Formální část

MATURITNÍ ZKOUŠKA
PRAKTICKÁ ZKOUŠKA Z ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ
Starověký Řím
Studijní obor:
78-41-M/001 Technické lyceum
Třída:
4.TL/B
Školní rok:
2005/2006
Vypracoval:
Bárta Martin
Prohlášení autora
„Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a použil literárních pramenů a
informací, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury a zdrojů informací.“
Ve Strážnici dne..................................
.......................................................
podpis
Anotace
Podle zadání práce byl vytvořen program pro doplnění učiva dějepisu. Program je
určen těm uživatelům, kteří chtějí získat všeobecný přehled ohledně dané problematiky
nebo se v ní zdokonalit, nemá za úkol nahrazovat tradiční školní výuku. K prozkoušení
učiva je na konci prezentace umístěn odkaz na závěrečné opakování, ve kterém se lze
pohybovat po jednotlivých kapitolách.
Prezentace je vytvořena tak, aby při jejím prohlížení mohl vyučující libovolně
doplňovat učivo, tak aby jej žáci mohli lépe pochopit. Kvůli tomu program neobsahuje
žádné zvuky. Prezentaci si mohou spustit uživatelé jak přes projektor, pro školní výuku
nebo individuálně doma na osobním počítači.
Obsah
Titulní list.............................................................................................................................. 1
Prohlášení autora................................................................................................................... 2
Zadání práce.......................................................................................................................... 3
Anotace práce ....................................................................................................................... 4
Obsah .................................................................................................................................... 5
Úvod...................................................................................................................................... 6
1. Dějiny antického Říma ..................................................................................................... 8
2. Římská republika ............................................................................................................ 13
3. Kultura a umění .............................................................................................................. 17
4. Římská literatura............................................................................................................. 21
5. Římské císařství.............................................................................................................. 29
6. Pád Říma......................................................................................................................... 35
Závěr a shrnutí .................................................................................................................... 36
Poděkování.......................................................................................................................... 37
Seznam použité literatury a zdrojů informací..................................................................... 38
Seznam použitého softwaru ................................................................................................ 39
Prohlášení - licenční ujednání............................................................................................. 40
Příloha................................................................................................................................. 41
Úvod
V programu Microsoft PowerPoint 2000 jsem vytvořil výukový program, jehož úkolem
je předání základních informací týkajících se starověkého Říma. Celý program je rozložen
do šesti částí. Jsou to tyto: Antický Řím, Římská republika, Kultura a umění, Římská
literatura, Římské císařství, Pád Říma.
Prezentaci bylo nutno vytvářet tak, aby uživatele zaujala, což má dobrý vliv na vnímání
a chápání probírané látky.
Dalším problémem bylo rozhodnutí o množství textu, který bude zobrazován na jedné
stránce. Při použití množství textu by se uživatel mohl začít v problematice ztrácet. I přes
tuto skutečnost jsem byl nucen použít více textu než grafické dokumentace. Důvod byl
jediný: historie obsahuje mnoho dat, které se obrázky nedají vyjádřit.
Podle zadání má být prezentace doplňkem k výuce. Předpokládá se tedy, že uživatelé
jíž mají základní znalosti z oblasti historie. Program tedy uživateli utřiďuje informace nebo
je upřesňuje. Využití programu spočívá také ve školní výuce, kde vyučující předem
vysvětlí látku, pak je žákům poskytnuta tato prezentace a uživatelé si mohou uvědomit
chronologický postup událostí. Vyučující může libovolně vstupovat do prezentace a
specificky upřesňovat látku tak, aby ji pochopili různě zdatní žáci.
Ovládání prezentace je vytvořeno velmi jednoduše. Po spuštění základní prezentace,
kde je umístěna úvodní část, se zobrazí přehled jednotlivých kapitol. Uživatel si může
libovolně vybrat kapitolu. Osobně však doporučuji procházet celý program postupně.
Přechody snímků jsou řešeny kliknutím myší, neboť každý výklad je individuální. Je brán
také ohled na případné dotazy.
K výkladu látky bylo nutno využít informace z velkého množství zdrojů. Kvůli
obrovskému časovému úseku látky nebylo možno zařadit do programu všechny detaily.
Důležitost informací jsem rozlišoval podle toho, kolik prostoru jim bylo věnováno
v informačních zdrojích a také podle osobního odhadu.
-6-
„V tomto městě se neholduje vědeckým snahám, řečnictví tu nemá místa, rozšafnost a
dobré mravy se netěší ani z pochvaly, ani z výsledků; všichni lidé, které v tomto městě
uvidíte, se dělí na dvě skupiny: buď je někdo vykořisťuje nebo sami kořistí. V tomto městě
se nikdo nestará o děti, protože kdo má dědice, nesmí na hostiny, není vítán v divadle, ale
zbaven všech práv se skrývá mezi zavrženci. Kdo se však nikdy neoženil a nemají blízké
příbuzenstvo, docházejí vrcholných poct, tj., pouze oni jsou řádní vojáci, pouze oni jsou
vynikající lidé a dokonce poctivci. Vejdete do města, které je jakoby rejdištěm morových
nákaz, kde není nic jiného než zdechliny, které jsou sápány, a krkavci, kteří je sápou.“b)
PETRONIUS ARBITER
-7-
1. Dějiny antického Říma
V mnohém se neshodli ani sami starověcí autoři, natožpak moderní historikové. Ale je
známou pravdou, že každý mýtus, báj či legenda v sobě ukrývá pravdivé jádro. To je
ovšem obaleno mnohem silnější vrstvou polopravdivých, idealizovaných nebo dokonce
zcela vymyšlených epizod, které z příběhu činí právě legendu. Držme se tedy výroku Tita
Livia z konce 1. stol. př. n. l.: „Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské
s božským, a činit tak počátky měst vznešenějšími.“
Dvanáctým králem v Alba Lonze byl Prokas, který měl dva syny: staršího Numitora a
mladšího Amulia. Po jeho smrti nastoupil na trůn podle práva Numitor. Amulius ho však
sesadil a vyhnal. Protože se chtěl pojistit proti vlastním metodám získání vlády, dal
popravit všechny jeho syny a dceru Reu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty, což
byla funkce se slibem věčného panenství. Jenže tato Rea Silvia neodolala svodům boha
války Marta a porodila mu dvojčata.
Když se král dozvěděl o narození potencionálních uchazečů
o trůn, přikázal je i Reu Silvii vhodit do řeky. Sluhové dali
oba chlapce do košíku a položili na hladinu Tibery, která
byla zrovna tou dobou rozvodněna. Reu Silvii zachránil pak
před utonutím bůh řeky Tibery, protože se mu líbila, a
odvedl si ji jako manželku ke svým pramenům. Poté, co
dvojčata řeka vyvrhla, jejich pláč přivolal vlčici, která žila
v nedalekém lese na Palatinském pahorku. Seběhla pro ně
k řece a odnesla je do svého doupěte v jeskyni. Tam je pak
kojila svým mlékem a zahřívala vlastním tělem. Tak je jednou našel pastýř Faustulus, který
je odnesl k sobě domů, kde je s manželkou Akkou Larentiou vychoval.
Prvním zaměstnáním Romula a Rema bylo hlídání otčímových stád a lov zvěře. Díky
své vlčí kojné a zdravému životu v lese z nich vyrostli zdatní junáci, kteří nevěděli nic o
svém původu a žili prostě a spokojeně. Nevyhýbali se stejně jako jiní mladíci, šarvátkám a
nejrůznějším potyčkám. Jejich hlavním nepřítelem byl konkurenční pastýř pasoucí stáda
pro Numitora na Aventinu. Jednou byli však při své výpravě dopadeni a předvedeni před
Numitora. Ten v nich poznal své vnuky a celkem bez problémů je přemluvil k nápravě
-8-
staré křivdy. Sehnali své druhy z Palatina a vtrhli do Alba Longy, Amulia zabili a vládu
vrátili do rukou Numitorových.
Romulus a Remus, vědomi si svého královského původu,
neměli kde vládnout a protože nechtěli čekat, až jim jejich děd
po své smrti uvolní trůn, rozhodli se založit své vlastní město.
Svůj záměr uskutečnili a 300 let od založení Alba Longy tj. 753
př. n. l. se na Palatinu objevilo nové město. O místě na
Palatinském pahorku se bratři dohodli snadno, neboť to bylo
výtečné místo: ze tří stran chráněné strmými skalními svahy a
z té poslední močály před útoky divoké zvěře i nepřátel. Navíc se
Palatin nacházel ve středu krásné země nad řekou, která v těchto
místech je již velmi blízko moři.
V době, kdy se Romulus a Remus rozhodli založit zde své město, stály tu již chýše
pastýřů. Oba bratři podle tehdejších zvyklostí přistoupili k obřadům, založení města nutně
doprovázejícím: vyčkali příznivých znamení bohů, pluhem se zapřaženým býkem a krávou
vyorali kolem příštího města brázdu na třech místech přerušenou. Brázda symbolizovala
obranný příkop, vyoraná hlína hradby a přerušení městské brány. Potom uprostřed pahorku
vykopali čtvercovou jámu, do níž vložili pluh a obětní plodiny. Po příslušných
bohoslužbách pak byl obřad považován za dokončený a město založeno.
Zbývalo už jen určit jméno nového města. Oba bratři chtěli, aby bylo město
pojmenováno po nich, ale problémem bylo, že nemohla rozhodnout tradiční přednost
staršího prostě proto, že byli oba bratři jakožto dvojčata stejně staří. Dohodli se tedy
nakonec, že vyčkají znamení bohů, a to sledováním přeletů ptáků, což byl tehdy velice
spolehlivý způsob, jak boží vůli zjistit.
Romulus zůstal na Palatinu a Remus se vydal na Aventinum, kde každý sledovali
oblohu v očekávání věšteckého úkazu. Jakmile Remus zaujal své stanoviště, objevilo se
šest supů, kteří mu přeletěli nad hlavou. Remus to okamžitě hlásil sboru věštců a žádal, aby
mu přiřkli vítězství. Krátce na to se však Romulovi ukázalo dvanáct supů. Protože se
předem nedohodli na přesných podmínkách, vznikl spor o vítězství. Remus odůvodňoval
své vítězství časovým prvenstvím, Romulus větším počtem supů. Tady se pověsti
rozcházejí ve dvě verze. Podle první bylo město nakonec pojmenováno po Romulovi a ten
-9-
pak vyznačoval místo budoucích hradeb. Zatrpklý Remus mu však s posměchem řekl, že
takové hradby nikoho nezadrží a strouhu přeskočil, aby ho urazil. Tu ho Romulus se slovy:
„Tak ať zhyne každý, kdo se odváží překročit mé hradby.“, zabil. Podle druhé, méně
rozšířené verze, se hned po věšteckém úkazu mezi bratry a jejich přívrženci rozpoutala
rvačka, při níž byl Remus zabit.
Každopádně bylo město pojmenováno po Romulovy jako Roma, Řím, a Romulus se
stal jeho prvním králem. Na Rema se v podstatě zapomnělo, ale Romulus po sobě zanechal
velice výraznou památku.
Prvními obyvateli Říma byli muži z Romulovy družiny a přistěhovalci. Bez žen se Řím
vůbec nemohl městem stát, natožpak aby vytrval dalších tisíc let jako význačná světová
mocnost. Romulus tedy vyslal do okolních obcí posly se žádostí, aby si v nich mužové
Říma mohli vybrat manželky. Ty však odmítly, protože nové město, navíc obývané tolika
lidmi pochybného původu, u nich nebudilo dostatečnou důvěru, aby se obyvatelé rozhodli
riskovat to, že do něho provdají své dcery. Proto Romulus vyhlásil po okolí, že chystá
oslavu na počest boha Neptuna Consa a zve na ni všechny obyvatele okolních obcí. Hosté
se dostavili, v hojném počtu mezi nimi byli zastoupeni Sabinové s manželkami a dcerami.
Když byla zábava v nejlepším, římští muži se na znamení Romula vrhli na sabinské dívky
a unesli je. Ihned se také postarali o to, aby se staly jejich manželkami a matkami jejich
dětí.
Otcové, kteří přišli o dcery a mladíci, kteří přišli o snoubenky, však krále Tita Tatia
přinutili, aby je pomstil. Ten tedy vypověděl Romulovi válku a římští muži, kteří si
momentálně hleděli více svých manželek než boje, se na bitevním poli dlouho nezdrželi a
stáhli se za hradby města. Tam se však statečně bránili. Sabinové proto nakonec podplatili
zlatými náramky a šperky Tarpeiu, dceru Tarpeia, velitele hradu a ta jim v noci tajně
otevřela bránu (podle ní je pojmenována známá Tarpejská skála, na které byly později
vykonávány ty nejpotupnější tresty, např. za velezradu). Romulus musel se svými muži
uprchnout. Příštího dne se pokusil znovu dobýt své město nazpět, avšak tu se do situace
konečně vložily Sabinky. Vrhly se mezi nepřátelská vojska a prosily všechny muže, aby
jim nezabíjeli otce a bratry a také manžele. Římané a Sabinové nakonec uzavřeli mír, a
protože byli spojeni pokrevními svazky, nakonec spojili i svůj lid. Titus Tatius se
přestěhoval do Říma a stal se Romulovým spoluvládcem. Poté co Titus zemřel, stal se
opět jediným vládcem Říma Romulus.
- 10 -
Po smrti Romula († 717 př. n. l.) pokračovalo ve vládě dalších šest králů. Tyto postavy,
stejně jako jejich činy, se pohybují někde na pomezí legend a skutečné historie. Vládu po
Romulovi převzal Numa Pompilius (716 - 671 př. n. l.), původem Sabin, který vytvořil
nejstarší kultovní instituce. Dalším králem byl Tulus Hostitulus (670 - 639 př. n. l.), za
jehož vlády došlo k válce s Alba Longou, městem, které bylo v čele autonomních
latinských osad.
Toto období je dějištěm další velmi známé legendy o boji Horatiů a Curiatiů. V této
válce se mělo rozhodnout o tom, zda se Alba Longa stane pánem Říma, nebo naopak, Řím
ovládne Alba Longu. Král Alby Longy ve snaze ušetřit životy mužů se dohodl s římským
králem o tom, že se místo armád proti sobě za každou stranu postaví tři bratři, trojčata,
rovní sobě silou, věkem i statečností. Ti se pak utkají v boji a vítězství ve válce rozhodne
tento souboj. Za Římany byli vybráni zmínění Horatiové, za Albu Longu bratři Curiatiové.
Když bratři souhlasili, určili králové místo a čas boje a zavázali se slavnostní přísahou, že
ten národ, jehož reprezentanti zvítězí, bude pak v míru a pokoji vládnout tomu druhému.
V určený den se bratři utkali. Zpočátku vypadalo, že boj vyhrají bratři z Alba Longy,
neboť po první jejich srážce padli dva Horatiové mrtvi, zatímco trojice Alby Longy byla
pouze zraněna. Nyní to bylo pro Římany velmi špatné, protože co zmůže jeden, ač
nezraněn, proti třem? Navíc se poslední Horatius, přes přísahu, že bude bojovat do
poslední kapky krve, dal na útěk. Bratři Curiatiové se ho jali pronásledovat, když tu se
náhle Horatius obrací, vrhá se do boje s nejbližším pronásledovatelem a využívaje toho, že
není dosud raněn, ho poráží. Druhý z bratrů Curiatiů byl více raněn než ten první, proto mu
nemohl stačit a posléze ani pomoci, protože doběhl k Horatiovi až když byl jeho bratr
mrtev a ocitl se ve stejné situaci. Je jasné, že pro Horatia nebyl problém přemoci ani jeho a
pro třetího, nejvíce zraněného Curiata, který zůstal daleko vzadu, si nakonec sám došel a
zabil ho taky. Tak díky chytrosti tohoto muže zvítězil Řím a stal se pánem Alby Longy.
Následujícím
římským
králem
byl
Ancus
Marcius (639 - 617 př. n. l.), dle tradice údajný
zakladatel ostjského přístavu. Dalším pak byl
Lucius Tarqunius Priscus (616 - 579 př. n. l.)
etruského původu. Po něm vládl Servius Tullius
(578 - 535 př. n. l.), možná syn otrokyně, jemuž se
- 11 -
přičítá rozdělení obyvatelstva do pěti tříd dle majetku. Posledním králem se stal krutý
Tarquinius Superbus (534 - 510 př. n. l.). Roku 510 př. n. l. byla nastolena republika.
- 12 -
2. Římská republika
V roce 510 př. n. l. vyhnali Římané posledního krále Tarquinia a založili republiku.
Trvalo to dvě stě let třídních konfliktů mezi patriciji (aristokraty) a plebeji (lidem), než
bylo dosaženo zákonné stability.
V nové republice vydával většinu zákonů a rozhodnutí orgán aristokratů – senát,
výkonnou moc měli dva konzulové. Každý rok volilo shromáždění lidu nové konzuly, ale
obvykle bylo snadné přesvědčit tento lidový orgán, aby zvolil aristokraty a zůstalo na
tribunech lidu aby hájili a reprezentovali zájmy plebejů. V praxi to znamenalo, že
uspořádání jim dávalo pocit rovnosti a podporovalo jejich občanského ducha. A to byla
jedna z nejsilnějších stránek Říma jako republiky.
Díky tomu byli Římané schopni ovládnout národy jako Etrusky, Samnity a Galy
(Kelty). Jedním z tajemství jejich úspěchu byla velkorysost ve vztahu k jejich spojencům a
nepřátelům, kterým dříve nebo později dali římské občanství. Počet Římanů se zvyšoval
s dobytými územími. Místo aby se tato území stala oblastmi nepokojů, které je zapotřebí
kontrolovat, Římany posilovala. Také jejich spojenci k nim zůstávali loajální i po
neúspěších.
V roce 272 př. n. l. Řím ovládal Apeninský poloostrov. Spojil se dočasně s Kartaginci
s cílem porazit řecká města na jihu poloostrova a odvézt řeckého krále Pyrrha z Epiru ze
Sicílie. Ostrov se potom stal příčinou dvaceti tříleté 1. punské války (264 - 241 př. n. l)
mezi Římem a Kartágem. Velká obchodní severoafrická velmoc Kartágo se stala hlavním
nepřítelem Říma v boji o nadvládu v západním Středozemí. Římské legie – stále v podstatě
lidová armáda – si proti námezdním vojákům Kartága vedly dobře, ale válka nebyla
rozhodnuta, dokud Římané nevybudovali silné námořnictvo. Na konci války Kartaginci
přenechali Sicílii Římanům a brzy nato se Řím zmocnil Sardinie i Korsiky.
Ale toto bylo pouze první kolo konfliktů, které prověřilo možnosti
Říma. Bohatí Kartaginci vybudovali novou říši v Hispánii (dnešním
Španělsku) a našli v Hanibalovi geniálního velitele. Jeho otec ho přiměl
k přísaze, že bude nepřítelem Říma. Když znovu propukla válka – 2.
punská válka - Hanibal podnikl riskantní přechod Alp s armádou, v níž byli i afričtí váleční
sloni a sestoupil ze severu do Itálie. Ačkoliv stál vždy proti přesile, způsobil Římanům
- 13 -
citelnou porážku v Trebbii (218 př. n. l.), u Trasimenského jezera (217 př. n. l.) a v Cannae
(216 př. n. l). Ale brány Říma a většiny jeho spojenců zůstaly Hanibalovi zavřeny, a
ačkoliv nalezl určitou podporu v jižní Itálii a zůstal na ostrově 16 let, konečné vítězství mu
uniklo. Zatím Římané poráželi Hanibalovy spojence, dobyli Hispánii a konečně pronikli do
severní Afriky. Hanibal, povolán z Itálie zpět, byl poražen v bitvě u Zamy (202 př. n. l.) a
Kartágo se vzdalo a bylo přinuceno platit daň.
Římané nyní kráčeli od úspěchu k úspěchu. Aby měli jistotu, že už znova nedojde
k dalším válkám s Kartágem, zničili v roce 146 př. n. l. téměř bezmocné Kartágo a to tak
že je srovnali se zemí. Během 2. století př. n. l. se dostaly pod nadvládu Říma také
Makedonie, Řecko, Pergamon v Malé Asii (současné Turecko) a středozemní pobřeží Galů
(dnešní Francie). Egypt zmítaný politickými nesváry zůstal na povrch nezávislý na Římě,
ale fakticky byl jeho závislým spojencem. Výsledkem punských válek (a souběžně
probíhajících válek v Řecku) bylo politické i hospodářské ovládnutí Středomoří Římem.
Taková rozsáhlá expanze měla na římský způsob života velmi zásadní vliv. Národu,
který si dříve cenil vážnosti a jednoduchosti, bohatství a přepych vždy neprospěly. Jejich
politický systém, který byl vytvořen pro městský stát, se jen ztěžka přizpůsoboval
potřebám velké říše. Rostoucí bohatství „střední vrstvy“ budilo nelibost u aristokratů, kteří
do té doby měli monopol na moc.
Římské války přivedly do Itálie velké množství otroků. Jejich práce byla stále levnější
a levnější, a tak vyhnala rolníky z půdy do měst, kde jejich nespokojenost znamenala
nebezpečí. Nespokojenost rostla rovněž mezi svobodnými obyvateli Apeninského
poloostrova, kteří ještě nezískali římské občanství. Zatím narůstající počet otroků zvyšoval
i pravděpodobnost vzniku vzpoury proti otrokářství.
Všechny tyto faktory způsobily, že se 1. století př. n. l. stalo obdobím rozsáhlých
politických bojů a rostoucího protizákonného násilí, které hrozilo rozpadem římského
státu. Z toho vznikající zmatky vedly ke vzniku soupeřících stran ve státě –
aristokratických optimátů a více plebejských populárů. Jejich konflikty do značné míry
podkopaly existující republiku.
Následující generace zatáhla Řím do skutečné občanské války mezi vojáky Maria a
Sully. Marius, muž relativně nízkého původu, si získal pověst vítěznými taženími v severní
- 14 -
Africe a bojem proti silným barbarským útokům. Marius je ztotožňován se stranou
populárů, jeho sok Sulla s optimáty. Situaci dále komplikovalo povstání italských spojenců
Říma – občanská válka (91 – 88 př. n. l.), která skončila v okamžiku, kdy všichni dostali
římské občanství a válka, která probíhala ve stejnou dobu na východě. Nakonec se Sulla po
smrti Maria prohlásil diktátorem, provedl sérii krutých čistek, zreorganizoval stát a posílil
úlohu senátu.
Sullovo uspořádání se brzy po jeho smrti zhroutilo. Jeho dva hlavní stoupenci,
vynikající generál Pompeius a jeden z nejbohatších Římanů Crassus, sklízeli největší
úspěchy. Pompeius svými válečnými vítězstvími na východě a Crassus tím, že porazil
velkou vzpouru otroků (73 – 71 př. n. l.) vedenou bývalým gladiátorem Spartakem.
Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska. Sloužil v pomocných
jednotkách římské armády, kde se neúspěšně pokusil o útěk. Jakožto
dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a prodali ho do gladiátorské
školy ve městě Capua. Zorganizoval zde všeobecné povstání, ale jeho
úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchýlili
k blízkému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojenskou jednotku,
která zatarasila jedinou cestu na horu. Gladiátoři se však lstí dostali
z obklíčení a oddíl vojska porazili. Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat
množství otroků i svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část
Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na 70 000. Gladiátoři porazili vojsko znovu
nedaleko Vesuvu a Spartakus se poté rozhodl odvést otroky z Itálie domů, ale kvůli
nesouhlasu části z nich se dosud jednotné vojsko rozpadlo. Od Spartaka se oddělil
podvelitel Crixus, kterého pak Římané porazili v Apulii. Spartakus mezitím překročil
Apeniny a porazil další vojsko pod vedením obou konsulů. Tím si otevřel cestu přes Alpy,
ale jeho muži cestu kvůli vidině drancování ve střední Itálii vzdali a Spartakus se musel
v dnešní Modeně otočit nazpět.
Spartakus došel nečekaně a nerušen na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu
osmi legií pod velením Crassa. V prvních bitkách Crassus zvítězil a doslova Spartaka
s jeho muži uzavřel v Bruttiu na jihu Itálie. Vzbouřenci bojovali dál, Spartakus našel
způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Apulie - stalo se tak na přelomu let 72 a 71 př.
n. l. Část vzbouřenců germánského a keltského původu se opět oddělila a znovu byla
poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi
- 15 -
prohrál. Konec povstání byl neodvratný. Spartaka Římané nakonec také zabili v boji a
s ním asi 60 000 povstalců. Stalo se to roku 71 př. n. l. po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest
tisícovek zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia.
Tak skončilo největší povstání otroků v dějinách. Přestože římské impérium přežilo
tento revoluční plamen, stále jasněji se ukazovala nutnost změny společenského systému.
Ten přišel až v podobě triumvirátu.
Senát byl podezíravý vůči ambicím Pompeia a Crassa, které je spojily v roce 60 př. n. l.
s rafinovaným politikem Juliem Caesarem. Toto spojenectví je označováno jako první
triumvirát.
Členové triumvirátu měli tolik bohatství a vlivu, že byli schopni řídit záležitosti
republiky více méně podle svého. Mezi rozdělené úřady patřilo velení v římské provincii
Galii (Francii), které vzal na sebe Caesar. Již ve středním věku se Caesar nečekaně projevil
jako válečný génius, dobyl celou Galii (58 – 51 př. n. l.) a poprvé vstoupil na odlehlé
ostrovy Británie.
Zatím byla rovnováha triumvirátu ohrožena, když byl Crassus na východě poražen a
zavražděn parthskými nepřáteli. Pompeius se spojil se senátem a Caesar, který se cítil
ohrožen, vstoupil do Itálie v roce 49 př. n. l. a přivedl s sebou svou veteránskou armádu.
Občanská válka, která následovala, se odehrála po celém Středozemí. V roce 45 př. n. l z ní
Caesar vyšel vítězně jako římský diktátor, ale záhy – v roce 44 př. n. l. - byl zavražděn.
To bylo příčinou dalšího kola válek. Senátorská strana vedená Brutem a Cassiem byla
poražena druhým triumvirátem, do něhož patřil Caesarův synovec a adoptivní syn
Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus. Lepidus byl potom zbaven moci a nakonec
Octavianus a Antonius pozvedli proti sobě zbraně. Antonius a egyptská královna Kleopatra
byli poraženi u Actia (31 př. n. l.) a Octavianus se stal pánem římského světa.
- 16 -
3. Kultura a umění
Na rozdíl od dřívějších národů vzdali Řekové svým nádherným uměním hold lidství.
Římané, přestože jejich přístup nebyl již tak originální, rozšířili řecké dědictví vytvořením
společné řecko – římské tradice trvalé historické důležitosti.
Od roku 334 př. n. l. šířil Alexandr Veliký díky svým výbojům řeckou kulturu po celém
Blízkém východě, od Egypta až po Západní Indii. Alexandrova říše se po jeho smrti († 323
př. n. l.) rozpadla, což taky znamenalo konec klasického období.
Toto období se vyznačovalo svou jednoduchostí. Budovy
jako třeba Parthenón měly obdélníkový půdorys se sloupy na
obvodovou a sedlovou (šikmou) střechou nad nimi. Rozdíly
v detailech
sloupů
a
v částech
nad
nimi
určovaly
architektonický styl budovy.
Rozlišujeme tři základní typy sloupů: styl dórský – jednoduchý, ale masivní; styl
iónský – velké hlavice zdobené závity; styl korintský – podoba listů paznehtníku, jejichž
stvoly končily v závitech.
Dokonalost řecké architektury nespočívala v technických dovednostech, ale ve smyslu
pro proporce a v dokonalém vizuálním dojmu. Typickým příkladem bylo řecké provedení
sloupů. Uprostřed byly lehce zesílené, aby kompenzovaly dojem prohnutí dovnitř, který
vzniká při pohledu na zcela rovný sloup z velké vzdálenosti.
Po tomto období následoval počátek helénistického umění, kterému vévodily velké
státy jako například Egypt.
Tyto velké státy se staly důležitějšími středisky řeckého umění než upadající řecké
městské státy. Duch helénistického umění byl od jeho klasického předchůdce zcela
odlišný.
- 17 -
Významný je přínos pro architekturu. Cílevědomý urbanismus vedl k zakládání měst a
vytváření nových typů reprezentačních budov. Helénistická architektura uvolnila závazné
normy klasického období, kombinovala architektonické řády a původní stavební články,
které dříve nemívaly dekorativní charakter.
V sochařství proti klasické uměřenosti a zaměření na ideální typy je kladen důraz na
jedinečnost a efekt. Například zobrazování osob různého stáří i etnické příslušnosti, zájem
o žánrové scény, o portrét. Ve srovnání s klasickou uměřeností má helénistické výtvarné
umění až naturalistický ráz v zobrazení utrpení, smrti a stáří. Expresivní dynamický výraz
se projevil v monumentálních dílech Niké Samothrácká či na reliéfech s výjevy
gigantomachie na pergamském Diově oltáři.
Helénistické umění bylo všeobecně okázalé. Mecenášové
zadávali rozsáhlé práce a umělci s chutí předváděli své
mistrovství. Příkladem mohou být drapérie Okřídlená bohyně
Vítězství ze Samothráky nebo propletená složitost v sousoší
Laokoon, kde had pevně svírá tři zoufale trpící postavy.
Římané obdivovali a napodobovali řecké umění a šířili ho na západ i sever, až do
Británie. Mnoho řeckých uměleckých děl známe jenom díky římským kupcům, kteří si
nechali udělat kopie, jež se na rozdíl od originálů dochovaly.
Jako tvůrci nebyli Římané tak dobří jako Řekové, ale přesto si vytvořili svoji vlastní
sochařskou tradici, která spočívala ve velmi realistickém zobrazení. Její původ je zřejmě ve
věrně zpracovaných bustách předků, které neměli Římané ve svých domech pro jejich
uměleckou hodnotu, ale jako projev úcty k předkům. Individuální, nikoli však bezchybná
kvalita římských portrétů je velice působivá. Většina římských soch, včetně často
idealizovaných portrétů božstev a císařů, je ve svém stylu helénistická. Mezi specifické
prvky římského sochařství patřily triumfální oblouky a sloupy, které měly připomínat
skvělá vítězství a boje (např. Konstantinův a Titův oblouk).
Také v architektuře chyběl Římanům řecký smysl pro krásu a řecký vkus. Jenže
Římané byli mnohem odvážnější technicky, což se projevovalo při využívání oblouků,
klenutí a kupolí. Stavěli hodně, protože chtěli svou rozsáhlou říši zaplnit imponujícími
veřejnými budovami, jako je Pantheon či Koloseum v Římě a Mason Carrée v Nimes ve
- 18 -
Francii. Ještě odvážnější byly jejich silnice, mosty, akvadukty, arkády, kanalizace a
pevnosti.
Augustus Octavianus Caesar dal postavit asi 700 veřejných studní, 130 kašen a 150
vodovodů. Je znám jeho výrok: „Římské impérium je založeno na silnicích a vodovodech.
Teprve vodovod dělá z vesnice město.“
První vodovod Aqua Appia dlouhý 16,6
km dal postavit v roce 312 př. n. l. Appius
Claudius. V císařské době měl Řím celkem 12
vodovodů
pro
zásobování
asi
900 000
obyvatel, o které se staralo 700 zaměstnanců.
V dalších stoletích došlo však ke zvratu. Římské vodovody a lázně byly zničeny Góty,
Langobardy a Vandaly. Namísto vodovodů stačily studně, často se závadnou vodou nebo
voda odebíraná z vodních toků. Místo kanalizace sloužily příkopy na ulicích. To trvalo v
Evropě více než tisíc let, kdy vlivem církevních dogmat se pohlíželo na péči o tělo a
ochranu zdraví jako na hříšnou a zbytečnou záležitost. Důsledkem byly morové epidemie,
při kterých umírala až polovina obyvatel.
Dalším ze stavebních skvostů z dob římské republiky je Via
Appia. Je to nejstarší dochovaná římská silnice, vybudovaná 312
př. n. l. za censora Appia Claudia Caeka. Spojovala Řím
s jihoitalskými městy Capua, Tarentum, Brundisium, byla dlážděná
a opatřená milníky. Podél silnice byly budovány bohaté
architektonické náhrobky Římanů.
Notoricky známý je také amfiteátr v Římě, a to Koloseum.
Bylo určeno zejména pro gladiátorské hry a štvanice zvířat.
Vybudováno za vlády císařů Vespasiana a Tita v 70. letech 1.
století. Je to třípatrová budova s eliptickým půdorysem a
hledištěm až pro 50 000 diváků.
- 19 -
Některé z těchto čistě funkčních staveb, jmenovitě Pont du Gard v Nimes, jsou
obdivuhodně krásné.
Dochovalo se i mnoho římských maleb, ačkoliv žádná z nich není umělecky nijak
zvlášť hodnotným dílem. Nejpůsobivější seskupením jsou malby na zdech domů
v Pompejích, městě zachovaném jen díky tomu, že bylo po výbuchu sopky Vesuv
pohřbeno pod vulkanickým spadem a lávou. Tyto malby dosvědčují umění perspektivy,
bohaté využití prvků trompe l oeil (tj. klamání zraku), jako jsou třeba krajiny z pohledu
přes sloupy – krajiny i sloupy jsou ovšem namalovány na stěnu. Římané vždy vynikali i
v jiném oboru obrazového umění, a to v mozaice. Mozaika je obrázek, který je složen
z malých kamínků zasazených do betonu.
- 20 -
4. Římská literatura
Římská literatura není zdaleka tak bohatá ani původní jako literatura řecká. Dlouho
přebírala hotové útvary a témata od vyspělé literatury řecké. Světový význam římské
literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické,
zvláště řecké vzdělanosti. Vývoj římské literatury lze rozdělit do čtyř období: archaické
období, zlatý věk, stříbrný věk a období úpadku.
Prvním obdobím je archaické (240 - 81 př. n. l.). Trvalo až do vystoupení Ciceronova.
Je to doba příprav a prvního zrání. Řecké vlivy pronikají do Říma, rozkvétá především
epos, komedie i próza.
Následuje období zlatého věku (81 př. n. l.-14 n. l.) římské literatury (Cicero, Vergilius,
Ovidius, Caesar).
Markus Thulius Cicero (106 - †43 př. n. l.) – Ciceronova poezie je značně eklektická,
tzn. že slučuje různá filozofická pojetí bez hlubšího promýšlení. Cicero
navazuje na Demokrata, Platona a Sokrata, ale jejich filozofii chápe
spíše jako návod, jak moudře žít a jednat.
Cicero studoval v Římě u nejlepších právníků a řečníků a dva roky
pobýval v Aténách. Zde vybrousil svůj řečnický styl a umění polemiky, kterým pak proslul
při nejrůznějších politických proslovech. Na politické scéně na sebe upozornil odvážnou
obhajobou Sexta Roscia, v níž zaútočil na oblíbence diktátora Sully, který krutě
pronásledoval všechny své odpůrce. Roku 63 př. n. l. byl Cicero zvolen konzulem a
aktivně obhajoval republikánské zřízení. Z této doby jsou známé ostré kritiky Marka
Antonia, tzv. filipiky.
Jeho život končí naplánovanou vraždou, na které se podíleli Octavianus Augustus,
Markus Antonius a Markus Lepidus.
Od dob Ciceronových nás dělí více než 2000 let, a přesto, pokud se začteme do jeho
spisů, žasneme, jak současně znějí některé jeho názory.
Díla: O státu, O zákonech, O nejvyšším dobru a zlu, Tuskulské hovory
- 21 -
Cenným pramenem informací o politickém, hospodářském a kulturním životě v římské
republice je Ciceronova korespondence (vydal ji Ciceronův přítel Tino). Celkem se
dochovalo 864 listů, což je téměř polovina všech dopisů, které ze starověku známe.
Publius Vergilius Maro (70 - †19 př. n. l.) – Vergilius žil ve značně pohnuté době,
kdy se utvářely základy budoucí římské říše. Řím se stal velkolepým
kulturním centrem, z kolonií do něj plynulo obrovské bohatství a
společnost měla dostatek času na to, aby se mohla věnovat umění a
zábavě. Na dvoře císaře Augusta byla shromážděna skupina nadaných
básníků, do které patřil i Vergilius.
Pocházel z rodiny bohatého rolníka, studoval v Cremoně, Miláně a nakonec v Římě.
V 25 letech se vrací domů a začíná se věnovat zemědělství a psaní básní.
Osudnou se mu stala cesta do Řecka a Malé Asie. Na zpáteční cestě doprovázel císaře
Augusta, utrpěl silný úžeh, a protože byl chatrného zdraví, pravděpodobně na jeho
následky zemřel.
Díla: Zpěvy pastýřské (Bukolika) - složeny z deseti eklog, které líčí idylu pastýřského
života.
Zpěvy rolnické (Georgika) - naučná skladba, která básnickou formou podává
odborné rady pro obdělávání polí, sadařství, chov dobytka, vinařství a včelařství.
Aeneida – básník na eposu pracoval s přestávkami 11 let a vlastně ho nikdy
nedokončil. Hrdinou eposu je Aeneas a jeho syn Julus. Osou rozsáhlé skladby je Aeneova
spletitá cesta do Itálie po pádu Tróje a události, které předcházely založení Říma.
Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.-†18 n. l.) – narodil se v Sulmoně nedaleko Říma
v zámožné jezdecké rodině. Otec jej záhy poslal do Říma, aby se vzdělával
v řečnictví, právu, historii a literatuře. Doufal totiž, že syn nastoupí
úřednickou dráhu. Ovidia však lákala pouze literatura, začal psát verše a
- 22 -
v 17 letech se vydal do Atén. Navštívil i Malou Asii a na zpáteční cestě se zdržel na Sicílii.
Po návratu do Říma na otcovo výslovné přání nějaký čas zastával nižší úřednickou funkci,
ale získal jen definitivní odpor k římské byrokracii. Řím se z malého provinčního městečka
měnil v nový „střed světa“ a mladý básnický talent, který se dokázal prosadit i v početné
konkurenci, se stal brzy miláčkem Římanů. Nebyl povrchní a jeho básně si recitoval celý
Řím. Básník umírá v naprosté rezignaci v desátém roce vyhnanství v Tomidě (na pobřeží
Černého moře) daleko od své vlasti.
Díla: Listy heroin – 21 fiktivních milostných dopisů slavných žen, které jsou
adresovány manželům a milencům.
Léky proti lásce – radí, jak se vzpamatovat z nešťastné lásky.
Amores – první sbírka
Proměny – přebásnil zde 250 různých bájí a pověstí, v nichž se odehraje jakákoli
proměna
Gaius Julius Caesar (100 - †44 př. n. l.) - významný státník, politik, diktátor,
samovládce a tvůrce dějin největší a nejslavnější říše starověku a celých
lidských dějin. Významně ovlivnil Římskou říši své doby a také se
úspěšně podílel na faktickém i formálním rozpadu Římské republiky
v krizi.
Pocházel z bohaté patricijské rodiny, odvozující svůj původ od bájného trojského
prince Aenea. Protože byl spřízněn se Sullovými odpůrci, uprchl na začátku Sullovy
diktatury z Říma. Po Sullově smrti se do Říma vrací a zahajuje svoji politickou kariéru.
Stal se členem římského senátu, později konzulem a členem prvního triumvirátu. V roce 50
př. n. l. na svou obranu rozpoutal občanskou válku, porazil svého protivníka Pompeia a
ovládl plně Řím. Jeho jmenováním doživotním diktátorem končí existence římské
republiky.
Byl zavražděn senátory, kteří se snažili zvrátit vývoj a obnovit republikánské zřízení.
Ve svém důsledku ale pád republiky urychlili, protože Marcus Antonius využil jeho smrti
ke zničení již tak oslabené moci senátu. Boj o nástupnictví po Caesarovi v druhém
- 23 -
triumvirátu přerostl v občanskou válku mezi Augustem (adoptivním synem Caesara) a
Markem Antoniem, která skončila porážkou a sebevraždou Antonia.
Caesarovo jméno a odkaz na ně se stal v průběhu následujících staletí titulem vladaře
říše (v dnešní formě císař, car, kaiser).
Dílo: Zápisky o válce galské (7 knih), Zápisky o válce občanské (3 knihy)
Literární období na počátku římského císařství nazýváme období stříbrného věku.
Zahrnuje asi 100 let od smrti Augustovy do nastolení Hadriana, tedy 14 – 117 n.l. Římské
písemnictví stojí pod vlivem utužené monarchie, jež tlumí svobodu projevu. Většinou se
napodobují výtvory doby klasické, vytváří se tragedie (Seneca), vrcholu dosahuje
dějepisná próza (Tacitus) a také satirická próza (Petronius).
Lucius Annaeus Seneca mladší (4př. n. l. - † 65 n. l.) – pokud o někom řekneme, že
jednal se stoickým klidem, myslíme tím, že se zachoval mírně a
vyrovnaně. Právě o to po celý život usiloval Seneca, nadšený stoupenec
stoicismu. Základ této filozofické školy, kterou kolem roku 300 př. n. l.
založil Zenon z Kitia, tvořila etika tj. nauka o mravnosti a způsobech
společenského chování. Cílem stoiků byl život v souladu s přírodou, život
v moudrosti zbavené všech pošetilých přání.
Jeho otec Lucius Annaeus Seneca starší pocházel z jezdeckého stavu stejně jako
Ovidius a byl skvělým řečníkem. Na přání svých tří synů sestavil jakousi učebnici
vzorného řečníka, z níž se jistě pilně učil i jeho syn Seneca mladší. Již za vlády císaře
Caliguly (37 – 41) zacházel se slovem tak mistrovsky, že mu jeho nadání záviděl i sám
císař. Messalina, manželka císaře Claudia, Senecu pro jeho umění nenáviděla natolik, že si
vymohla jeho vypovězení na nehostinnou Korsiku. Až po sedmi letech mu nová Claudiova
manželka Agrippina zařídila u císaře povolení k návratu. Seneca se chtěl v ústraní věnovat
tvorbě a pokud možno zapomenout na pletichy císařského Říma, ale z vděčnosti
k Agrippině se stal vychovatelem jejího jedenáctiletého syna, pozdějšího obávaného císaře
Nerona.
V prvních pěti letech Neronovy vlády (54 – 59) celou říši v podstatě řídil Seneca spolu
s Afraniem Burrem, velitelem pretoriánů. Bylo to období vyrovnané vlády, které je
v rozporu s dalšími roky panování samotného Nerona. Jeho vztah k Senecovi se značně
- 24 -
zhoršil. Po smrti Burrově (†62) Seneca raději odchází z Říma a žije v ústraní. Roku 65 byl
zřejmě neprávem obviněn z účasti na spiknutí proti císaři, který ho přinutil spáchat
sebevraždu. Žák se tak krutě pomstil svému učiteli a vychovateli.
Dílo: Listy Luciliovi – tu se autor snaží přimět svého přítele Lucilia, sicilského
prokurátora, aby zanechal neklidné politické dráhy a plně se věnoval filozofii.
O klidu duševním – vyjadřuje svoje názory na morálku a poukazuje na ušlechtilé
jednání.
Otázky přírodní filozofie – s pomocí řeckých pramenů obšírně pojednal o
různých přírodních úkazech. Tento spis měl značný vliv na středověké myšlení.
O dobrotivosti – věnováno mladému Neronovi.
Je také autor devíti tragédií. Jejich děj má značný spád, je plný dramatických scén a
střetávají se v nich principy dobra a zla tak, jak je chápali stoikové.
Cornelius Tacitus - je asi právem považován za největšího historika římské říše.
Zprávy o jeho životě jsou značně neúplné a dokonce i o jeho jménu máme
pochybnosti. Konkrétně si nejsme jisti, které jméno zařadit k jistému
Cornelius Tacitus - jestli Publius nebo méně pravděpodobné jméno Gaius.
Soudí se, že se narodil kolem roku 54 n.l. v zámožné rodině, o čemž svědčí
literární styl a vyspělost jeho děl i úřednická kariéra. O ní něco málo
zaznamenává sám Tacitus ve svých knihách. Můžeme usoudit, že za Vespasiana sloužil ve
vojsku a dosáhl vysoké hodnosti, za jeho nástupce Tita se pak stal kvestorem a vstoupil
mezi senátory.
Na sklonku vlády Vespasiana (roku 78) si vzal dceru vynikajícího vojevůdce Agricoly.
Roku 88 zastával Tacitus úřad praetora a poté pravděpodobně získal na dva roky správu
některé z provincií - snad Belgie. Když pak Agricola roku 93 zemřel, Tacitus se i s ženou
vrátil do Říma, ale nezapojil se do veřejného života, neboť s císařem hluboce nesouhlasil.
V roce 97 zastával úřad konzula. Někdy za vlády Traiana pak získal funkci správce
provincie Asia. Tacitovy další osudy jsou neznámé, za přibližné datum jeho smrti se
pokládá rok 120.
- 25 -
Dílo: Životopis Iulia Agricoly - v němž oslavil úspěchy svého tchána v Británii.
Germania – o původu, sídlech, zvycích a kmenech Germánů. Toto dílo má
obrovský význam pro poznání starověku v Německu.
Na spisu je zajímavá sympatie autora pro mravně nezkazitelné Germány i strach z
potencionálního nebezpečí ze strany těchto národů.
Dějiny - kniha popisuje původně ve 14 knihách děje v císařství od smrti Nerona
po konec vlády Domitiana, tedy let 69 - 96. Nám se bohužel zachovaly pouze
první čtyři knihy a část páté, popisující pouze léta 69 a 70.
Letopisy - spis shrnoval dějiny vlád císařů od Tiberia po Nerona. Z jeho
celkových 16 knih se zachovaly knihy první až čtvrtá, začátek páté, šestá bez začátku a
mezerovitě jedenáctá až šestnáctá. Tacitus popisuje dané události většinou podle let. Jeho
pojetí je hodně pesimistické - všímá si hodně záporných vlastností a činů císařů, píše o
servilnosti a zbabělosti senátu.
Tacitova díla nejsou opěvována jen pro svůj obsah, ale pro svou vynikající formu.
Tacitovi se jako jednomu z prvních podařilo díky síle své osobnosti napsat dějiny jako
historické drama, plné vzruchu, ale přitom většinou pravdivé. Používal propracovaných
psychologických obrazů osobností, hledal souvislosti a příčiny. Některá fakta účelově
převrátil, ale stejně ho řadíme k naprosté elitě světových historiků všech dob.
Gaius Petronius Arbiter (asi 27 – †66 n.l.) - o životě římského satirika Petronia toho
příliš nevíme. Rok jeho narození je krajně nejistý. Petroniovo mládí
rovněž neznáme, na scénu slávy vstupuje až poté, co z něj Nero udělal
svého "rozhodčího ve věcech vkusu" (elegantiae arbiter). Petronius, ve
své době velmi dobře známý svým marnivým a výstředním životem, si v
této funkci podle Tacita získal přízeň Nerona. Ukázal se však také jako
velmi schopný úředník, když jako prokonzul v Bithýnii udělal velký kus práce. Petroniův
pád se spojuje s Pisonovým spiknutím proti Neronovi, na které doplatilo mnoho velkých
mužů. Byl obviněn žárlivým prefektem praetoria Tigellinem z účasti na spiknutí. U Nerona
milost nenašel a musel roku 66 n.l. spáchat sebevraždu. Učinil tak v lázni, kde si prý
nechal předkládat vybrané lahůdky. Sepsal prý v poslední noc svého života také satirický
dopis Neronovi, ve kterém mu připomínal všechny jeho aféry.
- 26 -
Dílo: Satiricon - z celého značně rozsáhlého díla se nám dochovaly zlomky o rozsahu
asi 130 stran. Původně měl spis asi 20 knih. Ty obsahovaly rozmanité příběhy, které
čtenářům vypravuje homosexuální mladík Encolpius. Kniha je v podstatě vyprávěním o
třech homosexuálních mladících nevalné pověsti, kteří však dosáhli značného vzdělání a
putují společně po jižní Itálii. Podle jistých náznaků se dá usoudit, že jevištěm knihy byl i
Řím a Massilie. Jejich cesta je zároveň kritickým žertovným obrazem tehdejších římských
společenských poměrů.
Petronius při tvorbě vycházel ze směsi obsahující fantastické životopisy, romantické
novely, satiry v próze i ve verších i pornografické vtipy. Tuto směs pak poskládal
dohromady do nesmírně zábavného vyprávění. Parodie v díle je někdy hodně odvážná.
Petronius se například opovážil parodovat Homérovy eposy.
Nejdelší a nejznámější ze zachovaných částí je příběh nazvaný Hostina u Trimalchiona.
V této části líčí zbohatlíka otrockého původu, hrubého neotesance, žijícího v Kampánii,
který se snaží působit vzdělaným a jemným dojmem, ale přitom dává dobře najevo svou
sprostotu. Popis jeho hostiny i jadrné hovorové poznámky jeho přátel, hostů a příživníků
jsou dokladem autorova skvělého pozorovacího talentu a smyslné radosti ze života, ale
poskytuje nám také výborný historický materiál.
Kromě prozaického textu obsahuje Satiricon i dvě básně (Občanská válka, O dobytí
Tróje).
Petronius Satiriconem výrazně ovlivnil vývoj moderní literatury, zvláště moderní
evropský román. Dílo má také velký význam pro poznání života Římanů. Sám autor v něm
dokázal kromě zmíněného pozorovacího talentu i mistrovství v ovládání latiny - lidové,
vznešené i vulgární.
Petronius je hlavním hrdinou románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Vystupuje i
v knihách Pro koho krev, Není římského lidu od Jarmily Loukotkové.
Po stříbrném věku antická kultura pozvolna odumírá, vzkvétá spíše křesťanská
literatura. Toto období trvá až po zánik západořímské Říše (117 - 476). Nazýváme je
období úpadku.
- 27 -
Marcus Aurelius - byl znám svými filozofickými zájmy, byl zastáncem stoicismu, ale
průběh jeho panování jej donutil být spíše vojákem než filozofem. Byl
to jeden z panovníků, jejichž praktické zásluhy byly překonány tím, co
napsali. Zastával filozofii odříkavosti, čerpání vnitřní síly k překonání
těžkého údělu. Mnohé z jeho myšlenek vycházejí ze starého stoicismu,
ale ani Seneca nehlásal tak naléhavě a přesvědčivě tvrdou morálku,
nutnost spoléhat sám na sebe a starat se o druhé. Poctivě a důsledně přenášel své zásady
lidskosti a slušnosti do celého svého životního stylu.
Dílo: Hovory k sobě - je to působivé a důvěrné odhalování nejhlubších vlastních úvah.
Jsou nejznámější knihou, jakou kdy napsal panovník. Jako jazyk si zvolil řečtinu a neměl v
úmyslu toto zcela osobní a sebevýchovné umělecké dílo zveřejnit.
- 28 -
5. Římské císařství
Octavianova obrovská vítězství mu pomohla k upevnění moci. Začal v Římě budovat
režim a systém osobní moci. Činil to velmi takticky a nenápadně –
zachovával všechny ústavní vlastnosti republikánské a prvky císařství
začal naplňovat pozvolna. Vystupoval jako první občan ve státě tj.
princeps. Proto bývá jeho vláda i vláda jeho nástupců označována jako
principát. Ve svých rukou soustředil moc tribuna, vliv senátora,
nejvyšší moc vojenskou a z těchto důvodů se stává imperátorem. Celistvost své moci
dotváří tím, že do svých rukou soustředí i úřad nejvyššího kněze. Od senátu obdržel titul
Augustus (Povznesený, Vznešený). Oficiálně byl pak nazýván Imperator Caesar Augustus.
Jeho vláda jako císaře je datována léty 27 př. n. l. – 14 n. l., kdy Octavianus Augustus
umírá. Principátem je nazýváno období do nástupu Diokleciána, další období je
označováno jako dominát.
Po Octavianově smrti nastupuje jako císař Tiberius (14 – 37). Část svého života
nepobýval v Římě, ale ve své vile na ostrově Capri a v Římě věci politické, správní i
mocenské zajišťoval místodržící Seianus. V době Tiberiově vznikla dvě protiřímská
povstání – v oblasti Pannonie a v Porýní. Potlačil je Tiberiův synovec Germanicus.
Caligula (37 – 41) (byla to jeho přezdívka = Vojenská botička, původní jméno Gaius).
Byl to člověk bažící po smrti svých nepřátel. Zemi poškozoval i tím, že vedl značně
nákladný život císařského dvora – země chudla.
Claudius (41 – 54) opět císař tyran, absolutista, byl nečestný. Římská říše se značně
zvětšila a rozšířila celé své území. V oblasti Kolína nad Rýnem úspěšně romanizují tamní
obyvatele. Claudius je zabit z iniciativy své manželky Agripiny, protože chtěla na trůn
dosadit svého syna Nera (pocházel z jejího prvního manželství, Claudius ho adoptoval).
Nero (54 – 68) byl panovník problematický, byl prosycen nenávistí a zlobou. Sám ze
sebe vytvářel umělce – básníka. V počátku jeho vlády se zdálo, že chce
vládnout v souladu s římskými nařízeními senátu, ale postupně se stává
samozvancem. Zlikviduje své okolí – jeho vychovatel Seneca byl donucen
spáchat sebevraždu. V r. 64 přikročí k zapálení Říma, sedí nad Římem a
- 29 -
hraje na loutnu. Požár využívá k potrestání křesťanů – zavede proti nim mučení, umírají v
římských zahradách (i svatý Petr a Pavel).
Občanské nepokoje a války nebyly v římském imperiu ničím výjimečným, ale to co se
odehrálo v letech 68 - 69 nemělo v římské historii obdoby.
Císař Nero byl prohlášen senátem za nepřítele státu a zemřel spekulativní sebevraždou.
V té době už do Říma táhl Galba s hispánskou legií. Rázným vstupem do města nenechal
nikoho na pochybách, kdo bude příštím císařem.
Po časech Neronovy zhýralosti se snažil zavést přísnou kázeň a pořádek, navíc
nezaplatil vojákům. Mnohým se to však nelíbilo, a tak na sebe vzpoura i Galbova vražda
nenechaly dlouho čekat. Galbova vláda trvala málo přes sedm měsíců.
Dalším císařem se stal Otho, jeden z Nerónových oblíbenců. Spousta lidí se bála
nového Nerona. Germánské legie nabídly císařský post svému veliteli Vitelliovi,
bezcharakternímu opilci. Ten nabídku bez váhání přijal. Otho povolal legie od Dunaje, ale
ty nedorazily včas, proto byl nucen sestavit armádu z pretoriánů a gladiátorů, která
germánským legiím snadno podlehla. Otho mohl počkat na dunajské legie a podstoupit
další bitvu, ale on chtěl zabránit zbytečnému krveprolití, a tak spáchal čestnou sebevraždu.
Tacitus se vyjadřuje, že z Othona nemusel být špatný císař. Vitellius sám nebyl dost silný
aby mohl být císařem a jeho dvě hlavní opory, vojevůdci Caecina a Valens se rozhádali
mezi sebou, a tak připravili půdu pro nástup dalšího císaře, Vespasiana, jehož prosadily
dunajské legie. Rok 69 bývá také nazýván jako rok tří císařů.
Vespasianus (69 – 79). Za jeho vlády jeho syn Titus v r. 70 s vojskem porazí Jeruzalém
a tím negativně zasáhne do již tak dramatických dějin židovského národa.
Někteří Židé se mu brání u Mrtvého moře až do r. 73. Římané potlačili i
nepokoje židovského obyvatelstva v severním Egyptě a v Libyi.
Na léta 79 – 81 je Vespasian vystřídán Titem. Období jeho vlády vstoupilo do dějin
neblaze z civilizačních důvodů. V r. 79 došlo k ničivému výbuchu Vesuvu, jemuž padla za
oběť města Pompeje, Herculaneum a Stabiae.
- 30 -
Nastupuje Domitianus (81 – 96). Byl to opět tyran. Nastává další územní rozmach
Říma. Na nových hranicích byly zakládány tvrze a tak postupně vznikl obranný val proti
útokům germánských kmenů na území římské říše. Římané utrpěli porážku od Markomanů
a Kvádů. Ještě větší byl neúspěch na dolním Dunaji, kde byli Římané nuceni zaplatit
dáckému králi Dekebalovi válečnou daň a odevzdat zbraně.
Domitianus v pojetí vlády přestupuje zásady principátu – chce, aby v něm lid viděl
vládce i Boha. Byl oslovován „dominus et deus = vládce a Bůh“.
Ve 2. stol.n.l. doznává římská říše obrovský územní a mocenský nárůst, ale současně se
hrozivým stává vliv germánských kmenů. Dostavuje se druhá etapa germánských válek
nazývaných markomanské války.
Císařem se na léta 96 – 98 stává Nerva. Jeho krátká vláda se vyznačuje zakázáním
kultu dřívějšího císaře (symboly byly strhány, jeho jméno odstraněno ze všech nápisů).
Založil fond, z něhož byly půjčovány menším vlastníkům půdy a peníze na nízké úroky. Z
těchto úroků byly vypláceny podpory dětem chudých rodičů a sirotkům svobodného
původu.
Navrhl za sebe svého nástupce Traiana, který se ujal moci v letech 98 – 117. Za jeho
vlády nastává další kolo územního rozmachu. Bojuje s Dáky a výsledkem je zisk území
dnešního Rumunska.
Na léta 117 – 138 se moci ujímá Hadrian, který se pokouší zastavit římskou expanzivní
politiku. Jeho snahou bylo zpevnit hranice ve všech okrajových provinciích budováním
systému opevnění.
Antoninus Pius vládl v letech 138 – 161. Jeho vláda se vyznačovala dvěma tendencemi:
pečoval o římské provincie a vynalezl běžně používané platidlo (se symbolem Říma).
Marcus Aurelius (161 – 180). Byl imperátor, bojovník, ale i filozof (stoik). Často se mu
říkalo „filozof na trůně“.
Následovníkem je Commodus (180 - 192).
- 31 -
Po Commodově smrti se objeví opakovaná vládní krize a problém nástupnictví na
římském trůně. Adeptů je několik. Nakonec se císařem stává Septimius Severus, proto se
dynastie, která ve 3. stol. usedla na římský trůn, nazývala Severovci.
Za Septimia Severa (193 - 211) došlo k změnám v oblasti financí. Je zrušena pokladna
senátu a jedinou pokladnou, která v Římě je, je císařova. Protékají jí všechny státní
prostředky a vedle toho existuje pokladna osobních císařových prostředků, které vlastnil.
Senátní pokladna přešla na město Řím a stala se tak pokladnou městskou.
Jeho nástupcem se na léta 211 – 217 stal jeho syn Caracall, který pokračoval v otcově
politice a podílel se na budování Říma (Caracallovy lázně).
Poslední významný Severovec Severus Alexander vládne v letech 228 – 235. Veliké
potíže mu činili nástupci Parthů, kteří vytvořili Novoperskou říši.
Od 2. pol. 3. stol. v Římě nastupuje krize daná zahraničně-politickými tlaky. Byla
způsobena i opětným nástupem okultismu, když se císař Dioklecián postaví proti
křesťanskému náboženství a znovu začal oslavovat kultovní náboženství. Lidé, kteří se
nechtěli přizpůsobit, byli zabiti.
V r. 284 nastupuje nová forma vlády – dominát. Představitelem je císař Dioklecián, syn
propuštěného otroka. Vládne v duchu „dominus et deus“ – povýšení panovníka na boha.
Po vzoru despotických panovníků před ním lidé museli poklekat a líbat mu lem roucha.
Dioklecián nechal vybírat daň z půdy na vesnici a daň z hlavy ve městě. Jsou přesně
stanoveny mzdy, honoráře za práci a ceny. Křesťané jsou předhazováni v arénách
hladovým šelmám, trháni a zabíjeni.
Římské pronásledování křesťanů je velké lidské drama. Nejspíše byli pronásledováni,
protože přicházeli s jiným, novým pojetím Boha, které v sobě mělo náboženský přesah.
Ale náboženské představy v Římě byly spjaty s pozemským rozměrem, hlavou snah byl
císař.
Pronásledování křesťanů začíná již v počátcích císařství. Křesťané v tuto dobu
přicházeli do Říma, sžívali se s římským obyvatelstvem. Nejevili se jako překážka a nebyli
tedy ani napadáni. Až po nástupu císaře Nera a po vypálení Říma v 60. letech dochází k
- 32 -
první vlně pronásledování křesťanů. Křesťané byli v římských zahradách mučeni a
popravováni.
Období 100 – 250 je zvláštní, protože se v různých letech střídaly časy pronásledování
křesťanů s určitým tolerantním přístupem. Největší pronásledování nastalo za císařů:
Antonia Pia, Marca Aurelia a Commoda, naopak umírněný přístup uplatňovali císařové:
Gavala, Caracall, Septimus Severus.
Náboženský obrat nastává na počátku 4. století. Křesťanství je legalizováno
(zrovnoprávněno) v podobě ediktu milánského z r. 313. Tento edikt znamená jeden z
největších předělů v dějinách lidstva – hodnota lásky člověka k člověku a člověka k Bohu
se stává náplní lidstva. Až do dnešní doby je Řím a Vatikán zdrojem tohoto náboženství a
nového lidství, které je stavěno před člověka jako velká výzva.
Tento duchovní obrat je spojován s císařem Konstantinem Velikým. Před svou
rozhodující bitvou o trůn císaře měl vidění. V duze nad mostem se objevil Kristův kříž, na
němž bylo napsáno: In hoc signo vincens (V tomto znamení zvítězíš). Konstantin tu bitvu
skutečně vyhrál a pak celý svůj život plnil odkaz toho zjevení.
Kříž přestal být popravčím nástrojem, zakázány popravy ukřižováním, byl na
praporech římského vojska, bylo zakázáno předpovídání budoucnosti podle podoby a tvaru
vnitřností a od r. 321 je v souladu se starobiblickým ustanovením i v křesťanském světě
slavena neděle jako duchovní svátek. Založí Konstantinopolis – místo střetávání světové
civilizace.
Každý z římských císařů považoval téměř za povinnost nechat vybudovat fórum,
pochopitelně nesoucí jeho jméno.
Fórum bylo středisko náboženského a občanského života starého Říma, bylo tvořeno
bazilikami, chrámy, památníky a obchody, jejichž krásu i vznešenost dodnes dokládají i
pouhé ruiny, jež tu zbyly. Byla to místa s velmi příhodnou a přirozenou polohou, kde
docházelo k naturální směně mezi zemědělskými kmeny. Právě zde se odehrávala veškerá
shromáždění lidu i zasedání senátu, zde se konaly soudy a náboženské obřady, tady byli
voleni nejvyšší představitelé Říma.
- 33 -
Jedním z nejznámějších fór je Forum Romanum. Původní údol byl bažinatý a nezdravý,
ale pro svou příznivou polohu mezi Kapitolem, Palatinem a Esquilinem se podařilo
neúrodné prostranství postupně zužitkovat. První velké dílo nechal provést etruský král
Tarquinius Priscus, když dal vybudovat slavnou velkou stoku, jež odtud odvádí podzemní
vody dodnes.
Prostranství se pozvolna naplnilo obchody, bazilikami, správními budovami a chrámy,
až se z něho stalo skutečné srdce města. Z Fora Romana se pozvolna stal jedinečný soubor
památek.
V roce 283 však tento nádherný architektonický komplex zasáhl ničivý požár. Ani
obnovovací práce za císaře Diokleciána už nedokázaly zabránit chátrání, umocněnému
navíc nájezdy barbarů a neustálým rabováním stavebního materiálu.
Zájem o tento skvostný komplex se opět probudil až počátkem 18. století, kdy se
začalo s konzervačními pracemi a archeologickými vykopávkami, které pokračují dodnes.
Součástí Fora Romana byl např. chrám Svornosti, chrám Dvanácti nejvyšších božstev,
Emiliova bazilika, Trajánovy desky, Romulův hrob, vítězný oblouk císaře Septima Severa,
Augustův chrám a další.
- 34 -
6. Pád Říma
Po Konstantinově smrti nastává pozdní období Říma, které se vyznačuje krizí vnitřní i
zahraniční, dotíráním a tlakem kmenů na římské území. Nejčastěji to byli Germáni,
Vandalové a Hunové. Vnitřní krize je dána především problémem nástupnictví. Po krátkou
dobu vládli tři Konstantinovi synové, nakonec se vlády ujal Constantius II., který
pokračoval v otcově politice. Po něm vládl Konstantinův synovec Julianus. Tento
panovník se vzdálil podpoře křesťanské tradice.
Císař Theodosius ještě před svou smrtí v r. 395 správně, politicky i mocensky rozdělil
římskou říši na východní a západní. Ve východní vládl jeho starší syn Arcadius a v západní
Honorius (teprve jedenáctiletý).
V roce 476 Germáni s definitivní platností Řím porazili, přetrvala pouze východní
Byzantská říše. Roku 476 s pádem Západořímské říše končí v lidských dějinách starověk.
Jako osudový okamžik se pro Byzantskou říši ukázal nástup osmanských Turků. Od
počátku 12. století postupně ve prospěch Osmanské říše stále ztrácela další a další území.
Krize říše pak vyvrcholila roku 1453. V tu dobu už říši tvořilo vlastně jen samotné město
Konstantinopol (dnešní Istanbul) a pár maličkých městeček a území. Politicky byla říše
naprosto nedůležitou. Neměla téměř žádnou armádu ani loďstvo. Přesto osmanský císař
musel napnout všechny síly, aby toto symbolicky veledůležité místo dobyl. 29. 5. 1453 se
mu to podařilo.
- 35 -
Závěr a shrnutí
Celá látka je neobyčejně rozsáhlá a proto nemohla být celá zahrnuta do programu. Byly
vybrány nejdůležitější části tak, aby zhruba odpovídaly středoškolskému učivu. Program
obsahuje i nadstandardní informace, ty jsou uvedeny jen pro zajímavost. Žáci si uvědomí
provázanost historie. Nepatří k látce ve středoškolském rozsahu a není tedy testována
znalost či neznalost.
Program jsem situoval hlavně pro školní výuku, tudíž jsem předpokládal, že jej bude
vyučující individuálně doplňovat, popř. zdůrazňovat souvislosti. Program může být
používán jak na základních školách, kde bude přece jen určen žákům, kteří mají o téma
větší zájem, tak na školách středních, kde by již žáci měli znát obsah této látky. Věkový
rozsah uživatelů určitě není omezen. Program může pomoci pochopit problematiku
každému, kdo o ni bude mít zájem.
Protože jsem čerpal informace z mnoha zdrojů, měl jsem možnost pozorovat mírné
odchylky ve faktech (např. v datech, jménech). Zde jsem používal raději obvyklé termíny.
Na práci je patrná snížená kvalita některých použitých obrázků. Obrázky jsem se snažil
vybírat tak, aby byly jednoduché, ale zároveň maximálně výstižné. V některých případech
jsem použil přímo ofocené obrázky z knih. Práci považuji za zdařilou a myslím, že by se
dala používat k účelu, ke kterému byla vytvořena – k doplnění učiva dějepisu.
- 36 -
Poděkování
Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomáhali při
sestavování tohoto projektu - zapůjčením odborné literatury, konzultacemi, korekcemi či
jiným způsobem.
Zvláště pak děkuji:
- Mgr. Dagmar Janíkové
- Mgr. Janě Nožičkové
- Ing. Františku Sochorovi
- 37 -
Seznam použité literatury a zdrojů
informací
Použité literární publikace:
a) Dějiny psané Římem – Vojtěch Zamarovský, vydala Mladá fronta nakladatelství
ČSM 1967
b) Není římského lidu – Jarmila Loukotová, vydal Československý spisovatel
v Praze1985
c) Všeobecná encyklopedie – Encyklopedie Diderot 1999, 8 svazků
Jiné zdroje informací:
Internet:
d)
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1416
e)
http://civilizace.mysteria.cz/view.php?cisloclanku=2004112401
f)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Antick%C3%BD_%C5%98%C3%ADm
g)
http://www.celemvzad.cz/clanek/rok-tri-cisaru/?cislo=12
h)
http://dejepis.info/?t=144
Časopisy a jiné:
•
časopisová edice Svět poznání – Marshall Cavendish
•
kartotéka Galerie géniů – 200 osobností které změnily svět, Albatros 1999
Video:
Římská říše I. – Duha
Římská říše II. – Duha
Spartakus - Robert Dornhelm, 2004
- 38 -
Seznam použitého softwaru
♦ Internet – doplňky (textury,...)
http://textury.webz.cz/default1.htm
http://library.ucsc.edu/slides/decou/rome05.html
♦ Software
XnView
Malování
Corel Draw 11
Corel PHOTO – PAINT 11
Microsoft Office Word 2003
Internet Explorer
PowerPoint 2000
PDF Creator
- 39 -
Prohlášení - licenční ujednání
Já, Martin Bárta, jako autor práce „Starověký Řím“, poskytuji tuto práci pro vnitřní
potřeby školy SOŠ Strážnice, Skácelova 890.
Datum:
Podpis:______________________
- 40 -
Příloha
CD s programem Starověký Řím.
- 41 -