Hospodářské dějiny novověku - Katedra hospodářských dějin
Transkript
Hospodářské dějiny novověku - Katedra hospodářských dějin
STELLNER, František a kol. Hospodářské dějiny novověku Praha 2012 Praha 2012 ISBN 978-80-86277-73-8 1 Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“; CZ.2.17/3.1.00/32102. Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Autoři: Ing. Klára Fabianková; doc. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.; Mgr. Martin Klement; doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., Ing. Lukáš Máslo; doc. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D. jr.; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.; PhDr. Pavel Szobi; PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D. Odborní redaktoři: Mgr. Martin Klement; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. Odborní recenzenti: doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D.; PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D. 2 Úvodní slovo Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“. Připravili ji převážně pracovníci a doktorandi Katedry hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze s cílem provádět špičkový výzkum hospodářských a politických dějin a věnovat se kvalitní přípravě budoucích odborníků v rámci magisterského a od roku 2012 též doktorského studia na oboru Hospodářské a politické dějiny. Monografie pojímá hospodářské – stejně jako politické a sociální – dějiny jako samostatný vědecký obor, který disponuje zcela legitimním předmětem svého výzkumu, kvalitním institucionálním zázemím a širokou paletou témat. Je dílem výzkumného týmu sdružující badatele z jednotlivých specializací (politické, hospodářské a sociální dějiny, ekonomie, hospodářská politika, politologie, bohemistika). Metodologicky vychází z „tradicionalistického“ přístupu k politickým a hospodářským dějinám, zčásti též z kulturních dějin. Tzv. nové hospodářské dějiny aplikující matematické modely a ekonomické teorie na historickou realitu autoři monografie reflektují pouze okrajově. Podobně je to i s novou institucionální ekonomií a evoluční ekonomií. Autoři využili především induktivní, deduktivní, historicko-kritickou, historicko-pojmovou, biografickou, komparativní, modelovou metodu, metodu narativního popisu a kvantitativní metody. První kapitola „K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století“ analyzuje éru válečného komunismu, Nové ekonomické politiky, industrializace a kolektivizace. Úspěchy při budování těžkého průmyslu a při elektrifikaci byly vykoupeny poklesem životní úrovně obyvatelstva, nízkou úrovní produkce spotřebního zboží a hladomorem. Kromě toho došlo k masivní migraci z vesnic do měst, kde se konstituovala nová, heterogenní dělnická třída. Její dezorientace vedla k upevnění stalinské diktatury. Se značnými nesnázemi se po pádu císařství potýkala také Čína. Na pozadí složitých politických událostí přibližuje druhá kapitola „K hospodářským problémům nankingského režimu 1928–1937“ ekonomické problémy vlády generála Čankajška mezi lety 1928 až 1933. Pozornost je věnována různým oblastem hospodářství od zemědělství a průmyslu, přes daně a půjčky, až po zahraniční obchod a výstavbu infrastruktury. Přes dílčí úspěchy v centralizaci daní či sjednocení měny ovšem hospodářství za Čankajškova režimu nevzkvétalo. Vinu na tom mělo dědictví čínské monarchie a éry vojevůdců, boje s Japonci i osobní Čankajškovo 3 selhání. Je sporné, zda jeho ambiciózní hospodářské plány za dané nestabilní situace měly šanci na realizaci. Ve třetí kapitole „Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?“ se hledá odpověď na otázku, jak se v roce 1933 ve Spojených státech amerických, v zemi s dlouholetou tradicí antitrustového zákonodárství, mohl v rámci ekonomických reforem objevit Zákon o obnově průmyslu – NIRA, suspendující veškerou federální antitrustovou legislativu. Rozborem amerického zákonodárství a názorů jednotlivých tvůrců zákona se však stává zřejmým, že tato suspendace nebyla chápána jako rozpor se snahou podpořit konkurenci a zabránit používání monopolních praktik. Ve vztahu k monopolům a konkurenci tedy k žádnému přerušení kontinuity na poli ochrany hospodářské soutěže nedošlo. Na proces integrace západní Evropy v ekonomické, vojenské a politické sféře se z evropské perspektivy zaměřují tři kapitoly. Čtvrtá kapitola „Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949)“ se zabývá bezprostřední poválečnou situací a dominantní pozicí Spojených států amerických v otázce dalšího vývoje západní Evropy. Americký prezident Harry Truman deklaroval v roce 1947 doktrínu zaměřenou proti expanzi sovětského vlivu, na niž navázal Marshallův plán. Pro koordinaci finanční podpory byla v roce 1948 zřízena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci – OEEC, která se stala vzorem dalších integračních projektů. Do konce 40. let jimi byla Západní unie, Severoatlantická aliance – NATO a Rada Evropy. Nejvýznamnějším počinem v oblasti evropské integrace počátku 50. let se stal tzv. Schumanův plán, ústřední téma páté kapitoly „Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952)“. Jednalo se o projekt nadnárodní organizace spravující produkci uhlí a oceli a obchod s těmito komoditami. Jednání o zamýšlené organizaci dospěla v roce 1951 k podepsání smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli – ESUO. Členy se stala Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. ESUO sestávalo z Vysokého úřadu, Zvláštní ministerské rady, Společného shromáždění, Soudního dvora a Poradní výboru ESUO. Přes řadu problémů dosáhla organizace mnoha úspěchů a v dějinách integračního procesu jí náleží významné místo. Kromě ekonomické spolupráce byly také vyvíjeny snahy o integraci vojenskou a politickou. Těmto oblastem se věnuje šestá kapitola „Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let 20. století“. V roce 1950 navrhl francouzský ministerský předseda René Pleven zřízení Evropského obranného společenství - EOS. Po dvou letech se podařilo uzavřít společnou smlouvu, nicméně francouzské Národní shromáždění EOS 4 zamítlo. Kvůli tomu také nebyl realizován plán Evropského politického společenství – EPS, jemuž mělo být podřízeno jak ESUO, tak EOS. Aby západní Německo přesto získalo své místo v západoevropských strukturách, bylo navrhnuto jeho začlenění do Západní unie a jejím prostřednictvím do NATO. V sedmé kapitole „Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce“ se do centra pozornosti dostává téma švédského modelu, jehož historie se z velké části odvíjela paralelně s evropskou integrací. Analýze jsou podrobena nejen specifika, nýbrž i vznik, rozkvět a problémy tohoto stále aktuálního fenoménu. Ve 30. letech 20. století byly koncipovány jeho základní rysy, k nimž se řadil například nedistribuční systém na univerzalistickém principu, efektivní činnost odborů, plná zaměstnanost či sociální rovnostářství. Uplatnění tzv. RehnMeidnerova modelu po 2. světové válce vedlo k ekonomické prosperitě, jež na přelomu 60. a 70. let vlivem nárůstu veřejných výdajů, zdanění a neopodstatněného zvýšení mezd odezněla. Do skutečných potíží se ale švédská ekonomika dostala až v 90. letech. Příčinu je třeba hledat ve světové recesi, chybné hospodářské politice, rozpočtových deficitech a vysoké nezaměstnanosti. Osmá kapitola „Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století“ pojednává o vývoji konzumní společnosti v centrálně řízeném hospodářství, a to v souvislosti se specifickým vývojem v Německé demokratické republice v sedmdesátých letech 20. století. Analýza se věnuje kontroverznímu kroku zestátnění existujícího soukromého sektoru, což výrazně omezilo nabídku spotřebního zboží a v konečném důsledku ohrozilo politickou stabilitu režimu. Velký dík patří odborným recenzentům doc. PhDr. et JUDr. Jakubu Rákosníkovi, Ph.D. (Filozofická fakulta UK v Praze); PhDr. Jaromíru Soukupovi, Ph.D. (Filozofická fakulta UK v Praze) a dále sekretářce Katedry hospodářských dějin paní Markétě Lačíkové za administrativní pomoc. Děkujeme též PhDr. Šárce Stellnerové (Goethe-Institut, Prag) a PhDr. Stanislavu Tumisovi, M.A., Ph.D. (Filozofická fakulta UK v Praze) za překlady resumé. 5 I. K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století V této kapitole budou shrnuty základní problémy vývoje sovětského hospodářství od Říjnové revoluce do počátku 30. let s ohledem na sociální problematiku, éru válečného komunismu, Novou ekonomickou politiku, přechod k těžkému průmyslu, kolektivizaci a hladomor jako její důsledek a výsledky komunistické ekonomiky ve stalinské éře. Kapitola se soustředí na hospodářské a sociální dějiny, na analýzu hospodářské politiky sovětských vlád a příčiny vzniku nucené kolektivizace a industrializace, tedy i na počátek tzv. stalinismu. Primárně vychází ze závěrů tradicionalistické školy americké sovětologie, která rozvíjela teorie totalitarismu vypracované Carlem J. Fridrichem a Zbigniewem Brzezinským. Jde např. o práce historiků Martina Malia či Richarda Pipese, který se mimo jiné zabýval historickým vývojem vlastnických práv. Zčásti byly využity též práce historiků revizionistické generace sovětologů 70. a 80. let 20. století, jako byli Alec Nove či Sheila Fitzpatrick, kteří odmítli teorii totalitarismu a zaměřili se na sociálně hospodářský přístup, který stavěl do popředí sociální struktury a vývoje. Chápali společnost jako jednající subjekt se svými zájmy a konflikty a stalinismus jako ekonomickou, sociální a politickou strukturu, která vznikla v kontextu kolektivizace a industrializace. Vládnoucí režim byl nucen reagovat na sociální skupiny a zájmy a jeho politika byla ovlivňována či dokonce určována tlakem zdola. Studie využila i závěry autorů tzv. postrevizionismu, především Roberta C. Tuckera, který preferoval kulturologický přístup. Viděl v politické kultuře stalinismu pokračování ruské vládní tradice, a relativizoval tím význam marxisticko-leninské ideologie. Hospodářské dějiny však ponechal stranou svého zájmu. Velmi důležité bylo i dílo rusko-amerického historika Nauma Jasneho věnující se zemědělským dějinám. Méně byly využity výsledky současné sovětologie, která po rozpadu Sovětského svazu prošla transformací a začala se více zabývat tématy jako každodennost, dějiny mentalit, subjektivita prožívání komunistického režimu. Zásadní informace byly čerpány z děl britských sovětologů, především profesora Roberta W. Daviese, autora zásadní několikadílné monografie „The industrialisation of Soviet Russia“, dále velmi precizního a fundovaného znalce Edwarda H. Carra či Alexandera Noveho. Dílčí postřehy byly převzaty z prací marxistických historiků, jako je současný německý historik Daniel Behruzi. Inspirativní bylo též dílo rusko-francouzského historika Eugena Zaleskeho. Německá sovětologie si od počátku udržuje vysokou kvalitu. Hospodářské 6 a sociální dějiny dané epochy systematicky zpracovali např. němečtí historici Hans Raupach, Richard Lorenz, Stephan Merl či Manfred von Boetticher. Ze současných ruských historiků přišel s důležitými studiemi především Jefim G. Gimpelson. Bolševici, vedení Vladimírem I. Leninem, se dostali k moci státním převratem, za občanské války1 přijali mimořádná opatření a vyhlásili tzv. válečný komunismus2, který měl v první řadě zajistit zásobování civilního obyvatelstva a Rudé armády. 3 To znamenalo úplné zestátnění průmyslu, zákaz soukromého obchodu jakož i centralizaci státní moci, centrální řízení hospodářství a zavedení všeobecné pracovní povinnosti.4 Byla provedena pozemková reforma, při níž byly zestátněny pozemky šlechty, církve a cara a rozděleny mezi rolníky, takže zmizela agrární velkoprodukce.5 Daniel Behruzi to komentoval slovy: „I když si bolševici agrární reformou nejprve zajistili podporu rolnických mas, což bylo v letech občanské války rozhodující pro vítězství, znamenalo to dlouhodobě posílení maloburžoazních, tedy protibolševických elementů na venkově.“6 Současně se začalo s kolektivizací, tedy proměnou soukromých hospodářství v družstva (kolchozy) nebo státní statky (sovchozy).7 Vláda bez náhrady znárodnila veškerý zahraniční majetek a anulovala dluhy předchozího režimu, takže Rusko se stáhlo ze zahraničních trhů a nemohlo počítat se zahraničními investicemi.8 Kromě toho došlo k odstranění legálního obchodu, obrovskému propadu výroby a poklesu individuálního pracovního výkonu, státní válečné výdaje stoupaly, 1 SUNY, R. G. (ed.). 2006. The Cambridge History of Russia. Vol. 3: The Twentieth century. Cambridge, 2006, s. 140-167; VON RAUCH, G. 1963. Geschichte des bolschewistischen Russland. Frankfurt am Main/Hamburg, 1963, s. 87-130; MATTHEWS, M. 1972. Class and Society in Soviet Russia. London, 1972, s. 3-16. 2 LORENZ, R. 1981. Sozialgeschichte der Sowjetunion I, 1917-1945. Frankfurt am Main, 1981, s. 94-120; JASNY, N. 1972. Soviet Economists of the Twenties. Names to be remembered. Cambridge, 1972, s. 9-15; ZALESKI, E. 1971. Planning for Economic Growth in the Soviet Union, 1918-1932. Chapel Hill, 1971, s. 16-20; HAFFNER F. 1978. Systemkonträre Beziehungen in der sowjetischen Planwirtschaft. Ein Beitrag zur Theorie der mixed economy. Berlin, 1978, s. 68-72; BEHRUZI, D. 2001. Die Sowjetunion 1917-1924. Revolution Arbeiterdemokratie - Burokratisierung. Köln, 2001, s. 101-106; FIGES, O. 2000. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha/Plzeň, 2000. 3 STONE, D. R.: Mobilization and the Red Army's Move into Civil Administration, 1925-31. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 2, s. 343-367. K sociálním otázkám vztahujícím se ke vzniku Rudé armády srov. REESE, R. R. 2005. Red Commanders. A Social History of the Soviet Army Officer Corps, 1918–1991. Lawrence/Kansas, 2005, s. 12-48. 4 GIMPELSON, J. G. 1974. Sovetskij rabočij klass 1918-1920 gg. Socialno-političeskije izmenenija. Moskva, 1974, s. 128-149. 5 BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 56-61; HAUMANN, H. 1977. Geschichte und Gesellschaftssystem der Sowjetunion. Eine Einführung. Köln, 1977, s. 34-35; VON RAUCH. Geschichte (jako pozn. 1), s. 71. 6 BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 59. 7 K vývoji zemědělství ve 20. letech viz DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 1: The socialist Offensive. The Collectivisation of Soviet Agriculture, 1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989, s. 6-28; KOČETKOV, I. V.: Zernovoje proizvodstvo v gody nepa: dejstvitelnost i vozmožnosti. VINOGRADOV, V. A. (vyd.). 2002. Ekonomičeskaja istorija Rossii XIX XX vv.: sovremennyj vzgljad. Moskva, 2000, s. 80-104. 8 PIPES, R. 2008. Vlastnictví a svoboda. Praha, 2008, s. 214. 7 daňové příjmy rychle klesaly a inflace se prohlubovala. Ekonomiku řídila strana prostřednictvím závodních výborů, odborů a sovětů.9 Richard Pipes k tomu uvedl: „Vyloučení soukromého vlastnictví zajistilo stranickému aparátu jediné strany bezpečnost. V zásadě celá populace Sovětského svazu – stejně jako dalších zemí, které po druhé světové válce ať již z donucení nebo z vlastního rozhodnutí následovaly jeho příklad – pracovala pro stát. To znamenalo, že při jakémkoli podezření z protistátní činnosti, či dokonce jen zpochybnění loajality mohl stát, který byl jediným zaměstnavatelem v zemi, propustit nebo alespoň degradovat podezřelého i jeho nejbližší příbuzné. Pro přežití musel člověk spolupracovat.“10 Ekonomické motivy nahradily mimoekonomické, to znamená, že práce se stala povinností a donucovací aparát kontroloval, zda všichni pracují.11 Jeden z nejlepších západoněmeckých odborníků na sovětské dějiny Richard Lorenz došel k závěru: „Revoluční spontaneita dělníků nedokázala zachránit ekonomiku země před chaosem. Situace volala po centrální ekonomické autoritě, která měla plánovitě řídit celý ekonomický proces. Bolševici z toho však nevyvodili jednotný závěr: Zatímco skupina ekonomicky kovaných bolševických vůdců kolem Osinského12, která se k principu dělnické kontroly stavěla již od počátku kriticky, zahájila budování nového socialistického řídícího systému, pokusil se Lenin zprvu urychlit proces spontánní konfiskace podniků zdola prostřednictvím optimistických apelů na revoluční nadšení mas.“13 Souhlasím s názorem, že „Lenin se proslavil svou strategickou intuicí před Říjnovou revolucí. U občanské války však tuto schopnost neosvědčil“ 14. „Občané postrádali pohnutky vyrábět víc než minimum. Jejich základní potřeby byly zaručeny a pracovat více nepřinášelo žádnou významnou odměnu. Naopak, mohlo to dokonce přivodit tresty v podobě vyšších výrobních norem. I kdyby však nějaký sovětský občan bez ohledu na takové odrazování jevil podnikavost, srážel ho byrokratický aparát, jehož vlastní zájmy vyžadovaly potlačení každé nezávislé iniciativy. Soustředění všech ekonomických zdrojů v rukou státu tedy podkopávalo pracovní morálku národa a potlačovalo 9 LORENZ, R. 1965. Anfänge der bolschewistischen Industriepolitik. Köln, 1965, s. 112; RAUPACH, H. 1968. System der Sowjetwirtschaft. Theorie und Praxis. Reibek bei Hamburg, 1968, s. 30-34. 10 PIPES. Vlastnictví (jako pozn. 8), s. 217-218. Ke kontrole dělníků srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 82; LORENZ. Anfänge (jako pozn. 9), s. 90-103; k marxistické interpretaci sociálního postavení dělníků srov. GIMPELSON. Sovetskij (jako pozn. 4), s. 240-293. 11 KALT, H. 2010. In Stalins langem Schatten. Zur Geschichte der Sowjetunion und zum Scheitern des sowjetischen Modells. Köln, 2010, s. 63; GELLATELY, R. 2008. Lenin, Stalin and Hitler. The Age of Social Catastrophe. London, 2008, s. 46-61. 12 Nikolaj Osinskij (vl. jm. Valerian Valerianovič Obolenskij) (1887-1938), ekonom, bolševický funkcionář, oběť stalinských čistek. 13 LORENZ. Anfänge (jako pozn. 9), s. 103. 14 SERVICE, R. Lenin. Životopis. Praha, 2002, s. 318. 8 modernizaci15,“ konstatoval Pipes. Současně došlo v éře válečného komunismu k „rozštěpení hospodářství na dva koloběhy: oficiální, v němž se stát marně pokoušel udržet minimální výrobu, a neformální, který se vyznačoval černým trhem a stínovým hospodářstvím a byl rozhodující pro přežití velké části obyvatelstva“.16 Bolševici sice zlikvidovali volný obchod17, čímž negativně ovlivnili zásobování měst životně důležitým zbožím, ale nedokázali zajistit efektivní centrální zásobování. Došlo k rychlému poklesu zemědělské produkce, protože provincie trpěly hrůzami občanské války, nejistotou vlastnických poměrů, roztříštěností výnosných velkopodniků, drastickým poklesem nabídky spotřebního zboží a finanční i peněžní anarchií.18 Je nutno také zmínit, že výkony dolů a továren v roce 1921 klesly na 21 % předválečné úrovně a že zemědělská produkce dosáhla pouhých 38 % mírové produkce. Je tedy jasné, že v době konání X. sjezdu strany v roce 1921 se režim nacházel na pokraji propasti. Bolševici utrpěli sice nezdary ve všech oblastech s výjimkou války, kde byli jednoznačně úspěšní.19 To je utvrzovalo v názoru, že jsou nadále oprávněni vládnout. Lenin viděl východisko v přechodném omezení totalitních metod, částečném zrušení válečného komunismu 20 a zavedení přechodné tzv. nové ekonomické politiky (dále jen NEP).21 Během 15 PIPES. Vlastnictví (jako pozn. 8), s. 219; k postavení žen srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 62; DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 3: The Soviet Economy in Turmoil, 1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989, s. 10, pozn. č. 36. 16 HAPPEL, J.: Das Schicksal der Revolution: Sozialismus, Gegenrevolution und der Weg in den Stalinismus. HAUMANN, H. (Hrsg.). 2007. Die Russische Revolution 1917. Köln/Weimar/Wien, 2007, s. 103; k vývoji zahraničního obchodu srov. GOTTHELF, M. 1979. Außenhandelsentwicklung und Außenhandelsstrategie in der Sowjetunion. Die Entwicklung des Außenhandels der Sowjetunion mit den westlichen Industrienationen und die sowjetische Außenhandelsstrategie in den Jahren 1918-1978. Frankfurt am Main, 1979, s. 29-41. 17 DAVIES. The Industrialisation, (jako pozn. 15), s. 30-32. 18 Srov. BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 97; GIMPELSON. Sovetskij (jako pozn. 4), s. 76-127. 19 BARON, N.; GATRELL, P.: Population Displacement, State-Building, and Social Identity in the Lands of the Former Russian Empire, 1917-23. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 1, s. 88-99. 20 HAPPEL. Das Schicksal (jako pozn. 16), s. 103; NOVE, A. 1969. An Economic History of the U.S.S.R. London, 1969, s. 46-82; SCHRÖDER, H.-H. 1982. Arbeiterschaft, Wirtschaftsführung und Parteibürokratie während der Neuen Ökonomischen Politik. Eine Sozialgeschichte der bolschewistischen Partei 1920-1928. (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 31.) Berlin, 1982, s. 21-103; HUTCHINGS, R. 1971. Soviet Economic Development. Oxford, 1971, s. 34-36. 21 LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 121-181; BEHRUZI. Die Sowjetunion (jako pozn. 2), s. 106109; GIMPELSON, J. G. 2000. NEP i sovetskaja političeskaja sistema 20-e gody. Moskva, 2000, s. 18-38; VON RAUCH, G. 1998. Lenin. Rostov-na-Donu, 1998, s. 129; SUVOROVOVA, L. N.: Mnogoukladnaja ekonomika, rynok i gosudarstvo v Rossii v 1920-e gg. SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 96-120, 96-120; NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 83159; SUNY. The Cambridge history (jako pozn. 1), s. 168-191; SCHRÖDER. Arbeiterschaft (jako pozn. 20), s. 104-399; MARQUIT, E.: Political and Economic Consequences of the Attempted Socialization of Agriculture in the Soviet Union. Nature, Society, and Thought, 2006, 19, 4, s. 393-395; HILDEMEIER, M. 2007. Die Sowjetunion 1917-1991. München, 2007, s. 22-34; MERL S.: Die Revolution von oben: Industrialisierungsund Kollektivierungspolitik. SCHÖRKEN, R. (Hrsg.). 1987. Russische Revolution und Stalinismus. Stuttgart, 1987, s. 50; KARGER, A. 1980. Die Sowjetunion als Wirtschaftsmacht. Frankfurt am Main/Berlin/München, 1980, s. 11-14; GREGORY, P. R.: Economic Growth and Structural Change in Czarist Russian and the Soviet 9 této éry byly učiněny zásadní ústupky rolníkům a trhu, aby se nastartovala produkce. Bolševici sice umožnili znovuzavedení tržních poměrů, zintenzívnili ale kázeň ve vlastních řadách a posílili vládu v zemi.22 Německý historik Manfred Hildemeier ji charakterizoval takto: „Byl to signál obyvatelstvu, že se alespoň částečně vrátí ekonomická svoboda z předbolševické doby.“23 Prosperita NEPu dosáhla v polovině 20. let 20. století úrovně roku 1913, či ji z pohledu obyčejného rolníka dokonce překročila.24 Vyšší životní úroveň byla mezi nepmany očividná, zejména v zásobování potravinami, o což obyvatelstvo skutečně usilovalo, a v otázce osobní svobody. Nicméně vznikla hluboká nerovnováha mezi průmyslovými a zemědělskými cenami, trh narušoval nedostatek zemědělských produktů a náhlý příliv průmyslového zboží, což vedlo k silnému poklesu zisku státu.25 Tato situace se změnila v roce 1923, kdy rolníci padli za oběť vlastní nadprodukci, zatímco továrny svou produkci zpomalily; rolnictvo muselo tedy akceptovat pokles zisků, čímž klesala i jeho ochota produkovat pro města. V roce 1924 si stát vynutil nicméně prostřednictvím manipulací s úvěry pokles průmyslových cen a umožnil nárůst agrárních cen. V důsledku toho zažila vesnice tři „normální“ roky, jistý vrchol NEPu26, což zase umožnilo přijmout první zásadní sociální opatření: „Existovaly sice již první skromné sociální výdobytky, jako osmihodinový pracovní den, zdravotní péče atd., všichni měli přístup ke vzdělání – ale rychlé obohacení několika málo osob bylo tak jednoznačně v ostrém protikladu se socialistickými principy, že se současně s nesporným ekonomickým pokrokem musela nashromáždit významná sociální výbušná síla.“ 27 Také Union: a long-term comparison. ROSEFIELDE, S. (ed.). 1981. Economic welfare and the economics of Soviet socialism. Essays in honor of Abram Bergson. Cambridge, 1981, s. 38-45; ZALESKI. Planning (jako pozn. 2), s. 20-24; HAFFNER. Systemkonträre (jako pozn. 2), s. 73-78. 22 SCHULER-JUNG, H. 1978. Ökonomie und Politik in Sowjetrußland 1920-1924. Zum Prozeß der Willensbildung in der KPR(B) in den ersten Jahren der Neuen Ökonomischen Politik. Marburg, 1978, s. 1853; GOTTHELF. Außenhandelsentwicklung (jako pozn. 16), s. 42-56; MATTHEWS, M. 1978. Privilege in the Soviet Union. A Study of Elite Life-Styles under Communism. London, 1978, s. 59-90; HAPPEL. Das Schicksal (jako pozn. 16), s. 111; CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol. 1./2. London/Basingstoke, 1969, s. 520-544, 605-623; JASNY. Soviet Economists (jako pozn. 2), s. 19-22; JASNY, N. 1961. Soviet Industrialization 1928-1952. Chicago, 1961, s. 40-47. 23 HILDEMEIER. Die Sowjetunion (jako pozn. 21), s. 25. 24 MALIA, M. 1998. Vollstreckter Wahn. Sowjetunion 1917-1991. Stuttgart, 1998, s. 18; LEWIN, M. 1968. Lenin's Last Struggle. New York, 1968, s. 21-42; GIMPELSON. NEP (jako pozn. 21), s. 393-400; HUTCHINGS. Soviet (jako pozn. 20), s. 40-48. K industrializaci v rámci NEPu do roku 1927 srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn 15), s. 46-54; a v období 1927-1929 srov. tamtéž, s. 55-94. 25 KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 19. 26 CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol. 1./1. London/Basingstoke, 1969, s. 3-66; HAUMANN. Geschichte (jako pozn. 5), s. 37-39; OSOKINA, J. A. 1998. Za fasadom „stalinskogo izobilija“. Raspredelenije i rynok v snabženiji naselenija v gody industrializaciji 19271941. Moskva, 1998, s. 47-85. 27 KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 34. 1926-1927 činil zahraniční obchod 36,7 % stavu z roku 1913. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 33. Nižší údaj viz DOHAN M. R.: The Economic Origins of Soviet Autarky 1927/28-1934. Slavic Review, 1976, 35, 4, s. 606-607. 10 z tohoto důvodu nevystupoval Stalin zpočátku proti politice NEPu a prohlásil: „Zůstaneme věrni Nové ekonomické politice, protože slouží socialismu, ale jakmile již nebude sloužit socialismu, pošleme ji k čertu.“28 V zimě 1927-1928 přišla nová krize. Ekonomické problémy se tentokrát obrátily proti vesnici: jelikož stát přesměroval produkci z lehkého průmyslu na těžký, klesaly ceny zemědělských výrobků, zatímco poptávka po spotřebním zboží stoupala. Na pokračující „hlad po zboží“ reagovali rolníci „výrobní stávkou“, aby vyvinuli tlak na vládu. Místo aby dodávali na trh kvóty obilí za pevné ceny, dávali přednost prodeji nepmanům na volném trhu nebo pěstování technických plodin pro stát. Nebo obilím krmili dobytek a pak si dali k večeři pořádné telátko.29 „Zásobovací krize“ režim nepříjemně překvapila, neboť se kryla s počátkem prvního pětiletého plánu30, který byl schválen na XV. sjezdu strany31 v prosinci 1927 a oficiálně zahájen v dubnu 1928. Do léta se situace zhoršila natolik, že byl v městech zaveden přídělový systém; jednalo se o skutečnou blamáž, že agrární Rusko bylo nuceno dovážet obilí.32 Minimálně z pohledu strany se NEP projevil jako „neúspěch“. Sovětský režim se dostal na pokraj krize ohrožující jeho existenci. Strana si nemohla dovolit provádět politiku, která zpochybňovala její moc – proto byla změna kurzu nevyhnutelná a aktuální. Vláda přijala mimořádná nucená opatření a zavedla tresty a konfiskace při držení zásob, administrativní tresty v trestním zákoníku byly změněny v drakonické tresty odnětí svobody, přičemž podobně jako u válečného komunismu byla mobilizována vesnická chudina a štvána proti bohatým statkářům.33 Koncem roku 1929 byl NEP zrušen.34 O dovolávání se na nebezpečí ze strany kapitalistických západních států, které měly podle komunistické doktríny usilovat o zničení „dělnického státu“, píše Manfred von Boetticher: „Teze o nebezpečí intervence se jeví současně – stejně 28 Stalinova řeč z 27. prosince 1929, cit dle: GIMPELSON J. G.: Počemu svernuli nep? SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 89. 29 DAVIES. The industrialisation, (jako pozn. 7), s. 39-51, 56-60. 30 NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 187-195; ZALESKI. Planning (jako pozn. 2), s. 58-147, 236255; CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 22), 843-897; JASNY. Soviet Industrialization (jako pozn. 22), s. 73-80; NIEMANN, H.-W. 2009. Europäische Wirtschaftsgeschichte. Vom Mittelalter bis heute. Darmstadt, 2009, s. 102; HILDEMEIER. Die Sowjetunion (wie Anm. 21), s. 35-36.; HANSON, P. 2003. The Rise and Fall of the Soviet Economy. An economic history of the USSR from 1945. London, 2003, s. 9-10. 31 JASNY. Soviet Economists (jako pozn. 2), s. 38-39. 32 1927 dorazilo na trh 10,3 miliónů tun oproti 21,2 miliónům v roce 1913. Ceny obilí vystoupaly na volných trzích na několikanásobnou hodnotu státních cen. RAUPACH, H. 1964. Geschichte der Sowjetwirtschaft. Reibek bei Hamburg, 1964, s. 74. 33 MERL S. 1985. Die Anfänge der Kollektivierung in der Sowjetunion. Der Übergang zur staatlichen Reglementierung der Produktions- und Marktbeziehungen im Dorf (1928-1930). Wiesbaden, 1985, s. 74-84. 34 CARR, E. H. 1971. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 2. London/Basingstoke, 1971, s. 5474; k alternativnímu vývoji srov. GIMPELSON. Počemu (jako pozn. 28), s. 90-93. K vnitrostranickým sporům srov. CARR. Foundations (jako pozn. 34), s. 3-53, 75-99. 11 jako tvrzení o ´škodlivé činnosti´ v zemi – jako prostředek sovětského vedení přenést odpovědnost za vnitropolitický vývoj na fiktivního protivníka a legitimovat ji jako nevyhnutelnou v bezpečnostním zájmu státu.“35 Rychlá a rozsáhlá modernizace a budování nově vyzbrojené armády souvisela s další ekonomickou centralizací, militarizací, kolektivizací, rozsáhlou industrializací a plánováním.36 Stalin vnutil zemi tzv. „velký obrat“ či „druhou“, popř. „stalinskou“ revoluci.37 Prioritou industrializace prohlásila komunistická strana rozvoj těžkého průmyslu. K nejdůležitějším projektům a předimenzovaným „stavbám socialismu“ patřil UralskoKuzbaský kombinát, který spojoval slévárny železa v uralském městě Magnitogorsk s kuzněckou uhelnou oblastí, továrna na traktory ve Stalingradu (dnes Volgograd), továrna na výrobu automobilů v Nižním Novgorodě (Gorkij) a moskevské metro. Rozvoj elektrifikace38 symbolizovala obrovská přehrada Dneprostroj na Ukrajině. Britsko-americký historik Paul Kennedy k tomu uvedl: „Zaměříme-li se však na období prvních dvou pětiletek (1928-1937), zjistíme, že ruský národní důchod tehdy vzrostl z 24,4 miliard na 96,3 miliard rublů, těžba uhlí se zvýšila z 35 400 000 na 128 000 000 tun a výroba oceli stoupla ze 4 000 000 na 17 700 000 tun. Výroba elektřiny vzrostla sedmkrát, počet vyrobených obráběcích strojů se více než zdvacetinásobil a traktorů bylo vyrobeno skoro čtyřicetkrát tolik. Ruská průmyslová výroba tak koncem třicátých let předstihla nejenom výrobu francouzskou, japonskou a italskou, ale zřejmě i britskou.“39 Organizace sovětského hospodářství se na počátku plánovacího období soustředila zásadně na co možná největší nezávislost na cizině, přesto existovala v mnoha průmyslových oblastech silná závislost na zahraničních firmách, průmyslovém vybavení a odborných znalostech, zejména amerických. Velký 35 VON BOETTICHER, M. 1979. Industrialisierungspolitik und Verteidigungskonzeption der UdSSR 19261930. Herausbildung des Stalinismus und „äußere Bedrohung“. Düsseldorf, 1979, s. 307. K interpretaci nebezpečí války ve 20. letech srov. tamtéž, s. 17-93; k otázce vnějšího nebezpečí při vzniku prvního pětiletého plánu tatméž, s. 198-262. 36 Popis základních principů sovětského plánování srov. CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 22), s. 787808; ZALESKI. Planning, (jako pozn. 2), s. xxii-xxxiv, 3-12; NOVE, A. 1978. The Soviet Economic System. London/Boston/Sydney, 1978, s. 31-38. Americký historik Jasny to označil trefně jako „Bacchanalian Planning“ JASNY. Soviet Industrialization (jako pozn. 22), s. 73. 37 TUCKER, R. C. 2000. Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1928-1941. Praha, 2000, s. 156-173. 38 HAUMANN H. 1974. Beginn der Planwirtschaft. Elektrifizierung, Wirtschaftsplanung und gesellschaftliche Entwicklung Sowjetrußlands 1917–1921. Düsseldorf, 1974. 39 KENNEDY, P. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha, 1996, s. 394. K postavení dělníků v období 1929-1930 srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 125-133. K sovětsko-britským obchodním vztahům v období 1926-1929 srov. CARR, E. H. 1976. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 3/1. London/Basingstoke, 1976, s. 18-35; k sovětskoněmeckým obchodním vztahům srov. tamtéž, s. 36-60. 12 význam mělo v prvních stádiích průmyslové mechanizace získávání technických odborníků a poradců.40 Sovětská ekonomika, bazírující na vůdcovském principu, byla centralizovaná, militarizovaní, zpolitizovaná a vedená byrokraty jmenovanými komunistickou stranou. O tom svědčí i skutečnost, že v roce 1925 byla sovětská byrokracie početnější než bývalá byrokracie v carském Rusku! Lze použít pojmy jako „příkazové hospodářství“ nebo „administrativní příkazový systém“. Nejčastěji se hovoří o „centrálně řízeném (příp. příkazovém) hospodářství“, kde na rozdíl od tržního hospodářství převažovalo státní a družstevní vlastnictví a role trhu byla potlačena či zcela eliminována. Vyznačovalo se aktivními státními zásahy do řízení hospodářství zejména prostřednictvím centrálního plánování, včetně tvorby cen, plánování investic, alokace zdrojů atd. Aktivistické kampaně, socialistické soutěže41 a čistky negativně ovlivňovaly produkci, přetěžovaly stroje a materiál a podporovaly produkci zmetků. Pro rozvoj průmyslu potřeboval stát obrovské finanční prostředky, které nemohl krýt zahraničními úvěry, proto mu nezbývalo nic jiného, než si je opatřil na úkor rolníků na domácím trhu se spotřebním zbožím.42 Komunistická strana zahájila kolektivizaci v zimě 1929.43 Majetní rolníci (tzv. kulaci) se bránili násilné kolektivizaci, takže byli označeni za nepřátele režimu. Nesměli vstupovat do kolchozů, byli vystěhováni a přišli o celý majetek.44 Často byly celé rodiny deportovány v nákladních vozech na Sibiř nebo do Střední Asie, popř. zavřeny do pracovních táborů (tzv. GULAGů). Aby zlomili odpor kulaků45, nerozpakovali se bolševici zavírat na vesnicích úřady, školy, lékařské praxe, zakazovat rolníkům opustit vesnici a jezdit do měst. Stalinovo okolí se lokajsky drželo této doktríny. Bylo nutné eliminovat každého kulaka, ačkoliv jen málo z nich bylo tak bohatých, aby mohli vykořisťovat; často zaměstnávali chudé rolníky, dávali jim obilí, aby mohli přežít zimu 40 RAUPACH. Geschichte (jako pozn. 32), s. 86. Srov. WHITE, S.: British Labour in Soviet Russia, 1920. English Historical Review 1994, 109, 432, s. 621-640. 41 STUDER, B.; UNFRIED, B. 2001. Der stalinistische Parteikader, Identitätsstiftende Praktiken und Diskurse in der Sowjetunion der Dreißiger Jahr. Köln/Weimar/Wien, 2001, s. 249-250. K elitě a zvýodňování za Stalina srov. MATTHEWS. Privilege (jako pozn. 22), s. 91-126. Symbolem násilné propagační mašinérie se stal horník Stachanov, který při těžbě uhlí v roce 1935 údajně čtrnáctinásobně překročil plán. Pro úplnost dodejme, že se z legendárního „socialistického hrdiny práce“ stal zlomený alkoholik, který zemřel v zapomnění. Srov. propagandistický spis STACHANOV, A. G. 1937. izni. Moskva, 1937 a DAVIES, R. W.; KHLEVNYUK, O.: Stakhanovism and the Soviet Economy. Europe-Asia Studies, 2002, 54, 6, s. 867-903. 42 MARQUIT. Political and Economic Consequences (jako pozn. 21), s. 396-406. 43 NOVE. An Economic History (jako pozn. 20), s. 160-186; MERL. Die Revolution (jako pozn. 21), s. 55-60; TÝŽ. Die Anfänge (jako pozn. 33), s. 112-166, 401-414; SUNY. The Cambridge history (jako pozn. 1), s. 193205; LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 183-215. K příklonu ke kolektivizaci srov. KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 55-57. 44 DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 7), s. 60-104. 45 K pozici kulaků v době NEPu viz CARR; DAVIES. Foundations (jako pozn. 26), s. 127-143; k vývoji kolchozů a sovchozů do roku 1929 srov. tamtéž, s. 158-196. 13 a koupit si nářadí. Paradoxně byli ti, kteří tvrdě pracovali a mohli obdělávat půdu vyhnáni – často i dohnáni ke smrti – a ti, kteří nemohli obdělávat půdu a nechtěli pracovat, dostali půdu jako členové kolektivního hospodářství. „V důsledku špatné organizace podniků a iracionálního řízení hospodářství se ve většině kolchozů a sovchozů pracovalo velmi nerentabilně.“46 Kampaň měla za následek hladomor (tzv. velký hlad nebo „teroristický hladomor“), který se projevil v letech 1932-1933 zejména v Povolží a na Ukrajině. Zemřely milióny lidí. Nejčastěji umíraly děti, které se kromě toho také stávaly obětí kanibalismu.47 Hlad přinesl odpor na venkově. Jeden z největších zločinů 20. století způsobil obrovský pokles agrární produkce, snížení stavů skotu o polovinu a další pokles již tak nízké životní úrovně. Práce v kolchozech se prakticky rovnala robotě a téměř se nelišila od nucených prací, takže členové kolchozu o ně ztráceli zájem. Většinu prací vykonávali nedbale a pracovní morálka byla velmi nízká. Protože ceny téměř všech zemědělských produktů byly až do 50. let 20. století drženy uměle pod výrobními náklady, hospodařily prakticky všechny agrární podniky se ztrátou. Hektarové výnosy byly nadále velmi nízké a ruské zemědělství nebylo schopno zásobovat obyvatelstvo jako dříve, nemluvě o přebytku pro vývoj. Richard Lorenz došel k závěru: „Mohutná kolektivizace způsobila během několika málo měsíců úplný rozklad zemědělské produkce.“48 Zatímco ji Georg von Rauch označil jako „agrární revoluci gigantických rozměrů“49, dával Stephan Merl, profesor na univerzitě v Bielefeldu, vinu za velké utrpení sovětského lidu správně komunistické straně: „Že se nakonec prosadil model, který měl tak destruktivní dopad, za to nesl vinu voluntarismus rozšířený ve vedení strany. V něm se manifestovala téměř groteskním způsobem jeho neschopnost rozhodovat o ekonomických otázkách a realisticky hodnotit sociální diferenciaci rolnictva.“50 Merl zdůraznil další faktor: „Úspěch měl Stalin podle svých měřítek jen z jednoho hlediska, jemuž lze nicméně možno přisoudit jako motivu velký význam: Síla politického odporu venkova byla – při veškeré zbylé pasivní rezistenci – provždy zlomena.“51 46 LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 198. KALT. In Stalins (jako pozn. 11), s. 57-61; OSOKINA. Za fasadom (jako pozn. 26), s. 114-120. 48 LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 194; srov. HAUMANN. Geschichte (jako pozn. 5), s. 40-41; DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 7), s. 397-416. 49 VON RAUCH. Geschichte (jako pozn. 1), s. 185. 50 MERL. Die Anfänge (jako pozn. 33), s. 414. 51 HILDEMEIER. Die Sowjetunion (jako pozn. 21), s. 39; srov. SCHRÖDER, H.-H. 1988. Industrialisierung und Parteibürokratie in der Sowjetunion. Ein sozialgeschichtlicher Versuch uber die Anfangsphase des Stalinismus (1928-1934). (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 41.) Berlin, 1988, s. 358, kde je kolektivizace označena jako „gigantická ekonomická chyba“. 47 14 Pro plnění pětiletého plánu52 potřebovali Sověti obrovské množství uhlí, plynu, ropy a dřeva, proto se snažili všemi silami zvýšit těžbu, a hledali nová naleziště na Sibiři 53, v Kazachstánu a v severních oblastech. V mnoha projektech se využívala levná pracovní síla lidí, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím v pracovních táborech.54 Za Stalina se jednalo asi o osm miliónů lidí. Dalších asi šest miliónů bylo posláno do vyhnanství nebo deportováno do kazašských pouští či sibiřských lesů, kde museli podle zákona zůstávat ve vesnicích. Často vykonávali nucené práce, ačkoliv nežili v táborech. Vězňové museli např. přes mráz, nepřístupnost a primitivní životní podmínky na Solovetských ostrovech těžit dřevo nebo na mrazivé sibiřské Kolymě těžit zlato, kde klesaly teploty v zimě pravidelně pod minus 45 stupňů Celsia. Podle některých historiků existuje přímá souvislost mezi potřebami sovětské ekonomiky a počtem vězňů v táborech. Muselo se postavit to i ono, k tomu bylo potřeba tolik a tolik dělníků, proto se muselo zatknout tolik a tolik osob. Když vězňové zemřeli, a umírali masově, musel se kontingent doplnit. Odkud? Zase se masově zatýkalo.55 Masový systém nucené práce svědčí o neobyčejné nelidskosti a bezcitnosti komunistického režimu. Industrializace pokračovala bez ohledu na spotřební potřeby obyvatelstva, „kořistnické hospodářství“ okrádalo lidi a ničilo přírodu. Tím režim negoval základní premisu socialistického učení, že dělnictvo buduje bohatou a sociálně spravedlivou společnost. Stalinismus se stále oháněl péčí o blaho dělnictva a propagoval lidské štěstí, přičemž většině lidí nabízel jen dřinu a chudé poměry. Protože podíl soukromé spotřeby na HDP klesal, což nemá v moderních dějinách obdoby – a jistě byl mnohem nižší než si nacisté v Německu vůbec dokázali představit – byl Sovětský svaz schopen vydávat neuvěřitelně vysoké částky na průmyslové investice, které činily asi 25 % HDP, a ještě zůstávalo dost prostředků na vzdělávání, vědu a odzbrojené síly. Kennedy k tomu uvedl: „V miliónech dělníků vyučených buď v továrních školách nebo technických učilištích a (o něco později) v ohromné záplavě vysokoškolsky vzdělaných osob země konečně získala kvalifikované kádry pro trvalý ekonomický růst. Počet inženýrů 52 K transformaci pětiletého plánu po roce 1929 srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 187231. 53 K vývoji sibiřského průmyslu např. KIRSTEIN, T. 1979. Sowjetische Industrialisierung - geplanter oder spontaner Prozess? Eine Strukturanalyse des wirtschaftspolitischen Entscheidungsprozesses beim Aufbau des Ural-Kuzneck-Kombinats 1918-1930. Baden-Baden, 1979. 54 K vývoji ve 30. letech srov. BORODKIN, L. I.; GREGORI, P. R.; CHLEVNJUK O. V. (Hrsg.). 2008. Gulag. Ekonomika prinuditelnogo truda. Moskva, 2008. 55 APPLEBAUM, A. 2003. Der Gulag. Berlin, 2003; WERTH, N. Cannibal Island: Death in a Siberian gulag. Princeton, 2007. 15 v ´národní ekonomice´ vzrostl například ze 47 000 v roce 1928 na 289 900 roce 1941.“56 Jeho domněnku potvrdil i Dietmar Neutatz: „V rámci prvních pětiletek se Sovětský svaz dostal v objemu produkce na druhé místo za USA. Vykoupeno to bylo extenzivním využíváním pracovních sil a vzdaní se konzumu. Produktivita zůstávala nízká, rozvoj národního hospodářství probíhal jednostranně ve prospěch těžkého a zbrojního průmyslu – disproporcionalita, kterou se do zániku Sovětského svazu nepodařilo odstranit a stále způsobovala zásobovací problémy. Pro obyvatelstvo z toho vyplývaly zásadní změny v běžném životě, které se projevovaly mimo jiné bezpříkladnou prostorovou a sociální mobilitou: Celkem se v letech 1926 a 1939 přestěhovalo do měst asi 23 miliónů rolníků. Funkční elity se během vzdělávací ofenzívy téměř kompletně vyměnily. Vznikla nová, sovětsko-proletářská společnost, která byla vyšší měrou kontrolovatelná a manipulovatelná – mimo jiné také proto, že statisíce vděčily režimu za vzestup nebo se z jiných motivů daly do jeho služeb.“57 Rok Počet obyvatel Počet Počet obyvatel Počet ve městech gramotných na vesnici gramotných v miliónech osob v miliónech osob v miliónech v miliónech 1917 31,68 75,68 144,32 53,6418 1924 22,67 73,15 116,40 55,9541 1941 64,48 169,99 130,91 109,2584 Tabulka 1: Počet obyvatel a počet alfabetizovaných osob ve městech a na vesnici58 O důsledcích Stalinovy politiky Lorenz napsal: „V letech 1927-1929 se byrokratický režim, který se oprostil od veškeré společenské kontroly, dokázal definitivně etablovat. (…) Stát výrazně rozšířil svou vládu díky převzetí nových ekonomických funkcí. V souvislosti s nuceným sháněním obilí vznikl rozsáhlý represivní aparát, který zahrnoval všechny vesnické sověty.“59 K sociální politice sovětského vedení poznamenal Hans-Henning 56 KENNEDY. Vzestup (jako pozn. 39), s. 393; srov. DAVIES. The Industrialisation (jako pozn. 15), s. 110-125; K sociálnímu postavení sovětských dělnků koncem 20. let srov. SCHRÖDER. Industrialisierung (jako pozn. 51), s. 70-89. 57 NEUTATZ, D.: Sowjetunion. BOHN, T. M.; NEUTATZ, D. (Hrsg.). 2002. Studienhandbuch Östliches Europa. Bd. 2: Geschichte des Russischen Reiches und der Sowjetunion. Köln/Weimar/Wien, 2002, s. 189. 58 GOLC, G. A. 2002. Kultura i ekonomika Rossii za tri veka, XVIII-XX vv. Tom 1: Mentalitet, transport, informacija (prošloje, nastojaščeje, buduščeje). Novosibirsk, 2002, s. 524-530. 59 LORENZ. Sozialgeschichte (jako pozn. 2), s. 183. K sociálnímu vzestupu kolchozních funkcionářů a členů ve 30. letech srov. MERL, S. 1990. Sozialer Aufstieg im sowjetischen Kolchossystem der 30er Jahre? 16 Schröder: „Zajištění vládnoucího systému navázáním dělnictva na vládnoucí stranu, intenzivním budováním politického aparátu a vytvořením vrstvy privilegovaných, kteří mají zájem o zachování sociálního systému, bylo o to nutnější, že se sovětskému vedení a bolševické straně, jak bylo výše ukázáno, nepodařilo zakořenit u rolnictva stejnou měrou jako u městského obyvatelstva, dělníků a úředníků.“60 O důsledcích industrializace pro dělníky Merl napsal: „I oni museli přispět vynuceným zřeknutím se konzumu k financování investic. Reálná mzda klesla do roku 1932 o více než polovinu. Toto zhoršení postihlo ale zejména milióny nevzdělaných a na práci v továrních neuvyklých pracovních sil proudících z venkova. Rodinný rozpočet mohla v důsledku drastického poklesu reálných mezd částečně vyrovnat nyní vynucená práce manželky; nicméně pro kvalifikované dělníky pravděpodobně nebyl díky rychlému sociálnímu vzestupu ani citelný.“61 Nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a elektrifikaci doprovázel obecný pokles životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší úroveň produkce spotřebního zboží. Příčinou nebylo jen preferování těžkého průmyslu, nýbrž zejména porevoluční zničení soukromého maloprůmyslu a řemesel. Přitom se textilní výrobky a potraviny vyznačovaly neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby sovětských občanů umožnila vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice a dostatečně financovat také vzdělávání, vědu a ozbrojené síly. Ovšem Merl upozornil na další skutečnost: „Při industrializaci musela Stalinova ´revoluce shora´ vykazovat obdivuhodné úspěchy. Ale i zde neprobíhal vývoj optimálně. V důsledku zřeknutí se plánovitého řízení se zostřovaly disproporce mezi hospodářskými odvětvími, takže v roce 1933 průmyslová výroba celkově stagnovala.“62 Souhrnně lze říci, že sovětská industrializace ignorovala spotřební potřeby obyvatelstva. Nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a při elektrifikaci doprovázel obecný pokles životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší úroveň produkce spotřebního zboží. Příčinou nebylo jen preferování těžkého průmyslu, nýbrž zejména porevoluční zničení soukromého maloprůmyslu a řemesel. Přitom se textilní výrobky a potraviny vyznačovaly neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby sovětských občanů umožnila vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice a dostatečně financovat také vzdělávání, vědu a ozbrojené síly. V důsledku industrializace se milióny vesničanů přestěhovaly do měst Über das Schicksal der bäuerlichen Parteimitglieder, Dorfsowjetvorsitzenden, Posteninhaber in Kolchosen, Mechanisatoren und Stachanowleute. Berlin, 1990, s. 250-260. 60 SCHRÖDER. Arbeiterschaft (jako pozn. 20), s. 396. 61 MERL. Die Revolution (jako pozn. 21), s. 61-62. 62 Tamtéž, s. 61. Srov. WANNER, J.: Proměny pracovních sil a problém stability tzv. středních kádrů v průběhu stalinské industrializace. Slovanský přehled, 2002, 88, 3, s. 371-386; FITZPATRICK S. 2002. Education and social mobility in the Soviet Union, 1921-1934. Cambridge, 2002. 17 a přetvořily se v novou dělnickou třídu, vnitřně nesourodou a roztříštěnou, takže politicky neschopnou vlastního jednání a lehce manipulovatelnou. Neobyčejně vysoká horizontální a vertikální mobilita obyvatel vedla k jejich vykořenění, dezorientaci, čímž bylo výrazně usnadněno upevnění stalinismu. 18 II. K hospodářským problémům nankingského režimu v letech 1928–1937 Vývoj Čankajškova nankingského režimu patří u nás k dlouhodobě opomíjeným tématům, přestože se jedná o velmi zajímavý a významný fenomén. Především tyto skutečnosti nás vedly k napsání následujícího textu, jenž je jedním z malá českých příspěvků ke zkoumání této problematiky. Přestože otázce politického a ekonomického vývoje nankingského režimu se již věnoval řada zahraničních badatelů, rozhodně se nejedná o téma zcela vyčerpané. Některé aspekty vnitřního vývoje Číny za vlády Kuomintangu zůstávají přinejmenším z části neobjasněny, včetně podrobnějšího zkoumání hospodářského vývoje Čankajškova režimu. Při zkoumání tohoto tématu je nezbytné vycházet z bohaté cizojazyčné literatury a také archivních materiálů, které jsou však především pro západní badatele často jen obtížně dostupné. Z nevydaných pramenů by měla být zmíněna dokumentace uložená v „The Second Historical Archives of China, Nanjing“, především relevantní prameny z fondu „The Maritime Customs Service Archive“. Jak už bylo naznačeno, soubor odborné literatury k tématu je poměrně široký. Velmi kvalitním úvodem do problematiky je dvanáctý svazek „The Cambridge History of China“, věnovaný období let 1912–1949. Ze západních badatelů věnujících se hospodářským dějinám moderní Číny je nutné vyzdvihnout např. Alberta Feuerwerkera nebo Alexandra Ecksteina. Institucím a celkovému vývoji kuomintangského režimu, včetně vlivu politických faktorů na ekonomický vývoj v Číně je věnována např. publikace Tien Hung-mao „Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937“ (Stanford, 1972). Z novějších titulů by mohla být uvedena publikace Ťi Čao-ťin (Ji Zhaojin) „A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline of China’s Finance Capitalism“ (Armonk, 2003), která se soustředí především na situaci v bankovním sektoru. K působení celní služby, která byla z fiskálního hlediska pro Čankajškovu vládu orgánem zásadního významu, najdeme řadu zajímavých informací v publikaci Donny Brunero „Britain’s Imperial Cornerstone in China: the Chinese Maritime Customs Service, 1854– 1949“ (New York, 2006). K problému zaostalosti Číny, podnikatelskému prostředí a velmi kontroverznímu vývoji v průmyslovém sektoru nabízí důležité informace např. David Faure ve své knize „China and Capitalism: a History of Business Enterprise in Modern China“ (Hong Kong, 2006). 19 Cílem tohoto příspěvku je zhodnocení vývoje čínského hospodářství ve všech jeho aspektech, od cizinci vlastněného průmyslu ve smluvních přístavech, přes zemědělství až po zahraniční obchod. Nelze opomíjet ani vznik nového, moderního finančního systému, stejně jako rostoucí význam moderních dopravních prostředků. Bez těchto faktorů se nedá hovořit o skutečně moderním hospodářství. Vzhledem k exotičnosti tématu rozhodně neuškodí, když bude alespoň v omezené míře pozornost věnována také shrnutí nejvýznamnějších politických událostí v Číně, zvláště když měly velký – a často negativní – vliv na hospodářský rozvoj. K naší práci jsme přistupovali s představou, že čínské hospodářství na počátku nankingské éry zaostávalo za světem, na světové scéně hrálo pouze okrajovou úlohu a že pod vlivem vnitřních problémů a počínající japonské agrese se v tomto ohledu do roku 1937 nic zásadního nezměnilo. Jedním z cílů následujícího textu je potvrzení popř. vyvrácení této hypotézy. Chaotický vývoj v Číně po pádu císařství vedl de facto k rozpadu země a vládě „vojenských správců“. Ve značně nepřehledné situaci vznikla v Kantonu (Guangzhou)63 vláda Kuomintangu (Národní strana, Guomindang, dále jen KMT) pod vedením Sunjatsena, jehož nástupcem se stal generalissimus Čankajšek (Jiang Jieshi). Ten se během „Severní expedice“ z let 1926-1928 zmocnil zbytku Číny, ovládl Peking64 a donutil čínské vojevůdce, ať alespoň formálně uznají jeho autoritu. Země však byla sjednocena jen na papíře. Mnoho vojenských předáků z 20. let si zachovalo své armády i své državy a tito lidé často jen formálně vystupovali jako zástupci centrální vlády v jimi ovládaných provinciích. V rozsáhlých oblastech byla situace nepřehledná. Hrozbou zatím obtížně odhadnutelného významu zůstávali komunisté, kteří s KMT původně spolupracovali, ale roku 1927 se Čankajšek proti nim obrátil. Říše středu však trpěla i řadou dalších problémů, ať už se jednalo o korupci nebo např. banditismus - nejúspěšnější bandité se mohli stát i významnými vojevůdci, jako maršál Čang Cuo-lin (Zhang Zuolin), vládce Mandžuska do roku 1928. Hlavním městem nacionalistického režimu, zmítaného frakčními boji i v rámci KMT65, se stal Nanking (Nanjing). Dominantní postavení generalissima Čankajška bylo do značné míry 63 V celém textu je používána při přepisu čínských jmen a geografických názvů česká standardní transkripce (popřípadě vžitá jména a termíny). V případě prvního výskytu jsou v závorce doplněny oficiálním pinyinem. 64 Město bylo přejmenováno na Pej-pching (Beiping). 65 Z nejvýznamnějších osobností, které stály na straně Čankajška, by měl být zmíněn bankéř a ministr financí T. V. Sung (T. V. Soong, Sung C’-wen, Song Ziwen), jehož sestry si vzaly Čankajška a H. H. Kunga (Kchung Siang-si, Kong Xiangxi, v průběhu času rovněž ministr financí a také průmyslu a obchodu). Na důkaz silných propojení mezi četnými vedoucími představiteli KMT uveďme, že třetí Sungova sestra si vzala Sunjatsena. Další významnou skupinu představovali bratři Čchenové, mající pozice v aparátu KMT. V opozici proti Čankajškovi stál zleva Wang Ťing-wej (Wang Jingwei), někdejší Sunjatsenův tajemník. Pravicovou opozici ve straně představoval Chu Chan-min (Hu Hanmin). 20 založeno na jeho kontrole armády. V tom mu byli nápomocni absolventi vojenské akademie Whampoa, páteř kuomintangské armády. Čankajškův režim, diktatura jedné strany, teoreticky vycházel ze Sunjatsenova učení a také z principů konfucianismu. Přestože Sunjatsenovy Tři lidové principy zahrnovaly nacionalismus, demokracii a blahobyt pro lid, realita měla k těmto idejím daleko. Revoluční étos se po sjednocení Číny vytratil. Režim neměl větší podporu rolnictva, opíral se o bohaté vrstvy, buržoazii a statkáře. V jistém ohledu jeho legitimita spočívala na tvrzení, že dokáže udržet zemi pohromadě. Špatný stav Číny ve sledovaném období je zřejmý, přestože ekonomické i demografické statistiky pro první polovinu 20. století jsou neúplné, navíc často jednotlivé statistické soubory i odborné studie poskytují velmi odlišné údaje nebo stavějí na odhadech. Nejisté jsou i základní demografické údaje. Odhaduje se, že v období 1912–1953 činil roční přírůstek počtu obyvatel v Číně 0,8 %. Starší údaje o celkovém počtu obyvatelstva vycházejí v podstatě jen z odhadů a vykazují rozdíly v řádu desítek miliónů.66 Dědictví císařského režimu a éry vojevůdců bylo tíživé. Čína zůstala stále omezována nerovnoprávnými smlouvami vnucenými jí za posledních 100 let. Čankajškova vláda začala důsledněji usilovat o likvidaci důsledků těchto smluv. Zvláštní roli měly smluvní přístavy67, kde se přinejmenším od konce 19. století rozvíjel moderní68 průmysl, vznikaly zde moderní finanční instituce a obchodní firmy v cizím, ale stále častěji i čínském vlastnictví. Smluvní přístavy měly vliv i na okolní oblasti, tvořící jejich zázemí – mimo jiné na zemědělskou výrobu, která byla značně orientována na jejich zásobování a výrazně se svým charakterem, strukturou a také mírou tržní orientace lišila od zemědělství ve vnitrozemí. Ačkoli „moderní“ výroba vytvářela relativně malou část národního produktu69, pracovaly v ní tisíce kvalifikovaných dělníků a techniků a leckdy byla řízena schopnými manažery. Zato vnitrozemí bylo jen málo propojeno s ekonomikou smluvních přístavů a v některých ohledech „struktura ekonomiky čínské pevniny před rokem 1949 byla typická 66 Např. jen pro rok 1919 uvádí „The China Year Book 1931“ hned tři odhady, 331, 342 a 438 miliónů, pro rok 1926 pak 485 miliónů. The China Year Book 1931. London, Chicago, Shanghai 1931, s. 1. 67 V roce 1931 jich bylo 50. Navíc bylo cizímu obchodu a podnikání otevřeno dalších 33 měst ve vnitrozemí. Dále bylo pro cizince otevřeno 26 říčních přístavů. The China (jako pozn. 4), s. 272. 68 Pozoruhodné poznatky k otázce limitů ekonomické modernizace v Číně přináší PERKINS, D. H.: Growth and Changing Structure of China’s Twentieth Century Economy. PERKINS D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 116–125. 69 Podle některých odhadů ještě v roce 1933 65 % čistého domácího produktu vznikalo v zemědělství, následovala nezemědělská výroba (10,5 %), zahrnující moderní továrny, tradiční řemeslnou výroby, těžbu atd., dále obchod (9,4 %), doprava (5,6 %). Zbývajících 9,5 % připadalo na ostatní oblasti čínské ekonomiky. V této době „moderní“ nezemědělská výroba představovala jen 12,6 % úhrnného národního produktu. FEUERWERKER, A. Economic Trends in the Republic of China, 1912–1949. Ann Arbor, 1977, s. 9 respektive 13. Srov. též FAIRBANK, J. K. 1983. The Cambridge History of China, Volume 12, Republican China 1912– 1949, Part 1. Cambridge 1983, s. 37–38. 21 pro předindustriální společnost“.70 Ponížení Číny bylo patrné nejen ve smluvních přístavech a tamních koncesích pod správou cizinců, ale zejména v Mandžusku, jehož železnice byly pod kontrolou Japonska, respektive SSSR. Další problém představovala exteritorialita pro cizince, stejně jako ztráta tarifní autonomie. Již po skončení Washingtonské konference (1921–1922) byly zásluhou zvýšené ochoty západních mocností k ústupkům zvýšeny celní sazby. V letech 1925–1926 proběhla v Pekingu konference o celní autonomii.71 USA jako první v červenci 1928 uznaly tarifní autonomii Číny a navíc jí průlomově poskytly doložku nejvyšších výhod. Do konce roku 1928 došlo k uzavření tarifních smluv s dalšími státy.72 Dne 1. února 1929 zavedla čínská vláda nový celní tarif73, který přinesl znatelné zvýšení celních sazeb, což sice brzdilo zahraniční obchod, avšak zvýšené příjmy z cel představovaly v následujících letech jednu z nejdůležitějších položek celkových státních příjmů.74 V souvislosti s celní problematikou by měla být zmíněna Čínská námořní celní služba.75 Zejména ve vedoucích pozicích pracovali cizinci mnoha národností, především Britové, kteří měli velký podíl na jejím vzniku. Vedle výběru cel ve smluvních přístavech vyvíjela i další aktivity, např. usilovala o potírání pašeráctví a pravidelně vydávala přehledy ekonomických nebo i demografických údajů.76 Dlouho před vytvořením nankingské vlády byla „prakticky jediným orgánem, jehož prostřednictvím bylo možné získat hodnověrné ekonomické a další informace o Číně“.77 Její fungování mělo značný význam i pro Čankajška; jejím prostřednictvím si nankingský režim zajišťoval podstatnou část svých příjmů. Celková nestabilita v údobí 1912–1949 velmi nepříznivě ovlivnila ekonomický vývoj do té míry, že vzhledem k růstu počtu obyvatelstva prakticky nebyl zaznamenán výraznější 70 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 13; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 38. 71 Podrobněji k otázce celní autonomie The Special Tariff Conference. Tientsin, 1925. 72 Japonsko jako poslední mocnost uzavřelo s Čínou novou tarifní smlouvu teprve v květnu 1930, když se mu čínská vláda zavázala splácet staré půjčky. 73 The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive (dále jen SHACMCSA), Part One: Inspector General’s Circulars (dále jen P1), Reel 18, 679 (1) 26909, Circular No. 3854 (31st January 1929), signed by F. W. Maze (Inspector General). 74 K dosažení celní autonomie dále JI, Z. 2003. A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline of China’s Finance Capitalism. Armonk (NY), 2003, s. 171–172. 75 Dokumentace k fungování této instituce se nachází v SHAC-MSCA. Základní orientaci v bohatém materiálu tohoto archivu (přesněji v jeho prvních dvou sekcích) usnadňují rejstříky nacházející se v SHAC-MCSA, P1, Reel 1, 679 (1) 26918, 679 (8) 8, 679 (1) 27211; Tamtéž, Reel 2, 679 (1) 30154, 679 (1) 27221, 679 (1) 24721, 679 (1) 27253; SHAC-MCSA, Part Two: London Office Files (dále jen P2), Reel 63, 679 (2) 1188–9, 679 (2) 27306; Tamtéž, Reel 64, 679 (1) 27307–9, 679 (9) 8572, 679 (9) 8574–6; Tamtéž, Reel 65, 679 (9) 8573. 76 K různým aktivitám celní služby srov. LYONS, T. P. 2003. China Maritime Customs and China’s Trade Statistics, 1859–1948. Trumansburg (NY), 2003. Srov. BRUNERO, D. 2006. Britain’s Imperial Cornerstone in China: the Chinese Maritime Customs Service, 1854–1949. New York, 2006. 77 SHAC-MCSA, P1, Reel 19, 679 (1) 26910, Circular No. 4133 (5th November 1930), signed by Percy R. Walsham (For Inspector General). 22 přírůstek příjmu na hlavu78, nedošlo k vytvoření jednotného národního trhu a zahraniční obchod zůstal pro zemi málo významný. V čínském hospodářství si až do roku 1949 udržel rozhodující význam tradiční charakter výroby a služeb, a to nejen v zemědělství, ale také např. v dopravě nebo bankovnictví. Moderní doprava představovala zprvu jen jakýsi „doplněk“ tradiční dopravy, stejně jako moderní finanční systém. Ten se rozvíjel v otevřených přístavech, na počátku nacionalistické éry byl jen dílčí okrajovou záležitostí ve srovnání s tradičním bankovním systémem a do pozadí jej zatlačil teprve v průběhu republikánského období. Podíl „moderního“ sektoru na HDP vzrůstal pomalu. Po celou republikánskou éru stále hrálo klíčovou roli v hospodářství Číny tradiční zemědělství, které absorbovalo zhruba čtyři pětiny pracovní síly a mělo zásadní vliv na další oblasti čínské ekonomiky i na společnost.79 Vzhledem k populačnímu růstu bylo stále obtížnější zajistit dostatek potravin. V letech 1873–1957 sice došlo k rozšíření plochy obdělávané půdy o 38,3 %, ale v tomtéž období vzrostl počet obyvatel asi o 85 %. Od sklonku 19. století působil nepříznivý vliv vládní politiky, válek mezi militaristy, přírodních katastrof, daňového břemene, vysokých nájmů a nejistoty nájemců, nepříznivých úvěrových podmínek, nízké produktivity práce, odvodů do armády nebo cenových výkyvů. Např. v první polovině 30. let došlo k obecnému poklesu cen zemědělských výrobků. Vliv růstu cen rýže do roku 1931 a jejich pádu v letech 1931–1935 na postavení rolníků závisel na tom, jak velkou část své produkce prodávali a komu. Odhaduje se, že v meziválečném období šlo 20– 30 % úrody na místní trhy, asi 10 % bylo dodáno do velkých měst a jen 3 % šla na export.80 Drtivá většina rolníků byla na trh napojena jen ve značně omezené míře. Systém fungování tradičního zemědělství obvykle umožňoval rolníkovi vyprodukovat jen něco málo nad minimální spotřebu, po zaplacení daní mu nezbylo téměř nic. Rozvoji agrárního sektoru bránila také špatná technická vybavenost, nedostatečné investice i skutečnost, že tradiční zemědělství došlo na hranici svých možností. Nepříznivě působila velká roztříštěnost pozemkové držby způsobená růstem počtu obyvatel a provázená přelidněním venkova. Čínská hospodářství byla malá, na konci republikánské éry byla průměrná výměra hospodářství 1 hektar, ale 60–70 % hospodářství se nacházelo 78 Jestliže vyjdeme z údajů o počtu obyvatelstva v letech 1912 (430 miliónů), 1933 (500 miliónů) a 1952 (572 miliónů), potom HDP na hlavu po přepočtu na ceny z roku 1957 činil 113, 123 respektive 115 jüanů. FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 15; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 39–40. 79 K situaci na čínském venkově na konci císařství a v prvních letech republiky ZARROW, P. G. 2005. China in War and Revolution, 1895–1949. London, 2005, s. 95–111. 80 PERKINS, D. H. 1969. Agricultural Development in China, 1368–1968. Chicago, 1969, s. 136. 23 pod touto hranicí. Zhruba polovina rolníků obdělávanou půdu vlastnila, čtvrtina ji zčásti vlastnila a zčásti si ji pronajímala, zbývající čtvrtinu tvořili nájemci. 81 Navíc v první polovině 20. století klesla výměra půdy obdělávané jednou rodinou, protože trvale stoupal počet obyvatel. Nájemců bylo podstatně víc na jihu země. Podmínky nájmu, spláceného v penězích, plodinách nebo podílu na úrodě, byly často velmi tvrdé, nájem činil i 50–60% úrody. V roce 1937 vláda oznámila úmysl omezit nájem na maximálně 37,5%, ale zákon nikdy nevešel v platnost. Čínský rolník většinou neměl finanční rezervy, navíc byl značně zatěžován břemenem tradičních povinností (svatby, pohřby atd.). Nemožnost získat úvěr za přijatelných podmínek nutila čínské rolníky masově využívat služeb venkovských lichvářů, statkářů nebo obchodníků, půjčujících na velmi vysoký úrok. Většina rolníků platila roční úrok 40 %, u krátkodobých půjček úrok činil 100–200 %, dvě třetiny půjček byly na šest měsíců až rok.82 Čínský Národní úřad pro zemědělský průzkum odhadoval, že v roce 1933 si 56 % hospodářství půjčilo peníze a 48 % obilí ke konzumaci.83 Zhruba polovina rolnických rodin byla trvale zadlužena.84 Poměry na venkově neumožňovaly vznik rozsáhlejšího trhu pro průmyslové zboží. Modernizace zemědělství se tak stala důležitou podmínkou pro odbyt a tím i rozvoj moderního čínského průmyslu, jehož „základním problémem byla slabá poptávka“.85 K jisté industrializaci v Číně došlo opožděně, až na konci 19. století, kdy především cizinci začali v tzv. smluvních přístavech zakládat nové průmyslové podniky.86 Hlavní objem nezemědělské výroby po celé republikánské období zajišťovala tradiční řemeslná výroba, podíl „moderních“ podniků byl relativně malý. Vždyť ještě v době pádu nacionalistického režimu, kdy měla Čína přes půl miliardy obyvatel, v průmyslu pracovaly pouhé tři milióny lidí.87 81 Podle některých odhadů mělo v roce 1950 přibližně 33 % rolníků půdu v nájmu, 25 % mělo část půdy ve vlastnictví a část v nájmu, 40–45 % rolníků hospodařilo na vlastní půdě. China Handbook 1950. New York, 1950, s. 581–583. 82 The Chinese Economic and Statistical Review. 1934, 11 s. 7. 83 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 63; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 87. 84 BUCK, J. L. 1937. Land Utilization in China: a Study of 16,786 Farms in 168 Localities, and 38,256 Farm Families in Twenty-two Provinces in China, 1929–1933. Nanking, 1937, s. 462; THOMPSON, J. C. 1969. While China Faced West: American Reformers in Nationalist China, 1928–1937. Cambridge (Mass.), 1969, s. 202. 85 FEUERWERKER, Economic Trends (jako pozn. 7), s. 19. 86 K první etapě procesu industrializace Číny srov. FAURE, D. 2006. China and Capitalism: a History of Business Enterprise in Modern China. Hong Kong, 2006, s. 11–44. 87 ECKSTEIN, A. 1975. China’s Economic Development. The Interplay of Scarcity and Ideology. Ann Arbor, 1975, s. 174. 24 Převládá názor, že léta 1912–1937 byla v Číně – navzdory mnoha problémům – dobou kontinuálního růstu moderního průmyslu88, nejrychlejší byl v údobí 1912–1920. První světová válka, kdy byly zčásti přerušeny tradiční obchodní vazby, se stala důležitým impulsem pro rozvoj domácího čínského průmyslu. K razantní expanzi došlo také těsně po první světové válce, kdy roční přírůstky dosahovaly 7–8 %89, příznivý dopad měly revize čínského celního tarifu v letech 1918 a 1922, velmi vzrostl počet průmyslových podniků vlastněných Číňany – jestliže v roce 1913 vlastnili 698 továren s kapitálem 330 miliónů čínských dolarů, pak v roce 1920 to již bylo 1759 továren s kapitálem 500 miliónů čínských dolarů.90 Od pádu monarchie žádná čínská vláda nedokázala zabránit rozsáhlým daňovým únikům. V praxi podstatná část vybraných daní zůstávala v provinciích, popřípadě se jich zmocnil některý z militaristů. Zhruba polovina příjmů státu pocházela z námořních cel a výnosu daně ze soli. Vybírání důležité pozemkové daně sice připadalo centrální vládě, ale až na určité výjimky vybrané částky zůstávaly v provinciích. Nacionalistická vláda rozhodnutím z roku 1928 i formálně přenechala pozemkovou daň provinciím, což znamenalo, že se fakticky vzdala ekonomické kontroly nad tou částí čínského hospodářství, která vytvářela odhadem zhruba dvě třetiny hrubého domácího produktu. Už na počátku 20. let 20. století byla situace tak nepříznivá, že se „finanční kontrola Pekingu téměř vypařila“.91 Ani následující léta nepřinesla zlepšení, daňové příjmy vlády se neustále snižovaly, z 86 miliónů čínských dolarů v roce 1922 na 47 miliónů čínských dolarů v roce 1928. Kritická byla situace v roce 1926, kdy provinční správa respektive vojenští velitelé si ponechali z vybraných daní 38 miliónů čínských dolarů a do Pekingu dorazilo pouhých devět miliónů.92 Vláda v Nankingu od počátku čelila vysokému zahraničnímu zadlužení země. Arthur Nichols Young, finanční poradce čínské vlády v letech 1929–1947, klasifikoval strukturu čínského zadlužení „jako možná nejkomplikovanější na světě“.93 Mnoho půjček si Čína vzala ještě za císařství, dále se zavázala k obrovskému odškodnění v Boxerském protokolu roku 1901 88 CHANG, J. K. 1969. Industrial Development in Pre-Communist China: A Quantitative Analysis. Chicago, 1969; TÝŽ.: Industrial Development of Mainland China, 1912–1949. Journal of Economic History, 1967, 1, s. 56–81. Feuerwerker uvádí, že největší růst byl zaznamenán v letech 1912–1920 (13,4 %), poté následovala krátká recese (1921–1922), v letech 1923–1936 byl průměrný růst 8,7 %, pro celé údobí 1912–1949 uvádí průměr 5,9 %. FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 25; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 87. 89 HOWE, C. 1978. China’s Economy. London, 1978, s. xxii. 90 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 17; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 41. 91 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 77. 92 CHEN, P. T.: Public Finance. The Chinese Yearbook, 1935–1936. Shanghai 1936, s. 1298. 93 YOUNG, A. N.: China’s Fiscal Transformation, 1927–1937. SHIH, P. K. T. (ed.). 1970. Strenuous Decade: China’s Nation Building Efforts, 1927–1937. New York, 1970, s. 112. 25 a po revoluci 1911 byla vydávána nepřehledná změť vládních obligací. Tyto závazky představovaly pro nacionalistickou vládu obrovské zatížení – v prvním fiskálním roce své existence na splácení jistiny a úroků musela vydat polovinu svých příjmů a až do vypuknutí války s Japonskem na tento účel vydávala průměrně 33 % všech příjmů.94 Navíc po řadu let Čína vydávala ročně na splácení dluhů větší částky, než obdržela ve formě nových půjček. 95 Půjčky poskytnuté Číně koncem vlády dynastie Čching i začátkem republikového období zemi velice zatěžovaly. Jejich splácení bylo většinou vázáno na výnosy železnic. Do vypuknutí války s Japonskem v roce 1894 nebylo v Číně postaveno ani 400 km železnic. Poté přišla první vlna rozsáhlejší železniční výstavby, většinou šlo o trati postavené v rámci koncesí udělených cizím konsorciím a společnostem ve druhé polovině 90. let 19. století.96 V poslední dekádě před pádem císařství zesílilo hnutí za „národní“ výstavbu železniční sítě bez zahraniční účasti. Do revoluce v roce 1911 bylo vybudováno přes 9 000 km tratí. Za vlády Jüan Š’-kchaje (Yuan Shikai)97 a zejména v následující éře vojevůdců se železniční výstavba výrazně zpomalila, jak v důsledku omezení investic z Evropy, zasažené první světovou válkou a poválečnou krizí, tak chaotické vnitřní situace v Číně. Poněkud sporná byla otázka, zda výdělečnost čínských státních drah stačila na splacení půjček nebo alespoň splácení úroků.98 V meziválečném období byly čínské dráhy životaschopné a měly zjevný pozitivní vliv na výsledky ekonomiky. Velkou část jejich čistého příjmu (až 35 %) však pohltilo splácení úroků, v některých letech vláda přes 50 % výnosu využila na jiné výdaje.99 Na některých tratích se místní „militaristé“ jednak zmocňovali jejich příjmů, jednak po nich bez placení přepravovali vojska. Např. mezi Pekingem a Chan-kchou v letech 1912– 1925 plných 21 % pasažérů byli vojáci, na trati Peking–Mukden to bylo v letech 1920–1931 17 %. 94 SHERIDAN, J. E. 1977. China in Disintegration. The Republican Era in Chinese History, 1912–1949. New York/London, 1977, s. 222. 95 V letech 1902–1913 Čína ročně splácela průměrně 89,2 miliónů čínských dolarů, v letech 1913–1930 70,9 miliónů, v týchž obdobích obdržela v průměru ve formě půjček 61, respektive 23,8 miliónů čínských dolarů. REMER, C. F. 1933. Foreign Investments in China. New York, 1933, s. 160. 96 Nejaktivnější byly britské společnosti. Dále HSU, M. C. 1915. Railway Problems in China. New York, 1915, s. 39. 97 Maršál, od roku 1912 čínský prezident, po jeho prohlášení se císařem (1915) a následné smrti (1916) zesílil v Číně chaos a desintegrační tendence. 98 Průměrný roční výnos z provozu v letech 1916–1939 činil 7,4 % hodnoty tratí a jejich vybavení, úroky železničních půjček se pohybovaly mezi 5–8 %. FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 71; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 96. 99 HOU, C. 1965. Foreign Investment and Economic Development in China, 1840–1937. Cambridge (Mass.), 1965, s. 169. 26 Také počátky moderní silniční dopravy v Číně jsou opožděné. První skutečnou silnici postavila teprve roku 1913 správa provincie Chu-nan. Údobí vlády vojevůdců nebylo pro silniční výstavbu příznivé, hlavní rozvoj výstavby nastal po vytvoření vlády v Nankingu. V prvních dvou desetiletích 20. století proběhl pozoruhodný rozvoj paroplavby na čínských řekách, ale ta, stejně jako doprava podél pobřeží, byla z velké části ovládána cizinci. V dopravě mezi Čínou a zámořím dominovaly po desetiletí britské společnosti, na konci 19. století zajišťovaly přes 85 % veškerého námořního spojení. Ještě před první světovou válkou začal dramatický vzestup japonských přepravců, kteří koncem 20. let dosáhli třetinového podílu. „Severní expedicí“ neklid v zemi nekončil. Za dané situace bylo pro Čankajška obtížné udržet zemi pohromadě, o zajišťování hospodářského růstu nemluvě. Již roku 1929 např. vyvolal Čankajškův pokus o reorganizaci ozbrojených sil100 odpor četných vojevůdců, kteří se během „Severní expedice“ přidali na jeho stranu. V nové situaci ve spolupráci s Wang Ťingwejem vytvořili vlastní vládu v Pekingu, ale do září 1930 byli poraženi a Wang se s Čankajškem dočasně usmířil.101 Poněkud zvláštním případem zůstávali komunisté, kteří se v této době neúspěšně pokusili posílit svou pozici ve velkých městech. Čankajšek se rozhodl zničit komunisty jednou provždy a v listopadu 1930 zahájil první tažení proti největšímu sovětu v horách provincie Ťiang-si. Tato kampaň i dvě další, následující krátce poté, skončily fiaskem. V důsledku tohoto neúspěchu a některých dalších okolností vznikla v Kantonu nová vzdorovláda podporovaná tamními militaristy. Rozhádané režimní frakce však dočasně sjednotila japonská intervence v Mandžusku. Již roku 1928 Japonci zavraždili Čang Cuo-lina, který se formálně podrobil nankingské vládě a ohrozil tak jejich zájmy v oblasti. 18. září 1931 Japonci Mandžusko přímo otevřeně napadli a záhy odtamtud vytlačili síly Čang Cuo-linova syna a dědice Čang Süe-lianga. Situaci dále eskalovali v lednu 1932 klamným útokem na Šanghaj, odkud se v březnu stáhli. Mandžusko však zůstávalo pod jejich vládou a Japonci tam zřídili loutkový stát Mandžukuo (Manzhouguo, od roku 1934 Manzhoudiguo), jehož císařem se roku 1934 stal Pchu-i (Puyi), poslední vládce dynastie Čching. Mandžusko se dále vyvíjelo odděleně od zbytku Číny. Japonci zde tvrdě potírali projevy nespokojenosti a v některých případech i drancovali přírodní zdroje, na druhou stranu došlo 100 Touto dobou měla Čína asi 1,6 miliónu vojáků, přímo Čankajškovi podléhalo jen asi 240 000. TIEN, H. 1972. Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937. Stanford (Calif.), 1972, s. 125. 101 Wang se stal v roce 1931 premiérem. O Čankajškově a Wangově vztazích, zejména o spolupráci proti japonskému tlaku srov. CHOR, S. W.:The Making of the Guomindang’s Japan Policy, 1928–1937: The Roles of Chiang Kai-shek and Wang Jingwei. Modern China, 2002, 28, 2, s. 213–252. 27 k modernizaci Mandžuska, které ve srovnání se zbytkem Číny vykazovalo obecně lepší hospodářské výsledky. Japonské investice, již před invazí značné (jejich ochrana byla jedním z hlavních důvodů pro japonský vpád), byly dále prohloubeny. Dostatek spolehlivých pramenů dal vzniknout dílům analyzujícím tamní hospodářské aktivity Japonců. 102 Do roku 1937 bylo vybudováno na 4 500 km železnic, většinou Japonci. Došlo k expanzi těžkého průmyslu, budování velkých těžebních a metalurgických komplexů jako byly uhelné doly ve Fu-šunu (Fushun) nebo ocelárny v An-šanu (Anshan) – výroba surového železa a oceli několikanásobně převýšila produkci v kuomintangské Číně. Mandžuské závody byly obecně hospodářskými problémy krizí postiženy méně než podniky ve vlastní Číně, především v údobí 1936–1944 došlo k významnému průmyslovému růstu v Mandžusku. Hodnota mandžuské roční průmyslové produkce v přepočtu na obyvatele byla ve srovnání s údajem za vlastní Čínu až několikanásobně vyšší.103 Ztráta Mandžuska měla také zásadní vliv na celkový objem104 i komoditní strukturu105 zahraničního obchodu Číny. Zahraniční obchod hrál z obecného hlediska v hospodářství Číny po celé sledované období malou roli. Je velice těžké odhadnout jeho objem. V prvé řadě tento úkol velmi komplikuje nedostatek statistických údajů a dalších informací. Statistiky nezahrnovaly např. údaje o dovozu pro čínskou armádu, opět se projevovala tendence importérů deklarovat nižší hodnotu zboží, než ve skutečnosti byla, otázkou také zůstává hodnota zboží, které bylo 102 BIX, H. P.: Japanese Imperialism and the Manchurian Economy, 1900–1931. China Quarterly, 1972, 51, s. 425–443; KINNEY, A. R. 1982. Japanese Investment in Manchurian Manufacturing, Mining, Transportation and Communications, 1931–1945. New York, 1982; MATSUSAKA, Y. T.: Managing Occupied Manchuria, 1931–1934. DUUS, P.; MYERS, R. H.; PEATTIE, M. R. (eds.). 1996. The Japanese Wartime Empire, 1931– 1945. Princeton, 1996, s. 97–135; MYERS, R. H. 1982. The Japanese Economic Development of Manchuria. New York, 1982; YOUNG, J. 1966. The Research Activities of the South Manchurian Railway Company, 1907– 1945: A History and Bibliography. New York, 1966; MATSUSAKA, Y. T. 2001. The Making of Japanese Manchuria, 1904–1932. London, 2001. 103 DERNBERGER, R. F.: The Role of Foreigner in China’s Economic Development, 1840–1949. PERKINS, D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 19–47. K tomuto problému srov. ECKSTEIN, A.; CHAO, K.; CHANG, J.: The Economic Development of Manchuria: The Rise of a Frontier Ekonomy. The Journal of Economic History, 1974, 34, 1, s. 251–260. 104 V letech 1929–1931 zajišťovaly tři mandžuské provincie třetinu čínského vývozu a směřovalo sem 14,6 % dovozu. FIELD, F. V.: China’s Foreign Trade. Far Eastern Survey, 1935, 4, 5, s. 33–40. Mandžukuo si vytvořilo vlastní celní správu, tudíž byl do roku 1932 postupně zrušen charbinský celní úřad podléhající Čínské námořní celní službě. Srov. SHAC-MCSA, Part Three: Semi-Official Correspondence with Selected Ports (dále jen P3), Reel 173, 679 (1) 31894, Letters from H. J. Prettejohn to Frederick Maze (20 October 1932, 22nd December 1932). 105 Srov. detailní přehled komoditní struktury čínského zahraničního obchodu The China (jako pozn. 4), s. 300– 306. Podrobná dokumentace včetně statistických přehledů zasílaných z čs. zastupitelských úřadů v Číně na pražské ministerstvo zahraničí se nachází také v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Praha (dále jen AMZV), IV. sekce národohospodářská (dále jen IV. SN), karton (dále jen kart.) 636 a 1208. Základní přehled komoditní struktury čínského zahraničního obchodu je k dispozici též na internetové prezentaci University of Bristol, Department of Historical Studies, [online] [cit. 18. 07. 2011]. Dostupný na WWW: http://www.bris.ac.uk/history/customs/datasets. 28 do Číny pašováno.106 Navíc problém pašeráctví byl obecně závažným a značně rozšířeným fenoménem. Mezi pašovaným zbožím se opakovaně objevovaly např. zlato, stříbro, cukr, sůl, opium a další narkotika. Čínské vládě tak unikaly příjmy z cel i daní. Za zmínku stojí např. korespondence z podzimu 1931 mezi úřadem generálního inspektora Čínské námořní celní služby a šanghajskou obchodní komorou, ostře kritizující poměry v Šanghaji, především přístup místních obchodníků, kteří neprojevovali příliš velkou ochotu pomáhat v boji s pašeráctvím. Ani šanghajská policie se o pašování příliš nestarala, a pokud pašeráka chytla, tak pouze zabavila pašované zboží.107 Koneckonců sám režim spolupracoval se zločineckými skupinami, jako byl Zelený gang v Šanghaji.108 Dle pravidelných zpráv o pašování, zasílaných ze smluvních přístavů, byly do pašování zapojeny nejen čínské soukromé i státní lodi, ale i např. lodě britské, japonské, portugalské či norské. Zprávy také dokládaly „regionální odlišnosti“. Např. oproti Šanghaji bylo v Kantonu více portugalských a méně japonských pašeráků.109 Významné postavení v zahraničním obchodu setrvale patřilo Šanghaji. Jen v posledním předválečném roce, 1936, šlo z celkového importu v hodnotě 280 miliónů amerických dolarů plných 59 % přes Šanghaj a 15 % přes severočínské přístavy. V oblasti exportu byla situace obdobná – z celkové hodnoty 210 miliónů amerických dolarů šlo 51 % vývozu přes Šanghaj, dalších 27 % přes severočínské přístavy.110 O některých faktorech, které brzdily rozvoj zahraničního obchodu, již byla řeč – ať již to byla nedostatečně rozvinutá dopravní síť, po dlouhou dobu i existence cel v čínském vnitrozemí, tzv. li-ťinu (lijin, likin), převaha tradičního zemědělství, které nebylo orientováno na export, nízká kupní síla obyvatelstva atd. Negativní roli hrály i jiné okolnosti – např. velká vzdálenost mezi Čínou a jejími významnými 106 BLOCH, K.: The Puzzle of Chinese Trade Statistics. Far Eastern Survey, 1940, 9, 22, s. 264–266. Srov. SHAC-MCSA, Part Four: The Policing of Trade (dále jen P4), Reel 217, 679 (1) 20362, Letter from Inspector General to Shanghai General Chamber of Commerce (21st October, 1931); Tamtéž, Letter from Shanghai General Chamber of Commerce to F. W. Maze, Inspectorate General of Customs (15th October, 1931). Dokumentace k otázce pašování do Číny v republikánském období se dále nachází např. v SHAC-MCSA, P4, Reel 183, 679 (1) 824; Tamtéž, Reel 218, 679 (1) 20364; Tamtéž, Reel 219, 679 (1) 20365. 108 MARTIN, B. G.: The Green Gang and the Guomindang State: Du Yuesheng and the Politics of Shanghai, 1927–1937. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 64–92. O ilegálních aktivitách v Šanghaji srov. WAKEMAN, F.: Licensing Leisure. The Chinese Nationalists’ Attempt to Regulate Shanghai, 1927–1949. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 19–42. 109 Obecně japonská přítomnost i obchodní aktivity byly větší v Šanghaji než v Kantonu. V případě ilegálních aktivit portugalských lodí v Kantonu sehrála svou roli blízkost Macaa. Srov. zprávy o pašování z Kantonu a Šanghaje z let 1936 a 1937. Zprávy z Kantonu SHAC-MCSA, Part Five: The Policing of Trade (dále jen P5), Reel 252, 679 (1) 28160, Canton smuggling report for November, 1936 (18 January 1937); Tamtéž, Canton smuggling report for December, 1936 (18 February 1937); Tamtéž, Canton smuggling report for July, 1937 (19 October 1937). Zprávy z Šanghaje SHAC-MCSA, P5, Reel 262, 679 (1) 28140, Shanghai smuggling report for November 1936 (4 January 1937); Tamtéž, Shanghai smuggling report for December 1936 (19 February 1937), Tamtéž, Shanghai smuggling report for July 1937 (18 September 1937). 110 BLOCH. The Puzzle (jako pozn. 44), s. 265. 107 29 obchodními partnery. Zahraniční obchod také do určité míry ovlivnila velká hospodářská krize, byť s jistým zpožděním. Čínská obchodní bilance byla trvale pasivní od sklonku 19. století. Její schodek byl nejmenší za první světové války, kdy dovoz v podstatě stagnoval a současně vznikl prostor pro čínské vývozce. Trvale nejvyšší záporné bilance dosahoval zahraniční obchod realizovaný přes Šanghaj – v roce 1936 to bylo 57 miliónů amerických dolarů.111 Čínský podíl na světovém obchodu sice vzrostl z 1,7 % roku 1912 na 2,2 % roku 1931 (podle odhadu Společnosti národů činil v roce 1933 podíl Číny na světovém obchodu 2,32 %)112, ale v relaci k jiným zemím byl velmi malý. Zajímavým fenoménem, který v jistém ohledu kompenzoval, eliminoval schodek obchodní bilance, byly peníze, které do vlasti posílali Číňané žijící v cizině.113 Postupně docházelo k diverzifikaci komoditní struktury exportu. Po celé 19. století byly daleko nejvýznamnějšími exportními položkami čaj a hedvábí respektive hedvábné tkaniny. V roce 1871 činil jejich podíl na celkovém objemu vývozu 92 %, teprve v posledních dvou dekádách 19. století výrazně klesl.114 Od počátku republikánského období se komoditní struktura čínského exportu podstatně měnila, podíl obou tradičních komodit dále klesal, v údobí 1913–1936 měl čaj v průměru již jen podíl 4,7 % na celkovém vývozu.115 Hedvábí a výrobky z hedvábí sice patřily i nadále k nejdůležitějším položkám, jejich význam pro celkový export Číny se však viditelně zmenšil.116 Žádná komodita neměla trvale jednoznačnou převahu, po první světové válce se projevil značný růst počtu exportovaných i importovaných položek.117 Na celkovém vývozu výrazně vzrostl podíl takových artiklů, jako byly sojové boby a produkty z nich, dále např. usně a kožešiny, za zmínku stojí také vzrůst vývozu rud a kovů. V 19. století vykazoval úzkou komoditní strukturu i dovoz do Číny – po desetiletí představovalo jeho hlavní složku opium, které bylo v 90. letech 19. století předstiženo 111 Tamtéž, s. 266. FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 33. 113 Jen rodáci z provincie Kuang-tung tak roku 1931 poslali domů 345 miliónů jüanů, ani v dalších letech tato částka neklesla pod 200 miliónů. Je však třeba vzít v potaz, že emigranti z řečené provincie tvořili velkou část všech čínských usedlíků v cizině. ENG, R. Y.: Rural Commercialization, Polder Reclamation, and Social Transformation in Modern China: State and Society in the Pearl River Delta. ESHERICK, J. W.; YEH, W.; ZELIN, M. (eds.). 2006. Empire, Nation, and Beyond. Berkeley, 2006, s. 136. 114 Kolem roku 1900 tvořil čaj přibližně polovinu celkového vývozu. 115 To souviselo zejména s rostoucí konkurencí na světovém trhu, především ze strany Britské Indie, Cejlonu a Nizozemské Východní Indie. 116 Hlavním konkurentem čínských přádelen byly japonské společnosti, a to i v tom ohledu, že z Číny vyvážely tolik surového hedvábí, že scházelo čínským výrobcům. K otázce čínského hedvábnictví srov. LI, L. M. 1981. China’s Silk Trade: Traditional Industry in the Modern World, 1842–1937. Cambridge (Mass.)/London, 1981. 117 Podle údajů celní správy bylo v roce 1934 na seznamu dováženého zboží celkem 483 položek, u vývozu to bylo 356 položek. FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 34. 112 30 dovozem bavlněných látek a bavlněné příze, tyto artikly kolem roku 1900 představovaly 40 % čínského dovozu. Dovoz opia později ustal118, a i v textilním segmentu nastal pokles v důsledku rozvoje textilního průmyslu v Číně samotné. Koncem sledovaného období nastal pozoruhodný nárůst dovozu chemikálií a barviv (v letech 1913–1936 o 92 %), železa, oceli a dalších kovů (v těchto letech o 149 %) a strojů (v letech 1913–1936 dokonce o 357 %, absolutní hodnota dovozu strojů však nebyla příliš významná). Dále se k významným položkám řadil cukr, jehož podíl na dovozu v těchto letech činil průměrně 6,4 %. Po dlouhou dobu byli hlavním obchodním partnerem Číny Britové119, ještě na prahu 20. století odebírali přes 40 % zboží vyváženého z Číny a zajišťovali přes 50 % jejího importu. V meziválečném období se jejich významnými konkurenty stali Američané, Japonci a Němci. Spojené státy byly důležitým partnerem Číny zejména v oblasti exportu, více než čtvrtina vyváženého čínského zboží směřovala v roce 1936 do USA. V dovozu do Číny si Američané udržovali v průměru zhruba 15% podíl. Obchod s Čínou měl tehdy pro Spojené státy jen okrajový význam, třebaže se v roce 1932 dostaly v jeho celkovém úhrnu na první místo.120 Japonsko výrazně posílilo svou pozici za první světové války, v roce 1919 zajišťovalo zhruba třetinu dovozu do Číny a odebíralo tentýž objem jejího zboží, poté jeho podíl mírně klesal. Německo za války ztratilo své obchodní pozice, do konce 20. let se mu podařilo je obnovit a ve 30. letech došlo k výraznému nárůstu německého podílu, což souviselo s úzkou spoluprací Berlína s Čankajškovým režimem.121 Po první světové válce v zahraničním obchodě Číny značně oslabila role Ruska, kterému se až do roku 1937 nepodařilo získat podíl srovnatelný s tím, který mělo před rokem 1914. Za zmínku stojí již jen Francie. Před první světovou válkou odebírala zhruba 10 % čínského vývozu, její podíl po válce však trvale klesal, na dovozu do Číny se podílela jen okrajově.122 Pokud šlo o dovoz zahraničního kapitálu do roku 1937, jednoznačně převažovaly přímé investice. Specifickou formu představoval nákup obligací čínské vlády, pro niž z toho časem vzniklo velmi tíživé břemeno, neboť byla nucena vyplácet držitelům dluhopisů vysoké 118 Což naprosto neznamenalo, že by se opium nepěstovalo v samotné Číně. Velmi často jsou odděleně poskytovány údaje pro Velkou Británii a Hongkong, což komplikuje seriozní analýzu. Značnou, avšak neurčitelnou část dodávek směřujících do Číny z Hongkongu (i opačným směrem) tvořily reexporty. V čínských záznamech byly často zaznamenány jako dovoz z Hongkongu i dodávky z různých zemí, které Hongkongem pouze procházely na čínský trh. 120 FIELD. China’s Foreign Trade (jako pozn. 42), s. 36. 121 K německé hospodářské přítomnosti v Číně v letech 1919–1928 a k hospodářské spolupráci s Čankajškovým režimem v letech 1928–1938 podrobně srov. RATENHOF, U. 1987. Die Chinapolitik des Deutschen Reiches 1871 bis 1945. Wirtschaft – Rüstung – Militär. Boppard am Rhein, 1987, s. 271–490. 122 K zahraničnímu obchodu Číny v nacionalistické éře dále např. RICHARDSON, P. 1999. Economic Change in China, c. 1800–1950. New York, 1999, s. 43–49. 119 31 úroky.123 Poněkud v pozadí zůstávaly půjčky soukromým subjektům. Ve sledovaném období, tj. do roku 1937, si v průměru nejvyšší podíl na investicích v Číně udržovala Velká Británie – 35,6 %. Jejím největším rivalem bylo Japonsko, především díky specifickým možnostem, které mělo za první světové války a hlavně po okupaci Mandžuska v roce 1931. Jestliže byl japonský podíl na investicích v Číně v roce 1902 zanedbatelný (1 milión amerických dolarů, tj. 0,1 %), pak v roce 1914 činil již 13,6 % a roku 1936 dokonce 40 % – Japonci tak předstihli Brity. Před první světovou válkou měli mimořádně významný podíl na investicích v Číně Rusové, rozsahem srovnatelný s Brity (1902 – 31%), což bylo především důsledkem jejich aktivit v Mandžusku. Po první světové válce jejich podíl výrazně poklesl a přes nemalý vzestup ve 30. letech (1936 – 8,6 %) se jim nikdy nepodařilo předválečnou pozici obnovit. Německý průměrný podíl se v posledních letech před válkou blížil úctyhodným 20 %, po válce však vznikla z německého hlediska zcela odlišná situace a německé investice hrály – alespoň z kvantitativního hlediska – značně omezenou roli v čínské ekonomice (1936 – 4,3 %). Podíl Francie na investicích v Číně se kontinuálně snižoval a ve sledovaném období klesl zhruba na polovinu. Příliv kapitálu z ostatních zemí měl dlouhodobě jen malý význam. Japonská agrese v Mandžusku postavila Čankajška do situace, kdy se rozhodl především z důvodu celkové čínské slabosti ustupovat. Tato strategie opakovaně vyvolala kritiku čínských vlastenců. Určitou známkou ústupu bylo také obnovení železničního a poštovního spojení s Mandžuskem. Na druhé straně některé události, faktory naopak působily směrem k posílení Čankajškova režimu. Čankajšek do roku 1936 upevnil svoji dominanci nad čínskými militaristy, donutil Wang Ting-weje k rezignaci, zničil sovět v Tiang-si a donutil komunisty podniknout Dlouhý pochod do Jen-anu. V okamžiku, když se, místo aby bojoval proti dalšímu japonskému pronikání na čínské území, rozhodl zničit i tuto baštu komunismu, byl však v prosinci 1936 zajat při takzvaném Si-anském incidentu a musel souhlasit s ukončením bojů s komunisty a vytvořením společné fronty proti Japoncům. Čas nankingského režimu se chýlil ke konci. Jakých pokroků Kuomintang za necelé desetiletí dosáhl? Nepodařilo se zlikvidovat komunisty, militaristé v mnoha provinciích byli Nankingu podřízeni jen formálně a Japonci již zabrali část Číny. Také exteritorialita a další pozůstatky nerovnoprávných smluv nebyly odstraněny. Nacionalistická vláda v dekádě před začátkem 123 Nákup obligací nankingské vlády byl značně riskantní investicí. Např. v roce 1936 nankingská vláda emitovala dluhopisy splatné v roce 1948. S ohledem na hyperinflaci, kterou provázelo zhroucení kurzu čínské měny, však sumy nabízené Kuomintangem k vyplacení v roce 1948 představovaly zlomek investované hodnoty. Investice do čínských dluhopisů se staly velmi nepříjemnou zkušeností i pro investory z Československa. Podrobněji např. AMZV, Teritoriální odbor – otevřený, 1945–59, Čína, kart. 4, Opis dopisu J. Labašty adresovaný Velvyslanectví Československé republiky v Číně ze dne 6. 10. 1948. 32 války s Japonskem v roce 1937 dosáhla poměrně značných úspěchů ve fiskální sféře. K 1. lednu 1931 byl zrušen li-ťin, vnitřní clo, které po generace představovalo závažnou překážku rozvoje obchodu.124 Došlo k centralizaci výběru daní a zavedení efektivnějšího centrálního řízení daňových úřadů. Všechny daňové úřady přešly pod pravomoc tří vládních institucí – Správy cel, Správy solního monopolu a Správy vnitřních příjmů. Došlo k výraznému zefektivnění fungování systému výběru daní a poté, co Čína dosáhla tarifní autonomie – tak jak již bylo naznačeno – k velmi podstatnému vzrůstu vládních příjmů. Jedním z hlavních úkolů nacionalistické vlády se stala reforma tradičně chaotického měnového systému. V roce 1914 byl stříbrný dolar oficiálně prohlášen čínskou národní měnou. V průběhu 20. a 30. let však zesílil odliv stříbra z Číny a stříbrný standard se stal neudržitelným. Za vlády „vojenských správců“ byly v oběhu roztodivné měny. Ceny se většinou vyjadřovaly v taelech, jednotkách stříbrného standardu, což bylo nanejvýš matoucí. Tael byl jednotkou z neraženého kovu, která měla určitou váhu a kov určitou čistotu. Avšak jeho hodnota v jednotlivých oblastech kolísala a tael neměl stabilní poměr k obíhajícím mincím.125 Po značném úsilí nankingská vláda prosadila zrušení taelu v roce 1933. V rámci měnové reformy v roce 1935 byl oběh stříbrných dolarů zakázán a byla zavedena nová měna označovaná jako fa-pi (fabi).126 Za vlády Kuomintangu dominovaly čínskému modernímu bankovnímu systému čtyři instituce, všechny byly pod vlivem prominentů režimu, kteří je využívali jako politického nástroje i k osobnímu obohacení. Obecně panovalo přesvědčení, že „Central Bank of China“ je doménou H. H. Kunga, „Bank of Communications“ řídí klika bratří Čchenů, „Bank of China“ má hlavní slovo T. V. Sung, a konečně „Farmers’ Bank of China“ ovládali vysocí důstojníci čínské armády.127 Na tyto čtyři velké ústavy byly vázány banky v provinciích. 124 Ke zrušení stanic pověřených výběrem li-ťinu, popřípadě jejich transformaci k jinému účelu, podrobněji telegramy zasílané do a z úřadu generálního inspektora Čínské námořní celní služby z přelomu let 1930 a 1931. Např. SHAC-MCSA, P5, Reel 236, 679 (1) 1304, Tellegrams to Frederick Maze, received from Wenchow (22nd December), Swatow (22nd December), Kowloon (3rd February, 1931). 125 Celní statistiky byly vykazovány v chajkuanských taelech. Po zrušení taelu v roce 1933 byly obvykle uváděny v čínských dolarech nebo v Customs Gold Unit (dále jen CGU). CGU byla zavedena v roce 1930 k realizaci vybraných plateb v oblasti zahraničního obchodu, fixní kurs CGU k americkému dolaru byl stanoven v poměru 1:0,40. Postupně se charakter CGU změnil a fakticky byla uvolněna do oběhu pro běžné použití. Srov. přidání československé koruny na seznam měn, které mají fixní kurs k CGU, SHAC-MCSA, P1, Reel 24, 679 (1) 26916, Circular No. 5211 (29th January 1936), signed by F. W. Maze (Inspector General). 126 Zákonné platidlo oficiálně platné v celé zemi. Na bankovkách byl v latince uveden výraz yuan. Reforma měnového systému měla spočívat v zavedení moderní měny podložené rezervami cizích měn, jejichž vytvoření Číně umožnily především rozsáhlé americké nákupy stříbra. Po roce 1935 byl legální pouze oběh papírových bankovek vydávaných Centrální čínskou bankou, Čínskou bankou a Dopravní bankou. Dále srov. EASTMAN, L. E.: Nationalist China during the Nanking Decade, 1927–1937. The Nationalist Era in China 1927–1949. Cambridge, 1991, s. 41, 46. 127 K postavení tzv. velké čtyřky v čínském bankovnictví srov. JI. A History (jako pozn. 12), s. 172–195. 33 Centrální čínská banka nefungovala jako obdobné instituce v západní Evropě, spíše šlo o orgán, jehož hlavním úkolem bylo zajišťovat krátkodobé půjčky vládě. Ačkoli bylo v letech 1928–1937 založeno 128 nových poboček bank, hlavně v pobřežní oblasti, moderní bankovní systém nebyl dostatečně rozvinutý.128 Sloužil hlavně vládě, která se trvale potýkala s finančními obtížemi, vyvolávanými fiskálním deficitem. Hlavními příčinami růstu výdajů bylo splácení půjček a enormní růst výdajů na ozbrojené síly. Vzhledem k tomu, že na armádu šlo ve druhé polovině 30. let 40–50 % vládních výdajů a splácení půjček pohltilo průměrně jejich plnou třetinu, zbývalo na ostatní výdaje jen velmi málo prostředků. V letech 1927–1935 vláda v Nankingu realizovala řadu emisí dluhopisů, většinou vynucených růstem vojenských výdajů. Podobné chování vládnoucí elity nebylo v Číně něčím novým. Již čchingský režim řešil nepříznivou finanční situaci vydáváním státních obligací, neboť potřeboval finanční prostředky na splácení válečné náhrady Japonsku po prohrané válce v roce 1895, na splácení odškodného velmocím na základě tzv. Boxerského protokolu z roku 1901 atd. V letech 1912–1926 vnitřní zadlužování pokračovalo, státní dluhopisy byly vydány např. v souvislosti s tzv. reorganizační půjčkou, poskytnutou Jüan Š’-kchajovu režimu, či japonskými půjčkami z roku 1918. Přesto celková hodnota čínských státních obligací držených cizinci výrazněji nestoupala – v roce 1913 vlastnili cizinci obligace v hodnotě 526 miliónů amerických dolarů, roku 1931 to bylo 696 miliónů amerických dolarů.129 Co se železničních půjček týkalo, v dekádě 1925–1935 většina z nich nebyla splácena. Zbylý dluh k 31. prosinci 1935 činil 53 miliónů liber (891 miliónů čínských dolarů).130 Nankingská vláda si uvědomovala naléhavost problémů čínského venkova a pokusila se je řešit. Při posuzování výsledků jejího úsilí dospěli někteří badatelé k rozporným hodnocením. Např. James E. Sheridan na jedné straně soudí, že „byl zaznamenán významný pokrok“131, na druhé straně obratem tvrdí, že se „zemědělské nářadí používané v severní Číně podobalo tomu, které bylo zobrazeno v čínských zemědělských příručkách ze 14. a 15. století“.132 Spíše je však možno souhlasit s názorem Arthura N. Younga, že „do roku 1937 došlo na venkově 128 K čínskému modernímu bankovnictví srov. TAMAGNA, F. M. 1942. Banking and Finance in China. New York, 1942, s. 121–196. K vývoji čínského bankovnictví také CHENG, L. 2003. Banking in Modern China: Entrepreneurs, Professional Managers and the Development of Chinese Banks, 1897–1937. Cambridge, 2003. Srov. legislativní změny týkající bankovnictví a dalších finančních služeb TOMÁŠEK, M. 2004. Dějiny čínského práva. Praha, 2004, s. 260. 129 Srov. REMER. Foreign Investments (jako pozn. 33), s. 123–147. 130 CHANG, K. 1943. China’s Struggle for Railroad Development. New York, 1943, s. 170. 131 SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 227. 132 Tamtéž, s. 229. 34 jen k malým změnám v obecné situaci“.133 Vznikly plány nápravy situace na venkově, byly vyšlechtěny nové odrůdy pšenice i rýže, došlo ke zlepšení v chovu dobytka, ale na druhé straně rolníci prakticky zůstávali bez informací o technických novinkách. Kuomintangský režim si byl problémů venkova vědom, ale nedokázal je vyřešit. Místo aby provedl reformu, která by na venkově vzala vítr z plachet komunistům, vytrvale podporoval velké vlastníky půdy a venkovskou gentry, kteří se často stavěli proti opatřením, jejichž cílem byla modernizace venkova a reálné zlepšení postavení rolníků. Stoupenci reformy se nejednou stali oběťmi čistek.134 Navíc vláda ponechala výběr zemědělských daní provinciím, kterým takto vlastně přenechala i iniciativu ve věci zemědělské reformy. Kuomintangský režim nedokázal vyřešit ani základní slabiny čínského průmyslu, který byl stále ve stínu tradičního řemesla a jehož zastoupení v národním hospodářství bylo malé. Většina ho byla soustředěna ve velkých smluvních přístavech, v pobřežních provinciích. Nankingské ministerstvo hospodářství vydalo v roce 1937 zprávu, že celkem eviduje 3 935 továren, z nichž plných 31 % (tedy 1 235) bylo v Šanghaji, 52 % v pobřežních provinciích (2 063) a pouze 17 % (637) ve vnitrozemí.135 Pro ilustraci – ve 30. letech byla v Šanghaji v provozu většina spřádacích strojů celé Číny. Teprve od počátku 30. let se začíná výrazněji rozvíjet těžký průmysl, z velké části ovládaný zahraničním kapitálem. V roce 1937 se zahraniční společnosti podílely 80 % na výrobě surového železa, více než 60 % na těžbě uhlí a ze 76 % na výrobě elektrické energie. Přes polovinu lodí bylo postaveno cizími společnostmi.136 Po celé republikánské období převažovala tradiční doprava, ať již šlo o transport pomocí zvířat, nosičů či džunkami a sampany. Tato skutečnost sama o sobě brzdila rozvoj obchodu mezi městy a venkovskými oblastmi, přispívala k udržování regionálních rozdílů a zpomalovala formování národního trhu. Ani v rozvoji dopravy nedosáhl Čankajškův režim takových výsledků, které by odpovídaly potřebám ekonomického rozvoje Číny. Při výstavbě jednotlivých komunikací často hrály primární roli důvody nikoli ekonomické, ale vojenské, navíc zdaleka ne vždy byla pozitivním přínosem pro rozvoj čínského venkova. Jak napsal britský diplomat George E. Taylor: „Stavbu většiny těchto silnic podnítily spíše vojenské 133 YOUNG, A. N. 1971. China’s Nation-Building Effort, 1927–1937: The Financial and Economic Record. Stanford, 1971, s. 306. 134 SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 229. 135 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 17; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 41. 136 RISKIN, C. 1987. China’s Political Economy, the Quest for Development since 1949. Oxford, 1987, s. 33. Pozoruhodné poznatky o vlivu cizinců na rozvoj čínského hospodářství srov. DERNBERGER. The Role (jako pozn. 41), s. 19–47. 35 a strategické než ekonomické důvody. (…) byly vybudovány s využitím nucené práce, na pozemcích, které byly v mnoha případech konfiskovány rolníkům bez náhrady“.137 Poněkud klesl podíl cizího kapitálu na stavbě železnic, např. trať spojující provincie Če-ťiang (Zhejiang) a Ťiang-si (Jiangxi) byla financována půjčkou Čínské banky, prostředky na stavbu významné železnice v Šan-si pocházely z provinčních zdrojů.138 Do japonského vpádu do vlastní Číny v roce 1937 bylo postaveno ve vlastní Číně zhruba 3 400 km tratí včetně některých spojnic základního významu, např. trať Chan-kchou (Hankou)–Kanton (Kuangčou, Guangzhou). Na druhé straně rozlehlé a významné oblasti – S’-čchuan, Sin-ťiang (Xinjiang), Kan-su (Gansu) a Tibet (Si-cang, Xizang) – byly prakticky bez železničního spojení. Železnice byly většinou soustředěny ve východní a severní Číně. Podobně výstavba silnic byla zprvu nesystematická, probíhala náhodně. Po založení Výboru pro silnice v roce 1932 se tempo vystupňovalo, do konce roku 1936 bylo postaveno 24 000 km nových silnic. V okamžiku japonského útoku v červenci 1937 existovalo v Číně 116 000 km silnic, z toho 40 000 km s pevným povrchem.139 Čankajškův nankingský režim vznikl ve velmi složité době, po více než desetileté etapě, kdy Čína neměla efektivní centrální vládu. Nový nankingský režim disponoval některými zjevnými výhodami, které mohly za dalších příznivých okolností významným způsobem posunout Čínu na cestě k modernizaci a lepším hospodářským výsledků. Do určité míry si tuto skutečnost uvědomoval i Čankajšek, který záhy po stabilizaci nankingského režimu zveřejnil ambiciosní plány zahrnující i rozsáhlou ekonomickou rekonstrukci země. Své vize se mu však podařilo realizovat jen ve velmi omezené míře. Za tímto neúspěchem stál soubor několika faktorů, jejichž význam a role se poměrně obtížně hodnotí. Částečně se jednalo o Čankajškovo selhání, kdy např. nedokázal přesvědčit kuomintangskou elitu k nesobeckému jednání a důslednějšímu hájení státních zájmů. Zásadní roli sehrály samozřejmě také některé objektivní okolnosti – ať už bereme v úvahu boje s Japonci či velmi nepříznivé hospodářské dědictví, kterého se Čína nemohla zbavit v krátkém časovém horizontu. Zkoumáme-li všechny relevantní okolnosti, nutně nás musí napadnout myšlenka, pochybnost, zda měl Čankajšek před rozšířením konfliktu s Japonci do střední a jižní Číny alespoň teoretickou 137 TAYLOR, G. E.: The Reconstruction Movement in China. HOLLAND, W. L./MITCHELL, K. (eds.). 1937. Problems of the Pacific, 1936: Aims and Results of Social and Economic Policies in Pacific Countries. London/New York/Toronto 1937, s. 376–408. 138 Správa Šan-si byla na čínské poměry dosti stabilní, protože tamní militarista Jen Si-šan se obvykle držel vcelku stranou vnitročínských rozbrojů a zaměřil se na rozvoj provincie. 139 FEUERWERKER. Economic Trends (jako pozn. 7), s. 72; FAIRBANK. The Cambridge History (jako pozn. 7), s. 98. Údaje jiných autorů se příliš neliší. Např. Sheridan uvádí, že v roce 1936 bylo v Číně 108 000 km silnic, z toho čtvrtina dlážděných. SHERIDAN. China (jako pozn. 32), s. 223. 36 šanci výrazněji postoupit při řešení ekonomických a samozřejmě celé řady dalších problémů. Potvrdil se nám sice původní předpoklad, že Čankajšek v oblasti hospodářské neprosadil skutečně zásadní změny, které by např. vedly k zásadnímu posunu směrem k modernizaci čínské ekonomiky, na druhé straně se domníváme, že nehledě na všechny nedostatky a chyby Čankajškovy vlády za tímto neúspěchem stály zejména nepříznivé objektivní okolnosti. V červenci 1937 Japonsko zahájilo všeobecnou válku proti Číně. Ukázalo se, že pokroky, které Čankajškův režim učinil na poli sjednocení a modernizace země, např. zdaleka nepostačovaly potřebám obrany a Japonci se záhy zmocnili nejrozvinutějších oblastí země. Vláda však uprchla do Čchung-čchingu, těžiště válečného úsilí se přesunulo na západ země140 a režim byl schopen – s velkými problémy a za dosud ne zcela objasněných okolností – odolávat agresorovi až do roku 1945. 140 Tamní průmysl zažil nezanedbatelný rozvoj. Srov. YOUNG, A. N. 1963. China and the Helping Hand, 1937– 1945. Cambridge (Mass.), 1963, s. 354. 37 III. Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA? Jednou z klíčových součástí protikrizových opatření tak, jak je prezentovala administrativa Franklina D. Roosevelta, byl Zákon o obnově průmyslu (National Industrial Recovery Act, dále jen NIRA) z června 1933. Ten měl podle některých z jeho autorů zasahovat do samých základů systému podnikání ve Spojených státech. Podobně jako v jiných případech byla rétorika silnější než vlastní realita, ale původní ambice z něj činily opatření výjimečné i ve srovnání se zbytkem legislativy prvního New Dealu. V případě naplnění všech představ tvůrců NIRA mohlo dle vžitých představ dojít k dramatické změně vazeb mezi jednotlivými subjekty ekonomického systému a regulatorní funkce státu měla dosáhnout nebývalých rozměrů. NIRA šel dál než ostatní legislativa New Dealu v posilování vertikálních vazeb uvnitř hospodářského systému USA a extensivní chápání určitých součástí komplexního zákona poskytovalo argumenty těm, kteří prohlašovali Roosevelta za likvidátora systému svobodného podnikání. Přestože neexistovaly žádné přímé vazby na zkušenosti z jiných zemí, základní rysy NIRA mohly svádět k obviňování administrativy z inspirace hospodářskopolitickými opatřeními autoritářských režimů, jako byla třeba fašistická Itálie. Přestože byl NIRA považován za pokus o nejhlubší odklon od principů tržní ekonomiky v dosavadních dějinách Spojených států a v určitém smyslu takovým na vládní úrovni dokonce i byl, jeho vazby na předešlý vývoj v samotných USA jsou mnohem pevnější, než se při povrchním srovnání může zdát. Většinu prvků, které údajně nově vnášel do amerického systému, používaly v jisté podobě již předcházející administrativy a jejich kořeny můžeme úspěšně nalézt v instrumentáriu progresivistů. Na úrovni států byla parciální opatření NIRA běžně používána po velkou část 20. století.141 V této kapitole je hledána odpověď na otázku, jak se mohl v roce 1933 ve Spojených státech, v zemi s desítky let trvající tradicí antitrustového zákonodárství, objevit zákon, který suspendoval veškerou federální antitrustovou legislativu. Klíčovým je porozumění paragrafu 5 zákona, který de facto zahrnoval suspendaci antitrustového zákonodárství. Tento text se pokouší argumentovat v tom smyslu, že tato suspendace nebyla v očích tvůrců zákona v rozporu se snahou zabránit používání monopolních praktik a podpořit konkurenci, a že tedy 141 Historické souvislosti srov. např. DILLARD, D. 1967. Economic Development of the North Atlantic Community: Historical Introduction to Modern Economics. New Jersey, 1967, s. 594. 38 ve vztahu k monopolům a konkurenci k žádné diskontinuitě na poli ochrany hospodářské soutěže nedošlo. Úřad pro národní obnovu (National Recovery Administration, dále jen NRA), jenž měl za úkol NIRA implementovat, byl již od svého vzniku a zůstává nadále předmětem zájmu ekonomů, právníků a historiků. V době působnosti úřadu byly aktuální především ústavněprávní otázky a momentální administrativně-technické a ekonomické problémy, které s sebou nesl, po krachu ozdravného programu pak šlo hlavně o zkoumání jeho příčin. Řada studií vidí jako hlavní příčinu jeho selhání nedostatečné administrativní zajištění.142 Dalším vysvětlením je absence ucelené vnitřně konzistentní hospodářsko-politické koncepce.143 S čistě ekonomickým vysvětlením přichází disciplína organizace trhů a odvětví (industrial organization), zkoumající tržní struktury. Zastánci toho přístupu zkoumají NRA primárně jako příklad existence kartelů a v jejich nestabilitě vidí i příčiny krachu programu.144 Jiné studie zdůrazňují pro změnu politické příčiny. 145 Existuje i názor, že selhání NRA bylo nutným důsledkem samotné koncepce vtělené do NIRA a že tedy nešlo o pouhé administrativní selhání.146 Nejprve stručně nastíníme, jaký konsensus panoval v desetiletích předcházejících přijetí NIRA ohledně antitrustové politiky, aby bylo možné srovnat, v čem tento zákon byl, nebo naopak nebyl nový. Následně předložíme argumenty ve prospěch našeho tvrzení, že důvodem existence paragrafu 5 byl jasně předpoklad přítomnosti cenových fixací v kodexech poctivé konkurence, jejichž vznik zákon inicioval a vyžadoval. Opírat se přitom budeme především o výroky tvůrců zákona a články v dobovém tisku. Následně budeme formulovat naši ústřední hypotézu, podle níž záměrem tvůrců NIRA nebyla kartelizace americké ekonomiky a kterou vyslovili už Donald R. Brand a před ním Leverett S. Lyon. My se ji ale budeme snažit podpořit novými a podle našeho názoru přesvědčivějšími argumenty. Tuto hypotézu stavíme především na faktu přehodnocení obchodní politiky NRA vůči kodexům v červnu 1934, který podle našeho názoru zcela jednoznačně prokazuje, 142 SKOCPOL, T.; FINEGOLD; K.: State Capacity and Economic Intervention in the Early New Deal. Political Science Quarterly, 1982, 97, 2, s. 265-266; DOBBIN F. R.: The Social Construction of the Great Depression: Industrial Policy during the 1930s in the United States, Britain, and France. Theory and Society, 1993, 22, 1, s. 16 - 17; McQUAID, K.: Corporate Liberalism in the American Business Community, 1920-1940. Business History Review, 1978, 52, 000003, s. 259-260, 358. 143 GOLDSTEIN, J.: The Impact of Ideas on Trade Policy: The Origins of U.S. Agricultural and Manufacturing Policies. International Organization, 1989, 43, 1, s. 56-57. 144 Např. TAYLOR, J. E.; KLEIN, P. G.: An Anatomy of a Cartel: The National Industrial Recovery Act of 1933 and the Compliance Crisis of 1934. Research in Economic History, 2008, 26, zejm. s. 32-33; ALEXANDER, B. J.: Failed Cooperation in Heterogeneous Industries Under the National Recovery Administration. The Journal of Economic History, 1997, 57, 2, zejm. s. 326-327, 341-342. 145 FLYNN, J. T. 1973. As We Go Marching. New York, 1973, s. 199. 146 BRAND, D. R. 1988. Corporatism and the Rule of Law. New York, 1988, s. 30, 307, 312. 39 jaký byl duch tohoto zákona. Tato skutečnost ale ještě nevysvětluje paradox, jak mohl NIRA deklarovat nepřijatelnost monopolních praktik a odevzdanost principu konkurence a současně suspendovat antitrustové zákonodárství. Vysvětlení tohoto paradoxu podle nás spočívá v pochopení toho aspektu NIRA, který nazýváme „rétorikou války,“ a který zahrnuje předpoklad, že se podnikatelé ztotožní s ideou ozdravného programu, a budou se v důsledku toho dobrovolně chovat určitým specifickým způsobem, jakým se za „normálních“ okolností nechovají. Tento moment, i když v poněkud obecnější rovině, zdůrazňuje ve svém článku Richard Adelstein147 a jsou to právě jeho závěry, které aplikujeme při vysvětlování uvedeného paradoxu. Celou situaci popisujeme rovněž formálně pomocí analytického aparátu teorie firmy. Významným zdrojem informací o vzniku a implementaci NIRA nám byla dobová studie zmíněného Leveretta S Lyona148, vysokého funkcionáře NRA, a koncepčně vycházíme také ze závěrů studie výše zmíněného Donalda R. Branda. Naši analýzu opíráme mimo jiné o studium klíčových právních norem, jako NIRA či Claytonův zákon. Historik Donald R. Brand předkládá svou vlastní klasifikaci přístupů k tématu NRA. Rozlišuje tři základní interpretační proudy - pluralistický149, progresivní150 a revizionistický. Revizionisté zastávají názor opačný od progresivistů a tvrdí, že New Deal (a tedy i NRA) byl program veskrze konzervativní, který v první řadě zachovával status quo a bránil zájmy tradičních zájmových skupin, tj. podnikatelských sdružení, především tedy velkokapitálu. Branda by bylo možné zařadit do vlastního, čtvrtého proudu, který „reviduje revizionistickou interpretaci“. Brand je toho názoru, že na ustanoveních omezujících konkurenci v rámci kodexů měly zájem především menší firmy, které výrazně poškozovalo snižování cen, zatímco větší firmy, zvláště v koncentrovanějších odvětvích NRA zkrátka nepotřebovaly, protože už infrastrukturu k omezování konkurence měly vytvořenou minimálně z 20. let na rozdíl od malých firem, které by se bez pomoci federální administrativy nebyly bývaly schopny účinně zorganizovat.151 Tato kapitola vychází z interpretace Branda a také Lyona, kteří oba argumentovali, i když s odlišnými akcenty, že cílem NIRA nebyla kartelizace, ale naopak podpora konkurence. 147 ADELSTEIN, R. P.: „The Nation as an Economic Unit“: Keynes, Roosevelt, and the Managerial Ideal. The Journal of American History, 1991, 78, 1, s. 180-181. 148 LYON, L. S.; HOMAN, P. T.; LORWIN, L. S.; TERBORGH, G.; DEARING, Ch. L.; MARSHALL, L. C. 1935. The National Recovery Administration. Washington, D. C., 1935. 149 Pluralismus vyjadřuje přesvědčení, že zájmové skupiny se organizují spontánně, zatímco korporativismus předpokládá při jejich formování aktivní roli státu. Srov. BRAND, D. R.: Corporatism, the NRA, and the Oil Industry. Political Science Quarterly, 1983, 98, 11, s. 99–106. 150 Progresivisté chápali New Deal jako progresivní program, tj. program pokrokový, reformní, měnící status quo, měnící podíl práce a kapitálu na domácím produktu, měnící pozici práce, zkrátka program mající za cíl dosáhnout sociálních změn. BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 23-25. 151 Tamtéž, s. 153-155. 40 NIRA nebyl výtvorem jednoho člověka a dokonce ani produktem jednoho myšlenkového proudu. Na jeho znění pracovaly celkem tři, později dvě prezidentem jmenované skupiny152, a celkem podstatnými změnami prošlo toto znění ještě na půdě Kongresu, zejména v Senátu. Hovoříme-li tedy o tom, zda určité důsledky byly či nebyly záměrem tvůrců či součástí koncepce NIRA, jsme si plně vědomi problémů, které s takovou formulací jsou spojené. Přesto se domníváme, že lze na finální znění zákona nahlížet jako na produkt určitého širokého konsensu, daného pak především antitrustovou tradicí Spojených států. Minimálně od přijetí Shermanova zákona až po sledované období let 1933-1935 (prvního New Dealu), ale pak až do nástupu chicagské a rakouské školy panoval mezi politickými a vědeckými elitami poměrně široký konsensus o škodlivosti monopolů a kartelů a nezastupitelné roli státu při jejich potírání. Přesto lze nalézt významné rozdíly v názorech na roli, jakou by v ekonomice měla hrát konkurence a trh. Na jedné straně je tu wilsonovský progresivismus, vyhraněně prokonkurenční a antitrustový. V jeho pozadí stála víra, že „velké korporace jsou ekonomicky neefektivní a dosáhly dominance na trzích nepoctivými konkurenčními praktikami“.153 Právě do funkčního období prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho programu Nová svoboda (New Freedom) spadá schválení Claytonova antitrustového zákona z roku 1914, který kriminalizuje praktiky, s jejichž pomocí si firmy vytvářejí monopolní postavení. Na druhé straně stál rooseveltovský progresivismus, který byl rovněž antitrustový, ale zároveň poukazoval na neefektivnosti přílišné konkurence, které může řešit stát regulací administrativních monopolů. V pozadí progresivistické hospodářské politiky Theodora Roosevelta stálo přesvědčení o neefektivních duplikacích, podle které může být působení velké firmy realizující úspory z rozsahu ekonomicky efektivnější než existence několika navzájem si konkurujících firem. Aby však takové firmy své postavení nezneužívaly v neprospěch spotřebitele, měly být regulovány vládou. K tomu Brand uvedl: „Progresivci Nového nacionalismu154 zdůrazňovali regulaci velkých korporací místo pokusů je buď rozbít či zabránit jejich vzniku.“155 Historik Hantke-Domas poznamenává: „Jestliže před politikou tohoto progresivisty [tj. T. Roosevelta – pozn.] existovalo několik velkých monopolů, organizovaných do trustů, pak tu s příchodem jeho hospodářské politiky byly stovky 152 O procesu tvorby zákona srov. např. BERNSTEIN, I.: Labor and the Recovery Program, 1933. The Quarterly Journal of Economics, 1946, 60, 2, zejm. s. 277-280. 153 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 65. 154 New Nationalism, název programu, s nímž Theodore Roosevelt kandidoval v prezidentských volbách v roce 1912. 155 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 65 41 monopolů.“156 Nicméně, jak poukazuje Brand, rozdíly mezi rooseveltovským a wilsonovským progresivismem nebyly tak velké. Jejich společným jmenovatelem bylo rozlišování mezi „dobrými“ a „špatnými“ monopoly, a tak rooseveltovský progresivismus regulací administrativních monopolů a wilsonovský progresivismus rozlišováním způsobů, jakými podniky získávaly podíl na trhu, podporovaly dobré monopoly a snažily se rozbít či ovládnout špatné. Brand shrnuje: „Oba proudy progresivismu argumentovaly, že růst velkých korporací v rámci laissez-faire ekonomického řádu představují potenciální nebezpečí pro demokracii, pro dosažení sociální spravedlnosti a pro ekonomickou efektivnost. Oba odmítaly laissez-faire předpoklady svých konzervativních oponentů. Neshodovaly se v regulačních strategiích, ale shodovaly se v potřebě regulace.“157 O něco extrémnější přístup zastávali vyznavači plánování, jako byl náměstek ministra zemědělství Rexford Tugwell, jejichž kritika konkurence a samoregulačních schopností trhu byla ještě ostřejší a kteří navrhovali určitou formu indikativního plánování.158 NIRA v sekci 1 explicitně deklaruje, že podporuje konkurenci a svobodný obchod a nedovoluje monopoly a monopolní praktiky: „Je tedy vyhlášeno za politiku Kongresu odstranit překážky volnému pohybu mezistátního a zahraničního obchodu, které směřují ke snížení jejich objemu; a přivodit všeobecný blahobyt podporou organizace průmyslu za účelem kooperativního jednání mezi obchodními skupinami, přivodit a zachovat jednotný postup zaměstnanců a vedení pod přiměřeným vládním schválením a dohledem, odstranit nepoctivé konkurenční praktiky, podpořit co nejplnější možné využití současné produkční kapacity průmyslu, vyhnout se nenáležitému omezování produkce (kromě situací, které si to dočasně vyžadují).“159 Kriminální povaha využívání monopolních praktik je ještě zdůrazněna v paragrafu 3, kde je stanoveno, že kodexy poctivé konkurence musí splňovat zde vyjmenované podmínky: „(…) že takový kodex či kodexy nezamýšlejí podporovat monopoly či eliminovat nebo potlačovat malé podniky a nebudou proti nim jednat diskriminačně a budou směřovat k provádění politiky této části zákona: Za předpokladu, že takový kodex či kodexy nedovolí monopoly či monopolní praktiky (…).“160 Je však otázkou, jak si vysvětlit, že v témže zákoně lze v paragrafu 5 zároveň číst: „Během doby, kdy tato část 156 HANTKE-DOMAS, M.: The Public Interest Theory of Regulation: Non-Existence or Misinterpretation? European Journal of Law and Economics, 2003, 15, 2, s. 174. 157 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 67. 158 Viz např. TUGWELL, R. G. 1933. The Industrial Discipline and the Governmental Arts. New York, 1933 159 National Industrial Recovery Act, Public Law No. 67, červen 1933 [online] [cit. 29. 09. 2008]. Dostupný na WWW: http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=&doc=66&title=National+Industrial+Recovery+Act+% 281933%29, Title I, Sec. 1. 160 Tamtéž, Title I, Sec. 3 (a) (2). 42 zákona bude v platnosti (či v případě licence, během doby, kdy paragraf 4 (a) bude v platnosti) a po dobu šedesáti dní poté, každý kodex, každá dohoda či licence, schválené, předepsané nebo vydané a v platnosti podle této části zákona, a každé jednání v souladu s jejich ustanoveními provedené v tomto období bude vyňato z ustanovení antitrustových zákonů Spojených států.“161 Vzhledem ke klíčové roli, jakou měly podle zákona hrát v kodexech poctivé konkurence a v systému průmyslové samosprávy dohody zaměstnavatelů o minimálních mzdách, maximálních pracovních hodinách a dalších pracovních podmínkách, bylo prvním nabízejícím se vysvětlením, že antitrustové zákony byly pozastaveny proto, že by s nimi takové dohody byly v rozporu. Není však složité dojít k jinému závěru ohledně skutečných důvodů. Např. v právní analýze NIRA z listopadu 1933 v kapitole o praktikách kodexů, které by podle autora byly v rozporu s antitrustovým zákonodárstvím, pakliže by nebylo pozastaveno, nejsou dohody o pracovních podmínkách nikde zmíněny.162 Vzhledem k tomu, že jsou tu uvedeny nejrozmanitější eventuality a praktiky, domníváme se, že pokud by tyto dohody s antitrustovými zákony v rozporu byly, autor by je, s ohledem na důležitost, jakou v kodexech hrály, zmínil. Dalším důvodem, který vede k závěru, že pracovně-právní ustanovení kodexů nebyla důvodem pro suspendaci uvedené legislativy, je fakt, že v dobových článcích, které vyšly několik dní po podepsání zákona, se jako důvod tohoto kroku explicitně označuje předpoklad cenových a produkčních regulací v kodexech, nikoli jejich pracovně-právní ustanovení. V časopisu TIME můžeme 19. června 1933, tedy tři dny po podepsání zákona, číst: „Antitrustové zákony: Prezident může podle své vůle odsunout do pozadí Shermanův a Claytonův zákon, aby umožnil odvětvovým pracovním a mzdovým kodexům operativní fungování. Senát se pokusil anulovat odvětvovou regulaci zákazem cenových fixací. Když byl tento zákaz nakonec vyškrtnut, bylo mlčky připuštěno, že cenové fixace budou tvořit součást většiny obchodních dohod.“163 V článku v témže časopise se jen o týden později píše: „Ačkoli odstranil omezení daná antitrustovými zákony, aby se odvětví mohla slučovat164 za účelem regulace cen a mezd, prezident slíbil, ´že bude stát pevně proti monopolům, 161 Tamtéž, Title I, Sec 5. The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects of the National Industrial Recovery Act. Harvard Law Review, 1933, 41, 1, s. 101-105. 163 INDUSTRY: Recovery Act, TIME, 19. červen 1933 [online] [cit. 13. 10. 2010]. Dostupný na WWW: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,789351-1,00.html. 164 Tj. podniky v těchže odvětvích, nikoli různá odvětví. 162 43 které omezují obchod, a proti cenovým fixacím, které umožňují nepřiměřené zisky či nepoctivě vysoké ceny´.“165 A konečně jsou to i výroky tvůrců zákona během procesu jeho schvalování, které nás vedou k závěru, že důvodem, proč bylo nezbytné, aby NIRA obsahoval sekci 5, nebyla pracovněprávní ustanovení, ale regulace cen a produkce. Vysoký funkcionář NRA 166 Leverett S. Lyon, spoluautor studie o NRA publikované poprvé v dubnu 1935, zaznamenal diskusi mezi reprezentantem Knutsonem a spoluautorem NIRA Donaldem R. Richbergem, ve které se Knutson snaží přimět Richberga přiznat, že projednávaný zákon zamýšlí budovat kartely evropského typu: „P. Knutson. Bylo by podle této legislativy dovoleno odvětvím, která jsou konkurenty, spojit se a vytvořit kartely, jaké mají v Evropě? P. Richberg. Nechci toto srovnávat příliš široce s evropským kartelem (…). Ale obecně má tuto tendenci. P. Knutson. Obecně podporuje výrobce v tom, aby dělali ty samé věci, jaké dělají kartely v Evropě? P. Richberg. Myslím, že obecně to může být pravda; ano. P. Knutson. A pak by nemohli být souzeni za to, že se spojují a fixují ceny, že? P. Richberg. Za předpokladu, že ceny samotné mají rozumný vztah k nákladům a tak dále; ano.“167 Naše stanovisko podporuje i postoj dalšího spoluautora NIRA, senátora Roberta Wagnera, k problematice cenových fixací: „Při diskusi Senátu o NIRA byl senátor Wagner dotázán senátorem Kingem, zda je filosofie stojící za tímto programem stejná jako filosofie ´starého německého kartelového systému´, na což Wagner odpověděl, ´Vůbec ne.´ Nicméně Wagner se pak postavil proti pozměňovacímu návrhu senátora Boraha, aby byly cenové fixace pod NRA explicitně zakázány, a preferoval méně restriktivní zákaz ´monopolu a monopolních praktik´, protože věřil, že za určitých okolností mohou být cenové regulace nezbytné k ochraně malých podniků či k zastavení destruktivních cenových válek.“168 Z faktu, že tvůrci zákona předpokládali od samého počátku používání nástrojů cenových a produkčních regulací, nelze vyvozovat, že chtěli umožnit kartelizaci amerického průmyslu. Lyon píše: „Shermanův zákon je Nejvyšším soudem interpretován v tom smyslu, že zakazuje ´nerozumné omezování obchodu´ a obsah této fráze je organicky spojován s konceptem monopolizace, jak byla soudně rozvinuta. Zákon o obnově ve svém důsledku legalizuje dohody ´k omezení obchodu´ (jinak by ustanovení o pozastavení antitrustových zákonů bylo 165 INDUSTRY: Supreme Effort, TIME, 26. červen 1933 [online] [cit. 05. 10. 2010]. Dostupný na WWW: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,882130,00.html. 166 Tento úřad byl zřízen na základě výkonného nařízení 6173 z 16. června 1933 jako orgán administrující ozdravný program podle Zákona o národní průmyslové obnově. 167 LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 20-21 168 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 105. 44 zbytečné), ale pouze takové dohody, které jsou prosty ´monopolních praktik´.“ 169 Omezení obchodu pod záštitou NIRA však senátor Wagner zdůvodňuje snahou snížit znevýhodnění malých firem ve stávajícím rámci antitrustové legislativy: „(...) omezení konkurence umožněná NIRA jsou prostředky k ´ochraně malých podnikatelů´, zákazem používání ´množstevních slev, diskriminace a prodeje pod výrobní náklady za účelem zničení některých drobných podnikatelů´.“170 Samotná diskriminace je však praktika, kterou zakazuje už Claytonův zákon171, stejně jako cenové diferenciály a „příliš“ nízké ceny, pokud je jejich účelem eliminace konkurence. Zmíněný zákon říká: „Bude protizákonné pro jakoukoli osobu zainteresovanou na obchodě či během takového obchodu (…) prodávat, či uzavřít smlouvu o prodeji, zboží v jakékoli oblasti Spojených států za ceny nižší než vyžadované danou osobou jinde ve Spojených státech za účelem eliminace konkurence či eliminace konkurenta na takovém místě Spojených států; nebo prodávat, či uzavřít smlouvu o prodeji, zboží za nerozumně nízké ceny za účelem eliminace konkurence či konkurenta.“172 Z tohoto hlediska je celkem pochopitelné tvrzení senátora Wagnera o NIRA, že „tento doplňuje antitrustové zákony; nerozbíjí je. Chceme konkurenci zachovat. Jednoduše chceme konkurenci konstituovat na vysokém standardu efektivnosti, spíše než na nízkém standardu vykořisťování práce. To je jediný rozdíl“.173 Množstevní slevy, prodej pod náklady a diskriminaci má tedy být kodexům umožněno zakázat, protože jde o praktiky, které používají velké firmy k eliminaci svých drobných konkurentů. Další argument, který Wagner používal, byl: „NIRA umožní drobným podnikatelům kooperovat takovými způsoby, jimiž byly za existujících antitrustových zákonů schopny kooperovat pouze velké firmy, a toto jim umožní dosáhnout nových úrovní efektivnosti (…). Wagner argumentoval, že antitrustové zákony nedokázaly ochránit malé podnikatele a že NRA je prostě novým prostředkem k dosažení tohoto starého cíle.“174 Wagner možná narážel na praxi 20. let 20. století. Tehdy ministr obchodu Herbert Hoover podporoval dobrovolnou kooperaci založenou na sdílení informací175, jež vyústila v přijímání tzv. kodexů poctivé praxe, které se staly jakýmsi předobrazem kodexů poctivé konkurence. A jak zdůrazňuje již zmíněná studie z listopadu 1933, „výměna nákladových statistik 169 LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 18. BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 87. 171 Clayton Act, Public Law 63-212, 1914, §13, §13a [online] [cit. 2010-10-13]. Dostupný na WWW: http://www.antitrustupdate.com/Statutes/SL-ClaytonAct.html. 172 Tamtéž, §13a. 173 LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 20. 174 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 88. 175 ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 168 170 45 a přepravních sazeb byla shledána v souladu s Shermanovým zákonem, nedokáže-li se, že jsou data využívána k fixaci cen“.176 Šlo by též argumentovat, že velké firmy se dokázaly zorganizovat i bez státní podpory, avšak při porušování antitrustových zákonů, zatímco menší firmy nikoli. Zde Brand cituje Finea: „Na rozdíl od tolika ostatních odvětví automobilový průmysl, jak jsme viděli, nečelil v roce 1933 problému nadprodukce či destruktivního snižování cen a výrobci prostřednictvím National Automobile Chamber of Commerce již standardizovali své obchodní praktiky v rozsahu, který považovali za nezbytný.“177 V obou případech platí, že senátor Wagner nepovažoval stávající antitrustové zákony za adekvátní prostředek k ochraně konkurence a drobných podnikatelů proti praktikám velkých firem. Bez ohledu na to, zda se jednalo o praktiky protizákonné, či zákonné. Hypotézu, že záměrem tvůrců NIRA nebylo podporovat kartelizaci, minimálně v tom smyslu, v jakém je pojmu kartel a monopol rozuměno v době od přijetí Shermanova zákona až po přijetí NIRA, podporuje ještě další argument. Dne 7. června 1934 NRA vydal své slavné memorandum č. 228 a poté v následujících měsících ještě několik dalších memorand, v nichž drasticky omezil možnosti kodexů používat nástroje regulace cen, produkce a praktik, jež se do cen přímo promítají. Lyon popisuje tyto procesy na širším pozadí rostoucí kritiky vůči NRA, konkrétně vůči její podpoře kartelizaci o omezování konkurence prostřednictvím cenových a produkčních regulací. Na této kritice participovala celá škála institucí a významných osob, počínaje Divizí NRA výzkumu a plánování, Spotřebitelským poradním výborem, přes ortodoxní zastánce antitrustového zákonodárství, jakými byli senátoři Gerald P. Nye, William E. Borah či Carter Glass, a konče Úřadem pro nápravu v zemědělství Rexforda Tugwella či ministrem vnitra a administrátorem Úřadu veřejných prací Harolda Ickese. „Částečně v důsledku takových rozličných kritik (…), částečně v důsledku pomalu svítajícího uvědomění v rámci NRA samotného, že široké pole působnosti bez politiky může vést pouze ke zmatku“,178 byl vypracováním dosud neexistujících zásad politiky obchodních praktik NRA, jimiž by se úřad mohl řídit při schvalování kodexů, pověřen nově vytvořený úřad zástupce pomocného administrátora pro politiku obchodních praktik, kterým se stal již zmíněný Leverett S. Lyon, pozdější spoluautor téměř tisícistránkové studie o NRA. Jeho úřad vypracoval soubor celkem 15 návrhů, které byly zanedlouho potom doslovně nebo s menšími úpravami převzaty do textu memorand NRA. Lyonovi „bylo na jeho dotaz řečeno, že NRA nemá zájem na reformování amerického ekonomického systému do řady 176 The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects (jako pozn. 22), s. 101. BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 172. 178 LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 716. 177 46 kartelů či podle fašistického vzoru, nýbrž je zavázán realizovat svou činnost v rámci konkurenčního kapitalismu.“179 Nejvýznamnější revizí politiky NRA v oblasti obchodních praktik je zřejmě doporučení č. 3, týkající se zákazu prodeje pod vlastní náklady, které se stalo součástí memoranda č. 228 ze 7. června 1934. V tomto doporučení se tvrdí, „že zahrnutí ustanovení o zákazu prodeje pod vlastní náklady v kodexech poctivé konkurence je nezdravá a nerozumná politika, kromě případů, kdy je vyhlášen výjimečný stav tak, jak je zamýšlen v politickém doporučení č. 4, a dalších takových konkrétních případů, o jakých může být pojednáno v dalších politických doporučeních (…). Důsledky tohoto tvrzení byly však podstatně upraveny dalšími výroky, které byly obsaženy v memorandu, obzvláště ´záměrně destruktivní snižování cen je nepoctivou metodou konkurence a je zakázáno´ (Sekce 1 [a])“.180 Velmi významná byla doporučení č. 7 a 8, jež se stala součástí memoranda č. 267 z 20. července 1934. Doporučení č. 7 navrhovalo zakázat kodexům vnucovat svým členům jednotné klasifikace zákazníků a doporučení č. 8 doplňovalo předchozí pro oblast uniformních slev, které rovněž navrhuje z kodexů vypustit. Všechna uvedená doporučení velmi výrazně omezovala pravomoci orgánů pro správu kodexu (code authorities), tj. orgánů příslušných odvětví, vytvořených pro dohlížení nad dodržováním kodexů, především nad regulacemi cen, produkce a obchodních praktik obecně. Zejména v případě zákazu prodeje pod vlastní náklady totiž praxe byla taková, že orgány pro správu kodexu často vytvářely takový systém kalkulace nákladů, který prostřednictvím různých diferenciálů a přirážek uměle zvyšoval náklady efektivnějších firem, které na jejich základě musely zvýšit své ceny. Navíc řada orgánů pro správu kodexu vykonávala své pravomoci na základě nákladových účetních systémů ještě před jejich schválením administrátorem, a tedy neoprávněně.181 Tohoto problému se bezprostředně týká doporučení č. 5 o nákladových účetních systémech, které se stalo součástí memoranda č. 228 a které požadovalo zakázat kodexům možnost vytváření jednotných přirážek a diferenciálů, které by uměle zvyšovaly náklady některých firem. Dalším významným doporučením bylo čtrnácté, které navrhovalo zakázat možnost, aby kodexy obsahovaly regulaci strojohodin a výrobní kapacity. Toto doporučení však nebylo implementováno. Doporučení č. 2, které navrhuje neumožňovat kodexům zakazovat obecně používání slev, se stalo později součástí doporučení č. 11 179 Tamtéž, s. 720. Tamtéž, s. 725. 181 Tamtéž, s. 586-589. 180 47 spojující problematiku slev a tzv. „dohod zdarma,“ tj. kontraktů, spočívajících v poskytnutí daru či jiné výhody proti závazku zákazníka nakoupit určité množství zboží. Prvním doporučením, reagujícím na praktiku, která byla velkým trnem v oku kritiků NRA, byl návrh odstranit čekací dobu v systémech otevřených cen. Systém otevřených cen spočíval v povinnosti členů daného odvětví zveřejňovat s předstihem ceny, které budou u svých služeb a produktů požadovat, přičemž mezi oznámením a realizací měla uplynout určitá doba, „čekací“ doba. Tento instrument však, podle jeho kritiků, usnadňoval ilegální praktiky nátlaku, výhrůžek atp. Proto zástupce pomocného administrátora navrhoval čekací dobu kodexům neumožnit. Tento návrh se stal součástí memoranda č. 228. Prakticky od počátku procesu revize politiky obchodních praktik NRA se vedly diskuse o tom, zda se nově deklarované principy mají vztahovat pouze na nově schválené kodexy, či i na ty „staré“. Přičemž je nutné upozornit, že „ do 7. června 1934 bylo schváleno 459 kodexů, pokrývajících asi 90 % odvětví, podřízených NRA“,182 takže „staré“ kodexy představovaly naprostou většinu z celkového počtu schválených a dosud neschválených. NRA se tedy, jak poukazuje Lyon, nacházel se svojí revidovanou politikou ke kodexům v poněkud schizofrenní situaci. Na jedné straně dal jasně najevo, co považuje za legitimní výklad NIRA a co je v souladu s jeho principy ochrany konkurence a intolerance vůči monopolním praktikám, na druhé straně to byli podnikatelé, členové odvětví, na jejichž pozitivním přístupu a na jejichž podpoře celý ozdravný program stál a kteří často považovali praktiky, jež byly nyní prohlášeny za nežádoucí, za jedinou podstatnou část svých kodexů.183 Toto dilema nakonec vedlo k tomu, že vedení bylo v prosazování nové politiky poměrně laxní: „Podnikatelská opozice k triumfu ekonomů v memorandu č. 228 byla rychlá a vehementní. 8. června se Johnson184 pokusil usmířit opoziční síly oznámením, že se memorandum týká pouze budoucích kodexů, což byla interpretace, která otevřela potenciálně širokou propast mezi oficiální politikou NRA deklarovanou v memorandu a fungováním většiny kodexů.“185 Revize obchodní politiky NRA se tak odehrávala stále v rámci NIRA, a šlo tak vlastně o nový výklad, nikoli o zásah do samotného principu. Revidována byla politika, nikoli legislativa. Za druhé, od samého počátku předpokládalo vedení NRA dvě fáze jeho činnosti. V první, „hektické“ fázi dojde ke schválení většiny kodexů, třeba i za cenu nižší kvality, avšak s cílem nezdržovat proces průmyslové obnovy. Ve druhé, „klidnější“ fázi, bude řada nedostatků 182 Tamtéž, s. 739. Tamtéž, s. 91-93, 738-739. 184 Hugh S. Johnson, na základě výkonného nařízení 6173 z 16. června jmenován Administrátorem pro průmyslovou obnovu a hlavou NRA, kterou byl až do svého odvolání a nahrazení Národním výborem pro průmyslovou obnovu (NIRB) na základě výkonného nařízení 6859 z 27. září 1934. 185 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 115. 183 48 odstraněna, kodexy budou podrobeny podrobnější revizi a případně bude jejich obsah pozměněn: „Johnson ospravedlňoval svou strategii rychlé mobilizace národa na vlně NRA za cenu obětování části ústředního dohledu ujišťováním, že krátká etapa mnoha kodexů umožní pozdější revize, kdy důsledky určitých typů kodexových ustanovení budou moci být přesněji určeny, což byl předpoklad, který závažně podcenil politické problémy, které následné revize kodexů před NRA postaví. Mnohá z ustanovení kodexů, která později vyvolala bouři sporů, protože pomáhala cenovým fixacím, nebyla produktem zamýšleného vládou vytvořeného plánu kartelizace, ale spíše proklouzla narychlo vytvořeným procesem schvalování kodexů.“186 A konečně je tady skutečnost, že formulace NIRA byla natolik vágní, že umožňovala i vzájemně zcela protichůdné interpretace, a lze se tedy domnívat, že staro-nová politika obchodních praktik NRA byla vlastně explicitní formulací principů, na nichž NIRA stál. Přestože se Lyon zaměřuje pouze na oněch 15 doporučení, memoranda obsahovala zákazy více regulací než těch, které jsou uvedeny v těchto doporučeních. Např. jediné doporučení, které se týká cenových regulací (kromě čtvrtého, které se týká výjimečného stavu), je doporučení třetí, které se staví proti zákazu prodeje pod vlastní náklady. Memorandum č. 228 však neobsahuje pouze zákaz prodeje pod vlastní náklady, ale zákaz jakýchkoli cenových fixací kromě výjimečného stavu.187 Že se doporučení netýkala i ostatních metod cenové regulace si lze vysvětlit snad tím, že metoda zákazu prodeje pod vlastní náklady byla zcela nejrozšířenější, neboť ji mělo 352 kodexů. Naproti tomu např. zcela neomezenou pravomoc stanovovat minimální ceny měly orgány pro správu kodexů pouze ve 12 případech, pouze ve stavu nouze a po schválení NRA a pouze na základě nejnižších rozumných nákladu v 96 případech. V případě regulace produkce je samozřejmě otázkou, proč nebylo doporučení č. 14 o regulaci strojohodin a výrobní kapacity implementováno do žádného memoranda. Regulaci strojo- a závodohodin mělo 60 kodexů, regulaci produkční kapacity 35 kodexů. Nicméně to stále ještě není důkazem, že by regulace těchto aktivit byla v souladu s nově deklarovanou politikou NRA. Tato praktika pouze nemusela být pokládána za aktuálně natolik palčivý problém, aby ho NRA okamžitě řešil. Vzhledem k tomu, že řada doporučení nebyla implementována a že je obtížné zjistit, zda šlo pouze o dočasný odklad, rezignaci kvůli politické neprůchodnosti, či skutečný nesoulad s duchem NIRA, nezbývá než se odvolat na filosofii těchto doporučení, kterou byla snaha dosáhnout těchto cílů a držet se těchto zásad: 186 Tamtéž, s. 106-107. LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 734735. 187 49 „1. stimulace ozdravení. 2. expanze celkové národní produkce. 3. expanze celkové národní spotřeby. 4. expanze celkové národní zaměstnanosti. 5. rozvinutí inteligentní báze pro manažerské jednání. 6. zachování svobody úsudku v manažerských rozhodnutích. 7. zachování konkurenčních tendencí a zabránění monopolistickým tendencím.“188 Nelze tudíž nedojít k závěru, že jakákoli ustanovení o cenových a produkčních regulacích v kodexech jsou s nimi v rozporu. Samozřejmě s výjimkou „destruktivního snižování cen“, avšak toto jednání je kriminalizováno již v Claytonově zákoně (§13a), takže kroky k jeho zamezení nemohou být považovány za jdoucí proti antitrustovým zákonům. Význam tohoto pojmu zachovala i staronová politika NRA, konkrétně v doporučení č. 4, které se týká výjimečného stavu, tj. právě stavu destruktivního snižování cen. Toto doporučení, které se stalo součástí memoranda č. 228, prakticky zbavilo orgány pro správu kodexu jakékoli autonomie co do možností vyhlásit výjimečný stav a na jeho základě stanovit minimální ceny. Zda se jedná, či nejedná o takový stav, musela napříště posuzovat Divize výzkumu a plánování NRA a minimální ceny pak stanovoval administrátor. Záměrem tvůrců NIRA nebylo omezování konkurence formou kartelizace, ale naopak její podpoření prostřednictvím posílení pozice menších firem, do přijetí NIRA (údajně) znevýhodněných a antitrustovými zákony nedostatečně chráněných proti konkurenci velkých firem a jejich specifickým, ne vždy nutně protizákonným praktikám. Za zásadní argument ve prospěch hypotézy, že cílem zákonodárců nebylo omezení konkurence, lze považovat deklaraci nové (či lépe staronové) politiky obchodních praktik NRA, tedy výklad NIRA a návrat k jeho „duchu.“ Základní myšlenkou ozdravného aspektu NIRA bylo, že díky nízkým mzdám a vysoké nezaměstnanosti neexistuje dostatečná poptávka po produkci firem, které v důsledku toho nemají odbyt, takže při nízké úrovni výroby nepoptávají dostatečné množství práce, které by odstranilo nezaměstnanost, a bludný kruh se uzavírá. Tvůrci zákona ve snaze snížit nezaměstnanost zdůrazňovali nutnost, aby kodexy obsahovaly ustanovení o maximálním počtu pracovních hodin. Toto opatření ještě náklady zaměstnavatelů nijak nezvyšuje, abstrahujeme-li od možných nákladů spjatých se zaučováním a kontrolou nových zaměstnanců. Aby však zaměstnanci neměli v důsledku kratší pracovní doby nižší příjem, navrhovali autoři zákona kompenzovat je vyššími mzdami, které by byly v podobě minimálních mezd součástí pracovně-právních ustanovení kodexů.189 To již náklady zaměstnanců zvyšovalo, neboť firma poptává při dané tržní mzdě takové množství práce, 188 189 Tamtéž, s. 721. BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 11. 50 při kterém je mezní příjem z produktu práce posledního zaměstnance právě roven tržní mzdě, a je-li tržní mzda stanovena na základě kodexu výše, firma se posouvá po křivce poptávky na nižší úroveň poptávané práce. Z hlediska trhu práce je tedy diskutabilní, zda instituce minimální mzdy neeliminovala omezení počtu pracovních hodin. To ponechme stranou. Co se ale děje s nabídkou firmy? Firma maximalizuje zisk při takové úrovni produkce, při které se její mezní příjem rovná mezním nákladům. Na nedokonale konkurenčním trhu volí při této produkci jedinou možnou cenu, při které maximalizuje zisk, na dokonale konkurenčním trhu přejímá při dané optimální úrovni produkce tržní cenu. Zvýšení mzdových nákladů však na obou druzích trhů posouvá křivku mezních a průměrných nákladů nahoru doleva, takže na nedokonale konkurenčním trhu je nové optimum firmy při nižší produkci a vyšší ceně, na dokonale konkurenčním trhu se křivka tržní nabídky rovněž posouvá nahoru doleva, takže výsledkem je rovněž nižší objem produkce při vyšší tržní ceně. Firmám tedy bylo umožněno, aby růst mzdových nákladů částečně promítly do svých cen, právě tak jako v popsaném modelu, nicméně představitelé NRA i prezident kladli velký důraz na to, aby firmy nepromítaly zvýšené náklady do svých cen zcela. Roosevelt naléhal v tomto smyslu na podnikatele: „Jsem si zcela vědom toho, že růst mezd nakonec zvýší náklady, ale žádám managementy, aby se primárně zaměřily na zlepšení výsledků velkým zvýšením prodeje, který lze očekávat z rostoucí kupní síly veřejnosti. To je dobrá ekonomie a dobrý business. Cílem celého tohoto úsilí je obnovit náš bohatý domácí trh zvýšením jeho široké spotřebitelské kapacity. Nemůžeme doufat v plný efekt tohoto plánu, pokud v prvních kritických měsících a dokonce na úkor plných počátečních zisků neodložíme zvyšování cen, jak jen to bude možné. Pokud nyní budeme zvyšovat ceny stejně rychle a ve stejné míře, jako zvyšujeme mzdy, celý projet zkrachuje. Pokud tak budeme schopni začít silnou vzestupnou spirálu podnikatelské aktivity, není pochyb, že se naše odvětví dostanou v posledním čtvrtletí tohoto roku do černých čísel.“190 Současně však Hugh S. Johnson ujišťoval firmy, že se rozhodně nepředpokládá, že by na vyšší mzdy měly ve finále doplácet ony: „V první řadě nezapomínejte, že nikdo neočekává, že zaměstnavatelé budou platit zvýšené náklady obnovy zaměstnanosti. To není možné. Spotřebitel - jako vždy - platí účet (…). Je nevyhnutelné, že zaměstnavatel bude zvyšovat své ceny a sám nebude platit vůbec nic. Jediné omezení, které se od něj žádá, je, aby nezvyšoval své ceny více, než se zvýšily jeho náklady.“191 Lyon však upozorňuje na časté rozpory jak mezi jednotlivými 190 191 LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 758. Tamtéž, s. 759. 51 Johnsonovými výroky, tak mezi výroky Johnsona a prezidenta a shrnuje strategii zvýšení zaměstnanosti tak, že růst mezd měl být prostě rychlejší než růst cen.192 V uvedeném mikroekonomickém modelu to tedy znamená, že firmy byly pod tlakem, aby požadovaly nižší ceny za svou produkci (P1), než je jejich optimální cena (P2) v případě nedokonalé konkurence, a nižší ceny (P1), než činí nové průměrné náklady (AC2) a nová tržní cena (P2) v případě dokonalé konkurence. V případě nedokonalé konkurence to znamená, že firma je nucena produkovat takový output (Q1), při kterém její mezní náklady (MC2) budou vyšší než mezní příjmy (MR), a zda bude i v ekonomické ztrátě, závisí na přesné pozici nákladových křivek (v příkladu na obrázku ve ztrátě bude, neboť P1< AC2). V případě dokonalé konkurence bude firma produkovat takový output (Q3), při kterém vyrovná mezní náklady (MC2) s mezními příjmy (MR1= P1), tj. cenou, na kterou je NRA „apelováno“, ta však bude nižší než nové průměrné náklady (AC2), takže firma bude realizovat ekonomickou ztrátu. Navíc na trhu vznikne převis poptávky nad nabídkou, který bude tlačit na růst této ceny. USD USD MC2 MC2 AC2 AC2 P2 MC1 P1 AC1 MC1 P2 MR2=P2 AC1 ekon. ztráta P1 MR1=P1 D=P D MR Q2 Q1 Q3 Q Q2 Q1 Q Graf 1: Efekt zvýšení nákladů na ekonomické optimum v případě nedokonalé konkurence Graf 2: Efekt zvýšení nákladů ve stejné míře v celém odvětví na ekonomické optimum v případě dokonalé konkurence193 To, co bylo firmám teoreticky umožněno, bylo posunout se „o něco blíže“ optimální úrovni produkce zvýšením ceny směrem k P2, což v nedokonalé konkurenci znamená současné 192 193 Tamtéž. Oba grafy pocházejí z vlastních zdrojů. 52 omezení produkce, v dokonalé konkurenci pak zvýšení ceny doprovázené zvýšením produkce. Problém byl v tom, že nikdo přesně nespecifikoval, po jak dlouhou dobu a v jaké míře mají firmy ozdravný program tímto způsobem „dotovat“.194 Zde se dostáváme k zásadnímu argumentu, proč záměrem tvůrců NIRA nebyla kartelizace americké ekonomiky. Autoři zákona se totiž při svém rozhodnutí umožnit „rozumné omezení konkurence“ prostřednictvím mechanismů regulace cen a produkce v kodexech spoléhali na jakýsi esprit de corps, který udrží zvyšování cen v „rozumných“ mezích. Koordinovaný postup v této věci se přitom týkal dvou poněkud odlišných problémů. Prvním byla situace „destruktivního snižování cen“, které, jak už bylo poznamenáno, kriminalizoval již Claytonův antitrustový zákon. Evidentně z něj však nevyplývalo, že taková situace legalizuje cenové dohody. Jak ostatně potvrzuje i přístup staro-nové obchodní politiky NRA k výjimečnému stavu (viz výše). Druhým problémem byla kompenzace firem za zvýšené náklady na práci možností dohod o cenových a produkčních regulací v kodexech. Zda byl tento postup již záměrem tvůrců NIRA, či zda se jednalo až o ústupek podnikatelům během procesu schvalování kodexů, jak argumentuje Lyon195, by vyžadovalo hlubší zkoumání. Koncept „rozumného omezení konkurence“ stál na myšlence umožnit firmám přesunout část svých nákladů, zvýšených v důsledku mzdové politiky, do cen svých produktů, a za tímto účelem koordinovat své cenové politiky, respektive (před deklarací staro-nové politiky NRA) cenovými dohodami čelit situaci „destruktivního snižování cen“. Avšak byl kladen důraz na to, aby náklady nebyly přesunuty do cen zcela, ale pouze z části, a především, aby tempo růstu mezd nebylo zcela vyrovnáno tempem růstu cen. Na grafech, ilustrujících situaci na nedokonale i dokonale konkurenčním trhu, je možné vidět, že na firmy bylo v podstatě apelováno, aby vyráběly mimo své optimum. Navrhovatelé zákona měli velmi nejasnou představu, jak by vlastně měly cenové regulace, o jejichž toleranci byla nakonec nalezena shoda, vypadat: „Existovala tu nepochybná podstatná shoda, že nejnižší mzdy by měly být zvýšeny, celkový objem mezd zvýšen a práce, která byla k dispozici, rozdělena mezi zaměstnance. O tom, co šlo nad tento rámec, měl každý jiné představy, co by se mělo dělat. Pokud jde zjistit, dokonce ani administrativa neměla představu, v jakém rozsahu podporuje modifikaci, či ochromení známých rysů systému svobodného soukromého podnikání (…). V nejobecnějším smyslu se zdá, že tu byla více méně oficiální teorie ozdravení založená na třech hypotézách: 1. že vzrůst celkového objemu 194 BRAND. Corporatism (jako pozn. 6), s. 108. LYON; HOMAN; LORWIN; TERBORGH; DEARING; MARSHALL. The National (jako pozn. 8), s. 91, 563. 195 53 mezd zvýší čisté běžné výdaje; 2. že zvýšení nejnižších mezd jak podpoří výdaje, jak bylo právě uvedeno, tak navíc obnoví rovnováhu mezi profesemi, které deprese srazila k zemi; a 3. že opatření, která zabrání dalšímu snižování cen či, v některých případech, zvýší ceny, vytvoří stav podnikatelské důvěry, příznivé pro další závazky.“196 V každém případě potřeba kolektivního ducha při realizaci cenových a produkčních regulací tak, aby růst cen nepřevýšil růst mezd, byla neoddiskutovatelná, ať už se tyto regulace zdůvodňovaly výjimečným stavem či „pouze“ dosažením „spravedlivé“ ceny. Na skutečnost, že úspěšná realizace NIRA stála a padala se ztotožněním podnikatelů a spotřebitelů s cílem obnovy, poukazuje ve svém článku historik Richard P. Adelstein. Je toho názoru, že Roosevelt záměrně nekoncipoval ozdravný program v duchu centrální fiskální stabilizační politiky či dokonce určité formy centrálního plánování: „Roosevelt instinktivně chápal, co Friedrich A. Hayek vyjádří explicitně v roce 1944, že podstatou centrálního plánování a zdrojem obrovského politického problému, který představuje, je jeho vnucení jediného organizačního cíle mnoha individuálním účelům a touhám charakteristickým pro svobodnou společnost. Pocit ryzí solidarity či dostatečně silný kolektivní účel může získat souhlas lidí s nerovnostmi v jednání a s odepřením si osobních zájmů, které si plošné centrální plánování vynucuje. V jejich nepřítomnosti je takové plánování vnitřně tak sporné, že jakýkoli detailní plán musí být buď vnucen státem celé populaci, či selhat pro nedostatek souhlasu s cíly a řízením plánovačů.“197 Prostředkem, který Roosevelt a Johnson zvolili k mobilizaci národa a vytvoření kolektivního ducha, byla rétorika války. Prezident i Johnson ve svých projevech přirovnávali stav hospodářské deprese ke stavu války: „Roosevelt nebyl žádný despota. Chtěl ve svých snahách ´uvést do rovnováhy´ národní ekonomiku prostřednictvím centrálního plánování a skutečnou kooperaci lidí a ne jim diktovat nebo si vynucovat jejich souhlas s plánem (…). Jeho zkušenosti z Ministerstva námořnictví během první světové války a z hnutí obchodních sdružení ve 20. letech ho naučily, že plánování bez donucení je možné pouze v obecné atmosféře společného účelu a dobrovolné kooperace jako té za válečných let. Ale ve válce proti depresi, kde byly katastrofy všude, ale nepřítel byl neviditelný a neuchopitelný, bylo mnohem těžší formulovat společný cíl a mnohem méně pravděpodobné, že bude dosažena potřebná universální kooperace bez donucení. (…) také uhnul před definováním cílů, na které by ta [ekonomická – pozn.] mašinérie měla být zacílena, a snažil se vyřešit plánovačův problém mobilizací lidí za svou osobou a spoléháním se na kolektivního ducha 196 197 Tamtéž, s. 25-26. ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 180. 54 a profesionalismus samojmenovaných vůdců podnikatelského společenství, aby ho nasměroval ke kolektivnímu dobru.“198 Jenže válka a hospodářská krize se v jedné věci zásadně liší. Ve válce, jak poznamenává Adelstein, je nepřítel jasně identifikován. Je také jasně identifikován účel, tj. porazit nepřítele. Armáda je organizace, to znamená, že je založena na systému vertikálních vztahů nadřízenosti a podřízenosti a každý ví, co má dělat. Hospodářství je pak podřízeno vedení války. Nejprve poskytuje v podobě daní prostředky pro vedení války, případně jsou prostřednictvím cenových nástrojů alokovány zdroje do odvětví, na nichž vedení války závisí, od určité fáze stát přímo zajišťuje alokaci zdrojů do preferovaných odvětví a může přistoupit až k nucené správě některých podniků. Hospodářství je tedy za války prostředkem k hlavnímu cíli. To však neplatí v případě hospodářské krize. Tehdy je hospodářství cílem samo o sobě. Ale hospodářství, na rozdíl od armády, není organizací založenou na vertikálních vztazích nadřízenosti a podřízenosti, ale na horizontálních vztazích. V ekonomice, která je příkladem velké společnosti, každý jednotlivec sleduje své vlastní účely a využívá k tomu své vlastní znalosti. Malé skupiny, které v rámci této velké skupiny vznikají, se vůči sobě navzájem opět mají jako jednotlivci. A to, co omezuje jednání jednotlivců a skupin, a uvádí tak jednotlivé, vzájemně neslučitelné cíle v soulad, jsou obecná, negativní pravidla.199 Pokud si definujeme cíl „války s krizí“ jako hospodářský růst a pokles nezaměstnanosti, žádnému člověku takto formulovaný cíl neposkytuje vodítko pro jednání, neboť fungování tržního mechanismu je výsledkem souhry jednání mnoha jednotlivců, z nichž každý sleduje svůj individuální účel. Po podnikatelích však Roosevelt a NRA chtěli, aby se na blíže neurčenou dobu nechovali „tak úplně“ jako podnikatelé, nezvyšovali ceny „příliš“ a spokojili se s „přiměřeným“ ziskem. Vodítkem jim měl být duch kooperace a společného účelu národní průmyslové obnovy200: „A tak se od začátku snažil [Roosevelt – pozn.] vyvolat ducha dobrovolné kooperace válečných let, a doufal, že se mu to podaří, když se vyhne tomu, aby se oddal jakémukoli explicitnímu plánu, a když bude aplikovat nové nástroje donucení, které vytvořil, tak jemně, jak jen to bude možné, jako kdyby tu už ten duch byl přítomný.“ 201 Pouze v tomto kontextu lze pochopit, jak mohl NIRA suspendovat antitrustové zákonodárství a zároveň zakazovat monopolní praktiky a zdůrazňovat konkurenci. Bez tohoto kontextu je uvedená skutečnost čistým protimluvem. 198 Tamtéž, s. 181. VON HAYEK, F. A. 1991. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, 1991, s. 139-150. 200 Na tomto místě nám přijde příhodné připomenout Hayekův termín „emoce kmenové společnosti“ - srov. tamtéž, s. 254-269. 201 ADELSTEIN. „The Nation“ (jako pozn. 7), s. 181. 199 55 Na základě výroků tvůrců NIRA, článků z dobového tisku a dalších indicií lze usuzovat, že autoři zákona předpokládali od samého počátku přítomnost ustanovení o cenových regulacích v kodexech a že toto byl důvod, proč do něj prosadili sekci 5, suspendující federální antitrustovou legislativu. Zároveň ale filosofie NIRA, zejména jeho důraz na kriminalizaci monopolních praktik v sekci 3 a deklarace podpory konkurence a volného obchodu v sekci 1 spolu s výroky tvůrců zákona podporují hypotézu, že i přes přítomnost sekce 5 nebylo záměrem zákona podporovat kartelizaci. Zásadním argumentem v tomto směru tak je zmiňovaná deklarace nové politiky obchodních praktik NRA, která je jakýmsi návratem k „duchu“ tohoto zákona. Revidována měla být pouze politika NRA, nikoli filosofie NIRA. Fakt, že NIRA suspendoval antitrustové zákonodárství a zároveň kriminalizoval monopolní praktiky a deklaroval záhodnost konkurence, představuje paradox, jehož řešení je zároveň odpovědí na základní otázku tohoto příspěvku, totiž jak se mohl v zemi s více než čtyři desítky let trvající antitrustovou tradicí objevit zákon, který antitrustovou legislativu rušil. Klíčem k řešení paradoxu je pochopení role, jakou hrálo v očích prezidenta i představitelů NRA spoléhání se na loajalitu podnikatelů a spotřebitelů ideji ozdravného programu. „Rétorika války“ v nich měla vyvolat jakéhosi kolektivního ducha, který by zatlačil sobecké zájmy jednotlivců do pozadí a přiměl podnikatele, aby se na čas přestali chovat „tak úplně“ jako podnikatelé a nemaximalizovali zisk. Zkušenost NRA potvrzuje, že velké skupiny nemohou být dlouhodobě konstituovány na základě společných konkrétních cílů, nýbrž pouze na základě společných negativních a obecných pravidel. Cílem NIRA tak zřejmě nebylo umožnit kartelizaci, ale pouze omezit konkurenci na takovou míru, při které nebude docházet ke zničujícímu snižování cen, přičemž škodlivost kartelů a užitečnost konkurence byly principy NIRA, takže k žádné diskontinuitě ve vztahu k hospodářské soutěži nedošlo. Tvůrci zákona si však neuvědomili rozpor mezi požadavkem konkurence a požadavkem kooperace v tom smyslu, jaký měli tito tvůrci na zřeteli, když suspendovali antitrustové zákonodárství. Vytvořili tak chiméru „rozumně omezované konkurence“, založené na „efektivitě“ a nikoli „destruktivním snižování cen a vykořisťování pracovní síly“, která mísila princip sledování vlastního zájmu v rámci obecných pravidel velké společnosti s principem podřízení se kolektivnímu účelu pro dosažení stavu, kterého lze dosáhnout pouze tím, že se nesleduje přímo, nýbrž je až výsledkem sledování individuálních zájmů jednotlivců. Teprve deklarace staronové politiky obchodních praktik NRA v létě 1934 znamenala definitivní pochopení neslučitelnosti těchto dvou principů, ale toto pochopení přišlo ze strany představitelů NRA příliš pozdě. 56 IV. Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949) Počátky západoevropské integrace velmi úzce souvisejí s hlubokými traumaty, jež vyplynula z drastických důsledků druhé světové války a, v nemenší míře, s počátky studené války a se vznikem bipolárního světa. Skutečnost byla taková, že již krátce po skončení největšího světového ozbrojeného konfliktu začal svět včetně Evropy směřovat k rozdělení do dvou antagonistických táborů, oddělených železnou oponou. Otázka budoucnosti našeho kontinentu tak úzce souvisela s vývojem vztahů mezi vznikajícími supervelmocemi. Současně však v Evropě samotné existovaly vnitřní síly, které tlačily integraci kupředu. Cílem tohoto článku je proto mimo jiné analyzovat vliv veřejných i neveřejných struktur v tomto procesu. Pozornost bude věnována v odborné literatuře často diskutované tezi o významné roli bývalých odbojových skupin v počátcích sjednocování Evropy. Řada autorů sice stále pokračuje v Lipgensově zdůrazňování jejich významu (např. Derek Urwin), objevují se však i kritičtější názory (např. Alan Milward).202 Podobně se chceme zamyslet také nad rolí konceptu tzv. třetí síly, který byl výrazně ovlivněn počínající studenou válkou. Pokusíme se potvrdit či vyvrátit hypotézu o silném vlivu této ideje v nevládních federalistických organizacích.203 Značnou pozornost budeme dále věnovat roli Velké Británie a Spojených států v bezprostředně poválečném období. Půjde mimo jiné o aktivity „United Europe Movement“, jehož duchovním otcem byl Winston Churchill, a o debaty související s realizací tzv. Marshallova plánu. Jde o téma v odborné literatuře frekventované - vlivem Anglosasů na kontinentální politiku se zabývali již např. Max Beloff204 či nověji Alasdair Blair.205 Přesto stále nabízí značný prostor pro nové interpretace, které se pokusíme přinést. Západ kontinentu se po válce rychle vracel k tradičnímu politickému životu. Jednota odboje se rozpadla. Jako příklad lze uvést Velkou Británii. Zatímco labouristická vláda Clementa Attleeho pohlížela na ideu „evropské jednoty“ s podezřením a prosazovala vlastní zájmy206, vůdce konzervativní opozice, bývalý premiér Winston Churchill, jevil na první pohled 202 LIPGENS, W. 1977. Die Anfänge der europäischen Einigungspolitik 1945-1950. Erster Teil: 1945-1947. Stuttgart, 1977. MILWARD, A. S. 2000. The European Rescue of the Nation-State. London, 2000, s. 15. 203 Srov. např. CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Ein Lehrbuch. Paderborn, 2008, s. 65. 204 BELOFF, M. 1983. The United States and Unity of Europe. Washington D.C., 1983, 205 BLAIR, A. 2010. The European Union since 1945. London, 2010. 206 CHILDS, D.: The Cold War and the ‘British Road’, 1946-53. Journal of Contemporary History, 1988, 23, 4, s. 551-572. 57 o myšlenku jednotné Evropy zájem. Dne 19. září 1946 pronesl ve velkém sále Curyšské univerzity projev, ve kterém vyzval evropské země k „vytvoření Spojených států evropských“207; za první krok na této cestě přitom označil vytvoření Evropské rady. Churchill si dobře uvědomoval, že jím navrhovaný projekt není uskutečnitelný bez urychleného zacelení ran způsobených válkou, a proto naléhal: „Je zapotřebí, aby se Francie a Německo usmířily“.208 Churchillova slova nebyla bez významu. Ke sjednocení kontinentu tu vyzýval hrdina druhé světové války, muž těšící se značné autoritě. Ani váha jeho osobnosti ale k urychlení procesu francouzsko-německého sbližování nestačila. Pro průměrného Francouze bylo něco takového zatím nepředstavitelné. Pařížská vláda v té době neměla jasno ani v tom, kdo je pro zemi větší hrozbou, zda Sovětský svaz nebo Německo. 209 Ohlas Churchillova projevu tlumilo i to, že Velkou Británii ke Spojeným státům evropským nepočítal, neboť doufal, že v novém světovém uspořádání zbude dost prostoru pro její nezávislou politiku, provozovanou ve zhoršujícím se mezinárodním klimatu počínající studené války ve spojenectví s USA.210 Takové naděje nechoval pouze Churchill. Na kontinentě se v atmosféře sílící konfrontace mezi Západem a Východem vytvořila vlivná skupina politiků, kteří by Evropu rádi viděli jako rovnocenného partnera obou supervelmocí – Spojených států amerických a Sovětského svazu. Tato představa se prolínala celým politickým spektrem. Zatímco její stoupenci z řad nekomunistické levice a reformní křesťanští demokraté vkládali naděje do spojení americké demokracie s hospodářskými principy socialismu, konzervativní pravice technokratickou dynamiku amerického kapitalismu zpochybňovala. Stručně řečeno, Evropa si měla vládnout sama a bránit se sovětskému nebezpečí i americkému poručníkování. K tomu ale bylo třeba co nejužší spolupráce.211 207 The Times, 20. září 1946. Winston Churchill psal americkému prezidentovi Harrymu Trumanovi o „železné oponě“ již 4. července 1945. CHURCHILL, W. S. 1964. The Second World War, Vol. 12. London, 1964, s. 242. 209 Ke složité situaci v poválečné Francii a v Itálii srov. např. EINAUDI, M.; DUNENACH, J. M.; McCAULEY, M. 1965. Communism in Western Europe. Ithaca, 1965, s. 77; ALLUM, P. A.; SASON, D.: Italy. McCAULEY, M. (ed.). 1977. Communist Power in Europe 1944-1949. London, 1977, s. 169; SMITH, T. H. E.: United States Security and the Integration of Italy into the Western Bloc, 1947-1949. HELLER, H.; GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 75. 210 Např. LUNDESTAD, G. 1975. The American Non-Policy towards Eastern Europe, 1943-1947. Oslo, 1975, s. 68 an. 211 BLAIR. The European Union (jako pozn. 4). Pokud jde o „poručníkování“ ze strany Spojených států, klasickou ukázkou byla např. jednání o půjčce pro Británii, o níž jednal po skončení války ve Washingtonu John M. Keynes a o níž bude řeč ještě později. Obecně srov. WEILER, P.: British Labour and the Cold War: The Foreign Policy of the Labour Governments, 1945-1951. The Journal of British Studies, 1987, 26, 1, s. 54-82. 208 58 Spojené státy americké vyšly z války jako vojensky i hospodářsky nejsilnější stát světa. Jejich vedoucí politikové v čele s novým prezidentem Harrym S. Trumanem si navíc uvědomili, že americké zájmy (a bezpečnost) mají celosvětový rozměr. Zároveň se ukazovalo, že jejich vliv je i přes veškerý vojenský, hospodářský a politický potenciál limitovaný. S tím počítal již zesnulý prezident Franklin D. Roosevelt212, který doufal ve vytvoření takové světové organizace, na jejíž činnosti by se podílely i další velmoci. Rooseveltovým snem, inspirovaným jeho velkým vzorem a předchůdcem v prezidentském úřadu Woodrowem Wilsonem (1913-1921), bylo vybudovat stabilní mírové uspořádání světa, v němž by spolupracovaly všechny hlavní velmoci, včetně Sovětského svazu a Číny. Politické spory měly být řešeny na půdě Organizace spojených národů pod dohledem pěti vítězných mocností, hospodářským konfliktům měly předcházet tzv. bretton-woodské instituce, mezi něž patřily např. Mezinárodní měnový fond nebo Světová obchodní organizace. Ty se také po válce podařilo uvést v život; v roce 1947 vstoupila v platnost Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade - GATT). Zda byly Rooseveltovy plány nerealistické od samého počátku, je otázkou; nakonec se jeho představa nenaplnila. To platilo v malém také o poraženém Německu, kde USA po určitou dobu doufaly ve spolupráci čtyř okupačních mocností. Američané svůj „válečný sen“ opouštěli poměrně neochotně. Nic na tom nezměnil ani nástup Harryho Trumana do Bílého domu po Rooseveltově smrti v dubnu 1945. Novému prezidentovi, přesvědčenému wilsonovci, scházely zahraničněpolitické zkušenosti, a proto v počátcích svého mandátu váhal, jak se postavit k rostoucí sovětské hrozbě. Razantní výroky určené sovětskému ministru zahraničí Vjačeslavu M. Molotovovi vystřídala snaha uzavřít se Stalinem na Postupimské konferenci vítězných mocností kompromis. Do jaké míry se USA budou angažovat v evropských záležitostech, nebylo jasné. Roosevelt nedlouho před smrtí na konferenci „velké trojky“ na Jaltě naznačil, že se obává obnovení izolacionistického kurzu své země. K tomu sice scházel hlavní předpoklad, tj. podpora opozičních republikánů, o formě amerického působení ve světě ale zatím nebylo rozhodnuto. Konečný verdikt ve prospěch širšího angažmá v Evropě padl ve Washingtonu až na počátku roku 1947. Spojené státy přinutily k aktivní účasti na evropských záležitostech především aktivity komunistických partyzánů v Řecku213 respektive slábnoucí schopnost Velké Británie 212 LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997, zejména druhá kapitola (Pax atlantica), podkapitola Rooseveltův světový řád, s. 44-51, respektive podkapitola Plánování utopie, s. 51-58. 213 BETHELL, N. 1974. The Last Secret. London, 1974, s. 124; WITTNER, L. S. 1982. American Intervention in Greece. New York, 1982, s. 17; DALTON, E. H. J. N. 1962. High Tide and After: Memoirs 1945-1960. 59 jim čelit.214 V březnu 1947 vystoupil Truman v Kongresu s doktrínou, která znamenala v americké zahraniční politice zásadní obrat. USA se v jeho slovech zavázaly pomoci všem, kteří „vzdorují pokusům o ujařmení ozbrojenými menšinami nebo vnějším tlakem“.215 Konkrétně to znamenalo okamžitou pomoc Řecku a Turecku ve výši 300 respektive 100 miliónů dolarů. V podstatě šlo o závazek, předpokládající pevnou spolupráci USA a západní Evropy.216 Aby tato spolupráce fungovala, bylo nutné odstranit vnitřní nestabilitu evropských zemí, potýkajících se s následky války a s aktivitou silných komunistických stran. Právě tato potřeba stála u zrodu Marshallova plánu. Bezprostředním impulsem k vypracování plánu na hospodářskou obnovu Evropy byla jednání ministrů zahraničních věcí čtyř vítězných mocností druhé světové války v Moskvě v březnu a dubnu 1947. Americký státní tajemník George Marshall zde odmítl sovětské reparační požadavky vůči Německu. Ve Washingtonu byli přesvědčeni, že Sovětský svaz záměrně brzdí řešení „německé otázky“ a snaží se těžit z hospodářského rozvratu v Evropě. Američané se celkem správně domnívali, že náprava hospodářských poměrů na starém kontinentu závisí na rychlém nastartování německé ekonomiky. Evropská hospodářská krize, vrcholící v kruté zimě 1946-1947, byla hlubší, než se v USA předpokládalo. Americký Kongres navíc jevil stále méně ochoty k poskytování půjček; úvěr pro Velkou Británií ve výši 3,75 miliardy dolarů (plus dalších 1,25 miliardy dolarů od Kanady) prošel až po vyčerpávajícím úsilí Trumanovy administrativy. Přesto dosavadní půjčky nedostačovaly; v případě Francie kryly sotva tři čtvrtiny deficitu obchodní bilance. Úvěr Británii navíc Washington znehodnotil trváním na směnitelnosti libry. 217 Tento požadavek sice byl v souladu s wilsonovskou ideou „jednoho světa“, neodpovídal však hospodářské realitě. Plná směnitelnost libry, zavedená v létě 1947, trvala jen o něco déle než měsíc a stála téměř 1,5 miliardy dolarů. Celkový přebytek amerického obchodu s Evropou London, 1962, s. 187-188; Foreign Relations of the Univetd States (dále jen FRUS) 1946, VII. s. 240-245 [online] [cit. 08. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=goto&id=FRUS.FRUS1946v07&isize=M. 214 Jedním z důsledků britské slabosti byl vznik tzv. Bizónie, tj. spojení britské a americké okupační zóny v Německu v jednu (k 1. lednu 1947). Spojené státy americké se na jejím financování podílely z 75 %. Srov. WOODHOUSE, Ch. M. 1961. British Foreign Policy since the Second World War. London, 1961, s. 1618, 110-112. 215 K sovětskému tlaku v této oblasti srov. KONSULAR, G.: The Greek Communists Tried Three Times-andFailed. The Anatomy of Communist Take-overs. Yale, 1975, s. 293-309. 216 BOHLEN, Ch. E. 1973. Witness to History. London, 1973, s. 135-157; DIXON, P. 1968. Double Diploma, The Life of Sir Pierson Dixon. London, 1968, s. 183-196; BYRNES, J. F. 1947. Speaking Frankly. New York, 1947, s. 105; JONES, J. M. 1955. The Fifteen Weeks. New York, 1955, s. 138. 217 NEWTON, C. C. S.: The Sterling Crisis of 1947 and the British Response to the Marshall Plan. The Economic History Review, New Series, 1984, 37, 3, s. 391-408. 60 činil astronomických 10 miliard dolarů (americký státní rozpočet na rok 1947-1948 byl schválen ve výši 31,5 miliard dolarů). Ve světle těchto čísel byla potřeba hospodářské sanace Německa stále očividnější.218 Ve Washingtonu se za ni přimlouvali vysoce postavení úředníci americké okupační zóny (především generál Lucius Clay) a také britská vláda. Britský ministr zahraničí Ernst Bevin požadoval rychlé zvýšení produkce oceli v tzv. Bizonii (viz poznámka č. 13). Potíže Londýna tak nepřímo stály za Trumanovou doktrínou i za Marshallovým plánem.219 Marshall s Bevinovými návrhy souhlasil a přišel také s myšlenkou reorganizace hospodářské správy Bizonie, jejímž cílem již nemělo být vytvoření vládních struktur sjednoceného Německa; rekonstrukce měla být provedena bez ohledu na německou jednotu. Ve Washingtonu si zároveň uvědomovali, že je potřeba přijít s širším plánem, který nebude omezen jen na Německo. Bylo třeba oslovit především Francii, která dosud oponovala všem návrhům na konsolidaci hospodářského a politického postavení Německa v Evropě. Souhlas se sanací Německa byl vnitropoliticky riskantní pro jakoukoli pařížskou vládu, a proto bylo nezbytně nutné pomoci i Francii. Ve Washingtonu byl tudíž vytvořen zvláštní mezirezortní výbor, který měl vypracovat novou strategii v poskytování půjček evropským zemím.220 Ještě před Marshallovým návratem z Moskvy v dubnu 1947 vydal výbor předběžnou zprávu, která potvrzovala nutnost nových půjček.221 Délka a výše americké pomoci měly záviset na úspěšné integraci a koordinaci hospodářských programů komunismem ohrožených evropských zemí. Vzhledem k nepříznivé reakci stoupenců tzv. „třetí síly“ na Trumanovu doktrínu se ale Marshall na radu spolupracovníků (především George F. Kennana) rozhodl neprezentovat plán jako součást snah o porážku komunismu. Formálně mělo jít o pokus o překonání krize v Evropě, iniciativa měla zůstat na Evropanech a program obnovy měl být otevřen i pro východní Evropu. Nabídka ale byla formulována tak, aby ji Sověti buď rovnou odmítli, nebo změnili orientaci svého hospodářství. Předem bylo z politických důvodů vyloučeno jen Frankovo Španělsko, nacházející se v mezinárodněpolitické izolaci.222 Dne 5. června 1947 vystoupil Marshall se svým návrhem na půdě Harvardovy univerzity. Hovořil přitom o hospodářské krizi Evropy a volal po společném programu její 218 GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment. Oxford, 1982, s. 37. The Truman Doctrine. Public Papers of the Presidents, Harry S. Truman, 1947. Washington D.C., 1963, s. 176-180; srov. též Ten Years of American Foreign Policy. Washington D. C., 1950, s. 1253-1257. 220 MILWARD, A. 1977. War, Economy and Society, 1939-1945. London, 1977, s. 304-365. 221 BROMBERGER, M.; BROMBERGER, S. 1969. Jean Monnet and the United States of Europe. New York, 1969, s. 62. 222 [online] [cit. 10. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.marshallfoundation.org/about_gcm/marshall_plan.htm; GIMBEL, J. 1976. The Origins of the Marshall Plan. Stanford, 1976, s. 21-41. 219 61 znovuvýstavby.223 S ohledem na Kongres nenabízel přímo hospodářskou pomoc, přislíbil ale podporovat případný evropský návrh takového programu. O týden později návrh upřesnil v prohlášení pro tisk; nabídka platila pro všechny státy „západně od Asie“, včetně Sovětského svazu. Návrh podporovali i někteří republikáni. Např. i jejich expert na zahraniční politiku John F. Dulles soudil, že „Evropa rozdělená do malých hospodářských jednotek nemůže prosperovat. Proto musí být využity všechny možnosti rozvoje a evropský trh musí být dost velký na to, aby umožnil rozvoj moderních metod levné produkce pro masovou spotřebu“.224 Na americkou nabídku okamžitě zareagoval britský ministr zahraničí Bevin, který vybídl francouzskou vládu, aby do Paříže pozvala zástupce všech zemí majících o pomoc zájem. Francouzi v zásadě souhlasili, ale ještě před zahájením konference se společně s Brity rozhodli projednat americké návrhy se Sověty.225 Ministr zahraničí Molotov jejich pozvání přijal a ve dnech 27. června až 2. července 1947 jednal v Paříži s Ernstem Bevinem a francouzským ministrem zahraničí Georgesem Bidaultem. Molotov do Paříže nejel s předem odmítavým stanoviskem. Moskva by americkou pomoc ráda přijala, nesouhlasila však s představami Západu o její konkrétní podobě. Sověti především nechtěli poskytnout podrobné informace o stavu svého hospodářství. Zjednodušeně řečeno zastávali názor, podle něhož by každá země sdělila své potřeby a Američané by se postarali o jejich naplnění. Moskva odmítala mezinárodní koordinaci těchto požadavků a nesouhlasila ani s pomocí Německu, pokud by to znamenalo vzdát se nároků na reparace.226 Za Molotovovou neústupností se skrývala i chybná domněnka části sovětského vedení, že „prosebníkem“ jsou Spojené státy, které s pomocí plánu hodlají řešit poválečnou krizi z nadvýroby.227 Protože Molotov v Paříži 2. července 1947 k úlevě Západu nakonec přistoupení Sovětského svazu k plánu odmítl228, svolaly Francie a Velká Británie do Paříže konferenci ostatních 223 BELOFF. The United States (jako pozn. 3), s. 2. Jak jsme již naznačili, kromě pomoci nejbližšímu spojenci, tj. Velké Británii, a válkou zdevastovanému západnímu Německu se jednalo především o „vysokou diplomatickou hru o Francii a Itálii“. LEFFLER, M. 1992. A Preponderance of Power: National Security, the Truman Administration, and the Cold War. Stanford, 1992, s. 196; MILLER, J. E. 1986. The United States and Italy: The Politics and Diplomacy of Stabilization. Chapel Hill, 1986, s. 243; MILLER, J. E.: Taking of the Gloves: The United States and the Italian Elections of 1948. Diplomatic History, 1983, 7, 1, s. 45. 225 K reakci evropských státníků na Marshallův plán srov. PRICE, H. B. 1955. The Marshall Plan and Its Meaning. New York, 1955, s. 27. 226 K sovětské politice vůči Německu srov. RAACK, R. C. Stalin Plans His Post-War Germany. Journal of Contemporary History, 1993, 28, 1, s. 62-63; GORODETSKY, G. (ed.). 1994. Soviet Foreign Policy 19171991. A Retrospective. London, 1994, s. 106. 227 BALL, G. 1982. The Past Has Another Pattern. New York, 1982, s. 81. 228 K sovětské reakci na Marshallův plán srov. FRUS 1947, III. s. 260, 300 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1947v03.i0007&id=FRUS.FRUS1947v03&isize=M. 224 62 zájemců o americkou hospodářskou pomoc. Váhající Sověti účast zemím ze své zájmové sféry zakázali; zvláště patrné to bylo v případě Československa, které zájem o jednání již veřejně oznámilo. Pařížská konference, zahájená 12. července 1947, stála před dvěma zásadními otázkami: čí zájmy mají být uspokojeny a do jaké míry je nezbytné pokročit v integraci hospodářských politik.229 V zásadě šlo o to, jaké kompetence by měl mít Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci (Committee for European Economic Cooperation; dále jen CEEC), zřízený 16. července 1947.230 Opatření zajišťující institucionalizaci hospodářské spolupráce požadovala především Francie, která navrhovala jako první krok zřízení celní unie. Mělo být také zavedeno společné hospodářské plánování; současně měl vzniknout společný výbor pro rozdělení rúrské produkce (Francie dosud žádala oddělení Porúří od Německa). S návrhem souhlasily italská, belgická a nizozemská vláda. Bevin podporoval jen vytvoření jakéhosi „diskusního klubu“, v němž by se jednalo o záměrech jednotlivých vlád. Britský ministr zahraničí v každém případě požadoval časové omezení závazků vyplývajících z případných dohod. V září 1947 sice souhlasil se zřízením celní unie, v britské vládě však tento plán narazil na odpor. Ministerstvo průmyslu se obávalo kontinentální konkurence, problém představovaly i celní preference v rámci Commonwealthu. Londýn proto zůstával ve věci celní unie chladným. Z obav před roztržkou ustoupil i Benelux (viz dále) a byla zřízena jen třináctičlenná studijní skupina. Představitelé Spojených států amerických hleděli na vývoj v Evropě se znepokojením. Dne 30. srpna 1947 požadoval náměstek ministra hospodářství William Clayton na zasedání CEEC snížení celních bariér, stálou organizaci všech účastnících se zemí a multilaterální smlouvu o čtyřletém plánu hospodářské obnovy. 231 Aby neohrozily financování projektu, snížily 22. září 1947 členské státy CEEC své požadavky z původních 29,2 na 19,3 miliard dolarů. Současně se zavázaly ke koordinaci v otázkách těžkého průmyslu, energetiky, dopravy a souhlasily se zřízením stálé společné organizace, která ale neměla být vybavena 229 O nereálnosti představ Američanů svědčí např. názor diplomata Charlese Bohlena, jenž se domníval, že by hospodářská federace v západní Evropě mohla vzniknout během čtyř let. ACHESON, D. 1969. Present and the Creation: My Years in the State Department. New York, 1969, s. 231; KENNAN, G. 1967. Memoirs, 1925-1950. Boston, 1967, s. 359-360. 230 FRUS 1947 (jako pozn. 27), s. 383-389; ALDRICH, R. L. (ed.). 1992. British Intelligence, Strategy and Cold War, 1945-51. London, 1992, s. 290; BALL. The Past (jako pozn. 26), s. 77-78. 231 Jedním z hlavních cílů Američanů bylo „izolovat“ a „ostrakizovat“ prostřednictvím Marshallova plánu komunisty v západoevropských zemích. Srov. FRUS 1947 (jako pozn. 27), s. 721-792. 63 významnějšími kompetencemi. Dále uznaly nutnost obnovy Německa, byť jen za předpokladu dostatečných záruk, že nebude zneužit jeho průmyslový potenciál.232 Zástupci amerického Kongresu považovali ústupky za nedostatečné a požadovali, aby byl na evropské státy vyvinut další nátlak; vláda ale usoudila, že by to znamenalo konec sebedůvěry Evropanů. Francie se sice pokusila obnovit jednání o silné organizaci účastnických států, po opětovném odporu Británie ale 16. dubna 1948 došlo jen k podpisu konvence o zřízení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organisation for European Economic Cooperation; dále jen OEEC).233 Její generální sekretariát byl velmi slabý a veškerá rozhodnutí musela být přijímána na základě jednomyslného souhlasu zástupců jednotlivých vlád. Znechucení Američané se již před tím rozhodli jednat sami. V prosinci 1947 Truman předložil Kongresu osnovu zákona o zahraniční pomoci, který byl schválen 3. dubna 1948. Američtí zákonodárci při této příležitosti Evropanům neopomněli zdůraznit výhody velkého vnějšího trhu USA. Evropa měla následovat americký vzor. Celkem se počítalo se 17 miliardami dolarů, konkrétní částka však měla být stanovována každý rok. To velmi posílilo vliv USA v Evropě.234 Ačkoli Spojené státy americké vydaly v rámci Marshallova plánu nakonec „jen“ necelých 13 miliard dolarů, byl význam jejich pomoci obrovský. Nic na tom neměnilo ani poukazování Evropanů na některá slabá místa projektu, např. na leckdy nehospodárné zvýhodnění amerických dodavatelů na úkor levnější produkce ze třetích zemí. Za relativně krátkou dobu fungování plánu (v letech 1948-1951) vzrostla průmyslová výroba v účastnických zemích téměř o 50 % nad předválečnou úroveň. Přes snahy Francie a některých dalších států omezit pomoc Německu na minimum se podařilo rozhýbat tamní ekonomiku. Němci se díky americké protekci stali pátým největším příjemcem pomoci. Jejich podíl na vynaložených prostředcích činil 10,7 %. Nejvíce peněz získala Velká Británie (24,5 %) spolu s Francií (20,9 %). Z pohledu evropské integrace byla nejvýznamnějším plodem Marshallova plánu již zmíněná OEEC se sídlem v Paříži. Jejími zakládajícími členy byly Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. Západní Německo zastupovali až do vyhlášení 232 K úvahám amerických politiků o uspořádání poválečného Německa a k praktické realizaci jejich politiky včetně všech nesčetných potíží srov. Např. VAIZEY, J. 1973. The Squandered Peace. The World: 1945-1975. London, 1973, s. 99. 233 FRUS 1948, III. s. 414 [online] [cit. 08. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgibin/FRUS/FRUS-idx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v03.i0006&id=FRUS.FRUS1948v03&isize=M. 234 GROSSER, A. 1978. The Western Alliance. European-American Relations since 1945. London, 1978, s. 1941. 64 Spolkové republiky Německo v roce 1949 guvernéři okupačních zón. Prvním úkolem nové organizace bylo nalézt způsob rozdělování americké hospodářské pomoci. Příslušná jednání začala již v rámci OEEC; teprve americký tlak všechny členské státy přiměl, aby souhlasily s klíčovou formulí pro rozdělování pomoci. Přihlíželo se především k výši obchodního a platebního deficitu. Tím nejvíce utrpěly státy s nízkou životní úrovní, ale s malým deficitem (např. Řecko). Důležité bylo, že OEEC přečkala první, nejobtížnější období existence a postupně rozšiřovala pole své působnosti. OEEC se i v následujících letech profilovala jako důsledně mezivládní organizace, jež neměla ambici stát se základem nějakého druhu unie. Zabývala se takřka výhradně spoluprací a koordinací. Její úkoly však vyžadovaly zřízení stálého centra (institucionalizaci). V čele pařížského sekretariátu stál generální tajemník, až do reformy v roce 1960 to byl vždy Francouz (nejprve Robert Majorlin a později René Sergent). Nejdůležitějším orgánem OEEC byla Rada ministrů, v níž byly rovnoprávně zastoupeny všechny členské státy. Rozhodnutí ministrů byla závazná, ne však proto, že by šlo o nadnárodní autoritu, jak si přála Francie, ale z prostého důvodu – souhlasili všichni. Jednomyslnost v rozhodování prosadili Britové, podporovaní Švýcarskem, Irskem a Skandinávci. Problém spočíval v tom, že OEEC nemohla „přimět k pořádku“ stát, který s rozhodnutím souhlasil, ale neprováděl je. Radě ministrů byla podřízena relativně složitá struktura dalších orgánů – výborů a rad, obsazených specialisty, kteří obvykle vypracovávali podklady pro jednání Rady. Protože se působnost OEEC postupně rozšiřovala, bylo rozhodnuto o její decentralizaci. Vznikla řada polosamostatných agentur. V roce 1953 to byla např. Evropská agentura produktivity (European Productivity Agency - EPA), jež podporovala šíření nových technologií. V témže roce byla zřízena stálá konference ministrů dopravy. Nejznámější a nejúspěšnější z nově založených agentur byla Evropská platební unie (European Payment Union, dále jen EPU) z roku 1950, která vznikla krátce po devalvaci většiny evropských měn vůči dolaru (1949). EPU se měla zabývat hlavně problematikou recipročních úvěrů a zjednodušením mnohostranné obchodní výměny po ukončení Marshallova plánu. Posléze se stala jakousi centrální bankou a clearingovým centrem, diskriminovala však dolar, a tak se dostala do rozporů s bretton-woodskými institucemi. Taková politika přirozeně nemohla vydržet dlouho. I když OEEC nesplnila americké zadání a nepřipravila vlastní plán obnovy Evropy, byla příkladem úspěšné spolupráce. V první řadě přispěla k lepší komunikaci mezi členskými vládami v hospodářské oblasti. Vyvinul se zde dodnes využívaný mechanismus konzultací na různých úrovních, který umožňoval dosažení kompromisu, přijatelného pro všechny. 65 Málokdy v ní bylo použito „právo veta“, byť se jednalo i o konfliktních tématech. Pro členské státy nebylo snadné jít proti doporučením expertního týmu organizace. OEEC byla nesporně inspirací pro zakladatele Evropských společenství. Dosáhla např. určitého snížení cel, ale nikoli netarifních obchodních překážek; řešila raději krátkodobé než dlouhodobé problémy. To byl také jeden z důvodů, proč budoucí tvůrci Evropského sdružení uhlí a oceli raději založili novou organizaci a nesnažili se rozšířit působnost OEEC. Hlavní problém představoval odpor Velké Británie k prohlubování spolupráce.235 Souboj mezi Západem a Východem, který se naplno rozhořel v roce 1947, se neomezoval jen na hospodářskou oblast. Přinejmenším stejně výrazně ovlivňoval politické a vojenskopolitické úvahy uvnitř obou vznikajících bloků. Na Západě rostl strach ze sovětské hrozby, zároveň klesaly obavy z Německa. Pocit ohrožení ze strany Sovětského svazu nahrával stoupencům užší euroatlantické spolupráce v čele s Brity.236 Winston Churchill se obával rostoucího vlivu Moskvy již v průběhu druhé světové války. Jeho protiváhu hledal v úzké spolupráci s USA a v obnovení silné Francie. Přes určitý odpor svých partnerů nakonec na jednáních „velké trojky“ vymohl pro Francouze stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN i samostatnou okupační zónu v Německu, včetně členství ve spojenecké Kontrolní radě. Ačkoli britský státník vše zdůvodňoval obavou z možného obnovení německého militarismu, jemuž měla být Francie protiváhou, v pozadí se skrývalo neblahé tušení, že Sovětský svaz bude po válce rozhodující kontinentální mocností. Prvním projevem užší vojenskopolitické spolupráce, která se zatím omezovala jen na Evropu, byla britsko-francouzská smlouva uzavřená v Dunkerque 4. března 1947.237 Tuto dohodu iniciovali Francouzi. Ačkoli se obě země zavázaly, že budou společně čelit jakékoli agresi, byla spíše projevem tradičních obav Paříže z Německa než reakcí na sílící sovětskou hrozbu. Jistou roli při jejím uzavírání sehrál již zmíněný módní koncept „třetí síly“ usilující o Evropu, jež by prostředkovala mezi supervelmocemi. Pro Brity a především pro ministra zahraničí 235 Pohlédneme-li již na tomto místě do dalších let, je třeba říci, že po skončení Marshallova plánu prošla OEEC důležitou reformou. V roce 1958 nahradila EPU širší Evropská měnová smlouva (European Monetary Agreement; EMA), měny již byly volně směnitelné a plnily bretton-woodské závazky. Obavy USA z rozdělení západní Evropy (země EHS versus Velká Británie) vedly roku 1960 k rozšíření organizace o dosud přidružené členy, USA a Kanadu, a k ustavení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development; OECD). Ta měla zajišťovat hospodářskou koordinaci a řešení dlouhodobých otázek v celosvětovém, nikoli pouze v evropském rozměru. Jednalo se o „elitní klub“ nejvyspělejších zemí světa, zabývající se efektivitou jednotlivých ekonomik a světového hospodářství. 236 KAPLAN, L. S. 1984. The United States and NATO: The Formative Years. Lexington, 1984, s. 57-89; ELGEY, G. 1965. La République des illusions, 1945-1951. Paris, 1965, s. 380. 237 K britsko-francouzské smlouvě a k jejímu případnému rozšíření na země Beneluxu srov. FRUS 1948 (jako pozn. 32), s. 6-8. 66 Bevina šlo, i přes občasnou nespokojenost s podle jejich názoru příliš konfrontační americkou politikou, o pokus položit základy širší bezpečnostní struktury, zahrnující také USA.238 Sovětská ideologická ofenzíva, zahájená po oznámení Marshallova plánu, ovšem změnila situaci. V září 1947 bylo na popud Moskvy založeno Informační byro komunistických stran239, prosazující konfrontaci s demokratickými silami ve střední i západní Evropě. Pařížský kabinet se tak místo ohledů na komunisty, vymanévrované z vlády na jaře 1947, musel vypořádat s vlnou občanské neposlušnosti. Na podzim téhož roku se francouzská vláda potýkala se stávkovou vlnou, inspirovanou komunisty. Koalice, v níž dominovali křesťanští demokraté a socialisté, hledala záchranu v intenzivnější bezpečnostní spolupráci s USA, Británií a některými dalšími zeměmi západní Evropy. Britové si slabost Francie uvědomovali. Proto již v prosinci 1947 oslovil Ernst Bevin amerického státního tajemníka George Marshalla s žádostí o vojenskou podporu proti sovětskému nebezpečí. Marshall sice nebyl proti, požadoval ale „evropskou iniciativu“, aby mohl záležitost prosadit v Kongresu. Bevin s Bidaultem poté začali jednat se státy Beneluxu. Britové ve svých interních materiálech počítali se zapojením dalších západoevropských zemí, včetně dosud okupovaného západního Německa. Novou strukturu měli podle Londýna zastřešovat Američané a britská dominia. Na konci ledna 1948 Bevin v dolní sněmovně oznámil záměr vytvořit tzv. Západní unii. Již zmíněná myšlenka „třetí síly“ však byla tak silná, že s ohledem na situaci v některých zemích (Francie, Belgie) bylo třeba vznikající pakt prezentovat pouze jako prostředek vojenské spolupráce západní Evropy. Bevin se proto v projevu v dolní sněmovně sovětské hrozby dotkl jen letmo a o roli Spojených států amerických raději nemluvil vůbec. Komunistický převrat v Československu v únoru 1948240 však stoupence „třetí síly“ oslabil; nakonec doufali (jako např. belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak) jen v jakousi relativně nezávislou roli Evropy uvnitř předpokládané aliance s USA.241 238 YOUNG, J. W. 1984. Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951. Leicester, 1984, s. 42-49. Podrobně srov. DURMAN, K. 2004. Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka a nukleární mír 1938-1964. Praha, 2004, s. 229- 233, ale i následující strany. 240 FRUS 1948 (jako pozn. 32), s. 32-33; FOLLY, M. H.: Breaking the Vicious Circle: Britain, the United States and the Genesis of the North Atlantic Treaty. Diplomatic History, 1988, 12, 1, s. 59-77; LEFFLER, M. P.: The United States and the Strategic Dimesion of the Marshall Plan. Diplomatic History, 1988, 12, 3, s. 289. 241 K dopadu únorových událostí na americkou zahraniční politiku srov. např. SCHALLER, M. 1985. The American Occupation of Japan. The Origins of the Cold War in Asia. Oxford, 1985, s. 106; TRACHTENBERG, M. 1999. A Constructed Peace. The Making of the European Settlement 1945-1963. Princeton, 1999, s. 78. 239 67 Československé události jednání o paktu urychlily242, takže byl k podpisu připraven v mimořádně krátké době, již 17. března 1948. Tzv. Západní unie (Western Union - WU), někdy nazývaná též Bruselský pakt, uzavřená na 50 let, byla formálně poněkud anachronicky zaměřena především proti Německu. Vztahovala se ale i na ostatní hrozby, tedy i na sovětskou. Pět členských států, Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Velká Británie, se kromě vojenské pomoci zavázalo ke spolupráci i v hospodářské, sociální a kulturní oblasti. Pakt překračoval, jak vidno, pouhý bezpečnostní rozměr, a proto není divu, že ho některé země (např. Británie) v pozdějších letech považovaly za vhodný nástroj všeobecné evropské spolupráce.243 Bylo tomu tak mimo jiné proto, že Západní unie nepřekročila rámec mezivládní spolupráce. V jejím čele stála Rada ministrů doplňovaná stálým výborem velvyslanců. Dále byly zřízeny výbory pro vojenské, hospodářské, sociální a kulturní otázky. Zejména pro Brity bylo důležité, že všechna rozhodnutí v Radě byla přijímána jednomyslně. Organizačně pakt zabezpečoval sekretariát se sídlem v Londýně. Ještě v roce 1948 vznikl společný vojenský štáb v čele s britským polním maršálem Bernardem L. Montgomerym. Vytvořením Západní unie splnili Evropané Marshallovo zadání: iniciativa byla na jejich straně. To mělo velký význam; ve Washingtonu totiž zaznívaly hlasy zpochybňující nutnost vojenské aliance se státy západní Evropy. Ještě na podzim 1947 tvrdil vlivný úředník amerického ministerstva zahraničí George F. Kennan: „Nehrozí nám vojenská, ale politická moc Rusů. Pokud hrozba není vysloveně vojenského rázu, potom pochybuji, že bychom ji mohli odvrátit výlučně vojenskými prostředky.“ Skepsi některých Američanů vůči novému angažmá v Evropě prohlubovaly obavy, že by nové zbrojení mohlo zpomalit přechod hospodářství z válečných k mírovým podmínkám. Vojenský rozpočet USA byl stlačen na nejnižší možnou míru, možná až za ni. Současně probíhající jednání o Marshallově plánu ukazovala, že by v Kongresu bylo velmi obtížné hledat potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů pro alianci s Evropany. Americké vojenské velení navíc dospělo k názoru, že v nejbližších pěti až deseti letech USA nehrozí sovětský útok. Spoléhalo se na jadernou převahu i na hospodářské potíže Sovětského svazu související s poválečnou obnovou země. Komunistický převrat v Československu však vytvořil, jak již bylo řečeno, novou realitu. Americký guvernér v Německu, generál Lucius Clay, počátkem března 1948 varoval 242 ALDRICH. British Intelligence (jako pozn. 29), s. 168; TRACHTENBERG, M. A Constructed Peace (jako pozn. 40), s. 83-86; FRUS 1948 (jako pozn. 32). s. 34, 48, 50. Srov. též BULLOCK, A. 1933. Ernest Bevin: Foreign Secretary, 1945-1951. New York, 1993, s. 555; YERGIN, D. 1978. Shattered Peace: The Origins of the Cold War and the National Security State. Boston, 1978, s. 295. 243 KRIEGER, W.: American Security Policy in Europe before NATO. HELLER, F. H.; GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 113. 68 před „náhlou změnou postoje Sovětů, která naznačuje, že by válka mohla přijít s dramatickou náhlostí“. Rada národní bezpečnosti, zřízená krátce před „únorovými událostmi“ v Československu, dne 30. března 1948 konstatovala, že válku se Sovětským svazem nelze vyloučit. Proto doporučila posílení vojenské síly Spojených států amerických a „mobilizaci a posílení potenciálu nesovětského světa“.244 V téže době probíhaly ve Washingtonu porady amerických, kanadských a britských představitelů o ideální podobě vojenského paktu, který by zahrnoval také další evropské země. Varovné hlasy nalezly pozorné posluchače v Kongresu. V rozpočtovém roce 1948-1949 byly zdvojnásobeny výdaje na letectvo. V polovině června 1948 schválil Senát přesvědčivou většinou hlasů rezoluci navrženou republikánským předákem Arthurem Vandenbergem, která vládě doporučovala účast v „regionálních a jiných kolektivních strukturách“, sloužících zájmům americké národní bezpečnosti, a to i mimo západní polokouli. Tím byla otevřena cesta k přímé účasti USA na zajišťování bezpečnosti Evropy. V červnu 1948 Stalin dále zvýšil mezinárodní napětí blokádou Berlína, čímž urychlil formování severoatlantické koalice.245 Na počátku září 1948 se představitelé států Západní unie shodli s americkými a kanadskými kolegy na nemožnosti mírové koexistence se Sovětským svazem a rozhodli se utvořit obranný spolek. V říjnu 1948 začala další jednání, na nichž bylo třeba dohodnout přesnou podobu spojeneckých závazků a také počet členských států. USA požadovaly nad rámec Západní unie začlenění Dánska (vlastnilo strategicky významné Grónsko), Portugalska (Azorské ostrovy) a Islandu. Francie prosazovala účast Itálie, Velká Británie podporovala vstup Norska. Největší problém představovala Itálie, která neležela u pobřeží Atlantiku. Američané nebyli sami jednotní, pokud šlo o rozšíření paktu do Středomoří; Řecko a Turecko, jejichž ohrožení ze strany Sovětského svazu přimělo v roce 1947 Washington k zásahu (již zmíněná Trumanova doktrína), byly přijaty teprve v roce 1952. Proti členství Itálie vystupoval sám Truman, ale nakonec s její účastí v březnu 1949 vyslovil souhlas.246 Nesnadno se hledala shoda v otázkách formy spojeneckých závazků. Američané původně upřednostňovali volné spojenectví podle vzoru Meziamerické smlouvy o vzájemné pomoci (tzv. Pakt z Rio de Janeira) z 2. září 1947. Povinnost přispěchat na pomoc napadenému 244 Důsledkem napětí kvůli Československu a kvůli stále více vyhrocené „německé otázce“ bylo znovuzavedení povinné vojenské služby ve Spojených státech amerických; 8. dubna 19548 proto Kongres uvolnil pro potřeby armády 3,159 miliardy dolarů. BRADLEY, J. F. N. 1994. Válka a mír po roce 1945. Dějiny vztahů mezi Sovětským svazem a Západem. Praha, 1994, s. 41. 245 K první berlínské krizi srov. BOROWSKI, H. R. 1982. A Hollow Threat: Strategic Air Power and Containment before Korea. Westport/Connecticut, 1982, s. 125. 246 REID, E. 1977. Time of Fear and Hope: The Making of the North Atlantic Treaty, 1947-1949. Toronto, 1977, s. 196; KAPLAN. The United States (jako pozn. 35), s. 110-111. 69 spojenci zde byla formulována jen vágně, každý měl v podstatě právo podniknout opatření podle vlastního uvážení. Evropané ale chtěli Američany přimět k přistoupení k Západní unii, která předpokládala automatickou vojenskou pomoc všech signatářů oběti agrese. Protože však nesmělo být dotčeno právo Kongresu vyhlašovat válku, nemohla americká administrativa se zásadou automatické vojenské pomoci souhlasit. Výsledkem byl kompromis, vtělený do 5. článku Severoatlantické smlouvy, podepsané 4. dubna 1949 zástupci dvanácti států. Členské země Organizace severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty Organisation, dále jen NATO) Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Francie, Itálie, země Beneluxu, Norsko, Dánsko, Island a Portugalsko označily útok na jednu nebo více členských zemí za útok proti všem; v rámci 51. článku Charty OSN (právo na sebeobranu) měla následovat taková akce, jakou bude smluvní strana „považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“.247 K lítosti zbývajících zastánců koncepce „třetí síly“ tak převzali odpovědnost za obranu Evropy Američané. Západní unie sice nezanikla, byla ale podřízena velení NATO. Zatímco se NATO rozšiřovalo (poprvé v roce 1952 o Turecko a Řecko, roku 1955 byla přijata Spolková republika Německo) a do roku 1953 byla vybudována jeho organizační struktura v čele se Severoatlantickou radou, Západní unie slábla. Svou působnost v hospodářské oblasti postupně přenesla na OEEC, v kulturní a sociální oblasti na Radu Evropy. V lednu 1949 předložila studijní komise, iniciovaná Spaakem, závěrečnou zprávu; na nátlak Británie v ní došlo k několika změnám. Dne 29. ledna pak bylo vydáno komuniké, jež oznamovalo zřízení Rady Evropy (Council of Europe - CE)248, složené ze dvou těles – za zavřenými dveřmi jednajícího Výboru ministrů a veřejně jednajícího konzultativního orgánu, pozdějšího Poradního shromáždění. K jednáním byly přizvány další země: Dánsko, Irsko, Itálie, Norsko a Švédsko. I když Britové se zněním komuniké souhlasili, snažili se novou instituci odsoudit k bezvýznamnosti. Londýn byl stále přesvědčen, že jeho místo je „vedle Evropy“. Britové nebyli ve svém skeptickém postoji k evropské integraci osamoceni. Opatrní byli 247 Ke vzniku NATO z pohledu představitelů USA srov. The Private Papers of Senator Vandenberg. Boston, 1952, s. 340-341; FRUS 1948, I. s. 563 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v01p2.i0007&id=FRUS.FRUS1948v01p2&isize=M. FRUS 1948 (jako pozn. 32), s. 59-61, 156, 335; FRUS 1949, IV. s. 109 [online] [cit. 09. 10. 2011]. Dostupný na WWW: http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1949v04.i0006&id=FRUS.FRUS1949v04&isize=M. Text smlouvy v českém jazyce viz LUŇÁK, P. Západ (jako pozn. 11), s. 445-448. 248 Kritickou interpretaci vzniku a fungování Rady Evropy srov. BOOTHBY, R. T. 1978. Lord, Boothby – Recollections of a Rebel. London, 1978, s. 264. V téže souvislosti srov. též COLEMAN, P. 1989. The Liberal Conspiracy: The Congress for Cultural Freedom and the Struggle for the Mind of Europe. New York, 1989. 70 i představitelé skandinávských zemí. Na londýnské schůzi ministrů zahraničí se Britům podařilo smést ze stolu francouzsko-italský návrh, aby se nová organizace jmenovala Evropská unie. Dne 5. května 1949, pouhý měsíc po zřízení NATO, podepsali ve Westminsteru představitelé deseti států smlouvu obsahující Statut Rady Evropy. Za její stálé sídlo byl vybrán Štrasburk. Oficiálním hlavním cílem Rady bylo dosažení „větší jednoty mezi členy za účelem ochrany a realizace ideálů a principů, které jsou jejich společným dědictvím, a usnadnění jejich hospodářského a sociálního rozvoje“.249 Ačkoli se mnozí stoupenci integrace domnívali, že vytvoření Rady Evropy představuje v úsilí o jednotnou Evropu průlom, skutečnost byla méně optimistická. Statut Rady Evropy byl totiž konstruován tak, aby se nedotkl suverenity členských států. Dominantní postavení získal Výbor ministrů, který mohl vetovat všechna doporučení Poradního shromáždění. Ale i v případě, že ministři návrh schválili, náleželo rozhodnutí o jeho případné realizaci pouze národním vládám. Z jednání Rady byly vyloučeny „obranné otázky“, a to nejen kvůli Britům, ale i proto, že do ní vstoupily dva neutrální státy – Švédsko a Irsko. Zatímco pole působnosti zůstalo i tak poměrně široké, příliš se nedařilo ovlivňovat praxi a Rada zůstávala spíše „diskusní platformou“. Proevropské síly se proto od počátku snažily prohloubit její nadnárodní charakter a přicházely s návrhy reforem, které měly posílit postavení Poradního shromáždění na úkor Výboru ministrů. Na prvním zasedání Poradního shromáždění v srpnu 1949 byl jeho předsedou zvolen belgický federalista Paul-Henri Spaak. Členové shromáždění, od roku 1951 delegovaní poslanci národních parlamentů, měli tendenci sdružovat se podle politických, a nikoli národních kritérií. Mohli však jednat jen o návrzích Výboru ministrů, který navíc schvaloval rozpočet, rozhodoval o zaměstnancích sekretariátu i o žádostech o členství. Shromáždění tak vlastně smělo pouze přijímat doporučení Výboru ministrů, který je často ignoroval. Vztahy mezi oběma součástmi Rady byly nezřídka napjaté. Jeden ze členů Poradního shromáždění dokonce prohlásil: „Rada Evropy se skládá ze dvou orgánů, jeden je pro Evropu a druhý proti ní“. Mnoho na tom nezměnilo ani zřízení styčného výboru mezi oběma komorami v roce 1950. Neuspěly ani snahy o rozšíření kompetencí Poradního shromáždění. Francouzští socialisté předložili v létě 1950 dva návrhy reforem. Méně radikální požadoval spojení OEEC, Západní unie a Rady Evropy, konzultace o zahraniční politice a právo Poradního shromáždění vydávat po souhlasu Výboru ministrů zákony. Při Radě měla 249 K původním deseti státům (země Beneluxu, Dánsko, Francie, Británie, Irsko, Itálie, Norsko a Švédsko) postupně přistupovaly další. V roce 1949 to byly Řecko a Turecko, v roce 1950 Island, 1951 SRN, 1956 Rakousko, 1961 Kypr, 1963 Švýcarsko a 1965 Malta. Po pádu diktatur ve Španělsku a Portugalsku byly do Rady Evropy přijaty i tyto státy. Dnes má Rada 41 členů; Česká republika je od roku 1993 jedním z nich. 71 vzniknout správní oddělení, zárodky ministerstev. Radikálnější, federalistický návrh předpokládal zřízení přímo voleného parlamentu a vlády. Tyto orgány měly mít na základě většinového hlasování právo rozhodovat o zahraniční, hospodářské a obranné politice. I když se většina delegátů Poradního shromáždění přiklonila k mírnější variantě změny statutu, britská Dolní sněmovna ji – i přes přísliby některých labouristických politiků – odmítla v listopadu 1950 ratifikovat.250 Po ztroskotání reformních snah přestali stoupenci evropské integrace vkládat naděje do Rady Evropy a hledali jiné způsoby jak dosáhnout užšího sepětí evropských zemí. Aktivity Rady přesto nebyly v následujících letech bez významu. Úsilí se soustředilo hlavně na otázky kulturní, sociální, a právní. V roce 1954 Rada přijala Evropskou kulturní konvenci, v roce 1961 Evropskou sociální chartu. Nejvýznamnějším výsledkem práce Rady byla Evropská konvence o ochraně základních lidských práv a svobod, která vstoupila v platnost v září 1953. Aby byla zajištěna její vynutitelnost, vznikl v roce 1959 Evropský soud pro lidská práva, jenž získal pravomoc přezkoumávat rozhodnutí justičních orgánů členských zemí. Závěrem lze konstatovat, že evropskou integraci je nutné vnímat jako důsledek druhé světové války a počínající studené války. Názory na integrační proces se různily, rozhodující však byl postoj Spojených států amerických, které z války vzešly jako supervelmoc. Pokles vlivu Velké Británie a zároveň hrozba zahrnutí Řecka a Turecka do zájmové sféry Sovětského svazu přiměla amerického prezidenta Harryho Trumana deklarovat v roce 1947 doktrínu, jež byla zaměřena proti expanzi sovětského vlivu. Reálným projevem této politické orientace se stal projekt hospodářské pomoci Evropě, známý jako Marshallův plán. Ačkoli nabídka finanční podpory byla určena pro všechny státy západně od Asie, tedy včetně Sovětského svazu, byly podmínky přijetí v duchu Trumanovy doktríny záměrně nastaveny tak, aby Sovětský svaz na plánu odmítl participovat. Ten zamítl účast i svým satelitním státům, takže pomoc se nakonec skutečně omezila jen na západní Evropu. Za účelem přerozdělování americké finanční výpomoci byla v roce 1948 zřízena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci - OEEC. Díky úspěšné kooperaci členských států se stala vzorem dalších integračních projektů. Tím dalším byla zejména Západní unie, jejíž konstituování bylo urychleno vnitropolitickým oslabením Francie a komunistickým převratem v Československu. Stupňující se tlak Sovětského svazu nakonec vedl v roce 1949 k ustanovení Severoatlantické aliance - NATO. Jí byla podřízena i Západní unie, postupně 250 K fungování Rady Evropy srov. URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe – A History of European Integration since 1945. London, 1995, s. 35; ALDRICH, R. L. 2001. The Hidden Hand – Britain, America and Cold War Secret Intelligence. London, 2001, s. 335; SPAAK, P-H. 1971. The Continuing Battle: Memoirs of a European. Boston, 1971, s. 209-225. 72 upadající do bezvýznamnosti. Ambiciózní projekt představovala rovněž v roce 1949 založená Rada Evropy. Sice byla pouhou „diskusní platformou“, ale v kulturní, sociální a právní oblasti dosáhla zřetelných úspěchů. 73 V. Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952) Na přelomu 40. a 50. let 20. století již měla západní Evropa, pokud jde o politické i hospodářské důsledky druhé světové války, nejhorší léta za sebou. „Německá otázka“ sice nebyla vyřešena, vznik Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky na podzim 1949 nicméně naznačoval, jakým směrem se bude další vývoj ubírat; Stalinovy představy o jednotném Německu pod sovětským vlivem vzaly během berlínské krize a v následujících měsících definitivně za své. Komunisté ve Francii a Itálii byli vymanévrováni z vlád, v Řecku stáli před konečnou porážkou v občanské válce a Turecko se s pomocí Západu pozvolna vymaňovalo ze sovětského tlaku. Americká vláda v čele s prezidentem Harrym S. Trumanem a státním tajemníkem Deanem Achesonem se nenápadně, nicméně jednoznačně zbavovala svazujících pout „rooseveltismu“ a ponechávala Sovětům pro případnou expanzi stále méně prostotu. Jednoznačný postoj USA ke krizi na Korejském poloostrově a následná válka251 toho byly jasným dokladem. Není nejmenších pochyb o tom, že při hospodářské i politické rekonstrukci západní Evropy sehrál nejdůležitější roli Marshallův plán. Již první dva roky realizace tohoto projektu (19481949) přinesly těm částem kontinentu, jichž se týkal, významný pokrok. Okolnosti oznámení a realizace plánu však zůstávají stále předmětem diskusí mezi historiky. Sporný tak zůstává mimo jiné jeho vliv na zahájení hospodářské integrace Evropy. Zatímco např. Michael J. Hogan mu přikládá klíčový význam252, Alan S. Milward zdůrazňuje, že evropské vlády odmítly americký koncept evropské hospodářské spolupráce a bránily státní suverenitu. 253 Vliv USA na evropskou hospodářskou politiku zasluhuje hlubší analýzu, a to také v souvislosti se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (European Community for Steel and Coal – ECSC, česky a dále jen ESUO). Zatímco například Beate Neuss označila již v názvu své práce USA za „porodní bábu“ Evropy,254 potvrzuje Milward i zde svou skepsi. Největší pozornost však budeme věnovat analýze politiky klíčových evropských států v čele s Francií, Spolkovou republikou Německo a Velkou Británií. Půjde o to objasnit, jaké pohnutky vedly Paříž na jaře 1950 k představení tzv. Schumanova plánu. Vedla Francie 251 Ke korejské válce a k jejímu mezinárodněpolitickému kontextu včetně Československa srov. NÁLEVKA, V. 2009. Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Korejská válka 1950-1953. Praha, 2009. 252 HOGAN, M. J. 1987. The Marshall Plan. America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 19471952. Cambridge, 1987. 253 MILWARD, A. S.: Was the Marshall Plan Necessary? Diplomatic History, 1989, 13, 2, s. 231-253. 254 NEUSS, B. 2000. Geburtshelfer Europas? Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess 1945-1958. Baden-Baden, 2000. 74 skutečně „dvojí politiku“ vůči Německu, ve které měly místo jak snahy dominovat v Evropě tak i federalizační myšlenky?255 Nejvážnější překážkou pokračování evropských integračních procesů byla od počátku Velká Británie. Ve srovnání s bezprostředně poválečnými lety tu však byl jeden podstatný rozdíl: zatímco po roce 1945 si Evropané „spojenou Evropu“ bez Británie prakticky nedovedli představit, na přelomu 40. a 50. let to již dokázali a přestávali brát na britský postoj a na četná „britská specifika“ ohled. Zůstává však otázkou, dodnes často vyslovovanou na stránkách odborné literatury, zda šlo v případě britského odmítnutí vstupu do ESUO především o politické úvahy, resp. jestli by Francií prosazovaný projekt byl pro Británii výhodný alespoň ekonomicky.256 Podobně otevřenou zůstává také problematika účasti Německa ve Francií proponované nové evropské struktuře. Pokusíme se potvrdit či vyvrátit hypotézu, že šlo slovy Ulricha Lappenküpera o „obtížný průlom k německo-francouzskému porozumění“.257 V pozadí projektu známého jako Schumanův plán stály dva politické motivy.258 V první řadě se jednalo o bezpečnostní opatření proti Německu a s tím související posílení vedoucího postavení Francie na kontinentě, zadruhé šlo o první konkrétní krok na cestě k evropské (politické i hospodářské) integraci.259 Plán vycházel ze zkušeností prvních poválečných let, zejména z nejistoty ohledně dalšího vývoje Německa. Zatímco sovětskou okupační zónu, od října 1949 Německou demokratickou republiku, Západ již odepsal, budoucí Spolkovou republiku nehodlal v žádném případě obětovat. Mnozí politikové navíc již v té době počítali s využitím značného lidského a zejména hospodářského potenciálu západního Německa při obraně před případným útokem ze strany Sovětského svazu (šéf britské opozice Winston Churchill mluvil o „znovuvyzbrojení Německa“ v Dolní sněmovně v květnu 1950; v podobném duchu se vyjádřil i americký guvernér v Německu generál Lucius Clay). Spojené státy pak plán jednoznačně podporovaly, a to i bez britské účasti.260 255 HÜSER, D. 1996. Frankreichs „doppelte Deutschlandspolitik“. Dynamik aus der Defensive – Planen, Entscheiden, Umsetzen in gesellschaftlichen und wirtschaftlichen, innen- und aussenpolitischen Krisenzeiten, 1944-1950. Berlin, 1996. 256 Novější práce prokazují opak. Srov. LORD, Ch. 1996. Absent at the Creation. Why Britain Did not Join in the Beginnings of the European Community. Dartmouth, 1996. 257 LAPPENKÜPER, U.: Der Schuman Plan. Mühsamer Durchbruch zur deutsch-französischen Verständigung. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1994, 42, 3, s. 401-445. 258 Podle Jeana Monneta se jednalo o „první krok k evropské federaci“. Srov. MONNET, J. 1978. Memoirs. London, 1978, s. 273; FRANSEN, F. 2001. The Supranational Politics of Jean Monnet: Ideas and Origins of the European Community. Connecticut, 2001, s. 96-97; VAUGHAN, R. 1976. Post-war Integration in Europe. London, 1976, s. 55. 259 Podle budoucího britského premiéra Harolda Macmillana (1957-1963) se jednalo o „revoluční, téměř mystický projekt“. HORNE, A. 1988. Macmillan 1894-1956. London, 1988, s. 319. 260 LUNDESTAD, G. 1998. „Empire“ by Integration. The United States and European Integration, 1945-1947. Oxford/New York, 1998, s. 43. 75 Dosažení tohoto cíle však bylo, stejně jako začlenění Německa do pozvolna se rodících „evropských struktur“, složitou záležitostí. Především Francouzi pohlíželi na Německo s nedůvěrou, a proto usilovali o to, aby bylo podřízeno co největší kontrole. Z tohoto důvodu došlo k ustavení řady institucí – Mezinárodního úřadu pro (správu) Porúří, Mezinárodního úřadu pro kontrolu rozdělování produkce uhlí a oceli v Porúří (pro vnitřní spotřebu a vývoz) či Vojenského bezpečnostního úřadu – jež měly případná rizika co nejvíce omezit.261 Zřejmě nejcitlivější v rámci „německé otázky“ byl problém Sárska, jehož nepříliš velké, ale na uhlí bohaté území mělo pro Francii i pro Spolkovou republiku zásadní význam. V březnu 1950 byly uzavřeny mezi Sárskem a Francií smlouvy, které upevňovaly autonomní statut tohoto území a dále ho vzdalovaly Německu.262 Na počátku 50. let bylo důležitou otázkou, jaký postup zvolit. Dosavadní vývoj – ustavení OEEC a Rady Evropy – ukázal, že bude krajně obtížné postoupit nad úroveň mezivládní spolupráce; uspořádání Evropy na federativním základu se zdálo být úkolem „pro další generace“. Právě z tohoto poznání autoři Schumanova plánu vycházeli: jako cíl si proto vytkli nalézt taková odvětví, která by byla klíčová pro hospodářství jednotlivých zemí a která by zároveň umožňovala nadnárodní spolupráci. Pokud by se v těchto odvětvích podařilo „evropskou integraci“ „nastartovat“, mohl by – podle úspěšného vzoru – tento proces pokračovat dále. Jednání západoevropských politických špiček, jež v dubnu 1949 proběhla v Londýně, byla v tomto ohledu úspěšná: pro případnou koordinaci v rámci zemí OEEC byly vybrány uhlí, ocel, elektřina a doprava.263 Zpočátku se zdálo, že se projekt bude ubírat cestou vytvoření soukromých i státních společností, jež by mohly podnikat v některých členských zemích OEEC, byly by osvobozeny od cel a od vícenásobného zdanění a podléhaly by kontrole dosud blíže nespecifikovaného úřadu při Radě Evropy. Plán však ztroskotal na dvou překážkách: první bylo zajištění kontroly nad výše zmíněnými společnostmi, druhou neschopnost vlád dohodnout se na způsobu, jakým by šlo zamezit „kartelovým dohodám“ těchto společností. Kromě toho se současně objevilo několik dalších projektů. Jejich autoři počítali s internacionalizací produkce, prodeje a nákupu uhlí, železa a oceli nejen na francouzsko-německém pomezí (Lotrinsko, Sársko, Porúří), ale i v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku a ve Velké Británii 261 RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanisme Deutschlandpolitik 1949-1955. Opladen, 1991, s. 189. 262 HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland und Europa 19451947. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007, s. 126. 263 GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004, s. 72. 76 (francouzský socialistický poslanec André Philip v lednu 1950)264, či s vytvořením francouzsko-německé unie (obecně), či alespoň se vznikem hospodářské unie mezi těmito státy (kancléř Spolkové republiky Konrad Adenauer v březnu 1950).265 Nakonec se rozhodující iniciativy ujali francouzští politikové. Zatímco ministerský předseda Georges Bidault byl spíše stoupencem transatlantické spolupráce (v nejednom ohledu ve shodě s Brity) a přísné kontroly poraženého Německa (podobně jako Charles de Gaulle)266, což se projevilo v jeho návrhu na ustavení Atlantické mírové rady, představitelé ministerstva zahraničních věcí 4. republiky, zejména jeho šéf Robert Schuman, zastávali jiný názor. Tento muž, jenž v sobě vzhledem k lotrinskému původu, německému vzdělání, válečným zkušenostem a poválečné „bleskové politické kariéře“ v Paříži ztělesňoval „to nejlepší z německé i francouzské povahy“267, byl pevně odhodlán skoncovat se staletou rivalitou mezi oběma sousedy.268 Za skutečného autora Schumanova plánu je přitom nutno označit jiného Francouze – Jeana Monneta, tehdejšího generálního komisaře Národního plánovacího úřadu (doslova Plánu pro modernizaci a vybavení), jehož úkolem byla rekonstrukce francouzského průmyslu po skončení druhé světové války. Monnet sice nebyl členem Bidaultova kabinetu, jeho úřad byl však co do vlivu a respektu na úrovni ministerského. Monnet, jeden z hlavních propagátorů francouzsko-britské unie z roku 1940 a po válce rozhodný zastánce mezinárodní mezivládní i nadnárodní spolupráce, si s lítostí uvědomoval, že není s to překonat skepsi labouristické vlády, a proto své úsilí nasměroval ke kooperaci s Německem.269 Návrh kancléře Spolkové republiky na široce pojatou hospodářskou unii však Monnetovi připadal příliš velikášský a v dohledné době nerealizovatelný. Proto se přiklonil k závěrům londýnských jednání z dubna 1949. Při práci na projektu pak Monnet svůj výběr dále zúžil na uhlí a ocel, jež byly v té době považovány za klíčová hospodářská odvětví rozvinutých průmyslových zemí. Vytvoření nadnárodní organizace, spravující produkci uhlí a oceli a dohlížející na obchod s těmito komoditami, Monnetovi vyhovovalo i z politického hlediska. Případný úspěch, tj. propojení „dvou potenciálně nejvýznamnějších evropských ekonomik“, měl zabránit další francouzsko-německé válce a přispět k evropskému míru. V Monnetově pojetí plánu šlo o to, aby pro Francii zůstal zachován volný přístup k ložiskům 264 Srov. např. LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München, 1983, s. 248. 265 WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002, s. 283. 266 LAVERGNE, B. 1952. Le Plan Schuman. Paris, 1952, s. 14-15; WERTH, A. 1957. France 1940-1955. London, 1957, s. 479. 267 FRANSEN. The Supranational Politics (jako pozn. 8), s. 97. 268 Srov. DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004, s. 36. 269 DUCHÊNE, F. 1994. Jean Monnet. The First Statesman of Interdependence. New York, 1994, s. 147. 77 uhlí v Porúří i v době, kdy bude Německo zbaveno dohledu vítězných válečných mocností. Šlo o to podržet si i do budoucna jistou formu kontroly nad produkcí oceli; toto odvětví bylo chápáno jako jedno ze základních pro případné „znovuvyzbrojení“ Německa. V pozadí plánu stály i francouzské obavy z německé výkonnosti a konkurence, třebaže se o nich nemluvilo nahlas. Monnet již předem varoval, že se ve Spolkové republice bude ocel vyrábět levněji než ve Francii; zároveň upozorňoval na nezbytnost svázat Němce dohodami na bázi rovnoprávnosti, dokud jsou ještě relativně slabí.270 Zřejmě největší přínos Schumanova, respektive Monnetova plánu spočíval v jeho institucionálním zajištění. Organizace, jež by projekt řídila, měla být nejen nadnárodní, ale také nezávislá, se skutečnými, nikoli pouze papírovými pravomocemi. Monnet a jeho nejbližší spolupracovníci (Etienne Hirsch, Paul Reuter a hlavně Pierre Uri), s nimiž na plánu pracoval, se netajili dalekosáhlými ambicemi. Ve střednědobém horizontu počítali se vznikem „federální evropské vlády“ a s vytvořením hospodářsky a politicky jednotné Evropy. Rozhodující byl kladný postoj Roberta Schumana, který Monnetův projekt přivítal a poskytl mu politickou podporu.271 Schuman s plánem nejprve seznámil některé kolegy ve vládě, v první řadě ministra spravedlnosti Reného Mayera a ministra obrany Reného Plevena272, jenž se rovněž nějaký čas zaobíral „německou otázkou“ a výhledy evropské integrace, byť spíše v politické rovině. Poté kontaktoval amerického státního tajemníka Deana Achesona273 a nakonec západoněmeckého kancléře Adenauera. Oba muži se k návrhu vyjádřili opatrně, nicméně kladně. Washington vyzýval západní Evropu k co nejužší spolupráci již delší dobu, Monnetův plán pak v počátcích našel pro Německo Johnu McCloyovi. zastánce 274 hlavně v americkém vysokém komisaři Adenauer přes původní zaváhání chápal plán jako možnost „ukotvení“ Německa na západě, považoval ho za způsob, jak zbavit Francouze obav z jeho země, za přechodné řešení sárského problému a konečně za obhajobu německého členství, byť pouze jako přidruženého člena, v Radě Evropy.275 Schumanovi s Monnetem tak zbývalo přesvědčit o výhodách návrhu francouzskou vládu. Po složitých jednáních se to podařilo a cesta k jeho zveřejnění byla volná. 270 K odborné diskusi a k různým interpretacím, týkajících se motivů Schumanova plánu srov. např. CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Paderborn, 2008, s. 99-100. 271 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 78. 272 MONNET. Memoirs (jako pozn. 8), s. 301. 273 Tamtéž. 274 NEUSS, B. 2000. Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess 1945-1958. BadenBaden, 2000, s. 61. 275 WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 15), s. 285. 78 Francouzský ministr zahraničních věcí svůj záměr oznámil 9. května 1950 na tiskové konferenci, jež se stala jedním ze zlomových momentů v celém procesu evropské integrace. „Společná těžba uhlí a výroba oceli,“ řekl tehdy Schuman, „zajistí okamžité vytvoření společných základen hospodářského rozvoje, tj. první etapu evropské federace, a změní osud oblastí, jež byly po dlouhou dobu odsouzeny k výrobě válečných zbraní, jejichž oběťmi se pak stávaly.“ „V důsledku toho,“ pokračoval, „bude jakákoli válka mezi Francií a Německem nemyslitelná a zároveň materiálně nemožná.“ „Produkce (uhlí a oceli – autoři),“ řekl Schuman, „bude bez výjimek nabízena zbytku světa, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně a k posílení míru.“ Podle francouzského ministra se nejednalo o pouhá prázdná slova, ale „o odvážný, konstruktivní čin“ s „nedozírnými následky“.276 Jak jsme již naznačili, ve Washingtonu vzbudil projekt směřující k ustavení ESUO kladnou odezvu. Francouzsko-německé sblížení, jež bylo jeho nedílnou součástí, a výhled na dlouhodobě klidný vývoj na starém kontinentě byly přesně tím, co si představitelé Trumanovy administrativy přáli; o opozičních republikánech platilo prakticky totéž. Dílčí výhrady, jež byly vzneseny pouze ze strany vývozců hutních výrobků do Evropy, nebyly v danou chvíli podstatné.277 Skutečnost, že Schuman ani Monnet se svými návrhy předem neseznámili Brity, vyvolala v Londýně hodně „zlé krve“. Ministerský předseda Clement Attlee i ministr zahraničí Ernst Bevin se cítili dotčeni, ba co víc, zesměšněni zejména tím, že Schuman svůj plán za jejich zády konzultoval s Deanem Achesonem, a dokonce i s Konradem Adenauerem.278 Podobně se vyjádřil i šéf konzervativní opozice Winston Churchill, byť svá slova zmírnil kladným hodnocením projektu a vyzdvižením významu francouzsko-německého smíření. Postupu Paříže se ale nelze divit. Pravděpodobnost, že by se Londýn k Schumanovu plánu připojil, byla mizivá. Text prohlášení, podle něhož se jednalo o „první krok na cestě k federalizaci Evropy“, nemohl „za Kanálem“ vzbudit žádné nadšení; Britové byli spokojeni s mezivládní podobou OEEC. Navíc se dnes většina autorů přiklání k názoru, že plán nebyl pro Británii ekonomicky výhodný.279 Labouristický premiér Clement Attlee francouzský návrh v Dolní sněmovně odmítl s odůvodněním, že Británie nemůže souhlasit s tím, aby její nejvýznamnější hospodářské síly řídila nedemokratická autorita, která není nikomu odpovědná. Na tomto názoru nic nezměnila ani výměna nót mezi oběma vládami. Hlavní důvod britského „ne“ 276 WERTH. France (jako pozn. 16), s. 478. LUNDESTAT. „Empire“ (jako pozn. 10), s. 43. 278 K reakci vedoucích představitelů britské vlády srov. DENMAN, R. 1996. Missed Chances – Britain and Europe in the Twentieth Century. London, 1996, s. 187; DUCHÊNE. Jean (jako pozn. 19), s. 201. 279 CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 20), s. 101. 277 79 spočíval v politické rovině. Londýn totiž zásadně odmítal integraci Evropy založenou na nadnárodním principu. Tento postoj zastával i poté, co se na podzim 1951 do úřadu ministerského předsedy v Downing Street číslo 10 vrátili konzervativci v čele s Winstonem Churchillem. Kritika integračních procesů sice ztratila „attleeovskou ostrost“, o zapojení ostrovního státu do tohoto procesu však nemohla být řeč. Británie navíc nezůstala osamocena, podpořili ji především představitelé skandinávských zemí.280 V Římě Schumanův plán přivítali. Předseda vlády, křesťanský demokrat Alcide de Gasperi, i ministr zahraničních věcí hrabě Sforza se shodli na tom, že hospodářský i politický přínos projektu pro jejich zemi je nedocenitelný. Obavy se projevovaly pouze u těch, kteří se obávali evropské konkurence.281 V Belgii a Lucembursku ESUO velké nadšení nevyvolalo. Obě země procházely již několik let experimentem jménem Benelux; vytvoření celní unie v jeho rámci zatím přinášelo kromě výhod také řadu těžkostí. Další problém představovala nerovnoměrnost průmyslového potenciálu těchto zemí, rozdílné názory belgických ocelářů, majitelů uhelných dolů a odborářů na formu kooperace a tak dále.282 Ve Spolkové republice byl nejvýznamnějším zastáncem projektu ESUO sám kancléř Adenauer, který jej označil za „šlechetné gesto Francie vůči Německu“. 283 Sociální demokraté v čele s Kurtem Schumacherem však vystoupili se zásadními výhradami. V první řadě označili plán za prostředek umožňující kontrolu německého hospodářství i po ukončení platnosti okupačního statutu, dále kritizovali údajně příliš úzké začlenění Spolkové republiky do západních struktur (ostatní státy, s nimiž se počítalo pro ESUO, byly rovněž členy Severoatlantické aliance). Kromě toho v projektu viděli konec snu o socialistickém Německu, jehož se vzdávali s krajní nechutí. Společný trh uhlí a oceli sice neměl být čistě liberální, i tak ale představoval příliš dravou formu kapitalismu, doplněnou o diktaturu technokratů.284 Zjevné výhody Schumanova plánu a autorita kancléře Adenauera však nakonec převážily a plán byl přijat. Nemalou zásluhu na tom měly i Spojené státy, které v zákulisí přesvědčovaly německé politiky o blahodárnosti ESUO.285 Ve Francii byla reakce na ESUO příznačně nejsložitější. Zatímco veřejnost reagovala až na výjimky kladně, hospodářské a politické kruhy byly rozpolcené. Za Schumanovým 280 URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration since 1945. London/New York, 1995, s. 46-47. 281 K podmínkám, které vyjednali italští diplomaté, srov. GILLINGHAM, J. R.: Jean Monnet and the European Coal and Steel Community: A Preliminary Appraisal. BRINKLEY, D.; HACKETT, C. (eds.). 1991. Jean Monnet: The Path to European Unity. New York, 1991, s. 144. 282 Tamtéž, s. 48. 283 WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 15), s. 331-332, 358; MONNET. Memoirs (jako pozn. 8), s. 311. 284 WILLIS, R. F. 1968. France, Germany and the New Europe, 1945-1967, Stanford/California, 1968, s. 67. 285 NEUSS. Die Rolle (jako pozn. 24), s. 81-82. 80 plánem stála většina socialistů, členů Lidového republikánského hnutí, radikálů a – s výhradami – část odborových svazů. Pokud šlo o ekonomický sektor, pro ESUO se vyslovovali představitelé největších odběratelů hutnických výrobků v zemi – Renaultových automobilových závodů, Národní železniční společnosti a dalších znárodněných podniků či firem s vysokým státním podílem. Proti plánu vystoupili nejostřeji komunisté, kteří jej kritizovali jako „první krok ke znovuvyzbrojení Německa“, což mělo v jejich interpretaci v konečném důsledku vést k válce proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Nesouhlasila také část odborů, která byla pod jejich vlivem.286 Projekt odmítli rovněž vůdci opozičního hnutí Sdružení francouzského lidu, tzv. gaullisté (stoupenci Charlese de Gaulla, jenž sice vysokou politiku opustil, ale zachoval si značný vliv). Sám generál, který se obával síly německého průmyslu a ztráty části francouzské suverenity, se pokusil myšlenku zdiskreditovat prohlášením o „uhelno-ocelářském mišmaši“, ale marně.287 Proti projektu vystupovali také někteří velcí výrobci železa a oceli a vlastníci uhelných dolů. Zvláštní kapitolou bylo, jak na vznik ESUO reagoval Sovětský svaz. Stalin bral v úvahu vstřícný postoj Washingtonu k ESUO a obával se posílení Západu. Proto Schumanův plán ostře odsoudil; představitelé sovětských satelitních států ve střední a jihovýchodní Evropě se vyjádřili stejně.288 Obtížná jednání o Schumanově plánu trvala devět měsíců. Tzv. „malá Evropa“ (země Beneluxu, Francie, Itálie a Německo) měla k jednotě dosud velmi daleko, proto není divu, že došlo k podstatné revizi původních představ. V první řadě bylo třeba vzít v úvahu měnící se postavení Spolkové republiky a mezinárodní kontext obecně. Válka v Koreji, největší vojenský střet od roku 1945, jež začala v červnu 1950, značně zvýšila zájem Washingtonu na participaci západního Německa na obraně Evropy. To výrazně posílilo pozici Bonnu. Němečtí vyjednavači, Walter Hallstein (budoucí šéf Komise Evropského hospodářského společenství, dále jen EHS) a další, tak mohli čelit původním francouzským požadavkům na dekoncentraci a dekartelizaci svého těžkého průmyslu, zejména v Porúří; intenzivněji než dosud oponovali také francouzským plánům se Sárskem. Nakonec jednání dospěla pod tlakem USA, které Bonn vybízely ke vstřícnosti, k přijatelnému kompromisu. Struktura německého uhelného a ocelářského průmyslu byla sice změněna, obavy z jejího „úplného rozbití“ se ale nenaplnily.289 286 LOTH. Die Teilung (jako pozn. 14), s. 250-251. SCHUNCK, P.: De Gaulle und seine deutschen Nachbarn bis zur Begegnung mit Adenauer. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 37. 288 LOTH, W. 1994. Stalins ungeliebtes Kind. Warum Moskau die DDR nicht wolte. Berlin, 1994, s. 228. 289 NEUSS. Die Rolle (jako pozn. 24), s. 74. 287 81 Problém představovala i nadále Británie. Francouzi se totiž nevzdávali naděje na její zapojení do ESUO. Attleeho vláda, podporovaná v tomto ohledu i konzervativci (a liberály), proto připravila „alternativní návrh“, který počítal s rozdělením trhů, úpravou celních tarifů a snížením cen dopravy. Současně ovšem odmítala nadnárodní charakter projektu, čímž se z ESUO definitivně vyřadila.290 ESUO tak zůstalo omezeno na šest zemí: Francii, Itálii, Německo a státy Beneluxu. Hlavním cílem ESUO byla „podpora ekonomického rozvoje, růstu zaměstnanosti a životní úrovně prostřednictvím společného trhu s uhlím a ocelí“.291 Měla být zajištěna distribuce těchto výrobků přes hranice členských států, rozumné ceny a modernizace výroby. Smlouva počítala s pětiletým přechodným obdobím, rozděleným do dvou etap. Po uplynutí této lhůty měla být odstraněna cla a další obchodní překážky (což byla podmínka společného trhu). Tohoto náročného cíle, vyžadujícího i určité oběti, mohlo být dosaženo jen při spolupůsobení nadnárodní autority vybavené nezbytnými pravomocemi. Skutečnost, že se ESUO těšilo ve všech členských zemích podpoře veřejnosti, byla do značné míry dána tím, že výše uvedené cíle byly formulovány – především v politické rovině – poměrně vágně. Smlouva o ESUO, která byla v Paříži podepsána 18. dubna 1951, měla platit 50 let. Jednalo se o velmi rozsáhlý a složitý dokument o 100 článcích a řadě příloh.292 Nejdůležitějším orgánem byl Vysoký úřad, jenž se skládal z devíti členů (francouzská a německá vláda jmenovaly po dvou, italská nizozemská, belgická a lucemburská po jednom, zbývající devátý člen měl být kooptován). Jejich funkční období bylo šestileté, po každých dvou letech se měnila třetina členů. Jmenovaní členové úřadu byli prakticky neodvolatelní, což zaručovalo jeho značnou nezávislost a stabilitu (jediný vážný problém vyvstal v souvislosti s demisí předsedy úřadu Jeana Monneta a s nástupem Reného Mayera v roce 1955).293 K zásadní diskusi o otázkách členství v úřadu došlo až v roce 1957. Vysoký úřad disponoval značnými pravomocemi294, které se týkaly nejen celních, ale např. i daňových záležitostí (Pařížská smlouva počítala s jakousi „evropskou daní“, kterou by uhelné a ocelářské společnosti platily přímo orgánům ESUO; šlo o určité procento z jejich zisku). Doporučení i nařízení, která na cestě ke společnému trhu s uhlím a ocelí vydával, mohla být přijata prostou většinou hlasů (v případě „běžných“ záležitostí a navíc 290 BULLEN, R.: The British Government and the Schuman Plan, May 1950-March 1951. SCHWABE, K. (ed.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 199-210. 291 Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title One. [online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu. 292 Tamtéž. 293 CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 20), s. 102. 294 FRANSEN. The Supranational Politics (jako pozn. 8), s. 106-109. 82 pod podmínkou, že se Francie a Německo neocitnou v menšině) či jednomyslně (v případě klíčových otázek); nejčastěji se jednalo o usměrňování investic, kontrolu produkce a cen výrobků. Kromě toho mohl Vysoký úřad doporučovat či přímo vynášet „rozsudky“ nad těmi, kteří jeho nařízení nerespektovali.295 Třebaže se tedy, jak vidno, jednalo o skutečně nadnárodní orgán, měli představitelé vlád členských zemí na jeho chod značný vliv. Členové Vysokého úřadu museli od počátku čelit námitkám, že jeho chod řídí Paříž a Bonn, že nebere v potaz zájmy menších států, že si počíná příliš nezávisle a že je příliš odtržený od potřeb jednotlivých členských zemí. Malé země, především Nizozemsko, se pak obávaly hegemonie Francie a Německa. To byl hlavní důvod, proč byla ustavena tzv. Zvláštní ministerská rada.296 Jejím hlavním úkolem bylo koordinovat činnost producentů uhlí a oceli a obchodníků s těmito komoditami s potřebami ostatních průmyslových odvětví „v širším hospodářském kontextu“.297 Jinak řečeno, šlo o dohled vlád členských zemí nad fungováním Vysokého úřadu. O významu Rady, jenž s lety spíše rostl, svědčilo např. vydávání „Zprávy o názorové shodě“, což nebylo nic jiného než souhlas s klíčovými rozhodnutími Vysokého úřadu. Vztahy Rady a Vysokého úřadu však byly v počátečních letech fungování ESUO dobré.298 Kromě Vysokého úřadu a Zvláštní ministerské rady bylo nakonec zřízeno ještě tzv. Společné shromáždění, jež se skládalo – stejně jako Poradní shromáždění Rady Evropy – z poslanců členských zemí (18 Francouzů, Italů a Němců, deset Belgičanů a Nizozemců a čtyři Lucemburčané, celkem 78 zástupců). Stalo se tak na základě tlaku národních parlamentů, jejichž představitelé volali po tom, aby byly výše uvedené instituce podřízeny „skutečně demokratické kontrole zdola“. Je vcelku přirozené, že při vyjednávání o smlouvě došlo ke sporům o pravomoci shromáždění; technokraté z Vysokého úřadu ani členové Zvláštní ministerské rady si – na rozdíl od poslanců – omezení svého vlivu nepřáli.299 Nakonec zákonodárci příliš neuspěli. Dvoutřetinovou většinou sice mohli Vysoký úřad přehlasovat; tuto možnost však měli pouze při schvalování jeho výroční zprávy. Stejně tak nikdy nedošlo 295 Srov. Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter I. [online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu. 296 KERSTEN, A.: A Welcome Surprise? The Netherlands and the Schuman Plan Negotiations. SCHWABE, K. (Hrsg.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 173-208. 297 Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter III. [online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu. 298 DUCHÊNE. Jean (jako pozn. 19), s. 214. 299 DINAN. Europe Recast (jako pozn. 18), s. 51. 83 k tomu, aby Společné shromáždění požadovalo kolektivní rezignaci členů Vysokého úřadu, třebaže tuto možnost mělo.300 Další institucí ESUO byl Soudní dvůr. Jeho sedm členů mělo dbát na dodržování Pařížské smlouvy a řešit případné spory Vysokého úřadu s členskými zeměmi, jinými organizacemi a jednotlivci; současně mohl zasahovat do pravomocí národních vlád, pokud by došel k závěru, že jednají v rozporu se svými závazky vůči ESUO. Proti rozhodnutí Soudního dvora nebylo odvolání.301 Na závěr je třeba zmínit ještě Poradní výbor ESUO, v němž byli zastoupeni výrobci, zaměstnanci i spotřebitelé. Jejich pravomoci ale byly značně omezené. Problémy se očekávaly také při ratifikaci Pařížské smlouvy. Obavy byly oprávněné. Proces narušila mimo jiné aktivita Sovětského svazu, který v březnu 1952 přišel s překvapivou iniciativou směřující k znovusjednocení Německa. Moskva se obávala rostoucí hospodářské a potenciálně i vojenské síly Spolkové republiky. S ohledem na budoucnost ESUO byl zvláště znepokojivý požadavek jeho neutralizace, což mohlo vést k neúčasti Německa ve společenství. Západní vítězné velmoci ale nakonec v květnu 1952 sovětskou iniciativu odmítly.302 Proces ratifikace Pařížské smlouvy tak trval velmi dlouho a byl úspěšně završen až 23. července 1952, kdy smlouva vstoupila v platnost. Zatímco v zemích Beneluxu, v Itálii a v Německu proběhl ratifikační proces poměrně hladce (proti se až na výjimky postavili pouze komunisté, belgičtí socialisté, část jejich italských kolegů a němečtí sociální demokraté), ve Francii byla situace složitá. Smlouva nakonec oběma komorami parlamentu (tj. v Národním shromáždění i v Radě republiky) prošla, vláda však musela vynaložit obrovské úsilí a „zaplatit“ opozici četnými ústupky v jiných oblastech.303 Ani poté ale nebylo úplně vyhráno. Třebaže již bylo zjevné, že ESUO začne existovat, zbývalo dojednat „několik maličkostí“. Zatímco na šéfovi Vysokého úřadu Jeanu Monnetovi a na složení Soudního dvora se účastnické země rychle shodly (problém nepřinesl ani výběr poslanců do Společného shromáždění, o nominacích do Zvláštní ministerské rady nemluvě), při rozhovorech o sídle Vysokého úřadu došlo k nečekaným potížím. „Národní“ návrhy jednotlivých zemí – Štrasburk, Turín, Haag a Lutych – neprošly; Saarbrücken, který navrhli Francouzi (jako kompromis), odmítla německá delegace. O beznaději jednajících svědčilo 300 Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter II. [online] [cit. 15. 10. 2011]. Dostupný na WWW: www.cvce.eu. 301 Tamtéž. 302 WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, 2001, 49, 1, s. 20-49. 303 LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60. 84 zvlášť výmluvně to, že se ve druhém kole objevil jako návrh také Londýn. Nakonec byl Vysoký úřad dočasně umístěn do Lucemburku; Sekretariát Společného shromáždění sídlil formálně rovněž v hlavním městě velkovévodství, fakticky ve Štrasburku.304 Vysoký úřad, který vznikl k 10. srpnu 1952, se poprvé sešel na podzim téhož roku; jeho členové okamžitě zahájili práci na naplnění Pařížské smlouvy. K 10. únoru 1953 byl otevřen společný trh pro uhlí, šrot a železnou rudu, od 1. května 1953 také pro hutnické výrobky, především ocel.305 Během šesti let fungování – v roce 1957 vzniklo EHS – dosáhlo ESUO řady úspěchů. Na jedné straně se sice zcela nepodařilo odstranit celní ochranářství, současně ale významně vzrostl vzájemný obchod; dodávky uhlí a především oceli mezi členskými státy se výrazně zvýšily, což napomohlo celkové prosperitě tzv. Šestky. Mezi klady fungování ESUO lze zařadit zlepšení podmínek pro „čestnou konkurenci“, povinné zveřejňování cen a kontrolu dohod mezi výrobci (což takřka znemožňovalo vytváření kartelů); k nemalému pokroku došlo rovněž v sociální oblasti. Nenaplnila se žádná z varovných prognóz odpůrců společenství. Opomenout nelze ani skutečnost, že ESUO položilo základ k politické integraci západní Evropy. Vcelku příznačné bylo hodnocení euroskeptiků, kteří tvrdili, že se – pokud jde o výše uvedené úspěchy – nejednalo o zásluhu ESUO, nýbrž o logický důsledek hospodářského boomu první poloviny 50. let. Část úkolů souvisejících s utvářením společného trhu podle nich vykonaly jiné struktury (kupříkladu Benelux, který pokročil např. ve snižování vnitřních cel; v jiných ohledech OEEC). Upozorňovali také na to, že se ESUO nestalo základem pro další sektorovou integraci, jak si přál Monnet.306 Na druhé straně fungování ESUO přinášelo problémy. Členové Vysokého úřadu brzy pochopili, že k vytvoření společného trhu nestačí jen vydávat příslušná nařízení. Jednotlivé státy totiž disponovaly mnoha možnostmi jak tyto příkazy blokovat a jak brzdit vzájemný obchod. Cesta ke společnému trhu se ukázala pomalejší, než se obecně očekávalo. Vysoký úřad se zejména ve Zvláštní ministerské radě neustále potýkal s protesty národních vlád. Politikové v Bonnu si v první řadě stěžovali na rozhodnutí Vysokého úřadu povolit dovoz francouzské oceli do Německa, jež bylo přijato současně se zavedením sníženého cla na německý vývoz do Francie. Belgická vláda své doly s úspěchem chránila až do roku 1955. Itálie zase hájila své oceláře poměrně vysokými celními bariérami. Samotní Francouzi i po přechodném pětiletém období subvencovali svou produkci uhlí, takže vlastně v jistém 304 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 91. CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 20), s. 105. 306 DINAN. Europe Recast (jako pozn. 18), s. 56. 305 85 smyslu zůstávali vně společného trhu. Nad francouzským systémem dovozních licencí na uhlí, který bránil volnému obchodu, Vysoký úřad zvítězil teprve roku 1961.307 Do konce přechodného období se nicméně i přes četné překážky podařilo výrazně pokročit v uvolnění trhu; v roce 1956 byly odstraněny některé diskriminační praktiky v dopravě (vysoké dopravné). V roce 1959 však přišel otřes, jehož příčinou byl přebytek uhlí, způsobený dvojí mírnější zimou a rovněž zpomalením hospodářského růstu. Vedení Vysokého úřadu problém podcenilo, neboť se domnívalo, že jde jen o dočasnou záležitost, výkyv konjunktury. Vážnost situace pochopilo teprve v okamžiku, kdy většina členů ESUO přijala jednostranná opatření směřující k omezení dovozu uhlí. Vysoký úřad proto navrhl vyhlásit „krizový stav“, třebaže to Pařížská smlouva umožňovala pouze Zvláštní ministerské radě (při kvalifikované většině). Proti rozhodnutí Vysokého úřadu se zvedla silná opozice: vládám v Římě a v Haagu nízké ceny vyhovovaly, Bonn pro změnu upřednostňoval subvence vlastním producentům. Ve finále se proti návrhu Vysokého úřadu na snížení výroby postavila i Paříž, kde již vládl Charles de Gaulle.308 Vedení Vysokého úřadu a spolu s ním celé ESUO utrpěly značnou ztrátu prestiže. Takřka všichni zainteresovaní si uvědomovali, že tyto struktury byly zřízeny právě proto, aby podobným krizím zabránily, případně je efektivně řešily. Konec 50. let ukázal, že převedení sebeušlechtilejších integračních záměrů do praxe bude velmi obtížné. V této souvislosti stojí za zmínku, že Evropské hospodářské společenství mělo později s hledáním společné politiky a se zřizováním společného trhu ještě větší potíže. Představitelé Vysokého úřadu nicméně nerezignovali a navzdory výše uvedenému otřesu se pokusili prosadit všeobecnou dohodu o energetice.309 Vysoký úřad zastával názor, že by se energetika mohla stát jakýmsi protipólem společné zemědělské politiky, kterou vytvářelo EHS. Vlády členských států ESUO si nicméně i v roce 1964 v této oblasti stále ještě vymiňovaly široké kompetence, zvláště možnost subvencí; společně financovaná energetická politika nadále chyběla. V roce 1966 Vysoký úřad navrhl uzavřít smlouvu o výrobních kvótách uhlí a oceli. Dohodu ale zablokovali dovozci uhlí, kteří se na faktickém zdražení produktů odmítli podílet. Vysoký úřad pak tuto myšlenku opustil. Výsledky činnosti ESUO v hospodářské oblasti tedy nebyly jednoznačné. Současně ovšem nelze zapomínat, že šlo zároveň o politickou entitu. Pro Schumana, Monneta a jejich 307 URWIN. The Community (jako pozn. 30), s. 53. Tamtéž, s. 54. 309 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 171. 308 86 spolupracovníky společenství představovalo první krok na cestě k široce pojaté evropské integraci. Módním se tehdy stalo slovo „spillover“, tj. postupné přerůstání integrace do dalších sektorů. Šéfové Vysokého úřadu i jeho zaměstnanci předpokládali, že si je komplexní podoba moderního hospodářství prostě vynutí, tj. že ji budou prosazovat zástupci již integrovaných odvětví. Totéž mělo platit o institucionální základně evropské integrace. Když už existoval nadnárodní orgán pro některá průmyslová odvětví, počítali představitelé Vysokého úřadu s potřebou jeho politického protějšku.310 Přísně vzato ale nebyly úspěchy ESUO „ohromující“ ani v politické rovině. Evropská veřejnost se pro myšlenku „supranacionalismu“ nijak zvlášť nenadchla; podnikatelé v uhelném a ocelářském průmyslu navíc nenaléhali na další integraci tak silně, jak zastánci procesu „spillover“ doufali. EHS mělo nadnárodní orgán – mimo jiné i z tohoto důvodu – mnohem slabší. Na druhé straně, abychom nezdůrazňovali pouze neúspěchy, o funkčnosti ESUO svědčilo např. to, že i představitelé Velké Británie, kteří vůči němu zaujímali odměřený postoj, zřídili v Lucemburku u Vysokého úřadu vlastní zastoupení. Z hlediska evropské integrace lze kladně hodnotit také skutečnost, že ve Společném shromáždění začaly fungovat nadnárodní frakce vycházející z programové spřízněnosti (vše podpořil souhlas ministrů s financováním nadnárodních „poslaneckých klubů“). Proto není divu, že poslanci Vysoký úřad často vyzývali, aby inicioval další integrační opatření. 311 Ve stejném duchu „úřadoval“ i Soudní dvůr, který v naprosté většině zamítal žaloby národních vlád. Ještě podstatnější byla skutečnost, že i když Soudní dvůr nedisponoval žádnými nástroji, jimiž by si realizaci svých rozhodnutí případně vynutil, vlády členských zemí ESUO je respektovaly. Vyvrcholení první fáze integračního procesu souvisejícího s ESUO přišlo v roce 1965, kdy bylo rozhodnuto integrovat tuto organizaci do Evropských společenství. Evropská integrace vstupovala na počátku 50. let do nové fáze. Nejvýznamnějším počinem tohoto období byl tzv. Schumanův plán. Ve Francii panovala permanentní obava z posílení západního Německa. Francouzští politikové proto na jedné straně usilovali o jeho kontrolu, na straně druhé si přáli nadnárodní spolupráci v některých hospodářských odvětvích, jež by uvedla do chodu evropskou integraci. Oba dva aspekty zakomponoval do svého projektu generální komisař Národního plánovacího úřadu Jean Monnet - nadnárodní organizace spravující produkci uhlí a oceli měla zejména kontrolou Porúří zabránit potencionální francouzsko-německé válce, zároveň měla být 310 GILLINGHAM, J. R. 1991. Coal, Steel and the Rebirth of Europa, 1945-1955. The Germans and French from Ruhr Conflict to Economic Community. Cambridge, 1991, s. IX. 311 CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 20), s. 124. 87 základním kamenem evropského sjednocovacího procesu. Jak ve vládách Spojených států amerických, tak Itálie a západního Německa nalezl plán, prosazovaný nyní francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem, a známým tedy jako Schumanův plán, kladnou odezvu, ve Velké Británii nikoli. Evropské země si již ale tehdy dokázaly představit evropskou integraci i bez ní. V roce 1951 tak byla Francií, Spolkovou republikou, Itálií a státy Beneluxu podepsána smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli – ESUO. Klíčovým orgánem nové organizace byl nadnárodní Vysoký úřad s rozhodovacími pravomocemi. Na jeho chod dohlížela Zvláštní ministerská rada. Poslanci členských zemí se sdružovali ve Společném shromáždění, kontrolujícím oba dva zmíněné orgány. Soudní dvůr řešil spory mezi Vysokým úřadem a členskými zeměmi. Drobnými pravomocemi disponoval také Poradní výbor ESUO, v němž byli zastoupeni výrobci, zaměstnanci a spotřebitelé. ESUO dosáhlo řady úspěchů: vzrostl vzájemný obchod a dodávky uhlí a oceli mezi členskými zeměmi a vznikly příznivější podmínky pro čestnou konkurenci. Ke zlepšení došlo také v sociální oblasti. K problémům ESUO se řadily rozdílné zájmy Vysokého úřadu a vlád členských států. V roce 1959 navíc došlo v důsledku přebytku uhlí ke krizi, při jejímž řešení ztratil Vysoký úřad velký díl své prestiže. Ani v politické oblasti nedosáhlo ESUO všech předpokládaných výsledků, nicméně v integračním procesu sehrálo významnou roli. 88 VI. Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let 20. století Na počátku 50. let se v Evropě objevily nové prointegrační impulsy nejen v oblasti hospodářské, ale i vojenské a politické spolupráce. V září 1949 získal Sovětský svaz jadernou zbraň312 a v červnu 1950 zahájila Sověty a Čínou podporovaná severní Korea útok proti svému jižnímu sousedovi. V následující válce vystoupily na obranu jižní Koreje pod vlajkou OSN Spojené státy americké a řada dalších zemí. Konflikt byl jedním z vrcholů studené války a měl velký vliv i na situaci v Evropě.313 Řada autorů proto zastává názor, že byl klíčovou událostí také z pohledu vojenské integrace Evropy.314 Vzrostl proto tlak na Francii, která se dosud bránila návrhům přicházejícím zpoza Atlantiku na významnější zapojení Spolkové republiky Německo do obrany Západu. Cílem této studie proto bude mimo jiné analyzovat souvislosti rozhodnutí Paříže představit vlastní projekt Evropského obranného společenství (European Defence Community – EDC, česky a dále jen EOS). Jde o téma dosud historiky spíše opomíjené, kromě již uvedené Ruanovy monografie, která je však zaměřena především na léta 1953-1954 a nepostihuje tak sledované období v úplnosti, je k dispozici jen několik prací. Velmi přínosná je mezi nimi monografie Edwarda Fursdona, která však vznikla již před více než 30 lety, a trpí proto nedostatkem pramenů hlavně diplomatické povahy.315 Bylo proto třeba využít významné pramenné edice a memoárovou literatury, především vynikající „Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung“ či paměti Jeana Monneta.316 Dále byla využita řada časopiseckých studií317 a práce věnované 312 K této problematice podrobně srov. např. HOLLOWAY, D. 2008. Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Praha, 2008. 313 TÝŽ. 1979. Entering the Nuclear Arms Race: The Soviet Decision to Build the Atom Bomb 1939-1945. Washington D.C., 1979, s. 48-52; HERKEN, G. 1980. The Atomic Bomb in the Cold War, 1949-1950. New York, 1980. 314 RUANE, K. 2000. The Rise and Fall of the European Defence Community. Anglo-American Relations and the Crisis of European Defence, 1950-1955. New York, 2000, s. 4. 315 FURSDON, E. 1980. The European Defence Community: A History. London, 1980. 316 Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung, Bd. 2. München, 1962. MONNET, J. 1978. Memoirs. New York, 1978. 317 Srov. např. CALANDRI, E.: The Western European Union Armaments Pool: France’s Quest for Security and European Cooperation in Transition 1951-1955. Journal of European Integration History, 1995, 1, 1, s. 3763 nebo WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, 2001, 49, 1, s. 20-49. 89 širší problematice dějin evropské integrace a euroatlantickým vztahům. 318 Nové informace přináší také diplomová práce Miroslava Švece.319 Vzhledem k neuspokojivému stavu odborné literatury k problematice evropského hospodářského a politického společenství jsme se pokusili komplexně zanalyzovat nejdůležitější otázky související s diskusemi o zřízení těchto uskupení. Zvláštní pozornost jsme přitom věnovali nejen politice klíčových kontinentálních zemí, Francie a Německa, ale i stanovisku anglosaských velmocí. Zvláště USA vyjadřovaly původně francouzské ideji evropské obrany stále větší podporu. Útok komunistické severní Koreje na svého jižního souseda vyvolal v Evropě obavy z toho, že korejská válka má jen odpoutat pozornost od sovětských agresivních záměrů v Evropě. Taková eventualita byla „noční můrou“ mnoha politiků, kteří s úzkostí pozorovali stále mohutnější vojenskou prezenci Spojených států na Dálném východě. Rizika byla značná. Nedalo se vyloučit použití jaderných zbraní, nemluvě o tom, že přílišná angažovanost Washingtonu mimo Evropu snižovala obranyschopnost zemí Severoatlantické aliance. To si uvědomovali i Američané, kteří dospěli k závěru, že v případě konfrontace se Sověty v Evropě nebudou zdroje spojenců v právě zřízené Organizaci severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty Organisation, dále jen NATO) dostačovat. Proto začali na Evropany naléhat, aby zvýšili výdaje na obranu. Ti to ale nehodlali v dostatečné míře učinit, a proto v Bílém domě „oprášili“ svou rok starou představu o znovuvyzbrojení západního Německa.320 Američané předložili příslušný návrh v polovině září 1950 na schůzce ministrů zahraničních věcí západních velmocí v New Yorku.321 Kancléř Spolkové republiky Konrad Adenauer byl pro, sám se ostatně znovuvyzbrojení své země pokoušel prosadit již dříve. Na počátku září Američanům adresoval dvě memoranda, která předal vysokému komisaři Johnu McCloyovi. Německý státník žádal o povolení vybudovat spolkový policejní sbor a současně nabídl sestavení 12 německých divizí, které se měly stát součástí společné západoevropské armády.322 318 Zahraniční politiku USA ve sledovaném období velmi detailně z nerevizionistických pozic analyzuje LEFFLER, M. P. 1992. A Preponderance of Power. National Security, the Truman Administration and the Cold War. Stanford, 1992, s. 322. 319 ŠVEC, M. 2010. Evropské obranné společenství, 1950-1954. Evropa a vrchol studené války. Dipl. FF UK v Praze, 2010. 320 LEFFLER. A Preponderance (jako pozn. 7), s. 322. 321 Podrobněji LUNDESTAD, G. 1997. „Empire“ by Integration. The United States and European Integration, 1945-1997. Oxford/New York, 1998, s. 44. 322 WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002, s. 289. 90 I když bylo i v západní Evropě zřejmé, že se západní Německo musí na společné obraně podílet, vyvolaly Adenauerovy požadavky podporované Američany obavy. Zvláště Francie, která stále usilovala o oslabení Spolkové republiky (budoucnost Francouzi okupovaného Sárska, které se Paříž snažila od Německa odtrhnout, zůstávala nevyřešena atd.), nebyla spokojena.323 Avšak ani ostatní západní sousedé Německa nejevili pro obnovení německé armády nadšení. Protože ale bylo jasné, že obrana Evropy závisí na Spojených státech, které znovuvyzbrojení Spolkové republiky neústupně prosazovaly, hledali Západoevropané přijatelný kompromis. Po určité době se zdálo, že by schůdným řešením mohlo být ustavení západoněmecké armády pod cizím velením. Krátce po vypuknutí války v Koreji se Paříž chopila Adenauerovy myšlenky z roku 1949 na vybudování západoevropské armády a v srpnu 1950 ji francouzští socialisté přednesli na druhém zasedání Poradního shromáždění Rady Evropy.324 I když Britové v Radě ministrů tento návrh vetovali, přišli s ním Francouzi krátce poté znovu (24. října 1950), tentokrát v tzv. Plevenově plánu, jehož skutečným autorem byl Jean Monnet. Paříži šlo zpočátku hlavně o zbrzdění německého znovuvyzbrojování. Francouzi chtěli získaný čas využít ke zvýšení vlastní obranyschopnosti. Ministerský předseda René Pleven proto navrhl zřízení společné evropské armády, v jejímž čele měl stát evropský ministr obrany, podřízený politickým institucím sjednocené Evropy. V této podobě plán rámcově schválilo francouzské Národní shromáždění. Souhlasu poslanců bylo dosaženo hlavně proto, že plán předpokládal vyzbrojení Němců, ale ne Německa.325 Proti plánu byla vznesena řada výhrad. Adenauer jej přijal chladně, neboť se v něm počítalo se začleněním vojenských jednotek zúčastněných zemí do společné armády jen na úrovni praporu, což by Němcům omezilo přístup do velitelských struktur. Bonn by dále – na rozdíl od ostatních členů EOS – nesměl zřídit vlastní generální štáb ani ministerstvo obrany.326 I když kancléř později spojoval svůj souhlas s francouzským návrhem na uzavření tzv. Generální smlouvy o Německu (tj. zrušením okupačního statutu a obnovením plné suverenity Spolkové republiky), byl ochoten modifikovaný Plevenův plán i přes opozici z řad sociálních demokratů podpořit. Levicoví předáci se stavěli proti myšlence znovuvyzbrojení z obavy, že by se mohlo stát překážkou sjednocení Německa.327 323 CALANDRI. The Western European Union (jako pozn. 6), s. 37-63. GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004, s. 98. 325 URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration since 1945. London/New York, 1995, s. 61. 326 CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Paderborn, 2008, s. 110. 327 SIEBENMORGEN, P. 1990. Gezeitenwechsel. Aufbruch zur Entspannungspolitik. Bonn, 1990, s. 28. 324 91 Také Američané přijali plán nejdříve chladně.328 Integraci malých jednotek považovali za nepraktickou. Divize složená z mnohonárodnostních praporů by podle nich byla jen obtížně řiditelná.329 Tento postoj podpořili i Britové a Nizozemci. Obavy z oslabení americké vojenské přítomnosti v Evropě kvůli potížím jednotek OSN v Koreji pak francouzskou vládu na počátku prosince 1950 přiměly k první modifikaci Plevenova plánu. Paříž byla ochotna souhlasit s tzv. Spoffordovým kompromisem, tedy návrhem připisovaným zástupci USA u NATO Charlesi Spoffordovi. Smířila by se s vytvořením evropské armády z větších komponent ve velikosti mezi praporem a divizí. Odmítala však zřízení německých vojenských jednotek ještě před ustavením institucionální základny evropské armády.330 Ochota Paříže k ústupkům, jakož i podpora projektu evropské armády právě jmenovaným vrchním velitelem vojsk NATO v Evropě generálem Dwightem Eisenhowerem a vysokým komisařem v Německu McCloyem přispěly ke změně postoje americké administrativy. Po jisté době se Washington dokonce stal hlavním stoupencem tohoto projektu. Klíčová byla podpora Velké Británie. Když se v říjnu 1951 vrátil do úřadu ministerského předsedy Winston Churchill, předpokládalo se, že Plevenův plán podpoří. Již o měsíc později ale britský ministr zahraničí Anthony Eden oznámil, že jeho země zůstane mimo EOS331; konzervativní vláda upřednostňovala rozšíření Západní unie.332 Odmítnutí Londýna francouzský návrh podstatně oslabilo a zpomalilo jednání. Přímé rozhovory o zřízení EOS začaly v Paříži 15. února 1951. Pozvání přijaly pouze státy budoucího ESUO, s výjimkou Nizozemska, které mělo blíže k britskému postoji. Důležitý byl postoj Washingtonu. Američané dospěli v létě 1951 k závěru, že bez existence nadnárodní vojenské struktury není možné uspokojit francouzskou touhu po zajištění vlastní bezpečnosti ani vyjít vstříc snaze západního Německa o zrovnoprávnění. 333 Washington naléhal na Paříž, aby ze svého návrhu odstranila pasáže, které s tím, že Němci budou sami organizovat odvody branců, připustili i možnost, že Bonn zřídí vlastní ministerstvo obrany a do evropské armády budou začleněny jednotky na úrovni divize (oficiálně se o „divizi“ hovořilo o „uskupení“, aby nebyla dotčena francouzská hrdost).334 Celkem mělo být postaveno 40 divizí, 328 K chladným (evropským i americkým) reakcím na zveřejnění plánu srov. např. MONNET. Memoirs (jako pozn. 5), s. 382. 329 LEFFLER. A Preponderance (jako pozn. 7), s. 390. 330 NEUSS, B. 2000. Geburtshelfer Europas? Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess 1945-1958. Baden-Baden, 2000, s. 121-122. 331 YOUNG, H. 1998. The Blessed Plot – Britain and Europe, from Churchill to Blair. London, 1998, s. 76; CALVOCORESSI, P. 1955. Survey of International Affairs – 1952. London/Oxford, 1955, s. 94. 332 RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 20-22. 333 NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 137. 334 DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004, s. 60. 92 ze kterých měl být složen mnohonárodnostní armádní sbor. Washington dosáhl také splnění požadavku, že evropská armáda bude v případě vzniku podřízena vrchnímu veliteli NATO v Evropě. Tak byl podpořen spíše německý než francouzský postoj. Nadšení Paříže pro EOS tudíž klesalo stejně rychle, jako rostla podpora evropské armády v západním Německu. Změny zpochybňovaly vedoucí roli Francie při formování evropské obranné politiky a naopak upevňovaly euroatlantické partnerství. Paříž by ráda hrála v evropské obraně prim, byla však stále hlouběji angažována v Indočíně a neměla dostatek vojenských sil v metropoli. Z tohoto důvodu hrozilo, že německý kontingent převýší v evropské armádě francouzský. 40 divizí k obraně Evropy nemohlo stačit; pro Francouze bylo přitom důležité, aby se na této síle podíleli více než polovinou a aby jejich kontingent dvakrát přesahoval počet vojáků Spolkové republiky.335 Smlouva o vytvoření EOS byla podepsána v Paříži teprve 27. května 1952; vzápětí na ni volně navázala další důležitá ujednání. Již o den dříve došlo mezi třemi vítěznými západními mocnostmi a Spolkovou republikou k podpisu tzv. Generální (či Bonnské) smlouvy. Odklad podpisu u obou smluv způsobil překvapivý sovětský manévr. V březnu 1952 se totiž Moskva prostřednictvím tzv. Stalinovy nóty obrátila na ostatní vítězné mocnosti s návrhem na neutralizaci a sjednocení Německa.336 Ačkoli Britové i Francouzi byli ochotni se Sověty o podstatě jejich návrhu debatovat, nakonec nóta k velké úlevě Bonnu k ničemu nevedla. Západní mocnosti se místo jednání s nevyzpytatelným diktátorem definitivně rozhodly uzavřít smlouvu o EOS i smlouvu se západním Německem.337 Generální smlouva formálně ukončila válečný stav a udělovala Spolkové republice suverenitu, která ale byla vázána na ratifikaci smlouvy o EOS. Západní Německo mohlo začít zbrojit, souhlas se nicméně nevztahoval na zbraně hromadného ničení. Spojenecké jednotky měly nadále zůstat na území Spolkové republiky na ochranu před vnější (sovětskou) hrozbou a zároveň jako záruka demokratického vývoje země.338 Kromě smlouvy se Spolkovou republikou byly podepsány další dohody, v nichž Velká Británie a Spojené státy garantovaly zemím EOS bezpečnost.339 Předpokládané společenství bylo především vojenskou aliancí, představovalo ale nový impuls i na cestě evropské integrace. Kromě společné armády měly vzniknout společný rozpočet a společné instituce. Politiku EOS měla řídit Rada ministrů, která by dále koordinovala 335 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 102-103. Srov. např. WOLKOW. Die deutsche Frage (jako pozn. 6), s. 20-49. 337 WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 11), s. 298-299. 338 LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München, 1983, s. 279. 339 NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 176. 336 93 činnost nadnárodního Komisariátu obrany. Ten měl mít, podobně jako tomu bylo v případě Vysokého úřadu ESUO, devět členů, jmenovaných národními vládami. Hlavním úkolem komisariátu bylo prosazování politiky stanovené Radou. Na činnost uvedených výkonných orgánů mělo dohlížet Parlamentní shromáždění, obesílané národními parlamenty. Na aktivity společenství se měla vztahovat jurisdikce Soudního dvora ESUO. Na žádost Itálie byl do smlouvy o EOS zařazen 38. článek, který umožňoval vytvoření federálních či konfederálních institucí, kontrolovaných přímo voleným parlamentem.340 Zdálo se, že sektorový přístup bude slavit další úspěch. Ve skutečnosti tomu ale bylo jinak. Řídící nadnárodní orgán, Komisariát obrany, měl mít podstatně menší pravomoci než Vysoký úřad ESUO; vše se vytvářelo s ohledem na možnou účast Británie. Ještě důležitější bylo, že EOS – na rozdíl od ESUO – nebylo „spolkem rovných“. Jeho hlavní úkol spočíval v udržování dozoru nad Spolkovou republikou. Oproti ostatním členům, kteří slíbili včlenit do evropské armády jen některé ze svých jednotek, tak měli Němci učinit v plném rozsahu. I když Spojené státy a Británie ve společné deklaraci přislíbily, že budou každý útok na člena EOS považovat za ohrožení vlastní bezpečnosti, ostří paktu nebylo primárně zaměřeno proti Sovětskému svazu, ale především proti Německu.341 Pochybnosti francouzských politiků o blahodárnosti EOS vedly pařížskou vládu již od roku 1951 ke zdůrazňování politické dimenze evropské bezpečnostní integrace. 342 Představy Francie podporoval tehdejší předseda Parlamentního shromáždění ESUO Paul-Henry Spaak. S odvoláním na článek 38. smlouvy o EOS navrhl, aby se shromáždění ESUO (dosud neexistovaly žádné orgány EOS) zabývalo politickou spoluprací.343 K myšlence se připojil také italský ministr zahraničních věcí Alcide de Gasperi, který ji v létě 1952 vnesl do Rady ministrů EOS. Byly tak zahájeny diskuse o vytvoření Evropského politického společenství (European Political Community - EPC, česky a dále jen EPS). Zvláštní ministerská rada ESUO s tím vyslovila souhlas. Shromáždění jmenovalo Evropskou ústavní komisi v čele s Adenauerovým vlivným spolupracovníkem Heinrichem von Brentanem, která měla do půl roku připravit návrh na EPS. Projekt byl předložen ve stanovenou dobu; stalo se tak ve Štrasburku 10. března 1953; adresátem bylo Společné shromáždění ESUO, rozšířené o několik zástupců velkých zemí tak, aby to odpovídalo smlouvě o EOS. Delegáti národních parlamentů návrh přesvědčivou většinou hlasů 340 Článek 38 smlouvy o EOS. Europa (jako pozn. 5), s. 849. Celá smlouva s. 836-889. RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanische Deutschlandpolitik 1949-1955. Opladen, 1991, s. 134. 342 CLEMENS; REINFELDT; WILLE. Geschichte (jako pozn. 15) s. 114 343 URWIN. The Community (jako pozn. 14), s. 64. 341 94 schválili.344 Během cesty do USA projekt v dubnu 1953 podpořil i Adenauer. Prohlásil, že „v Evropě každý rozumný argument hovoří pro sjednocení s cílem vytvoření Spojených států evropských“.345 Proti se postavili němečtí sociální demokraté i část francouzských socialistů, kterým se nelíbila silná role Velké Británie. Evropské politické společenství mělo být „základním kamenem“ evropské federace, jíž měly být podřízeny ESUO i EOS. Na základě návrhu smlouvy o 117 článcích měl vzniknout dvoukomorový parlament, jehož dolní sněmovna, tzv. Komora národů, měla být volena přímo; horní komora čili Senát měla být obsazována zástupci národních parlamentů. Na rozdíl od Společného shromáždění ESUO či Rady Evropy měl mít parlament právo schvalovat prostou většinou hlasů navržené zákony. Dále měla být zřízena Evropská výkonná rada, Rada ministrů členských států, Soudní dvůr a některé další, méně významné instituce.346 Integrační nadšení let 1952-1953 vhodně doplňoval návrh nizozemského ministra zahraničních věcí Johanna W. Beyena podporující rozvoj hospodářské spolupráce zřízením společného trhu. Návrh byl přijat a vzápětí začala jednání příslušných expertů.347 Ani EPS však neodpovídalo ideálním představám federalistů, neboť šlo spíše o konfederativní než federativní strukturu. Kvůli problémům s ratifikací smlouvy o EOS se ale nakonec předpokládaná mezivládní jednání o EPS nekonala a projekt neuspěl. Vzepětí federalismu, spojené s debatami o Evropském politickém společenství, rychle vystřídala skepse. Francie, která s myšlenkou na vybudování EOS přišla, měla s ratifikací Pařížské a Generální (Bonnské) smlouvy největší problémy. Z dnešního pohledu se zdá, že bylo chybou nepředložit smlouvu o EOS k ratifikaci Národnímu shromáždění ihned; odpor parlamentu vůči ní totiž postupně rostl. Hlavním důvodem byly ústupky, které Paříž musela učinit, aby bylo možné smlouvu vůbec uzavřít, a dále např. podle gaullistů nedostatečná míra integrace. Společné orgány byly podle nich příliš slabé, aby udržely západní Německo na uzdě.348 Jak již bylo řečeno, v důsledku společného tlaku Washingtonu a Bonnu neměla být německá armáda začleněna do EOS na úrovni praporů, ale mnohem větších divizí o 12 až 15 tisících mužů. Paříž se vzdala i odporu vůči vytvoření západoněmeckého ministerstva obrany a souhlasila s podřízením evropské armády vrchnímu veliteli NATO v Evropě. Místo jmenování „evropského ministra obrany“, kterým by se stal nejspíše Francouz, byl ustaven Komisariát obrany, plně kontrolovaný Radou ministrů a hlasující na principu 344 LOTH. Die Teilung (jako pozn. 27) s. 314. WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 11), s. 319. 346 Návrh smlouvy o založení Evropského společenství, 10. 3. 1953. Europa (jako pozn. 5), s. 947-982. 347 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 108. 348 LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60. 345 95 jednomyslnosti. Dále mělo být zřízeno společné Shromáždění, jehož role by odpovídala postavení téhož orgánu v ESUO.349 Tyto kompromisy, sjednané Američany a Němci, směřovaly ke zrovnoprávnění Spolkové republiky v EOS, čímž zpochybnily ideu celého projektu – zabránit či oddálit znovuvyzbrojení Německa a jeho přijetí mezi ostatní evropské mocnosti. Zatímco nová Eisenhowerova administrativa (především ministr zahraničí John F. Dulles) již od nástupu do úřadu v lednu 1953 stupňovala tlak na ratifikaci smlouvy o EOS350, Stalinova smrt z 5. března 1953 přispěla k dalšímu oslabení této myšlenky ve Francii. V únoru 1953 požádala vláda Reného Mayera o schválení řady dodatkových protokolů, které měly posílit samostatnost vojenského plánování členských států. Mělo být na jejich úvaze, kolik do EOS poskytnou vojáků; společné mobilizační plány se měly týkat jen sil zapojených do EOS.351 Členské státy francouzské dodatečné návrhy odmítly. V květnu 1953 Mayerova vláda padla a v prosinci téhož roku Dulles pohrozil, že pokud Paříž dohodu o EOS neratifikuje, přehodnotí Spojené státy svou evropskou politiku (ve Spolkové republice byl proces ratifikace ukončen v květnu 1953, v Belgii v březnu 1954 a v Lucembursku a Itálii až v dubnu 1954).352 Nervózní Britové, obávající se krachu projektu, v dubnu 1954 přislíbili, že do EOS zapojí jednu divizi, třebaže se na jeho činnosti až dosud hodlali podílet jen jako přidružený člen. Na sklonku roku 1953 premiér Churchill vyzbrojení Spolkové republiky rozhodně podpořil. Pokud by Francouzi smlouvu o EOS neschválili, navrhoval britský ministerský předseda přímé zapojení německé armády do NATO.353 Nový francouzský premiér Pierre Mendès France, s nímž Američané, Britové a Němci spojovali jisté naděje, ale v srpnu 1954 na bruselské schůzce EOS požadoval stejné ústupky, jaké Paříž žádala již v prosinci 1953 na schůzce ministrů zahraničí a šéfů vlád USA, Velké Británie a Francie na Bermudách.354 Británie se měla účastnit jednání Rady ministrů, pokud by se jednalo o spolupráci s NATO, vojenské síly Spojených států a Velké Británie v Německu měly být součástí EOS, každý členský stát měl mít „právo veta“ vůči jakékoli akci EOS, integrované síly EOS měly být rozmístěny jen v Německu a tak dále.355 349 Smlouva o EOS, 27. 5. 1952. Europa (jako pozn. 5), s. 836-889. LUNDESTAD. „Empire“ (jako pozn. 10), s. 45-47. 351 NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 203. 352 RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 55. 353 LARRES, K. 1995. Politik der Illusionen. Churchill, Eisenhower und die deutsche Frage 1945-1955. Göttingen/Zürich, 1995, s. 145-246. 354 RUANE. The Rise (jako pozn. 3), s. 55. 355 Podrobněji srov. např. LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997, s. 134. 350 96 Situaci neusnadnila ani neochota představitelů Spolkové republiky bezvýhradně souhlasit s francouzským návrhem na „europeizaci Sárska“ z března 1954. Paříž navrhovala, aby se Sársko těšilo politické autonomii, hospodářsky však mělo být svázáno právě s Francií. Na tamní situaci měl až do podpisu mírové smlouvy s Německem dohlížet komisař jmenovaný Radou Evropy.356 Návrhy Mendèse France, zaměřené proti Spolkové republice, ale v Bruselu za podpory Washingtonu a Londýna odmítli všichni ostatní signatáři smlouvy o EOS. Mendès France tedy předložil smlouvu Národnímu shromáždění k ratifikaci v původním znění; poslanci se jí ale 30. srpna 1954 odmítli zabývat. Proti hlasovali komunisté, gaullisté, značná část socialistů a mnoho členů dalších parlamentních klubů. Pro se vyslovili jen Schumanovi křesťanští demokraté, což v daném okamžiku nestačilo.357 Projekt EOS tak k úspěchu, a to i přes velké očekávání s ním spjaté, nevedl. Neúspěch EOS ukázal, jak daleko bylo, respektive nebylo možné v polovině 50. let v evropské integraci zajít. Z integrační vlny přežilo jen ESUO. Evropské státy zatím nehodlaly obětovat vlastní zahraniční a obrannou politiku na oltář protiněmecky a protisovětsky orientovaného uskupení. Platilo to i o Francii, která se musela vzdát cílů, jež Plevenovým plánem původně sledovala. Krach EOS byl vážnou ranou také pro zastánce koncepce tzv. „třetí síly“, kteří prosazovali nezávislé postavení Evropy mezi supervelmocemi. Zároveň bylo zřejmé, že v zájmu obrany Západu před sovětskou hrozbou nelze ponechat Němce bez vlastních silných ozbrojených sil. Vleklá jednání o EOS značně narušila vztahy mezi Francií a Spolkovou republikou. Adenauer soudil, že francouzský premiér není důvěryhodný; podle něj souhlasil s „pohřbem EOS“ mimo jiné proto, aby zajistil sovětskou podporu svým snahám o omezení růstu hospodářského potenciálu západního Německa.358 Vztahy mezi Spolkovou republikou a Francií nicméně nebyly bez ohledu na vzniklé komplikace zcela zablokovány. V „krizovém roce“ 1954 se podařilo uzavřít významnou smlouvu o spolupráci v kulturní oblasti; v tomto případě ale porozumění o rok později narušil francouzský protest proti zavedení angličtiny jako hlavního cizího jazyka na německých školách. Bonn na oplátku kritizoval francouzskou hospodářskou politiku, především její protekcionismus a různé obstrukce ve vzájemném obchodu.359 Hlavní problém představovalo i nadále Sársko, kde 23. října 1955 proběhlo referendum o francouzském návrhu na jeho 356 HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland und Europa 19451957. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007, s. 158-159. 357 LOTH. Die Teilung (jako pozn. 27), s. 315-317. 358 WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 11), s. 331. 359 URWIN. The Community (jako pozn. 14), s. 68. 97 „europeizaci“ (67,7 % tamních voličů tento projekt odmítlo).360 Teprve v této chvíli Paříž uznala, že nezbývá než souhlasit s připojením Sárska ke Spolkové republice. Stalo se tak na základě francouzsko-německé smlouvy 1. ledna 1957. Spolková republika však již předtím „sárský statut“ přijala v rámci tzv. Pařížských dohod, umožňujících její vstup do NATO a ukončení okupačního statutu. Ke zrušení okupačního režimu došlo až v roce 1955; Generální smlouva z května 1952 totiž byla, jak již víme, vázána na smlouvu o EOS. Způsob jak zajistit definitivní přičlenění Spolkové republiky k Západu se nakonec podařilo nalézt překvapivě rychle. Po neúspěchu EOS naléhal Adenauer na rychlé předání plné suverenity (včetně obranných záležitostí) Spolkové repulice, přičemž získal podporu britského premiéra Winstona Churchilla.361 Konkrétní řešení „německé otázky“ se začalo rýsovat v září 1954; později si autorství připisovali francouzský premiér Mendès France a britský ministr zahraničí Anthony Eden. Jednalo se o oživení původní britské představy, tj. začlenění Spolkové republiky do Západní unie, a jejím prostřednictvím i do NATO. V opačném pořadí se měla stát členem Západní unie i Itálie.362 Pro Paříž bylo toto řešení překvapivě přijatelnější než konečná podoba EOS. Kontrola nad německým obranným potenciálem tak sice probíhala na nižší úrovni, než si Francie přála, současně se však nemusela vzdát plné suverenity, jak se to předpokládalo v rámci EOS. Dne 16. září 1954 přicestoval Eden do Paříže a francouzský premiér britský návrh přijal. V Bonnu zpočátku váhali, jak se k britsko–francouzské iniciativě postavit. Adenauer nebyl z představy narychlo svolané konference devíti států, jejíž výsledek se nedal předvídat, nadšen, americký ministr zahraničí Dulles jej ale přesvědčil, aby s tímto řešením souhlasil.363 Londýnská konference byla velmi úspěšná. Na přelomu září a října 1954 se zde podařilo dojednat hlavní principy řešení „německé otázky“. Spolková republika měla spolu s Itálií přistoupit k Západní unii a na tomto základě měla být vytvořena Západoevropská unie (Western European Union – WEU, česky a dále jen ZEU). Záruky americké přítomnosti v Evropě, které platily pro EOS, měly být přeneseny na ZEU. Eden slíbil, že Británie bude na kontinentě udržovat čtyři divize a nestáhne je, pokud to nebude odporovat přáním většiny členů ZEU. Adenauer zabránil ztroskotání konference, když vyšel částečně vstříc jinak přehnaným francouzským bezpečnostním požadavkům a zavázal se, že Spolková republika nebude vyrábět jaderné, chemické ani biologické zbraně. Souhlasil také s kontrolou 360 HUDEMANN; HEINEN. Das Saarland (jako pozn. 45), s. 85 LOTH. Die Teilung (jako pozn. 27), s. 317-318. 362 GERBET. Budování (jako pozn. 13), s. 118. 363 WILLIAMS. Adenauer (jako pozn. 11), s. 331. 361 98 výroby velkých válečných lodí, raket a strategických bombardérů.364 Příslušné smlouvy měly být podepsány na následné konferenci v Paříži. Jednání ve francouzské metropoli začala 19. října 1954. S výjimkou komplikované otázky Sárska, o které již bylo pojednáno, probíhala poměrně hladce. Byl přijat protokol o zrušení okupačního statutu na území Spolkové republiky, který Němcům přiznával větší míru suverenity než Bonnská smlouva z roku 1952. Vítězné západní velmoci si vyhradily právo rozhodnout o znovusjednocení Německa, o otázce Berlína a o rozmístění svých ozbrojených sil na území Spolkové republiky.365 Rada ministrů NATO rozhodla o přijetí Spolkové republiky do této organizace, Němci však museli podepsat protokol, kterým se vzdávali některých zbraní. Rozsah tohoto omezení byl v podstatě dohodnut již v Londýně. Z hlediska evropského integračního procesu bylo nejvýznamnější rozhodnutí signatářů Západní unie o jejím rozšíření o Spolkovou republiku a Itálii. Na základě Pařížských smluv vznikla sedmičlenná ZEU (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Spolková republika Německo a Velká Británie). Nová struktura si udržela důsledně mezistátní charakter, Britové totiž nevyslyšeli Dullesovo nabádání k posílení nadnárodního charakteru ZEU a souhlasili jen se zřízením „bezzubého“ Parlamentního shromáždění, složeného z patřičných národních zastoupení v Poradním shromáždění Rady Evropy.366 Francouzům se naopak podařilo prosadit zřízení Agentury pro kontrolu zbrojení, která měla rozhodovat o rozdělování amerických dodávek zbraní a o investicích do evropského obranného průmyslu.367 Rozhodovací pravomoci měla v rámci ZEU Rada ministrů zahraničních věcí, která s výjimkou kontroly zbrojení fungovala na základě principu jednomyslnosti. I když ZEU uspokojila touhu Němců po rovnoprávnosti, v procesu evropské integrace nový impuls nepřinesla. Bylo ironií, že Francie svým odmítnutím EOS přispěla k prosazení přesného opaku Plevenova plánu, tj. k vytvoření oddělené německé armády. Paříž dosáhla jen toho, že velikost německé armády byla prozatím omezena na 12 divizí. ZEU ale byla pouze „papírovým tygrem“, fungovala vlastně v rámci NATO. Když v roce 1960 předala Radě Evropy své kompetence v sociální a kulturní oblasti (vyplývající ze smlouvy o Západní unii), ztratila význam docela. Nakonec ji zachránilo jen rozdělení západní Evropy po vzniku EHS, kdy se stala pojítkem mezi Velkou Británií a tzv. Šestkou. 364 NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 283. BENZ, W. 1999. Die Gründung der Bundesrepublik. Von der Bizone zum souveränen Staat. München, 1999, s. 157. 366 NEUSS. Geburtshelfer (jako pozn. 19), s. 283. 367 CALANDRI. The Western (jako pozn. 6), s. 37-63. 365 99 Pokus o vytvoření samostatné evropské armády, který měl přesáhnout i do integrace politické, tedy nebyl jednoznačným neúspěchem, jak by se na první pohled mohlo zdát. V zásadě se podařilo odpovědět na základní otázku, tj. jak zapojit Spolkovou republiku do obrany Západu. Její vstup do NATO byl řešením, které uspokojilo Němce a nakonec, v delší perspektivě, přispělo ke smíru mezi vítězi a poraženými z druhé světové války. Debaty o koordinaci obranné a zahraniční politiky pokračují v rámci Evropské unie s poměrně skromným pokrokem dodnes. Na závěr shrňme ještě jednou nejdůležitější poznatky. Pod vlivem Korejské války začaly západoevropské státy uvažovat intenzivněji o vojenské a politické kooperaci. Do projektu obrany proti východnímu bloku měla být nyní nově zahrnuta i Spolková republika Německo. Na iniciativu německého kancléře Konrada Adenauera z roku 1949 navázal o rok později francouzský ministerský předseda René Pleven, který navrhoval zřízení Evropského obranného společenství - EOS. Přesvědčení, že ve společné evropské armádě má mít vůdčí postavení Francie, zatímco západní Německo bude postrádat práva plnohodnotného člena, zpomalovalo jednání o nové organizaci. Přesto se v roce 1952 dospělo ke společné smlouvě. Ta byla spojena s tzv. Generální smlouvou, udělující západnímu Německu suverenitu. Souběžně se od roku 1951 projednával projekt Evropského politického společenství – EPS, jemuž mělo být podřízeno jak Evropské společenství uhlí a oceli – ESUO, tak EOS. Jelikož však návrh EOS neprošel francouzským Národním shromážděním, vzaly za své i úvahy o EPS. Aby západní Německo přesto získalo své místo v západoevropských strukturách, bylo navrhnuto jeho začlenění do Západní unie a jejím prostřednictvím do Severoatlantické aliance. Pařížskými smlouvami z roku 1954 se rozšířila Západní unie o Itálii a západní Německo, čímž vznikla Západoevropská unie – ZEU. V kontextu evropské integrace však měla jen omezený význam. Přijetím Spolkové republiky do Severoatlantické aliance v roce 1955 vstoupila v platnost rovněž smlouva o udělení suverenity této zemi. Ani EOS, ani EPS tedy nedospěly k realizaci, zapojením západního Německa do ZEU a Severoatlantické aliance se ovšem podařilo integrovat jej do politických i vojenských struktur západní Evropy. 100 VII. Vývoj švédského sociálního státu po druhé světové válce Cílem kapitoly je popsat vývoj švédského modelu se zvláštním zřetelem na jeho specifika, okolnosti vzniku a hospodářsky nejúspěšnější poválečné období. Pozornost je věnována základnímu přehledu příčin počáteční krize sociálního státu ve snaze identifikovat chybná opatření vládní politiky. Záměrem je testovat platnost hypotézy, že ekonomická úspěšnost švédského konceptu sociálního státu byla ovlivněna i vysokým zdaněním a radikalizací odborového hnutí. Rozebírány budou i ostatní faktory, které negativně ovlivnily výkonnost švédské ekonomiky nebo omezily její růstové možnosti v 70. a 80. letech 20. století. V souvislosti s tím se do popředí dostává také druhá hypotéza, že se vládě podařilo odstranit faktory limitující výkonnost růstové možnosti ve výše uvedeném období. V předkládané studii jsou aplikovány zejména metody systémové analýzy, komparace, historická analýza dat a základní kvantitativní metody. Při zpracování tématu byly upřednostněny studie švédských odborníků a institucí. Pojetí sociálního státu se v evropském regionu368 v mnohém odlišuje kupříkladu od amerického pohledu. Je to zapříčiněno nejen rozdílnou mentalitou, politickým systémem, ale i historicko-společenským vývojem. Základy konceptu moderní sociální politiky byly položeny koncem první poloviny 20. století, i když myšlenka vzájemné pomoci a ochrany jednotlivce před nepříznivými životními situacemi byla uplatňována již mnohem dříve.369 Na industrializační období chudinských zákonů a podpor postupně navázala snaha o vytvoření pojišťovacích schémat, a to na základě dobrovolnosti s pozvolným přechodem na obligatorní bázi.370 V roce 1913 byla signována zákonná norma zavádějící ve Velké Británii paušálně vyplácené „občanské penze“ bez ohledu na příjem a společenskou stratifikaci.371 Výraz „welfare state“ se v angličtině objevuje od počátku 40. let, kdy jej poprvé použil biskup Tample ve snaze rozlišit britské válečné hospodářství od nacistického systému „warfare state“. 368 Vývoj a rozdíly evropských koncepcí sociálního státu v Evropě popisuje např. KRAUS, K.; GEISEN, T. (Hrsg.). 2001. Sozialstaat in Europa. Geschichte. Entwicklung. Perspektiven. Berlin, 2001; srov. SCHUBERT, K.; HEGELICH, S.; BAZANT U. (Hrsg.). 2008. Europäische Wohlfahrtssysteme. Wiesbaden, 2008, s. 623-661. 369 K podmínkám rozvoje sociálního státu obecně srov. COUSINS, M. 2005. European Welfare States. Komparative Perspectives. London, 2005, s. 22-24. 370 Jednalo se o pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti. Přehled počátků sociálního pojištění: FLORA, P.; HEIDENHEIMER A. J. (eds.). 1984. The Development of Welfare State in Europe and America. New Brunswick, 1984, s. 59. 371 BALDWIN, P. 1999. The politics of social solidarity: class bases of the european welfare state 1875-1975. Cambridge, 1999, s. 83. 101 Zlomový bod ve vývoji sociálního státu představovala světová hospodářská krize ve 30. letech minulého století, jelikož vyvolala pochybnosti o efektivním řešení sociálních problémů formou čistě tržního mechanismu a zároveň potvrdila nezbytnost systematických státních intervencí v sociální oblasti. Státní aparát se stal postupně hlavním tvůrcem sociální politiky a garantem sociální ochrany. Preferována byla keynesiánská teorie založená na státním intervencionismu, tzv. plné zaměstnanosti a opatřeních zaručujících dostatečnou agregátní poptávku372 na úkor klasických liberálních teorií. Prvky keynesiánského konceptu „welfare state“ se objevily v Beveridgeových sociálních reformách373, realizovaných po druhé světové válce. Došlo k vytvoření institucionálního rámce a přijetí sociální legislativy. Podle britského sociologa Petera Taylor-Goobyho374 bylo primárním cílem sociálního státu zajistit potřeby, které nebylo možné poskytovat tržní cestou. Keynes-Beveridgeův sociální stát pak měl pomocí vládami řízených ekonomik zabezpečit plnou zaměstnanost a organizovat sociální zaopatření.375 Tato opatření byla podmíněna vysokou produktivitou a poválečným hospodářským růstem většiny evropských ekonomik. Vyšší životní úroveň na kontinentu způsobovala soukromá spotřeba a spektrum sociálních dávek. Výrazně se zvýšil podíl veřejných výdajů na HDP. V 70. letech 20. století přinesla ropná krize dlouhodobou hospodářskou a fiskální krizi. Optimismus byl vystřídán nárůstem cenové hladiny, zastavením ekonomického růstu a návratem vysoké nezaměstnanosti. Právě v tomto období mnohé evropské ekonomiky opouští poválečný cíl plné zaměstnanosti a přejímají nástroje minimalizující inflaci. Kritika keynesiánské politiky a zvyšování významu lidského kapitálu vedla k prosazování různých koncepcí sociálního státu i liberálnějších charakteru. Joseph A. Schumpeter navrhl koncept „workfare state“376, ve kterém zdůrazňuje především rozdělení odpovědnosti mezi stát a obyvatelstvo, kde by se měl stát spíše přizpůsobit již stanovenému ekonomickému řádu. 372 John M. Kyenes ve svých doporučeních vycházel z produkční funkce, jenž vyjadřuje závislost národního důchodu na zaměstnanosti, kdy zaměstnanost je funkcí výdajů domácnosti na spotřebu a firem na investice. Kynesiánskou plnou zaměstnanost lze dosáhnout mj. progresivním zdaněním vedoucím ke zvýšení sklonu ke spotřebě a snížení sklonu k úsporám nebo prostřednictvím měnové politiky v podobě nízkých úrokových měr, které zvýší sklon k investicím, tak jako pomocí vládních výdajů, pracovních odborů a programů bezplatných veřejných služeb i za cenu deficitního financování. 373 V roce 1942 představil William H. Beveridge ve Velké Británii návrh na první komplexní systém sociálního zabezpečení, který byl založen na povinném pojištění placeném zaměstnancem, zaměstnavatelem a státem a na plné zaměstnanosti. Zakotvoval i systém zajištění existenčního minima, dostupnou zdravotní péči, podporu školství a příspěvky v nezaměstnanosti. Srov. KOVÁŘ, M.; SOUKUP J.: Vznik a fungování britského sociálního státu v letech 1939-1951. Acta Oeconomica Pragensia, 2007, 15, 7, s. 257-271. 374 Peter Taylor-Gooby je současným profesorem sociální politiky na Univerzitě v Kentu (Canterbury). 375 Jednalo se o příjmy v důchodu, nezaměstnanosti, přídavky na děti aj. Srov. TAYLOR-GOOBY, P. 2004. New Risks, New Welfare. The Transformation of the European WelfareState. Oxford, 2004, s. 2. 376 Srov. JESSOP, B.: Towards a Schumpeterian Workfare state? Preliminary Remarks on Post-Fordist Political Ekonomy. Studies in Political Ekonomy, 1993, 40, s. 7-39. 102 Schumpeterův model se distancuje od pasivních nástrojů sociální politiky, připouští určitou míru nezaměstnanosti za účelem posílení konkurence a umožnění rychlejšího návratu na trh práce. Limituje účinnost daňové politiky, která oslabuje rozvoj podnikatelské aktivity a inovací. Důležitou úlohu v tomto přístupu hrají investice do lidského kapitálu, aktivní participace jednotlivců při změně vlastní sociální situace a připouští i určitou míru privatizace sociálních služeb. Sociálně demokratický model377, ze kterého vychází i švédská sociální koncepce, kombinuje ekonomickou efektivitu liberálního (anglosaského) modelu a benefity konzervativního modelu zemí kontinentální Evropy. Je pokusem o nalezení kompromisu mezi liberální tržní ekonomikou postavenou na zásadách „laissez- faire“, spojenou s nedostatečnou hospodářskou stabilitou a markantní sociální nerovností, a mezi centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje všeobecnou neefektivností a potlačením lidských práv a svobod. Sociální zodpovědnost přebírá stát. Hlavním cílem je dosažení maximální sociální spravedlnosti pomocí redistribuce hrubého domácího produktu, tak jako prevence sociálních problémů. Typická je silná role veřejného sektoru s široce dostupnými veřejnými službami, vysoké zdanění a solidarismus. Důraz je kladen na relativní samostatnost komunálních institucí v poskytování sociální péče, kde komerční služby takřka neexistují. Patří mezi finančně nejnáročnější a vyvolává častou kritiku. Švédský model lze definovat alternativními způsoby. Je možné hovořit až o pěti významech, v nichž je tohoto termínu užíváno.378 Zaprvé přestavuje tento termín v úzkém smyslu systém specifických pracovněprávních vztahů charakterizovaný centralizovaným mzdovým vyjednáváním mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, který vychází ze Saltsjöbadenské dohody z roku 1938, jež měla zabránit státním intervencím. Zadruhé je tento termín také zmiňován v souvislosti se švédskou sociální politikou poskytující univerzální sociální služby pro občany, jež je subvencována vysokým progresivním zdaněním, což ho odlišuje od kontinentálního a liberálního systému. Zatřetí lze pohlížet na švédský model jako na ekonomický systém kombinující tržní hospodářství s prvky ekonomického plánování s rozsáhlou státní intervencí, zejména v přerozdělovacích procesech a na trhu práce. Začtvrté bývá švédský model často spojován s Rehn-Meinderovým modelem. V neposlední řadě odkazuje v širším smyslu na složitější systém politik, zvláště v sociální sféře, trhu práce 377 Blíže COUSINS. European Welfare States (jako pozn. 2), s.19-41,107-122, srov. ESPING-ANDERSEN, G. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, 1990, s. 26-33. 378 Blíže SCHUBERT; HEGELICH; BAZANT. Europäische Wohlfahrtssysteme (jako pozn. 1), s. 529, srov. TAJOVSKÝ, L.; TOMÍČEK P.; CHALUPECKÝ P.: Švédský model a jeho vývojové fáze. Ekonomická revue, 2009, 12, s. 35, KÖRNER, P.: Švédský kapitalismus s lidskou tváří. Politická ekonomie, 2000, 3, s. 402. 103 a fiskální politiky, s cílem dosáhnout vysoké a rovnoměrné životní úrovně, plné zaměstnanosti, ekonomické efektivnosti, tak jako vysoké hospodářské konjunktury. Model se formoval jako reakce na celosvětovou hospodářskou krizi. Krátkodobě měl sloužit ke snížení nezaměstnanosti. Jeho rozvoj byl podpořen i téměř kontinuálním působením sociálně demokratické vlády. Dlouhodobě byl orientován na vybudování takové hospodářské politiky, která by vedla ke zredukování sociálních nerovností, aniž by ovšem byly ztraceny výhody tržní ekonomiky. Vládnoucí sociálně demokratická strana v tomto duchu koncipovala během meziválečné hospodářské krize model komplexního sociálního zákonodárství, tzv. Domov pro všechny379, jehož záměrem bylo dosažení bezplatného vzdělávání, levné zdravotní služby, sociálních výhod v podobě přídavků na děti nebo starobní penze. Skandinávská cesta byla v historické retrospektivě ovlivněna i dalšími specifickými skutečnostmi. Není možné detailněji analyzovat švédský model, pokud nepoukážeme také na úzkou spolupráci mezi dělnickým hnutím, vládou a tradičně vysoce organizovanými odbory. Švédsko vždy patřilo mezi země s nejmenší nerovností v rozdělení disponibilního důchodu a životní standard chudých konvergoval k průměrnému životnímu standardu ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi. Vysvětlení je možné hledat právě ve fungujícím centralizovaném kolektivním vyjednávání o mzdách, v rovnosti hodinové mzdy a odpracovaných hodin, tak jako v systému daní a transferů.380 Kromě tradičních projevů solidarity, sympatií k problémům nerovnosti a dlouhodobého uplatňování politické demokracie přispěli dále výraznou měrou k utváření a rozvoji švédské koncepce sociálního státu i zástupci stockholmské školy. Přínos švédských ekonomů381 spočíval především v tom, že rozpracovali teorii ekonomiky, která disponuje nevyužitými výrobními faktory a implementovali do ekonomické analýzy faktor času. Projevili schopnost řešit otázky praktického významu způsobem, který neignoroval základní teoretické koncepce. Zabývali se dynamickými procesy v ekonomice, cyklickou nestabilitou nebo nebezpečím inflačních tlaků. V tomto ohledu pokládali za klíčové udržování důvěry ve fungování monetárního systému. Uvědomovali si, že cenový mechanismus se může pohybovat směrem, který klasičtí ekonomové považovali za nemožný. Průlomová byla jejich myšlenka záměrného deficitního financování nejen v době recese, přičemž by opatření hospodářské 379 Blíže ANDERSSON, M.; GUNNARSSON, Ch. 2005. Egalitarianism in the process of Modern Economic Growth: The case of Sweden. Lund, 2005, s. 24. 380 ATKINSON, A. B. 1995. Incomes and Welfare State. Cambridge, 1995, s. 41-63, resp. tab. 2.10, s. 60. 381 B. Ohlin (teorie mezinárodního obchodu), G. Myrdal (teorie peněz), E. Lindahl, E. Lundberg, D. Hammarskjold, K.Wicksell, G. Rehn, R. Meidner nebo T. Haavelmo a průkopnictví v ekonometrii aj. 104 politiky měla být zaměřena pouze na cyklickou vyrovnanost státního rozpočtu.382 Také to znamenalo východisko podporující ekonomickou aktivitu a zaplacení sociálních reforem. Jejich návrhy obsahovaly prioritně opatření na překonání recese, chronické nezaměstnanosti a homogenizaci spotřeby. V době meziválečné hospodářské krize doporučovali zástupci švédské školy využít pro snížení nezaměstnanosti aktivní proticyklickou fiskální politiku spojenou s deficitním financováním prostřednictvím poklesu daní a zvýšení počtu veřejných prací. Vláda jejich návrhy akceptovala a došlo ke zdvojnásobení vládních výdajů.383 Dle názoru švédského ekonoma Erika Lundberga byla diskuze o možnostech stabilizace cyklu a úloze fiskálních opatření ve stockholmské škole inspirována tehdejšími podobnými britskými analýzami a výzkumy.384 Švédští politici pochopili nutnost existence silného hospodářství se stabilním růstem jako základní předpoklad pro úspěšnou realizaci myšlenek sociálního státu. Hospodářské výsledky z meziválečného období, podmíněné komplexem opatření v podobě znehodnocení domácí měny a veřejnými investicemi krytými půjčkami, lze celkově považovat za realitně uspokojivé v porovnání se státy, které dále setrvaly u systému zlatého standardu nebo realizovaly restriktivní hospodářskou politiku. Ukázkovým příkladem mohou být Spojené státy americké, kde průmyslová výroba poklesla o 45 % a následná obnova byla složitější.385 Během druhé světové války vzrostl ve Švédsku stejně jako ve většině ostatních zemí vliv státu v ekonomice prostřednictvím regulace soukromého sektoru i zvýšením podílu vládních aktivit na celkovém domácím produktu. Švédská válečná neutralita usnadnila následný poválečný hospodářský boom. Místo predikované deprese došlo v druhé polovině 40. let 20. století k nárůstu poptávky po švédských vývozech a růstu HDP na hlavu, který patřil mezi největší na světě.386 Avšak fiskální a monetární politika byla expanzivní i přes rostoucí inflační tlaky. Nízká úroková míra a převis poptávky způsobil v roce 1947 měnovou krizi, kdy centrální banka disponovala minimem rezerv, a bylo nutné začít regulovat dovozy, ceny i investice.387 382 ČAPLÁNOVÁ, A.: Teoretické koncepcie švédskych ekonómov a hospodárska politika. Poltická ekonomie, 1995, 3, s. 397-98. 383 LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model. Journal of Economic Literature, 1985, 23, 1, s. 11-12. 384 Tamtéž, s. 10 -11. 385 BERG, C.; JONUNG, L.: Pioneering Price Level Targeting: The Swedish Experience 1931–1937. Economics and Finance Working Paper Series, 1998, 290, s. 6-8; srov. FLUX, A. W.: Some Scandinavian Statistics: Fragments from a Note-Book. Journal of the Royal Statistical Society, 1937, 100, 2, s. 240-244. 386 LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post-War Period. The American Economic Review, 1968, 58, 3, s. 2-3. 387 Tamtéž, s. 14. 105 Problémy související s kombinací stabilní cenové hladiny a plné zaměstnanosti vedly k odborným diskuzím. Švédský ekonom Bertil Ohlin po válce navrhoval odstranění přímé kontroly ve prospěch liberalizace. Věřil, že by pokles zaměstnanosti nemusel být z hlediska blahobytu negativní, naopak by zvýšil úroveň národního důchodu. Další švédský ekonomický teoretik Gunnar Myrdal tvrdil, že přímá kontrola a politika potlačované inflace nebude dlouhodobě úspěšná v minimalizaci inflace. Naopak preferoval opatření fiskální politiky, které se orientují na obnovu makroekonomického equilibria včetně přechodu na strategické plánování.388 Na počátku 50. let 20. století nakonec došlo k modifikaci cílů v praxi aplikované hospodářské politiky, a to v podobě souboru doporučení Rehn-Meidnerova teoretického modelu389, jenž našel inspiraci v britské teorii sociálního státu. Vycházel z toho, že není možné neustále využívat expanzivní politiku k dosažení plné zaměstnanosti, neboť vede k přehřívání ekonomiky, inflaci nebo přezaměstnanosti s vysokou pracovní absencí. I přesto primárním záměrem této koncepce zůstávalo dosažení plné zaměstnanosti nejčastěji formou tvorby nových pracovních příležitostí, rekvalifikačními programy a zvýšení motivace k meziregionální pracovní mobilitě. Vláda měla také dotovat pracovníky za účelem přesunu z jednoho pracovního místa na druhé, což mělo jak motivační, tak kompenzační funkci. Plná zaměstnanost byla implementována do oblasti sociální politiky a pracovního trhu, podobně jako rovnoměrné rozdělení příjmů.390 Dále byla založena na restriktivní monetární a fiskální politice, která by omezila nárůst agregátní poptávky a inflace. Kromě nástroje koordinovaného kolektivního vyjednávání mezi vládou a odbory o mzdách bylo její nedílnou součástí i vysoké zdanění. Oba nástroje měly vládě pomoci získat finanční prostředky, snížit příjmovou nerovnost a motivovat podniky k restrukturalizaci výroby.391 Solidaristická mzda měla hrát společně s restriktivní makroekonomickou politikou také úlohu v boji proti mzdové inflaci, neboť eliminovala tlak na růst mezd ve vysoce ziskových firmách.392 To znamenalo, že odborové svazy o oborech s nízkými mzdami a zisky mohly požadovat vyšší mzdy 388 ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 405. Charakteristiku původních premis, ze kterých autoři modelu Gösta Rehn a Rudolf Meidner vycházeli, lze nalézt např. v MEIDNER, R.: The swedish Model in Era of Mass Unemployment. Economic and Industrial Democracy, 18, 1997, s. 88-90; srov. ERIXON, L. A. 2000. Swedish Economic Policy. The Theory, Application and Validity of the Rehn – Meidner Model. Stockholm, 2000, s. 6-21; srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 16-23. 390 MISGELD, K.; AMARK, K. (eds.). 1992. Creating Social Democracy. University Park, 1992, s. 52., srov. ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 406. 391 FREEMAN, R. B. (ed.). 1997. The welfare state in transition: Reforming the swedish model. Chicago, 1997. s. 158. 392 ERIXON, L. A. 2007. The Rehn-Meidner model in Sweden: Iits rise, challenges and surfoval. Stockholm, 2007, s. 4. 389 106 ve snaze přiblížit se úrovni převládající v ostatních odvětvích. Zároveň by zaměstnanci v oborech s vysokými výdělky měli akceptovat nižší přírůstky mezd. Toto pojetí vyžadovalo centralizované rozhodování odborových organizací.393 Předpoklad, že švédská vláda striktně dodržovala zmíněná doporučení, je nerealistický, přesto se jimi nechala do jisté míry ovlivnit. Ve srovnání s 30. lety, kdy se projevovala snaha pouze o dílčí omezení fluktuace ekonomické aktivity zmírněním recesí i boomů, chtěla politická reprezentace docílit jak vysokého, tak stabilního hospodářského růstu. Švédští sociální demokraté neuvažovali o možných inflačních tendencích, které mohly následovat v případě realizace expanzivní hospodářské politiky. Považovali tržní mechanismus za endogenně nestabilní a neschopný plně využít disponibilní zdroje. Po pozitivních zkušenostech s regulací ekonomiky během válečných let chtěli zástupci vlády i v následujícím období udržet vyšší vliv veřejného sektoru a zvýšit kontrolu soukromých investic.394 Rovněž negativně byl posuzován dopad tržního systému na distribuci důchodů a bohatství. Řešením mělo být zavedení vysokého progresivního přímého zdanění a rozšíření spektra sociálních služeb. I přes intervencionistický charakter hospodářské koncepce vláda nepreferovala socialistické znárodnění.395 Během poválečného období byla přesto postupně zrušena regulace cen, liberalizován zahraničí obchod a rozvíjena aktivní politika zaměstnanosti. Kromě veřejně prospěšných prací a finančních dotací soukromým firmám byl kladen důraz na nabídkově orientovaná opatření, např. rekvalifikační programy pro zvýšení pracovní mobility. Na konci 60. let minulého století se těchto projektů účastnilo asi 1 % pracovní síly a podíl veřejných výdajů na HDP byl nejvyšší mezi členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development, dále jen OECD).396 Daňová politika přijala progresivní zdanění, kdy daňové zatížení bylo umocněno důrazem na nepřímé daně a poplatky na sociální zabezpečení. Celková marginální daňová sazba k HDP se postupně navyšovala ze 40 % na více než 50 %. Švédská ekonomika se tak 20 let po válce začlenila mezi země s vysokými sazbami a dosáhla vyšší příjmové nivelizace.397 V monetární oblasti se sociálnědemokratická vláda postupně odkláněla od opatření udržující nízkou úrokovou míru. I když byla původně preferována, neboť udržovala nízké náklady financování vládního dluhu, limitovala nežádoucí distribuci příjmů a zároveň krátkodobě 393 ČAPLÁNOVÁ. Teoretické koncepcie (jako pozn. 15), s. 406. Blíže o sociálnědemokratické koncepci srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 12-16. 395 LINDBECK. Theories and Problems (jako pozn. 19), s. 10-11. 396 ERIXON. Swedish Economic Policy (jako pozn. 22), s. 23. 397 LINDBECK. Theories and Problems (jako pozn. 19), s. 30. 394 107 nezvyšovala ceny. Centrální banka uplatňovala na finančním trhu spektrum restriktivních přímých nástrojů, jako povinné minimální rezervy, úvěrové stropy nebo systém obligatorních žádostí pro potenciální dlužníky, kterým mohla regulovat úrokové sazby nejen firemních dluhopisů. Výše uvedené tržně nekonformní nástroje měnové politiky společně s rezervními investičními fondy pozitivně ovlivnily fluktuaci ekonomické aktivity.398 Počáteční ekonomické úspěchy modelu souvisely s tím, že se většina švédské společnosti s jeho cíly identifikovala. Plná zaměstnanosti byla součástí sociální politiky a rovnoměrné rozdělení příjmů bylo výsledkem fungujícího pracovního trhu, charakterizovaného migrací pracovní síly, zvýšením reálných mezd a produktivity práce. Nezaměstnanost dosahovala míry 1,5-2,5 % , HDP rostl tempem 4 %, což zhruba odpovídalo průměru OECD. Ekonomika se vyznačovala vysokým stupněm cyklické stability, vyrovnaným saldem běžného účtu platební bilance a neprokazovala viditelné strukturální nerovnosti.399 Stabilizační politika byla v poválečném období více úspěšná při prevenci proti recesím ve srovnání s omezováním inflačních tlaků. Dle Lundberga by důvodem mohlo být upřednostňování plné zaměstnanosti před cenovou stabilitou, popř. vyšší politická průchodnost expanzivní fiskální politiky. 400 Výsledkem byla inflace oscilující kolem 3,5-4,5 %, měřeno indexem spotřebitelských cen, což přibližně o jeden procentní bod převyšovalo průměr OECD.401 Inflace se pohybovala na poměrně nízké úrovni i díky fungování Bretton-woodského systému. Od konce 60. let vykazovalo Švédsko největší veřejný sektor v porovnání se státy OECD, ovšem průměrné hodnoty ještě nepřekračovalo. K dynamickému nárůstu došlo až v dalších dvou desetiletích. Přibližně od konce 60. let minulého století se začínají projevovat podstatnější problémy spojené s realizovanou hospodářskou politikou, přesněji řečeno s modifikovanou podobou švédského modelu. V odborné literatuře jsou uváděny alternativní pohledy na příčiny švédského hospodářského zpomalení. Obecně lze příčiny krize rozdělit do dvou základních skupin. Na jedné straně působily dlouhodobé trendy mající negativní vliv na fungování národního hospodářství, na druhé straně došlo v průběhu 70. let k hospodářským šokům a výkyvům, které identifikovaly slabá místa v systému. 398 Tamtéž, s. 50-52. Roční růst reálného HDP na hodinu práce činil ve Švédsku v letech 1950-1970 4,2 %. Saldo běžného účtu platební bilance ve stejném období kleslo z přebytku 0,3 % na deficit 0,2 %. HENREKSON, M. (ed.). 1999. Economic growth and the Swedish model. Economic growth in Europe since 1945. Cambridge, 1999, s. 243, 249; srov. LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 3. 400 LUNDBERG. The Rise (jako pozn. 16), s. 15. 401 HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 249 399 108 Ekonomický teoretik Subhash Thakur 402 soudí, že koncept sociálního státu mohl ovlivnit míru produktu, avšak nikoliv dlouhodobé míry růstu produktu. Dle jeho názoru je podstatné rozlišení konjunkturálních aspektů. Např. v neoklasickém modelu je růst v dlouhém období určen exogenními faktory (technický pokrok nebo populační růst), tudíž vláda může ovlivnit míru růstu, respektive produkt pouze krátkodobě. V endogenně založených teoretických modelech politická rozhodnutí dopadají na produkt nebo stimulují dlouhodobé investice, a mohou tedy měnit velikost produktu i v dlouhém období. Vyžaduje to pak delší dobu než rozpoznáme, zda změna tempa růstu je dočasná nebo trvalá. Švédský ekonom Magnus Henrekson vidí problémy především ve vysokém zdanění negativně ovlivňujícím sklon k úsporám, nízké úrokové míře, vysokých sociálních dávkách a růstu veřejného sektoru, inflaci, minimálních investicích do lidského kapitálu, nízkém podílu investic na HDP nebo v chybné stabilizační politice trhu práce bránící restrukturalizaci národního hospodářství. Inflační tlaky jsou přitom způsobeny snahou o udržení vysoké zaměstnanosti.403 Jiní404 na druhé straně řadí mezi primární nedostatky systému přezaměstnanost ve veřejném sektoru, štědré dotace soukromému sektoru a neadekvátní růst mezd limitující konkurenceschopnost švédských podniků, a to nejen exportně orientovaných. Dobře organizovaný pracovní trh, který v předchozích letech umožňoval švédskému podnikatelskému sektoru nerušený rozvoj, paradoxně přispěl k narušení makroekonomické bilance. Velkorysé pracovní zákonodárství má také demotivující účinky na pracovní sílu. Zároveň Nils Elvander v této souvislosti poukazuje na přílišnou radikalizaci odborových hnutí a sociálních demokratů, kteří svými hospodářskými opatřeními kompenzačního charakteru vytvářeli bariéry vstupu na trh.405 Dle studie hospodářského cyklu Waltera Korpiho se Švédsko, specializující se na automobilový průmysl a lesnictví, nacházelo v polovině 70. let v hluboké depresi v důsledku ropného šoku.406 K zaostávání švédské ekonomiky přispěly i některé objektivní faktory, které nijak nesouvisí s nástroji sociálnědemokratické hospodářské politiky. Lze zmínit konvergenci ekonomické úrovně (efekt dohánění) a věkovou strukturu407, resp. vývoj populace v produktivním věku. 402 Blíže THAKUR, S. 2003. Sweden's Welfare State: Can the Bumblebee Keep Flying? International Monetary Fund, 2003, s. 37. 403 HENREKSON. Economic Growth (jako pozn. 32), s. 240-288. 404 JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden. HERBERGER A. C. (ed.). 1991. World economic Growth. San Francisco, 1991, s. 72-83. 405 ELVANDER, N.: The Labor Market Regimes in the Nordic Countries: A Komparative Analysis. Scandinavian Political Studies, 2002, 25, 2, s. 127-130. 406 KORPI, W.: Eurosclerosis and the sclerosis of Objektivity. The Economic Journal, 1996, 106, 439, s. 17271746. 407 THAKUR. Sweden's Welfare State (jako pozn. 35), s. 24-28. 109 Vyšší zastoupení obyvatel důchodového věku totiž snižuje disponabilní pracovní sílu, čímž ovlivňuje mimo jiné i celkový produkt. Většina výše uvedených ekonomů se také shoduje na tom, že sociální stát vznikal příliš rychle a nezávisle na dynamice růstu švédského národního hospodářství. Jednotlivé příčiny nelze vnímat jako nezávislé skutečnosti, neboť se jedná spíše o systém nepříznivých charakteristik švédského modelu druhé poloviny 20. století, který přispěl k nižší ekonomické výkonnosti a předznamenal následnou krizi na počátku 90. let. Postupem času došlo k reformulaci Rehn-Meidnerovy politiky. V 70. letech probíhaly dva významné reformní pokusy, které si kladly za cíl vyřešit negativa mzdových nárůstů a uspořádání vlastnických vztahů ve prospěch zaměstnanců. Ztráta všeobecného konsensu a radikalizace odborových svazu s podporou SAP v čele s Olofem Palmem však vedly k odklonu od všeobecné restriktivní politiky, rozšíření sociální legislativy o projekt zaměstnaneckých investičních fondů408, navýšení daňového zatížení a vysokému mzdovému růstu. Zvýšení mzdových nákladů mělo nepříznivý dopad na ziskovost podnikatelského sektoru. Rentabilita kapitálu průmyslových podniků byla nižší než výnosnost vládních obligací, čímž oslabovala motivaci k investicím do fyzického kapitálu. Produkční kapacita průmyslu tak stagnovala a následně i klesala.409 Problém mzdové efektivnosti měl být odstraněn modelem EFO410 se striktně stanoveným stropem přípustných mzdových nárůstů. Hlavní myšlenkou tohoto modelu je, že nárůst mezd v národním hospodářství bude vycházet z růstu mezd v sektoru konkurenceschopného a obchodovatelného zboží. Ekonomika je tak rozdělena do dvou sektorů, sektoru C (competetive), který pokrývá 25 % zaměstnanosti a 30 % HDP, a sektoru P (protected), pokrývají zbývající část těchto makroukazatelů.411 Mzdový nárůst sektoru C byl determinován součtem zahraničních cenových inflací a růstem tuzemské míry produktivity v daném sektoru. Tato metoda zajišťovala švédskému zboží srovnatelné ceny s konkurencí, resp. růst mezd nižší než je z nákladového hlediska možné. Pro zajištění vysoké zaměstnanosti, podporovala vláda krachující průmyslové podniky a mobilitu práce. Opatření akomodativního charakteru na jedné straně zmírnila recesi, na druhé straně působila silně proinflačně. Navýšení reálných 408 Zdrojem financování byly příspěvky zaměstnavatelů ze zisku a mezd, které měly pokrýt nákup podílů v soukromých firmách. Nutnou podmínkou byla reorganizace vlastnických vztahů. ELVANDER. The Labor Market (jako pozn. 38), s. 127-129. 409 JAKOBSSON. Economic growth (jako pozn. 37), s. 65, 78. 410 Často je také zmiňován jako Skandinávský model inflace. Autory modelu jsou švédští ekonomové G. Edgren, C. E. Odhner a K. O. Faxén. 411 CARSON, R. L. 1973. Comparative Economic Systems. New York, 1973, s. 543-556. 110 nákladů nakonec zapříčinilo ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti, snížení vývozů a růstu deficitu obchodní bilance.412 Ekonomickou stagnaci nevyřešila ani změna v politické oblasti v podobě programu prosazované nesocialistickými stranami, které se k moci dostaly v letech 1976-1982. I přes snížení některých sociálních benefitů, daní, opakované devalvace nadhodnocené koruny neznamenaly kroky menšinové liberální vlády výrazný hospodářský úspěch. V druhé polovině 70. let zažila švédská ekonomika podobně jako Velká Británie propad reálného HDP zhruba o 2,5 % (Tabulka 1). Sociální demokraté po šesti letech v opozici vyhráli volby s programem, který kladl důraz opět na principy sociálního státu a restriktivní monetární politiku. 1920-1939 1948-1973 1974-1981 1982-1988 Švédsko 3,17 3,26 1,00 2,31 Spojené státy americké 0,84 2,23 1,42 3,22 Velká Británie 1,38 2,49 0,93 2,42 Německo* 3,96 5,44 2,26 3,06 * Po roce 1949 pouze Spolková republika Německo . Tabulka 1: Vývoj HDP v %413 Od roku 1982 se začaly prosazovat návrhy na liberálnější pojetí hospodářské politiky, které preferovalo pojištění v nezaměstnanosti, nižší kompenzační platby prostřednictvím nemocenských dávek a kritizovalo požadavky odborů. Vracel si i koncept keynesiánské politiky vedoucí k růstu cenové hladiny.414 V následných vládních opatřeních lze identifikovat tyto neoliberalistické tendence, resp. odklon od podpory státu blahobytu směrem k jeho konsolidaci a udržení, kdy centrální banka opustila od přímé kontroly úvěrů a stabilizovala kurz švédské koruny. Opakovaná devalvace řešila otázku nízké produktivity a vysokých produkčních nákladů pouze krátkodobě, deregulace přispěla k růstu domácí poptávky a zvyšování cen aktiv.415 Výsledkem byl nízký růst švédského hospodářství. Zatímco Švédsko v první polovině 70. let kopírovalo přibližně průměrnou míru inflace zemí OECD (8 % 10 %), v následujících pěti letech již vykazovalo míru inflace vyšší o několik procentních 412 HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 254-255. KORPI. Eurosclerosis (jako pozn. 39), s. 1735. 414 OLLSON, S. E.: Míří švédský stát k transformaci? MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 235-236. 415 HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 256; srov. KÖRNER. Švédský kapitalismus (jako pozn. 11), s. 412. 413 111 bodů (Graf 1). V krizových letech se pohybovala okolo 14 %, což snižovalo konkurenceschopnost domácích producentů. 16 14 12 % 10 8 6 4 2 19 84 19 82 19 80 19 78 19 76 19 74 19 72 19 70 19 68 19 66 19 64 19 62 19 60 0 Graf 1: Míra inflace ve Švédsku (% růstu minulého období, CPI )416 V dlouhodobějším udržení nízké úrovně nezaměstnanosti byl švédský model sociálního státu docela úspěšný. Sociálnědemokratické vládě se podařilo udržet minimální nezaměstnanost i v době ropných šoků, kdy byla situace v západní Evropě na trhu práce spíše opačná. Po celá 70. léta až do poloviny 80. let podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle fluktuoval v intervalu od 1 % do 4 % (Graf 2). Do jisté míry byla tato situace způsobena nárůstem zaměstnanosti ve veřejném sektoru, kdy se regionální samospráva stávala zaměstnavatelem „poslední instance“, a tradičně silnou funkcí odborových svazů.417 Dominantní vlastností švédské zaměstnanosti byl rostoucí podíl práce na částečný pracovní úvazek. Tímto způsobem bylo v 80. letech zaměstnáváno až 25 % pracovní síly, tj. nejvíce v Evropě.418 416 OECD Statistics. [online] [cit. 12. 06. 2011]. Dostupný na WWW: http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2010. 417 V 70. letech došlo ke zvýšení podílu pozic ve veřejném sektoru o 14 %. ROSEN, S.: Public employment and the welfare state in Sweden. Journal of Economic Literature, 1996, 34, 2, s. 730–731; srov. HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 266. 418 SCHARPF, F. W.: Ekonomická a institucionální omezení strategií plné zaměstnanosti. Švédsko, Rakousko a západní Německo v letech 1973-1982. MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 222. 112 14 12 10 8 % OECD Švédsko 6 4 2 19 85 19 83 19 81 19 79 19 77 19 75 19 73 19 71 19 69 19 67 19 65 0 Graf 2: Vývoj míry nezaměstnanosti ve Švédsku a zemích OECD (v % práceschopného obyvatelstva)419 V 80. letech došlo k oslabení centralizovaného vyjednávání, neboť zaměstnavatelé a klíčové unie opustily vyjednávací pozice. Byl to důsledek poklesu mezd kvalifikované pracovní síly a neschopnosti odborů získat větší vliv při vyjednávání. Obecně takto skutečnost zapříčinila mzdovou nerovnoměrnost.420 Rovněž se projevovaly i diference ve struktuře nezaměstnanosti, když progresivní zdanění snižovalo frikční nezaměstnanost a souběžně zhoršovalo alokační efektivnost pracovního trhu, v konečném důsledku negativně dopadalo na investice do lidského kapitálu a výši celkového produktu. Deficitní finanční rozpočet v zemích s širokým spektrem sociálních programů v duchu státu blahobytu vede ve většině případů k hlubší recesi. Nejvyšší podíl výdajů směřoval na zajištění příjmů, které se za poválečných 25 let v průměru zdvojnásobily. Od 60. let rostly důchody, zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti, dětské přídavky, na vzdělání i prostředky na sociální služby a zdravotní péči.421 Na počátku 70. let disponovala švédská ekonomika celkovými veřejnými výdaji ve výši 45,3 % HDP, což bylo o třetinu vyšší než průměr OECD. Do roku 1983 výdaje dosáhly hodnoty o dvě třetiny vyšší než průměr vyspělých zemí.422 Během recese na počátku 80. let tak narostl rozpočtový schodek o 8 % (Graf 3) hlavně díky 419 OECD Economic Outlook 46. Paris, 1989, s. 182. LINDBECK, A.: The Swedish Experiment. Journal of Economic Literature, 1997, 35, s. 1273-1319. 421 MAGNUSSON, L. 2000. An Economic History of Sweden. London, 2000, s. 245; srov. OLSSON, S. E. 1993. Social Policy and Welfare state in Sweden. Lund, 1993, s. 194. 422 Švédské výdaje činily 66 %, v porovnání s 41,5 % zemí OECD. HENREKSON. Economic growth (jako pozn. 32), s. 269-270. 420 113 expanzivním fiskálním opatřením s cílem snížit nezaměstnanost pomocí programů veřejných prací. S výdajovou stránkou rozpočtu rostlo i daňové zatížení, když hrubý příjem průměrného zaměstnance byl až čtyřikrát vyšší než jeho čistý výdělek. 423 Soukromá spotřeba podporovaná fiskální expanzí nebyla kompenzována domácí produkcí, což způsobilo inflační tlaky a zvyšující se deficit na běžném účtu. Právě na švédském příkladu tak lze vyvrátit platnost tradičního keynesiánského pohledu, ve kterém schodkový rozpočet plní funkci makroekonomického stabilizátoru. 6,0 4,0 2,0 % 0,0 -2,0 -4,0 -6,0 19 84 19 82 19 80 19 78 19 76 19 74 19 72 19 70 -8,0 Graf 3: Schodek/přebytek švédského státního rozpočtu v % HDP 424 Vývoj švédského modelu sociálního státu dokazuje, že je potřeba při rozhodování pečlivě vážit mezi svobodou a rovností. Demokratická opatření ovlivňují ekonomiku nelineárně.425 I když je dopad implementace základních principů demokracie na hospodářský růst pozitivní, později dochází ke zlomu, kdy země s velkým spektrem politických práv fakultativně schvalují opatření, jež ekonomický blahobyt obyvatel snižují.426 Shrneme-li závěrem nejdůležitější poznatky předkládané studie, dojdeme k následujícím výsledkům. Základní koncepce švédského sociálního státu byly utvořeny ve 30. letech 20. století a největší prosperity dosáhla v 60. letech. Mezi jeho nejmarkantnější rysy patří 423 Hrubý příjem průměrného zaměstnance byl čtyřikrát vyšší než čistý výdělek. Tamtéž, s. 271-272. OECD Economic Outlook (jako pozn. 52), s. 178. 425 Blíže KÖRNER. Švédský kapitalismus (jako pozn. 11), s. 419. 426 Detailněji o zkoumání souvislosti mezi ekonomickým růstem a rozsahem politických práv srov. SCHNEIDER, O.: Teorie ekonomického růstu. Složitou cestou k jednoduchým závěrům? Finance a úvěr, 1998, 48, 7, s. 409-410. 424 114 redistribuční systém na univerzalitistickém principu, jehož logickým důsledkem je vysoká daňová zátěž. Klíčovou komponentou je i trh práce s nezastupitelnou rolí kolektivního vyjednávání a tradičně vysokým stupněm organizovanosti zaměstnanců v odborech s důrazem na aktivní politiku zaměstnanosti. Makroekonomickou stránkou švédského modelu tvořila stabilizační politika udržující vyrovnávaný hospodářský růst, plnou zaměstnanost a cenovou stabilitu. Hospodářskopolitická opatření kombinovala efektivitu kapitalismu s prvky sociálního rovnostářství. Rozsáhlým spektrem sociálního zákonodárství v kombinaci se solidaristickým centralizovaným kolektivním mzdovým vyjednáváním byla zajištěna životní úroveň odpovídající výkonnosti švédské ekonomiky. Po druhé světové válce bylo potřeba sladit vysoký růst a plnou zaměstnanost, doprovázenou nízkou inflací, a zároveň požadavek rovnosti s ekonomickou efektivností. Odpovědí bylo uplatnění Rehn-Meidnerova modelu, který se stal charakteristickým pro poválečné období. I přes problémy spojené s mezinárodním srovnáním je možné přibližně od přelomu 60. a 70. let identifikovat jisté zhoršení výkonnosti švédské ekonomiky oproti ostatním vyspělým státům. Odborná studia přinesla dostatek argumentů pro potvrzení první hypotézy. Lze konstatovat, že strukturální nerovnováhu a neefektivitu švédské ekonomiky 30 let po druhé světové válce způsobil souběžný nárůst veřejných výdajů a zdanění včetně neopodstatněného zvýšení mezd. Rostoucí veřejné výdaje následně zvyšovaly daňové zatížení všech druhů příjmů. Neúměrná míra zdanění vedla k neefektivitě v alokaci zdrojů, k poklesu nabídky práce a sklonu k domácím investicím. Zapříčinila i částečný přesun domácích investic a lidského kapitálu do zahraničí. Naopak druhá testovaná hypotéza byla vyvrácena, neboť místo provedení potřebných reforem preferovala vláda cíle státu blahobytu a umožnila tak kontinuální nárůst státního aparátu a přezaměstnanost. Schopnost vnitřní reformovatelnosti švédského systému byla poměrně nízká, neboť k prosazení reforem bylo zapotřebí veřejné i politické podpory. Přestože tato dvě desetiletí poměrně nízkého růstu HDP nelze hodnotit příliš pozitivně, do skutečných problémů se švédské hospodářství dostalo až na počátku 90. let minulého století, kdy se skloubily světová recese a chybná hospodářská politika doprovázená rozpočtovými deficity a vysokou nezaměstnaností. 115 VIII. Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v Německé demokratické republice v 70. a 80. letech 20. století427 Následující kapitola pojednává o vývoji konzumní společnosti v centrálně řízeném hospodářství, a to v souvislosti se specifickým vývojem v Německé demokratické republice (dále jen NDR) v 70. letech 20. století. Sledované období je důležité ze dvou důvodů: NDR se řadila na první příčku v životní úrovni v rámci států východního bloku a všemi atributy splňovala charakteristiku moderní průmyslové země. Druhým důvodem je skutečnost, že období 70. a 80. let se označuje jako éra tzv. reálného socialismu, kdy již bylo z hospodářského hlediska zřejmé, že socialismus nedokáže předehnat západoevropské ekonomiky, a důležitějším měřítkem byla stabilita a snaha o udržení moci v rukou komunistických stran. NDR na počátku let přistoupila ke kontroverznímu kroku zestátnění existujícího soukromého sektoru, což výrazně narušilo nabídku spotřebního zboží a v konečném důsledku ohrozilo politickou stabilitu režimu. Proč vláda NDR ke znárodnění přistoupila? Jaké kroky zvolila pro zmírnění napětí ve vnitřním trhu k uspokojení potřeb obyvatelstva? Bylo možné zvyšovat životní úroveň obyvatelstva a vytvářet konzumní společnost s absencí soukromého sektoru? Obnova hospodářského života v tzv. Sovětské okupační zóně po konci druhé světové války znamenala opětovné spuštění práce ve velkých průmyslových podnicích, znovuzavedení předválečné výroby a návrat obyvatelstva do každodenního pracovního procesu v mírové době. Jedním z důležitých aspektů poválečné rekonstrukce byla iniciativa soukromých podnikatelů, kteří znovu otevřeli své firmy ve všech okupovaných částech Německa. Nutnost zásobování černého trhnu chybějícím zbožím a špatná distribuce základních potravin, stavebního materiálu či topiva tento proces urychlovala i na území budoucí NDR. Velká část podniků, postižena nejprve otěžemi válečně řízeného hospodářství a poté zabavováním surovin, strojů či demontážemi celých výrobních hal, však jen pomalu navazovala na předválečnou výrobu. Demontáže a konfiskace probíhaly ve všech průmyslových odvětvích, což bylo způsobeno nedostatkem veškerého zboží v Sovětském svazu, ale i cíleně 427 Kapitola vznikla v rámci projektu Interní grantové agentury NF VŠE v Praze „Rozvoj konzumní společnosti v Evropě po druhé světové válce“, číslo IG503021. 116 zaměřeným snižováním životní úrovně válečného nepřítele.428 Část soukromých podniků, které považovala Sovětská vojenská správa (SMAD429) za strategické, byla vyvlastněna, na další, jejichž vlastníci byli považováni za válečné zločince, byla uvalena sekvestrace.430 Tyto násilně prováděné akce ustaly v létě 1946, po roce 1948 byly dokonce některé firmy v nucené správě vráceny svým původním majitelům.431 Na půdě vznikajícího „prvního německého státu dělníků“ však byli soukromí podnikatelé pod drobnohledem komunistického stranického aparátu a všemožně znevýhodněni. Např. již v dubnu 1949 byl upraven daňový zákon tak, že soukromým společnostem bylo odepřeno odpočítávání odvodů od platební povinnosti daně z příjmů. Samostatně podnikající osoby byly vyňaty ze systému všeobecného zdravotního a sociálního pojištění a musely si nevýhodně zřizovat pojistní smlouvy u speciálně zřízené pojišťovny.432 Když pak bylo v dubnu 1953 nově uspořádáno zásobování obyvatelstva potravinami, přestali mít soukromí podnikatelé, obchodníci, advokáti ap. nárok na potravinové příděly.433 Systém dvojího zdanění zůstal v platnosti do března 1954, kdy státní orgány zásadně změnily postoj ke střednímu stavu. Důvodem byla reakce na společenský neklid po potlačení lidového povstání v červnu 1953434. Vláda NDR se rozhodla prosazovat politiku rozšiřování nabídky potravin a spotřebního zboží, neboť hledala subtilnější metody pro stabilizaci režimu než násilně donucovací prostředky Lidové policie a Ministerstva státní bezpečnosti. Východní Němci toužili po stejně dobrých životních podmínkách, jaké měli jejich příbuzní ve Spolkové republice, která již v daném období procházela znatelným hospodářským oživením. Uskutečnění této politiky tzv. Nového kurzu se neobešlo bez přívětivějšího přístupu soukromému podnikání. Velká část daňových a administrativních opatření proti střednímu stavu byla po povstání odvolána, od roku 1954 mohli dokonce podnikatelé 25 % svého zisku použít na renovace a hmotné investice, přičemž daň z příjmu se počítala pouze ze zbylých 75 % příjmů.435 Jen ve srovnání posledních čtvrtletí let 1953 a 1955 vzrostl obrat 428 KARLSCH, R. 1993. Allein bezahlt? Die Reparationsleistungen der SBZ/DDR 1945-1953. Berlin, 1993, s. 86. 429 „Sowjetische Militäradministration in Deutschland“, název užívaný pro sovětskou okupační správu v letech 1945-1949. 430 ROESLER, J. 1999. Tři studie z hospodářských dějin Německa ve 20. století. Praha, 1999, s. 48. 431 Tamtéž, s. 50. 432 STEINER, A. 2006. Von Plan zu Plan. Eine Wirtschaftsgeschichte der DDR. München, 2006, s. 77. 433 DUFEK, P. 2005. K potlačování soukromého podnikání v Československu (ČSR) a východním Německu (NDR). Praha, 2005, s. 129. 434 Srov. EISENFELD, B.; KOWALCZUK, I.-S; NEUBERT, E. 2004. Die verdrängte Revolution: der Platz des 17. Juni 1953 in der deutschen Geschichte. Berlin, 2004; ROESLER, J. 2003. Der 17. Juni 1953: Aufstand gegen die Norm? Berlin, 2003. 435 DUFEK. K potlačování (jako pozn. 7), s. 133. 117 v soukromém maloobchodu o 14,4 %, resp. 20 %.436 Zvedla se produkce v soukromém textilním i potravinářském průmyslu, což umožnilo zvyšovat procento volně prodejného zboží a pozvolně přispívalo k vzestupu životní úrovně obyvatelstva ve druhé polovině 50. let. Společně s větším množstvím nabízeného zboží se začala zvyšovat rovněž úroveň nakupování, byly zakládány první samoobslužní koutky v rámci spotřebních družstev.437 Postupně mohly východoněmecké rodiny utrácet za pochutiny a spotřební zboží více úspor. V roce 1962 bylo na pochutiny vydáno z rodinného rozpočtu v průměru 17,7 %438, zatímco roku 1967 tato hodnota dosáhla již 18,1 %.439 Proto měla být již v plánu druhé pětiletky na roky 1956-1960 významně navýšena nabídka spotřebního zboží, zejména oblečení, osobních vozů či televizních přijímačů.440 Možnosti národních podniků pro výrobu těchto produktů však byla značně omezena a velká část produkce musela připadnout přibližně 11 400 firmám, které byly v soukromých rukou anebo se jednalo o soukromé podniky se stání účastí. Tyto podniky se podílely na výrobě textilních výrobků 25 %, obuvnického a kuřáckého zboží 30 % a krejčovským potřeb dokonce 40 %.441 Výrobky, které se neprodaly v NDR, byly důležitým exportním artiklem a vyvážely se i do tzv. nesocialistického zahraničí. Pokud měly soukromé podniky tak důležitý dopad na nabídku spotřebního zboží a dokonce se podílely na zlepšování bilance zahraničního obchodu, nabízí se otázka, proč vláda rozhodla o jejich definitivním odstranění. Walter Ulbricht442 se od změny politického a hospodářského kurzu následkem lidového povstání z června 1953 nacházel pod neustálým tlakem konzervativní kliky v ústředním stranickém výboru. Mnozí komunisté viděli v narůstajícím vlivu soukromého sektoru vážnou ideologickou překážku v budování socialismu v NDR a nesdíleli Ulbrichtův pragmatický postoj. Schůdným řešením, jak podnikatele lépe kontrolovat, ale neomezit přitom jejich efektivní přínos východoněmecké ekonomice, bylo umožnit státu vstoupit do soukromého podniku jako spoluinvestorovi. Od ledna 1956 mohla vstupovat státní Německá investiční 436 Tamtéž, s. 134. KLEINSCHMIDT, Ch. 2008. Konsumgesellschaft. Göttignen, 2008, s. 177. 438 Struktur der Geldausgabe und Warenkäufe. Institut für Marktforschung, s. 3. Stiftung Archiv der Parteien und Massenorganisationen der DDR im Bundesarchiv (dále jen SAPMO-BArch), DL 102/383. 439 Tamtéž, s. 17. 440 V případě vlněného textilu se měla nabídka zvýšit o 46 %, u bavlněného oblečení o 27 %, u osobních automobilů měla být nabídka dokonce čtyřiapůlkrát vyšší. Srov. Entwurf zum Gesetz über den zweiten Fünfjahresplan zur Entwicklung der Volkswirtschaft in der DDR für die Jahre 1956-1960. SED ZK, Abteilung Gesundheitspolitik, s. 38. SAPMO-BArch, DY 30 /IV 2/19/28. 441 WOLLE, S. 1998. Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989. Bonn, 1998, s. 196. 442 Walter Ulbricht (1893-.1973), německý politik, komunistický předák, v letech 1950-1971 generální, resp. první tajemník ústředního výboru, v období 1960-1973 také předseda Státní rady NDR. 437 118 banka (Deutsche Investitionsbank) do soukromých společností jako společník. Tyto podniky se tím oficiálně měnily na komanditní společnosti. V praxi byly nové komanditní společnosti označovány buď jako soukromé podniky se státní účastí, či jednoduše polostátní, resp. polosoukromé podniky.443 Jejich počet rychle rostl a do roku 1960 dosáhl jejich podíl na hrubé průmyslové výrobě 7,5 %, což bylo ve stejném období logicky provázeno poklesem čistě soukromého sektoru z 11,1 % na 3,8 %.444 Přestože se jednalo o omezení samostatnosti firem, velké části podnikatelů účast státu v jejich firmě překvapivě vyhovovala. Majitelé si totiž nadále zachovávali v podniku rozhodující slovo, ale získali od státu pevný hospodářsko právní rámec pro další existenci podniku a rovněž kapitál pro modernizaci a rozšiřování výroby. Zavedení polostátních výrobních subjektů umožnilo zachovat předběžně produkci zboží, na kterou státnímu sektoru chyběly kapacity. Tato smíšená forma podnikání ovšem pouze pozdržela konečné řešení – v rámci ideologie třídního boje muselo dříve nebo později dojít k eliminaci středního stavu, který stál v cestě k utvoření beztřídní společnosti. Oddálení definitivního znárodnění soukromého sektoru lze ve zjednodušeném pojetí spojovat se setrváváním Ulbrichta v čele NDR. Ač přesvědčený komunista, akceptoval fungování soukromých společností vedle státního sektoru, neboť pomáhaly v hospodářské obnově NDR a jejímu soutěžení se sousední Spolkovou republikou. Snaha o znárodnění zbytků soukromého sektoru vedla vnitrostranickou opozici logicky k přesvědčení, že jedinou možnou cestou je odstranění Ulbrichta z vedoucí pozice ve straně. Již revize sovětského ekonomického modelu, která vedla Ulrbichta k podpoře tzv. Nového ekonomického systému na VI. sjezdu SED445 v roce 1963 a s ním i tolerování soukromého podnikání, způsobovala ve straně trvalé mocenské pnutí.446 Ulbricht byl svými kritiky, kteří se soustředili kolem Ericha Honeckera447, jenž se vypracoval do pozice druhého muže ve straně, obviněn z ekonomického přešlapování NDR a donucen k opuštění všech pozic ve stranickém a státním aparátu. Ve skutečnosti se ovšem jednalo zejména o boj nové generace východoněmeckých komunistů o moc a nechuť kádrů na středních stranických pozicích 443 STEINER. Von Plan (jako pozn. 6), s. 90-91. DUFEK. K potlačení (jako pozn. 7), s, 140. 445 „Sozialistische Einheitspartei Deutschlands“ (dále jen SED) vznikla spojením komunistů a sociálních demokratů v Sovětské okupační zóně v dubnu 1946. 446 Ulbricht svůj postoj k nutnosti ekonomických reforem v NDR rozvedl v kritickém textu určeném zejména členům SED. Srov. ULBRICHT, W. Das Neue Ökonomische System der Planung und Leitung der Volkswirtschaft in der Praxis. Berlin, 1963. 447 Erich Honecker (1912-1994), německý politik, komunistický předák, dlouhodobý předseda mládežnické organizace „Freie Deutsche Jugend“, v letech 1971-1989 první, resp. generální tajemník ÚV SED, v období 1976-1989 také předseda Státní rady NDR. 444 119 uskutečnit dalekosáhlé hospodářské reformy. Ulbrichtova pozice byla dále oslabena, když toto počínání veřejně kritizoval. Již v roce 1963 prohlásil: „Nemálo soudruhů stálo v začarovaném kruhu starých administrativních hospodářských metod a rezortního ducha. Proto se přestali namáhat a došli k závěru, že na stranickém sjezdu byla sice přijata nová formulace, jmenovitě Nový ekonomický systém, ale že všechno zůstane při starém.“ 448 Sílící postavení lidí kolem Honeckera a jejich podbízení Kremlu vedlo k odstavení Ulbrichta. S výměnou vedení došlo také na změny v hospodářské politice. V letech 1970 a 1971 z obav před neklidem obyvatelstva vláda upustila od experimentování a vydala tzv. Rozhodnutí o provádění ekonomického systému v roce 1971. Základem nového přístupu mělo být stabilní zásobování obyvatelstva a uspokojivá nabídka zboží. Nová politika vedla ke znatelnému růstu životní úrovně a ekonomika se po nezřízených experimentech 60. let poměrně uspokojivě stabilizovala. Vedení SED se ovšem nespokojilo s tím, že nadále v socialistické ekonomice působily tzv. kapitalistické živly. Rozhodnutí o zestátnění zbytků soukromého podnikání přišlo na začátku roku 1972 – vedení SED si slibovalo posílení své pozice v Moskvě a úplnou kontrolu nad celým národním hospodářstvím.449 Mezi únorem a květnem bylo znárodněno 2 568 soukromých podniků a 5 600 podniků se státní účastí, přičemž v privátních rukou zůstalo jen kolem 2 000 firem, většinou malých dílen, restaurací, antikvariátů apod. 450 Tím byly odstraněny zbytky sociálních nepřátel, ale rovněž i výrobci tzv. tisíce a jedné věci, které státní podniky svou výrobou nedokázaly plnohodnotně zastoupit.451 Jak řešil stát jako jediný přeživší podnikatel v NDR tento výpadek? Během následujících let přebraly roli zásobování kvalitním spotřebním zbožím kombináty, které byly vedle své běžné produkce nuceny vyrábět rovněž drobné zboží pro domácnosti, avšak tuto roli nezvládaly, neboť jim chyběla zkušenost, odborný personál a konečně i osobní zainteresovanost na kvalitě práce v této marginální přidružené výrobě. Typickým příkladem takové práce byly kuchyňské potřeby. V rostockých závodech na konstrukci lodních dieselových motorů Dieselmotorenwerke Rostock se vyráběly otvírače konzerv, jejichž výroba nestačila pokrýt vysokou poptávku, přičemž výrobek se po několika použitích 448 ROESLER, J.: Neues Denken und Handeln im Neuen Ökonomischen System (NÖS). RAUH, H.-Ch.; RUBEN, P. (Hrsg.). 2005. Denkversuche: DDR-Philosophie in den 60er Jahren. Berlin, 2005, s. 51. 449 ERDMANN, K.: Reformbemühungen am DDR-Wirtschaftssystem in den 70er Jahren. ERDMANN, K. (Hrsg.). 1984. Wirtschaftsverfassung und Wirtschaftspolitik der DDR. Berlin, 1984, s. 104. 450 WOLLE. Die heile Welt (jako pozn. 15), s. 196. 451 K oslabení ekonomiky NDR v důsledku zestátnění soukromých podniků srov. AMBROSIUS, G.: „Sozialistische Planwirtschaft“ als Alternative und Variante in der Industriegesellschaft – die Wirtschaftsordnung. STEINER, A. (Hrsg.). 2006. Überholen ohne einzuholen. Die DDR-Wirtschaft als Fußnote der deutschen Geschichte? Berlin, 2006, s. 18-20. 120 ohýbal a lámal.452 Dlouhodobý problém nebyl vedením firmy nikdy uspokojivě vyřešen a její otvírače se staly terčem kritiky i vtipů obyvatelstva. Kromě přidružené výroby existovalo jen málo dalších způsobů, jak v rámci centrálně řízené ekonomiky nahradit produkci soukromých firem. Jednou z možností bylo rozšiřování speciální obchodní sítě, ve které by se za přesně vymezených pravidel prodávalo nedostatkové zboží dovezené ze zahraničí. V roce 1962 začala v NDR fungovat maloobchodní síť devizových prodejen Intershop, jejichž cílem bylo prodávat domácí a zahraniční zboží občanům nesocialistických států. Platby probíhaly pouze ve volně směnitelných měnách, nejčastěji v německých markách.453 Rozšiřování obchodní sítě a postupné připuštění domácího obyvatelstva do prodejen způsobil nárůst poptávky po novém zboží. Nízké rezervy devizových prostředků státu ovšem znemožňovaly nákup v zahraničí, proto byla velká část tovaru postupně nahrazována produkty z licenční, tzv. povolené výroby. Důsledkem bylo, že ačkoli byly na pultech Intershopů vystaveny západoněmecké výrobky, ty ve skutečnosti nepocházely ze Spolkové republiky, nýbrž z kombinátů NDR. Ty dostaly od některých západoněmeckých firem povolení k výrobě jejich produktů a značek. K tomu docházelo za dodržení přísných pravidel, která určovala, jaké stroje a suroviny smějí východoněmecké státní podniky použít, aby bylo dosaženo odpovídající kvality. Většina vyrobeného zboží byla dodána západoněmeckým firmám jako náhrada poplatků a nákladů. Zbytek pak mohl být nabídnut zákazníkům v NDR.454 V Intershopech se tudíž prodávaly západní značky cigaret, ale až 90 % z nich bylo dodáno východoněmeckými státními podniky.455 Tímto způsobem bylo kopírováno více než sto produktů, mimo jiné výrobky společností BAT, Beiersdorf, Bosch (Blaupunkt), Nestlé (značky Bear Brand), Salamander, Schiesser, Triumph, Trumpf, Underberg a Varta, či značka Privileg společnosti Quelle AG. 456 Mimořádně úspěšná byla výroba Pepsi Coly, která byla díky dohodě o povolené výrobě v Rostocku z roku 1974 schopna výrazně snížit své výrobní náklady a zlepšit svou konkurenceschopnost na západoevropských trzích zejména vůči společnosti Coca-Cola.457 452 Bericht 27/1975: Verkaufsprobleme u. Angebotslücken im Sortiment Haus- und Küchengeräte aus Metall, elektr. Haus- und Küchengeräte sowie Haushaltgroßgeräte. SAPMO-BArch, DL 102/944. 453 Podrobněji o obchodech Intershop srov. SZOBI, P.: Hospodářská situace NDR v sedmdesátých letech 20. století a role obchodů Intershop pro rozvoj konzumní společnosti. SOUKUPOVÁ, M.; KOVÁŘ, M. (vyd.). 2011. Role státu v německém hospodářství 20. století (II). Praha, 2011 (v tisku). 454 Srov. ROESLER, J. 2006. Momente deutsch-deutscher Wirtschafts- und Sozialgeschichte 1945 bis 1990: Eine Analyse auf gleicher Augenhöhe. Leipzig, 2006, s. 193-194. 455 VOLZE, A.: Devisengeschäfte der DDR. Genex und Intershop. Deutschland Archiv, 1991, 24, 11, s. 1151. 456 KREWER, P. 2008. Geschäfte mit dem Klassenfeind: Die DDR im innerdeutschen Handel 1949-1989. Trier, 2008, s. 241. 457 ZATLIN, J. R. 2007. The Currency of Socialism. Money and Political Culture in East Germany. New York, 2007, s. 94-95. 121 Nejvíce se ovšem rozvíjela produkce západoněmeckých značek – např. v roce 1987 se v NDR vyrobilo 4,6 miliónů párů bot Salamander.458 Ekonomické oddělení ústředního výboru SED se tak snažilo dostát poptávky po nedostatkovém zboží ze strany občanů, aniž by západní výrobky musela NDR reálně dovážet a platit za ně v zahraničí cennými valutami. Hrozivě rostoucí zahraniční zadlužení vedlo na přelomu 70. a 80. let k uzavírání četných nových franšízových smluv.459 Jednou z posledních realizovaných dohod byla smlouva o povolení výroby kosmetického krému Nivea firmou Florena Waldheim, která byla součástí koncernu VEB Chemisches Werk Miltitz. Na trh krém dorazil v říjnu 1989. Oproti srovnatelnému krému domácí výroby Florena-Creme, jehož 60ml balení stálo 1,95 M, zaplatil zákazník ve specializovaných obchodech za 75ml krabičku krému Nivea celých 5,50 M.460 Florena Waldheim měla ročně vyrobit 4,5 miliónů balení, přičemž dohoda přepokládala bezplatnou dodávku 1,5 miliónů kusů partnerské společnosti Beiersdorf AG pro západoněmecký trh.461 Zbylé tři milióny balení byly určeny pro prodej v NDR a státech RVHP. Pro zákazníky, kteří si nemohli nový druh krému dovolit, zůstávalo v nabídce 13,2 miliónů balení domácího krému Florena.462 O tom, jak velkou roli hrála v zásobování speciálních prodejen povolená výroba, nebyli obyvatelé běžně zpravováni, což se projevovalo nespokojeností zákazníků, kteří si drahé zboží kupovali s přesvědčením, že bylo vyrobeno na Západě. Příkladem oné nespokojenosti může být stížnost vojáka základní služby z Erfurtu, který si koupil čokoládu Alpenvollmich kolínských čokoládoven Karina za 6,80 M, ovšem po otevření si na obalu přečetl, že čokoláda byla vyrobena v státním závodu VEB Thüringer Schokoladenwerk Saalfeld/Saale, a podle něhož čokoláda vypadá i chutná podobně jako jejich vlastní mléčná čokoláda, která se prodává za 3,85 M.463 Ve východoněmecké politické kultuře ostatně vytvářely stížnosti zajímavý fenomén, kterému spotřebitelé, výrobci i stranický aparát přikládali velký význam. Občané ve svých stížnostech na kvalitu zboží často apelovali na závazky strany, důvěru občanů v socialismus ap. Stranická vedení od okresů až po ústředí pak reagovala s velkou razancí. V případě jmenovaného vojáka základní služby bylo uděleno generálnímu řediteli durynských čokoládoven nařízení, aby se osobně stížností zabýval. Ten vojákovi v rozmezí tří 458 MARXEN K.; WERLE, G. 2002. Strafjustiz und DDR-Unrecht: Amtsmissbrauch und Korruption. Berlin, 2002, s. 327. 459 SED-Hausmitteiluing, Information zur Sicherung des NSW-Exportplanes 1982, s. 3. SAPMO-BArch, DY 30 25068. 460 Information an G. Mittag von 21. September 1987, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 6980. 461 Information zur Angebots- und Preisgestaltung für die neue Gestattungsproduktion von Nivea-Creme, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 6980. 462 Tamtéž. 463 Dopis J. G. z 21. září 1985. SAPMO-BArch, DY 30 25626. 122 týdnů odpověděl a vysvětlil, že čokoláda Alpenvollmilch je tak drahá, neboť se vyrábí v licenci, má prý zaručenou kvalitu a její cenu určují drahé suroviny, které se musejí dovážet.464 Ředitel již ovšem nevysvětlil, proč výrobek vypadal i chutnal stejně jako čokoláda z kmenové výroby durynské fabriky, která byla takřka o polovinu levnější. Po rozšíření sítě obchodů Intershop na menší města vznikla v celé společnosti napjatá situace. Nejen ve městech jako Berlín, Lipsko či Drážďany, ale i v malých okresech krystalizovaly sociální rozdíly mezi skupinou obyvatelstva, která měla přístup k devizovým prostředkům, a občany, kteří neměli příbuzné na Západě či příhodné zaměstnání, aby konvertibilní měny získali. Mnoho zoufalých lidí toužilo po zboží, které si jejich sousedé, kolegové či spolužáci běžně kupovali, a touha po získání západních marek k nákupu v Intershopu je často vedla ke konání na hraně zákona. V roce 1977 drážďanskému krajskému vedení strany způsobila problémy aféra s lakýrníkem, který v novinách inzeroval malířské služby o víkendech, přičemž za natření oken či vymalování pokoje požadoval na hodinu tři západní marky.465 U policejního výslechu poté jako důvod konání udával, že chtěl pouze tak jako jiní občané nakupovat v Intershopu a že „tam se dají koupit přenádherné věci“.466 Oddělení plánování a financí na ministerstvu financí ve své zprávě ministrovi z června 1973 shrnulo hlavní problémy s propojením Intershopů s devizovými příjmy obyvatel do třech hlavních bodů: a) vnímání cenových rozdílů mezi zbožím v Intershopu a cenami stejného importovaného zboží, případně výrobků domácí provenience v maloobchodní síti NDR. Z toho vyplývalo nadhodnocení kapitalistických měn v očích těchto občanů. b) V důsledku nízkých cen v Intershopech a kvality nabízeného zboží byli mnozí obyvatelé ochotni dostat se k zahraničním měnám protiprávní či nemorální cestou. Často k tomu docházelo v restauracích a ubytovacích zařízeních úmyslně špatně vyúčtovanými platbami zákazníků, objevovaly se případy mladistvých, kteří o západní marky žebrali mezi zahraničními turisty. c) Občané NDR žádali v dopisech své známé a rodinné příslušníky z kapitalistického zahraničí o zaslání cizích měn.467 464 Dopis generálního ředitele VEB Thüringer Schokoladenwerk Saalfeld/Saale Helmuta Bretschneidera z 18. října 1985. APMO-BArch, DY 30 25626. 465 Information über veranlaßte Maßnahmen und Ergebnisse der Parteikontrolle zu dem vom Genossen Modrow im Monatsbericht der Bezirksleitung Dresden aufgeworfenen Problem, juristisch gegen Handwerker vorzugehen, die für privat ausgeführte Arbeiten Westmark verlangen, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 6835. 466 Protokoll zur Eingabe von Bürgern an den 1. Sekretär der SBL West. Gen. Löffler, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 6835. 467 Information über Probleme im Zusammenhang mit der Erarbeitung eines neuen Devisengesetztes, s. 4-5. SAPMO-BArch, DY 30 6835. 123 Případy žebrání byly mezi mladistvými velmi časté. Policejní oddělení v Karl-Marx-Stadt se v roce 1977 zabývalo případem dvou mladých žen, které nastoupily do interzonálního rychlíku s cestujícími do Mnichova a prosily o západní marky.468 Na spekulativních obchodech se zahraničními měnami se však podíleli i zaměstnanci obchodních řetězců, kteří měli k nedostatkovému zboží většinou lepší přístup než ostatní občané. Vedoucí nespecifikované prodejny z Eberbachu podle informací krajského stranického výboru v Drážďanech uskutečnil spekulativní výměnu s jugoslávským podnikavcem, který mu za 2 000 M vyměnil 500 DM. 469 Pro občany, kteří si nenašli legální ani protiprávní cestu k získání zahraničních měn, zůstával nákup v Intershopu nadále nereálným snem. Korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung v NDR tuto situaci velmi trefně popsal ve svém článku z června 1975: „Špatné svědomí státu vůči té části obyvatelstva, která nevlastní žádné západní peníze, donutila úřady v mnoha středně velkých městech devizové obchody skrývat. Člověk je tak často najde v šedivých barácích nebo šopách, v zadních dvorech nebo jako nevábné nádražní přístavky. (…). Lidé se tlačí v malých nákupních prostorách. Zato jsou u pokladny odměněny igelitovou taškou, kterou ve státních prodejnách nemají.“470 Od roku 1977 Intershopy přestaly zcela nabízet zboží domácí výroby. Důvodem bylo založení nové specializované skupiny obchodů s názvem Delikat, která nevyžadovala platby v zahraničních měnách. Síť prodejen vznikla v roce 1976 a na konci 80. let jich již fungovalo po celé NDR na 550.471 Delikaty nabízely kvalitní potraviny a lahůdky, přičemž se jednalo zejména o výrobky východoněmecké provenience, včetně prestižních produktů, určených na export do západní Evropy, a jiných zřídka dostupných druhů zboží. Na konci 80. let již byly mezi sortimentem i některé druhy západních značek z výše zmiňované licenční povolené výroby, jako např. Nutella anebo káva Jacobs Krönung.472 Obchody Delikat na jedné straně umožnily občanům NDR přístup ke kvalitnímu zboží bez toho, aby vlastnili devizy, a na druhé straně státu pomohly odčerpat přebytek kupní síly obyvatelstva tím, že za nabízené zboží požadoval přemrštěné ceny. Východoněmeckým důchodcům, kteří směli na povolenky cestovat za příbuznými do Spolkové republiky, 468 Neadresovaná zpráva ministerstva financí bez přesného datování. SAPMO-BArch, DY 30 6835. Information über eine Aussprache in der Bezirksleitung der SED Dresden zu den im Informationsmaterial der Bezirksleitung angeführten Beispielen von Verstößen gegen das Devisengesetz, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 6835. 470 BRESTEL, H.: Wenn drüben einer Westgeld hat. Eindrücke aus der DDR. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. Juni 1975, s. 4. 471 ZATLIN. The Currency (jako pozn. 31), s. 268. 472 Tamtéž. 469 124 neuniklo, že konzerva ananasu, která stála u západních sousedů jednu marku, byla v obchodech Delikat v nabídce za sedm marek - přes ujištění stranických špiček, že kurz 1 M – 1 DM odpovídá reálné kupní síle obyvatelstva.473 Pro seniory s průměrným měsíčním důchodem 355 M474 byla tak většina nabízeného zboží v Delikatech nedosažitelná. Jedna ze stížností občanů, které denně přicházely na adresu ústředního výboru, tento jev přesně vystihla: „Socialismus je dobrý, dokud můžeme pracovat. (...). Když člověk odejde do důchodu, jde to s ním rychle z kopce. Musíme včas šetřit, abychom ve stáří měli pár grošů na horší časy.“475 Když v roce 1988 řetězec doplnil sortiment o kvalitní máslo s označením Delikat, vzbudilo to mezi běžným obyvatelstvem i stranickými funkcionáři rozporuplné reakce, neboť nový druh másla stál 6,80 M místo běžně prodávaného másla za 2,40 M. 476 Stejně tak ceny dalších oblíbených produktů byly vysoce nadhodnocené – např. za 125 g balení čaje Lipton Yellow Lable Tea obchody Delikat požadovaly 16,50 M477, přičemž 50 g balení běžně prodávaného čaje Spezial stálo 1,20 M.478 Uvedený příklad dokumentuje pragmatickou a ideologicky převrácenou politiku SED, která vedla k jevu typickému pro kapitalistickou společnost: Vyšší kvalita a cena zaváděných výrobků v obchodech Delikat vyvolala nerovnováhu v kupní síle obyvatelstva a rozdělila společnost na dvě třídy. Přesto se tyto obchody rychle staly oblíbeným místem pro nákup nedostatkového kvalitního zboží, které bylo kromě socialistických zemí dováženo také ze Spolkové republiky, z Nizozemí, Dánska, Francie, Portugalska, Španělska a dalších zemí.479 V srpnu 1978 byl např. zkušebně zaveden prodej italského Martini v lahůdkách Feinkosthaus Berlin, a to v ceně 24 M za láhev, přičemž valutové náklady na nákup jedné láhve v zahraničí vyšly Delikat na 2,36 M. Velký zájem zákazníků o tento produkt umožnil jeho zavedení v prodejnách ve všech krajských městech a v konečném důsledku vedl k dohodě s italskou dodavatelskou firmou o plnění Martini ve dvou berlínských nápojových závodech, čímž se náklady snížily na 1,67 M, 473 WOLLE. Die heile Welt (jako pozn. 15), s. 278. Výše průměrného stařeckého důchodu po valorizaci v roce 1979, srov. VORTMANN, H.: Einkommen und privater Verbrauch. VON BETHKENHAGEN, J. (Hrsg.). 1981. DDR und Osteuropa. Wirtschaftssystem, Wirtschaftspolitik, Lebensstandard. Ein Handbuch. Opladen, 1981, s. 132. 475 KAMINSKY, A.: Ungleichheit in der SB/DDR am Beispiel des Konsums: Versandhandel, Intershop und Delikat. MERTENS, L. (Hrsg.). 2002. Soziale Ungleichheit in der DDR. Zu einem tabuisierten Strukturmerkmal der SED-Diktatur. Berlin, 2002, s. 61. 476 MERKEL, I. 1999. Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR. Köln/Wien 1999, s. 277. 477 Information zu den Ergebnissen der weiteren Verbesserung der Versorgung mit Exquisitund Delikaterzeugnissen, 16. Dezember 1977, Anlage, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 9022. 478 KLEINER, F. (Hrsg.). 2008. Das DDR-Sammelsurium. Berlin, 2008, s. 129. 479 Maßenplan zur Entwicklung des Delikatprogramms im Bereich des Außenhandels, Ministerium für Auenhandel, 1. November 1977, s. 2-5. SAPMO-BArch, DY 30 9022; srov. Vorschläge für Importe zur Sicherung des Warenfonds Delikat 1977, s. 2. SAPMO-BArch, DY 30 9022. 474 125 ovšem s nezměněnou konečnou cenou pro spotřebitele.480 Přesto by nebylo správné považovat tuto politiku za jednoznačně výhodnou pro finanční hospodaření státu. Na jedné straně sice odčerpala nabídkou dováženého kvalitního zboží část úspor obyvatelstva, získané finance však neumožňovaly návratnost valutových prostředků, které byly na nákup produktů v zahraničí použity. Oblibu si prodejny s nadstandardním zbožím získaly také v zemích východního bloku. Zejména turisté z Československa, Polska a občané SSSR, kteří do NDR jezdili na služební cesty, považovali potraviny koupené v Delikatech či šaty koupené v Exquisitech za kvalitou rovnocenné západnímu zboží. NDR byla v tomto ohledu návštěvníky ze SSSR paradoxně vnímána jako země „opravdového socialismu (...), kde člověk může jen tak vejít do obchodu a porozhlížet se“.481 Platilo to pro sovětské občany, kteří buď dočasně žili na území NDR jako součást sovětských jednotek, anebo sovětské návštěvníky, kteří přijížděli do země zpravidla v turistických skupinách anebo jako obchodní cestující. Pro běžného obyvatele Moskvy bylo nepředstavitelné přijít do obchodu, ve kterém jsou vystavené skutečné výrobky, na které nemusel čekat dlouhé fronty. Oproti občanům NDR měli Rusové velkou výhodu. Manželky vojáků oficiálně nepracovaly, a tudíž mohly během pracovní doby zkoumat, ve kterých obchodech dostali právě zboží a jaké zboží by bylo možné poslat známým do Sovětského svazu a dokonce jej dále zpeněžit. Ruským nákupčím totiž často nešlo o kvalitu, nýbrž o kvantitu. NDR nedokázala zabezpečit obyvatelstvu přísun nejen chronicky nedostatkového spotřebního zboží, ale i některých druhů potravin a pochutin. Jejich dodávky do maloobchodní sítě byly často nedostatečné a nárazové. Dokonce i brambory, jinak běžná plodina, zmizely na přelomu let 1970 a 1971 z pultů prodejen velmi rychle.482 Obyvatelé si vytvářeli síť známostí mezi pracovníky obchodů, aby se k nedostatkovému zboží dostali dříve, než bude opět vyprodáno. O konstantně napjatých dodavatelsko-odběratelských vztazích svědčí zaznamenaný telefonický rozhovor dvou vedoucích prodejen: „Ahoj Heinrichu, to jsem já, prosím tě, teď před Vánoci vám vždy do obchodu dovezou maďarský salám. Můj syn nechce pod stromeček nic jiného než celou štangli salámu. Nedalo by se s tím něco udělat?“ 480 Information über die Aufnahme des Erzeugnisses „Martini“ in das Delikat-Sortiment, 5. Februar 1979, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 9022. 481 TIKHOMIROVA, A.: West-Pakete aus der DDR? Horch und Guck. Zeitschrift für kritische Aufarbeitung der SED-Diktatur, 2008, 17, 3, s. 47. 482 FULBROOK, M. 2005. The People’s State. East German Society from Hitler to Honecker. New Haven/London, 2005, s. 42. 126 „To by šlo. Nejlepší bude, když přijdeš zítra dopoledne, kolem devíti hodin, to ostatní akorát snídají.“ „Perfektní. Hele, letos dostaneme ještě extra uzené úhoře na svátky. Potřebuješ nějaké? Pak bych Ti zavolala, až dorazí.“483 Problematika nedostatku kávy ovšem rezonovala ve vnímání obyvatelstva více než jiné druhy potravin, které byly považovány za sváteční a nebyly předmětem každodenní potřeby; z klimatických důvodů ji navíc nebylo možné získat z domácích zdrojů, podobně jako exotické plody nebo bavlnu. Jižní ovoce se vláda NDR snažila saturovat dovozem pomerančů z Kuby, bavlnu zase importem nekvalitní suroviny ze sovětského Kazachstánu. O nízké jakosti těchto produktů svědčí zpráva pro politbyro z konce roku 1974, ve které je zdůrazněno, že i když jsou chuťově kubánské pomeranče nezávadné, na zákazníky v obchodech působí jejich vzhled nevábně. Důvodem bylo zelené anebo žluté zabarvení se stopami poškození kůry plísní.484 Tento vzhled byl podle zprávy způsoben rozdílem v teplotě, v jaké dozrávaly pomeranče ve Středomoří a v oblasti Karibiku. Je ovšem překvapivé, že Kuba nebyla největším exportérem pomerančů do NDR, pro vánoční svátky v roce 1977 se do východního Německa dovezlo nejvíce tohoto jižního ovoce z Egypta.485 Ne vždy a všude bylo však možné během zimních měsíců toto ovoce získat. Kdo měl dobré kontakty na lékaře, mohl jej požádat o recept, se kterým získal v obchodě přednostní právo na toto nedostatkové zboží.486 Zatímco exotické ovoce bylo možné nahradit doma pěstovaným sezónním ovocem, případně zavařeninami, a bavlnu umělými vlákny, pokusy o zavedení kávovinových náhražek do maloobchodní sítě se u obyvatelstva setkaly s velkými protesty. Nedostatek devizových prostředků, nevyrovnaná bilance zahraničního obchodu a s tím související zadluženost v zahraničí však možnosti nákupu kávy na světových trzích omezovaly. Hledání náhradních řešení deformovalo přirozenou zahraničně politickou orientaci NDR a v 70. letech přispělo k vytváření nových nadstandardních vztahů s některými rozvojovými zeměmi. V důsledku rychlého rozvoje vzájemného obchodu s Etiopií ve druhé polovině 70. let dokázal Honeckerův stát částečně nahradit výpadek v dovozu kvalitní latinskoamerické kávy, z pohledu lidské etiky je však nepochopitelné, že tak činil výměnou za armádní techniku a zbraně, které v této zemi prodlužovaly občanskou válku a hladomor. 483 GROHNERT, E.: „Es gab nichts, aber jeder hatte alles“. LUDWIG, A. (Hrsg.). 1999. Fortschritt, Norm & Eigensinn. Erkundungen im Alltag der DDR. Berlin, 1999, s. 113. 484 Information zum Import via Kuba. Orangen im IV. Quartal 1977, s. 3. SAPMO-BArch, DY 30 16776. 485 Importe Orangen, 30. 12. 1977, s. 1. SAPMO-BArch, DY 30 16776. 486 STOLL, U. 2009. Einmal Freiheit und zurück. Die Geschichte der DDR-Rückkehrer. Berlin, 2009, s. 145. 127 Na pultech obchodů však často nechybělo pouze zboží, které bylo nutno dovážet. I potraviny, které se vyráběly z domácích surovin, byly nedostatkové. Zestátněním soukromých podniků a spotřebních družstev se zde projevilo obzvláště tvrdě. Kombináty, jimž byla výroba přidělena, nedokázaly reagovat na poptávku po zboží určené pro menšinovou část společnosti. Typickým příkladem chybějícího zboží byly potraviny pro diabetiky, vegetariány, celiaky ap.487 Některé státní firmy se snažily do své výroby zavést stratifikaci a nabídnout spotřebitelům větší škálu zboží, kvantitativně jej však nedokázaly správně odhadnout a jejich distribuce často vázla. Např. suchý dietní chléb Knäckenbrot se stal mezi obyvatelstvem velmi oblíben a vyvážel se i do zahraničí, ovšem kvůli rostoucí poptávce často chyběl na pultech obchodů i specializovaných pekáren. Nejvíce se tento nedostatek projevoval na konci 80. let. Jeden obyvatel Lipska se po několika stížnostech v prodejnách a přímo u výrobce obrátil se stížností na samotný ústřední výbor. Ve svém dopisu s nevírou konstatoval, že když nedostal srozumitelnou odpověď na chybějící Knäckenbort u obchodníků, obrátil se na výrobce, závody Burger Knäcke-Werke, které mu odpověděly: „Denně k nám dorazí zprávy od občanů z nejrůznějších krajů s dotazem, proč není k dostání Knäckenbrot. My sami si denně klademe otázku, kam se poděly ty tisíce tun Knäckenbrotu.“488 Ve stížnostech adresovaných ústřednímu výboru i okresním představitelům strany či ministerstvu pro obchod a zásobování je možné najít více podobných stop, které poukazují na fakt, že firmy pro trh sice vyrobily dostatek zboží, do domácí distribuce se však nikdy nedostaly a místo toho mířily do západní Evropy jako nouzové řešení nedostatečného exportu do nesocialistického hospodářského prostoru. Tuto teorii zastává například Stefan Wolle489 a nepřímo ji potvrzují výpovědi pamětníků. Podle bývalé vedoucí prodejny potravin v Durynsku lidé často sháněli věci, které v obchodě nebyly na skladě, např. uzení úhoři: „Myslím, že se chytilo dost úhořů. Věděli jsme, kam je vezli, u nás však nebyli. Nebo taková vepřová panenka. Věděli jsme, že dole v masokombinátu byla brzy ráno nakládána velká auta, která pak odjela do západního Berlína. U nás však to zboží do obchodů nikdy nepřišlo.“490 Do konce 80. let 20. století nebyl stát ve své roli jediného podnikatele v NDR schopen reagovat na poptávku odpovídající nabídkou zboží a služeb. Ve své snaze učinit socialismus spotřebně atraktivním a životní úroveň srovnatelnou s vývojem ve Spolkové republice naprosto selhal. Země neměla dostatek surovin, moderních technologií, pracovních sil 487 SAPMO-BArch, DY 30 25626. Dopis H. B. z Lispka ÚV SED, 15. červen 1988. SAPMO-BArch, DY 30 25626. 489 WOLLE. Die heile Welt (jako pozn. 15), s. 281. 490 GROHNERT. „Es gab“ (jako pozn. 57), s. 118. 488 128 a kapitálu, aby ekonomicky držela krok se Spolkovou republikou. Odstraněním svobodného podnikání a obchodu zamezila již beztak pomalému vývoji konzumní společnosti. Spotřební tovar vyráběný ve velkých státních kombinátech nezvládal uspokojovat poptávku spotřebitelů. Kromě toho se východoněmecké zboží ve srovnání se západní Evropou vyznačovalo nízkou kvalitou a silně nadhodnocenou cenou, která neodpovídala kupní síle obyvatelstva. Rozšíření sortimentu prostřednictvím povolené výroby a upřednostňování politicky důležitých regionů v zásobování v očích spotřebitele pouze zahlazovalo nejmarkantnější nedostatky v nabídce zboží, avšak neřešilo zásadní problémy existujícího hospodářského mechanismu. Vývoj NDR zůstal beznadějně uzamčen na vysokém stupni průmyslové společnosti. Nebylo v silách centrálně plánované ekonomiky překonat hranici post-industriálního věku a spotřebitelům chyběl prostor k rozvinutí chování, které charakterizuje moderní konzumní společnost. Obnovení tržního prostředí v roce 1990 demonopolizovalo postavení státu v dodavatelsko-odběratelských vztazích, což na jedné straně umožnilo zahraničním i domácím producentům adekvátně reagovat na poptávku a na druhé straně přispělo k podkopání životaschopnosti NDR jako samostatného státního útvaru. 129 Použité prameny a odborná literatura I. Prameny Nevydané prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Praha - IV. sekce národohospodářská, karton 636 a 1208 - Teritoriální odbor – otevřený 1945–59, Čína, karton 4 Stiftung Archiv der Parteien und Massenorganisationen der DDR im Bundesarchiv DL 102/383, DL 102/944, DY 30 /IV 2/19/28, DY 30 6835, DY 30 6980, DY 30 9022, DY 30 16776, DY 30 25068, DY 30 25626. The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive, Part One: Inspector General’s Circulars - Reel 1, 679 (1) 26918, 679 (8) 8, 679 (1) 27211, Reel 2, 679 (1) 30154, 679 (1) 27221, 679 (1) 24721, 679 (1) 27253, Reel 18, 679 (1) 26909, Reel 19, 679 (1) 26910, Reel 24, 679 (1) 26916. The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive, Part Two: London Office Fines - Reel 63, 679 (2) 1188–9, 679 (2) 27306, Reel 64, 679 (1) 27307–9, 679 (9) 8572, 679 (9) 8574–6, Reel 65, 679 (9) 8573. The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive, Part Three: Semi-Official Correspondence with Selected Ports - Reel 173, 679 (1) 31894. The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive, Part Four: The Policing of Trade - Reel 183, 679 (1) 824, Reel 217, 679 (1) 20362, Reel 218, 679 (1) 20364, Reel 219, 679 (1) 20365. The Second Historical Archives of China, Nanjing, The Maritime Customs Service Archive, Part Five: The Policing of Trade - Reel 236, 679 (1) 1304, Reel 252, 679 (1) 28160, Reel 262, 679 (1) 28140. Vydané prameny BOOTHBY, R. T. 1978. Lord, Boothby – Recollections of a Rebel. London, 1978. BRESTEL, H.: Wenn drüben einer Westgeld hat. Eindrücke aus der DDR. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. Juni 1975, s. 4. BYRNES, J. F. 1947. Speaking Frankly. New York, 1947. 130 CALVOCORESSI, P. 1955. Survey of International Affairs – 1952. London/Oxford, 1955. DALTON, E. H. J. N. 1962. High Tide and After: Memoirs 1945-1960. London, 1962. DIXON, P. 1968. Double Diploma, The Life of Sir Pierson Dixon. London, 1968. Europa. Dokumente zur Frage der Europäischen Einigung, Bd. 2. München, 1962. The Harward Law Review Association: Some Legal Aspects of the National Industrial Recovery Act. Harvard Law Review, 1933, 41, 1, s. 85-125. The Chinese Economic and Statistical Review. 1934. China Handbook 1950. New York, 1950. The China Year Book 1931. London/Chicago/Shanghai, 1931. CHURCHILL, W. S. 1964. The Second World War, Vol. 12. London, 1964. MONNET, J. 1978. Memoirs. London, 1978. The Private Papers of Senator Vandenberg. Boston, 1952. Public Papers of the Presidents, Harry S. Truman, 1947. Washington D.C., 1963. SPAAK, P-H. 1971. The Continuing Battle: Memoirs of a European. Boston, 1971. The Special Tariff Conference. Tientsin, 1925. STACHANOV, A. G. 1937. Rasskaz o mojej zizni. Moskva, 1937. Ten Years of American Foreign Policy. Washington D. C., 1950. The Times, 20. září 1946. ULBRICHT, W. Das Neue Ökonomische System der Planung und Leitung der Volkswirtschaft in der Praxis. Berlin, 1963. II. Odborná literature a studie ADELSTEIN, R. P.: „The Nation as an Economic Unit“: Keynes, Roosevelt, and the Managerial Ideal. The Journal of American History, 1991, 78, 1, s. 160-187. ALDRICH, R. L. (ed.). 1992. British Intelligence, Strategy and Cold War, 1945-51. London, 1992. ALDRICH, R. L. 2001. The Hidden Hand – Britain, America and Cold War Secret Intelligence. London, 2001. ALEXANDER, B. J.: Failed Cooperation in Heterogeneous Industries Under the National Recovery Administration. The Journal of Economic History, 1997, 57, 2. s. 322-344. ALLUM, P. A.; SASON, D.: Italy. McCAULEY, M. (ed.). 1977. Communist Power in Europe 1944-1949. London, 1977. 131 AMBROSIUS, G.: „Sozialistische Planwirtschaft“ als Alternative und Variante in der Industriegesellschaft – die Wirtschaftsordnung. STEINER, A. (Hrsg.). 2006. Überholen ohne einzuholen. Die DDR-Wirtschaft als Fußnote der deutschen Geschichte? Berlin, 2006, s. 11-32. ANDERSSON, M.; GUNNARSSON, Ch. 2005. Egalitarianism in the process of Modern Economic Growth: The case of Sweden. Lund, 2005. APPLEBAUM, A. 2003. Der Gulag. Berlin, 2003. ATKINSON, A. B. 1995. Incomes and Welfare State. Cambridge, 1995. BALDWIN, P. 1999. The politics of social solidarity: class bases of the european welfare state 1875-1975. Cambridge, 1999. BALL, G. 1982. The Past Has Another Pattern. New York, 1982. BARON, N.; GATRELL, P.: Population Displacement, State-Building, and Social Identity in the Lands of the Former Russian Empire, 1917-23. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 1, s. 51-100. BEHRUZI, D. 2001. Die Sowjetunion 1917-1924. Revolution - Arbeiterdemokratie Burokratisierung. Köln, 2001. BELOFF, M. 1983. The United States and Unity of Europe. Washington D.C., 1983. BENZ, W. 1999. Die Gründung der Bundesrepublik. Von der Bizone zum souveränen Staat. München, 1999. BERG, C.; JONUNG, L.: Pioneering Price Level Targeting: The Swedish Experience 1931– 1937. Economics and Finance Working Paper Series, 1998, 290, s. 1-30. BERNSTEIN, I.: Labor and the Recovery Program, 1933. The Quarterly Journal of Economics, 1946, 60, 2, s. 270-288. BETHELL, N. 1974. The Last Secret. London, 1974. BIX, H. P.: Japanese Imperialism and the Manchurian Economy, 1900–1931. China Quarterly, 1972, 51, s. 425–443. BLAIR, A. 2010. The European Union since 1945. London, 2010. BLOCH, K.: The Puzzle of Chinese Trade Statistics. Far Eastern Survey, 1940, 9, 22, s. 264266. BOETTICHER, M. von, 1979. Industrialisierungspolitik und Verteidigungskonzeption der UdSSR 1926-1930. Herausbildung des Stalinismus und „äußere Bedrohung“. Düsseldorf, 1979. BOHLEN, Ch. E. 1973. Witness to History. London, 1973. 132 BORODKIN, L. I.; GREGORI, P. R.; CHLEVNJUK O. V. (Hrsg.). 2008. Gulag. Ekonomika prinuditelnogo truda. Moskva, 2008. BOROWSKI, H. R. 1982. A Hollow Threat: Strategic Air Power and Containment before Korea. Westport/Connecticut, 1982. BRADLEY, J. F. N. 1994. Válka a mír po roce 1945. Dějiny vztahů mezi Sovětským svazem a Západem. Praha, 1994. BRAND, D. R. 1988. Corporatism and the Rule of Law. New York, 1988. BRAND, D. R.: Corporatism, the NRA, and the Oil Industry. Political Science Quarterly, 1983, 98, 11, s. 99-118. BRINKLEY, D.; HACKETT, C. (eds.). 1991. Jean Monnet: The Path to European Unity. New York, 1991. BROMBERGER, M.; BROMBERGER, S. 1969. Jean Monnet and the United States of Europe. New York, 1969. BRUNERO, D. 2006. Britain’s Imperial Cornerstone in China: the Chinese Maritime Customs Service, 1854–1949. New York, 2006. BUCK, J. L. 1937. Land Utilization in China: a Study of 16,786 Farms in 168 Localities, and 38,256 Farm Families in Twenty-two Provinces in China, 1929–1933. Nanking, 1937. BULLEN, R.: The British Government and the Schuman Plan, May 1950-March 1951. SCHWABE, K. (ed.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 199-210. BULLOCK, A. 1993. Ernest Bevin: Foreign Secretary, 1945-1951. New York, 1993. CALANDRI, E.: The Western European Union Armaments Pool: France’s Quest for Security and European Cooperation in Transition 1951-1955. Journal of European Integration History, 1995, 1, 1, s. 37-63. CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol. 1./1. London/Basingstoke, 1969. CARR, E. H.; DAVIES, R. W. 1969. Foundations of a Planned Economy 1926-1929. Vol. 1./2. London/Basingstoke, 1969. CARR E. H. 1971. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 2. London/Basingstoke, 1971. CARR, E. H. 1976. Foundations of a Planned Economy 1926-1929, Vol. 3/1. London/Basingstoke, 1976. CARSON, R. L. 1973. Comparative Economic Systems. New York, 1973. 133 CLEMENS, G.; REINFELDT, A.; WILLE, G. 2008. Geschichte der europäischen Integration. Paderborn, 2008. COLEMAN, P. 1989. The Liberal Conspiracy: The Congress for Cultural Freedom and the Struggle for the Mind of Europe. New York, 1989. COUSINS, M. 2005. European Welfare States. Komparative Perspectives. London, 2005. ČAPLÁNOVÁ, A.: Teoretické koncepcie švédskych ekonómov a hospodárska politika. Poltická ekonomie, 1995, 3, s. 397-409. DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 1: The socialist Offensive. The Collectivisation of Soviet Agriculture, 1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989. DAVIES, R. W. 1989. The Industrialisation of Soviet Russia, Vol. 3: The Soviet Economy in Turmoil, 1929-1930. Houndmills/Basingstoke/Hampshire/London, 1989. DAVIES, R. W.; KHLEVNYUK, O.: Stakhanovism and the Soviet Economy. Europe-Asia Studies, 2002, 54, 6, s. 867-903. DENMAN, R. 1996. Missed Chances – Britain and Europe in the Twentieth Century. London, 1996. DERNBERGER, R. F.: The Role of Foreigner in China’s Economic Development, 1840– 1949. PERKINS, D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 19-47. DILLARD, D. 1967. Economic Development of the North Atlantic Community: Historical Introduction to Modern Economics. New Jersey, 1967. DINAN, D. 2004. Europe Recast. A History of European Union. Boulder/Colorado, 2004. DOBBIN F. R.: The Social Construction of the Great Depression: Industrial Policy during the 1930s in the United States, Britain, and France. Theory and Society, 1993, 22, 1, s. 1-56. DOHAN M. R.: The Economic Origins of Soviet Autarky 1927/28-1934. Slavic Review, 1976, 35, 4, s. 603-635. DUFEK, P. 2005. K potlačování soukromého podnikání v Československu (ČSR) a východním Německu (NDR). Praha, 2005. DUCHÊNE, F. 1994. Jean Monnet. The First Statesman of Interdependence. New York, 1994. DURMAN, K. 2004. Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka a nukleární mír 1938-1964. Praha, 2004. 134 EASTMAN, L. E.: Nationalist China during the Nanking Decade, 1927–1937. EASTMAN, L. E.; CHEN, J.; PEPPER, S.; VAN SLYKE, L. P. (eds.). The Nationalist Era in China 1927–1949. Cambridge, 1991, s. 1-52. ECKSTEIN, A. 1975. China‛s Economic Development. The Interplay of Scarcity and Ideology. Ann Argot, 1975. ECKSTEIN, A.; CHAO, K.; CHANG, J.: The Economic Development of Manchuria: The Rise of a Frontier Ekonomy. The Journal of Economic History, 1974, 34, 1, s. 239-264. EINAUDI, M.; DUNENACH, J. M.; McCAULEY, M. 1965. Communism in Western Europe. Ithaca, 1965. EISENFELD, B.; KOWALCZUK, I.-S; NEUBERT, E. 2004. Die verdrängte Revolution: der Platz des 17. Juni 1953 in der deutschen Geschichte. Berlin, 2004. ELGEY, G. 1965. La République des illusions, 1945-1951. Paris, 1965. ELVANDER, N.: The Labor Market Regimes in the Nordic Countries: A Komparative Analysis. Scandinavian Political Studies, 2002, 25, 2, s. 117-137. ENG, R. Y.: Rural Commercialization, Polder Reclamation, and Social Transformation in Modern China: State and Society in the Pearl River Delta. ESHERICK, J. W.; YEH, W.; ZELIN, M. (eds.). 2006. Empire, Nation, and Beyond. Berkeley, 2006, s. 123-144. ERDMANN, K.: Reformbemühungen am DDR-Wirtschaftssystem in den 70er Jahren. ERDMANN, K. (Hrsg.). 1984. Wirtschaftsverfassung und Wirtschaftspolitik der DDR. Berlin, 1984. ERIXON, L. A. 2007. The Rehn-Meidner model in Sweden: Iits rise, challenges and surfoval. Stockholm, 2007. ERIXON, L. A. 2000. Swedish Economic Policy. The Theory, Application and Validity of the Rehn – Meidner Model. Stockholm, 2000. ESPING-ANDERSEN, G. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, 1990. FAIRBANK, J. K. 1983. The Cambridge History of China, Vol. 12, Republican China 1912– 1949, Part 1. Cambridge, 1983. FAURE, D. 2006. China and Capitalism: a History of Business Enterprise in Modern China. Hong Kong, 2006. FEUERWERKER, A. 1977. Economic Trends in the Republic of China, 1912–1949. Ann Arbor, 1977. FIELD, F. V.: China’s Foreign Trade. Far Eastern Survey, 1935, 4, 5, s. 33-40. FIGES, O. 2000. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha/Plzeň, 2000. 135 FITZPATRICK, S. 2002. Education and social mobility in the Soviet Union, 1921-1934. Cambridge, 2002. FLORA, P.; HEIDENHEIMER A. J. (eds.). 1984. The Development of Welfare State in Europe and America. New Brunswick, 1984. FLUX, A.: W. Some Scandinavian Statistics: Fragments from a Note-Book. Journal of the Royal Statistical Society, 1937, 100, 2, s. 232-273. FLYNN, J. T. 1973. As We Go Marching. New York, 1973. FOLLY, M. H.: Breaking the Vicious Circle: Britain, the United States and the Genesis of the North Atlantic Treaty. Diplomatic History, 1988, 12, 1, s. 59-77. FRANSEN, F. 2001. The Supranational Politics of Jean Monnet: Ideas and Origins of the European Community. Connecticut, 2001. FREEMAN, R. B. (ed.). 1997. The welfare state in transition: Reforming the swedish model. Chicago, 1997. FULBROOK, M. 2005. The People’s State. East German Society from Hitler to Honecker. New Haven/London, 2005. FURSDON, E. 1980. The European Defence Community: A History. London, 1980. GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment. Oxford, 1982. GADDIS, J. L. 1982. Strategies of Containment: A Crirical Appraisal of Postwar American National Security Policy. New York, 1982. GELLATELY, R. 2008. Lenin, Stalin and Hitler. The Age of Social Catastrophe. London, 2008. GERBET, P. 2004. Budování Evropy. Praha, 2004. GILLINGHAM, J. R. 1991. Coal, Steel and the Rebirth of Europa, 1945-1955. The Germans and French from Ruhr Conflict to Economic Community. Cambridge, 1991. GILLINGHAM, J. R.: Jean Monnet and the European Coal and Steel Community: A Preliminary Appraisal. WILLIS, R. F. 1968. France, Germany and the New Europe, 19451967, Stanford/California, 1968, s. 129-162. GIMBEL, J. 1976. The Origins of the Marshall Plan. Stanford, 1976. GIMPELSON, J. G. 2000. NEP i sovetskaja političeskaja sistema 20-e gody. Moskva, 2000. GIMPELSON J. G.: Počemu svernuli nep? SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 87-95. GIMPELSON, J. G. 1974. Sovetskij rabočij klass 1918-1920 gg. Socialno-političeskije izmenenija. Moskva, 1974. 136 GOLC, G. A. 2002. Kultura i ekonomika Rossii za tri veka, XVIII-XX vv. Tom 1: Mentalitet, transport, informacija (prošloje, nastojaščeje, buduščeje). Novosibirsk, 2002. GOLDSTEIN, J.: The Impact of Ideas on Trade Policy: The Origins of U.S. Agricultural and Manufacturing Policies. International Organization, 1989, 43, 1, s. 31-71. GOTTHELF, M. 1979. Außenhandelsentwicklung und Außenhandelsstrategie in der Sowjetunion. Die Entwicklung des Außenhandels der Sowjetunion mit den westlichen Industrienationen und die sowjetische Außenhandelsstrategie in den Jahren 1918-1978. Frankfurt am Main, 1979. GORODETSKY, G. (ed.). 1994. Soviet Foreign Policy 1917-1991. A Retrospective. London, 1994. GREGORY, P. R.: Economic Growth and Structural Change in Czarist Russian and the Soviet Union: a long-term comparison. ROSEFIELDE, S. (ed.). 1981. Economic welfare and the economics of Soviet socialism. Essays in honor of Abram Bergson. Cambridge, 1981, s. 25-52. GROHNERT, E.: „Es gab nichts, aber jeder hatte alles“. LUDWIG, A. (Hrsg.). 1999. Fortschritt, Norm & Eigensinn. Erkundungen im Alltag der DDR. Berlin, 1999, s. 113-128. GROSSER, A. 1978. The Western Alliance. European-American Relations since 1945. London, 1978. HAFFNER F. 1978. Systemkonträre Beziehungen in der sowjetischen Planwirtschaft. Ein Beitrag zur Theorie der mixed economy. Berlin, 1978. HANSON, P. 2003. The Rise and Fall of the Soviet Economy. An economic history of the USSR from 1945. London, 2003. HANTKE-DOMAS, M.: The Public Interest Theory of Regulation: Non-Existence or Misinterpretation? European Journal of Law and Economics, 2003, 15, 2, s. 165-194. HAPPEL, J.: Das Schicksal der Revolution: Sozialismus, Gegenrevolution und der Weg in den Stalinismus. HAUMANN H. 1974. Beginn der Planwirtschaft. Elektrifizierung, Wirtschaftsplanung und gesellschaftliche Entwicklung Sowjetrußlands 1917–1921. Düsseldorf, 1974, s. 99-114. HAUMANN, H. 1977. Geschichte und Gesellschaftssystem der Sowjetunion. Eine Einführung. Köln, 1977. HAUMANN, H. (Hrsg.). 2007. Die Russische Revolution 1917. Köln/Weimar/Wien, 2007. HAYEK, F. A. von. 1991. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, 1991. HENREKSON, M. (ed.). 1999. Economic growth and the Swedish model. Economic growth in Europe since 1945. Cambridge, 1999. 137 HERKEN, G. 1980. The Atomic Bomb in the Cold War, 1949-1950. New York, 1980. HILDEMEIER, M. 2007. Die Sowjetunion 1917-1991. München, 2007. HOGAN, M. J. 1987. The Marshall Plan. America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 1947-1952. Cambridge, 1987. HOLLOWAY, D. 1979. Entering the Nuclear Arms Race: The Soviet Decision to Build the Atom Bomb 1939-1945. Washington D. C., 1979. HOLLOWAY, D. 2008. Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Praha, 2008. HORNE, A. 1988. Macmillan 1894-1956. London, 1988. HOU, Ch. 1965. Foreign Investment and Economic Development in China, 1840–1937. Cambridge (Mass.), 1965. HOWE, Ch. 1978. China’s Ekonomy. London, 1978. HUDEMANN, R.; HEINEN, A. 2007. Das Saarland zwischen Frankreich, Deutschland und Europa 1945-1957. Ein Quellen und Arbeitsbuch. Saarbrücken, 2007. HÜSER, D. 1996. Frankreichs „doppelte Deutschlandspolitik“. Dynamik aus der Defensive – Planen, Entscheiden, Umsetzen in gesellschaftlichen und wirtschaftlichen, innen- und aussenpolitischen Krisenzeiten, 1944-1950. Berlin, 1996. HUTCHINGS, R. 1971. Soviet Economic Development. Oxford, 1971. CHANG, J. K. 1969. Industrial Development in Pre-Communist China: A Quantitative Analysis. Chicago, 1969. CHANG, J. K.: Industrial Development of Mainland China, 1912–1949. Journal of Economic History, 1967, 1, s. 56-81. CHANG, K. 1943. China’s Struggle for Railroad Development. New York, 1943. CHEN, P. T.: Public Finance. The Chinese Yearbook, 1935–1936. Shanghai, 1936, s. 12981299. CHENG, L. 2003. Banking in Modern China: Entrepreneurs, Professional Managers and the Development of Chinese Banks, 1897–1937. Cambridge, 2003. CHILDS, D.: The Cold War and the ‘British Road’, 1946-53. Journal of Contemporary History, 1988, 23, 4, s. 551-572. CHOR, S. W.: The Making of the Guomindang’s Japan Policy, 1928–1937: The Roles of Chiang Kai-shek and Wang Jingwei. Modern China, 2002, 28, 2, s. 213-252. JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden. HERBERGER A. C. (ed.). 1991. World economic Growth. San Francisco, 1991, s. 59-94. 138 JASNY, N. 1972. Soviet Economists of the Twenties. Names to be remembered. Cambridge, 1972. JASNY, N. 1961. Soviet Industrialization 1928-1952. Chicago, 1961. JENKINS, R. 1996. Truman. Praha, 1996. JESSOP, B.: Towards a Schumpeterian Workfare state? Preliminary Remarks on Post-Fordist Political Ekonomy. Studies in Political Economy, 1993, 40, s. 7-39. JI, Z. 2003. A History of Modern Shanghai Banking: the Rise and Decline of China’s Finance Capitalism. Armonk (NY), 2003. JONES, J. M. 1964. The Fifteen Weeks. New York, 1964. KALT, H. 2010. In Stalins langem Schatten. Zur Geschichte der Sowjetunion und zum Scheitern des sowjetischen Modells. Köln, 2010. KAMINSKY, A.: Ungleichheit in der SBZ/DDR am Beispiel des Konsums: Versandhandel, Intershop und Delikat. MERTENS, L. (Hrsg.). 2002. Soziale Ungleichheit in der DDR. Zu einem tabuisierten Strukturmerkmal der SED-Diktatur. Berlin, 2002, s. 57-79. KAPLAN, L. S. 1984. The United States and NATO: The Formative Years. Lexington, 1984. KARGER, A. 1980. Die Sowjetunion als Wirtschaftsmacht. Frankfurt am Main/Berlin/München, 1980. KARLSCH, R. 1993. Allein bezahlt? Die Reparationsleistungen der SBZ/DDR 1945-1953. Berlin, 1993. KENNEDY, P. 1996. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha, 1996. KERSTEN, A.: A Welcome Surprise? The Netherlands and the Schuman Plan Negotiations. SCHWABE, K. (Hrsg.). 1998. Die Anfänge des Schuman-Plans 1950/51. Baden-Baden, 1988, s. 173-208. KINNEY, A. R. 1982. Japanese Investment in Manchurian Manufacturing, Mining, Transportation and Communications, 1931–1945. New York, 1982. KIRSTEIN, T. 1979. Sowjetische Industrialisierung - geplanter oder spontaner Prozess? Eine Strukturanalyse des wirtschaftspolitischen Entscheidungsprozesses beim Aufbau des Ural-Kuzneck-Kombinats 1918-1930. Baden-Baden, 1979. KLEINER, F. (Hrsg.). 2008. Das DDR-Sammelsurium. Berlin, 2008. KLEINSCHMIDT, Ch. 2008. Konsumgesellschaft. Göttignen, 2008. KOČETKOV, I. V.: Zernovoje proizvodstvo v gody nepa: dejstvitelnost i vozmožnosti. VINOGRADOV, V. A. (vyd.). 2002. Ekonomičeskaja istorija Rossii XIX - XX vv.: sovremennyj vzgljad. Moskva, 2000, s. 80-104. 139 KONSULAR, G.: The Greek Communists Tried Three Times-and-Failed. The Anatomy of Communist Take-overs. Yale, 1975, s. 293-309. KÖRNER, P.: Švédský kapitalismus s lidskou tváří. Politická ekonomie, 2000, 3, s. 401-421. KORPI, W.: Eurosclerosis and the sclerosis of Objektivity. The Economic Journal, 1996, 106, 439, s. 1727-1746. KOVÁŘ, M.; SOUKUP J.: Vznik a fungování britského sociálního státu v letech 1939-1951. Acta Oeconomica Pragensia, 2007, 15, 7, s. 257-271. KRAUS, K.; GEISEN, T. (Hrsg.). 2001. Sozialstaat in Europa. Geschichte. Entwicklung. Perspektiven. Berlin, 2001. KREWER, P. 2008. Geschäfte mit dem Klassenfeind: Die DDR im innerdeutschen Handel 1949-1989. Trier, 2008. KRIEGER, W.: American Security Policy in Europe before NATO. HELLER, F. H.; GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 99-128. LAPPENKÜPER, U.: Der Schuman Plan. Mühsamer Durchbruch zur deutsch-französischen Verständigung. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1994, 42, 3, s. 403-445. LARRES, K. 1995. Politik der Illusionen. Churchill, Eisenhower und die deutsche Frage 1945-1955. Göttingen/Zürich, 1995. LAVERGNE, B. 1952. Le Plan Schuman. Paris, 1952. LEFFLER, M. 1992. A Preponderance of Power: National Security, the Truman Administration, and the Cold War. Stanford, 1992. LEFFLER, M.: The United States and the Strategic Dimesion of the Marshall Plan. Diplomatic History, 1988, 12, 3, s. 277-306. LEWIN, M. 1968. Lenin's Last Struggle. New York, 1968. LI, L. M. 1981. China’s Silk Trade: Traditional Industry in the Modern World, 1842–1937. Cambridge (Mass.)/London, 1981. LINDBECK, A.: The Swedish Experiment. Journal of Economic Literature, 1997, 35, s. 1-87. LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post-War Period. The American Economic Review, 1968, 58, 3, s. 1273-1319. LIPGENS, W. 1977. Die Anfänge der europäischen Einigungspolitik 1945-1950. Erster Teil: 1945-1947. Stuttgart, 1977. LORD, Ch. 1996. Absent at the Creation. Why Britain Did not Join in the Beginnings of the European Community. Dartmouth, 1996. 140 LORENZ, R. 1965. Anfänge der bolschewistischen Industriepolitik. Köln, 1965. LORENZ, R. 1981. Sozialgeschichte der Sowjetunion I, 1917-1945. Frankfurt am Main, 1981. LOTH, W.: De Gaulle und die europäische Einigung. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 45-60. LOTH, W. 1994. Stalins ungeliebtes Kind. Warum Moskau die DDR nicht wolte. Berlin, 1994. LOTH, W. 1983. Die Teilung der Welt. Geschichte des Kalten Krieges 1941-1955. München, 1983. LUŇÁK, P. 1997. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997. LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model. Journal of Economic Literature, 1985, 23, 1, s. 1-36. LUNDESTAD, G. 1975. The American Non-Policy towards Eastern Europe, 1943-1947. Oslo, 1975. LUNDESTAD, G. 1997. „Empire“ by Integration. The United States and European Integration, 1945-1997. Oxford/New York, 1998. LYONS, T. P. 2003. China Maritime Customs and China’s Trade Statistics, 1859–1948. Trumansburg (NY), 2003. MAGNUSSON, L. 2000. An Economic History of Sweden. London, 2000. MALIA, M. 1998. Vollstreckter Wahn. Sowjetunion 1917-1991. Stuttgart, 1998. MARQUIT, E.: Political and Economic Consequences of the Attempted Socialization of Agriculture in the Soviet Union. Nature, Society, and Thought, 2006, 19, 4, s. 389-416. MARTIN, B. G.: The Green Gang and the Guomindang State: Du Yuesheng and the Politics of Shanghai, 1927–1937. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 64-92. MARXEN K.; WERLE, G. 2002. Strafjustiz und DDR-Unrecht: Amtsmissbrauch und Korruption. Berlin, 2002. MATSUSAKA, Y. T. 2001. The Making of Japanese Manchuria, 1904–1932. London, 2001. MATSUSAKA, Y. T.: Managing Occupied Manchuria, 1931–1934. DUUS, P.; MYERS, R. H.; PEATTIE, M. R. (eds.). 1996. The Japanese Wartime Empire, 1931–1945. Princeton, 1996, s. 97-135. MATTHEWS, M. 1972. Class and Society in Soviet Russia. London, 1972. MATTHEWS, M. 1978. Privilege in the Soviet Union. A Study of Elite Life-Styles under Communism. London, 1978. 141 McQUAID, K.: Corporate Liberalism in the American Business Community, 1920-1940. Business History Review, 1978, 52, 000003, s. 342-368. MEIDNER, R. The swedish Model in Era of Mass Unemployment. Economic and Industrial Democracy, 18, 1997, s. 87-97. MERKEL, I. 1999. Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR. Köln/Wien 1999. MERL S. 1985. Die Anfänge der Kollektivierung in der Sowjetunion. Der Übergang zur staatlichen Reglementierung der Produktions- und Marktbeziehungen im Dorf (19281930). Wiesbaden, 1985. MERL S.: Die Revolution von oben: Industrialisierungs- und Kollektivierungspolitik. SCHÖRKEN, R. (Hrsg.). 1987. Russische Revolution und Stalinismus. Stuttgart, 1987, s. 5064. MERL, S. 1990. Sozialer Aufstieg im sowjetischen Kolchossystem der 30er Jahre? Über das Schicksal der bäuerlichen Parteimitglieder, Dorfsowjetvorsitzenden, Posteninhaber in Kolchosen, Mechanisatoren und Stachanowleute. Berlin, 1990. MILLER, J. E.: Taking of the Gloves: The United States and the Italian Elections of 1948. Diplomatic History, 1983, 7, 1, s. 35-56. MILLER, J. E. 1986. The United States and Italy: The Politics and Diplomacy of Stabilization. Chapel Hill, 1986. MILWARD, A. S.: Was the Marshall Plan Necessary? Diplomatic History, 1989, 13, 2, s. 231-253. MILWARD, A. S. 2000. The European Rescue of the Nation-State. London, 2000. MILWARD, A. S. 1977. War, Economy and Society, 1939-1945. London, 1977. MISGELD, K.; AMARK, K. (eds.). 1992. Creating Social Democracy. University Park, 1992. MYERS, R. H. 1982. The Japanese Economic Development of Manchuria. New York, 1982. NÁLEVKA, V. 2009. Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Korejská válka 1950-1953. Praha, 2009. NEUSS, B. 2000. Die Rolle der Vereinigten Staaten im europäischen Integrationsprozess 1945-1958. Baden-Baden, 2000. NEUTATZ, D.: Sowjetunion. BOHN, T. M.; NEUTATZ, D. (Hrsg.). 2002. Studienhandbuch Östliches Europa. Bd. 2: Geschichte des Russischen Reiches und der Sowjetunion. Köln/Weimar/Wien, 2002, s. 187-197. 142 NEWTON, C. C. S.: The Sterling Crisis of 1947 and the British Response to the Marshall Plan. The Economic History Review, New Series, 1984, 37, 3, s. 391-408. NIEMANN, H.-W. 2009. Europäische Wirtschaftsgeschichte. Vom Mittelalter bis heute. Darmstadt, 2009. NOVE, A. 1969. An Economic History of the U.S.S.R. London, 1969. NOVE, A. 1978. The Soviet Economic System. London/Boston/Sydney, 1978. OLLSON, S. E.: Míří švédský stát k transformaci? MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 224-236. OLSSON, S. E. 1993. Social Policy and Welfare state in Sweden. Lund, 1993. OSOKINA, J. A. 1998. Za fasadom „stalinskogo izobilija“. Raspredelenije i rynok v snabženiji naselenija v gody industrializaciji 1927-1941. Moskva, 1998. PERKINS, D. H. 1969. Agricultural Development in China 1368–1968. Chicago, 1969. PERKINS, D. H.: Growth and Changing Structure of China’s Twentieth Century Economy. PERKINS D. H. (ed.). 1975. China’s Modern Economy in Historical Perspective. Stanford (Calif.), 1975, s. 115-166. PIPES, R. 2008. Vlastnictví a svoboda. Praha, 2008. PRICE, H. B. 1955. The Marshall Plan and Its Meaning. New York, 1955. RAACK, R. C. Stalin Plans His Post-War Germany. Journal of Contemporary History, 1993, 28, 1, s. 53-73. RATENHOF, U. 1987. Die Chinapolitik des Deutschen Reiches 1871 bis 1945. Wirtschaft – Rüstung – Militér. Boppard am Rhein, 1987. RAUCH, G. von. 1963. Geschichte des bolschewistischen Russland. Frankfurt am Main/Hamburg, 1963. RAUCH, G. von. 1998. Lenin. Rostov-na-Donu, 1998. RAUPACH, H. 1964. Geschichte der Sowjetwirtschaft. Reibek bei Hamburg, 1964. RAUPACH, H. 1968. System der Sowjetwirtschaft. Theorie und Praxis. Reibek bei Hamburg, 1968. REESE, R. R. 2005. Red Commanders. A Social History of the Soviet Army Officer Corps, 1918–1991. Lawrence/Kansas, 2005. REID, E. 1977. Time of Fear and Hope: The Making of the North Atlantic Treaty, 1947-1949. Toronto, 1977. REMER, C. F. 1933. Foreign Investments in China. New York, 1933. RICHARDSON, P. 1999. Economic Change in China, c. 1800–1950. New York, 1999. 143 RISKIN, C. 1987. China’s Political Economy, the Quest for Development since 1949. Oxford, 1987. ROESLER, J. 2003. Der 17. Juni 1953: Aufstand gegen die Norm? Berlin, 2003. ROESLER, J. 2006. Momente deutsch-deutscher Wirtschafts- und Sozialgeschichte 1945 bis 1990: Eine Analyse auf gleicher Augenhöhe. Leipzig, 2006. ROESLER, J.: Neues Denken und Handeln im Neuen Ökonomischen System (NÖS). RAUH, H.-Ch.; RUBEN, P. (Hrsgs.). 2005. Denkversuche: DDR-Philosophie in den 60er Jahren. Berlin, 2005, s. 51-76. ROESLER, J. 1999. Tři studie z hospodářských dějin Německa ve 20. století. Praha, 1999. ROSEN, S.: Public employment and the welfare state in Sweden. Journal of Economic Literature, 1996, 34, 2, s. 729-740 . RUANE, K. 2000. The Rise and Fall of the European Defence Community. Anglo-American Relations and the Crisis of European Defence, 1950-1955. New York, 2000. RUPIEPER, H.-J. 1991. Der besetzte Verbündete. Die amerikanische Deutschlandpolitik 1949-1955. Opladen, 1991. SERVICE, R. 2002. Lenin. Životopis. Praha, 2002. SHERIDAN, J. E. 1977. China in Disintegration. The Republican Era in Chinese History, 1912– 1949. New York/London, 1977. SCHALLER, M. 1985. The American Occupation of Japan. The Origins of the Cold War in Asia. Oxford, 1985. SCHARPF, F. W.: Ekonomická a institucionální omezení strategií plné zaměstnanosti. Švédsko, Rakousko a západní Německo v letech 1973-1982. MUSIL, L. (vyd.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Brno, 1996, s. 218-224. SCHNEIDER, O.: Teorie ekonomického růstu. Složitou cestou k jednoduchým závěrům? Finance a úvěr, 1998, 48, 7, s. 409-413. SCHRÖDER, H.-H. 1982. Arbeiterschaft, Wirtschaftsführung und Parteibürokratie während der Neuen Ökonomischen Politik. Eine Sozialgeschichte der bolschewistischen Partei 19201928. (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 31.) Berlin, 1982. SCHRÖDER, H.-H. 1988. Industrialisierung und Parteibürokratie in der Sowjetunion. Ein sozialgeschichtlicher Versuch uber die Anfangsphase des Stalinismus (1928-1934). (Forschungen zur osteuropaischen Geschichte, Bd. 41.) Berlin, 1988. 144 SCHUBERT, K.; HEGELICH, S.; BAZANT U. (Hrsg.). 2008. Europäische Wohlfahrtssysteme. Wiesbaden, 2008. SCHULER-JUNG, H. 1978. Ökonomie und Politik in Sowjetrußland 1920-1924. Zum Prozeß der Willensbildung in der KPR(B) in den ersten Jahren der Neuen Ökonomischen Politik. Marburg, 1978. SCHUNCK, P.: De Gaulle und seine deutschen Nachbarn bis zur Begegnung mit Adenauer. LOTH, W.; PITCH, R. (eds.). 1991. De Gaulle, Deutschland und Europa. Opladen, 1991, s. 21-43. SIEBENMORGEN, P. 1990. Gezeitenwechsel. Aufbruch zur Entspannungspolitik. Bonn, 1990. SKOCPOL, T.; FINEGOLD; K.: State Capacity and Economic Intervention in the Early New Deal. Political Science Quarterly, 1982, 97, 2, s. 255-278. SMITH, T. H. E.: United States Security and the Integration of Italy into the Western Bloc, 1947-1949. HELLER, H.; GILLINGHAM, J. R. 1992. NATO: The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe. New York, 1992, s. 73-97. STEINER, A. 2006. Von Plan zu Plan. Eine Wirtschaftsgeschichte der DDR. München, 2006. STELLNER, F.: Vznik centrálně řízeného hospodářství. The Emergence of Centrally Managed Economy. BOJAR, T. (ed.). 2008. Otisky komunismu. Imprints of Communism. Praha, 2008, s. 124-135. STOLL, U. 2009. Einmal Freiheit und zurück. Die Geschichte der DDR-Rückkehrer. Berlin, 2009. STONE, D. R.: Mobilization and the Red Army's Move into Civil Administration, 1925-31. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History, 2003, 4, 2, s. 343-367. STUDER, B.; UNFRIED, B. 2001. Der stalinistische Parteikader, Identitätsstiftende Praktiken und Diskurse in der Sowjetunion der Dreißiger Jahr. Köln/Weimar/Wien, 2001. SUNY, R. G. (ed.). 2006. The Cambridge History of Russia. Vol. 3: The Twentieth century. Cambridge, 2006. SUVOROVOVA, L. N.: Mnogoukladnaja ekonomika, rynok i gosudarstvo v Rossii v 1920-e gg. SENJAVSKIJ, A. S. (vyd.). 2006. NEP: ekonomičeskije, političeskije i sociokulturnyje aspekty. Moskva, 2006, s. 96-120. SZOBI, P.: Hospodářská situace NDR v sedmdesátých letech 20. století a role obchodů Intershop pro rozvoj konzumní společnosti. SOUKUPOVÁ, M.; KOVÁŘ, M. (vyd.). 2011. Role státu v německém hospodářství 20. století (II). Praha, 2011 (v tisku). 145 ŠVEC, M. 2010. Evropské obranné společenství, 1950-1954. Evropa a vrchol studené války. Dipl. FF UK v Praze, 2010. TAJOVSKÝ, L.; TOMÍČEK P.; CHALUPECKÝ P.: Švédský model a jeho vývojové fáze. Ekonomická revue, 2009, 12, s. 35-44. TAYLOR, G. E.: The Reconstruction Movement in China. HOLLAND, W. L./MITCHELL, K. (eds.). 1937. Problems of the Pacific, 1936: Aims and Results of Social and Economic Policies in Pacific Countries. London/New York/Toronto, 1937, s. 376-405. TAYLOR, J. E.; KLEIN, P. G.: An Anatomy of a Cartel: The National Industrial Recovery Act of 1933 and the Compliance Crisis of 1934. Research in Economic History, 2008, 26, s. 235-271. TAYLOR-GOOBY, P. 2004. New Risks, New Welfare. The Transformation of the European WelfareState. Oxford, 2004. THAKUR, S. 2003. Sweden's Welfare State: Can the Bumblebee Keep Flying? International Monetary Fund, 2003. THOMPSON, J. C. 1969. While China Faced West: American Reformers in Nationalist China, 1928–1937. Cambridge (Mass.), 1969. TIEN, H. 1972. Government and Politics in Kuomintang China, 1927-1937. Stanford (Calif.), 1972. TIKHOMIROVA, A.: West-Pakete aus der DDR? Horch und Guck. Zeitschrift für kritische Aufarbeitung der SED-Diktatur, 2008, 17, 3, s. 46-49. TOMÁŠEK, M. 2004. Dějiny čínského práva. Praha, 2004. TRACHTENBERG, M. 1999. A Constructed Peace. The Making of the European Settlement 1945-1963. Princeton, 1999. TUCKER, R. C. 2000. Stalin. Na vrcholu moci. Revoluce shora 1928-1941. Praha, 2000. URWIN, D. W. 1995. The Community of Europe. A History of European Integration since 1945. London/New York, 1995. VAIZEY, J. 1973. The Squandered Peace. The World: 1945-1975. London, 1973. VAUGHAN, R. 1976. Post-war Integration in Europe. London, 1976. VOLZE, A.: Devisengeschäfte der DDR. Genex und Intershop. Deutschland Archiv, 1991, 24, 11, s. 1145–1159. VORTMANN, H.: Einkommen und privater Verbrauch. VON BETHKENHAGEN, J. (Hrsg.). 1981. DDR und Osteuropa. Wirtschaftssystem, Wirtschaftspolitik, Lebensstandard. Ein Handbuch. Opladen, 1981, s. 86-94. 146 WAKEMAN, F.: Licensing Leisure. The Chinese Nationalists’ Attempt to Regulate Shanghai, 1927–1949. The Journal on Asian Studies, 1995, 54, 1, s. 19-42. WANNER, J.: Proměny pracovních sil a problém stability tzv. středních kádrů v průběhu stalinské industrializace. Slovanský přehled, 2002, 88, 3, s. 371-386. WEILER, P.: British Labour and the Cold War: The Foreign Policy of the Labour Governments, 1945-1951. The Journal of British Studies, 1987, 26, 1, 54-82. WERTH, A. 1957. France 1940-1955. London, 1957. WERTH, N. 2007. Cannibal Island: Death in a Siberian gulag. Princeton, 2007. WHITE, S.: British Labour in Soviet Russia, 1920. English Historical Review, 1994, 109, 432, s. 621-640. WILLIAMS, Ch. 2002. Adenauer. Otec nového Německa. Praha, 2002. WITTNER, L. S. 1982. American Intervention in Greece. New York, 1982. WOLKOW, W. K.: Die deutsche Frage aus Stalins Sicht (1947-1952). Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, 2001, 49, 1, s. 20-49. WOLLE, S. 1998. Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989. Bonn, 1998. WOODHOUSE, Ch. M. 1961. British Foreign Policy since the Second World War. London, 1961. YERGIN, D. 1978. Shattered Peace: The Origins of the Cold War and the National Security State. Boston, 1978. YOUNG, A. N. 1963. China and the Helping Hand 1937–1945. Cambridge (Mass.), 1963. YOUNG, A. N.: China’s Fiscal Transformation, 1927–1937. SHIH, P. K. T. (ed.). 1970. Strenuous Decade: China’s Nation Building Efforts, 1927–1937. New York, 1970, s. 83-105. YOUNG, A. N. 1971. China’s Nation-Building Effort, 1927–1937: The Financial and Economic Record. Stanford, 1971. YOUNG, H. 1998. The Blessed Plot – Britain and Europe, from Churchill to Blair. London, 1998. YOUNG, J. 1966. The Research Activities of the South Manchurian Railway Company, 1907– 1945: A History and Bibliography. New York, 1966. YOUNG, J. W. 1984. Britain, France and the Unity of Europe, 1945-1951. Leicester, 1984. ZALESKI, E. 1971. Planning for Economic Growth in the Soviet Union, 1918-1932. Chapel Hill, 1971. ZARROW P. G. 2005. China in War and Revolution, 1895–1949. London, 2005. 147 ZATLIN, J. R. 2007. The Currency of Socialism. Money and Political Culture in East Germany. New York, 2007. III. Internetové odkazy Clayton Act, Public Law 63-212, 1914, §13, §13a. http://www.antitrustupdate.com/Statutes/SL-ClaytonAct.html Foreign Relations of the Univetd Statesv 1946, VII. http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=goto&id=FRUS.FRUS1946v07&isize=M Foreign Relations of the United States 1947, III http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1947v03.i0007&id=FRUS.FRUS1947v03&isize=M Foreign Relations of the United States 1948, I. http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v01p2.i0007&id=FRUS.FRUS1948v01p2&isize=M Foreign Relations of the United States 1948, III. http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1948v03.i0006&id=FRUS.FRUS1948v03&isize=M Foreign Relations of the United States FRUS 1949, IV. http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/FRUS/FRUSidx?type=article&did=FRUS.FRUS1949v04.i0006&id=FRUS.FRUS1949v04&isize=M INDUSTRY: Recovery Act, TIME, 19. červen 1933. http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,789351-1,00.html INDUSTRY: Supreme Effort, TIME, 26. červen 1933. http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,882130,00.html 148 National Industrial Recovery Act, Public Law No. 67, červen 1933. http://www.ourdocuments.gov/print_friendly.php?page=&doc=66&title=National+Industrial+ Recovery+Act+%281933%29 OECD Statistics. http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2010 Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title One. www.cvce.eu Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter I. www.cvce.eu Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter II. www.cvce.eu Treaty establishing the European Coal and Steel Community, Paris 18 April 1951. Title Two, Chapter III. www.cvce.eu www.marshallfoundation.org/about_gcm/marshall_plan.htm http://www.bris.ac.uk/history/customs/datasets 149 Resumé I. kapitola „K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století“ analyzuje éru válečného komunismu a Nové ekonomické politiky. Se značnými nesnázemi se po pádu císařství potýkala také Čína. Na pozadí složitých politických událostí přibližuje II. kapitola „K hospodářským problémům nankingského režimu 1928–1937“ ekonomické problémy vlády generála Čankajška mezi lety 1928 až 1933. Hospodářské potíže se ve 20. letech nevyhnuly ani Spojeným státům americkým. V roce 1929 je postihla krize, která tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera postavila před nelehký úkol. V III. kapitole „Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA?“ je hledána odpověď na otázku, jak se v roce 1933 ve Spojených státech amerických, v zemi s dlouholetou tradicí antitrustového zákonodárství, mohl v rámci ekonomických reforem objevit Zákon o obnově průmyslu – NIRA, suspendující veškerou federální antitrustovou legislativu. Na proces integrace západní Evropy v ekonomické, vojenské a politické sféře se z evropské perspektivy zaměřují tři kapitoly. IV. kapitola „Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949)“ se zabývá bezprostřední poválečnou situací a dominantní pozicí Spojených států amerických v otázce dalšího vývoje západní Evropy. Nejvýznamnějším počinem v oblasti evropské integrace počátku 50. let se stal tzv. Schumanův plán, ústřední téma V. kapitoly „Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952)“. Kromě ekonomické spolupráce byly vyvinuty také snahy o integraci vojenskou a politickou. Těmto oblastem se věnuje VI. kapitola „Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let 20. století“. Analyzuje plán Evropského politického společenství – EPS. V VII. kapitole „Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce“ se do centra pozornosti dostává téma švédského modelu sociálního státu, jehož historie se z velké části odvíjela paralelně s evropskou integrací. VIII. kapitola „Zánik soukromého podnikání v NDR a jeho dopad na spotřebitele v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století“ na příkladě NDR analyzuje neefektivitu centrálně řízeného hospodářství v zemích střední a východní Evropy, přičemž se soustředí na spojitost odstranění soukromého sektoru s nedostatkem potravin a spotřebního zboží na vnitřním trhu. Zusammenfassung Das I. Kapitel „Zur ökonomischen Entwicklung der UdSSR Mitte der 1920er Jahre“ analysiert die Ära des Kriegskommunismus und der Neuen ökonomischen Politik. Mit 150 erheblichen Problemen hatte auch China nach dem Untergang des Kaisertums zu kämpfen. Auf dem Hintergrund komplizierter politischer Ereignisse bringt das II. Kapitel „Zu ökonomischen Problemen des Nanking-Regimes 1928–1937“ ökonomische Probleme der Regierung General Chiang Kai-sheks in den Jahren 1928-1933 nahe. Mit ökonomischen Schwierigkeiten hatten auch die USA in den 1920er Jahren zu kämpfen. Die Krise von 1929 stellte den damaligen Präsidenten Herbert Hoover vor schwierige Aufgaben. Im III. Kapitel „Das Gesetz über die Industriewiederaufbau als Schritt zur Kartellisierung der USIndustrie?“ wird nach der Antwort auf die Frage gesucht, wie es möglich war, dass 1933 in den USA, im Land mit einer langjährigen Tradition der Antikartellgesetze, im Rahmen ökonomischer Reformen das Gesetz über die Industriewiederaufbau – NIRA verabschiedet werden konnte, das jedwede föderale Antikartellgesetzgebung außer Kraft setzte. Mit dem Integrationsprozess Westeuropas in der ökonomischen, militärischen und politischen Sphäre aus europäischer Perspektive befassen sich nachstehende drei Kapiteln. Das IV. Kapitel „Anfänge der europäischen Zusammenarbeit in den ersten Jahren des Kalten Krieg (19451949)“ stellt die unmittelbaren Nachkriegssituation und die dominante Position der USA in der Frage der weiteren Entwicklung Westeuropas dar. Den bedeutendsten Akt auf dem Gebiet der europäischen Integration Anfang der 1950er Jahre stellt der sog. Schuman-Plan dar, der auch Zentralthema des V. Kapitels „Entstehung der Montanunion (1950-1952)“ ist. Neben der ökonomischen Zusammenarbeit gab es auch Bestrebungen um eine militärische und politische Integration. Mit diesen Bereichen befasst sich das VI. Kapitel „Versuche um eine militärische und politische Integration Westeuropas in der ersten Hälfte der 1950er Jahre“. Es analysiert den Plan der Europäischen politischen Gemeinschaft – EPG. Das VII. Kapitel „Die Entwicklung des schwedischen Sozialstaats nach dem 2. Weltkrieg“ konzentriert sich auf das Thema des schwedischen Sozialstaatsmodells, dessen Geschichte sich größtenteils parallel mit der europäischen Integration abspielte. Das VIII. Kapitel „Untergang des Privatunternehmens in der DDR und dessen Folgen für die Verbraucher in den siebziger und ahtziger Jahren des 20. Jahrhunderts“ stellt am Beispiel der DDR die niedrige Efektivität der Planwirtschaft in mittlel- und osteuropäischen Ländern dar, wobei es sich auf den Zusammenhang zwischen der Beseitigung des Privatunternehmens und dem Mangel an Lebensmittel- und Verbrauchsware am Binnenmarkt konzentriert. 151 Résumé First chapter “To the economic development of the USSR in the half of the 1920s” refers entirely to the preceding when analyzing era of the war communism and the New economic policy (NEP). Likewise China fumbled with extensive difficulties after the fall of empire. In the context of complex political events the second chapter “To the economic problems of the Nanjing regime, 1928-1937” deals with the economic problems of the General Chiang Kaishek government during 1928-1933. In the third chapter “National Industrial Recovery Act as a step to the cartelization of U. S. industry?” the authors look for the answer to the question how is it possible that in the United States – in the country with long-time tradition of antitrust legislation – appeared within the 1933 framework of economic reforms the National Industrial Recovery Act (NIRA) suspending the whole federal antitrust legislation. The following three chapters focus from European point of view on the process of integration of the Western Europe in economic, military and political sphere. The fourth chapter “The beginnings of the European co-operation in the first years of the Cold War (1945-1949)” deals with the immediate post-war situation and dominant position of the United States in matters of the Western Europen development. The most important enterprise in the sphere of the European integration at the beginning of the 1950s became the so called Schuman plan, which is the central theme of the fifth chapter entitled “The origin of the European Coal and Steel Community (1950-1952)”. Besides the economic co-operation there were also attempts at the military and political integration. It explores the sixth chapter “Attempts at military and political integration of the Western Europe in the first half of the 1950s”. It analyzes plan of the European Political Community. In the seventh chapter “Development of the Swedish welfare state after the Second World War” the authors concentrate on the Swedish model of the welfare state whose history went in parallel with the European integration. The eight chapter „Decline of private enteprises in the GDR and its consequences for the consumers in the 1970s and 1980s“ presents the inefectivity of central planned economies in the Central and Eastern Europe on the example of the GDR while concentrating on the connection between the banning of private companies and the lap of food and consumer goods in internal trade. 152 Obsah Úvodní slovo (František Stellner, Martin Klement) I. kapitola K ekonomickému vývoji SSSR v polovině 20. let 20. století (František Stellner) II. kapitola K hospodářským problémům nankingského režimu v letech 1928–1937 (Aleš Skřivan jr.) III. kapitola Zákon o obnově průmyslu jako krok ke kartelizaci průmyslu v USA? (Lukáš Máslo, Ladislav Tajovský) IV. kapitola Počátky evropské spolupráce v prvních letech studené války (1945-1949) (Martin Kovář, Václav Horčička) V. kapitola Vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1950-1952) (Martin Kovář, Václav Horčička) VI. kapitola Pokusy o vojenskou a politickou integraci západní Evropy v první polovině 50. let 20. století (Martin Kovář, Václav Horčička) VII. kapitola Vývoj švédského sociálního státu po 2. světové válce (Klára Fabianková) VIII. kapitola 153 Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století (Pavel Szobi) Použité prameny a odborná literatura Resumé Obsah 154 4. strana obálky 3 loga z: http://www.prahafondy.eu/cz/oppa/pro-prijemce/formulare-a-loga/189_loga-kestazeni.html jako jsou na: http://nf.vse.cz/evropsky-socialni-fond/oppa/kvalitni-vzdelani-jeefektivni-investice-do-lidskeho-kapitalu/ 155