Untitled - sjl.wz.cz

ERICH MARIA REMARQUE
All Quiet on the Western Front
2
ERICH MARIA REMARQUE
All Quiet on the Western Front
ERICH MARIA REMARQUE
Na západní frontě klid
This book is to be neither an accusation nor a confession,
and least of all an adventure, for death is not an adventure
to those who stand face to face with it. It will try simply to
tell of a generation of men who, even though they may
have escaped its shells, were destroyed by the war.
Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce
se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou
rozibita - i když unikla jejím granátům.
ONE
I.
We are at rest five miles behind the front. Yesterday we
were relieved, and now our bellies are full of beef and
haricot beans. We are satisfied and at peace. Each man has
another mess-tin full for the evening; and, what is more,
there is a double ration of sausage and bread. That puts a
man in fine trim. We have not had such luck as this for a
long time. The cook with his carroty head is begging us to
eat; he beckons with his ladle to every one that passes, and
spoons him out a great dollop. He does not see how he can
empty his stew-pot in time for coffee. Tjaden and Müller
have produced two washbasins and had them filled up to
the brim as a reserve. In Tjaden this is voracity, in Müller it
is foresight. Where Tjaden puts it all is a mystery, for he is
and always will be as thin as a rake.
What's more important still is the issue of a double ration
of smokes. Ten cigars, twenty cigarettes, and two quids of
chew per man; now that is decent. I have exchanged my
chewing tobacco with Katczinsky for his cigarettes, which
means I have forty altogether. That's enough for a day.
It is true we have no right to this windfall. The Prussian is
not so generous. We have only a miscalculation to thank for
it.
Fourteen days ago we had to go up and relieve the front
line. It was fairly quiet on our sector, so the quartermaster
who remained in the rear had requisitioned the usual
quantity of rations and provided for the full company of one
hundred and fifty men. But on the last day an astonishing
number of English heavies opened up on us with highexplosive, drumming ceaselessly on our position, so that we
suffered severely and came back only eighty strong.
Last night we moved back and settled down to get a good
sleep for once: Katczinsky is right when he says it would not
be such a bad war if only one could get a little more sleep.
In the line we have had next to none, and fourteen days is a
long time at one stretch.
It was noon before the first of us crawled out of our
quarters. Half an hour later every man had his mess-tin and
we gathered at the cookhouse, which smelt greasy and
nourishing. At the head of the queue of course were the
hungriest: little Albert Kropp, the clearest thinker among us
and therefore only a lance-corporal; Müller, who still carries
his school textbooks with him, dreams of examinations, and
during a bombardment mutters propositions in physics;
Leer, who wears a full beard and has a preference for the
girls from officers' brothels. He swears that they are obliged
by an army order to wear silk chemises and to bathe before
entertaining guests of the rank of captain and upwards. And
as the fourth, myself, Paul Bäumer. And four are nineteen
years of age, and all four joined up from the same class as
volunteers for the war.
Close behind us were our friends: Tjaden, a skinny
locksmith of our own age, the biggest eater of the company.
He sits down to eat as thin as a grasshopper and gets up as
big as a bug in the family way; Haie Westhus, of the same
age, a peat-digger, who can easily hold a ration-loaf in his
hand and say: Guess what I've got in my fist; then
Detering, a peasant, who thinks of nothing but his farmyard and his wife; and finally Stanislaus Katczinsky, the
leader of our group, shrewd, cunning, and hard-bitten, forty
years of age, with a face of the soil, blue eyes, bent
Tábořáme devět kilometrů za frontou. Včera jsme měli
směnu; žaludek máme plný bílých fazolí s hovězím a jsme
sytí a spokojení. Ba i pro večer mohl každý vyfasovat ještě
plný esšálek; mimo to jsou dvojité porce salámu a chleba to už něco vydá. Takového něco tu už dávno nebylo:
špekoun s hlavou rudou jako rajské jablíčiko jídlo přímo
nabízí; na každého, kdo jde kolem, kývá lžící a pořádně mu
nandá. Je načisto zoufalý, poněvadž neví, jak vyprázdní své
kotly. Tjaden a Mőller sehnali pár umyvadel a dali si je
nandat až po okraj do zásoby. Tjaden to dělá ze žravosti,
Mőller z opatrnosti. Kam to Tjaden dává, to je u Boha. Je
pořád hubený jako herynek.
To nejdůležitější je, že nám dali také dvojí porci kuřiva. Pro
každého deset cigár, dvacet cigaret a dva kusy žvýkacího
tabáku. Vyměnil jsem si žvýkací tabák s Katczinským za
jeho cigarety, tak mám dohromady čtyřicet cigaret. S tím už
člověk pár dní vystačí.
Při tom nám celé to nadělení vlastně nepatří. Tak nóbl
Prušáci nejsou. Dostali jsme to jenom omylem. Před čtrnácti
dny jsme musili dopředu, na směnu.
V našem úseku byl poměrně klid a účetní poddůstojník
fasoval tedy normalní kvantum jídla a připravil je pro rotu o
stopadesáti mužích. Ale tu k všeobecnému překvapení začali
do nás právě poslední den řezat, anglická artilerie
pumpovala do nás olovo a bubnovala neustále na naši
posici, takže jsme měli těžké ztráty a vrátili jsme se jenom s
osmdesáti muži.
Přitáhli jsme za noci a hned jsme sebou sekli, abychom se
nejdřív pořádně vyspali, neboť Katczinsky má pravdu: ta
válka by nebyla tak zlá, jenom kdyby se člověk mohl víc
vyspat. Tam vpředu s tím nikdy nic není, a čtrnáct dní to je
po každé věčnost.
Bylo už poledne, když ti první z nás lezli z baráku. Za půl
hodiny popadi už každý esšálek a shromáždili jsme se před
kuchyní, která voněla mastně a žírně. Na špici přirozeně ti
nejhladovější: malý Albert Kropp, který myslí z nás
nejjasněji a proto je teprve frajtrem; Mőller, který tahá s
sebou ještě učebnice a sní o válečné maturitě; při bubnové
palbě dře formulky z fysiky; Leer, který nosí plnovous a má
zalíbení v děvčatech z oficírských bordelů; přísahá, že
dostaly armádní rozkaz nosit hedvábné košile a u hostí od
hejtmana nahoru se předem vykoupat; jako čtvrtý já, Pavel
Bäumer. Všichni čtyři ve věku devatenácti let, všichni čtyři
jsme šli z jedné třídy do války.
Hned za námi naši přátelé. Tjaden, hubený zámečník mého
věku, největší žrout roty. Když si sedne k jídlu, je hubený
jako šindel a vstane tlustý jako štěnice, která přijde do
jiného stavu; Haie Westhus, stejného věku, kopáč rašeliny,
který může klidně vzít komisárek do jedné ruky a ptát se:
Hádejte, co to mám v pěsti; Detering, sedlák, který myslí
jen na své hospodářství a na svou ženu; a konečně
Stanislav Katczinsky, hlava naší skupinky, houževnatý,
chytrý, drbaný čtyřicátník, s obličejem jako z hlíny, s
modrýma očima, skleslými rameny a obdivuhodným nosem
3
shoulders, and a remarkable nose for dirty weather, good
food, and soft jobs.
Our gang formed the head of the queue before the cookhouse. We were growing impatient, for the cook paid no
attention to us.
Finally Katczinsky called to him: “Say, Heinrich, open up
the soup-kitchen. Anyone can see the beans are done.”
He shook his head sleepily: “You must all be there first.”
Tjaden grinned: “We are all here.”
The sergeant-cook still took no notice. “That may do for
you,” he said. “But where are the others?”
“They won't be fed by you to-day. They're either in the
dressing-station or pushing up daisies.”
The cook was quite disconcerted as the facts dawned on
him. He was staggered. “And I have cooked for one hundred
and fifty men.”
Kropp poked him in the ribs. “Then for once we'll have
enough. Come on, begin!”
Suddenly a vision came over Tjaden. His sharp, mousy
features began to shine, his eyes grew small with cunning,
his jaws twitched, and he whispered hoarsely: “Man! then
you've got bread for one hundred and fifty men too, eh?”
The sergeant-cook nodded absent-minded, and bewildered.
Tjaden seized him by the tunic. “And sausage?”
Ginger nodded again.
Tjaden's chaps quivered. “Tobacco too?”
“Yes, everything.”
Tjaden beamed: “What a bean-feast! That's all for us! Each
man gets - wait a bit - yes, practically two issues.”
Then Ginger stirred himself and said: “That won't do.”
We got excited and began to crowd around.
“Why won't that do, you old carrot?” demanded
Katczinsky.
“Eighty men can't have what is meant for a hundred and
fifty.”
“We'll soon show you,” growled Müller.
“I don't care about the stew, but I can only issue rations
for eighty men,” persisted Ginger.
Katczinsky got angry. “You might be generous for once.
You haven't drawn food for eighty men. You've drawn it for
the Second Company. Good. Let's have it then. We are the
Second Company.”
We began to jostle the fellow. No one felt kindly toward
him, for it was his fault that the food often came up to us in
the line too late and cold. Under shellfire he wouldn't bring
his kitchen up near enough, so that our soup-carriers had to
go much farther than those of the other companies. Now
Bulcke of the First Company is a much better fellow. He is
as fat as a hamster in winter, but he trundles his pots when
it comes to that right up to the very front-line.
We were in just the right mood, and there would certainly
have been a dust-up if our company commander had not
appeared. He informed himself of the dispute, and only
remarked: “Yes, we did have heavy losses yesterday.”
He glanced into the dixie. “The beans look good.”
Ginger nodded. “Cooked with meat and fat.”
The lieutenant looked at us. He knew what we were
thinking.
And he knew many other things too, because he came to
the company as a non-com, and was promoted from the
ranks. He lifted the lid from the dixie again and sniffed.
Then passing on he said: “Bring me a plate full. Serve out
all the rations. We can do with them.”
Ginger looked sheepish as Tjaden danced round him.
“It doesn't cost you anything! Anyone would think the
quartermaster's store belonged to him! And now get on with
it, you old blubber-sticker, and don't you miscount either.”
“You be hanged!” spat out Ginger. When things get beyond
him he throws up the sponge altogether; he just goes to
pro to, kde se něco semele, kde je dobré jídlo a jak se nejlíp
ulejt.
Naše skupina byla na špici fronty, která stála před kuchyní.
Byli jsme netrpěliví, poněvadž špekoun, který nic netušil,
pořád ještě stál a čekal.
Konečně na něho Katczinsky křikl: “Tak to už, Jindro,
zmáčkni! Vždyt' je vidět, že ty fazole jsou už dovařený.”
Ale špekoun zavrtěl ospale hlavou: “Napřed tu musíte být
všichni.”
Tjaden se šklebil: “Dyť jsme tu všichni.”
Kaprál ještě nic nepostřehl. “To by vám tak páslo! Kde jsou
ti ostatní?”
“Ty dneska krmit nebudeš! Lazaret a masengráb.”
Špekoun byl zaražen, když se dověděl, co se stalo. Byl na
rozpacích. “A já jsem navařil pro stopadesát mužů.”
Kropp ho rýpl do žeber. “Tak se aspoň jednou do syta
nažerem. Honem, zmáčkni to!”
Najednou ale byl Tjaden osvícen duchem svatým. Jeho
špičatý, myší obličej se naplno rozzářil, oči se chytrácky
přimhouřily, tváře sebou škubaly a Tjaden přikročil až ke
kuchyni. “Člověče, tos taky vyfasoval pro stopadesát mužů
chleba?”
Kaprál připitoměle a nepřítomně přisvědčil.
Tjaden ho chytil za blůzu. “A salám taky?”
Hlava jako rajské jablíčko zase zakývala.
Tjadenovy čelisti se chvěly. “Tabák taky?”
“Ano, všechno.”
Rozzářený Tjaden se rozhlédl. “Sakra, to je klika! To
všecko je tedy pro nás! To pak každý dostane - počkej
chvilku - namoutě, přesně dvojité porce!”
Ted' ale procitlo rajské jablíčko zase k životu a
vysvětlovalo: “To nejde.”
Ale to už jsme se i my rozkoukali a přihrnuli se.
“Proč to nejde, ty starej košťále?” zeptal se Katczinsky.
“Co je pro stopadesát, nemůže přec být pro osmdesát.”
“To ti už ukážem,” vrčel Mőller.
“Jídlo třeba, pro mě a za mě, ale porce můžu vydat jenom
pro osmdesát mužů,” trvalo na svém rajské jablíčko.
Katczinský se začnal zlobit. “Mně se zdá, že tě budeme
muset dát vystřídat, co? Ty jsi nefasoval pro osmdesát lidí,
ale pro druhou rotu a basta. Cos vyfasoval, to nám vydáš!
Druhá rota jsme my.”
Pustili jsme se do chlapa. Nikdo s ním nebyl za dobře, už
několikrát zavinil, že jsme dostali v zákopech jídlo studené a
příliš pozdě, poněvadž si, když trošku lítaly granáty,
netroufal se svým kotlem dost blízko, takže naši nosiči
musili chodit pro menáž dál než ostatní roty. To Bulcke od
první byl jinačí chlapík. Byl sic tlustý jako křeček v zimě, ale
když bylo potřeba, tahal sám hrnce až do nejpřednější linie.
Naše nálada byla právě podle toho a jistě by k něčemu
došlo, kdyby se nevynořil velitel naší roty. Ptal se, proč se
hádáme, a prozatím řekl jenom: “Ano, my měli včera těžké
ztráty -”
Potom nahlédl do kotle. “Zdá se, že ty fazole jsou dobré.”
Rajské jablíčko kývlo. “Jsou vařeny s masem a na sádle.”
Lajtnant se na nás díval. Věděl, co jsme si mysleli.
I jinak ještě leccos věděl, neboť vyrostl mezi námi a přišel
k rotě jako kaprá1. Zvedl ještě jednou poklop s kotle a
přičichl. Odcházeje řekl: “Přineste mi taky talíř. A porce se
rozdělí všechny. Zasloužili jsme si je.”
Rajské jablíčko udělalo pitomý obličej. Tjaden tancoval
kolem něho.
“To ti docela nic neškodí! Dělá, jako by mu patřila cela
proviantura. A teď začni, špekoune stará, a koukej, aby ses
nepřepočítal.”
“Vyliž si kapsu,” prskalo rajské jablíčko. Mohl vzteky
puknout, takového něco mu nešlo na rozum, nerozuměl už
4
pieces. And as if to show that all things were equal to him,
of his own free will he issued in addition half a pound of
synthetic honey to each man.
světu. A jako by chtěl ukázat, že je mu teď všechno fuk,
rozdělil ještě dobrovolně po půl libře umělého medu na
každého muže.
***
Today is wonderfully good. The mail has come, and almost
every man has a few letters and papers. We stroll over to
the meadow behind the billets. Kropp has the round lid of a
margarine tub under his arm.
On the right side of the meadow a large common latrine
has been built, a roofed and durable construction. But that
is for recruits who as yet have not learned how to make the
most of whatever comes their way. We want something
better. Scattered about everywhere there are separate,
individual boxes for the same purpose. They are square,
neat boxes with wooden sides all round, and have
unimpeachably satisfactory seats. On the sides are hand
grips enabling one to shift them about.
We move three together in a ring and sit down
comfortably. And it will be two hours before we get up
again.
I well remembered how embarrassed we were as recruits
in barracks when we had to use the general latrine. There
were no doors and twenty men sat side by side as in a
railway carriage, so that they could be reviewed all at one
glance, for soldiers must always be under supervision.
Since then we have learned better than to be shy about
such trifling immodesties. In time things far worse than that
came easy to us.
Here in the open air though, the business is entirely a
pleasure. I no longer understand why we should always
have shied at these things before. They are, in fact, just as
natural as eating and drinking. We might perhaps have paid
no particular attention to them had they not figured so large
in our experience, nor been such novelties to our minds - to
the old hands they had long been a mere matter of course.
The soldier is on friendlier terms than other men with his
stomach and intestines. Three-quarters of his vocabulary is
derived from these regions, and they give an intimate
flavour to expressions of his greatest joy as well as of his
deepest indignation. It is impossible to express oneself in
any other way so clearly and pithily. Our families and our
teachers will be shocked when we go home, but here it is
the universal language.
Enforced publicity has in our eyes restored the character of
complete innocence to all these things. More than that, they
are so much a matter of course that their comfortable
performance is fully as much enjoyed as the playing of a
safe top running flush. Not for nothing was the word
“latrine-rumour” invented; these places are the regimental
gossip-shops and common-rooms.
We feel ourselves for the time being better off than in any
palatial white-tiled “convenience.” There it can only be
hygienic; here it is beautiful.
These are wonderfully care-free hours. Over us is the blue
sky. On the horizon float the bright yellow, sunlit
observation-balloons, and the many little white clouds of the
anti-aircraft shells. Often they rise in a sheaf as they follow
after an airman.
We hear the muffled rumble of the front only as very
distant thunder, bumble-bees droning by quite drown it.
Around us stretches the flowery meadow. The grasses sway
their tall spears; the white butterflies flutter around and
float on the soft warm wind of the late summer. We read
letters and newspapers and smoke. We take off our caps
and lay them down beside us. The wind plays with our hair;
it plays with our words and thoughts. The three boxes stand
in the midst of the glowing, red field-poppies.
We set the lid of the margarine tub on our knees and so
have a good table for a game of skat. Kropp has the cards
with him. After every misère ouverte we have a round of
nap. One could sit like this for ever.
The notes of an accordion float across from the billets.
Often we lay aside the cards and look about us. One of us
***
To je opravdu pěkný den dneska. I pošta přišla, skoro
každý má pár dopisů a nějaké noviny. Teď se cáráme na
louku za baráky. Kropp má pod paží víko od sudu na
margarín.
Na pravém kraji louky je velká hromadná latrína, stabilní
bouda se střechou. Ale to je pro rekruty, kteří se ještě
nenaučili najít v každé věci nejaký požitek. Hledáme něco
lepšího. Všude totiž stojí ještě roztroušeny jednotlivé
skřínky k témuž účelu. Jsou čtyřrohé, dokola uzavřené, se
skvělým, pohodlným sedátkem. Na postranních stěnách
jsou držáky, takže je lze přenášet.
Srážíme tři do kruhu a pohodlně se usadíme. Dřív než za
dvě hodiny se odtud nehneme.
Pamatuji se ještě, jak jsme se s počátku jako rekruti v
kasárnách ostýchali, když jsme musili používat společné
latríny. Dveře nemá a dvacet mužů sedí vedle sebe jako
slepice na bidýlku. Lze je přehlédnout jedním pohledem;
voják musí být totiž pořád pod dozorem.
Mezitím jsme se naučili něco víc, než překonávat trochu
toho studu. Časem jsme zvykli na docela jiné věci.
Tady venku je ta věc ale přímo požitkem. Nevím už, proč
jsme dříve musili tyhle věci vždy stydlavě obcházet, jsou
přec právě tak přirozené jako jídlo a pití. A člověk by se
snad nepotřeboval o nich ani zvlášt' zmiňovat, kdyby u nás
nehrály tak velkou úlohu a kdyby se nám nezdály tak
novými – ostatním byly už dávno samozřejmé.
Vojak má k svému žaludku a jeho trávení důvěrnější
poměr než kdo jiný. Tři čtvrtiny jeho slovní zásoby jsou
vzaty odtud, a výraz pro největší radosti nejhlubší rozhořční
je jimi sytě podmalován. Není možné vyjadřovat se jiným
způsobem tak stručně a přesně. Naše rodiny a naši učitelé
se podiví, až přijdeme domů, ale tady je to zkrátka běžná
řeč.
Všechny tyto procesy nabyly u nás opět rázu nevinnosti,
protože jsme byli nuceni vykonávat je veřejně. Ano ještě
víc: staly se nám tak samozřejmými, že ceníme jejich
pohodlné vyřízení stejně jako na příklad eso a dvě desítky
při alageru. Nevznikl nadarmo pro pověsti všeho druhu
název “Pověsti z latríny”; tato místa na vojně jsou salony,
kde se rodí klepy, a nahrazují uzavřený stůl v hospodě.
Je nám v torn okamžiku líp než v luxusní kabině vyložené
nejbělejšími dlážkami. Tam to může být jenom hygienické;
ale tady je to krásné.
Jsou to podivuhodné bezmyšlenkovité hodiny. Nad námi je
modré nebe. Na obzoru visí žluté, jasně ozářené upoutané
balóny a bílé obláčky výstřelů z protiletadlových děl. Někdy
vytrysknou celým snůpkem, když pronásledují nějakého
letce.
Jenom jako vzdálenou bouřku slyšíme tlumené bublání
fronty. I čmeláci bzučící kolem nás je přehluší. A kolem nás
je kvetoucí louka. Něžná stébélka trávy se kolébají, bělásci
provadějí kolem nich své křivolaké lety, kmitají se v
měkkém, teplém větru babího léta; čteme dopisy a noviny a
kouříme, smekneme čapky a položíme je vedle sebe, vítr si
hraje s našimi vlasy, hraje si s našimi slovy a myšlenkami.
Tři skřínečky stojí uprostřed svítivě rudého vlčího máku. Položíme víko od sudu na kolena. Tak dostaneme dobrou
podložku ke skatu. Kropp má u sebe karty. Po každé hře
vkládáme partii ramšla. Člověk by tak seděl věčně.
Od baráku sem zaléhá tahací harmonika. Časem odložíme
karty a díváme se na sebe. Někdo řekne: “Mládenci,
5
will say: “Well, boys…” Or “It was a near thing that time…”
And for a moment we fall silent. There is in each of us a
feeling of constraint. We are all sensible of it; it needs no
words to communicate it. It might easily have happened
that we should not be sitting here on our boxes to-day; it
came damn near to that. And so everything is new and
brave, red poppies and good food, cigarettes and summer
breeze.
Kropp asks: “Anyone seen Kemmerich lately?”
“He's up at St. Joseph's,” I tell him.
Müller explains that he has a flesh wound in his thigh; a
good blighty.
We decide to go and see him this afternoon.
Kropp pulls out a letter. “Kantorek sends you all his best
wishes.”
We laugh. Müller throws his cigarette away and says: “I
wish he was here.”
***
Kantorek had been our schoolmaster, a stern little man in
a grey tailcoat, with a face like a shrew mouse. He was
about the same size as Corporal Himmelstoss, the “terror of
Klosterberg.” It is very queer that the unhappiness of the
world is so often brought on by small men. They are so
much more energetic and uncompromising than the big
fellows. I have always taken good care to keep out of
sections with small company commanders. They are mostly
confounded little martinets.
During drill-time Kantorek gave us long lectures until the
whole of our class went, under his shepherding, to the
District Commandant and volunteered. I can see him now,
as he used to glare at us through his spectacles and say in a
moving voice: “Won't you join up, Comrades?”
These teachers always carry their feelings ready in their
waistcoat pockets, and trot them out by the hour. But we
didn't think of that then.
There was, indeed, one of us who hesitated and did not
want to fall into line. That was Joseph Behm, a plump,
homely fellow. But he did allow himself to be persuaded,
otherwise he would have been ostracised. And perhaps
more of us thought as he did, but no one could very well
stand out, because at that time even one's parents were
ready with the word “coward”; no one had the vaguest idea
what we were in for. The wisest were just the poor and
simple people. They knew the war to be a misfortune,
whereas those who were better off, and should have been
able to see more clearly what the consequences would be,
were beside themselves with joy.
Katczinsky said that was a result of their upbringing. It
made them stupid. And what Kat said, he had thought
about.
Strange to say, Behm was one of the first to fall. He got hit
in the eye during an attack, and we left him lying for dead.
We couldn't bring him with us, because we had to come
back helter-skelter. In the afternoon suddenly we heard him
call, and saw him crawling about in No Man's Land. He had
only been knocked unconscious. Because he could not see,
and was mad with pain, he failed to keep under cover, and
so was shot down before anyone could go and fetch him in.
Naturally we couldn't blame Kantorek for this. Where
would the world be if one brought every man to book?
There were thousands of Kantoreks, all of whom were
convinced that they were acting for the best in a way that
cost them nothing.
And that is why they let us down so badly.
For us lads of eighteen they ought to have been mediators
and guides to the world of maturity, the world of work, of
duty, of culture, of progress, to the future. We often made
fun of them and played jokes on them, but in our hearts we
trusted them. The idea of authority, which they
represented, was associated in our minds with a greater
insight and a more humane wisdom. But the first death we
saw shattered this belief. We had to recognise that our
mádenci…” nebo: “To mohlo špatně dopadnout,” a na
okamžik zmlkneme. Je v nás jakýsi silný, zadržovaný pocit,
každý to cítí, to nepotřebuje mnoha slov. Mohlo se lehce
stát, že bychom dnes ve svých budkách neseděli, byli jsme
tomu zatraceně blizko. A proto je všecko nové a silné - rudý
mák a dobré jídlo, cigarety a letní vítr.
Kropp se ptá: “Viděl někdo z vás ještě Kemmericha?”
“Leží v St. Joseph,” povídám.
Mőller myslí, že má prostřelené stehno, ránu, která stojí
bratru za tisíc korun.
Rozhodneme se, že ho odpoledne navštívíme.
Kropp vytáhne dopis: “Mám vás pozdravovat od Kantorka.”
Smějeme se. Mőller odhodí cigaretu a řekne: “Chtěl bych,
aby byl tady.”
***
Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým,
myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru
jako kaprál Himmelstoss, “hrůza Klosterbergu”. Je to
ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od
malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než
velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli
rot; jsou to zatracení holomci.
Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho
přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho
vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na
vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými
brejlemi a ptá se dojatým hlasem: “Vy přece půjdete taky,
kamarádi?”
Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u
vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme
tenkrát ještě nepřemýšleli.
Jeden z nás ovšem váhal a nechtělo se mu právě. Byl to
Josef Behm, tlustý, milý hoch. Ale nechal se přemluvit,
poněvadž by se jinak znemožnil. Snad myslili i někteří jiní
jako on; ale nikdo se nemohl dost dobře vydělit, neboť v té
době ani rodiče nesahali daleko pro slovo “zbabělec”. Nikdo
totiž neměl ani nejslabší zdání, co přichází. Nejrozumnější
byli vlastně chudí a prostí lidé; pokládali válku hned od
pčátku za neštěstí, zatím co lépe situovaní nevěděli samou
radostí kudy kam, ačkoli právě ti si mohli následky vypočítat
mnohem spíš.
Katczinský tvrdí, že to je vzděláním, to zpitomuje lidi. A co
říká Kat, to si dobře rozmyslel.
Podivným způsobem byl Behm jedním z prvních, kdo padli.
Dostal při jednom útoku ránu do očí a nechali jsme ho ležet
za mrtvého. Vzít s sebou jsme ho nemohli, poněvadž jsme
musili kalupem zpátky. Odpoledne najednou jsme ho slyšeli
volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí.
Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval
žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo
proň dojít.
Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět
dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků
bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší
způsobem pro ně pohodlným.
Ale to právě způsobilo v našich očích jejich bankrot.
Měli být nám, osmnactiletým, prostředníky a vůdci do
světa dospělých, do světa práce, povinností, kultury a
pokroku, do budoucnosti. Posmívali jsme se jim mnohdy a
vyváděli jim všelijaké kousky, ale v zásadě jsme jim věřili. S
pojmem autority, který byl s nimi nerozlučně spojen, byl
svázán v našich myšlenkách i větší rozhled a lidštější
vedeni. Ale první mrtvý, kterého jsme viděli, rozbil toto
přesvědčení. Musili jsme dojít k poznání, že náš věk byl
6
generation was more to be trusted than theirs.
They surpassed us only in phrases and in cleverness. The
first bombardment showed us our mistake, and under it the
world as they had taught it to us broke in pieces.
While they continued to write and talk, we saw the
wounded and dying. While they taught that duty to one's
country is the greatest thing, we already knew that deaththroes are stronger. But for all that we were no mutineers,
no deserters, no cowards - they were very free with all
these expressions. We loved our country as much as they;
we went courageously into every action; but also we
distinguished the false from true, we had suddenly learned
to see. And we saw that there was nothing of their world
left. We were all at once terribly alone; and alone we must
see it through.
poctivější
než jejich; předčili nás jenom frází a šikovností. První
bubnová palba nám ukázala náš omyl, a pod ním se zřítil
světovy názor, kterému nás učili.
Zatím co oni ještě psali a mluvili, my viděli už lazarety a
umírání; zatím co označovali službu státu jako to největší,
my už věděli, že strach před smrtí je silnější. Nestali jsme
se proto ani buřiči, ani desertéry, ani zbabělci - všechny
tyto výrazy měli tak snadno na jazyku, - milovali jsme svou
vlast právě tak jako oni, a šli jsme při každém útoku
kurážně do toho; - ale rozlišovali jsme ted', najednou jsme
se naučili videt. A viděli jsme, že z jejich světa nezůstalo
nic. Náhle jsme strašlivě osaměli; a musili jsme se s tím
taky sami vypořádat.
***
Before going over to see Kemmerich we pack up his
things: he will need them on the way back.
In the dressing station there is great activity: it reeks as
ever of carbolic, pus, and sweat. We are accustomed to a
good deal in the billets, but this makes us feel faint. We ask
for Kemmerich. He lies in a large room and receives us with
feeble expressions of joy and helpless agitation. While he
was unconscious someone had stolen his watch.
Müller shakes his head: “I always told you that nobody
should carry as good a watch as that.”
Müller is rather crude and tactless, otherwise he would
hold his tongue, for anybody can see that Kemmerich will
never come out of this place again. Whether he finds his
watch or not will make no difference, at the most one will
only be able to send it to his people.
“How goes it, Franz?” asks Kropp.
Kemmerich's head sinks.
“Not so bad… but I have such a damned pain in my foot.”
We look at his bed covering. His leg lies under a wire
basket. The bed covering arches over it. I kick Müller on the
shin, for he is just about to tell Kemmerich what the
orderlies told us outside: that Kemmerich has lost his foot.
The leg is amputated.
He looks ghastly, yellow and wan. In his face there are
already the strained lines that we know so well, we have
seen them now hundreds of times. They are not so much
lines as marks. Under the skin the life no longer pulses, it
has already pressed out the boundaries of the body. Death
is working through from within. It already has command in
the eyes. Here lies our comrade, Kemmerich, who a little
while ago was roasting horse flesh with us and squatting in
the shell-holes. He it is still and yet it is not he any longer.
His features have become uncertain and faint, like a
photographic plate from which two pictures have been
taken. Even his voice sounds like ashes.
I think of the time when we went away. His mother, a
good plump matron, brought him to the station. She wept
continually, her face was bloated and swollen. Kemmerich
felt embarrassed, for she was the least composed of all; she
simply dissolved into fat and water. Then she caught sight
of me and took hold of my arm again and again, and
implored me to look after Franz out there. Indeed he did
have a face like a child, and such frail bones that after four
weeks' pack-carrying he already had flat feet. But how can
a man look after anyone in the field!
“Now you will soon be going home,” says Kropp. “You
would have had to wait at least three or four months for
your leave.”
Kemmerich nods. I cannot bear to look at his hands, they
are like wax. Under the nails is the dirt of the trenches, it
shows through blue-black like poison. It strikes me that
these nails will continue to grow like lean fantastic cellarplants long after Kemmerich breathes no more. I see the
picture before me. They twist themselves into corkscrews
and grow and grow, and with them the hair on the decaying
skull, just like grass in a good soil, just like grass, how can
it be possible? Müller leans over. “We have brought your
***
Než vyrazíme ke Kemmerichovi, balíme jeho věci; bude
jich po cestě potřebovat.
V polním lazaretu je hodně práce; páchne tarn jako vždy
karbolem, hnisem a potem. Člověk je z baráku na leccos
zvyklý, ale tady by ti přec jen mohlo přijít na nic. Ptáme se
po Kemmerichovi; leží v jednom sále a uvítá nás slabým
úsměvem radosti a bezmocným rozčilením. Co ležel v
bezvědomí, ukradli rnu jeho hodinky.
Mőller potžásá hlavou: “Já ti vždycky říkal, že nemáš tak
pěkné hodinky nosit.”
Mőller je trochu nemotora a tvrdohlavec. Jinak by držel
hubu, poněvadž každý vidí, že Kemmerich už z toho salu
nevyjde. Dostane-li opět hodinky či nedostane, je docela
Ihostejné, nanejvýš že bychom je mohli poslat jeho rodině.
“Jak se ti daří, Frantíku?” ptá se Kropp.
Kemmerich svěsí hlavu.
“Ujde to - mám jen zatracené bolesti v noze.”
Díváme se na jeho pokrývku. Jeho noha leží pod drátěným
košem, přes ni tlustě leží svrchnice. Kopám Mőllera do
holeně, nebot' by byl s to Kemmerichovi říci to, co nám
sanit'áci říkali už venku: že Kemmerich už nohu nemá.
Amputovali mu ji.
Vypadá strašlivě, je žlutý a bledý, v obličeji má už cizí črty,
které tak dobře známe, poněvadž jsme je už stokrát viděli.
Nejsou to vlastně žádné črty, jsou to spíše známky. Pod
kůží už netepe život; je vytěsněn na sám okraj těla, z
vnitřku se propracovává smrt, oči ještě ovládá. Tu teď leží
náš kamarád Kemmerich, který ještě nedávno pekl s námi
koninu a krčil se s námi v granátových jámách; je to ještě
on, a přec už to není on, jako fotografická deska, na niž
exponovali dva snímky. I jeho hlas zní jako popel.
Myslim na to, jak jsme tenkrát odjížděli. Jeho matka,
dobrá, tlustá žena, ho provázela na nádraží. Neustále
plakala, její obličej byl zduřený a oteklý. Kemmerich se
proto styděl, neboť měla ze všech nejmíň kuráže, a
rozplývala se doslova v tuku a vodě. Při tom si vyhlídla
právě mne, brala mě znovu a znovu za ruku a úpěnlivě mě
prosila, abych tam venku dával na Frantíka pozor. Měl
ovšem taky obličej dítěte a tak měkké kosti, že dostal už za
čtyři neděle, co nosil tornu, plochá chodidla. Ale jak lze v
poli dávat na někoho pozor!
„Tak ted tedy přijdeš aspoň domů,” povídá Kropp, „na
dovolenou bys musil čekat nanejmíň ještě tři, čtyři měsíce.”
Kemmerich kývá. Nemohu se klidně dívat na jeho ruce,
jsou jako vosk. Pod nehty sedí špína zákopů, je modročerná
a vypadá jako jed. Napadá mi, že tyhle nehty budou, až
Kemmerich už nebude dýchat, růst dál, dlouho ještě,
strašidelné sklepní rostliny. Vidím v duchu obraz: kroutí se
jako vývrtky a rostou a rostou a s nimi i vlasy na
rozpadávající se lebce, jako tráva z dobré půdy, právě tak
jako tráva, jak je to jen možné? Mőller se shýbá. “Přinesli
jsme ti věci, Frantíku.”
7
things, Franz.”
Kemmerich signs with his hands. “Put them under the
bed.”
Müller does so. Kemmerich starts on again about the
watch. How can one calm him without making him
suspicious?
Müller reappears with a pair of airman's boots. They are
fine English boots of soft, yellow leather which reach to the
knees and lace up all the way; they are things to be
coveted.
Müller is delighted at the sight of them. He matches their
soles against his own clumsy boots and says: “Will you be
taking them with you then, Franz?”
We all three have the same thought; even if he should get
better, he would be able to use only one, they are no use to
him. But as things are now it is a pity that they should stay
here; the orderlies will of course grab them as soon as he is
dead, “Won't you leave them with us?” Müller repeats.
Kemmerich doesn't want to. They are his most prized
possessions.
“Well, we could exchange,” suggests Müller again. “Out
here one can make some use of them.”
Still Kemmerich is not to be moved.
I tread on Müller's foot; reluctantly he puts the fine boots
back again under the bed.
We talk a little more and then take our leave. “Cheerio,
Franz.”
I promise him to come back in the morning. Müller talks of
doing so, too. He is thinking of the lace-up boots and means
to be on the spot.
Kemmerich groans. He is feverish. We get hold of an
orderly outside and ask him to give Kemmerich a dose of
morphia.
He refuses. “If we were to give morphia to everyone we
would have to have tubs full…”
“You only attend to officers properly,” says Kropp viciously.
I hastily intervene and give him a cigarette. He takes it.
“Are you usually allowed to give it, then?” I ask him.
He is annoyed. “If you don't think so, then why do you
ask?”
I press a few more cigarettes into his hand. “Do us the
favour…”
“Well, all right,” he says. Kropp goes in with him. He
doesn't trust him and wants to see. We wait outside.
Müller returns to the subject of the boots. “They would fit
me perfectly. In these boots I get blister after blister. Do
you think he will last till tomorrow after drill? If he passes
out in the night, we know where the boots.”
Kropp returns. “Do you think…” he asks.
“Done for,” says Müller emphatically.
We go back to the huts. I think of the letter that I must
write tomorrow to Kemmerich's mother. I am freezing. I
could do with a tot of rum. Müller pulls up some grass and
chews it. Suddenly little Kropp throws his cigarette away,
stamps on it savagely, and looking around him with a
broken and distracted face, stammers “Damned shit, the
damned shit!”
We walk on for a long time. Kropp has calmed himself; we
understand, he saw red; out here every man gets like that
sometime.
“What has Kantorek written to you?” Müller asks him.
He laughs. “We are the Iron Youth.”
We all three smile bitterly. Kropp rails: he is glad that he
can speak.
Yes, that's the way they think, these hundred thousand
Kantoreks! Iron Youth. Youth! We are none of us more than
twenty years old. But young? Youth? That is long ago. We
are old folk.
Kemmerich ukazuje rukou. “ Dejte je pod postel.”
Mőller je tam dává. Kemmerich začíná zase o hodinkách.
Jak ho máme upokojit, abychom nevzbudili jeho nedůvěru?
Mőller se vynořuje s párem leteckých bot. Jsou to
nádherné anglické boty z měkké, žluté kůže, sahají až ke
kolenům a zapínají se až nahoru; je to hledaná věc.
Múller je nadšen pohledem na ně, měří jejich podešve se
svými ztvrdlými botami a ptá se: „Vezmeš si ty boty s
sebou, Frantíku?”
Myslíme všichni tři na totéž: i kdyby se uzdravil, mohl by
potřebovat jen jednu, byly by pro něho tedy bezcenné. A za
těchto okolností je přímo hřích, aby tu zůstávaly; neboť
sanitáci je přirozeně seknou, hned jak bude mrtev. Mőller
opakuje: „Nechceš je tady nechat?”
Kemmerich nechce. Je to nejlepší kousek jeho výstroje.
„Můžeme si je vyměnit,” navrhuje opět Muller, „tady venku
může člověk něco takového potřebovat.”
Ale Kemmericha nelze pohnout.
Šlapu Mőllerovi na nohu; klade krásné boty váhavě zas
pod postel.
Mluvíme ještě semhle a tamhle, pak se loučíme. „Tak se
měj dobře, Frantíku.”
Slibuji mu, že zejtra přijdu zas. Taky Mőller o tom mluví;
myslí na šněrovací boty a chce je hlídat.
Kemmerich stená. Má horečku. Zastavíme venku saniťáka
a domlouváme mu, aby dal Kemmerichovi injekci.
Odmítá. „Kdybychom měli dávat každému morfium, musili
bychom ho mít celé sudy.”
„Ty ho asi dáváš jen oficírům,” říká Kropp nenávistně.
Rychle se do toho vmísím a dávám saniťákovi nejprve
cigaretu. Vezme ji. Pak se ptám: „Smíš ty vůbec dávat
injekce?”
Je uražen. „Když nevěříte, tak co se ptáte?”
Vtisknu mu ještě pár cigaret do ruky. „Buď tak hodný.”
„Tak dobrá,” řekne. Kropp jde s ním dovnitř; nevěří mu a
chce to vidět na vlastní oči. Čekáme venku.
Mőller začíná zas o botách. „Ty by mi padly jako ulité. V
těchle korábech mám puchýř na puchýř. Myslíš, že vydrží až
do zejtřka po službě? Když pojede v noci, viděli jsme ty boty
-”
Albert se vrací. “O čem jste…?” ptá se.
“Vyřízeno,” řekne Mőller jako závěrečné slovo.
Vracíme se do baráků. Myslím na dopis, který musím zejtra
psát Kemmerichově matce. Mrazí mě, chtěl bych vypít
kalíšek kořalky. Mőller trhá trávu a žvýká ji. Najednou
odhodí malý Kropp cigaretu, vztekle ji zadupá, rozhlédne se
kolem, s obličejem rozrušeným a rysy povolenými a blebtá:
„Do prdele práce, do prdele.”
Jdeme dál, dlouho. Kropp se upokojil, známe to, je to
frontové jančení, každého to jednou chytí.
Mőller se ho ptá: „Co ti vlastně Kantorek psal?”
Kropp se směje: „Že prý jsme ocelová mládež.”
Všichni tři se vztekle smějeme. Kropp nadává; je rád, že
může mluvit. Ano, tak myslí, tak myslí, ty statisíce Kantorku! Ocelová
mládež. Mládež! Žádnému z nás není přes dvacet. Ale
mládí? Mladí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé.
TWO
II:
It is strange to think that at home in the drawer of my
writing table there lies the beginning of a play called “Saul”
and a bundle of poems. Many an evening I have worked
Je to zvláštní pocit, myslím-li tak na to, že mám doma v
zásuvce stolku ležet začaté drama „Saul” a haldu básní.
Mnohý večer jsem nad tím ztrávil, dělali jsme skoro všichni
8
over them; we all did something of the kind; but that has
become so unreal to me I cannot comprehend it any more.
Our early life is cut off from the moment we came here,
and that without our lifting a hand. We often try to look
back on it and to find an explanation, but never quite
succeed. For us young men of twenty everything is
extraordinarily vague, for Kropp, Müller, Leer, and for me,
for all of us whom Kantorek calls the “Iron Youth.” All the
older men are linked up with their previous life. They have
wives, children, occupations, and interests, they have a
background which is so strong that the war cannot
obliterate it. We young men of twenty, however, have only
our parents, and some, perhaps, a girl that is not much, for
at our age the influence of parents is at its weakest and
girls have not yet got a hold over us. Besides this there was
little else some enthusiasm, a few hobbies, and our school.
Beyond this our life did not extend. And of this nothing
remains.
Kantorek would say that we stood on the threshold of life.
And so it would seem. We had as yet taken no root. The war
swept us away. For the others, the older men, it is but an
interruption. They are able to think beyond it. We, however,
have been gripped by it and do not know what the end may
be. We know only that in some strange and melancholy way
we have become a waste land. All the same, we are not
often sad.
Though Müller would be delighted to have Kemmerich's
boots, he is really quite as sympathetic as another who
could not bear to think of such a thing for grief. He merely
sees things clearly. Were Kemmerich able to make any use
of the boots, then Müller would rather go bare-foot over
barbed wire than scheme how to get hold of them. But as it
is the boots are quite inappropriate to Kemmerich's
circumstances, whereas Müller can make good use of them.
Kemmerich will die; it is immaterial who gets them. Why,
then, should Müller not succeed to them? He has more right
than a hospital orderly. When Kemmerich is dead it will be
too late. Therefore Müller is already on the watch.
We have lost all sense of other considerations, because
they are artificial. Only the facts are real and important for
us. And good boots are scarce.
něco takového; ale stalo se mi to tak neskutečným, že si to
už nedovedu pořádně ani představit.
Od té doby, co jsme tu, je náš předešlý život odříznut, aniž
jsme se o to nějak přičinili. Pokoušíme se mnohdy získat si
o tom nějaký přehled nebo najít pro to vysvětlení, ale
nedaří se nám to dost dobře. Právě nám, dvacetiletým, je
všechno zvlášť nejasné, Kroppovi, Mőllerovi, mně, nám,
kterým Kantorek říká ocelová mládež. Všichni starší lidé
jsou pevně spjati s tím předešlým, mají půdu pod nohama,
mají ženy, děti, zaměstnání a zájmy, které jsou už tak
pevné, zeje válka nemůže rozervat. Ale my, dvacetiletí,
máme jen své rodiče a některý z nás nějaké to děvče. To
není mnoho, neboť v našem věku je vliv rodičů nejslabší a
děvčata ještě nepřevládají. Nad to jsme toho neměli moc;
trochu snění, trochu diletantských zálib a školu; dál náš
život ještě nesahal. A z toho nezbylo nic.
Ztratili jsme smysl pro jiné souvislosti, poněvadž jsou
umělé. Pro nás platí a mají váhu jenom fakta. A dobré boty
jsou vzácnost.
***
Once it was different. When we went to the districtcommandant to enlist, we were a class of twenty young
men, many of whom proudly shaved for the first time
before going to the barracks. We had no definite plans for
our future. Our thoughts of a career and occupation were as
yet of too unpractical a character to furnish any scheme of
life. We were still crammed full of vague ideas which gave
to life, and to the war also an ideal and almost romantic
character.
We were trained in the army for ten weeks and in this time
more profoundly influenced than by ten years at school. We
learned that a bright button is weightier than four volumes
of Schopenhauer. At first astonished, then embittered, and
finally indifferent, we recognised that what matters is not
the mind but the boot brush, not intelligence but the
system, not freedom but drill. We became soldiers with
eagerness and enthusiasm, but they have done everything
to knock that out of us. After three weeks it was no longer
incomprehensible to us that a braided postman should have
more authority over us than had formerly our parents, our
teachers, and the whole gamut of culture from Plato to
Goethe. With our young, awakened eyes we saw that the
classical conception of the Fatherland held by our teachers
resolved itself here into a renunciation of personality such
as one would not ask of the meanest servants; salutes,
springing to attention, parade-marches, presenting arms,
right wheel, left wheel, clicking the heels, insults, and a
thousand pettifogging details. We had fancied our task
would be different, only to find we were to be trained for
heroism as though we were circus-ponies. But we soon
accustomed ourselves to it. We learned in fact that some of
***
Dříve bylo i to jiné. Když jsme Šli k okresnímu velitelství,
byli jsme ještě třídou dvaceti mladíků, která se dala, mnozí
po prvé, ze zpupnosti společně oholit, než vkročila na
kasárenský dvůr. Neměli jsme žádných pevných plánů do
budoucnosti, myšlenky na kariéru a povolání byly jen u
málokterých prakticky tak určité, aby mohly vytvářet životní
formu; zato jsme však byli plni nejasných ideí, které životu
a dokonce i válce propůjčovaly v našich očích
idealisovaného a téměř romantického charakteru.
Prošli jsme desetinedělním vojenským výcvikem a za tu
dobu jsme byli přetvořeni dokonaleji než za deset let pobytu
ve škole. Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než
čtyři svazky Schopenhauera. Nejdřív udiveně, pak
rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že
nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne
myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Stali jsme se
vojáky s nadšením a s dobrou vůlí; ale přičiňovali se
všemožně, aby to z nás vyhnali. Po třech týdnech nebylo
nám už nepochopitelným, že listonoš s hvězdičkami má nad
námi více moci než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a
všechny kulturní oblasti od Platona až ke Goethovi. Svýma
mladýma pozornýma očima jsme viděli, že klasický pojem
vlasti našich učitelů se prozatím realisoval v úplné vzdání
naší osobnosti, jaké bychom nikdy nepředpokládali ani u
nejnižšího posluhy. Salutování, postoj v „pozoru”, parádní
pochod, pocta puškou, „vpravo v bok”, „vlevo v bok”, srazit
podpatky, nadávky a tisíc šikan: představovali jsme si svou
úlohu jinak a shledávali jsme, že jsme připravováni na
hrdinství jako koně v cirkuse. Ale zvykli jsme si na to brzy.
Chápali jsme, že část těch věcí je nutná, jiná část právě tak
zbytečná. Voják má pro to jemný čich.
Kantorek by řekl, že jsme stáli právě na prahu života. Tak
nějak to taky je. Nezapustili jsme ještě kořenů. Válka nás
vyplavila. Pro ty druhé, starší, je přerušením, mohou myslit
za ni. Ale my jsme jí strženi a nevíme, jak to vlastně skončí.
Víme prozatím jen tolik, že jsme podivně a těžkomyslně
zhrubli, ač ve skutečnosti už ani nejsme tak často smutni.
Jestliže by Mőller dostal rád Kemmerichovy boty, nejeví
proto méně účasti, než někdo, kdo bolestí se na to
neopováží ani myslet. Kdyby ty boty Kemmerichovi něco
pomohly, běžel by Míiller raději bosky přes ostnatý drát, než
by uvažoval, jak je dostat. Takto ale jsou boty něčím, co s
Kemmerichovým stavem naprosto nesouvisí, zatím co jich
Mőller může dobře potřebovat. Kcmmerich umře, ať je
dostane ten nebo onen. Proč by je tedy Muller neměl hlídat,
má přec na ně větší právo, než nějaký sanifák! Až bude
Kemmerich mrtev, bude pozdě. Právě proto tedy na ně
Muller číhá už teď.
9
these things were necessary, but the rest merely show.
Soldiers have a fine nose for such distinctions.
***
By threes and fours our class was scattered over the
platoons amongst Frisian fishermen, peasants, and
labourers with whom we soon made friends. Kropp, Müller,
Kemmerich, and I went to No .9 platoon under Corporal
Himmelstoss.
He had the reputation of being the strictest disciplinarian in
the camp, and was proud of it. He was a small undersized
fellow with a foxy, waxed moustache, who had seen twelve
years' service and was in civil life a postman. He had a
special dislike of Kropp, Tjaden, Westhus, and me, because
he sensed a quiet defiance.
I have remade his bed fourteen times in one morning.
Each time he had some fault to find and pulled it to pieces. I
have kneaded a pair of prehistoric boots that were as hard
as iron for twenty hours with intervals of course until they
became as soft as butter and not even Himmelstoss could
find anything more to do to them; under his orders I have
scrubbed out the Corporals' Mess with a tooth-brush. Kropp
and I were given the job of clearing the barrack-square of
snow with a hand-broom and a dust-pan, and we would
have gone on till we were frozen had not a lieutenant
accidentally appeared who sent us off, and hauled
Himmelstoss over the coals. But the only result of this was
to make Himmelstoss hate us more. For six weeks
consecutively I did guard every Sunday and was hut-orderly
for the same length of time. With full pack and rifle I have
had to practise on a wet, soft, newly-ploughed field the
“Prepare to advance, advance!” and the “Lie down!” until I
was one lump of mud and finally collapsed. Four hours later
I had to report to Himmelstoss with my clothes scrubbed
clean, my hands chafed and bleeding. Together with Kropp,
Westhus, and Tjaden I have stood at attention in a hard
frost without gloves for a quarter of an hour at a stretch,
while Himmelstoss watched for the slightest movement of
our bare fingers on the steel barrel of the rifle. I have run
eight times from the top floor of the barracks down to the
courtyard in my shirt at two o'clock in the morning because
my drawers projected three inches beyond the edge of the
stool on which one had to stack all one's things. Alongside
me ran the corporal, Himmelstoss, and trod on my bare
toes. At bayonet-practice I had constantly to fight with
Himmelstoss, I with a heavy iron weapon, whilst he had a
handy wooden one with which he easily struck my arms till
they were black and blue. Once, indeed, I became so
infuriated that I ran at him blindly and gave him a mighty
jab in the stomach and knocked him down. When he
reported me the company commander laughed at him and
told him he ought to keep his eyes open; he understood
Himmelstoss, and apparently was not displeased at his
discomfiture. I became a past master on the parallel bars
and excelled at physical jerks; we have trembled at the
mere sound of his voice, but this runaway post-horse never
got the better of us.
One Sunday as Kropp and I were lugging a latrine-bucket
on a pole across the barrack-yard, Himmelstoss came by, all
polished up and spry for going out. He planted himself in
front of us and asked how we liked the job. In spite of
ourselves we tripped and emptied the bucket over his legs.
He raved, but the limit had been reached.
“That means clink,” he yelled.
But Kropp had had enough. “There'll be an enquiry first,”
he said, “and then we'll unload.”
“Mind how you speak to a non-commissioned officer!”
bawled Himmelstoss. “Have you lost your senses? You wait
till you're spoken to. What will you do, anyway?”
“Show you up, Corporal,” said Kropp, his thumbs in line
with the seams of his trousers.
Himmelstoss saw that we meant it and went off without
saying a word. But before he disappeared he growled:
“You'll drink this!” but that was the end of his authority. He
***
Po třech a po čtyřech byla celá třída rozptýlena po
družstvech, spolu s frizskými rybáři, sedláky, dělníky a
nádeníky, s nimiž jsme se rychle skamarádili. Kropp, Mőller,
Kemmerich a já jsme přišli do devátého družstva které cvičil
kaprál Himmelstoss.
Byl pokládán za největšího psa z celých kasáren a byl na to
hrd. Malý, podsaditý chlapík, který sloužil dvanáct let, s
liščím, nakrouceným knírem, v civilu listonoš. Na Kroppa,
Tjadena, Westhusa a na mě měl zvlášť spadeno, poněvadž
čul náš tichý vzdor.
Stavěl jsem jednoho rána čtrnáckrát jeho postel. Vždy
našel něco, co by na ní vytkl a zase ji strhl. Promazal jsem v
dvacetihodinné práci - přirozeně s přestávkami - pár
prastarých bot, tvrdých jako kámen tak, že byly měkké jako
máslo a ani Himmelstoss neměl, co by jim vytkl; vydrhl
jsem na jeho rozkaz kartáčkem na zuby do bělá světnici
naší čety; dali jsme se já a Kropp s ručním kartáčem a
lopatkou do sněhu na kasáren ském dvoře, který jsme měli
podle jeho rozkazu těmito prostředky vyčistit, a byli bychom
vydrželi, pokud bychom nezmrzli, kdyby se náhodou
nevynořil jakýsi lajtnant, který nás poslal do kasáren a
Himmelstossovi pořádně vynadal. Následek toho bylo jen,
že se Himmelstoss na nás ještě víc rozzuřil. Byl jsem
komandován po čtyři týdny každou neděli na stráž a právě
tak dlouho jsem dělal službu ve světnici; cvičil jsem v plné
výzbroji s puškou v ruce na holé, rozmoklé oranici,
“přískokem vpřed” a “k zemi”, až se ze mne stala hrouda
bláta a já se vyčerpáním svalil; za čtyři hodiny po tom jsem
Himmelstossovi ukázal svou bezvadně vyčištěnou výzbroj,
ovšem s rukama do krve rozedře- nýma; stál jsem s
Kroppem, Westhusem a Tjadenem v ostrém, mrazu čtvrt
hodiny „v pozoru”, bez rukavic s holými prsty na hlavni
pušky, zatím co se kolem nás plazil Himmelstoss a číhal na
nejmenší pohyb, aby zjistil nějaký přestupek; běžel jsem v
noci osmkrát v košili s nejhořejšího patra kasáren až dolů
na dvůr, poněvadž mé podvlékačky přečnívaly o pár
centimetrů kraj podnožky na níž musil každý mít své věci
srovnány. Vedle mne běhal kaprál ode dne, Himelstoss, a
šlapal mi na prsty nohou; musil jsem při cvičení bajonetem
šermovat vždy s Himmelstossem, přičemž mi dal do ruky
těžkou, železnou tyč a sobě příručnou dřevěnou pušku,
takže mi mohl paže pohodlně naklepat do modra a do
hněda; dostal jsem ovšem při tom jednou takový vztek, že
jsem se na něho slepě vrhl a dal mu takovou ránu do
žaludku, až se převalil. Když si chtěl stěžovat, velitel roty se
mu vysmál a řekl, že má dávat pozor; znal svého
Himmelstosse a zdálo se, že mu přeje, že naběhl. Stal se ze
mne dokonalý šplhač; hledal jsem pomalu, kdo by se se
mnou mohl měřit v dřepech; třásli jsme se, když jsme jen
zaslechli jeho hlas, ale ten zdivočilý poštovský kůň nás
nedostal.
Když jsme Kropp a já v barákovém táboře jednou v neděli
vlekli přes dvůr na tyči džbery z latríny a Himmelstoss,
nádherně vyčištěný a na vycházku připravený, šel kolem
nás, tvářili jsme se přese vše, jako bychom klopýtli, a vylili
mu džber na nohy. Zuřil, ale míra byla dovršena.
„Na to je pevnost,” křičel.
Kropp toho měl dost. „Ale napřed vyšetřování a při něm
vyplázneme my svoje trumfy,” řekl.
„Jak to mluvíte s kaprálem!” řval Himmelstoss, „zbláznil
jste se? Počkejte, až se vás budou ptát? Co chcete dělat?”
„Vypláznout trumfy na pana kaprála,” řekl Kropp s prsty na
švu kalhot.
Himmelstoss nyní přece pozoroval, co a jak, a odmázl beze
slova. Dříve než zmizel, sic ještě zaječel: „To si vypijete,”
ale jeho moc byla zlomena. Zkoušel to ještě jednou v
10
tried it on once more in the ploughed field with his “Prepare
to advance, advance” and “Lie down.” We obeyed each
order, since an order's an order and has to be obeyed. But
we did it so slowly that Himmelstoss became desperate.
Carefully we went down on our knees, then on our hands,
and so on; in the meantime, quite infuriated, he had given
another command.
But before we had even begun to sweat he was hoarse.
After that he left us in peace. He did indeed always refer to
us as swine, but there was, nevertheless, a certain respect
in his tone.
There were many other staff corporals, the majority of
whom were more decent. But above all each of them
wanted to keep his good job there as long as possible, and
this he could do only by being strict with the recruits. So we
were put through every conceivable refinement of paradeground soldiering till we often howled with rage. Many of us
became ill through it; Wolf actually died of inflammation of
the lung. But we would have felt ridiculous had we hauled
down our colours. We became hard, suspicious, pitiless,
vicious, tough and that was good; for these attributes were
just what we lacked. Had we gone into the trenches without
this period of training most of us would certainly have gone
mad. Only thus were we prepared for what awaited us.
We did not break down, but adapted ourselves; our twenty
years, which made many another thing so grievous, helped
us in this. But by far the most important result was that it
awakened in us a strong, practical sense of esprit de corps,
which in the field developed into the finest thing that arose
out of the war: comradeship.
***
I sit by Kemmerich's bed. He is sinking steadily. Around us
is a great commotion. A hospital tram has arrived and the
wounded fit to be moved are being selected.
The doctor passes by Kemmerich's bed without once
looking at him.
“Next time, Franz,” I say.
He raises himself on the pillow with his elbows. “They have
amputated my leg.”
He knows it too then. I nod and answer: “You must be
thankful you've come off with that.”
He is silent.
I resume: “It might have been both legs, Franz. Wegeler
has lost his right arm. That's much worse. Besides, you will
be going home.”
He looks at me. “Do you think so?”
“Of course.”
“Do you think so?” he repeats.
“Sure, Franz. Once you've got over the operation.”
He beckons me to bend down. I stoop over bin and he
whispers: “I don't think so.”
“Don't talk rubbish; Franz, in a couple of days you'll see for
yourself. What is it anyway an amputated leg? here they
patch up far worse things than that.”
He lifts one hand. “Look here though, these fingers.”
“That's the result of the operation. Just eat decently and
you'll soon be well again. Do they look after you properly?”
He points to a dish that is still half full. I get excited.
“Franz, you must eat. Eating is the main thing. That looks
good too.”
He turns away. After a pause he says slowly: “I wanted to
become a head-forester once.”
“So you may still,” I assure him. “There are splendid
artificial limbs now, you'd hardly know there was anything
missing. They are fixed on to the muscles. You can move
the fingers and work and even write with an artificial hand.
And besides, they will always be making new
improvements.”
For a while he lies still. Then he says: “You can take my
lace-up boots with you for Müller.”
I nod and wonder what to say to encourage him. His lips
have fallen away, his mouth has become larger, his teeth
stick out and look as though they were made of chalk. The
oranicích s „přískokem vpřed”, a „k zemi”. Poslouchali jsme
sic každého jeho rozkazu; neboť rozkaz je rozkaz, musí být
vyplněn. Ale pro-váděli jsme jej tak pomalu, že
Himmelstossa se zmocňovalo zoufalství. Spustili jsme se
pokojně na kolena, potom na ruce a tak pořád; mezitím dal
už zuřivě jiné komando. Než jsme se zpotili, chraptěl.
Pak nám dal pokoj. Říkal nám sic stále ještě prevíti. Ale byl
v tom respekt.
Bylo taky mnoho slušných kaprálů, kteří byli rozumnější; ti
slušní měli dokonce většinu. Ale každý si chtěl především
udržet co nejdéle teplé místečko v zázemí a to mohl jen tak,
že dělal rekrutům nohy. Tak nás v kasárnách brousili všemi
možnými brusy a častokrát jsme vzteky štěkali. Mnozí z nás
z toho taky onemocněli, Wolf dokonce umřel na zápal plic.
Ale byli bychom si připadali směšnými, kdybychom povolili.
Stali jsme se tvrdými, nedůvěřivými, nelítostnými,
mstivými, surovými, a tak to bylo dobře; neboť tyto
vlastnosti nám právě chyběly. Kdyby nás hnali bez této
doby výcviku do zákopu, byla by se asi většina z nás
zbláznila. Takto jsme ale byli připraveni na to, co nás
čekalo.
Nezlomili jsme se, přizpůsobili jsme se jen; pomáhalo nám
k tomu našich dvacet let, která nám mnoho jiného tak
ztěžovala. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil
pevný praktický pocit sounáležitosti, který se pak v poli
stupňoval v to nejlepší, co válka vynesla: v kamarádství!
***
Sedím na Kemmerichově posteli. Ztrácí se víc a víc. Kolem
nás je kravál. Přijel nemocniční vlak a hledají raněné,
schopné transportu.
Kolem Kemmerichovy postele jde lékař a ani se naň
nepodívá.
“Příště, Frantíku,” povídám.
Zdvihne se v poduškách na lokty. „Amputovali mě.”
Tak, to teď tedy taky ví. Kývám a odpovídám: „Buď rád, že
se z toho takhle dostaneš.”
Mlčí.
Mluvím dál: “Mohly to být také obě nohy, Fratíku, Wegeler
má prve pravou ruku. To je horší. Ty teď přijdeš domů.”
Dívá se na mne. „Myslíš?”
„Ovšem.”
Opakuje: „Myslíš?”
“Jistě; Frantíku. Musíš teď se jen zotavit po té operaci.”
Kyne mi, abych se přiklonil blíže. Skláním se nad ním a
Kemmerich mi šeptá: „Já tomu nevěřím.”
“Nemluv tak blbě, Frantíku, za pár dní to sám uvidíš. To je
toho: uříznutá noha; tady dají dohromady docela jiné věci.”
Zdvihá ruku. „Podívej se na tyhle prsty.”
„To je z operace. Jen se hodně krm, pak se sebereš. Máte
tu pořádné jídlo?”
Ukazuje misku, která je ještě napolo plná. Rozčiluji se.
„Frantíku, ty musíš jíst. Jídlo to je to hlavní. Vždyť je to tady
docela dobré.”
Odmítá. Po pause řekne zvolna: „Chtěl jsem se stát
fořtem.”
„To můžeš ještě pořád,” těším ho. „Teď vynašli nádherné
prothesy, ani nevíš, že ti něco chybí. Připínají je na svaly. U
ručních prothes můžeš pohybovat i prsty a pracovat, ba i
psát. A mimo to vynalézají toho pořád víc.”
Leží chvíli tiše, pak říká: “Můžeš vzít Mőllerovi mé
šněrovací boty.”
Kývám a přemýšlím, co mu mohu ještě říci, aby ho to
povzbudilo. Jeho rty jsou smazány, jeho ústa se zvětšila,
zuby vyčnívají jako by byly z křídy. Maso taje, čelo se klene
11
flesh melts, the forehead bulges more prominently, the
cheekbones protrude. The skeleton is working itself
through. The eyes are already sunken in. In a couple of
hours it will be over.
He is not the first that I have seen thus; but we grew up
together and that always makes it a bit different. I have
copied his essays. At school he used to wear a brown coat
with a belt and shiny sleeves. He was the only one of us,
too, who could do the giant's turn on the horizontal bar. His
hair flew in his face like silk when he did it. Kantorek was
proud of him. But he couldn't stand cigarettes. His skin was
very white; he had something of the girl about him.
I glance at my boots. They are big and clumsy, the
breeches are tucked into them, and standing up one looks
well-built and powerful in these great drainpipes. But when
we go bathing and strip, suddenly we have slender legs
again and slight shoulders. We are no longer soldiers but
little more than boys; no one would believe that we could
carry packs. It is a strange moment when we stand naked;
then we become civilians, and almost feel ourselves to be
so.
When bathing Franz Kemmerich looked as slight and frail
as a child. There he lies now, but why? The whole world
ought to pass by this bed and say: “That is Franz
Kemmerich, nineteen and a half years old, he doesn't want
to die. Let him not die!”
My thoughts become confused. This atmosphere of carbolic
and gangrene clogs the lungs, it is a thick gruel, it
suffocates.
It grows dark. Kemmerich's face changes colour, it lifts
from the pillow and is so pale that it gleams. The mouth
moves slightly. I draw near to him. He whispers: “If you
find my watch, send it home.”
I do not reply. It is no use any more. No one can console
him. I am wretched with helplessness. This forehead with its
hollow temples, this mouth that now seems all teeth, this
sharp nose! And the fat, weeping woman at home to whom
I must write. If only the letter were sent off already!
Hospital-orderlies go to and fro with bottles and pails. One
of them comes up, casts a glance at Kemmerich and goes
away again. You can see he is waiting, apparently he wants
the bed.
I bend over Franz and talk to him as though that could
save him: “Perhaps you will go to the convalescent home at
Klosterberg, among the villas, Franz. Then you can look out
from the window across the fields to the two trees on the
horizon. It is the loveliest time of the year now, when the
corn ripens; at evening the fields in the sunlight look like
mother-of-pearl. And the lane of poplars by the Klosterbach,
where we used to catch sticklebacks! You can build an
aquarium again and keep fish in it, and you can go without
asking anyone, you can even play the piano if you want to.”
I lean down over his face which lies in the shadow. He still
breathes, lightly. His face is wet, he is crying. What a fine
mess I have made of it with my foolish talk!
“But Franz,” I put my arm round his shoulder and put my
face against his. “Will you sleep now?”
He does not answer. The tears run down his cheeks. I
would like to wipe them away but my handkerchief is too
dirty.
An hour passes. I sit tensely and watch his every
movement in case he may perhaps say something. What if
he were to open his mouth and cry out! But he only weeps,
his head turned aside. He does not speak of his mother or
his brothers and sisters. He says nothing; all that lies
behind him; he is entirely alone now with his little life of
nineteen years, and cries because it leaves him.
This is the most disturbing and hardest parting that I ever
have seen, although it was pretty bad too with Tiedjen, who
called for his mother a big bear of a fellow who, with wild
eyes full of terror, held off the doctor from his bed with a
dagger until he collapsed.
Suddenly Kemmerich groans and begins to gurgle.
I jump up, stumble outside and demand: “Where is the
ostřeji, lícní kosti jsou vysunuty. Kostra se propracovává na
povrch. Oči už zapadají. V několika hodinách bude po všem.
Není první, kterého tak vidím; ale rostli jsme spolu; a to je
vždycky jen přec něco jiného. Opisoval jsem od něho
komposice. Nosíval obyčejně do školy hnědý oblek s pásem
a ten oblek se na rukávech blýskal, jak byl odřený. Byl také
jediný z nás, který uměl veletoč na hrazdě. Vlasy mu padaly
do obličeje jako hedvábí, když jej dělal. Kantorek se jím
proto chlubil. Ale cigarety nesnášel. Jeho kůže byla velmi
bílá, bylo v něm něco dívčího.
Dívám se na své boty. Jsou neforemné a ztvrdlé, kalhoty
jsou do nich zastrčeny; když vstanu, vypadám v těch
širokých rourách tlustě a mohutně. Ale když se jdem koupat
a svlékneme se, máme rázem opět štíhlé nohy a štíhlé
plece. Nejsme pak už vojáky, ale jsme skoro chlapci, že by
člověk nevěřil, že uneseme tornu. Je na nás podivuhodný
pohled, jsme-li nazí; pak jsme civilisty a cítíme skoro jako
civilisté.
Frantík Kemmerich vypadal při koupání malý a štíhlý jako
dítě. Ted tu leží, proč pak jen? Měli by vodit celý svět kolem
této postele a říkat: To je Frantík Kemmerich, devatenáct a
půl roku, nechce umřít. Nenechte ho umřít!
Myšlenky se mi matou. Ten vzduch, plný karbolu a snětí,
plní plíce hlenem, je jako hustá kaše, která dusí.
Tmí se. Kemmerichův obličej bledne, odráží se od podušek
a je tak průsvitný, že se až třpytí. Ústa se tiše pohybují.
Nakláním se k němu. Šeptá: „Když najdete mé hodinky,
pošlete je domů.”
Neodporuju. Nemá to už smyslu. Nepřesvědčíš ho. Je mi
bídně z mé bezmocnosti. To čelo s vpadlými spánky, ta
ústa, z kterých zbývá už jen chrup, ten ostrý nos! A ta
tlustá plačící žena tam doma, které musím psát. Kdybych
jen už měl ten dopis za sebou.
Ošetřovatelé chodí kolem s lahvemi a džbery. Jeden z nich
přistoupí, vrhne na Kemmericha pátravý pohled a zas
odejde. Je vidět, že čeká, pravděpodobně potřebuje postel.
Nakláním se nad Frantíkem a říkám, jako by ho to mohlo
zachránit: “Možná, že přijdeš, Frantíku, do ozdravovny na
Klosterbergu, mezi vily. Budeš se moct koukat z okna přes
pole až k těm dvěma stromům na obzoru. Teď je ta
nejkrásnější doba, kdy zraje žito a pole na slunci vypadají
jako perleť. A topolová alej u Klášterního potoka, kde jsme
chytávali okouny! Můžeš si pak zase pořídit akvárium a
chovat ryby, můžeš vycházet a nikoho se neptat, ba můžeš
hrát i na klavír, když chceš.”
Nakláním se nad jeho obličej, který leží ve stínu. Dýchá
ještě tiše. Jeho obličej je mokrý, pláče. To jsem vyved
pěknou pitominku svými hloupými řečmi!
„Ale, Frantíku,” objímám jeho ramena a kladu svůj obličej
na jeho. “Nechceš teď spát?”
Neodpovídá. Slzy se mu kutálejí po tvářích. Chtěl bych je
utřít, ale mám moc špinavý kapesník.
Míjí hodina. Sedím napjatě a pozoruji každý záchvěv jeho
svalů, nechce-li snad ještě něco říci. Kdyby chtěl alespoň
otevřít hubu a řvát! Ale pláče jen s hlavou na stranu
odvrácenou. Nemluví o své matce a sourozencích, neříká
nic, je to asi všechno už za ním; je teď sám se svým malým
devatenáctiletým životem a pláče, poněvadž ho ten život
opouští.
To je nejnesmělejší a nejtěžší loučení, jaké jsem kdy viděl,
ačkoli u Tiedjena to bylo taky ošklivé, když, chlap jako hora,
řval po mamince a s široce rozevřenýma očima vzdaloval
doktora úzkostně bajonetem od své postele, dokud
nesklapl.
Najednou Kemmerich zasténá a začne chroptět.
Vyskočím, klopýtám ze sálu a ptám se: „Kde je doktor?
12
doctor? Where is the doctor?”
As I catch sight of the white apron I seize hold of it: “Come
quick, Franz Kemmerich is dying.”
He frees himself and asks an orderly standing by: “Which
will that be?”
He says: “Bed 26, amputated thigh.”
He sniffs: “How should I know anything about it, I've
amputated five legs to-day”; he shoves me away, says to
the hospital-orderly “You see to it,” and hurries off to the
operating room.
I tremble with rage as I go along with the orderly. The
man looks at me and says: “One operation after another
since five o'clock this morning. You know, to-day alone
there have been sixteen deaths - yours is the seventeenth.
There will probably be twenty altogether…”
I become faint, all at once I cannot do any more. I won't
revile any more, it is senseless, I could drop down and
never rise up again.
We are by Kemmerich's bed. He is dead. The face is still
wet from the tears. The eyes are half open and yellow like
old horn buttons.
The orderly pokes me in the ribs, “Are you taking his
things with you?”
I nod.
He goes on: “We must take him away at once, we want the
bed. Outside they are lying on the floor.”
I collect Kemmerich's things, and untie his identification
disc. The orderly asks about the pay-book. I say that it is
probably in the orderly-room, and go. Behind me they are
already hauling Franz on to a waterproof sheet.
Outside the door I am aware of the darkness and the wind
as a deliverance. I breathe as deep as I can, and feel the
breeze in my face, warm and soft as never before. Thoughts
of girls, of flowery meadows, of white clouds suddenly come
into my head. My feet begin to move forward in my boots, I
go quicker, I run. Soldiers pass by me, I hear their voices
without understanding. The earth is streaming with forces
which pour into me through the soles of my feet. The night
crackles electrically, the front thunders like a concert of
drums. My limbs move supplely, I feel my joints strong, I
breathe the air deeply. The night lives, I live. I feel a
hunger, greater than comes from the belly alone.
Müller stands in front of the hut waiting for me. I give him
the boots. We go in and he tries them on. They fit well. He
roots among his supplies and offers me a fine piece of
saveloy. With it goes hot tea and rum.
Kde je doktor?”
Když vidím bílý plášť, chytnu jej. „Pojďte honem, nebo
František Kemmerich umře.”
Vyprostí se a ptá se přítomného ošetřovatele: „Co Je?”
Ošetřovatel povídá: „Postel 26, amputace hořeního
stehna.”
Oboří se na mě: „Jak bych mohl o tom něco vědět,
amputoval jsem dneska pět noh,” odsune mě, řekne
ošetřovateli: “Podívejte se na něho” a běží do operačního
sálu.
Třesu se vzteky, když jdu se saniťákem. Podívá se na mě a
povídá: “Operace za operací, od pěti hodin ráno - to je rajt,
panečku, jen dneska zas šestnáct pryč - ten tvůj je
sedmnáctý. Dotáhnem to jistě na dvacet.”
Mně je špatně, najednou už nemohu dál. Nechce se mi už
ani nadávat, nemá to smysl, chtěl bych padnout a už
nevstal.
Jsme u Kemmerichovy postele. Je mrtev. Obličej je ještě
mokrý od slz. Oči jsou polootevřeny a jsou žluté jako staré
kostěné knoflíky.
Saniťák mě rýpá do žeber. “Vezmeš s sebou jeho věci?”
Kývám.
Pokračuje: “ Musíme ho hned odnést, potřebujem tu
postel. Tam venku to už leží až v průjezdu.”
Vezmu věci a odpínám Kemmerichovi kapsli s legitimací.
Saniťák se ptá po jeho žoldové knížce. Není tu. Povídám, že
musí být v kanceláři a jdu. Za mnou už strkají Frantíka do
celty.
Přede dveřmi cítím tmu a vítr jako vykoupení. Dýchám, co
mi plíce stačí, a cítím na obličeji vzduch teplý a měkký jako
nikdy dotud. Hlavou mi náhle letí myšlenky na děvčata, na
kvetoucí luka, na bílá oblaka Nohy se pohybují v botách
kupředu, jdu rychleji běžím. Kolem mne chodí vojáci, jejich
hovory mě vzrušují, přes to, že jim nerozumím. Země
bobtná silami a ty síly protékají chodidly do mne. Noc
praská nabita elektřinou, fronta bouří tlumeně jako bubnový
koncert. Mé údy se křepce pohybují, cítím své ohebné
klouby, funím a frkám. Noc žije, já žiju. Mám hlad větší než
jen od žaludku.
Mőller stojí před barákem a čeká na mne. Dávám mu boty.
Jdeme dovnitř a on si je zkouší. Padnou mu. Hrabe se ve
svých zásobách a nabízí mi pěkný kousek cerbulátu. K tomu
máme teplý čaj s rumem
T H RE E
III
Reinforcements have arrived. The vacancies have been
filled and the sacks of straw in the huts are already booked.
Some of them are old hands, but there are twenty-five men
of a later draught from the base. They are about two years
younger than us. Kropp nudges me: “Seen the infants?”
I nod. We stick out our chests, shave in the open, shove
our hands in our pockets, inspect the recruits and feel
ourselves stone-age veterans.
Katczinsky joins us. We stroll past the horseboxes and go
over to the reinforcements, who are already being issued
with gas masks and coffee.
“Long time since you've had anything decent to eat, eh?”
Kat asks one of the youngsters.
He grimaces. “For breakfast, turnip-bread lunch, turnipstew supper, turnip-cutlets and turnip-salad.” Kat gives a
knowing whistle.
“Bread made of turnips? You've been in luck, it's nothing
new for it to be made of sawdust. But what do you say to
haricot beans? Have some?”
The youngster turns red: “You can't kid me.”
Katczinsky merely says: “Fetch your mess-tin.”
We follow curiously. He takes us to a tub beside his straw
sack. Sure enough it is half full of beef and beans.
Katczinsky plants himself in front of it like a general and
Přišla náhrada. Vyplňují se mezery, a slamníky v barácích
budou brzy obsazeny. Jsou to zčásti staří lidé, ale dali nám
taky pětadvacet mladých hochů z polních shromaždišť
rekrutů. Jsou skoro o rok mladší než my. Kropp do mne
šťouchá: „Viděls ty děti?”
Kývám. Nafoukneme se, dáme se na dvoře oholit, strčíme
ruce do kapes u kalhot a koukáme jako stará pára.
Katczinský se připojí. Couráme se konírnami a přijdeme k
náhradníkům, zrovna když dostávají plynové masky a kávu.
Kat se zeptá jednoho z nejmladších:
„Nedostali jste už dlouho nic pořádnýho k žrádlu, co?”
Rekrut se zašklebí. „Ráno chleba z tuřínu, v poledne zelí z
tuřínu, večer kotlety z tuřínu a k tomu salát z tuřínu.”
Katczinský odbornicky zahvízdne. “ Chleba z tuřínu? To jste
měli ještě štěstí, dělají ho už taky z hoblovaček. Ale co bys
tak řek bílým fazolím, nechtěl bys lžíci?”
Rekrut zrudl. “ Navalovat si mě nemusíš.”
Katczinský nic neodpovídá: “Vem si esšálek.”
Jdeme zvědavě za nimi. Vede nás k sudu vedle svého
slamníku. Je opravdu do polovičky naplněn bílými fazolemi a
hovězím. Katczinský před ním stojí jako generál a povídá:
13
says: “Sharp eyes and light fingers! That's what the
Prussians say.”
We are surprised. “Great guts, Kat, how did you come by
that?” I ask him.
“Ginger was glad I took it. I gave him three pieces of
parachute-silk for it. Cold beans taste fine, too.”
Patronisingly he gives the youngster a portion and says:
“Next time you come with your mess-tin have a cigar or a
chew of tobacco in your other hand. Get me?”
Then he turns to us. “You get off scot free, of course.”
***
We couldn't do without Katczinsky; he has a sixth sense.
There are such people everywhere but one does not
appreciate it at first. Every company has one or two.
Katczinsky is the smartest I know. By trade he is a cobbler,
I believe, but that hasn't anything to do with it; he
understands all trades. It's a good thing to be friends with
him, as Kropp and I are, and Haie Westhus too, more or
less. But Haie is rather the executive arm, operating under
Kat's orders when things come to blows. For that he has his
qualifications.
For example, we land at night in some entirely unknown
spot, a sorry hole, that has been eaten out to the very
walls. We are quartered in a small dark factory adapted to
the purpose. There are beds in it, or rather bunks a couple
of wooden beams over which wire netting is stretched.
Wire netting is hard. And there's nothing to put on it. Our
waterproof sheets are too thin. We use our blankets to
cover ourselves.
Kat looks at the place and then says to Haie Westhus
“Come with me.” They go off to explore. Half an hour later
they are back again with arms full of straw. Kat has found a
horse-box with straw in it. Now we might sleep if we weren't
so terribly hungry.
Kropp asks an artilleryman who has been some time in this
neighbourhood: “Is there a canteen anywhere abouts?”
“Is there a what?” he laughs. “There's nothing to be had
here. You won't find so much as a crust of bread here.”
“Aren't there any inhabitants here at all then?”
He spits. “Yes, a few. But they hang round the cook-house
and beg.”
“That's a bad business! Then we'll have to pull in our belts
and wait till the rations come up in the morning.”
But I see Kat has put on his cap. “Where to, Kat?” I ask.
“Just to explore the place a bit.” He strolls off. The
artilleryman grins scornfully. “Go ahead and explore. But
don't strain yourself in carrying what you find.”
Disappointed we lie down and consider whether we
couldn't have a go at the iron rations. But it's too risky; so
we try to get a wink of sleep.
Kropp divides a cigarette and hands me half. Tjaden gives
an account of his national dish broad-beans and bacon. He
despises it when not flavoured with bog-myrtle, and, “for
God's sake, let it all be cooked together, not the potatoes,
the beans, and the bacon separately.” Someone growls that
he will pound Tjaden into bog-myrtle if he doesn't shut up.
Then all becomes quiet in the big room only the candles
flickering from the necks of a couple of bottles and the
artilleryman spitting every now and then.
We are just dozing off when the door opens and Kat
appears. I think I must be dreaming; he has two loaves of
bread under his arm and a bloodstained sandbag full of
horse-flesh in his hand.
The artilleryman's pipe drops from his mouth. He feels the
bread. “Real bread, by God, and still hot too?”
Kat gives no explanation. He has the bread, the rest
doesn't matter. I'm sure that if he were planted down in the
middle of the desert, in half an hour he would have
gathered together a supper of roast meat, dates, and wine.
“Cut some wood,” he says curtly to Haie.
„Oči v hrsti, dlouhý prsty! To je pruská parola.”
Jsme překvapeni. Ptám se: „Sakra, Kate, kdes to sebral?”
„'Rajské jablíčko' bylo rádo, že jsem mu to odebral. Dal
jsem mu za to tři kusy hedvábí z padáků. No, bílé fazole
jsou i studené jedna báseň.”
Nandá rekrutovi mecenášsky porci a řekne: „Až se sem
přihrneš s esšálkem příště, budeš mít v ruce cigáro nebo
žvanec tabáku, rozumíš?”
Pak se obrátí k nám: „Vy dostanete, to se ví, i tak.”
***
Katczinský je nepostradatelný, poněvadž má šestý smysl.
Takoví lidé jsou všude, ale není na nich předem vidět, že
jsou tací. Každá rota má jednoho nebo dva z téhle sorty.
Katczinský je ten nejmazanější ze všech, co znám.
Řemeslem je, tuším, švec, ale na tom nezáleží, rozumí
každému řemeslu. Je dobře táhnout s ním za jeden provaz.
My, Kropp a já, s ním táhneme a taky Haie Westhus k nám
tak napolo patří. Ale to už je tak víc výkonný orgán, neboť
pracuje pod Katovým velením, když se ušije nějaká věc, kde
je potřeba pěstí. Za to má pak určité výhody.
Tak na příklad přijdem v noci do docela neznámého místa,
bídného hnízda, kde je vidět na první pohled, že je
vyrabované až na došky. Nakvartýrujem se do malé, tmavé
fabriky, která byla k tomu právě zařízena. Jsou tam postele,
vlastně jen pryčny, pár látek, potažených drátěným
pletivem.
Drátěné pletivo je tvrdé. Deku pod sebe nemáme, tou,
kterou máme, musíme se přikrýt. Celta je moc tenká.
Kat si to prohlédne a řekne Haiovi Westhusovi: „Pojď se
mnou.” Jdou na slepo, do docela neznámého hnízda. Za půl
hodiny jsou tu zase, s náručemi slámy. Kat našel konírnu a
tak našel slámu. Mohli bychom teď v teple spát, kdybychom
neměli hlad jako psi.
Kropp se ptá artileráka, který je tam už dlouho: „Je tady
někde kantina?”
Artilerák se směje: „A co bys chtěl ještě? Tady nic
neseženeš. Ani kůrku tu neseženeš.”
„Co pak tu nejsou civilové?”
Artilerista si odplivne: „Je, pár. Ale ti čumějí sami kolem
každého kotle-a žebrají.”
To je zlé. To si tedy musíme přitáhnout řemen a čekat až
do zejtřka, až přijde menáž.
Vidím ale, že si Kat nasazuje čepici a ptám se: „Kam jdeš,
Kate?”
„Jdu si to vomrknout.” A vymázne. Artilerák se posměšně
šklebí. “Mrkej! Jen aby sis při tom nevymrkal kukadla.”
Zklamaně uléháme a přemýšlíme, nemáme-li se pustit do
železné zásoby. Ale to je příliš riskantní.
Tak se pokoušíme aspoň si zdřímnout. Kropp rozpůlí
cigaretu a dává mi pulčík. Tjaden vypravuje o jejich
národním jídle, velkých fazolích se špekem. Zatracuje
přípravu bez číbru. Především se ale musí vařit všechno
dohromady, pro Kristovy rány, ne brambory zvlášť, fazole
zvlášť a špek snad taky zvlášť. Někdo vrčí, že Tjadena
rozseká na číbr, jestli nebude hnedka kušovat. Pak se ta
velká místnost uklidní. Jen pár svíček bliká v hrdlech lahví a
artilerista si tu a tam odplivne.
Jsme už skoro v limbu, když se dveře otevřou a objeví se
Kat. Zdá se mi, že sním: má pod paždí dva chleby a v ruce
krvavý pytel na písek, v kterém je teď konina.
Artilerákovi vypadne fajfka z huby. Ohmatává chleba.
„Opravdu, opravdický chleba a ještě teplý.”
Kat už dál o tom nemluví. Má chleba a na ostatním mu
nezáleží. Jsem přesvědčen, kdyby ho vyložili v poušti, že by
sehnal za hodinu večeři z datlí, pečeně a vína.
Prohodí krátce k Haiovi: „Naštípej dříví.”
14
Then he hauls out a frying pan from under his coat, and a
handful of salt as well as a lump of fat from his pocket. He
has thought of everything. Haie makes a fire on the floor. It
lights up the empty room of the factory. We climb out of
bed.
The artilleryman hesitates. He wonders whether to praise
Kat and so perhaps gam a little for himself. But Katczinsky
doesn't even see him, he might as well be thin air. He goes
off cursing.
Kat knows the way to roast horse-flesh so that it's tender.
It shouldn't be put straight into the pan, that makes it
tough. It should be boiled first in a little water. With our
knives we squat round in a circle and fill our bellies.
That is Kat. If for one hour in a year something eatable
were to be had in some one place only, within that hour, as
if moved by a vision, he would put on his cap, go out and
walk directly there, as though following a compass, and find
it. He finds everything if it is cold, a small stove and wood,
hay and straw, a table and chairs but above all food. It is
uncanny; one would think he conjured it out of the air. His
masterpiece was four boxes of lobsters. Admittedly we
would rather have had a good beef steak.
***
We have settled ourselves on the sunny side of the hut.
There is a smell of tar, of summer, and of sweaty feet.
Kat sits beside me. He likes to talk. Today we have done
an hour's saluting drill because Tjaden failed to salute a
major smartly enough. Kat can't get it out of his head. “You
take it from me, we are losing the war because we can
salute too well,” he says.
Kropp stalks up, with his breeches rolled up and his feet
bare. He lays out his washed socks to dry on the grass. Kat
turns his eyes to heaven, lets off a mighty fart, and says
meditatively: “Every little bean must be heard as well as
seen.”
The two begin to argue. At the same time they lay a bottle
of beer on the result of an air-fight that's going on above
us. Katczinsky won't budge from the opinion which as an old
Front-hog, he rhymes: Give 'em all the same grub and all
the same pay And the war would be over and done in a day.
Kropp on the other hand is a thinker. He proposes that a
declaration of war should be a kind of popular festival with
entrance-tickets and bands, like a bull fight. Then in the
arena the ministers and generals of the two countries,
dressed in bathing-drawers and armed with clubs, can have
it out among themselves. Whoever survives, his country
wins. That would be much simpler and more just than this
arrangement, where the wrong people do the fighting.
The subject is dropped. Then the conversation turns to
drill. A picture comes before me. Burning midday in the
barrack-yard. The heat hangs over the square. The barracks
are deserted. Every thing sleeps. All one hears is the
drummers practising; they have installed themselves
somewhere and practise brokenly, dully, monotonously.
What a concord! Midday heat, barrack square, and
drummers beating!
The windows of the barracks are empty and dark. From
some of them trousers are hanging to dry. The rooms are
cool and one looks toward them longingly.
O dark, musty platoon huts, with the iron bedsteads, the
chequered bedding, the lockers and the stools! Even you
can become the object of desire; out here you have a faint
resemblance to home; your rooms, full of the smell of stale
food, sleep, smoke, and clothes.
Katczinsky paints it all in lively colours. What would we not
give to be able to return to it! Farther back than that our
thoughts dare not go.
Those early morning hours of instruction. - ”What are the
parts of the 98 rifle?” - the midday hours of physical
training - ”Pianist forward! By the right, quick march. Report
to the cook-house for potato-peeling.”
We indulge in reminiscences. Kropp laughs suddenly and
says: “Change at Lohne!”
Potom vytáhne zpod kabátu pánev a vyndá z kapsy hrst
soli a kolečko sádla; myslel na všecko. Haie rozdělá na
podlaze oheň. Tmavou halou továrny to praská. Lezeme se
slamníků.
Artilerák kolísá. Rozvažuje, má-li se pochvalně vyslovit,
aby snad na něho taky něco zbylo. Ale Katczinský ho nevidí,
pro něho vůbec neexistuje. Tu s klením odmázne.
Kat zná způsob, jak uvařit koninu do měkka. Nesmí hned
na pánev, to by ztvrdla. Musí se předem v trošce vody
povařit. Sedíme se svými noži na bobku v kruhu a cpeme
se.
To je Kat. Kdyby v nějaké krajině za celý rok jen v průběhu
jediné hodinky bylo možno sehnat něco k jídlu, přišel by
přesně v tu hodinu, nasadil by si čepici, vyšel by, šel by
rovnou jako podle kompasu k tomu a našel by to. Najde
všechno; když je chladno, kamínka a dříví, seno a slámu,
stoly, židle, především ale žrádlo. Je to přímo záhada, skoro
člověk by myslel, že to čaruje ze vzduchu. Jeho vrcholný
kousek jsou čtyři krabičky humrů. Ovšem, že bychom měli
místo toho raději přepouštěné sádlo.
***
Usadili jsme se na sluneční straně baráku. Páchne to
dehtem, létem a zpocenými nohami.
Kat sedí vedle mne, neboť se rád baví. V poledne jsme
cvičili hodinu salutování, poněvadž Tjaden nedbale
zasalutoval nějakému majorovi. To Katovi nejde z hlavy.
Prohlašuje: „Dej si pozor, prohrajeme válku, poněvadž
umíme moc dobře salutovat.”
Kropp k nám přistupuje jako čáp bosky s vyhrnutými
kalhotami. Rozkládá na trávu své vyprané po nožky. Kat se
dívá do nebe, pustí hlasitý, silný zvuk a řekne zamyšleně:
“Každý bobeček dá jeden tóncček.”
Oba se začnou přít. Zároveň se sází o láhev piva, jak
dopadne letecký boj, který se bojuje nad námi. Kat si nedá
vyvrátit mínění, které jako frontovik vyjadřuje opět ve
verších: „Stejně platu, stejně žrádla, dávno by už vojna
padla.”
Kropp naproti tomu je myslitel. Navrhuje, aby se
vypovězení války provádělo formou jakési lidové slavnosti
na vstupenky s hudbou, jako při býčích zápasech. Pak by se
musili v aréně ministři a generálové obou zemí v plavkách, s
klacky v rukou dát do sebe. Kdo by zbyl, toho země by
zvítězila. To by bylo jednodušší a lepší než tady, kde do
sebe řežou ti nepraví.
Návrh se líbí. Pak sklouzne hovor na kasárenskou execírku.
Napadá mě obraz. Žhoucí poledne na kasárenském dvoře.
Žár stojí tiše nad prostranstvím. Kasárny jsou jako vymřelé.
Všecko spí. Je slyšet jen bubeníky cvičit, někde se uvelebili
a cvičí, nešikovně, jednotvárně, do zblbnutí. Jaký to
trojzvuk: Polední horko, kasárenský dvůr a cvičící bubeníci.
Okna kasáren jsou prázdná a temná. V některých visí
sušící se cvilinkové kalhoty. Díváme se tam tou žebně.
Světnice jsou chladné.
O, vy temné, zatuchlé kasárenské světnice se železnými
postelemi, slanmíky do čtverce, policemi a podnožkami před
nimi! I vy můžete být cílem tužeb; tady venku jste dokonce
pohádkovým echem domova, vy místnosti plné výparů
starých jídel, spánku, kouře a šatů!
Katczinský je líčí nádhernými barvami a s velkým
pohnutím. Co bychom dali za to, kdybychom mohli k nim
zpátky! Dál totiž si naše myšlenky už ani netroufají.
Vy instrukční hodiny ráno. - “Řekněte mi součástky pušky
model 98!” - vy tělocvičné hodiny odpoledne - “pianisti,
nastoupit. Vpravo v bok. Hlaste se v kuchyni k loupání
brambor.”
Hýříme vzpomínkami. Kropp se najednou zasměje a řekne:
“V Löhne přestupovat.”
15
That was our corporal's favourite game. Lohne is a railway
junction. In order that our fellows going on shouldn't get
lost there, Himmelstoss used to practise the change in the
barrack-room.
We had to learn that at Lohne, to reach the branch-line,
we must pass through a subway. The beds represented the
subway and each man stood at attention on the left side of
his bed. Then came the command: “Change at Lohne!” and
like lightning everyone scrambled under the bed to the
opposite side. We practised this for hours on end.
Meanwhile the German aeroplane has been shot down.
Like a comet it bursts into a streamer of smoke and falls
headlong. Kropp has lost the bottle of beer. Disgruntled he
counts out the money from his wallet.
“Surely Himmelstoss was a very different fellow as a
postman,” say I, after Albert's disappointment has subsided.
“Then how does it come that he's such a bully as a drillsergeant?”
The question revives Kropp, more particularly as he hears
there's no more beer in the canteen. “It's not only
Himmelstoss, there are lots of them. As sure as they get a
stripe or a star they become different men, just as though
they'd swallowed concrete.”
“That's the uniform,” I suggest.
“Roughly speaking it is,” says Kat, and prepares for a long
speech; “but the root of the matter lies somewhere. For
instance, if you train a dog to eat potatoes and then
afterwards put a piece of meat in front of him, he'll snap at
it, it's his nature. And if you give a man a little bit of
authority he behaves just the same way, he snaps at it too.
The things are precisely the same. In himself man is
essentially a beast, only he butters it over like a slice of
bread with a little decorum. The army is based on that; one
man must always have power over the other. The mischief
is merely that each one has much too much power. A noncom, can torment a private, a lieutenant a non-com, a
captain a lieutenant, until he goes mad. And because they
know they can, they all soon acquire the habit more or less.
Take a simple case: we are marching back from the paradeground dog-tired. Then comes the order to sing. We sing
spiritlessly, for it is all we can do to trudge along with our
rifles. At once the company is turned about and has to do
another hour's drill as punishment. On the march back the
order to sing is given again, and once more we start. Now
what's the use of all that? It's simply that the company
commander's head has been turned by having so much
power. And nobody blames him. On the contrary, he is
praised for being strict. That, of course, is only a trifling
instance, but it holds also in very different affairs. Now I ask
you: Let a man be whatever you like in peacetime, what
occupation is there in which he can behave like that without
getting a crack on the nose? He can only do that in the
army. It goes to the heads of them all, you see. And the
more insignificant a man has been in civil life the worse it
takes him.”
“They say, of course, there must be discipline,” ventures
Kropp meditatively.
“True,” growls Kat, “they always do. And it may be so; still
it oughtn't to become an abuse. But you try to explain that
to a black-smith or a labourer or a workman, you try to
make that clear to a peasant; and that's what most of them
are here. All he sees is that he has been put through the
mill and sent to the front, but he knows well enough what
he must do and what not. It's simply amazing, I tell you,
that the ordinary tommy sticks it all up here in the frontline. Simply amazing!”
No one protests. Everyone knows that drill ceases only in
the frontline and begins again a few miles behind, with all
absurdities of saluting and parade. It is an Iron law that the
soldier must be employed under every circumstance.
Here Tjaden comes up with a flushed face. He is so excited
that he stutters. Beaming with satisfaction he stammers
out: “Himmelstoss is on his way. He's coming to the front!”
To byla nejmilejší hra našeho kaprála. Löhne je nádraží, na
kterém se přestupuje. Aby se naši dovolenci nezaběhli, cvičil
Himmelstoss v kasárenské světnici s námi přestupování.
Měli jsme se naučit, že v Löhne je nutno jít tunelem k
vlaku, do něhož se přestupuje. Postele představují tunel a
každý se postaví nalevo od nich. Pak přišlo komando: “V
Löhne přestupovat!” a jako blesk leze všechno pod
postelemi na druhou stranu. To jsme cvičili celé hodiny.
Mezitím bylo německé letadlo sestřeleno. Padá jako
kometa, rozvíjejíc za sebou vlajku kouře. Kropp ztratil láhev
piva a platí rozmrzele svou prohru.
„Himmelstoss,” povídám, když se Albertovo zklamání
utišilo, „je jistě jako listonoš skromný člověk, odkud to, že
jako kaprál je takový ras?”
Tato otázka Kroppa opět vzruší. “To není jenom
Himmelstoss, takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou
hvězdičky nebo šavli, stanou se jinými lidmi, jako by se
blínu napili.”
“To dělá uniforma,” domnívám se.
„Tak přibližně,” povídá Kat a připravuje se k veliké řeči,
„ale důvod je jiný. Podívej se, když natrénuješ psa, aby žral
brambory, a předložíš mu potom kus masa, chňapne po
něm přece, poněvadž je to v jeho povaze. A dáš-li
nějakému člověku kousíček moci, je to s ním taky tak;
chňapne po ní. To přichází samo, neboť člověk sám o sobě
je zkrátka a dobře bestie a teprve pak je namazán, jako
chleba se sádlem troškou slušnosti. U vojska je celý vtip v
tom, že vždycky má někdo nad jiným moc. Zlé je jen to, že
každý má příliš mnoho moci; kaprál může obyčejného
vojáka, lajtnant kaprála, hejtman lajtnanta tak sekýrovat,
až se zblázní. A poněvadž to ví, proto si na to hned trošku
zvykne. Vem si jen tu nejjednodušší věc: jdeme z execiráku
a jsme utahám jako psi. Přijde rozkaz: zpívat. Zpěv je pro
kočku, poněvadž každý je rád, že ještě unese břízu. A už
dělá rota čelem vzad a musí za trest hodinu dodatečně
execírovat. Na zpá teční cestě se zase řekne: zpívat, a teď
se zpívá. Co to všecko mělo za účel? Velitel roty prosadil
svou, poněvadž k tomu má moc. Nikdo ho za to nebude
hanit, naopak je pokládán za štramáka. Při tom je něco
takového jenom maličkost, jsou ještě docela jiné věci, při
nichž se mohou dělat člověku nohy. A teď se vás ptám: i
kdyby ten člověk byl v civilu čím chce, v kterém povolání si
může dovolit něco takového, aniž by mu rozflákali kušnu?
To může jenom u vojska. Vidíte, a to stoupá každému do
hlavy! A to mu stoupá do hlavy tím víc, čím menším pánem
je v civilu.
„Říká se, disciplina musí být,” míní nedbale Kropp.
“Důvody,” vrčí Kat, „mají vždycky. Dejme tomu. Ale nesmí
se z ní stát šikanování. A vysvětli to takovému zámečníkovi
nebo podomkovi, objasni to takovému uchu a ti jsou tu
přece ve většině; ten jen vidí, že ho dřou bez nože a že
přijde do pole, a ví docela přesně, co je potřeba a co není.
Povídám vám, že obyčejnej voják to tady vpředu tak vydrží,
to je co říc! To je co říc!”
Každý přitakuje, neboť každý ví, že dril přestává jenom v
zákopech, že ale pár kilometrů za frontou se zase počíná i
kdyby měl začínat tím největším nesmyslem, salutováním a
parádním pochodem. Je totiž železný zákon: „Voják musí v
každém případě být zaměstnán.”
Ale vtom se ukáže Tjaden s červenými skvrnami na
tvářích. Je tak rozčilen, že koktá. Rozzářeně písmenkuje:
„Himmelstoss je na cestě sem. Jde na frontu.”
16
***
Tjaden has a special grudge against Himmelstoss, because
of the way he educated him in the barracks. Tjaden wets his
bed, he does it at night in his sleep. Himmelstoss
maintained that it was sheer laziness and invented a
method worthy of himself for curing Tjaden.
He hunted up another piss-a-bed, named Kindervater,
from a neighbouring unit, and quartered him with Tjaden. In
the huts there were the usual bunks, one above the other in
pairs, with mattresses of wire netting. Himmelstoss put
these two so that one occupied the upper and the other the
lower bunk. The man underneath of course had a vile time.
The next night they were changed over and the lower one
put on top so that he could retaliate. That was
Himmelstoss's system of selfeducation.
The idea was not low but ill-conceived. Unfortunately it
accomplished nothing because the first assumption was
wrong: it was not laziness in either of them. Anyone who
looked at their sallow skin could see that. The matter ended
in one of them always sleeping on the floor, where he
frequently caught cold.
Meanwhile Haie sits down beside us. He winks at me and
rubs his paws thoughtfully. We once spent the finest day of
our army-life together the day before we left for the front.
We had been allotted to one of the recently formed
regiments, but were first to be sent back for equipment to
the garrison, not to the reinforcement-depot, of course, but
to another barracks. We were due to leave next morning
early. In the evening we prepared ourselves to square
accounts with Himmelstoss. We had sworn for weeks past to
do this. Kropp had even gone so far as to propose entering
the postal service in peacetime in order to be Himmelstoss's
superior when he became a postman again. He revelled in
the thought of how he would grind him. It was this that
made it impossible for him to crush us altogether we always
reckoned that later, at the end of the war, we would have
our revenge on him.
In the meantime we decided to give him a good hiding.
What could he do to us anyhow if he didn't recognise us and
we left early in the morning?
We knew which pub he used to visit every evening.
Returning to the barracks he had to go along a dark,
uninhabited road. There we waited for him behind a pile of
stones. I had a bed-cover with me. We trembled with
suspense, hoping he would be alone. At last we heard his
footstep, which we recognised easily, so often had we heard
it in the mornings as the door flew open and he bawled:
“Get up!”
“Alone?” whispered Kropp.
“Alone.”
I slipped round the pile of stones with Tjaden. Himmelstoss
seemed a little elevated; he was singing. His belt-buckle
gleamed. He came on unsuspectingly.
We seized the bed-cover, made a quick leap, threw it over
his head from behind and pulled it round him so that he
stood there in a white sack unable to raise his arms. The
singing stopped.
The next moment Haie Westhus was there, and spreading
his arms he shoved us back in order to be first in. He put
himself in position with evident satisfaction, raised his arm
like a signal-mast and his hand like a coal-shovel and
fetched such a blow on the white sack as would have felled
an ox.
Himmelstoss was thrown down, he rolled five yards and
started to yell. But we were prepared for that and had
brought a cushion. Haie squatted down, laid the cushion on
his knees, felt where Himmelstoss's head was and pressed it
down on the pillow. Immediately his voice was muffled. Haie
let him get a gasp of air every so often, when he would give
a mighty yell that was immediately hushed. Tjaden
unbuttoned Himmelstoss's braces and pulled down his
trousers, holding the whip meantime in his teeth. Then he
***
Největší vztek na Himmelstosse má Tjaden, poněvadž byl v
barákovém táboře vychováván Himmelstossovou metodou.
Tjaden totiž neudrží v noci při spaní moč. Himmelstoss tvrdil
zkrátka a dobře, že to je lenost a vynašel prostředek, který
ho byl důstojný, aby Tjadena vyléčil.
Sehnal v sousedním baráku ještě jednoho takového muže,
který se jmenoval Kindervater. Toho nastěhoval dohromady
s Tjadenem. V barácích stály typické palandy, dvě postele
nad sebou, spodek postelí z drátu. Himmelstoss je umístil
tak, že jeden z nich dostal hořejší a druhý dolení postel. Ten
spodní na to přirozeně sakramentsky doplácel. Proto si to
příští večer vyměnili, spodní přišel nahoru, aby to mohl
odplatit. To byla Himmelstossova sebevýchova.
Nápad byl sprostý, ale v myšlence dobrý. Bohužel nic
nepomáhal, poněvadž nesouhlasil předpoklad: ani u jednoho
z nich to nebyla lenost. To mohl vidět každý, kdo se podíval
na jejich bledou pleť. Skončilo to tak, že vždycky jeden z
obou spal na podlaze. Mohl se při tom lehce nachladit.
Haie se mezitím taky usadil vedle nás. Mrká na mě a mne
si nábožně pracky. Prožili jsme”'spolu nejkrásnější den své
vojančiny. Byl to večer, než jsme jeli do pole. Byli jsme
přiděleni k pluku s vysokým číslem, ale poslali nás dřív zpět
do garnisony k vyzbrojení, ovšem nikoli do kasáren, kde byli
rekruti, ale do jiných. Příští den časně ráno jsme měli
odejet. Večer jsme vyrazili, abychom s Himmelstossem
zúčtovali. To jsme si už celé týdny svatě slibovali. Kropp to
dokonce tak přeháněl, že si umínil jít v míru k poště, aby
později, až se stane Himmelstoss zase listonošem, mohl být
jeho nadřízeným. Hýřil představami, jak ho bude sekýrovat.
To totiž právě způsobovalo, že nás nemohl dostat; spoléhali
jsme stále, že ho jednou, nejpozději na konci války,
dostaneme.
Mezitím jsme mu chtěli hezky napráskat. Copak se nám
mohlo stát, když nás nepozná a my stejně časně ráno
odjedeme.
Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedává. Když šel
odtamtud do kasáren, musil projít temnou, nezastavenou
ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl
jsem s sebou cíchu. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde
sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme přesně
znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře
rozletěly a řvalo se: „Vstávat”.
„Sám?” - šeptal Kropp.
„Sám!”
Plížil jsem se s Tjadenem kolem hromady. Tu už se
blýskala přezka na jeho opasku. Himmelstoss byl, jak se
zdálo, trochu nachmelen; zpíval. Šel kolem nás bez
nejmenší potuchy.
Chytili jsme cíchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme
mu ji zezadu přes hlavu, strhli jsme ji dolu, takže tam stál
jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel.
V nejbližším okamžiku byl u toho Haie Westhus.
Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl první. Postavil se
požitkářsky do příslušné posice, zdvihl ruku jako stěžeň na
signalisování s dlaní jako lopata na uhlí a zasadil bílému
pytli ránu, že by zabil vola.
Himmelstoss se překulil, přistál o pět metrů dál a začal
řvát. Postarali jsme se i o to, neboť jsme měli s sebou
podušku. Haie přisedl na bobeček, dal si podušku na kolena,
chytil Himmelstosse tam, kde byla hlava, a vmáčkl mu ji do
podušky. Hned byl tlumenější v tónu. Haie ho nechal tu a
tam nalokat se vzduchu, tu vyrazil z chroptění nádherný
jasný výkřik, který hned zas zjemněl. Nyní rozepjal Tjaden
Himmelstossovi šle a stáhl mu kalhoty. Klepačku držel při
tom pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.
17
stood up and set to work.
It was a wonderful picture: Himmelstoss on the ground;
Haie bending over him with a fiendish grin and his mouth
open with bloodlust, Himmelstoss's head on his knees; then
the convulsed striped drawers, the knock knees, executing
at every blow most original movements in the lowered
breeches, and towering over them like a woodcutter the
indefatigable Tjaden. In the end we had to drag him away
to get our turn.
Finally Haie stood Himmelstoss on his feet again and gave
one last personal remonstrance. As he stretched out his
right arm preparatory to giving him a box on the ear he
looked as if he were going to reach down a star.
Himmelstoss toppled over. Haie stood him up again, made
ready and fetched him a second, well-aimed beauty with the
left hand. Himmelstoss yelled and made off on all fours. His
striped postman's backside gleamed in the moonlight.
We disappeared at full speed.
Haie looked round once again and said wrathfully, satisfied
and rather mysteriously: “Revenge is black-pudding.”
Himmelstoss ought to have been pleased; his saying that
we should each educate one another had borne fruit for
himself. We had become successful students of his method.
He never discovered whom he had to thank for the
business. At any rate he scored a bed-cover out of it; for
when we returned a few hours later to look for it, it was no
longer to be found.
That evening's work made us more or less content to leave
next morning. And an old buffer was pleased to describe us
as “young heroes.”
Byl to podivuhodný pohled: Himmelstoss na zemi, nad ním
Haie, držící jeho hlavu na kolenou, Haie s obličejem
ďábelsky zešklebeným a s ústy rozkoší otevřenými,
proužkované podvlékačky s nohama do x, které při každé
ráně dělaly ve spuštěných kalhotách nejoriginelnější
pohyby, a nad tím jako dřevorubec neúnavný Tjaden. Musili
jsme ho nakonec přímo odtrhnout, abychom přišli taky na
řadu.
Konečně postavil Haie Himmelstosse zase na nohy a
předvedl nakonec privátní představení. Napřáhl pravou ruku
k facce, jako by chtěl trhat hvězdy. Himmelstoss se převalil.
Haie ho zvedl, postavil si ho zase pěkně a ulil mu levičkou
druhou, prvotřídně mířenou. Himmelstoss vyl a nadával leza
po čtyřech. Jeho proužkovaný listonošovský zadek svítil ve
světle měsíce.
Zmizeli jsme tryskem.
Haie se ještě jednou ohlédl a řekl vztekle, nasyceně a
trochu hádankovitě: „Pomsta je jako jelito.”
Vlastně mohl být Himmelstoss rád; neboť jeho slovo, že
má vychovávat navzájem druh druha, přineslo plody na
něm samém. Stali jsme se učelivými žáky jeho metod.
Nikdy nevypátral, komu má být za to vděčen. A získal při
tom ještě cíchu; neboť, když jsme se za několik hodin tam
zase podívali, nemohli jsme ji už najít.
Tento večer způsobil, že jsme příštího rána do určité míry
kurážně odjížděli. Vlající plnovous nás proto slavil velmi
dojatě jako hrdinnou mládež.
FOUR
IV.
We have to go up on wiring fatigue. The motor lorries roll
up after dark. We climb in. It is a warm evening and the
twilight seems like a canopy under whose shelter we feel
drawn together. Even the stingy Tjaden gives me a
cigarette and then a light. We stand jammed in together,
shoulder to shoulder, there is no room to sit. But we do not
expect that. Müller is in a good mood for once; he is
wearing his new boots.
The engines drone, the lorries bump and rattle. The roads
are worn and full of holes. We dare not show a light so we
lurch along and are often almost pitched out. That does not
worry us, however. It can happen if it likes; a broken arm is
better than a hole in the guts, and many a man would be
thankful enough for such a chance of finding his home way
again.
Beside us stream the munition-columns in long files. They
are making the pace, they overtake us continually. We joke
with them and they answer back.
A wall becomes visible, it belongs to a house which lies on
the side of the road. I suddenly prick up my ears. Am I
deceived? Again I hear distinctly the cackle of geese. A
glance at Katczinsky a glance from him to me; we
understand one another.
“Kat, I hear some aspirants for the frying-pan over there.”
Musíme kupředu kopat zákopy. Při setmění přirachotí
nákladní vozy. Vylezeme na ně. Je teplý večer a soumrak
nám připadá jako roucho, pod jehož ochranou je nám
dobře. Pojí nás; dokonce i lakomý Tjaden daruje mi cigaretu
a nabízí oheň. Stojíme těsně vedle sebe, sedět nemůže
nikdo. Mőller je konečně jednou v dobré náladě; má nové
boty.
He nods. “It will be attended to when we come back. I
have their number.”
Of course Kat has their number. He knows all about every
leg of goose within a radius of fifteen miles. The lorries
arrive at the artillery lines. The gun-emplacements are
camouflaged with bushes against aerial observation, and
look like a kind of military Feast of the Tabernacles. These
branches might seem gay and cheerful were not cannon
embowered there.
The air becomes acrid with the smoke of the guns and the
fog. The fumes of powder taste bitter on the tongue. The
roar of the guns makes our lorry stagger, the reverberation
rolls raging away to the rear, everything quakes. Our faces
change imperceptibly. We are not, indeed, in the front-line,
but only in the reserves, yet in every face can be read: This
is the front, now we are within its embrace.
Motory se roz bručí, vozy drnčí a rachotí. Silnice jsou
vyježděny a plny děr. Světlo se nesmí rozžehovat a proto
kodrcáme, div že nevyletíme z vozu. To nám ale nenahání
strachu. Co se může stát; zlomená ruka je lepší než díra do
břicha a mnohý si přímo přeje získat takovou příležitost
dostat se domů.
Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají,
neustále nás předjíždějí. Házíme jim vtipy a oni odpovídají.
Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou
silnice. Natahuji uši. Mýlil bych se? Zase slyším zřetelně husí
kejhání. Kouknu na Katczinského - Katczinský na mě;
rozumíme si. „Kate, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč.”
Kývá. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v
evidenci.”
Přirozeně, že to Kat má v evidenci. Zná jistě každou husí
tlapku v okruhu dvaceti kilometrů.
Vozy dostihují oblasti artilerie. Posice děl jsou maskovány
proti pohledu z letounů větvemi, jako k nějaké vojenské
slavnosti „pod zelenou”. Tyto besídky by vypadaly vesele a
pokojně, kdyby nebyla jejich obyvateli děla.
Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku
trpký čoud prachu. Výstřely duní, až se vozy chvějí, ozvěna
burácí rachotivě za nimi, všechno kolísá. Naše obličeje se
nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat,
ale na každém obličeji teď stojí: tady je fronta, jsme v její
oblasti.
18
It is not fear. Men who have been up as often as we have
become thick skinned. Only the young recruits are agitated.
Kat explains to them: “That was a twelve-inch. You can tell
by the report; now you'll hear the burst.”
But the muffled thud of the burst does not reach us. It is
swallowed up in the general murmur of the front: Kat
listens: “There'll be a bombardment to-night.”
We all listen. The front is restless. “The Tommies are firing
already,” says Kropp.
The shelling can be heard distinctly. It is the English
batteries to the right of our section. They are beginning an
hour too soon. According to us they start punctually at ten
o'clock.
“What's got them?” says Müller, “their clocks must be
fast.”
“There'll be a bombardment, I tell you. I can feel it in my
bones.” Kat shrugs his shoulders.
Three guns open fire close beside us. The burst of flame
shoots across the fog, the guns roar and boom. We shiver
and are glad to think that we shall be back in the huts early
in the morning.
Our faces are neither paler nor more flushed than usual;
they are not more tense nor more flabby and yet they are
changed. We feel that in our blood a contact has shot home.
That is no figure of speech; it is fact. It is the front, the
consciousness of the front, that makes this contact. The
moment that the first shells whistle over and the air is rent
with the explosions there is suddenly in our veins, in our
hands, in our eyes a tense waiting, a watching, a
heightening alertness, a strange sharpening of the senses.
The body with one bound is in full readiness.
It often seems to me as though it were the vibrating,
shuddering air that with a noiseless leap springs upon us; or
as though the front itself emitted an electric current which
awakened unknown nerve-centres.
Every time it is the same. We start out for the front plain
soldiers, either cheerful or gloomy: then come the first gunemplacements and every word of our speech has a new
ring.
When Kat stands in front of the hut and says: “There'll be
a bombardment,” that is merely his own opinion; but if he
says it here, then the sentence has the sharpness of a
bayonet in the moonlight, it cuts clean through the thought,
it thrusts nearer and speaks to this unknown tiling that is
awakened in us, a dark meaning; ”There'll be a
bombardment.” Perhaps it is our inner and most secret life
that shivers and falls on guard.
***
To me the front is a mysterious whirlpool. Though I am in
still water far away from its centre, I feel the whirl of the
vortex sucking me slowly, irresistibly, inescapably into itself.
From the earth, from the air, sustaining forces pour into us
mostly from the earth. To no man does the earth mean so
much as to the soldier. When he presses himself down upon
her long and powerfully, when he buries his face and his
limbs deep in her from the fear of death by shell-fire, then
she is his only friend, his brother, his mother; he stifles his
terror and his cries in her silence and her security; she
shelters him and releases him for ten seconds to live, to
run, ten seconds of life; receives him again and often for
ever.
Earth! - Earth! - Earth!
Earth with thy folds, and hollows, and holes, into which a
man may fling himself and crouch down. In the spasm of
terror, under the hailing of annihilation, in the bellowing
death of the explosions, O Earth, thou grantest us the great
resisting surge of new-won life. Our being, almost utterly
carried away by the fury of the storm, streams back
through our hands from thee, and we, thy redeemed ones,
bury ourselves in thee, and through the long minutes in a
mute agony of hope bite into thee with our lips!
At the sound of the first droning of the shells we rush back,
in one part of our being, a thousand years. By the animal
Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my,
ten má tvrdou kůži. Jen mladí rekruti jsou rozčileni. Kat je
poučuje: „To byla třicetapůlka. Poznáte to podle výstřelu: hned přijde dopad.”
Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhá. Utápí se v
brumlání fronty. Kat poslouchá: „Dnes v noci bude maso.”
Posloucháme všichni. Fronta je neklidná. Kropp povídá:
„Tommyové už střílejí.”
Výstřely je zřetelně slyšet. Jsou to anglické baterie vpravo
od našeho sektoru. Začínají o hodinu dříve. U nás začínají
punktum v deset hodin.
„Co jim to napadá,” volá Mőller, „asi jim jdou hodinky o
hodinu napřed.”
„Bude maso, povídám vám, cítím to ve všech kostech.” Kat
vystrkuje ramena.
Vedle nás duní tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do
mlhy, děla bručí a halasí. Mrazí nás a jsme rádi, že zejtra
ráno budeme zase ve svých barácích.
Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy;
nejsou ani napjatější ani povolenější, a přec jsou jiné.
Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná
metafora; to je fakt. To fronta, vědomí fronty vyvolává
tento kontakt. V okamžiku, kdy sviští první granáty, kdy je
vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich
rukou jakési schoulené očekávání, číhání, stav zostřené
bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v
plné pohotovosti.
Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním
přeskakoval sám otřásaný, vibrující vzduch sám; nebo jako
by to byla sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež
mobilisuje neznámé konečky nervů.
Je to pokaždé totéž: jedeme a jsme rozbručení či dobře
naložení vojáci; pak přijdou artileristické posice a každé
slovo našich hovorů má změněný zvuk.
Když Kat stojí před baráky a řekne: „Bude maso” tak je to
právě jen jeho mínění, a dost; ale když to řekne tady, má ta
věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce
myšlenky, je blíž a mluví jakýmsi temným významem k
tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude maso”.
Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije
nejvnitrnějšího a nejtajemnějšího.
***
Mně je fronta příšerným vírem. Už daleko od jeho středu, v
tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, která tě přitahuje pomalu,
neodvratně, bez velkého odporu.
Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, nejvíce ze země. Nikomu není země tím, čím je vojáku.
Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko
vrývá obličejem i údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu
je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou, stená
svůj strach a své výkřiky jí, mlčelivé a skryté, země je
přijímá, pustí ho zase k novým desíti sekundám běhu a
života, chytí ho zase, mnohdy navždy.
Země - země - země!
Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a
schoulit! Země, to tys nám dávala v křeči hrůzy, ve
vystříknutí zmaru, v smrtelném řevu explosí nesmírnou
protivlnu vyhraného života! Divá bouřka skoro na hadry
roztrhaného bytí tekla od tebe zpětným proudem skrze naše
ruce, takže, my zachránění, jsme se do tebe zahrabávali a
zakusovali v němém, úzkostném štěstí přežité minuty!
Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho
života jedním rázem o tisícovky let zpět. Vede nás, bdí nad
19
instinct that is awakened in us we are led and protected. It
is not conscious; it is far quicker, much more sure, less
fallible, than consciousness. One cannot explain it. A man is
walking along without thought or heed; suddenly he throws
himself down on the ground and a storm of fragments flies
harmlessly over him; yet he cannot remember either to
have heard the shell coming or to have thought of flinging
himself down. But had he not abandoned himself to the
impulse he would now be a heap of mangled flesh. It is this
other, this second sight in us, that has thrown us to the
ground and saved us, without our knowing how. If it were
not so, there would notice one man alive from Flanders to
the Vosges.
We march up, moody or good-tempered soldiers; we reach
the zone where the front begins and become on the instant
human animals.
námi a ochraňuje nás pud zvířete. Je podvědomý, rychlejší,
bezpečnější, neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit,
člověk jde a nemyslí na nic - najednou leží v nějaké
proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny; - ale člověk
si nemůže vzpomenout, že slyšel granát letět nebo že ho
napadlo lehnout. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už
dávno hromádkou rozházeného masa. To, co nás strhlo a
zachránilo, aniž víme jak, to bylo něco jiného, jasno-vidné
větření v nás. Kdyby toho nebylo, nebylo by už ani človíčka
od Flander až po Vogézy.
***
An indigent looking wood receives us. We pass by the
soup-kitchens. Under cover of the wood we climb out. The
lorries turn back. They are to collect us again in the morning
before dawn.
Mist and the smoke of guns lie breast-high over the fields.
The moon is shining. Along the road troops file. Their
helmets gleam softly in the moonlight. The heads and the
rifles stand out above the white mist, nodding heads,
rocking barrels.
Farther on the mist ends. Here the heads become figures;
coats, trousers, and boots appear out of the mist as from a
milky pool. They become a column. The column marches
on, straight ahead, the figures resolve themselves into a
block, individuals are no longer recognisable, the dark
wedge presses onward, fantastically topped by the heads
and weapons floating on the milky pool. A column not men
at all.
Guns and munition wagons are moving along a cross-road.
The backs of the horses shine in the moonlight, their
movements are beautiful, they toss their heads, and their
eyes gleam. The guns and the wagons float past the dun
background of the moonlit landscape, the riders in their
steel helmets resemble knights of a forgotten time; it is
strangely beautiful and arresting.
We push on to the pioneer dump. Some of us load our
shoulders with pointed and twisted iron stakes; others
thrust smooth iron rods through rolls of wire and go off with
them. The burdens are awkward and heavy.
The ground becomes more broken. From ahead come
warnings: “Look out, deep shell-hole on the left” - ”Mind,
trenches” - Our eyes peer out, our feet and our sticks feel in
front of us before they take the weight of the body.
Suddenly the line halts; I bump my face against the roll of
wire carried by the man in front and curse.
There are some shell-smashed lorries in the road. Another
order: “Cigarettes and pipes out.” We are near the line.
In the meantime it has become pitch dark. We skirt a small
wood and then have the front-line immediately before us.
An uncertain red glow spreads along the skyline from one
end to the other. It is in perpetual movement, punctuated
with the bursts of flame from the nozzles of the batteries.
Balls of light rise up high above it, silver and red spheres
which explode and rain down in showers of red, white, and
green stars. French rockets go up, which unfold a silk
parachute to the air and drift slowly down. They light up
everything as bright as day, their light shines on us and we
see our shadows sharply outlined on the ground. They
hover for the space of a minute before they burn out.
Immediately fresh ones shoot up in the sky, and again
green, red, and blue stars.
“Bombardment,” says Kat.
The thunder of the guns swells to a single heavy roar and
then breaks up again into separate explosions. The dry
bursts of the machine-guns rattle. Above us the air teems
with invisible swift movement, with howls, pipings, and
hisses. They are smaller shells; and amongst them,
***
Sporý lesík nás pohltí. Procházíme kuchyněmi. Za lesíkem
sestupujeme. Vozy odjíždějí. Zejtra před úsvitem mají pro
nás zase přijet.
Odjíždíme jako rozbručení či dobře naložení vojáci, přijdeme do pásma, kde se začíná fronta, a stala se z nás
lidská zvířata.
Mlha a dělový dým stojí ve výši prsou nad lukami. Měsíc na
ně svítí. Cestou táhnou oddíly vojáků. Přílby se lesknou v
měsíčním světle slabounkými reflexy. Z bílé mlhy vyčnívají
hlavy a pušky, kývající hlavy, kolébající se hlavně.
Dále vepředu mlha přestává. Hlavy se mění v postavy; blůzy, kalhoty, boty se vynořují z mlhy jako z mléčného
jezera. Formují se v kolonu. Kolona mašíruje přímo, postavy
se pojí v jakýsi klín, nerozeznáš už jednotlivce, jen černý
klín se sune kupředu, podivuhodně doplňován hlavami a
puškami připlouvajícími z mlžnatého jezera. Kolona - ne
lidé.
Po příčné cestě přijíždějí lehká děla a muniční vozíky.
Koňům se v měsíčním svitu lesknou hřbety, jejich pohyby
jsou krásné, poškubují hlavami, vidíš blýskot jejich očí. Děla
a vozy se sunou kolem nás před rozplývavým pozadím
měsíční krajiny, jezdci se svými ocelovými přílbami vypadají
jako rytíři z dávných dob, je to jaksi krásné a úchvatné.
Míříme k zákopnickému skladišti. Jedni si naloží na ramena
ohnuté, špičaté, železné tyče, druzí prostrčí rovné železné
hole skrze svitky drátu a odchází s tímto nákladem.
Břemena jsou nepohodlná a těžká.
Terén je rozbitější. Zpředu chodí řadami hlášení:”Pozor,
vlevo hluboká granátová jáma!” - “Opatrně, příkop!” - Naše
oči jsou napjaté, naše nohy a hole makají, dříve než
převezmou tíží těla. Najednou četa stojí; narazíme
obličejem na svitek drátu svého předáka a klejeme.
Na cestě je několik rozstřílených vozů. Nový rozkaz.
„Nekouřit.” -Jsme těsně u zákopů.
Mezitím se docela setmělo. Obcházíme lesík a máme
frontový úsek před sebou.
Na obzoru od konce ke konci stojí neurčitý, načervenalý
jas. Je v neustálém pohybu, jsa protínán ohněm z dělových
hlavní. Vysoko nad něj stoupají rakety, stříbrné a rudé
koule, které se rozprsknou a prší na zem bílými, modrými a
rudými hvězdami. Vyletují francouzské rakety, které
rozvinují ve vzduchu hedvábný padák a snášejí se docela
pomalu. Osvětlují všechno jako ve dne, jejich světlo proniká
až k nám, ostře vidíme na zemi své stíny. Snášejí se celé
minuty, než dohoří. Ihned stoupají nové, všude, a mezi nimi
zase zelené, modré, rudé.
“Pěkná kaše,” povídá Kat.
Dělová bouřka sílí v jediné temné dunění a rozpadá se opět
ve skupiny explosí. Rachotí suché salvy kulometů. Vzduch
nad námi je naplněn neviditelným shonem, vytím, pískáním
a syčením. To je menší kalibr; - mezi to ale hučí nocí jako
varhany i velké “kufry”, hezky těžké věcičky, a přistávají
20
booming through the night like an organ, go the great coalboxes and the heavies. They have a hoarse, distant bellow
like a rutting stag and make their way high above the howl
and whistle of the smaller shells. It reminds me of flocks of
wild geese when I hear them. Last autumn the wild geese
flew day after day across the path of the shells.
The searchlights begin to sweep the dark sky. They slide
along it like gigantic tapering rulers. One of them pauses,
and quivers a little. Immediately a second is beside him, a
black insect is caught between them and tries to escape the
airman. He hesitates, is blinded and falls.
***
At regular intervals we ram in the iron stakes. Two men
hold a roll and the others spool off the barbed wire. It is
that awful stuff with close-set, long spikes. I am not used to
unrolling it and tear my hand. After a few hours it is done.
But there is still some time before the lorries come. Most of
us lie down and sleep. I try also, but it has turned too chilly.
We know we are not far from the sea because we are
constantly waked by the cold.
Once I fall fast asleep. Then wakening suddenly with a
start I do not know where I am. I see the stars, I see the
rockets, and for a moment have the impression that I have
fallen asleep at a garden fête. I don't know whether it is
morning or evening, I lie in the pale cradle of the twilight,
and listen for soft words which will come, soft and near am I
crying? I put my hand to my eyes, it is so fantastic, am I a
child? Smooth skin; it lasts only a second, then I recognise
the silhouette of Katczinsky. The old veteran, he sits quietly
and smokes his pipe a covered pipe of course. When he
sees I am awake, he says: “That gave you a fright. It was
only a nose-cap, it landed in the bushes over there.”
I sit up, I feel myself strangely alone. It's good Kat is
there.
He gazes thoughtfully at the front and says: “Mighty fine
fire-works if they weren't so dangerous.”
One lands behind us. Some recruits jump up terrified. A
couple of minutes later another comes over, nearer this
time. Kat knocks out his pipe. “We're in for it.”
Then it begins in earnest. We crawl away as well as we can
in our haste.
The next lands fair amongst us. Two fellows cry out. Green
rockets shoot up on the sky-line. Barrage. The mud flies
high, fragments whizz past. The crack of the guns is heard
long after the roar of the explosions.
Beside us lies a fair-headed recruit in utter terror. He has
buried his face in his hands, his helmet has fallen off I fish
hold of it and try to put it back on his head. He looks up,
pushes the helmet off and like a child creeps under my arm,
his head close to my breast. The little shoulders heave.
Shoulders just like Kemmerich's.
I let him be. So that the helmet should be of some use I
stick it on his behind; not for a jest, but out of
consideration, since that is his highest part. And though
there is plenty of meat there, a shot in it can be damned
painful. Besides, a man has to lie for months on his belly in
the hospital, and afterwards he would be almost sure to
have a limp.
It's got someone pretty badly. Cries are heard between the
explosions. At last it grows quiet. The fire has lifted over us
and is now dropping on the reserves. We risk a look. Red
rockets shoot up to the sky. Apparently there's an attack
coming.
Where we are it is still quiet. I sit up and shake the recruit
by the shoulder. “All over, kid! It's all right this time.”
He looks round him dazedly. “You'll get used to it soon,” I
tell him.
He sees his helmet and puts it on. Gradually he comes to.
Then suddenly he turns fiery red and looks confused.
Cautiously he reaches his hand to his behind and looks at
me dismally.
I understand at once: Gun-shy. That wasn't the reason I
had stuck his helmet over it. “That's no disgrace,” I
daleko za námi. Mají jakýsi říjivý, vzdálený, chraptivější hlas
jako řevní jeleni, a táhnou svou cestou vysoko nad vytím a
pískotem málokaliberních střel.
Reflektory začínají ohledávat černou oblohu. Klouzají po ní
jako ohromná, na konci zúžená pravítka. Jeden z nich stojí
tiše a trochu se chvěje. Ihned je u něho druhý, kříží se,
černý hmyz je mezi nimi a snaží se uniknout: letec. Je
oslepen, nejistý a potácí se.
***
V pravidelných vzdálenostech vrážíme do země železné
koly. Dva a dva drží vždy svitek, druzí odvinují drát. Je to
praošklivá práce s těmi hustými, dlouhými ostny. Nejsem
zvyklý odvinovat a roztrhnu si ruku.Po několika hodinách
jsme hotovi. Ale máme ještě kdy, než přijdou nákladní vozy.
Většina z nás si lehne a spí. Pokouším se o to také. Ale je
příliš chladno. Je vidět, že jsme blízko moře, chlad nás
neustále probouzí.
Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím,
nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, vidím rakety a mám na
okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti.
Nevím, je-li ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a
čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a skrytá, pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě?
Hebká kůže; - trvá to jen vteřinu, pak poznávám siluetu
Katczinského. Sedí klidně jako stará vojna a kouří fajfku,
fajfku s víčkem přirozeně. Když zpozoruje, že jsem vzhůru,
říká: “Tos vylít! Byl to jenom zapalovač, zašustl tamhle do
křoví.”
Posadím se; cítím se podivuhodně osamocen. Je dobře, že
je tu Kat.
Dívá se zamyšleně směrem k frontě a říká: „Docela pěkný
ohňostroj, jen kdyby to nebylo tak nebezpečné.”
Za námi to práskne. Pár rekrutů polekaně vyskočí. Za pár
minut to sem zas uhodí, blíže než prve. Kat si vyklepává
fajfku. „Je v ní troud.”
Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde.
Příští rána sedí už mezi námi.
Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto
vyletuje do vzduchu, střepiny bzučí. Slyšíš je ještě pleskat,
když hluk explose dávno už zas oněměl.
Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek.
Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu odkutálela. Najdu ji a
chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si
jako dítě hlavou pod mou paži, těsně na má prsa. Úzká
ramena sebou škubají. Ramena jako měl Kemmerich.
Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň
k něčemu, nasadím mu ji na zadek, ne z blbosti, ale z
dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam
hodný kus masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě
toho musí člověk celé měsíce ležet v lazaretu na břiše a
potom velmi pravděpodobně kulhat.
Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik.
Konečně nastane klid. Oheň se přes nás přehnal a leží nyní
na posledních liniích reserv. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé
rakety kmitají vzduchem. Pravděpodobně přijde útok.
U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za
rameno. „Už je po všem, chlapče! Ještě to dobře dopadlo.”
Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: “Na to si zvykneš.”
Zahlédne svou přílbu a nasadí šiji. Najednou se začervená
jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se
utrápeně na mě.
Chápu rázem: horečka z kanonády. Proto vlastně jsem mu
tu přílbu tam zrovna nedal, - ale těším ho: „To není žádná
21
reassure him: “Many's the man before you has had his
pants full after the first bombardment. Go behind that bush
there and throw your underpants away. Get along.
hanba; to měli už jiní lidé než ty po svém křtu ohněm plné
kalhoty. Jdi tamhle za křoví, zahoď podvlékačky a je to.
***
He goes off. Things become quieter, but the cries do not
cease. “What's up, Albert?” I ask.
“A couple of columns over there got it in the neck.” The
cries continued. It is not men, they could not cry so terribly.
“Wounded horses,” says Kat.
It's unendurable. It is the moaning of the world, it is the
martyred creation, wild with anguish, filled with terror, and
groaning.
We are pale. Detering stands up. “God! For God's sake!
Shoot them.”
He is a farmer and very fond of horses. It gets under his
skin. Then as if deliberately the fire dies down again. The
screaming of the beasts becomes louder. One can no longer
distinguish whence in this now quiet silvery landscape it
comes; ghostly, invisible, it is everywhere, between heaven
and earth it rolls on immeasurably. Detering raves and yells
out: “Shoot them! Shoot them, can't you? damn you again!”
“They must look after the men first,” says Kat quietly.
We stand up and try to see where it is. If we could only
see the animals we should be able to endure it better.
Müller has a pair of glasses. We see a dark group, bearers
with stretchers, and larger black clumps moving about.
Those are the wounded horses. But not all of them. Some
gallop away in the distance, fall down, and then run on
farther. The belly of one is ripped open, the guts trail out.
He becomes tangled in them and falls, then he stands up
again.
Detering raises up his gun and aims. Kat hits it in the air.
“Are you mad?”
Detering trembles and throws his rifle on the ground.
We sit down and hold our ears. But this appalling noise,
these groans and screams penetrate, they penetrate
everywhere.
We can bear almost anything. But now the sweat breaks
out on us. We must get up and run no matter where, but
where these cries can no longer be heard. And it is not men,
only horses.
From the dark group stretchers move off again. Then
single shots crack out. The black heap convulses and then
sinks down. At last! But still it is not the end. The men
cannot overtake the wounded beasts which fly in their pain,
their wide open mouths full of anguish. One of the men
goes down on one knee, a shot one horse drops another.
The last one props itself on its forelegs and drags itself
round in a circle like a merry-go-round; squatting, it drags
round in circles on its stiffened forelegs, apparently its back
is broken. The soldier runs up and shoots it. Slowly,
humbly, it sinks to the ground.
We take our hands from our ears. The cries are silenced.
Only a long-drawn, dying sigh still hangs on the air. Then
only again the rockets, the singing of the shells and the
stars there most strange.
Detering walks up and down cursing: “Like to know what
harm they've done.” He returns to it once again. His voice is
agitated, it sounds almost dignified as he says: “I tell you it
is the vilest baseness to use horses in the war.”
***
Odklidí se. Je tišeji, ale křik nepřestává. „Alberte, co je?”
ptám se.
„Tam dole to trefilo na plno pár kolon.” Křik trvá dál. To
nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet.
Kat povídá: “Ranění koně.”
Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit.
To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná
bolest.
Zbledli jsme. Detering se vztyčí. „Rasi, rasi! Zastřelte je
přec!”
Je to sedlák a cítí s koňmi. Koně - to je jeho věc. A jakoby
naschvál,oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat.
Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché,
stříbrné, měsíčné krajiny, je to neviditelné, duchovité,
všude, mezi nebem a zemí, bubří to do nedoměrna –
Detering se rozzuří a řve:”Zastřelte je, zastřelte je přec,
zatracená bando!”
„Musejí napřed odnést lidi,” povídá Kat.
Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme,
snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme
temnou skupinu sanifáků s nosítky a černá větší klubka,
která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni.
Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu
koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá
se do nich a klesá, ale opět vstane.
***
We go back. It is time we returned to the lorries. The sky
is become brighter. Three o'clock in the morning. The
breeze is fresh and cool, the pale hour makes our faces look
grey.
We trudge onward in single file through the trenches and
shell-holes and come again to the zone of mist. Katczinsky
is restive, that's a bad sign.
“What's up, Kat?” says Kropp.
“I wish I were back home.” Home he means the huts.
“We'll soon be out of it, Kat.”
Detering strhne pušku a míří. Kat muji srazí. “Zbláznil
ses?”
Detering se chvěje a hodí pušku na zem.
Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a
sténání a bědování všecko proniká, všudy proniká.
My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám
vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam,
jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé,
ale jenom koně.
Z tmavého klubka se odlučují opět nosítka. Pak zarachotí
jednotlivé rány. Klubka sebou škubají a lehají. Konečně! Ale
ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným
zvířatům, která úzkostně pobíhají, nesouce všecku bolest v
široce rozevřených tlamách. Jedna z postav kleká, rána kůň klesá, - ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy
a točí se do kolečka jako vlček, točí se sedmo na
vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný
hřbet. Voják běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně
sesouvá se to na zem.
Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě
táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu zase jen rakety, zpívající
granáty a hvězdy - a je to skoro podivuhodné.
Detering jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!”
Ještě jednou se k tomu vrátí. Jeho hlas je rozrušen, zní
téměř slavnostně, když prohlašuje: „To vám říkám, největší
sprostota je to, že posílají do války zvířata.”
***
Vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o
poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. Vítr je svěží a chladný,
popelavá hodina šediví naše obličeje.
Tápeme husím pochodem skrze zákopy a jámy a
dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Katczinský je
nepokojný, to je špatné znamení.
„Co je ti, Kate?” ptá se Kropp.
„ Chtěl bych, abychom byli už doma.” Doma – to myslí
baráky.
„Už to nebude dlouho trvat. Kate.”
22
He is nervous. “I don't know, I don't know.”
We come to the communication-trench and then to the
open fields. The little wood reappears; we know every foot
of ground here. There's the cemetery with the mounds and
the black crosses.
That moment it breaks out behind us, swells, roars, and
thunders. We duck down - a cloud of flame shoots up a
hundred yards ahead of us.
The next minute under a second explosion part of the
wood rises slowly in the air, three or four trees sail up and
then crash to pieces. The shells begin to hiss like safetyvalves - heavy fire.
“Take cover!” yells somebody. “Cover!”
The fields are flat, the wood is too distant and dangerous;
the only cover is the graveyard and the mounds. We
stumble across in the dark and as though he had been spat
there every man lies glued behind a mound.
Not a moment too soon. The dark goes mad. It heaves and
raves. Darknesses blacker than the night rush on us with
giant strides, over us and away. The flames of the
explosions light up the graveyard. There is no escape
anywhere. By the light of the shells I try to get a view of the
fields. They are a surging sea, daggers of flame from the
explosions leap up like fountains. It is impossible for anyone
to break through it.
The wood vanishes, it is pounded, crushed, torn to pieces.
We must stay here in the graveyard.
The earth bursts before us. It rains clods. I feel a smack.
My sleeve is torn away by a splinter. I shut my fist. No pain.
Still that does not reassure me: wounds don't hurt till
afterwards. I feel the arm all over. It is grazed but sound.
Now a crack on the skull, I begin to lose consciousness. Like
lightning the thought comes to me: Don't faint! I sink down
in the black broth and immediately come up to the top
again. A splinter slashes into my helmet, but has already
travelled so far that it does not go through. I wipe the mud
out of my eyes. A hole is torn up in front of me. Shells
hardly ever land in the same hole twice, I'll get into it. With
one lunge, I shoot as flat as a fish over the ground; there it
whistles again, quickly I crouch together, claw for cover,
feel something on the left, shove in beside it, it gives way, I
groan, the earth leaps, the blast thunders in my ears, I
creep under the yielding thing, cover myself with it, draw it
over me, it is wood, cloth, cover, cover, miserable cover
against the whizzing splinters.
I open my eyes my fingers grasp a sleeve, an arm. A
wounded man? I yell to him no answer a dead man. My
hand gropes farther, splinters of wood now I remember
again that we are lying in the graveyard. But the shelling is
stronger than everything. It wipes out the sensibilities, I
merely crawl still farther under the coffin, it shall protect
me, though Death himself lies in it.
Before me gapes the shell-hole. I grasp it with my eyes as
with fists. With one leap I must be in it. There, I get a
smack in the face, a hand clamps onto my shoulder has the
dead man waked up? The hand shakes me, I turn my head,
in the second of light I stare into the face of Katczinsky, he
has his mouth wide open and is yelling. I hear nothing, he
rattles me, comes nearer, in a momentary lull his voice
reaches me: “Gas – Gaas – Gaaas - Pass it on.”
I grab for my gas-mask. Some distance from me there lies
someone. I think of nothing but this: That fellow there must
know: Gaaas, Gaaas!
I call, I lean toward him, I swipe at him with the satchel,
he doesn't see once again, again he merely ducks it's a
recruit I look at Kat desperately, he has his mask on I pull
out mine, too, my helmet falls to one side, it slips over my
face, I reach the man, his satchel is on the side nearest me,
I seize the mask, pull it over his head, he understands, I let
go and with a jump drop into the shell-hole.
The dull thud of the gas-shells mingles with the crashes of
the high explosives. A bell sounds between the explosions,
gongs, and metal clappers warning everyone - Gas - Gas Gaas.
Je nervósní. „Nevím, nevím.”
Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka.
Vynořuje se lesík; známe tu každý metr. To je už hřbitov
myslivců s pahrbky a černými kříži.
V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí.
Skrčili jsme se - sto kroků před námi vystříkne ohnivý mrak.
V příští minutě, pod druhou explosí stoupá pomalu kus lesa
nad vršky stromů, tři, čtyři stromy plují s ním a lámou se při
tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty těžký oheň.
„Kryt!” řve někdo. „Kryt!”
Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není
jiného krytu krom hřbitova a hrobů. Vklopýtáme tam po
tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam
připlivli.
Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než
noc valí se s ohromnými hrby na nás a přes nás. Ohně
výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Odvažuji se
pohledět v blescích granátů na luka. Jsou jako rozbouřené
moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují
jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel.
Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat
tady na hřbitově.
Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí.
Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám pěst. Žádné bolesti. Ale
to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím
rukou paži. Je škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do
hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne hlavou
myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned
zas vstávám. Střepina narazila na mou přílbu, ale přilétla
z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede
mnou se roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám.
Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci do ní.
Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu,
tu to zase zafičí, rychle se skulím, sahám po krytu, cítím
něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám,
země puká, tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co
povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, kryt, ubohý
kryt před padajícími střepinami.
Otvírám oči; mé prsty svírají nějaký rukáv, nějakou ruku.
Raněný? Křičím na něho - neodpovídá - mrtvý. Ruka sahá
dále do úlomků dřeva - tu si už zas uvědomuji, že ležíme na
hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí
mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod rakev: Kryj mě, i
kdyby v tobě ležela sama smrt.
Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi,
musím do něho jediným skokem. Tu dostanu ránu do
obličeje, nějaká ruka mě chytá za rameno, což se ten mrtvý
probudil? Ruka mnou třese, obracím hlavu; ve světle vteřiny
civím do obličeje Katczinského, má ústa široce rozevřena a
řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v krátké
vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn – plyn – plyn - dej
to dááál!”
Vytrhuji náustek plynové masky … V malé vzdálenosti ode
mne někdo leží. Nemyslím na nic krom toho, že ten tam
musí vědět: „Plyn, plyn!”
Volám, plazím se k němu, biju ho náustkem; nepozoruje
nic ještě - jednou, ještě jednou - krčí se -je to rekrut dívám se zoufale po Katovi, má už masku, vytrhnu také
svoji, přílba letí stranou, odře mi obličej, dostanu se k tomu
muži, hned u mé ruky leží jeho náustek, chytím masku,
strkám mu ji přes hlavu, sáhne po ní - povolím - a rázem
jedním trhnutím ležím v trychtýři.
Temné pukáni plynových granátů mísí se s praskotem
explosivních střel. Mezi explosemi řinčí zvon, gongy, kovové
klapačky oznamují všudy - plyn -plyn - plyn.
23
Someone plumps down behind me, another. I wipe the
goggles of my mask clear of the moist breath. It is Kat,
Kropp, and someone else. All four of us lie there in heavy,
watchful suspense and breathe as lightly as possible. These
first minutes with the mask decide between life and death:
is it air-tight? I remember the awful sights in the hospital:
the gas patients who in day-long suffocation cough up their
burnt lungs in clots.
Cautiously, the mouth applied to the valve, I breathe. The
gas still creeps over the ground and sinks into all hollows.
Like a big, soft jellyfish it floats into our shell-hole and lolls
there obscenely.
I nudge Kat, it is better to crawl out and lie on top than to
stay where the gas collects most. But we don't get as far as
that; a second bombardment begins. It is no longer as
though shells roared; it is the earth itself raging. With a
crash something black bears down on us. It lands close
beside us; a coffin thrown up.
I see Kat move and I crawl across. The coffin has hit the
fourth man in our hole on his out-stretched arm. He tries to
tear off his gas-mask with the other hand. Kropp seizes him
just in time, twists the hand sharply behind his back and
holds it fast.
Kat and I proceed to free the wounded arm. The coffin lid
is loose and bursts open, we are easily able to pull it off, we
toss the corpse out, it slides down to the bottom of the
shell-hole, then we try to loosen the under-part.
Fortunately the man swoons and Kropp is able to help us.
We no longer have to be careful, but work away till the
coffin gives with a sigh before the spade that we have dug
in under it.
It has grown lighter. Kat takes a piece of the lid, places it
under the shattered arm, and we wrap all our bandages
round it. For the moment we can do no more.
Inside the gas-mask my head booms and roars it is nigh
bursting. My lungs are tight, they breathe always the same
hot, used-up air, the veins on my temples are swollen. I feel
I am suffocating. A grey light filters through to us. I climb
out over the edge of the shell-hole. In the duty twilight lies
a leg torn clean off; the boot is quite whole, I take that all in
at a glance. Now something stands up a few yards distant. I
polish the windows, in my excitement they are immediately
dimmed again. I peer through them, the man there no
longer wears his mask.
I wait some seconds he has not collapsed he looks around
and makes a few paces rattling in my throat I tear my mask
off too and fall down, the air streams into me like cold
water, my eyes are bursting the wave sweeps over me and
extinguishes me.
Za mnou to žbluňkne, jednou, dvakrát. Je to Kat, Kropp a
ještě někdo. Ležíme čtyři v těžkém, číhavém napětí a
dýcháme tak slabě, jak jen možno. Tyto první minuty v
masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá dobře? Znám
hrozné obrazy z lazaretů: otrávené plynem, kteří, dusíce se,
vyvrhují celé dny po kusech své spálené plíce.
***
The shelling has ceased, I turn towards the crater and
beckoning to the others. They take off their masks. We lift
up the wounded man, one taking his splinted arm. And so
we stumble off hastily.
The graveyard is a mass of wreckage. Coffins and corpses
lie strewn about. They have been killed once again; but
each of them that was flung up saved one of us.
The hedge is destroyed, the rails of the light railway are
torn up and rise stiffly in the air in great arches. Someone
lies in front of us. We stop; Kropp goes on alone with the
wounded man.
The man on the ground is a recruit. His hip is covered with
blood; he is so exhausted that I feel for my water-bottle
where I have rum and tea.
Kat restrains my hand and stoops over him. “Where's it got
you comrade?”
His eyes move. He is too weak to answer. We slit open his
trousers carefully. He groans. “Gently, gently, it is much
better.”
If he has been hit in the stomach he oughtn't to drink
anything. There's no vomiting, that's a good sign. We lay
the hip bare. It is one mass of mincemeat and bone
splinters. The joint has been hit. This lad won't walk any
***
Výbuchy ustaly. Obracím se k jámě a kynu ostatním.
Vylézají a strhují masky. Chápeme se raněného, jeden z nás
vezme jeho ruku v dlaze. Tak klopýtáme spěšně odtud.
Dýchám teď opatrně s ústy přitištěnými pevně na patronu.
Čmoud se už plíží po zemi a klesá do všech dolinek. Jako
měkká, široká chobotnice lehá si do našich jam a protahuje
se v nich.
Rýpám do Kata: bude lip vylézt a ležet nahoře, než tady,
kde se hromadí nejvíc plynu. Ale nedostaneme se k tomu.
Začíná nové krupobití střel. Vypadá to tak, jako by už
neřvaly explose, ale jako by běsnila sama země. S
praskotem sviští něco černého sem dolů k nám. Padne to
těžce vedle nás: do vzduchu vymrštěná rakev.
Vidím, že Kat se hýbá a lezu k němu. Rakev padla
čtvrtému v naší díře na nataženou ruku. Muž se pokouší
strhnout si druhou rukou plynovou masku. Kropp včas
zakročí, zkroutí mu ruku za záda a pevně mu ji tam drží.
Kat a já začneme uvolňovat poraněnou ruku. Víko rakve je
prasklé a povolené, vytrhneme je lehce, mrtvého vyhodíme,
vyvalí se, pak se pokoušíme uvolnit dolní část.
Muž na štěstí omdlí a Albert nám může pomoci. Nemusíme
už být tak ostražití a pracujeme, seč síly, až rakev rupne a
povolí pod podloženou lopatou.
Svítá. Kat vezme kus víka, podloží jím roztříštěnou ruku a
ovineme ji všemi svými obinadly. Pro okamžik nemůžeme
víc dělat.
Hlava mi pod plynovou maskou duní a bzučí, div nepukne.
Plíce se namáhají, mají stále tentýž horký, opotřebovaný
vzduch, žíly na spáncích vystupují, zdá se ti, že se udusíš.
Prosakuje k nám šedivé světlo. Hřbitovem vane vítr.
Vyplazím se nad okraj jámy. Ve špinavém svítání leží přede
mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to
všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku. Ted se však
někdo na několik metrů ode mne zdvihá, čistím skla,
rozčilením jsou stále znovu zamžena, dívám se upřeně na
něho: muž už nemá na sobě masku.
Čekám ještě několik vteřin - neklesá, dívá se pátravě
kolem a dělá několik kroků, vítr rozptýlil plyn, vzduch je
čistý, tu si s chroptěním strhuji rovněž masku, jako studená
voda proudí do mne vzduch, oči mi přecházejí, vlna mne
zaplavuje a hází v jakousi tmu.
Hřbitov je v sutinách. Rakve a mrtvoly leží porůznu kolem.
Byli ještě jednou zabiti; ale každý, jenž byl roztrhán,
zachránil jednoho z nás.
Plot je zničen, koleje polní dráhy za ním jsou vytrhány, trčí
ohnuty vysoko do vzduchu. Před námi někdo leží.
Zastavujeme se, jen Kropp s raněným jde dál.
Ten, jenž leží na zemi, je nějaký rekrut. Jeho kyčle je
zakrvácena; je tak vyčerpán, že sahám po čutoře, kde mám
rum s čajem.
Kat mi zadrží ruku a nakloní se nad ním: „Kam tě to chytlo,
kamaráde?”
Koulí očima, je příliš slabý, aby mohl odpovědět.
Rozřízneme opatrně kalhoty. Sténá. „Tiše, tiše, bude ti líp.”
Má-li ránu do břicha, nesmí pít. Nedávil a to je dobře.
Obnažujeme kyčli. Je to jediná kaše z masa a úlomků kostí.
Je zasažen kloub. Ten chlapec nebude už nikdy chodit.
24
more.
I wet his temples with a moistened finger and give him a
swig. His eyes move again. We see now that the right arm
is bleeding as well.
Kat spreads out two wads of dressing as wide as possible
so that they will cover the wound. I look for something to
bind loosely round it. We have nothing more, so I slip up
the wounded man's trouser leg still farther in order to use a
piece of his underpants as a bandage. But he is wearing
none. I now look at him closely. He is the fair-headed boy of
a little while ago.
In the meantime Kat has taken a bandage from a dead
man's pocket and we carefully bind the wound. I say to the
youngster who looks at us fixedly: “We're going for a
stretcher now.”
Then he opens his mouth and whispers: “Stay here.”
“We'll be back again soon,” says Kat, “We are only going to
get a stretcher for you.”
We don't know if he understands. He whimpers like a child
and plucks at us: “Don't go away.”
Kat looks around and whispers: “Shouldn't we just take a
revolver and put an end to it?”
The youngster will hardly survive the carrying, and at the
most he will only last a few days. What he has gone through
so far is nothing to what he's in for till he dies. Now he is
numb and feels nothing. In an hour he will become one
screaming bundle of intolerable pain. Every day that he can
live will be a howling torture. And to whom does it matter
whether he has them or not - I nod.
“Yes, Kat, we ought to put him out of his misery.”
He stands still a moment. He has made up his mind. We
look round but we are no longer alone. A little group is
gathering, from the shell-holes and trenches appear heads.
We get a stretcher.
Kat shakes his head. “Such a kid.” He repeats it “Young
innocents.”
Otírám mu navlhčeným prstem spánky a dávám mu lok.
Do jeho očí přichází pohyb. Teď teprve vidíme, že i jeho
pravá paže krvácí.
Kat roztřepí dvě obinadla tak široko jak jen možno, aby
přikryla ránu. Hledám plátno, abych je ovinul. Nemáme už
žádné, proto rozříznu raněnému nohavici ještě dál, abych
použil kousek jeho podvlékaček na obvaz. Ale nemá je.
Dívám se na něho pečlivěji: je to ten bělohlávek od prve.
Kat mezitím vytáhl z kapes nějakého mrtvého ještě jedno
obinadlo, které přikládáme opatrně kolem. rány. Povídám
mladíkovi, který se na nás nepřetržitě dívá: „Půjdem ti pro
nosítka.”
Tu otevře ústa a šeptá: „Tady zůstat.”
Kat povídá: „Vždyť zas hned přijdem. Jdeme ti pro
nosítka.”
Nelze rozeznat, zda pochopil; kňourá jen za námi jako
dítě: „Nechoďte pryč.”
Kat se ohlédne a šeptá: „Co říkáš - vzít jednoduše
revolver, aby to přestalo?”
Rekrut sotva vydrží transport, a může to s ním trvat
nanejvýš ještě několik dní. Ale to vše až potud, nebude nic
proti té době, než umře. Teď je ještě omámen a nic necítí.
Za hodinu bude z něho vřeštící uzílek nesnesitelných bolestí.
Dni, které ještě bude žít, budou mu jedinou vzteklou bolestí.
A komu to prospěje, bude-li je ještě mít či ne.
Kývám. „Ano, Kate, měli bychom vzít revolver.”
„Dej sem,” říká a zůstává stát. Vidím, že je rozhodnut.
Ohlížíme se, ale nejsme už sami. Před námi se shromažduje
nějaký hlouček, z jam a příkopů vylézají hlavy.
Přinášíme nosítka.
Kat potřásá hlavou. “Takoví mladí chlapci.” Opakuje:
„Takoví mladí, nevinní chlapci.”
***
Our losses are less than was to be expected five killed and
eight wounded. It was in fact quite a short bombardment.
Two of our dead lie in the upturned graves. We merely
throw the earth in on them.
We go back. We trot off silently in single file one behind
the other. The wounded are taken to the dressing-station.
The morning is cloudy. The bearers make a fuss about
numbers and tickets, the wounded whimper.
It begins to rain.
An hour later we reach our lorries and climb in. There is
more room now than there was.
The rain becomes heavier. We take out waterproof sheets
and spread them over our heads. The rain rattles down, and
flows off at the sides in streams. The lorries bump through
the holes, and we rock to and fro in a half-sleep.
Two men in the front of the lorry have long forked poles.
They watch for telephone wires which hang crosswise over
the road so low that they might easily pull our heads off.
The two fellows take them at the right moment on their
poles and lift them over behind us. We hear their call “Mind
- wire,” dip the knee in a half-sleep and straighten up again.
Monotonously the lorries sway, monotonously come the
calls, monotonously falls the rain. It falls on our heads and
on the heads of the dead up in the line, on the body of the
little recruit with the wound that is so much too big for his
hip; it falls on Kemmerich's grave; it falls in our hearts.
An explosion sounds somewhere. We wince, our eyes
become tense, our hands are ready to vault over the side of
the lorry into the ditch by the road.
Nothing happens only the monotonous cry: “Mind wire,” our knees bend - we are again half asleep.
***
Naše ztráty jsou menší, než jsme předpokládali: osm
mrtvých a šest raněných. Byl to jen krátký dělo střelecký
přepad. Dva z našich mrtvých už leží v jednom z
roztržených hrobů; potřebujeme je jen zaházet.
Vracíme se. Mlčky, husím pochodem, kulhá muž za
mužem. Raněné odnášejí na obvaziště. Ráno je kalné,
saniťáci běhají s čísly a cedulkami, ranění vrní.
Začíná pršet.
Za hodinu dospějeme k vozům a vylezeme na ně. Je tu ted
víc místa než prve.
Déšť sílí. Rozvinujem celty a dáváme šije přes hlavy. Voda
na ně bubnuje. Po stranách tekou dešťové nitě. Vozy
pleskají skrze díry silnice a my se kolébáme ve spánku sem
a tam.
Dva muži na předku vozu mají dlouhé tyče s vidlicí nahoře.
Dávají pozor na telefonní dráty, visící tak nízko přes silnici,
že by nám mohly utrhnout hlavu. Oba je včas tyčemi
zachycují a zvedají přes nás. Slyšíme jejich volání: „Pozordrát”, a v polospánku se shýbáme do dřepu a zase
vztyčujem.
Vozy se monotónně kývají, monotónní je volání,
monotónně řine se déšť. Řine se na naše hlavy, nahlavy
těch mrtvých tam vpředu, na' tělo malého rekruta s ranou,
která je příliš veliká pro jeho kyčli, řine se na hrob
Kemmerichův, řine se na naše srdce.
Někde zahučí explose. Trhneme sebou, oči jsou napjaty,
ruce se zase hotoví přenést těla přes stěny vozu do příkopu
u cesty.
Nepřijde už nic. Jen monotónní volání: “Pozor drát” spouštíme se do dřepu - opět napolo spíme.
FIVE
V.
Killing each separate louse is a tedious business when a
man has hundreds. The little beasts are hard and the
Je obtížné zabíjet jednotlivou veš, když jich má člověk sta.
Ta zvířátka jsou trochu tvrdá, a luskat věčně nehty jednou
25
everlasting cracking with one's fingernails very soon
becomes wearisome. So Tjaden has rigged up the lid of a
boot-polish tin with a piece of wire over the lighted stump of
a candle. The lice are simply thrown into this little pan.
Crack! and they're done for.
We sit around with our shirts on our knees, our bodies
naked to the warm air and our hands at work. Haie has a
particularly fine brand of louse: they have a red cross on
their heads. He suggests that he brought them back from
the hospital at Thourhout, where they attended personally
on a surgeon-general. He says he means to use the fat that
slowly accumulates in the tin-lid for polishing his boots, and
roars with laughter for half an hour at his own joke.
But he gets little response to-day; we are too preoccupied
with another affair. The rumour has materialised.
Himmelstoss has come. He appeared yesterday; we've
already heard the well-known voice. He seems to have
overdone it with a couple of young recruits on the ploughed
field at home and unknown to him the son of the local
magistrate was watching. That cooked his goose.
He will get some surprises here. Tjaden has been
meditating for hours what to say to him. Haie gazes
thoughtfully at his great paws and winks at me. The
thrashing was the high water mark of his life. He tells me he
often dreams of it.
znudí. Proto upevnil Tjaden víčko škatulky na černidlo
drátem nad pahýl hořící svíčky. Do této pánvičky vši
jednoduše hází - praskne to a je po všem.
***
Kropp and Müller are amusing themselves. From
somewhere or other, probably the pioneer-cook-house,
Kropp has bagged for himself a mess-tin full of beans.
Müller squints hungrily into it but checks himself and says
“Albert, what would you do if it were suddenly peace-time
again?”
“There won't be any peace-time,” says Albert bluntly.
“Well, but if,” persists Müller, “what would you do?”
“Clear out of this!” growls Kropp.
“Of course. And then what?”
“Get drunk,” says Albert.
“Don't talk rot, I mean seriously.”
“So do I,” says Kropp, “what else should a man do?”
***
Kropp a Mőller se baví. Kropp sehnal někde esšálek čočky,
patrně v zákopnické kuchyni. Míiller po ní žádostivě šilhá,
ale ovládá se a ptá: „Alberte, co bys dělal, kdyby teď
najednou vypukl mír?”
Kat becomes interested. He levies tribute on Kropp's tin of
beans, swallows some, then considers for a while and says:
“You might get drunk first, of course, but then you'd take
the next train for home and mother. Peace-time, man,
Albert.”
He fumbles in his oil-cloth pocket-book for a photograph
and suddenly shows it all round. “My old woman!” Then he
puts it back and swears: “Damned lousy war.”
“It's all very well for you to talk,” I tell him. “You've a wife
and children.”
“True,” he nods, “and I have to see to it that they've
something to eat.”
We laugh. “They won't lack for that, Kat, you'd scrounge it
from somewhere.”
Müller is insatiable and gives himself no peace. He wakes
Haie Westhus out of his dream. “Haie, what would you do if
it was peacetime?”
“Give you a kick in the backside for the way you talk,” I
say. “How does it come about exactly?”
“How does the cow-shit come on the roof?” retorts Müller
laconically, and turns to Haie Westhus again.
It is too much for Haie. He shakes his freckled head: “You
mean when the war's over?”
“Exactly. You've said it.”
“Well, there'd be women of course, eh?” Haie licks his lips.
“Sure.”
“By Jove, yes,” says Haie, his face melting, “then I'd grab
some good buxom dame, some real kitchen wench with
plenty to get hold of, you know, and jump straight into bed.
Just you think, boys, a real featherbed with a spring
mattress; I wouldn't put trousers on again for a week.”
Sedíme kolem dokola, majíce košile v rukou, horní půlku
těla nahou v teplém vzduchu a ruce v plné práci. Haie má
zvlášť jemný druh vší: mají na hlavičce červený kříž. Proto
tvrdí, že šije přinesl z lazaretu v Thourout a že jsou osobně
od jednoho obrštáby. Chce tuku, který se pomalu v
plechovém víčku hromadí, použít na mazání bot a půl
hodiny se svému vtipu řehtá, div nepraskne.
Ale dnes nemá velký úspěch; něco jiného nás příliš
zaměstnává. To, co bylo dosud pověstí, se stalo skutkem.
Himmelstoss je tady. Včera se objevil, slyšeli jsme už jeho
dobře známý hlas. Honil prý doma pár mladých rekrutů
příliš mnoho v oranici. Aniž o tom věděl, byl mezi nimi syn
vládního presidenta. To mu zlomilo vaz.
Tady se bude divit. Tjaden vykládá už celé hodiny, jak mu
bude odpovídat. Haie se dívá zádumčivě na své velké
pracky a mžourá jedním okem po mně. Ten výprask byl
vrcholem, jeho života; vypravoval mi, že se mu o tom ještě
často zdává.
„Mír neexistuje!” odsekne krátce Albert.
„Ale, kdyby,” trvá na svém Mőller, „co bys dělal?”
„Sek bych s tím!” kňučí Kropp.
„To je jasné. A pak?”
„Vožral se,” povídá Albert.
„Neblbni, já to myslím vážně.”
„Já taky,” povídá Albert, „co jiného by měl člověk vlastně
dělat?”
Kata otázka zajímá. Žádá od Kroppa svůj tribut na čočce,
dostane jej, uvažuje dlouho a míní: „Vožrat by se člověk
moh, jinak ale na nejbližší dráhu – a pryč k maminkám,
člověče, Alberte, mír.”
Hrabe se ve svém zápisníku z voskovaného plátna,
vytahuje jakousi fotografii a pyšně ji všem ukazuje. „Má
stará!” Pak ji zase zabalí a nadává: „Ta zatracená, všivá
válka.”
„Ty máš co povídat,” říkám. „Ty máš svého kluka a svou
ženu.”
„Právě proto,” přikyvuje, “musím se starat, aby měli co
jíst.”
Smějeme se. “O to nebude nouze, Kate, a když, tak půjdeš
jednoduše rekvirovat.”
Mőller je hladov a není stále ještě spokojen. Děsí Haie z
jeho snů o výprasku. „Haie, co ty bys dělal, kdyby teď
vypukl mír?”
„Nejdřív bych ti dal přes kušnu, že o něčem takovém tady
vůbec začínáš,” povídám, „jaks na to přišel?”
„Jak přijde kravinec na střechu?” odpovídá Mőller lakonicky
a obrací se zase na Haie Westhuse. Na Haie je toho
najednou moc. Kolébá svou pihovatou lebkou:
„Ty myslíš jako, že už nebude vůbec žádná válka.”
„Tak. Ty ale taky pochopíš všecko.”
„Pak by přec přišly zas ženský, ne?” Haie si olizuje hubu.
„To taky.”
„Ať jsem zatracenej,” povídá Haie, a jeho obličej roztává,
„jestli bych si pak nenarazil nějakou správnou holku, víš,
takovou štramandu jako kyrysar, kterou bych měl za co
rafnout, a hnedky s ní do postele! Představ si opravdické
postele s peřinami a pružnými matracemi, děti drahý,
26
Everyone is silent. The picture is too good. Our flesh
creeps. At last Müller pulls himself together and says: “And
then what?”
A pause. Then Haie explains rather awkwardly: “If I were a
non-com. I'd stay with the Prussians and serve out my
time.”
“Haie, you've got a screw loose, surely!” I say.
“Have you ever dug peat?” he retorts good-naturedly. “You
try it.”
Then he pulls a spoon out of the top of his boot and
reaches over into Kropp's mess-tin.
“It can't be worse than digging trenches,” I venture.
Haie chews and grins: “It lasts longer though. And there's
no getting out of it either.”
“But, man, surely it's better at home.”
“Some ways,” says he, and with open mouth sinks into a
day-dream.
You can see what he is thinking. There is the mean little
hut on the moors, the hard work on the heath from morning
till night in the heat, the miserable pay, the dirty labourer's
clothes.
“In the army in peace-time you've nothing to trouble
about,” he goes on, “your food's found every day, or else
you kick up a row; you've a bed, every week clean
underwear like a perfect gent, you do your non-com.'s duty,
you have a good suit of clothes; in the evening you're a free
man and go off to the pub.”
Haie is extraordinarily set on his idea. He's in love with it.
“And when your twelve years are up you get your pension
and become the village bobby, and you can walk about the
whole day.”
He's already sweating on it. “And just you think how you'd
be treated. Here a dram, there a pint. Everybody wants to
be well in with a bobby.”
“You'll never be a non-com, though, Haie,” interrupts Kat.
Haie looks at him sadly and is silent. His thoughts still
linger over the clear evenings in autumn, the Sundays in
the heather, the village bells, the afternoons and evenings
with the servant girls, the fried bacon and barley, the carefree hours in the ale-house. He can't part with all these
dreams so abruptly; he merely growls: “What silly questions
you do ask.”
He pulls his shirt over his head and buttons up his tunic.
“What would you do, Tjaden!” asks Kropp.
Tjaden thinks of one thing only. “See to it that
Himmelstoss didn't get past me.”
Apparently he would like most to have him in a cage and
sail into him with a club every morning. To Kropp he says
warmly: “If I were in your place I'd see to it that I became a
lieutenant. Then you could grind him till the water in his
backside boils.”
“And you, Detering!” asks Müller like an inquisitor. He's a
born schoolmaster with all his questions.
Detering is sparing with his words. But on this subject he
speaks. He looks at the sky and says only the one sentence:
“I would go straight on with the harvesting.”
Then he gets up and walks off. He is worried. His wife has
to look after the farm. They've already taken away two
more of his horses. Every day he reads the papers that
come, to see whether it is raining in his little corner of
Oldenburg. They haven't brought in the hay yet.
At this moment Himmelstoss appears. He comes straight
up to our group. Tjaden's face turns red. He stretches his
length on the grass and shuts his eyes in excitement.
Himmelstoss is a little hesitant, his gait becomes slower.
Then he marches up to us. No one makes any motion to
stand up. Kropp looks up at him with interest.
He continues to stand in front of us and wait. As no one
says anything he launches a “Well!”
A couple of seconds go by. Apparently Himmelstoss doesn't
quite know what to do. He would like most to set us all on
the run again. But he seems to have learned already that
tejden bych si vůbec nenatáh kalhoty.”
Všichni mlčí. Obraz je příliš krásný. Mráz nám běží po těle.
Konečně se Mőller vzmuží a zeptá se: „A potom?”
Pausa. Pak prohlásí Haie trochu poťouchle: „Kdybych to byl
dotáh až na kaprála, dal bych si nalejt a sloužil bych dál.”
„Ty jsi ale vůl, Haie,” povídám.
Haie odpovídá klidně otázkou: „Kopals už někdy rašelinu?
Zkus to.”
Při těch slovech vytáhne z holínky lžíci a hrábne do
Albertovy misky.
„Horší než kopat zákopy v Ghampagni to taky nemůže
být,” namítám.
Haie žvýká a šklebí se: „Ale trvá to trošku dýl.A pak se při
tom nemůžeš ulejvat.”
„Ale, člověče, Haie, doma je to přece lepší.”
„Tak částečně, částečně,” říká a zahloubá se s otevřenými
ústy do svých úvah.
Z jeho rysů si můžeš přečíst, o čem přemýšlí. Je v tom
bídná chajda z rašeliny, je v tom těžká práce v žáru stepi od
časného rána až do večera, je v tom skrovná mzda, jsou v
tom špinavé hadry čeledína - „V míru nemáš na vojně žádné starosti,” sděluje nám,
„každý den máš svou menáž, jinak uděláš randál, máš svou
postel, každý týden čisté prádlo jako baron, děláš svou
poddůstojnickou službu, máš krásnou uniformu; večer jsi
svým pánem a jdeš do hospody.”
Haie je neobyčejně pyšný na svou myšlenku. Je do ní
zamilován. „A když si odkroutíš svých dvanáct let, zaopatří
tě někde a staneš se hajným. Celičký den se můžeš jen
procházet.”
Potí se při pomyšlení na budoucnost. „Představ si, jak tě
pak budou traktýrovat. Tady koňak, tam skleničku piva. S
hajným chce být každý za dobře.”
„Z tebe nebude nikdy kaprál, Haie,” namítne Kat.
Haie se na něho zaraženě podívá a mlčí. V jeho
myšlenkách jsou teď asi jasné podzimní večery, neděle na
stepi, vesnické zvony, odpůldne a noci s děvčaty, svítky z
pohankové krupice s velkými špekovými oky, bezstarostné
hodiny prožvaněné při džbánku. S takovou dávkou obrazů
nemůže být tak hned hotov; proto bručí rozzlobeně: “Co se
pořád ptáte na takové voloviny?”
Přetáhne si košili přes hlavu a zapne si blůzu.
„Co bys dělal ty, Tjadene?” volá Kropp.
Tjaden zná jen jedno. „Dával pozor, aby mi neuklouz
Himmelstoss.”
Pravděpodobně by ho nejraději zavřel do klece a každé
ráno na něj chodil s klackem. Blouzní ke Kroppovi: „Na
tvém místě bych koukal stát se lajtnantem. Pak bys mu
moh dělat nohy, až by z toho byl jelen.”
„A ty, Deteringu?” pátrá Mőller dále. Je to rozený kantor s
tím svým věčným ptaním.
Detering je skoupý na slovo. Ale na toto téma dává
odpověď. Dívá se do vzduchu a říká jen jednu větu: „Přišel
bych právě ještě na žně.”
S těmi slovy vstane a odchází. Má starosti. Jeho žena musí
hospodařit sama. K tomu ještě jim vzali dva koně. Každý
den čte noviny, které přicházejí, zdali v tom jejich
oldenburském koutku taky neprší. To by nesklidili sena.
V tom okamžiku se objeví Himmelstoss. Jde přímok naší
skupině. Tjadenovi naskočí na obličeji skvrny. Položí se, jak
je dlouhý a široký, do trávy a zavře rozčilením oči.
Himmelstoss je trochu nerozhodný, a zpomaluje chůzi.
Potom však přec k nám zamíří. Nikdo se ani nepokouší
vstát. Kropp se na něho se zájmem dívá.
Stojí teď už před námi a čeká. Poněvadž nikdo nic neříká,
vypustí krátké „No?”
Mine pár vteřin; Himmelstoss zřejmě neví, co má dělat.
Nejraději by nás nechal běhat kalupem do kolečka. Ale zdá
se, že se už naučil, že fronta není kasárenský dvůr. Zkouší
27
the front-line isn't a parade ground. He tries it on though,
and by addressing himself to one instead of to all of us
hopes to get some response. Kropp is nearest, so he
favours him. “Well, you here too?”
But Albert's no friend of his.
“A bit longer than you, I fancy,” he retorts.
The red moustache twitches: “You don't recognise me any
more, what?”
Tjaden now opens his eyes. “I do though.”
Himmelstoss turns to him: “Tjaden, isn't it?”
Tjaden lifts his head. “And do you know what you are?”
Himmelstoss is disconcerted. “Since when have we become
so familiar? I don't remember that we ever slept in the
gutter together?”
He has no idea what to make of the situation. He didn't
expect this open hostility. But he is on his guard: he has
already had some rot dinned into him about getting a shot
in the back.
The question about the gutter makes Tjaden so mad that
he becomes almost witty: “No you slept there by yourself.”
Himmelstoss begins to boil. But Tjaden gets in ahead of
him. He must bring off his insult: “Wouldn't you like to know
what you are? A dirty hound, that's what you are. I've been
wanting to tell you that for a long time.”
The satisfaction of months shines in his dull pig's eyes as
he spits out: “Dirty hound!”
Himmelstoss lets fly too, now. “What's that, you muckrake, you dirty peat-stealer? Stand up there, bring your
heels together when your superior officer speaks to you.”
Tjaden waves him off. “You take a run and jump at
yourself, Himmelstoss.”
Himmelstoss is a raging book of army regulations. The
Kaiser couldn't be more insulted. “Tjaden, I command you,
as your superior officer: Stand up!”
“Anything else you would like?” asks Tjaden.
“Will you obey my order or not?”
Tjaden replies, without knowing it, in the well-known
classical phrase. At the same time he ventilates his
backside.
“I'll have you court-martialled,” storms Himmelstoss.
We watch him disappear in the direction of the Orderly
Room.
Haie and Tjaden burst into a regular peat-digger's bellow.
Haie laughs so much that he dislocates his jaw, and
suddenly stands there helpless with his mouth wide open.
Albert has to put it back again by giving it a blow with his
fist.
Kat is troubled: “If he reports you, it'll be pretty serious.”
“Do you think he will?” asks Tjaden.
“Sure to,” I say.
“The least you'll get will be five days close arrest,” says
Kat.
That doesn't worry Tjaden. “Five days clink are five days
rest.”
“And if they send you to the Fortress?” urges the
thoroughgoing Müller.
“Well, for the time being the war will be over so far as I am
concerned.”
Tjaden is a cheerful soul. There aren't any worries for him.
He goes off with Haie and Leer so that they won't find him
in the first flush of excitement.
***
Müller hasn't finished yet. He tackles Kropp again.
“Albert, if you were really at home now, what would you
do?”
Kropp is contented now and more accommodating: “How
many of us were there in the class exactly?”
We count up: out of twenty, seven are dead, four
wounded, one in a mad-house. That makes twelve.
“Three of them are lieutenants,” says Müller. “Do you think
they would still let Kantorek sit on them?”
to opětovně, ale neobrací se už ke všem, nýbrž na jednoho,
doufá, že tak dostane spíš odpověď. Kroppa má nejblíže.
Proto ho poctí otázkou: „No, taky tady?”
Ale přepjatá láska k Himmelstossovi není právě hříchem
Kroppovým.
Odpovídá stručně: „Tak se mi zdá, že trochu dýl než vy.”
Zarudlý knír se třese. „Vy mě už neznáte, co?”
Tjaden nyní otevře oči. „Ale jo.”
Himmelstoss se obrátí k němu: „To je přece Tjaden, ne?”
Tjaden zdvihne hlavu. „A víš, co jsi ty?”
Himmelstoss je zaražen. „Od kdypak si tykáme? Co pak
jsme spolu pásli krávy?”
Neví absolutně, jak z téhleté situace vyváznout. Tak
otevřeného nepřátelství nečekal. Ale prozatím se střeží;
jistě mu někdo nažvanil ten nesmysl o střílení do zad.
Tjaden zlostí nad otázkou o pasení krav je dokonce vtipný.
„Ne, to ty sám.”
Teď to vře už taky v Himmelstossovi. Tjaden ho ale rychle
předejde. Chce se rychle zbavit svého vtipu. „Co jsi ty,
chceš vědět? Jsi prevít, to jsi! To jsem ti chtěl už dávno říc.”
Zadostiučinění mnoha měsíců svítí mu z jasných prasečích
očiček, když vyhodí svého prevíta.
Taky Himmelstoss rozváže: “Co chceš ty hnojaři, ty
umazaný pacholku z rašeliniště? Vstaňte a paty k sobě,
když s vámi mluví nadřízený!”
Tjaden mu velkodušně kyne. “Pohov, Himmelstossi, pohov!
Odstoupit!”
Himmelstoss je běsnící execírreglamá samo. Císař pán by
nemohl být víc uražen. Štěká: „Tjadene, poroučím vám
služebně: vstaňte!”
„A co ještě?” ptá se Tjaden.
„Chcete mého rozkazu poslechnout nebo ne?”
Tjaden odpovídá pokojně a definitivně, aniž to ví,
nejznámějším klasickým citátem. Současně se k němu
obrátí zadkem.
Himmelstoss se žene odtud: „Přijdete před válečný soud!”
Díváme se, jak mizí směrem ke kanceláři.
Haie a Tjaden spustí válečný pokřik kopáčů rašeliny. Haie
se směje, až si vymkne čelist a stojí tu najednou bezmocně
s otevřenou hubou. Albert mu ji musí ranou pěsti zase
zasadit.
Kat má starost: „Když tě udá, bude zle.”
„Myslíš, že to udělá?” ptá se Tjaden.
“Jistě,” povídám.
„Dostaneš nanejmíň pět dní,” vysvětluje Kat.
To Tjadenem nehne. „Pět dní sedět, to je míti pět dní
pokoj.”
„A když přijdeš na pevnost?” zkoumá důkladnější Mőller.
„Tak budu mít po válce.”
Tjaden je májové dítě. Nepřipouští si žádných starostí.
Odejde s Haiem a Leerem, aby ho nezastihli v prvním,
rozčilení.
***
Mőller není stále ještě hotov. Vezme si zase Kroppa na
mušku.
„Alberte, kdybys ted přišel opravdu domů, co bys dělal?”
Kroppje teď už nasycen a je proto povolnější. „Kolik by nás
pak bylo vlastně ve třídě?”
Počítáme: z dvaceti je osm mrtvých, čtyři ranění, jeden v
blázinci. Sešlo by se nás tedy nanejvýš dvanáct.
„Z toho jsou tři lajtnanti,” povídá Míiller. „Myslíš, že by si
nechali od Kantorka něco líbit?”
28
We guess not: we wouldn't let ourselves be sat on for that
matter.
“What do you mean by the three-fold theme in “William
Tell'?” says Kropp reminiscently, and roars with laughter.
“What was the purpose of the Poetic League of
Göttingen?” asked Müller suddenly and earnestly.
“How many children had Charles the Bald?” I interrupt
gently.
“You'll never make anything of your life, Bäumer,” croaks
Müller.
“When was the battle of Zana?” Kropp wants to know.
“You lack the studious mind, Kropp, sit down, three
minus.” I say.
“What offices did Lycurgus consider the most important for
the state?” asks Müller, pretending to take off his pince-nez.
“Does it go: 'We Germans fear God and none else in the
whole world,' or 'We, the Germans, fear God and…” I
submit.
“How many inhabitants has Melbourne?” asks Müller.
“How do you expect to succeed in life if you don't know
that?” I ask Albert hotly.
Which he caps with: “What is meant by Cohesion?”
We remember mighty little of all that rubbish. Anyway, it
has never been the slightest use to us. At school nobody
ever taught us how to light a cigarette in a storm of rain,
nor how a fire could be made with wet wood nor that it is
best to stick a bayonet in the belly because there it doesn't
get jammed, as it does in the ribs.
Müller says thoughtfully: “What's the use? We'll have to go
back and sit on the forms again.”
I consider that out of the question. “We might take a
special exam.”
“That needs preparation. And if you do get through, what
then? A student's life isn't any better. If you have no
money, you have to work like the devil.”
“It's a bit better. But it's rot all the same, everything they
teach you.”
Kropp supports me: “How can a man take all that stuff
seriously when he's once been out here?”
“Still you must have an occupation of some sort,” insists
Müller, as though he were Kantorek himself.
Albert cleans his nails with a knife. We are surprised at this
delicacy. But it is merely pensiveness. He puts the knife
away and continues: “That's just it. Kat and Detering and
Haie will go back to their jobs because they had them
already. Himmelstoss too. But we never had any. How will
we ever get used to one after this, here?” - he makes a
gesture toward the front.
“What we'll want is a private income, and then we'll be
able to live by ourselves in a wood,” I say, but at once feel
ashamed of this absurd idea.
“But what will really happen when we go back?” wonders
Müller, and even he is troubled.
Kropp gives a shrug. “I don't know. Let's get back first,
then we'll find out.”
We are all utterly at a loss. “What could we do?” I ask.
“I don't want to do anything,” replies Kropp wearily. “You'll
be dead one day, so what does it matter? I don't think we'll
ever go back.”
“When I think about it, Albert,” I say after a while rolling
over on my back, “when I hear the word 'peace-time,' it
goes to my head: and if it really came, I think I would do
some unimaginable thing something, you know, that it's
worth having lain here in the muck for. But I can't even
imagine anything. All I do know is that this business about
professions and studies and salaries and so on it makes me
sick, it is and always was disgusting. I don't see anything at
all, Albert.”
All at once everything seems to me confused and hopeless.
Kropp feels it too. “It will go pretty hard with us all. But
nobody at home seems to worry much about it. Two years
of shells and bombs a man won't peel that off as easy as a
Nemyslíme; my bychom si už taky nenechali nic líbit.
„Jak je to vlastně s trojím pásmem děje ve Vilému Tellu?” vzpomíná si najednou Kropp a řve smíchy.
„Jaký cíl měl góttingenský Hainbund?” vyptává se náhle
velmi přísně i Mőller.
„Kolik dětí měl Karel Smělý?” dim na to klidně.
„Vy, Baumere, to v životě daleko nepřivedete,” vříská
Mőller.
„Kdy byla bitva u Zamy?” vyzvídá Kropp.
„Vy neberete život dost vážně, Kroppe, sedněte si, máte
zcela nedostatečnou” odmítám.
„Které úkoly ve státě pokládal Lykurgos za nejdůležitější?”
šišlá Mőller a tváří se, jako by si upravoval skřipec.
„Říká se: My Němci se bojíme jen Boha, jinak nikoho na
světě, nebo my Němci?” dávám jim na uváženou.
„Kolik obyvatel má Melbourne?” zašveholí místo odpovědi
Mőller.
„Jak se chcete uplatnit v životě, když ani tohle nevíte?” ptá
se rozhořčeně Albert.
„Co rozumíme pod soudržností?” zatrumfuje tázaný.
Ze všech těch krámů toho už moc nevíme. Taky nám nic
neprospěly. Ale nikdo nás ve škole nenaučil, jak zapálit za
deště a bouřky cigaretu, jak udělat z vlhkého dříví oheň nebo že je nejlíp vrazit bajonet do břicha, poněvadž tam
neuvázne jako v žebrech.
Muller povídá zadumaně: „Co to všecko pomůže. Budeme
zase mačkat školní lavice.”
Pokládám to za vyloučené. „Snad uděláme válečnou
maturitu.”
„K tomu potřebuješ přípravu. A i když ji budeš mít, co
potom? Být na vysoké škole není o moc lepší. Když nemáš
peníze, budeš musit taky dřít.”
“Trochu je to přec lepší. Ale jsou to přece jen kecy, co tu
do tebe nalejvají.”
Kropp nám trefí do noty: „Jak to člověk může brát vážně,
když byl tady venku.”
„Ale nějaké zaměstnání přece mít musíš,” namítá Mőller,
jako by to byl sám Kantorek ve vlastní osobě.
Albert si čistí nožem nehty. Divíme se tomu hejskovství.
Ale je to jen znamením, že přemýšlí. Odloží nůž a prohlásí:
„To je právě to. Kat a Detering a Haie půjdou zase po svém
zaměstnání, poněvadž je měli už před tím. Himmelstoss
taky. Ale my žádné neměli. My se máme po tomhle” - udělal
gesto směrem ke frontě - “do nějakého vpravit.”
„Člověk by měl mít rentu a moci pak žít docela sám v
nějakém lese,” - povídám, ale hned se stydím za to
velikášství.
“ Jakpak to bude, až se vrátíme?” míní Mőller a sám je
zaražen.
Kropp krčí rameny. “Nevím. Až to bude, tak uvidíme.”
Rady si neví vlastně nikdo. “Co by tak člověk mohl dělat?”
ptám se.
“Nemám k ničemu chuť,” odpovídá unaveně Kropp.
„Jednoho dne budeš stejně mrtev, tak co z toho máš?
Myslím, že se vůbec nevrátíme.”
„Když tak o tom přemýšlím, Alberte,” povídám po chvíli a
válím se na zádech, „tak by se mi chtělo, když slyším slovo
mír a kdyby to tak opravdu bylo, udělat něco neslýchaného,
tak mi to stoupá do hlavy. Víš, něco, co by stálo za to, že
jsme se tady v tomhle váleli. Jenom že si neumím nic
představit. Co se mi zdá možné, víš, ten celý krám s
povoláním a studiem a platem a tak dál - to je mi k z blití,
poněvadž to tu už bylo odjakživa a je to protivné. Nenapadá
mi nic – nenapadá mi nic, Alberte.”
Najednou se mi zdá, že je všecko zoufalé a bez vyhlídky.
Kropp taky o tom přemýšlí. „S námi se všemi bude vůbec
zle. Jestli pak se tam doma vlastně o to starají? Dva roky
střílení a ručních granátů, ty pak nesvlíkneš jen tak, jako
29
sock.”
We agree that it's the same for everyone; not only for us
here, but everywhere, for everyone who is of our age; to
some more, and to others less. It is the common fate of our
generation.
Albert expresses it: “The war has ruined us for
everything.”
He is right. We are not youth any longer. We don't want to
take the world by storm. We are fleeing. We fly from
ourselves. From our life. We were eighteen and had begun
to love life and the world; and we had to shoot it to pieces.
The first bomb, the first explosion, burst in our hearts. We
are cut off from activity, from striving, from progress. We
believe in such things no longer, we believe in the war.
***
The Orderly Room shows signs of life. Himmelstoss seems
to have stirred them up. At the head of the column trots the
fat sergeant-major. It is queer that almost all of the regular
sergeant-majors are fat. Himmelstoss follows him, thirsting
for vengeance. His boots gleam in the sun.
We get up.
“Where's Tjaden?” the sergeant puffs.
No one knows, of course. Himmelstoss glowers at us
wrathfully. “You know very well. You won't say, that's the
fact of the matter. Out with it!”
Fatty looks round enquiringly; but Tjaden is not to be seen.
He tries another way.
“Tjaden will report at the Orderly Room in ten minutes.”
Then he steams off with Himmelstoss in his wake.
“I have a feeling that next time we go up wiring I'll be
letting a bundle of wire fall on Himmelstoss's leg,” hints
Kropp.
“We'll have quite a lot of jokes with him,” laughs Müller.
That is our sole ambition: to knock the conceit out of a
postman.
I go into the hut and put Tjaden wise. He disappears.
Then we change our possy and lie down again to play
cards. We know how to do that: to play cards, to swear, and
to fight. Not much for twenty years - and yet too much for
twenty years.
Half an hour later Himmelstoss is back again. Nobody pays
any attention to him. He asks for Tjaden. We shrug our
shoulders. “Then you'd better find him,” he persists.
“Haven't you been to look for him?”
Kropp lies back on the grass and says: “Have you ever
been out here before?”
“That's none of your business,” retorts Himmelstoss. “I
expect an answer.”
“Very good,” says Kropp, getting up. “See up there where
those little white clouds are. Those are anti-aircraft. We
were over there yesterday. Five dead and eight wounded.
And that's a mere nothing. Next time, when you go up with
us, before they die the fellows will come up to you, click
their heels, and ask stiffly: 'Please may I go? Please may I
hop it? We've been waiting here a long time for someone
like you.'“
He sits down again and Himmelstoss disappears like a
comet.
“Three days C. B.,” conjectures Kat.
“Next time I'll let fly,” I say to Albert.
punčochu.”
Souhlasíme, tak že se vede každému; nejenom nám tady;
všude, každému, kdo je v stejné situaci, tomu míň, tomu
víc. Je to obecný osud naší generace.
Albert to vysloví. “ Válka nás pro všecko zkazila.”
Má pravdu. Nejsme už mládeží. Nechceme už brát svět
útokem. Jsme uprchlíci. Prcháme sami před sebou. Před
svým životem. Bylo nám osmnáct let a začínali jsme milovat
svět i život; musili jsme na to střílet. První granát, který
dopadl, trefil naše srdce. Jsme vyloučeni z toho, co pracuje,
snaží se, pokračuje. Už na to nevěříme, věříme na válku.
***
Do kanceláře vjel život. Zdá se, že Himmelstoss ji
zalarmoval. V čele běží tlustý šikovatel. Je skoro komické,
že všichni aktivní šikovatelé jsou tlouštíci. Za ním jde
Himmelstoss plana touhou po pomstě. Jeho holinky lesknou
se na slunci.
Vstáváme.
Šikovatel funí: „Kde je Tjaden?”
Přirozeně, že to nikdo neví. Himmelstoss na nás zle blýská
očima. “Vy to určitě víte. Jen že to nechcete říc. Ven s tím.”
Šikovatel se dívá pátravě kolem sebe; Tjadena není nikde
vidět. Zkouší to jiným způsobem.
“V deseti minutách ať se Tjaden hlásí v kanceláři.”
S tím odplouvá, sledován Himmelstossem jako koráb
ouplavem.
„Zdá se mi, že při nejbližším kopání zákopu mivypadne
svitek drátu a zrovna Himmelstossovi nanohy,” tuší Kropp.
„My s ním ale ještě užijeme legrace,” směje se Múller.
Na to se teď omezuje naše ctižádost: vytáhnout se na
listonoše.
Jdu do baráku a radím Tjadenovi, aby vyčichl.
Pak změníme místo a uvelebíme se zas, abychom si hodili
karty. Neboť to umíme: hrát v karty, klít a válčit. To není
tak mnoho na dvacet let - to je příliš mnoho na dvacet let.
Po půl hodině je Himmelstoss znovu u nás. Nikdo si ho
nevšímá. Ptá se po Tjadenovi. Krčíme rameny. “Vy byste ho
měli hledat,” trvá na svém.
„Kdo vy?” dotazuje se Kropp.
„No, vy tady!”
„Já bych prosil, abyste nám netykal,” povídá Kropp jako
nějaký obrst.
Himmelstossovi je, jakoby spad s nebe. „Kdo pak vám
tyká?”
„Vy!”
„Já?”
„Ano.”
Něco v něm pracuje. Šilhá po Kroppovi, poněvadž nemá
ani zdání, jak to myslí. Ale nedůvěřuje si v tomto směru
příliš a vychází nám vstříc. „ Nenašli jste ho?”
Kropp se položí do trávy a povídá: „ Byl jste už někdy tady
venku?”
„Po tom vám zhola nic není,” odmítá Himmelstoss. „Žádám
odpověd.”
„Beze všeho,” odpovídá Kropp a vstává. „Podívejte se
tamhle, kde jsou ty malé obláčky. To jsou explose z
protiletadlových děl. Tam jsme byli včera. Pět mrtvých, osm
raněných. A při tom to byla jen legracička. Až příště půjdete
s námi tam ven, předstoupí chlapci, než umřou, před vás,
srazí kufry a zeptají se vás poslušně: Prosím poslušně,
abych mohl odstoupit! Poslušně prosím, abych směl
chcípnout! Na takové chlapíky, jako jste vy, jsme tu zrovna
čekali.”
Usedne zas, a Himmelstoss zmizel jako kometa.
„Tři dny chládku,” hádá Kat.
„Příště mu to vytmavím já,” povídám Albertovi.
30
But that is the end. The case comes up for trial in the
evening. In the Orderly Room sits our Lieutenant, Bertink,
and calls us in one after another.
I have to appear as a witness and explain the reason of
Tjaden's insubordination.
The story of the bed-wetting makes an impression.
Himmelstoss is recalled and I repeat my statement.
“Is that right?” Bertink asks Himmelstoss.
He tries to evade the question, but in the end has to
confess, for Kropp tells the same story.
“Why didn't someone report the matter, then?” asks
Bertink.
We are silent: he must know himself how much use it is in
reporting such things. It isn't usual to make complaints in
the army. He understands it all right though, and lectures
Himmelstoss, making it plain to him that the front isn't a
parade-ground. Then comes Tjaden's turn, he gets a long
sermon and three days' open arrest. Bertink gives Kropp a
wink and one day's open arrest. “It can't be helped,” he
says to him regretfully. He is a decent fellow.
Open arrest is quite pleasant. The clink was once a fowlhouse; there we can visit the prisoners, we know how to
manage it. Close arrest would have meant the cellar. They
used to tie us to a tree, but that is forbidden now. In many
ways we are treated quite like men.
An hour later after Tjaden and Kropp are settled in behind
their wire-netting we make our way into them. Tjaden
greets us crowing. Then we play skat far into the night.
Tjaden wins of course, the lucky wretch.
***
When we break it up Kat says to me: “What do you say to
some roast goose?”
“Not bad,” I agree.
We climb up on a munition-wagon. The ride costs us two
cigarettes. Kat has marked the spot exactly. The shed
belongs to a regimental headquarters. I agree to get the
goose and receive my instructions. The out-house is behind
the wall and the door shuts with just a peg.
Kat hoists me up. I rest my foot in his hands and climb
over the wall. Kat keeps watch below.
I wait a few moments to accustom my eyes to the
darkness. Then I recognise the shed. Softly I steal across,
lift the peg, pull it out and open the door.
I distinguish two white patches. Two geese, that's bad: if I
grab one the other will cackle. Well, both of them, if I'm
quick, it can be done.
I make a jump. I catch hold of one and the next instant
the second. Like a madman I bash their heads against the
wall to stun them. But I haven't quite enough weight.
The beasts cackle and strike out with their feet and wings.
I fight desperately, but Lord! what a kick a goose has! They
struggle and I stagger about. In the dark these white
patches are terrifying. My arms have grown wings and I'm
almost afraid of going up into the sky, as though I held a
couple of captive balloons in my fists.
Then the row begins; one of them gets his breath and goes
off like an alarm clock. Before I can do anything, something
comes in from outside; I feel a blow, lie outstretched on the
floor, and hear awful growls. A dog. I steal a glance to the
side, he makes a snap at my throat. I lie still and tuck my
chin into my collar.
It's a bull dog. After an eternity he withdraws his head and
sits down beside me. But if I make the least movement he
growls. I consider. The only thing to do is to get hold of my
small revolver, and that too before anyone arrives. Inch by
inch I move my hand toward it.
I have the feeling that it lasts an hour. The slightest
movement and then an awful growl; I lie still, then try
again. When at last I have the revolver my hand starts to
tremble. I press it against the ground and say over to
myself: Jerk the revolver up, fire before he has a chance to
grab, and then jump up.
Ale je konec. Za to je večer při rozkazu výslech. V
kanceláři sedí náš lajtnant Bertinck a volá nás jednoho po
druhém.
Musím taky za svědka a vysvětluji, proč Tjaden revoltoval.
Historka o močení do postele vzbuzuje dojem.
Přivedou Himmelstosse a já opakuji svou výpověď.
„Je to pravda?” ptá se Bertinck Himmelstosse.
Kroutí se, ale nakonec musí s pravdou ven, když Kropp
vypovídá stejně.
„Proč pak to ale tenkrát nikdo nehlásil?” ptá se Bertinck.
Mlčíme; musí přec vědět, že stížnost na takové maličkosti
nemá na vojně vůbec smyslu. Může si člověk na vojně
vůbec na něco stěžovat? Nahlíží to a sjede nejdřív
Himmelstosse, a vysvětlí mu pěkně energicky, že fronta
nejsou kasárna. Pak přijde na řadu ve větším měřítku
Tjaden, který dostane pořádné kázání a tři dni „zostřeného”.
Kroppovi diktuje, mžouraje při tom očima jeden den. „Jinak
to nejde,” říká při tom s politováním. Je to rozumný chlap.
“Zostřený” kriminál je docela fešácký. Odpykává se v
bývalém kurníku; tam mohou oba přijímat návštěvy,
smluvíme se hned, že tam přijdem. Kdyby dostali ajnclík,
přišli by do sklepa. Dřív nás taky uvazovali ke stromu, ale to
je teď zakázáno. Někdy už s námi jednají dokonce jako s
lidmi.
Hodinu po tom, co vsadili Tjadena a Kroppa za mříže,
vypravíme se k nim. Tjaden nás pozdravuje kokrháním.
Potom hrajem až do noci skat. Tjaden přirozeně vyhrává,
holomek.
***
Když od nich odcházíme, zeptá se Kat: „Co bys tak říkal
pečené huse?”
„To by nebylo tak zlé,” shledávám.
Vylezeme na muniční kolonu. Jízda stojí dvě cigarety. Kat
si přesně zapamatoval místo. Stáj patří plukovnímu štábu.
Rozhodnu se, že husu přinesu, a Kat mne instruuje. Stáj je
za zdí, zavřena jenom kolíkem.
Kat mi nastaví ruce, opřu se nohou a lezu přes ohradu. Kat
dělá zatím zeď.
Zůstanu několik minut stát, aby si oči zvykly na tmu. Pak
rozeznám stáj. Potichu se k ní připlížím, nahmatám kolík,
vytáhnu jej a otevřu dveře.
Rozeznávám dvě bílé skvrny. Dvě husy, to je chyba:
chytnu jednu a druhá bude řvát. Tedy obě – když to udělám
rychle, tak to půjde.
Přiskočím jediným skokem. Chytnu jednu a v okamžení
druhou. Tluku jako blázen jejich hlavama o zeď, abych je
omráčil. Ale nedal jsem do toho asi dost síly.
Bestie syčí a bijou kolem sebe pazourky i křídly. Bojuji
rozhořčeně, ale taková husa má, sakra, sílu. Cloumají
mnou, až se potácím. Ty bílé hadry jsou ve tmě hrozné, mé
ruce jakoby dostaly křídla, mám skoro strach, že se vznesu
k nebesům, jako bych měl v prackách dva upoutané balony.
A v tom už začne křik; jeden z těch krků polapil dech a
kejhá jako budíček. Než se rozhlédnu, nahrne se sem něco z
venku, dostanu ránu, ležím na zemi a slyším zuřivé vrčení.
Pes. Podívám se stranou; vtom mi už rafne po krku. Ležím
hned zas tiše a mačkám především bradu k límci.
Je to doga. Trvá to věčnost, než se skrčí a posadí vedle
mne. Ale jak se pokusím o pohyb, vrčí. Uvažuju. To jediné,
co mi zbývá, je dostat se k svému revolveru. Na každý
způsob musím odtud, než přijdoulidé.
Centimetr po centimetru posunuju ruku. Mám dojem, že to
trvá celé hodiny. Vždycky tichý pohyb a nebezpečné vrčení;
pak klid a zase pokus. Když už mám revolver v ruce, začne
se mi ruka třást. Tisknu ji k zemi a uvědomuji si: vytrhnout
revolver, střelit, než může rafnout, a pak sypat.
31
Slowly I take a deep breath and become calmer. Then I
hold my breath, whip up the revolver, it cracks, the dog
leaps howling to one side, I make for the door of the shed
and fall head over heels over one of the scuttering geese.
At full speed I seize it again, and with a swing toss it over
the wall and clamber up. No sooner am I on top than the
dog is up again as lively as ever and springs at me. Quickly
I let myself drop. Ten paces away stands Kat with the goose
under his arm. As soon as he sees me we run.
At last we can take a breather. The goose is dead, Kat saw
to that in a moment. We intend to roast it at once so that
nobody will be any wiser.
I fetch a dixie and wood from the hut and we crawl into a
small deserted lean-to which we use for such purposes. The
single window space is heavily curtained. There is a sort of
hearth, an iron plate set on some bricks. We kindle a fire.
Kat plucks and cleans the goose. We put the feathers
carefully to one side. We intend to make two cushions out of
them with the inscription: “Sleep soft under shell-fire.”
The sound of the gunfire from the front penetrates into our
refuge.
The glow of the fire lights up our faces, shadows dance on
the wall. Sometimes a heavy crash and the lean-to shivers.
Aeroplane bombs. Once we hear a stifled cry. A hut must
have been hit.
Aeroplanes drone; the tack-tack of machine-guns breaks
out. But no light that could be observed shows from us.
We sit opposite one another, Kat and I, two soldiers in
shabby coats, cooking a goose in the middle of the night.
We don't talk much, but I believe we have a more complete
communion with one another than even lovers have.
We are two men, two minute sparks of life; outside is the
night and the circle of death. We sit on the edge of it
crouching in danger, the grease drips from our hands, in our
hearts we are close to one another, and the hour is like the
room: flecked over with the lights and shadows of our
feelings cast by a quiet fire. What does he know of me or I
of him? formerly we should not have had a single thought in
common now we sit with a goose between us and feel in
unison, are so intimate that we do not even speak.
It takes a long time to roast a goose, even when it is
young and fat. So we take turns. One bastes it while the
other lies down and sleeps. A grand smell gradually fills the
hut.
The noises without increase in volume, pass into my dream
and yet linger in my memory. In a half sleep I watch Kat dip
and raise the ladle. I love him, his shoulders, his angular,
stooping figure and at the same time I see behind him
woods and stars, and a clear voice utters words that bring
me peace, to me, a soldier in big boots, belt, and knapsack,
taking the road that lies before him under the high heaven,
quickly forgetting and seldom sorrowful, for ever pressing
on under the wide night sky.
A little soldier and a clear voice, and if anyone were to
caress him he would hardly understand, this soldier with the
big boots and the shut heart, who marches because he is
wearing big boots, and has forgotten all else but marching.
Beyond the sky-line is a country with flowers, lying so still
that he would like to weep. There are sights there that he
has not forgotten, because he never possessed them
perplexing, yet lost to him. Are not his twenty summers
there?
Is my face wet, and where am I? Kat stands before me, his
gigantic, stooping shadow falls upon me, like home. He
speaks gently, he smiles and goes back to the fire.
Then he says: “It's done.”
“Yes, Kat.”
I stir myself. In the middle of the room shines the brown
goose. We take out our collapsible forks and our pocketknives and each cuts off a leg. With it we have army bread
dipped in gravy. We eat slowly and with gusto.
“How does it taste, Kat?”
“Good! And yours?”
Nabírám pomalu dech a uklidňuju se. Pak zadržím dech,
vytrhnu revolver, rána, doga zavyje a uskočí, dostanu se ke
dveřím stáje a převalím se přes jednu z obou hus, které
utekly.
V letu po ní ještě čerstva hmátnu, přehodím ji jedním
rozmachem přes zeď a lezu sám za ní. Ještě nejsem na
druhé straně, když už je tu doga, čilá a veselá, a skáče za
mnou. Rychle se spustím. Deset kroků ode mne stojí Kat s
husou pod paždí. Jak mne zahlédne, dáme se do běhu.
Konečně můžeme vydechnout. Husa je mrtva, Kat to
vyřídil v okamžiku. Chceme ji ihned upéci, aby nikdo nic
nezpozoroval.
Přinesu z baráku dříví a hrnce a vlezeme do opuštěné
kůlničky, kterou jsme si k takovým účelům vyhlídli. Jediný
okenní otvor se pečlivě zastře. Je tam jakési ohniště, na
vypálených cihlách leží železná plotna. Rozděláme oheň.
Kat škubá husu a připravuje ji. Peří pečlivě schováváme.
Chceme si z něho udělat dvě podustičky s nápisem „Spinkej
sladce v bubnové palbě, miláčku!”
Kanonáda z fronty bublá kolem našeho útulku.
Zář ohně kmitá po našich obličejích, po zdi tancují stíny.
Občas temná rána, až se kůlna otřese. Letecké bomby.
Jednou slyšíme i dušený křik. Asi trefily nějaký barák.
Letadla bzučí; ozve se taktaktak kulometů. Ale odnás
nevychází ani paprsek světla, který by mohl býtviděn.
Tak sedíme proti sobě, Kat a já, dva vojáci v ošoupaných
blůzách, kteří si pekou husu uprostřed noci. Nemluvíme
mnoho, ale chováme se k sobě s nej něžnějšími ohledy, jak
myslím si, se k sobě chovají milenci.
My jsme dva lidé, dvě jiskřičky života, venku je noc a
okruh smrti. Sedíme na jeho kraji, v úkrytu a zároveň v
nebezpečí, sádlo teče po našich dlaních, naše srdce jsou si
blízká a hodina je jako místnost; rozehrány něžným ohněm
kmitají světla i stíny dojmů sem a tam. Co o něm vím - co
ví o mně on, dříve bychom neměli jedinou myšlenku
společnou - teď sedíme před husou a máme plný pocit
života a jsme si tak blízcí, že o tom ani mluvit nechceme.
Pečení husy trvá dlouho, i když je mladá a tučná. Střídáme
se proto. Jeden ji podlévá, zatím co druhý spí. Ponenáhlu se
rozšiřuje rozkošná vůně.
Zvuky zvenčí se slévají v jediný pás, v jediný sen, který
však nepozbývá zcela schopnosti pamatovat si věci kolem
sebe. Vidím v dřímotince Kata zdvihat a spouštět lžíci, mám
ho rád, jeho záda, jeho hranatou, shrbenou postavu a
zároveň vidím za ním lesy a hvězdy, a dobrý hlas říká slova,
která mi dávají klid, mně, vojákovi, který ve svých velikých
botách a se svou přezkou na řemeni a se svým chlebníkem
jde - maličký pod vysokým nebem - cestou, která leží před
ním, který rychle zapomíná a je jen zřídka smutný, který
jde, stále dál a dál, pod vysokým nočním nebem.
Vojáček a dobrý hlas, a kdybyste ho pohladili snad by
tomu už nerozuměl, vojáček s velkými botami a zasypaným
srdcem, který mašíruje, poněvadž má na sobě boty, a který
zapomněl všecko kromě mašírování. Nejsou na obzoru
květiny a takový kraj, že se chce plakat, tomu vojákovi?
Nejsou tam obrazy, které neztratil, poněvadž nikdy nebyly
jeho, zneklidňující ho, ale přec dávno uplynulé? Nestojí tam
někde jeho dvacet let?
Mám vlhký obličej? A kde to jsem? Kat stojí přede mnou,
jeho obrovský, hrbatý stín padá přese mne jako stín
domova. Mluví tiše, usmívá se a vrací se k ohni.
Pak řekne: “ Hotovo.”
„Ano, Kate.”
Protahuji se. Prostřed kůlny svítí hnědá pečené. Vyndáme
své skládací vidličky a kapesní nože a uřízneme si každý
stehýnko. K tomu přikusujeme komisárek, který namáčíme
do omáčky. Jíme pomalu a vychutnáváme ten požitek.
„Chutná, Kate?”
„Chutná. Tobě taky?”
32
“Good, Kat.”
We are brothers and press on one another the choicest
pieces. Afterwards I smoke a cigarette and Kat a cigar.
There is still a lot left.
“How would it be, Kat if we took a bit to Kropp and
Tjaden?”
“Sure,” says he.
We carve off a portion and wrap it up carefully in
newspaper. The rest we thought of taking over to the hut.
Kat laughs, and simply says: “Tjaden.”
I agree, we will have to take it all. So we go off to the
fowl-house to waken them. But first we pack away the
feathers.
Kropp and Tjaden take us for magicians. Then they get
busy with their teeth. Tjaden holds a wing in his mouth with
both hands like a mouth-organ, and gnaws. He drinks the
gravy from the pot and smacks his lips: “May I never forget
you!”
We go to our hut. Again there is the lofty sky with the
stars and the oncoming dawn, and I pass beneath it, a
soldier with big boots and a full belly, a little soldier in the
early morning but by my side, stooping and angular, goes
Kat, my comrade.
The outlines of the huts are upon us in the dawn like a
dark, deep sleep.
„Taky, Kate.”
Jsme bratry a přistrkujeme si vzájemně nejlepší kousky.
Pak kouřím cigaretu. Kat cigáro. Mnoho toho ještě zbylo.
„Co kdybychom tak, Kate, donesli kousek Tjadenovi a
Kroppovi?”
“Dobrá,” řekne.
Odřízneme porci a zabalíme ji pečlivě do novin. Zbytek
jsme chtěli nejprve donést do svého baráku; ale Kat se
směje a řekne jen: „Tjaden.”
Nahlížím to, musíme vzít všechno s sebou. Tak se
vypravíme ke kurníku, abychom oba vzbudili. Prve ještě
odklidíme peří.
Kropp a Tjaden nás pokládají za fatu morganu. Pak skřípou
jejich chrupy. Tjaden drží oběma rukama u úst jedno křídlo
jako harmoniku a žvýká. Pije sádlo z hrnce a mlaská: „To
vám nikdy nezapomenu!”
Jdeme směrem ke svému baráku. Tu je zase vysoké nebe
s hvězdami a počínajícím svítáním a pod ním jdu já, voják s
velkými botami a plným žaludkem, vojáček v časném ránu,
- a vedle mne, shrbeně a hranatě, jde Kat, můj kamarád.
Obrysy baráku jdou nám svítáním naproti jako černý,
dobrý spánek.
SIX
VI.
There are rumours of an offensive. We go up to the front
two days earlier than usual. On the way we pass a shelled
school-house. Stacked up against its longer side is a high
double wall of yellow, unpolished, brand-new coffins. They
still smell of resin, and pine, and the forest. There are at
least a hundred.
“That's a good preparation for the offensive,” says Müller
astonished.
“They're for us,” growls Detering.
“Don't talk rot,” says Kat to him angrily.
“You be thankful if you get so much as a coffin,” grins
Tjaden, “they'll slip you a waterproof sheet for your old Aunt
Sally of a carcase.”
The others jest too, unpleasant jests, but what else can a
man do? The coffins are really for us. The organisation
surpasses itself in that kind of thing.
Ahead of us everything is shimmering. The first night we
try to get our bearings. When it is fairly quiet we can hear
the transports behind the enemy lines rolling ceaselessly
until dawn. Kat says that they do not go back but are
bringing up troops troops, munitions, and guns.
The English artillery has been strengthened, that we can
detect at once. There are at least four more batteries of
nine-inch guns to the right of the farm, and behind the
poplars they have put in trench-mortars. Besides these they
have brought up a number of those little French beasts with
instantaneous fuses.
We are now in low spirits. After we have been in the dugouts two hours our own shells begin to fall in the trench.
This is the third time in four weeks. If it were simply a
mistake in aim no one would say anything, but the truth is
that the barrels are worn out. The shots are often so
uncertain that they land within our own lines. To-night two
of our men were wounded by them.
Mluví se o ofensivě. Jdeme na frontu o dva dny dříve než
jindy. Cestou jdeme kolem rozstřílené školy. Podle její
podélné strany stojí nakupena dvojitá, vysoká zeď docela
nových, světlých, nenatřených rakví. Voní ještě smolou a
smrčím a lesem. Je jich nanejméně sto.
***
The front is a cage in which we must await fearfully
whatever may happen. We lie under the network of arching
shells and live in a suspense of uncertainty. Over us Chance
hovers. If a shot comes, we can duck, that is all; we neither
know nor can determine where it will fall.
It is this Chance that makes us indifferent. A few months
ago I was sitting in a dug-out playing skat; after a while I
stood up and went to visit some friends in another dug-out.
On my return nothing more was to be seen of the first one,
it had been blown to pieces by a direct hit. I went back to
***
Fronta je klec, v níž musíš nervósně čekat na to, co se
stane. Ležíme pod mříží granátových drah a žijeme v napětí
nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Když střela přichází,
tak se mohu skrčit, to je vše; ale, nemohu vědět ani působit
na to, kam dopadne.
Právě tato náhodnost dělá nás lhostejnými. Seděl jsem
před několika týdny v krytu a hrál jsem skat; za chvíli jsem
vstal a šel navštívit známé v jiném krytu. Když jsem se
vrátil, nebylo po prvním krytu už ani památky, byl rozdrcen
těžkou trefou. Šel jsem zpět k druhému krytu a přišel jsem
„Tady se připravili dobře na ofensivu,” říká udiveně Mőller.
“Ty jsou pro nás,” mumlá Detering.
“Nemel,” vyjede si na něho Kat.
„Byl bys ještě rád, kdybys dostal rakev,” šklebí se Tjaden,
„máš figuru jako fackovací panák a dostaneš jen celtu,
uvidíš.”
I ostatní dělají vtipy, nechutné vtipy, co máme taky dělat.
Rakve jsou skutečně pro nás. V takových věcech organisace
klape.
Vpředu to se všech stran kloktá. V první noci se pokoušíme
o orientaci. Poněvadž je dost ticho, můžeme slyšet, jak za
nepřátelskou frontou hrčí transporty, neustále, až hluboko
do svítání. Kat tvrdí, že nic neodvážejí, ale že přivážejí
mužstvo a zase mužstvo, munici, děla.
Anglická artilerie je zesílena, to slyšíme hned. Napravo od
farmy je nanejmíň o čtyři baterie dvacetapůlek víc, a za
pahýlem topolu jsou zakopány minomety. Mimo to přibyl
jistý počet těch francouzských bestií se zapalováním při
dopadu.
Jsme ve stísněné náladě. Když už trčíme dvě hodiny ve
svých krytech, střílí nám vlastní artilerie do zákopu. Je to ve
čtyřech nedělích po třetí. Kdyby tobyly chyby při cílení,
člověk by nic neřek, ale vtip je v tom, že hlavně jsou
vyběhané; mají rozptyl až do našeho úseku, tak nejistými
se často stávají výstřely. Za dnešní noc máme tak dva
raněné.
33
the second and arrived just in time to lend a hand digging it
out. In the interval it had been buried.
It is just as much a matter of chance that I am still alive as
that I might have been hit. In a bombproof dug-out I may
be smashed to atoms and in the open may survive ten
hours' bombardment unscathed. No soldier outlives a
thousand chances. But every soldier believes in Chance and
trusts his luck.
We must look out for our bread. The rats have become
much more numerous lately because the trenches are no
longer in good condition. Detering says it is a sure sign of a
coming bombardment.
The rats here are particularly repulsive, they are so fat the
kind we all call corpse-rats. They have shocking, evil, naked
faces, and it is nauseating to see their long, nude tails. They
seem to be mighty hungry. Almost every man has had his
bread gnawed. Kropp wrapped his in his waterproof sheet
and put it under his head, but he cannot sleep because they
run over his face to get at it. Detering meant to outwit
them: he fastened a thin wire to the roof and suspended his
bread from it.
During the night when he switched on his pocket-torch he
saw the wire swing to and fro. On the bread was riding a fat
rat.
At last we put a stop to it. We cannot afford to throw the
bread away, because then we should have nothing left to
eat in the morning, so we carefully cut off the bits of bread
that the animals have gnawed.
The slices we cut off are heaped together in the middle of
the floor. Each man takes out his spade and lies down
prepared to strike. Detering, Kropp, and Kat hold their
pocket-torches ready. After a few minutes we hear the first
shuffling and tugging. It grows, now it is the sound of many
little feet. Then the torches switch on and every man strikes
at the heap, which scatters with a rush.
The result is good. We toss the bits of rat over the parapet
and again lie in wait.
Several times we repeat the process. At last the beasts get
wise to it, or perhaps they have scented the blood. They
return no more. Nevertheless, before morning the
remainder of the bread on the floor has been carried off.
In the adjoining sector they attacked two large cats and a
dog, bit them to death and devoured them.
***
Next day there was an issue of Edamer cheese. Each man
gets almost a quarter of a cheese. In one way that is all to
the good, for Edamer is tasty, but in another way it is vile,
because the fat red balls have long been a sign of a bad
time coming. Our forebodings increase as rum is served out.
We drink it of course; but are not greatly comforted.
During the day we loaf about and make war on the rats.
Ammunition and hand-grenades become more plentiful. We
overhaul the bayonets that is to say, the ones that have a
saw on the blunt edge. If the fellows over there catch a man
with one of those he's killed at sight.
In the next sector some of our men were found whose
noses were cut off and their eyes poked out with their own
saw-bayonets.
Their mouths and noses were stuffed with sawdust so that
they suffocated.
Some of the recruits have bayonets of this sort; we take
them away and give them the ordinary kind.
But the bayonet has practically lost its importance. It is
usually the fashion now to charge with bombs and spades
only. The sharpened spade is a more handy and many-sided
weapon; not only can it be used for jabbing a man under
the chin, but it is much better for striking with because of
its greater weight; and if one hits between the neck and
shoulder it easily cleaves as far down as the chest. The
bayonet frequently jams on the thrust and then a man has
to kick hard on the other fellow's belly to pull it out again;
and in the interval he may easily get one himself. And
právě včas, abych mohl pomáhat jej vykopávat. Byl zatím
zasypán.
Být trefen či zůstat na živu je stejnou náhodou. V
nejpevnějším krytu mohu být rozmačkán a v otevřeném poli
přečkat bez nejmenšího poranění deset hodin bubnové
palby. Každý voják zůstává na živu jen pomocí tisícerých
náhod. A každý voják věří v náhodu a má k ní důvěru.
Musíme si dávat pozor na chleba. V poslední době, co už
nejsou zákopy v takovém pořádku, silně se rozmnožily
krysy. Detering tvrdí, že je to nejbezpečnější znamení, že se
něco semele.
Krysy jsou tu zvlášť odporné, poněvadž jsou tak velké. Je
to druh, kterému říkají krysy mrtvolné. Mají šeredné, zlé,
holé tlamy a zvedne se ti žaludek, když vidíš jejich dlouhé,
holé ocasy. Zdá se, že jsou tuze hladové. Skoro každému
nakously chléb. Kropp jej zabalil pevně do celty a dal si jej
pod hlavu, ale nemůže spát, poněvadž mu běhají po
obličeji, aby se k němu dostali. Detering myslil, že na ně
vyzraje; upevnil na stropě tenký drát a pověsil naň svůj
uzlíček s chlebem.
Když v noci zmáčkne elektrickou lampičku, vidí, že se drát
kývá sem a tam. Na chlebě sedí jako na koni tučná krysa.
Konečně tomu uděláme konec. Kousky chleba, které
zvířata ohlodala, pečlivě odkrojíme; chléb nemůžeme na
žádný způsob vyhodit, poněvadž bychom zítra neměli nic k
jídlu.
Odříznuté skyvky položíme na zem mezi sebe. Každý
vytáhne lopatku a připraví se k ráně. Detering, Kropp a Kat
drží své kapesní lampičky. Po několika minutách slyšíme
první střebání a drchání. Zesiluje se, teď je to mnoho
malých noh. Tu blýsknou lampičky, a všichni bijí do černého
houfu, který se syčením se rozprchává.
Výsledek je skvělý.Vyhodíme kousky krys lopatkami za
stěnu zákopu a lehneme si zase do zálohy.
Ještě několikrát se nám ten kousek povedl. Pak ale zvířata
něco pozorovala nebo větřila krev. Už nepřicházejí. Ale přes
to si do příštího dne odnesla zbytky chleba.
V sousedním úseku přepadla, ukousala a nahlodala dvě
velké kočky a jednoho psa.
***
Příštího dne fasujeme eidamský sýr. Každý dostane skorem
čtvrtku. To je dílem hezké, neboť eidamský sýr je dobrý, dílem nehezké, neboť doposud vždycky znamenaly tyto
tlusté, červené koule, že přijdeme do nějaké sakramentské
kaše. Naše předtucha jen roste, když se rozděluje ještě taky
kořalka.
Prozatím ji vypijeme, ale není nám při tom docela dobře.
Ve dne střílíme o závod na krysy a flákáme se jen tak.
Zásoby patron a ručních granátů jsou rozmnožovány.
Bajonety revidujeme sami. Některé jsou totiž na tupé straně
zařízeny jako pilka. Když tamti někoho s nimi dopadnou, tak
ho nemilosrdně zažižlají.
V sousedním úseku našli opětovně lidi, kterým byly
pilkovitým bajonetem odřezány nosy a vypíchány oči. Pak
jim naplnili ústa a nos pilinami a tak je udusili.
Někteří rekruti mají ještě bajonety toho druhu; vezmeme
jim je a obstaráme jim jiné.
Význam bajonetu ovšem klesl. Je namnoze módou útočit
jen s ručními granáty a lopatkami.
Naostřená lopatka je lehčí a všestrannější zbraní, člověk ji
může nejenom vrazit pod bradu, ale může jí především bít,
a to je pádnější; zvláště když člověk trefí šikmo mezi
rameno a krk, prosekne snadno až k prsům. Bajonet
zůstane při píchnutí často vězet, musíš, abys jej uvolnil,
tomu druhému šlápnout nejdříve silně na břicho, a mezitím
můžeš lehce sám něco slíznout. A ke všemu se při tom
mnohdy i zláme.
34
what's more the blade often gets broken off.
At night they send over gas. We expect the attack to follow
and lie with our masks on, ready to tear them off as soon as
the first shadow appears.
Dawn approaches without anything happening only the
everlasting, nerve-wracking roll behind the enemy lines,
trains, trains, lorries, lorries; but what are they
concentrating? Our artillery fires on it continually, but still it
does not cease.
We have tired faces and avoid each other's eyes.
“It will be like the Somme,” says Kat gloomily. “There we
were shelled steadily for seven days and nights.”
Kat has lost all his fun since we have been here, which is
bad, for Kat is an old front-hog, and can smell what is
coming. Only Tjaden seems pleased with the good rations
and the rum; he thinks we might even go back to rest
without anything happening at all.
It almost looks like it. Day after day passes. At night I
squat in the listening-post. Above me the rockets and
parachute-lights shoot up and float down again. I am
cautious and tense, my heart thumps. My eyes turn again
and again to the luminous dial of my watch; the hands will
not budge.
Sleep hangs on my eyelids, I work my toes in my boots in
order to keep awake. Nothing happens till I am relieved; only the everlasting rolling over there. Gradually we grow
calmer and play skat and poker continually. Perhaps we will
be lucky.
All day the sky is hung with observation balloons. There is
a rumour that the enemy are going to put tanks over and
use low-flying planes for the attack. But that interests us
less than what we hear of the new flame-throwers.
***
We wake up in the middle of the night. The earth booms.
Heavy fire is falling on us. We crouch into corners. We
distinguish shells of every calibre.
Each man lays hold of his things and looks again every
minute to reassure himself that they are still there. The
dug-out heaves, the night roars and flashes. We look at
each other in the momentary flashes of light, and with pale
faces and pressed lips shake our heads. Every man is aware
of the heavy shells tearing down the parapet, rooting up the
embankment and demolishing the upper layers of concrete.
When a shell lands in the trench we note how the hollow,
furious blast is like a blow from the paw of a raging beast of
prey. Already by morning a few of the recruits are green
and vomiting. They are too inexperienced.
Slowly the grey light trickles into the post and pales the
flashes of the shells. Morning is come. The explosion of
mines mingles with the gunfire. That is the most dementing
convulsion of all. The whole region where they go up
becomes one grave.
The reliefs go out, the observers stagger in, covered with
dirt, and trembling. One lies down in silence in the corner
and eats, the other, an older man of the new draught, sobs;
twice he has been flung over the parapet by the blast of the
explosions without getting any more than shell-shock. The
recruits are eyeing him. We must watch them, these things
are catching, already some lips begin to quiver. It is good
that it is growing daylight; perhaps the attack will come
before noon.
The bombardment does not diminish. It is falling in the
rear too. As far as one can see spout fountains of mud and
iron. A wide belt is being raked.
The attack does not come, but the bombardment
continues. We are gradually benumbed.
Hardly a man speaks. We cannot make ourselves
understood. Our trench is almost gone. At many places it is
only eighteen inches high, it is broken by holes, and craters,
and mountains of earth. A shell lands square in front of our
post. At once it is dark. We are buried and must dig
ourselves out. After an hour the entrance is clear again, and
we are calmer because we have had something to do.
V noci je vyfukován plyn. Čekáme útok a ležíme s
připravenými maskami, hotovi je strhnout, jakmile se vynoří
první stín.
Ráno šedne a nic nepřichází. Jen to stálé hrčení tam trhá
nervy, vlaky, vlaky, nákladní vozy, nákladní vozy, co se to
tam jen soustřeďuje? Naše artilerie tam neustále řeže, ale
nepřestává to, nepřestává to.
Máme unavené obličeje a nedíváme se na sebe.
„Bude to jako na Sommě, to jsme potom měli osm dní a
osm nocí bubnovou palbu,” povídá temně Kat.
Vtipy mu došly, co jsme tady, a to je špatné, poněvadž Kat
je stará svině zvyklá na frontu, a má pro takové věci čuch.
Jenom Tjaden se těší z dobrých porcí a z rumu; myslí
dokonce, že se právě tak v klidu vrátíme, a že se nic
nestane.
Skoro se zdá, že tomu tak bude. Míjí den za dnem. V noci
sedím v díře jako vedeta. Nade mnou stoupají a padají
rakety a světelné padáky. Jsem opatrný a pln napětí, srdce
mi tluče. Co chvíli se dívám na hodinky se svítícím
ciferníkem; ručička nechce s místa.
Spánek leží těžce mi na víčkách, pohybuji v botě prsty u
nohou, abych neusnul. Nic se nestane až do doby, kdy jsem
vystřídán; - jen to hrčení tam. Ponenáhlu se uklidňujeme a
hrajeme neustále skat a šestašedesát. Snad budeme mít
štěstí.
Zadně je obloha ověšena upoutanými balony. Povídá se, že
prý ti tam nasadí při útoku i na tomto úseku tanky a letadla
proti pěchotě. To nás ale tak nezajímá jako to, co se
vypravuje o nových vrhačích plamenů.
***
Uprostřed noci se probouzíme. Země duní. Na našem
úseku leží těžký oheň. Tiskneme se do koutků. Můžeme
rozeznávat střely všech kalibrů.
Každý sahá po svých věcech a zjišťuje každou chvíli znovu,
že tu ještě jsou. Kryt se chvěje, noc je plná řevu a blesků.
Díváme se ve vteřinových záblescích na sebe a potřásáme s
bledými tvářemi a stištěnými rety, hlavami.Každý cítí se
zákopy, jejichž předprsně jsou těžkými granáty trhány,
stěny rozrývány a hoření betonové kvádry rozdírány.
Zaznamenáváme svými smysly temnější, zběsilejší úder,
podobný seknutí pracky prskajícího dravce, když rána sedí v
zákopu. K ránu jsou už někteří rekruti zelení a vrhnou. Jsou
ještě příliš nezkušení.
Ponenáhlu se řine odporně šedivé světlo do štoly a
záblesky explosí blednou. Ráno je tu. Nyní se mísí do
dělostřelecké kanonády explose min. Jsou to nejbláznivější
otřesy, jaké existují. Kam padnou, tam je hromadný hrob.
Muži vycházejí na směnu, pozorovatelé se připotácejí
poházeni blátem a třesouce se. Ten si lehne mlčky do kouta
a jí; onen, záložní reservista, vzlyká; letěl dvakrát
vzduchovým tlakem explosí přes před prseň zákopu a
kromě nervového otřesu se mu nic nestalo. Rekruti se dívají
směrem k němu. Takového něco je nakažlivé, musíme
dávat pozor, několik retů už se začíná třást. Je dobře, že se
dní; snad přijde útok dopoledne.
Oheň neslábne. Leží taky za námi. Kam dohlédneš, stříkají
fontány bláta a železa. Ostřelují široký pás.
Útok nepřichází, ale granáty dopadají dál. Ponenáhlu
hluchnem.
Nemluvíme skorem. Taky bychom si nerozuměli. Náš zákop
je skoro zničen. Je na mnoha místech vysoký ještě jen půl
metru, a je protrhán děrami, trychtýři a balvany hlíny.
Přímo před naší štolou vybuchne granát. Nastane okamžitě
tma. Jsme zasypáni a musíme se vyhrabávat. Za hodinu je
vchod zase volný, a nabýváme trochu odvahy, poněvadž
máme co dělat.
35
Our Company Commander scrambles in and reports that
two dugouts are gone. The recruits calm themselves when
they see him. He says that an attempt will be made to bring
up food this evening.
That sounds reassuring. No one had thought of it except
Tjaden. Now the outside world seems to draw a little
nearer: if food can be brought up, think the recruits, then it
can't really be so bad. We do not disabuse them; we know
that food is as important as ammunition and only for that
reason must be brought up.
But it miscarries. A second party goes out, and it also turns
back. Finally Kat tries, and even he reappears without
accomplishing anything. No one gets through, not even a fly
is small enough to get through such a barrage.
We pull in our belts tighter and chew every mouthful three
times as long. Still the food does not last out; we are
damnably hungry. I take out a scrap of bread, eat the white
and put the crust back in my knapsack; from time to time I
nibble at it.
***
The night is unbearable. We cannot sleep, but stare ahead
of us and doze. Tjaden regrets that we wasted the gnawed
pieces of bread on the rats. We would gladly have them
again to eat now. We are short of water, too, but not
seriously yet.
Towards morning, while it is still dark, there is some
excitement. Through the entrance rushes in a swarm of
fleeing rats that try to storm the walls. Torches light up the
confusion. Everyone yells and curses and slaughters. The
madness and despair of many hours unloads itself in this
outburst. Faces are distorted, arms strike out, the beasts
scream; we just stop in time to avoid attacking one
another.
The onslaught has exhausted us. We lie down to wait
again. It is a marvel that our post has had no casualties so
far. It is one of the less deep dug-outs.
A corporal creeps in; he has a loaf of bread with him.
Three people have had the luck to get through during the
night and bring some provisions. They say the
bombardment extends undiminished as far as the artillery
lines. It is a mystery where the enemy gets all his shells.
We wait and wait. By midday what I expected happens.
One of the recruits has a fit. I have been watching him for a
long time, grinding his teeth and opening and shutting his
fists. These hunted, protruding eyes, we know them too
well. During the last few hours he has had merely the
appearance of calm. He had collapsed like a rotten tree.
Now he stands up, stealthily creeps across the floor
hesitates a moment and then glides towards the door. I
intercept him and say: “Where are you going?”
“I'll be back in a minute,” says he, and tries to push past
me.
“Wait a bit, the shelling will stop soon.”
He listens for a moment and his eyes become clear. Then
again he has the glowering eyes of a mad dog, he is silent,
he shoves me aside.
“One minute, lad,” I say. Kat notices. Just as the recruit
shakes me off Kat jumps in and we hold him.
Then he begins to rave: “Leave me alone, let me go out, I
will go out!”
He won't listen to anything and hits out, his mouth is wet
and pours out words, half choked, meaningless words. It is
a case of claustrophobia, he feels as though he is
suffocating here and wants to get out at any price. If we let
him go he would run about everywhere regardless of cover.
He is not the first.
Though he raves and his eyes roll, it can't be helped, we
have to give him a hiding to bring him to his senses. We do
it quickly and mercilessly, and at last he sits down quietly.
The others have turned pale; let's hope it deters them. This
bombardment is too much for the poor devils, they have
been sent straight from a recruiting-depot into a barrage
Velitel roty vleze k nám a sděluje, že dva kryty jsou
rozbity. Rekruti nabývají klidu, když ho vidí. Povídá, že prý
dnes večer bude učiněn pokus přinést jídlo.
To nás utěšuje. Nikdo na to nemyslil, kromě Tjadena.
Proniká k nám zase něco zvenčí; - když nám mají přinést
jídlo, nemůže to být tak zlé, myslí si rekruti. Nevyvádíme je
z toho, víme, že jídlo je právě tak důležité jako munice a
jenom proto musí být přineseno.
Nepodaří se to. Druhá kolona vyrazí. I ta se vrátí. Konečně
se do toho dá Kat a i ten se vrátí s nepořízenou. Nikdo
neprojde, ani pes by neprolezl tímhle ohněm.
Přitáhneme si řemeny a žvýkáme každé sousto třikrát tak
dlouho. Ale nic to nepomáhá; máme sakramentský hlad.
Uschoval jsem si kůrku; střídku vyjídám, kůrka zůstává v
chlebníku; chvílemi ji chroupám.
***
Tu noc nelze přečkat. Nemůžeme spát, civíme před sebe
jako pitomí. Tjaden lituje, že jsme promrhali nahlodané
kousky chleba na krysy. Mohli jsme je klidně schovat. Každý
by je teď jedl. Taky voda nám schází, ale ještě ne tak moc.
K ránu, ještě za tmy, nastane vzrušení. Vchodem se
přižene houf utíkajících krys a žene se po stěnách vzhůru.
Kapesní lampičky osvětlují ten zmatek. Všichni křičí,
nadávají a tlukou do nich. Vybíjí se tak vztek a zoufalství
mnoha hodin. Obličeje jsou zkřiveny, ruce tlukou, zvířata
piští, je nám těžko přestat, skoro bychom se napadli
navzájem.
Tento výbuch nás vyčerpal. Zas ležíme a čekáme. Je
vskutku div, že náš kryt nemá ještě žádné ztráty. Je jednou
z mála hlubokých štol, které ještě existují.
Vplíží se k nám dovnitř kaprál; má s sebou chléb. Třem
lidem se v noci přece podařilo proniknout a přinést něco
proviantu. Vypravovali, že oheň leží v neztenčené míře až k
posicím artilerie. Je hádankou, odkud ti s druhé strany vzali
tolik děl.
Je nám čekat, čekat. V poledne se přihodí to, nač jsem už
čekal. Jeden z rekrutů má záchvat. Pozoroval jsem ho už
dlouho, jak pohybuje neklidně zuby a svírá i rozvírá pěsti.
Ty štvané oči, které jakoby chtěly vyskočit z důlků, známe
až moc dobře. V posledních hodinách se uklidnil jenom
zdánlivě. Zhroutil se jako zpráchnivělý strom.
Teď se napřímí, plíží se nenápadně štolou, počká okamžik a
sune se k východu. Postavím se mu do cesty a ptám se:
„Kam jdeš?”
„Jsem hned zas tu,” odpovídá a hledí proklouznout kolem
mne.
„Počkej chvilku, oheň už přestává.”
Naslouchá a oko se na chvíli vyjasní. Pak nabude zase
kalného lesku jako oko vzteklého psa, mlčí a odstrkuje mne.
„Chviličku, kamaráde,” volám. Kat se stává pozorným.
Právě v tom okamžiku, kdy mne rekrut odstrčí, přiskočí a
držíme ho pevně.
Počne ihned zuřit: “Pusťte mě, pusťte mě ven, já chci ven!”
Neposlouchá nás a tluče kolem sebe, ústa jsou vlhká a
soptí slova, nesmyslná, napůl spolknutá slova. Je to záchvat
kavernového strachu, má pocit, že se tu udusí, a je ovládán
jen jediným pudem: dostat se ven. Kdybychom ho pustili,
pádil by někam docela bez krytí.
Není to první případ. Poněvadž je tuze divoký a oči už má v
sloupu, není jiné pomoci, musíme ho spráskat, aby dostal
rozum. Uděláme to rychle a nemilosrdně a docílíme toho, že
sedí prozatím zas klidně. Ostatní při té proceduře zbledli;
snad je to odstraší. Tahle bubnová palba je trochu moc na
ty ubohé chlapce; dostali se ze shromaždiště rekrutů rovnou
36
that is enough to turn an old soldier's hair grey.
After this affair the sticky, close atmosphere works more
than ever on our nerves. We sit as if in our graves waiting
only to be closed in.
Suddenly it howls and flashes terrifically, the dug-out
cracks in all its joints under a direct hit, fortunately only a
light one that the concrete blocks are able to withstand. It
rings metallically, the walls reel, rifles, helmets, earth, mud,
and dust fly everywhere. Sulphur fumes pour in. If we were
in one of those light dug-outs that they have been building
lately instead of this deeper one, none of us would be alive.
But the effect is bad enough even so. The recruit starts to
rave again and two others follow suit. One jumps up and
rushes out, we have trouble with the other two. I start after
the one who escapes and wonder whether to shoot him in
the leg then it shrieks again, I fling myself down and when I
stand up the wall of the trench is plastered with smoking
splinters, lumps of flesh, and bits of uniform. I scramble
back.
The first recruit seems actually to have gone insane. He
butts his head against the wall like a goat. We must try tonight to take him to the rear. Meanwhile we bind him, but in
such a way that in case of attack he can be released at
once.
Kat suggests a game of skat: it is easier when a man has
something to do. But it is no use, we listen for every
explosion that comes close, miscount the tricks, and fail to
follow suit. We have to give it up. We sit as though in a
boiler that is being belaboured from without on all sides.
Night again. We are deadened by the strain a deadly
tension that scrapes along one's spine like a gapped knife.
Our legs refuse to move, our hands tremble, our bodies are
a thin skin stretched painfully over repressed madness, over
an almost irresistible, bursting roar. We have neither flesh
nor muscles any longer, we dare not look at one another for
fear of some incalculable thing. So we shut our teeth it will
end it will end perhaps we will come through.
***
Suddenly the nearer explosions cease. The shelling
continues but it has lifted and falls behind us, our trench is
free. We seize the hand-grenades, pitch them out in front of
the dug-out and jump after them. The bombardment has
stopped and a heavy barrage now falls behind us.
The attack has come.
No one would believe that in this howling waste there could
still be men; but steel helmets now appear on all sides out
of the trench, and fifty yards from us a machine-gun is
already in position and barking.
The wire entanglements are torn to pieces. Yet they offer
some obstacle. We see the storm-troops coming. Our
artillery opens fire. Machine-guns rattle, rifles crack. The
charge works its way across.
Haie and Kropp begin with the hand-grenades. They throw
as fast as they can, others pass them, the handles with the
strings already pulled. Haie throws seventy-five yards,
Kropp sixty, it has been measured, the distance is
important. The enemy as they run cannot do much before
they are within forty yards.
We recognise the smooth distorted faces, the helmets:
they are French. They have already suffered heavily when
they reach the remnants of the barbed wire entanglements.
A whole line has gone down before our machine-guns; then
we have a lot of stoppages and they come nearer.
I see one of them, his face upturned, fall into a wire cradle.
His body collapses, his hands remain suspended as though
he were praying. Then his body drops clean away and only
his hands with the stumps of his arms, shot off, now hang in
the wire.
The moment we are about to retreat three faces rise up
from the ground in front of us. Under one of the helmets a
dark pointed beard and two eyes that are fastened on me. I
raise my hand, but I cannot throw into those strange eyes;
do téhleté kaše, při které by mohl zešedivět i starý voják.
Dusivý vzduch padá nám po této historii ještě víc na nervy.
Sedíme ve svém hrobě a čekáme, až budem zasypáni.
Najednou to nehorázně zavyje, zableskne se, kryt praská
ve všech spárách, jsa zasažen trefou, na štěstí lehkou, které
betonové bloky odolaly. Děsivý, kovový zvuk, stěny se
viklají, pušky, přílby, země, bláto a prach lítá. Vniká k nám
sírový čoud. Kdybychom seděli místo v tomto pevném
krytu, v nějakém lehkém, jaké se stavějí nyní, nežil by teď z
nás už nikdo.
Ale i takhle je účinek dost špatný. Rekrut od dřívějška zuří
zas, a dva jiní se připojili. Jeden z nich se vytrhne a uteče.
Máme dost práce s oběma ostatníma. Vrhnu se za tím, který
utekl, a rozvažuji, nemám-li ho střelit do nohou; - v tom to
zahvízdne, vrhnu se na zem a když vstanu, je stěna zákopu
vydlážděna horkými střepinami, masnými hadry a kusy
uniformy. Lezu zpět. Zdá se, že se první rekrut opravdu
zbláznil.
Když ho pustíme, trká jako kozel hlavou do stěny. Musíme
se pokusit dostat ho v noci někam dozadu. Prozatím ho
uvážeme tak pevně, abychom ho mohli při útoku hned zas
vyprostit.
Kat navrhuje, abychom si hodili skat; - co máme dělat,
snad nám to přinese úlevu. Ale nic z toho není, číháme na
každou explosi, která je trochu blíž, přepočítáváme se při
počítání štychů a nepřiznáváme barvu. Sedíme jako v
mocně dunícím kotli, do kterého se všech stran tlukou.
Ještě jedna noc. Jsme stálým napětím otupělí. Je to
smrtelné napětí, které nás šimrá podél míchy jako zubatý
nůž. Nohy se nechtějí pohybovat, ruce se třesou. tělo je jen
tenkou kůžičkou, pokrývající násilně zadržované šílenství,
nekonečný řev, který co nevidět nezadržitelně vybuchne.
Nemáme na sobě už ani masa ani svalů, nemůžeme se už
na
sebe
ani
podívat
ze
strachu
před
něčím
nevypočítatelným. Tak tiskneme pysky k sobě - to přejde to přejde - přejde to - snad to přečkáme.
***
Blízké explose najednou přestávají. Oheň trvá dál, ale je
přeložen dozadu, náš zákop je volný. Sáhneme po ručních
granátech, vyhodíme je před kryt a vyskočíme. Bubnová
palba ustala, za to leží za námi těžká palební přehrada z
nepřátelských děl.
Útok je tu.
Nikdo by nevěřil, že v této rozryté poušti mohou být ještě
lidé; ale teď se vynořují všude po zákopu ocelové přílby a
padesát metrů od nás postavili už kulomet, který se ihned
rozštěká.
Drátěné překážky jsou rozbité. Ale přec trochu zdrží.
Vidíme přicházet útočníky. Naše artilerie do toho praží.
Kulomety štěkají, pušky práskají. Ti s druhé strany se k
nám propracovávají.
Haie a Kropp začínají házet ruční granáty. Házejí tak
rychle, jak mohou, granáty se jim podávají už odjištěné.
Haie hází šedesát metrů, Kropp padesát, to je vyzkoušené a
důležité. Tamti nemohou v běhu nic dělat, pokud nepřijdou
na třicet metrů.
Poznáváme zkřivené tváře, ploché přílby, jsou to
Francouzi. Dostávají se ke zbytku drátěných překážek a
mají už zřejmé ztráty. Celá řada je složena vedlejším
kulometem; pak máme četné závady při nabíjení a
Francouzi se dostanou k nám blíž.
Vidím jednoho z nich, jak klesá s tváří vzhůru vztyčenou na
„španělského jezdce.” Tělo sklapne, ruce zůstávají viset
jako by se chtěl modlit. Pak tělo docela spadne a v drátech
visí jen ustřelené dlaně s pahýly paží.
V okamžiku, kdy ustupujeme, zvednou se vpředu se země
tři obličeje. Pod jednou přílbou černá bradka a dvě oči, které
jsou na mě pevně upřeny. Zdvihám ruku, ale nemohu hodit
mezi tyto podivné oči, celý jeden bláznivý okamžik běsní
37
for one moment the whole slaughter whirls like a circus
round me, and these two eyes alone are motionless; then
the head rises up, a hand, a movement, and my handgrenade flies through the air and into him.
We make for the rear, pull wire cradles into the trench and
leave bombs behind us with the strings pulled, which
ensures us a fiery retreat. The machine-guns are already
firing from the next position.
We have become wild beasts. We do not fight, we defend
ourselves against annihilation. It is not against men that we
fling our bombs, what do we know of men in this moment
when Death is hunting us down now, for the first time in
three days we can see his face, now for the first time in
three days we can oppose him; we feel a mad anger. No
longer do we lie helpless, waiting on the scaffold, we can
destroy and kill, to save ourselves, to save ourselves and to
be revenged.
We crouch behind every corner, behind every barrier of
barbed wire, and hurl heaps of explosives at the feet of the
advancing enemy before we run. The blast of the handgrenades impinges powerfully on our arms and legs;
crouching like cats we run on, overwhelmed by this wave
that bears us along, that fills us with ferocity, turns us into
thugs, into murderers, into God only knows what devils; this
wave that multiplies our strength with fear and madness
and greed of life, seeking and fighting for nothing but our
deliverance. If your own father came over with them you
would not hesitate to fling a bomb at him.
The forward trenches have been abandoned. Are they still
trenches? They are blown to pieces, annihilated there are
only broken bits of trenches, holes linked by cracks, nests of
craters, that is all. But the enemy's casualties increase.
They did not count on so much resistance.
celá bitva jako cirkus kolem mne a těch dvou očí, které jsou
jediné nehybné, pak se ta hlava tam vztýčí, nějaká ruka,
nějaký pohyb a můj ruční granát letí tam a do toho.
***
It is nearly noon. The sun blazes hotly, the sweat stings in
our eyes, we wipe it off on our sleeves and often blood with
it. At last we reach a trench that is in a somewhat better
condition. It is manned and ready for the counter-attack, it
receives us. Our guns open in full blast and cut off the
enemy attack.
The lines behind us stop. They can advance no farther. The
attack is crushed by our artillery. We watch. The fire lifts a
hundred yards and we break forward. Beside me a lancecorporal has his head torn off. He runs a few steps more
while the blood spouts from his neck like a fountain.
It does not come quite to hand-to-hand fighting; they are
driven back. We arrive once again at our shattered trench
and pass on beyond it.
Oh, this turning back again! We reach the shelter of the
reserves and yearn to creep in and disappear; but instead
we must turn round and plunge again into the horror. If we
were not automata at that moment we would continue lying
there, exhausted, and without will. But we are swept
forward again, powerless, madly savage and raging; we will
kill, for they are still our mortal enemies, their rifles and
bombs are aimed against us, and if we don't destroy them,
they will destroy us.
The brown earth, the torn, blasted earth, with a greasy
shine under the sun's rays; the earth is the background of
this restless, gloomy world of automatons, our gasping is
the scratching of a quill, our lips are dry, our heads are
debauched with stupor thus we stagger forward, and into
our pierced and shattered souls bores the torturing image of
the brown earth with the greasy sun and the convulsed and
dead soldiers, who lie there ”it can't be helped who cry and
clutch at our legs as we spring away over them.
We have lost all feeling for one another. We can hardly
control ourselves when our glance lights on the form of
some other man. We are insensible, dead men, who through
some trick, some dreadful magic, are still able to run and to
kill.
A young Frenchman lags behind, he is overtaken, he puts
up his hands, in one he still holds his revolver - does he
***
Poledne. Slunce pálí, pot nás kouše do očí, stíráme jej
rukávem, mnohdy je na něm i krev. Vynořuje se první,
trochu líp zachovaný zákop. Je obsazen a připraven k
protiútoku, přijme nás. Naše artilerie mocně nasazuje a
odřezává clonou kanonády jejich nápor od jejich reserv.
Běžíme zpět, strhujeme do zákopu španělské jezdce a
házíme za sebe zapálené ruční granáty, které nám
zabezpečují ohnivý ústup. Z nejbližší posice střílejí
kulomety.
Stala se z nás nebezpečná zvířata. Nebojujeme, bráníme
se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, - co o nich
v tomto okamžiku víme? - tam, hle! žene se za námi s
rukama a přílbami smrt, můžeme se jí po prvé za tři dny
podívat do obličeje, můžeme se jí po prvé za tři dny bránit,
máme šílený vztek, neležíme už bezmocně a vyčkávavě na
popravišti, můžeme ničit a zabíjet, abychom se zachránili,
abychom se zachránili a pomstili.
Krčíme se za každým rohem, za každým kolíkem ostnatého
drátu a házíme těm, co přicházejí, snopy výbuchů pod nohy,
než frnkneme dál. Praskot ručních granátů vtéká mocně do
našich paží, do našich noh; skrčeni jako kočky běžíme,
zaplaveni vlnou, která nás nese, která z nás dělá zuřivé
zákeřníky, vrahy, ďábly, pro mne a za mne-zaliti touto
vlnou, která zdvojnásobuje naši sílu v strachu, vzteku a
hladu po životě, hladu, jenž hledá naši záchranu a bojuje za
ni. Kdyby s těmi tam šel tvůj otec, neváhal bys a hodil bys
mu granát na prsa!
Vzdali jsme první zákopy. Jsou to ještě zákopy? Jsou
rozstříleny, zničeny, jsou to jen jednotlivé kusy zákopů, díry
spojené spojovacími chodbičkami, hnízda trychtýřů a nic
nad to. Ale ztráty těch tam rostou. Neočekávali takový
odpor.
Řady za námi váznou. Nemohou vpřed. Útok je rozsekán
naší artilerií. Číháme. Oheň skočí o sto metrů vpřed a my
vyrazíme zase kupředu. Vedle mne to urazilo nějakému
frajtrovi hlavu. Běží ještě několik kroků, co mu krev z krku
stříká jako fontána.
Až k boji muže proti muži nedojde, ti tam musí zpět.
Dostaneme se opět do kusů svého zákopu a jdeme za něj
dál.
Och, toho obracení! Dostali jsme se do ochrany reservních
linií, chtěli bychom do nich zalézt, zmizet v nich; - a musíš
se obrátit a zase do té hrůzy. Kdybychom nebyli automaty,
zůstali bychom ležet, vyčerpáni a bez vůle. Ale jsme zase
strženi vpřed, bez vůle a přec šíleně divocí a zuřiví, chceme
zabíjet, neboť ti tam jsou teď našimi úhlavními nepřáteli,
jejich pušky a granáty jsou namířeny proti nám, nezničímeli my je, zničí oni nás!
Hnědavá půda, roztrhaná, rozpraskaná hnědavá půda,
mastně se blýskající pod slunečními paprsky, tvoří pozadí
pro neúnavně a tupě pracující automaty, naše supění je
skřípěním per, pysky jsou suché, hlava prázdnější než po
prochlastané noci - tak se potácíme vpřed, a do našich
proděravělých, prodřených duší se vrývá obraz hnědavé
půdy s mastným sluncem, s mrtvými a škubajícími se
vojáky, kteří tu leží, jako by to tak musilo být, kteří chytají
nás za nohy a křičí, zatím co je přeskakujeme.
Ztratili jsme pro sebe navzájem všechen cit, sotva se
poznáváme, když do našich štvaných očí padne obraz
našeho kamaráda. Jsme muži, kteří necítí a vlivem nějakého
triku, nějakého nebezpečného kouzla ještě mohou běhat a
zabíjet.
Mladý Francouz zůstane zpět, dostihneme ho, zdvihá ruce,
v jedné má ještě revolver - nevíme, chce střílet nebo se
38
mean to shoot or to give himself-, a blow from a spade
cleaves through his face.
A second sees it and tries to run farther; a bayonet jabs
into his back. He leaps in the air, his arms thrown wide, his
mouth wide open, yelling; he staggers, in his back the
bayonet quivers. A third throws away his rifle, cowers down
with his hands before his eyes. He is left behind with a few
other prisoners to carry off the wounded.
Suddenly in the pursuit we reach the enemy line. We are
so close on the heels of our retreating enemies that we
reach it almost at the same time as they. In this way we
suffer few casualties. A machine-gun barks, but is silenced
with a bomb. Nevertheless, the couple of seconds has
sufficed to give us five stomach wounds. With the butt of his
rifle Kat smashes to pulp the face of one of the unwounded
machine-gunners. We bayonet the others before they have
time to get out their bombs. Then thirstily we drink the
water they have for cooling the gun.
Everywhere wire-cutters are snapping, planks are thrown
across the entanglements, we jump through the narrow
entrances into the trenches. Haie strikes his spade into the
neck of a gigantic Frenchman and throws the first handgrenade; we duck behind a breastwork for a few seconds,
then the straight bit of trench ahead of us is empty. The
next throw whizzes obliquely over the corner and clears a
passage; as we run past we toss handfuls down into the
dug-outs, the earth shudders, it crashes, smokes and
groans, we stumble over slippery lumps of flesh, over
yielding bodies; I fall into an open belly on which lies a
clean, new officer's cap.
The fight ceases. We lose touch with the enemy. We
cannot stay here long but must retire under cover of our
artillery to our own position. No sooner do we know this
than we dive into the nearest dug-outs, and with the utmost
haste seize on whatever provisions we can see, especially
the tins of corned beef and butter, before we clear out.
We get back pretty well. There is no further attack by the
enemy. We lie for an hour panting and resting before
anyone speaks. We are so completely played out that in
spite of our great hunger we do not think of the provisions.
Then gradually we become something like men again.
The corned beef over there is famous along the whole
front. Occasionally it has been the chief reason for a flying
raid on our part, for our nourishment is generally very bad;
we have a constant hunger.
We bagged five tins altogether. The fellows over there are
well looked after; they fare magnificently, as against us,
poor starving wretches, with our turnip jam; they can get all
the meat they want. Haie has scored a thin loaf of white
French bread, and stuck it in behind his belt like a spade. It
is a bit bloody at one corner, but that can be cut off.
It is a good thing we have something decent to eat at last;
we still have a use for all our strength. Enough to eat is just
as valuable as a good dugout; it can save our lives; that is
the reason we are so greedy for it. Tjaden has captured two
water-bottles full of cognac. We pass them round.
***
The evening benediction begins. Night comes, out of the
craters rise the mists. It looks as though the holes were full
of ghostly secrets. The white vapour creeps painfully round
before it ventures to steal away over the edge. Then long
streaks stretch from crater to crater.
It is chilly. I am on sentry and stare into the darkness. My
strength is exhausted as always after an attack, and so it is
hard for me to be alone with my thoughts. They are not
properly thoughts; they are memories which in my
weakness haunt me and strangely move me.
The parachute-lights soar upwards and I see a picture, a
summer evening, I am in the cathedral cloister and look at
the tall rose trees that bloom in the middle of the little
cloister garden where the monks lie buried. Around the
walls are the stone carvings of the Stations of the Cross. No
one is there. A great quietness rules in this blossoming
vzdát-, rána lopatou rozpoltí mu obličej.
Jiný to vidí a chce utéci, bajonet mu sykne do zad. Vyskočí
a s roztaženýma rukama, se řvoucími, široko rozevřenými
ústy se potácí odtud, v jeho zádech houpá se bajonet. Třetí
odhodí pušku, schoulí se, ruce na očích. Zůstane zpět s
několika jinými zajatci, aby odnášel raněné.
Najednou se dostaneme při pronásledování až k
nepřátelské posici. Jsme tak těsně za ustupujícím
nepřítelem, že se nám podaří skočit tam téměř zároveň s
ním. Proto máme tak malé ztráty. Kulomet štěká, je
oddělán jedním ručním granátem. Než těch několik vteřin
přece stačilo, aby pět z nás dostalo po ráně do břicha. Kat
rozbije jednomu kulometčíku, který zůstal neporaněn,
pažbou hlavu na kaši. Ostatní zapíchneme, než vytáhnou
své ruční granáty. Pak vypijeme žíznivě vodu z chladiče.
Všude cvakají nůžky na drát, přes překážky rachotí prkna,
skáčeme úzkými přístupy do zákopů. Haie vrazí obrovskému
Francouzovi lopatu do krku a hodí první granát; krčíme se
po několik vteřin za nějakou předprsní, pak se rovný kus
zákopu před námi uprázdní. Šikmo za roh syčí nejbližší hod
a uvolňuje cestu; běžíce kolem krytů, házíme do nich
stočené náplně ručních granátů, půda se sesouvá; praská
to, kouří a heká, klopýtáme přes kluzké kusy masa, přes
měkká těla, padám do roztrženého břicha, na němž leží
čistá, nová důstojnická čapka.
Boj vázne. Ztratili jsme styk s nepřítelem. Poněvadž se tu
nemůžeme dlouho držet, jsme pod ochranou artilerie
staženi do své posice. Jakmile se to dovídáme, vrhneme se
v největším spěchu do nejbližších krytů, abychom, dříve než
zmizíme, urvali z konserv ty, na které padneme; především
krabice s corned-beef a s máslem.
Vrátíme se šťastně. Oni prozatím neútočí. Ležíme déle než
hodinu, supíme a odpočíváme, než padne první slovo. Jsme
tak naprosto vyčerpáni, že přes svůj velký hlad ani na
konservy nevzpomenem. Jen pomalu stáváme se zas tak
trochu podobnými lidem.
Jejich corned-beef je proslulý po celé frontě. Bývá mnohdy
hlavním důvodem náhlého přepadu s naší strany, neboť
naše strava je celkem vzato špatná; máme stále hlad.
Celkem jsme sekli pět krabic. Ti lidé tam jsou skvěle
zásobováni v porovnání s hladem u nás, s tou naší řepnou
marmeládou; maso tam stojí jen tak, jen ho sebrat. Haie
stopil kromě toho tenký, měkký francouzský chléb a zasunul
jej za opasek jako lopatku. Na jednom konci je trochu
krvavý, ale to lze odkrojit.
To je štěstí, že se můžeme dobře najíst; budeme svých sil
ještě potřebovat. Do syta se najíst má právě takovou cenu
jako dobrý kryt; proto taky po tom tak dychtíme, neboť
nám to muže zachránit život. Tjaden ukořistil ještě dvě
čutory koňaku. Podáváme si jej druh druhu.
***
Začíná se požehnaný večer. Noc přichází, z jam stoupá
mlha. Vypadá to tak, jakoby každá díra byla naplněna
strašidelným tajemstvím. Bílá pára se plazí úzkostně kolem
do kola, než se odváží prosmýknout se přes okraj. Pak
táhnou dlouhé pásy od jámy k jámě.
Je chladno. Jsem na stráži a civím do tmy. Hlavu nemám
docela v pořádku, jako vždy po útoku, a je mi proto těžko
být sám se svými myšlenkami; to mě navštěvují teď, v mé
slabosti, vzpomínky a vzbuzují ve mně podivnou náladu.
Světelné padáky stoupají - a já vidím jakýsi obraz, letní
večer, a já jsem v ambitech dómu a dívám se na vysoké,
růžové keře, kvetoucí mezi ambity uprostřed zahrádky, kde
jsou pochováni páni kanovníci. Kolem do kola stojí kamenné
figury zastávek Křížové cesty. Není tu nikdo; - velké ticho
objalo tento kvetoucí čtyřúhelník, teplé slunce leží na
39
quadrangle, the sun lies warm on the heavy grey stones, I
place my hand upon them and feel the warmth. At the
right-hand corner the green cathedral spire ascends into the
pale blue sky of the evening. Between the glowing columns
of the cloister is the cool darkness that only churches have,
and I stand there and wonder whether, when I am twenty, I
shall have experienced the bewildering emotions of love.
The image is alarmingly near; it touches me before it
dissolves in the light of the next star-shell.
I lay hold of my rifle to see that it is in trim. The barrel is
wet, I take it in my hands and rub off the moisture with my
fingers.
Between the meadows behind our town there stands a line
of old poplars by a stream. They were visible from a great
distance, and although they grew on one bank only, we
called them the poplar avenue. Even as children we had a
great love for them, they drew us vaguely thither, we
played truant the whole day by them and listened to their
rustling. We sat beneath them on the bank of the stream
and let our feet hang in the bright, swift waters. The pure
fragrance of the water and the melody of the wind in the
poplars held our fancies. We loved them dearly, and the
image of those days still makes my heart pause in its
beating.
It is strange that all the memories that come have these
two qualities. They are always completely calm, that is
predominant in them; and even if they are not really calm,
they become so. They are soundless apparitions that speak
to me, with looks and gestures silently, without any word
and it is the alarm of their silence that forces me to lay hold
of my sleeve and my rifle lest I should abandon myself to
the liberation and allurement in which my body would dilate
and gently pass away into the still forces that lie behind
these things.
They are quiet in this way, because quietness is so
unattainable for us now. At the front there is no quietness
and the curse of the front reaches so far that we never pass
beyond it. Even in the remote depots and rest-areas the
droning and the muffled noise of shelling is always in our
ears. We are never so far off that it is no more to be heard.
But these last few days it has been unbearable.
Their stillness is the reason why these memories of former
times do not awaken desire so much as sorrow a vast,
inapprehensible melancholy. Once we had such desires but
they return not. They are past, they belong to another world
that is gone from us. In the barracks they called forth a
rebellious, wild craving for their return; for then they were
still bound to us, we belonged to them and they to us, even
though we were already absent from them. They appeared
in the soldiers' songs which we sang as we marched
between the glow of the dawn and the black silhouettes of
the forests to drill on the moor, they were a powerful
remembrance that was in us and came from us.
But here in the trenches they are completely lost to us.
They arise no more; we are dead and they stand remote on
the horizon, they are a mysterious reflection, an apparition,
that haunts us, that we fear and love without hope. They
are strong and our desire is strong but they are
unattainable, and we know it.
And even if these scenes of our youth were given back to
us we would hardly know what to do. The tender, secret
influence that passed from them into us could not rise
again. We might be amongst them and move in them; we
might remember and love them and be stirred by the sight
of them. But it would be like gazing at the photograph of a
dead comrade; those are his features, it is his face, and the
days we spent together take on a mournful life in the
memory; but the man himself it is not.
We could never regain the old intimacy with those scenes.
It was not any recognition of their beauty and their
significance that attracted us, but the communion, the
feeling of a comradeship with the things and events of our
existence, which cut us off and made the world of our
parents a thing incomprehensible to us for then we
tlustých šedivých kamenech, kladu na ně ruku a cítím teplo.
Nad pravým rohem břidličné střechy ční do měkké, mdlé
modři večera zelená věž dómu. Mezi lesklými sloupky
ambitu je chladné temno, jaké bývá jen v kostelech, stojím
tam a myslím na to, že, až mi bude dvacet, budu znát ony
omamující věci, které přicházejí od žen.
Obraz je děsivě blízko, dojímá mne, než se rozplyne v
rozhořčení nejbližší rakety.
Vezmu pušku a narovnám ji. Hlaveň je vlhká, položím na ni
pevně ruku a roztírám prsty její vlhkost.
Za naším městem mezi lukami stojí nad potokem řada
starých topolů. Vidět je lze už z dálky, a ač stály jen po
jedné straně, říkalo se jim topolová alej. Měli jsme ji rádi už
jako děti, jaksi nevysvětlitelně nás přitahovala, trávili jsme
tam celé dny a poslouchali jejímu tichému šumění. Sedávali
jsme pod topoly na břehu potoka a chladili nohy v jasných,
bystrých vlnách. čistá vůně vody a melodie větru v topolech
zaplavovaly naši fantasii. Měli jsme ji tuze rádi a obraz
oněch dnů ještě dnes zrychlí tep mého srdce, než se zas
rozplyne.
Je zvláštní, že všechny vzpomínky mívají dvě vlastnosti.
Bývají plny ticha, to je na nich to nejsilnější, a i když ve
skutečnosti tak tichými nebyly, působí tak. Jsou to nehlasné
zjevy, mluvící ke mně pohledy a gesty, mlčky a beze slov, a právě jejich mlčení mě rozechvívá tak, že se musím chopit
svého rukávu a své pušky, abych odolal tomu vábení a té
touze po rozplynutí, do něhož by mé tělo chtělo vklouznout
a tam se tichounce rozplynout - až k oněm tichým
mocnostem kdesi za věcmi.
Jsou tak tiché a právě to je pro nás tak nepochopitelné. Na
frontě neexistuje ticho a kletba fronty sahá tak daleko, že
nejsme vlastně nikde mimo její říši. I v nejzazších
kvartýrech a shromaždištích vězí nám stále v uších bublání
a temné dunění fronty. Nejsme nikdy tak daleko, abychom
ho už neslyšeli. V těchto dnech to bylo ale nesnesitelné.
Ticho způsobuje, že tyto obrazy v nás nebudí ani tak touhu
jako smutek - nesmírný, nezachytitelný stesk. Byly - ale
nevrátí se už nikdy. Uplynuly, jsou zjevy z jiného,
ztraceného světa. V kasárnech vyvolávaly divokou,
vzpurnou žádostivost, tenkráte byly ještě spojeny s námi,
patřili jsme jim a ony nám, i když jsme byli rozloučeni.
Vyvstávaly ve vojenských písničkách, jež jsme zpívávali,
když jsme mašírovali mezi svítáním a černými siluetami lesa
na cvičiště do vřesovisek, byly tenkrát mohutnou
vzpomínkou, která byla v nás a přicházela z nás.
Ale tady v zákopech se nám ztratila. Už z nás netryská;
jsme mrtvi a vzpomínka stojí daleko na obzoru, je zjevením,
záhadným reflexem, který nás navštěvuje, jehož se bojíme
a jejž beznadějně milujeme. Je silná, a silná je i naše
žádost; - ale je nedosažitelná a myto víme. Je tak marná
jako očekávání, že se staneme generály.
A i kdyby nám ji vrátili, tu krajinu našeho mládí, nevěděli
bychom už, co s ní. Něžné a tajemné síly, které k nám z ní
vycházely, nemohou vstát z mrtvých. Byli bychom v ní a
chodili bychom jí sem a tam; rozpomněli bychom se na ni a
milovali bychom ji a byli bychom pohnuti při pohledu na ni.
Ale bylo by to právě tak, jako kdybychom se zamysleli nad
podobiznou mrtvého kamaráda; jsou to jeho rysy, je to jeho
obličej, a dni, jež jsme spolu strávili, nabývají v naší
vzpomínce klamavého života; ale není to on sám.
Nebyli bychom už s ní tak spjati, jak jsme byli. Nepřivábilo
nás poznání její krásy a její nálady, nýbrž to společné, toto
bratrské soucítění s věcmi a příhodami našeho života, které
nás ohraničovalo a dělávalo nám svět našich rodičů vždy
trochu nesrozumitelným; neboť my byli vždy nějak
jemňounce v ní ztraceni a jí oddáni, a i to nejmenší ústívalo
40
surrendered ourselves to events and were lost in them, and
the least little thing was enough to carry us down the
stream of eternity. Perhaps it was only the privilege of our
youth, but as yet we recognised no limits and saw nowhere
an end. We had that thrill of expectation in the blood which
united us with the course of our days.
To-day we would pass through the scenes of our youth like
travellers. We are burnt up by hard facts; like tradesmen we
understand distinctions, and like butchers, necessities. We
are no longer untroubled we are indifferent. We might exist
there; but should we really live there?
We are forlorn like children, and experienced like old men,
we are crude and sorrowful and superficial I believe we are
lost.
My hands grow cold and my flesh creeps; and yet the night
is warm. Only the mist is cold, this mysterious mist that
trails over the dead and sucks from them their last,
creeping life. By morning they will be pale and green and
their blood congealed and black.
Still the parachute-rockets shoot up and cast their pitiless
light over the stony landscape, which is full of craters and
frozen lights like a moon. The blood beneath my skin brings
fear and restlessness into my thoughts. They become feeble
and tremble, they want warmth and life. They cannot
persist without solace, without illusion, they are disordered
before the naked picture of despair.
I hear the rattle of the mess-tins and immediately feel a
strong desire for warm food; it would do me good and
comfort me. Painfully I force myself to wait until I am
relieved.
Then I go into the dug-out and find a mug of barley. It is
cooked in fat and tastes good, I eat it slowly. I remain
quiet, though the others are in a better mood, for the
shelling has died down.
na konec vždycky na cestičku do nekonečna. Snad to byla
jen výsada našeho mládí; hranic jsme ještě vůbec neviděli a
nepřipouštěli jsme, že by byl někde konec; v naší krvi bylo
čekání, které nás sjednocovalo s tokem našich dní.
***
The days go by and the incredible hours follow one another
as a matter of course. Attacks alternate with counterattacks and slowly the dead pile up in the field of craters
between the trenches. We are able to bring in most of the
wounded that do not lie too far off. But many have long to
wait and we listen to them dying.
For one of them we search two days in vain. He must be
lying on his belly and unable to turn over. Otherwise it is
hard to understand why we cannot find him; for it is only
when a man has his mouth close to the ground that it is
impossible to gauge the direction of his cry. He must have
been badly hit one of those nasty wounds neither so severe
that they exhaust the body at once and a man dreams on in
a half-swoon, nor so light that a man endures the pain in
the hope of becoming well again.
Kat thinks he has either a broken pelvis or a shot through
the spine. His chest cannot have been injured otherwise he
would not have such strength to cry out. And if it were any
other kind of wound it would be possible to see him moving.
He grows gradually hoarser. The voice is so strangely
pitched that it seems to be everywhere. The first night some
of our fellows go out three times to look for him. But when
they think they have located him and crawl across, next
time they hear the voice it seems to come from somewhere
else altogether.
We search in vain until dawn. We scrutinised the field all
day with glasses, but discover nothing. On the second day
the calls are fainter; that will be because his lips and mouth
have become dry.
Our Company Commander has promised next turn of leave
with three days extra to anyone who finds him. That is a
powerful inducement, but we would do all that is possible
without that for his cry is terrible. Kat and Kropp even go
out in the afternoon, and Albert gets the lobe of his ear shot
off in consequence. It is to no purpose, they come back
without him.
It is easy to understand what he cries. At first he called
only for help the second night he must have had some
***
Dni míjejí a každá hodina je nepochopitelná a samozřejmá.
Útoky se střídají s protiútoky, a na poli plném jam, mezi
zákopy, pomalu se hromadí mrtví. Raněné, kteří neleží příliš
daleko, můžeme ve většině případů odnést. Ale mnozí musí
dlouho ležet a my je slyšíme umírat.
Dnes bychom chodili tím krajem jako cestovatelé. Jsme
spáleni fakty, známe jemné rozdíly jako kramáři a nutnosti
jako řezníci. Nejsme už bezstarostní, jsme příšerně
lhostejní. Byli bychom tam; ale žili bychom?
Jsme opuštěni jako děti a zkušení jako starci, jsme suroví
a smutní a povrchní, myslím, že jsme ztraceni.
Ruce mi chladnou a mé kůže se dotýká studenými prsty
hrůza; při tom je teplá noc. Jenom mlha je studená, ta
neblahá mlha, která se plazí po mrtvých před námi a vysává
z nich poslední, zalezlý kousek života. Ráno budou bílí a
zelení a v jejich žílách bude stát černá krev.
Stále ještě stoupají světelné padáky a vrhají svou
nemilosrdnou zář na zkamenělou krajinu, plnou kráterů a
světelného chladu jako krajina na měsíci. Krev pod mou
kůží vyvolává v mých myšlenkách strach a neklid. Slábnou a
chvějí se, touží po teple a ilusi, jsou zmateny nahým
obrazem zoufalství.
Slyším cinkání kotlů s jídlem a dostávám náhle silnou chuť
na teplé jídlo, uklidní mě to a pomůže. Jen s námahou se
donutím vyčkat, až budu vystřídán.
Pak jdu do krytu a nalézám misku s kroupami. Jsou
mastné a chutnají; jím pomalu. Ale jsem i dále tichý, ač
ostatní jsou V lepší náladě, poněvadž oheň usnul.
Jednoho hledáme marně celé dva dny. Leží asi na břiše a
nemůže se obrátit. Jinak si nelze vysvětlit, že ho
nenalézáme; neboť jen když někdo křičí s ústy přitištěnými
pevně k zemi, je tak těžko stanovit směr. Bude mít asi zlou
ránu, jednu z těch ošklivých ran, které nejsou tak těžké,
aby tělo rychle oslabily tak, že člověk poloomámen usne,
ani tak lehké, aby člověk mohl snášet bolesti s nadějí, že se
zas uzdraví.
Kat má za to, že má buď roztříštěnou pánev nebo ránu v
páteři. Plíce nejsou poraněné, neboť by neměl sílu tak
křičet. Při jiné ráně bychom ho taky viděli se pohybovat.
Pomalu ochraptěl. Hlas zní tak nešťastně, že všady
pronikne. V první noci byli naši lidé třikrát venku. Ale když
už myslí, že mají správný směr, a lezou tam, je hlas, když
jej příště poslouchají, zas někde zcela jinde.
Hledáme marně až do svítání. Ve dne pátráme v terénu
polními kukátky; nemůžeme nic objevit. Druhého dne muž
tichne; je zřejmo, že má vyschlé rty a ústa.
Velitel naší roty slíbil tomu, kdo ho najde, přednostní právo
na dovolenou a přídavek tří dnů. Je to mocné dráždidlo, ale
dělali bychom i bez toho všecko možné; neboť to volání je
příšerné. Kat a Kropp vylezou ještě jednou, dokonce
odpoledne. Albertovi při tom ustřelí ušní lalůček. Je to
marné, taky ho nepřinesli.
Při tom je zřetelně rozumět, co volá. Nejdřív křičel stále
jen o pomoc - druhou noc má asi horečku, mluví se svou
41
delirium, he talked with his wife and his children, we often
detected the name Elise. To-day he merely weeps. By
evening the voice dwindles to a croaking. But it persists still
through the whole night. We hear it so distinctly because
the wind blows toward our line. In the morning when we
suppose he must already have long gone to his rest, there
comes across to us one last gurgling rattle.
The days are hot and the dead lie unburied. We cannot
fetch them all in, if we did we should not know what to do
with them. The shells will bury them. Many have their
bellies swollen up like balloons. They hiss, belch, and make
movements. The gases in them make noises.
The sky is blue and without clouds. In the evening it grows
sultry and the heat rises from the earth. When the wind
blows toward us it brings the smell of blood, which is very
heavy and sweet. This deathly exhalation from the shellholes seems to be a mixture of chloroform and putrefaction,
and fills us with nausea and retching.
***
The nights become quiet and the hunt for copper drivingbands and the silken parachutes of the French star-shells
begins. Why the driving-bands are so desirable no one
knows exactly. The collectors merely assert that they are
valuable. Some have collected so many that they will stoop
under the weight of them when we go back.
But Haie at least gives a reason. He intends to give them
to his girl to supplement her garters. At this the Friesians
explode with mirth. They slap their knees: “By Jove though,
he's a wit, Haie is, he's got brains.” Tjaden especially can
hardly contain himself; he takes the largest of the rings in
his hand and every now and then puts his leg through it to
show how much slack there is.
“Haie, man, she must have legs like, legs,” his thoughts
mount somewhat higher “and a behind too she must have,
like a like an elephant!”
He cannot get over it. “I wish I could play hot-hand with
her once, my hat.”
Haie beams, proud that his girl should receive so much
appreciation. “She's a nice bit,” he says with selfsatisfaction.
The parachutes are turned to more practical uses.
According to the size of the bust three or perhaps four will
make a blouse. Kropp and I use them as handkerchiefs. The
others send them home.
If the women could see at what risk these bits of rag are
often obtained, they would be horrified.
Kat surprises Tjaden endeavouring with perfect equanimity
to knock the driving-band off a dud. If anyone else had tried
it the thing would have exploded, but Tjaden always has his
luck with him.
One morning two butterflies play in front of our trench.
They are brimstone-butterflies, with red spots on their
yellow wings. What can they be looking for here? There is
not a plant nor a flower for miles. They settle on the teeth
of a skull. The birds too are just as carefree, they have long
since accustomed themselves to the war. Every morning
larks ascend from No Man's Land. A year ago we watched
them nesting; the young ones grew up too.
We have a spell from the rats in the trench. They are in No
Man's Land we know what for. They grow fat; when we see
one we have a crack at it. At night we hear again the rolling
behind the enemy lines. All day we have only the normal
shelling, so that we are able to repair the trenches.
There is always plenty of amusement, the airmen see to
that. There are countless fights for us to watch every day.
Battle planes don't trouble us, but the observation planes
we hate like the plague; they put the artillery on to us. A
few minutes after they appear, shrapnel and highexplosives begin to drop on us.
We lose eleven men in one day that way, and five of them
stretcher-bearers. Two are smashed so that Tjaden remarks
you could scrape them off the wall of the trench with a
spoon and bury them in a mess-tin.
ženou a se svými dětmi, zaslechnem často jméno Elisa.
Dnes už jenom pláče. Večer hlas uhasíná v oddělených
vzlycích. Sténá ale tiše ještě celou noc. Slyšíme to proto tak
přesně, poněvadž vítr vane k našemu zákopu. Ráno, když
jsme myslili, že má už dávno svůj klid, pronikne odtamtud
ještě kloktavý chrapot.
Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny
snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty.
Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a
hýbají se. To v nich kručí plyn.
Obloha je modrá a bezoblačná. Večer je dusno a ze země
stoupá žár. Když k nám zavane vítr, přináší s sebou těžce a
odporně nasládlý pach krve, mrtvolné výpary jam, směs to,
jak se zdá, chloroformu a tlení, vzbuzující nevolnost a
dávení.
***
Noci se uklidňují a rozvinuje se honba na vodicí prstence
granátů a hedvábné padáky francouzských raket. Proč jsou
vodicí prstence tak hledány, nikdo vlastně dobře neví.
Sběratelé prostě tvrdí, že mají velkou cenu. Někteří jich s
sebou tahají tolik, že, když se vracíme, jdou pod jich tíhou
jako hrbatí.
Haie udává aspoň nějaký důvod; chce je poslat své
nevěstě místo podvazků. To ovšem vyvolá u Frizů
nevázanou veselost; tlukou se do kolen, to je vtip, sakra!
Tenhle Haie, to je kluk mazaná. Zvlášť Tjaden se nemůže
upokojit; má v ruce největší z prstenců a prostrkává jím
každou chvíli nohu, aby ukázal, kolik místa ještě zbývá.
„Haie, člověče, ta musí mít pedály, pedály,” - jeho
myšlenky šplhají trochu výš, „a pani mandu musí mít k nim
jako - jako slon.”
Nemůže se uklidnit. „S tou bych si, sakra, chtěl jednou
zašveholit.”
Haie září, že jeho nevěsta dochází takového uznání, a
vyjadřuje se samolibě a krátce: „Štramanda, vo to není.
Hedvábných padáků lze použít praktičtěji. Tři nebo čtyři
dávají jednu blůzu, podle šířky v prsou. Kropp a já jich
užíváme jako kapesníků. Jiní je posílají domů.
Kdyby ženy viděly, za jakého nebezpečí jsou sbírány tyto
tenounké hadry, ty by se pěkně zjevily.
Kat překvapí Tjadena, jak se s největším klidem pokouší
sklepat kroužky s nevybuchlého granátu. Jinému by to
explodovalo, ale Tjaden má jako vždycky kliku.
Jednou si hrají před naším zákopem celé dopoledne dva
motýli. Jsou to žluťáskové, jejich citrónová křídla mají
červené tečky. Co je sem asi přivedlo? Daleko široko není
květiny ani rostliny. Odpočívají na zubech lebky. Právě tak
bezstarostní jsou ptáci, kteří už dávno válce přivykli.
Každého rána stoupají mezi frontami skřivani. Před rokem
jsme mohli pozorovat dokonce párek sedící na vejcích, ba
vyvedli i mladé.
Od krys máme v zákopu pokoj. Jsou vpředu - víme proč.
Tloustnou; jak nějakou spatříme, tak ji odstřelíme. V noci
slyšíme s druhé strany zase hrčení. Za dne máme jen
normální oheň, tak že můžeme spravovat zákopy.
Zábava je tu taky, o tu se starají letci. Četné boje mají
denně své vděčné publikum. Bitevní letci - to si dáme líbit,
ale pozorovací letouny nenávidíme jako mor; nesou v zápětí
artileristický oheň. Několik minut po jejich objevení praží do
nás granáty a šrapnely.
Jednoho dne ztratíme tak jedenáct lidí, z toho pět sanifáků.
Dva jsou tak rozdrceni, že Tjaden míní, že by bylo lze
seškrabat je lžícemi se stěny zákopu a pochovat v miskách
na menáž.
42
Another has the lower part of his body and his legs torn
off. Dead, his chest leans against the side of the trench, his
face is lemon-yellow, in his beard still burns a cigarette. It
glows until it dies out on his lips.
We put the dead in a large shell-hole. So far there are
three layers, one on top of the other. Suddenly the shelling
begins to pound again. Soon we are sitting up once more
with the rigid tenseness of blank anticipation.
Attack, counter-attack, charge, repulse these are words,
but what things they signify! We have lost a good many
men, mostly recruits. Reinforcements have again been sent
up to our sector. They are one of the new regiments,
composed almost entirely of young fellows just called up.
They have had hardly any training, and are sent into the
field with only a theoretical knowledge. They do know what
a hand-grenade is, it is true, but they have very little idea
of cover, and what is most important of all, have no eye for
it. A fold in the ground has to be quite eighteen inches high
before they can see it.
Although we need reinforcement, the recruits give us
almost more trouble than they are worth. They are helpless
in this grim fighting area, they fall like flies. Modern trenchwarfare demands knowledge and experience; a man must
have a feeling for the contours of the ground, an ear for the
sound and character of the shells, must be able to decide
beforehand where they will drop, how they will burst, and
how to shelter from them.
The young recruits of course know none of these things.
They get killed simply because they hardly can tell shrapnel
from high-explosive, they are mown down because they are
listening anxiously to the roar of the big coal-boxes falling in
the rear, and miss the light, piping whistle of the low
spreading daisy-cutters. They flock together like sheep
instead of scattering, and even the wounded are shot down
like hares by the airmen.
Their pale turnip faces, their pitiful clenched hands, the
fine courage of these poor devils, the desperate charges and
attacks made by the poor brave wretches, who are so
terrified that they dare not cry out loudly, but with battered
chests, with torn bellies, arms and legs only whimper softly
for their mothers and cease as soon as one looks at them.
Their sharp, downy, dead faces have the awful
expressionlessness of dead children.
It brings a lump into the throat to see how they go over,
and run and fall. A man would like to spank them, they are
so stupid, and to take them by the arm and lead them away
from here where they have no business to be.
They wear grey coats and trousers and boots, but for most
of them the uniform is far too big, it hangs on their limbs,
their shoulders are too narrow, their bodies too slight; no
uniform was ever made to these childish measurements.
Between five and ten recruits fall to every old hand. A
surprise gas-attack carries off a lot of them. They have not
yet learned what to do. We found one dug-out full of them,
with blue heads and black lips.
Some of them in a shell hole took off their masks too soon;
they did not know that the gas lies longest in the hollows;
when they saw others on top without masks they pulled
theirs off too and swallowed enough to scorch their lungs.
***
Their condition is hopeless, they choke to death with
haemorrhages and suffocation. In one part of the trench I
suddenly run into Himmelstoss. We dive into the same dugout. Breathless we are all lying one beside the other waiting
for the charge.
When we run out again, although I am very excited, I
suddenly think: “Where's Himmelstoss?”
Quickly I jump back into the dug-out and find him with a
small scratch lying in a corner pretending to be wounded.
His face looks sullen. He is in a panic; he is new to it too.
But it makes me mad that the young recruits should be out
there and he here.
Jinému to utrhne podbřišek i s nohama. Opírá se, mrtev,
hrudí o zákop, jeho obličej je citrónově žlutý, v plnovousu
mu dohořívá ještě cigareta. Dohořívá, až dosyčí na rtech.
Skládáme mrtvé prozatím do velkého trychtýře. Až dotud
jsou tři vrstvy nad sebou. Najednou začnou zase bubnovat.
Hned zase sedíme v ztrnulém napětí nečinného očekávání.
Útok, protiútok, výpad, protivýpad, to jsou jen slova, ale
co je v nich! Ztrácíme mnoho lidí, hlavně rekrutů. Do
našeho úseku vsunují mnoho náhradníků. Je to jeden z
nových regimentů, vesměs docela mladí hoši posledních
odvodních ročníků. Jejich výcvik nestojí za mnoho, než
odešli do pole, mohli se jen teoreticky něčemu naučit. Vědí
sice, co je to ruční granát, ale o krytí mají slabé ponětí
nemají pro to především oko. Vlna terénu musí být půl
metru vysoká, než ji postřehnou.
Ač nutně už potřebujeme posílení, máme s rekruty téměř
víc práce, než nám přinášejí užitku. Neumějí si pomoci v
těžkém útočném terénu a padají jako mouchy. Dnešní
posiční válka vyžaduje znalosti a zkušenosti, je nutno mít
smysl pro terén, je nutno mít v uchu střely, jejich zvuky a
účinky, člověk musí předem určit, kam padnou, jaký mají
rozptyl a jak se chránit.
Tito mladí náhradníci přirozeně nevědí o tom všem ještě
skorem nic. Jsou zahlazováni, poněvadž rozeznají sotva
šrapnel od granátu, jsou koseni, poněvadž poslouchají
úzkostně vytí nenebezpečného, velkého kufru, který dopadá
daleko vzadu, a přeslechnou pištivé, tiché syčení těch
malých potvor, které mají ploché dráhy a široko se
rozprsknou. Tlačí se k sobě jako ovce, místo aby se
rozprchli, a i ranění ještě jsou odstřelováni letci jako zajíci.
Těch bledých, tuřínových obličejů, bědně podrápaných
rukou, žalostné statečnosti těch ubohých kulíšků, kteří přes
to jdou kupředu a útočí, těch ubohých statečných chlapíků,
kteří jsou tak přestrašeni, že se neopováží ani nahlas křičet
a s roztrženými břichy a plícemi tiše vrní po mamince a
hnedky přestanou, jak je někdo spatří!
Jejich mrtvé, ochmýřené, ostré obličeje mají strašlivou
bezvýraznost mrtvých dětí.
Škrabe to V krku, vidět je vyskakovat a běžet a padat.
Člověk by je zbil, že jsou tak hloupí, a vzal by je do náručí a
odnesl odtud, kde nemají co dělat.
Nosí šedivé blůzy a kalhoty a boty, ale většině je uniforma
příliš veliká, plandá se jim kolem těla, ramena jsou příliš
úzká, těla příliš drobná, nebylo uniforem připravených pro
tyto dětské míry.
Na jednoho starého vojáka padne pět až deset rekrutů.
Mnohé zhltne překvapující plynový útok. Nedospěli ještě tak
daleko, aby tušili, co je čeká. Nacházíme kryt plný modrých
hlav a černých retů.
V jednom trychtýři sňali příliš brzy masky; nevěděli, že
plyn zůstává nejdéle na dně; když viděli ostatní bez masek,
strhli je také a polkli toho ještě dost, aby si spálili plíce.
Jejich stav je beznadějný, zalknou se chrlením krve a
záchvaty dušení.
***
V jednom zákopovém úseku spatřím najednou proti sobě
Himmelstosse. Krčíme se v témž krytu. Všechno leží bez
dechu pohromadě a čeká na začátek výpadu.
Ačkoli jsem hodně rozčilen, prolétne mi přec při vyběhnutí
hlavou myšlenka: Kde je Himmelstoss?
Skočím rychle zpět do krytu a najdu ho, jak leží v koutku s
povrchní rankou a simuluje raněného. Má svůj záchvat
strachu, je tady také ještě nováčkem. A to mne rozzuří, že
mladí náhradníci jsou venku a on zde.
43
“Get out!” I spit.
He does not stir, his lips quiver, his moustache twitches.
“Out!” I repeat.
He draws up his legs, crouches back against the wall, and
shows his teeth like a cur. I seize him by the arm and try to
pull him up. He barks. That is too much for me. I grab him
by the neck and shake him like a sack, his head jerks from
side to side. “You lump, will you get out you hound, you
skunk, sneak out of it, would you?”
His eye becomes glassy, I knock his head against the wall.
“You cow,” I kick him in the ribs. - “You swine,” - I push
him toward the door and shove him out head first.
Another wave of our attack has just come up. A lieutenant
is with them. He sees us and yells: “Forward, forward, join
in, follow.” And the word of command does what all my
banging could not.
Himmelstoss hears the order, looks round him as if
awakened, and follows on.
I come after and watch him go over. Once more he is the
smart Himmelstoss of the parade-ground, he has even
outstripped the lieutenant and is far ahead.
„Ven!” zaječím.
Nehne se, rty se chvějí, knír se třese.
„Ven!” opakuju.
Přitáhne nohy, přikrčí se ke stěně a cení zuby jako pes.
Chytnu ho za ruku a chci ho zvednout. Zavřeští. Tu mi
selžou nervy. Chytnu ho za krk, třesu jím jako pytlem, až
mu hlava jen tak lítá sem a tam a křičím mu do obličeje:
„Půjdeš ven, ty lumpe, ty pse, ty pacholku, ty se tu budeš
schovávat?”
Oči mu skelnatí, uhodím mu hlavou o zeď. „Ty dobytku,”
kopám ho do žeber, -„ty svině stará,”- strkám ho ven
hlavou napřed.
Nová vlna našich jde právě kolem nás. Jde s ní ně-jaký
lajtnant. Vidí nás a křičí: „Kupředu, kupředu, připojit!” A co
nezmohly mé rány, zmohlo toto slovo.
***
Bombardment, barrage, curtain-fire, mines, gas, tanks,
machine-guns, hand-grenades words, words, but they hold
the horror of the world.
Our faces are encrusted, our thoughts are devastated, we
are weary to death; when the attack comes we shall have to
strike many of the men with our fists to waken them and
make them come with us our eyes are burnt, our hands are
torn, our knees bleed, our elbows are raw.
How long has it been? Weeks months years? Only days.
We see time pass in the colourless faces of the dying, we
cram food into us, we run, we throw, we shoot, we kill, we
lie about, we are feeble and spent, and nothing supports us
but the knowledge that there are still feebler, still more
spent, still more helpless ones there who, with staring eyes,
look upon us as gods that escape death many times.
In the few hours of rest we teach them. “There, see that
waggle-top? That's a mortar coming. Keep down, it will go
clean over. But if it comes this way, then run for it. You can
run from a mortar.”
We sharpen their ears to the malicious, hardly audible buzz
of the smaller shells that are not easily distinguishable.
They must pick them out from the general din by their
insect-like hum we explain to them that these are far more
dangerous than the big ones that can be heard long
beforehand. We show them how to take cover from aircraft,
how to simulate a dead man when one is overrun in an
attack, how to time hand-grenades so that they explode
half a second before hitting the ground; we teach them to
fling themselves into holes as quick as lightning before the
shells with instantaneous fuses; we show them how to clean
up a trench with a handful of bombs; we explain the
difference between the fuse-length of the enemy bombs and
our own; we put them wise to the sound of gas shells; show
them all the tricks that can save them from death.
They listen, they are docile but when it begins again, in
their excitement they do everything wrong.
Haie Westhus drags off with a great wound in his back
through which the lung pulses at every breath. I can only
press his hand; “It's all up, Paul,” he groans and he bites his
arm because of the pain.
We see men living with their skulls blown open; we see
soldiers run with their two feet cut off, they stagger on their
splintered stumps into the next shell-hole; a lance-corporal
crawls a mile and a half on his hands dragging his smashed
knee after him; another goes to the dressing station and
over his clasped hands bulge his intestines; we see men
without mouths, without jaws, without faces; we find one
man who has held the artery of his arm in his teeth for two
hours in order not to bleed to death. The sun goes down,
night comes, the shells whine, life is at an end.
Still the little piece of convulsed earth in which we lie is
***
Bubnová palba, palební přehrada, palební clona, miny,
plyn, tanky, kulomety, ruční granáty - slova, slova, slova,
ale je v nich hrůza světa.
Naše obličeje jsou okoralé, naše myšlení zpustošeno, jsme
na smrt unaveni; když přijde útok, je nutno mnohé bít
pěstmi, aby procitli a šli s námi; oči jsou zapáleny, ruce
rozdrápány, kolena krvácejí, lokty jsou rozbity.
Hímmelstoss slyší představeného, rozhlédne se kolem
sebe, jako by se probouzel a připojí se.
Následuji ho a vidím, jak jde přískoky vpřed. Je to opět
řízný Himmelstoss z kasárenského dvora, dohonil dokonce
lajtnanta a je daleko vpředu.
Míjejí týdne, měsíce, léta? Jsou to jen dni. Vidíme čas
mizet kolem sebe v bezbarvých obličejích umírajících,
cpeme do sebe jídlo, běháme, házíme, střílíme, zabíjíme,
poléháváme, jsme slabí a otupělí, a drží nás ještě jen to, že
jsou tu ještě slabší, ještě otupělejší, kteří se na nás dívají s
vyvalenýma očima jako na bohy, kteří někdy mohou
uniknout smrti.
V těch málo hodinách klidu je poučujeme. “Vidíš ten hrnec,
co si to sem šněruje?” To je mina, která jde sem! Zůstaň
ležet. Jde tamhle přes nás. Když jde ale takhle, tak se
zdejchni! To ještě můžeš utéct”.
Ostříme jejich sluch pro potměšilé syčení malých potvor,
které je sotva slyšet, musí se rozpoznat v kraválu jako
bzučení komára; vtloukáme do nich, že jsou nebezpečnější,
než ty veliké, které člověk slyší předem a zdaleka.
Ukazujeme jim, jak se lze schovat před letcem, jak lze
napodobovat mrtvého, převalí-li se přes nás útok, jak
manipulovat s rozbuškou ručního granátu, aby explodoval
půl vteřiny před dopadem; učíme je padat bleskurychle do
jámy před granáty, explodujícími při dopadu, ukazujeme
jim, jak se vyčišťuje zákop svazkem ručních granátů,
vysvětlujeme jim, jaký časový rozdíl je mezi nepřátelskými
a našimi ručními granáty od zapálení šňůry do explose,
upozorňujeme je na tón plynových granátů a ukazujeme jim
kličky, které je mohou zachránit před smrtí.
Poslouchají, jsou ochotní, ale když jde do tuha, dělají to v
rozčilení obyčejně zas falešně.
Haie Westhuse odtáhli s utrženým hřbetem; při každém
vydechnutí a vdechnutí bijí skrze ránu plíce. Mohu mu ještě
stisknout ruku; “konec, Pavle,” sténá a zakousne se bolestí
do paže.
Vidíme žít lidi, kterým schází hlava; vidíme běhat vojáky,
kteří mají uražené obě nohy; vlekou se na třepících se
pahýlech až do nejbližší díry; jeden frajtr leze dva kilometry
po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde k
obvazišti a přes jeho ruce přitisklé k břichu přetékají střeva;
vidíme lidi bez huby, bez dolní čelisti, bez obličeje;
nalézáme muže, který svírá zuby po dvě hodiny tepnu své
paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, slunce zapadá,
granáty hvízdají, život je u konce.
Ale přece byl proti přesile udržen ten kousek rozryté země,
44
held. We have yielded no more than a few hundred yards of
it as a prize to the enemy. But on every yard there lies a
dead man.
na kterém ležíme, ztratili jsme jen několik set metrů. Ale na
každý metr připadá jeden mrtvý.
***
We have just been relieved. The wheels roll beneath us, we
stand dully, and when the call “Mind wire” comes, we bend
our knees. It was summer when we came up, the trees
were still green, now it is autumn and the night is grey and
wet. The lorries stop, we climb out a confused heap, a
remnant of many names. On either side stand people, dark,
calling out the numbers of the brigades, the battalions. And
at each call a little group separates itself off, a small handful
of dirty, pallid soldiers, a dreadfully small handful, and a
dreadfully small remnant.
Now someone is calling the number of our company, it is,
yes, the Company Commander, he has come through, then;
his arm is in a sling. We go over to him and I recognise Kat
and Albert, we stand together, lean against each other, and
look at one another.
And we hear the number of our company called again and
again. He will call a long time, they do not hear him in the
hospitals and shell-holes.
Once again: “Second Company, this way!” And then more
softly: “Nobody else, Second Company?” He is silent, and
then huskily he says: “Is that all?” and gives the order:
“Number!”
The morning is grey, it was still summer when we came
up, and we were one hundred and fifty strong. Now we
freeze, it is autumn, the leaves rustle, the voices flutter out
wearily: “One, two, three, four,” and cease at thirty-two.
And there is a long silence before the voice asks: “Anyone
else?” and waits and then says softly: “In squads” and then
breaks off and is only able to finish: “Second Company” with
difficulty: “Second Company march easy!”
A line, a short line trudges off into the morning. Thirty-two
men.
***
Jsme vystřídáni. Kola pod námi rachotí, stojíme bezhlasně
a když zazní volání: „Pozor - drát!” spouštíme se do dřepu.
Bylo léto, kdy jsme tudy jeli, stromy byly ještě zelené, teď
už vypadají podzimně a noc je šedá a vlhká. Vozy zastavují,
slezeme, rozházená tlupa, zbvrek mnoha jmen. Po stranách
ve tmě stojí lidé a vyvolávají jména regimentů, rot. A na
každé zvolání se vydělí houfeček, sporý, malinký houfeček
špinavých, bleděžlutých vojáků, strašně malinký houfek a
strašně malinký zbyteček.
SEVEN
VII.
They have taken us farther back than usual to a field depot
so that we can be re-organized. Our company needs more
than a hundred reinforcements.
In the meantime, when we are off duty, we loaf around.
After a couple of days Himmelstoss comes up to us. He has
had the bounce knocked out of him since he has been in the
trenches and wants to get on good terms with us. I am
willing, because I saw how he brought Haie Westhus in
when he was hit in the back. Besides he's decent enough to
treat us in the canteen when we are out of funds. Only
Tjaden is still reserved and suspicious.
But he is won over, too, when Himmelstoss tells us that he
is taking the place of the sergeant-cook who has gone on
leave. As a proof he produces on the spot two pounds of
sugar for us and a half-pound of butter specially for Tjaden.
He even sees to it that we are detailed the next two or three
days to the cook-house for potato and turnip peeling. The
grub he gives us there is real officers' fare.
Thus momentarily we have the two things a soldier needs
for contentment: good food and rest. That's not much when
one comes to think of it. A few years ago we would have
despised ourselves terribly. But now we are almost happy.
It is all a matter of habit even the frontline.
Habit is the explanation of why we seem to forget things so
quickly. Yesterday we were under fire, to-day we act the
fool and go foraging through the countryside, to-morrow we
go up to the trenches again. We forget nothing really. But
so long as we have to stay here in the field, the front-line
days, when they are past, sink down in us like a stone; they
are too grievous for us to be able to reflect on them at
once. If we did that, we should have been destroyed long
ago. I soon found out this much: terror can be endured so
long as a man simply ducks; but it kills, if a man thinks
about it.
Stáhnou nás dále než obyčejně, do shromaždiště rekrutů,
aby nás nově zformovali. Naše rota potřebuje přes sto
náhradníků.
Do té doby, nemáme-li zrovna službu, se jen tak flákáme.
Po dvou dnech k nám přijde Himmelstoss. Ztratil svou
kušnu, od té doby, co byl v zákopech. Navrhuje, abychom
se smířili. Jsem hotov, neboť jsem viděl, jak odnesl Haie
Westhuse, kterému to utrhlo hřbet. Poněvadž kromě toho
mluví opravdu rozumně, nemáme nic proti tomu, když nás
pozve do kantiny. Jen Tjaden je nedůvěřivý a reservovaný.
Nyní vyvolává někdo číslo naší roty, je to podle hlasu
velitel roty, vyvázl tedy, jeho ruka je v pásce. Přistoupíme k
němu a já poznávám Kata a Alberta, postavíme se
dohromady, opřeme se druh o druha a díváme se na sebe.
A ještě jednou a ještě jednou slyšíme volat své číslo. Může
dlouho volat, v lazaretech a jamách ho neuslyší.
Mlčí a trochu chraptí, když se zeptá: „To jsou všichni?” a
poroučí: ..Oduočítat!”
Ráno šedé. bylo ještě léto. když jsme vyrazili a bylo nás
stopadesát mužů. Ted mrzneme, je podzim, listí chrastí,
hlasy unaveně přeskakují: “ Jeden, dva, tři, čtyři” a při
dvaatřiceti umlknou. A dlouho je ticho, než se hlas zeptá:
..Ještě někdo?” a čeká a pak řekne tiše: „Po četách” a přec
se zlomí a může jenom dokončit: “Druhá roto.” namáhavě:
“Druhá roto, bez kroku v chod'.''
Rada, krátká řada tápe do rána. Dvaatřicet mužů.
Ale i ten je získán, když Himmelstoss vypravuje, že má
zastupovat špekouna, který jede na dovolenou. Na důkaz
toho se vytasí hnedky s dvěma librami cukru pro nás a s
půlliberkou másla zvlášť pro Tjadena. Stará se dokonce,
abychom na tři příští dny byli komandováni do kuchyně ke
škrabání brambor a řípy. Jídlo, které nám předkládá, je
bezvadná důstojnická menáž.
Tak máme zase okamžitě obojí, co potřebuje voják ke
štěstí: dobré jídlo a pokoj. To je málo, když si to člověk
rozmyslí. Ještě před několika lety bychom tím strašně
opovrhovali. Teď jsme spokojeni. Všecko je zvyk, i zákopy.
Tento zvyk způsobuje, že zapomínáme zdánlivě tak rychle.
Ještě předevčírem jsme byli v ohni, dnes děláme volovinky
a potloukáme se krajem, zejtra jdeme zase do zákopů. Ve
skutečnosti nezapomínáme na nic. Pokud jsme nuceni být v
poli, klesají dni, ztrávené ve frontě, když minou, do nás
jako kameny, poněvadž jsou příliš těžké, abychom o nich
mohli hned přemýšlet. Kdybychom to zkusili, zabily by nás
doda tečně; to jsem už vypozoroval.
45
Just as we turn into animals when we go up to the line,
because that is the only thing which brings us through
safely, so we turn into wags and loafers when we are
resting. We can do nothing else, it is a sheer necessity. We
want to live at any price; so we cannot burden ourselves
with feelings which, though they might be ornamental
enough in peacetime, would be out of place here.
Kemmerich is dead, Haie Westhus is dying, they will have
a job with Hans Kramer's body at the Judgment Day,
piecing it together after a direct hit; Martens has no legs
any more, Meyer is dead, Max is dead, Beyer is dead,
Hammerling is dead, there are a hundred and twenty
wounded men lying somewhere or other; it is a damnable
business, but what has it to do with us now we live. If it
were possible for us to save them, then it would be seen
how much we cared we would have a shot at it though we
went under ourselves; for we can be damned quixotic when
we like; fear we do not know much about terror of death,
yes; but that is a different matter, that is physical. But our
comrades are dead, we cannot help them, they have their
rest and who knows what is waiting for us? We will make
ourselves comfortable and sleep, and eat as much as we
can stuff into our bellies, and drink and smoke so that hours
are not wasted. Life is short.
***
The terror of the front sinks deep down when we turn our
backs upon it; we make grim, coarse jests about it, when a
man dies, then we say he has nipped off his turd, and so we
speak of everything; that keeps us from going mad; as long
as we take it that way we maintain our own resistance.
But we do not forget. It's all rot that they put in the warnews about the good humour of the troops, how they are
arranging dances almost before they are out of the frontline. We don't like that because we are in a good humour:
we are in a good humour because otherwise we should go
to pieces. Even so we cannot hold out much longer; our
humour becomes more bitter every month.
And this I know: all these things that now, while we are
still in the war, sink down in us like a stone, after the war
shall waken again, and then shall begin the disentanglement
of life and death.
The days, the weeks, the years out here shall come back
again, and our dead comrades shall then stand up again and
march with us, our heads shall be clear, we shall have a
purpose, and so we shall march, our dead comrades beside
us, the years at the Front behind us: against whom, against
whom?
***
Some time ago there was an army theatre in these parts.
Coloured posters of the performances are still sticking on a
hoarding. With wide eyes Kropp and I stand in front of it.
We can hardly credit that such things still exist, A girl in a
light summer dress, with a red patent-leather belt about her
hips! She is standing with one hand on a railing and with
the other she holds a straw hat. She wears white stockings
and white shoes, fine buckle shoes with high heels. Behind
her smiles the blue sea with white-horses, at the side is a
bright bay. She is a lovely girl with a delicate nose, red lips,
and slender legs, wonderfully clean and well cared for, she
certainly baths twice a day and never has any dirt under her
nails. At most perhaps a bit of sand from the beach.
Beside her stands a man in white trousers, a blue jacket,
and sailor's cap; but he interests us much less.
The girl on the poster is a wonder to us. We have quite
forgotten that there are such things, and even now we
hardly believe our eyes. We have seen nothing like it for
years, nothing like it for happiness, beauty and joy. That is
peace-time, that is as it should be; we feel excited.
“Just look at those thin shoes though, she couldn't march
Hrůzu lze snášet, pokud se člověk prostě krčí; ale zabije,
když člověk o ní dodatečně přemýšlí. Právě tak jako se z
nás stane zvěř, když jdeme tam dopředu, poněvadž to je
jediný prostředek, jak to vydržet, tak se staneme
povrchními vtipkaři a ospalci, jsme-li v klidu. Nemůžeme
vůbec být jinými; jsme k tomu formálně puzeni. Chceme žít
za každou cenu; a tu se nemůžeme zatěžovati činy, které
sice mohou v míru působit dekorativně, ale tady jsou
falešné.
Kemmerich je mrtev, Haie Westhus umírá, tělo Hanuše
Kramera bude v den Posledního soudu těžko z plné trefy
sesbírat, Martens je beznohý, Meyer je mrtev, Marx je
mrtev, Beyer je mrtev, Hammerling je mrtev, stodvacet
mužů leží někde s ranami, je to sakramencký, ale co je nám
po tom, my žijem. Kdybychom je mohli zachránit, to byste
se podívali, dali bychom se do toho, a bylo by nám jedno, i
kdybychom sami zhebli; neboť když chceme, tak se umíme
zatraceně vytáhnout; nemáme zrovna tak moc strachu,
úzkost před smrtí ano, to je něco jiného, to je fysické. Ale
naši kamarádi jsou mrtví, nemůžeme jim pomoci, mají
pokoj, kdo ví, co nás ještě čeká; chceme sebou někam
seknout a spát a žrát, co se do nás vejde, a chlastat a
kouřit, aby hodiny nebyly tak pusté. Život je krátký.
***
Hrůza fronty klesá; jsme-li k ní zády, děláme si z ní sprostě
a vztekle šoufky; když někdo umře, řekne se, že prdí do
hlíny a tak mluvíme o všem, to nás zachraňuje před
zblázněním, pokud na to takhle jdeme, klademe odpor.
Ale my nezapomínáme! Co stojí ve válečných časopisech o
zlatém humoru vojsk, která aranžují taneční dýchánky
hned, jak přijdou z bubnové palby, je velký kec. Neděláme
to, poněvadž máme humor, ale máme humor, poněvadž
bychom jinak zcepeněli. Příliš dlouho ten krám už stejně
nevydrží, humor je co měsíc trpčí.
A já vím: to všecko, co teď, pokud jsme ve válce, do nás
napadá jako kámen, probudí se opět po válce a pak začne
zúčtování na život a na smrt.
Dni, týdny, léta, ztrávená tady vpředu, přijdou ještě
jednou, a naši mrtví kamarádi pak vstanou a pomašírujou s
námi, naše hlavy budou jasné, budeme mít jeden cíl, a tak
pomašírujem, vedle sebe své mrtvé kamarády, za sebou
léta fronty: tak pomašírujem proti komu, proti komu?
***
Tady v tom kraji bylo před časem frontové divadlo. Na
prkenné stěně visí ještě pestré plakáty představem. S
vyvalenýma očima stojíme před nimi, Kropp a já.
Nemůžeme pochopit, že takového něco ještě existuje. Je
tam namalováno děvče v světlých, letních šatech, s
červeným lakovaným pásem kolem boků. Opírá se jednou
rukou o zábradlí, druhou si drží slaměný klobouk. Má bílé
punčochy a bílé střevíce, ozdobné střevíčky se sponkami a
vysokými podpatky. Za ní svítí modré moře, několik
chocholek vln, nějaký záliv se zařezává do něho se strany.
Je to skvělé děvče, s úzkým nosem, rudými rty, a dlouhýma
nohama, nad pomyšlení čistá a pěstěná, koupá se jistě
dvakrát denně a nemá nikdy špínu za nehty. Nanejvýš snad
trochu písku z pláže.
Vedle ní stojí muž v bílých kalhotách, modré blůze a
námořnické čapce, ale ten nás už tak nezajímá.
Děvče na dřevěné stěně je pro nás zjevením. Zapomněli
jsme docela, že takového něco existuje, a ani teď ještě
nevěříme zcela svým očím. Ovšem neviděli jsme po léta nic
takového, nic ani vzdáleně takového co do radostnosti,
krásy a štěstí. To je mír, takový asi je, cítíme vzrušeně.
“Podívej se jen na ty lehounké botičky, v těch by neušla
46
many miles in those,” I say, and then begin to feel silly, for
it is absurd to stand in front of a picture like this and think
of nothing but marching.
“How old would she be?” Kropp asks.
“About twenty-two at the most,” I hazard.
“Then she would be older than us! She is not more then
seventeen, let me tell you!”
It gives us goose flesh.
“That would be good, Albert, what do you think?”
He nods. “I have some white trousers at home too.”
“White trousers,” say I, “but a girl like that…”
We look askance at one another. There's not much to
boast of here two ragged, stained, and dirty uniforms. It is
hopeless to compete.
So we proceed to tear the young man with the white
trousers off the hoarding, taking care not to damage the
girl. That is something toward it.
“We could go and get deloused, anyway,” Kropp then
suggests.
I am not very enthusiastic because it doesn't do one's
clothes any good and a man is lousy again inside two hours.
But when we have considered the picture once more, I
declare myself willing. I go even farther.
“We might see if we could get a clean shirt as well.”
“Socks might be better,” says Albert, not without reason.
“Yes, socks too perhaps. Let's go and explore a bit.”
Then Leer and Tjaden stroll up; they look at the poster and
immediately the conversation becomes smutty. Leer was
the first of our class to have intercourse, and he gave
stirring details of it. After his fashion he enjoys himself over
the picture, and Tjaden supports him nobly.
It does not distress us exactly. Who isn't smutty is no
soldier; it merely does not suit us at the moment, so we
edge away and march off to the de-lousing station with the
same feeling as if it were a swell gentlemen's outfitters.
***
The houses in which we are billeted lie near the canal. On
the other side of the canal there are ponds flanked with
poplars; on the other side of the canal there are women too.
The houses on our side have been abandoned. On the
other side though one occasionally sees inhabitants.
In the evening we go swimming. Three women come
strolling along the bank. They walk slowly and don't look
away, although we have no bathing suits.
Leer calls out to them. They laugh and stop to watch us.
We fling remarks at them in broken French, anything that
comes into our heads, hastily and all jumbled together,
anything to detain them.
They are not specially wonderful pieces, but then where
are such to be had about here? There is one slim little
brunette, her teeth gleam when she laughs. She has quick
movements, her dress swings loosely about her legs.
Although the water is cold we are very jovial and do our
best to interest them so that they will stay. We try to make
jokes and they answer with things we cannot understand;
we laugh and beckon. Tjaden is more crafty. He runs into
the house, gets a loaf of army bread and holds it up. That
produces a great effect. They nod and beckon us to come
over. But we don't dare to do that. It is forbidden to cross
to the opposite bank. There are sentries on all the bridges.
It's impossible without a pass. So we indicate that they
should come over to us; but they shake their heads and
point to the bridge. They are not allowed to pass either.
They turn back and walk slowly down the canal, keeping
along the tow-path all the way. We accompany them
swimming. After a few hundred yards they turn off and
point to a house that stands a little distance away among
the trees and shrubbery. Leer asks if they live there.
They laugh - sure, that's their house.
We call out to them that we would like to come, sometime
ani kilometr,” povídám a napadne mi okamžitě pošetilost
mého výroku, neboť je pitomost myslit při takovém obrazu
na marše.
„Kolik je jí asi let?” ptá se Kropp.
Hádám: “Nanejvýš dvaadvacet, Alberte.”
„To by byla starší než my. Není jí ani sedmnáct, říkám ti!”
Naskočila nám husí kůže.
“Alberte, to by bylo něco, co říkáš?”
Kývá! „Doma mám taky bílé kalhoty.”
„Copak bílé kalhoty”, povídám, „ale takové děvče…”
Prohlížíme si druh druha. Není na nás moc vidět, na obou
vybledlá, záplatovaná, špinavá uniforma. Každé srovnávání
je beznadějné.
Proto seškrabeme nejprve mladíka s bílými kalhotami s
prken, opatrně, abychom nepoškodili děvče.
Tím už jsme dosáhli aspoň něčeho. Pak navrhne Kropp:
„Mohli bychom se dát odvšivit.”
Nejsem s tím docela srozuměn, neboť věci tím trpí, a za
dvě hodiny máš vši zas. Ale když jsme se zase zakoukali na
obrázek, prohlásím, že jsem pro to. Ano, jdu ještě dál.
“Mohli bychom se podívat, jestli bychom nevyfasovali
čistou košili.”
Albert z jakéhosi důvodu myslí, že by onuce byly ještě
lepší.
„Snad i onuce. Podíváme se, jak na to.”
Ale v tom už se k nám přicourá Leer a Tjaden; dívají se na
plakát a rozmluva začne být okamžitě hodně sviňácká. Leer
byl první, který měl v naší třídě poměr, a vypravoval o něm
rozčilující podrobnosti. Je obrazem na svůj způsob nadšen a
Tjaden mu mocně přizvukuje.
Nám se to právě nehnusí. Kdo neprasečí, není voják;
jenom že se nám to v tomto okamžiku nehodí docela do
krámu, proto odbočíme a namíříme si k odvšivovacímu
ústavu s pocitem, jako by to byla nějaká módní pánská
konfekce.
***
Kvartýry máme po domech blízko kanálu. Za kanálem jsou
rybníky, vroubené topolovými lesy; - za kanálem jsou také
ženy.
Domy na našem břehu byly vyklizeny. Ale na druhé straně
vidíme tu a tam obyvatele.
Večer se koupáme. V ten čas jdou podél břehu tři ženy.
Jdou pomalu a neodvracejí se, ač nemáme plavky.
Leer na ně pokřikuje. Smějí se a zastavují, aby se na nás
podívaly. Voláme na ně lámanou francouzštinou věty, které
nám právě napadají, spěšně, aby nám neodešly. Nejsou to
právě jemné věci, ale kde je máme tady nabrat.
Je mezi nimi štíhlá bruneta. Její zuby blýskají, když se
směje. Má rychlé pohyby, sukně bije měkce do jejích nohou.
Ačkoli je voda studená, jsme hodně rozčileni a snažíme se
je zaujat, aby neodešly. Pokoušíme se vtipkovat a ženy
odpovídají, aniž jim rozumíme; smějeme se a kýváme.
Tjaden je rozumnější. Běží do domu, přinese komisárek a
ukazuje jej. To působí. Kývají a ukazují, že máme plavat na
druhou stranu. Ale nesmíme. Je zakázáno vstoupit na druhý
břeh. Na mostech stojí všude stráže. Bez pasírky se nedá
nic dělat. Vykládáme jim tedy, aby přišly k nám; vrtí však
hlavami a ukazují na mosty. Ani je nepustí.
Obracejí se, jdou pomalu podle kanálu proti proudustále po
břehu. Plaveme zároveň s nimi. Po několika stech metrů
odbočují a ukazují na dům, vykukující ze stromů a keřů.
Leer se ptá, jestli tam bydlí.
Smějí se - ano, to je jejich dům.
Voláme na ně, že přijdem, až nás stráže nebudou vidět. V
47
when the guards cannot see us. At night. Tonight.
They raise their hands, put them together, rest their faces
on them and shut their eyes. They understand. The slim
brunette does a two-step. The blonde girl twitters: “Bread good.”
Eagerly we assure them that we will bring some with us.
And other tasty bits too, we roll our eyes and try to explain
with our hands. Leer nearly drowns trying to demonstrate a
sausage. If it were necessary we would promise them a
whole quartermaster's store.
They go off and frequently turn and look back. We climb
out on the bank on our side of the canal and watch to see
whether they go into the house, for they might easily have
been lying. Then we swim back.
No one can cross the bridge without leave, so we will
simply have to swim over to-night. We are full of
excitement. We cannot last out without a drink, so we go to
the canteen where there is beer and a kind of punch.
We drink punch and tell one another lying tales of our
experiences. Each man gladly believes the other man's
story, only waiting impatiently till he can cap it with a taller
one. Our hands are fidgety, we smoke countless cigarettes,
until Kropp says: “We might as well take them a few
cigarettes too.” So we put some inside our caps to keep
them.
The sky turns apple-green. There are four of us, but only
three can go; we must shake off Tjaden, so ply him with
rum and punch until he rocks. As it turns dark we go to our
billets, Tjaden in the centre. We are glowing and full of a
lust for adventure. The little brunette is mine, we have
settled all that.
Tjaden drops on his sack of straw and snores. Once he
wakes up and grins so craftily that we are alarmed and
begin to think he is cheating, and that we have given him
the punch to no purpose. Then he drops back again and
sleeps on.
We each get hold of a whole army loaf and wrap it up in
newspaper. The cigarettes we put in too, as well as three
good rations of liver-sausage that were issued to us this
evening. That makes a decent present.
We stow the things carefully in our boots; we have to take
them to protect our feet against treading on wire and
broken glass on the other bank. As we must swim for it we
can take no other clothes. But it is not far and quite dark.
We make off with our boots in our hands. Swiftly we slip
into the water, lie on our backs and swim, holding the boots
with their contents up over our heads. We climb out
carefully on the opposite bank, take out the packages and
put on our boots. We put the things under our arms. And
so, all wet and naked, clothed only in our boots, we break
into a trot. We find the house at once. It lies among the
trees. Leer trips over a root and skins his elbows.
“No matter,” he says gaily.
The windows are shuttered. We slip round the house and
try to peer through the cracks. Then we grow impatient.
Suddenly Kropp hesitates: “What if there's a Major with
them?”
“Then we just clear off,” grins Leer, “he can try to read our
regimental numbers here,” and smacks his behind.
The door of the court-yard stands open. Our boots make a
great clatter. The house door opens, a chink of light shines
through and a woman cries out in a scared voice. “Ssh, ssh!
Camerade - bon ami” - we say, and show our packages
protestingly.
The other two are now on the scene, the door opens and
the light floods over us. They recognise us and all three
burst into laughter at our appearance. They rock and sway
in the doorway, they laugh so much. How supple their
movements are.
“Un moment…” They disappear and throw us bits of
clothing which we gladly wrap round ourselves.
Then we are allowed in. A small lamp burns in their room,
which is warm and smells a little of perfume. We unwrap
our parcels and hand them over to the women. Their eyes
noci. Dnes v noci.
Zvedají ruce, skládají je na plocho, kladou na ně obličeje a
zavírají oči. Porozuměly. Štíhlá bruneta jde tanečním
krokem. Blondýna cvrliká se smíchem: „Chleba - dobrá.”
Ujišťujeme horlivě, že jej přineseme. Ještě taky jiné pěkné
věci, kroutíme očima a označujeme je rukama. Leer se mohl
téměř utopit, chtěje naznačit „kus sa- lámu.” Kdyby to bylo
nutné, slíbili bychom jim celou provianturu.
Odcházejí, ještě často se obracejíce. Vylezeme na náš břeh
a dáváme pozor, jsou-li vskutku z onoho domu, neboť je
možné, že si z nás střílejí. Pak plaveme nazpět.
Bez pasírky nesmí přes most nikdo, proto jednoduše v noci
přeplaveme. Zmocní se nás rozčilení a nemůžeme se ho
zbavit. Nemáme nikde stání a jdeme proto do kantiny. Mají
tam právě pivo a jakýsi punč.
Pijeme punč a nalháváme si fantastické zážitky. Každý rád
věří druhému a čeká netrpělivě, aby ho mohl přetrumfnout.
Naše ruce jsou plny neklidu, vybafáme nesčíslné množství
cigaret, až Kropp řekne: “Mohli bychom jim vlastně přinést
taky pár cigaret.” Vkládáme je tedy do čepic a schováváme.
Nebe zezelená jako nezralé jablko. Jsme čtyři, ale jít
mohou jenom tři; proto se musíme zbavit Tjadena a
častujeme ho rumem a punčem, až se potácí. Když se
setmí, jdeme k svým domům s Tjadenem uprostřed. Jsme
rozpáleni a naplněni touhou po dobrodružstvích. Pro mě
bude ta štíhlá bruneta, tak jsme to rozdělili a vyjednali.
Tjaden padne na svůj slamník a chrápe. Najednou se
probudí a šklebí se na nás tak potměšile, že dostáváme už
strach, a myslíme, že nás podvedl, a že jsme ho napájeli
punčem nadarmo. Ale zvrátí se zas a spí dál.
Každý z nás tří připraví si celý komisárek a zabalí jej do
novin. Přibalíme cigarety a k tomu ještě tři pěkné porce
játrového salámu, který jsme vyfasovali dnes večer. To už
je slušný dárek.
Prozatím dáme věci do bot; neboť boty si musíme vzít s
sebou, abychom na druhém břehu nešlápli na drát nebo
střepy. Poněvadž musíme nejprve plavat, nemůžeme si vzít
šaty. Ostatně je tma a není to daleko.
Vyrazíme s botama v rukou. Sklouzneme rychle do vody,
položíme se naznak, plaveme a držíme boty s jejich
obsahem nad hlavami. Na druhém břehu opatrně vylezeme,
vyndáme balíčky a obujeme boty. Balíčky zastrčíme pod
paždí. Mokří a nazí, jenom v botách, dáme se do klusu.
Dům najdeme bez obtíží. Leží ve tmě a v listí. Leer zakopne
přes kořen a natluče si loket.
„To nic,” povídá vesele.
Okna jsou opatřena okenicemi. Plížíme se kolem domu a
pokoušíme se nahlédnout štěrbinami. Pak se nás zmocní
netrpělivost. Kropp najednou váhá. „Co jestli tam u nich
bude nějaký major?”
„Tak zmiznem,” šklebí se Leer, „ať si přečte číslo našeho
pluku tadyhle,” a plácá se do zadnice.
Domovní dveře jsou otevřeny. Naše boty dělají pěkný
rámus. Otevrou se dveře, vyrazí z nich světlo a jakási žena
polekaně vykřikne. Šeptáme: „Psí, psí - came - rade - bon
ami” - a zvedáme jako zaklinadlo své balíčky.
I druhé dvě se ukázaly, dveře se otevrou dokořán a světlo
nás ozařuje. Poznají nás a všechny tři se nevázaně smějí
našemu úboru. Smějí se ve dveřním rámu, až se ohýbají.
Jak plavné jsou jejich pohyby.
“Un moment…” Zmizejí a házejí nám kusy šatů, které
kolem sebe jen tak otáčíme. Pak smíme dovnitř.
Ve světnici svítí malá lampička, je tam teplo a voní nějaký
parfum. Rozbalujeme balíčky a rozdáváme je. Oči se jim
lesknou, je vidět, že mají hlad.
48
shine, it is obvious that they are hungry.
Then we all become rather embarrassed. Leer makes the
gestures of eating, and then they come to life again and
bring out plates and knives and fall to on the food, and they
hold up every slice of livered sausage and admire it before
they eat it, and we sit proudly by.
They overwhelm us with their chatter; we understand very
little of it, but we listen and the words sound friendly. No
doubt we all look very young. The little brunette strokes my
hair and says what all French women say: “La guerre grand malheur - pauvres garcons.”
I hold her arm tightly and press my lips into the palm of
her hand. Her fingers close round my face. Close above me
are her bewildering eyes, the soft brown of her skin and her
red lips. Her mouth speaks words I do not understand. Nor
do I fully understand her eyes; they seem to say more than
we anticipated when we came here.
There are other rooms adjoining. In passing I see Leer, he
has made a great hit with the blonde. He's an old hand at
the game. But I… I am lost in remoteness, in weakness, and
in a passion to which I yield myself trustingly. My desires
are strangely compounded of yearning and misery. I feel
giddy, there is nothing here that a man can hold on to. We
have left our boots at the door, they have given us slippers
instead, and now nothing remains to recall for me the
assurance and self-confidence of the soldier; no rifle, no
belt, no tunic, no cap. I let myself drop into the unknown,
come what may yet, in spite of all, I feel somewhat afraid.
The little brunette contracts her brows when she is
thinking; but when she talks they are still. And often sound
does not quite become a word but suffocates or floats away
over me half finished; an arch, a pathway, a comet. What
have I known of it what do I know of it? The words of this
foreign tongue, that I hardly understand, they caress me to
a quietness, in which the room grows dim, and dissolves in
the half light, only the face above me lives and is clear.
How various is a face; but an hour ago it was strange and
it is now touched with a tenderness that comes, not from it,
but from out of the night, the world and the blood, all these
things seem to shine in it together. The objects in the room
are touched by it and transformed, they become isolated,
and I feel almost awed at the sight of my clear skin when
the light of the lamp falls upon it and the cool, brown hand
passes over it.
How different this is from the conditions in the soldiers'
brothels, to which we are allowed to go, and where we have
to wait in long queues. I wish I never thought of them; but
desire turns my mind to them involuntarily and I am afraid
for it might be impossible ever to be free of them again. But
then I feel the lips of the little brunette and press myself
against them, my eyes close, I want it all to fall from me,
war and terror and grossness, in order to awaken young
and happy; I think of the picture of the girl on the poster
and, for a moment, believe that my life depends on winning
her. And if I press ever deeper into the arms that embrace
me, perhaps a miracle may happen…
So, after a time we find ourselves reassembled again. Leer
is in high spirits. We pull on our boots and take our leave
warmly. The night air cools our hot bodies. The rustling
poplars loom large in the darkness. The moon floats in the
heavens and in the waters of the canal. We do not run, we
walk beside one another with long strides.
“That was worth a ration-loaf,” says Leer.
I cannot trust myself to speak, I am not in the least happy.
Then we hear footsteps and dodge behind a shrub.
The steps come nearer, close by us. We see a naked
soldier, in boots, just like ourselves; he has a package
under his arm, and gallops onward. It is Tjaden in full
course. He has disappeared already.
We laugh. In the morning he will curse us. Unobserved, we
arrive again at our sacks of straw.
I
am
called
to
the
***
Orderly
Room.
The
Company
Pak padne na všechny jakási rozpačitost. Leer naznačuje
gesty jídlo. Tu do nich vjede opět život, přinesou talíře a
nože a vrhnou se na jídlo. Každý plátek salámu zdvihají,
prve než jej snědí, s obdivem do výše, a my k tomu pyšně
přihlížíme.
Zahrnují nás řečmi - mnoho tomu nerozumíme, ale
slyšíme, že to jsou laskavá slova. Snad taky vypadáme příliš
mladě. Štíhlá bruneta mi hladí vlasy a říká, co říkají všechny
francouzské ženy: “La guerre - grand malheur - pauvres
garcons.”
Tisknu pevně její paži a kladu ústa do její dlaně. Její prsty
obepínají můj obličej. Těsně nade mnou jsou její rozčilující
oči, něžná hněď pleti a rudé rty. Ústa vyslovují slova,
kterým nerozumím. Nerozumím zcela ani očím, říkají víc,
než jsme očekávali, když jsme sem přišli.
Vedle jsou světnice. Cestou vidím Leera, tiskne se pevně k
blondýnce a hlučně hovoří. Vyzná se v tom přec. Ale já… já
jsem ztracen v nějaké tiché, vířné dálce a oddávám se jí.
To, co chci, je podivuhodně smíšeno ze žádosti a z unikání.
Dostávám závrať, není tu nic, oč se zachytit. Boty jsme
nechali přede dveřmi, dali nám místo nich pantofle, a tak tu
není nic, co by mi vrátilo vojenskou jistotu a drzost: ani
puška, ani opasek, ani blůza, ani čapka. Nořím se do
neznáma, ať se stane, co stane - neboť mám přece jen
trochu strachu, přese všechno.
Štíhlá bruneta pohybuje obočím, když přemýšlí; ale když
mluví, stojí obočí bez pohnutí. Mnohdy zvuk neuzraje zcela
v slovo a zaniká nebo se ztratí nehotový nade mnou;
oblouk, dráha, kometa. Co jsem o tom věděl - co o tom
vím? - Slova této cizí řeči, z níž rozumím jen málo, mě
uspávají v ticho, v němž splývá poloozářená hněď světnice a
žije a září jen obličej nade mnou.
Jak mnohotvárnou je taková tvář, byla-li vám před hodinou
ještě cizí a teď se nad vámi sklání hotova k něžnosti, která
nepřichází z té tváře, ale z noci, ze světa a krve, jejichž
paprsky se v ní, jak se zdá, sbíhají. Věci ve světnici jsou tím
poznamenány a proměněny, jsou jaksi zvláštní a zmocňuje
se mne téměř úc:a k mé bílé pleti, na níž leží svit lampy a
kterou hledí chladná, hnědá ruka.
Jak je to všecko jiné než v bordelech pro mužstvo, kam
máme dovolen přístup a před nimiž stáváme ve frontách.
Nechci na ně myslit; ale přicházejí mi bezděky na mysl a
děsím se, neboť snad se toho člověk už nikdy nezbaví. Pak
ale cítím rty štíhlé brunety a tisknu se k nim, zavírám oči a
chtěl bych, aby s nimi všechno zhaslo, válka a hrůza a
sprostota, abych se probudil mlád a šťasten; myslím na
obraz děvčete na plakátu a na okamžik si myslím, že můj
život závisí na tom, získám-li je. — A tím pevněji se tisknu
do rukou, jež mne objímají, snad se stane zázrak…
Jakýmsi neobyčejným způsobem se pak všichni zas
sejdeme. Leer je neobyčejně rozjařen. Srdečně se
rozloučíme a vklouzneme do bot. Noční vzduch chladí naše
horká těla. Topoly trčí vysoko do tmy a šumějí. Na obloze a
na vodě kanálu stojí měsíc. Neběžíme, jdeme podle sebe
dlouhými kroky.
Leer řekne: “Tohle stálo za komisárek!”
Ale mně se nechce mluvit, není mně ani veselo. Tu
zaslechneme kroky a přikrčíme se za keř.
Kroky se blíží, jdou těsně kolem nás. Vidíme nahého
vojáka, v botách, právě takového jako jsme my, má pod
paždím balíček a žene se kolem nás. Je to Tjadenv plném
trapu. Už zmizel.
Smějeme se. Ráno bude nadávat. Dostaneme se na
slamníky, aniž nás kdo vidí.
***
Volají mě do kanceláře. Velitel roty mi dá dovolenku a
49
Commander gives me a leave-pass and a travel-pass and
wishes me a good journey. I look to see how much leave I
have got. Seventeen days fourteen days leave and three
days for travelling. It is not enough and I ask whether I
cannot have five days for travelling. Bertinck points to my
pass. There I see that I am not to return to the front
immediately. After my leave I have to report for a course of
training to a camp on the moors.
The others envy me. Kat gives me good advice, and tells
me I ought to try to get a base-job. “If you're smart, you'll
hang on to it.”
I would rather not have gone for another eight days; we
are to stay here that much longer and it is good here.
Naturally I have to stand the others drinks at the canteen.
We are all a little bit drunk. I become gloomy: I will be
away for six weeks that is lucky, of course, but what may
happen before I get back? Shall I meet all these fellows
again? Already Haie and Kemmerich have gone who will the
next be?
As we drink, I look at each of them in turn. Albert sits
beside me and smokes, he is cheerful, we have always been
together; opposite squats Kat, with his drooping shoulders,
his broad thumb, and calm voice Müller with the projecting
teeth and the booming laugh; Tjaden with his mousey eyes;
Leer who has grown a full beard and looks at least forty.
Over us hangs a dense cloud of smoke. Where would a
soldier be without tobacco? The canteen is his refuge, and
beer is far more than a drink, it is a token that a man can
move his limbs and stretch in safety. We do it ceremonially,
we stretch our legs out in front of us and spit deliberately,
that is the only way. How it all rises up before a man when
he is going away the next morning!
At night we go again to the other side of the canal. I am
almost afraid to tell the little brunette that I am going away,
and when I return we will be far from here; we will never
see one another again. But she merely nods and takes no
special notice. At first I am at a loss to understand, then it
suddenly dawns on me. Yes, Leer is right: if I were going up
to the front, then she would have called me again “pauvre
garçon”; but merely going on leave she does not want to
hear about that, that is not nearly so interesting. May she
go to the devil with her chattering talk. A man dreams of a
miracle and wakes up to loaves of bread.
Next morning, after I have been de-loused, I go to the rail
head. Albert and Kat come with me. At the halt we learn
that it will be a couple of hours yet before the train leaves.
The other two have to go back to duty. We take leave of
one another.
“Good luck, Kat: good luck, Albert.”
They go off and wave once or twice. Their figures dwindle.
I know their every step and movement; I would recognise
them at any distance. Then they disappear. I sit down on
my pack and wait.
Suddenly I become filled with a consuming impatience to
be gone.
***
I lie down on many a station platform; I stand before many
a soup-kitchen; I squat on many a bench; then at last the
landscape becomes disturbing, mysterious, and familiar. It
glides past the western windows with its villages, their
thatched roofs like caps, pulled over the whitewashed, halftimbered houses, its corn-fields, gleaming like mother-ofpearl in the slanting light, its orchards, its barns and old
lime trees.
The names of the stations begin to take on meaning and
my heart trembles. The train stamps and stamps onward. I
stand at the window and hold on to the frame. These names
mark the boundaries of my youth.
Smooth meadows, fields, farm-yards; a solitary team
moves against the sky-line along the road that runs parallel
to the horizon a barrier, before which peasants stand
waiting, girls waving, children playing on the embankment,
poukázku na bezplatnou jízdu a přeje mi šťastnou cestu.
Podívám se, jak dlouho mám dovolenou. Sedmnáct dní —
čtrnáct dní dovolené, tři dny na cestu. Je to příliš málo a
ptám se, nemohl-li bych dostat na cestu pět dní. Bertinck
ukáže mi na dovolenku. Tu teprve vidím, že se nevrátím
hnedky na frontu. Po dovolené se mám hlásit ještě v táboře
na Vřesovišti do kursu.
Ostatní ni závidí. Kat mi dává dobré rady, jak bych měl
zkusit se ulejt. „Když budeš mazanej, tak tam zůstaneš.”
Bylo by mi vlastně milejší, kdybych mohl odjet až za
týden; neboť tak dlouho budeme ještě tady a tady je to
docela pěkné. —
Přirozeně, že musím dát v kantině něco k lepšímu. Všichni
jsme trochu podroušení. Zmocní se mne smutek; budu šest
neděl pryč, to je ovšem veliké štěstí, ale jak to tu bude
vypadat, až se vrátím? Shledám se tu ještě se všemi? Haie
a Kemmerich už tu nejsou - kdo přijde teď na řadu?
Pijeme a dívám se na ně po řadě. Albert sedí vedle mne a
kouří, je v dobré náladě, bývali jsme vždycky spolu; naproti
dřepí Kat se svými skleslými rameny, širokým palcem a
klidným hlasem; Mőller s vyčnívajícími zuby a štěkavým
smíchem; - Tjaden s myšíma očkama; Leer, který si dává
narůstat plnovous a vypadá na čtyřicet.
Nad našimi hlavami se vznáší hustý čoud; Co pak je do
vojáka bez tabáku? Kantina je asylem, pivo je něčím víc než
nápojem, je to znak, že člověk se může bez nebezpečí
natáhnout a narovnat. Taky toho pořádně využíváme, nohy
máme daleko nataženy a pliváme v míru a pokoji kolem
sebe, jedna radost. Jak mi to všechno divně připadá, když
zítra odjíždím!
V noci jdem ještě jednou za kanál. Bojím se téměř říci té
štíhlé brunetce, že odcházím a že, až se vrátím, budeme
jistě někde dál; že se tedy už neuvidíme. Ale ona jen
přikyvuje a nedá na sobě nic znát. Zprvu tomu nemohu
rozumět, ale pak pochopím. Leer má pravdu: kdybych šel
na frontu, byl bych zase “pauvre garcon”; ale dovolenec —
to není tak zajímavé, o tom nechtějí moc slyšet. Ať si jde ke
všem kozlům se svým bzukotem a svými řečmi. Člověk věří
na zázrak, a nakonec z toho vyleze komisárek.
Druhý den ráno, pořádně odvšiven, hasím si to k polní
dráze. Albert a Kat mě doprovázejí. Na zastávce nám říkají,
že to bude ještě pár hodin trvat, než vlak pojede. Oba musí
do služby. Loučíme se.
„Měj se dobře. Kate; měj se dobře, Alberte.”
Jdou a kynou mi ještě párkrát. Jejich postavy se zmenšují.
Každý jejich krok, každý pohyb je mi důvěrně znám, poznal
bych je podle toho už zdálky. Potom zmizejí. Posadím se na
tornu a čekám.
Náhle jsem zalit zběsilou netrpělivostí dostat se odtud.
***
Líhám na mnoha nádražích; stojím před mnoha kotli s
menáží; dřepím na mnoha lavicích; - pak ale začíná kraj
venku na mne působit svíravým dojmem, je tak podivně
známý. Sune se kolem večerních oken se svými vesnicemi,
jejichž vápnem obílené mazánky mají deskové střechy
naraženy hluboko jako čepice; se svými žitišti, zářícími pod
šikmým světlem jako perleť, se svými ovocnými zahradami
a stodolami a starými lipami.
Z jmen stanic se stávají pojmy, při nichž se srdce chvěje.
Vlak duní a duní, stojím u okna a držím se rámu. Tato
jména rámcují mé mládí.
Plochá luka, pole, dvory; - nějaký potah jede na pozadí
oblohy zvolna po cestě běžící rovnoběžně s obzorem. Nějaký
šraňk, před nímž čekají sedláci, kynoucí děvčata, děti hrající
si na železničním náspu, cesty vedoucí do kraje, hladké
50
roads, leading into the country, smooth roads without
artillery.
It is evening, and if the train did not rattle I should cry out.
The plain unfolds itself. In the distance, the soft, blue
silhouette of the mountain ranges begins to appear. I
recognise the characteristic outline of the Dolbenberg, a
jagged comb, springing up precipitously from the limits of
the forests. Behind it should lie the town.
But now the sun streams through the world, dissolving
everything in its golden-red light, the train swings round
one curve and then another; far away, in a long line one
behind the other, stand the poplars, unsubstantial, swaying
and dark, fashioned out of shadow, light, and desire.
The field swings round as the train encircles it, and the
intervals between the trees diminish; the trees become a
block and for a moment I see one only then they reappear
from behind the foremost tree and stand out a long line
against the sky until they are hidden by the first houses.
A street-crossing. I stand by the window, I cannot drag
myself away. The others put their baggage ready for getting
out. I repeat to myself the name of the street that we cross
over Bremer-strasse Bremerstrasse Below there are cyclists,
lorries, men; it is a grey street and a grey subway; it affects
me as though it were my mother.
Then the train stops, and there is the station with noise
and cries and signboards. I pick up my pack and fasten the
straps, I take my rifle in my hand and stumble down the
steps.
On the platform I look round; I know no one among all the
people hurrying to and fro. A red-cross sister offers me
something to drink. I turn away, she smiles at me too
foolishly, so obsessed with her own importance: “Just look,
I am giving a soldier coffee!” She calls me “Comrade,” but I
will have none of it.
Outside in front of the station the stream roars alongside
the street, it rushes foaming from the sluices of the mill
bridge. There stands the old, square watch-tower, in front
of it the great mottled lime tree and behind it the evening.
Here we have often sat how long ago it is; we have passed
over this bridge and breathed the cool, acid smell of the
stagnant water; we have leaned over the still water on this
side of the lock, where the green creepers and weeds hang
from the piles of the bridge; and on hot days we rejoiced in
the spouting foam on the other side of the lock and told
tales about our school-teachers.
I pass over the bridge, I look right and left; the water is as
full of weeds as ever, and it still shoots over in gleaming
arches; in the tower-building laundresses still stand with
bare arms as they used to over the clean linen, and the
heat from the ironing pours out through the open windows.
Dogs trot along the narrow street, before the doors of the
houses people stand and follow me with their gaze as I pass
by, dirty and heavy laden. In this confectioner's we used to
eat ices, and there we learned to smoke cigarettes. Walking
down the street I know every shop, the grocer's, the
chemist's, the baker's. Then at last I stand before the brown
door with its worn latch and my hand grows heavy. I open
the door and a strange coolness comes out to meet me, my
eyes are dim.
The stairs creak under my boots. Upstairs a door rattles,
someone is looking over the railing. It is the kitchen door
that was opened, they are cooking potato-cakes, the house
reeks of it, and to-day of course is Saturday; that will be my
sister leaning over.
For a moment I am shy and lower my head, then I take off
my helmet and look up. Yes, it is my eldest sister.
“Paul,” she cries, “Paul!”
I nod, my pack bumps against the bannisters; my rifle is
so heavy.
She pulls a door open and calls: “Mother, mother, Paul is
here.”
I can go no further mother, mother, Paul is here.
I lean against the wall and grip my helmet and rifle. I hold
them as tight as I can, but I cannot take another step, the
cesty, bez artilerie.
Je večer, a kdyby neduněl vlak, musil bych křičet. Rovina
se rozvinuje, v slabé modři počíná v dálce vyvstávat silueta
horských
lemů.
Poznávám
charakteristické
linie
Dolbenbergu, onen zoubkovatý hřeben, který srázně spadá
tam, kde přestává vrcholek lesa. Za ním musí už přijít
město.
Ale teď se roztěká záplava zlatorudého světla po světě,
vlak rachotí ohybem a ještě jedním ohybem; -a neskutečně,
zaváty tmou stojí tam daleko topoly, v dlouhé řadě za
sebou, stvořeny ze stínu, světla a touhy.
Pole, na kterém stojí, točí se zvolna kolem nás; objíždíme
je, vzdálenosti mezi nimi se krátí, stávají se jedinou masou,
jednu chvíli vidím jen jeden; pak se vysunou za tím
nejpřednějším opět ostatní a stojí ještě dlouho samy na
obloze, až jsou zakryty prvními domy.
Přechod přes koleje. Stojím u okna, nemohu se odtrhnout.
Ostatní skládají své věci a chystají se vystoupit. Říkám si
pro sebe jméno ulice, kterou křížíme -Brémská-Brémská -.
Cyklisté, vozy, lidé jsou tady dole, je tu šedivá ulice, a
šedivý podjezd; - popadne mě, jako kdyby to byla má
matka.
Pak vlak zastaví a je tu nádraží s křikem, voláním a
reklamními štíty. Seberu tornu a zapnu háčky, vezmu pušku
do ruky a klopýtám dolů po schůdkách.
Na peróně se ohlížím; neznám nikoho z těch, kdo tu
spěchají kolem mne. Sestra Červeného kříže mi nabízí
nějaký nápoj. Odvracím se, usmívá se na mne příliš hloupě,
jsouc proniknuta svou vlastní důležitostí: Koukejte, já
dávám vojákovi kafe. — Říká mi „kamaráde”, to mi tak ještě
scházelo.
Ale venku před nádražím šumí řeka podle silnice, zpěněná
voda syčí ze splavu pod Mlýnským mostem. čtyřhranná
stará hláska stojí u ní, a před ní velká, pestrá lípa, a za ní
večer.
Tady jsme často sedávali - jak je tomu dávno; - po tomto
mostě jsme chodívávali a vdechovali chladný, zahnilý pach
hrazené vody; nakláněli jsme se nad klidným proudem na
této straně splavu, v němž visívaly na mostních pilířích řasy
a úponky rostlin; - a za parných dnů jsme na druhé straně
splavu mívávali radost ze stříkající pěny a pomlouvávali
jsme své učitele.
Jdu přes most, dívám se napravo i nalevo; voda je stále
ještě plná řas a spadá stále ještě světlým obloukem; ve
věžní budově stojí jako tenkrát žehlířky s nahýma rukama
před bílým prádlem a žár žehliček proudí z otevřených oken.
Psi se toulají úzkou ulicí, před domovními vraty stojí lidé a
dívají se za mnou, jak tak jdu kolem nich špinavý a
napakovaný. V téhle cukrárně jsme jídávali zmrzlinu a
zvykali cigaretovému kouři. V této ulici, která běží kolem
mne, znám každý dům, koloniální obchod, drogerii,
pekařství. A pak stojím před hnědými vraty s ohmatanou
klikou a ruka má je těžká. Otvírám je; proti mně vyrazí
podivný chlad a bere jistotu mým očím.
Schody zaskřípnou pod mými kroky. Nahoře cvaknou
dveře, někdo se dívá přes zábradlí. To se otevřely dveře z
kuchyně, pekou tam právě bramborové hubičky, celý dům
jimi voní, vždyť je dnes sobota, a to je asi má sestra, co se
naklání.
Stydím se na okamžik a skláním hlavu, pak sejmu přílbu a
dívám se nahoru. Ano, je to má nejstarší sestra.
„Pavel,” volá, „Pavel!”
Kývám, má torna naráží na zábradlí, má puška je tolik
těžká.
Vytrhne dveře a volá: „Mami, mami, Pavel přijel!”
Nemohu už dál. Mami, mami, Pavel přijel.
Opírám se o zeď a pevně svírám svou přílbu a svou pušku.
Držím je tak pevně, jak to jde, ale nemohu udělat ani krok
51
staircase fades before my eyes, I support myself with the
butt of my rifle against my feet and clench my teeth
fiercely, but I cannot speak a word, my sister's call has
made me powerless, I can do nothing, I struggle to make
myself laugh, to speak, but no word comes, and so I stand
on the steps, miserable, helpless, paralysed, and against
my will the tears run down my cheeks.
My sister comes back and says: “Why, what is the matter?”
Then I pull myself together and stagger on to the landing.
I lean my rifle in a corner, I set my pack against the wall,
place my helmet on it and fling down my equipment and
baggage. Then I say fiercely: “Bring me a handkerchief.”
She gives me one from the cupboard and I dry my face.
Above me on the wall hangs the glass case with the
coloured butterflies that once I collected. Now I hear my
mother's voice. It comes from the bedroom.
“Is she in bed?” I ask my sister.
“She is ill,” she replies.
I go into her, give her my hand and say as calmly as I can:
“Here I am, Mother.”
She lies still in the dim light. Then she asks anxiously: “Are
you wounded?” and I feel her searching glance.
“No, I have got leave.”
My mother is very pale. I am afraid to make a light.
“Here I lie now,” says she, “and cry instead of being glad.”
“Are you sick, Mother?” I ask.
“I am going to get up a little to-day,” she says and turns to
my sister, who is continually running to the kitchen to watch
that the food does not burn: “And put out that jar of
preserved whortleberries you like that, don't you?” she asks
me.
“Yes, Mother, I haven't had any for a long time.”
“We might almost have known you were coming,” laughs
my sister, “there is just your favourite dish, potato-cakes,
and even whortleberries to go with them too.”
“And it is Saturday,” I add.
“Sit here beside me,” says my mother.
She looks at me. Her hands are white and sickly and frail
compared with mine. We say very little and I am thankful
that she asks nothing.
What ought I to say? Everything I could have wished for
has happened. I have come out of it safely and sit here
beside her. And in the kitchen stands my sister preparing
supper and singing.
“Dear boy,” says my mother softly.
We were never very demonstrative in our family; poor folk
who toil and are full of cares are not so. It is not their way
to protest what they already know. When my mother says
to me “dear boy,” it means much more than when another
uses it. I know well enough that the jar of whortleberries is
the only one they have had for months, and that she has
kept it for me; and the somewhat stale cakes that she gives
me too. She must have got them cheap some time and put
them all by for me.
I sit by her bed, and through the window the chestnut
trees in the beer garden opposite glow in brown and gold. I
breathe deeply and say over to myself: ”You are at home,
you are at home.” But a sense of strangeness will not leave
me, I cannot feel at home amongst these things. There is
my mother, there is my sister, there my case of butterflies,
and there the mahogany piano but I am not myself there.
There is a distance, a veil between us.
I go and fetch my pack to the bedside and turn out the
things I have brought a whole Edamer cheese, that Kat
provided me with, two loaves of army bread, three-quarters
of a pound of butter, two tins of livered sausage, a pound of
dripping and a little bag of rice.
“I suppose you can make some use of that.”
They nod.
“Is it pretty bad for food here?” I enquire.
“Yes, there's not much. Do you get enough out there?”
I smile and point to the things I have brought. “Not always
quite as much as that, of course, but we fare reasonably
well.”
už, schody mizejí před mýma očima, tluku pažbou do nohou
a zatínám zlostně zuby, ale nezmohu nic proti tomu
jedinému slovu, jež sestra zavolala, nezmohu nic proti
němu, mučivě a násilím se nutím hovořit a smát se, ale
nezmohu se na jediné slůvko, a tak stojím na schodech,
nešťastný, bezmocný, sevřený strašlivou křečí, a nechci, ale
slzy se mi jen jen koulejí po tvářích.
Sestra se vrátí a ptá se: „Co je ti?”
Tu se seberu a klopýtám do předsíně. Pušku opřu do
kouta, tornu postavím ke zdi, a přilbu nasadím na ni. I
opasek s věcmi, které jsou na něm, musí pryč. Pak řeknu
zuřivě: „Tak mi dej konečně nějaký kapesník!”
Vyndá mi jej ze skříně a otřu si obličej. Nade mnou na
stěně visí skleněná skřínka s pestrými motýli, které jsem
dříve sbírával. Teď slyším hlas matčin. Přichází z ložnice.
“Copak leží?” ptám se sestry.
„Je nemocná,” odpovídá.
Jdu k ní, podám jí ruku a řeknu tak klidně, jak jen umím:
„Tady jsem, mami.”
Leží v polotmě. Pak se úzkostně zeptá a já cítím, jak mne
její pohled ohmatává: „Jsi raněn?”
„Ne, mám dovolenou.”
Matka je velmi bledá. Bojím se udělat světlo.
„Tak tady ležím a pláču, místo abych měla radost.”
„Jsi nemocná, mami?” ptám se.
„Dneska trochu vstanu,” povídá a obrací se k sestře, která
musí každou chvíli odskočit do kuchyně, aby se jí nepřipálilo
jídlo: „ Otevři taky ten hrnec se zavařenými brusinkami, ty
je přece rád?” ptá se mne.
„Ba, mami, ty jsem už dávno neměl.”
„Jako bychom věděly, že přijdeš,” směje se sestra, “vaříme
právě tvé zamilované jídlo, bramborové hubičky a teďka
dokonce s brusinkami.”
„Vždyť je taky sobota,” povídám.
“Posaď se ke mně,” řekne matka.
Dívá se na mne. Její ruce jsou bílé a nemocné a hubené
proti mým. Mluvíme jen pár slov, a jsem jí vděčen, že se na
nic neptá.
Co jí taky mám řič: stalo se vše, co bylo možné. Vyvázl
jsem zdráv a sedím vedle ní. A v kuchyni stojí sestra a dělá
večeři a zpívá si k tomu.
„Hochu milá,” povídá tiše matka.
V rodině jsme nebývali nikdy příliš něžní, to nebývá
zvykem u chudých lidí, kteří musí mnoho pracovat a mají
starosti. Nerozumějí tomu taky tak, a neradi ujišťují častěji
o něčem, co bez toho vědí. Když mi matka řekne “hochu
milá”, je to tak, jako by jiná matka udělala bůhví co. Vím
bezpečně, že hrnec s brusinkami je jediný, který má už celé
měsíce a že jej pro mne schovala, právě tak jako trochu
staré keksy, které mi teď dává. Dostala jich jistě několik při
nějaké příležitosti a uschovala je hned pro mne.
Sedím na její posteli a oknem blýskají do pokoje v hnědi a
zlatě kaštany protilehlé hostinské zahrady. Pomalu
vydechuji a vdechuji a říkám si: „Jsi doma, jsi doma”. Ale
jakási zaraženost mne neopouští a nemohu se ještě do
všeho vpravit. Tady je matka, tady je sestra, tady je má
skřínka s motýly, a tady je mahagonový klavír, ale nejsem
tu ještě docela já. Mezi námi je závoj a vzdálenost, snad jen
jednoho roku.
Proto jdu, přinesu tornu a vybaluji, co jsem přinesl : celý
eidamský sýr, který mi obstaral Kat, dva komisárky.
třičtvrtěliberku másla, dvě krabičky játrové paštiky, libru
sádla a pytlíček ryže.
To budete jistě potřebovat.”
Kývají.
“Tady je asi o to zle?” Vyptávám se.
“Tady toho moc není. Vy tam venku máte dost?”
Usmívám se a ukazuji na přinesené věci. “Tolik vždycky
ne, ale ujde to.”
52
Erna takes away the food. Suddenly my mother seizes hold
of my hand and asks falteringly: “Was it very bad out there,
Paul?”
Mother, what should I answer to that! You would not
understand, you could never realise it. And you never shall
realise it. Was it bad, you ask. You, Mother, I shake my
head and say: “No, Mother, not so very. There are always a
lot of us together so it isn't so bad.”
“Yes, but Heinrich Bredemeyer was here just lately and
said it was terrible out there now, with the gas and all the
rest of it.”
It is my mother who says that. She says: “With the gas
and all the rest of it.” She does not know what she is
saying, she is merely anxious for me. Should I tell her how
we once found three enemy trenches with their garrison all
stiff as though stricken with apoplexy? against the parapet,
in the dug-outs, just where they were, the men stood and
lay about, with blue faces, dead.
“No Mother, that's only talk,” I answer, “there's not very
much in what Bredemeyer says. You see for instance, I'm
well and fit.”
Before my mother's tremulous anxiety I recover my
composure. Now I can walk about and talk and answer
questions without fear of having suddenly to lean against
the wall because the world turns soft as rubber and my
veins become brimstone.
My mother wants to get up. So I go for a while to my sister
in the kitchen. “What is the matter with her?” I ask.
She shrugs her shoulders: “She has been in bed some
months now, but we did not want to write and tell you.
Several doctors have been to see her. One of them said it is
probably cancer again.”
***
I go to the district commandant to report myself. Slowly I
wander through the streets. Occasionally someone speaks
to me. I do not delay long for I have little inclination to talk.
On my way back from the barracks a loud voice calls out to
me. Still lost in thought I turn round and find myself
confronted by a Major. “Can't you salute?” he blusters.
“Sorry, Major,” I say in embarrassment, “I didn't notice
you.”
“Don't you know how to speak properly?” he roars.
I would like to hit him in the face, but control myself, for
my leave depends on it. I click my heels and say: “I did not
see you, Herr Major.”
“Then keep your eyes open,” he snorts. “What is your
name?”
I give it.
His fat red face is furious. “What regiment?”
I give him full particulars. Even yet he has not had enough.
“Where are you quartered?”
But I have had more than enough and say: “Between
Langemark and Bixschoote.”
“Eh?” he asks, a bit stupefied.
I explain to him that I arrived on leave only an hour or two
since, thinking that he would then trot along. But not at all.
He gets even more furious: “You think you can bring your
front-line manners here, what? Well, we don't stand for that
sort of thing. Thank God, we have discipline here!”
“Twenty paces backwards, double march!” he commands. I
am mad with rage. But I cannot say anything to him; he
could put me under arrest if he liked. So I double back, and
then march up to him. Six paces from him I spring to a stiff
salute and maintain it until I am six paces beyond him.
He calls me back again and affably gives me to understand
that for once he is pleased to put mercy before justice. I
pretend to be duly grateful. “Now, dismiss!” he says.
I turn about smartly and march off.
That ruins the evening for me. I go back home and throw
my uniform into a corner; I had intended to change it in any
case. Then I take out my civilian clothes from the wardrobe
and put them on.
Ema odnáší potraviny. Matka mne vezme náhle prudce za
ruku a ptá se zajíká se. „Bylo to moc ošklivé tam venku,
Pavle?”
Mami, co ti mám na to říc? Nebudeš tomu rozumět a nikdy
to nepochopíš. Taky to nemáš nikdy pochopit. Ptáš se, jestli
to bylo ošklivé. Ty, matka. Potřásám hlavou a povídám:
„Ne, mami, ani tak moc ne. Je nás pořád moc pohromadě a
pak to není tak zlé.”
“Ano. ale nedávno tu byl Jindřich Bredermeyer a ten
vypravoval, že to je venku strašlivé s těmi plyny a s tím
vším.”
To je má matka, která to říká. Povídá: s tím plynem a s tím
vším. Neví, co povídá, má jenom strach o mne. Mám jí
vypravovat, že jsme jednou našli tři nepřátelské zákopy,
které byly ztrnulé ve svých posicích a jakoby mrtvicí
trefené? U předprsně zákopu, v krytech, kde právě byli, stáli
a leželi lidé s modrými obličeji, mrtví.
„Ale, mami, co pak se toho málo napovídá,” odpovídám,
„Bredermeyer jen tak kecá. Vždyť vidíš já jsem zdravý a
tlustý.”
Chvějící se starost mé matky mi zas dodává klidu. Teď už
zas mohu chodit po pokoji a mluvit- a odpovídat, beze
strachu, že budu nucen náhle se opřít o zeď, poněvadž svět
změkl jako guma a tepny změkly jako troud.
Matka chce vstát; jdu zatím do kuchyně k sestře…Co je jí?”
ptám se.
Krčí rameny: ..Leží už několik měsíců, ale nesměli jsme ti
to psát. Měla už několik doktorů. Jeden povídal, že by to
mohla být zase rakovina.”
***
Jdu se hlásit na okresní velitelství. Pomalu kráčím ulicemi.
Tu a tam mne někdo osloví. Nezdržuji se dlouho, neboť
nechci tolik mluvit.
Když se vracím z kasáren, zavolá mne zvučný hlas. Otočím
se, pohroužen v myšlenkách, a stojím proti jakémusi
majorovi. Vyjede si na mne: “Neumíte salutovat?”
Odpovím zmateně: „Odpusťte, pane majore, já jsem vás
neviděl.”
Křičí ještě víc: “Neumíte se vyjádřit, jak se sluší a patří?”
Chtělo se mi praštit ho do obličeje, ale ovládnu se,
poněvadž by jinak bylo po dovolené, srazím podpatky a
povídám: “Neviděl jsem pana majora.”
„Tak se laskavě koukejte před sebe!” osopí se. „Jak se
jmenujete, he?”
Hlásím.
Jeho rudý, tučný obličej je stále ještě rozezlen. „Od
kterého pluku?”
Hlásím podle předpisu. Není stále ještě uspokojen.
„Garnisona?”
Ale teď toho mám dost a povídám: „Mezi Lange-markem a
Bixschootem.”
„Jak to?” ptá se trochu zaražen.
Vysvětluji mu, že jsem před hodinou přišel na dovolenou, a
myslím si, že teď odrazí. Mýlím se ale. Je dokonce ještě
divočejší: „To by tak hrálo zavádět sem zvyky z fronty, co?
Tady ale, zaplať Pánbůh, je pořádek.” Komanduje: “Dvacet
kroků zpátky, poklusem v chod!”
Ve mně vře tupý vztek. Ale nemohu nic dělat, dá mě hned,
jak se mu zachce, zatknout. Skočím tedy zpět, vrátím se a
hodím mu to na šest kroků ostře podle předpisů, a přestanu
salutovat, až šest kroků za ním.
Zavolá mě zase a sděluje mi blahosklonně, že ještě
jedenkrát dá přednost milosti před právem. Projevím ostře
po vojensku svou vděčnost. „Můžete jít.”
Udělám s klapnutím podpatků čelem vzad a odprásknu.
Mám tím zkažený večer. Koukám, abych se dostal domů, a
hodím uniformu do kouta, jak jsem si beztak umínil. Potom
si přinesu ze skříně své civilní šaty a obléknu je.
53
I feel awkward. The suit is rather tight and short, I have
grown in the army. Collar and tie give me some trouble. In
the end my sister ties the bow for me. But how light the suit
is, it feels as though I had nothing on but a shirt and
underpants.
I look at myself in the glass. It is a strange sight. A
sunburnt, overgrown candidate for confirmation gazes at
me in astonishment.
My mother is pleased to see me wearing civilian clothes; it
makes me less strange to her. But my father would rather I
kept my uniform on so that he could take me to visit his
acquaintances.
But I refuse.
Je mi v nich docela nezvykle. Jsou mi hodně těsné a
krátké, na vojně jsem vyrostl. Límec a kravata mi dělá
obtíže. Konečně mi uváže sestra uzel. Jak jsou takové šaty
lehké, člověku se zdá, že je jen v spodních kalhotách a
košili.
Pozoruji se v zrcadle. Je to podivuhodný pohled. Sluncem
osmahlý, trochu příliš povyrostlý konfirmand se na mě
udiveně kouká.
Matka je ráda, že nosím civilní šaty; jsem jí tak bližší. Ale
otec by měl raději, kdybych nosil uniformu, chtěl by tak se
mnou jít ke svým známým.
***
It is pleasant to sit quietly somewhere, in the beer garden
for example, under the chestnuts by the skittle-alley. The
leaves fall down on the table and on the ground, only a few,
the first. A glass of beer stands in front of me, I've learned
to drink in the army. The glass is half empty, but there are
a few good swigs ahead of me, and besides I can always
order a second and a third if I wish to. There are no bugles
and no bombardments, the children of the house play in the
skittle-alley, and the dog rests his head against my knee.
The sky is blue, between the leaves of the chestnuts rises
the green spire of St. Margaret's Church.
This is good, I like it. But I cannot get on with the people.
My mother is the only one who asks no questions. Not so
my father. He wants me to tell him about the front; he is
curious in a way that I find stupid and distressing; I no
longer have any real contact with him.
There is nothing he likes more than just hearing about it. I
realise he does not know that a man cannot talk of such
things; I would do it willingly, but it is too dangerous for me
to put these things into words. I am afraid they might then
become gigantic and I be no longer able to master them.
What would become of us if everything that happens out
there were quite clear to us?
So I confine myself to telling him a few amusing things.
But he wants to know whether I have ever had a hand-tohand fight. I say “No,” and get up and go out.
But that does not mend matters. After I have been startled
a couple of times in the street by the screaming of the
tramcars, which resembles the shriek of a shell coming
straight for one, somebody taps me on the shoulder.
It is my German-master, and he fastens on me with the
usual question: “Well, how are things out there? Terrible,
terrible, eh? Yes, it is dreadful, but we must carry on. And
after all, you do at least get decent food out there, so I
hear. You look well, Paul, and fit. Naturally it's worse here.
Naturally. The best for our soldiers every time, that goes
without saying.”
He drags me along to a table with a lot of others. They
welcome me, a head-master shakes hands with me and
says: “So you come from the front? What is the spirit like
out there? Excellent, eh? excellent?”
I explain that no one would be sorry to be back home.
He laughs uproariously. “I can well believe it! But first you
have to give the Froggies a good hiding. Do you smoke?
Here, try one. Waiter, bring a beer as well for our young
warrior.”
Unfortunately I have accepted the cigar, so I have to
remain. And they are all so dripping with good will that it is
impossible to object. All the same I feel annoyed and smoke
like a chimney as hard as I can. In order to make at least
some show of appreciation I toss off the beer in one gulp.
Immediately a second is ordered; people know how much
they are indebted to the soldiers. They argue about what we
ought to annex. The head-master with the steel watch-chain
wants to have at least the whole of Belgium, the coal-areas
of France, and a slice of Russia. He produces reasons why
we must have them and is quite inflexible until at last the
others give in to him. Then he begins to expound just
whereabouts in France the breakthrough must come, and
***
Jak je to pěkné někde tiše sedět, na příklad v protější
hostinské zahradě, pod kaštany, blízko kuželníku. Listy
padají na stůl a na zem, ale jen trochu, těch prvních. Přede
mnou stojí sklenice piva, pít nás na vojně naučili. Sklenice
je poloprázdná, mám před sebou tedy ještě několik
dobrých, chladivých loků, a mimo to, když budu chtít, mohu
si objednat druhou a třetí. Neexistuje raport ani bubnová
palba, děti hostinského si hrají na kuželníku a pes mi položil
hlavu na klín. Nebe je modré, mezi listím kaštanů tyčí se
zelená věž kostela svaté Markéty.
Ale já odmítám.
To je dobré, a mám to rád. Ale s lidmi se nemohu srovnat.
Jediný, kdo se neptá, je má matka. Ale už s otcem je to
jinak. Chtěl by, abych vypravoval něco z venku, má přání,
která se mi zdají být dojemná a hloupá, k němu už nemám
toho pravého poměru.
Nejraději bych chtěl pořád něco poslouchat. Chápu, že
neví, že o něčem takovém se nemůže vypravovat, a taky
bych mu rád vyhověl; ale pro mne je v tom nebezpečí, když
vyjádřím ty věci slovy, bojím se, že pak vyrostou do
nesmírna a nedají se už zvládnout. Kampak bychom přišli,
kdyby nám bylo všecko, co se venku děje, docela jasné.
Tak se omezuji na to, že mu vypravuji několik veselých
historek. Táže se mne, byl-li jsem v boji muže proti muži.
Řeknu ne, a vstanu, abych odešel.
Ale tím si mnoho nepomohu. Když jsem se na ulici párkrát
vyděsil, poněvadž skřípám tramvaje mi připadlo jako
granát, který s vytím přilétá, zaklepá mi někdo na rameno.
Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými
otázkami. “No, tak, jak to vypadá venku. Strašné, strašné,
co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A konečně
tam venku máte alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel,
vypadáte docela dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně
hůř, docela přirozeně, je to taky samozřejmé, to nejlepší
vždycky pro naše vojáky.”
Vleče mě do své stolní společnosti. Jsem velkolepě
přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak, tak
jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?”
Vykládám, že by každý chtěl rád domů.
Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat
Francouzkům! Kouříte? Tady máte, zapalte si! Pane vrchní,
přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo.”
Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni
blahovůlí jen překypují, proti tomu nelze nic namítat. Ale
přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech stačí. Abych
aspoň něco dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici.
Hned mi objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží vojákovi.
Debatují o tom, co budeme anektovat. Ten ředitel se
zlatým, řetízkem u hodinek, chce toho mít nejvíc: celou
Belgii, uhelné revíry francouzské a velké kusy Ruska. Udává
přesné důvody, proč to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat,
kde ve Francii se musí udělat průlom, a obrací se mezitím
ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou
vaší věčnou posiční válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír
hned.”
54
turns to me: “Now, shove ahead a bit out there with your
everlasting trench warfare Smash through the johnnies and
then there will be peace.”
I reply that in our opinion a break-through may not be
possible. The enemy may have too many reserves. Besides,
the war may be rather different from what people think.
He dismisses the idea loftily and informs me I know
nothing about it. “The details, yes,” says he, “but this
relates to the whole. And of that you are not able to judge.
You see only your little sector and so cannot have any
general survey. You do your duty, you risk your lives, that
deserves the highest honour every man of you ought to
have the Iron Cross but first of all the enemy line must be
broken through in Flanders and then rolled up from the
top.”
He blows his nose and wipes his beard. “Completely rolled
up they must be, from the top to the bottom. And then to
Paris.”
I would like to know just how he pictures it to himself, and
pour the third glass of beer into me. Immediately he orders
another.
But I break away. He stuffs a few more cigars into my
pocket and sends me off with a friendly slap. “All of the
best! I hope we will soon hear something worth while from
you.”
***
I imagined leave would be different from this. Indeed, it
was different a year ago. It is I of course that have changed
in the interval. There lies a gulf between that time and today. At that time I still knew nothing about the war, we had
only been in quiet sectors. But now I see that I have been
crushed without knowing it. I find I do not belong here any
more, it is a foreign world. Some of these people ask
questions, some ask no questions, but one can see that the
latter are proud of themselves for their silence; they often
say with a wise air that these things cannot be talked about.
They plume themselves on it.
I prefer to be alone, so that no one troubles me. For they
all come back to the same thing, how badly it goes and how
well it goes; one thinks it is this way, another that; and yet
they are always absorbed in the things that go to make up
their existence. Formerly I lived in just the same way
myself, but now I feel no contact here.
They talk too much for me. They have worries, aims,
desires, that I cannot comprehend. I often sit with one of
them in the little beer garden and try to explain to him that
this is really the only thing: just to sit quietly, like this. They
understand of course, they agree, they may even feel it so
too, but only with words, only with words, yes, that is it
they feel it, but always with only half of themselves, the
rest of their being is taken up with other things, they are so
divided in themselves that none feels it with his whole
essence; I cannot even say myself exactly what I mean.
When I see them here, in their rooms, in their offices,
about their occupations, I feel an irresistible attraction in it,
I would like to be here too and forget the war; but also it
repels me, it is so narrow, how can that fill a man's life, he
ought to smash it to bits; how can they do it, while out at
the front the splinters are whining over the shell-holes and
the star-shells go up, the wounded are carried back on
waterproof sheets and comrades crouch in the trenches.
They are different men here, men I cannot properly
understand, whom I envy and despise. I must think of Kat
and Albert and Müller and Tjaden, what will they be doing?
No doubt they are sitting in the canteen, or perhaps
swimming soon they will have to go up to the front-line
again.
In my room behind the table stands a brown leather sofa. I
sit down on it.
On the walls are pinned countless pictures that I once used
to cut out of the newspapers. In between are drawings and
postcards that have pleased me. In the corner is a small
iron stove. Against the wall opposite stand the book-shelves
Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti
tam mají příliš mnoho reserv. Kromě toho že válka je přece
jen něco jiného, než si tak člověk myslí.
Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím.
„Jednotlivec jistě,” řekne, „ale záleží na celku. A to
nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj malý úsek a
proto nemáte přehled. Děláte svou povinnost, nasazujete
svůj život, to je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl
dostat Železný kříž, ale především musí být nepřátelská
fronta ve Flandrech prolomena a pak shora dolů svinuta.''
Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška
až dolů. A pak na Paříž.”
Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí
sklenici. Hned dá přinést novou.
Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a
propustí mne s přátelským poklepáním: „Mnoho štěstí!
Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného uslyšíme.”
***
Představoval jsem si tu dovolenou jinak. Před rokem taky
byla jiná. Jsem to asi já, kdo se změnil. Mezi dneškem a
tehdejškem leží propast. Tenkrát jsem ještě válku neznal.
Byli jsme v klidnějších úsecích. Dnes pozoruji, že, sám o
tom nevěda, stal jsem se nedůtklivějším. Nejsem tu už
doma, je to pro mne cizí svět. Ti se ptají, ti se neptají, a
člověk jim vidí na nose, jak jsou na to pyšní; často to
dokonce řeknou a k tomu ještě s výrazem, že jako vědí, že
se o tom nemůže mluvit. Zakládají si na tom docela.
Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se
vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak
se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a
brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě
právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s
těmito věcmi.
Příliš mnoho mi mluví. Mají starosti, cíle, přání, která
nemohu chápat, tak jako oni. Mnohdy sedím s některým z
nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v
tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že
tomu rozumějí, přizná- vají to, shledávají to taky, ale jen
slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný
jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to
ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci,
co myslím.
Když je tak vidím v těch jejich pokojích, kancelářích,
povoláních, tu mě to neodolatelně přitahuje, chtěl bych být
taky v tom a zapomenout na válku; ale zároveň mne to též
odpuzuje, je to příliš úzké, jak to může vyplňovat celý život,
mělo by se to rozflákat, jak to všechno může tak být, zatím
co venku sviští nad jamami střepiny a rakety vyletují,
ranění v celtách jsou odvlékáni a kamarádi se krčí po
zákopech!
Tady jsou jiní lidé, lidé, které dobře nechápu, jimž závidím
a kterými opovrhuji. Musím myslet na Kata a Alberta a
Mőllera a Tjadena, co asi dělají?
Snad sedí v kantině nebo plavou, brzy budou zase musit
dopředu.
V mém pokoji stojí za stolem hnědé kožené sofa. Posadím
se do něho.
Po zdech je připevněno připinadly mnoho obrazů, které
jsem si kdysi vystřihl z časopisů. Mezi tím pohlednice a
kresby, které se mi líbily. V koutě stojí malá, železná
kamna. Na protější stěně police s mými knihami.
55
with my books.
I used to live in this room before I was a soldier. The
books I bought gradually with the money I earned by
coaching. Many of them are secondhand, all the classics for
example, one volume in blue cloth boards cost one mark
twenty pfennig. I bought them complete because it was
thoroughgoing, I did not trust the editors of selections to
choose all the best. So I purchased only “collected works.” I
read most of them with laudible zeal, but few of them really
appealed to me. I preferred the other books, the moderns,
which were of course much dearer. A few I came by not
quite honestly, I borrowed and did not return them because
I did not want to part with them.
One shelf is filled with school books. They are not so well
cared for, they are badly thumbed, and pages have been
torn out for certain purposes. Then below are periodicals,
papers, and letters all jammed in together with drawings
and rough sketches.
I want to think myself back into that time. It is still in the
room, I feel it at once, the walls have preserved it. My
hands rest on the arms of the sofa; now I make myself at
home and draw up my legs so that I sit comfortably in the
corner, in the arms of the sofa. The little window is open,
through it I see the familiar picture of the street with the
rising spire of the church at the end. There are a couple of
flowers on the table. Pen-holders, a shell as a paper-weight,
the ink-well here nothing is changed.
It will be like this too, if I am lucky, when the war is over
and I come back here for good. I will sit here just like this
and look at my room and wait.
I feel excited; but I do not want to be, for that is not right.
I want that quiet rapture again. I want to feel the same
powerful, nameless urge that I used to feel when I turned to
my books. The breath of desire that then arose from the
coloured backs of the books, shall fill me again, melt the
heavy, dead lump of lead that lies somewhere in me and
waken again the impatience of the future, the quick joy in
the world of thought, it shall bring back again the lost
eagerness of my youth. I sit and wait.
It occurs to me that I must go and see Kemmerich's
mother; I might visit Mittelstaedt too, he should be at the
barracks. I look out of the window; beyond the picture of
the sunlit street appears a range of hills, distant and light; it
changes to a clear day in autumn, and I sit by the fire with
Kat and Albert and eat potatoes baked in their skins.
But I do not want to think of that, I sweep it away. The
room shall speak, it must catch me up and hold me, I want
to feel that I belong here, I want to hearken and know when
I go back to the front that the war will sink down, be
drowned utterly in the great home-coming tide, know that it
will then be past for ever, and not gnaw us continually, that
it will have none but an outward power over us.
The backs of the books stand in rows. I know them all still,
I remember arranging them in order. I implore them with
my eyes: Speak to me take me up take me, Life of my
Youth you who are care-free, beautiful receive me again I
wait, I wait.
Images float through my mind, but they do not grip me,
they are mere shadows and memories.
Nothing, nothing.
My disquietude grows.
A terrible feeling of foreignness suddenly rises up in me. I
cannot find my way back, I am shut out though I entreat
earnestly and put forth all my strength. Nothing stirs;
listless and wretched, like a condemned man, I sit there and
the past withdraws itself. And at the same time I fear to
importune it too much, because I do not know what might
happen then. I am a soldier, I must cling to that.
Wearily I stand up and look out of the window. Then I take
one of the books, intending to read, and turn over the
leaves. But I put it away and take out another. There are
passages in it that have been marked. I look, turn over the
V tomto pokoji jsem žil, než se ze mne stal voják. Ty knihy
jsem si postupně kupoval z peněz, které jsem vydělával za
hodiny. Mnoho z nich bylo antikvárních, tak na příklad
všichni klasici, svazek v tuhých modrých deskách stál marku
dvacet feniků. Koupil jsem je v úplných vydáních, neboť
jsem byl důkladný, při “vybraných” spisech nedůvěřoval
jsem vydavatelům, že vybrali právě to nejlepší. Proto jsem
si kupoval jenom “sebrané” spisy, četl jsem je poctivě a
pilně, ale většina mi toho mnoho neřekla. Tím více jsem
čekal od jiných knih, modernějších, které byly ovšem také
mnohem dražší. Některé jsem získal ne zcela poctivě,
vypůjčil jsem si je a nevrátil, poněvadž jsem se s nimi
nemohl rozloučit.
Jedna přihrádka police je plná školních knížek. Šetřil jsem
jich málo a jsou hodně potrhány, stránky jsou vytrhány,
víme proč. A dole jsou nacpány sešity, papír a dopisy,
kresby a pokusy.
Chci se vmyslit do té doby tenkrát. Vždyť je ještě v pokoji,
cítím to hned, stěny ji uchovaly. Mé ruce leží na opěradlech
sofa; uvelebím se pohodlněji, i nohy dám nahoru, tak sedím
pohodlně v náruči sofa. Malé okno je otevřeno, ukazuje
známý pohled na ulici s kostelní věží, tyčící se na konci. Na
stole stojí pár květin, držátko na pera, tužky, mušle jako
těžítko, kalamář, tady se nezměnilo nic.
A tak to taky bude, budu-li mít štěstí, až bude po válce a já
se vrátím navždycky. Budu právě tak tady sedět, koukat po
pokoji a čekat.
Jsem rozčilen; ale nechtěl bych být, neboť to není správné.
Chtěl bych opět pocítit to tiché vytržení, pocit silného,
nepojmenovatelného puzení, jaké jsem cítíval dřív, když
jsem se postavil před své knihy. Kéž by mě zase ovál onen
vítr tužeb, který stoupá z hřbetů knih, kéž by roztavil ten
těžký, mrtvý olověný balvan, který někde ve mně leží a
probudil opět netrpělivost po budoucnosti, rozechvěnou
radost ze světa myšlenek; kéž by mi vrátil střehový postoj
mého mládí, který jsem ztratil.
Sedím a čekám. Napadá mě, že musím jít ke
Kemmerichově mamince; mohl bych taky navštívit
Mittelstaedta, je asi v kasárnech. Dívám se z okna; za
oslněným obrazem ulice se vynořuje jemně a vybledle
hřeben pahorků, mění se v světlý, podzimní den, v němž
sedím u ohně a jím s Katem a Albertem z misky pečené
brambory.
Ale nechci na to myslet a smažu obraz. Ať mluví pokoj, ať
mne zajme a strhne, chci cítit, že sem patřím, a poslouchat,
abych věděl, až zase půjdu na frontu: Válka zapadne a
utone, až přijde vlna návratu, je po válce, nerozzírá nás,
nemá nad námi jiné moci kromě vnější!
Hřbety knih stojí řadou vedle sebe. Znám je ještě a
vzpomínám si, jak jsem je rovnal. Prosím je očima: Mluvte
ke mně, vem si mě, živote z dřívějška, ty bezstarostný,
krásný živote, vem si mě zase! Čekám, čekám.
Obrazy táhnou kolem mne, nezachytí se, jsou to jen stíny
a vzpomínky.
Nic, nic.
Můj neklid vzrůstá.
Strašlivý pocit cizoty ve mně náhle vyvstává. Nemohu najít
zpáteční cestu, jsem vyvržen; ať prosím a prosím sebe víc,
nic se nepohne, sedím smutně a neúčastně jako odsouzenec
a minulost se ode mne odvrací. Zároveň ale mám strach
přespříliš ji zaklínat, neboť nevím, co by se pak mohlo stát.
Jsem voják a to nesmím pustit se zřetele.
Unaveně vstávám a dívám se z okna. Pak si vezmu jednu z
knih a listuju v ní, chtěje trochu číst. Ale zasunu ji a vezmu
jinou. Jsou tam zatržená místa. Hledám, listuju, beru nové
knihy. Leží jich už vedle mne halda. Přibývají jiné, spěšněji -
56
pages, take up fresh books. Already they are piled up
beside me. Speedily more join the heap, papers, magazines,
letters.
I stand there dumb. As before a judge.
Dejected.
Words, Words, Words - they do not reach me.
Slowly I place the books back in the shelves.
Nevermore.
Quietly, I go out of the room.
listy, sešity, dopisy.
***
Still I do not give up hope. I do not indeed, go to my room
any more, but comfort myself with the thought that a few
days are not enough to judge by. Afterwards - later on there is plenty of time for that. So I go over to see
Mittelstaedt in the barracks, and we sit in his room; there is
an atmosphere about it that I do not like but with which I
am quite familiar.
Mittelstaedt has some news ready for me that electrifies
me on the spot. He tells me Kantorek has been called up as
a territorial.
“Just think of it,” says he, and takes out a couple of good
cigars, “I come back here from the hospital and bump right
into him.
He stretches out his paw to me and bleats: “Hullo
Mittelstaedt, how are you?”
I look at him and say: Territorial Kantorek, business is
business and schnapps is schnapps, you ought to know that
well enough. Stand to attention when you speak to a
superior officer.' You should have seen his face! A cross
between a dud and a pickled cucumber. He tried once again
to chum up. So I snubbed him a bit harder. Then he
brought up his biggest guns and asked confidentially:
'Would you like me to use my influence so that you can take
an emergency-exam.?' He was trying to remind me of those
things, you know. Then I got mad, and I reminded him of
something instead. Territorial Kantorek, two years ago you
preached us into enlisting; and among us there was one,
Joseph Behm, who didn't want to enlist. He was killed three
months before he would have been called up in the ordinary
way. If it had not been for you he would have lived just that
much longer. And now: Dismiss. You will hear from me
later.”
It was easy to get put in charge of his company. First thing
I did was to take him to the stores and fit him out with
suitable equipment. You will see in a minute.”
We go to the parade ground. The company has fallen in,
Mittelstaedt stands them at ease and inspects.
Then I see Kantorek and am scarcely able to stifle my
laughter. He is wearing a faded blue tunic. On the back and
in the sleeves there are big dark patches. The tunic must
have belonged to a giant. The black, worn breeches are just
as much too short; they reach barely halfway down his calf.
The boots, tough old clod-hoppers, with turned-up toes and
laces at the side are much too big for him. But as a
compensation the cap is too small, a terribly dirty, mean
little pill-box. The whole rig-out is just pitiful.
***
Ještě se nevzdávám. Do svého pokoje se sice už nevracím,
ale těším se; několik dní, to není ještě nezbytně konec
všeho. Mám na to pak - později - léta času. Prozatím jdu do
kasáren k Mittelstaediovi a sedíme v jeho světničce, tady je
vzduch, který sic nemám rád, ale na který jsem zvvkl.
Mittelstaedt stops in front of him: “Territorial Kantorek, do
you call those buttons polished? You seem as though you
can never learn. Inadequate, Kantorek, quite inadequate!”
It makes me bubble with glee. In school Kantorek used to
chasten Mittelstaedt with exactly the same expression
”Inadequate, Mittelstaedt, quite inadequate.”
Mittelstaedt continues to upbraid him: “Look at Boettcher
now, there's a model for you to learn from.”
I can hardly believe my eyes. Boettcher is there too,
Boettcher, our school porter. And he is a model! Kantorek
shoots a glance at me as if he would like to eat me. But I
grin at him innocently, as though I do not recognise him
any more.
Nothing could look more ludicrous than his forage-cap and
his uniform. And this is the object before whom we used to
stand in anguish as he sat up there enthroned at his desk,
Němě stojím před nimi. Jako před soudem.
Bez odvahy.
Slova, slova, slova - nedolétají až ke mně.
Pomalu stavím knihy opět na jejich místa.
Po všem.
Vycházím tiše z pokoje.
Mittelstaedt má pro mne novinku, která mě elektrisuje.
Vykládá mi. že Kanrorek narukoval jako landšturmák.
„Představ si,” povídá, a vyndává pár dobrých cigaret,
“přijdu sem z lazaretu a hned na něho padnu.
Podává mi pracku a skřehotá: “Heleme, Mittelstaedt, jak se
vede?”
Podívám se na něho zvysoka a povídám: „Landšturmáku
Kantorku, válka je válka a služba je služba, to byste moh
taky už vědět. Postavte se přec pořádně, když mluvíte s
představeným.” Tos měl vidět jeho obličej! Směs kyselé
okurky a nevybuchlého granátu. Váhavě se pokusil udeřit
ještě jednou na bodřejší tón. Vyjel jsem si na něho trochu
ostřeji. Tu na mě vyrazil s nejsilnějším kanónem a ptá se
důvěrně: „Neměl bych vám zprostředkovat, abyste moh
dělat válečnou maturitu?” Chtěl mi připomenout, víš! Tu
jsem dostal vztek a připomněl jsem mu taky.
„Landšturmáku Kantorku, před dvěma lety jste nám držel
kázání, abychom šli na okresní velitelství; mezi jinými i
Josefu Behmovi, kterému se vlastně nechtělo. Padl tři
měsíce před tím, než by byl býval odveden. Bez vás by až
do té doby čekal. A teď: odstoupit. Ještě si spolu
promluvíme!”
Bylo mi lehko dostat se k jeho rotě. Jako první věc jsem si
ho vzal do skladiště a postaral jsem se, aby dostal hezký
mundúr. Hnedka ho uvidíš.”
Jdeme na dvůr. Rota nastoupila do šiku. Mittelstaedt
komanduje “pohov” a má prohlídku.
Tu spatřím Kantorka a musím se kousat do pysků, abych
se nerozesmál. Má na sobě něco jako šosák z vybledlé,
modré látky. Na zádech a na rukávech jsou velké, tmavé
záplaty. Blůza patřila, jak se zdá, nějakému obru. O to jsou
zase kratší ošoupané, černé kalhoty; sahají mu do půlky
lýtek. Za to má zase prostorné boty, prastará jako kámen
tvrdá bagančata, se špičkami nahoru ohnutými, šněrovaná
ještě se strany. K vyrovnání toho je zase čepice příliš malá,
děsně špinavý, ubohý lívaneček. Celkem by člověk nad ním
plakal.
Mittelstaedt se před ním zastaví: „Landšturmáku Kantorku,
jak to máte vypucovaný knoflíky? Zdá se, že se to nikdy
nenaučíte. Nedostatečně, Kantorku, nedostatečně!”
Řvu v duchu Vnitřním potěšením. Právě tak kárával
Kantorek
ve
škole
Mittelstaedta,
touž
intonací:
„Nedostatečně, Mittelstaedte, nedostatečně!”
Mittelstaedt kárá dále: „Podívejte se na Böttchera, to je
voják, z toho byste si mohl vzít příklad.”
Nevěřím svým očím, Böttcher je tu taky, Böttcher,náš
školník. A z toho si má vzít příklad! Kantorek po mně
mrskne pohledem, jako by mě chtěl sežrat. Ale já se mu
šklebím nevinně do obličeje, jako bych ho vůbec neznal.
Jak pitomě vypadá se svým lívanečkem a v téhle uniformě!
A před takovýmhle něčím jsme měli smrtelný strach, když
to trůnilo za katedrou a napichovalo tužkou francouzská
57
spearing at us with his pencil for our mistakes in those
irregular French verbs with which afterwards we made so
little headway in France. That is barely two years ago and
now here stands Territorial Kantorek, the spell quite broken,
with bent knees, arms like pothooks, unpolished buttons
and that ludicrous rig-out an impossible soldier. I cannot
reconcile this with the menacing figure at the
schoolmaster's desk. I wonder what I, the old soldier, would
do if this skinful of woe ever dared to say to me again:
“Bäumer, give the imperfect of 'aller.'“
Then Mittelstaedt makes them practise skirmishing, and as
a favour appoints Kantorek squad leader.
Now, in skirmishing the squad leader has always to keep
twenty paces in front of his squad; if the order comes “On
the march, about turn,” the line of skirmishers simply turns
about, but the squad leader, who now finds himself
suddenly twenty paces in the rear of the line, has to rush up
at the double and take his position again twenty paces in
front of the squad. That makes altogether forty paces
double march. But no sooner has he arrived than the order
“On the march, about turn,” comes again and he once more
has to race at top speed another forty paces to the other
side. In this way the squad has merely made the turn-about
and a couple of paces, while the squad-leader dashes
backwards and forwards like a fart on a curtain-pole. That is
one of Himmelstoss' well-worn recipes.
Kantorek can hardly expect anything else from
Mittelstaedt, for he once messed up the latter's chance of
promotion, and Mittelstaedt would be a big fool not to make
the best of such a good opportunity as this before he goes
back to the front again. A man might well die easier after
the army has given him just one such stroke of luck.
In the meantime Kantorek is dashing up and down like a
wild boar. After a while Mittelstaedt stops the skirmish and
begins the very important exercise of creeping. On hands
and knees, carrying his gun in regulation fashion, Kantorek
shoves his absurd figure over the sand immediately in front
of us. He is breathing hard, and his panting is music.
Mittelstaedt encourages Kantorek the territorial with
quotations from Kantorek the schoolmaster.
“Territorial Kantorek, we have the good fortune to live in a
great age, we must brace ourselves and triumph over
hardship.”
Kantorek sweats and spits out a dirty piece of wood that
has lodged in his teeth.
Mittelstaedt stoops down and says reproachfully: “And in
the trifles never lose sight of the great adventure, Territorial
Kantorek!”
It amazes me that Kantorek does not explode with a bang,
especially when, during physical exercises, Mittelstaedt
copies him to perfection, seizing him by the seat of his
trousers as he is pulling himself up on the horizontal bar so
that he can just raise his chin above the beam, and then
starts to give him good advice. That is exactly what
Kantorek used to do to him at school.
The extra fatigues are next detailed off. “Kantorek and
Boettcher, bread fatigue! Take the handcart with you.”
A few minutes later the two set off together pushing the
barrow. Kantorek in a fury walks with his head down. But
the porter is delighted to have scored light duty.
The bakehouse is away at the other end of the town, and
the two must go there and back through the whole length of
it.
“They've done that a couple of times already,” grins
Mittelstaedt. “People have begun to watch for them
coming.”
“Excellent,” I say, “but hasn't he reported you yet?”
“He did try. Our C. O. laughed like the deuce when he
heard the story. He hasn't any time for schoolmasters.
Besides, I'm sweet with his daughter.”
“He'll mess up the examination for you.”
“I don't care,” says Mittelstaedt calmly. “Besides, his
complaint came to nothing because I could show that he
had had hardly anything but light duty.”
nepravidelná slovesa, s kterými jsme pak ve Francii
nevěděli co počít. Nejsou to ještě ani dvě léta; a teď tu stojí
landšturmák Kantorek, nenadále kouzla zbavený, s křivými
koleny a pažemi jako ucha od hrnce, se špatně
vypucovanými knoflíky a v směšné póze, nemožný voják.
Nemohu ho za žádnou cenu spojit s hrozivým obrazem za
katedrou a věděl bych opravdu rád, co bych dělal, kdyby se
mne, starého vojáka, směla ta hromádka neštěstí někdy
zase zeptat: „Bäumře, řekněte mi imparfait všech - .”
Prozatím nacvičuje Mittelstaedt ještě trochu rojnice.
Kantorek je blahosklonně naznačen velitelem čety.
Ta věc má maličký háček. Velitel čety musí totiž při
rozběhnutí v rojnice být vždy dvacet kroků před svou četou;
když se komanduje: čelem vzad - v chod! udělá rojnice
jenom čelem vzad, ale velitel čety, který je náhle dvacet
kroků za linií, musí úprkem pádit, aby se dostal zase na
svých dvacet kroků před četu. To je dohromady čtyřicet
kroků galopu. Jakmile se tam ale dostane, komanduje se
jednoduše čelem vzad! v chod! a musí si to hasit zase
čtyřicet kroků na druhou stranu. Tak dělá četa v bázni boží
pohodlně vždy jen svůj obrat a pár kroků, zatím co velitel
čety lítá jako hadr na holi. To celé je jeden z vyzkoušených
receptů Himmelstossových.
Kantorek nemůže od Mittelstaedta nic jiného čekat,
poněvadž ho jednou nechal rupnout a Mittelstaedt by byl
trouba, aby nevyužil této skvělé příležitosti, než půjde zase
do pole. Snad se to člověku trochu lip umírá, když mu
vojančina jednou taky dá takovou čáku.
Prozatím skáče Kantorek sem a tam jako vyplašený kanec.
Po čase s tím Mittelstaedt přestane a začne velmi důležitý
cvik lezení. Na kolenou a na loktech, drže břízu podle
předpisu, sune Kantorek své atletické tělo pískem, těsně
kolem nás. Supí a jeho supění je nám hudbou.
Mittelstaedt ho povzbuzuje, užívaje k útěše landšturmáka
Kantorka citátů pana profesora Kantorka.
„Landšturmáku Kantorku, je nám dopřáno štěstí žít ve
veliké době, tu se musíme všichni srazit v jeden šik a
všelicos spolknout.”
Kantorek vyplivne špinavý kousek dřeva, který se mu
dostal mezi zuby a potí se.
Mittelstaedt se nakloní nad ním a důtklivě ho zapřísahá: “A
pro maličkosti nesmíme nikdy zapomenout velikého zážitku,
landšturmáku Kantorku!”
Divím se, že Kantorek nepraskne, zvláště když náseduje
tělocvičná hodina, v níž ho Mittelstaedt velkolepě kopíruje,
vyzdvihuje ho za zadek kalhot při lezení přes příčné břevno,
aby mohl štramácky vystrčit bradu přes tyč, a při tom jen
oplývá moudrými řečmi. Právě tak to dělal dřív Kantorek
jemu. Pak se rozděluje služba.
“Kantorek a Böttcher půjdou pro chleba! Vezměte si s
sebou ruční vozejček.”
Za několik minut párek vyrazí. Kantorek má hlavu vztekle
svěšenou. Školník je pyšný, poněvadž má lehkou službu.
Továrna na chléb je na druhém konci města. Oba tedy
musí sem i tam skrz celé město.
“To taky dělají už pár dní,” šklebí se Mittelstaedt. “Existují
už nadšenci, kteří na ně čekají, aby si je mohli
prohlédnout.”
“Velkolepé,” povídám, „ale nestěžoval si ještě?”
“Zkusil to! Náš velitel se strašně smál, když tu historku
slyšel. Nemůže kantory vystát. Mimo to chodím za jeho
dcerou.”
., Zasolí ti při zkouškách.”
“Na to nakašlu,” míní Mittelstaedt klidně. „Jeho stížnost
byla ostatně bezvýsledná, poněvadž jsem mohl dokázat, že
koná většinou lehkou službu.”
58
“Couldn't you polish him up a bit?” I ask.
“He's too stupid, I couldn't
Mittelstaedt contemptuously.
be
bothered,”
answers
***
What is leave? A pause that only makes everything after it
so much worse. Already the sense of parting begins to
intrude itself. My mother watches me silently; I know she
counts the days; every morning she is sad. It is one day
less. She has put away my pack, she does not want to be
reminded by it.
The hours pass quickly if a man broods. I pull myself
together, and go with my sister to the slaughter-house to
get a pound or two of bones. That is a great favour and
people line up early in the morning and stand waiting. Many
of them faint.
We have no luck. After waiting by turns for three hours the
queue disperses. The bones have not lasted out.
It is a good thing that I get my rations. I bring them to my
mother and in that way we all get something decent to eat.
The days grow ever more strained and my mother's eyes
more sorrowful. Four days left now. I must go and see
Kemmerich's mother.
“Nemoh bys mu někdy udělat opravdu pořádný nohy?”
ptám se.
“Za to mi nestojí,” odpovídá Mittelstaedt vznešeně a
velkoryse.
***
Co je to dovolená? - Doba rozkolísání, po níž je potom
všechno jen ještě těžší. Už nyní se do toho mísí loučení. Matka se na mne mlčky dívá; - počítá dny, vím to; - každé
ráno je smutná. Zase je o den míň. Tornu mi odklidila;
nechce, aby jí stále něco připomínala.
Hodiny ubíhají rychle, když člověk přemýšlí. Vzchopím se a
provázím sestru. Jde na jatka pro pár liber kostí. To je velká
výhoda a lidé se staví už od rána do fronty. Mnoho jich
omdlévá.
Nemáme štěstí. Když jsme čekali střídavě tři hodiny, fronta
se rozchází. Kosti už nejsou.
Je dobře, že svou stravu dostávám. Přinesu z ní něco
matce a tak máme všichni trochu vydatnější jídlo.
Dnové jsou stále těžší, matčiny oči stále .smutnější. Ještě
čtyři dni. Musím jít ke Kemmerichově matce.
***
I cannot write that down. This quaking, sobbing woman
who shakes me and cries out on me: “Why are you living
then, when he is dead?” who drowns me in tears and calls
out: “What are you there for at all, child, when you:” who
drops into a chair and wails: “Did you see him? Did you see
him then? How did he die?”
I tell her he was shot through the heart and died
instantaneously. She looks at me, she doubts me: “You lie.
I know better. I have felt how terribly he died. I have heard
his voice at night, I have felt his anguish tell the truth, I
want to know it, I must know it.”
“No,” I say, “I was beside him. He died at once.”
She pleads with me gently: “Tell me. You must tell me. I
know you want to comfort me, but don't you see, you
torment me far more than if you told me the truth? I cannot
bear the uncertainty. Tell me how it was and even though it
will be terrible, it will be far better than what I have to think
if you don't.”
I will never tell her, she can make mincemeat out of me
first. I pity her, but she strikes me as rather stupid all the
same. Why doesn't she stop worrying? Kemmerich will stay
dead whether she knows about it or not. When a man has
seen so many dead he cannot understand any longer why
there should be so much anguish over a single individual.
So I say rather impatiently: “He died immediately. He felt
absolutely nothing at all. His face was quite calm.”
She is silent. Then she says slowly: “Will you swear it?”
“Yes.”
“By everything that is sacred to you?”
Good God, what is there that is sacred to me? such things
change pretty quickly with us.
“Yes, he died at once.”
“Are you willing never to come back yourself, if it isn't
true?”
“May I never come back if he wasn't killed
instantaneously.”
I would swear to anything. But she seems to believe me.
She moans and weeps steadily. I have to tell how it
happened, so I invent a story and I almost believe it myself.
As I leave she kisses me and gives me a picture of him. In
his recruit's uniform he leans on a round rustic table with
legs made of birch branches. Behind him a wood is painted
on a curtain, and on the table stands a mug of beer.
***
To se nedá popsat. Tato chvějící se, vzlykající žena, která
mnou lomcuje a na mne křičí: „Proč pak ty žiješ, když on je
mrtev!”, která mne zalévá slzami a volá: ..Proč jste tam
vůbec, takové děti” – která klesá do židle a pláče: “Viděls
ho. Viděls ho ještě? Jak umíral?”
Neřeknu to nikdy, ani kdyby mě rozkrájela. Lituju jí, ale
připadá mi, že je taky trošku hloupá. Má se tím spokojit,
Kemmerich zůstane mrtev, ať to ví či neví. Když člověk viděl
tolika mrtvých, nemůže už pochopit tolik bolesti pro
jediného. Pravím tedy trochu netrpělivě: „Byl ihned mrtev.
Vůbec toho necítil. Jeho obličej byl docela klidný.”
***
It is the last evening at home. Everyone is silent. I go to
bed early, I seize the pillow, press it against myself and
bury my head in it. Who knows if I will ever lie in a feather
***
Je poslední večer doma. Všichni jsou zamlklí. Jdu brzy do
postele, chytnu podušku, přitisknu ji k sobě a vložím do ní
hlavu. Kdo ví, jestli budu zas někdy ležet v takové posteli s
Říkám jí, že dostal ránu do srdce a byl ihned mrtev. Dívá
se na mě, pochybuje: „Lžeš. Já to vím lip. Cítila jsem. jak
těžce umíral. Slyšela jsem jeho hlas, cítila jsem v noci jeho
úzkost, - řekni pravdu, chci to vědět, musím to vědět.”
“Ne,” povídám, „byl jsem vedle něho. Byl ihned mrtev.”
Prosí mě tiše: “Řekni mi to. Musíš. Vím, chceš mě tím těšit,
ale copak nevidíš, že mě mučíš víc, než kdybys mi řekl
pravdu? Nemohu snést tu nejistotu, řekni mi, jak to bylo, i
kdyby to bylo sebe strašnější. Je to vždycky ještě lepší, než
co si takhle musím myslet.”
Mlčí. Pak se pomalu ptá: “Můžeš to odpřisáhnout?”
„Ano.”
„Při všem, co je ti svaté?”
Panebože, co je mi tak svaté; - takového něco se přece u
nás rychle střídá.
„Ano, byl ihned mrtev.”
„Chceš se sám nevrátit, když nebyl hned mrtev?”
Vzal bych na sebe ještě bůhví co. Ale jak se zdá, tak mi
věří. Dlouho vzdychá a pláče. Mám jí vypravovat, jak to
bylo, a vymýšhm si historku, v kterou teď věřím skoro sám.
Když odcházím, líbá mne a dává mi jeho obraz. Je tam ve
své rekrutské uniformě, opřen o stůl, jehož nohy jsou z
neoloupaných březových větví. Za ním je jako kulisa
namalovaný les. Na stole stojí žejdlík piva.
59
bed again?
Late in the night my mother comes into my room. She
thinks I am asleep, and I pretend to be so. To talk, to stay
awake with one another, it is too hard.
She sits long into the night although she is in pain and
often writhes. At last I can bear it no longer, and pretend I
have just wakened up.
“Go and sleep, Mother, you will catch cold here.”
“I can sleep enough later,” she says.
I sit up. “I don't go straight back to the front, mother. I
have to do four weeks at the training camp. I may come
over from there one Sunday, perhaps.”
She is silent. Then she asks gently: “Are you very much
afraid?”
“No Mother.”
“I would like to tell you to be on your guard against the
women out in France. They are no good.”
Ah! Mother, Mother! You still think I am a child why can I
not put my head in your lap and weep? Why have I always
to be strong and self-controlled? I would like to weep and
be comforted too, indeed I am little more than a child; in
the wardrobe still hang short, boy's trousers it is such a
little time ago, why is it over?
“Where we are there aren't any women, Mother,” I say as
calmly as I can.
“And be very careful at the front, Paul.”
Ah, Mother, Mother! Why do I not take you in my arms and
die with you. What poor wretches we are!
“Yes Mother, I will.”
“I will pray for you every day, Paul.”
Ah! Mother, Mother! Let us rise up and go out, back
through the years, where the burden of all this misery lies
on us no more, back to you and me alone, mother!
“Perhaps you can get a job that is not so dangerous.”
“Yes, Mother, perhaps I can get into the cookhouse, that
can easily be done.”
“You do it then, and if the others say anything.”
“That won't worry me, mother.”
She sighs. Her face is a white gleam in the darkness.
“Now you must go to sleep, Mother.”
She does not reply. I get up and wrap my cover round her
shoulders. She supports herself on my arm, she is in pain.
And so I take her to her room. I stay with her a little while.
“And you must get well again, Mother, before I come
back.”
“Yes, yes, my child.”
“You ought not to send your things to me, Mother. We
have plenty to eat out there. You can make much better use
of them here.”
How destitute she lies there in her bed, she that loves me
more than all the world. As I am about to leave, she says
hastily: “I have two pairs of under-pants for you. They are
all wool. They will keep you warm. You must not forget to
put them in your pack.”
Ah! Mother! I know what these under-pants have cost you
in waiting, and walking, and begging! Ah! Mother, Mother!
how can it be that I must part from you? Who else is there
that has any claim on me but you. Here I sit and there you
are lying; we have so much to say, and we shall never say
it.
“Good-night, Mother.”
“Good-night, my child.”
The room is dark. I hear my mother's breathing, and the
ticking of the clock. Outside the window the wind blows and
the chestnut trees rustle.
On the landing I stumble over my pack, which lies there
already made up because I have to leave early in the
morning.
I bite into my pillow. I grasp the iron rods of my bed with
my fists. I ought never to have come here. Out there I was
indifferent and often hopeless; I will never be able to be so
again. I was a soldier, and now I am nothing but an agony
for myself, for my mother, for everything that is so
peřinami.
Matka přijde ještě pozdě do mého pokoje. Myslí, že spím, a
já se taky tak tvářím. Mluvit, být spolu a bdít, je příliš těžké.
Sedí až skoro do rána, ačkoli má bolesti a občas se zkřiví.
Konečně to už nemohu vydržet, tvářím se, jako bych se
probouzel.
„Jdi spát, mami, tady se nastydneš.”
Povídá: „Později se ještě dost naspím.”
Zvednu se: „Vždyť já nejdu rovnou do pole, mami. Musím
přec dřív na čtyři neděle do barákového tábora. Odtamtud si
snad některou neděli zaskočím ještě domů.”
Mlčí. Pak se tiše ptá: “Hodně se bojíš?”
„Ne, mami.”
“Chtěla jsem ti ještě něco říci: Měj se na pozoru před
ženskými ve Francii. Jsou tam ošklivé ženské.”
Ach mami, mami! Pro tebe jsem děckem, - proč nemohu
dát hlavu do tvého klína a plakat? Proč musím být stále tím
silnějším a kurážnějším, chtěl bych také jednou plakat a být
těšen, vždyť nejsem skutečně o mnoho víc, než dítě, ve
skříni visí ještě mé krátké kalhoty, - neuplynulo od té doby
přec tolik času, pročpak je to pryč?
Povídám tak klidně, jak jen umím: „Tam, kde jsme, tam
nejsou žádné ženské, mami.”
“A bud na sebe v poli hodně opatrný, Pavle.”
Ach, mami, mami! Proč tě nevezmu do svého obětí a proč
neumřeme. Jací jsme to ubožáci!
„Budu, maminko, budu,”
„Budu se za tebe každý den modlit, Pavle.”
Ach mami, mami! Vstaňme a vraťme se skrze roky a roky,
až tam, kde na nás nebude ležet celá tahle bída, vraťme se
k tobě a ke mně, k nám samotným, mami!
„Snad bys mohl dostat nějaké místo, kde není takové
nebezpečí.”
„Ano, mami, snad přijdu do kuchyně, to by se mohlo stát.”
„Vem to, a nech ty druhé mluvit.”
„O to se nestarám, mami.”
Vzdychá. Její obličej je bílou skvrnou ve tmě.
„Ale teď musíš jít spát, mami.”
Neodpovídá. Vstanu a dám jí deku přes ramena. Drží se
mé ruky, má bolesti. Tak ji přenesu. Zůstanu ještě chvilku u
ní.
„Ty se musíš taky uzdravit, mami, až se vrátím.”
„Ba, ba, dítě.”
“Nesmíte mi posílat své věci do pole, mami. Máme venku
jídla dost. Vy to tu budete víc potřebovat.”
Jak ubohoučce leží ve své posteli, ta, která mě miluje víc
než všechno. Když už chci jít, řekne spěšně: “Obstarala
jsem ti ještě dvoje podvlékačky. Jsou z dobré vlny. V těch ti
bude teplo. Nesmíš zapomenout, dát si je mezi své věci.”
Ach mami, vím co ses k vůli těm dvojím podvlékačkám
nastala, nabědovala a nažebrala! Ach, mami, mami, jak
pochopit, že musím od tebe, kdo má na mne větší právo
než ty? Ještě sedím tady a ty ležíš tam, máme si toho ještě
tolik co říci, ale nebudeme nikdy moci.
„Dobrou noc, mami.”
„Dobrou noc, dítě.”
Pokoj je tmavý. Dech matčin stoupá a klesá. Do toho tikají
hodiny. Venku před okny je vítr. Kaštany šelestí.
V předsíni klopýtnu přes tornu, která tam leží připravena a
napakovaná, poněvadž musím zítra časně ráno pryč.
Hryžu své podušky, svírám křečovitě železné tyče své
postele. Neměl jsem sem nikdy chodit. Venku jsem byl
lhostejný a často bez naděje; - takovým nebudu moci být
už nikdy. Byl jsem voják a teď nejsem ničím, jen bolestí nad
sebou, nad matkou, nad vším, co je tak bezútěšné a
60
comfortless and without end.
I ought never to have come on leave.
nekonečné.
Neměl jsem vůbec nikdy jet na dovolenou.
EIGHT
VIII.
I already know the camp on the moors. It was here that
Himmelstoss gave Tjaden his education. But now I know
hardly anyone here; as ever, all is altered. There are only a
few people that I have occasionally met before.
I go through the routine mechanically. In the evenings I
generally go to the Soldiers' Home, where the newspapers
are laid out, but I do not read them; still there is a piano
there that I am glad enough to play on. Two girls are in
attendance, one of them is young.
The camp is surrounded with high barbed-wire fences. If
we come back late from the Soldiers' Home we have to
show passes. But those who are on good terms with the
guard can get through, of course.
Among the junipers and the birch trees on the moor we
practise company drill each day. It is bearable if one
expects nothing better. We advance at a run, fling ourselves
down, and our panting breath moves the stalks of the
grasses and the flowers of the heather to and fro. Looked at
so closely one sees the fine sand is composed of millions of
the tiniest pebbles, as clear as if they had been made in a
laboratory. It is strangely inviting to dig one's hands into it.
But most beautiful are the woods with their line of birch
trees. Their colour changes with every minute. Now the
stems gleam purest white, and between them airy and
silken, hangs the pastel-green of the leaves; the next
moment all changes to an opalescent blue, as the shivering
breezes pass down from the heights and touch the green
lightly away; and again in one place it deepens almost to
black as a cloud passes over the sun. And this shadow
moves like a ghost through the dim trunks and rides far out
over the moor to the sky then the birches stand out again
like gay banners on white poles, with their red and gold
patches of autumn-tinted leaves.
I often become so lost in the play of soft light and
transparent shadow, that I almost fail to hear the
commands. It is when one is alone that one begins to
observe Nature and to love her. And here I have not much
companionship, and do not even desire it. We are too little
acquainted with one another to do more than joke a bit and
play poker or nap in the evenings.
Alongside our camp is the big Russian prison camp. It is
separated from us by a wire fence, but in spite of this the
prisoners come across to us. They seem nervous and
fearful, though most of them are big fellows with beards
they look like meek, scolded, St. Bernard dogs.
They slink about our camp and pick over the garbage tins.
One can imagine what they find there. With us food is pretty
scarce and none too good at that turnips cut into six pieces
and boiled in water, and unwashed carrot tops mouldy
potatoes are tit-bits, and the chief luxury is a thin rice soup
in which float little bits of beef-sinew, but these are cut up
so small that they take a lot of finding.
Baráky tábora na Vřesovišti ještě znám. Tady vychoval
Himmelstoss Tjadena. Ale jinak tu znám málo koho;
všechno je vyměněno, jako vždy. Jenom některé z těch lidí
jsem dříve letmo zahlédl.
Službu kroutím mechanicky. Večer jsem skoro stále ve
vojenském zátiší, tam jsou vyloženy časopisy, ale já jich
nečtu; za to je tam klavír, na který rád hrávám.
Everything gets eaten, notwithstanding, and if ever anyone
is so well off as not to want all his share, there are a dozen
others standing by ready to relieve him of it. Only the dregs
that the ladle cannot reach are tipped out and thrown into
the garbage tins. Along with that there sometimes go a few
turnip peelings, mouldy bread crusts and all kinds of muck.
This thin, miserable, dirty garbage is the objective of the
prisoners. They pick it out of the stinking tins greedily and
go off with it under their blouses.
It is strange to see these enemies of ours so close up.
They have faces that make one think honest peasant faces,
broad foreheads, broad noses, broad mouths, broad hands,
and thick hair. They ought to be put to threshing, reaping,
and apple picking. They look just as kindly as our own
peasants in Friesland.
It is distressing to watch their movements, to see them
Obsluhují dvě děvčata; jedna z nich je mladá. Tábor je
obklíčen vysokým drátěným plotem. Když se vracíme pozdě
ze zátiší, musíme mít pasírky. Kdo si to umí zařídit se stráží,
proklouzne přirozeně i tak.
Mezi jalovcovými keři a březinami na vřesovišti cvičíme
každý den v rotách. Lze to snést, nežádá-li se víc. Běháme
kupředu, vrháme se na zem, a náš dech ohýbá stébla a
kvítka vřesu. Písek, díváme-li se naň tak těsně u země, je
čistý jako písek v laboratoriu a je složen z mnoha velmi
malých křemínků. Podivně to láká zahrabat do něho ruku.
Ale to nejkrásnější jsou lesy lemované břízami. Mění
každou chvíli barvu. Teď svítí kmeny nejjasnější bělí, a
hedvábně a vzdušně vznáší se mezi nimi pastelová zeleň
listů; - v nejbližším okamžiku se mění všechno v opálovou
modř, která stříbřitě přilétá od okraje lesíka a těrkuje
zeleň;.- ale hned na jednom místě se prohlubuje skoro až
do černi, jde-li přes slunce oblak. A tento stín běží jako
přízrak po kmenech, teď bledo-žlutých, dál přes vřesovisko
až k obzoru, - mezitím však už stojí břízy jako slavnostní
prapory s bílými žerďmi před zlatorudým plápolem jejich
zbarveného listí.
Mnohdy se tak ponořím do této hry nejjemnějších světel a
průsvitných stínů, že přeslechnu téměř komando; - když je
člověk sám, začíná pozorovat a milovat přírodu. A nemám
tu mnoho styku s lidmi, nepřeju si ho taky nad normální
míru. Známe se příliš málo, než abychom dělali víc, než
trochu žvanili, a večer hráli jednadvacet nebo ramšia.
Vedle našich baráků je velký tábor Rusů. Je sic od nás
oddělen drátěným plotem, ale zajatcům se občas přec
podaří k nám přijít. Jsou plaší a úzkostní, mají při tom
ponejvíce plnovousy a jsou velcí; následkem toho vypadají
jako zpráskaní, pokorní bernardýni.
Plíží se kolem našich baráků a paběrkují v sudech s
odpadky. Představte si, co tam najdou. Stravu máme
přesně odměřenu a při tom špatnou, dostáváme tuřín,
rozkrájený na šest dílů a vařený ve vodě, mrkev, která je
ještě špinavá; skvrnité brambory jsou náramnou lahůdkou a
to nejlepší je řídká polévka s rýží, v níž má být nadrobno
rozkrájená hovězí šláchotina. Ale je rozkrájena tak na
drobno, že ji ani nenajdeš.
Přes to ovšem se všechno sní. Je-li někdo vskutku tak
bohat, že nepotřebuje dojíst do dna, stojí tu už deset jiných,
kteří to rádi převezmou. Jenom zbytky, které nelze už lžící
vyškrabat, se vypláchnou a vysypou do sudů na odpadky. K
tomu přijdou občas slupky s tuřínu, plesnivé kůrky a
všelijaký neřád.
Tato řídká, kalná, špinavá voda je cílem zajatců. Nabírají ji
žádostivě z páchnoucích sudů a odnášejí ji pod blůzami.
Je zvláštní vidět své nepřátele tak zblízka. Mají obličeje,
které nutí k přemýšlení, dobré sedlácké obličeje, široká čela,
široké nosy, široké pysky, široké ruce, vlasy jako vlnu. Měli
by. být používáni k orání a sekání a trhání jablek. Vypadají
ještě dobromyslněji než naši frizští sedláci.
Je smutné dívat se na jejich pohyby, na jejich žebronění o
61
begging for something to eat. They are all rather feeble, for
they only get enough nourishment to keep them from
starving. Ourselves we have not had sufficient to eat for
long enough. They have dysentery; furtively many of them
display the blood-stained tails of their shirts. Their backs,
their necks are bent, their knees sag, their heads droop as
they stretch out their hands and beg in the few words of
German that they know beg with those soft, deep, musical
voices, that are like warm stoves and cosy rooms at home.
Some men there are who give them a kick, so that they
fall over; but those are not many. The majority do nothing
to them, just ignore them. Occasionally, when they are too
grovelling, it makes a man mad and then he kicks them. If
only they would not look at one so - What great misery can
be in two such small spots, no bigger than a man's thumb in
their eyes!
They come over to the camp in the evenings and trade.
They exchange whatever they possess for bread. Often they
have fair success, because they have very good boots and
ours are bad. The leather of their knee boots is wonderfully
soft, like suede. The peasants among us who get titbits sent
from home can afford to trade. The price of a pair of boots
is about two or three loaves of army bread, or a loaf of
bread and a small, tough ham sausage.
But most of the Russians have long since parted with
whatever things they had. Now they wear only the most
pitiful clothing, and try to exchange little carvings and
objects that they have made out of shell fragments and
copper driving bands. Of course, they don't get much for
such things, though they may have taken immense pains
with them they go for a slice or two of bread. Our peasants
are hard and cunning when they bargain. They hold the
piece of bread or sausage right under the nose of the
Russian till he grows pale with greed and his eyes bulge and
then he will give anything for it.
The peasants wrap up their booty with the utmost
solemnity, and then get out their big pocket knives, and
slowly and deliberately cut off a slice of bread for
themselves from their supply and with every mouthful take
a piece of the good tough sausage and so reward
themselves with a good feed. It is distressing to watch them
take their afternoon meal thus; one would like to crack
them over their thick pates. They rarely give anything away.
How little we understand one another.
trochu jídla. Jsou všichni hodně slabí, neboť dostávají právě
jen tolik, aby neumřeli hlady. My sami nedostáváme už
dávno tolik, abychom se dosytili. Mají úplavici, s
úzkostlivými pohledy si mnozí kradmo ukazují krvavé cípy
košil. Jejich hřbety, jejich šíje jsou sehnuté, kolena
nakrčená, hlava hledí šikmo zdola nahoru, když nastavují
ruce a žebrají několika málo slovy, která znají - žebrají těmi
měkkými, tichými basy, které jsou jako teplé peci a otecké
jizby.
Existují lidé, kteří je kopnou, až se svalí; - ale takových je
málo. Většina jim nedělá nic, jdou prostě kolem nich. Někdy
ovšem, když jsou tak tuze ubozí, dostane člověk k vůli tomu
vztek a kopne je. Kdyby se jen tak nekoukali, - kolik bídy se
umí dívat z takových dvou malinkých otvorů, které bys
přikryl palcem: z očí.
***
I am often on guard over the Russians. In the darkness
one sees their forms move like sick storks, like great birds.
They come close up to the wire fence and lean their faces
against it; their fingers hook round the mesh. Often many
stand side by side, and breathe the wind that comes down
from the moors and the forest.
They rarely speak and then only a few words. They are
more human and more brotherly towards one another, it
seems to me, than we are. But perhaps that is merely
because they feel themselves to be more unfortunate than
us. Anyway the war is over so far as they are concerned.
But to wait for dysentery is not much of a life either.
The Territorials who are in charge of them say that they
were much more lively at first. They used to have intrigues
among themselves, as always happens, and it would often
come to blows and knives. But now they are quite apathetic
and listless; most of them do not masturbate any more,
they are so feeble, though otherwise things come to such a
pass that whole huts full of them do it.
They stand at the wire fence; sometimes one goes away
and then another at once takes his place in the line. Most of
them are silent; occasionally one begs a cigarette butt.
I see their dark forms, their beards move in the wind. I
know nothing of them except that they are prisoners; and
that is exactly what troubles me. Their life is obscure and
guiltless; if I could know more of them, what their names
are, how they live, what they are waiting for, what are their
burdens, then my emotion would have an object and might
***
Bývám dosti často u Rusů na stráži. Temnotou je vidět
jejich postavy se pohybovat, jako nemocné čápy, jako velké
ptáky. Přicházejí až těsně k mříži a kladou na ni obličeje,
majíce prsty zadrápnuté do děr. Často jich tak stojí mnoho
pohromadě. Tak dýchají vzduch, který přichází z vřesovisek
a z lesů.
Mluví zřídka a když, tak několik slov. Mají k sobě lidštější
poměr a myslil bych skoro bratrštější než my tady. Ale to je
možná jenom proto, že jsou nešťastnější než my. Při tom je
pro ně válka skončena. Ale čekat na úplavici, není taky
žádný život.
Večer přicházívají do baráků a kramaří. Vyměňují všechno,
co mají, za chléb. Mnohdy se jim to podaří, neboť mají
dobré boty a naše jsou mizerné. Kůže jejich vysokých
holinek je podivuhodně měkká, jako juchta. Selští synkové
mezi námi, kteří dostávají z domova zásilky masa, mohou si
to dovolit. Pár holinek stojí dva až tři komisárky nebo jeden
komisárek a kousek tvrdého salámu.
Ale skorem všichni Rusové už prodali věci, které měli. Nosí
už jen ubohé hadry a pokoušejí se vyměňovat řezbičky a
předměty, které vyrobili z granátových střepin a kusů
vodicích prstenců. To ovšem mnoho nevynáší, i když si dají
sebe víc práce, - dávají je za pár skyvek chleba. Naši sedláci
jsou skoupí a drbají, když smlouvají. Drží Rusovi kousek
chleba nebo salámu tak dlouho těsně pod nosem, až hladem
zezelená a oči mu lezou z důlků; pak je jim všechno
lhostejno.
Naši pak ale zabalí kořist se vší obřadností, které jsou
schopni, vytáhnou tlustý nůž, uříznou si sami pro sebe
pomalu a opatrně kousek chleba ze své zásoby a k tomu ke
každému soustu kus dobrého tvrdého salámu a krmí se
odměnou za dobrý obchod. Rozčiluje to vidět je tak jíst,
člověk by je tloukl do tlustých lebek. Zřídka kdy někomu
něco dají. Znají se taky navzájem příliš málo.
Landšturmáci, kteří je hlídají, vypravují, že s počátku byli
živější. Mívali, jak to vždycky bývá, mezi sebou poměry,
které se často vyřizovaly pěstmi a nožem. Teď už jsou
docela otupělí a lhostejní, většina už ani neonanuje, tak
jsou slabí, ačkoli to s tím bývá často tak zlé, že to dělají
dokonce po celých barácích najednou.
Stojí u mříže; občas některý z nich odklopýtá a na jeho
místo do řady se postaví jiný. Většina mlčí; jen jednotlivci
žebrají o dutinku vykouřené cigarety.
Vidím jejich tmavé postavy. Jejich vousy vlají ve vzduchu.
Nevím o nich nic, jen že jsou zajatí, a to právě mne
rozechvívá. Jejich život je beze jména a bez viny; - kdybych
o nich věděl víc, jak žijí, jak se jmenují, co očekávají, co je
tlačí, mělo by mé rozechvění nějaký cíl a mohlo by se
proměnit v soucit. Tak ale cítím za nimi jenom bolest
62
become sympathy. But as it is I perceive behind them only
the suffering of the creature, the awful melancholy of life
and the pitilessness of men.
A word of command has made these silent figures our
enemies; a word of command might transform them into
our friends. At some table a document is signed by some
persons whom none of us knows, and then for years
together that very crime on which formerly the world's
condemnation and severest penalty fall, becomes our
highest aim. But who can draw such a distinction when he
looks at these quiet men with their childlike faces and
apostles' beards. Any non-commissioned officer is more of
an enemy to a recruit, any schoolmaster to a pupil, than
they are to us. And yet we would shoot at them again and
they at us if they were free.
I am frightened: I dare think this way no more. This way
lies the abyss. It is not now the time but I will not lose
these thoughts, I will keep them, shut them away until the
war is ended.
My heart beats fast: this is the aim, the great, the sole
aim, that I have thought of in the trenches; that I have
looked for as the only possibility of existence after this
annihilation of all human feeling; this is a task that will
make life afterward worthy of these hideous years.
I take out my cigarettes, break each one in half and give
them to the Russians. They bow to me and then light the
cigarettes. Now red points glow in every face. They comfort
me; it looks as though there were little windows in dark
village cottages saying that behind them are rooms full of
peace.
***
The days go by. On a foggy morning another of the
Russians is buried; almost every day one of them dies. I am
on guard during the burial. The prisoners sing a chorale,
they sing in parts, and it sounds almost as if there were no
voices, but an organ far away on the moor.
The burial is quickly over.
In the evening they stand again at the wire fence and the
wind comes down to them from the beech woods. The stars
are cold.
I now know a few of those who speak a little German.
There is a musician amongst them, he says he used to be a
violinist in Berlin. When he hears that I can play the piano
he fetches his violin and plays. The others sit down and lean
their backs against the fence. He stands up and plays,
sometimes he has that absent expression which violinists
get when they close their eyes; or again he sways the
instrument to the rhythm and smiles across to me.
He plays mostly folk songs and the others hum with him.
They are like a country of dark hills that sing far down
under the ground. The sound of the violin stands like a
slender girl above it and is clear and alone. The voices cease
and the violin continues alone. In the night it is so thin it
sounds frozen; one must stand close up; it would be much
better in a room; out here it makes a man grow sad.
Because I have already had a long leave I get none on
Sundays. So the last Sunday before I go back to the front
my father and eldest sister come over to see me. All day we
sit in the Soldiers' Home. Where else could we go? we don't
want to stay in the camp. About midday we go for a stroll
on the moors.
The hours are a torture; we do not know what to talk
about, so we speak of my mother's illness. It is now
definitely cancer, she is already in the hospital and will be
operated on shortly. The doctors hope she will recover, but
we have never heard of cancer being cured.
“Where is she then?” I ask.
“In the Luisa Hospital,” says my father.
“In which class?”
“Third. We must wait till we know what the operation
costs. She wanted to be in the third herself. She said that
then she would have some company. And besides it is
lidského tvora, strašlivou tíhu života a lidskou nelítostnost.
Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše
nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele.
U nějakého stolu podpíše pár lidí, které nikdo z nás nezná,
kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak
trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty. Kdo tu
ještě může rozlišovat přátele a nepřátele, když vidí tyto
tiché lidi s dětskými obličeji a apoštolskými vousy! Každý
poddůstojník je rekrutovi, každý učitel je školákovi větším
nepřítelem než oni nám. A přece bychom zase stříleli my na
ně a oni na nás, kdyby byli volni.
Dostávám strach; tu nelze dále myslet. Tato cesta jde do
propasti. Ještě na to není čas; ale nechci tuto myšlenku
ztratit, chci ji uschovat, uzavřít do té doby, až se skončí
válka.
Srdce mi tluče: zda není tu onen cíl, ono veliké, to, co se
obyčejně vyskytne jen jednou, to, nač jsem myslil v
zákopech, co jsem hledal jako jedinou možnost existence po
této katastrofě veškerého lidství, zda není tu ta úloha pro
pozdější život, úloha hodná roků hrůzy?
Vyndávám cigaretu, lámu ji na dva díly a podávám ji
Rusům. Klanějí se a zapalují si. Ted doutnají na několika
obličejích rudé skvrny. To mě utěšuje; vypadá to tak, jako
by to byla malá okénka v temných vesnických domcích,
prozrazující, že za nimi jsou světnice plné útulného tepla.
***
Dnové prchají. Jednoho mlhavého rána je pochováván zas
jeden Rus; umírá jich teď denně několik. Stojím právě na
stráži, když je pochováván. Zajatci zpívají chorál, zpívají
mnohohlasně a zní to tak, jako by to ani nebyly hlasy, jako
by to byly varhany, které stojí daleko ve vřesovisku.
Pohřbívání postupuje rychle.
Večer stojí zase u mříže a vítr z březových lesíků vane k
nim. Hvězdy jsou studené.
Ted už znám několik z nich, kteří mluví německy. Je mezi
nimi muzikant a vypravuje, že byl houslistou v Berlíně. Když
slyší, že umím hrát trochu na klavír, přinese housle a hraje.
Stojí a hraje, často má nepří tomný výraz, jaký mívají
houslisté, když zavrou oči, pak zase pohybuje rytmicky
houslemi a usmívá se na mne.
Hraje asi národní písničky, neboť ostatní přizvukují. Hlas
houslí stojí nad nimi jako útlé děvče a je jasný a sám. Hlasy
ustanou, a housle zůstávají - jsou slabounké v noční tmě,
jako by mrzly, musíš stát těsně u nich, v místnosti by to asi
bylo lepší; - tady venku se rozsmutníš, když jejich hlas
bloudí tak osaměle kolem.
Dovolené na neděle nedostávám, poněvadž jsem měl
nedávno větší dovolenou. Proto mě poslední neděli před
odjezdem navštíví otec a nejstarší sestra. Sedíme celý den
ve vojenském zátiší. Kam taky máme jinam jít, když
nechceme do baráků. Kolem poledne se procházíme
vřesoviskem.
Hodiny se mučivě táhnou; nevíme, o čem mluvit. Tak
mluvíme o matčině nemoci. Je to, jak teď určitě víme,
rakovina, leží už v nemocnici a bude co nejdřív operována.
Doktoři doufají, že se uzdraví, ale my ještě nikdy neslyšeli,
že by se rakovina uzdravila.
“Kde vlastně leží?” ptám se.
“V Luisině nemocnici,” povídá otec.
„Na které třídě?”
„Na třetí. Musíme vyčkat, co bude stát operace. Chtěla
sama ležet na třetí. Říkala, že tam bude mít aspoň zábavu.
Je to taky lacinější.”
63
cheaper.”
“So she is lying there with all those people. If only she
could sleep properly.”
My father nods. His face is broken and full of furrows. My
mother has always been sickly; and though she has only
gone to the hospital when she has been compelled to, it has
cost a great deal of money, and my father's life has been
practically given up to it.
“If only I knew how much the operation costs,” says he.
“Have you not asked?”
“Not directly, I cannot do that the surgeon might take it
amiss and that would not do; he must operate on mother.”
Yes, I think bitterly, that's how it is with us, and with all
poor people. They don't dare ask the price, but worry
themselves dreadfully beforehand about it; but the others,
for whom it is not important, they settle the price first as a
matter of course. And the doctor does not take it amiss
from them.
“The dressings afterwards are so expensive,” says my
father.
“Doesn't the Invalid's Fund pay anything toward it, then?”
I ask.
“Mother has been ill too long.”
“Have you any money at all?”
He shakes his head: “No, but I can do some overtime.”
I know. He will stand at his desk folding and pasting and
cutting until twelve o'clock at night. At eight o'clock in the
evening he will eat some miserable rubbish they get in
exchange for their food tickets, then he will take a powder
for his headache and work on. In order to cheer him up a
bit I tell him a few stories, soldiers' jokes and the like,
about generals and sergeant-majors.
Afterwards I accompany them both to the railway station.
They give me a pot of jam and a bag of potato-cakes that
my mother has made for me.
Then they go off and I return to the camp. In the evening I
spread the jam on the cakes and eat some. But I have no
taste for them. So I go out to give them to the Russians.
Then it occurs to me that my mother cooked them herself
and that she was probably in pain as she stood before the
hot stove. I put the bag back in my pack and take only two
cakes to the Russians.
„Ale leží tam s příliš mnoha lidmi. Jen jestli může v noci
spát.”
Otec kývá. Jeho obličej je ochablý a rozbrázděný. Má
matka bývala mnoho nemocná; chodila sice do nemocnice,
jenom když k tomu byla přinucena, ale stálo to přes to příliš
mnoho peněz na naše poměry, a na to vlastně otec
vynaložil svůj život.
“Kdybychom aspoň věděli, co bude stát operace,” říká.
„Neptali jste se?”
Ano, přemýšlím trpce, tací jsme, tací jsou, ti chudí lidé.
Neodvažují se zeptat po ceně a raději se kvůli tomu hrozně
trápí; ale ti druzí, co to nemají zapotřebí, těm je to
samozřejmé, že si vyjednají cenu předem. K nim se taky
doktor nebude chovat nepřívětivě.
“Ty převazy potom jsou taky tak drahé,” povídá otec.
„Co nemocenská pokladna, ta nebude nic platit?” ptám se.
“Matka je už příliš dlouho nemocná.”
„Máte nějaké peníze?”
Potřásá hlavou. „Ne. Ale mohu teď zas pracovat přes čas.”
Vím: bude až do půlnoci stát u svého pracovního stolku a
falcovat a lepit a stříhat. V osm večer něco sní, něco z těch
nevýživných svinstev, která dostávají na lístky. Pak si
vezme prášek proti bolení hlavy a bude pracovat dál. Abych
ho trochu povyrazil, vypravuji mu několik historek, které mi
právě napadají, vojenské vtipy a podobné o generálech a
feldvéblech, kteří byli nějak napáleni.
Potom je dovedu oba na nádraží. Dávají mi sklenici
marmelády a balíček bramborových hubiček, které mně
napekla ještě matka.
Pak odjíždějí a já se vracím. Večer si namažu na hubičky
marmeládu a jím. Nechutná mi to nějak. Proto vyjdu ven,
abych dal hubičky Rusům. Pak mi napadá, že je maminka
pekla sama a že měla snad bolesti, když stála u horkých
kamen. Odložím balíček do torny a vezmu z něho k Rusům
jendva kousky.
NINE
IX.
We travel for several days. The first aeroplanes appear in
the sky. We roll on past transport lines. Guns, guns. The
light railway picks us up. I search for my regiment. No one
knows exactly where it lies. Somewhere or other I put up
for the night, somewhere or other I receive provisions and a
few vague instructions. And so with my pack and my rifle I
set out again on the way.
By the time I come up they are no longer in the devastated
place. I hear we have become one of the flying divisions
that are pushed in wherever it is hottest. That does not
sound cheerful to me. They tell me of heavy losses that we
have been having. I enquire after Kat and Albert. No one
knows anything of them.
I search farther and wander about here and there; it is a
strange feeling. One night more and then another I camp
out like a Red Indian. Then at last I get some definite
information, and by the afternoon I am able to report to the
Orderly Room.
The sergeant-major detains me there. The company comes
back in two days' time. There is no object in sending me up
now.
“What was it like on leave?” he asks, “pretty good, eh?”
“In parts,” I say.
“Yes,” he sighs, “yes, if a man didn't have to come away
again. The second half is always rather messed up by that.”
I loaf around until the company comes back in the early
morning, grey, dirty, soured, and gloomy. Then I jump up,
push in amongst them, my eyes searching. There is Tjaden,
there is Müller blowing his nose, and there are Kat and
Jedeme několik dní. Na nebi se objevují první letci.
Rachotíme kolem vlaků s těžkými náklady. Děla, děla.
Převezme nás polní dráha. Hledám svůj pluk. Nikdo neví,
kde právě je. Kdesi přenocuji, kdesi dostanu ráno proviant a
několik neurčitých instrukcí. Tak se vydám se svou tornou a
se svou puškou zase na cestu.
Když přijdu na místo, dovídám se, že v rozstřílené vesnici
už nikdo z našich není. Slyším, že jsme byli přeformováni v
létavou divisi, kterou vrazí všude tam, kde to smrdí. To mě
právě moc netěší. Vypravují mi o velkých ztrátách, které prý
jsme měli. Ptám se na Kata a Alberta. Nikdo o nich nic neví.
Hledám a bloudím dál, je to podivuhodný pocit. Ještě jednu
noc a ještě jednu tábořím venku jako Indián. Pak dostanu
bezpečnou zprávu a mohu se odpoledne v kanceláři hlásit.
Felák si mě tam nechá. Rota se ve dvou dnech vrátí, nemá
to smysl posílat mě ven.
„Jaké to bylo na dovolené? Pěkné, co?,” ptá se.
„Tak, tak,” povídám.
„Jo, jo,” vzdychá, „kdyby jen člověk nemusel zase pryč. To
člověku vždycky zkaňhá druhou polovičku.”
Flákám se tak, dokud rota ráno nepřijde, šedivá, špinavá,
rozmrzelá a zakaboněná. Tu vyskočím a cpu se mezi ně,
hledám očima, tam je Tjaden, tu si to funí Mőller, a tu je
taky Kat a Kropp.
64
Kropp.
We arrange our sacks of straw side by side. I have an
uneasy conscience when I look at them, and yet without
any good reason. Before we turn in I bring out the rest of
the potato-cakes and jam so that they can have some too.
The outer cakes are mouldy, still it is possible to eat them.
I keep those for myself and give the fresh ones to Kat and
Kropp.
Kat chews and says: “These are from your mother?”
I nod.
“Good,” says he, “I can tell by the taste.”
I could almost weep. I can hardly control myself any
longer. But it will soon be all right again back here with Kat
and Albert. This is where I belong.
“You've been lucky,” whispers Kropp to me before we drop
off to sleep, “they say we are going to Russia.”
To Russia? It's not much of a war over there. In the
distance the front thunders. The walls of the hut rattle.
***
There's a great deal of polishing being done. We are
inspected at every turn. Everything that is torn is
exchanged for new. I score a spotless new tunic out of it
and Kat, of course, an entire outfit. A rumour is going round
that there may be peace, but the other story is more likely
that we are bound for Russia. Still, what do we need new
things for in Russia? At last it leaks out the Kaiser is coming
to review us. Hence all the inspections.
For eight whole days one would suppose we were in a
base-camp, there is so much drill and fuss. Everyone is
peevish and touchy, we do not take kindly to all this
polishing, much less to the full-dress parades. Such things
exasperate a soldier more than the front-line.
At last the moment arrives. We stand to attention and the
Kaiser appears. We are curious to see what he looks like. He
stalks along the line, and I am really rather disappointed;
judging from his pictures I imagined him to be bigger and
more powerfully built, and above all to have a thundering
voice.
He distributes Iron Crosses, speaks to this man and that.
Then we march off.
Afterwards we discuss it. Tjaden says with astonishment:
“So that is the All-Highest! And everyone, bar nobody, has
to stand up stiff in front of him!” He meditates: “Hindenburg
too, he has to stand up stiff to him, eh?”
“Sure,” says Kat.
Tjaden hasn't finished yet. He thinks for a while and then
asks: “And would a king have to stand up stiff to an
emperor?”
None of us is quite sure about it, but we don't suppose so.
They are both so exalted that standing strictly to attention
is probably not insisted on.
“What rot you do hatch out,” says Kat. “The main point is
that you have to stand stiff yourself.”
But Tjaden is quite fascinated. His otherwise prosy fancy is
blowing bubbles. “But look,” he announces, “I simply can't
believe that an emperor has to go to the latrine the same as
I have.”
“You can bet your boots on it.”
“Four and a half-wit make seven,” says Kat. “You've got a
maggot in your brain, Tjaden, just you run along to the
latrine quick, and get your head clear, so that you don't talk
like a two-year-old.”
Tjaden disappears.
“But what I would like to know,” says Albert, “is whether
there would not have been a war if the Kaiser had said No.”
“I'm sure there would,” I interject, “he was against it from
the first.”
“Well, if not him alone, then perhaps if twenty or thirty
people in the world had said No.”
“That's probable,” I agree, “but they damned well said
Yes.” “It's queer, when one thinks about it,” goes on Kropp,
“we are here to protect our fatherland. And the French are
over there to protect their fatherland. Now who's in the
Dáme si slamníky vedle sebe. Cítím se něčím vinen,
kdykoli se na ně podívám, a přec k tomu nemám žádnou
příčinu. Než jdeme spát, vyndám zbytek bramborových
hubiček a marmelády, aby z toho taky něco měli.
Obě krajní hubičky jsou trochu zplesnivělé, ale lze je ještě
jíst. Nechávám si je pro sebe a dávám Katovi a Kroppovi ty
čerstvější.
Kat žvýká a ptá se: „Ty jsou jistě od maminky?”
Přisvědčuji.
“Dobré,” povídá, „to je z nich cítit.”
Je mi skoro do pláče. Sám se v tom nevyznám. Ale bude
zas lip, tady s Katem a Albertem a s ostatními. Sem patřím.
„Měls kliku,” šeptá mi Kropp, než jdeme spát. „Povídá se,
že přijdem do Ruska.”
Do Ruska. Tam přec už není žádná vojna. V dálce duní
fronta. Stěny baráků drnčí.
***
Všechno se usilovně čistí. Nástup za nástupem. Prohlídka
za prohlídkou. Co je roztrháno, vyměňuje se za nové věci.
Dostanu se tak k skvělé nové blůze. Kat ovšem dokonce k
celé uniformě. Vynořuje se pověst, že je mír, ale druhý
dohad je pravděpodobnější: že nás přeloží do Ruska. Ale
nač potřebujeme v Rusku lepší věci? Konečně to proskočí:
císař přijede na přehlídku. Proto tolik prohlídek.
Po celý týden bys myslel, žes v rekrutských kasárnách, tak
se pracuje a execíruje. Všechno je rozmrzelé a nervósní,
neboť nadměrné čištění není nic pro nás a ještě míň parádní
krok. Právě takové věci dopalují vojáka víc než zákopy.
Konečně je to tady. Stojíme štramácky a císař se objeví.
Jsme zvědaví, jak asi vypadá. Jde podél fronty a já jsem
vlastně trochu zklamán: podle obrazu jsem si ho
představoval většího a mohutnějšího, především pak s
hlasem jako hrom.
Rozdílí Železné kříže a mluví s tím a s oním. Pak
odtáhnem. Potom se bavíme my.
Tjaden říká udiveně: „To teda je ten nejvyšší, jakej vůbec
je. Před ním musí tedy každej stát v haptáku, vůbec
každej!” Uvažuje: „Před ním tedy musí stát v haptáku i
Hindenburg, co?”
„Jo,” potvrzuje Kat.
Tjaden ještě není hotov. Přemýšlí chvilku a ptá se: „Musí i
král stát před císařem v haptáku?”
Nikdo to bezpečně neví, ale nevěříme tomu. Oba jsou už
tak vysoko, že tam žádný “správný” hapták jistě už není.
„Co ty semeleš za voloviny,” povídá Kat. ..Hlavní je, aby
ses štrekoval ty.”
Ale Tjaden je docela fascinován. Jeho jinak hodně suchá
fantasie pracuje jako mourovatá. “Koukej,” prohlašuje, „já
si jednoduše ani nedovedu představit, že “-takovej císař
musí právě tak na latrínu jako já.”
Na to můžeš vzít utrejch,” směje se Kropp.
“Trojka padesátčtyři,” doplňuje Kat Kroppa, „mně se zdá,
Tjadene, že máš na mozku švába, syp honem ty sám na
latrínu, abys dostal jasnou hlavu, a nekecal jako ouplný
novorozeně.”
Tjaden zmizí.
„Já bych přec jen rád věděl,” povídá Albert, „jestli by byla
válka, kdyby byl býval císař řek ne.”
„Myslím, že jistě,” skáču mu do řeči, “vždyť prý z počátku
se mu do toho tak jak tak moc nechtělo.”
“No, když on sám ne, tak snad přece, kdyby tak dvacet,
třicet lidí řeklo ne.”
„Je to komické, když si to tak člověk rozváží,” pokračuje
Kropp, „tak my jsme tady, abychom hájili svou vlast. Ale
Francouzi jsou tu taky, aby hájili svou vlast. Kdo má
pravdu?”
65
right?”
“Perhaps both,” say I without believing it.
“Yes, well now,” pursues Albert, and I see that he means
to drive me into a corner, “but our professors and parsons
and newspapers say that we are the only ones that are
right, and let's hope so; but the French professors and
parsons and newspapers say that the right is on their side,
now what about that?”
“That I don't know,” I say, “but whichever way it is there's
war all the same and every month more countries coming
in.”
Tjaden reappears. He is still quite excited and again joins
the conversation, wondering just how a war gets started.
“Mostly by one country badly offending another,” answers
Albert with a slight air of superiority.
Then Tjaden pretends to be obtuse. “A country? I don't
follow. A mountain in Germany cannot offend a mountain in
France. Or a river, or a wood, or a field of wheat.”
“Are you really as stupid as that, or are you just pulling my
leg?” growls Kropp, “I don't mean that at all. One people
offends the other.”
“Then I haven't any business here at all,” replies Tjaden, “I
don't feel myself offended.”
“Well, let me tell you,” says Albert sourly, “it doesn't apply
to tramps like you.”
“Then I can be going home right away,” retorts Tjaden,
and we all laugh.
“Ach, man! he means the people as a whole, the State”
exclaims Müller.
“State, State” - Tjaden snaps his fingers contemptuously,
“Gendarmes, police, taxes, that's your State; if that's what
you are talking about, no, thank you.”
“That's right,” says Kat, “you've said something for once,
Tjaden. State and home-country, there's a big difference.”
“But they go together,” insists Kropp, “without the State
there wouldn't be any home-country.”
“True, but just you consider, almost all of us are simple
folk. And in France, too, the majority of men are labourers,
workmen, or poor clerks. Now just why would a French
blacksmith or a French shoemaker want to attack us? No, it
is merely the rulers. I had never seen a Frenchman before I
came here, and it will be just the same with the majority of
Frenchmen as regards us. They weren't asked about it any
more than we were.”
“Then what exactly is the war for?” asks Tjaden.
Kat shrugs his shoulders. “There must be some people to
whom the war is useful.”
“Well, I'm not one of them,” grins Tjaden.
“Not you, nor anybody else here.”
“Who are they then?” persists Tjaden. “It isn't any use to
the Kaiser either. He has everything he can want already.”
“I'm not so sure about that,” contradicts Kat, “he has not
had a war up till now. And every full-grown emperor
requires at least one war, otherwise he would not become
famous. You look in your school books.”
“And generals too,” adds Detering, “they become famous
through war.”
“Even more famous than emperors,” adds Kat.
“There are other people back behind there who profit by
the war, that's certain,” growls Detering.
“I think it is more of a kind of fever,” says Albert. “No one
in particular wants it, and then all at once there it is. We
didn't want the war, the others say the same thing and yet
half the world is in it all the same.”
“But there are more lies told by the other side than by us,”
say I; “just think of those pamphlets the prisoners have on
them, where it says that we eat Belgian children. The
fellows who write those lies ought to go and hang
themselves. They are the real culprits.”
Müller gets up. “Anyway, it is better that the war is here
instead of in Germany. Just you look at the shell-holes.”
'True,” assents Tjaden, “but no war at all would be better
„Snad oba.” povídám, aniž tomu sám věřím.
“No tak,” míní Albert a já vidím, že mě chce dostat do
úzkých, „ale naši profesoři a pastoři a noviny tvrdí, že
máme pravdu jen my, a doufejme, že tomu tak je; - ale
francouzští profesoři a pastoři a noviny tvrdí, že pravdu mají
jenom oni, tak jak to tedy je?”
„To já nevím,” povídám, „ať je to tak nebo tak, je válka, a
každý měsíc je v ní víc a víc zemí.”
Tjaden se zas objeví. Je stále ještě v ráži a vpadne hned
zas do hovoru, vyptávaje se, jak vlastně taková válka
vznikne.
“Obyčejně tak, že jedna zem těžce urazí jinou zem,”
odpovídá s jistou převahou Albert.
Ale Tjaden dělá nechápavého. „Zem? Tomu nerozumím.
Kopec v Německu přece nemůže urazit kopec ve Francii.
Nebo řeka nebo les nebo pole.”
„Seš ty takovej vůl nebo to jen tak děláš?” vrčí Kropp, „tak
to přece nemyslím. Nějaký národ urazí jiný národ.”
„Tak tu nemám co dělat,” odpovídá Tjaden, „já se uraženej
necítím.”
„Tobě tak něco vykládat,” povídá rozmrzele Albert, „o
takového selského hřbeta, jako jsi ty, při tom přec nejde.”
„To tedy můžu teprve jít domů,” trvá na svém Tjaden a
všichni se smějí.
„Ale, člověče, je tu přec národ jako celek, tedy stát” - volá
Mőller.
„Stát, stát” - Tjaden luská zchytrale prsty. - „žandárové,
policie, daně, to je ten váš stát. Jen si s nimi něco začni má úcta.”
„To je pravda,” povídá Kat, „tadys řek po prvně něco
správnýho, Tjadene, stát a vlast, to je opravdu rozdíl.”
„Ale patří to dohromady,” uvažuje Kropp, „neexistuje vlast
bez státu.”
„Ano, ale uvaž, že my skoro všichni jsme prostí lidé. A
většina lidí ve Francii jsou přece taky dělníci, řemeslníci
nebo malí úředníci. Proč pak tedy by nás nějaký francouzský
zámečník nebo švec chtěl napadat? Ne, to jsou jen vlády.
Neviděl jsem jakživ žádného Francouze, dokud jsem
nepřišel sem. a většina. Francouzů asi právě tak neviděla
živého Němce. Ptali se jich zrovna tak málo jako nás.”
„Proč je tedy vůbec válka?” ptá se Tjaden.
Kat krčí rameny. „Jsou asi lidé, kterým válka prospívá.”
„To já tedy k nim nepatřím,” šklebí se Tjaden.
„Ty ne, a tady nikdo.”
„A kdo tedy?” trvá na svém Tjaden. “Císaři přeci taky
neprospívá. Ten má přece všecko, co potřebuje.”
„To nepovídej,” odporuje Kat, “válku až dodnes ještě
neměl. A každej větší císař potřebuje aspoň jednu válku,
nebo se nestane slavnej. Podívej se jenom do čítanek.”
„Generálové se válkou taky stanou slavný,” povídá
Detering.
„Ještě slavnější než císař,” potvrzuje Kat.
“Jistě za tím vězí jiní lidé, kteří chtějí na válce vydělávat,”
mumlá Detering.
„Já bych spíš řek, že je to něco jako horečka,” řekne
Albert. „Žádný to vlastně nechce a najednou je to tady. My
jsme válku nechtěli, ostatní tvrdí totéž - a přece se půl
světa pere jedna radost.”
“Tamti ale lžou víc než my,” odpovídám, „vzpomeňte si jen
na letáky zajatců, v kterých se psalo, že jsme žrali belgické
děti. Ty chlapy, co takovýho něco napíšou, by měli pověsit.
To jsou ti praví vinníci.”
Mőller vstává. „V každém případě je lip, zeje válka tady,
než aby byla v Německu. Podívejte se na ta pole plná
trychtýřů!”
„Jo,” přisvědčuje i Tjaden, „ale ještě lip je vůbec žádná
66
still.”
He is quite proud of himself because he has scored for
once over us volunteers. And his opinion is quite typical,
here one meets it time and again, and there is nothing with
which one can properly counter it, because that is the limit
of their comprehension of the factors involved. The national
feeling of the tommy resolves itself into this here he is. But
that is the end of it; everything else he criticises from his
own practical point of view.
Albert lies down on the grass and growls angrily: “The best
thing is not to talk about the rotten business.”
“It won't make any difference, that's sure,” agrees Kat.
To make matters worse, we have to return almost all the
new things and take back our old rags again. The good ones
were merely for the inspection.
Instead of going to Russia, we go up the line again. On the
way we pass through a devastated wood with the tree
trunks shattered and the ground ploughed up.
At several places there are tremendous craters. “Great
guns, something's hit that,” I say to Kat.
“Trench mortars,” he replies, and then points up at one of
the trees.
In the branches dead men are hanging. A naked soldier is
squatting in the fork of a tree, he still has his helmet on,
otherwise he is entirely unclad. There is only half of him
sitting up there, the top half, the legs are missing.
“What can that mean?” I ask.
“He's been blown out of his clothes,” mutters Tjaden.
“It's funny,” says Kat, “we have seen that several times
now. If a mortar gets you it blows you clean out of your
clothes. It's the concussion that does it.”
I search around. And so it is. Here hang bits of uniform,
and somewhere else is plastered a bloody mess that was
once a human limb. Over there lies a body with nothing but
a piece of the underpants on one leg and the collar of the
tunic around its neck. Otherwise it is naked and the clothes
are hanging up in the tree. Both arms are missing as though
they had been pulled out. I discover one of them twenty
yards off in a shrub.
The dead man lies on his face. There, where the arm
wounds are, the earth is black with blood. Underfoot the
leaves are scratched up as though the man had been
kicking.
“That's no joke, Kat,” say I.
“No more is a shell splinter in the belly,” he replies,
shrugging his shoulders.
“But don't get tender-hearted,” says Tjaden.
All this can only have happened a little while ago, the
blood is still fresh. As everybody we see there is dead we do
not waste any more time, but report the affair at the next
stretcher-bearers' post. After all it is not our business to
take these stretcher-bearers' jobs away from them.
***
A patrol has to be sent out to discover just how strongly
the enemy position is manned. Since my leave I feel a
certain strange attachment to the other fellows, and so I
volunteer to go with them. We agree on a plan, slip out
through the wire and then divide and creep forward
separately. After a while I find a shallow shell-hole and
crawl into it. From here I peer forward.
There is moderate machine-gun fire. It sweeps across from
all directions, not very heavy, but always sufficient to make
one keep down.
A parachute star-shell opens out. The ground lies stark in
the pale light, and then the darkness shuts down again
blacker than ever. In the trenches we were told there were
black troops in front of us.
That is nasty, it is hard to see them; they are very good at
patrolling, too. And oddly enough they are often quite
stupid; for instance, both Kat and Kropp were once able to
shoot down a black enemy patrol because the fellows in
their enthusiasm for cigarettes smoked while they were
creeping about. Kat and Albert had simply to aim at the
válka.”
Odchází pyšně, neboť to nám jednoročákům jednou zas
nandal, a jeho mínění je tady skutečně typické, člověk naň
narazí všude a nemůže proti němu vlastně nic kloudného
namítnout, poněvadž s ním přestává zároveň porozumění
pro jiné souvislosti. Nacionální cit obyčejného ucha spočívá
v tom, že je tady. Ale tím taky končí, všechno ostatní
posuzuje prakticky a se svého hlediska.
Albert si lehne rozmrzele do trávy. „Je lip o tom špásu
vůbec nemluvit.”
„Hovorem se taky nic nespraví,” potvrzuje Kat.
Na dovršení všeho musíme téměř všecky nově vyfasované
věci zas vrátit a dostaneme zase své staré hadry. Ty dobré
byly jen pro parádu.
Místo do Ruska jdeme zas na frontu. Cestou jdeme
ubožáckým lesem s roztříštěnými kmeny a rozoranou
půdou.
Na některých místech jsou strašlivé díry. “Sakra, tady do
toho ale mydlili,” povídám Katovi.
„Minomety,” odpovídá a ukazuje nahoru.
Ve větvích visí mrtví. Nahý voják krčí se na vidlici kmene.
Má ještě přílbu na hlavě, jinak nemá na sobě nic. Tam
nahoře sedí z něho jenom půlka, trup bez nohou.
„Co se to tu stalo?” ptám se.
“To ho vyrazili z hadrů,” vrčí Tjaden.
Kat říká: „To je komické, viděli jsme to už párkrát. Kam
taková mina cákne, vyrazí člověka skutečně doslova z
hadrů. To dělá tlak vzduchu.”
Hledám dále. Je tomu vskutku tak. Tam visí samotné kusy
uniformy, jinde lpí krvavá kaše, která byla kdysi lidskými
údy. Leží tu tělo, které má ještě na jedné noze kus
podvlékaček a kolem krku límec blůzy. Jinak je nahé, hadry
visí po okolních stromech. Obě paže jsou pryč, jako by byly
vykrouceny. Jednu z nich jsem objevil v křoví vzdáleném
dvacet kroků.
Mrtvý leží na obličeji. Tam, kde jsou rány po utržených
pažích, je země černá krví. Pod nohama je listoví
rozhrabáno, jako by ten raněný byl ještě sekal nohama.
„Todle není žádná legrace, Kate,” povídám.
„Střepina v břiše taky ne,” míní Kat. A to všecko není tak
staré, krev je ještě čerstvá.
Poněvadž všichni lidé, které vidíme, jsou mrtví,
nezdržujeme se, ale hlásíme věc u nejbližšího obvaziště.
Konec konců to není naše věc ubírat práci těm valachům od
sanity.
***
Má být poslána patrola, aby zjistila, pokud je nepřátelská
linie ještě obsazena. Mám pro svou dovolenou jakýsi
podivný pocit vůči ostatním a proto se na ni hlásím.
Smluvíme plán, proplazíme se skrze dráty, a rozdělíme se,
abychom jednotlivě lezli kupředu. Za chvíli najdu plochý
trychtýř, do kterého sklouznu. Odtud se pátravě rozhlížím.
Terén je ostřelován prostředním kulometným ohněm. Je se
všech stran na dostřel, sice ne moc silně, ale přece dost,
abys zbytečně nevystrkoval kostru. Světelný padák se rozvinuje. Terén ustrne v bledém světle.
Tím černěji se pak zavře nad tím tma. Před tím si
vypravovali v zákopu, že prý jsou před námi negři.
To je nepříjemné, je těžko je vidět a kromě toho jsou to
obratní rozvědčíci. Jsou často ku podivu právě tak
nerozumní; Kat i Kropp zastřelili už jednou nepřátelskou
černou patrolu, poněvadž při své žádostivosti po cigaretě
cestou kouřili. Katovi i Albertovi postačilo, vzít si na mušku
doutnající konce cigaret.
67
glowing ends of the cigarettes.
A bomb or something lands close beside me. I have not
heard it coming and am terrified. At the same moment a
senseless fear takes hold of me. Here I am alone and
almost helpless in the dark perhaps two other eyes have
been watching me for a long while from another shell-hole
in front of me, and a bomb lies ready to blow me to pieces.
I try to pull myself together. It is not my first patrol and not
a particularly risky one. But it is the first since my leave,
and besides, the lie of the land is still rather strange to me.
I tell myself that my alarm is absurd, that there is probably
nothing at all there in the darkness watching me, otherwise
they would not be firing so low.
It is in vain. In whirling confusion my thoughts hum in my
brain I hear the warning voice of my mother, I see the
Russians with the flowing beards leaning against the wire
fence, I have a bright picture of a canteen with stools, of a
cinema in Valenciennes; tormented, terrified, in my
imagination I see the grey, implacable muzzle of a rifle
which moves noiselessly before me whichever way I try to
turn my head. The sweat breaks out from every pore.
I still continue to lie in the shallow bowl. I look at the time;
only a few minutes have passed. My forehead is wet, the
sockets of my eyes are damp, my hands tremble, and I am
panting softly. It is nothing but an awful spasm of fear, a
simple animal fear of poking out my head and crawling on
farther.
All my efforts subside like froth into the one desire to be
able just to stay lying there. My limbs are glued to the
earth. I make a vain attempt; they refuse to come away. I
press myself down on the earth, I cannot go forward, I
make up my mind to stay lying there.
But immediately the wave floods over me anew, a mingled
sense of shame, of remorse, and yet at the same time of
security. I raise myself up a little to take a look round.
My eyes burn with staring into the dark. A star-shell goes
up; I duck down again.
I wage a wild and senseless fight, I want to get out of the
hollow and yet slide back into it again; I say “You must, it is
your comrades, it is not an idiotic command,” and again:
“What does it matter to me, I have only one life to lose.”
That is the result of all this leave, I plead in extenuation.
But I cannot reassure myself; I become terribly faint. I raise
myself slowly and reach forward with my arms, dragging my
body after me and then lie on the edge of the shell-hole,
half in and half out.
There I hear sounds and drop back. Suspicious sounds can
be detected clearly despite the noise of the artillery-fire. I
listen; the sound is behind me. They are our people moving
along the trench. Now I hear muffled voices. To judge by
the tone that might be Kat talking.
At once a new warmth flows through me. These voices,
these quiet words, these footsteps in the trench behind me
recall me at a bound from the terrible loneliness and fear of
death by which I had been almost destroyed. They are more
to me than life, these voices, they are more than
motherliness and more than fear; they are the strongest,
most comforting thing there is anywhere: they are the
voices of my comrades.
I am no longer a shuddering speck of existence, alone in
the darkness; I belong to them and they to me; we all share
the same fear and the same life, we are nearer than lovers,
in a simpler, a harder way; I could bury my face in them, in
these voices, these words that have saved me and will
stand by me.
***
Cautiously I glide out over the edge and snake my way
forward. I shuffle along on all fours a bit farther, I keep
track of my bearings, look around me and observe the
distribution of the gunfire so as to be able to find my way
back. Then I try to get in touch with the others.
I am still afraid, but it is an intelligent fear, an
extraordinarily heightened caution. The night is windy and
Vedle mne dopadne se sykotem malý granát. Neslyšel
jsem jej přicházet a silně se polekám. V témž okamžiku mě
popadne nesmyslná úzkost. Jsem tu sám a ve tmě téměř
bezbranný - snad mě už dávno pozorují z nějaké jámy dvě
cizí oči. Chci se vzmužit. Není 'to má první rozvědka a není
nijak zvlášť nebezpečná. Ale je první po mé dovolené a
mimo to je mi terén ještě hodně neznámý. Ujasňuji si, že
mé rozčilení je nesmysl, že v temnotě pravděpodobně nic
nečíhá. Poněvadž by jej tak nízko neostřlovali.
Je to marné. Myšlenky mi víří v divém zmatku hlavou,
slyším varovný hlas matčin, vidím Rusy stát s vlajícími
vousy u mříže, mám jasnou, podivuhodnou představu jakési
kantiny se židlemi, nějakého kina ve Valenciennes, vidím
mučivě, příšerně ve své představě šedivé, bezcitné ústí
hlavně, které bez hluku a, číhavě sleduje mé pohyby, když
se snažím pootočit třeba Jen. hlavu; ze všech pórů vyráží mi
pot.
Ležím stále ještě v jakési úžlabince. Dívám se na hodinky;
minulo teprve několik minut. Čelo je mokré, oční dutiny
vlhké, ruce se třesou a potichu supím. Není to nic jiného než
záchvat strachu, docela obyčejný sakramentský strach
vystrčit hlavu a plížit se dál.
Mé napětí se rozplývá jako kaše v jediné-přání; moci
zůstat ležet na místě. Mé údy jsou jakoby přile pené k zemi,
a dělám marný pokus; nechtějí se odlepit. Tisknu se k zemi,
nemohu vpřed, rozhodnu se zůstat na místě.
Ale ihned mě zaplaví nová vlna, vlna studu, lítosti, i vlna
vědomí, že jsem skryt. Pozvedám se trochu, abych se
rozhlédl. Raketa letí do výše; skrčím se zas.
Bojuji divoký, nesmyslný boj, chci ven z úžlabinky a přec
zas do ní sklouzám, říkám si “musíš, to jsou tví kamarádi, to
není přece žádný pitomý rozkaz”, a hned zas: „Co je mi po
tom, mám jen jeden život, a ten mohu ztratit.
Tím vším je vinna ta, dovolená omlouvám se roztrpčeně.
Ale sám tomu dobře nevěřím, je mi hrozně mdlo, pomalu se
nazdvihuji a vysoukám na ruce a ležím teď půlkou těla na
okraji jámy.
Tu slyším šustot a strhnu tělo zpátky. Přes hluk dělostřelby
slyší člověk přesně podezřelé šusty. Číhám; šustot je za
mnou. Jsou to naši lidé, kteří jdou zákopem. Teď slyším i
tlumené hlasy. Podle tónu mluví to asi Kat.
Najednou mne zavalí proud neobyčejného tepla. Tyto
hlasy, těch pár tichých slov, tyto kroky v zákopu mě rázem
vytrhnou ze strašlivého osaměni” smrtelné úzkosti, které
bych byl málem propadl. Jsou něčím víc než je můj život,
tyto hlasy jsou něčím, co je víc než mateřská láska, jsou tím
nejsilnějším na světě a tím, co mě nejvíc chrání: jsou to
hlasy mých kamarádů.
Nejsem už třesoucím se kouskem života, osamělým v
temnotě, patřím k nim a oni ke mně, máme stejný strach a
stejný život, jsme spojeni'prostě a těžce. Chtěl bych svůj
obličej vtisknout do nich, do těchto hlasů, do těchto pár
slov, která mne zachránila a která budou i napříště se
mnou.
***
Kloužu opatrně přes okraj a plazím se dál. Lezu po čtyřech;
jde to dobře, fixuji si směr, rozhlížím se a zachycuji si do
paměti obraz ohnivých šlehů z děl,abych trefil nazpět. Pak
se snažím dostat spojenís ostatními.
Mám stále ještě strach, ale je to rozumný strach,
neobyčejně zvýšená opatrnost. Noc je rozvětřená a při
68
shadows flit hither and thither in the flicker of the gunfire. It
reveals too little and too much. Often I pause, stock still,
motionless, and always for nothing. Thus I advance a long
way and then turn back in a wide curve. I have not
established touch with the others. Every yard nearer our
trench fills me with confidence; and with haste, too. It
would be bad to get hit now.
Then a new fear lays hold of me. I can no longer
remember the direction. Quiet, I squat in a shell-hole and
try to locate myself. More than once it has happened that
some fellow has jumped joyfully into a trench, only then to
discover that it was the wrong one.
After a little time I listen again, but still I am not sure. The
confusion of shell-holes now seems so bewildering that I
can no longer tell in my agitation which way I should go.
Perhaps I am crawling parallel to the lines, and that might
go on for ever. So I crawl round once again in a wide curve.
These damned rockets! They seem to burn for an hour,
and a man cannot make the least movement without
bringing the bullets whistling round. But there is nothing for
it, I must get out. Falteringly I work my way farther, I move
off over the ground like a crab and rip my hands sorely on
the jagged splinters, as sharp as razor blades.
Often I think that the sky is becoming lighter on the
horizon, but it may be merely my imagination. Then
gradually I realise that to crawl in the right direction is a
matter of life or death.
A shell crashes. Almost immediately two others. And then
it begins in earnest. A bombardment. Machine-guns rattle.
Now there is nothing for it but to stay lying low. Apparently
an attack is coming. Everywhere the rockets shoot up.
Unceasing.
I lie huddled in a large shell-hole, my legs in the water up
to the belly. When the attack starts I will let myself fall into
the water, with my face as deep in the mud as I can keep it
without suffocating. I must pretend to be dead.
Suddenly I hear the barrage lift. At once I slip down into
the water, my helmet on the nape of my neck and my
mouth just clear so that I can get a breath of air.
I lie motionless; somewhere something clanks, it stamps
and stumbles nearer all my nerves become taut and icy. It
clatters over me and away, the first wave has passed. I
have but this one shattering thought: What will you do if
someone jumps into your shell-hole? Swiftly I pull out my
little dagger, grasp it fast and bury it in my hand once again
under the mud. If anyone jumps in here I will go for him. It
hammers in my forehead; at once, stab him clean through
the throat, so that he cannot call out; that's the only way;
he will be just as frightened as I am; when in terror we fall
upon one another, then I must be first.
Now our batteries are firing. A shell lands near me. That
makes me savage with fury, all it needs now is to be killed
by our own shells; I curse and grind my teeth in the mud; it
is a raving frenzy; in the end all I can do is groan and pray.
The crash of the shells bursts in my ears. If our fellows
make a counter-raid I will be saved. I press my head
against the earth and listen to the muffled thunder, like the
explosions of quarrying and raise it again to listen for the
sounds on top.
The machine-guns rattle. I know our barbed wire
entanglements are strong and almost undamaged; parts of
them are charged with a powerful electric current. The rifle
fire increases. They have not broken through; they have to
retreat.
I sink down again, huddled, strained to the uttermost. The
banging, the creeping, the clanging becomes audible. One
single cry yelling amongst it all. They are raked with fire,
the attack is repulsed.
***
Already it has become somewhat lighter.
over me. The first. Gone. Again, another.
machine-guns becomes an unbroken chain.
about to turn round a little, something heavy
Steps hasten
The rattle of
Just as I am
stumbles, and
šlezích plamenů z dělových hlavní tancují kolem mne stíny.
Vidím tak příliš málo i příliš mnoho. Často ztrnu, ale nikdy to
nic není. Tak se dostanu hodně daleko a vracím se
obloukem zase zpátky. Spojení jsem nenašel. Každý metr
přivádějící mě k našemu zákopu, naplňuje mě důvěrou a
ovšem i větším spěchem. Bylo by nepěkné dostat teď ještě
něco na hřbet.
Tu mnou projede nová hrůza. Nepoznávám už jasně směr.
Tiše se skrčím do nějaké jámy a pokouším se orientovat.
Nejednou se už stalo, že někdo skočí spokojeně do zákopu a
teprv pak pozná, že to není ten pravý.
Po nějaké chvíli zase poslouchám. Ještě pořád nejsem na
pravé stopě. Změť jam mi připadá teď tak nepřehlednou, že
rozčilením už ani nevím, kam se obrátit. Snad lezu
rovnoběžně se zákopy, to pak může trvat věčně. Dělám
proto zase kličku.
Tyhle zatracené světelné padáky! Hoří, jak se zdá, celou
hodinu, člověk se nemůže ani hnout, aniž by to hned kolem
něho nehvízdalo. Ale žádná pomoc, musím ven. Prodírám se
s přestávkami dále, pomalu jako rak sunu se terénem a
rozedru si do krvava ruce o hrany střepin, které jsou ostré
jako břitvy.
Občas mám dojem, že nebe na obzoru je jasnější, ale to
může být také jenom představa. Pomalu ale svítá ve mně
poznání, že lezu o život.
Zapraská granát. Hned za ním dva jiné. A už je to tady.
Dělový přepad. Kulomety štěkají. Prozatím nezbývá nic
jiného než zůstat ležet na místě, kde jsem. Zdá se, že přijde
útok. Všude stoupají rakety. Nepřetržitě.
Ležím skroucen ve velké jámě, nohy až po břicho ve vodě.
Přijde-li útok, sklouznu do vody, tak hluboko, jak to jen
půjde, abych se nezadusil, s hlavou do bahna. Musím dělat
mrtvého.
Najednou slyším, jak oheň skáče zpět. Smeknu se hned
dolů, do vody na dně, přílbu docela v týlu, ústa otevřena jen
natolik, abych měl trochu vzduchu.
Pak zmrtvím; neboť někde něco drnčí, tápe to a cupe blížvšechny nervy ve mně ztuhnou v led. Klusá to přese mne,
první vlna mě minula. Měl jsem jen jednu drásavou
myšlenku: „Co uděláš, když někdo skočí do tvé jámy?”
Vyškubnu rychle malou dýku, pevně ji sevřu a schovám i s
rukou zase do bahna. Bodnu, hned jak sem skočí, buší mi to
v mozku, probodnu mu krk, aby nemohl křičet, jinak to
nejde, bude právě tak poděšen jako já, a už ze strachu na
sebe skočíme, a tu musím být já první.
Teď střílejí naše baterky. Práská to docela blízko mne. To
mě rozdivočuje až k šílenství, to mi tak ještě schází, aby mě
trefili naši; klejů a zadírám se do bláta; je to divoký výbuch,
na konec mohu už jen sténat a prosit.
Výbuchy granátů vrývají se mi do uší. Provedou-li naši
protivýpad, jsem zachráněn. Tisknu hlavu do země a slyším
tlumené dunění jako vzdálené explose v dolech a zdvíhám ji
zas, abych číhal na zvuky nade mnou.
Kulomety štěkají. Vím, že naše drátěné překážky jsou
pevné a skoro neporušené; část jich je nabita silným
elektrickým proudem. Střelba z pušek roste: Neprorazí,
musí ustoupit.
Klesám' zase zpátky, napjat k prasknutí. –Slyším cvakot a
plížení a drnčení. Do toho se zařízne oje dinělý výkřik.
Ostřel.ují je, útok je odražen.
***
Vyjasnilo se ještě trochu víc. Kolem mne pospíchají kroky.
První. Minou. Zase jiné. Štěkot kulometů tvoří jediný
nepřetržitý řetěz. Právě se chci obrátit, to tu zarachotí a ke
mně do jámy těžce s plesknutím padne nějaké tělo,
69
with a crash a body falls over me into the shell-hole, slips
down, and lies across me I do not think at all, I make no
decision I strike madly home, and feel only how the body
suddenly convulses, then becomes limp, and collapses.
When I recover myself, my hand is sticky and wet.
The man gurgles. It sounds to me as though he bellows,
every gasping breath is like a cry, a thunder but it is only
my heart pounding. I want to stop his mouth, stuff it with
earth, stab him again, he must be quiet, he is betraying
me; now at last I regain control of myself, but have
suddenly become so feeble that I cannot any more lift my
hand against him.
So I crawl away to the farthest corner and stay there, my
eyes glued on him, my hand grasping the knife ready, if he
stirs, to spring at him again. But he won't do so any more, I
can hear that already in his gurgling.
I can see him indistinctly. I have but one desire, to get
away. If it is not soon it will be too light; it will be difficult
enough now. Then as I try to raise up my head I see it is
impossible already. The machine-gunfire so sweeps the
ground that I should be shot through and through before I
could make one jump.
I test it once with my helmet, which I take off and hold up
to find out the level of the shots. The next moment it is
knocked out of my hand by a bullet. The fire is sweeping
very low to the ground. I am not far enough from the
enemy line to escape being picked off by one of the snipers
if I attempt to get away.
The light increases. Burning I wait for our attack. My hands
are white at the knuckles, I clench them so tightly in my
longing for the fire to cease so that my comrades may
come.
Minute after minute trickles away. I dare not look again at
the dark figure in the shell-hole. With an effort I look past it
and wait, wait. The bullets hiss, they make a steel net,
never ceasing, never ceasing.
Then I notice my bloody hand and suddenly feel
nauseated. I take some earth and rub the skin with it; now
my hand is muddy and the blood cannot be seen any more.
The fire does not diminish. It is equally heavy from both
sides. Our fellows have probably given me up for lost long
ago.
***
It is early morning, clear and grey. The gurgling continues,
I stop my ears, but soon take my fingers away again,
because then I cannot hear the other sound.
The figure opposite me moves. I shrink together and
involuntarily look at it. Then my eyes remain glued to it. A
man with a small pointed beard lies there; his head is fallen
to one side, one arm is half-bent, his head rests helplessly
upon it. The other hand lies on his chest, it is bloody.
He is dead, I say to myself, he must be dead, he doesn't
feel anything any more; it is only the body that is gurgling
there. Then the head tries to raise itself, for a moment the
groaning becomes louder, his forehead sinks back upon his
arm. The man is not dead, he is dying, but he is not dead. I
drag myself toward him, hesitate, support myself on my
hands, creep a bit farther, wait, again a terrible journey of
three yards, a long, a terrible journey. At last I am beside
him.
Then he opens his eyes. He must have heard me, for he
gazes at me with a look of utter terror. The body lies still,
but in the eyes there is such an extraordinary expression of
fright that for a moment I think they have power enough to
carry the body off with them. Hundreds of miles away with
one bound. The body is still perfectly still, without a sound,
the gurgle has ceased, but the eyes cry out, yell, all the life
is gathered together in them for one tremendous effort to
flee, gathered together there in a dreadful terror of death,
of me.
My legs give way and I drop on my elbows. “No, no,” I
whisper.
The eyes follow me. I am powerless to move so long as
sklouzne, leží na mně. . Nemyslím na nic, nerozhoduji se k
ničemu, bodám šíleně a cítím jen, jak tělo sebou škube a
potom změkne a zhroutí se. Když se vzpamatuju,je má ruka
lepkavá a mokrá.
Ten druhý chroptí. Zdá se mi, že řve, každé vydechnutí je
jako výkřik, zahřmění, ale to tak buší v mých žilách. Chtěl
bych mu zavřít hubu, nacpat tam hlínu, ještě jednou
bodnout, aby byl tichý a neprozradil mě; ale vzpamatoval
jsem se už natolik a tak zeslábl, že už nemohu proti němu
zdvihnout ruku.
Tak se plazím do nejvzdálenějšího koutku a zůstávám tam
s očima ztrnule na něho vyboulenýma, s dýkou v pěsti,
hotov, pohne-li se jen, zase na něho skočit. Ale on už nic
neudělá, to slyším podle jeho chroptění.
Mohu ho nezřetelně vidět. Mám jenom jedno přání, dostat
se odtud. Nebude-li to brzy, bude příliš jasno; je to už teďka
těžké. Ale když se pokouším zdvihnout hlavu, vidím
naprostou nemožnost. Oheň kulometů kryje tak terén, že
mne proděraví při prvním skoku.
Zkouším to ještě jednou, se svou přílbou, kterou vystrkuji
a zdvihám, abych vyzkoušel, výšku střel. Za okamžik mně ji
kulka vyrazí z ruky. Oheň je rozestřen docela nízko nad
terénem. Nejsem tak příliš vzdálen od nepřátelského
zákopu, abych nebyl okamžitě od jejich střelců zasažen,
kdybych se pokusil vyrazit.
Světla přibývá, čekám žádostivě na náš útok. Ruce na
kotnících mám bílé, jak je svírám, jak úpím, aby oheň ustal
a moji kamarádi mohli přijít.
Minuta za minutou kape do věčnosti. Neopovažuji se. už
podívat-směrem k temné postavě-v-jámě. Dívám se.usilovně. vedle.něho-a čekám,- cekám.: Střely syčí”, tvoří
ocelovou síť, nepřestává to, nepřestává.
Tu spatřím svou krvavou ruku a zmocní se mne náhlá
nevolnost. Vezmu hlínu a tru ji o kůži, teď je ruka aspoň
špinavá a krev není už vidět.
Oheň ustává. Je teď s obou stran stejně silný. Naši mne
pravděpodobně už dávno pokládají za ztraceného.
***
Je jasné, šedivé ráno. Chroptění neustává. Zacpávám si
uši, ale hned zas vyndám prsty, poněvadž bych jinak
nemohl slyšet ani to ostatní.
Postava naproti se hýbá. Polekám se a mimovolně se tam
podívám. Tu mi ztrnou oči jako přimražené. Leží tu muž s
malým knírkem, s hlavou na stranu skloněnou, s
poloohnutou paží, na kterou tlačí bezmocně hlava. Druhá
ruka leží na prsou, je zakrvácená.
Je mrtev, říkám si, musí být mrtev, necítí nic; co tu
chroptí, je jenom tělo. Ale hlava se pokouší nadzvednout,
sténání sílí, pak čelo klesne zase zpět na paži. Muž není
mrtev, umírá, ale není mrtev. Sunu se k němu, zarazím se,
podpírám se o ruce, zase trochu popolezu, čekám - dál,
hroznou cestou tří metrů, dlouhou, děsnou cestou. Konečně
jsem u něho.
Tu otevře oči. Slyšel mě ještě asi a dívá se na mne s
výrazem strašlivého vyděšení. Tělo leží tiše, ale v očích je
taková nesmírná vůle utéci, že na okamžik si myslím, že
budou mít sílu strhnout tělo s sebou. Jediným trhnutím o sta
kilometrů. Tělo je tiché, docela klidné, nyní bez jediného
zvuku, chroptění zmlklo, ale oči křičí, řvou, je v nich
soustředěn život k nesmírnému vypětí, k útěku, k strašlivé
hrůze před smrtí, přede mnou.
Prolomím se v kolenou a padnu na lokty. „Ne, ne,” šeptám.
Oči mě sledují. Nejsem schopen jediného pohybu, pokud
70
they are there. Then his hand slips slowly from his breast,
only a little bit, it sinks just a few inches, but this
movement breaks the power of the eyes. I bend forward,
shake my head and whisper: “No, no, no,” I raise one hand,
I must show him that I want to help him, I stroke his
forehead.
The eyes shrink back as the hand comes, then they lose
their stare, the eyelids droop lower, the tension is past. I
open his collar and place his head more comfortably.
His mouth stands half open, it tries to form words. The lips
are dry. My water bottle is not there. I have not brought it
with me. But there is water in the mud, down at the bottom
of the crater. I climb down, take out my handkerchief,
spread it out, push it under and scoop up the yellow water
that strains through into the hollow of my hand.
He gulps it down. I fetch some more. Then I unbutton his
tunic in order to bandage him if it is possible. In any case I
must do it, so that if the fellows over there capture me they
will see that I wanted to help him, and so will not shoot me.
He tries to resist, but his hand is too feeble. The shirt is
stuck and will not come away, it is buttoned at the back. So
there is nothing for it but to cut it open.
I look for the knife and find it again. But when I begin to
cut the shirt the eyes open once more and the cry is in
them again and the demented expression, so that I must
close them, press them shut and whisper: “I want to help
you, Comrade, camerade, camerade, camerade,” eagerly
repeating the word, to make him understand.
There are three stabs. My field dressing covers them, the
blood runs out under it, I press it tighter; there; he groans.
That is all I can do. Now we must wait, wait.
***
These hours…. The gurgling starts again but how slowly a
man dies! For this I know he cannot be saved, I have,
indeed, tried to tell myself that he will be, but at noon this
pretence breaks down and melts before his groans. If only I
had not lost my revolver crawling about, I would shoot him.
Stab him I cannot.
By noon I am groping on the outer limits of reason. Hunger
devours me, I could almost weep for something to eat, I
cannot struggle against it. Again and again I fetch water for
the dying man and drink some myself.
This is the first time I have killed with my hands, whom I
can see close at hand, whose death is my doing. Kat and
Kropp and Müller have experienced it already, when they
have hit someone; it happens to many, in hand-to-hand
fighting especially.
But every gasp lays my heart bare. This dying man has
time with him, he has an invisible dagger with which he
stabs me: Time and my thoughts.
I would give much if he would but stay alive. It is hard to
lie here and to have to see and hear him.
In the afternoon, about three, he is dead.
I breathe freely again. But only for a short time. Soon the
silence is more unbearable than the groans. I wish the
gurgling were there again, gasping, hoarse, now whistling
softly and again hoarse and loud.
It is mad, what I do. But I must do something. I prop the
dead man up again so that he lies comfortably, although he
feels nothing any more. I close his eyes. They are brown,
his hair is black and a bit curly at the sides. The mouth is
full and soft beneath his moustache; the nose is slightly
arched, the skin brownish; it is now not so pale as it was
before, when he was still alive. For a moment the face
seems almost healthy; then it collapses suddenly into the
strange face of the dead that I have so often seen, strange
faces, all alike. No doubt his wife still thinks of him; she
does not know what has happened. He looks as if he would
have often have written to her; she will still be getting mail
from him To-morrow, in a week's time perhaps even a stray
letter a month hence. She will read it, and in it he will be
speaking to her.
My state is getting worse, I can no longer control my
jsou zde. Tu jeho ruka padá pomalu s prsou, kousek jenom,
klesá o pár centimetrů, ale tento pohyb ruší moc jeho oči.
Skláním se nad ním, vrtím hlavou a šeptám: „Ne, ne, ne,”
zdvíhám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci a
hladím mu čelo.
Oči uškubnou, když se ruka přiblíží, teď ztrácejí svou
ztrnulost, řasy klesají, napětí povoluje. Rozepnu mu límec a
narovnám mu pohodlněji hlavu.
Ústa jsou napolo otevřena, namáhá se vytvořit slova. Rety
jsou suché. Má polní láhev tu není, nevzal jsem ji s sebou.
Ale dole v trychtýři, v bahně je voda. Lezu dolů, vytáhnu
kapesník, roztáhnu jej, stlačím do vody a čerpám hrstí
žlutou vodu, která prosakuje.
Polyká ji. Přinesu novou. Pak mu rozepnu blůzu, abych ho
obvázal, pokud to půjde. Musím to rozhodně udělat, aby ti
tam viděli, kdybych byl zajat, že jsem mu chtěl pomoci a
nezastřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš mdlá. Košile
je slepená a nelze ji odsunout, má knoflíky vzadu. Tak
nezbývá než ji rozříznout.
Hledám nůž a nacházím jej. Ale když začínám rozřezávat
košili, otevrou se oči ještě jednou a zase je v nich křik a
šílený výraz, že je musím přikrýt, přitlačit a šeptat: „Já ti
chci přec pomoci, kamaráde, camarade, camarade,”
důtklivě to jediné slovo, aby mi rozuměl.
Jsou to tři bodné rány. Má obinadla je přikryjí, krev pod
nimi ubíhá, přitlačím je pevněji, tu zasténá.To je vše, co
mohu dělat. Teď musíme čekat, čekat.
***
Ty hodiny! Chroptění se zase začíná, jak pomalu takový
člověk umírá! Neboť to vím: zachránit ho nelze. Pokusil
jsem se sice vymluvit si to, ale v poledne se výmluva před
jeho sténáním rozplynula, rozpadla. Kdybych jen nebyl při
plazení ztratil revolver, zastřelil bych ho. Zabodnout ho
nemohu.
V poledne jsem na samé hranici možnosti myslet. Hlad mě
rozrývá, plakal bych, jak se mi chce jíst, a nemohu proti
tomu bojovat. Několikrát přinesu umírajícímu vodu a piju
taky sám.
Je to první člověk, kterého jsem usmrtil svýma rukama,
kterého mohu jasně vidět, jehož umírání je mou prací. Kat a
Kropp a Mőller taky už viděli, když někoho zasáhli, stává se
to mnohým, ba v boji muže proti muži často Ale každý výdech obnažuje mé srdce. Tento umírající má
hodiny pro sebe, má neviditelný nůž, kterým mne bodá: čas
a mé myšlenky.
Co bych za to dal, aby zůstal na živu. Je to těžké musit
tady ležet a vidět ho a slyšet ho.
Odpoledne ve tři je mrtev.
Oddechnu si. Ale jenom na krátko. Snášet to mlčení se mi
zdá brzy těžším než stenání. Chtěl bych, aby tu zase bylo
ono chroptění, chraptivé, trhané, hned písklavě tiché a pak
zase chraptivé a hlasité.
Nemá smyslu, co dělám. Ale musím mít nějaké
zaměstnání. Tak uložím mrtvého ještě jednou, aby ležel
pohodlněji, ač už nic necítí. Zatlačím mu oči. Jsou hnědé,
vlasy jsou černé, na spáncích trochu zkadeřené. Ústa pod
knírkem jsou plná a měkká; nos je trochu ohnut, kůže
nahnědlá, něm už tak bledá jako před tím, když ještě žil.
Chvíli se dokonce zdá, že obličej je skoro zdráv; pak se
rychle propadne a změní v jeden z těch cizích mrtvých
obličejů, které jsem tak často vídal a které jsou všechny
stejné. Jeho žena teď jistě na něho myslí neví, co se stalo;
bude taky od něho dostávat ještě poštu - zejtra, týden,
snad ještě za měsíc nějaké zabloudílé psaní. Bude je číst a
on v něm bude .k ní mluvit.
Můj stav se stále zhoršuje, nemohu už udržet své
71
thoughts. What would his wife look like? Like the little
brunette on the other side of the canal? Does she belong to
me now? Perhaps by this act she becomes mine, I wish
Kantorek were sitting here beside me. If my mother could
see me. The dead man might have had thirty more years of
life if only I had impressed the way back to our trench more
sharply on my memory. If only he had run two yards farther
to the left, he might now be sitting in the trench over there
and writing a fresh letter to his wife.
But I will get no further that way; for that is the fate of all
of us: if Kemmerich's leg had been six inches to the right: if
Haie Westhus had bent his back three inches further
forward.
The silence spreads. I talk and must talk. So I speak to
him and say to him: “Comrade, I did not want to kill you. If
you jumped in here again, I would not do it, if you would be
sensible too. But you were only an idea to me before, an
abstraction that lived in my mind and called forth its
appropriate response. It was that abstraction I stabbed. But
now, for the first time, I see you are a man like me. I
thought of your hand-grenades, of your bayonet, of your
rifle; now I see your wife and your face and our fellowship.
Forgive me, comrade. We always see it too late. Why do
they never tell us that you are poor devils like us, that your
mothers are just as anxious as ours, and that we have the
same fear of death, and the same dying and the same
agony Forgive me, comrade; how could you be my enemy?
If we threw away these rifles and this uniform you could be
my brother just like Kat and Albert. Take twenty years of
my life, comrade, and stand up take more, for I do not
know what I can even attempt to do with it now.”
It is quiet, the front is still except for the crackle of rifle
fire. The bullets rain over, they are not fired haphazard, but
shrewdly aimed from all sides. I cannot get out.
“I will write to your wife,” I say hastily to the dead man, “I
will write to her, she must hear it from me, I will tell her
everything I have told you, she shall not suffer, I will help
her, and your parents too, and your child.”
His tunic is half open. The pocket-book is easy to find. But
I hesitate to open it. In it is the book with his name. So long
as I do not know his name perhaps I may still forget him,
time will obliterate it, this picture. But his name, it is a nail
that will be hammered into me and never come out again. It
has the power to recall this for ever, it will always come
back and stand before me.
Irresolutely I take the wallet in my hand. It slips out of my
hand and falls open. Some pictures and letters drop out. I
gather them up and want to put them back again, but the
strain I am under, the uncertainty, the hunger, the danger,
these hours with the dead man have made me desperate, I
want to hasten the relief, to intensify and to end the
torture, as one strikes an unendurably painful hand against
the trunk of a tree, regardless of everything.
There are portraits of a woman and a little girl, small
amateur photographs taken against an ivy-clad wall. Along
with them are letters. I take them out and try to read them.
Most of it I do not understand, it is so hard to decipher and
I scarcely know any French. But each word I translate
pierces me like a shot in the chest; like a stab in the chest.
My brain is taxed beyond endurance. But I realise this
much, that I will never dare to write to these people as I
intended. Impossible. I look at the portraits once more;
they are clearly not rich people. I might send them money
anonymously if I earn anything later on. I seize upon that, it
is at least something to hold on to. This dead man is bound
up with my life, therefore I must do everything, promise
everything in order to save myself; I swear blindly that I
mean to live only for his sake and his family, with wet lips I
try to placate him and deep down in me lies the hope that I
may buy myself off in this way and perhaps even get out of
this; it is a little stratagem: if only I am allowed to escape,
then I will see to it. So I open the book and read slowly:
Gerard Duval, compositor.
myšlenky. Jak vypadá asi ta paní? Jako ta útlá brureta za
kanálem? Nepatří mi? Snad mi nyní právě protoo patří!
Kdyby tak tedy vedle mne seděl Kantorek! Kdyby mě tak
viděla maminka. Mrtvý mohl žít jistě ještě třicet let,
kdybych si byl lip zapamatoval zpáteční cestu. Kdyby byl
býval běžel o dva metry dále nalevo, ležel by teď tam na
druhé straně ve svém zákopu a psal by své ženě nové
psaní.
Ale touto cestou se nikam nedostanu; neboť to je osud nás
všech; kdyby Kemmerich dal pravou nohu o deset
centimetrů dál nalevo, kdyby se Haie sehnul ještě o pět
centimetrů.
Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit.
Tak mluvím na něho a říkám mu to: “Kamaráde, já tě
nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych
to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom
myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala
rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím,
žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj
bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej
a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to
vždycky příliš pozdě. Proč se nám stále znova neříká, že jste
právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se
o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach
před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi,
kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! Kdybychom
odhodili tyto zbraně a tuto uniformu, moh bys být právě tak
mým bratrem jako Kat a Albert. Vem si mých dvacet let,
kamaráde, a vstaň, vem si víc, neboť já nevím, co s nimi.”
Je ticho, fronta je klidná až na praskot pušek. Kule lítají
hustě, nestřílí se bez plánu, ale na všech stranách se ostře
míří. Nemohu ven.
„Budu psát tvé ženě,” povídám mrtvému spěšně, „budu jí
psát, aby se to ode mne dověděla, řeknu jí všechno, co
říkám tobě, aby netrpěla, budu jí pomáhat a tvým rodičům
taky a tvému dítěti.”
Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry
lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s
jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad
ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno
je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy
možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno
zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede
mnou.
Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se.
Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase
uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad,
nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství,
chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako
tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu
na to, jak to dopadne.
Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké
amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou
dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst. Většině
nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo
francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do
prsou jako výstřel, jako bodná rána.
Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm
lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. Dívám se
ještě jednou na fotografie; nejsou to bohatí lidé. Mohl bych
jim jednou anonymně poslat peníze, jestli nějaké někdy
později vydělám. Toho se křečovité chápu, to je aspoň
malinká opora. Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto
musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil;
slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu,
mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při
tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud
dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci
podívat, co a jak. A proto otevru knížku a čtu pomalu:
Gérard Duval, typograf.
72
With the dead man's pencil I write the address on an
envelope, then swiftly thrust everything back into his tunic.
I have killed the printer, Gerard Duval. I must be a printer,
I think confusedly, be a printer, printer.
Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím
zas všechno rychle do blůzy.
Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát
typografem, myslím si zmateně, stát se typografem,
typografem!
***
By afternoon I am calmer. My fear was groundless. The
name troubles me no more. The madness passes.
“Comrade,” I say to the dead man, but I say it calmly, “today you, to-morrow me. But if I come out of it, comrade, I
will fight against this, that has struck us both down; from
you, taken life and from me? Life also. I promise you,
comrade. It shall never happen again.”
The sun strikes low, I am stupefied with exhaustion and
hunger. Yesterday is like a fog to me, there is no hope of
ever getting out of this. I fall into a doze and do not at first
realise that evening is approaching. The twilight comes. It
seems to me to come quickly now. One hour more. If it
were summer, it would be three hours more. One hour
more.
Now suddenly I begin to tremble; something might happen
in the interval. I think no more of the dead man, he is of no
consequence to me now. With one bound the lust to live
flares up again and everything that has filled my thoughts
goes down before it. Now, merely to avert any ill-luck, I
babble mechanically: “I will fulfil everything, fulfil
everything I have promised you” but already I know that I
shall not do so.
Suddenly it occurs to me that my own comrades may fire
on me as I creep up; they do not know I am coming. I will
call out as soon as I can so that they will recognise me. I
will stay lying in front of the trench until they answer me.
The first star. The front remains quiet. I breathe deeply
and talk to myself in my excitement: “No foolishness now,
Paul Quiet, Paul, quiet then you will be saved, Paul.” When I
use my Christian name it works as though someone else
spoke to me, it has more power.
The darkness grows. My excitement subsides, I wait
cautiously until the first rocket goes up. Then I crawl out of
the shell-hole. I have forgotten the dead man. Before me
lies the oncoming night and the pale gleaming field. I fix my
eyes on a shell-hole; the moment the light dies I scurry
over into it, grope farther, spring into the next, duck down,
scramble onward.
I come nearer. There, by the light of a rocket I see
something move in the wire, then it stiffens and I lie still.
Next time I see it again, yes, they are men from our trench.
But I am suspicious until I recognise our helmets. Then I
call.
And immediately an answer rings out, my name: “Paul,
Paul.”
I call again in answer. It is Kat and Albert who have come
out with a stretcher to look for me.
“Are you wounded?”
“No, no!”
We drop into the trench. I ask for something to eat and
wolf it down. Müller gives me a cigarette. In a few words I
tell what happened. There is nothing new about it; it
happens quite often. The night attack is the only unusual
feature of the business. In Russia Kat once lay for two days
behind the enemy lines before he could make his way back.
I do not mention the dead printer.
But by next morning I can keep it to myself no longer. I
must tell Kat and Albert. They both try to calm me. “You
can't do anything about it. What else could you have done?
That is what you are here for.”
I listen to them and feel comforted, reassured by their
presence. It was mere drivelling nonsense that I talked out
there in the shell-hole.
“Look there for instance,” points Kat.
On the fire-step stand some snipers. They rest their rifles
with telescopic sights on the parapet and watch the enemy
front. Once and again a shot cracks out.
***
Odpůldne je klidnější. Můj strach byl bezdůvodný. Jméno
už mne nemate. Záchvat minul. “Kamaráde,” povídám tam
tomu mrtvému, ale říkám to už odhodlaně. „Dnes ty, zejtra
já. Ale dostanu-li se odtud, kamaráde, chci bojovat pro to,
co nás oba rozbilo: tobě život a mně? Taky život. Slibuju ti
to, kamaráde. Nesmí se to už nikdy stát.”
Slunce stojí šikmo. Jsem otupělý hladem a únavou.
Včerejšek mi připadá jako mlha, nedoufám, že se odtud
ještě dostanu. Tak civím do prázdna skleslý a zblblý a ani
nechápu, že se začíná večer. Přichází soumrak. Jak se mi
zdá, rychle. Ještě hodinu. Kdyby bylo léto, ještě tři hodiny.
Ještě hodinu.
Počínám se chvět, že do toho něco přijde. Nemyslím už na
mrtvého, je mi nyní docela lhostejný. Pojednou vyskočí
žádost po životě a všecko, co jsem si předsevzal, před ní
ustupuje. Jen abych teď už neměl k vůli tomu žádné
neštěstí, breptám mechanicky: “Všechno splním, všechno,
co jsem slíbil, splním,” ale nyní už vím, že to neudělám.
Najednou mi napadá, že moji vlastní kamarádi mohou na
mne střílet, až se připlížím; nevědí přec, že jsem to já. Budu
volat jakmile budu tak blízko, aby mi rozuměli. A budu ležet
před zákopem tak dlouho, až mi odpovědí.
První hvězda. Fronta zůstává klidná. Hluboce od- dychuji a
mluvím z rozčilení sám se sebou: „Teď žádnou hloupost,
Pavle, klid, klid, Pavle, pak jsi zachráněn, Pavle.” To působí,
vyslovím-li své křestní jméno, je mi, jako by to říkal někdo
jiný, má to tak větší účinek.
Temnota vzrůstá. Mé rozčilení ustupuje, čekám z
opatrnosti, až vyletí první rakety. Pak vylezu z jámy. Na
mrtvého jsem zapomněl. Přede mnou leží začínající se noc a
bledě ozářené pole. Spatřím před sebou jámu; v okamžiku,
kdy světlo uhasne, vrhnu se do ní, tápu dále, stihnu další,
krčím se, vrhnu se dál.
Blížím se k zákopu. Tu spatřím při záblesku rakety, jak v
drátě přede mnou se něco ještě pohybuje, než to ztrne, a
ležím tiše. Příště to vidím zas, jdou to jistě kamarádi z
našeho zákopu. Ale jsem opatrný do té doby, než poznám
naše přílby. Pak volám.
Hned na to zazní v odpověď mé jméno: “Pavle, Pavle.”
Opět volám. Je to Kat a Albert, kteří vyšli s celtou, aby
mně vyhledali.
„Jsi raněn?”
„Ne, ne!”
Vklouznem do zákopu. Chci jíst a zhltnu, co mi dají. Mőller
mi dá cigaretu. Řeknu několika slovy, co se stalo. Není to
nic neobyčejného; takové věci se už často staly. Jen ten
noční útok je při tom něco zvláštního. Ale Kat už byl jednou
v Rusku dva dny za ruskou frontou, než se mohl prosekat.
O mrtvém typografovi neříkám nic.
Až druhého dne ráno to už nesnesu. Musím to Katovi a
Albertovi povědět. Oba mě uklidňují. „Na tom přec nic
nezměníš. Co bys chtěl jiného dělat. K tomu jsi přece tady!”
Naslouchám jim s pocitem bezpečí, čerpaje útěchu z jejich
blízkosti. Jaké nesmysly jsem to vybájil tam v jámě.
„Koukni se,” ukazuje Kat.
U předprsně zákopu stojí několik střelců. Mají pušky s
dalekohledy na cílení připraveny k ráně a pátrají číhavě po
úseku, vymezeném jim v protější frontě. Tu a tam padne
73
rána.
Then we hear the cry: “That's found a billet!”
“Did you see how he leapt in the air?” Sergeant Oellrich
turns round proudly and scores his point. He heads the
shooting list for to-day with three unquestionable hits.
“What do you say to that?” asks Kat.
I nod.
“If he keeps that up he will get a little coloured bird for his
buttonhole by this evening,” says Albert.
“Or rather he will soon be made acting sergeant-major,”
says Kat.
We look at one another. “I would not do it,” I say.
“All the same,” says Kat, “It's very good for you to see it
just now.”
Sergeant Oellrich returns to the fire-step. The muzzle of
his rifle searches to and fro.
“You don't need to lose any sleep over your affair,” nods
Albert.
And now I hardly understand it myself any more.
“It was only because I had to lie there with him so long,” I
say. “After all, war is war.”
Oellrich's rifle cracks out sharply and dry.
„To nepotřebuješ o té své věci ztrácet už ani slůvka,” kývá
Albert.
Teď nechápu už ani sám sebe.
„Bylo to proto, že jsem s ním musil tak dlouho ležet,”
říkám. Koncem konců je válka.
Oelirichova puška praská krátce a suše.
TEN
X.
We have dropped in for a good job. Eight of us have to
guard a village that has been abandoned because it is being
shelled too heavily.
In particular we have to watch the supply dump as that is
not empty yet. We are supposed to provision ourselves from
the same store. We are just the right people for that; Kat,
Albert, Müller, Tjaden, Detering, our whole gang is there.
Haie is dead, though. But we are mighty lucky all the same,
all the other squads have had more casualties than we
have.
We select, as a dug-out, a reinforced concrete cellar into
which steps lead down from above. The entrance is
protected by a separate concrete wall.
Now we develop an immense industry. This is an
opportunity not only to stretch one's legs, but to stretch
one's soul also. We make the best use of such
opportunities. The war is too desperate to allow us to be
sentimental for long. That is only possible so long as things
are not going too badly. After all, we cannot afford to be
anything but matter-of-fact. So matter-of-fact, indeed, that
I often shudder when a thought from the days before the
war comes momentarily into my head. But it does not stay
long.
We have to take things as lightly as we can, so we make
the most of every opportunity, and nonsense stands stark
and immediate beside horror. It cannot be otherwise, that is
how we hearten ourselves. So we zealously set to work to
create an idyll an idyll of eating and sleeping of course.
Dostali jsme pěknou vejžírku. Osm nás má hlídat vesnici,
která byla vyklizena, poněvadž byla příliš silně ostřelována.
The floor is first covered with mattresses which we haul in
from the houses. Even a soldier's behind likes to sit soft.
Only in the middle of the floor is there any clear space.
Then we furnish ourselves with blankets, and eiderdowns,
luxurious soft affairs. There is plenty of everything to be
had in the village. Albert and I find a mahogany bed which
can be taken to pieces with a sky of blue silk and a lace
coverlet. We sweat like monkeys moving it in, but a man
cannot let a thing like that slip, and it would certainly be
shot to pieces in a day or two.
Kat and I do a little patrolling through the houses. In very
short time we have collected a dozen eggs and two pounds
of fairly fresh butter. Suddenly there is a crash in the
drawing-room, and an iron stove hurtles through the wall
past us and on, a yard from us out through the wall behind.
Two holes. It comes from the house opposite where a shell
has just landed. “The swine,” grimaces Kat, and we
continue our search.
All at once we prick up our ears, hurry across, and
suddenly stand petrified there running up and down in a
Slyšíme volání. „Sedí!” - „Viděls, jak vyskočil?” Sergeant
Oelirich se hrdě obrátí a zaznamenává bod. V dnešní
střelecké listině vede s třemi bezpečně zjištěnými zásahy.
„Co říkáš tomu?” ptá se Kat.
Kývám.
„Povede-li to tak dál, bude mít dnes večer o znáček v
knoflíkové dírce víc,” míní Kropp.
„Nebo se stane brzy vicefeldvéblem,” povídám.
Díváme se na sebe. „Já bych to nedělal,” řeknu.
„Přece však,” povídá Kat, „přece však je docela dobře, že
to právě teď vidíš.”
Hlavně máme dát pozor na proviantůru, která není ještě
vyprázdněna. Stravu si musíme opatřovat sami ze zbylých
zásob. To si vybrali ty pravé - Kat, Albert, Mőller, Tjaden,
Leer, Detering, celé naše družstvo je tady. Ovšem Haieje
mrtev. Ale to je ještě veliké štěstí, jiná družstva měla větší
ztráty než naše.
Vybereme si jako kryt betonovaný sklep, k němuž vedou z
venku schody. Nad to je vchod chráněn betonovou zdí.
Vyvineme nyní horlivou činnost. Je tu opět příležitost
povolit si nejen fysicky ale i duševně. A takových příležitostí
se horlivě chápeme; neboť naše situace je příliš zoufalá, než
abychom mohli být dlouho sentimentální. To je možné jen
dotud, pokud to není tak docela zlé. Ale nám nezbývá nic
jiného než nejpřísnější věcnost. Taková věcnost, že se
mnohdy hrozím, když mi na okamžik zabloudí do mozku
myšlenka z dřívější doby, z té před válkou. Taky tam dlouho
nezůstane.
Musíme se do své situace vžívat tak brzy a tak lehce, jak
jen to je možno. Proto využíváme k tomu každé příležitosti
a bezprostředně tvrdě, bez přechodu stojí vedle hrůzy
blbost. Jinak vůbec nemůžeme, vrháme se do toho. Taky
teď jde nám zuřivě o to, vytvořit si idylu, idylu žraní a spaní
ovšem.
Nejprve vysteleme svůj pelech matracemi, které
přivlečeme z domů. I vojenský zadek si občas rád sedne na
měkké. Jen v prostředku místnosti zůstane podlaha volná.
Pak si obstaráme deky a podušky, nádherné, měkkoučké
věcičky. Ve vesnici je všeho dost. Najdu s Albertem
rozkládací mahagonovou postel s nebesy z modrého
hedvábí a krajkovým přehozem. Potíme se sice jako opice,
když to přenášíme, ale nemůžeme si přec dát něco
takového ujít, hlavně když to bude v několika dnech stejně
najisto rozstříleno.
Kat a já se vypravíme na malou rozvědku do domů.
Sehnali jsme za krátko tucet vajec a dvě libry dost
čerstvého másla. Najednou to bouchne v nějakém saloně a
železná kamna sviští stěnou kolem nás, a na metr vedle nás
zase skrze zeď. Dvě díry. Přiletěla z protějšího domu, kam
práskl granát. „ Klika,” šklebí se Kat a hledáme dál.
Najednou našpicujeme uši a natáhneme jedenáctky. Brzy
stojíme jako očarovaní: V maličkém chlívku rejdí dvě živá
74
little sty are two live sucking pigs. We rub our eyes and look
once again to make certain. Yes, they are still there. We
seize hold of them no doubt about it, two real young pigs.
This will make a grand feed. About twenty yards from our
dug-out there is a small house that was used as an officers'
billet. In the kitchen is an immense fireplace with two
ranges, pots, pans, and kettles everything, even to a stack
of small chopped wood in an outhouse a regular cook's
paradise.
Two of our fellows have been out in the fields all the
morning hunting for potatoes, carrots and green peas. We
are quite uppish and sniff at the tinned stuff in the supply
dump, we want fresh vegetables. In the dining-room there
are already two heads of cauliflower.
The sucking pigs are slaughtered. Kat sees to them. We
want to make potato-cakes to go with the roast. But we
cannot find a grater for the potatoes. However, that
difficulty is soon got over. With a nail we punch a lot of
holes in a pot lid and there we have a grater. Three fellows
put on thick gloves to protect their fingers against the
grater, two others peel the potatoes, and the business gets
going.
Kat takes charge of the sucking pigs, the carrots, the peas,
and the cauliflower. He even mixes a white sauce for the
cauliflower. I fry the pancakes, four at a time. After ten
minutes I get the knack of tossing the pan so that the
pancakes which are done on one side sail up, turn in the air
and are caught again as they come down. The sucking pigs
are roasted whole. We all stand round them as before an
altar.
In the meantime we receive visitors, a couple of wirelessmen, who are generously invited to the feed. They sit in the
living-room where there is a piano. One of them plays, the
other sings “An der Weser.” He sings feelingly, but with a
rather Saxon accent. All the same it moves us as we stand
at the fireplace preparing the good things.
Then we begin to realise we are in for trouble. The
observation balloons have spotted the smoke from our
chimney, and the shells start to drop on us. They are those
damned spraying little daisy-cutters that make only a small
hole and scatter widely close to the ground. They keep
dropping closer and closer all round us; still we cannot leave
the grub in the lurch.
A couple of splinters whizz through the top of the kitchen
window. The roast is ready. But frying the pancakes is
getting difficult. The explosions come so fast that the
splinters strike again and again against the wall of the
house and sweep in through the window.
Whenever I hear a shell coming I drop down on one knee
with the pan and the pancakes, and duck behind the wall of
the window. Immediately afterwards I am up again and
going on with the frying.
The Saxon stops singing a fragment has smashed the
piano. At last everything is ready and we organise the
transport of it back to the dugout. After the next explosion
two men dash across the fifty yards to the dug-out with the
pots of vegetables. We see them disappear.
The next shot. Everyone ducks and then two more trot off,
each with a big can of finest grade coffee, and reach the
dug-out before the next explosion.
Then Kat and Kropp seize the masterpiece the big dish
with the brown, roasted sucking pigs. A screech, a knee
bend, and away they race over the fifty yards of open
country.
I stay to finish my last four pancakes; twice I have to drop
to the floor; after all, it means four pancakes more, and
they are my favourite dish.
Then I grab the plate with the great pile of cakes and
squeeze myself behind the house door. A hiss, a crash, and
I gallop off with the plate clamped against my chest with
both hands. I am almost in, there is a rising screech, I
bound, I run like a deer, sweep round the wall, fragments
clatter against the concrete, I tumble down the cellar steps,
my elbows are skinned, but I have not lost a single
selátka. Mneme si oči a z opatrnosti se podíváme ještě
jednou: opravdu jsou tam ještě. Dotkneme se jich - není
pochyby, jsou to dvě opravdová selátka.
To bude skvělé jídlo! Asi na padesát kroků od našeho krytu
stojí domek, kde bydleli dříve důstojnici. V kuchyni je ještě
obrovský krb s dvěma rošty, pánvemi, hrnci a kotli. Je tu
všecko, ba v kolničce i množství drobně rozštípaného dříví jako v pohádce.
Dva muži hledají už od rána po polích brambory, mrkev a
zelený hrášek. Nafoukli jsme se totiž a kašleme na konservy
z proviantury, chceme jenom čerstvé věci. V spíži leží ještě
dvě hlávky kapusty.
Selátka jsme podřízli. To obstaral Kat. K pečeni si ještě
chceme udělat bramborové hubičky. Nemáme však
struhadla na brambory. Ale i tu je pomoc snadná. Navrtáme
do plechového víka hřebíky množství děr a máme hned
struhadlo. Tři muži si natáhnou tlusté rukavice, aby si
chránili při strouhání prsty, jiní dva loupají brambory a
práce jde od ruky.
Kat má na starosti selata, mrkev, hrášek a kapustu. Ke
kapustě připravuje dokonce bílou omáčku. Já smažím
hubičky, vždycky čtyři najednou. Po desíti minutách přijdu
na to, jak je mi manipulovat pánví, aby hubičky najedné
straně propečené, vyletěly, obrátily se ve vzduchu a padly
opět na pánev. Selata se pekou v celku. Všecko se točí
kolem nich jako kolem oltáře.
Mezitím přišla návštěva, dva jiskráči, kteří jsou
velkomyslně pozváni k jídlu. Sedí v obytné světnici, kde je
taky klavír. Jeden hraje, druhý zpívá: „Na Vezeře.” Zpívá s
citem, ale hodně sasky. Ale přece nás to dojímá, když tak
připravujeme u krbu všechny ty dobroty.
Ponenáhlu pozorujeme, že něco slíznem. Upoutané balony
zahlédly kouř z našeho komínu, a artilerie nás začíná
ostřelovať. Jsou to ty zatracené malé džimbumky, které
dělají tak malé dírky a mají tak široký-a nízký rozptyl.
Hvízdá to kolem nás stále blíž, ale nemůžeme přeci tak
hanebně opustit své jídlo.
Ta banda se zastřeluje. Pár střepin sviští horem skrz okno
kuchyně. S pečením jsme brzy hotovi. Ale smažení hubiček
se stává nyní obtížnějším. Explose přicházejí tak hustě, že
střepiny pleskají stále častěji do zdi domu a stále častěji
sviští okny.
Po každé, když slyším hvízdot takové věcičky, skrčím se s
pánví i hubičkami do dřepu a schovám se pod okenní zeď.
Pak se hned zas vztyčím a smažím dál.
Sasíci přestávají hrát - střepina jim prolétla klavírem. My
jsme pomalu taky hotovi a organisujeme ústup. Po nejbližší
explosi vyběhnou dva muži s hrnci se zeleninou a běží těch
padesát metrů ke krytu. Vidíme je, jak mizejí.
Příští rána. Všecko se skrčí a pak si to hrnou dva muži
každý s velkou konví prvotřídní zrnkově kávy a dostihnou
před nejbližší explosi krytu.
Teď popadne Kat a Kropp zlatý hřeb večera: velkou pánev
se seletem vypečeným do zlatová. Zavytí, dřep, a už to
sypou přes volnou padesátimetrovou prostoru.
Dosmažuji své poslední čtyři hubičky; musím při tom
dvakrát na zem, - ale koncem konců máme o čtyři hubičky
víc a je to mé zamilované jídlo.
Pak popadnu plech s trojnožkou na smažení a vmáčknu se
za domovní dveře. Syčí to, praská a já běžím tryskem
odtud, tiskna plech oběma rukama na prsa. Už skoro
dobíhám, tu hvízdot vzroste, vzepnu se jako jelen, vrazím
za betonovou zeď, střepiny pleskají do zdi, spadnu po
schodech do sklepa, mám rozbité lokty, ale neztratil jsem
ani jednu hubičku a plech jsem nepřevrátil.
75
pancake, nor even upset the plate.
At two o'clock we start the meal. It lasts till six. We drink
coffee until half-past six officer's coffee from the supply
dump and smoke officer's cigars and cigarettes also from
the supply dump.
Punctually at half-past six we begin supper. At ten o'clock
we throw the bones of the sucking pigs outside the door.
Then there is cognac and rum also from the blessed supply
dump and once again long, fat cigars with belly-bands.
Tjaden says that it lacks only one thing: Girls from an
officer's brothel.
Late in the evening we hear mewing. A little grey cat sits in
the entrance. We entice it in and give it something to eat.
And that wakes up our own appetites once more. Still
chewing, we lie down to sleep.
But the night is bad. We have eaten too much fat. Fresh
baby pig is very griping to the bowels. There is an
everlasting coming and going in the dug-out. Two, three
men with their pants down are always sitting about outside
and cursing. I have been out nine times myself. About four
o'clock in the morning we reach a record: all eleven men,
guards and visitors, are squatting outside.
Burning houses stand out like torches against the night.
Shells lumber across and crash down. Munition columns tear
along the street. On one side the supply dump has been
ripped open. In spite of all the flying fragments the drivers
of the munition columns pour in like a swarm of bees and
pounce on the bread. We let them have their own way. If
we said anything it would only mean a good hiding for us.
So we go differently about it. We explain that we are the
guard and so know our way about, we get hold of the tinned
stuff and exchange it for things we are short of. What does
it matter anyhow in a while it will all be blown to pieces. For
ourselves we take some chocolate from the depot and eat it
in slabs. Kat says it is good for loose bowels.
Almost a fortnight passes thus in eating, drinking and
roaming about. No one disturbs us. The village gradually
vanishes under the shells and we lead a charmed life. So
long as any part of the supply dump still stands we don't
worry, we desire nothing better than to stay here till the
end of the war.
Tjaden has become so fastidious that he only half smokes
his cigars. With his nose in the air he explains to us that he
was brought up that way. And Kat is most cheerful. In the
morning his first call is: “Emil, bring in the caviare and
coffee.” We put on extraordinary airs, every man treats the
other as his valet, bounces him and gives him orders.
“There is something itching under my foot; Kropp my man,
catch that louse at once,” says Leer, poking out his leg at
him like a ballet girl, and Albert drags him up the stairs by
the foot. “Tjaden!” - ”What?” - ”Stand at ease, Tjaden; and
what's more, don't say 'What,' say 'Yes, Sir,' - now:
Tjaden!” Tjaden retorts in the well-known phrase from
Goethe's “Gotz von Berlichingen,” with which he is always
free.
After eight more days we receive orders to go back.
The palmy days are over. Two big motor lorries take us
away. They are stacked high with planks. Nevertheless,
Albert and I erect on top our four-poster bed complete with
blue silk canopy, mattress, and two lace coverlets. And
behind it at the head is stowed a bag full of choicest edibles.
We often dip into it, and the tough ham sausages, the tins
of liver sausages, the conserves, the boxes of cigarettes
rejoice our hearts. Each man has a bag to himself.
Kropp and I have rescued two big red armchairs as well.
They stand inside the bed, and we sprawl back in them as in
a theatre box. Above us swells the silken cover like a
baldaquin. Each man has a long cigar in his mouth. And
thus from aloft we survey the scene.
Between us stands a parrot cage that we found for the cat.
She is coming with us, and lies in the cage before her
saucer of meat, and purrs.
Slowly the lorries roll down the road. We sing. Behind us
Ve dvě začneme slavnostní hostinu. Trvá do šesti. Do půl
sedmé pijeme kávu - důstojnickou kávu z proviantury - a
kouříme k tomu důstojnická cigára a cigarety rovněž z
proviantury.
Přesně v půl sedmé začneme s večeří. V deset hodin
házíme kostry selat před dveře. Pak se podává koňak a
rum, rovněž z blahoslavené proviantury a opět dlouhá,
tlustá cigára s páskami. Tjaden tvrdí, že jen jednoho se
nedostává: děvčat z důstojnického pufu.
Pozdě večer slyšíme mňoukání. U vchodu sedí malá šedivá
kočka. Přilákáme ji a krmíme. Z toho dostaneme i my zas
chuť na jídlo. S plnými ústy ulehneme.
Ale noc je zlá. Jedli jsme příliš tučně. Čerstvé sele působí
nepříznivě na střeva. V krytu neustále někdo přichází a
odchází. Dva, tři muži sedí se spuštěnými kalhotami venku
dokola a nadávají. Já sám tam byl devětkrát. Kolem čtvrté
hodiny noční dobýváme rekordu: celá posádka, stráž i
návštěva sedí venku.
Hořící domy stojí jako pochodně nocí. Granáty se s
rachotem blíží a dopadají. Po silnici se ženou muniční
kolony. Proviantura je na jedné straně roztržena. Jako roj
včel tlačí se tam přes přilétající střepiny vozkové kolon a
loví chleby. Necháváme je klidně dělat, co se jim líbí.
Kdybychom něco řekli, dostali bychom na-nejvýš pořádný
výprask. Proto to děláme jinak. Vykládáme, že jsme tu na
stráži, a poněvadž víme, kde co je, přicházíme s
konservami, které vyměňujeme za věci, kterých zase my
nemáme. Sami si přineseme ze skladiště čokoládu a jíme ji
po celých destičkách. Kat říká, že je to dobré, když je břicho
v kalupu.
Ztrávíme tak skoro čtrnáct dní jídlem, pitím a flákáním.
Nikdo nás neruší. Vesnice pod granáty pomalu mizí a my
vedeme blažený život. Pokud stojí jenom kousek
proviantury, je nám všechno fuk a přejeme si jen dožít tady
konec války.
Z Tjadena se stal takový milostpán, že kouří cigára jenom
do polovičky. Vysvětluje z vysoka, že je to tak zvyklý. Kat je
taky rozjařen. Ráno je jeho první, že volá: “Emile, přineste
mi kaviár a kávu.” Chodí to u nás vůbec nesmírně vznešeně,
každý má toho druhého za svého fajfku, oniká mu a ukládá
mu práci. „Kroppe, svrbí mě chodidlo, chytnou tam tu veš,”
a Leer natáhne nohu jako baletka a Albert ho za ni vytáhne
po celých schodech. „Tjadene!” - „Co?” - „Pohov Tjadene,
neštrekujou se zbytečně, ostatně se neříká: Co, ale:
Rozkaz? - tak tedy: Tjadene!” Tjaden zacituje zase něco z
Götze von Berlichingen, kterého jen sype z rukávu.
Po dalších osmi dnech dostaneme rozkaz vrátit se k
regimentu.
Je konec vší té slávy. Dvě velká nákladní auta nás seberou.
Jsou vysoko naložena prkny. Ale ještě nahoru postavíme si
já a Albert svou postel s nebesy a dvěma. krajkovými
přehozy. Vzadu u hlav leží pro každého pytel s
nejvybranějšími pochoutkami. Saháme občas po něm a
tvrdé salámy, krabice s játrovými paštikami, konservy,
krabičky cigár plní naše srdce rozkoší. Každý z nás veze s
sebou takový pytel vrchovatě naplněný.
Kropp a já jsme zachránili kromě toho ještě dva červené
sametové fauteily. Stojí na posteli a protahujeme se v nich
jako v divadelní loži. Nad námi se vzdouvá hedvábí přehozu
jako baldachýn. Každý má v ústech dlouhé cigáro. Tak se
díváme vysoko shora po krajině.
Mezi námi stojí klec na papouška, kterou jsme našli pro
kočku. Vezeme ji s sebou a leží tam před miskou s masem a
přede.
Vozy pomalu hrčí silnicí. Zpíváme. Za námi stříkají fontány
76
shells are sending up fountains from the now utterly
abandoned village.
granátů po vsi nyní už docela opuštěné.
***
A few days later we are sent to evacuate a village. On the
way we meet the fleeing inhabitants trundling their goods
and chattels along with them in wheelbarrows, in
perambulators, and on their backs. Their figures are bent,
their faces full of grief, despair, haste, and resignation. The
children hold on to their mothers' hands, and often an older
girl leads the little ones who stumble onward and are for
ever looking back. A few carry miserable-looking dolls. All
are silent as they pass us by.
We are marching in column; the French certainly will not
fire on a town in which there are still inhabitants. But a few
minutes later the air screams, the earth heaves, cries ring
out; a shell has landed among our rear squad. We scatter
and fling ourselves down on the ground, but at that moment
I feel the instinctive alertness leave me which hitherto has
always made me do unconsciously the right thing under
fire; the thought leaps up with a terrible throttling fear:
“You are lost” and the next moment a blow sweeps like a
whip over my left leg. I hear Albert cry out; he is beside
me.
“Quick, up, Albert!” I yell, for we are lying unsheltered in
the open field. He staggers up and runs. I keep beside him.
We have to get over a hedge; it is higher than we are.
Kropp seizes a branch, I heave him up by the leg, he cries
out, I give him a swing and he flies over. With one bound I
follow him and fall into a ditch that lies behind the hedge.
Our faces are smothered with duck-weed and mud, but the
cover is good. So we wade in up to our necks. Whenever a
shell whistles we duck our heads under the water.
After we have done this a dozen times, I am exhausted.
“Let's get away, or I'll fall in and drown,” groans Albert.
“Where has it got you?” I ask him.
“In the knee I think.”
“Can you run?”
“I think.”
“Then out!”
We make for the ditch beside the road, and stooping, run
along it. The shelling follows us. The road leads towards the
munition dump. If that goes up there won't be so much as a
boot-lace left of us. So we change our plan and run
diagonally across country.
Albert begins to drag. “You go, I'll come on after,” he says,
and throws himself down.
I seize him by the arm and shake him. “Up, Albert, if once
you lie down you'll never get any farther. Quick, I'll hold
you up.”
At last we reach a small dug-out. Kropp pitches in and I
bandage him up. The shot is just a little above his knee.
Then I take a look at myself. My trousers are bloody and my
arm, too.
Albert binds up my wounds with his field dressing. Already
he is no longer able to move his leg, and we both wonder
how we managed to get this far. Fear alone made it
possible; we should have run even if our feet had been shot
off; we would have run on the stumps.
I can still crawl a little. I call out to a passing ambulance
wagon which picks us up. It is full of wounded. There is an
army medical lance-corporal with it who sticks an antitetanus needle into our chests.
At the dressing station we arrange matters so that we lie
side by side. They give us a thin soup which we spoon down
greedily and scornfully, because we are accustomed to
better times but are hungry all the same.
“Now for home, Albert,” I say.
“Let's hope so,” he replies, “I only wish I knew what I've
got.”
The pain increases. The bandages burn like fire. We drink
and drink, one glass of water after another.
“How far above the knee am I hit?” asks Kropp.
“At least four inches, Albert,” I answer. Actually it is
***
Za několik dnů se vypravíme vyklidit jakousi obec. Cestou
potkáváme utíkající obyvatele, kteří z ní byli vykázání.
Vlekou s sebou svůj majeteček na kárách, dětských vozících
a na zádech. Jejich postavy jsou shrbené, jejich obličeje
plny smutku, zoufalství, kvapu a oddanosti do vůle osudu.
Matky nesou na rukách děti, mnohdy vede i starší děvče
malé sourozence, kteří klopýtají a stále se ohlížejí. Některé
nesou ubohoučké panenky. Všichni mlčí, když jdou kolem
nás.
Jdeme ještě v pochodové koloně, Francouzi přec nebudou
střílet do vsi, kde jsou jejich krajané. Ale za několik minut
vyje vzduch, země se chvěje, je slyšet výkřiky - granát
rozbil nejzadnější četu. Rozstříkneme se a vrhneme na zem,
ale v témž okamžiku cítím, že mě opouští napětí, které mi
podvědomě vždy v ohni napovídá, co dělat, hlavou kmitne s
dusivým, hrozným strachem myšlenka: „Jsi ztracen” - a
v nejbližším okamžiku švihne mě přes levou nohu rána
jakoby bičem. Slyším vykřiknout Alberta, je vedle mne.
“Vstaň, běžíme, Alberte!” řvu, neboť ležíme bez krytu na
otevřeném poli. Vrávoravě vstane a běží. Jsem vedle něho.
Musíme přes plot; je-vyšší než my. Kropp se chytne větví,
popadnu ho za nohu, vykřikne, rozhoupáni ho, letí na
druhou stranu. Skočím jediným skokem za ním a padnu do
rybníka, ležícího za plotem. Máme v obličeji plno žabince a
bahna, ale jsme v krytu. Proto si vlezeme do rybníka až po
krk. Jakmile to zavyje, potopíme pod vodu i hlavu.
Když se tak asi tucetkrát potopíme, začínám toho mít dost.
Taky Albert stená: “Pojďme, nebo padnu a utopím se.”
„Kde tě to chytlo?” ptám se.
“Myslím, že do kolena.”
„Můžeš běžet?”
„Snad.”
„Jedem!”
Dostaneme se do silničního příkopu a běžíme jím krčíce se.
Oheň nás pronásleduje. Silnice vede do skladiště munice.
Jestliže to vyletí, nenajdou z nás ani knoflík. Změníme proto
plán a běžíme v úhlu rovnou přes pole.
Albert zpomaluje krok. „Běž sám, dohoním tě,” povídá a
vrhne se na zem.
Chytnu ho za rameno a třesu jím. „Vstaň, Alberte, když si
teď lehneš, nebudeš už moci dál. Vstaň, opři se o mě!”
Konečně dostihneme maličkého krytu. Kropp se do něho
svalí a já ho obvazuji. Rána sedí těsně nad kolenem. Pak
prohlížím sám sebe. Kalhoty jsou krvavé, paže taky.
Albert mě obváže rány svým obinadlem. Nemůže nohou už
pohybovat, a oba se divíme, jak jsme se vůbec dostali až
sem. To udělal jenom strach; utekli bychom i kdyby nám
ustřelili nohy - na pahýlech.
Mohu ještě trochu lézt a zavolám kolemjedoucí řebřinák,
který nás naloží. Je plný raněných, je s nimi frajtr od sanity,
který nám vbodne do prsou stříkačku s tetanovou injekcí.
V polním lazaretu si to zařídíme, abychom dostali postele
vedle sebe. Dostaneme řídkou polévku, kterou žádostivě a s
opovržením splivnem, ježto jsme sice zvyklí na lepší časy,
ale máme přece jen hlad.
„Teď plavém domů, Alberte,” povídám.
“Doufejme,” odpoví. “Kdybych jen věděl, co vlastně mám.”
Bolesti rostou. Obvazy pálí jako oheň. Pijeme a pijeme,
sklenici vody za sklenicí.
„Jak vysoko nad kolenem je má rána?” zeptá se Kropp.
“Aspoň deset centimetrů, Alberte,” odpovídám. Ve
77
perhaps one.
“I've made up my mind,” he says after a while, “if they
take off my leg, I'll put an end to it. I won't go through life
as a cripple.”
So we lie there with our thoughts and wait.
skutečnosti jsou to nanejvýš tři.
„To jsem si umínil,” říká po chvíli, „pakliže mi uříznou
kousek kosti, tak udělám konec. Nechci běhat po světě jako
mrzák.”
Tak ležíme se svými myšlenkami a čekáme.
***
In the evening we are hauled on to the chopping-block. I
am frightened and think quickly what I ought to do; for
everyone knows that the surgeons in the dressing stations
amputate on the slightest provocation. Under the great
business that is much simpler than complicated patching. I
think of Kemmerich. Whatever happens I will not let them
chloroform me, even if I have to crack a couple of their
skulls.
It is all right. The surgeon pokes around in the wound and
a blackness comes before my eyes. “Don't carry on so,” he
says gruffly, and hacks away. The instruments gleam in the
bright light like marvellous animals. The pain is insufferable.
Two orderlies hold my arms fast, but I break loose with one
of them and try to crash into the surgeon's spectacles just
as he notices and springs back. “Chloroform the scoundrel,”
he roars madly.
Then I become quiet. “Pardon me, Herr Doctor, I will keep
still but do not chloroform me.”
“Well now,” he cackles and takes up his instrument again.
He is a fair fellow, not more than thirty years old, with scars
and disgusting gold spectacles. Now I see that he is
tormenting me, he is merely raking about in the wound and
looking up surreptitiously at me over his glasses. My hands
squeeze around the grips, I'll kick the bucket before he will
get a squeak out of me.
He has fished out a piece of shell and tosses it to me.
Apparently he is pleased at my self-control, for he now sets
my leg carefully in splints and says: “To-morrow you'll be
off home.” Then I am put in plaster. When I am back again
with Kropp I tell him that apparently a hospital train comes
in tomorrow morning.
“We must work the army medical sergeant-major so that
we can keep together, Albert.”
I manage to slip the sergeant-major two of my cigars with
belly-bands, and then tip the word to him.
He smells the cigars and says: “Have you got any more of
them?”
“Another good handful,” I say, “and my comrade,” I point
to Kropp, “he has some as well. We might possibly be glad
to hand them to you out of the window of the hospital train
in the morning.”
He understands, of course, smells them once again and
says: “Done.”
We cannot get a minute's sleep all night. Seven fellows
died in our ward. One of them sings hymns in a high
cracked tenor before he begins to gurgle. Another has crept
out of his bed to the window. He lies in front of it as though
he wants to look out for the last time.
***
Večer nás nesou na jatka. Leknu se a rychle přemýšlím, co
mám dělat; je totiž známo, že doktoři v polních lazaretech
rádi amputují. Je to při velkém návalu jednodušší než složité
flikování. Žádným způsobem se nedám chloroformovat, i
kdybych měl pár lidem rozbít hlavu. Jde to dobře. Doktor se
šťourá v ráně, až mám černo před očima.
***
Our stretchers stand on the platform. We wait for the train.
It rains and the station has no roof. Our blankets are thin.
We have waited already two hours.
The sergeant-major looks after us like a mother. Although
I feel pretty bad I do not let our scheme out of my mind.
Casually I let him see the packet and give him one cigar in
advance. In exchange the sergeant-major covers us over
with a waterproof sheet.
“Albert, old man,” I suddenly bethink myself, “our fourposter and the cat…”
“And the club chairs,” he adds.
Yes, the club chairs with red plush. In the evening we used
to sit in them like lords, and intended later on to let them
out by the hour. One cigarette per hour. It might have
turned into a regular business, a real good living.
“And our bags of grub, too, Albert.”
We grow melancholy. We might have made some use of
„Jen nedělejte prosím vás, takový obličeje,” nadává a rýpá
dál. Nástroje se blýskají v jasném světle jako potměšilá
zvířata. Bolesti nelze snést. Dva opatrovníci mi drží ruce, ale
zbavím se jednoho z nich a chci právě praštit doktora do
brejlí, když to zpozoruje a uskočí.”Chloroformujte toho
chlapa!” vykřikne vztekle.
Tu se uklidním. „Odpusťte, pane doktore, já budu držet,
ale nechloroformujte mě.”
„No, jo,” zavrčí a sáhne opět ke svým nástrojům. Je to
blonďák, nanejvýš třicátník, s jizvami ze studentských půtek
a protivnými zlatými brejlemi. Pozoruji, že mě teď schválně
šikanuje, hrabe se jen tak v ráně a chvílemi šilhá přes brejle
na mne. Zatnu ruce do rukojetí, spíš pojdu, než aby ode
mne uslyšel jediné hlesnutí.
Vylovil střepinu a hodí mi ji. Zdá se, že je spokojen s mým
chováním, neboť mě dá nyní pečlivě do destiček a praví:
“Zítra se jede domů.” Pak mě dají do sádry. Když jsem zase
s Kroppem, vypravuji mu, že tedy pravděpodobně zítra už
přijede nemocniční vlak.
„Musíme si promluvit se šikovatelem od sanity, Alberte,
abychom zůstali pohromadě.”
Podaří se mi podstrčit šikovateli s příslušným slovním
doprovodem dvě z mých cigár s páskami.
Čichá k nim a ptá se: “Máš ještě?”
“Ještě hezkou hrst,” povídám, „a tady kamarád taky. Chtěli
bychom vám je dát oba najednou zejtra s okna
nemocničního vlaku.”
Přirozeně že chápe, čichá ještě jednou a povídá:
„Ujednáno.”
V noci nemůžeme ani na minutu usnout. V našem pokoji
umře sedm lidí. Jeden z nich zpívá celou hodinu vysokým,
knedlíkovitým tenorem chorály, než začne chroptit. Jiný
vylezl před tím s postele k oknu. Leží před ním, jako by se
chtěl naposled podívat z okna.
***
Naše nosítka stojí na nádraží, čekáme na vlak. Prší a na
nádraží není přístřešku. Deky jsou tenké. Čekáme už dvě
hodiny.
Šikovatel o nás pečuje jako matka. Ač je mi velmi zle,
nespouštím svůj plán se zřetele. Jen tak mimochodem. mu
ukazuji krabičky a dám mu cigáro jako zálohu. Za to nás
šikovatel přikryje celtou.
„Alberte, člověče,” vzpomínám si, „naše postel s nebesy a
kočka…”
“A klubovky,” dodává.
Ano, klubovky z rudého plyše. Sedávali jsme na nich večer
jako knížata a umiňovali si, že je budeme později
pronajímat za hodinové nájemné. Za hodinu cigareta. Byl by
to bezstarostný život a dobrý obchod.
“Alberte,” napadá mi, “a naše pytle se žrádlem.”
Zmocňuje se nás melancholie. Těch věcí bychom mohli
78
the things. If only the train left one day later Kat would be
sure to find us and bring us the stuff.
What damned hard luck! In our bellies there is gruel, mean
hospital stuff, and in our bags roast pork. But we are so
weak that we cannot work up any more excitement about it.
The stretchers are sopping wet by the time the train
arrives in the morning. The sergeant-major sees to it that
we are put in the same car. There is a crowd of red-cross
nurses. Kropp is stowed in below. I am lifted up and told to
get into the bed above him.
“Good God!” I exclaim suddenly.
“What is it?” asks the sister.
I cast a glance at the bed. It is covered with clean snowwhite linen, that even has got the marks of the iron still on
it. And my shirt has gone six weeks without being washed
and is terribly muddy.
“Can't you get in by yourself?” asks the sister gently.
“Why yes,” I say in a sweat, “but take off the bed cover
first.”
“What for?”
I feel like a pig. Must I get in there? - “It will get…”
I hesitate.
“A little bit dirty?” she suggests helpfully. “That doesn't
matter, we will wash it again afterwards.”
“No, no, not that,” I say excitedly. I am not equal to such
overwhelming refinement.
“When you have been lying out there in the trenches,
surely we can wash a sheet,” she goes on.
I look at her, she is young and crisp, spotless and neat,
like everything here; a man cannot realise that it isn't for
officers only, and feels himself strange and in some way
even alarmed.
All the same the woman is a tormentor, she is going to
force me to say it.
“It is only,” I try again, surely she must know what I
mean.
“What is it then?”
“Because of the lice,” I bawl out at last.
She laughs. “Well, they must have a good day for once,
too.”
Now I don't care any more. I scramble into bed and pull up
the covers.
A hand gropes over the bed-cover. The sergeant-major. He
goes off with the cigars.
An hour later we notice we are moving.
***
I wake up during the night. Kropp is restless too. The train
rides easily over the rails. I cannot realise it all yet; a bed, a
train, home. “Albert!” I whisper.
“Yes.”
“Do you know where the latrine is?”
“The door is on the right, I think.”
“I'm going to have a look.” It is dark, I grope for the edge
of the bed and cautiously try to slide down. But my foot
finds no support, I begin to slip, the plaster leg is no help,
and with a crash I lie on the floor.
“Damn!” I say.
“Have you bumped yourself?” asks Kropp.
“You could hear that well enough for yourself,” I growl,
“my head…”
A door opens at the rear of the car. The sister comes with
a light and looks at me.
“He has fallen out of bed…”
She feels my pulse and smooths my forehead. “You
haven't any fever, though.”
“No,” I agree.
“Have you been dreaming then?” she asks.
“Perhaps,” I evade. The interrogation starts again. She
looks at me with her clear eyes, and the more wonderful
and sweet she is the less am I able to tell her what I want.
I am lifted up into bed again. That will be all right. As soon
potřebovat. Kdyby jel vlak jen o den později, Kat by nás
jistě našel a přinesl nám tu dobrotu.
Zatracený osud. Máme v žaludku falešnou polévku, hubené
lazaretní žrádlo, a v našich pytlích je vepřové v konservě.
Ale jsme tak zesláblí, že se nad tím už ani nemůžeme
rozčilovat.
Nosítka jsou načisto promočena, než vlak k ránu přijede.
Šikovatel se stará, abychom se dostali do stejného vozu. Je
tu množství sestei červeného kříže. Kroppa dají dolů. Mě
nadzvednou a mám se dostat do postele nad ním.
„Pro Kristovy rány,” vyjede mi najednou z úst.
“Copak?” ptá se sestra.
Mrknu na postel. Je potažena sněhobílým prostěradlem,
nepředstavitelně bílým prostěradlem, které má dokonce
ještě záhyby po žehlení. A já mám košili šest neděl
nepranou a špinavou až hrůza.
“Nemůžete tam sám vlézt?” ptá se sestra starostlivě.
„To jo,” povídám zpocen hrůzou, „ale dejte napřed pryč
ložní prádlo.”
„Proč?”
Připadám si jako prase. Do toho si mám lehnout? - „Vždyť
se…”
Váhám.
„O trochu špíny?” ptá se povzbudivě. „To nevadí, to se přec
zase vypere.”
„Ne, to ne,” pravím rozčileně. S tímto útokem kultury se
neumím vyrovnat.
„Za to, že jste venku leželi v zákopu, budeme přec ještě
moci vyprat nějaké to prostěradlo,” pokračuje.
Dívám se na ni, je mladá a k nakousnutí, čistě vymytá a
něžná jako všecko tady, člověk nechápe, že to není jenom
pro důstojníky, necítí se tu doma, ba do-konce jakoby byl
něčím ohrožen.
Přes to mě ale natahuje na skřipec a nutí mě všechno říct.
„Já jen myslel,” přeruším se, musí přec rozumět, oč jde.
„Oč jde ještě?”
„O vši,” vyrvu konečně.
Směje se. „Ty se musí taky jednou mít dobře.”
Teď mi to může být jedno, vyškrabu se do postele a
přikryju se.
Nějaká ruka jede po přikrývce. Šikovatel. Má je mít.
Za hodinu pozorujeme, že jedeme.
***
V noci se probudím. Kropp se taky hýbá. Vlak rachotí tiše
po kolejích. Jak je to všecko ještě nepochopitelné: postel,
vlak, domů. Šeptám: “Alberte!”
“Ano.”
„Víš, kde je tu latrína?”
„Myslím, že tamhle napravo od dveří.”
..Já se podívám.” Je temno. Hmatám po kraji postele a chci
se opatrně smeknout. Ale noha nenajde žádnou oporu,
sklouznu, noha v sádře mi nepomůže a s rámusem ležím na
zemi.
“Zatraceně.” povídám.
„Uhodil ses?” ptá se Kropp.
„Tos moh přeci slyšet,” vrčím, „mám palici…”
Vzadu ve voze se otevrou dveře. Sestra přichází se světlem
a vidí mě.
„Spad s postele…”
Ohmatává mi puls a sahá na čelo. „Ale horečku přec
nemáte.”
“Ne,” doznávám.
„Zdálo se vám něco?” ptá se.
„Tak asi,” dávám vyhýbavou odpověď. A zase mě zasypává
otázkami. Dívá se na mé sývma jasnýma očima, je tak čistá
a podivuhodná, že jí teď teprve nemohu říci, co chci.
Zvednou mě zase nahoru. No, tohle může pěkně
79
as she goes I must try to climb down again. If she were an
old woman, it might be easier to say what a man wants, but
she is so very young, at the most twenty-five, it can't be
done, I cannot possibly tell her.
Then Albert comes to my rescue, he is not bashful, it
makes no difference to him who is upset. He calls to the
sister. She turns round. “Sister, he wants” but no more
does Albert know how to express it modestly and decently.
Out there we say it in a single word, but here, to such a
lady - All at once he remembers his school days and finishes
hastily: “He wants to leave the room, sister.”
“Ah!” says the sister, “but he shouldn't climb out of his bed
with plaster bandage.”
“What do you want then?” she says turning to me.
I am in mortal terror at this turn, for I haven't any idea
what the things are called professionally. She comes to my
help.
“Little or big?”
Shocking business! I sweat like a pig and say shyly: “Well,
only quite a little one.”
At any rate it produces the effect.
I get a bottle. After a few hours I am no longer the only
one, and by morning we are quite accustomed to it and ask
for what we want without any false modesty. The train
travels slowly. Sometimes it halts and the dead are
unloaded. It halts often.
dopadnout. Až bude pryč, musím se zase pokusit slézt.
Kdyby to byla stará paní, bylo by možno říci jí, co a jak, ale
je docela mladá, nanejvýš pětadvacetiletá, nemohu si
pomoci, nemohu jí to říci.
Tu mi přiskočí na pomoc Albert, neostýchá-se, jeho se to
taky konečně netýká. Zavolá na sestru. Sestra se ohlédne.
“Sestro, on chtěl, —” ale ani Albert neví, jak by se měl
slušně a bezvadně vyjádřit. Mezi námi venku se to řekne
jedním slovem, ale tady vůči takové dámě - Najednou mu
ale napadne škola a dokončí plynně: „Sestro, on by chtěl
ven.”
„A tak,” řekne sestra, „ale k tomu nemusí lézt se svým
sádrovým obvazem z postele.”
„Co vlastně chcete?” - obrací se ke mně.
Tímto novým obratem jsem vyděšen až k smrti; neboť
nemám ani zdání, jak se těm věcem odborně říká. Sestra mi
pornáhá.
„Malá nebo velká?”
Tahle blamáž! Potím se jak cukrář a povídám rozpačitě:
„No, tak tedy jen malá.”
Ať je to, jak chce, aspoň ještě trochu štěstí.
Dostanu láhev. Po několika hodinách už nejsem sám a ráno
jsme si už zvykli a žádáme bez ostychu, co potře bujeme.
***
Albert is feverish. I don't feel too bad; I have some pain,
but the worst of it is that apparently there are still lice
under the plaster bandage. They itch terribly, and I cannot
scratch myself. We sleep through the days. The country
glides quietly past the window. The third night we reach
Herbesthal. I hear from the sister that Albert is to be put off
at the next station because of his fever. “How far does the
train go?” I ask.
“To Cologne.”
“Albert,” I say “we stick together; you see.”
On the sister's next round I hold my breath and press it up
into my head. My face swells and turns red. She stops. “Are
you in pain?”
“Yes,” I groan, “all of a sudden.”
She gives me a thermometer and goes on. I would not
have been under Kat's tuition if I did not know what to do
now. These army thermometers are not made for old
soldiers. All one has to do is to drive the quicksilver up and
then it stays without falling again.
I stick the thermometer under my arm at a slant, and flip
it steadily with my forefinger. Then I give it a shake. I send
it up to 100.2°. But that is not enough. A match held
cautiously near to it brings it up to 101.6°.
As the sister comes back, I blow myself out, breathe in
short gasps, goggle at her with vacant eyes, toss about
restlessly, and mutter in a whisper: “I can't bear it any
longer.”
She notes me down on a slip of paper. I know perfectly
well my plaster bandage will not be reopened if it can be
avoided.
Albert and I are put off together.
***
Albert má horečku. Mně se vede taktak, mám bolesti, ale
horší je, že mám pod sádrovým obvazem patrně ještě vši.
Strašně to svrbí a nemohu se poškrábat. Prodřímáme celé
dny. Krajina táhne tiše skrz okna. Třetí noc jsme v
Herbesthalu. Slyším od sestry, že Alberta na nejbližší stanici
vyloží, poněvadž má horečku. „Jak daleko jede vlak?” ptám
se.
***
We are in the same room in a Catholic Hospital. That is a
piece of luck, the Catholic infirmaries are noted for their
good treatment and good food. The hospital has been filled
up from our train, there are a great many bed cases
amongst them. We do not get examined to-day because
there are too few surgeons.
The flat trolleys with the rubber wheels pass continually
along the corridor, and always with someone stretched at
full length upon them. A damnable position, stretched out
full length like that; the only time it is good is when one is
asleep.
The night is very disturbed. No one can sleep. Toward
morning we doze a little. I wake up just as it grows light.
„Až do Kolína.”
„Alberte, zůstaneme pohromadě,” povídám, „uvidíš.”
Při příští obchůzce sestry zadržím vzduch a ženu jej do
hlavy. Napuchne a zrudne. Zastaví se u mne. „Máte
bolesti?”
„Ano,” stenám, „najednou.”
Dá mi teploměr a odejde. To bych nesměl chodit ke Katovi
do školy, abych nevěděl, co s ním. Tyhle vojenské
teploměry nepočítají se zkušenými vojáky. Jde jen o to
dostat rtuť do výšky, pak ulpí v úzké rource a nespadne.
Dám teploměr pod paždí, šikmo dolů a cvrnkám do něho
neustále ukazováčkem. Pak s ním zatřepu nahoru. Tak
dosáhnu 37,9 stupňů. To ale nestačí. Sirka, držená opatrně
blízko teploměru, dodá 38,7 stupňů.
Když se sestra vrátí, nadmu se, dýchám trochu přerývaně,
dívám se na ni trochu vyboulenýma očima, neklidně sebou
vrtím a šeptám: „Já už to nemůžu vydržet.”
Zaznamená mě na cedulku. Vím přesně, že sádrový obvaz
otevrou jen v nejnutnějším případě.
Vyloží mě spolu s Albertem.
***
Ležíme v katolickém hospitálu ve společné světnici. Máme
štěstí, neboť katolické nemocnice jsou známy dobrým
zacházením a dobrou stravou. Všechny postele lazaretu jsou
plně obsazeny naším vlakem, je v tom hodně těžkých
případů. Dnes ještě nás prohlížet ne budou, poněvadž je tu
málo doktorů.
Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché
vozíčky a na nich vždy po celé délce někdo leží. To je
zatracená poloha-být tak natažen - štěstí ještě, když člověk
spí.
Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu
zamhouříme oči. Procitnu, až když už je jasno. Dveře jsou
80
The doors stand open and 1 hear voices from the corridor.
The others wake up too. One fellow who has been there a
couple of days already explains it to us: “Up here in the
corridor every morning the sisters say prayers. They call it
Morning Devotion. And so that you can get your share, they
leave the door open.”
No doubt it is well meant, but it gives us aches in our
heads and bones. “Such an absurdity!” I say, “just when a
man dropped off to sleep.”
“All the light cases are up here, that's why they do it here,”
he replies.
Albert groans. I get furious and call out: “Be quiet out
there!”
A minute later a sister appears. In her black and white
dress she looks like a beautiful tea-cosy. “Shut the door, will
you, sister?” says someone.
“We are saying prayers, that is why the door is open,” she
responds.
“But we want to go on sleeping.”
“Prayer is better than sleeping,” she stands there and
smiles innocently. “And it is seven o'clock already.”
Albert groans again. “Shut the door,” I snort.
She is quite disconcerted. Apparently she cannot
understand. “But we are saying prayers for you too.”
“Shut the door, anyway.”
She disappears, leaving the door open. The intoning of the
litany proceeds.
I feel savage, and say: “I'm going to count up to three. If
it doesn't stop before then I'll let something fly.”
“Me too,” says another.
I count up to five. Then I take hold of a bottle, aim, and
heave it through the door into the corridor. It smashes into
a thousand pieces. The praying stops. A swarm of sisters
appear and reproach us in concert.
“Shut the door!” we yell.
They withdraw. The little one who came first is the last to
go. “Heathen,” she chirps but shuts the door all the same.
We have won.
***
At noon the hospital inspector arrives and abuses us. He
threatens us with clink and all the rest of it. But a hospital
inspector is just the same as a commissariat inspector, or
any one else who wears a long sword and shoulder straps,
but is really a clerk, and is never considered even by a
recruit as a real officer. So we let him talk. What can they
do to us, anyway.
“Who threw the bottle?” he asks.
Before I can think whether I should report myself,
someone says: “I did.”
A man with a bristling beard sits up. Everyone is excited;
why should he report himself?
“You?”
“Yes. I was annoyed because we were waked up
unnecessarily and lost my senses so that I did not know
what I was doing.”
He talks like a book.
“What is your name?”
“Reinforcement-Reservist Josef Hamacher.”
The inspector departs.
We are all curious. “But why did you say you did it? It
wasn't you at all!”
He grins. “That doesn't matter. I have a shooting licence.”
Then of course, we all understand. Whoever has a shooting
licence can do just whatever he pleases.
“Yes,” he explains, “I got a crack in the head and they
presented me with a certificate to say that I was periodically
not responsible for my actions. Ever since then I've had a
grand time. No one dares to annoy me. And nobody does
anything to me.”
“I reported myself because the shot amused me. If they
open the door again to-morrow we will pitch another.”
We are overjoyed. With Josef Hamacher in our midst we
otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se
probouzejí. Muž, který je tu už pár dní, nám to vykládá:
„Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají
tomu ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli,
otevrou dveře.”
Myslí to jistě dobře, ale nás bolí kosti i hlava. „Je to
nesmysl,” povídám, “zrovna když člověk trošku usne.”
„Tady nahoře jsou lehčí případy, proto to tak dělají,”
odpovídá.
Albert stená. Dostanu vztek a volám: „Ticho tam venku.”
Za minutu se ukáže sestra. Vypadá ve svém bílém a
černém rouchu jako pěkná čajová panenka. “Zavřete přec
dveře, sestro,” řekne kdosi.
„Je ranní pobožnost, proto jsou dveře otevřeny,” odpoví.
„Ale my bychom chtěli ještě spát.”
“Modlitba je lepší než spánek.” Stojí tu a směje se nevinně.
„Taky už je sedm hodin.”
Albert zase zastená. „Zavřete dveře!” vyjedu.
Je zaražená, jak se zdá, nemůže něco takového vůbec
pochopit. “Vždyť to je modlitba i za vás.”
„To je jedno! Zavřete dveře!”
Zmizí a nechá dveře otevřeny. Zase zazní litanie.
Rozzuřím se a řeknu: „Budu počítat do tří. Jestli to do té
doby nepřestane, tak něčím do těch dveří praštím.”
„Já taky,” připojuje se jiný.
Počítám do pěti. Pak vezmu láhev a hodím ji dveřmi na
chodbu. Rozlétne se na tisíc kousků. Modlení přestane. Roj
sester se objeví a nadává o všecko pryč.
„Zavřít dveře!” křičíme.
Zmizí. Ta maličká od dřívějška je poslední.”Pohani,”
zacvrliká ale dveře zavře. Vyhráli jsme to.
***
V poledne přijde nemocniční inspektor a pustí si hubu na
špacír. Slibuje nám pevnost a ještě víc. Ale takový
nemocniční inspektor, právě tak jako zásobovací inspektor
sice nosí šavli a nárameníky, ale vskutku je úředníkem a
nenažene proto strachu ani rekrutovi. Necháme ho, aby se
vymluvil. Co se nám může stát.
„Kdo hodil tou flaškou?” ptá se.
Dřív než mohu rozvážit, mám-li se hlásit, řekne někdo:
„Já!”
Vzpřímí se muž se zježenými vousy. Všechno je zvědavo,
proč se hlásí
„Vy?”
„Ano. Byl jsem rozčilen, že nás zbytečně budí, a ztratil
jsem rozvahu, takže jsem nevěděl, co dělám.”
„Jak se jmenujete?”
„Náhradní záložník Josef Hamacher.”
Inspektor odejde.
Všichni jsme zvědavi. „Pročpak ses hlásil? Vždyť tys to
nebyl!”
Šklebí se. „To nic nedělá. Já mám atest z magorky.” Tomu
ovšem rozumí každý. Kdo má atest z magorky, může dělat
co chce.
„Ano,” vypravuje, „měl jsem ránu do hlavy a na to mi dali
atest, že jsem občas nepříčetný. Od té doby jsem na tom
moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic
nestane. Tam toho dole to hezky rozzlobí.”
“A přihlásil jsem se, poněvadž mi ta rozbitá flaška dělala
legraci. Jestli zejtra otevřou zase dveře, rozbijeme zase
něco.”
Máme sakramentskou radost. S Josefem Hamacherem v
81
can now risk anything.
Then come the soundless, flat trollies to take us away.
The bandages are stuck fast. We bellow like steers.
čele můžeme se pustit do všeho.
Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás.
Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.
***
There are eight men in our room. Peter, a curly blackhaired fellow, has the worst injury; a severe lung wound.
Franz Wachter, alongside him, has a shot in the arm which
didn't look too bad at first. But the third night he calls out to
us, telling us to ring, he thinks he has a haemorrhage.
I ring loudly. The night sister does not come. We have
been making rather heavy demands on her during the night,
because we have all been freshly bandaged, and so have a
good deal of pain. One wants his leg placed so, another so,
a third wants water, a fourth wants her to shake his pillow;
in the end the buxom old body grumbled bad-temperedly
and slammed the doors. Now no doubt she thinks it is
something of the same sort and so she is not coming.
We wait. Then Franz says: “Ring again.”
I do so. Still she does not put in an appearance. In our
wing there is only one night sister, perhaps she has
something to do in one of the other rooms. “Franz, are you
quite sure you are bleeding?” I ask. “Otherwise we shall be
getting cursed again.”
“The bandage is wet. Can't anybody make a light?”
That cannot be done either. The switch is by the door and
none of us can stand up. I hold my thumb against the
button of the bell till it becomes numb. Perhaps the sister
has fallen asleep. They certainly have a great deal to do and
are all overworked day after day. And added to that is the
everlasting praying.
“Should we smash a bottle?” asks Josef Hamacher of the
shooting licence.
“She wouldn't hear that any more than the bell.”
At last the door opens. The old lady appears, mumbling.
When she perceives Franz's trouble she begins to bustle,
and says: “Why did not someone say I was wanted?”
“We did ring. And none of us here can walk.”
He has been bleeding badly and she binds him up. In the
morning we look at his face, it has become sharp and
yellow, whereas the evening before he looked almost
healthy. Now a sister comes oftener.
***
V naší světnici leží osm mužů. Nejtěžší ránu má Petr,
kučeravý brunet - komplikovaný průstřel plic. František
Wächter vedle něho má rozstřílenou ruku, na první pohled
to nevypadá tak zle. Ale třetí noci nás volá, abychom
zazvonili, že se mu zdá, že vykrvácí.
Silně zazvoním. Sestra, která má noční službu, nejde.
Chtěli jsme toho na ní večer hodně mnoho, poněvadž jsme
měli všichni čerstvé obvazy a proto velké bolesti. Ten chtěl,
aby mu položila nohu tak, onen zas jinak, třetí chtěl vodu,
čtvrtému měla načechrat podušku; tlustá stařena nakonec
nevrle bručela a práskla dveřmi. Teď myslí, že to je zase
něco takového, a nejde. Čekáme.
***
Sometimes there are red-cross voluntary aid sisters. They
are pleasant, but often rather unskilled. They frequently
give us pain when re-making our beds, and then are so
frightened that they hurt us still more. The nuns are more
reliable. They know how they must take hold of us, but we
would be better pleased if they were somewhat more
cheerful. A few of them have real spirit, they are superb.
There is no one but would do anything for Sister Libertine,
this marvellous sister, who spreads good cheer through the
whole wing even when she can only be seen in the distance.
And there are others like her. We would go through fire for
her. A man cannot really complain, here he is treated by the
nuns exactly like a civilian.
And just to think of a garrison hospital gives one the
creeps.
Franz Wachter does not regain his strength. One day he is
taken away and does not come back. Josef Hamacher
knows all about it: “We shan't see him again. They have put
him in the Dead Room.”
“What do you mean, Dead Room?” asks Kropp.
“Well, Dying Room.”
“What is that, then?”
“A little room at the corner of the building. Whoever is
about to kick the bucket is put in there. There are two beds
in it. It is generally called the Dying Room.”
“But what do they do that for?”
“They don't have so much work to do afterwards. It is
more convenient, too, because it lies right beside the lift to
the mortuary. Perhaps they do it for the sake of the others
also, so that no one in the ward dies in sympathy. And they
Pak řekne František: “Zazvoň ještě jednou.”
Zvoním. Pořád ještě se neobjevuje. Na našem křídle je jen
jedna sestra v noci ve službě, snad má právě co dělat v
jiném pokoji. „A myslíš opravdu, že krvácíš, Františku?”
ptám se. „Nebo dostaneme ještě zase houbovou.”
„Je to mokré. Nemůže někdo rozsvítit?”
Ani to nejde. Vypínač je u dveří a nikdo nemůže vstát.
Držím palec na knoflíku zvonku, až v něm ztratím cit. Snad
si sestra zdřímla. Mají mnoho práce a všechny jsou už denní
prací přetíženy. K tomu to ustavičné modlení.
„Máme rozflákat nějakou flašku?” ptá se Josef Hamacher s
atestem.
„To je slyšet ještě míň než zvonek.”
Konečně se otevrou dveře. V nich se objeví ospalá stařena.
Když zpozoruje, co s Františkem je, vjede do ní život a volá:
„Proč jste to neřekli?”
“Zvonili jsme. Ani jeden z nás nemůže běhat.”
Silně krvácel a je převazován. Ráno vidíme jeho obličej,
zešpičatěl a zežloutl, při tom vypadal večer ještě skoro
zdravě. Teď přichází sestra častěji.
***
Někdy přicházejí taky pomocné sestry Červeného kříže.
Jsou dobromyslné a někdy trochu nešikovné. Když nám
přestýlají, dělají nám druhdy bolest a jsou pak tak
polekané, že nás to bolí ještě víc. Jeptišky jsou spolehlivější.
Vědí, jak koho nadzvednout, ale chtěli bychom, aby byly o
něco veselejší. Některé ovšem humor mají, ty jsou pak
velkolepé. Kdo by neudělal, co jí vidí na očích, sestře
Libertině, této podivuhodné sestře, která rozšiřuje dobrou
náladu po celém křídle, jak se jen z dálky ukáže? A
takových je tu víc. Skočili bychom pro ně do ohně. Nelze si
vskutku stěžovat, jeptišky s námi jednají přímo jako s
civilisty.
Pomyslí-li naproti tomu člověk na garnisonní nemocnice,
běží mu husí kůže po zádech.
František Wächter se nemůže už vzpamatovat. Jednoho
dne ho odvezou a už nepřivezou. Josef Hamacher ví, co v
tom vězí. „Toho už neuvidíme, dali ho do umrlčí komory.”
“Do jaké umrlčí komory?” ptá se Kropp.
“No, do chcipárny.”
„Co je to?”
„Komůrka na konci křídla. Kdo už je na tom moc bledě,
toho tam přenesou. Jsou tam dvě postele. Všude tomu říkají
jen chcípárna.”
„Ale proč to dělají?”
“Nemají pak tolik práce. Je to taky pohodlnější, poněvadž
to leží hned u výtahu do umrlčí komory. Možná že to taky
dělají proto, aby nikdo neumřel na světnici, k vůli těm
ostatním. Mohou ho taky lip hlídat, když leží sám.”
82
can look after him better, too, if he is by himself.”
“But what about him?”
Josef shrugs his shoulders. “Usually he doesn't take much
notice any more.”
“Does everybody know about it then?”
“Anyone who has been here long enough knows, of
course.”
„Ale co on?”
Josef pokrčí rameny. “Obyčejně už moc o tom neví.”
„A zná to každý?”
„Kdo tu je déle, ten to přirozeně zná.”
***
In the afternoon Franz Wachter's bed has a fresh occupant.
A couple of days later they take the new man away, too.
Josef makes a significant glance. We see many come and
go.
Often relatives sit by the beds and weep or talk softly and
awkwardly. One old woman will not go away, but she
cannot stay there the whole night through. The next
morning she comes very early, but not early enough; for
when she goes up to the bed, someone else is in it already.
She has to go to the mortuary. The apples that she has
brought with her she gives to us.
And then little Peter begins to get worse. His temperature
chart looks bad, and one day the flat trolley stands beside
his bed. “Where to?” he asks.
“To the bandaging ward.”
He is lifted out. But the sister makes the mistake of
removing his tunic from the hook and putting it on the
trolley too, so that she should not have to make two
journeys. Peter understands immediately and tries to roll off
the trolley. “I'm stopping here!”
They push him back. He cries out feebly with his shattered
lung: “I won't go to the Dying Room.”
“But we are going to the bandaging ward.”
“Then what do you want my tunic for?” He can speak no
more. Hoarse, agitated, he whispers: “Stopping here!”
They do not answer but wheel him out. At the door he tries
to raise himself up. His black curly head sways, his eyes are
full of tears. “I will come back again! I will come back
again!” he cries.
The door shuts. We are all excited; but we say nothing. At
last Josef says: “Many a man has said that. Once a man is
in there, he never comes through.”
***
Odpoledne dostane postel Františka Wáchtra nového
obyvatele. Po několika dnech odnesou i toho nového. Josef
udělá význačné gesto. Vidíme jich přicházet a odcházet
ještě mnoho.
Někdy sedí na postelích příbuzní a pláčí nebo hovoří tiše a
zaraženě. Jedna stařenka nechce vůbec odejít, ale nemůže
tu přece zůstat přes noc. Druhého dne přijde už velmi
časně, ale přece ne dost; neboť když přijde k posteli, leží na
ní už někdo jiný. Musí do umrlčí komory. Jablka, která
přinesla, rozdá nám.
***
I am operated on and vomit for two days. My bones will
not grow together, so the surgeon's secretary says. Another
fellow's have grown crooked; his are broken again. It is
damnable.
Among our new arrivals there are two young soldiers with
flat feet. The chief surgeon discovers them on his rounds,
and is overjoyed. “We'll soon put that right,” he tells them,
“we will just do a small operation, and then you will have
perfectly sound feet. Enter them down, sister.”
As soon as he is gone, Josef, who knows everything, warns
them: “Don't you let him operate on you! That is a special
scientific stunt of the old boy's. He goes absolutely crazy
whenever he can get hold of anyone to do it on. He
operates on you for flat feet, and there's no mistake, you
don't have them any more; you have club feet instead, and
have to walk all the rest of your life on sticks.”
“What should a man do, then?” asks one of them.
“Say No. You are here to be cured of your wound, not your
flat feet. Did you have any trouble with them in the field?
No, well, there you are! At present you can still walk, but if
once the old boy gets you under the knife you'll be cripples.
What he wants is little dogs to experiment with, so the war
is a glorious time for him, as it is for all the surgeons. You
take a look down below at the staff; there are a dozen
fellows hobbling around that he has operated on. A lot of
them have been here all the time since 'fourteen and
'fifteen. Not a single one of them can walk better than he
could before, almost all of them worse, and most only with
plaster legs. Every six months he catches them again and
breaks their bones afresh, and every time is going to be the
successful one. You take my word, he won't dare to do it if
***
Jsem operován a vrhnu dva dny. Kosti mi nechtějí srůst,
jak říká doktorův písař. Jinému zas srostly špatně; musí se
mu zase zlomit. Jo, je to bída.
Taky malému Petrovi se vede hůř. Jeho výkaz horeček
vypadá špatně; a jednoho dne stojí vedle jeho postele
plochý vozík. Petr se ptá: „Kam?”
„K obvazu.”
Zvednou ho. Ale sestra udělá tu chybu, že sundá s věšáku
jeho blůzu a položí ji taky na vozík, aby nemusila jít na
dvakrát. Petr už ví, co a jak, a chce se vykulit s vozíku.
“Nepůjdu nikam.”
Zatlačí ho. Křičí tiše svými rozstřílenými plícemi: „Já nechci
do chcípárny.”
“Jedeme k převazu.”
„Nač k tomu potřebujete mou blůzu?” Nemůže už mluvit.
Chraptivě, rozčileně šeptá: „Tady nechat!”
Neodpovídají a vezou ho. Přede dveřmi se pokouší se
vzpřímit. Jeho černá, kučeravá hlava se třese, oči jsou plny
slz. „Já se vrátím! Já se vrátím!” volá.
Dveře se zavřou. Jsme všichni rozčileni; ale mlčíme.
Konečně řekne Josef: „To už jich říkalo. Jak je člověk jednou
tam, tak nevydrží.”
Dostali jsme s přírůstkem dva mladé vojáky s plochými
chodidly. Při visitě je šéflékař odkryje a zastaví se: “Tohle
odstraníme,” řekne, „uděláme maličkou operaci a budete
mít nohy zdravé. Napište je sestro!”
Po jeho odchodu varuje Josef, který zná všecko: „Ne,
abyste se nechali operovat! To náš starej má takového
vědeckého koníčka. Je celej dívej, když na to někoho
dostane. Operuje vám plochá chodidla, a nebudete je pak
opravdu mít; ale za to budete mít koňskou nohu a budete
musit chodit celý život o holi.”
„Co máme tedy dělat?” ptá se jeden z vojáků.
„Říct: ne! Jste tady proto, abyste si kurýrovali svý rány, a
ne svý plochý nohy! Copak jste je v poli neměli? Tak vidíte!
Ted ještě můžete běhat, ale, jak se dostanete starýmu pod
nůž, tak jsou z vás mrzáci. Potřebuje pokusné králíky, válka
to jsou pro něho časy, jako pro všechny doktory. Podívejte
se jednou dolů do oddělení pro rekonvalescenty; tam se
plazí tucet lidí, které operoval. Mnozí jsou tu z roku čtrnáct
a patnáct, celá léta. Ani jeden neběhá lip než dřív; ale
všichni hůř, většina jen s nohou v sádře. Vždycky po půl
roce je nachytá a zlomí jim kosti na novo, a po každé pak se
má výsledek dostavit. Dejte si pozor, nesmí, když řeknete:
ne.”
83
you say No.”
“Ach, man,” says one of the two wearily, “better your feet
than your brain-box. There's no telling what you'll get if you
go back out there again. They can do with me just as they
please, so long as I get back home. Better to have a club
foot than be dead.”
The other, a young fellow like ourselves, won't have it
done. The next morning the old man has the two hauled up
and lectures and jaws at them so long that in the end they
consent. What else could they do? They are mere privates,
and he is a big bug. They are brought back chloroformed
and plastered.
***
It is going badly with Albert. They have taken him and
amputated his leg. The whole leg has been taken off from
the thigh. Now he will hardly speak any more. Once he says
he will shoot himself the first time he can get hold of his
revolver again.
A new convoy arrives. Our room gets two blind men. One
of them is a very youthful musician. The sisters never have
a knife with them when they feed him; he has already
snatched one from a sister. But in spite of this caution there
is an incident. In the evening, while he is being fed, the
sister is called away, and leaves the plate with the fork on
his table. He gropes for the fork, seizes it and drives it with
all his force against his heart, then he snatches up a shoe
and strikes with it against the handle as hard as he can. We
call for help and three men are necessary to take the fork
away from him. The blunt prongs had already penetrated
deep. He abuses us all night so that no one can go to sleep.
In the morning he has lock-jaw.
Again beds are empty. Day after day goes by with pain and
fear, groans and death-gurgles. Even the Death Room is no
use any more, it is too small; fellows die during the night in
our room. They go even faster than the sisters can cope
with them.
But one day the door flies open, the flat trolley rolls in, and
there on the stretcher, pale, thin, upright and triumphant,
with his shaggy head of curls sits Peter. Sister Libertine with
beaming looks pushes him over to his former bed. He is
back from the Dying Room. We have long supposed him
dead.
He looks round: “What do you say now?”
And Josef has to admit that it is the first time he has ever
known of such a thing.
***
Gradually a few of us are allowed to get up. And I am
given crutches to hobble around on. But I do not make
much use of them; I cannot bear Albert's gaze as I move
about the room. His eyes always follow me with such a
strange look. So I sometimes escape to the corridor; there I
can move about more freely.
On the next floor below are the abdominal and spine cases,
head wounds and double amputations. On the right side of
the wing are the jaw wounds, gas cases, nose, ear, and
neck wounds. On the left the blind and the lung wounds,
pelvis wounds, wounds in the joints, wounds in the kidneys,
wounds in the testicles, wounds in the intestines. Here a
man realises for the first time in how many places a man
can get hit.
Two fellows die of tetanus. Their skin turns pale, their
limbs stiffen, at last only their eyes live stubbornly. Many of
the wounded have their shattered limbs hanging free in the
air from a gallows; underneath the wound a basin is placed
into which drips the pus. Every two or three hours the
vessel is emptied. Other men lie in stretching bandages with
heavy weights hanging from the end of the bed. I see
intestine wounds that are constantly full of excreta. The
surgeon's clerk shows me X-ray photographs of completely
smashed hipbones, knees, and shoulders.
A man cannot realise that above such shattered bodies
there are still human faces in which life goes its daily round.
„Člověče,” povídá voják unaveně, „lepší nohy než hlava.
Víš ty, co dostaneš, až budeš zase venku? Ať se mnou
dělají, co chtějí, jen když se zase dostanu domů. Lepší
koňská noha než smrt.”
Druhý voják, mladý hoch jako my, nechce. Druhého dne je
starý dá odnést oba dolů a mluví a osopuje se na ně tak
dlouho, až svolí. Co mají taky dělat. Jsou to jenom
chrapouni a on je veliký pán. S nohama v sádře a
chloroformované je zase přinesou.
***
Albertovi je zle. Odnesou ho a amputují. Vezmou mu celou
nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se
zastřelí, jak se jen zas dostane k své-mu revolveru.
Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé.
Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy
u sebe nůž, když mu dávají jídlo; jednou už jim ho vytrhl. I
přes tu opatrnost se něco stane. Večer při krmení je sestra
odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou
na stůl. Hmatá po vidličce, najde ji a vrazí šiji vší silou k
srdci, pak chytí botu a tluče jí, co má síly, na rukojeť.
Voláme o pomoc a je potřeba tří mužů, aby mu vidličku
vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko. Nadává nám
celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane
křeče a řve.
Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a
strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je
příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to
zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí.
Ale jednoho dne se rozevřou dveře, dovnitř se vevalí
plochý vozík a na něm sedí bledý, hubený, vzpřímený,
triumfující Petr s rozcuchanými, černými, kudrnatými vlasy.
Sestra Libertina ho strká se zářící tváří k jeho staré posteli.
Vrací se z chcípárny. Měli jsme ho už dávno za mrtvého.
Rozhlíží se: „Tak co tomu říkáte?”
A i Josef musí přiznat, že takového něco ještě neviděl.
***
Ponenáhlu mohou někteří z nás vstát. Já taky dostanu
berly a hupkám po světnici. Ale příliš často jich neužívám;
nesnesu Albertův pohled, jdu-li světnicí. Dívá se tak
zvláštně za mnou. Proto vyklouznu občas na chodbu - tam
se mohu volněji pohybovat.
V poschodí pod námi leží ranění do břicha a páteře, do
hlavy a amputovaní po obou stranách. V pravém křídle rány
do čelisti, otrávení plynem, rány do nosu, uší a krku. V
levém křídle slepí a rány do plic, do pánve, do kloubů, do
ledvin, do moudí, do žaludku. Tady teprve je vidět, kam
všude může být člověk trefen.
Dva lidé zemřou ztrnutím šíje. Kůže zpopelaví, údy ztrnou,
nakonec žijí - dlouho jen ještě oči. Mnoha raněným visí
rozstřílený úd na jakési šibenici volně ve vzduchu; pod
ranou je mísa, kam odkapává hnis. Vždy za tři hodiny se
mísa vyprazdňuje. Jiní mají obvaz, který jim napíná
poraněné údy pomocí těžkých, visících závaží. Vidím rány do
střev, které jsou stále plny nečistoty. Doktorův písař mi
ukazuje roentgenogramy úplně rozdrcených kyčelních kostí,
kolen, ramen.
Lze těžko chápat, že nad těmito rozbitými těly jsou ještě
lidské obličeje, v nichž jde život svým každodenním
84
And this is only one hospital, one single station; there are
hundreds of thousands in Germany, hundreds of thousands
in France, hundreds of thousands in Russia. How senseless
is everything that can ever be written, done, or thought,
when such things are possible. It must be all lies and of no
account when the culture of a thousand years could not
prevent this stream of blood being poured out, these
torture-chambers in their hundreds of thousands. A hospital
alone shows what war is.
I am young, I am twenty years old; yet I know nothing of
life but despair, death, fear, and fatuous superficiality cast
over an abyss of sorrow. I see how peoples are set against
one another, and in silence, unknowingly, foolishly,
obediently, innocently slay one another. I see that the
keenest brains of the world invent weapons and words to
make it yet more refined and enduring. And all men of my
age, here and over there, throughout the whole world see
these things; all my generation is experiencing these things
with me. What would our fathers do if we suddenly stood up
and came before them and proffered our account? What do
they expect of us if a time ever comes when the war is
over?
Through the years our business has been killing; it was our
first calling in life. Our knowledge of life is limited to death.
What will happen afterwards? And what shall come out of
us?
***
The oldest man in our room is Lewandowski. He is forty,
and has already lain ten months in the hospital with a
severe abdominal wound. Just in the last few weeks he has
improved sufficiently to be able to hobble about doubled up.
For some days past he has been in great excitement. His
wife has written to him from the little home in Poland where
she lives, telling him that she has saved up enough money
to pay for the fare, and is coming to see him.
She is already on the way and may arrive any day.
Lewandowski has lost his appetite, he even gives away red
cabbage and sausage after he has had a couple of
mouthfuls. He goes round the room perpetually with the
letter. Everyone has already read it a dozen times, the postmarks have been examined heaven knows how often, the
address is hardly legible any longer for spots of grease and
thumb-marks, and in the end what is sure to happen,
happens. Lewandowski develops a fever, and has to go back
to bed.
He has not seen his wife for two years. In the meantime
she has given birth to a child, whom she is bringing with
her. But something else occupies Lewandowski's thoughts.
He had hoped to get permission to go out when his old
woman came; for obviously seeing is all very well, but when
a man gets his wife again after such a long time, if at all
possible, a man wants something else besides.
Lewandowski has discussed it all with us at great length; in
the army there are no secrets about such things. And what's
more, nobody finds anything objectionable in it. Those of us
who are already able to go out have told him of a couple of
very good spots in the town, parks and squares, where he
would not be disturbed; one of us even knows of a little
room.
But what is the use, there Lewandowski lies in bed with his
troubles. Life holds no more joy for him if he has to forgo
this affair. We console him and promise to get over the
difficulty somehow or other.
The next afternoon his wife appears, a tousled little woman
with anxious, quick eyes like a bird, in a sort of black crinkly
mantilla with ribbons; heaven knows where she inherited
the thing.
She murmurs something softly and stands shyly in the
doorway. It terrifies her that there are six of us men
present.
“Well, Marja,” says Lewandowski, and gulps dangerously
with his adam's apple “you can come in all right, they won't
hurt you.”
chodem. A při tom je to jen jeden lazaret, jen jedna stanice
a je jich statisíce po Německu, sta tisíce po Rusku. Jak
nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti
válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané
a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani
tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly
po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je
to válka.
Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom
zoufalství,
smrt,
strach
a
skálopevnou
alianci
nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, jak
národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky,
nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak
nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se
to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se mnou to
vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu
se mnou to prožívá má generace. Co budou dělat naši
otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a
budeme žádat počet? Co od nás očekávají, až přijde doba,
kdy nebude války?
Po celá léta bylo naším zaměstnáním zabíjení – bylo to
naše první povolání. Naše vědění o životě se omezuje na
smrt. Co se má po tomhletom ještě dít? A co se stane z
nás?
***
Na naší světnici je nejstarší Lewandowski. Je to čtyřicátník
a leží v nemocnici už deset měsíců s těžkou ranou do břicha.
Teprve v posledních týdnech to přivedl tak daleko, že může
shrbeně trochu pokulhávat.
Několik dní je ve velikém rozčilení. Psala mu jeho žena z
malého hnízda v Polsku, kde žije, že sehnala tolik peněz,
aby si mohla zaplatit jízdné a navštívit ho.
Je už na cestě a může každým dnem dojet.
Lewandowskému nechutná jídlo, dokonce rozdá i klobásu s
červeným zelím, když se v ní trochu pošťoural. Běhá stále
po světnici s dopisem v ruce, každý jej už tucetkrát četl,
poštovní razítko je bůh ví už po kolikáté přezkoumáno,
písmo lze skrze skvrny z mastnoty a otisky prstů sotva
přečíst, a co se musí stát, to se stane: Lewandowski
dostane horečku a musí zase do postele.
Neviděl svou ženu už dvě léta. Porodila mezitím dítě, to
přinese s sebou. Ale Lewandowski se obírá něčím docela
jiným. Doufal, že dostane vycházku, přijde-li jeho stará,
neboť to je přec jisto: Vidět se je docela hezké, ale má-li
člověk po takové době zase svou ženu, chtěl by, když to
půjde, přece ještě něco jiného.
Lewandowski s námi o tom debatoval celé hodiny, neboť
na vojně se z toho nedělá žádné tajemství. Nikdo se taky
nad tím nepohoršuje. Ti, kdo už mohou vycházet, mu
pověděli o několika skvělých zákoutích v městě, v
zahradách a parcích, jeden věděl dokonce o malinké
světničce.
Ale co je to všechno platné, Lewandowski leží v posteli a
má své starosti. Život už ho vůbec netěší, propase-li tohle.
Těšíme ho a slibujeme, že už to nějak narafičíme.
Druhého dne odpoledne se objeví jeho žena, malé, suché
stvoření, s úzkostlivýma a bystrýma očima, v jakési černé
mantile s okružím a stuhami, bůh ví, kde a po kom to
podědila.
Tiše něco bručí a zůstane ostýchavě stát u dveří. Lekne se,
že je nás tam šest chlapů.
„No, Marjo,” povídá Lewandowski, a když mluví, tak se mu
nebezpečně pohybuje ohryzek, „pojď jen klidně dál, ti tady
ti nic neudělají.”
85
She goes round and proffers each of us her hand. Then she
produces the child, which in the intervals has done
something in its napkin. From a large handbag embroidered
with beads she takes out a clean one and makes the child
fresh and presentable. This dispels her first embarrassment,
and the two begin to talk.
Lewandowski is very fidgety, every now and then he
squints across at us most unhappily with his round goggle
eyes.
The time is favourable, the doctor's visit is over, at the
most one of the sisters might come in. So one of us goes
out to prospect. He comes back and nods. “Not a soul to be
seen. Now's your chance, Johann, set to.”
The two speak together in an undertone. The woman turns
a little red and looks embarrassed. We grin good-naturedly
and make pooh-poohing gestures, what does it matter!
The devil take all conventions, they were made for other
times; here lies the carpenter Johann Lewandowski, a
soldier shot to a cripple, and there is his wife; who knows
when he will see her again? He wants to have her, and he
should have her, good.
Two men stand at the door to forestall the sisters and keep
them occupied if they chance to come along. They agree to
stand guard for a quarter of an hour or thereabouts.
Lewandowski can only lie on his side, so one of us props a
couple of pillows against his side, Albert gets the child to
hold, we all turn round a bit, the black mantilla disappears
under the bedclothes, we make a great clatter and play skat
noisily.
All goes well. I hold a club solo with four jacks which nearly
goes the round. In the process we almost forget
Lewandowski. After a while the child begins to squall,
although Albert, in desperation, rocks it to and fro. There is
a bit of creaking and rustling, and as we look up casually we
see that the child has the bottle in its mouth, and is back
again with its mother. The business is over.
We now feel ourselves like one big family, the woman is
happy, and Lewandowski lies there sweating and beaming.
He unpacks the embroidered handbag, and some good
sausages come to light; Lewandowski takes up the knife
with a flourish and saws the meat into slices. With a
handsome gesture he waves toward us and the little woman
goes from one to another and smiles at us and hands round
the sausage; she now looks quite handsome. We call her
Mother, she is pleased and shakes up our pillows for us.
Jde kolem celé světnice a podává každému z nás ruku.
Potom ukazuje dítě, které mezitím nadělalo do plen. Má s
sebou velkou, perlami prošívanou tašku, z které vyndává
čistou plenu, aby dítě čerstva převinula. Tím jsou překonány
první rozpaky a oba začnou hovořit.
Lewandowski sebou nepokojně vrtí a šilhá po nás co chvíli
svýma kulatýma, vyvalenýma očima.
Doba je příznivá; je po visitě, do světnice by mohla
mrknout nanejvýš ještě některá sestra. Jeden z nás jde
ještě jednou k vůli tomu ven - očíhnout to. Přijde zpátky a
kývá. „Ani noha. Tak jí to, Jene, už řekni a dělej.”
Oba se baví ve své řeči. Trochu zrudlá žena pokukuje v
rozpacích po nás. Šklebíme se dobromyslně a děláme rukou
odmítavá gesta, jako: co je na tom!
Ať vezme kozel všechny předsudky, jsou dělány pro jiné
časy, tady leží truhlář Jan Lewandowski, z kterého válka
udělala napůl mrzáka, a taky je jeho žena, kdo ví, kdy ji zas
uvidí, chce ji mít, a tedy ji mít bude, bašta.
Dva z nás se postaví před dveře, kdyby někdo šel náhodou
kolem světnice. Budou dávat asi čtvrthodiny pozor.
Lewandowski může ležet jenom na boku, kdosi mu proto
nacpe ještě pár podušek pod hřbet, Albert dostane dítě, aby
je choval, pak se trochu otočíme, černá mantila zmizí pod
dekou a my mrskáme hlasitě a s všemožnými průpovídkami
skat.
Všechno jde jako na másle. Mám v ruce právě křížové sólo
se čtyřmi a před námi je ještě jedna runda. Zapomínáme z
toho důvodu skoro na Lewandowského. Po nějaké chvíli dítě
začíná vrnět, ačkoli jím Albert zoufale hází sem a tam. Pak
to trochu za praská a zašustí, a když se jen tak náhodou
kouknem, vidíme, že dítě má už láhev u pusinky a je zas u
matky. Klapalo to.
Připadáme si teď jako jediná velká rodina, do ženy pěkně
vjela bodrá nálada a Lewandowski leží zpocený a zářící.
Vyndává věci z vyšívané tašky, objeví se pár salámů,
Lewandowski vezme nůž jako kytici květin a rozkrájí maso
na kousky. Ukáže velkým gestem na nás a malá, vyschlá
žena jde od postele k posteli a usmívá se na nás a rozdává
salám, vypadá teď při tom přímo hezká. Říkáme jí
maminko, má z toho radost a načechrává nám podušky.
***
After a few weeks I have to go each morning to the
massage department. There my leg is harnessed up and
made to move. The arm has healed long since.
New convoys arrive from the line. The bandages. are no
longer made of cloth, but of white crepe paper. Rag
bandages have become scarce at the front.
Albert's stump heals well. The wound is almost closed. In a
few weeks he should go off to an institute for artificial limbs.
He continues not to talk much, and is much more solemn
than formerly. He often breaks off in his speech and stares
in front of him. If he were not here with us he would have
shot himself long ago. But now he is over the worst of it,
and he often looks on while we play skat.
I get convalescent leave. My mother does not want to let
me go away. She is feeble. It is all much worse than it was
last time.
Then I am recalled to my regiment and return once more
to the line. Parting from my friend Albert Kropp was very
hard. But a man gets used to that sort of thing in the army.
***
Po několika týdnech musím každé ráno do Zanderova
ústavu. Tam mi nohu přivážou a pohybují jí. Ruka už je
dávno zahojena.
Z pole docházejí nové transporty. Obvazy už nejsou z
látky, dělají je z bílého krepového papíru. Venku je málo
látky na obvazy.
Albertův pahýl se dobře hojí. Rána je téměř zajizvena. V
několika týdnech bude přeložen do oddělení prothes. Hovoří
stále ještě málo a je mnohem vážnější než dřív. Často
přestane prostřed hovoru a civí před sebe. Kdyby nebyl s
námi, udělal by už dávno konec. Ale teď už je z toho
nejhoršího venku. Teď už mnohdy přihlíží, když hrajeme
skat.
Dostanu dovolenou na rekonvalescenci. Maminka mě už
nechce pustit. Je tak slabá. Všechno je horší než posledně.
ELEVEN
XI.
We count the weeks no more. It was winter when I came
up, and when the shells exploded the frozen clods of earth
were just as dangerous as the fragments. Now the trees are
green again. Our life alternates between billets and the
front. We have almost grown accustomed to it; war is a
Nepočítáme už týdny. Byla zima, když jsem přišel a při
explosích granátů byly zmrzlé hroudy skoro právě tak
nebezpečné jako střepiny. Teď jsou stromy už zase zelené.
Náš život se pohybuje jako kyvadlo mezi frontou a baráky.
Částečně jsme tomu už zvykli, Válka je příčinou smrti jako
Pak jsem vyžádán regimentem a jedu zas do pole.
Rozloučení s kamarádem Kroppem je těžké. Ale člověk se to
na vojně časem naučí.
86
cause of death like cancer and tuberculosis, like influenza
and dysentery. The deaths are merely more frequent, more
varied and terrible.
Our thoughts are clay, they are moulded with the changes
of the days; when we are resting they are good; under fire,
they are dead. Fields of craters within and without.
Everyone is so, not only ourselves here the things that
existed before are no longer valid, and one practically
knows them no more. Distinctions, breeding, education are
changed, are almost blotted out and hardly recognisable
any longer. Sometimes they give an advantage for profiting
by a situation; but they also bring consequences along with
them, in that they arouse prejudices which have to be
overcome. It is as though formerly we were coins of
different provinces; and now we are melted down, and all
bear the same stamp. To rediscover the old distinctions, the
metal itself must be tested. First we are soldiers and
afterwards, in a strange and shamefaced fashion, individual
men as well.
It is a great brotherhood, which adds something of the
good-fellowship of the folk-song, of the feeling of solidarity
of convicts, and of the desperate loyalty to one another of
men condemned to death, to a condition of life arising out
of the midst of danger, out of the tension and forlornness of
death seeking in a wholly unpathetic way a fleeting
enjoyment of the hours as they come. If one wants to
appraise it, it is at once heroic and banal but who wants to
do that?
It is this, for example, that makes Tjaden spoon down his
ham-and-pea soup in such tearing haste when an enemy
attack is reported, simply because he cannot be sure that in
an hour's time he will be alive. We have discussed it at
length, whether it is right or not to do so. Kat condemns it,
because, he says, a man has to reckon with the possibility
of an abdominal wound, and that is more dangerous on a
full stomach than on an empty one.
Such things are real problems, they are serious matters to
us, they cannot be otherwise. Here, on the borders of
death, life follows an amazingly simple course, it is limited
to what is most necessary, all else lies buried in gloomy
sleep; in that besides our primitiveness and our survival.
Were we more subtly differentiated we must long since have
gone mad, have deserted, or have fallen.
As in a polar expedition, every expression of life must
serve only the preservation of existence, and is absolutely
focused on that. All else is banished because it would
consume energies unnecessarily. That is the only way to
save ourselves. In the quiet hours when the puzzling
reflection of former days like a blurred mirror, projects
beyond me the figure of my present existence, I often sit
over against myself, as before a stranger, and wonder how
the unnameable active principle that calls itself to life has
adapted itself even to this form. All other expressions lie in
a winter sleep, life is simply one continual watch against the
menace of death; it has transformed us into unthinking
animals in order to give us the weapon of instinct it has
reinforced us with dullness, so that we do not go to pieces
before the horror, which would overwhelm us if we had
clear, conscious thought it has awakened in us the sense of
comradeship, so that we escape the abyss of solitude it has
lent us the indifference of wild creatures, so that in spite of
all, we perceive the positive in every moment, and store it
up as a reserve against the onslaught of nothingness. Thus
we live a closed, hard existence of the utmost superficiality,
and rarely does an incident strike out a spark. But then
unexpectedly a flame of grievous and terrible yearning
flares up.
Those are the dangerous moments. They show us that the
adjustment is only artificial, that it is not simple rest, but
sharpest struggle for rest. In the outward form of our life
we are hardly distinguishable from Bushmen; but whereas
the latter can be so always, because they are so truly, and
at best may develop further by exertion of their spiritual
forces, with us it is the reverse; our inner forces are not
rakovina a tuberkulosa, jako chřipka a úplavice. Jenže
případy úmrtí jsou častější, rozmanitější a hroznější.
Naše myšlenky jsou hlínou, hnětenou střídáním dní - Jsou
dobré, máme-li klid, a mrtvé, ležíme-li v ohni. Pole pokrytá
jamami venku, pole rozrytá jamami uvnitř.
Všichni jsou tací, nejenom my - co bylo dřív, to už neplatí,
a člověk o tom opravdu taky už neví. Rozdíly, vytvořené
vzděláním a výchovou, jsou smazány a nelze je už rozeznat.
Skýtají občas výhody při využívání situace; ale mají i své
nevýhody, vyvolávajíce psychické brždění, které je nutno
překonávat. Je to tak, jako bychom dříve byli mincemi z
různých zemí; roztavili je a máme nyní všichni totéž ražení.
Chtěl-li by kdo poznat rozdíly, musil by velmi dobře zkoušet
materiál. Jsme vojáci a teprve na druhém místě - jakýmsi
podivným a stydlivým způsobem - jedinci.
Je to veliké bratrstvo, které záblesk kamarádství lidových
písniček, pocit solidarity, jaký bývá mezi vězni, a zoufalá
družnost odsouzenců k smrti pojí zvláštním způsobem v
jakýsi stupeň života, který se rodí prostřed nebezpečí z
napětí a osamocenosti smrti a užívá letmo získaných hodin,
způsobem docela nepatetickým. Je to heroické a banální,
chce-li to někdo hodnotit - ale kdo by to dělal?
V tom je to, že Tjaden při hlášení nepřátelského útoku v
divokém kvapu shltne svou hrachovou polévku se špekem,
poněvadž neví, bude-li za hodinu ještě živ. Dlouho jsme o
tom diskutovali, je-li to správné či ne. Kat to zavrhuje tvrdě,
že nutno vzítv úvahu ránu do břicha, která je při plném
žaludku nebezpečnější než při prázdném.
Takové věci se nám stávají problémy, mají pro nás svou
závažnost a jinak tomu ani být nemůže. Život má tady, na
hranici smrti, nesmírně jednoduchou linii, omezuje se na to
nejnutnější, všechno ostatní je ponořeno do tupého spánku;
- to je naše primitivita a naše spása. Kdybychom byli
diferencovanější, už dávno bychom se zbláznili, desertovali
nebo padli.
Je to jako výprava do říše sněhu a ledu; - každý projev
života musí sloužit jenom udržení holé existence a je nutně
jen k tomuto cíli namířen. Všechno ostatní je v klatbě,
poněvadž to zbytečně vyčerpává naše síly. To je jediný
způsob, jak se zachránit, a často sedím před sebou samým
jako před cizincem, když záhadný reflex dřívějška
vymodeluje v tichých hodinách jako slepé zrcadlo mimo
mne obrysy mého dnešního života, a divím se pak, jak to
nepojmenovatelné aktivum, kterému se říká život, se
přizpůsobí i této formě. Všechny ostatní projevy spí zimním
spánkem, život je na věčné číhané proti hrozbě smrti udělal z nás myslící zvířata, aby nás vyzbrojil zbraní pudu, prosytil nás otupělostí, aby nás nezlomila hrůza, která by
nás přepadla, kdybychom myslili jasně a uvědoměle, probudil v nás cit kamarádství, abychom unikli propasti
osamocení, propůjčil nám lhostejnost divochů, abychom
prese vše vnímali každý okamžik positivna a střádali jej
jako reservu proti návalu nicoty. Tak žijeme uzavřeným
tvrdým životem na samém povrchu a jen někdy nějaká udá
lost vrhne jiskry. Pak ale vyšlehne překvapivý plamen těžké
a hrozné touhy.
To jsou ty nebezpečné okamžiky, které nám ukazují, že
přizpůsobení je přece jenom umělé, že to není prostě klid,
ale nejostřejší vypětí ke klidu. Vnějšně životní formou se
sotva lišíme od křováků; ale kdežto křováci mohou být stále
tací, poněvadž je to právě jejich přirozená povaha a
vypětím svých duševních sil se mohou jenom vyvíjet, je
tomu u nás obráceně: naše vnitrné síly jsou vypjaty
87
exerted toward regeneration, but toward degeneration. The
Bushmen are primitive and naturally so, but we are
primitive in an artificial sense, and by virtue of the utmost
effort.
And at night, waking out of a dream, overwhelmed and
bewitched by the crowding apparitions, a man perceives
with alarm how slight is the support, how thin the boundary
that divides him from the darkness. We are little flames
poorly sheltered by frail walls against the storm of
dissolution and madness, in which we flicker and sometimes
almost go out. Then the muffled roar of the battle becomes
a ring that encircles us, we creep in upon ourselves, and
with big eyes stare into the night. Our only comfort is the
steady breathing of our comrades asleep, and thus we wait
for the morning.
***
Every day and every hour, every shell and every death
cuts into this thin support, and the years waste it rapidly. I
see how it is already gradually breaking down around me.
There is the mad story of Detering. He was one of those
who kept himself to himself. His misfortune was that he saw
a cherry tree in a garden. We were just coming back from
the front line, and at a turning of the road near our billets,
marvellous in the morning twilight, stood this cherry tree
before us. It had no leaves, but was one white mass of
blossom.
In the evening Detering was not to be seen. Then at last
he came back and had a couple of branches of cherry
blossom in his hand. We made fun of him, and asked
whether he was going to a wedding. He made no answer,
but lay down on his bed. During the night I heard him
making a noise, he seemed to be packing.
I sensed something amiss and went over to him. He made
out it was nothing, and I said to him: “Don't do anything
silly, Detering.”
“Ach, why it's merely that I can't sleep.”
“What did you pick the cherry branches for?”
“Surely I can pick cherry blossom if I want to!” he replied
evasively and after a while: “I have a big orchard with
cherry trees at home. When they are in blossom, from the
hay loft they look like one single sheet, so white. It is just
the time.”
“Perhaps you will get leave soon. You may even be sent
back as a farmer.”
He nodded but he was far away. When these peasants are
excited they have a curious expression, a mixture of cow
and yearning god, half stupid and half rapt. In order to turn
him away from his thoughts I asked him for a piece of
bread. He gave it to me without a murmur. That was
suspicious, for he is usually tight-fisted. So I stayed awake.
Nothing happened; in the morning he was as usual.
Apparently he had noticed that I had been watching him;
but the second morning he was gone. I noticed it, but said
nothing, in order to give him time; he might perhaps get
through. Various fellows have already got into Holland.
But at roll call he was missed. A week after we heard that
he had been caught by the field gendarmes, those
despicable military police. He had headed toward Germany,
that was hopeless, of course and, of course, he did
everything else just as idiotically.
Anyone might have known that his flight was only
homesickness and a momentary aberration. But what does
a court-martial a hundred miles behind the front-line know
about it? We have heard nothing more of Detering.
***
But sometimes it broke out in other ways, this danger,
these pent-up things, as from an overheated boiler. It will
be enough to tell how Berger met his end.
Our trenches have now for some time been shot to pieces,
and we have an elastic line, so that there is practically no
longer any proper trench warfare. When attack and counterattack have waged backwards and forwards there remains a
regresivně, ne progresivně. Křováci jsou bez napětí a
samozřejmě tací, my jsme napjatí a umělí.
A s děsem, cítíváme za noci, když se probouzíme ze sna a
jsme přemáháni a vydáváni kouzlu připlouvajících vidění,
jak tenká je opora a hranice, dělící nás od temnoty - jsme
plamínky, skrovně chráněné slabou stěnou před bouří
rozkladu a šílenství, v ní; blikáme a druhdy skoro
zhasínáme. Pak se mění tlumený řev bitvy v kruh, který nás
uzavírá, schoulíme se do sebe a civíme velikýma očima do
noci. Slyšíme jen jako stín útěchy dech spících kamarádů a
tak čekáme na ráno.
***
Každý den a každá hodina, každý granát a každý mrtvý
brousí na této tenké opoře a léta ji rychle odírají. Vidím, jak
kolem mne se už pomalu kácí.
Tu je ta hloupá historka s Deteringem. Byl z těch, kdo žili
hodně uzavřeně. Jeho neštěstím bylo, že uviděl v jedné
zahradě třešni. Šli jsme právě z fronty a tato třešně stála
před námi blízko nového kvartýru na ohybu cesty jako
překvapení v ranním úsvitu. Neměla listí, ale byla jeden bílý
květ.
Večer nebylo Deteringa vidět. Konečně přišel a měl v ruce
pár větviček s třešňovými květy. Dělali jsme si z něho
legraci a ptali jsme se ho, jestli půjde na námluvy.
Neodpověděl a lehl si do postele. V noci jsme ho slyšeli
rámusit, zdálo se, že si skládá věci.
Větřil jsem něco zlého a šel jsem k němu. Dělal jakoby nic
a já mu řekl: “Nedělej hlouposti, Deteringu.”
„Ale kde - nemohu jenom spát.”
„Proč jsi přines ty třešňový větvičky?”
„Snad si ještě můžu přinést třešňový větvičky,” odpoví
zatvrzele a po chvíli: „Doma mám velkou ovocnou zahradu s
třešněmi. Když kvetou, tak to vypadá ze seníku jako jediné
veliké prostěradlo, tak bíle. Teď je na to doba.”
„Snad dostaneš brzy dovolenou. Taky je možné, že budeš
jako sedlák odkomandován.”
Kývá, ale je duchem nepřítomen. Jsou-li tihle sedláci
pohnuti, mají podivuhodný výraz, směs krávy a
roztouženého pánaboha, napolo blbý a napolo strhující.
Abych ho přivedl na jiné myšlenky, chci od něho kus chleba.
Dá mi ho bez omezení. To je podezřelé, poněvadž je jinak
skrblík. Proto nespím. Nic se nestane, ráno je jako jindy.
Pravděpodobně si všiml, že jsem ho pozoroval. Pozítří je
přes to fuč. Vidím to, ale neříkám nic, abych mu popřál
času, snad proklouzne. Do Holandska se dostalo už mnoho
různých lidí.
Ale při rozkazu zpozorují, že tu není. Za týden slyšíme, že
byl chycen polními Setníky, těmi opovrhovanými policajty
vojny. Namířil si do Německa - to nemělo přirozeně
nejmenší vyhlídky na úspěch, - a právě tak přirozeně udělal
všecko co nejhloupěji.
Každý by z toho mohl vidět, že jeho útěk byla jenoir touha
po domově a okamžité pomatení. Ale co z toho pochopí páni
od vojenského soudu někde sto kilometrů za linií? Neslyšeli
jsme už nic o Deteringovi.
***
Ale i jinak někdy vyrazí, to nebezpečné, to nadržené - jako
z přetopených parních kotlů. Tady je taky třeba podat
zprávu, jak skončil Berger.
Naše zákopy jsou už dávno rozstřílené a máme pružnou
frontu, tak že vlastně už pravou posiční válku nevedeme.
Kudy se přežene útok a protiútok zůstane potrhaná linie a
rozhořčený boj od jámy k jámě. Přední linie je proražena a
88
broken line and a bitter struggle from crater to crater. The
front-line has been penetrated, and everywhere small
groups have established themselves, the fight is carried on
from clusters of shell-holes.
We are in a crater, the English are coming down obliquely,
they are turning our flank and working in behind us. We are
surrounded. It is not easy to surrender, fog and smoke hang
over us, no one would recognise that we wanted to give
ourselves up, and perhaps we don't want to, a man doesn't
even know himself at such moments. We hear the
explosions of the hand-grenades coming towards us. Our
machine-gun sweeps over the semicircle in front of us. The
cooling-water evaporates, we hastily pass round the case,
every man pisses in it, and thus we again have water, and
are able to continue firing. But behind us the attack crashes
ever nearer. A few minutes and we are lost.
Then, at closest range, a second machine-gun bursts out.
It is set up in a crater alongside us; Berger has fetched it,
and now the counterattack comes over from behind; we are
set free and make contact with the rear.
Afterwards, as we lie in comparatively good cover, one of
the food-carriers reports that a couple of hundred yards
distant there lies a wounded messenger-dog.
“Where?” asks Berger.
The other describes the place to him. Berger goes off
either to fetch the beast in or to shoot it. Six months ago he
would not have cared, he would have been reasonable. We
try to prevent him. Then, as he goes off grimly, all we can
say is: “You're mad,” and let him go. For these cases of
front-line madness become dangerous if one is not able to
fling the man to the ground and hold him fast. And Berger is
six feet and the most powerful man in the company.
He is absolutely mad for he has to pass through the
barrage; but this lightning that lowers somewhere above us
all has struck him and made him demented. It affects
others so that they begin to rave, to run away there was
one man who even tried to dig himself into the ground with
hands, feet, and teeth.
It is true, such things are often simulated, but the pretence
itself is a symptom. Berger, who means to finish off the
dog, is carried away with a wound in the pelvis, and one of
the fellows who carry him gets a bullet in the leg while
doing it.
***
Müller is dead. Someone shot him point-blank in the
stomach with a Verey light. He lived for half an hour, quite
conscious, and in terrible pain. Before he died he handed
over his pocket-book to me, and bequeathed me his boots
the same that he once inherited from Kemmerich. I wear
them, for they fit me quite well. After me Tjaden will get
them, I have promised them to him.
We have been able to bury Müller, but he is not likely to
remain long undisturbed. Our lines are falling back. There
are too many fresh English and American regiments over
there. There's too much corned beef and white wheaten
bread. Too many new guns. Too many aeroplanes.
But we are emaciated and starved. Our food is bad and
mixed up with so much substitute stuff that it makes us ill.
The factory owners in Germany have grown wealthy;
dysentery dissolves our bowels. The latrine poles are always
densely crowded; the people at home ought to be shown
these grey, yellow, miserable, wasted faces here, these
bent figures from whose bodies the colic wrings out the
blood, and who with lips trembling and distorted with pain,
grin at one another and say: “It is not much sense pulling
up one's trousers again.”
Our artillery is fired out, it has too few shells and the
barrels are so worn that they shoot uncertainly, and scatter
so widely as even to fall on ourselves. We have too few
horses. Our fresh troops are anaemic boys in need of rest,
who cannot carry a pack, but merely know how to die. By
thousands. They understand nothing about warfare, they
simply go on and let themselves be shot down. A single
všude se usadily skupiny, hnízda v jamách, z nichž se
bojuje.
Jsme v jedné jámě, stranou se usadili Angličané, jdou na
nás s boku a dostanou se nám do zad. Jsme obklíčeni. Je
těžko vzdát se. Nad námi se kolébá mlha a kouř, nikdo by
nepoznal, že se vzdáváme, taky snad nechceme, to člověk v
takové chvíli neví. Slyšíme blížící se explose ručních
granátů. Náš kulomet kropí střelbou půlkruh před námi.
Voda v chladiči se vypařila, podáváme si rychle druh druhu
skřínku na náboje, každý se tam vymočí, tak máme zase
vodu a můžeme střílet. Ale za námi něco praská stále blíž a
blíž. Za několik minut jsme ztraceni.
V tom spustí na nejkratší vzdálenost druhý kulomet. Je ve
vedlejší jámě, Berger ho přinesl, a zároveň vyrazí zezadu
protiútok, jsme osvobozeni a najdeme spojení se zadní linií.
Když jsme potom v krytu do jisté míry dobrém, vypravuje
jeden z nosičů jídla, že ve vzdálenosti několika set kroků
leží poraněný pes, který nosíval hlášení.
„Kde?” ptá se Berger.
Nosič mu to popíše. Berger vyrazí, aby psa přinesl nebo ho
zastřelil. Ještě před půlrokem by se o to nestaral a měl by
rozum. Pokoušíme se ho zadržet. Ale když to jde do
vážného, můžeme jen říct: “Blázen!” a pustit ho k čertu.
Neboť tyto návaly frontového jančení se stávají
nebezpečnými, nemůžeme-li s chlapem smýknout na zem a
svázat ho. A Berger je vysoký metr osmdesát, nejsilnější
muž roty.
Je skutečně blázen, neboť musí projít ohnivou zdí; ale to je
právě ten blesk, který nad námi všemi někde číhá, který do
něho uhodil a udělal z něho zběsilce. Jiní začnou zuřit,
utekou, ano byl tu muž, který se neustále snažil rukama,
nohama i hubou zahrabat se do země.
Přirozeně, že se při tom taky hodně simuluje, ale simulace
je vlastně taky už známka. Bergra, chtějícího osvobodit psa,
odnesou s ranou do pánve, a dokoncei při odnášení dostane
jeden z nosičů kulku do lýtka.
***
Mőller je mrtev. Střelili mu z největší blízkosti raketu do
břicha. Žil ještě půl hodiny za strašných bolestí a při plném
vědomí. Než umřel, dal mi svou tobolku a odkázal mi boty ty, co zdědil po Kemmerichovi. Nosím je, neboť mi padnou.
Po mně je dostane Tjaden, slíbil jsem mu je.
Mőllera jsme sice zahrabali, ale dlouho tam asi v klidu ležet
nebude. Posunuli jsme své linie zpět. Tam na druhé straně
mají příliš mnoho svěžích anglických a amerických
regimentů. Příliš mnoho corned-beefu a bílé pšeničné
mouky. A příliš mnoho nových děl. Příliš mnoho letadel.
My jsme ale vyhublí a vyhladovělí. Naše jídlo je tak špatné
a z tolika náhražek, že jsme z toho nemocni. Fabrikanti v
Německu zbohatli, - nám rozleptává úplavice střeva. Bidýlka
na latrínách jsou stále hustě obsazena; - měli by ukázat
lidem tam doma tyhle šedivé, žluté, ubohé, poddané
obličeje tady, tyto nahrbené postavy, kterým kolika
vymačkává krev z těla a kteří se nanejvýš na sebe zašklebí
zkřivenými, bolestí ještě se třesoucími rety: „Nemá to smysl
zase natahovat kalhoty -”
Artilerie je vystřílená - má příliš málo munice - a hlavně
jsou tak vyběhané, že střílejí nejistě a mají rozptyl až do
naší linie. Máme příliš málo koní. Naše nová vojska jsou
chudokrevní chlapci, kteří potřebují zotavení, nemohou ani
nosit tornu, ale umějí umírat. Po tisících. Nerozumějí ani za
mák válce, postupují jen a dávají se odstřelovat. Jediný
letec odpráskl z legrace dvě jejich roty, než ještě věděli, co
89
flyer routed two companies of them for a joke, just as they
came fresh from the train before they had ever heard of
such a thing as cover.
“Germany ought to be empty soon,” says Kat.
We have given up hope that some day an end may come.
We never think so far. A man can stop a bullet and be
killed; he can get wounded, and then the hospital is his next
stop. There, if they do not amputate him, he sooner or later
falls into the hands of one of those staff surgeons who, with
the War Service Cross in his button-hole, says to him:
“What, one leg a bit short? If you have any pluck you don't
need to run at the front. The man is Al. Dismiss!”
Kat tells a story that has travelled the whole length of the
front from the Vosges to Flanders; of the staff surgeon who
reads the names on the list, and when a man comes before
him, without looking up, says: “Al. We need soldiers up
there.” A fellow with a wooden leg comes up before him, the
staff surgeon again says Al. ”And then,” Kat raises his voice,
“the fellow says to him: 'I already have a wooden leg, but
when I go back again and they shoot off my head, then I
will get a wooden head made and become a staff surgeon'.”
This answer tickles us all immensely.
There may be good doctors, and there are, lots of them;
all the same, every soldier some time during his hundreds
of inspections falls into the clutches of one of these
countless hero-grabbers who pride themselves on changing
as many C3's and B3's as possible into Al's.
There are many such stories, they are mostly far more
bitter. All the same, they have nothing to do with mutiny or
lead-swinging. They are merely honest and call a thing by
its name; for there is a very great deal of fraud, injustice,
and baseness in the army. It is nothing that regiment after
regiment returns again and again to the ever more hopeless
struggle, that attack follows attack along the weakening,
retreating, crumbling line.
From a mockery the tanks have become a terrible weapon.
Armoured they come rolling on in long lines, more than
anything else embody for us the horror of war.
We do not see the guns that bombard us; the attacking
lines of the enemy infantry are men like ourselves; but
these tanks are machines, their caterpillars run on as
endless as the war, they are annihilation, they roll without
feeling into the craters, and climb up again without
stopping, a fleet of roaring, smoke-belching armour-clads,
invulnerable steel beasts squashing the dead and the
wounded we shrivel up in our thin skin before them, against
their colossal weight our arms are sticks of straw, and our
hand-grenades matches.
Shells, gas clouds, and flotillas of tanks shattering,
corroding, death.
Dysentery, influenza, typhus scalding, choking, death.
Trenches, hospitals, the common grave there are no other
possibilities.
***
In one attack our Company Commander, Bertinck, falls. He
was one of those superb front-line officers who are foremost
in every hot place. He was with us for two years without
being wounded, so that something had to happen in the
end. We occupy a crater and get surrounded. The stink of
petroleum or oil blows across with the fumes of powder.
Two fellows with a flamethrower are seen, one carries the
tin on his back, the other has the hose in his hands from
which the fire spouts. If they get so near that they can
reach us we are done for, we cannot retreat yet.
We open fire on them. But they work nearer and things
begin to look bad. Bertinck is lying in the hole with us.
When he sees that we cannot hit them because under the
sharp fire we have to think too much about keeping under
cover, he takes a rifle, crawls out of the hole, and lying
down propped on his elbows, he takes aim. He fires the
same moment a bullet smacks into him, they have got him.
Still he lies and aims again; once he shifts and again takes
aim; at last the rifle cracks. Bertinck lets the gun drop and
je to kryt, když byli právě vystoupli z vlaku.
“Německo bude už asi brzy prázdné,” říká Kat.
Nemáme naději, že by mohl být jednou konec. Tak daleko
vůbec nemyslíme. Člověk může dostat ránu a být mrtev;
člověk může být raněn, pak je nejbližší stanicí lazaret. Pakli
ti nic neodříznou, přijdeš dřív nebo později do drápů
jednoho z těch štábních doktorů, kteří, s válečným
záslužným křížem v knoflíkové dírce, ti řeknou: „Co, - že
máte o kousíček kratší nohu? Na frontě nepotřebujete
utíkat, máte-li odvahu.
Ten chlapík je schopen fronty. Odstoupit!”. Kat vypravuje
jednu z těch historek, které běží celou frontou od Vogés až
do Flander, - o štábním doktoru, který při prohlídce čte
jména a když muž předstoupí, řekne, aniž se na něho
podívá: “Schopen pro frontu. Potřebujeme venku vojáky.”
Předstoupí muž s dřevěnou nohou, štába řekne zase:
„fronta.” - A tu. Kat pozvedne hlas, řekne mu ten muž:
„Dřevěnou nohu už mám; ale až teď půjdu ven a ustřelí mi
hlavu, dám si udělat dřevěnou hlavu a bude ze mne štába.”
- Jsme všichni hluboce uspokojeni touto odpovědí.
Jsou jistě taky dobří lékaři, a je jich hodně; ale při těch
stech prohlídkách padne každý voják jednou do pazourů
jednomu z těch četných vyběračů hrdinů, kteří se namáhají,
aby na své listině co nejvíc “kádrů” a „garnison” proměnili
na “frontu”.
Takových historek je moc, jsou většinou ještě trpčí. Ale
přes to v nich není ani zdání vzpoury nebo odboje; jsou
poctivé a jmenují věci jejich pravými jmény; neboť na vojně
je velmi mnoho podvodu, nespravedlivosti a sprostoty. Není
to strašně mnoho, že přes to regiment za regimentem jde
do boje, který se stává stále beznadějnějším, a že při
ustupující, rozdrobující se linii následuje útok za útokem?
Tanky se staly z předmětu posměchu těžkou zbraní. Valí
se, opancéřované, dlouhou řadou a zosobňují nám tak víc
než co jiného hrůzu války.
Děl, která na nás vysílají svou bubnovou palbu, nevidíme;
— útočící linie nepřátel jsou lidé jako my, - ale tyto tanky
jsou stroje, jejich housenkovitá kola běží nekonečně jako
válka, jsou samo zničení, když se bezcílně navalí do jámy a
zase z ní vylezou, nezadržitelně, flotila řvoucích panceřníků,
plivajících
oheň,
nezranitelná
ocelová
zvířata,
rozmačkávající mrtvé i raněné - krčíme se před nimi ve své
tenké kůži, vůči jejich ohromné tíží jsou naše ruce stebélky
slámy a naše ruční granáty sirkami.
Granáty, mraky plynu a flotily tanků - rozdupání,
rozežrání, smrt.
Úplavice, chřipka tyfus, - skrčení, spálení, smrt.
Zákop, lazaret, masengráb - jiná možnost neexistuje.
***
Při jednom útoku padne velitel naší roty Bertinck. Byl
jedním z těch skvělých frontových důstojníků, kteří jsou při
každé choulostivé situaci vpředu. Byl u nás dvě léta bez
poranění, tu se musilo něco stát. Sedíme v jakési díře a
jsme obklíčeni. S kotouči prachu vane k nám zápach oleje a
petroleje. Odkryjeme dva muže s vrhačem plamenů, jeden z
nich má na zádech skřínku, druhý má v rukou hadici, z níž
stříká oheň. Přiblíží-li se tak blízko, že nás zasáhnou, je
konec, neboť právě teď nemůžeme ustoupit.
Střílíme na ně. Ale derou se stále blíž a je to ošklivé.
Bertinck leží v díře s námi. Když vidí, že nemůžeme trefit,
poněvadž při ostrém ohni musíme myslit na krytí, vezme
pušku, vyleze z díry a míří podepřen v leže. Střelí - v tom
okamžiku ho mlaskavě zasáhne kulka, je trefen. Ale zůstane
ležet a míří dál – jednou spustí ruku s kohoutku a zase ji
přiloží; konečně zazní rána. Bertinck pustí pušku, řekne:
„Sedí” a sklouzne do jámy. Zadní z obou vrhačů je raněn,
padá, druhému vrhači vyklouzne hadice z ruky, oheň stříká
90
says: “Good,” and slips back into the hole. The hindermost
of the two flame-throwers is hit, he falls, the hose slips
away from the other fellow, the fire squirts about on all
sides and the man burns.
Bertinck has a chest wound. After a while a fragment
smashes away his chin, and the same fragment has
sufficient force to tear open Leer's hip. Leer groans as he
supports himself on his arm, he bleeds quickly, no one can
help him. Like an emptying tube, after a couple of minutes
he collapses. What use is it to him now that he was such a
good mathematician at school.
na všechny strany, a muž hoří.
***
The months pass by. The summer of 1918 is the most
bloody and the most terrible. The days stand like angels in
blue and gold, incomprehensible, above the ring of
annihilation. Every man here knows that we are losing the
war. Not much is said about it, we are falling back, we will
not be able to attack again after this big offensive, we have
no more men and no more ammunition. Still the campaign
goes on the dying goes on.
Summer of 1918 - Never has life in its niggardliness
seemed to us so desirable as now; the red poppies in the
meadows round our billets, the smooth beetles on the
blades of grass, the warm evenings in the cool, dim rooms,
the black mysterious trees of the twilight, the stars and the
flowing waters, dreams and long sleep - O Life, life, life!
Summer of 1918 - Never was so much silently suffered as
in the moment when we depart once again for the frontline. Wild, tormenting rumours of an armistice and peace
are in the air, they lay hold on our hearts and make the
return to the front harder than ever.
Summer of 1918 - Never was life in the line more bitter
and more full of horror than in the hours of the
bombardment, when the blanched faces lie in the dirt and
the hands clutch at the one thought: No! No! Not now! Not
now at the last moment!
Summer of 1918 - Breath of hope that sweeps over the
scorched
fields,
raging
fever
of
impatience,
of
disappointment, of the most agonising terror of death,
insensate question: Why? Why do they make an end? And
why do these rumours of an end fly about?
***
Měsíce míjejí. Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší.
Dnové stojí jako nepostřehnutelní andělé ve zlatu a v modři,
nad kruhem záhuby. Každý ví, že válku prohráváme.
Nemluví se o tom mnoho, ustupujeme, po této velké
ofensivě nebudeme už moci útočit, nemáme už ani lidí ani
munice. Ale tažení pokračuje - umírání pokračuje.
***
There are so many airmen here, and they are so sure of
themselves that they give chase to single individuals, just
as though they were hares. For every one German plane
there come at least five English and American. For one
hungry, wretched German soldier come five of the enemy,
fresh and fit. For one German army loaf there are fifty tins
of canned beef over there. We are not beaten, for as
soldiers we are better and more experienced; we are simply
crushed and driven back by overwhelming superior forces.
Behind us lay rainy weeks grey sky, grey fluid earth, grey
dying. If we go out, the rain at once soaks through our
overcoat and clothing; and we remain wet all the time we
are in the line. We never get dry. Those who will wear high
boots tie sand bags round the tops so that the mud does
not pour in so fast. The rifles are caked, the uniforms caked,
everything is fluid and dissolved, the earth one dripping,
soaked, oily mass in which lie yellow pools with red spiral
streams of blood and into which the dead, wounded, and
survivors slowly sink down.
The storm lashes us, out of the confusion of grey and
yellow the hail of splinters whips forth the child-like cries of
the wounded, and in the night shattered life groans painfully
into silence.
Our hands are earth, our bodies clay and our eyes pools of
rain. We do not know whether we still live.
Then the heat sinks heavily into our shell-holes like a jelly
fish, moist and oppressive, and on one of these late
summer days, while bringing food, Kat falls.
We two are alone. I bind up his wound; his shin seems to
Bertinck dostal ránu do prsou. Po chvíli mu roztříští
střepina bradu. Táž střepina má ještě tolik síly, že roztrhne
Leerovi kyčli. Leer sténá a vzpírá se na ruce, vykrvácí
rychle, nikdo mu nemůže pomoci. Po několika minutách
splaskne jako vyteklý měch. Co mu to teď pomůže, že
bývával ve škole tak dobrým matematikem.
Léto 1918 - Nikdy se nám nezdál život pod svou skoupou
podobou tak žádoucí jako teď; rudé vlčí máky na lukách
našich kvartýrů, hladcí brouci na stéblech trávy, teplé
večery v polotmavých, chladných jizbách, černé, tajuplné
stromy soumraku, hvězdy a tekoucí voda, sny a dlouhý
spánek - ó živote, živote, živote!
Léto 1918 - Nikdy se mlčky neprotrpělo víc, než v
okamžicích, kdy jsme vyráželi směrem k frontě. Vynořují se
divoké, nervy bičující pověsti o příměří a míru, matou srdce
a dělají odchod těžší než kdy jindy!
Léto 1918 - Nikdy není život vpředu trpčí a hrůzyplnější
než v hodinách ohně, když bledé obličeje leží v blátě a prsty
se křiví v křeči k jediné prosbě: Ne! Ne! Ne! teď ne! Ne teď
ještě v poslední chvíli!
Léto 1918 - Větřík naděje hladící spálená pole, zuřivá
horečka netrpělivosti, zklamání, nejbolestivější mrazivá
hrůza před smrtí, nepochopitelná otázka: Proč? Proč
neudělají konec? A proč probleskují tyto pověsti o konci?
***
Je tu tolik letců a jsou tak bezpečni, že pořádají hony na
jednotlivce jako na zajíce. Na jedno německé letadlo přijde
nejméně pět anglických a amerických. Na jednoho
hladového, utahaného německého vojáka v zákopu přijde
pět silných, svěžích mužů v nepřátelské linii. Na jeden
německý komisárek přijde padesát masných konserv na
druhé straně. Nejsme poraženi, neboť jako vojáci jsme lepší
a zkušenější; jsme prostě mnohonásobnou převahou
rozdrceni a zatlačeni.
Je za námi několik dešťových týdnů - šedivé nebe, šedivá
rozplývající se země, šedivé umírání. Když jedeme kupředu,
pronikne okamžitě vlhkost naše pláště a šaty, - a tak to
zůstane celou tu dobu, co jsme v linii. Nikdy neuschneme.
Kdo má ještě vysoké boty, sváže je nahoře pytli na písek,
aby tam voda tak rychle nezatékala. Pušky jsou potaženy
korou bláta, uniformy jsou jí potaženy, všechno teče a
rozkládá se, jediná, crčící, olejovitá masa hlíny, v níž stojí
žluté louže se spirálovitými, rudými skvrnami po krvi a do
níž pomalu zapadají mrtví, ranění i ti, kdo ještě zbyli na
živu.
Bouře běsní nad námi, krupobití střepin rve z promíchané
žlutí a šedi pronikavé dětské výkřiky trefených, a potrhaný
život se těžce prosténává nocmi k mlčení.
Naše ruce jsou hlína, naše těla hlína a naše oči dešťové
kaluže. Nevíme, žijeme-li ještě.
Pak spadne do našich děr horko, vlhké a dusné jako slimák
a takového jednoho dne babího léta padne při donášení
menáže Kat.
Jsme spolu sami. Ovážu mu ránu; zdá se, že holenní kost
91
be smashed. It has got the bone, and Kat groans
desperately: “At last - just at the last…” I comfort him.
“Who knows how long this mess will go on yet! Now you are
saved!”
The wound begins to bleed fast. Kat cannot be left by
himself while I try to find a stretcher. Anyway, I don't know
of a stretcher-bearer's post in the neighbourhood.
Kat is not very heavy; so I take him up on my back and
start off to the dressing station with him.
Twice we rest. He suffers acutely on the way. We do not
speak much. I have opened the collar of my tunic and
breathe heavily, I sweat and my face is swollen with the
strain of carrying. All the same I urge him to let us go on,
for the place is dangerous.
“Shall we go on again Kat?”
“Must, Paul.”
“Then come.”
I raise him up, he stands on the uninjured leg and
supports himself against a tree. I take up the wounded leg
carefully, then he gives a jump and I take the knee of the
sound leg also under my arm.
The going is more difficult. Often a shell whistles across. I
go as quickly as I can, for the blood from Kat's wound drips
to the ground. We cannot shelter ourselves properly from
the explosions; before we can take cover the danger is all
over.
We lie down in a small hole to wait till the shelling is over.
I give Kat some tea from my water bottle. We smoke a
cigarette. “Well, Kat,” I say gloomily, “We are going to be
separated at last.”
He is silent and looks at me.
“Do you remember, Kat, how we commandeered the
goose? And how you brought me out of the barrage when I
was still a young recruit and was wounded for the first time?
I cried then. Kat, that is almost three years ago.”
He nods.
The anguish of solitude rises up in me. When Kat is taken
away I will not have one friend left.
“Kat, in any case we must see one another again, if it is
peace-time before you come back.”
“Do you think that I will be marked Al again with this leg?”
he asks bitterly.
“With rest it will get better. The joint is quite sound. It may
get all right again.”
“Give me another cigarette,” he says.
“Perhaps we could do something together later on, Kat.” I
am very miserable, it is impossible that Kat, - Kat my
friend, Kat with the drooping shoulders and the poor, thin
moustache, Kat, whom I know as I know no other man, Kat
with whom I have shared these years it is impossible that
perhaps I shall not see Kat again.
“In any case give me your address at home, Kat. And here
is mine, I will write it down for you.”
I write his address in my pocket book. How forlorn I am
already, though he still sits here beside me. Couldn't I shoot
myself quickly in the foot so as to be able to go with him.
Suddenly Kat gurgles and turns green and yellow, “Let us
go on,” he stammers.
I jump up, eager to help him, I take him up and start off at
a run, a slow, steady pace, so as not to jolt his leg too
much.
My throat is parched; everything dances red and black
before my eyes, I stagger on doggedly and pitilessly and at
last reach the dressing station.
There I drop down on my knees, but have still enough
strength to fall on to the side where Kat's sound leg is.
After a few minutes I straighten myself up again. My legs
and my hands tremble. I have trouble in finding my water
bottle, to take a pull. My lips tremble as I try to think. But I
smile - Kat is saved.
After a while I begin to sort out the confusion of voices
that falls on my ears.
“You might have spared yourself that,” says an orderly.
I look at him without comprehending.
je roztříštěna. Je to rána do kosti a Kat stená zoufale: „Ted
ještě - právě teď ještě…” Těším ho, „Kdo ví, jak dlouho ta
sviňárna ještě bude trvat! Teď jsi zachráněn!”
Rána začíná prudce krvácet. Kat nemůže zůstat sám,
abych se pokusil sehnat nosítka. Nevím taky, kde je tu
blízko nějaké stanoviště saniťáků.
Kat není moc těžký; proto ho vezmu na záda a jdu s ním
na obvaziště.
Dvakrát se zastavíme, abychom si oddechli. Má při
transportu silné bolesti. Nemluvíme mnoho. Rozepjal jsem
si límec blůzy a těžce dýchám, potím se a obličej mám
naběhlý námahou. Ale přes to trvám na tom, abychom šli
dále, neboť terén je nebezpečný.
„Půjde to zas, Kate?”
„Musí to jít, Pavle.”
„Tak tedy jedem!”
Zvednu ho, stojí na neporaněné noze a drží se stromu. Pak
vezmu opatrně jeho raněnou nohu, Kat povyskočí a já
vezmu pod paždí i jeho zdravou nohu.
Naše cesta se stává obtížnější. Občas přihvízdá granát. Jdu
tak rychle, jak mohu, neboť z Katovy rány kape na zem
krev. Můžeme se jen těžko krýt před explosemi, neboť než
se kryjeme, bývá dávno už po nich.
Abychom si trochu odpočinuli, lehneme si do jakéhosi
trychtýřku. Dávám Katovi čaj ze své čutory. Vykouříme
cigaretu. „Ano, Kate,” povídám zádumčivě, „tak teď tedy se
přece jen rozejdem.”
Mlčí a dívá se na mne.
„Pamatuješ se ještě, Kate, jak jsme rekvírovali tu husu? A
jak jsi mě vytáhl z kaše, když jsem byl ještě mladičký
rekrut a byl jsem po prvé poraněn? Tenkrát jsem ještě
plakal. Budou tomu Kate, teď tři roky.”
Kývne.
Vstává ve mně úzkost před osamocením. Když odejde Kat,
nebudu tu už mít nikoho.
„Kate, musíme se rozhodně sejít, bude-li opravdu mír dřív,
než se vrátíš.”
“Myslíš, že s tou kostí budu ještě někdy zralý pro frontu?”
ptá se trpce.
„V klidu si ji vyhojíš. Kloub je v pořádku. Snad to s ní
půjde.”
„Dej mi ještě cigaretu,” řekne.
„Snad budeme moci později dělat něco dohromady, Kate.”
- Jsem hodně smuten, není přec možné, abych Kata, - Kata
svého přítele. Kata se skleslými rameny a měkkým, řídkým
knírem. Kata, kterého znám jakýmsi jiným způsobem, než
každého jiného člověka, Kata, s kterým jsem sdílel tato léta
- to je nemožné, abych Kata už neviděl.
„Dej mi svou adresu! Kate, pro všechny případy. A tady je
má, napíšu ti ji.”
Zastrčím si cedulku do náprsní kapsy. Jak jsem už teď
opuštěn, ač sedí ještě vedle mne. Nemám si picnout rychle
ještě jednu do nohy, abych mohl zůstat s ním?
V Katovi to náhle zaklektá, a on zezelená a zežloutne.
“Půjdeme dál,” koktá.
Vyskočím, hoře touhou mu pomoci, zvednu ho a dám se do
běhu, pomalého, dlouhého běhu, aby to jeho nohou příliš
neházelo.
Mám vyschlo v krku, před očima se mi dělají rudé a černé
mžitky, když se zaťatými zuby, škobrtaje nemilosrdně dál a
dále, dojdu konečně na obvaziště.
Tam se pode mnou kolena podlomí, ale mám ještě tolik
síly, že padnu na tu stranu, kde je Katova zdravá noha.
Po několika minutách opět pomalu vstanu. Nohy i ruce se
mi silně třesou a jen s namáháním najdu čutoru, chtěje si
vzít lok čaje. Rety se mi při tom třesou. Ale usmívám se Kat je v úkrytu.
Po chvíli rozeznávám příval zvuků, deroucích se mi do
ucha.
„To sis moh uspořit,” říká nějaký sanifák.
Nerozumím a hledím na něho.
92
He points to Kat. “He is stone dead.”
I do not understand him. “He has been hit in the shin,” I
say.
The orderly stands still. “That as well.”
I turn round. My eyes are still dulled, the sweat breaks out
on me again, it runs over my eyelids. I wipe it away and
peer at Kat. He lies still. “Fainted,” I say quickly.
The orderly whistles softly. “I know better than that. He is
dead. I'll lay any money on that.”
I shake my head: “Not possible. Only ten minutes ago I
was talking to him. He has fainted.”
Kat's hands are warm, I pass my hand under his shoulders
in order to rub his temples with some tea. I feel my fingers
become moist. As I draw them away from behind his head,
they are bloody. “You see…” The orderly whistles once more
through his teeth.
On the way without my having noticed it, Kat has caught a
splinter in the head. There is just one little hole, it must
have been a very tiny, stray splinter. But it has sufficed. Kat
is dead.
Slowly I get up.
“Would you like to take his paybook and his things?” the
lance-corporal asks me.
I nod and he gives them to me.
The orderly is mystified. “You are not related, are you?”
No, we are not related. No, we are not related.
Do I walk? Have I feet still? I raise my eyes, I let them
move round, and turn myself with them, one circle, one
circle, and I stand in the midst. All is as usual. Only the
Militiaman Stanislaus Katczinsky has died.
Then I know nothing more.
Ukazuje na Kata. “Vždyť je po něm.”
Nerozumím mu. „Má ránu v holenní kosti,” říkám.
Saniťák se zastaví. „I to ještě –
Obrátím se. Oči mám stále ještě zakalené, pot mi znovu
vyrazil a teče přes víčka. Setřu jej a podívám se na Kata.
Leží tiše. “Omdlel,” vyrazím.
Saniťák tiše zahvízdá: „V tom se zas vyznám já lip. Je po
něm. Vsadím se s tebou, oč chceš.”
Vrtím hlavou: “ Vyloučeno! Ještě před deseti minutami
jsem s ním mluvil. Omdlel.”
Katovy ruce jsou teplé, chytím ho za ramena, abych ho třel
čajem. Tu cítím, že mi prsty vlhnou. Když je vytáhnu zpod
jeho hlavy, jsou krvavé. Saniťák hvízdne zase mezi zuby:
“Vidíš…”
Kat dostal cestou, aniž jsem to zpozoroval, střepinu do
hlavy. Je tam jenom malá dírečka, musila to být malinkatá,
zbloudilá střepinka. Stačila ale. Kat je mrtev.
Pomalu vstávám.
„Vezmeš si jeho legitimaci a jeho věci?” ptá se mne firajtr.
Kývám a dostávám to.
Saniťák se diví. „Snad nejste příbuzní?”
Ne, my nejsme příbuzní. Ne, my nejsme příbuzní.
Jdu? Mám ještě nohy? Zdvihnu oči, bloudím jimi v kruhu a
otáčím se s nimi, v jediném kruhu, v jediném kruhu, až se
zastavím. Všecko je jako jindy. Jenom zeměbranec
Stanislav Katczinsky umřel.
A pak už nic nevím.
TWELVE
XII.
It is autumn. There are not many of the old hands left. I
am the last of the seven fellows from our class.
Everyone talks of peace and armistice. All wait. If it again
proves an illusion, then they will break up; hope is high, it
cannot be taken away again without an upheaval. If there is
not peace, then there will be revolution. I have fourteen
days rest, because I have swallowed a bit of gas; in the
little garden I sit the whole day long in the sun. The
armistice is coming soon, I believe it now too. Then we will
go home.
Here my thoughts stop and will not go any farther. All that
meets me, all that floods over me are but feelings greed of
life, love of home, yearning for the blood, intoxication of
deliverance. But no aims.
Had we returned home in 1916, out of the suffering and
the strength of our experiences we might have unleashed a
storm. Now if we go back we will be weary, broken, burnt
out, rootless, and without hope. We will not be able to find
our way any more.
And men will not understand us for the generation that
grew up before us, though it has passed these years with us
already had a home and a calling; now it will return to its
old occupations, and the war will be forgotten and the
generation that has grown up after us will be strange to us
and push us aside. We will be superfluous even to
ourselves, we will grow older, a few will adapt themselves,
some others will merely submit, and most will be
bewildered; the years will pass by and in the end we shall
fall into ruin.
But perhaps all this that I think is mere melancholy and
dismay, which will fly away as the dust, when I stand once
again beneath the poplars and listen to the rustling of their
leaves. It cannot be that it has gone, the yearning that
made our blood unquiet, the unknown, the perplexing, the
oncoming things, the thousand faces of the future, the
melodies from dreams and from books, the whispers and
divinations of women; it cannot be that this has vanished in
bombardment, in despair, in brothels.
Here the trees show gay and golden, the berries of the
rowan stand red among the leaves, country roads run white
Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já
jsem tu poslední ze sedmi hochů z naší třídy.
Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je
opět toto očekávání, zhroutí se, naděje jsou příliš silné,
nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li
mír, bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem
polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce sedím celý den na
slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak
pojedeme domů.
Tu se mé myšlenky zarazí a neclitějí dále. Co mě s takovou
mocí tam táhne a co mne tam očekává, jsou pocity. Je to
žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení
ze zachránění. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty
svých zážitků rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme
unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už
nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat.
A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste
pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel
a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v
kterých na válku zapomene, - a za námi roste pokolení,
podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás
odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst,
někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou
bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem.
Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a
ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a
budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se
nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev,
to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří
budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest
ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v
bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.
Stromy tu svítí pestře a zlatě, v listoví blýskají rudě
jeřabiny, k obzoru běží bílé cesty a kantiny bzučí pověstmi o
93
out to the sky line, and the canteens hum like beehives with
rumours of peace.
I stand up.
I am very quiet. Let the months and years come, they can
take nothing from me, they can take nothing more. I am so
alone, and so without hope that I can confront them without
fear. The life that has borne me through these years is still
in my hands and my eyes. Whether I have subdued it, I
know not. But so long as it is there it will seek its own way
out, heedless of the will that is within me.
míru jako úly.
***
He fell in October 1918, on a day that was so quiet and still
on the whole front, that the army report confined itself to
the single sentence: All quiet on the Western Front.
He had fallen forward and lay on the earth as though
sleeping. Turning him over one saw that he could not have
suffered long; his face had an expression of calm, as though
almost glad the end had come.
***
Padl v září 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak
pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou
větu: na západní frontě klid…
Padl kupředu a ležel na zemi, jako by spal. Když ho
obrátili, viděli, že se asi dlouho netrápil; - jeho obličej měl
tak klidný výraz, jako by byl téměř spokojen, že to tak
skončilo.
The End
Vstanu.
Jsem klidný. Ať přejdou měsíce a léta, nevezmou mi už nic,
nemohou mi už nic vzít. Jsem tak sám a tak nic nečekám,
že se jim mohu bez bázně dívat vstříc. Život, který mě nesl
těmito léty, vězí ještě v mých rukou a očích. Přemohu-li jej,
nevím. Ale pokud je tu, bude si hledat svou cestičku, ať to,
co ve mně říká „Já”, chce či nechce.
Konec
94