stáhnout v PDF

Transkript

stáhnout v PDF

Opevnění města Opavy
(současný stav výzkumu) 1)
František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula
The Opava Fortifications (current state of research)
The study presents the first attempt at a more comprehensive view of the Opava town fortifications. Given the character of basic sources, the research draws on the
information potential of available written, iconographic and archaeological sources. These constitute a background for an overview of the individual components of
the municipal fortification system (moat, main fortification, bailey fortification, systems of gates, bastions), including an attempt at reconstruction through the groundplan traces of these elements within an indication sketch of the cadastre from 1836. The problems of the Opava fortification as a whole are observed in the light
of the current state of research, in terms of the origin, appearance, possible building development and the decline of its individual components.
1. Vznik, poloha a osnova
historického urbanismu města
1) Tato studie byla vypracována
s využitím výstupů úkolů č. 301, 303
a 307 výzkumného záměru MK
07050323303.
Město Opava bylo lokováno patrně mezi léty 1213–1220 v místě staršího osídlení, jak spolehlivě ukazují dvě písemné
zmínky z počátku 13. století, dokládající významný podíl církevních institucí (řádu německých rytířů a premonstrátského
kláštera Hradisko) na rozvoji osídlení v místě pozdějšího města (CDB II, 17–18, č. 21; CDB II, 36–37, č. 40; Bakala 1974,
19; Wihoda 1998, 27–28). Z hlediska archeologie prozatím nedokážeme v hmotné kultuře, reprezentované především
keramickými nálezy, rozlišit složky náležící předlokačnímu osídlení a institucionálnímu městu. Sídlištní aktivity předcházející
založení města tak prozatím s jistotou dokládají nečetná dendrochronologická data (srovnej Šikulová 1975, 272; Zezula
et alii 2007, 118–121). Je ale zřejmé, že vznik institucionálního města se projevil výraznou změnou forem využití prostoru
tohoto sídlištního areálu. Zatímco „předlokační“ etapa byla podle všeho charakterizována rozvolněným osídlením, jehož rozsah
Obr. 1
Ideální rekonstrukce stavu opavského opevnění v době kolem roku 1800 vynesená do indikační skici stabilního katastru z roku 1836 (ZA v Opavě, inv. č. 237, sl. 233, kart. 51).
Přerušovanou čarou vyznačeny výřezy prezentované v dalších obrazových přílohách (a – obr. 9; b – obr. 10; c – obr. 17), římskými číslicemi jsou identifikovány hradební věže.
174
Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu)
byl pravděpodobně větší než pozdější městský areál (Zezula et alii 2007, 121; Müller – Žáček 2006, 83), následně zakladatelského
aktu markraběte Vladislava Jindřicha (Wihoda 1998) se začala prosazovat organizace vnitřního prostoru města a především
byl, podobně jako v jiných případech (srovnej Klápště 2005, 380), jeho rozsah vymezen příkopem (CDB II, 256–257, č. 265;
Bakala 1973, 115–116; Müller – Žáček 2006, 339). Archeologicky se tato změna zpočátku projevuje dynamickým navyšováním
úrovně terénu v důsledku ukládání sídlištního odpadu a materiálu vytěženého při různých stavebních aktivitách v rámci
jednotlivých městišť, později pak i vznikem charakteristických objektů, jako jsou např. odpadní jímky (Kiecoň – Zezula
2004, 69). Vlastní město o rozloze přibližně 30 ha zaujalo polohu na mírně svažité pravobřežní terase řeky Opavy, jeho
severní okraj v podstatě kopíruje říční inundaci. Urbanistická struktura středověké Opavy je evidentně ovlivněna starším
komunikačním schématem, které se projevuje zejména zalomením severní a východní domovní fronty Horního náměstí,
jež lze na základě dislokace plnoprávných domů považovat za nejstarší jádro osídlení lokovaného města (Bakala 1974,
16–17). Jako další tržní prostor ve středověku sloužilo o něco později (ještě ale před polovinou 13. století) vyměřené Dolní
náměstí a posléze i Dobytčí trh (dnes Masarykova ulice). Vývoj základní urbanistické osnovy města byl asi ještě ve 2. polovině
13. století završen vyměřením čtyř takřka důsledně ortogonálně uspořádaných domovních bloků po obou stranách
Ostrožné ulice (obr. 1; k urbanistickému vývoji Opavy srovnej především Bakala 1974 včetně komentovaného přehledu
starších názorů; alternativní pohled nezohledňující výsledky novějších výzkumů viz Kuča 2000, 706; nejnovější shrnutí
Müller – Žáček 2006, 339–340; Zezula et alii 2007, 118–121).
2. Dosavadní stav pramenné
základny k problematice
opavského městského
opevnění
Jednu ze stěžejních oblastí studia města ve středověku a novověku představují městská opevnění (srovnej Razím 1995a),
a to nejen z hlediska jejich fortifikačního a právního významu (viz Kejř 1998, 25, 160–164). Výstavba opevnění představovala
pro středověká města počin extrémně náročný jak po finanční stránce, tak i ve věci technického a organizačního zajištění
(Razím 1995b, 43). O důležitosti tohoto stavebního podniku svědčí mj. fakt, že povolit stavbu hradeb bylo výhradně
v pravomoci panovníka (Kejř 1998, 161).
Z hlediska metodiky výzkumu městských opevnění jsou velmi podnětné a instruktivní především studie Vladislava Razíma
(srovnej Razím 1995a, 9–22; 1995b, 43–48; 1997, 79–88; 1999, 35–68; 2001, 195–204; 2002, 19–48) vycházející důsledně
(pokud je to možné) ze zásady kombinace výsledků archivních a stavebněhistorických průzkumů s poznatky dosaženými
archeologickými výzkumy. Z důvodu takto široké a různorodé pramenné báze v případě městských opevnění je přínosné
(v ideálním případě přímo nezbytné) zpracovávat problematiku počátků a stavebního vývoje fortifikace konkrétního města
nikoliv pouze jednotlivci, ale v rámci badatelského týmu (pro hrady srovnej Kouřil et alii 2000). Tímto způsobem byl prezentován
např. fortifikační systém Hranic na Moravě (Plaček – Miloš 1995, 219–232), nejstarší městská hradba v Litoměřicích (Kotyza –
Tomas 1995, 91–106), opevnění Českého Brodu (Ebel et alii 1998, 47–76), opevnění města Tachova (Nováček et alii 2004,
51–92) a hradební věže v Bartolomějské ulici na Starém Městě pražském (Razím – Zahradník 2006, 35–72). Na významu
ovšem neztrácejí ani čistě archeologická (srovnej Dragoun 2006, 73–77) popř. stavebněhistorická sdělení (Kašička 1995,
125–130), prezentace starších dosud nepublikovaných dokumentací (Uličný 2006, 76–87), případně rozbor písemných
pramenů (Stejskal 2001, 3–19).
Již tento stručný výčet naznačuje, že situace pramenné základny se liší případ od případu, a proto se zákonitě musí odlišovat
i východiska výzkumu opevnění v případě konkrétních měst. Jiná situace nastává, pokud město disponuje více či méně
dochovanými prvky někdejšího fortifikačního systému, jež lze podrobit případnému stavebněhistorickému rozboru, ve zcela
odlišné pozici se bádání ohledně opevnění ocitá v případě města, kde tyto prvky zcela absentují. Nemalou roli v otázce
stanovení výzkumných hledisek hraje skutečnost, v jaké kvantitě a kvalitě jsou pro danou lokalitu použitelné prameny
písemné a ikonografické povahy.
V Opavě byla z důvodu dlouhodobé absence relevantních archeologických poznatků dosavadní rámcová představa
o podobě městské fortifikace založena výhradně na interpretaci dosud známých ikonografických pramenů, především
vedut, plánů a historických map z průběhu 16. až 19. století (srovnej Trampler 1870, 1; Zukal 1905–1906, 4–23; 1912a, 110–113;
Gerber 1906–1907, 135–137; Czeike 1919–1920, 189–191; J. K. 1923, 14–16; Stumpf 1923, 43–45; Schmelzer 1926, 8–9; Wann
1933, 6; 1934, 8; Kouřil et alii 2000, 284–292; Kupka et alii 2002, 482–483; Kiecoň – Zezula 2005, 99–107; Müller – Žáček
2006, 46, 83–85, 182–184, 339, 369–370, 400, 408–409, 412; Fišera 2007, 158–160; Zezula et alii 2007, 118–121, 123;
Procházka 2007, 49). Upřednostňovány byly pak ty z nich, které se z pohledu současných znalostí paradoxně jeví nejméně
věrohodnými co do autenticity zachycených fortifikačních prvků. Archeologické výzkumy posledních několika málo let
však přinesly výsledky – byť na první pohled skromné – jež si v konfrontaci s dosavadními představami, založenými
výhradně na výše zmiňovaných ikonografických pramenech, vynutily nový pohled na danou problematiku. Zejména pak vyvstala
potřeba obecně podrobit kritice vypovídací možnosti ikonografických pramenů. Poznatky dosažené archeologickými
výzkumy byly impulsem k doplnění fondu ikonografických pramenů (především o situační plány z 19. století týkající
se demolic městské fortifikace a rozprodávání přilehlých pozemků) a tím i k jejich reinterpretaci. Rovněž bylo započato
se systematickým archivním průzkumem pramenů písemných. Stávající pohled na vznik a vývoj městského opevnění
se vzhledem k současnému stavu pramenné základny primárně stále opírá o dnes již poměrně obsáhlý fond pramenů
ikonografické povahy, výsledný obraz je však již v postupně narůstající míře korigován archeologickými poznatky
a výsledky studia písemných pramenů.
175
2.1 Dochované relikty
Přestože se z nadzemních částí opavské fortifikace do současné doby dochovaly pouze nečetné relikty, nelze je při zpracování
tématu opomenout. Jedná se o asi 20 m dlouhý úsek 1,0–1,2 m široké parkánové zdi ve východní části fortifikace (obr. 2), jejíž
větší část je sice v líci přezděna, z intaktně dochovaných partií lze ale dovodit charakter původního konstrukčního řešení (zdivo
sestávající z naplocho kladených kamenů, se spárami vyplněnými valounky a drobnějšími kameny). Dalším dodnes dochovaným
reliktem je torzo nároží hradební hranolové věže provázané reliktem jádra hlavní hradební zdi při kostele sv. Janů (obr. 3). Výčet
uzavírá zemní bastion v místě jihovýchodního ohybu fortifikační linie (obr. 4). Stopa městského opevnění je v současném
urbanismu patrná v mnoha dalších úsecích (park obklopující historické jádro na jihovýchodě apod.). I když není možné pracovat
s rozsáhlejším souborem součástí opavského opevnění, je možné upozornit na situaci městských hradeb v nedalekých
Hlubčicích, kde se podstatná část původní kamenné hradební zdi včetně devíti předstupujících věží dochovala dodnes. I přes
značnou ztrátu autenticity v důsledku novodobých zásahů zde lze stále alespoň v některých úsecích studovat jak charakter
zdiva, tak i stopy některých architektonických detailů, jako např. poprsní zídky či stínky cimbuří.
Obr. 2
Pohled na vnější líc dochovaného
úseku parkánové hradby v sadech
U Muzea. Foto P. Kaniová, 2008.
Obr. 3
Dochovaný relikt zdiva hradební věže
a hlavní hradby (výška asi 2,7 m)
situovaný při jihovýchodní obvodové
zdi lodi kostela sv. Janů; a) pohled
na odhalené lité jádro jihozápadní
strany hradební věže (šířka asi 0,95 m),
v levé části je v řezu dosud patrný její
vnější líc, vnitřní líc interiérové partie
věže není dochován; b) odhalené lité
jádro jihovýchodní strany hradební
věže (levá část) a navazující hlavní
hradby (pravá část) v pohledu
z bývalého parkánu (v současnosti
Smetanovy sady), snímek dokládá
provázanost obou prvků, a tudíž i jejich
původ v jedné stavební etapě; c) část
asi 0,55 m širokého vnějšího líce
severozápadní strany hradební věže,
k níž je kolmo druhotně přizděna cihlová
zídka oddělující areál kostela sv. Janů
od stávajícího veřejného parkového
prostoru. Foto P. Kaniová, 2008.
176
Obr. 4
Celkový pohled na týlní část
dochovaných pozůstatků sypaného
zemního bastionu (tzv. Luttermannova
šance, dnes Ptačí vrch).
Foto P. Kaniová, 2008.
2.2 Písemné prameny
Množství a charakter písemných pramenů, jež lze pro studium problematiky městského opevnění v Opavě využít, je přímo
úměrné stavu dochování písemných pramenů v opavských podmínkách obecně, zvláště pak co se období středověku
týče. Takřka výlučný zdroj informací, jež lze z hlediska zmínek o městském opevnění v období středověku využít,
představují prameny listinné povahy, zpřístupněné v edicích CDB, CDM, CDS, Schlesisches Urkundebuch (V–VI). Přímo
pro Opavu existují edice Urkundensammlung zur Geschichte der Städte, Šigutův Opavský listinář a regestáře: Kopetzkého
Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau, RBM II–VII. Kromě edic jsou středověké listiny soustředěny také
ve fondu Archiv města Opava (AM Opava) ve Státním okresním archivu (SOkA) v Opavě. Pro většinu měst (zejména
v Čechách) jsou dobrým pramenem zápisy v městských knihách. Z první opavské městské knihy, vedené od roku 1357, čerpala
tzv. Opavská nebo Fürstensteinská kronika Jindřicha (mladšího) Polana z Polansdorfu z roku 1583. Tato se do dnešních
dnů nedochovala, dílčí informace z ní lze čerpat formou částečných opisů pořízených W. Wannem a J. Zukalem. Pro období
16. a 17. století lze využít kopiáře města Opavy a zápisy o plánovaných opravách opevnění z let 1639–1777, obsažené
ve fondu AM Opava ve SOkA v Opavě, urbáře opavského velkostatku ve fondu Velkostatek Opava-zámek a městské
pozemkové knihy, dochované až od roku 1640. Dílčí informace k problematice opevnění poskytují rovněž fondy Slezský
stavovský archiv, Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského, Zemský výběrčí úřad knížectví opavského a Královský
úřad v Opavě. Specifický pramen pro poznání počátků opavské bastionové fortifikace představuje tzv. Rantzauova
relace z roku 1627, uložená v Statens Arkiver Rigsarkivet København. Fond AM Opava ve SOkA v Opavě obsahuje agendu
z let 1821–1855 týkající se postupné demolice městské fortifikace. Svébytnou formou archivního pramene jsou rovněž
excerpta pořízená opavskými historiky (V. Prasek, J. Zukal, G. Biermann, R. Fitz, W. Wann, F. Šigut, F. Kopetzky), uchovaná
v jejich pozůstalostech v Zemském archivu v Opavě, či publikovaná v dobovén tisku (Deutsche Post, Troppauer Zeittung,
Neues Tagesblatt für Schlesien und Nordmähren). Za dobový pramen lze rovněž považovat Kreuzingerovu Opavskou
kroniku z roku 1862.
2.3 Ikonografie
Důležitou roli při pokusu rekonstruovat podobu a vývoj opavské fortifikace zaujímají ikonografické prameny. V opavských
podmínkách disponujeme poměrně rozsáhlým souborem pramenů ikonografické povahy, jenž však byl ve vztahu k městskému
opevnění až dosud využíván výběrově a nesystematicky. Obecné představy o podobě a vývoji opavské městské fortifikace
se zakládaly především na výpovědi tzv. požárního obrazu z doby po roce 1689 (obr. 5, celkový pohled na město z ptačí
perspektivy od severovýchodu; olejomalba od Franze Hella; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1959A, dále tzv. požární obraz;
citace dále viz obr. 5), tzv. Lundwallova plánu z 19. století (obr. 6, reprodukujícího starší obraz z doby okolo roku 1750;
celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severovýchodu; SZM v Opavě, UHP, inv. č. A 1011; dále tzv. Lundwallův
plán; citace dále viz obr. 6), Wernerových rytin z doby kolem roku 1750 (obr. 7; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1837A; FP,
inv. č. A 548.93, citace dále viz obr. 7) a v neposlední řadě akvarelů Franze Biely z let 1813–1824. Teprve po rozšíření
ikonografického fondu o některé další veduty, plány a především dobovou stavební dokumentaci (situační plány, řezy,
půdorysy) lze operovat s vyváženějším souborem ikonografických podkladů. Míra jejich vypovídacích možností je ovšem
limitována účelem, pro jaký byl konkrétní ikonografický počin vyhotoven. Z tohoto hlediska lze předpokládat, že stavební
plánová dokumentace odráží soudobou realitu nepoměrně lépe než veduty. Ty, coby specifický typ ikonografického
pramene, nelze pojímat jako homogenní celek, neboť v různé míře – v závislosti na dispozicích umělce, případně požadavcích
zadavatele – podléhají dobové módě a stylizaci. V tomto ohledu lze vyšší míru věrohodnosti předpokládat u vedutistů,
kteří byli současně místními staviteli, schopnými dokumentačního pojetí zobrazované reality. Soubor ikonografických
pramenů reflektujících nějakým způsobem existenci městského opevnění představuje za absence relevantních dochovaných
nadzemních pozůstatků fortifikace stěžejní předpoklad seriózních pokusů o rámcové postižení podoby a stavebního
vývoje této specifické součásti někdejšího městského organismu. Vypovídací možnosti ikonografického fondu musí
být ovšem korigovány vzájemnou komparací pramenů tohoto druhu, a zejména pak jejich konfrontací s dostupnými
prameny písemnými a v neposlední řadě s výpovědí archeologických nálezových situací. Jednostranné výklady založené
pouze na ikonografii, zvlášť je-li tato zohledněna výběrově, mohou vést ke zcela zavádějícím závěrům ohledně zkoumaného
tématu, tedy podoby a stavebního vývoje městského opevnění.
177
Obr. 5
Celkový pohled na město z ptačí
perspektivy od severovýchodu,
tzv. požární obraz, olejomalba z doby
po roce 1689 (SZM v Opavě, UHP,
inv. č. U 1959A), scan.
Obr. 6
perspektivy od severovýchodu,
tzv. Lundwallův plán, kresba z 2. poloviny
18. století, v záhlaví uvedeno chybné
datování 1692 (SZM v Opavě, UHP,
inv. č. A 1011), scan.
178
Obr. 7
Celkový pohled na město
od severovýchodu, rytina podle kresby
od F. B. Wernera, okolo roku 1750
(SZM v Opavě, FP, inv. č. A 548.93), scan.
2.4 Archeologie
Archeologický výzkum městského opevnění je v opavských podmínkách záležitostí až několika posledních let a jako takový
úzce souvisí s rozvojem intenzivní městské archeologie po roce 2000. V historickém jádru Opavy byly pozůstatky městského
opevnění zachyceny prozatím čtyřmi záchrannými archeologickými výzkumy. V roce 2004 proběhl záchranný výzkum
v souvislosti s rekonstrukcí pěší zóny na Ostrožné ulici, konkrétně na jižním konci ulice před průčelím bývalé pobočky Komerční
banky (Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Jedná se o část prostoru, kde se až do demolice opavské městské fortifikace
nacházel stavební komplex Hradecké brány. Tímto výzkumem byla poprvé využita příležitost archeologicky zkoumat opavský
fortifikační systém. V roce 2005 si zemní práce související s rekonstrukcí trolejového vedení křižovatky ulic Praskova, Sněmovní
a Komenského vyžádaly realizaci záchranného výzkumu v prostoru někdejšího západního předpolí opavského hradu (Juchelka
2007). Následoval záchranný výzkum vyvolaný celkovou rekonstrukcí náměstí Osvoboditelů a přilehlých Janáčkových sadů
v průběhu roku 2006 (Kolář 2007a; 2007b), tedy v prostoru, kde se v minulosti rozkládal stavební komplex Ratibořské brány
a přilehlý pás městského opevnění včetně příkopu. Prozatím naposledy byly pozůstatky městského opevnění zachyceny
zjišťovacím záchranným archeologickým výzkumem souvisejícím s uvažovaným stavebním záměrem Opava-Plaza v areálu
bývalé městské tržnice a tzv. dolního pivovarského dvora v průběhu roku 2007 (Kováčik et alii 2007).
Vzhledem k dosavadnímu nevelkému počtu míst, kde bylo možno archeologickým způsobem získat informace o počátcích
a stavebním vývoji opavské opevňovací soustavy, je výpověď archeologie prozatím omezená, zvláště když charakter terénních
zásahů (výkopy limitované šířky a hloubky, časový harmonogram) neumožňoval rozvinout archeologickou činnost v potřebném
měřítku. Současně je nutno vzít v potaz, že se jedná o první a dosud jediné archeologické doklady související s existencí opavské
fortifikace, a vzhledem k intenzitě stavební činnosti ve městě lze tyto počiny vnímat jako nadějný příslib do budoucna.
3. Skladba, stavební podoba
a problematika stavebního
vývoje městského opevnění
2) Příkop představoval nejen obranný
prvek, pominout nelze ani symbolický
význam tohoto prostorového
vymezení areálu nově budovaného
města.
3.1 Příkop
Vymezení městského areálu, v němž platilo městské právo, lze považovat za nejvýraznější znak urbanizace (Hoffmann 1992,
155; Procházka 2007, 45; k právnímu významu městského opevnění srovnej Kejř 1998, 160–164). Z hlediska naplňování
tohoto záměru představovalo první logický krok společně s vytyčením půdorysu města a parcelací, vybudování alespoň
elementárního ohrazení. Jak již bylo předesláno výše, v případě realizace opevnění se většinou jednalo o podnik všestranně
náročný. Platí tudíž obecně, že výstavba byť i jen základního hradebního prstence s příslušenstvím mohla být dlouhodobou
záležitostí, mnohdy se táhnoucí i celá desetiletí (srovnej Kejř 1998, 162; Kupka et alii 2002, 69; Razím 1995a). Z tohoto
hlediska lze předpokládat, že k zajištění alespoň elementární ochrany bylo tedy pravděpodobně již v počátečním období
městské lokace přistoupeno k vybudování příkopu coby prvotního počinu postupně realizované městské fortifikace
(tento předpoklad však nelze zevšeobecnit; srovnej Razím 1995a, 16).
Z hlediska možností poznání tohoto fortifikačního prvku 2) disponujeme v opavských podmínkách kromě písemných zmínek
(týkajících se zejména jeho zániku a následných parkových úprav v průběhu 19. století) především různorodým souborem
ikonografických pramenů (veduty 17.–19. století, mapové podklady a plány ze 17.–19. století a plánová dokumentace týkající
se planýrování příkopů z 19. století; obr. 8). V posledních několika letech se podařilo získat indicie o existenci a průběhu
městského příkopu rovněž archeologickým výzkumem.
3) Obdobný případ představuje zmínka
o příkopu v listině z července 1226
pro Znojmo (CDB II, 279–280, č. 285;
srovnej Procházka 2003, 276–277;
Procházka 2007, 49). Ve větším
privilegiu pro Brno z roku 1243
je právní obvod města vymezen
příkopem a hradbou („infra fossatum
et murum“; CDB IV/1, 79–87, č. 17;
srovnej Procházka 2007, 49).
Nejstarší doklad pravděpodobné existence městského příkopu představuje privilegium krále Přemysla Otakara I. z roku 1224
(CDB II, 256–257, č. 265; Bakala 1974, 22–24; Bakala 1982, 44–47; Kouřil – Wihoda 2003, 74) obsahující mj. nařízení respektovat
mílové právo Opavy v okruhu měřeném právě od příkopu (srovnej Müller – Žáček 2006, 339). Nejedná-li se o stylistický obrat
bez skutečného obsahu, lze s potřebnou mírou opatrnosti předpokládat, že v roce 1224 disponovalo město příkopem coby
stabilizovaným útvarem, jehož průběh posloužil k vyměření okruhu mílového práva. V rámci středověkých písemných pramenů
se často uvádí místo různých událostí nebo poloha staveb podle toho, zda tyto ležely extra muros nebo infra muros (Kejř 1998,
161; viz četné příklady). Udání dosahu mílového práva jmenovitě od příkopu (fossa), nikoliv od hradby, zároveň nepřímo potvrzuje
předpoklad absence kamenné hradební zdi v daném časovém horizontu. 3)
4) Za možnost využít příslušnou
dokumentaci děkujeme kolegovi
Mgr. Marku Kiecoňovi, který
výzkum vedl.
V průběhu své funkční existence měnil příkop své dimenze a polohu, přičemž jen málo můžeme prozatím říci k podobě
a eventuálnímu vývoji příkopu v období středověku. Archeologicky byl průběh středověkého příkopu zachycen prozatím
na dvou místech, v roce 2004 v souvislosti s výzkumem na jižním konci Ostrožné ulice před průčelím bývalé pobočky
Komerční banky (obr. 9) 4) a poté i v roce 2006 výzkumem v prostoru Janáčkových sadů (sonda S3/06; obr. 10, 11).
179
Obr. 8
Příčné řezy příkopem v úseku mezi
Hradeckou a Jaktařskou bránou
pořízené v souvislosti s jeho planýrováním,
autor Johann Prachensky, 1847 (SOkA
v Opavě, AM Opava, inv. č. 1440,
č. kart. 182), digitální fotografie.
Obr. 9
Opava, Ostrožná ulice – Hradecká
brána, výzkum 2004. Lokalizace
zkoumané plochy v soutisku současné
katastrální mapy a indikační skici
stabilního katastru z roku 1836.
180
Obr. 10
Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum
2006. Celková situace výzkumu
(sondy S1–14/06; dokumentovaný
profil v S10 čerchovaně) vynesená
do soutisku současné katastrální
mapy a indikační skici stabilního
katastru z roku 1836. Dále vyznačen
průběh odkrytých odvodňovacích
koryt (sondy S12 a S13, přerušovaná
čára) s jejich navázáním na systém
těchto zařízení (tečkované čáry)
zkoumaný v letech 2003 a 2004
v ploše Dolního náměstí
(dokumentované profily a jednotlivé
sondy šedě). A – první branská věž
Ratibořské brány.
Obr. 11
Rekonstrukce půdorysné situace
Ratibořské brány vynesená
do současné katastrální mapy.
Založeno na kombinaci vypovídací
hodnoty výzkumem zachyceného
průběhu zdiv a dostupné plánové
archivní dokumentace:
a) kolorované plány 1. NP, 2. NP včetně
pohledů a řezů, zachycující vestavbu
toalet z exteriéru bývalé jezuitské
koleje mezi hlavní hradební zeď
a boční zdivo první branské věže
Ratibořské brány, autor Anton
Englisch, 1812, 1817 (MZA v Brně,
Provinční stavební ředitelství Brno,
inv. č. 1012, kart. č. 13, sign. 378);
b) stavební plány přestavby domu
č. 10 u Ratibořské brány, autor František
Biela, 1840 (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1340, kart. č. 171);
c) půdorysný plán severozápadní
partie barbakánu pořízený v souvislosti
s jeho demolicí, autor Anton Onderka,
1830 (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1273, kart. č. 158).
181
Obr. 12
brána, výzkum 2004: a) profil P1 s řezem
parkánovou hradbou (s. j. 902), k jejímuž
líci přiléhají zásypové vrstvy (19. století)
příkopu (s. j. 110 a níže); b) profil P3
s odlámaným východním lícem druhé
branské věže (s. j. 900 a 901) založené
do středověkého příkopu (s. j. 509);
c) profil P4 s řezem obvodového zdiva
druhé branské budovy (s. j. 900, 901
a 907), ke kterému je přizděna suterénní
prostora – vlčí jáma(?) (s. j. 904);
d) profil P2 s vnějším lícem jižního
úseku zdiva suterénní prostory – vlčí
jámy(?) (s. j. 905 a 906) založené
do zásypu středověkého příkopu
(s. j. 509). Lokalizace zkoumané
plochy a situace profilů viz obr. 9 a 47.
182
V prvním případě představovala stratigraficky
nejstarší zjištěnou nálezovou situaci právě část
příkopu (obr. 12/s. j. 509), z něhož byl zachycen
krátký úsek severní stěny svažující se k jihu
pod úhlem asi 40° a vrstev, které tvořily spodní
část jeho výplně (obr. 12/s. j. 146 a 147). Keramický
materiál pocházející z vrstvy s. j. 146, dochovaný
v poměrně velkých zlomcích (obr. 13), lze obecně
zařadit do 13. století, vzhledem k absenci vrcholně
středověké keramické produkce patrně ještě
do jeho první poloviny. S potřebnou mírou
obezřetnosti tedy můžeme na základě této
konkrétní situace konstatovat vznik příkopu již
v prvních desetiletích po lokaci města, i když
ovšem nelze vyloučit, že se tyto nálezy mohly
dostat do spodní části výplně příkopu sekundárně
a jejich datace nemusí přímo odrážet vznik
vrstev, ze kterých byly získány. V každém
případě je jisté, že se archeologickým výzkumem
podařilo odkrýt část středověkého příkopu,
který chránil hlavní hradební zeď situovanou
někde v místě jižní uliční fronty ulic Beethovenova
a sady Svobody (Kiecoň – Zezula 2005, 106;
Kiecoň 2004, 9).
Obr. 13
Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána,
výzkum 2004. Výběr keramických
nálezů z vrstvy s. j. 147 ve spodní části
výplně středověkého příkopu.
Kreslila I. Tichá.
V případě výzkumu v Janáčkových sadech byla v odstupu přibližně 6 m od vnějšího líce zdiva hlavní hradby zachycena v povrchu
uloženiny tvořené přemístěným podložím (obr. 14/s. j. 126) horní hrana opevňovacího příkopu (obr. 15). Jeho vnitřní stěna
se pod úhlem asi 30° svažovala východním směrem. Následně po zhruba dvou metrech pak její sklon činil kolem 45°. Dna příkopu
ani protější stěny nebylo vzhledem k charakteru výzkumu dosaženo (jednalo se o dokumentaci liniového výkopu, do jehož dna byly
pouze ve vybraných částech položeny drobné sondy). Prostor mezi vnějším lícem hradby a hranou příkopu byl zpevněn štěrkovou
vrstvou (obr. 14/s. j. 139). Úroveň zachycené horní hrany příkopu stejně jako povrchovou úpravu terénu mezi ním a hradbou
lze časově spojit až s dobou výstavby zděné hradby; samotný příkop byl původně pravděpodobně hlouben z nižší úrovně
terénu (povrch půdního typu). Prostor v zázemí příkopu tak byl navýšen minimálně o 1,5 m, ve spodní části tohoto souvrství
se uplatnil přemístěný půdní typ (obr. 14/s. j. 132 a 134), výše pak byla uložena redeponovaná podložní spraš, místy opět
kontaminovaná půdním typem (obr. 14/s. j. 117, 126 a 136). Charakter této části stratigrafie umožňuje předpokládat, že materiál
vytěžený při hloubení příkopu byl deponován při jeho vnitřní hraně a mohl být použit k výstavbě provizorní fortifikace v podobě
zemního valu. S určitým časovým odstupem byl pak tento val zčásti snesen a na nivelizovaném ulehlém podkladu byla posléze
založena hradební zeď. Archeologická datace je obtížná. Zatímco z půdního typu a zřejmě svahovými procesy redeponované
spraše v jeho podloží (obr. 14/s. j. 133 a 142) pocházejí výhradně pravěké keramické nálezy, vrstvy, které spojujeme s hloubením
příkopu a souvisejícími terénními úpravami v jeho zázemí, obsahovaly již keramiku raně středověké výrobní tradice, tedy z intervalu
vymezeného přelomem 12. a 13. století a 1. polovinou 13. století (obr. 16). Ve zkoumaném úseku se nepodařilo zaregistrovat žádnou
situaci, kterou bychom mohli spojovat se zvláštní úpravou stěn příkopu (obezdění, eskarpa). Výplň příkopu souvisí až s dobou
částečného přeložení jeho průběhu, případně s jeho funkčním zánikem. Zjištěn byl nepočetný archeologický materiál, který
se sem dostal druhotně s touto výplní (Kolář 2007a; 2007b).
Obr. 14
Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006.
Axonometrický pohled na jihozápadní profil
(P10) sondy S3 a jihovýchodní profil (P17) sondy
S5. Stratigrafická jednotka 901 představuje
spodní řádek zdiva středověké hradby založené
do souvrství tvořeného přemístěným podložím
a půdním typem (s. j. 117=126, 118, 132 a 134)
uloženého v zázemí příkopu (s. j. 529).
Lokalizace zkoumané plochy viz obr. 10.
183
Naproti tomu archeologický výzkum realizovaný v roce
2007 v areálu bývalé městské tržnice při Nákladní ulici,
který se rovněž dotkl problematiky městského opevnění,
existenci středověkého příkopu v severním předpolí
městské hradby hodnověrně neprokázal (obr. 17, 18;
viz Kováčik et alii 2007, 11, 28). Zde ale nebyla realizace
příkopu ze strategického hlediska nezbytná, pokud ji přírodní
podmínky přímo nevylučovaly. Severní okraj městského
areálu se totiž v podstatě kryje s hranou říční inundace,
podmáčená niva tedy sama o sobě představovala účinnou
ochranu. Funkci příkopu zde navíc suploval mlýnský náhon,
pro jehož existenci již ve 13. století sice nemáme žádné
doklady, je ale pravděpodobné, že jeho trasa využila jedno
z říčních ramen, kterými byla opavská niva protkána. 5)
Obr. 15
Opava, Janáčkovy sady, výzkum
2006. Pohled od severovýchodu
na vnitřní hranu a část vnitřní stěny
středověkého příkopu. Foto F. Kolář.
5) Ústní sdělení RNDr. P. Havlíčka, CSc.,
z České geologické služby Praha,
který realizoval předběžný kvartérně
geologický výzkum lokality.
Obr. 16
Opava, Janáčkovy sady, výzkum
2006, sondy S3 a S5. Výběr
keramických nálezů ze souvrství,
do něhož byla založena středověká
hradební zeď (1–3: s. j. 117; 4: s. j. 118;
5–9: s. j. 126; 10–13: s. j. 140), z výplně
zahloubeného objektu, který by mohl
s výstavbou hradby časově souviset
(14–16: s. j. 107) a ze starší části souvrství
uloženého při vnitřním líci hradby
(17–23: s. j. 106). Kreslila I. Tichá.
184
Obr. 17
Opava, Nákladní ulice (bývalá městská
tržnice), výzkum 2007. Celková situace
zkoumaných ploch v soutisku současné
katastrální mapy a indikační skici
stabilního katastru z roku 1836.
V sondách S2 a S10 zachyceny
pozůstatky městské fortifikace:
a) parkánová hradba, b) dřevěná kůlová
konstrukce (srovnej obr. 18, 64 a 65).
Obr. 18
tržnice), výzkum 2007. Východní profil
sondy S2 s řezem parkánovou hradbou
(s. j. 921, základ s. j. 924) a fluviálními
sedimenty uloženými v jejím předpolí
(s. j. 329 a níže). Při vnitřním líci zdi
násypové vrstvy parkánu
(s. j. 183 a níže).
Ve 13. a převážné části 14. století nedoznal patrně průběh ani podoba příkopu výraznějších změn, pomineme-li možné
průběžné nekoncepční zásahy snižující ve svém důsledku fortifikační hodnotu celého díla (srovnej Durdík – Bolina 2001, 64).
K zásahům tohoto druhu můžeme bezpochyby přiřadit předpokládanou výstavbu kostela sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty,
iniciovanou opavským vévodou Mikulášem II. Opavsko-ratibořským na zeměpanských pozemcích před městem východně
od městských hradeb, pravděpodobně v částečně zasypaném městském příkopu či před ním, nejspíše v letech
1350–1359 (Prix 1999, 46; 2005, 30–31; srovnej Zezula et alii 2007, 123; viz Exkurs 1 v kapitole Hlavní hradba a systém věží).
185
6) „Výspa, na níž byl hrad postaven,
byla obkroužena vlastním vodním
příkopem, který na jižní, východní
a severní straně, doplněn předsunutým
valem, nahradil původní městské
opevnění. Na západě však byl hrad
chráněn i proti městu vlastním
vodním příkopem s obezděnými(?)
stěnami, napájeným rovněž vodou
z městského příkopu. Předhradí,
vysunuté proti městu, bylo opevněno
dalším radiálně vedeným vodním
příkopem.“ (Kouřil et alii 2000, 285)
7) Oproti názoru autorů citované
práce (Kouřil et alii 2000, 285)
se domníváme, že Přemkův hrad byl
vystavěn v prostoru za původním
městským příkopem, nikoliv v jeho
zasypané části. Tato domněnka je
založena na analýze tzv. indikační
skici stabilního katastru, kdy objekt
hradu je od předpokládaného
průběhu původní městské hradby
(nezahrnující do svého obvodu
dosud kostel sv. Janů; srovnej též
schéma města: Prix 1998, 40, obr. 1)
vzdálen do té míry, že předpokládaná
šíře příkopu kopírujícího průběh
hradební zdi prakticky vylučuje
možnost vybudovat hrad na místě
jeho zasypané části.
8) V případě Hradecké a Jaktařské
brány; k svébytnému vývoji
systému Ratibořské brány a jejího
předpolí viz příslušná kapitola.
Významnou proměnu prodělal původní středověký příkop v souvislosti s výstavbou nového hradu v bezprostřední blízkosti
Opavy vévodou Přemkem kolem roku 1383, předpokládaným přeložením východního segmentu městské hradby (srovnej Prix
1999, 15, 46; Kouřil et alii 2000, 284 an.; Müller – Žáček 2006, 366, 369) a vybudováním parkánu a parkánové zdi. Přemkův hrad
měl být vystavěn na výspě vzniklé zasypáním části městského příkopu (Kouřil et alii 2000, 284) při jihovýchodním úseku
městských hradeb, přičemž z důvodu lepší hájitelnosti své rezidence usiloval vévoda o začlenění hradu do systému obrany
města. Někdy koncem 14. století, případně na přelomu 14. a 15. století, došlo tedy k dílčímu přeložení východní části hradebního
okruhu Opavy, kdy nově vybudované úseky hradební zdi včlenily hrad do systému městské fortifikace. 6) Pravděpodobně
v téže době mohlo dojít mezi vévodou Přemkem, opavskou městskou radou a opavskými johanity k dohodě ohledně přihrazení
kostela sv. Janů do areálu města (Müller – Žáček 2006, 369). Tyto poměrně rozsáhlé adaptace fortifikačního systému měly
bezprostřední dopad i na průběh městského příkopu. Jeho úsek při východním segmentu původních městských hradeb (které
zde byly sneseny a nově velkoryseji vytyčeny tak, aby do svého obvodu zahrnuly i kostel sv. Janů a navázaly na fortifikační
systém hradu) byl zasypán a realizován tak, aby kopíroval průběh nové městské hradby. 7) Dílčím úpravám byl příkop v tomto
období (konec 14. století) podroben pravděpodobně i v úseku podél jihovýchodního až severozápadního segmentu městské
hradby, je-li správný předpoklad, že v souvislosti s výše prezentovanými adaptacemi městské fortifikace došlo rovněž
k částečnému obkroužení městského areálu parkánem a parkánovou zdí (blíže viz kapitola Parkán a parkánová hradba).
Tento stavební počin si konkrétně vyžádal zasypání části příkopu při jeho vnitřní hraně a předpokládanou následnou kompenzaci
spočívající v jeho rozšíření při hraně vnější. Šířka středověkého příkopu po rozšíření městského opevnění o parkán
a parkánovou hradbu mohla činit v průměru asi 30 m (22–36 m; srovnej níže).
Výstavba barbakánů před trojicí městských bran v průběhu 16. století si vyžádala pouze dílčí úpravy stávajícího průběhu
příkopu. 8) Barbakány – přístupné z vnějších branských věží v linii parkánové hradby prostřednictvím zděného mostu – byly
situovány bezprostředně za linií vnější hrany příkopu. V rámci stavební realizace barbakánů byl tedy příkop v jejich bezprostředním
okolí obloukovitě rozšířen tak, aby probíhal těsně před pláštěm barbakánu a jeho branou. Na vlastní šířku příkopu v úsecích
mezi jednotlivými branskými systémy neměla tato stavební aktivita vliv.
Naproti tomu realizace opevňovacích prací vedoucí ve svém důsledku k vytvoření provizorního bastionového opevnění
kolem města během dánského záboru (1626–1627) měla na průběh a podobu příkopu markantnější dopad (obr. 19). V prvé
řadě byl v souvislosti s výstavbou jednotné bastionové fronty vybudován příkop v severním úseku městské fortifikace – tedy
v místech, kde je pro období středověku existence příkopu sporná. V jižním úseku fortifikační linie doznal původní středověký
příkop pouze dílčího rozšíření v místech, kde byly realizovány detašované bastiony, případně raveliny před barbakány městských
bran. Ve druhé etapě fortifikačních prací týkajících se bastionového opevnění (druhá polovina 17. století) byl příkop v severním
úseku opevnění rozšiřován; částečně rozšířen byl rovněž v jižním segmentu opevnění v souvislosti se zvětšením rozměrů stávajících
bastionů. Z terminologického hlediska se v období funkční existence bastionové fortifikace jednalo o tzv. příkop zavodňovaný
(srovnej Kupka et alii 2002, 500–501). Příkop, který byl v mírovém období suchý, mohl být v případě vojenského ohrožení
města zaplaven prostřednictvím mlýnského náhonu tzv. manévrem vodou. Ve střední partii příkopu podélně probíhala
vodoteč zajišťující odvodňování prostoru při úpatí Kylešovského kopce, odvádějící rovněž dešťovou vodu a v neposlední
řadě sloužící (coby kyneta) k odvodnění příkopu po zrušení jeho řízeného zaplavení. Maximální šířka příkopu činila v partii
mezi Ratibořskou bránou a knížecím zámkem přibližně 60 m, v úsecích podél parkánové hradby se však pravděpodobně
jednalo o nepozměněnou šířku původního středověkého příkopu (zhruba 30 m).
Obr. 19
Plán obležení Opavy s vyznačením
městského opevnění a sakrálních
staveb, tzv. dánský plán, kresba
patrně z roku 1627 (SZM v Opavě,
UHP, U 330 F), scan.
186
9) Spodní časová hranice (1779)
vymezena komisionálním
rozhodnutím odstoupit od budování
městské bastionové pevnosti, horní
časová hranice (1820)
koresponduje s vyhotovením plánu
města Opavy (obr. 20; SZM
v Opavě, UHP, inv. č. B I 37), který již
v daném úseku zohledňuje stav
po likvidaci bastionového opevnění
a zavezení příkopu.
10) K roku 1790 datuje J. Zukal
(Zukal 1912a, 113) rozhodnutí
městské rady rozprodávat
pozemky v hradebním pásmu,
tzv. grunty hradební.
11) Tzv. Kaiser Josefs Park
(viz litografie z 80. let 19. století;
SZM v Opavě, UHP, inv. č. B XVI 3);
poté tzv. Landeshauspark;
dnes Janáčkovy sady.
Obr. 20
Plastický plán města Opavy a okolí z roku
1820 (SZM v Opavě, FP, inv. č. B I 37), scan.
Likvidace městského příkopu souvisí s postupným procesem demolice městského opevnění jako celku v průběhu konce
18. a celého 19. století. Z hlediska příkopu lze tento proces rozčlenit do tří odlišných topograficko-chronologických celků. Nejprve
byl příkop zavezen v souvislosti s planýrováním zemních valů bastionové fortifikace v severním úseku městského opevnění
(tj. mezi Ratibořskou a Jaktařskou bránou) v průběhu let 1779 (resp. 1790) až 1820 (obr. 1, 20). 9) V této části městského jádra
přiléhaly domovní bloky bezprostředně k hradební linii. Majetková expanze vlastníků zdejších nemovitostí 10) tak měla
za následek v relativně krátkém čase zánik prvků bastionové fortifikace a zavezení příkopu, přičemž takto uvolněný prostor byl
vzápětí využit k zahradním účelům (poměrně záhy pak došlo v souvislosti s existencí mlýnského náhonu k nahrazení zahradních
ploch industriální výstavbou vázanou na blízkost vodního zdroje). Odlišným vývojem prošel po svém funkčním zániku příkop
v úseku mezi Jaktařskou bránou a zámkem. Po zrušení příkopu a valů byl celý tento někdejší fortifikační pás v průběhu
30.–70. let 19. století postupně parkově upravován (srovnej Kreuzinger 2002, 137–138; Baumann 1902, 1–2; Orlík 1974, 28–35;
Šopák 1998, 94–95; Šopák 2003, 23). Vlastní příkop přitom zůstal zpočátku zachován ve funkci odvodňovacího koryta (obr. 1);
zasypáván byl teprve postupně v průběhu 40.–90. let
19. století v souvislosti s budováním kanalizace (obr. 8;
Troppauer Zeitung 1875, Nr. 124; 1879, Nr. 68; 1883,
Nr. 262; Orlík 1974, 30–31). Nejdéle zůstal příkop zachován
v úseku mezi zámkem a Ratibořskou bránou (obr. 1, 21).
Stav nelišící se v zásadě od situace zohledněné indikační
skicou z roku 1836 zachycuje ještě tzv. Labitzkého plán
města z roku 1876 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926).
Teprve celková urbanizace tohoto prostoru v 80. letech
19. století – pro kterou byla určující výstavba Josefské
školy, vznik spojnice mezi Lichtensteinskou ulicí (dnes
Sněmovní) a Zámeckým okruhem a reorganizace stávající
parkové úpravy 11) – vedla k zasypání příkopu a odstranění
posledních pozůstatků bastionové fortifikace (Troppauer
Zeitung 1870, Nr. 170; Šopák 1998, 95).
Obr. 21
Knížecí zámek a bývalá jezuitská kolej,
akvarel Georga Fritsche, okolo roku 1820
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 826 A),
scan. V popředí prostor glacis
s okružní komunikací, pozůstatky
příkopu a bastionové fortifikace.
12) Kromě tzv. Ipatievského letopisu
zmiňují tuto událost rovněž některé
středověké prameny polské
provenience, jmenovitě
tzv. Długoszova kronika z 15. století,
Kronika velkopolská a další
(viz Žáček 2000, 5–9; srovnej Mika
2003, 5–11). Samotná událost je
ovšem v literatuře známa
především z velmi podrobného
líčení, které na základě obšírné
zprávy tzv. Ipatievského letopisu
zpracoval už F. Palacký (Palacký
1921, 153–154) a po něm obdobně
i V. Novotný (Novotný 1928, 843–844).
Z poslední doby pochází komplexní
zpracování dané problematiky z pera
N. Miky (Mika 2003, 5–11), který
událost pojednává v širších
souvislostech česko-uherského
zápasu o babenberské dědictví,
3.2 Hlavní hradba a systém věží
Vytvoření uzavřeného prostoru je základním předpokladem jeho obrany; nejvýznamnější a nejobvyklejší způsob řešení obvodového
opevnění představuje ve středověku kamenná hradba zděná na vápennou maltu (Durdík – Bolina 2001, 13 an.) jako hlavní
a jednotící komponenta relativně jednoduchého stavebního systému, tvořeného jednotlivými typizovanými prvky – úseky
hradebních zdí (kurtiny), věžemi či baštami a bránami (Razím 1995b, 43).
V případě města Opavy nedisponujeme až na jediný drobný relikt dochovanými nadzemními partiemi středověké hlavní
hradební zdi. Při úvahách o stavební podobě a vývoji tohoto prvku městského opevnění jsme tedy nuceni vycházet
z nečetných písemných zmínek (týkajících se v naprosté většině až konstatování havarijního stavu hradeb v průběhu
18. a 19. století) a především z poměrně rozsáhlého souboru pramenů ikonografické povahy (veduty 16.–19. století, mapové
podklady a plány ze 17.–19. století a plánová dokumentace z 19. století související s adaptací někdejšího hradebního okruhu).
Archeologickým způsobem byl průběh hlavní hradební zdi ověřen prozatím v jediném případě.
Nejstarší písemná zmínka dotýkající se nějakým způsobem opevnění Opavy souvisí s ničivým polsko-ruským vpádem do opavské
provincie roku 1253, přičemž hlavním zdrojem informací o této události je tzv. Ipatievský letopis (resp. Haličsko-volyňský letopis)
ze 13. století (srovnej Kouřil et alii 2000, 426; Mika 2003, 5–11; Müller – Žáček 2006, 46). Tento pramen zmiňuje existenci tří
městských bran a nepřímo naznačuje, že polsko-ruské tažení ztroskotalo před opavskými hradbami. 12) První přímý písemný
doklad existence opavských hradeb představuje až listina vévody Mikuláše Opavského z 3. dubna roku 1284, která obsahuje
obrat „intra muros civitatis“ (CDM IV, 285–286, č. 217; Bakala 1973, 121–122; Bakala 1974, 3–24). 13) Listina opavského
vévody Mikuláše II., syna předešlého, z roku 1327 je kromě zmínky o opavské hradbě zajímavá především
z hlediska konfrontace se situací reflektovanou privilegiem pro Opavu z roku 1224. Mikulášova listina již
187
přičemž zohledňuje partikulární
zájmy polských spoluaktérů ve věci
revize někdejšího Přemyslova záboru
této bývalé piastovské kastelánie
(k vlastnímu záboru patrně mezi lety
1179–1182 srovnej Wihoda 1997,
34–43; Prix – Wihoda 2001, 194).
13) Listina souvisí s cílenou eliminací
Mikulášova vlivu v opavské provincii
ze strany jeho nevlastního bratra, krále
Václava II. Mikuláš byl okolnostmi
přinucen potvrdit městu Opavě starší
privilegia včetně nových, udělených
městu králem Václavem II. krátce
před tímto aktem (srovnej
Müller – Žáček 2006, 52).
14) Dokladem konstrukčního řešení
hradební zdi jako oboustranně
lícovaného zdiva s litým jádrem může
být i zmínka z dubna 1843: zeď
byla v úseku proti tzv. fortenskému
mlýnu charakterizována jako volně
stojící, bez zastřešení a uvnitř většinou
vyplněná sutí (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182).
15) Od 17. století, v souvislosti
s vybudováním jezuitské koleje.
16) Kurtina mezi bastionem
chránícím systém Ratibořské
brány a analogickým fortifikačním
prvkem při opavském zámku.
operuje s opatřeními uplatňovanými v rozsahu jedné míle od hradeb (nikoliv pouze příkopu) města: „…das niemant
innewendik der mauwer unser stat czu Troppaw oder vor der stat bey einer ganczen meile gewant schneiden
oder vorkaufe…,“ (CDM VII, 850–852, dod. č. 250; Bakala 1973, 114–133).
Archeologickým výzkumem byl průběh nejstarší opavské hradby zachycen v roce 2006 v prostoru Janáčkových
sadů (sondy S3 a S5/06; Kolář 2007a; 2007b). Hradba (obr. 14/s. j. 901) byla založena bez základového vkopu
do povrchu asi 1,2 m mocné vrstvy redeponované spraše (obr. 14/s. j. 117 a 126) vytěžené z příkopu (obr. 14/s. j. 529),
jehož vnitřní hrana byla zachycena asi 6,0 m před vnějším lícem hradby (obr. 15). Jak již bylo předesláno v pasáži
věnované vlastnímu příkopu, je možné pracovat s hypotézou, že materiál vytěžený v průběhu hloubení příkopu
mohl být v jeho zázemí navršen ve formě valu jako fortifikačního provizoria. V každém případě je jisté, že mezi
uložením přemístěného podloží a výstavbou hradby musel být určitý časový odstup, neboť zakládání masivní zdi
do neulehlého podkladu by jistě způsobovalo značné technické potíže. Dobu výstavby hradby nelze archeologicky
bohužel přesněji stanovit. Souvrství redeponovaných uloženin, do kterého byla hradební zeď založena, obsahovalo
kromě pravěké komponenty pouze málo početné nálezy nejstaršího středověkého keramického horizontu, i když
absence vrcholně středověké keramické produkce i ve vrstvách, které by mohly s výstavbou hradby souviset
(obr. 14/s. j. 116 a 139), napovídá, že k realizaci tohoto stavebního počinu došlo patrně ještě před polovinou 13. století.
Zdivo hradby bylo oboustranně lícováno většími částečně opracovanými lomovými kameny, jádro tvořily nepravidelně
uspořádané lomové kameny středních a větších rozměrů, prolité maltou 14); vzhledem k postupné demolici
městské fortifikace v průběhu 1. poloviny 19. století se hradební zeď dochovala v tomto úseku pouze v podobě
nejspodnějšího pásu kamenného zdiva o šířce 1,9 m (obr. 22). Stratigrafická sekvence dokumentovaná na profilech
v sondách S3 a S5 (obr. 14/P10 a P17) dokládá odlišný vývoj vně a uvnitř areálu vymezeného zachyceným
průběhem hradební zdi. V prostoru intravilánu bezprostředně při hradební zdi došlo v době funkční existence hradby
k postupnému nárůstu úrovně terénu o asi 1,5 m, přičemž lze rozlišit dva základní chronologické horizonty tohoto
procesu. Středověký horizont (obr. 14/s. j. 106), jehož charakter koresponduje s obecnými představami o nakládání
s odpadem v průběhu 13.–14. století (výběr nálezů viz obr. 16), a mladší novověký horizont, související patrně
s dlouhodobým užíváním tohoto prostoru jako zahrady v pozdějším období. 15) Nálezová situace v sondě S5 naproti
tomu ukazuje, že v prostoru mezi hradbou a příkopem nedocházelo k nárůstu terénu. Teprve v době budování
bastionové fortifikace, tedy v 17. století, byl středověký příkop zasypán redeponovanými povodňovými hlínami
(obr. 14/s. j. 143) a v trase jeho původního průběhu bylo realizováno těleso sypaného zemního valu. 16) V souvislosti
s demolicí opavského fortifikačního systému poté došlo v průběhu 1. poloviny 19. století k rozebrání hradební zdi
a jejímu vytěžení až po úroveň nejspodnějšího pásu zdiva (obr. 22). Zahrada bývalé jezuitské koleje pak byla
ohrazena pouze subtilní zídkou (obr. 14/s. j. 900 a 936).
Relace obsažená v tzv. Ipatievském
rukopise, doplněná o zjištění učiněná
archeologickým výzkumem, opravňuje
vyslovit opatrný předpoklad, že Opava
mohla disponovat kamennými hradbami již
krátce před polovinou 13. století, čímž by
se spolu s Prahou, Brnem, Jihlavou
a Litoměřicemi (Dragoun 1987, 39–70;
Kotyza – Tomas 1995, 91–104; Procházka
2000, 36, 56, 122–124; 2003, 272–273; 2007,
49; Razím – Zahradník 2006, 70) řadila
k časným reprezentantům hrazených
institucionálních měst v českých zemích.
Tato skutečnost by však vzhledem
ke specifickému postavení opavské
provincie v rámci českého státu neměla
překvapovat. 17)
17) Odrazem cílevědomé hospodářské
a sídelní politiky Přemyslovců
ve strategicky významné kontaktní
zóně na moravsko-slezském pomezí
byla rychlá geneze městského stavu,
přičemž v urbanizaci tohoto dílu
přemyslovských držav hrály vedle
ekonomických ohledů hlavní roli
především strategické zájmy státu.
Opavsko, resp. někdejší Holasicko
představovalo bránu na Moravu
a za situace, kdy tento výsledek
někdejšího výboje Přemysla Otakara I.
postrádal přirozené hranice,
spočívala hlavní tíha obrany
na relativně husté síti zeměpanských
měst (srovnej Wihoda 1997, 34–43;
1998, 21–35; Kouřil et alii 2000, 414n;
Prix – Wihoda 2001, 193–204;
Kouřil – Wihoda 2003, 69–111).
Hradební prstenec snad tedy ještě
z průběhu 1. poloviny 13. století prodělal
výraznou proměnu koncem století
následujícího. Tehdy mělo dojít, v souvislosti
se snahou po začlenění nově vybudovaného
vévodského hradu do systému obrany
města a vzhledem k rozhodnutí přihradit
areál kostela sv. Janů do městského
areálu, k částečnému přeložení východní
části hradebního okruhu Opavy. Původní
hradební zeď byla v těchto místech snesena
a nově velkoryseji vytyčena tak, aby hradby
do svého obvodu zahrnuly i kostel sv. Janů
a navázaly na fortifikační systém hradu
(obr. 1, 23, 24; viz kapitola Příkop; tam
i příslušná literatura).
Obr. 22
Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006.
Pohled od severozápadu na spodní řádek
zdiva středověké hradby (s. j. 901)
založené do souvrství tvořeného
přemístěným podložím a půdním typem
(s. j. 117=126, 118, 132 a 134). V pravé části
stratigrafický sled uložený při vnitřním
líci hradební zdi. Foto F. Kolář.
188
Obr. 23
Celkový situační plán vyhotovený
v souvislosti s výstavbou nové cesty
a mostu přes příkop při kostele sv. Janů,
autor Johann Prachensky, 1838–1858
(SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891,
Černě – hlavní a parkánová
hradba, červeně – stávající
zástavba, hradební věž.
Obr. 24
Plán okolí Ratibořské brány a opavského
zámku, perokresba z doby okolo roku
1650 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059A),
scan.
189
18) PhDr. Daliboru Prixovi, CSc., náleží
naše velké poděkování za řadu
konzultací a podnětů
ke zpracovávanému tématu.
Exkurs 1: S předpokládaným přeložením části východního hradebního okruhu, vyvolaným výstavbou nového vévodského
hradu a snahou zeměpána začlenit jej do rámce fortifikačního systému města, souvisí bezprostředně problematika
kostela sv. Janů, resp. sporná otázka doby vzniku a samotné lokalizace této stavby. Kostel byl vystavěn pravděpodobně
v letech 1350–1359 opavským vévodou Mikulášem II. a formálně byl součástí vévodského špitálu sv. Mikuláše, situovaného
vně města. Po dokončení jej vévoda spolu se špitálem svěřil johanitům, kteří si při kostele vybudovali řádovou komendu
(Prix 1999, 46; Müller – Žáček 2006, 364–365). Ve hmotě středověký kostel sv. Janů dodnes stojí na okraji původního
historického jádra, v pozici bezprostředně při vnitřním líci dochovaného reliktu hradební zdi, tedy uvnitř někdejší hradební
linie. Starší historické bádání operuje s představou, že tento objekt je až důsledkem transferu původní stavby do města
(uskutečněného někdy v průběhu 30. let 15. století), přičemž původní kostel z poloviny 14. století byl situován vně hradeb
před Ratibořskou branou, v místech pozdějšího františkánského kláštera sv. Barbory. Vodítkem těchto úvah je kromě písemné
zmínky o existenci kostela sv. Jana Křtitele před Ratibořskou branou (srovnej OL I, 28–29, č. 10, pozn. 3) předpokládaná
lokalizace původně vévodského – později johanitského – špitálu rovněž do těchto míst (srovnej Prasek 1891, 8–12; Zukal
1912b, 1; Drkal 1954, 368; OL I, 28–29, č. 10, pozn. 3). Na základě provedené umělecko-historické analýzy kostela sv. Janů,
však Dalibor Prix (Prix 1999, 46–48; Müller – Žáček 2006, 364–366, 375–376) tento obecný předpoklad odmítl. Stávající
kostel považuje za původní stavbu z poloviny 14. století, realizovanou tehdy východně od městských hradeb, v jejich
těsné blízkosti, a teprve dodatečně přihrazenou k areálu města v rámci předpokládaného přeložení východního hradebního
okruhu (Müller – Žáček 2006, 364–366). Vylučuje tak eventualitu možného transferu kostela v jakémkoliv období jeho
existence; při akceptování existence špitálu v prostoru před Ratibořskou branou (Prix 1999, 46; Müller – Žáček 2006,
364, 366) pak předpokládá pouze formální, nikoliv prostorovou sounáležitost areálu špitálu a kostela. Nejnověji však
Dalibor Prix operuje s možností, že se i tento původně vévodský špitál mohl od svého prvopočátku nacházet v pozici
východně od městských hradeb, čili v prostorové vazbě na o něco mladší objekt kostela sv. Janů. Prixova brilantní,
byť dosud nepublikovaná analýza písemných pramenů dokládá, že neexistuje sebemenší důkaz pro tvrzení, že špitál
stál v místech pozdějšího kláštera sv. Barbory. Z příslušných pramenů vyplývá pouze to, že před Ratibořskou bránou
stál blíže nespecifikovaný kostel sv. Jana Křtitele s vévodským patronátem, který fungoval v roce 1372, ale který byl ruinou
už někdy před 21. zářím 1451 (nepublikované písemné sdělení D. Prixe z roku 2008). Při dosavadní absenci archeologického
průzkumu v místech stávajícího kostela sv. Janů a jeho bezprostředního okolí není prozatím definitivní vyřešení této
problematiky možné. Z hlediska městské fortifikace lze konstatovat následující: kostel sv. Janů – jehož stavební jádro
pochází z poloviny 14. století – je podélně situován v bezprostřední blízkosti městských hradeb; v důsledku této polohy
má atypickou orientaci. Písemné prameny potvrzují pozici tohoto objektu původně vně městských hradeb, v pozdějším
období však již v rámci areálu města. Ve stávající pozici se mohl kostel sv. Janů nejpravděpodobněji ocitnout v souvislosti
s výše uvedeným předpokládaným přeložením části východního hradebního okruhu na konci 14. století, popř. na počátku
století následujícího. Bez archeologického ověření situace – jehož potřeba již byla výše avizována – se však v případě
dodatečného přihrazení kostela sv. Janů jedná prozatím o teorii založenou pouze na dílčích údajích písemných pramenů
a několika obecných logických předpokladech. 18)
V případě rekonstrukce možné stavební podoby hlavní hradební zdi jsme vzhledem k absenci relevantních nadzemních
reliktů a ke stavu dochování archeologickou metodou zjištěných pozůstatků odkázáni téměř výlučně na prameny ikonografické
povahy. Při vědomí problematičnosti jejich vypovídací hodnoty lze konstatovat následující: podobu hlavní hradební zdi
zachycují všechny dostupné veduty, případně plány, víceméně ve vzácné shodě, totiž jako prostou nečleněnou zeď opatřenou
v horní části štěrbinovými střílnami (rozměry a hustota střílen v rámci hradby se liší případ od případu). Koruna zdi, resp. její
předprsně je opatřena krytinou. Cenné doplnění těchto obecných poznatků představuje kolorovaný plán zachycující
hlavní hradební zeď v řezu (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72, citace dále viz obr. 25). Umožňuje konkrétnější
představu o její podobě, především pak o typu hradebního ochozu (obr. 25). Ochoz hradební zdi v tomto případě představovala
komunikace po vnitřní straně koruny zdi (mohla být eventuálně původně doplněna deštěním, jehož přesah přes vnitřní
hranu koruny zdi byl vynesen na konzolách) a parapetní zídka na straně vnější. Typové určení parapetní zídky není jednoznačné;
dle zmíněných vedut (především obr. 7, 24, 26–28) měla charakter průběžné zdi bez proluk, prolomené ve více méně
pravidelných intervalech úzkými štěrbinovými střílnami, přičemž její koruna – šikmá směrem dovnitř – byla opatřena krytinou.
Štěrbinové střílny jsou v horní partii neukončené, a pokud se nejedná o důsledek postupné degradace koruny zdiva,
mohli bychom v tomto případě mít co do činění s atypicky řešeným cimbuřím, kdy proluky mezi stínkami jsou velmi úzké.
Další eventualitou je existence původně standardně řešeného cimbuří (proluky a stínky zhruba stejně široké), přičemž
v reakci na rozvoj palných zbraní mohl být původní ochoz s cimbuřím pozdně goticky upraven dozdívkou se střílnami
(srovnej Durdík – Bolina 2001, 13–18). V souvislosti s touto případnou, dobovým trendům odpovídající adaptací lze
(pochopitelně v čistě spekulativní rovině) rovněž uvažovat o aplikaci střelecké chodbičky, byť v méně progresivní
podobě, bez podsebití.
Obr. 25
Příčný řez hradební zdí, parkánem
a příkopem vyhotovený v souvislosti
s výstavbou nové cesty a mostu přes
příkop při kostele sv. Janů, autor Johann
Prachensky, 1838–1858 (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 891, č. kart. 72),
digitální fotografie.
190
Obr. 26
Nejstarší dochovaný pohled na město
Opavu, dřevořez Jana Willenbergera
z roku 1593 (SZM v Opavě, FP,
inv. č. A 73.430), scan.
Obr. 27
Východní obvod města v hradbách,
akvarel Franze Biely z roku 1813
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 189A),
scan.
Obr. 28
Hradecká brána, akvarel Franze Biely
z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP,
inv. č. U 3464 A), scan.
191
19) Mělké základy hradeb se zdají být pro
městská opevnění příznačné (srovnej
Razím 1995a, 19; Razím 1995b, 47).
Např. k založení brněnských hradeb
viz Procházka 2000, 36, 56, 122–124,
obr. 6:1, obr. 24.
20) Hlubčice jsou jedním z měst
někdejší holasické (později opavské)
provincie, tedy prostoru specifického
svou úlohou v urbanizačním procesu
přemyslovského státu (srovnej
Bakala 1964; 1969; 1973; 1977;
Wihoda 1997, 34–43; 1998, 21–35;
Kouřil et alii 2000, 414n; Kouřil –
Wihoda 2003, 69–111). K samotným
Hlubčicím pak zejména Prix –
Wihoda 2001, 193–204.
21) N epublikovaný průzkum autorů
ověřil a doplnil informace uveřejněné
D. Prixem a M. Wihodou (Prix – Wihoda
2001, 197–198, pozn. 63).
22) Na místě dnešního Müllerova domu
(Komenského 8/čp. 1) stála původně
zděná hradní kuchyně (dle popisu
urbáře z roku 1586; Drkal 1956, 155),
později přeměněná v sýpku (dle
popisu k plánu okolí Ratibořské
brány a opavského zámku, okolo
roku 1650; SOkA v Opavě, AM
Opava, inv. č. 1719, kart. 238) a před
rokem 1801 adaptovaná na byt
purkrabího (Drkal 1956, 158; viz též
Kreuzinger 2002, 95: „…domek pro
úředníky knížete Lichtenštejna“).
Existenci případných starších
konstrukcí ve stávající hmotě
barokního objektu může spolehlivě
potvrdit nebo vyvrátit pouze
archeologický nebo hloubkový
stavebněhistorický průzkum. Dalibor
Prix předpokládá v těchto místech
původně hradní mlýn (Kouřil et alii
2000, 289).
23) V období mezi přelomem
14. a 15. století (včlenění hradu
do systému městské fortifikace)
a rokem 1586 (popis urbáře; Drkal
1956, 155). Srovnej taktéž
Reidentifikace, Opava, Komenského
8, IP 303, 2005 (nepublikováno,
uloženo v archivu dokumentace
NPÚ, ú. o. p. v Ostravě).
24) Za laskavé zapůjčení příslušné
nálezové zprávy (Juchelka 2005)
a rukopisu připravovaného článku
(Juchelka 2007) děkujeme
PhDr. J. Juchelkovi.
25) V textu užíváme dvojí číslování;
objekty označené „čp.“ reflektují
stávající číslování, kdežto objekty
označené pouze „č.“ vycházejí
z jejich identifikace v indikační skice.
Dosavadní výpověď archeologie k poznání stavební podoby hradební zdi (srovnej výše) se omezuje na zjištění, že původní
hradba ze 13. století byla ve spodní partii široká asi 1,9 m, oboustranně lícovaná; založena byla bezvýkopovou technikou
jako samonosná konstrukce na povrchu soudobého terénu (obr. 14, 22). 19)
Exkurs 2: Za tohoto stavu archeologických poznatků považujeme za vhodné upozornit na dosud stojící relikty hlavní
hradební zdi města Hlubčic (Glubczyce – Leobschűtz, woj. opolskie, pow. glubczycki, Polsko); jedná se o analogii
vhodnou z geografického i chronologického hlediska. 20) Zmínka o Hlubčicích v tzv. Ipatievském rukopise v souvislosti
s polsko-ruským vpádem do opavské provincie roku 1253 nedovoluje pro svou obecnost hodnověrně určit charakter
ohrazení města v této době (zda se jednalo o dřevěné provizorium, nebo již o kamennou hradbu; srovnej zejména Mika
2003, 5–11). V průběhu 2. poloviny 13. století však již město zděným ohrazením prokazatelně disponovalo. Městské hradby
v Hlubčicích jsou v písemných pramenech poprvé uvedeny k roku 1282 (Prix – Wihoda 2001, 197). Podruhé jsou hradby
města i s příkopy zmíněny v privilegiu krále Václava II. z roku 1298, povolujícím využívat část příjmů města k jejich opravám:
„…ad reparacionem murorum, fossatorum, viarum et aliarum necessitatum sepedicte civitatis convertere…“ (Prix – Wihoda
2001, 202, pozn. 61). Úseky původní kamenné hradby ze 13. století se ve značné míře dochovaly podél celého obvodu
historického jádra města. Před hradební zeď dosud předstupuje devět věží v různém stadiu dochování, některé půlkruhové,
jiné s tupým břitem v čele. Věže jsou přizděny k vnějšímu líci hradební zdi, vstupy do nich byly původně vedeny z ochozu
hradby; sekundárně zazděný původní lomený portálek se dochoval u věže sousedící na východě se zaniklou Horní branou
(Prix – Wihoda 2001, 197–198, pozn. 63; nepublikovaný průzkum autorů). 21) Samotná hradba byla ukončena cimbuřím nebo
poprsní zídkou kryjící ochoz na koruně zdi. Tyto prvky se nedochovaly, otisk předprsně s vně sklopenou korunou je však
dosud patrný na západní straně vnějšího pláště břitové věže situované východně od bývalé Horní brány (Prix – Wihoda
2001, pozn. 62). Převážná část dochovaného nadzemního zdiva městské hradby je druhotně přezděna včetně situací
v řezu, které by mohly v ideálním případě pomoci určit stavební podobu zdi. Výjimku v tomto ohledu představuje úsek
hradební zdi v severovýchodním polokruhu městského opevnění, probíhající podél privátních parcel se zahrádkami,
nedegradovaný novodobými úpravami. V řezu je zde dobře patrné, že se jedná o oboustranně lícovanou zeď s jádrem
tvořeným středními a menšími kameny prolitými maltou. Historickou výpověď hradeb limituje novodobé přezdění lícových
stran zdí ostře kontrastující s pečlivě skládanými, maximálně úsporně kladenými kameny v lokálně uchovaných autentických
plochách zdiva. Původní zdivo charakterizuje výběr tvarově a velikostně nesourodých kamenů, jejich precizní způsob
kladení s nezřetelnou, minimálně přiznanou spárou opatřenou menšími kamennými úlomky a oblázky. Autentická povrchová
úprava v podobě roztírané spárové malty je částečně uchována na vnějším plášti hradebních věží. V partiích původního
zdiva rovněž registrujeme přítomnost okrové, lehce narůžovělé maltoviny s menšími fragmenty kusového vápna
(nepublikovaný průzkum autorů).
Ke způsobu založení a šířce zdi koncem 14. století částečně přeloženého východního hradebního okruhu města Opavy
prozatím archeologické indicie chybějí. Disponujeme pouze dodnes dochovaným drobným reliktem této fáze hradební zdi,
situovaným při vnější obvodové zdi boční lodě kostela sv. Janů, ve vzdálenosti asi 2,3 m (obr. 23, 29). Podstatnou část zde
dochovaného zdiva tvoří torzo nároží hranolové věže stavebně provázané s hradební zdí, přičemž vlastním pozůstatkem
této hradby je pouze nepatrný relikt jádra zbavený vnějšího líce (obr. 3; možný pozůstatek vnitřního líce je zaomítán). Specifický
příklad zdiva souvisejícího pravděpodobně s městskou fortifikací představuje relikt zachycený v roce 2005 archeologickým
výzkumem PhDr. Jiřího Juchelky v prostoru mezi budovou tzv. Müllerova domu a ul. Komenského (Juchelka 2005; 2007).
Müllerův dům či stavba mu předcházející 22) je zachycen již na plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku okolo
roku 1650 (obr. 24; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059A; citace dále viz obr. 24) a pravděpodobně i na plánu obležení Opavy
s vyznačením městského opevnění a sakrálních staveb, patrně z roku 1627 (obr. 19; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 330F; dále
tzv. dánský plán z roku 1627; citace dále viz obr. 19). Na základě analýzy tzv. indikační skici stabilního katastru a její komparací
s dalšími ikonografickými prameny lze předpokládat dodatečné vložení této budovy v blíže nespecifikovaném období 23)
do prostoru parkánu. V místě dnešního severního nároží Müllerova domu se hlavní hradební zeď z konce 14. století (jednalo
se již o přeložku východního hradebního okruhu) původně lomila v pravém úhlu směrem k jihozápadnímu nároží hradu,
a uzavřela tak z boku (ze severovýchodní strany) parkán (obr. 1, 23). Tato spojovací zeď mezi ukončením průběhu hlavní
hradby a nárožím hradu byla vedena napříč příkopem vymezujícím vlastní hrad od jeho předhradí; zachycena je mj. již zmiňovaným
plánem okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650 (obr. 24). Mimoto je průběh tohoto propojení
mezi vlastní městskou hradbou a fortifikací hradu zachycen i půdorysným plánem přízemí opavského zámku, patrně
z roku 1861 (viz Kouřil et alii 2000, 288–289, obr. 191, 192). S touto situací v zásadě korespondují poznatky dosažené v roce
2005 archeologickou sondáží v pojednávaném prostoru. Zachycen byl pravděpodobně vnější líc této zdi, orientovaný
ve směru severozápad–jihovýchod, který se směrem dolů mírně kónicky rozšiřoval. Jedná se o původně nadzemní partii
zdiva, líc byl pečlivě vyskládán z lomového kamene na maltu, evidentní je střídání pásů z větších a menších kamenů. Základ
tohoto zdiva předstupuje o asi 30 cm, základové spáry nebylo výzkumem dosaženo. Dochovaná výška zdiva je asi 3,2 m,
z toho 2,3 m připadá na původní nadzemní partii (obr. 30; Juchelka 2005, 9–10, obr. 4; 2007, 184–187, obr. 8). 24) Tato skutečnost
nasvědčuje založení zdiva v místě hlubší terénní deprese, což je v souladu s již konstatovaným faktem, že spojovací zeď
mezi fortifikací hradu a městskou hradbou byla vedena napříč příkopem oddělujícím hrad od jeho předhradí.
Rekonstrukce předpokládaného průběhu hlavní hradební zdi je postavena především na analýze tzv. indikační skici
stabilního katastru z roku 1836, doplňované a zpřesňované poznatky získanými z historické plánové dokumentace
z 19. století. V místě Janáčkových sadů byla hradební zeď zachycena v krátkém úseku rovněž archeologicky. Prezentován
tak může být pokus o rekonstrukci průběhu hradebního okruhu v té podobě a rozsahu, jak se dotvořil v závěru 14. století
v důsledku rozsáhlých adaptací fortifikačního systému, jejichž podstata byla již nastíněna výše. 25)
192
Obr. 29
Půdorysný plán související
s výstavbou nové cesty a mostu
přes příkop při kostele sv. Janů, autor
Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA
v Opavě, AM Opavy, inv. č. 891, č. kart 72),
digitální fotografie. Černě (hlavní
a parkánová hradba, hradební věž)
a šedě (zástavba) vyznačeno původní
zdivo, červeně zdivo nově budované.
26) Shodou okolností patřil v dané
době dům č. 413 (stávající dům
Praskova 8) s přilehlou zahradou
staviteli Georgu Fritschovi, který je
autorem jednoho z vyobrazení
této partie městského opevnění
(srovnej Kreuzinger 2002, 107;
Šopák 2003, 27).
27) Část parkánu přetvořenou
na zahradu koupil v roce 1821
od města svobodný pán Karl
von Gastheim a jeho dědic hrabě
Renard ji vyměnil s hrabětem
Belruptem (SOkA v Opavě,
V důsledku těchto transakcí
rezultuje demolice hlavní hradební
zdi v tomto úseku již v rozmezí let
1821–1836; indikační skica tak zde
už průběh hradby v podobě
parcelní hranice nezachycuje.
28) V Ústředním seznamu kulturních
památek České republiky je pod
r. č. 37774/8-1322 zapsána ohradní
zeď s torzem městských hradeb
na parc. č. 497 a 496/2, která svým
průběhem na západní, jižní,
jihovýchodní a severovýchodní
straně vymezuje areál minoritského
kláštera. Asi 0,6 m široká a 2–2,5 m
vysoká dochovaná zeď je vyzděna
z oboustranně lícovaného lomového
kamene, lokálně krytá na koruně
zdiva keramickými taškami. Její
novodobý vzhled projevující
se v neúsporném způsobu kladení
jednotlivých kamenů, v ahistorickém
provedení širokých spár a v užívání
maltoviny s příměsí cementu
v zásadě vylučuje ztotožnění
popisovaného prvku s původní hlavní
hradební zdí. Námitku případného
dochování autentické hmoty hradby
pod novodobě přezděnými líci lze
pravděpodobně odmítnout
s poukazem na nedostatečné
parametry ohradní zdi, jež je oproti
standardní šířce hlavní hradební zdi
pouze třetinová (viz archeologickým
výzkumem v prostoru Janáčkových
sadů zachycený úsek hlavní hradby,
jehož šířka osciluje kolem 2 m).
Současná ohradní zeď naproti tomu
kopíruje průběh téže parcelní hranice
jako svého času zeď hradební, čili
Trasa městské hradební zdi je v tzv. indikační skice stabilního katastru nejlépe patrná ve východní, v jihovýchodní a jižní části
obvodu města (mezi Müllerovým domem a věží tzv. Zavřené brány při vyústění Panské, dnes Masarykovy ul.), neboť v době
vyhotovení tohoto mapového podkladu městská zeď v daném úseku v převážné míře dosud stála (obr. 1). Její podoba a průběh
jsou dobře patrny na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 27; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 189A; citace dále viz obr. 27), částečně
pak na akvarelu Georga Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1829A; citace dále viz obr. 31).
V tzv. indikační skice stabilního katastru se hlavní hradba projevuje v podobě parcelní hranice. Vychází od jihozápadního nároží
Müllerova domu, přičemž z jižní strany ji až po úroveň pozemku bývalého minoritského konventu kopíruje zatravněný parkán
(v majetku města). Strana přivrácená k městu vymezuje zadní díly parcel užívaných jako zahrady; hradba tak ve směru
od Müllerova domu lemuje část Lichtenštejnské zahrady, pozemek Georga Fritsche 26), zahradu při kostele sv. Janů,
zahradu s číslem parcelním 79 (v roce 1839 v držení A. Flugera; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72), dále protíná
pozemek hraběte Belrupta 27), z jihu a jihovýchodu vymezuje zahradně upravenou část pozemku minoritského kláštera 28)
a v pojednávaném úseku končí při vyústění Panské ulice při někdejší věži tzv. Zavřené brány (snesena roku 1834, její půdorys
193
svou podstatou uchovává
půdorysnou stopu středověké hlavní
hradby. Výše nastíněné závěry
rovněž doplňuje výpověď písemných
pramenů. V roce 1821 stavitel Nietsch
žádal magistrát o přidělení lomového
kamene na stavbu kanálu
u vojenského špitálu (který tehdy
fungoval v barokní budově
minoritského kláštera). Dne 30. srpna
1821 proběhla licitace ohledně
demolice přilehlé hradební věže
a hradební zdi. Účastníci dražby
se zavázali snést hradbu až do výše
2,4 m (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1436, kart. 182). Rozebírání
hradby za účelem získání stavebního
materiálu potvrzuje dopis Leopolda
Kloseho adresovaný 20. dubna 1855
městské radě, ve kterém informuje
o havarijním stavu zdi a žádá
o svolení část zdi strhnout a nahradit
ji omítanou cihlovou zdí. Z prosté
konfrontace tohoto sdělení
se současným stavem vyplývá,
že Kloseho suplika byla zjevně
vyslyšena, část zdi zbořena
a nahrazena v původní stopě
subtilnější cihlovou zídkou (SOkA
kart. 182).
tak již není v indikační skice zohledněn; Kreuzinger 2002, 141). Skutečnost, že hradební zeď byla ve výše prezentovaném
sledu v podstatné části své hmoty dosud zachována, dokládá mladší plánová dokumentace. Průběh existující hradební
zdi kryjící se s pojednávanou parcelní hranicí v indikační skice je nejlépe patrný v situačním plánu (autor Johann Prachensky)
vyhotoveném roku 1838 v souvislosti se zřízením nového průchodu z Jánské ul. na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis
(obr. 23, 29; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72; citace dále viz obr. 23, 29). Takový stav potvrzují rovněž další
historické plány. 29)
29) Výstavba promenádní cesty
od Kiosku ke knížecímu zámku,
autor J. Prachensky, 1839 (SOkA
kart. 183); kolorovaný situační plán
signovaný ing. Johannem Walterem
(Stavební ředitelství zemské vlády),
pořízený roku 1866 v souvislosti
s návrhem výstavby německého
gymnázia (ZA v Opavě, Zemská
školní rada, kart. 39a). Viz též
Šopák 1998, 94.
Obr. 30
Opava, ul. Komenského, výzkum 2005,
sonda S4. Pohled od severu na vnější
líc hradební zdi (s. j. 901) propojující
městskou hradbu s fortifikací hradu.
Foto J. Juchelka.
Obr. 31
Pohled na promenádu mezi
Hradeckou a Ratibořskou bránou,
vlevo Luttermannova šance (Ptačí
vrch), akvarel Georga Fritsche, okolo
roku 1820 (SZM v Opavě, UHP,
194
30) Snesení tělesa hlavní hradby
v daném úseku potvrzuje i zmínka
u E. Kreuzingera (Kreuzinger 2002,
141). V témže roce (1834) byla
magistrátem schválena žádost
majitele domu č. 259 J. Kromera
ohledně demolice zbývající části
hradební zdi, tj. až po úroveň tehdy
již nestojící první věže hradecké
brány (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1447, kart. 183).
Navazující úsek hlavní hradební zdi, tj. mezi věží tzv. Zavřené brány a první věží Hradecké brány opět nepředstavuje
„výraznější“ problém. Představu o podobě a průběhu hradby v této partii nám nejnázorněji uchovává Bielův akvarel z roku
1813 (obr. 28; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3464A; citace dále viz obr. 28). Indikační skica stabilního katastru zohledňuje
v daném případě – oproti předchozímu úseku – stav již po snesení hlavní hradební zdi, její někdejší trasa je však dosud
kopírována parcelní hranicí (obr. 1). K demolici hradební zdi došlo roku 1834 v úseku od tehdejšího vojenského špitálu
(minoritský klášter; barokní křídlo při Panské ulici) až ke dvoru domu č. 259 Johanna Kromera. 30) Oprávněnost vztažení
průběhu snesené hradební zdi k parcelní hranici zachycené indikační skicou podpořily i následující situační plány vyhotovené
v souvislosti s rozprodejem městských pozemků u Hradecké brány v důsledku odstraňování městských hradeb. Jedná
se jmenovitě o kolorovaný plán situace Hradecké brány a městských hradeb včetně přilehlé zástavby od Johanna Knorra
z roku 1826 (obr. 32; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 32), dále pak kolorovaný situační
plán téhož od Antona Onderky z roku 1829 (obr. 33; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 33).
Tyto plány zaznamenávají průběh hradební zdi v pojednávaném úseku bezprostředně před její demolicí; dům č. 259 – sousedící
s první věží Hradecké brány – byl ve své původní půdorysné stopě přiložen k vnitřnímu líci hradební zdi. Naproti tomu
indikační skica zachycuje stav již po snesení hradby a demolici branského systému; dům č. 259 byl rozšířen do prostoru
někdejšího parkánu, přičemž stopa ubourané hradební zdi koresponduje s částečně odstoupenou obvodovou zdí dvorové
partie daného objektu.
Obr. 32
Kolorovaný situační plán vyhotovený
v souvislosti s prodejem městských
pozemků při Hradecké bráně, autor
Johann Knorr, 1826 (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 886, kart. 72),
digitální fotografie. Plán dokumentuje
půdorysnou situaci branského
systému včetně průběhu hlavní
a parkánové hradby; v pravé části
věž tzv. Zavřené brány.
Obr. 33
v souvislosti s prodejem městských
pozemků při Hradecké bráně, autor
Anton Onderka, 1829 (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 886, kart. 72), digitální
fotografie. Plán dokumentuje
půdorysnou situaci branského
systému (po odstranění první a druhé
branské věže) a průběh hlavní hradby;
v levé části věž tzv. Zavřené brány.
195
31) Areál stavebního dvora byl vymezen
průběhem ul. Špitálské a ulicí kolmou
k linii městského opevnění (dnešní
ul. Matiční). Jeho zástavba měla
patrně převážně dřevěný charakter
(viz indikační skica).
32) SOkA v Opavě, AM Opavy,
inv. č. 886, kart. 72. K roku 1865 je
tato stavba uváděna jako městský
chudobinec (plán vybudování
arkádové chodby v zahradě
konventu řádu německých rytířů,
ZA v Opavě, Velkostatek komendy
řádu německých rytířů, inv. č. 15,
kart. 1; v legendě urbanistického
plánu města Opavy od E. Labitzkého
z roku 1876 je uveden pod č. 12,
SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1926), její demolice proběhla
po roce 1945 (srovnej Šopák 2003,
145). Původní existenci hradební
zdi v této linii dokládá i zmínka
v článku Alt Troppau. Rund um
seine Wälle (J. K. 1923, 15).
33) N erealizovaný plán přestavby
jednotlivých objektů systému
Jaktařské brány od G. Fritsche
snad z roku 1821 (SOkA v Opavě,
Rekonstrukce průběhu hlavní hradební zdi v navazujícím úseku, tj. mezi první věží Hradecké brány a první věží brány
Jaktařské, se již částečně komplikuje existencí druhotné zástavby vložené do prostoru parkánu, případně přiložené
k vnitřnímu líci původní hlavní hradby. Parcelní hranice zohledněné v indikační skice (obr. 1), představující mnohdy lákavé
vodítko pro vytyčení možného průběhu hradební zdi, je tak nutno důsledně konfrontovat s výpovědí dochovaných stavebních
plánů a jiných ikonografických pramenů. Od první věže Hradecké brány probíhala hlavní hradební zeď v linii stávající parcelní
hranice (mezi domy č. 253 a 254), zachycené indikační skicou. V době jejího vyhotovení již hradba v tomto úseku nebyla
dochována, ztotožnění jejího průběhu s parcelní hranicí dokládají starší situační plány (obr. 32, 33) včetně Bielova akvarelu
z roku 1813 (obr. 34; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 186A; citace dále viz obr. 34). V navazující části je průběh někdejší hradby
fixován pozicí triviální klášterní školy, kdy obvodové zdivo této stavby orientované do Beethovenovy ulice drží stopu bývalé
hradební zdi, zatímco průčelí obrácené směrem k příkopu kopíruje průběh bývalé zdi parkánové (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1440, kart. 182). Indikační skica reflektuje stav před výstavbou školy a celkovou urbanizací dané lokality po roce 1837
(srovnej Šopák 2003, 119–121); zaznamenává v těchto místech městský stavební dvůr, jenž svou hmotou a polohou (paradoxně
oproti mladší urbanistické úpravě) nerespektuje původní hradební linii (obr. 1). 31) Jednodušší situace z hlediska sledování
průběhu hradební zdi se jeví v okolí pěchotních kasáren (tzv. stará velká vojenská pěší kasárna, dům č. 183; Kreuzinger 2002,
100). Průčelí této stavby, orientované do prostoru někdejšího parkánu a příkopu, lícuje s průběhem hlavní hradební zdi, jak
přesvědčivě dokládá Bielův akvarel z roku 1817 (obr. 35; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 184A; citace dále viz obr. 35). Naproti
tomu jezdecká kasárna, přistavěná roku 1835 po snesení této části hradební zdi k objektu pěchotních kasáren z jihu, předstupují
částí své hmoty před původní linii městské hradby. Dochovaný úsek hradební zdi (napojující se ve vzdálenosti asi 3,5 m od jižního
nároží k jihovýchodní obvodové zdi jezdeckých kasáren), korespondující s parcelní hranicí indikační skici (uzavírající z jihozápadu
pivovarskou zahradu), zaznamenává situační plán z roku 1839 od J. Prachenského (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1334,
kart. 170) a situační plán z roku 1847 od C. Schnircha (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1168, kart. 145). Severně od budovy
pěchotních kasáren dokládá existenci hradební zdi v místě průběhu parcelní hranice z indikační skici již zmiňovaný Bielův
akvarel, mimoto je hradební zeď v těchto místech zachycena situačním plánem G. Fritsche (obr. 36; mezi lety 1826–1833;
SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 36) a situačním plánem od I. Wiesingera z roku 1865
(obr. 37; ZA v Opavě, Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15, kart. 1; citace dále viz obr. 37). Oba posledně
jmenované situační plány věrohodně dokládají průběh hlavní hradby v linii vnitřní obvodové zdi budovy Czeikeho soukenické
továrny, 32) v návaznosti na ni lze pak předpokládat průběh hradební zdi v trase parcelní hranice vymezující na západní
straně obvod severní zahrady komendy řádu německých rytířů (dům č. 181) a zahrady náležící k budově hlavního celního
úřadu (dům č. 180). Další průběh hlavní hradby lze pouze předpokládat v linii vnějších obvodových zdí zadního traktu domu
č. 177, 175 a boční obvodové zdi domu č. 174 (obr. 1). Zdá se, že tvarová celistvost hmoty této zástavby indikující existenci
starší linie (hradba), již bylo nutno při výstavbě těchto objektů respektovat, k tomuto předpokladu opravňuje. Podpůrný
argument ke stanovení této linie představuje rovněž někdejší pozice první věže Jaktařské brány mezi zmiňovaným domem
č. 174 a protilehlým domem č. 169 (obr. 38). 33)
Obr. 34
Hradecká brána s františkánským
klášterem v Ostrožné ulici, akvarel
Franze Biely z roku 1812 (SZM v Opavě,
UHP, inv. č. U 186 A), scan.
196
Obr. 35
Jaktařská brána s farním kostelem,
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 184 A),
scan.
Obr. 36
v souvislosti s odprodejem pozemků
v prostoru vymezeném příkopem
a parkánovou zdí v úseku mezi
Jaktařskou a Hradeckou bránou, autor
Georg Fritsch, mezi lety 1826–1833
(SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886,
kart. 72), digitální fotografie. Plán
dokumentuje průběh hlavní a parkánové
hradby ve vztahu k druhotné zástavbě
Czeikeho soukenické továrny.
Obr. 37
Kolorovaný plán vyhotovený
v souvislosti s výstavbou arkádové
chodby v prostoru mezi městským
chudobincem a areálem pěchotních
kasáren, autor Ignác Wiesinger, 1865
(ZA v Opavě, Velkostatek komendy
řádu německých rytířů, inv. č. 15,
kart. č. 1), digitální fotografie.
Žlutě vyznačen průběh hlavní
hradební zdi.
197
Obr. 38
Nerealizovaný návrh přestavby
jednotlivých objektů tvořících systém
Jaktařské brány (celková situace),
autor Georg Fritsch, pravděpodobně
inv. č. 1435, č. kart. 182),
Předpokládaná někdejší linie hlavní hradební zdi v úseku mezi první věží Jaktařské brány a okrouhlou Židovskou věží –
situovanou v místech, kde se k hradebnímu okruhu přimyká mlýnský náhon – nekoresponduje s průběhem parcelní hranice
vymezující zadní trakty příslušných parcel v indikační skice. Bielův akvarel z roku 1813 (obr. 39; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 187A;
citace dále viz obr. 39) dosud zachycuje část průběhu hlavní hradby, byť v již značně redukované podobě; v době vyhotovení
indikační skici byla již zmiňovaná parcelní hranice vysunuta do prostoru bývalého parkánu. Pouze v samém sousedství první
věže Jaktařské brány lze parcelní hranici mezi domy č. 169 a č. 170 ztotožnit s průběhem bývalé hlavní hradby (obr. 1).
Obr. 39
Okolí Jaktařské brány, akvarel Franze
Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP,
34) Druhého března 1839 napsal
Gottlieb Hanschel městskému
úřadu, že koupil dům č. 59
od dědiců zemřelé Apolonie
Tillerové. Dvůr domu byl
ohraničený městskou zdí, tato
zeď ale byla od předchozí
majitelky využívána takovým
způsobem, že byla silně poškozená.
Hanschel prosil magistrát, aby zeď
nechal prohlédnout a případně mu
postoupil lomový kámen na opravu
či postavení nové zdi (SOkA v Opavě,
Naproti tomu v úseku mezi Židovskou věží a Mlýnskou fortnou (naproti Fortenskému mlýnu) parcelní hranice indikační
skici kopíruje průběh tehdy ještě stojící hlavní hradební zdi (obr. 1). Její existenci dokládá nesignovaný situační plán snad
z roku 1839, vyhotovený v souvislosti s plánovanou demolicí. V prosinci roku 1840 následovala dražba této části městské
hradby (za domy č. 52–59), zájemci o dražbu se museli zavázat, že zeď do šesti měsíců od dražby odstraní (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182); nejdříve v tomto roce můžeme tedy předpokládat demolici hradební zdi v tomto úseku a její
nahrazení jiným typem oplocení. 34) Původní stopa snesené hradební zdi zůstala v daném úseku uchována až do roku
1945, jak dokládají katastrální mapy z let 1871, 1899, 1906, dobová fotografie z počátku 20. století zachycující zadní trakty
domů orientované do ulice U fortny a letecký snímek z 30. let 20. století (KM 1871: ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map
a plánů, inv. č. 642; KM 1899: ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 645; KM 1906: SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1813, foto 1: SZM v Opavě, UHP, inv. č. A 3752; foto 2: SZM v Opavě, FP, inv. č. FP 13344-2).
198
35) Vlastní demolice hradby mohla
proběhnout až v rozmezí let 1820
až 1836, odpovídá-li dobové realitě
situace zachycená plánem města
Opavy z roku 1820 (obr. 20).
36) Jedná se o dům fotografa Franze
Dorostika, jenž je v adresáři města
Opavy z roku 1901 uváděn jako
majitel domu Solná č. 49, zatímco
na indikační skice stabilního katastru
je tento dům uveden pod číslem 22
(Krämmer 1905, 190).
Nejproblematičtěji se z hlediska postižení průběhu hlavní hradební zdi v indikační skice jeví úsek mezi Mlýnskou fortnou
a první věží Ratibořské brány. Tato situace nepochybně bezprostředně souvisí s charakterem zástavby daného prostoru
v konfrontaci se situací v ostatních částech města. Od Jaktařské brány probíhající Židovská ulice a na ni navazující Solná
ulice, která ústí na Dolní náměstí, vymezují svým průběhem dva domovní bloky (vzájemně oddělené příčnou komunikací
vedoucí k Mlýnské fortně). Tyto domovní bloky tvoří podlouhlý pás přiléhající bezprostředně k městské hradební zdi
a kopírující tak její průběh (obr. 1). Hlavní hradba představovala v těchto místech vymezení dvorních traktů příslušných
domovních bloků a jako taková byla opatřena různými přístavbami znemožňujícími ve svém důsledku přístup a průběžnou
údržbu zdi. O nevyhovujícím stavu hradby již koncem 18. století svědčí zmínka obsažená ve zprávě o zamezení dezerci,
sepsané vrchním strážmistrem hrabětem von Diesbachem 14. června 1777 na základě vizitace městských hradeb: „Za celou
Solnou ulicí byla hradba ve špatném stavu, takže bylo možné utéct přes všechny domy a odtud přes hradbu, obzvlášť
za domy č. 40 a 41, kde byla hradba velice pobořená a zajištěna jen z prken postavenou barvířskou dílnou… Dále
se ukázalo nutným, aby obyvatelé města, kteří bydlí u hradeb, odstranili všechny dílny a jiné stavby těsně u hradeb
a nové ve dvorech již nestavěli, v Solné ulici aby zajišťovali zadní dveře.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart.
182). Indikační skica z roku 1836 nezachycuje už v tomto úseku jednotnou parcelní hranici, kterou by bylo možno ztotožnit
s průběhem hradební zdi (obr. 1). Naproti tomu reflektuje stav, kdy prostor někdejšího pásu bastionové fortifikace včetně
příkopu je již rozparcelován a jako takový je předmětem soukromé držby. Majetková expanze vlastníků jednotlivých
nemovitostí v této části města měla patrně v časovém horizontu konce 18. a 30. let 19. století za následek postupnou
demolici hlavní hradební zdi, omezující přístup k nově nabytým pozemkům v jejím předpolí. 35) Impulsem ke spuštění
tohoto procesu bylo patrně rozhodnutí vizitační komise z roku 1779 rezignovat na záměr učinit z Opavy pevnostní město
(srovnej Kreuzinger 2002, 25; Gawrecki 1993, 216); Zukal uvádí, že k rozprodeji pozemků v hradebním pásmu (tzv. grunty
hradební) přistoupila městská rada okolo roku 1790 (Zukal 1912a, 113). Vzhledem k těmto skutečnostem představuje
indikační skica pro rekonstrukci původního průběhu hlavní hradební zdi v daném úseku oporu pouze bodového charakteru.
První výchozí bod rekonstruované linie opevnění tvoří proluka v místech snesené fortny (zbořena roku 1836: Kreuzinger
2002, 142; Šopák 2003, 20), kdy parcelní hranice uzavírající dvorní trakt domu č. 48 (přiléhající z východní strany k boční
zdi věže fortny) představuje logické pokračování stopy hradební zdi dochované za zadními trakty domů v Židovské ulici.
Na opačném konci pojednávaného úseku, při první věži Ratibořské brány, uchovává parcelní hranice za dvorními trakty
domů č. 11–17 (a částečně i v případě č. 18) stopu hlavní hradební zdi. V době vyhotovení indikační skici totiž hradební zeď
v těchto místech s největší pravděpodobností dosud stála, jak přesvědčivě dokládá akvarel patrně od G. Fritsche z roku
1829 (obr. 40; SZM v Opavě, FP, inv. č. A 545.93; citace dále viz obr. 40). Třetí záchytný bod pak představuje zmínka
o zachycení průběhu „staré městské zdi“ v souvislosti s hloubením základů pro novostavbu v zadní části parcely přináležící
k domu č. 22 na Solné ulici (Troppauer Zeitung 1901, Nr. 234). 36)
Obr. 40
od severovýchodu, akvarel patrně
od Georga Fritsche, 1829
(SZM v Opavě, FP, inv. č. A 545.93), scan.
V posledním úseku, mezi první věží Ratibořské brány a zámkem, představuje průběh parcelní hranice v indikační skice
spolehlivou oporu pro rekonstrukci linie hlavní hradební zdi, ač není jisté, zda příslušný hradební úsek v době vyhotovení
tohoto mapového podkladu dosud stál (obr. 1). Průběh hradby v daném úseku zobrazuje shodně většina dobových plánů
a vedut, přičemž zejména plán nerealizované přestavby opavské fortifikace, po roce 1779 (obr. 41; ÖStA Wien, KA, Karten
und Plansammlung IV – Troppau; dále jako tzv. vídeňský plán; citace dále viz obr. 41) koresponduje se situací v indikační
skice. Úsek zachycené parcelní hranice mezi Ratibořskou bránou a zámkem lze z hlediska vyargumentování jeho totožnosti
s průběhem někdejší hradební zdi rozdělit do tří částí (díl podél severovýchodního křídla bývalé jezuitské koleje; díl podél
bývalé jezuitské zahrady – v indikační skice tato v majetku Czeiků z Badenfeldu; díl podél severovýchodní strany někdejšího
199
37) P rostor „Zwingru“ měl být
využíván – patrně od 17. století – jako
městská střelnice. Roku 1836 byla
tato Střeleckou společností prodána
Antonínu Grögerovi (Kreuzinger
2002, 104; Šopák 2003, 131).
38) K rátký úsek hlavní hradební zdi
byl v tomto prostoru a ve shodě
s parcelní linií zohledněnou
indikační skicou zachycen
archeologickým výzkumem
v roce 2006 (obr. 14, 22);
viz kapitola Hlavní hradba.
39) Archeologický výzkum
v Janáčkových sadech v roce
2006 odkryl relikt kamenné zídky
(obr. 14), která není zachycena
na žádném nám známém dobovém
vyobrazení či fotografii. V případě
historických mapových podkladů
(katastrální mapy 1871, 1899,
Labitzky 1876) lze její průběh
patrně ztotožnit s parcelní hranicí
oddělující zahradu bývalé jezuitské
koleje od prostoru pozdějšího
Senného náměstí u Ratibořské
ulice. Vznik zídky vzhledem
k nálezovým okolnostem spojujeme
s demolicí příslušného úseku hradeb;
její zánik lze spojit s celkovou
urbanizací tohoto prostoru, patrně
v 80. letech 19. století, pro kterou
byla určující výstavba Josefské
školy, vznik spojnice mezi
Lichtensteinskou ulicí
(dnes Sněmovní) a Zámeckým
okruhem a reorganizace stávající
parkové úpravy prostoru (tzv. Kaiser
Josefs Park – viz litografie: SZM
v Opavě, UHP, sign. B XVI 3; poté
tzv. Landeshauspark; dnes
Janáčkovy sady).
předhradí – v indikační skice pozemky náležící k zámku). 1) Pozici domu č. 4 (tvaru L) přiléhajícího svým delším traktem k vnějšímu
líci hradební zdi zohledňuje ikonografie (tzv. Lundwallův plán – obr. 6; akvarel patrně od G. Fritsche z roku 1829 – obr. 40),
průběh hradební zdi v této linii pak potvrzuje plánová dokumentace k vestavbě toalet z let 1814 a 1817 (obr. 11a; MZA v Brně,
Provinční stavební ředitelství Brno, inv. č. 1012, kart. 13, sign. 378; citace dále viz obr. 11a). Situace v řezu, obsažená v této
dokumentaci, reflektuje stav hradební zdi po jejím částečném snesení na úroveň parteru bývalé jezuitské koleje. Tento stav
koresponduje se situací na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 42; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A; citace dále viz obr. 42);
kdy došlo k demolici snížené partie hradební zdi, nelze doložit. 2) K roku 1777 byl stav městských hradeb prověřen kvůli
častým dezercím vojáků opavské posádky; bylo konstatováno, že „za někdejší jezuitskou kolejí je pobořená hradba
zatlučena deskami a pokud je někdo v zahradě, je lehké dostat se ven…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182).
Zahrada jezuitské koleje přiléhala těsně k hradbám, přičemž hradební zeď tvořila její severovýchodní ohradní zeď (viz plán
okolí zámku a Ratibořské brány z doby kolem roku 1650 – obr. 24 a popis tohoto plánu; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1719,
kart. 238). V roce 1776 došlo kvůli částečně pobořeným hradbám k vyloupení kostela sv. Jiří (Vojtěcha) u jezuitské koleje:
„…tato část (hradby) ochraňovala nejen zahradu, ale také kolej a školní budovu, a tím vymezovala teritorium jezuitského
areálu. Jezuité žádali o opravu městské zdi…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Původní hradební zeď tak
v části pojednávaného úseku tvořila parcelní hranici mezi pozemky dvou soukromých vlastníků, čili bývalou jezuitskou zahradou
(jejímž majitelem byl v dané době svobodný pán Czeike z Badenfeldu) a pozemkem v prostoru někdejšího parkánu (Zwinger)
vymezeného hlavní hradební zdí a kurtinou bastionového zemního opevnění. 37) Ač z výše uvedeného důvodu teoreticky
vzato nebyl zásadní důvod pro demolici hradební zdi v této partii, výše reflektovaný havarijní stav zdi si vynutil její snesení
a nahrazení ohradním zdivem novým. 38) K demolici hradební zdi v tomto úseku došlo patrně až někdy v průběhu 2. třetiny
19. století, poněvadž její existenci potvrzují ještě výše uvedené akvarely F. Biely z roku 1813 (obr. 42) a G. Fritsche z roku
1829 (obr. 40). Nová ohradní zeď byla pravděpodobně vybudována v půdorysné stopě snesené hradební zdi, a představuje
tak zřejmě onu parcelní hranici – táhnoucí se mezi východním nárožím bývalé jezuitské koleje a objektem zámku – zohledněnou
shodně indikační skicou (obr. 1), katastrální mapou z roku 1871 (ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642)
a tzv. Labitzkého plánem z roku 1876 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926). 39) 3) Někdejší průběh hradební zdi v linii
parcelní hranice podél severovýchodní části bývalého předhradí opavského hradu (později zámku) – v indikační skice již
v podobě zahradně upraveného pozemku patřícího k zámku – dokládá poměrně spolehlivě ikonografie. Kromě zmiňovaného
tzv. vídeňského plánu z doby po roce 1779 (obr. 41) se mj. jedná především o plán okolí zámku a Ratibořské brány z doby
kolem roku 1650 (obr. 24). Koncová partie hradební zdi, uzavírající ze severovýchodní strany průběh hradního příkopu, byla
patrně druhotně včleněna do obvodového zdiva přístavby z 18. století, realizované na úkor příkopu (viz Kouřil et alii 2000,
291–292, obr. 191).
Obr. 41
Plán nerealizované přestavby opavské
městské fortifikace, tzv. vídeňský plán,
po roce 1779 (ÖStA Wien, KA, Karten
und Plansammlung IV – Troppau),
200
Obr. 42
Pohled na bývalou jezuitskou kolej,
systém Ratibořské brány a pozůstatky
městského opevnění od východu,
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A), scan.
40) Pro lepší orientaci jsou v rámci
obr. 1 věže identifikovány číslicemi
1–6. Šest věží shodně zobrazují:
1) tzv. dánský plán, okolo roku 1627
(obr. 19);
2) tzv. Lundwallův plán, kresba
z 2. poloviny 18. století, v záhlaví
uvedeno špatné datování 1692
(obr. 6);
3) tzv. vídeňský plán (obr. 41).
Tzv. požární obraz (obr. 5) opomíjí
věž č. 2; další pohled na město
z ptačí perspektivy
od severozápadu, kolorovaná
perokresba od opavského
městského radního F. Schwartzera,
okolo roku 1700 (obr. 45; SZM
v Opavě, UHP, inv. č. U 1826A)
naopak jednu
věž přidává (mezi 5. a 6.).
41) Tento inventář, popř. pouze jeho
výtah byl součástí Opavské kroniky
nazývané podle místa posledního
uložení rovněž Fürstensteinskou
(srovnej Müller – Žáček 2006, 519).
Součástí linie hlavní hradby byly mimo bran a fortny rovněž věže. Ikonografické prameny ve své většině dokládají, že těchto věží
bylo celkem šest. 40) Věže nejsou rozmístěny v pravidelných rozestupech podél obvodu města; na první pohled nápadná je jejich
koncentrace v jihozápadním, jižním a jihovýchodním segmentu opevnění (obr. 1, 41). Kylešovský kopec coby dominantní výšina
ovládající jižní opavské předpolí determinoval z této strany obranné možnosti města (srovnej obr. 19), logickou reakcí vedoucí
k eliminaci nepříznivé terénní konfigurace bylo posílení exponovaného úseku městské fortifikace (parkánová hradba, věže).
Systém věží v hlavní městské hradbě nepředstavoval jednorázový stavební počin, jejich realizace, resp. zakomponování do již
existujícího fortifikačního systému bylo záležitostí delšího časového horizontu. Rovněž stavební podoba se případ od případu mohla
lišit, vzhledem k absenci relevantních nadzemních pozůstatků tohoto prvku městského opevnění ji však nemůžeme konkretizovat.
Exkurs 3: Vhodným se v tomto kontextu jeví upozornit na příklad v souvislosti s opavským opevněním již zmiňovaných Hlubčic.
Zde se část systému věží dochovala dodnes; jedná se o vzácnou aplikaci hradebních věží s břitem (srovnej Prix – Wihoda
2001, 197–198, k analogiím v hradní architektuře viz pozn. 64), typologická shoda poukazuje na jednorázovost tohoto
stavebního počinu, snad někdy v průběhu 2. poloviny 13. století. V rámci jižního segmentu opevnění se pak vyskytují
hradební věže půlkruhové, patrně výsledek další stavební fáze.
Důležitý pramen z hlediska doložení existence konkrétních věží v daném období představuje výtah z inventáře opavské
zbrojnice z roku 1455, pořízený W. Wannem (Wann 1934, 8). 41) Kromě branských věží jsou v souvislosti s uložením palných
zbraní jmenovitě uvedeny tyto tři věže: Greczir Turm(?), Judenturm (Židovská věž), Roten Torme (Červená věž). Autor
opisu se domníval, že uvedená listina není kompletní, nýbrž se jedná pouze o zlomek původně delšího textu. Na základě
dotyčného inventáře tedy nelze předpokládat existenci pouze těchto tří věží v dané periodě.
První věž zpevňující opavskou hlavní hradební linii představuje ve směru od knížecího zámku (někdejšího vévodského hradu) věž
situovaná při jihovýchodní boční lodi kostela sv. Janů. Její pozici zohledňuje ještě indikační skica stabilního katastru (obr. 1), neboť
v době jejího vyhotovení zmiňovaná věž dosud stála. Věž byla vybudována pravděpodobně v souvislosti s přeložením východní
části hradebního okruhu (srovnej výše) patrně na konci 14. století. Exteriér věže zachytil F. Biela na akvarelu z roku 1813 (obr. 27);
jedná se o prostou hranolovou stavbu, jejíž hmota je v horní třetině prolomena úzkými obdélnými otvory (patrně štěrbinové střílny).
Věž není ukončena renesanční atikou, jejíž existenci a následné snesení v 18. století předpokládá D. Prix (Müller – Žáček 2006, 400).
Obdobnou výpověď, ovšem s menším důrazem na detail, podává rovněž akvarel G. Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31)
a akvarel hraběte Belrupta z 1. poloviny 19. století (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1830A); její rámcovou podobu pak s větší či menší
věrohodností zpodobňuje většina zde pojednávaných vedut a plánů. Důležitý pramen z hlediska zachycení půdorysné stopy
a pozice vůči hradební zdi představuje soubor situačních plánů (autor Johann Prachensky) vyhotovených roku 1838 v souvislosti
se zřízením nového průchodu z Jánské ul. na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis (obr. 23, 29). Na jejich základě lze konstatovat,
že věž podstatnou částí své hmoty předstupovala před linii hlavní hradební zdi. Zadní strana věže nelícovala s průběhem hradební
zdi, nýbrž byla vysunuta o asi 0,4 m před její vnitřní líc (oporou tomuto tvrzení je i zmiňovaný Bielův akvarel). In situ dochovaný relikt
této předsazené zadní partie věže (konkrétně severní nároží) podává rámcovou představu o způsobu konstrukce tohoto objektu
(obr. 3). Stranu přivrácenou ke kostelu sv. Janů tvoří pravidelně vyskládané lícové zdivo (nevykazující stopy druhotného přezdění;
obr. 3a), protilehlý líc není dochován, pohledově exponovanou stranu tak reprezentuje odhalené, průběžně degradující lité jádro
(obr. 3b). Objekt o rozměrech 150×220×280 cm je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod r. č. 19113/8-1321/2
a názvem Zbytek městských hradeb s gotickým portálem. Okolnosti snesení této věže byly zaznamenány následovně: „Dne 30.
října 1838 byl sepsán protokol o věži městské hradby v blízkosti kostela sv. Jana, která je kvůli velkému poškození již zbytečná a je
neúčelné vynakládat náklady na její opravu. Město potřebovalo kámen a také suť na cestu přes Glacis. Proto byli dlaždiči Josef
Neděla a Prokop Jarošek vyzváni k demolici věže. Kamením měli zasypat vedle ležící příkop a měli dbát na to, aby nepoškodili
blízký kostel, Bellruptovskou zahradu a altánek. Zbylý materiál měli předat městu.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72).
K realizaci demolice hradební věže u kostela sv. Janů včetně úseku přilehlé hradby došlo v zimě 1838–39 (Kreuzinger 2002, 142).
201
42) Spodní časová hranice
koresponduje s předpokládanou
výstavbou minoritského kláštera
(srovnej Prix 1998, 39), rok 1455
představuje nejstarší dochovanou
písemnou zmínku o existenci věže.
43) K dokladům práce různých
původců v jednom časovém
období v případě městských
opevnění viz Razím 1995b, 43–50.
V pořadí třetí věž v linii hlavní hradební zdi byla situována v úseku při zahradě minoritského kláštera (obr. 1). Indikační skica pozici
této věže nezohledňuje, protože v době jejího vyhotovení již nestála. Její vnější podobu zachytil opět F. Biela na akvarelu z roku 1813
(obr. 27) a ve schematizovanější podobě je věž patrná rovněž na akvarelu G. Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31). Stejně jako
výše prezentovaná hradební věž při kostele sv. Janů je i tento objekt ve více či méně stylizované podobě vyveden na většině zde
pojednávaných vedut a plánů. Dochovaný řez z plánové dokumentace pořízené v souvislosti s demolicí věže (obr. 43; SOkA
v Opavě, AM Opava, inv. č. 1436, kart. 182; citace dále viz obr. 43) doplňuje dílčí poznatky stran exteriéru věže o interiér. Pětipodlažní
hmota objektu vystavěná na pravidelném čtvercovém půdoryse předstupuje celým objemem před hlavní hradbu (zadní obvodová
zeď věže je na spáru přiložena k vnějšímu líci hradební zdi). Hladké fasády otvírá symetricky umístěná vertikála střílen ve druhém,
třetím a pátém podlaží; v úrovni čtvrtého podlaží je obvodová zeď na dvou zobrazených stranách otevřena půlkruhově zaklenutým
obdélným okenním otvorem se široce se rozvírající špaletou. Vstup vedený z ochozu je situován v místě druhého podlaží. Věž
ukončuje renesanční obloučková atika, jejíž vznik klade D. Prix (Müller – Žáček 2006, 400) do období kolem poloviny 16. století.
Okolnosti vzniku tohoto objektu a identifikaci stavebníka nám objasňuje listina z 23. května 1483, jejímž prostřednictvím tehdejší
opavský vévoda Viktorín potvrdil klášteru držbu věže městského opevnění vystavěné v nespecifikovaném časovém období
za konventní zahradou na náklad kláštera sv. Ducha (Prix 1998, 40, 57, pozn. 138; Zukal 1912a, 46–47). V rámci inventáře opavské
zbrojnice z roku 1455 (Wann 1934, 8) figuruje tzv. Roten Torme (Červená věž); její spojitost s hradební věží při minoritské zahradě
dokládá W. Wann tvrzením, že Červená věž je totožná s tzv. Katovou či Katovskou věží, která stála na místě nynější kavárny
Philipp u minoritské zahrady (míněna 30. léta 20. století; dnes se jedná o nezastavěný prostor při jihovýchodním vstupu do areálu).
Pojmenování Katovská věž se ve spojitosti s věží při minoritské zahradě datuje od 2. poloviny 16. století z důvodu dočasného užívání
této stavby jako obydlí kata (Zukal 1912a, 46–47; Prix 1998, 40, 57, pozn. 138). V této souvislosti se část parkánu mezi tzv. Zavřenou
branou a objektem věže nazývala „uličkou katovskou“ (Zukal 1912a, 46–47; srovnej OL I, 21–22, č. 8, pozn. 13). Otázku doby vzniku
věže nelze jednoznačně zodpovědět, v úvahu připadají s ohledem ke stávajícímu stavu poznání v zásadě dvě možné hypotézy.
Pokud se v případě hradební zdi, k níž bylo těleso věže dodatečně zvnějšku přistavěno, jedná o úsek původní hradby ze 13. století,
potom lze realizaci věže předpokládat v časovém rozpětí od 40. let 13. století až po rok 1455. 42) Představuje-li inkriminovaný
hradební úsek součást předpokládaného druhotného rozšíření hradebního prstence na konci 14. století, pak lze o výstavbě věže
uvažovat v časovém horizontu od konce 14. století do roku 1455. Komparace s hradební věží u kostela sv. Janů vykazuje odlišný
způsob integrace hmoty těchto věží do linie hradby; zatímco první jmenovaná byla částečně zatažena za hlavní hradbu (se kterou
byla patrně stavebně provázána), věž u minoritské zahrady v celém svém objemu předstupovala před vnější líc hradby (k němuž
byla přizděna na spáru). Tato typologická odlišnost sama o sobě nemusí nutně vypovídat o výstavbě objektů v rozdílných
časových horizontech; může být rovněž důsledkem jedné stavební etapy, prováděné ovšem různými staviteli. V každém stavebním
úseku se tak mohla projevit odlišná míra dosažené kvalifikace a praktických zkušeností. 43) Jakkoliv genezi věže nelze věrohodně
objasnit, okolnosti jejího zániku lze doložit konkrétně: „V roce 1821 byl stavitel Nietsch pověřen stavbou kanálu u vojenského
špitálu (minoritský klášter; barokní křídlo při Panské ulici), k čemuž potřeboval asi 70 kubických sáhů kamene. Hradba
a věž u minoritské zahrady byly již tak poškozeny, že hrozilo jejich zřícení, proto žádal magistrát, zda by mohl tuto hradbu
s přilehlou věží nechat na své náklady zbořit a materiál použít. 30. srpna se konala licitace na zboření 94 sáhů městské zdi
u minoritského kláštera. Zájemci se zavázali zbořit hradbu až do výše 8 stop (asi 2,4 m), věž až k základům“ (SOkA v Opavě,
Obr. 43
Kolorovaná plánová dokumentace
zobrazující část hradební zdi
a minoritské věže v řezu a půdoryse,
autor Johann Knorr, 1821 (SOkA
Ve směru od opavského zámku poslední (šestou) věž zpevňující linii hlavní hradební zdi představuje tzv. Židovská věž. Situována je
v místě zalomení tělesa hlavní hradby v úseku mezi Jaktařskou branou a fortnou. Průběh hradební zdi je zde zevnitř bezprostředně
kopírován domovním blokem vymezeným ze strany města Židovskou ulicí (dnes Na Valech); v těchto místech se v průběhu
středověku koncentrovalo židovské osídlení (viz Wann 1934, 8; Spyra 2000, 15–26), odtud pravděpodobně odvozen i název věže.
Indikační skica její pozici zohledňuje (obr. 1), stejně tak katastrální mapa z roku 1871 (ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů,
inv. č. 642) a urbanistický plán E. Labitzkého z roku 1876 (SOkA v Opavě AM Opava, inv. č. 1324, k. 168). Její podobu – kromě
schematického ztvárnění většinou zde pojednávaných vedut a plánů – detailněji zachytil F. Biela, dvakrát formou akvarelu z let 1813
a 1823 (obr. 39, 44; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 188 A1; citace dále viz obr. 44) a následně i jako ortogonální pohled v rámci plánové
dokumentace městského vodovodu z roku 1839 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1324, kart. 168). Čtyřpodlažní hmota věže
okrouhlého půdorysu je opatřena nízkou kuželovou střechou krytou šindelem, mírně přesahující korunu zdiva. Zevní plášť věže
horizontálně traktují oválné kordonové římsy a korunní římsa vynášená hladkými konzolami. Jednotlivá podlaží (kromě třetího) jsou
otevřena půlkruhovými okny se široce se rozvírajícími špaletami; ve třetím podlaží je mezi půlkruhové okenní otvory vloženo okno
čtvercového tvaru. Do prostoru někdejšího parkánu (ulice U Fortny) je orientován vstupní otvor půlkruhového tvaru. Užité tvarosloví
(z kresebné dokumentace z 1. poloviny 19. století dosud zřejmé) umožňuje výstavbu věže rámcově datovat do 2. poloviny 16. století.
202
44) Viz též písemná agenda
a kolorovaná plánová
dokumentace (z let 1836–1842)
týkající se vodohospodářských
staveb na mlýnském náhonu,
autoři Johann Prachensky, Franz
Biela, Tobias Hauser (SOkA
v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1324, kart. 168).
V rámci popisu zobrazených objektů na Schwartzerově perokresbě z doby okolo roku 1700 (obr. 45; SZM v Opavě, UHP,
inv. č. U 1826A; citace dále viz obr. 45) a na tzv. Lundwallově plánu (obr. 6) je tato věž (ve funkční souvislosti s čerpadlem
čili objektem opatřeným mlýnským kolem, situovaným na mlýnském náhonu v její bezprostřední blízkosti; srovnej J. K. 1923, 16) 44)
označována jako tzv. Wasserkunst (vodní dílo). S tímto termínem ve vztahu k daným objektům běžně operuje rovněž dobový
tisk (Troppauer Zeitung 1878, Nr. 192; 1877a, Nr. 57; 1881, Nr. 239; Baumann 1889, 4) a jiné písemné prameny (Kreuzinger 2002, 104).
Jednalo se tedy o zařízení vodohospodářského charakteru; věž plnila funkci vodojemu, do nějž byla potrubím přitékající pitná voda
vyháněna tlakostrojem, uváděným do pohybu mlýnským kolem umístěným v objektu na mlýnském náhonu (srovnej Široký
2000, 345–410). Dobové prameny uvádějí, že k výstavbě tohoto zařízení došlo roku 1708 stavitelem J. J. Preisslerem (Kreuzinger
2002, 104; srovnej Baumann 1889, 4); jednalo se však s největší pravděpodobností o modernizaci či rekonstrukci staršího
vodohospodářského systému. Podstatu jeho fungování nastínil D. Prix (nepublikované písemné sdělení), přičemž primárně vychází
z dvojice listin z let 1555 a 1561 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 218, sign. IBb 19, fol. 70–71, No. 53; fol. 73v–75v, No. 56). Z listiny
z 26. dubna 1561 vyplývá, že před tímto datem město zřídilo kdesi na obecních pastvinách na Jaktařském předměstí, u vody,
vodohospodářské zařízení (tzv. Wasserkunst) a část potrubního vedení směrem do města. Listina z 10. června 1555 pak doplňuje
tento údaj v tom smyslu, že Wasserkunst stál na břehu potoka Velké (Jaktarky) a dřevěné vodovodní roury (uvádí se, že mohly
zetlít a vyžadovat opravu) vedly od tohoto Wasserkunstu k městu přes pozemek městského radního Ambrože Pusskramera.
Jelikož listina z roku 1561 se týká zpoplatnění již funkčního díla, lze konstatovat, že v této době už muselo v Opavě fungovat zařízení
umožňující rozvod vody do veřejných kašen. V této souvislosti se D. Prix domnívá, že napájení kašen nemohlo být realizováno přímo
z vodohospodářského zařízení situovaného až u Jaktarky (z důvodu nedostatečného tlaku). Předpokládá tak paralelní existenci
druhého vodohospodářského zařízení – tedy vodárenské věže s čerpadlem, z níž byla voda prostřednictvím potrubí rozváděna
samospádem do městských kašen – přímo ve městě. Touto věží by měla být válcová Židovská věž (později doložená jako
vodárenská). Nepřímou indicií podporující tuto hypotézu je celkový charakter Židovské věže: 1) jednotný renesanční vzhled
umožňující tuto stavbu vročit do průběhu 2. poloviny 16. století; 2) kruhový půdorys vhodný pro instalaci vodohospodářského
zařízení; 3) situování v blízkosti mlýnského náhonu (nezbytný předpoklad pro provoz čerpadla). V písemných pramenech je
však tato věž – v souvislosti s umístěním palných zbraní – poprvé doložena již k roku 1455 (Judenturm; výtah z inventáře
opavské zbrojnice z roku 1455, pořízený W. Wannem – Wann 1934, 8). Tuto skutečnost zohledňuje D. Prix ve své teorii
předpokladem nahrazení původní hradební (patrně hranolové) věže renesanční válcovou novostavbou, realizovanou na tomtéž
místě. Fortifikační účel byl nahrazen vodohospodářským, obdélný půdorys kruhovým. Důvod výstavby nové věže na místě
původního objektu lze vysvětlit majetkoprávními hledisky. Výběr původní hradební věže vhodné k adaptaci byl zjevně podmíněn
blízkostí mlýnského náhonu (viz výše). Druhým nezbytným kritériem při volbě místa pro vodárenskou věž byla konfigurace terénu
určující směr a průběh tažení vody potrubím od Wasserkunstu do města. Jakkoliv otázka okolností výstavby vodárenské věže
a jejího předchůdce je problematická a do značné míry spekulativní, konkrétními údaji disponujeme alespoň v souvislosti
s jejím zánikem (srovnej Troppauer Zeitung 1877b, Nr. 57). K demolici věže – zaznamenané dobovým tiskem – došlo roku 1881
(Troppauer Zeitung 1881, Nr. 239).
Obr. 44
Vodárenská (Židovská) věž z ulice
U Fortny, akvarel Franze Biely z roku
1823 (SZM v Opavě, UHP,
Pozici 2., 4. a 5. hradební věže již indikační skica nezohledňuje a rovněž v jejich případě nedisponujeme výpovědí písemných
pramenů (srovnej obr. 1, 41). Na základě ikonografie, která tyto objekty nezachycuje samostatně, ale vždy je zobrazuje
pouze v rámci širšího celku, lze konstatovat, že se jednalo o vícepodlažní hranolové věže opatřené střílnami.
203
Obr. 45
perspektivy od severozápadu,
kolorovaná perokresba od opavského
městského radního F. Schwartzera,
okolo roku 1700 (SZM v Opavě, UHP,
3.3 Parkán a parkánová hradba
Existenci parkánu a parkánové hradby v rámci opavského městského opevnění přesvědčivě dokládá ikonografie, ze které jsou
patrné půdorysná stopa i vzhled tohoto fortifikačního prvku. Z poslední doby rovněž disponujeme indiciemi archeologickými,
mimoto je malá část parkánové hradby dochována in situ (byť její autenticita utrpěla podstatnou újmu). Již z indikační skici je
zřejmé – a potvrzují to shodně veškeré veduty a plány reflektující existenci opevnění – že parkán s parkánovou hradbou netvořil
kontinuální prstenec podél celého obvodu hlavní hradební zdi. Jeho průběh kopíroval linii hlavní městské hradby zhruba ze dvou třetin
její délky, v severní a severovýchodní části městského obvodu se nevyskytoval (obr. 1, 19, 41, 45, 46). Absence parkánu v tomto
úseku, vymezeném pozicí Mlýnské fortny na jedné a opavského hradu na druhé straně, byla potvrzena i negativním zjištěním
učiněným archeologickým výzkumem v roce 2006 v prostoru Janáčkových sadů (obr. 14). Možným vysvětlením tohoto faktu může
být snaha zabezpečit parkánovou hradbou coby dodatečnou první linií obrany přednostně ty strany města, které byly z hlediska
případného útoku nejvíce exponované. Ke zdvojení fortifikační linie nižší parkánovou hradbou tak došlo v případě severozápadního,
západního, jihozápadního, jižního a jihovýchodního segmentu opevnění. Jednalo se o logickou snahu eliminovat nepříznivou terénní
konfiguraci, neboť z jižní a jihozápadní strany determinovala obranné možnosti města dominantní výšina zvaná Kylešovský kopec.
Není jistě věcí náhody, že rovněž hradební věže v linii hlavní hradební zdi se takřka výlučně koncentrují právě v tomto úseku
městského opevnění. Severní a severovýchodní předpolí města se naproti tomu nacházelo v inundaci řeky Opavy, přičemž
mlýnský náhon, kopírující v tomto úseku průběh městských hradeb, mohl kromě svého primárního vodohospodářského účelu plnit
i roli fortifikační. S absencí parkánu a parkánové hradby v těchto místech koresponduje i specifický stavební vývoj branského
systému Ratibořské brány, odlišný od takřka analogických komplexů brány Hradecké a Jaktařské.
45) Za souhlas s publikací poznatků,
které výzkum přinesl, náleží náš
dík kolegovi Pavlu Malíkovi, který
vedl terénní práce.
Poprvé byl parkán archeologicky zkoumán v roce 2004 na jižním konci Ostrožné ulice (obr. 9; Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005).
Parkánová hradba zde byla založena do severní (vnitřní) stěny již částečně zaplněného opevňovacího příkopu. Parkánová zeď
(obr. 47/s. j. 900 a 902), rovnoběžná s hlavní hradbou, která ovšem ve zkoumané ploše zachycena nebyla, se zalamovala směrem
k jihu, přičemž její úsek orientovaný sever–jih (obr. 47/s. j. 900) nyní po revizi původní interpretace (srovnej Kiecoň – Zezula 2005,
106) považujeme za východní obvodovou zeď druhé branské budovy Hradecké brány. Výstavba branské budovy provázané
s tělesem parkánové zdi probíhala postupně, nejprve byl vybudován základ (obr. 12c/s. j. 907) tvořený zdivem litým do základového
vkopu, následně byl postaven asi 1,2 m vysoký spodní pás nadzemního zdiva (obr. 12b, c/s. j. 901) a teprve po dorovnání terénu
v místě budoucího parkánu a průjezdu až po původní hranu příkopu byla vystavěna zbylá část zdiva. S předělem mezi jednotlivými
pásy zdiva korespondovaly i dvě štěrkopísčité vrstvy s příměsí malty (obr. 12d/s. j. 139 a 145), které nepochybně představovaly
pochozí horizonty spojené s těmito bezprostředně navazujícími stavebními etapami. Prostor „vně hradeb“ zůstal nezasypán,
původní příkop byl asi současně se vznikem parkánové zdi rozšířen a později do něj bylo vloženo předsunuté opevnění (barbakán).
Nálezová situace bohužel neumožnila přesnější archeologické datování této stavební etapy, příkop byl totiž v místě parkánu zaplněn
přemístěnými staršími středověkými vrstvami a redeponovaným podložím. Z vrstvy (obr. 12a, b, d/s. j. 135) tvořící svrchní část
souvrství dorovnávajícího terén parkánu pocházejí novověké keramické nálezy ze 17.–18. století. Je tedy zřejmé, že proces terénních
úprav parkánu a navazujícího průjezdu druhé branské budovy nebyl zakončen současně s jeho vznikem, ale pokračoval i v průběhu
jejich funkce. Podruhé se archeologickým výzkumem podařilo zachytit parkánovou hradbu v roce 2007 v areálu bývalé městské
tržnice (obr. 17; Kováčik et alii 2007) 45). V jižní části sondy S2 zde byla odkryta 1,25 m široká koruna parkánové zdi (obr. 18/s. j. 911)
založená na rozšířeném základu (obr. 18/s. j. 924). Ačkoliv se z technických důvodů nepodařilo dosáhnout základové spáry,
204
je nepochybné, že masivní parkánová zeď musela být založena až do terciérních jílů v podloží fluviálních sedimentů. Vlastní parkán
tak byl situován na hraně inundačního uzemí, původní sklon terénu v předpolí hlavní hradební zdi byl rozšířením opevnění zarovnán.
Při jižním líci zdi byly násypové vrstvy parkánu sledovány až do hloubky přibližně 5,5 m od současné úrovně terénu. Zde uložené
souvrství (obr. 18/s. j. 194 a níže), tvořené převážně přemístěnými štěrky, sporadicky obsahovalo keramické nálezy z 15.–16. století.
Sled vrstev bývalého parkánu uzavíraly hlinité vrstvy kontaminované stavební sutí, které již patrně souvisejí s částečnou demolicí
parkánové zdi. Odlišně se vyvíjela stratigrafie vně parkánu. U paty parkánové hradby na severní straně byl zachycen povrch vrstvy
štěrku (obr. 18/s. j. 349), jejíž báze nebylo dosaženo. Štěrková vrstva doléhala přímo k parkánové zdi a překrývala i její základ.
Domníváme se, že se nejednalo o terasové štěrky v původním uložení, ale o vrstvu druhotně deponovanou v inundaci v průběhu
některé ze záplav, eventuálně i sedimenty související s mlýnským náhonem, který v podstatě průběh parkánové zdi v tomto místě
kopíroval a plnil tak zároveň i funkci příkopu. Na horizont štěrku nasedalo souvrství tvořené naplaveninami kontaminovanými
sídlištním odpadem a uloženými v inundaci následně výstavby parkánové hradby. Datace této části stratigrafické sekvence
je ale problematická. Poměrně homogenní keramické nálezy ze 14.–15. století se podařilo získat z vrstev s. j. 339, 229 a 341
(obr. 48:1–15). Chronologický rámec těchto nálezů by tak mohl korespondovat s rozšířením fortifikačního systému v závěru
středověku. Horizont naplavenin překrývaly hlinité vrstvy (obr. 18/s. j. 351n) uložené pod výrazným sklonem, kterými byl postupně
v průběhu novověku zasypáván prostor mezi mlýnským náhonem a parkánovou hradbou.
Obr. 46
Plán města Opavy se schematickým
vyznačením opevnění, z doby před
rokem 1800 (NPÚ, ú. o. p. v Ostravě,
fotoarchiv), scan.
Obr. 47
brána, výzkum 2004. Celková situace
s vyneseným odkrytým zdivem
(s. j. 902: parkánová hradba; s. j. 900:
navazující východní obvodová zeď
druhé branské věže; s. j. 904 a 905:
ke zdivu branské věže druhotně přizděná
suterénní prostora – vlčí jáma?).
Za situace, kdy pro dobu výstavby parkánové hradby neexistuje alespoň rámcová opora v písemných pramenech a mladší
ikonografie již pouze reflektuje daný stav, nezbývá než k problematice přistoupit vylučovací metodou:
1) Způsob založení parkánové hradby do průběhu vnitřní stěny příkopu na jižním konci Ostrožné ulice (výzkum z roku 2004)
odporuje možné současnosti výstavby parkánové zdi s budováním hlavní hradby (pokud by se budoval nejprve příkop
a v určitém časovém odstupu pak hlavní hradba souběžně s parkánovou, byla by parkánová hradba spíše situována na vnitřní
hraně příkopu tak, aby nezužovala jeho šířku).
205
2) P ředpokládaná výstavba kostela sv. Janů v polovině 14. století za městskou hradbou v prostoru částečně zasypaného
příkopu (?) vylučuje zde v této době existenci parkánové zdi.
3) Enormní úsilí vynaložené na vlastní realizaci začlenění kostela sv. Janů do obvodu městských zdí spolu s protažením
hradeb k fortifikačnímu systému hradu by bylo dvojnásobné, překládal-li by se současně již existující parkán.
4) Přítomnost druhé branské věže v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou branou v místě vyústění Dobytčího trhu
signalizuje výstavbu parkánu v době paralelního používání původní Hradecké (později Zavřené) a někdejší Hvozdnické (později
Hradecké) brány, zatímco pozdější absence barbakánu a mostu před touto druhou věží původní Hradecké brány poukazuje
na skutečnost, že v době budování tohoto nového komunikačně fortifikačního prvku u ostatních tří branských systémů nebyla
již původní Hradecká brána průchozí (funkční; viz kapitola Zavřená brána).
5) Vyhodnocení keramických souborů z vrstev uložených při patě a vnějším líci parkánové hradby odkrytých v roce 2007
v areálu bývalé městské tržnice ukazuje, že s její výstavbou lze v tomto místě počítat nejpozději v průběhu 15. století.
Obr. 48
tržnice), výzkum 2007. Výběr keramických
nálezů z horizontu fluviálních sedimentů
uložených v sondě S2 k patě parkánové
hradby (1: s. j. 339; 2–15: s. j. 329)
a odpadních vrstev v jejich nadloží
(16–24: s. j. 306). Kreslila I. Tichá.
Na základě výše nastíněných indicií lze reálně konstatovat, že pravděpodobná doba výstavby parkánové hradby je záležitostí
nejdříve konce 14. století, kdy tato navazuje na rozsáhlou adaptaci fortifikačního systému (přeložení východního segmentu
hradebního okruhu), popř. je s ní realizována v souběhu. Mohlo se rovněž jednat o stavební počin pozdější, nepřesahující
však svou realizací počátek 2. poloviny 15. století, kdy si výrazný rozvoj palných zbraní v době husitské a bezprostředně
pohusitské vynutil revizi dosavadního způsobu opevňování. Parkánové hradby budované v této době přebírají hlavní
defenzivní tíhu, jsou tudíž oproti předchozímu období doplněny o prvky aktivní obrany (opatřeny baštami umožňujícími
instalaci palných zbraní). K roku 1455 je pak původní Hradecká brána při dolním konci Dobytčího trhu uváděna již jako
geslossen Toer, zavřená brána (Wann 1934, 8). Parkánová hradba, disponující před původní Hradeckou bránou druhou
branskou věží, musela být tedy vybudována před tímto datem.
206
V případě rekonstrukce možné stavební podoby parkánové hradby disponujeme vedle výpovědi
ikonografických pramenů rovněž zjištěními archeologické povahy, s výhradou pak poznatky
zprostředkovanými existencí in situ dochovaného původního zdiva. Průběh parkánové hradby byl
archeologickým výzkumem zachycen na dvou místech. Parkánová hradba odkrytá v roce 2004 na jižním
konci Ostrožné ulice disponovala základovým a nadzemním zdivem odlišného charakteru; registrovaný
základový vkop dosahoval hloubky 2 m, aniž by bylo dosaženo základové spáry. V nadzemní partii pak
měla parkánová hradba charakter oboustranně lícované (1,26 m široké) zdi s litým jádrem. V areálu bývalé
městské tržnice (výzkum v roce 2007) byla 1,25 m široká koruna parkánové zdi zachycena na samé hraně
inundačního území. Oboustranně lícovaná zeď (obr. 49) z lomového kamene kladeného na maltu
o dochované výšce 4,8 m byla založena na rozšířeném základu, který předstupoval jeho vnější líc o 0,3 m.
Nadzemní partie zdiva dochovaná do výšky 4,2 m byla pojednána formou pečlivého kladení lomového
kamene do řádků s minimálním přiznáváním spár. Ve skladbě zdiva lze vysledovat pravidelné širší pásy
větších kusů kamene oddělených nápadně úzkými, v jedné linii horizontálně loženými kameny. Prostor
parkánu mezi hlavní hradební zdí a výzkumem zachycenou parkánovou hradbou byl v tomto úseku
městské fortifikace upraven výraznou navážkou. Násypové vrstvy byly registrovány až do hloubky asi
5,5 m od současné úrovně terénu (obr. 18). Zvýšená úroveň terénu sloužila primárně jako ochoz pro
obsluhu střílen i ke komunikaci obránců na obvodu fortifikace, představovala však zároveň i mechanickou
překážku postupu útočníků do nitra fortifikace. V případě proražení parkánové hradby z mrtvého prostoru
při její patě se totiž obléhatelé prolomili pouze do navážkového tělesa parkánu (srovnej Durdík – Bolina 2001,
18). V prostoru parkánu při Hradecké bráně naproti tomu nedosahoval cílený nárůst terénu takové dimenze
(srovnej obr. 12) jako v případě severního úseku. Enormní zvýšení terénu při severní straně opevnění bylo
pravděpodobně vyvoláno situováním parkánu a parkánové hradby pod hranu přirozeného terénního zlomu
(na níž stála hlavní hradba), přičemž bylo nutné povrch nově vybudovaného parkánu nivelizovat. K tomu
se pojí předpokládaná absence příkopu v této partii opevnění, kompenzovaná realizací parkánové hradby
jako svého druhu tarasní zdi, kdy tato svou pozicí vymezuje výrazně vyvýšený parkán oproti jeho
bezprostřednímu předpolí a svou výškou neexistenci příkopu před svým čelem nahrazuje. Naproti tomu
konfigurace terénu v případě západního, jižního a východního úseku městské fortifikace (v kombinaci
s existencí příkopu v těchto místech) si nevynutila bezprostřední potřebu výrazného navýšení terénu
parkánu. Samotná hloubka obranného příkopu totiž umocňovala výšku parkánové hradby, realizované
v průběhu jeho vnitřní stěny. Hypotetická úroveň vnitřního násypu parkánu v této části hradebního prstence
se tak mohla pohybovat v řádu rozdílu jednoho metru oproti přiléhajícímu terénu uvnitř města, jak dokládá
v řezu zachycená situace průběhu hlavní hradby, parkánu a částečně snesené parkánové hradby
v prostoru při kostele sv. Janů z roku 1838 (obr. 25). V případě archeologickým výzkumem registrovaných
reliktů zdiva parkánové hradby disponujeme poznatky ohledně síly zdiva, způsobu jeho založení
a charakteru jeho konstrukce; na způsob ukončení parkánové hradby lze pak usuzovat pouze na základě
ikonografie. Příslušné veduty a plány zachycují parkánovou hradbu jako prostou zeď nedisponující baštami,
opatřenou v horní části štěrbinovými střílnami (rozměry a hustota střílen v rámci hradby se liší případ
od případu); koruna zdi je opatřena krytinou. Vzhledem k síle zdi a existenci násypu v prostoru parkánu
nebyla parkánová hradba pravděpodobně opatřena ochozem s předprsní. Jako ochoz sloužila právě
zvýšená úroveň terénu uvnitř parkánu. Co se týče tvaru, velikosti a rozmístění střílen v horní partii zdiva
parkánové hradby, naznačuje Biela možnou variabilitu. Část jihovýchodního obvodu parkánové hradby
(obr. 27) je zachycena se štěrbinovými střílnami ve víceméně pravidelných rozestupech, zatímco část
pojednávaného úseku střílnami evidentně nedisponuje (nejedná-li se o mladší zazdívky). Naproti tomu úsek
parkánové hradby západně od druhé věže Hradecké brány obsahuje sdružené střílny (po dvojicích)
v pravidelných intervalech (obr. 34). Úsek mezi pěchotními kasárnami a Jaktařskou branou střílnami
v parkánové zdi opět nedisponuje, ačkoliv ta je zde v době svého zachycení zachována pravděpodobně
v původní výši (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 183A; citace dále viz obr. 50). Zmíněné odchylky
mohou být zapříčiněny vícenásobným přestavěním dílčích úseků parkánové hradby, poškozených
či destruovaných v souvislosti s válečnými událostmi.
Obr. 49
tržnice), výzkum 2007. Vnější líc
parkánové hradby (s. j. 911, základ
s. j. 924) odkrytý v sondě S2.
Obr. 50
Část opevnění s Jaktařskou bránou,
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 183A), scan.
207
Část parkánové zdi je dodnes dochována v délce asi 20 m, šířce 100–120 cm v prostoru vymezeném budovou střední školy
průmyslové a umělecké (čp. 399), výstavní budovou Slezského zemského muzea (čp. 419) a Müllerovým domem (čp. 1).
Podstatná část zdiva je v líci přezděna, některé partie mohou uchovávat původní skladbu zdiva, tj. pravidelné střídání širších
pásů větších kusů kamene proložených úzkými, v jedné linii horizontálně loženými kameny. Spáry jsou s ohledem na co největší
stabilitu a kompaktnost zdiva vyplněny drobnými kameny. Korunu zdiva pokrývají ve třech až čtyřech pásech svisle
orientované cihly standardních rozměrů.
Rekonstrukce předpokládaného průběhu parkánové hradby je – stejně jako v případě hlavní hradební zdi – založena
především na analýze tzv. indikační skici stabilního katastru z roku 1836, v komparaci s poznatky získanými z historické
plánové dokumentace z 19. století. Archeologicky byl průběh parkánové hradby zachycen ve dvou krátkých úsecích
v sadech Svobody a v areálu bývalé městské tržnice.
46) Část parkánu přetvořenou
na zahradu koupil v roce 1821
od města svobodný pán Karl
von Gastheim a jeho dědic hrabě
Renard ji vyměnil s hrabětem
Belruptem (SOkA v Opavě,
V důsledku těchto transakcí došlo
k demolici hlavní hradební zdi
v tomto úseku již v rozmezí let
1821–1836, čímž byl prostor
parkánu bezprostředně propojen
se zahradou situovanou původně
uvnitř městských hradeb.
Průběh parkánu a parkánové hradební zdi je v tzv. indikační skice stabilního katastru nejlépe patrný ve východní, v jihovýchodní
a jižní části obvodu města (mezi Müllerovým domem a druhou věží Hradecké brány při vyústění Zavřené ulice, dnes
Ostrožné ulice). V době vyhotovení tohoto mapového podkladu parkán včetně parkánové zdi ve větší části daného úseku
dosud existoval (obr. 1). Podoba a průběh parkánové hradby jsou zohledněny na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 27),
částečně pak na akvarelu Georga Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31). Na tzv. indikační skice se parkánová hradba
projevuje v podobě parcelní hranice; vychází od jižního nároží Müllerova domu, přičemž ze severní strany kopíruje její průběh
až po úroveň pozemku bývalého minoritského konventu zatravněný parkán (v majetku města). Pouze v úseku vymezeném
hradební věží u kostela sv. Janů a domem č. 465, vestavěným do prostoru parkánu, přiléhá k vnitřnímu líci parkánové zdi
pozemek hraběte Belrupta 46) (obr. 23); poté opět pokračuje zatravněný parkán v délce asi 40 m, vystřídaný následně
parkovou úpravou tzv. kiosku, táhnoucí se až k bývalé Hradecké bráně. Na straně přivrácené k městskému příkopu lemuje
parkánová hradba ve směru od Müllerova domu nejprve část Lichtenštejnské zahrady (založené v místě bývalého
valového opevnění jižně od zámku a v části někdejšího zámeckého příkopu), poté již běží podél vnitřní hrany příkopu
(zatravněná plocha v majetku města). Prostor bývalého parkánu a příkopu v úseku od bastionu chránícího jižní ohyb
hradební linie (tzv. Luttermannova šance, dnes Ptačí vrch) až po Hradeckou bránu představuje první část někdejšího
fortifikačního pásma, kde město přistoupilo roku 1834 k realizaci parkové úpravy, tzv. kiosku (srovnej Orlík 1974, 28–33;
SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1447, kart. 183). Z tohoto důvodu již indikační skica půdorysnou stopu někdejší parkánové
hradby nezohledňuje, její průběh je však v těchto místech rekonstruovatelný na základě několika indicií. Dům č. 254 při
někdejší druhé věži Hradecké brány byl vestavěn do prostoru parkánu, přičemž přiléhal k vnitřnímu líci parkánové hradby. Pozice
jeho vnější obvodové zdi tak fixuje původní průběh parkánové hradby (obr. 32, 33, 51; šíje bastionu – tzv. Luttermannova
šance – probíhala v linii parkánové hradby, neboť se jednalo o tzv. bastion detašovaný, nepropojený se sousedními prvky
obdobného charakteru kurtinou v zemním provedení; obr. 19, 41, 45, 46); v rámci parkové úpravy tzv. kiosku zde později
figuruje lineární cesta lemovaná stromovou alejí, prostorově korespondující s průběhem někdejšího parkánu (obr. 1). Tyto
indicie umožňují – spolu se zohledněním průměrné šířky parkánu kolísající v případě Opavy mezi 10 až 15 metry – stanovit
v rámci indikační skici v daném úseku jeho předpokládaný průběh. Oporu poskytuje rovněž archeologickým výzkumem
zachycený krátký úsek parkánové hradby při druhé věži Hradecké brány (obr. 9, 47), vynesený do soutisku současné
Obr. 51
Nesignovaný kolorovaný situační plán
vyhotovený patrně v souvislosti
s adaptací františkánského kláštera
na Heiderichovu nemocnici, 1804
(ZA v Opavě, Sbírka map a plánů,
inv. č. 143), digitální fotografie. Plán
dokumentuje půdorysnou situaci
systému Hradecké brány včetně
průběhu hlavní a parkánové hradby.
208
47) Výstavba promenádní cesty
od tzv. Kiosku ke knížecímu zámku,
autor J. Prachensky, 1839 (SOkA
kart. 183); kolorovaný situační plán
signovaný ing. Johannem Walterem
(Stavební ředitelství zemské vlády)
pořízený roku 1866 v souvislosti
s návrhem výstavby německého
gymnázia (ZA v Opavě, Zemská
školní rada, kart. 39a). Viz též
Šopák 1998, 94.
katastrální mapy s indikační skicou. Se situací zohledněnou indikační skicou je rovněž možné konfrontovat výpovědi
ikonografických pramenů předcházejících jejímu vyhotovení. Představu o podobě a průběhu parkánové hradby v této partii
nám uchovává především Bielův akvarel z roku 1813 (obr. 28). Vzájemný prostorový vztah mezi hlavní a parkánovou
hradební zdí včetně způsobu jejich napojení na branské věže nám osvětlují i následující situační plány vyhotovené v souvislosti
s rozprodejem městských pozemků u Hradecké brány v důsledku odstraňování městských hradeb. Jedná se o kolorovaný
plán situace Hradecké brány a průběhu městských hradeb včetně přilehlé zástavby z roku 1826 (obr. 32), dále pak o kolorovaný
situační plán téhož z roku 1829 (obr. 33). Tyto plány zaznamenávají průběh hlavní i parkánové hradební zdi v pojednávaném
úseku bezprostředně před jejich demolicí. Skutečnost, že parkánová hradba byla v daném období (polovina 30. let 19. století)
ve výše prezentovaném sledu (vyjma parkově upraveného prostoru tzv. kiosku) v podstatné části své hmoty dosud zachována,
dokládá mladší plánová dokumentace. Průběh existující parkánové zdi, kryjící se s pojednávanou parcelní hranicí v indikační
skice, je nejlépe patrný v situačním plánu (autor Johann Prachensky) vyhotoveném roku 1838 v souvislosti se zřízením
nového průchodu z Jánské ulice na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis (obr. 23). Daný stav potvrzují rovněž další
historické plány. 47)
Rekonstrukce průběhu parkánu a parkánové hradby v navazujícím úseku, tj. mezi druhou věží Hradecké brány a druhou
věží brány Jaktařské, je na základě indikační skici možná pouze částečně (obr. 1). Pozice vnější obvodové zdi domu č. 254
fixuje původní průběh parkánové hradby v bezprostřední návaznosti na druhou věž Hradecké brány; vzájemný prostorový
vztah mezi hlavní a parkánovou hradební zdí včetně způsobu jejich napojení na branské věže nám zde osvětlují i zmiňované
situační plány J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33). Z hlediska identifikace linie parkánové hradby je nám pak indikační
skica opět nápomocna parcelní hranicí (ztotožnitelnou v konfrontaci s dalšími ikonografickými prameny s průběhem někdejší
parkánové hradby) až v severní části pojednávaného úseku, konkrétně od úrovně pěchotních kasáren (dům č. 183) po druhou
věž Jaktařské brány. V mezilehlém prostoru vymezeném bezprostředním okolím Hradecké brány a pozicí pěchotních
kasáren nedisponujeme v rámci indikační skici relevantní oporou pro stanovení průběhu parkánové hradby; v době vyhotovení
indikační skici se jednalo v dotčeném úseku o dosud parkově neupravenou, nicméně zatravněnou plochu někdejšího
parkánu a příkopu, přičemž dělicí linie obou komponent – parkánová hradba – již v těchto místech nestála. Rekonstrukce
jejího průběhu je tak zde možná pouze zohledněním přibližné šíře parkánu, resp. prostým propojením záchytných bodů,
kterými disponujeme v prostoru Hradecké brány na jedné straně a v partii severně od pěchotních kasáren na straně
druhé. V tomto druhém bodě vstupuje do bývalého parkánu obslužná komunikace související s jeho adaptací pro provoz
Czeikeho soukenické továrny. Od tohoto vstupu až po pozici druhé věže Jaktařské brány pak indikační skica reflektuje
průběh někdejší parkánové hradby prostřednictvím souvislé parcelní hranice. Existenci parkánové hradební zdi v místě
průběhu parcelní hranice zohledněné indikační skicou potvrzuje trojice Bielových akvarelů z let 1813 (obr. 50), 1817 (obr. 35)
a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182A). Mimoto je vzájemná půdorysná pozice parkánové a hlavní hradební zdi v těchto
místech zachycena situačním plánem G. Fritsche (obr. 36; mezi lety 1826–1833); příslušný plán věrohodně dokládá průběh
parkánové hradby v linii vnější obvodové zdi jedné z budov Czeikeho soukenické továrny (zatímco obvodová zeď druhé
tovární budovy reflektuje průběh hlavní hradební zdi – srovnej příslušná kapitola). Z hlediska způsobu napojení parkánové
hradby na druhou věž Jaktařské brány je důležitý plán nerealizovaného návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému
Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821 (obr. 38, 52; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182; citace
dále viz obr. 38, 52). Situace v půdoryse i v řezu objasňuje pozici domu č. 174 v prostoru parkánu ve vztahu k parkánové
hradbě i druhé branské věži; tento objekt byl dodatečně přiložen k vnitřnímu líci parkánové hradby, která zjevně současně
tvořila jeho ze strany od města vnější obvodovou zeď, a svým severním nárožím se dotýkal jižního nároží branské věže.
Ve shodě s touto plánovou dokumentací je i pozice domu č. 174 v indikační skice, jeho ze strany města vnější obvodová
zeď ve své hmotě uchovává stopu někdejší parkánové zdi.
Obr. 52
Nerealizovaný návrh přestavby
jednotlivých objektů tvořících systém
Jaktařské brány (pohled, řez, půdorys),
autor Georg Fritsch, pravděpodobně
inv. č. 1435, kart. 182),
209
V posledním úseku doloženého průběhu parkánu a parkánové hradby, tedy mezi druhou věží Jaktařské brány a prostorem
bezprostředně za Mlýnskou fortnou, disponujeme několika indiciemi umožňujícími rámcovou rekonstrukci této linie. V prvé
řadě se jedná o tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), zachycující pozůstatek parkánové hradby v linii vnitřní obvodové
zdi Fortenského mlýna. Při vynesení situace do indikační skici se jeví šířka parkánu v těchto místech asi 11 m, tedy hodnota
odpovídající v opavských podmínkách registrované variační šíři. Další záchytný bod představuje průběh parcelní hranice
při druhé věži Jaktařské brány (obr. 1), uchovávající stopu původní parkánové hradby (srovnej půdorysný plán zmiňovaného
nerealizovaného návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821;
obr. 38). Průběh parkánové hradby v místech jejího předpokládaného ukončení byl pak zachycen archeologickým výzkumem
na parcele č. 17 (v rámci indikační skici se jedná o dodatečně připojenou zahradně upravenou část pozemku náležícího
k domu č. 44, situovanou v místech bývalého parkánu a předpolí parkánové hradby).
Indikační skica zachycuje stav parkánu v průběhu jeho postupného zániku, avšak za situace, kdy podstatná část jeho
půdorysné stopy je dosud rekonstruovatelná (obr. 1). Nejlépe dochován byl v daném období úsek východní partie městského
obvodu. K hradebnímu okruhu zde ze strany města nepřiléhala zástavba, nýbrž kompaktní pás zahrad v držení soukromých
vlastníků popř. institucí, přičemž zahradně upraven byl i prostor parkánu nacházející se v majetku města. Hlavní hradba a parkánová
zeď tak tvořila regulérní parcelní hranice, vzájemně dosud vymezující městskou pozemkovou držbu (prostor příkopu, převážná
část parkánu) a majetky v soukromých rukou. V případě západního segmentu městského opevnění byla naproti tomu parkánová
zeď v době vyhotovení indikační skici zachována právě z důvodu převodu městských pozemků v parkánu do soukromých
rukou; realizace stavebního komplexu Czeikeho továrny na sukno v úzkém prostoru někdejšího parkánu respektovala průběh
parkánové zdi, vymezující tyto pro výstavbu uvolněné pozemky od majetku nacházejícího se dosud v rukou města (městský
příkop). Odlišnou situaci indikační skica reflektuje v úseku mezi někdejší Jaktařskou branou a Mlýnskou fortnou, tedy
v severozápadní části městského obvodu. Ačkoliv průběh parkánové zdi už nebyl v dané době v těchto místech patrný, podstatná
část vlastního parkánu byl dosud uchována prostřednictvím ulice U Fortny, situované v jeho prostoru. Tato ulice obslužného
charakteru souvisela s provozem podniků vázaných na průběh mlýnského náhonu a z areálu vnitřního města byla přístupná
skrze proluku v místech někdejší Mlýnské fortny.
3.4 Brány
Branské systémy v rámci opevnění města Opavy jsou ve své konečné podobě výsledkem dlouhodobého postupného vývoje;
jejich složitý organismus představuje symptomatický odraz jednotlivých stavebních etap, jimiž městské opevnění po dobu své
funkční existence prošlo. Opava disponovala třemi hlavními městskými branami – Hradeckou, Jaktařskou a Ratibořskou – a patrně
dvěma podružnými menšími branami, tzv. fortnami. Výpověď písemných pramenů však naznačuje, že v určité fázi svého vývoje
v období středověku město po přechodnou dobu zpřístupňovaly brány čtyři, kdy tři výše uvedené byly doplněny o bránu
Hvozdnickou. Tento stav byl ovšem přechodnou záležitostí, přičemž mladší ikonografie a písemné zprávy dokládají návrat
k původnímu schématu založenému na existenci tří bran. Spornou otázkou zůstává, zda staronový model kopíroval původní
stav, anebo reflektoval změny komunikačního schématu vedoucí ve svém důsledku ke zrušení jedné z původních bran
a následnému přenesení její funkce (a dokonce i názvu) na bránu mladší, vhodněji situovanou.
3.4.1 Tzv. Zavřená brána
Urbanistická struktura středověké Opavy je podle všeho výsledkem etapovitého rozšiřování urbanizovaného prostoru,
který byl zprvu v určité interakci se sídlištní strukturou a komunikačním schématem předlokační osady, později se však již
vyvíjel nezávisle na nich (srovnej Zezula et alii 2007, zejm. 118–122; 137–138). V té souvislosti bývá poukazováno na odlišný
charakter jižní a východní části města ve vztahu k předpokládanému původnímu lokačnímu jádru, jež lze zřejmě ztotožnit
s bezprostředním okolím Horního a částečně i Dolního náměstí, propojených vzájemně ulicí Mezi Trhy (obr. 1). Na základě
poněkud rozvolněného urbanismu v okolí Dobytčího trhu, a naopak důsledné ortogonální organizace domovních bloků
podél Ostrožné ulice a dále i vzhledem k absenci plnoprávných domů v jihovýchodním segmentu města se uvažuje o pozdějším
rozšíření lokačního jádra tímto směrem (Bakala 1974, 17–18; Prix 2005; Müller – Žáček 2006, 340; Zezula et alii 2007, 122);
Dalibor Prix přímo hovoří v souvislosti s dodatečnou urbanizací tohoto prostoru o tzv. nové čtvrti. Shodný směr těchto úvah
se však rozchází v otázce prostorové návaznosti Dobytčího trhu a předlokační severojižní komunikace (tzv. Polská cesta)
směřující z Hradce nad Moravicí k opavskému brodu.
48) Porta hosnicensis – Kopetzky
(Regesten, č. 365) vykládá tento
název jako brána hoštická, stejně
tak i Stumpf (Stumpf 1923, 43–45),
přičemž tato „Hoštická brána“ měla
být v jejich pojetí totožná s branou
Ratibořskou (srovnej Stumpf 1923,
44: plán města). Vodítkem jim
bezpochyby byla absence zmínky
o Ratibořské bráně v dotčené
listině z roku 1372.
Právě problematika Dobytčího trhu má značný význam nejen ve vztahu k vývoji uliční sítě a urbanistické struktury města
(srovnej Zezula et alii 2007, 120–121), ale také z hlediska otázky situování jedné z hlavních městských bran. Východiskem
příslušných úvah je písemnými a ikonografickými prameny doložená existence věže na jižním konci Dobytčího trhu, nazývané
„zazděná brána“ či „zavřená brána“. Zatímco J. Bakala – ve snaze podpořit svůj předpoklad původního severojižního směru
v trase Ostrožné ulice – význam zmínky o tzv. uzavřené bráně marginalizoval (srovnej Bakala 1974, 17–18), domnívá se D. Prix,
že v případě této brány máme co do činění s jednou ze tří původních hlavních městských bran. Jmenovitě s branou, jejímž
prostřednictvím do města od jihu vstupovala důležitá obchodní cesta, tzv. hlavní silnice či Polská cesta (Prix, 2005; Müller – Žáček
2006, 83–84, 339, 369–370; k průběhu tzv. Polské cesty srovnej Láznička 1956, 77). S touto myšlenkou však poprvé vystoupil
již W. Wann (Wann 1934, 8) a následně i F. Šigut (OL I, 21, č. 8, pozn. 13); všichni tři jmenovaní badatelé tuto bránu shodně
považují za původní Hradeckou bránu.
V listině opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku 1372 je skutečně vedle Hradecké brány („ante portam grecensem“)
zmíněna i brána Hvozdnická („ante portam hosniczensem“). Pojmenování této druhé brány po řece Hvozdnici umožňuje
její lokalizaci rovněž do jihozápadního úseku městské fortifikace. 48) Na základě faktu, že věž na jižním konci Dobytčího
trhu byla v 17. století nazývána „zazděná brána“ (Zukal 1892, 15; Zukal 1905/1906, 5; srovnej Wann 1933, 6), situovali někteří
badatelé jinak blíže neznámou Hvozdnickou bránu právě do těchto míst (konkrétně Peřich 1954, 236; Láznička 1956,
77–80; Šigut viz OL I, 21, č. 8, pozn. 13). Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006, 369–370) naproti tomu uvažuje, že brána na Dobytčím
trhu je Hradeckou bránou z listiny z roku 1372 a teprve po jejím zrušení byl název přenesen na bránu – do té doby
210
zvanou Hvozdnickou – v Ostrožné ulici (srovnej Zezula et alii 2007, 120–121). Přeložení Hradecké brány z původní polohy
na Dobytčím trhu do prostoru vyústění Ostrožné ulice předpokládal již W. Wann (Wann 1934, 8), vylučoval ovšem možnost
dočasného paralelního fungování dvou blízko sebe situovaných bran v jižním úseku městského opevnění (Wann 1933, 6). Možnou
současnou existenci Hvozdnické brány při Ostrožné ulici tak tento badatel nezohledňuje, proces přeložení pojímá ve smyslu
vzniku nové Hradecké brány v bezprostřední souvislosti s funkčním zánikem staršího objektu na Dobytčím trhu.
Naproti tomu D. Prix se domnívá, že vznik Hvozdnické brány souvisí se zprovozněním Ostrožné ulice někdy na sklonku
13. nebo v počátcích 14. století (Müller – Žáček 2006, 84–85, 349), přičemž obě brány pak po jistou dobu mohly fungovat
paralelně. Vyměření Ostrožné ulice by tak mělo souviset s předpokládanou dodatečnou urbanizací jihovýchodní části města,
přičleněné podle D. Prixe (Müller – Žáček 2006, 83) k původnímu lokačnímu jádru v okolí Horního a Dolního náměstí a ulice
Mezi Trhy teprve v určitém časovém odstupu, pravděpodobně krátce před rokem 1250. Urbanismus této části rozšířeného
městského jádra je pak nejspíše záležitostí časového horizontu, rámcově vymezitelného průběhem 2. poloviny 13. až 1. čtvrtiny
14. století (srovnej Müller – Žáček 2006, 349).
Předpoklad dočasného paralelního fungování dvou blízko sebe situovaných bran v jižním úseku městského opevnění
a následného funkčního zániku jedné z nich podporuje kromě zmínky v listině z roku 1372 rovněž ikonografie (obr. 5–7, 19, 45).
Tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41) a identicky s ním i plán města Opavy se schematickým vyznačením opevnění
z doby před rokem 1800 (obr. 46; NPÚ, ú. o. p. v Ostravě, fotoarchiv; citace dále viz obr. 46) věrohodně dokládají existenci věže
v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou branou v místě vyústění Dobytčího trhu. Tuto půdorysnou dispozici shodně
zobrazují rovněž starší ikonografické prameny, jmenovitě tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) a tzv. Schwartzerův plán z doby
kolem roku 1700 (obr. 45); ve všech případech je věž v linii parkánové hradby situována v ose pomyslné komunikace,
procházející původní Hradeckou branou. Význam vyplývající z ikonografického zachycení pozice věže v linii parkánové hradby,
tedy v ose průchodu branou, je zjevný. 1) Opavská parkánová hradba nedisponovala – na rozdíl od hradby hlavní – hradebními
věžemi; 2) eventuální parkánová věž s výlučně fortifikační, nikoliv branskou funkcí, by nebyla situována v pozici zcela zakrývající
věž v hlavní hradbě; 3) je-li tato věž v linii hlavní hradební zdi navíc věží průjezdní čili branskou, postrádá umístění předsazené
věže v ose branské komunikace smysl zcela. Lze tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti (hraničící téměř s jistotou)
konstatovat, že ikonografie dokládá někdejší existenci branského systému reprezentovaného první branskou věží v linii hlavní
hradby a druhou branskou věží v linii parkánové hradby. Druhá branská věž v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou
branou v místě vyústění Dobytčího trhu byla realizována v souvislosti s výstavbou parkánu a parkánové zdi. Totéž branské
schéma se totiž opakuje i v případě sousední Hvozdnické a Jaktařské brány, zatímco vývoj systému brány Ratibořské se ubíral
vlastní specifickou cestou. Původní Hradecká brána však již oproti branám ostatním nebyla později doplněna barbakánem (viz
příslušná ikonografie; obr. 19, 41, 45, 46), výstavba barbakánů před opavskými branami tak představuje terminus ante quem
z hlediska paralelního fungování původní Hradecké (později Zavřené) a Hvozdnické (později Hradecké) brány, situovaných
v těsném sousedství. Tento obecný časový údaj lze korigovat prostřednictvím sporé výpovědi písemných pramenů. K roku 1455
je v rámci inventáře opavské zbrojnice původní Hradecká brána při dolním konci Dobytčího trhu uváděna již jako geslossen Toer,
zavřená brána (Wann 1934, 8). Před polovinou 15. století, možná v souvislosti s negativní zkušeností husitských válek (výrazný
kvalitativní posun z hlediska obléhacích technik v důsledku rozvoje palných zbraní), došlo zřejmě ke zredukování počtu
městských bran na tři hlavní. Úlohu (i název) původní Hradecké brány přitom převzala z hlediska komunikační dostupnosti
Horního náměstí (centrum města) vhodněji situovaná brána Hvozdnická. V dalším vývoji pak bývalá Hradecká, nyní Zavřená
brána – doklady o jejím zaslepení se opakují v průběhu 16. i 17. století (Zukal 1905/1906, 5, 8; Wann 1934, 8) – figuruje v rámci
opavské fortifikace jako prostá hradební věž bez komunikační funkce, využívaná v pozdějším období mj. jako skladiště střelného
prachu („prašná věž“, Pulverturm, srovnej legenda tzv. Lundwallova plánu; Kürschner 1888, 4; Kreuzinger 2002, 141). Roku 1664
bylo komisí posuzující stav městské fortifikace nařízeno tuto bránu opravit („…das alte vermauerte Tor zur Aufstellung
von Geschütz herrichten“; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182; srovnej Zukal 1905/1906, 5, 8). Roku 1689 byla
Zavřená brána dotčena požárem, který 24. května zachvátil větší část města, nicméně shodou okolností nedošlo ke vznícení
zde uskladněného střelného prachu, a tudíž k zániku věže (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1456, kart. 184; Kürschner 1888, 4).
K vlastní demolici již nepotřebného objektu bylo přikročeno až v souvislosti s rušením opavského opevnění roku 1834
(Kreuzinger 2002, 141); jeho půdorys tak již není v indikační skice zohledněn.
Zavřená brána nebyla v době své existence vzhledem ke ztrátě původní komunikační funkce předmětem takové pozornosti
z hlediska kresebného zachycení jako dosud fungující branské systémy. Franz Biela ji nezachytil, v případě G. Fritsche
disponujeme pouze dílčím zpodobněním této stavby (součást šířeji koncipovaného pohledu na město od jihu z doby okolo
roku 1820; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 836A). Objekt brány v linii hlavní hradební zdi lze obecně charakterizovat jako
strohou vícepodlažní hranolovou stavbu ukončenou v pozdější fázi svého vývoje renesanční obloučkovou atikou. V obdobném
duchu byla pravděpodobně pojednána s časovým odstupem realizovaná stavba druhé branské věže v rámci parkánové
zdi. Ve shodě s proporčními souvislostmi registrovanými u Hradecké (někdejší Hvozdnické) a Jaktařské brány byla i v tomto
případě druhá branská věž nižší než věž první.
Pokud bychom měli v návaznosti na sledované téma shrnout dosavadní diskusi o změnách v jihovýchodní části města
v průběhu 13. a 14. století, ukazuje se, že lze v zásadě operovat pouze s několika fakty a zdůvodnitelnými předpoklady,
přičemž je třeba do těchto úvah zahrnout i výpověď archeologických pramenů:
1) J istou dobu – nejméně do roku 1372, nejpozději však k roku 1455 – fungovaly v nevelkém odstupu v jižní částí opevnění
paralelně dvě brány (OL I, 19–24, č. 8; Wann 1934, 8); jejich souběžnou existenci dokládá rovněž ikonografie.
2) Jedna z nich zde musela být umístěna již v počáteční fázi institucionálního města; nelze předpokládat, že by město
nebylo přístupné od jihu.
3) Starší z obou bran, neznámo ale která, byla zřejmě vystavěna v trase tzv. Polské cesty.
211
4) Celou jihovýchodní část města, tedy ani okolí Ostrožné ulice, ani Dobytčí trh nelze považovat za součást původního lokačního
jádra města. Téměř zcela zde absentovaly plnoprávné domy, v domovních blocích podél Ostrožné ulice se setkáváme
s důslednou ortogonální osnovou s právovárečnými domy, v okolí Dobytčího trhu přetrval naopak až do moderní
doby rozvolněný urbanismus s menším počtem právovárečných domů, velká část zdejších pozemků zůstala dlouho
v zeměpanském majetku (Bakala 1974, 17–18; Müller – Žáček 2006, 83; Zezula et alii 2007, 122).
5) P řed rokem 1250 (pravděpodobně ve 2. polovině 40. let 13. století) byli do jihovýchodního kouta města uvedeni minorité,
jejich konvent nejspíše zaujal místo staršího sakrálního objektu, snad špitální funkce (Prix 1998, 39–40; Prix – Zezula 2000,
282n; Müller – Žáček 2006, 344–345).
49) Závažné sdělení týkající
se výskytu výrazného sídlištního
horizontu (kulturní vrstva, hnojiště,
odpadní jímky) v trase severní
části Ostrožné ulice zveřejnil
nedávno P. Kouřil (Müller – Žáček
2006, 33), bohužel bez bližších
podrobností, příp. odkazů na další
reference.
6) S pozdějším komunikačním schématem kolidují zahloubené objekty identifikované jak v ploše Dobytčího trhu, tak podle všeho
i v trase Ostrožné ulice, nejstarší úpravu povrchu jednoduchým dlážděním lze v prostoru Dobytčího trhu předpokládat teprve
v době kolem poloviny 13. století (srovnej naposledy Zezula et alii 2007, 126–128; Müller – Žáček 2006, 33). 49)
7) Vznik ulice U Pošty (dříve U sv. Ducha), spojující Ostrožnou ulici s konventním minoritským kostelem, je možné na základě
archeologických zjištění datovat nejdříve do průběhu 2. poloviny 13. století (srovnej Zezula 2002; Zezula et alii 2007, 126).
Je zřejmé, že výpověď písemných pramenů, dosavadní výsledky archeologických výzkumů (tedy spíše izolovaných
dokumentačních bodů) a několik logicky zdůvodnitelných předpokladů stále ještě ve svém souhrnu nepředstavují oporu,
která by pomohla urbanistický vývoj jihozápadního segmentu města a jeho chronologii definitivně vyřešit. Hypotézy formulované
moderním historickým bádáním v podstatě předpokládají buď kontinuitu předlokačního osídlení a urbanistického vývoje
města (Bakala 1974), nebo částečnou diskontinuitu (Müller – Žáček 2006, 82–83, 340). Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006,
83) přímo předpokládá, že obvod města se před rokem 1250 v důsledku zeměpanského zásahu rozšířil jižním a jihovýchodním
směrem, a došlo tak k přihrazení pásu pozemků při východní straně Dobytčího trhu k městu. Pokud si klademe za cíl postihnout
alespoň v základních rysech vývoj opavské městské fortifikace, je třeba se s tímto názorem vyrovnat, i když s vědomím,
že za současného stavu poznání je stále nutné pracovat s více alternativami.
Pozornost je třeba věnovat především situaci nejstaršího stavebního jádra konventu minoritů a přilehlého kostela sv. Ducha
v rámci urbanistické struktury města. Západní průčelí tohoto stavebního souboru je vůči obvyklé západovýchodní orientaci
zjevně vyoseno, zároveň však nekoresponduje ani s orientací domovních bloků podél Ostrožné ulice a Dobytčího trhu
a naopak lze konstatovat jeho rovnoběžný průběh s pomyslnou spojnicí tzv. Zavřené a Ratibořské brány. Doba vzniku
Zavřené brány je sice do jisté míry otevřenou záležitostí, umístění vstupu do města v místě pozdější Ratibořské brány
již v době nepříliš vzdálené lokaci města potvrzuje situace nejstarších odvodňovacích koryt a komunikačního souvrství
archeologicky doložených v severovýchodním koutu Dolního náměstí (Kolář 2007a, 497–499; Zezula et alii 2007, 123–127;
srovnej níže v pasáži věnované Ratibořské bráně). Je tedy pravděpodobné, že pozice konventu minoritů a jejich kostela
se v závěru 1. poloviny 13. století přizpůsobila komunikačnímu tahu, který buď lze ztotožnit s předlokační tzv. Polskou
cestou, anebo s komunikací, která ji v té době nahradila. V takovém případě bychom ale museli zodpovědět otázku, kudy
severojižní komunikační tah, kterým město muselo disponovat, probíhal v době před polovinou 13. století. Vyloučit přitom
zřejmě můžeme jeho lokalizaci mimo hrazené jádro (ve smyslu „obehnané příkopem“), tedy ve východním sousedství
konventu, pravděpodobná ovšem není ani jeho shoda s Ostrožnou ulicí, neboť by jeho přeložka nepříliš logicky minula
Horní náměstí. Pravděpodobné tedy je, že spojnice Ratibořské a Zavřené brány je původní Polskou cestou, která spolu
s komunikací mezi Jaktařskou a Ratibořskou bránou představovala základní komunikační schéma jak předlokační osady,
tak i lokačního města. Proto je snad přípustné ztotožnit původní Hradeckou bránu s bránou později zvanou Zavřená. Nelze
ovšem jednoznačně potvrdit, že se zároveň jedná o funkční vstup do města již v okamžiku, kdy byl jeho areál vymezen
příkopem. Polská cesta mohla za předpokladu menšího rozsahu původního hrazeného jádra do obvodu lokačního města
vstoupit i jinde na výše uvedené spojnici obou pozdějších městských bran, i když by v takovém případě byl nepochybně
komunikačně velmi exponovaný tah vykázán do zcela okrajové části takto redukovaného lokačního jádra. Na druhou
stranu lze ale vznést i námitky vůči představě o rozšíření města v době kolem poloviny 13. století. Vyloučíme-li totiž pozemky
na východní straně Dobytčího trhu z původního hrazeného jádra, tak se vcelku pravidelný ovál vymezený třemi předpokládanými
branami redukuje do málo pravděpodobné podoby kruhové úseče, pokud bychom ovšem nepočítali s možností, že k jeho
rozšíření došlo v podstatné části jižního a jihovýchodního obvodu raného města. Za těchto okolností je ale nutné položit
otázku, jaký by byl vlastně motiv pro přihrazení poměrně úzkého pozemkového pásu k městu, které by tak znamenalo
organizačně náročnou akci (zásyp prvotního příkopu, hloubení nového). Vyloučit přitom asi můžeme nedostatek prostoru.
Je evidentní, že v době kolem poloviny 13. století ještě neproběhla organizace prostoru podél pozdější Ostrožné ulice,
impulsem pro její vznik přitom mohl být nejspíše nedostatek prestižních parcel (srovnej Klápště 2005, 380–381), které
ale okrajová část města stejně nemohla nabídnout.
Můžeme tedy shrnout, že za stávajícího stavu pramenné základny lze spíše považovat průběh fortifikační linie včetně pozice
vstupů do města přibližně v místě pozdějších branských systémů původní Hradecké, Jaktařské a Ratibořské brány, tak jak
přetrval až do závěru 14. století, za výsledek lokační akce. Organizace prostoru uvnitř hradeb ale probíhala postupně, teprve
po zaplnění lokačního jádra v okolí obou hlavních náměstí vyvstala potřeba parcelace území při severojižním komunikačním
tahu. V době po polovině 13. století už ale relikty předlokační sídlištní struktury nepředstavovaly vážnější problém a na průběh
Polské cesty tak nebyl brán zřetel v zájmu přímého spojení Horního náměstí s jižním vstupem do města a geometrického
uspořádání nových domovních bloků. V důsledku této změny ztratila původní Hradecká brána svůj význam. Později proto došlo
k jejímu zaslepení a transferu jejího názvu k bráně Hvozdnické, která vznikla na jižním konci Ostrožné ulice (Müller – Žáček
2006, 83–85), i když jistou dobu fungovaly obě brány společně. Stabilizace zástavby po obou stranách Dobytčího trhu,
zpevněného dlážděním již v době kolem poloviny 13. století (Zezula et alii 2007, 126–128), pak byla zahájena paralelně
s urbanizací v okolí Ostrožné ulice, případně s určitým odstupem. Jistá chaotičnost v uspořádání jednotlivých bloků této
zástavby může být odrazem jednotlivých etap tohoto procesu. Stejně tak i pozice sousedního kláštera klarisek napovídá,
212
že východní uliční čára Dobytčího trhu nebyla pevně vymezena ještě na počátku 14. století, novému uspořádání zástavby
se důsledně přizpůsobuje až barokní západní křídlo minoritského kláštera (srovnej Prix – Zezula 2002, 275). Přesto lze
Dobytčí trh (vyjma prostoru v okolí minoritského areálu) považovat za součást té etapy urbanizace města, která již byla
založena na důslednější aplikaci ortogonální osnovy.
3.4.2 Systém Hradecké brány
Hradecká brána ve své rozvinuté podobě představovala složitý komplex sestávající z první branské věže v linii hlavní hradby,
druhé branské věže v linii parkánové hradby, barbakánu vysunutého do prostoru příkopu a propojeného s druhou branskou věží
kamenným mostem s bočnicemi opatřenými střílnami, a konečně sypaného zemního tělesa ravelinu, do nějž byl původní barbakán
zakomponován (obr. 28, 32–34, 41, 46, 51). Tento branský systém se nacházel v místě nynějšího vyústění Ostrožné ul. do sadů
Svobody, přičemž vnější hrana příkopu před čelem ravelinu zasahovala do míst dnešní vozovky na Olbrichově ulici. Indikační skica
z roku 1836 již sice branský systém nezachytila v jeho původní podobě, reflektuje však pozici druhotné zástavby při první
a druhé branské věži, v prostoru barbakánu a přilehlého ravelinu (obr. 1). V kombinaci s dalšími prameny (zejména tzv. vídeňský
plán z doby po roce 1779 a situační plány z 1. třetiny 19. století) tak umožňuje rekonstruovat jeho půdorysnou stopu. Rámcovou
představu o vzhledu jednotlivých komponent tvořících stavební komplex Hradecké brány umožňuje s větší či menší mírou
stylizace většina zde pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 45). Nejvyšší vypovídací hodnotou v tomto ohledu pak
nesporně disponuje dvojice akvarelů od F. Biely z let 1812 (obr. 34) a 1813 (obr. 28).
50) Zmiňovaná disproporce ve způsobu
napojení hradby k branské věži
nemusí nutně představovat
indikátor souběžné realizace obou
fortifikačních prvků. Domníváme
se (viz výše), že Hradecká brána
v místě vyústění dnešní Ostrožné
ulice představuje stavební počin
realizovaný v časovém odstupu
od výstavby hradební zdi. Rozdílný
způsob napojení by pak mohl být
dán ubouráním příslušného úseku
hradby za účelem vložení branské
věže a následného nestejnorodého
napojení hradební zdi. V úvahu je
rovněž nutno vzít možnost
nepřesnosti v kresebné
dokumentaci (viz obr. 32 ), která
je nám v tomto případě oporou.
51) Arkádové pole pod atikovým
pásem se analogicky objevuje
např. ve vrchní partii Horní brány
v polských Glucholazech. (srov.
Zlat 1955, 61). S poněkud odlišným
řešením se setkáváme u zde již
zmíněných hlubčických
hradebních věží. Pilastry arkád
ve vrchních částech zde nahrazují
subtilní cihlové polosloupky
s nedochovanými hlavicemi.
První a nejstarší věž Hradecké brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 253 a 259 (srovnej
Kreuzinger 2002, 45, 141). V době Bielova zachycení se jednalo o vícepodlažní hranolovou hmotu přecházející ve svrchní
partii v osmiboký nástavec, jenž je opatřen renesanční atikou. Čelní stranu věže zesilují kolmo přiložené nárožní opěráky.
Otázku tvaru a počtu střílen a případných okenních otvorů nelze vzhledem k nejednotnosti pojednávaných zobrazení blíže
specifikovat. Vztah branské věže k sousedním hradbám, čili způsob jejího zakomponování do linie hlavní hradební zdi, není
možno bez archeologického výzkumu jednoznačně zodpovědět. Bielovy akvarely zobrazují hlavní hradbu napojující se na střed
bočních stěn branské věže, stejně je tato situace zohledněna i v kolorovaném situačním plánu patrně z roku 1804, obsahujícím
celý branský systém (obr. 51; ZA v Opavě, Sbírka map a plánů, inv. č. 143; citace dále viz obr. 51). Naproti tomu kolorovaný
plán situace Hradecké brány a průběhu městských hradeb včetně přilehlé zástavby z roku 1826 (obr. 32) a dále pak kolorovaný
situační plán téhož z roku 1829 (obr. 33) zachycují disproporci ve způsobu napojení hradební zdi k objektu branské věže. Hradba
sousedící s branskou věží od jihovýchodu lícuje s její zadní stěnou, kdežto protilehlé napojení hradební zdi je (jako u F. Biely)
situováno na střed boční stěny věže. 50) V souladu s akceptovanou teorií translace názvu ze zrušené brány při Dobytčím
trhu na bránu v Ostrožné ulici (viz příslušná kapitola) představuje první dochovanou písemnou zmínku o této bráně listina
opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku 1372, v níž je uvedena jako Hvozdnická brána („ante portam hosniczensem“).
K roku 1455 je již pod staronovým označením Hradecká (Gräczer Tor) uvedena ve výtahu z inventáře opavské zbrojnice,
pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8).
Druhá věž Hradecké brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 254 a 258 (srovnej
Kreuzinger 2002, 141). Franz Biela ji zachycuje jako dvoupodlažní mohutný hranol přecházející v nízký osmiboký nástavec,
jehož vnější plášť horizontálně dělí trojice hladkých říms. Jednotlivá pole oktogonu ve středním pásu prolamují dvojice
půlkruhově zaklenutých oken; navazující horní část vymezené plochy rytmicky člení motiv zdvojených arkád. 51) Hmota
věže vrcholí tvarově jednodušší, proporčně adekvátněji nižší atikou oproti první branské věži. Nároží budovy zpevňují
kolmo nasazené odstupněné opěráky, nad portálem průjezdu je dobře patrná vpadlina pro zvednutý padací most. V případě
druhé věže Hradecké brány disponujeme cennými – byť pouze dílčími – poznatky získanými v roce 2004 archeologickým
výzkumem (obr. 9, 47, 53; Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Ten zachytil krátký úsek parkánové hradby založené
do vnitřní stěny příkopu, zalamující se pravoúhle směrem k jihu. Tuto její část orientovanou sever–jih (obr. 12b, c, 47/s. j. 900)
lze považovat za východní obvodovou zeď druhé branské věže, jejíž konstrukce tak byla založena pouze na východní
a západní základové zdi provázané se současně budovanou parkánovou hradbou. Stabilitu nadzemní části branské věže
zajišťovaly výše zmiňované opěrné pilíře. Výzkumem byla rovněž zachycena pravoúhlá zděná konstrukce (obr. 47/s. j. 904
a 905; obr. 12c/s. j. 904; obr. 12d/s. j. 905 a 906) přizděná svou boční stěnou na spáru k vnitřní straně základového zdiva
brány. Původní interpretaci (srovnej Kiecoň – Zezula 2005, 106) tohoto útvaru jako pozůstatku obvodového zdiva druhé
branské budovy, založenou na komparaci nálezové situace se situačním plánem patrně z roku 1804 (obr. 51), je třeba
přehodnotit. Jedná se spíše o druhotně vložený suterén určený buď k manipulaci s padacím mostem, případně mohl pasivně
jako tzv. vlčí jáma sloužit k obraně (srovnej Durdík – Bolina 2001, 50–51; Kupka et alii 2002, 531–532; Labuda – Šimkovic
2005, 257n, obr. 3, 5). K takovému závěru nás s odstupem vede jednak pravidelný vnitřní líc a subtilní charakter zdiva,
jehož šířka nedosahuje ani 1,0 m, především pak ale vyobrazení komplexu Hradecké brány F. Bielou (obr. 28, 34), na jehož
vysokou míru autenticity nyní klademe větší důraz. Vylučuje – ostatně ve shodě se zmíněným plánem z roku 1804 – lokalizaci
severní obvodové zdi druhé branské budovy do prostoru před linií parkánové hradby. Podporou takové interpretace může
být i při prvotní publikaci nedostatečně zohledněná nálezová situace vrstev dokumentovaných profilem P4 (obr. 12c;
interiérová část předpokládané vlčí jámy – zvrstvená zániková výplň), zcela odlišná od homogenního charakteru souvrství
uvnitř parkánu a navazující části průjezdu druhé branské budovy, ze kterých ale pocházejí keramické nálezy ze 17.–18. století,
tedy časově souřadné s inventářem mladší části souvrství vyplňujícího prostor vlastního parkánu. Vzájemná provázanost
základového zdiva branské věže s parkánovou hradbou dokládá realizaci obou těchto fortifikačních prvků v rámci jedné
stavební etapy. Tato souběžnost výstavby vyplývá již z povahy věci, kdy nově budovanou parkánovou zeď bylo nutné
zprůchodnit v úseku před starší branskou věží. Zvoleným řešením pak v tomto případě nebylo prosté předbraní, nýbrž
samostatně stojící druhá branská věž, celou svou hmotou předstupující před linii parkánové hradby. Toto dispoziční
řešení – korespondující se situací druhé věže v systému Jaktařské brány – potvrzuje kromě archeologických zjištění
rovněž trojice výše uvedených situačních plánů od J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33).
213
Obr. 53
Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána,
výzkum 2004. Pohled na zkoumanou
plochu od západu. V popředí ke zdivu
druhé branské věže druhotně přizděná
suterénní prostora – vlčí jáma(?), dále
navazující východní obvodová zeď
druhé branské věže, vlevo nahoře řez
parkánovou hradbou. Foto M. Kiecoň.
52) Plné zděné bočnice opatřené
štěrbinovými a klíčovými střílnami.
Střílny byly – lze-li tuto věc
hodnotit pouze na základě
kresebného zachycení – situovány
těsně nad vozovkou, obránci tedy
museli při jejich využití ležet
či klečet.
Další, v pořadí třetí etapu rozšíření systému Hradecké brány představuje výstavba barbakánu s třetí branskou věží v čele,
propojeného s druhou branskou věží prostřednictvím kamenného mostu. Původní přemostění příkopu mohlo být řešeno
formou dřevěného nebo jen částečně zděného mostu, jehož poslední pole před druhou branskou věží – původně opatřené
padacím mostem – mohlo být volné. Celokamenný most, o jehož vzhledu nám dobrou představu opět podávají oba zmiňované
Bielovy akvarely (obr. 28, 34), byl patrně vybudován až v souvislosti s výstavbou barbakánu (vedle jednorázové realizace
nelze ovšem vyloučit ani složitější stavební vývoj této konstrukce). Oporou pro tento předpoklad je nám především zmínka
o existenci kamene s vytesaným letopočtem 1518, jenž byl součástí bočnice analogického mostu v systému Jaktařské
brány (srovnej Kreuzinger 2002, 141). Samotné konstrukční řešení mostu, kdy je tento opatřen bočnicemi se střílnami pro ruční
palné zbraně, navozuje předpoklad existence branské stavby při obou jeho koncích. Pokud by most – opatřený zařízením
k oboustrannému flankování prostoru příkopu 52) – nebyl vybaven současně realizovaným vnějším předsunutým opevněním,
postrádala by jeho zjevná fortifikační hodnota smysl. Domníváme se tedy, že v téže stavební etapě jako kamenný most
byl vybudován i předsunutý barbakán; lomila se v něm vstupní komunikace a v jeho čele byla vetknuta hranolová průjezdní
brána, v pořadí již třetí. Pozice kamenného mostu koresponduje v indikační skice s průběhem komunikace vedoucí z Ostrožné
ulice napříč parkovou úpravou pojednaným prostorem někdejšího parkánu a příkopu. Lokalizaci barbakánu v indikační
skice pak umožňuje jeho dochovaná vnitřní zástavba (dům č. 257), sevřená částí jeho vnějšího pláště a trasou jím probíhající
komunikace (obr. 1). Konkrétní podobu barbakánu zachycuje nejlépe Bielův akvarel z roku 1812 (obr. 34), půdorys objektu
a jeho začlenění do celkového branského systému dokumentuje dvojice kolorovaných plánů z let 1826 (obr. 32) a 1827
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. CI 8) a dále pak kolorovaný situační plán z roku 1829 (obr. 33). Masivní hmotu barbakánu vystavěného
na okrouhlém půdorysu otvírají půlkruhově zaklenuté střílny pro děla a hákovnice. Svrchní partie tělesa barbakánu je řešena
formou kryté chodby, jejíž průběh je na obvodovém plášti zohledněn patrovou a korunní římsou. Čelo kryté chodby představuje
zeď pojednaná v horní partii (těsně pod korunní římsou) obdélnými, symetricky rozmístěnými střílnami pro ruční palné
zbraně; zadní stěnu tvoří subtilnější konstrukce (srovnej řez tělesem barbakánu z plánu návrhu na přestavbu jednotlivých
objektů systému Jaktařské brány – obr. 52). Bielův akvarel z roku 1812 (obr. 34) zohledňuje stav již po snesení střešní
konstrukce; její někdejší vzhled lze patrně odvodit z typologicky shodného objektu barbakánu při Jaktařské bráně. Již
bylo předesláno, že výstavbu kamenného mostu se střílnami a navazujícího barbakánu v jeho čele považujeme s vysokou
mírou pravděpodobnosti za jednorázový počin realizovaný snad v průběhu 1. čtvrtiny 16. století. Vodítkem nám je přitom
doložené vročení kamenného mostu u Jaktařské brány do roku 1518. Věc je však problematizována dochovanou zmínkou
o zadlužení města v průběhu 2. poloviny 16. století, mj. v důsledku budování bašt u všech tří bran („…die Pasteyen, auf allen
dreyen Thoren…“ SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 489 – kopiář listů města Opavy 1594–1598, se staršími vpisky od roku
1565; srovnej Biermann, 1874, 441–442; Drkal 1956, 143–144, pozn. 76), přičemž „baštami“ mohou být v opavském kontextu
v daném období myšleny zjevně pouze barbakány. Uvedená zmínka však nemusí nutně posouvat samotnou výstavbu barbakánů
do průběhu poslední třetiny 16. století. Může být rovněž dokladem nejrůznějších dodatečných – a jistě nákladných – stavebních
úprav, jimiž tento fortifikační prvek prošel ve snaze zvýšit jeho obrannou hodnotu (eventuální druhotná realizace kryté
střelecké chodby), případně přizpůsobit jeho vzhled dobovým módním trendům (obloučková renesanční atika na barbakánu
Ratibořské brány a na hranolové průjezdní věži barbakánu Jaktařské brány). Považujeme-li výstavbu kamenného mostu
opatřeného střílnami za pravděpodobnou až v přímé vazbě na realizaci barbakánů, a současně disponujeme pramenem
naznačujícím výstavbu barbakánů až v průběhu 3. třetiny 16. století, nelze pominout jednu eventualitu. Totiž, že vročení
mostu na základě zmínky o existenci kamene s vytesaným letopočtem 1518 může představovat mýlku; lze teoreticky
připustit možnost chybné interpretace letopočtu, kdy se namísto roku 1518 mohlo jednat o zápis týkající se roku 1578.
Na druhou stranu je nutno zohlednit fakt, že realizace barbakánů v průběhu 70. let 16. století by byla z hlediska vývoje
fortifikačního stavitelství již určitým anachronismem, zvláště přihlédneme-li k významu města jako takového.
214
Konečnou etapu posílení fortifikační hodnoty systému Hradecké brány představuje realizace zemního ravelinu v souvislosti
s první fází budování bastionového opevnění, tedy pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626 až 1627. Ravelin
svou hmotou chránil nízkou věžovou bránu v čele původního barbakánu – tedy z hlediska obrany nejslabší článek – samotný
barbakán však z aktivní obrany vyloučen nebyl. Zemní val ravelinu byl ve střední části svého jihovýchodního líce patrně
dodatečně (v průběhu 2. poloviny 17. století) prolomen nízkou zděnou jednopatrovou průjezdní branou opatřenou v úrovni
patra bočními vstupy na banket. O podobě této v pořadí již čtvrté průjezdní věže celého branského systému si lze učinit
představu na základě zmiňovaného Bielova akvarelu z roku 1813 (obr. 28), půdorysnou situaci ravelinu ve vztahu ke starším
komponentám branského systému přibližují jmenované situační plány J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33).
53) N edatovaný výtah informací
o věži u Hradecké brány
(pravděpodobně z roku 1821):
„U této věže byla ve špatném
stavu pouze klenba, která dříve
kvůli špatné střeše provlhla
dešťovou vodou. Zbytek byl ještě
pevný a trvanlivý. Pouze
na horních malých gotických
ozdobách, které se na věži
nacházely, se oddělilo více
cihelných kusů. U věže rovněž
nehrozilo nebezpečí zřícení
nějakých podstatných částí,
a proto také nebylo nutné žádné
části sejmout. Věž byla teprve
nedávno nově krytá šindelem.
Ono poškození, které bylo
pozorováno na klenbě při
dřívějším provlhnutí deštěm, mělo
být opraveno. Znalec shledal,
že je nutné ukončení klenby
po částech vybrat a opět vsadit
a ozdoby, nacházející se na horní
zdi věže, tu a tam uvolněné
z malty, zcela odstranit až
na zdivo. Dalším nedostatkem
bylo, že právě uprostřed nad
průjezdem je umístěn okap,
z něhož kape dešťová voda
na procházející lidi, proto bylo
navrženo okap uříznout a osadit
jiný na boku věže.“
(SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1435, kart. 182)
54) „Bylo utrženo: za okrouhlou
stavbu citadely (barbakán) 201 zl.,
za velkou věž mezi domy č. 253
a č. 259 85 zl., za druhou věž
u domu č. 254 52 zl. a za třetí věž
u mostní brány 57 zl.“ (Kreuzinger
2002, 141).
Erasmus Kreuzinger (2002, 45) ve své kronice reflektuje stav branského systému k roku 1789, kdy konstatuje, že v dané
době dosud stály tři věže Hradecké brány. Komparací tohoto údaje s výpovědí Bielových akvarelů z let 1812, 1813 (obr. 28, 34)
je zřejmé, že v případě věže snesené před rokem 1789 se jedná o třetí branskou věž tvořící původně stavební součást
tělesa barbakánu. V roce 1821 bylo přistoupeno k posouzení stavu stavebních konstrukcí věží Hradecké a Jaktařské
brány. Na základě příslušného protokolu 53) bylo v případě Hradecké brány navrženo rozebrání a nové vsazení ukončení
klenby a snesení poškozené renesanční atiky (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182). V roce 1827 byl celý
stavební komplex Hradecké brány za účelem demolice v dražbě prodán Jiřímu Mohlovi, majiteli hostince U Zlaté hrušky
(Kreuzinger 2002, 141). 54) Vlastní dražbě předcházelo vyhotovení situačního plánu s půdorysným zachycením dosud
stojícího branského systému (obr. 32). V průběhu demolice byla roku 1829 pořízena Antonem Onderkou dvojice kolorovaných
situačních plánů dokumentujících postupný průběh demoličních prací (obr. 33). Interpretace příslušné dokumentace
umožňuje rámcově postihnout postup demoličních prací. Nejprve byla snesena první a druhá branská věž, následovalo
odstranění barbakánu, rozplanýrování zemního tělesa ravelinu a napřímení přístupové komunikace. Z původního branského
komplexu zůstala demoličních prací ušetřena pouze druhotná vnitřní zástavba barbakánu a ravelinu, fungující jako příbytky
personálu spjatého s provozem brány. Jednalo se o dům č. 256 a 257, kopírující svou pozicí průběh někdejší branské
komunikace (obr. 1, 32, 33). Dům č. 256, situovaný v prostoru ravelinu, vznikl sloučením původně dvou samostatných
objektů, tj. domu č. 255, který sloužil jako obydlí mostního metaře, a strážního domku č. 256 (Kreuzinger 2002, 106). Dům
č. 257, umístěný při někdejší branské věži barbakánu (a tvarem obvodového zdiva průčelí zohledňující zalomení branské
komunikace), byl původně patrně bytem branného nebo hlásného čili věžníka (srovnej Kreuzinger 2002, 106). Pozici
této branské zástavby reflektuje dvojice situačních plánů J. Knorra a A. Onderky, indikační skica z roku 1836, katastrální
mapa z roku 1871 (ZA v Opavě; Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642) a urbanistický plán E. Labitzkého z roku 1876
(SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926). Podobu objektů uchovává historická fotografie z 80. let. 19. století (SZM v Opavě,
FP, č. neg. B 66.422); je na ní patrný jak dům č. 257 (tzv. Clavier), tak i ve hmotě razantně přestavěný dům č. 256, tzv. Schinzelův
dům. V minimálně pozměněné formě je tato stavba součástí městského organismu dodnes (pod čp. 448).
3.4.3 Systém Jaktařské brány
Systém Jaktařské brány, ač prošel přímočařejším vývojem, než tomu bylo v případě brány Hradecké, představuje jakousi
zrcadlově obrácenou variantu výše pojednávaného stavebního komplexu. Ve své rozvinuté podobě je Jaktařská brána,
obdobně jako Hradecká, tvořena první branskou věží v linii hlavní hradby, druhou branskou věží v linii parkánové hradby,
barbakánem propojeným s druhou branskou věží kamenným mostem, celý systém je pak ve směru od příjezdové komunikace
chráněn ravelinem v zemním provedení (obr. 38, 41, 46, 52). Systém Jaktařské brány se v rámci stávajícího urbanismu nacházel
v prostoru dnešní ulice U Jaktařské brány, přičemž vnější hrana příkopu před čelem ravelinu zasahovala do míst nynějšího náměstí
Republiky. Indikační skica z roku 1836 již sice branský systém nezachytila v jeho původní podobě, reflektuje však – obdobně
jako v případě Hradecké brány – pozici druhotné zástavby při první a druhé branské věži a v prostoru barbakánu a přilehlého
ravelinu (obr. 1). V kombinaci s dalšími prameny tak indikační skica umožňuje rekonstruovat půdorysnou stopu někdejšího
branského systému: jedná se o tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41) a zejména pak o plán nerealizovaného návrhu
na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821 (obr. 38, 52). Celkový
vzhled stavebního komplexu Jaktařské brány pak postihuje s větší či menší mírou stylizace většina zde pojednávaných
vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 45, 54; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059 a U 3895 G). Nejvyšší vypovídací hodnotou v tomto
ohledu pak nesporně disponuje dvojice akvarelů od F. Biely z let 1813 (obr. 50) a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182 A);
třetí akvarel z roku 1814, dokumentující úsek opevnění od pěchotních kasáren až po Jaktařskou bránu, je vzhledem k šíři
svého záběru nejméně detailní (obr. 35).
Obr. 54
od severovýchodu, mědirytina Fabiana
S. Langera z konce 18. století v záhlaví
výučního listu opavských řemeslníků
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3919 G),
scan.
215
55) Dle ústního sdělení Dalibora Prixe
lze obnovu kupole první branské
věže po ničivém požáru v roce
1758 snad spojit s osobou
knížecího lichtenštejnského
stavitele Jindřicha Hauckeho
z Krnova, v jehož kompetenci byla
v letech 1780–1781 rekonstrukce
nedalekého, požárem
poškozeného, farního chrámu
(srovnej Indra 1998, 130).
56) V květnu 1841 oznámil stavební
ředitel Anton Onderka magistrátu,
že pilíř u Jaktařského branského
mostu, který se opíral o dům
Josefa Schöna č. 174 (mezi
mostem a domem), měl být
zbořen, aby most mohl být
rozšířen. Pilíř byl součástí domu
a zasahoval do zdiva domu
1 stopou 6 palci (asi 45 cm).
Naskytla se otázka, zda starý
dům č. 174 nebude tímto oslaben
a nebude mu hrozit zřícení. Bylo
rozhodnuto, aby Onderka
s tesařským mistrem Hruškou
stavbu prohlédli a vydali
dobrozdání. Při prohlídce zjistili,
že rohový pilíř a pravděpodobně
celé přední průčelí domu
se rovněž může zřítit, protože
zdivo je velmi špatné, potrhané
a popraskané. Pro všeobecnou
bezpečnost by bylo vhodné
průčelí domu zbořit, s přihlédnutím
k beztak značné těsnosti ulice.
Majitel se proti tomu ohradil
a po zboření pilíře byla v říjnu 1841
provedena další prohlídka domu,
tentokrát stavitelem Bielou, který
konstatoval, že dům nebyl
zbořením pilíře narušen. Byl zčásti
kamenný, masivně postavený
a ukotvený, sice na straně valu
o něco vyboulený, což ale bylo
u rohových domů obvyklé.
inv. č. 1344, kart. 171).
První a nejstarší věž Jaktařské brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 169 a 174 (srovnej
Kreuzinger 2002, 45, 141). Vnější podobu věže zachytil F. Biela, dispoziční uspořádání je součástí výše zmiňovaného návrhu
přestavby G. Fritsche z roku 1821. Kombinace těchto dvou pramenů umožňuje alespoň rámcovou představu o její podobě.
Hranolovou šestipodlažní stavbu věže ukončuje cibulová báň, snad mansardového profilu, přecházející ze spodního čtverce
do klasicistně táhlé, zvonovité podoby hrotitě zakončené. 55) Řez věží odhaluje příznačné stupňovité zeslabování zdiva
uplatněné v prvních třech podlažích; naproti tomu ve čtvrtém a pátém podlaží je udržována konstantní šířka, na téměř třetinu
šířky přízemních zdí je pak logicky redukováno zdivo v posledním podlaží. Půdorysný plán přízemí z roku 1821 zaznamenal šíři
průjezdu a zesílení zdí ve vstupních a koncových partiích pro osazení vnitřního (směr z města) a vnějšího čelního portálu.
Hladkou fasádu prostého hranolu věže akcentovala v horní části snad odstupňovaná korunní římsa; okenní otvory čtvercového
tvaru otvíraly ve dvojicích patrně pouze poslední podlaží; čtvrté a páté podlaží prolamovaly symetricky na střed situované
podlouhlé střílny. Z hlediska úvah nad možnou nejstarší podobou ukončení první věže Jaktařské brány připadá důležitá role dosud
nepublikované kresbě města ze stěny minoritského kláštera; kresba z doby kolem poloviny 16. století zachytila Jaktařskou bránu
opatřenou kolem paty strmé dlátové střechy renesanční obloučkovou atikou (Müller – Žáček 2006, 398–399). Willenbergerova
veduta z roku 1593 (obr. 26; SZM v Opavě, FP, inv. č. A73. 430; citace dále viz obr. 26) tento stav již nereflektuje, zpodobňuje
věž pouze s obloučkovou atikou. Tentýž vzhled je zohledněn i tzv. požárním obrazem z doby po roce 1689 (obr. 5), kdežto
po požáru – který patrně postihl i tuto branskou věž – byla opatřena barokní kupolí. Báň zdobila věž pouze do roku 1758, kdy vzala
za své v důsledku dalšího požáru (srovnej Kreuzinger 2002, 45). Od roku 1758 byla tedy věž bez zastřešení a měla ohořelé hodiny
s číselníkem a ručičkou (Kreuzinger 2002, 45; popisovaný stav z doby před požárem zohledňuje tzv. Lundwallův plán – obr. 6).
Nejstarším dokladem možné existence Jaktařské brány (resp. její první branské věže) může být relace tzv. Ipatievského
letopisu popisující ničivý polsko-ruský vpád do opavské provincie roku 1253, která výslovně uvádí tři městské brány. První
přímou dochovanou písemnou zmínku o této bráně pak představuje listina opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku
1372 („ante portam jectorensem“). K roku 1455 je pak tato brána, Jakter Thurm, uvedena ve výtahu z inventáře opavské
zbrojnice, pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8).
Druhou branskou věž lze v indikační skice situovat do prostoru vymezeného domy č. 170 a 174. V době Bielova zaznamenání
situace Jaktařské brány (v letech 1813, 1814, 1824) již tento objekt nestál, je však schematicky zachycen na starších
vedutách a plánech: na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19); na výseku z celkového pohledu na město z roku 1632
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. B 66.433); v rámci Schwartzova perspektivního pohledu na město okolo roku 1700 (obr. 45);
podrobněji pak na tzv. Lundwallově plánu z doby kolem roku 1750 (obr. 6). Zmíněné ikonografické prameny tuto věž pojednávají
shodně jako čtyřhrannou jednoduchou stavbu s průjezdem. Ve hmotě dochovanou středověkou věž doplnila někdy v průběhu
2. poloviny 16. století renesanční obloučková atika; tato skutečnost je v detailnějším provedení reflektována tzv. Lundwallovým
plánem. Stav věže po ničivém požáru v roce 1758 (srovnej Kreuzinger 2002, 45) dokládají veduty J. M. Langera z roku 1765
(SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G) a F. S. Langera z konce 18. století (obr. 54; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3919G; citace
dále viz obr. 54). Z hlediska dispozičního řešení druhé branské věže ve vztahu k parkánové hradbě lze poukázat na analogickou
situaci v případě druhé branské věže Hradecké brány, kdy tato byla dle archeologických zjištění stavebně provázána
s parkánovou hradbou, jejíž linii celou svou hmotou předstupovala. S tímto řešením lze hodnověrně počítat i v případě
druhé věže Jaktařské brány, a to nejenom z hlediska předpokládaného shodného stavebního schématu uplatněného
v rámci téže stavební etapy. Oporou pro toto tvrzení je nám výše uvedená plánová dokumentace G. Fritsche z roku 1821
(obr. 38, 52), v souladu s ní pak vyznívá i zachycení inkriminované části systému Jaktařské brány F. Bielou v letech 1813
(obr. 50) a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182A). Fritschův situační plán z roku 1821 zachycuje půdorysnou stopu někdejší
druhé branské věže v místě stávajícího rozšíření mostu, přičemž je patrné, že tato věž celou svou hmotou původně předstupovala
před linii parkánové hradby (průběh hradební zdi koresponduje v plánu s vnější – v pohledu od města – obvodovou zdí
domů č. 170 a 174). Pozice druhé branské věže ve vztahu k první věži a také vůči mostu přes příkop je dobře patrná na řezu,
jenž je rovněž součástí pojednávané Fritschovy plánové dokumentace (obr. 52). Prostor někdejšího parkánu mezi zde
dosud zachycenou první a již neexistující druhou branskou věží je podstatně zúžen vestavbou domu č. 174; tento objekt
byl dodatečně přiložen k vnitřnímu líci parkánové hradby, která zjevně současně tvořila ze strany od města jeho vnější
obvodovou zeď. Při snesení druhé branské věže bylo nutno – vzhledem k provázání její boční zdi s parkánovou hradbou
– ponechat ze statických důvodů v prostoru mezi domem č. 174 a konstrukcí mostu spodní partii boční zdi branské věže.
Relikt tohoto bočního obvodového zdiva tak sekundárně plnil úlohu masivního opěrného pilíře. 56) Jeho podobu determinoval
značný výškový rozdíl mezi korunou parkánové zdi (rovněž obvodová zeď domu č. 174) a úrovní parapetní zídky mostu.
Tímto faktem dané výrazné zešikmení prvku shodně dokládá zmiňovaný Fritschův řez systémem Jaktařské brány
(interiérový pohled) a Bielovy akvarely z let 1813 a 1824 (pohled ze strany příkopu).
Třetí etapu rozšíření systému Jaktařské brány reprezentuje výstavba barbakánu s třetí branskou věží v čele, propojeného
s druhou branskou věží prostřednictvím kamenného mostu. Most i barbakán jsou typově shodné s analogickými prvky
v systému Hradecké brány, představují však oproti němu zrcadlově obrácené komunikační schéma. Most, stejně jako
u Hradecké brány, vynášejí tři oblouky a jeho bočnice jsou shodně opatřeny střílnami (o kameni s letopočtem 1518 již
byla zmínka v souvislosti s Hradeckou branou). Indikační skica zobrazuje stav po dílčím rozšíření mostu v roce 1824
(srovnej Kreuzinger 2002, 141), k dalšímu rozšíření pak došlo v roce 1841 v souvislosti s ubouráním průčelí domů č. 174
a 175 (viz situační plán A. Onderky, SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1344, kart. 171; srovnej Šopák 2003, 124–125, 149).
Lokalizaci barbakánu v indikační skice pak umožňuje jeho dochovaná vnitřní zástavba (dům č. 171, 172), sevřená částí
jeho vnějšího pláště a trasou jím probíhající komunikace (obr. 1). Tehdejší exteriér barbakánu zobrazuje nejlépe dvojice
Bielových akvarelů z let 1813 a 1824 (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182 A), dispoziční řešení objektu a jeho lokalizování
v rámci branského systému pak dokumentuje situační plán Fritschova návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému
Jaktařské brány z roku 1821 (obr. 38, 52). Konstrukční schéma barbakánu (včetně vnější podoby) se shoduje s analogickým
objektem komplexu Hradecké brány. Rozdíl je postižitelný v odlišném situování střílen kryté chodby a v kompletním
dochování jejího zastřešení. Nedílnou součást konstrukčního řešení barbakánů v případě opavských bran představovaly
hranolové průjezdní věže umístěné v jejich čele. Zatímco v případě Hradecké brány nebyl již tento vstupní prvek barbakánu
Bielou z důvodu jeho absence zaznamenán, u Jaktařské brány jeho dílčím zobrazením disponujeme. Vnější vzhled třetí
216
57) V nedatovaném spisu o stavu
Hradecké a Jaktařské brány (asi
z roku 1821) se o stavu Jaktařské
brány uvádí následující: „Tato věž
měla na obou stranách, a sice
na straně proti městským stájím
a na druhé straně proti kováři
Kuschovi, přes celou výšku zdi
odshora až dolů značné trhliny,
které byly tak silné, že hrozilo
zřícení. Zdivo této věže bylo proti
Jaktařskému předměstí prohnuté
a dřevěné kotvy u něj zcela
prohnilé. Celá tato věž vykazovala
znaky zcela havarijního stavu.
Znalec uvedl, že zdivo věže při
otřesech při průjezdu těžkých
vozů se může zcela nebo aspoň
zčásti zřítit, a hrozilo nebezpečí
ohrožení života. Znalec pokládal
za nutné strhnout věž až ke klenbě,
která byla ještě v dobrém stavu.
Protože nebezpečí zřícení se den
ode dne zvětšovalo, navrhl znalec
provést stržení co nejdříve, nejlépe
ihned při příznivém počasí. Při
příležitosti prohlídky věže krajský
inženýr objevil, že střední a venkovní
brána při příjezdu do města
od jaktařské strany by se měly
zbořit, protože nejen že jsou
zcela bezúčelné, ale také vjezd
a výjezd je neobyčejně zúžený
a nepohodlný. Výhodou zboření
obou věží bude nejen to,
že se zvětší průjezd a povede
od Jaktařské brány přímo
na Jaktařskou ulici, ale také tím
zkrásní samotné město.
K dosažení tohoto účinku bylo
potřeba, aby boční bolwerk
(ravelin) na prostřední bráně, který
rovněž nebyl k ničemu, byl stejně
jako ony 2 brány zcela zbořen,
venkovní příkop byl zasypán
a srovnán.“ (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182)
58) „Z demolice velké věže zbylo
36 000 použitelných cihel,
75 běžných sáhů lomového
kamene, ze střední věže
25 000 cihel a 5 sáhů lomového
kamene, z venkovní 3. věže
17 000 cihel a 6 sáhů kamene,
z venkovního mostu zbylo
14 běžných sáhů kamene,
z rondelu (barbakán) 20 000 cihel
a 500 ze zbořeného parapetu.
Ze střechy 3. věže také zůstalo
nějaké dřevo.“ (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182)
branské věže v čele barbakánu Jaktařské brány lze tak věrohodně rekonstruovat na základě akvarelů F. Biely z let
1813, 1823 a 1824 (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 188A, inv. č. U 182A) a zmiňovaného návrhu přestavby (pohled,
půdorys 1. nadzemního podlaží) od G. Fritsche z roku 1821 (obr. 38, 52). Abstrahovaná hmota dvou- či třípodlažního hranolu
vrcholila renesanční atikou tvořenou kombinací obloučků a pilířků. Prostý obvodový plášť věže horizontálně člení jednoduchá
kordonová římsa doplněná bezprostředně pod atikou obdobně tvarovanou římsou korunní. Půdorysný plán přízemí uchoval
šířku průjezdu včetně síly bočních obvodových zdí s absencí zesílené partie zdiva pro osazení portálů. Věž v přízemí otvíral
hrotitý oblouk průjezdu osazený v obdélné mělké vpadlině pro padací most; vyšší podlaží prolamovaly symetricky na střed
situované okenní otvory s půlkruhovými záklenky v širokých, rozevírajících se špaletách. Otázka možného časového
vročení a případného stavebního vývoje barbakánu a opevněného mostu byla zohledněna již v souvislosti s rozborem
systému Hradecké brány.
Pravděpodobně v průběhu dánského záboru (1626–1627) byl v souvislosti s první fází budování bastionového opevnění
realizován před barbakánem Jaktařské brány ravelin v zemním provedení, opatřený boky. Svou hmotou chránil nízkou
věžovou bránu v čele původního barbakánu – tedy z hlediska obrany nejslabší článek – samotný barbakán však (stejně
jako v případě Hradecké brány) z aktivní obrany vyloučen nebyl. Zemní val ravelinu byl ve střední části svého severního líce
patrně dodatečně (v průběhu 2. poloviny 17. století) prolomen zděnou průjezdní branou. Podobu této v rámci systému
Jaktařské brány čtvrté branské budovy zachytil F. Biela na akvarelu z roku 1813 (obr. 39), čelní pohled na tuto stavbu je
součástí plánové dokumentace zmiňovaného Fritschova návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské
brány z roku 1821 (obr. 52). Jednalo se o nízkou kubickou přízemní stavbu, jejíž průčelí prolamoval průjezd vložený do mělké
vpadliny pro padací most; objekt disponoval valbovou, patrně šindelem krytou střechou. Půdorysný plán Fritschovy
dokumentace reflektuje šířku branského průjezdu včetně síly bočních obvodových zdí opatřených zesílenými partiemi
zdiva pro osazení portálů. Tentýž pramen rovněž dokumentuje půdorysnou situaci ravelinu ve vztahu ke starším
komponentám branského systému.
Erasmus Kreuzinger zohledňuje stav branského systému k roku 1789, kdy měly dosud stát tři věže Jaktařské brány (Kreuzinger
2002, 45). Komparací jeho údaje s výpovědí Bielova akvarelu z roku 1813 (obr. 50) je zřejmé, že v případě věže snesené před rokem
1789 se jedná o druhou branskou věž v linii parkánové hradby. V únoru roku 1821 bylo přistoupeno k posouzení stavu stavebních
konstrukcí věží Hradecké a Jaktařské brány. V případě Jaktařské brány (resp. první branské věže) bylo zjištěno statické
ohrožení stavby (SOkA v Opavě, AM Opavy, inv. č. 1435, kart. 182). 57) V dubnu 1821 vypracoval stavitel Georg Fritsch
plánovou dokumentaci k razantní přestavbě a částečné demolici systému Jaktařské brány. V červnu 1821 byl sepsán protokol
z licitace nákladů týkající se bouracích prací. Ačkoliv byli k účasti vyzvání všichni opavští stavitelé, dostavili se pouze někteří,
a ti se ještě vyjádřili, že nejsou ochotni takovou práci převzít. Stavitel Georg Fritsch byl ochoten demolici na základě vypracovaného
rozpočtu realizovat za podmínky, že magistrát poskytne dřevo na lešení (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182).
Oproti původnímu záměru některé prvky branského systému zachovat a adaptovat pro potřeby bydlení (viz příslušná plánová
dokumentace) bylo v konečném důsledku ještě roku 1821 přistoupeno ke kompletnímu bourání (Kreuzinger 2002, 141). 58)
Demoličních prací zůstala ušetřena pouze druhotná vnitřní zástavba ravelinu fungující jako příbytky personálu spjatého
s provozem brány (konkrétně byt písaře městské brány, budka pro hlídku a byt mostního metaře; srovnej Kreuzinger 2002,
105). Jednalo se o dům č. 171 a 172, kopírující svou pozicí průběh někdejší branské komunikace mezi třetí a čtvrtou branskou
věží. Pozici této branské zástavby reflektuje – kromě Fritschovy plánové dokumentace z roku 1821 (obr. 38) – indikační
skica z roku 1836 (obr. 1) a situační plán z roku 1841 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1344, kart. 171). Katastrální mapa
z roku 1871 a mladší plánová dokumentace již tuto zástavbu nezohledňují.
Jedna z etap urbanistického vývoje předpolí Jaktařské brány zůstala dodnes zachována v podobě historické zástavby
jihozápadní fronty náměstí Republiky. Její hmotou respektovaná uliční čára uchovává trasu cesty kopírující původně vnější hranu
příkopu obklopujícího ravelin. Pozici zástavby při této okružní komunikaci („Um die Stadt“) v době funkční existence branského
systému zohledňuje situační plán G. Fritsche z roku 1821 (obr. 38). I přes zásadní urbanistické přeřešení prostoru předpolí
někdejší Jaktařské brány v 70. letech 19. století zůstala půdorysná situace jihozápadní fronty nově vzniklého náměstí (Franz
Josefs Platz; dnes náměstí Republiky) nezměněna (srovnej situační plány E. Labitzkého z let 1873, 1877: NPÚ, ú. o. p. v Ostravě,
fotoarchiv, č. neg. A 110 139; SOkA v Opavě, AM Opava, nezpracované dodatky).
3.4.4 Systém Ratibořské brány
Oproti víceméně shodnému stavebnímu vývoji Hradecké a Jaktařské brány ubíral se proces postupné výstavby Ratibořské brány
svou vlastní specifickou cestou, předznamenanou absencí některých fortifikačních prvků (parkánová hradba, příkop) v severním
a severovýchodním úseku městského opevnění. Ratibořská brána tak ve své rozvinuté podobě představovala obdobně složitý
komplex jako branské systémy pojednané výše, ovšem odlišně strukturovaný, přizpůsobující se specifickým podmínkám svého
předpolí. V linii hlavní hradby se nacházela první a nejstarší branská věž, druhá branská věž – výrazně předsunutá před první – byla
s touto propojena opevněným koridorem. Stejným způsobem, tj. prostřednictvím opevněného koridoru, byla druhá branská věž
propojena s barbakánem disponujícím v čele třetí branskou věží. Celá tato část branského systému byla obklopena zemním valem
atypického bastionu či klešťové hradby, přičemž průjezdní hranolová brána barbakánu byla prostřednictvím zděného krčku
propojena s předsunutým ravelinem opatřeným čtvrtou branskou věží. Teprve v tomto bodě opouštěla postupně se zalamující
přístupová komunikace průběh branského systému a prostřednictvím dřevěného mostu překonávala barokní příkop (obr. 41, 46).
Tento branský systém se nacházel v místě nynějšího vyústění Dolního náměstí do náměstí Osvoboditelů a v ploše tohoto náměstí;
to je v rámci vývoje městského urbanismu novotvarem vzniklým v důsledku poválečné demolice druhotné zástavby v místech
původního komplexu Ratibořské brány, postupně likvidovaného v průběhu 1. poloviny 19. století. Indikační skica z roku 1836 již
existenci branského systému nezachytila, zaznamenává však průběh postupně se zalamující komunikace, jež původně branským
systémem procházela (obr. 1). Severní hrana této komunikace je fixována domovní frontou druhotné zástavby, kopírující průběh
někdejší severní zdi opevněného koridoru. Indikační skica rovněž v podobě parcelní hranice uchovává linii jihovýchodního boku
bastionu chránícího původně branský systém. V případě Ratibořské brány nedisponujeme – tak jako v obou předešlých
případech – situačními plány zohledňujícími branský systém jako celek. Můžeme se naproti tomu opřít o cenné poznatky
217
dosažené archeologickým výzkumem v roce 2006, přičemž v půdoryse dokumentované pozůstatky zdiva souvisejícího
s branským systémem byly registrovány podél celého průběhu původní branské komunikace (Kolář 2007a; 2007b). Půdorysnou
stopu branského systému tak lze poměrně spolehlivě rekonstruovat na základě vynesení celkové nálezové situace do soutisku
současné katastrální mapy s indikační skicou a komparace výsledného schématu s ikonografickými a písemnými prameny. V této
souvislosti zaujímá prvořadé místo tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), vyhotovený v souvislosti s nerealizovaným
návrhem přestavby opavské fortifikace. Rámcovou představu o vzhledu jednotlivých komponent tvořících stavební komplex
Ratibořské brány umožňuje pak s větší či menší mírou stylizace většina zde pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 24, 40,
45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059 a U 3895 G). Míra deformace při zachycení původní reality je u nich v tomto případě
nepoměrně vyšší než u brány Hradecké a Jaktařské; projevuje se především absencí některých prvků branského systému,
ačkoliv tyto v době zachycení průkazně existovaly. Vysvětlením může být – kromě autorské licence – uplatnění principu
perspektivní zkratky (tj. daný objekt je zobrazován nejblíže k pozorovateli, čímž dochází ke zkreslení prostorových vztahů). Nejvyšší
vypovídací hodnotou z hlediska postižení rámcové podoby prvků branského systému pak opět disponují akvarely od F. Biely,
konkrétně dva z roku 1813 (obr. 42, 55; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A, inv. č. U 190A; citace dále viz obr. 42, 55); bohužel v době
jejich vyhotovení již část branského systému nestála.
Obr. 55
Pohled na systém Ratibořské brány
a bývalou jezuitskou kolej od severu,
akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM
v Opavě, UHP, inv. č. U 190A), scan.
59) „Stěna věže na straně domu
č. 11 tvořila průčelí zmíněného
domu, pokud by se věž bořila,
hrozilo poškození domu (dům by
byl zbaven podpory věže). K věži
přiléhal i sousední dům č. 10…
Šindelová střecha domu č. 11
přiléhala k věži. Když bude
boční strana zcela zbourána,
bude muset být demolována
také půda domu č. 11, pokoj
ve 2. patře, pokoj v 1. patře
a také klenba přízemí.
Přinejmenším by tyto prostory,
zbavené podpory věžového
zdiva, zůstaly volné a otevřené.
K domu č. 10 přiléhaly pilíře
věže o délce 1 sáh 2 stopy
6 palců a šířce 3 stopy 6 palců
a po jejich zboření by dům č. 10
zůstal také otevřen.“ (SOkA
kart. 167, inv. č. 1325, kart. 168).
První a nejstarší věž Ratibořské brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domem č. 11 a objektem toalet
při severovýchodním křídle někdejší jezuitské koleje (č. 3). Polohu této branské věže se podařilo vymezit víceméně přesně
prostřednictvím komparace výsledků archeologického výzkumu s písemnými a ikonografickými prameny (obr. 11). Archeologicky
byla v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b) ve výkopu pro rekonstrukci vodovodu zachycena vnitřní část severozápadní boční zdi věže
(včetně armovaného nároží bez zjevných pozůstatků vnitřního portálu), čelo této boční zdi – mírně předstupující vnější líc navazující
hradební zdi – zůstalo i po snesení věže uchováno v hmotě domu č. 10 až do jeho demolice po roce 1945 (viz jeho půdorys, obr. 11b;
SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1340, kart. 171; citace dále viz obr. 11b). Severozápadní boční stěna branské věže (obr. 56, 57) totiž
tvořila podstatnou část průčelí domu č. 11, dodatečně přiloženého k její hmotě, a částečně se projevovala rovněž v nárožní partii
zmiňovaného domu č. 10 (jak vyplývá ze žádosti o provedení opravy této branské věže ze dne 17. října 1834). 59) Pozůstatky
protilehlé boční zdi branské věže nebyly archeologickým výzkumem zachyceny a ani do budoucna nelze s touto eventualitou
počítat, protože původní archeologické situace byly v daném úseku zničeny výstavbou betonové kanalizační stoky v průběhu
60. let 20. století. Její pozici však lze poměrně spolehlivě určit na základě plánové dokumentace týkající se vestavby toalet
do stísněného prostoru vymezeného východním křídlem bývalé jezuitské koleje, hlavní hradební zdí a boční zdí branské věže.
Dvojice kolorovaných půdorysných plánů prvního a druhého podlaží z let 1812 (obr. 11a) a 1817 dokumentuje rozměry a vzájemné
prostorové vztahy těchto objektů (MZA v Brně, Provinční stavební ředitelství, inv. č. 1012, kart. 13, sign. 378; srovnej Šopák 2003,
69–70, pozn. 50). Naznačené indicie umožňují rekonstruovat půdorysnou stopu ve tvaru víceméně pravidelného čtverce o délce
stran kolem 9 m, zcela zataženého do vnitřní plochy města. Patrně komunikační důvody (snaha o plynulejší nájezd do brány
z komunikace protínající diagonálně Dolní náměstí) si vynutily mírné vysunutí brány nakoso; důsledkem tohoto určitého vyosení
pozice branské věže vzhledem k linii hradební zdi může být částečné předsazení čela severozápadní boční zdi před vnější líc
hradby. Velmi konkrétní představu o vnějším vzhledu první věže Ratibořské brány zprostředkovává zmiňovaná dvojice Bielových
akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Na téměř čtvercovém půdoryse vystavěná spodní partie branské věže přechází v úrovni
druhého podlaží v trojnásobně odstupňovanou oktogonální nástavbu, ukončenou renesanční helmicí s horní lucernou. Hladký zevní
plášť věže horizontálně člení dvojice profilovaných říms; mezi 4. a 5. podlažím (přechod mezi 2. a 3. osmibokým modulem) probíhá
římsa kordonová, v posledním podlaží ji střídá římsa korunní. V detailněji vykresleném severním pohledu prolamují obvodové zdivo
věže čtvercové otvory oken či střílen ve druhém, čtvrtém a pátém podlaží; tvarově odlišné segmentově zaklenuté otvory
s rozevírajícími se špaletami se nacházejí pouze ve třetím podlaží. V době Bielova zachycení byly strany věží nad průjezdy opatřeny
hodinami, které byly po demolici brány osazeny na věž kostela sv. Vojtěcha (viz Neues Tagesblatt Troppau, 21. června 1936;
srovnej Kreuzinger, 2002, 141–142).
218
Obr. 56
2006. Sondy S12 a S14 s vyneseným
odkrytým zdivem Ratibořské brány
(s. j. 929), základovým zdivem domu
č. 11 na Dolním nám. (s. j. 919, 920 a 927)
a dřevěnými odvodňovacími koryty
z 13. století (přehled dendrochronologicky
datovaných prvků viz obr. 60).
Obr. 57
2006. Severozápadní profil (P8, P11 a P22)
v sondách S12–14 s vnitřním lícem severní
obvodové zdi Ratibořské brány (s. j. 929
nadzemní zdivo, s. j. 928 základové zdivo),
základovým zdivem domu č. 11 na Dolním
nám. (s. j. 919, 920 a 927) a řezem
souvrstvím komunikačního charakteru
s vydřevenými odvodňovacími koryty
a zahloubenými objekty v jejich podloží.
Z hlediska časového zařazení archeologickým výzkumem zachycených pozůstatků první branské věže je směrodatná
celková stratigrafická sekvence dokumentovaná v roce 2006 na profilech v sondách S12, S13 a S14 (obr. 57, 58). Koruna
boční zdi branské věže – založené na rozšířeném základu – byla odkryta bezprostředně pod úrovní stávajícího povrchu,
nadzemní lícované, pečlivě vyskládané zdivo bylo dochováno do výšky asi 1,0 m (obr. 57/s. j. 929). Výkop pro základové
zdivo věže (srovnej obr. 57/s. j. 928, zásyp s. j. 409) směřoval do staršího souvrství komunikačního charakteru (srovnej
obr. 57, 58: dláždění s. j. 419, 426, 413), v jehož rámci se nacházela tři vydřevená odvodňovací koryta (obr. 56–58/s. j. 585,
586, 588). Nálezová situace dokládá, že již před realizací branské věže se jednalo o komunikačně exponovaný prostor,
do kterého lze lokalizovat funkční vstup do města již před výstavbou zděné fortifikace. Zahloubené objekty v podloží této
stratigrafie jsou částečně pravěkého stáří, částečně souvisí s předlokačními sídlištními aktivitami. Z dláždění a vrstev
předcházejících založení věže pochází keramika raně středověké výrobní tradice (obr. 59), relativně přesnou dataci tohoto
stavebního počinu umožňuje především série dendrodat z vydřevených odvodňovacích koryt (Rybníček – Přemyslovská
2007), které je navíc možné zčásti identifikovat i s koryty (obr. 10) odkrytými v letech 2003–2004 v prostoru přilehlého
Dolního nám. (srovnej Zezula et alii 2007, 123–126, zejm. obr. 5 a 7). Z analýzy získaných dat (obr. 60) vyplývá, že věž musí být
mladší než vzájemně související koryta s. j. 585 a 586, která jsou se zdivem věže v superpozici a jež lze poměrně spolehlivě
datovat do poloviny 30. let 13. stol., naopak již do průjezdu věže patrně směřovalo koryto (obr. 56, 57/s. j. 568) datované
do 90. let 13. století, zahloubené navíc do dvojice vrstev uložených nad dlážděním (obr. 57, 58/s. j. 396), které překrývá rozšířený
předzáklad věže. Na podkladě situace dokumentované pouze na profilech nebylo ale možné rozhodnout, zda se zmíněná
dlažba nachází v pozici nad či pod dalším korytem (obr. 56, 57/s. j. 571) ze závěru 60. let 13. století. S výstavbou branské
věže tak lze počítat – s ohledem na možnou délku životnosti systému sestávajícího z koryt s. j. 585 a 586 – nejdříve v průběhu
40. let, nejpozději však v průběhu 60.–80. let 13. století.
Nejstarším písemným dokladem možné existence první věže Ratibořské brány může být relace tzv. Ipatievského letopisu
popisující ničivý polsko-ruský vpád do opavské provincie roku 1253, která výslovně uvádí tři městské brány. Přímá písemná
zmínka pochází z roku 1451, kdy je Ratibořská brána uvedena v souvislosti se založením františkánského kláštera vévodou
Vilémem („…ad valvam rattiboriensem…“ SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 218, sign. I Bb 19). K roku 1455 je pak tato
brána, Ratibor Turm, jmenovitě uvedena ve výtahu z inventáře opavské zbrojnice, pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8).
219
Obr. 58
2006. Axonometrický pohled
na jihovýchodní profil (P7, P12, P10 a P21)
v sondách S12–14 s řezem souvrstvím
komunikačního charakteru, vydřevenými
odvodňovacími koryty a zahloubenými
objekty v jejich podloží.
Obr. 59
2006. Sondy S12–14, výběr
keramických nálezů z vrstev
předcházejících výstavbě Ratibořské
brány (1, 2: s. j. 392; 3: s. j. 424; 4–8:
s. j. 419; 9, 10: s. j. 397; 11, 12: s. j. 361).
Kreslila I. Tichá.
Míra vysunutí druhé branské věže před první (ve vzdálenosti přibližně 31 m) – diktovaná snahou posunout první střet s obléhateli
co nejdále před původní bránu – předpokládala v mezilehlém prostoru vybudování opevněného koridoru. Opevněný koridor mezi
první a druhou branskou věží sestával ze dvou paralelních zdí svírajících z obou stran příjezdovou komunikaci. Půdorysná stopa
tohoto řešení je nejlépe patrná na tzv. vídeňském plánu z doby po roce 1779 (obr. 41) a na plánu města Opavy se schematickým
vyznačením opevnění z doby před rokem 1800 (obr. 46). Možný vzhled tohoto komunikačně-fortifikačního prvku pak zohledňuje
plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku okolo roku 1650 (obr. 24). Mohlo se nejspíše jednat o zeď v horní části s ochozem
krytým stínkami cimbuří nebo poprsní zídkou opatřenou štěrbinovými střílnami. Archeologickým výzkumem v roce 2006
220
Obr. 60
2006. Přehled dendrochronologicky
datovaných dřevěných prvků, jejichž
převážná část pochází z vydřevených
odvodňovacích koryt s. j. 568, 585, 588
a 586 (situaci srovnej obr. 56). Datování
provedli ing. Michal Rybníček, Ph.D.
a ing. Eva Přemyslovská, Ph.D.
z Mendelovy zemědělské a lesnické
univerzity v Brně.
(Kolář 2007a; 2007b) byl zachycen podélný řez komunikací procházející koridorem; vzhledem k daným limitům byla zkoumána
pouze svrchní část stratigrafie. Doloženo bylo kontinuální komunikační využití tohoto místa již od středověku, reprezentované
několika úrovněmi dláždění; ve spodní zkoumané partii byl pak zachycen pozůstatek dřevěného chodníku z průběhu 14. století
(obsahoval dendrochronologicky datovaný prvek z doby po roce 1305). Z hlediska úvah nad dobou možného vzniku koridoru
a druhé branské věže nelze přehlédnout skutečnost, že severní a severovýchodní úsek hradebního prstence zjevně nebyl posílen
parkánovou hradbou. Zatímco v případě Hradecké, Hvozdnické a Jaktařské brány byla v souvislosti s vybudováním parkánové
hradby – patrně na konci 14. století (viz příslušná kapitola) – realizována výstavba druhých branských věží v linii této předsunuté
fortifikace, posílení obranné hodnoty Ratibořské brány bylo s ohledem na absenci parkánu v těchto místech řešeno odlišným
způsobem. Vysunutí druhé branské věže relativně hluboko do předpolí a její propojení s fortifikací města prostřednictvím
opevněného koridoru neindikuje pouze absenci parkánové hradby v tomto úseku městského opevnění. Problematizuje rovněž
předpoklad, že středověký městský příkop tvořil kontinuální prstenec podél linie hradební zdi. Již v kapitole věnované příkopu
samotnému byla nadnesena možnost, že příkop mohl v severním předpolí městské fortifikace absentovat a jeho úloha mohla být
částečně suplována průběhem mlýnského náhonu. Rovněž pro období 14. století doložená existence dřevěné cesty
prakticky vylučuje průběh příkopu v tomto úseku v dané časové periodě. Závěrem nelze než obligátně konstatovat,
že řešení by do budoucna mohl přinést pokračující archeologický výzkum.
60) Pojednávaný dům je v článku z roku
1884 zmíněn jako Kurzův dům,
přičemž podle soudobého
adresáře je tento – ve vlastnictví
Anny Kurzové – situován
na Ratibořské ulici č. 8
(Vollständiges Adress- und
Geschäfts-Handbuch 1881, 55).
Pozici druhé branské věže již indikační skica nezohledňuje, je však odvoditelná ze situace v polohopisném plánu z doby kolem
roku 1800 (obr. 46), v kombinaci s výpovědí tzv. vídeňského plánu z doby po roce 1779 (obr. 41). Nacházela se při severním nároží
domu č. 4, jehož průčelí kopíruje průběh někdejší jihovýchodní boční zdi koridoru (obr. 11). Tuto pozici potvrzuje i údaj související
s demolicí věže, ke které došlo roku 1798 (Kreuzinger 2002, 141). Kovář Johann Neumann, který objekt v tomto roce v dražbě získal,
se jej zavázal snést na vlastní náklady a z materiálu získaného demolicí vystavět jednopatrový zděný dům (Troppauer Zeitung 1887,
Nr. 43) ztotožnitelný s domem č. 8 v indikační skice. 60) Vzhledem k době demolice již Biela tuto branskou věž na svých akvarelech
nezaznamenal. Ikonografickými prameny není druhá věž Ratibořské brány pravidelně zobrazována. Výjimečně ji zachytila
ve zmenšené nápodobě věže hlavní brány (totiž jako oktogonální nástavec s menší věžicí, nasazený na hmotu hranolu otevřeného
221
v dolní partii průjezdem) kresba J. M. Langera z roku 1765 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). Ve stylizované podobě hranolové
věže je rovněž součástí Schwartzerova pohledu na město z ptačí perspektivy z doby kolem roku 1700 (obr. 45). Existence druhé
branské věže byla potvrzena archeologickým výzkumem v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b), kdy bylo v pozici shodující se s výše
uvedenými indiciemi odkryto její jižní armované nároží a část jihovýchodní boční zdi (obr. 11, 61). Dochovaná partie nadzemního zdiva
je oboustranně lícována s litým jádrem, základové zdivo registrované v rámci výkopu pro vodovod nepředstupuje před nadzemní
část. Oproti situaci u první branské věže byla v případě této zaznamenána zesílená partie zdiva pro osazení portálu, zasahující
do prostoru průjezdu.
Obr. 61
2006, sektor C. Celková půdorysná
situace výzkumem zachyceného
zdiva druhé věže Ratibořské brány
(s. j. 916), pohled od severu.
Foto L. Kunčík.
61) Za upozornění na tuto eventualitu
patří náš dík Daliboru Prixovi.
Obr. 62
2006, sektor C. Celková půdorysná
situace výzkumem zachyceného
zdiva koridoru (s. j. 923) propojujícího
druhou věž a barbakán Ratibořské
brány, pohled od severu. Foto L. Kunčík.
S barbakánem, vybudovaným v další stavební etapě, byla druhá branská věž propojena opět prostřednictvím opevněného
koridoru. Tato situace je nejlépe patrná na tzv. vídeňském plánu z doby po roce 1779 (obr. 41), zohledňuje ji rovněž – v proporčně
zkreslené podobě – Schwartzerův pohled na město z doby kolem roku 1700 (obr. 45). V indikační skice stabilního katastru
se průběh někdejší jihovýchodní boční zdi koridoru kryje s parcelní hranicí mezi komunikací a pozemkem domu č. 4, průběh
severozápadní boční zdi je pak částečně zohledněn severní domovní frontou při původní branské komunikaci (obr. 1, 11).
Podstatná část jihovýchodní boční zdi koridoru byla v půdorysné situaci odkryta archeologickým výzkumem v roce 2006
(Kolář 2007a; 2007b), přičemž bylo registrováno zalomení zdiva odrážející průběh jím sevřené komunikace (obr. 11, 62);
tento dílčí poznatek koresponduje se situací zachycenou tzv. vídeňským plánem. Částečně dochované nadzemní zdivo
s litým jádrem bylo oboustranně lícováno. Se základovou partií boční zdi koridoru byl stavebně provázán úsek zdiva
kolmého na tuto zeď, zasahujícího do průběhu branské komunikace. Za předpokladu absence příkopu před čelem druhé
branské věže lze v souvislosti s vybudováním barbakánu propojeného s touto branskou věží koridorem připustit existenci
alespoň elementární mechanické překážky znesnadňující přístup k ní. Mohla mít podobu prosté obdélné šachtice v šíři
přístupové komunikace koridoru, na vnější straně opatřené armováním a překonávané padacím mostem. Pozůstatkem
vyzdění její vnější stěny, sloužícího – kromě hledisek statických – současně pro dosednutí volného konce spuštěného
padacího mostu, by mohl teoreticky být právě úsek zdiva kolmý na průběh boční zdi koridoru (obr. 11, 62). 61)
62) U posledních dvou vyobrazení
se jedná o útvar budící na první
pohled zdání boční zdi koridoru;
vzhledem ke své pozici vůči
bastionu a třetí branské věži a také
z důvodu, že koruna zdiva tohoto
útvaru je zakončena obloučkovou
atikou, jej lze s jistou dávkou
opatrnosti považovat za barbakán.
Výstavba opevněného koridoru před druhou branskou věží tvoří třetí rámcově postižitelnou stavební etapu v procesu budování
systému Ratibořské brány; jako taková bezprostředně souvisí s realizací předsunutého barbakánu, opatřeného v čele třetí
branskou věží. Indikační skica – zohledňující stav již po demolici stavebního komplexu Ratibořské brány – neposkytuje pro lokalizaci
barbakánu přesvědčivé opory (obr. 1). Jeho půdorysná stopa včetně pozice v rámci branského systému je však patrná na řadě
dobových plánů a vyobrazení (obr. 7, 19, 45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). 62) Vnější vzhled barbakánu (již po odbourání
průjezdní hranolové věže v jeho čele) zobrazuje nejlépe dvojice Bielových akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Dispoziční řešení
objektu (resp. jeho severozápadní poloviny) dokumentuje půdorysný plán z roku 1830 (obr. 11c; SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1273, kart. 158; citace dále viz obr. 11c). I přes své dominantní postavení v rámci branského systému není barbakán mnohými
ikonografickými prameny z doby, kdy tento prvek prokazatelně existoval, zohledněn. Týká se to především tzv. požárního obrazu
222
63) Z těchto pozic mohl být
eventuálně postřelován prostor
průjezdu barbakánem v případě,
že se do něj podařilo proniknout
útočníkovi.
města (obr. 5) a tzv. Lundwallova plánu (obr. 6), tedy zobrazení, jejichž význam pro poznání minulosti města bývá často akcentován.
Okrouhlé tělo barbakánu vyděluje na rovnocenné poloviny středem dispozice procházející komunikace. Strohý vzhled obvodového
pláště vyvažuje na koruně zdiva obloučková atika, realizovaná ve 2. polovině 16. století. Přibližně na střed jednotlivých obloučků jsou
pod atikovým pásem proražené úzké střílny indikující existenci kryté chodby pro střelce z ručních palných zbraních. Oproti tomu
dolní pás mohutné hmoty barbakánu je vyhrazen pro umístění děl a hákovnic, čemuž odpovídá rozměrnější čtvercový tvar střílen.
Avizovaný půdorysný plán severozápadní poloviny barbakánu – vyhotovený roku 1830 před demolicí tohoto fortifikačního
prvku – umožňuje učinit si představu jednak o síle zdiva, jednak ohledně rozmístění a počtu střílen pro těžké palné zbraně. Masivní
vnější obvodová zeď na půlkruhovém půdorysu je prolomena trojicí střílen (pohled na tytéž střílny zvenčí zachytila Bielova veduta).
Subtilnější vnitřní dělicí zeď, svou pozicí kopírující průběh branské komunikace uvnitř barbakánu, je opatřena trojicí otvorů, z nich oba
krajní lze snad ztotožnit se střílnami pro ruční palné zbraně. 63) Zesílená partie zdiva v pravé části nákresu je pozůstatkem bočního
obvodového zdiva branské věže, situované v čele barbakánu a tvořící s ním jeden stavebně provázaný organický celek.
Půdorysným plánem zohledněné dispoziční řešení severozápadní partie barbakánu vhodně doplňují archeologická zjištění stran
jeho jihovýchodního segmentu. Archeologický výzkum v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b) odhalil v půdorysné situaci korunu zdiva
jihovýchodní boční zdi třetí branské věže a navazující části čela barbakánu (obr. 11). Jedná se o vzájemně provázané, v nadzemní
partii oboustranně lícované zdivo z lomového kamene (lokálně doplněné fragmenty cihel) s litým jádrem. Nelícované základové
zdivo v případě boční zdi věžové brány oboustranně mírně předstupuje (tzv. lavicové rozšíření) před dochovaný líc nadzemní partie
zdiva. Provázanost zdiva barbakánu a třetí věžové brány potvrzuje předpokládanou jedinou stavební etapu. Čelo barbakánu s třetí
branskou věží původně obtékal mlýnský náhon suplující v těchto místech obranný příkop; průběh náhonu byl pravděpodobně
překonáván prostřednictvím padacího mostu. Tuto situaci zachycuje tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) a poté ještě perokresba
okolí opavského zámku z doby kolem roku 1650 (obr. 24); archeologicky byl původní průběh mlýnského náhonu – korespondující
se situací zohledněnou ikonografickými prameny – zachycen v roce 2002 výzkumem v suterénu domu na náměstí Osvoboditelů
čp. 6 (Juchelka 2003).
64) Pokud u paty jihovýchodních
bočních zdí koridorů Ratibořské
brány nekončil již průběh
původního středověkého příkopu,
byl sem jeho průběh doveden
v souvislosti s budováním
klešťové hradby a zemní kurtiny
propojující ji s valovým opevněním
zámku (srovnej plán okolí
Ratibořské brány a opavského
zámku z doby okolo roku 1650,
obr. 24).
V počáteční fázi třicetileté války – pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626–1627 – byl systém Ratibořské brány
posílen bastionem atypického tvaru, jehož hmota vykryla příliš protažené boky branského systému, vystavené ničivým účinkům
stále se zdokonalující dělostřelby. Líce tohoto zemního fortifikačního prvku spolu svírají nekonvexní (konkávní) úhel, a netvoří tak
špici (saillant); z typologického hlediska se tedy spíše než o bastion jedná o útvar blízký klešťové hradbě, případně rohové hradbě
(srovnej Kupka et alii 2002, 460, 504). Charakter klešťové hradby tvořené na čele kleštěmi a po stranách rovnými boky zohledňuje
především tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19), s výhradami pak rovněž tzv. Lundwallův plán z 2. poloviny 18. století (obr. 6)
a tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41). Indikační skica uchovává stopu tohoto fortifikačního prvku v podobě parcelní
hranice v linii jeho jihovýchodního boku (obr. 1). Severozápadní bok klešťové hradby je již v době vyhotovení indikační skici
rozplanýrován. Uvolněný prostor byl přeměněn na zahrady zadních traktů zástavby, jež byla realizována při někdejší branské
komunikaci právě v prostoru severozápadní části bývalé klešťové hradby (srovnej akvarel patrně od G. Fritsche z roku 1829,
obr. 40). Indikační skicou zohledněná parcelní hranice vymezující zadní díly těchto pozemků je pak pravděpodobným pozůstatkem
linie kontraeskarpy příkopu, nikoliv severozápadního boku klešťové hradby. Atypické řešení ochrany branského systému, odlišné
od situace Hradecké a Jaktařské brány (opatřených v témže období zemními raveliny), bylo nejspíše zvoleno v souladu
se specifickými podmínkami tohoto předpolí. Protažené boky branského systému tvořené obvodovými zdmi koridorů
představovaly v kontextu stávajícího vedení pevnostních válek evidentní slabinu. Jejího vykrytí bylo dosaženo právě zvoleným
konstrukčním řešením zemního fortifikačního prvku, kdy rovné boky klešťové hradby flankovaly prostor nově vybudovaného
příkopu 64), kdežto dělostřelecké baterie umístěné v prostoru ramen kleští zvýšily palebnou sílu původního barbakánu. Ten byl
situován v místě styku ramen kleští, takže jeho čelo zůstalo nechráněno vůči případnému čelnímu postřelování. Tato zjevná
nevýhoda byla dána pozicí mlýnského náhonu bezprostředně před čelem barbakánu, suplujícího zde funkci příkopu. Této
skutečnosti se koneckonců muselo přizpůsobit i dodatečné zemní opevnění bastionového typu (atypický bastion či klešťová
hradba), kdy klasický bastion popř. ravelin zde nebylo možno vzhledem k průběhu mlýnského náhonu realizovat. Původní barbakán,
zapojený do aktivní obrany i v kontextu nového valového opevnění bastionového typu, však bylo nutno chránit před přímou frontální
palbou. Z tohoto důvodu bylo jeho předpolí – již na vnější straně mlýnského náhonu – chráněno drobným předsunutým opevněním
bastionového typu. Jeho pozice a rámcová podoba je patrná na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19) a na plánu okolí
Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650 (obr. 24).
65) Myšlen příkop související s první
fází valového opevnění
bastionového typu, realizovaného
Dány v letech 1626–1627.
Na základě zobrazení tzv.
dánského plánu z roku 1627
a plánu okolí Ratibořské brány
a opavského zámku z doby okolo
roku 1650 lze připustit možnost,
že jeho průběh kopíroval linii
zemních kurtin propojujících
jednotlivé bastiony v severním
úseku opavské fortifikace,
přičemž v úseku před čelem
klešťové hradby chránící
Ratibořskou bránu byl jeho průběh
suplován mlýnským náhonem.
Pátá fáze posílení fortifikačního systému Ratibořské brány eliminovala nedostatky předchozího provizorního řešení, vynuceného
časovou tísní a omezenými zdroji. Její těžiště spočívalo v přeložení úseku mlýnského náhonu kopírujícího čelo barbakánu (potažmo
klešťové hradby) a ve vybudování zemního ravelinu opatřeného čtvrtou branskou věží. Po přeložení části mlýnského náhonu blíže
k řece Opavě byl před čelo barbakánu a ramena kleští protažen příkop, dosahující do té doby pouze k rovným bokům klešťové
hradby. 65) V rámci příkopu před klešťovou hradbou s barbakánem v čele byl následně vybudován zemní ravelin propojený
s branskou věží v barbakánu prostřednictvím zděného krčku. Tento komunikačně fortifikační prvek je (včetně navazujícího ravelinu)
zachycen tzv. Lundwallovým plánem z 2. poloviny 18. století (obr. 6), tzv. vídeňským plánem z doby po roce 1779 (obr. 41)
a především pak dvojicí zmiňovaných Bielových akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Část jihovýchodní obvodové zdi spojovacího
krčku byla zachycena rovněž archeologickým výzkumem v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b), a to v místě sekundárního napojení
krčku na branskou věž barbakánu (obr. 11, 63). Bočnici spojovacího krčku tvoří oboustranně lícovaná zeď s litým jádrem
(obr. 63/s. j. 906), přičemž v případě pohledově exponovaného líce zdiva je minimalizováno přiznání spár, vyskládání kamene
je preciznější a uplatňují se přísnější kritéria pro výběr užitého kamene. Naproti tomu vnitřní líc zdi, pohledově se neuplatňující (skryto
pod konstrukčním zásypem vozovky) je charakterizován rozvolněnějším kladením kamenů, jejich lícování není důsledné
a k vyplňování spár jsou užity úlomky cihel, jejichž výskyt není u exteriérové strany zdiva evidován. V souvislosti s napojením
bočních zdí krčku k čelu barbakánu, resp. branské věže, došlo k částečnému obnažení jejich základového zdiva. Ze statických
důvodů byly tyto partie zdiva dodatečně zpevněny prostřednictvím zděné plenty – kónicky se rozšiřující směrem dolů – stavebně
provázané s vnějším lícem boční zdi krčku (obr. 63/s. j. 907). Statické zpevnění základů původního barbakánu plnilo současně
funkci eskarpy nově vybudovaného úseku příkopu. Souvrství přiléhající z vnější strany k dochovaným reliktům zdiva reprezentuje
jednotlivé komponenty zánikové výplně tohoto příkopu z průběhu 2. poloviny 19. století.
223
66) „Na místě dnešních domů č. 7 a 8
byly dříve byt mostního metaře
a byty zaměstnanců městské
brány…“ (Kreuzinger 2002, 104).
67) Oprava měla být dokončena
do konce června 1835. K opravě
taškové střechy byl v licitaci vybrán
pokrývač Franz Hofrichter. Rozpočet
na opravu sepsal Anton Englisch.
Ze zednických prací zmiňuje otevření
a opětovné zavření závěru klenby,
během prací na obloucích měla být
celá klenba podepřena. Klenba byla
dlouhá 4 sáhy 1 stopu, široká 2 stopy
a silná 1 stopu. Klenba na hlavní zdi
musela být rovněž otevřena a nově
vyzděna, délka 5 sáhů, šířka 2 stopy,
síla 1 stopa. Trhliny ve zdivu pod
bránou měly být otevřeny a nově
zazděny. Část cihlového zdiva měla
být stržena a nově vyzděna. Měly
být omítnuty 2 boční zdi pod
průjezdem délky 9 sáhů 2 stopy
až pod klenbu do výšky 2 sáhy.
Omítnout klenbu dlouhou 4 sáhy
1 stopa, obvod 3 sáhy 2 stopy. Průčelí
nad klenbou brány bylo dlouhé
2 sáhy 1 stopu, vysoké 1 sáh. Měla
být opravena, obílena a obarvena
venkovní opadaná omítka. Spády
římsy měly být pokryty taškami,
římsa omítnuta. K tomu bylo
zapotřebí 1200 dobrých cihel,
16 kubických stop vápna,
52 kubických stop vápna
na opadanou omítku, 35 kubických
stop vápna na zahlazení staré
omítky, 20 kubických stop vápna
na opravu římsy, 8 kubických stop
vápna na opravu taškové krytiny
inv. č. 1321, kart. 167).
68) Viz pozn. č. 63.
69) Provedením prací byl pověřen Václav
Vícha, plány vypracoval stavitel
Anton Onderka. Původní branský
průchod byl dlážděný, nová dlažba
měla být realizována až v okamžiku,
kdy stav původního dláždění nebude
již vyhovující. Místo navážky zeminy
45 kubických sáhů se mělo udělat
jen 20 kubických sáhů. Dosavadní
můstek přes příkop měl být
zachován, pod ním měl vést kanál.
Materiál z demolované mýtnice měl
být použit na zasypání kanálu
inv. č. 1325, kart. 168).
Tak zvaný vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), vyhotovený v souvislosti s nerealizovaným návrhem přestavby opavské
fortifikace, zachycuje v půdorysné situaci dosud všechny hlavní komponenty Ratibořské brány (4 branské věže; barbakán;
klešťovou hradbu či atypický bastion; ravelin). K roku 1789 je dochována zmínka potvrzující existenci už jen dvou stávajících
branských věží systému Ratibořské brány (Kreuzinger 2002, 45). V roce 1798 byla snesena druhá branská věž (k okolnostem
viz výše), přičemž v dané souvislosti je tato označována jako vnější, „äussere Ratiborer Thor-Thurm“ (Troppauer Zeitung 1887,
Nr. 43; Kreuzinger 2002, 141). Třetí (v čele barbakánu) a čtvrtá (v ravelinu) branská věž byly tedy demolovány v rozmezí let
1779–1789. Bielovy akvarely z roku 1813 (obr. 42, 55) tak vzhledem k těmto okolnostem zachycují systém Ratibořské brány
za situace, kdy dosud stojí první a nejstarší branská věž, barbakán (adaptovaný k obytným a provozním účelům) a spojovací krček
mezi barbakánem a ravelinem. Původní branská věž ravelinu je již nahrazena prostou kulisovou brankou bez fortifikační funkce,
stejně tak někdejší dřevěný (dílem padací) most přes příkop ustoupil výstavbě mostu zděného (snad roku 1795; srovnej Kreuzinger
2002, 45). V době Bielova zachycení již průběh branské komunikace ze severní strany lemuje druhotná zástavba, konkrétně domy
č. 7–10 (okolnosti výstavby domu č. 8 v roce 1798 byly nastíněny výše). 66) V roce 1831 byl odstraněn barbakán, resp. jeho
severozápadní polovina, adaptovaná na byt branského písaře a na strážnici (Kreuzinger 2002, 104). V souvislosti s jeho demolicí byl
roku 1830 Antonem Onderkou vyhotoven situační plán (obr. 11c); v místě sneseného objektu byl novým majitelem pozemku
Josefem Pohlem vystavěn dům č. 6, čímž byla v hrubých rysech dotvořena uliční čára kopírující průběh původní branské
komunikace. Dle dochované žádosti z října roku 1834 zamýšlel magistrát první a nejstarší branskou věž opravit a ponechat
v provozu. 67) Důvodem tohoto požadavku byly komplikované okolnosti případné demolice této stavby (budovy bezprostředně
sousedící s věží by v případě jejího snesení byly zbaveny statické opory). 68) Navzdory těmto limitujícím faktorům převážilo
hledisko nezbytnosti rozšíření komunikace a roku 1835 bylo rozhodnuto o snesení věže. Průchod bývalé branské věže se měl
demolicí rozšířit ze současných 15 stop 8 palců na 19 stop 3 palce (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1321, kart. 167). Věž Ratibořské
brány byla následně – bez hodin a makovice – prodána se svolením zemské správy v roce 1836 Janu Staubachovi, majiteli hospody
U Bílé růže na jaktařském předměstí, za 58 zl. rakouské měny (Kreuzinger 2002, 141; Neues Tagesblatt Troppau 21. června 1836).
Po demolici branské věže, ke které došlo roku 1836, se však ukázalo, že průchod z města (resp. někdejší branská
komunikace) je příliš úzký. Šířka a průběh této nově vzniklé ulice byly vymezeny zástavbou, jejíž průčelí kopírovala linii
někdejších zdí branských koridorů (obr. 1). Ze severozápadní strany byla uliční čára fixována souvislou domovní frontou
(domy č. 6–11), z jihovýchodu pak průčelím domu č. 4 a domu č. 5 (mýtnice; patrně zděná stavba doložená ikonografií
a zachycená archeologicky v jihovýchodní polovině barbakánu). Spisová agenda magistrátu ze dne 13. června 1837
obsahuje konstatování, že ulice „mezi věží a někdejší branou“ (zvláště v partii mezi domy č. 5 a 6) je příliš úzká a ohrožuje
bezpečnost chodců. Magistrát zamýšlel ulici
rozšířit, přičemž navrhované řešení spočívalo
v demolici domu č. 4 a objektu někdejší mýtnice
č. 5. 69) Zápisem ze 6. října 1837 bylo rozhodnuto,
že ulice U Ratibořské brány, která je tak „úzká
a křivolaká, takže se nemohly vyhnout 2 vozy“,
bude rozšířena. Od domu č. 4 byla na plánu tažena
přímá linie ke křižovatce (před mlýnským náhonem)
a všechny objekty uvnitř této linie (jako dvorová
zeď domu č. 4, poškozená stará městská mýtnice
č. 5) měly být odstraněny a vzniklý prostor využit
pro rozšíření ulice (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1325, kart. 168). Takto koncipované rozšíření
komunikace reflektuje mladší plánová dokumentace,
jmenovitě katastrální mapa z roku 1871, opatřená
dodatečnými, graficky odlišenými úpravami z průběhu
70.–90. let 19. století.
Dokladem kontinuálního vývoje historického
urbanismu je skutečnost, že stávající severní
domovní fronta včetně komunikace, která dosud
vymezuje její průběh, ve své hmotě uchovává
půdorysnou stopu někdejšího systému Ratibořské
brány v jeho komplexní podobě.
3.4.5 Fortny
Opava disponovala kromě tří (a po přechodnou
dobu patrně čtyř) hlavních městských bran –
Hradecké, Jaktařské, Ratibořské (a Hvozdnické) –
také jednou nebo více podružnějšími menšími
branami, tzv. fortnami.
Obr. 63
Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006, sektor A, S8. Pohled od jihu
na vnější líc boční zdi krčku (s. j. 906), druhotně přizděného k čelu
barbakánu a třetí věži Ratibořské brány. V levé části kamenná plenta
(s. j. 907) – stavebně provázaná se zdivem krčku – lemující základové zdivo
čela barbakánu a třetí branské věže. Foto F. Kolář.
224
Mlýnská fortna (Mühl Pforten; Mühl Pforte) se v rámci
indikační skici nacházela v prostoru vymezeném
domy č. 48 a 51, v linii severozápadního úseku hlavní
hradební zdi, zhruba v třetině vzdálenosti mezi
Jaktařskou a Ratibořskou bránou (obr. 1). V době
vyhotovení indikační skici již fortna nestála, snesena
byla roku 1836 (srovnej Kreuzinger 2002, 142).
70) Předstihovým archeologickým
výzkumem (NPÚ, ú. o. p. v Ostravě,
akce č. 32/07) bylo zachyceno
jeho severozápadní zděné nároží.
Nálezová situace je předběžně
datována do raného novověku,
předpokladem přesnější datace je
dendrochronologická analýza
dřevěných prvků získaných
výzkumem sondy (Kováčik
et alii 2007, 25, 27). Mlýnský náhon
včetně soustavy mlýnů však
fungoval již od středověku
(srovnej např. OL I, 21,
č. 8, pozn. 8).
Její někdejší pozici v indikační skice tak reflektuje již jen průběh původní fortenské komunikace (prodloužení Kolářské ulice;
Wagner Gasse) mezi domy č. 48 a 51, ústící do prostoru bývalého parkánu (ulice U Fortny; Pforten Mühl Gasse). Souvislost
domů č. 48 a 51 s bývalou fortenskou věží dokládá přípis z června 1836, kdy kominický mistr Fridrich Müller napsal magistrátu: „…
že městská zeď za jeho domem č. 51 v Židovské ulici je tak poškozená demolicí fortenské věže, s níž byla spojená,
že hrozí její zřícení a musela by být zbořena, aby se nestalo neštěstí. Proto žádal o komisionální prohlídku městské zdi.
Prohlídka na místě, kterou úředníci magistrátu podnikli, však podle nich žádné nebezpečí neshledala ani na zmíněné zdi,
ale ani na naproti ležící části, která přiléhá k zadní budově domu č. 48 Karla Fabritze. Oba majitelé domů, jak Müller,
tak Fabritz se vyjádřili, že by na své náklady části přiléhajících hradeb zbourali, pokud by jim zůstal materiál. Určením šikmého
ohraničení obou pozemků na místě, kde stála fortenská věž, byla pověřena městská stavební komise. Komise označila
návrh obou majitelů domů za velmi přijatelný.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182). Nálevkovité rozšíření
v místě vyústění původní fortenské komunikace do prostoru někdejšího parkánu je patrné na nesignovaném kolorovaném
plánu (1839–1843) zachycujícím situaci zadních traktů domů v Židovské ulici (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441,
kart. 182). Tento stav se projevil okosením nároží zadního traktu domu č. 51, což dokládá půdorysný plán objektu z roku
1857 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1385, kart. 178) a ještě i dobová fotografie z počátku 20. století (SZM v Opavě, UHP,
inv. č. B 2214). Biela objekt Mlýnské fortny bohužel výtvarně nezachytil, rámcovou představu o jejím vzhledu však umožňuje
většina pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 40, 45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). Jednalo se patrně
o vícepodlažní hranolovou věž s průjezdem, vztyčenou nad obdélným půdorysem. Hladká prostá fasáda byla v horní části
prolomena čtvercovými otvory, jejichž funkci – okna či střílny – nelze vzhledem k schematickému vyobrazení věže jednoznačně
specifikovat. Korunu zdiva věže ukončovala od poloviny 16. století obloučková atika. Mlýnská fortna patrně nesloužila
komunikačnímu účelu ve smyslu propojení města s jeho bližším či vzdálenějším zázemím. Pravděpodobný účel zdá se evokovat
již její název; fortna tedy nejspíše zajišťovala přístup k mlýnskému náhonu, který v tomto úseku obvodu města bezprostředně
kopíroval průběh městského opevnění. Její velkorysá stavební podoba (průjezdní hranolová věž namísto prostého průchodu
v hradbě, kulisové brány) pak mohla souviset s existencí mlýna v jejím bezprostředním předpolí (Fortenský mlýn) 70),
resp. s jeho dopravní obslužností.
Existenci druhé fortny, při kostele sv. Janů, uvažuje Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006, 369), a to v souvislosti s výše zohledněnou
hypotézou o vybudování tohoto kostela vně městských hradeb při východním obvodu města (v letech 1350–1359) a dodatečném
včlenění stavby do hrazeného městského areálu (na přelomu 14. a 15. století). Pozice předpokládané fortny není zohledněna
ikonografickými prameny a s její existencí rovněž nepočítá starší literatura.
3.5 Bastionová fortifikace (pozdní renesance a baroko)
Bastionové opevnění města svou impozantností dominuje dochovaným vedutám Opavy z průběhu 17. až 1. třetiny 19. století.
Nejednotnost zobrazování jednotlivých fortifikačních prvků (charakter kurtin, tvar, podoba a rozmístění bastionů a ravelinů)
opavského bastionového opevnění by mohla na první pohled budit zdání, že odráží postupné stavební etapy procesu jeho
budování. Avšak za situace, kdy už nejstarší dochovaný ikonografický záznam týkající se bastionového opevnění (tzv. dánský
plán z roku 1627, obr. 19) reflektuje takovou rámcovou podobu a rozmístění jednotlivých prvků bastionové fortifikace, která
v podstatě nedoznala výraznějších změn až do svého zrušení v průběhu 19. století, lze výše jmenované indiference v pojetí
jednotlivých vedut připsat spíše na vrub autorské licenci jejich tvůrců. Za tohoto stavu je vypovídací hodnota jednotlivých
vedut výrazně omezena, a teprve jejich vzájemná komparace – v konfrontaci s výpovědí písemných pramenů – může vést
k postižení alespoň rámcových představ o vývoji opavské bastionové fortifikace.
Na základě výpovědi ikonografie a písemných pramenů lze konstatovat dvě hlavní etapy výstavby opavského bastionového
opevnění. Za prvé se jedná o fortifikační prvky vybudované jako určité (válečným stavem a nedostatkem zdrojů vynucené)
provizorium pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626–1627, které byly během třicetileté války průběžně opravovány
či obnovovány. Za druhé o opevňovací práce realizované v souvislosti s tureckou hrozbou a eventualitou útoků uherských
povstalců v průběhu 2. poloviny 17. století.
Willenbergerův pohled na město z roku 1593 (obr. 26) zachycuje Opavu sevřenou prstencem středověkých hradeb,
s dominujícími siluetami branských a hradebních věží. O tři desetiletí mladší tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) prezentuje
Opavu již jako město disponující opevněním bastionového typu. Nástupem Habsburků na český trůn se české země staly
součástí obranného systému celého habsburského soustátí – v průběhu 16. století přednostně orientovaného na eliminaci
tureckého nebezpečí – což mělo z hlediska případného vylepšování obranných vlastností městských a hradních opevnění
v českých zemích determinující vliv (k obecným trendům pevnostního stavitelství v habsburské monarchii viz Kupka 1995,
3–25; Kupka et alii 2002, 155–171). Teprve v průběhu třicetileté války, kdy se těžiště válečných konfliktů přeneslo do samotného
centra habsburské říše, byl zavdán dostatečný impuls k zobecnění nového bastionového opevňovacího systému rovněž
v rámci českých zemí. V opavských podmínkách takovýmto impulsem nepochybně byl dánský vpád do Slezska roku
1626, realizovaný ve dvou pochodových proudech vedených knížetem Janem Arnoštem Sasko-Výmarským a Petrem Arnoštem
z Mansfeldu (k průběhu kampaně srovnej Zukal 1912a, 57–83; Zukal 1916, 63–77; Fukala 2001, 60–66; Gebauer – Štěpán 2001,
64–70; Müller – Žáček 2006, 169–173). Opava otevřela bez boje své brány dánskému vojsku 20. srpna 1626. Ziskem některých
dalších strategicky důležitých míst v Horním Slezsku a na severovýchodní Moravě se v průběhu druhé poloviny roku 1626
a první poloviny roku následujícího konstituovala v centru habsburského soustátí dánská enkláva se správním centrem
v Opavě. Vrchním vojenským a civilním správcem okupovaného území byl jmenován královský komisař Joachim Mitzlaff.
Tento zábor Dánům zabezpečil týl z hlediska dalšího postupu do Uher, případně na Vídeň, a současně zajistil spojení
s Braniborskem coby výchozím bodem celé kampaně. Zatímco hlavní dánské síly pokračovaly v srpnu 1626 v postupu
do Uher (kde mělo dojít ke spojení s armádou sedmihradského vévody Gábora Bethlena a následnému společnému tažení
na Vídeň), v Opavě byly dislokovány čtyři kompanie (praporce) vojska pod velením podplukovníka Markwarta z Rantzau,
další čtyři kompanie plukovníka Wolfa Heinricha z Baudissina byly posádkou v Krnově, přičemž bylo nařízeno „…die Stadt
Troppa in etwas Defension zu bringen“ (SAR København, Fasc. 87, Rantzau; srovnej též Zukal 1916, 67). Dánové v případě
225
71) Za laskavé zprostředkování
doslovného opisu (pořízeného
J. D. von Pechmannem dne
3. 6. 1998) originálu Relation
von dem Zustandt der Städte
Troppa und Jägerndorff
in Oberschlesien und was alda
pashiret absg dato (1627)
uloženého v Statens Arkiver
Rigsarkivet København děkujeme
PhDr. V. Štěpánovi, Ph.D.
72) Za upozornění na dosavadní
nepřesnou dataci plánu (původně
v literatuře uváděno datování 1629,
1634) děkujeme PhDr. K. Müllerovi.
K předatování plánu (rok 1627)
došlo v souvislosti s vytvořením
inventáře sbírky fotokopií a plánů
deponovaných v Zemském
archivu v Opavě, kde je černobílá
fotokopie tohoto plánu uložena
pod inv. č. 115 jako Plán obležení
Opavy císařskými vojsky v roce
1627 (originál se nachází v ÖStA
Wien, KA, Kartensammlung, sign.
H IIIB 66/1639).
73) V případě plánu obležení města
Opavy se zcela evidentně nejedná
o pouhou „případovou studii
představující ideální stav
městského opevnění“ (Čapský
2003, 189). K ideálnímu stavu má
zde zachycené opevnění daleko,
jednotná bastionová fronta je
záležitostí pouze severní strany
města, detašované bastiony v jižním
úseku fortifikační linie navazují
svými týly na již zcela nevyhovující
středověkou parkánovou hradbu,
mimoto jsou zemní valy v některých
úsecích provizorně doplněny či
suplovány palisádou, případně
valovými koši. Spíše než o „stylizaci
zdánlivě reálného pohledu
na město“ (Čapský 2003, 189)
se tak jedná o zachycení stavu
nepříliš vzdáleného soudobé realitě.
Oporou tohoto tvrzení může být
konfrontace obecné výpovědi
ikonografického pramene s dílčími
údaji stran charakteru opevnění
a průběhu vlastních obléhacích
prací obsaženými ve zmiňované
relaci podplukovníka Rantzaua.
Druhý záchytný bod pak představuje
komparace plánu obležení města
z roku 1627 s dalšími ikonografickými
prameny zohledňujícími podobu
opavské bastionové fortifikace,
přičemž je více než zjevné,
že rozmístění jednotlivých prvků
bastionové fortifikace a jejich
rámcová podoba prakticky
nedoznaly výraznějších změn až
do demolice městského opevnění
v průběhu 19. století.
Opavy získali město sice strategicky výhodně situované, jehož opevnění si však až dosud udrželo svůj středověký
charakter (jediné prvky aktivní obrany představovaly barbakány před třemi městskými branami, zbudované v průběhu
16. století), a jeho obranná hodnota proto již dávno neodpovídala soudobé úrovni pevnostního stavitelství. Měli-li se zde
Dánové udržet – a výše zmiňované nařízení Jana Arnošta Sasko-Výmarského připravit Opavu k obraně tento záměr
potvrzuje – bylo zapotřebí město opatřit novou fortifikací, vybudovanou podle zásad bastionového způsobu opevňování.
Z hlediska průběhu realizace a konečné podoby bastionové fortifikace disponujeme dvojicí důležitých pramenů; v prvé
řadě se jedná o relaci podplukovníka Rantzaua pro dánského krále Kristiána IV. (SAR København, Fasc. 87, Rantzau) 71)
z roku 1627, zohledňující nejen charakter a harmonogram vlastních fortifikačních prací, ale především průběh následného
obléhání města císařským vojskem včetně rozmístění jednotek. Vypovídací hodnota tohoto pramene – doplněno dílčími údaji
stran fortifikačních prací u Zukala (Zukal 1912a, 57–83; 1916, 63–77) – výrazně stoupá v kombinaci s již zmiňovaným
tzv. dánským plánem čili plánem obležení města Opavy, patrně z roku 1627. 72) Dotyčný plán dokumentuje nejen rozmístění
jednotlivých pluků obléhacího vojska, charakter a rozsah obléhacích prací (reduty, paralely a sapy), ale především
zohledňuje podobu opavského bastionového opevnění v době obležení císařským vojskem. 73)
Úkolem vypracovat projekt nového opevnění byl pověřen inženýr Abraham de la Hay, evidentně znalý principů staroholandské
inženýrské školy. Tento jednoduchý způsob výstavby opevnění byl obecně užíván zejména pro rychlé fortifikační zajišťování
obsazených měst, jejichž stávající středověká opevnění již byla pro obranu nevhodná (srovnej Kupka et alii 2002, 101–103) –
v případě okupované Opavy bylo tedy toto řešení nasnadě. Stavební provedení staroholandské inženýrské školy spočívalo
v realizaci poměrně nízkých prostých zemních valů, které byly namísto finančně i časově nákladného armování zdivem
zpevňovány pouze drny a křovinami. Ať již dominujícím hlediskem bylo aplikování zásad staroholandské inženýrské školy,
anebo jen prostá časová tíseň, výsledkem dánských fortifikačních prací kolem Opavy bylo opevnění obecně klasifikovatelné
jako polní či provizorní, tedy v zemním provedení bez permanentního armování pevnostních prvků.
Vlastní realizace opevňovacích prací čili „šancování“ proběhla ve dvou etapách a předcházela jí nepochybně částečná
demolice předměstské zástavby (srovnej Zukal 1912a, 81). Výstavba fortifikačních prvků byla zahájena ihned po obsazení
města a pokračovala bez přestávky až do zimy 1626/1627 („…biss so lange der harte Winter eingefallen, dass man mitt
der Arbeit weiters nicht verfahren, sondern nodttringklich einhalten müssen.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau).
Po vynucené zimní pauze bylo v opevňování města spěšně pokračováno až do příchodu císařské armády; v průběhu
vlastního obležení pak fortifikační práce (především provizorní opravy průběžně destruovaných pozic) kontinuálně probíhaly
až do okamžiku kapitulace 30. července 1627 („…und biss zu endtlicher der Stadt Auffgebung Tagk und Nacht, mit grosserer
der Soldateska beschwehr Arbeiten müssen.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Dánové disponovali zkušenými
odborníky – inženýry znalými soudobých zásad fortifikačních prací; samotná realizace navržených pevnostních prvků pak
spočívala na bedrech jednak samotných dánských vojáků („…dabey auch der Officier fleiss und Soldaten mühe und Arbeit,
inn Auffbauungk der angewiesenen wergke, keines weges ersparet worden…“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau),
ve značné míře pak bylo při budování opevnění zaangažováno místní venkovské obyvatelstvo. Jedním z bodů obžaloby, jíž
byly císařskou inkviziční a exekuční komisí na Opavsku a Krnovsku po vypuzení Dánů podrobeny osoby šlechtického stavu
kompromitované (údajnou či faktickou) spoluprací s dánskou okupační mocí bylo právě poskytování pracovních sil pro potřeby
dánských fortifikačních prací („…Dánům kontribuce platil a šancovati dal“; „…poddané šancovati a kontribuce odváděti
nechal“; Zukal 1916, 102, 123). 74) Poté, co v červnu 1627 zahájil Valdštejn svou kampaň proti dánským pozicím ve Slezsku,
bylo rozhodnuto přesunout jádro dánských sil ke Kozlí (Cosel; dnes Kędzierzyn – Koźle v Polsku). K zintenzivnění tamních
opevňovacích prací byla z Opavy přeložena většina pracovních sil z řad místního venkovského obyvatelstva, přičemž
dokončení dosud nehotové opavské fortifikace tak spočívalo na 1200 mužích opavské posádky pod velením podplukovníka
Rantzaua („…Dazu auch fast alle Wagen inn und ausser Stadt, wie auch die Arbeitsleudte auss den umbliegenden
Dorffschaffen, derenn mann zu vollführung der ohnverferttigken wergke, hoch nötig bedürfftig gewessen, mitt hinwegk
genommen, also dass mann fast eintzig und allein die Soldaten zu möglicher der wergke aufführungk…“ SAR København,
Fasc. 87, Rantzau). Struktura opevnění byla determinována časovými možnostmi a množstvím nasazených pracovních sil;
při realizaci zemních prací byla zohledněna konfigurace terénu a míra využitelnosti původního středověkého městského
opevnění. Zemní kurtiny tak nepropojovaly fortifikaci do souvislého opevněného pásma; jednotná bastionová fronta byla
záležitostí pouze severního úseku městského obvodu (nedisponujícího parkánem), kdežto v podstatné části fortifikační linie
plnila funkci kurtiny mezi jednotlivými bastiony stará parkánová hradba. Hradecká brána byla chráněna trojúhelníkovým
ravelinem, situovaným v příkopu před čelem původního barbakánu, obdobné řešení bylo rovněž zvoleno v případě zajištění
Jaktařské brány (zdejší ravelin však disponoval krátkými boky). Systém Ratibořské brány byl – vzhledem k odlišné stavební
struktuře (do předpolí vysunutý branský komplex zajištěný opevněnými koridory) – opatřen valovým opevněním v podobě
klešťové či rohové hradby. 75) Úsek fortifikační linie mezi Ratibořskou a Jaktařskou bránou byl tvořen jedním klasickým
bastionem s rovnými boky bez orillonů, dále redanem a půlbastionem (k ochraně Mlýnské fortny a Fortenského mlýna);
všechny tyto prvky byly navzájem propojeny kurtinami ve formě valu, jenž byl na vrcholku opatřen banketem a předprsní.
Na umělém ostrůvku tvořeném soutokem ramen mlýnského náhonu byl umístěn detašovaný bastion, 76) který v době
obležení nebyl dosud dokončen a byl provizorně doplněn palisádou. Úsek mezi Jaktařskou a Hradeckou bránou byl zajištěn
detašovaným bastionem s rovnými boky bez orillonů (situovaným v místě ohybu městské hradební linie), za nímž funkci
kurtiny plnila opravená původní parkánová hradba; mezi Hradeckou bránou a zámkem byl vybudován (rovněž v místě
ohybu městské hradební linie) druhý detašovaný bastion shodného typu, taktéž napojený na linii středověké parkánové
hradby. 77) V prostoru mezi tímto bastionem a opevněním zámku byl hradební pás posílen ještě jedním detašovaným
bastionem menších rozměrů, jenž byl situován v příkopu bez přímé vazby na parkánovou hradbu; spojení s prostorem
parkánu zajišťoval krček nebo přemostění. Opevnění knížecího zámku bylo řešeno formou zemního valu s bastionovým
zalomením, z něhož na jižní straně vybíhal malý půlbastion. V souvislosti s výstavbou všech těchto zemních fortifikačních prvků
byl částečně přeložen a následně rozšířen původní městský příkop, který byl pravděpodobně bezprostředně před příchodem
císařského vojska alespoň v části svého průběhu zaplaven tzv. manévrem vodou (viz kolorovaný tzv. dánský plán). Z části
dosud nehotové opevnění bylo v některých úsecích provizorně zpevněno či doplněno palisádami (srov. Zukal 1912a, 81).
Součástí příprav na obléhání města bylo rovněž zajištění dostatečných zásob potravin a zejména munice a střelného
226
74) Viz Seznam osob za dánské
okupace provinilých a pokutovaných
(Zukal 1916, 96–147).
75) K zajištění branských systémů
valovým opevněním bastionového
typu viz podrobněji kapitola Brány.
76) V souvislosti s vybudováním
vodárenské věže v polovině
16. století na místě původní věže
hradební (tzv. Židovská věž; viz
příslušná kapitola) byl dosavadní
průběh mlýnského náhonu opatřen
novým ramenem. Toto rameno
přivádělo vodu – nezbytnou pro
provoz vodárenského čerpadla –
blíže k vodárenské věži. Umělý
ostrůvek protáhlého tvaru, který
tímto způsobem vznikl mezi
dosavadním průběhem náhonu
a novým ramenem, byl v rámci
dánských fortifikačních aktivit využit
pro stavbu rozměrově malého
detašovaného bastionu chránícího
před přímým postřelováním
vodárenskou věž. Bastion byl
realizován v nejširší partii ostrůvku,
v místě opětovného soutoku obou
ramen náhonu; od zbylé plochy
ostrůvku byl oddělen uměle
prokopaným kanálem, jenž proťal
ostrůvek napříč a tvořil tak vodní
bariéru ze směru případného
nepřátelského útoku. Celkovou
situaci (ovšem již po zplanýrování
bastionu) dosud zachycuje indikační
skica z roku 1836 a katastrální mapa
z roku 1871. Plánovaný zánik
dodatečného ramene mlýnského
náhonu zohledňuje článek z roku
1872 v Troppauer Zeitung (1872,
Nr. 192): „…zur sogenannten alten
Kunst führende Arm
des Mühlgrabens wird aufgelassen
und verschüttet…“ Tzv. Labitzkého
plán města z roku 1876 jeho existenci
reflektuje, zatímco katastrální mapa
z roku 1899 již nikoliv.
77) Tento bastion, dodnes částečně
dochovaný v rámci parkové
úpravy obkružující městské jádro,
je prameny a literaturou shodně
nazýván Luttermannova šance
(srovnej např. komisionální zápis
z roku 1664: SOkA Opavě, AM
Opava, inv. č. 1385, k. 178; viz též
Zukal 1905/1906, 5), kdežto
v současnosti se vžilo spíše
označení Ptačí vrch. Mezi
důstojníky obležené dánské
posádky v červenci 1627 figuroval
kapitán Henning Lüttermann
(SAR København, Fasc. 87,
Rantzau), s jehož osobou je toto
označení nepochybně spjato.
prachu. Žádost podplukovníka Rantzaua o dodání zásob potřebných k přečkání předpokládaného zhruba jednoměsíčního
obléhání byla komisařem a generalitou nacházejícími se již v Kozlí v požadované výši zamítnuta. Ve snaze řešit alespoň
nejpalčivěji pociťovaný problém, totiž nedostatek střelného prachu, bylo generálem Carpetzonem nařízeno vybudovat mlýn
na výrobu střelného prachu (Pulvermühle), který měl týdně produkovat asi 14 centnýřů střelného prachu. Když ovšem byl
po odchodu generality mlýn opatřený šesti stoupami uveden do chodu, bylo shledáno, že týdně vyprodukuje pouze čtyři
a půl až pět centnýřů. Sanytr, jenž byl k dispozici, byl navíc kontaminovaný, výsledný střelný prach tak nebyl příliš kvalitní,
což mělo bezprostřední dopad na dostřel mušket a vedlo k nadměrnému zanášení jejich hlavní („…dass nit alleine ein
Mussquettenschuss, wie es probiert worden, kaum auf 600 Schuh, und mit einem so schwachem und glinden Rauches
getragen, dass sich der Feindt hernach selbstenn des nicht wenigk verwundert, sonder die Laufe und Zündtlocher, sein
vonn solchem frischen ohnsaubern Pulver also verschleimet, dass auch nach wenigk Schüssen fast keine Kugeln mehr
haben einlauffen können.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Nedostatek munice byl pak bezprostředním důvodem
kapitulace dánské posádky po urputném čtrnáctidenním obléhání.
Jako snahu eliminovat či alespoň podstatně omezit výhodu, jež obléhatelům poskytovala pozice Kylešovského kopce
v jižním předpolí městské fortifikace, lze vnímat existenci předsunutého opevnění, opatřeného v rámci plánu obléhání
města označením forte (obr. 19). Jedná se o tzv. pomocné opevnění (srovnej Kupka et alii 2002, 484) v podobě předsunuté
samostatné pevnůstky vybudované podle zásad bastionového systému opevňování. Tvořily ji dva bastiony a jeden patrně
půlbastion v zemním provedení, vzájemně propojené zemními kurtinami. Kvůli nedostatku drnů bylo na armování těchto
prvků užito rovněž bednění a sudy naplněné hlínou („…inn mangel der Soden mitt Holtzwergk und Keller Laden, verschütteten
Bierfässern, versterket werden müssen.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Zjevná snaha dokončit strategicky situované
předsunuté opevnění před příchodem nepřítele byla v relaci podplukovníka Rantzaua opakovaně akcentována („…die wergke
hette man auch gerne vollent aufgebauwet, wann der Feindt nicht so schleunigk und unvermuhtlich angekommen
wehre.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Bezpečná komunikace k tomuto předsunutému objektu byla řešena formou
tzv. zemního kufru či dvoukaponiéry (srovnej Kupka et alii 2002, 435, 465), vycházející od lunety (či redanu) v provizorním
provedení, situované při vnějším okraji městského příkopu. Tato luneta, opatřená na vrcholu zemního valu palisádou popř.
tzv. valovými koši (schantzkörbe), mohla zajišťovat ochranu případného shromaždiště sloužícího jako výchozí bod výpadů
proti pozicím obléhatelů.
Z hlediska charakteru a takticko-technické hodnoty užitých fortifikačních prvků je velmi instruktivní i popis vlastního průběhu
obléhání ve dnech 14.–30. července 1627, obsažený v Rantzauově relaci. Plán obležení Opavy (obr. 19) se sice
s Rantzauovým hlášením poněkud rozchází co do konkrétního rozmístění jednotlivých pluků Valdštejnova vojska, oba prameny
se však shodují v případě jejich názvů (pluky Valdštejnův, Starý saský, Nový saský, Nassavský, Palantův, Breunerův, Šlikův
a Collaltův; plán obležení města uvádí ještě Marodiho a Donínův pluk) a uplatněné celkové strategie. Obléhací vojsko přistoupilo
k pravidelnému obléhání města, přičemž v první fázi byly zablokovány přístupové komunikace, vybudovány opevněné tábory
(chráněné valy opatřenými bastiony a půlbastiony), dílčí úseky kontrvalační linie (proti případným výpadům obránců)
a postaveny obléhací dělostřelecké baterie (ve formě redut). Druhou fází obléhání bylo průběžné budování sap (klikatých
útočných zákopů sloužících ke krytému přiblížení k dobývané pevnosti) a paralel (obléhacích zákopů se stanovišti
dělostřeleckých obléhacích baterií) a dělostřelecké útoky proti zvoleným útočným frontám s cílem dosáhnout průlomu (breche).
Tímto způsobem byl permanentnímu tlaku vystaven především úsek opevnění při Hradecké bráně, úsek u Mlýnské fortny
a zejména pak předsunutá pevnůstka v jižním předpolí města hájící bezprostřední přístup k Hradecké bráně. Snahou obránců
bylo udržet předsunutou pevnůstku a zabránit všemi prostředky dosažení průlomu v opevnění města a následnému průniku
obléhatelů. Obrana se neomezovala na pouhé kladení odporu obléhatelům z pevnostních zařízení, 78) nýbrž v rámci možností
byly podnikány výpady s cílem poškodit obléhací práce a vyřadit z provozu dělostřelecké baterie. Vzhledem k požadovanému
efektu byly tyto výpady podnikány nejčastěji v noci „…und geschahe in der Nacht von Unss ein Aussfall mit 350 Mann uff
solche neuen wergke, gegen Schantzen…“ nebo za nepříznivých klimatických podmínek „…und weill es gegen den Abent
sehr anfingk zu Regnen, und die Nacht wieder abliess, fielen wir wieder auss nach denn wergken…“ (SAR København, Fasc.
87, Rantzau). Dvacátého prvního července 1627 byl ve snaze poškodit obléhací práce v bezprostředním okolí zámku proveden
protiútok za bílého dne (jednotkou v síle 400 mužů), prchající nepřítel byl pronásledován až do opevněného tábora, přičemž
došlo k neúspěšnému pokusu o jeho dobytí („…also dass fast das gantze Lager in der Flucht wehr. Endtich aber wie Unser
Vollck biss ans Lager kamb und ein starck Trenchament dafür fandt, darauss sich der Feindt starck defendiret, hat sich
mit verlust 5 oder 6 Mann wieder in die Stadt begeben.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Se záměrem zvrátit průběh
obležení a způsobit protivníkovi citelné ztráty na živé síle byl proveden další regulérní protiútok (jednotkou v síle 400 mužů) proti
hlavnímu ležení nepřítele („…fielen wir abermahl auss, mit 400 Mann, nach dem Haubt Quartier zu, da sich dann zwo
Compagnien Courassierer praesentirten darvon etzliche Todt blieben, und alss der Feidt mit Fussvollck sie stets secundiret,
blieben der Feind viell liegen, der Unserigen wurden auch etzliche beschedigt, aber nicht uber 5 Todt gefunden.“ SAR
K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Vedle pasivní obrany a výše uvedených forem aktivní obrany zaměstnávaly posádku
obleženého města – ve snaze zabránit průlomu – především průběžné udržovací práce na opevnění destruovaném
nepřátelskou palbou. Ve dne pobořené opevnění bylo přes noc opravováno („…wass er am thag fället, wurdt des Nachts
wieder gebauwet.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Dělostřelecká palba obléhatelů byla směrována jednak na předprsně
bastionů (ve snaze zbavit obránce rozestavěné na banketu ochrany), dále na jejich špice (nejslabší článek obrany) a konečně
proti kurtinám (realizace průlomu) „…schoss er wiederumb starck ann die Puncte der schantzen, schoss auch ein zimblich
scharr inn den Wall, ruinirte die brustwehren…“ (SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Permanentně tak byly opravovány
především předprsně, dosypávány průlomy v tělese valu, na jednom či více místech musel být dokonce zbudován
retranchement čili improvizované záložní valové opevnění kolem vnitřní strany toho úseku fortifikace, kde bezprostředně hrozil
průlom („…Und bauweten wir diesenn tagk ein Retrenchament inn der Schantz, auff allen nothfall vonn hohen Palisaden.“ SAR
København, Fasc. 87, Rantzau). Jak retranchement, tak i předprsně a jiné partie opevnění byly navíc zpevňovány palisádou
(„…sowoll auch von hohen Pallisaden nach mögligkeit ein retrenssament und Neue brustwehren ann den Pallisaden
gebauwet worden.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau).
227
78) Role stanoviště pro umístění
dělostřelecké výzbroje byla v rámci
plánů na obranu města přisouzena
kromě barbakánů i hradebním
věžím. Dělostřeleckou palbu
vedenou z těchto věží zohledňuje
plán obléhání města z roku 1627,
dokládá ji rovněž Rantzauova
relace („Sonderlich aber thete Er
schier viell schüsse auff einen
Thurm inn der Stadt, auss
wellichem Ihme viell schaden
in seine Batterie geschah. Also
dass er denselben folgenden
Thages nicht allein durchlöcherte,
sondern es wardt auch
der Constabell darauff
erschossen, und musste mann
das Stuck die follgende Nacht
vonn demselben Thurm herunter
und uff einen andern bringen.“ SAR
København, Fasc. 87, Rantzau).
79) V případě celkového pohledu
na město od severu na pozadí
jezdeckého portrétu Karla
Eusebia knížete z Lichtenštejna
z roku 1632 (SZM v Opavě, UHP,
inv. č. U 4059) nelze zobrazené
bastionové opevnění považovat
za odraz jeho reálné podoby.
Schematizované bastiony – jejichž
počet a rozmístění kolidují
se stavem víceméně shodně
zohledněným ostatními
ikonografickými prameny – tak
spíše jen symbolizují obecný
charakter fortifikace nového typu.
80) Za doplňující informace
o nálezové situaci a souhlas
s využitím příslušné části terénní
dokumentace výzkumu náleží náš
dík kolegovi Mgr. Petru Kováčikovi
z Archaie Olomouc o. p. s.
Vyčerpání veškerých zásob munice spolu s faktem, že vzhledem k všeobecné porážce dánských sil v Horním Slezsku
neměl další odpor již de facto smysl, vedlo dánské velení v Opavě po čtrnáctidenním obléhání k přijetí kapitulace. Dánové
přistoupili na dohodu za týchž podmínek, za jakých kapitulovala už dříve posádka Kozlí, a 30. července 1627 opustili
s vojenskými poctami město.
Dánská přítomnost na Opavsku představovala z hlediska dějin města pouhou epizodu, měla však určující vliv na podobu
městského opevnění v 17. a 18. století. Dánové zabezpečili dočasně obsazené město pokrokovým bastionovým typem
opevnění, a to s omezenými prostředky a v poměrně krátkém časovém intervalu. Délka následného obléhání Opavy spolu
s faktem, že dánská posádka kapitulovala teprve v situaci, kdy došly zásoby střelného prachu, svědčí o odolnosti této
v době zahájení obléhacích prací ne zcela dokončené a v mnoha ohledech pouze provizorní fortifikace. Po obsazení města
císařským vojskem tak bylo pravděpodobně přistoupeno k alespoň základní opravě pobořeného bastionového opevnění,
neboť jeho existence byla z hlediska dalšího pokračování válečného konfliktu velmi cennou devízou. Tato činnost však
i přes své zjevné opodstatnění nemusela být prováděna dostatečně rychle ani důsledně, neboť ještě roku 1639 (nepochybně
v souvislosti se švédským vpádem do Čech) byl tehdejší vojenský velitel města Heinrich Mittaschke von Toppelschau pověřen,
aby nechal opravit „poškozené a pobořené opevnění, doplnit ho palisádami a zařídit vše nutné k obraně“ (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). V celém dalším průběhu třicetileté války byla Opava – kromě krátkého švédského intermezza
během roku 1642 – v držení či alespoň v dosahu operační působnosti císařských vojsk. Fortifikační práce realizované v tomto
období se omezovaly maximálně na průběžné udržování stávajícího opevnění, popř. opravy válečných poškození. K dílčím
úpravám opevnění realizovaného již Dány mohlo dojít pouze v případě knížecího zámku; charakter jeho valového opevnění
zohledňuje plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku z poloviny 17. století (obr. 24). V jednotlivostech se tento liší od podoby
zámecké bastionové fortifikace na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19), nelze však vyloučit autorskou licenci. Popis
k plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby kolem roku 1650 obsahuje sdělení, že „před válkou a stavbou
šancí vedl most ze dvora (poplužního) do zámku…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1719, kart. 238). Kromě konstatování
faktu, že budování zemních valů k ochraně zámku je záležitostí průběhu třicetileté války, lze tuto zmínku vnímat rovněž v tom
smyslu, že z bezpečnostních důvodů mohlo být (hypoteticky) v čase války rezignováno na přímé komunikační spojení
zámku s jeho hospodářským zázemím.
Vyjma možných dílčích úprav opevnění zámku však k zásadnějším zásahům koncepčního rázu v případě opavského
opevnění jako celku evidentně nedošlo a konce třicetileté války se tak městská bastionová fortifikace dočkala v té
rámcové podobě, jakou jí vtiskli její tvůrci v rozmezí let 1626–1627. 79)
S fortifikačními aktivitami v průběhu třicetileté války lze velmi pravděpodobně spojit i archeologickou nálezovou situaci
zaznamenanou v roce 2007 v sondách S2 a S10 (obr. 17) při severním okraji areálu městské tržnice (Kováčik et alii 2007)
80). Na horizont naplavenin překrývajících v sondě S2 základ středověké parkánové zdi nasedaly hlinité vrstvy (s. j. 351
a následující), kterými byl postupně v průběhu novověku zasypáván prostor mezi mlýnským náhonem a parkánovou hradbou.
Ve vrstvě s. j. 304, v jejímž keramickém inventáři sice s převahou dominovaly pozdně středověké zlomky doprovázené ale
i raně novověkými nálezy včetně větších zlomků kamnových kachlů 16. a 17. století (obr. 48:16–24), byly identifikovány negativy
dřevěných kůlů (obr. 18, 64/s. j. 758–762), ražených zřejmě z úrovně níže uložené naplavené vrstvy s. j. 323, v rámci které
se mezi kůly dochovaly fragmenty proutí. Jednoduchou kůlovou konstrukci v odstupu necelých tří metrů od linie parkánu
patrně nelze interpretovat jako stabilní součást fortifikace, spíše se zdá, že se mohlo jednat o narychlo zhotovenou mechanickou
překážku (polský plot), která měla buď zabránit případnému útočníkovi v přístupu do obtížně hájitelného prostoru při patě
parkánové zdi, anebo tak mohl být zahrazen prostup v linii opevnění mezi parkánovou hradbou a kurtinou ve formě zemního
valu, který jinak spojoval areál mlýna s Mlýnskou fortnou a městem (srovnej obr. 41). Zcela vyloučit ovšem nemůžeme ani
možnost, že se mohlo jednat o pouhé zpevnění břehu mlýnského náhonu, které mělo zabránit při povodních erozi terénu
v předpolí parkánové hradby.
Obr. 64
tržnice), výzkum 2007. Půdorys sondy
S2 se sníženou korunou parkánové
hradby (s. j. 911) a dřevěnou konstrukcí
v jejím předpolí (s. j. 758–762, 772,
773).
228
Zajímavá nálezová situace byla dále zjištěna v sondě S10 (obr. 17), rovněž situované kolmo na terénní zlom probíhající paralelně
s linií fortifikačního systému, ve vzdálenosti asi 100 m od sondy S2. V jižní části sondy byly zachyceny dvě paralelní řady
(v rozestupu 1,4 m) těsně vedle sebe umístěných sloupů, o průměru cca 0,15–0,20 m (obr. 65a/s. j. 10706 a 10707), fixovaných
ve spodní části kameny a zlomky cihel. Pozornost zasluhuje především neobvyklá forma založení této konstrukce, která
pravděpodobně vylučuje její interpretaci jako zdvojené palisády. Vzhledem ke skutečnosti, že sloupy byly založeny do málo
ulehlých podmáčených vrstev na hraně říční inundace, podléhajících navíc svahovým procesům, nemohlo pouhé obložení
kameny střední velikosti zajistit jejich stabilitu. Spíše se zdá, že se může jednat o relikt samonosné konstrukce typově příbuzné
skořepinové hradbě, kdy prostor mezi dvěma, nejspíše nějakým způsobem vzájemně provázanými, dřevěnými stěnami byl
vyplněn zeminou. Datace této nálezové situace, založená pouze na keramických nálezech, je opět možná jen s výhradami,
nevylučuje ale raně novověké stáří konstrukce. Z níže uložených vrstev (obr. 65a/s. j. 10148 a následující) sice pocházejí
pozdně středověké keramické zlomky, uloženiny, které relikty sloupů překrývají (obr. 65a/s. j. 10141 a výše), již ale obsahovaly
raně novověkou keramiku 16.–17. století, byť se pravděpodobně jedná o zánikový horizont a nikoliv vrstvy, do kterých mohly být
kůly zahloubeny. Tzv. vídeňský plán (obr. 41) v úseku mezi Židovskou věží a Fortenským mlýnem parkánovou zeď nezaznamenává,
ta je zde nahrazena zemní kurtinou. I když není možné stav z doby, kdy byl plán pořízen (po roce 1779), mechanicky vztáhnout
ke staršímu období, nelze vyloučit, že parkánová hradba zde byla již v době třicetileté války natolik poškozená či přímo
destruovaná, že ji bylo třeba tímto způsobem doplnit, případně nahradit. Zda se tak stalo v době dánského záboru města,
nebo v průběhu následných etap opevňovacích prací, není možné na základě nálezové situace rozhodnout.
Obr. 65
tržnice), výzkum 2007: a) východní
profil sondy S10 s dvěma řadami
dřevěných kůlů (viz prvky s. j. 10706
a 10707), které náleží raně novověké
fortifikační konstrukci, jež patrně
doplňovala či suplovala parkánovou
hradbu; b) pohled na situaci dřevěných
kůlů (řada s prvkem 10707) od severu.
Terénní dokumentace Archaia
Olomouc o. p. s.
a
b
229
Druhou etapu budování opavského bastionového opevnění představují fortifikační práce z průběhu 2. poloviny 17. století.
Zatímco roku 1655 byla za zemské pevnosti prohlášena města Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava, bylo v případě
Opavy po zvážení všech okolností rozhodnuto o zrušení pevnosti a likvidaci hradeb (srovnej Kupka et alii 2002, 158n; Zukal
1912a, 110; Müller – Žáček 2006, 183). Městská rada se však pokusila toto rozhodnutí zvrátit a obrátila se se žádostí o přímluvu
na zeměpána, knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna. Jeho intervence u císaře v srpnu 1656 byla úspěšná, likvidace opevnění
byla odvolána, naopak bylo nařízeno městskou fortifikaci opravit a podle potřeby rozšířit (Zukal 1912a, 110–112; Müller – Žáček
2006, 183). Náklady spojené s opevňovacími pracemi měly být rozloženy mezi městskou obec, stavy a státní pokladnu. Ohledně
průběhu následných fortifikačních aktivit disponujeme minimem písemných pramenů, určitou představu o výsledné podobě
opevnění zprostředkovává soudobá (a mladší) ikonografie. Na základě dílčích údajů z písemných pramenů tak lze v kombinaci
s ikonografií postihnout alespoň jejich rámcový charakter. Předem je nutno poukázat na dva faktory, z hlediska realizace
fortifikačních prací v daném období určitým způsobem limitující. Prvním je zmiňovaná tripartita ve věci úhrady nákladů, druhým
pak nutnost zohlednit již existující provizorní bastionovou fortifikaci vybudovanou v souvislosti s dánským záborem v letech
1626–1627. Výsledkem tak byly na jedné straně pouhé dílčí úpravy a zesilování staršího opevnění, nikoliv realizace zcela nového
projektu reflektujícího soudobé evropské trendy z hlediska pevnostního stavitelství. Vlivem nedostatku finančních prostředků
a špatné koordinace zainteresovaných stran (především neochota stavů výrazněji se podílet na výstavbě fortifikace) se pak
opevňovací práce tohoto omezeného charakteru neúměrně protahovaly, resp. byly realizovány liknavě a nedůsledně. Ačkoliv
o zachování a modernizaci opavského opevnění bylo rozhodnuto již roku 1656, k dílčím stavebním úpravám na stávajícím
opevnění bylo pravděpodobně přistoupeno až v polovině 60. let 17. století v souvislosti s obnovením turecké hrozby (v letech
1663–64 postoupila turecká vojska hluboko na území dnešního Slovenska a dobyla klíčovou bastionovou pevnost Nové Zámky;
srovnej Kupka 2002b, 158; Müller – Žáček 2006, 183). Za této situace se stavové opavského knížectví podvolili potřebě podílet
se na fortifikačních pracích; podle reskriptu vrchního zemského úřadu ve Vratislavi ze srpna 1663 mělo opavské knížectví
„…každého dne 125 dělníků, 18 tesařů a 12 vozů k dílu fortifikačnímu postaviti.“ (Zukal 1912a, 112; srovnej Müller – Žáček 2006, 183)
V průběhu února 1664 bylo opevnění komisionálně prohlédnuto, závěry a doporučení této komise byly shrnuty ve zprávě
vyhotovené panem Eimem, vrchním strážmistrem montevergueského pěšího pluku:
1. U nter dem Jaktertor rechter Hand bei dem gemauerten Rundel die eingefallene Schanze reparieren, den Graben
erweitern.
2. Vom Jaktertor bis zur Pforte oder wenigsten bis zur Spitze der Zwingermauer eine Kurtine und inmitten derselben
einen „Halbmond“ aufwerfen.
3. Von der Pfortenmühle bis zum Halbmond den angefangenen Graben erweitern.
4. Da wegen anderer Arbeiten aus dem Halbmond ein „rechtschaffenes Bollwerk“ jetzt nicht gemacht werden kann,
einen Graben herumschliessen, mit Palissaden und „spanischen Reitern“ verbauen.
5. Von da bis zum Ratiborer Tor die angefangene Kurtine vollends mit Brustwehr und Banketten ausfertigen.
6. Beim Ratiborer Tor die zwei angefangenen Werke zum Schutz der gemauerten Rundels vollenden.
7. Die Kurtine bis zum Schloss mit Banketten aussetzen, die Stadtmauer aber dort, wo die Herrn Schützen ihre Stände
zu haben pflegen, welche sonst zum Schloss gehört, renovieren und etwas erhöhen.
8. U m das Schloss ein „rechtschaffenes Bollwerk“ vor allen Dingen aufbauen.
9. Bis zur Luttermannsche Schanze den Graben erweitwern und, wenn möglich, zwischen den Werken ein Bollwerk
aufführen, „damit eins das andere beschissen könnte“.
10. Die Luttermannsche Schanze mit Rasen belegen und den Graben erweitern.
11. Zwischen der genannten Schanze und dem Grätzer Tor das alte vermauerte Tor (am Ende der Herrengasse)
zur Aufstellung von Geschütz herrichten.
12. U nter dem Grätzer das „Gegatter“ ganz neu machen, die Spitze unten bei dem Rundel weggraben.
13. Von da bis zum „Neuen Werk“ die Zwingermauer auswendig füttern und inwendig Banketten aufrichten.
14. Das „Neue Werk“ dem Grätzer Tor in der Höhe gleich und wenn möglich weiter hinaus setzen.
81) V roce 1663 byla zahájena barokní
přestavba dosavadní bastionové
fortifikace poblíž Mostů
u Jablunkova (tzv. Šance). Stavební
plány vypracoval inženýr Johann
Eusebius Meyer, vedením
fortifikačních prací byl pověřen
„šancmistr“ Johann Jacob Sambsl
(Tichánek et alii 2005, 248; Krůl –
Nováková 2005, 18).
15. Von da bis zum Jaktertor die Zwingermauer auswendig füttern. (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182;
Zukal 1905/1906, 5–6)
V souvislosti s dočasným utlumením bezprostřední turecké hrozby po porážce Turků u města Sv. Gotthard na řece Rábě
1. srpna 1664 však probíhaly fortifikační aktivity v Opavě jen velmi zvolna, aby záhy na přechodnou dobu byly zcela přerušeny.
Pomalý postup při výstavbě „v těchto válečných časech vysoce potřebného opevnění Opavy“ konstatuje dochovaná písemná
zpráva z 9. září 1664. Stavům opavského knížectví byla adresována žádost o příspěvek (finance, pracovní síly, materiál) nezbytný
z hlediska rychlejšího postupu prací (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Z 1. října téhož roku pak pochází zpráva
o tom, že výstavba opavského opevnění (ač vysoce potřebná) byla prozatím pozastavena a všichni zedníci a tesaři (včetně
povozů) byli přesunuti na stavbu jablunkovské fortifikace. 81) Opavská městská rada v této souvislosti požadovala odeslání části
230
kvalifikovaných pracovních sil dislokovaných v Jablunkově zpět do Opavy, aby fortifikační práce mohly pokračovat (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Obnovení přerušených opevňovacích prací se však Opava zjevně dočkala až koncem 70. let
17. století, a to v souvislosti s eventualitou útoků uherských protihabsburských povstalců vedených Imrichem Thökölym. V roce 1682
uherské povstalecké oddíly pronikly až na Těšínsko. Vzhledem k tomu byli opavští stavové vrchním zemským úřadem ve Vratislavi
vyzváni k ozbrojené obraně země a odeslání poddaných do Opavy k provedení opevňovacích prací (Müller – Žáček 2006, 184).
Novým impulsem pro obnovení fortifikačních aktivit v Opavě byl turecký postup na Vídeň spojený s nájezdy na území Moravy
a dnešního Slovenska. Dokument z července 1683 reflektuje tuto potenciální hrozbu: z úřadu slezského zemského hejtmana
byl opavské městské radě adresován přípis poukazující na značné zásoby proviantu a munice v Opavě uskladněné, jež by
mohly v případě ztráty města padnout do rukou nepříteli. Bylo tedy požadováno urychlené posílení obranných možností
města opravou stávajícího opevnění (na financování fortifikačních prací bylo svoleno použít peněz vybraných z pivní daně,
asi 1000 říšských tolarů), navýšením početního stavu vojenské posádky a rozšířením dělostřeleckého parku. Do Opavy byl
vyslán inženýr Marienberg k posouzení stavu opevnění, pověřený zahájit nezbytné fortifikační práce (SOkA v Opavě, AM Opava,
inv. č. 1432, kart. 182; srovnej obšírný výtah zprávy uveřejněný v Troppauer Zeitung [1890, Nr. 258]; viz též Zukal 1905/1906, 6;
Zukal 1912a, 113; Müller – Žáček 2006, 184).
Torzovitost dochovaných písemných zpráv neumožňuje učinit si konkrétnější představu o průběhu fortifikačních prací
ve 2. polovině 17. století, z jejich obsahu je však více než zřejmý obecný postoj k dané problematice. Fortifikační práce neprobíhaly
kontinuálně, nýbrž pouze v bezprostřední souvislosti s aktuální vojenskou hrozbou (1664 – Turci; 1678 – Imrich Thököly; 1683 – Turci
a Imrich Thököly), přičemž po jejím odeznění byly tyto práce opakovaně pozastavovány. Jaký byl konkrétní výsledek tohoto trojího
časově limitovaného vzepětí fortifikačního úsilí, napovídá dobová ikonografie. Z hlediska postižení podoby soudobé bastionové
fortifikace lze využít většinu zde prezentovaných vedut a plánů města. Časově nejbližší předpokládanému ukončení fortifikačních
aktivit je tzv. požární obraz města z doby po roce 1689 (obr. 19); při úvahách nad možnou podobou dokončené bastionové
fortifikace vychází J. Zukal právě z tohoto zobrazení (Zukal 1905/1906, 6; 1912a, 113). Avšak detailnější analýza obrazu a především
jeho komparace s dalšími ikonografickými prameny jeho vypovídací hodnotu značně problematizují. Nápadný je již na první pohled
atypický tvar zobrazených bastionů; jejich podoba nejenže nekoresponduje se situací zohledněnou ostatními ikonografickými
prameny, zjevnou anomálii představuje rovněž z hlediska tehdejších obecných fortifikačních trendů. Druhý závažný nedostatek
tohoto ikonografického pramene spočívá ve vykreslení prvků bastionové fortifikace v místech, kde tyto evidentně nebyly
zastoupeny. Jedná se o zemní kurtinu propojující jednotlivé bastiony do průběžné bastionové fronty, při čemž v reálu (vycházeje
z ikonografické komparace) podstatnou část jejího průběhu suplovala původní středověká parkánová hradba. Vzhledem k těmto
skutečnostem se z hlediska charakteru a podoby opavského bastionového opevnění ve 2. polovině 17. století jako směrodatnější
jeví následující prameny: kolorovaný pohled na město z ptačí perspektivy od severozápadu od F. Schwartzera z doby kolem roku
1700 (obr. 45); tzv. Lundwallův plán z 2. poloviny 18. století (obr. 6); celkový pohled na město od severovýchodu od F. B. Wernera
z doby kolem roku 1750 (obr. 7); pohled na město od severovýchodu od J. M. Langera v záhlaví výučního listu opavských
řemeslníků z roku 1765 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895 G); pohled na město od severovýchodu od F. S. Langera v záhlaví
výučního listu opavských řemeslníků z konce 18. století (obr. 54); plán nerealizované přestavby opavské městské fortifikace,
po roce 1779 (obr. 41); plán města Opavy se schematickým vyznačením opevnění z doby před rokem 1800 (obr. 46).
Zohledněním jejich výpovědi (lišící se v detailech, nikoliv z hlediska celkového charakteru fortifikace), v kombinaci s údaji písemných
pramenů (především zpráva zvláštní komise z února 1664) jsme schopni postihnout alespoň rámcovou podobu bastionového
opevnění z 2. poloviny 17. století. Konfrontací tohoto výsledného stavu se situací v době dánského záboru v letech 1626–1627 lze
pak vyvodit některé obecné závěry stran charakteru fortifikačních prací v průběhu 2. poloviny 17. století. Předem je nutné
opakovaně zdůraznit, že fortifikační práce prováděné v tomto období se vyznačovaly minimálními zásahy do koncepce
vytvořené již v průběhu dánského záboru v letech 1626–1627. Dány realizované schéma bastionové pevnosti bylo v zásadě
reflektováno a většina stávajících fortifikačních prvků tak byla zachována. Byly pouze zvětšeny jejich rozměry (navýšení
a plošné rozšíření) a opevňovací prvky byly rovněž opatřeny novými bankety a předprsněmi. Ani v této fázi fortifikačních aktivit
nedošlo k armování zemních pevnostních prvků; namísto toho byly dle potřeby pouze pokrývány drnem (viz zmínka ve zprávě
o stavu opevnění z roku 1664 v souvislosti s tzv. Luttermannovou šancí: bod č. 10). Dosavadní raveliny před Hradeckou a Jaktařskou
branou byly doplněny zděnými průjezdními branami, trvalejšího charakteru mohlo rovněž nabýt navazující přemostění příkopu.
Z akcí zásadnějšího rázu došlo k odstranění některých původních provizorních pevnostních prvků, konkrétně detašovaného
bastionu v úseku mezi opevněním zámku a tzv. Luttermannovou šancí a především pak předsunutého opevnění v pozici proti
Kylešovskému kopci. Spolu s tímto pomocným fortifikačním objektem byla zrušena i provizorní luneta související s obranou
jeho přístupové komunikace (ve formě dvoukaponiéry). Zásadní přestavby se zjevně dočkalo opevnění knížecího zámku. Namísto
dvojitého valového systému opatřeného malými bastiony bylo přistoupeno k realizaci rozměrnějšího bastionu s rovnými boky bez
orillonů. V případě předpokládaného půlbastionu a redanu chránícího Mlýnskou fortnu a Fortenský mlýn došlo k jejich nahrazení
rozměrnějším detašovaným bastionem. Do konečné podoby byl doveden rozměrově skromný bastion či ravelin situovaný
v prostoru vymezeném rameny mlýnského náhonu (v pozici před vodárenskou věží, k jejíž ochraně byl přednostně určen). Zemní
kurtina propojující bastiony v severním úseku fortifikační linie byla opatřena novými bankety a předprsněmi a v úseku za knížecím
zámkem na jedné straně a městskou vodárnou (Wasserkunst) na straně druhé se formou pravoúhlého zalomení napojovala
na průběh středověké parkánové hradby. Doporučení komise z roku 1664 opatřit parkánovou hradbu (o niž se opíraly šíje
detašovaných bastionů v jižní části fortifikační linie) z čelní strany zemním valem, z vnitřní strany pak banketem (zjevná snaha řešit
evidentní slabinu v dosavadní obraně) nebylo zohledněno. Tímto úsporným rozhodnutím do značné míry devalvovala fortifikační
hodnota celé opavské pevnosti. Naproti tomu byla posílena fortifikační hodnota Ratibořské brány, a to vybudováním předsunutého
ravelinu a rozšířením dosavadního průběhu příkopu. V této souvislosti došlo k přeložení úseku mlýnského náhonu, situovaného
původně bezprostředně před čelem barbakánu Ratibořské brány.
Výslednou podobou opavské bastionové pevnosti tak bylo schéma založené na existenci pouze jediného základního obranného
okruhu bastionů a kurtin s předsunutým příkopem. Kontraeskarpová strana příkopu zjevně nedisponovala krytou cestou
opatřenou banketem, předprsní a doplněnou shromaždišti (čímž byly podstatně eliminovány možnosti případného výpadu); glacis
v opavských podmínkách představuje pouhé předpolí příkopu, nikoliv funkční obranný prvek. Evidentně tak bylo takřka zcela
231
rezignováno na výstavbu předsunutých fortifikačních prvků vnější obranné linie s výjimkou ravelinů před třemi městskými branami.
Kurtiny spojující jednotlivé bastiony byly v regulérním provedení (zemní val opatřený banketem a předprsní) záležitostí pouze
severního úseku opevnění, zatímco v převážné části fortifikační linie nahrazovala jejich existenci původní středověká parkánová
zeď, z hlediska zásad vedení novodobé pevnostní války naprosto nedostačující. Jednotlivé fortifikační prvky byly ponechány
ve své provizorní podobě bez příslušného armování, což do budoucna kladlo zvýšené nároky na jejich údržbu. Bastiony nesoucí
spolu s raveliny umístěnými před městskými branami hlavní tíhu obrany byly vybudovány v nedostatečném počtu a ve velkých
vzájemných rozestupech; dlouhé úseky mezilehlých kurtin – z podstatné části navíc tvořených původní parkánovou
hradbou – tak byly z hlediska ochranné flankovací palby nedostatečně zajištěny (srovnej obr. 1).
Na první pohled nápadná je disproporce mezi množstvím zemních prací jednorázově realizovaných v krátkém období let
1626–1627 a pomalou, z hlediska faktických výsledků omezenou fortifikační činností v letech 1655–1683. Dánové budovali
své opevnění v obsazeném městě na dobytém území ve válečném čase s vědomím, že na rychlém a v rámci možností
kvalitním provedení fortifikace bezprostředně závisí další průběh jejich kampaně. Jako cizorodý prvek v regionu, navíc
z pozice momentální vojenské převahy, si mohli dovolit postupovat ve věci opevňovacích prací pragmaticky a s využitím
donucovacích prostředků. Bezprostředně po obsazení Opavy si Dánové, formálně vystupující jako ochránci a spojenci
svých protestantských souvěrců, zavázali stavy i městskou obec k poslušnosti a přímé spolupráci. Vzhledem k této situaci
nebylo nucené nasazení městského obyvatelstva na fortifikační práce žádoucí. Prostřednictvím opavských stavů však
dánská okupační správa volně disponovala pracovní silou z řad venkovských poddaných. Kromě nuceného nasazení
venkovského obyvatelstva se na fortifikačních pracích přímo podílela dánská posádka. Tato skutečnost jen dokresluje význam
a důležitost přisuzovanou včasnému provedení těchto prací, jejichž výsledkem bylo provizorní opevnění bastionového typu,
jež svou nespornou kvalitu prokázalo v průběhu čtrnáctidenního obléhání císařským vojskem.
Rozhodnutím zachovat opavskou fortifikaci funkční a bojeschopnou byl po roce 1655 stanoven obecný předpoklad pro postupné
nahrazení dosavadního provizorního opevnění opevněním stálým. Jeho realizace mohla v ideálním případě spočívat v demolici
dosavadních fortifikačních prvků a nové výstavbě na základě projektu reflektujícího vývoj pevnostního stavitelství v průběhu
třicetileté války. V opavských podmínkách však byla upřednostněna druhá varianta, tedy pouhé doplňování a zesilování původního
provizorního opevnění. Vzhledem k nucené spolupráci městské obce, stavů a státní správy ve věci provedení stavebních prací
a jejich úhrady za situace, kdy tyto subjekty nebyly schopny či spíše ochotny danou věc koordinovat, probíhala realizace
minimalistické koncepce pomalu a nedůsledně. Zvýšená fortifikační aktivita byla v rámci dlouhého, bezmála třicetiletého období
mezi lety 1655 a 1683 vyvíjena pouze v několika časově omezených úsecích, v bezprostřední závislosti na aktuální hrozbě vnějšího
ohrožení. Vlastní realizace fortifikačních prací spočívala – vedle dobře placených kvalifikovaných řemeslníků – v převážné míře
na bedrech venkovského obyvatelstva, stejně jako v čase dánského záboru. Zatímco však Dánové mohli z pozice okupační moci
těmito lidskými zdroji disponovat volněji, v případě opevňovacích prací probíhajících v rámci fungování obvyklých majetkoprávních
vztahů bylo angažování pracovních sil časově i finančně nepoměrně nákladnější.
82) Pravděpodobná existence bermy
v případě bastionu chránícího
knížecí zámek je doložena
průběhem parcelní hranice
v indikační skice z roku 1836.
83) Z hlediska soudobého nazírání
na obranné možnosti města je
příznačný rozkaz, který před
vyklizením města v důsledku
pruského postupu vydal rakouský
generál Browne. Na jeho základě
byl z městské zbrojnice
zrekvírován jistý počet děl, munice
a další vojenský materiál (příslušný
seznam viz Czeike 1919/1920,
189), dílem kvůli posílení vlastních
jednotek, částečně pak i proto,
aby tento po obsazení města
nepadl do rukou nepříteli (Czeike
1919/1920, 189–191).
Výsledný charakter bastionové fortifikace města Opavy, jehož takticko-technická úroveň byla zcela nedostatečná, byl
umocněn nevýhodnou polohou města z hlediska konfigurace terénu. Fortifikační aktivity byly v podstatě ukončeny v souvislosti
s pominutím bezprostřední turecké hrozby (Karlovacký mír – 1699), při čemž vzhledem k výše zohledněným determinujícím
faktorům nebylo již počátkem 18. století nadále s Opavou v systému obrany habsburského soustátí vážněji počítáno
(viz Zukal 1912a, 113; Müller – Žáček 2006, 184). Přinejmenším v průběhu 1. poloviny 18. století bylo však bastionové opevnění
města průběžně udržováno v provozuschopném stavu, lze-li na tuto skutečnost usuzovat pouze na základě soudobých
vyobrazení (obr. 6, 7, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895 G). Údržba byla nezbytná vzhledem k zemnímu provedení pevnostních
prvků při absenci jejich armování. Veduty Wernerovy (obr. 7), stejně jako obou Langrů (obr. 54), zohledňují existenci bermy,
vodorovné římsy mezi čelní stranou zemního valu a okrajem příkopu, která zvyšovala jeho odolnost proti sesutí (srovnej Kupka et alii
2002, 422). 82) Berma byla opatřena palisádou zamezující jejímu případnému využití nepřítelem; minimálně tuto dřevěnou překážku
bylo nutno čas od času obměňovat. Nejpozději v tomto období (pokud ne už v průběhu fortifikačních prací v 2. polovině 17. století)
mohly být eventuálně realizovány zděné průjezdní brány v ravelinech chránících branské systémy. V úvahu rovněž připadá
vybavení špiček (saillantů) některých bastionů tzv. kavalíry, zděnými strážními věžičkami (srovnej Wernerovy veduty; obr. 7).
I přes tuto průběžnou údržbu a některé – víceméně kosmetické – úpravy nebylo městské opevnění v průběhu slezských válek
(1740–42; 1744–48) a sedmileté války (1756–63) vážnější překážkou nepřátelského postupu té či oné strany; „Jakmile se zjevila
nepřátelská děla na sousedních výšinách, musel ten, kdo město držel, rychle odtud se kliditi,“ uvádí lakonicky J. Zukal (Zukal
1912a, 113). 83) Jak konstatuje D. Gawrecki, zmocnili se Prusové v průběhu oněch čtyř válek (včetně války o dědictví bavorské
1778–1779) Opavy celkem jedenáctkrát a pobývali v ní souhrnně dva a tři čtvrtě roku (Gawrecki 1993, 212–219). O vlastní město
se bojovalo minimálně, v naprosté většině případů byla veliteli obou zúčastněných stran praktikována strategie stažení z města
a následné obrany v rámci polních opevnění v extravilánu (rakouská polní opevnění byla opakovaně budována na výšinách jižně
od města, ve strategické pozici kontrolující přístup k Olomouci). Z vojenského hlediska byla Opava významná tedy nikoliv jako
pevnost, ale především jako místo, kde byly Prusy i Rakušany zřizovány centrální sklady potravin, píce a vojenského materiálu,
a jako zimní tábořiště vojsk (srovnej Kreuzinger 2002, 16–25; Gawrecki 1993, 212–219; Müller – Žáček 2006, 207–210).
Dochovaná zpráva z roku 1765, zohledňující k danému datu obecný charakter městského opevnění (nejen bastionové fortifikace,
ale i hradeb a branských systémů), konstatuje havarijní stav v důsledku válečných událostí a požáru z roku 1758 (SOkA v Opavě,
AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Z roku 1777 pochází písemný záznam týkající se vizitace městského opevnění, shledávající
závažné nedostatky zejména v případě stavu hradebních zdí (stav bastionové fortifikace nebyl zohledněn) a nařizující provedení
příslušných oprav (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Následné improvizované opravy byly iniciovány spíše snahou
zabránit dezercím vojáků zdejší posádky než posílit fortifikační hodnotu postupně degradujícího zastaralého opevnění.
V srpnu roku 1778 se během války o bavorské dědictví (tzv. bramborová válka, 1778–1779) Opava stala načas základnou
pruského vojska a v této souvislosti byly podél vnějšího obvodu města opět realizovány opevňovací práce, jimž musela ustoupit
232
část předměstské zástavby (srovnej Kreuzinger 2002, 23–24; Gawrecki 1993, 216; Müller – Žáček 2006, 209–210). Po uzavření
těšínského míru v květnu 1779 a následném odchodu pruských jednotek proběhla vizitace městského opevnění za účasti
samotného císaře Josefa II. a několika vojenských inženýrů. Výsledkem činnosti této komise je i zmiňovaný tzv. vídeňský plán
(obr. 41), zohledňující nejen půdorysnou stopu stávajícího opevnění (hradby, věže, branské systémy, bastionová fortifikace),
ale i návrh plánované zásadní přestavby bastionové fortifikace (Kreuzinger 2002, 25; Müller – Žáček 2006, 210). Vzhledem
k nevýhodné poloze města z hlediska terénní konfigurace bylo od celého záměru nakonec ustoupeno a toto rozhodnutí de
facto předznamenalo další osud městského opevnění, tedy jeho postupnou demolici.
84) Spodní časová hranice je
vymezena komisionálním
rozhodnutím odstoupit
od budování městské bastionové
pevnosti, horní časová hranice
koresponduje s vyhotovením
plánu města Opavy z roku 1820
(obr. 20), který již zohledňuje stav
po likvidaci bastionového
opevnění v pojednávaném úseku.
85) Tzv. Kaiser Josefs Park – viz
litografie z 80. let 19. století (SZM
v Opavě, UHP, inv. č. B XVI 3); poté
tzv. Landeshauspark; dnes
Janáčkovy sady.
4. Závěr
Indikační skica z roku 1836 zachycuje stav bastionového opevnění v průběhu jeho likvidace. Ta byla realizována postupně v širším
časovém úseku konce 18. století a v průběhu 19. století. V rozmezí let 1779 až 1820 84) bylo valové opevnění odstraněno nejprve
v úseku mezi vodárenskou věží a Ratibořskou bránou; v této části městského jádra přiléhaly domovní bloky bezprostředně
k hradební linii. Vzhledem k majetkové expanzi vlastníků zdejších nemovitostí – k roku 1790 datuje Zukal (Zukal 1912a, 113) rozhodnutí
městské rady rozprodávat pozemky v hradebním pásmu, tzv. grunty hradební – došlo patrně v daném úseku v relativně krátkém
čase k rozplanýrování zemních fortifikačních prvků (bastiony a kurtiny) a přeměně tohoto prostoru na zahrady. V období mezi lety
1820 a 1836 došlo v souvislosti s rektifikací přístupových komunikací k likvidaci ravelinů před jednotlivými městskými branami (blíže
viz příslušná kapitola); v rámci parkové úpravy někdejšího příhradebního pásu byl pak odstraněn bastion v úseku mezi Hradeckou
a Jaktařskou bránou. Nejdéle zůstalo bastionové opevnění (byť v modifikované podobě, bez předprsní a banketů) v rámci měnícího
se městského urbanismu zachováno v úseku mezi Ratibořskou bránou a kostelem sv. Janů (část rohové či klešťové hradby
při Ratibořské bráně, bastion chránící zámek, spojovací kurtiny). Jeho existenci v období po roce 1836 dokládá kromě indikační
skici rovněž litografie z 60. let 19. století (SZM Opava, FP, inv. č. A 305.88) a tzv. Labitzkého plán z roku 1876. Teprve celková
urbanizace tohoto prostoru – realizovaná patrně v 80. letech 19. století – pro kterou byla určující výstavba Josefské školy, vznik
spojnice mezi Lichtensteinskou ulicí (dnes Sněmovní) a Zámeckým okruhem a reorganizace stávající parkové úpravy 85) vedly
k definitivnímu odstranění posledních pozůstatků bastionové fortifikace. Do dnešních dnů se dochoval pouze bastion v jižním
segmentu někdejší fortifikační linie, v dobových pramenech zvaný Luttermannova šance, dnes známý pod označením Ptačí vrch.
Opava náleží k městům, ve kterých se nadzemní části městského opevnění prakticky nedochovaly. Také archeologický
výzkum se až do nedávné doby nedostal do kontaktu s jeho relikty. Tyto skutečnosti jsou pravděpodobně příčinou faktu,
že problematice městské fortifikace byla badateli dosud věnována spíše okrajová pozornost. Vývoj opavského opevnění
přitom odráží jednotlivá vývojová stadia města v průběhu středověku a novověku včetně etap momentální prosperity
a stagnace (obr. 66). Ve výrazné míře byl, především v novověku, ovlivněn i aktuálními válečnými událostmi. Pokus vyrovnat
se s tímto tématem tak nutně předpokládal interdisciplinární spolupráci založenou na hodnocení různorodého souboru
písemných, ikonografických a archeologických pramenů.
Počáteční fáze vývoje městského opevnění je spojena s dynamickým rozvojem lokačního města ve 13. století. Pravděpodobně
záhy po vzniku institucionálního města byl jeho areál vymezen příkopem, zmiňovaným k roku 1224 v privilegiu krále Přemysla
Otakara I. Předpokladem výstavby zděné fortifikace byla ale stabilizace raného města. Aktuální archeologická zjištění
ve shodě s výpovědí písemných pramenů naznačují, že kamenná hradba včetně bran vznikla ještě před polovinou 13. století.
Opava se tak s velkou mírou pravděpodobnosti řadí k časným reprezentantům hrazených měst v českých zemích. Další
etapa opevňovacích prací, spočívající ve výstavbě parkánové hradby, náleží závěru 14. století, příp. 1. polovině století následujícího,
kdy se město v době vlády vévody Přemka I. Opavského a jeho synů stalo pozdně středověkou rezidencí. S tím souvisela
i výstavba vévodského hradu, jehož začlenění do městské fortifikace si vynutilo i částečnou přeložku hlavní hradební zdi.
Spolu se zdvojením fortifikačního prstence musely být adaptovány i městské brány. S tím spojená výstavba dalších branských
věží tak stála na počátku vývoje složitých branských systémů. Patrně již v závěru 2. desetiletí 16. století byly opavské brány
doplněny o barbakány a další branské věže. Tyto změny reagovaly na rozvoj střelných zbraní v předcházejícím století. Renesance
v dalším průběhu 16. století ovlivnila především vzhled dominantních prvků opevnění, brány a věže byly opatřeny módními
atikami. Výraznou kvalitativní změnu opevnění města přinesl ale až průběh třicetileté války. Především tzv. Rantzauova relace
umožňuje spolehlivě spojit výstavbu bastionové fortifikace s dánským záborem Opavy. Systém opevnění provizorního charakteru
vycházejícího z principů tzv. staroholandské inženýrské školy vznikl v letech 1626–1627 v důsledku krátkodobého intenzivního
nasazení lidských i materiálních zdrojů, kterými disponovala cizí vojenská posádka. V následujících obdobích prováděné
fortifikační práce již koncepci vytvořenou v počáteční fázi třicetileté války zásadním způsobem nezměnily. V souvislosti
s tureckým nebezpečím byly provedeny v rozmezí 50.–80. let 17. století pouze dílčí úpravy. Stejně tak v období pruských
válek v 18. století prošla opavská fortifikace pouze improvizovanými opravami, plán zásadní přestavby bastionového
opevnění z roku 1779 zůstal nerealizován. V průběhu 19. století pak byla podstatná část fortifikačních prvků odstraněna.
V souvislosti s přípravou předkládané studie se podařilo rozšířit pramennou základnu o řadu dosud neznámých či nevyužitých
ikonografických i písemných pramenů. Zejména na základě stavebních plánů a související agendy z 19. století je možná
poměrně přesná prostorová identifikace průběhu jednotlivých komponent opevnění města, v případě Ratibořské brány
bylo také možné rekonstruovat do té doby nejasný vývoj a podobu jejího složitého stavebního komplexu. Důležitá role
připadla i výsledkům archeologických terénních odkryvů, které jednak umožnily upřesnit chronologii určitých vývojových
etap fortifikace a dále přinesly i konkrétní poznatky o konstrukčních detailech některých jejích prvků.
Máme-li výpověď dosavadních zjištění shrnout v kontextu dějin města, pravděpodobně se ukazuje jako nezbytné opustit
představu, že Opava zaujímala v rámci soudobého pevnostního stavitelství nějak výjimečnou pozici. Vyjma standardně
řešeného středověkého opevnění se především vývoj v mladším novověku jeví jako sled neustálých improvizací reagujících
na momentální válečné události. Bastionová fortifikace ve své konečné podobě tak v podstatě představuje jen dílčími
úpravami pozměňované a doplňované původní opevnění provizorního charakteru, k jehož přebudování v tzv. opevnění stálé
podle zásad soudobého pevnostního stavitelství nikdy nedošlo.
233
a
b
c
d
a)schéma opevnění ve 13.–14. století
(hlavní hradba, příkop, brány, věže?)
b)schéma opevnění na přelomu 14. a 15. století
(přeložení východního segmentu hradeb; věže?)
c)schéma opevnění na přelomu 14. a 15. století až v 1. polovině 15. století
(parkánová hradba, rozšíření branských systémů)
d)schéma opevnění v 16. století
(barbakány)
e)schéma opevnění v 17.–18. století
(bastionová fortifikace)
e
Obr. 66
Ideální rekonstrukce hlavních etap vývoje opavského opevnění reflektující dosavadní
stav výzkumu. Vyneseno do indikační skici stabilního katastru z roku 1836.
234
Netištěné prameny
MORAVSKÝ ZEMSKÝ ARCHIV V BRNĚ
Provinční stavební ředitelství Brno, inv. č. 1012, karton 13
STATENS ARKIVER, RIGSARKIVET KO/ BENHAVN
Rigsarkivet K øpenhagen, Fasc. 87, Reg: 9.1 233, Rantzau
NÁRODNÍ ARCHIV V PRAZE
Archív českého velkopřevorství maltézského řádu, inv. č.
2207, sig. 81, karton 749
Česká dvorská komora, sig. IV/O, karton 173
ZEMSKÝ ARCHIV V OPAVĚ
Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského,
inv. č. 125, karton 19
Krajský úřad, inv. č. 199, karton 29
Královský úřad v Opavě, inv. č. 556, sign. 9/47, karton 336
Královský úřad v Opavě, inv. č. 556, sign. 9/48, karton 337
Písemnosti R. Fitze, inv. č. 202, sign. 10, karton 7, 8
Sbírka map a plánů, inv. č. 143, 642, 645
Stabilní katastr slezský, indikační skica, inv. č. 237, sl. 233,
karton 51
Stará sbírka fotokopií a archiválií, inv. č. 115
Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15,
karton č. 1
Zemská školní rada, karton 39a
Zemský výběrčí úřad knížectví opavského, inv. č. C-86,
karton 25
NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, Ú. O. P. V OSTRAVĚ
Fotoarchiv, č. negativu A 110 139
ÖSTERREICHISCHES STAATSARCHIV WIEN,
KRIEGSARCHIV
Karten und Plansammlung IV – Troppau
SLEZSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM V OPAVĚ
Uměleckohistorické pracoviště – inv. č. U 182A, U 183A,
U 184A, U 185A, U 186 A, U 187 A, U 188A, U 189A, U 190A,
U 191A, U 330F, U 825A, U 826A, U 836A, U 1826A,
U 1829A, U 1830, U 1837A, U 1838A, U 1959, U 3464A,
U 3895G, U 3919G, U 4059A; A 1011; BI37, B XVI 3, C I8
Fotografické pracoviště – inv. č. A 3752, A 73.430, A 72.419,
A 73.419/1, A 305.88, A 545.93, A 548.93, A 552.93,
B 66.422, B 66.433, FP 13344-2
STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV V OPAVĚ
Archiv města Opava, inv. č. 218; inv. č. 489; inv. č. 592,
karton 10; inv. č. 886, 888, 891, karton 72; inv. č. 892, 895,
karton 73; inv. č. 1168, karton 145; inv. č. 1268, karton 157;
inv. č. 1273, karton 158; inv. č. 1321, karton 167; inv. č. 1324,
1325, 1332, karton 168; inv. č. 1334, 1336, karton 170;
inv. č. 1340, 1344, karton 171; inv. č. 1385, karton 178;
inv. č. 1387, karton 179; inv. č. 1432, 1434, 1435, 1436, 1437,
1438, 1439, 1440, 1441, 1442, karton 182; inv. č. 1447, karton
183; inv. č. 1456, karton 184; inv. č. 1475, karton 189;
inv. č. 1656, karton 227; inv. č. 1719, karton 238;
nezpracované dodatky, Situationsplan über die
Regulierung des Franz – Josefs – Platzes und Garten
Anlage am Schulring, městský stavební úřad, autor Eduard
Labitzký, Opava, březen 1877; inv. č. 1813, 1926
Tištěné prameny a literatura
Bakala, J. 1964
Holasické pomezí v 11. a 12. století,
Časopis Slezského muzea, série B,
vědy historické, 13, 378–388
Bakala, J. 1969
Holasická provincie a formování
opavského vévodství, Časopis
Slezského muzea, série B, vědy
historické, 18, 9–22
Bakala, J. 1973
Monopolizace tržních vztahů a mílové
právo v městech severní Moravy
a Opavska do počátku 15. století,
Bakala, J. 1974
Počátky města Opavy, Časopis
historické, 23, Zvláštní číslo
k 750. výročí města Opavy, 3–24
235
Bakala, J. 1977
Zrod městského zřízení
na středověkém Opavsku, Časopis
Slezského muzea, série B,
Bakala, J. 1982
Text nejstaršího dochovaného
privilegia pro město Opavu, Ročenka
okresního archivu 1982, 44–47
Baumann, E. 1889
Die alte Wasserkunst, Troppauer
Zeitung Nr. 242, 4
Baumann, E. 1902
Die städtische Anlagen in Troppau,
Troppauer Zeitung Nr. 15, 1–2
Biermann, G. 1874
Geschichte des Herzogthümer
Troppau und Jägerndorf. Teschen
CDB II
Codex diplomaticus et epistolaris
regni Bohemiae II (1198–1230).
Friedrich, G. (ed.), Pragae 1912
CDM IV
Moraviae IV (1268–1293).
Boczek, A. (ed.), Olomouc 1845
CDM VII
Moraviae VII (1334–1349). Abt. III.
Nachträge (830–1347).
Brandl, V. (ed.), Brünn 1864
Czeike, J. B. 1919/1920
Kleine Beiträge zur schlesischen
Kriegsgeschichte, Zeitschrift für
Geschichte und Kulturgeschichte
Österreichisch-Schlesiens 14/15,
189–191
Čapský, M. 2003
Enigma tvrze. Příspěvek k topografii
Opavy ve středověku a raném
novověku, Acta historica et
museologica Universitatis Silensianae
Opaviensis 6, 184–190
Gerber, E. 1905–1906
Plastischer Plan der Landeshauptstadt
Troppau zur Zeit des Kongresses
1820, Zeitschrift für Geschichte
und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens 1, 134–135
Dragoun, Z. 1987
Stav a perspektivy poznání
staroměstského opevnění, Staletá
Praha 17, 39–70
Hoffmann, F. 1992
České město ve středověku. Praha
Dragoun, Z. 2006
Nejnovější odkryvy fortifikace
Starého Města pražského,
Průzkumy památek XIII, 73–76
Drkal, S. 1954
Opavská komenda maltézských
rytířů po třicetileté válce (1650–1660),
Slezský sborník LII, 367–384
Drkal, S. 1956
Historie opavského zámku. In:
Grobelný, A. – Sobotík, B. (edd.), Opava.
Sborník k 10. výročí osvobození
města, Opava, 134–164
Durdík, T. – Bolina, P. 2001
Středověké hrady v Čechách
a na Moravě. Praha
Ebel, M. – Frolík, J. – Razím, V.
1998
Opevnění města Českého Brodu,
Průzkumy památek V, 47–76
Fišera, Z. 2007
Encyklopedie městských bran
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Praha
Fukala, R. 2001
Třicetiletá válka. Konflikt, který změnil
Evropu. Opava
Gawrecki, D. 1993
Prusové v Opavě za slezských válek,
Gebauer, J. – Štěpán, V. 2001
Válečná kronika Opavska
(1060–1945). Opava
236
Indra, B. 1998
Příspěvky k biografickému slovníku
výtvarných umělců na Moravě
a ve Slezsku v 16. až 19. století,
J. K. 1923
Alt Troppau. Rund um seine Wälle,
Die Heimat 1, 14–16
Juchelka, J. 2003
Objev úpravy břehů mlýnského
náhonu v Opavě. In: Sborník prací
Památkového ústavu v Ostravě,
50–54
Juchelka, J. 2005
Opava, ulice Komenského,
Praskova a Sněmovní. Záchranný
archeologický výzkum. Zpráva
z archeologického výzkumu, akce
ArÚB – Opava číslo 7/05. Strojopis
uložen v Archeologickém ústavu
Akademie věd v Brně
Juchelka, J. 2007
Výzkum v prostoru ulic Komenského,
Praskova a Sněmovní. Příspěvek
k problematice opavského hradu,
Badania archeologiczne na Górnem
Śląsku i ziemiach pogranicznych
w latach 2005–2006, Katowice
Kašička, F. 1995
U bývalé Dolní Strahovské brány
pražské Malé Strany – stavebně-historický průzkum oblasti,
Archaeologica historica 20, 125–132
Kejř, J. 1998
Vznik městského zřízení v českých
zemích. Praha
Kiecoň, M. 2004
Opava, Ostrožná ulice, parcela
č. 381/1, č. akce NPÚ, Ostrava 16/04,
Nálezová zpráva, strojopis uložený
v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě
Kiecoň, M. – Zezula, M. 2005
Záchranný archeologický výzkum
v místě bývalé Hradecké brány
na Ostrožné ulici v Opavě (příspěvek
k poznání opavské fortifikace).
In: Sborník Národního památkového
ústavu v Ostravě, 99–107
Klápště, J. 2005
Proměna českých zemí
ve středověku. Praha
Kolář, F. 2007a
Opava, náměstí Osvoboditelů –
Janáčkovy sady, parcely č. 9/1, 9/2,
13/1, 13/3, 13/4, 571/1, 572, Přehled
výzkumů 48, 497–499
Kolář, F. 2007b
Opava, náměstí Osvoboditelů –
Janáčkovy sady, parcely č. 9/1, 9/2,
13/1, 13/3, 13/4, 571/1, 572, č. akce
NPÚ, Ostrava 32/06, Nálezová
zpráva, strojopis uložený v Archivu
NPÚ, ú. o. p. v Ostravě
Kopetzky, F. (ED.) 1871
Regesten zur Geschichte
des Herzogthums Troppau (1061–1464),
(zvláštní otisk), Archiv für österreichische
Geschichte, 45, Bd. 1, Wien
Kotyza, O. – Tomas, J. 1995
Nejstarší městské hradby v Litoměřicích
(Porovnání archeologických nálezů
se zprávami pramenů), Archaeologica
historica 20, 91–106
Kouřil, P. – Prix, P. –
Wihoda, M. 2000
Hrady českého Slezska. Brno–Opava
Kouřil, P. – Wihoda, M. 2003
Etnické trojmezí? (Výpověď písemných
a hmotných pramenů k etnické
struktuře moravskoslezského pomezí
v epoše vrcholného středověku),
Archaeologia historica 28, 69–111
Kováčik, P. – Malík, P. –
Zezula, M. 2007
Opava, Nákladní ulice, č. akce NPÚ,
Ostrava 32/07. Předběžná nálezová
zpráva. Strojopis uložený v Archivu
NPÚ, ú. o. p. v Ostravě
Krämer, O. 1905
Vollständiges Adress-, Geschäfts
und Personal Handbuch
der Landeshauptstadt Troppau.
Troppau
Kreuzinger, E. 2002
Kronika města Opavy. Opava
Krůl, M. – Nováková, P. 2005
Jablunkovské šance. Český Těšín
Kuča, K. 2000
Města a městečka v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku III. Ml–Pan. Praha
Kupka, V. 1995
Pevnostní výstavba na území dnešní
České republiky od 16. do 19. století,
Historie a vojenství 3/95, 3–25
Kupka, V. – Čtverák, V. –
Durdík, T. – Lutovský, M. –
Stehlík, E. 2002
Pevnosti a opevnění v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku. Praha
Kürschner, G. 1888
Die Feuersbrunst zu Troppau am
24. Mai 1689, Troppauer Zeitung
Nr. 79, 4
Labuda, J. – Šimkovic, M.
2005
Starý zámok v Banskej Štiavnici –
Najnovšie výsledky archeologického
výskumu, Archaeologia historica 30,
255–260
Láznička, Z. 1956
K počátkům města Opavy.
In: Grobelný, A. – Sobotík, B. (edd.),
Opava. Sborník k 10. výročí
osvobození města, Opava, 77–80
237
Mika, N. 2003
Najazd polsko-ruski na zemię
opawską w 1253 roku. In: Opava,
Sborník k dějinám města 3, Opava,
5–11
Müller, K. – Žáček, R. 2006
(edd.)
Opava. Dějiny českých, moravských
a slezských měst. Praha
Neues Tagesblatt Troppau
Die Niederlegung der Ratiborer
Torthurms, Neues Tagesblatt Troppau
21. 6. 1936, 10
Nováček, K. – Razím, V. –
Ebel, M. 2004
Opevnění města Tachova, Průzkumy
památek XI, 51–94
Novotný, V. 1928
České dějiny I. 3. Čechy královské
za Přemysla Otakara I. a Václava I.
(1197–1253). Praha
OL I
Opavský listinář. Literae fundationum,
donationum, erectionum,
confirmationum, praesentionum,
collationum, resignationum altarium
Oppaviae I (1361–1397). Šigut, F. (ed.),
Opava 1961
Orlík, J. 1974
Z historie opavských parků, Časopis
historické, 23, zvláštní číslo
k 750. výročí města Opavy, 25–35
Palacký, F. 1921
Dějiny národu českého v Čechách
a v Moravě. Praha
Peřich, L. 1954
Ke vzniku města Opavy, Slezský
sborník LII, 232–237
Plaček, M. – Miloš, S. 1995
Fortifikační systém Hranic na Moravě,
Prasek, V. 1891
Křižovníci sv. Jana na Opavsku,
Program českého gymnázia v Opavě,
č. 8, 1–33
Prix, D. 1998
Počátky a rozvoj minoritského
kláštera v Opavě ve středověku.
In: Sborník k dějinám města 1,
Opava, 39–62
Prix, D. 1999
Nástin vývoje architektury české
části Slezska. In: Chamonikola, K. (ed.),
Od gotiky k renesanci. Výtvarná
kultura Moravy a Slezska 1400–1550,
IV. Opava, Brno, 15–64
Prix, D. – Wihoda, M. 2001
„…allir unser getrawen Burgen…“
Hlubčice jako mocenský nástroj
přemyslovské dynastie, Časopis
historické, 50, 193–204
Prix, D. 2005
Dějiny Opavy. Hlava II (kultura). Strojopis
kapitoly připravované publikace Dějiny
Opavy ze dne 29. 8. 2005
Procházka, R. 2000
Zrod středověkého města na příkladu
Brna (K otázce odrazu společenské
změny v archeologických pramenech),
Mediaevalia Archaeologica 2. Brno
a jeho region, 7–158
Procházka, R. 2003
Počátky měst a etnické změny,
Archaeologia historica 28, 267–296
Procházka, R. 2007
Archeologie a poznání moravských
a slezských měst, Archaeologia
Razím, V. 1995a
Fortifikace českých měst jako
indikace jejich významu a postavení,
Schmelzer, K. 1926
Der Troppauer Stadtgrundriss. Eine
städtebaulische Studie, Deutsche
Post, 13. 12., 8–9
Razím, V. 1995b
K postupu výstavby středověké
městské fortifikace, Průzkumy
památek II, 43–48
Spyra, J. 2000
Żydzi w Opawie (do 1848 r.). In:
Opava, Sborník k dějinám města 2,
Opava, 15–26
Razím, V. 1997
K původu hradební zdi bez ochozu,
Průzkumy památek IV, 78–87
Stejskal, A. 2001
Třeboňské opevnění z let 1525–1526
v písemných pramenech (Geneze
a průběh stavby, pracovní síly, finanční
náklady, jednotlivci), Průzkumy
památek VIII, 3–20
Razím, V. 1999
Opevnění města Českého Krumlova
ve středověku I – Latrán a Nové
Město, Průzkumy památek VI, 35–68
Razím, V. 2001
K získávání kamene na stavbu
středověkých městských hradeb.
Příspěvek k diskusi o vztahu hradiště
a města Čáslavi, Archaeologica
Razím, V. 2002
K problematice stavební podoby
a vývoje středověkého opevnění
města Loun, Průzkumy památek IX,
19–50
Razím, V. – Zahradník, P.
2006
Hradební věže v Bartolomějské ulici
na Starém Městě pražském,
Rybníček, M. –
Přemyslovská, E. 2007
Opava – náměstí Osvoboditelů,
akce 61/06. Závěrečná zpráva
Dendrochronologické laboratoře Ústavu
nauky o dřevě Mendelovy zemědělské
a lesnické univerzity. Strojopis uložený
v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě
238
Stumpf, G. 1923
Die Entwicklung des Stadtbildes
von Troppau, Die Heimat 1, 43–45
Šikulová, V. 1975
Příspěvek archeologie k nejstarším
dějinám Opavy, Archeologické
rozhledy XXVII, 271–276
Široký, R. 2000
Pitná, užitková a odpadní voda
v českých městech ve středověku
a raném novověku, stav a perspektivy
archeologického poznání, Památky
archeologické XCI, 345–410
Šopák, P. 1998
Školní budovy a urbanistický vývoj
Opavy v období historismu. In: Opava.
Sborník k dějinám města 1,
Opava, 93–103
Šopák, P. 2003
Klasicistní architektura Opavy let
1780–1850. Opava
Tichánek, J. – Šerý, Z. –
Bitter, M. – Polášek, J. –
Štěpánek, J. P. 2005
Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku. Kopřivnice
Trampler, R. 1870
Beiträge zur schlesichen
Geschichte. Über die Demolierung
der Befestigungwerke von Troppau,
Troppauer Zeitung 89, 1
Troppauer Zeitung 1870
Von der Promenade, Troppauer
Zeitung 1870, Nr. 170, 2
Die Ausfűllung des Wallgrabes,
Troppauer Zeitung 1875, Nr. 124, 1–2
Troppauer Zeitung 1877a
Zeitung 1877, Nr. 57, 2
Troppauer Zeitung 1877b
Die alte Wasserleitung, Troppauer
Zeitung 1877, Nr. 57, 2
Wasserbauten, Troppauer Zeitung
1878, Nr. 192, 2
Der Wallgraben, Troppauer Zeitung
1879, Nr. 68, 5
Zeitung 1881, Nr. 239, 2
Wallgraben, Troppauer Zeitung 1883,
Nr. 262, 4
Der äussere Ratiborer Thor-Thurm,
Troppauer Zeitung 1887, Nr. 43, 5
Kleine Beiträge zur Geschichte
Troppaus, Troppauer Zeitung 1890,
Nr. 258, 4
Alte Stadtmauer, Troppauer
Zeitung 1901, Nr. 234, 4
Uličný, P. 2006
Staroměstské opevnění v Praze
v dokumentaci Rudolfa Hlubinky,
Vollständiges Adressund Geschäfts – Handbuch
1881
Vollständiges Adress- und Geschäfts
– Handbuch der Landeshauptstadt
Troppau, IV. Jahrgang
Wann, W. 1933
Die Gründung Troppaus, Deutsche
Post, 106, 6. 5. 1933, 6
Wann, W. 1934
Die Troppauer Chronik
auf dem Fürstenstein, Neues
Tagesblatt für Schlesien
und Nordmähren, 62 – Das Zeughaus,
6. 5. 1934, 8
Wihoda, M. 1997
Přemyslovská expanze v Horním
Slezsku a vznik holasické provincie,
Acta historica et museologica
Universitatis Silesianae Opaviensis 3,
34–43
Seznam zkratek užitých v textu
a soupisu pramenů a literatury
Wihoda, M. 1998
Geneze městského zřízení
na Opavsku jako zakladatelské dílo
markraběte Vladislava Jindřicha,
Sborník prací Filozofické fakulty
brněnské univerzity – Řada historická
C 45, 21–34
Zlat, M. 1955
Attyka renesansowa na Śląsku, Biuletyn
historii sztuki, r. XVII, nr. 1, 48–79
Zezula, M. – Kiecoň, M. –
Kolář, F. 2007
Archeologické doklady k vývoji
půdorysu, uliční sítě a parcelace
středověké Opavy, Forum urbes
medii aevi IV, 118–143
Zukal, J. 1892
Z nejstarších matrik opavských,
Věstník Matice opavské VII, 5–17
Zukal, J. 1912b
O svobodných mlýnech a dvorech
Kylešovských, Věstník Matice
opavské XX, 1–19
Zukal, J. 1916
Slezské konfiskace 1620–1630.
Pokutování provinilé šlechty
v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku
po bitvě bělohorské a po vpádu
Mannsfeldově. Praha
Žáček, R. 2000
Opava v Długoszově kronice.
In: Opava. Sborník k dějinám města 2,
Opava, 5–9
Zukal, J. 1905/1906
Das Stadtgebiet von Troppau am
Ende des 17. Jahrhunderts, Zeitschrift
für Geschichte und Kulturgeschichte
Österreichisch-Schlesiens 1, 4–23
AMO – Archiv města Opava
CDS – Codex diplomaticus Silesiae
FP – fotografické pracoviště
inv. č. – inventární číslo
kart. – karton
KM – katastrální mapa
MZA v Brně – Moravský zemský archiv v Brně
NPÚ, ú. o. p. v Ostravě – Národní památkový ústav, územní
odborné pracoviště v Ostravě
ÖStA Wien, KA – Österreichische Staatsarchiv Wien,
Kriegsarchiv
239
Zukal, J. 1912a
Paměti opavské. Črty kulturní
a místopisné. Opava
RBM – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae
et Moraviae
SAR København – Statens Arkiver Rigsarkivet København
s. E. – stratigrafische Einheit
sign. – signatura
s. j. – stratigrafická jednotka
SOkA v Opavě – Státní okresní archiv v Opavě
SZM v Opavě – Slezské zemské muzeum v Opavě
UHP – uměleckohistorické pracoviště
ZA v Opavě – Zemský archiv v Opavě
Befestigung der Stadt Troppau
(Opava) – gegenwärtiger
Forschungsstand
Die Stadt Troppau wurde wahrscheinlich zwischen den Jahren 1213 und 1220 an der Stelle einer älteren Besiedlung
gegründet, die durch mehrere schriftliche Erwähnungen vom Beginn des 13. Jahrhunderts belegt ist (Bakala 1974, 294;
Wihoda 1998, 27–28). Aus archäologischer Sicht sind wir nicht imstande, in der materiellen Kultur, die vor allem durch
Keramikfunde repräsentiert wird, die Komponenten der Vorbesiedlung von jenen der eigentlichen Stadt zu unterscheiden;
die der Stadtgründung vorangehenden Siedlungsaktivitäten sind bisher mit Sicherheit nur durch bescheidene
dendrochronologische Daten belegt (vgl. Šikulová 1975, 272; Zezula et alii 2007, 118–121).
Obwohl die Beantwortung der mit der Entwicklung der Befestigung verknüpften Fragen einen der wichtigsten Teile
des Studiums der mittelalterlichen Stadtentwicklung darstellt (vgl. Razím 1995, 9ff.; Kejř 1998, 25, 160–164), wurde in Troppau
dieser Problematik bisher keine gebührende Aufmerksamkeit gewidmet. Ursache hierfür ist einerseits die Tatsache, dass
sich in Troppau praktisch keine oberirdischen Teile der Fortifikation erhalten haben, andererseits das Fehlen relevanter
archäologischer Informationen zu diesem Thema in den vergangenen Jahrzehnten. Erst in der letzten Zeit konnten mittels
mehrerer kleinerer Grabungen wenigstens Grundkenntnisse über die Entwicklung der Stadtbefestigung gewonnen
werden, was Anlass für den vorliegenden Versuch war, die Aussagen der Archäologie mit den schriftlichen
und ikonographischen Quellen zu diesem Thema zu konfrontieren.
Obwohl sich vom oberirdischen Teil der Troppauer Befestigung bis heute nur bescheidene Relikte erhalten haben, können
sie bei der Bearbeitung dieses Themas nicht außer acht gelassen werden. Es handelt sich um einen ca. 20 m langen
Abschnitt der 1,0–1,2 m breiten Zwingermauer im Ostteil der Befestigung, deren größerer Teil zwar auf der Außenseite neu
gemauert ist, aber aus den intakt gebliebenen Teilen kann der Charakter der ursprünglichen Konstruktion abgeleitet
werden (Schichtmauerwerk aus flachgelegten Steinen, Fugen mit Kieseln und kleineren Steinen verfüllt). Ein weiteres bis heute
erhaltenes Relikt ist der Torso der Ecke eines Viereckturms, der mit dem Überrest des Kerns der Hauptbefestigungsmauer
an der Kirche der beiden hl. Johannes verbunden ist; schließlich ist noch die aufgeschüttete Bastion an der Stelle der Südostbiegung
der Befestigungslinie zu erwähnen. Spuren der Stadtbefestigung sind in der heutigen Stadt an vielen weiteren Stellen
sichtbar (Park rund um den historischen Stadtkern im Südosten usw.). Zwar kann in Troppau mit keinem umfangreicheren
Komplex an Befestigungen gearbeitet werden, doch ist auf die Situation der Stadtbefestigung in Hlubčice hinzuweisen,
wo sich ein wesentlicher Teil der ursprünglichen steinernen Befestigungsmauer mit neun Türmen (teilweise Schnabeltürme)
bis heute erhalten hat. Trotz eines beträchtlichen Authentizitätsverlusts infolge neuzeitlicher Eingriffe kann immer noch
der Charakter des Mauerwerks zumindest auf bestimmten Abschnitten studiert werden, daneben finden sich auch Spuren
mancher architektonischer Details wie z. B. Brüstungen oder Zinnen.
Menge und Charakter der schriftlichen Quellen, die beim Studium der Problematik der Troppauer Stadtbefestigung verwendet
werden können, sind dem Erhaltungsstand der schriftlichen Quellen unter den Troppauer Bedingungen allgemein und speziell
hinsichtlich des Mittelalters direkt proportional. Nahezu einzige Informationsquelle, über welche wir in Sachen der mittelalterlichen
Stadtbefestigung verfügen, sind Dokumente urkundlichen Charakters, die in den Editionen CDB, CDM, CDS, Schlesisches
Urkundenbuch (V–VI) zugänglich sind. Direkt für Troppau gibt es folgende Editionen: Urkundensammlung zur Geschichte
der Städte, Šiguts Troppauer Urkundenbuch und Regestenbücher: Kopetzkys Regesten zur Geschichte des Herzogthums
Troppau, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II–VII. Daneben finden sich mittelalterliche Urkunden
auch im Fonds „Archiv der Stadt Troppau“ des Staatlichen Bezirksarchivs in Troppau. Für die meisten Städte (besonders
in Böhmen) stellen Eintragungen in Stadtbüchern eine gute Quelle dar. Aus dem ersten Troppauer Stadtbuch, das ab 1357 geführt
worden war, schöpfte die sog. Troppauer oder Fürstensteiner Chronik von Heinrich (d. J.) Polan von Polansdorf aus dem Jahre
1583. Diese ist nicht erhalten geblieben, einige darin enthaltene Informationen sind jedoch in Form der von W. Wann
und J. Zukal angefertigten teilweisen Umschriften vorhanden. Für die Zeit des 16. und 17. Jahrhunderts kann man sich
des Kopienbuchs der Stadt Troppau und der Eintragungen über geplante Reparaturen aus den Jahren 1639–1777 bedienen,
die im Fonds „Archiv der Stadt Troppau“ des Staatlichen Bezirksarchivs in Troppau aufbewahrt werden, ferner der Urbare
des Troppauer Großgrundbesitzes im Fonds „Großgrundbesitz Troppau-Schloss“ sowie der Stadtbücher (Grundbücher),
die jedoch erst ab 1640 erhalten sind. Teilinformationen zur Problematik der Befestigung bieten auch die Fonds „Schlesisches
Ständearchiv“, „Hauptmannsamt des Fürstentums Troppau-Jägerndorf“, „Landessteueramt des Fürstentums Troppau“
und „Königliches Amt in Troppau“. Eine spezifische Quelle zu den Anfängen der Troppauer Bastion stellt die sog. RantzauRelation aus dem Jahre 1627 dar, die in Rigsarkivet Køpenhagen unter Fasc. 87 aufbewahrt wird. Der Fonds „Archiv der Stadt
Troppau“ im Staatlichen Bezirksarchiv in Troppau enthält Schriftstücke aus den Jahren 1821–1855, die den schrittweisen
Abriss der Stadtbefestigung betreffen. Eine eigene Form von Archivquellen stellen auch die Exzerpte dar, die durch Troppauer
Historiker (V. Prasek, J. Zukal, G. Biermann, R. Fitz, W. Wann, F. Šigut, F. Kopetzky) angefertigt wurden und in ihrem Nachlass
im Landesarchiv Troppau oder in der zeitgenössischen Presse publiziert zu finden sind (Deutsche Post, Troppauer Zeitung,
Neues Tagesblatt für Schlesien und Nordmähren). Als zeitgenössische Quelle kann auch Kreuzingers Troppauer Chronik
aus dem Jahre 1862 betrachtet werden.
Eine wichtige Rolle bei der Rekonstruktion der Form und Entwicklung der Troppauer Befestigung spielen ikonographische
Quellen. Im Falle Troppaus verfügen wir über eine relativ große Sammlung von Quellen ikonographischen Charakters, die jedoch
im Bezug auf die Stadtbefestigung bisher nur wahlweise und unsystematisch verwendet wurde. Allgemeine Vorstellungen
über die Form und Entwicklung der Troppauer Fortifikation beruhten vor allem auf dem sog. Brandbild aus der Zeit nach 1689,
dem sog. Lundwall-Plan aus dem 19. Jahrhundert (der ein älteres Bild aus der Zeit um 1750 wiedergibt), auf Werners Gravierungen
aus der Zeit um 1750 und nicht zuletzt auf zahlreichen Aquarellen Franz Bielas aus den Jahren 1813–1824. Erst die Erweiterung
des ikonographischen Fonds um einige weitere Veduten, Pläne und vor allem die zeitgenössische Baudokumentation
(Situationspläne, Schnitte, Grundrisse) bietet eine ausgeglichenere Kollektion ikonographischer Unterlagen. Ihr Aussagewert
ist jedoch durch den Zweck limitiert, für den das konkrete ikonographische Material angefertigt wurde. Aus diesem Blickwinkel
ist anzunehmen, dass die Baupläne die zeitgenössische Realität viel besser widerspiegeln als die Veduten. Letztere können – als
ein spezifischer Typ der ikonographischen Quelle – nicht als homogenes Ganze aufgefasst werden, denn sie unterliegen
in unterschiedlichem Maße – je nach den Fähigkeiten des Künstlers oder auch den Anforderungen des Aufraggebers –
240
der zeitgenössischen Mode und Stilisierung. In dieser Hinsicht ist ein höheres Maß an Glaubwürdigkeit bei Vedutenmalern
anzunehmen, die zugleich lokale Baumeister waren und damit zu einer dokumentarischen Auffassung der darzustellenden
Realität fähig waren. Die Kollektion ikonographischer Quellen, die irgendwie die Existenz der Stadtbefestigung widerspiegeln,
stellt angesichts der Nichtexistenz relevanter oberirdischer Überreste der Fortifikation die Basis für seriöse Versuche einer
annähernden Rekonstruktion des Aussehens und der Bauentwicklung dieses spezifischen Teils des ehemaligen Stadtorganismus
dar. Die Aussagen des ikonographischen Fonds müssen jedoch durch einen Vergleich derartiger Quellen untereinander
und besonders durch eine Konfrontation mit vorhandenen schriftlichen Quellen und nicht zuletzt mit der Aussage archäologischer
Befunde korrigiert werden. Einseitige, nur auf ausgewählter Ikonographie beruhende Deutungen könnten zu völlig irrigen
Schlüssen über die Form und die Bauentwicklung der Stadtbefestigung führen.
Erst unlängst konnte die Quellenbasis durch wenigstens grundlegende Informationen aus archäologischen Erkundungen
bereichert werden. Im historischen Kern Troppaus wurden Überreste der Stadtbefestigung bei bisher vier archäologischen
Rettungsgrabungen erfasst. Im Jahre 2004 verlief eine Rettungsgrabung im Zusammenhang mit der Rekonstruktion
der Fußgängerzone in der Ostrožná-Straße, konkret am südlichen Straßenende vor der Fassade der ehemaligen Zweigstelle
der Kommerzbank (Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Es handelt sich um einen Teil des Raums, wo sich bis zur Schleifung
der Troppauer Stadtbefestigung der Gebäudekomplex des Grätzer Tors befunden hatte. Im Jahre 2005 veranlassten
Erdarbeiten im Zusammenhang mit der Rekonstruktion der Fahrleitungsaufhängung an der Kreuzung der Straßen Praskova,
Sněmovní und Komenského eine Rettungsgrabung im Raum des ehemaligen Westvorfelds der Troppauer Burg (Juchelka
2008). Im Jahr 2006 folgte eine Rettungsgrabung, die durch die Gesamtrekonstruktion des Platzes Náměstí Osvoboditelů
und des anliegenden Parks Janáčkovy sady veranlasst worden war (Kolář 2007a); es handelte sich dabei also um den Raum,
wo sich früher der Gebäudekomplex des Ratiborer Tors und der anliegende Gürtel der Stadtbefestigung einschließlich
des Grabens befunden hatte. Das bisher letzte Mal wurden die Reste der nördlichen Linie der Stadtbefestigung bei einer
Testgrabung erfasst, die 2007 anlässlich des geplanten Bauvorhabens Opava-Plaza im Areal der ehemaligen städtischen
Markthalle und des sog. unteren Brauhauses durchgeführt wurde (Kováčik et alii 2007).
Die aus den oben angeführten Quellen gewonnenen Informationen gestatten es uns, hier die Problematik der Bauentwicklung
der Troppauer Stadtbefestigung, ihrer Zusammensetzung und Bauform anzudeuten.
Das grundlegende und zugleich älteste Befestigungselement stellt der Graben dar. Auf seine wahrscheinliche Existenz
im Jahre 1224 weist das oben erwähnte Privileg des Königs Přemysl Otakar I. hin, aus jüngeren Zeiten belegt seinen Verlauf
und seine Form ein heterogener Komplex ikonographischer Quellen, und unlängst wurde er auch archäologisch erfasst. Ein
kurzer Abschnitt der Grabenwand (Abb. 12/K. 509) wurden im Jahre 2004 am Südende der Ostrožná-Straße verzeichnet,
aus dem Unterteil der Grabenausfüllung wurden Keramikfunde aus der Zeit vor der Mitte des 13. Jahrhunderts geborgen
(Abb. 13). Im Jahre 2006 wurden dann im Park Janáčkovy sady ca. 6 m von der Außerseite des Mauerwerks der ebenfalls
archäologisch belegten Hauptbefestigungsmauer die obere Kante des Grabens und ein Teil seiner Innenwand erfasst
(Abb. 14/K. 529, 15). Ausgehend von der Geländesituation kann angenommen werden, dass das beim Ausschachten
des Grabens angefallene Material an seiner Innenkante deponiert und zum Aufbau einer provisorischen Fortifikation
in Form eines Erdwalls verwendet wurde. Nach einer gewissen Zeit wurde dann dieser Wall abgesenkt und auf der so nivellierten
Grundlage (Abb. 14/K. 126) später die Befestigungsmauer angelegt. Dagegen bewies die 2007 im nördlichen Vorfeld
der Befestigungslinie durchgeführte archäologische Grabung die Existenz des mittelalterlichen Grabens nicht zuverlässig
(siehe Kováčik et alii 2007, 11, 28). Es steht fest, dass der Graben im Verlauf seiner Existenz seine Ausmaße und Lage
änderte, wobei über seine Form und eventuelle Entwicklung im Mittelalter bisher nur wenig gesagt werden kann. Im Verlauf
des 13. und im überwiegenden Teil des 14. Jahrhunderts erfuhr jedoch wahrscheinlich weder der Verlauf noch die Form
des Grabens wesentliche Veränderungen, einen größeren Eingriff kann erst der Bau der Kirche des hl. Johannes des Täufers
und des hl. Johannes des Evangelisten dargestellt haben, der am ehesten in den Jahren 1350–1359 wahrscheinlich im teilweise
zugeschütteten Stadtgraben oder davor realisiert wurde (Prix 1999, 46; Prix 2005, 30–31). Eine bedeutende Veränderung
machte der ursprüngliche mittelalterliche Graben dann im Zusammenhang mit dem Bau einer neuen Stadtburg durch Herzog
Přemek durch (Kouřil et alii 2000, 284), der auch eine teilweise Verlegung des Ostteils der Befestigung erforderlich machte.
Diese verhältnismäßig umfangreichen Anpassungen des Befestigungssystems hatten unmittelbare Folgen für den Verlauf
des Stadtgrabens. Eine teilweise Umgestaltung machte er in jener Zeit (Ende des 14. Jahrhunderts) wahrscheinlich auch
im Abschnitt entlang dem südöstlichen bis nordwestlichen Segment der Stadtmauer durch, sofern die Annahme richtig ist,
dass im Zusammenhang mit den oben genannten Adaptationen der Stadtbefestigung die Stadt auch zum Teil mit einem
Zwinger und einer Zwingermauer umgeben wurde. Der Aufbau der letztgenannten Anlagen erforderte das Zuschütten eines
Teils des Grabens auf der Innenseite und als angenommene anschließende Kompensation seine Erweiterung auf der Außenseite.
Teilveränderungen dieser Art betrafen den Stadtgraben auch im 16. Jahrhundert im Zusammenhang mit der Anlage von Barbakanen
vor den Stadttoren und anschließend im 17. Jahrhundert, als sein Verlauf der neu entstehenden Bastion angepasst wurde.
Im Falle der Stadt Troppau sind bis auf ein einziges kleines Relikt keine erhaltenen oberirdischen Partien der mittelalterlichen
Hauptbefestigungsmauer vorhanden. Bei unseren Erwägungen über die Bauform und Entwicklung dieses Elements
der Stadtbefestigung müssen wir also von bescheidenen schriftlichen Erwähnungen (die in ihrer absoluten Mehrheit
die Baufälligkeit der Stadtmauer im 18. und 19. Jahrhundert betreffen) und vor allem von einem relativ umfangreichen
Komplex an Quellen ikonographischen Charakters ausgehen (Veduten aus dem 16.–19. Jahrhundert, Karten und Pläne
aus dem 17.–19. Jahrhundert sowie die Plandokumentation aus dem 19. Jahrhundert im Zusammenhang mit der Umgestaltung
des ehemaligen Befestigungsgürtels). Archäologisch wurde der Verlauf der Hauptbefestigungsmauer bisher nur in einem
einzigen Fall überprüft, nämlich im Jahr 2006 bei der Grabung im Park Janáčkovy sady. Die dort freigelegte Befestigungsmauer
ruhte ohne Fundamentrinne auf der Oberfläche älterer Ablagerungen, ca. 0,9 m unter der Oberfläche des erhaltenen
Bodentyps. Die unmittelbare Unterlage für die Befestigungsmauer bildete eine abgesenkte, ca. 0,5–1,2 m dicke Schicht
redeponierten Lösses (Abb. 14/K. 126). Diese Sohlenschicht zog sich bis zur Kante des Grabens, den wir anhand
der Fundsituation für älter halten. Das Mauerwerk der Befestigungsmauer, von dem sich nur der unterste Gürtel erhalten
241
hat, war beidseitig mit größeren, teilweise bearbeiteten Bruchsteinen verblendet, während der Kern aus unregelmäßig
angeordneten mittelgroßen bis großen Bruchsteinen bestand, die mit Mörtel verbunden waren. Die stratigraphische
Situation und die Analyse des geborgenen Keramikmaterials (Abb. 16) erlauben es, den Bau der Befestigungsmauer
ungefähr in die 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts zu datieren. Die archäologische Datierung unterstützt so die Glaubwürdigkeit
des sog. Ipatiever Manuskripts, aus welchem geschlossen wird, dass Troppau schon kurz vor der Mitte des 13. Jahrhunderts
über eine Steinmauer verfügte, so dass es gemeinsam mit Prag, Brünn, Iglau und Leitmeritz (Dragoun 1987, 39–70; Kotyza – Tomas
1995, 91–104; Procházka 2000, 36, 56, 122–124; Procházka 2003, 272–273; Razím 2006, 70; Procházka 2007, 49) zu den frühen
Repräsentanten umfriedeter Städte in Böhmen und Mähren gehörte. Diese Tatsache sollte jedoch angesichts der spezifischen
Stellung der Troppauer Provinz im Rahmen des Staatsgebildes nicht überraschen. Bei der Rekonstruktion der möglichen
Bauform der Hauptbefestigungsmauer sind wir durch das Fehlen relevanter oberirdischer Relikte und den Erhaltungszustand
der archäologisch festgestellten Überreste fast ausschließlich auf Quellen ikonographischen Charakters angewiesen. Alle
zeigen sie als eine einfache ungegliederte Mauer, die oben mit spaltförmigen Schießscharten versehen war; die Krone bzw.
die Brüstung der Mauer weist eine Bedachung auf. Eine wertvolle Ergänzung dieser allgemeinen Erkenntnisse stellt ein
kolorierter Plan dar, der die Hauptbefestigungsmauer im Schnitt zeigt (Staatliches Bezirksarchiv in Troppau, Archiv der Stadt
Troppau, Inv. Nr. 891, Kart. 72). Er gestattet uns eine konkretere Vorstellung von ihrem Aussehen und vor allem zum Typ
des Umgangs. In diesem Fall handelte es sich um einen Gang an der Innenseite der Mauerkrone und eine Brüstungsmauer
an der Außenseite. Die Analyse der Indikationsskizze des Urkatasters aus dem Jahre 1836, ergänzt und präzisiert durch
Erkenntnisse aus der historischen Plandokumentation aus dem 19. Jahrhundert, ermöglicht schließlich die Rekonstruktion
des angenommenen Verlaufs der Befestigungsmauer.
Bestandteil der Linie der Hauptbefestigungsmauer waren neben Toren und Pforten auch Türme. Die meisten ikonographischen
Quellen belegen, dass es insgesamt sechs Türme gab. Eine wertvolle Quelle, die die Existenz dreier davon im Jahre 1455 belegt,
ist der durch W. Wann angefertigte Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses (Wann 1934, 8). Die Türme waren
in unregelmäßigen Abständen um die Stadt herum verteilt; auf den ersten Blick fällt ihre Konzentration im südwestlichen,
südlichen und südöstlichen Segment der Befestigung auf. Der Hügel von Kylešovice als Anhöhe, die das südliche Vorfeld
Troppaus überwachte, determinierte von dieser Seite die Abwehrmöglichkeiten der Stadt; eine logische Reaktion darauf,
die die ungünstige Geländekonfiguration kompensierte, war die Verstärkung des exponierten Abschnitts der Stadtbefestigung
(Zwingermauer, Türme). Das System der Türme in der Stadtmauer stellte kein einmaliges Bauvorhaben dar, sein Aufbau
bzw. seine Eingliederung in das bestehende Befestigungssystem war eine langfristigere Angelegenheit. Auch die Bauform
mag sich von Fall zu Fall unterschieden haben, durch das Fehlen relevanter oberirdischer Überreste dieses Elements
der Stadtbefestigung kann sie jedoch nicht mehr konkretisiert werden.
Die Existenz des Stadtgrabens und der Zwingermauer in der Troppauer Stadtbefestigung belegt überzeugend die Ikonographie,
die den Grundriss und das Aussehen dieses Befestigungselements wiedergibt. Aus der jüngsten Zeit verfügen wir außerdem
über archäologische Indizien, daneben ist ein kleiner Teil der Zwingermauer in situ erhalten. Schon aus der Indikationsskizze
ist deutlich – und sämtliche Veduten und Pläne, die die Befestigung zeigen, bestätigen dies – dass der Stadtgraben mit der Mauer
keinen kontinuierlichen Ring um die gesamte Hauptbefestigungsmauer bildete. Sein Verlauf kopierte die Linie der Stadtmauer
auf etwa zwei Dritteln ihrer Länge, im Nord- und Nordostteil der Stadtumfassung fehlte er dagegen gänzlich. Die Abwesenheit
des Stadtgrabens in diesem Abschnitt, der durch die Pforte einerseits und die Troppauer Burg andererseits abgegrenzt
war, wurde auch durch den negativen Befund bei der Grabung im Bereich des Parks Janáčkovy sady im Jahr 2006 bestätigt.
Als mögliche Erklärung dieser Tatsache mag die Bemühung dienen, mit der Zwingermauer vorzugsweise jene Seiten der Stadt
zu schützen, die vom Standpunkt eines eventuellen Angriffs am meisten bedroht waren. Das nördliche und nordöstliche Vorfeld
der Stadt lag dagegen im Überschwemmungsgebiet des Flusses Opava, wobei der Mühlgraben, der in diesem Abschnitt
den Verlauf der Stadtmauer kopierte, neben seinem primären wasserwirtschaftlichen Zweck auch eine Befestigungsrolle erfüllen
konnte. Der Verlauf der Zwingermauer wurde archäologisch an zwei Stellen erfasst: am südlichen Ende der Ostrožná-Straße
(Grabung im Jahr 2004) und im Areal der ehemaligen städtischen Markthalle (Grabung im Jahr 2007). Die Fundsituation
in der Ostrožná-Straße (Abb. 47) ergab Fundamente der Zwingermauer in der Nordwand des Stadtgrabens; das Grundmauerwerk
und das oberirdische Mauerwerk der Zwingermauer war unterschiedlichen Charakters. In den oberirdischen Partien wies
die Stadtgrabenmauer den Charakter einer beidseitig verblendeten Wand mit Kern aus Gussmauerwerk auf. Auf dem Gelände
der ehemaligen städtischen Markthalle wurde auf die Zwingermauer direkt am Rand des Überschwemmungsgebiets
gestoßen (Abb. 18). Die wiederum beidseitig verblendete Mauer (Abb. 49) aus Bruchsteinen und Mörtel wurde auf einem
erweiterten Fundament angelegt, der Raum des Zwingers zwischen der Hauptbefestigungsmauer und der bei der Grabung
erfassten Zwingermauer wies auf diesem Abschnitt der Stadtbefestigung eine mächtige Aufschüttung auf. Das erhöhte
Geländeniveau im Bereich des Zwingers diente primär als Laufgang für die Bedienung der Schießscharten sowie für die Bewegung
der Verteidiger auf der Umfassung der Fortifikation, es stellte aber zugleich auch ein mechanisches Hindernis für den Vormarsch
der Angreifer in das Innere der Befestigung dar. Im Raum des Stadtgrabens am Grätzer Tor erreichte dagegen die gezielte
Erhöhung des Terrains keine solche Dimension wie im Fall des nördlichen Abschnittes des Befestigungsgürtels. Diese Tatsache
ist durch die unterschiedliche Geländekonfiguration der beiden archäologisch erforschten Abschnitte des Stadtgrabens
sowie auch durch die Anwesenheit bzw. das Fehlen des Grabens an der jeweiligen Stelle gegeben.
Im Falle der archäologisch erfassten Relikte des Mauerwerks der Zwingermauer verfügen wir über Angaben zur Dicke
des Mauerwerks, die Art der Gründung und den Charakter seiner Konstruktion; auf den oberen Abschluss der Zwingermauer
können wir nur anhand der Ikonographie schließen. Entsprechende Veduten und Pläne zeigen eine schlichte Mauer ohne
Basteien, die im Oberteil mit spaltförmigen Schießscharten versehen ist (die Abmessungen und die Verteilung der Scharten
in der Mauer unterscheiden sich von Fall zu Fall); die Mauerkrone ist mit einer Dachhaut bedeckt. Angesichts der Mauerdicke
und der bestehenden Böschung im Raum des Stadtgrabens hatte die Stadtgrabenmauer wahrscheinlich keinen Umgang
mit Brüstung; als Umgang diente gerade das erhöhte Terrain innerhalb des Zwingers. Ähnlich wie im Fall der Hauptbefestigungsmauer
lässt sich anhand der Indikationsskizze des Urkatasters, der ikonographischen Quellen und weiterer Plandokumentation
der Verlauf des Stadtgrabens rekonstruieren.
242
In einer Situation, wo für die Bauzeit der Zwingermauer nicht einmal eine ungefähre Stütze in den Archivquellen existiert
und die jüngere Ikonographie nur noch den gegebenen Zustand widerspiegelt, stellt die einzige mögliche Lösung nur der Abgleich
der archäologisch erzielten Erkenntnisse mit einer Lageanalyse dar (das „Geschlossene Tor“ – ursprünglich Grätzer Tor,
Lage der Kirche der beiden heiligen Johannes, Bau der Barbakanen). Anhand derartiger Indizien lässt sich feststellen, dass
die Anlage der Zwingermauer frühestens Ende des 14. Jahrhunderts erfolgte und sich zeitlich an die umfassende Umgestaltung
des Befestigungssystems (Verlegung des Ostsegments des Befestigungsgürtels) anschloss oder gegebenenfalls parallel
zu ihr ablief. Es könnte sich ebenso um eine spätere Baumaßnahme gehandelt haben, jedoch nicht später als zu Beginn
der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts; damals erzwang nämlich bereits die markante Weiterentwicklung der Feuerwaffen
in der Hussitenzeit und unmittelbar danach eine Revision der bisherigen Befestigungsweise. Die in jener Zeit errichteten
Zwingermauern übernehmen die Hauptlast der Defensive und sind daher anders als in den früheren Zeiten mit Elementen
der aktiven Abwehr ergänzt (Bollwerke für die Installation von Feuerwaffen). Im Jahre 1455 wird bereits das ehemalige
Grätzer Tor am unteren Ende des Viehmarkts als geslossen Tor genannt (Wann 1934, 8). Die Zwingermauer, die vor diesem
Tor mit einem zweiten Torturm versehen war, muss also vor diesem Datum erbaut worden sein.
Troppau hatte drei – vorübergehend vier – Hauptstadttore (bzw. Toranlagen) und wohl zwei kleinere Nebentore, sog.
Pforten. Die Toranlagen in ihrer endgültigen Form sind das Ergebnis einer langfristigen allmählichen Entwicklung; ihr
komplizierter Organismus spiegelt symptomatisch die einzelnen Bauetappen wider, welche die Stadtbefestigung während
ihrer Existenz durchmachte. Am Südende des Viehmarkts (heute Masarykova-Straße) ist durch schriftliche (vgl. OL I,
Nr. 8, S. 19–24) und ikonographische Quellen die Existenz eines Turms belegt, der „zugemauertes Tor“ oder „geschlossenes
Tor“ genannt wird. Die Problematik des geschlossenen Tors und ihre Bewertung im Kontext von Überlegungen zur Entwicklung
der urbanistischen Struktur der Stadt fesselt seit Langem die Aufmerksamkeit vieler Forscher. Während J. Bakala –
in der Bemühung, seine Hypothese einer ursprünglichen Nord-Süd-Richtung im Verlauf der Ostrožná-Straße zu stützen
– die Erwähnungen des sog. geschlossenen Tors marginalisierte (vgl. Bakala 1974, 292–203), ist D. Prix der Ansicht,
dass es sich hier um eines der drei ursprünglichen Stadttore handle – und zwar um jenes Tor, durch welches in die Stadt
ein wichtiger Handelsweg vom Süden her führte, die sog. Hauptstraße oder der Polnische Weg (Prix 2005; 2006, 83–84,
339, 369–370). Diesen Gedanken äußerte jedoch bereits W. Wann (Wann 1936, 8), später auch F. Šigut (OL I, Nr. 8, S. 21, Anm. 13).
Die Annahme der parallelen Existenz zweier Toranlagen unweit voneinander unterstützt teilweise die Ikonographie, die diese
sehr wahrscheinliche Möglichkeit in einer Zeitspanne widerspiegelt, die durch den Bau der Zwingermauer einerseits und die Anlage
der Barbakanen andererseits eingegrenzt ist. Das Grätzer Tor am Südende der Ostrožná-Straße stellte in seiner entwickelten
Form einen komplizierten Komplex dar; er bestand aus einem ersten Torturm in der Linie der Hauptbefestigungsmauer, einem
zweiten Torturm in der Linie der Zwingermauer, der in den Grabenraum vorgeschobenen Barbakane, die mit dem zweiten
Torturm durch eine Steinbrücke mit Seitenwänden mit Schießscharten verknüpft war, und schließlich aus dem aufgeschütteten
Erdwall des Ravelins, in welches die ursprüngliche Barbakane eingegliedert war. Der erste und älteste Turm des Grätzer Tors
wurde als mehrstöckiger viereckiger Bau errichtet, der im Oberteil in einen oktogonalen Aufsatz mit einer Renaissance-Attika
überging. Die Stirnseite des Turms wird durch senkrecht anliegende Eckpfeiler verstärkt. Die Form und Anzahl der Schießscharten
und eventueller Fenster kann wegen der Uneinheitlichkeit der vorhandenen Abbildungen nicht näher spezifiziert werden.
Das Verhältnis des Torturms zu den benachbarten Befestigungen oder die Art und Weise seiner Eingliederung in die Linie
der Hauptbefestigungsmauer kann ohne eine archäologische Grabung nicht eindeutig erklärt werden. Im Einklang
mit der akzeptierten Theorie der Namensübertragung von dem aufgegebenen Tor am Viehmarkt auf das Tor in der Ostrožná-Straße
(siehe oben) stellt die erste schriftliche Erwähnung dieses Tors eine Urkunde des Troppauer Fürsten Jan (OL I, Nr. 8, S. 19–24)
aus dem Jahre 1372 dar, in welcher es als Hvozdnicer Tor vorkommt („ante portam hosniczensem“). Im Jahre 1455 wird
dieses Tor dann in dem von W. Wann (Wann 1934, 8) angefertigten Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses bereits
wieder unter dem alt-neuen Namen Gräczer Tor angeführt. Den zweiten Turm des Grätzer Tors zeigen die ikonographischen
Quellen als einen mächtigen zweistöckigen Kubus, der in einen niedrigen oktogonalen Aufsatz übergeht, dessen Mantel
horizontal durch drei glatte Simse gegliedert ist. Die einzelnen Felder des Oktogons werden im Mittelstreifen durch je zwei
Fenster mit halbkreisförmigen Bögen durchbrochen; der anschließende obere Teil der abgegrenzten Fläche ist durch das Motiv
von Doppelarkaden rhythmisch gegliedert. Der Turm ist von einer Attika einfacherer Form gekrönt, die im Vergleich mit jener
des ersten Torturms niedriger und proportionsmäßig adäquater ist. Die Gebäudeecken sind durch senkrecht anliegende
Stufenpfeiler verstärkt, über dem Portal der Durchfahrt ist gut eine Aussparung für die hochgezogene Fallbrücke zu erkennen.
Im Fall des zweiten Turms des Grätzer Tors verfügen wir über wertvolle – wenn auch unvollständige – Erkenntnisse,
die durch archäologische Grabungen gewonnen wurden. Die Grabungen erfassten einen kurzen Abschnitt der Zwingermauer
(Abb. 12b und c, 47/K. 900), die in die Innenwand des Grabens gegründet worden war, welcher sich im rechten Winkel
nach Süden bog. Dieser nord-südlich orientierte Teil kann als östliche Umfassungsmauer des zweiten Torturmes betrachtet
werden, dessen Konstruktion so nur auf einer östlichen und westlichen Grundmauer gegründet war, die mit der gleichzeitig
erbauten Zwingermauer verbunden war. Die Grabung erfasste ebenfalls den Eckteil eines sekundär eingegliederten
gemauerten Kellerraums der Durchfahrt, dessen Seitenwand an die Innenseite des Grundmauerwerks des Tors angemauert
worden war. Was die Zweckbestimmung dieses Kellerraums des Tors betrifft, so mag er entweder zur Bedienung der Fallbrücke
bestimmt gewesen sein, oder er könnte als sog. Wolfsgrube der passiven Verteidigung gedient haben. Die Verbindung
des Grundmauerwerks des Torturms mit der Zwingermauer belegt den Aufbau dieser beiden Befestigungselemente
im Rahmen einer Bauetappe. Die nächste, dritte Erweiterungsetappe des Systems des Grätzer Tors umfasste den Aufbau
der Barbakane mit dem dritten Torturm, der mit dem zweiten Torturm über eine Steinbrücke verbunden war. Es handelte
sich wahrscheinlich um eine einmalige Baumaßnahme, die wohl noch im ersten Viertel des 16. Jahrhunderts realisiert
wurde. Letzte Etappe zur Steigerung des Verteidigungswertes der Anlagen um das Grätzer Tor war die Errichtung
des Erdravelins im Zusammenhang mit der ersten Phase des Aufbaus der Bastion. Das System des Jaktarer Tors,
durch welches die Stadt von Westen her erreichbar war, machte zwar eine geradlinigere Entwicklung durch als das Grätzer Tor,
doch stellt es geradezu eine spiegelbildliche Variante dieses oben beschriebenen Baukomplexes dar. In seiner entwickelten
Form wird das Jaktarer Tor, ähnlich wie das Grätzer Tor, durch einen ersten Torturm in der Linie der Hauptbefestigungsmauer,
einen zweiten Torturm in der Linie der Zwingermauer und die mit dem zweiten Torturm durch eine Steinbrücke verbundene
Barbakane gebildet; das ganze System wird schließlich in Richtung von der Zugangsstraße her durch ein aus Erde
243
aufgeschüttetes Ravelin geschützt. Der erste und älteste Turm des Jaktarer Tors wurde als sechsstöckiger Viereckbau
errichtet. Die ältesten Abbildungen zeigen ihn mit einem hohen Walmdach, das am Fuß mit einer Bogenattika versehen
war, später wurde der Turm mit einer Zwiebelkuppel gekrönt. Ältester Beleg für die Existenz des Jaktarer Tors (bzw. seines
ersten Torturms) ist neben dem Bericht in der sog. Ipatiever Jahresschrift wiederum die Urkunde des Troppauer Fürsten
Jan (OL I, Nr. 8, S. 19–24) aus dem Jahre 1372 („ante portam jectorensem“). Im Jahr 1455 wird dieses Tors dann als Jakter
Thurm im Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses erwähnt (Wann, 1934, 8). Den zweiten Torturm zeigen einige
ältere Veduten und Pläne, die ihn übereinstimmend als einen einfachen viereckigen Bau mit Durchfahrt darstellen. Den in seiner
Substanz erhaltenen mittelalterlichen Turm ergänzte in der 2. Hälfte des 16. Jahrhunderts eine Renaissance-Bogenattika.
Hinsichtlich der Anordnung des zweiten Torturms im Bezug auf die Stadtgrabenmauer herrschte eine analoge Situation wie
im Fall des zweiten Torturms des Grätzer Tors, der nach den archäologischen Befunden architektonisch mit der Zwingermauer
verbunden und gegenüber deren Linie vorgeschoben war. Mit dieser Lösung ist auch im Falle des zweiten Turms des Jaktarer
Tors zu rechnen. Die dritte Erweiterungsetappe des Systems des Jaktarer Tors bestand in der Errichtung der Barbakane
mit dem dritten Torturm, welcher mit dem zweiten Torturm über eine Steinbrücke verbunden war. Die Brücke und die Barbakane
stimmen typologisch mit den entsprechenden Elementen im System des Grätzer Tors überein, sie stellen sein Spiegelbild
dar. Im Unterschied zu der mehr oder weniger identischen Bauentwicklung des Grätzer und des Jaktarer Tors ging der Prozess
des schrittweisen Aufbaus des auf der Nordseite der Stadt gelegenen Ratiborer Tors seinen eigenen spezifischen Weg,
der durch das Fehlen mancher Befestigungselemente (Zwingermauer, Graben) im nördlichen und nordöstlichen Abschnitt
der Stadtbefestigung vorbestimmt war. Das Ratiborer Tor stellt in seiner entwickelten Form ein ähnlich kompliziertes Ensemble
wie die oben genannten Toranlagen dar, es war jedoch anders strukturiert und den spezifischen Bedingungen des Vorfelds
angepasst. In der Linie der Hauptbefestigungsmauer befand sich der erste und älteste Torturm, der zweite Torturm – deutlich
dem ersten vorgelagert – war mit ihm durch einen befestigten Korridor verbunden. Auf dieselbe Weise, d. h. mittels eines
befestigten Korridors, war der zweite Torturm mit der Barbakane verbunden, an deren Stirnseite sich der dritte Torturm
befand. Dieser ganze Teil der Toranlage war mit dem Erdwall einer atypischen Bastion umgeben, wobei das eckige
Durchfahrtstor der Barbakane durch einen gemauerten Hals mit dem vorgeschobenen Ravelin verbunden war, wo sich
ein vierter Torturm befand. Erst an dieser Stelle verließ die allmählich abbiegende Zugangsstraße die Toranlage und überquerte
auf einer Holzbrücke den Barockgraben. Die Lage des ersten und ältesten Ratiborer Tors konnte durch den Vergleich
der Ergebnisse archäologischer Grabungen mit schriftlichen und ikonographischen Quellen mehr oder weniger genau
bestimmt werden. Archäologisch wurde 2006 der Innenteil der nordwestlichen Seitenmauer des Turms erfasst, der zugleich
einen wesentlichen Teil der Vorderfront des nachträglich an ihn angebauten Hauses Nr. 11 bildete und teilweise auch
im Eckteil des Nebenhauses Nr. 10 erschien (Abb. 57/K. 928, 929). Überreste der gegenüberliegenden Seitenmauer
des Torturms wurden bei der archäologischen Grabung nicht festgestellt, ihre Lage kann jedoch relativ zuverlässig
anhand der Plandokumentation festgestellt werden, die den Einbau der Toiletten im beengten Raum zwischen dem Ostflügel
des Jesuitenkollegs, der Hauptbefestigungsmauer und der Seitenmauer des Torturms betraf. Diese Erkenntnisse ermöglichen
die Rekonstruktion des Grundrisses in Form eines mehr oder weniger regelmäßigen Quadrats mit einer Seitenlänge
von rund 9 m, der ganz in die Fläche der Innenstadt einbezogen ist. Eine Vorstellung vom Aussehen des ersten Ratiborer
Turms von außen vermitteln weiter die ikonographischen Quellen. Der auf einem fast quadratischen Grundriss erbaute
Unterteil des Torturms geht auf dem Niveau der zweiten Etage in einen dreifach abgestuften oktogonalen Aufsatz über,
der durch einen Renaissancehelm mit Laterne abgeschlossen wird. Zur Entstehungszeit des ersten Torturms kann
aus archäologischer Sicht gesagt werden, dass mit seinem Bau frühestens gegen Ende der 30er Jahre, eher aber erst
im Laufe der 40er Jahre des 13. Jahrhunderts zu rechnen ist. Diese Annahme beruht auf der dendrochronologischen
Datierung hölzerner Konstruktionselemente des Entwässerungskanals, zu welchem sich das Tor in (indirekter) Superposition
befindet. Ältester schriftlicher Beleg der Existenz des ersten Ratiborer Tors ist wieder der Bericht aus der sog. Ipatiever
Jahresschrift, im Jahre 1455 wird dann dieses Tor – als Ratibor Turm bezeichnet – namentlich in dem oben erwähnten
Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses angeführt. Die Position des zweiten Torturms weit vor dem ersten
spiegelt das Bemühen wider, den ersten Zusammenstoß mit Angreifern möglichst weit vor das damalige Tor zu verlagern,
und setzte die Errichtung eines befestigten Korridors im Zwischenraum voraus. Der befestigte Korridor zwischen dem ersten
und dem zweiten Torturm bestand aus zwei parallelen Mauern, die von beiden Seiten die Zugangsstraße einschlossen.
Bei der archäologischen Grabung wurde ein Querschnitt der durch den Korridor führenden Straße freigelegt. Es konnte
die kontinuierliche Nutzung dieses Raums als Verkehrsweg seit dem Mittelalter belegt werden; diese Straße war durch
mehrere Pflasterschichten repräsentiert. Im unteren erforschten Abschnitt wurde dann das Relikt eines hölzernen Gehsteigs
aus dem 14. Jahrhundert entdeckt (dendrochronologisch wurde es in die Zeit nach 1305 datiert). Bei Überlegungen
über die Entstehungszeit des Korridors und des zweiten Torturms kann die Tatsache nicht übersehen werden, dass der nördliche
und nordöstliche Abschnitt des Befestigungsgürtels offensichtlich durch keine Zwingermauer geschützt waren. Während
im Falle des Grätzer, Hvozdnicer und Jaktarer Tors im Zusammenhang mit der Anlage der Zwingermauer – wohl Ende
des 14. Jahrhunderts (siehe oben) – die zweiten Tortürme in der Linie der vorgeschobenen Fortifikation erbaut wurden,
erhöhte man den Verteidigungswert des Ratiborer Tors angesichts des fehlenden Stadtgrabens an dieser Stelle auf andere
Weise. Das Vorschieben des zweiten Torturms relativ weit in das Vorfeld und seine Verbindung mit der Stadtbefestigung
durch einen befestigten Korridor deuten nicht nur die fehlende Zwingermauer in diesem Abschnitt der Stadtbefestigung
hin. Sie stellen auch die Annahme in Frage, dass der mittelalterliche Stadtgraben einen zusammenhängenden Ring entlang
der Befestigungsmauer bildete. In den ikonographischen Quellen kommt der zweite Turm des Ratiborer Tors nicht regelmäßig
vor, ausnahmsweise zeigt ihn eine Zeichnung J. M. Langers aus dem Jahre 1765 als verkleinerte Imitation des Turms
des Haupttors, d. h. als einen oktogonalen Aufsatz mit Türmchen auf einem Viereckbau mit Durchfahrt im unteren Teil.
Mit der Barbakane, die in der nächsten Bauetappe errichtet wurde, war der zweite Torturm wiederum mittels eines befestigten
Korridors verbunden. Der wesentliche Teil der südöstlichen Seitenmauer des Korridors wurde bei archäologischen
Grabungen im Grundriss freigelegt (Abb. 11, 62). Auf diese Weise wurde auch ein Knick im Mauerwerk registriert, der den Verlauf
der eingeschlossenen Straße widerspiegelt; diese Teilerkenntnis stimmt mit der Situation auf dem sog. Wiener Plan überein.
Die Anlage des befestigten Korridors vor dem zweiten Torturm bildet die dritte rahmenhaft erfassbare Bauetappe
der Errichtung des Systems des Ratiborer Tors; als solche hängt sie mit dem Bau der vorgeschobenen Barbakane
mit dem dritten Torturm an der Stirnseite unmittelbar zusammen. Sein Grundriss und seine Position im Rahmen
244
des Torsystems sind auf zahlreichen zeitgenössischen Plänen und Abbildungen erkennbar. In der Anfangsphase
des Dreißigjährigen Kriegs – wahrscheinlich während der dänischen Besetzung in den Jahren 1626/1627 – wurde
das System des Ratiborer Tors durch eine Bastion von atypischer Form verstärkt, die die allzu langgezogenen Seiten
der Toranlage schützte; vom typologischen Gesichtspunkt handelte es sich also eher um eine Art Tenaille als eine Bastion.
Die fünfte Phase der Verstärkung des Fortifikationssystems des Ratiborer Tors löste die Mängel der vorangegangenen
Baumaßnahmen. Ihr Schwerpunkt lag in der Umleitung eines Abschnitts des Mühlgrabens, der die Stirnseite der Barbakane
(bzw. der Tenaille) kopierte, und in der Errichtung eines Erdravelins mit dem vierten Torturm, das mit dem Torturm der Barbakane
mittels eines gemauerten Halses verbunden war. Ein Teil der südöstlichen Umfassungsmauer des Verbindungshalses
wurde ebenfalls während der archäologischen Grabung freigelegt, und zwar an der Stelle seiner sekundären Anbindung
an den Torturm der Barbakane.
Die Mühlpforte war ein mehrstöckiger Turm mit Durchfahrt, der einen rechteckigen Grundriss aufwies. Die einfache glatte
Fassade war im Oberteil von quadratischen Öffnungen durchbrochen, deren Funktion – Fenster oder Schießscharten – wegen
der schematischen Darstellung des Turms in den ikonographischen Quellen nicht eindeutig festgelegt werden kann. Die Krone
des Turmmauerwerks schloss ab Mitte des 16. Jahrhunderts eine Bogenattika ab. Die Mühlpforte diente offensichtlich nicht
als Verkehrsweg im Sinne der Verknüpfung der Stadt mit ihrer näheren oder weiteren Umgebung. Auf ihre wahrscheinliche
Aufgabe deutet schon ihr Name hin; die Pforte ermöglichte am ehesten den Zutritt zum Mühlgraben, der in diesem Abschnitt
unmittelbar den Verlauf der Stadtbefestigung kopierte. Ihre großzügige Bauform (Viereckturm mit Durchfahrt statt eines einfachen
Durchgangs oder eines in die Stadtmauer eingelassenen Tores) mag mit der Existenz einer Mühle in ihrem unmittelbaren
Vorfeld (Pfortenmühle) und deren Verkehrsanbindung zusammengehangen haben. Dalibor Prix (Prix 2006, 369) erwägt die Existenz
einer zweiten Pforte bei der Kirche der beiden hl. Johannes, und zwar im Zusammenhang mit seiner Hypothese vom Bau
dieser Kirche außerhalb der Stadtbefestigung am Ostrand der Stadt (in den Jahren 1350–1359) und ihrer nachträglichen
Eingliederung in das befestigte Areal der Stadt (an der Wende vom 14. zum 15. Jahrhundert). Diese Pforte erscheint jedoch
in keinen ikonographischen Quellen, und ihre Existenz wird auch in der älteren Literatur nicht erwähnt.
Die Bastionen der Stadt dominieren dank ihrer imposanten Größe auf den erhaltenen Veduten Troppaus vom 17. bis zum
ersten Drittel des 19. Jahrhunderts. Die uneinheitliche Darstellung einzelner Befestigungselemente (Charakter der Kurtinen,
Form und Verteilung der Bastionen und Ravelins) der Troppauer Befestigung können auf den ersten Blick den Eindruck
erwecken, dass sie einzelne Bauetappen ihrer Errichtung widerspiegeln. Aber angesichts der Tatsache, dass bereits
der älteste erhaltene ikonographische Beleg der Bastionsanlagen (der sog. dänische Plan aus dem Jahre 1627) eine solche
Form und Verteilung der einzelner Elemente der Befestigungen zeigt, die im Prinzip bis zu ihrer Auflösung im 19. Jahrhundert
ohne größere Veränderungen erhalten blieb, sind die genannten Unterschiede in der Darstellung der Veduten eher deren
Autoren zuzuschreiben. Unter diesen Umständen ist der Aussagewert einzelner Veduten deutlich eingeschränkt, und erst ihr
gegenseitiger Vergleich – in Konfrontation mit schriftlichen Quellen – kann zur Herausbildung einer annähernden Vorstellung
über die Entwicklung der Troppauer Bastionsanlagen führen. Anhand der ikonographischen und schriftlichen Quellen lassen
sich zwei Hauptetappen des Aufbaus der Troppauer Bastionen unterscheiden: 1) Befestigungselemente, die als (durch den Krieg
und mangelnde Finanzen) erzwungenes Provisorium wahrscheinlich im Verlauf der dänischen Besetzung in den Jahren 1626/27
errichtet und während des Dreißigjährigen Krieges laufend repariert oder renoviert wurden. 2) Befestigungsarbeiten,
die im Zusammenhang mit der Türkengefahr und erwarteten Angriffen ungarischer Aufständischer in der 2. Hälfte
des 17. Jahrhundert durchgeführt wurden. Sie zeichneten sich durch minimale Eingriffe in die Konzeption aus, die bereits
in der Anfangsphase des Dreißigjährigen Krieges geschaffen worden war, und beruhten eher in der Erhöhung
und flächendeckenden Erweiterung der bestehenden Elemente, ihrer Ergänzung durch Bankette und Brustwehren
dauerhafteren Charakters; weiter wurden gemauerte Tortürme in Ravelins vor dem Grätzer und Jaktarer Tor errichtet
und dazu Steinbrücken davor. Auch in dieser Phase wurden die aus Erde errichteten Befestigungselemente nicht armiert,
sondern nach Bedarf nur mit Rasen bedeckt (siehe z. B. die Erwähnung der Luttermann-Schanze). Bauaktivitäten
grundlegenderen Charakters betrafen wohl nur die Anlage des Ravelins vor der atypischen Bastion oder der Tenaille
im Rahmen des Systems des Ratiborer Tors und im Zusammenhang damit die Verlegung eines Abschnitts des Mühlgrabens.
Wegen der Flächenerweiterung der Bastionen wurde auch der Graben erweitert. Daneben wurde vorgeschlagen,
die Zwingermauer, an welche sich die vorgelagerten Bastionen anlehnten, an der Stirnseite mit einem Erdwall zu versehen
und an der Innenseite ein Bankett zu errichten. Diese offensichtliche Bemühung, eine klare Schwachstelle in der bisherigen
Abwehr zu lösen, da die alte Zwingermauer wegen ihrer Parameter dem immer besseren Artilleriefeuer nicht mehr trotzen
konnte, erfuhr jedoch offensichtlich keine Umsetzung. In der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts (eventuell schon während
des Dreißigjährigen Kriegs) wurden einige provisorische Erdanlagen älteren Datums beseitigt (vorgelagerte Bastion oder Ravelin
zwischen dem Schloss und der Luttermann-Schanze; eine vorgeschobene kleine Befestigung, der durch eine Doppelkaponniere
mit der am Außenrand des Stadtgrabens befindlichen Lünette verbunden war, usw.). Die Befestigungsarbeiten in der zweiten
Hälfte des 17. Jahrhunderts betrafen auch den Umbau der Fortifikation des Fürstenschlosses, wo anstelle eines älteren Systems
eine klassische Bastion angelegt wurde. Troppau wurde nie zu einer wirklichen Festungsstadt erklärt, seine Bastionsanlagen
behielten so ihren halbpermanenten Charakter bis zu ihrem Ende in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Neben dem Parkgürtel,
der den Verlauf des einstigen Grabens nachzeichnet, ist das einzige erhaltene Relikt der Befestigungsanlagen heute
die aufgeschüttete Bastion an der südöstlichen Biegung der ehemaligen Befestigungslinie, die als Luttermann-Schanze oder
Vogelberg bekannt ist.
Der vorliegende Beitrag stellt im Falle von Troppau den ersten Versuch einer komplexen Bearbeitung der Problematik
der Stadtbefestigung dar und ist mit Rücksicht auf den Charakter der Quellenbasis als Konfrontation der Aussagemöglichkeiten
vorhandener schriftlicher, ikonographischer und archäologischer Quellen konzipiert. Angesichts der begründeten Annahme
einer allmählichen künftigen Erweiterung und Ergänzung dieses Quellenfonds, besonders der archäologischen Daten, sind
auch künftige Korrektionen dieser ersten Bearbeitung der gegebenen Problematik nicht auszuschließen.
245
Bildbeschreibungen
Abb. 1
Stabiler Kataster für Schlesien,
Indikationsskizze, 1836, (Landesarchiv
in Opava, Inventar Nr. 237, Spalte 233,
Karton 51).
Abb. 2
Erhaltener Teil der Außenstirnseite
der Zwingermauer in der Parkanlage
U Muzea, Foto P. Kaniová, 2008.
Abb. 3
Erhaltener Mauerwerkrelikt
des Tors der Stadtbefestigung
und der Hauptmauer (Höhe ca 2,7 m)
an der südöstlichen Umfassungsmauer
des Kirchenschiffes der hl. zwei
Johannes; a) Blick auf den freigelegten
gegossenen Kern der Südwestseite
des Befestigungstors (Breite ca 0,95 m),
links ist im Profil seine Außenseite
sichtbar, die Innenseite des Torinterieurs
ist nicht erhalten; b) freigelegter
gegossener Kern der Südostseite
des Befestigungstors (linker Teil)
und der anknüpfenden Hauptmauer
(rechter Teil) von dem ehemaligen
Barbakan aus gesehen (heute
Smetana-Park), die Aufnahme zeigt
die Verknüpfung der beiden Elemente
und damit ihre Herkunft in einer
und derselben Bauetappe; c) Teil
der ca 0,55 m breiten Außenseite
der Nordwestmauer
des Befestigungstors, zu welcher
senkrecht eine Ziegelmauer sekundär
zugebaut wurde, die das Areal
der Kirche der hl. zwei Johannes
von der heutigen öffentlichen
Parkanlage trennt.
Foto P. Kaniová 2008.
Abb. 4
Gesamtansicht des Rückteils
erhaltener Reste der Erdböschung
des Bastions (sog. Luttermanns
Chance, heute Vogelberg).
Foto P. Kaniová 2008.
Abb. 5
Gesamtanblick der Stadt
aus der Vogelperspektive vom
Nordosten, sog. „Brandbild“,
Ölgemälde aus der Zeit nach 1689
(SZM in Opava, UHP, Inventar
Nr. U 1959A), gescannt.
246
Abb. 6
Gesamtansicht der Stadt aus
der Vogelperspektive vom Nordosten,
sog. Lundwall-Plan, Zeichnung aus
der 2. Hälfte des 18. Jahrhunderts,
mit falscher Datierung im Kopf (1692),
(SZM in Opava, UHP, Inventar
Nr. A 1011), gescannt.
Abb. 7
Gesamtansicht der Stadt
vom Nordosten, Radierung
nach Zeichnung von F. B. Werner,
um 1750 (SZM in Opava, FP, Inventar
Nr. A 548.93), gescannt.
Abb. 8
Querschnitte des Grabens im
Bereich zwischen den Toren Hradecká
und Jaktařská, aufgenommen beim
Planieren des Grabens, Autor Johann
Prachensky, 1847 (SOkA in Opava,
AM Opava, Inventar Nr. 1440,
Karton Nr. 182), Digitalfoto.
Abb. 9
Opava, Straße Ostrožná ulice – Tor
Hradecká, Untersuchung 2004.
Ortung des untersuchten
Bereichs – dargestellt als
Überlagerung der aktuellen
Katasterkarte und
der Indikationsskizze aus dem stabilen Kataster
aus dem Jahr 1836.
Abb. 10
Opava, Platz der Befreier, Untersuchung
2006. Gesamtsituation – Tor Ratibořská,
Untersuchungsbereich und
dokumentierte Profile (Schürfungen
S1–14/06) dargestellt als Überlagerung
der aktuellen Katasterkarte und
der Indikationsskizze aus dem stabilen
Kataster, aus dem Jahr 1836. Darstellung
des Verlaufs von freigelegten
Entwässerungsrinnen mit Anschluss
an ein Entwässerungssystem, das in
den Jahren 2003 und 2004 im Bereich
des Unteren Platzes erforscht wurde.
Abb. 11
Rekonstruierter Grundriss
des Ratibořská Tores, dargestellt
als Überlagerung der aktuellen
Katasterkarte und der Indikationsskizze
des stabilen Katasters aus dem Jahre
1836. Hierbei nutzt man die Ergebnisse
aus der archäologischen Erforschung
der einzelnen Mauerverläufe und
die Lagepläne aus der damaligen Zeit:
a) kollorierte Pläne EG und 1. OG einschl.
Ansichten und Querschnitte, mit
eingebauten Toiletten vom
Außenbereich des Jesuitenkollegiums
zwischen der Hauptbefestigungsmauer
und dem Seitenmauerwerk des ersten
Tores Ratibořská, Autor Anton Englisch,
1812, 1817 (MZA in Brünn,
Provinzbaudirektion Brünn, Inventar
Nr. 1012, Karton Nr. 13, Sign. 378); b)
Baupläne zum Umbau des Hauses
Nr. 10 am Tor Ratibořská, Autor
František Biela, 1840 (SOkA in Opava,
AM Opava, Inventar Nr. 1340, Karton
Nr. 171); c) Grundriss des nordwestlichen
Teiles des Wehrturmes, erstellt beim
Abbruch des Wehrturmes, Autor Anton
Onderka, 1830 (SOkA in Opava, AM
Opava, Inventar Nr. 1273, Karton Nr. 158).
Abb. 12
Opava, Straße Ostrožná – Stadttor
Hradecká, Untersuchung 2004: a) Profil
P1 mit Querschnitt der Zwingermauer
(s. E. 902) – an der Stirnseite der Mauer
mit anliegenden Auffüllungsschichten
(19. Jh.) des Grabens (s. E. 110 und weiter);
b) Profil P3 mit abgebrochener östlicher
Stirnseite des zweiten Torturmes
(s. E. 900 und 901), gegründet
im mittelalterlichem Graben (s. E. 509);
c) Profil P4 mit Querschnitt durch
das Außenmauerwerk des zweiten
Torgebäudes (s. E. 900, 901 a 907),
an das ein Kelleraum (Wolfsgrube?)
angemauert wurde (s. E. 904); d) Profil
P2 Außenstirnseite des südlichen
Mauerwerks im Kellerbereich –
Wolfsgrube? (s. E. 905 und 906)
gegründet in der Auffüllung
des mittelalterlichen Grabens (s. E. 509).
Ortung des untersuchten Bereichs
und die Lage der Profile – siehe Abb. 9
und 47 .
Abb. 13
Opava, Straße Ostrožná – Stadttor
Auswahl keramischer Funde
aus der Schicht s. E. 147 im unteren
Bereich der Auffüllung
des mittelalterlichen Grabens.
Zeichnung: I. Tichá.
Abb. 14
Opava, Parkanlage Janáčkovy sady,
Untersuchung 2006. Axonometrische
Ansicht – südwestliches Profil (P10)
der Schürfung S3 und südöstliches
Profil (P17) der Schürfung S5. s. E. 901
untere Reihe der mittelalterlichen
Befestigungsmauer, gegründet
in der Schichtenfolge
aus ausgetauschtem Untergrund
und Bodentyp (s. E. 117=126, 118, 132
und 134) im Hinterbereich des Grabens
(s. E. 529). Ortung des untersuchten
Bereichs siehe Abb. 10.
Abb. 15
Untersuchung 2006. Blick vom
Nordosten zum Innenrand und einem
Teil der Innenwand des mittelalterlichen
Grabens. Foto F. Kolář.
Abb. 16
Untersuchung 2006, Schürfungen S3
und S5. Auswahl keramischer Funde
aus der Schichtenfolge,
in der die mittelalterliche
Befestigungsmauer gegründet wurde
(1–3: s. E. 117; 4: s. E. 118; 5–9: s. E. 126;
10–13: s. E. 140), aus der Auffüllung
des eingesenkten Objektes,
das mit dem Bau der Befestigungsmauer
zeitlich zusammenhängen könnte (14–16:
s. E. 107), und aus dem älteren Teil
der Schichtenfolge an der Innenstirnseite
der Befestigungsmauer (17–23: s. E. 106).
Zeichnung I. Tichá.
Abb. 17
Opava, Straße Nákladní (ehemalige
städtische Markthalle), Untersuchung
2007. Gesamtsituation im untersuchten
Bereich – dargestellt als Überlagerung
der aktuellen Katasterkarte
und der Indikationsskizze
aus dem stabilen Kataster aus dem Jahr
1836. In den Schürfungen S2 und S10
wurden Überreste der städtischen
Fortifizierung erfasst: a) Zwingermauer,
b) Holzpfahlkonstruktion (vergleiche
Abb. 18, 64 und 65).
247
Abb. 18
2007. Östliches Profil der Schürfung S2
mit Querschnitt durch die Zwingermauer
(s. E. 921, Fundament s. E. 924)
und den erfassten fluvialen Sedimenten
im Vorgelände (s. E. 329 und weiter).
An der Innenstirnseite sind
die Auffüllschichten der Zwingermauer
sichtbar (s. E. 183 und weiter).
Abb. 19
Belagerungsplan der Stadt Troppau
(heute Opava) mit städtischer
Befestigungsmauer und sakralen
Bauten, sog. Dänischer Plan, Zeichnung
wahrscheinlich aus dem Jahr 1627
(SZM in Opava, UHP, U 330 F), gescannt.
Abb. 20
3-D-Plan der Stadt Troppau (Opava)
und ihrer Umgebung aus dem Jahr
1820 (SZM in Opava, FP,
Inventar Nr. B I 37), gescannt.
Abb. 21
Fürstenschloss und Jesuitenkollegium,
Aquarell von Georg Fritsch, um 1820
(SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 826 A),
gescannt. Im Vordergrund Bereich Glacis
mit Ringstraße, Überreste des Grabens
und der Fortifizierung mit Bastionen.
Abb. 22
Untersuchung 2006. Blick vom
Nordwesten auf die untere Reihe
der mittelalterlichen
Befestigungsmauer (s. E. 901)
gegründet in der Schichtenfolge
aus ausgetauschtem Untergrund
und Bodentyp (s. E. 117=126, 118, 132
und 134). An der rechten Seit:
stratigrafische Schichtenfolge
an der Innenstirnseite
der Befestigungsmauer. Foto F. Kolář.
Abb. 23
Gesamtlageplan, erstellt beim Bau
des neuen Weges und der Brücke
über den Graben an der Kirche
des Heiligen Johann, Autor Johann
Prachensky, 1838–1858 (SOkA
in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 891,
Karton Nr. 72), Digitalfoto. Schwarz
dargestellt – Hauptbefestigungsmauer
und Zwingemauer, rot – bestehende
Bebauung, Befestigungsturm.
Abb. 24
Plan der Umgebung des Tores
Ratibořská und des Schlosses
in Troppau (heute Opava),
Federzeichnung um 1650 (SZM in Opava,
UHP, Inventar Nr. U 4059A), gescannt.
Abb. 25
Querschnitt durch
die Befestigungsmauer, Zwingemauer
und den Graben, erstellt beim Bau
des neuen Weges und der Brücke
über den Graben an der Kirche
des Heiligen Johann, Autor Johann
Prachensky, 1838–1858 (SOkA
Abb. 26
Älteste überlieferte Ansicht der Stadt
Troppau (heute Opava), Holzschnitt
von Jan Willenberger aus dem Jahr
1593 (SZM in Opava, FP,
Inventar Nr. A 73.430), gescannt.
Abb. 27
Ostteil der Stadt innerhalb
der Befestigungsmauer, Aquarell
von František Biela (Baumeister
der Stadt Troppau) aus dem Jahr 1813
(SZM in Opava, UHP,
Inventar Nr. U 189A), gescannt.
Abb. 28
Tor Hradecká, Aquarell von František
Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava,
UHP, Inventar Nr. U 3464 A), gescannt.
Abb. 29
Grundriss, entstanden
im Zusammenhang mit dem Bau
des neuen Weges und der Brücke über
den Graben an der Kirche des Heiligen
Johann, Autor Johann Prachensky,
1838–1858 (SOkA in Opava, AM Opava,
Inventar Nr. 891, Karton Nr. 72), Digitalfoto.
Schwarz (Hauptbefestigungsmauer
und Zwingermauer, Befestigungsturm)
und grau (heutige Bebauung) ist
das ursprüngliche Mauerwerk, rot
das neue Mauerwerk dargestellt.
Abb. 30
Opava, Straße Komenského,
Untersuchung 2005, Schürfung S4.
Blick vom Norden zur Außenstirnseite
der Befestigungsmauer (s. E. 901),
die die Stadtmauer mit der Fortifizierung
der Burg verbindet. Foto J. Juchelka.
Abb. 31
Promenade zwischen den Toren
Hradecká und Ratibořská, links
die sog. Luttermann-Schanze
(Vogelberg), Aquarell von George
Fritsche, um 1820 (SZM in Opava, UHP,
Inventar Nr. U 1829 A), gescannt.
Abb. 32
Kollorierter Lageplan, erstellt beim
Verkauf städtischer Grundstücke
im Bereich des Tores Hradecká, Autor
Johann Knorr, 1826 (SOkA in Opava,
Nr. 72), Digitalfoto. Dieser Plan
dokumentiert im Grundriss
das Torsystem, einschl. des Verlaufs
der Hauptbefestigungsmauer
und der Zwingermauer; im rechten Teil
ist der Turm des sog. Geschlossenen
Tores zu sehen.
Abb. 33
Verkauf städtischer Grundstücke
im Bereich des Tores Hradecká, Autor
Anton Onderka, 1829 (SOkA in Opava,
Nr. 72), Digitalfoto. Dieser Plan
dokumentiert im Grundriss
das Torsystem (nach Abbruch
des ersten und des zweiten
Torturmes) und den Verlauf
der Hauptbefestigungsmauer;
im linken Teil ist der Turm des sog.
Geschlossenen Tores zu sehen.
Abb. 34
Tor Hradecká mit Franziskanerkloster
in der Straße Ostrožná, Aquarell
von František Biela aus dem Jahr 1812
(SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 186
A), gescannt.
Abb. 35
Tor Jaktařská mit Pfarrkirche, Aquarell
von František Biela aus dem Jahr 1817
(SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 184
A), gescannt.
Abb. 36
Verkauf der Grundstücke im Bereich
zwischen dem Graben
und der Zwingermauer, zwischen
den Toren Jaktařská und Hradecká,
Autor Georg Fritsch, zwischen 1826–
1833 (SOkA in Opava, AM Opava,
Inventar Nr. 886, kart. 72), Digitalfoto.
Der Plan erfasst den Verlauf
der Hauptbefestigungsmauer
und der Zwingemauer in Bezug
auf die später erfolgte Bebauung –
Czeike's Tuchmacherfabrik.
248
Abb. 37
Kollorierter Lageplan, erstellt beim Bau
des Arkadengangs im Bereich zwischen
dem städtischen Armenhaus
und der Infanteriekaserne, Autor Ignác
Wiesinger, 1865 (Landesarchiv in Opava,
Großgrundbesitz der Kommenda
des Ordens deutscher Ritter, Inventar
Nr. 15, Karton Nr. 1), Digitalfoto. Gelb ist
der Verlauf der Hauptbefestigungsmauer
dargestellt.
Abb. 38
Plan des nicht realisierten Umbaus
einzelner Objekte aus dem System
des Jaktařská-Tores (Gesamtsituation),
Autor Georg Fritsch, vermutlich 1821
(SOkA in Opava, AM Opava, Inventar
Nr. 1435, Karton Nr. 182), Digitalfoto.
Abb. 39
Umgebung des Tores Jaktařská,
Aquarell von František Biela
aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava,
UHP, Inventar Nr. U 187 A), gescannt.
Abb. 40
Gesamtansicht der Stadt vom
Nordosten, Aquarell – vermutlich
von Georg Fritsch, 1829 (SZM in Opava,
FP, Inventar Nr. A 545.93), gescannt.
Abb. 41
des Troppauer Befestigungssystems,
sog. Wienerplan, nach 1779 (ÖStA Wien,
KA, Karten und Plansammlung IV –
Troppau), Digitalfoto.
Abb. 42
Ansicht des ehemaligen
Jesuitenkollegiums mit Tor Ratibořská
und den Überresten
der Stadtbefestigung, Blick vom
Osten, Aquarell von František Biela
Abb. 43
Kollorierter Plan mit einem Teil
der Befestigungsmauer
und dem Minoritenturm im Schnitt
und im Grundriss, Autor Johann Knorr,
1821 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar
Nr. 1436, Karton Nr. 182), Digitalfoto.
Abb. 44
Wasserturm (Judenturm) – Blick
von der Straße U Fortny, Aquarell
von František Biela (Troppauer
Baumeister) aus dem Jahr 1823 (SZM
in Opava, UHP, Inventar Nr. U 188 A),
gescannt.
Abb. 45
Gesamtansicht der Stadt
aus der Vogelperspektive vom
Nordwesten, kollorierte Federzeichnung
des Troppauer Stadtrates F. Schwartzer,
um 1700 (SZM in Opava, UHP, Inventar
Nr. U 1826 A), gescannt.
Abb. 46
Plan der Stadt Troppau
mit schematischer Darstellung
der Befestigung, vor 1800 (NPÚ,
Außenstelle Ostrava, Fotoarchiv),
gescannt.
Abb. 47
Opava, Straße Ostrožná ulice – Tor
Gesamtsituation mit freigelegtem
Mauerwerk (s. E. 902: Zwingermauer;
s. E. 900: anschließende östliche
Außenmauer des zweiten Torturmes;
s. E. 904 a 905: Kellerraum – Wolfsgrube?,
der erst später an das Mauerwerk
des Torturmes angemauert wurde).
Abb. 48
2007. Auswahl keramischer Funde
aus dem Bodenhorizont fluvialer
Sedimente in der Schürfung S2
in Richtung Fußsohle
der Zwingermauer (1: s. E. 339; 2–15:
s. E. 329), und den Schuttschichten
im Hangenden dieser Sedimente
(16–24: s. E. 306). Zeichnung I. Tichá.
Abb. 49
2007. Außenstirnseite der Zwingermauer
(s. E. 911, Fundament s. E. 924), freigelegt
mit der Schürfung S2.
Abb. 50
Ein Teil der Fortifizierung mit dem Tor
Jaktařská, Aquarell von František Biela
Abb. 51
Nicht signierter kollorierter Lageplan,
erstellt wahrscheinlich beim Umbau
des Franziskanerklosters, 1804
(Landesarchiv in Opava, Kartenund Plansammlung, Inventar Nr. 143),
Digitalfoto. Dieser Plan stellt im Grundriss
das Tor Hradecká und den Verlauf
der Hauptbefestigungsund der Zwingemauer dar.
Abb. 52
einzelner Objekte aus dem System
des Jaktařská-Tores (Ansicht,
Querschnitt, Grundriss), Autor Georg
Fritsch, vermutlich 1821 (SOkA
Abb. 53
Opava, Straße Ostrožná – Tor Hradecká,
Untersuchung 2004. Westansicht
der untersuchten Fläche. Im Vordergrund
ist ein Kellerraum Wolfsgrube? Sichtbar,
der an das Mauerwerk des zweiten
Torturmes angemauert wurde, ferner
die anschließende östliche Außenmauer
des zweiten Torturmes, links oben
Schnitt durch die Zwingermauer.
Foto M. Kiecoň.
Abb. 54
Gesamtansicht der Stadt vom
Nordosten, Kupferstich von Fabian
S. Langer aus dem Ende des 18.
Jahrhunderts, im Kopf des Lehrbriefes
der Troppauer Handwerker (SZM
in Opava, UHP, Inventar Nr. U 3919 G),
gescannt.
Abb. 57
2006. Nordwestliches Profil (P8, P11
und P22) in den Schürfungen S12–14
mit der Innenstirnseite der nördlichen
Außenmauer – Tor Ratibořská
(s. E. 929 Mauerwerk oberhalb
des Terrains, s. E. 928
Fundamentmauerwerk),
dem Fundamentmauerwerk Haus Nr. 11
am Unteren Platz. 11 (s. E. 919, 920
und 927) und der Schichtenfolge –
öffentlicher Bereich
mit holzausgekleideten
Entwässerungsrinnen
und eingesenkten Objekten
in der Sohle.
Abb. 58
2006. Axonometrische Ansicht –
südwestliches Profil (P7, P12, P10
und P21) in den Schürfungen S12–14
mit Schichtfolge – öffentlicher Bereich
mit holzausgekleideten
Entwässerungsrinnen und eingesenkten
Objekten in der Sohle.
Abb. 55
Ansicht des Ratibořská Tores
und des ehemaligen Jesuitenkollegiums
vom Norden, Aquarell von František
Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava,
Abb. 59
2006. Schürfungen S12–14, Auswahl
keramischer Funde aus den einzelnen
Schichten vor dem Bau des RatibořskáTores (1, 2: s. E. 392; 3: s. E. 424; 4–8:
s. E. 419; 9, 10: s. E. 397; 11, 12: s. E. 361).
Zeichnung I. Tichá.
Abb. 56
2006. Schürfungen S12 und S14
mit freigelegtem Mauerwerk des Tores
Ratibořská (s. E. 929),
dem Fundamentmauerwerk
des Hauses Nr. 11 am Unteren Platz
(s. E. 919, 920 und 927)
und den Entwässerungsrinnen aus Holz
aus dem 13. Jahrhundert (Übersicht
dendrochronologisch datierter
Holzelemente siehe Abb. 60).
Abb. 60
2006. Übersicht dendrochronologisch
datierter Holzteile, deren überwiegender
Teil aus den holzausgekleideten
Entwässerungsrinnen stammt s. E. 568,
585, 588 und 586 (vergleiche Abb. 56).
Datierung durchgeführt von ing. Michal
Rybníček, PhD. und ing. Eva
Přemyslovská, PhD. von der MendelUniversität für Land- und Forstwirtschaft
in Brünn.
Abb. 61
2006, Sektor C. Gesamtsituation –
erforschtes Mauerwerk des zweiten
Turmes Ratibořská (s. E. 916),
Nordansicht. Foto L. Kunčík.
249
Abb. 62
2006, Sektor C. Gesamtsituation –
erforschtes Mauerwerk des Korridors
(s. E. 923), der den zweiten Turm
und den Wehrturm des Tores Ratibořská
verbindet – Nordansicht. Foto L. Kunčík.
Abb. 63
Opava, Platz der Befreier,
Untersuchung 2006, Sektor A, S8.
Südansicht – Außenstirnseite
der Seitenmauer der Einhalsung
(s. E. 906), die später an die Stirnseite
des Wehrturmes und den dritten Turm
des Tores Ratibořská angemauert
wurde. Im linken Teil befindet sich eine
Steinblende (s. E. 907) – baulich
verbunden mit dem Mauerwerk
der Einhalsung –
die das Fundamentmauerwerk
des Wehrturmes und des dritten
Torturmes umgibt. Foto F. Kolář.
Abb. 64
2007. Grundriss der Schürfung S2
mit tiefer gesetzten Krone
der Zwingermauer (s. E. 911)
und der Holzkonstruktion im Vorgelände
(s. E. 758–762, 772, 773).
Abb. 65
2007: a) Ostprofil der Schürfung S10
mit zwei Reihen Holzpfähle (siehe
Holzelemente s. E. 10706 und 10707),
Bestandteil der frühneuzeitlichen
Fortifizierungskonstruktion,
die die Zwingermauer ergänzen oder
ersetzen sollte; b) Einordnung dieser
Holzpfähle vom Norden.
Geländedokumentation Archaia
Olomouc o. p. s.
Abb. 66
Idealrekonstruktion
der Hauptentwicklungsetappen
der Troppauer Befestigung,
die den bisherigen Erforschungsstand
widerspiegelt. Eingetragen
in die Indikationsskizze
des Urkatasters aus dem Jahre 1836.

stáhnout v PDF

Transkript

Podobné dokumenty

WIEN

Mgr. Martin Pelc, Ph.D. osobní stránka