asked.
„That´s the problem… They don´t understand what
exactly happened and they would never understand
how can a Muggle see Hogwarts. They wouldn´t
send you back until they find out. Which means
they would use some Memory charms and they are
really dangerous even for skilled Wizards. Finally
they would use Obliviate charm – a spell which will
erase and change your memory. Going back home
is not very safe now – and definitely not with the
„helping hand“ of Ministry. As soon as they find
your identity, they will use everything to get into
your mind,“ Dumbledore said.
„Get into my mind? Is that possible?“ Lavender
said.
„Yes, I would go as far as to say it is the way they
would want to use. They have Aurors and skilled
Wizards who are masters in penetrating into minds
– even if they are miles and miles away from you,“
Dumbledore explained.
It sounded very dangerous and Lavender was
scared. It was still like some nightmare for her.
„Professor, what do you think we should do?“ she
asked.
Dumbledore lowered his voice. „We should simply
cover you with the best Wizarding protection. You
„Jak víte, tento dopis přišel z našeho ministerstva.
Píše se v něm, že bylo před půl hodinou
zaznamenáno nepovedené kouzlo. Ministerstvo
dostalo hlášku, že se nějaký mudla přemístil do
našeho kouzelnického světa. To znamená…“
„…Že o mě vědí,“ Levandule dokončila
Brumbálovu větu.
„Přesně,“ souhlasil Brumbál, „dávají mi to na
vědomí, protože jsem v našem světě – pokud to tak
mohu říci – docela velká autorita. Oni nevědí, kde
jste, ale varovali mne… Pouze pro případ.“
„Ale není to pro mě dobrá zpráva? Myslím –
ministerstvo může zajistit, abych se dostala zpět!“
zeptala se Levandule.
„To je ten problém… Oni nevědí, co se přesně stalo
a také by jistě nikdy nepochopili, jak může mudla
vidět Bradavice. Neposlali by vás zpátky, dokud by
to nezjistili. Což znamená, že by na vás použili
nějaká paměťová kouzla, a ta jsou opravdu
nebezpečná, dokonce i pro vyškolené kouzelníky.
Nakonec by použili kouzlo zapomnění – zaklínadlo,
které vymaže a pozmění vaši paměť. Teď není příliš
bezpečné jít zpět domů – a rozhodně ne
s „pomocnou rukou“ ministerstva. Jakmile zjistí
vaši identitu, použijí vše, aby se dostali do vaší
mysli,“ řekl Brumbál.
„Dostali do mé mysli? Něco takového je možné?“
řekla Levandule.
„Ano, dovolil bych si říct, že je to přesně to, co by
chtěli použít. Mají Bystrozory a vyškolené
kouzelníky, kteří jsou mistry v pronikání do myslí –
dokonce i když jsou míle a míle od vás,“ vysvětlil
Brumbál.
Znělo to velmi nebezpečně a Levandule se bála.
Stále to pro ni bylo jako nějaká noční můra.
„Profesore, co myslíte, že můžeme dělat?“ zeptala
se.
Brumbál ztišil hlas. „Měla byste se jednoduše skrýt
za tu nejlepší kouzelnickou ochranu. Budete se
muset naučit uzavírat svoji mysl před útoky
zvenčí.“
„Jak myslíte, že to mám udělat?“ zeptala se
Levandule. Brumbálovi nerozuměla.
„Svěřím vás do rukou jednoho z našich nejlepších
učitelů. Jakkoli působí, je opravdový mistr
v paměťových a myšlenkových kouzlech, to si
zapamatujte. Myslím, že nyní je čas jej zavolat. A
mezitím budeme muset něco udělat s vaším
oblečením,“ Brumbál se pousmál, pozvedl hůlku,
will have to learn how to close your mind against
external infiltration,“ Dumbledore said seriously.
„How am I supposed to do that?“ Lavender asked.
She didn´t understand Dumbledore.
„I will consign you into one of our best teacher´s
hands. However he impacts, he is a real master of
Memory and Mind charms, remember that. Now,
it´s time to call him, I think. And meanwhile, we
have to do something with your clothes,“
Dumbledore smiled a little, raised his wand which
was now pointing at Lavender and wove it. Her
clothes changed immediately; there was no miniskirt and Colorad T-shirt any more, but long grayglue skirt and blouse of lila color with a bow near
the neck. He offered a mirror to her and while she
was examining herself, he said to one portrait to go
and fetch professor Snape. The man nodded and
disappeared from his frame. They were sitting in
silence, Lavender still trying to understand what the
danger from Ministry exactly meant to her. She
noticed Dumbledore´s deep sight.
„Is there something more I should know?“ she
asked.
„No…, no… I´ve just… been only thinking about
one of my students in the past. You remind me of
her. You have her eyes and hair. Probably you don´t
know the name Lilly Evans?“ Dumbledor said.
Lavender opened her eyes wide.
„I had my cousin named Lilly Evans – Potter after
her marriage,“ she said, surprised.
„Yes, she was a student here,“ Dumbledore smiled
widely.
„I didn´t know her very much, we´ve seen each
other only once...,“ Lavender paused, „…There
were some rumours in our family she is weird. We
didn´t keep contact together. She married James
Potter – I´ve never seen him. Last time I saw her
was… at their funeral. They both died and I´ve
heard coroner was not sure about the way how.
Probably some hear-attack, he said,“ Lavender told
Dumbledore.
He gave her a faint smile.
„It was not a heart-attack. It was a murder,“ he said.
„A murder? Impossible! They weren´t shot or
stabbed… any injury,“ she said.
„Obviously it seems to be impossible for Muggles.
But it was a murder. One dark wizard we all are
afraid of killed them with magic. Their son, Harry,
attends
Hogwarts
nowadays,“
Dumbledore
explained.
Lavender was silent for a moment.
která nyní ukazovala na Levanduli a mávl jí. Její
oblečení se okamžitě změnilo; už neměla sukni nad
kolena a barevné triko, ale dlouhou, šedomodrou
sukni a halenku barvy lila s mašlí u krku. Brumbál
jí nabídl zrcadlo a zatímco se prohlížela, řekl
jednomu z portrétů aby šel a přivedl profesora
Snapea. Muž přikývl a zmizel ze svého rámu.
Seděli v tichosti a Levandule se stále snažila
porozumět, co přesně pro ni nebezpečí
z ministerstva znamenalo. Všimla si Brumbálova
hlubokého pohledu.
„Je tu ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se.
„Ne…, ne… Jen jsem… přemýšlel o jedné ze svých
minulých studentek. Připomínáte mi ji. Máte její oči
a vlasy. Pravděpodobně neznáte jméno Lilly
Evansová?“ řekl Brumbál.
Levandule vykulila oči.
„Měla jsem sestřenici, která se jmenovala Lilly
Evansová – po svatbě Potterová,“ řekla,
překvapena.
„Ano, byla zdejší studentkou,“ Brumbál se zeširoka
usmál.
„Moc jsem ji neznala, viděly jsme se jen jednou…,“
Levandule se odmlčela, „…v rodině kolovaly fámy,
že je zvláštní. Neudržovaly jsme spolu kontakt.
Vzala si Jamese Pottera – nikdy jsem ho neviděla.
Naposledy jsem ji viděla… na jejich pohřbu. Oba
zahynuli a já jsem slyšela, že koroner nevěděl jak.
Pravděpodobně nějaká srdeční příhoda, říkal,“
pověděla Levandule Brumbálovi.
Věnoval jí mdlý úsměv.
„Nebyla to srdeční příhoda. Byla to vražda,“ řekl.
„Vražda? Nemožné! Nebyli zastřeleni nebo snad
ubodáni… žádná zranění,“ řekla Levandule.
„Samozřejmě se to zdá mudlům nemožné. Ale
vražda to byla. Jeden temný čaroděj kterého se
všichni obáváme je zabil kouzlem. Jejich syn,
Harry, nyní chodí do Bradavic,“ vysvětlil Brumbál.
Levandule chvíli mlčela.
„Je tak těžké tomu všemu věřit!“ řekla pak.
„Ano, také bych byl velmi zmatený, být vámi,“ řekl
Brumbál, znovu s úsměvem.
„Takže… moje sestřenice nebyla divná,“ Levandule
shrnula, „byla čarodějka a její manžel byl
kouzelník. Dokonce jsem ani nevěděla, že měli
dítě…!“
Přerušilo ji zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl Brumbál.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil profesor
Snape. Byl vysoký a štíhlý, jeho vlasy černé
a dlouhé po ramena, v očích přísný výraz.
„It is so hard to believe it all!“ she said then.
„Yes, I would be very confused if I were you,“
Dumbledore said, smiling again.
„So… my cousin wasn´t weird,“ Lavender
summarized, „she was a Witch and her husband was
a Wizard! I didn´t even know the have had a
baby…!“
She was disturbed by knocking at the door.
„Come in,“ Dumbledore said.
The door opened and professor Snape entered the
office. He was tall and slim, his hair black and
shoulder-length, black eyes looking strictly. He was
wearing dark robe and black cloak. Lavender
though if he ever smiled – his face was frowned.
Without looking at her, he started to talk to
Dumbledore.
„Wanted to talk to me, Albus?“ he asked.
„Yes, I did, Severus. It seems we´re having some
problem with Ministry. You will have to take care
of our guest, Miss Cantbanks,“ Dumbledore said.
Lavender Cantbank´s eyes met Severus Snape´s.
F
irst thought when he saw her was God, how
much she looks like Lilly! Dumbledore´s voice, now
explaining what had happened vanished in the
distance. He saw her in front of him – her, Lilly
Evans, the only woman he loved from childhood
until…
Until I saw her copy. No… NO! This is not
happening!
„Severus?“ Dumbledore´s voice returned from some
other world.
„Yes,“ he said, frowned again, his usual expression.
„I think you will have to teach Miss Cantbanks and
get her prepared against external infiltrations,“
Dumbledore said.
Snape nodded for agreement.
„So, Miss Cantbanks, now you go with Severus and
he will tell you everything what you need to know.
You don´t have to be affraid. Then, after your first
Occlumency lesson, professor Snape will take you
to professor McGonagall who will show you the
room you can use. Anytime you want to ask me
something, just come to my office. I suppose you
have seen the way of getting here,“ Dumbledore
stood up and so did Lavender.
„I… I think I know. Lemon ice-cream,“ she said,
smiling, „thank you very much, professor.“
„You´re welcome,“ he said.
Na sobě měl černý šat a černý plášť. Levandule si
pomylela, jestli se někdy usmál – jeho tvář byla
zamračená. Aniž by se na ni podíval, začal hovořit
s Brumbálem.
„Chtěl jste se mnou mluvit, Albusi?“ zeptal se.
„Ano, to jsem chtěl, Severusi. Vypadá to, že máme
nějaký problém s ministerstvem. Budete se muset
postarat o našeho hosta, slečnu Cantbanksovou,“
řekl Brumbál.
Oči Levandule Cantbanksové se setkaly s očima
Severuse Snapea.
P
rvní co jej napadlo, když ji spatřil, bylo Bože,
jak moc se podobá Lilly! Brumbálův hlas, nyní
vysvětlující co se přihodilo, zanikl v dáli. Viděl ji
před sebou – ji, Lilly Evansovou, jedinou ženu,
kterou miloval od dětství až…
Dokud jsem nespatřil její kopii. Ne… NE! Tohle se
neděje!
„Severusi?“ Brumbálův hlas se vrátil odkudsi
z jiného světa.
„Ano,“ řekl, znovu zamračen – jeho obvyklý výraz.
„Myslím, že budete muset učit slečnu
Cantbanksovou a připravit ji proti vnějším útokům,“
řekl Brumbál.
Snape přikývl na souhlas.
„Takže, slečno Cantbanksová, půjdete teď se
Severusem a on vám řekne vše, co potřebujete
vědět. Nemusíte se obávat. Potom, po vaší první
hodině Uzavírání, vás profesor Snape vezme
k profesorce McGonagallové, která vám ukáže
pokoj, jež můžete používat. Kdykoliv se mne
budete chtít na něco zeptat, přijďte prostě do mé
pracovny. Předpokládám, že už víte, jak se sem
dostanete,“ Brumbál povstal a Levandule také.
„Já… myslím, že vím. Citronová zmrzlina,“ řekla
s úsměvem, „mnohokrát vám děkuji, profesore.“
„Není zač,“ řekl Brumbál.
Oba opustili jeho pracovnu a pokračovali beze
They both left Dumbledore´s office and kept going
in silence.
„This castle is so huge, I would never find my way
back if I wanted,“ Lavender broke it. „Where are we
going, anyway?“
„Dungeons,“ he answered simply and their
conversation was over.
He´s not very talkative, she though and wished she
could stay in Dumbledore´s office.
They reached the Entrance Hall and continued
through the door on the left. It was the way to
dungeons, down the stairs. There were no paintings,
tapestries or windows any more. The corridor was
made of simple stone blocks – no decorations, only
torches lightened up. After a while the corridor
divided into three more corridors. There were some
signs on the wall and Lavender read it as they were
passing it. The right corridor led into SLYTHERIN
HOUSE, the middle into POTIONS CLASSROOM
and the left, which they were continuing their way
through, led to PROFFESOR S. SNAPE´S
OFFICE. All the dungeon was dark and silent and
Lavender shivered with cold and terribleness. She
didn´t like the place.
The office Lavender saw in the next moment was
the strangest she had ever seen. It was dark and she
couldn´t imagine how can professor Snape spend all
the time here. There were cupboards and shelves
full of different flasks, bottles and bowles. Some of
them were empty, some full of potions or something
what looked like some big worms soused in an
awful liquid.
Lavender shivered again, looking at professor
Snape. There was something weird about this
teacher.
„How exactly did you get here?“ he asked with
slow, cold voice and without cunctation.
„I… well, like professor Dumbledore said,“ she told
him, a bit confused – doesn´t he remember what he
had just heard?
If I only were listening…
„I want to hear it from you,“ he said.
„Oh… Well, I got to the forrest because of some
unuccessful spell. The boy who cast the spell
wanted to… eh… Disapparate and he cast the spell
on me by accident,“ she said, „Dumbledore wants
me to learn how to close my mind against external
infiltration.“
„Have you seen the spell spurted out his wand?“ he
asked as if he hadn´t been listening.
slov v cestě.
„Tenhle hrad je tak rozlehlý; nikdy bych nenašla
cestu zpět, kdybych chtěla,“ Levandule přerušila
ticho, „kam vůbec jdeme?“
„Sklepení,“ odpověděl Snape jednoduše a jejich
konverzace tím skončila.
Není zrovna výřečný, pomyslela si Levandule
a přála si, aby mohla
zůstat v Brumbálově
pracovně.
Došli do vstupní haly a pokračovali dveřmi nalevo.
Byla to cesta do sklepení, dolů po schodech. Už
zde nebyly zde žádné obrazy, gobelíny nebo okna.
Chodba byla z obyčejných kamenů – bez dekorací,
pouze osvětlena loučemi. Po chvíli se chodba
rozdělila. Na stěně byly ukazatele a když kolem
nich procházeli, Levandule si je přečetla. Chodba
vpravo vedla do ZMIJOZELSKÉ KOLEJE,
prostřední do UČEBNY LEKTVARŮ a chodba
vlevo, kterou nyní pokračovali, vedla do
KABINETU PROFESORA SNAPEA. Celé
sklepení bylo tmavé a ztichlé a Levandule se otřásla
zimou a příšerností. Tohle místo se jí nelíbilo.
Kabinet, který spatřila v příští chvíli byl ten
nejpodivnější, jaký kdy viděla. Byl tmavý
a Levandule si nedokázala představit, jak zde může
profesor Snape trávit veškerý čas. Byly zde skříňky
a police plné různých flaštiček, lahví a misek.
Některé z nich byly prázdné, některé plné lektvarů
či čehosi, co vypadalo jako velcí červi naložení
v odporné tekutině.
Levandule se znovu otřásla, dívajíc se na profesora
Snapea. Bylo na něm cosi zvláštního.
„Jak přesně jste se sem dostala?“ zeptal se
pomalým, chladným hlasem bez otálení.
„Já… jak říkal profesor Brumbál,“ řekla mu,
poněkud zmatená – nepamatuje si snad, co právě
slyšel?
Kdybych jen byl poslouchal…
„Chci to slyšet od vás,“ řekl.
„Och… No, dostala jsem se do lesa, protože se
nepovedlo jedno kouzlo. Chlapec, který je vyslal, se
chtěl …ehm… přemístit a náhodou poslal to kouzlo
na mě,“ řekla Levandule, „Brumbál chce, abych se
naučila, jak uzavírat svou mysl proti útokům
zvenčí.“
„Viděla jste, jak kouzlo vytrysklo z jeho hůlky?“
zeptal se, jako by ani neposlouchal.
„Ne, nic jsem neviděla. Myslíte tím… že jsou
kouzla vidět?“ odpověděla Levandule novou
otázkou.
„No, I haven´t seen anything. You mean… the spell
is visible?“ she answered with a new question.
„Of course it is visible,“ he said coldly, raised his
wand and said: „Expecto patronum!“ There was a
light coming from his wand and finally it formed
into a silver doe. It was now trotting around them in
the air.
„Do you see it?“ he asked.
„Yes, it´s wonderful, it´s…“
„Now I want you to close your mind,“ he
interrupted her enthusiasm and with a single wave
of his wand he made the doe disappear, „on three.
One… two…“
„Moment!“ she cried.
He looked annoyed.
„Usually I don´t allow my students to speak when
I´m talking.“
„I´m… I´m sorry, but… you didn´t tell me how am
I supposed to do it,“ she explained.
„When I want to tell you something, I will. Now I
need you to keep your mind clear. One… two…
three… Legillimens!“
Something hit Lavender´s head. She was feeling
dizzy. Her brain was producing memories she
couldn´t influence.
Lavender laughing with her friend, Jane, in a
restaurant. – Angry Lavender arguing with her
teacher at high school. – Meeting her ex-boyfriend,
Mark, for the first time. – Their first common
holliday in Scottish Highlands, Mark lightening up
some candles… kissing her…
No, no! Get out of my brain!
Lavender fell on the floor. She opened her eyes
which she didn´t know she had closed before.
„Stand up. Concentate on it,“ Snape said.
„What the hell happened?“ Lavender asked, but she
wasn´t sure if she wants to know the answer. It was
more than obvious that Snape had seen everything
she had in her mind.
„You have to repeat what you did at the end,“ he
said.
„But… how? I just… I didn´t want…“
„You didn´t want me to share your memories.
Right. Keep that in your mind still. Legillimens!“
She wasn´t prepared. Her mind was producing more
memories she was afraid of.
Mark and her…
Lavender felt so dizzy, she couldn´t stop it.
Mark, leading her to the bathroom full of candles…
This time it stopped by itself.
Lavender looked at Snape.
„Samozřejmě, že jsou vidět,“ řekl Snape chladně,
pozvedl hůlku a řekl: „Expecto patronum!“ Z hůlky
vytrysklo světlo a nakonec se zformovalo do
podoby stříbrné laně. Ta nyní poklusávala ve
vzduchu.
„Vidíte to?“ zeptal se.
„Ano, je to nádhera, je to…“
„Teď chci, abyste uzavřela mysl,“ přerušil její
nadšení a s jediným mávnutím hůlky nechal laň
zmizet, „na tři. Jedna… dvě…“
„Moment!“ zakřičela Levandule.
Snape vypadal otráveně.
„Obvykle svým studentům nedovoluji mluvit, když
mluvím já.“
„Já… omlouvám se, ale… neřekl jste mi, jak to
mám udělat,“ vysvětlila.
„Když vám něco budu chtít říct, udělám to. Teď
potřebuji, abyste udržela mysl čistou. Jedna…
dvě… tři… Legillimens!“
Něco udeřilo Levanduli do hlavy. Cítila závrať. Její
mozek produkoval vzpomínky, jež nemohla
ovlivnit.
Levandule smějící se s kamarádkou, Jane,
v restauraci. – Naštvaná levandule hádající se ve
škole s učitelkou. – První setkání s jejím ex-přítelem
Markem. – Jejich první společná dovolená na
Skotské Vysočině, Mark zapalující svíčky… líbá ji…
Levandule upadla na podlahu. Otevřela oči,
o nichž vůbec nevěděla, že by je předtím zavřela.
„Vstaňte. Soustřeďte se na to,“ řekl Snape.
„Co se sakra stalo?“ zeptala se Levandule, ale
nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď. Bylo více
než zřejmé, že Snape viděl vše, co se odehrávalo
v její mysli.
„Musíte udělat to, co jste udělal na konci,“ řekl.
„Ale… jak? Já jsem… jenom jsem nechtěla…“
„Nechtěla jste, abych sdílel vaše vzpomínky. Dobře.
To mějte stále na mysli. Legillimens!“
Levandule nebyla připravená. Její mysl produkovala
více vzpomínek, kterých se obávala.
Mark a ona…
Levandule měla takovou závrať, nešlo to zastavit.
Mark, vedoucí ji do koupelny plné svíček…
Tentokrát to přestalo samo.
Levandule se podívala na Snapea.
„Nesoustředíte se! Nepracujete dostatečně!“
zavrčel.
„Pracuji!“ zakřičela Levandule.
„Ne dost!“
„Nechci, abyste sledoval moje osobní vzpomínky!“
„Tohle je hodina Uzavírání, ne nějaký legrační
„You don´t pay attention! You are not working
hard!“ he snarled.
„I am!“ Lavender cried.
„Not enough!“
„I don´t want you to watch my personal memories!“
she clenched her fists.
„This is Occlumency lesson, not a funny party!“ he
said severely.
„I doubt I will ever need…“ Lavender said, but
before she finished the sentence, another attack
came, but this time it was not coming from Severus.
She fell on the floor again.
Dark, silent street… Boy bragging… Raising his
wand…
„Stop it!“ Snape´s voice was comming from a
distance.
Do-not-watch-this-do-not-watch-this-do-not…
Lavender opened her eyes, her heart beating fast.
„I… I did it!“ she said, exhausted but happy.
„Too late,“ Snape said, „you must stop it quickly.“
„I can´t! I did my best!“ she raised her voice. Then
she paused. „I think… it was the Ministry who
attacked me.“
„Really?“ he said derisively and he stepped aside,
looking at something on the table. After
a while he said without looking at her: „Off you go
now. Tomorrow, six o´clock.“
„Will you take me to the professor Mc… I don´t
remember her name…?“ she asked.
„You will find her in the Great Hall, first door in
Entrance Hall on the right,“ he told her.
Without saying words of thanks she left Snape´s
office.
„He´s a real evil,“ she told to herself.
The Entrance Hall was full of students, chatting
about the delicious dinner they had just finished or
performing magic. They noticed her and started to
whisper.
Who is she? Is she a new teacher? Or some
inspection from the Ministry?
She tried to look easy-going but wasn´t sure if she
ever can.
„Miss Cantbanks?“ a woman´s voice came from
behind. Lavender turned round.
„I´m professor McGonagall. Follow me, please,“
the old woman said simply and started to climb the
marble stairs.
They reached the third floor and turned a few
corners.
„This is a real maze,“ Lavender said, „I wonder how
can you find the right way?“
večírek!“ řekl Snape přísně.
„Pochybuji, že budu někdy potřebovat…“ řekla
Levandule, ale předtím, než větu dokončila, přišel
další útok, tentorktá však ne od Severuse.
Znovu upadla na podlahu.
Tmavá, ztichlá ulice… Vychloubající se chlapec…
Pozvedává hůlku…
„Zastavte to!“ Snapeův hlas přicházel z dáli.
Nesleduj-to-nesleduj-to-nesleduj…
Levandule otevřela oči, srdce jí divoce tlouklo.
„Já… já jsem to dokázala!“ řekla, vyčerpaná, ale
šťastná.
„Příliš pozdě,“ řekl Snape, „musíte to zastavit
rychle.“
„To nejde! Dělám, co můžu!“ zvýšila Levandule
hlas. Potom se odmlčela. „Myslím… že to bylo
ministerstvo, kdo mě napadl.“
„Opravdu?“ řekl Snape posměšně a ustoupil
stranou, dívaje se na něco na stole. Po chvíli, aniž
by se na ni podíval, řekl: „Teď můžete jít. Zítra, šest
hodin.“
„Odvedete mě k profesorce Mc… nepamatuji si její
jméno…?“ zeptala se.
„Najdete ji ve Velké síni, první dveře napravo ve
vstupní hale,“ řekl jí.
Bez jediného slova díků opustila Snapeův kabinet.
„Je opravdu hrozný,“ řekla si pro sebe.
Vstupní hala byla plná studentů, povídajících si
o výtečné večeři, kterou právě absolvovali, nebo
o kouzlení. Všimli si jí a začali si špitat.
Kdo je to? Nová učitelka? Nebo nějaká inspekce
z ministerstva?
Pokusila se vypadat dobrácky, ale nebyla si jistá,
jestli to vůbec dokáže.
„Slečna Cantbanksová?“ ozval se za ní ženský hlas.
Levandule se otočila.
„Jsem profesorka McGonagallová. Za mnou,
prosím,“ řekla ta starší žena a vydala se po
mramorových schodech.
Došli do třetího podlaží a zabočili do několika
chodeb.
„Opravdové bludiště,“ řekla Levandule, „zajímalo
by mě, jak dokážete najít tu správnou cestu?“
Profesorka McGonagallová se zasmála.
„Učím tu už třicet let, to je jen věc zvyku. Ale
dokonce i teď jsem trochu zmatená, když se začne
hýbat schodiště. Nikdy nevíte, kterým směrem se
pohne.“
Levandule zalapala samým překvapením po dechu.
„Všecko se mi to zdá neskutečné,“ řekla, „vlastně
Professor McGonagall smiled.
„I teach here for 30 years, it´s just a matter of
custom. But, even now, I am a bit confused when
the staircase starts to move. You never know what
direction it takes.“
Lavender gasped with surprice.
„Everything seems unreal to me,“ she said.
„Actually, I´m still waiting for my alarm clock
ringing to wake me up.“
„Oh, there will be no waking up, my dear,“
professor said. They stopped in front of the library.
„This will be you room for the time you spend here
with us,“ she opened the wooden door oposite the
library. „Madame Pince, our librarian, sleeps just
next door, if you ever wanted something. Or call
one of our house elves and he will care for you.“
„House elves?“ Lavender repeated.
„Oh, yes. We have house elves mainly for cooking,
but we use them for bringing circulars and doing
other housework – or better say castlework,“
professor McGonagall explained.
„Do they serve Muggles too?“ Lavender asked and
when professor McGonagall turned a baffled
expression on, she continued: „I mean… sometimes
I have the feeling someone had to hide something I
put to another place. Finally I don´t find it any more
or I find it in a place I´m sure I didn´t put it to
before.“
Professor laughed shortly. „Yes, I know what you
mean, but this is not a house elve´s work. It is our
bad memory for sure… Now, you should take
a rest, my dear. I have an idea – we will make you
a teacher of Muggle Studies, to cover your
presence. Now, if you excuse me, I have to discuss
it with Albus,“
„Oh! “ Lavender was surprised „that´s... well... Can
you tell me where can I find the classroom I... teach
in?“
„It is right behind the corner, a few steps from
here,“ professor McGonagall pointed to the
corridor, „and don´t forget to come to the Great Hall
for the breakfast. It starts at half past seven in the
morning. See you there. Good night.“
„Thank you, professor, I´ll be there,“ Lavender
smiled and suddenly she started to feel extremely
tired. She closed the door and without undressing
she fell on her new bed.
Next morning brought a rainy weather.
Lavender woke up at seven o´clock. She got dressed
and hurried to the Great Hall for the breakfast. The
pořád čekám, až mě probudí budík.“
„Ó ne, žádné buzení nebude, má milá,“ řekla
profesorka. Zastavily se před knihovnou. „Tohle
bude po dobu vašeho pobytu s námi váš pokoj,“
otevřela dřevěné dveře naproti knihovně, „madame
Pinceová, naše knihovnice, spí přímo vedle vás,
pokud byste někdy něco chtěla. Nebo zavolejte
jednoho z našich domácích skřítků a ten se o vás
postará.“
„Domácí skřítkové?“ zopakovala Levandule.
„Ano. Domácí skřítkové tu hlavně slouží v kuchyni,
ale také je využíváme pro nošení oběžníků a ostatní
domácí práci – nebo lépe řečeno hradní práci,“
vysvětlila profesorka McGonagallová.
„Slouží skřítkové i mudlům?“ zeptala se Levandule
a když se profesorka McGonagallová otočila se
zmateným výrazem, pokračovala: „Myslím to tak,
že… někdy mám pocit, že mi někdo musel schovat
něco, co jsem dala na jiné místo. Nakonec to už
vůbec nenajdu nebo to najdu na místě, kam jsem si
jistá, že jsem to předtím nepoložila.“
Profesorka se krátce zasmála.
„Ano, vím, co myslíte, ale tohle není práce
domácích skřítků. To je zcela jistě naše špatná
paměť… Teď byste si měla odpočinout, má milá.
Mám jeden nápad – abychom zamaskovali vaši
přítomnost, uděláme vás učitelkou Mudlovských
studií. Nyní, pokud mne omluvíte, musím to probrat
s Albusem.“
„Ou,“ Levandule byla překvapená, „to je... eh...
Můžete mi říct, kde najdu učebnu, ve které ... eh...
učím?“
„Je přímo za tímhle rohem, pár kroků odtud,“
profesorka McGonagallová ukázala do chodby,
„a nezapomeňte přjít do Velké síně na snídani.
Začíná o půl osmé ráno. Uvidíme se tam. Dobrou
noc.“
„Děkuji, profesorko, budu tam,“ usmála se
Levandule a náhle se cítila extrémně unavená.
Zavřela dveře a bez svlékání padla na svou novou
postel.
Příští ráno přineslo deštivé počasí.
Levandule se vzbudila v sedm hodin. Oblékla se
a pospíšila si do Velké síně na snídani. Místnost
jaká byla tahle Levandule ještě nikdy neviděla:
strop byl začarován, aby vypadal jako obloha venku
(naštěstí bez deště), celá síň měla kamenné zdi a pět
masivních, dřevěných stolů.
„Dobré ráno,“ pozdravilo ji pár studentů z prvního
Hall was nothing like Lavender had ever seen: the
ceiling was enchanted to look like the sky outside
(fortunatelly without the rain), the whole room had
stone walls and five massive wooden tables.
„Good morning,“ some first-years said when they
were passing Lavender.
„Morning,“ she barely whispered, still charmed.
Professor McGonagall was waving at her from the
fifth table in the front of the Hall. Lavender hurried
to her.
„Nice to see you, Miss Cantbanks,“ professor
smiled.
„Good morning, Professor,“ Lavender said and with
a whisper she added, „where am I supposed to sit
down?“
„Right here, this is the teacher´s table. Please, take
the seat next to me,“ Professor McGonagall said.
While Lavender was ladling some shrimp spread on
her plate, professor told her: „This school has four
houses, you see.“ She pointed on the tables in front
of them. „They are Gryffindor, Hufflepuf,
Ravenclaw and Slytherin. Today you are teaching
Gryffindor´s third-years and also Hufflepuf´s thirdyears. Do you remember the way to your
classroom?“
„I think so,“ Lavender said.
„Right. So, have a nice day, Professor Cantbanks,“
McGonagall smiled and she stand up. Lavender
finished her breakfast and hurried to her first lesson.
The third-years of Gryffindor were sitting
impatiently behind their desks in the Muggle
Studies classroom. Lavender entered and went
straightly to the teacher´s desk.
„Good morning, students!“ she had to shout,
because the whole class was very noisy. Some of
the students muttered „good morning“ back, some
remained silent and the rest kept whispering to their
neighbors.
„As you can see, I am your new … ehm … Muggle
Studies teacher. My name is Lavender Cantbanks,“
this was the first and last sentence Lavender was
sure about.
„Who can tell me … eh … what was your last
chapter about?“ she asked, scanning those confused
faces.
One boy put his hand in the air.
„We are third-years, Professor. There are no
Muggle Studies lessons in the previous two years.
Sure you have been told this.“
Some of the students giggled.
ročníku, když ji míjelo.
„Dobré,“ Levandule sotva zašeptala, stále
okouzlena..
Profesorka McGonagallová na ni mávala od pátého
stolu, který byl v čele síně. Levandule si k ní
pospíšila.
„Ráda vás vidím, slečno Cantbanksová,“ usmála se
profesorka.
„Dobré ráno, profesorko,“ řekla Levandule a šeptem
dodala, „kde si mám sednout?“
„Přímo tady, tohle je učitelský stůl. Prosím, posaďte
se vedle mne,“ řekla profesorka McGonagallová.
Zatímco si levandule nabírala krevelovou
pomazánku na talíř, profesorka k ní mluvila: „Tahle
škola má čtyři koleje, jak vidíte.“ Ukázala na stoly
před nimi. „Jsou to Nebelvír, Mrzimor, Havraspár
a Zmijozel. Dnes budete učit Nebelvírské třetí
ročníky a také Mrzimorské třetí ročníky. Pamatujete
si cestu do své učebny?“
„Myslím, že ano,“ řekla Levandule.
„Dobře, takže vám přeji hezký den, profesorko
Cantbanksová,“ usmála se McGonagallová a vstala.
Levandule dosnídala a pospíšila si na první hodinu.
Nebelvírští třeťáci netrpělivě seděli ve svých
lavicích v učebně Mudlovských studií. Levandule
vstoupila a přešla rovnou k učitelskému stolu.
„Dobré ráno, studenti!“ musela zakřičet, protože
celá třída byla velmi hlučná. Někteří studenti
zamumlali „dobré ráno“, někteří zůstali zticha
a zbytek si stále vykládal se svými sousedy.
„Jak už víte, jsem vaše nová… ehm… učitelka
Mudlovských studií. Moje jméno je Levandule
Cantbanksová,“ tohle byla první a poslední věta,
kterou si byla Levandule jistá.
„Kdo mi může říct… ech… o čem byla vaše
poslední kapitola?“ zeptala se, prohlížejíc si
zmatené tváře.
Jeden chlapec se přihlásil.
„Jsme třeťáci, profesorko. V prvních dvou ročnících
nejsou Mudlovská studia. Jistě vám to řekli.“
Pár studentů se zachichotalo.
„No… Já… zapomněla jsem. Dokážete si
představit… všechny ty nové informace okolo mě –
není lehké si je všechny zapamatovat,“ řekla
Levandule a byla to pravda – všechno zde pro ni
bylo nové, „OK… takže… měli bychom začít
s definicí Kdo přesně je mudla.“ Bylo to myšleno
jako jednoduchá věta, ale jeden ze studentů ji vzal
jako otázku. Byl to znovu ten stejný chlapec.
„Oh, well … I just … forgot. You can imagine… all
that new informations around me – it is not easy to
remember them all,“ Lavender said and it was true –
everything here was new for her, „OK… so… we
should start with the definition Who exactly is the
Muggle.“ It was meant to be a simple sentence, but
one student understood it as a question. Again, it
was the same boy.
„Muggle is a non-wizarding person who cannot do
magic. There can be a completely Muggle family
who have their child born a Wizard or a Witch,
there can be a family with Muggle Dad and Witch
Mum or Wizard Dad and Muggle Mum – it is a
half-blood family. We can see also pure-blood
families, both parents are wizards and the roots of
such a family may lead to a deep history… But they
don´t have to have a wizarding child. If the child is
born and it has no magical abilities, we call it
Squib.“ He said this in one breath.
„Well… I cannot say it better myself,“ Lavender
said, surprised, „but I am afraid I am leading this
lesson, not you, so maybe it is the time for my turn
now. By the way, how can you know all this stuff
about Muggles when you never had a single Muggle
Studies lesson?“
The boy looked puzzled.
„Well, isn´t it obvious? We all know this… But yes,
I have a brother and he is very keen on Muggles,
you know. Or I should better say… obsessed with
them,“ he said.
Lavender smiled. She started to be very interested
in Wizarding world herself.
„Well, as your coleague just said, we can divide
Muggles and Wizards that way. Ehm… good. Let´s
talk about being a Muggle… I mean… I´ve studied
them properly and I can say they are worth to know
about their lifestyle. Many interestings things they
have, those Muggles…“ Lavender slowly continued
in teaching.
Both Gryffindors and Hufflepufs were finally told
to write an essay (main differences between
Muggles and Wizards and what do you consider the
weirdest thing Muggles use). Exhausted, Lavender
went to the Great Hall for the lunch. There were no
afternoon lessons and before her own Occlumency
lesson she wanted to enjoy her free time.
She decided to go and see Hogwarts grounds. It
stopped to rain and now the sun was shining high
above her head. Lavender took a deep breath and
she started to explore the surroundings.
„Mudla je nekouzelnická osoba, která nemůže
kouzlit.
Můžeme
se
setkat
s kompletně
mudlovskými rodinami, kterým se dítě narodilo
jako kouzelník nebo čarodějka, můžeme mít
i rodinu s mudlovským otcem a kouzelnickou
matkou nebo kouzelnickým otcem a mudlovskou
matkou- to je rodina dvojí krve. Také známe
čistokrevné rodiny, oba rodiče jsou kouzelníci
a kořeny takové rodiny mohou vést hluboko do
historie… Ale nemusí mít kouzelnické dítě. Pokud
se dítě narodí a nemá kouzelnické schopnosti,
říkáme mu Moták.“ Řekl jedním dechem.
„No… Sama bych to lépe nedefinovala,“ řekla
Levandule, překvapena, „ale obávám se, že já vedu
tuhle hodinu, nikoli vy, takže možná je teď řada na
mně. Mimochodem, jak můžete tohle všecko
o mudlech vědět, když jste nikdy neměl ani jednu
hodinu Mudlovských studií?“
Chlapec se zatvářil zmateně.
„No, není to jasné? Všichni tohle vědí… Ale ano,
mám bratra a ten je velmi nadšený do mudlů, víte?
Vlastně lépe řečeno… je jimi posedlý,“ řekl.
Levandule se usmála. Samotou ji začal kouzelnický
svět velmi zajímat.
„No, jak vám váš kolega právě řekl, můžeme mudly
a kouzelníky přesně takto rozdělit… Mylsím…
pořádně jsem je studovala a mohu říci, že opravdu
stojí za to se dozvědět o jejich životním stylu. Mají
spoustu zajímavých věcí, tihle mudlové…“
Levandule pomalu pokračovala ve výuce.
Oběma třídám, Nebelvíru i Mrzimoru, nakonec
uložila napsat esej (hlavní rozdíly mezi mudly
a kouzelníky a co považujete za nejpodivnější věc,
kterou mudlové používají). Vyčerpána, vydala se
Levandule do Velké síně na oběd. Žádné odpolední
hodiny před svou vlastní lekcí Uzavírání neměla,
a tak si chtěla užít volného času.
Rozhodla se, že půjde a shlédne Bradavické
pozemky. Přestalo pršet a slunce jí nyní svítilo
vysoko nad hlavou. Levandule se zhluboka
nadechla a začala prozkoumávat okolí.
Mohlo by být fajn posadit se támhle pod strom,
pomyslela si a odebrala se směrem k rozložitému
stromu, stojícímu osaměle na louce.
„Hej, radši bych si dával pozor,“ zakřičel na ni
kdosi. Byl to mrzimorský student, kterého právě
měla ve své třídě.
„Proč?“ zavolala zpátky.
„No přece Vrba mlátička!“
„Cože?“ Levandule nevěděla, o čem ten chlapec
mluví.
It may be good to sit under that tree, she though and
took the direction to one huge tree standing alone
on the meadow.
„Hey, I´d better watch out,“ someone shouted on
her. It was a Hufflepuf student she just had in her
class.
„Why?“ she shouted back.
„Well, the Whomping Willow!“
„The what?“ Lavender didn´t know what was the
boy talking about.
„That tree, the Whomping Willow! It won´t let you
near it, its branches will start to swing wildly and
hit you!“ the boy explained.
„Ooh! Thank you, nobody told me,“ Lavender said.
The boy nodded and went away.
It came very suddenly.
Lavender´s mind opened again, producing
memories from yesterday night.
Get out of my mind! She kept on thinking.
But more memories were still pouring out of her
brain.
The dark street… the boy laughing…
Do-not-watch-this! Get out! Get OUT!
…The boy raising his wand…
GET OUT!!!
Lavender fell on the grass, breathing wildly. She
was trembling, but it wasn´t so bad – she could stop
the attack before the attacker was shown where she
had been taken.
„Are you allright?“ someone asked. It was a
Ravenclaw girl, wearing a golden badge, saying
Head Girl.
„Yep, I´m fine, I just… made a bad step,“ Lavender
gave her a weak smile.
„Right,“ the girl said, looking a bit suspicious.
„I´d better go back to the castle,“ Lavender said and
set off to the way back.
She was passing a row of quite high bushes, when
she heard two familiar voices. The younger, quite
slimy was saying: „… I am telling you, Headmaster,
that it is very irresponsible to keep Miss Cantbanks
here.“
Lavender recognised Severus Snape.
The older one answered: „I don´t think so, Severus.
It is necessary until everything is safe. I am sure we
can persuade Miss Cantbanks not to tell anyone
about her strange trip to the Wizarding world. I
would go as far as to say, that she certainly doesn´t
want to be considered a fool, so she won´t talk
about it.“
„Ten strom, Vrba mlátička! Nenechá vás jít blízko,
její větve vás začnou divoce švihat!“ vysvětlil
chlapec.
„Ou! Děkuji, nikdo mi to neřekl,“ řekla Levandule.
Chlapec přikývl a odešel.
Přišlo to velmi náhle.
Levandulina mysl se znovu otevřela, produkujíc
myšlenky z minulé noci.
Jdi pryč z mojí mysli! myslela si Levandule.
Avšak stále více myšlenek se jí vynořovalo
z mozku.
Tmavá ulice… smějící se chlapec…
Tohle-nesleduj! Jdi pryč! Jdi PRYČ!
…Chlapec pozvedává hůlku…
JDI PRYČ!!!
Levandule upadla na trávu, divoce dýchajíc. Třásla
se, ale nebylo to tak zlé – zastavila útok předtím,
než útočník viděl, kam se přemístila.
„Jste v pořádku?“ zeptal se kdosi. Bylo to děvče
z Havraspáru a na hrudi se jí leskl zlatý odznak
s nápisem Primuska.
„Jo, jsem v pořádku, jenom jsem… špatně stoupla,“
Levandule se mdle usmála.
„Fajn,“ řeklo děvče s poněkud podezíravým
pohledem.
„Raději se vrátím do hradu,“ řekla Levandule
a vydala se na cestu zpět.
Procházela zrovna kolem řady poměrně vysokých
keřů, když uslyšela dva známé hlasy. Mladší,
poněkud úlisný, právě říkal: „…Povídám vám,
řediteli, že je velmi nezodpovědné držet zde slečnu
Cantbanksovou.“
Levandule poznala Severuse Snapea.
Starší hlas odpověděl: „Nemyslím si to, Severusi. Je
to nezbytné, dokud nebude vše bezpečné. Jsem si
jistý, že můžeme přesvědčit slečnu Cantbanksovou,
aby nikomu o svém podivném výletě do
kouzelnického světa neříkala. Dokonce bych se
odvážil tvrdit, že zajisté nechce být považována za
blázna, takže o tom mluvit nebude.“
„Hodiny Uzavírání jsou bezúčelné. Očividně
nedokáže uzavírání praktikovat tak, jak je to
potřeba. Nemůžu ji učit uzavírat mysl,“ Severus
pokračoval ve stížnostech.
„Buďte s ní trpělivý. Je to pro ni to nejdůležitější,
aby udržela mysl zavřenou. Představte si, co by
ministerstvo udělalo, kdyby zjistilo, že se dostala do
Bradavic. Vymazali by jí vzpomínky, mne by
poslali do Azkabanu za utajování a zavřeli tuhle
školu, protože by si mysleli, že už není bezpečná,
když se sem mohou lidé přemísťovat a zase mizet.
„The Occlumency lessons are pointless. Obviously,
she cannot do it the way it is needed. I can´t teach
her closing her mind,“ Severus continued to
complain.
„Be patient with her. It is the most important thing
for her to keep her mind closed. Imagine what
would Ministry do if they found out she got to
Hogwarts.They would erase her memories, send me
to Azkaban for keeping it a secret and close this
school because they will think it´s not safe any
more, when people can Apparate and Disapparate
here. My contention that it was a very unfortunate
jinx would be pointless,“ Dumbledore said.
„As you think, Headmaster. But I don´t expect too
much from her…“
„I believe in your teaching abilities. By the way,
have you noticed how much she looks like her
cousin, Lilly Evans?“ Dumbledore said and
Lavender could swear he was smiling.
„I… yes, maybe,“ Snape said, „but that´s out of
business.“
There was a moment of complete silence.
„Well, if you excuse me, Headmaster, I´d better go
now.“
„Good day to you, Severus!“ Dumbledore said.
Lavender waited a minute until they both were out
of sight and then she returned to the castle. Why
Dumbledore mentioned Lilly Evans? Could Severus
know her? Probably they knew each other from
Hogwarts, they were about the same age…
Lavender waved this idea away as she entered the
dungeons later. The Occlumency lesson was not
something to look forward to and Lavender was
frowning all the way from her room to Snape´s
office.
She knocked on the door and pulled it open.
„Legillimens!“
It was the seccond attack in this day. Memories
were pouring again from her mind.
Lavender had visited a church, couldn´t bear the
priest´s tenets, started to argue with him…
Punished by her least favorite teacher… Kissing
Mark in St James´ Park…
Get out!
Mark buying her a necklace… her first ball…
dancing with Mark…
It stopped by itself.
Moje tvrzení, že to bylo nešťastné kouzlo, by bylo
bezpředmětné,“ řekl Brumbál.
„Jak myslíte, řediteli. Ale od ní příliš
neočekávám…“
„Věřím ve vaše učitelské schopnosti. Mimochodem,
všiml jste si, jak moc se podobá své sestřenici, Lilly
Evansové?“ řekl Brumbál a Levandule vycítila, že
se usmívá.
„Já… ano, možná,“ řekl Snape, „ale to s tím nemá
co do činění.“
Nastala chvíle naprostého ticha.
„Takže pokud mne omluvíte, řediteli, raději teď
půjdu.“
„Hezký den, Severusi!“ řekl Brumbál.
Levandule minutku počkala, než byli oba z dohledu
a vrátila se do hradu. Proč zmiňoval Brumbál Lilly
Evansovou? Mohl ji snad Severus znát?
Pravděpodobně se znali z Bradavic, byli oba zhruba
stejného věku...
Levandule tu myšlenku zahnala, když později
vkročila do sklepení. Lekce Uzavírání nebyla něco,
nač by se dalo těšit a Levandule se celou cestu ze
svého pokoje až ke Snapeově pracovně mračila.
Zaklepala na dveře a otevřela je.
„Legillimens!“
Byl to už druhý útok toho dne. Myšlenky se znovu
valily z Levanduliny mysli.
Levandule navštívila kostel, nemohla poslouchat
knězova dogmata a začala se s ním hádat…
Potrestána nejneoblíbenější učitelkou… Líbá Marka
v St. James´ Parku…
Jdi pryč!
Mark jí kupuje náhrdelník… její první ples…
tancuje s Markem…
Přestalo to samo od sebe.
„Můžete mi vysvětlit, proč nezavíráte mysl?!“
zeptal se Snape přísně, když otevřela oči.
„Já nemůžu… bylo to moc rychlé, nebyla jsem
připravená!“ řekla Levandule.
„Opravdu očekáváte, že vám ministerstvo pošle
sovu s dopisem, že na vaši mysl zaúřočí ve čtyři
hodiny odpoledne?!“
„Ne, to ne, ale…“
„Tak ukázněte svoji mysl!“ vyštěkl Snape. „Nechci
tyhle nesmysly znovu sledovat!“
„Co--- Podívejte se! Já jsem sem nechtěla přijít,
nebyl to můj plán a teď se snažím vyrovnat se
všemi těmi kouzelnickými věcmi kolem! Myslíte si,
že je to snadné?!“ Levandule přešla do opozice.
„Can you explain to me why aren´t you closing
your mind?!“ aksed Snape strictly, as she opened
her eyes.
„I can´t… it was too quick, I was not prepared!“
Lavender said.
„Do you really expect Ministry will send you an
owl with a letter warning you that there will be an
attack to your mind at four o´clock in the
afternoon?!“
„No, I don´t, but…“
„So discipline your mind!“ Snape barked. „I don´t
want to watch all that rubbish again!“
„Wha--- Look! I didn´t want to come here, it was
not my plan and now I am trying to cope with all
that wizarding stuff around me! Do you think it is
easy?!“ Lavender took the offensive.
„Tell me and we can stop. I am not overpaid for
wasting my time here with you. Maybe you´d better
want your memory erased…,“ Snape said, his face
dangerously close to her.
„I wonder what Lilly had to do to you that you hate
me so much!“
It just slipped from Lavender´s mouth, she didn´t
mean it. There was a moment of silence. Severus
turned to his table. Lavender bit her lip. Then he
turned back to her and said in a calm voice:
„Get ready. Keep your mind closed. On my three.“
Lavender tried to prepare.
„One… two… three…“
Lavender was giggling with her best friend,
painting a picture of Mark in boxer shorts with
large red and pink hearts…
Don´t watch this! This is private! Don´t watch this!
Lavender clenched her fists, pressed her eyelids
tight... and the memories vanished. She was
standing completely free.
„I did it! It was good, wasn´t it?“ she said, smiling
hapily.
„There´s still a lot to improve. You have to close
your mind at the very moment of the attack,
understand?“ Snape said.
Lavender frowned.
„You will never be satisfied, will you?“ she
whispered.
„Not until you do that properly,“ he said.
They both were silent for a moment. Then Lavender
resolved to ask him a favour.
„Can you… please… just show me that silver thing
you casted last time from your wand? It was so
beautiful! I´ve never seen something like that.“
Snape stared at her for a moment.
„Stačí říct a můžeme přestat. Neplatí mi za ztrátu
času s vámi. Možná byste raději měla paměť
vymazanou…,“ řekl Snape, jeho tvář nebezpečně
blízko její.
„Přemýšlím, co vám Lilly musela udělat, že mě
tolik nenávidíte!“
Vyklouzlo to z Levanduliných úst aniž by to tak
myslela. Chvíli bylo ticho. Severus se otočil ke
stolu. Levandule se kousla do rtu. Potom se Snape
otočil zpět k ní a klidným hlasem řekl:
„Připravte se. Držte mysl uzavřenou. Na tři.“
Levandule se snažila připravit.
„Jedna… dvě… tři…“
Levandule se smála s nejlepší kamarádkou,
malovaly obrázek Marka v boxerkách s velkými
červenými a růžovými srdíčky…
Na tohle se nekoukej! Tohle je soukromé! Nedívej
se na to!
Levandule zatla pěsti, stiskla víčka… a vzpomínky
zmizely. Stála kompletně osvobozená.
„Já jsem to dokázala! Bylo to dobré, ne?“ řekla,
šťastně se usmívajíc.
„Stále je co vylepšovat. Musíte uzavřít mysl přesně
v okamžiku útoku, rozumíte?“ řekl Snape.
Levandule se zamračila.
„Nikdy nebudete spokojený, co?“ zašeptala.
„Ne, dokud to nezvládnete pořádně,“ řekl.
Oba chvíli stáli v tichosti. Pak se Levandule
odhodlala požádat o laskavost.
„Můžete… prosím… jenom… ukázat mi tu
stříbrnou věc, co jste minule vyčaroval z hůlky?
Bylo to tak krásné! Nikdy jsem nic takového
neviděla.“
Snape se na ni chvíli upřeně díval.
„Myslím, že si zasloužím nějakou odměnu…
Prosím…,“ požádala.
Snape líně mávl hůlkou, mumlaje expecto
patronum. Cosi vyrazilo z konce hůlky. Tentokrát
to ovšem nebyla laň – byl to delfín. Než stihla
Levandule říct jediné „páni“, Snape nechal laň
zmizet, jeho tvář bělejší než obvykle.
„To bylo… úžasné!“ Levandule zalapala po dechu,
ale Snape byl v jakémsi šoku.
„Hodina skončila,“ řekl.
„Děkuji vám, profesore. To bylo opravdu…“
„ŘEKL JSEM, ŽE MŮŽETE JÍT! HNED!“
Levandule neměla sebemenší ponětí, co se ve
sklepení vlastně přihodilo. Proč byl profesor Snape
v takovém šoku? Mělo to něco společného s tím
stříbrným tvorem? Ale co? Nemohla přijít na nic, co
„I think I deserve some reward... Please…,“ she
begged.
Snape wove his wand lazily, muttering expecto
patronum. Something bursted out of the end of the
wand. But this time, it was not a doe – it was a
dolphin. Before Lavender could say a single
„wow“, Snape made it vanished, his face paler than
usual.
„It was… amazing!“ Lavender gasped, but Snape
was in some state of shock.
„Lesson over,“ he said.
„Thank you, professor. It was really…“
„I SAID, YOU CAN GO! NOW!“
Lavender didn´t have the slightest idea what
hapened down in the dungeons. Why was professor
Snape in such a shock? Did it have something to do
with that silver creature? But what? She couldn´t
find out what could have been the reason.
But he knew. This time it was not a doe, it was a
dolphin and it was bad… really bad… It was a
mercy that she didn´t understand… How could she,
she was a Muggle… probably there was nothing
bad for her. Being a doe or a dolphin, she couldn´t
understand the reason.
Yes, the reason…
„Oh, Miss Cantbanks! Good evening!“
Lavender met Dumbledore as she was passing one
corner.
„Good evening, Professor!“ she answered.
„I wonder you have just finished the Occlumency
lesson…,“ he said, smiling.
„Yes, certainly,“ Lavender said.
„And? How is it going, if I may be so curious?“
Dumbledore asked.
„Well… I think it was better than last time. I could
stop the attack after only one memory. But… it is
not as good as professor Snape wants to be,“
Lavender said.
„Oh, don´t be afraid, I am sure you can do it next
time. Professor Snape is not easily satisfied,“
Dumbledore smiled.
„I already know that,“ Lavender said. She
remembered the silver creature.
„May I ask you something?“
„Whatever you want,“ Dumbledore said.
„What is that silver creature you can conjure up
from your wand?“ Lavender asked.
„You mean the Patronus?“ Dumbledore smiled
again.
mohlo být příčinou.
Ale on to věděl. Tentokrát to nebyla laň, byl to
delfín a to bylo zlé... opravdu zlé… Bylo ohromné
štěstí, že tomu nerozuměla… Jak by mohla, byla
mudlou… pravděpodobně na tom neshledala nic
špatného. Laň nebo delfín, nemoha tomu důvodu
rozumě.
Ano, ten důvod…
Ó, slečno Cantbanksová! Dobrý večer!“
Když zabočila Levandule za roh, potkala Brumbála.
„Dobrý večer, profesore!“ odpověděla.
„Asi jste právě skončila s hodinou Uzavírání…,“
řekl s úsměvem.
„Ano, přesně tak,“ řekla Levandule.
„A? Jak to jde, jestli smím být tak zvědavý?“ zeptal
se Brumbál.
„No… Myslím, že to bylo lepší, než posledně.
Dokázala jsem útok zastavit pouze po první
vzpomínce. Ale… není to tak dobré, jak by profesor
Snape chěl,“ řekla Levandule.
„Ó, to se nebojte, jsem si jistý, že příště se vám to
povede. Profesor Snape není lehce uspokojitelný,“
usmál se Brumbál.
„To už vím,“ řekla Levandule. Vzpomněla si na
toho stříbrného tvora.
„Mohu se vás na něco zeptat?“
„Na cokoli chcete,“ řekl Brumbál.
„Co je ta stříbrná věc, kterou umíte vyčarovat
z hůlky?“ zeptala se Levandule.
„Vy myslíte Patrona?“ Brumbál se znovu usmál.
„No, nevím, jak se to jmenuje,“ řekla Levandule.
Brumbál lehce mávl hůlkou, řka expecto patronum.
Objevil se před nimi velký, stříbrný pták.
„Páni, úchvatné!“ Levandule zalapala po dechu.
„Tohle je můj Patron,“ vysvětlil Brumbál, „dokáže
vás ochránit před některou černou magií nebo
stvořeními.“
Brumbál poslal ptáka pryč
„Je to velmi, velmi krásné. Škoda, že to taky
nezvládnu vyčarovat. A můžete jej taky pokaždé
měnit v jiné zvíře?“ zeptala se Levandule, ale
Brumbál se zatvářil poněkud zmateně.
„Jiné zvíře? Ne, mělo by to být pořád stejné zvíře.
Vidíte? Můj Patron je Fénix. Jsou jisté důvody, proč
se Patron může změnit, ale většinou by měl zůstat
stejný. Vyděla jste někoho vyčarovat jiné zvíře než
předtím? Pochybuji o tom…,“ řekl.
„No, v mé první hodině Uzavírání profesor Snape
„Well, I don´t know how is it called,“ Lavender
said.
Dumbledore gave his wand a little wave, saying
expecto patronum. A great, silver bird appeared in
front of them.
„Wow, impressive!“ Lavender gasped.
„This is my Patronus,“ Dumbledore explained, „it
can protect you from some dark magic or
creatures.“
Dumbledore send the bird away.
„It´s very, very nice. Pity I can´t make it too. And
can you too make another animal every time?“
Lavender asked, but Dumbledore looked puzzled
a bit.
„Another animal? No, it should be the same animal
all the time. See, my Patronus is a Phoenix. There
are some reasons for changing the Patronus, but
most of the times it is supposed to be the same.
Have you seen someone casting another animal than
before? I doubt that…,“ he said.
„Well, in my first Occlumency lesson professor
Snape casted the Patronus and it was a doe. Today
he casted it again and it was a dolphin. Actually, I
love dolphins more than does, so it was prettier for
me, dolphins are my most favorite animals…,“
Lavender smiled.
Dumbledore´s expression changed a little, but
Lavender could hardly notice that. The headmaster
seized his pocket watch and looked at it.
„Oh, it is getting late and I still have so much work.
Sure you will excuse me now. Have a nice evening,
Miss Cantbanks.“
With that words Albus Dumbledore left her alone in
the corridor.
She was not a Wizard, but she could feel that
something serious just happened.
vyčaroval Patrona a byla to laň. Dnes jej vyčaroval
znovu a byl to delfín. Vlastně, mám delfíny radši
než laně, takže to pro mne byla hezčí podívaná,
delfíni jsou moje nejoblíbenější zvířata…,“ usmála
se Levandule.
Brumbálův výraz se poněkud změnil, ale Levandule
si toho stěží mohla povšimnout. Ředitel popadl
kapesní hodinky a zadíval se na ně.
„Už se připozdívá a já mám stále ještě spoustu
práce. Jistě mne teď omluvíte. Přeji hezký večer,
slečno Cantbanksová.“
S těmito slovi ji Brumbál zanechal v chodbě
samotnou.
Nebyla sice kouzelník, ale vycítila, že se právě stalo
něco vážného.
But this time, it was not a doe – it was a dolphin.
Ale tentokrát to nebyla laň, byl to delfín.
A
t the weekend third-years and upper years
could visit Hogsmeade, a completely
Wizarding village close to Hogwarts, so as
teachers. Lavender decided to go too. It was a pretty
day and she was very curious to see wizarding
shops and pubs.
Hogsmeade seemed like some fairy tale village to
her. There were narrow, crooked streets, tiny, old
houses with thatched roofs and all the shops were
overcrowded by students, teachers and villagers.
The most favorite shop seemed to be Honeydukes.
It was a sweetshop full of absolutely unbelievable
kinds of sweets. Lavender bought some chocolate
frogs (jumping and croaking) and Bertie Bott´s
Every Flavor Beans (strawbery, lemon, chocolate…
but also spinach, liver, earwax, pepper and
anchovy). Other very favorite and admirable shop
was a jokeshop called Zonko´s. It was crammed by
stuff like Dungbombs, fireworks, confusing maps,
exploding and disappearing quills, self-burning
parchment (very useful during your test, the
advertisement was saying) and many many other
stuff.
Lavender visited Madame Pudifoot´s tearoom for a
caramel tea and went to say hi to professor
McGonagall and Dumbledore sitting by the window
in a pub called Three Broomsticks.
Slowly, she was starting back when someone nearly
crashed into her. It was a tall, in a strange way
sympathetic man with long blonde hair. He was
wearing a dark cloak and in his fingers with many
massive rings he was holding a walking stick which
top was snake-shaped.
„Oh!“ Lavender gasped.
„Please accept my apology,“ the man said, looking
straightly into Lavender´s eyes. He smiled through
the corner of his mouth.
„It´s allright, I haven´t been watching the way
properly…,“ she said.
„No, it is my fault, I´ve been concentrating on my
friend I was seeing at the distance,“ he said.
„Well…,“ Lavender looked over her shoulder,
„maybe you should hurry to catch him.“
„It´s allright, I´m seeing him in the evening,“ the
man said and then he held out his hand to her,
„Lucius Malfoy´s my name.“
„Lavender Cantbanks,“ she shook it.
„Are you a villager? Or… a student?“ Malfoy
asked.
„No, none of this. I am a… a teacher in Hogwarts,“
Lavender said. This Mr Malfoy was so sympathetic
O
víkendu mohli třetí a vyšší ročníky
navštívit Prasinky, zcela kouzelnickou
vesnici blízko Bradavic, a stejnou možnost
měli i učitelé. Levandule se rovněž rozhodla, že
půjde. Byl krásný den a ona byla velmi zvědavá na
kouzelnické obchůdky a krčmy.
Prasinky jí připadaly jako nějaká pohádková
vesnice. Všude byly úzké, křivolaké uličky, drobné
a staré domy s doškovými střechami a všechny
obchody byly přeplněny studenty, učiteli
a vesničany. Nejoblíbenější obchod se zdál být
Medový ráj. Byl to obchod se sladkostmi a byl plný
absolutně neuvěřitelných druhů cukrovinek.
Levandule si koupila čokoládové žabky (skákající
a kvákající) a Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak
(jahodové, citronové, čokoládové…, ale také
špenátové, játrové, s příchutí vosku do uší, pepřové
a
sardelové).
Jiným
velmi
oblíbeným
a zbožňovaným obchodem byl obchod s žertovnými
předměty, U Taškáře. Byl nacpán zbožím, jako byly
bomby hnojůvky, ohňostroje, matoucí mapy,
vybuchující a mizející brka, samovznětlivé
pergameny (velmi užitečné během vašeho testu,
hlásala reklama) a spoustou dalších věcí.
Levandule zašla na karamelový čaj do čajovny
Madame Pudinožkové a poté došla pozdravit
profesorku McGonagallovou a profesora Brumbála,
kteří seděli u okna v krčně s názvem U Tří košťat.
Pomalu se vydala na cestu zpět, když do ní někdo
málem vrazil. Byl to vysoký, zvláštním způsobem
sympatický muž v tmavém plášti. V ruce, jejíž prsty
byly ozdobeny mnoha masivními prsteny, třímal
vycházkovou hůl, jejíž konec měl podobu hadí
hlavy.
„Och!“ Levandule vydechla.
„Prosím, přijměte moji omluvu,“ řekl muž, dívaje se
přímo do Levanduliných očí. Koutkem úst se usmál.
„To je v pořádku, pořádně jsem se nedívala na
cestu…,“ řekla Levandule.
„Ne, je to moje chyba, soustředil jsem se na přítele,
kterého jsem zahlédl v dálce,“ řekl muž.
„No…,“ Levandule se ohlédla přes rameno, „tak
byste si měl asi pospíšit, abyste jej chytil.“
„To je dobré, uvidím se s ním večer,“ řekl muž
a podal jí ruku, „Lucius Malfoy, jméno mé.“
„Levandule Cantbanksová,“ potřásla si s ním.
„Jste z vesnice? Nebo… jste studentka?“ zeptal se
Malfoy.
„Ne, nic z toho. Jsem… učitelka v Bradavicích,“
řekla Levandule. Tenhle pan Malfoy jí byl tak
sympatický, že si dokázala představit, že by mu
to her that she could imagine telling him the truth.
But she decided to wait.
„That´s good. I know that school. What do you
teach, if I may ask?“
„Muggle Studies,“ Lavender answered.
„Well, you have to know pretty much about
Muggles,“ Malfoy said.
„Sometimes I have the feeling I am one,“ Lavender
laughed.
„Well… I am just thinking if you would join me for
a cup of Butterbeer,“ he offered and nodded towards
the Three Broomsticks.
„Oh… yes, I´d love to,“ she said, wondering what
could that Butterbeer be.
řekla pravdu. Ale rozhodla se počkat.
„To je fajn. Znám tu školu. Co učíte, smím-li se
zeptat?“
„Mudlovské studie,“ odpověděla Levandule.
„Tak to musíte o mudlech vědět hodně,“ řekl
Malfoy.
„Někdy mám pocit, že jsem sama mudla,“ zasmála
se Levandule.
„No… právě přemýšlím, jestli byste se ke mně
přidala na šálek Máslového ležáku,“ nabídl jí
a pokývl směřem ke Třem košťatům.
„Och… ano, to by bylo fajn,“ řekla, přemýšlejíc co
může ten Máslový ležák být.
Time was running and Lavender had a very pleasant
afternoon. Butterbeer turned out to be a warm
beverage with excellent taste. Lucius was a real
gentleman, he had right manners and Lavender
liked that. He accompanied her to the castle. The
Entrance Hall was completely empty, everyone was
enjoying the dinner. Lavender stood there with
Lucius and they were still chatting. She had already
told him everything about her Apparating here. He
was pretty surprised, but he didn´t change his
behavior towards her.
„You should hurry or all the good meal will be
eaten,“ Malfoy said.
„Never mind, I did quite big shopping in
Hogsmeade. I´m not hungry,“ she said.
The door which led into dungeons blew open. They
both turned and saw Severus Snape, looking quite
angry. He spotted them and sneered.
„Severus! Haven´t seen you for such a long time!
Please, come and join our lovely conversation!“
Lucius Malfoy called.
„No, it´s… well… I think I should go now,“
Lavender said. The last thing she wanted was Snape
joining their conversation.
„It was my pleasure to meet you, then,“ Lucius said
and with a little bow he kissed Lavender´s hand, „I
sincerely hope I will arrange to come here and see
you as soon as possible.“
„Thank you, Lucius,“ Lavender went pink and she
definitely left Lucius in the Entrance Hall. Lucius
turned to leave, but Snape called him back.
„For a word, Lucius!“
„Severus, why didn´t you want to join us?
Lavender´s really lovely company,“ Lucius said.
„And I think she must really like Draco,“ Snape
added, sneering again, „I wonder if you introduced
Čas běžel a Levandule měla příjemné odpoledne.
Máslový ležák se ukázal být teplý nápoj vynikající
chuti. Lucius byl opravdový gentleman, měl
správné způsoby a to se Levanduli líbilo.
Doprovodil ji až do hradu. Vstupní hala byla zcela
prázdná, každý si pochutnával na večeři. Levandule
stála s Luciusem a stále si povídali. Pověděla mu
dokonce i o svém přemístění. Byl pěkně překvapen,
ale své chování vůči ní nezměnil.
„Měla by sis pospíšit, nebo nezbyde žádné dobré
jídlo,“ řekl Malfoy.
„Nevadí, docela dost jsem pokoupila v Prasinkách.
Nemám hlad,“ řekla.
Dveře vedoucí do sklepení se rozlétly. Oba se
otočili a spatřili Severuse Snape, který vypadal
poněkud nazlobeně. Všiml si jich a ušklíbl se.
„Severusi! Už jsem tě tak dlouho neviděl! Prosím,
pojď a zapoj se do naší příjemné konverzace!“
zvolal Lucius Malfoy.
„Ne, to je… vlastně… myslím, že už půjdu,“ řekla
Levandule. Poslední věc kterou chtěla byla, aby se
Snape přidal k jejich konverzaci.
„Pak mi bylo mi potěšením tě poznat,“ řekl Lucius
a s mírnou poklonou políbil Levanduli ruku,
„upřímně doufám, že zařídím, abych se zde mohl co
nejdříve objevit.“
„Děkuji, Luciusi,“ Levandule zrůžověla a zanechala
Luciuse ve vstupní hale. Lucius se otočil k odchodu,
ale Snape jej zavolal zpět.
„Na slovíčko, Luciusi!“
„Severusi, proč ses k nám nechtěl přidat? Levandule
je opravdu milá společnice,“ řekl Lucius.
„A myslím si, že musí mít opravdu ráda i Draka,“
dodal Snape, znovu s úšklebkem, „tak mě napadá,
jestli jsi jí svého syna představil? Možná bych se
měl chopit iniciativy a představit jej, jako jednoho
your son to her? Maybe I should take the initiative
and introduce him, as he´s one of my most favorite
students?“
Lucius looked stunned and a bit angry. His eyes
narrowed.
„What are you trying to insinuate to me?“
„You know pretty well what I want to tell you,
Lucius,“ Snape said in a very cold voice, „you don´t
know what are you messing around---“
„I wouldn´t have been so sure, Severus. If you mean
the fact Lavender´s a Muggle, you don´t have to
bother, I already know,“ Lucius smiled.
„Well, I see that Miss Cantbanks cannot keep her
mouth shut---“
„---I warn you, do not---“
„---shut up, Lucius! If I see you bulling her once
more you will have to answer for this to me!“ And
with that words Severus Snape left Lucius Malfoy.
ze svých nejmilejších studentů…“
Lucius se zatvářil zaraženě a poměrně naštvaně.
Jeho oči se zúčily.
„Co se mi tím snažíš naznačit?“
„Víš moc dobře, co ti chci říct, Luciusi,“ řekl Snape
velmi chladným hlasem, „nevíš, s čím si
zahráváš…“
„Tím bych si nebyl tak jistý, Severusi. Jestli myslíš
fakt, že je Levandule mudla, nemusíš se obtěžovat,
už to vím,“ usmál se Lucius.
„Dobrá. Vidím, že slečna Cantbanksová nedokáže
držet pusu na uzdě---“
„---Varuji tě, ne---“
„---zmlkni, Luciusi! Jestli tě ještě jednou uvidím
hrát s ní divadélko, budeš se muset zodpovídat
přímo mně!“ A s těmito slovy Severus Snape
opustil Luciuse Malfoye.
One bright spring day Lavender and Lucius went
for a long walk. It was very pleasant just to wander
in a fresh green grass, hand in hand. But in the
afternoon they reached a completely different land.
There was no green grass and nice trees occupied by
singing birds. Instead, there were rocks and ashy
ground, the grass was dried and the trees were
crooked, bare and every piece of nature looked
unhealthy, when not dead. They reached the end of
a cliff. The sea under them was wild and there was a
strong smell of salt.
„Where are we? What happened to the
surroundings?“ Lavender frowned, looking around.
„I think we must be somewhere near Azkaban,“
Lucius said.
„What is it, that Azkaban?“ Lavender asked.
„It´s a prison. Our prison… for wizard only,“
Lucius said. „Terrible place, guarded by…“
Just in the moment Lucius started telling her what
guards the prison, the grey sky went dark and a
strong wind blew. Lavender shrieked. It seemed to
her all the happiness vanished suddenly and it was
replaced by total despair and sorrow.
„Dementors!“ Lucius shouted.
„What?!“
„Over there!“ Lucius pointed towards the couple of
trees. Lavender looked in that direction but saw
nothing. „Keep your mouth shut and think of
something happy!“
„I can´t see---“
„You won´t see them!“
Jednoho zářivého jarního dne si Levandule a Lucius
vyšli na dlouhou procházku. Bylo velmi příjemné
brouzdat se, ruku v ruce, čerstvou zelenou trávou.
Avšak odpoledne ti dva došli do absolutně
odlišného kraje. Už zde nebyla zelená tráva a krásné
stromy plné zpívajících ptáků. Místo toho se
objevily skály a popelovitá země, tráva byla suchá
a stromy pokřivené, holé a každý kousek přírody
vypadal nezdravě, pokud ne rovnou odumřele. Došli
na konec útesu. Moře pod nimi bylo divoké a ve
vzduchu byla cítit sůl.
„Kde to jsme? Co se stalo s okolím?“ Levandule se
zamračila, rozhlížejíc se okolo.
„Myslím, že musíme být někde blízko Azkabanu,“
řekl Lucius.
„Co je to, ten Azkaban?“ zeptala se Levandule.
„Vězení. Naše vězení… pouze pro kouzelníky,“
řekl Lucius. „Hrozné místo, střeží ho…“
Právě ve chvíli, kdy začal Lucius Levanduli říkat,
kdo věznici střeží, obloha potemněla a zavál silný
vítr. Levandule vykřikla. Zdálo se jí, jako by
veškeré štěstí náhle zmizelo a bylo nahrazeno
naprostým zoufalstvím a smutkem.
„Mozkomorové!“ křikl Lucius.
„Cože?!“
„Támhle!“ Lucius ukázal ke skupince stromů.
Levandule se tím směrem podívala, ale nic neviděla.
„Měj pusu zavřenou a mysli na něco šťastného!“
„Nevidím---“
„Neuvidíš je!“
Lucius pozvedl hůlku, připraven kouzlit, avšak
Lucius raised his wand, ready to do some magic,
but suddenly another person appeared next to
Lucius.
„Expecto patronum!“ they both yelled from the top
of their lungs, their wands pointing towards what
only they could see. A flash of light bursted out of
their wands in the same moment. It formed into two
dolphins floating towards the couple of trees,
blocking whatever the dangerous thing was.
Both persons looked stunned. After the danger wore
off, they lowered their wands, and let their
Patronuses vanished. Lavender looked at the new
person and recognised Severus Snape. He and
Lucius were staring at each other and it was hard to
say who was shocked more.
„What?“ Lavender whispered, shaking still.
The men remained silent.
Lucius spoke first.
„A dolphin?“
Snape didn´t say anything for a long time.
„And yours…,“ he said then.
„Well, it´s obvious,“ Lucius commented wryly.
„Can you tell me what exactly---“ Lavender wanted
to ask, but Lucius interrupted her.
„Not now!“ he barked and turned to Severus again.
„Now I understand why you care---“
„Shut up, Lucius! You don´t understand anything!“
Severus said coldly through his gritted teeth.
„I understand pretty well! Your Patronus changed
because of---“
„---I told you shut up!“
„Lucius, what does it mean?“ Lavender asked again,
desperate to know. „This is serious, I know it is!“
„Yes, it really is,“ Lucius smiled slyly. Looking to
Severus, he said: „Will you tell her by yourself or
shall I…“
„Don´t you dare!“
„Don´t argue – both of you!“ Lavender took a step
forward between them. „I know that dolphin means
something and I want to know what it is! And,“ she
turned to Snape, „what are you doing here?!“
„Good question,“ Lucius added, nodding, „is it an
accident or have you been tailing us? Well, now
when we know your Patronus, it wouldn´t have
been such a surprise…“
There was a loud crack and Dumbledore appeared
next to Severus.
„Thank you for waiting for me,“ he told him.
„Professor Dumbledore!“ Lavender gasped, happy
to see him.„Miss Cantbanks, Lucius… having
a good walk?“ the Headmaster smiled.
z ničeho nic se vedle něj objevila ještě jiná osoba.
„Expecto patronum!“ zakřičeli oba z plných plic,
jejich hůlky ukazovaly na cosi, co pouze oni mohli
vidět. Ve stejné chvíli z hůlek vyrazil záblesk
světla. Zformoval se do dvou delfínů, kteří pluli
směrem ke skupince stromů, blokuje tu
nebezpečnou věc, ať už to bylo cokoli.
Obě osoby vypadaly zkoprněle. Když nebezpečí
pominulo, oba sklopili hůlky a nechali své Patrony
zmizet. Levandule se podívala na nově zjevenou
osobu a poznala v ní Severuse Snapea. On i Lucius
na sebe zírali a bylo těžké říci, kdo z nich byl více
šokován.
„Co je?“ Levandule zašeptala, stále roztřesená.
Muži však zůstali ztichlí.
Lucius promluvil jako první.
„Delfín?“
Snape dlouho nic neříkal.
„A tvůj…,“ řekl pak.
„No, to je snad jasné,“ poznamenal jízlivě Lucius.
„Můžete mi říct, co se přesně---“ chtěla se zeptat
Levandule, ale Lucius ji přerušil.
„Teď ne!“ vyštěkl a otočil se zpět na Severuse.
„Teď už rozumím, proč se tolik staráš---“
„Zmlkni, Luciusi! Nerozumíš ničemu!“ řekl
Severus chladně skrz zaťaté zuby.
„Rozumím velmi dobře. Tvůj Patron se změnil,
protože---“
„---řekl jsem ti, abys zmlkl!“
„Luciusi, co to znamená?“ Levandule se opět
otázala, zoufale toužila to vědět. „Tohle je vážné,
vím, že je!“
„Ano, to opravdu je,“ Lucius se potutelně zasmál.
Dívaje se na Severuse, řekl: „Řekneš jí to sám, nebo
mám…“
„Neopovažuj se!“
„Nehádejte se – oba dva!“ Levandule vykročila
kupředu mezi ně. „Vím, že ten delfín něco znamená
a chci vědět, co to je! A,“ otočila se na Snapea, „co
vy tu děláte?!“
„Dobrá otázka,“ Lucius dodal a přikývl, „je to snad
náhoda nebo jsi nás sledoval? No, teď když už
znám tvého Patrona, nebylo by to takové
překvapení…“
Ozvalo se hlasité prásk a vedle Severuse se objevil
Brumbál.
„Děkuji, žes na mne počkal,“ řekl mu.
„Profesore Brumbále!“ Levandule vydechla,
šťastna, že jej vidí.
„Slečno
Cantbanksová,
Luciusi…
hezká
procházka?“ usmál se ředitel.
„Well, not particularly,“ Lavender said. „Are you
here together?“ she nodded towards Severus.
„Yes, we had some bussines in… one institute.
But,“ Dumbledore suddenly looked suspiciously,
„didn´t you have some problem here?“
„Actually, there is one, yes,“ Lucius said, „the
problem is his,“ he gave Snape a contemptuous
look, „Patronus.“
Dumbledore´s eyes narrowed.
„Yes, well… maybe I should take professor
Cantbanks back to the school,“ he said briskly.
„But I want---“
„Later, my dear, later. Now, if you please, hold my
hand and we will do the Assisted Apparition,“
Dumbledore interrupted her mercifully.
Lavender hesitated for a moment, then took his
hand and with another crack they Disappeared.
Both men stared at the spot where Lavender was
standing.
„I wonder you have always despised Muggles,“
Snape said shortly.
„Well, things can simply change,“ Lucius answered
with a cold smile.
„Not these things!“ Snape barked.
„Yes, even these. And you may be the best
example,“ Lucius said.
„Well, if you have nothing more to discuss, I am
leaving!“ Snape said.
„I have many things to discuss, Snape!“
But Severus didn´t reply; he just turned on the spot
and Disapparated.
„No, nijak zvlášť,“ řekla Levandule. „Jste zde
spolu?“ pokývla hlavou směrem k Severusovi.
„Ano, měli jsme nějakou práci v… jedné instituci.
Ale,“ Brumbál se náhle zatvářil podezřívavě,
„neměli jste tu nějaký problém?“
„Vlastně je tu jeden, ano,“ řekl Lucius, „ten
problém je jeho,“ střelil po Snapeovi opovržlivým
pohledem, „Patron.“
Brumbálovy oči se zúžily.
„Ano, takže… možná bych měl vzít profesorku
Cantbanksovou zpět do školy,“ řekl rychle.
„Ale já chci---“
„Později, má milá, později. Nyní, kdybyste byla tak
hodná a chytila se mojí ruky. Uskutečníme
Asistované přemístění,“ přerušil ji nemilosrdně
Brumbál.
Levandule chvíli zaváhala, potom jej chytla za ruku
a s dalším prásknutím se přemístili.
Oba muži zírali na místo, kde Levandule stála.
„Domníval jsem se, že jsi vždycky opovrhoval
mudly,“ řekl Snape krátce.
„No, víš, věci se mohou jednoduše změnit,“
odpověděl Lucius s chladným úsměvem.
„Ne tyhle věci!“ štěkl Snape.
„Ano, dokonce tyhle. A ty bys mohl být tím
nejlepším příkladem,“ řekl Lucius.
„No, takže pokud už nemáš nic k projednání,
odcházím!“ řekl Snape.
„Mám spoustu věcí k projednání, Snape!“
Ale Severus neodpověděl; jen se otočil na místě
a přemístil se.
Meanwhile, Dumbledore invited Lavender
in his office. She insisted on explaining what did the
dolphin mean.
„Please, sit down,“ Dumbledore said and Lavender
sat down.
„Professor, I don´t know what´s happening,“ she
said.
„Please, tell me everything you are interested in, I
will do my best to explain,“ Dumbledore promised.
„Well, there´s only one thing I don´t understand.
The Patronus. I told you about professor Snape´s
dolphin… and Lucius Malfoy has a dolphin too.
What does it mean?“ Lavender asked.
Dumbledore put his hands together, looking
seriously to Lavender.
„Mr Malfoy likes you, am I right?“ he asked.
„Oh… yes, I suppose. We spend very nice time
togehter,“ Lavender smiled a bit.
Mezitím Brumbál pozal Levanduli do své
pracovny. Trvala na vysvětlení, co znamenal ten
delfín.
„Prosím, posaďte se,“ řekl Brumbál a Levandule si
sedla.
„Profesore, nevím, co se to děje,“ řekla.
„Prosím, řekněte mi vše, co vás zajímá. Udělám, co
je v mých silách, abych vám vše vysvětlil,“ slíbil
Brumbál.
„Takže, je tu jedna věc, které nerozumím. Ten
Patron. Řekla jsem vám o delfínovi profesora
Snapea… a Lucius Malfoy má také delfína. Co to
znamená?“ zeptala se Levandule.
Brumbál spojil dlaně, vážně se dívaje na Levanduli.
„Pan Malfoy vás má rád, nemýlím se?“ zeptal se.
„Och… ano, předpokládám. Trávíme spolu velmi
hezké chvilky,“ Levandule se nepatrně usmála.
„And your most favorite animal is dolphin, am I
right?“
„Yes, but what does it have in common with---“
„---Please, don´t be so quick,“ Dumbledore said
soflty, „I can tell you one thing: when a wizard has
some deep emotional feeling, his Patronus can
change. Most common reason for such change is…
love. When a wizard or witch loves, his or her
Patronus takes the same shape of the beloved
person´s Patronus. And because you are a Muggle
and not a witch, it is not a shape of your Patronus
but only your most favorite animal.“
Lavender stared at him and then she started to
laugh.
„Aren´t you trying to tell me that Severus Snape
loves me, Professor…?“
„Does it look so impossible?“ Dumbledore said.
„Well, yes, it does! Professor, he hates me!“
Lavender opposed.
„Hate goes hand in hand with love. Actually, it is a
form of love,“ Dumbledore said wisely.
„That´s true, but to be honest – this is definitely not
the case. I don´t like professor Snape and he
doesn´t like me as well,“ Lavender explained.
„My dear Miss Cantbanks, it is more than obvious.
Severus´ Patronus was a doe when he loved… well,
when he loved your cousin, Lilly Evans,“
Dumbledore said.
„What? My cousin was in love with that…that…
with him?!“ Lavender jumped from the chair.
„No, I don´t think your cousin loved him too, but as
far as I know, he loved her even after her marriage
with James Potter and after her death too.
Personally, I think he sees her copy in you, because
you are very much like her. And that´s why his
Patronus changed to the dolphin which symbolizes
you. And because it changed, his feelings to you
must be very deep,“ Dumbledore explained
patiently.
„Indeed, professor – very deep hatred. Professor,
maybe he loved Lilly, but certainly he doesn´t love
me. You have never been present at our
Occlumency lesson. Snape thinks I am a loser.
Sincerely, I like you, but this is a nonsense,“
Lavender said.
„Miss Cantbanks, believe or not, professor Snape
can feel love. His love is pure and deep. I think you
should think about it,“ Dumbledore said.
Lavender closed her eyes for a moment.
„Well… I will, but I think you are wrong,
Professor.“
„A vaše nejoblíbenější zvíře je delfín, mám
pravdu?“
„Ano, ale co to má společného s---“
„---Prosím, ne tak rychle,“ řekl měkce Brumbál,
„mohu vám povědět jednu věc: pokud má kouzelník
nějaký hluboký emoční pocit, jeho Patron se může
změnit. Nejčastějším důvodem pro takovou změnu
je… láska. Když kouzelník nebo čarodějka miluje,
jeho či její Patron přebere stejný tvar jako Patron
milované osoby. A protože vy jste mudla a ne
čarodějka, není to tvar vašeho Patrona, ale pouze
vašeho nejoblíbenějšího zvířete.“
Levandule na něj zírala a pak se začala smát.
„Nesnažíte se mi říct, že mě Severus Snape miluje,
profesore…?“
„Vypadá to tak nemožně?“ řekl Brumbál.
„No, ano, vypadá! Profesore, on mne nenávidí!“
oponovala Levandule.
„Nenávist jde ruku v ruce s láskou. Vlastně je to
forma lásky,“ řekl Brumbál moudře.
„To je pravda, ale upřímně – tohle rozhodně není
ten případ. Nemám ráda profesora Snapea a on mě
taky nemá rád,“ vysvětlila Levandule.
„Má milá slečno Cantbanksová, je to více než jasné.
Severusův Patron byla laň, když miloval… no, když
miloval vaši sestřenici, Lilly Evansovou,“ řekl
Brumbál.
„Cože? Moje sestřenice milovala toho… toho…
ho?!“ Levandule vyskočila ze židle.
„Ne, nemyslím si, že jej vaše sestřenice také
milovala, ale pokud vím, on miloval ji, a to dokonce
i po její svatbě s Jamesem Potterem a po její
smrti rovněž. Osobně se domnívám, že ve vás vidí
její kopii, protože jste jí velmi podobná. A to je
důvod, proč se jeho Patron změnil v delfína, který
vás symbolizuje. A protože se změnil, jeho pocity
k vám musí být velmi hluboké,“ vysvětlil Brumbál
trpělivě.
„To opravdu, profesore – velmi hluboká nenávist.
Profesore, možná miloval Lilly, ale rozhodně
nemiluje mne. Nikdy jste nebyl přítomen
v hodinách Uzavírání. Snape si myslí, že jsem
ztracený případ. Upřímně, mám vás ráda, ale tohle
je nesmysl,“ řekla Levandule.
„Slečno Cantbanksová, věřte či ne, ale Profesor
Snape umí cítit lásku. Jeho láska je čistá a hluboká.
Myslím, že byste o tom měla přemýšlet,“ řekl
Brumbál.
Levandule na chvíli zavřela oči.
„No… to budu, ale myslím, že se mýlíte,
Profesore.“
She expected Dumbledore to be offended or angry,
but he only smiled.
„Just think about it.“
„Fine…,“ she nodded, „that´s… that´s all. Thank
you, professor.“
Lavender smiled on Dumbledore and left the office.
Očekávala, že bude Brumbál dotčený nebo
nazlobený, ale pouze se usmál.
„Jen o tom přemýšlejte.“
„Dobrá…,“ přikývla, „to je… to je vše. Děkuji vám,
profesore.“
Levandule se na Brumbála usmála a opustila
pracovnu.
She couldn´t fall asleep for a long time in
the night. Staring at the ceiling of her room, she was
thinking about Dumbledore´s words. It wasn´t
possible, it couldn´t be! Snape and love, that were
two absolutely inconsistent things… Finally, she
fell into restless sleep full of does, dolphins and
strange feelings.
V noci dlouho nemohla usnout. Zírajíc na
strop svého pokoje, přemýšlela o Brumbálových
slovech. Nebylo to možné, nemohlo být! Snape
a láska, to byly dvě absolutně neslučitelné věci…
Nakonec upadla do neklidného spánku plného laní,
delfínů a zvláštních pocitů.
If the Occlumency lessons were bad once,
now it turned to be disastrous. Snape seemed to be
harder and angrier with Lavender, even she did her
best to close her mind. He kept surprising her with
unexpected attacks and teasing her when she was
less than prepared. What more, her memories and
personal thoughts included sympathetic gentleman
Lucius Malfoy now, as well. Their dates were more
and more frequent now and they really liked each
other. Snape seemed to be annoyed by seeing
Lucius in her memories.
One evening lesson was interrupted by
knock on the door. A tall boy with pale face and
smarmed blonde hair entered Snape´s office.
„Did you want to see me this evening, Sir?“ he
asked politely, but as Lavender was examining him,
she had the feeling this boy was not as polite as he
seemed to be.
„Yes, Draco. I´ve just been showing Professor
Cantbanks the art of Occlumency… And I
remembered you showed an exceptional tallent for
it last year. Professor Cantbanks is very interested
in practicing Legillimency, so maybe you can show
her how exactly you can avoid the outter attack…,“
Snape said and his lip curlied with false smile.
„Oh… yes, fine,“ Draco agreed, although he looked
a bit abashed.
„OK then, on my three… One – two – three!
Legilli---“
„Protego!“ Draco shouted, his wand pointing
straightly to his professor.
„Very good, Draco, very good. I think you had to
inherit this tallent from your father, don´t you
think?“ Snape said, his black eyes shone for a
moment.
Jestliže dříve byly hodiny Uzavírání špatné,
nyní se ukázaly být katastrofální. Snape vypadal
tvrdší a nazlobenější, i když se Levandule snažila
z plných sil uzavřít mysl. Neustále ji překvapoval
neočekávanými útoky a dobíral si ji, když byla
méně než připravená. Co víc, její vzpomínky
a osobní myšlenky nyní zahrnovaly také
sympatického Luciuse Malfoye. Jejich schůzky byly
stále častější a ti dva se měli opravdu rádi. Snape
vypadal otráveně, když viděl Luciuse v jejích
vzpomínkách.
Jedna večerní hodina byla přerušena
zaklepáním na dveře. Do Snapeovy pracovny
vstoupil vysoký chlapec s bledou tváří a ulízanými
blonďatými vlasy.
„Přál jste si se mnou dnes večer mluvit, pane?“
zeptal se zdvořile, ale jak si ho Levandule
prohlížela, měla pocit, že tenhle chlapec není tak
zdvořilý, jak se zdál být.
„Ano, Draco. Právě jsem ukazoval profesorce
Cantbanksové umění Uzavírání… A vzpomínám si,
že vy jste pro něj předvedl v minulém ročníku
výjimečný talent. Profesorka Cantbanksová se
velmi zajímá o praktikování kouzla Legillimens,
takže byste jí možná mohl ukázat, jak přesně se
umíte vyhnout útoku zvenčí…,“ řekl Snape a jeho
ret se zvlnil do falešného úsměvu.
„Och… ano, dobrá,“ souhlasil Draco, ačkoli
vypadal poněkud nesvůj.
„Tedy dobrá, na tři… Jedna – dvě – tři! Legilli---“
„Protego!“ zakřičel Draco, jeho hůlka míříc přesně
na profesora.
„Velmi dobře, Draco, velmi dobře. Myslím, že jste
musel tento talent zdědit po svém otci, nemyslíte?“
řekl Snape a jeho černé oči na chvíli zazářily.
„Well, I´ve never seen him---“
„Oh, you didn´t have to see… It is in your blood.
Being the Malfoy, that means something! This
exceptional tallent for Occlumency is just circling
in your veins,“ Snape said, smiling with a corner of
his mouth. He acted as Lavender had not been there.
„Well… thank you,“ the boy said, not knowing if he
may frown or smile. He felt a bit odd. „May I go
now?“
„Yes, of course. And remember to finish your Felix
Felicis, the potion of luckiness,“ Snape said and
Draco left the gloomy room.
Lavender stood there, stunned.
„Now, you have just seen how precisely can
Occlumency be done. This boy´s much younger
than you and---“
„Well, he is a wizard, isn´t he?!“ Lavender frowned.
„Of course he is! Pureblood, when it comes to this.
Very old family,“ Snape said.
„When we are speaking about his family, did you
say his surname was Malfoy?“ Lavender asked.
„Yes,“ Snape simply said.
Lavender heart was beating fast.
„Is it a… a big family?“
„Not too much.“
„Do you think that he has something in common
with Lucius?“ Lavender said in whisper, afraid of
the answer.
„Of course, Draco´s his son!“ Snape said, smiling
a bit.
„I beg you pardon?“
„Aren´t you listening?“ Snape obviously relished
Lavender´s shock. „Draco is Lucius´ son.“
„That Lucius?“
„The very same,“ Snape answered calmly.
Lavender felt dizzy. So Lucius Malfoy was married
and not only was he, he had a son for more!
„You… I… I think I need a rest,“ she said, turned
herself on the spot and rushed to the door and steps
upstairs.
Severus Snape felt like he had just drank Felix
Felicis himself.
„No, vlastně jsem ho nikdy neviděl, jak---“
„Och, to jsi nemusel vidět… Je to ve vaší krvi. Být
Malfoyem, to něco znamená! Tenhle výjimečný
talent pro Uzavírání prostě koluje ve vašich žilách,“
řekl Snape, usmívaje se koutkem úst. Počínal si,
jako by Levandule vůbec nebyla přítomna.
„No… děkuji vám,“ řekl chlapec, nevěda, zda se má
mračit nebo usmívat. Cítil se trochu podivně.
„Můžu teď jít?“
„Ano, samozřejmě. A nezapomeňte dokončit váš
Felix Felicis, lektvar štěstí,“ řekl Snape a Draco
odešel z šeré místnosti.
Levandule stála, zaražena.
„Tak, teď jste právě viděla, jak exaktně se dá
Uzavírání zvládnout. Tenhle chlapec je o hodně
mladší než vy a---“
„Taky je to kouzelník ne?!“ Levandule se
zamračila.
„Pochopitelně, že je! Čistokrevný, když už jsme
u toho. Velmi stará rodina,“ řekl Snape.
„Když mluvíme o jeho rodině, řekl jste, že jeho
příjmení je Malfoy?“ zeptala se Levandule.
„Ano,“ řekl Snape jednoduše.
Levandulino srdce divoce tlouklo.
„Je to… velká rodina?“
„Nepříliš.“
„Myslíte si, že má něco společného s Luciusem?“
zeptala se Levandule šeptem, obávajíc se otázky.
„Samozřejmě, Draco je jeho syn!“ řekl Snape,
poněkud se usmívaje.
„Prosím?“
„Neposloucháte?“ Snape si očividně vychutnával
Levandulin šok. „Draco je Luciusův syn.“
„Toho Luciuse?“
„Toho samého,“ odpověděl klidně Snape.
Levandule pocítila závrať. Takže Lucius Malfoy byl
ženatý a nejen že byl, měl dokonce i syna!
„Vy.. já… myslím, že si potřebuji odpočinout,“
řekla, na místě se obrátila a pospíšila ke dveřím
a schodišti vedoucímu nahoru.
Severus Snape se cítil, jako by právě sám vypil
Felix Felicis.
Lavender broke up with Lucius the next day.
He wasn´t surprised; he expected Severus would tell
her sooner or later. Lavender tried not to cry, but it
was impossible. Lucius wanted to persuade her they
can keep their relationship in secret, but she didn´t
want to. Severus knew it and he could tell everyone
whenever he wanted. When Draco appeared in the
Entrance Hall and looked at his father, surprised to
Levandule
se
s Luciusem
rozešla
následujícího dne. Nebyl překvapený; očekával, že
Snape jí to prozradí dříve nebo později. Levandule
se pokusila neplakat, ale bylo to nemožné. Lucius ji
chtěl přesvědčit, že mohou jejich vztah udržet
v tajnosti, ale ona nechtěla. Severus to věděl a mohl
to každému říci kdykoliv chtěl. Když se ve vstupní
hale objevil Draco a spatřil otce, překvapen, že jej
see him, Lavender gave Lucius her last look and
then she hurried back to her room.
vidí, Levandule věnovala Luciusovi poslední pohled
a pak pospíšila zpět do svého pokoje.
A couple of weeks passed and Lavender
forgot her short relationship with sympathetic
Lucius Malfoy. Still, she remained very confused
about what Dumbledore told her.
In the next Muggle studies lesson her students were
behaving strangely. Lavender came to the classroom
and spotted a group of pupils chatting savagely
about…
„Dolphin! Fancy Sanpe having a dolphing coming
outta his wand…“
„And who told you so?“
„One Slytherin girl heard it from her friend. Can
you imagine such an evil could have a lovely
animal like that as a Patronus? I wonder if the
dolphin feels sick everytime it sees its
master---“
„ENOUGH!“ Lavender shouted and all the class
went silent in one second.
„How dare you call your teacher an evil?!“ she
continued, looking piercingly at the boy who just
said it. „How can you judge someone you don´t
even know?! Does it matter what his Patronus looks
like?! Maybe you´d better concentrate on your
studying instead criticizing the others and spreading
gossips! Now, I want you all to read Chapter 30 and
there´s no need to talk any more!“
All the students started to read with guilty faces.
Lavender sat to her desk, thinking. Undoubtedly
Lucius told his son about Snape´s Patronus as a
vengeance to his broken relationship. Draco could
spread the information onwards. Some of the pupils
looked at Lavender curiously. She went red – could
they find out too what the dolphin was about? And
why the hell she stood up for Snape, probably the
most hated person in this school?
Hate is the other form of love…
These Dumbledore´s words echoed in her head.
Was it possible that she changed her mind?
No, of course it wasn´t. Snape was evil, the students
were right.
But why did she argue with them?
I only wanted to have a quiet lesson as usually, she
told to herself.
You know it´s not true, said the annoying voice in
her mind.
Yes, it IS!
All the lesson Lavender kept persuading her own
feelings about something what was slowly
Několik týdnů uplynulo a Levandule na svůj
krátký vztah se sympatickým Luciusem Malfoyem
zapomněla. Stále zůstávala velmi zmatena
z Brumbálových slov.
V další hodině mudlovských studií se studenti
chovali zvláštně. Levandule přišla do třídy a spatřila
skupinku žáků, divoce debatujících o…
„Delfín! Představte si, jak Snapeovi z hůlky vyletí
delfín…“
„A kdo ti to řekl?“
„Jedna holka ze Zmijozelu to slyšela od kamarádky.
Dovedeš si představit, jak takový zloduch může mít
za Patrona tak milé zvíře? Zajímalo by mě, jestli se
tomu delfínovi udělá špatně, když spatří svého
pána---“
„DOST!“ Levandule zakřičela a celá třída během
jediné vteřiny ztichla.
„Jak se opovažujete nazývat svého učitele
zloduchem?!“ pokračovala, propichujíc pohledem
chlapce, který to právě řekl. „Jak můžete soudit
někoho, koho ani neznáte?! Záleží na tom, jak jeho
Patron vypadá?! Možná byste se měli raději
soustředit na svoje studium než kritizovat ostatní
a šířit klepy! Teď chci, abyste si všichni přečetli
třicátou kapitolu a nemusíte u toho vůbec mluvit!“
Všichni studenti začali s provinilými tvářemi číst.
Levandule se posadila ke svému stoulu,
přemýšlejíc. Nepochybně Lucius řekl svému synovi
o Snapeově Patronovi jako pomstu za jejich
rozvrácený vztah. Draco mohl informaci rozšířit
dál. Někteří žáci se na Levanduli zvědavě dívali.
Zčervenala – mohli zjistit, co ten delfín znamenal?
A proč se k sakru zastávala Snapea, pravděpodobně
nejvíce nenáviděné osoby na této škole?
Nenávist je jiná forma lásky…
Tato Brumbálova slova se jí ozývala v hlavě.
Bylo možné, že změnila názor?
Ne, samozřejmě že nebylo. Snape byl zloduch,
studenti měli pravdu.
Ale proč se s nimi hádala?
Jenom jsem chtěla poklidnou hodinu jako vždycky,
řekla si pro sebe.
Ty víš, že to není pravda, řekl ten otravný hlas v její
mysli.
Ale ano, JE!
Celou hodinu Levandule přesvědčovala své vlastní
pocity o něčem, co se pomalu vytrácelo, nahrazeno
novými pocity, které nechtěla přiznat.
vanishing, replaced by new feelings she didn´t want
to confess.
She would have given anything for not
going to the dungeons that evening. Wondering
whether Dumbledore had a conversation with Snape
about his Patronus and its meaning, she entered
Snape´s office. She was prepared for the immediate
attack, which was Snape´s speciality how to begin
the lesson.
It came, but this time it was different. She knew
almost immediatelly this was not Snape´s attack. It
was so hard that she was threwn against the stone
wall. And before she could close her mind, it
happened – Hogwarts castle and grounds appeared
clearly in her mind. Then it stopped as quickly as it
had begun.
She gazed at Snape, shocked.
„I… I think that Ministry… they must´ve seen this
place!“ she gasped.
He said nothing, grabbed her forearm and pulled her
out of the office. They hurried directly into
Dumbledore´s office.
When the headmaster saw their expressions, his
pleasant face stunned.
„What happened?“
„Ministry attacked her. They saw where she is,“
Snape informed him quickly.
Dumbledore looked through the window.
„They will be here in a while. Go and hide in the
Shrieking Shack. Severus, place the impenetrable
enchantements there and stay with Miss Cantbanks.
Now,“ Dumbledore muttered some strange words,
pointing with his wand in every direction, „you can
Disapparate from here. I will tell the house-elves to
clean Miss Cantbank´s room and then I will have to
change memory to every single student to prevent
revealment – they will be investigated for sure.“
„But it may take hours!“ Snape said.
„No, it won´t. It´s my special charm I can use only
once but for everyone. Don´t waste your time now
and go!“ Dumbledore said.
Snape moved towards Lavender, grabbed her hand
again (her entrails made a turn) and they
Disapparated with a loud crack.
The Apparition was quick. They appeared in a
gloomy room which probably used to be a parlor
once. There were dusty curtains and carpets,
boarded up windows, ripped tapestries and dirty
armchairs. On the table there were two goblets and
one overturned china vase. The wooden staircase
Bývala by dala cokoli za to, aby ten večer
nemusela do sklepení. Přemýšlejíc, jestli si Brumbál
promluvil také se Snapem o jeho Patronovi a jeho
významu, vstoupila do Snapeova kabinetu. Byla
připravena na okamžitý útok, což byla Snapeova
specialita, jak začít hodinu.
Útok přišel, ale tentokrát to bylo jiné. Věděla téměř
okamžitě, že to nebyl Snapeův útok. Byl tak rázný,
že byla odhozena proti kamenné stěně. A předtím,
než mohla uzavřít svou mysl, stalo se to –
bradavický hrad a pozemky se jasně objevily v její
mysli. Pak to přestalo stejně rychle, jako začalo.
Levandule zírala na Snapea, šokována.
„Já… já myslím, že ministerstvo… muslo vidět
zdejší místo!“ vydechla.
Neřekl nic, vzal ji za paži a vystrčil z kabinetu.
Pospíšili přímo do Brumbálovy pracovny.
Když ředitel spatřil jejich výrazy, jeho příjemná tvář
zkameněla.
„Co se stalo?“
„Ministerstvo ji napadlo. Viděli, kde je,“ Snape jej
rychle informoval.
Brumbál se podíval z okna.
„Budou zde každou chvílí. Jděte a schovejte se
v Chroptící
chýši.
Severusi,
umísti
tam
neproniknutelná kouzla a zůstaň se slečnou
Cantbanksovou. Teď,“ Brumbál zamumlal nějaká
zvláštní slovíčka, ukazuje hůlkou každým směřem,
„můžete se odtud přemístit. Řeknu domácím
skřítkům, aby uklidili pokoj slečny Cantbanksové
a potom změním paměť každému studentovi, abych
předešel prozrazení – zcela jistě budou
vyšetřováni.“
„Ale to může trvat hodiny!“ řekl Snape.
„Ne, nebude. Je to mé speciální kouzlo, které mohu
použít jen jednou, ale na všechny. Neztrácejte nyní
čas a jděte!“ řekl Brumbál.
Snape se přesunul k Levanduli, vzal ji znovu za
ruku (její vnitřnosti udělaly kotrmelec) a oba
zmizeli s hlasitým prásknutím.
Přemístění bylo rychlé. Objevili se v šeré místnosti,
která pravděpodobně jednou bývala obývacím
pokojem. Byly zde zaprášené závěsy a koberce,
zabedněná okna, roztrhané tapisérie a špinavá
křesla. Na stole byly dva poháry a jedna převrácená
porcelánová váza. Dřevěné schodiště vedoucí do
prvního podlaží bylo rozbité a po celém místě byly
pavučiny.
leading to the first story was broken and there were
cobwebs all over the place.
„Where are we?“ Lavender whispered.
„Shrieking Shack,“ Severus said and started to walk
along the room, muttering some words which were
in all likelihood enchantments.
„So?“
„It-doesn´t-matter!“ Snape said through his gritted
teeth.
„Can they trace us here?“ Lavender asked.
„Yes, if you have your mind open!“ he said.
„Well, I am not an Occlumency master! And when
you cast your Patronus you don´t seem to mind!“
It just slipped from her mouth.
Snape´s piercing look was unbearable, but Lavender
was looking straightly to his eyes.
„Button your lip!“ he said shortly.
„I said nothing wrong, did I?“ she said. „If you
wanna know, Dumbledore told me everything!“
„Did he?“ Snape said, moving quickly to her. She
took one step back and hit a table. His arms
surrounded her, resting on the desk and his face was
now dangerously near her.
„Y---yes… that dolphin…,“ Lavender said, but she
didn´t finish the sentence. In the next moment they
were kissing fiercely. They didn´t know who started
it and they didn´t seem to care. Severus stroke her
jaw line and Lavender´s breath quickened. Her
shaking hand touched his nape as his fingers went
through her hair. She shivered under his touch.
„I want you,“ Severus mouthed.
„Take me,“ she answered with shaking voice.
The Ministry attack seemed to be absolutely
unimportatn and far away, suddenly there was only
he and she. The passion between them was almost
touchable. In one beautiful moment their bodies
united into a single one…
„Kde to jsme?“ zašeptala Levandule.
„Chroptící chýše,“ řekl Severus a začal přecházet po
pokoji, mumlaje nějaká slova, která byla se vší
pravděpodobností zaklínadly.
„Takže?“
„To-teď-neprobírejme!“ řekl Snape skrz zaťaté
zuby.
„Mohou nás zde vystopovat?“ zeptala se Levandule.
„Ano, pokud budete mít mysl otevřenou!“ řekl.
„Já nejsem mistr v Uzavírání! A když vyčarováváš
svého Patrona, tak nevypadáš, že by ti to vadilo!“
Vyklouzlo jí to z úst.
Snapeův pronikavý pohled byl nesnesitelný, ale
Levandule se mu dívala přímo do očí.
„Pozor na jazyk!“ řekl krátce.
„Neřekla jsem nic špatného, nebo ano?“ řekla.
„Pokud to chceš vědět, Brumbál mi všecko
pověděl!“
„Skutečně?“ řekl Snape a rychle se k ní přiblížil.
Udělala krok zpět a narazila do stolu. Jeho paže ji
obklopily, opíraje se o desku, a jeho tvář byla nyní
nebezpečně blízko její.
„A---ano… ten delfín…,“ řekla Levandule, ale větu
nedokončila. V další chvíli se divoce líbali.
Nevěděli, kdo to začal a ani se o to nestarali.
Severus ji pohladil po líci a Levandulin dech se
zrychlil. Její třesoucí se ruka se dotkla jeho týlu
v momentě, kdy jeho prsty zajela do jejích vlasů.
Pod jeho dotykem se roztřásla.
„Chci tě,“ řekl Severus neslyšně.
„Vezmi si mě,“ odpověděla třesoucím se hlasem.
Ministerský útok se zdál být absolutně nepodstatný
a vzdálený, náhle zde byli jen on a ona. Vášeň mezi
nimi byla téměř hmatatelná. V jediném nádherném
okamžiku jejich těla splynula v jedno…
His arms surrounded her, resting on the desk.
Jeho paže ji obklopily, opíraje se o desku.
T
he dawn came and sunrays started to penetrate
into the shadowy room through the holes in the
windows boardings. Lavender woke up in one
of the armchairs. She was covered with black cloak
which was definitely not her. She stood up and
spotted Severus standing by the window, apparently
wrapped up deeply in his minds. She came to him
from behind and hugged him. He didn´t answered
back.
„But I´m not Lilly Evans,“ she whispered.
„Never mind,“ Severus said.
„Really?“
„Actually, nothing matters now,“ Snape said,
turning around and raising his wand.
„What… are you doing?“ she asked, surprised.
„Memory charm. You will not remember
anything…“
„NO!“ she shouted with a try to take his wand from
his hand. „No, I don´t want to! I mean… I want to
remember everything! And sure you want as
well…“
Slowly, he lowered his arm.
He gave her a single look – there was everything in
it. She didn´t know how he had made it, but she
could suddenly feel his own feelings. There was
fear; he was afraid that she could die like Lilly did.
That was why he wanted her to forget – and he
wanted to forget too, he didn´t want to hurt her.
She hugged him again, passionately, but the hug
was soon interrupted by snappy noise coming from
the fireplace. She turned with fear. Where there was
only a dusty hearth there were now emerald green
flames raising high up to the chimney. Suddenly
Albus Dumbledore appeared in them, obviously
without pain.
„Holy great mother of God!“ Lavender gasped, her
hand on her chest.
„I wish you good morning,“ Dumbledore smiled
politely, „I´ve come to tell you that you can return
safely to the castle now.“
„What about the Ministry?“ Lavender asked, still
deeply moved by what she had just witnessed.
„Please, not now,“ Dumbledore said, pointing at the
fireplace, „after you.“
„Wha---?!“ Lavender said in alarm.
„Just take a fistful of Letax Powder,“ Dumbledore
held a sack of silvery dust in front of her, „and step
into the fire. No, you don´t have to be afraid,“ he
added when he spotted her look of deep protest.
„Then you throw it into the fire and call ´Hogwarts´.
You´ll appear in my office.“
Lavender looked quickly at Severus, waiting for
him to say something. He merely nodded.
N
astal úsvit a sluneční paprsky začaly pronikat
do stinného pokoje skrz díry v okenním
bednění. Levandule se probudila v jednom
z křesel. Byla přikryta černým pláštěm, který zcela
jistě nebyl její. Postavila se a všimla si Severuse
stojícího u okna, očividně zahloubaného ve svých
myšlenkách. Zezadu se k němu přiblížila a objala
jej. Nereagoval.
„Ale já nejsem Lilly Evansová,“ zašeptala.
„Nevadí,“ řekl Severus.
„Opravdu?“
„Vlastně, teď už nevadí nic,“ řekl Snape, otočil se
a pozvedl hůlku.
„Co… to děláš?“ zeptala se, překvapena.
„Paměťové kouzlo. Nebudeš si pamatovat vůbec
nic…“
„NE!“ zakřičela a pokusila se vzít mu jeho hůlku
z ruky. „Ne, to nechci! Myslím… Chci si pamatovat
všecko! A ty určitě také…“
Pomalu sklopil ruku.
Věnoval jí jediný pohled – bylo v něm vše.
Nevěděla, jak to udělal, ale náhle mohla cítit jeho
vlastní pocity. Byl to strach; Severus se bál, že by
mohla zemřít stejně jako zemřela Lilly. To byl
důvod proč chtěl, aby zapomněla – a on chtěl
zapomenout také, nechtěl jí bulížit.
Znovu jej objala, vášnivě, ale objetí bylo brzy
přerušeno praskavými zvuky vycházejícími z krbu.
Levandule se bojácně otočila. Tam, kde bylo jen
zaprášené ohniště, byly nyní smaragdově zelené
plameny, které sahaly vysoko do komína. Náhle se
v nich objevil Albus Brumbál, očividně bez bolesti.
„Svatá matko boží!“ Levandule zalapala po dechu,
ruku na hrudi.
„Přeji vám dobré ráno,“ usmál se zdvořile Brumbál,
„přišel jsem vám oznámit, že se nyní můžete
bezpečně vrátit do hradu.“
„A co ministerstvo?“ zeptala se Levandule, stále
hluboce pohnuta tím, čeho právě byla svědkem.
„Prosím, ne teď,“ řekl Brumbál, ukazuje na krb, „až
po vás.“
„Co---?!“ řekla zděšeně Levandule.
„Stačí si vzít hrst Letaxu,“ Brumbál před ní podržel
sáček stříbrného prachu, „a stoupnout si do ohně.
Ne, nemusíte se bát,“ dodal, když spatřil její pohled
plný nesouhlasu.
„Pak jej hoďte do ohně a zvolejte ´Bradavice´.
Objevíte se v mé pracovně.“
Levandule se rychle podívala na Severuse, čekajíc,
co na to řekne. Jen pokývl hlavou.
Levandule nabrala hrst plnou prášku a šla ke krbu.
S očima zavřenýma a zadrženým dechem vstoupila
do plamenů. Nepálily ji, necítila vůbec nic
Lavender scooped a fistful of the powder and went
to the fireplace. With her eyes closed and her breath
held she stepped into the flames. It didn´t burn her,
she felt absolutely nothing strange. Throwing the
powder into the flames she cried „Hogwarts!“
She felt like she was squeezed in some very tight
place. Everything was moving quickly around her
and she had the same feeling as during the
apparition.
Lavender appeared in another fireplace and she
recognised Dumbledore´s office. He appeared five
seconds after her.
„Please, take a seat,“ he asked her and she sat down.
„Tell me please – are they still after me?“ she asked,
curious to know all about what the Ministry said.
„No,“ Dumbledore smiled, „they are not. Actually,
they have not even been here.“
Lavender looked puzzled.
„Not here? So what happened?“
„The Ministry didn´t attack you, Miss Cantbanks,“
Dumbledore said.
„They did!“ Lavender opposed. „In the dungeons!“
„It was not a Ministry attack,“ Dumbledore
contended.
„Whose then?“ Lavender asked.
„Mine,“ he smiled.
„Wha---?!“
„Yes, Miss Cantbanks, it was me who made the
attack to your mind,“ Dumbledore said.
„But why?!“ Lavender frowned, staring at the
Headmaster in disbelief.
„Short of ideas?“ he asked.
And suddenly she understood.
„You… you wanted me to go to the Shrieking
Shack with Severus! You attacked me in my
Occlumency lesson, so you must have been sure he
will accompany me to your office! And then you
could easily send both of us to the Shrieking
Shack!“
„I must bow to your ingeniousness,“ Dumbledore
said, „yes, it was exactly the way you´ve just
described it. It was my plan to let you and professor
Snape spend some time together. And I can see it
was useful, wasn´t it?“
Lavender´s heart jumped.
„How can you know?“ she gasped.
„Well, I´m sure you spotted that people in Hogwarts
pictures can move…?“
„Yes.“
„They can change their portraits as well. I sent one
of my favorite wizard to look in one empty frame in
the Shrieking Shack,“ Dumbledore explained.
„Oh… and how long…“
zvláštního. Hodila prášek do plamenů a zakřičela
„Bradavice!“
Cítila se, jako by byla namačkána v nějakém velmi
těsném místě. Vše okolo se rychle hýbalo
a Levandule měla ten samý pocit jako během
přemisťování.
Objevila se v jiném krbu a poznala Brumbálovu
pracovnu. On sám se objevil o pět vteřin později.
„Prosím, posaďte se,“ řekl jí a ona se posadila.
„Řekněte mi prosím – jdou stále po mně?“ zeptala
se, zvědava vědět vše, co ministerstvo řeklo.
„Ne,“ usmál se Brumbál, „nejdou. Vlasntě, ani tu
nebyli.“
Levandule se zatvářila zmateně.
„Nebyli? Tak co se stalo?“
„Ministerstvo
vás
nenapadlo,
slečno
Cantbanksová,“ řekl Brumbál.
„Ale ano, napadlo!“ oponovala Levandule. „Ve
sklepení!“
„Nebyl to útok ministerstva,“ trval na svém
Brumbál.
„Čí pak?“ zeptala se Levandule.
„Můj,“ usmál se.
„Co---?!“
„Ano, slečno Cantbansková, byl jsem to já, kdo
napadl vaši mysl,“ řekl Brumbál.
„Ale proč?!“ Levandule se zamračila, zírajíc
nevěřícně na ředitele.
„Nic vás nenapadá?“ zeptal se.
A náhle Levandule pochopila.
„Vy… vy jste chtěl, abych šla se Severusem do
Chroptící chýše! Napadl jste mne v hodině
Uzavírání, takže jste si musel být jistý, že mě
doprovodí do vaší pracovny! A pak jste nás oba
mohl jednoduše poslat do Chroptící chýše!“
„Musím se poklonit vašemu důvtipu,“ řekl
Brumbál, „ano, bylo to přesně tak, jak jste právě
popsala. Byl to můj plán, abyste strávili
s profesorem Snapem nějaký ten čas. A vidím, že to
bylo užitečné, nebo ne?“
Levandulino srdce poskočilo.
„Jako to můžete vědět?“ vydechla.
„No, jsem si jistý, že jste si všimla, že lidé na
bradavických obrazech se mohou pohybovat…?“
„Ano.“
„Mohou zrovna tak měnit své portréty. Poslal jsem
jednoho z mých oblíbench kouzelníků, aby se
podíval do jednoho prázdného rámu v Chroptící
chýši,“ vysvětlil Brumbál.
„Oh… a jak dlouho…“
„Nebojte se, slečno Cantbanksová, byl zpět ještě
předtím, než jsem jej zavolal,“ Brumbál se znovu
usmál.
„Don´t worry, Miss Cantbanks, he had been back
even before I called him,“ Dumbledore smiled
again.
„And what about the real Ministry? I mean… they
are not looking for me?“ Lavender asked.
„That´s the second thing I´d like to discuss. I spoke
to the Minister himself and I decided to describe all
the situation to him. He wasn´t angry – I am quite
surprised. He said that the Commitee for Underage
Magic Control will punish the boy who made you
apparate here. He was an underage wizard and he
was not allowed to perform magic outside the
school. Probably he will be expelled,“ Dumbledore
said.
Lavender remained silent, apparently thinking.
After a while she raised her eyes and looked at
Dumbledore.
„So it´s over.“
„I can say so,“ Dumbledore agreed.
„Well… I should go home then… can you manage
my apparition?“ she asked. There was a trace of
sadness in her voice.
„Sure I can, but I would like to tell you a few words
before I do that,“ Dumbledore said seriously.
Without waiting for Lavender´s reply he continued.
„I see that you were very successful in this school.
Not only in your Muggle Studies, but mainly you
succeeded in one almost impossible thing – you´ve
awoken deep feelings in one of my staff. I´d like
you to stay here. And I think it´s not only my wish.“
Lavender stared at Dumbledore.
„But…“
„There´s no but, Miss Cantbanks. I´ve interviewed
several students from Muggle Studies and they are
satisfied with you and your teaching methods.
That´s why I decided to keep you as
a teacher here. Of course only if you agree,“
Dumbledore said.
„I… I´d love to,“ Lavender agreed, tears now
flowing from her eyes.
„Well, I will inform Cornelius Fudge, our Minister.
And now… it´s almost the time for the final term´s
lunch. Tomorrow all the students are going back to
their families and the day after tomorrow the staff is
leaving too,“ Dumbledore smiled.
„How am I supposed to get back home?“ Lavender
asked.
„I´m sure Severus will tell you everything. If you
excuse me now, I need to have a quick word with
Cornelius. Have a nice rest of the day… and thank
you!“ Dumbledore winked. Lavender left his office
happily. This was probably the most wonderful day
in her life.
„A co opravdové ministerstvo? Chci říct…
nehledají mne?“ zeptala se Levandule.
„To je druhá věc, kterou bych rád probral. Mluvil
jsem se samotným ministrem a rozhodl jsem se mu
popsat celou situaci. Nezlobil se – jsem docela
překvapen. Řekl, aže Komise pro kontrolu
nezletilých kouzelníků potrestá chlapce, který vás
sem přemístil. Byl to nezletilý kouzelník a nebylo
mu dovoleno kouzlit mimo školu. Pravděpodobně
bude vyloučen,“ řekl Brumbál.
Levandule zůstala zticha, očividně zamyšlena.
Po chvíli zvedla oči a podívala se na Brumbála.
„Takže je po všem.“
„Dá se to tak říci,“ souhlasil Brumbál.
„Takže… měla bych jít domů… můžete zajistit
moje přemístění?“ zeptala se. V jejím hlase byla
stopa smutku.
„Jistěže mohu, ale rád bych vám řekl pár slov před
tím, než tak učiním,“ řekl vážně Brumbál. Bez
čekání na Levandulinu odpověď, pokračoval.
„Vidím, že jste byla ve zdejší škole velmi úspěšná.
Nejen ve vašich mudlovských studiích, ale hlavně
jste uspěla v jedné téměř nemožné věci – probudila
jste hluboké city v jednom členovi mého sboru. Rád
bych, abyste zde zůstala. A domnívám se, že to není
jen mé přání.“
Levandule zírala na Brumbála.
„Ale…“
„Netřeba říkat ale, slečno Cantbansková. Promluvil
jsem si s několika studenty z mudlovských studií
a ti jsou s vámi a vašimi učebními metodami
spokojeni. Proto jsem se rozhodl si vás ponechat
jako zdejší učitelku. Samozřejmě pouze pokud
souhlasíte,“ řekl Brumbál.
„To… by bylo báječné,“ schválila Levandule a slzy
jí kanuly z očí.
„Takže informuji Korneliuse Popletala, našeho
ministra. A teď… je téměř čas na závěrečný oběd
v tomto semestru. Zítra odjíždí všichni studenti zpět
ke svým rodinám a pozítří to tu opouští
i zaměstnanci,“ usmál se Brumbál.
„Jak se dostanu zpět domů?“ otázala se Levandule.
„Jsem si jist, že vám Severus vše řekne. Nyní mne
prosím omluvte, musím si rychle promluvit
s Korneliusem. Hezký zbytek dne… a děkuji vám!“
mrkl Brumbál. Levandule šťastně opustila jeho
pracovnu. Tohle byl pravděpodobně ten nejkrásnější
den v jejím životě.
T
he day when teachers were supposed to leave
the school came. All of them squeezed up in
Dumbledore´s office with their trunks and
hands full of Letax Powder. They stood in line in
front of Dumbledore´s fireplace, saying their „seeyou-soons“ to each other. Lavender shook hands
with everybody and then she moved forward into
the emerald green flames. She was told to say
„Spinner´s End, the house of Severus Snape“
loudly. Before she did so, she gave her last smile to
Dumbledore and her lips mouthed words of thanks.
After that she disappeared.
The room she appeared in was a bit gloomy
and modestly furnished. The curtains were pulled
back and there was almost no light. She got off the
fireplace, waiting for Severus. He appeared after a
few seconds. With no words he lit all the
candelabras in the parlor. Then he came straightly to
her and took her by the hand.
„Welcome to Spinner´s End – your new
home.“
N
astal den, kdy měli učitelé opustit školu.
Všichni se se svými kufry vmáčkli do
Brumbálovy pracovny, ruce plné Letaxu.
Postavili se do řady před Brumbálovým krbem,
louče se navzájem „brzy na shledanou“. Levandule
si s každým potřášla rukou a pak se přesunula do
smaragdově zelených plamenů. Měla hlasitě říci
„Spinner´s End, dům Severuse Snapea“. Než tak
učinila, věnovala Brumbálovi poslední úsměv a její
rty naznačily slova díků. Poté zmizela.
Pokoj, ve kterém se objevila, byl poněkud
šerý a spoře zařízený. Závěsy byly zataženy
a v místnosti nebylo téměř žádné světlo. Levandule
vystoupila z krbu, čekajíc na Severuse. Objevil se
po několika vteřinách. Beze slov rozžal všecky
svícny v obývacím pokoji. Pak přešel přímo
k Levanduli a vzal ji za ruku.
„Vítej ve Spinner´s End – tvém novém domově.“
„Welcome to Spinner´s End – your new home.“
„Vítej ve Spinner´s End – tvém novém domově.“