doctesarstvi - Obnova podstávkových domů
download 
Stížnost Transkript
tesarstvi - Obnova podstávkových domů
KVALITNÍ ŘEMESLNICKÁ PRÁCE PŘI OBNOVĚ PODSTÁVKOVÝCH DOMŮ TESAŘSTVÍ A TRUHLÁŘSTVÍ V PODSTÁVKOVÉM DOMĚ Milan Maršálek, odborná spolupráce Petr Strašil TESAŘSTVÍ A TRUHLÁŘSTVÍ V PODSTÁVKOVÉM DOMĚ Milan Maršálek, odborná spolupráce Petr Strašil Předmluva: Podstávkové domy a trvale udržitelný rozvoj2 CO JE PODSTÁVKOVÝ DŮM3 PODSTÁVKU STAVÍ TESAŘ 5 Opravy podstávky8 Roubení 14 Krov 18 Bednění 22 Schody a pavlač27 Okna29 Dveře a vrata32 Vruty a ostatní35 CO ZACHOVAT A KDE37 Použitá literatura40 Tesařství a truhlářství v podstávkovém domě Autor: Milan Maršálek, odborná spolupráce Petr Strašil Ilustrace a foto: Milan Maršálek Odborná oponentura: Vojtěch Pánek Jazyková úprava: Jiří Chocholoušek Grafická úprava a sazba: Václav Hroch Vydali: Frýdlantsko, z. s., a MAS Frýdlantsko, z. s., Frýdlant, 2015 Tato příručka a všechny související texty (metodika, prezentace, sborníky) jsou součástí projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů, podpořeného z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.01/04.0003. 1 PŘEDMLUVA: PODSTÁVKOVÉ DOMY A TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ Podstávkové domy jsou tradiční venkovské a řemeslnické domy v česko-polsko-německé příhraniční oblasti – Trojzemí. Podstávka je historický typ konstrukce domu, základy nejstarších dosud dochovaných se datují až k 16. století. Tato architektura vznikala v návaznosti na podnebí, dostupnost surovin a zkušenost obyvatel, ovlivňovanou okolím. Stavba tak přirozeně odpovídá tomu, co moderní doba formuluje jako principy trvalé udržitelnosti. Podstávkový dům tedy v prostředí česko-polsko-německého Trojzemí vykazuje znaky udržitelné konstrukce, které se promítají i do jednotlivých řemesel a prací uplatňujících se při rekonstrukci. Environmentální rozměr (vazba na životní prostředí): • Objekt je postaven z místních, často z obnovitelných surovin, které se mohou při sanaci opět použít. • Materiál byl zpravidla získáván v blízkosti stavby, bez nároků na přepravu a může být opět navrácen do přírody. • Stavební materiál – dřevo – je CO2 neutrální a ekologicky neškodný, zejména pokud je les obhospodařován udržitelným způsobem, popř. podle pravidel FSC (certifikace podle standardu, který zaručuje přírodě blízké a vůči místním lidem šetrné lesní hospodaření a zpracování dřeva: více na www.czechfsc.cz). • Kombinace roubené a hrázděné konstrukce umožnila zvětšení obytného a užitného prostoru při snížení spotřeby dřeva. • Objekt je přizpůsoben optimálnímu využití (v podmínkách tradiční venkovské společnosti). • Nevytápěné prostory horního podlaží zvyšovaly životní pohodu obyvatel, v návaznosti na sezónní využití. • Pro mokré provozy (stáje) se využíval místní kámen a cihly, čímž se oproti dřevu zvyšovala trvanlivost stavby a schopnost akumulace tepla. • Roubenka jako obytná a pracovní místnost poskytuje dobrou tepelnou ochranu. • Absorpční vlastnosti dřeva a hlíny udržují rovnoměrnou vlhkost, důležitou nejen pro někdejší tkalcovství, ale i současný život. Ekonomický rozměr: • Životnost konstrukce (200 a více let) zajišťuje účelnost investovaného kapitálu. • Stavební konstrukce je opravitelná, nevyžaduje nákladné zemní práce, nevznikají stavební odpady. • Tepelný provoz objektů je převoditelný do současnosti a je variantou ekologického vytápění. Sociální rozměr: • Sanace podstávkových domů vyžaduje tradiční řemesla s velkým podílem ruční práce a potřebou specifických technologií. Podporuje zaměstnanost a má potenciál pro zvýšení konkurenceschopnosti mikropodniků ve venkovských oblastech. Rozvíjí manuální a řemeslnou zručnost, důležitou i pro nejmodernější výroby (opracování dřeva, práce s plechem a kovy, keramika apod.). • Krajina podstávkových domů je dnes součástí mezinárodního kulturního dědictví česko-polsko-německého Trojzemí. • Zachování podstávkových domů je zdrojem rozvoje cestovního ruchu, a tím udržení pracovních míst ve službách, s dopady na udržení životní úrovně obyvatel příhraniční venkovské oblasti. Citlivou otázkou je sanace podstávkového domu pro účely celoročního bydlení v moderním standardu. Důležitá je zkušenost projektanta zejména v oblasti odvlhčení a zateplení, kde jsou kladeny specifické podmínky na instalace. Obecně platí, že u podstávkových domů jsou poněkud omezena energeticky úsporná stavební opatření měnící vzhled nebo konstrukce, protože mohou způsobit závažné stavebně-technické poruchy a vady při užívání. To samozřejmě limituje využití obnovených podstávkových domů pro moderní komfortní bydlení. Na podobné překážky již ale narazilo i klasické stavebnictví. Na druhou stranu, zejména v Německu, jsou podstávkové domy využívány nejen k bydlení, ale i k nejrůznějším formám podnikání. Příklady vhodně a citlivě zateplených objektů jsou i v České republice. S některými je možné se seznámit v prezentaci z odborného kurzu Vnitřní prostředí v podstávkovém domě. PhDr. Jitka Doubnerová, koordinátorka projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů 2 CO JE PODSTÁVKOVÝ DŮM Nejkrásnější dřevěnou lidovou stavbou v Čechách jsou podstávkové domy. Jsou i stavbou konstrukčně nejsložitější a nejvyspělejší. Mají bezpočet variant a na českém území i bezpočet podob Podstávkový dům je dřevěná stavba, kde konstrukce přízemí a prostor nad ním, tedy prvního patra, střechy, polopatra atd., jsou staticky nezávislé. Podstávka stavbu nad přízemím odlehčuje, podpírá, vynáší. Využívá diametrálního rozdílu v odolnosti dřeva na tlak. V podélném směru, tedy ve směru vláken, je dřevo schopno odolávat třicetkrát většímu tlaku než kolmo na vlákna. Náš učitel to vyjadřoval pro tesaře důležitou poučkou: Dříví na stojato, ženská na ležato vydrží jakékoli zatížení. Podstávkový dům zaujímá širokou oblast severních Čech, Lužice, Saska a Dolního Slezska. V 17. století byl v této oblasti dominantní lidovou stavbou. Nejstarší dochované jsou z 15. století. Zatímco na německém území se do současnosti dochovaly celé vesnice podstávkových staveb, na českém území najdeme ještě občas souvislejší celky a na polském území jen roztroušené jednotlivé domy. Archaická dvouprostorová podstávka Vyspělá roubenka na české koze Historici architektury uvádějí, že podstávkový dům vznikl v místě kontaktu západního gotického domu se slovanským domem roubeným. V každém případě je zřejmé, že vertikální styl dřevěných staveb se v tomto prostoru setkává se stylem horizontálním. Vertikála pak slouží na podporu horizontály. I v západních zemích, kde jsou běžné hrázděné domy, postřehneme vertikální linie, které se právě směrem na východ a v Lužici mění na horizontálu. Oblast podstávkových domů je totožná se slovanským osídlením v době jejich vzniku. Není proto možné tvrdit, že podstávkové domy, zvláště ve formě hrázděných pater, jsou stavbou německou. Stejně tak jako vyjádření, že lužické hrázděné domy jsou historicky české, platí potud, pokud Lužici chápeme jako historické území Českého království. 3 Valdštejnské domky ve Větrné uličce v Liberci na studii pořízené kolem roku 1925 V určitém období se na tomto území s podstávkou stavěly domky bezzemků, chalupy sedláků, statky boháčů i domy městské nobility. Podstávkový dům byl převládajícím typem na vesnici i ve městě. Stačí, když si připomeneme, že podstávkovou stavbou je Dlaskův i Kopicův statek u Turnova, Šolcův soukenický dům v Liberci (dnes sídlo CHKO) i Valdštejnské domky ve Větrné uličce. Proto nepřekvapí, že největší národopisci a vlastivědní badatelé považovali již více než před sto lety podstávkovou stavbu za prototyp a vzor české chalupy. To se konečně ukázalo i při Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891, kdy Česká chalupa sklidila mimořádný úspěch, který se opakoval i při Národopisné výstavě v roce 1895, a nebýt toho, že objekt v roce 1928 shořel, chodili bychom sem dosud, jako k Maroldovu panoramatu. Dvůr českého statku na Národopisné výstavě v Praze 1895 Někteří tzv. památkáři, kteří dodnes hovoří o tzv. podstávkovém domu, popírají nejen charakter této stavby, ale i význam zmíněné České chalupy. Nebyla totiž kopií ani transferem, ale výsledkem určité typizace. Na základě dokumentačních kreseb malíře Jana Prouska (1857–1914) ji projektoval stavitel, architekt Antonín Wiehl. Ten vytvořil dokonalý a velice nápaditý výstavní prostor, který zvenčí měl charakteristiky severočeských objektů. Šlo ale o výstavní plochu. Samotný areál České chalupy na výstavě vybudoval tesař Antonín Kubeš. I u této významné realizace byl řemeslník tesař mimořádně důležitý. Připomeňme, že ještě před 150 lety při schvalování stavby na Libereckém náměstí radě města stačilo předložit nákres průčelí a půdorys. Stavba samotná byla pak věcí stavebního mistra. Stejně tak se třeba před sto lety běžné vazby krovů považovaly za lidové, empirické, a teprve ležaté stolice za stavbu inženýrskou. A byli to právě tesaři a truhláři, kteří se chopili podstávky u dřevěné stavby a dali jí bezpočet tvarů, výrazů, ozdob, využití. Z nich vznikla různorodost, nepřeberná pestrost, ale přesto jednota, která je tak odlišná od dřevěných staveb severských nebo východních – když máme vzpomenout jen oblasti, kde používají stejné druhy dřeva. Právě tuto jednotu v různosti zachytili tvůrci České chalupy a těží z ní dodnes největší osobnosti českého národopisu. 4 PODSTÁVKU STAVÍ TESAŘ Dnes jsou nové podstávkové domy v severních Čechách stejně časté jako pravé říční perly. Všichni víme, že tu kdysi byly. Možná, že se občas nějaká nová ještě někdy vyskytne… Proto budeme v následujícím výkladu více hovořit o opravách než o nové stavbě. U oprav podstávkových domů je rozhodující, zda jsou uvedeny v seznamu chráněných památek, nebo zda leží v ochranném pásmu jiné památky nebo jsou na území s podobnou ochranou. Pokud na takovém místě jsou, bude jakákoli oprava mnohem složitější a většinou zhruba desetkrát dražší. Kvalita práce přitom bývá stejná. Investor i stavitel musí respektovat zákon a požadavky příslušných úředníků. Někdy může mít štěstí a získá i pomoc. Všechny podstávkové stavby jsou dílem tesařů za spolupráce s truhláři, což ovšem ve vzdálenější minulosti byla profese společná. Na dochovaných stavbách obdivujeme, jak to ti tesaři dělali, že zvolili přesně tuto konstrukci, tak silný nebo slabý trám… Pro stejný výsledek bychom dnes potřebovali množství statických výpočtů, zkoušky materiálu, ověřování postupů. Na některé varianty nejsou použitelné ani počítačové programy. A oni to všechno zvládali jen tak ze zkušenosti. Byli to géniové. Nebyli! Ano, dřívější tesaři měli zkušenost, ale nezvládali vše jen tak. Odmyslíme-li si domy, které podlehly požárům, válkám, povodním – zůstaly ty, které byly postaveny v potřebné kvalitě ve vztahu k místu a užití. Jen co bylo dobré, vydrželo. Nadále pak stárnou jako všechny dřevostavby. Ale podstávka vzdoruje času lépe než pouhá roubenka. Proto je důležité podstávkové domy zachovat, neboť v sobě nesou poznání a zkušenost generací. Někteří úředníci a teoretikové prosazují, aby při opravách bylo nahrazeno stejné stejným. Tedy zlomený uhnilý trám nahradit novým stejného tvaru a nejlépe i stáří. Je to obdobná rada, jako když muži, kterému praskly kalhoty, doporučíte, aby byly spraveny do původního stavu, nejlépe stejně starou látkou. Rozumný krejčí je místo toho povolí v pase, zpevní v rozkroku nebo nabídne podobné pevnější. Každá zkušenost musí být posuzována kriticky. Předložili jsme významnému libereckému statikovi projekt krovu s ležatými stolicemi. Podobná stavba na stejném místě stála 200 let. Statik nás upozornil, že některé prvky bychom měli zesílit, neboť před několika lety se pro danou oblast změnil předpoklad zatížení staveb sněhem. Při pohledu na zimu 2014–15 asi neuvěříme, že sněhu přibývá. Vzpomeneme-li si však na jinou zimu, kdy se například v Roprachticích u Vysokého nad Jizerou zřítilo 13 roubených stodol, může mít nový předpis svůj význam. S formou a způsobem opravy souvisí použité nářadí a materiál. Na různých seminářích a ve skanzenech vidíme ukázky zručnosti tesařů a způsoby použití historického nářadí. Zachování takové tradice je nesmírně důležité, abychom nedopadli jako stavitelé pyramid. (Pyramidy stojí, ale my nevíme, jak je postavili.) Pro opravy a nové stavby je však rozhodující nové nářadí, nové postupy a nové materiály. Ukázková příprava trámů na tesařském semináři v Jindřichovicích p. S. 5 V 50.–60. letech minulého století u nás existoval výzkumný ústav, který bádal nad správnými tvary seker a jejich břitů, aby se zvýšila produktivita práce. Bylo vyvinuto 6 základních typů seker (Kalač, štípací, podtínací, univerzální, osekávačka, odvětvovačka). Svět ale v té době už dobyly jednomužné motorové pily Still contra. Nám se na stavbě osvědčila sekera dovážená z Ukrajiny z podhůří Karpat. Je podobně široká jako odvětvovačka, ale bez podsazení, s rovným tenkým břitem. Příklad, jak lze využít jediný dobrý nástroj, v sobě nesu od roku 1964 z lesnického učiliště v Hejnicích. Mistr odborného výcviku Jurášek nám předvedl, že za necelých 40 minut je možné ze čtvtkuláče akátového dřeva, jen Tesařské sekery: 1 pobíječka, 2 dlátovka, 3 širočina, 4 teslice, 5 křížovka, 6 hlavatka pomocí sekery osekávačky a kousku skla (místo cidliny), na obyčejném špalku vyrobit ergonomicky dokonalé, tvarované topůrko na sekeru. I když jsem později k podobné práci používal kromě sekery šablonu, pilku, poříz, skelný papír, truhlářskou hoblici se svěrákem, nikdy jsem to nestihl do 60 minut, o kvalitě práce ani nemluvě. Stejně tak mistři tesaři používali z bohatého sortimentu jen malé množství nářadí. Nosili je totiž většinou v ruksaku nebo vezli na trakaři. Nejzákladnější nářadí (tesařské dláto) i jeho zvláštní varianty (půlkulaté, koutové) bude na stavbě stále potřeba, ale řemeslník musí pracovat se současným vybavením. Pro běžnou malou dílnu je nezbytností okružní pila (cirkulárka), hoblovka s protahem, stolová fréza, dlabačka. Řemeslník na stavbě pak musí mít elektrickou vrtačku, ruční okružní pilu (mafl), řetězovou pilu (elektrickou nebo benzínovou), elektrický hoblík, přímočarou pilku, dlabačku, ruční frézu s nástavci, pásovou nebo vibrační brusku. Dláta a hoblíky: 1 na páčení 2 rovné 3 šikmé 4 půlkulaté (běžné bývalo rohové – koutové) 5 nebozez a vrták 6 hladík 7 perkař 8 macek (běžný je i uběrák s půlkulatým nožem) Základním materiálem podstávkových domů je kulatina a z ní připravené trámy. Mohou být tesané. Připravovaly se na tesařských stolicích. Tomu se říkalo vysoká práce, nebo přímo na zemi nízká práce. Proti pohybu se zajistily skobou (kramlí). Cílem bylo získat rovné plochy, ne otesat trám do stejného průřezu v celé délce. Tesař širší sekerou odsekával dlouhé štěpiny, louče, aby trám získal potřebnou rovinu. Louče se sekaly tak dlouhé, aby se daly použít pro konstrukci hrázdění. Dřevo se odštipuje od 6 Místo sady hoblíků dnes použijeme některou ze stopkových fréz Seznámení s dlabačkou, kurz Český svět Ukázka dnes používaného nářadí oddenku. Proti tesaři stál druhý pracovník, odštipovač, s menší sekerou odštipovačkou, a v protisměru štěpinu odsekával, aby se nezaštípla moc do masa. Práce byla pro oba dost nebezpečná a vyžadovala souhru. Proto je od 60. let minulého století činnost dvou pracovníku se sekerou v postoji proti sobě zakázána. Dle svědectví se k tesání trámů používaly spíše užší bradatice a k dočišťování širočiny. Stavební dříví (řezivo): 1 Kulatina, více do středu dřevo jádrové, na okraji běl; 2 Prkna, pravá strana je ta, která je blíže ke středu, středová deska má obě strany pravé, směrem k ní se dřevo prohýbá při sesychání; 3 Půlka; 4 Čtvrtka; 5 Prizma, srubový trám, dvoustranný hranol, tes, poval; 6 Dvoustranný hranol, prizma, základ pro stejně široká prkna; 7 Třístranný hranol, tes; 8 Pražec, má obliny na horní hraně; 9 Hranol s oblinami, oblina se počítá 3–4 cm; 10 Hranol, čtyřhranný hranol, trám, ostře hraněný trám; 11 Rozvržený trám, šířka k výšce je nap. 5:7, 4:7, používá se jako stropní, protože má vyšší nosnost; 12 Hranol, čtyřstranný hranol; 13 Hranolek, lať; 14 Středová fošna, prkno, nejkvalitnější; 15 Prkno boční, bělové, pravou stranou nahoru, osámované, ozejtované, omítané; 16 Prkno neomítané, pravou stranou dolů, neosámované, nezejtované; 17 Prkno s oblinou na čele; 18 Krajínky 7 Trám ve stejné kvalitě získáme jako řezivo, oříznutím na katru (nejlépe jednolistovém) a dodatečným ohoblováním. Namísto ukázkových ručních hoblíků, které všichni máme doma jako malované hrníčky po babičce, použijeme hoblíky elektrické. Za naprostý nesmysl považujeme poškozování břitu takového hoblíku, „aby se udělaly linky“ jako od ruční práce. Veškeré práce mají být prováděny v nejvyšší možné kvalitě, odborník pozná, co je nové. Současně se šetří materiálem. Pro stavbu potřebujeme opracované dřevo, ne hromadu odsečků a hoblovaček. U domu je nejdůležitější konstrukce stavby a střecha. Proto i tesař práci začíná výběrem nosných trámů podstávky (štenýře, sloupy, vaznice, stropnice) a materiálu na krov. (V severních Čechách se lidově krovem nazývá trám ležící na střeše ve směru spádu, to je však krokev. Krovem je celá sestava trámové konstrukce střechy.) Na nosnou konstrukci podstávky je potřeba dřevo vyzrálé, přiměřené síly a délky, bez prasklin. Bude pak lépe vzdorovat především tlaku. Na krov se užívá dřevo slabší, které vyrostlo v zápoji, a proto je rovné a dlouhé, odolné i na namáhání v tahu. Říkávalo se mu žebříkové. Oddenkové silné dřevo je vhodné na roubení. Středová prkna na podlahy, okrajová prkna na bednění, krajiny na záklopy stropů a půd. Podle dochovaných tesařských značek je zřejmé, že se konstrukce domu připravovala na zemi. Mohlo to být přímo na staveništi. Tesaři místu říkali dílna nebo jen plac. Samotná montáž začínala po položení základů čelní uliční stěnou. Zpravidla to bylo na JZ nebo JV rohu. Postup montáže je zřejmý, když podobnou stavbu budeme rozebírat. Naskýtá se pouze otázka, co bylo dřív: roubenka, nebo podstávka? Pro roubenku mluví možnost využít její konstrukci jako lešení při stavbě dalšího podlaží, polopatra či střechy domu. Někteří pamětníci mi v 70. letech minulého století tvrdili, že nejprve byla celá konstrukce podstávkového domu, včetně střechy. Teprve pak se uvnitř v suchu montovala roubenka, vymazávaly hrázděné stěny, dodělávaly stropy a příčky. Technicky je možné obojí, neboť roubenka i další stavba jsou u pravé podstávky na sobě nezávislé. Tesaři a truhláři historicky používají 800–1000 druhů spojení dřeva. Bez zvládnutí základních z nich není možné provozovat řemeslo. Následně budeme uvádět jen ty, které najdeme na uvedených stavbách na severu Čech. Rozhodujícím pro rozlišení a použití spojů je zhodnocení, zda spojujeme dřevo na tah, tlak, smyk, zkrut. Zda na máháme dřevní vlákna příčně, nebo podélně. Základní čepy podstávky. Klínek vpravo nahoře prozrazuje, že jde o opravu Opravy podstávky „Pravá podstávka tvoří trámovou konstrukci podpírající stěny patra domu nebo vazné trámy krovu (v případě přízemního domu). V širším pojetí mohou podstávky podpírat i stropní trámy v přízemí…“ (Pešta, str. 164) Jak už naznačuje tato stručná charakteristika, získala podstávka vývojem mnoho podob. 8 Podstávková konstrukce spočívající ve sloupech propojených vodorovnou ližinou nese první patro. Na začátku minulého století se národopisci domnívali, že vývoj postupoval od jednoduché konstrukce ke složitější a zdobnější. Dnes se zdá, že stejně působilo sociální postavení stavebníka. I starší domy bohatých faktorů byly zdobené Historické tvary ližiny a objekt po rekonstrukci Od podstávky, která skutečně nese patro budovy, přes konstrukce, které mají spíše charakter ozdoby, až po vzpěry dodatečně nadlehčující zátěž nad přízemním roubením. Této poslední variantě se někdy říká česká koza. Právě na druhu podstávky závisí i možnosti její opravy. Nejsložitější je oprava štenýřových sloupů, které procházejí od základu budovy až do podkroví. Jsou součástí hrázděného patra, bývají nosně spojeny s okapovou vaznicí. (Ve starší literatuře byl za štenýř označován hlavní nosný středový sloup větrného mlýna, dnes se označení vžilo pro průběžné nosné sloupy podstávek.) 9 Česká koza Rohové štenýře na drobné stavbě z Frýdlantska jsou nedělitelnou součástí prvního patra Dlouhodobou poruchou střešního svodu byl zlikvidován rohový štenýř Běžně bývá ztrouchnivělé dřevo dozděno, což přivádí vlhkost a způsobuje praskání Pokud je poškozena jen přízemní část, můžeme se pokusit ji opravit vysazením zdravého dřeva. Složitějším případem je oprava, když je štenýř poškozen až do patra. Při jeho opravě se většinou nevyhneme zásahu do hrázděných stěn, které s ním jsou spojeny. Tyto stěny nejprve zafixujeme pomocným bedněním, které přišroubujeme do vodorovných i svislých trámů hrázdění. Pak za pomoci stojek, příložek a vrutů podepřeme i další část konstrukce a poškozený štenýř nebo jeho část vyjmeme a nahradíme. Abychom nemuseli bourat hrázdění, můžeme na štenýři udělat otevřený čep, který přeplátujeme na vruty z vnitřní strany. Při přesné práci a použití lepených čepů je možné kovové svorníky minimalizovat. V případech, kdy je štenýř hodně poškozený, bývají uhnilé i čepy hrázdění. Při jejich nastavení a výměně je možné minimalizovat ztráty na zdivu hrázdění. 10 Protéza sloupu Vzorově provedená náhrada Náhrady částí sloupu, SRN Na obrázku objektu 315 je štenýřová konstrukce domu z konce 18. století. Jsou zde využity téměř všechny možné způsoby čepování Poloviční rybinový čep s přeplátováním polovičním je kotven jedním dřevěným hřebem do štenýře a dvěma hřeby do vodorovné ližiny na úrovni stropu. Takový pásek zabraňuje vybočení štenýře. Vodorovná ližina do štenýře je osazena na kolmý středový čep kotvený dvěma hřeby. Ve vrcholu štenýře je naznačen čep štítové vaznice. Vaznice mohla být nasazena do rybiny ne bo jen plátována, ale pak většinou ze štenýře vycházel vzhůru středový čep. Protože se ve stejném místě stýká s okapovou vaznicí (na obrázku není vidět), vzniká zde složité čepování. Náhrada sloupu podstávky 11 Zápora (pásek) ve druhém štenýři je na středový čep upevněný dvěma hřeby. Při výměně takovou vzpěru není možné osadit bez uvolnění štenýře a ližin – tedy rozbití celé vazby. Proto se při opravě zápora z jedné strany utahuje klínkem do čepu. Je možné také podstávkovou konstrukci štenýřového typu převést na podstávku s ližinami a rozpěrnými trámy. Konstrukce v patře tak bude zachována a my jen vytvoříme nový podpěrný systém v přízemí. Podstávka po opravě Tyto přízemní podstávky se vyměňují při troše pečlivosti a zručnosti poměrně snadno. Za pomoci stavitelných ocelových stojek podepřeme opravovanou konstrukci tak, aby bylo možné požadovaný prvek vyjmout a nahradit novým, popřípadě repasovaným. Zhotovíme novou konstrukci, a tu umístíme na poškozená místa. Postupujeme podobně jako staří tesaři. Musíme si přesně určit první podporu a další postup, podle čepů. Čepy pásků i ližin by do sebe měly zapadat natěsno. Po úplném dorovnání celého obvodu je možné je dotáhnout klínky nejen od spodu, ale i v čepu. 1 Čelní kolmý středový čep, bývá na rohovém štenýři při spojení štítové a okapové ližiny; 2 Kolmý křížový čep, zabraňuje otáčení sloupu, může být u okapní ližiny; 3 Kolmý čep s poloviční rybinou zajištěný kolíkem, může být použitý u střední ližiny a štenýře; 4 Zapuštěný šikmý středový čep. Když jej poněkud prohloubíme a zabezpečíme dřeveným hřebem, dostaneme zajištění zápory; 5 Dvoustranný rybinový plátový spoj; 6 Jednostranná krytá rybina, plátový spoj; 7 Rohový plát, například u styku štítové a okapové ližiny nebo vaznice, může být spojen se středovým čepem; 8 Při zajištění dřevěným kolíkem jsou nejběžnějším spojem v hrázděné stěně; 9 Další varianty předchozích spojů 12 Nejčastěji je nutné opravit uhnilé konce sloupu podstávky. I v minulosti je již opravovali, většinou postavením na kamenné sloupky. Dalším krokem bývalo, že podstávku v místě sloupů podezdili, a tím zmizelo, a později většinou shnilo roubení. Řemeslným přístupem je vytvoření jakési protézy, která poškozené dřevo nahradí. Na Žitavsku v tom dosahují místní tesaři mistrovství, které je srovnatelné s nejlepší truhlařinou. Čep, který na protéze vytvoříme, může mít různé tvary. Měl by být ale samosvorný, nevytlačovat podpěru od domu a bránit zatékání vody do čepu. Dáváme přednost lepení. Svorníky nesmí podléhat korozi a měly by být zavíčkované dřevem. Nové čelo sloupu musí být umístěno tak, aby k němu nestékala voda, dnes se podkládá asi 5–10 cm silnou dubovou deskou (obětované dřevo). Obětované dřevo, izolace od země Snad jen v Mařenicích najdeme příklad toho, že podstávka je zcela oddělena od hrázdění. Vedle podstávkového domu totiž stojí nesmírně zajímavá hrázděná stodola. Většina podstávkových domů na severu Čech má ale hrázdění jako součást vlastní stavby. Trámová konstrukce vytváří samostatná pole. V dolním břevnu každého pole jsou dlaby, na horní straně drážka. Do dlabů se zapichují louče a navlékají se natěsno do drážky. Aby se nemohly hnout, jsou omotány slámou nebo senem namočeným v jílové mazanině. Konstrukce hrázdění je tvořena čepy, které jsme si výše popsali. Její oprava spočívá v doplnění vypadaných čtverců, případně opravě poškozeného dřeva. S ohledem na hliněnou mazaninu pracujeme více pilkou a stavebními šrouby než dlátem a kladivem Založení rohu hrázděné konstrukce Detail poškozeného hrázdění Rozsáhlejší oprava dřevěných prvků 13 Transfer vybraného prvku hrázdění Horní ližina, vaznice, spojuje všechny čepy jedné strany budovy Zajímavá a majitelem udržovaná roubená stavba se sleháváním dřeva ve všech směrech nachyluje, právě na podporu takových staveb vznikly podstávky Roubení Na severu Čech se k roubení používaly dva druhy trámů. Tzv. české mají spíše čtvercový průřez o rozměru kolem 27 cm. Německé jsou obdélníkového průřezu, postavené na kratší stranu, o síle 16–18 cm. Obojí se spojovaly v rozích na plát (což bylo velmi zřídka), většinou na rybinový nebo zubový čep. Rybina našim tesařům připomíná rybí ocas, stejný tvar spoje v německy a ukrajinsky mluvících oblastech označují za vlaštovčí ocas. Zubový (zámkový) čep u německých trámů míval někdy jen poloviční začepování a uprostřed byla drážka, do níž zapadal protilehlý kus. Ve stěně, zejména když byly trámy nastavované, bylo roubení spojováno kolíky. Tzv. německé roubení z plochých trámů s přesahem Roubení na drážku. U ostění oken, dveří, poblíž topeniště, u některých příček, bývá roubení osazeno do svislého trámce s drážkou 14 Obnova roubenky Montáž patra Roubení na rybinu Roubení na dvojitý ozub se širší spárou, Turnov Roubení: 1 Středový rybinový spoj na spáru; 2 Rybinové skládání na těsno; 3 Rybinové skládání doplněné zubem Často bývá chybně zdůrazňováno, že vodorovné spáry mezi trámy se utěsňovaly za pomoci dřevěných kolíčků. Jestli vznikne spára, nebo ne, záleželo na umění tesaře a přání investora. Trámy roubení se mohly usazovat na žiletku, nebo mohly být naopak mezery téměř na celou sílu trámu jako u stodol. Německé trámy se zásadně osazovaly bez mezer, tak aby vodorovné strany k sobě těsně přiléhaly. Chybu tesaře bylo možné napravit podmáznutím jemným jílem. Na těsno se usazovaly i české trámy. Nerovnost se opravovala vložením tenké vrstvy zavadlého čistého mechu (ploník). Takové spáry nebylo nutné ze stran omazávat. Žádné kolíčky se nepoužívaly. Pouze u řídkého roubení a u stodol se široké spáry pěchovaly slámou, směsí s jílovitou maltou, vlnou, případně prokládaly latěmi. U těchto širokých spár, zejména při opravách, se využívají ploché kolíčky zarážené šikmo ke spáře, aby dodatečná mazanina měla na čem držet. 15 1 Roubení na dvojitý plát zajištěný kolíkem, trám je v rozích zeslaben na polovinu; 2 Rybinové roubení s drážkou a západkou, variantou tohoto spoje je německé roubení z desek používané ve starším období na Frýdlantsku; 3 Roubení na kampový hák se širokou spárou nebo vloženým trámem Osazení příčky, šikmý plát zabraňuje vytlačení roubení na vnější stranu Roubení na širokou spáru (bez kolíčků!), s příčkou a bedněnou stěnou do ulice U roubení nejčastěji uhnije základový trám. U podstávkového domu se vyměňuje nadzvednutím roubené části nad místem uhnití. Ve spáře nad vyměňovaným trámem se vyřízne zlodějkou drážka pro zasunutí příčné fošny. Za pomoci heverů (presů) se pak zdravá část roubení přizvedne. Trám se vymění a roubenka opět spustí na správné místo. Je tak možné částečně narovnat i starší deformace. Na Českodubsku se takové výměně říká podvádění roubenky. Shnilý trám uprostřed stěny se vyřízne, spára se poněkud roztáhne pomocí klínů a vloží se nový kus. Na jednom konci bývá čepován, na druhém klínován. Právě při této činnosti se ukazuje funkce podstávky, protože se zvedají jen trámy roubení, nikoli celá stavba. 16 Nejjednodušší nastavení trámu v roubení je na sraz. Tedy starý a nový trám se seříznou a čelem dorazí k sobě. Mohou se z vrchní strany spojit skobou (kramlí), která se zapustí do roviny dřeva. Běžným spojem bylo plátování s kolíkem. Řemeslným provedením je spoj na rybinu nebo zub. Takové spoje ale vyžadují volný prostor nad vyměňovaným trámem. Takže u posledního trámu není možný. Tam můžeme použít skrytý čep (zádlab), do kterého nový trám zastrčíme. (Lepší je vydlabávat nový trám a ze starého zachovat středové jádrové dřevo pro čep.) Použitelný je drážkový spoj. Jinou možností jsou hákové pláty, které nasazujeme z boku a dotahujeme klíny. Volba čepu závisí na tom, zda vyměňujeme část trámu v ploše, nebo trám rohový. Čepy se volí tak, aby šly sesadit. Výměna trámů roubení při současné rekonstrukci podstávky si vyžádala podepření celé budovy (Jindřichovice p. S.) 1 Nastavování trámů – na sraz zajištěný skobou (kramlí); 2 Sraz rovný s polovičním vloženým mezičlenem; 3 Sraz s polovičním šikmým čelem a vložkou; 4 Čelní sraz s poloviční rybinovou spojkou; 5 Plát hákový se šikmým seříznutím je odolnější proti zkřížení a drží i na tah Proti příčnému posunutí se roubení zajišťuje kolíkem. Do vyvrtaného otvoru se pevně nasadí kolík z tvrdého dřeva. Běžným způsobem bylo osazení čtvercového hmoždíku z tvrdého dřeva. Do vrchní plochy spodního trámu je vydlabán čtvercový otvor o hloubce do 5 cm. Stejný otvor je vydlabán do spodní plochy vrchního trámu. Do otvoru se vloží hranolek tvrdého dřeva a doklapne. (Stejným způsobem se sestavovaly sloupy římských staveb.) Při současných opravách je možné použít hmoždíky kovové s trny, kruhové apod. Dokumentovali jsme 220 let starou podstávku, pravidelně v intervalu 20 let zaplavovanou povodněmi. Po padesáti letech byly shnilé základy roubenky a byly nahrazeny cihlovou podezdívkou. Přilepena zevnitř byla přizdívka až ke stropu. V té době měl dům z venkovní strany kožich. Dále stál bez údržby. Na konci své existence měl jen poslední, nejvyšší vrstvu roubení, z dalších zůstala jen několikacentimetrová skořápka. Dřevo utopené ve zdi se rozpadlo. Nastal pokles stropu. I přes svůj žalostný stav ale podstávková konstrukce stála v pořádku. Posunu dvou trámů bez jejich podstatného oslabení dosáhneme kampováním. Kamp je vlastně mělký čep, který zabraňuje posunu například u křížení. Nejčastěji se používá u křížení stropních, podlahových, trámů s vaznicemi nebo ližinou. Spoj drží vlastní vahou a zatížením nad ním. Pro použití druhu kampu je často rozhodující volba nářadí. 17 1 Jednostranný kamp rovný; 2 Dvoustranný kamp; 3 Křížový kamp; 4 Kamp s rybinou Opakovaná radikální obnova roubenky, zde byl vyměněn celý roh budovy Krov Vedle podstávky je krov nejdůležitější stavební součástí těchto domů. Chybně postavený krov, nebo poškozený, bývá příčinou zřícení a zániku celé stavby. Na většině podstávkových domů je jednoduchý hambálkový krov. Tedy vazba tvořená dvěma trámy, krokvemi, od hřebene střechy k okapům, propojená do trojúhelníku vodorovným břevnem, hambálkem (z německého Hanbalken – bidýlko pro kohouta, na severu Čech se tak označuje i nejvyšší podlaží půdy). Krokve mohou být vetknuty do stropního vazného trámu nebo volně položeny a zavěšeny do čepu na pozednici. Práce s jednoduchým hambálkovým krovem Jednoduchý krov složený ze slabých krokví byl při přechodu z došků na tvrdou krytinu posílen tím, co se v chudém hospodářství našlo 18 Stojaté stolici s hambálkem v plné vazbě se někdy říkalo česká Ležaté stolice byly na bohatých stavbách a na Liberecku jim tesaři říkali německé 1 Časté začepování hambálku; 2 Zadrápnutí krokve do okapové vaznice nebo přímo ližiny bez jejich čepování, spoj se upevňuje hřebem; 3 Krokev s čepem zapuštěným do stropního trámu, na takový spoj se z vrchu přilípne námětek, který odvede sklon krokve na okap; 4 Nejčastější spojení krokví u hřebenu je na ostřih, s dřevěným kolíkem; 5 Ve vaznici i krokvi je jednoduchý sedlový čep upevněný hřebem Aby se tato konstrukce nezbortila směrem k jednomu nebo druhému štítu, je různým způsobem zavětrována. Nejjednodušší je začepování šikmé příčky do krokví alespoň na jedné straně střechy. Jiným způsobem je vytvoření ondřejských křížů v centru štítu a jejich propojení s krokvemi a stropními (podlahovými) trámy patra budovy. Pro zesílení vazby krovu se využívají různé stolice. Ty mohou někdy omezovat využitelnost půdního prostoru a vadí především při jeho současném využití pro bydlení. 19 Jiný způsob podchycení štítové stěny Problém se štítovou střechou odstraňuje ležatá stolice ve valbě. Pokud se dole neroztrhne a střešní vazbu neroztlačí Uprostřed budovy se kříží zavětrování, které na jedné straně budovy v čepech prochází přes všechny krokve V podélném směru byla vazba střechy také zpevňována ondřejským křížem ve štítu budovy. Na horním obrázku je zakotvení kříže v 1. patře budovy a na spodním jeho pokračování na hambálkách 20 U bohatých velkých staveb se od 19. století využívaly ležaté stolice. Je to podpěra lichoběžníkového tvaru, která je zevnitř pod krokvemi. Hambálkový trám je pak namáhán především na tlak, spodní stropní trám na tah. I když je taková konstrukce náročnější na spotřebu materiálu, je pevnější, zvyšuje nosnost podlah, nechává volný celý půdní prostor. Zásadní nebezpečí je ale při poškození čepů nebo stropního trámu. Pak je tato stolice vlastní vahou roztlačována do stran a může způsobit i zřícení stěn budovy. U mansardových a valbových střech jsou na místě stropních trámů v příčných směrech použita krátčata, začepovaná do posledního stropního trámu. Ta mají tendenci se v čepech rozestupovat. Tomu v zásadě brání bednění podlahy, které vytváří sbíjený nosník a krátčata kotví. Při poškození podlahy uvedená porucha zpravidla nastane. Krátké trámky začepované do krajní stropnice (krátčata) mají tendenci z čepu vystoupit, a tím roztlačit stěnu budovy Posílení krokví při změně krytiny Dodatečné vzpěry Při přechodu z doškových a šindelových střech na pálené tašky byly většinou původní krokve slabé a řídké. Proto bývají ve svém i dvoumetrovém rozponu vyztuženy různými prkny, latěmi, dodatečnými krokvemi. O to více je zatěžována jejich podpora. Bývá tedy nutné zesilovat a podpírat i původní stolice. Právě zde se ukazuje spornost termínu „původní“. Je vhodné na střeše obnovovat dožilé tašky bobrovky, které krov přetěžují, prolamují a ničí, nebo je lepší nahradit latě bedněním a zakrýt lepenkou – které ale dnes říkáme asfaltový šindel? Při opravách je zpravidla nutné vyměnit letmé, předsazené krokve, přeplátovat krokve uhnilé, poškozené například zatékáním u hromosvodu. Není nutné vždy vyměňovat krokev celou. Stačí nahradit část od jedné podpory k druhé, někdy i menší. Vhodný je lepený spoj posílený svorníky, nevhodná je příložka z ocelových I a U profilů. Při výměně krokve někdy není třeba ani odstraňovat krytinu. V Krkonoších a v Jizerských horách jsme s úspěchem využili svahu pod budovou. Novou krokev jsme připravili, podvlékli pod latě a vysunuli až do vrcholového čepu. Zvládne to i jediný pracovník, pochopitelně ale na straně střechy rovnoběžné se svahem. 21 Od zatékání shnila pozednice a byly napadeny i krokve. Při opravě je možné napadené části vyměnit, zeď se musí desinfikovat Majiteli tohoto domu vadil nízký hambálek. Zachoval sice původní vaznici, ale v podchozí výšce osadil novou a nové hambálky. Vznikla přívětivá ložnice, která má ještě další patro Bednění Bedněním nazýváme přibíjení prken na trámový, laťový nebo jiný základ. Bední se stěny domů, podlahy, příčky uvnitř budovy. Podle způsobu, jak jsou prkna na svůj podklad položena, je bednění vodorovné, svislé, šikmé. Ze svislého bednění venkovních stěn lépe stéká voda. Je-li správně upravena okapnička, je nejtrvanlivější. Jinak ale dochází k poškozování právě na okapové hraně a pak se musí většinou vyměnit celé prkno. U vodorovného bednění se vymění právě jen to spodní prkno. Šikmé bednění odvádí vodu směrem dle sklonu. Podle typu prken je bednění s překryvem, na drážku atd. Variant je velice mnoho. Dominantou podstávkových domů je bednění štítů. Ty mají různý základ. Nejjednodušší je konstrukce z trámů a latí, která je pokryta bedněním. Jinou možností je štít hrázděný, který většinou neměl směrem ven lícovou, vymazávanou stranu a předpokládal, že bude zakryt bedněním. Takové jsou běžné na severu Čech. Na Litoměřicku a Českolipsku se ještě mezi válkami dělaly štíty z řídce přibíjených svislých tyček, které byly vypleteny slámou stočenou do provazců. Taková konstrukce se omazávala hlínou a kryla vápennou omítkou. Velice často pak byla ještě bedněna. Prkna na bednění se suší v zastínění, na vzduchu, chráněna před deštěm, pravou stranou nahoru Obkládaný štít v Železném Brodě 22 Vzorně udržovaný štít, mistrovská práce tesaře v Nové Vsi nad Popelkou, a jeho soused, který se zvolna propadá do nicoty Samotné bednění nemusí být konečnou úpravou. Může být ještě pokryto břidlicí, která se skládá do různých obrazců. Bednění pod břidlici by mělo být na pevné kostře, z prken alespoň 3 cm silných, aby při přitloukání nepružila a břidlice pak neopadávala. Za nejkrásnější jsou považovány bedněné skládané štíty zhotovované mistry tesaři. Vzorem jsou dodnes v okolí Lomnice nad Popelkou. Kde ovšem ale už z podstávky většinou zůstávají jen české podpěrné sloupy pod zhlavím trámů v nárožích. Někteří autoři soudí (Mencl), že základem pro skládání takového štítu byla historická existence štítové podkrovní světničky. Její okna, konstrukce, někdy i pavláčka, se projevily ve štítu. Toto skládání se pak přeneslo i na štíty, které světničku neměly. Soudíme, že důvod skládání mohl být prostší. Při dešti většinou neprší na část štítu pod vrcholem střechy a boční trojúhelníky u obou okapů. Plocha štítu a zejména jeho spodní středová hrana je nejvíce namáhána, a tudíž i nejdříve uhnívá. Rozdělením štítu na menší plochy nebylo při opravě nutné vyměňovat nejdelší prkna, ale jen ta poškozená uprostřed. Skládáním štítu bylo možné také využít kratší materiál a zbytky. Kónické kousky krajínek se třeba hodily ke skládání slunce ve vrcholu štítu. Tomuto účelu napovídá i deštění štítů, které mnohdy nepřechází od krokve ke krokvi, ale je jen ve středové části. I přes veškerou zdobnost tesař respektuje účel. Prkna i krycí latě musí být skládány střechovitě, aby voda ze štítu vždy odkapávala, spodní hrany mají být ohoblovány a upraveny do okapničky. Bednění se dříve přibíjelo ocelovými hřebíky. Tam dochází i k největšímu poškozování dřeva. Dnes je možné použít vruty i hřebíky, ale materiál by měl být odolný proti rezivění. Krycí latě na spárách se přibíjejí jen na jedné straně spáry a čeká se, až se dřevo umrtví. Sesycháním a bobtnáním se po čase přestane měnit, a tím vytahovat hřebíky a trhat latě. Pak je možné přibít i druhou stranu. Nebo se přibíjejí oboustranně, ale střídavě ve velkých vzdálenostech. Nejstarší severočeské tvary obrubovacích lišt štítů a pavlačí. Kromě ozdoby fungovaly i jako okapnička. Jejich tvary byly mj. dány i šířkou pilového listu, který měl truhlář k dispozici 23 Jednoduchý projekt bednění štítu na Českodubsku. Protože byla pod bednění použita izolace, je třeba v podkladových latích nechat svislé mezery pro odtékání a odvětrání rosné vody (kondenzátu) V podstávkovém domě se bední některé příčky, zejména v patrech. Nejčastěji z neomítaných překládaných prken. Ta se kladou na jednostranný překryv, sudé prkno je vždy vrchní. Překryv by měl být zhruba na sílu prkna. Podobným způsobem se bednily i podlahy na půdách. Bednění z krajínek Bednění štítu na překryv U bednění tohoto štítu je vidět okapnička, která má odvádět vodu ze středové, nejvíce namáhané části 24 Bednění hrázděných stěn Vlevo příčka bedněná na krycí lať, uprostřed historická příčka z fošen vkládaných do drážky, má funkci dnešních dřevěných nosníků, a vpravo příčka hrázděná Podobně se skládaly i podhledy stropů, které se ale častěji dělaly z prken s drážkou nebo osazením a vkládaly se do osazení ve stropním trámu. Na stropy se dával záklop z žíhaného materiálu. Ve skutečnosti to byla čerstvá škvára, ale před vznikem jejího nadbytku se používal písek, který se přepaloval, aby se zahubily plísně a zničil organický materiál. Záklop se zatahoval hliněnou mazaninou. Mezi ní a podlahovým prknem se nechávala větrací mezera. 25 Malovaný strop v bohatém faktorském domě (SRN) Strop v domku chalupníka ve Frýdlantě Strop skládaný na sraz Podlahy v přízemí, kde bylo více vlhko, byly na sraz, přibíjené k polštářům. V bohatších domech a v patře pak byly na osazení nebo pero a drážku. Při současných opravách takových podlah narážíme na problém šířky prken. Měla by být alespoň 20 cm. Úzké palubky jsou sice levnější a mohou se líbit jako obklad, ve výsledku však místnost trochu připomíná sud. Široké podlahovky se však nedodávají a zakázková výroba je podstatně dražší. Osvědčila se nám běžně dodávaná podlahová prkna pero drážka o síle nad 24 mm. Jsou hoblovaná, ale mají šíři pouze do 15 cm. Pak stačí při pokládce každou sudou spáru natřít lepidlem a podlahu utahovat běžným tesařským způsobem na klín. Dokončená podlaha po čase vždycky pracuje a tam, kde nebylo lepidlo, se vytvoří nepatrná spára. Pohledově tak získáme na podlaze prkna o šíři až 30 cm, která jsou velmi stabilní a nekroutí se. V místě, kde byla kulatina v minulosti poškozena železem, se na podlaze vlhké odspoda po čase objeví černé skvrny V chudších stavbách byly strop a podlaha patra tvořeny jedinou konstrukcí 26 V Jizerských horách se objevují bednění přízemí domů z moderních úzkých palubek, ze spodní strany proříznutých proti borcení. Úřady k takovému postupu mívají výhrady, ale věcně jej nemůžeme odmítnout. Stejným způsobem se v minulosti roubenky bednily prkny s naznačenou cihlovou vazbou, vlysy, vyřezávanými ornamenty a to vše bylo omalováno. Bednění mělo sloužit k ochraně dřeva pod ním. Zachováme-li větrání a nepřikrýváme-li shnilé plesnivé trámy, nakonec takový postup přijmeme. Schody a pavlač V chodbě podstávkového domu pravidelně najdeme schody do prvního patra nebo u menších staveb na půdu. Většinou bývaly lomené, žebříkové. V jednodušších případech je uzavíral poklop ve stropu – podlaze 1. patra. Někdy bylo schodiště bedněno a pak, podle situace, buď v přízemí, nebo na konci lomení schodů byly dveře. Schodiště totiž jinak působí jako komín a odsává teplo z přízemí do podstřeší. Nosná konstrukce byla tvořena schodnicemi (bočnicemi) opřenými dole o podlahu a v patře o trám výměny. U lomených schodů byl v místě otáčky sloupek. Podhled žebříkových schodů býval prázdný nebo byl bedněn příčně či podélně. Asi velmi málo domů v Libereckém kraji se může pochlubit renesanční pavlačí Žebříkové lomené schody nově postavené a jejich historická varianta 27 Žebříkové schody přímé se zábradlím Stupnice byly osazeny do drážky ve schodnici (asi do jedné třetiny hloubky), v jednodušších případech ležely jen na laťce přibité na schodnici. Konstrukce schodů se musí přizpůsobit výšce, kterou chceme překonat, a prostoru, který pro schodiště máme. Podle toho budeme rozhodovat, zda zvolíme schody přímé, lomené, okrouhlé (vějířovité), s odpočívadlem atd. U historických budov najdeme nejrůznější poměr výšky schodu k jeho šířce. Norma říká, že tabulka pro výpočet schodů je dána: 2V+Š = 63 cm. Tedy, dvě výšky + šířka schodu je dohromady 63 centimetrů. Při výpočtu se postupuje opačně. Vezmu rozdíl výšky podlaží a zkusím navrhnout např. výšku stupně 17 cm. Tedy 2x17 je 34 cm. 63–34 je 29 cm. Což je možná šířka stupně. Pokud se nedostanu s celou mírou z podlaží do podlaží, musím výšku stupně přidat nebo ubrat. Za luxusní se považoval poměr výšky k šířce například 13/37, za hraniční pro přístupnost 22 cm při šířce 24 cm. Zejména u vstupů na pavlač a na půdu bývá hraniční poměr často překračován. Žebříkové schody dostávají skutečně poměr žebříku. Člověk je schopen vystoupat po schodech, kde stupeň je reálně široký třeba jen 10 cm. Ale po takových schodech se nedá normálně sestoupit dolů. Musíte jít pozpátku. (Při výstupu nahoru zasunete špičku chodidla do prostoru stupnice, přidržujete se rukou a stoupáte. Při sestupování vám ale lýtko vytlačuje patu chodidla ze stupnice a vy uklouznete!) Na přelomu 19. a 20. století se udávalo, že nejmenší šířka stupňů může být 26 cm a výška nejvýše 18 cm. Nejmenší šířka schodů pro obytné účely se udávala 110 cm. Podle norem platných v 60. letech minulého století se schodnice zhotovovala z 6cm fošen. Šíře závisela na sklonu schodů, fošna měla vpředu i v zadu přesahovat o 5 cm přes stupnici. Schodnice se na dvou až třech místech stahovala dlouhým tenkým svorníkem. (Dnes bychom použili závitovou tyč.) U historických schodů se svorník nepoužíval. Místo toho některé nebo všechny stupnice přesahovaly přes schodnici. Na bocích stupnice byl zářez, kterým svrchu dosedaly na schodnici. A tam byl zatlučený hřebík. Podobným způsobem dva až tři schody přesahovaly schodnici i na její spodní straně. Tím byl vytvořen pevný rám, který zabraňoval rozjetí schodů. U lepších staveb mají schody podstupnici. Od roku 1900 vyžadovaly stavební předpisy, aby schody byly podklenuté. Pak nosná konstrukce schodů buď spočívala na klenbě, nebo byly schodové stupně přímo vetknuty do zdi. Podstupnice bývala čepována polodrážkou do horní i spodní stupnice nebo byla ke spodní stupnici jen přibita. 28 Pavlač s východočeským tvaroslovím Jen málokteré schody by vyhovovaly současným předpisům. Většinou mají větší stoupání. Dnes 15. schod musí být podesta (odpočívadlo, mezanin). Pokud ale nepoužíváte podstávkový dům k podnikání s přístupem veřejnosti, není nutné předpis dodržovat. (U obytné stavby musí být podesta do 18. schodu.) Při rekonstrukci schodů je nutné připravit dokonalý projekt, zejména když se jedná o schody okrouhlé. Ty by měly mít uprostřed šířku alespoň 26 cm, když na užším konci budou přímo vetknuty do vřetene. Správě by ale tam měly mít šířku 13 cm, což v našich domech většinou nejde. Právě příkré venkovní schody na předsunuté pavlači dokládají, že pavlače sloužily jako přístupová cesta ke komorám vzhůru, kde se ukládala sklizeň. I velmi příkré schody jsou k výstupu vhodné. Pavlače nemají klasickou podlahu, ale jen volně položená prkna. Nafoukaný sníh, šikmý déšť tak odkapává prostorem mezi prkny. Strop, hrázděný i bedněný, se dělával jen nad domovním vchodem „aby hospodáři nepadalo smetí na hlavu“. Předprseň pavlače bývala zdobně bedněná, ale vždy tak, aby voda odkapávala mimo nosnou konstrukci. Uhnilý vazný trám podlahy pavlače je možné spravit plátováním. Pokud už chybí nebo je-li poškození velké, můžeme trám vyměnit až pod podlahu budovy, nejlépe tak, aby vzniklo rovnoramenné vahadlo se středem ve stěně. Okna Podle současných i zaslepených oken můžeme dobře odhadnout stáří podstávkového domu. Byla totiž okna větrací a osvětlovací. I malá okénka u sklepů byla volena tak, aby (většinou odpoledne) sluneční paprsky přímo osvětlily sklep. Podobně okénka a vikýře ve štítu naznačují, kde byly komory a kde podkrovní komůrky. Nejméně jedno okénko vždy osvětlovalo schody na půdu. S výměnou střešní krytiny a především elektrifikací mnoho charakteristických okenních otvorů zmizelo. Průzor v roubení, později zazděný 29 Nejstarší otvory k větrání i osvětlení nacházíme na roubených sýpkách. Jsou to vlastně jen zádlaby nebo výřezy do horní hrany spodního a spodní hrany vrchního trámu roubení. Podobné otvory ojediněle najdeme v roubení na úrovni stropu i u obytných místností. Má-li místnost běžnou výšku, jde pravděpodobně o větráky u starých hospod. U vyšších historických místností ale může jít také o pozůstatek odvodu kouře, kdy obytná místnost ještě bývala dýmnou jizbou. Otvor u stropu mohl být dymným oknem, ale také jen větrákem od lokálu hospody Častěji se dochovala okna s roubeným rámem, do kterého se vsazoval slabší rámeček pro zasklení. Okna neměla závěsy, jen posuvnou ventilačku. Najdeme je běžně ve vikýřích volských ok, občas u sklepů. Teprve od druhé poloviny 18. století se stávají běžnější dvoukřídlá okna s malými tabulkami. Tabulky o síle 2 mm se nejprve vsazovaly do drážky po vnitřním obvodu křídla tak, že se uvolnily kolíčky a křídlo rozebralo. Později se frézovala polodrážka, kam se sklo upevnilo růžky a zatmelilo sklenářským kytem. Posuvné okno, pevné okno s posuvnou ventilací, okno s vlysem Mříž, okenice, odkapávač na vodu pod parapetem 30 Běžná byla okna jednoduchá. Protože se v zimě silně potila, byla na parapetu vydlabána drážka, kterou rosná voda odtékala pod rámem ven nebo dovnitř – podle sklonu parapetního prahu. Na Žitavsku byl běžnější odvod na venkovní stranu, na Frýdlantsku na vnitřní. Tam otvorem v parapetu se voda zachytávala do nádobky umístěné ve výklenku pod oknem. Pro zvýšení tepelné izolace se později přidávala zimní okna. Byla to venkovní okna, která se zasazovala do ostění a čtyřmi háčky se připevňovala k vnitřnímu rámu. Na jaře se ukládala. K uchování tepla a zvýšení bezpečnosti sloužily i okenice. U podstávkových domů bývaly většinou venkovní na kovaných závěsech, řidčeji se vyskytují okenice vnitřní, posuvné nebo na závěsech. U lepších domů například v Novém Městě p. S. bývaly okovány plechem a zdobeny. Neudržované okno vydrží nejméně 50 let, udržované a v dobrých podmínkách i staletí. (Rozhodující je především expozice.) Na stáří okna můžeme usuzovat podle způsobu zpracování dřeva, kování, tabulek. Některá mají velmi vysokou estetickou hodnotu. Očištěná historická křídla leckdy zdobí stěny panelových domů místo obrazů. Už proto bychom se přimlouvali za zachování původních oken a jejich opravu. Nejčastěji bývá poškozena spodní hrana rámu a spodní strany křídel. Křídla i rámy bývaly spojovány na čep a kolíček. Dají se proto poměrně snadno rozebrat a s použitím současného nářadí je možné vyrobit kopii znehodnoceného dílu. Zvýšení tepelné izolace jednoduchých oken se dosáhne stejně, jako to bylo časté po roce 1850, přidáním vnějšího (vnitřního) okna. Vnitřní okna se otevírají dovnitř, venkovní ven. Mezi nimi můžete osadit mříž nebo záclony. Tato venkovní okna se hůř čistí. Radikálním zásahem jsou dvojitá špaletová okna otevíraná dovnitř. Výroba oken s dvojskly s sebou nese většinou zesílení rámu a odstranění charakteristických příček. U plastových oken je tato změna ještě výraznější. Skeptik pak říká, aspoň že zachovali rozměr otvoru. I zakázkově vyrobená dřevěná okna mohou být na podstávkovém domě chybou. Současní truhláři totiž často zbytečně zesilují rámy, do roubení vsazují fošnovou špaletu. Řešili jsme situace, kdy majitelé dali vyrobit ve všech směrech přesílená okna, která působila velmi nevzhledně. U křídel se dá opticky vzhledu napomoci, když hrany křídel vhodným způsobem ofrézujete. Pochopitelně se nefrézuje přes hranu čepů. Okno také zmenšíte vhodným obložením. Lepší než spoléhat na experimenty je využít vhodné tvary používané v sousedství. Následující příklady jsou z podobné zakázky na Českodubsku. Při nemalých pořizovacích nákladech jsou tato nová okna dost humpolácká, byla znehodnocena původní obložka a krásný tesařský parapet 31 Návrhy, jak předchozí stav částečně napravit, a okna, která ve stejném prostoru dokumentoval J. V. Scheybal Dveře a vrata Nejstarší typ dveří, který ještě můžeme potkat zejména u vstupů do komor, býval s trámkovou konstrukcí. Svislý trámek tvořil veřej (závěsovou stranu), byl nahoře a dole zasazen do dřevěných otočných ložisek. Do trámku byly začepovány dvě až tři vodorovné příčky a do nich svislé břevno na straně zámku. Celé pak bylo pobito z venkovní strany prkny. Obdobným způsobem, ale na spodní straně usazením do kamenného ložiska, byla tvořena i křídla vrat. V nejstarší podobě zde na severu údajně bývala hrázděná. Leckdy najdeme ve stavbách přibité masivní pozůstatky oněch ložisek, případně kámen s podivnou miskou. Poněkud netradiční příklad dveří jsme zaznamenali na Žitavsku 32 Dveře svlakové se svlakem na rybinu a historická rekonstrukce Obdobou těchto dveří s kovovými závěsy jsou dveře svlakové. Na jejich rubové straně je ono charakteristické Z, které drží pohromadě pobití. Vodorovný svlak býval do desky začepován na rybinovou drážku. Někdy jsou svlakové dveře tvořeny na rubové straně ze svislých desek a na lícové z různě skládaných, zdobně ohoblovaných dalších desek. Rekonstruované kazetové dveře, kazetové dveře s fládrováním, barokní rámové dveře Nejmodernější a nejkvalitnější konstrukcí jsou dveře rámové. Rám je ze silnějších latí, uprostřed s vodorovnou příčkou nebo křížem rozdělený na čtyři menší pole. Ta mají uvnitř na drážku nebo polodrážku vsazenu výplň. Zejména na lícové straně bývá vyřezávána, frézována, malována. Rám je čepován na skryté čepy s klínkem. Zejména vchodové dveře byly vždy ozdobou každého domu. O tom, jak si hospodáři takových dveří vážili, svědčí příklad z Liberce. Když před sto lety stavěli v místě, kde je dnes Palác Syner, činžovní dům, původní dveře od bouraného měšťanského pro činžák zachovali. Byly tak kvalitní, že dnes zdobí jeden podstávkový dům na Liberecku. 33 Různé druhy domovních dveří Podobnou rámovou konstrukci mívala i vrata, ale výplň byla skládána do na koso postavených čtverců. Vrata se zavěšovala podobně jako historické dveře na dřevěnou veřej, která byla okována a vsazena do kovového ložiska upevněného v kameni. Svlaková vrata s točnou, čep spodní točny, čep horní točny Aby dveře nedřely a nevrzaly, dávala se do závěsu kožená podložka namočená v sádle nebo kolomazi. Pravidelně se mazala i vrata. Modernějším způsobem, který byl kolem roku 1900 považován za vzorový, bylo zavěšování vrat na vrchní kolejnici s posunem do strany po stěně budovy. Taková vrata někdy měla kolejnici i na spodku. 34 Vruty a ostatní Vedle klasických hřebíků, šroubů, svorníků, vrutů se na našem trhu objevují v posledních letech nové spojovací materiály pro tesaře. Jsou nové jak materiálem, tak tvarem a především nečekanými rozměry. Asi nejběžnější jsou stavební vruty se zápustnou hlavou na hvězdičku. Jsou odolné proti rezivění, do dřeva se šroubují bez předvrtání, čemuž napomáhá jednak špička, jednak kluzný lak na povrchu. Pro tesařské účely se používají v síle šest a osm milimetrů a v délkách až 40 cm Dokonalejší variantou je stavební vrut s krátkým frézujícím závitem, který snižuje tření. Tyto vruty mají různé hlavy Dodávají se vruty se závitem po celé délce. Velmi zajímavé jsou dvouzávitovité vruty. Za špičkou mají menší průměr, závit před hlavou je silnější. Tyto vruty se dají úspěšně použít v řadě případů, kde se dosud zhotovoval čep. S jejich pomocí se dají vytvářet z trámů rošty, připojovat vedlejší nosníky, krokve k vaznicím, pásky ke sloupkům, vedlejší krokve ke hřebenové krokvi apod. Hřebíky točené jsou odolnější proti vytažení, kroužkové se používají k fixaci plechů Model využití tesařského kování na dřevěných konstrukcích 35 Kovové hmoždíky Mimořádnou pomůckou jsou tvarovky z ocelového plechu, jako jsou různé třmeny, trámové spojky, úhelníky. Ty se přibíjejí v určeném počtu kroužkovými hřebíky Třmeny Desky s prolisovanými trny se nesmí zatloukat kladivem Spojovací desky V úvodu jsme si ukázali, že problémem podstávky je uhnívání sloupků. Asi se bude tato myšlenka zdát rouháním proti stavbě. Ale je to stejné rouhání, jako když se na podstávkách místo došků objevil eternit, místo hrázdění z loučí a hlíny hrázdění z cihel… Průmyslové dřevěné konstrukce problém uhnívání patek vyřešily a přinášejí řešení. Za jistých okolností by se mohlo hodit i pro podstávkové domy. Jeho použití je snadné, přesné a asi i levnější. Patky pod dřevěné sloupy 36 CO ZACHOVAT A KDE Většina podstávkových domů v Čechách je 200– –300 let stará. Historií prokázaly oprávněnost své existence, ale sousední situace je ničí. Třeba tak, že se v okolí postaví panelový dům nebo hala, a tím se změní proudění větru (jako tomu bylo v Příšovicích), mohou se změnit předpisy – třeba udělování příspěvku na bydlení. (To vede k vystěhování neplatičů nájemného do zanedbaných podstávkových domů, jako je tomu ve Frýdlantě nebo na Šluknovsku.) Po tak dlouhé době i udržované stavby nutně vyžadují opravy, rekonstrukce. To se děje příkladně v Horní Lužici v rámci Umgebindelandu. Pokud nezačneme s podobnými opravami i u nás, zůstanou tyto stavby jen na fotografiích. Ideální je zachovat podstávkový dům na původním místě v relativně přátelském okolí. To mnohdy závisí na obecních samosprávách, které podobný přístup někdy vidí i jako obtěžování. Přitom myšlenka rodiny Techniků o roztroušeném skanzenu na Českodubsku by byla stále ještě realizovatelná. Původní stav Výměna podstávky Objekt po dokončení 37 Před transferem Na novém místě Před obdobným problémem v menším rozměru stojí každý majitel podstávky. Co zachovat a na jakém místě. Podstávkový dům je romantický, krásný, ale časem zjistíme, že potřebujeme koupelnu, splachovací WC i jiné topení než jen kachlový sporák, teplou ložnici… Většinu problémů moderního bydlení je možné řešit a mnohdy s menšími náklady, než se zdá. Musíme jen zvážit, zda opravdu potřebujeme vyměnit všechny dveře a zárubně v domě, abychom je měli pěkně stejné jako v paneláku, nebo jen opravíme ty stávající, byť jsou každé jiné. Potřebujeme opravdu nová plastová okna s izolačními trojskly s dodatečnými větracími otvory, nebo využijeme jen nová venkovní „zimní“ okna a vnitřní okenici? Často hodně záleží, na jakého řemeslníka se obrátíte. Jeden umí osadit kovové zárubně a jiný na ně umí plastovou obložku. Jen málokdo ale dovede truhlářsky opravit kazetové dveře. Při té příležitosti si vždy vzpomínám na rodinnou příhodu. Pan František Housa z Benešova u Semil se rozhodl, že po návratu z vojny v roce 1919, kde byl šikovatelem, si založí vlastní stavební firmu. Najal stavební dělníky (byl mezi nimi i můj dědeček) a přihlásil se do konkurzu na stavbu roubené stodoly kdesi v Peřimově. Proměny v průběhu staletí 38 Konkurz vyhrál, protože nabídl nejnižší cenu. Byl nejlevnější, protože o stavbě vůbec nic nevěděl. Dva týdny celá parta na place sekala, dlabala, řezala. Když měli začít stavět, nic do sebe nepasovalo. Housa vzal čepici a ze stavby utekl. Od té doby se na Benešovsku říkalo: Staví jako Housa. Jeden velice slušný a znalý starosta ze severu Čech mi říkal: Já vím, že podstávka má stát na nožičkách, s roubením, volskými oky na střeše. Ale jsem vděčný, když majitel střechu opraví i bez těch volských ok, když dům zůstane zachován i bez podstávky a bez roubení. Popravdě jsem rád, když tady zůstanou bydlet vůbec nějací lidé. A protože by tohle byl moc smutný závěr kapitoly, dodám jednu životní příhodu. Někdy v roce 1962 se majitelé podstávkové chalupy v Bořkově u Semil čp. 11 (Kozinec) rozhodli, že takhle to už dál nejde. Bydleli na slunném kopci, v krásné roubené chaloupce s podstávkou, hodně pracovali a nežili si špatně. Ale vyhřáté trámy roubení si oblíbili mravenci. Byli to ti malí, černí, přátelští. Nekousali, jenom všude lezli. Pro návštěvníka bývalo zábavné sledovat, jak v karavaně putují ke kostce cukru na stole. Ale hospodyně se rozčílila, když zjistila, že mravenci jsou nejen na stole, ale i v posteli, ve skříni, všude. Vrcholem bylo, když je našla v čerstvě stlučeném másle a ještě ne zcela vykapaném tvarohu. Tehdy řekla dost! Nastoupila parta zedníků, podepřela střechu a během několika dnů vybourala roubení i s podstávkou a především se všemi mravenci. Dům hned vyzdili z krásných škvárovek. Jak byl hospodář v ráži, rozhodl, že zedníci mají vyzdít i bedněný štít. Tehdy se mi podařilo hospodyni přesvědčit, že jejich štít je nejhezčí věc v celém domě i na domě. Vyzdívání bude drahé a ošklivé. Ten štít stačí jenom natřít! Na to hospodyně slyšela, vždyť hospodář byl malíř a natěrač. Dnes už je dům opět trochu přestavěný, ale stále má onen krásně malovaný štít po pradědečkovi. Už nežije – jmenoval se Miloslav Zajíček. A na záklopovém prknu štítu, který patří mezi nejkrásnější z okolí Lomnice nad Popelkou, je stále čitelné: Bůh dej požehnání domu a lidu jeho. Vistaven pomoci Boží nákladů Petra Křapky 1812 Johan Kavka Stavitel zespalova František Šimunek Jan Janak X. Kubiček J. Janata 39 Použitá literatura • Bauer, J. a kol., Stavební truhlářství, SNTL Praha 1960. • Dirlam, M., Stavební truhlářství, Grada Publishing, a.s., Praha 2013, dle 2. vydání z roku 1909. • Frolec, V. – Vařeka, J., Lidová architektura, Encyklopedie, SNTL Praha 1983. • Gerner, M., Tesařské spoje, Grada Publishing, a.s., Praha 2003. • Jelínek, L. – Červený, P., Tesařské konstrukce, Informační centrum ČKAIT, Praha 2012. • Kohout, J. – Tobek, A., Tesařství, Grada Publishing, Praha 1996. • Kotrbatý, V., Stavební truhlářství, Práce, Praha 1963. • Kuběna, L., Tesařská technologie pro 2. ročník SOU, Sobotáles, Praha 1995. • Mencl, V., Lidová architektura v Československu, Academia, ČSAV, Praha 1980. • Pešta, J., Rekonstrukce roubených staveb, Grada Publishing, a.s., Praha 2013. • Richter, K., Opravy podstávkových domů, příručka pro majitele a stavebníky, Liberecký kraj, 2013. • Škabrada, J., Lidové stavby, Argo 1999. Články, přednášky, ostatní dokumenty • Kühn, K., Das steinere Bürgerhaus in Stadt und Land Reichenberg, Heimatkunde des Bezirks Reichenberg in Böhmen II2, 1932(?), s. 313–398. • Kolka, M. – Feige, P., Vesnický dům s podstávkovou konstrukcí a jeho regionální varianty, průvodce exkursí, NPÚ, Sloup v Čechách 23.–25. 9. 2009. • Maršálek, M., České a německé řemeslné prvky na Frýdlantsku, Volyně 11. 9. 2013, in: Lidová architektura – obnova a využití památek, Sborník z konference Hoslovice, 2.–3. 10. 2013, s. 73–77. • Maršálek, M., Krása podstávkového domu v Horní Lužici, Bedřichovice, Polsko, 21. 6. 2008. • Schier, B., Der volkstümliche Wohnbau, Heimatkunde des Bezirks Reichenberg in Böhmen II2, 1932(?), s. 223–310. • Technik, S. – Technik, J., Podstávky dřevěných domů v Severních Čechách, Od Ještěda k Troskám, roč. 13, č. 3, 2006, str. 151–161. 40 Milan Maršálek, dr., CSc. Studoval lesnické učiliště v Hejnicích a střední lesnickou technikou školu v Trutnově; obhájil disertační práci z ekonomie. Pracoval ve slévárně a na stavbách v SRN, působil jako redaktor MS, MF a dalších novin. Obdržel zahraniční ceny za záchranu památek a podstávkových domů. Je sběratelem lidových zvyků a tradic a autorem programu Český svět, v jehož rámci zachránil mj. kovárnu O. Stelziga v D. Řasnici a buduje skanzen, který má již 7 objektů. Připravuje památník české školy ve Frýdlantě. Založil hnutí na záchranu jilmů v Čechách a je mj. autorem hesla: Normální je nekouřit. www.podstavky.cz Projekt byl podpořen z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost pod č. CZ.1.07/3.2.01/04.0003.