reportáž - Jeep Wrangler Club

Pátek, 9.10.2009
Jsem u Laca za Bratislavou. „Ty vole, jestli chceš stihnout ještě zajet na sklad, musíš vstávat
dřív, jinak to nestihneš! Kluci jsou tu v deset!“ vyhání mě Laco v šest z postele a říká něco o tom,
že všichni v Jeep Wrangler Clubu v České republice jsou plně zodpovědní, dochvilní, a vůbec
celkově výborní kluci.
Čekáme! Minula devátá, desátá, až nakonec v jedenáct přichází radostná SMSka, že pánové
právě vyjeli z Brna. Oficiální verze je, že byli v servisu na geometrii s Meettovou přední
nápravou, ale všichni samozřejmě víme, že to je blbost, poněvadž Meettovo auto se stejně
na žádnou rampu nevejde. Do deníku to prý nemám psát, ale Meett prý přišel v devět ráno,
protože jednak chlastal, jednak zabloudil. „Já ale nejsem z Prahy, mám jenom pražskou SPZtku!“
zoufale vykřikoval v nočním Brně, ale marně. Nikdo mu správnou cestu neporadil a ve svém
stavu stejně nebyl schopen rozlišit slova prýgl a prágl.
Setkáváme se v 13.00. Jedeme 21 minut a dáváme
hodinovou pauzu na oběd. Na to, že jsme si dnes plánovali
dojet na hranice Bosny, to není špatný začátek. Jsme ve
vesničce s jménem SAP. Kdo SAP neznal, hnedka získal
názor. Obsluha byla rychlá jako SAP, vrchní (uživatelské
rozhraní) byla příjemná jako SAP, a když jsme si objednali
česnečku, dostali jsme divný bílý krém s cedulkou
„česnečka 2.0“. Asi to někdo v kuchyni blbě zanalyzoval.
Už jsme se ani nedivili, že i účet za implementaci jídla byl vyšší, než jsme čekali, ale co naděláš?
Nenaděláš nic.
Jedeme 80km/h a Meett se nám lepí na zadek. Zrychlíme na 100 km/h a Meett se nám zase
lepí na zadek. Laco zrychlí na 110 km/h, (na zadku žádná změna) a Jožin ho u další zastávky
sprdne, že jede jako prase. Člověk se nezavděčí. Všichni byste měli vědět, že Meett se lepí
na prdel každému, za jakékoli rychlosti, za jakéhokoli počasí. O tom ještě budu vyprávět.
Za soumraku přijíždíme na Balaton a v Járovi se poprvé začíná probouzet duch dobrodruha.
„Chlapi, pojďme najít penzijón“, žadoní Jára, v čemž ho
Jožin, poté, co si zahřál hlasivky lokem vynikající pálenky
Digilife, podporuje. Ostatním se to moc nezdá. „Kluci klidně mě
ošukejte, ale půjdeme do penzionu,“ stupňuje nátlak Jára. 2x se
rozbrečel. Nicméně velitel Robin je neoblomný. „Řeklo se, že se
jede bez střechy, bez dveří, bez bab a bez zbytečných keců“,
zavrčel a donavigoval nás do kukuřičného pole. Je fakt, že je
pěkná kosa. Laco sice teď ještě mrmlá, ale brzo bude za svou střechu a dveře velmi rád.
Večer proběhl v poklidu. Dnes poprvé ukázal Jožin své kuchařské nadání a udělal nám první
stejčky. Vynikající. Opravdu vynikající. Dáme si loka Digilifu na dobré trávení a hajdy na kutě.
První závada na autech: Lacovi přestal fungovat centrál na mých mitfahrovských dveřích.
Výsledkem je alarm uprostřed noci, kdy jsem dveře nic netušíc otevřel, a způsobil tak Jožinovi
infarkt myokardu, protože v okamžiku zběsilého troubení wraníka „pomoc, okrádají mě!“ spal
přímo u něj. Vyskočil dva metry do výšky. Jo a Jára i Meett hrozně chrápou.
2
Sobota, 10.10.2009
„Ranní ptáče dál doskáče!“ budí nás velitel v šest ráno a celkem
svižně vyrážíme. V Bosně a Hercegovině, kam dojedeme relativně rychle,
tankujeme. Meett se postará o zábavu, když se snaží přes nárazník
vytlačit Jožina z benzínky. Výsledkem je obrovský dým od Meettovy
spojky a čerpadlářka, která se na Meetta s láskou dívá. Co si budeme
povídat, krásné a silné auto, to on má. Jak vidno, umí se do toho i pěkně
opřít, až se z něj kouří. Určitě bude mít i jiné přednosti. To by byla partie,
panečku. Meett ale zapne subwoofer a za dunění „hej čabaláje“ odjíždí,
aniž by si napsal její telefon. Co by za to jiní, kruci, dali?
V Bosně jsou opravdu krásná horská údolí, opravdu rozstřílené domy, a opravdu debilní
řidiči. Ze všech zemí Balkánu onen konflikt rozpadu Jugoslávie odnesla Bosna nejvíc. Holt, horká
krev. To vidíme na způsobu řízení. V průběhu jedné hodiny vidíme tři dopravní nehody, jednu
v přímém přenosu, kdy vlevo odbočující Mercedes smetl přejíždějící šílenec v Mitsubishi. Docela
se začínáme bát, aby nás taky někdo nesundal. Mimochodem… nechci se chlubit, ale našel jsem
už dvě zkratky, které vnesly do jinak nudného dálkového přesunu trochu offroadu a života. Mohl
bych býval najít i třetí, ale Laco mi zakázal na tu polní cestu odbočit. Litoval jsem toho
následující tři hodiny asi šestkrát, což Laco psychicky nelibě nesl.
Na spaní nacházíme krásné místo na hřebenu nad Sarajevem. Hnedko
naproti nám je hřbitov („cintorín“ po slovensky;) a hnedko vedle nás jsou
miny, ovšem to nám borci v tom „černošském autě z Bronxu“ (Meett a
Robin) sdělili až ráno. „Ty vole já jsem tam chodil srát!“ zděšeně na ně
vyrukovali ostatní téměř unisono.
Večer děláme ohníček, respektive já dělám ohníček, protože se všichni usnesli, že tu
Patagonii před lety jsem stejně zapálil já, že to všichni vědí, a že veškeré vytáčky jsou marné.
Od té doby jsem se tedy stal mistr ohně. Jára si postavil přístřešek z celty, takové teepee, protože
co kdyby pršelo. Spát šel bez rozloučení, za což ho pánbůh jistě potrestá. Ani jsme netušili, že to
bude tak brzo.
Ráno vykouknu ze stanu a vidím Járu, jak promočený
suší spacák nad ohněm. „Tam se nedalo spát, to bylo moc
malý!“ zdůvodnil mi logicky svůj stav a dodal, „já jsem
říkal, že máme jít do penzionu, do píče…“. Ostatní spali
napůl v autech a pod auty. Po chvilce nás přišel navštívit
myslivec s pomocníkem, se psem a s flintou. Evidentně
zvědavý, co to tu děláme za bordel. Nicméně on, stejně
jako mnoho dalších pořádných chlapů, které ještě potkáme
(včetně strážce národního parku), spíše než nadávat na ničení přírody, si přišel prohlédnout ty
krásné stroje.
„Toto digilife, toto výborná pálenka made in Čekia“, podává mu Jožin flašku, kterou nikdo
nechce už ani vidět. „Ty vole nedávej mu to, vždyť nás na místě zastřelí, dej mu raději Jágra,“
radíme mu, ale Jožin ze zkušenosti pravil, že Jágr se bude ještě hodit. Myslivec zhodnotil
sponzorský dar od Krtka už po čichnutí. Přesto se kapku napil, zakřenil se a na otázku „Tak co,
jak ti to chutná“, pokřivil ústa v marném pokusu o úsměv. Z kapsy vytáhl placatku a na oplátku
3
nám dal ochutnat: „Natě, kúšajtě, toto dobroje“. Třeba uznat, že to bylo daleko lepší. No co,
nenaděláš nic, život zpackanej. „Nějaký čurák mi zamokřil stoličku!,“ všiml si Jožin. „Já jsem
Helmut, opravář komínů,“ odpověděl mu na to Meett. „Hasiči hovno hasí,“ ozvalo se
z magnetofonu a ranní výměna názorů skončila.
Ještě před odjezdem Jaro spravil Lacovi centrál, Laco to po něm opravil a nyní je šťastný.
Stále otevírá a zavírá moje dveře, na tváři má zasněný úsměv, a tu a tam prohodí, jak je šikovný,
jak je Jára nešikovný a jak jsou ty americký auta tak krásně jednoduchý. Mezitím jsme mu snědli
všechny párky k snídani. Hlavně já. Přecejenom to byly moje dveře, to každý musí uznat.
Při obědové pauze si Jožin všiml, že má v autě divné lepkavé mokro. Měl napíchané
plechovky piva. Proč asi? („Já ti dám chlast!“ řekla Kamilka dva dny předtím, schovala nůžky a
políbila Jožina na tvář). Nevím, zda to byla asociace s tím vylitým pivem, ale najednou si Jára
uvědomil, že by si potřeboval vyměnit slipy. „Ne, se mnou ne!“ zakřičel Robin s tím, že on by si je
raději vyměnil se mnou, že vypadám nejčistotněji. Járu to nechalo zcela chladným. Naslinil si
prst, zakřičel „Harmonie chuti!“ a strčil ho do Podravky.
Téměř celý den chcalo. Ocenili to samozřejmě kluci s otevřenými auty a ponejvíce Meett.
„Jsou dobrý. Krásně sajou,“ zhodnotil nápad dát si na sedadla chlupaté beránčí potahy. Laco
poslal Helče SMSku. Ach jo. Třicet minut poté, co jsme se všichni shodli, že v Bosně není signál!!
„Laco, cos to provedl? Vždyť budeme mít průšvih!“ spustili jsme na něj, ale on hrdě ukázal
na svůj iPhone 3Gs a nechápavě odvětil, že on má signálu spoustu.
Sarajevo bylo psycho. V hlavním městě Bosny a
Hercegoviny se bosenské jednotky bránily téměř čtyři
roky srbskému obklíčení (1992-1996) a jediným
spojením se světem byl koridor jednotek OSN přes
letiště. Rozstřílené baráky, obrovský hřbitov v centru,
i olympijský stadion byl konvertován na hřbitov, jak
už neměli kam dávat mrtvé. Muselo to být fakt strašné.
Ještě že jsem tady zase našel zkratku, takže jsme mohli
z chmurných úvah přejít na diskusi, zda je na blátě
nutné zapínat 4L.
Do Černé Hory jedeme po mezinárodní silnici E762/18, která nám připomíná cestu
na hnojiště v obci Horní Dolní. Je široká 2 metry a místy vypadá, že končí. Na hranici je pět
znuděných celníků, kteří všichni obskakují jednu znuděnou celničku. Musíme zaplatit 10 Euro
ekologickou taxu, dostaneme nálepku na okno a můžeme jet dál. Pořád prší. Jedeme krásným
kaňonem řeky Tara, který je ukončen přehradou. Je v ní pěkně málo vody, letošní sucha byly asi
všude.
Zabočujeme na horskou silničku, která nás má
převézt přes sever Černé Hory a je vskutku
úchvatná. Ještě tím, jak je podzim a všude to hraje
barvami – krása. Je to NP Durmitor, kolem 2000
m.n.m. Fotíme, natáčíme, kocháme se. Do Černé
Hory by to stálo za to jet i na samostatnou expedici.
Jožinovi dochází benzín. Není to naposledy. Nyní
ještě tvrdí, že má nádrž na 63 litrů a jelikož
4
v Žabljaku nabral 62,5l, všichni jsme mu gratulovali, že umí jezdit na vzduch a je tedy fakt dobrej.
Za Žabljakem je ještě krásný most, nicméně to já už nevnímám. Laco se odhodlal půjčit mi džípa!
Prší a gumy do terénu na asfaltu pěkně kloužou. A to ještě my máme ATčka a ostatní MTčka.
Jedu první a Meetta mám opět v prdeli, takže raději zrychluji; nechci se před ostatními shodit
moc pomalou jízdou. To ještě nevím, že Jožin vzadu vlaje a sakruje na přesně opačný problém.
Jestli tam pojedete, tak nedaleko Mojkovace (tam chceme spát) si dejte bacha na tu
obrovskou kaluž v protisměru! Já jsem do ní najel v plné rychlosti při předjíždění kamionu.
„Fekete Fárkaš!“, zařval Laco, „U všech svätych Mečiarov, čo to preboha robíš!?“. Laco vzhlédl
vyděšeně od mapy a v očích měl smrt. Je tedy pravda, že před námi byla vidět jen vodní stěna,
auto plulo zcela bez trakce a to dobrých pár sekund, ale na druhou stranu, nadávat mi
do Fárkašů? Ani nevím, co to je! Zvlášť, když jsem to tak pěkně ustál. Po asi 200 metrech, poté, co
Laco začal znovu dýchat, mě seřval: „To ja, ak idem v koloně, tak nepredbieham!“ zavrčel.
„Nikdy,“ dodal. Ještě že je slovenština takový krásný jazyk a po pár dnech (to už mi to ale
nepůjčoval :) se z toho dá udělat „Niekedy“…
Dneska už si hoši v otevřených autech hotel prosadili. Robin, Laco i já bychom si stan klidně
střihli i dnes, ale promrzlým a promočeným Brňákům se moc nedivíme. Navíc, Jára už zase
nasazuje na své přesvědčovací metody, které jsou něco mezi žadonivým koulením psíma očima a
nekompromisním řvaním raněného zvířete. Spíme v hotelu Palas v Mojkovaci. „Chci do zápisu, že
jsem byl proti!“, požaduje po mě Robin a dodává něco o tom, že si cestou nasbíral nějaké listí,
kterým by se případně mohl přikrýt.
Večer si dáváme kupovanou baštu a zkoušíme jeden druh
piva za druhým. Mají jich tu jen asi devět, evidentně málo, takže
se brzy přechází na tvrdej. Mezitím plánujeme, kam, kdy, kudy,
jak a na jak dlouho. Zejména poslední otázka se ukázala být
důležitou pro přítele na telefonu (Pavouk), který s námi původně
měl jet, ale měl závadu na autě. SMSkou nám sdělil, že auto už
má opravené a zvažuje, že se za námi vydá a dojede nás. „Oprava
stála 18.000 korun, tak teď potřebuju vědět, jak dlouho tam
budete, aby se to rozpočítalo,“ zapípal velitelův mobil. „Co je to,
pičo, za pokročilou matematiku?,“ zeptal se Meett, kterému tyhle podivné SMSky začaly chodit
také. Pavouk asi dostal na expedici od manželky budžet a počítá, jestli by se náklady na opravu
do expedice vešly. Pavouk to nakonec vzdává. Bude litovat.
Večer pokračuje a kromě číšníka a nás už v restauraci nikdo není. „Chlastáte jak Rusi!“,
zvolal číšník a dodal: „…ale furt vypadáte dobře! To naši už by tancovali na stole!“ S obdivem se
podíval na Robina a významně na něj zamrkal. Jožin se zlil jako kůň. Ve tři ráno zbudil celý hotel
(ne, že by byl nějak plný) a usnul na zemi. On, co tak toužil po teplé posteli!
Ačkoli máme s sebou hned dvě kamery, některé věci se nefilmují, což mě překvapilo.
Neděle, 11.10.2009
Ráno se postupně potácíme na snídani. Jožin chybí, ještě spí. „Už bychom měli vyrazit, kdo
ho vzbudí?“, dohadujeme se. Nakonec tam vlítli téměř všichni. Já jsem šel v poklidu na záchod,
mám jistě spoustu času na dobře promyšlenou produkci, než se Jožin probere. Netrvalo ale ani
5
dvě minuty a Laco už mi buší na dveře, že Jožin je kompletně vypakovaný a venku popíjí Red
Bull. To je teda rychlost, kurnik šopa, nad tím se musí uznale pokývat hlavou, a to i když to
znamená můj přerušený kabel a tím i určitě zkažený den.
„Toto, to bych chtěl mít doma, na to…,“ prohlásil rozhodně Robin, mlsně obcházeje Meettovy
beránky. Laco se začal chlámat. „Osel je beránek ve slovenštině?“ zeptal jsem se nechápavě, ale
nedostalo se mi odpovědi. Nechám to být. Odjíždíme směr Biogradsko Ozero NP.
Na odbočce na malou asfaltku do kopce k jezeru
je brána, kde se v sezoně zřejmě platí vstupné. Nyní
tam byla jen zvednutá závora, nevypadalo to, že by
tam někdo někde byl, tak jedeme dál. Podle mapy je
tato silnička slepá a končí u jezera, moje topo
navigace však ukazuje jakousi cestu, která vede přes
národní park až do Berane, kam bychom jinak museli
zpátky a pak velkou oklikou. Že by? Přijíždíme
k jezeru a tam… ochránci parku.
„Dobrý den, chlapci, jakpak se máte?“ zdraví nás kupodivu velice příjemně a hnedko se
hrnou obdivovat naše džípy. Přírodu, tu přece znají. Fotí se s nimi, sedají si do nich…
samozřejmě hlavně do Meettova, které je nejdrsnější. Jezero bylo celkem fajn, ale ještě víc fajn
byli tito strážci přírody. „My jedeme do Berane, víte?“, začínám je pomalu zpracovávat
do kýženého výsledku. „Tady prý vede nějaká cesta, ale my to asi budeme muset vobjet, že jo?“,
pokračuji a nejvyšší strážce zaburácí: „Ha! Tahle auta by to projela i přímo!“. Vyvíjí se to
výborně. „No jo, to jo, ale to se asi nesmí, to je národní park, ne?“, nasadím psí oči, které jsem se
naučil od Járy a jdu na zteč: „VY…“ (prohlédnu si obdivně jeho frčky) „VY na to máte pravomoc,
nám to dovolit?“ zeptal jsem se bezelstně. „Samozřejmě! Já vám to mohu dovolit! Já vám to
dovoluju. Pojďte, chlapci, mám dobrou mapu, stojí 4 Eura.“ Máme vyhráno . Můžeme projet
přímo přes hory, skrz nádhernou krajinu.
Šplháme lesní cestou serpentinami vzhůru. Ne všechny
zatáčky jde projet bez couvání, pročež Laco vychvaluje
letošní JWC Jamboree, kde se prý technicky zdokonalil. To
Jožin, ten asi chyběl, protože si odřel svůj pevnostní
nárazník nečekanou srážkou se skálou v zatáčce. Nálada je
každopádně výborná. Robin fotí jako pominutý a všichni se
vzájemně přesvědčujeme, jak je to bezva, a kde jinde se nám
povede projet skrz národní park.
Je po vydatném dešti a tak je cesta dosti bahnitá a plná kaluží. Jedeme s Lacem první a Jožin
z bažin za námi. Vydatně se snaží dostát svému jménu. Do každé bažinky nebo kaluže vjede
nejvyšší možnou rychlostí, až to všude stříká. Jára jeho radost sice nesdílí ani v nejmenším, ale to
Jožina nemůže rozhodit.
Při pohledu na rybníček na vrcholu hřebenu jsme se slovy
"To dáš, vole!" nemuseli Jožina dlouho pobízet k očekávanému
výkonu. „Kucíí, jdu na to!“, zvolal Jožin a než Jára stačil zařvat
"Tam přeci nepojedeš?!" skočil Jožin i s Járou v autě krásnou
šipku skoro až doprostřed rybníčku. Když voda začala
6
opadávat, jeho Jeep vypadal jak U-boat, co se zrovna vynořuje z vln. Jožinovi se to tak zalíbilo, že
z toho strmého břehu skákal autem do vody tak prudce, až nebyl ani vidět. Tam a zpátky, tam a
zpátky … Jožin měl opakovaný orgasmus. Všichni jsme mu to přáli, byl šťastný. Čím víc však
Jožin řičel nadšením, tím víc Jára řičel zoufalstvím. Rozuměli jsme tomu. Při pohledu na zevnitř
zcela zastříkané auto a promočený neopren na jeho sedačce bude muset pro Jožinovu nirvánu
podstoupit určitou oběť. Ale co naděláš? Nenaděláš nic.
Náš naplánovaný hraniční přechod do Albánie vede z města Gusinje a je jen na některých
mapách. Doufáme, že tam bude. V Albánii nás pak čekají hory a tak musíme jet s plnými
nádržemi a s proviantem. „Vole, mi tady něco kape!“ zvolal Jožin, který se náhodně před krámem
podíval pod své auto. Při těch skocích do vody mu asi prdlo gufero na kardanu. Nekape to nějak
moc, ale přece. Bude se s tím muset něco udělat. Ještěže se kolem nás prohnali čeští motorkáři
na KTM a BMW. Setkání s našincem je v takhle zapadlé končině příjemné, takže jsme zapomněli
na kapající olej a opět v dobré náladě vyrazili směr hranice. V Gusinje nicméně není benzínka,
nejbližší je v Plavu, takže jsme si ještě trochu zajeli, ale od Albánie už nás nemůže nic zadržet.
Na hranici, kam vede uzoučká a nijak neoznačená cesta, je bouda, dřevěná závora a
zaparkovaný luxusní Land Rover s britskou SPZtkou. „Co tu dělá ten britskej turista?“ nechápavě
si říkám, a tu v protisměru k závoře přijelo jiné auto, tentokrát italské. Vypadá to jako přechod
hojně využívaný turisty, ne? To jsme ještě nevěděli, jak to v Albánii s auty chodí: minimálně
polovina aut je kradených, nejvíce z Anglie a Itálie (nalodí to na trajekt a vymalováno) a v Albánii
se ani nenamáhají změnit SPZtku. Někde jsem četl, že dokonce makedonská ministryně zahraničí
jezdila v ukradeném BMW X5 Davida Beckhama, a když na to přišli novináři, řekla: „Já jsem
velkou fanynkou Davida. Když přijede, ráda mu osobně klíčky předám.“. Hrůza. Ale zpět k Albánii
a celníkovi, který má Land Rovera.
„Co je to za auto?“ zeptal se pohraničník, „TIP
mašíny!“, strčil nám celník hlavu do auta a mával
nějakým papírem. „Džíp,“ odvětil mu Laco. Žádná
odezva, Laco musel vyndat techničák. „Á, JEB,“
vítězoslavně zavýskal celník, poté, co zjistil z papírů
výrobce vozu. Lacovi se nicméně přejmenování jeho
miláčka na nějaký JEB vůbec nelíbilo. S očima
obrácené v zrcátko zavyl: „Jaký JEB? To je JEEP!“,
zkusil opravit pohraničníka, nicméně orgán už
zapisoval svoji verzi a byl zjevně docela spokojený.
„Laco, nenaděláš nic, smiř se s tím. Život zpackanej.
Už to není Jeep. Ani ‚Hugo‘ … ano, jednou jsem Tě v noci viděl, jak na něho s láskou hledíš a říkáš
mu ‚milý Hugo‘ …“, snažil jsem se jej povzbudit. „Teď už je to Jeb. Jeb, Jebeš, Jebe, Jebem, Jebat se
to skloňuje, abys věděl,“ říkal jsem mu, ale Laco mě stejně neposlouchal. Něžně hladil řadící páku
a leskly se mu oči.
Hned za závorou skončila asfaltka a začínáme poskakovat na hrbolech. Příroda nicméně
krásná, hnedko fotíme úžasný mostek přes úžasný kaňonek. Bylo to tady, co se Meett dokázal
vykadit. Poprvé od odjezdu z ČR! Trvalo to sice dlouho, ale stálo to za to. Kromě toho, že se
vítězně usmíval, byl také zjevně hubenější.
7
Hnedko za hranicí máme naplánovaný přejezd
přes horský hřeben na město Nikć. Jinak bychom
ten masiv museli opravdu dlouze objíždět. Podle
podrobných map zde vede hned několik „černých“
tras. Pro představu kategorií cest: nejlepší jsou
zjevně červené, následují žluté, pak bílé, a nejhorší
jsou černé. Žlutá je i cesta, po které právě jedeme,
má šířku jednoho koňského povozu, šíleně skáče a
občas to vypadá, že se zřítíme do strže. První
„černá“ vede za vesničkou Lepuša. Hřeben vidíme, ale není moc jednoduché dostat se k jeho
úbočí. Zkoušíme několik tras, až skrze koryto potoka a dvě uzavřené ohrady dojedeme pod
kopec. Cesta se ztrácí, jdeme s Meettem na průzkum. „Ta cesta tady asi kdysi vedla, ale teď je
totálně neprůjezdná, možná tak pro pěší“, zhodnotil svůj průzkum Meett. Ani já jsem nic nenašel,
takže to musíme otočit. Další „černá“ vede tak 10 km odsud. Jdem na to.
Mapa není moc podrobná a tak se přesné místo, kde má ta pofiderní cesta vlastně začínat,
blbě hledá. V jednom místě tím směrem strmě do kopce cesta vede, a u jejího úpatí je hospoda.
Ptáme se, ale chlapíci tvrdí, že ani náhodou, jen pěšky, a klepají si do nohou. „Ani tímhle?“ ptáme
se a ukazujeme na naše vozy. „Ne, ani náhodou! Je to jen kilometr a končí to,“ odpovídají. Věříme
jim a jedeme tedy dál. Ujedeme asi dva kilometry a soudě dle strmých skalisek kolem nás to na
odbočku už moc nevypadá. „To bylo určitě tamto,“ říkám Meettovi, když v tu se proti nám zjevila
nákladní LIAZka s cedulkou POLICIA. Chlapík neuměl ani slovo anglicky, nerozuměl mapě a
nerozuměl ani mávání rukama. Zřejmě jediné, čemu rozuměl, byla vodka. Od něj se nic
nedozvíme. Rozhodujeme se tedy jet zpátky k hospodě a zkusit to tamtou cestou. „My to chceme
vidět, chápete?“ říkáme chlapíkům, kteří stojí zvědavě venku a kroutí hlavami. Co oni vědí, co JEB
dokáže?
Stoupáme úbočím po bahnité cestě, jde to docela drsně
vzhůru, jednu vlásenku jsme museli jet na čtyřikrát,
na zacouvání tam nebylo skoro žádné místo. „Kurnik šopa
jak tam může něco jinýho než pásák vůbec vyjet?“,
nechápeme ty otočky na obrtlíku, ale všechno zvládáme a
stoupáme dál. Opět začíná pršet, ale výhledy jsou krásné a
my s Lacem máme střechu, takže jsme v pohodě.
Cesta má různé odbočky, zkoušíme postupně všechny. Většinou končí na nějaké louce, kde
se zřejmě seče tráva pro dobytek v údolí. Jedna cesta vedla poměrně daleko, už to byl celkem
offroad, museli jsme odklízet padlé kmeny, stráň se drolila, všude byly nálety. Pršelo, všechno
kolem nás bylo mokré, a tak prodírat se vegetací nebylo nic příjemného. Nechali jsme to na
Meetta, má přece nejlepší auto, tak se to pohodlí musí něčím kompenzovat. Vrátil se asi po deseti
minutách: „Je tam strž, chlapi, musíme to otočit,“ řekl smutně. Věříme mu, takže zase zpátky.
Ano, pamatujeme si, byla tam ještě jedna cesta, kterou jsme neprozkoumali… to už MUSÍ vyjít.
Tentokrát jedeme fakt daleko a vysoko. Podle mapy má být hřeben v 1800 m.n.m., už jsme
v 1700… a najednou…
8
„Co tu dělá ten zasranej buldozer?,“ vidíme
zaparkovaný stařičký stroj a to nevěští nic dobrého. Hotová
technická rarita, podle znaků na přídi byl asi kdysi dovezen
z Číny … je otázka, jak dlouho je tu už zaparkovaný. Cesta
dál vypadá každopádně daleko hůř. Před námi teče spousta
vody (stále prší) a všechno je děsně měkké a rozmoklé.
Navíc bude potřeba objet obrovský šutr a místa na objetí je
fakt málo. Ale to všechno by ještě šlo vymyslet…. kdyby
Robin, vrátivší ze z průzkumu směrem vpřed, nezjistil, že
po pár set metrech je tam taky strž. Kurva, hoši, co s těmi stržemi furt všichni máte? Vždyť my
chceme vzhůru, copak to nechápete? A co naděláš? Nenaděláš nic. Projet něvazmóžno.
Je večer, tak se rozhodujeme spát opodál; stále prší a tak tentokrát všichni rozdělávají stan.
Zdůrazňuji, že včetně Šourka s Pičusem (Jožin s Járou), kteří to dělají poprvé v životě a hrozně
u toho sakrují. „Pičo, jak se tento montuje? Který henten to vymyslil, tohleto? A co je kurva
toto??“ Chlapci právě zjistili, že mají ve stanu přibalená jako bonus dvě krásná modro-červená
nafukovací lehátka, pravděpodobně vyrobená ještě za komunistů. Je rozhodně příjemné zjistit,
že s sebou do hor berete nafukovací lehátka na bazén.
„Už v životě nejedu bez dveří!“ prohlásil zmrzlý Meett a nabídnul k prodeji svoje trubky, zn.
„za odvoz“. Nikdo je nechtěl. Naštěstí se mi aspoň povedlo za vydatné pomoci benzínu z kanystru
rozdělat oheň. Mám sice ještě ožehlé obočí, ale své pověsti Mistra ohně jsem dostál. A hlavně,
nálada se opět začala obracet k lepšímu.
Musím říct, že jako vynikající nápad se ukázala Meettova obří plachta, kterou jsme natáhli
mezi auta a déšť nedéšť, mohli jsme si krásně sednout na své židličky a jíst. Tedy… ne všichni si
mohli sednout na své židličky a ne všichni jedli. Dvěma modelům židliček se totiž už protrhla
opěrátka, shodou okolností zrovna těm, jejichž majitelé se chlubili, jak levně je v Tescu nakoupili.
No a ohledně jídla to taky nevypadalo nijak růžově. Jožin měl totiž ze stavění stanu depresi, takže
ho ve vaření musel zastoupit Robin. Všichni jsme se těšili, protože Robin vypadá jako velký
zálesák, který jistě umí dělat výborné bašty, až se budeme za ušima olizovat. „Udělám vynikající
rýži na sladko,“ slibuje tajemně a nedbá nedůvěřivých pohledů ostatních. Rozhodně je to
po Jožinových stejkových hodech výzva. A výzvy se nevzdávají, ani když se rýže hnedko připálí.
Robin přidal mléko, kompotované mandarinky, hořkou čokoládu… „ochutnávka, pánové!“. No,
upřímně, Robine, pořád nic moc. Robin se rozhlédl kolem sebe, co by ještě přidal, a nenašel nic
jiného, než cukr. „Tady to máte, a nestěžujte si,“ podal nám to a dodal, „Já to teda jíst nebudu, ale
jinak je to vynikající!“.
Pondělí, 12.10.2009
„Ty vole!“, „Ty pičo“, „TY KRÁÁVO!“, „TY PÍÍČOO,“
vzbudil nás ve čtyři ráno brutální řev Járy. „Ty píčo, tady je
všude sníh!“, hulákal s opravdovým zděšením v hlase.
Skutečně, déšť se v noci proměnil na sníh a my zapadali
téměř 10 cm mokrého sněhu. Tíha sněhu shodila plachtu a
celý kemp vypadal opravdu expedičně. První vykoukl
ze stanu Robin. „Nic lepšího neumíš!?“ zakřičel a pohlédl
k nebesům. Vylezl jsem z teplého spacáku ven. Domníval
9
jsem se totiž, že po takovémto řevu a takovýchto zjištění už nebude nikdo spát, a dal jsem se
do rozdělávání ohně. Nebylo to věru jednoduché, ale jako správný skaut to s benzínem už umím.
Byl jsem venku jediný. Jožin utěšoval Pičuse ve stanu se slovy „to
bude dobré, neboj sa,“, Laco byl ve stanu sám, nechtěl mě tam, a
zaobíral se chmurnými myšlenkami na prudký sjezd tou bahnitou
cestou se sněhem dolů (něco sepisoval – asi závěť), Meett byl zřejmě
v šoku, poněvadž ačkoli spal, tak nechrápal, a Robin se ve stanu
svlékal do plavek. Na toto se celou dobu těšil! Ven vylezl nahý potápěč
se šnorchlem, s brýlemi a ploutvemi. „Co tu dělá ten potápěč? Toho
nám sem snad samo nebe poslalo!,“ byl jsem přinucen překvapeně
zvolat podle scénáře. Robin měl radost a já také, že už konečně
nebudu venku sám. Potápeč byl každopádně pěkné číslo a tak se začali
pomalu soukat ze stanů i další. „Dá si někdo výbornou brazilskou
kávu?“ optal se Jarda. Škoda, že to byla jen řečnická otázka.
„Do prdele, kamera v hajzlu.“ konstatoval Meett. Na noc totiž přikryl auto plachtou a sundal
bikiny. To se mu vymstilo... ráno při sundavání plachty vylil vytvořený bazének přímo na
přístrojovou desku, kde voda zničila jak kameru, tak ještě natekla do rádia. To se naštěstí
po chvíli rozchodilo, ale kamera byla dead. Měli jsme sice ještě jednu, ale Meett byl pochopitelně
dost nasraný a tak z tohoto bílého rána postrádáme jakékoli záběry. Nasraný byl i Jožin, který
s sebou dolů musel vzít ta dvě nafukovací lehátka. A Laco, ten nemluvil, protože se stále bál
sjezdu dolů. Upřímně, kapku jsme se báli všichni. Už nahoru to bylo pěkné blátíčko, pak ty
průtrže mraček, do toho sníh…
„Meette, pojedeš první, a Jožin s Lacem se za Tebe
navážou a budou Tě jistit,“ začal plánovat Robin. „To nás
ale stahneš dólu, když ti to uklózne“ pravil Jožin
po Brněnsku. Nikdo se nechtěl vázat na nikoho, tak se
kdyžtak nějak sami zakurtujeme na stromy. Cesta byla
zejména v horní části nad sněhovou linií nádherná. A i
pak, dělali jsme si zbytečné starosti - až na jeden strom
přes cestu, který se nám podařilo odstrčit a jeden naštěstí
jen napůl sesutý svah, to bylo úplně OK, byli jsme dole
za půl hoďky.
Na Nikć (který je na hřebenu) už žádná další zkratka ani podle mapy ani metodou pokusomyl nevede, dá se do něj dojet oklikou skrze „normální bílou“, cesta začíná za vesničkou
Tamarë. Je to docela dálka, ale i tak, kdyby se nám z Nikće podařilo pokračovat po jedné z dvou
černých dolů (potřebujeme do Bogë), tak pořád by to bylo o dost kratší než celý ten masiv objet.
Tahle „normální bílá“ je každopádně slušně úzká cesta zasekaná do skály nad kaňonem, že
adrenalin stříkal proudem. Přecejen v tom džípu se sedí vysoko, a když není vidět okraj cesty
vlevo a je vidět až ta strž…
„Pánové, málem jsem se posral,“ zvěstoval nám Meett, když jsme přijeli do první vesničky.
Což o to, nikomu z nás by to nevadilo. Ještě stále si pamatujeme ten Meettův porod při příjezdu
do Albánie a aspoň by se na něj tady nemuselo čekat. Jenom z těch beránků by se to dostávalo
blbě.
10
Dneska mimořádně neprší. Zato všude z hor
tečou potoky vody, a to včetně naší cesty, je to ta
první černá do Bogë. Na jednom místě je to už
celkem adrenalin, protože stékající voda vymlela
kus cesty nad strání. No, neradi bychom se tam
skutáleli…a hlavně… co když ta cesta fakt bude
pak končit a až se budeme vracet, bude to
vymleté úplně? No, nějak si poradíme, jedeme
dál. Najednou je uprostřed cesty zaparkovaný
náklaďák a nikde nikdo. Dál se projet nedá. Má
sice otevřené dveře, ale riskneme my si ho někam odstrčit? Ono není moc kam a taky bychom
mohli mít průser. Tak si dáváme oběd, třeba se majitel objeví. Objevil se a nechápavě kroutil
hlavou. „Tam to rozhodně dál nejde!“, říkal nám celkem srozumitelně, ale Robin i já jsme se
chtěli přesvědčit na vlastní oči. Robin si půjčil od Jožina Rubicona (to bylo řečí) a jeli jsme
na průzkum. A fakt že jo. Po pár set metrech skalní stěna, konečná. Tahle černá je maximálně
pro kamzíky.
Dali jsme hlavy dohromady. Všichni jsme se shodli na tom, že dál do Nikće, vyzkoušet tu
poslední černou, nemělo smysl jezdit. A všichni toho už teď litujeme. Takhle budeme dosmrti
v nevědomosti! Proto, kdo čtete tento deník, a rozhodnete se to zkusit, dejte nám vědět, prosím.
Cesta kolem je jinak moc hezká, strmá úbočí,
vlásenky hezčí jak v Alpách, do toho všudypřítomné
typické albánské bunkry (vypadají jako logo Sazka
Areny :). Zastavujeme na focení a Jožin právě zjistil, že
má úplně vyteklý tlumič na levém předním kole. I to asi
bylo z těch skoků do vody. Járovi už s tím děckem došla
trpělivost. Když není schopen zralého úsudku sám, musí
to udělat taťka. „Žádné další skoky! Žádné další kaluže!“
pravil přísně. Jsme zvědaví, zda má Jaro u Jožina
autoritu a vidíme to v zrcátku – má. Každou kaluž poctivě objíždí, neuvěřitelné!
Naším směrem je tady ještě jedna „černá“ zkratka přes vesničku Starje. Na ty mapy se fakt
nedá spoléhat, tahle byla v pohodě průjezdná. A za hřebenem zázrak: jsme na asfaltce. Jsme
z toho tak vyjukaní, jak to krásně lehce jede a neskáče, že ani nebereme benzín. Jedeme
do vzdálené vesničky Theth, a říkáme si, že tam určitě nějaká benzínka taky bude. Ještě to
nevíme, ale děláme chybu. Cestou projíždíme ono Bogë (tam končí asfaltka), a ten kopec nahoru
nad ním vypadá docela sjízdně, jsou tam nějaké chaty; o to víc nás začíná žrát, že jsme tu
poslední černou nezkusili. Ale teď už nenaděláš nic, život zpackanej.
Za Bogë byla cesta po deštích slušně rozbitá.
Dojeli jsme jeden rádoby terénní Rexton, smrděla
mu spojka a snažil se dostat přes nějaké šutry. Ty
nás nemohly rozhodit a chtěli jsme ho předjet,
což on zuřivě odmítal a zároveň nám nechtěl
dovolit ani si vyfotit jeho auto. Mafián, asi měl
kradené auto. Cesta dál do Thethu byla úchvatná.
11
„Lookin‘ for sleepin‘ ?“, vybafl na nás odněkud ze tmy se vynořivší čiperný devítiletý klučina,
hned poté, co jsme za tmy přijeli na místo. „Chlapi, von má penzijón!“, hnedko se toho chytil Jára.
Však taky už pěkných pár hodin nemluvil o ničem jiném, takže to těžko můžeme odmítnout. „I’m
Frančesko“, hrdě nám oznámil klučina a hnedko jak zjistil, odkud jsme, dodal: „Pro vás
František.“
U klukova táty si kupujeme místo na postelích ve venkovském
stavení, jsou tu na to zařízení, máme pro sebe celé první patro.
Koupelna je luxusní. „Teplou vodu, máš?“, úplně se třeseme na sprchu.
Po přetlumočení Františkem se pan otec podíval na bojler a skrze
Františka odvětil: „Jak to tak vidím, bojler je nahřátý“. Škoda že
nedodal, že neteče vůbec žádná voda, a ten prázdný nahřátý bojler je
nám k ničemu. Taky elektrika, tu sem tahají snad od protinožců –
žárovky jen slabě žhnou. Celé je to za 7 éček na osobu. Zkusíme ještě
trochu usmlouvat cenu, jen tak pro formu, ale nesetkalo se to moc
s pochopením. Asi si říkal, „Hergot mají takováhle auta, tak co to
zkoušej‘?“ a to, že není voda, pro něj nebyl argument. Za trest jsme si
u něj nedali večeři, stejně bůhvíco by to bylo, bez vody. Vaříme si sami,
samozřejmě stejčky, v neustálé přítomnosti Františka. „Tohle je tvůj telefon? Perfektní! Můžu si
ho pučit? A pučíš mi ho zítra do školy?“, neustále obdivoval nejrůznější technické vychytávky,
které u nás objevil. A vždycky si nezapomněl říct, jestli bychom mu to náhodou nechtěli dát jako
dárek.
My máme vodu v kanystrech, takže jsme v klidu, ale problém je se záchodem, protože bez
splachování dost smrdí. Vůbec nechápu, jak tam Laco může vždycky půl hodiny trůnit. Kdyby to
aspoň byl jen jeho problém, tak prosím, ale společný kanystr s vodou je ve stejné místnosti a on
se tam zamyká. Kromě toho mu jistě načichne oblečení a kdo to má zítra v autě trpět? „Laco, už
budeš?“, se tedy stává nejčastější větou, která je slyšet na chodbě. Ráno Laco, tlačením odkrvený
a výpary omámený, málem zbořil futro. Ta rána musela probudit mrtvé o dvě generace zpátky.
Úterý, 13.10.2009
Ráno jsme nalili olej do Jožinova kardanu
(Robin na to vyrobil krásný werk, který vypadal jak
ztopořený penis na flašce:). „Františku, kde je tady
benzínka?“ zeptali jsme se ještě, protože jsme
potřebovali dobrat. Chvíli ticho. „Vy nemáte svůj
benzín?“, zeptal se klučina překvapeně. „Žádná
benzínka tu není,“ sdělil nám smutnou novinu. Jožin
už má pod půlkou, Laco tak půlku, Meett je v klidu,
má ještě 50 litrů v kanystrech. A to chceme odsud
zkratkou přes hřeben na Curraj a pak dál na trajekt
na Fierzë. Je to černá, respektive podle mapy jsou tu
dvě černé, obě jsou dost dlouhé, bude to veselé.
Nenaděláš nic, pokračujeme. Naši exhibicionisti zapli naplno subwoofery, naladili „hej
čabaláje“ a jali se projíždět kolem místní jednotřídky. Samozřejmě, že všechny děti se okamžitě
s rykotem vyřítili ven obdivovat auta, což kupodivu nasralo učitele. Dál tedy jezdíme potichu.
12
Jedeme se kouknout na „kullu“, což je taková věž-střílna, která se používá jako nedobytný
domov pro muže, kteří jsou v krevní mstě. Ta tady v Albánii stále funguje. Jednoduše řečeno, je
to něco jako oko za oko, zub za zub, život za život, jen je to vztaženo na celé rodinné klany.
Jakýkoli muž z postižené rodiny musí totiž oplatit jakémukoli muži v druhé rodině – takže
všichni jsou ve válce se všemi. Existují jen dvě možnosti, jak z toho ven: buďto se schovat v oné
„kulle“ do doby, než protivník zabije někoho jiného z vaší rodiny, nebo pozabíjet všechny muže
v protivníkově rodině.
Po kulturně-historické vložce se dáváme do hledání první „černé“ do Curraje. Cesty jsou zde
zjevně označeny takovými červenými turistickými značkami, takže to ani není moc složité.
Přijíždíme ovšem k prudkému kamenitému svahu – je to so-so, možná by se dal s navijákem
vyjet, ale co pak? Tadytudy určitě žádná auta nejezdí. Jdu se ještě kouknout dál, ale dobře to
nevypadá. Neriskujeme to, dolů by se nám dostávalo ještě hůře, než nahoru.
Druhá černá začíná jednostopou lávkou přes vodu, tady končíme hned. A pak je tady ještě
jedna možnost, o dost jižněji, ale tu se nám najít vůbec nepovedlo. Každopádně místní tvrdí, že to
musíme celé objet, že tady to jde přes hřeben jen pěšky. Musíme teda změnit plány – celé to objet
by bylo minimálně na den. Plánujeme tedy dát ten trajekt z druhé strany, a dnes jedeme
do Skhodëru, největšího města severní Albánie.
Cestou jsme ještě potkali kluky s těmi BMW a KTM,
vypadali spokojeně, ač museli být úplně hotoví – ty cesty tady,
to je snad pořád ve stupačkách. „Jedeme do Thethu a
odtamtud do Curraje,“ říkali nám. O tom něco víme . „To
nedáte, právě jsme to zkoušeli,“ radíli jsme jim, ale oni jen
koukli na naše džípy a na své motorky, a že prý jsou na tom
s terénní prostupností lépe. Nevěřili nám, že to nejde. Škoda,
že jsme si nevzali telefony, abychom se poptali na zkušenosti
po návratu.
Cesta do Skhodëru byla příšerně dlouhá, ač na mapě to tak daleko nevypadá. Snad osm
hodin! No jo, je to bílá. Ono taky část zdržení způsobil Jára se svým: „Koukej na to prasa! Já si ho
vyfotím, jo?“. A jelikož prasátek přes cestu běhalo hodně, my
s Lacem jsme na špici kolony furt stáli a nechápali, proč
za námi ostatní už zase nejsou. Na konci cesty už vůbec
nemáme benzín, ale zázrakem jsme to k benzínce všichni
dojeli. Jožin natankoval 65,3 litru a přemýšlí, jestli mají
opančovaný stojan, nebo on má větší nádrž. „No jó, to je
Rubicon, ten má všecko lepší,“ říká napůl závistivě Laco. Jen
napůl proto, že jemu to žere o dva litry na 100 míň, jak
hnedko spočítal a na což je patřičně hrdý.
Tady je všude takovejch lidí, že ani největší drsňák Robin nechce spát venku a hledáme
hotel. Máme tip na „super hotel i se super restaurací, se zelenou bránou za kterou vám zamknou
motorky“, ale nemůžeme ho nejdřív najít. Na periferii Skhodëru nacházíme jiný, docela slušný,
ale má zásadní problém. Auta je sice možné dát za závoru, ale byly by celou noc za hotelem
v tmavém neoploceném místě… a to nechceme s otevřenými auty riskovat. Respektive Jožinovi je
to fuk, ten by tu zůstal, ale tohle nechce riskovat hlavně Meett. Přecejenom, vidíme všude ta
13
kradená auta, očesaný vnitřek, to by bylo asi to nejmenší, co by nás tu mohlo potkat. Já chci zase
najít onen bájný hotel s dobrým jídlem a zelenou bránou, kde se dají zamknout motorky; tak
jedeme s Meettem na průzkum. „Zatím nám to tady pohlídejte, hoši!“, říkáme ostatním, aby se
nám do současného hotelu náhodou nenastěhoval někdo jiný.
Hotýlek jsme našli a kupodivu jsme se vešli i na dvorek s auty. Bylo to sice o fous, ale to bylo
naopak to správné vzrůšo, poněvadž recepční, svobodná matka, se hnedko začala obdivovat
Meettovu autu. „Big, big, car!“, na což jí Meett skromně odpověděl: „Big, big man! To jsem já!“.
Vařili draze a šíleně hnusně. Jožin, který rozumí kuchařskému řemeslu, to odmítl pozřít, ostatní
to nějak dali, ale dobře nám po tom nebylo.
Středa, 14.10.2009
Včera při zajíždění do hotelového dvorka Jožin
stále tůroval auto a poslouchal divný zvuk, který se
při vyšších otáčkách ozýval z pod kapoty. Laco to
považoval za hru a tak také tůroval auto. Ráno se
zjistilo, že ten Jožinův pazvuk vytvářela vrtule
k chladiči, která byla nějaká uvolněná. „To máš
z toho blbnutí ve vodě, vole. Celý jsi to zkurvil, teď
abychom to svařili,“ zhodnotil to Robin, a to jsme
taky ráno udělali.
KULTURNÍ VLOŽKA: ROZHOVOR NA AKTUÁLNÍ TÉMA
Dobrý den, prepáčte, že Vás vyrušujem , možem sa Vás spýtať jednu otázku?
Samozrejme, jasneže, v pohode.
Čo si myslíte o momentálnej situácií, ktorá vládne v našej krajine?
V našej krajine si myslím že je to dost ako že na piču. Já si myslím, že je to úplne na piču, lebo
aj tí kokoti čo, čo to akože nám vládnu, tak sú čistý ko ko ti, ja sa, ja sa na to nemožem pozerat,
vyjebaný, úplný kokoti. A celkovo, ked' sa na to pozriem z tej druhej strany, tak sú to naozaj
kokoti. To sa nedá inakšie povedat, iba - kokoti.
Takže podla Vás je to tu úplně na piču, smeruje to do sračiek?
Smeruje to podla mňa do riadnej piči, ale zase z druhej strany, ked' sa na to pozriem, tak
kokoti sú na celom svete. Rozumiete ma. Pojebané je to tu, na kokot, nechcem tu žit' ani za tu
piču.
A vidíte nejaké zkurvené riešenie?
Odjebat' sa ztadeto, úplne odtialto, strašně rýchlo sa odjebat'.
Dobre, ja Vám ďakujem za rozhovor.
Choď do piči.
14
„Chlapi, já už bysem jel domů,“ vyrukoval na nás Jožin. Je sice pravda, že těch závad na autě
má už povícero, a s tou napevno svařenou vrtulí je to taky napiču, na druhou stranu, hergot,
máme vycházky až do příštího úterý, tak máme ještě habakuk času, ne? Jenomže homesick není
jen Jožin. Takový Jára už dva dny básní o penzijónu v Szegedu: „Pánové, to je vám nádhernej
penzijón! Je tam sauna, holky, výborný pití, není to drahý…,“ hází nám udičky. O jeho smýšlení
na návrat není žádných pochyb. A když se k nim přidal i Meett, se svým: „hele, dostal jsem
SMSku, že je všude sníh. Můžeme to taky třeba jet pět dní zpátky!“, tak bylo rozhodnuto. Dneska
se ještě pojedeme kouknout a zablbnout si na mořské písečné pláže u Shënquinu a pak přes
Kosovo zpátky.
Tak na písečné pláži jsme si zablbli pořádně. Až
jsme se s Lacem začali stydět, že na nás někdo
vyběhne. A teď – frčíme směr přehrada Komani,
odkud se chystáme jet trajektem „úchvatně
krásným kaňonem“ (viz průvodce) do Fierzë.
Cestou třikrát stavíme kupovat olej do Jožinova
kardanu, a jednou, protože na Meetta to zase přišlo.
A taková příležitost se nesmí promeškat.
„Dá se tady přespat?“, ptáme se chlápka přímo na přehradě, kde je prodejna blbostí a bar.
„Jasně, žádnej problém,“ odpovídá chlápek a jde nám ukazovat kapku zasmrádlé pokojíky.
„Určitě nás bude chtít natáhnout, není tu konkurence,“, šeptám Lacovi, ale chlápek se vytasil
s cenou 5 éček za osobu. To de, to berem. Asi se tady v Albánii vůbec nesmlouvá.
Večer se rozjížděl pomalu, ale jistě. V baru „nahoře“
jsme byli jediní, „dole“ chlastalo pár albánců. Měli jsme
ještě hafo masa a tak padlo rozhodnutí všecko sníst. To
byly, panečku, hody! Každý několik stejčků, prokládáno
pivečkem, občas něčím tvrdším… až se na ten fest chodil
koukat jeden albánec za druhým. „Dáš si taky?“, ptal se
Jožin jednoho po druhým, měli jsme toho fakt dost, tak
proč jim neudělat radost. No, jasně že si dali. To bych
prosil, takhle dobré masíčko tady asi tak často nemívají.
Zůstali s námi tři albánci. Dva bratři, jednomu to tu patří, ten nám naléval, a jeden policajt. „A jak
se pije Tequila, víš?“, učíme ho pít civilizovaně. Nevěděl to, ale moc se mu to líbilo. Aby taky ne,
když chlastal zdarma .
15
Akorát Laco byl nějaký smutný. Pořád
SMSkoval, zalezl do postele, ale nespal.
„Laco, nebul, ona se k tobě vrátí,“ snažili
jsme se ho povzbudit při pravidelných
kontrolních návštěvách v jeho pokoji. Ale
Lacinko tvrdil, že všecko je v pohodě. To
Jožin, ten měl ke splínu důvod. Zlomil jsem
mu totiž při dělání stejčku vařečku, a zjevně
to byla jeho oblíbená. „Ojoj, ouvej, co já si
počnu?“ lkal Jožin. „Nesmutni, dám ti čtyři
nové vařečky,“ chlácholil ho Meett, majitel velkoobchodu s vařečkami. „Ne, tohle byla speciální,
všude se mnou byla…“, vysvětloval Jožin. To bylo nepříjemné. Dobře vím, jakou citovou vazbu si
člověk dokáže vyvinout k věcem, které s ním něco zažijí. Onehdá jsem se takto odmítal zbavit
páskových sandálů, které, ač byly prošlápnuté a hrozně smrděly, stejně měly svoje kouzlo.
„Jožine, dej to sem. Opravím to,“ pravil jsem pevně rozhodnut po příjezdu domů vařečku opravit
stylovým ocelovým kitem.
Meett objevil nad barem místo, kde by se dala přitlouct vlajka JWC… a máme novou
klubovnu . Chlastalo se přímo příšerně, až jsme se z toho museli s Lacem zamknout na pokoji.
Mezi jinými k nám totiž ve čtyři ráno přišel i potápeč. Místní hoši z horního baru se naučili nový
přípitek a se slovy "napiču" do sebe klopili 3dcl panáky.
Čtvrtek, 15.10.2009
Trajekt odjíždí v devět a s bezpečností si tu
starosti opravdu nedělají. Čím víc se toho tam narve,
tím líp! Je zima a děsně to fučí. Z onoho úchvatně
krásného kaňonu toho tedy moc nemáme, sedíme
v teploučku uvnitř a snažíme si vyčistit hlavy
ze včerejška. Taky plánujeme, kam pojedeme dál.
Míříme přímou čarou domů, takže kousek přes
Kosovo a pak už srbská dálnice. Tak to máme
naplánované.
„Chlapi, počkajtě, to levé predné koleso se mi akosi nepáčí,“ zastavil Laco u krajnice. Auto
nám pěkně vrzalo. Okamžitě vyskočil opravář Robin: „No, Laco, pěkně se ti to tu viklá!“, zvolal a
pohyboval přitom kolem. „Asi máš v prdeli ložisko,“ začal Robin analýzu. „A ty pazvuky máš ze
silentbloků na stabíku, s tím si nedělej starosti.“ Začíná se nám to trochu sypat. Jožin má kromě
té svařené vrtule taky onen vyteklý tlumič a kapající kardan, Meettovi se zatížením ohnula
expediční zahrádka, nejde mu připojit stabilizátor, počítač mu hlásí závadu na palivovém
systému a celé auto má nahnuté doleva. A teďko Laco má to viklající kolo a při jízdě vrže, jak
když jede s žebřiňákem. Ale všecko jsou to jenom kosmetické vady, všichni jedeme a tudíž není
žádný problém.
16
Hranice do Kosova pro nás znamenala asi hodinu stání v koloně a
překvapení – neplatí zde zelená karta. „Kurvy jedny, chtějí po nás 50
éček za auto!“, odplivl si Laco. „Za denní přejezd!“ No, na něčem asi
vydělávat musí, ale kapku to přehání, zdá se nám. To ještě nevíme,
co dostaneme od Srbů za jejich razítko, které nám hrdě otiskli
na prázdné stránky v pasech, aby se vyjímalo.
Celkově nás Kosovo hodně překvapilo. Čekali
jsme zemi poznamenanou válečným konfliktem,
čekali jsme, že Priština bude horší jak Sarajevo, ale
vůbec to tak nebylo. To, co jsme viděli, se
s rozstřílenou Bosnou nebo chudou Albánií vůbec
nedalo srovnat. Kosovo je naprosto standardní země
s nákupními středisky a fungujícími službami, tedy
až na pár drobností:
1. Nedostanete se z něj do Srbska, pokud jste do něj ze Srbska nepřijeli. (viz dále)
2. Občas potkáte jednotky UNPROFOR, které to tu hlídají, aby je Srbové náhodou nenapadli
(Srbové stále považují Kosovo za integrální součást jejich území a vzhledem k historické
tradici a své zabedněné povaze se s Kosovskou samostatností budou smiřovat velice
těžko).
3. Tyto jednotky UNPROFOR živí všechny luxusní hotely v Prištině, kde vojáci a hlavně
velitelé bydlí jako v bavlnce. Dokonce tam ani nemají místo pro nás 
4. U hlavních silnic jsou všude, ve vzdálenostech asi 200m od sebe, obrovské benzínové
stanice neznámých provozovatelů, které jsou vesměs prázdné. Asi pračky peněz pro
kosovské albánce, kteří tvoří 92% obyvatel Kosova a jsou to nejprofláknutější drogoví
dealeři v Evropě.
Trochu jsme zabloudili v Prištině, za což mohu já, protože moje navigace Kosovo neměla
pokryté a bez GPS a mapy jsem ztracen. Na hranici se Srbskem (Medvedja) jsme tak přijeli až
za tmy. Vypadalo to tam tak trochu jako ve scifi filmu. Vysoko v horách, sníh, byli jsme tam úplně
sami a kolem silnice byli poházení ježci na zátarasy. Nejmenovalo se to „hranice“, ale
„administrativní linie UN“, což nás mělo varovat, ale nevarovalo. Všichni jsme se těšili do 19km
vzdáleného Lebane, kde bude jistě penzijón, večeře a pivko. Kosovské razítko jsme dostali bez
problému a zastavili na srbské straně.
„Dajtě pasy!“, vyštěkl na nás celník, jako na první auto v koloně tří podezřelých Jeepů. Laco,
který strávil půl života na celnici, mi pošeptal, že cítí problém.
„Kdy jste vstoupili do Srbska?“, zeptal se nás uniformovanec, jakoby se nechumelilo. A to se
zrovna chumelilo. Otázka nás krapet zaskočila.
„No, teď tam chceme vstoupit, ne?“ odpověděl Laco.
„No, tak to říkejte babičce. Vy jste už dávno v Srbsku. Já se vás ptám, kde máte vstupní
razítko do Srbska, ha?“, zavrčel na nás výhružně orgán.
„Teď ho chceme dostat, nedělej ze sebe imbecila,“ chtělo se mi mu odvětit stejným tónem,
ale ovládl jsem se a milým hlasem odvětil: „My turisti, jedeme z Albánie přes Srbsko domů“.
17
„Vy jste vstoupili do země ilegálně!“, zvýšil pohraničník hlas. „Vy jste určitě z UÇK*!“, podíval
se na naše Jeepy a na Lacovu Bushman kombinézu. „Kde máte zbraně?“ zvolal, zamával na své
kolegy a nařídil nám otevřít kufr a všecko mu ukázat. Kolegové zatím prohlíželi podvozek auta
zrcátky.
Po další půlhodině dohadování, kdy pohraničníci už kapku vychladli, začínalo být jasné, že
do Srbska cesta přes Kosovo nevede. Nemáme totiž vstupní razítko. Budeme muset vyjet
z Kosova do nějaké země, která Kosovo uznává, a teprve pak přes regulérní hranici do Srbska.
„Chlapi neblbněte, je pozdě, my chceme jít spát, kousek odsud je Leskovac, když pojedeme
zpátky přes Makedonii, tak nás připravíte o den!“, zkoušíme to ještě prosebně, ale nehneme
s nimi. Sice už na nás neřvou, jednomu z nich nás dokonce bylo líto a nabízel svůj chleba, ale
nenaděláš nic. Život zpackanej, musíme zpátky.
Spíme v hotelu za Prištinou, kde nám slibují bed&breakfast za 20 Eur. Venku se nám tady
fakt moc spát nechce a všichni jsme utahaní jako koťata, tak to dáváme.
Pátek, 16.10.2009
„Was essen, muss zahlen!“ na nás vyrukoval po snídani krajně nepříjemný vrchní. „A neříkal
jsi včera, lásko, že breakfast je v ceně?“ ptáme se ho. „Was essen, muss zahlen!“ odpověděl nám
na to jako kafemlejnek vrchní, který vypadal jak typický člen drogové mafie. Kromě nás, jeho a
jeho pomocníka v hotelu nikdo jiný nebyl a tak i tento hotel byl zřejmě pračka peněz. Že bychom
si troufli se tady nasraně zvednout a říct, „hele slibovals, že to je v ceně, my pospícháme, takže
nazdar bazar“, tak to jsme si netroufli. Přecejenom může mít nějaké kamarády a za to nám to
nestojí.
Další dvě hranice, až na vzájemné postrkování našich dvou dětí Meetta a Jožina auty
přes nárazníky, nestály moc za řeč. Respektive, při vjezdu z Makedonie do Srbska celník uviděl
Kosovská razítka a popadl ho amok. Vzal do ruky razítko „annulado“ a napráskal ho na tu
stránku v pasu asi sedmkrát každému, aby to kosovské zcela překryl. Byli jsme rádi, že tu
stránku nespálil.
Jinak Srbsko je celé po dálnici, takže nám nezbývá, než se těšit na bájný Járův motel
v Szegedu, a kritizovat Robinův styl řízení. Robin totiž naprosto neumí vodit kolonu, shodli jsme
se na tom všichni. Stále mění rychlost, při předjíždění nenechává prostor za sebou, nekouká se,
jestli ho sledujeme… věřím, že se po přečtení těchto řádků nad sebou vážně zamyslí. Přecejen
jako velitel by to měl umět a navíc o tom zasvěceně píše na webu!
Hranice s Maďarskem byla zajímavá tím, že se tam Laco, už téměř v domácím prostředí
(mluví plynně maďarsky), dokrve pohádal s celníkem, který byl na něj drzý. My ostatní jsme
na ten povyk, kterému jsme zbla nerozuměli, koukali jak z jara. Je to vůbec ten stejný pokorný
Laco, který nás na každé hranici nabádal: „Nepřelévej tady tu flašku, neprovokuj je!“, „Chlapci
chovejte se způsobně, já je znám, s nimi se musí opatrně!“, „Nikdy se nesmíš hádat s úřadem“!?
Už jsme se začínali bát, že nás nepustí, ale nakonec Laco zřejmě slovní souboj vyhrál a my
jedeme.
*
Kosovská osvobozenecká armáda
18
Už se nemůžeme toho motelu dočkat. „Chlapi, to není jenom dobrej motel. Tam je sauna,
dobrý jídlo, dobrý pivo, krásný holky, bradavky, na kerý se daj věšet ramínka …a ty dvorce!“,
zpracovával nás celou dobu Jára. To musí bejt žrádlo! Jožin jede s Járou v autě, takže to má
z první ruky. Možná proto se hned za hranicí ujmul navigace a střihnul to do motelu přímou
čarou přes pole.
Sobota, 17.10.2009
O motelu a co se dělo v něm, nesmím ani mluvit ani psát . Nechtějte to vědět. Já se jen
omezím na konstatování, že jsme další večer dojeli až domů, a … všude dobře, doma nejlíp.
Se soudružským pozdravem „Na piču!“ se s váma loučím a těším se na další akci Jeep
Wrangler Clubu. Však jsem si to YJčko už koupil.
19