oliva-zrozeni evropske civilizace

ARISTA
/
EP0CHA
ZROZENÍ
EVROPSKÉ
CIVILIZACE
P A V E L
O L I V A
ZROZENÍ
EVROPSKÉ
CIVILIZACE
ARISTA
/
EPOCHA
Copyright © Pavel Oliva, 1995, 2003
Typography © Karel Kárász, 2003
ISBN 80-86410-37-4 (Arista)
ISBN 80-86328-18-X (Epocha)
OBSAH
PŘEDMLUVA
OBDOBÍ NEOLITU A DOBA BRONZOVÁ
„TEMNÝ VĚK".
KOLONIZACE
SOCIÁLNÍ PŘEMĚNY
SPARTA A DÓRSKÁ KRÉTA
ATHÉNY V 8.- 6. STOLETÍ
KULTURA RANÉHO ŘECKA
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
POEZIE
POČÁTKY FILOZOFIE
BIBLIOGRAFIE
CHRONOLOGICKÁ TABULKA
SEZNAM VYOBRAZENÍ
REJSTŘÍK
7
9
28
37
57
68
81
104
104
111
117
122
137
138
140
PŘEDMLUVA
Řecké dějiny stojí na počátku evropské historie. Řekové vycházeli z poznat­
ků, k nimž dospěli obyvatelé Předního východu, a v mnohém navazovali na vy­
spělejší technickou a kulturní úroveň starověkých států v Malé Asii, v Sýrii,
v Egyptě a nepřímo také v Mezopotámii. Přejímané podněty si však přizpůso­
bovali a přetvářeli je v nových sociálně ekonomických i politických podmín­
kách, které se v Řecku vytvořily. Řecká civilizace se rozšířila do rozsáhlé oblas­
ti Středomoří a přispěla značnou měrou k dalšímu rozvoji starověkého světa.
Dědictví antického Řecka působilo i v pozdějších dobách. Stačí poukázat
na Aristotelův vliv na středověkých univerzitách a na četné romány a básně
o velkém dobyvateli Alexandrovi v evropských národních literaturách. Oblibě
se těšilo také vyprávění o trojské válce. Kronika trojánská se stala v druhé po­
lovině 15. století první tištěnou českou knihou. Převážná část dnes známé sta­
rověké řecké literatury se zachovala prostřednictvím opisů ve středověkých
klášterech.
Všestranné obrození řecké kultury přinesla renesance. Její představitelé se za­
bývali studiem řeckého jazyka a zkoumáním reálií antického Řecka. Značný
ohlas měl nález sousoší Láokoónta v Římě na počátku 16. století*), jehož res­
tauraci provedl Michelangelo. Řecká mytologie se stávala rovněž častým ná­
mětem výtvarné tvorby. Známý mýtus o únosu Európy Diem v podobě býka
z Foiníkie na Krétu, který je možno považovat za symbol sepětí Řecka s Před­
ním východem, se objevuje na obrazech tak vynikajících malířů, jakými byli
Vasari, Tintoretto, Veronese a Tizian. Později je následovali další umělci, mezi
nimi Reni, Rembrandt a Jordaens.
Tzv. novohumanistické hnutí hledalo v odkazu antického Řecka vzor uspořá­
dání lidské společnosti. V evropských zemích vznikala klasická gymnázia,
lycea či jiné střední školy s výukou latiny a řečtiny jako základ vzdělání v hu­
manitních vědách. Současně se rozvíjelo systematické bádání v oborech klasic­
ké filologie, starověkých dějin a klasické archeologie.
Kromě kritických vydání řeckých a římských autorů, jež jsou základním pra­
menem poznání antiky, přinášely nový cenný materiál archeologické výzkumy.
*) Chronologické údaje v této publikaci jsou př.Kr. Výjimky jsou označeny údajem po Kr.
Datování archeologických objevů spadá ovšem do staletí po Kr.
7
Byly - a jsou i nadále - získávány nejen hmotné památky všeho druhu, od sta­
veb, plastik a šperků až po předměty denní potřeby, nýbrž i četné nápisy, min­
ce a také texty na papyrech. Vytvořily se vědní discipliny, epigrafie, numisma­
tika a papyrologie.
Badatelé zabývající se výzkumem starověké historie a kultury neustále zpřes­
ňují své postupy. Kromě získávání, třídění a kritické analýzy pramenného ma­
teriálu přinášejí nové aspekty discipliny zabývající se zkoumáním lidské osob­
nosti a postavením člověka ve společnosti. Interpretace pramenů je mnohdy
značně obtížná, jelikož často nemůžeme ověřovat spolehlivost jednotlivých
údajů a neznáme všechny souvislosti historických událostí.
Studiem historie a kultury antického Řecka se zabývá mnoho badatelů v čet­
ných zemích všech světadílů. Univerzity, vědecké ústavy a společnosti vydáva­
jí odborné časopisy, v nichž jsou řešeny a diskutovány rozličné problémy.
Vycházejí knižní monografie věnované speciálním otázkám. Jsou také vydává­
ny syntetické výklady řeckých dějin různého rozsahu a zaměření. Mezi ně pat­
ří i tato publikace.
Celkový pohled na nejstarší období historie antického Řecka jsem podal již
v knize Zrození řecké civilizace (Nové obzory vědy 17, Academia, Praha 1976),
která vyšla v upraveném vydání anglicky (The Birth of Greek Civilization,
Orbis Publishing, London 1981; Pica Pica Press, Edmonton 1985) a italsky (Le
origini delia civiltä greca, Jaca Book, Milano 1983). Nynější text je výsledkem
důkladné revize, kterou jsem provedl na základě vlastních dalších dílčích studií
a s přihlédnutím k rozsáhlé nejnovější odborné literatuře.
V Praze, v březnu 1994
Pavel Oliva
Pro nakladatelství Arista, kde mezitím vyšly další dva svazky mého výkladu
o historii a kultuře antického Řecka (Kolébka demokracie, Praha 2000; Svět helénismu, Praha 2001), jsem text vydaný původně v nakladatelství Scientia (v ro­
ce 1995) znovu přehlédl a upravil. Podstatně jsem doplnil bibliografii, zejména
o publikace vydané v posledních letech.
V Praze, v lednu 2003
P.O.
8
OBDOBÍ NEOLITU A DOBA BRONZOVÁ
Usazování člověka a vytváření stálých sídlišť souviselo s jeho přechodem od
lovu a sběru plodin k pastevectví a zemědělství. K tomuto jevu docházelo na
přechodu od mezolitu (střední doby kamenné) k neolitu (mladší době kamen­
né).
V převážné části Evropy se po posledním ústupu ledovců udržoval po dlou­
hou dobu mezolit. Jeho charakteristickým rysem jsou tzv. mikrolity, drobné ná­
stroje vyráběné odštěpováním pazourku a jiných druhů křemene. Užívalo se
jich jako hrotů upevňovaných smůlou na dřevěné šípy. Kromě luků a šípů pou­
žívali tehdejší lovci i oštěpů a harpun skládajících se z dřevěných či rohových
násad (rukojetí), do nichž byly zasazovány mikrolity.
Velmi krátké bylo období mezolitu v Přední Asii, kde se vytvořily záhy vhod­
né klimatické podmínky pro přechod k neolitu. V podhůří Zagru (v dnešním se­
verozápadním Iráku a západním Íránu) a rovněž na úpatí Tauru (v dnešním
Turecku) i na některých jiných místech rostly divoce obilniny (ječmen a pšeni­
ce) a luštěniny (vikev, hrách, čočka). Jsou tu doložena i zvířata vhodná k cho­
vu (ovce, koza, vepř a hovězí dobytek). To umožňovalo rozvoj primitivního ze­
mědělství a pastevectví. Stálejší zdroj potravy vedl postupně k růstu populace
a k hledání nových pastvin a půdy vhodné k pěstování plodin.
Neustálé zdokonalování metodických postupů při terénním výzkumu i při
zpracování a interpretaci nalézaných hmotných památek prohlubují naše zna­
losti o raných fázích osídlení. Stratigrafická metoda rozlišuje jednotlivé kultur­
ní vrstvy a určuje jejich relativní časovou posloupnost. Na jejím základě nelze
ovšem zjistit dobu trvání těchto vývojových fází. Stávalo se též nejednou, že
určité místo bylo po jistou dobu opuštěno a pak znovu osídleno, takže jednotli­
vé vrstvy na sebe vždy bezprostředně časově nenavazují.
Pro výzkum pravěkých kultur mají proto značný význam metodické postupy,
jimiž je možno určovat stáří některých nalezených kulturních vrstev. Mezi nej­
známější patří metoda spočívající na zjišťování množství radioaktivního izoto­
pu uhlíku v organických látkách. Bylo zjištěno, že působením kosmického zá­
ření ve vyšších vrstvách atmosféry se částice dusíku (l4N) přeměňují v částice
radioaktivního izotopu uhlíku (l4C). Tento izotop se stává součástí oxidu uhliči­
tého (C0 2 ), který přejímají rostliny a jejich prostřednictvím i živočichové. Po
odumření organismu se v něm radioaktivní izotop uhlíku začíná proměňovat
9
v běžný uhlík (12C). Délka tzv. poločasu rozpadu, tj. doba, za kterou se polovi­
na množství 14C obsažená v odumřelé organické látce přemění ve 12C, činí podle novějších poznatků - asi 5730 let.
U údajů získaných touto tzv. radiokarbonovou metodou je třeba počítat s ča­
sovou tolerancí nejméně několika desetiletí. Přesnost měření je ztěžována tím,
že množství kosmického záření působící na vznik radioaktivního izotopu uhlí­
ku nebylo v minulosti vždy stejné. Kromě toho mohou na organické látky nalé­
zané archeologickým výzkumem působit i některé druhotné vlivy. Přesto však
umožnila radiokarbonová metoda stanovit alespoň v hrubých rysech absolutní
chronologii četných pravěkých kultur.
Za výrazný znak neolitu bývá pokládáno hrnčířství. Archeologické výzkumy
v řadě oblastí však prokázaly existenci rané neolitické fáze, v níž se keramika
ještě nevyskytuje. Nejstarší doklady neolitického osídlení v Řecku pocházejí
z oblasti Thessalie, kde byly zjištěny tři osady tzv. akeramického neolitu, a to
v nejspodnější stratigrafické vrstvě v Sesklu, dále pak v Argisse, a konečně
v Sufli-Magule.
Podobně jako v raně neolitických sídlištích na Předním východě jsou tu do­
loženy drobné kamenné čepele, z jejichž lesklého povrchu lze soudit, že slouži­
ly jako ostří srpů s kostěnou Či dřevěnou rukojetí. O obilním hospodářství svěd­
čí také kamenná drtidla. Obyvatelé těchto osad pěstovali pšenici, ječmen, pro­
so a luštěniny. Tisíce kostí ochočených zvířat dokládají zejména chov ovcí, dá­
le koz, vepřů a skotu.
Je zřejmé, že tento způsob obživy se rozšířil do Řecka (i dále na sever)
z Předního východu. Ve srovnání s tamějšími sídlišti akeramického neolitu je
výstavba osad v Thessalii primitivnější. Nebyly tu nalezeny kamenné nádoby
ani figurky lidí či zvířat, které by naznačovaly existenci jistých kultovních před­
stav. Akeramický neolit se v Řecku rozvíjel v průběhu 7. tisíciletí.
Ve vyšších stratigrafických vrstvách se již objevuje hrubá keramika. Náznaky souvislosti mezi akeramickým neolitem a vyspělejší vývojovou fází charakteri­
zovanou znalostí hrnčířství byly zjištěny jen v Sesklu. Ani tam však časová ná­
vaznost neznamená, že tu byla přímá kulturní kontinuita. I tentokrát přišly pod­
něty z východu, i když přistěhovalci snad navázali styk se starším obyvatel­
stvem.
V keramických výrobcích se projevují analogie s oblastí ležící na planině při­
léhající k severnímu Tauru, kde bylo zejména systematickým výzkumem v Catal Hüyüku zjištěno jedno z nejvýznamnějších raně neolitických sídlišť, jehož
rozkvět spadal nejspíše do druhé poloviny 7. tisíciletí. Raná fáze keramického
neolitu spadá v Řecku zruba do 6. tisíciletí. Její územní rozsah je podstatně vět­
ší než v předcházejícím období. Sídliště keramického neolitu byla zjištěna
v Sesklu, v Argisse i na jiných místech v Thessalii, dále ve středním Řecku,
10
například ve Fókidě (Elateia) a na východním pobřeží Attiky (Nea Makri), a ko­
nečně na Peloponnésu (zejména Korint a Lerna). Neolitická osada byla objeve­
na také v řecké Makedonii (Nea Nikomedeia).
Kromě nádob byly z hrnčířské hlíny vyráběny i další předměty denní potře­
by, zejména přesleny (zhotovované často ze střepů nádob) a tkalcovská závaží.
V Elatei bylo nalezeno mnoho drobných na konci rozšířených válečků z nevypálené hlíny, které snad sloužily jako cívky na nitě. Na četných místech byly
objeveny hliněné figurky zvířat, a zejména sošky steatopygních žen, které zná­
zorňovaly bohyně plodnosti. Po dlouhé období, které je v Elatei odhadováno na
čtyři staletí, byly hliněné nádoby bez ozdob. Později se objevuje již zdobená ke­
ramika.
Existuje celá řada variant, které se liší tvary nádob i charakterem jejich vý­
zdoby. V Thessalii je starší období raného neolitu označováno - podle hlavního
naleziště v Sesklu - jako Protosesklo a jeho pozdější kulturní laze jako
Presesklo. V téže době se v Thessalii šířila také keramika zdobená mecha­
nickými vrypy, jejíž původ bývá hledán na severu Balkánského poloostrova.
Z osady Nea Makri je znám jiný druh keramiky, jehož vzory pocházely zřejmě
z jihovýchodní oblasti Malé Asie.
Střední neolit, jehož počátky spadají v Řecku do sklonku 6. tisíciletí, je
v Thessalii zastoupen kulturou známou jako Sesklo. Je možno soudit, že do
Thessalie se přistěhovaly další skupiny obyvatelstva, které pocházelo z Malé
Asie a snad také z Mezopotámie. V keramice se projevují vlivy tzv. samarrské
kultury, nazvané podle neolitického sídliště Samarra na středním toku Tigridu.
Její výzdobu tvoří nejen geometrické motivy, nýbrž i stylizované obrazy rost­
lin, zvířat a lidí. Jedním z charakteristických rysů kultury Sesklo se stal čtyř­
hranný dům, jehož vchod byl opatřen dvěma sloupy.
V části středního Řecka - například ve Fókidě - se i nadále rozvíjely prvky
raného neolitu. Ve východní části středního Řecka a na Peloponnésu jsou patr­
né nové vlivy z Předního východu. Typickým rysem jsou tu malé hliněné figur­
ky žen štíhlých postav. V druhé polovině 5. tisíciletí se objevuje tmavá a šedá
keramika svědčící o nové vlně přistěhovalců z východu.
V pozdním neolitu byla ve východní Thessalii zvláště výrazná kultura zvaná
podle hlavního naleziště Dimini. Navazovala na kulturu Sesklo a přijímala též
podněty z Kykladských ostrovů. Pozdně neolitická osada v Dimini byla opevněna několika pásy valů. Pozdně neolitické období v Řecku je charakterizová­
no obnovováním kulturního spojení mezi jednotlivými oblastmi, které bylo po
dlouhou dobu přerušeno. V druhé polovině 4. tisíciletí přišli na řeckou pevninu
noví přistěhovalci z Malé Asie.
Rada neolitických sídlišť je doložena na Krétě. Pocházejí téměř výlučně z poz­
dně neolitického období. Výjimku tvoří Knóssos, kde byly nalezeny doklady
11
akeramického neolitu spadající snad do přelomu 7. a 6. tisíciletí. Zdá se, že vý­
voj tu pak byl na dlouhou dobu přerušen, protože nejstarší nálezy keramiky jsou
kladeny až do druhé poloviny 5. tisíciletí. Analogie s hmotnými památkami na
řecké povnině se v Knóssu objevují teprve v pozdně neolitickém období.
I když kámen byl hlavním materiálem pro výrobu nástrojů a zbraní po celou
dobu neolitu, objevují se (vedle kostěných výrobků a keramiky) poměrně záhy
ojedinělé předměty zhotovené z kovu. Již z Catal Hüyüku pocházejí šperky,
v nichž nechybějí destičky z mědi a olova. Asi v téže době - v druhé polovině
7. tisíciletí - se objevují drobné předměty z mědi v jihozápadním Íránu, kde byl
tento kov nalézán v čisté podobě.
V Tepe Sialku, neolitické osadě, jejíž počátky spadají do druhé čtvrtiny 6. ti­
síciletí, byly nalezeny měděné jehlice a šídla, jež byly vyrobeny kováním za
studena. Technika zpracování se tu postupně zdokonalovala a z 5. tisíciletí po­
cházejí již i měděné sekyry a kovadliny.
V Řecku a na Krétě se v pozdně neolitickém období objevují rovněž výrob­
ky z mědi. Teprve však objev bronzu, pevné slitiny mědi a cínu, přinesl vý­
znamnou změnu v produkci nástrojů a zbraní. I tentokrát se tyto znalosti šířily
do jihovýchodní Evropy z Předního východu. Chronologie bronzové doby je
v egejské oblasti - zejména v rané fázi - nejistá. Jedním ze základních kritérií
časového určení jsou importy z vyspělejších zemí Přední Asie a z Egypta.
Obtíže s datováním lokalit doby bronzové spočívají i v tom, že některé výzku­
my se realizovaly v době, kdy technika archeologických výkopů byla ještě na
poměrně nízké úrovni.
V egejské oblasti se v době bronzové zpravidla rozlišují tři místní okruhy.
Na řecké pevnině je doba bronzová označována jako kultura helladská, na
Kykladských ostrovech jako kultura kykladská a na Krétě jako kultura krétská
či častěji jako kultura minojské (podle mytického krétskeho vládce Mínóa).
Všechny tyto kulturní okruhy jsou pak časově děleny - do značné míry sche­
maticky - na tři období (rané, střední a pozdní), z nichž každé se dále člení
na tři časové úseky (označované římskými číslicemi).
Když na základě nových archeologických výzkumů množství materiálu
vzrostlo a zjemnily se metody umožňující zejména typologicky lépe rozlišit ke­
ramiku, byly pak některé úseky pozdních období děleny na dvě či tři údobí
označovaná velkými písmeny (a v některých údobích pak rozlišovány ještě
kratší časové fáze arabskými číslicemi).
Rané období minojské kultury bývá charakterizováno jako období předpalácové a další časové etapy bronzové doby na Krétě jsou určovány podle výstav­
by paláců v jednotlivých centrech.
Pozdně helladská kultura, která představuje závěrečnou fázi doby bronzové
nejen na řecké pevnině, nýbrž rozšiřuje se postupně do celé egejské oblasti,
12
je často označována jako kultura mykénská (podle její nejvýznamnější lokality
- Mykén).
V raně bronzovém období byly v popředí vývoje v egejské oblasti Kyklady.
Tyto skalnaté ostrovy táhnoucí se od pobřeží Attiky a Euboie na severu jihový­
chodním a jižním směrem v Egejském moři, byly nejspíše na sklonku neolitu
již trvale osídleny. Nevelké zátoky tvořily vhodné přístavy pro tehdejší lodě
a moře umožňovalo poměrně snadný styk, při němž země byla takřka vždy na
dohled.
Na Kykladských ostrovech byla zásoba obsidiánu, sklovité kremičitanové
horniny, která vznikla rychlým ztuhnutím sopečné lávy. Zvláště bohatá ložiska
obsidiánu, vhodného materiálu pro výrobu tvrdých hrotů a čepelí nástrojů
a zbraní, se vyskytovala na Mélu. Některé z těchto ostrovů, zejména Paros
a Naxos, byly i později proslulé kvalitním mramorem. Záhy se započalo s těž­
bou v kykladských zlatých a stříbrných dolech.
Ranč kykladská kultura se rozvíjela nejspíše již od počátku 3. tisíciletí. Jejím
výrazným projevem jsou mramorové sošky představující postavy žen.
Zobrazené ženy mají zpravidla mírně zakloněnou hlavu a ruce složené na břiše.
Modelování hlavy i jednotlivých tělesných proporcí je neumělé, ale vyzařuje
z něho výtvarný cit, který navozuje abstraktní tendenci. Sošky jsou obvykle
označovány jako idoly. Je pravděpodobné, že souvisely s kultem a s nábožen­
skými představami, jejichž podstata nám však uniká. Méně časté jsou sošky
mužů, zejména hudebníků hrajících na dvojitou píšťalu nebo na harfu. Tyto
plastiky jsou nalézány nejen na Kykladských ostrovech, nýbrž i na Krétě a na
řecké pevnině.
Keramika raně kykladského - a rovněž i středně kykladského - období byla
vyráběna z nepříliš kvalitního místního materiálu. V její výzdobě se často obje­
vují spirály a kruhy, které byly buď ryty, anebo vtlačovány pomocí kolků.
Kromě nádob se vyskytují i hliněné „pánve" ve tvaru dělohy, jimž byl patrně
přisuzován magický účinek sledující zajištění plodnosti.
Raně helladské období začíná v druhé čtvrtině 3. tisíciletí. Je známa celá řa­
da sídlišť, a to zejména na území Thessalie, na východě středního Řecka a na
Peloponnésu. Ve středním Řecku byla prozkoumána Eutrésis v Boiótii, kde ra­
ně helladské osídlení navazuje na starší sídliště z doby středního a pozdního ne­
olitu. V severovýchodním Peloponnésu byla věnována značná pozornost vý­
zkumům v Lerně, kde bylo zjištěno osídlení již v raném a středním neolitu a pak
v ranč helladském období.
V Lerně byla zjištěna na konci druhého úseku raně helladského období (ve
zkratce anglické terminologie EH II) destrukce, po níž následuje další časový
úsek (EH III) charakterizovaný zcela jinými kulturními prvky. Vyskytuje se tu
šedě zbarvená keramika, která je z jiných lokalit na řecké pevnině doložena až
13
ve středně helladském období. Tato keramika napodobující vzhled kovových
nádob byla poprvé objevena v boiótském Orchomenu, kde podle řecké mytolo­
gie vládl král Minyás, a bývá proto označována jako minyjská keramika.
Tento typ keramiky charakterizující nové kulturní prvky byl ve starší odbor­
né literatuře obvykle spojován s příchodem nového etnika, v němž byli spatřo­
váni Řekové. Příchod řeckého obyvatelstva byl tedy kladen do počátku středně
helladského období, tj. do doby kolem roku 1900. Novější objevy v Lerně na­
značily, že nové kulturní prvky byly patrně přítomny již v závěrečném časovém
úseku raně helladského období (EH III) a že tedy tento přeryv je třeba klást asi
o dvě století dříve (kolem roku 2100).
Šedě zbarvené nádoby připomínající minyjskou keramiku byly nalezeny i na
severozápadě Malé Asie, což vedlo některé badatele k domněnce, že nositeli té­
to kultury nebyli Řekové, nýbrž indoevropští Lúviové (příbuzní s Chetity), kte­
ří pak přešli na řeckou pevninu. Na podporu představy o lúvijském osídlení řec­
ké pevniny byly hledány i jazykové doklady, získané z některých typů místních
názvů v Řecku.
Při hlubší analýze se však tyto argumenty ukázaly jako málo průkazné. Podle
jiného výkladu pronikli prý předkové pozdějších Řeků ze severu Balkánského
poloostrova nejprve do Malé Asie a odtud pak teprve do Řecka.
Jestliže ponecháme stranou teorie odpůrců luštění nejstarších písemných do­
kladů z řecké pevniny, které kladou příchod Řeků až do doby po pádu mykénské civilizace, pak je zřejmé, že řecké osídlení je tu bezpečně doloženo v pozd­
ně helladském (mykénském) období.
Mezi hmotnými památkami středně helladského a pozdně helladského obdo­
bí se neprojevuje žádný násilný přeryv. Je proto možno předpokládat, že řecké
etnikum tu bylo přítomno již na počátku 2. tisíciletí či spíše snad - jak nazna­
čují nálezy v Lerně již na sklonku 3. tisíciletí. Neni známo, jaký byl vztah při­
stěhovalců k starším obyvatelům usazeným na řecké pevnině.
Na Krétě jsou v raně mínojském (předpalácovém) období doloženy podněty
z vyspělejších oblastí Předního východu. V keramice nacházené na východě
ostrova byly zjištěny analogie s maloasijskou hrnčířskou produkcí. Intenzívní
styky udržovali obyvatelé Kréty s Egyptem. Přejímali odtud znalosti výroby ka­
menných nádob i zvláštní keramiky s lesklým povrchem označované obvykle
jako fajáns. Z Egypta se na Krétu dostávala i pečetítka ve tvaru razidel, kdežto
pečetní válečky běžné v Přední Asii se tu vyskytují poměrně vzácně.
O stycích s Kykladskými ostrovy svědčí importy mramorových sošek, které
krétští umělci napodobovali. Oblibu si získávala na Krétě také spirálovitá vý­
zdoba kykladská keramiky.
Ve středně bronzovém období se z Kyklad přesunulo těžiště vývoje egejské
oblasti na Krétu. Jelikož se na počátku 20. století př.Kr, objevily na Krétě již
14
paláce, bývají první dva časové úseky středně mínojského období (MM I a MM
II) charakterizovány - podle dělení britského archeologa Sira Arthura Evanse jako doba starších paláců. V absolutní chronologii je to období asi tří století (ko­
lom 2000-kolem 1700). Kromě Knóssu, nejvýznamnější krétské lokality již za
neolitu, vznikl palác také v jihokrétském Faistu a v Malii (místa ležícího vý­
chodně od Knóssu).
Paláce existovaly v době bronzové ve státech Předního východu. Podobně ja­
ko v Mezopotámii, v Sýrii a v Egyptě i na Krétě byl palác nejen sídlem vládce
a ústřední správy, nýbrž také hospodářským centrem. Soustřeďovala se v něm
zpravidla řemeslná výroba a ve skladištích byly uchovávány zásoby zeměděl­
ské produkce, zejména obilí, vína a olivového oleje. Palácové hospodářství dis­
ponovalo také stády ovcí, koz, hovězího dobytka a vepřů.
Na rozdíl od paláců známých ze zemí Předního východu nebyly krétské pa­
láce obehnány hradbami. Byly situovány kolem rozsáhlého ústředního dvora
a budovány zpravidla ve vzdálenosti několika kilometrů od moře, což zajišťo­
valo spojení s přístavem a současně poskytovalo ochranu před nenadálým úto­
kem nepřítele.
Již v době starších paláců v Knóssu a ve Faistu dosáhla vynikající úrovně hrn­
čířská výroba. Jelikož nejstarší nálezy pocházejí z jeskynní svatyně u vsi
Kamares (severně od Faistu v pohoří Ida), je označována jako kamarská kera­
mika. Nádoby (vázy) zhotovované již na hrnčířském kruhu mají tenké stěny,
dokonalé tvary a pestrou výzdobu, jejímž základem jsou přírodní motivy.
Kamarskou keramikou dosáhlo krétské vázové malířství vrcholu, který byl pře­
konán teprve v dílnách archaického Řecka. Nádoby kamarského stylu byly vy­
váženy i do Egypta a do Sýrie. Krétský vliv je patrný také v tehdejších výrob­
cích egyptských kovotepců.
Z Kréty se do Egypta vyváželo dřevo, zejména cypřišové. Na Krétě jsou do­
loženy přepychové výrobky egyptského původu a krétští zlatníci a šperkaři pou­
žívali pro své produkty zlato, drahokamy a slonovinu egyptského původu.
Krétské lodě se již v té době plavily nejen po Egejském moři až k pobřeží řec­
ké pevniny, o čemž svědčí zejména nálezy v Lerně, nýbrž směřovaly i do vý­
chodního Středomoří, zejména na Kypr. Nejspíše jeho prostřednictvím udr­
žovali vládci starších krétských paláců obchodní styky se syrským Ugaritem
a s Mari (ve východní Sýrii, kde byl objeven největší známý palác z 19. a 18.
století).
Pro správu palácového hospodářství byla nezbytná evidence rozsáhlého ma­
jetku. Již z počátku středně mínojského období pocházejí nejstarší písemné
památky Kréty. Vznikl tu zvláštní typ obrázkového (piktografického) písma,
které bývá též - na základě čistě vnější podobnosti s proslulými egyptskými
hieroglyfy - označováno jako písmo hieroglyfické.
15
Nejstarší záznamy krétských piktografických znaků se objevují na pečetid­
lech. Textů vyrytých na tabulkách a střepech hliněných nádob se zachovalo jen
velmi málo a rozsah jednotlivých záznamů je nevelký. V dokladech psaných
pokročilejší formou tohoto písma bylo možno alespoň přibližně určit jen někte­
ré tzv. ideogramy (znaky vyjadřující pojmy) a číselné znaky. Krétské piktografické písmo mělo slabičný charakter a udrželo se asi do poloviny 17. století.
Již v době starších paláců se užívalo vedle piktografického písma tzv. lineár­
ního písma A, které vzniklo nejspíše na jeho základě. Zjednodušené lineární
znaky byly vhodnější pro písemné záznamy než obrázkové znaky piktografic­
kého písma. Doklady psané lineárním písmem A se zachovaly zejména na hli­
něných tabulkách a jednotlivé znaky i na otiscích pečetidel.
V textech se objevují jednotlivé slabičné znaky, ideogramy i číselné údaje.
Když bylo rozluštěno mladší lineární písmo B, bylo možno na základě určitých
paralel zjistit slabičnou hodnotu části znaků lineárního písma A. Zatím se však
- přes četné pokusy - nepodařilo zjistit jazyk, v němž jsou záznamy lineárního
písma A psány.
Patrně v důsledku zemětřesení byly kolem roku 1700 zničeny starší krétské
paláce. Záhy však byly obnoveny a zejména v Knóssu a ve Faistu je možno za­
znamenat nový rozkvět. Pivní fáze tzv. doby nových paláců odpovídá třetímu ča­
sovému úseku středně mínojského období (MM III) a zahrnuje - v absolutní
chronologii - převážnou část 17. a asi první dvě desetiletí 16. století. Vzrůstající
vliv Kréty v egejské oblasti je možno sledovat na základě archeologických pa­
mátek z tohoto období objevených na Rhodu a v Milétu, na Kykladských ostro­
vech (Théře, Mélu a Keu), a konečně na Kythéře a na Aigíně. I nadále se rozví­
jely krétské kontakty s Egyptem, což je patrné z některých analogických prvků
projevujících se v nástěnném malířství. Z této doby se také zachovaly fajansové
výrobky krétských umělců, zejména proslulé sošky bohyní (či kněžek) s hady.
Z doby kolem roku 1600 pochází proslulý disk z Faistu. Je to hliněný ko­
touč nalezený při archeologickém výzkumu v tamějším paláci. Na jeho obou
stranách je text v obrázkovém písmu, které se zcela liší od piktografického krét­
ského písma. Jednotlivé typy byly vtlačeny do kotouče, před jeho vypálením,
razidly zhotovenými z tvrdého materiálu. Jelikož několik podobných obrázko­
vých znaků bylo objeveno v jihozápadní oblasti Malé Asie, byl právě tam hle­
dán původ disku. Neni však vyloučeno, že byl vytvořen na Krétě.
Na počátku 16. století (snad kolem roku 1580) byla Kréta opět postižena
pohromou, kterou způsobilo nejspíše zemětřesení. Je možné, že po přírodní
katastrofě následoval ještě nepřátelský útok. Ani tentokrát však nebyla zkáza
paláců trvalá.
Kolem roku 1570 či snad 1550 začíná pozdně minojské období. V jeho první
fázi (LM I) zaznamenala mínojská civilizace největší rozkvět. Vládci Faistu si
16
vybudovali nedaleko paláce královskou „vilu", která je v odborné literatuře podle nynější nedaleké kapličky Svaté Trojice - označována jako Hagia Triada.
Hlavní centrum minojské civilizace bylo nadále v Knóssu, do popředí vystou­
pil opět také palác v Malii a na východě Kréty palác u obce (Kato) Zakros, jenž
byl prozkoumán teprve v první polovině šedesátých let.
Z 16. a 15. století př.Kr. pocházejí četné památky krétského výtvarného umě­
ní. Byly vyráběny nádoby z měkkého kamene zdobené nízkými reliéfy. Proslulá
je zejména kamenná nádoba označovaná jako váza s ženci. Zachovala se z ní
jen horní polovina. Byla nalezena v Hagii Triadě. Reliéf skládající se z dvaceti
sedmi postav znázorňuje nejspíše slavnost setí, nikoli sklizně, jak se uvádělo ve
starší odborné literatuře.
Na Krétě byly tehdy vyráběny také bronzové plastiky tzv. technikou lití na
ztracený vosk. Tento způsob výroby bronzových předmětů byl znám na
Předním východě již v raně bronzové době. Model vozu z bronzu nalezený
v mezopotámském Tell Agrabu byl vyroben touto metodou snad již ve 27. sto­
letí. Předmět, který má být zhotoven, je nejprve vymodelován z vosku a pak
obalen hrnčířskou hlínou, v níž je ponechán otvor. Vypálením v peci je získána
hliněná forma, do které se pak místo vyteklého vosku nalije rozžhavený tekutý
kov. Po vychladnutí se hliněný obal rozbije. Z krétských bronzových výtvorů
vynikají figurky mužů a žen s pravou rukou pozdviženou k čelu, gestem vzý­
vání bohů (adorace).
Krétské výrobky jsou nalézány i na řecké pevnině. Svědectvím o mistrovství
krétských zlatotepců jsou dvě zlaté číše s tepanými reliéfy znázorňujícími chy­
tání divokých býků. Byly vyrobeny na Krétě v první polovině 15. století a na­
lezeny v hrobce u obce Vafio (nedaleko Sparty).
Vysoké úrovně dosáhlo i malířství. Na hliněných nádobách se často objevují
motivy rostlin či mořských živočichů. Zvláště výrazným projevem krétského
výtvarného umění jsou nástěnné malby. Na freskách, které se nejlépe zachova­
ly v paláci v Knóssu, jsou zobrazovány přírodní motivy, realistické studie zví­
řat, ptáků a květin (např. proslulá scéna s modrou opičkou v poli šafránu) i moř­
ských živočichů (ryb a delfínů).
Způsob života zejména privilegovaných vrstev minojské společnosti výstižně
znázorňují výjevy na freskách představující náboženské obřady, slavnosti, tan­
ce a hry s býkem. Jsou tu zachyceny portréty aristokratů, a především „ dvor­
ních dam" oděných do přepychových rouch. Spolu s aktéry náboženských
obřadů a s nimi spojených her bývají na freskách zobrazeni i diváci. Ve staro­
věkém malířství ojedinělá je freska z Knóssu představující nejen skupinu ta­
nečnic, nýbrž i velké množství diváků rozsazených kolem olivovníků a přihlí­
žejících uměleckému představení.
Nástěnné malířství se rozvíjelo nejen na Krétě, ale i na Kykladských ostro17
vech. Svědčí o tom nálezy z Mélu a zvláště mistrovské fresky objevené na
sklonku šedesátých let při systematickém archeologickém výzkumu na Théře.
Výjevy jarní krajiny s trsy lilií a poletujícími vlaštovkami, zahradní krajina
s ženskými postavami v slavnostních oděvech, portrét mladé kněžky i zobraze­
ní rybáře nesoucího v obou rukou bohatý úlovek ryb jsou ilustracemi života na
ostrově.
Na jiných freskách z Théry najdeme však i dvě antilopy, opice šplhající po
skalách a rovněž zobrazení krajiny s řekou, palmami a africkou zvířenou.
Zvláště výmluvná je freska představující v miniaturním provedení námořní vý­
pravu, boj s nepřítelem, vyloďování vojska a domy s jejich obyvateli. I na tom­
to obraze nasvědčují rostliny a také zde znázorněná architektura nejspíše afric­
kému prostředí. Rovněž v podobě a zejména v účesu dvou dětí zápolících v bo­
xu bývá shledáván severoafrický původ. Snad právě obyvatelé Théry udržova­
li kontakty s oblastí sevení Afriky.
Nádoby z pozdně mínojského období byly na Théře nalezeny pod vrstvou so­
pečného popela již v roce 1866, tedy o pět let dříve, než německý obchodník
a archeolog-amatér Heinrich Schliemann objevil Tróju, a deset let před jeho vý­
kopy v Mykénách. S pokusy o systematický výzkum na Théře bylo pak zapo­
čato na sklonku 19. století, tedy ještě před objevy britského archeologa
A. Evanse v krétském Knóssu. Práce byla však značně ztěžována vysokým ná­
nosem sopečného popela a lávy. Úspěchu dosáhl díky užití moderních technic­
kých prostředků v obtížném terénu teprve řecký archeolog Spyridon N. Marinatos v letech 1967-1974.
Výbuch sopky na Théře byl největší známou katastrofou v egejské oblasti
a jeho důsledky byly dalekosáhlé. Značná část ostrova se propadla do moře
a zbytek byl zavalen silnou vrstvou popela a lávy. O časovém určení této mo­
hutné erupce se mínění badatelů rozcházejí. Někteří předpokládají dva či
dokonce tři sopečné výbuchy. K velké katastrofě došlo kolem poloviny 2. tisí­
ciletí. Neznamenala jen zkázu Théry. Vysoká příbojová vlna těžce postihla také
severní pobřeží Kréty.
Je možné, že ohlasem této přírodní katastrofy v egejské oblasti je známá
antická báje o zániku Atlantidy, kterou v Platónově dialogu Tímaios vypráví
egyptský kněz athénskému zákonodárci Solónovi.
V souvislosti se zkázou, která zničila Théru a zasáhla i další ostrovy včetně
Kréty došlo patrně k změnám ve vývoji minojské civilizace. V průběhu 15. sto­
letí zesílilo mocenské postavení Knóssu. Faistos, Malia a další krétské paláce
byly nejspíše podřízeny ústřední moci knósských vládců.
Hmotné památky si na Krétě i nadále podržují svůj mínojský ráz, avšak v ke­
ramice i ve výzbroji nalézané v hrobech bojovníků jsou patrné vlivy přicháze­
jící z řecké pevniny. Domněnka, že v této době získávali dominantní postavení
18
na Krétě řečtí (achajští) aristokraté, byla posílena rozluštěním lineárního pís­
ma B.
V roce 1952 dospěl britský architekt Michael Ventris matematicko-statistickou kombinační metodou k rozluštění lineárního písma B. V závěrečné fázi ře­
šení s ním spolupracoval klasický filolog John Chadwick z univerzity v Cam­
bridge. Ventrisovo zjištění, že záznamy v lineárním písmu B jsou psány řecky,
je - přes výhrady některých badatelů - dnes obecně přijímáno.
Záznamů v lineárním písmu B je zachováno mnohem více než dokladů line­
árního písma A. Přesto však je výklad textů zaznamenaných v lineárním písmu
B často velmi obtížný. Hliněné tabulky se zachovaly nejednou ve velmi špat­
ném stavu. Slabičné lineární písmo nebylo původně určeno pro řečtinu.
Neuvádí přesnou fonetickou podobu slov. Slabičný ráz písma vede k tomu, že
v některých případech je uvedena samohláska navíc, jindy opět neni zachyceno
znění souhlásky. (Tak například jedny z prvních výrazů, které Ventris přečetl,
názvy krétských lokalit Amnísos a Knóssos, znějí v přepise slabičných tvarů
do latinky jako A-mi-ni-so a Ko-no-so).
Jazyk lineárního písma B je o několik století starší než řečtina nejstarších pí­
semných památek raného (archaického) Řecka. Podrobnější rozbor ukázal, že
řečtina tabulek z Knóssu (stejně jako tabulek v lineárním písmu B nalezených na
řecké pevnině) má z pozdějších řeckých dialektů nejblíže k arkadštině (jíž se ho­
vořilo v hornaté Arkadii na Peloponnésu), ke kyperské řečtině a zčásti i k aiolštině (známé z Lesbu a z přilehlé oblasti na severozápadním pobřeží Malé Asie).
Záznamy jsou většinou stručné a týkají se z valné části správy palácového
hospodářství a kultu. Neni rovněž snadné zjistit ze zachovaných kusých údajů
souvislosti, které byly tehdejším písařům zřejmé, a proto je nezaznamenávali.
Jelikož se hliněné tabulky nevypalovaly, zachovaly se jen ty, které byly v pa­
lácích v době, kdy je postihl velký požár. Stratigrafie závěrečné fáze paláce
v Knóssu neni spolehlivá. Novější výzkumy však naznačují, že tabulky, které tu
byly nalezeny, pocházejí nejspíše ze 13. století. V poslední fázi pozdně mínojského období pronikaly na Krétu ve zvýšené míře mykénská vlivy. Minojské
tradice se udržovaly především v náboženské oblasti.
Na Krétě se vytvořil již ve středně mínojském období typ státu obdobný stá­
tům, které známe již z dřívější doby v zemích Předního východu. Nejvyšší moc
byla v rukou vládce paláce. Významné postavení zaujímala rovněž dvorská
aristokracie.. Při archeologickém výzkumu v Knóssu byly nalezeny v bezpro­
středním sousedství paláce výstavné domy, které zřejmě obývali představitelé
této privilegované vrstvy tehdejší společnosti.
Řemeslníci a umělci pracovali v paláci. Jsou doloženy zejména hrnčířské,
kamenické a tkalcovské dílny. Na Krétě existovala také sídliště městského ty­
pu. Nejrozsáhlejší z nich byla Gurnia na severovýchodě ostrova.
19
Obyvatelé minojské Kréty se zabývali též rybolovem a námořní plavbou.
Zvláště početnou skupinu tvořili zemědělci a pastevci. Na tabulkách se zázna­
my v lineárním písmu Β z paláce v Knóssu je mnoho údajů o chovu ovcí. Ovčí
vlna byla jedním z hlavních zdrojů bohatství knósských vládců a předmětem
obchodu.
Kult byl na Krétě spjat do značné míry s vrcholky hor, jeskyněmi a posvát­
nými stromy. Náboženské obřady se rovněž konaly ve svatyních, paláců. K poc­
tě bohů byla pořádána slavnostní procesí. Velké úcty požívala bohyně nazýva­
ná Potnia (= Paní, Vládkyně). V Knóssu je doložena jako Paní labyrinthu. Tento
údaj potvrdil domněnku A. Evanse, že labyrinthos známý z řeckých bájí o Krétě
byl název paláce v Knóssu. Tento výraz je zřejmě odvozen od slova labrys, kte­
rý označoval dvojitou sekyru, kultovní předmět nalézaný často při archeologic­
kých výzkumech na Krétě.
Symbolem paláce v Knóssu byly také stylizované býčí rohy. Kult býka byl
rozšířen na Předním východě a je doložen již v raně neolitickém Catal Hüyüku.
Na Krétě se býk proměnil z předmětu kultu v obětní zvíře.
Značné oblibě se na Krétě těšily hry s býkem, při nichž mladí lidé, muži i že­
ny, předváděli nebezpečné přemety přes běžící býky. Zachovala se celá řada vý­
jevů na freskách, na pečetidlech, ve výzdobě hliněných a kamenných nádob
i torza slonovinových a zlatých figurek skokanů. Najdeme rovněž doklady o vy­
stoupeních zápasníků, boxerů a akrobatů. Všechny tyto aktivity byly nejen
výrazem fyzické zdatnosti a dovednosti aktérů a předmětem zábavy diváků,
nýbrž měly též symbolický kultovní význam.
V pozdější řecké mytologii se udrželo povědomí o někdejší slávě a moci mi­
nojské Kréty. V krétské jeskyni skryla Rhea svého syna Dia, aby jej ochránila
před záhubou hrozící mu od jeho otce Krona, jenž ze strachu před ztrátou své
moci všechny děti hned po narození polykal. Malého Dia živila koza - či pod­
le jiného podání nymfa - Amaltheia. Její roh proměnil pak Zeus z vděčnosti
v příslovečný „roh hojnosti", jenž se stal atributem božstev spjatých s úrodou,
mírem, bohatstvím a štěstím.
Zeus v podobě býka unesl na Krétu foinickou královskou dceru Európu.
Jejich synem byl Mínós, mytický vládce v Knóssu. Mínós si chtěl zajistit svou
vládu nad Krétou a požádal proto boha Poseidóna, aby mu poslal z moře býka.
Současně slíbil, že mu bude obětovat. Poseidón jeho přání splnil, ale Mínós své­
mu slibu nedostál. Proto jej rozhněvaný bůh potrestal tím, že se do býka zami­
lovala Mínóova manželka Pásifaé. Z tohoto spojení se zrodil Minotauros, člo­
věk s býčí hlavou.
Na Krétě hledal útočiště proslulý umělec Daidalos (daidalon - umělecké
dílo), jenž byl v Athénách stíhán pro vraždu svého synovce Tala. Daidalos spá­
chal tento čin ze žárlivosti na Talův talent, který prokázal vynálezem hrnčířského
20
kruhu, kružidla a pily. Na Mínóův príkaz vybudoval Daidalos v Knóssu pro
Minótaura rozsáhlou stavbu s mnoha chodbami zvanou labyrinthos.
Když byl Mínóův syn Androgeós zabit v Attice, podnikl krétský vládce trest­
nou výpravu na řeckou pevninu a po vítězství nad Athéňany jim za trest uložil,
aby každoročně posílali sedm jinochů a sedm dívek na Krétu jako potravu pro
Mínótaura.
Syn athénského krále Aigea Théseus se vydal na Krétu, zabil Mínótaura
a s pomocí Mínóovy dcery Ariadny, které poskytl radu Daidalos, nalezl cestu
zpět z labyrinthu. Rozhněvaný Mínós dal pak uzavřít Daidala a jeho syna Íkara
do labyrinthu. Dovedný umělec si však zhotovil pro sebe a pro svého syna z pe­
ří a vosku křídla a unikl na Sicílii. Ikaros se však přes otcovo varování příliš při­
blížil k Slunci. Vosk, jímž byla připevněna křídla se roztavil, a Ikaros se zřítil
do moře.
V řecké tradici - zachované například u Hérodota (1, 171 a 3, 122) a u Thúkýdida (1, 4, 1 a 1, 8, 2) - se hovořilo o Mínóově vládě nad mořem. Tak jako
je knósský vládce Mínós mytickou postavou, je nadvláda Knóssu v egejské ob­
lasti jen pozdější fikcí. Vliv Kréty se projevoval především v obchodních a kul­
turních kontaktech a neměl mocenskou podobu.
Vlastní Řecko bylo ve středně helladském období - tj. zhruba v letech
1900-1580 - ve stínu minojské civilizace. Je pravděpodobné, že etnicky - či
spíše snad jazykově - tu postupně převládlo obyvatelstvo indoevropského pů­
vodu, předkové Řeků. Tito přistěhovalci přejímali mnohé prvky hmotné kultu­
ry a patrně i náboženských představ od obyvatel, kteří byli usazeni na řecké
pevnině před jejich příchodem. Řecko mělo styky s Kykladskými ostrovy a se
západním pobřežím Malé Asie.
V 17. století je možno ve vývoji středně helladské kultury pozorovat závaž­
né změny. Místo nevelkých a chudě vybavených hrobů se objevují honosné
šachtové hroby, v nichž byli zesnulí aristokraté obklopováni zbraněmi, poháry
i šperky z drahých kovů mínojského původu. Tato nová tendence je zřejmá především v šachtových hrobech tzv. vnějšího okruhu v Mykénách, které byly
objeveny archeologickým výzkumem γ letech 1951-1954. Některé z těchto
hrobů překračují tento časový horizont a spadají do počátku 16. století. Mykény
se staly nejvýznamnějším centrem pozdně helladského období a vtiskly mu své
jméno.
Vybavení šachtových hrobů vnějšího okruhu se nevyrovná skvělým pokla­
dům, které objevil H. Schliemann při svém výzkumu v roce 1876 v hrobech
ležících uvnitř areálu mykénského hradu (vybudovaného ovšem až v pozdější
fázi vývoje). Tyto hroby pocházejí ze 16. století a bohatství, které v nich bylo
uloženo, svědčí o rychlém mocenském vzestupu Mykén na počátku pozdně hel­
ladského období. Je možné, že překvapující množství zlata a četné umělecké
21
památky mínojského původu, které tu byly nalezeny, pocházejí z loupežné
expedice mykénských bojovníků do Knóssu postiženého - jak již bylo uvede­
no - kolem roku 1580 pohromou způsobenou snad zemětřesením. Bezpečné do­
klady o existenci této výpravy však nejsou k dispozici.
Jelikož se v některých památkách z těchto šachtových hrobů projevují deko­
rační vlivy egyptského umění a v Egyptě jsou z té doby doloženy importy my­
kénského původu, je zřejmé, že mykénská civilizace měla již tehdy kontakty
s Egyptem. Snad právě odtud se do Řecka dostala znalost vojenské taktiky pou­
žívající válečných vozů, která byla do Egypta přenesena z Mezopotámie.
Někteří badatelé dokonce soudí, že mykénští bojovníci válčili ve službách
egyptských vládců proti asijským dobyvatelům, tzv. Hyksósům.
I na jiných místech pevniny (v jihozápadním Peloponnésu a na jižním pobře­
ží středního Řecka) byly objeveny šachtové hroby. Již v této době vznikaly rov­
něž rozměrné kopulovité hrobky. Jejich počet pak v 15. století, v druhé fázi poz­
dně helladského období (LH II), vzrůstá. Jsou doloženy v Mykénách, na dalších
místech Peloponnésu (v Messénii a v Lakónii) a také v Thessalii. V této době
získali mykénští aristokraté nadvládu nad krétským Knóssem.
Největšího rozmachu dosáhla mykénská civilizace v pozdně helladském
období III A, tj. ve 14. století a v pozdně helladském období III B, jež spadá do
13. století. Na řecké pevnině byly vybudovány četné paláce, a to především
v Mykénách a v Tírynthu na severozápadě Peloponnésu, v messenském Pylu
(objeveném v roce 1939 na pahorku Ano Englianos) a v boiótských Thébách.
Paláce existovaly také v boiótském Orchomenu a v thessalském Iólku. Zbytky
hradeb z mykénského období jsou dobře patrné i na athénské Akropoli.
Řecko bylo v té době již poměrně hustě osídleno. Na pevnině a na ostrovech
bylo dosud archeologickým výzkumem zjištěno více než pět set sídlišť pozdně
bronzového období, převážně nevelkých osad zemědělského charakteru.
Zvláštní ráz mělo rozsáhlé opevnění - s nevelkým palácem - na pahorku Gla ve
střední Boiótii uprostřed jezera Kópais (které bylo teprve na sklonku 19. stole­
tí po Kr. vysušeno). Tato pevnost patrně sloužila obyvatelům zemědělských síd­
lišť v širokém okolí jako útočiště v případě nepřátelského útoku.
Paláce byly - snad jen s výjimkou Pylu - opevněny mohutnými hradbami bu­
dovanými z velkých kamenných kvádrů. V pozdější řecké mytologii byly tyto
mohutné stavby připisovány jednookým obrům, Kyklópům (kyklópské hrad­
by). V Mykénách tvořila vchod do pevnosti proslulá „lví brána". Zachovala se
tu i největší známá kopulovitá hrobka (či pokladnice) Átreova, která dosahuje
výšky přes 13 metrů.
Inventář nalézaný v mykénských palácích, a zejména v hrobkách, má výraz­
ně vojenský charakter. Bronzové dýky vykládané výjevy vytvořenými ze zlata
a ze stříbra byly dílem krétských umělců. Při archeologickém výzkumu
22
v Dendře (severně od Tírynthu) na počátku šedesátých let bylo objeveno bron­
zové brnění. Z Dendry pochází také zdobený zlatý šálek a řada jiných umělec­
kých památek. Podobně jako tomu bylo na Krétě byly i mykénská paláce zdo­
beny nástěnnými malbami. Vedle kultovních procesí tu byly znázorněny lovec­
ké výjevy a bojové scény, v nichž nechyběly ani válečné vozy.
Vliv mykénská civilizace zasahoval do celé egejské oblasti a pronikal i na
Kypr. Mykénské památky z vrcholné fáze pozdně helladského období byly
nylezeny archeologickým výzkumem v Sýrii, Foiníkii, na území Palestiny
a v Egyptě, dále v pobřežních oblastech Sicílie a jižní Itálie, a konečně i ve vnit­
rozemí ležícím severně od Egejského moře (v Makedonii a v Thrákii). Nálezy
mykénské keramiky v egyptských hrobkách pomohly stanovit chronologii vý­
robků mykénských hrnčířských dílen.
I na řecké pevnině byly objeveny doklady zaznamenané v lineárním písmu B.
Nevelký počet nápisů na hliněných střepech pochází z Tírynthu, z Eleusíny (na
jihu Attiky), z Orchomenu a z Théb. Několik desítek hliňených tabulek bylo na­
lezeno v Mykénách a rozsáhlý archív byl odkryt v Pylu. V roce 1964 byl pub­
likován nález hliněných tabulek z Théb, které pocházejí patrně již ze 14. stole­
tí a jsou tedy starší než záznamy v lineárním písmu B z jiných míst v Řecku.
Je možno soudit, že palác v Thébách podlehl zkáze dříve než ostatní centra my­
kénské civilizace. Spolu s těmito tabulkami byly v Thébách objeveny i klíno­
pisné pečetní válečky, které pocházejí z Babylónie.
Zvláště cenné údaje poskytují tabulky se záznamy v lineárním písmu B z Py­
lu. Pocházejí vesměs z posledního roku existence pylského paláce a zachovaly
se - podobně jako jinde - jen proto, že palác byl zničen požárem, při němž se
hliněné tabulky vypálily. Zánik paláce v Pylu zřejmě způsobil nepřátelský útok,
k němuž došlo nejspíše kolem roku 1200.
Pod kontrolou pylského paláce byla poměrně rozsáhlá oblast odpovídající
zhruba území pozdější Messénie. Nejvyšší moc soustřeďoval ve svých rukou
(v)anax (= vládce), jehož hodnost je doložena také v krétském Knóssu. V ta­
bulkách se objevují i označení některých dalších hodnostářů. Výrazem odpoví­
dajícím pozdějšímu řeckému slovu basileus (= král) byl v pylské hierarchii
označován nejspíše jakýsi místní správce podřízený vládci paláce.
V tabulkách z Pylu se vyskytují dva termíny pro různé vlastnické vztahy k pů­
dě. Je pravděpodobné, že na celém území byly rozlišovány dvě skupiny pozem­
kového vlastnictví, a to půda patřící soukromým osobám a půda ve společné drž­
bě obce označované jako dámos (= lid). Zdá se, že dámos zahrnoval svobodné pyl­
ské obyvatelstvo, které sídlilo v hlavních centrech. Vedle něho je doložena kate­
gorie závislého venkovského obyvatelstva, které snad bylo předřeckého původu.
Na některých záznamech jsou uvedeny skupiny lidí, převážně žen a dětí, po­
cházejících z poměrně vzdálených míst, mimo jiné z ostrovů v Egejském moři
23
či až z maloasijského pobřeží. Je možné, že to byli otroci získaní při vojenských
taženích. Neni však vyloučeno, že tito lidé hledali v Pylu útočiště v době stou­
pající nejistoty, která se na sklonku 13. století v egejské oblasti projevovala.
V každém případě byly tyto skupiny lidí závislé na moci pylského vládce a pra­
covaly v jeho prospěch. Převážná část žen a dětí byla ubytována v Pylu a za­
městnávána předením příze a tkaním látek.
Výroba látek byla významným zdrojem bohatství pylských vládců. Podobně ja­
ko v Knóssu je i v Pylu doložen chov ovcí. Základní surovinou textilní produkce
tu však nebyla ovčí vlna, nýbrž len. V hospodářství pylského vládce se pěstovaly
ovšem i zemědělské produkty pro výživu obyvatelstva. Kromě pšenice a ječmene
to byly fíky, olivy a vinná réva. Na pylských tabulkách najdeme také záznamy
o řemeslné výrobě. Četné jsou údaje o kovářích, kteří vyráběli především nástro­
je a zbraně z bronzu. Pracovali tu i zlatníci, hrnčíři, tesaři a další řemeslníci.
Stejně jako na minojské Krétě i v mykénském Řecku byl kult zpravidla spjat
s palácem. Svatyně byly objeveny v Mykénách a na celé řadě dalších míst řec­
ké pevniny i na ostrovech v Egejském moři. Na pylských tabulkách se hovoří
o kněžích a kněžkách, kteří tu vykonávali náboženské obřady. Jsou doloženi
i tzv. „boží otroci ( či „boží služebníci"). Nestáli na nejnižší příčce společen­
ského žebříčku, jelikož jsou často uváděni jako nájemci jak soukromé, tak spo­
lečné půdy.
Podobně jako v Knóssu se v Pylu těšila značné úctě bohyně zvaná Potnia. Na
pylských tabulkách je označována jako Paní (Vládkyně) koní. Jak vysvítá z do­
kladů zachovaných v Pylu a v Knóssu, uctívali mykénští Řekové také některé
bohy známé z náboženských představ pozdějšího Řecka.
V mykénském (pozdně helladském) období nevznikl v Řecku zřejmě jednot­
ný státní celek. Vládci jednotlivých paláců spravovali svá území zcela samo­
statně. Je však možné, že vládce paláce v Mykénách měl - alespoň po jistou
dobu - větší autoritu než ostatní vládci. Výjimečné postavení Mykén je patrné
ze zachovaných hmotných památek a promítá se i v pozdějším podání.
Již v této době se patrně vytvořil pro obyvatele řecké pevniny a ostrovů
název Achajové. Tímto jménem jsou nejčastěji označování řečtí bojovníci v ho­
mérských básních. Chetitské prameny ze sklonku 14., a zejména ze 13. století
se nejednou zmiňují o území zvaném Achchijavá. Tyto zprávy byly v odborné
literatuře interpretovány rozličným způsobem. Často bývá uváděna domněnka,
že Achchijavá byla na ostrově Rhodu.
Styky s mykénskou civilizací udržovala Trója v severozápadní oblasti Malé
Asie. Novější archeologický výzkum zjistil celou řadu stratigrafických vrstev.
Nejstarší z nich (Trója I) spadá již do pozdního neolitu, do druhé poloviny 4. tisí­
ciletí. V Tróji II byly zjištěny importy raně kykladské a raně helladské keramiky.
Z této fáze spadající nejspíše do druhé a třetí čtvrtiny 3. tisíciletí pochází pro24
slulý poklad, jejž H. Schliemann v objevitelském nadšení přisoudil homérskemu
králi Priamovi. V dalších čtyřech či pěti stoletích se v Tróji vystřídala tři údobí
(III - V), v jejichž průběhu toto opevněné sídlo nenabylo předchozího významu.
V Tróji VI, jejíž počátky je možno klást do sklonku 19. století, se po polovi­
ně druhého tisíciletí objevují mykénské importy. Toto sídliště bylo zničeno ze­
mětřesením nejspíše na počátku 13. století. O něco později tu pak vzniklo no­
vé, chudší osídlení, označované archeology jako Trója VIIa. Jeho existence
skončila nejspíše v poslední čtvrtině 13. století násilným zásahem provázeným
požárem. Trója VIIa bývá pokládána za město homérskych básní. Děj Iliady
je ovšem jen básnickou fikcí. Někteří badatelé soudí, že pád Tróje VIIa byl způ­
soben útokem tzv. mořských národů, které v té době výrazným způsobem za­
sáhly v egejské oblasti a ve východním Středomoří.
Podobně jako k minojské Krétě i k centrům mykénské civilizace se vztahuje
celá řada pozdějších řeckých mýtů. Mnohé z nich mají i pohádkové rysy. V bá­
ji o Danaovnách se patrně promítá povědomí o raných kontaktech mezi řeckou
pevninou a Egyptem. Spor mezi bratry Aigyptem a Danaem vedl k Danaově
útěku z Egypta do řeckého Argu. Aigyptos ho se svými padesáti syny pronásle­
doval a přiměl ho k souhlasu s uzavřením vzájemných sňatků s jeho padesáti
dcerami. Danaos jim opatřil dýky, jimiž o svatební noci své chotě zavraždily.
Jen jedna z nich svého novomanžela varovala a umožnila mu z Argu uprchnout.
Praotcem rodu, z něhož vzešel vládce Mykén Átreus a jeho syn Agamemnón,
velitel Achajů ve výpravě proti Tróji, byl podle pověsti Diův syn Tantalos, kte­
rý prý vládl v západní části Malé Asie. Tantalův syn a Átreův otec Pelops se stal
vládcem v Élidě a rozšířil své panství na převážnou část poloostrova, jenž pak
nesl jeho jméno Peloponnésos (= Pelopův ostrov).
Mytickým králem v thessalském Iólku byl Iásón, vůdce proslulé výpravy na
lodi Argó, která plula do daleké černomořské Kolchidy pro zlaté rouno. Mezi
Argonauty provázející Iásona na této dobrodružné výpravě patřili mimo jiné
Héraklés, Orfeus, Théseus a Achilleův otec Péleus.
Za zakladatele Théb byl v řecké mytologii pokládán Kadmos, syn krále z foiníckého Tyru a bratr Európy spjaté s krétským okruhem bájí. Z Kadmova rodu
vzešel král Oidipús, jenž nevědomky zabil svého otce a oženil se se svou mat­
kou. Oidipovi synové svedli pak bratrovražedný boj při proslulém tažení „sed­
mi" proti Thébám. Tehdy se Thébané ještě ubránili, ale při dalším útoku, který
podle pověsti za deset let následoval, bylo jejich město zničeno. Je tato báje
ohlasem rozbrojů mezi tehdejšími mocenskými centry? Archeologickým
výzkumem bylo zjištěno, že mykénské Théby postihly dvě destrukce, z nichž
druhá spadá nejspíše do druhé čtvrtiny 13. století.
Na sklonku 13. století postihla zkáza všechny mykénské paláce. O příčinách
zániku mykénské civilizace byly vyslovovány rozličné domněnky. Ve starší od25
horné literatuře bylo poukazováno nejčastěji na tzv. dórské stěhování, tj. na pří­
chod poslední vlny řecky mluvícího obyvatelstva na řeckou pevninu. Novější
archeologický výzkum však vedl k závěru, že příchod Dórů do jižního Řecka
spadá až do doby, kdy mykénské paláce ležely v troskách.
Hluboké proměny v egejské oblasti i v Malé Asii a ve východním Středomoří,
k nimž v této době došlo, byly vysvětlovány též klimatickými změnami, které
prý způsobily dlouhotrvající sucha vedoucí k neúrodě. Zmínky o hladomoru
v soudobých chetitských pramenech a některé analogické údaje z pozdějších
antických pramenů jsou však stěží dostatečnými doklady pro tuto hypotézu.
Archeologický výzkum ukázal, že mykénská centra byla ve 13. století vážně
poškozena. Někteří badatelé soudili, že útoky mohly být vyvolány nespokoje­
ností venkovského obyvatelstva se stávajícími poměry. Podle jiných představ
byly destrukce způsobeny mocenskými spory mezi vládci mykénských paláců.
Jestliže však v Mykénách, v Tírynthu a v Athénách byla zaváděna voda do­
vnitř opevnění, aby obránci mohli čelit předpokládanému obléhání, pak je má­
lo pravděpodobné, že hrozily jen místní nepokoje či vnitřní rozbroje. Opatření
tohoto druhu bylo stěží možno utajit v blízkém sousedství. Zdá se spíše, že ty­
to přípravy byly diktovány na všech místech stejnými obavami z hrozící invaze
útočníků. Neni jistě náhodné, že destrukce způsobené nepřátelským vpádem
jsou zvláště patrné v nejmocnějších centrech mykénské civilizace. Na korintské
šíji byly dokonce objeveny zbytky zdi, která tu byla budována nejspíše jako
obrana proti očekávanému útoku ze severu.
Z textů zachovaných v syrském Ugaritu, a zejména z údajů egyptských pra­
menů, se dovídáme o náporu „mořských národů", které na sklonku 13. a na po­
čátku 12. století pronikaly do Malé Asie a do Sýrie a ohrožovaly i Egypt. Právě
do této doby spadají destrukce mykénských paláců. Je pravděpodobné, že sku­
piny těchto útočníků se dostaly do Thessalie, do středního Řecka a na
Peloponnésos a způsobily pád mykénské civilizace.
Mocenský systém mykénských paláců se zhroutil a obyvatelé, kteří přežili,
byli nuceni se přizpůsobit zcela odlišným životním podmínkám. Lidé hledali
útočiště v hornatém vnitrozemí Peloponnésu a na ostrovech. Některé skupiny se
na svém útěku dostaly až na Krétu a dokonce i na Kypr.
Kypr přejímal ve starší době především podněty z Předního východu, avšak
udržoval také kontakty s egejskou oblastí. Počátky bronzové doby spadají na
tomto ostrově do doby kolem roku 2300 či do 23. století. Patrně od počátku
2. tisíciletí se z Kypru dovážela měď do sousedních oblastí. Archeologickým
výzkumem tu jsou doloženy importy z Egypta, ze Sýrie a z Kréty.
Od počátku 14. století př.Kr. přicházeli na Kypr řečtí (achajští) obchodníci,
kteří tu nakupovali měď. Kypr se pro ně stal významnou základnou k proniká­
ní na Přední východ. Na Kypru se patrně začali usazovat i řečtí řemeslníci.
26
Jejich výrobky působily do značné míry na další vývoj kyperské civilizace.
V keramice se mísí podněty mykénského původu s východními prvky a vytvá­
ří se tak specifický umělecký styl. Podobně tomu bylo i v řezbářství a ve šper­
kařství. Vysoké technické úrovně dosahují nádoby vyráběné z alabastru a ze steatitu i bohatě zdobené bronzové trojnožky a kotlíky.
Na Kypru se vytvořilo písmo lineárního typu, jehož nejstarší doklad pochází
z doby kolem roku 1500. Jelikož se v něm projevuje jistá souvislost s krétským
lineárním písmem A, bývá označováno jako písmo kypersko-mínojské.
Doklady psané tímto písmem byly nalezeny nejen na Kypru, ale i v Ugaritu.
Jsou to záznamy na keramických střepech i na hliněných tabulkách. Kypersko-mínojské písmo neni rozluštěno a neni tedy znám jazyk - či snad jazyky - za­
chovaných památek.
Po pádu mykénské civilizace hledaly na Kypru útočiště skupiny achajského
obyvatelstva. Severně od Pafu na místě zvaném Maa - Palaeokastro odkryli ky­
perští archeologové v letech 1979-1986 opevněné sídliště těchto přistěhovalců
z první poloviny 12. století.
Nálezy pozdně helladské keramiky (LH III C 1) zatlačovaly starší druhy ná­
dob, které byly vyráběny na Kypru. Byly tu nalezeny i jiné památky mykén­
ského původu. Z nich vyniká královské žezlo ze zlata a emailu, které patří k nej­
skvělejším dokladům mykénského zlatnického umění. V průběhu 12. století byl
Kypr zřejmě postižen nepřátelským vpádem, jenž souvisel s migracemi „moř­
ských národů". Nasvědčují tomu stopy destrukcí patrné v objektech z této do­
by. Zanedlouho se na mnohých místech projevil nový vzestup, i když nedosáhl
předcházející úrovně.
Na počátku 11. století se na Kypru objevili další přistěhovalci z egejské oblas­
ti. Byli to patrně obyvatelé ostrovů v Egejském moři, kteří byli nuceni ustoupit
před expanzí Dórů. Tuto novou vlnu řeckého obyvatelstva přicházejícího na Kypr
charakterizují nálezy keramiky z poslední časové fáze pozdně helladského obdo­
bí (LH III C 2), která je poslední fází hrnčířské produkce mykénské civilizace.
Posílení řeckého etnika na Kypru ve 12. a 11. století vedlo k tomu, že se tento
ostrov stal již trvale součástí řecké kulturní sféry. Současně byl jednou z oblastí,
v níž se udržela jistá kontinuita mezi mykénskou a pozdější řeckou tradicí. Kypr
hrál pak významnou úlohu v šíření podnětů ze zemí Předního východu do Řecka.
Kypr je jediným místem, kde ještě v 1. tisíciletí existovalo lineární písmo.
Toto tzv. klasické kyperské písmo se vyvinulo z kypersko-mínojského písma.
Klasické kyperské písmo se udrželo až do helénistické doby, nemělo však na ce­
lém ostrově stejnou podobu. Část textů je psána neznámým jazykem, kterým
patrně hovořilo starší obyvatelstvo Kypru. Převážná část dokladů v klasickém
kyperském písmu byla však psána řecky. Pro řečtinu se současně používalo již
řeckého hláskového písma (alfabety).
27
„TEMNÝ VĚK"
Cílem útoků způsobených patrně skupinami „mořských národů" bylo získat
kořist ukrytou v mykénských palácích a nikoli ovládnout nové území. I když
útočnící nejspíše záhy řeckou pevninu opustili, zanechali za sebou trvalou zká­
zu. Doklady hmotné kultury nasvědčují tomu, že se změnil celý způsob života
obyvatel a že jejich počet prudce poklesl.
Počet sídlišť ve 12. století v jihozápadním Peloponnésu (na území ovládaném
v době mykénské palácem v Pylu) se snížil proti stavu ve 13. století asi na de­
setinu. Jednu z těchto lokalit odkryl archeologický výzkum realizovaný v letech
1969-1975 v Nichorii při Messénském zálivu.
Téměř stejný obraz jako v Messénii je patrný ve středním Řecku na území
Boiótie. V jihovýchodním Peloponnésu klesl počet sídlišť asi na čtvrtinu a na
severovýchodě tohoto poloostrova asi na třetinu. V polovině 12. století bylo vy­
páleno velké skladiště obilí v Mykénách a zbylé obyvatelstvo živořilo v tros­
kách zašlé moci a slávy. Podobně tomu bylo i jinde.
Kromě úpadku a zkázy se však projevovala i jiná, pozitívnější tendence.
Jelikož obyvatelé nejvíce postižených oblastí hledali útočiště na bezpečnějších
místech, projevil se relativní vzestup osídlení v hornaté Achai na severu
Peloponnésu, na ostrově Kefallénii v Ionském moři a snad i na východním po­
břeží Attiky. Migrace směřovala dále na ostrovy v Egejském moři a -jak již by­
lo uvedeno - až na Kypr.
Zánik mykénských paláců vedl k hospodářskému rozvratu. Jistá kontinuita
mykénské řemeslné tradice se však udržela ve výrobě keramiky. V druhé polo­
vině 12. století se vytvořil tzv. submykénský styl. Nádoby jsou mnohem hrub­
ší, avšak v jejich tvarech i ve výzdobě se výrazně projevují stopy dědictví
vyspělého mykénského hrnčířství. Submykénská keramika vznikla nejspíše
na severovýchodě Peloponnésu (v Argolidě), ale pak se rozvíjela především
v Athénách. Athénští řemeslnící navazovali nejen na mykénské tradice, nýbrž
přijímali rovněž - v první polovině 11. století - podněty z hrnčířské tradice
existující na Kypru.
Obyvatelé Athén upouštěli Akropoli a usazovali se v místě pozdějšího centra
athénské obce, na agoře. Tam bylo v studních a v tzv. kulturních jámách naleze­
no mnoho dokladů submykénské keramiky. Kromě toho je athénská submykén­
ská keramika nalézána na pohřebišti, které leželo na místě pozdější hrnčířské
28
čtvrti, v tzv. Kerameiku. Ze submykénského období se zachovalo v Athénách
jen několik desítek kusů kovových výrobků. Kromě bronzových produktů se
objevují i ojedinělé ozdoby a jehlice zhotovené ze železa. Tyto předměty,
a zejména železný meč kyperského typu, jsou dalším svědectvím o tehdejších
kontaktech mezi Athénami a Kyprem.
Ve srovnání s převážnou částí řecké pevniny bylo v Athénách, na ostrově
Salamíně a ve východní Attice na sklonku 12. a v první polovině 11. století po­
měrně početné osídlení. Zřejmě i sem směřovaly skupiny obyvatel opouštějí­
cích kdysi hustě obydlené oblasti na severovýchodě a na jihovýchodě
Peloponnésu.
Potomci mykénských Achajů, jejichž jazyk je zachycen v dokladech psaných
lineárním písmem B, se udrželi v hornatých oblastech Peloponnésu (zejména
v Arkadii) a na Kypru. Jazykovědný rozbor písemných památek z pozdější do­
by vedl k závěru, že arkadský a kyperský dialekt řečtiny patrně bezprostředně
navazoval na jazyk mykénského Řecka.
Blízkými příbuznými Achajů byli Iónové, kteří obývali Attiku a Euboiu
a usadili se pak i na četných ostrovech v Egejském moři a na západním pobře­
ží Malé Asie. Na některých místech Malé Asie navazovali na starší osídlení
z doby mykénské.
V Milétu, kde je doložena mínojská i mykénská keramika, je snad možno
předpokládat kontinuitu osídlení. Na sever od Milétu vznikl při ústí řeky
Kaystru Efesos. V nedalekém okolí efeského Artemidina chrámu byly nalezeny
stopy po mykénském osídlení. Důležitou úlohu ve vývoji této oblasti hrály rov­
něž Kolofón, Erythry, Klazomeny, Fókaia i obce Chios a Samos na stejnojmen­
ných ostrovech při maloasijské pevnině.
Tyto obce a spolu s nimi pak i další čtyři, Myús a Priéné.(na pobřeží mezi
Mílétem a Efesem) a Lebedos a Teós (mezi Efesem a Erythrami) se v 8. století
sdružily ve dvanáctičlenný iónský spolek (koinon). Jeho střediskem bylo tzv.
Paniónion, Poseidónův chrám na horském výběžku Mykalé (proti ostrovu
Samu).
V řecké tradici se udrželo povědomí o sounáležitosti Athéňanů a maloasij­
ských Iónů. Athénský zákonodárce Solón označuje v jedné ze svých básní svou
rodnou obec jako „nejstarší Iónů zem". Svědectvím o příbuznosti Athéňanů
s ostrovními a maloasijskými Ióny jsou názvy čtyř rodových fýl, Geleontes,
Hoplétes, Argacleis a Aigikoreis, které tvořily základní dělení obyvatelstva
Attiky až do sklonku 6. století.
Epigrafické doklady z Milétu z 5. století dosvědčují existenci dvou z těchto
fýl a kromě toho uvádějí dvě další fýly, Bóreis a Oinópes. Fýla Oinópes snad
sdružovala místní maloasijské obyvatelstvo, s nímž se Iónové dostali do styku,
a fýla Bóreis je v řecké tradici spojována s přistěhovalci z Peloponnésu.
29
Všechny čtyři fýly známé z Attiky i obě další doložené v Milétu se objevují na
nápisech z mílétské kolonie Kyziku (na jižním pobřeží Propontidy - dnešního
Marmarského moře). Jednotlivé iónské fýly jsou doloženy i na epigrafických
památkách z mílétských kolonií ležících na západním pobřeží Černého moře
(Istros, Tomoi).
Fýla Geleontes je doložena také v Teu a v samské kolonii Perinthu (na sever­
ním pobřeží Propontidy). Z Perinthu jsou známy i fýly Aigikoreis a Bóreis.
O tradici iónských fýl máme údaje také z Efesu, a to z doby římského císařství,
kdy bylo toto město centrem provincie Asie. Obyvatelstvo Efesu bylo tehdy
rozděleno do osmi místních fýl, z nichž jedna se nazývala Efeseis. Byli v ní nej­
spíše občané, kteří se pokládali za potomky dávných obyvatel města. Tato fýla_
se dělila na šest chíliastyí (skupin po tisíci občanech), z nichž čtyři nesly názvy
iónských fýl (Argadeis, Geleontes, Bóreis a Oinópes).
O dávném vztahu mezi obyvateli Attiky a maloasijskými Ióny svědčí také ka­
lendář. V Řecku byly v jednotlivých obcích různé názvy měsíců. Některé měsí­
ce athénského kalendáře jsou doloženy i v obcích obývaných iónským obyva­
telstvem, v Milétu, v Priéně, na Samu a rovněž na některých Kykladských ost­
rovech, na Paru, Délu a Ténu.
Průkazným svědectvím o příbuznosti Athéňanů s maloasijskými a ostrovními
Ióny je ostatně i jazyk. V klasickém období existovaly sice rozdíly mezi attičtinou a iónštinou, avšak linguistický výzkum ukázal, že se vytvořily teprve po
iónské migraci na ostrovy v Egejském moří a na západní pobřeží Malé Asie.
Další skupinu řeckého obyvatelstva tvořili Aiolové, potomci obyvatel se­
verního Řecka v době mykénská civilizace. Setkáváme se s nimi v Thessalii
a v Boiótii, zejména pak na severozápadě Malé Asie. Mezi nejstarší aiolské ob­
ce na maloasijské pevnině patřily Kýmé a Smyrna.
Smyrna (při ústí řeky Hermu) se stala kořistí Kolofónu a dostala se do sféry
iónského vlivu. Nebyla však členem iónského spolku. Na počátku 6. století
byla Smyrna vyvrácena lýdským králem Alyattem a od té doby to bylo jen ne­
velké vesnické sídliště. Teprve za helénismu byla několik kilometrů jižně od bý­
valého města vybudována nová Smyrna.
Nejvýznamnější oblastí aiolského osídlení byl ostrov Lesbos přiléhající k se­
verozápadnímu pobřeží Malé Asie. Zvláště proslulou obcí na Lesbu se stala
Mytiléné.
Po pádu mykénské civilizace se v Řecku objevily nové skupiny řecky mlu­
vícího obyvatelstva. Jelikož nejvýraznější z nich tvořili Dórové, bývá tato mi­
grace označována jako dórské stěhování. Přes úsilí badatelů se nepodařilo
pohyby Dórů a jim příbuzných přistěhovalců rekonstruovat. Je však pravdě­
podobné, že Dórové přicházeli ze severu Balkánského poloostrova. Svazek tří
dórských fýl, Hylleis, Dymánes a Pamfýloi, který je v pozdější době doložen
30
v četných obcích obývaných Dóry, existoval zřejmě již v době jejich příchodu
do Řecka.
Právě „dórské stěhování" vyvolalo migrace části staršího obyvatelstva na ost­
rovy v Egejském moři a na západní pobřeží Malé Asie. Dórové ovládli převáž­
nou část Peloponnésu (Lakónie, Messénie, Argolis) a oblast korintské šíje
(Sikyón, Korint, Megara). Přitom byli nuceni se vyrovnávat se zbytky staršího
achajského osídlení.
Dórové nezůstali jen na řecké pevnině, nýbrž osidlovali i jižní ostrovy v Egej­
ském moři - zejména Mélos, Théru, Krétu, Kós a Rhodos - a usadili se též na
jihozápadním pobřeží Malé Asie, kde byl nejvýznamnější dórskou obcí
Halikamássos.
Spolu s Dóry se dostaly na sklonku 2. tisíciletí na řeckou pevninu tzv. seve­
rozápadní kmeny. Jazykově byly blízké Dórům a jejich označení v odborné
literatuře má původ v jejich lokalizaci. Usadily se totiž převážně v oblastech le­
žících severně a severozápadně od Korintského zálivu. V Épeiru byly smíšeny
s ilyrským obyvatelstvem. Pronikly také do Boiótie a v menší míře do
Thessalie, kde splynuly s Aioly. Dále pak obývaly západní část středního Řec­
ka (Fókis, Lokris, Aitólie, Akarnánie) a ostrovy v Iónském moři. Dialekty, jimiž
se hovořilo na severu a severozápadě Peloponnésu (Achaia, Élis) tvořily pře­
chod mezi severozápadní řečtinou a dórštinou.
Na sklonku 2. tisíciletí se tak v souvislosti se změnami, které nastaly po pá­
du mykénská civilizace a v důsledku tzv. dórského stěhování a migrace na ost­
rovy v Egejském moři a na západní pobřeží Malé Asie vytvořilo osídlení Řec­
ka, které se pak udrželo i v pozdějších dobách. Přes tyto migrace v egejské
oblasti provázené proměnami hospodářského, politického i kulturního vývoje
se udržela jistá kontinuita mezi světem mykénských Achajů a vlastní řeckou
(hellénskou) civilizací.
Projevuje se především v nejčastěji nalézaných hmotných památkách, v ke­
ramice. V druhé polovině 11. století se vytvořil nový, tzv. prótogeometrický
styl. Tvůrci této prótogeometrické keramiky byli zřejmé athénští hrnčíři.
Prótogeometrické amfory navazují svými tvary na nádoby submykénského stylu. Mají však štíhlejší vzhled a jsou lépe zpracovány. K jejich výrobě bylo tře­
ba rychleji se otáčejícího hrnčířského kruhu. Při kresbě se používalo štětce -ja­
ko již dříve na Kypru - a dekorace byla vyznačována pomocí kružidla.
Kromě hrnčířské výroby se projevuje jistá kontinuita s civilizací mykénských
Achajů ve výstavbě lodí. Ojedinělé vyobrazení lodí na prótogeometrických a pak i na geometrických - nádobách mají tytéž základní znaky, jaké nachází­
me na kresbách zachovaných na mykénské a submykénské keramice. Migrace
mykénských Achajů ve 12. století i pozdější styky mezi řeckou pevninou
a Kyprem se nemohly obejít bez znalosti stavby lodí. Řekové navazovali na
31
výboje a kontakty mykénských mořeplavců a Egejské moře se stalo dopravní
tepnou a živou součástí řeckého světa.
Prótogeometrickým stylem začala v Řecku současně doba železná. V řemesl­
né výrobě byl na sklonku 11. století překonán hluboký úpadek, jenž trval téměř
dvě století a začaly se projevovat tendence směřující k novému rozvoji hmotné
kultury. Prótogeometrická keramika je nalézána i v nejstarších vrstvách někte­
rých obcí zakládaných iónskými a aiolskými přistěhovalci na západním pobře­
ží Malé Asie a na přilehlých ostrovech v Egejském moři.
Prótogeometrické nádoby byly dále zdokonalovány. Na počátku 9. století se
pak v Attice, v Argolidě, na ostrovech v Egejském moři i na západním pobřeží
Malé Asie začal rozvíjet tzv. geometrický styl. Tvary nádob i jejich dekorace
navazují organicky na prótogeometrický styl, současně však se objevují nové
prvky, již zcela oproštěné od submykénského dědictví.
Geometrický styl se postupně šířil i na jiná místa, do Korinta, do Boiótie a do
Thessalie. Jeho technika se zdokonalovala, rozšiřoval se počet typů nádob a vy­
víjela se rozmanitá a bohatá dekorace, v níž se vedle geometrických motivů
objevovaly i realistické prvky. Vrcholná fáze geometrického stylu spadá do
8. století, tedy již do počátku raného (archaického) období řeckých dějin.
V průběhu 9. století se projevuje výrazný pokrok v metalurgii. Je to patrné
z nálezů železných mečů i hrotů kopí. Kožené přilby byly od druhé poloviny
9. století nahrazovány bronzovými přilbami kuželovitých tvarů. Z bronzu byly
vyráběny také nádoby, zejména poháry a kotlíky. O vynikající technické do­
vednosti zlatníků svědčí šperky nalezené v ženském hrobě na athénské agoře,
jenž pochází asi z poloviny 9. století. Rozvíjela se také architektura. Zvláště
zajímavé doklady přinesl archeologický výzkum ve staré Smyrně, která byla již
v 9. století opevněna městskými hradbami.
Pro nový rozmach egejské oblasti měly zvláště velký význam podněty ze ze­
mí Předního východu. Důležitou zprostředkující úlohu tu hrál Kypr, jenž udr­
žoval styky nejen s Krétou, s ostrovy v Egejském moři i s řeckou pevninou,
nýbrž i se Sýrií a Foiníkií.
Doklady o pronikání Řeků na východní pobřeží Středozemního moře přinesl
archeologický výzkum na místě dnešní obce zvané Al Mina (na území Turecka
nedaleko hranice se Sýrií).
Al Mina byla založena patrně již kolem poloviny 9. století. Z té doby pocházejí památky hmotné kultury, které ukazují na kontakty jejích obyvatel s Foi­
níkií, severní Palestinou a Kyprem. Nejspíše na samém sklonku 9. století se za­
čala v Al Mině objevovat řecká geometrická keramika. Řekové se tak dostali
do přímého kontaktu s obyvateli Sýrie. Al Mina byla významným přísta­
vem a centrem těsných obchodních styků se Sýrií a sousedními oblastmi
v 8. a 7. století.
32
Řečtí osadníci tu žili zřejmě v denním styku se syrským obyvatelstvem a mě­
li tak možnost seznamovat se se starobylou místní civilizací a nepřímo i s kul­
turním dědictvím jiných zemí Předního východu. Těmito kontakty se značně
rozšířil horizont řeckých přistěhovalců. Přejímali četné technické poznatky, ze­
jména v metalurgii. Dlouhé období „temného věku" spělo k svému konci.
Nový rozmach tvůrčích sil se projevil i v tom, že si Řekové osvojili znalost
hláskového písma. Spolu se zánikem mykénských paláců a jejich hospodářské­
ho systému upadlo v zapomenutí také lineární písmo B, nejstarší forma zá­
znamu řeckého jazyka. Na rozdíl od těžkopádného písma, které často ne zcela
přesně zachycovalo znění řeckých slov a bylo používáno převážně k evidenci
majetku a hospodaření paláců, vytvořilo se v Řecku mnohem jednodušší a při­
tom dokonalejší písmo zaznamenávající hlásky.
Řekové si byli dobře vědomi toho, že přejali své písmo z Předního východu.
Herodotos uvádí (5, 58), že se Rekové mnohému naučili od Foiničanů, kteří při­
šli s Kadmem, mimo jiné také znalosti písma. V tomto výkladu se patrně mísí
pověst o dávném založení Théb s pozdějším podáním o řeckých kontaktech
s oblastí východního Středomoří. Podle Hérodota označovali Řekové přejaté
písmo jako „foinická písmena" (foinikéia grammata).
Je možné, že při vzniku řecké alfabety připadlo významné místo aramejskému písmu používanému v severní Sýrii, kam připlouvaly snad již na sklonku
9. století řecké lodě, a že se teprve později uplatnil vliv jižnějšího foinického
písma, z něhož jsou odvozeny i názvy písmen alfabety. Někteří badatelé se do­
mnívají, že Řekové se seznámili se semitským hláskovým písmem na Kypru.
V pozdější době se v alfabetách používaných na jednotlivých místech proje­
vovaly určité odlišnosti. Přesto však měl vznik řeckého hláskového písma ne­
obyčejně velký význam pro šíření poznatků na celém území obývaném řeckým
etnikem. Znalost písma nebyla již omezena na úzkou vrstvu písařů ve službách
správy paláců, jak tomu bylo v době minojské a mykénské civilizace. Spolu
s rozvojem nových politických forem uspořádání společnosti si hláskové písmo
osvojoval postupně stále větší okruh obyvatelstva.
Nejstarší známé doklady řeckého hláskového písma pocházejí krátce po po­
lovině 8. století. Je možno soudit, že řecká alfabeta vznikla patrně o něco dříve.
Hláskové písmo nesloužilo jen běžným potřebám obchodního styku. Již záhy se
uplatnilo i v literárních záznamech. Mezi rané doklady užívání alfabety patří ná­
pisy veršů na keramice. Hexametr zaznamenaný na geometrickém džbánu
z Athén a rovněž neúplně zachované verše na geometrickém poháru v jedné
z prvních řeckých osad na ostrově Pithékúsai (dnešní Ischia) u jihozápadního
pobřeží Itálie byly zapsány ve dvacátých letech 8. století.
Do této doby spadá patrně vznik obou velkých eposů spojovaných s jménem
básníka Homéra, Iliady a Odysseie. O místu a době Homérova narození byly
33
spory již ve starověku. V nové době vznikla tzv. homérská otázka. Byly formu­
lovány různé názory o původu obou rozsáhlých básní.
Někteří badatelé poukazovali na rozličné nesrovnalosti a rozpory projevující se
v líčení událostí před obléhanou Trójou i v podání dobrodružného návratu Ody­
ssea, jednoho z hlavních hrdinů výpravy achajského vojska, na rodnou Ithaku.
Soudili proto, že obě epické skladby vznikly jako soubor původně samostatných
básní zaměřených k užším tématům trojského cyklu bájí. Jiné teorie hájily před­
stavu, že Homér byl jediným tvůrcem Iliady a Odysseie. Objevilo se i mínění,
že Homér vytvořil oba eposy na základě starších stručných verzí těchto básní.
Archeologický výzkum zahájený překvapivými objevy Heinricha Schliemanna v Tróji a v Mykénách přinesl cenné poznatky o hmotné kultuře jak
doby mykénské, tak i pozdějšího období řecké historie. Na tomto základě bylo
možno srovnávat reálné doklady stavebních památek, nástrojů a zbraní, umě­
leckých výtvorů a předmětů denní potřeby s popisem zachovaným v obou epo­
sech. Prohloubilo se rovněž literárně vědné bádání, v němž bylo využíváno i vý­
sledků získaných při studiu středověkých eposů, Písně o Rolandovi, Písně
o Nibelunzích a jihoslovanské epiky. Intenzívně byly zkoumány i stylistické
a jazykové problémy homérských básní.
Rozluštění lineárního písma B přineslo důkaz, že mykénskou civilizaci vy­
tvořilo řecky mluvící obyvatelstvo. Byly zjištěny dávné tradice řecké kultury,
zejména některých náboženských představ. Současně se však ukázalo, že cha­
rakter mykénské společnosti - pokud jej můžeme rekonstruovat na základě za­
chovaných záznamů na hliněných tabulkách nalezených v troskách paláců - byl
značně odlišný od obrazu, který podávají Ílias a Odysseia.
Vytvoření obou eposů v podstatě v té formě, v jaké se nám zachovaly, může­
me klást nejspíše do druhé poloviny 8. století. Obvykle se soudí, že Ilias je
o jednu či o dvě generace starší než Odysseia. Byl tvůrcem obou eposů jediný
básník? Anebo byl autor Odysseie pokračovatelem či dokonce žákem autora Ili­
ady? Snad již tehdy, anebo o něco později, byly oba eposy zapsány, i když v je­
jich znění byly patrně prováděny i nadále některé úpravy, na nichž se podíleli
především jejich přednášeči.
Vybroušená metrická forma veršů, bohatství představ a rovněž výrazových
prostředků, dramatičnost a živost výkladu svědčí o zralém mistrovství, které se
mohlo vytvořit jen na základě dlouhé epické tradice. Ílias a Odysseia jsou vý­
sledkem vývoje básnické tvorby, která se udržovala ústním podáním. Jisté pro­
jevy epické tvorby existovaly patrně již v mykénské době, jak lze soudit z ně­
kterých starobylých obratů homérských básní.
Po pádu mykénské civilizace neupadlo epické básnické umění zcela v zapo­
menutí. Když se pak v době osidlování maloasijského pobřeží dostávalo iónské
a aiolské obyvatelstvo do bezprostředního styku s územím, které mělo kdysi
34
živý styk s mykénskou civilizací, byly tyto tradice posilovány a dále rozvíjeny.
Kontakty a konflikty s místním obyvatelstvem přinášely současně nové zkuše­
nosti, které se mísily se starým podáním. V tomto prostředí se vytvořily i báje
tzv. trojského cyklu. Jak právem poznamenal rakouský literární historik Albin
Lesky, „pověst předpokládá zříceniny".
V antické tradici byl Homérův původ spojován především s oblastí západní­
ho pobřeží Malé Asie. Podle známého dvouverší se přelo prý sedm obcí
(Smyrna. Rhodos, Kolofón, Salamis, Chios, Argos, Athény) o to, která z nich je
Homérovým rodištěm. Zachovaly se i další údaje, takže známe celkem jména
dvaceti měst, která se o tuto čest ucházela. Životopisné podání spojuje však
slavného básníka jednoznačně s oblastí, v níž se stýkal iónský a aiolský živel,
především se Smyrnou a s Chiem.
V homérských básních se zachovaly některé reminiscence na dobu mykénské
civilizace, avšak snaha vylíčit život v zaniklé epoše ulpívá často na povrchu.
V povědomí epické tvorby se uchovaly základní údaje o tom, že tehdy existo­
vala významná centra v Mykénách, v Pylu i na jiných místech. Detailně jsou
popsány některé jednotlivé umělecké předměty či výzbroj mykénského původu.
Je to buď reminiscence, která se udržela v epickém podání, anebo se snad ve vý­
jimečných případech zachovaly starobylé památky do pozdější doby. Většinou
však jde jen o obecné představy.
Popisované nástroje a zbraně jsou převážně z bronzu, jelikož bylo známo, že to
byl základní materiál mykénské epochy. Vedle nich se však objevují předměty
zhotovené ze železa a jsou tu i zmínky o technologii výroby železa. S ní se však
Řekové začali seznamovat teprve na samém sklonku 2. tisíciletí. Podobné ne­
srovnalosti se projevují i v líčení bojů před Trójou. Homérští hrdinové jezdí do
bitev na vozech, avšak nepoužívají jich k vojenské akci, jak tomu bylo v mykén­
ské době, nýbrž utkávají se se svými protivníky v pěších soubojích.
V Odysseově domácnosti na Ithace pracují otroci a zejména otrokyně. Jeho
největší bohatství je ve stádech dobytka. Kvantitativní údaje jsou však pod­
statně nižší než ty, které se zachovaly na hliněných tabulkách archívů v Pylu
a v Knóssu a v básních není ani stopy po mykénské palácové byrokracii.
Realita mykénské civilizace se rozplynula v nánosu pozdějších zkušeností
a představ a přetvořila se v mytickou dobu hérojskou.
Prostředí, které je v obou eposech vylíčeno, odráží dlouhou epickou tradici
a je výtvorem básnické imaginace. Projevují se v nich i vlivy literární tvorby na
Předním východě. Je velmi nesnadné rozlišit jednotlivé vrstvy, z nichž je tato
umělá stavba složena. Obecně je možno uvést, že do popředí vystupují přede­
vším rysy epochy, kdy se v prostředí maloasijských iónských a aiolských obcí
vytvářela epická forma pověstí trojského cyklu.
Společnost, s níž nás seznamují homérské básně, má aristokratický ráz. V čele
35
jednotlivých kmenových skupin usazených na určitém území stojí králové (basileis), kteří soustřeďují ve svých rukou správní, vojenskou a kněžskou moc
a mají rozhodující slovo v radě (búlé), v níž zasedají privilegovaní aristokraté,
nejspíše představitelé menších jednotek spjatých příbuzenskými vztahy. Lidové
shromáždění (agorá) jen přijímá předem připravená rozhodnutí.
Základní hospodářskou jednotku tvoří domácnost (oikos = dům) basilea,
která je do značné míry soběstačná a má patriarchální ráz. Obyvatelstvo se za­
městnává převážně pastevectvím a zemědělstvím. Řemeslníci pracují přede­
vším pro potřeby domácnosti basilea. Nejnižší skupinu svobodných tvoří bezzemci, nádeníci (thétes). Basileové zaměstnávají nevelký počet otroků. Zdro­
jem otroctví jsou války a pirátství. Obchod je málo rozvinut a obstarávají jej
především foiničtí kupci, kteří připlouvají k řeckému pobřeží. Basileové sami
neobchodují, ale vyměňují si dary na důkaz vzájemné úcty a přátelství.
V homérských básních vystupuje před námi řecký svět, v němž se mísí reali­
ta vycházející zejména z poměrů doby, kdy eposy vznikaly, s mytickými před­
stavami o hérojské minulosti. Hrdinové Iliady a Odysseie jsou idealizováni, ale
současně jsou líčeni jako muži a ženy se všemi přednostmi a nedostatky lidské
přirozenosti.
V básních se objevují bohové a bohyně, kteří si ve styku s lidmi na sebe berou někdy i podobu jejich blízkých přátel. Svět bohů je významnou součástí
obrazu homérskeho Řecka. Jejich činnost je spjata s dějem obou básní a je blíz­
ká lidskému chápání. Zasahují do činnosti lidí a projevují své sympatie a anti­
patie k jednotlivým privilegovaným aktérům událostí.
Charakteristickým rysem homérských eposů je bezprostřední vztah člověka
k přírodě a životu, k práci a boji i k odpočinku a zábavě. Slavnosti jsou prová­
zeny soupeřením jednotlivých aristokratů v atletických disciplinách, které byly
pak součástí proslulých řeckých her.
Ílias a Odysseia jsou složeny dokonalou metrickou formou daktylsko-spondejského časomerného hexametru a oplývají bohatým básnickým slovníkem.
Završují dlouhý vývoj epické tvorby šířené ústním podáním. Na místo pěvců
(aoidoi) improvizujících za doprovodu lyry nastupují recitátoři (rhapsódoi),
kteří přednášejí hotový text. Homérské básně se staly majetkem všech Řeků
a jedním ze zdrojů jejich mytologických představ. Mládež se z nich učila po­
znávat hérojskou minulost, výtvarní umělci odtud čerpali inspiraci pro svou
tvorbu. Po celou dobu existence starověké řecké kultury byly nejslavnějšími
a nejčtenějšími literárními díly.
Vrcholná fáze geometrického stylu, pronikání Řeků do východního
Středomoří, vznik hláskového písma a v neposlední řadě i vytvoření rozsáhlých
epických děl jsou rozličnými projevy nástupu nové epochy, která zahajuje tzv.
archaické (rané) období řeckých dějin.
36
KOLONIZACE
V archaickém období jsou na četných místech Řecka doloženy nevelké stát­
ní útvary, které bývají někdy označovány jako „městské státy". Tento název ne­
ní však příliš výstižný. Administrativním a kulturním centrem státu tohoto typu
bylo sice obvykle město, avšak jeho nedílnou součást tvořilo venkovské záze­
mí, které bylo v některých případech poměrně rozsáhlé.
Tak například athénský „městský stát" zaujímal celou tzv. Attiku a na jeho
území ležela řada sídlišť, z nichž některá nabyla městského charakteru. Spartský
stát zahrnoval Lakónii a pak i Messénii, kde byly četné lokality městského ty­
pu, které byly součástí spartského státu. Sama Sparta nebyla opevněným měs­
tem a zachovávala si strukturu čtyř vesnických sídlišť.
Základním ekonomickým i sociálním faktorem existence „městského státu"
bylo zemědělství. Vlastnictví půdy na jeho území bylo předpokladem pro získání občanských práv.
Řekové používali pro tento typ státu výrazu polis, jímž označovali obvykle
také město. V tomto významu se objevuje již v homérských básních. Výklad
o charakteristických rysech a a specifických formách řeckého státu podali vý­
znační myslitelé klasického období, Platón a Aristotelés. Zejména pod dojmem
jejich teoretických úvah se užívá dnes termínu polis i v odborné literatuře
Jak uvádí Thúkýdidés (2, 15, 6) označovali Áthéňané ještě v jeho době slo­
vem polis opevněné návrší, které bylo nejstarší částí jejich města. Ostatně i běž­
ný výraz akropolis, jímž je toto místo označováno dodnes, neznamená nic jiné­
ho než „město na výšině". Bývá poukazováno i na spojení mezi mykénskými
centry budovanými obvykle na pahorcích a mezi pozdějšími městy, která tvoři­
la správní střediska řeckých států. Přímou kontinuitu osídlení je však možno
prokázat jen ve výjimečných případech.
Zvláště závažné je ovšem to, že hospodářské, sociální a politické poměry mykénské civilizace byly zásadně odlišné od poměrů, které se vytvořily v pozděj­
ších „městských státech". V mykénská době stál v čele státu neomezený vládce
paláce. V archaickém období vznikl zcela nový typ uspořádání společnosti,
jehož základ tvořila pospolitost občanů.
Řekové nechápali stát (polis) především jako územní celek, nýbrž spíše jako
společenskou jednotku vytvořenou jeho občany. To se projevovalo i v tom,
že neoznačovali obvykle své státy místními názvy (např. Athény, Korint), nýbrž
37
užívali pojmenování kladoucí důraz na občany, kteří jednotlivé státy ztělesňo­
vali (Athéňané, Korinťané). Vývoj v jednotlivých státech Řecka probíhal nerov­
noměrně. V důsledku rozdílných podmínek se ve struktuře jednotlivých obcí
vytvářely specifické odlišnosti.
Podobně jako v Malé Asii osídlené Ióny vytvářela se i na řecké pevnině sdruže­
ní zahrnující větší územní oblasti. Nejproslulejší z nich byla tzv. amfiktyonie sou­
středěná kolem Démétřiny svatyně u Anthély (v sousedství Thermopylského průsmyku). O její starobylosti svědčí, že jejími členy nebyly obce (poleis), nýbrž
kmenové skupiny (ethné). K ochraně strategicky důležitého spojení mezi severním
a středním Řeckem se sdružili patrně nejdříve obyvatelé sousedních kmenových
území. Značný vliv v této amfiktyonii získali Thessalové a ze středního Řecka by­
li členy zejména východní Lokrové, Máliové, Iónové (nejspíše ze severní Euboie)
a později i Fókové a Boiótové. Druhým kultovním centrem tohoto sdružení se sta­
ly Delfy, takže pak bylo obvykle označováno jako delfská amfiktyonie.
V době, kdy se Iónové, Aiolové a Dórové usazovali na ostrovech v Egejském
moři a na západním pobřeží Malé Asie, převažovalo kmenové zřízení. Naproti
Tomu tzv. kolonizace, která začíná v 8. století, probíhala již na jiném základě.
V mateřských obcích, odkud byli osadníci vysíláni, existovaly již nové prvky
uspořádání společnosti. Kolonie byly konstituovány zpravidla jako samostatné
poleis.
Kolonizací se obvykle rozumí mocenské pronikání silného centra do jiných
oblastí, jehož cílem je podrobit si nová území a využít jich k obohacení centra
a k rozšíření jeho vlivu. Termín je odvozen od latinského výrazu colonia. Ří­
mané zakládali své kolonie v Itálii a později i v provinciích jako opěrné body
své politické a vojenské moci. Občané kolonií měli i nadále občanské právo
a byli představiteli římských zájmů v kolonizovaných oblastech.
Řecká kolonizace 8.-6. století měla odlišný charakter. Řekové sami ozna­
čovali své kolonie jako apoikie. Každý občan měl svůj oikos - tj. svůj domov
a své hospodářství - ve své obci. Vytvoření apoikie znamenalo, že se skupina
občanů vystěhovala ze své rodné obce a založila domov na jiném místě. Když
dosáhli cíle své cesty, rozdělili si obvykle zemědělskou půdu a vytvořili tak no­
vé občanské společenství.
Kolonie (apoikiá) se tak stala zpravidla samostatnou hospodářskou a politickou jednotkou, zárodkem nového státu (polis), který se pak rozvíjel v místních
podmínkách bez přímého vlivu mateřské obce. Jinak tomu bylo nejednou tam,
kde kolonie zakládala ve svém sousedství své vlastní kolonie a upevňovala tak
své postavení v novém prostředí.
Mezi mateřskými obcemi a koloniemi přetrvávaly ostatně vždy jisté tradiční
vztahy. Tak jsou například v jihoitalském Tarentu doloženy kulty stejných bohů
a héróů, jaké jsou známy z jeho mateřské obce, Sparty. Když zakládali občané
38
Korkýry kolonii Epidamnos (pozdější Dyrrhachium, dnešní albánský přístav
Drač), požádali svou mateřskou obec Korint, aby jim poslala muže, který by
vedl výpravu do nové kolonie. Podobně se obrátili občané sicilské Megary
Hyblaie při zakládání své kolonie Selínús na svou mateřskou obec Megaru s žá­
dostí o vyslání vůdce osadníků. Příklady z Korkýry a z Megary Hyblaie sou­
časně ukazují, že kolonie se stávaly samostatnými obcemi, které samy opět
mohly z vlastní iniciativy zakládat kolonie.
Občané, kteří se vydali na cestu, aby založili kolonii, dostali z mateřské obce
nezbytné potřeby nejen pro plavbu, nýbrž i k tomu, aby mohli úspěšně zahá­
jit život na novém místě. K tomu patřila výzbroj, rozličné nástroje a další po­
třeby včetně osiva. Již v době, kdy se vydávali na cestu, byli budoucí osadníci
zpravidla vyčleněni z řad občanů své rodné obce. Po založení kolonie vznikala
pak - na základě vlastnických vztahů k půdě - nová občanská příslušnost.
Výprav do nových oblastí se zúčastňovali především mladší lidé, kteří se ne­
mohli plně uplatnit ve své dosavadní obci a měli zájem založit si nový domov.
Do jejich čela byl obvykle postaven muž z vážené aristokratické rodiny. Ve star­
ší době byl označován termínem archégetés (= vrchní vůdce). Cesta osadníků
k neznámému či málo známému pobřeží byla spojena s nebezpečím a vyžado­
vala vojenské velení. V pozdější době převládl pro muže, který stál v čele
výpravy hledající nový domov, název oikistés. Někdy se k založení kolonie
spojovalo několik obcí, které vysílaly společnou výpravu, při čemž jedna z nich
byla považována za „mateřskou obec" (metropolis).
Vztahy řeckých kolonií k místnímu obyvatelstvu byly značně rozdílné. Zcela
zvláštní byla povaha řeckých osad, které se vytvářely ve vyspělých oblastech
zemí Předního východu, v Sýrii a v Egyptě. Řekové odtud přejímali podněty
k hospodářskému a kulturnímu rozvoji.
Na jiných místech to byli často právě řečtí osadníci, kteří přinášeli technické
i kulturní poznatky. Tak tomu bylo například v řeckých koloniích na jihozápad­
ním pobřeží Itálie, které navazovaly kontakty s Etrusky. Od Řeků přejali
Etruskové písmo a pravděpodobně etruským prostřednictvím se znalost hlásko­
vého písma dostala pak i k Římanům.
Helénizačnímu vlivu podléhali poměrně rychle obyvatelé východního pobře­
ží Sicílie. Na některých místech byli však řečtí kolonisté nuceni hájit se zbraní
v ruce území, které obsadili. Se zvláště silným odporem se Rekové setkali při
zakládání osad na severním pobřeží Egejského moře a přilehlých ostrovech, kde
sídlili Thrákové.
Kolonizační činnost byla významným projevem rozmachu řeckého světa
v archaickém období zahrnujícím 8.- 6. století. Řekové úspěšně překonali dů­
sledky zániku mykénská civilizace i migračního procesu, který pak následoval,
a vykročili k rozvoji společnosti budované na nových základech.
39
V 8. století byla pro řeckou kolonizační činnost příznivá situace. Jejich hlav­
ními soupeři byli Foiničané, kteří pronikali až do západního Středomoří. Na
sklonku 9. století založili na pobřeží severní Afriky (v dnešním Tunisu) kolonii
Kart-Chadašt (= Nové Město) - označovanou pak v řeckých pramenech jako
Karchédón a v latinsky psaných textech jako Carthago. V 8. století byly však
foinické obce vystaveny silnému tlaku novoasyrské říše.
Vlastní příčiny řecké kolonizace tkví ovšem ve vnitřním vývoji Řecka. V Al
Mině se Řekové - většinou původem z ostrova Euboie - seznamovali s vyspě­
lou civilizací zemí Předního východu a současně se dovídali i o úspěšných
cestách foinických mořeplavců do vzdálených zemí na západě. Kontakty Řeků
se syrským prostředím již v 8. století byly zjištěny i archeologickým výzkumem
v místě zvaném dnes Tell Sukas (asi 80 kilometrů jižně od Al Miny).
V době, kdy Řekové rozšiřovali svůj obzor po bližších i vzdálenějších oblas­
tech Středomoří, se výrazně projevilo také vědomí jejich národní a kulturní sou­
náležitosti. Stykem s neznámými zeměmi a jejich obyvateli se upevňoval pojem
„hellénství". Řekové si uvědomovali, že přes kmenovou roztříštěnost a odliš­
nosti jednotlivých dialektů i přes specifiku náboženských představ v jednotli­
vých oblastech tvoří etnickou jednotu, která je odlišuje od cizího „barbarského"
(tj. jazykově nesrozumitelného) prostředí.
Při upevňování řeckých kulturních tradic připadlo významné místo homér­
ským básním. Společnou mytologii chápali Řekové jako součást své historie.
Důležitou úlohu hrála i některá kulturní centra. Do 8. století spadají podle po­
zdějšího podání počátky olympijských her, z nichž první se prý konaly ro­
ku 776. Tento údaj, který se stal až v helénistickém období východiskem řecké
chronologie, je fiktivní. Archeologický výzkum však prokázal, že svatyně Dia
Olympského (Olympia) v Élidě se stávala již v 8. století všeřeckým kultovním
i agonálním (tj. soutěživým, závodním) centrem. V Olympii se vždy po čtyřech
letech konala jak gymnická (sportovní) zápolení, tak i músické (hudební a lite­
rární) soutěže.
Do popředí vystoupila také jiná kultovní centra, zejména Apollónova svaty­
ně v Delfech s proslulou věštírnou. Dotazy na delfskou Pýthii zpravidla před­
cházely výpravám řeckých osadníků k novým domovům. Přes známou nejas­
nost těchto věšteb je pravděpodobné, že delfští kněží měli informace, jichž
mohli zakladatelé kolonií leckdy s prospěchem využít. Při kolonizaci černo­
mořské oblasti plnila obdobnou funkci jiná věštírna zasvěcená Apollónovi, kte­
rou si vybudovali maloasijští Iónové v Didymech (asi 15 kilometrů jižně od
Milétu).
Již na sklonku 19. století byly o příčinách řecké kolonizace vyslovovány roz­
dílné názory. Někteří badatelé zdůrazňovali obchodní ráz kolonizačního úsilí
Řeků a spatřovali analogie v novodobém kapitalismu evropských států (hledání
40
zdrojů surovin a budování zájmových sfér vlivu). Jiní tyto přestavy odmítali ja­
ko anachronické a popírali jakýkoli vztah mezi zakládáním kolonií a rozvojem
obchodu. Tyto diskuse byly odrazem sporů o charakter antické řecké ekonomi­
ky. Modernistická koncepce přeceňovala význam řemeslné výroby a obchodu
v řeckých obcích a na druhé straně stála teorie předpokládající pouze existenci
uzavřených hospodářských jednotek (oikoi) vyrábějícich vše pro vlastní potřebu.
Novější doklady získané archeologickým výzkumem a hlubší poznatky o po­
vaze řeckých „městských států" ukazují, že je stěží oprávněné stavět proti sobě
tzv. agrární či obchodní charakter řecké kolonizace. Zvláště v rané fázi vystu­
poval do popředí demografický faktor. V řeckých podmínkách, kde je poměrně
omezený rozsah půdy vhodné k obdělávání, a při nízké úrovni zemědělské tech­
niky se na některých místech projevovalo relativní přelidnění. Úděly půdy ne­
stačily někdy uživit všechny členy rodiny. Zejména mladší synové vítali mož­
nost založit si vlastní domov, třeba i na vzdáleném místě.
Pozemkové vlastnictví hrálo při zakládání kolonií nepochybně významnou
úlohu. Přitom však nelze popírat ani obchodní aspekt kolonizační činnosti ve
styku mezi řeckými osadníky a místními obyvateli. V 7. a 6. století docházelo
v Řecku též na četných místech k sociálním otřesům a politickým konfliktům.
Nespokojení občané hledali někdy východisko v odchodu z obce.
Mezi obce, které se záhy podílely na kolonizaci, patřily Chalkis a Eretria na
Euboi. Zvláště aktivní byli Chalkiďané. Eubojští osadníci založili nejspíše ko­
lem poloviny 8. století při severním okraji dnešního Neapolského zálivu kolo­
nii zvanou Kýmé (v pozdější latinské transkripci Cumae). Podle tradice, kterou
zaznamenali Strabón (5, 243) a Livius (8, 22), se přistěhovalci z Euboie vylo­
dili nejprve na ostrově Pithékúsai (dnešní Ischia) a teprve později přenesli svá
sídla na italskou pevninu, kde vznikla Kýmé. Pochyby o věrohodnosti těchto
údajů byly rozptýleny archeologickým výzkumem na Ischii, kde je doloženo
řecké osídlení od počátku 8. století.
První přistěhovalci z Euboie směřující na západ se tedy neusídlili nejprve na
pobřeží Sicílie či v nejjižnější oblasti Itálie, kudy byli nuceni plout, nýbrž za­
mířili severněji do míst příhodných pro rozvoj kontaktů s Etrusky.
Od sklonku 8. století je řecký vliv na etruské prostředí silný. V etruských
městech je nalézána řecká geometrická keramika a později i keramika s orientalizujícími motivy. Je pravděpodobné, že Etruskové se seznamovali prostřed­
nictvím eubojských kolonistů i s výrobky dílen z Předního východu, které jsou
nacházeny ve vrstvách z konce 8. století jak v Pithékúsách, tak i v Etrurii. Ve
vlastním etruském umění se vlivy přicházející z Orientu a z Řecka projevují
velmi výrazně.
Písmo, které Etruskové od Řeků přejali, mělo znaky blízké k abecedě dolo­
žené na Pithékúsách. Nejstarší záznamy na střepech keramiky nalezených při
41
archeologickém výzkumu na tomto ostrově je možno klást již do čtyřicátých let
8. století. Za umělecké produkty dostávali Řekové výměnou nejspíše kovy, a to
jak cín a měď - suroviny potřebné k výrobě bronzu - , tak i železo. Základním
zdrojem obživy občanů Kýmy i dalších řeckých kolonií v jižní Itálii a na Sicílii
bylo ovšem zemědělství.
Zanedlouho směřoval zájem Chalkiďanů na východní pobřeží Sicílie. Snad již
v polovině či ve třicátých letech 8. století tu založili spolu s občany ostrova
Naxu kolonii Naxos, odkud záhy vznikly dvě další kolonie, Leontínoi a Katané
(dnešní Catania). Z jihoitalské Kýmy a z eubojské Chalkidy byla založena při
dnešním Messinském průlivu Zanklé, přejmenovaná na počátku 5. století na
Messánu. Zanklé pak rozšířila věnec osad eubojského původu na Sicílii. Na
sklonku 8. století vznikla její kolonie Mýlai a v polovině 7. století pak dále na
západě Himera.
Na základě poznatků získaných archeologickým výzkumem v zázemí někte­
rých kolonií je možno soudit, že se mezi jejich občany a mezi Sikely, původní­
mi obyvateli východní Sicílie, vytvořily dobré vztahy. Vše nasvědčuje tomu, že
Sikelové, kteří žili v okolí Naxu a Leontín, přejímali řeckou kulturu a postupně
se helénizovali.
Patrně ve druhé polovině 8. století vznikla nedaleko Leontín megarská kolo­
nie Megara Hyblaia. Měla jen nevelké zázemí a byla záhy zastíněna_Syrákúsami
založenými - asi o několik let dříve - z Korinta. Syrákúsy měly výborný přístav
v zátoce, kterou zčásti uzavíral ostrov Ortygia. Na něm ležela sikelská osada,
která musila ustoupit řecké kolonii. Syrákúsané vybudovali již v první polovi­
ně 7. století ve vnitrozemí na strategicky výhodně položeném pahorku, osídle­
ném do té doby Sikely, opevněnou tvrz Akrai a pak ještě dále na západě pevnost Kasmenai. Obě tato místa měla vojenský význam a byla podřízena autori­
tě Syrákús. Podobnou funkci plnil patrně také Helóros ležící na pobřeží jižně od
Syrákús.
Nezávislejší postavení měla Kamarína založená na počátku 6. století syrákúskymi občany na vzdálenějším místě na jižním pobřeží Sicílie nedaleko Ge­
ly, která vznikla již asi o devadesát let dříve jako výsledek společné kolonizač­
ní činnosti z Rhodu a z Kréty. Podobně jako Syrákúsy i Gela byla vybudována
na místě osady staršího obyvatelstva, které bylo zatlačeno dále do vnitrozemí.
V této části Sicílie to byli Sikánové.
V sikánském pohřebišti severozápadně od Gely pocházejícím z poloviny
7. století byla nalezena řecká keramika, což svědčí o raných kontaktech řeckých
kolonistů s místním obyvatelstvem. Později však docházelo ke konfliktům, kte­
ré vedly k zničení řady sikánských sídlišť.
Na místě jedné sikánské osady založili občané Gely v první čtvrtině 6. stole­
tí Akragás (dnešní Agrigento). Již asi o pul století dříve vznikla ještě dále na
42
západě jižního pobřeží Sicílie - na dosud neosídleném místě - kolonie Selínús,
u jejíhož zrodu stáli občané Megary Hyblaie.
Selínús zaznamenal záhy značný hospodářský rozmach a zachované zbytky
chrámů a jejich výzdoba patří k nejznamenitějším výtvorům řeckého archaic­
kého výtvarného umění. V Akragantu bylo na sklonku 6. století započato se
stavbou nejstaršího z řady dodnes zčásti zachovaných chrámů. Akragás pak
úspěšně soupeřil se Selínúntem v hospodářském a kulturním rozvoji a zcela
zastínil svou mateřskou obec Gelu.
Na kolonizaci Sicílie se podíleli také občané Knidu (na jihozápadním pobře­
ží Malé Asie). Když se jim nepodařilo usídlit se na západním pobřeží Sicílie
kontrolovaném Kartágiňany, založili v sedmdesátých letech 6. století kolonii
zvanou Lipara na největším ze skupiny ostrovů ležících nedaleko severový­
chodního pobřeží Sicílie.
V jižní Itálii byla v druhé polovině 8. století ustavena na pobřeží Messinského
průlivu kolonie Rhégion (dnešní Reggio di Calabria). Na jejím vzniku se vedle
Chalkiďanů z Euboie i ze Zankly podíleli také Messéňané, kteří opustili svou
vlast po porážce od Sparťanů v tzv. první messénské válce.
S vnitřními poměry ve Spartě po této válce souvisí nejspíše vznik Tarenta
(řecky Tarás, dnešní Taranto). Podle pověsti založili Tarent tzv. partheniové
(parthenos - panna, neprovdaná žena), synové spartských matek z nelegitim­
ních svazků, kteří prý nebyli spokojeni se svým nerovnoprávným postavením
v obci, zosnovali spiknutí a byli pak nuceni Spartu opustit. Historické jádro to­
hoto příběhu nám uniká.
Tarent byl založen na sklonku 8. století. Na základě archeologického výzku­
mu je možno soudit, že Sparťané zpočátku s touto svou jedinou kolonií neudr­
žovali téměř žádné styky. Teprve v 6. století se objevují v Tarentu importy spartské keramiky. Jsou tu - jak již bylo uvedeno - doloženy i některé spartské
náboženské a kulturní tradice. Tarent měl skvělý přístav, který i dnes patří k nej­
lepším v jižní Itálii, a disponoval úrodnou zemědělskou půdou.
Již o několik let dříve než Tarent byla kolonisty z peloponnéské Achaie zalo­
žena na jižním okraji dnešního Tarentského zálivu Sybaris. I v jejím okolí byla
půda vhodná pro pěstování obilí a vinné révy. Sybaris měla čilé kontakty s ji­
hozápadním pobřežím Itálie. Udržovala rovněž přátelské styky s maloasijským
Mílétem. Prostřednictvím Sybaridy byl patrně realizován mílétský obchod
s Etrusky. Bohatství a rozmařilost občanů Sybaridy byly příslovečné a vzbuzo­
valy závist a nevraživost jejích sousedů.
Na sklonku 6. století byla Sybaris vyvrácena svým největším rivalem
Krotónem, o něco mladší kolonií, založenou rovněž z Achaie. Krotón měl vý­
borný přístav a příhodné zemědělské zázemí. Jeho občané pak zakládali kolo­
nie jak na pobřeží Iónského moře, tak i na protilehlém pobřeží Tyrrhénského
43
moře. Pod vlivem Krotónu byla Kaulónia, jejíž rozkvět spadal až do 5. století.
Pád Sybaridy přežily její kolonie. Mezi ně patřily zejména Metapontion
(jihozápadně od Tarenta) a Poseidónia, zvaná v římské době Paestum (na po­
břeží Tyrrhénského moře). O rozkvětu Poseidónie svědčí hradby ze 6. století,
které se ze značné části zachovaly. Městskému areálu dominují dodnes tři chrá­
my. Nejstarší z nich pochází z poloviny, další pak ze sklonku 6. století a třetí nejmohutnější a nejlépe zachovaný - z poloviny 5. století. Asi 13 kilometrů
severozápadně odtud byl archeologickým výzkumem odkryt posvátný okrsek
zasvěcený tzv. Argejské Héře (kultu nejvyšší řecké bohyně v peloponnéském
Argu) se zbytky sakrálních staveb ze 6. století.
Na jižním pobřeží Itálie při Ionském moři založili Lokrové ze středního Řec­
ka v sedmdesátých letech 7. století kolonii zvanou Lokroi Epizefyrioi. Řecká
keramika nalézaná při archeologickém výzkumu osad místního obyvatelstva
byla nejspíše vyráběna hrnčíři této obce. Odtud byly pak na protilehlém pobře­
ží při Tyrrhénském moři založeny kolonie Medma a Hippónion.
Jižně od Metapontia vznikla před polovinou 7. století Síris. V ní se usadili
občané z maloasijského Kolofónu, kteří uprchli před vzrůstajícím tlakem lýdské říše. Ještě tíživěji dolehla na maloasijské Řeky nadvláda Peršanů. Občané
z Fókaie založili kolem roku 535 na pobřeží Tyrrhénského moře (jižně od
Poseidónie) kolonii zvanou Hyelé či Elea (v době římské Velia). Krátce na to
vznikla kolonizací ze Samu nedaleko Kýmy Dikaiarcheia. V římské době byla
tato kolonie známa pod jménem Puteoli (dnešní Pozzuoli). Teprve v první po­
lovině 5. století byla z Kýmy založena - snad rozšířením starší kolonie
Parthenopé - Neápolis (= Nové Město).
Podobně jako na Sicílii i v jižní Itálii šířily kolonie poznatky řecké civilizace
mezi místním obyvatelstvem. Současně se staly významnou součástí řeckého
světa a podílely se značnou měrou na jeho rozvoji. O významu jihoitalských ko­
lonií svědčí, že tato oblast byla od 4. století označována jako Velké Řecko
(Megale Hellas, latinsky Magna Graecia).
Při archeologickém výzkumu sicilských a jihoitalských kolonií je v raných
vrstvách nalézána převážně keramika korintského původu. V době, kdy Řeko­
vé přejímali podněty z východu, ze syrského a foinického prostředí, se přede­
vším korintští hrnčíři inspirovali těmito vzory a nahradili na sklonku 8. století
geometrickou keramiku novým stylem, který je v odborné literatuře označován
jako prótokorintský.
Korinťané byli známi také jako zkušení mořeplavci. Thúkýdidés uvádí
(1, 13), že „Korinťané se prý jako první chopili námořnictví způsobem velmi
blízkým nynějšímu a první řecké triéry byly vystavěny v Korintě". Z dalšího
výkladu se dovídáme, že jakýsi Ameinoiklés z Korinta zhotovil i pro potřeby
obyvatel Samu čtyři lodě tohoto typu (tj. s třemi řadami vesel nad sebou), a to
44
prý již „asi 300 let před skončením této války". To znamená, že Thúkýdidés
kladl první úspěchy korintských námořníků a loďařů do sklonku 8. století.
Na Sicílii založili Korinťané - j a k již bylo uvedeno - j e n jednu kolonii, zato
však na místě, kde byl jeden z nejlepších přirozených přístavů. Syrákúsy se pak
staly nejbohatší a nejmocnější sicilskou obcí.
Část výpravy která směřovala k sicilským břehům, se usadila na ostrově
Korkýře (Kerkýře). Korinťané se prý utkali s osadníky z eubojské Eretrie, kteří
byli na ostrově již usazeni, donutili je k odchodu a založili tu korintskou kolo­
nii. V raném archeologickém materiálu z Korkýry jsou patrné korintské umě­
lecké tradice. I když se při zakládání korkýrské kolonie Epidamnu, projevil tra­
diční svazek mezi Korkýrou a její mateřskou obcí, nebyl vzájemný vztah nijak
přátelský. Thúkýdidés na uvedeném místě poznamenává, že „nejstarší námořní
bitva, o které víme, byla svedena mezi Korinťany a Kerkýřany", a to „asi 260
let" před skončením peloponnéské války, tedy v šedesátých letech 7. století.
Korinťané se snažili zabezpečit své styky se západem, a proto vybudovali
celý řetěz osad na cestě vedoucí od korintské šíje k Ionskému moři. Dvě z nich
ležely na jižním pobřeží Aitólie a další dvě na západním pobřeží Akarnánie.
K nim patřila dále kolonie Leukas na stejnojmenném ostrově a Ambrakia, kte­
rá dala jméno zálivu ležícímu mezi Akarnánií a Épeirem.
Korkýřané založili v druhé polovině 7. století Epidamnos a dále na jihu pak
nejspíše kolem roku 600 společně s Korinťany Apollónii. V první polovině
6. století se Korkýra podílela spolu s Knidem na vzniku kolonie zvané Korkýra
Melaina (tj. Černá Korkýra, dnešní Korčula).
Od druhé poloviny 6. století navazovali Řekové kontakty s oblastí Pádské níži­
ny, kam pronikali v této době i Etruskové, kteří tu zakládali svá města. Řecké im­
porty jsou doloženy v Adrii, která dala jméno Jaderskému (Adriatickému) moři.
Překvapivé objevy přinesl archeologický výzkum na pobřeží Spiny, starově­
kého přístavu, který ležel v oblasti lagun při rameni delty Pádu. Nálezy attické keramiky z poslední čtvrtiny 6. století svědčí o tom, že Spina byla založe­
na již v archaickém období, i když její rozkvět spadá do pozdější doby. Řecké
a etruské nápisy na nádobách nasvědčují tomu, že ve městě - protkaném kaná­
ly podobně jako nynější Benátky - žili spolu se starším místním obyvatelstvem
Etruskové i Řekové.
Řecká expanze nesměřovala jen k pobřeží Ionského, Jaderského a Tyrrhénského moře, nýbrž i do vzdálenějších oblastí západního Středomoří. Hérodotos
vypráví (4, 152), že samská loď, jejímž majitelem byl jakýsi Kólaios se vydala
do Egypta, byla však prý zahnána východním větrem opačným směrem.
„Jelikož vítr neustával, propluli Hérakleovými sloupy (dnešním Gibraltarským
průlivem) a dostali se s boží pomocí do Tartéssu". Výprava se uskutečnila v dru­
hé polovině 7. století.
45
Tartéssos byl ve starověku proslulý bohatstvím, které prý pramenilo z obcho­
du s kovy, zejména s cínem. Již na sklonku 2. tisíciletí udržoval čilé styky
s Foiničany. Samští námořníci měli - podle Hérodotova výkladu - ze své ná­
hodné plavby velký užitek. Z desátého dílu svého zisku dali prý zhotovit velké
bronzové měsidlo na víno (kráter) a věnovali je i s masivními podstavci do
chrámu bohyně Héry.
Jinde (1, 163) spojuje Herodotos daleké plavby Řeků do západního
Středomoří s občany maloasijské Fókaie, kteří prý objevili „Adrii, Tyrsénii
(tj. Etrurii), Ibérii (tj. Pyrenejský poloostrov) a Tartéssos". Archeologický vý­
zkum přinesl doklady řecké keramiky 7. století z několika míst pobřeží dnešní
jižní Francie, zejména sídlišť místního obyvatelstva nedaleko ústí Rhôny. Rané
kontakty vycházely snad z eubojských kolonií v jižní Itálii, záhy se tu však ob­
jevili maloasijští Iónové. První řeckou kolonií v této oblasti byla Massalia
(dnešní Marseille), kterou založili kolem roku 600 přistěhovalci z Fókaie.
Massalia udržovala čilé styky i se vzdálenějšími oblastmi tzv. mladohalštattské kultury. Udolím Rhôny a Saôny se dostávaly výrobky řeckých hrnčířů a kovotepců daleko do keltského vnitrozemí. Jedním z nejvýznamnějších nalezišť
řeckých importů je keltské opevněné sídliště (oppidum) v Mont-Lassois (v hor­
ním povodí Seiny). Již v druhé polovině minulého století byl v této oblasti na­
lezen bronzový kotlík s trojnožkou zhotovený řeckou dílnou v první polovině
6. století.
K tomu přistoupil v roce 1953 jedinečný nález z nedaleké obce Vix. V hro­
bě keltské aristokratky tu bylo objeveno bronzové měsidlo na víno vysoké
164 centimetrů a vážící přes dva metrické centy. Kráter z Vix vyrobený nejspí­
še v poslední čtvrtině 6. století je zdoben poloreliéfním vlysem zobrazujícím
bojovou scénu. Tento vynikající doklad řeckého metalurgického umění byl zřej­
mě zhotoven na objednávku. Písmena vyznačená na jednotlivých místech měsidla naznačují, že řecký mistr sestavil svůj výtvor přímo na místě.
Řecké importy jsou doloženy také ve Švýcarsku a bronzový kotlík vyrobený
v řecké dílně byl nalezen až na území jižního Švédska.
O hospodářském rozmachu Massalie v 6. století svědčí mramorová pokladni­
ce, kterou dali její občané postavit v delfské svatyni. V druhé čtvrtině 6. století
byla z Fókaie a z Massalie založena na severovýchodním okraji Pyrenejí kolo­
nie Emporion (dnešní San Martin de Ampurias ve Španělsku nedaleko fran­
couzských hranic), jejíž jméno (emporion = tržiště) naznačuje, že měla převáž­
ně obchodní ráz. Asi v téže době byla z Fókaie a z Massalie založena Alalia
(dnešní Aleria) na Korsice.
Hérodotos uvádí (1, 165-6), že se občané Fókaie nechtěli smířit s perskou
nadvládou ve své obci, a proto se vydali asi dvacet let po založení této kolonie
z Malé Asie do Alalie. „Když se dostali na Korsiku, žili pět let pohromadě
46
s dřívějšími osadníky a vystavěli tam svatyně. Jelikož však loupili a plenili
u všech sousedů, vypravili se proti nim společně Tyrsénové (tj. Etruskové)
a Karchédonové (tj. Kartágiňané)...". K námořní bitvě u Alalie došlo nejspíše
roku 540. Přistěhovalci z Fókaie sice nepřátelský útok odrazili, ale utrpěli vel­
mi těžké ztráty. Proto se odebrali nejprve do Rhégia a odtud pak založili - j a k
již bylo uvedeno - v jižní Itálii Eleu (Hyelu).
Massalia rozšiřovala svůj vliv podél pobřeží, kde vznikla celá řada dalších
kolonií. Na západě mezi ně patřila Agathé (dnešní Agde) a na východě Níkaia
(dnešní Nice, Nizza) a Antipolis (dnešní Antibes).
Kolem roku 500 nastaly ve střední Evropě významné změny. V keltském pro­
středí se začala rozvíjet laténská kultura, která hledala spojení se Středomořím
především cestami vedoucími alpskými průsmyky do severní Itálie. Keltové
pronikali do této oblasti a navazovali přímé styky s Etrusky. Massalia ztrácela
své kontakty se vzdáleným vnitrozemím, udržela si však i nadále dominující
postavení na pobřeží dnešní jižní Francie a severovýchodního Španělska, kde
zakládala i v klasickém období řeckých dějin své kolonie. Jednou z nich byl
Monoikos (dnešní Monaco).
Intenzívní kolonizační úsilí Řeků se projevovalo i ve východním Středomoří.
Archeologický výzkum v Al Mině ukázal, že se tu v 7. století postupně ztráce­
la převaha eubojské a kykladské keramiky a na jejím místě se objevovaly ná­
doby prótokorintské a východořecké produkce. Jisté analogie s nálezy na
Aigíně naznačují, že se prótokorintská keramika dostávala do Al Miny snad
právě prostřednictvím obyvatel tohoto ostrova. Z keramiky východořeckého původu jsou v nálezech z Al Miny zastoupeny výrobky z Rhodu, z Chiu
a z aiolské oblasti, nejspíše z Lesbu. Na počátku 6. století se v tomto materiálu
projevuje přeryv způsobený asi pádem novoasyrské říše, kterou vystřídala říše
novobabylónská. Těžiště řeckých kontaktů se Sýrií se v té době patrně přeneslo
z Al Miny dále na jih, do Tell Sukas.
Několik řeckých kolonií se vytvořilo na jižním pobřeží Malé Asie. V Pamfýlii
to byla Sidé, založená snad již v polovině 8. století z aiolské Kýmy, a Fasélis,
která vznikla na počátku 7. století z Rhodu. Nejspíše o několik let dříve byla
z Rhodu založena kolonie Soloi v Kilikii. Kilikijské pobřeží bylo rovněž osid­
lováno ze Samu (osady Kelenderis a Nagidos). V této oblasti je archaická řec­
ká keramika nacházena při výzkumech ve starobylém Tarsu.
Řecké importy jsou nalézány také v kilikijském, syrském a palestinském vnit­
rozemí. V archaickém řeckém umění se současně výrazně projevuje působení
uměleckých prvků, které mají svůj původ v Urartu a Asýrii, v Sýrii a Foiníkii
i na Kypru.
Čilé styky udržovali Řekové usedlí na západním pobřeží Malé Asie se svý­
mi sousedy na východě. Archeologický výzkum v Gordiu a v jiných centrech
47
starověké Frygie přinesl četné importy východořecké a prótokorintské kerami­
ky. Řecká hlásková abeceda se záhy rozšířila do Frygie. Řekové získávali ve
Frygii podněty v technice zpracování kovů, učili se tu základům hudební teo­
rie (fryžská tónina) a přejímali některé náboženské kulty (uctívání Kybely
a Attida).
V první polovině 7. století se fryžská říše pod náporem kočovných Kimmeriů
rozpadla a vedoucí postavení zaujala v Malé Asii Lýdie. Jejím centrem byly
Sardy ležící v bezprostředním sousedství iónské oblasti. I od Lýdů se Řekové
učili hudbě (lýdská tónina) a - podle Hérodotova svědectví (1, 94) - u nich
poznali i rozličné hry.
Fryžský vládce Midás i lýdští králové Gýgés a Kroisos se objevují v řeckých
bájích a příbězích, které zaznamenal především Hérodotos. Midás prý věnoval
svůj královský trůn do delfské svatyně. O Kroisově bohatství kolovaly četné
historky, z nichž nejproslulejší bylo vyprávění o jeho údajném setkání se
Solónem. Kroisos posílal dary nejen do Delf, nýbrž i do Apollónovy svatyně
v Didymech u Milétu.
Styky mezi Lýdy a maloasijskými Reky nebyly ovšem vždy přátelské.
Hérodotos se nejednou zmiňuje o vojenských akcích lýdských vládců proti ión­
ským obcím. Zajímavé je jeho tvrzení (1, 94), že „Lýdové... první z lidí, pokud
je nám známo, používali mincí ražených ze zlata a stříbra a první se zabývali
obchodem".
Nejstarší známé numismatické doklady, zejména nálezy z Artemidina chrámu
v Efesu, nasvědčují tomu, že v Lýdii i v iónských obcích byly již na sklonku
7. století raženy kovové mince. Byly to odvážené kousky tzv. élektra, přiroze­
né slitiny zlata a stříbra nacházené v Lýdii. Na jedné straně těchto mincí bývá
vyražen obrazec obvykle čtyřhranného tvaru (tzv. quadratum incusum) a na
druhé straně nejčastěji znak symbolizující stát, který mince vydával.
Lýdské mince jsou označovány obrazem lví hlavy nebo tlapy. Novější nu­
mismatický materiál nalezený v Gordiu přinesl mince trojí velikosti, které ma­
jí na líci (aversu) znak lví hlavy. Byly raženy nejspíše již v poslední třetině
7. století. Mince byly zpočátku snad určeny na výplaty žoldnéřů v lýdských
službách, mezi nimiž připadalo významné místo maloasijským Řekům.
Poslední lýdský král Kroisos uzavřel proti nebezpečí, jež mu hrozilo ze stra­
ny Peršanů, spojenectví s novobabylónským králem Nabonidem i s egyptským
králem Amásiem a zahájil vojenské tažení na východ. Válka skončila Kroisovou
porážkou a zajetím a Sardy se staly (roku 547 spíše než 546) perskou kořistí.
Kroisův přemožitel Kýros vytvořil velkou perskou říši, která pak byla po více
než dvě století v bezprostředním styku s řeckým světem. Archeologický výz­
kum v královských palácích v Pasargadách a v Persepoli ukázal, že řečtí řeme­
slníci a umělci pracovali ve službách zakladatele perské říše i jeho nástupců.
48
Obr. 1:
Pozdně neolitická hliněná nádoba z Dimini.
Obr. 3:
Mramorová soška
hráče na dvojitou
píšťalu z raně
kykladského období.
Kolem roku 2500.
Obr. 2:
Hliněná soška
ženy z raně
kykladského
období.
Obr. 4:
Hliněná nádoba kamarského stylu. Kolem roku 1800.
Obr. 5:
Dvě včely s plástem medu. Zlatý přívěsek z Malie.
1700-1550.
Disk z Faistu. Kolem roku 1600.
Obr. 8:
Slonovinová soška mule skákajícího přes býka. Knóssos, 16. století.
Obr. 10:
Nádobu z křišťálu ve tvaru kachny. Mykény. 1550-1500.
Obr. 7:
Severní brána paláce v Knóssu.
Obr. 9:
Freska rybáře z Théry. Kolem roku 1500.
Obr. 11:
Bronzova repel dýky vykládaná zlatem, stříbrem a niellem.
Mykény, 1550-1500.
Obr. 12:
Hliněná tabulka s lineárním písmem B. Knósoss, 13. století (?).
Obr. 13:
Chodbu paláce v Tírynthu. 14.- 13. století.
Obr. 14:
Žezlo ze zlata a emailu. Mykénská práce z Kypru. 12.-11. století.
Obr. 15:
Prótogeometrická amfora z Athén.
Kolem roku 1000.
Obr. 16:
Geometrická amfora z. Athén s pohřebním výjevem.
Kolem roku 750.
Obr. 17: Statér z élektra z Mílétu. Kolem roku 575.
Obr. 18: Stříbrná tetradrachma z Chalkidy. Poslední čtvrtina 6. století.
Obr. 19: Stříbrná didrachma ze Syrákús. Kolem roku 510.
Kýros si činil nárok na kontrolu řeckých obcí v Malé Asii, jimž prý vytýkal, že
se ve válce proti Lýdii nepostavily na jeho stranu. Jen s Míléťany uzavřel
smlouvu za podmínek, jaké měli dohodnuty s Kroisem.
Obyvatelé dvou řeckých obcí na maloasijském pobřeží se nechtěli smířit
s perskou nadvládou a odebrali se do emigrace. Občané Fókaie se vystěhovali
- jak již bylo uvedeno - nejprve do Alalie na Korsice a pak do Eley (Hyely)
v jižní Itálii. Z Teu se část občanů odebrala do Abdéry (na severní pobřeží
Egejského moře), druzí založili při Kimmerském Bosporu (dnešním Kerčském
průlivu) Fanagoreiu.
Po vzniku perské říše se změnily mocenské poměry ve východním
Středomoří. Kýros se stal nejen pánem Lýdie, nýbrž ovládl i Babylónii, Sýrii
a Foiníkii. Peršané pak využívali foinického loďstva k prosazování svých zájmů
ve stredomorské oblasti a řecké obce v Malé Asii ztratily své významné posta­
vení v námořní plavbě a v obchodě.
V 7. a 6. století se úspěšně rozvíjely kontakty maloasijských Řeků s Egyptem.
V řeckém umění se vedle podnětů z Přední Asie projevily i egyptské vlivy,
i když zpočátku přicházely nejspíše prostřednictvím Sýrie a Foiníkie. Nejstarší
doklady egyptských importů v Řecku jsou známy z Kréty a ze Samu. Samský
občan Kólaios, jenž se dostal se svou lodí daleko na západ, směřoval prý -jak
již bylo uvedeno - do Egypta. Právě v době, do níž spadá tento příběh, se po­
měry v Egyptě stabilizovaly.
Zakladateli tzv. sajské dynastie Psammetichovi I. se - podle Hérodotova
výkladu (2, 152) - podařilo upevnit moc v zemi s pomocí iónských a kárských
vojáků. Jako odměnu dostali prý řečtí žoldnéři od egyptského krále pozemky
k obývání. V egyptských službách bojovali ostatně i vojáci z Núbie a z Libye,
ze Sýrie, Foiníkie a Palestiny.
Autentické svědectví o řeckých žoldnéřích se zachovalo v Abú Simbelu, mís­
tě ležícím na jihu Egypta. Jsou to nápisy vyryté na noze jedné z obrovských
skalních soch tamějšího chrámu. Zaznamenali je vojáci, kteří se zúčastnili na
počátku 6. století výpravy Psamméticha II. proti Núbii. Kromě textu svědčící­
ho o účasti Řeků na tomto tažení tu najdeme řecká a egyptská jména vojáků vy­
škrábaná do kamene. Z údajů mateřských obcí u několika jmen je zřejmé, že
řečtí žoldnéři v egyptských službách pocházeli z maloasijské oblasti.
Kromě vojáků pobývali v Egyptě také řečtí obchodníci. Hérodotos uvádí (2,
178), že král Amásis, který vládl od počátku šedesátých let 6. století, jim
poskytl k osídlení město Naukratis, které leželo v nilské deltě. Někteří kupci jen
přijížděli do Egypta na svých lodích. Řekové si v Naukratii budovali svatyně.
Na výstavbě největšího posvátného okrsku zvaného Hellénion se podílely čet­
né maloasijské obce, „z iónských Chios, Teós, Fókaia a Klazomeny, z dórskych
Rhodos, Knidos, Halikarnássos a Fasélis, z aiolských pouze obec Mytiléňanů".
49
Kromě toho si tu občané z Aigíny vybudovali chrám Diův, Samští chrám Héřin
a Míléťané chrám zasvěcený Apollónovi.
Většina těchto staveb byla objevena archeologickým výzkumem. Současně se
ukázalo, že Řekové se začali v Naukratii usazovat již o několik desetiletí dříve
než Amásis nastoupil na egyptský trůn, nejspíše v poslední čtvrtině 7. století.
V keramice převažují výrobky z obcí na západním pobřeží Malé Asie a na při­
lehlých ostrovech, dále pak z Korinta, Sparty a Athén. V Naukratii pracovali i
řečtí řemeslníci. Do Egypta se prostřednictvím Naukratie dováželo víno a oli­
vový olej. Vyváželo se především obilí a snad i papyrus a plátno.
Mezi kupci, kteří přiváželi do Naukratie víno byl i Charaxos z Mytilény,
bratr proslulé básnířky Sapfy. Z jejích veršů se dovídáme, že se Charaxos
v Naukratii zamiloval do hetéry Dórichy a vykoupil ji z otroctví. Příběh zazna­
menal také Herodotos (2, 134-5), u něhož se však hetéra nazývá Rhodópis.
Byla to prý otrokyně thráckého původu, kterou její pán poslal ze Samu do
Naukratie. Když získala Charaxovou zásluhou svobodu, zůstala prý krásná
Rhodópis v Egyptě a z bohatství, které si tu vydělala, věnovala desátý díl v po­
době železných rožňů do delfské svatyně.
Řecké osídlení je známo i z jiných míst v Egyptě. Ve východní části nilské
delty leželo město Dafnai (dnešní Tell Defenneh) vybudované za vlády
Psammeticha I. jako pevnost chránící Egypt před nebezpečím útoku z Arábie
a ze Sýrie. Byli tu usazeni zejména Židé a Rekové. Nálezy řecké keramiky ze
6. století jsou doloženy rovněž ve starých egyptských centrech jako byly
Memfis (Mennofer) a Théby (Véset) a na některých dalších místech.
Dobytí Egypta Peršany v roce 525 postihlo také Řeky, kteří tam byli usazeni.
Teprve na přelomu 6. a 5. století je možno pozorovat, že do Naukratie přichá­
zejí opět řecké importy. V nálezech se objevuje zejména athénská keramika
a mince.
Na rozdíl od egyptské Naukratie, která byla výrazně obchodním centrem bez
zemědělského zázemí, byla Kyréné v Libyi kolonií běžného typu, jejímž zákla­
dem bylo pozemkové vlastnictví občanů. O jejím založení v druhé polovině
7. století z ostrova Théry máme podrobný výklad u Hérodota (4, 150-159),
z něhož je patrné, že vznik Kyrény byl vyvolán hospodářskými potížemi
na Théře. Kolonisté se prý usadili nejprve na ostrově zvaném Platea a teprve po­
zději přesídlili na africkou pevninu. Hérodotos uvádí, že verze Théřanů a Kyréňanů se od sebe v mnohém liší. Bylo to zřejmě způsobeno spory mezi kolo­
nisty a občany Théry.
Při archeologickém výzkumu v Kyréně byla objevena nápisná památka
pocházející ze 4. století, kdy se Théřané domáhali toho, aby novým přistěho­
valcům do Kyrény bylo v této obci uděleno občanské právo. Kromě uzavřené
dohody byl tehdy uveřejněn text vydávaný za opis úmluvy mezi Théřany
50
a Kyréňany z doby vzniku Kyrény. Neni to tedy autentický doklad a některé
údaje nápisu se liší od podání zaznamenaného Hérodotem. Potvrzuje však
povědomí o tom, že založení kolonie bylo vyvoláno potížemi v mateřské obci
a že realizace záměru nebyla snadná.
V 6. století prožívala Kyréné hospodářský i kulturní rozmach a do severní
Afriky přicházeli další přistěhovalci. Vznikly tu nové kolonie, a to nejprve
Barké a pak Euhesperides (dnešní Benghází), Taucheira a Apollónia. Když ztra­
til Egypt svou samostatnost, dostaly se i řecké kolonie v Libyi do závislého po­
stavení na perských vládcích. Kyréné přitom nadále prosperovala, kdežto Barké
byla zle postižena. Po porážce, kterou utrpěla v boji s perským místodržitelem
v Egyptě, byla značná část jejích obyvatel zotročena a násilně přestěhována do
Baktrie ve střední Asii.
Jestliže Řekové pronikali až do vzdálených oblastí západní Evropy, na Před­
ní východ a na africké pobřeží, pak přirozeně obraceli svou pozornost na
oblasti, s nimiž bezprostředně sousedili. Na severozápadním pobřeží Egejské­
ho moře založili někdejší občané eubojské Eretrie vypuzení Korinťany
z Korkýry již v druhé polovině 8. století osadu Methóné. Na západním výběž­
ku poloostrova Chalkidiky vznikla pak asi v téže době další eretrijská kolonie
Mendé.
Chalkidiké dostala své jméno od osadníků, kteří sem přicházeli z druhé vý­
znamné eubojské obce Chalkidy, která se také velice aktivně podílela na pro­
nikání Řeků k pobřeží Itálie. Na Chalkidice byla nejvýznamnější kolonií
Chalkidy Toróné, jejíž vznik spadá do sklonku 8. století. O něco později zalo­
žili nejspíše občané Pellény z peloponnéské Achaie na východ od kolonie
Mendé kolonii Skióné. Z ostrova Andru přišli před polovinou 7. století osadní­
ci do Akanthu a do Stageiru. Kolem roku 600 pak na Chalkidice vznikla ko­
rintská kolonie Poteidaia.
V oblasti Thrákie naráželi řečtí přistěhovalci na ozbrojený odpor místního
obyvatelstva. S ohlasem těchto konfliktů se setkáváme ve verších jednoho
z nejstarších řeckých lyrických básníků Archilocha z Paru, jenž se kolem polo­
viny 7. století zúčastnil bojů sváděných s Thráky. Nejspíše na počátku 7. stole­
tí založili občané z Paru kolonii na ostrově Thasu a odtud pak byly zakládány
další kolonie na přilehlém pobřeží.
Život osadníků, kteří přišli z ostrova Paru, nebyl nijak snadný. Archilochos si
stěžuje, že musi být neustále v bojové pohotovosti. Kopím hněte si prý svůj po­
krm a tlačí své víno a o kopí se opírá i tehdy, když chce vypít svou číši. V jiné
básni uvádí, že v zápase s bojovníky z thráckého kmene Saiů ztratil svůj štít.
Pod tlakem thráckých útoků byli nuceni opustit své domovy osadníci Abdéry
založené v polovině 7. století z maloasijských Klazomen. Teprve na počátku
druhé poloviny 6. století byla Abdéra znovu kolonizována, tentokrát občany
51
z Teu, kteří se -jak již bylo uvedeno - vystěhovali ze své obce, protože nechtěli
žít pod perskou nadvládou.
Dále na východě vznikla Maróneia osídlená přistěhovalci z Chiu a při ústí ře­
ky Hebru aiolská osada Ainos (dnešní Enez na tureckém území nedaleko řec­
kých hranic). Aiolského původu byl i Alópekonnésos (= Liščí ostrov) na zá­
padním pobřeží Thráckého Chersonésu (dnešní polostrov Gelibolu, dříve
Gallipoli). Zde založili také dvě kolonie Míléťané, na jihu Limnai a na severu patrně společně s občany Klazomen - Kardii.
V Thrákii byly bohaté zásoby dřeva vhodného pro stavbu lodí a v Pangajském
pohoří se již v 6. století těžilo stříbro. Řecké kolonie v této oblasti prosluly zá­
hy také svými vinicemi.
Rozsáhlá byla řecká kolonizační činnost v černomořských úžinách i na po­
břeží Černého moře. Na asijském pobřeží Helléspontu (dnešní Dardanelly) - při
vstupu do Propontidy (dnešní Marmarské moře) - založili Míléťané společně
s občany z Eryther a z ostrova Paru Parion. Mílétského původu byly - rovněž
na pobřeží Helléspontu - Abýdos a dále v Propontidě na ostrově (dnes poloost­
rově) Arktonnésu (= Medvědí ostrov) Kyzikos, na ostrově Prokonnésu (= Srnčí
ostrov, dnešní Marmara) kolonie téhož jména a na jihovýchodním pobřeží
Propontidy Kios.
S Míléťany soutěžili v této oblasti záhy Megařané, kteří založili na nejzazším
východním výběžku Propontidy Astakos a na jejím severozápadním (evrop­
ském) pobřeží Sélymbrii. Při vstupu z Propontidy do Bosporské úžiny vznikly
dvě megarské kolonie, na východě Kalchédón (dnešní Kadiköy) a na západě ve
zvlášť výhodné poloze Byzantion (dnešní Istanbul). Antická tradice kladla po­
čátky megarské kolonizace černomořských úžin již do sklonku 8. století a zalo­
žení Byzantia do roku 660. Archeologické nálezy však nasvědčují spíše po­
zdějšímu vzniku těchto osad.
Na východním pobřeží Helléspontu - severně od Abýdu - ležela fókajská ko­
lonie Lampsakos. Na severní pobřeží Propontidy pronikli přistěhovalci ze
Samu, kteří tu založili - snad kolem roku 600 - dvě osady, Perinthos a Bísanthé.
Při vstupu do Helléspontu z Egejského moře se na asijském pobřeží rozklá­
dalo Sígeion. O tuto strategicky výhodně položenou aiolskou kolonii vzplál na
sklonku 7. století urputný zápas mezi Mytilénou a Athénami.
Jak uvádí Herodotos (5, 95), zúčastnil se bojů proti Athéňanům i básník
Alkaios. Z jedné bitvy se zachránil útěkem, ale „jeho zbroje se zmocnili
Athéňané a zavěsili ji v Athénině chrámu v Sígeiu. Alkaios o tom napsal báseň
a poslal ji do Mytilény. Příteli Melanippovi v ní vylíčil své utrpení." Prozaickou
parafrázi několika veršů této básně zaznamenal Strabón, historik a geograf pů­
sobící v druhé polovině 1. století př. Kr. a na počátku 1. století po Kr. (13, 599).
Spor mezi Mytilénou a Athénami prý rozsoudil korintský tyran Periandros.
52
Áthéňané získali Sígeion, ale Mytiléňanům připadla pevnost, která kontrolova­
la přístup k mořskému pobřeží.
S konečnou platností ovládli Athéňané Sígeion patrně až za vlády tyrana
Peisistrata. Zajímavým svědectvím o athénském vlivu v Sígeiu je nápis na ná­
hrobku Fanodíka, jenž byl občanem Prokonnésu a žil v Sígeiu, kde byl též po­
hřben. Text této epigrafické památky pocházející z poloviny či snad již z počát­
ku 6. století je zaznamenán jak iónským, tak i attickým dialektem.
Při pobřeží Helléspontu na Thráckém Chersonésu založili Mytiléňané kolo­
nie Séstos a Madytos. I v této oblasti propukly spory mezi Mytilénou
a Athénami, a to o osadu Elaiús, která byla založena snad Athéňany a dostala se
pak pod mytilénskou kontrolu. Podle Hérodotova výkladu (6, 34) si prý obyva­
telé Thráckého Chersonésu Dolonkové sami pozvali - nejspíše před polovinou
6. století - athénského aristokrata Miltiada, syna Kypselova, aby jim pomohl ve
válce proti jinému thráckému kmeni, Apsinthiům.
Na pobřeží Černého moře měli dominující postavení Míléťané. Jejich nejstar­
ší kolonie Sinópé (dnešní Sinop) na jižním pobřeží vznikla podle řecké tradice
již v první polovině 8. století. Odtud prý byl - podle tohoto podání - založen
kolem poloviny 8. století Trapezús (dnešní Trabzon). Již ve starověku však exi­
stovaly údaje, podle nichž byla Sinópé založena znovu v polovině či v druhé po­
lovině 7. století. Archeologický výzkum přinesl dosud nejstarší doklady o řec­
ké kolonizaci Černomoří ze sklonku 7. století.
Řecké povědomí o černomořské oblasti je patrně staršího data. O kolchidské
řece, která se nazývala Fásis (dnešní Rion) se zmiňuje již Hésiodos ve své
Theogonii (340). Do Černomoří byla kladena známá báje o plavbě Argonautů.
V zemi Taurů pobývala Agamemnonova dcera Ífigeneia, kterou sem podle po­
věsti přenesla bohyně Artemis před odplutím achajského loďstva proti Tróji.
Je možno předpokládat, že řecké kolonie na pobřeží Černého moře nevznika­
ly dříve než v černomořských úžinách.
Mezi Sinópou a Trapezúntem založili Míléťané - snad společně s obyvateli Sinópy - Amísos. Ze Sinópy pak vzniklo několik dalších kolonií, a to Kotyóra a Kerasús (mezi Amísem a Trapezúntem) a Kytóros (západně od Sinópy). Nejzápad­
nější řeckou kolonií na jižním pobřeží Černého moře byla Hérakleia, označova­
n á - k odlišení od jiných obcí téhož jména-jako Hérakleia Pontiké (tj. černomořská). Založili ji asi v polovině 6. století osadníci z Megary a z boiótské Tánagry.
Na západním pobřeží Černého moře se Řekové nejprve usadili na místě,
které leží jižně od delty největší evropské řeky. V řeckých pramenech byl dolní
tok Dunaje nazýván Istros a odtud dostala jméno i tato mílétská kolonie (Istros,
později také Histria či (H)istropolis). Vznikla nejspíše v druhé polovině 7. sto­
letí. O jejích kontaktech s okolním obyvatelstvem svědčí nálezy řecké archaic­
ké keramiky v nedalekých thráckých obcích.
53
Kolem roku 600 byla založena Apollónia Pontiké (dnešní Sozopol) a v první
polovině 6. století pak Odéssos (dnešní Varna) a Tomoi či Tomis (dnešní
Constanta). U kolébky všech těchto kolonií stál Mílétos. Koncem 6. století za­
ložili osadníci z Megary, Kalchédonu a Byzantia severně od Apollónie - na po­
loostrově osídleném původně thráckým obyvatelstvem - Mesámbrii (dnešní
Nesebar) a z Hérakleie Pontské pak vznikla Kallatis (dnešní Mangalia).
Na severním pobřeží Černého moře byla nalezena řecká keramika z poslední
čtvrtiny 7. století při archeologickém výzkumu na ostrově Berezaň při společ­
ném limanovitém ústí Dněpru a Bugu. Žilo tu i skythské obyvatelstvo a řecké
osídlení patrně nepřerostlo rámec obchodního centra. Na pravém břehu Bugu
pak vznikla mílétská kolonie Olbia. I ostatní mílétské osady v severním Černomoří byly zakládány na místech, která mela dobré spojení s vnitrozemím. Při
ústí Dněstru, nazývaného Řeky Tyrás, vznikla kolonie téhož jména a při
Kimmerském Bosporu (dnešním Kerčském průlivu) to bylo Pantikapaion
(dnešní Kerč).
Osadníci Pantikapaia udržovali styky s místním obyvatelstvem a nejspíše již
v první polovině 6. století založili - patrně za pomoci Milétu - další kolonie. Na
severozápadě Kerčského průlivu to bylo Myrmékeion, jižně od Pantikapaia
Tyritaké a ještě dále na jihu Nymfaion. Řecká archaická keramika je nalézána
i v povodí dolního Donu. Teprve v klasickém období vznikla při ústí Donu mí­
létská kolonie nesoucí podle řeckého názvu této řeky jméno Tanais.
Nejspíše v druhé čtvrtině 6. století založili Míléťané na jižním pobřeží
Krymu, jejž Řekové označovali jako Taurský Chersonésos, Theodosii. Již v té
době pronikali Rekové také na jihozápad tohoto poloostrova, kde však vznikla
stálá osada zvaná Chersonásos teprve v druhé polovině 5. století. Založili ji ko­
lonisté, kteří přišli z Hérakleie Pontské.
Na východním pobřeží Kerčského průlivu vznikla před polovinou 6. století
mílétská kolonie Hermónassa. Když pak Peršané ovládli Malou Asii, založili
přistěhovalci z Teu - j a k již bylo uvedeno - nedaleko odtud Fanagoreiu.
Archeologický výzkum na východním pobřeží Černého moře naznačil, že
v 6. století existovala již v této oblasti sídliště místního obyvatelstva. Řekové,
kteří sem přicházeli v 6. a 5. století, tu vytvářeli své obchodní stanice. Význam­
nými středisky těchto kontaktů byly Dioskúrias (dnešní Suchumi) a Fásis (dneš­
ní Poti).
Podobně jako Sicílie, jižní Itálie a další území, kde byly zakládány řecké
kolonie, i Černomoří se stalo postupně součástí řeckého světa. To se projevilo
mimo jiné v názvu, jehož Řekové používali pro Černé moře. Místní označení
achšaéna (staropersky „černý") si řečtí námořníci, kteří se plavili po bouřlivých
černomořských vodách a přicházeli do styku s nedůvěřivým místním obyvatel­
stvem, vykládali jako axeinos (= nehostinný). Teprve když se blíže seznámili
54
s Černým mořem a začali se usazovat na jeho pobřeží, stalo se pro ně „pohos­
tinným mořem" - Pantos Euxeinos.
Hérodotos líčí (4, 53) povodí dolního Dněpru jako území, které poskytuje
vhodné pastviny, úrodnou půdu pro pěstování obilí a dále pak „velké ryby bez
kostí, které se nakládají do soli a jimž říkají antakaioi (jeseteři)". Při archeolo­
gických výkopech v Tyritace byly nalezeny nádrže na nakládání ryb se zbytky
kostí a šupin. Černomoří se stalo významnou zásobárnou obilí a byly odtud vy­
váženy nakládané i sušené ryby. Do obcí v mateřském Řecku se dostávali také
skythští a thráčtí otroci.
Zakládání řeckých kolonií v Černomoří vedlo jak ke stykům s obyvatelstvem
usazeným na pobřeží, tak také ke kontaktům se vzdálenějšími oblastmi. U Hérodota se setkáváme nejen s Taury, Kimmerii a Sauromaty (Sarmaty), nýbrž
i s jmény etnických skupin a kmenů, které nemůžeme bezpečně identifiko­
vat. V této souvislosti se odvolává (4, 13-16) na veršované dílo Aristea z Prokonnésu, které se nazývalo Arimaspea.
Hérodotos klade Aristea do první poloviny 7. století a přisuzuje mu rozličné
zázračné skutky. Podle datování zachovaného v byzantském slovníku zvaném
Suda (z 10. století po Kr.) byl Aristeás z Prokonnésu současníkem Kroisovým
a Kýrovým a žil prý tedy kolem poloviny 6. století př.Kr. Na svých cestách se
dostal k Issédónům, jejichž sídla bývají někdy kladena do území ležícího vý­
chodně od Aralského jezera.
Již Hérodotos pochyboval o věrohodnosti výkladu zachovaného pod
Aristeovým jménem. Líčení života obyvatel vzdálených končin bylo naplně­
no pohádkovými představami. Aristeás prý ostatně sám uváděl, že se dověděl
o existenci jednookých Arimaspů a jiných podivuhodných kmenů jen z vyprá­
vění, která zaslechl za svého pobytu u Issédónů. Některé rysy bájí spjatých
s Aristeovou osobou bývají vysvětlovány animistickými představami přejatými
ze šamanismu, náboženství rozšířeného u Skythů.
Zakládání kolonií od západního pobřeží Středozemního moře až po Černo­
moří značně rozšířilo obzor řeckého světa a přispělo významnou měrou k jeho
hospodářskému a kulturnímu rozmachu. Tento proces se neobešel bez konflik­
tů mezi řeckými osadníky a místním obyvatelstvem. Docházelo rovněž k roz­
brojům mezi Řeky.
Do této souvislosti je možno zařadit spor mezi obcemi, které stály v popředí
kolonizační činnosti, Chalkidou a Eretrií, o úrodnou rovinu při řece Lelantu
(dnešní Kalamontari) na Euboi. Význam této eubojské oblasti již v době „tem­
ného věku" po pádu mykénské civilizace je dosvědčen archeologickým výzku­
mem, realizovaným v nedávné době v dnešní obci Lefkandi ležící na okraji lelantské roviny. Zdá se, že na tomto místě bylo původní sídliště Eretrie.
Konflikt, jehož počátek spadá patrně do sklonku 8. století, se z lokální
55
potyčky o sporné území proměnil v dlouhotrvající válku, na níž se podle
Thúkýdidova tvrzení (1, 15) podílel na obou stranách „ostatní řecký svět".
Herodotos podotýká (5, 99) v souvislosti s výkladem o eretrijské pomoci malo­
asijským Řekům, kteří povstali pod vedením Milétu na počátku 5. století proti
Peršanům, že tím tato obec jen splácela starý dluh. Míléťané totiž prý kdysi vál­
čili na jejich straně proti Chalkiďanům, kdežto na straně Chalkidy stál Samos.
Některé jiné údaje naznačují i účast dalších řeckých obcí na této válce.
Přehnané je mínění některých badatelů o existenci dvou nepřátelských „ob­
chodních sdružení" v archaickém Řecku, která prý usilovala o získání zdrojů
surovin a současně odbytišť pro své výrobky. Je však pravděpodobné, že válka
o lelantskou rovinu měla vliv na kolonizační činnost. Spolupráce Chalkidy
a Eretrie při zakládání kolonií se změnila v nepřátelství a prohloubila se i vzá­
jemná řevnivost dalších řeckých obcí.
56
SOCIÁLNÍ PŘEMĚNY
Jedinečným zdrojem poznání života rolníka v Boiótii na prelomu 8. a 7. sto­
letí je Hésiodova báseň Práce a dni (závěrečné verše 765-828 o jednotlivých
dnech v měsíci jsou snad pozdějším přídavkem neznámého autora). Na rozdíl
od Homéra, jehož reálná existence nám zůstává skryta, je Hésiodos zcela kon­
krétní historická osobnost. Sám uvádí (636), že jeho otec pocházel z aiolské
Kýmy a zabýval se námořním obchodem. Štěstí mu však nepřálo, a tak se vy­
stěhoval z Malé Asie do Boiótie a usadil se „nedaleko Helikónu v bídné vesni­
ci Askře, v zimě zlé, v létě obtížné a nikdy příjemné" (639-640).
Hesiodos se seznámil s mořem teprve tehdy, když se přepravoval z Boiótie do
eubojské Chalkidy, kde se s úspěchem zúčastnil básnické soutěže. Přesto dove­
de poradit tomu, kdo se chce vydat na širé moře, jakou nejpříhodnější roční do­
bu má k tomu zvolit. Současně varuje před nerozvážným podnikem vedeným
touhou po zbohatnutí a připomíná, jak je nebezpečné svěřovat všechen majetek
lodím, které se mohou stát snadno kořistí vln.
Spolehlivý zdroj obživy spatřuje Hésiodos v obdělávání půdy. Hospodářství,
které popisuje z vlastní zkušenosti, neni velké. Spolu s rolníkem a jeho ženou
tu pracuje několik pomocníků. Jsou to otroci (dinóes), nádeník bez vlastního do­
mu (thés aoikos) a děvečka (eríthos), která rovněž nemá mít vlastní rodinu, aby
se mohla plně věnovat povinnostem v pánově hospodářství. I přes usilovnou
a poctivou práci, kterou Hesiodos podrobně popisuje, může být rolník postižen
nějakou pohromou a pak je nucen požádat o pomoc šťastnějšího souseda. Sám
má opět podle svých možností pomoci tomu, kdo je v nesnázích.
Za výhodné pokládá Hésiodos, jestliže je v domě jen jeden syn, který může
zdědit celé otcovské hospodářství. Tříštění majetku nebylo přirozeně žádoucí.
Právě mladší synové odcházeli nejednou z rodné obce a hledali si živobytí na
nových místech. Hésiodos měl však též osobní důvod, aby se otázkou dědictví
zabýval. Ve své básni se obrací na bratra Persa a vytýká mu jeho chování. Po
otcově smrti byl totiž rodinný majetek rozdělen mezi oba syny a Hésiodos byl
prý přitom vinou svého bratra poškozen.
Trpké životní zkušenosti přispěly zřejmě k Hésiodovu pesimistickému pohle­
du na svět. Vypráví báji o Pandóře, jejímž prostřednictvím poslal Zeus na lidi
trampoty a nemoci za trest, že jim Prométheus přes jeho zákaz přinesl oheň.
Ještě výraznější je mýtus o pěti lidských pokoleních. Od ideálního zlatého věku,
57
kdy na Olympu panoval Diův otec Kronos a lidé žili v blahobytu, se vystřídala
doba stříbrná, doba bronzová i doba héróů, do níž básník klade boj o Oidipovo
dědictví v Thébách a trojskou válku. Potom přišel nynější čas, jejž Hésiodos
charakterizuje těmito slovy (174-177):
„Přál bych si nežít nikdy zde s lidmi pátého věku.
Měl jsem buď zemřít dříve či zrodit se teprve potom.
Nynější lidský rod je železný. Ti budou stále
ve dne se lopotit bídně a v noci pak uboze hynout."
Obraz budoucnosti je v Hésiodových představách temný. Předpovídá, že na­
stane rozvrat rodiny a lidských vztahů vůbec, že právo ustoupí násilí a že „stud
a spravedlnost" opustí tento svět. Lidem zůstanou jen zhoubná utrpení a nebu­
de žádné obrany proti zlu.
K této pochmurné vizi přispěla básníkova zkušenost se svévolí mocných. Ve
sporu o otcovské dědictví si Persés obratně předcházel „krále dychtivé darů"
(38-39 basiléas dórofagús, doslova „krále požírající dary") a ti pak rozsoudili
při mezi oběma bratry v jeho prospěch. Na adresu vládců vypráví proto
Hésiodos bajku o jestřábovi, který polapil slavíka a hovořil pak k své kořisti
(206-210):
„Pročpak vřeštíš ty blázne, Vždyť mnohem lepší tě drží.
I když jsi pěvec, tak půjdeš jen tam, kam já tebe vedu.
Budu-li chtít, tak tě sním, když nebudu, tedy tě pustím.
Rozumu přece pozbyl, kdo s mocnějším chtěl by se měřit.
Nemůže vyhrát, má hanbu a ještě pak bolestí strádá."
Nejen touto bajkou, nýbrž i přímými kritickými slovy se obrací Hésiodos
na prodejné aristokraty. Hrozí jim Diovou pomstou, jestliže budou vědomě
vynášet nesprávné soudy. Jeho báseň je jak oslavou pilné a cílevědomé práce
člověka spjatého s půdou, tak i vášnivou obranou práva (diké) proti zpupnosti
mocných. Cesta k špatnosti je hladká, avšak cestu ctnosti (areté) musí člověk
skrápět svým potem.
Ještě větší měrou se projevovaly rozpory mezi aristokraty a lidem v obcích,
které stály v popředí hospodářského rozvoje archaického Řecka. V době migra­
cí, které následovaly po pádu mykénské civilizace v souvislosti s příchodem
Dórů a tzv. severozápadních kmenů a s osídlováním západního pobřeží Malé
Asie a ostrovů v Egejském moři, se upevňovalo kmenové zřízení. Vojenská
i výkonná moc se soustřeďovala v rukou králů (basileis).
V řecké tradici se zachovalo povědomí o tom, že výsadní postavení králů
58
bylo na četných místech omezováno. Jejich funkce přejímali v některých obcích
již v rané fázi archaického období představitelé označovaní jako prytanové
(prytanis = představený, předseda) nebo archonti (archón = vůdce, vládce)
a vybíraní výlučně z řad aristokratů, někde jen z členů určitého rodu. Mezi vlá­
dou králů a pozdějším obdobím nadvlády aristokratů se v údajích našich pra­
menů neprojevuje ostrý přeryv.
I když aristokraté tvořili privilegovanou sociální skupinu a soustřeďovali ve
svých rukou výkonnou moc i hospodářské postavení (zejména v pozemkové
držbě), byli jako jedinci ustanovováni do úředních funkcí v obcích zpravidla na
určitou dobu. Vedle nich se postupně začali hlásit o slovo také neurození obča­
né. K tomu často přistupovala řevnivost mezi jednotlivými skupinami aristo­
kratů. Není proto divu, že v četných obcích docházelo k rozbrojům, jichž vy­
užívali ctižádostiví jednotlivci z řad aristokratů, aby se násilím chopili moci.
Řekové označovali tyto samovládce jako tyrany.
Výrazy tyrannos a tyrannis jsou pravděpodobně maloasijského (snad lýdského) původu. Nejstarší doklad je zachován v jednom Archilochově zlomku, kde
básník hovoří o vládě Gýga, jenž se dostal na lýdský trůn, když zavraždil krále
Kandaula. V archaickém Řecku byla tyrannis častým jevem. Její představitelé
se dostávali k moci násilným svržením stávajícího aristokratického režimu.
Sledovali své osobní cíle, přitom však obvykle přispívali k hospodářskému roz­
voji obce.
Mezi obce, jejichž historii v archaickém období je možno alespoň v hlavních
rysech sledovat, patřil Korint. Jak již bylo uvedeno, podíleli se Korinťané vý­
znamnou měrou na kolonizační činnosti a korintská keramika se těšila značné
oblibě. Pozdější řecká tradice snažící se určit autorství některých objevů spojo­
vala dokonce s Korintem vynález hrnčířského kruhu. Proslulé byly také korint­
ské výrobky z bronzu, a to jak nádoby, tak i výzbroj. Také tato produkce je do­
ložena archeologickým výzkumem.
Podrobný výklad o rané historii Korinta najdeme u Hérodota (5, 92). Uvádí
se v něm, že v Korintě „byla oligarchie a ti, kteří se nazývali Bakchiovci, spra­
vovali obec a uzavírali sňatky mezi sebou". Podle výkladu Diodóra Sicilského,
historika působícího v 1. století př.Kr., (7, 9) bylo Bakchiovců „více než dvě stě,
měli v rukou vládu a všichni společně stáli v čele obce. Každého roku volili ze
svého středu prytana, jenž měl postavení krále, a to po devadesát let až do
Kypselovy tyrannidy, která jejich vládu ukončila." Jiní antičtí autoři se zmiňují
o zpupnosti Bakchiovců a o jejich nákladném životě.
Bakchiovci vládli v Korintě v druhé polovině 8. a v první polovině 7. století,
tedy v době, kdy vznikaly nejstarší kolonie a rozvíjely se obchodní styky obce.
Jejich chování vzbuzovalo odpor a nespokojenost korintských občanů. Korint
ztrácel své pozice a byl nucen dokonce bojovat se svou kolonií Korkýrou.
59
Do čela povstání proti nadvládě Bakchiovců se postavil Kypselos, jenž si prý
v hodnosti vojenského velitele získal obecnou popularitu. Zabil Bakchiovce
Hippokleida či Patrokleida, který tehdy zastával úřad prytana, a stal se pánem
obce. Časové určení této události není zcela jednoznačné. Na základě údajů,
které máme k dispozici, je však pravděpodobné, že se tak stalo v padesátých le­
tech 7. století.
Podle Hérodotova výkladu, který má některé legendární rysy, pocházela prý
Kypselova matka z rodu Bakchiovců. Jelikož se s ní pro její tělenou vadu ne­
chtěl nikdo z vládnoucího rodu oženit, provdala se nakonec za muže, jenž pat­
řil k staršímu předdórskému obyvatelstvu Korinta.
Kypselos se po uchopení moci zřejmě vypořádal s Bakchiovci a jejich stou­
penci. Hérodotos to na uvedeném místě potvrzuje slovy, že Kypselos „mnoho
Korinťanů vyhnal, mnoho jich připravil o majetek a daleko nejvíce o život".
Aristotelés zařazuje ve svém spise Politika (5, 1310b 29-31) Kypsela mezi
muže, kteří se povznesli k tyrannidě z „demagogie" a charakterizuje jej pak
(5, 1315b 27-28) jako „demagoga" (démagógos = vůdce lidu), který vládl bez
tělesné stráže. Podle údajů pozdějších pramenů hledali prý vypuzení
Bakchiovci útočiště na Korkýře, ve Spartě či dokonce i v Itálii.
Majetek, který Bakchiovci v Korintě zanechali, Kypselos zkonfiskoval. Je
pravděpodobné, že jím podělil své stoupence. Patřili mezi ně především rolní­
ci, kteří tvořili jádro vojska, jemuž velel Kypselos již před uchopením moci. Na
prótokorintských nádobách z doby kolem poloviny 7. století se objevují vojáci
ve zbroji těžkooděnců (hoplítai) a na jedné konvici z dvacátých let 7. století
jsou dokonce vyobrazeny sevřené šiky těchto bojovníků. Za Kypselovy vlády
pokračovala korintská expanze do oblasti Ionského moře.
Kypselovým nástupcem se stal jeho syn Periandros. Podle Aristotelova vý­
kladu (Politika 5, 1315b 24-26) stál Kypselos v čele Korinta třicet let a Perian­
dros čtyřicet a půl roku. Za jeho vlády dosáhl Korint dalšího mocenského roz­
machu. Periandros budoval loďstvo, které se plavilo po Iónském i Egejském
moři. Diogenés Láertios, autor z první poloviny 3. století po Kr., dokonce tvrdí
(1,99), že tento vládce zamýšlel prokopat korintskou šíji.
Toto tvrzení je zřejmě přehnané. Je však pravděpodobné, že za Periandrovy
vlády byla postavena tzv. převlaka (diolkos), po níž bylo možno přetahovat lo­
dě přes korintskou šíji. Zbytky této stavby vybudované z vápencových desek,
do nichž byly vytesány rýhy, po kterých se pohyboval podvozek s lodí, byly od­
kryty archeologickým výzkumem. Diolkos měl pro námořní plavbu Korinťanů
zásadní význam. Získali tak spojení mezi přístavem Léchaion v Korintském zá­
livu, odkud vyplouvaly lodě na západ do Ionského moře, a přístavem
Kenchreai, jenž ležel na pobřeží Sarónského zálivu, vstupní brány do Egejského
moře.
60
Periandros podrobil své kontrole Korkýru a ve válce proti svému tchánovi,
epidaurskému tyranovi Prokleovi, se zmocnil Epidauru. Za jeho vlády vznikla
na Chalkidice korintská kolonie Poteidaia. Korintská keramika z počátku 6. sto­
letí je nacházena při archeologických výzkumech v Makedonii, v Černomoří
i v Naukratii. O kontaktech s Egyptem svědčí i to, že se syn Periandrova bratra
Gorga nazýval Psammétichos. Hospodářský rozvoj Korinta se projevil v ražbě
mincí, které mají na líci (aversu) znak okřídleného koně, Pégasa.
V některých verzích antické tradice o tzv. sedmi mudrcích byl Periandros po­
kládán za jednoho z těchto představitelů kulturního rozvoje archaického Řecka.
U Periandra pobýval - podle Hérodotova svědectví (1, 23-24) - básník Aríón
z Méthymny na Lesbu, jenž prý právě v Korintě vytvořil literární formu dithyrambu, oslavného hymnu na Dionýsa.
Charakter Periandrovy vlády se v průběhu let změnil. Od svého přítele mílétského tyrana Thrasybúla se prý totiž naučil postupovat tvrdě proti vynikajícím
občanům, kteří by mohli jeho vládu ohrozit. U pozdějších autorů se zachovalo
podání, podle něhož Periandros zakazoval korintským občanům žít v nečinnos­
ti a získávat otroky a nedovolil pobývat ve městě všem, kteří o to usilovali. Tato
opatření byla patrně diktována snahou zabránit vzniku opozice. Na rozdíl od
svého otce se Periandros obklopil ozbrojenou družinou.
Nespokojenost korintských občanů propukla nedlouho po Periandrově smrti.
Jeho synovec Psammétichos, jenž se stal jeho nástupcem, se udržel u moci jen
tři roky. Nejspíše v druhé polovině osmdesátých let 6. století vypuklo v Korintě
povstání. Poslední tyran byl zabit a jeho majetek zkonfiskován. Korinťané prý
spálili domy patřící Kypselovcům. Psammétichos nebyl pohřben a hroby jeho
předků byly znesvěceny.
Po pádu tyrannidy vznikla v Korintě ústava, podle níž připadla rozhodující
moc výkonné radě, jejímiž členy byli občané vybíraní z osmi místních fýl.
Tradiční tři dórské fýly nejsou v Korintě přímo doloženy. Jelikož se však za­
chovaly údaje o tyle Hylleis z Korkýry, je zřejmé, že v době vzniku této kolo­
nie - tedy za vlády Bakchiovců - existovaly dórské fýly i v Korintě. Je možno
soudit, že vznik místních fýl souvisel s Kypselovou politikou namířenou proti
dórské aristokracii.
Zvláště dlouhé trvání měla tyrannis v Sikyóně. Podle Aristotelova svědec­
tví (Politika 5, 1315b 12-14) trvala „tyrannis Orthagora a jeho potomků" v té­
to obci sto let. Sikyón ležící v úrodné rovině západně od Korinta, zůstával ve
stínu svého mocnějšího souseda. Stejně jako Argos a Korint i Sikyón ovládli
Dórové. Podrobili si patrně část staršího obyvatelstva. Již v archaickém období
se v Sikyóně rozvíjela řemeslná výroba, a to bronzová metalurgie a hrnčířství.
Orthagorás se dostal patrně k moci podobným způsobem jako Kypselos.
Ačkoli byl nedórského původu, získal si zásluhy ve válce Sikyónu proti sou61
sedni obci Pelléné a stal se velitelem vojska. Chronologie sikyónské tyrannidy
je nejistá. Obvykle se však soudí, že Orthagorás se zmocnil vlády v obci v pa­
desátých letech 7. století. Jeho bratr Myrón, který se stal patrně jeho nástupcem,
zvítězil v jízdě spřežením na 33. olympijských hrách, tedy roku 648.
Na počátku 6. století stál v čele Sikyónu Myrónův vnuk Kleisthenés. Podílel
se na tzv. svaté válce proti občanům Kirrhy (na pobřeží Fókidy), kteří se obo­
hacovali na úkor poutníků směřujících přes jejich území do delfské svatyně.
Z kořisti získané v této válce dal Kleisthenés v Sikyóně vystavět sloupořadí,
které pak neslo jeho jméno.
Když se Kleisthenés dostal do konfliktu s Argem, zakázal kulty připomína­
jící nadvládu Dórů v Sikyóně. Zavedl uctívání Dionýsa, na jehož počest by­
ly pak předváděny tzv. tragické sborové zpěvy. Dále pak odstranil tradiční jmé­
na tří dórských fýl a nahradil je posměšnými názvy. Svou vlastní fýlu nazval
Archeláoi (= vládci lidu).
O Kleisthenově proslulosti svědčí také Hérodotův výklad (6, 126-131)
o svatbě jeho dcery Agaristy. Do Sikyónu se prý dostavilo dvanáct nápadníků
z obcí ležících v různých částech řeckého světa. Agaristé se provdala za
Athéňana Megaklea. Jejich synem byl Kleisthenés, jenž zavedl na sklonku
6. století místní fýly v Attice. Hérodotos dokonce prohlašuje (5, 67; 69), že tím­
to činem napodobil svého stejnojmenného děda, který přejmenoval fýly v Si­
kyóně.
Nedlouho po Kleisthenově smrti byla tyrannis Orthagorovců odstraněna, ale
posměšné názvy tří dórských fýl se udržely v Sikyóně až do sklonku 6. století,
kdy se tato obec stala členem peloponnéského spolku vedeného Spartou. Vedle
nich zůstala však nadále fýla, která sdružovala starší obyvatelstvo. Nenazývala
se ovšem již Archeláoi, nýbrž -jako snad již před Kleisthenovým přejmenová­
ním fýl - Aigialeis.
Tyrannis se ustavila v druhé polovině 7. století také v Megaře, obci ležící
mezi Korintem a Attikou. Aristotelés ve spise Politika uvádí (5, 1305a 24), že
v Megaře se stal tyranem Theágenés, „když pobil stáda boháčů, která zastihl
na pastvě u řeky". Ve svém díle zvaném Rétorika zařazuje Aristotelés (1, 1357b
33) Theágena mezi tyrany, kteří se chopili vlády s pomocí ozbrojené družiny,
kterou se obklopili.
Megara byla i v pozdější době proslulá chovem ovcí a výrobou vlněných lá­
tek. Jak již bylo uvedeno, podíleli se Megařané velmi aktivně na kolonizační
činnosti. Jak uvádí Pausaniás, autor proslulého Cestování po Řecku (Periégésis
tés Hellados) z druhé poloviny 2. století po Kr. (1, 40, 1; 1, 41, 2), postavil
Theágenés v Megaře „kašnu pozoruhodnou velikostí, výzdobou a množstvím
sloupů". Zbytky této stavby, která byla patrně obnovena či přestavěna v dru­
hé polovině 6. století, byly odkryty archeologickým výzkumem. Svou dceru
62
provdal Theágenés za athénského aristokrata Kylóna, jenž dosáhl vítězství na
35. olympijských hrách (roku 640) a pokusil se pak stát se tyranem v Athénách.
Nemáme zprávy o tom, jak dlouho se megarský tyran udržel u moci, ani, ja­
kým způsobem jeho vláda skončila. Podle Plútarcha - autora působícího v dru­
hé polovině 1. a v první čtvrtině 2. století po Kr. - (Moralia 295 CD) měli
Megařané po pádu Theágenovy tyrannidy „po krátký čas rozumnou ústavu".
Potom však propukly v obci nepokoje. Chudí prý pod vlivem demagogů dorá­
želi na boháče a nakonec požadovali, aby jim věřitelé vrátili zaplacené úroky.
Příme svědectví o sociálních přeměnách v Megaře v době kolem poloviny
6. století přinášejí verše Theognidovy. Tento megarský básník si ve svých elegiích trpce stěžuje na společenský vzestup prostých lidí. Pozastavuje se nad tím
(54-57 Diehl), že významu v obci nabývají i ti, kteří neznali právní normy,
nýbrž žili stranou města a nosili oděv z kozí kůže. Lidé nejsou již posuzováni
podle svého původu, nýbrž podle majetku. Uvádí (185-190), že urození muži
neváhají uzavírat sňatky s dcerami prostých občanů, jen když jsou zámožné,
a ženy se raději stávají manželkami bohatých mužů prostého původu než aris­
tokratů.
„Váží si totiž peněz a špatnou bere si dobrý,
špatný pak dobrou zas - bohatství smísilo rod."
Ve válce s Athéňany ztratili Megařané - patrně již na samém počátku 6. sto­
letí - ostrov Salamínu a později i svůj přístav Nísaiu. Tyto porážky značnou mě­
rou oslabily postavení Megary v námořní plavbě a v obchodě.
Vnitřní rozbroje se projevovaly také v maloasijských řeckých obcích. V Mílétě se na sklonku 7. století chopil moci Thrasybúlos. Využil patrně svého po­
stavení v hodnosti prytana a stal se tyranem. Úspěšně bojoval proti lýdskému
králi Alyattovi, jenž přepadal mílétské zázemí, ničil úrodu a snažil se Míléťany
vyhladovět. Ti však mohli díky své námořní moci dovážet zásoby potravin
z černomořské oblasti. Jak již bylo uvedeno, udržoval Thrasybúlos přátelské
styky s korintským tyranem Periandrem.
O dalším vývoji poměrů v Mílétě máme jen kusé zprávy. Zachovala se jmé­
na dvou dalších tyranů. Plútarchos uvádí (Moralia 298 C), že v Mílétě byly
sváděny boje mezi bohatými a chudými. Zámožní občané nazývali prý své od­
půrce posměšně Gergíthes, což byli nejspíše neplnoprávní občané kárského
původu. Podle Hérodotova svědectví (5, 28-29) byly tyto rozbroje ukončeny
smírčím rozhodnutím občanů Paru.
Peršané se snažili po vítězství nad Lýdy udržovat kontrolu řeckých poleis
prostřednictvím tyranů, kteří byli na nich přímo závislí. Mílétský tyran
Histiaios, jenž stál v čele této obce na sklonku 6. století, připomínal - v Héro63
dotově podání (4, 137) - svým kolegům z jiných řeckých obcí, že „nyní je
každý z nich z Dáreiovy milosti tyranem (tyranneuei) ve své obci. Kdyby byla
Dáreiova moc svržena, nemohl by on sám vládnout Míléťanům ani nikdo jiný
jiným. Každá obec bude totiž raději chtít demokratickou vládu (démokrateesthai) než vládu tyrana (tyranneuesthai)."
Vedle Milétu zaujímal na maloasijské pevnině významné místo Efesos.
Aristokraté označovaní jako Basilovci, kteří stáli v jeho čele, udržovali přátel­
ské styky s lýdskými králi. Nejspíše kolem roku 600 se zmocnil vlády v obci
Pythagoras, jenž je v antickém podání líčen jako krutý tyran. Pronásledoval prý
vážené a mocné občany a získal si oblibu u lidu, protože mu rozdělil část ma­
jetku zkonfiskovaného boháčům. Patrně za jeho vlády byly raženy nejstarší
efeské mince.
Jsou známa i jména několika dalších efeských vládců. V době, kdy se perský
král Kýros pustil do boje s Médy - tedy před polovinou 6. století -, byl prý do
Efesu poslán Athéňan Aristarchos, jenž dal obci ústavu a pět let stál v jejím če­
le. Snad právě on provedl reformu fýl, které jsou v Efesu doloženy -jak již by­
lo uvedeno - na nápisech až z doby helénistické a římské. V druhé polovině
6. století byli v Efesu u moci tyrani dosazení nejspíše perským králem.
Tehdy byl z Efesu vypuzen básník Hippónax, autor veršů, v nichž zaznívá
nejednou sociální tón. Používal nejčastěji tzv. kulhavého iambu (choliambos),
který dobře vyhovoval ironickému tónu jeho básní. V jedné z nich se obrací na
boha Herma s prosbou, aby mu opatřil teplé oblečení na zimu a přidal ještě zla­
té mince, v jiné požaduje od neznámého příznivce měřici ječmene, z něhož
si chce připravit nápoj jako „lék proti bídě". Výstižné je čtyřverší, v kterém na­
padá boha Plúta, personifikovaný symbol bohatství (29 Diehl):
„Ach, Plútos přece zcela slepý je. Nikdy
mě doma nenavštívil se slovy: ,Nesu
ti, Hippónakte, stříbra třicet min. K tomu
pak mnoho jiných věcí.' Vždyť je to bídák."
K prudkým konfliktům docházelo v 7. a 6. století v Mytiléně na Lesbu.
Rozhodující moc měli v rukou aristokraté, kteří odvozovali svůj původ od my­
tického krále Penthila. Jejich zpupné chování vyvolávalo odpor a vedlo v dru­
hé polovině 7. století k ozbrojeným srážkám. Aristotelés uvádí (Politika 5,
1311b 26-30), že „v Mytiléně napadl a pobil Megaklés se svými přáteli
Penthilovce, kteří chodili po městě a bili lidi holemi. A později zahubil Smerdis
Penthila, protože byl od něho zbit a od jeho ženy odvlečen."
Přesný sled událostí, které se tehdy v Mytiléně odehrávaly, nám uniká.
Významné slovo ve sporech mezi jednotlivými skupinami měli zřejmě předáci
64
aristokratických rodů. Z bojů vyšel vítězně Melanchros. Stal se tyranem, ale
dlouho se u moci neudržel. O jeho vládě se nepříznivě zmiňuje Alkaios, jenž
proti němu patrně bojoval. Za alegorické zobrazení tehdejšího dění v Mytiléně
bývá pokládána Alkaiova báseň o lodi zmítající se na rozbouřeném moři. Ve
svých verších odsuzuje tyrana Myrsila, jenž se dostal k moci krátce po pádu
Melanchra. Ani jeho vláda se dlouho neudržela a Alkaios s jásotem vyzývá přá­
tele, aby pili z radosti nad tím, že „je mrtev Myrsilos" (39 Diehl).
Na počátku 6. století získal rozhodující postavení v Mytiléně Pittakos, jenž jak se zdá - podporoval Myrsila. Podle Aristotelova výkladu (Politika 3, 1285a
35-37) zvolili Mytiléňané Pittaka za aisymnéta (rozhodčího, správce) „proti vyhnancům, které vedli Antimenidés a básník Alkaios". Aristotelés charakterizuje
v této souvislosti (tamtéž 31-35) aisymnétii jako „volenou tyrannidu", která
trvala buď doživotně nebo jen po určitou dobu. Cituje rovněž (39-41) Alkaiovy
verše (87 Diehl), v nichž je Pittakos označen za syna špatného (tj. neurozené­
ho) otce a charakterizován jako tyran. V jiné básni (43 Diehl) si Alkaios stěžu­
je, že někdo z bohů seslal na Mytiléňany vnitřní rozbroje, které vedou lid do zá­
huby a přinášejí slávu Pittakovi.
Pittakos přispěl nepochybně k ukončení bojů v Mytiléně. Máme zprávy
o tom, že dal obci nové zákony. Získal si rovněž vojenské zásluhy ve válce
s Athénami o Sígeion. Do doby jeho aisymnétie spadá rozmach mytilénské
námořní moci a obchodu. Pittakos stál v čele obce deset let a vzdal se sám své­
ho úřadu. V antické tradici byl pokládán za jednoho ze sedmi mudrců. O Pittakově proslulosti svědčí rovněž lidový popěvek, který prý zpívaly ženy při mle­
tí obilí na ručním mlýnku (Pop. 30 Diehl):
„Mel, mlýne, mel!
Vždyž i Pittakos mlel,
když kraloval ve velké Mytiléně."
Vnitřní rozbroje je možno sledovat i v historii Samu. Rozhodující vliv tu mě­
li aristokratičtí vlastníci půdy, kteří byli nazýváni geómoroi (tj. zemědělci, stat­
káři). Nespokojenost s jejich nadvládou vedla ke konfliktům a mocenským
zvratům, mezi něž patřila i vláda tyranů. Trvalejšího úspěchu dosáhl však tepr­
ve kolem roku 540 Polykratés. Za jeho vlády se stal Samos mocným státem.
Z Hérodotova výkladu (3, 39), se dovídáme, že samský tyran disponoval po­
četným loďstvem a silným vojskem a že „dobyl četné ostrovy i mnoho měst na
pevnině". Po námořním vítězství nad obyvateli ostrova Lesbu musili váleční za­
jatci pracovat na Samu na stavbě vojenských opevnění.
Polykratés podporoval rozvoj řemeslné výroby a stavební činnosti. Podle
Hérodotova svědectví (3, 60) vybudoval megarský stavitel Eupalínos na Samu
65
vodovod, který byl veden tunelem prokopaným v délce sedmi stadií (tj. přes
1300 metrů) horou ležící severně od města. Kolem samského přístavu byla vy­
stavěna vysoká ochranná hráz. Nejproslulejší stavbou byl chrám bohyně Héry.
Archeologický výzkum na ostrově Samu potvrdil rozsáhlou přestavbu Héřina
chrámu v druhé polovině 6. století.
Za Polykratovy vlády působili na Samu básníci Anakreón z Teu a Íbykos
z Rhégia. Anakreón bystře pozoroval změny, k nimž docházelo v době, kdy
se uvolňovala pouta aristokratické společnosti. V jedné své básni (54 Diehl) vý­
stižně vylíčil postavu zbohatlíka, jenž býval kdysi oděn do ubohých hadrů
a odřené kravské kůže a nosil dřevěné kostky na uších. Stýkal se s prodavačka­
mi chleba a nevěstkami, živil se podvody a často neušel výprasku či jiné potu­
pě. Nyní však jezdí ve skvělém voze, na uších nosí zlaté závěsky a má sluneč­
ník ze slonoviny.
Polykratés prováděl obratnou zahraniční politiku. Udržoval přátelské styky
s egyptským králem Amásiem. Když však perský král Kambýsés chystal vý­
pravu proti Egyptu, poslal mu Polykratés na pomoc své loďstvo. Přesto si ne­
získal perskou přízeň. Správce perské satrapie a západní oblasti Malé Asie jej
vylákal k jednání do Mágnésie nad Maiandrem a dal ho usmrtit. Peršané se pak
zmocnili Samu a dosadili tam Polykratova bratra Sýlosónta, jejž Polykratés již
na počátku své vlády vypudil do vyhnanství. Jako jiní tyrani v maloasijských
obcích vládl ovšem Sýlosón jen z milosti perského krále.
K rozbrojům, které často vedly k nastolení tyrannidy, docházelo i v jiných
obcích. V Kolofónu odstranila tyrannis nadvládu privilegované skupiny aristo­
kratů. O jejich rozmařilém způsobu života, který prý převzali z Lýdie, se doví­
dáme z veršů básníka a filozofa Xenofana z Kolofónu, který uprchl před
Peršany z Malé Asie do jižní Itálie.
V Erythrách byli - tak jako v Efesu - u moci Basilovci. Podle Aristotelova
svědectví (Politika 5, 1305b 18-22) nebyl lid spokojen s jejich vládou a svrhl
ji. V pozdějším antickém podání se zachovaly údaje o tyranech v této obci.
Tyrani vládli i na některých dalších místech, zejména na ostrovech v Egejském moři. Zachovala se jména dvou tyranů, kteří stáli - snad již v 7. století v čele Chiu. V Lindu na ostrově Rhodu svrhl v první polovině 6. století nad­
vládu aristokratů Kleobúlos a stal se tyranem. V řecké tradici byl pokládán za
jednoho ze sedmi mudrců. V Naxu na stejnojmenném ostrově se dostal v dru­
hé polovině 6. století k moci tyran Lygdamis, jenž udržoval přátelské styky
s athénským tyranem Peisistratem. Tyrannis je v archaickém období doložena
rovněž v eubojských obcích Chalkidě a Eretrii.
Údaje o rozbrojích i o vládách tyranů máme také z řeckých kolonií v jižní
Itálii a na Sicílii, které dosáhly již záhy značného hospodářského a kulturního
rozmachu. Jak již bylo uvedeno, musili se řečtí osadníci zpravidla vyrovnávat
66
se starším místním obyvatelstvem a dostávali se do kontaktu se zájmovými sfé­
rami Etrusků a Kartágiňanů.
Κ stabilizaci poměrů měly přispět zákonné normy. Vnitřní spory v jihoital­
ských Lokrech v první polovině 7. století se prý snažil řešit Zaleukos, jehož zá­
kony byly pokládány za nejstarší výtvor řeckého práva. V 6. století působil po­
dle antické tradice v sicilské obci Katané zákonodárce Charóndás.
V Leontínech využil na sklonku 7. století Panaitios svého postavení vojen­
ského velitele ve válce vedené se sousední obcí Megarou Hyblaiou, svrhl vládu
statkářů a stal se tyranem. Zdá se však, že se dlouho u moci neudržel.
Typem bezohledného tyrana se stal v řecké tradici Falaris, jenž stál v druhé
čtvrtině 6. století v čele Akragantu. Bojoval především proti Sikánům v sicil­
ském vnitrozemí. O jeho krutém zacházení s odpůrci kolovaly hrůzostrašné his­
torky. V Selínúntu se za bojů proti Kartágiňanům v druhé polovině 6. století do­
stal k moci Thérón, snad za pomoci místního porobeného obyvatelstva.
V jihoitalské Sybaridě se stal v téže době tyranem Télys. Zkonfiskoval maje­
tek zámožných občanů, kteří nalezli útočiště v Krotónu. Válka mezi oběma
obcemi skončila porážkou Sybaridy a pádem Télyovy tyrannidy. Zanedlouho
byla tato bohatá obec útokem z Krotónu zcela zničena.
67
SPARTA A DÓRSKÁ KRÉTA
Již v době mykénská civilizace se život obyvatel Lakónie soustřeďoval pře­
devším v údolí Eurótu. Palác v Therapnách vybudovaný na pahorku nedaleko
levého břehu středního toku této řeky padl patrně pod náporem útočníků, kteří
vyvrátili také Mykény, Tíryns a Pylos. Teprve na sklonku 8. století, když dórští
Sparťané navazovali na starobylé tradice v Lakónii, tu vzniklo kultovní místo,
na němž byla uctívána Helena a s ní pak také Meneláos, mytické postavy báje
o výpravě achajských bojovníků proti Tróji.
Dórové pronikali na Peloponnésos nejspíše ze středního Řecka přes korint­
skou šíji a dostávali se do styku se zbytky staršího achajského osídlení. Na po­
čátku 1. tisíciletí se usadili v Lakónii, několik kilometrů severně od achajské
obce Amyklai, která ležela (na pravém břehu Eurótu) v dohledu z pahorku,
na němž kdysi stálo sídlo mykénských vládců Lakónie, Therapnai. Tak vznikla
dórská Sparta zvaná též Lakedaimón. Na jejím území byl archeologickým vý­
zkumem objeven i nevelký počet střepů mykénské keramiky, nebylo tu však
zjištěno stálé mykénské sídliště. Počátky osídlení Sparty po příchodu Dórů jsou
dobře doloženy nálezy nádob prótogeometrického stylu.
Když se dórští přistěhovalci zmocnili úrodné půdy v povodí Eurótu, podma­
nili si také achajské rolníky, kteří tu byli usazeni. Podrobnosti tohoto procesu
nám nejsou známy. Přes pochybnosti některých badatelů je však pravděpodob­
né, že dórský výboj byl vlastním základem společenských poměrů, které exis­
tovaly ve spartském státě a že z porobeného zemědělského obyvatelstva se sta­
li heilóti.
Podobnou závislost staršího obyvatelstva na dobyvatelích nacházíme i na ji­
ných místech. Analogické vztahy jako ve Spartě jsou doloženy na Krétě. Avšak
i z některých dórských obcí, jejichž společenská struktura se v pozdější době
značně lišila od spartských poměrů, máme údaje nasvědčující tomu, že si tam
dórští přistěhovalci podrobili část achajského obyvatelstva.
Pozdní řečtí autoři Iulius Pollux (Polydeukés; konec 2. století po Kr.) a Stefa­
nos Byzantský (6. století po Kr.) uvádějí (Pollux 3, 83; Stefanos pod heslem
Chios), že v dórském Argu žili gymnéti či gymnésiové, a srovnávají je se spartskými heilóty. V této souvislosti není bez zajímavosti Hérodotův údaj (6, 83),
že se v Argu - na počátku 5. století - dostaly na jistou dobu všechny záležitos­
ti do rukou otroků. Závislé obyvatelstvo je doloženo také v Sikyóně, který byl
68
podle řecké tradice obsazen dórskymi přistěhovalci z Argu. Pollux a Stefanos
je (na výše uvedených místech) označují výrazem korynéforoi, jinde u Polluka
(7, 68) a rovněž již u historika Theopompa (4. století; Jacoby FGrHist 115 F
176) jsou nazýváni katónakoforoi.
První název (koryné = palice, hůl) - podobně jako výrazy gymnésioi a gymnétes (= nazí, lehce odění) - ukazuje, že tito lidé stáli v Sikyóně a rovněž v Argu
na nízkém stupni společenského žebříčku a že sloužili patrně ve vojsku jako
lehkooděnci. Druhý název doložený pro Sikyón je odvozen od slova katónaké,
což byl hrubý vlněný šat, který nosili chudí venkované. Do téže kategorie patří
snad také posměšná přezdívka konipodes (= zaprášené nohy), kterou - podle
Plútarchova svědectví (Moralia 291 DE) - častovali obyvatelé dórského
Epidauru okolní venkovské obyvatelstvo.
Je možné, že srovnávání těchto skupin obyvatelstva s heilóty zachované v po­
zdních pramenech je jen povrchní. Někteří badatelé soudí, že na rozdíl od heilótů byli rolníci v Sikyóně, Argu i Epidauru osobně svobodní a nebyli připou­
táni k půdě. Je však pravděpodobné, že to byli potomci staršího achajského
obyvatelstva, kteří žili v podřízeném postavení vůči dórským přistěhovalcům na
Peloponnésos.
Údaje o porobených skupinách místního obyvatelstva máme také z kolonií
založených dórskými obcemi. V Platónových Zákonech (6, 776 cd) - a rovněž
u několika dalších antických autorů - se hovoří o porobených Mariandýnech.
Byli to obyvatelé severozápadního pobřeží Malé Asie, které ovládli občané megarské kolonie Hérakleie Pontské. Mariandýnové bývají označováni jako dóroforoi (= přinášející dary), protože musili odvádět svým pánům stanovené dáv­
ky. Helenistický autor Fýlarchos prohlašuje (Jacoby FGr Hist 81 F 8), že po­
dobně jako spartští heilóti jsou v Byzantiu v podřízeném postavení Bíthýnové.
A konečně je možno připomenout také Syrákúsy. V této korintské kolonii žili
porobení obyvatelé, zřejmě sikelského původu. Podle Hérodota (7, 155) se na­
zývali kyllyrioi a byli otroky syrákúských statkářů (gámoroi).
Nejen Dórové, nýbrž i jiné kmenové skupiny, které pronikly na sklonku 2. ti­
síciletí do severního a středního Řecka, se spolu s půdou zmocňovaly patrně
i staršího obyvatelstva, které na ní bylo usazeno. Často bývají k spartským heilótům přirovnáváni penestai, kteří obdělávali pozemky patřící jejich thessalským pánům. V obdobném postavení žili nejspíše voikiútai v Lokridě a snad
i Kylikránes, kteří sídlili na území Máliů.
O postavení těchto skupin závislého obyvatelstva máme namnoze jen kusé
údaje. Je však zřejmé, že vznik spartské heilótie nebyl výjimečným jevem.
Podle antické tradice se Dórové, kteří pronikli do Lakónie, zmocnili zeměděl­
ské půdy. Z pozemkového vlastnictví získaného v údolí Eurótu byly pak obča­
nům Sparty přidělovány do užívání jednotlivé úděly (klároi). I když v pozdější
69
době byla držba údělů dědičná, udržovalo se povědomí o tom, že vlastníkem
půdy není občan, nýbrž stát.
V Plútarchově životopise Lykúrga (16) čteme, že otec nebyl oprávněn rozho­
dovat o osudu narozeného dítěte, nýbrž byl povinen je přinést na místo, kde se
shromáždili stařešinové fýly. Ti pak nejen zkoumali, zda je dítě dobře rostlé
a silné, a má proto být zachováno naživu, nýbrž současně mu přidělili též úděl
půdy. Jestliže to byl prvorozený syn, pak mu byl patrně přisouzen rodinný kláros. Z výkladu předního helenistického historika Polybia (12, 6b, 8) se dovídá­
me, že podle dávného spartského zvyku mohlo mít několik bratrů společnou
ženu. Tato Polyandrie zřejmě souvisela s držbou půdy.
Za charakteristický rys spartské společnosti byla pokládána majetková rov­
nost. Byla buď spojována s příchodem Dórů do Lakónie, anebo přisuzována
mytickému zákonodárci Lykúrgovi, jenž byl antickou tradicí pokládán za tvůr­
ce spartského státního zřízení.
Existovalo však i povědomí o výjimkách ze zásady rovnosti. Ve svém spi­
se o lakedaimonské ústavě uvádí Xenofón (15, 3), že spartští králové měli „vy­
branou půdu v mnohých obcích perioiků". Mínění badatelů o interpretaci to­
hoto údaje se rozcházejí. Je známo, že při dalších výbojích, které směřovaly
do okrajových oblastí Lakónie, nerozšiřovali Sparťané pozemkové vlastnic­
tví, nýbrž ponechávali obyvatelům těchto území, tzv. perioikům, osobní svo­
bodu. Patrně však tu přesto byly pozemky, které se stávaly majetkem spartských králů.
Základní zemědělský fond tvořila v Lakónii tzv. občanská půda (politike chó­
rá) v údolí Eurótu. Sparťané žili z výnosu svých údělů obdělávaných heilóty.
Stejně jako půda i heilóti zůstávali formálně vlastnictvím státu. Strabón (8, 365)
označuje heilóty za „jakési státní otroky" (tropon gar tina démosiús dúlús),
Pausaniás (3, 20, 6) za „otroky celku" (dúloi tú koinú) a Pollux uvádí (3, 83), že
heilóti, penesti a jim podobné skupiny zemědělského obyvatelstva stáli „mezi
svobodnými a otroky" (metaxy eleutherón kai dúlón).
V odborné literatuře bývají heilóti charakterizováni nejčastěji jako státní
otroci nebo jako nevolníci. Ani jedna z těchto kategorií nevystihuje však plně
jejich postavení. Na rozdíl od státních otroků, s nimiž disponovala výhradně
obec (polis), která je vlastnila, byli heilóti a úděly půdy majetkem jednotlivých
Sparťanů. Spartský občan disponoval svým klárem a byl pánem svých heilótů.
Od středověkých nevolníků se heilóti odlišovali zejména tím, že netvořili sou­
část sociálně diferencovaného etnika, nýbrž byli zbaveni svobody skupinou do­
byvatelů. Heilótie byla specifickou formou závislosti, která se vytvořila nejspí­
še tehdy, když se zemědělské půdy a obyvatelstva, které ji obdělávalo, zmocni­
li dobyvatelé, kteří do té doby nebyli usedlí.
Heilóti byli povinni odvádět Sparťanům naturální dávky. Podle údaje zacho70
vaného v Plútarchově životopise Lykúrga (8) dostával prý každý občan Sparty
ze svého údělu ročně 70 medimnů (měřic) ječmene a jeho žena 12 medimnů.
Kromě toho dodávali heilóti svému pánovi i další plodiny. Výše ročních dodá­
vek ječmene činila v přepočtu asi 60 hektolitrů (45 metrických centů).
Na základě této zprávy i některých dalších zmínek antických autorů se mno­
zí badatelé pokoušeli určit průměrnou rozlohu údělů půdy, jejich počet i husto­
tu osídlení. Bezpečně je možno konstatovat, že Sparťané měli - zejména po
ovládnutí Messénie - k dispozici několik tisíc klárů a že počet heilótů několi­
kanásobně převyšoval počet spartských občanů.
Již ve starověku byla heilótie nejednou předmětem kritiky. Výstižná je cha­
rakteristika Kritia, athénského filozofa a konzervativního politika z druhé polo­
viny 5. století (fr. 37 Diels - Kranz), že ve Spartě byli lidé nejvíce zotročení
i svobodní. Helenistický historik Myrón z Priény označuje (Jacoby FGrHist 106
F 2) chování Sparťanů vůči heilótům jako „zpupné". Heilóti musili nosit zvlášt­
ní oděv a byli každoročně bičováni, aby prý neodvykli tomu, že jsou otroky.
Plútarchos uvádí (Lykúrgos 28), že Sparťané nutili heilóty, aby pili hodně vína,
a pak je dávali za odstrašující příklad mládeži. Přikazovali také heilótům zpívat
neslušné písně a předvádět posměšné tance.
Nejvyšší spartští úředníci efoři vypovídali každoročně pří nástupu svého
funkčního období heilótům válku, aby zabití heilóta bylo pokládáno za opráv­
něné. Toto opatření ukazuje, že Sparťané si byli vědomi toho, že se heilótů
zmocnili násilím. Vyhlašování války bylo též spojeno s institucí zvanou krypteiá (krypteuein = skrývat se). Vybraní mladí Sparťané byli vybaveni dýkami
a nejnutnější potravou. Přes den byli rozptýleni a odpočívali na skrytých mís­
tech. V noci pak vycházeli na cesty a pobíjeli heilóty, které zastihli. Často prý
chodili po venkově a zabíjeli zvláště silné a zdatné muže.
Aristotelés prý přisuzoval vznik krypteie Lykúrgovi. Plutarchos se však zdrá­
hal (Lykúrgos 28) spojovat svého hrdinu s vytvořením tak kruté instituce a vy­
slovil mínění, že byla založena teprve v souvislosti s velkým povstáním heiló­
tů, které vzplálo v šedesátých letech 5. století. Zdá se však, že vlastní původ
krypteie je velmi dávný. Někteří badatelé poukázali na to, že obdobné rysy se
objevují v rituálním zasvěcování mladých mužů, které je doloženo u rozličných
kmenových kultur na mnohých místech. U malajských kmenů bylo například
úkolem jinocha, který chtěl být přijat do společenství dospělých mužů, zabít
otrokyni.
Ve Spartě měla krypteiá novou funkci. Stala se součástí vojenského systému
zaměřeného na udržení stávajícího pořádku. Je pravděpodobné, že trestné vý­
pravy byly podnikány zejména v době zvýšeného nebezpečí povstání heilótů.
O stálých obavách Sparťanů z povstání heilótů svědčí Thúkýdidova poznám­
ka (4, 80), že většinu svých opatření prováděli se zřetelem na střežení heilótů.
71
Xenofón uvádí (Lakedaimonská ústava 12,4), že Sparťané nosí vždy při sobě
kopí a dbají na to, aby se heilóti nedostali ke zbraním. Podobně se vyjadřuje
i Kritiás (na výše uvedeném místě) a dodává, že Sparťané mají u dveří závory,
aby se mohli bránit před nenadálým přepadením. Podle Theopompa (Jacoby
FGrHist 115 F 13) se heilóti chovali vůči Sparťanům „zcela divoce a nenávist­
ně". A Xenofón poznamenává ve výkladu o nezdařeném spiknutí, k němuž do­
šlo ve Spartě na počátku 4. století (Hellénika 3, 3, 6), že nenávist heilótů i ji­
ných skupin neplnoprávného obyvatelstva vůči Sparťanům byla tak velká, že by
je „byli rádi snědli i za syrova".
Přes tyto údaje charakterizující výstižně sociální napětí ve Spartě je nutno při­
pomenout, že heilóti pracovali nejen na statcích, ale i v domech svých pánů
a že jsou zachovány i zprávy o dobrých stycích mezi jednotlivými Sparťany
a jejich heilóty. Vždy to byl ovšem vztah privilegovaného pána k bezprávnému
služebníkovi. Heilóti sloužili také jako lehkooděnci v lakedaimonském vojsku
a později též jako veslaři válečného loďstva. Podle Hérodotova svědectví (9,
10) se značný počet heilótů zúčastnil po boku Sparťanů vítězné bitvy u Plataj
roku 479.
Vojenskou službu vykonávali i perioikové (perioikoi - bydlící kolem), kteří
byli společně se spartskými občany označováni jako Lakedaimoňané. Sídlili
v hornatých oblastech obklopujících údolí Eurótu a také při mořském pobřeží.
Když se Sparťané zmocnili Messénie, přeměnili v perioiky i obyvatele okolních
území této oblasti na jihozápadě Peloponnésu. Obce perioiků měly svou vnitř­
ní samosprávu. Perioikové byli - na rozdíl od heilótů - osobně svobodní, ne­
měli však žádnou účast ve správě spartského státu. Nemáme spolehlivé zprávy
o jejich etnickém původu.
V odborné literatuře byly vedeny spory o to, zda perioikové byli potomci star­
šího achajského obyvatelstva či zda byli tak jako Sparťané dórského původu.
Zdá se, že ani jedno krajní stanovisko nevystihuje skutečný stav. Mezi perioiky
se patrně udržely zbytky achajského obyvatelstva, a to nejspíše snad na jihu
Lakónie, avšak převažovalo u nich dórské etnikum.
Převážná část perioiků se zabývala zemědělstvím. Na některých místech se
však záhy začala rozvíjet také řemeslná výroba. Je pravděpodobné, že většina
produktů, které se podle údajů antických autorů vyráběly v Lakónii - železné
nástroje a zbraně či vlněné látky a další předměty denní potřeby - byla dí­
lem řemeslníků usedlých v obcích perioiků. Sparťané se věnovali jen vojenství
a správě státu a heilóti musili především obdělávat úděly půdy a obstarávat do­
mácnosti svých pánů. Některá města perioiků, jako například Gytheion na jihu
Lakónie, měla dobré podmínky pro rozvoj obchodních styků a námořní plavby.
Rozvoj řemeslné výroby a obchodu přispíval patrně - alespoň v někte­
rých obcích perioiků - k sociální diferenciaci. Perioikové zachovávali většinou
72
loajální vztah k spartskému státu. Když vzplálo v šedesátých letech 5. století
velké povstání heilótů, připojily se k němu pouze dvě obce perioiků.
Sparťané tvořili jen naprostou menšinu obyvatelstva státu. Jestliže si chtěli
udržet svou nadvládu, byli nuceni zachovávat formy vojenského života.
Starobylého původu byly některé zvláštnosti rodinných vztahů ve Spartě. V an­
tické tradici byla vyzdvihována relativní volnost, kterou měly spartské ženy. Na
rozdíl od jiných řeckých obcí se ve Spartě i dívky věnovaly tělesným cvičením.
Muži se musili účastnit společných stolování (syssítia či fiditia), na něž při­
spívali naturálními dávkami ze svých údělů půdy. Proslulá byla střídmost jejich
stravy. Společné stolování je možno pokládat za přežitek tzv. mužských domů
známých z některých kmenových společností.
Zvláštní pozornost byla ve Spartě věnována výchově chlapců. Již od útlého
věku byli systematicky cvičeni ve zvláštních skupinách. Věnovali se především
fyzické přípravě, avšak učili se také zpívat bojové písně a patrně i recitovat ver­
še, které vybízely k udatnosti. Musili zachovávat prostou životosprávu a byli
připravováni k odolnosti vůči nepohodě a útrapám. Směli si opatřovat potravu
i krádeží. Jestliže však při tom byli přistiženi, byli přísně potrestáni. Veškerá
příprava směřovala k jedinému cíli, k vojenské povinnosti.
Ve svých dvaceti letech byl jinoch zařazen mezi muže a směl uzavřít sňatek.
Jeho základním úkolem byla služba vlasti, a tak podléhal i nadále tuhé kázni.
Teprve muži starší než třicet let měli volnější režim. Jak uvádí Plutarchos
(Lykúrgos 25), nesměli Sparťané mladší než třicet let chodit na agoru (náměstí
s tržištěm), nýbrž obstarávali si potřebné věci prostřednictvím svých přátel.
I pro starší muže bylo pokládáno za ostudné, jestliže se příliš zabývali soukro­
mými záležitostmi, místo aby se zcela věnovali činnosti směřující k prospěchu
státu.
Uvedený ráz spartské společnosti známe z výkladu autorů klasického období
nebo i ze spisů z ještě pozdější doby. Je však zřejmé, že se spartské státní zří­
zení v této podobě vytvořilo již v archaickém období. V některých jeho ustano­
veních se udržely starobylé tradice, které sahají nejspíše do doby, kdy dórští
dobyvatelé vtrhli do Lakónie.
Stejně jako na jiných místech, kde se usadili Dórové, i ve Spartě jsou dolo­
ženy tři dórské fýly, Hylleis, Dymánes a Pamfýloi. Mnozí badatelé se pokouše­
li vyložit původ těchto fýl. Za základní dórskou fýlu byli často považováni
Dymánes a ve fýle Hylleis byly spatřovány ilyrské prvky. Název fýly Pamfýloi
naznačuje, že její složení nebylo homogenní. Podrobnosti o pohybu dórských
dobyvatelů nelze zjistit. Převládá však mínění, že přišli do údolí Eurótu ze se­
veru.
Na území Sparty vznikly čtyři osady vesnického charakteru. V těsné blízkos­
ti nevelkého pahorku, na němž pak byla vybudována spartská akropolis ležely
73
osady Pitana a Mesoa, odkud pocházejí nejstarší doklady prótogeometrické kera­
miky ve Spartě. I druhé dvě osady, Kynosúra a Limnai, byly zřejmě starého da­
ta. Chrám Artemidy Orthie v Limnách v těsné blízkosti Eurótu (limné = stojatá
voda, bažina) byl založen nejspíše na počátku 9. století. Sparta si zachovala ves­
nický ráz i později a teprve v helénistickém období byla obehnána hradbami.
Administrativně patřila k obci vedle čtyř uvedených sídlišť na vlastním úze­
mí Sparty i osada Amyklai. Stalo se tak potom, co se Sparťanům podařilo se jí
zmocnit. O průběhu této události nemáme spolehlivé zprávy. Je však pravděpo­
dobné, že to bylo v první polovině 8. století. Snad přitom bylo nalezeno nějaké
smírné řešení, jelikož obyvatelé této původně achajské osady se stali plnopráv­
nými občany spartského státu.
Po ovládnutí celého údolí Eurótu obrátili Sparřané nejspíše svou pozornost
k vnitřní organizaci svého státu. Výrazem tohoto úsilí je tzv. Lykúrgova rétra.
Lykúrgos byl spartskou tradicí pokládán za zakladatele státu a bylo mu připiso­
váno autorství celé řady ustanovení a institucí.
Již ve starověku byly značné rozpory v časovém určení tohoto zákonodárce.
Datování kolísá od doby příchodu dórských kmenů do Lakónie až po 8. století.
Objevila se také domněnka, že ve Spartě žili dva Lykúrgové, každý v jiné do­
bě. Neni proto divu, že Plutarchos v úvodu svého životopisu Lykúrga po­
znamenává, že „o zákonodárci Lykúrgovi nelze říci zhola nic nepochybného"
a dodává, že „nejméně je shody o době, v níž tento muž žil".
Není proto divu, že v odborné literatuře bylo vysloveno o Lykúrgově exi­
stenci mnoho rozličných hypotéz. Někteří badatelé jej pokládali za boha a spo­
jovali jej s kultem Apollóna či Dia, jiní soudili, že se pod jeho jménem skrýval
reformátor, který působil ve Spartě v 6. století a chtěl tímto způsobem dodat své
činnosti větší váhu. V nedávné době se objevily pokusy zařadit Lykúrga mezi
historické osobnosti 8. nebo 7. století. Již rozdílná datování vyslovovaná v těch­
to úvahách však ukazují, že reálnou existenci Lykúrga nemůžeme prokázat.
Tzv. Lykúrgovu rétru (rétrá = výrok, rozhodnutí) označuje Plutarchos
(Lykúrgos 6) za věštbu, kterou prý spartský zákonodárce přinesl z Delf.
Zaznamenává její text, který obsahuje celou řadu starobylých výrazů. Přes ně­
které dřívější pochybnosti je dnes Lykúrgova rétra pokládána obecně za doku­
ment z rané doby řeckých dějin, v němž se obrážejí zásadní rysy spartské spo­
lečnosti. V doslovném překladu zní takto:
„Když zřídil svatyni Dia Syllania a Athény Syllanie, když nafýloval fýly a naóboval óby a když ustavil gerúsii třiceti s archágety, ať koná čas od času apellu
mezi Babykou a Knakiónem, ať tam přednáší návrhy a zakončuje jednání
o nich. Lid ať má právo na mínění a moc."
Poslední věta je v rukopise, v němž se zachoval Plútarchův text, porušena
a její znění je nejisté. Ani smysl ostatních ustanovení rétry není zcela jasný
74
a existují rozličné interpretace jednotlivých výrazů i smyslu celého textu.
Nejasnosti existovaly ostatně již ve starověku, jak vysvítá z Plútarchova ko­
mentáře, v němž se snaží vysvětlit některá ustanovení rétry.
Přes rozličné pokusy badatelů opírající se zejména o etymologické úvahy ne­
podařilo se uspokojivě zjistit původ jinak neznámých atributů Dia a Athény. Je
pravděpodobné, že souvisely se starobylou dórskou tradicí.
Věta o fýlách a óbách obsahující nezvyklé slovesné tvary odvozené od obou
těchto termínů se vztahuje k správní organizaci Sparty. Fýlami jsou zřejmě mí­
něny tři dórské fýly, Hylleis, Dymánes a Pamfýloi. Óby jsou doloženy na epigrafických památkách z helénistického a římského období. Byly totožné s pěti
osadami, které tvořily Spartu a pro něž je v pozdějších pramenech zachován
také výraz kómai, tj. vesnice. Je pravděpodobné, že v době vzniku rétry byly již
óby jednotkami místního rozdělení spartské obce (včetně osady Amyklai).
V rétře se uvádí, že gerúsii (radu starších) tvořilo třicet mužů. Tato instituce
existovala ve Spartě patrně již dříve a ustanovení rétry určovalo počet jejích čle­
nů. Vysvětlení je možno nejspíše hledat v předcházejícím textu, kde se uvádí,
že Sparťané mají být organizováni jak podle fýl, tak podle ób. Je možné, že po­
čet gerontů byl volen tak, aby odpovídal kmenovému i místnímu principu dě­
lení spartských občanů. Jednotlivé fýly i óby pak mohly mít v gerúsii stejný
počet zástupců.
Zvláštní postavení mezi geronty měli archágetai (= vrchní velitelé). Z Plú­
tarchova komentáře se dovídáme, že tímto termínem jsou v rétře označeni krá­
lové (basileis). Ve Spartě byli dva králové, kteří byli vybíráni z dvou rodů,
z Ágiovců a z Eurypóntovců. O původu této dyarchie nám není nic bezpečného
známo. I když ve spartské tradici byli Ágiovci považováni za váženější rod než
Eurypóntovci, lze stěží akceptovat domněnky, že ve Spartě byl kdysi jen jeden
král. Systém dvou králů byl ostatně již ve starověku považován za významnmou záruku stability spartského státu.
Další část rétry je věnována činnosti lidového shromáždění, apelly. Z pozděj­
ších zpráv je známo, že se apella scházela každý měsíc a výraz „čas od času"
bývá proto obvykle vykládán tak, že podle ustanovení rétry mělo být shromáž­
dění spartských občanů svoláváno pravidelně. Současně bylo určeno místo, kde
se měla jednání apelly konat. Již ve starověku však nebylo známo, co oba to­
pografické názvy (Babyka a Knakión) znamenají. Lze jen soudit, že rétra sta­
novila pravidelné svolávání apelly a její zasedání na stálém místě.
Závěrečná věta, jejíž text je porušen, byla různě doplňována a stala se před­
mětem rozličných hypotéz. Je pravděpodobné, že se tu členům gerúsie stanovi­
lo právo předkládat apelle návrhy a ukončovat její jednání a že spartskému
lidu, tj. plnoprávným občanům, se přisuzovala možnost vyjadřovat se k předlo­
ženým návrhům a rozhodovat o jejich přijetí či odmítnutí.
75
Sparťané se nespokojili obsazením údolí Eurótu, nýbrž usilovali o získání dal­
ší zemědělské půdy. Cílem nových výbojů bylo údolí řeky Pamísu v sousední
Messénii. Přestože Messénie je od Lakónie oddělena hřebeny pohoří Táygetu,
které ční až do výše 2400 metrů, podnikalo spartské vojsko výpady do
Messénie.
Podrobný výklad o konfliktu mezi Sparťany a Messéňany najdeme ve třetí
knize Pausaniova Cestování po Řecku. Autor čerpal údaje ze spisů, které se nám
nedochovaly. Pocházely ze 4. a 3. století, tedy z doby, kdy Messéňané získali
po staletích poroby opět nezávislost na Spartě. Je tedy přirozené, že Pausaniovo
líčení je do značné míry poplatné messénské tradici, která heroizovala odpor
proti spartské expanzi v archaickém období a opředla jeho představitele legen­
dárními rysy.
Bezpečně víme jen, že Sparťané svedli v archaickém období s Messéňany dvě
dlouhé války. První z nich spadá nejspíše do druhé poloviny 8. století.
Messéňané se dlouho úspěšně bránili a byli prý posíleni vojenskou pomocí
z Arkadie, z Argu a ze Sikyónu. Nakonec však podlehli náporu spartského voj­
ska, které prý bylo podporováno z Korinta. Messénie se stala kořistí Sparťanů,
kteří proměnili zemědělské obyvatelstvo usazené v údolí Pamísu v heilóty
a rozdělili si tam půdu podobně jako předtím v Lakónii. Část Messéňanů ode­
šla do emigrace.
Na základě některých údajů je možno soudit, že po ukončení této první mes­
sénské války se projevily neshody mezi spartskými občany. Výrazem této ne­
spokojenosti bylo patrně i založení Tarentu spartskými kolonisty na sklonku
8. století. Do této souvislosti spadá snad tzv. dodatek k rétře, který - podle
Plútarchova výkladu (Lykúrgos 6) - připojili spartští králové, když prý lid pře­
krucoval a upravoval návrhy předkládané gerúsií apelle. V dodatku k rétře se
uvádí, že „kdyby se lid rozhodl nesprávně, mají stařešinové a archágeti jednání
ukončit". Tímto ustanovením byla tedy patrně posílena pravomoc gerúsie vůči
apelle.
O neshodách v rané Spartě najdeme údaje u Hérodota (1, 65) i u Thúkýdida
(1, 18), i když jejich interpretace a chronologické určení je obtížné. Existenci
nepokojů ve Spartě nasvědčuje též pozdější tradice, podle níž prý lyrický bás­
ník Terpandros z Lesbu nejen zvítězil v soutěži uspořádané u příležitosti slav­
nosti Karneia v době 26. olympiady (tj.v letech 676-673), nýbrž zapůsobil též
na Sparťany tak hluboce, že zanechali svých sporů. I když toto podání má zřej­
mě legendární rysy, obráží se v něm povědomí o překonání vnitřních rozbrojů
ve Spartě v první polovině 7. století.
Ne všichni spartští občané měli patrně užitek z výbojů získaných v Messénii,
což vedlo k sociálnímu napětí. Básník Alkmán, jenž působil ve Spartě asi v po­
lovině 7. století a byl nejspíše maloasijského původu, uvádí v jedné ze zacho76
vaných básní, že spartský lid se musí spokojit s prostou a nevalnou stravou.
Nespokojenost se stávajícími poměry se projevila v průběhu druhého ozbroje­
ného konfliktu mezi Sparťany a Messéňany, který spadá pravděpodobně do té­
to doby.
Aristotelés prohlašuje (Politika 1306b - 1307a), že někteří lidé ve Spartě by­
li sužováni válkou a „požadovali, aby byla znovu dělena půda". Přitom se do­
volává svědectví básníka Tyrtaia. Tyrtaiovy bojovné verše vybízely Sparťany
k rozhodnému zápasu proti Messéňanům, kteří povstali se zbraní v ruce a sna­
žili se opět získat svobodu. Teprve s vypětím všech sil a po těžkých bojích se
Sparťanům podařilo povstání zlomit.
Na rozdíl od první messénské války, v níž se patrně bojovalo způsobem, kte­
rý je popisován v homérských básních, bylo v druhé válce proti Messéňanům
používáno nové taktiky. Jak vysvítá z Tyrtaiových básní, spočívalo břemeno bo­
je na sevřených šicích hoplítů (těžkooděnců). Existenci těchto bojovníků v teh­
dejší Spartě potvrzují i olověné figurky hoplítů z druhé poloviny 7. století nale­
zené při archeologickém výzkumu v chrámu Artemidy Orthie. Spartští bojovní­
ci si byli vědomi svých zásluh o vítězství. Tehdy se patrně objevil požadavek
nového dělení půdy.
Průběh druhé messénské války vedl zřejmě k poznání, že stabilita spartského
státu může být zachována jen tehdy, jestliže bude upevněna pospolitost všech
občanů. V tomto úsilí připadla důležitá úloha eforátu. Tato instituce byla mlad­
šího původu než království, gerúsie a apella. Pětičlenný sbor eforů snad souvi­
sel s dělením občanů na óby podle územního principu. Pozdější tradice kladla
vznik eforátu do poloviny 8. století. Teprve po skončení druhé messénské vál­
ky však stoupl jeho význam.
Efoři byli voleni každoročně ze všech spartských občanů. Jejich hlavním
úkolem bylo dohlížet (eforán) na dodržování zákonů i na činnost státních orgá­
nů včetně králů. Stali se tak nejmocnějšími úředníky v obci. Podle prvního ze
sboru eforů, tzv. epónyma (onyma, onoma = jméno) určovali Sparťané roky.
Efoři byli strážci spartských tradic a usilovali o posílení jednoty spartských ob­
čanů. Někteří badatelé přisuzují zvláštní zásluhy v tomto směru Cheilónovi,
jenž zastával úřad efora epónyma v první polovině 6. století (nejspíše v roce
5.56/5) a byl v řecké tradici pokládán za jednoho ze sedmi mudrců.
Proces formování spartského státu, jak jej známe z pozdější doby, byl zakon­
čen v 6. století. Od té doby bylo přísně dodržováno tzv. lykúrgovské zřízení.
Zejména bylo dbáno toho, aby do Sparty nepronikaly vlivy a příklady z jiných
řeckých obcí. Umělé udržování tohoto systému mělo neblahý vliv na kulturní
rozvoj.
Umělecké předměty vyráběné ve Spartě v archaickém období se vyrovnají
památkám známým z tehdejších předních řeckých obcí. Zhruba od poloviny
77
6. století však úroveň spartských výtvarných produktů upadá. Obdobnou ten­
denci je možno sledovat i v oblasti literatury a hudby. Od poloviny 6. století
rovněž prudce poklesl počet olympijských vítězů ze Sparty, ačkoli v dřívější do­
bě hráli Sparťané na olympijských hrách prvořadou roli.
Sparta se stala největším a nejmocnějším státem v Řecku. Po ovládnutí
Messénie získali Sparťané ještě další území v bojích s Arkadií a s Argem. Kolem
poloviny 6. století uzavřeli pak spojeneckou smlouvu s arkadskou Tegeou. Úze­
mí spartského státu se nadále již nerozšiřovalo. Postupně si však Sparťané spo­
jeneckými smlouvami zavázali četné jihořecké obce a stali se hegemony tzv.
peloponnéského spolku, jenž zahrnoval - s výjimkou Argu a Achaie - celý po­
loostrov. Na sklonku 6. století zasahovali pak Sparťané aktivně i do středního
Řecka.
Spartské instituce byly ve starověku srovnávány s institucemi dórských obcí
na Krétě. Již ve výčtu obyvatel tohoto ostrova v homérské Odyssei (19, 177) se
objevují „Dórové o třech kmenech". Z toho nelze vyvozovat závěr, že Dórové
se dostali na Krétu dříve než na Peloponnésos. Dórské osídlení ostrovů a jiho­
západního pobřeží Malé Asie spadá nepochybně až do doby následující po pří­
chodu dórských dobyvatelů na řeckou pevninu.
V obcích střední a východní Kréty jsou na epigrafických památkách, které
pocházejí až z helénistického období, doložena jména jednotlivých dórských
fýl, Hylleis, Dymánes a Pamfýloi. Objevují se tu však i názvy jiných fýl. Je
zřejmé, že se na Krétě dórští přistěhovalci musili ještě ve větší míře než na řec­
ké pevnině vyrovnávat se starším usedlým obyvatelstvem.
Složité etnické poměry existovaly na tomto ostrově patrně již v době rozkvě­
tu minojské civilizace. Dórové vtiskli záhy ráz zejména obcím na střední Krétě,
mezi něž patřil starobylý Knóssos a dále pak Axos, Lyttos a Gortýna (Gortýn),
která dominovala planině rozkládající se jižně od hřebenů pohoří Ídy.
Ve svém výkladu o ústavě na Krétě srovnává Aristotelés (Politika 2, 1271b
20-24) krétské a spartské zřízení a soudí, že Sparťané převzali mnoho svých
ustanovení z Kréty. Tento názor pramení z povědomí o dávné krétské civiliza­
ci. Aristotelés v této souvislosti hovoří o pobytu spartského zákonodárce
Lykúrga na Krétě a zmiňuje se o působení starobylých zákonů Mínóových.
Podobně jako ve Spartě i v dórských obcích na Krétě měla významné posta­
vení rada starších (gerontů). Hodnost krále se tu vyskytovala jen ve starší době
a později byla zrušena. Výkonná moc byla soustředěna v rukou úředníků, tzv.
kosmů (kosmiontes, kosmoi), jichž bylo ve většině obcí deset, na některých mís­
tech byl však jejich počet menší.
V dórských obcích na Krétě je doloženo také společné stolování. Z jeho ná­
zvu andreia (anér, 2. pád andros = muž), jenž se výjimečně vyskytuje i ve
Spartě, je zřejmé, že to byl starobylý obyčej související s tzv. mužskými domy.
78
Na rozdíl od Sparťanů nepřispívali však obyvatelé krétských obcí na společné
stolování z výtěžku svých pozemků, nýbrž z veřejných prostředků.
Velká pozornost byla na Krétě věnována výchově dětí. Chlapci byli již od
útlého věku vedeni k otužilosti. Později byli zařazováni do skupin, v nichž se
nejen cvičili ve fyzické přípravě, nýbrž byli také vyučováni v psaní, zpěvu a hu­
debních základech. Jednotlivé družiny chlapců spolu sváděly při zvucích píšťa­
ly a lyry vojenské potyčky.
Rozdílné podmínky v jednotlivých krétských obcích vedly k rozmanitým for­
mám vlastnických vztahů. Pokud můžeme soudit, existovala tu obecní půda
a vedle toho pozemky ve vlastnictví jednotlivých občanů. Podobně jako ve
Spartě i na Krétě obdělávalo půdu starší obyvatelstvo, které si dórští dobyvate­
lé podmanili. Ti, kteří pracovali na obecní půdě, se nazývali mnóité. Základní
jednotku však tvořil občanský kláros či oikos a závislí rolníci usazení na těchto
pozemcích bývají označováni jako kláróti (někdy jako afamióti). Pollux jme­
nuje ve svém již připomenutém výčtu obyvatel, kteří stáli „mezi svobodnými
a otroky" (3, 83) i krétské kláróty a mnóity.
Cenné údaje o společenské struktuře krétských obcí a o právním postavení
jednotlivých skupin jejich obyvatelstva přináší tzv. Gortýnský zákoník: Tato
rozsáhlá a téměř úplně zachovaná epigrafická památka pochází z doby kolem
poloviny 5. století, avšak mnohá její ustanovení jsou nepochybně staršího pů­
vodu.
V první části jsou stanoveny tresty za rozličné přestupky. Jsou uváděny v pe­
něžních částkách, které jsou odstupňovány podle toho, ke které společenské
vrstvě náležel pachatel a postižený.
Privilegovanou skupinu obyvatelstva tvořili v Gortýně plnoprávní občané.
Níže na společenském žebříčku stáli tzv. apetairové, což byli lidé, kteří byli
osobně svobodní, avšak nebyli členy hetairií, sdružení, která snad měla obdob­
nou funkci jako frátrie v Athénách.
Největšími pokutami jsou postihováni a nejméně jsou odškodňování závislí rol­
níci, kteří jsou zpravidla označováni jako voikeové. Tento název je přímo
odvozen od termínu pro úděl půdy ([v]oikeus - [v]oikos) a odpovídá výrazu klá­
róti (od kláros), jehož běžně užívají pro závislé rolníky na Krétě antičtí autoři.
V Gortýnském zákoníku se rovněž vyskytuje výraz dólos (tj. otrok, v ión­
ském a attickém dialektu dúlos), který někdy znamená nejspíše totéž co voikeus, jindy však patrně označuje nesvobodné obyvatelstvo vůbec nebo snad
otroky, jaké známe z jiných řeckých obcí.
Další části Gortýnského zákoníku obsahují předpisy stanovící majetkoprávní
vztahy při sňatku, při úmrtí jednoho z manželů a při rozvodu. Jsou tu také usta­
novení týkající se dětí, které porodila svobodná nebo rozvedená žena, jež patři­
la do kategorie závislého rolnického obyvatelstva. Dítě svobodné voikey patřilo
79
pánovi jejího otce, a jestliže již její otec nebyl naživu, pánovi jejích bratrů. Dítě,
které porodila rozvedená voikea, mělo být odevzdáno pánovi jejího bývalého
muže, a když ten je odmítl přijmout, stalo se majetkem jejího pána.
Z dalšího textu vysvítá, že v Gortýně mohly být také uzavírány sňatky mezi
svobodnými osobami a otroky. Jestliže se otrok nastěhoval k ženě, která měla
svobodné postavení, a oženil se s ní, byly děti z tohoto manželství svobodné.
Když se však svobodná žena nastěhovala k otrokovi, byli jejich potomci otroky.
Značná pozornost je v Gortýnském zákoníku věnována ustanovením o dědic­
tví a adopci. Jejím cílem bylo udržet majetek v rodině. Spartské poměry připo­
míná ustanovení, podle něhož mohlo několik bratrů společně spravovat rodin­
ný úděl půdy. Tutéž tendenci sledovaly také předpisy týkající se tzv. dědičky,
jež je tu charakterizována jako žena, „která nemá otce ani bratra, potomka té­
hož otce". Obdobné zákony o dědičkách jsou známy i z jiných řeckých států.
80
ATHÉNY V 8.- 6. STOLETÍ
Na území Attiky se udržela jistá kontinuita s mykénskou civilizací, která na­
šla svůj výraz zejména v rozvoji prótogeometrického a později geometrického
stylu ve výrobě keramiky. Na přelomu 9. a 8. století se ve výrobě nádob obje­
vují nové rysy. Pod vlivem importů z východu malují athénští umělci v geome­
tricky pojatých kompozicích prvky převzaté ze světa rostlin a pak i stylizované
postavy lidí. V druhé polovině 8. století nabývá rozvoj hrnčířské produkce na
intenzitě. Attická keramika však postupně ztrácí své dominující postavení v řec­
kém světě a její místo zaujímá především keramika vyráběná v Korintě.
Zprávy o raném období athénských dějin se pohybují převážně v oblasti mý­
tů. Podle podání zaznamenaného v Athénské ústavě připisované Aristotelovi jejímž autorem byl však nejspíše některý z jeho žáků - nastala prý (41,2) „prv­
ní změna původních poměrů, když se Ión a jeho druhové společně usadili.
Tehdy byli totiž poprvé rozděleni do čtyř fýl a ustanovili krále fýl (fýlobasileis)".
Jak již bylo uvedeno, bylo dělení na čtyři fýly - Geleontes, Hoplétes,
Argadeis a Aigikoreis - společné všem Iónům. Je možno předpokládat, že tyto
fýly existovaly již před migrací Iónů na ostrovy v Egejském moři a na západní
pobřeží Malé Asie. Fýlobasileis zasedali ještě ve 4. století na soudech
(Athénská ústava 57, 4) vůči neznámým pachatelům či „provinivším se" zvířa­
tům a neživým předmětům. To byl patrně pozůstatek jejich někdejší rozsáhlejší
soudcovské kompetence.
Řecká tradice spojuje další vývoj athénské společnosti s jménem mytického
krále Thésea. U Thúkýdida čteme (2, 15), že Théseus „zrušil rady a úřady
ostatních obcí a sestěhoval všechny do nynějšího města (polis), kde zřídil jedi­
nou radnici a prytaneion". Týž údaj uvádí také Plútarchos ve svém životopise
Thésea (24) a v dalším výkladu dodává (25), že Théseus rozdělil obyvavatelstvo Athén na tři skupiny, „eupatridy, geómory a démiúrgy".
To vše je ovšem jen fikce, kterou se pozdější autoři snažili spojovat předpo­
kládané fáze vývoje athénské společnosti s nejproslulejším héróem athénského
dávnověku. Plútarchos ostatně již v úvodu svého spisu o Théseovi poznamená­
vá, že události vztahující se k počátkům athénských dějin „nejsou ani hodno­
věrné ani jisté", a prosí čtenáře, aby přijímali jeho výklad „laskavě a shovíva­
vě". V bájích athénského okruhu jsou Théseovi připisovány podobné hrdinské
81
skutky jako jiným héróům kladeným do doby spjaté v mytologii s mykénskými
paláci. Ve vyprávění o zabití Minotaura vystupuje Théseus jako osvoboditel své
vlasti z potupné závislosti na krétském Knóssu.
Sjednocení Attiky v jeden celek je mnohem pozdějšího data než uvádí antic­
ká tradice. Jestliže se čtyři iónské fýly vytvořily po pádu mykénská civilizace
(před migrací Iónů do Malé Asie), pak ovládnutí Attiky Athénami spadá nejspí­
še do pozdní fáze „temného věku" a do počátku archaického období. O průbě­
hu tohoto procesu nemáme však spolehlivé údaje.
Tak jako na některých jiných místech v Řecku jsou v Attice doloženy frátrie.
V zákonném ustanovení zachovaném v neúplném znění na athénském nápise
z roku 409/8 (SIG3 - W. Dittenberger, Sylloge inscriptionum Graecarum...tertium edita - 111) a opírajícím se zřejmě o Drakontovo zákonodárství se pojed­
nává o vraždě a zabití. Jestliže ten, kdo se stal obětí neúmyslného zabití, neměl
blízké příbuzné, pak v jeho zájmu vystupovalo deset členů jeho frátrie vybra­
ných „podle urozenosti" (aristindén).
V Solónově zákoně o spolkové autonomii (Digesta 47, 22, 4; v edici E. Ruschenbusche, Solónos nomoi, F 76a) se přiznává frátriím i dalším sdružením athén­
ských občanů přijímat platná usnesení, pokud nejsou v rozporu se zákony obce.
Mezi skupinami občanů, které jsou v tomto zákoně vyjmenovány, jsou uve­
deni také gennétai (Členové rodů) a orgeónes. Z jednoho zlomku athénské kro­
niky, jejímž autorem byl na přelomu 4. a 3. století Filochoros (Jacoby, FGrHist
328 F 35), se dovídáme, že členové frátrií měli do svých řad přijímat členy ro­
dů i tzv. orgeóny. V čem spočíval rozdíl mezi těmito dvěma sdruženími athén­
ských občanů, není však bezpečně známo.
Údaje, které máme k dispozici, nám neumožňují učinit si spolehlivou před­
stavu o struktuře kmenové organizace v Attice. Soudím však, že domněnky ně­
kterých badatelů, podle nichž prý frátrie - či dokonce snad i fýly - sdružovaly
původně jen aristokraty, nejsou oprávněné. Jestliže zástupci frátrie, kteří měli
žádat zadostiučinění za svého člena, byli vybíráni „podle urozenosti", pak to na­
svědčuje tomu, že členy frátrií nebyli jen aristokraté.
Sjednocení Attiky v jeden celek bylo výsledkem dlouhodobého vývoje. Totéž
ovšem platí o dělení obyvatel na tři sociální skupiny, které Plútarchos rovněž
připisuje Théseovi. Vedle rolníků (geómoroi) a řemeslníků (démiúrgoi) jsou na
uvedeném místě jmenováni také eupatridai. Tímto výrazem, jejž lze přeložit
jako „potomci dobrých (tj. urozených) otců", jsou označováni athénští aristo­
kraté i u jiných antických autorů. Bohatý inventář některých hrobů z 8. století
nalezených na pohřebišti v Kerameiku ukazuje, že v této době byly již sociální
rozdíly mezi obyvateli Athén poměrně značné.
Rozhodující úřady v obci byly v 7. století v Athénách soustředěny v rukou
eupatridů. Podle tradice zaznamenané v aristotelské Athénské ústavě (3, 1-3)
82
byla moc krále (basileus) odstraněna. Nejvyšší výkonná rada připadla archontům, kteří prý byli nejprve ustanovováni doživotně, později na deset let a nako­
nec každoročně. Představa o postupném zkracování funkčního období archontů
byla patrně vyvolána snahou autorů tzv. místních kronik Athén (atthidografů)
překlenout časové období mezi vládou mytických králů a archontátem, jelikož
jmenný seznam archontů začínal teprve rokem 682/1.
Nejvyšší archón, jemuž byla svěřena moc výkonná a moc soudní byl později
označován jako archón epónymos, jelikož se podle jeho jména (onoma, onyma)
v Athénách datovalo. Spolu s ním byl každoročně volen i archón polemarchos
(= vojevůdce), který byl nejvyšším velitelem vojska, a archón basileus, v jehož
kompetenci byly náboženské záležitosti. Později přistoupilo k těmto třem hod­
nostářům šest úředníků zvaných thesmothetai (= zákonodárci), jejichž úkolem
bylo dbát na dodržování zákonů, takže archontát se stal devítičlenným sborem.
V aristotelské Athénské ústavě (3, 6; srov. 3, 1), se uvádí, že archonti byli vy­
bíráni „podle urozenosti a bohatství" (aristindén kai plútindén). Z bývalých
archontů se pak stávali členové rady, která zasedala pod Akropolí na pahorku
(pagos) zasvěceném bohu Areovi a dostala proto jméno „areopag".
Politická moc eupatridů byla v souladu s jejich postavením v athénském ze­
mědělství. V Athénách, které měly rozsáhlé zemědělské zázemí, hrála rolnická
otázka významnou úlohu. I když formulace v aristotelské Athénské ústavě
(2, 2), že „veškerá půda byla v rukou několika málo mužů (di´ oligón)", je zřej­
mě přehnaná, byly v pozemkové držbě v Attice značné majetkové rozdíly.
Mnozí obyvatelé Attiky se ocitli v tíživé závislosti na eupatridech. Tito lidé jsou
tu označeni výrazy pelatai (nádeníci, podruzi) a hektémoroi (šestidílníci, šestináři), přičemž se uvádí, že „za takový nájem obdělávali pozemky boháčů".
Z výkladu Athénské ústavy neni zřejmé, zda měli hektémorové odevzdávat
pět šestin úrody či zda tomu bylo naopak. Záleží na tom, jak chápeme slovo
„nájem" (v originále misthósis) . Byl to nájemní poměr, jímž byli hektémorové
zavázáni platit šestinu z úrody, anebo smluvní vztah, podle něhož jim měla z je­
jich úrody tato část připadnout? Výraz, jehož tu je použito, nasvědčuje spíše
tomu, že to bylo nájemné, tedy závazek hektémorů a nikoli odměna za práci,
která jim byla vyplácena. Na druhé straně však bylo již častěji poukazováno na
to, že výraz hektémoros označuje spíše toho, kdo dostává šestinu, než toho, kdo
takový podíl odevzdává.
Plútarchos poznamenává v životopise Solóna (13, 4) výslovně, že tito závis­
lí rolníci „jim obdělávali půdu a odevzdávali šestinu úrody". Údaje o hektémorech zaznamenali i pozdně antičtí a byzantští autoři slovníků a komentářů.
Většinou soudí, že hektémorové žili jen z jedné šestiny úrody a pět šestin byli
nuceni odevzdávat boháčům. Je příznačné, že Hésychios z Alexandrie uvádí ve
svém slovníku, který vznikl nejspíše v 5. století po Kr., oba výklady. Na jednom
83
místě - u slova epimortos (= podílník) - poznamenává, že hektémorové „plati­
li jednu šestinu", jinde - u slova hektémoroi -, že „za šestý díl obdělávali půdu".
Problému hektémorů byla věnována v odborné literatuře značná pozornost.
Podobně jako antičtí autoři rozcházejí se novodobí badatelé ve svých názorech.
Oba výklady, o placení či podržení šestého dílu úrody, jsou vlastně jen etymo­
logickou interpretací názvu, který byl již ve starověku nejasný. I v pracích filo­
logů a historiků se obvykle vychází ze snahy o výklad termínu hektémoros. Na
jedné straně se objevuje úvaha, zda mohli závislí rolníci žít z jedné šestiny úro­
dy z pozemku, který obdělávali, a na druhé straně opět tvrzení, že, jestliže si po­
nechávali pět šestin výnosu z půdy, pak by jejich postavení nebylo tak tíživé,
jak se uvádí v antickém podání.
Je zřejmé, že reálná výše jedné šestiny z úrody závisela na velikosti půdy, tak­
že situace jednotlivých závislých rolníků byla rozdílná. Proto byla navrhována
i jiná vysvětlení termínu hektémoros. Je známo, že medimnos (měřice), základ­
ní attická míra pro duté látky, zejména pro obilí, se dělil na šest jednotek zva­
ných hekteis. Na tomto základě byl vybudován výklad předpokládající, že dáv­
ky se počítaly v těchto hekteis odváděných z každého medimnu. Přitom mohl
být počet „šestin" odváděných hektémorem z měřice úrody stanoven různě.
Podle jiné interpretace byli prý hektémorové zadlužení rolníci, kteří byli povin­
ni platit svůj dluh v šesti splátkách, tj. obvykle v šesti po sobě jdoucích letech.
To jsou ovšem jen hypotézy.
V jediném autentickém pramenu, který líčí těžké postavení závislého obyva­
telstva Attiky na přelomu 7. a 6. století, v zachovaných zlomcích Solónových
básní není žádná přímá zmínka o hektémorech. Solón však nejednou uvádí, že
zasáhl ve prospěch utlačovaných Athéňanů.
Ve své nejdelší iambické básni, která je zachována v aristotelské Athénské
ústavě (12, 4) a z níž cituje ve svém životopise Solóna Plútarchos (15, 6) pro­
hlašuje Solón, že osvobodil „černou zem" tím, že „ z ní odklidil dlužní kameny
upevněné na četných místech" (30, 5-6 Gentili - Prato). Těmito „dlužními ka­
meny" či v doslovnějším překladu „mezníky" (horoi) byly patrně označeny
pozemky, na nichž pracovali závislí rolníci. Nevíme však, jaká byla forma zá­
vislosti vyznačovaná tímto způsobem. Byli lidé, kteří pracovali na půdě ozna­
čené dlužními kameny, nájemci, nádeníci nebo dlužníci?
Všechny tyto eventuality našly své obhájce i své kritiky. Základní problém je
totiž v tom, že nevíme, jaké byly vlastnické vztahy v tehdejší Attice. Ve starší
odborné literatuře byly do archaických poměrů vnášeny pojmy známé z doby
klasické, případně i normy římského práva. Tak například byla vyslovena do­
mněnka, že hektémorové byli rolníci, kteří se dobrovolně podřizovali ochraně
bohatých vlastníků půdy, aby se vyhnuli nebezpečí, že upadnou do dluhů a sta­
nou se tak otroky svých věřitelů.
84
Podle jiného výkladu dávali prý zadlužení rolníci své pozemky jen do zásta­
vy věřitelům s podmínkou, že je budou moci opět vykoupit. Stávali se tak vlast­
ně nájemci na půdě, která jim dříve patřila a byla nyní označena „dlužním
kamenem". Tato teorie vychází z poznatků, že část půdy v Attice archaického
období tvořil tzv. původní úděl (archaiá moira), jenž byl nezcizitelným rodin­
ným majetkem.
Lze však stěží soudit, že se v této době vytvořila složitá právní norma před­
pokládající fiktivní prodej, tzv. prásis epi lýsei (prodej s možností opětného
vykoupení). Jestliže zadlužený rolník nemohl dát do zástavy svůj pozemek,
pak byl nucen zaručit se věřiteli vlastní osobou. Při nesplnění svých povinnos­
tí mohl pak být věřitelem prodán do otroctví. V aristotelské Athénské ústavě se
uvádí (2, 2; srov. i 6, 1 a 9, 1), že „až do Solóna" si všichni půjčovali na osob­
ní svobodu.
Je velmi obtížné odpovědět na otázku, do jaké míry byla závislost rolníků
rozšířena, jak velký byl podíl hektémorů mezi tehdejším zemědělským obyva­
telstvem. Pravděpodobně se však postavení drobných rolníků v Attice rychle
zhoršovalo. Nasvědčuje tomu již výše uvedený Solónův údaj, podle něhož by­
ly dlužní kameny či mezníky upevněny „na četných místech (pollachéi)".
Byla též vyslovena domněnka, podle níž rolníci, kteří byli plnoprávnými
athénskými občany, se mohli stát jen hektémory, kdežto ostatní obyvatelé
Attiky, tzv. orgeónes, byli pro dluhy prodáváni do otroctví. Jak již bylo uvede­
no, jsou však naše znalosti o povaze kmenového uspořádání v archaických
Athénách nedostatečné. Nemáme žádné doklady pro hypotézu, že hektémorové
a zotročení rolníci pocházeli z rozdílných sociálních skupin obyvatelstva Atti­
ky. Otroctví pro dluhy bylo nejspíše dalším stupněm nesvobody, který hrozil
závislým rolníkům, jestliže nesplnili své povinnosti.
Postavení drobných rolníků se zhoršovalo zřejmě také v důsledku populační­
ho růstu, jejž můžeme sledovat v archaickém období i v jiných řeckých obcích.
Rodinný úděl půdy nepostačoval k obživě několika sourozenců a jejich rodin.
Snad tu působily i změny, které se v té době projevovaly v attickém zeměděl­
ství. Eupatridové zakládali vinohrady a olivové háje a měli tak větší zisk ze
svých pozemků než drobní rolníci, kteří potřebovali veškerou svou půdu
k vlastní obživě a nemohli pěstovat plodiny, které přinášely užitek až po něko­
lika letech.
Dávnou tradici měla v Attice výroba keramiky. Pahorek Kólias ležící jihový­
chodně od Athén byl zdrojem vynikající hrnčířské hlíny. Na přelomu 8. a 7. sto­
letí byla místní geometrická keramika nahrazována novým typem označova­
ným jako keramika prótoattická. Zpočátku je nalézána jen v Attice a v jejím nej­
bližším okolí, zejména na ostrově Aigíně a v Boiótii. Tzv. střední prótoattická
keramika, jejíž produkce vrcholila kolem poloviny 7. století, je doložena i na
85
severovýchodě Peloponnésu a později se objevují nádoby tohoto typu ojedině­
le také na vzdálenějších místech řeckého světa.
V poslední čtvrtině 7. století se z prótoattického stylu vytvořil dokonalejší typ
tzv. černofigurové keramiky. Již na sklonku 7. století se attické černofigurové
nádoby ojediněle dostaly na východě do Naukratie v nilské deltě a na západě do
Etrurie a do oblasti Massalie. V 6. století zastiňují nálezy attické černofigurové
keramiky do té doby dominující keramiku z Korinta i z některých obcí na ma­
loasijském pobřeží a na přiléhajících ostrovech.
V druhé polovině 7. století byly Athény zasaženy sociálními a politickými
otřesy, které se v té době projevovaly v celé řadě řeckých obcí. Jak již bylo
uvedeno při výkladu o Megaře, pokusil se athénský aristokrat Kylón, zeť megarského tyrana Theágena, napodobit svého tchána a zmocnit se vlády v Athénách.
Údaje, které máme k dispozici, se v jednotlivostech od sebe liší. Podle
Thúkýdidova výkladu (1, 126) se Kylón odhodlal k tomuto činu na základě
věštby, kterou obdržel v delfské Apollónově svatyni, „aby se o největší Diově
slavnosti zmocnil athénské Akropole". S použitím Theágenova vojenského od­
dílu a za podpory svých přátel se Kylón v době konání olympijských her, „jeli­
kož soudil, že to je největší slavnost Diova a má k němu jako k olympijskému
vítězi zvláštní vztah", zmocnil athénské Akropole, aby se stal tyranem.
Jakmile se o tom Áthéňané dověděli, přispěchali „se všemi silami z venkova"
(pandémei ek tón agrón) a oblehli Akropoli. Když se obléhání protahovalo,
mnoho Athéňanů prý odešlo a řešení bylo svěřeno archontům. Kylónovi a jeho
bratrovi se podařilo uniknout a ostatní - pokud nezemřeli hladem - se uchýlili
do Athénina chrámu. Přesto však byli všichni pobiti. Zásluhu o potlačení po­
vstání měl Megaklés, syn Alkmeónův, jenž byl tehdy archontem epónymem.
Později byl obviněn, že porušil právo azylu, a Alkmeónovci byli prohlášeni za
„poskvrněné".
Thúkýdidovo podání zachované v obdobné verzi v Plútarchově životopise
Solóna (12, 1—2) se v některých bodech odchyluje od stručnějšího výkladu
Kylónova spiknutí, který najdeme u Hérodota (5, 71). Dokonce se zdá, že
Thúkýdidés s Hérodotem nepřímo polemizuje. Hérodot uvádí, že se Kylónovi
a jeho stoupencům nepodařilo ovládnout Akropoli. Nezmiňuje se o tom, že
Kylón a jeho bratr uprchli. Zvláště zajímavé je jeho tvrzení, že Alkmeónovci
porušili slib, jejž spiklencům dali „prytanové naukrárií, kteří tehdy spravovali
Athény".
V aristotelské Athénské ústavě (8, 3) se uvádí, že každá ze čtyř fýl se dělila
na tři trittye a na dvanáct naukrárií. V jejich čele stáli naukrárové, kteří prý mě­
li za úkol vybírat daně a platit výdaje. O naukrárech se hovořilo také v Solónových zákonech. Podle údaje Iulia Polluka (8, 108) „poskytovala každá
naukrárie dva jezdce a jednu loď (naus), podle níž byla patrně nazvána".
86
Někteří badatelé vyslovili pochybnosti o existenci naukrárií již v 7. století.
Poukazovali zejména na to, že Athéňané se v té době nemohli měřit s řeckými
obcemi, které stály v čele kolonizačního úsilí. Obrazy lodí se však objevují již
na attických geometrických nádobách. Athéňané potřebovali jistý počet lodí
k ochraně pobřeží před nenadálým útokem. Bez lodí by na sklonku 7. století ne­
byli mohli vést úspěšnou válku o ostrov Salamínu.
Hérodotos na konci svého výkladu o Kylónově spiknutí uvádí, že „se to sta­
lo před dobou Peisistratovou". To však neznamená, že to bylo bezprostředně
před vládou tyrana Peisistrata, jak se domnívají badatelé, kteří ztotožňují
Megaklea se stejnojmenným Peisistratovým současníkem a soupeřem.
V kronice, kterou sestavil na počátku 4. století po Kr. Eusebios, biskup z pa­
lestinské Kaisareie (Caesarey), je Kylónovo vítězství kladeno do 35. olympij­
ských her, tj. do roku 640 př. Kr., což znamená, že jeho pokus o uchopení mo­
ci v Athénách spadá pravděpodobně do třicátých let 7. století. Jestliže přijmeme
Thúkýdidův údaj, že se spiknutí uskutečnilo rovněž v době olympijských her,
pak je můžeme klást do roku 636 nebo 632.
Kylónův pokus o ustavení tyrannidy v Athénách skončil tedy nezdarem. Snad
k tomu přispěla i obava, že v pozadí spiknutí stojí megarský tyran, jenž chce
tímto způsobem rozšířit svůj vliv do sousední obce, Jisté je, že Kylón nenalezl
v tehdejších Athénách dostatečnou oporu. Jeho spiknutí a události, které je pro­
vázely, se projevily v dalším vývoji. Příbuzní zabitých Kylónových stoupenců
požadovali potrestání Alkmeónovců a napětí v obci se stupňovalo. Za této situ­
ace byl pověřen Drakón sepsáním stávajících zákonů.
V pozdější řecké tradici byly Drakontovy zákony charakterizovány jako ne­
obyčejně přísné. To vedlo k známému rčení o „drakonických opatřeních".
Aristotelés ve své Politice poznamenává (2, 1274b 16-18), že ,,v zákonech ne­
ní nic zvláštního, co by stálo za zmínku, kromě tvrdosti ve výši trestů". V Ré­
torice pak Aristotelés hovoří o slovních hříčkách Hippokratova učitele Hérodika ze Sélymbrie (5. století), zakladatele léčebné gymnastiky, a v této souvislos­
ti se zmiňuje (2, 1400b 21-23) o jeho výroku, že Drakontovy zákony „nejsou
dílem člověka, nýbrž draka (drakón = had, drak), jelikož jsou tak kruté". Často
bývá též uváděna charakteristika athénského řečníka Démada (ze 4. století) ci­
tovaná Plútarchem (Solón 17, 3), že „Drakón napsal zákony krví, ne inkous­
tem".
O Drakontovi a jeho zákonech máme jen velmi málo konkrétních údajů.
Hérodikův výrok uvedený v Aristotelově Rétorice vedl dokonce k domněnce,
že Drakón nebyl historickou osobností raných řeckých dějin a že zákony spjaté
s jeho jménem byly připisovány hadímu božstvu, které Áthéňané spojovali s po­
čátkem svého státu. Tato hypotéza je právem obecně odmítána. V antické tradi­
ci je Drakón jednoznačně kladen do období předcházejícího Solónově činnosti.
87
Zákonodárný úkol mu byl zřejmě svěřen v době 39. olympiady (tj. 624-621),
snad v roce 621.
Když byl v roce 1890 objeven na egyptském papyru téměř úplný text aristotelské Athénské ústavy, stalo se Drakontovo působení v Athénách předmětem
zvýšeného zájmu badatelů. Ve 4. kapitole tohoto spisu se totiž nejen hovoří
o Drakontových zákonech, nýbrž je tu popsána i Drakontova ústava obsahující
některé prvky pozdější ústavy Solónovy a současně údaje nesoucí zřejmou pe­
čeť anachronismu.
Je příznačné, že žádný jiný autor se o Drakontově ústavě nezmiňuje. Ostatně
na jiném místě Athénské ústavy (41, 2), kde jsou vypočítány veškeré změny
ústav v Athénách, se Drakontovi nepřipisuje žádný zásah do ústavy, nýbrž jen
sepsání zákonů. Ve výkladu o Solónově činnosti se rovněž k změnám, které jsou
přisuzovány Drakontovi ve 4. kapitole, nepřihlíží. Konečně pak Aristoteles
v Politice výslovně prohlašuje (2, 1274b 15-16), že „od Drakonta jsou sice zá­
kony, ale zákony dal stávající ústavě".
V některých údajích „Drakontovy ústavy" ve 4. kapitole Athénské ústavy
se promítají zkušenosti z vývoje Athén v 5. století. Jsou tu zejména analogie
s ústavním uspořádáním z roku 411, kdy se dočasně dostali do čela obce kon­
zervativní politikové. Na to bylo již poukazováno v diskusi bezprostředně po
objevení papyrových svitků s textem Athénské ústavy a další bádání tento ná­
zor posílilo. Přesto se objevily i v nedávné době pokusy obhajovat autentičnost
údajů 4. kapitoly aristotelské Athénské ústavy.
Nelze pochybovat o tom, že „Drakontova ústava" je pozdní výtvor. Vznikla
pravděpodobně na sklonku 5. či až ve 4. století v kruzích athénských konzerva­
tivních politiků, kteří chtěli tímto způsobem prokázat, že jejich politický pro­
gram budovaný pod heslem obnovy „ústavy pocházející od otců" (patrios politeiá) je v souladu se starobylou „Drakontovou ústavou".
Drakontovy zákony se - pokud můžeme soudit - vztahovaly na těžká provi­
nění, zejména na trestné činy, které měly za následek smrt. Drakontova ustano­
vení, která se týkala zabití, byla přejata do zákonodárství Solónova. Drakón roz­
lišil skutkovou podstatu zabití na úmyslný a neúmyslný čin. Vražda byla i na­
dále předmětem jednání mezi příbuznými zavražděného a rodinou pachatele.
Kdo však zabil neúmyslně, byl Drakontovými zákony chráněn, a to buď nepří­
mo tím, že mu bylo umožněno odejít do ciziny, anebo přímo tak, že pozůstalým
bylo zabráněno stíhat pachatele.
Rozhodnutí o tom, zda čin má být kvalifikován jako vražda či jako zabití by­
lo patrně svěřeno nově ustanovenému soudcovskému sboru, jejž tvořilo 51 efetů (efetai), kteří byli - podle údaje Iulia Polluka (8, 125) vybíráni „podle uro­
zenosti" (aristindén), tj. zřejmě z eupatridů.
Tak bylo zákonným ustanovením neúmyslné zabití vyňato z běžné praxe,
88
jejímž základem byla krevní msta. Antické podání o tvrdosti Drakontových zá­
konů je oprávněné jen do té míry, že mnohé delikty, například krádež a cizo­
ložství, byly i nadále ponechány zvykovému právu, které mělo svůj základ
v svépomoci, tj. v soukromém stíhání pachatele. Tresty za tato provinění se pak
jevily - zvláště ve světle praxe klasické doby -jako neobyčejně přísné. Přesto
však znamenalo Drakontovo zákonodárství významný krok k pevnému kodexu
zákonných ustanovení.
Kromě sporů mezi eupatridy se v Athénách projevovalo napětí mezi aristo­
kracií a lidem. Za této situace byl na počátku 6. století ustaven archontem Solón
a pověřen uspořádáním poměrů v obci. V antické tradici byla Solónova posta­
va opředena legendárními rysy, takže není snadné podat reálný obraz o jeho čin­
nosti. Autentickým pramenem je jeho vlastní dílo, zlomky jeho básní i jeho zá­
konů.
Pozdější údaje o Solónově životě jsou kusé a málo spolehlivé a jejich chro­
nologické zařazení je namnoze obtížné. Za bezpečné je možno pokládat datum
jeho archontátu, tj. rok 594/3. Solón se prý dožil Peisistratovy tyrannidy nasto­
lené (dočasně) roku 561/0 (spíše než 560/59). Podle Plútarchova svědectví
(Solón 32, 3) kladl Aristotelův žák Fainiás z Eresu (na ostrově Lesbu) Solónův
skon do následujícího roku (za archontátu Hégésistrata). Zdá se, že tato zpráva
byla převzata ze seznamu athénských archontů.
Někteří badatelé přejímají i údaj Diogena Láertia (1, 62), že Solón zemřel ve
věku osmdesáti let a kladou tedy jeho narození do roku 640/39. Je ovšem zná­
mo, že Solón ve své básni věnované Mimnermovi z Kolofónu (26 GentiliPrato) vyslovuje přání, že by se chtěl dožít osmdesáti let. Údaj Diogena Láertia
vznikl nejspíše na základě těchto Solónových veršů, které se zachovaly právě
v jeho výkladu (1, 60). Jestliže se však Solón již před svým archontátem aktiv­
ně podílel na politickém dění v Athénách, je pravděpodobné, že se narodil ve
třicátých letech 7. století.
Plútarchos uvádí (Solón 1, 1), že se antičtí autoři (s jedinou výjimkou, kterou
on sám odmítá) shodovali v tom, že se Solónův otec nazýval Exekestidés.
Rodina odvozovala svůj původ od mytického Kodra, který byl podle tradice po­
sledním athénským králem. Z téže aristokratické rodiny pocházel i athénský
konzervativní politik Kritiás, bratranec matky filozofa Platóna.
Málo věrohodný je údaj helénistického gramatika Hermippa ze Smyrny za­
znamenaný Plútarchem (Solón 2, 1), že Solónův otec ztratil značnou část jmě­
ní na jakousi dobročinnou činnost a Solón prý byl nucen se věnovat obchodu.
Toto podání vzniklo patrně na základě Solónova postoje vůči privilegovaným
vlastníkům půdy a snad k tomu přispěly také zprávy o jeho cestách. Autentické
údaje o Solónově pobytu v Egyptě a na Kypru pocházející z jeho básní se však
týkají cest, které podnikl až po skončení své politické činnosti v Athénách.
89
I když je možné, že Solón cestoval již v době svého mládí, nemáme o tom spo­
lehlivé doklady.
Solón prý zasáhl do rozbrojů mezi athénskými aristokraty, které vznikly po
likvidaci Kylónova spiknutí. Plutarchos uvádí (Solón 12, 3-4), že Solón přiměl
„poskvrněné", aby se podrobili soudu „tří set soudců vybraných podle uroze­
nosti". Výsledkem soudního jednání prý bylo, že Alkmeónovci odešli do vyhnanství a dokonce i „těla mrtvých vykopali a hodili přes hranice". Jako žalob­
ce na tomto soudu se uvádí jistý Myrón. Myrónovým jménem začíná text aris­
totelovské Athénské ústavy na egyptském papyru. Na tomto místě se též dočte­
me o vybrání soudců podle urozenosti, o vykopání hrobů těch, kteří se provini­
li, a o vyhnání „jejich rodu".
Provinění Alkmeónovců se stalo předmětem politického boje v Athénách
i v pozdější době, když představitelé této aristokratické rodiny usilovali o vý­
znamné postavení v obci. Někteří badatelé soudili, že Myrónovu obžalobu je
třeba klást až do sklonku 6. století a že byla zaměřena proti Kleisthenovi, tvůr­
ci nové ústavy. Argumenty uváděné na podporu této domněnky však nejsou prů­
kazné. Je pravděpodobné, že se soud nad Alkmeónovci konal již na sklonku
7. století. Zda se na této akci podílel Solón či zda mu byla teprve později při­
souzena, neni známo.
V té době vedli Athéňané spor s Megarou o ostrov Salamínu. Přístav Nísaia,
jenž umožňoval Megařanům přístup k Egejskému moři, ležel v přímém sou­
sedství Salamíny. Na dohled od Salamíny je jižní pobřeží Attiky, kde pak vznik­
ly přístavy Faléron a Peiraieus. V 7. století Athéňané žádný přístav v Sarónském
zálivu neměli. Přístav Prasiai ležel na málo členitém východním pobřeží Attiky
a byl značně vzdálen od Athén. Není proto divu, že s rozvojem produkce olivo­
vého oleje a malované keramiky, hlavních produktů athénského námořního
obchodu, sílilo úsilí o získání Salamíny.
Je možné, že pokus Kylóna, zetě megarského tyrana Theágena, o ovládnutí
Athén, vedl k zostření nevraživosti mezi Athénami a Megarou. Podle
Plútarchova výkladu (Solón 8, 1-3) byla válka o Salamínu „dlouhá a obtížná".
Athéňané prý dokonce vydali zákon, jímž se pod hrozbou trestu smrti zakazo­
valo podávat návrh na dobytí Salamíny. Tímto údajem měly být patrně jen zdů­
razněny Solónovy zásluhy o Athény.
Solón se prý rozhodl, že dosáhne obnovení bojů a, aby se vyhnul konfliktu se
zákonem, předstíral šílenství a postaral se o to, aby se zpráva o jeho pomate­
nosti rozšířila po Athénách. Zatím tajně složil elegickou báseň o stu verších
a naučil se jejímu textu. Pak se vypravil na agoru a přednesl ji shromážděným
občanům. Zapůsobil prý na ně tak, že zrušili zákon, obnovili válku o Salamínu
a zvolili za velitele Solóna.
Základem tradice o Solónově předstíraném šílenství byly nejspíše úvodní verše
90
jedné z jeho básní (29a, 1 a zvláště 4 Gentili-Prato), v nichž jej jeden z jeho po­
litických odpůrců označuje za pomatence, protože se prý nechopil příležitosti
stát se athénským tyranem.
Někteří antičtí autoři přisuzují zásluhy o vítězství Athén nad Megarou tyranu
Peisistratovi. Hérodotos uvádí (1, 59), že se Peisistratos proslavil ve válce pro­
ti Megařanům, „když dobyl Nísaiu a vykonal i jiné velké činy". To vedlo zřej­
mě k představě, že oba muži vedli válku proti Megaře společně. Plutarchos do­
konce na uvedeném místě (Solón 8, 3) prohlašuje, že Peisistratos byl jedním
z těch, kteří naslouchali Solónovu přednesu básně o Salamíně a že vybízel
athénské občany, aby uposlechli jeho výzvy k boji.
Spojování války o Salamínu jak se Solónem, tak s Peisistratem, je zřejmě
staršího data. V aristotelské Athénské ústavě se na jednom místě (14, 1) uvádí,
že Peisistratos se vyznamenal ve válce s Megařany, na jiném však (17, 2) je ka­
tegoricky odmítáno tvrzení, že „Peisistratos byl Solónovým milencem a že byl
velitelem ve válce proti Megařanům o Salamínu, protože to neni v souladu s do­
bou, jestliže se vezme v úvahu život obou a za kterého archonta každý z nich
zemřel". Není divu, že i v odborné literatuře jsou vyslovovány rozdílné názory
na průběh konfliktu mezi Athénami a Megarou.
Solónovi nemůže však být účast na válce proti Megaře upírána. Plútarchos se
totiž ve svém výkladu (Solón 8, 2) nejen zmiňuje o existenci Solónovy básně
o Salamíně, nýbrž cituje její úvodní dva verše (= Solón 2, 1-2 Gentili-Prato).
U Diogena Láertia je pak uvedeno šest dalších veršů této elegie (1, 47 = Solón
2, 3-8 Gentili-Prato).
Solónova slova, že by se raději zřekl své vlasti a byl občanem nějakého ma­
lého kykladského ostrova, než aby se stal jako Athéňan terčem obecného po­
směchu a opovržení za to, že zradil Salamínu, zapůsobila nepochybně na city
jeho spoluobčanů. V závěrečném dvouverší zaznívá plamenná výzva volající
do zbraně. Je možné, že úspěch dosažený v této válce nebyl trvalý a že později
pak pod vedením Peisistratovým byl zápas veden s novou silou.
Solónovi je rovněž připisována účast na jiném konfliktu, na tzv. první svaté
válce na obranu Delf, která vzplála na počátku 6. století. Delfští kněží tehdy
vedli spor s Kirrhou, obcí, která ležela na pobřeží Fókidy a kontrolovala jediný
přístup k Apollónově svatyni od moře.
Obyvatelé Kirrhy se snažili vytěžit co nejvíce ze svého sousedství s bohatou
delfskou věštírnou. Strabón (9, 418) uvádí, že si získali bohatství „z obětních
darů ze Sicílie a z Itálie a vymáhali krutě dávky na těch, kteří putovali do sva­
tyně". Delfští kněží se obrátili o pomoc na členy pylské (delfské) amfiktyonie
a ti vyhlásili Kirrze válku.
Plútarchos se odvolává (Solón 11) na svědectví antických autorů, z nichž
jmenovitě uvádí Aristotela, že rozhodnutí amfiktyonů bylo přijato na základě
91
Solónovy výzvy. Současně však odmítá domněnku Hermippa ze Smyrny, jenž
vychází z tvrzení jinak neznámého Euantha ze Samu, že Solón byl v této válce
vrchním velitelem.
Athénský řečník ze 4. století Aischinés se nezmiňuje (3, 108) o aktivní
Solónově účasti ve válce, nýbrž jen o jeho návrhu schváleném amfiktyony.
Podle Plútarcha byl v delfských záznamech uveden jako velitel Athéňanů
Alkmeón, syn Megakleův, nikoli Solón.
Pausaniás uvádí (10, 37, 4-5), že amfiktyoni svěřili vedení války sikyónskému tyranu Kleisthenovi a z Athén si přivedli Solóna, aby mu radil. Solón prý
válku rozhodl, jelikož vymyslil způsob, jak zbavit obránce Kirrhy pitné vody,
a donutil je tak kapitulovat. Naproti tomu připisují Frontinus, římský autor díla
o válečných lstech z 1. století po Kr. (3, 7, 6), i Polyainos, řecký autor obdob­
ného spisu z druhé poloviny 2. století po Kr. (3, 5), tento čin nikoli Solónovi
nýbrž právě Kleisthenovi.
Vítězství amfiktyonů nebylo snadné. Nejspíše roku 591/0 válka skončila vy­
vrácením Kirrhy. Ve výkladu Athénaia z Naukratie - z přelomu 2. a 3. století po
Kr. - (13, 560 C) se zachoval údaj historika Kallisthena, synovce a žáka
Aristotela, že boje trvaly deset let. Toto tvrzení je právem pokládáno za málo
spolehlivé. Příliš daleko jdou však pochybnosti některých badatelů o historičnosti „první svaté války".
Alkmeón, jenž musil na základě rozhodnutí soudu odejít do vyhnanství, se
pravděpodobně vrátil po vyhlášení Solónovy amnestie do Athén a mohl pak stát
v čele athénského oddílu, který bojoval proti Kirrze. Solónova účast ve válce
je však velmi pochybná. Nejvýše je možno připustit, že svou autoritou přispěl
k zásahu amfiktyonů na obranu delfské svatyně.
Solón si patrně získal popularitu v Athénách především svým aktivním vy­
stoupením v konfliktu s Megarou. Elegie o Salamíně nebyla však jediná báseň,
která vznikla již před jeho archontátem. Je to především nejrozsáhlejší ze za­
chovaných zlomků jeho díla známá jako elegie o Múzách (Solón 1, 1-76
Gentili-Prato).
Solón vyslovuje přání, aby byl vždy pokládán za „řádného muže". Nechce
však být s každým zadobře a výslovně rozlišuje mezi vztahem k příteli a posto­
jem k odpůrci. Prosí Múzy, aby mu dopřály získat bohatství. Neztotožňuje však
štěstí s bohatstvím. Podobně jako již Hésiodos v básni Práce a dni nepřeje si
Solón získat pozemské statky za každou cenu, nýbrž chce se vyvarovat všeho,
co by mu vzápětí mohlo přinést trest. Na příkladech ze života demonstruje vrtkavost lidského života. Veškeré konání je vystaveno nebezpečí.
Ve svých verších se Solón vyjadřoval i k aktuálním otázkám tehdejší athén­
ské společnosti. To platí především o neúplně zachované básni známé pod
označením Eunomia (3, 1-39 Gentili-Prato). Solón prohlašuje, že zkázu hrozící
92
obci neseslali bohové, nýbrž že vinu nesou athénští občané, kteří se slepě honí
za ziskem. Těžce nese, že chudí lidé jsou houfně prodáváni do ciziny, a vyslo­
vuje obavy, že vnitřní rozpory přivedou Athény do záhuby. Proti tomuto stavu,
jejž charakterizuje jako nezákonnost (dysnomiá), staví zákonný řád (eunomiá),
který zabraňuje protiprávnímu jednání a ukončuje rozbroje a sváry.
Tuto Solónovu báseň je možno považovat za jakési programové prohlášení,
s nímž Solón vystoupil na veřejnost. I v jiných zachovaných verších z té doby
(4-6 Gentili-Prato) se objevují obavy z neutěšených poměrů v Athénách.
Zaznívá tu kritický tón odsuzující lakotu a zpupnost mocných a vybízející
k poctivosti a k čestnému jednání.
Nebylo tedy náhodné, že právě Solón měl vyřešit rozpory, které ohrožovaly
stabilitu athénské obce. Většina antických autorů se shoduje v tom, že se stal
archontem v třetím roce 46. olympiady, tj. v roce 594/3. V aristotelské Athénské
ústavě se uvádí (5, 2), že spolu s nejvyšším úřadem v obci byl Solónovi svěřen
úkol „prostředníka" (diallaktés).
Když se Solón ujal svého úřadu „osvobodil lid v přítomnosti i pro budouc­
nost tím, že zakázal půjčovat na osobní svobodu" (tamtéž 6, 1).
Zrušení dlužního otroctví mělo dalekosáhlý význam pro další vývoj Athén.
Napříště již nebyli Athéňané, kteří nemohli dostát svým závazkům, prodáváni
do otroctví. I ti nejubožejší dostali základní občanská práva. V již výše připo­
menuté iambické básni, kde Solón hovoří o odstranění „dlužních kamenů"
(horoi) ze země, uvádí rovněž, že přivedl nazpět do Athén mnoho lidí, kteří by­
li prodáni, a rovněž ty, kteří z bídy uprchli do ciziny a dokonce již nemluvili
„attickým jazykem" (30, 8-12 Gentili-Prato).
Je to jen básnická nadsázka mající zdůraznit, že Solón osvobodil své spolu­
občany zavlečené do ciziny, nebo máme soudit, že někteří zchudlí a zotročení
Athéňané pobývali již dlouho v cizích obcích? Byli to snad ti, kteří byli jako dě­
ti prodáni do otroctví, a proto již nemluvili svou mateřskou řečí? Jak se Solón
dověděl o nynějším pobytu těchto lidí? Na tyto otázky nemáme uspokojivou
odpověd.
Nevíme také odkud získal Solón prostředky k tomu, aby je vykoupil z otroc­
tví. Musili je poskytnout bývalí věřitelé, kteří je kdysi prodali, anebo bylo pou­
žito obecních zdrojů? Není nám známo, čím se tito lidé po svém návratu do
Attiky živili. Mohli se vrátit na půdu, kde dříve pracovali? Ani zde nemáme
v našich pramenech žádné údaje. Je pravděpodobné, že někteří z nich hledali
zaměstnání v Athénách, kde se rozvíjela řemeslná výroba.
V aristotelské Athénské ústavě je Solón označen (2, 2) jako ten, kdo „se stal
prvním zastáncem lidu" (prótos egeneto tú démú prostates) a zrušení otroctví
pro dluhy je charakterizováno (6, 1) jako „setřesení břemene (seisachtheia),
protože ze sebe setřásli tíži". Plutarchos hodnotí (Solón 15, 3-4) toto Solónovo
93
opatření rovněž jako zásah, který zrušil dluhy a odstranil půjčování na osobní
svobodu. Dodává však, že někteří autoři - mezi nimi Androtión, athénský poli­
tik a historik 4. století - soudili, že Solón nezrušil všechny dluhy, nýbrž jen sní­
žil úrokovou míru.
Tato verze obráží představy konzervativních politiků, kteří nechtěli připus­
tit, že by Solón byl zrušil dluhy. Zrušení dluhů bylo totiž jedním z požadav­
ků stoupenců radikálních reforem. V aristotelské Athénské ústavě (6, 2-4)
i v Plútarchově výkladu (Solón 15, 7-9) je uvedena historka, podle níž se prý
Solón a jeho přátelé v souvislosti s tímto zásahem osobně obohatili. To je nej­
spíše výmysl některého z pozdějších antických autorů, kteří vkládali do
Solónova zrušení dlužního otroctví představy své doby.
V Athénách mělo na přelomu 7. a 6. století hospodářství převážně naturální
ráz. Přes ojedinělé námitky některých badatelů dospěl novější numismatický
výzkum k závěru, že nejstarší mince byly v Athénách raženy teprve v druhé po­
lovině 6. století. V aristotelské Athénské ústavě (10) i v Plútarchově výkladu
(Solón 15, 3-4) se připisuje Solónovi reforma měr a vah i měny.
Je možné, že v Solónově zákonodárství byl kodifikován systém měr a vah,
snad v souvislosti se zavedením tímokratické ústavy spočívající na ročním vý­
nosu z půdy. Rozhodně však nelze Solónovi přisuzovat reformu měny, která
v jeho době v Athénách ještě neexistovala.
Solónova seisachtheia byla hlubokým zásahem do struktury athénské společ­
nosti. Vytvářela předpoklad pro vznik pospolitosti všech občanů, která tvořila
základ athénského státu (polis). To však neznamená, že všichni Athéňané měli
nadále stejná práva. Athénští občané byli rozděleni na čtyři majetkové třídy
podle výnosu z půdy.
Nejvýše na společenském žebříčku stáli Athéňané, kteří měli roční výnos
z půdy větší než 500 měřic (medimnoi), a proto se nazývali pentakosiomedinnoi (pentakosioi - pět set).
Druhou majetkovou třídu tvořili vlastníci pozemků, kteří měli roční výnos
alespoň 300 měřic. Byli označováni jako hippeis (= jezdci), nejspíše proto, že
sloužili v občanském vojsku na koni.
V třetí skupině byli Athéňané s výnosem z půdy větším než 200 měřic. Jejich
název zeugítai je vysvětlován buď tak, že vlastnili volské spřežení (zeugos),
anebo podle toho, že bojovali ve vojsku jako těžkooděnci (hoplítai) v pevně se­
vřeném šiku (zygon).
Do čtvrté nejnižší třídy byli zařazeni občané, kteří nedosahovali výnosu z pů­
dy ve výši 200 měřic. Nazývali se thétes, což bylo běžné označení pro nádení­
ky. Označení hippeis a zeugítai existovalo patrně již v dřívější době pro jezdce
a těžkooděnce v athénském vojsku.
Jak již bylo uvedeno v souvislosti s výkladem o hektémorech, byl medimnos
94
měrnou jednotkou pro sypké plodiny. Jeho obsah byl necelých 52 litrů. Tekuti­
ny byly měřeny v jednotkách zvaných metrétai o obsahu necelých 39 litrů. Jak
v aristotelské Athénské ústavě (7, 4), tak i u Plútarcha (Solón 18, 1) se shodně
uvádí, že výše ročního výnosu se stanovila v mírách {metra) suchých i tekutých
plodin. Jakým způsobem se při zjišťování výnosu z jednotlivých pozemků
postupovalo a zda se přihlíželo i k jiným údajům, zejména k živému inventáři,
není známo.
Podle rozdělení do majetkových tříd byla odstupňována práva občanů. Úřed­
níky se mohli stát jen příslušníci první až třetí skupiny. Pokladníci (tamiai)
a snad i archonti byli vybíráni z pentakosiomedimnů. Théti se mohli pouze zú­
častňovat jednání sněmu a zasedat na soudech. Nejvýznamnější hodnosti v ob­
ci zůstaly i nadále v rukou eupatridů. Přesto přinesla Solónova tímokratická
ústava důležitou změnu do stávajících poměrů. Při určování práv athénských
občanů nebyl již určující aristokratický původ, nýbrž výše majetku.
V jednom zachovaném básnickém zlomku prohlašuje Solón (7 Gentili-Prato),
že dal athénskému lidu takovou moc, jaká mu stačí, a že měl současně na pa­
měti i zájmy mocných a bohatých. Stanul prý mezi oběma stranami jako
ochranný štít a zabránil tomu, aby bezpráví slavilo vítězství.
Předmětem diskusí byla tzv. rada čtyř set. V aristotelské Athénské ústavě se
uvádí (8, 4), že Solón „ustavil radu čtyř set, po stu z každé fýly". Někteří bada­
telé poukazovali na to, že o činnosti této rady není nic bezpečného známo,
a soudili, že rada čtyř set je jen hypotetickým vzorem pozdější rady pěti set spo­
čívající na deseti místních fýlách zavedených Kleisthenem. V novější odborné
literatuře je existence Solónovy rady čtyř set většinou přijímána. Soudí se, že na
rozdíl od areopagu, jenž zůstal doménou eupatridů, zasedali v nové radě i ne­
urození občané a že její pomocí mohl být sněm ochraňován před přímými
zásahy areopagu a archontů. Solónova ústava posilovala postavení sněmu,
s jehož činností byla spjata i jiná významná instituce, porotní soud (héliaiá).
Autorita Solónových zákonů přežívala až do klasického období. Údaje o jed­
notlivých zákonech i rozličné citace Solónových ustanovení jsou doloženy
u celé řady antických autorů. Se Solónovým jménem byly však nejednou spo­
jovány i zákony, které byly pozdějšího původu. Na základě kritického rozboru
zachovaných zpráv je však možno si učinit vcelku spolehlivou představu o cha­
rakteru a obsahu Solónova zákonodárství.
Jak bylo uvedeno ve výkladu o Drakontovi, navázal Solón na Drakontova
ustanovení, která se týkala vraždy a zabití. Některé přežitky zásad krevní msty
se však ještě udržovaly. Mírnějšími tresty než Drakón postihoval Solón pře­
stupky proti soukromému vlastnictví. Zachovaly se údaje o zákonech stíhajících
rozličné mravnostní delikty i osobní urážky. Značné místo zaujímala v Solónově zákoníku opatření z oblasti rodinného a dědického práva včetně adopce.
95
Solón vydal zákony namířené proti přepychu, mimo jiné při svatbách a po­
hřbech. Podrobně reguloval pozemkovou držbu a sousedské vztahy mezi vlast­
níky pozemků.
O stoupajícím významu občanských práv svědčí zákon, podle něhož mohl
každý Athéňan žádat nápravu křivdy, kterou utrpěl jiný občan. Κ upevnění
právního řádu athénské obce směřovaly i některé zásady soudního řízení, ze­
jména požadavek svědeckých výpovědí a přísežných prohlášení obou stran.
Stíhána byla nejen provinční proti osobám, nýbrž i činy ohrožující stabilitu stá­
tu, zejména spiknutí směřující k tyrannidě. V zákoně o udělování občanských
práv cizincům se výslovně hovoří o lidech, kteří se přestěhovali do Athén, aby
tu provozovali řemeslo.
Solónovo zákonodárství se stalo důležitým mezníkem v dalším vývoji athén­
ského státu. Ne všichni Athéňané však byli se Solónovými zákony spokojeni.
Solón ve svých verších obhajuje svou činnost a polemizuje s některými jejími
kritiky. Ve své nejdelší iambické básni znovu prohlašuje, že napsal své zákony
tak, aby uspokojil zájmy všech občanů a že nepodlehl krajním požadavkům
znesvářených stran, aristokratů a lidu.
Po skončení své veřejné činnosti se Solón odebral na cesty. Nespokojenost,
která se projevovala již v době jeho pobytu v Athénách, přerostla zanedlouho
v nové rozbroje. V aristotelské Athénské ústavě se uvádí (13, 1-2), že se dva­
krát vůbec nepodařilo zvolit archonta.
Když se pak stal archontem Damasiás, nechtěl se svého úřadu vzdát a teprve
po dvou letech a dvou měsících byl násilím zbaven moci. Pak se rozhodli „zvo­
lit deset archontů, pět z eupatridů, tři z rolníků (agroikoi) a dva z řemeslníků
(démiúrgoi), a ti pak byli v tom roce v úřadě po Damasiovi".
Podle časových údajů uvedených v tomto výkladu se tak stalo nejspíše v ro­
ce 580/79. Kompromisní řešení při volbě archonta nasvědčuje tomu, že tu pro­
ti sobě stály skupiny obyvatelstva s rozdílnými zájmy.
Kromě sporů pramenících ze sociálních rozporů se v Athénách opět projevi­
ly rozbroje mezi jednotlivými skupinami eupatridů. V aristotelské Athénské
ústavě čteme (13, 4), že se v Athénách vytvořily „tři strany (staseis), jedna by­
la těch, kteří bydlili na pobřeží (paralioi), v jejichž čele stál Megaklés, syn
Alkmeónův, a kteří, jak se zdá, usilovali o střední ústavu. Druhá byla lidí z ro­
vin (pediakoi), kteří chtěli oligarchii. Vedl je Lykúrgos. Třetí byla z lidí z hor
(diakrioi) a jí velel Peisistratos, jenž se zdál být nejvíc nakloněn lidu (démotikótatos)." A podobně tvrdí Plútarchos (Solón 29, 1), že k diakriům patřil „nádenický dav (thétikos ochlos) velice rozhněvaný na boháče".
Nejstarší zprávu o tomto konfliktu najdeme u Hérodota (1, 59). Podle jeho vý­
kladu Peisistratos „za rozbrojů mezi těmi na pobřeží (paraloi) a Athéňany
z roviny (pedion) - přičemž v čele oněch stál Megaklés, syn Alkmeónův, v čele
96
Obr. 20:
Chrám Héry v Olympii. Kolem roku 600.
Obr. 21:
Chrám Apollóna v Syrákúsách. 570-560.
Obr. 22:
Hlavice iónského sloupu chrámu Artemidy v Efesu. Mramor.
Kolem roku 560.
Obr. 23:
Chrám Héry (I) v Poseidónii (Paestu). Kolem roku 530.
Obr. 24:
Hlava sochy Héry z. Olympie. Vápenec. 600-580.
Obr. 25:
Kleobis a Bitón z Apollónovy svatyně v Delfech. Mramor.
590-580.
Obr. 26:
Sedící Branchovec z posvätné cesty do Didym. Mramor.
Kolem roku 570.
Obr. 27:
Héra ze Samu. Mramor. Kolem roku 560.
Obr. 28:
Únos Európy. Metopa chrámu v Selínúntu. Vápenec.
Kolem roku 560.
Obr. 30:
„Hadí božstvo" ze štítu starého chránili Athény na athénské Akropoli.
Vápencový luf. 560-550.
Obr. 29:
Jezdec z. athénské Akropole. Mramor.
Kolem roku. 560.
Obr. 31:
Detail sochy dívky (tzv. koré v peplu) z athénské Akropole. Mramor.
Kolem roku 540.
Obr. 33
Socha dívky (koré 670) z athénské Akropole.
Mramor. Kolem roku 520.
Obr. 32:
Apollón a Artemis v boji s Gigantem. Vlys pokladnice Sifnu v Delfech. Mramor.
Kolem roku 525.
Obr. 34:
Tzv. Apollón z Pirea.
Bronz. 520-510.
Obr. 35:
Náhrobní stéla
Aristióna z Attiky.
Mramor.
Po roce 510.
těch z roviny Lykúrgos, syn Aristoláidův - pomýšlel na tyrannidu a vytvořil tře­
tí stranu (stasis). Když shromáždil své stoupence (stasiótai) a postavil se naoko
do čela lidí z hor (hyperakrioi), nastrojil toto." A dále pak je líčen Peisistratův první pokus o ovládnutí Athén.
Na základě údajů v aristotelské Athénské ústavě byli ve starší odborné lite­
ratuře pediakoi obvykle spojováni s eupatridy, paralioi s rolníky či častěji s ře­
meslníky a obchodníky a diakrioi s pastevci a bezzemky, či dokonce s horníky
v dolech na stříbro.
Je však zřejmé, že podání zachované v Athénské ústavě má anachronické ry­
sy. Charakteristika jednotlivých skupin občanů odpovídá Aristotelově koncepci
základních typů uspořádání řecké polis, oligarchie, dále ústavy (politeiá),
kterou charakterizuje ve spise Politika (4, 1293b 34) jako „směs oligarchie a de­
mokracie", a konečně demokracie.
V novějším bádání bylo právem poukázáno na to, že se jednalo o regionální sku­
piny v jednotlivých oblastech Attiky, na rovině (pedion), na pobřeží (paraliá, paralos) a na vrchovině (diakriá). V rozbrojích se promítaly především mocenské
zájmy vedoucích aristokratických rodin. Vedle rivality eupatridů se však projevo­
valy zřejmě i sociální rozpory, o nichž máme svědectví v Solónových verších.
Vůdcem páraliů byl podle Hérodotova svědectví i podle údaje aristotelské
Athénské ústavy Megaklés, syn Alkmeónův. Je možné, že v pozadí konfliktu
mezi oběma skupinami eupatridů bylo staré nepřátelství z doby Kylónova spik­
nutí, které potlačil Megakleův stejnojmenný děd. Alkmeónovci patřili i nadá­
le k předním aristokratickým rodinám v obci. Jak již bylo uvedeno, vedl patrně
Alkmeón athénské vojsko, které se zúčastnilo tzv. první svaté války. Jeho syn
Megaklés pak uzavřel sňatek s Agaristou, dcerou sikyónského tyrana
Kleisthena.
Peisistratos patřil k aristokratické rodině, která odvozovala svůj původ od
mytického vládce Pylu Nestora, jehož syn Peisistratos je v homérské Odyssei
přítelem a průvodcem Odysseova syna Télemacha. Podle již připomenutého
Hérodotova výkladu vytvořil Peisistratos „třetí stranu" a postavil se do čela
„lidí z hor". Předstíral, že byl zraněn politickými odpůrci a požádal, aby mu by­
la povolena osobní stráž. Když mu bylo vyhověno, zmocnil se s její pomocí
Akropole.
K této události došlo nejspíše v roce 561/0. Peisistratos se však dlouho u mo­
ci neudržel, a když se proti měmu postavily obě dosud znepřátelené skupiny ve­
dené Lykúrgem a Megakleem, byl vypuzen z Athén.
Záhy však vypukly staré spory s novou silou a Megaklés se spojil tentokrát
s Peisistratem. Dal mu svou dceru za manželku a dopomohl mu k ovládnutí
Athén. U Hérodota (1, 60) najdeme historku, která je v podstatě reprodukována
v aristotelské Athénské ústavě (14, 4).
97
Vybrali si prý vysokou a urostlou ženu, oblékli ji do plné zbroje a dali jí vy­
stoupit na vůz. Potom „jeli do města, když napřed poslali hlasatele, kteří po pří­
chodu do města rozhlašovali, co jim bylo nařízeno. Athéňané, přijměte ochot­
ně Peisistrata' volali, Jemuž sama Athéna prokázala největší poctu ze všech
lidí a přivádí ho zpět na svou Akropoli.' To tedy volali chodíce sem a tam a po
městských čtvrtích se hned roznesla pověst, že Athéna přivádí zpět Peisistrata.
A lidé ve městě byli přesvědčeni, že ta žena je sama bohyně, modlili se k smr­
telné ženě a přijímali Peisistrata."
Peisistratovi se však ani tenkrát nepodařilo upevnit svou nadvládu v Athé­
nách. Podle Hérodotova výkladu (1, 61; srov. i aristotelská Athénská ústava
15, 1) nechtěl prý mít Peisistratos se svou manželkou děti, což Megaklés pova­
žoval za osobní urážku. Mezi oběma muži došlo k roztržce a Peisistratos byl nu­
cen Athény opět opustit.
Usadil se nejprve v Makedonii a potom v jihozápadní Thrákii, kde si opatřil
v dolech na stříbro v Pangajském pohoří prostředky, s jejichž pomocí se pak při­
pravoval opět ovládnout Athény. Získal podporu některých řeckých obcí, ze­
jména eubojské Eretrie a boiótských Théb. Na jeho straně stál také Lygdamis
z Naxu.
Po důkladné přípravě vtrhl Peisistratos z Eretrie do Attiky. Zmocnil se nej­
prve Marathónu a odtud vytáhl proti Athénám. Porazil athénské vojsko a stal se
- nejspíše roku 546/5 - s konečnou platností tyranem.
Antičtí autoři líčí Peisistratovu vládu - podobně jako vládu některých jiných
tyranů archaického období - v příznivém světle. Hérodotos poznamenává
(1, 59), že Peisistratos „nezrušil stávající úřady ani nezměnil zákony, nýbrž
spravoval obec podle těch, které byly dány". Ve shodě s tím je i charakteristika
aristotelské Athénské ústavy (14, 3 a 16, 2), že Peisistratos řídil správu obce
"spíše občansky (politikós) než tyransky (tyrannikós)". Rovněž v Plútarchově
výkladu (Solón 31) je Peisistratos chválen za to, že „zachovával velmi mnoho
Solónových zákonů".
U Hérodota se dočteme (1, 64), že Peisistratos „zajal jako rukojmí syny
Athéňanů, kteří hned neuprchli a zůstali v zemi, a poslal je na Naxos, neboť i jej
si Peisistratos podrobil válkou a svěřil Lygdamiovi". Mnozí Peisistratovi od­
půrci hledali spásu v jiných řeckých obcích. V odborné literatuře se nejednou
objevuje domněnka, že Peisistratos zabavil půdu těchto emigrantů a rozdělil ji
bezzemkům, kteří patřili k jeho stoupencům. V antických pramenech není však
toto opatření doloženo.
O Peisistratově politice vůči attickým rolníkům se hovoří v aristotelské
Athénské ústavě (16, 2-5). Athénský tyran prý podporoval rozvoj zemědělství.
Málo věrohodný je údaj, že půjčoval chudým rolníkům peníze, aby se nezdržo­
vali ve městě a aby „neměli zájem ani čas starat se o veřejné záležitosti".
98
Pochybnosti vzbuzuje také tvrzení, že Peisistratos „ustavil soudce v démech
a sám často vycházel na venkov, vykonával dohled a urovnával jejich spory, aby
nechodili do města a nezanedbávali tak svou práci". Na jiném místě téhož spi­
su (26, 3) je ustavení těchto soudců kladeno až do roku 453/2. Z výnosu z pů­
dy prý Peisistratos vybíral desátek.
V 6. století př.Kr. dochází v Athénách k rozmachu řemeslné produkce a k roz­
voji obchodních styků. Nejvíce dokladů attické černofigurové keramiky spadá
do období 560-520. Nádoby jsou nalézány v Malé Asii, na Kypru, v Černomoří, a zvláště v Etrurii. V athénských dílnách pracovali významní umělci jako
hrnčíř Ergotímos a malíř Kleitiás, malíři Lýdos a Exekiás, jeden z největších
mistrů černofigurového stylu, a řada jiných, jejichž jména nalézáme na jednot­
livých nádobách.
Již na počátku druhé poloviny 6. století se začal v Athénách rozvíjet nový styl
v dekoraci keramiky. Místo černých figur na světlém pozadí byly lidské posta­
vy zachycovány v cihlově červeném zbarvení a černé bylo naopak pozadí.
Nová technika umožňovala lépe vykreslit výraz zobrazovaných postav. Na
sklonku 6. století červenofigurová keramika zcela převládla a udržovala se pak
i v klasickém období. Za Peisistrata a potom za vlády jeho synů tu působili vy­
nikající mistři jako hrnčíř Andokidés a neznámý malíř jeho dílny (tzv.
Andokidův malíř), dále malíř Epiktétos a mnoho dalších. I tyto nádoby bývají
často nalézány na území starověké Etrurie.
Sídlo athénských hrnčířů Kerameikos vyrostlo ve zvláštní městskou čtvrť.
Rovněž dedikační nápisy hrnčířů na Akropoli, které pocházejí zejména z po­
slední třetiny 6. století, ukazují, jak stoupl význam tohoto výrobního odvětví
v tehdejších Athénách. Vedle uměleckých bohatě zdobených nádob rozličných
tvarů a převážně dekorativního účelu se v athénských dílnách vyráběly také vel­
ké hliněné amfory pro transport zemědělských produktů, zejména vína a olivo­
vého oleje, jehož produkcí byla Attika v této době již proslulá.
Rozvíjela se také stavební činnost. Byla vybudována velká nádrž na vodu,
kterou Thúkýdidés (2, 15) a Pausaniás (1, 14) nazývají Enneakrúnos (= s deví­
ti prameny). Odbočky vodovodu, které odtud vedly ke Kerameiku a zásobova­
ly vodou část města ještě v nové době, vznikly patrně rovněž za vlády
Peisistrata. Z druhé poloviny 6. století jsou známy zbytky kultovních staveb
v Athénách i v sousední Eleusíně.
Zdrojem prostředků se staly především doly na stříbro v Laurijském pohoří
v jihovýchodní Attice. Archeologickým výzkumem bylo zjištěno, že počátky
těžby tu spadají již do ranějšího období, avšak větší intenzity dosáhla právě
v druhé polovině 6. století. Vedle svobodných bezzemků pracovali v těchto
dolech i otroci dovážení do Athén. Práce otroků pocházejících z Malé Asie,
a zejména z Čemomoří, se uplatňovala patrně také v hrnčířských dílnách.
99
Athéňané se zmocnili megarského přístavu Nísaie a rozhodli s konečnou plat­
ností dlouholetý spor o Salamínu a tím i o přístup do Sarónského zálivu. V sou­
vislosti s výkladem o získání Naxu uvádí Hérodotos (1, 64), že Peisistratos též
„podle věšteb očistil ostrov Délos". Tuto zprávu zaznamenal také Thúkýdidés
(3, 104, 1).
Za Peisistratovy vlády upevnili Athéňané své pozice v Sígeiu, o něž vedli již dří­
ve boj s Mytiléňany. Podle Hérodotova výkladu (6, 34-38) se Thráckého
Chersonésu zmocnil v té době Miltiadés, strýc pozdějšího stejnojmenného vítěze
u Marathónu. Nálezy attické černofigurové a červenofigurové keramiky
v černomořských koloniích svědčí o stoupajícím kontaktu Athén s touto oblastí.
Peisistratos posiloval kult bohyně Athény, ochránkyně města. Na její počest by­
ly ve čtyřletých intervalech pořádány tzv. velké panathénaje, které pak úspěšně
soupeřily se slavnostmi konanými k Diově poctě v élejské Olympii a k Apolló­
nově poctě v Delfech. Na panathénajích byly recitovány i homérske básně, do
nichž se patrně v té době dostaly interpolace oslavující starobylost Athén.
Athénin kult se projevoval i na mincích, které začaly být raženy buď již za
Peisistrata, anebo za vlády jeho synů. Hlava bohyně na líci (aversu) a její sym­
boly, sova a snítka olivy na rubu (reversu), se staly znaky athénské stříbrné tetradrachmy, jež si získala dobrý zvuk v řeckém světě.
Velké vážnosti se v Athénách těšil také Dionýsos. Na městských dionýsiích,
které byly slaveny každoročně na počátku jara, byly provozovány tzv. tragické
sbory, z nichž se pak vyvinulo attické drama, jeden z nejvýznamnějších proje­
vů řecké kultury. Podle pozdní tradice byl prý tvůrcem tragických sborů
Thespis, a to v době 61. olympiady (536-533), tedy za Peisistratovy vlády
v Athénách.
V aristotelské Athénské ústavě se dočteme (16, 7), že Peisistratova tyrannis
byla přirovnávána k životu za Krona, tj. k zlatému věku lidstva. Jeho synové
však prý nastolili mnohem tvrdší vládu. Hippiás a Hipparchos, kteří převzali po
Peisistratově smrti roku 528/7 moc do svých rukou, pokračovali zpočátku patr­
ně v jeho politice. Jak se zdá, došlo dokonce k smíru s některými politickými
odpůrci.
Svědectví o tom přinesla epigrafická památka nalezená v roce 1939 při
archeologickém výzkumu na athénské agoře. Je to zlomek nápisu obsahující
část seznamu archontů, v němž je možno spolehlivě přečíst tři za sebou jdoucí
jména, Hippiás, Kleisthenés a Miltiadés.
Již dříve bylo známo, že Miltiadés - a to patrně mladší z obou známých mu­
žů tohoto jména - zastával tento úřad v roce 524/3. Je tedy zřejmé, že nejstarší
Peisistratův syn Hippiás byl archontem v roce 526/5 a že na rok 525/4 byl
ustaven archontem Kleisthenés, syn Megaklea a Agaristy, jenž dostal jméno
podle svého děda z matčiny strany.
100
Podle aristotelské Athénské ústavy (18, 1) se správě obce věnoval Hippiás,
kdežto Hipparchos prý byl příznivcem umění a „byl to on, kdo pozval
Anakreonta, Símónida a ostatní básníky". Nákladný a rozmařilý život vedl pa­
trně k růstu odporu proti tyrannidě v Athénách.
Roku 514 byl při slavnosti velkých panathénají Hipparchos zavražděn.
Strůjci atentátu Harmodios a Aristogeitón byli v pozdější antické tradici osla­
vováni jako osvoboditelé obce od vlády tyranů. Na athénské agoře byly posta­
veny sochy obou „tyranobijců" a na jejich počest byly skládány básně.
Již Hérodotos však uvádí - dokonce na dvou místech (5, 55 a 6, 123) -, že
zabitím Hipparcha nebyla tyrannis odstraněna, nýbrž že se naopak tyranský
režim ještě zostřil. Thúkýdidés pak přímo vytýká Athéňanům, že věří, že Har­
modios a Aristogeitón ukončili vládu tyranů (1, 20, 2; srov. 6, 53, 3) a podrob­
ně pak líčí pozadí atentátu jako důsledek osobní nenávisti obou mužů vůči
Hipparchovi (6, 54-59).
Podle výkladu aristotelské Athénské ústavy (18, 2-5) vedl Harmodia a Arístogeitona k atentátu osobní motiv. Příčinu k němu prý nezavdal Hipparchos,
nýbrž mnohem mladší Peisistratův syn Thessalos. Do spiknutí byl - podle této
verze - zasvěcen větší počet athénských občanů a atentát byl osnován přede­
vším proti Hippiovi.
Je pravděpodobné, že k atentátu přispěla vzrůstající nespokojenost s vládou
tyranů. Zabití Hipparcha nepřineslo spiklencům žádný prospěch, nýbrž naopak
vedlo k tomu, že Hippiás ostře zasáhl proti skutečným i domnělým odpůrcům.
Jeho režim byl také oslabován změnami, k nimž docházelo v oblasti Egejského
moře.
Peršané se nespokojili s kontrolou řeckých obcí na maloasijské pevnině,
nýbrž usilovali o rozšíření svého panství. Ovládli nejprve Samos, jenž byl za
vlády tyrana Polykrata jedním z nejmocnějších řeckých států, a pak i Naxos.
Pádem Lygdamia ztratil Hippiás jednoho z nejoddanějších spojenců. Peršané
pronikli také přes Helléspont do Sígeia a na Thrácký Chersonésos.
Boj proti Hippiovi vedli především athénští emigranti. Mezi nimi zaujal vý­
znamné místo Kleisthenés, jenž mezitím opět odešel z Athén. Odpůrcům tyrannidy se podařilo proniknout z Boiótie na území Attiky a opevnili se nedaleko hra­
nic v Leipsydriu. Připojili se k nim prý i někteří Athéňané, kteří sem přispěchali
z města. Hippiovo vojsko však Leipsydrion obklíčilo a donutilo útočníky k ústu­
pu. Někteří badatelé soudí, že tyto události předcházely atentátu na Hippia.
Alkmeónovci získali - podle Hérodotova výkladu (5, 62) - pozice v Delfech,
kde vybudovali chrám. Podařilo se jim prý dosáhnout toho, aby Pýthie věštila
Sparťanům, že mají svrhnout athénskou tyrannidu. Hippiás však k tomu nepři­
hlížel nečinně a opatřil si vojenskou pomoc z Thessalie. Spartské oddíly, které
se vylodily ve Faléru, utrpěly porážku.
101
Teprve silnější vojenská výprava vedená spartským králem Kleomenem I.
dokázala rozprášit thessalskou jízdu, proniknout do Attiky a oblehnout Hippia
na Akropoli. Když se děti Peisistratovců, které měly být tajně odvedeny do ci­
ziny, dostaly do zajetí, kapituloval Hippiás a odebral se roku 511/0 do Sígeia.
Po vypuzení Hippia nastal v Athénách boj o moc. Převahu v konfliktu získal
Isagorás, jenž udržoval přátelské styky se spartským králem. Proti němu stál
Kleisthenés, jenž si - podle Hérodotova údaje (5, 66) - „získal na svou stranu
lid" (srov. i výklad v aristotelské Athénské ústavě 20, 1). Isagorás požádal o po­
moc Kleomena. Se spartskou podporou pak ostře zakročil proti svému odpůrci.
Alkmeónovci byli znovu prohlášeni za „poskvrněné pobitím Kylónových stou­
penců".
Kleisthenés odešel z Athén a jeho stoupenci byli vypovídáni z obce. Veškerá
moc mela být svěřena Isagorovi a jeho přátelům. Athény se měly dostat do sfé­
ry spartského vlivu. Athénská rada se však postavila na odpor. Athéňané obleh­
li Kleomena a Isagora na Akropoli a donutili je k odchodu z města. Kleisthenés
a vypuzení athénští občané se vrátili.
Kleisthenés pak provedl dalekosáhlé správní reformy. Jejich základem bylo
vytvoření deseti územních fýl. Dosavadní členění na čtyři iónské fýly pozbylo
tak svého politického významu. Nové územní dělení nebylo však provedeno
mechanicky. Celá Attika byla rozdělena na tři oblasti, přímořskou, vnitrozem­
skou a městskou (zahrnující Athény a jejich nejbližší okolí). Každá z deseti no­
vých fýl se skládala z jedné třetiny (trittye) městské, jedné vnitrozemské a jed­
né přímořské.
Staré svazky, které dosud usnadňovaly athénským aristokratům udržovat si
rozhodující postavení v obci, byly přetrhaný. Nové uspořádání vytvořilo před­
poklad pro rovnost všech občanů před zákonem - isonomiá. Byly položeny zá­
klady athénské demokracie.
Nejnižší správní jednotkou byly démy. Tvořily je většinou attické vsi, někde
bylo do jednoho dému spojeno několik menších sousedících osad, v Athénách
odpovídaly démy městským čtvrtím. Démy sdružovaly občany, nikoli území.
Démos měl své shromáždění, pokladnu a v jeho čele stál démarchos. Podle dé­
mů byly vypracovány seznamy občanů. Občanství obdrželi - podobně jako za
Solóna - někteří cizinci. K jménu každého athénského občana byla vedle jmé­
na jeho otce uváděna i příslušnost k dému, tzv. démotikon.
Podle územních fýl byla ustavena nová rada (búlé) pěti set. Byly v ní stejným
počtem (po padesáti) zastoupeny všechny fýly. Občané volili každoročně v dé­
mech své zástupce do rady. Členové rady z jednotlivých fýl, zvaní prytaneis, se
postupně střídali ve vyřizování obecních záležitostí, takže každá fýla úřadovala
po desetinu roku.
Athénský občan se mohl stát členem rady pěti set jen dvakrát ve svém životě.
102
I když známe působení rady pěti set až z pozdější doby, a ještě na počátku kla­
sického období měl v Athénách velkou autoritu areopag a úřad archontů, po­
cházejí hlavní zásady volby i funkce rady pěti set již od Kleisthena.
1 archontát byl nadále obsazován podle územních fýl a jako desátý člen toho­
to sboru přibyl písař thesmothetů. Každoročně bylo voleno také deset vojen­
ských velitelů (stratégoi), kteří později dokonce zastínili archonty i v politic­
kém rozhodování. Rada pěti set projednávala předem návrhy (tzv. probúleusis),
které pak byly předkládány k rozhodnutí sněmu (ekklésiá), a měla poradní prá­
vo i vůči úředníkům.
Kleisthenovi přisuzuje antická tradice také zavedení tzv. ostrakismu. O tom,
zda se má konat, rozhodoval každý rok sněm. Athénskému občanovi byla dána
možnost napsat na hliněný střep (ostrakon) jméno muže, který podle jeho mí­
nění ohrožuje bezpečnost obce a má proto odejít na deset let do vyhnanství.
Údaje pramenů o proceduře ostrakismu se neshodují. Je však pravděpodob­
né, že hlasování se musilo zúčastnit alespoň 6000 občanů a že k odsouzení sta­
čila prostá většina hlasů. Odsouzený neztrácel po odchodu do ciziny občanství
ani majetek. Tímto způsobem měla být obec chráněna před nebezpečím tyrannidy. První příklad ostrakismu je znám sice až z osmdesátých let 5. století, je
však pravděpodobné, že jej zavedl skutečně již Kleisthenés.
Vytvoření složitého systému územní organizace si vyžádalo nepochybně dost
času. Situace v Athénách se zkomplikovala, když se roku 506 z Isagorovy ini­
ciativy pokusil král Kleomenés I. znovu dosáhnout změnu poměrů vojenskou
intervencí. Jeho úsilí však narazilo na odpor, který se - podle Hérodotova vý­
kladu (5, 75) - projevil jak v Korintě, tak i v mínění druhého spartského krále
Dámaráta. S Boióťany a Chalkidany, kteří zaútočili na Attiku ze severu, si
Athéňané dovedli poradit.
Teprve po tomto vítězství mohl Kleisthenés své reformy dokončit. Přes po­
kusy některých badatelů se nepodařilo určit jejich chronologický postup. Je
zřejmé, že se protáhly na několik let a byly zakončeny až na samém sklonku
6. století.
I když jedinci urozeného původu hráli i nadále v Athénách významnou roli,
nebyli již mluvčími zájmů aristokratických rodin, nýbrž představiteli občanské
pospolitosti. Sociální rozdíly mezi athénskými občany ovšem přetrvávaly.
Teprve v polovině 5. století se například domohli příslušníci třetí majetkové tří­
dy (zeugítai) práva zastávat úřad archontů. Všichni Athéňané však podléhali
týmž zákonům a podíleli se na správě svého státu.
103
KULTURA RANÉHO ŘECKA
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
Rozmach řeckého světa charakterizovaný kolonizační činností i sociálními a
politickými přeměnami v průběhu 8. - 6. století byl provázen rozvojem kultu­
ry. Svědectví o tom vydávají hmotné památky odkrývané z valné části archeo­
logickým výzkumem a zachované písemné prameny.
Stavební památky byly zpravidla úzce spjaty s kultem. Na rozdíl od mykénské civilizace, v níž bylo uctívání bohů podřizováno palácové struktuře a auto­
ritě vládce, se vytvářely nové kultovní formy. Byly budovány chrámy zasvěce­
né božstvům, která měla ochraňovat obyvatele místní komunity, a to kmenové
skupiny či občanského celku konstituovaného v „městském státě" (polis).
Chrámové stavby vznikaly také na tradičních kultovních místech, kolem nichž
se vytvářela širší teritoriální sdružení označovaná jako amfiktyonie. V řeckém
chrámu se neshromažďovali věřící, nýbrž byl považován za příbytek boha.
Oltář, na němž se konaly oběti, byl umístěn na prostranství před chrámem.
Chrámová stavba se vyvinula ze základního uspořádání řeckého domu (tzv. megaron) o pravoúhlém půdorysu s předsíní a hlavní místností. Prototyp bývá
spatřován v čtverhranném domě s vchodem opatřeným dvěma sloupy, jenž je
doložen již v středně neolitické kultuře Sesklo.
Chrám byl budován zpravidla na stupňovité podezdívce a skládal se z předsí­
ně, vlastní svatyně s kultovní sochou a zadní síně, v níž byly uloženy chrámo­
vé poklady. Ve starší době byly chrámy stavěny ze dřeva. Když pak bylo dřevo
nahrazováno kamenem, zůstaly ve struktuře stavby četné stopy původního ma­
teriálu. Vedle sloupů, které původně tvořily přitesané kmeny stromů, se to pro­
jevuje v řešení krovů a střechy.
Zvláště zřetelné jsou tyto prvky u architektonického slohu, který je označo­
ván jako dórský. Jeho charakteristickým rysem je vlys členěný na tzv. triglyfy,
což byly původně přečnívající části tří dřevěných trámů, a na metopy, kte­
ré v dřevěné stavbě tvořily terakotové desky zakrývající prázdné otvory mezi
trámy.
Na pozdějších kamenných metopách byla plastická výzdoba. Souvislá so­
chařská výzdoba chrámu byla umístěna na předním a zadním trojúhelníkovém
štítu střechy (tympanon). Na rozvoj chrámové architektury působily jako vzor
mohutné kamenné stavby, s nimiž se Řekové setkávali v Egyptě.
Na ostrovech v Egejském moři a na západním pobřeží Malé Asie se vyvinul
104
iónský sloh, v němž se větší měrou projevilo dědictví minojské kultury i vliv kon­
taktů s civilizacemi Předního východu. Iónský sloh se vyznačuje větší lehkostí,
štíhlejšími sloupy a pestřejší výzdobou, která se uplatňovala jak na obou štítech,
tak zejména na souvislém pásu vlysu. Jeho variantou se stal v první polovině
6. století aiolský sloh, jehož hlavním znakem byla Členitější hlavice sloupu.
Již na počátku 8. století vznikl na ostrově Samu na místě staré svatyně dře­
věný chrám zasvěcený bohyně Héře. V průběhu archaického období bylo samské Héraion několikrát přestavěno. Od poloviny 7. století byly cihly a dřevo po­
stupně nahrazovány kamenem. Mohutností a množstvím sloupů vynikla pře­
stavba chrámu v době Polykratovy tyrannidy.
Na ostrově Délu byla uctívána patrně již v mykénské době bohyně vegetace
a plodnosti, která pak byla ztotožněna s Artemidou. Kolem roku 700 tu vznikl
na místě starší svatyně Artemidin chrám. V druhé polovině 7. století byl na Délu
postaven chrám Héry. Hlavním božstvem se však na tomto ostrově stal Apollón.
V posvátném okrsku, který mu byl zasvěcen, budovali svatyně občané z Naxu
a pak i z jiných ostrovů v Egejském moři. V druhé polovině 6. století vznikl na
Délu Apollónův chrám.
Samskému Héraiu se svým významem vyrovnal či je snad ještě předčil
Artemidin chrám v Efesu. Iónský sloh tu dosáhl svého největšího rozmachu
a nejznamenitější výzdoby. V Didymech u Milétu vznikl v 6. století chrám za­
svěcený Apollónovi. O starobylosti didymské věštírny a rovněž Artemidina kul­
tu v Efesu se zmiňuje Pausaniás (7, 2, 6).
Na Peloponnésu mají starou tradici Héřin chrám nedaleko Argu a Poseidonův
chrám na Isthmu. Korintský Apollónův chrám pochází z druhé poloviny 6. sto­
letí.
V Lakónii sahají počátky spartského chrámu, jenž byl zasvěcen Artemidě
Orthii, již do 9. století. Zachovaly se zbytky stavby pocházející z 6. století. Z té­
že doby pocházejí i základy Apollónova chrámu v nedalekých Amyklách.
Nejvýznamnějším kultovním střediskem na Peloponnésu byla Olympia, kde
od poloviny 7. století dominoval Héřin chrám, v jehož konstrukci se ještě dlou­
ho udržovaly dřevěné stavební prvky. Dubové sloupy byly postupně nahrazo­
vány kamennými. Všeřecký ráz okrsku zasvěceného Diovi Olympskému se již
v archaickém období projevil pokladnicemi, které tu postavili občané blízkých
i vzdálených poleis. Z 6. století pocházejí nejstarší stopy závodiště {stadion)
a první stavba správní budovy (prytaneion).
Ve středním Řecku je možno sledovat vývoj chrámových staveb z 8. a 7. sto­
letí v Thermu, kultovním středisku Aitólů. V Delfech byly nalezeny zbyt­
ky Apollónova chrámu ze 7. století, který v polovině 6. století vyhořel. Ko­
lem roku 520 vznikla nová mohutnější stavba, o kterou se zasloužili athén­
ští Alkmeónovci. I v Delfech vznikaly již záhy pokladnice jednotlivých obcí,
105
z nichž nejstarší vybudovali Korinťané snad již v polovině 7. století. Mimo
vlastní okrsek zasvěcený Apollónovi postavili Athéňané chrám bohyně Athény,
jehož nejstarší stopy sahají do 7. století.
V Athénách byl na Akropoli vybudován v první polovině 6. století Athénin
chrám. O stavební činnosti v druhé polovině 6. století jsem se již zmínil při vý­
kladu o athénské tyrannidě. Peisistratos začal budovat východně od Akropole
také mohutný chrám zasvěcený Diovi Olympskému, jehož stavbu dokončil
teprve římský císař Hadrián v první polovině 2. století po Kr.
Četné kultovní stavby z archaického období jsou doloženy v řeckých koloni­
ích. V Korkýře se zachovaly doklady o existenci Artemidina chrámu ze 6. sto­
letí. Z první poloviny 6. století pocházejí Apollónovy chrámy v severoafrické
Kyréně a v egyptské Naukratii.
Proslulé archaické chrámové stavby pocházejí z bohatých obcí na Sicílii
a v jižní Itálii. Jeden z nejstarších kamenných chrámů na Sicílii byl vybudován
na počátku 6. století v Syrákúsách a zasvěcen nejspíše Apollónovi. Před polo­
vinou 6. století byl postaven první z řady chrámů v Selínúntu. Na přelomu
6. a 5. století byla pak zahájena stavba chrámu Dia Olympského v Akragantu.
V jižní Itálii patří k nejznamenitějším památkám archaické architektury dva
ze tří chrámů, které se zachovaly v Poseidónu (Paestu). Starší z nich zvaný ba­
silika byl zasvěcen Héře a byl vybudován v polovině 6. století. Mladší tzv.
Cereřin chrám nebyl spojen s bohyní Démétrou, jak se dříve soudilo, nýbrž
s Athénou. Jeho vznik spadá do samého sklonku archaického období.
* * *
S kultem souvisí též rozvoj sochařství. Drobné plastiky z terakoty - výjimeč­
ně ze slonoviny - zobrazovaly obvykle ženská božstva a sloužily jako votivní
dary. Hliněné sošky vyráběné zpravidla hrnčíři napodobovaly vzácnější a ná­
kladnější kovové výrobky.
Již z počátku archaického období pocházejí sošky bojovníků. Vyráběli je ko­
váři a kovolijci. Oblíbeny byly také drobné olověné votivní figurky. Velké
množství těchto votivních sošek bylo nalezeno při archeologickém výzkumu
spartského chrámu Artemidy Orthie. Znázorňují bohyně, ženy, bojovníky, hu­
debníky (pištce a hráče na lyru), rozličná zvířata i mytické bytosti. Pocházejí
z druhé poloviny 7. a z počátku 6. století.
Při výrobě bronzových plastik se používalo úspornějšího způsobu, při němž
se zejména trup soch vytvářel přibíjením tenkého plechu na dřevěné jádro. Na
sklonku archaického období se rozšířila dokonalejší technika, lití na ztracený
vosk. Drobné bronzové figurky lidí i zvířat zdobily bronzová měsidla na víno.
V 7. století se vedle drobných hliněných a kovových sošek vyráběly větší
106
kamenné plastiky. Nejstarší doklady pocházejí z Kréty. Řecká tradice spojova­
la tyto sochy se jménem mytického tvůrce knósského paláce (labyrinthu) a označovala je jako daidalské výtvory. Byly to především ženské portréty.
Postavy bohyň a kněžek zachovávají charakter kamenného bloku, z něhož byly
vytesány. Působil tu patrně i vliv dřevěných kultovních soch, které ovšem zná­
me jen z pozdějších literárních zpráv.
Tvorba sochařů se uplatňovala při výzdobě chrámových staveb. Na štítech
chrámů a na vlysech (či metopách) byly zobrazovány mytické výjevy. Z počát­
ku 6. století pochází výzdoba štítu Artemidina chrámu z Korkýry představující
zápas Persea s Gorgonou Medúsou. Motiv oslavující vítězství řeckého héróa
nad barbarskou nestvůrou byl velice oblíben. Najdeme jej také na metopě jed­
noho selínúntského chrámu postaveného v druhé polovině 6. století.
Před polovinou 6. století byly vytvořeny reliéfy na štítu starého Athénina
chrámu na athénské Akropoli. Jsou tu scény z mýtu o Hérakleovi a v jedné
z nich se také objevuje hadí božstvo s třemi hlavami. Had jako symbol země byl
v mytologii spjat s původem athénského královského rodu. Z téže doby pochá­
zejí rovněž metopy na sikyónské pokladnici v Delfech. Obrážejí se v nich protidórské tendence, které v této obci přetrvávaly i po pádu tyrannidy.
Symbolem boje Řeků s barbary byla gigantomachie, vítězný zápas olymp­
ských bohů se starším pokolením bohů, s Giganty. V archaickém období je gi­
gantomachie zobrazena na reliéfech vlysu pokladnice, kterou postavili
v Delfech občané z kykladského ostrova Sifnu. Byly tu ztvárněny také jiné my­
tické náměty, zejména z trojského okruhu. Na štítu téže památky byl zachycen
zápas mezi Apollónem a Hérakleem o trojnožku v Delfech. Umělci, kteří
výzdobu pokladnice Sifnu vytvořili, dosáhli vynikajícího mistrovství. Projevuje
se v něm nejen iónská výtvarná tradice, nýbrž i vlivy vyspělého sochařského umění v tehdejších Athénách.
Reliéfy ve výzdobě chrámů byly po zhotovení vymalovány barvami.
Malovány byly také volně stojící kamenné sochy. Oblíbena byla především čer­
vená barva. Zbytky této tzv. polychromie jsou na zachovaných památkách do­
dnes patrné.
Plastiky lidských postav se začaly objevovat na sklonku 7. století. Byla to
především podoba nahého mladého muže (tzv. kúros = jinoch) ztělesňující
ideálního boha (Apollóna) či heroizovaného muže (aristokrata). V těchto
portrétech se prolíná uctívání olympských bohů v lidské podobě, typické pro
náboženské představy Řeků, s posmrtným kultem a s idealizací „krásného
a dobrého" hrdiny (kalos kai agathos - kalokagathiá).
Kúros ve strnulém postoji s vykročenou nohou navazoval na geometrickou soš­
ku bojovníka. Současně se tu - podobně jako v architektuře - projevily vlivy
egyptského umění. Na rozdíl od soch klasického období, které známe většinou
107
jen z kopií římské doby, zachovali se kúroi v originále. Byli objeveni převážně
při archeologických výzkumech v původních vrstvách.
Na rozdíl od aktivní veřejné činnosti mužů a jejich vystupování při zápolení
na gymnických hrách se úloha žen projevovala především v domácnosti a v ro­
dině. Nepřekvapuje proto, že ženské portréty byly odlišné od mužských plastik.
Běžným typem archaického sochařství byla dívka (koré) oděná v řasnaté rou­
cho. Spojovala se v ní idealizovaná představa bohyně a její kněžky.
V sochařství archaického Řecka lze zjistit několik směrů a určit i „školy"
v jednotlivých obcích. Ve způsobu, jakým byli zobrazováni především kúroi, se
obvykle rozlišuje tzv. dórský typ libující si v svalnatých atletických proporcích
a tzv. iónský typ dávající přednost štíhlejší postavě a jemnějším tvarům.
Typickou ukázkou dórského typu jsou sochy dvojčat, Kleobia a Bitóna, které
věnovali občané Argu do Delf na počátku 6. století. Obě sochy svědčí o sou­
vislosti mezi tzv. daidalskými výtvory a portréty jinochů (kúroi). Vytesal je
z místního vápence sochař Polymédés.
Podle báje se oba bratři zapřáhli do vozu, jelikož jejich matka, Héřina kněž­
ka Kýdippé, neměla k dispozici spřežení, a dopravili ji včas do proslulého chrá­
mu vzdáleného asi osm kilometrů od Argu. Když Kýdippé prosila Héru o nej­
cennější odměnu pro své syny, poslala jim bohyně ve spánku smrt.
Kleobis a Bitón zahynuli tedy v okamžiku své největší slávy. Není proto
divu, že sloužili jako vzor mladistvé síly, obětavosti a zbožnosti. V proslu­
lém fiktivním setkání Solóna a Kroisa, které zaznamenal jako první Hérodotos
(1, 31), je athénský zákonodárce dává lýdskému králi za příklad šťastně proži­
tého života.
Jedním z dokladů soch iónského typu je tzv. kúros z ostrova Mélu z poloviny
6. století. O málo starší ukázkou iónské práce je oblá socha bohyně Héry ze
Samu s bohatou drapérií roucha. Oblíbeny byly též sedící postavy bohyň i vlád­
ců, v nichž tvary těla splývají se šatem. Při posvátné cestě, která vedla k Apollónovu chrámu v Didymech, byly nalezeny sochy pocházející ze 6. století.
Představují aristokraty z rodu Branchovců (Branchidai), kteří tradičně zastáva­
li kněžské úřady v tomto chrámu.
Sochařské „školy" se vytvořily také na ostrově Naxu, ve Spartě, v Korintě
a v dalších obcích. Korintské vlivy jsou patrné i ve výtvorech z řeckých obcí na
Sicílii a v jižní Itálii. V této oblasti je však rovněž možno sledovat působení
iónských prvků a zejména se tu projevují místní tradice, které této produkci
vtiskují osobitý ráz.
V 6. století se do popředí řecké sochařské tvorby postupně dostávaly Athény.
Po roce 570 vznikla socha muže nesoucího na plecích tele, objevená na
Akropoli v roce 1864. Asi o desetiletí mladší je dílo zobrazující jezdce na koni,
které bylo - stejně jako předchozí plastika - vytvořeno k poctě bohyně Athény.
108
V těchto obou případech věnovali sochy jako votivní dary zřejmě bohatí athén­
ští aristokraté.
Soše jezdce z Akropole je stylově velmi blízká plastika představující mladou
ženu a označovaná v odborné literatuře obvykle jako koré v peplu. Vznikla nej­
spíše nedlouho po roce 540. Na rozdíl od iónské tradice libující si v bohatě řasnatém rouchu je dívka, která je tu zobrazena, oděna do prostšího dórského šatu
(peplos), jenž dává lépe vyniknout tvarům těla.
V druhé polovině 6. století a ještě na počátku 5. století byly sochy dívek
v Athénách velmi časté. Zachovalo se jich několik desítek a na mnohých je dob­
ře patrná polychromie. Byly to nejspíše votivní dary, které věnovaly Athéně
dívky z aristokratických rodin, jimž se dostalo cti, že tkaly slavnostní roucho
pro sochu této bohyně. Skvělým dokladem portrétního umění v archaických
Athénách je sousoší Athény zabíjející Giganta ze štítu Athénina chrámu, jež by­
lo vytvořeno kolem roku 520.
Zkušenost athénských sochařů se uplatňovala i při práci na náhrobních stélách
(stélé = kamenný sloup, kamenná deska). Je to patrné mimo jiné na Aristiónově
náhrobku, který vytvořil v posledním desetiletí 6. století sochař Aristoklés.
Vysoká technická úroveň zachovaných plastik i realistické zobrazení lidského tě­
la svědčí o tom, že Athény stály v té době nejen v popředí sociálního a politické­
ho vývoje Řecka, nýbrž zaujaly důstojné místo i ve výtvarném umění.
Spolu s architekturou a sochařstvím se v archaickém období rozvíjelo ma­
lířské umění. Jak již bylo uvedeno, používali řečtí umělci při konečné úpravě
soch v hojné míře barev. Barevné byly také terakotové desky vsazované ve star­
ší době mezi triglyfy dórských chrámů. Takovéto ploché metopy se zachovaly
z Apollónova chrámu v aitólském Thermu. Obrazy na terakotových deskách
zdobily také stěny domů. Známe je z etruských nálezů, v nichž je řecký vliv
dobře patrný.
Vývoj řeckého malířství můžeme přímo sledovat z maleb na hliněných nádo­
bách. Řekové charakterizovali výrobu keramiky i její výzdobu jako techné
(= umění, dovednost) a vážili si více hrnčířského než malířského umění.
Souviselo to zřejmě se složitou technologií při přípravě a zejména při vypalo­
vání nádob, kdy se uplatňovala dovednost a zkušenost hrnčířů.
Keramika byla běžným výrobkem a měla mnohostrannou funkci. Vedle pro­
stého kuchyňského nádobí a velkých nádob sloužících k ukládání a převážení
tekutých a sypkých látek (vína, oleje, obilí), byly vyráběny zdobené „vázy"
(z latinského slova vas = nádoba) sloužící jako dary bohům i zesnulým a také
jako luxusní inventář v zámožných rodinách.
109
Již od počátku své existence v raném neolitu jsou hliněné nádoby nejčastěji
nalézanými doklady lidské existence. S rozvojem civilizace se jejich výroba
technicky zdokonalovala. Užívání keramiky se rozšiřovalo a vyráběli ji pak již
speciální řemeslníci. Na základě hrnčířských produktů nalézaných při archeo­
logických výzkumech je možno do značné míry sledovat technický i kulturní
rozvoj v jednotlivých oblastech i obdobích.
Tak byla zjištěna kontinuita mezi submykénskými a prótogeometrickými
nádobami či působení vlivů Předního východu na řecké prostředí na počátku
archaického období. Pro dobu, z níž je nalézáno již značné množství dokladů,
je pak možno na základě specifiky tvarů i výzdoby stanovit relativní chronolo­
gii a přispět tak významnou měrou k datování jednotlivých archeologických
vrstev i k stanovení fází uměleckého vývoje. Z nálezů keramiky lze též do znač­
né míry rekonstruovat rozsah a intenzitu obchodních styků.
V 7. století dominovala v Řecku keramika z Korinta. Ve výzdobě tzv. prótokorintského stylu, jehož počátky spadají již do poslední čtvrtiny 8. století, se
výrazně projevují prvky přejaté z východu, především z Foiníkie. Zvláště časté
jsou obrazy lvů, sfing a bájných ptáků, tzv. gryfů. Neni to však bezduché napo­
dobování východních motivů. Korintští umělci rozvíjeli orientální prvky tvůr­
čím způsobem. V druhé polovině 7. století se pak na vázách z Korinta stále čas­
těji objevují lidské postavy.
Vedle Korinta se vytvářela centra hrnčířské produkce na Rhodu a na někte­
rých dalších ostrovech v Egejském moři, v Argu a v Lakónii. Jak již bylo uve­
deno v předchozí kapitole, získávají postupně Athény přední místo ve výrobě
keramiky, které jim patřilo již za rozkvětu geometrického stylu na počátku
archaického období.
Z prótoattického stylu se na počátku 6. století vyvinul černofigurový a o půl
století později pak červenofigurový styl. Převážná část hrnčířů a malířů, kteří
signovali své výtvory, působila právě v Athénách. Vynikající úrovni athén­
ské malované keramiky z druhé poloviny 6. století se přibližují jen výrobky
z Chalkidy.
Vázové malířství je cenným zdrojem poznání způsobu života v archaic­
kém Řecku. Je tu především výstižně zobrazen svět aristokratů, kteří tráví svůj
volný čas lovem a hodováním na symposiích, kde k jejich zábavě vystupují hu­
debníci a tanečnice. Věnují se též tělesným cvičením a gymnickým (sportov­
ním) hrám. Na vázách se objevují rovněž vojenské scény a ojediněle tu na­
jdeme i malby znázorňující práci pastýřů, rolníků, řemeslníků, námořníků
a obchodníků.
Malíři váz zobrazovali svět, který viděli kolem sebe. Valná část scén však ne­
zachycuje přímo výjevy z denního života, nýbrž představuje mytologické ná­
měty. Oblibě se těšily báje trojského cyklu, které - zpravidla v bezprostřední
110
návaznosti na verše homérskeho eposu - oslavovaly činy achajských héróů.
Častými náměty byly rovněž ilustrace bájí spjatých s Hérakleem, Théseem
a Perseem. Obráží se tu nejen oslava hérojských předků nadaných neobyčejný­
mi schopnostmi a mimořádnou silou, nýbrž i věčný zápas člověka s přírodou
a s nepřízní osudu. Pro snadnější poznání znázorňovaných scén připojovali ně­
kteří malíři k svým výtvorům nápisy identifikující jednotlivé postavy.
POEZIE
Jedním ze zdrojů řecké mytologie byly homérské básně. Svět bohů zafixova­
ný v Íliadě a v Odyssei se stal významným kulturním poutem řeckého etnika.
Promítají se v něm mykénské tradice i vlivy přicházející ze zemí Předního vý­
chodu. Olympští bohové mají výrazné antropomorfní rysy. Odlišují se však od
lidí nejen nesmrtelností, nýbrž i svou nadpřirozenou mocí.
V Íliadě se do světa bohů výrazně promítají zásady běžné v prostředí aristo­
kracie, v Odysseii se sociální okruh rozšiřuje a objevují se morální hodnoty,
s nimiž se setkáváme u Hésioda. Jak uvádí Hérodotos (2, 53), Hésiodos a Homéros „vytvořili Řekům rodokmen bohů (theogonié) a dali bohům přízviska, rozdě­
lili jim jejich hodnosti (tímai) a dovednosti (technai) a vyznačili jejich podoby".
Hésiodos vytvořil ve své Theogonii systém světa bohů. K jeho výkladu
o třech generacích, jejichž základ tvoří dvojice Úranos (= Nebe) a Gaia (= Ze­
mě), Kronos a Rhea, Zeus a Héra, byly zjištěny paralely v chetitské, syrské
i babylónské literatuře. Není však možno prokázat, jakým způsobem byly tyto
motivy přejímány, a nelze ani vyloučit, že Hésiodos navazoval na staré řecké
(achajské) tradice, v nichž se již objevovaly prvky pocházející z Předního vý­
chodu.
Řecký básník vnesl do této tematiky také osobité rysy. Jeho výtvorem je zřej­
mě představa, že střídání generací bohů směřovalo k Diově vládě. V Theogonii
se setkáváme i se systematickou genealogií, v níž se výrazně projevují morální
hodnoty. Tak například Zeus a Themis (tj. daný řád, symbol spravedlnosti) zplo­
dili spolu dcery, které se nazývaly Eunomiá (= zákonnost), Diké (= právo)
a Eiréné (= mír). V Hésiodově Theogonii se stejně jako v jeho básni Práce a dni
projevuje pesimistický názor na svět, současně však víra ve spravedlnost určo­
vanou Diem.
Z epické tvorby archaického období se zachovaly básně oslavující jednotlivé
bohy. Ve starověku byly neprávem připisovány Homérovi. Tzv. homérský hym­
nus na Démétru spjatý s kultem této bohyně v Eleusíně vznikl nejspíše nedlou­
ho předtím, než se toto místo stalo součástí Attiky, tedy v 7. století.
111
Homérsky hymnus na Apollóna se vytvořil ze dvou původně samostatných
částí. V jedné části je vzýván bůh uctívaný na ostrově Délu, druhá část je za­
svěcena Apollónovi Delfskému. Již v Íliadě a Odyssei se hovoří o kultu
Apollóna v Delfech, na Délu a na řadě jiných míst a také o jeho věšteckých
schopnostech a hudebním umění. Především je však v obou eposech líčen jako
obávaný lučištník. V hymnu na Apollóna vystupuje jako bůh, jenž hraje na ly­
ru, a jako ochránce poezie.
V iónském prostředí vznikl hymnus na Afroditu, v němž bohyně sama podle­
hla lásce k trojskému hrdinovi Anchísovi. O tomto svazku, z něhož vzešel
Aineiás (známý pak v římské době v latinizovaném tvaru jako Aeneas), se ho­
voří již ve známém výčtu bojovníků před Trójou (Ílias 2, 820). V hymnu na
Afroditu má tato bohyně rysy připomínající starobylou maloasijskou bohyni
plodnosti.
Nejmladší ze zachovaných homérských hymnů je patrně báseň o osudech ma­
lého Herma laděná v humorném, místy až komickém tónu. Z homérských hym­
nů na Dionýsa a na boha lesů a pastvin Pána se zachovaly jen zlomky.
Podle pozdní tradice působil prý v Korintě v archaickém období epický bás­
ník Eumélos, jenž podle Pausania (2, 1, 1) pocházel z rodu Bakchiovců. Z jeho
nedochovaných spisů bývá uváděna zejména epická báseň pojednávající o my­
tických počátcích Korinta.
Epiku zastiňuje v 7. a 6. století lyrická tvorba, která v této době prožívá svůj
největší rozkvět. Lyrická poezie má ovšem hluboké kořeny. V homérském
eposu najdeme zmínky o písních k poctě bohů, o oslavném svatebním zpěvu
(hymenaios) a o nářku (thrénos) nad padlým bojovníkem. Jsou tu také údaje
o písních zpívaných při práci. Jejich původ je zřejmě třeba hledat v lidové tvor­
bě. Zpěv a tanec doprovázený hudbou má u Řeků - stejně jako u jiných národů
- nepochybně dávnou tradici.
Původ názvu lyrika tkví v tom, že verše byly často zpívány či recitovány za do­
provodu lyry. Ve starší době se poezie tohoto druhu označovala obvykle jako melická (písňová; melos = píseň). Kromě lyry či jiných strunných nástrojů (forminx,
kitharis) se k doprovodu užívalo také píšťaly (aulos). V řeckém podání byla lyra
pokládána za vznešenější, ušlechtilejší hudební nástroj než píšťala, která byla ob­
líbena především při lidových slavnostech spjatých s kultem Dionýsa.
Již v archaickém období se v lyrické tvorbě vytvořilo několik druhů, které se
odlišovaly jak po obsahové, tak po metrické stránce. K epice měla nejblíže ele­
gie, jež vznikla nejspíše z nářků nad mrtvými u maloasijských Iónů pod vlivem
lýdského a fryžského prostředí. Byla skládána v tzv. elegickém distichu, tj. ve
dvoj verši vytvořeném z daktylsko-spondejského hexametru a pentametru.
Obsahem elegických básní byly bojové výzvy a rovněž meditace zaměřené
k filozofickým i politickým otázkám.
112
V iónském prostředí se také zrodila iambická poezie, která používala živého
iambického trimetru i klidnějšího trochejského tetrametru. Iambické verše byly
vhodné zejména pro vyjádření útočných či polemických námětů. Jejich obsah
se však často blížil tematice elegií.
V aiolské oblasti, především na ostrově Lesbu, se rozvíjela tzv. monódie (tj.
píseň přednášená jednotlivcem). Tento typ básnické tvorby používal umělých
metrických strof. Monódie vyjadřovala nejčastěji subjektivní pocity a nálady.
Byla to lyrická poezie v užším smyslu.
Sborová (chorická) lyrika byla patrně nejdříve pěstována v dórských obcích.
Všechny druhy lyrické poezie si podržovaly své vyjadřovací prostředky i svůj
charakteristický dialekt, i když mezi jejich autory pak patřili básníci z různých
částí řeckého světa. Ještě v klasickém období byly sbory v attickém dramatu
skládány tradičně v dórském dialektu.
Lyrická tvorba je jedním z výrazných projevů pronikavých přeměn v řecké
společnosti. Vytváření „městských států" (poleis) a zakládání kolonií vedlo k
prudkému sociálnímu pohybu. Tradiční pouta se uvolňovala a v nových pod­
mínkách se uplatňovaly tvořivé síly imaginace, rozvíjely se individuální schop­
nosti občanů.
Podobně jako z památek hmotné kultury i z literární tvorby se zachovala jen
torza. Archaickou lyriku známe především z citací pozdějších autorů. Rozsah
těchto zlomků je doplňován nálezy na egyptských papyrech. Tvůrci lyrické
poezie z valné části intenzívně prožívali bouřlivou dobu sociálního napětí, po­
litických konfliktů i vojenských střetnutí. Jak bylo nejednou připomenuto
v předcházejícím výkladu, patří jejich verše mezi autentické prameny o vývoji
jednotlivých obcí.
Jedním ze zakladatelů elegické poezie byl Kallínos z Efesu. Zažil útok kočov­
ných Kimmeriů, kteří vtrhli do Malé Asie, zasadili smrtelný úder fryžské říši
a vyplenili také Artemidin chrám v Efesu. Ze zachovaných veršů vysvítá, že bur­
coval své spoluobčany k boji proti nepřátelům a velebil zásluhy obránců vlasti.
Bojové výzvy jsou rovněž obsahem Tyrtaiovy tvorby. Tento básník vybízel
ovšem Sparťany k tomu, aby se zbraní v ruce potlačili povstání porobeného
obyvatelstva Messénie. Tyrtaios navazoval na Kallína nejen po obsahové a me­
trické stránce, nýbrž používal i iónského dialektu. Domněnky o jeho maloasij­
ském původu, jež se vyskytovaly již ve starověku, se však ukázaly jako neo­
právněné. V iónském textu Tyrtaiových veršů jsou patrné dórismy.
Tyrtaiovým současníkem byl Archilochos z Paru, jenž skládal vedle elegií
i verše v iambickém a trochejském metru a bývá pokládán za zakladatele iam­
bické lyriky. V jedné své básni složené v trochejském tetrametru (74 Diehl)
hovoří Archilochos o zatmění Slunce, jež je možno na základě astronomických
výpočtů přesně určit na 6. dubna roku 648.
113
V Aichilochových básních je živě vylíčen osud vojáka, který hájil zájmy své
obce v urputném zápase s thráckými obyvateli na severním pobřeží Egejského
moře a na ostrově Thasu. Sám však uvádí, že neni jen bojovníkem, nýbrž že ta­
ké zná „líbezný dar Múz". Ze zachovaných zlomků poznáváme jeho milostný
vztah k Neobúle přerušený zásahem jejího otce Lykamba, jenž zrušil zasnoube­
ní. Básník se souží trampotami nešťastné lásky a stíhá Lykamba nenávistí a po­
směchem. Prohlašuje rovněž, že dovede „složit dithyrambos, krásnou píseň
vládce Dionýsa, když mu víno pronikne myslí jako blesk" (77 Diehl).
Formou iambických veršů navazoval na Archilocha jeho mladší současník
Sémónidés. Pocházel ze Samu, ale spolu se skupinou svých spoluobčanů se
usadil na ostrově Amorgu. Nedosahoval originality a básnické imaginace svého
předchůdce. V úplnosti se zachovala jeho satirická báseň namířená proti špat­
ným vlastnostem žen. Autor tu přirovnává jednotlivé typy žen především k roz­
ličným živočichům. Jeho přízeň získává jen žena, která se zrodila ze včely
a pilně pečuje o domácnost a rodinu.
Přestože tato parodie upadá místy do banality, těšila se ve starověku značné
oblibě. S touto tematikou se setkáváme také u Fókylida z Milétu, jenž skládal
v polovině 6. století - či snad již na sklonku 7. století - didaktické průpovědi
(gnómai) převážně formou hexametru.
Na sklonku 7. a v první polovině 6. století žil Mimnermos z Kolofónu, autor
sentimentálně laděných elegií. Zachované zlomky svědčí o tom, že si liboval
v mytologických námětech a psal také verše, v nichž se obrážejí boje mezi
Kolofónem a Smyrnou. Velebil radosti mládí a naříkal nad útrapami stáří. Z je­
ho veršů o pomíjejícnosti lidského života vane smutek a resignace. V tomto du­
chu zaznívá jeho přání, aby zemřel „bez nemocí a obtížných strastí", až dosáh­
ne věku šedesáti let (11 Gentili-Prato).
S tímto Mimnermovým vyznáním polemizoval Solón, jak jsem se již zmínil
při výkladu o činnosti této významné osobnosti archaického období. Solón ne­
psal jen básně o své veřejné činnosti a o aktuálních problémech rodné obce.
V některých jeho verších se výrazně projevuje aristokratický ideál hledající
uspokojení v lovu, v zábavě i v tělesných požitcích. Zachovala se také báseň,
v níž Solón charakterizuje jednotlivé fáze lidského života. Jeho trvání tu určuje
na sedmdesát let.
Rovněž o choliambech Hippónakta bylo již hovořeno v předcházejícím vý­
kladu. Básník byl nucen uprchnout do Klazomen, kde žil v nedostatku. Jeho
básně jsou charakteristické nejen svérázným zakončením iambického verše,
nýbrž mají i jadrný slovník, v němž nechybějí ani výrazy převzaté z lýdského
a fryžského prostředí.
Megarský básník Theognis byl bojovným stoupencem aristokratických ideá­
lů, v nichž se snažil vychovávat svého miláčka Kyrna. Věří, že jeho verše se
114
budou zpívat po celém řeckém světě za zvuku píšťal na hostinách „pokud bude
Země a Slunce" (237-252 Diehl).
U kolébky aiolské lyriky stál Terpandros, jenž pobýval - jak již bylo uvede­
no - ve Spartě patrně v sedmdesátých letech 7. století. Antické podání mu při­
suzovalo vynález lyry se sedmi strunami, která nahradila čtyřstrunnou lyru. Jak
ukazuje vyobrazení na sarkofágu z krétského paláce v Hagii Triadě, byla však
sedmistrunná lyra známa již v minojské civilizaci. O Terpandrově básnické
tvorbě víme jen málo. Zdá se, že skládal zejména verše k poctě bohů.
Uměleckého vrcholu dosáhla aiolská monódická poezie na přelomu 7. a 6. sto­
letí v básních Alkaiových a Sapfiných. Alkaios pocházel z aristokratické rodiny
v Mytiléně na Lesbu. Ve svých básních neopěvuje jen boj, na němž se - jak je
známo z pohnutých událostí v této obci - aktivně podílel. Ve svých pijáckých pís­
ních vybízel k bezstarostnému hodování za zimních večerů i za slunných dnů.
Inspirací mu nebyl jen reálný svět, který ho obklopoval, nýbrž čerpal své pod­
něty také z literatury. V jedné básni (94 Diehl) vykreslil působivě tíživou nála­
du horkého letního odpoledne. I když zpracoval tento námět vlastními výrazo­
vými prostředky, vycházel z Hésiodova podání téhož motivu v básni Práce a dni
(582-588) a převzal či napodobil i některé jeho slovní obraty.
Alkaios rozvíjel také formální stránku řecké lyriky, přičemž navazoval na tra­
dice lidových písní. Jedna ze strof, v níž často tvořil, byly nazvána jeho jmé­
nem. Skládal i verše na rozličné mytologické náměty a hymny, v nichž oslavo­
val bohy a héróy.
S historií Mytilény byla spjata také básnická tvorba Sapfy. Sama se ve svých
verších označovala jako Psapfó. Pocházela snad z Eresu na Lesbu. Jeden její bratr
Larichos zastával prý čestnou hodnost číšníka nalévajícího víno při slavnostech.
O jejím druhém bratrovi Charaxovi jsem se již zmínil při výkladu o egyptské
Naukratii. Mezi zachovanými verši najdeme také působivou báseň, v níž Sapfó
opěvuje svou dcerku, kterou by nedala „ani za celou Lýdii" (152 Diehl).
V době, kdy se Alkaios a jiní mytilénští aristokraté zabývali vojenskými pří­
pravami a hledali útěchu v pitkách, žila Sapfó v kruhu mytilénských dívek.
Stýkala se s nimi nejspíše k přípravě kultovních slavností a učila je hudbě a pí­
sním. K některým z nich mela citové vztahy a ve svých verších zachytila půso­
bivě slasti a strasti lásky.
V pozdější tradici - zejména v komediích - byla Sapfina náklonnost k dív­
kám vykládána jednostranně jako fyzický vztah. Odtud se vytvořil i pojem les­
bické lásky jako erotického pouta mezi ženami. Někteří autoři naopak vyzdvi­
hovali Sapfinu vzdělanost a objevily se dokonce představy o tom, že existova­
ly dvě básnířky téhož jména, avšak odlišného charakteru.
I v novější odborné literatuře kolísaly názory badatelů od moralizujícího od­
suzování Sapfiny „zkaženosti" až po tvrzení, že byla vychovatelkou v jakémsi
115
nevinném dívčím penzionátu. Podobné výklady zkreslují realitu, která zřejmě
odpovídala kodexu řecké aristokracie, jejž známe z veršů četných básníků
archaického období. V maloasijském prostředí bylo postavení ženy volnější než
tomu bylo v některých obcích na řecké pevnině.
Sapfiny verše opěvující tělesnou i duševní krásu dívek jsou ženským vyjádře­
ním ideálu kalokagathie. Sapfó líčí své vlastní prožitky, dovede vyjádřit pocity
planoucí vášně, trýznivé žárlivosti, bolestného smutku při loučení i tesklivé tou­
hy po milované bytosti. Kromě veršů obrážejících citové stavy a reflexe skláda­
la Sapfó básně k poctě bohů a je autorkou svatebních básní, které mají svůj
původ v lidové tradici. Podobně jako Alkaios rozvíjela také formální stránku ly­
rické poezie. Tzv. sapfická strofa patřila k nejoblíbenějším metrickým formám.
Na aiolskou lyrickou tvorbu navázal v druhé polovině 6. století Anakreón
z Teu. Jeho iónský původ se projevil v jazyce jeho veršů, i když v nich občas
zaznívají aiolismy. Se svými občany, kteří nechtěli žít pod perskou nadvládou,
opustil v mládí svou rodnou obec a usadil se nejprve v Abdéře. Podílel se tu nedaleko míst, kde o století dříve válčil Archilochos - na bojích proti Thrákům.
Podobně jako on i jako Alkaios uvádí v jednom ze svých veršů (51 Diehl),
že odhodil svůj štít.
Později Anakreón působil na Samu pod ochranou tyrana Polykrata a po jeho
pádu se odebral na pozvání Peisistratova syna Hipparcha do Athén.
Anakreontova tvorba je pestrá. Dovedl zesměšnit postavu nadutého zbohatlíka
i navodit několika prostými slovy atmosféru přátelského setkání u číše vína za
zpěvu písní. Kromě monódií psal také elegie, iamby a epigramy. Jeho verše ne­
mají Alkaiovu výbušnost ani Sapfinu citovou hloubku. Jsou psány klidným tó­
nem a vytříbeným jazykem.
Z archaického období se zachovaly také anonymní básně, zejména tzv. sko­
lia, improvizované verše přednášené na hostinách (skolion melos = křivá,
nepravidelná píseň). Většinou mají ráz rozverných pijáckých popěvků, někdy
však nabývají i politického obsahu. Proslulá byla skolia oslavující athénské „tyranobijce" Harmodia a Aristogeitona.
Jsou známy i některé lidové písně a koledy, jež oslavovaly příchod jara, do­
žinky nebo práci hrnčířů. Anonymní ráz mají rovněž epigramy zachované na
hliněných vázách i na náhrobních kamenech.
Při slavnostech spojených s kultem byly zpívány sborové písně. Za jednoho
ze zakladatelů sborové lyriky bývá pokládán Alkmán, o jehož působení ve
Spartě v polovině 7. století jsem se již zmínil v kapitole o historii této obce. Jeho
písně pro dívčí sbory (partheneia) byly patrně zpívány při slavnostech kultu
spjatého s chrámem Artemidy Orthie.
O působení Aríona z Méthymny na Lesbu v Korintě bylo již hovořeno ve vý­
kladu o Periandrově tyrannidě v této obci. Značného rozmachu dosáhla sborová
116
píseň v řeckých koloniích na Sicílii a v jižní Itálii. V Himeře působil
Stésichoros. Jeho dílo pocházející převážně z první poloviny 6. století bylo
inspirováno mytologickými náměty, a to i z místního sicilského prostředí.
Pod Stésichorovým vlivem vznikala tvorba Íbyka z Rhégia. Psal sborové pís­
ně s milostnou tematikou v druhé polovině 6. století, kdy pobýval také na dvo­
ře samského tyrana Polykrata. Líčil krásy přírody i přednosti lásky v bohatých
obrazech, které však postrádají subjektivní zaujatost a bezprostřednost monó­
dických lyriků.
Zvláště rozsáhlé bylo dílo Símónida z Keu (ostrova ležícího jihovýchodně od
pobřeží Attiky). Pobýval v Athénách za vlády Peisistratových synů a pak za řecko-perských válek a nakonec se usadil v Syrákúsách. Značná část jeho díla spa­
dá do 5. století.
S rozvojem sborové lyriky souvisely také počátky dramatické tvorby.
Dithyramby k Dionýsově poctě skládali Archilochos i Aríón a tyto sborové pís­
ně byly zaváděny rovněž v Sikyóně za vlády tyrana Kleisthena. Živnou půdu
nalezly sbory uctívající Dionýsa v Athénách v druhé polovině 6. století. Podle
antické tradice připojil Thespis k sborové písni děj přednášený vypravěčem
a položil tak základ k dialogu mezi hercem a vůdcem sboru.
Nedílnou součástí Dionýsova kultu byli satyrové, kteří jsou ve výtvarném
umění sice nejčastěji zobrazováni s koňskými kopyty, avšak na Peloponnésu
byli představováni obvykle v kozlí podobě. Odtud vznikl název tragóidiá
(= kozlí zpěv). Náměty tragédií byly hledány v oblasti mytologie a jejich děj ne­
souvisel s Dionýsovým kultem. Vedle nich se vyvíjelo tzv. satyrské drama, je­
muž sbor satyrů dodával humorné až burleskní rysy. V archaických Athénách
předváděli po Thespidovi své tragédie Choirilos a Frýnichos.
V slavnostech spjatých s kultem Dionýsa má svůj původ také komedie.
Vznikla z nevázaných fallických písní, které byly zpívány v průvodu (kómos)
rozjařených hodovníků. Veselice tohoto druhu byly oblíbenou lidovou zábavou
na četných místech v Řecku i v řeckých koloniích. Jako literární druh se však
komedie vytvořila v Attice teprve v 5. století.
POČÁTKY FILOZOFIE
Podobně jako lidová píseň šířilo se ústním podáním také lidové vyprávění.
Oblíbena byla bajka s didaktickým, často i sociálně vyhroceným zaměřením.
Příběhy tohoto druhu jsou známy z mezopotámské literatury. Tak například
v eposu o Gilgamešovi je doložena chytrá liška. Bajky se objevují také v tvor­
bě řeckých básníků (Hésioda, Archilocha, Sémónida).
117
Podle antického podání sestavil prý sbírku bajek v próze Aisópos (v latinizované formě Aesopus, odtud Ezop). Podle Hérodotova výkladu (2, 134) žil prý
Aisópos jako otrok na Samu v 6. století. Postava Aisópa byla opředena po­
věstmi, za nimiž se jeho historická podoba téměř ztrácí. Pokud je nám známo,
vznikl soubor „ezopských" bajek na sklonku 4. století. Zachovala se však jen
zpracování až z doby římského císařství.
Kromě bajek kolovaly zejména v iónské oblasti novely. Mezi ně patří příběh
(logos) o pohnutých osudech lýdského krále Kroisa, jejž zaznamenal v první kni­
ze svých Dějin Hérodotos. Patrně již na sklonku archaického období byla postava
zprvu mocného a bohatého, později osudem těžce postiženého vládce spjata s vy­
právěním o předních myslitelích a státnících označovaných jako sedm mudrců
(sofoi). O sedmi mudrcích se hovoří již v eposu o Gilgamešovi. V mezopotámské
mytologii to byli dobří duchové bojující proti stejnému počtu zlých démonů.
V řecké tradici patřily mezi sedm mudrců historické osobnosti raného Řecka.
Jejich osudy byly obestřeny legendárními rysy a byly jim přisuzovány fiktivní vý­
roky a později i dopisy. Výčet sedmi mudrců neni u jednotlivých autorů shodný.
Mezi standardní postavy kolegia sedmi patřili athénský politik a básník
Solón, mytilénský aisymnétés Pittakos, Biás z Priény a Thalés z Milétu. Z dal­
ších osobností bývají mezi sedmi mudrci nejčastěji uváděni korintský tyran
Periandros, tyran Kleobúlos z Lindu na Rhodu a spartský efor Cheilón.
Spolu se Solónem je za nejvýraznějšího představitele sedmi mudrců pokládán
Thalés z Milétu, zakladatel nejstarší řecké filozofické „školy". Získal si věhlas
svou předpovědí zatmění Slunce, k němuž došlo 28. května roku 585. Své as­
tronomické a matematické znalosti čerpal od Egypťanů a Babylóňanů.
Thalés se pod vlivem orientálních představ o stvoření kosmu oprostil od vý­
kladů běžných v řecké epice. Soudil, že Země pluje na vodě a vodu pokládal za
živou látku (hylé zoé, odtud označení hylozoismus), z níž je svět stvořen. Tento
materialistický názor na vznik a povahu světa byl však provázen představou, že
vše je plné bohů.
Na Thalétovo učení navázal Anaximandros, jemuž jsou rovněž připisovány
rozličné objevy zejména v astronomii. Pozoruhodná je jeho domněnka, že svět
vznikl z ohnivé koule, která se roztrhla a rozdělila do jakýchsi kruhů, z nichž se
vytvořila nebeská tělesa. Soudil, že Země se volně vznáší a že se udržuje na
místě, jelikož je odevšad stejně vzdálena. Byl mu připisován vynález gnómónu,
jímž zdokonalil sluneční hodiny. Sestrojil prý model vesmíru a mapu světa.
Průkopnický význam má Anaximandrův výklad o vzniku života ve vodě
a myšlenka o vývoji člověka z jiných živočišných druhů. Za počátek všeho po­
kládal apeiron (= neomezené), věčnou a nerozlíšenou pralátku. Prohlašoval, že
věci vznikají v důsledku stálého pohybu, při němž se vylučují protikladné látky.
Nejmladším z mílétských hylozoistů byl Anaximenés, jenž zemřel v 63.
118
Olympiade, tj. mezi rokem 528 a 525. Podle jeho mínění je základní látkou
vzduch, jejž ztotožňoval s bohem. Všechny živly prý vznikají zhušťováním
či zřeďováním vzduchu, který je v neustálém pohybu. Země, Slunce, Měsíc
i ostatní nebeská tělesa jsou ohnivá a vznášejí se ve vzduchu. Hvězdy nehřejí
proto, že jsou od nás příliš vzdáleny. Snažil se vysvětlit příčiny přírodních jevů,
zemětřesení, duhy, krupobití a sněžení.
Spolu s racionalistickým pohledem na vznik a vývoj světa se šířilo také mys­
ticky zabarvené učení. Jak již bylo uvedeno, přejímali Řekové z Předního vý­
chodu rozličné mytické a náboženské představy. Již při výkladu o kolonizaci
severního Černomoří jsem se též zmínil o vlivu skythského šamanismu v bájích
spjatých s Aristeem z Prokonnésu.
V archaickém Řecku se zvláště rozšířil tzv. orfismus, jehož vznik byl spojo­
ván s mytickým thráckým pěvcem Orfeem. Výrazným rysem orfismu byla víra,
že lidská duše je součástí božské podstaty, a je proto nesmrtelná. Mezi předsta­
vitele orfismu patřil Epimenidés z Kréty, jenž podle tradice prý na Solónovo po­
zvání očistil Athény od poskvrny způsobené pobitím Kylónových stoupenců
a býval někdy počítán mezi sedm mudrců.
V polovině 6. století sepsal Ferekýdés z kykladského ostrova Syru prozaický
výklad orfické kosmogonie, jehož zlomky se zachovaly u pozdějších auto­
rů. Podle Ferekýdova mínění existují Zás (= Zeus), Kronos (ztotožňovaný
s Chronem, bohem času) a Chthoniá (= zemská, tj. bohyně Země) věčně. Zás
v podobě Eróta prý stvořil svět a vštípil jednotu všem věcem. Lidská duše je ne­
smrtelná a očišťuje se od hříchů tím, že se po smrti tělesné schránky převtěluje
do jiného živého tvora.
Stoupencem orfismu byl také athénský věštec Onomakritos, jenž žil v Athé­
nách za vlády Peisistratovců. Velký ohlas mělo učení orfiků zejména u obyva­
telstva řeckých kolonií na Sicílii a v jižní Itálii. S prvky mystického orfismu se
setkáváme i ve výkladech některých idealistických filozofů, zejména u stou­
penců Pythagorových.
Pýthagorás pocházel ze Samu, odkud odešel teprve za vlády tyrana Polykrata
do jižní Itálie. Působil v Krotónu a zemřel v Metapontiu. Věřil v převtělování
lidských duší do jiných živých tvorů. Velký význam v uspořádání přírody při­
suzoval číselným vztahům.
I když proslulá věta o rovnosti čtverce nad přeponou součtu čtverců nad oběma
odvěsnami pravoúhlého trojúhelníka, která je spojována s jeho jménem, byla zná­
ma již dříve, věnoval Pýthagorás značnou pozornost studiu matematiky a určil čí­
selné relace v hudebních tóninách. Ideální stav uspořádání světa spatřoval v harmo­
nii, které je možno dosáhnout dodržováním proporcí a vyrovnáváním protikladů.
U svých žáků a stoupenců se těšil Pýthagorás velké autoritě a jeho pokračo­
vatelé se často dovolávali výroků svého mistra (autos efá = on (sám) pravil).
119
Jejich autentičnost je leckdy sporná. Mezi rané pýthagorovce patřil Alkmaión
z Krotónu, jenž dospěl - na přelomu 6. a 5. století - k cenným poznatkům hlav­
ně v oblasti lékařství. Byl si vědom toho, že smysly jsou spojeny s mozkem.
Jako první se odvážil pitvat lidské tělo.
V téže době jako Pythagorás působil v jižní Itálii filozof a básník Xenofanés.
Jak jsem již uvedl při výkladu o pronikání Peršanů na západní pobřeží Malé
Asie, vystěhoval se Xenofanés z Kolofónu a žil pak v Elei (Hyele). Hlavním
zdrojem poznání jeho názorů jsou jeho verše.
Xenofanés ostře kritizoval pojetí bohů u Homéra a u Hésioda a ironicky po­
znamenal, že kdyby zvířata měla ruce a uměla kreslit a vytvářet díla jako lidé,
pak „koně by kreslili podoby bohů podobné koňům a volové volům"
(19 Gentili-Prato). Podle jeho mínění existuje „jeden nejvyšší bůh mezi bohy
a lidmi, jenž není podoben smrtelníkům ani tělem ani myslí" (26 Gentili-Prato).
Na rozdíl od hylozoistů. kteří kladli velký důraz na pohyb a na proměnlivost vě­
cí, stavěl Xenofanés do popředí věčné trvání a neměnnost světa.
Na tyto Xenofanovy představy navázal Parmenidés z Eley, jenž rovněž vy­
jadřoval své názory ve verších. Bývá někdy označován za vlastního zakladate­
le tzv. elejské filozofické školy. Parmenidés prohlašoval, že jedinou realitou
je to on (= jsoucno), které nevzniklo ani nezanikne, a proto nemá minulost ani
budoucnost. Má podobu koule, která je stálá a nedělitelná. Stal se zakladatelem
filozofického determinismu.
Parmenidovým současníkem byl Hérakleitos z Efesu. Pocházel ze staré aristo­
kratické rodiny, vzdal se prý však výsad, které mu z toho plynuly a věnoval se fi­
lozofii. Stavěl se kriticky vůči básníkům (Homérovi, Hésiodovi, Archilochovi)
i filozofům (Xenofanovi, a zejména Pythagorovi) a podával svou představu svě­
ta jazykem plným obrazných příměrů. Již ve starověku byl označován za „tem­
ného" filozofa. Navazoval na učení mílétských hylozoistů. Jeho oheň není však
jen hmotnou pralátkou světa, nýbrž je současně totožný s božským principem,
který Hérakleitos označoval jako logos (= slovo, výrok, rozum).
Všechny látky se - podle jeho tvrzení - směňují za oheň tak jako všechno
zboží za zlato. Za významný faktor veškerého dění v přírodě i ve společnosti
pokládal boj a pohyb. Proto není možno znovu vstoupit do téže řeky. Veškeré
látky se proměňují a soulad se vytváří vyrovnáváním protikladů. Bývá uváděn
jeho výrok, že „tento svět, týž pro všechny nevytvořil žádný z bohů ani z lidí,
ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm rozněcujícím se podle míry a has­
noucím podle míry" (B 30 Diels - Kranz).
Předmětem zkoumání autorů archaického období nebyly však jen přírodní je­
vy a jejich zákonitosti, nýbrž i zásady vztahů mezi lidmi. Již v předcházejícím
výkladu jsem se zmínil o jejich úvahách týkajících se různých aspektů uspořá­
dání společnosti. Touha po poznání cizích krajů spjatá s kolonizační činností
120
vedla k rozvoji geografie, etnografie a historie.
Skylax z Karyandy (na pobřeží Kárie) se plavil ve službách perského krále
Dáreia po řece Indu i po vodách Indického oceánu a Rudého moře a popsal své
zážitky v nedochovaném prozaickém spise.
Systematický popis tehdejšího známého světa podal v téže době Hekataios
z Milétu. Podobně jako již Anaximandros sestavil Hekataios i mapu. Byl rov­
něž autorem spisu o rodokmenech héróů, genealogického vyprávění, do něhož
se snažil uvést chronologický řád a racionální kritiku. S ohlasem tohoto díla se
setkáváme u Hérodota. Také Hekataiovy spisy se nám nedochovaly.
V Řecku byly tedy v archaickém období položeny základy filozofie a celé řa­
dy vědních oborů. Řekové vycházeli z objevů a poznatků nashromážděných
po dlouhá staletí zejména babylónskými a egyptskými učenci. Nekladli však
důraz na bezprostředně praktický význam těchto znalostí, nýbrž snažili se ře­
šit především obecné problémy o povaze světa. Odlišný způsob byl způsoben
tím, že řečtí filozofové, matematici i další myslitelé byli občany „městských
států" (poleis), v nichž se mohla svobodně rozvíjet lidská individualita a v ni­
chž mohly být bez zábran kladeny i otázky narušující dosavadní tradiční před­
stavy o uspořádání přírody a společnosti.
Rekové překonali politický rozvrat a hospodářskou stagnaci „temného věku"
a zahájili novou historickou epochu, kterou označujeme jako antika. Řecká
(hellénská) civilizace vyrostla na troskách mykénská civilizace a zčásti naváza­
la na její tradice. Podněty čerpala rovněž z bohatého dědictví starověkých civi­
lizací Předního východu. Řekové byli též v stálém kontaktu s dalšími oblastmi
Středomoří a Černomoří.
Různorodé zdroje však nijak neoslabily svébytné rysy řecké civilizace proje­
vující se v organizaci hospodářství, v sociální struktuře i v politické a kultur­
ní oblasti. Řecký „městský stát" (polis), jenž byl podle Aristotelovy definice
(Politika 3, 1279a 21) „společenstvím svobodných" (koinóniá eleutherón),
umožňoval rozvoj schopností svých občanů.
Jeho vývoj byl současně provázen potlačováním otroků a jiného porobeného
obyvatelstva. Politická práva neměly ženy a rovněž uvnitř občanského spole­
čenství se udržovala sociální nerovnost. Přesto však byla existence „městských
států" (poleis) významným progresivním jevem.
Řecká civilizace prokázala v dalším vývoji svou životnost vynikajícími
úspěchy, jichž dosáhla ve všech oblastech lidského konání a poznání, a stala se
jedním z nejvýznamnějších jevů v historii starověkého světa.
121
BIBLIOGRAFIE
A. W. H. ADKINS, Moral Values and Political Behaviour in Ancient Greece. From Homer
to the End of the Fifth Century, London 1972
A. ADSHEAD, Politics of the Archaic Peloponnese. The Transition from Archaic to
Classical Politics, Aldershot, Hampshire - Brookfield, Vermont 1986
E. AKURGAL, The Art of Greece. Its Origins in the Mediterranean and the Near East,
London 1969
E. AKURGAL, Alt-Smyrna I. Wohnschichten und Athenatempel, Ankara 1983
J. V. ANDREJEV, Rannegrečeskij polis, Leningrad 1976
A. ANDREWES, The Greek Tyrants, London 19582
M. ANDRONICOS, Herakleion Museum and Archaeological Sites of Crete, Athens 1975
E.- K. ANHALT, Solon the Singer: Politics and Poetics, Lanham, Maryland 1993
C. ANTONELLI - P. LÉVÉQUE (eds.) II dinamismo della colonizzazione greca.
Atti della tavola rotunda. Espansione e colonizzazione greca di etá arcaica: metodologie
e problemi a confronto (Venezia 1995), Napoli 1997
P. ARIAS - M. HIRMER - B.B. SHEFTON, A History of Greek Vase Painting,
London 1961
P. ARIAS - M. HIRMER, Crete, Athens 1975
M. T. W. ARNHEIM, Aristocracy in Greek Society, London 1977
G. AUDRING, Zur Struktur des Territoriums griechischer Poleis in archaischer Zeit (nach
den schriftlichen Quellen), Berlin 1989
M. M. AUSTIN, Greece and Egypt in the Archaic Age, Cambridge 1970
M. M. AUSTIN - P. VIDAL-NAQUET, Economic and Social History of Ancient Greece.
An Introduction, London 1977
S. C. BAKHUIZEN, Chalcis-in-Euboea. Iron and Chalcidians abroad, Leiden 1976
R. L. N. BARBER, The Cyclades in the Bronze Age, London 1987
P. BARCELÓ, Basileia, Monarchia, Tyrannis. Untersuchungen zur Entwicklung und
Beurteilung von Alleinherrschaft im vorhellenistischen Griechenland, Stuttgart 1993
A. BARTONĚK, Zlatá Egeis, Praha 1969
A. BARTONĚK, Odysseové na mořích historie, Praha 1976
A. BARTONĚK, Zlaté Mykény, Praha 1983
M. BATS - B. d' AGOSTINO (eds.) Euboica. ĽEubea e la presenza euboica in Calcidica e
in Occidente. Atti del Convegno Internazionale di Napoli (novembre 1996), Napoli 1998
C. BAURAIN, Les Grecs et la méditerranée Orientale. Des „siécles obscures" ä la fin
de ľ époque archaique, Paris 1997
C. BAURAIN - C. BONNET - V. KRINGS (eds.), Phoinikeia gramma ta. Lire et écrire en
Méditerranée. Actes du Colloque de Liége 1989, Namur 1991
J. BAŽANT, Studies on the Use and Decoration of Athenian Vases, Praha 1981
J. D. BEAZLEY, Attic Black-Figure Vase-Painters, Oxford 1956
122
J. D. BEAZLEY, Attic Red-Figure Vase-Painters, Oxford 1963
J. D. BEAZLEY, The Development of Attic Black-Figure, Berkeley 1964
E. L. BENNET Jr. - J.-P. OLIVIER, The Pylos Tablets Transcribed, Rome 1973
J. L. BENSON, Horse, Bird and Man. The Origins of Greek Painting, Amherst, Mass. 1970
J. BÉRARD, La colonisation grecque de ľltalie méridionale et la Sicile dans ľ Antiquité.
L'histoire et la légende, Paris 1957
J. BÉRARD, L'expansion et la colonisation grecque jusque'aux guerres médiques, Paris
1960
H. BERVE, Die Tyrannis bei den Griechen I—II, München 1967
P. J. BICKNELL, Studies in Athenian Politics and Genealogy, Wiesbaden 1972
F. BLAKOLMER, Österreichische Forschungen zur Ägäischen Bronzezeit. Akten der
Tagung am Institut für klassische Archäologie der Universität Wien (Mai 1998),
Wien 2000
T V. BLAVATSKAJA, Achejskaja Grecija vo vtorom tysjačeletii do n.e., Moskva 1966
C. W. BLEGEN, Troy and the Trojans, London 1963
J. BOARDMAN, Pre-Classical. From Crete to Archaic Greece, Harmondsworth 1967
J. BOARDMAN, Athenian Black Figure Vases, London 1974
J. BOARDMAN, Athenian Red Figure Vases of the Archaic Period, London 1975
J. BOARDMAN, Greek Sculpture. The Archaic Period, London - New York 1978
J. BOARDMAN, The Greek Overseas, London 1980, Enlarged Edition
B. BORECKÝ, Survivals of Some Tribal Ideas in Classical Greek, Prague 1965
Ph. BORGEAUD (ed.), Orphisme et Orphée en ľhonneur de Jean Rudhardt, Geneve 1991
F. BOURRIOT, Recherches sur la nature du génos. Etude d'histoire sociale athénienne Périodes archai'que et classique, Lille - Paris 1976
J. BOUZEK, Homerisches Griechenland im Lichte der archäologischen Quellen, Praha 1969
J. BOUZEK, Graeco-Macedonian Bronzes, Prague 1974
J. BOUZEK, The Aegean Anatolia and Europe. Cultural Interrelations in the Second
Millenium B.C., Göteborg - Prague 1985
J. BOUZEK, Studies in Greek Pottery in the Black Sea Area, Prague 1990
J. BOUZEK, Greece, Anatolia and Europe. Cultural Interrelations during the Early Iron Age,
Jonsered, Sweden 1997
J. BOUZEK - R. HOŠEK, Antické Černomoří, Praha 1978
CM. BOWRA, Homer and his Forrunners, Edinburgh 1955
C. M. BOWRA, Greek Lyric Poetry from Alcman to Simonides, Oxford I9612
K. BRANIGAN, The Foundations of Palatial Crete, London 1970
J. M. BREMER - I. J. F. de JONG - J. KALFF, Homer Beyond Oral Poetry. Recent Trends
in Homeric Interpretation, Amsterdam 1987
H.-G. BUCHHOLZ (Hrsg.), Ägäische Bronzezeit, Darmstadt 1987
D. BUITRON-OLIVER (ed.), New Perspectives in Early Greek Art, Washington 1991
J. BURIAN - P. OLIVA, Civilizace starověkého Středomoří, Praha 1984
W. BURKERT, Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche,
Stuttgart - Berlin - Köln - Mainz 1977
W. BURKERT, Die orientalisierende Epoche in der griechischen Religion und Literatur,
Heidelberg 1984
W. BURKERT, The Orientalizing Revolution. Near Eastern Influence on Greek Culture in
the Early Archaic Age, Cambridge, Mass. - London 1992
123
W. BURKERT, Da Omero ai Magi. La tradizione orientale nella cultura greca, Venezia 1999
A. R. BURN, The World of Hesiod. A Study of the Greek Middle Ages c. 900-700 B.C.,
New York 19662
A. R. BURN, The Lyric Age of Greece, London 19672
A. P. BURNETT, Three Archaic Poets, Archilochus, Alcaeus, Sappho, London 1983
C. CALAME, Les choeurs de jeunes filles en Grèce archaïque I—II, Urbino - Roma 1977
P. CARLIER, La royauté en Grèce avant Alexandre, Strasbourg 1984
R. CARPENTER, Discontinuity in Greek Civilization, Cambridge 1966
P. CARTLEDGE, Sparta and Lakonia. A Regional History 1300-362 B.C.,
London - Boston - Henley 1979
R. W. V. CATLING - I. S. LEMOS, Lefkandi II. The Protogeometric Building at Toumba, 1.
The Pottery, London 1990
W. G. CAVANAGH - M. CURTIS (eds.), Post-Minoan Crete. Proceedings of the First
Colloquium on Post-Minoan Crete (London 1995), London 1998
M. CLAUSS, Sparta. Eine Einführung in seine Geschichte und Zivilisation, München 1983
J. N. COLDSTREAM, Greek Geometric Pottery. A Survey of Ten Local Styles and their
Chronology, London 1968
J. N. COLDSTREAM, Geometric Greece, London 1977
D. R. COLE, Asty and Polis. „City" in Early Greek, Diss. Stanford 1976
J. M. COOK, The Greeks in Ionia and the East, London 19652
R. M. COOK, Greek Painted Pottery, London 19722
R. A. CROSSLAND - A. BIRCHALL (eds.) Bronze Age Migrations in the Aegean.
Archaeological and Linguistic Problems in Greek Prehistory, London 1973
S. DEGER, Herrschaftsformen bei Homer, Wien 1970
S. DEGER-JALKOCZY (Hrsg.), Griechenland, die Ägäis und die Levante während der
„Dark Ages" vom 12. bis zum 9. Jh. v. Chr., Wien 1983
M. DE JULIIS, Taranto, Bari 2000
P. DEMARGNE, Aegean Art. The Origins of Greek Art, London 1964
V. R. D'A. DESBOROUGH, Protogeometric Pottery, Oxford 1952
V. R. D'A. DESBOROUGH, The Last Mycenaeans and their Successors. An Archeological
Survey c. 1200-c. 1000 B.C., Oxford 1964
V. R. D'A. DESBOROUGH, The Greek Dark Ages, London 1972
M. DETIENNE, Les maîtres de vérité dans la Grèce archaïque, Paris 1967
O. T. P. K. DICKINSON, The Origins of Mycenaean Civilization, Göteborg 1977
O. T. P. K. DICKINSON, The Aegean Bronze Age, Cambridge - New York 1994
E. DIEHL, Anthologia lyrica Graeca 1-3, Leipzig 19493 - 19523
H. DIELS - W. KRANZ, Die Fragmente der Vorsokratiker, Berlin 19543
B. C DIETRICH, The Origins of Greek Religion, Berlin - New York 1974
S. DIETZ, The Argolid at the Transition to Mycenaean Age, Aarhus 1991
W. DONLAN, The Aristocratic Ideal in Ancient Greece, Lawrence, Kansas 1980
C. DOUGHERTY - L. KURKE (eds.), Cultural Poetics in Archaic Greece. Cult,
Performance, Politics, Cambridge 1993
Ch. G. DOUMAS, Thera. Pompeii of the Ancient Aegean. Excavations at Akrotiri
1967-1979, London 1983
Ch. G. DOUMAS, The Wall Paintings of Thera, Athens 1992
A. I. DOVATUR, Feognid i jego vremja, Leningrad 1989
124
H. DRERUP, Griechische Baukunst in der geometrischen Zeit. In: F. MATZ - H.-G.
BUCHHOLZ (Hrsgg.), Archaeologica Homerica. Die Denkmäler und das frühgriechische
Epos, Göttingen 1969
R. DREWS, Basileus. The Evidence for Kingship in Geometric Greece, New Haven,
Connecticut - London 1983
R. DREWS, The Coming of the Greeks. Indo-European Conquests in the Aegean and the
Near East, Princeton 1988
R. DREWS, The End of the Bronze Age. Changes in Warfare and the Catastrophe ca. 1200
B.C., Princeton 1993
J. DRIESSEN - CF. MacDONALD, The Troubled Island. Minoan Crete before and after
the Santorini Eruption, Liège 1997
J. DRIESSEN - A. FARNOUX (eds.), La Crète mycénienne. Actes de la table ronde
internationale organisée par École française d'Athènes (mars 1991), Athènes - Paris
1997
J. DUCAT, Les hilotes, Paris 1990
T. J. DUNBABIN, The Western Greeks. The History of Sicily and South Italy from the
Foundation of the Greek Colonies to 480 B.C., Oxford 1948
T J. DUNBABIN, The Greeks and their Eastern Neighbours, London 1957
B. EDER, Staat, Herrscher, Gesellschaft in frühgriechischer Zeit. Eine Bibliographie
1978-1991/2, Wien 1994
B. EDER, Argolis, Lakonien, Messenien. Vom Ende der mykenischen Palastzeit bis zur
Einwanderung der Dorier, Wien 1998
H. VAN EFFENTERRE, La cité grecque. Des origines à la défaite de Marathon, Paris 1985
H. VAN EFFENTERRE, Les Égéens. Aux origines de la Grèce, Chypre, Cyclades, Crète et
Mycènes, Paris 1986
V EHRENBERG, Der Staat der Griechen, Zürich - Stuttgart 19652
V EHRENBERG, From Solon to Socrates, London 19732
V EHRHARD, Milet und seine Kolonien. Vergleichende Untersuchung der kultischen und
politischen Einrichtungen, Frakfurt/Main - Bonn - New York - Paris 19882
C. W. ELIOT, Coastal Denies of Attica. A Study to the Policy of Kleisthenes, Toronto 1963
G. F. ELSE, The Origin and Early Form of Greek Tragedy, Cambridge, Mass. 1965
C. J. EMLYN-JONES, The Ionians and Hellenism. A Study of the Cultural Achievement of
the Early Greek Inhabitants of Asia Minor, London - Boston - Henley 1980
H. ERBSE, Untersuchungen zur Funktion der Götter im homerischen Epos,
Berlin - New York 1986
P. FAURE, La vie quotidienne des colons grecs de la mer Noir à l'Atlantique au siècle de
Pythagore, VI siècle avant J.-C, Paris 1978
D. FEHLING, Die ursprüngliche Geschichte vom Fall Trojas, oder Interpretationen zu
Troja-Geschichte, Innsbruck 1991
G. FERRARA, La politica di Solone, Napoli 1964
M. I. FINLEY, The World of Odysseus, London 19772
M. I. FINLEY, Early Greece. The Bronze and Archaic Ages, London 1981,
Revised Edition
N. FISHER - H. van WEES (eds.), Archaic Greece. New Approaches and New Evidence,
London 1998
J. L. FITTON, The Discovery of the Grek Bronze Age, London 1995
125
W. G. FORREST, The Emergence of Greek Democracy. The Character of Greek Politics,
800-400 B.C., London 19785
W. G. FORREST, A History of Sparta 950-192 B.C., London 19802
Ph. Y. FORSYTH, Thera in the Bronze Age, New York - Washington 1999
L. FOXHALL - J.K. DAVIES (eds.), The Trojan War. Its Historicity and Context,
Bristol 1984
H. FRÄNKEL, Dichtung und Philosophie des frühen Griechentums. Eine Geschichte
der griechischen Epik, Lyrik und Prosa bis zur Mitte des fünften Jahrhunderts,
München 19693
J. FREL, Počátky řeckého sochařství, Praha 1951
J. FREL, Řecké vázy, Praha 1956
J. FREL, Contributions à l'iconographie grecque, Praha 1969
A. FRENCH, The Growth of the Athenian Economy, London 1964
Ľ. D. FROLOV, Roždenije grečeskogo polisa, Leningrad 1988
F. GABRIELI, Tra Mimnermo e Solone, Roma 1968
M. GAGARIN, Drakon and Early Athenian Homicide Law, New Haven, Connecticut London 1981
M. GAGARIN, Early Greek Law, Berkeley - Los Angeles - London 1986
A. G. GALANTOPOULOS - E. BACON, Atlantis. The Truth behind the Legend,
London 1969
H. GALLET DE SANTERRE, Délos primitive et archaïque, Paris 1958
W. G. GAWANTKA, Die sogenannte Polis. Entstehung, Geschichte und Kritik der modernen althistorischen Grundbegriffe der griechische Staat, die griechische Staatsidee, die
Polis, Stuttgart 1985
B. GENTILI, Metrica greca arcaica, Messina - Firenze 1950
B. GENTILI, Poesia e pubblico nella Grecia antica da Omero al V secolo, Roma - Bari 1984
B. GENTILI - C. PRATO, Poetae elegiaci. Testimonia et fragmenta L, Leipzig 1979
P. GETZ-PREZIOSI, Early Cycladic Sculpture. An Introduction, Malibu 1985
F. GHINATTI, I gruppi politici ateniesi fino alle guerre persiane, Roma 1970
M. GIANGIULIO, Ricerche su Crotone arcaica, Pisa 1989
V. B. GORMAN, Miletos. The Ornament of Ionia. A History of the City to 400 B.C.E.,
Ann Arbor 2001
A. GOSTOLI, Terpandro. Roma 1990
A. J. GRAHAM, Colony and Mother City in Ancient Greece, Chicago 19832
J. W. GRAHAM, The Palaces of Crete, Princeton 19872
A. M. GREAVES, Miletos. A History, London 2002
P. A. L. GREENHALGH, Early Greek Warfare. Horsemen and Chariots in the Homeric and
Archaic Ages, Cambridge 1973
F. GSCHNITZER, Griechische Sozialgeschichte von der mykenischen bis zum Ausgang der
klassischen Zeit, Wiesbaden 1981
R. HÄGG (ed.). The Greek Renaissance of the Eighth Century B.C. Tradition and
Innovation. Proceedings of the 2nd International Symposium at the Swedish Institute in
Athens 1981, Stockholm 1983
R. HÄGG (ed.), The Role of Religion in the Early Greek Polis. Proceedings of the 3rd
International Seminar on Ancient Greek Cult, organized by the Swedish Institute
at Athens 1992, Stockholm 1996
126
R. HÄGG - N. MARINATOS (eds.) Sanctuaries and Cults in the Aegean Bronze Age,
Stockholm 1981
R. HÄGG - N. MARINATOS, The Function of the Minoan Palaces, Stockholm 1987
G. HAFNER, Art of Crete, Mycenae, and Greece, New York - London 1968
R W. HAIDER, Griechenland - Nordafrika. Ihre Beziehungen zwischen 1500 und 600
v. Chr., Darmstadt 1988
N. G. L. HAMMOND, Migrations and Invasions in Greece and Adjacent Areas, Park Ridge,
New Jersey 1976
A. R. W. HARRISON, The Law of Athens I-II, Oxford 1968, 1971
E. A. HAVELOCK, The Greek Concept of Justice. From its Shadow in Homer to its
Substance in Plato, Cambridge, Mass. 1978
E. A. HAVELOCK, The Literate Revolution in Greece and its Cultural Consequences,
Princeton 1982
J. HAWKES, Dawn of the Gods. Minoan and Mycenaean Origins of Greece, New York
1968
W. D. HEILMEYER, Frühgriechische Kunst und Siedlung im geometrischen Griechenland,
Berlin 1982
J. HEJNIC, Pausanias the Perieget and the Archaic History of Arcadia, Praha 1961
W. HELCK, Die Beziehungen Ägyptens und Vorderasiens zur Ägäis bis ins 7. Jahrhundert
v. Chr., Darmstadt 1979
Α. HEUBECK, Die homerische Frage, Darmstadt 1974
M. HERFORT-KOCH, Archaische Bronzeplastik Lakoniens, Münster 1986
K. HIGGINS, Minoan and Mycenaean Art, London 1967; Minojské a mykénské umění,
Praha 1973
S. HILLER, Das minoische Kreta nach den Ausgrabungen des letzten Jahrzehnts, Wien 1977
S. HILLER - O. PANAGL, Die frühgriechischen Texte aus mykenischer Zeit. Zur
Erforschung der Linear B-Tafeln, Darmstadt 19862
N. HIMMELMANN, Über die bildende Kunst in der homerischen Gesellschaft, Mainz 1969
History of the Hellenic World. Prehistory and Protohistory, Athens 1974
History of the Hellenic World. The Archaic Period, Athens - London 1975
K.-J. HÖLKESKAMP, Schiedsrichter, Gesetzgeber und Gesetzgebung im archaischen
Griechenland, Stuttgart 1999
U. HÖLSCHER, Die Odyssee. Epos zwischen Märchen und Roman, München 19892
S. HOOD, The Home of the Heroes. The Aegean before the Greeks, London - New York
1967
S. HOOD, The Minoans, London 1971
J. T HOOKER, Mycenaean Greece, London 1976
J. T HOOKER, The Ancient Spartans, London - Toronto - Melbourne 1980
R. HOPE SIMPSON - O.T P. K. DICKINSON, A Gazeteer of Aegean Civilization in Bronze
Age, Göteborg 1979
R. HOPE SIMPSON, Mycenaean Greece, Park Ridge, New Jersey 1981
R. J. HOPPER, The Early Greeks, London 1976
R. HOŠEK, Země bohů a lidí. Pohledy do řeckého dávnověku, Praha 1972
S. C HUMPHREYS, Anthropology and the Greeks, London 1978
J. M. HURWIT, The Art and Culture of Early Greece, 1100-480 B.C., Ithaca,
New York - London 1985
127
R. W. HUTCHINSON, Prehistoric Crete, Harmondsworth 1962
G. L. HUXLEY, Early Sparta, London 1962
G. L. HUXLEY, Achaeans and the Hittites, Belfast 1964.
G. L. HUXLEY, The Early Ionians, London 1966
J. CHADWICK, The Decipherment of Linear B, Cambridge 19672
J. CHADWICK, The Mycenaean World, Cambridge 1976
J. CHARBONNEAUX - R. MARTIN - F. VILLARD, Archaic Greek Art, 620-480 B.C.,
London - New York 1971
K. CHRIST (Hrsg.), Sparta, Darmstadt 1986
S. IAKOVIDIS, Late Helladic Citadels on Mainland Greece, Leiden 1983
Im Labyrinth des Minos. Kreta - die erste europäische Hochkultur. Ausstellung des
Badischen Landesmuseums 27.1. bis 21.4. 2001 Karlsruhe, Schloss, München 2000
S. A. IMMERWAHR, Aegean Painting in the Bronze Age, University Park, Pennsylvania
1990
F. JACOBY, Die Fragmente der griechischen Historiker, Berlin - Leiden 1923-1958
P. JANNI, La cultura di Sparta arcaica. Ricerche I, Roma 1965. Ricerche II, Roma 1970
L. H. JEFFERY, Archaic Greece. The City-States c. 700-500 B.C., London 19782
L. H. JEFFERY - A. JOHNSTON, The Local Scripts of Archaic Greece. A Study of the
Greek Alphabet and its Development from the Eighth to the Fifth Centuries B.C., Oxford
1990
R. JOFFROY, Le trésor de Vix, Paris 1974
A. JOHNSTON, The Emergence of Greece, Oxford 1976
Α. Η. Μ. JONES, Sparta, Oxford 1967
V. KARAGEORGHIS, Cyprus. From the Stone Age to the Romans, London 1982
V. KARAGEORGHIS, Les anciens Chypriotes. Entre Orient et Occident, Paris 1991
V. KARAGEORGHIS - M. DEMAS, Excavations at Maa - Palaeokastro 1979-1986,
Nicosia 1988
T. KELLY, A History of Argos to 500 B.C., Minneapolis 1976
F. CH. KESSIDI, Ot mifa k logosu, Moskva 1972
A. T. KEYES, Archaic Cyprus. A Study of the Textual and Archaological Evidence, Oxford
1994
F KIECHLE, Messenische Studien, München 1957
F. KIECHLE, Lakonien und Sparta. Untersuchungen zur ethnischen Struktur und zur politischen Entwicklung Lakoniens und Spartas bis zum Ende der archaischen Zeit, München
1963
H. KINZL, Miltiades-Forschungen, Wien 1968
H. KINZL (Hrsg.), Die ältere Tyrannis bis zu den Perserkriegen, Darmstadt 1979
G. S. K1RK, Homer and the Oral Tradition, Cambridge 1976
J. KLEINE, Untersuchungen zur Chronologie der griechischen Kunst von Peisistratos bis
Themistokles, Tübingen 1973
G. KLEINER, Alt-Milet, Wiesbaden 1966
F. KOLB, Die Stadt im Altertum, München 1984
G. KOPCKE - I. TOKUMARU (eds.), Greek between East and West: 10th- 8th Centuries
B.C. Papers of the Meeting at the Institute of Fine Arts, New York University, March
1990,
Mainz 1992
C. M. KRAAY, Archaic and Classical Greek Coins, London 1976
128
Obr. 36:
Bitva těžkooděnců na prótokorintské konvici.
640-630.
Obr. 37:
Meneláos a Hektór nad mrtvým Euforbem, Malbu na rhodské mise.
Kolem roku 600.
Obr. 38:
Korintská konvice s tzv. orientalizující výzdobou. Kolem roku 590.
Obr. 39:
Attické černofigurové měsidlo (krátér).
(Tzv. Francoisova váza).
Kolem roku 570.
Obr. 40:
Lovec. Attický černofigurový pohár.
550-540.
Obr. 41:
Dionýsos v člunu. Attický černofigurový pohár.
Kolem roku 530.
Obr. 42:
Zápasníci. Malba na attické červenofigurové amfoře.
Kolem roku. 520.
Obr. 44:
Hráč na lyru. Malba na attickém červenofigurovém poháru.
520-510.
Obr. 43:
Dívka zavazující si sandálu. Malba na hnile attické červenofigurové amfory.
520-510.
Obr. 45:
Hérakles bojuje s Antaiem. Malbu na attickém červenofigurovém měsidle.
Kolem roku 515.
Obr. 46:
Théseus zabíjí Minotaura. Malba na attickém červenofigurovém poháru.
Kolem roku 510.
Obr. 47:
Achilleus ošetřuje zraněného Patrokla. Malbu na attickém červenofigurovém poháru.
Kolem roku 500.
Obr. 48:
Atlet s diskem. Malba na attickém červenofigurovém poháru.
Kolem roku 500.
C. M. KRAAY - M. HIRMER, Greek Coins, London 1966
F. KRAUSS, Die Tempel von Paestum I. Der Athenatempel, Berlin 1959
Kreta & Zypern: Religion & Schrift. Von der Frühgeschichte bis zum Ende der archaischen
Zeit. Tagung 1999 in Ohlstadt, Oberbayern, Altenburg 2001
F. KRINZINGER (Hrsg.), Die Ägäis und das westliche Mittelmeer. Beziehungen und
Wechselwirkungen 8. bis 5. Jh. v. Chr. Akten des Symposiums (Wien 1999), Wien 2000
O. KRZYSKOWSKA - L. NIXON (eds.), Minoan Society. Proceedings of the Cambridge
Colloquium 1981, Bristol 1983
W. KULLMANN, Homerische Motive. Beiträge zur Entstehung, Eigenart und Wirkung von
Ílias und Odyssee (hrsg. von R. J. Müller), Stuttgart 1992
L. KURKE, Coins, Bodies, Games, and Gold. The Politics of Meaning in Archaic Greece,
Princeton 1999
La colonisation grecque en Méditerranée occidentale. Actes de la rencontre scientifique en
hommage à George Vallet. Rome-Naples, novembre 1995, Rome 1999
R. LAFFINEUR - L. BASCH (eds.), Thalassa. L'Egée préhistorique et la mer. Actes de la
troisième Rencontre égéenne internationale (Liège 1990), Liège 1991
R. LAFFINEUR - Ph. BETANCOURT (eds.) ΤΕΧΝΗ. Craftsmen, Craftswomen and
Craftsmanship in the Aegean Bronze Age. Proceedings of the 6th International Aegean
Conference (Philadelphia 1996), Liège -Austin, Texas 1997
R. LAFFINEUR - W.D. NIEMEIER, Politela, Society and State in the Aegean Bronze Age.
Proceedings of the 5th International Aegean Conference (University of Heidelberg 1994),
Liège - Austin, Texas 1994
S. von der LAHR, Dichter und Tyrannen im archaischen Griechenland. Das Corpus
Theognideum als zeitgenössische Quelle politischer Wertvorstellungen archaisch-griechischer Aristokraten, München 1992
S. D. LAMBERT, The Phratries of Attica, Ann Arbor 1993
F. LANG, Archaische Siedlungen in Griechenland. Struktur und Entwicklung, Berlin 1996
S. LANGDON (ed.), New Light on a Dark Age. Exploring the Culture of Geometric Greece,
Columbia, Missouri - London 1997
S. LANGDON (ed.), From Pasture to Polis. Art in the Age of Homer, Columbia, Missouri
1997
V. V. LAPIN, Grečeskaja kolonizacija Severnogo Pričernomorja, Kiev 1966
J. LATACZ, Kampfparänese, Kampfdarstellung und Kampfwirklichkeit in der Ílias, bei
Kallínos und Tyrtaios, München 1977
J. LATACZ (Hrsg.), Homer. Tradition und Neuerung, Darmstadt 1979
J. LATACZ, Homer. Der erste Dichter des Abendlandes, München - Zürich 19892
J. LATACZ (Hrsg.), Homer. Die Dichtung und ihre Deutung, Darmstadt 1991
J. LATACZ (Hrsg.) Zweihundert Jahre Homerforschung. Rückblick und Ausblick
(Colloquim Rauricum 2, August 1989), Stuttgart - Leipzig 1991
B. M. LAVELLE, The Sorrow and the Pity. A Prolegomenon to a History of Athens under
the Pisistratids, c. 560-510 B.C., Stuttgart 1993
R. P. LEGON, Megara. The Political History of a Greek City-State to 336 B.C., Ithaca London 1981
G. A. LEHMANN, Die mykenisch-frühgriechische Welt und der östliche Mittelmeerraum in
der Zeit der „Seevölker"- Invasionen um 1200 v. Chr., Opladen 1985
J. A. LENCMAN, Rabstvo v mikenskoj i gomerovskoj Grecii, Moskva 1963
129
Les Grecs et l'Occident. Actes du colloque de la villa „Kérylos" (1991), Beaulieu-sur-mer,
Alpes maritimes, Rome 1995
W. LESCHHORN, „Gründer der Stadt". Studien zu einem politisch-religiösen Phänomen
der griechischen Geschichte, Stuttgart 1984
P. LÉVEQUE P. VIDAL-NAQUET, Clisthène l'Athénien, Paris 19732
L. M. ĽHOMME-WÉRY, La perspective éleusinienne dans la politique de Solon, Genève
1996
L. de LIBERO, Die archaische Tyrannis, Stuttgart 1996
S. LINK, Landverteilung und sozialer Frieden im archaischen Griechenland,
Stuttgart 1991
R. J. LITTMAN, Kinship and Politics in Athens 6 0 = 4 0 0 B.C., New York - Bern - Frankfurt/M. 1990
O. LORDKIPANIDZE, Phasis. The River and City in Colchis, Stuttgart 2000
O. LORDKIPANIDZE - P. LEVEQUE (eds.), Le Pont-Euxin vu par les Grecs. Sources
écrites et archéologie. Symposium de Vani (Colchide) - septembre-octobre 1987,
Besançon - Paris 1990
D. LOTZE, Metaxy eleutheron kai dation. Studien zur Rechtstellung unfreier Bevölkerung
in Griechenland bis zum 4. Jh. v. Chr., Berlin 1959
N. LURAGHI, Tirannidi arcaiche in Sicilia e Magna Grecia. Da Panezio di Leontini alla
caduta dei Dinomenidi, Firenze 1994
S. J. LURIA, Jazyk i kultura mikenskoj Grecii, Moskva - Leningrad 1957
I. MALKIN, Religion and Colonization in Ancient Greece, Leiden 1987
I. MALKIN, Myth and Territory in the Spartan Mediterranean,
Cambridge - New York - Melbourne 1994
I. MALKIN, The Return of Odysseus. Colonization and Ethnicity,
Berkeley - Los Angeles - London 1998
Ch. MANN, Athlet und Polis im archaischen und frühklassischen Griechenland,
Göttingen 2001
P. B. MANVILLE, The Origins of Citizenship in Ancient Athens, Princeton 1990
N. MARINATOS, Art and Religion in Thera. Reconstructing a Bronze Age Society,
Athens 1984
S. MARINATOS, Die Ausgrabungen auf Thera und ihre Probleme, Wien 1973
S. MARINATOS - M. HIRMER, Kreta, Thera und das mykotische Hellas, München 19863
A. MARTINA, Solone. Testimonianze sulla vita e l'opera (Solon. Testimonia veterum),
Roma 1968
A. MASARACCHIA, Solone, Firenze 1958
F. MATZ, Geschichte der griechischen Kunst I. Die geometrische und die frühattische Form,
Frankfurt/M. 1950
F. MATZ, Kreta und frühes Griechenland, Baden-Baden 1965
S. MAZZARINO, Fra Oriente e Occidente. Ricerche di storia greca arcaica, Firenze 1947
P. McCARTER, The Antiquity of the Greek Alphabet and the Early Phoenician Script,
Missoula, Montana 1975
W. A. McDONALD - C G . THOMAS, Progress into the Past. The Discovery of Mycenaean
Civilization, Bloomington, Indiana 19902
W. A. McDONALD - W. D. E. C O U L S O N - J. ROSSER (eds.), Excavations at Nichoria in
Southeast Greece III: Dark Age and Byzantine Occupation, Minneapolis 1983
130
W. A. McDONALD - N.C. W I L K I E (eds.), Excavations at Nichoria II: The Bronze Age
Occupation, Minneapolis 1992
CH. MEIER, Die Entstehung des Politischen bei den Griechen, Frankfurt/M. 1980
M. MEIER, Aristokraten und Damoden. Untersuchungen zur inneren Entwicklung Spartas
im 7. Jahrhundert v. Chr. und zur politischen Funktion des Dichters Tyrtaios, Stuttgart
1998
A. MELE, Il commercio greco arcaico, Napoli 1979
M. J. MELLINK (ed.), Troy and the Trojan War. (Symposium in Bryn Mawr College,
October 1984), Bryn Mawr, Pennsylvania 1984
A. MICHAILIDOU (ed.), Manufacture and Measurement. Counting, Measuring and
Recording Craft Items in Early Aegean Societies, Athens 2001
H. MICHELL, Sparta, Cambridge 1952
Th. MILLER, Die griechische Kolonisation im Spiegel literarischer Zeugnisse, Tübingen
1997
E. MIREAUX, La vie quotidienne aux temps d'Homère, Paris 19672; Život v homérské
době, Praha 1980
L. G. MITCHELL- P. J. RHODES (eds.), The development of the Polis in Archaic Greece,
London - New York 1997
A. MÖLLER, Naukratis. Trade in Archaic Greece, Oxford 2000
C. MORGAN, Athletes and Oracles. The Transformation of Olympia and Delphi in the
Eighth Century B.C., Cambridge 1990
L. MORGAN, The Miniature Wall Paintings of Thera. A Study in Aegean Culture and
Iconography, Cambridge 1988
I. M. MORRIS, Burial and Ancient Society. The Rise of the Greek City State, Cambridge
1987
I. MORRIS - B. POWELL (eds.), A New Companion to Homer, London - New York - Köln
1997
S. P. MORRIS, Daidalos and the Origins of Greek Art, Princeton 1992
S. MOSCATI, Il mondo dei Fenici, Milano 1966; Foiničané, Praha 1975
C. MOSSÉ, La tyrannie dans la Grèce antique, Paris 1969
C. MOSSÉ, La colonisation dans l'Antiquité, Paris 1970
P. A. MOUNTJOY, Mycenaean Athens, Jonsered, Sweden 1995
Ch. MÜLKE, Solons politische Elegien und Iamben (Fr. 1-13; 32-37 West). Einleitung,
Text, Übersetzung, Kommentar, München - Leipzig 2002
O. MURRAY, Early Greece, Cambridge, Mass. 19932
D. MUSTI (ed.), Le origini dei Greci. Dori e mondo egeo, Roma - Bari 1985
G. E. MYLONAS, Mycenae and the Mycenaean Age, Princeton 1966
G. E. MYLONAS, The Cult Center of Mycenae, Athens 1972
G. E. MYLONAS, Mycenae Rich in Gold, Athens 1983
M. NAFISSI, La nascita del kosmos. Studi sulla storia e la società di Sparta,
Perugia - Napoli 1991
M. P. NILSSON, The Minoan-Mycenaean Religion and its Survival in Greek Religion,
Lund 19502
M. P. NILSSON, Geschichte der griechischen Religion I, München 19673
I. G. NIXON, The Rise of the Dorians, Cambridge 1968
W. NOWAG, Raub und Beute in der archaischen Zeit der Griechen, Frankfurt/Main 1983
131
D. OGDEN, The Crooked Kings of Ancient Greece, London 1997
P. OLIVA, Raná řecká tyrannis, Praha 1954
P. OLIVA, Solón, Praha 1971
P OLIVA, Sparta a její sociální problémy, Praha 1971
P. OLIVA, Solon - Legende und Wirklichkeit (Xenia 20), Konstanz 1988
V. OLIVOVÁ, Sport a hry ve starověkém světě, Praha 1985
R. OSBORNE, Greece in the Making. 1200 - 479 B.C., London - New York 1996
D. L. PAGE, Sappho and Alcaeus. An Introduction to the Study of Ancient Lesbian Poetry,
Oxford 1955
D. L. PAGE, History and the Homeric Iliad, Berkeley - Los Angeles 19762
D. L. PAGE, The Santorin Volcano and the Destruction of Minoan Crete, London 1970
L. R. PALMER, Mycenaeans and Minoans. Aegean Prehistory in the Light of Linear B
Tablets, London 19652
L. R. PALMER, The Interpretation of Mycenaean Greek Texts, Oxford 1963
V PARKER, Untersuchungen zum Lelantischen Krieg und verwandten Problemen
der frügriechischen Geschichte, Stuttgart 1997
B. PATZEK, Homer und Mykene. Mündliche Dichtung und Geschichtsschreibung,
München 1992
J. G. PEDLEY, Paestum. Greek and Romans in Southern Italy, London 1990
E. PELTENBURG, Early Society in Cyprus, Edinburgh 1989
G. PFOHL (Hrsg.), Das Alphabet. Entstehung und Entwicklung der griechischen Schrift,
Darmstadt 1968
M. PIPILI, Lakonian Iconography of the Sixth Century B.C., Oxford 1987
R. PLEINER, Iron Working in Ancient Greece, Praha 1969
A. J. PODLECKI, The Early Greek Poets and their Times, Vancouver 1984
F. DE POLIGNAC, La naissance de la cité grecque. Cultes, espace et société VIII-VII
siècles avant J.-C., Paris 1984
M. R. POPHAM - L.H. SACKETT (eds.), Excavations at Lefkandi, Euboea 1964-6, Athens
1968
M. R. POPHAM - L.H. SACKETT - P. THEMELIS, Lefkandi I. The Iron Age,
The Settlement and the Cemeteries (2 volumes), Athens - London 1979, 1980
M. R. POPHAM - P.G. CALLIGAS - L.H. SACKETT, Lefkandi II. The Protogeometric
Building at Toumba, 2. Excavation of the Building, its Architecture and Finds, London
1993
B. B. POWELL, Homer and the Origin of the Greek Alphabet,
Cambridge - New York - La Rochelle - Melbourne - Sydney 1991
M. J. PRICE - N. WAGGONER, Archaic Greek Coinage, London 1976
G. PUGLIESE CARRATELLI, Magna Grecia. Lo sviluppo politico, sociale ed economico,
Milano 1987
K. RAAFLAUB - E. MÜLLER-LUCKNER (Hrsgg.), Anfänge politischen Denkens in der
Antike. Die nahöstlichen Kulturen und die Griechen, München 1993
G. RAPP Jr. - S. ASCHENBRENNER (eds.), Excavations at Nichoria in Southwest Greece,
vol. 1: Site, Environs and Techniques, Minneapolis 1978
Α. E. RAUBITSCHEK, Dedications from the Athenian Acropolis. A Catalogue of the Sixth
and Fifth Centuries B.C. (edited with the collaboration of L.H. JEFFERY), Cambridge,
Mass. 1949
132
C. RENFREW, The Emergence of Civilization. The Cyclades and the Aegean in the Third
Millenium B.C., London 1972
O. REUTHER, Der Heratempel von Samos. Der Bau der Zeit des Polykrates, Berlin 1957
J. E. REXINE, Solon and his Political Theory, New York 1958
P. J. RHODES, A Commentary on the Aristotelian Athenaion Politeia, Oxford 1981
B. S. RIDGWAY, The Archaic Style in Greek Sculpture, Princeton 1977
D. RIDGWAY, The First Western Greeks, Cambridge 1992
G. M. A. RICHTER, Archaic Greek Art against its Historical Background,
New York - Oxford 1949
G. M. A. RICHTER, The Archaic Gravestones of Attica, London 1961
G. M. A. RICHTER, Korai. Archaic Greek Maidens, London 1968
G. M. A. RICHTER, Kouroi. Archaic Greek Youths, London 1970
C. ROEBUCK, Ionian Trade and Colonization, New York 1959
W. RÖSLER, Dichter und Gruppe. Eine Untersuchung zu den Bedingungen und zur
historischen Funktion früher griechischer Lyrik am Beispiel Alkaios, München 1980
C. ROLLEY, Les vases de bronze de l'archaïsme récent en Grand-Grèce, Naples 1962
D. ROUSSEL, Tribu et cité. Études sur les groupes sociaux dans les cités grecques
aux époque archaïque et classique, Paris 1976
A. RUBINO - C.W. SHELMERDINE (eds.), Approaches to Homer, Austin 1983
E. RUSCHENBUSCH, Solonos nomoi. Die Fragmente des solonischen Gesetzeswerkes
mit einer Text- und Überlieferungsgeschichte, Wiesbaden 1966
G. E. M. DE STE. CROIX, The Class Struggle in the Ancient Greek World from the Archaic
Age to the Arab Conquest, London 1981
M. B. SAKELLARIOU, La migration grecque en Ionie, Athènes 1958
M. B. SAKELLARIOU, The Polis-State. Definition and Origin, Athens 1989
M. B. SAKELLARIOU, Between Memory and Oblivion. The Transmission of Early Greek
Historical Traditions, Athens 1990
J. B. SALMON, Wealthy Corinth. A History of the City to 338 B.C., Oxford 1984
A. E. SAMUEL, The Mycenaeans in History, Eaglewood Cliffs, New Jersey 1966
H. SANCISI-WEERDENBURG (ed.), Peisistratos and the Tyranny. A Reappraisal of the
Evidence, Amsterdam 2000
N. K. SANDARS, The Sea Peoples. Warriors of the Ancient Mediterranean, 1250-1150
B.C., London 1978
F SARTORI, Le eterie nella vita politica ateniese del VI e V secolo a.C, Roma - Padova
1957
J. SCULLY, Homer and the Sacred City, Ithaca, New York - London 1990
R. A. SEAFORD, Reciprocity and Ritual: Homer and Tragedy in the Developing City-State,
Oxford 1994
Ch. SEGAL, Singers, Heroes and Gods in the Odyssey, Ithaca - London 1994
J. SEIBERT, Metropolis und Apoikie, Diss. Würzburg 1963
H. A. SHAPIRO, Art and Cult and the Tyrants in Athens, Mainz 1989
C. W.SHELMERDINE - TG. PALAIMA (eds.), Pylos Comes Alive. Industry and
Administration in a Mycenaean Palace. Papers of a Symposium of the Archaeological
Institute of America and Fordham University, New York 1984
J. SCHÄFER, Die Archäologie der altägäischen Hochkulturen, Heidelberg 1998
F. SCHACHERMEYR, Das ägäische Neolithicum, Lund 1964
133
F. SCHACHERMEYR, Die ägäische Frühzeit I-V, Wien 1976-1982
F. SCHACHERMEYR, Die minoische Kultur des alten Kreta, Stuttgart 19792
F. SCHACHERMEYR, Griechische Frühgeschichte. Ein Versuch frühe Geschichte
wenigstens in Umrissen verständlich zu machen, Wien 1984
F. SCHACHERMEYR, Mykene und das Hethiterreich, Wien 1986
K. SCHEFOLD, Myth and Legend in Early Greek Art, London 1966
H. S. SCHIBLI, Pherekydes of Syros, Oxford 1990
L. A. SCHNEIDER, Zur sozialen Bedeutung der archaischen Korenstatuen, Hamburg 1975
B. SCHWEITZER, Die geometrische Kunst Griechenlands, Köln 1969
P. SIEWERT, Die Trittyen Attikas und die Heeresreform des Kleisthenes, München 1982
E. SIMON, Die griechischen Vasen. Aufnahmen von M. & A. HIRMER, München 1976
Siritide e Metapontino. Storie di due territori coloniali. Atti dell'incontro di studio
Policoro, octobre-novembre 1991, Napoli - Paestum 1998
Β. SNELL, Leben und Meinungen der Sieben Weisen, München 19523
B. SNELL, Die Entdeckung des Geistes, Hamburg 19705
A. M. SNODGRASS, Early Greek Armour and Weapons from the End of the Bronze Age
to 600 B.C., Edinburgh 1964
A. M. SNODGRASS, The Dark Age of Greece. An Archaeological Survey of the Eleventh
to the Eighth Centuries B.C., Edinburgh 1971
A. M. SNODGRASS, Archaic Greece. The Age of Experiment, London 1980
G. SOKOLOV, Egejskoje iskusstvo, Moskva 1972
S. L. SOLOVYOV, Ancient Berezan. The Architecture, History and Culture of the First
Greek Colony in the Northern Black Sea, Leiden - Boston - Köln 1999
S. SOMMER, Das Ephorat. Garant des spartanischen Kosmos, St. Katharinen 2001
P. SPAHN, Mittelschicht und Polisbildung, Frankfurt/M. - Bern - Las Vegas 1977
M. STAHL, Aristokraten und Tyrannen im archaischen Athen, Stuttgart 1987
G. R. STANTON (ed.), Athenian Politics c. 800-500 B.C. A Sourcebook, London 1990
Ch. G. STARR, The Origins of Greek Civilization, 1100-650 B.C., New York 1961
Ch. G. STARR, The Economic and Social Growth of Early Greece, 800-500 B.C.,
New York - Oxford 1977
Ch. G. STARR, Individual and Community. The Rise of the Polis 800-500 B.C.,
New York - Oxford 1986
Ch. G. STARR, The Aristocratic Temper of Greek Civilization, New York - Oxford 1992
E. STEIN-HÖLKESKAMP, Adelskultur und Polisgemeinschaft. Studien zum griechischen
Adel in archaischer und klassischer Zeit, Stuttgart 1989
L. A. STELLA, Tradizione micenea e poesia dell'Iliade, Roma 1978
C. M. STIBBE, Lakonische Vasenmalerei des sechsten Jahrhunderts vor Christus,
Amsterdam 1972
H. E. STIER, Die geschichtliche Bedeutung des Hellenennamens, Köln 1970
H. STRASBURGER, Homer und die Geschichtsschreibung, Heidelberg 1972
R. S. STROUD, Drakon's Law on Homicide, Berkeley 1968
R. S. STROUD, The Axones and Kyrbeis of Drakon and Solon, Berkeley 1979
K. TAUSEND, Amphiktyonie und Symmachie. Formen zwischenstaatlicher Beziehungen
im archaischen Griechenland, Stuttgart 1992
W. TAYLOUR, The Mycenaeans, London 1983, Revised Edition
C. G. THOMAS, Homer's History. Mycenaean or Dark Age?, New York 1970
134
C. G. THOMAS - C. CONANT, Citadel to City-State. The Transformation of Greece,
1200 - 700 B.C.E., Bloomington - Indianapolis 1999
E. THOMAS (Hrsg.) Forschungen zur Ägäischen Vorgeschichte. Das Ende der mykenischen
Welt. Akte des internationalen Kolloquiums 1984 in Köln, Köln 1987
I. THOMMEN, Lakedaimonion Politela. Die Entstehung der spartanischen Verfassung,
Stuttgart 1996
G. THOMSON, Studies in Ancient Greek Society I. The Prehistoric Aegean, London 19542;
O staré řecké společnosti I., Praha 1952
G. THOMSON, Studies in Ancient Greek Society II. The First Philosophers, London 1955;
První filosofové. O staré řecké společnosti II., Praha 1958
V. S. TITOV, Neolit Grecii, Moskva 1969
Troia, Traum und Wirklichkeit. Begleitband zur Ausstellung in Stuttgart, Braunschweig und
Bonn, Darmstadt 2001
G. R. TSETSKHLADZE (ed.), The Greek Colonisation of the Black Sea Area. Historical
Interpretation of Archaeology, Stuttgart 1998
G. R. TSETSKHLADZE (ed.), Ancient Greeks, West and East, Leiden - Boston 1999
G. R. TSETSKHLADZE - F . DE ANGELIS (eds.), The Archaeology of Greek Colonisation.
Essays Dedicated to Sir John Boardman, Oxford 1994
Ch. ULF, Die homerische Gesellschaft. Materialien zur analytischen Beschreibung
und historischen Lokalisierung, München 1990
Ch. ULF (Hrsg.) Wege zur Genese griechischer Identität. Die Bedeutung der früharcha­
ischen Zeit, Berlin 1996
G. VALLET, Rhégion et Zancle, Histoire, commerce et civilisation des cités chalcidiciennes
du dédroit de Messine, Paris 1958
G. VALLET, Le monde grec colonial d'Italie du Sud et de Sicile, Rome - Paris 1996
J. VANSCHOONWINKEL, L'Egée et la Méditerranée orientale à la fin du IIe millénaire,
Louvain-la-Neuve 1991
A. VANTUCH, Homér a homérsky svet, Bratislava 1960
M. VENTRIS - J. CHADWICK, Documents in Mycenaean Greek. Three Hundred Selected
Tablets from Knossos, Pylos and Mycenae with Commentary and Vocabulary, Cambridge
19732
A. VERBANCK-PIÉRARD - D. VIVIERS (eds.), Culture et Cité. L'événement d'Athènes
à l'époque archaïque. Actes du Colloque international (Bruxelles 1991), Bruxelles 1995
E. VERMEULE, Greece in the Bronze Age, Chicago 1964
J.-P. VERNANT, Mythe et société en Grèce ancienne, Paris 1974
J.-P. VERNANT, Les origines de la pensée grecque, Paris 19753
J.-P. VERNANT, Mythe et pensée chez les Grecs, Paris 19863
F. VILLARD, Les vases grecs, Paris 1956
K. WALLENSTEIN, Korinthische Plastik des siebenten und sechsten Jahrhunderts vor
Christus, Bonn 1971
H. T WALLINGA, Ships and Sea-power before the Great Persian War. The Ancestry of the
Ancient Trireme, Leiden - New York - Köln 1993
H. WALTER, Das griechische Heiligtum dargestellt am Heraion von Samos, Stuttgart 1990
U. WALTER, An der Polis teilhaben. Bürgerstaat und Zugehörigkeit im Archaischen
Griechenland, Stuttgart 1993
K. A. & D. WARDLE, Cities of Legend. The Mycenaean World, Bristol 20012
135
P. WARREN - V. HANKEY, Aegean Bronze Chronology, Bristol 1989
K. H. WATERS, Herodotus on Tyrants and Despots, Wiesbaden 1971
T. B. L. WEBSTER, From Mycenae to Homer, London 1958
L. WEIDAUER, Probleme der frühen Elektronprägung, Fribourg 1975
H. WEIGEL, Der Troianische Krieg. Die Lösung, Darmstadt 1970
G. WEILER, Domos theiou basileos. Herrschaftsformen und Herrschaftsarchitektur in den
Siedlungen der Dark Ages, München - Leipzig 2001
K.-W. WELWEI, Die griechische Polis. Verfassung und Gesellschaft in archaischer und
klassischer Zeit, Stuttgart 1983
K.-W. WELWEI, Athen. Vom neolithischen Siedlungsplatz zur archaischen Großpolis,
Darmstadt 1992
K.-W. WELWEI, Die griechische Frühzeit. 2000 bis 500 v. Chr., München 2000
M. L. WEST, Early Greek Philosophy and the Orient, Oxford 1971
M. L. WEST, Studies in Greek Elegy and Iambus, Berlin - New York 1974
M. L. WEST, The East Face of Helicon. West Asiatic Elements in Greek Poetry and Myth,
Oxford 1997
M. L. WEST, Studies in the Text and Transmission of the Iliad, München - Leipzig 2001
J. WHITLEY, Style and Society in Dark Age Greece. The Changing Face of a Pre-literate
Society 1100-700 B.C., Cambridge 1991
G. WICKART-MICKNAT, Unfreiheit im Zeitalter der homerischen Epen, Wiesbaden 1983
E. WILL, Korinthiaka. Recherches sur l'histoire et la civilisation de Corinthe des origines
aux guerres médiques, Paris 1955
E. WILL, Doriens et Ioniens. Essai sur la valeur du critère ethnique appliqué à l'étude
d'histoire et de la colonisation grecque, Paris 1956
R. F. WILLETTS, Aristocratie Society in Ancient Crete, London 1955
R. F. WILLETTS, Ancient Crete. A Social History, London - Toronto 1966
R. F. WILLETTS, The Civilization of Ancient Crete, London 1977
E. WOLFF, Griechisches Rechtsdenken I. Vorsokratiker und frühe Dichter, Frankfurt/M.
1950
M. WOOD, In Search of the Trojan War, London 1985
R. D. WOODARD, Greek Writing from Knossos to Homer. A Linguistic Interpretation of
the Origin of the Greek Alphabet and the Continuity of Ancient Greek Literacy,
New York - Oxford 1997
A. G. WOODHEAD, The Greeks in the West, London 1962
H. YOUNG, Building Projects and Archaic Greek Tyrants, Diss. Univ. of Pennsylvania 1980
A. ZAICEV, Das griechische Wunder. Die Entstehung der griechischen Zivilisation
(Xenia 30), Konstanz 1993
V. ZAMAROVSKÝ, Objevení Tróje, Praha 1970
K. K. ZELJIN, Borba političeskich gruppirovok v VI veke do n.e., Moskva 1964
136
CHRONOLOGICKÁ TABULKA
akeramický neolit v Řecku
7. tisíciletí
Kolem 6000- kolem 2800 neolitické kultury (keramický neolit) v egejské oblasti
Kolem 2800- 12. století doba bronzová (kykladská kultura na ostrovech v Egejském
moři; mínojská kultura na Krétě; helladská kultura na řecké
pevnině)
Kolem 2100 (?)
příchod řeckého obyvatelstva
Kolem 2000 - kolem 1700 starší minojské paláce
1 7 . - 15. století
nové minojské paláce
pozdně helladská (mykénská) kultura
Počátek 16. století 12. století
Kolem 1100-kolem 800 „temný věk"
8. - 6. století
řecká kolonizace
Druhá polovina 8. století vznik homérských eposů
Druhá polovina 8. století první messénská válka
Druhá polovina 8. století založeny Syrákúsy
Sklonek 8. století
založen Tarent (Tarás)
Kolem 700
Hésiodos
Kolem 650
druhá messénská válka - Tyrtaios
Kolem 650
Archilochos
Kolem 650
Kypselos se stal tyranem v Korintě
Kolem 630
založena Kyréné
Kolem 600
Alkaios a Sapfó v Mytiléně
Kolem 600
Thalés v Milétu
Kolem 600
založena Massalia
594/3
Solón archontem v Athénách
556/5
Cheilón eforem ve Spartě
546/5 - 528/7
Peisistratova tyrannis v Athénách (po dvou předchozích
krátkodobých uchopeních moci)
Kolem 540-523/2
Polykratova tyrannis na Samu
510
Hippiás vypuzen z Athén
508/7
Kleisthenova ústava v Athénách
137
SEZNAM VYOBRAZENÍ
Obr. 1: Pozdně neolitická hliněná nádoba s dvěma uchy pomalovaná tmavohnědou
a vínově červenou výzdobou z Dimini v Thessalii.
Obr. 2: Hliněná soška ženy z raně kykladského období.
Obr. 3: Mramorová soška hráče na dvojitou píšťalu z raně kykladského období.
Kolem roku 2500.
Obr. 4: Hliněná nádoba kamarského stylu z Faistu s plastickými květy. Kolem roku 1800.
Obr. 5: Dvě včely s plástem medu. Zlatý přívěsek z Malie. 1700-1550.
Obr. 6: Diskos z Faistu. Kolem roku 1600.
Obr. 7: Severní brána paláce v Knóssu. Rekonstrukce.
Obr. 8: Slonovinová soška muže skákajícího přes býka z paláce v Knóssu. 16. století.
Obr. 9: Freska rybáře z Théry. Kolem roku 1500.
Obr. 10: Nádoba z přírodního křišťálu ve tvaru kachny z kruhového pohřebiště B
v Mykénách. Druhá polovina 16. století.
Obr. 11: Bronzová čepel dýky vykládaná zlatem, stříbrem a niellem z kruhového
pohřebiště A v Mykénách. Lov na lvy. Druhá polovina 16. století.
Obr. 12: Hliněná tabulka s lineárním písmem B z paláce v Knóssu. 13. století (?).
Obr. 13: Jedna z chodeb v hradební zdi paláce v Tírynthu. 14.- 13. století.
Obr. 14: Žezlo ze zlata a emailu. Hladká rukojeť je zakončena koulí, na níž sedí pár sokolů.
Mykénská práce nalezená v šachtovém hrobě na jihozápadě Kypru. 12.-11. století.
Obr. 15: Prótogeometrická amfora z Athén. Kolem roku 1000.
Obr. 16: Geometrická amfora z Athén s pohřebním výjevem. Zesnulý na marách a truchlící
osoby. Na hrdle nádoby se dvakrát objevuje zvířecí vlys. Kolem roku 750.
Obr. 17: Statér z élektra z Milétu. Avers: lev v pravoúhlém rámečku. Revers: nahoře hlava
srnce, uprostřed liška, dole hvězdicový vzor. Kolem roku 575. Hmotnost mince
14,01 gramu.
Obr. 18: Stříbrná tetradrachma z Chalkidy. Avers: orel držící v zobáku hada. Revers: kolo
s pěti loukotěmi. Nápis ΧΑΛ. Poslední čtvrtina 6. století. Hmotnost mince 16,47 gramu.
Obr. 19: Stříbrná didrachma ze Syrákús. Avers: jezdec vedoucí druhého koně; nápis
ΣΥΡΑ°ΟΣΙΟΝ. Revers: hlava Arethúsy (nymfy pramene na ostrově Ortygii
v Syrákúsách). Kolem roku 510. Hmotnost mince 8,62 gramu.
Obr. 20: Chrám Héry v Olympii. Kolem roku 600.
Obr. 21: Chrám Apollóna v Syrákúsách. 570-560.
Obr. 22: Hlavice iónského sloupu chrámu Artemidy v Efesu. Mramor. Kolem roku 560.
Obr. 23: Chrám Héry (Héra I, tzv. basilika) v Poseidónu (Paestu). Kolem roku 530.
Obr. 24: Hlava velké sochy Héry z Olympie. Vápenec. 600-580.
Obr. 25: Kleobis a Bitón z Apollónovy svatyně v Delfech. Argejská práce z parského
mramoru. 590-580.
Obr. 26: Socha sedícího Branchovce postavená při posvátné cestě vedoucí z Milétu
k Apollónovu chrámu v Didymech. Mramor. Kolem roku 570.
138
Obr. 27: Héra ze Samu. Mramor. Kolem roku 560.
Obr. 28: Únos Európy. Metopa chrámu v Selínúntu. Vápenec. Kolem roku 560.
Obr. 29: Socha jezdce z athénské Akropole. Tzv. Rampinův jezdec. Mramor. Kolem roku 560.
Obr. 30: „Hadí božstvo" s třemi hlavami ze štítu starého chrámu Athény na athénské
Akropoli. Polychrómovaný vápencový tuf. 560-550.
Obr. 31: Detail sochy dívky (tzv. koré v peplu) z athénské Akropole. Mramor
(se stopami barevné malby). Kolem roku 540.
Obr. 32: Apollón a Artemis v boji s Gigantem. Vlys pokladnice Sifnu v Delfech. Mramor.
Kolem roku 525.
Obr. 33: Socha dívky (koré 670) z athénské Akropole. Mramor. Kolem roku 520.
Obr. 34: Tzv. Apollón z Pirea. Bronzová socha nalezená v roce 1959 v Pireu. V levé ruce
drží zbytek luku. 520-510.
Obr. 35: Náhrobní stéla Aristióna z Attiky. Dílo sochaře Aristoklea. Mramor. Po roce 510.
Obr. 36: Bitva těžkooděnců (hoplítů) zobrazená na prótokorintské konvici. 640-630.
Obr. 37: Hektór (vpravo) útočí na Meneláa, jenž zabil Trójana Euforba, aby pomstil smrt
Patrokla (srov. Ílias 17, 59-113). Malba na míse z Kameiru na Rhodu. Kolem roku 600.
Obr.38: Korintská konvice s tzv. orientalizující výzdobou (zvířata a hybridní tvorové).
Kolem roku 590.
Obr. 39: Attické černofigurové volutové měsidlo (krátér). Dílo hrnčíře Ergotíma a malíře
Kleitia, které objevil v roce 1845 v Toskánsku (starověké Etrurii) malíř Alessandro
Francois (tzv. Francoisova váza). Kleitiás zobrazil celou řadu mytologických námětů,
zejména z trojského okruhu. Kolem roku 570.
Obr. 40: Lovec se psem a ulovenou zvěří. Malba na attickém černofigurovém poháru.
Dílo hrnčíře Tlésóna. 550-540.
Obr. 41: Dionýsos v člunu. Attický černofigurový pohár z dílny hrnčíře Exekia.
Kolem roku 530.
Obr. 42: Zápasníci. Malba na attické červenofigurové amfoře z dílny hrnčíře Andokida.
Kolem roku 520.
Obr. 43: Dívka zavazující si sandálu. Malba na hrdle attické červenofigurové amfory
z dílny hrnčíře Pamfaia. 520-510.
Obr. 44: Hráč na lyru. Malba na attickém červenofigurovém poháru. Dílo malíře Skytha.
520-510.
Obr. 45: Héraklés bojuje s Antaiem. Malba malíře Eufronia na attickém červenofigurovém
měsidle. Kolem roku 515.
Obr. 46: Théseus zabíjí Mínótaura. Malba malíře Epiktéta na attickém červenofigurovém
poháru. Kolem roku 510.
Obr. 47: Achilleus ošetřuje zraněného Patrokla. Malba na attickém červenofigurovém
poháru z dílny hrnčíře Sósia. Kolem roku 500.
Obr. 48: Atlet s diskem. Malba na attickém červenofigurovém poháru. Dílo malíře Onésima.
Kolem roku 500.
139
REJSTŘÍK
Abdéra 49, 51, 116
Abu Simbel 49
Abýdos 52
Adria 45, 46
Adriatické moře; viz Jaderské moře
Aeneas; viz Aineiás
Afrika, africký 18, 40, 50, 51, 106
Afrodíté 112
Agamemnón 25, 53
Agaristé 62, 97, 100
Agathé 47
Agde 47
Ágiovci 75
Agrigento 42
Achaia 2 9 , 3 1 , 4 3 , 5 1 , 7 8
Achajové (mykénští), achajský 19, 24-27, 29, 31, 34, 53, 68, 69, 74, 111
Achchijavá 24
Achilleus 25
Aigeus 21
Aigialeis 62
Aigikoreis 29, 30, 81
Aigína 16,47,50,85
Aigyptos 25
Aineiás 112
Ainos 52
Aiolové, aiolský 19, 30-32, 34, 35, 38, 47, 49, 52, 57, 105, 113, 115, 116
Aischinés 92
Aisópos 118
Aitólie, Aitólové, aitólský 31,45, 105, 109
Akanthos 51
Akarnánie 31, 45
Akragás 42,43,67, 106
Akrai 42
Akropolis 22, 27, 83, 86, 97-99, 102, 106-109
Alalia 4 6 , 4 7 , 4 9
Aleria 46
Alexandr Veliký 7
140
Alexandrie 83
Alkaios 52,65, 115, 116
Alkmaión 120
Alkmán 76, 116
Alkmeón (otec archonta Megaklea) 86
Alkmeón (vnuk předešlého) 92, 96, 97
Alkmeónovci 86, 87, 90, 97, 101, 102, 105
Al Mina 32, 40, 47
Alópekonnésos 52
alpské průsmyky 47
Alyattés 30,63
Amaltheia 20
Amásis 48-50, 66
Ambrakia 45
Ameinoklés 44
Amísos 53
Amnísos 19
Amorgos 114
Amyklai 6 8 , 7 4 , 7 5 , 105
Anakreón 76, 101, 116
Anaximandros 118,121
Anaximenés 118
Andokidés 99
Androgeós 21
Andros 51
Androtión 94
Anchísés 112
Ano Englianos 22
Anthélé 38
Antibes 47
Antimenidés 65
Antipolis 47
Apollón 4 0 , 4 8 , 5 0 , 7 4 , 8 6 , 9 1 , 100, 105-107, 109, 112
Apollónia (v Ilýrii) 45
Apollónia (v Líbyi) 51
Apollónia Pontiké (Pontská) 54
Apsinthiové 53
Arábie 50
Aralské jezero 55
aramejský 33
Arés 83
Argadeis 29, 30, 81
Argissa 10
Argó 25
141
Argolis 28,31,32
Argonauti 25, 53
Argos, argejský 25, 35, 44, 61, 62, 68, 69, 76, 78 105, 108, 110
Archeláoi 62
Archilochos 51, 59, 113, 116, 117, 120
Ariadně 21
Arimaspové 55
Aríón 61, 116
Aristarchos 64
Aristeás 55, 119
Aristión 109
Aristogeitón 101, 116
Aristoklés 109
Aristoláidés 97
Aristotelés, aristotelský 7, 37, 60-62, 64-66, 71, 77, 78, 81-102, 121
Arkadie, arkadský 19,29,76,78
Arktonnésos 52
Artemis 29, 48, 53, 74, 77, 105-107, 113, 116
Asia (římská provincie) 30
Asie, asijský 22, 51, 52; viz i Malá Asie, Přední Asie
Askra 57
Astakos 51
Asýrie 47; viz i novoasyrská říše
Athéna 52, 74, 75, 86, 98, 100, 106-109
Athénaios 92
Athény, Athéňané, athénský 18, 20, 21, 22, 26, 28-30, 33, 35, 37, 38, 50, 52, 53,
62-66,71,79,81-103, 105-110, 116-119
Atlantis 18
Átreus 22, 25
Attika, attický, attičtina 11, 13, 21, 23, 28-30, 32, 37, 53, 62, 79, 81-87, 90, 93,
97-103, 110, 111, 113, 117
Attis 48
Axos 78
Babyka 74,75
Babylónie, Babylóňané, babylónský 23, 49, 111, 118, 121;
viz i novobabylónská říše
Bakchiovci 59-61, 112
Baktrie 51
Balkánský poloostrov 11, 14, 30
Barké 51
Basilovci 64, 66
Benátky 45
Benghazi 51
142
Berezaň 54
Bias 118
Bísanthé 52
Bíthýnové 69
Bitón 108
Boiótie, Boiótové, boiótský 13, 14, 22, 28, 30-32, 38, 53, 57, 85, 98, 101, 103
Bóreis 29,30
Bosporská úžina 52
Branchovci 108
Bug 54
Byzantion 52, 54, 69
Caesarea 87
Cambridge 19
Carthago 40
Catania 42
Ceres 106
Constanta 54
Cumae 41
Catal Hüyük 10, 1 2 , 20
Černá Korkýra; viz Korkýra Melaina
Černé moře, Černomoří, černomořský 25, 30, 40, 52-55, 61, 63, 99, 100, 119, 121
Dafnai 50
Daidalos 20,21
Dámarátos 103
Damasiás 96
Danaos 25
Danaovny 25
Dardanelly 52
Dáreios 64, 121
Delfy, delfský 3 8 , 4 0 , 4 6 , 4 8 , 5 0 , 6 2 , 7 4 , 8 6 , 9 1 , 9 2 , 1 0 0 , 1 0 1 , 1 0 5 , 107, 112
Délos 30, 100, 105, 108
Démadés 87
Démétér 38, 106, 111
Dendra 23
Didyma, didymský 40, 48, 105, 108
Diehl E. 63-66, 113-116
Diels H. 71, 120
Digesta 85
Dikaiarcheia 44
Diké 111
Dimini 11
143
Diodóros 59
Diogenés Láertios 60, 89, 91
dionýsie 100
Dionysos 61, 62, 100, 112-114, 117
Dioskúrias 54
Dittenberger W. 82
Dněpr 54, 55
Dněstr 55
Dolonkové 53
Don 54
Dóricha 50
Dórové, dórsky, dórština 26, 27, 30, 31, 38, 49, 58, 61, 62, 68-73, 75, 78, 82, 104,
108, 109, 113
Draá 39
Drakón 82, 87-89, 95
Dunaj 53
Dymánes 30, 73, 75, 78
Dyrrhachium 39
Efeseis 30
Efesos 29, 30, 48, 64, 66, 105, 113, 120
egejská oblast 12-14, 16, 18,21,23-27,32
Egejské moře 13, 15, 23, 24, 27, 28-32, 38, 39, 49, 51, 52, 58, 60, 66, 81, 90, 101,
104, 105, 110, 114
Egypt, Egypťané, egyptský 7, 12, 14-16, 18, 22, 23, 25, 26, 39, 45, 48-51, 61, 66,
88,89,93, 104, 106, 113, 115, 118, 121
Eiréné 111
Elaiús 53
Elateia 11
Elea, elejský 44,47,49, 120
Eleusis 23,99, 111
Élis, élejský 25, 31,40, 100
Emporion 46
Enez 52
Enneakrúnos 99
Épeiros 31, 45
Epidamnos 39, 45
Epidauros, epidaurský 61, 69
Epiktétos 99
Epimenidés 119
Eresos 91, 115
Eretria, eretrijský 41, 45, 51, 55, 56, 66, 98
Ergotímos 99
Erós 119
144
Erythry 2 9 , 5 2 , 6 6
Etrurie, Etruskové 39, 41, 43-47, 67, 86, 99, 109
Euanthés 92
Euboia, eubojský 13, 29, 38, 40-43, 45-48, 51, 55, 57, 66, 98
Euhesperides 51
Eumélos 112
Eunomiá 111
Eupalínos 65
Európa 7, 20, 25
Eurótás 68-74, 76
Eurypóntovci 75
Eusebios 87
Eutrésis 13
Evans Α. 15, 18,20
Exekestidés 89
Exekiás 99
Ezop; viz Aisópos
Fainiás 89
Faistos 15, 16, 18
Falaris 67
Faléron 90, 101
Fanagoreia 49, 54
Fanodikos 53
Fasélis 47, 49
Fásis (kolonie) 54
Fásis (řeka) 53
Ferekýdés 119
Filochoros 82
Foiníkie, Foiničané, foinický 7, 20, 23, 25, 32, 33, 36, 40, 44, 46, 47, 49, 110
Fókaia, fókajský 29, 44, 46, 47, 49, 52
Fókis, Fókové 11,31,38,62,91
Fókylidés 114
Francie, francouzský 46, 47
Frontinus 92
Frygie, fryžský 48, 112-114
Frýnichos 117
Fýlarchos 69
Gaia 111
Gallipoli 52
Gela 42, 43
Geleontes 29,30,81
Gelibolu 52
145
Gentili Β. 84, 89, 91-93, 95, 114, 120
Gergíthes 63
Gibraltarský průliv 45
Giganti 107, 109
Gilgameš 117
Gla 22
Gordion 47, 48
Gorgos 61
Gortýn(a) 78-80
Gortýnský zákoník 79, 80
Gurnia 19
Gýgés 48, 61
Gytheion 72
Hadrián 106
Hagia Triada 17, 115
Halikarnássos 31,49
Harmodios 101, 116
Hebros 52
Hégésistratos 89
Hekataios 121
Helena 68
Helikón 57
helladská kultura, helladský 12-14, 21-24, 27
Hellénion 49
Helléspont 52,53, 101
Helóros 42
Héra 44, 46, 50, 66, 105, 106, 108, 111
Hérakleia Pontiké (Pontská) 53, 54, 69
Hérakleitos 120
Hérakleovy sloupy 45
Héraklés 25, 107, 111
Hermés 64, 112
Hermippos 89, 92
Hermónassa 54
Hermos 30
Hérodikos 87
Hérodotos 21, 33, 45, 46, 48-53, 55, 56, 61-65, 69, 72, 76, 86, 87, 91, 96-103,
108, 111, 118, 120, 121
Hésiodos 5 3 , 5 7 , 5 8 , 9 2 , 111, 115, 117, 120
Hésychios 83
Himera 42, 117
Hipparchos 100, 101, 116
Hippiás 100-102,
146
Hippokleidés (Patrokleidés?) 60
Hippokratés 87
Hippónax 64,114
Hippónion 44
Histiaios 63
Histria (Histropolis) 53
Homéros, homérsky 24, 25, 33-37, 40, 57, 77, 78, 97, 100, 111, 112, 120
Hoplétes 29,81
Hyelé 44,47,49, 120
Hyksósové 22
Hylleis 3 0 , 6 1 , 7 3 , 7 5 , 7 8
Chadwick J. 19
Chalkidiké 51,61
Chalkis, Chalkidáné 41-43, 51, 55-57, 66, 103, 110
Charaxos 50, 115
Charóndás 67
Cheilón 77, 118
Chersonásos 54
Chetité, chetitský 14, 24, 26, 111
Chios 29, 35, 47, 49, 52, 66
Choirilos 117
Chronos 119
Chthoniá 119
Iásón 25
Ibéria 46
Íbykos 66, 117
Ída 15,78
Ífigeneia 53
Íkaros 21
Ílias 25,33-36, 111, 112
ilyrský 31, 73
Indický oceán 121
Indos 121
Iólkos 22,25
Ión 81
Iónové, iónský, iónština 29, 30, 32, 34, 35, 38, 40, 46, 48, 49, 53, 79, 81, 82, 102,
105, 107, 108, 112, 113, 116, 118
Iónské moře 28,31,43-45,60
iónský spolek 29, 30
Irák 9
Írán 9, 12
Isagorás 102, 103
147
Ischia 33, 41
Issédónové 55
Istanbul 52
Isthmos 105; viz i korintská šíje
Istros (dolní tok Dunaje) 53
Istros (kolonie) 30, 53
Itálie, italský 23, 33, 38, 39, 41-44, 46, 47, 49, 51, 54, 60, 66, 67, 91, 106, 108,
117, 119, 120
Ithaka 34, 35
Iulius Pollux 68-70, 79, 86, 88
Jacoby F. 69, 73, 82
Jaderské moře 45
Jordaens J. 7
Kadiköy 52
Kadmos 25, 33
Kaisareia 87
Kalamontari 55
Kalchédón 52,54
Kallatis 54
Kallínos 113
Kallisthenés 92
Kamares, kamarský 15
Kamarína 42
Kambýsés 66
Kandaulés 59
Kardia 52
Karchédón, Karchédonové 40, 47
Kárie, kárský 49,63, 121
Karneia 76
Kart-Chadašt, Kartágo, Kartágiňané 40, 43, 47, 67
Karyanda 121
Kasmenai 42
Katané 42, 67
Kaulónia 44
Kaystros 29
Kefallénia 28
Kelenderis 47
Keltové, keltský 46, 47
Kenchreai 60
Keós 16, 117
Kerameikos 29, 82, 99
Kerasús 53
148
Kerá 54
Keráský průliv 49, 54
Kilikie, kilikijský 47
Kimmeriové 48,55, 113
Kimmerský Bospor 49, 54
Kios 52
Kirrha 62,91,92
Klazomeny 29, 49, 51, 52, 114
Kleisthenés (z Athén) 62,90,95, 100-103
Kleisthenés (ze Sikyónu) 62, 92, 97, 100, 117
Kleitiás 99
Kleobis 108
Kleobúlos 66, 118
Kleomenés I. 102, 103
Knakión 74,75
Knidos 4 3 , 4 5 , 4 9
Knóssos, knósský 11,12, 14-24, 35, 78, 82, 107
Kodros 89
Kólaios 45,49
Kolchis, kolchidský 25, 53
Kólias 85
Kolofón 29, 30, 35, 44, 66, 89, 114, 120
Kópais 22
Korčula 45
Korint, Korinťané, korintský 11, 31, 32, 37-39, 42, 44, 45, 47, 50-52, 59-61, 63,
69,76, 81, 86, 103, 105, 106, 108, 110, 112, 116, 118
korintská šíje 26, 31, 45, 60, 68; viz i Isthmos
Korintský záliv 31,60
Korkýra (Kerkýra), Korkýřané (Kerkýřané), korkýrský 39, 45, 51, 59-61, 106, 107
Korkýra Melaina 45
Korsika 46, 49
Kós 31
Kotyóra 53
Kranz W. 71, 120
Kréta, krétský 7, 11, 12-27,31,32,42,49,68,78,79,82, 107, 115, 119
Kritiás 71,72, 89
Kroisos 4 8 , 4 9 , 5 5 , 108, 118
Kronika trojánská 7
Kronos 20, 58, 100, 111, 119
Krotón 43,44,67, 119, 120
Krym 54
Kybelé 48
Kýdippé 108
kykladská kultura 12, 13
149
Kykladské ostrovy (Kyklady), kykladský 11-14, 16-18, 21, 24, 30, 47, 91, 107, 119
Kyklópové, kyklópský 22
Kylón 63, 86, 87, 90, 97, 102, 119
Kýmé (v Malé Asii) 30, 47, 57
Kýmé (v Itálii) 41,42,44
Kynosúra 74
Kypr, kyperský 15, 19, 23, 26-29, 31-33, 47, 89, 99
Kypselos (z Athén) 53
Kypselos (z Korinta) 59-61
Kypselovci 61
Kyréné 50,51, 106
Kyrnos 114
Kýros 49, 55, 64
Kythéra 16
Kytóros 53
Kyzikos 30, 52
Lakedaimón, Lakedaimoňané, lakedaimonský 68, 70, 72; viz i Sparta
Lakónie 22, 31, 37, 68-70, 72-74, 76, 105, 110
Lampsakos 52
Láokoón 7
Larichos 115
laténská kultura 47
Laurijské pohoří 99
Lebedos 29
Lefkandi 55
Lechaion 60
Leipsydrion 101
Lélantos, lélantský 55, 56
Leontínoi 42, 67
Lema 11, 13-15
Lesbos 1 9 , 3 0 , 4 7 , 6 1 , 6 4 , 6 5 , 7 6 , 89, 115, 115, 116
Lesky A. 35
Leukas 45
Libye 49-52
Limnai (mílétská kolonie) 52
Limnai (osada ve Spartě) 74
Lindos 66, 118
Lipara 43
Livius 41
Lokris, Lokrové 31,38,44,69
Lokroi Epizefyrioi 44, 67
Lúviové, lúvijský 14
Lýdie, Lýdové, lýdský 3 0 , 4 4 , 4 8 , 4 9 , 5 9 , 6 3 , 6 4 , 6 6 , 108, 112, 114. 115, 118
150
Lýdos 99
Lygdamis 66, 98, 101
Lykambés 114
Lykúrgos (athénský aristokrat) 96, 97
Lykúrgos (mytický zákonodárce ve Spartě), lykúrgovský 70, 71, 74, 78
Lykúrgova rétra 74-77
lykúrgovské zřízení 77
Lyttos 78
Maa - Palaeokastro 27
Madytos 53
Mágnésia nad Maiandrem 66
Makedonie 11,23,61,98
Malá Asie, maloasijský 7, 11, 14, 16, 19, 21, 24-26, 29-32, 35, 38, 40, 43, 44,
46-53,54,56-58,63,66,69,76,78,81,82,86,99, 101, 104, 112, 113, 116, 120
malajské kmeny 71
Malia 15, 17, 18
Máliové 38,69
Mangalia 54
Marathón 98, 100
Mari 15
Mariandýnové 69
Marinatos S. N. 18
Marmara 52
Marmarské moře 30, 52
Maróneia 52
Marseille 46
Massalia 46, 47, 86
Medma 44
Médové 64
Medúsa 107
Megaklés (athénský archón) 86, 92, 97
Megaklés (vnuk předešlého) 62, 87, 96, 97, 100
Megaklés z Mytilény 64
Megara, Megařané, megarský 31, 39, 52-54, 62, 65, 69, 86, 90-92, 100, 114
Megara Hyblaia 39, 42, 43, 67
Melanchros 65
Melanippos 52
Mélos 13, 16, 18, 31, 108
Memfis 50
Mendé 51
Meneláos 68
Mennofer 50
Mesámbria 54
151
Mesoa 74
Messána 42
Messénie, Messéňané, messénský 22, 23, 28, 31, 37, 43, 71, 72, 76-78, 113
1. messénská válka 43, 76, 77
2. messénská válka 77
Messinský průliv 42, 43
Metapontion 44, 119
Methóné 51
Méthymna 61, 116
Mezopotámie, mezopotámsky 7, 11, 15, 17,22, 118
Midás 48
Michelangelo Buonarotti 7
Mílétos, Míléťané, mílétský 16, 29, 30, 40, 43, 48-50, 52-54, 56, 61, 63, 64, 105,
114,118, 121
Miltiadés (syn Athéňana Kypsela) 53, 100
Miltiadés (syn Kimóna) 100
Mimnermos 89, 114
mínojská kultura (civilizace), mínojský 12, 14-22, 24, 25, 27, 29, 33, 78, 104, 115
Mínós 12,20,21,78
Mínótauros 20,21, 82
Minyás 14
mladohalštattská kultura 46
Monaco 47
Monoikos 47
Mont-Lassois 46
Múzy 92, 114
Mykalé 29
Mykény, mykénský 13, 14, 18, 19, 21-35, 37, 39, 55, 58, 68, 81, 82, 104, 105,
110,111, 121
Mýlai 42
Myrmékeion 54
Myrón (z Athén) 90
Myrón (z Priény) 71
Myrón (ze Sikyónu) 62
Myrsilos 65
Mytiléné, Mytiléňané, mytilénský 30, 49, 50, 52, 53, 64, 65, 100, 115, 118
Myús 29
Nabonid 48
Nagidos 47
Naukratis 49, 50, 61, 86, 92, 106, 117
Naxos (kykladský ostrov) 13, 42, 66, 98, 100, 101, 105, 108
Naxos (na Sicílii) 42
Nea Makri 11
152
Nea Nikomedeia 11
Neapolis 44
Neapolský záliv 41
Neobúlé 114
Nesebar 54
Nestór 97
Nice (Nizza) 47
Nichoria 28
Níkaia 47
nilská delta 49, 86
Nísaia 6 3 , 9 0 , 9 3 , 100
novoasyrská říše 40, 47; viz i Asýrie
novobabylónská říše, novobabylónský 47, 48; viz i Babylónie
Núbie 49
Nymfaion 54
Odéssos 54
Odysseia 33-36, 78, 97, 111, 112
Odysseus 34, 35, 97
Oidipús 25,58
Oinópes 29, 30
Olbia 54
Olymp, olympský 58, 107, 111
Olympia 40, 104, 105
olympijské hry, olympijský 40, 62, 63, 78, 86, 87
Onomakritos 119
Orfeus 25, 119
Orchomenos 14, 22, 23
Orthagorás 61, 62
Orthagorovci 62
Ortygia 42
Pád 45
Púdská nížina 45
Paestum; viz Poseidónia
Pafos 27
Palestina, palestinský 23, 32, 47, 49
Pamfýlie 47
Pamfýloi 30, 73, 75, 78
Pamísos 78
Pán 112
Panaitios 67
panathénaje 100, 101
Pandóra 57
153
Pangajské pohoří 52, 98
Paní koní 24
Paní labyrinthu 20
Paniónion 29
Pantikapaion 54
Parion 52
Parmenidés 120
Paros 1 3 , 3 0 , 5 1 , 5 2 , 6 3 , 113
Parthenopé 44
Pasargady 48
Pásifaé 20
Patrokleidés (Hippokleidés?) 60
Pausaniás 62, 70, 76, 92, 99, 105, 112
Pégasos 61
Peiraieus 90
Peisistratos (z Athén) 53, 66, 87, 89, 91, 96-101, 106
Peisistratos (z Pylu) 97
Peisistratovci, Peisistratovi synové 101, 102, 116, 117, 119;
viz i Hipparchos, Hippiás
Péleus 25
Pelléné 51,62
Peloponnésos, peloponnéský 11, 13, 19, 22, 25, 26, 28, 29, 31, 43, 44, 51, 68, 69,
72,78,86, 105, 117
peloponnéská válka 45
peloponnéský spolek 62, 78
Pelops 25
Penthilos (mytický král v Mytiléně) 64
Penthilos (mytilénský aristokrat) 64
Penthilovci 64
Periandros 5 2 , 6 0 , 6 1 , 6 3 , 116, 118
Perinthos 30, 52
Persepolis 48
Persés 57, 58
Perseus 107, Ul
Peršané, perský 44,46,48-52,54,56,64,66, 101, 116, 117, 120, 121
Píseň o Nibelunzích 34
Píseň o Rolandovi 34
Pitana 74
Pithékúsai 33,41
Pittakos 65, 118
Plataje 72
Platea 50
Platón 18,37,69, 89
Plútarchos 63, 69-71, 73-76, 81-84, 86, 87, 89-96, 98
154
Plútos 64
Polyainos 92
Polybios 70
Polydeukés (Pollux); viz Iulius Pollux
Polykratés 65, 66, 101, 105, 116, 117, 119
Polymédés 108
Pontos Euxeinos 55
Poseidón 20,29, 105
Poseidónia (Paestum) 44, 106
Poteidaia 51,61
Poti 54
Potnia 20, 24
Pozzuoli 44
Prasiai 90
Prato C. 84, 89, 91-93, 95, 114, 120
Presesklo 11
Priamos 25
Priéné 29, 30, 71, 118
Proklés 61
Prokonnésos 52, 53, 55, 119
Prométheus 57
Propontis 30, 52
Protosesklo 11
Přední Asie 9, 12, 14,49
Přední východ 7, 10-12, 14, 15, 17, 20, 26, 27, 32, 33, 35, 39-41, 51, 105, 110,
111, 119, 121
Psammétichos I. 49, 50
Psammétichos II. 49
Psammétichos (z Korinta) 61,62
Psapfó; viz Sapfó
Puteoli 44
Pylos, pylský 22-24, 28, 35, 68, 91, 97
Pyreneje 46
Pyrenejský poloostrov 46
Pýthagorás z Efesu 64
Pýthagorás (filozof) 119, 120
Pýthie 40, 101
Reggio di Calabria 43
Rembrandt H. van Rijn 7
Reni G . 7
Rhea 20, 111
Rhégion 43,47,66, 117
Rhodópis 50
155
Rhodos 16, 24, 31, 35, 42, 47, 49, 66, 110, 118
Rhône 46
Rion 53
Rudé moře 121
Ruschenbusch E. 82
Řecko, Řekové, řecký passim
Řím, Římané, římský 7, 30, 38, 39, 44, 64, 75, 84, 92, 106, 108, 112, 118
Saiové 51
Salamis 29, 35, 63, 87, 90-92, 100
Samarra 11
Samos, samský 29, 30, 44-47, 49, 50, 52, 56, 65, 66, 92, 101, 105, 108, 114, 116,
117, 119
San Martin de Ampurias 46
Saône 46
Sapfó 50, 115, 116
Sardy 48
Sarmaté 55
Sarónský záliv 60, 90, 100
Sauromaté 55
Seine 46
Selínús, selínúntský 39,43,67, 106, 113
Sélymbria 52, 87
Sémónidés 114, 117
Sesklo 10, 11, 104
Séstos 53
severozápadní kmeny 31,58
Schliemann H. 18,21,25,34
Sicílie, sicilský 2 1 , 2 3 , 3 9 , 4 1 - 4 5 , 5 4 , 5 9 , 6 6 , 6 7 , 9 1 , 106, 108, 117, 119
Sidé 47
Sifnos 107
Sígeion 52,53,65, 100-102
Sikánové, sikánský 42, 67
Sikelové, sikelský 42, 69
Sikyón 3 1 , 6 1 , 6 2 , 6 8 , 6 9 , 7 6 , 9 2 , 9 7 , 107, 117
Símónidés 101, 117
Sinop 53
Sinópé 53
Síris 44
Skióné 51
Skylax 121
Skythové, skythský 54,55,119
Smerdis 64
156
Smyrna (stará) 30, 32, 35, 114
Smyrna (nová) 30, 89, 92
Soloi 47
Solón 18,29,48,82,84-98, 102, 108, 114, 118, 119
Sozopol 54
Sparta, Sparťané, spartský 17, 37, 38, 43, 50, 60, 62, 68-80, 101-103, 105, 106,
108, 113, 116, 118; viz i Lakedaimón
Spina 45
Stageiros 51
Stefanos Byzantský 68, 69
Stésichoros 117
Strabón 4 1 , 5 2 , 7 0 , 9 1
Středozemní moře, Středomoří 7, 15, 25, 26, 32, 33, 36, 40, 45-47, 49, 55, 121
Suda 55
Sufli Magula 10
Suchumi 54
1. svatá válka 6 2 , 9 1 , 9 2 , 9 7
Sybaris 43,44,67
Sýlosón 66
Syrákúsy 42,45,69, 106, 117
Sýrie, syrský 7, 15, 23, 26, 32, 33, 39, 44, 45, 47, 49, 50, 111
Syros 119
Španělsko 46,47
Švédsko 46
Švýcarsko 46
Talos 20
Tánagra 53
Tanais (Don) 54
Tanais (mílétská kolonie) 54
Tantalos 25
Taranto 43
Tarás 43
Tarent 38, 43, 44, 76
Tarentský záliv 43
Tarsos 47
Tartéssos 45, 46
Taucheira 51
Taurové 53, 55
Taurský Chersonésos 54
Taurus 9, 10
Táygetos 76
Tegea 78
157
Télemachos 97
Tell Agrab 17
Tell Defenneh 50
Tell Sukas 40, 47
Télys 67
Ténos 30
Teós 29, 30, 49, 52, 54, 66, 116
Tepe Sialk 12
Terpandros 76, 115
Thalés 118
Thasos 51, 114
Theágenés 62, 63, 86, 90
Théby (v Boiótii), Thébané 22, 23, 25, 33, 58, 98
Théby (v Egyptě) 50
Themis 111
Theodosia 54
Theognis 63, 114
Theopompos 69, 72
Théra, Théřané 16, 18,31,50
Therapnai 68
Themopylský průsmyk 38
Thermos 105, 109
Thérón 67
Théseus 21,25, 81, 82, 111
Thespis 100, 117
Thessalie, Thessalové, thessalský 10, 11, 13, 22, 25, 26, 30-32, 38, 69, 101
Thessalos 101
Thrácký Chersonésos 52, 53, 100, 101
Thrákie, Thrákové, thrácký 23, 39, 50-55, 98, 114, 116, 119
Thrasybúlos 61, 63
Thúkýdidés 21, 37, 44, 45, 56, 71, 76, 81, 86, 87, 99-101
Tigris 11
Tintoretto J . R . 7
Tíryns 2 2 , 2 3 , 2 6 , 6 8
Tizian Vecellio 7
Tomoi (Tomis) 30, 54
Toróné 51
Trabzon 53
Trapczús 53
Trója, trojský 7, 18, 24, 25, 34, 35, 53, 58, 68, 107, 110, 112
Tunis 40
Turecko, turecký 9, 32, 52
Tyrás (řeka) 54
Tyrás (mílétská kolonie) 54
158
Tyritaké 54, 55
Tyros 25
Tyrrhénské moře 43-45
Tyrsénia, Tyrsénové 46, 47
Tyrtaios 77, 113
Ugarit 15,26,27
Úranos 111
Urartu 47
Vafio 17
Varna 54
Vasari G. 7
Velia 44
Ventris M. 19
Veronese P. 7
Véset 50
Vix 46
Xenofanés 66, 120
Xenofón 70,72
Zagros 9
Zakros (Kato Zakros) 17
Zaleukos 67
Zanklé 42,43
Zás 119
Zeus 7, 20, 25, 40, 50, 57, 58, 74, 75, 86, 100, 105, 106, 111, 119
Židé 50
P A V E L
O L I V A
ZROZENÍ
EVROPSKÉ
CIVILIZACE
Obálku navrhl a graficky upravil Karel Kárász.
Redigoval Josef Šmatlák.
Vydalo nakladatelství ARISTA,
100 00 Praha 10, Kralická 3,
společně s nakladatelstvím EPOCHA, s. r. o.,
110 00 Praha 1, Kaprova ul. 12, v roce 2003.
Vydání druhé, doplněné.
Sazbu, scany obrazového materiálu a litografie
zhotovilo studio AG Design, spol. s r. o., Praha.
Vytiskla tiskárna Severografia a.s.. Most.
ISBN 80-86410-37-4 (Arista)
ISBN 80-86328-18-X (Epocha)
Dějiny evropské civilizace začí­
nají v Řecku, neboť zde se od
2. tisíciletí př. Kr. rodil „zázrak"
který určil vývoj antic­
kého Středomoří a celé­
ho starověkého světa.
V tzv. archaické (rané)
době, vytvořili Řekové
eposy, lyriku, divadlo, počátky
filosofie a vědních disciplín,
zákonodárství, olympijské hry...
Stvořili fenomén zvaný antika.
Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc,
přední odborník na dějiny sta­
rověku, líčí v této knize civili­
zační vývoj v řeckém prosto­
ru od neolitu a doby bronzové
s vrcholy v minojské kultuře na
Krétě a mykénské kultuře v Řec­
ku, kolonizační expanzi Řeků
až po vznik prvních států ve
Spartě a Athénách 8.-6. stole­
tí př. Kr. - Na tuto publikaci na­
vazují svazky Kolébka demo­
kracie, Dějiny a kultura klasic­
kého Řecka (2000) a Svět helénismu (2001) a dohromady tvo­
ří výjimečnou trilogii o dějinách
a kultuře antického Řecka.
ISBN 80-86328-18-X