Životnost literárního dědictví holocaustu

Komentáře

Transkript

Životnost literárního dědictví holocaustu
Gymnázium Jana Keplera
Téma:
Životnost literárního dědictví holocaustu Maturitní práce z českého jazyka Autor:
Anna Pekárková Vedoucí práce:
Mgr. Jan Jícha
Praha, březen 2012
Obsah Obsah ......................................................................................................................................................... 1 Prohlášení .................................................................................................................................................. 2 Poděkování ................................................................................................................................................ 3 Úvod .......................................................................................................................................................... 4 Já tam byl ................................................................................................................................................... 4 Čítanky ....................................................................................................................................................... 6 Hodnoty ..................................................................................................................................................... 8 „Méněcennost“ ..................................................................................................................................... 8 Děti jako dospělí .................................................................................................................................. 10 Lidská důvěra ....................................................................................................................................... 12 Solidarita .............................................................................................................................................. 15 Oběť ..................................................................................................................................................... 17 Vnitřní svoboda a budoucnost ............................................................................................................. 19 Popírání holocaustu ................................................................................................................................. 21 Holocaust versus naše společnost ........................................................................................................... 22 Čtená literatura dnešní doby ................................................................................................................... 23 Raději čteme mýty ................................................................................................................................... 24 Závěr ........................................................................................................................................................ 26 Přílohy ...................................................................................................................................................... 27 Zdroje ...................................................................................................................................................... 30 1 Prohlášení Prohlašuji, že jsem maturitní práci Životnost literárního dědictví holocaustu vypracovala
samostatně a v závěru práce jsem uvedla všechny použité literární a odborné zdroje.
V Praze dne 28. března 2012
2 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému učiteli Českého jazyka a vedoucímu práce Janu
Jíchovi za rady a připomínky. Poděkování také patří všem ochotným učitelům českého jazyka
na základních a středních školách, kteří odpověděli na mé dotazy a také personálu z Centra
učebnic v Ostrovní ulici.
3 Úvod Holocaust. Pronásledování, utlačování, perzekuce, vyvražďování.
Ukázka, jak si
společnost vybere a označí „nepřítele“ a tvrdě se ho snaží potrestat. Z jakých to bylo důvodů
a proč k tomu došlo právě u Židů, je otázka, kterou se již mnoho lidí zabývalo, zabývá
a nejspíš dál zabývat bude. Nabízejí se nám možnosti a souvislosti, proč zrovna oni. Co lidi
k tomuto chování vedlo a jaké měli důvody pro svoje činy? Já bych však tyto otázky nechala
stranou. Ať už k takovému postoji vedly jakékoli důvody, lidé se k sobě chovali bez citů
a bez úcty. Určitými prostředky byl společnosti „vtlačen“ názor, že právě Židé jsou národem,
bez kterého nám bude líp. Začaly tak veřejné diskriminace, kterých se nežidovská společnost
zčásti pasivně a zčásti aktivně účastnila. Doufejme, že každý v dnešní době alespoň trochu ví,
že Židé byli perzekuováni. Dnešní společnost si snad také uvědomuje, jak otřesnými způsoby
k tomu docházelo. Události z období druhé světové války, kdy toto prvotní znevýhodňování
obyvatelstva přerostlo v jeho likvidaci, máme ještě pořád v paměti. Ne každý si ale
uvědomuje, k jak hrůzným činům docházelo a čeho byli někteří lidé schopni. Zapomnělo se
zde na základní hodnotu lidského života!
Já tam byl Z vlastní zkušenosti mohu říci, jak jsem tuto skutečnost začala chápat já. Někdy na
druhém stupni základní školy jsem se s tímto tématem setkala v občanské výchově. Byla to
tehdy pro všechny zase jedna z hodin, která jako každá jiná vyplňovala prostor mezi dvěma
přestávkami. Nic víc. Po nějaké době jsme se v rámci školní výuky povinně zúčastnili besedy
s jistým pánem. Tehdy za námi přišel a ukázal nám ruku, na které bylo vytetované číslo. Řekl
nám: „Já jsem tam byl a jako jeden z mála jsem to přežil.“ Při jeho vyprávění mně osobně
došlo, čím si prošel, co prožil a co všechno musel vytrpět. Ve mně tento zážitek zůstal. Bylo
to pro mě první zprostředkované setkání s tak velkou nenávistí ke druhým. Uvědomila jsem
si, jaké následky taková nenávist měla a kolika lidských osudů se týkala. Nechápala jsem,
proč tomu tak bylo, ale už tehdy jsem si udělala jasný názor, že to bylo špatně a že nechci,
aby se to někdy opakovalo. Existovali v naší třídě i tací, kterým závažnost situace
4 nedocházela a z příběhu si dělali legraci. Dnes doufám, že tito lidé snad již přehodnotili,
anebo ještě přehodnotí svoje mínění o hodnotě lidského života a uvědomí si vážnost tohoto
tématu.
My máme to štěstí, že jsme jedna z posledních generací, která se s těmito lidmi může
setkat. Mohli začít „znovu“ žít a my nyní můžeme slyšet přímo od nich, co všechno prožili.
Když vám do očí někdo říká, jak naposledy viděl svoji ženu a děti při selekci, jak několik let
jen doufal, že neumřely a že je zase uvidí, i když věděl, že se to nejspíš nestane, musí to ve
vás zanechat nějakou stopu. Pokud se generace po nás budou „jen učit“ na jedné z hodin
občanské výchovy, nebo spíš v dějepise, co se vlastně stalo, budou vzduchem létat jen jakési
pojmy a čísla o mrtvých a perzekuovaných, kteří byli oběťmi protižidovské politiky. Nechci
zde degradovat výuku na školách, ale sama si uvědomuji, jak na člověka působí jakýsi
odstavec z učebnice, anebo naopak informace od samotného člověka, který podává vlastní
svědectví. Pokud je nám v životě jakákoli věc či situace tlumočena na nějakém příkladu, je
pro nás jednodušší uvědomit si její podstatu a pochopit ji. A tak je tomu i zde. Když by nám
někdo předložil jen jakousi tabulku s velkými čísly, neumíme si uvědomit a ani pochopit
rozsah a důsledky této kapitoly našich dějin. Pokud se ale člověk blíž seznámí třeba jen
s jedním lidským osudem a zjistí, jak to ovlivnilo nejenom jeho život, ale život celého jeho
okolí, pak si teprve začne uvědomovat rozsah, závažnost a souvislosti takové věci. Najednou
je mnohem jednodušší si představit, že by se takováto devalvace lidského života mohla
v budoucnu opakovat.
Příští generace už ale nebudou mít možnost osobního setkání s lidmi, kteří přežili toto
utrpení a mohli tak podávat vlastní svědectví. Poměrně jednoduše se pak může stát, že se
právě i z této události stane jen jedna kapitola učebnice, která bude obsahovat „číselnou
tabulku“, se kterou se vyplní časoprostor „nepodstatných“ čtyřiceti pěti minut ve škole.
Všechny lidské osudy této doby ale nemusí být zapomenuty. Někteří lidé nám
nechávají odkaz v podobě literatury. Právě jejím významem je dokreslovat a přibližovat nám
další informace v kontextu této doby. Ti, co přežili koncentrační tábory, psali deníky
v utajení, nebo sepisovali jiná fakta o činech, které se opravdu staly, nám předali dědictví pro
další generace. Toho bychom si měli umět vážit a následně to předávat dál. Právě tyto knihy
nám budou nadále dávat možnost seznámit se s jejich osudy a zjišťovat, jaká tato doba ve
skutečnosti byla a jak se v ní (ne)žilo.
Neznalost lidských dějin by mohla vést k opakované chybě. Není to jen varování před
činy, ke kterým se lidstvo již jednou uchýlilo. Je to i poznatek o člověku jako takovém, jak
prožívá tyto situace a jak si uvědomuje, co je v životě vlastně důležité a co nikoli. Životní
5 hodnoty, ke kterým tito lidé někdy docházejí a které si uvědomují v takto extrémních
podmínkách a situacích, kdy je samotný život ohrožen, by nás měly zajímat.
Čítanky V celé literatuře najdeme spoustu zajímavých a přelomových děl, období a žánrů,
které stojí za to, aby se jim věnovaly hodiny výuky. Je však otázkou, do jaké míry je dobré se
učit o literatuře, která je z historického pohledu přelomová či zajímavá, anebo věnovat
pozornost té, která nám může být přínosem do života. Již Seneca řekl: „Neučíme se pro školu,
ale pro život.“ Každý člověk si sám musí vybrat a pochopit to, co je pro něj přínosné. Zjistit,
jaké informace, poznatky a zkušenosti je dobré si odnést ze školy do života. Mimo dobový
kontext a důležité doplnění historie jsou právě již zmiňované hodnoty podle mého názoru tím,
čím nás tato literatura může obohatit. Získání těchto „znalostí“ se ovšem nedá známkovat,
bodovat či testovat. Je čistě individuální a každý by měl dospět k závěru, který bude vycházet
nejen z četby, ale také z jeho identity. Škola by tedy měla poskytovat jen jakýsi směrovník
k této literatuře. Školní vzdělávací programy by na ni neměly zapomínat a nevyřazovat ji
z učebních plánů. Jak již bylo zmíněno, pokud se toto téma přesune jen do dějepisu, lehce se
může stát, že autentická svědectví, která jsou právě tím jedinečným, budou zapomenuta.
Přitom by stačilo žáky „jen“ obeznámit s tím, že tyto knihy existují.
V rámci této práce jsem se pokusila získat alespoň částečný přehled o tom, jak velká
pozornost se v současné době věnuje této literatuře na druhém stupni základních škol a na
středních školách. Právě čítanky mohou sloužit při hodinách literatury jako pomůcka, ve které
se nachází výběr těch nejpodstatnějších děl, se kterými by čtenáři měli být obeznámeni.
Kontaktovala jsem vždy minimálně tři základní školy z každého regionu a náhodným
výběrem dvacet středních škol z České republiky. (Příloha č. 1, č. 2) Zajímala jsem se o to,
jaké čítanky jsou při výuce používány a jak dalece je práce s těmito čítankami efektivní
v kontextu tohoto tématu.
Od prodejců učebnic jsem získala částečný přehled o tom, jaké řady těchto učebnic
jsou v současné době nejprodávanější.
Pro druhý stupeň základních škol se nyní nejvíce individuálně kupuje edice čítanek od
nakladatelství FRAUS. Tyto čítanky jsou určeny pro druhý stupeň a víceletá gymnázia.
Literární ukázky nejsou řazeny chronologicky, ale po žánrově-tematických celcích.
V učebnici pro osmý ročník najdeme devatenáctistránkovou kapitolu pod názvem „Šoa“.
6 V této kapitole jsou jako autoři uvedeni: Jiří Orten, Ludvík Aškenazy, Josef Škvorecký nebo
Art Spiegelman. Poměrně komplexně se tato kapitola věnuje celému tématu židovství a pro
zájemce jsou doporučeny i další tituly s podobnou tematikou. Základními školami je
v současné době pak nejvíce kupována nová řada čítanek SPN. Školy tuto řadu nejčastěji volí
jako nejlepší možnost při obměně své učebnicové výbavy. Tato edice je sice také do určité
míry řazena tematicky, ale už o poznání více chronologicky než učebnice od předchozího
nakladatele. Ani zde není tato literatura vynechána, ale už není koncipována tak konkrétně
jako u předešlé řady. Je tedy na vyučujícím, zda se těmito ukázkami bude zabývat a vytvoří
z ukázek jasné téma, jako je tomu například v hodinách na ZŠ Za Nádražím v Českém
Krumlově (Příloha č. 3), anebo toto téma naopak nechá v pozadí. Na trhu se v současné době
objevují i jiné řady čítanek, jako jsou například Čítanky pro 6.-9. ročník ZŠ (Čeňková) nebo
Literární výchova pro 6.-9. ročník ZŠ (Nezkusil), ale tyto tituly se používají méně. I když se
učí podle čítanek, které se z části věnují holocaustu, ne všude je tato práce úspěšná. Např. na
ZŠ Hanspaulka se sice učí podle čítanky nakladatelství FRAUS, ale práce s ní je neefektivní.
Děti jednoduše odmítají číst. Učitelé na práci se systematickou čítankou již téměř rezignovali.
Jednu hodinu týdně mají vyhrazenou pro tzv. dílnu čtení, kdy si děti nosí do školy vlastní
knížku podle svého výběru a čtou ji. Za úspěch se považuje to, že dítě alespoň jednu hodinu
čte to, co ho baví.1
V nabídce pro střední školy podle prodejců momentálně převládá řada čtyř učebnic od
nakladatelství DIDAKTIS. Tyto učebnice se oproti jiným skládají vždy z čítanky
a pracovního sešitu pro každý ročník. Vše je řazeno chronologicky. Další poměrně známou a
populární čítankou jsou sešity k určitému období od Vladimíra Prokopa. Jako doplňující
výukové materiály také vyšly učebnice Literatura v kostce, které některé školy používají i při
hodinách, anebo žáci někdy sami tyto učebnice mají jako pomůcku při samostudiu. Rozdíl ve
využívání čítanek na středních školách je ale mnohem větší, než je tomu na druhém stupni
základních škol. Lze jen těžko odhadovat, jaká je obeznámenost s touto literaturou. Některé
školy obhajujícím způsobem prohlašují, že se této literatuře samozřejmě věnují, jiné naopak
uvádějí, že jde mimo jejich výuku. Někde se čítanky používají a hodiny literatury na nich
doslova stojí, jiní učitelé sami připravují ukázky z děl a čítanky nepotřebují. Obeznámenost
žáků na středních školách se tak odvíjí od typu střední školy a přístupu jednotlivých
pedagogů.
1
uvedla v rozhovoru jedna z vyučujících českého jazyka na ZŠ Hanspaulka dne 8. 12. 2011
7 Ať již je však práce s čítankou efektivní či nikoli, žáci by se s touto literaturou alespoň
nějakým způsobem měli seznámit. Literatura, která přináší svědectví, je podstatná
a nenahraditelná. Nejedná se jen o literaturu zaznamenávající holocaust. Ta je podle mého
názoru jen prototypem veškeré literatury, která přináší opravdová svědectví o těžkých
životech ostatních lidí. Je nám nejbližší ze všech svědectví, která jsou sepsána. Je to blízká
historie, která se nás stále týká, a další generace by ji také měly znát. Protože ukrývá nejen to,
co je na první pohled zřejmé, ale i ponaučení do budoucnosti.
Hodnoty Jak již bylo zmíněno, právě hodnoty, které v této literatuře můžeme nacházet, by nám
neměly být lhostejné. Je zde zaznamenáno lidské vnímání, jednání a postřehy z různých
situací. Můžeme zjistit, jak se lidé za různých okolností chovali k ostatním, co prožívali, jak
se cítili, jak uvažovali a jaké to pro ně mělo následky.
Každý musí ve svém životě dělat měně či více důležitá rozhodnutí a i když je doba
a situace jiná, rozhodnutí jsou podobná. Musíme také reagovat na změny kolem nás
a vyrovnávat se se situacemi, které v našem životě nastávají. Rozhodujeme se na základě
priorit, které si sami stanovujeme. Tento pomyslný žebříček hodnot odráží náš postoj k životu
a zčásti je ovlivněn společností. Zdálo by se, že se nyní nacházíme ve zcela jiné životní
situaci, která s touto dobou již nesouvisí. Neprožíváme to, čím si procházeli Židé, a ani se
nemusíme rozhodovat jako oni. Naše životy jsou zcela odlišné. V mnoha věcech jsou si ale
také podobné!
„Méněcennost“ Židé jsou národem po staletí pronásledovaným. Donedávna neměli svoji zemi. Žijí po
celém světě a přesto vlastně nikde. Teď sice mají svobodný stát Izrael, ale toto území je plné
nesrovnalostí a neklidu. Společnost na ně mnohdy nahlíží skrz prsty a poměrně přesně se tak
naplňuje proroctví Starého zákona. Na několika místech nacházíme zmínku o jejich zavržení.
„Můj Bůh je zavrhne; protože ho neposlouchali, stanou se psanci mezi pronárody.“2 „Vydáváš
2
Bible, Ozeáš 9,17
8 nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody. Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk
jsi z toho neměl. Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.
Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou. Neustále mám před
sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba, když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě
souží mstivost nepřítele.“3
Právě před druhou světovou válkou mnoho Židů žilo v Evropě již poměrně dlouhou
dobu. Někteří tvořili menšiny a nechtěli se vzdát svých kořenů. Obývali určité části měst,
stavěli synagogy a tvořili vlastní uzavřené komunity. Jiní se dobrovolně vzdali své bývalé
kultury a nahradili ji kulturou státu, ve kterém žili. Opustili své náboženství a tradice a zcela
se přizpůsobili nové kultuře. Úplně se asimilovali. Další generace tak již neměly žádné
důvody, proč se cítit více jako Židé nežli třeba Češi, Slováci, Poláci, anebo obyvatelé mnoha
jiných národů. Když pak byli na základě norimberských zákonů označeni podle dědičnosti až
ze třetí generace z matčiny strany za příslušníky židovské rasy, cítili se zrazeni. Sami již
dávno žili jinou kulturou. Nastala situace, kdy někdo rozhodl a vytrhl je z jejich současné
společnosti. Zřetelně je označil a degradoval.
Někteří se cítili zrazeni národem, který již považovali za vlastní. Ten z nich během
okamžiku udělal více Židy než obyvatele národa, kterým již skutečně byli.4 Jiní zase žili
s pocitem, že nepatří nikam, a podvědomě se vzdávali jakékoli identity. Nepovažovali se za
lidi s kořeny. Sice měli možnost přihlásit se opět k nějaké kultuře, ale nikdy to nepovažovali
za nutné. I když věděli, že volí složitější cestu nejen pro sebe, ale i pro svoje potomky, neměli
potřebu řadit se k nějaké skupině.5 Diskriminace tak zasáhla každého jinak.
Útok na jedince však degradoval všechny stejně brutálně. Zprvu se snižovala jejich
práva a omezovaly se jejich svobody. Židé začínali být pronásledováni. Byli považováni za
méněcennou rasu. Nenávist nacistů vzrostla. Byli degradováni natolik, že se nepovažovalo za
vhodné, aby s nimi bylo zacházeno jako s lidmi.
Nacistickou ideologii tito lidé přestali být považováni za lidi. Začalo s nimi být
zacházeno jako se zvířaty. Ztratili identitu člověka a změnili se pouze v jakési číslo. Byli
jedněmi z mnoha, kterým nezůstalo vůbec nic. V koncentračním táboře byli zbaveni
veškerých osobních věcí, byli oholeni a dostali unifikované oděvy. Jejich jméno a dosavadní
osud se změnil pouze v číslo, které jim bylo vytetováno na paži. Číslo bylo označení kusu,
3
Bible, Žalm44, 12-17 Vrba, R.: Utekl jsem z Osvětimi, přel. I. Hrdličková a T. Pěkný, Federace židovských obcí, 1998, str. 24
5
Rodenovi, Eva a Rudolf: Životy ve vypůjčeném čase, přel. J. Jícha, Praha, Academia, 2007, str. 10
4
9 který byl evidován buď v seznamu živých, nebo mrtvých. Bylo již jedno, kdo to je - nyní to
bylo číslo. Čísla byla hned na začátku v koncentračním táboře zbavena všeho. Nemohla si
ponechat nic materiálního. V nahotě tak čelila pocitu, že nemají už vůbec nic. Každý měl
pouze svoji holou existenci, která vystupovala pod číslem.6 Pod číslem, za kterým se skrýval
člověk, který tento titul již dávno neměl.
Jediné, co těmto lidem zůstalo, byla vnitřní svoboda. Tu jim nikdo nemohl vzít. Jejich
vzpomínky, zážitky a jejich bývalý život byl jediné vlastnictví, které měli. Viktor Emanuel
Frankl se ve své knize „A přece říci životu ano“ zabývá právě vnitřní svobodou vězňů
v koncentračním táboře. Tento psycholog, který přežil koncentrační tábor, popisuje, jak je
důležité zachovat si vnitřní prostor svobody, kterého se nemusíme vzdát ani v těchto
extrémních podmínkách. Nikdo není schopen nás tohoto prostoru zbavit a je jen na nás, zdali
se ho vzdáme, anebo ho využijeme.
V dnešní době si lidé cení spíše hmotných než nehmotných věcí. Pro mnoho lidí je
důležitější majetek, nežli nemateriální prostor života. Příběhy z koncentračního tábora nám
ukazují, jak je tato sféra života důležitá. Lidé, kteří žili pouze s materiálními hodnotami, přišli
úplně o vše. Ti, co však bohatství a smysl života viděli jinde, nebyli okradeni úplně. Nikdo
totiž nemá způsob, jakým by odcizil druhému vnitřní svobodu, která je mnohem důležitější
než svoboda vnější.
Děti jako dospělí Velká část těch co přežila, začala vnímat určitou diskriminaci již jako malé dítě. První
podmínkou, která vedla k přežití v koncentračním táboře a války obecně, byla síla a zdraví.
Selekcí prošel jen ten, kdo měl předpoklady pro práci a dostatek síly na první pohled. Záměr
nacistů byl takový, že tito lidé mohou ještě nějakou dobu pracovat, než budou také postupem
času zlikvidováni. Toto se týkalo jen velmi malého množství lidí. Pro přibližně 90 % všech
nově přivezených znamenala selekce smrt, která nastala několik hodin po jejich příjezdu.7
Lidé, kteří dostali šanci nějakou dobu žít, byli většinou mladí, převážně muži, kteří začátky
pronásledování vnímali buď již jako dospělí, dospívající, anebo z velké části ještě jako děti.
6
Frankl, V. E.: A přesto říci životu ano, přel. J. Herman, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2006,
str.25 7
Frankl, 2006, str. 23
10 Židovské děti, které byly v začátcích perzekuce ještě opravdu malé, měly jistou
výhodu. Od malého dítěte, které ještě nemělo rozum, se nevyžadovalo, aby situaci chápalo.
Rodiče se snažili dítě částečně uchránit. Ponechali mu proto prostor nevědomosti a také malé
místo pro jeho poničený dětský svět. V koncentračních táborech byly malé děti zplynovány,
ale jejich vnitřní svoboda a svět byl jen minimálně poškozen.
Jejich starší sourozence či děti podobného věku už ale tato situace zasáhla zcela jinak.
Najednou se ocitali v okamžicích, které jim ovlivňovaly a následně bořily jejich dětství.
Diskriminace ve vzdělávání či omezení možnosti stýkat se s kamarády byly jen začátkem
toho, kdy se od dětí vyžadovalo jiné jednání. Krutá perzekuce rodičů, celé rodiny a dalších
příbuzných či lidí z okolí, vedla dítě rychle k dospělosti. Situace, kdy například dítě nenašlo
rodiče po návratu ze školy doma, protože byli zadrženi gestapem, vyvolala v dítěti okamžitý
zvrat.8 Bylo nuceno vyměnit svět dětský za ten dospělý, a to hodně rychle. Rázem muselo vše
pochopit a začít jednat jako dospělý člověk. Nikdo se jich neptal, jak se cítí a co prožívají.
Situace to nedovolovala. Očekávalo se, že jsou dost velké na to, aby tuto skutečnost již
zvládly a pochopily. Děti rozpoznaly, co se od nich očekává. Především nechtěly zklamat
rodiče a okolí, a proto jednaly tak, jak musely, i když nechtěly.9 Uvědomovaly si, že se dějí
mnohem horší věci, které se musí řešit, než jsou jejich pocity, a proto nechtěly otravovat tím,
jak se cítí. Byly v situaci, kdy se samy musely srovnat s tím, co nastalo. Poměrně známá kniha
Deník Anny Frankové mimo jiné ukazuje, jak se s tímto faktem srovnává čtrnáctiletá dívka.
Přestože žije a ukrývá se v Amsterdamu v tajné skrýši společně s rodinou a dalšími lidmi, na
svoje pocity je úplně sama. Nemá odvahu povídat si o těchto věcech s blízkými, protože si
uvědomuje, že její těžkosti jsou ve srovnání s okolní situací poněkud malicherné. Vycítí, že
pro její rodiče by její starosti byly druhořadé, a proto oporu a pochopení hledá jinde. Vytváří
si fiktivní kamarádku Kitty, jíž adresuje svůj deník, ve kterém jí sděluje své pocity.
Pokud k tomuto dochází v extrémních podmínkách, jako je válka, dá se tato situace
pochopit. I když to děti neměly rozhodně jednoduché, neměli to jednoduché ani ostatní. Nyní
však minimálně v Evropě žijeme v relativně klidné a mírové době. Očekávali bychom, že
k této situaci nebude docházet. Přesto jsou děti vystavovány velmi podobnému problému.
Příčinou není válka národů a perzekuce, ale „válka“ rodičů.
8
9
Rodenovi, 2007, str. 14 Rodenovi, 2007, str. 20
11 Starší děti jsou často nevědomky postaveny do podobné situace. Dlouhodobě se
v České republice rozvádí necelá polovina uzavřených manželství.10 Stále více přibývá dětí,
které vyrůstají v neúplných rodinách. Do života si tak teenageři odnášejí pocit, že láska
nemusí být šťastná a že úplná rodina není nutnost. Jejich hodnoty jsou tak devalvovány
a některé děti jsou zvyklé, že vyrůstají mimo opravdovou rodinu. Při rozvodovém procesu
a rozpadu manželství je prokázáno, že z dlouhodobého hlediska nejvíce trpí právě starší děti,
u kterých se očekává, že situaci pochopí, protože jsou již přece velké. Společnost a samotní
rodiče vystavují své ratolesti tomuto problému více, než si myslí. Dokud však stát bude
podporovat střídavou péči a dětem bude při rozvodech rodičů pokládána otázka typu, zdali
mají raději maminku či tatínka, situace se nezmění.
Lidská důvěra Jak je krásná, tak je ale i zranitelná. Nepřichází sama od sebe. Lidé si ji musí mezi
sebou budovat, opatrovat ji a hlavně si jí vážit. Pokud ji nějakým způsobem poničíme, jen
těžko jí vrátíme původní hodnotu a její „rekonstrukce“ není zadarmo. Stojí to hodně úsilí, než
se nám podaří ji získat zpět. Je podstatnou součástí našeho života. Bez důvěry bychom jen
těžko žili ve společnosti ostatních.
I takto pozitivní věc se dá bohužel zneužít. Hra s lidskou důvěrou je něco
nemorálního, odporného a hnusného. Když lidé nemají morální hranice, i takováto praktika se
dá využít. Holocaust byl právě jednou z těchto situací. Důvěra sehrála velkou roli při způsobu,
jakým byli lidé deportováni do koncentračních táborů. Strategie byla postavena na principu,
že pokud lidé budou důvěřovat tomu, že na ně nečeká snad nic špatného, snáze odcestují do
plynových komor a budou bez problémů vyhlazeni.
Stačilo v nich tak „pouze“ vyvolat pocit důvěry. Pokud by ho ztratili, mohla by
vypuknout masová hysterie a lidé by neodjížděli jak zvířata na porážku, protože by se začali
bránit. To se však nestalo, protože nacisté a kolaboranti se chopili způsobu, jak u obyvatel
židovské rasy vyvolat důvěru. Například slovenský prezident Tiso prohlašoval v médiích, že
při přesunu Židů do jejich nových domovů se bude ctít základní princip křesťanské víry,
10
Zdroj: Český statistický úřad 12 kterým je nerozdělování rodin. Ujišťoval tak rodiny v tom, že zůstanou pohromadě.11 Lidé
neměli důvod mu nevěřit, a tak jen doufali, že je to pravda. Důvěřovali mu. Po příjezdu
transportů však tento slib již neexistoval a rodiny byly nemilosrdně rozděleny, aniž by se
někdo stihl bránit.
Důvěra v cizí lidi, v prezidenta, či jiné představitele byla ale stále slabším
manipulačním prostředkem než důvěra v blízké. Příslušníci SS zprvu nutili Židy psát dopisy
svým známým doslova s pistolí u hlavy. Nutili je podávat informace o tom, jak se mají
krásně. To vše jen proto, aby vyvolali důvěru u svých známých, kteří zatím ještě čekali na
transport. V těchto dopisech nebyly výjimkou pozdravy od zesnulých příbuzných, či
informace, že se s nimi brzy všichni shledáme. Lidé se alespoň takto snažili varovat své
známé. Tyto informace téměř nikdo nebral vážně a vysvětloval si to jako nic neznamenající
chyby, kterých se jistě omylem dopustili jejich přátelé.12 Důvěra byla silnější nežli řádek
textu.
Událost, která začala na podzim roku 1943 v Osvětimi, je známá jako likvidace
terezínského rodinného tábora. Systém zneužití důvěry byl bohužel dotažen k ještě větší
dokonalosti. V terezínském ghettu bylo přibližně sto tisíc Židů, kteří měli být podle plánu
časem přesunuti do Osvětimi k likvidaci. Terezín navštěvovali pozorovatelé Červeného kříže,
a proto bylo pro SS více než důležité tuto masu lidí bezpečně uklidnit. První čtyři tisíce
transportovaných z Terezína do Osvětimi zažily zcela jiné chování. Byli důstojně převezeni,
uvítáni i ubytováni. Dostalo se jim pohodlí, jídla a komfortu, o jakém se ostatním lidem
v Osvětimi ani nezdálo. To vše jen pro pár dopisů. Dopisů, které měly v Terezíně u blízkých,
příbuzných, známých a u představitelů Červeného kříže vyvolat pocit, že je vše v naprostém
pořádku. Příslušníci SS již věděli, že pokud by násilím lidi nutili psát dopisy, znovu by
zašifrovali varování, které by vyvolalo ještě větší pochybnosti. Tento risk si nemohli dovolit.
Proto bylo nutné nejprve vyvolat důvěru v nově transportovaných, kteří následně vyvolali
důvěru v Terezíně a jejich známí tak neměli důvod obávat se výzvy do transportu.13 Důvěra
tak byla využita pro tu nejhorší věc. Lidé nevědomky povolávali své známé do plynových
komor, kde přesně po půlročním „divadle“ sami skončili při hrůzné noci, ve které pece
zpopelnily právě tyto čtyři tisíce Čechů. Ještě pár dní před tím napsali klidné a krásné dopisy
do Terezína s datem příštího měsíce.14 Ty ještě nějakou dobu čekaly na svoje odeslaní, aby
11
Vrba, 1998, str. 67 Vrba, 1998, str. 64-66
13
Vrba, 1998, str. 228-229
14
Vrba, 1998, str. 234 12
13 ještě zpětně vyvolávaly u známých pocit, že jedou do krásného místa za svými známými,
kterým se daří dobře. Realita však byla již zcela jiná.
Následkem celé této nečestné hry byl šok, který lidé prožívali, když se setkali
s realitou. Lidé okamžitě po příjezdu do Osvětimi přestali věřit svým smyslům. Nevěřili tomu,
co viděli, ani tomu, kde se nacházeli. Jejich důvěra byla stále silnější než realita. Byli v šoku.
Dříve než se transportovaní stačili srovnat s tím, jakému podrazu byli vystaveni a co přesně se
stalo, byli zplynováni. Lidé plnili příkazy, neměli touhu se bránit, nevěděli, co bude dál. Nic
nechápali. Poslouchali. Své vnitřní pochybnosti si nechávali pro sebe. Auto označené
červeným křížem, které převáželo chemikálie, kterými byli v následující půlhodině usmrceni,
je paradoxně ještě uklidnilo.15 Nikdo se nebránil, nezvedla se vlna odporu. Jejich mysl realitu
odmítala, nebyla na ni připravená. Téměř v klidu tak odcházeli do plynových komor.
Zneužít takovým způsobem lidskou důvěru je zvěrstvo.
V dnešní době se mnoho lidí chová, jako by lidská důvěra neměla žádnou hodnotu.
Konzumní společnost v nás buduje přesvědčení, že vše si můžeme koupit. Lidé tak hledají
uspokojení ve věcech, ve kterých není, a přehlížejí v životě věci podstatné. Při soužití
s ostatními lidmi je právě důvěra jednou ze zásadních věcí. Více než třetina dotázaných
v anonymním průzkumu přiznala, že je svému partnerovi nevěrná.16 Tito lidé vědomě ničí
důvěru člověka, který je pro ně v životě jedním z nejdůležitějších. Přitom partneři, kteří
k sobě nemají stoprocentní důvěru, nemohou žít plnohodnotný a šťastný život. Rodiny, ve
kterých rodiče nedůvěřují svým dětem či děti svým rodičům, nemohou dobře fungovat. Pokud
si přátelé opravdu nevěří, nejsou opravdoví přátelé. Za tímto vším stojí důvěra. Když zničíme
důvěru, zničíme mnohem víc.
Dnes se spíš považuje za něco normálního nevěřit nežli věřit ostatním. Věříme
například politikům? Dokud lidé budou zneužívat lidské důvěry, ať již to budou ti, kteří jsou
ve svých trestných činech zaměřeni na důchodce, nebo to budou politici vždy jednou za čtyři
roky při volbách, situace se nezmění. Měli bychom si však uvědomovat, jak je důvěra
výjimečná, ale také to, jak je zranitelná. Podle toho bychom se v životě měli chovat alespoň
my a doufejme, že se tak začnou chovat i ostatní.
15
16
Vrba, 1998, str. 185
Zdroj: SANEP – Středisko analýz a empirických průzkumů
14 Solidarita Lidé často propadají pocitu, že jenom oni sami vědí, jak a co je pro ně či pro ostatní to
nejlepší a jak vypadá správné řešení. V dnešní době jsme vedeni k individualismu a čím dál
tím méně jsme zvyklí brát ohledy na ostatní. Studenti jsou stále častěji vychováváni
k sebeprezentaci. Více je nám předkládán postoj sólového hráče než týmového jednání
a kolektivnosti.
Zdá se, že dříve lidé mysleli víc na ostatní, nežli je tomu dnes. Byli tolerantnější,
empatičtější a všímavější vůči ostatním. Pro nás je již poměrně překvapující, jak tomuto
dostáli i v extrémních situacích. Brali ohledy na ostatní a sami sebe považovali za jednoho
z mnoha. Sebestřednost byla výjimkou. Uvědomovali si, že všichni jsou na stejné lodi a mají
stejný problém, se kterým se musí vyrovnat. V transportu do Osvětimi se například lidé
neváhali podělit o jídlo, které s sebou měli. Uvažovali kolektivně. Nepřemýšleli nad tím, že
oni sami, pokud rozdají své jídlo, budou mít hlad. Přemýšleli nad tím, že teď má hlad někdo
jiný. Dokud jídlo v transportu bylo, bylo pro všechny.17
Je pochopitelné, že lidem záleží na svých známých, příbuzných a kamarádech. Někteří
však byli odhodláni pomáhat zcela cizím lidem a těchto osob rozhodně nebylo málo. Ať již to
bylo v transportech, při různých situacích v koncentračním táboře nebo i jinde, mnoho lidí
neváhalo riskovat svůj vlastní život „jen“ proto, aby pomohli někomu zcela cizímu. Často
postupovali proti rozkazům a někdy i protizákonně, ale díky tomuto odhodlání dokázali
poskytnout východisko ostatním.
Někteří pomáhali „potopeným“18 Židům, kteří se skrývali před transporty v tajných
skrýších. Pokud by tito lidé neměli přátele venku, kteří je zásobovali potravinami a dalšími
potřebnými věcmi, nepřežili by. Každodenně tak někteří lidé riskovali své životy.
Jsou známy případy, kdy u člověka zvítězilo svědomí nad rozkazy. Například jistý
esesák v koncentračním táboře se rozhodl pomoci Židům. Jeden vězeň popsal situaci takto:
„Když jsme se ho ptali, proč to pro nás dělá, odpovídal, že i když ví, že už je pozdě, musí
alespoň teď udělat něco pro splacení vší nespravedlivosti.“ 19
Krásným a dnes již dobře známým příkladem pomoci je případ tzv. „Wintonových
dětí “. Nicholas Winton se v letech 1938 - 1939 rozhodl podle své intuice udělat vše pro to,
17
Vrba, 1998, str. 57-58
Židé, kteří se za druhé světové války skrývali v tajných úkrytech (Deník Anny Frankové)
19
Rodenovi, 2007, str. 167 18
15 aby zachránil co nejvíce dětí z Československa. Kontaktoval mnoho států, vyjednával
s mnoha úřady, než našel způsob, jakým bylo možné dopravit děti do bezpečí. Společně se
svými spolupracovníky musel vše zařídit od začátku. Vyjednával s rodiči, s úřady, sháněl
náhradní rodiny v Británii a také peníze. Za každé dítě zaplatil 50 liber a po pomalém postupu
úřadů se rozhodl dokonce začít falšovat doklady. Věděl, že pokud vypukne válka, nepodaří se
již děti zachránit. Od března do srpna roku 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí
z Československa. Další připravený vlak s 250 dětmi, který měl být největší a odjet v září, byl
již zcela připraven. Nevyjel. Vypukla válka. Ani jedno dítě z těchto málem zachráněných
válku nepřežilo.
Rodiče volili pro děti menší zlo a dávali jim tak naději na život. Celé rodiny emigrovat
nemohly, a proto se rodiče usilovně snažili alespoň děti poslat ze země pryč. Celý tento příběh
zaznamenal svět až po padesáti letech. Do té doby o něm téměř nikdo nevěděl. Děti neznaly
svého zachránce a Winton nepovažoval svůj čin za hrdinský. Jeho odhodlání pomoci ostatním
je však víc než obdivuhodné. V dnešní době žije na světě přes 5 000 potomků Wintonových
dětí.
Lidé, kterým se dostane takovéto pomoci, většinou nezapomínají. Ještě mnoho let po
válce se například vyhledávají, aby poděkovali za činy, kterými jim někdo pomohl.20 Mnohdy
lidé ani nevěděli, že zachránili někomu jinému svojí pomocí život. Považovali svůj čin za
samozřejmost.
Některé Wintonovy děti zase pomáhají ve svém životě dál. Jsou si vědomy toho, že
bez cizí pomoci by nežily, a proto se snaží také pomáhat ostatním. Jsou vděčné za pomoc,
která jim zachránila životy.
Dnes jsou na některých základních školách děti připravovány na život podle nových
pokrokových výukových způsobů. Již od první třídy děti odevzdávají každý týden
sebehodnocení. Učí se v určitých hodinách sebeprezentaci a postupům, které rozvíjejí
individualitu. Tak je to dnes například na ZŠ Hanspaulka v Praze 6. Kolektivní myšlení
a jednání je potlačováno a spolupráce s ostatními je spíše druhotnou záležitostí. Čím dál tím
častěji jsou děti vychovávány způsobem, který má blíže k sobeckosti nežli k empatii. Tato
výchova je také podporována rodinou a současným stylem života. Tolerantnost a solidarita se
již nenosí. V dnešní společnosti jsou tyto pojmy často považovány za přežitek, za něco, co již
vyšlo z módy. Nedomnívám se, že úplně všichni lidé jsou bezohlední sóloví hráči. Stále se
20
Rodenovi, 2007, str. 150
16 můžeme setkat s někým, kdo se nenechává odradit mottem společnosti a chová se tak, jak mu
připadá správné. Bohužel mám ale pocit, že poměr těchto dvou skupin se mění ve prospěch
bezohlednosti, ignorace, sebestřednosti a netolerance.
Oběť Jak již bylo řečeno, mnoho lidí riskovalo vlastní život, aby mohlo pomoci ostatním.
Byl jim přednější cizí život než vlastní. Jsou případy, kdy se lidé dobrovolně vzdali vlastního
života proto, aby mohli umřít s těmi, na kterých jim bezmezně záleželo. Tito lidé neznali
lhostejnost.
Páter Maxmilián Kolbe obětoval svůj život za život cizího člověka. Po útěku jednoho
z vězňů z Osvětimi bylo vybráno deset náhodných k smrti vyhladověním. Tuto smrt vězňové
považovali za nejobávanější. Mezi vybranými byl i otec rodiny. Právě tehdy P. Maxmilián
Kolbe vystoupil z řady a nabídl svůj život za tohoto člověka. Odešel místo něj společně
s ostatními do bunkru hladu. „Po dva týdny nebylo slyšet z bunkru hladu ani nadávky ani
proklínání. Bylo slyšet slova modlitby a písně… slova stále tišší, stále slabší… až nastalo
veliké ticho.“21
Život pátera Maxmiliána Kolbeho je v knize Světlo a stín od Wladyslawa Kluze
srovnán a prezentován společně ještě s jednou postavou této doby. Byl jím Rudolf Hőss, který
byl zakladatelem a velitelem koncentračního tábora Osvětim. Jejich životy končí na opačných
pólech, i když si byly v mnoha věcech podobné. Žili ve stejném období, oba 47 let. „Oba byli
ministranty, často přistupovali ke zpovědi a svatému přijímání, snili o kněžství a o práci
v misiích. Oba se dobře učili. Měli podobné duševní dispozice – lásku k přírodním vědám
a organizační schopnosti. Oba toužili získat pro své ideály celý svět, a to cestou slepé
poslušnosti. […] Jeden z nich se stal symbolem hrdinské lásky k bližnímu, druhý symbolem
nenávisti člověka k člověku.“22
Příkladem dalšího obětavého chování je případ z Osvětimi z ledna roku 1943. Do
Osvětimi byli tehdy transportováni duševně nemocní Židé z holandské nemocnice. Když
21
22
Kluz, W.: Světlo a stín, přel. T. Brichtová, Praha, ZVON, 1991, str. 132
Kluz, W. 1991, str. 7 17 dorazili na místo určení, téměř polovina jich byla po smrti, anebo umírala. Jejich duševní stav
se velmi odrážel na jejich chování. Celou dobu je doprovázely zdravotní sestry. Tyto mladé
dívky, které je nepřetržitě uklidňovaly, ošetřovaly, obvazovaly, dávaly jim injekce a pečovaly
o ně, nedávaly najevo sebemenší projev paniky. „Stále pracovaly. Jedna šla pomalu se starým,
křehkým mužem, jako by se procházeli po zahradě nemocnice. Další napůl nesla vřískající
dívku. Bojovaly, aby vnesly pořádek do chaosu, používaly léky, přikrývky, laskavost a tiché
hrdinství – místo zbraní, holí, vzteklých psů.“23 Nakonec i tyto dívky odjely se svými pacienty
přímo k plynovým komorám. Žádná z nich neprotestovala. Svůj život obětovaly ostatním.
Žádná z nich se nezabývala více sebou. Do poslední chvíle svého života pomáhaly ostatním.
Dalším takovým případem jsou situace, kdy matky neopustily vlastní děti. Matkám
s dětmi dali kápové na výběr. Měly dvě možnosti, buď odmítnou selekci a budou zplynovány
společně s vlastními dětmi, nebo selekcí projdou a odjedou na práci v naději na život. Děti
však zemřou tak jako tak. Ze zhruba tisíce matek opustily své děti jen tři. Ostatní s nimi
dobrovolně zemřely.24
Psycholog Erich Fromm ve své knize Umění milovat popisuje mateřskou lásku takto:
„V protikladu k bratrské a erotické lásce, které jsou láskou mezi rovnými, je vztah matky
k dítěti svou povahou nerovný, je to vztah, kdy jeden potřebuje všechnu pomoc a druhý ji
dává. Pro tento svůj altruistický, nesobecký ráz bývá mateřská láska považována za nejvyšší
druh lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout.“25 Dítě samo o sobě představuje naději
na život. Je symbolem budoucnosti. I ti nejotrlejší měli problém zabít dítě. Příkladem je
esesák, kterému byla zadána poprava dětí. Tento úkol splnit nezvládl. Raději se zastřelil sám.
Udělal to nejspíš právě z toho důvodu, že nedokázal zabít nevinné dítě, i když předtím lidem
ubližoval a bez problému zabíjel.
V současné době v mnoha státech světa není interrupce považována za zabití. V České
republice je to legální zákrok, který za poslední roky podstoupilo okolo čtyřiceti tisíc žen
ročně.26 Dále pak naše země zaujímá jednu z předních příček mezi státy, které mají nejvíce
dětí v kojeneckých ústavech.27 Dnešní styl společnosti nevede k výchově více dětí a vlastně
23
Vrba, 1998, str. 190- 191
Rodenovi, 2007, str. 58, 153
25
Fromm, Erich: Umění milovat, přel. J. Vinař, Praha, Český klub, 2008, str. 42 26
Zdroj: Český statistický úřad
27
Zdroj: cijedite.cz
24
18 ani k výchově jednoho dítěte. Není moderní být mladou matkou, která se rozhodne předávat
život.
Lidé nemají pevné vztahy, nechtějí se vázat a zakládat rodiny. Pokud nemají pravou
lásku mezi sebou, je pochopitelné, že ani nechtějí děti, kterým by ji mohli předávat. Nemají
co. Jak již bylo zmíněno, děti vychovávané bez lásky budou nejspíš po rodičích. Zdá se, že
sobeckost ve společnosti stoupá.
Nevím proč, ale mám pocit a jsem si téměř jistá, že pokud by se dnes tisíc matek mělo
rozhodnout pro život bez dítěte, anebo smrt s dítětem, vlastní život by zvolilo o poznání více
žen než tenkrát v koncentračním táboře. Bohužel mnoho lidí dnes již smýšlí jinak.
Vnitřní svoboda a budoucnost Každý člověk se ve svém životě někdy ocitá v tíživé životní situaci. Mnoho lidí nevidí
jasné východisko. Někteří se vzdávají, jiní hledají způsob, jak situaci překlenout. Tyto dvě
možnosti ale nedávají stejnou naději na výsledek. Pokud se člověk vzdá naděje, propadne
beznaději a nesnaží se bojovat, sám přistupuje na prohru. Naopak když se psychicky nevzdává
a bojuje, má naději. Toto pravidlo bylo jedním z nepsaných pravidel v boji o přežití
v koncentračním táboře. Kdo věřil, že bude žít a přežije, mohl přežít, nebo nemusel. Kdo ale
nevěřil a připouštěl si porážku, ten nepřežil. Ztratil vše, i to, co nemusel, nechal se okrást
o všechno. Viktor E. Frankl, psycholog, který přežil koncentrační tábor, ve své knize
popisuje, jak důležité je mít vnitřní svobodu. Podle jeho názoru je vnitřní svoboda jednou
z těch nejdůležitějších věcí člověka, které dávají smysl životu. Příkladem mohou být právě
Židé v koncentračním táboře, kteří zcela ztratili svoji vnější svobodu. Pak bylo na jejich
rozhodnutí, jak se postaví ke své vnitřní svobodě a využijí ji, nebo se jí automaticky vzdají
a podlehnou jednání, jakým s nimi bylo zacházeno. Viktor E. Frankl tvrdí: „Duchovní
svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního
dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně.“28 Pokud se člověk této svobody
nevzdal, mohl dát smysl svému životu i v tak ukrutném prostředí, jako byla například
Březinka. Nikdo neměl a nemá prostředky na krádež něčí vnitřní svobody.
Rudolf Vrba je jednou z osob, které si nenechaly vzít smysl života. Patří mezi pět
šťastlivců, kterým se podařilo utéct z Osvětimi. Od začátku se držel přesvědčení, že se mu
28
Frankl, 2006, str. 78 19 jednoho dne podaří uniknout a varovat ostatní lidi před transporty do koncentračních táborů.
Jeho pobyt v koncentračních táborech byl neustále doprovázen touto představou. Kniha Utekl
jsem z Osvětimi, kterou napsal, je plná pasáží popisujících jeho nekonečné odhodlání, bez
něhož by tento čin nezvládl. Mnoho lidí sice také mělo takovéto přesvědčení, ale nakonec
nedopadli dobře. Neznáme však nikoho, kdo by nebyl odhodlaný, neměl přesvědčení a nevěřil
v dobrý konec, a přesto to zvládl.
I když hodně lidí v koncentračním táboře ztratilo vše, jen málo se jich rozhodlo svoje
utrpení skončit. Lidé se mohou svobodně rozhodnout ukončit svůj život. Ti, kteří jsou ale
k hranici smrti přivedeni vůlí někoho jiného, jsou méně ochotni se svého života vzdát. Ve
svobodné společnosti je možná častější překonávat neštěstí smrtí z vlastního popudu.
V koncentračním táboře bylo toto řešení téměř tabu.29 Lidé byli ochotni bojovat. A nechtěli
zvolit tuto cestu prohry. Pokud se vzdali, doufali, že se brzy najde někdo, kdo jim život
ukončí.
V tíživých situacích člověk hledá snesitelné řešení, kterým by se přes toto období
překlenul. Mozek člověka se automaticky snaží zaměřit na nějaký cíl v budoucnosti. Známe to
jistě každý z vlastní zkušenosti. Pokud nás čeká těžký týden či máme těžký den, automaticky
se naše myšlenky ubírají k víkendu či poklidnému večeru. Mozek si tak vytváří jakousi
sebeobranu. Hledá východisko ze situace, ve které se nachází. Jedná se o způsob obrany,
mozek se chrání před nátlakem reality. Lidé v koncentračních táborech snili a doufali, že se
dožijí svobody, shledají se se svojí rodinou, potkají své rodiče, partnery nebo děti. Někdy se
však jednalo o bližší cíle. Doufali, že se dožijí večera, odpoledne nebo že překonají nějakou
cestu či další selekci. „Kdo nebyl schopen věřit v budoucnost, je v lágru ztracen. Se ztrátou
budoucnosti ztrácí i svou duchovní oporu, vnitřně se nebrání pádu, a tak tělesně i duševně
upadá.“30
Člověk pak v některých situacích reaguje podobně a stanovuje si určité cíle, které ho
vedou k lepší budoucnosti. „Naše životy jsou plné menších i větších rituálů, jež začínají
u dětského ,Jestli šlápnu na spáru, skončí máma na áru‘ a končí u vážných rituálů pohřebních.
Čím více jsme kolem sebe cítili smrt, tím větší sílu získávaly takovéto rituály.“31 Lidé si
stanovovali nejrůznější mety a cíle, které překonávali, aby se přiblížili k pomyslné svobodě.
Zvládali tak snáze těžkou realitu, ve které právě byli. Když jedna žena opouštěla kvůli
přesunu koncentrační tábor v Osvětimi, uskutečnila v životě něco podobného. „A tehdy jsem
29
Rodenovi, 2007, str. 161
Frankl, 2006, str. 86 31
Rodenovi, 2007, str. 156
30
20 si dala neuvěřitelný bláznivý slib, jako životní zkoušku: ,Jestli se mi podaří propašovat ten
pitomý kámen přes tuhle prohlídku a ven z Osvětimi, přežiju. Jestli mě chytí nebo jestli ho
zahodím, zemřu.‘ Strčila jsem si kámen pod jazyk a o dvě minuty později mě esesácká
dohlížitelka vyzvala, abych pořádně otevřela pusu. Kamene si nevšimla a já jsem prošla.“32
Toto byl jeden ze způsobů, jak přežít a nezbláznit se z reality. Některé rituály a myšlenky
nejsou podobné jen dětskému světu, ale i světu dospělých. Většinou si neuvědomujeme tuto
strategii našeho mozku, ale velmi často se s ní můžeme setkat.
Popírání holocaustu Stále častěji se setkáváme s lidmi, kteří zlehčují celou tuto situaci. Odmítají, že
holocaust byl plánován, nebo dokonce popírají jeho samotnou existenci. Tito lidé útočí
především na fakta a snaží se zmanipulovat historii. Hrají si s počty obětí, s důvody těchto
činů nebo útočí na hlavní důkazy, jako jsou koncentrační tábory, knihy a svědectví lidí, kteří
vše zažili.
Mohlo by se zdát, že když této ne příliš početné skupince lidí budeme věnovat
pozornost, tak ji podpoříme. Zčásti je to pravda, tito lidé chtějí vyvolat diskuzi a polemizovat
na hraně pravdy a nepravdy o těchto činech. Chtějí zrovnoprávnit tvrzení a fakta o existenci
a neexistenci holocaustu. Na druhou stranu ale, pokud jim nebudeme věnovat pozornost,
budou mít dostatek času na přípravu fiktivních důkazů pro další generace. Těší se na
budoucnost a doufají, že časem naleznou odezvu ze své činnosti. Sami tvrdí, že toto je pouze
začátek. Holocaust je ještě pro jejich „pravdu“ přeci jen živé téma. Doufají, že přijde „lepší“
budoucnost. Zatím jen budují důkazy, svědectví a sepisují fiktivní vědecké dokumenty, které
ukážou druhou, podle nich tu správnější stranu pohledu.
Útok na příští generace využije jednoho prostého faktu. Lidé už nebudou vědět, co se
stalo. W. Churchill řekl: „Národ, který nezná své dějiny, je odsouzen k tomu si je zopakovat.“
Již nyní jeden pedagog na univerzitě ve středozápadě USA poskytoval studentům materiály
popírající holocaust, jako druhou stranu pohledu. Když byl tento člověk ze školy propuštěn,
zvedla se vlna odporu z řad studentů za omezování svobody. Měli pocit, že jim někdo tají
druhou stranu pohledu a skutečnou pravdu o dané věci. Podle průzkumu mínění v Itálii se
32
Rodenovi, 2007, str. 59 21 téměř 10 % lidí domnívá, že holocaust nikdy neproběhl.33 Zdá se to jako zanedbatelný
extremismus rozumně neuvažujících lidí, ale představa, že tito lidé budou stále více
ovlivňovat názory dalších generací, je hrozivá.
Holocaust versus naše společnost Možná nás tato kapitola dějin vede k pocitu, že se jedná o minulost, sice nedávnou, ale
přesto o minulost. Lidé se minulostí nezabývají a nepřemýšlejí o ní. Pokud se ale
neohlédneme zpět a nesrovnáme dřívější dění s tím dnešním, těžko můžeme posuzovat
současnost. Holocaust byl projevem toho, jak dalece si jsou lidé schopni ublížit. Myslím si, že
nikdo v dnešní době nelituje toho, že neprožíváme to, co si prožívali lidé za druhé světové
války. Máme pocit jistého uklidnění. Situace není tak vyhrocená, co se týče fyzického utrpení.
Je však otázkou, co je opravdu utrpení. V. E. Frankl tvrdí, že bolest tělesná je ve srovnání
s bolestí duše zanedbatelná. Výsměch, nespravedlnost a bezdůvodnost ublíží člověku
mnohem více.34 Lidé dnes netrpí tolik tělesně a nedochází k tak otřesnému zacházení s lidmi,
jako tomu bylo za druhé světové války. Trpí však psychicky. Hranice úcty k druhému člověku
se mění v celé naší společnosti. Týráni tak nejsme někým navenek, ale ubližujeme si vlastní
nevědomostí a neochotou vážit si toho, co mít můžeme, dokonce zadarmo, ale nechceme.
Příkladem může být i argument mnoha lidí, kteří pomáhají ve velmi chudých
oblastech světa. Ti tvrdí, že lidé, kteří žijí v téměř nelidských podmínkách, se ve skutečnosti
mají mnohem lépe než my, kteří žijeme v metropolích plných blahobytu. Mají sami sebe, mají
svoje hodnoty a další nehmatatelné věci, které je naplňují a dělají je šťastnými a spokojenými
lidmi. Naopak naše civilizace i přes veškeré bohatství je stále o něco ochuzená.
Někteří k tomuto zjištění došli v bolesti a v těžkých životních okamžicích. My máme
tu možnost udělat to v klidu a míru. Důkazem nám může být právě literatura, která
zaznamenává přehodnocení a změny priorit lidí, kteří zjistili, jaké chování je pro život
důležité.
33
34
Lipstadtová, D.: Popírání holocaustu, přel. J. a J. Ogročtí, Praha, Ladislav Horáček, 2001, Str. 34
Frankl, 2006, str. 33 - 35
22 Čtená literatura dnešní doby Četba knih je pro mnoho lidí stále vzácnější událostí. Aktivních čtenářů ubývá, malé
děti mění knížky za počítače a jinou elektroniku. Potvrzuje to i fakt, že na základních školách
děti téměř odmítají číst a učitelé musí hledat způsob, jak děti alespoň zčásti přinutit k základní
četbě. Čtenářů, kteří se orientují v literatuře a se zájmem i dále čtou klasickou literaturu, je
velmi málo. Pokud již žáci, dospívající či dospělí čtou knížky, volí spíš odpočinkovou
literaturu, která je přivede na jiné myšlenky. Mají možnost se odreagovat. Samozřejmě každý
čtenář má jiný okruh zájmů, ale pro jednoduchý přehled se můžeme alespoň částečně řídit
fenomény, které v literatuře nastávají a oslovují velké masy lidí. V nedávné historii byl
takovým fenoménem např. Harry Potter, Letopisy Narnie, Pán Prstenů, Hobit, Nekonečný
příběh, a další tituly s podobnou tematikou. V této četbě lidé nacházejí hrdiny, kteří jsou jim
velice sympatičtí. Hrdinové fantasy se většinou podobají obyvatelům tohoto světa, dokonce
jsou ještě o něco výjimečnější než my obyčejní lidé dnešní doby. Jsou prostě úžasní. Často
představují statečného odhodlaného člověka, který ví, co dělá. Někdy se sice malinko bojí
a má problém, ale vždy jej zvládne, vyřeší, či překoná drobné překážky. Pokud se něco stane,
jedná správně. Není sobecký ani lakomý. Myslí na ostatní a ctí morální zásady. Pomáhá
druhým a je čestný. Nikdy nedělá podrazy, ani neškodí. Když má nějaké neduhy, jsou to
přirozené věci. Velmi se tím podobá nám, kteří ho obdivujeme. Pokud se mu něco nepovede,
je to přece lidské a on to zvládne napravit.
Tak je uměle vytvořen hrdina, který vychází z mýtu a zároveň se ocitá v prostředí
románu. Je něčím nadpřirozený, ale přitom velmi podobný člověku. Je to ideál, který čtenáře
zajímá. Příkladem této kombinace může být například Superman, který je částečně z jiné
planety, chvílemi je dokonalý, ale jinak žije nudný a nevýrazný život, stejně jako my.
Takováto postava je pro nás ideální.35 Vidíme se v ní a částečně se vžíváme do její role. Mohli
bychom jí skoro závidět, ale nemusíme. Není přece skutečná. Žárlit by nebylo na místě,
protože nás uklidňuje, že takový člověk prostě není. Morálka a vlastnosti jako je čestnost
aobětavost, jsou poměrně neobvyklé. Nemusíme si tedy vyčítat, že se tak nechováme, protože
on nežije s námi. Žije ve zcela odlišném vlastním světě. Je uklidňující vědět, že jeho svět není
ten náš a my tak pouze nahlížíme do jakési pohádky našeho mýtického hrdiny.
35
Eco, U.: Skeptikové a těšitelé, kapitola: mýtus Supermana, přel. Z. Frýbort, Praha, Argo, 2006, str. 220 - 221
23 Raději čteme mýty Ve fantasy je určitý prototyp skoro reálného hrdiny, který je nám sympatický. Jak již
bylo zmíněno, oslovuje čtenáře svojí čestností a hrdinstvím, které je téměř považováno za
něco nadlidského. Jeho chování má skoro blízko k realitě, ale reálným příběhem není. Právě
proto, že reálný není, je tato literatura oblíbená. Pokud by totiž byl, literatura by v nás
vyvolala skepsi. Museli bychom si uvědomit, že realita, ve které žijeme, je odlišná od toho, co
bychom chtěli a mohli mít. Mohli bychom číst příběhy postav, které mají dobré vlastnosti
a přitom by byly opravdové. Ačkoli tuto literaturu máme, číst ji nechceme. Nepřinášela by
nám totiž takové jednostranné uspokojení, jako literatura fiktivní. Když totiž chceme zažít
něco hezkého, hrdinského nebo ideálního, otevřeme naši odpočinkovou knihu a zasníme se do
světa poctivého jednání a pohádek. Když ji zavřeme, jsme zpátky v realitě a neočekáváme, že
by se někdo mohl chovat tak jako náš hrdina. A co je nejdůležitější, neočekává se ani od nás,
že bychom se takto chovali. Nemusíme mít tedy výčitky, že svému hrdinovi nejsme podobní,
neboť on s námi přece nežije v jednom světě. Ujišťujeme se v pocitu, že tyto vlastnosti do
našeho světa již nepatří a řadí se spíše do pohádek.
Kdybychom četli reálné příběhy, pocit, že je hrdina ze stejného světa, by nás
znepokojoval. Zjištění, že bylo, anebo je možné chovat se do jisté míry jinak, by se nám
nelíbilo. Tato četba by nám kazila pocit bezmoci s okolním světem a spokojenost s námi
samými. Museli bychom si přiznat, že nejsme takoví. Museli bychom se zcela vzdát ideální
postavy a smířit se s tím, že má jen reálné vlastnosti. I přesto se ale stále jedná o osobu, která
je čestná, chová se správně a bojuje proti zlu. Pokud tyto vlastnosti má někdo nadpřirozený, je
to v pořádku. Je jednodušší ctít a obdivovat povahu neexistujícího hrdiny z naší oblíbené
knížky, než obdivovat skutečného člověka. Existující hrdina by byl totiž pro nás obrazem naší
nedokonalosti. Pocit, že jsme horší než někdo jiný, je nežádoucí, a proto nemáme důvod, proč
bychom o těchto lidech měli číst. Lidská ješitnost převyšuje naše jednání a pro nás je
jednodušší se nechat lehce oklamat. Posunutím hranice morálnosti do nereálného světa
vytvoříme větší svobodu pro naše někdy nesprávné chování. Můžeme tak využívat alibi, které
jsme si stanovili pro svoje chování. Můžeme být dále bezohlední vůči okolí, protože sami
přece nejsme hrdinou naší knihy.
Když tedy máme na výběr, jakou literaturu si přečteme, jistě raději sáhneme po světě
ideálů a vlastností, které jsou nám sympatické a nejsou z našeho reálného světa, než po
ukázce našich nedostatků. Budeme raději číst to, co se nám líbí, ale už nebudeme chtít
24 přebírat odpovědnost za to, že my sami se chováme jinak. Pokud bychom dokázali ctít hrdiny,
kteří opravdu existovali, a brali bychom si z jejich hodnot příklad, naše společnost by byla
jiná. To by ale vyžadovalo sebekritický pohled nejen vůči společnosti, ale především vůči
nám, vůči jednotlivci. Nejdříve bychom měli měnit sebe a skrze sebe pak ostatní.
25 Závěr Právě literatura z doby holocaustu je jednou z těch, které nám ukazují skutečné
chování lidí.
„Miliony padly za oběť násilí, pýše a kultu rasy. Přes svůj odpor si musíme zpřítomnit
ty hrozné doby, abychom z nich mohli vykřesat jiskřičku lidskosti. Bohužel, dějiny světa
nebudou moci nakreslit tyto tragické mapy! Ale současně nikdy neujdou naší pozornosti
světlé body, o kterých právě teď uvažujeme, neboť právě ony vítězí nad onou
nepochopitelnou tmou.“ (Pavel VI) 36
Máme zde dvě strany příběhu. Dobro a zlo. Tato četba není sice zábavná a ideálně
optimistická jako fantasy, do amerického happyendu má daleko, ale zato je plná reality.
Přibližuje nám opravdové situace, které se staly bez naší přítomnosti. Ukazuje nám reakce
lidí, ať již byly správné či nikoli. Můžeme se seznámit s lidskými postoji, jak na straně
hrdinství, tak na straně bestiálnosti. Každý člověk je odlišný a jedinečný. Má jiné vlastnosti,
jiné priority, zásady a jinak jedná. Všechny tyto věci jsou však námi ovlivnitelné, a pokud
máme vůli, můžeme je na sobě měnit. Je tedy hodně na nás, jakou cestou životem se vydáme,
jaké budeme mít postoje a jak se zachováme.
Inspirací nám právě mohou být životy ostatních, které se opravdu staly. Můžeme se
setkat s neobvyklým, ale přesto reálným chováním. Ať je kladné, nebo záporné – reálnost
a pravdivost je velmi cenná. Přesto, že lidské konání je na rozdíl od supermana a dalších
mýtických hrdinů omezené, jsou naše možnosti stále širší, než si myslíme. Měli bychom si
ujasnit svoje priority, nevzdávat se a snažit se měnit své vlastnosti k lepšímu. Toto se netýká
pouze literatury o holocaustu, ale i ostatních knih zaznamenávajících skutečnost. Literatura
z dob holocaustu však ukazuje jakousi vyhrocenou konfrontaci dobra a zla, a proto je
mnohem jednodušší nalézat hodnoty, které v tomto kontrastu vynikají. Pokud nám má škola
předávat poznatky a být tak přípravou na život, měli bychom se zabývat právě touto realitou.
Neboť reálnost, kterou tato literatura ukrývá, by nás měla zajímat víc než „pohádky“.
36
Kluz, 1991, str. 191
26 Přílohy Příloha č. 1
Dopis určený učitelům českého jazyka, případně zástupcům ředitele na druhém stupni
základních škol
Dobrý den,
jsem studentka čtvrtého ročníku Gymnázia Jana Keplera v Praze 6 na Pohořelci. V současné
době se zabývám maturitní prací z českého jazyka na téma „Životnost literárního dědictví
holocaustu“. Dovoluji si obrátit se na Vás s následující otázkou. Zajímá mě, jaké čítanky při
výuce literatury na druhém stupni základní školy vyučující v tomto předmětu používají a jak
je práce s touto čítankou efektivní. Ráda bych získala alespoň částečný přehled, zda se děti na
základní škole v hodinách literatury setkají s literaturou věnující se holocaustu.
Děkuji Vám za Váš čas, který budete případně věnovat odpovědi na tento můj dotaz. Tato
informace je pro mě velmi cenná.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Anna Pekárková
Dopis určený profesorům českého jazyka na středních školách
Dobrý den,
jsem studentka čtvrtého ročníku Gymnázia Jana Keplera v Praze 6 na Pohořelci. V současné
době se zabývám maturitní prací z českého jazyka na téma „Životnost literárního dědictví
holocaustu“. Dovoluji si obrátit se na Vás s následující otázkou. Zajímá mě, jaké čítanky se
při výuce literatury na střední škole v tomto předmětu používají a jak je práce s touto čítankou
efektivní. Ráda bych získala alespoň částečný přehled, zda se studenti na střední škole
v hodinách literatury setkají s literaturou věnující se holocaustu.
Děkuji Vám za Váš čas, který budete případně věnovat odpovědi na tento můj dotaz. Tato
informace je pro mě velmi cenná.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Anna Pekárková
27 Příloha č. 2
seznam kontaktovaných škol
ZŠ genpor. Františka Peřiny, ZŠ náměstí Svobody, ZŠ Praha 10 – Malešice Nad
Vodovodem, ZŠ Na Smetánce, ZŠ Hanspaulka, ZŠ Dambořice, ZŠ Kanice, ZŠ Brno
Milénova, ZŠ Františka Formana, ZŠ Holčovice, ZŠ Horní Benešov, ZŠ Kladno Vašatova, ZŠ
Kolín II Bezručova, ZŠ Kamenice, ZŠ Terezín, ZŠ Kodaňská jednička, ZŠ Ústí nad Labem E.
Krásnohorské, ZŠ Za Nádražím, ZŠ Dukelská, ZŠ Bavorov, ZŠ Pohádka Hradec Králové, ZŠ
Vrchlabí, ZŠ Trutnov Komenského, ZŠ Štíty, Masarykova ZŠ Nezamyslice, ZŠ Náměšť na
Hané, ZŠ Koloveč, ZŠ Sušice, 4. ZŠ Plzeň, ZŠ Vysoké Mýto Jiráskova, Masarykova ZŠ
Polička, ZŠ Sopotnice, ZŠ Vsetín – Rokytnice, ZŠ Liptál, ZŠ Zlín, Okružní, ZŠ Česká Lípa
Partyzánská, ZŠ Turnov Žižkova, ZŠ Liberec Sokolovská, ZŠ Ledeč nad Sázavou, ZŠ
Havlíčkův Brod Konečná, ZŠ Třebíč Bartuškova, ZŠ Hranice Cheb, ZŠ Karlovy Vary
Krušnohorská.
Střední průmyslová škola Josefa Gočára, Gymnázium Kladno, Střední škola hotelová
Zlín s.r.o., SOŠ Jablonecká, Střední průmyslová škola strojnická, Střední zdravotnická škola
Evangelické akademie, SOŠ a SOU Hradec Králové, Střední škola Vimperk Nerudova,
Církevní střední odborná škola Spálené Poříčí, Střední odborná škola Třineckých železáren,
Hotelová škola Brno, Střední pedagogická škola a Střední zdravotnická škola svaté Anežky
České, Střední průmyslová škola Ostrov, Gymnázium Vítězslava Nováka, Střední škola Horní
Bříza, Střední škola České Velenice, SOŠ a SUŠ Sušice, Gymnázium Jateční, Střední škola
služeb a podnikání, Střední škola zahradnická a technická Litomyšl.
Příloha č. 3
Odpověď ze ZŠ Za Nádražím v Českém Krumlově
(text je přetištěn bez korektury)
Dobrý den slečno Anno
Píši ze ZŠ Za Nádražím v Českém Krumlově. Zvolila jste si ke své práci zajímavé téma,
o kterém je třeba mluvit a vědět. Na naší škole se tomuto tématu prostor věnuje, myslím
v dostatečné míře,. O tématu se nemluví jen v literatuře, ale i v dějepisu, ve výchově
v občanství, v mediální výchově, připomíná se při výročích... (viz níže).
28 Naši žáci na II. stupni tj. v 6.-9. ročníku používají Čítanky ze SPN a.s. Praha (rok vydání: 6.
a 7. r. 2003, 8. r. 2005, 9. r. 2002). A využití?
V 6. r. se u nás zpravidla čte v mimočítankové četbě Poláčkova kniha Bylo nás pět - v čítance
je ukázka, které předcházejí řádky o Poláčkově životě tedy i židovském původu a odchodu
koncentračního tábora.
V 7. r. jsou v čítance čtyři pověsti ze staré Prahy - zpravidla po přečtení úvodních slov
o židovském městě a jeho obyvatelích, zapřádáme hovor o Golemovi, snažíme se přesněji
zformulovat kdo byl a je rabín... V té samé čítance je i tři ukázky z knihy Oty Pavla Jak jsem
potkal ryby, kterým zase předchází zmínka o židovském původu Pavlova otce.
V 8. r. je ukázka z knihy Prosím, Tě neblázni Ivana Krause - dětem je známější jeho bratr
herec a moderátor Jan. Ve stejné čítance je i úryvek L. C. Rostena z knihy Pna Kaplan má
třídu stále rád - při té příležitosti bývají zmiňovány jeho židovské anekdoty, moudrost
v nich...
V 9. r. je opět Ota Pavel - Běh Prahou. Málo... Naši žáci devátých tříd jezdí každý rok na
exkurzi do rakouského Mauthausenu - bývá to velmi emotivní... A potom je jim
v mimočítankové četbě zadáno téma "holokaust v literatuře" - vybírají zhruba z dvaceti titulů
(plus co si najdou sami) a zpravidla všichni tuhle četbu splní.
Ať se Vám ve studiu daří.
S pozdravem…
29 Zdroje prameny
Frankl, Viktor Emanuel: A přesto říci životu ano, přel. J. Herman, Kostelní Vydří,
Karmelitánské nakladatelství, 2006.
Rodenovi, Eva a Rudolf: Životy ve vypůjčeném čase, přel. J. Jícha, Praha, Academia, 2007.
Vrba, Rudolf: Utekl jsem z Osvětimi, přel. I. Hrdličková a T. Pěkný, Praha, Federace
židovských obcí, 1998.
odborná literatura
Bible, přel. Ekumenická komise pro starý a nový zákon, Praha, Ekumenická rada církví, 1984.
Eaglestone, Robert: Postmodernismus a popírání holocaustu, přel. L. Vacek, Praha, Triton,
2005.
Eco, Umberto: Skeptikové a těšitelé, přel. Z. Frýbort, Praha, Argo, 2006.
Epsteinová, Helena: Děti holocaustu, přel. V. Eisenbergerová, Praha, Volvox Globator, 1994.
Franková, Anne: Deník Anne Frankové, přel. Gustav Janouch, Praha, Svobodné Slovo, 1957.
Fromm, Erich: Umění milovat, přel. J. Vinař, Praha, Český klub, 2008.
Kluz, Wladyslaw: Světlo a stín, přel. T. Brichtová, Praha, ZVON, 1991.
Lipstadtová, Deborah: Popírání holocaustu, přel. J. a J. Ogročtí, Praha, Ladislav Horáček,
2001.
Spiegelman, Art: Maus I, přel. J. Zavadil, J. Macháček, Praha, Torst, 1997.
Spiegelman, Art: Maus II, přel. J. Zavadil, J. Macháček, M. Fričová, Praha, Torst, 1998.
Katalog učebnic pro základní a střední školy 2011 SPN – pedagogické nakladatelství, a.s.
Katalog 2011 nakladatelství učebnic FORTUNA
Rozvody ČR http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost (přístup únor 2012)
Nevěra http://www.sanep.cz/pruzkumy/nevera-publikovano-14-3-2012/ (přístup březen 2012)
Kojenecké ústavy http://www.cijedite.cz/?nav=temata/analyzy/11000-deti-v-cr-zije-vustavni.html (přístup březen 2012)
Potraty http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/coby031312.doc (přístup březen 2012)
Síla lidskosti – Nicolas Winton, režie: Matej Mináč, Česko - Slovensko, 2002
30 

Podobné dokumenty