sborník ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Transkript

VIII. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ
Sborník vystoupení
SBORNÍK VYSTOUPENÍ na konferenci,
uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy
v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera,
jejíž VIII. ročník se konal 27. května 2014
v Senátu Parlamentu České republiky
Obsah
Úvodní vystoupení
Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu,
předseda poroty
Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v České republice
Stanislav Stach, Rada pro mezinárodní vztahy
Práce prezentované na konferenci
1. J
an Hořeňovský, PF UK, Praha: Ústavní zřízení Balkánských zemí, primárně Bosny
a Hercegoviny.
2. P
etra-Jadranka Šťastná, FF UK, Praha: Jak zapadají Janjevci do chorvatského společenského kontextu posledních desetiletí?
3. Vojtěch Nitra: Nezávislý stát Chorvatsko – mezinárodní a bezpečnostní aspekty
4. H
ana Svačinková, FF MU, Brno: Předpoklady a omezení existence rozvinuté občanské společnosti v současném Srbsku
5. D
aniel Heler, IMS, FSV UK, Praha: Trojité metamorphoses SPS: Proměny srbských
socialistů a jejich postavení ve stranicko-politickém systému země od počátku
90. let do současnosti.
6. D
ominik Presl, FF UK, Praha: Balkánský unikát: Etnické menšiny na Balkáně z pohledu mezinárodních vztahů
7. E
va Komlossyová, Katedra rozvojových studií, Universita Palackého Olomouc: Budovanie mieru prostredníctvom dialógu: možný liek pre etnicky rozdelenú spoločnosť Bosny a Hercegoviny?
Členové hodnotící komise:
Petr Fleischmann, Senát PČR;
Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v ČR;
Zdeněk Matějka, VŠE Praha;
Jana Hunteová, Swallow Club;
Stanislav Stach, Rada pro mezinárodní vztahy.
Komise vybrala jako vítěznou práci příspěvek Dominika Presla z FF UK „Balkánský unikát: Etnické menšiny na Balkáně z pohledu mezinárodních vztahů“.
Úvodní vystoupení
Petr Fleischmann,
poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, předseda poroty:
Fascinující mozaika
Myšlenka Jiřího Dienstbiera a Rady pro mezinárodní vztahy, které předsedal, uspořádat
každoročně studentskou konferenci zasvěcenou Balkánu se zjevně ujala. V květnu 2014
proběhlý již VIII. ročník je toho důkazem: zájem o Balkán mezi studenty historie, sociologie,
politických věd, mezinárodních vztahů či dalších disciplín neutuchá. Rok co rok jsou v prostorách senátního Výboru pro zahraniční vztahy, obranu a bezpečnost porotě předkládány
k posouzení práce, jejichž zasvěcenost do nejrůznějších aspektů současného a minulého
dění na Balkáně je ve valné většině případů až překvapivá a lze si položit otázku, odkud
podobný zájem pramení.
Faktem je, že Balkán se svými rozervanými dějinami či se svou národnostní, etnickou a náboženskou mozaikou vždy fascinoval odborníky již zmíněných oborů. Jak znovu neupírat
zrak k této oblasti Evropy ve chvíli, kdy si připomínáme 100. výročí sarajevského atentátu,
jenž se stal záminkou k jednomu z největších masakrů v dějinách kontinentu a nesnažit se
blíže poznat dějiny poloostrova? Pozorně sledujeme, jak se po konfliktech z 90. let minulého století balkánské národy znovu učí žít v míru, jaké politické instituce si budují a jak
si představují svou budoucnost. Balkán se pro nás stává jakousi živou laboratoří, kde na
dějinotvorných procesech probíhajících přímo před našimi zraky můžeme sledovat zrod
nových forem spolužití dříve znesvářených etnik.
Všechna tato problematika se plně promítá do studentských prací prezentovaných v průběhu konference. Díky nim dostáváme například bližší informace o konstituční ekvilibristice, jejímž cílem je udržet pohromadě státní útvar, jímž je Bosna-Hercegovina, či o způsobu,
jakým se vyvíjí občanská společnost spolu s politickými strukturami v Srbsku ve chvíli, kdy
tato země zahajuje jednání s EU ohledně svého budoucího vstupu do tohoto společenství:
do společenství, kam koneckonců směřují všechny balkánské národy.
Zapojení tohoto heteroklitního prostoru, jímž je Balkán, do jednotného celku je jednou
z hlavních výzev, které na Evropu čekají v příštích letech. Snad i proto porota mezi často
neméně kvalitními studiemi nakonec vybrala a první cenou vyznamenala práci Dominika
Presla z FF UK věnovanou etnickým menšinám na Balkáně z hlediska mezinárodních vztahů. Je však nutné vzdát hold všem účastníkům konference a vyjádřit přání, že se v příštím
roce podaří shromáždit soubor stejně poučných analýz jako letos.
ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ 5
Paskal Stojcheski,
Stanislav Stach,
Je mi velkou ctí a potěšením, že se mohu tento rok poprvé zúčastnit VIII. ročníku studentské konference o Balkáně pořádané Radou pro mezinárodní vztahy. I přes to, že můj dosavadní pobyt v Praze není příliš dlouhý, jsem již dříve měl možnost se účastnit několik
úspěšných mezinárodní konferencí v organizaci Rady, které souvisely s Balkánem a jeho
aktuálním stavem, významem a tendencemi v regionu. Jsem příjemně překvapen velkým
zájmem studentů, jejich obhajobou témat a kvalitou přihlášených prací v rámci této akce.
Pořádání letošní studentské konference má velký význam díky staletému výročí prví světové války, která začala v srdci Balkánu, v Sarajevu, atentátem na arcivévodu Františka
Ferdinanda d‘Este. Tento rok spojuje minulost a přítomnost. Lze říci, že počátek dnešního
evropského projektu pro mír a integraci, který po druhé světové válce přinesl ekonomický
úspěch, politickou stabilitu a pokrok v Evropě, byl zahájen právě na Balkáně před sto lety.
Bez událostí z roku 1914 a rozpadu starého řádu, po kterém následoval nástup fašistické
a komunistické ideologie posílené ztrátami a hrůzami druhé světové války, by vznik evropské integrace po roce 1945 nebyl možný. Tento názor sdílí i profesor Florian Bieber, ředitel
Centra pro jihovýchodní evropská studia na univerzitě v rakouském Grazu, který dodává,
že od roku 1914 „do počátku evropské integrace v padesátých letech se neobjevily žádné
nové evropské struktury pro umožnění stability a předvídatelnosti “.
Kde je Balkán dnes? Evropská unie s velkým nadšením v roce 2003 zahájila proces pro politickou integraci západního Balkánu. Jednalo se o období zavádění společné měny a nadcházejícího úspěšného východního rozšíření. Očekáváním bylo, že se do roku 2014 všechny
země západního Balkánu stanou součástí Evropské unie. Tyto naděje se však zcela nesplnily. I přes to, že byl většině zemí západního Balkánu udělen status kandidátské země EU
(kromě Bosny a Hercegoviny a Kosova), do roku 2014 se stalo členem EU pouze Chorvatsko.
Rozšíření o balkánské země již nepatří, z mnoha důvodů, mezi priority zemí EU. Události na
Ukrajině v tomto roce a objevování nových ohnisek konfliktů na Blízkém východě poukazují na dramaticky se odvíjející a nestabilní situaci v evropské periférii. Tyto bezpečnostní
výzvy mají negativní dopad i na Balkán a posilují argumenty pro podporu rozšíření EU
o tyto země.
Tento rok je významný i pro Českou republiku, která slaví výročí svého členství v EU
a NATO. Z hodnocení posledních 15 let lze vyvodit souhlasný názor, že by země bez členství v těchto dvou organizací nezaznamenala dosavadní viditelný pokrok. Tato očekávání
mají i země západního Balkánu. I přes pomalý proces integrace, hraje perspektiva členství
v Unii pro západní Balkán velkou roli. Vidina členství stále představuje silný stimul pro
reformy vycházející z Kodaňských kritérií a nejsilnější katalyzátor pro demokratické reformy, transformaci a modernizaci. Podporu pro zapojení Makedonské republiky a ostatních
zemí západního Balkánu do struktur EU, kterou získáváme ze strany České republiky je
stálá a neměnná, a my jsme velice vděčni za takové evropské partnery a přátelé, kteří se zapojují a podporují naše snahy o dosažení strategických cílů, kterým je získání členství v EU.
V současnosti jsou potřebné další podměty k upevnění procesu rozšíření, a proto mě těší
skutečnost, že v období klesajícího zájmu o západní Balkán a v roce stého výročí první
světové války, Rada svými aktivitami v České republice, jakou je i tato dnešní konference, aktivně přispívá k debatě o Balkánu a otázkách rozšíření EU, a připomíná, že země ze
západního Balkánu si zaslouží být i nadále podporovány, aby se staly součástí úspěšného
projektu evropské integrace.
Balkán, zejména tzv. západní Balkán, je velice specifickou částí Evropy. Setkávají se zde
různé kultury, různá náboženství, projevují se zde zájmy sousedních i vzdálenějších zemí
a mezinárodních organizací. Takovou rozmanitostí se může chlubit jen málokterá část
Evropy, a Balkán svojí rozmanitostí Evropu bezpochyby obohacuje.
Od rozpadu Jugoslávie již uplynulo dost času, a Balkán stále není standardním evropským
regionem. Již v listopadu 2000, na vrcholné schůzce v Záhřebu, tehdejších patnáct členských států EU přislíbilo zemím západního Balkánu budoucnost v EU a slavnostně prohlásilo, že „na konci cesty bude integrace do EU“. Byl vytvořen Pakt stability pro jihovýchodní
Evropu a zahájen Stabilizační a asociační proces, v jehož první hodnotící zprávě se uvádí:
„... sama politika urychlené rekonstrukce, upevnění a stabilizace neumožní zajistit trvalý mír a stabilitu Balkánu – pouze reálná perspektiva integrace do evropských struktur
umožní dosáhnout tohoto cíle.“
Od té doby se EU změnila a rozšířila a také proces přidružování stal mnohem náročnějším. Rozrostla se a stala se výrazně složitější i přijatá a aplikovaná legislativa. Zatím co
v roce 2004 se Komise spokojila s konstatováním, že země střední a východní Evropy
uplatňují acquis communautaire v dostatečné míře, od zemí západního Balkánu se očekává, že acquis uplatní účinně a v dostatečné míře, doprovázené „hmatatelnými výsledky“.
K tomu přibyly specifické podmínky (tzv.conditionality), jako návrat běženců a vystěhovalců, plná spolupráce s mezinárodními organizacemi, především s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, regionální spolupráce a některé další podmínky.
Dosavadní cesta zemí bývalé Jugoslávie do EU byla svým způsobem jednodušší. Přistupovaly země v podstatě etnicky homogenní. Nyní přicházejí na řadu země se složitější
strukturou, historií, hospodářstvím. A i zde je potřeba postupovat cílevědomě a rychle.
Stabilita, bezpečnost, prosperita, které členství v EU přináší, nemá alternativu. Události
na východě Evropy ukazují, že historie neskončila, přináší překvapení, může se stát cokoliv. Ve snaze přiblížit se Evropské unii nemohou stát země Balkánu osamoceny. I státy
Evropské unie tomu musí pomáhat, a pomáhají. Svoji úlohu na této cestě plní i Česká
republika.
Česká republika měla se státy Balkánu vždycky mimořádně dobré vztahy. Některým státům poskytuje ČR pomoc v rámci zahraniční rozvojové spolupráce. Aktivně na Balkáně
vystupují některé významné české firmy. Nadále existují všechny předpoklady k tomu,
aby historické vazby s Balkánem pokračovaly a přinášely prospěch nám všem.
Komplikující se situace jak uvnitř EU, tak na její periferii přináší nové neodkladné úkoly,
ale neměla by vést k omezování pozornosti věnované Balkánu, či k prodlužování dobře
připravené cesty.
Ve zvyšování informovanosti o zemích západního Balkánu a v podpoře urychlení integrace těchto zemí do EU vidíme jeden z úkolů Rady pro mezinárodní vztahy a také úlohu
této konference. Mnozí účastníci našich každoročních konferencí bezesporu budou ve
svém povolání mít možnost tento trend podpořit.
velvyslanec Makedonské republiky v České republice
6 ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ
Rada pro mezinárodní vztahy
ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ 7
Práce prezentované na konferenci
Jan Hořeňovský,
PF UK, Praha:
Ústavní zřízení Bosny a Hercegoviny – zvolilo se správné řešení?
Obsah:
−− Úvod
−− Historie vzniku a stručný popis Bosenského ústavního systému
−− Je toto nastavení opravdu vhodné?
−− Použité zdroje
Úvod
Dovolím si tuto práci začít jednou historkou, která se mi nedávno stala. Zhruba před měsícem jsem se po dlouhé době setkal se starým přítelem, který pochází z Bosny a Hercegoviny. Chvíli jsme si povídali a řeč po nějaké době přešla také na téma jejich ústavního
systému. Vzhledem k tomu, že se o problematiku ústavního práva aktivně zajímám a momentálně patří k mému zaměření na Právnické fakultě University Karlovy, tak mě jeho
výklad velice zaujal. Začal mi popisovat, jak strašně složitý tento systém je a jak je takřka
nemožné přijmout v něm jakékoliv rozhodnutí, díky nutnosti shody všech znepřátelených etnik. Problém je, že tato země potřebuje důležitá rozhodnutí jako sůl. Chvíli mi
o tom vyprávěl a pak řekl větu, která je pro téma tohoto příspěvku absolutně klíčová.
„Ty se na to díváš z dálky, pro tebe je to tak akorát zajímavý učebnicový příklad. My v tom
ale musíme žít.“ Toto je jeden z důvodů, proč se účastním této konference právě s tímto příspěvkem. Toto by bylo také potenciální hlavní téma mé studijní cesty na Balkán.
Rozebral bych z pohledu sociologického, politologického a ústavně-právního vnímání
místního ústavně-právního systému. Velice by mě zajímal pohled tamních lidí na jejich
vztah k místní ústavě a k institucím tvořící tento stát. Dalším velkým tématem by byla
legitimita tohoto uspořádání, která je pro fungování státu klíčová. V neposlední řadě by
mě zajímali názory těchto lidí na možnosti zlepšení situace, či na můj názor, že by bývalo
lepší tento umělý celek nedržet pohromadě násilím, nýbrž vytvořit více nezávislých států. Jako příklad bych jim uvedl bezbolestný rozpad Československa, který by pro ně mohl
být pozitivním příkladem. Zadání této práce bylo, že to má být esej, která se vejde na 2-3
strany. Inu, vytvořit esej na 3 stránky, která by obsahovala všechny důležité informace
a ještě tu část nejdůležitější, tedy to, co dělá esej esejí, což jest úvaha nad určitým problémem, a nebyl to úkol nikterak jednoduchý. Doufám, že jsem se s ním ovšem vypořádal
se ctí. Abychom měli z čeho vycházet, tak se tu nejprve pokusím stručně nastínit tamní
ústavní systém a historii jeho vzniku. Poté se z roviny faktografické přesunu na úroveň
úvahovou, která by měla být hlavní částí této eseje, ve které rozeberu názor, že držet tento systém pohromadě je špatné řešení. Na závěr dodám, že důvod, proč text neobsahuje
přímé citace ze zdrojů je ten, že jsem vzhledem ke specifickému zadání nechtěl text nastavovat dlouhými úryvky jiných autorů, jejichž sdělení takto stačilo shrnout například
pouze v jedné větě. Přímé citace by byly na úkor mého autorského textu, což jsem opravdu nechtěl.
PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 9
Historie vzniku a stručný popis Bosenského ústavního systému
Důležité je si uvědomit, že poměry v této zemi vždy byly a budou ovlivňovány její mnohonárodnostní strukturou, jedná se tedy o území multikulturní, přičemž tři národy – Muslimové (44%), Srbové (31%) a Chorvaté (17%) jsou obecně uznávány za národy státotvorné.
Události z let 1991-1992 vyžadovaly po představitelích tohoto státu rozhodnutí, zda vyhlásit nezávislý stát, či nikoliv, protože v případě nevyhlášení nezávislého státu by hrozilo rozebrání země Srbskem a Chorvatskem. 15. října 1991 parlament nakonec vyhlásil
formální nezávislost. Problém ovšem byl, že Srbové se odmítli účastnit na tomto novém
státu a rozhodli se vyhlásit nezávislou Srbskou republiku Bosny a Hercegoviny. V reakci
na tuto událost vyhlásili svůj nezávislý stát také Chorvaté, ten se jmenoval Společenství
Hercegovina-Bosna. Napětí mezi těmito národy vedlo až k občanské válce, která skončila
až v říjnu roku 1995, takzvanou Daytonskou dohodou. Základním zákonem státu se stala
oktrojovaná Ústava Bosny a Hercegoviny, která byla připojena jako Příloha 4 k Všeobecné rámcové dohodě uzavřené v Daytonu. Současně ovšem neztratila úplně platnost Ústava Republiky Bosna a Hercegovina z roku 1974 ve znění pozdějších znění, která je ovšem
využívána pouze v případech, kdy není v rozporu s dohodou z roku 1995. Platná ústava je
tedy oktrojovaná mezinárodní dohodou. Důležité je také zmínit, že ji vypracovali zahraniční experti, kteří dostali za úkol vytvořit kompromisní a smírčí ústavní text, který by
umožnil existenci mnoha různých etnik v jednom státu. Tento výtvor je ovšem textem
spíše akademickým a nepříliš dobře reaguje na místní uspořádání společnosti, které je
po válce extrémně komplikované. Pohledem na to, jak se tento akademický výtvor ujal ve
zcela specifických podmínkách, se věnuji v dalších částech tohoto příspěvku.
Jak tato ústava tedy vypadá? Stát je zde vymezen jako demokratický a právní. Preambule určuje za ústavodárné národy Bosňany, Srby a Chorvaty. Je zde formálně zaručena
nejvyšší možná ochrana lidských práv a svobod. Je však otázka, do jaké míry jsou tato
prohlášení realitou a ne pouze zbožným přáním jejich tvůrců. Uspořádání uvnitř státu
je tvořeno ze dvou jednotek. První jednotkou je Federace Bosny a Hercegoviny, druhou
je Republika Srbská. Tyto jednotky jsou spojeny do jednoho státu konfederací, která se
nazývá Bosna a Hercegovina. Toto nastavení je absolutně unikátní, protože spojení federace s republikou konfederací nikde na světě nenaleznete. Existuji zde fakticky čtyři institucionální systémy: celostátní, Federace Bosny a Hercegoviny, Republiky Srbské
a Distriktu Brčko, přičemž při rozsahu autonomie federálních kantonů se může téměř
mluvit o pátém kantonálním institucionálním systému. Článek III odstavec 1 Ústavy určuje taxativní výčet pravomocí ústředních orgánů, mezi které patří například finanční
politika, zahraniční politika či celní politika, tedy ty kompetence, které jsou klíčové pro
uchování státu jako „suverénního“ a „svrchovaného“. Kompetenční kompetenci mají v rukách jednotky, nikoliv ústřední vláda, ta je tímto nastaveném ovšem extrémně oslabena.
Působnost jednotek je upravena v článku III odst. 2 Ústavy, kde se například v písmenu
„a.“ uvádí, že „Jednotky mají právo navazovat zvláštní vzájemné vztahy se sousedními
státy, slučitelné se suverenitou a územní celistvostí Bosny a Hercegoviny.“ Tato pasáž je
zajímavá formulací „slučitelné se suverenitou“, protože tento stát je de facto spoluřízen
mezinárodní dohodou dosazeným protektorem, který má opravdu velice silné postavení
a bez kterého by funkčnost tohoto systému momentálně nepřipadala v úvahu. Toto je
podle mého názoru neslučitelné s ústavou deklarovanou suverenitou státu. Funkčnost
ústřední vlády je navíc těžce omezena zvoleným nastavením systému, kdy konsensuální
princip stanoví, že pro každé rozhodnutí je vyžadován souhlas všech etnik, což velice ztěžuje možnost přijímání rozhodnutí na celostátní úrovni. Celostátními orgány jsou Par-
10 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI
lamentní shromáždění, Předsednictvo, Rada ministrů, Ústavní soud a Ústřední banka.
Složení těchto institucí je určováno paritním zastoupením mezi etniky a rozhodování je
limitováno principem zákazu majorizace. Vždy zde tedy musí být konsensus všech etnik,
což funkčnost těchto orgánů značně limituje. Detailům fungování tohoto systému se zde
ovšem věnovat nebudu, protože to není primární smysl této práce. Pro účel této práce
stačí konstatování, že tento systém je opravdu velice komplikovaný a že nefunguje příliš
dobře.
Je toto nastavení opravdu vhodné?
Hlavním tématem mého příspěvku je polemika s tímto řešením, které se mi zdá krajně
nevhodné. Jak jsem psal již v úvodu, toto uspořádání je výsledkem akademické práce,
která byla napsána podle určitých kritérií tak, aby vznikl systém, který bude absolutně
vyvážený v oblasti etnické. Tato umělá rovnost, kde je potřeba konsensu všech stran, ovšem nemůže fungovat bez aktivní spolupráce všech zúčastěných, která se z historických
důvodů logicky příliš nekoná. Chtít po účastnících občanské války, aby se velice brzy
po skončení této události chytli za ramena a společně začali budovat nový stát, je podle
mého názoru opravdu velice naivní. Tento systém také diskriminuje část obyvatelstva
pouze na základě její etnicity.
Pokud je totiž rozdělení počtu mandátů v orgánech určeno na základě etnicity, tak to má
ten důsledek, že volič patřící k většině má slabší hlas, než volič, který patří k menšině.
Navíc zde může být rozhodnutí odmítnuto i v případě, kdy se na něm shodne i například
80% země, protože díky zákazu majorizace má i ta nejmenší etnicita právo absolutního
veta. Toto uspořádání se zvolilo takto vlastně z jediného důvodu, tím byla snaha o udržení tohoto státu nerozděleného. Tento zájem byl primárně na straně Bosňanů, kteří se
báli, že by jako samostatný stát neměli šanci, vzhledem k potenciálním silným sousedům,
přežít. Tato obava by se ovšem podle mého názoru dala řešit například garancí územní celistvosti země mezinárodním společenstvím. Je otázkou, zda cena za nepřirozenost
a nefunkčnost takovéhoto útvaru nebyla a není příliš vysoká a zda-li by rozdělení na
více samostatných útvarů nebylo přece jen ve svém důsledku lepším řešením. Současný
stát Bosna a Hercegovina není i přes ústavní text státem suverénním a je v nedohlednu,
kdy se jím stane. Ústavodárce není vlastní národ, či uskupení národů, které se rozhodlo
vytvořit stát, nýbrž mezinárodní společenství. Toto narušuje legitimitu státního útvaru.
Dovolím si konstatovat, že ústava je záležitostí pro stát absolutně klíčovou. Je otázkou,
zda obyvatelé této země vůbec někdy dokáží přijmout za vlastní text, který jim byl de
facto vnucen. Le pouvoir constituant (moc ústavodárnou) zde představují úplně cizí mocnosti. Otázka legitimity je zde velice důležitá, protože stát bez důvěry občanů je státem
nelegitimním. Stejně tak je to s ústavou. Pokud není ústava obecně přijímána jako základní nezpochybnitelný zákon a pokud není ve společnosti důvěra a až jakási úcta k ní, tak
se stává pouhým cárem papíru, který je velice snadné nerespektovat. Toto uspořádání je
těžce neefektivní a zemi, která nutně potřebuje provést vnitřní reformy a nastartovat
růst, velice brzdí. Podle mého názoru je držení pohromadě tohoto uspořádání zbytečné
a kontraproduktivní. Nebylo by přece jen lepší mít zde dva až tři samostatné suverénní
státy, jejichž územní celistvost a nezávislost by garantovalo mezinárodní společenství?
Tyto státy by mohly být opravdu suverénní, se státním uspořádáním, které by bylo legitimní a mohlo by mít podporu místních obyvatel. Tamní ústavy by mohly být vytvořeny
například místními ústavodárnými shromážděními, které by obsahy těchto textů legitimovaly a následně by například ještě mohly být schváleny v referendu, což by jim dodalo
tolik důležitou sounáležitost mezi textem a národem. Když se nad touto problematikou
zamyslím, tak násilné držení pohromadě tohoto nepřirozeného útvaru bylo již od začátku špatné řešení. V Evropě je mnoho malých států, a že by to dělalo veliké problémy, říci
nelze. Tyto státy by v případě efektivnějšího rozhodování mohli být také mnohem lépe
spravovány a jejich vývoj a růst by mohl být rychlejší. Veliká finanční nákladnost současného uspořádání by zmizela a ušetřené peníze by mohly být investovány například
do budoucího rozvoje, nebo do školství. Toto by mohlo zapříčinit jejich brzký vstup do
EU, kterýmž by se problém jejich malého území ještě více minorizoval. Dovolím si tvrdit,
že i vztahy mezi těmito etniky by se zlepšovaly mnohem rychleji, než je to v momentální
situaci možné, protože by samy sebe nebrzdily a postupem času tak, jak slábne historická paměť, by vyhrála výhodnost vzájemného obchodování oproti historickým křivdám.
Toto řešení by tedy bylo pro klid na Balkáně mnohem příznivější, než v realitě zvolené
řešení. Daytonský systém nedokázal splnit hlavní cíl, který byl jeho tvůrci očekávaný,
tedy překonat etnické rozdělení společnosti. Jeho výsledkem je stát neschopný efektivně
vykonávat svoje funkce bez zásahu mezinárodního společenství. Stát, kde jsou etnicity,
které se nenávidí, nuceny spolupracovat, což místo usmíření vede pouze k další nenávisti.
Dovolím si tvrdit, že by bylo vhodné veřejně si přiznat, že toto řešení nefunguje a rozproudit nové debaty o ústavním uspořádání této země.
Použité zdroje:
PAVLÍČEK, Václav a Věra JIRÁSKOVÁ. Transformace ústavních systémů zemí střední
a východní Evropy: texty ústav zemí střední a východní Evropy a stati. 1. vyd. Praha:
Vodnář, 2001, 419 s. ISBN 80-858-8948-X.
KUBÁT, – Michael et al. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. 1. vyd.
Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 434 s. ISBN 80-86432-90-4.
KASUM, Damir. Politický systém v multietnickém státě Případ Bosny a Hercegoviny.
Brno, 2007. UČO: 143839. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních
studií – Katedra politologie. Vedoucí práce Mgr. Jakub Šedo, Ph.D.
SOVÁK, Maroš. Špecifiká ústavného systému Bosny A Hercegoviny. Brno, 2010. 92 s.
Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, katedra ústavního práva
a politologie. Vedoucí práce doc. JUDr. Jiří Kroupa, CSc.
Petra-Jadranka Šťastná,
FF UK, Praha:
Jak zapadají Janjevci do chorvatského společenského kontextu
posledních desetiletí?
Abstrakt
Janjevci se definují jako Chorvaté, jejichž migrační vlny směřovaly ve 14. století na území dnešního Kosova. V roce 2003 slavili výročí 700 let příchodu do oblasti Janjeva. Svou
identitu si uchovali především díky náboženskému vyznání. Již od poválečného období
přesidlují individuálně do Záhřebu (Stenjevac, Dubrava a méně i do dalších městských
částí), masověji poté od 70. let tamtéž a nejnověji zaznamenáváme nejpočetnější přívaly
v 90. letech 20. století (Záhřeb, poté Kistanje). Jednotlivé migrační vlny se od sebe liší především push a pull faktory.
Tento příspěvek se snaží představit komplikovanou situaci několika generací příslušníků
etnické menšiny, která se menšinově cítí jak ve svém původním prostředí, tak mnohdy
i v „mateřském“ Chorvatsku. Její představitelé jsou ovlivněni početnými faktory, a především kvůli nárazům různých sociokulturních rámců vznikají rozdíly ve strategii integrace do většinové společnosti, mezigenerační neshody, krystalizují se odlišné postoje vůči
janjevské identitě.
Obsah
1. Historie
1.1. Původ Janjevců
1.2. Demografický vývoj
1.3. Reflexe
2. Migrační vlny
2.1. Záhřebská Dubrava
3. Dění během 90. let 20. století
4. Současné vlivy
4.1. Skupina z pohledu zúčastněného pozorování a TV
4.1.1. Integrace
5. Vybraná témata z terénního výzkumu
6. Použité zdroje
1. Historie
1.1. Původ Janjevců
Obchodníci a horníci z dubrovnické oblasti tvořili v příhodných částech západního
a centrálního Balkánského poloostrova své nejprve přechodné, později stálé enklávy
od konce 13. století. Takto byla formována celá obchodní síť v určité oblasti (dnešní
18 domů s 50-60 katolíky (2012, 339). Tento úpadek byl způsoben právě válkami mezi
Osmanskou říší a Habsburskou monarchií. Později převládají vzrůstající tendence
v počtu obyvatel. V roce 1735 zasáhl oblast mor, v Janjevu zůstalo 73 katolíků (Čolak,
Mažuran 2000, 103). Dále v r. 1834 bylo katolických 80 domů, které obydlovalo 529 katolíků (Čolak, Mažuran 2000, 135). O deset let později se „počet katolickým domů zvýšil …
o 50% a počet obyvatel narostl o jednu čtvrtinu“7(Ibid.). Čolak, Mažuran dále uvádí, že
v roce 1910 stálo v Janjevu 515 domů, z čehož bylo 400 katolických rodin (2000, 161). Ve
druhé polovině 19. století obyvatelstvo se Janjevu dařilo jak po demografické stránce,
tak i po stránce kulturní (stavba nového kostelu, obnova školy…). Od přelomu 19. a 20.
století zaznamenáváme častější vysídlování, mířící především do Severní Ameriky
zvláště kvůli hospodářským podmínkám – úbytek obchodu, migrace za prací. Další
odlivy obyvatelstva následují během balkánských válek a první světové války. Od
roku 1961 máme přesná demografická data populace v Janjevu.
V tomto roce žilo v Janjevu 3052 Chorvatů8 (tj. 81% veškerého janjevského obyvatelstva). Díky vysoké porodnosti máme o deset let později údaj 3761 Chorvatů (79%
z celkového počtu obyvatel). V roce 1981 již sledujeme pokles (3534 Chorvatů) a podle
posledního sčítání před exodem z roku 1991 jen 2 859 Chorvatů. Třetina rodin disponovala 5 až 6 dětmi (Šiljković, Glamuzina 2004, 92-95).
Do roku 1991 dle Šiljkoviće, Glamuziny cca 697 rodin opustilo Janjevu, z čehož většina
(426 rodin) mířila do Chorvatska (2004, 99). Ve zmíněném roce žilo již pravděpodobně
cca 4000 Janjevců v Záhřebu (Ibid, 100).
Předpokládá se, že v Janjevu zůstalo pouze cca 200-300 osob. Aktuální počet Janjevců
v Chorvatsku je velmi těžko odhadnutelný, protože se sami Janjevci považují za Chorvaty a chorvatské statistické údaje ze sčítání obyvatelstva tedy tyto údaje nevykazují.
srbská, bulharská, bosenskohercegovská území), na pevninské části poloostrova.1 Janjevci2 se vyprofilovali z jedné ze zmíněných komunit, která byla postupem času posilňována přílivy ze sousedních oblastí3 (Novobrdo, Lipljan, méně oblasti Vitina, Gnjilane, Šašare, Vrnez, Vrnavokolo, otázkou zůstává, zda i z Letnice). Velmi málo enkláv se
udrželo do dnešní doby. Většina z nich neleží na původních místech – kromě Janjeva
a čtyř vesnic ve Skopské Černé hoře.
Vlivem opětovné migrace můžeme nalézt komunity s původně dubrovnickým substrátem v Sofii (tam ovšem musíme zohlednit problematiku etnicity), dále nekompaktně v Ontariu (v tomto případě se už jedná o janjevskou skupinu), ale také jiným
způsobem formovanou komunitu, která osídlila bukovické Kistanje nebo dlouhodobými řetězovými migracemi záhřebskou Dubravu, o tom více dále. Je důležité poznamenat, že co se týká jednotlivých skupin se literatura vyjadřuje často nepřesně. Zvláště sporná je problematika Letničanů, kteří většinově nespadají do skupiny Janjevců.4
Dnešní Janjevo se nachází od kosovské Gračanice cca 5km, od hlavního města je Janjevo vzdálené asi 15 km jihovýchodním směrem. Je obklopeno horami vysokými 7001000m. Až do 20. století přístup do města umožňovala jediná strmá cesta, což podporovalo ghettoizaci Janjeva vůči srbskému a albánskému obyvatelstvu. Dnes je možné
přijet do Janjeva automobilem nebo autobusem jednou zčásti kamenitou a zčásti asfaltovou cestou.
Podle prvního nalezeného psaného dokladu, jsou Dubrovčané poprvé v Janjevu zaznamenáni roku 1303 v dopise papeže Benedikta XI. barskému biskupovi Marinovi, ve
kterém žádá o dosazení správce na gračanickou (rozumí se janjevskou) farnost. Jméno městu pravděpodobně dali až Dubrovčané nebo Sasové. Existuje několik variant
vysvětlující etymologii jména města, dnes se většinou předpokládá, že jméno vzniklo
z kořene slova jagnj (od praslovanského (j)agnędъ5), které označuje topol (v Janjevu
můžeme topol nalézt v přírodě často).
1.3. Reflexe
Identita Janjevců se z čistě náboženské příslušnosti výrazněji formuje až v druhé polovině 19. století a poté zvláště na přelomu století 19. a 20. Právě na základě svého
náboženského cítění9 se postupně začínají deklarovat jako Chorvaté, ale primárně se
cítí být Janjevci (lokální identita nadřazuje národnostní identitu), např. svůj jazyk nazývají jako janjevský. Jejich příslušnost je vnímána čistě jako chorvatská až v rámci
Jugoslávie po druhé světové válce. Proto i novodobější migrace Janjevců směřovaly
v průběhu 20. století především na území Chorvatska. Zájem o tuto etnickou skupinu
je po celou dobu její existence marginální, ani od druhé světové války se nezvyšuje.
Velmi zřídka se jednotlivě novináři či badatelé o této komunitě dozví a cestují do Janjeva za účelem získání více informací. Pozornost vzbudí až dětský pěvecký sbor z Janjeva Bijeli anđeli10, který působí v období 1969 – 1973. Po mnoha vystoupeních po celé
Jugoslávii se široká veřejnost poprvé dovídá o chorvatské komunitě blízko Kosova
1.2. Demografický vývoj
Šiljković a Glamuzina tvrdí, že v roce 1610 žilo v Janjevu 500 rodin, z čehož bylo 120
rodin katolických6 (2004, 91). Dle Lončariće se v Janjevu v roce 1699 vyskytovalo pouze
1
Ve středověkém srbském státě se jedná hlavně o hornická území Brskovo, Novo Brdo, Janjevo,
Trepča, Rudnik, méně Skopje, Priština, Prizren, Novi Pazar, Prokuplje (Čolak 2000, 15).
2
V chorvatské literatuře lze nalézt i označení Janjevčani, v češtině tedy Janjevčané.
3
„Stalno povećavanje broja katolika u Janjevu nije, medutim, bila posljedica prirodnog prirasta, nego
postupnog doseljavanja iz okolnih mjesta u kojima su bila dubrovačka naselja, odnosno Novog
Brda, Prizrena, Prištine, Kratova, Trepče, Dakovice, Letnice i drugih“ (Čolak, Mažuran 2000, 200).
4
Zde narazíme na problematiku označení „Janjevci“ – mnozí autoři takto označují veškeré komunity,
které mají dubrovnický substrát. Domnívám se, že generalizace pojmu není správná, jelikož
skupina Janjevců se utvořila nezávisle v jednom prostředí a to v městě Janjevo a jemu přilehlých
oblastí. Často se setkáváme také se záměnou Letničanů za Janjevce, Letničané migrovali z oblasti
Hercegoviny (předchozí migrace nejsou známy) a sami se za Janjevce nepovažují.
Podle HJP – možná z ≃ janje, pravděpodobně kvůli semenu, které připomíná vlnu. V češtině
přeneseno na jehnědy – všechna květenství stromů, jež visí na vřetenu.
5
6
Musíme brát v úvahu, že katolickými rodinami myslíme po celou dobu vývoje Janjevce
s dubrovnickým původem či rodiny, které se do této chorvatské komunity integrovaly. V literatuře
nacházíme jen jednu zmínku o rodině, která přešla z katolictví na jiné náboženství.
7
„…broj katoličkih kuća povećao … više od 50% i stanovnika za jednu četvrtinu“.
8
V samotném sčítání jsou Janjevci-katolíci uvedeni jako Chorvaté.
9
Částečně také kvůli historickému klíči, anžto první ucelenější dílo o historii Janjevců bylo sepsáno
až v r. 2000, dříve je známo jen velmi nedostupné dílo sepsané roku 1945. Vědomí o příchodu
a původu Janjveců bylo tedy předáváno ústně.
10
Je složen z janjevských dětí (během 4 let se jedná o 300 dětí), koncertuje se svými duchovními
písněmi po celé Evropě a je velmi zajímavý tím, že dětí neznají noty a zpívají jen podle sluchu.
pole. V roce 1970 je o tomto sboru natočen i dokumentární film, který režíruje Eduard
Galić (viz str. 11).
2. Migrační vlny
V této době – během 70. let, už v záhřebských městských částech (Dubrava a Stenjevac)
působí vlna migrantů z Janjeva. První migrace registrujeme postupně od 50. let. Dokonce
již v roce 1947 míří první migranti do oblasti Stenjevce (Šiljković, Glamuzina 2004, 99). Od
roku 1959 se vlny zaměřují především na oblast záhřebské Dubravy, která se od té doby
stává téměř výlučnou destinací. Živí se jako obchodníci, otevírají si zvláště v Konjščinské
ulici prodejny s textilem11 a jiným zbožím. Dalším důležitým sezónním přivýdělkem je
letní migrace na Jaderské pobřeží, kde Janjevci prodávají suvenýry a jiné drobné zboží.
Janjevci si staví nové domy v Dubravě12, která se zjevně proměňuje. Stále výrazněji se
migrační vliv projevuje od 80. let, kdy se objevují pompézní domy a luxusní vily.
2.1. Záhřebská Dubrava
V 90. letech čelila Dubrava velkému imigračnímu tlaku – směřovala tam větší přistěhovalecká vlna než za celé období mezi léty 1946-1980. To samozřejmě ovlivnilo národnostní i fyzický ráz této městské čtvrti. Mezi obyvateli Záhřebu je dnes Dubrava
považována za nebezpečnou čtvrť, kterou obývají osoby nízkého sociálního statusu.
Sami Janjevci často a rádi vyprávějí vtipy, které se Dubravy týkají13. Podle statistik
přesto v r. 2001 žilo v Dubravě 93% Chorvatů (zbytek tvoří sestupně Srbové, Bosňáci,
Albánci a Romové) (Crljenko 2012, 302). Diversitu si můžeme vysvětlit tím, že většinu
obyvatelstva v této oblasti nasídlili tzv. vnitřně vysídlení Chorvaté (Chorvaté z jiných
částí Chorvatska) a Chorvaté z jiných částí bývalé Jugoslávie (zvl. BiH) (Crljenko 2012,
203). K nim se, zohledňujeme li celkový počet Janjevců, ve velké míře přidali i Chorvaté z Kosova.
3. Dění během 90. let 20. století
Jak jsme zmínili, odhady o počtu Janjevců před válečným konfliktem – tj. v roce 91, se pohybují okolo 4 000 osob pobývajících v Záhřebu (Šiljković, Glamuzina 2004, 100).
Před počátkem terénního výzkumu a pouze s informacemi dostupnými v psaných zdrojích jsem se domnívala, že migrace janjevských rodin v průběhu 90. let probíhaly na základě státní iniciativy Chorvatska. Ukázalo se však, že tomu bylo právě naopak. Chorvatsko se potýkalo s obrovským přílivem migrantů a nemělo zájem o další přistěhovalce. Na
počátku 90. let se snažily rodiny, které dlouhodoběji žily na území Chorvatska, o přestěhování svých příbuzných a známých z Janjeva. Právě z jejich strany se začínaly objevovat
11
Na příchod rodiny Gucićů – velké obchodnické rodiny, se váže příliv migrantů do Konjščinské
ulice. Rodina Gucićů se považuje za jednu z nejúspěšnějších rodin, obchoduje s textilem, a úzce
spolupracovala s novým pol. režimem 90 let. Skupovala fabriky a obchody po celé zemi, po jisté
době se Vjekoslav Gucić stal ředitelem obchodního řetězce Getro (Šiljković-Glamuzina 99).
12
V záhřebské (tehdy granešinské) Dubravě, žilo do roku 1931 84 obyvatel, přesto se stala novým
centrem Dubravy a začala na sebe vázat přilehlé vesnice. Byla tak v poválečném období
„generátorem“ počtu obyvatel – za 17 let se počet obyvatel zvýšil 53krát ( v roce 1948 měla 4439
obyvatel), a od r. 1948 do r. 1971 počet opět devětkrát narostl. V roce 1971 v Dubravě žilo cca 62 000
obyvatel (Crljenko 2012, 290).
13
Z
miňme tuto anekdotu: „Proč se Dubravě říká olympijské městečko? Protože všichni chodí
v teplácích a každý mluví jiným jazykem.“
apelace na státní instituce o pomoc (především po stránce právní, finanční). Odvolávaly se na životunebezpečný stav14, který v Janjevu převládal a nutnost pomoci „nejstarší
chorvatské diaspoře“. Od roku 1994 se díky společné iniciativě nově založená janjevská
sdružení rozhodnou jednat a žádají státní instituce (především úřad prezidenta, premiéra a instituce pro uprchlíky15) otevřeně o pomoc. Zakládají Odbor pro přesídlení a návrat
Janjevců do Vlasti16 – název jasně hovoří o jejich názoru na to, jakou má „domovský stát“
povinnost se zachovat. Ze strany státních institucí nepřichází určitější odpověď a tak je
věc odkládána.
Sdružení se rozhodnou mezi Janjevci žijícími v Záhřebu a Chorvatsku vybrat finanční
částku, která se vloží na cestovné pro zbylé rodiny v Janjevu, co si sami cestu zaplatit
nemohou. V Janjevu zůstávají především staří a nemocní. Po přestěhování a dočasném
ubytování zbylých janjevských rodin v Záhřebu v různých podmínkách (většinou u dalších Janjevců) jsou opět státní instituce žádány o nalezení řešení v této otázce ubytování
(jedná se o projekt tzv. „nové Janjevo“), jelikož je tento stav neudržitelný. Po téměř dvou
letech je umožněno Janjevcům, kteří nemají vyřešenou otázku ubytování, přestěhovat se
do města Kistanje, toto se ukáže být do budoucna krajně problematické. (Zvono, ročníky
95, 96, 97). Problematika vztahů mezi Janjevci a státní správou je ovlivněna statusem této
etnické skupiny (nejsou pro Chorvatsko etnickou menšinou ani tzv. vnitřními vystěhovalci (prognaniky) a status bosenských Chorvatů (s válečným uprchlickým statusem –
ratna izbjeglica) se také trochu liší). Během války v Chorvatsku se mnozí Janjevci včleňují
do chorvatské armády17.
4. Současné vlivy
4.1. Skupina z pohledu zúčastněného pozorování a TV
Janjevci jsou silně věřící katolíci a tento útržek z řeči papeže Jana Pavla II. „…dragi
Janjevčani! Ponosni na svoju slavnu povijest koja je sastavni dio povijesti hrvatskog naroda, uvijek kao iskreni katolici budite svjedoci i promicatelji Kristova mira
14
Největším problémem se z dnešního pohledu respondentů zdá, že Janjevci byli nuceni bojovat na
straně srbské (jugoslávnské) armády proti „domovskému státu“.
15
16
Např. Ured za prognanike i izbjeglice (úřad pro vnitřní vystěhovalce a uprchlíky).
V originále Odbor za preseljenje i povratak Janjevčana u Domovinu.
17
„Stále je slyšet radost z výhry nad velkosrbským četnictvím a svobodou nejživějších chorvatských
krajů. Je jisté, že vláda využila mezinárodních okolností a připravenost chorvatského národa
v nejvhodnější moment a provedla operace “Blesk“, “Bouři“ a “Maestrál“ … vybojovala tak brilantní
výhru, která poukazuje na rozhodnost, sílu a inteligenci chorvatského státu vyřešit své státní
problémy sám“ … „To, co v nás budí pýchu, je nadprůměrný počet Janjevčanů, kteří se od prvního
dne účastnili občanské války. Jsou známé i případy, kdy dokonce pět bratrů bránilo a osvobozovalo
Chorvatsko. Dva, tři bratři nebyli výjimkou. Sedm janjevských životů bylo položeno za svobodu
a samostatnost chorvatského státu“. („Još odjekuje radost pobjede nad velikosrpskim četništvom
i slobode najvitalnijih hrvatskih krajeva. Zasigurno, naše je državno vrhovništvo iskoristilo
najpovolniji trenutak međunarodnih okolnosti i spremnosti hrvatskog naroda za izvođenje
“Bljeska“, “Oluje“ i “Maestrala“... i ostvarilo briljantne pobjede koje ukazuju na odlučnost, snagu
i mudrost države Hrvatske da sama razriješi svoje državne probleme“ …. „Ono što nas ispunjava
ponosom je natprosječan broj Janjevčana koji su od prvog dana sudjelovali u Domovinskom ratu.
Ima slučajeva gdje je po petero braće branilo i oslobađalo Hrvatsku, a i po dvojica, trojica braće nije
bila rijetkost. Sedmero janjevačkih života je ugrađeno u slobodu i samostalnost hrvatske države“
(Zvono 1996, 5).
i ljubavi“18 je citován v každém čísle janjevského sborníku (např. Zvono 1997, 1). Víra
je opěrným bodem, který umožňuje prostřednictvím sdružení vštěpovat komunitě
příslušnost, ale také národní uvědomění.
Terénní výzkum (dále jen TV) byl vykonán v Chorvatsku a Kosovu v srpnu 2011, říjnu
2012 a říjnu/listopadu 2013. Dotazník vyplnilo 57 osob od 17 do 60 let, hloubkové rozhovory byly vedeny s 10 Janjevci. Podle výsledků TV se Janjevci cítí být především Chorvaty19, více v kapitolce č. 5. Jejich rodiny jsou velmi početné, 5 potomků není výjimkou
a rodiny s 10 dětmi byli v druhé polovině 20. století velmi časté.
Komunita v Dubravě je velmi nedůvěřivá a není téměř možné do ní proniknout bez
vstupenky v podobě např. podpory janjevského sdružení nebo odkázání se na styky
s význačnějšími osobami z komunity. Janjevce lze však celkově hodnotit jako velmi
přívětivé a přátelské.
4.1.1. Integrace
Janjevci byli ve svém předchozím milieu zvyklí na menšinovou pozici. Proto se
do jisté míry přizpůsobili takovému životu s tím, že často přejímali různé podněty
z okolí, avšak své priority si urputně uchovávali – z toho ale také vyplývalo těsné
sevření mezi katolíky v Janjevu.
Ještě dnes je v rodinách v Chorvatsku patriarchální vzor patrný. Některé ženy
pracují, ale mnoho z nich zůstává v domácnosti o tu se stará spolu s péčí o děti.
Muž má roli živitele. Role tradiční rodiny je jedním z nejdůležitějších komunitních
faktorů.
U mladé generace zvláště v Záhřebu (v Kistanju tento jen není natolik rozšířený)
se původní koncept rodiny vlivem nového prostředí a globálních tendencí velkých
měst rozpadá, mladí lidé vzdorují uzavírání manželských svazků okolo 20. roku
života, jak bylo dříve zvykem a ženy nechtějí být upnuty od brzkého věku především na starost o děti a domácnost. Starší generace se s tímto postupem ztotožnit
nemohou a tak vzniká mezigenerační konflikt.
Náraz tradičních hodnot janjevské společnosti s novým a diametrálně odlišným
světem v Chorvatsku začal být viditelný už od 70. let s přílivem většího počtu Janjevců. Vrcholil v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Ještě dnes sžívání těchto dvou
realit není ukončené. Je důležité si uvědomit různé výchozí momenty pro Janjevce
dosídlené během 50. – 80. let a Janjevce, kteří migrovali v 90. letech „jen s igelitovými taškami v rukách“.
Zvláště od 90. let docházelo k četným konfliktům mezi většinovou společností
a nově dosídlenými Janjevci. Příchozí skupina hovořila pro majoritu těžko srozumitelným jazykem, měla jiné zvyky a vypadala odlišně. Většinová společnost
je v souvislosti s dalšími přistěhovalci často nazývala Bulhary, Albánci (Šiptary),
Makedonci, což naráželo na letité, s pýchou deklarované, chorvatské cítění Janjevců, kteří byli najednou postaveni před krizi identity. Většina mých respondentů
otevřeně zažila diskriminaci.
18
„… drazí Janjevčané! Pyšní na svou slavnou historii, která je součástí historie chorvatského národa,
buďte vždy jako upřímní katolíci svědky a posly Kristovy lásky a míru“ (Zvono 1997, 1).
19
To samozřejmě stěžuje dohledávání demografických údajů – deklarují se jako Chorvaté, u generací,
narozených v Chorvatsku se prakticky nedá dohledat janjevský původ. U starších generací se
údaje dají nalézt na základě místa (země) narození.
Situace se vyhrotila s incidenty, které následovaly – krádeže, rvačky, několik zabití, obchody na černém trhu, prodej drog aj. skupin mladších Janjevců. Velkou roli
hrála medializace.
Janjevci, jako celková skupina, byli vnímání právě na základě těchto počinů jednotlivců.
Dnes je chorvatská společnost lépe informována, přesto stereotypy, které ve
společnosti přetrvávají, jsou velmi silným fenoménem. Komunita Janjevců bojuje s nízkou vzdělaností, malým počtem inteligence a úpadkem dříve jistého zisku
z obchodování. Mnoho z nich při terénním výzkumu vyjádřilo názor, že stále ještě
přítomné skupiny vandalů a násilníků jsou reakcí na nepochopení ze strany většinové společnosti a umožnění tohoto chování v novém prostředí. Jiní respondenti
se ze studu odřekli svých kořenů a malý počet z nich se vzepřelo a rozhodlo se
využít plně nové možnosti, vzdělávat se a obsazovat společensky žádané pracovní
pozice s vysokým statusem.
5. Vybraná témata z terénního výzkumu
Níže jsou uvedena tři témata, na které odpovědělo nejvíce respondentů. Odpovědi jsou
u prvního a třetího tématu zpřehledněny a druhé téma je zobrazeno pomocí grafického
znázornění.
−− Jaký je obecný chorvatský názor na Janjevce? Myslíte si, že jsou Chorvaté
o Janjevcích dostatečně informováni?
U této dvojotázky daleko více respondentů odpovědělo pouze na informovanost
Chorvatů, první otázka často zůstala nepovšimnuta. Přesto se 7 osob vyjádřilo, že
obecný chorvatský názor na Janjevce je špatný20. Bipolární odpověď se projevila u 4 respondentů často s dodatkem, že záleží na osobní zkušenosti dané osoby.
Kladnou odpověď vyplnili jen 4 informátoři. Jednou byla zmíněna odpověď, že velmi dlouho trvá, než je jedinec s janjevskými kořeny přijat do společnosti.
6 osob se vyjádřilo, že je chorvatská společnost o Janjevcích dostatečně informována. 30 respondentů však tvrdilo opak a často svůj názor rozvíjelo21. 7 respondentů nechtělo na tuto podotázku odpovědět nebo nemělo názor.
20
Výpovědi byly typově následující: „Názor je špatný, nedovoluje nám normální integraci“ („Misljenje
je lose, ne dopustaju nam normalnu integraciju“). „Myslí si, že jsme vesničani a že jsou pro nás
na prvním místě jen rvačky“ („Misle da smo seljaci i da nam je samo tucnjava na prvom mjestu“).
„Obecný názor je, že jsme narkodealeři, pašeráci, vrazi, prostě nás spojují se všemi možnými
kriminálními činy“ („Opce misljenje da smo narkodileri, šverceri, ubojice uglavnom vezu nas za
svaku kriminalnu radnju mogucu“). „Dříve to bylo lepší, teď si myslí, že jsme kriminálníci, albánci,
romové“ („Prije je bilo bolje,a sada misle da smo kriminalci, albanci, romi“).
21
„Chorvaté nejsou dostatečně informováni a janjevce nazývají šiptary a ani nevědí, co to slovo
znamená“ („hrvati nisu dovoljno informirani i janjevce nazivaju siptarima a neznaju ni sta ta
rjec znaci“). („nisu dovoljno informirani jer ne zele biti“). „Ti, kteří jsou informováni nás zbožňují
a ti, kteří nejsou vůbec informováni na nás mají velmi špatný názor“ („oni koji su informirani
nas obozavaju, a oni koji nisu uopce informirani, misle jako lose o nama“). „Nejsou dostatečně
informováni, ale jsou na dobré cestě J“ („Nisu dovoljno, ali su na dobrome putu J“). „Ne dostatečně
dobře, protože se jako Janjevci představují i Albánci z Kosova, kteří žijí v Chorvatsku posledních
15 let“ („Ne dovoljno dobro jer se ko Janjevci prestavljaju i Albanci s Kosova koji žive u Hrvatskoj
u zadnjih 15.g.“).
−− Seřaďte prosím tyto příslušnosti podle Vaší priority
(1 – necítím se být tímto příslušníkem, 5 – velmi se identifikuji s tímto příslušenstvím)
Obyvatel města Záhřebu/Kistanja/jiného chorvatského města
17
22
33
47
531
14%
4%
6%
14%
62%
0
5
10
15
20
25
30
35
Evropan/Evropanka
11426%
2713%
3 1426%
447%
5 1528%
Janjevec/Janjevčan
0
3
6
9
12
15
14 8%
20 0%
31 2%
44 8%
544 83%
0
10
20
30
40
50
Chorvat/Chorvatka
13 5%
21 2%
33 5%
40 0%
549 88%
Obyvatel Dubravy/Nového naselja/jiné části města
0
10
20
30
40
50
116 33%
25 10%
31 2%
47 15%
519 40%
0
5
10
15
20
Kosovec/Kosovka
13268%
25 11%
32 4%
40 0%
58 17%
Balkánec/Balkánka
0
5
10
15
20
25
30
35
112 24%
29 18%
311 22%
46 12%
511 22%
0
2
4
6
8
10
12
−− Jaká pro Vás byla 90. léta? Souhlasíte s chorvatskou politikou 90. let?
20 osob vyjádřilo, že souhlasí s chorvatskou politikou 90. let22, 14 respondentů neumělo na otázku odpovědět23 a 5 respondentů nesouhlasilo. Velmi častými odpověďmi byly nostalgické vzpomínky na 90. léta24. Jednalo se především o výpovědi
o odchodu z Janjeva, o osobních prožitcích, o radosti z každodennosti a o pýše na
svou vlast. Respondenti také zmiňovali vyrůstání ve špatných podmínkách, „protože jsme byli Chorvaty tam, kde Chorvaté nesměli být“25.
Relevantní odkazy:
http://hjp.novi-liber.hr/
http://www.youtube.com/watch?v=ZTxz-JcZsqA
http://www.udrugajanjevozagreb.hr/
http://mok.hr/vijesti/item/15049-dani-janjevacke-rijeci-u-osnovnoj-skoli-kistanje
6. Použité zdroje
Crljenko, Ivana. “Migracijska i etnička obilježja stanovništva kao čimbenici promjene
kulturnoga pejzaža zagrebačke Dubrave.“ Migracijske i etničke teme 28, 2012.
Čolak, Nikola a Ive Mažuran. Janjevo: Sedam stoljeća opstojnosti Hrvata na Kosovu,
Zagreb: Matica Hrvatska, 2000.
Kekez, Stipe. “Govor Janjevaca doseljenih u Zagreb migracijama devedesetih godina 20.
stoljeća.“ Hrvatski dijalektološki zbornik 15, 2009.
Lončarić, Mijo. “Govor Janjeva.“ Croatica et Slavica Iadertina VIII/II, 2012.
Rychlík, Jan a Milan Perenćević. Dějiny Chorvatska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007.
Šiljković, Željka a Martin Glamuzina. “Janjevo i Janjevci – od Kosova do Zagreba.“ Geoadria 9:1, 2004.
Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga “Janjevo“, 1994.
22
Např.: „Jednoznačně souhlasím s chorvatskou politikou 90. let, která byla podmíněna agresí
a fyzickým přežitím našeho národa“. („Potpuno sam suglasan sa hrvatskom politikom devedesetih
godina koja je bila uvjetovana agresijom i fizičkim opstankom našega naroda“).
23
Pod tuto kategorii spadají odpovědi jako „nevím“, „nechci se vyjadřovat“, „byl/a jsem dítě“, „ještě
jsem se nenarodil/a“. Např.: „Popravdě jsem byla velmi mladá a tak toto období vnímám dětskýma
očima: stěhování z Janjeva do města Kistanje atd., politika mě vůbec nezajímala“. („Iskreno, bila
sam vrlo mlada, pa to razdoblje gledam dječjim očima: selidba iz janjeva u kistanje i slično, politika
me nije uopće zanimala“).
24
Např.: „Naposledy jsme nesli Štafetu Mládeže, slavili Den Mládeže, tehdy bylo naše centrum
ozdobeno světýlky… “(„Zadnji put smo tada nosili Štafetu Mladosti, slavili Dan Mladosti, kada je
naš centar bio kićen sijalicama…).
25
„... jer smo bili Hrvati tamo, gdje Hrvati nisu smijeli biti“.
Vojtěch Nitra:
Nezávislý stát Chorvatsko – mezinárodní a bezpečnostní aspekty
Úvod
Nezávislý stát Chorvatsko (NDH – Nezavisna država Hrvatska) byl nefungujícím útvarem, který vznikl po přepadení Jugoslávie vojsky fašistické Osy pod vedením fašistické
organizace Ustaša a jejího vůdce – Poglavnika1 Ante Paveliće. Nejenže tato samostatného
života neschopná entita nebyla nezávislá,2 můžeme pochybovat i o tom do jaké míry byla
státem3 a diskutabilní je i do jaké míry byla chorvatskou.4 Během druhé světové války
stála ustašovská NDH věrně po boku svých fašistických soukmenovců, s čímž souvisela nejen účast na válečných frontách, ale i vnitřní protižidovská a protiromská politika.
Dalším smutným charakteristickým rysem NDH byla vnitřní politika protisrbská, jejímž
symbolem je koncentrační tábor Jasenovac. Cílem ustašovského režimu bylo přetvoření Chorvatska na křesťansko-konzervativní stát „čistých Chorvatů“ a jeho zařazení na
mapu hitlerovské „nové Evropy“.
Vznik NDH
Zrod Nezávislého státu Chorvatsko je spjat s operací Trest, někdy nazývaná operace Marita II, tedy invaze fašistických vojsk do Jugoslávie, která byla zahájena 6. dubna 1941.
Méně početná a hůře vyzbrojená jugoslávská armáda nemohla bleskové válce dlouho
odolávat a 17. dubna byla podepsána bezpodmínečná kapitulace armády. Do Záhřebu
vstoupila německá armáda již 10. dubna a stejného dne vyhlašuje ustašovec Slavko Kvaternik Nezávislý stát Chorvatsko. O pět dní později přijíždí do Záhřebu i vůdce ustašovského hnutí Ante Pavelić, který již dlouhodobě loboval u italského fašistického vedení za
nezávislé Chorvatsko, pod jehož vedením vzniká fašistickými státy uznaná vláda NDH.
Vznik nového útvaru byl přislíben Pavelićovi pod podmínkami italsko-chorvatské spolupráce a odstoupení Dalmácie, Rijeky a mnoha ostrovů v Jaderském moři, což potvrdily také Římské dohody z 18. května 1941. Vedle toho byly uzavřeny smlouvy, kterými si
Chorvatský stát Itálie silně připoutala. Celé území bylo navíc okupováno italskými a německými vojsky. Chorvatský stát vznikl na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny,
Ustašovci se však oproti vlastním původním plánům museli vzdát dalších oblastí, které
1
Titul pro vůdce Ustaši – Chorvatského revolučního hnutí.
2
Od svého vzniku do kapitulace fašistické Itálie bylo Chorvatsko Italským protektorátem, poté
německým loutkovým státem, po celou dobu pod přímou okupací Itálie a Německa, respektive
pouze Německa.
3
Nezávislý stát Chorvatsko nebyl uznán nikým jiným než fašistickými státy, jejichž legitimita
a existence de iure z poválečného i válečného hlediska byla také pochybná.
4
Z šesti miliónů obyvatel útvaru, tvořili „pouze“ polovinu Chorvaté, asi třetinu Srbové, dále zde
žilo přes půl milionu muslimů, 140 tisíc Němců, poloviční množství Maďarů, desítky tisíc Židů
a Cikánů, ale i Čechů a Slováků. Statistiky se v různých publikacích silně rozcházejí.
bylo odstoupeno Maďarsku, celého Slovinska (které si rozdělily Itálie a Německo), Banátu (rozděleno mezi Maďarsko a německou vojenskou správu) a Černé Hory (kde vznikl
Italský loutkový stát). Vznikl ale samostatný, i když imaginárně samostatný, chorvatský
stát – první od roku 1102.
Původní ukotvení
Oficiálně byl chorvatský stát podle již zmíněných Římských dohod s Itálií královstvím.
Králem se měl stát princ ze savojské dynastie – vybrán byl Aimone, vévoda ze Spoleta
a Aosty, který měl nastoupit na chorvatský trůn jako Tomislav II. Ten si ale byl vědom
protiitalských nálad v Chorvatsku, a proto se zdráhal titul převzít. Kladl si proto nesplnitelné požadavky, různě návštěvu Chorvatska odkládal a nakonec do „svého“ království nikdy nepřijel. Dále bylo dohodnuto, že Chorvatsko nesmí mít válečné loďstvo nebo
ozbrojené složky v pobřežním pásmu, NDH bylo omezeno i mezinárodně atd. 6. června
1941 Hitler Paveliće na schůzce v Berchtesgardenu odkázal při řešení problémů na Itálii
a potvrdil tak výsadní zájmy druhé fašistické mocnosti v oblasti Jadranu a tedy i Chorvatska, zároveň ale trval na vojenských zájmech v Chorvatsku.5
Změny
Změna ve statusu NDH i v jeho mezinárodním postavení byla nabídnuta Pavelićovi v prosinci 1942 v Benátkách italským ministrem zahraničí Cianem. Chorvatsko mělo přijmout
podobný status jako Albánie, tedy aby „[…] v Záhřebu byl současně i italský místodržící,
kterým by mohl snad být Pavelić.“ [Tejchman 2008: 302] Úplatkem pro Chorvaty mělo být
navrácení Dalmácie. Pavelić však takovou změnu odmítl.
Po kapitulaci Itálie 8. září 1943 spadá NDH již definitivně do přímé sféry vlivu Německa.
Postupně klesala schopnost Ustašovců kontrolovat území státu a státní aparát a závěrem války Němci tak přebírají i hlavní správní aparát, ozbrojené složky a faktickou vládu.
Ještě předtím je v čele vlády Pavelić vystřídán Nikolou Mandićem, v čele státu a strany
však Pavelić zůstává až do osvobození území NDH.
Mezinárodní uznání
Nezávislý stát Chorvatsko neuznal vedle fašistických a Osou okupovaných zemí žádný
další stát, jen „[…] Švýcarsko uznalo NDH de facto, když ponechalo v Záhřebu svého konzula.“ [Rychlík, Perenćević 2007: 293] Neoficiálně zůstával v Záhřebu zpočátku i konzul
USA, po celou dobu i konzul švédský. Konkordátu či uznání ze strany Vatikánu se Chorvatsko nedočkalo.6 Ze strany Spojenců nemohlo být o uznání ani řeči, i když se, zvláště zástupci Chorvatské selské strany i umírnění Ustašovci, o kontakt se Západem pokoušeli.7
Samostatná politika
Bližší vztahy se NDH snažilo navázat s Bulharskem, se kterým ho, podle tehdejší vlád5
Za tímto účelem byl jmenován do vojenské správy v Záhřebu Glaise von Hostenau.
noucí ideologie, vázal „odpor k srbství“. Problémem byla ale spolupráce předválečné i válečné Ustaši s makedonskou VMRO, požadující makedonskou samostatnost a tedy odtržení území od Bulharska.
Náznakem vnitřní koalice mezi fašistickými státy byla spolupráce se Slovenskem a Rumunskem, tedy státy, které, stejně jako Chorvatsko, byly nějakým způsobem teritoriálně ochuzeny na úkor maďarského revizionismu, a tedy požadující jakousi „revizi revize“
[Rychlík, Perenćević 2007: 294]. Tento projekt8 a požadavky byly zastaveny hned v počátku politickou silou, především NDH, ale i příkazem z Německa.
Ve službách Třetí říše
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem vznikla v NDH Chorvatská legie, kam se mohli občané hlásit dobrovolně a která bojovala na východní frontě v rámci
německého Wehrmachtu, Luftwaffe a dokonce i Kriegsmarine.9 Většina této Chorvatské
legie byla zničena v bitvě u Stalingradu. Další chorvatští vojáci se na východní frontu
vydali po boku italského vojska, tyto čekal podobný osud jako předešlé, část z nich se ale
dostala domů jako členové jugoslávské legie, která se mimo jiné po boku sovětské armády
podílela na Bělehradské operaci. Formálně bylo NDH ve válečném stavu i s Velkou Británií a USA, prakticky to však nemělo žádný dopad, Spojenci navíc existenci NDH neuznávali (viz také výše).
Ozbrojené složky NDH
Vedle neoficiálních chorvatských a bosenských milicí a malé, ale oficiální, Ustašovské milice bylo Chorvatsku zpočátku zakázáno mít jakoukoliv armádu (především na žádost
Itálie). Nadále byla povolena jen Selská stráž, ozbrojená složka Chorvatské selské strany.
S rozrůstajícím se partyzánským hnutím klesala schopnost policie a nevelké německé
a italské okupační armády toto hnutí potlačovat a vzrůstal tedy požadavek na vytvoření
chorvatské armády. Ta vznikla v říjnu 1941 jako Domobrana. Ani ta, ani další ozbrojené
složky, ani další fašistické armády, ani dvě divize SS vzniklé na území Bosny (Handschar
a Kama) postupně nebyly schopny zvládnout sílící partyzánské hnutí.
Balkánská fronta druhé světové války
Specifikem území Jugoslávie za druhé světové války bylo i velmi rozšířené a úspěšné
odbojové hnutí. Jeho úspěšnost byla dána paradoxně rychlou porážkou jugoslávské armády v roce 1941. Nacisté se totiž již zaměřovali na svůj plán dobytí Sovětského Svazu
a nevěnovali pozornost potlačení a odzbrojení posledních odporujících vojáků, kteří tak
přišli domů nebo do lesů a často vyzbrojeni. Dalším důvodem byla brutálnost okupačních
režimů a zvláště režimu NDH, které se společnosti nemohlo zamlouvat. Zvláště pak protisrbské počínání NDH vzbuzovalo velké nevole a jugoslávští partyzáni, vystupující navíc
nadnárodnostně, nabízeli srbským i jiným vesnicím ochranu. Další skutečností hrající do
karet partyzánům bylo vysílání nepřipravených vojáků do boje s nimi. Nebylo výjimečné,
že se tito nemotivovaní vojáci vzdávali partyzánům bez boje nebo se k nim rovnou přidávali. [srovnej také s Tejchman 2009b: 460–163]
6
Ačkoliv se NDH prezentovalo jako katolický stát a Pavelić s papežem Piem XII. o možné dohodě
osobně jednal.
7
Zástupci antihitlerovské koalice nadále uznávali Jugoslávský stát i jugoslávskou exilovou vládu,
posléze Tita a jeho partyzány – NDH tedy neuznávali ani de iure ani de facto a po válce neexistovala
jiná možnost než Chorvatsko (znovu)začlenit do Jugoslávie.
8
Stojí snad za pozornost, že teritoriálně i ideově byl projekt ne-nepodobný meziválečné Malé
dohodě.
9
Pozemní vojsko, válečné letectvo a námořnictvo.
Hlavní slovo v ozbrojeném jugoslávské odboji získal postupně Josip Broz, řečený Tito,
který vystupoval jasně protifašisticky, proti okupantům, proti (srbské) genocidě a nadnárodně, a získal si tak mnoho příznivců – ke konci války bylo v řadách partyzánů několik
set tisíc členů. I díky slabosti fašistických režimů od čistě guerillového a záškodnického
způsobu boje mohli partyzáni přejít k regulérní válce, na území Jugoslávie vznikla další
válečná fronta vázající nemalou část armád Osy a v konečném důsledku osvobodili celou
Jugoslávii jen s malou pomocí Sovětské armády (již zmíněná Bělehradská operace). Již
v roce 1943 získal Tito uznání jako představitel Jugoslávie jak ze Západu, tak i z Východu
a po válce nebylo reálného soupeře, který by se mohl postavit nastupujícímu komunistickému režimu.
Epilog
Většinou vedoucích osobností Ustaše a NDH nečekal dlouhý život, po osvobození Jugoslávie se dostali vesměs do rukou partyzánů, kteří s nimi většinou rychle skoncovali.
Z představitelů NDH se však zachránil útěkem do exilu Poglavnik Ante Pavelić, na kterého je v Argentině, snad jugoslávskou tajnou službou, spáchán neúspěšný atentát a umírá
roku 1959 pod ochranou Frankova Španělska.
Ustaša fungovala po válce jako teroristická organizace, jejíž bojůvky působily v Chorvatsku ještě několik let po válce, teroristických akcí proti jugoslávským cílům po celém světě
se dopouštěla ještě mnoho desetiletí.
Režim NDH byl jedním z nejodpornějších režimů provádějící jednu z nejbrutálnějších národnostních čistek, a to i na poměry druhé světové války.10 A i když za dobu svého trvání
neměl Chorvatský stát ani domácí podporu, i vzhledem k velkému a rozšířenému zatracování NDH v poválečné Jugoslávii (byť často oprávněného), si našel zpětnou podporu
a nostalgické vzpomínání. Tyto reminiscence byly naplno probuzeny při dalším výbuchu
národnostních vášní v počátcích samostatného Chorvatska v devadesátých letech. Neuzavřenou kapitolou dějin Balkánu stále čekající na dostatečnou reflexi zůstává NDH
a válečné dění bohužel dodnes.
Seznam použité literatury
Cox, John K. (2007): Ante Pavelić and the Ustaša state in Croatia. In: Fisher, Bernd J. (ed.),
Balkan Strongmen. Dictators and Authoritarian Rulers of South Eastern Europe. London, Hurst & company.
Malaparte, Curzio (1988): Kaput. Praha, Odeon.
Rychlík, Jan; Perenćević, Milan (2007): Dějiny Chorvatska. Praha, Nakladatelství Lidové
noviny.
Tejchman, Miroslav (1999): Ve službách Třetí říše. Hitlerovy zahraniční jednotky. Praha,
Mladá fronta.
Tejchman, Miroslav (2008): Balkán ve válce a revoluci: 1939 – 1945. Praha, Karolinum.
Tejchman, Miroslav (2009b): Jihoslované v období druhé světové války. In: Šesták, Miroslav; Tejchman, Miroslav; Havlíková, Lubomíra; Hladký, Ladislav; Pelikán, Jan, Dějiny
Jihoslovanských zemí. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.
10
Což dokládají mnohá svědectví, nejslavnějším je jistě povídka Košík ústřic z Kaputu Curzia
Malaparteho. Mimo jiné se traduje, že nad brutalitou počínání Ustašovců a jejich stoupenců se
pozastavovali i zástupci nacistické SS.
Hana Svačinková
FHS UK
Předpoklady a omezení existence rozvinuté občanské
společnosti v současném Srbsku
Anotace:
Esej se zabývá historickými předpoklady současné situace srbské občanské společnosti.
Za faktory, které dodnes do značné míry ovlivňují její současnou podobu, považuji nejen
historický, společenský, politický a hospodářský vývoj země, ale také společenské uspořádání tzv. tradiční společnosti. Ve svém příspěvku se soustředím především na společenskou identitu obyvatel, ta je dle mého názoru určujícím faktorem pro ustavení fungující
občanské společnosti, nebo pak v užším smyslu občanského sektoru, v rozvíjející se demokracii Republiky srbské. U majoritní skupiny obyvatel se jako určující jeví především
identita národní (etnická) a náboženská – tyto identity se prolínají, vzájemně potvrzují
a určují směřování srbské občanské společnosti v současném ekonomicko-politickém
kontextu země ucházející se o vstup do EU
V následujících řádcích se pokusím na příkladu Srbské republiky vylíčit složité vztahy,
které ovlivňují existenci občanské společnosti. Nejde jen o ekonomický a politický stav
společnosti, ale také o společenské nálady, které do značné míry určuje i identita obyvatel. Srbskou identitu jsem identifikovala jako identitu silně vázanou na národ, církev
a rodinu. Z této perspektivy jsem se snažila nahlédnout problematiku občanské společnosti, která je nedílnou součástí každé rozvinuté demokracie. V Srbsku je vývoj občanské
společnosti na samém začátku, státní i církevní správa se k jejímu rozvoji nestaví příliš
pozitivně, stávající legislativa je nedostatečná a ve společnosti stále převládají neformální vztahy, které není třeba navazovat v dobrovolnických organizacích. Navzdory tomu
vznikají stále nové organizace občanské společnosti, v roce 2011 v Srbsku fungovalo asi
16 000 organizací1 (Velat, 2011) a jejich počet stále roste.
Národní a náboženská identita občanů
Jihovýchodní Evropa je dodnes oblastí, kde jsou etnicita a národnost stále velmi často
skloňovanými kategoriemi, a při určování sociální identity jedince v očích ostatních jsou
právě tyto kategorie často rozhodující, podobně určující je ale také náboženské příslušnost. Nejprve se podívejme na nejnovější demografická data. V zemi žije podle posledního
sčítání obyvatel z roku 2011 celkem 7 186 862 obyvatel (Statistical, 2013)
Vojvodina na severu země je jednou z etnicky nejheterogennějších oblastí světa, dodnes zde žijí obyvatelé více jak dvaceti národností. V Srbsku je přesto velmi silné srbské národnostní cítění – srbská majorita je v zemi zastoupena 83,32 % obyvatel. Největší minority pak tvoří Maďaři (3,53 %), Romové (2,05 %) a Bosňáci (2,02 %), v zemi dále žijí
1
Pro srovnání: ve stejném roce počet organizací v ČR dosahoval kolem 87 000. Zdroj: www.
neziskovky.cz dle ČSÚ, cit 26.5.2014.
Chorvati (0,8 %), Slováci (0,73 %), Černohorci (0,54 %), Vlachové (0,49 %), Rumuni (0,4 %),
Makedonci (0,32 %) a celá řada dalších etnik, včetně hrstky těch, kdo se stále hlásí k jugoslávské národnosti (0,32 %), či etnických muslimů (0,32 %). (Statistical, 2013: 21)
Silně je vnímána také příslušnost k církvi, majoritní Srbové jsou nejčastěji příslušníky
pravoslavné srbské církve. K ortodoxní větvi katolické církve se hlásí asi 85,59 % obyvatel
země, k římsko-katolické církvi se přihlásilo 4,97 % (početná menšina katolíků na severu země se místně kryje s oblastmi osídlenými Maďary) a k islámu přes 3,1 % obyvatel
(početnou muslimskou menšinu na jihozápadě země při hranici s Kosovem tvoří hlavně
Bosňáci). Ateismus je v zemi poměrně výjimečný (hlásí se k němu 1,11 %), stejně tak protestantství (0,99 % – místně se překrývá s oblastmi osídlenými Slováky(, další náboženské
minority jsou pak spíše krajovými zvláštnostmi. (Statistical, 2013: 13, 28, 31).
Je patrné, že majorita země jsou etničtí Srbové hlásící se k ortodoxní srbské církvi. Většina těchto obyvatel se v menší či větší míře vyznačuje specifickým druhem identity, s níž
dál pracuji pod názvem „srbská identita“. Srbská identita je postavena především na identitě národní, její těžiště je ve společném jazyce, národním státě, specifické kultuře, sociální
organizaci (velkorodiny) a náboženství, také sem patří vědomí společné historie. Národní
identita je charakteristická tím že se skupina vymezuje vůči jiným skupinám (zpravidla
vůči jedné z nich silněji), v obdobích ohrožení vlastních hranic se tato její schopnost násobí a stejně tak se posiluje i národní identita. (Eriksen, 2012) Nejnovější vzepětí národní
identity tak v Srbsku můžeme pozorovat po vyhlášení nezávislosti Kosova (Srbsko tento
akt dosud neuznalo) v roce 2008.
Pro pochopení komplexních kořenů této identity je nutný alespoň základní exkurz do
historie země. Ze společné historie je v kolektivním vědomí asi nejsilněji udržována existence samostatného a jednotného Srbského státu v období od konce 12. do poloviny
15. století. Na konci 12. století sjednotil rozdrobené srbské državy Štěpán Nemanja, který
se pokoušel vymanit zemi ze závislosti na byzantské říši, byl to také on, kdo pomohl prosadit pravoslavné křesťanství i do nižších pater společnosti. Jeho nejmladší syn Rastko
Nemanjić se stal prvním srbským arcibiskupem a je mnohem známější jako svatý Sáva,
zakladatel srbské pravoslavné církve a významný politik. Největší rozlohy pak Srbsko
dosáhlo v polovině 14. století za vlády cara Dušane Velikého (vydal také obsáhlý civilní
zákoník), po jeho smrti se však srbský patriarchát rozpadl a roku 1389 Srbové na Kosově
poli definitivně podlehli Turkům (a doslova jim tak otevřeli cestu do Evropy). Srbsko se
dostalo pod plnou vládu Osmanské říše v roce 1459 po dobytí hlavního města Smedereva,
tak skončilo století nejistoty a nestability v zemi.
Osmanské období je charakteristické především ztrátou srbských elit, ty byly buď islamizovány, pobity, nebo emigrovaly do Uher, tam se také přesunula celá řada běžných obyvatel (dnešní oblast Vojvodiny se vyvíjela jinak než zbytek Srbska – od 9. do asi poloviny 16.
století to byla oblast patřící k Uhrám, pak ji dobyli Osmani, na počátku 18. století připadly
země Rakousku – výhodou zde pro Srby byla autonomie srbského školství, kultury a církve, trvající až do 18. století). Samostatná srbská pravoslavná církev byla sice brzy po obsazení Smedereva fakticky rozpuštěna a církevní správa podřízena cařihradskému patriarchátu, ale obyvatelé mohli dál svobodně vyznávat vlastní víru. Srbský patriarchát byl
ale obnoven v roce 1557, a pravoslavná církev od té doby znovu nabývala na síle, srbský
patriarcha byl vlastně nejvyšší morální autoritou srbských obyvatel. (Pelikán et al., 2004)
Srbská pravoslavná církev byla po dlouhou dobu jediným opravdu srbským orgánem,
proto byla příslušnost k církvi vlastně identifikačním znakem každého etnického Srba
– náboženská a národní identita se tak utvářely po staletí společně. Světské srbské elity
se formují až s povstáními Karađorđe Petroviće (1804 – 1813) a Miloše Obenoviće (1815).
Po posledním z nich bylo vyhlášeno Srbské autonomní knížectví v rámci Osmanské říše.
Úplné nezávislosti na Turecku se Srbsku dostalo roku 1867, kdy se stalo součástí Rakouska-Uherska. Karađorđevićové a Obrenovićové se na trůně nepravidelně střídali až do
1. světové války.
Po válce vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se potýkalo s hospodářskou
krizí (následky válek, průmysl byl jen ve velkých městech) a nedostatečnou infrastrukturou (jednotlivé země ne byly historicky spojeny), ale také politickou nestabilitou Srbové
byli vnímáni jako osvoboditelé a v zemi zaujímali klíčová postavení. Na jih země (dnešní
Makedonie) byli posílání srbští kolonizátoři, aby etnicky připojili území k Srbsku (násilné
posrbšťování obyvatel). Od roku 1929 byla země správně nově rozdělena tak, aby hranice
neodpovídaly těm etnickým – cílem mělo být potlačení nacionalismu. To, že se nacionalismus ve skutečnosti vymýtit nepodařilo se ukázalo za druhé světové války. Království se
roku 1941 rozpadlo a chorvatští Ustašovci podnikali čistky srbského obyvatelstva v Chorvatsku. Už za války se stala nejpopulárnější politickou stranou Titova komunistická strana, po skončení války se nová Jugoslávie stala součástí komunistického bloku s poněkud
volnějším vztahem k Moskvě a jistým vlivem západu.
I přes poměrně volnější režim byly ze začátku tvrdě potírány projevy nacionalismu a náboženského extremismu. Většina Srbů identifikovala Jugoslávii jako svůj národní stát
(s vedoucím postavením Srbů v institucích), potírání náboženských projevů tak vzalo
rychle za své a sekularizace obyvatel probíhala poměrně snadno (daleko rychleji než
u katolických Chorvatů a Slovinců). Avšak s krizí socialistického zřízení se Srbové ke své
církvi pomalu začali vracet jako k osvědčené (národní) morální autoritě. Tento trend je
příznačný, vidíme poměrně volnou vázanost Srbů na zastřešující instituce, ať už se jedná
o církev nebo stát, jeví se jako nejdůležitější jejich „srbství“, proto bylo možné podle aktuální situace tíhnout více ke státu nebo k církvi. Nacionalismus je vztahem založeným
na emoci (Eriksen, 2012), to se zde jen potvrzuje. V současnosti příslušnost k pravoslavné
církvi opět zastává důležité postavení v národní sebeidentifikaci Srbů – a to alespoň navenek: staví se nové kostely po celé zemi, ty staré se renovují. Ačkoliv jsou intimní vztahy
k církvi mnohdy spíše vlažné (jak tomu ostatně bylo vždy), církev jako vnější znak národního cítění funguje spolehlivě dodnes a popové mají ve společnosti stále trvalou úctu
jako nejvyšší morální autority, jako takové mají i silný politický vliv.2
Kromě politických historických událostí je však třeba vnímat také specifické rysy srbské společnosti. Tradiční srbská společnost se vyznačovala silnými rodinnými vazbami
a vztahy, a také výrazným podílem obyčejového a zvykového práva ve společnosti.
Nedůvěra k tureckým úředníkům, ale také jejich jistá benevolence zasahovat do osobních záležitostí obyvatel, způsobily, že se srbské prostředí po staletí vyvíjelo na základě
2
Srovnej viz Štěpánek, 2007b, s.93: „Při hodnocení srbské vnitropolitické situace se většinou opomíjí
skutečnost, že málokterý stát dnešní Evropy je natolik klerikalizovaný, jako právě Srbsko. Na této
klerikalizaci se podílí politicky velice vlivné konzervativní kruhy Srbské pravoslavné církve (SPC),
jejichž působení v tomto směru usnadňuje tradiční národní sebeidentifikace na základě konfesijní
příslušnosti. Tato národně-náboženská identita se v srbsko-chorvatsko-bosenském prostředí
utvrdila v průběhu národního obrození jihoslovanských národů v 19. století, kdy náboženská
příslušnost zaměnila v definování národní identity jazyk, který byl jak pro Srby, tak pro Chorvaty
i bosenské muslimy víceméně stejný, a přežila v povědomí nejen Srbů i dobu poměrně agresivního
atheismu Titova režimu. V období restaurace nacionalistických sentimentů v 80. letech 20. století
pak tato již neskrývaná nábožensko-národní identita získává stále více na významu.“
ustálených rodinných vazeb a vztahů, které byly naprosto určující pro organizaci celé
společnosti – rodinný status obvykle naprosto přesně stanovil úlohu člověka ve společnosti (jeho společenský status).
Nejčastějším rodinným uspořádáním v Srbsku byla zádruha. Balkánská zádruha je komplexní rodina typu joint family organizovaná na základě silných patrilineárních (často
také laterálních) vztahů. Zádruha měla ve společnosti vysoký status sama o sobě a příslušnost k veliké a silné zádruze zvyšovala status samotných jejích členů. Ačkoli měl
v zádruze hlavní slovo stařešina, jeho pravomoci obyčejové právo určovalo velice přesně
a důležitá rozhodnutí (např. dělení zádruhy, nakládání s nemovitým majetkem, svatba,
vyloučení člena apod.) bylo nutné probrat a odhlasovat v rodinné radě, kam měli přístup
všichni dospělí členové zádruhy (včetně vdaných žen), což byl princip poměrně demokratického charakteru, který jen potvrzuje kolektivní charakter zádruhy. Každý člen měl
v osobním vlastnictví jen pár osobních věcí, ze zádruhy mohl kdykoliv vystoupit a odnést
si s sebou také poměrnou část společného majetku. (Horský, 1997)
Zádruhy byly naprosto běžné nejen na venkově, ale také ve městech, u pravoslavných,
u římských katolíků, ale také u muslimů, u různých etnických skupin – byla to zkrátka
takřka univerzální organizační jednotka společnosti v Srbsku, podobně tomu bylo také
s vykonáváním zvykového i obyčejového práva a také výroční svátky, obyčeje, různé slavnosti apod. jsou vykonávány velmi obdobně v rodinách různého vyznání či etnika.
Silné pokrevní vazby jsou na Balkáně stále určujícím prvkem organizace společnosti
– pevné vazby dovnitř skupiny (zádruhy) omezovaly vazby skupiny na okolí. Poměrně
časté byly rozbroje mezi (nejčastěji dvěma) zádruhami, spory, které mohly trvat i několik
generací, mohly být doprovázeny tradiční krevní mstou. Tato zvyklost se projevila také
ve „velkých“ srbských dějinách v souboji královských rodů Obranovićů a Karađorđevićů
v 19. století a skončila jednou z možných variant (roku 1903 vyvražděním rodiny Obrenovićů, druhou možností je pak finanční vyrovnání).
Představitelé ortodoxní katolické církve se vždy těšili vážnosti celé obce, byli zváni na
rodinné slavnosti, aby požehnali jídlu apod. Ani přes mnohé raně středověké zákazy se
však církvi nepodařilo vymýtit zakořeněné předkřesťanské zvyklosti, které byly živé
ještě v 19. století, především zřejmě kvůli nedostatku státní podpory po dlouhé období
osmanské nadvlády. Tyto skutečnosti jen potvrzují vcelku rigidní charakter některých
kulturních rámců. Nicméně postavení popů bylo vždy silné a účast popa na rodinné slávě
znamenala štěstí pro rodinu a také zvýšení jejího statusu.
Silné zvykové a obyčejové právo mohlo přetrvat díky silné orální tradici, která byla dána
mimo jiné nízkou gramotností společnosti, ale také, například, geografickou polohu země
– převážně kopcovitý terén totiž dobře konzervuje lokání zvyklosti a novinky z civilizovaných center sem pronikají jen velmi pomalu, k čemuž přispěla i málo rozvinutá infrastruktura země, která zase souvisí s celkovým ekonomickým stavem země na okraji impéria (ať už se jedná o Osmanskou říši, nebo pozdější Habsburské nároky).
Etnická a náboženská rozličnost v srbské společnosti nehrála přílišnou roli. Sňatky mezi
příslušníky odlišných etnik a náboženství byly časté především proto, že zvykové právo
platilo pro všechny stejně (s určitými drobnými výjimkami u muslimů – např. postavení ženy), daleko větší roli hrály rozdíly mezi jednotlivými lokálními zvyklostmi. Určitou
změnu rigidního společenského uspořádání venkova přinesla, vlastně až po druhé světové válce, industrializace a kolektivizace a celková změna společenských poměrů. Národní
otázky sice byly podstatnou součástí srbské společnosti po dlouhou dobu, ale hrály spíše
roli pojidla společnosti proti společnému nepříteli z východu.
Lze tedy pozorovat tři základní principy, na nichž e ustavuje současná srbská identita,
těmi jsou národní cítění, církev a rodina Pokud jeden z nich chybí, je nahrazen, naopak,
pokud jeden převládá, může mít tendenci potlačit důležitost zbývajících dvou, jak si ukážeme níže. Pro moderní historii jihovýchodní Evropy je příznačný, stejně jako pro zbytek
kontinentu, rozpad tradiční rodiny. Ten se zde projevuje později, díky silně zakořeněnému zvykovému právu a opožděné industrializaci až od poloviny 20. století.
Občanská společnost v současném Srbsku
Občanská společnost je ze své nejzákladnější definice svobodné občanské sdružování
a jednání mezi rodinou, trhem a státem. V následujících řádcích se budu věnovat především organizované občanské společnosti, tu lze označit jako občanský sektor, ten nejlépe
roste v zemích s demokratickým systémem vlády. (Skovajsa, 2010) Základním právem pro
fungování občanské společnosti je právo sdružovací, které byla v Republice srbské přijato až ústavou v roce 2006. V roce 2009 byl přijat zákon o asociacích a v roce 2010 zákon
o fondech a nadacích.
Avšak ze zprávy o příznivosti prostředí k existenci občanské společnosti v Srbsku vyplynulo, že tyto zákony nejsou politiky skutečně implementovány do společnosti (např.
opakovaný zákaz Pride Parade v Bělehradě). Dále není definována veřejná prospěšnost,
to by umožnilo vstřícnější daňovou politiku vůči organizacím. Organizace občanského
sektoru jsou jen zřídkakdy pozvány k projednávání důležitých politických témat, a to jak
na celostátní, tak na lokální úrovni – pokud jsou, pak často až v závěrečných fázích projektů. Ani občanská výchova na základních školách není zcela běžnou praxí (stále není
povinná, pro její výuku nejsou zpracovány kvalitní osnovy). Přijaté právní úpravy navíc
stále ještě nejsou dostatečné k tomu, aby občanský sektor mohl efektivně fungovat. Ze
státní pokladny sice odcházejí nějaké peníze do organizací občanské společnosti, ale netransparentní systém přerozdělování neumožňuje zjistit kolik peněz kam odešlo. (Velat,
2014) Navíc téměř polovina organizací nezná právní úpravy, které se jich týkají. Stejné
množství si myslí, že v Srbsku není dobré prostředí pro rozvoj občanské společnosti. Ze
strany státu rozpoznávají jako problém nedostatek financí i zájmu, personálně přehlcenou administrativu a přetrvávající vedoucí úlohu neformálních vztahů. (Velat, 2014)
Howard poukazuje na extrémně nízkou míru členství a participace v dobrovolných organizacích v postkomunistických zemích (oproti post-autoritářským režimům či „starým“
demokraciím). Podle něj i navzdory odlišnému politickému, kulturnímu i ekonomickému
vývoji vykazují postkomunistické země v tomto směru jen velmi málo odlišností. Vliv na
chápání participace měl kromě komunistické zkušenosti také předcházející režim konkrétní země. Za hlavní příčiny považuje změnu, která se odehrála s nástupem komunistického režimu, vedoucí pozici jedné politické strany (ideologie, monopol ekonomické
i státní moci), ale především ohromné institucionální pronikání státu do všech aspektů
společenského života (včetně potírání jakéhokoliv organizovaného sdružování, politických organizací nebo sociálních hnutí existujících mimo státní-stranické sítě), což vedlo k takřka naprosté závislosti jedinců na státu (práce, příjem, zboží, vzdělání, bydlení,
zdravotní péče, mobilita, ale i veškerý organizovaný volný čas – často povinné členství
do dnešní doby vnáší nedůvěru k jakýmkoliv formálním organizacím, takže nově nabytou svobodou občané často volí neparticipovat). Strana kontrolovala každý aspekt ekonomického, politického i sociálního života, což vedlo k určité homogenizaci společnosti
– lidé si vyvinuli nové rámce sociálního chování, vyznačující se výraznou distinkcí veřejného a soukromého. Této dichotomii lidé přizpůsobili i své chování a věnovali daleko více
místa ve svém životě privátním vztahům (sítím) s blízkými přáteli a rodinou, proti této
privátní sféře stála v ostrém protikladu sféra veřejná. Privátní sítě přirozeně přetrvaly
i se změnou systému, lidé v postkomunistických zemích nemají potřebu dobrovolničit,
aby navázali nové kontakty, jak je tomu ve vyspělých demokraciích. Dalším problémem
současné občanské společnosti postkomunistických zemí je jakési zklamání, protože se
změnou režimu přicházela také velká očekávání, která nově nabytá demokracie nedokázala naplnit. (Howard, 2011)
Podle Putnama je samotné vytvoření občanské společnosti tam, kde chybí historické základy občanské angažovanosti, velice složité Navíc se jeví, že socialistický systém snížil
míru sociálního kapitálu ve společnosti, a je to právě sociální kapitál (např. vzájemná důvěra, solidarita, reciprocita a pomoc), který je významný pro život občanské společnosti.
Jediným prostředkem, jak zvýšit míru občanského zapojení, je podle Putnama institucionální změna, změna formálních institucí tak, aby daly prostor k formování nových hodnot, identit i neformálních vztahů, z nichž občanská společnost roste. Tato změna musí
reflektovat skutečnost, že rozvinutá občanská společnost se tradičně vyvíjela ve společnostech s vyšším podílem horizontálněji utvářených vzájemných vztahů (rovnostářství),
zatím co v hierarchicky uspořádaných (spíše vertikálních) společnostech je tradičně podíl
organizované občanské společnosti minimální. (Putnam, 1993)
Podle Hanna ale absence organizovaných zájmových skupin či autonomních sdružení
není klíčová pro určení stavu společnosti. Navíc nelze přehlížet pokrok, kterého společnost za socialismu dosáhla (industrializace, výstavba infrastruktury, vzdělanost). Demokratičtí politikové by se proto měli snažit na tuto minulost spíše navázat než ji odsunout
zcela stranou. (Hann, 1992) V Srbsku však transformace probíhala velmi obtížně a demokratické zřízení do země nepřišlo ze dne na den, tragédie války dále poznamenala budoucí
politiku státu. Ekonomické problémy, politická nestabilita a občanská válka nejsou zrovna
příznivé podmínky pro jakoukoliv vládu a země se dříve než s ustavením občanské společnosti musela vyrovnat se závažnějšími problémy.
Občanská společnost v Srbsku byla sice po dlouhou dobu potlačována, ale neznamená to,
že by zcela chyběla. V osmdesátých letech, po Titově smrti a s narůstající politickou i hospodářskou krizí, bylo sice možné pozorovat vzepjetí jugoslávské občanské společnosti,
a to především v hlavním městě Bělehradě, to však bylo charakteristické výraznými nacionálními tendencemi u srbských intelektuálů a opětovným návratem srbské pravoslavné
církve. Toto období vyvrcholilo zvolením výrazně nacionalistického politika Slobodana
Miloševiće do čela země v roce 1989. (Pelikán et al., 2004) Následný násilný rozvrat Jugoslávie pak jen ukazuje cestu, které by se srbská občanská společnost v budoucnu měla
vyvarovat.
Miloševićův režim navíc nebyl ani socialistický, ani demokratický, jednalo se o jakýsi hybridní režim autoritářského typu s demokratickou fasádou bez spravedlivých voleb. Stát
nadále kontroloval média, veřejnou správu, hospodářství i bezpečnost Slabá a rozdrobená
opozice neměla šanci uspět. Organizace občanské společnosti hlásící se k anti-nacionalistickým principům přichází na scénu na sklonku 80. let a jsou označovány jsko „jiné Srbsko“
(hlavní aktivita v podobě protiválečných protestů 1991 – 1992), patří sem Bělehradský kruh,
Centrum pro protiválečnou akci či Ženy v černém, avšak jejich vliv byl spíše symbolický
a jejich dosah většinou nepřekročil hranice Bělehradu. Protesty proti válce a režimu byly
až do podzimu 2000 neúspěšné. Významné hnutí Otpor, které organizovalo protesty, bylo
státem potíráno (přesto se mu nakonec dostalo silné podpory občanů), ale například
Centrum pro svobodné volby a demokracii se dařilo zvyšovat povědomí Srbů o stavu
společnosti. Bieber předkládá čtyři aspekty, jak organizace občanské společnosti přispěly
k institucionální změně v roce 2000: 1) mobilizace občanů, 2) sběr informací, 3) formulování
alternativ, 4) sjednocení opozice. (Bieber, 2003)
Současná srbská občanská společnost se dnes teprve rozvíjí, Štěpánek se o ní vyjadřuje
takto: „Nechuť a nedůvěra k nevládnímu sektoru a NGO je natolik zakódovaná, že i naprosto marginální nevládní organizace nezabývající se politickou sférou musí čelit obrovským
tlakům. Z tohoto důvodu nejsou v Srbsku vlivné a rozšířené ani ekologické organizace a organizovaná ochrana životního prostředí, na níž se v EU klade mimořádný důraz, v podstatě neexistuje.“ Štěpánek, 2007a: 12)
V posledních letech přesto občanský sektor neustále roste Zřetelně však zaostávají hornaté regiony na jihu země, nejvíce organizací občanského sektoru je v ekonomicky nejvyspělejších regionech, ve Vojvodině (36 %) a v Bělehradě (28 %), na zbytek Srbska připadá pouhá
třetina organizací. (Velat, 2011) To pravděpodobně souvisí s odlišným historickým vývojem
Vojvodiny, která byla tradiční součástí Uher, je zde rozvinutější infrastruktura i průmysl,
díky úrodné rovině i silné zemědělství.
Při tomto exkurzu nelze opomenout ani zapojení občanů do nacionalistických protidemokratických sítí,o němž se ve zprávě o občanské společnosti nedočteme (jedná se o organizace, které jsou sice organizovány ale nejsou registrovány), to snižuje sociální kapitál
v zemi, lidé se více uzavírjí do vlastních in-groups místo toho, aby se snažili komunikovat mezi sebou a najít společná východiska. Pokud je pravda to, ce předkládá Petakov,3
pak sledujeme tendenci k hierarchizaci společenských struktur – a vertikální organizace
společnosti k rovnosti, která je živnou půdou pro rozvoj občanské společnosti, rozhodně
nepřispívá.
Ani vliv srbské církve na současnou společnost není zanedbatelný. Podle Milanoviće
v zemi neexistuje politik, který by se obešel bez podpory církve: „Církev převzala roli vůdce
v obraně kulturní autonomie.“ (Milanović, 2007: 47) Klade také důraz na sílu národních
mýtů a srbské historie. Neustálé se vracení k historii podle něj brzdí rozvoj budoucnosti
země. (Mianović, 2007) Zajímavé je, že samotné organizace občanské společnosti církev
nevnímají jako činitel, který by měl vliv na rozvoj občanské společnosti (vliv má pouze
podle 23 % respondentů, a je tak až na konci žebříčku. (Velat, 2011: 40) V celkovém obrazu
je však vliv církve na stát stále patrný (a ten ovlivňuje občanskou společnost velmi silně)
a nesmíme zapomínat ani na srbskou identitu – obyvatelé církev stále považují za silnou
morální autoritu.
Podle Štěpánka je velkým problémem také jistá izolovanost Srbska. Víc jak 70 % mladé
generace se nikdy nepodívalo za hranice země. Omezení daná tvrdou zahraniční politikou
3
Zoran Petakov, srbský antifašista a historik, v rozhovoru pro Nový prostor hovoří o současném
stavu společnosti v Srbsku: „Dodnes existuje propletená nacionalistická síť, která se utvořila během
válek v devadesátých letech. (...) Kromě rváčů působí intelektuálové, kteří pracují na universitách
a učí např. historii – někteří z nich byli mými profesory. Tito lidé vytvářejí a šíří nacionalistickou
ideologii založenou na představě dávného Velkého Srbska, která se stala mainstreamovým názorem.
Intelektuálové se opakovaně zastávají agresorů v ulicích s tím, že to nejsou neofašisti, ale naše děti,
které mají vlastní hrdost, vlastenectví... Pak tu máme církev s konzervativním náhledem na svět,
která finančně podporuje jí názorově blízké iniciativy jako svého času časopis Dveri, ze kterého se
stalo hnutí a později i politická strana. Církev dodává peníze, kter v síti obíhají a dostávají se až
k rváčům na ulici. Těm církev zároveň poskytuje prostory k setkávání. Posledními v této síti jsou
politické síly jako Srbská radikální strana, která jak rváče z ulic, tak ostatní brání v parlamentu (...)
Celá síť funguje jako deštník (...)“
země vedla k dalšímu posilování národních identit. (Štěpánek, 2007a) S novou zahraniční
politikou však Srbové od roku 2009 již nepotřebují vízum ke vstupu do zemí EU, Srbsko se
otevírá a mladí začínají poznávat Evropu (pokud k tomu mají chuť, příležitost nebo prostředky, to zatím není běžné).
V Srbsku se tak setkáváme hned s několika překážkami na cestě k úspěšné a angažované
občanské společnosti. Převládající vztahy založené na pokrevním příbuzenství a silná orientace dovnitř je jednou z nich. Další je pak spíše vertikální uspořádání společnosti, které
pomáhá konzervovat nacionalismus a příklon k ortodoxní církvi. Kromě těchto potíží se
Srbsko potýká s nedostatkem sociálního i ekonomického kapitálu, což je nutnou podmínkou pro fungování občanské společnosti. Chybí také hlubší tradice neziskových organizací, ty dnes nemají na co spolehlivě navázat a samotná jejich existence ve společnosti budí
nedůvěru.“4
Závěr
V předešlých odstavcích jsem se pokusila zamyslet nad současným stavem srbského občanského sektoru a jeho nízkým stupněm rozvoje. Podle teoretiků za tím stojí komunistické zřízení, avšak domnívám se, že v srbské společnosti je opravdu třeba jít hlouběji do
historie a kultury a pochopit fungování zdejší společnosti jako takové. Především mi šlo
o to pochopit souvislosti srbské identity, která je postavená na třech pilířích – národu, církvi a rodině. Srbsko bylo vždy zemí chudou, organizovanou na základě rodinných vazeb.
Národní institucí v pravém smyslu byla po dlouhou dobu jen srbská pravoslavná církev.
Silně opožděná průmyslová revoluce a řada válečných sporů během 20. století jen prohloubily hospodářskou krizi země Výše je uvedena řada faktorů, které znemožnily v zemi
rozvinout horizontální vztahy, které jsou předpokladem k rozvoji občanské společnosti.
Jde především o ekonomickou situaci, hierarchizované vztahy (církev, rodina, stát), silné
rodinné vazby, silný nacionalismus, silnou církev, ale i o krátkou dobu existence demokratického zřízení. Navíc řadu funkcí občanské společnosti v zemi může plnit církev, která je
silně propojena se státní mocí. Pomoci občanské společnosti v této situaci je velmi složitý
úkol především pro státní aparát, ale zanedbatelné není ani stanovisko církve. Státní úsilí
úzce souvisí se snahou vstoupit do Evropské unie, a závisí tedy na rozložení politických
sil v zemi.
I přes nepřízeň podmínek v městských centrech fungují organizace občanského sektoru,
často díky zahraniční podpoře a investicím, a věnují se širokému spektru aktivit. Poměrně zajímavou zprávou o situaci ve společnosti přinesly nedávné silné záplavy. Ve větších
městech se organizují spontánní akce na pomoc postiženým (např. v Bělehradě veškerý
výtěžek ze stříhání v kadeřnických salónech za celý jeden den putoval na konto pomoci)
a do postižených oblastí se vypravilo množství dobrovolníků. Je tedy zřejmé, že výše zmíněná srbská identita sice klade řadu překážek v podobě rigidního vztahu k církvi, národu
4
Zoran Petakov, srbský antifašista a historik, v rozhovoru pro Nový prostor předkládá vlastní pohled
na občanskou společnost v dnešním Srbsku: „ Aktivních občanů a nevládek je minimum a jsou to
pořád ti samí. Některé skupiny obyvatel jsou naštvané kvůli moci a bohatství církve (...) Lidi štve, že
jsou chudí a církev bohatá. Jen malé spektrum lidí ale církev kritizuje za její konzervativní ideologii,
historický příklon k fašismu či nacismu anebo za roli ve válkách v 90. letech. (...) Když už někdo
řekne veřejně něco proti církvi nebo i jen kritizuje část její práce a masmédia to nepřejdou mlčením,
církev kontruje. Je to systémový problém – církev je krytá, protože je mocná, vlivná, bohatá a tudíž
potřebná.“ (Kuřík, 2013: 17) Jasný je zde silný ideologizovaný pohled autora tohoto výroku, avšak
dobře reflektuje některé ze zásadních problémů, které brání v rozvoji občanské společnosti.
či rodině, ale zároveň může být pojidlem celé společnosti v těch nejtěžších chvílích Věřím,
že vzor občanské angažovanosti, který s sebou přinesla voda, s ní zase neodplave.
Seznam literatury:
Bieber, Florian. 2003. „The Serbian Opposition and Civil Society: Roots of the Delayed Transition in Serbia“. International Journal of Politics, Culture and Society 17 (1):
73–90. (Bieber, 2003)
Eriksen, Thomas Hylland 2002. Etnicita a nacionalismus Antropologické perspektivy.
Praha: SLON. (Eriksen, 2012)
Hann, Chris M. 1992. „Civil Society at the Grassroots: A Reactionary View“ – In P.G. Lewis (ed.). Democracy and Civil Society in Eastern Europe. London: St Martin’s Press,
s. 152–165. (Hann, 1992)
Horský, Jan; Markéta Seligová, 1997. Rodina našich předků. Praha: NLN. (Horský, 1979)
Howard, Marc Morjé. 2011. „Civil Society in post-communist Europe“. In Michael Edwards
(ed.). The Oxford Handbook of Civil Society: New York: Oxford University Press,
s. 134–145 (Howard, 2011)
Kuřík, Bob. 2013 „Mikročipy historie“. Nový prostor 14 (408), 16–17. (Kuřík, 2013)
Milanović, Željko. 2007. „Kultura v době hledání identity.“ In Václav Štěpánek (ed.). Současné Srbsko – Politika, kultura, Evropská unie. Brno: Jihomoravský kraj, Historický
ústav AV ČR, Ústav slavistiky FF MU, s. 43–52. (Milanović, 2007)
Pelikán, Jan, Lubomíra Havlíková, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Miroslav Tejchman, Ondřej Vojtěchovský. 2004. Dějiny Srbska Praha: Nakladatelství Lidové Nnoviny (Pelikán
et al., 2004)
Putnam, Robert D. 1993. „Social Capital and Institutional Success“ In Making democracy
Work. Princeton: Princeton University Press, s. 163-185. (Putnam, 1993)
Skovajsa, Marek. 2010. „Organizovaná občanská společnost: teorie a vývoj.“ In Marek Skovajsa (ed.). Občanský sektor: Orgaizovaná občanská společnost v České republice. Praha: Portál, 30–47. (Skovajsa, 2010)
Statistical Office of the republic of Serbia. 2013. 2011 Census of Population, Households
and Dwellings. Population. Religion, Mother Tongue and Ethnicity. Belgrade: Statistical Office of the republic of Serbia. (2011 Census, 2013)
Štěpánek, Václav. 2007. „Aktuální problémy srbské společnosti.“ In Václav Štěpánek (ed.).
Současné Srbsko – Politika, kultura, Evropská unie. Brno: Jihomoravský kraj, Historický ústav AV ČR, Ústav slavistiky FF MU, s. 11–34. (Štěpánek 2007a)
Štěpánek, Václav. 2007. „Církev a stát.“ In Václav Štěpánek (ed.). Současné Srbsko – Politika, kultura, Evropská unie. Brno: Jihomoravský kraj, Historický ústav AV ČR, Ústav
slavistiky FF MU, s. 93–100. (Štěpánek 2007b)
Velat, Dubravka (ed.) 2011. Assessment of the Situation in the Civil Society Organizations
(CSOs) in Serbia. Belgrade: Civil Initiatives. (Velat, 2011)
Velat, Dubravka, Maja Stojanović, Dejana Stevkovski, Bojana Selaković. 2014. Serbia Report 2013. Monitoring Matrix on Eenabling Environment for Civil Society Development. Belgrade: Civil Initiatives. (Velat, 2014)
Daniel Heler,
IMS, FSV UK, Praha
Trojité metamorphoses SPS: Proměny srbských socialistů
a jejich postavení ve stranicko-politickém systému země
od počátku 90. let do současnosti.
V únoru 1986 byl předsedou srbských komunistů1 zvolen Slobodan Milošević. Pod jeho vedením proběhly v SKS významné změny známé jako tzv. antibyrokratická revoluce. Tato
revoluce znamenala nejen vypořádání se se starými titovskými strukturami ve Straně
a příchod nové generace do vedoucích funkcí ve společnosti ale také přinesla do politiky
do té doby tabuizovanou agendu, především nacionalizmus. Události v celé tehdejší socialistické Jugoslávii se vlivem především vnitřních a později i mezinárodních faktorů dramatizovaly a nejpozději v lednu 1990 po neúspěšném mimořádném sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie SKJ bylo zjevné, že nejen SKJ ale také Socialistická federativní republika
Jugoslávie nemohou nadále fungovat jako jednotná organizace resp. státní útvar2
První relativně svobodné volby podle nové republikové ústavy předpokládající pluralitní systém politických stran a v obecné rovině zavedení demokratického systému dle
západního vzoru proběhly v Srbsku v roce 1990. Volby s přehledem vyhrála nástupnická organizace SKS nyní pod změněným názvem Socialistická strana Srbska SPS.3 Jak již
bylo naznačeno, SKS již ve druhé polovině 80. let prošel závažnou transformací. Z loajální
součásti Svazu komunistů Jugoslávie hájící politiku bratrství a jednoty národů a všech
pracujících Jugoslávie se na přelomu desetiletí SPS stala samostatným politickým subjektem s proměněnou agendou a ideologií navíc fungující ve výrazně soutěživějším prostředí dynamicky vznikajících nových politických stran.
V následujících více než dvaceti letech prošla Strana z hlediska podílu na moci řadou vývojových etap, od strany po celá 90. léta dominující politickému a hospodářskému životu
země, přes krátká období válečné mobilizace v roce 1999, pokusu o uchování moci v situaci, kdy na ni byl vyvíjen enormní nátlak ze strany národních i nadnárodních aktérů,
přes roli antisystémového hráče na politické scéně až po pozvolný ale nakonec triumfální
návrat do vládních pozic.
Mající na paměti centrální úlohu politických stran v tzv. demokratických politických systémech a zároveň zásadní roli SPS v politickém systému srbském, klade si tato studie za
1
Savez komunista Srbije SKS byl ve vztahu k „centrální komunistické straně“ Svazu komunistů
Jugoslávie SKJ formálně a po smrti Josipa Broze Tita stále více i de facto velmi autonomním
politickým aktérem.
2
Miroslav Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 1998), 503-506.
3
V srbštině oficiální název strany Socijalistička partija Srbije zřejmě stejně tak jako v češtině
konotuje pojem partaj primárně spojovaný s komunistickou státostranou. Většina ostatních
srbských stran používá ve svém názvu pojmu stranka tedy strana.
cíl přinést odpověď na, dle autora, závažné otázky: Jak, proč a do jaké míry se Socialistická strana Srbska měnila z hlediska ideologie, programu a representace zájmů? Jaká byla
a je úloha SPS ve stranickém a šířeji i politickém systému země?
Tato studie vychází z teoretických poznatků moderní politické vědy, zejména pak z typologizace stranických systémů Giovanni Sartoriho a Lijphartovy klasifikace sedmi hlavních ideologických dimenzí ve stranických schématech: socioekonomické, náboženské,
kulturně-etnické, urbánně-rurální, post-materialismu, podpora režimu, zahraniční politika, s přihlédnutím ke specifikům transformace v bývalém východním bloku, kde lze vytyčit především konfliktní linie komunismus-postkomunismus versus anti-komunismus,
„losers“ versus „winners“ ekonomické transformace a v neposlední řadě i nacionalisticko
– internacionální konfliktní linii.4
I. Miloševičova SPS jako dominantní aktér politického života Srbska v 90. letech
Socialistická strana Srbska vznikla sjednocením Svazu komunistů Srbska SKS a Socialistického svazu pracujícího lidu Srbska SSRNS na „slučovacím“ sjezdu v Bělehradě 17.
Července 1990.5 Na tomto sjezdu byl přijat program i statuta strany, kde se SPS deklaruje
jako moderní levicová strana (koncept diktatury proletariátu byl nahrazen demokratickým socialismem) s programem pro nejširší společenské vrstvy a potenciálem celosrbské
catch-all party. Rétorika představitelů SPS pak byla v praxi mix srbského nacionalismu
s příměsí reformního socialismu, kdy se strana dominantně profilovala jako státotvorná
– „spása pro Srbsko“ oslovující primárně příslušníky srbského národa v etnickém smyslu.6 V devadesátých letech tak můžeme bez pochyby hovořit o SPS jako nacionálně a nacionalisticky orientovaném politickém subjektu.
Problém historické a ideologické kontinuity či diskontinuity SPS se vzhledem k jejímu
dominantnímu postavení ve stranickém a obecně politickém systému Srbska je i jedním z hlavních determinantů v posuzování kontinuity či diskontinuity obecné politické
a společenské. Propojení vládnoucí strany a státního aparátu jako dědictví autoritativní
vlády komunistické strany bylo pečlivě udržováno i v podmínkách formálně pluralitní
demokracie. SPS tak v 90. letech ovládala státní aparát, hospodářskou sféru i státní média. Část liberálně orientované politologické obce v Srbsku se tak domnívá, že se charakter Strany, a přeneseně i režimu, v první dekádě její vlády v podstatě nelišil od podoby
z období komunistické diktatury.7
Především v oblasti hospodářství zachovával program SPS z roku 1990 i 1992 zřejmou
kontinuity s programem SKJ svojí explicitní a s postupem času implicitní podporou
společenského vlastnictví jako základu socialistického hospodářského systému.8 Socialistická rétorika SPS, operující se stále vysokou oblíbeností jugoslávského modelu samosprávného socializmu, však v praxi „narazila“ na realitu klientelistického systému, který
4
Maxmilián Strmiska et al., Politické strany moderní Evropy (Praha: Portál, 2005), 27–29 a Giovanni
Sartori, Stranke i stranački sustavi (Zagreb, Politička kultura, 2002), 128-208.
5
Milan Milošević, Politički vodič kroz Srbiju (Beograd: Medija centar, 2002), 80-86.
6
Ibid., 80–86 a Vladimir Goati ed., Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000 (Beograd: Institut
društvenih nauka, 2002), 18, 50.
7
Vladimir Goati ed., Partijski mozaik Srbije 1990-1996 (Beograd, Beogradski krug i Akapit, 1997), 10.
8
Goati, „Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000“, 15-18, 50.
se v ekonomice již od 80. let nebývale rozvíjel. Nominálně společensky vlastněné podniky
ovládli kádry spřízněné s vedením SPS, přičemž k této skupině se záhy přidala i vrstva
nových kapitalistů vzešlých z válečných profitérů a proponentů šedé ekonomiky. SPS
tak paradoxně zastupovala a do jisté míry i řídila zájmy jak nové vrstvy kapitalistů tak
i námezdních pracujících. Strana tedy v praxi poněkud paradoxně zastupovala zájmy jak
„losers“ tak i „winners“ specifické ekonomické transformace let devadesátých.
Pokud Socialistickou stranu Srbska analyzujeme z hlediska kontinuity či diskontinuity
s komunistickým režimem, jistě nás prvně zaujme osoba dlouholetého charismatického
vůdce, předsedy SPS Slobodana Miloševiče. To on byl významnou postavou mezi ideologicky rigidními srbskými komunisty již před tzv. antibyrokratickou revolucí, on byl nejvyšším představitelem státu, SKS a posléze SPS v nové Jugoslávii. Navíc spojením s dalším reliktem komunismu SSRNS získali socialisté významné majetky této organizace, což
SPS zajistilo ve stranickém spektru výjimečné postavení i z hlediska ekonomicko-provozního.9 Z druhé strany, jen asi 15-20% členstva Socialistické strany Srbska v této době tvořili bývalí komunisté. SPS ovšem převzala funkční organizační strukturu Svazu komunistů
Srbska, které se ve velmi krátké době podařilo nabrat množství individuálních i kolektivních členů. Některé údaje strany hovoří až o 700 000, konzervativní údaje z konce 90. let
pak o 350.000 členů, což je ovšem stále více než měly všechny ostatní strany dohromady.10
SPS tak byla v tomto období bezpochyby stranou masovou. Za pozornost stojí i fenomén
kolektivního členství ve Straně, což by minimálně v postkomunistické Evropě mohlo být
chápáno jako relikt komunizmu.
Jak již bylo zmíněno, socialisté zůstali po celé desetiletí dominantní stranou Srbska a to
i přesto, že režim Slobodana Miloševiče dovedl zemi do ekonomické katastrofy, kdy v důsledku sankcí a válečných konfliktů v regionu koncem roku 1993 dosáhla měsíční inflace
200.000.000 %, průměrný plat pracujících pak 10 marek.11 Avšak SPS ve volbách v témže
roce získala 38% hlasů.12 Důvodem takovéhoto volebního úspěchu tak zřejmě bylo hegemonického postavení, které si srbští komunisté pod vedením Miloševiče dobyli ještě na
konci 80. let, kdy odkryli politický potenciál nacionalizmu v srbské společnosti a svými
akcemi v Kosovu, Vojvodině, později Chorvatsku a Bosně si získali pověst nekompromisních zastánců zájmů srbského národa. Znovunastolena idea, že by všichni Srbi měli
žít v Srbsku, získala nejen podporu širokých vrstev obyvatelstva ale také nacionalistických intelektuálních kruhů ve veřejném životě, na univerzitách a v Srbské akademii věd
a umění SANU.13
Důležitou roli v udržování vysoké popularity SPS i Miloševiče samotného hrála státem-stranou kontrolovaná média Radio-televizija Srbije a vydavatelský dům Politika, kdy
především starší občané a obyvatelé rurálních regionů měli k alternativním informacím
poněkud ztížený přístup. Toto reflektuje a do jisté míry i formuje rozdíl mezi volebním
chováním rurálního a urbánního elektorátu.14 Na velmi personalizované politické scéně
9
Zoran Stojiljković, Partijski sistem Srbije (Beograd: Službeni glasnik, 2008), 72.
10
Milošević, „Politički vodič kroz Srbiju“, 80-86 a Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 70-71.
11
Ognjen Pribićević, Vlast i opozicija u Srbiji (Beograd: Radio B92, 1997), 15.
12
Ibid.
13
Ibid., 15–16.
14
Ibid., 26.
Srbska pak významnou roli v udržování popularity Strany a režimu hrála osobnost charismatického vůdce Slobodana Miloševiče. I přes četné neúspěchy v zahraniční i domácí
politice si Milošević až do konce 90. let zachovával relativně vysokou popularitu, znatelně vyšší než měla samotná SPS, pro kterou se postupně její leader stal symbolem i programem.15
S výjimkou nezpochybnitelné postavy leadera SPS vykazuje někdy až pozoruhodnou
míru programové pragmatičnosti, resp. schopnosti přizpůsobit se přáním voličů i mezinárodním podmínkám. Socialistickou a nacionalistickou rétoriku tak v polovině devadesátých let vystřídala slova o mírovém uspořádání na Balkáně a ekonomické reformě.
V období konfliktu s NATO se pak socialistická strana vrátila nejenom k nacionalistické
rétorice ale dokonce i k osvědčené anti-imperialistické rétorice komunistické Jugoslávie.16 Nakonec i v případě Kosova, stejně tak jako Bosny, Hercegoviny, Krajiny a Slavonie,
režim, Strana i sám její vůdce Slobodan Milošević v zájmu uchování vlastní moci dokázali
přijmout z nacionalistického hlediska přinejmenším dosti problematické kompromisy,
které pak ovšem vydávali za svůj úspěch. Důležité je dodat, že i v období největší materiální mizérie či války vždy zůstala zachována alespoň minimální materiální privilegia pro
sociální skupiny, které SPS masově volily a volí.17
Stranický systém parlamentní republiky Srbska lze po celá 90. léta z formálního hlediska charakterizovat dle Sartoriho typologie jako polarizovaný pluralismus s počtem relevantních aktérů oscilujícím mezi 5-7, přičemž v systému hráli významnou roli nejen
strany srbské ale také strany etnických menšin.18 Podílem na moci a také volebními zisky
zpravidla přesahujícími 40% mandátů hrála po celých deset let zásadní roli SPS, která
spolu se svými satelitními stranami a výjimečně i v koalici se Srbskou radikální stranou
SRS vždy sestavovala vládu.19
SRS, která postupně získávala mezi voliči stále větší přízeň, je krajně nacionalistickým
politickým subjektem s charismatickým leaderem Vojislav Šešeljem, svým profilem i způsobem politiky ne nepodobným Žirinovského liberálním demokratům v Rusku. Další pól
systému pak tvořil poněkud nesourodý proud opozičních stran zejména Demokratická
strana DS, DSS Demokratická strana Srbska a Srbské hnutí obnovy SPO s prozápadní orientací a kapitalistickou hospodářskou politikou programově oscilujících mezi konzervativním nacionalismem a sociálním liberalismem. Tento politický tábor se ve zkoumaném
období opakovaně pokoušel o jednotný postup proti vládnoucím strukturám, tedy především Miloševičově SPS, na způsob „umbrella movement“. Koalice pod jmény Demokratické hnutí Srbska DEPOS či Zajedno a nakonec i Demokratické opozice Srbska DOS však
vzhledem k programové nesourodosti i spory mezi jejich vedoucími osobnostmi neměly
nikdy dlouhého trvání. Ze stran etnických menšin je potřeba zmínit především strany
kosovských Albánců, kteří však politické instituce v Bělehradě již od počátku devadesátých letech bojkotovali a i po změně režimu v Bělehradě rozhodně odmítali jakoukoli
participaci.
Závažným problémem výše uvedené klasifikace stranického systému jako polarizovaného pluralismu a nakonec i podstaty režimu je otázka kompetitivnosti či nekompetitivnosti stranického systému, resp. možnosti alternace stran a participace na moci výkonné
v situaci, kdy SPS ovládala rozsáhlý státní aparát, velkou část výrobních prostředků a médií v zemi.20 Problém kategorizace režimu je dosti sporný i v rámci mezinárodní a srbské
politologické obce, přičemž různí autoři užívají k jeho označení rozličných pojmů typu
semi-demokracie, pseudo-demokracie, autoritativní pluralismus, soft-diktatura atp.21 Je
ovšem potřeba zdůraznit, že si Srbsko v devadesátých letech zachovalo vitální systém
opozičních politických stran, nezávislých médií a opozice se významně podílela na vládnutí v místních samosprávách a autonomní Vojvodině. Vysokým volebním ziskům SPS
nahrávalo nejen její výše zmíněné exkluzivní postavení ve státním aparátu a ekonomice
ale v nemenší míře také faktory jako roztříštěnost opozice, volební systém, který v konkrétních případech výrazně favorizoval SPS, i bojkot srbských institucí ze strany etnických Albánců.22
II. SPS ve válce, revoluci a období postrevoluční ostrakizace
Zostřující se bezpečnostní situace v Kosovu, spory s nyní již zřetelně prozápadně orientovaným vedením Černé Hory, které na svazové úrovni přerostly v institucionální
krizi, a v neposlední řadě i zisk méně než poloviny mandátů ve skupštině přiměly po
volbách z konce roku 1997 socialisty, spolu se satelitními stranami,23 k uzavření vládní
koalice „zdravých patriotských sil“ se Srbskou radikální stranou. Tato koalice začala
i s ohledem na stále se zhoršující vnitřní bezpečnostní situaci a mezinárodní postavení Srbska uplatňovat velmi razantní postup proti z jejich pohledu anti-systémové
liberální opozici. V rozporu s dosavadní praxí docházelo k významnému omezování
demokratických svobod, probíhala masivní mediální kampaň režimních sdělovacích
prostředků proti opozici, došlo k omezení autonomie Univerzity v Bělehradě i lokálních samospráv, a nakonec i k účelové kriminalizaci a masovému zatýkání i fyzické
likvidaci představitelů opozice. Vzhledem k výše uvedeným faktům, tak lze zřejmě
20
Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 414.
15
Slaviša Orlović, Politički život Srbije (Beograd, Službeni glasnik, 2008), 489.
16
Ku příkladu státní televize RTS vysílala v období konfliktu s NATO paktem staré partizánské
a patriotské filmy.
17
Pribićević, „Vlast i opozicija u Srbiji“, 26.
18
Orlović, „Politički život Srbije“, 402–403, Goati, „Partijski mozaik Srbije 1990–1996“, 22
a Giovanni Sartori, Stranke i stranački sustavi (Zagreb, Politička kultura, 2002), 128–208.
Jedná se především o etnické Albánce, kteří podle některých odhadů tvořili až pětinu obyvatel
státu, a dále o méně početné vojvodinské Maďary. Kosovští Albánci na rozdíl od Maďarů již od
počátku 90. let zásadně odmítající politickou participaci v rámci institucí srbského státu v Kosovu
vytvořili paralelní stát s vlastním systémem politických stran.
19
Goati, „Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000“, 31.
21
Vladimir Goati, „The Nature of the Order and the October Overthrow in Serbia“, Beograd
2001, dostupné na: http://www.komunikacija.org.rs/komunikacija/knjige/index_html/
knjiga07/005GoatiV_eng.pdf, (ověřeno 1. 1. 2014), 45.
22
Pribićević, „Vlast i opozicija u Srbiji“, 271. Především v Kosovu, kde měly nacionalistické politické
strany významnou podporu mezi srbskou menšinou a kde se nacházely dva z celkem devíti
volebních obvodů v Srbsku resp. 20% počtu celostátních mandátů, rozhodovalo vzhledem
k albánskému bojkotu o rozdělení mandátů pouze asi 100.000 voličů. Příkladem klasického
gerrymanderingu bylo pak překreslování volebních obvodů v etnické pestré Vojvodině.
23
Za nejvýznamnější satelitní stranu SPS lze označit Jugoslávskou levici JUL, vedenou
Miloševičovou manželkou Mirjanou Marković, mající výrazně levicový program s reminiscencemi
na komunistickou éru ale zároveň stejně tak či možná ještě více než SPS zastupující nové
ekonomické elity Srbska.
hovořit o nové fázi ve vývoji režimu, resp. zřetelném progresu směrem k modelu autoritativního režimu.24
Jedenáct týdnů trvající válečný stav pak již režimu umožnil otevřenou a masovou represi vůči vnitřnímu nepříteli s nasazením ozbrojených složek státu. Charakter režimu
se tedy výrazně proměnil a jeho vedoucí představitelé vědomi si možného nebezpečí vyplívajícího z toho, že v případě ztráty moci budou voláni k zodpovědnosti za prohranou
válku a všeobecný hospodářský i sociální rozvrat, se pokusili zmanipulovat volby prezidenta federace i do obou komor federálního shromážděn konané ke konci září 2000.25
Miloševičův protikandidát Vojislav Koštunica z opozičního tábora DOS (Demokratická
opozice Srbska) získal pravděpodobně již v prvním kole nadpoloviční počet hlasů, avšak
SPS jako vládnoucí strana a ostatně i Milošević osobně se nehodlali s výsledkem smířit.
Reakcí na pokusy o falšování výsledků voleb byla kampaň občanské neposlušnosti a masové demonstrace, které nakonec vyústily v obsazení klíčových institucí demonstranty,
na jejichž podporu vystoupili i do té doby režimu loajální bezpečnostní složky. Opozice
tak přebrala moc ve státě, alespoň na federální úrovni, což bývá obyčejně označováno za
revoluční změnu režimu, resp. nástup plně demokratického zřízení.26
Svobodné parlamentní volby do srbské skupštiny konané v prosinci 2000 pak znamenaly
spolu s deklarovanou změnou systému-režimu zcela jistě i volební revoluci. Zásadně se
proměnil stranický systém, resp. poměr sil mezi jeho jednotlivými aktéry. DOS, široká
koalice 18 stran a společenských organizací, získala 64.4% hlasů voličů a ústavní většinu
ve skupštině, Socialistická strana Srbska 13.5%, Srbská radikální strana 8.5% a Strana srbské jednoty27 5.3% platných hlasů.28 Premiérem se stal z hlediska sociálních i hospodářské
politiky výrazně liberální Zoran Djindjić předseda Demokratické strany, společně s prezidentovou Demokratickou stranou Srbska nejsilnější strany v rámci DOS.
S ohledem na nejednotnost uvnitř DOS29 se brzy ukázalo, že Srbsko bude mít nejméně
6 relevantních politických stran a to nepočítáno se stranami etnických menšin. Na začátku tisíciletí lze pozorovat značnou ideologickou polarizaci v systému, přičemž mnohé
24
Goati, „The Nature of the Order and the October Overthrow in Serbia“, 45–51.
25
Srbské politické vedení mimo jiné provedlo významné změny v institucionální architektuře
federálního státu, které, tak jako kdysi v kosovském případě, znamenaly podrobení černohorské
republiky přímé správě Bělehradu. Krom podrobení Černé Hory měly ústavní změny výrazně
posílit kompetence svazového prezidenta, kterým se měl stát Slobodan Milošević. Toto přirozeně
vyvolalo negativní reakci nejen mezi černohorskou politickou elitou ale také mezi představiteli
opozice v samotném Srbsku. V období let devadesátých vzhledem k dominanci SPS v politickém
a stranickém systému a její úzké spolupráci s černohorskou „bratrskou“ Demokratickou stranou
socialistů DSS v zásadě až na výjimky pnutí mezi federální a státní úrovní ve Svazové republice
Jugoslávie neexistovalo.
strany jako SPS, SRS či SSJ byly jasně anti-systémové. Byly tak splněny základní podmínky, aby mohl být stranický systém označen v rámci Sartoriho typologie za polarizovaný multipartismus. Navíc v této chvíli již neexistoval ani konsenzus na federální úrovni,
neboť spolupráce Bělehradu s černohorským vedením usilujícím o nezávislost byla jen
velmi limitovaná a kosovští Albánci zůstali zcela mimo stranický systém Srbska a Jugoslávie.30
Socialistická strana se tedy se změnou režimu dostala do pozice anti-systémové strany,
spolu s radikálními nacionalisty a albánskými politickými stranami tvořila anti-systémovou opozici, která se neztotožňovala s novým demokratickým étosem režimu a jeho prozápadní zahraničně-politickou orientací.31 Nereformovaní socialisté a radikálové utvořili vlastní pól ve stranickém systému, který svými volebními zisky záhy zaujímal téměř
polovinu politického spektra. Volební úspěchy radikálů tak zdánlivě nedávaly ostatním
stranám participujícím na revoluci možnost vytvářet vládní koalice s nikým krom nich
samotných, přechodně tak došlo ke snížení soutěživost v rámci bloku Demokratické opozice Srbska a potažmo i celého systému politických stran.32
Percepce revoluce z roku 2000 jako nelegitimního, neústavního a násilného uchvácení
moci opozicí, která zradila srbský národ a jeho zájmy vyměnila za podporu ze Západu
a snaha o restauraci režimu včetně jeho symbolu Slobodana Miloševiče nedávaly socialistům možnost jakkoli se konstruktivně účastnit na práci legislativy či snad dokonce
exekutivy.33 Výrazem neochoty SPS reflektovat neúspěchy politiky posledních deseti let,
především prohraných válek v regionu, sankcí a úpadku hospodářství i životního standardu obyvatelstva byl i IV. kongres socialistů ze 17. února 2000 pod mottem: Obnova,
rozvoj, reformy! Kongres se vyslovil pro patriotismus (tzn. nacionalismus, zahraničněpolitickou orientaci na Východ a úzkou spolupráci se SRS) a ostrakizaci tzv. demokratické opozice a znovu potvrdil pozici Slobodana Miloševiče jako vůdce Strany i země.34 I po
revoluci tak SPS vyznávala stejné integrující ideje a hodnoty jako když byla vládnoucí
stranou, tzn. podpora institucí i hodnot Miloševičova režimu, odmítání privatizace, resp.
na vládě nezávislého hospodářského systému, a spolupráce se západními státy, přičemž
Slobodan Milošević jako symbol předchozího režimu i přes své vydání do Haagu zůstal
nominálně předsedou SPS až do své smrti v roce 2006.35
Mezi voliči a sympatizanty socialistů byly a jsou nadprůměrně zastoupeni lidé, kteří po
roce 2000 významně tratili, popř. před rokem 2000 mohli potencionálně tratit, na ekonomické transformaci, tedy především nejstarší, nejméně vzdělaní, chudí lidé žijící na
venkově a v neposlední řadě také lidé spojeni se státní byrokracií a silovými složkami.36
Sociální struktura voličů SPS zůstala dodnes v podstatě nezměněna, hodnotová orientace elektorátu se taktéž nezměnila, mezi voliči strany dominuje autoritativnost a odpor ke
26
Goati, „The Nature of the Order and the October Overthrow in Serbia“, 51–52
30
27
Strana srbské jednoty SSJ byl politický projekt Željka Ražnatoviče Arkana, srbského warlorda,
válečného zločince a profitéra. Program této strany v zásadě reflektoval profil svého vůdce.
31
28
29
Záminkou pro otevřený konflikt mezi dvěma nejsilnějšími stranami vítězné koalice resp. mezi
premiérem a prezidentem, se stalo vydání Slobodana Miloševiče tribunálu v Haagu. DSS, která
zastává konzervativně nacionální politiku, odmítala vydání bývalého prezidenta a preferovala
jeho souzení ve vlasti, kdežto velmi výrazně proevropsky a prozápadně orientovaná DS naopak
Miloševičovo vydání prosazovala.
Goati, „Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000“, 31–32.
Volby do zastupitelských orgánů srbského státu byly na Kosovu pořádány i po roce 1999.
32
Orlović, „Politički život Srbije“, 402–403.
33
Goati, „Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000“, 32–36.
34
Milošević, „Politički vodič kroz Srbiju“, 80–86.
35
36
Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 78 a Pribićević, „Vlast i opozicija u Srbiji“, 16–17.
změnám v ekonomice i společnosti.37 Samotné členstvo strany po ztrátě moci významně
prořídlo, v roce 2002 měla SPS již „jen“ 100.000 členů.38 Pokusy o reflexi uvnitř strany a boj
o moc vedly ke štěpení a v SPS tak postupně vzniklo několik frakcí, později samostatných
politických subjektů vedených bývalými vysokými funkcionáři, které však nedosáhly výraznějšího volebního úspěchu. Miloševičovo a později i Dačičovo vedení SPS tak udrželo
svoji pozici v rámci strany i hegemonii v rámci socialistické stranické rodiny.39
III. Nová politika a redefinice úlohy SPS v srbském stranickém a politickém systému
Živoření na prahu volitelnosti, ztráta voličského potenciálu ve prospěch radikálů SRS
a nemožnost prosazovat své zájmy v exekutivě vedly socialisty po několika letech existence jako antisystémové strany k postupnému přehodnocení některých v novém systému problematických politik. Již VI. kongres Socialistické strany Srbska z ledna 2003
znamenal poměrně významnou změnu programové orientace v zahraniční politice, především proklamaci vstřícného postoje k integraci do Evropské Unie a tedy i do jisté míry
přiblížení vládnoucímu srbskému politickému mainstreamu. Nezměněny zůstaly ovšem
postoje ke kosovské otázce a interpretace nedávných válečných a revolučních událostí.
I tak lze ale ve veřejném vystupování představitelů strany pozorovat vyšší míru pragmatičnosti zvláště v porovnání s obdobím mezi lety 1999-2000.40 Nominálním předsedou
socialistů i nadále zůstala kontroverzní osobnost Slobodana Miloševiče, avšak proběhla
rozsáhlá změna vedení a faktickým leaderem se stal představitel mladší generace kádru
SPS Ivica Dačić.
Volby 2003 přinesly další významnou změnu v poměru sil v parlamentu. Předčasné hlasování vyvolané rozpory v koalici DOS, které se promítaly i na institucionální úrovni,
neboť DSS ovládala federální a DS srbskou exekutivu, se ziskem 28% hlasů vyhrála ultra-nacionalistická anti-systémová Srbská radikální strana v čele s Vojislavem Šešeljem bývalým spojencem ale zároveň i výrazným konkurentem Slobodana Miloševiče.41 Již druhá
postrevoluční vláda formovaná v březnu 2004 se tak skládala ze stran a hnutí DOSu ovšem bez účasti Demokratické strany. Vláda tedy byla menšinová, neboť spolupráce s vítěznými radikály nepřipadala v úvahu. Poněkud překvapivě však vláda dostala podporou
SPS. Pro socialisty to znamenalo významný předěl, počátek návratu do vládní politiky
a politického mainstreamu a v neposlední řadě přineslo SPS i obnovení vlivu v důležitých státních orgánech a podnicích.42
V již samostatném Srbsku se ve volbách 2007 znovu zformovala koalice na půdorysu
DOSu, avšak kvůli neshodám v postupu při vyhlášení nezávislosti Kosova a s tím spojené
otázce přístupu k Evropské unii se znovu ukázala neschopnost bývalého opozičního
tábora dlouhodobě a konstruktivně spolupracovat. V nových volbách v roce 2008 tak
SPS, která ve volbách získala pouze 20 mandátů a stala se tak 4. nejsilnější stranou
v parlamentu43, bylo nabídnuto místo již přímo v exekutivě. Koalice se krom vítězné
Demokratické strany a SPS skládala ještě z menších liberálně orientovaných uskupení
a stran etnických menšin ovšem s vyloučením Demokratické strany Srbska Vojislava
Koštunici. Socialisté tak poněkud překvapivě potvrdili svoji evropskou orientaci a dokonce i schopnost spolupráce se zástupci etnických menšin, vůči kterým byla politika
SPS po celá 90. léta značně nepřátelská. Předseda SPS Ivica Dačić se stal ministrem
vnitra a zároveň prvním místopředsedou vlády, přičemž socialisté získali ještě několik
méně významných ministerských křesel. Přímým vstupem SPS do vlády Demokratické
strany se tak definitivně smazala dichotomie mezi stranami vládnoucími před a po roce
2000 a SPS znovu získala demokratickou či lépe řečeno systémovou legitimitu. Dalším
důsledkem voleb bylo štěpení v Srbské radikální straně, ze které se oddělila Srbská
progresivní strana SNS, což do budoucna výrazně ovlivní politickou scénu Srbska.44
Po parlamentních volbách z roku 2012, ve kterých socialisté získali přes půl milionu hlasů a 44 mandátů a stali se tak třetí nejsilnější stranou, utvořila SPS koalici s vítěznými
progresivisty SNS.45 Došlo tak v podstatě k minimálně personální rehabilitaci byť značně
modifikované politiky let devadesátých. Ivica Dačić, bývalý blízký spolupracovník Slobodana Miloševiče, si podržel post ministra vnitra, ke kterému přidal i funkci ministerského předsedy. Tomislav Nikolić leader progresivistů a pro změnu bývalý nejbližší spolupracovník Vojislava Šešelja se pak stal prezidentem republiky. Z hlediska stranického
systému lze ve složení parlamentu po roce 2012 pozorovat významnou tendenci vývoje
směrem k systému umírněného pluralismu. Počet relevantních aktérů, stran sice zůstává
poměrně vysoký, šest subjektů je zastoupeno větším než malým počtem poslanců, avšak
neexistuje již relevantní anti-systémová opozice a strany jsou schopny se shodnout alespoň na elementárních prioritách vnitřní a především zahraniční politiky.46
Jak bylo naznačeno, socialisté samotní prošli již v první dekádě nového tisíciletí postupnou avšak významnou ideovou, programovou a ostatně i personální proměnou. Zřetelný
je trend přibližování se politickému středu a sociál-demokratizace partaje. Podle nejnovější verze stranického programu z roku 2010 se strana hlásí k historickému dědictví širokého socialistického emancipačního hnutí a provádí i relativně kritickou reflexi své
vlastní politiky z devadesátých let. Socialisté preferují široké levicové pojetí demokracie,
která by měla prostupovat nejen politiku ale i společnost a hospodářství a kde by Srbsko
mělo být státem budovaným především na občanském principu a právech občanů. Za
základ budoucí prosperity považují tržní ekonomiku s citlivým přístupem k sociálním
otázkám a životnímu prostředí. V zahraniční politice je prioritou socialistů vstup Srbska
do Evropské unie, oficiálně ovšem za předpokladu zachování územní celistvosti Srbska
37
Orlović, „Politički život Srbije“, 286.
38
Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 70–71.
39
40
41
Marko Stojic, „The changing nature of Serbian political parties´ attitudes towards Serbian EU
membership,“ Sussex European Institute, University of Sussex Working Paper No 122, dostupné
na: https://www.sussex.ac.uk/webteam/gateway/file.php?name=sei-working-paper-no-122.
pdf&site=266 (ověřeno 1. 1. 2014), 15.
42
43
Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 514.
44
Stojic, „The changing nature of Serbian political parties´ attitudes towards Serbian EU
membership,“ 14, a Stojiljković, „Partijski sistem Srbije“, 463.
45
Republička izborna komisija, „Izbori za narodne poslanike u Narodnu skupštinu Republike Srbije,
dostupné na: http://www.rik.parlament.gov.rs/latinica/propisi_frames.htm (ověřeno 1. 1. 2014).
46
Ibid.
včetně Kosova.47 Rezervovaně se strana naopak staví k integraci do NATO a implicitně
pak i k užší spolupráci s USA. Za žádoucí považují socialisté bližší spolupráci s Ruskem
v hospodářských i bezpečnostních otázkách. To však není na srbské politické scéně nijak
výjimečné.48
Závěr
Socialistická strana Srbska za posledních více než dvacet let prošla významnou ideovou
i programovou proměnou a rovněž se částečně proměnila i struktura voličů, jejichž zájmy strana zastupovala a zastupuje. Ve výše zmíněném smyslu lze vývoj strany rozčlenit
do dvou základních stádií: neo-socializmu počínaje již tzv. anti-byrokratickou revolucí
z roku 1986 resp. přejmenováním do té doby vládnoucího Svazu komunistů Srbska na
SPS (1990) a participací v prvních svobodných volbách v témže roce, kdy si socialisté
v podmínkách „zamrznuté“ společenské a politické transformace uchovali ze všech stran
zdaleka největší vliv na politický systém, hospodářství i společnost a to až do svého odstavení od moci tzv. revolucí 5. Října 2000. Po převratu se SPS, která především v období
krize let 1998-2000 vedla zemi výrazně autoritativním způsobem, dostala do role párii
resp. anti-systémového prvku ve stranickém a obecně i politickém systému. To se však
již po třech letech změnilo a strana, která se postupně znovu dostávala do srbského politického mainstreamu a také zpět k moci, prochází dynamickým procesem transformace
či sociál-demokratizace.
V období do roku 2000 lze konstatovat, že z hlediska socio-ekonomického strana reprezentovala nejenom klasické voliče levicové tj. pracujících, ale vzhledem k tomu, že byla
významně systémově a personálně propojena s novou vrstvou podnikatelů vzešlých ze
specifické privatizace, šedé a válečné ekonomiky, také vrstvy nových srbských kapitalistů. Mezi příznivci strany tak najdeme jak „losers“ tak i „winners“ ekonomické transformace. Pokud dále vezmeme v úvahu, že v politice strany hrála v tomto období rozhodující
roli nacionalistické ideologie, SPS vystupovala spíše jako bojovník za zájmy Srbů v etnickém smyslu než za zájmy občanů-pracujících, lze socialisty označit za jakýsi specifický
druh catch-all party. I přes významnou roli pravoslavné církve v procesu nacionalizace srbské společnosti měla SPS vždy poněkud ambivalentní vztah k náboženství, které
považovala za osobní záležitost obyvatel a ne za téma politické. Post-materiální agenda
nezaujímala nikdy v programu a politice strany, a ostatně ani v srbské společnosti jako
takové, významnější místo. Z hlediska štěpné linie urbánně-rurální měla a do dneška SPS
má voličskou základnu spíše na venkově a ve středních městech, naopak v metropoli Bělehradě nikdy její podpora nebyla dominantní. Zahraniční politika strany pak byla výrazně orientována na spolupráci s Ruskem a udržení nezávislosti na mocnostech v tradicích
Titovy Jugoslávie.
47
To se však jeví ve světle tak zvané bruselské dohody z dubna 2013, uzavřené mezi vládami Srbska
a Kosova i.e. Dačičem, Vučičem a Thaçim za mediace Catherine Ashton, jako poněkud iluzorní.
Dohoda primárně řešící záležitosti spojené s kosovskými Srby obsahuje i pasáže, které mohou
implicitně zakládat uznání nezávislosti Kosova. In „The First Agreement of Principles Governing the
Normalisation of Relations between Kosovo and Serbia“, Radio – televizije Srbije (19. 4. 2013), http://
www.rts.rs/upload/storyBoxFileData/2013/04/20/3224318/Originalni%20tekst%20Predloga%20
(ověřeno 1. 1. 2014).
48
Socijalistička partija Srbije, „Program socijalističke partije Srbije“, dostupné na: http://sps.org.rs/
documents/PROGRAM%20SPS.pdf (ověřeno 1. 1. 2014).
V mezidobí, kdy byla SPS po roce 2000 v opozici a nebyla již schopna efektivně hájit zájmy nové kapitalistické elity, se strana opět stala či snažila stát reprezentantkou srbských
pracujících, tedy větší části společnosti, která významně tratila na pokračující ekonomické transformaci. Významným se stal obrat od etnicky koncipované demokracie k ideám
demokracie založené na státní příslušnosti a občanských právech. Z hlediska vztahu
k náboženství, post-materiálním hodnotám a problematice štěpné linie venkov-město
nenastala v programu, politice ani podpoře strany významnější změna. Zahraniční politika socialistů se významně přeorientovala ve smyslu aktivní podpory vstupu Srbska do
Evropské unie a snahy o regionální spolupráci s nástupnickými státy socialistické Jugoslávie, čímž se SPS zařadila do mainstreamu politické scény Srbska. Vztah k NATO a implicitně i USA zůstává především s ohledem na události v Kosovu, Bosně a Chorvatsku
rezervovaný.
Úloha socialistů ve stranickém a šířeji i politickém systému byla do roku 2000 bezpochyby určující. SPS vždy s významným náskokem nad ostatními stranami vyhrávala celostátní volby ať již parlamentní či prezidentské a při formování exekutivy byla po deset let
dominantní stranou. I vzhledem k ideovému a materiálnímu dědictví jakož i kontinuitě
státní moci z osmdesátých let resp. vlivu v byrokratickém aparátu státu, hospodářství
a sdělovacích prostředcích je na místě zpochybňovat i samotnou kompetitivnost stranického systému a potažmo i kompetitivnost a tedy demokratičnost systému politického jako takového. Politické zřízení Srbska je tak především v období krize let 1998-2000
možno charakterizovat jako tendující k autoritarismu. Stranický systém pak jako značně
fragmentovaný, neboť krom SPS a jejích satelitních stran měla silný vliv krajně nacionalistická Srbská radikální strana, tzv. liberální protirežimní opozice byla rozdělena partikulárními zájmy ale do jisté míry i programovými nuancemi na řadu menších subjektů
a v neposlední řadě existovala i antisystémová opozice národnostních menšin především
Albánců v Kosovu.
Po roce 2000 se postavení SPS významně proměnilo. Strana se na několik málo let dostala do pozice anti-systémové opozice, která se zasazovala o restauraci předrevolučních
poměrů včetně návratu jejich symbolu Slobodana Miloševiče. Navíc dominantní anti-systémovou stranou se stali radikálové a socialisté tak z hlediska voličského potenciálu
výrazně oslabili. Rozpory ve vládnoucím „umbrella movenmentu“ Demokratická opozice
Srbska a existence silné anti-systémové Srbské radikální strany však záhy umožnily návrat socialistů do politického mainstreamu, kdy SPS již v roce 2004 podpořila menšinovou vládu Vojislava Koštunici, o čtyři roky později se dostala i do exekutivních pozic a zejména po volbách 2012, kdy strana obsadila premiérský post a společně s progresivisty,
stranou odštěpenou od radikálů, utvořila vládní koalici. Dá se tedy konstatovat, že vhledem k proměně SPS, marginalizaci radikálů a jak se zdá i definitivnímu odštěpení Kosova
a Černé Hory od Srbska se stranický a politický systém země významně konsolidoval.
Relevantní aktéři v rámci umírněného pluralismu politických stran mají ve vnitřních záležitostech poměrně kompatibilní politiky, prioritou politiky zahraniční je pro relevantní
strany vstup do Evropské unie. Anti-systémová opozice je v současnosti marginální.
Zdroje:
Goati Vladimir ed., Partijska scena Srbije posle 5. Oktobra 2000 (Beograd: Institut društvenih nauka, 2002).
Goati Vladimir ed., Partijski mozaik Srbije 1990-1996 (Beograd, Beogradski krug i Akapit,
1997).
Goati Vladimir, „The Nature of the Order and the October Overthrow in Serbia“, Beograd
2001, dostupné na: http://www.komunikacija.org.rs/komunikacija/knjige/index_
html/knjiga07/005GoatiV_eng.pdf (ověřeno 1. 1. 2014).
Milošević Milan, Politički vodič kroz Srbiju (Beograd: Medija centar, 2002).
Orlović Slaviša, Politički život Srbije (Beograd, Službeni glasnik, 2008).
Pribićević Ognjen, Vlast i opozicija u Srbiji (Beograd: Radio B92, 1997).
Republička izborna komisija, „Izbori za narodne poslanike u Narodnu skupštinu Republike Srbije“, dostupné na: http://www.rik.parlament.gov.rs/latinica/propisi_frames.
htm (ověřeno 1. 1. 2014).
Sartori Giovanni, Stranke i stranački sustavi (Zagreb, Politička kultura, 2002).
Socijalistička partija Srbije, „Program socijalističke partije Srbije“, dostupné na: http://
sps.org.rs/documents/PROGRAM%20SPS.pdf (ověřeno 1. 1. 2014).
Stojic Marko, „The changing nature of Serbian political parties´ attitudes towards Serbian EU membership,“ Sussex European Institute, University of Sussex Working Paper
No 122, dostupné na: https://www.sussex.ac.uk/webteam/gateway/file.php?name=sei-working-paper-no-122.pdf&site=266 (ověřeno 1. 1. 2014).
Stojiljković Zoran, Partijski sistem Srbije (Beograd: Službeni glasnik, 2008).
Strmiska Maxmilián et al., Politické strany moderní Evropy (Praha: Portál, 2005).
Šesták Miroslav et al., Dějiny jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 1998).
„The First Agreement of Principles Governing the Normalisation of Relations between
Kosovo and Serbia“, Radio – televizije Srbije (19. 4. 2013), http://www.rts.rs/upload/
storyBoxFileData/2013/04/20/3224318/Originalni%20tekst%20Predloga%20 (ověřeno
1. 1. 2014).
Dominik Presl,
FF UK, Praha:
Balkánský unikát: Etnické menšiny na Balkáně
z pohledu mezinárodních vztahů
Můj příspěvek se věnuje etnickým menšinám z pohledu mezinárodních vztahů na Balkáně. Předtím než se ale dostanu k samotnému tématu, chtěl bych vysvětlit unikát v názvu
mého příspěvku. Tím totiž nemám na mysli ani tak to, jak unikátní a nezapomenutelný
bude můj příspěvek, ale spíše to jak výjimečný je samotný Balkánský region.
Pokud chceme o Balkáně mluvit, studovat ho a analyzovat, či dokonce pomáhat s řešením jeho četných problémů, musíme ho nejdříve pochopit. Což je ale nesmírně obtížné.
Ačkoliv je Balkán v Evropě, mentalita velice rozdílná. Problémy se řeší jinak než v Evropě.
A věci obecně fungují jinak než v Evropě. Na světě není prakticky žádný region, který by
měl tak komplikovanou politickou situaci, tak propojené a diverzifikované etnické složení a zároveň tak složitý historický kontext, do kterého je celý region zasazen. A právě
proto je Balkán unikátní – kulturně, historicky i politicky. A právě o jednom z aspektů
jeho politické výjimečnosti budu nyní mluvit.
Jak je dobře známo, v Balkánském regionu je rozprostřeno velké množství etnických,
národnostních a náboženských menšin. Téměř každý národ či etnikum má svou menšinu, nebo chcete-li diasporu v zahraničí, na území jednoho nebo více států v regionu. To
není příliš přelomová informace. Co je, ale mnohem zajímavější a také překvapivě méně
zpracované je, jakým způsobem tyto menšiny ovlivňují vztahy mezi státy. Zejména mezi
původním státem dané menšiny a státem, ve kterém se menšina nachází nyní.
Nejlepším příkladem pro tuto situaci budou albánské menšiny. Albánie samotná má jen
necelé tři miliony obyvatel, ale v zahraničí, a to pouze v okolních balkánských státech,
v Srbsku, Kosovu, Makedonii, Černé Hoře a Řecku, žije více než čtyři miliony Albánců. Na
území několikanásobně větším než je území Albánie.
Obzvláště signifikantní pro naše téma je albánská menšina v Makedonii, na které budu
své téma ilustrovat. Zde tvoří přibližně čtvrtinu, z asi dvou milionové populace. Na Balkáně platí, že události v jedné zemi ovlivňují situaci v zemích okolních i v celém regionu
a to platí i pro tento příklad. Albánská menšina se totiž v zemi nevyskytla jen náhodou.
V roce 1998 se dlouho pěstované napětí v Kosovu dostalo na povrch a vypukl konflikt
mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a srbskou, respektive jugoslávskou armádou.
Do konfliktu se s úmyslem vypudit jugoslávskou armádu z Kosova zapojilo i NATO, které
zahájilo bombardování Srbska. Kvůli tomu, i kvůli mohutným perzekucím začaly z Kosova utíkat statisíce uprchlíků, z nichž většina právě do Makedonie. Tam se uchýlilo více
než dvě stě tisíc Albánců. Kvůli hrozbě ekonomického kolapsu nakonec musela Makedonie uzavřít hranice – to aktivizovalo Albánskou menšinu k radikalizaci a boji za svá práva.
V praxi to ovšem znamenalo boj pomocí násilí a spíš než za lidská práva, za odtržení části
Makedonie. V roce 2000 byla vytvořena Albánská národní armáda, která začala podnikat
teroristické útoky v okrajových částech země. Ačkoliv v roce 2001 byla podepsána mírová
smlouva, organizace není zcela neaktivní a občas podniká teroristické útoky.
Zároveň jsou vztahy mezi samotnými Albánci a Makedonci přímo v Makedonii vše, je ne
dobré. Pravidelně dochází k násilným střetům mezi Albánci a Makedonci, Albánci se cítí
diskriminováni a Makedonci se cítí ohroženi Albánci. Pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, nezbývá než souhlasit. Já jsem podniknul dvě studijní cesty do této oblasti. Drtivá
většina Makedonců má pocit, že jim byl jejich stát ukraden a bojí se, že jim bude ukraden
i zbytek. Zároveň se obávají Albánců a násilí z jejich strany. Albánci se na druhou stranu
necítí být Makedonci, jsou přesvědčeni, že jsou diskriminováni (což je nejspíš částečně
pravda) a proto se s Makedonií nemohou ztotožnit. U většiny z nich tak převládá přesvědčení, že ve vlastním státě, či jako součást Albánie by jim bylo lépe a nebyli by ohrožováni
a perzekuováni. Proto si udržují svou národní příslušnost a dávají jí patřičně najevo.
Tento fakt se v samotné Skopji odráží v takové malé vlajkové válce – obě etnika spolu
soupeří, které vyvěsí více svých vlajek. Když se člověk projde Skopjí, musí ale uznat, že albánská orlice zde jednoznačně vítězí. Paradoxní na tomto faktu je i to, že po dlouholetém
soužití v jednom státu jsou oba národy značně promíchány – přes spojenou etnicitu si, ale
udržují národnostní vnímání, rozdíly a nacionální nenávist. Vzhledem k neustále a rychle rostoucí albánské menšině obavy a vzájemné konflikty přibývají. Ačkoliv se o tomto
problému v Evropě prakticky vůbec nemluví, já jsem přesvědčený, že zde se nachází budoucí sud prachu, potenciální další významný etnický konflikt v Evropě.
Tato extrémně napjatá situace se samozřejmě přenáší i do vzájemných vztahů mezi oběma státy na mezinárodní úrovni. Jedním z dlouhodobých, oficiálních, cílů albánské zahraniční politiky je podpora albánské diaspory v zahraničí, zejména v okolních státech.
Patří sem například boj za mezinárodní uznání Kosova. Zároveň se, ale Albánie například
snaží pomáhat svým diasporám v jejich snahách o větší autonomii, větší práva a větší
mezinárodní uznání. Už to samotné je velice kontroverzní. V případě Makedonie, kde je
tato albánská snaha velice výrazná je to snadno pochopitelné, z více důvodů.
V první řadě si Makedonci uvědomují snahu Albánců o separatismus, která je vidět
v okolních státech. Nejvýraznějším příkladem je samozřejmě Kosovo. Pochopitelně pak
tyto snahy v Makedonii vzbuzují obavy. Zadruhé, proto, že vnější vliv může silně ovlivnit
vztahy mezi etniky – u Makedonců posílí obavy z Albánců a naopak u Albánců může dále
posílit jejich izolaci od Makedonského státu. V konečném kontextu tak zásahy Albánie
mohou rozpoutat další násilné konflikty v zemi. Zatřetí, žádnému státu se nelíbí, když
se mu cizí stát vměšuje do jeho vnitřních záležitostí. To ale albánská snaha, ačkoliv je
vydávána za neškodnou pomoc, bezpochyby je a Makedonie to bere jako ohrožení své
vlastní suverenity.
Jakkoliv tento faktor ovlivňuje albánsko-makedonské vztahy, v pozadí se vyskytuje ještě
další téma, jež je v mezinárodní politice spíše neoficiální. Přesto ji, ale ovlivňuje. Jde o přímou Albánskou podporu separatistů v Makedonii.
Albánie bývá často z Makedonské strany obviňována a to zejména ze dvou věcí. Tou první je, že Albánie se nesnaží pouze vytvořit lepší podmínky pro svou diasporu v zahraničí,
ale že se angažuje v jejich snahách o odtržení, podporuje tamní separatisty, dodává jim
finance a rozdmýchává napětí. Konečný cíl Albánie má být připojení východní části Makedonie, kde je nejsilnější albánská menšina. Kromě toho ovšem bývá Albánie obviňována i z podpory, financování a dokonce vyzbrojování Národní osvobozenecké armády
v Makedonii.
Albánie samozřejmě obě obvinění vehementně popírá a není možné určit, kde je pravda.
Silná menšina v zahraničí se každopádně albánské vládě může hodit a může posílit její
vliv. Je tak poměrně logické odhadovat, že Albánie své nacionalisty v zahraničí může sku-
tečně významně podporovat. Co se týče přímo financování teroristických skupin, situace
je mnohem složitější a může jít spíše o makedonské obvinění nezaložené na skutečných
faktech.
Každopádně, ale vzniklá situace velice negativně ovlivňuje jejich vzájemné vztahy. Dostáváme se tak k jádru problému, který nám nechtěně znovu ilustruje unikátnost balkánského regionu. Situace nastává kvůli historickému kontextu: příchod albánské menšiny
do Makedonie. Vnitřní mezi etnická situace je pak zhoršena mezinárodními vztahy: albánskou podporou diaspory. Vnitřní situace pak znovu negativně ovlivňuje mezinárodní
vztahy (zhoršení situace mezi Albánií a Makedonií). A na obzoru jsou nyní další etnické
násilné konflikty.
Doufám, že jsem svůj název nezvolil mylně a demonstroval jsem Vám, samozřejmě pouze
částečně a velice omezeně, jakým způsobem jsou etnické menšiny na Balkánu propojeny
s mezinárodní politikou a jakým způsobem se navzájem ovlivňují. A nyní se mohu vrátit
na začátek svého příspěvku. Je to právě propojenost téměř všeho se vším, která je základem výjimečnosti tohoto regionu. Propojenost kultury, historie, politiky a náboženství
i propojení jednotlivých států. A právě to činí Balkán unikátním.
Mgr. Eva Komlossyová,
Katedra rozvojových studií, Univerzita Palackého v Olomouci:
Budovanie mieru prostredníctvom dialógu: Možný liek
pre etnicky rozdelenú spoločnosť Bosny a Hercegoviny?
1. Úvod
Mierové spolunažívanie a spolupráca medzi obyvateľmi je jeden zo základných predpokladov fungovania štátu. Spoločnosť rozdelená latentným alebo otvoreným konfliktom,
bojujúca s nedôverou, nedostatkom komunikácie a predsudkami, môže len s ťažkosťami
plniť svoju funkciu a prispievať k rozvoju krajiny. Od ukončenia občianskej vojny v Bosne
a Hercegovine a podpísania Daytonskej mierovej zmluvy uplynulo už viac ako 18 rokov
a etnicky rozdelená bosensko-hercegovská spoločnosť čelí mnohým problémom, ktoré
bránia ďalšiemu rozvoju štátu. Mnohé z nich majú korene práve v nedostatku spolupráce
a vo vzájomnej nedôvere jednotlivých etník žijúcich na tomto území. V Bosne a Hercegovine pracuje množstvo neziskových organizácií zameriavajúcich sa na riešenie konfliktov
a budovanie mieru. Organizácie volia rôzne, viac či menej úspešné stratégie k podpore
mierového súžitia a spolupráce bosensko-hercegovských etník. Predkladaný príspevok
má za cieľ predstaviť prístup nevládnej neziskovej organizácie (NNO) Nansen Dialogue
Centre Sarajevo a analyzovať, či ich stratégia budovania mieru prostredníctvom dialógu
je pre aktuálnu situáciu v Bosne a Hercegovine relevantná, a či takýto prístup má šancu
dosiahnuť pozitívnej zmeny v spoločnosti tejto postkonfliktnej krajiny.
Príspevok zhrňuje výsledky výskumu, ktorý autorka realizovala v akademickom roku
2012/2013. Výskum prebiehal formou evaluácie projektu NNO Nansen Dialogue Centre
Sarajevo (NDC Sarajevo) „Reconciliation and Integration through Education and Dialogue“. Prvá časť príspevku stručne popisuje situáciu, ktorá v Bosne a Hercegovine panovala v dobe realizácie evaluovaného projektu, a na ktorú daný projekt reagoval, zatiaľ čo
druhá časť sa zameriava na analýzu zistení evaluácie a identifikáciu príčin úspešnosti
evaluovaného projektu.
2. S
tručná analýza vybraných aspektov aktuálnej situácie v postkonfliktnej Bosne
a Hercegovine
Občianska vojna medzi etnickými skupinami obývajúcimi Bosnu a Hercegovinu (BaH),
ktorá nasledovala po rozpade Socialistickej federatívnej republiky Juhoslávie, bola ukončená podpisom Daytonskej mierovej zmluvy 14. decembra 1995. Tento konflikt zásadne
zmenil charakter krajiny. Z multietnického štátu sa stala rozdelená krajina, kde etnické
skupiny žijú viac-menej oddelene (Hladký, 2005). Okrem ukončenia násilia mierová zmluva ustanovila sociopolitickú štruktúru štátu, na základe ktorej BaH funguje dodnes, a aspekty ktorej negatívne vplývajú na etnické rozdelenie BaH.
Daytonská mierová zmluva rozlišuje dve skupiny obyvateľov BaH: „konštitučné národy“,
čiže Bosniaci (bosenskí Moslimovia), bosenskí Chorváti a bosenskí Srbi, a „ostatné národnosti“, medzi ktoré sa radia obyvatelia inej etnickej príslušnosti a obyvatelia, ktorí sa
necítia ako príslušníci žiadnej etnickej skupiny. Niektoré občianske a politické práva sú
vyhradené výlučne príslušníkom „konštitučných národov“, ako napríklad možnosť uchádzať sa o určité politické posty (Office of the High Representative, 1995). Môžeme povedať,
že momentálny politický systém v BaH inštitucionalizuje delenie spoločnosti na základe
etnickej príslušnosti. Odzrkadľuje sa to napríklad v systéme bosensko-hercegovských
politických strán. Značný počet strán sa skôr definuje na základe etnického kľúča, než na
základe ich pozície na pravo-ľavom politickom spektre (NDC Sarajevo, Saferworld, 2012).
Pre samotných voličov je práve etnicita kandidátov jedným z rozhodujúcich faktorov pri
voľbách. Na toto volebné správanie vplýva okrem iného aj spôsobom, akým sú vedené politické kampane. Kandidáti často voličom pripomínajú vojnové zločiny iných etník a podnecujú tak nenávisť voči príslušníkom iných etnických skupín a strach, že sa podobné
udalosti môžu zopakovať (NDC Sarajevo, Saferworld, 2010).
Rozdelenie spoločnosti na základe etnicity je zjavné aj v systéme vzdelávania. Každá z entít, na ktoré je BaH rozdelená, je zodpovedná za vzdelávanie na svojom území. V Republike srbskej (RS) je rozhodujúcim orgánom centrálne Ministerstvo školstva, vo Federácii
Bosna a Hercegovina (FBiH) má každý z kantónov svoje vlastné Ministerstvo školstva
regulujúce legislatívu v tejto oblasti. V BaH vo výsledku existujú tri rôzne školské osnovy a tri sady etnicky orientovaných učebníc (Lorencic, 2008). Špecifikom vzdelávacieho
systému v BaH sú aj školy na základnom stupni. Systém nazývaný „dve školy pod jednou
strechou“, kde sú deti v rámci jednej školskej budovy rozdelené na základe etnicity a deti
iného etnika vôbec nestretávajú, bol zavedený v BaH hneď po skončení vojny ako dočasné riešenie, avšak dodnes takýchto škôl funguje v BaH zhruba 50. Okrem tohto typu
škôl existujú v BaH aj úplne monoetnické školy a školy multietnické, v ktorých sa taktiež ale niektoré predmety, ako napríklad história či literatúra, učia oddelene. Pri výbere
školy u rodičov často neprevláda aspekt geografickej blízkosti školy, ale etnická príslušnosť detí navštevujúcich danú školu. Preto nie je nezvyčajné, ak deti dochádzajú do inej
obce, aby mohli navštevovať školu s deťmi rovnakého etnika, pokiaľ v škole bližšie k ich
domovu prevláda iná etnická skupina. Výsledkom tohto vzdelávacieho systému je nutnosť prihlásiť sa k jednému z „konštitučných národov“, prehlbovanie etnickej segregácie
a nedostatok všeobecne zdieľaného pocitu spoločnej štátnej príslušnosti (NDC Sarajevo,
Saferworld, 2012).
V predvojnovom období neexistovali v BaH, podobne ako v ďalších postkomunistických
krajinách, takmer žiadne nezávislé občianske hnutia čí neziskové organizácie (Fisher,
2006). Situácia sa ale výrazne zmenila s koncom vojny v roku 1995, keď do BaH začala
prúdiť humanitárna a rozvojová pomoc. Prísun finančných prostriedkov od externých
donorov malo za následok vznik veľkého množstva NNO. Takisto aj mnohé medzinárodné nevládne organizácie začali byť aktívne v BaH. Napriek tomu, že mnohé z nich
ukončili svoju činnosť v krajine po rekonštrukčnej a stabilizačnej fáze, ešte stále je v BaH
oficiálne registrovaných asi 12 000 NNO. Odhaduje sa ale, že aktívnych organizácií je iba
10–15 % z tohto čísla (Brey, et. al., 2013).
3. Popis hodnoteného projektu a implementujúcej organizácie
Projekt „Reconciliation and Integration through Education and Dialogue“, ktorý bol autorkou evaluovaný, realizovala miestna NNO Nansen Dialogue Centre Sarajevo. Táto organizácia bola založená v roku 2000 čiastočne z iniciatívy nórskej inštitúcie Nansen Academy a je súčasťou siete podobne orientovaných organizácií pôsobiacich v regióne západného Balkánu Nansen Dialogue Network (NDC Sarajevo, 2013; Aarbakke, 2002). Aktivity
NDC Sarajevo sú zamerané hlavne na komunity v menších mestách a obciach, a cieľom
ich činnosti je prispieť k budovaniu demokratickej spoločnosti a predchádzať konfliktom
prostredníctvom podpory medzietnického dialógu (NDC Sarajevo, 2013).
Evaluovaný projekt bol realizovaný v období apríl 2009 – marec 2012 a svojou stratégiou a zameraním nadväzoval na v predchádzajúce projekty NDC Sarajevo. Projekt mal
za cieľ iniciovať proces, v ktorom by vyškolené lokálne multietnické skupiny navrhovali
a realizovali vlastné aktivity zamerané na zlepšenie medzietnickej situácie. Ich činnosť
by prispela k transformácii etnicky rozdelených komunít v komunity s fungujúcou komunikáciou na všetkých úrovniach. (NDC Sarajevo, 2009)
Pre realizáciu tohto projektu NDC Sarajevo vybralo štyri obce v BaH: Srebrenicu, Bratunac a Zvornik v RS a Jajce v FBiH (NDC Sarajevo, 2009). Tieto štyri oblasti boli pre projekt
vybrané na základe výskumu, ktorý NDC Sarajevo realizovalo v roku 2005 formou debát
a okrúhlych stolov so širokým spektrom obyvateľov regiónov BaH. Pri výbere bola zohľadňovaná akútnosť situácie v jednotlivých regiónoch čo sa medzietnickej komunikácie
a spolupráce týka, a ochota miestnych obyvateľov podieľať sa na zmene týchto pomerov.
V Srebrenici a Bratunaci bola táto organizácia aktívna už od roku 2006 (Cero, 2012; Goranci, 2012).
Môžeme rozlíšiť dve osy projektu na základe toho, na aké cieľové skupiny sa zameral.
Prvá projektová osa pracovala s predstaviteľmi miestnych zastupiteľstiev a úradníkmi
miestnych úradov. Druhá osa sa zamerala na sektor vzdelávania a pracovala s riaditeľmi
a učiteľmi stredných a základných škôl, so žiakmi a študentmi a ich rodičmi. S obidvoma
cieľovými skupinami pracoval projekt podobne: v prvej fáze vybraní účastníci absolvovali
tréning zameraný na medzietnický a medzikultúrny dialóg a mierové riešenie konfliktov.
Počas nasledujúceho semináru si účastníci osvojili vedomosti v oblasti plánovania a realizácie projektov malého rozsahu (NDC Sarajevo, 2009). Na základe znalostí získaných na
týchto seminároch potom obyvatelia zapojení do projektu navrhovali a plánovali vlastné projekty podľa potrieb, ktoré sami videli vo svojich komunitách či školách, na ktoré
získavali prostriedky od NDC Sarajevo. Podmienkou podporených aktivít bolo zapojenie
všetkých etnických skupín obývajúcich daný región. Zameranie organizovaných aktivít
bolo značne široké, od verejných debát a kultúrnych podujatí v obciach, cez multietnické
divadelné skupinky a športové oddiely na stredných školách, až po spoločné multietnické
hodiny angličtiny a IT v inak monoetnických základných školách. V záverečnej fáze projektu najaktívnejší obyvatelia zapojení do projektu vytvorili miestne koordinačné skupiny, tzv. Nansen Coordination Boards, ktoré koordinovali všetky aktivity v ich regióne.
NDC Sarajevo tak iba monitorovalo tieto činnosti, poskytovalo finančné prostriedky na
organizáciu aktivít a poradenstvo týmto koordinačným skupinám.
Z realizovaných rozhovorov s obyvateľmi zapojenými do projektu vyplynul jednoznačne
prevládajúci názor, že aktivity NDC Sarajevo prispeli k zlepšeniu medzietnickej komunikácie a spolupráce v cieľových regiónoch. NDC Sarajevo zapojilo do projektu dobre známe a rešpektované osoby, ktoré svojimi aktivitami dokázali naštartovať pozitívne zmeny
na lokálnej úrovni. Výsledkom napríklad je, že stále menej rodičov vyberá školu pre svoje
deti na základe etnicity, alebo že sa mladí ľudia schádzajú spoločne v baroch, ktoré do tej
doby bývali často navštevované výhradne jedným etnikom.
4. Faktory úspešnosti projektu NDC Sarajevo
Výsledkom realizovanej evaluácie bolo zhodnotenie, že stratégia, ktorú NDC Sarajevo zvolilo pre svoj projekt v etnicky rozdelených komunitách, sa ukázala ako úspešná.
Môžeme vyzdvihnúť niekoľko aspektov tejto stratégie, tzv. faktory úspešnosti, ktoré významným dielom prispeli k zdarnej realizácii projektu.
V prvom rade je potrebné vyzdvihnúť, že NDC Sarajevo vytvorilo tento projekt na základe podrobnej analýzy situácie v cieľových regiónoch. Projektový tím mal vďaka realizovanému výskumu v regiónoch BaH dostatočné informácie o problémoch v týchto
oblastiach. Pri výskume NDC Sarajevo zároveň identifikovalo aktívnych a všeobecne rešpektovaných obyvateľov, zapojením ktorých sa zvýšili šance projektu na úspech.
Hlavným prostriedkom projektu k obnoveniu komunikácie medzi etnikami žijúcimi
v BaH sa stal dialóg, ktorý je organizáciou NDC Sarajevo považovaný za jediný nástroj,
ktorým je možné riešiť problémy v etnicky rozdelených komunitách. Cieľom dialógu nie
je vnucovať svoje videnie sveta iným, ale naslúchať ostatným a porozumieť ich názorom.
Semináre v medzietnickom dialógu sa stali miestom, kde sa mnohí účastníci po prvý krát
porozprávali s príslušníkmi rozdielnych etník o svojich zážitkoch zo života počas konfliktu v BaH a problémoch, s ktorými sa potýkali všetci, bez rozdielu etnickej príslušnosti.
Mnohých tento seminár motivoval ešte viac k aktívnej práci na zlepšení komunikácie
medzi etnikami v ich komunite. Zároveň ale tento seminár nebol hlavným cieľom projektu, ako tomu je u mnohých iných NNO v BaH, iba prostriedkom k naštartovaniu obyvateľov k aktívnejšej práci pre svoje komunity. Väčší dôraz bol kladený na nasledujúce
aktivity, ktoré už ale neiniciovalo NDC Sarajevo, ale prichádzali s nimi vyškolení účastníci seminárov. Účastníci taktiež jednoznačne ocenili, že NDC Sarajevo za nimi neprišlo
s jasne daným plánom aktivít v ich regiónoch, ako to robia mnohé iné NNO, ale podporilo
miestnych obyvateľov, aby sami realizovali to, čo považovali za potrebné a vhodné pre
situáciu, v ktorej žijú a poznajú ju tak najlepšie.
U takto koncipovaného projektu je taktiež veľká pravdepodobnosť, že účastníci budú pokračovať v aktívnej práci pre komunitu aj po skončení činnosti NDC Sarajevo. Mnohé
NNO sa potýkajú s problémom udržateľnosti ich projektov. Pokiaľ ale projekt zaistí, že
účastníci berú realizované aktivity za vlastné a naučia sa ich postupne organizovať aj bez
externej pomoci, po čase už inú NNO k svojej činnosti nepotrebujú.
5. Záver
Na základe výsledku evaluácie projektu NDC Sarajevo môžeme zhodnotiť, že vzťahy
medzi etnikami žijúcimi v BaH ešte stále nedosahujú ideálneho stavu. Prístup k riešeniu tohto problému, ktorý zvolilo NDC Sarajevo, sa zdá byť pre danú situáciu relevantný a úspešný. Prvým krokom je ukázať obyvateľom BaH, že komunikácia a spolupráca
naprieč etickými skupinami je možná. Seminár zameraný na medzietnický dialóg sa
ukázal ako vhodný nástroj na dosiahnutie tohto cieľa a na povzbudenie obyvateľov
k vlastnému zapojeniu sa do zlepšovania situácie v ich komunitách. NNO by v tejto
oblasti nemali prichádzať s vlastným plánom aktivít, s ktorými sa ľudia v BaH často
nestotožňujú, ale pôsobiť iba ako katalyzátor pozitívnych zmien a návrh konkrétnych
aktivít nechať na samotných obyvateľoch, ktorí situáciu v ich regiónoch poznajú najlepšie. Tento model by, podľa autorky, mohol byť aplikovaný aj ostatnými NNO pracujúcimi
s podobným kontextom. Projekt NDC Sarajevo mal síce pozitívny dopad na miestnej
úrovni, k dosiahnutiu zmien na vyššej, celoštátnej úrovni je ale potrebná aj spolupráca s predstaviteľmi celoštátnych inštitúcií. Najdôležitejšia je však dlhodobá práca s komunitami a prítomnosť v cieľových regiónoch, nakoľko zmena postojov ľudí sa nemôže
udiať zo dňa na deň.
Zoznam použitých zdrojov
Aarbakke, V. (2002) Mutual Learning: Facilitating Dialogue in Former Yugoslavia. PRIO
Report 2/2002. Oslo: International Peace Research Institute, Oslo.
Brey, H. et al. (2013) Shaping the future in Bosnia and Herzegovina: Civil Society after
the October 2012 Local Elections. Peace Newsletter, Issue 26, str. 16-24. Available at:
<http://mreza-mira.net/sites/default/files/Peace%20Newsletter%2026,%20March%20
2013.pdf> [Accessed: 2013/15/04].
Hladký, L. (2005) Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova Univerzita v Brně,
Mezinárodní politologický ústav.
Fischer, M. (2006) Bosnia’s Challenge: Economic Reform, Political Transformation and
War-to-Peace Transition. In: Fischer, M. et al. (eds.) (2006) Peacebuilding and Civil Society in Bosnia-Herzegovina: Ten Years after Dayton. Münster: Lit Verlag, str. 441-470.
Lorencic, M. (2008) Human Resource Development Country Analysis: Bosnia and Herzegovina. Turin: European Training Foundation.
NDC Sarajevo. (2009) Application for the project Reconciliation and Integration through
Education and Dialogue. Sarajevo.
NDC Sarajevo. (2013) About NDC Sarajevo. [online] Available at: <http://www.nansendialogue.net/ndcsarajevo/index.php?option=com_content&view=section&layout=bl
og&id=16&Itemid=478&lang=en> [Accessed: 2013/04/02].
NDC Sarajevo, Saferworld. (2010) The missing peace: The need for a long term strategy in
Bosnia and Herzegovina. Sarajevo.
NDC Sarajevo, Saferworld. (2012) Leaving the past behind: The perception of youth in
Bosnia and Herzegovina. Sarajevo.
Office of the High Representative. (1995) The General Framework Agreement: Annex 4.
[online] Available at: <http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=372> [Accessed: 2013/03/16].
Zoznam realizovaných rozhovorov
Bryn, S. (2012) Interview. Rozhovor s L. Dušková, E. Komlossyová, P. Krylová [osobne]
Sarajevo, 2012/12/02.
Cero, M. (2012) Interview. Rozhovor s E. Komlossyová [osobne] Sarajevo, 2012/09/24.
Đuliman, E. (2012) Interview. Rozhovor s L. Dušková, E. Komlossyová, P. Krylová [osobne]
Mostar, 2012/10/17.
Goranci, G. (2012) Interview. Rozhovor s E. Komlossyová [osobne] Sarajevo, 2012/10/03.
Goranci Brkić, L. (2012) Interview. Rozhovor s L. Dušková, E. Komlossyová, P. Krylová
[osobne] Sarajevo, 2012/10/15.
Medić, N., Smajlović, M. (2012) Interview. Rozhovor s L. Dušková, E. Komlossyová, P. Krylová [osobne] Srebrenica, 2012/10/09.
Šavija Valha, N. (2012) Interview. Rozhovor s L. Dušková, E. Komlossyová, P. Krylová
[osobne] Sarajevo, 2012/10/10.
Príloha
Tabuľka 1: Anonymizovaný zoznam rozhovorov s účastníkmi evaluovaného projektu
Druh rozhovoru
Respondent
Pohlavie
Dátum konania rozhovoru
Miesto konania rozhovoru
SkupinovýUčiteľ
M
2012/10/08
Jajce
Učiteľ
M
2012/10/08
Jajce
Učiteľ
Ž
2012/10/08
Jajce
Učiteľ
M
2012/10/08
Jajce
Učiteľ
Ž
2012/10/08
Jajce
SkupinovýŠtudent
Ž
2012/10/08
Jajce
M
2012/10/08
Jajce
IndividuálnyPracovník
miestneho úradu
Ž
2012/10/09
Srebrenica
IndividuálnyUčiteľ
Ž
2012/10/09
Srebrenica
IndividuálnyŠtudent
Ž
2012/10/09
Srebrenica
IndividuálnyPracovník
miestneho úradu
M
2012/10/09
Srebrenica
Skupinový
Člen miestneho
zastupiteľstva
Ž
2012/10/11
Zvornik
Učiteľ
Ž
2012/10/11
Zvornik
Pracovník
miestneho úradu
M
2012/10/11
Zvornik
Predstaviteľ
neziskového sektoru
M
2012/10/11
Zvornik
Študent
Zoznam realizovaných dotazníkových šetrení
Dotazníkové šetrenie na všeobecnú situáciu v cieľových obciach. Realizované v období
september 2012 – február 2013 v obciach Srebrenica, Bratunac, Zvornik a Jajce.
28 respondentov.
Dotazníkové šetrenie na motiváciu a skúsenosti účastníkov seminárov organizovaných
NDC Sarajevo. Realizované v období september 2012 – február 2013 v obciach Srebrenica, Bratunac, Zvornik a Jajce. 26 respondentov.
Dotazníkové šetrenie na spokojnosť účastníkov z obce Jajce so zorganizovaným seminárom. Realizované organizáciou NDC Sarajevo 6. júna 2010 v Sarajeve. 17 respondentov.
Dotazníkové šetrenie na spokojnosť účastníkov z obce Zvornik so zorganizovaným
seminárom. Realizované organizáciou NDC Sarajevo 27. júna 2010 v Sarajeve. 16 respondentov.
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR
v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.
Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová
Redakce textu: Stanislav Stach
Příprava materiálů: Hana Suchardová
Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová, Martina Donátová
Tisk: Amos
ISBN 978-80-904755-7-1
Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2
Praha 2014
vydání první
www.rmv.cz

sborník ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy

Transkript

Podobné dokumenty

Úsek běžeckých disciplín Jeronýmova 570/22, 460 07 Liberec E

Jméno a příjmení - SMART Companies

metro 1