Shaw_Stara rise_Prvni prech

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH
KURZU EE 1 A DSE 1
Oxfordské dejiny starovekého Egypta
usporádal Ian Shaw
preložila Daniela Feltová
STARÁ RÍŠE
(cca 2686 - 2125 pr. n.l.)
Jaromír Málek
Oznacení „Stará ríše“ zavedli do egyptské chronologie dejepisci devatenáctého století a jeho
smysl muže být zavádející. Odráží se v nem pohled na periodicitu dejin, k nemuž dnes existují
vážné výhrady. Starí Egyptané jej nikdy nepoužívali a bylo by pro ne ponekud obtížné
pochopit rozdíl mezi rane dynastickou dobou (3000-2686 pr. n.l.) a Starou ríší (2686-2125
pr. n.l.). Zdá se, že poslední král rane dynastické doby a první panovníci Staré ríše byli
všichni v príbuzenském vztahu ke královne Nimaathap, která byla za Chasechemuejovy vlády
nazvána matkou králových detí a za Džoserovy vlády, tedy v letech 2667-2648 pr. n.l.,
„matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Ješte vetší význam mela pro Egyptany skutecnost,
že místo královské rezidence se nezmenilo, ale zustalo stále v okolí pevnosti Bílé zdi
(Inebuhedž) na západním brehu Nilu, jižne od moderní Káhiry.
Egyptané si nicméne uvedomovali, že stavitelé krále Džosera uvedli do královské pohrební
architektury revolucní zmeny, a ocenovali je. Velké stavební projekty organizované státem
mely bezprostrední a hluboký dopad na egyptské hospodárství a spolecnost. Pro nás je tento
fakt hlavním ospravedlnením historického delení na Archaickou dobu a Starou ríši, prestože je
charakterizuje spíše pokrok v architekture než personální zmeny na trune.
Chronologické problémy a hlavní charakteristika doby
1
Díky informacím, jež poskytl ramessovský seznam králu sepsaný na papyru, který je nyní
uložen v turínském Egyptském muzeu (tzv. Turínský královský papyrus), je slabých clánku v
posloupnosti a datování panovníku Staré ríše pozoruhodne málo. Z chronologicky
významných panovníku predstavují vážnejší potíže jedine urcení délky vlád Menkaurea (25322503 pr. n.l., ale možná méne) a Neferirkarea (2475-2455 pr. n.l., ale tento údaj je témer
urcite nadhodnocen). Nedochovala se žádná data založená na soudobých astronomických
pozorováních a výpocty absolutních dat pro ostatní období mohou zmenit relativní pozici Staré
ríše v chronologickém systému starovekých dejin Egypta. Stupen spolehlivosti, který
prikládáme starovekým zdrojum, a naše pochopení egyptského datovacího systému jsou
rovnež velmi duležité. Zdá se však, že rok 2686 pr. n.l. jako pocátek vlády Nebky (prvního
panovníka 3. dynastie podle Manéthóna, ale jeho pozici v dynastii bylo nedávno
zpochybneno) mužeme považovat za pevné datum s možností chyby v rozmezí približne
dvaceti let.
Konec Staré ríše, tedy o pet a pul století pozdeji, je daleko mlhavejší, ale starí Egyptané a
moderní historikové se zcela shodují v jeho charakteristice. Pro Egyptany predstavoval
presun královské rezidence z Memfidy ostrý predel v seznamu králu. Nebot se tato událost
približne casove shodovala s hlubokými politickými, hospodárskými a kulturními zmenami v
egyptské spolecnosti, je vcelku vyhovující následovat jejich príkladu. Prece však je
nedostatek presných chronologických ukazatelu sklicující a stupen nejistoty je tak vysoký, že
vetšina casto velmi živých polemik je pri soucasném stavu našich vedomostí ciste akademická.
Prestože je rozdelení egyptských panovníku do dynastií (královských vládnoucích rodu),
které zavedl ptolemaiovský historik Manéthó ve tretím století pr. n.l., všeobecne vžité, jeho
slabé stránky byly jen v ojedinelých prípadech odhaleny s takovou presvedcivostí, jako je
tomu v prípade Staré ríše. Lze jmenovat celou radu duvodu pro témer všechny zmeny
v nástupnictví dynastií, ale je obtížné je obhájit jako spolehlivá historická kritéria diskontinuity
v královské linii. Nebot však neexistuje jiná alternativa, Manéthónuv systém nám poskytuje
vyhovující chronologické schéma, které se vyhýbá nejistým absolutním datum (v rocích pr.
n.l.).
Egypt v dobe Staré ríše prožil dlouhé a neprerušované období hospodárské prosperity a
politické stability, které navazovalo na rane dynastickou dobu. Rychle se z nej stal centrálne
2
organizovaný stát ovládaný králem obdareným nadprirozenými schopnostmi. Rídila jej
vzdelaná vrstva hodnostáru, vybíraná alespon cástecne podle schopností. Egypt se uvnitr
svých prirozených hranic tešil takrka úplné sobestacnosti a bezpecí; žádní vnejší protivníci
neohrožovali jeho nadvládu nad severovýchodním cípem Afriky a bezprostredne sousedícími
oblastmi západní Asie. Pokroky v náboženských predstavách se odrazily v závratných
úspeších umení a architektury.
Velkolepé stavební projekty jako katalyzátory zmeny
Král Džoser, známý ze svých monumentálních staveb jako Necerichet (Horovo jméno a
nebtej), je jedním z nejznámejších panovníku v dejinách Egypta. Na Turínském královském
papyru je jeho jméno zapsáno cerveným inkoustem. Ješte za vlády Ptolemaia V. Epifana
(205-180 pr. n.l.), témer o 2500 let pozdeji, nesla Hladová stéla na ostruvku Sáhel na 1.
nilském kataraktu svedectví o tom, že byl považován za vzor moudrého a zbožného vládce
(Džoser znamená „zbožný“, „svatý“). Její význam spocívá spíše v tom, že se o Džoserovi
zminuje po tak dlouhé dobe, než v autenticite zaznamenaných událostí, nebot se jedná o
tendencní historický podvrh, sepsaný knežími místního boha Chnuma.
Anály dochované na Palermské desce uvádejí záznam z doby vlády Chasechemueje,
posledního krále 2. dynastie, nebo Džoserova predchudce Nebky (2686-2667 pr. n.l.) o
vybudování kamenné stavby zvané Men-neceret. O této stavbe není známo nic jiného, ale
snad ji lze ztotožnit se stavbou pojmenovanou Gisr el-Mudir, jež se nachází v severní
Sakkáre, jihozápadne od Džoserovy pyramidy. Stavba se nedostala dále než do pocátecní
fáze, a tak musíme zásluhy za první úspešne dokoncenou monumentální kamennou stavbu na
svete, Stupnovitou pyramidu, pripsat Džoserovi.
Superstruktura Džoserovy hrobky je výsledkem projektu o šesti etapách, jež byly postupne
realizovány, jak si stavitel uvedomoval plný potenciál nového stavebního materiálu. Pred
Nebkou a Džoserem byl kámen používán pouze v omezeném merítku na cásti hrobek jinak
postavených ze sušených cihel. V záverecné fázi zabírala šestistupnová pyramida plochu 140 x
118 m a byla vysoká 60 m. Stojí v komplexu merícím po obvodu 545 x 277 m, jehož ohradní
zed pravdepodobne napodobovala prucelí královského paláce. Královo telo bylo uloženo k
poslednímu odpocinku v komore vybudované pod pyramidou, pod úrovní zeme. I když je pro
nás tato novátorská architektonická podoba predzvestí nového historického období, zároven
3
v sobe obsahuje zretelné pojítko s minulostí. Podle puvodního plánu mel hrob predstavovat
mastabu obdélníkového pudorysu, tedy šlo o typickou královskou hrobku rane dynastické
doby.
Nápadným rysem tohoto pyramidového komplexu je velký otevrený dvur a komplex kaplí a
dalších budov, kamenných replik staveb používaných pro svátek sed (královské jubileum),
které byly za králova života staveny z méne trvanlivých materiálu. Džoser doufal, že zde - po
své smrti - bude pokracovat v oslavách významných výrocí, pri nichž jeho energie a síla budou
obnoveny, podobne jako jeho schopnost aktivne vládnout. V jižní cásti komplexu leží stavba
(tzv. Jižní hrobka), jejíž substruktura imituje podzemní cásti pyramidy. Její funkce je nejasná,
ale mužeme ji snad prirovnat k satelitním pyramidám v pozdejších pyramidových komplexech.
Podle tradice byl stavitelem Džoserovy pyramidy a „vynálezcem“ kamenné architektury
Imhotep (recky Imúthés). Pozdeji byl zbožšten a považován za syna boha Ptaha. Stal se
patronem písaru a lékaru a byl uctíván jako recký buh Asklépios. Jeho autenticitu potvrdil i
nález podstavce Džoserovy sochy, kde je mimo jiné napsáno jeho jméno a tituly. Imhotep byl
pravdepodobne pohrben v Sakkáre, snad na okraji pouštní roviny, východne od pyramidy
svého pána, ale jeho hrobka dosud nebyla lokalizována a budoucím archeologum se tak nabízí
jedna z nejvíce vzrušujících vyhlídek na práci v terénu.
Fakt, že Imhotep byl nejvyšším héliopolským knezem, naznacuje, že buh Re (nebo Re-Atum)
byl duležitý již v této dobe. Královská rezidence a administrativní centrum státu se nacházely v
oblasti, kde byl hlavním lokálním bohem Ptah; je však pravdepodobné, že Héliopolis
(egyptsky Iunu, biblický On), ležící severovýchodne od hlavního mesta Staré ríše a na
východním brehu Nilu (dnešním predmestí Káhiry), byla ve Staré ríši uznávána za hlavní
náboženské centrum Egypta. Džoser byl prvním panovníkem, který tu nechal postavit malou
svatyni.
Úsilí o monumentální majestátnost, odpovídající královskému zádušnímu kultu, lze u Džosera
vysledovat od pocátku jeho vlády; odráželo tehdy prevládající názor na postavení krále v
egyptské spolecnosti. Tento aspekt byl ješte více posílen poté, co nalezl ideální zpusob
vyjádrení v pohrební architekture. V prubehu dalších dvou století byl tento prístup doveden až
na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské spolecnosti.
Stupnovitá pyramida byla prijata za normu královských hrobek, ale žádná z tech, které
naplánovali Džoserovi následníci, nebyla dokoncena. Jihozápadne od Džoserovy pyramidy
4
byla zapocata stavba pyramidy urcené pro Sechemcheta (2648-2640 pr. n.l.) a její plány byly
ješte ambicióznejší. Graffito na ohradní zdi se zminuje o Imhotepovi, který v té dobe ješte
mohl být cinný. Sechemchetovi byla pyramida pripsána na základe výskytu jeho jméno na
hlinených otiscích pecetí v podzemních místnostech. Pohrební komora pyramidy sice
obsahovala zapecetený sarkofág z egyptského alabastru, ale ten byl nalezen prázdný. Je
evidentní, že stavba superstruktury byla ukoncena po dosažení výšky 7 m.
Podobne nedokoncená stavba ze Záwijit el-Arjánu, ležícího severne od Sakkáry, je s urcitým
stupnem pravdepodobnosti, nikoli však s jistotou, pripisována Chabovi (2640-2637 pr. n.l.).
Krátká doba vlády techto dvou králu (každý vládl pouze šest let) je témer jiste prícinou toho,
že pyramidy nebyly dokonceny. Velmi málo toho ríci s jistotou o príbuzenských vztazích mezi
králi 3. dynastie, ale první dva, Nebka a Džoser, mohli být bratri.
4. dynastie
Za vlády Snofrua (Hor Nebmaat, 2613-2494 pr.n.l.) se stavební podoba královské hrobky
zmenila vpravou pyramidu. Bylo by možné predpokládat prímý architektonický vývoj, nebýt
dalších hlubokých zmen, které probehly v téže dobe. K celkovému plánu pribyly nové prvky a
ty spolu s pyramidou tvorily jednotný komplex. Plán také získal novou orientaci (hlavní osa
komplexu smerovala od východu na západ, kdežto u drívejších hrobek prevládala severojižní
osa). Pyramidový chrám, který sloužil jako stredisko zádušního kultu panovníka, byl postaven
na úpatí východní steny pyramidy (u Džoserovy pyramidy u steny severní). Od nej vedla cesta
do údolního chrámu, který stál na okraji obdelávané pudy, rozprostírající se ješte dál na
východ. Údolní chrám tak tvoril monumentální vchod do celého komplexu. Malá kultovní
pyramida stála nedaleko jižní steny vlastní pyramidy. Tyto architektonické inovace musely
prímo pramenit ze zmen v pojetí královského posmrtného života. Zdá se, že starší, astrální
koncepty byly postupne premeneny vclenením idejí zamerených na slunecního boha Rea. Ac
nám chybí písemné prameny, mužeme soudit, že už v tomto raném stadiu zacala egyptské
pojetí posmrtného života ovlivnovat víra v boha Usira.
Snofru si nechal v Dahšúru, jižne od Sakkáry, postavit dve pyramidy, což bylo
pravdepodobne spíše výsledkem nevydarených plánu než zámerem. Tou první je jižní Lomená
pyramida, jejíž steny mení ve výšce približne dvou tretin úhel, nebot se v její substrukture
5
objevily trhliny. Druhá, severní pyramida bývá nazývána Cervená (podle barvy vápencových
bloku, užitých ke stavbe jádra) a Snofru v ní byl pravdepodobne pohrben. Rovnež zapocal i
se stavbou tretí stavby v Médúmu, ješte dál na jih, kterou za svého života i dokoncil. V 18.
dynastii, tedy o približne 1200 let pozdeji, dali návštevníci, kterí ji prišli shlédnout, ve svých
graffitech jasne najevo, že ji považují za pyramidu Snofruovu.
Podle starší teorie se
predpokládalo, byla zapocata jako stupnovitá pyramida pro Snofruova predchudce Huneje
(správneji Nisuteh, Hor Kahedžet, 2637-2613 pr. n.l.) a Snofru ji pouze dokoncil.
V soucasné dobe již je tato teorie prekonaná. Pozdejší Snofruova povest laskavého vládce
muže mít prícinu v etymologii jeho jména, nebot snefer lze preložit jako „ucinit krásným“.
Množství materiálu použitého na Snofruovu stavební cinnost nemá ve Staré ríši obdoby. Podle
Turínského královského papyru vládl 24 let, ale kamenická graffita nalezená na blocích uvnitr
severní (a pozdejší) pyramidy v Dahšúru mohou naznacovat ješte delší vládu. Tento problém
by mohl být snadno vyrešen, kdyby bylo možné prokázat, že príležitosti scítání dobytka, které
byly používány pro datování (rok byl oznacen jako rok n-tého scítání, nebo rok po ntém
scítání dobytka) a o nichž se predpokládá, že se v rane dynastické dobe konaly každý druhý
rok, byly nyní castejší (a méne pravidelné). Tehdejší systém datování pravdepodobne vycházel
z análu nebo podobných záznamu, na které se clovek obracel, pokud chtel vypocítat presné
datum.
Manéthó zacal svou novou, 4. dynastii Snofruem. Zdá se, že kritériem dynastického rozdelení
byly opet architektonické zmeny. Zdokonalování tvaru a konstrukce pyramidy dosáhly svého
vrcholu za vlády Snofruova syna a nástupce Chufua (podle Hérodota Cheops, jinak též HorMedžedu, 2589-2566 pr. n.l.), plným jménem Chnemchufua, což znamená „buh Chnum me
ochranuje“. Chnum byl místním bohem na Elefantine, poblíž 1. nilského kataraktu, ale neznáme
duvod, proc si král vybral jako theoformní soucást svého jména práve jeho. Informace o jeho
vláde i o samotném králi jsou neobycejne skoupé. Když nastoupil na trun, musel už být mužem
stredních let; neohrozilo to však plány jeho velkolepého pohrebního monumentu. Velká
pyramida v Gíze je svou plochou 230 m2 a výškou 146,5 m nejvetší pyramidou v Egypte.
Pohrební komora byla oproti dosavadním zvyklostem umístena v jádru pyramidy, nikoli pod ci
na úrovni okolního terénu. V prubehu stavby mohly být plány zmeneny, ale v poslední dobe se
badatelé priklánejí k názoru, že konecný vzhled pyramidy mel její stavitel promyšlený predem.
Obvykle uvádený pocet kamenných kvádru použitých na stavbu pyramidy -cca 2 300 000,
6
pricemž každý vážil v prumeru 2,5 t - nemusí být daleko od skutecnosti. Údolní a zádušní
chrámy a vzestupná cesta byly puvodne zdobeny nízkým reliéfem s výjevy, které zobrazovaly
myšlenky egyptského královského majestátu a s predstihem zaznamenávaly události, jichž se
mel král podle svého ocekávání zúcastnit na onom svete, napr. oslavy svátku sed. Reliéfy byly
bohužel témer všechny zniceny.
Podarilo se však úspešne zrestaurovat lod z cedrového dreva, dlouhou 43,3 m, která byla
nalezena, rozebrána na jednotlivé cásti, v jáme poblíž jižní steny pyramidy. V další nedaleké
jáme se nachází ješte jeden podobný clun, není však tak dobre zachovalý. Tato plavidla mela
zrejme sloužit zesnulým králum k plavbe po nebeském oceánu ve družine bohu. Další dve
jámy ve tvaru clunu, vytesané ve skále, byly objeveny u východní steny pyramidy a pátá se
nachází u horního konce vzestupné cesty.
Východne od pyramidy stojí v rade vedle sebe tri menší pyramidy, ve kterých jsou pohrbeny
Chufuovy manželky. Rovnež východne od pyramidy byla objevena šachta s cástí pohrební
výbavy patrícími Chufuove matce, královne Hetepheres. Byla nevykradená a obsahovala
nekolik pozoruhodných kusu nábytku; telesné pozustatky královny Hetepheres tu však nebyly.
Poblíž údolních chrámu vetšiny pyramid se pravdepodobne rozkládaly osady kneží a
remeslníku spojené s královským zádušním kultem. Chufuuv údolní chrám leží pod domy huste
osídlené moderní vesnice Nazlit es-Simmán, pod pouštní plošinou, ale plnému odhalení brání
obtížné podmínky.
Zodpovednost za úspešné dokoncení projektu ješte pred koncem Chufuovy triadvacetileté
vlády mel jeho vezír Hemiunu, pohrbený ve velké mastabe na hrbitove situovaném na západ
od pyramidy jeho královského pána. Hemiunuv otec, princ Nefermaat, byl synem a vezírem
Snofruovým a mohl mít na starosti organizaci stavby Snofruovy pyramidy. Dve rodové linie
králu a jejich vezíru se protínají nejméne po dve generace. O stárí pyramidy a její funkci
nemáme žádné pochybnosti i presto, že královo telo a veškerá pohrební výbava padly za obet
vykrádacum hrobu a zmizely beze stopy. Obrovské rozmery pyramidy, udivující matematické
kvality jejích plánu a dokonalost a presnost stavby jsou stálým pramenem nevedeckých
výkladu. K Chufuove pozdejší povesti nemilosrdného despoty, která se v náznacích objevuje
v egyptské literature a o níž nás zpravuje Hérodotos, zrejme prispely obrovské rozmery této
pyramidy.
7
Následnictví na trunu zkomplikovala jednak dlouhá vláda Hunejova, Snofruova i Chufuova,
ale rovnež velké množství královských potomku. Jeden z nich, Chufuuv syn Hardžedef, je
známý z nekolika egyptských pramenu. Jeho hrobka stojí v Gíze, východne od otcovy
pyramidy. Hardžedef se proslavil jako moudrý muž a domnelý autor díla nazývaného
Hardžedefovo naucení, které bylo v Egypte cteno a prepisováno na papyrech ve všech
následujících historických dobách. Vzhledem k tomu, že Kavab, nejstarší Chufuuv syn s jeho
hlavní manželkou Meretites, zemrel drív než otec, nastoupil na egyptský trun další z
Chufuových synu, jehož matkou byla pravdepodobne jedna z vedlejších královen.
Pyramida Chufuova bezprostredního následníka Radžedefa (Hor Cheper, 2566-2558 pr. n.l.)
byla vybudována v Abú Rawáši, severozápadne od Gízy. Další pyramida, stojící v Záwijit elArjánu, jižne od Gízy, bývá pripisována králi, jehož jméno zustává i pres nekolikanásobnou
zmínku na graffitech nejasné (jsou navrhována ctení Nebka, Baka, Chnumka, Wehemka a
jiná). Nejisté je i jeho zarazení do 4. dynastie. Radžedef je první, kdo užíval prídomek „syn
Reuv“ a zapojil Rea do svého jména. Stavba obou pyramid byla ukoncena již v pocátecním
stadiu (ale obe byly, jak se zdá, použity k zamýšlenému pohrbu).
Král Rachef (podle Hérodota Chefrén, Hor Veserib, 2558-2532 pr. n.l.) byl dalším z
Chufuových synu. Spolu se synem Menkaureem (podle Hérodota Mykerínos, Hor Kachet,
2532-2503 pr. n.l.) si nechali vybudovat zbývající dve pyramidy v Gíze. Plány, rozmery a
stavebním materiálem se tyto pyramidy liší od Chufuovy a jsou dokladem dalšího rozvoje
myšlenek spojených s pohrebními monumenty. Plocha (strana merí 214,5 m) a výška (143,5
m) Rachefovy pyramidy z ní ciní druhou nejvetší pyramidu v Egypte a díky uvážlivému výberu
místa (leží ponekud výše) pusobí dojmem, že je stejne vysoká jako Chufuova.
Rachefuv pyramidový komplex má jednu zajímavost, která se jinde nevyskytuje - obrovskou
strážní sochu nacházející se severne od údolního chrámu, poblíž vzestupné cesty k pyramide a
jejímu chrámu. Socha predstavuje lva s lidskou hlavou ležícího na briše, dnes je známá pod
jménem Velká sfinga („sfinga“ je zkomolenina porecteného, puvodne egyptského slova šesepanch: „žijící podoba“). Délka 72 m a šírka 20 m z ní ciní nejvetší starovekou sochu. Socha
sama zacala být uctívána až od 18. dynastie, kdy ji Egyptané považovali za podobu místní
podobu boha Hora (Haremachet, recky Harmachis, „Hor v zemi svetla“). Pred sfingou byla
v Rachefove dobe postavena stavba, jež se sfingou prímo nesouvisí a která se vyznacuje
neobvyklým plánem. Má otevrený dvur a je považována za raný slunecní chrám. Oznacení
8
„syn Reuv“ se stává standardní soucástí královské titulatury, a jak Rachef, tak Menkaure
následovali Radžedefuv príklad a zapojily jméno slunecního boha do svého.
Na Menkaureovu pyramidu použili sice její stavitelé velké množství žuly, tedy prestižnejšího
materiálu, než je vápenec, ale menší rozmery pyramidy (strana 105 m a výška 65,5 m)
naznacují, že úsilí o pouhou monumentalitu již minulo svuj vrchol. Je predzvestí menších a ne
tak peclive vypracovaných pyramid 5. a 6. dynastie. U pyramid v Gíze jsou zretelne patrné
souvislosti jejich prostorového rozmístení, ale to je zrejme spíše dusledek postupu užitých pri
pocátecním rozmerování než puvodním zámerem. Teorie, podle níž umístení pyramid v Gíze
odráží souhvezdí Orionu, je však mylná.
Menkaureuv pyramidový komplex pravdepodobne chvatne dokoncil jeho syn a následník
trunu Šepseskaf (Hor Šepseschet, 2503-2498 pr. n.l.). Byl to jediný král Staré ríše, který
opustil tvar pyramidy a nechal si v jižní Sakkáre postavit obrovskou mastabu ve tvaru
sarkofágu, jejíž pudorys merí 100 x 72 m. Je známá pod názvem Mastabat faraún. Královne
Chentkaus I, jež byla pravdepodobne Menkaureovou manželkou, byla postavena hrobka
neobvyklé podoby v Gíze, jež kombinuje prvky mastaby a pyramidy. Podle dnes již
neuznávané teorie, byl pro ni postaven ješte malý pyramidový komplex v Abúsíru. Stále nám
uniká, proc si Šepseskaf nechal postavit místo pyramidy mastabu, ale je velmi lákavé
považovat tento fakt za znamení náboženské nejistoty, ne-li prímo krize. Turínský královský
papyrus ješte uvádí dvouletou vládu panovníka, jehož jméno se nezachovalo (snad je jím
Manéthóuv Thamptis), který mel následovat po Šepseskafovi. Zdá se tedy, že všichni králové
4. dynastie byli Snofruovi potomci. Myšlenka, že by mel syn pohrbívat otce a prebírat po nem
vládu se v Egypte vyskytovala po celou historii, ale nebyl to nezbytný predpoklad následnictví
a nezajištovala automaticky právo na trun.
Dosud se nepodarilo zjistit, kde presne se nacházely Bílé zdi (Inebuhedž), nekdejší hlavní
mesto Egypta, jež podle tradice založil král Meni na úsvitu egyptských dejin. Mohlo to být
poblíž moderní vesnice Abúsír, v údolí Nilu, približne severovýchodním smerem od Džoserovy
pyramidy. Ovšem ani zdaleka není zrejmé, proc si panovníci 3. a 4. dynastie vybrali pro
stavbu svých pyramid práve Záwijit el-Arján, Médúm, Dahšúr, Sakkáru, Gízu ci Abú Rawáš.
Významnou roli pri rozhodování o jejich umístení mohla hrát vzdálenost od královského paláce
a dostupnost vhodné stavební plochy.
9
Královská moc a posmrtný život
Pro moderního cloveka - zvlášt pro takového, který postrádá nejakou zásadní náboženskou
zkušenost a hlubokou víru - není jednoduché pochopit duvod tak obrovských a zdánlive
zbytecne nákladných projektu, jakými byly stavby pyramid. Toto nepochopení se pak odráží v
celé rade esoterických teorií, týkajících se jejich úcelu a puvodu. Napomáhá jim také témer
naprostá mlcenlivost na toto téma v egyptských textech.
Ve starovekém Egypte mel král zcela jedinecné postavení jako prostredník mezi bohy a lidem,
jako stycný bod božského a lidského sveta, který byl odpovedný obema. Jeho Horovo jméno
ho ztotožnovalo se sokolím bohem Horem (jehož byl živoucím ztelesnením) a jeho jméno
nebtej (Obe paní) vypovídalo o jeho príbuzenství s dvema ochrannými bohynemi Egypta,
Nechbetou a Vadžetou. S bohy sdílel prídomek necer, který byl obvykle upresnován jako
necer nefer, mladší buh (i když se dá interpretovat také jako dokonalý buh). Pocínaje vládou
Rachefovou bývá královo jméno uvedeno titulem „syn Reuv“. Znamená to, že byl bohy vybrán
a uznán a že se po smrti odebere do jejich spolecnosti. Jeho výsadou byl kontakt s bohy,
zajištený prostrednictvím rituálu, i když z praktických duvodu byly profánní prvky rituálu
delegovány na kneze. Pro Egyptany byl jejich král zárukou nepretržitého a sporádaného behu
sveta: pravidelného strídání rocních období, každorocních záplav, predvídatelného pohybu
nebeských teles, ale rovnež ochrany pred nebezpecnými prírodními silami a nepráteli za
hranicemi Egypta. Proto bylo pro blaho každého Egyptana tak duležité, aby král náležite plnil
své povinnosti. Domácí opozice byla minimální a podpora systému spontánní a všeobecne
rozšírená. Je až podezrelé, že v Egypte neexistovaly donucovací státní instituce jako napr.
policie. Lidé byli povinnostmi pripoutáni k pude a kontrolu nad jednotlivými obyvateli
provádely místní komunity, které byly uzavrené vuci všem, kdo do nich nepatrili.
Králova role smrtí nekoncila: pro jeho soucasníky, pohrbené v blízkosti pyramidy, a pro ty,
kterí se úcastnili na udržování jeho zádušním kultu, trval jejich vztah ke králi navždy. Bylo
proto všeobecným zájmem zajistit panovníkovi postavení a sociální status i po jeho smrti.
Monumentalita byla v tomto období egyptských dejin jedním z duležitých zpusobu vyjádrení
tohoto pojetí. Vzhledem k hospodárské prosperite, jíž se tešila celá zeme, dostupnosti nucené
pracovní síly a vysoké úrovni rízení státu není duvod k pochybnostem, zda byli Egyptané
schopni úspešne dokoncit projekty pyramid. Je naprosto zbytecné hledat za temito
monumenty další cizí motivy a síly.
10
Hrobky clenu královské rodiny, kneží a hodnostáru 3. dynastie byly oddelené od uzavrených
královských pyramidových
komplexu. Témer všechny hrobky byly nadále staveny ze
sušených cihel, i když se v Sakkáre objevilo i nekolik raných príkladu kamenných mastab.
Avšak ve 4. dynastii tyto hrobky, jež byly staveny z kamene a obklopovaly pyramidu, jako by
se staly soucástí panovníkova zádušního komplexu (a tak také mohly být vnímány). Nebot
panovník daroval svým hodnostárum mnoho hrobek a ty byly staveny a zdobeny královskými
remeslníky a umelci; byl rozsah královy stavební cinnosti ješte vetší, než naznacují samotné
pyramidy. Rozsáhlá pohrebište s mastabami, oddelenými pravoúhle se križujícími ulicemi,
která byla pojata do celkového plánu nekropolí, byla až do 4. dynastie zcela ojedinelá. Jsou
známa pouze z okolí pyramid v Médúmu, Snofruovy severní pyramidy v Dahšúru a Chufuovy
pyramidy v Gíze. Nesmíme zapomínat, že vetšina pramenu, které využíváme k rekonstrukci
dejin Staré ríše pochází z pohrebišt a nese v sobe možnost zkreslení. Mesta a vesnice Staré
ríše se málokdy zachovaly a podarilo se jich objevit jen velmi málo (mesta Elefantina a Ain
Asíl jsou ojedinelým dokladem). Vyspelost technologií lze odvodit z projektu, pri nichž byly
uplatneny, ale detailní informace nám rovnež chybí. Tak napríklad je známo že stavitelé
pyramid nepoužívali vozu s koly (prestože kolo v té dobe už bylo známo); ale tento poznatek
pochází až z pramenu mladších období než Stará ríše.
Hospodárství a administrativa Staré ríše
Obrovský rozsah stavebních prací, provádených behem dvou století, kdy vládli králové
Manéthónovy 3. a 4. dynastie, mel hluboký dopad na hospodárství a spolecnost celé zeme.
Bylo by chybou podcenovat úsilí a odborné schopnosti, jež vyžadovala stavba obrovských
mastab ze sušených cihel rane dynastické doby, ale stavba pyramid pozvedla tyto stavební
podniky na zcela jinou úroven. Pocet profesionálních remeslníku musel být obrovský, zvlášte
pokud do nej zahrneme delníky zamestnané v lomech a pri transportu kamenných kvádru, lidi
poverené vybudováním stavebních ramp a zásobováním jídlem, vodou a ostatními nezbytnými
potrebami, ci remeslníky zabývající se údržbou nástroju atp.
Základem egyptského hospodárství nebylo otrokárství. I když pripustíme, že vetšina
stavebních prací byla provádena v dobe, kdy pravidelné záplavy znemožnovaly práci na poli,
porád muselo být pomerne velké procento pracovní síly odvedeno ze zemedelské výroby. Tím
11
vznikal znacný tlak na existující rezervní zdroje, který stimuloval úsilí o zvýšení zemedelské
výroby, o zkvalitnení rízení, o vybudování úcinného systému výberu daní a o hledání
náhradních zdroju príjmu a pracovní síly v zahranicí.
Požadavky na zemedelskou výrobu se s nástupem éry stavitelu pyramid dramaticky zmenily,
nebot bylo treba financovat a živit ty, kterí prešli ze zemedelského sektoru do stavebního.
Potreby a ocekávání
nových príslušníku rídící vrstvy, narostly spolu s jejich novým postavením. Zemedelské
technologie se ovšem nezmenily. Hlavním prínosem státu byla organizovanost, jejíž pomocí se
dalo zabránit lokálním hladomorum tím, že byly do postiženého místa dovezeny prebytky
odjinud, a která zmenšovala dopad velkých pohrom (napr. nízkých záplav), eliminovala nicivé
místní konflikty zrízením soudu a zlepšila bezpecnost. Zavodnovací práce dostala na starost
místní správa a pokusy o zvýšení zemedelské výroby se zamerily na rozšírení obdelávané
pudy, na které byl stát schopen dodat pracovní sílu a ostatní potreby.
Tyto zmeny šly ruku v ruce s potrebou lepší organizace administrativního aparátu v zemi a
úcinnejšího zpusobu vybírání daní. Již existující duležitá strediska, která byla casto královým
majetkem, se nyní stávala hlavními mesty správních oblastí (nomu) a hlavní mesto zeme bylo
strategicky situováno na špici delty, címž byla zajištena rovnováha mezi Horním Egyptem (ta
šemau) na jihu a Dolním Egyptem (ta mehu) na severu. Mesta Staré ríše ovšem leží pod
vrstvou pozdejších mest a zvlášte v delte dnes leží pod soucasnou hladinou podzemní vody.
Tato stará sídlište jsou proto archeologicky témer neznámá. Nebylo dosud objeveno dokonce
ani hlavní mesto starého Egypta a taková mesta jako Elefantina nebo Ajn Asil v oáze Dachla
jsou výjimkou. Nekdejší poloautonomní obce ztratily svou nezávislost a pozemky v
soukromém vlastnictví témer zmizely, jelikož prešly do vlastnictví panovníka. Starší primitivní
scítání lidu nahradil všeobsáhlý fiskální systém.
Témer po celou dobu Staré ríše byl Egypt centrálne rízeným státem, v jehož cele stál král,
teoretický vlastník veškerého majetku s prakticky neomezenou mocí. Mel právo nutit muže k
vojenské službe, rekvírovat obyvatelstvo na nucené práce, vybírat dane a mohl si cinit nárok
na jakékoli prírodní bohatství, i když tato výsada byla ve skutecnosti zmírnena celou radou
omezení. Ve 3. a 4. dynastii bylo mnoho nejvyšších státních úredníku cleny královské rodiny,
což bylo prímým pokracováním systému vlády rane dynastické doby. Svou autoritu
odvozovali od príbuzenství s králem. Nejvyšším postem byl úrad vezíra (tímto názvem se
12
obvykle prekládá egyptský termín catej), který mel na starost dohled nad chodem všech
složek administrativního aparátu - mimo náboženské záležitosti. Ve 4. dynastii se mnoho
princu zhostilo úradu vezíra s oslnivým úspechem.
Hlavním zdrojem informací o rízení egyptského státu jsou pro nás tituly ruzných hodnostáru.
Jasne formulované a podrobné texty, jako napr. text v hrobce úredníka 4. dynastie Mecena,
jsou bohužel výjimkou. V této dobe dramaticky vzrostla intenzita státní kontroly nad
jednotlivci a tomu odpovídal i nárust poctu administrativních úredníku všech vrstev.
Následkem toho se úrednická dráha otevrela i všem schopným gramotným zájemcum, kterí
nepatrili do královské rodiny. Tito úredníci byli odmenováni nekolika zpusoby, ale
nejvýznamnejším z nich byl ex officio pronájem státní (královské) pudy, obvykle statku
osídlených zemedelci, kterí je obhospodarovali. Tyto statky produkovaly prakticky všechno,
co jejich osazenstvo potrebovalo - vnitrní obchod se na této hospodárské úrovni omezoval na
príležitostnou smenu - a odmenou ex officio byly zemedelské prebytky. Tato puda byla po
skoncení úradu vrácena králi - alespon teoreticky - a mohla být pridelena jako odmena
dalšímu úredníkovi. V ekonomickém systému, který neznal peníze, to byl velmi úcinný zpusob
vyplácení mzdy úredníkum, ale zároven predstavoval vážné nahlodávání králova majetku.
Královské zádušní kulty
Každá pyramida žila svým vlastním životem i po dokoncení samotného monumentu, kdy se
stávala strediskem kultu zemrelého krále, který mel pokracovat naveky. Jeho cílem bylo
pecovat o potreby krále a neprímo také o potreby osob, které na nem byly závislé, tedy
rodinných príslušníku, jeho úredníku a kneží pohrbených v nedalekých hrobkách. Hlavním
donátorem byl král sám, nebot ješte za svého života daroval pozemek na stavbu pyramidy
nebo zarídil, aby na ni prispela státní pokladna. Ke kultu náleželo predevším prinášení obetí, i
když je pravdepodobné, že jen malá cást obetovaných produktu skoncila na oltárích a
obetních stolech chrámu (a ani ty asi nebyly zniceny, ale recyklovány, to znamená
spotrebovány zamestnanci chrámu nebo rozdeleny). Z vetší cásti obetních daru žili kneží a
úredníci zapojení do zádušního kultu a remeslníci žijící v pyramidovém meste, neco bylo
vycleneno na zádušní kulty v ostatních hrobkách. Tento zpusob prerozdelování národního
produktu, který tak prinášel prospech všem vrstvám egyptské spolecnosti, byl pro staroveký
13
Egypt príznacný. Ovšem pudu darovanou na stavbu pyramid chránily navždy královské
dekrety, které jí zarucovaly nezcizitelnost, a výsledkem bylo postupné omezování královy
hospodárské moci.
Královský zádušní kult existoval i v provinciích. Snofruuv kult byl zrejme soustreden v
nekolika malých stupnovitých pyramidách o pudorysu cca 20 m2, z nichž nejméne sedm je
známo (v Elefantine, Edfu, Kule, Ombu, Abydu, Síle a Záwijit el-Mejjitínu). Jen jedinou z nich,
pyramidu v Síle, mužeme s urcitostí datovat do vlády Snofruovy podle jeho stély a sochy.
Velké stavební projekty byly rovnež prícinou výprav do zahranicí, jejichž úkolem bylo zajistit
kámen a jiné prostredky, které v Egypte nemeli. Výpravy organizoval stát a jiný typ obchodu
na dlouhé vzdálenosti nebyl pred 6. dynastií znám. V tyrkysových a medených dolech ve Wádí
Magháre na Sinajském poloostrove byla na skále objevena vytesaná
jména Džosera,
Sechemcheta, Snofrua a Chufua. Pred Džoserem to mohl být i Nebka, pokud jméno Hor
Sanacht patrí jemu. Na Palermské desce je záznam o ctyriceti lodích, které privezly drevo z
nejaké nejmenované zahranicní zeme za vlády Snofruovy. V rulových lomech hluboko v
núbijské Západní poušti, 65 km severozápadne od Abú Simbelu, se dochovala vytesaná
jména Chufua a Radžedefa. Droba a siltovec na výrobu soch pocházely z Wádí Hammámátu,
mezi Koptem (dnešní Kuft) a Rudým morem. Obchod nebo diplomatické styky mohou
vysvetlovat prítomnost egyptských objektu v Byblu, severne od Bejrútu, za vlády Chufuovy,
Rachefovy a Menkaureovy a také v Tell Mardíchu (Ebla) v Sýrii z doby Rachefovy.
V 3. a 4. dynastii neohrožovali Egypt žádní zahranicní neprátelé. Vojenská tažení za hranice
Egypta musíme chápat jako pátrání po nových príhodných zdrojích nerostného bohatství.
Jednou z hlavních povinností egyptských králu bylo dobýt a porobit vnejší neprátele Egypta a
doktrína o královské moci se tu bez obtíží shodovala se státní realpolitik. Vetšina dukazu
pochází z vlády Snofruovy, ale ty nejspíš nebyly výjimkou, jsou pouze lépe zdokumentované.
Takovéto primitivní formy zahranicní politiky byly bežné zvlášte ve 4. dynastii, kdy bylo
egyptské hospodárství vyždímáno až k hranicím únosnosti. Cílem velké výpravy, kterou vyslal
Snofru a která mela privézt zajatce, dobytek a prírodní materiál vcetne dreva, byla Núbie. Na
Palermské desce je záznam o válecné koristi, cítající 7 000 zajatcu a 200 000 kusu dobytka.
Tyto výpravy znicily núbijské osady a vylidnily Dolní Núbii (mezi 1. a 2. kataraktem), což
melo evidentne za následek vymizení místní kultury známé jako skupina A (viz 4. kapitola). Za
4. dynastie byl kolonizován Buhén, ležící v oblasti 2. nilského kataraktu.
14
Monumentální stavby poskytovaly nebývalé príležitosti umelcum, zvlášte tem, kterí tesali sochy
a skalní reliéfy. Zkušenost s opracováním malých kamenu, nabytá v predchozích obdobích, se
s vynikajícími výsledky zhodnotila pri práci na velkých sochách. Královské pyramidové
komplexy se zacaly zdobit sochami; ty vetšinou predstavovaly krále, nekdy ve spolecnosti
bohu. Ackoli nás na nich upoutají jejich estetické kvality, byla tato umelecká díla predevším
funkcní. Nejstarší velká zachovalá skulptura - socha krále Džosera - se našla v chrámu jeho
pyramidy v Sakkáre. Byla umístena v serdabu (místnost pro sochu z arabského slova „sklep“)
u severní steny pyramidy a jejím zámerem bylo zobrazit královo ka (ducha). Podobný motiv
mají i sochy v soukromých hrobkách.
Behem 4. dynastie vzrostl pocet královských soch urcených pro chrámy. Rulová socha krále
Rachefa, chráneného sokolem (usazeným za ním na operadle trunu jako podoba boha Hora, s
nímž byl král ztotožnován), je mistrovským dílem, které bylo pozdeji casto napodobováno, ale
žádné z pozdejších del ho nepredcí. I chrámum místních božstev byly casto venovány sochy
techto bohu, ale ty se až na výjimky nezachovaly.
Chrámy a vzestupné cesty byly zdobené nádhernými vysokými reliéfy, stejne jako kaple
mnoha hrobek z poloviny 4. dynastie. Reliéfy nebyly pouhou výzdobou. Vyjadrovaly ruzné
ideje, napr. královskou moc na monumentech králu nebo uspokojení potreb v posmrtném
živote v soukromých hrobkách, a jejich vclenení do chrámu ci hrobek zajištovalo jejich
nesmrtelnost. Drevené stély umístené ve výklencích hrobky Džoserova úredníka Hesirea (nyní
v Egyptském muzeu v Káhire) jsou na to, že pocházejí z tak raného období, pozoruhodné
vysokou úrovní reliéfní výzdoby. Tyto reliéfy vytváreli titíž umelci, kterí se podíleli na výzdobe
královských monumentu a byly stejne jako hrobky a sochy královským darem. Hieroglyfické
písmo se nyní stává zcela rozvinutým systémem, využívaným pro nápisy v monumentech. Jeho
spojovaný protejšek, zvaný egyptology hieratické písmo, se používal pro psaní na papyry, ale
nálezy takových dokumentu z doby pred 5. dynastií jsou velmi vzácné.
Slunecní chrámy a vzestup boha Rea
Až donedávna byl vzestup Manethóovy 5. dynastie interpretován podle literárního textu
zapsaného na Papyru Westcarové. Jedná se o ne zcela zachovalý soubor povídek sestavený
pravdepodobne ve Strední ríši a sepsaný o neco pozdeji. Dejištem Arabských nocí je dvur
15
krále Chufua, kde královští princové baví svého rozmrzelého otce vyprávením príbehu.
Vyprávení prince Radžedefa predpovídá, že se manželce Reova kneze Radžedete ze Sachbu
(nilská delta)
narodí ze spojení se samotným bohem Reem trojcata, budoucí králové
Veserkaf, Sahure a Neferirkare. K Chufuove velkému zármutku je temto trojcatum urceno
nahradit na egyptském trunu jeho vlastní potomky. Pocátky Manethóovy nové, tedy 5.
dynastie se zdají být spojeny se zásadními zmenami v egyptském náboženství a, jak ukazuje
Papyrus Westcarové, muže toto rozdelení muže odrážet starou egyptskou tradici.
Prvním králem nové dynastie byl Veserkaf (Hor Irmaet, 2494-2487 pr. N.l.), jehož jméno zní
podobne jako jméno posledního (ci snad predposledního) panovníka 4. dynastie Šepseskafa.
Nekterí historikové se domnívají, že Veserkaf byl vnukem Radžedefovým, ale prestože
nepochybne existovalo nejaké príbuzenské pouto mezi ním a králi 4. dynastie, nedokážeme
presne urcit jeho povahu. O Veserkafove vláde nám není nic známo a neexistuje žádný
soudobý záznam dokazující, že události vyprávené v Papyru Westcarové jsou pravdivé.
Hlavním dochovaným architektonickým úspechem Veserkafovy vlády byla stavba chrámu
zasveceného výhradne slunecnímu bohu Reovi. Byl to pocátek nového trendu: šest z prvních
sedmi králu Manethóovy 5. dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef, Niuserre a
Mankauhor) staveli takové chrámy v následujících osmdesáti letech. Jména techto chrámu
známe z titulatur jejich kneží, ale pouze dva z nich byly nalezeny a vykopány - Veserkafuv a
Niuserreuv. Veserkafuv slunecní chrám stál v Abúsíru, severne od Sakkáry (ovšem zdá se, že
soucasné vykopávky potvrzují názor, že rozdelení mezi Sakkárou a Abúsírem vytvorili
moderní archeologové a ve staroveku zrejme neexistovalo).
Veserkafova pyramida se nachází v severní Sakkáre, poblíž severovýchodního cípu
Džoserova areálu. V soucasné dobe se prehodnocuje její prísná monumentalita; pyramida je
totiž pomerne malá (strana merí 73,5 m a výška 49 m), již ne tak peclive postavená a je na ní
patrná snaha o improvizaci (hlavní chrám stojí zcela neobvykle proti jižní stene pyramidy, snad
proto, že na konvencním míste už stála nejaká jiná stavba). Veserkaf, jehož vláda trvala
pouhých sedm let, mohl nastoupit na trun již jako starec.
Stavba slunecních chrámu byla výsledkem rostoucí duležitosti slunecního boha. Re byl nyní
témer ekvivalentem státního boha. Každý král stavel nový slunecní chrám a z toho, jak blízko
u pyramid ležely a jak byly svým plánem podobné pyramidovým komplexum, usuzujeme, že
se stavely spíš pro posmrtný život než pro prítomnost. Slunecní chrám se skládal z údolního
16
chrámu, spojeného vzestupnou cestou s horním chrámem. Hlavním znakem horního chrámu
byl masivní podstavec s obeliskem, symbolem slunecního boha. Oltár stál na otevreném
nádvorí, kam dopadaly slunecní paprsky. Ve Veserkafove stavbe, nejstarším slunecním
chrámu, ješte nebyly žádné nástenné reliéfy, ale v Niusserreove chrámu jich bylo velké
množství. Výjevy na reliéfech jednak zduraznují roli slunecního boha jako nejvyššího dárce
života a hybné síly prírody, ale také urcují královo místo ve vecném kolobehu života tím, že
predstavují jeho každorocní oslavy svátku sed. Poblíž nechal král postavit velkou repliku
slunecní bárky z nepálených cihel. Chrámy byly tedy osobními památníky králova
príbuzenského vztahu s bohy, který bez prerušení pokracuje i po smrti. Podobne jako
pyramidové komplexy byly i slunecní chrámy nadány pudou, o svátcích dostávaly donace a
mely svuj vlastní personál.
5. dynastie
Puvod 5. dynastie, jak ho vysvetluje Papyrus Westcarové, mužeme konfrontovat s dukazy z
doby vlády Sahurea a Neferirkarea. Královna Chentkaus je ve své mastabe v Gíze oznacena
jedinecným titulem: „matka dvou králu Horního a Dolního Egypta“. Tentýž titul je znám z její
pyramidy (nedávno objevené ceskými archeology),
postavené vedle Neferirkareovy
pyramidy v Abúsíru. Pokud je Chentkaus z Gízy a Chentkaus z Abúsíru tatáž osoba, pak dva
synové z jejího titulu jsou Sahure (Hor Nebchau, 2487-2455 pr. N.l.) a Neferirkare (Kakai,
Hor Veserchau, 2475-2455 pr. N.l.) a Papyrus Westcarové má cástecne pravdu. Pyramidy
techto dvou králu se nacházejí v Abúsíru, stejne jako pyramidy všech králu, kterí staveli
slunecní chrámy (a zrejme i Šepseskareuv, 2455-2448 pr. N.l.). Vzestupná cesta, spojující
údolí a zádušní chrámy Sahureova pyramidového komplexu, byla vyzdobeny reliéfy vysoké
umelecké úrovne, predjímajícími lépe známé reliéfy krále Venise (2375-2345 pr. N.l.).
Jmenovaní abúsírští králové predstavují pevne stmelenou skupinu a jejich monumenty jsou si v
mnohém podobné.
Chrám Neferirkareovy pyramidy vydal nejduležitejší administrativní papyry, které známe ze
Staré ríše. Tyto dokumenty vrhají svetlo na každodenní chod instituce pyramidy a obsahují
detailní záznamy o produktech, které sem byly dodávány, seznamy službu konajících kneží,
soupis inventáre chrámu a dopisy. Komplex pyramidy ovšem dokoncen nebyl a jeho údolní
17
chrám a vzestupnou cestu pozdeji zaclenil Niuserre do svého vlastního pyramidového
komplexu.
Král Šepseskare (Hor Sechemchau, 2455-2448 pr. N.l.) je nejefemérnejší postavou
abúsírské skupiny a dosud nebyl nalezen žádný textový ani archeologický dukaz o existenci
jeho slunecního chrámu. Na vine je snad jeho krátká vláda. Kralování Raneferefovo (Isi, Hor
Neferchau, 2448-2445 pr. N.l.) ovšem bylo ješte kratší. Ackoli se jeho pyramida nikdy
nepozvedla nad nejnižší stupen, v zádušním chrámu byly nedávno objeveny papyry srovnatelné
s temi, které se nalezly v zádušním chrámu Neferirkareove.
Slunecní chrám krále Niuserrea (Inej, Hor Setibtauej, 2445-2421 pr. N.l.) stál v Abú
Ghurábu, severne od Abúsíru. Menkauhor (Ikauhor, Hor Menchau, 2421-2414 pr. N.l.) byl
posledním králem, který nechal postavit slunecní chrám. Jeho pyramida dosud nebyla
lokalizována, ale hrobky jeho kneží a jiné stopy napovídají, že muže být ukryta pod pískem
nekde v jižním Abúsíru nebo severní Sakkáre.
Nejnápadnejší zmenou v egyptské administrative v této dobe bylo to, že nejvyšší úrady už
nedostávali clenové královské rodiny. Dalším význacným rysem je pohotovost, s jakou byly
slunecní chrámy zacleneny do hospodárského systému zeme. Nekdy byli kneží jmenováni ke
službe ve slunecních chrámech jen formálne a skutecným duvodem byl zisk plynoucí z této
funkce - mohl jím být napríklad pozemek chrámu pronajímaný ex officio. Totéž platilo o
jmenování do funkce úredníku pyramidy. Mezi požadavky sveta bohu a zemrelých a
potrebami živých nebyly žádné markantní rozdíly. Mužeme si docela dobre predstavit systém,
kde byla vetšina národního produktu teoreticky vyclenena pro potreby zesnulého krále,
slunecní chrámy a svatyne místních bohu, ale ve skutecnosti se jím živila vetšina obyvatel
Egypta.
Náboženská víra starých Egyptanu se lišila podle místa i podle spolecenského postavení.
Prakticky každé egyptské území melo svého místního boha, který byl pro jeho obyvatele
nejduležitejší, a pozvednutí Rea na úroven státního boha na to nemelo prakticky žádný vliv.
Naopak, anály dokazují, že králové zacali v této dobe venovat vetší pozornost místním
božstvum ve všech cástech zeme poskytováním daru (vetšinou pozemku) jejich svatyním,
nebo osvobozením od daní ci nucených prací.
I nadále byly vysílány výpravy na tradicní místa za hranicemi Egypta, zvlášte pro tyrkys a med
do Wádí Magháry (Sahure, Niuserre, Menkauhor) a Wádí Charítu (Sahure) na Sinaji, a pro
18
rulu do lomu severozápadne od Abú Simbelu (Sahure a Niuserre). Texty z vlády Sahureovy a
Niuserreovy se zminují o výprave za exotickým zbožím (malachit, myrha a elektron, tj. slitina
zlata a stríbra) do Puntu, africké zeme ležící nekde mezi horními úseky Nilu a somálským
pobrežím. Sahure, Niuserre i Neferirkare nadále udržovali kontakty s Byblem. Nálezy
predmetu se jmény nekterých králu 5. dynastie v Doraku u Marmarského more zustávají
nejasné.
V prubehu 5. dynastie vzrustá pocet kneží a úredníku, kterí si mohli nechat postavit hrobku z
vlastních prostredku. Nekteré z techto mastab patrí k nejvetším a nejlépe vyzdobeným
hrobkám Staré ríše - napríklad hrobka Tejova (Sakkára) a Ptahšepsesova (Abúsír), obe
pravdepodobne z doby vlády Niuserrea. Hrobky stojí casteji na provincních hrbitovech než v
blízkosti královských pyramid. Vzrustající nezávislost na královské milosti byla prirozene
doprovázena odpovídající rozmanitostí forem a umelecké úrovne soch a reliéfu.
„Autobiografické“ texty na stenách techto hrobek nám poskytují nový vhled do tehdejší
spolecnosti. Vetšina z nich se skládá z konvencních frází a méne obvyklých námetu, které
casto souvisí se vztahem majitele hrobky ke králi. Tento trend pak pokracoval až do konce
Staré ríše.
Králové Textu pyramid
Po Menkaureove smrti už byly ve vzduchu predzvesti zmeny, ale nuance tohoto procesu nám
unikají.
Do královských stavebních podniku postupne pronikala standardizace a
racionalizace. Menkauhorovi následníci již nebudovali slunecní chrámy, prestože postavení
slunecního boha Rea zustalo nezmenené. Dlouhá vláda krále Džedkarea (Isesi, Hor Džedchau,
2414-2375 pr. N.l.) spojuje abúsírskou skupinu s králi, kterí následovali po nem. Nekterí z
jeho úredníku byli pohrbeni na abúsírské nekropoli, což svedcí spíš o kontinuite než o nejaké
prestávce, ale pyramida samotného krále je v jižní Sakkáre. Její skromné rozmery (strana
merí 78,5 m, výška 52,5 m) prejali s výjimkou jeho bezprostredního následníka Venise všichni
zbývající významní vladari Staré ríše (Teti, Pepi I., Merenre a Pepi II.). Ptahhotepova
naucení, nejduležitejší literární dílo Staré ríše, shrnující pravidla chování úspešného úredníka,
jsou pripisována Džedkareovu vezírovi.
19
Vláda krále Venise (Hor Vadžtauej, 2375-2345 pr. N.l.) byla rovnež velmi dlouhá. Nechal si
postavit pyramidu v jihozápadním rohu Džoserova areálu, ale je ješte menší než pyramida jeho
predchudce. Její dlouhá vzestupná cesta, merící takrka 700 m, byla puvodne vyzdobena
pozoruhodnými výjevy, z nichž se bohužel dochovaly jen fragmenty a které predcí šablonovité
výrazové prostredky , jimiž se vyjadrovaly ideje královské moci, nebo je prinejmenším
vyjadrují novým, neotrelým zpusobem. Jsou na nich zaznamenané ruzné události z Venisovy
vlády, napr. doprava sloupu z žulových lomu u Asuánu do králova pyramidového komplexu.
Hlavní inovací Venisovy pyramidy - a ta bude charakteristická pro zbývající pyramidy Staré
ríše (vcetne pyramid nekterých královen) - byly Texty pyramid, vyryté na stenách jeho hrobní
komory a jiných cástech interiéru. Texty pyramid predstavují nejstarší velkou náboženskou
skladbu známou ze starovekého Egypta. Nekteré její cásti byly složeny ješte pred vládou
Venisovou a mapují vývoj egyptských náboženských myšlenek od preddynastické doby.
Zemrelý král Venis je ztotožnován s Reem a Usirem a mluví se o nem jako o Usiru Venisovi.
Náboženská doktrína o Usirovi je nejduležitejší složkou Textu pyramid, ale myšlenky
související se slunecním bohem Reem jsou rovnež duležité a stejne tak i koncepty orientované
na hvezdy a nekteré jiné, pravdepodobne ješte starší. Nicméne složitost Textu pyramid ztežuje
interpretaci jednotlivých zaríkadel a ješte težší je pochopit jejich vzájemné vztahy. Duvodem
zaclenení Textu do pyramidy byla víra, že zemrelému králi zajistí spokojený život na onom
svete. Egyptané považovali jejich pouhou prítomnost v pyramide za dostatecne úcinnou.
Rozmístení Textu uvnitr pyramidy není náhodné, ale byla by chyba domnívat se, že souvisí s
tak krátkodobou záležitostí, jako je pohreb.
Víra, že po smrti vstoupí zemrelý do království boha Usira, byla nyní všeobecne rozšírená.
Usir, puvodne místní buh uctívaný ve východní delte, byl spojován se zemedelstvím a vecným
obnovováním života v prírode. Byl urcite ideálním bohem pro ríši zemrelých, nebot mýty o
jeho vzkríšení zrcadlily revitalizaci pudy po opadnutí každorocních nilských záplavách (což se
delo až do zacátku dvacátého století, kdy byla u Asuánu vybudována prehrada, následovaná
Vysokou prehradou, postavenou v 60. letech). První stadia rozvoje Usirova kultu nám zdaleka
nejsou jasná. Byl vhodným protejškem slunecního boha a to možná zpusobilo rust jeho
popularity. Z písemných záznamu ovšem nejsme schopni presne urcit, kdy k tomu došlo. Ve
svých hrobkách jsou zemrelí popsáni jako imachu („poctený“) Usirem: jinými slovy, jejich
posmrtné potreby byly uspokojeny díky jejich príbuzenskému svazku. Pojetí imachu (což se
20
dá také preložit jako „ten, o nejž je postaráno“) bylo výrazem pozoruhodné morální maximy,
která se týkala všech vrstev egyptské spolecnosti a napravovala extrémní prípady sociální
nerovnosti: bohatší a vlivnejší osoby mely povinnost starat se o chudé a sociálne slabé stejným
zpusobem, jako je hlava rodiny zodpovedná za všechny její cleny.
6. dynastie
Podle Manéthóa uzavírala Venisova vláda 5. dynastii a další král, Teti (Hor Seheptauej, 23452323 pr. N.l.), uvádel 6. dynastii. Presné informace o príbuzenském svazku Tetiho s jeho
predchudci nám scházejí, ale zdá se, že jeho hlavní manželka Iput byla Venisovou dcerou.
Tetiho vezír Kagemni zahájil svou vysokou úrednickou dráhu již za Džedkarea a Venise.
Turínský papyrus ale v tomto bode také vkládá prestávku, následovanou souctem králu od
Meniho (prvního krále 1. dynastie) po Venise (císlo je dnes ztracené). To nám dává duvod k
zamyšlení, protože kritériem takového rozdelení je v Turínském papyru vždycky zmena
hlavního mesta a prestehování královské rezidence.
Puvodní hlavní mesto Bílé zdi, založené na pocátku 1. dynastie, bylo co do duležitosti zrejme
postupne nahrazováno jinými , zalidnenejšími predmestími dále na jih, približne na východ od
Tetiho pyramidy. Džed-isut, název této cásti mesta, je odvozen od jména Tetiho pyramidy a
pyramidového mesta. Nicméne královské paláce Džedkarea a Pepiho I. (a snad i Venisuv) už
mohly být premístené dále na jih, mimo špínu, hluk a zápach prelidneného mesta, do údolí
ležícího na východ od dnešní jižní Sakkáry, a mohly být od Džed-isutu oddelené jezerem. Tak
by se alespon dalo vysvetlit, proc si Džedkare a Pepi vybrali pro své pyramidy práve jižní
Sakkáru.
Paralelou tohoto vývoje pak bylo to, že správní centrum sousedící s Tetiho pyramidou dostalo
jméno Mennefer (recky Memfis), odvozené od jména pyramidového komplexu Pepiho I. Ten
mohl být už na konci Staré ríše fyzicky spojen s osadami kolem chrámu boha Ptaha,
rozprostírajícími se dál na východ, a mesto jako celek zacalo být známé jako Mennefer.
Koncem 5. a zacátkem 6. dynastie se tudíž mohlo zmenit místo královské rezidence a mesta
samotného, což by vysvetlovalo rozdelení v Turínském papyru, jež se pozdeji odrazilo i v
Manéthóove výctu (otec Pepiho I. Teti byl zarazen do nové rodové linie panovníku). Ale tady
už vstupujeme na pole spekulací a jen budoucí práce v terénu prokáže, nakolik jsou pravdivé.
21
Po Tetim mohl vládnout král Veserkare (2323-2321 pr. N.l.), ale jeho existence je sporná.
Duvodem nejasností muže být to, že Pepi I. (Hor Meritauej, 2321-2287 pr. N.l.), syn Tetiho
a královny Iputy I., se na pocátku své vlády nazýval Nefersahor. To bylo jeho první, cili
trunní jméno, které obdržel pri korunovaci a kterému predcházel titul nesu-bitej („Ten, který
patrí ostrici a vcele“). Obe jména se vpisovala do oválné kartuše. Pozdeji zmenil jméno na
Merire. Jeho „nomen“, neboli osobní jméno Pepi (císlo, které po nem obvykle následuje, je
naše a starí Egyptané ho nikdy neužívali) casove predcházelo jeho nástupu na trun. Bývalo
uvedené titulem sa Ra (syn Reuv) a také se vpisovalo do kartuše.
Vnitrní situace Egypta se v této dobe zacíná menit. Královo postavení zustává teoreticky
nedotcené, ale není pochyb o tom, že se objevují první obtíže. Tento dojem se dá jen cástecne
vysvetlit pocetnejšími a kvalitnejšími informacemi, které nám umožnují detailnejší pohled na
egyptskou spolecnost, ukrytý pod monoliticky monumentální a velmi formální fasádou
predchozích období. Králova osoba už nebyla nedotknutelná: životopisný text Veniho,
vysokého
dvorního hodnostáre, se zminuje o neúspešném spiknutí proti Pepimu I.,
zorganizovaném koncem jeho vlády jednou z jeho královen. Její jméno neuvádí, ale snatková
politika už byla v té dobe známá: na sklonku života se král oženil s dvema sestrami, které se
obe nazývaly Anchesenmerire („Král Merire /Pepi I./ pro ni žije“). Jejich otec Džau byl
vlivným úredníkem z Abydu. Tyto události byly velmi dramatické, ale vzrustající moc a vliv
místních správcu (zvlášte v horním Egypte, který byl od hlavního mesta vzdálenejší) a následné
oslabování královské autority melo sice méne dramatické, zato potencionálne mnohem
závažnejší dusledky. Na konci 5. dynastie vzniká nový úrad „predstavený Horního Egypta“.
Králové 6. dynastie se vyznacovali rozsáhlou stavební cinností, budovali svatyne místních
bohu po celém Egypte, ale ty padly za obet pozdejším prestavbám nebo dosud nebyly
nalezeny. Chrámy Horního Egypta, jako napríklad Chentiamentiuv v Abydu, Minuv v Koptu,
Hathorin v Dendere, Horuv v Hierakonpoli a Satetin v Elefantine, byly obzvlášt favorizovány.
Stále casteji je králové obdarovávali a promíjeli jim dane i pracovní povinnost.
V chrámech pyramid 5. a 6. dynastie jsou zobrazeny scény, které vypadají tak presvedcive,
že je clovek v pokušení jim uverit. Tak napríklad výjev predstavující podmanení libyjských
nácelníku za vlády Pepiho II. je takrka kopií podobných scén v chrámech Sahurea, Niuserrea
a Pepiho I. (a o 1500 let pozdeji byl napodoben v chrámu súdánského krále Taharky v
Kawe. Tyto scény byly standardním zpodobením úspechu ideálního krále a k realite mely
22
hodne daleko. Jejich zaclenení do chrámu melo zajistit jejich kontinuitu. Stejne mužeme
vysvetlit i obrazy lodí vracejících se z výpravy do Asie a útoku na nomády v Palestine známé
ze vzestupné cesty Venisovy. Jiné zdroje ovšem zase dokazují, že podobné události se
opravdu staly. Již zmínený Veni popisuje opakované rozsáhlé vojenské akce proti „Aamu“ v
syro-palestinské oblasti. Navzdory tomu, jak jsou prezentovány, se spíš jednalo o preventivní
nebo trestné nájezdy než o obranná tažení.
Težba nerostu v pouštích za hranicemi Egypta pokracovala. Ve Wádí Magháre na Sinaji se
dobýval tyrkys a med (Džedkare, Pepi I. a II.), droba a siltovec ve Wádí Hammámátu ve
Východní poušti (Pepi I., Merenre) a rula v lomech ležících severozápadne od Abú Simbelu
(Džedkare). Džedkare také vysílal výpravy do Puntu a mnoho panovníku udržovalo obchodní
a diplomatické styky s Byblem (Džedkare, Venis, Teti, Pepi I. a II., Merenre) a také s Eblou
(Pepi I.).
Koncem 6. dynastie byla obzvlášt duležitá Núbie a za vlády Merenrea se Egyptané pokoušeli
zlepšit plavbu v oblasti prvního kataraktu. Do hranicní oblasti nyní zacal proudit nový príliv
pristehovalcu (tzv. núbijská skupina C) z jihu, z krajiny mezi tretím a ctvrtým kataraktem,
jejímž strediskem byla Kerma. Egypt se ve snaze zabránit potenciálnímu ohrožení svých
ekonomických zájmu a bezpecnosti s temito lidmi obcas stretl v ozbrojeném konfliktu.
Karavany putující napríc núbijským územím (do zemí Vavat, Ircet, Sacu a Jam) vysílali
správcové nejjižnejších egyptských nomu, sídlící v Elefantine, jako napríklad Harchuf,
Pepinacht, Hekaib a Sabni. Mezi prepychové zboží z Afriky, jež se do Egypta dopravovalo
touto cestou, patrilo kadidlo, tvrdé drevo (eben), kožešiny a slonovina, ale také tancící
trpaslíci a exotická zvírata. Od této doby se také datuje najímání Núbijcu, kterí se uplatnili
zejména v pohranicní policii a jako žoldnéri ve vojenských výpravách.
Západní poušt križovaly trasy karavan. Jedna z nich opouštela Nil u Abydu a mírila pres oázu
Charga na jih po trase známé jako Darb el-Arbain (arabsky „ctyricetidenní cesta“) do oázy
Selima. Jiná mírila z Chargy na západ, do oázy Dachla, kde zejména za vlády Pepiho II.
vzkvétalo duležité stredisko v Ajn Asilu, poblíž moderního Balátu.
Úpadek Staré ríše
23
Po Pepim I. vládli jeho dva synové, Merenre (plným jménem Merenre-nemtejemsaf, Hor
Anch-chau, 2287-2278 pr. N.l.) a Pepi II. (Hor Necerchau, 2278-2184 pr. N.l.). Oba
nastoupili na trun velmi mladí a oba si postavili pyramidy v severní Sakkáre. Vláda Pepiho II.,
trvající ctyriadevadesát let (zdedil trun v šesti letech) je nejdelší vládou starovekého Egypta,
ale její druhá polovina byla pradvepodobne ne príliš výkonná, jelikož síly, které do té doby
nahlodávaly teoretické základy egyptského státu tajne, to nyní cinily zcela nepokryte. Krize,
jež následovala, byla nevyhnutelná, nebot její semena byla obsažena v samotném systému.
Koreny této krize byly predevším v ideologii, jelikož král, jehož hospodárská moc byla nyní
velmi oslabená, už nemohl zastávat roli, kterou mu pripisovala doktrína o egyptské královské
hodnosti. Následky byly pro celou egyptskou spolecnost velmi vážné: systém odmenování ex
officio už nemohl uspokojive fungovat a fiskální systém byl zrejme na pokraji krachu.
Nekteré úrady byly v praxi dedicné a zustávaly v jedné rodine po nekolik generací. Hrobky
vytesané ve skalách na ruzných místech Stredního a Dolního Egypta, jako napr. v Sedmentu,
Dešáše, Kóm el-Ahmaru, Šéch Saídu, Méru, Dér el-Gebráwí, Achmímu (el-Hawáwíš), elHagarse, el-Kasr wa’s-Sajjádu, Elkabu a Asuánu (Kubbet el-Hawa), svedcí o aspiracích
místních správcu, kterí byli nyní polonezávislými místními vládci. Méne už toho víme o
analogických hrbitovech v delte, i když takové lokality, jako jsou Héliopolis, Kóm el-Hiš a
Mendés, potvrzují jejich existenci. Blízkost hlavního mesta mohla všechny snahy o vetší
autonomii ztežovat, ale hlavním duvodem nedostatku dukazu je místní geografie a geologie.
Archeologické vrstvy Staré ríše leží tesne u soucasné hladiny spodní vody nebo pod ní, což
velmi ztežuje vykopávky. Mnohem více toho víme o místních správcích z oázy Dachla, kterí
žili v Ajn Asilu a nechávali se pohrbít ve velkých mastabách na místním hrbitove (Kilat edDabba).
Existence centralizované vlády byla ohrožena a výhody sjednoceného státu ty tam. Situaci
ješte zhoršovaly klimatické podmínky, zvlášte nekolik let po sobe trvající nízké záplavy a
úbytek srážek, které zasáhly oblasti sousedící s údolím Nilu a jejichž dusledkem bylo napetí,
které na egyptských hranicích vyvolávali nomádi. Skutecnost, že po neobvykle dlouhé vláde
Pepiho II. cekalo v záloze mnoho potenciálních následníku trunu, mohla ješte prispet k chaosu
nastalé situace.
Po Pepim II. nastoupil na trun Merenre II. (Nemtejemsaf), královna Nitokris (2184-2181 pr.
N.l.) a zhruba sedmnáct ci víc efemérních králu, které Manéthó zahrnul do své 7. a 8.
24
dynastie. Jeho rozdelení dynastií je težko vysvetlitelné - snad jen tak, že se jedná o náhodná
rozdelení seznamu. Vetšina techto vladaru pro nás neznamená o mnoho víc než pouhá jména,
ale nekteré z nich známe z imunitních dekretu, vydaných pro Minuv chrám v Koptu. Hakare
Ibi je jediný panovník, jehož malá pyramida (plocha 31,5 m2) se nalezla v jižní Sakkáre. Byla
to tedy pouze královská rezidence v Memfide a teoretický nárok na celý Egypt, co pojilo tyto
bezvýznamné krále s mocnými vladari pocátku Staré ríše. Souhrnný pocet 955 let, jež podle
Turínského papyru delily Meniho, zakladatele 1. dynastie, od posledního z techto efemérních
panovníku, uzavírá linii memfidských králu a dobu, kterou nazýváme Stará ríše.
6. kapitola
1. PRECHODNÁ DOBA
(cca 2160-2055 pr. N.l.)
Stephan Seidlmayer
Egyptologové tradicne delí dejiny faraonu na hlavní období podle politického stavu zeme.
„Ríše“ - definované jako období politické jednoty a silné, centralizované vlády - se strídají s
„prechodnými dobami“, pro než je naopak typické vzájemné souperení místních vládcu,
cinících si nároky na moc. V prípade 1. prechodné doby skoncila dlouhá linie králu, kterí vládli
z Memfidy, s posledními faraony 8. dynastie. Po 8. dynastii vládla rada králu, kterí pocházeli z
Hérakleopole Magny, ležící na severu Stredního Egypta, poblíž vstupu do Fajjúmské oázy.
Tito králové se objevují v Manéthóove 9. i 10. dynastii, jelikož byli chybne rozdeleni pri
prepisování puvodního seznamu králu (viz 1. kapitola, diskuse o Manéthóove Aegyptiace).
Prenesení královské rezidence z Memfidy do Hérakleopole museli starí Egyptané považovat
za velký zvrat. Svedcí o tom skutecnost, že kompilátori Turínského papyru z 19. dynastie
vložili po seznamu králu 8. dynastie velký souhrn predchozí cásti egyptských dejin. Navíc
seznam králu v chrámu Sethiho I. v Abydu neuvádí v období mezi 8. dynastií a pocátkem
Strední ríše žádná jména králu.
25
Faktem je, že hérakleopolští vládci nikdy nezískali moc nad jižní cástí Horního Egypta. V
prubehu vleklých boju mezi místními velmoži se zde jako vudcí síla prosadil rod thébských
nomarchu, kterí si zacali osobovat právo na královský titul, a následkem toho se objevili v
análech králu jako 11. dynastie. Od tohoto okamžiku stojí na území Egypta proti sobe dva
souperící státy. Éru ustavicných válek ukoncil až thébský král Nebhepetre Mentuhotep II.,
kterému se podarilo zvítezit nad svým hérakleopolským souperem a znovu sjednotit zemi pod
thébskou nadvládou , címž zahájil období Strední ríše. Tato kapitola proto pojednává o
období mezi koncem 8. dynastie a vládou Nebhepetrea Mentuhotepa II.
Chronologické problémy
Jsme pomerne dobre informováni o druhé cásti 1. prechodné doby - o fázi souperení mezi
Hérakleopolí a Thébami, jež trvalo 90 až 110 let. První cást této doby - fáze hérakleopolské
vlády pred nástupem 11. dynastie - nám už tak jasná není. Máme nedostatek prímých
chronologických informací, jelikož se z Turínského papyru ztratila vetšina jmen
hérakleopolských vládcu i všechny údaje o délce jejich vlády, a také proto, že archeologický
výzkum v severní cásti Stredního Egypta a v delte, srdci hérakleopolského království, je velmi
neuspokojivý. Pro nedostatek údaju prímo souvisejících s hérakleopolskými vládci
egyptologové dokonce jeden cas soudili, že období, kdy hérakleopolští vládci byli (alespon
formálne) jedinými panovníky, ani nemohlo existovat, a že tedy museli být soucasníky 11.
dynastie. To je ovšem nemožné, jelikož víme o význacných osobách a duležitých politických
událostech, které se dají zaradit jedine do doby mezi 8. a 11. dynastií.
Podrobné studie posloupnosti držitelu duležitých administrativních a knežských hodností v
nekterých mestech Horního Egypta a výzkum vývoje v archeologických materiálech nás
presvedcují o tom, že interval mezi 8. a 11. dynastií zaujímal docela dlouhý casový úsek - snad
tri nebo ctyri generace. Navíc délka 10. dynastie, kterou uvádí Manéthó, docela dobre
odpovídá našemu odhadu témer dvou století, po která trvala celá 1. prechodná doba, a tento
údaj se rovnež shoduje s prosopografickými a archeologickými dukazy.
Charakteristika 1. prechodné doby
26
1. prechodná doba nebyla jen obdobím zmatku v následnictví na egyptský trun; byla také
obdobím krize a nového vývoje, což obojí hluboce poznamenalo celou egyptskou spolecnost i
její kulturu. Toho si musíme všimnout už ve chvíli, kdy obrátíme pohled k monumentum.
Pohrební komplexy králu a nejvyšších hodnostáru Staré ríše na hrbitovech tehdejšího hlavního
mesta Memfidy hrají duležitou roli pri vytvárení predstav o egyptském státu. Stavba techto
okázalých budov se zastavila po vláde Pepiho II. a tradici oživil až Mentuhotep II., když si
nechal postavit zádušní chrám v Dér el-Bahrí v západních Thébách.
Kvuli této skutecnosti bývá nekdy horní chronologická hranice 1. prechodné doby posunuta,
aby se do ní vešly tri dekády, kdy byli ješte u moci poslední králové memfidské linie po Pepim
II. Když pojmeme schéma egyptských dejin rozdelených do dynastií ponekud volneji, zjistíme,
že tento prístup není neoduvodnený. Mužeme totiž tyto obrovské stavby chápat nejen jako
doklad povahy základních státních institucí, ale také jako dobrý dukaz skutecnosti, že tyto
instituce
stále ješte fungovaly. Nápadná mezera v rade monumentálních památek v 1.
prechodné dobe naznacuje, že se spolecenský systém rozpadl, a to jak po stránce politické,
tak po stránce kulturní.
Na druhou stranu je dobre patrné, že archeologické i epigrafické památky ukazují na existenci
kvetoucí kultury uprostred nejchudších vrstev spolecnosti a na mohutný spolecenský rozvoj v
provincních mestech Horního Egypta. Proto mužeme ríci, že spíše než prímý kolaps egyptské
spolecnosti a kultury jako celku charakterizuje 1. prechodnou dobu duležitý, i když docasný,
presun stredisek aktivity a dynamismu.
Chceme-li pochopit krizi faraonského státu a procesy, které nakonec vedly ke znovuvytvorení
jednotné politické organizace na novém základe, je nezbytné prozkoumat, jak byly politické
instituce zakorenené ve spolecnosti. Egyptské dejiny se casto soustredí na královské
rezidence, vládce a „dvorní kulturu“, ale pri psaní dejin 1. prechodné doby se místo toho
musíme zamerit na provincní mesta a na lidi samotné, jelikož práve oni tvorí nejzákladnejší
složku spolecnosti.
Hlavní mesto a provincie
Faraonský stát puvodne vznikl jako centralizovaný systém. Od nejstarších dob sídlily jeho
hlavní instituce - král a jeho dvur - v hlavním meste. Tam byla soustredena i spolecenská elita
27
a vedení administrativního aparátu, odtamtud byly rízeny tradice vyspelé kultury i státní
náboženství, v jeho bezprostrední blízkosti mel stredisko kult zemrelého krále a jeho božských
predku. Správou zeme byli povereni královští emisari, kterí meli na starosti rozsáhlá území v
celém údolí Nilu. I když pracovali mimo hlavní mesto, zachovali si s ním spojení a považovali
se stále za cleny jeho elity. Až do 5. dynastie nebyl žádný z kulturních úspechu, dosvedcujících
majestátnost Staré ríše, videt za hranicemi memfidského regionu. Mezi zemí a jejím vládcem
existovala obrovská propast spolecenské a kulturní nerovnosti.
V 5. dynastii se však zacíná objevovat hluboká zmena v systému a koncem 6. dynastie už je
zcela zjevná. Pocínaje touto dobou byli správcové jmenováni do cela jednotlivých nomu a
trvale sídlili v regionu, který meli na starost. Úrad casto dedili clenové jedné rodiny, podobne
jako tomu bylo i v ostatních odvetvích státního aparátu. Prestože cílem tohoto politického tahu
byla puvodne snaha zvýšit úcinnost provincní správy, mel dalekosáhlé a nepredvídané
dusledky. Na prvním míste znamenal zmenu socio-ekonomické struktury, ležící v samém srdci
systému. Puvodne byly hospodárské zdroje soustredeny v rukou krále a centrální
administrativa je prerozdelovala. Nyní ovšem meli šlechtici, sídlící ve svých správních
strediscích, prímý prístup k zemedelským produktum. Opozice hlavního mesta a venkova
zacala pusobit jako diferenciacní cinitel uvnitr puvodne homogenní elitní skupiny úredníku.
Provincní aristokracie usilovala ze všech sil ujistit královský dvur, že zpusob jejího života se ve
všem vyrovná stylu mestské aristokracie. Je to dobre patrné na zdobených monumentálních
hrobkách, které se zacaly objevovat na hrbitovech regionálních stredisek po celé zemi.
Ikononrafie, modely textu, náboženské a ritualistické vedomosti proudily ze svého zdroje ve
dvorní kulture na periferii. Krome toho král sám poskytoval svým úredníkum specializované
remeslníky, znalce rituálu vyškolené v královské rezidenci, i nákladné zboží, jímž chtel
podporit a upevnit pouto loajality mezi provincní aristokracií a dvorem. Tyto hrobky jsou
ovšem jen špickou ledovce; ve skutecnosti jednala provincní elita a její zamestnanci jako
samostatná centra uvnitr politické organizace, vydržovali si vlastní remeslné odborníky a
ponechávali cím dál vetší díl domácí zemedelské produkce pro provincie samotné (aby se na
nem nepriživoval královský dvur), což vedlo ke zmene sociální a ekonomické struktury
provincií. Egyptský venkov hospodársky bohatl a kulturne vyzrával.
Milieu v provinciích
28
Transformace kultury a hospodárství provincií zasáhla celou spolecnost. Tento proces se dá
vysledovat i na archeologických nálezech, vykazujících hluboké zmeny, jež mely pocátek v 6.
dynastii a dosáhly vrcholu v první polovine 1. prechodné doby. Nejzákladnejší informace
musíme opet hledat na pohrebištích - jednak proto, že odkrytých mest z tohoto období je
žalostne málo, ale také proto, že pozustatky pohrební kultury mají zcela zásadní význam.
Porovnáme-li situaci na pocátku Staré ríše se stavem na jejím konci nebo v 1. prechodné
dobe, je nám na první pohled nápadná zmena v kvantite hrobu. Z pozdejšího období se
nalezlo mnohem více hrbitovu a kdykoli se zacne systematicky prozkoumávat nejaký region,
pocet hrobek markantne vzrustá. Pri interpretaci tohoto jevu musíme vzít v potaz dva faktory.
Vzrust poctu hrobek svedcí jednak o demografickém rustu ve Staré ríši, pricemž nejvetší vliv
na tuto zmenu melo samotné místní prostredí: rust poctu obyvatel pravdepodobne doprovázel
a podporoval rust intenzivnejšího a úcinnejšího využití dostupných zemedelských zdroju. Za
druhé se na konci Staré ríše a na zacátku 1. prechodné doby zacaly stavet podstatne vetší
soukromé hrobky, vybavené mnohem bohatší hrobní výbavou. Nejenže se takové hrobky
daleko lépe identifikují a datují (díky svým vetším rozmerum a rozmanitejší výbave), ale také
pritahují více archeologu. Naopak vykopávky v hrobkách první poloviny Staré ríše mely mezi
drívejšími archeology povest prodelecných podniku.
Jak zdobené monumentální hrobky, které se v této dobe objevují v Horním Egypte, tak vetší
pocet hrobu na provincních hrbitovech neprehlédnutelne odrážejí zmeny ve spolecenské
strukture spotreby. Tento fenomén je obzvlášt zrejmý na pohrebních památkách, ale nebyl
omezen jen na tuto oblast. Nejcennejší predmety, které se v hojném poctu a široké škále
vyskytují v hrobech pocátecní fáze 1. prechodné doby - kamenné kosmetické nádoby,
ozdobné predmety a amulety z drahokamu a dokonce i ze zlata - byly vyrobeny spíš pro
každodenní potrebu než prímo pro hrobní výbavu. Z toho usuzujeme, že se provincie na konci
Staré ríše a v 1. prechodné dobe tešily príznivým hospodárským podmínkám.
Rozložení hrbitovu nám také dává predstavu o strukture osídlení. Zeme byla poseta vesnicemi
a pro hlavní mesta nomu byly typické nejen skupiny skalních hrobek ci mastab patrících
provincní aristokracii, ale také velmi rozlehlé hrbitovy obycejných meštanu. Hrobky
mestského obyvatelstva se v zásade neliší od hrobek vesnicanu; nicméne bývají vetší a o neco
29
lépe vybavené. Mestský charakter tedy dominoval strukture osídlení provincií nejen po stránce
politické a sociální, ale také demograficky a hospodársky.
Zmeny stylu a tvaru jako ukazatele kulturního a spolecenského vývoje
Období, jež následovalo po konci Staré ríše, prineslo hluboké zmeny v materiální kulture. V
1. prechodné dobe totiž témer všechny artefakty zmenily podobu. Mužeme se blíže podívat na
nekolik nejduležitejších aspektu tohoto procesu.
Z archeologického hlediska je zdaleka nejduležitejším typem artefaktu keramika. Od rane
dynastické doby pres celou Starou ríši dominuje repertoáru nádob z morfologického hlediska
vejcitý tvar: nejširší místo témer vždy leželo malý kousek pod stredem nádoby. V 1.
prechodné dobe byl tento styl rychle vystrídán. Objevují se vyboulené pytlovité nebo
kapkovité tvary. Není težké uhodnout, co bylo hnací silou tohoto procesu. Cílem bylo zcela
zrejme prizpusobení tvaru nádob lepšímu využití hrncírského kruhu. U vejcitých nádob musela
být vetší cást povrchu vypracována do zamýšleného tvaru rucne po vytocení na kruhu. U
pytlovitých nádob bylo množství nezbytné práce znacne zredukováno. Za velmi významnou
také považujeme skutecnost, že tento proces nastává pouhých 200 let po zavedení
hrncírského kruhu do egyptských dílen, k nemuž došlo v 5. dynastii. Je evidentní, že teprve s
nástupem 1. prechodné doby byli lidé pripraveni opustit tradicní modely a dát prednost
výkonnejším zpusobum výroby.
Na provincních hrbitovech 1. prechodné doby krome toho získává na oblibe celá škála
nových typu predmetu. Ve Staré ríši bylo zboží pro pohrební výbavu chudších hrobu vybíráno
pouze z predmetu denní potreby, ale v 1. prechodné dobe se zacaly vyrábet predmety urcené
výlucne pro pohrební výbavu. Dobrým príkladem tohoto trendu jsou hrube opracované
drevené figurky nosicu obetí, modely lodí ci dokonce celé scény z dílen. Dalším príkladem je
stále castejší užití barevných masek vyrobených ze sádrovce a plátna (kartonáž), jimiž se
zakrývala hlava mumifikovaných zemrelých. Velmi bežné jsou také stély z jednoduchých
kamenných desek, jimiž se v superstrukturách malých mastab ci v kaplích jednoduchých
skalních hrobu vyznacovalo místo pro obeti.
Prítomnost techto predmetu naznacuje, že poptávka i prostredky dostupné v provincních
mestech byly dostacující na to, aby zde vznikly remeslné obory specializované na „nefunkcní“
30
výrobky. Ješte duležitejší je skutecnost, že prototypy techto typu predmetu pocházejí z elitní
kultury Staré ríše. Puvod pohrebních sošek lidí zamestnaných bežnými denními úkoly se dá
vysledovat už v mastabách Staré ríše, které byly vyzdobené výjevy z denního života. Zdá se,
že v 1. prechodné dobe už prestávají pusobit ty faktory, které dríve bránily kulturní
komunikaci mezi rozdílnými spolecenskými vrstvami.
Predání tradic elitní kultury širším vrstvám uživatelu jde ruku v ruce s výraznou ztrátou
umelecké kvality. Nezrídka se i stávalo, že byla ikonografie špatne pochopena a formulkovité
nápisy chybne interpretovány. Prestože se provincní umení 1. prechodné doby muže pochlubit
až udivující originalitou a tvurcím prístupem (jak to ješte vysvetlíme pozdeji v této kapitole),
nemužeme poprít, že mnohé výrobky jsou jednoduše ošklivé a neodborne zhotovené. Tohoto
aspektu si všimli mnozí historikové a považovali ho za znamení celkového kulturního úpadku 1.
prechodné doby. At už se nám taková interpretace zdá sebezrejmejší, mít tuto dobu pouze za
období kulturního úpadku by znamenalo prehlížet dva duležité procesy: asimilaci kulturních
modelu pocházejících z dvorní kultury Staré ríše celým národem a vznik masové spotreby.
Náboženské myšlenky
Nekteré zmeny v materiální kulture mužeme považovat za indikátory vývoje náboženství a
rituálních praktik, jako je tomu v prípade používání masek pro mumie. Nejduležitejším
svazkem dukazu veroucného systému provincní spolecnosti 1. prechodné doby a Strední ríše
je rozsáhlý soubor Textu rakví, magických a liturgických zaríkadel, zapisovaných puvodne na
steny drevených rakví. Prestože jádro techto textu pochází ze Strední ríše, máme nekolik
príkladu, které potvrzují, že se objevily už v 1. prechodné dobe. Myšlenkový puvod Textu
rakví je stále zdrojem debat, a to co se týce doby vzniku i zemepisného puvodu. Zcela zrejme
byl duležitou predlohou soubor Textu pyramid Staré ríše, jež byly nekdy zapisovány na rakve
spolu s Texty rakví, ale samotné Texty rakví obsahují rozhodující nový materiál i nové
koncepty.
Z 1. prechodné doby se nám dochovalo jen nekolik málo Textu rakví a nadto pocházejí
majitelé popsaných rakví výhradne z nejvyšších vrstev provincní spolecnosti. Nekdy je ovšem
možné spojit myšlenky, charakteristické pro Texty rakví, s nekterými hledisky
archeologických nálezu. Jen tehdy totiž vynikne jejich velká starobylost a všeobecná
31
oblíbenost. Tato pozorování poskytují oporu názoru, že to bylo práve provincní prostredí 1.
prechodné doby, které hrálo významnou roli pri vzniku Textu rakví a prispelo k jejich
myšlenkovému obsahu.
Cílem jedné rady Textu rakví bylo „shromáždit mužovu rodinu v ríši mrtvých“. Termín
„rodina“ je zde velmi široký; texty se zminují nejen o blízkých príbuzných, ale i o sluzích,
stoupencích a prátelích. Tato tendence je patrná u nekterých typu hrobek už v 6. dynastii.
Egyptské hrobky se puvodne stavely jen pro jeden hrob, ale koncem Staré ríše se již objevují
rozsáhlé mastaby s nekolika komorami, poskytující prostor pro celou rodinu, nebo dokonce
pro širší rodinu, jak jsme ji definovali výše. Architektura hrobek ukazuje na jakési kastování
uvnitr techto skupin: nekteré šachty jsou hloubeji položené a jiné zase vetší než ostatní, takže
umožnují prepychovejší pohreb. Ve všech dobre zachovalých hrobkách jsou oba tyto nové
aspekty - velké množství lidí zahrnutých do rodiny a nerovnost mezi cleny techto skupin obzvlášt nápadné, jelikož se hrobky používaly pravidelne, k nekolika po sobe následujícím
pohrbum.
Pohrební zvyklosti 1. prechodné doby tedy zduraznují duležitost mezilidských vztahu na
primární úrovni spolecenské organizace. Posun náboženských myšlenek názorne odráží roli,
kterou ve spolecnosti hrály tyto široké rodiny coby základní jednotky spolecenského systému.
Zmínená pohrební zaríkadla zduraznují autoritu, s níž hlava rodiny vládne svým clenum, ale
také podtrhují skutecnost, že je tato hlava schopna ochránit rodinu pred vnejšími nároky.
Rodina jako jednotka solidarity a kolektivní odpovednosti tedy fungovala jako pojítko mezi
vyššími vrstvami spolecenské a politické organizace. Díky této roli se široká rodina také
objevuje v právnických textech 6.-8. dynastie jako uznávaná instituce.
Regionální styl a identita
Jedním z nejvíce prekvapivých aspektu archeologie 1. prechodné doby jsou stylistické
odchylky jednotlivých kraju. Zatímco rozdíly v keramických stylech mezi severním a jižním
Egyptem jsou dobre patrné, rozdíly v keramice jednotlivých kraju Horního Egypta nebo
regionální varianty jiných typu artefaktu už tak zrejmé nejsou. Zdá se, že nekteré typy
predmetu zasáhl regionální vliv více než jiné a že egyptská materiální kultura jako celek se
neroztríštila na množství zcela odlišných místních variant.
32
Jeden aspekt regionální odlišnosti se ovšem zdá být velmi významný. Architektura mastab v
Horním Egypte si podržela po celou Starou ríši uniformní vzory a plynulou vývojovou linii. V
prubehu 6. dynastie a 1. prechodné doby však zacínají vznikat rozmanité místní tradice stavby
hrobek. Mezi príklady takovýchto místních architektonických stylu patrí thébské saff- hrobky
(o nichž tu bude ješte rec) a mastaby s fasádami zdobenými recesemi a s dlouhými svažujícími
se prístupovými chodbami, vedoucími do podzemních komor, které byly odhaleny v Dendere.
Tyto místní typy se natolik odlišují od hlavních architektonických stylu ranejších období, že
mužeme takovou zmenu težko vykládat jednoduše jako vývoj místních stavebních tradic. Spíš
se zdá pravdepodobné, že tyto architektonické inovace zavedla místní elita úmyslne, a to se
zámerem vyjádrit vlastní regionální identitu.
Spolecnost a vláda
I tento strucný prehled archeologických materiálu nám poskytuje dostatecný dukaz o tom, že v
provinciích probehly koncem Staré ríše a v 1. prechodné dobe dalekosáhlé zmeny. Pri
soucasném stavu výzkumu ješte nedokážeme zcela pochopit význam mnoha zde naznacených
archeologických jevu ( a mechanismu, které vedly k jejich vzniku). Ale i pres tento neutešený
stav dosavadní výzkumy naznacují, že na vzniku velké kulturní, hospodárské a spolecenské
rozmanitosti se spolupodílely jak vnitrní síly, tak silné vnejší vlivy.
Tento vývoj nevyhnutelne zasáhl politický systém: napetí mezi dvorem a provinciemi nyní
získalo na duležitosti a obzvlášt provincní šlechta - zaujímající velmi duležité postavení mezi
dvorem a místními skupinami - získala nové možnosti jednat nezávisle a soucasne být
prostredníkem mezi souperícími stranami. Tato situace vyvolává otázku, jakým zpusobem
prijímala široká egyptská verejnost rízení a ideologii vlády. Ve Staré ríši spadaly provincie
obvykle (i když ne vždy) pod dvojitou správu. „Predstavení kneží“ místních kultu byli duležití
pro roli, kterou hrály jejich chrámy jako uzly v síti hospodárské správy, ale nejduležitejší úrad
zastával „nejvyšší vládce nomu“ (tento titul se obvykle prekládá jako „nomarcha“).
Je ovšem duležité si uvedomit, že konec Staré ríše neprivodila vzrustající moc velkých rodin
nomarchu. Ve skutecnosti se totiž v 1. prechodné dobe objevují nové rodové linie místních
velmožu. Je tedy pravdepodobné, že aristokracie Staré ríše - navzdory tomu, že jako
spolecenská skupina znacne prispela ke zmenám politické struktury zeme - zustala závislá na
33
svém spojení s králem. Pri bližším zkoumání tohoto nového vývoje získáme lepší vhled do
vztahu mezi spolecenskými podmínkami a politickým vývojem v 1. prechodné dobe.
Prípad Anchtifejuv: krize, péce a moc
Anchtifej, nomarcha 3. a 2. hornoegyptského nomu, který žil v pocátecní fázi
hérakleopolského období, ztelesnuje nový typ místního vladare, který se zrodil v 1. prechodné
dobe. Jeho autobiografický text, zapsaný na pilírích jeho skalní hrobky poblíž Moally (asi 30
km jižne od Théb) je jedním z nejpompéznejších príkladu svého žánru, který se nám dochoval.
Slouží nám jako pruvodce po velkých problémech své doby a presvedcive evokuje politickou
atmosféru jižní cásti Horního Egypta v 1. prechodné dobe.
Jako „nejvyšší vládce nomu Edfu a Hierakonpole“ a „predstavený kneží“ obsadil Anchtifej
soucasne klícové pozice náboženského i sekulárního krídla provincní správy Staré ríše. Ve
skutecnosti byla v 1. prechodné dobe tato kombinace úradu pro prevážne nezávislé místní
vládce typická. Dvema klícovými událostmi Anchtifejovy politické kariéry byla jednak jeho
intervence za úcelem zpacifikování a reorganizace nomu Edfu, a za druhé jeho vojenská
výprava proti thébskému nomu, kde se s ním jeho souperi, koalice thébských a koptských
nomu, odmítli utkat. Jednalo se v zásade o politiku v malém merítku a cteme-li mezi rádky,
zrejme ani nebyl nejak mimorádne úspešný. Je napríklad zajímavé, že Anchtifej nemel ve své
funkci polonezávislého vládce nejjižnejších nomu žádné nástupce. Životopisný nápis nicméne
hlásá vlastní slávu bez nejmenší stopy falešné skromnosti:
Jeho excelence, predstavený kneží, predstavený pouštních zemí, predstavený žoldnéru,
nejvyšší vladar nomu Edfu a Hierakonpolis, Anchtifej, statecný, on praví: „Já jsem byl
pocátek a konec (tzn. vrchol) lidstva, jelikož nikdo jako já nebyl prede mnou ani nebude
po mne; nikdo jako já se ješte nenarodil a nikdy nenarodí. Prekonal jsem ciny svých
predku a ani budoucí generace me nepredcí v mých skutcích po dobu nejméne milionu
let.
Dával jsem chléb hladovým a oblecení nahým; natíral jsem vonným olejem ty, kterí
žádný nemeli; dával jsem sandály bosým; dal jsem ženu tomu, kdo žádnou nemel. Staral
34
jsem se o mesta Hefat (tj. Moalla) a Hor-mer v každém okamžiku (neštestí, kdy) byla
obloha zatemnená a zeme (byla vyschlá /?/ a kdy všichni umírali) hladem na této
Apopine píscine. Jih prišel se svým lidem a sever se svými detmi; prinesli nejlepší olej
výmenou za jecmen, který dostali. Muj jecmen plul vzhuru proti proudu až do Dolní
Núbie a dolu po proudu až do nomu Abydos. Celý Horní Egypt umíral hladem a lidé
jedli své deti, ale já jsem nikomu nedovolil zemrít v tomto nomu... Staral jsem se o dum
elefantinský a o mesto Iat-negen v letech, kdy mesta Hefat a Hor-mer už byla
uspokojena... Byl jsem Hefatu jako ochranná hora a Hor-meru jako chladivý stín.“
Anchtifej pravil: „Celá zeme byla jako kobylka, plavící se vzhuru proti proudu a dolu
po proudu (za potravou); ale nikdy jsem nedovolil, aby musel nekdo potrebný odcházet
z tohoto nomu do jiného. Jsem hrdina, jenž nemá sobe rovného.“
Hospodárská krize je jedním z problému, zminovaných tehdejšími texty. Místní velmožové se
s oblibou chlubili, že se jim podarilo nakrmit vlastní mesta, zatímco ta ostatní hladovela. Tyto
zprávy pusobí na moderního ctenáre silným dojmem, takže se dnes hladomor a hospodárská
krize považují za charakteristický znak té doby. Objevily se dokonce i názory, že strašlivé
následky opakovaných nízkých záplav Nilu, zpusobených klimatickými zmenami, mely na
svedomí pád Staré ríše. Nemužeme pochybovat o tom, že tyto texty odpovídají skutecnosti.
Potvrzují nám to zmínky o hladu, které se objevují i v méne nabubrelých textech. Napríklad
jeden zamestnanec koptského „predstaveného kneží“ vypráví: „Stál jsem v bráne Jeho
Excelence predstaveného kneží Džefeje a rozdával obilí (obyvatelum) celého mesta, aby meli z
ceho žít v bolestných dobách hladu.“
Musíme ovšem peclive zvážit, do jaké míry byla tato situace specifická pro 1. prechodnou
dobu. Ve skutecnosti nám schází nezávislý dukaz potvrzující zmenu podnebí v 1. prechodné
dobe. Dostupné údaje napovídají, že „neolitický subpluviál“, tedy období castejších deštu,
skoncilo již ve Staré ríši a prineslo suché podnebí zvlášte okolním pouštním oblastem; také se
zdá, že to podporilo celkový proces adaptace na nižší úroven každorocních nilských záplav.
Tyto podnební zmeny podle všeho nezasáhly vývoj faraonské civilizace Staré ríše a vyvolávají
tak otázku, nakolik byly spojeny s 1. prechodnou dobou. Zdá se, že nedávné archeologické
nálezy z Elefantiny dokonce naznacují, že Egypt zažil v 1. prechodné dobe záplavy, jež byly
mírne nadprumerné.
35
Vezmeme-li v úvahu dlouhodobou pravidelnost a odchylky nilských záplav, zdá se být jasné,
že strašidlo hladomoru, zpusobeného nízkými záplavami Nilu v jednotlivých letech, muselo
Egyptany více ci méne pronásledovat od nepameti. Chceme-li pochopit, proc hrál tento
problém tak duležitou roli v textech 1. prechodné doby, musíme je umístit do širšího literárního
kontextu.
Úvodní fráze tvorící základ Anchtifejovy zprávy je velmi tradicní. Je to ve skutecnosti jedna ze
standardních frází autobiografických textu úredníku Staré ríše, dosvedcující jejich morální
bezúhonnost. V 1. prechodné dobe byla základní pravidla péce o slabé dukladne
propracována. V té dobe byli velcí mužové pripraveni zakrocit, kdykoliv a kdekoliv toho bylo
zapotrebí, a rešit jak problémy hospodárské, tak politické krize i neštestí jednotlivcu.
Provincní vladari neposkytovali ochranu a živobytí jen nekolika lidem (jako otec chrání a živí
cleny své rodiny), ale byli zodpovední za celou spolecnost - at už obyvatele svého
domovského mesta nebo nomu, jemuž vládli. Poselství techto zpráv je jasné: lidé by byli bez
pomoci svých vladaru bezmocní. Kdyby byli ponecháni svému osudu, jednoduše by
nedokázali celit nebezpecím života. Nemusíme snad ani zduraznovat, že byla tato blahodárná
role panovníka neoddelitelná od nároku na úctu a od autority - jak Anchtifej zduraznuje, „na
kom spocinuly moje ruka - k tomu se nemohla priblížit žádná škoda, protože byly mé rady
tak zkušené a mé plány tak znamenité. Ale každý nevedomec, každý darebák, který stál proti
mne - tomu jsem se pomstil za jeho skutky.“
V 1. prechodné dobe se krize ocividne staly spolecensky významným kontextem, na jehož
pozadí mohla být legitimizována jak osobní moc, tak spolecenská závislost, a tento postreh
nám muže pomoci vysvetlit, proc bylo pro místní velmože téma hladu a podpory v té dobe tak
duležité.
Souperení a ozbrojené konflikty
Ve Staré ríši byli místní správcové v rámci své jurisdikce povereni organizací vojenské služby
a vedením vojska na válecné nebo mírumilovné výpravy do oblastí sousedících s údolím Nilu.
Už v 6. dynastii byli do egyptské armády rekrutováni cizí - predevším núbijští - žoldnéri. V 1.
prechodné dobe se z místních vojenských jednotek a z vojenských zkušeností místních vládcu
stávaly rozhodující síly v jejich boji o moc. Tak Anchtifej prohlašuje:
36
Já jsem to byl, kdo díky svým rázným plánum našel rešení, když ho nikdo nemohl najít;
já, kdo mel v ústech rozkazy a neohroženou mysl v ten den, kdy se nomy spojily (aby se
mnou vedly válku). Já jsem hrdina, jenž nemá sobe rovného; ten, který mluvil
svobodne, když lidé mlceli, v den, kdy všude vládl strach a Horní Egypt se neodvažoval
promluvit... Pokud je tato hefatská armáda klidná, celá zeme je klidná; ale když (jí)
nekdo stoupne na ocas, který je jako (ocas) krokodýla, pak se sever a jih této celé zeme
chveje (strachem)... Plavil jsem se dolu po proudu se svým silným a duveryhodným
vojskem a zakotvil jsem na západním brehu thébského nomu... a mé spolehlivé vojsko
procházelo západní cástí thébského nomu a prahlo po boji, ale nikdo se mu nepostavil,
protože se ho všichni báli. Pak jsem se znovu plavil dolu po proudu a zakotvil jsem na
východním brehu thébského nomu... a jeho zdi (pravdepodobne Anchtifejova
protivníka) byly obléhány, jelikož zavrel brány ze strachu pred tak silným a spolehlivým
vojskem. Stala se z nej pátrací výprava, vyhledávající príležitost k boji po celém západu
i východu thébského nomu, ale ze strachu se mu nikdo neodvážil postavit.
Není to nic nového, že si jeden úredník osobuje nárok na vládu nad více než jedním nomem.
Koncem 5. dynastie napríklad králové ustanovili úrad „predstaveného Horního Egypta“, který
mel dohlížet na správce jednotlivých hornoegyptských nomu. I z 1. prechodné doby máme
zdokumentované príklady úredníku, kterí meli na starost vetší území, jako napríklad Abihu,
který v rane hérakleopolské fázi vládl nomum Abydos, Diospolis Parva a Dendera. Na
Anchtifejove dvojité nomarchii
ci jeho nároku na vojenskou svrchovanost nad územím
rozprostírajícím se až k Elefantine proto nebylo nic neobvyklého.
Z vyprávení o Anchtifejových válkách ovšem vyplývá, že v této dobe už není král ani formálne
zminován jako autorita, která muže kontrolovat rozdelení moci mezi místními vládci. Je duležité
si uvedomit, že tato situace prozrazuje radikální zmenu mentality. V uzavreném politickém
systému Staré ríše byl král jediným zdrojem legitimní autority. Veškerá cinnost jeho úredníku
závisela na jeho príkazech, a on soudil a odmenoval jejich zásluhy. Když královská moc
upadala, vznikla otevrenejší situace. Nyní mohli místní vládci jednat ve shode s vlastními zájmy.
Museli spoléhat na své vlastní základny moci; museli bránit své postavení pred ostatními, které
37
považovali za své protivníky; a také si zacali uvedomovat vlastní úspechy, což je výrazným
rysem Anchtifejových nápisu.
Bohové, politika a rétorika moci
Na stenách Anchtifejovy hrobky je jen jediná zmínka o králi ( tj. o jednom z hérakleopolských
vladaru 9.-10. dynastie), a sice na krátké tabulce, privešené k jedné z nástenných maleb: „Kéž
Hor poskytne (dobrou) záplavu Nilu svému synu Neferkareovi.“ Je duležité, že se v tomto
prípade obrací ke králi v jeho posvátné roli prostredníka mezi lidskou spolecností a prírodními
silami. Jeho politickou roli ovšem prevzaly jiné orgány:
Buh Hor me privedl do nomu Edfu, abych tu obnovil život, prosperitu a zdraví... Ve
skutecnosti si to prál obnovit Hor, a proto me tam privedl, abych to ucinil já. Našel
jsem panství (správce) Chuua jako bažinatou zemi, kterou její majitel zanedbal, zemi
zmítanou spory a ovládanou darebákem. Nyní jsem zpusobil, že muž objímal (i) ty, kterí
zabili jeho otce nebo bratra, abych obnovil nom Edfu.
V Anchtifejove textu to není král, ale Hor, buh Edfu, kdo se jeví jako nejvyšší autorita a
hybná síla politické cinnosti. Toto pojetí není v nápisech 1. prechodné doby ojedinelé.
Dokonce i opetovné sjednocení Egypta, k nemuž došlo za Mentuhotepa II. (2055-2004 pr.
N.l.), bylo popsáno podobne - tedy jako výsledek intervence Moncua, velkého boha
thébského nomu: „Dobrý pocátek nastal, když Moncu dal obe zeme králi Nebhepetreovi
(Mentuhotep II.)“ (nápis na stéle predstaveného pokladnice Merua z Abydu, který žil za
Mentuhotepa II.).
Tato ideologie se opírala o solidní základy, nebot místní vladari zastávali obvykle i úrad
„predstaveného kneží“, což jim zajištovalo privilegovanou roli v kultu božstev. Samotný
Anchtifej je ve své hrobce na jednom výjevu zobrazen, jak dohlíží na jednu z velkých slavností
svého místního boha Hemena, a nejstarší zmínka o Amonove chrámu v Karnaku pochází ze
stély thébského predstaveného kneží, který v nápisu nechal zaznamenat, že se o nej staral v
dobách hladu.
38
Od nejstarších dob sloužily provincní chrámy jako správní centra a zároven jako místa, kde
mohlo místní obyvatelstvo projevovat svou osobní loajalitu a zbožnost, a zdá se být
pravdepodobné, že knežstvo techto chrámu tvorilo jádro puvodní provincní elity. Provincní
kulty mužeme do jisté míry chápat jako symbolické vyjádrení kolektivní identity. Proto se v 1.
prechodné dobe buh a mesto casto objevují bok po boku ve vetách, které vyjadrují
zakotvenost ve spolecnosti. Lidé ríkali: „Byl jsem milován svým mestem a chválen jeho
bohem“ a kletby namírené proti provinilcum hrozí, že „jeho místní buh jím bude pohrdat a
obyvatelé jeho mesta (nebo nekdy též „clenové jeho rodiny“) jím budou pohrdat“. Tím, že
spojili svou osobní autoritu s autoritou místních kultu, se provincním velmožum podarilo spojit
svou moc s morálními základy místní spolecnosti.
Prekvapivý námet Anchtifejova nápisu by nicméne nemel zastínit jeho literární hodnotu. Je to
totiž mimorádne brilantní skladba, plná originálních a okouzlujících výrazu. Podobné kvality má
i malovaná výzdoba jeho hrobky a všeobecne i veškeré umení Horního Egypta v 1. prechodné
dobe. Hornoegyptští malíri té doby již vubec nerespektovali konvence dvorního umení Staré
ríše. Jejich styl je hranatý, nekdy až bizarní, a smele expresivní. Když se osvobodili od
zastaralých modelu, vytvorili celou škálu nových scén: rady vojáku a lovcu, žoldnére uprostred
boje a náboženské slavnosti. Navíc zacali zobrazovat nové výjevy z každodenní práce, jako
napríklad predení a tkaní, ale také zmodernizované prastaré výjevy, na nichž jsou videt
poslední kulturní a technologické vymoženosti. 1. prechodná doba má skutecne daleko ke
kulturnímu úpadku - naopak, tyto bourlivé roky byly svedky náhlého vzestupu mimorádných
tvurcích sil, rozvoje stávajících literárních a umeleckých prostredku a jejich prizpusobování
novým spolecenským zkušenostem.
Tyto procesy rovnež napovídají o tom, že elita 1. prechodné doby cítila potrebu vyjádrit nový
pohyb ve spolecnosti; když se už vláda nemohla spoléhat na prosté vyhlášení moci, musela
jednoznacne urcit její základy. Anchtifejuv text se proto dá císt jako rec o nezbytnosti vlády a
o výhodách silné vlády. Je také pozoruhodné, jak pevne jsou tyto ideály - jichž se Anchtifej
tak presvedcive dovolává - svázány s oporami místní spolecenské organizace a provincních
tradic.
„Thébská nadvláda“ a nekropole v Tárifu
39
Ve Staré ríši byly Théby, hlavní mesto hornoegyptského 4. nomu, provincním mestem tretí
kategorie. Z pohrebních stél, vykopaných na rozsáhlém hrbitove v Tárifu, na druhém brehu
Nilu prímo proti chrámu v Karnaku, jsme se dozvedeli o rade predstavených kneží
poverených v rane hérakleopolském období dozorem nad místními záležitostmi. Po rade
úredníku získal moc nomarcha Antef, který spojil
(podobne jako Anchtifej) postavení
„nejvyššího vladar thébského nomu“ s úradem „predstaveného kneží“. Nadto se pyšnil titulem
„králuv duverník v úzké bráne jihu (tj. v Elefantine)“ a „nejvyšší vladar Horního Egypta“.
Jelikož se nápis vztahující se k tomuto Antefovi našel i na hrbitove v Dendere (hlavní mesto
hornoegyptského 6. nomu), mužeme predpokládat, že byla jeho autorita uznávána daleko za
hranicemi jeho rodné provincie.
Tento nomarcha Antef je pravdepodobne totožný i s jistým „Antefem Velikým, synem
Ikuovým“, o nemž jsou zmínky v soudobých nápisech a jemuž dokonce král Senusret I.
(1956-1911 pr. N.l.), vládnoucí na pocátku Strední ríše, nechal v chrámu v Karnaku postavit
sochu. Mimoto se o nem seznamy králu na stenách „kaple královských predku“ Thutmose III.
v Karnaku zminují jako o „knížeti Antefovi“, predkovi thébské 11. dynastie. Ovšem v pozdejší
tradici byl pouze jeho bezprostrední následník, Mentuhotep I., oznacen jako král, ackoli jeho
Horovo jméno Tepi-a (doslovne „predek“) prozrazuje, že se jedná o posmrtnou smyšlenku. U
Mentuhotepa I. i jeho syna Sehertaueje Antefa I. (2125-2112 pr. N.l.) nám schází soudobé
epigrafické prameny, ale náhrobek druhého z králu je dosud nejnápadnejší stavbou tárifské
nekropole, jež je dnes jediným dochovaným památníkem moci a velkoleposti nejstarších
thébských králu.
Vlivem místní topografie se na tárifské nekropoli v 1. prechodné dobe vyvinul zvláštní typ
skalních hrobek. U menších hrobek soukromých osob byl široký dvur zapušten do vrstvy
šterku a slínu nízké pouštní terasy. V zadním prucelí nádvorí tvorilo kryté slouporadí s radou
težkých ctverhranných pilíru fasádu hrobky, a práve rada pilíru vysloužila tomuto typu
architektury moderní název saff-hrobka (saff je arabsky „rada“). Krátká úzká chodba
uprostred fasády sestupovala do hrobní kaple, odkud vedly pohrební šachty dolu do hrobky.
Král Antef I. se rozhodl, že si nechá postavit saff-hrobku obrovských rozmeru. Dvur Saff
Dawaby, jak se komplexu ríká, mel tvar obdélníka o délce 300 m a šírce 54 m a byl zapušten
pod úroven terénu; ze zeme bylo vybráno 400 000 m3 šterku a mekkého kamene a navršeno
do dvou dlouhých nízkých hromad podél stran nádvorí. Prední cást dvora (kde mohla být
40
postavena nejaká vchodová kaple) se bohužel nedochovala, ale zadní cást hrobky se širokou
fasádou tvorenou dvojitou radou kamenných pilíru a tremi kaplemi (jednou pro samotného
krále a dvema patrícími snad manželkám) je dosud docela dobre zachovalá. Jelikož se povrch
sten sloupal, nevíme, nebyly-li puvodne vyzdobené malbami. I tak je Saff Dawaba
impozantním dílem architektury, odhalujícím neco ze základu nove ustavené královské moci.
Predevším tu není videt sebemenší snaha imitovat královskou pohrební architekturu Staré ríše.
Místo toho vytvorili thébští králové z repertoáru místních tradic typicky thébský typ královské
hrobky. Navíc na rozdíl od mnoha králu Staré ríše netoužili po výlucnosti umístení hrobky.
Královské hrobky se stále stavely na hlavním thébském hrbitove, na opacném brehu reky proti
mestu a jeho chrámum. Zde bylo místo posledního odpocinku králu obklopeno nejen
hrobkami úzkého kruhu dvoranu, ale také hrbitovem místních obyvatel. Menší hrobní kaple
stojící podél bocních stran dvora královské hrobky navíc ješte poskytovaly místo pro pohrby
nekterých z jeho prívržencu. Poselství ukryté v této architekture je proto zamereno nejen na
vysoké postavení krále, ale také na skutecnost, že tito panovníci byli pevne zakoreneni v
thébském prostredí a v místní spolecnosti.
I bezprostrední následníci Antefa I. ( Vahaanch Antef II. a Nachtnebtefnute Antef III.) si v
nekropoli v Tárifu nechali postavit velmi podobné saff-hrobky, rovnobežné se Saff Dawabou.
Když se Mentuhotep prestehoval do Dér el-Bahrí, bylo to pravdepodobne jen proto, že
vhodné stavební pozemky pro monumentální architekturu byly v Tárifu již vycerpány.
Král Vahaanch Antef II. (2112-2063 pr. N.l.)
Zatímco Mentuhotep I. a Antef I., první králové 11. dynastie, vládli jen po patnácti letech,
padesátiletá vláda Vahaancha Antefa II., bratra a následníka Antefa I., se stala nejrozhodnejší
etapou ve vývoji nové monarchie. Z doby jeho vlády se zachovalo velké množství
archeologických, epigrafických a umeleckých dukazu, které nám umožnují hluboký vhled do
povahy thébského království.
Antef II. si cinil nárok na tradicní titul dvojnásobné královské moci (nesu-bitej) i na titul „syn
Reuv“, vztahující se k dogmatu o božském puvodu panovníka. Neprijal však celý královský
protokol s jeho peti „velkými jmény“, tzv. petinásobnou královskou titulaturu (viz diskuse o
peti královských jménech v 1. kapitole). Pridal si tedy jenom „Horovo jméno“ Vahaanch
41
(„nekoncícího života“) ke svému „osobnímu jménu“ Antef a nemel žádné „trunní jméno“ (které
tradicne obsahovalo jméno slunecního boha Rea). Naneštestí se nám královo zobrazení
dochovalo jen v nekolika málo exemplárích, takže nemužeme zjistit, zda používal celý soubor
královských korun a ostatních insignií, i když soucasné torzo dukazu napovídá, že je to málo
pravdepodobné. První thébští králové si evidentne byli dobre vedomi své omezené moci.
Ve shode s tím, že vzešel ze spolecenské trídy provincních magnátu, si Antef II. nechal
vytvorit životopisnou stélu, která stála ve vchodové kapli saff- hrobky v Tárifu. Tento
monument, vyzdobený malbami krále doprovázeného jeho oblíbenými psy rekapituluje
úspechy jeho vlády; údaje uvedené v tomto textu nám bohate potvrzují i texty jeho stoupencu.
Jak už bylo receno, máme dobrý duvod verit, že poslední nekrálovský thébský nomarcha už
ovládal velkou cást jižního Horního Egypta. Nicméne rozhodující výpad na sever provedl až
Antef II. Dobyl nom Abydos, který byl od dob Staré ríše nejduležitejším administrativním
strediskem Horního Egypta. Pokracoval ješte dál a zaútocil i na území hornoegyptského 10.
nomu. Tím zahájil politiku otevreného neprátelství vuci hérakleopolským králum a v pruhu
území mezi Abydem a Asjútem musel vést válku, která trvala s prestávkami nekolik dekád.
Královi muži
Známe jména nekolika mužu, kterí sloužili pod Antefem II. Napríklad thébského vojenského
velitele Džareje, který bojoval s hérakleopolskou armádou v nomu Abydos a probojoval se s
ní až do 10. nomu; Hetepeje z Elkabu, který pro krále spravoval tri nejjižnejší nomy; a
Antefova pokladníka Ceceje, jehož nádherná stéla je dnes soucástí sbírky londýnského British
Museum. I když primárním cílem životopisných nápisu techto mužu je chvála vlastních
úspechu, není nejmenší pochyby o tom, kdo byl nejvyšší autoritou:
Tak praví Hetepej: Byl jsem ten, koho miloval muj pán a koho chválil pán této zeme; a
Jeho Velicenstvo tohoto svého služebníka (tj. Hetepeje) opravdu obštastnilo. Jeho
Velicenstvo totiž reklo: „Není nikdo, kdo (...)(mých) dobrých rozkazu, než Hetepej!“, a
tento služebník to cinil velmi dobre, a Jeho Velicenstvo za to tohoto služebníka chválilo.
A jeho dvorané ríkali: „At je tvé jméno chváleno!“.
42
Je bezpochyby velmi významné, že na území ovládaném thébskými panovníky už nebyli žádní
„nomarchové“ a že žádný z úredníku, vyslaných králem na nejakou duležitou misi, nedostal
príležitost prohlásit se za místního vládce, a tedy i prostredníka mezi zájmy svého teritoria a
královými požadavky. Nove založený stát nebyl zorganizován jako volná sít polonezávislých
velmožu, jako tomu bylo koncem Staré ríše, ale fungoval jako spolehlivý systém, opírající se o
silná pouta osobní loajality a o pevnou vládu.
Monumenty a umení
Antef II. ve svém životopisném nápisu zduraznuje krome svých vojenských úspechu také to,
že postavil mnoho chrámu bohum. Nejstarší zachovalý fragment královské budovy chrámu v
Karnaku je práve sloup Vahaancha Antefa II. V Elefantine odhalily vykopávky v chrámu
bohyne Satety neporušené stavební vrstvy, z nichž nejstarší pocházejí z rane dynastické doby.
Zatímco králové Staré ríše zasvetili bohyni Satete v Elefantine jen nekolik votivních obetí,
Antef II. byl prvním králem, který postavil chrám jak Satete tak Chnumovi a který o tom
nechal porídit oslavné nápisy na zárubni dverí. Všichni jeho následníci z 11. dynastie jeho
príklad následovali.
Sled událostí, který je z vykopávek v Elefantine tak dobre citelný, byl stejný i pri stavbách
jiných chrámu. Krome nekolika specifických výjimek je totiž královská stavební cinnost v
provincních chrámech Horního Egypta doložena až od 11. dynastie. Mužeme proto ríci, že
Antef II. zahájil novou politiku královské prítomnosti a cinnosti ve svatyních po celé zemi politiku, v níž v daleko vetší míre pokracoval Senusret I. i mnoho pozdejších králu.
Soukromé i královské monumenty z doby Antefa II. obsahují nádherné ukázky thébského
umení 11. dynastie. Nekteré z menších monumentu, jako je napríklad Džarejova stéla, ješte
predvádejí hranatý umelecký styl Horního Egypta 1. prechodné doby, ale v téže dobe už
zacaly královské dílny vytváret nádherne vyvážená díla, pro než bylo typické hluboké, oblé
modelování, a která casto dosahovala zvláštního estetického úcinku kontrastem mezi velkými
hladkým plochami a místy vyplnenými jemne tesanými detaily, jako byly podrobne
vypracované záhyby plisované suknice nebo složité úcesy. Na techto pracech je patrná snaha
vytvorit vhodný styl pro vyjádrení aspirací nové dynastie.
43
Když se zameríme na vývoj jižní cásti Horního Egypta, mužeme vysledovat vznik nového
politického systému, který postupne a nepretržite vedl k vytvorení státu Strední ríše. Tento
proces, který pak mel obrovský dopad na budoucnost Egypta, bychom snad meli považovat
za nejduležitejší jev dejin 1. prechodné doby. Nemeli bychom pri tom ovšem zapomínat, že
thébské království zaujímalo pouze malou, vzdálenou a relativne neduležitou cást Egypta jako
celku. Období válek a konfliktu, která delají z životopisných príbehu tak napínavé ctení, proto
musíme považovat za místní a krátkodobé epizody. Na vetšine míst, po vetšinu doby a pro
vetšinu lidí nebyla 1. prechodná doba zdaleka tak vzrušující, jak by se nám na první pohled
mohlo zdát.
Vetší cást zeme byla v 1. prechodné dobe v rukou hérakleopolských následníku staré
memfidské monarchie. Chceme-li dospet k vyrovnanému zhodnocení této doby, musíme se
zamerit stejne tak na hérakleopolskou ríši, jako na jižní království.
Hérakleopolské království
O osmnácti ci devatenácti králích, kterí tvorí Manéthóovu hérakleopolskou dynastii, okupující
egyptský trun po dobu asi 185 let, toho víme velmi málo. I jejich jména zustávají vetšinou
neznámá a s jednou ci dvema výjimkami je nemožné umístit tech nekolik jmenovaných králu
do dynastické posloupnosti. Navíc neznáme ani délku jejich vlády. Podle Manéthóa založil
hérakleopolskou dynastii král jménem Chetej, a tuto informaci potvrzují i soudobé epigrafické
dukazy, které se o severním království vyjadrují jako o „dome Chetejove“. Nevíme ovšem
naprosto nic o spolecenském puvodu Chetejove ani o okolnostech jeho nástupu na trun.
Soudobé zdroje jednoznacne potvrzují Manéthóuv údaj, že tato dynastie byla spojená s
mestem Hérakleopolis Magna. Je velmi pravdepodobné, že její králové sídlili v Hérakleopoli,
avšak skutecnost, že Merikare (cca 2025 pr. N.l.), poslední nebo predposlední
hérakleopolský panovník, byl pohrben v hrobce ve staré královské nekropoli v Sakkáre, je
jasným náznakem toho, že hérakleopolští králové radili sami sebe k memfidské královské
tradici. Fakt, že trunní jméno Neferkarea Pepiho II. - posledního velkého krále Staré ríše prejal nejméne jeden hérakleopolský král (stejne jako nekolik králu 8. dynastie) ocividne
ukazuje týmž smerem.
44
Žádný z hérakleopolských králu po sobe nezanechal monument - nebo alespon se dosud
žádný nepodarilo objevit - což ovšem muže být zaprícineno tím, že archeologický výzkum
lokality Hérakleopolis Magna (dnešní Ehnasíja el-Medína) zacal teprve v roce 1966.
Skutecnost, že žádná z hérakleopolských pyramid nebyla doposud na sakkárské nekropoli
identifikována, muže být považována za dukaz toho, že se jednalo spíše o nenápadné budovy,
snad podobné malé pyramide krále 8. dynastie Hakarea Ibiho
(viz str. 117).
Hérakleopolským panovníkum se zcela zrejme nepodarilo vytvorit silný centralizovaný systém
podle vzoru státu Staré ríše, a to dokonce ani v samém srdci vlastního území.
Vetšina soudobých zmínek o hérakleopolské dynastii pochází z jižní cásti stredního Egypta a z
Horního Egypta, a to z hrobek soukromých osob, predevším z životopisných nápisu, a
vetšinou se týkají hérakleopolsko-thébské války, což je téma, ke kterému se ješte vrátíme
pozdeji. Hérakleopolská éra je rovnež historickým pozadím dvou nejduležitejších literárních a
filosofických textu, které se nám dochovaly ze starého Egypta: Naucení pro krále Merikarea
a Povídky o výrecném venkovanovi. Dnes se badatelé všeobecne shodují na názoru, že tyto
„mudroslovné texty“ vznikly až ve Strední ríši, i když presné okolnosti jejich vzniku a zmeny
zpusobené prepisováním jejich textu zustávají predmetem sporu. Pokud bychom je tedy chteli
považovat za historické zdroje, je na míste nejvetší opatrnost. Napríklad v Nauceních pro
krále Merikarea se v pozadí odvíjí príbeh, v nemž královský otec adresáta techto naucení
odvrací nebezpecí infiltrace Asijcu ve východní delte. S ohledem na celkovou situaci nezní
tento scénár príliš nepravdepodobne, ale dosud nemáme žádný nezávislý dukaz, že
pristehovalectví Asijcu bylo problémem již v 1. prechodné dobe (i když je urcite doloženo z
konce Strední ríše).
Hérakleopolská éra ve spolecenské a kulturní historii
Vzhledem k nedostatku údaju týkajících se dynastických dejin hérakleopolských vládcu se zdá
být tím duležitejší zjistit, zda muže být hérakleopolské království považováno za svébytnou
spolecenskou a kulturní entitu. Pro archeologické dukazy bychom meli zamerit pozornost na
jádro hérakleopolského království: regiony Memfis a Fajjúm. Z archeologického hlediska
patril jih stredního Egypta ve skutecnosti k Hornímu Egyptu.
45
Na severu narážíme na dvojnásobný problém. Dostupné zdroje zdaleka netvorí bohatý a
soudržný historický rám, jako je tomu u údaju z Horního Egypta; je proto velmi obtížné
vytvorit spolehlivou archeologickou posloupnost. Navíc neexistují klícové skupiny materiálu, u
kterého by se dala spolehlive urcit dynastická doba, z níž pocházejí. Je proto casto nejisté,
které monumenty náleží do vlastní hérakleopolské fáze a které vznikly až po sjednocení zeme
a na pocátku Strední ríše.
V mnoha ohledech sleduje vývoj archeologického materiálu na severu stejný smer jako v
Horním Egypte. Napríklad drevené sošky sluhu a modely dílen, hrobní masky a rozsáhlé
rodinné hrobky se objevují jak na severu, tak na jihu, a všeobecne se dá ríct, že pohrební
zvyklosti jsou v obou oblastech približne stejné. Nekteré typy artefaktu, jako jsou napríklad
kamenné nádoby a amulety v podobe knoflíkových pecetí, byly evidentne vytváreny podle
týchž modelu. Soude podle archeologického materiálu prodelaly obce tvorící hérakleopolskou
spolecnost zrejme obdobný spolecenský a kulturní vývoj jako zbytek zeme.
Nesmíme ovšem prehlédnout duležité rozdíly. Napríklad vývoj tvaru keramických nádob se na
severu ubíral úplne jiným smerem. Obyvatelé Dolního Egypta neopustili prastarý vejcitý tvar
nádob, jako se to stalo na jihu. Namísto toho se objevila rada velmi neobvyklých typu štíhlých
vejcitých nádob, dole casto zakoncených špickou, se zvláštními válcovitými nebo
nálevkovitými hrdly. Morfologické vzory, které se vyvinuly na severu v 1. prechodné dobe,
ocividne daleko více lnuly k tradici.
Ani v hérakleopolském království ovšem neprežila elitní kultura ve stylu aristokracie Staré ríše.
Spolecenský profil lidí pohrbených na starovekých hrbitovech dvoranu memfidské oblasti se
také zásadne zmenil. Starší egyptologové, kterí považovali dvorní kulturu Staré ríše za normu,
s níž všechno srovnávali, to považovali za indikátor dramatických událostí. Zasadíme-li ovšem
tyto zmeny do širšího rámce, bude nám jasné, že jsme pouze svedky zmeny z velmi
výjimecných podmínek do fáze relativne normálního stavu, pri níž se memfidské nekropole
svým charakterem približovaly hrbitovum provincních mest. Když Memfis ztratila koncem
Staré ríše své dominantní postavení, muselo to bezpochyby mít za následek závažné zmeny
životních podmínek jejích obyvatel. Nemužeme ovšem archeologické nálezy z memfidských
hrbitovu interpretovat jako dukaz spolecenské revoluce nebo obcanské války po zániku Staré
ríše.
46
Na nekolika duležitých lokalitách - v Sakkáre, Héliopoli a Hérakleopoli Magne - jsou
doložené malé mastaby, k nimž patrí obetní kaple s vnitrní výzdobou a stély ve tvaru falešných
dverí, což nám umožnuje zhodnotit hérakleopolský umelecký styl. Zretelne se v nem rýsuje
tradice Staré ríše. Rituální scény a výjevy z každodenního života, usporádání výzdoby a styl
tesání verne napodobují umelecké vzory Staré ríše - s tím rozdílem, že všechno je zmenšené.
Zde, v Memfide a jejím okolí, kde byly památky na slavnou minulost Egypta stále na ocích a
kde byly umelecké tradice po celá staletí hluboce zakorenené, nemelo být dedictví Staré ríše
zapomenuto.
Je ovšem možné, že nám uniká celkový rozsah situací, v nichž byly v 1. prechodné dobe tyto
tradice uplatnovány,
a to pro neuspokojivý stav archeologického výzkumu na konci
dvacátého století. Bezprostredne po opetovném sjednocení zeme dokázal král 11. dynastie
Nebhepetre Mentuhotep II. využít odborných schopností memfidských umelcu a kameníku ke
stavbe a výzdobe svého zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Práve jeho vláda podporila náhlý
vzestup umelecké a odborné úrovne, která jako by od dob pyramid Staré ríše zmizela.
Vnitrní organizace hérakleopolského království
Na pocátku hérakleopolského období vyklouzl Horní Egypt zpod královské kontroly, ale co
se stalo s temi cástmi zeme, které zustaly pod hérakleopolskou vládou až do konce? Mezi
relevantní prameny patrí predevším prosopografické záznamy a životopisné nápisy z jižní
cásti stredního Egypta. Mezi nimi mají cestné místo hrobky predstavených kneží v Asjútu. V
druhé polovine hérakleopolského období se z Asjútu stala nejduležitejší vojenské bašta
Horního Egypta, která zustala verná hérakleopolským králum v jejich boji proti thébským
rebelum. Životopisné nápisy trí po sobe následujících držitelu tohoto úradu nám poskytují
velmi duležité informace jak o sledu politických událostí, tak o soudobých názorech na
ideologii vlády.
Dalším zdrojem informací jsou graffita, která napsali na steny travertinového lomu v Hatnúbu
poslové nomarchy Neheriho z nomu Ešmunén, který si nechal postavit skalní hrobku v elBerše. Zdá se, že je mužeme datovat do doby bezprostredne následující po konci
hérakleopolského období (i když jsou nekterí badatelé proti). V každém prípade jsou jejich
intelektuální názory pevne zakorenené v hérakleopolské tradici.
47
Téma textu z Asjútu a Hatnúbu se v mnoha ohledech podobá tématum zminovaným v textech
z Horního Egypta. Nejvýraznejším prvkem jsou opet prohlášení místních vladaru, že se v
kritických situacích starali o svá mesta. Životopisný nápis jednoho predstaveného kneží z
Asjútu dokonce detailne popisuje opatrení, jaká zavedl pro zlepšení zavlažovacího systému,
aby zajistil dostatecnou úrodu ve špatných letech. Navíc je zduraznena vojenská zdatnost
nomarchova. Texty podtrhují jak úspechy v bojích s cizím neprítelem (thébský panovník), tak
zavedení verejného porádku a zabezpecení obyvatel. V textech není zapomenuto ani na to, že
se místní velmožové starali o chrámy svých mest. Zminují se jednak o jejich stavební cinnosti,
ale také o zajištení potreb spojených s kultem.
Ostrým protikladem k Anchtifejovu textu je ovšem trvání tesných svazku s králem, které hraje
v textech asjútských velmožu duležitou roli. Prohlašují o sobe, že pocházejí ze starobylého
aristokratického rodu, a zdá se, že je s hérakleopolským panovnickým rodem pojí tesné
osobní svazky. Jeden z nich se kupríkladu zminuje, že se jako díte ucil plavat spolu s
královými detmi. Navíc je tu zpráva o zásahu hérakleopolské armády v Horním Egypte.
Hérakleopolská vláda byla proto pro místní panovníky jižní cásti stredního Egypta necím velmi
konkrétním.
Naše zdroje týkající se vnitrního usporádání hérakleopolského království jsou bohužel velmi
útržkovité. Z toho mála, co máme, se zdá, že se hérakleopolský monarcha mohl opírat o trídu
provincních aristokratu, kterí zachovávali vernost korune - zvlášte v tech prípadech, kde
existovaly silné osobní svazky (vzniklé snad na základe príbuzenství, svatby ci prátelství). Tito
aristokraté na druhou stranu považovali svá vlastní mesta za velmi duležitá a svou loajalitu
vyjadrovali zrejme predevším jejich prostrednictvím. Zdá se, že v tomto ohledu
hérakleopolské království opet zdedilo jeden z charakteristických rysu Staré ríše: mohlo s ním
tudíž zdedit i jednu ze slabých stránek jeho vnitrního usporádání.
Kóm Dara
V tomto kontextu se muže jeden duležitý, i když ponekud záhadný monument jevit jako
obzvlášt významný. Na hrbitove v Dare, asi 27 km dolu po proudu reky od stredoegyptského
Asjútu, zaujímá výsadní postavení vpravde gigantická mastaba ze sušených cihel, známá jako
Kóm Dara.
Tato budova doposud nebyla dukladne prozkoumána. V soucasné dobe
48
ohranicují plochu 138 x 144 m (tedy 19 872 m2) masivní vnejší zdi, které se puvodne tycily
do výše 20 m. Zbytky zádušní kaple, jež musela kdysi být soucástí komplexu, se dosud
nenalezly. Dovnitr se vcházelo svažující se chodbou uprostred severní steny, která vedla dolu
do jediné podzemní hrobní komory postavené z velkých vápencových bloku.
Obrovské rozmery hrobky spolu s ctvercovou základnou i umístení hrobní komory nám na
první pohled pripomínají pyramidu. Bližší analýza stavby ovšem prokáže nade všechnu
pochybnost, že budova nikdy nebyla plánována jako pyramida. Prístup k hrobní komore od
severu je totiž docela bežným znakem architektury soukromých hrobek konce Staré ríše a
ctvercový pudorys superstruktury se vyskytuje i u jiných menších hrobek v samotné Dare.
Kóm Daru tedy mužeme chápat spíš jako monumentální hrobku vycházející z místního
prototypu, podobne jako se královské saff-hrobky v Thébách vyvinuly z jednodušších typu
saff-hrobek, které se stavely pro zádušní kult obycejných lidí.
Podle keramiky mužeme Kóm Daru zaradit do první poloviny 1. prechodné doby. Její majitel
zustává neznámý a dosud nemáme spolehlivý dukaz pro casto opakovanou domnenku, že se
jedná o jinak nedoloženého krále Chuie, jehož jméno bylo objeveno na fragmentu reliéfu,
který se nalezl v jiné budove této lokality, kde byl znovu použit. Hrobka samotná jednoznacne
dosvedcuje aspirace svého majitele na politickou roli, která daleko predcí postavení pouhého
nomarchy, a to bez ohledu na to, zda se skutecne odvážil prijmout královský titul.
Žádné historické záznamy nemluví o tom, co se zde skutecne delo, ale z celého kontextu
vyplývá, že majiteli hrobky Kóm Dara se nepodarilo vytvorit nezávislé stredisko moci, jako se
to podarilo thébským králum o neco pozdeji. Je ovšem lákavé ješte si trochu zaspekulovat.
Na rozlehlých úrodných pláních stredního Egypta muselo každého panovníka záhy obklopovat
množství mocných konkurentu. Geografická situace tudíž mohla napomáhat stabilizaci
rovnováhy mezi pocetnými místními vládci stredního Egypta, kterí tak podporovali nadvládu
krále. Krome toho nebudeme daleko od pravdy, když se budeme domnívat, že zde, v jedné z
nejproduktivnejších oblastí zeme, chápala koruna, že jsou v sázce duležité zájmy, a byla proto
méne ochotná tolerovat politické podniky zdejších provincních vladaru než na vzdáleném
území „hlavy jihu“ (tj. v thébském regionu).
Poslední válka
49
Situace pravdepodobne dostoupila vrcholu, když Vahaanch Antef II. zaútocil na cenejský
nom a postupoval dále na sever, kde ho nakonec zarazili asjútští nomarchové. Záznam o
nejméne jednom protiútoku hérakleopolských se dochoval ve forme velmi útržkovitého nápisu
v hrobce Itej-jeba ( v poradí druhého predstaveného kneží v Asjútu), který podává zprávu o
úspešné vojenské akci proti „jižním nomum“. Krome toho se v jednom vyprávení z Naucení
pro krále Merikarea tvrdí, že otec krále Merikarea znovu dobyl Abydos. Zda tato fakta
souvisí s „cenejskou vzpourou“, zaznamenanou na stéle ze 14. roku vlády Mentuhotepa II.,
zustává nadále predmetem dohadu.
Je nicméne jasné, že tento hérakleopolský vojenský úspech nemel dlouhotrvající vliv na
výsledek, jelikož hrobka Itej-jebova syna Cheteje II. z doby krále Merikarea obsahuje zprávu
o dalším konfliktu s thébskými útocníky. Z této poslední fáze války se nám nedochoval žádný
záznam sledu událostí, ale není duvod pochybovat o tom, že Asjút byl dobyt silou. At tak ci
onak, vládnoucí asjútský rod neprežil vítezství Thébanu.
Nemáme také žádné informace o dalším postupu Mentuhotepa II. na sever, ale je málo
pravdepodobné, že by se musel na každém kroku probojovat.
Spíše se zdá, že
hérakleopolská vládní sít nad stredním Egyptem se po pádu Asjútu zbortila a že místní vladari
se snažili postavit na stranu víteze drív, než bude pozde, aby tak zachránili sebe a svá mesta
pred „hruzovládou, která se šírila z (thébského) královského domu“.
Nevíme nic o osudu posledních hérakleopolských králu, ani neznáme podrobnosti o kapitulaci
Hérakleopole, ale nedávné vykopávky na hrbitove v Ehnásíje el-Medíne dokazují, že pohrební
monumenty byly nekdy na pocátku Strední ríše doslova rozbity na padrt. Je tedy velmi
lákavé interpretovat tyto archeologické nálezy jako dukaz následného plenení a drancování
severoegyptského hlavního mesta.
Rekapitulace 1. prechodné doby
Dnešní egyptologové stále rádi predstavují negativní obraz 1. prechodné doby. Charakterizují
ji jako období chaosu, úpadku, bídy a spolecenského a politického rozkladu - jako „temný
vek“, oddelující dve období slávy a moci. Tento obrázek je ovšem založen pouze cástecne na
zhodnocení soudobých zdroju. Vetšinou reprodukují - nekdy až s udivující naivitou - literární
téma, které se vyvinulo v jedné skupine literárních textu Strední ríše. Jádro tohoto žánru tvorí
50
tzv. Napomenutí egyptského mudrce a Nefertejovo proroctví, ale patrí k nemu i nekolik
dalších „pesimistických“ textu, jako napríklad Stížnosti Chacheperrasenebovy a Rozhovor
zoufalce s jeho duší. V tomto typu textu si autor stežuje na neporádek a zmatek a srovnává
nynejší situaci s bývalým rádem vecí. Spolecenský rád je vzhuru nohama: bohatí jsou chudí a
chudí jsou bohatí, politický nepokoj a nejistota vládne v celé zemi, administrativní dokumenty
jsou roztrhané na kusy, u vlády je soucasne nekolik panovníku, zemi zaplavili cizinci, morální
základna spolecenského života je znicena, lidé se nenávidí a jsou k sobe navzájem lhostejní,
posvátné spisy jsou znevažovány. Tento stav všeobecného chaosu se neomezuje jen na
spolecenskou sféru: nabývá vskutku kosmických dimenzí, takže o rekách se praví, že už
netecou tak, jak kdysi tekly, a dokonce slunce prý už nemá svuj nekdejší jas.
Povšimneme si, že texty nijak nenaznacují, že pocházejí z 1. prechodné doby; chybí zde
zmínky o historických podrobnostech. V Nefertejove proroctví je predpovezen príchod
Amenemheta I. (1985-1956 pr. N.l.), který zemi zbaví chaosu, a tudíž ho musíme
chronologicky zaradit do konce 11. dynastie, a ne do 1. prechodné doby. Musíme si proto
pocínat velmi opatrne, když budeme chtít urcit, zda mají tyto texty neco spolecného s dejinami
1. prechodné doby, a pokud zjistíme, že ano, musíme presne urcit, jak souvisejí se skutecnými
historickými událostmi.
Texty pocházející z 1. prechodné doby naprosto postrádají onu zoufalou notu, tak príznacnou
pro „pesimistickou“ literaturu Strední ríše. Mluví sice o krizi, ale o krizi brilantne prekonané:
náladu té doby charakterizuje vitalita, sebeduvera a pýcha na vlastní úspechy. V životopisech
1. prechodné doby urcite existuje spousta témat, jež se nápadne podobají námetum
pesimistických textu Strední ríše (jako napr. nízké záplavy Nilu, hlad, spolecenské nepokoje,
válka a krize podkopávající základy státu), ale tyto podobnosti dokazují v první rade literární
spojitost techto dvou období.
Další aspekt textových dukazu se zdá být ješte duležitejší. V nápisech 1. prechodné doby
sloužilo vyprávení o krizi k legitimizaci moci místních vladaru. A stejným zpusobem poskytuje
dopodrobna rozpracovaný obrázek období naprostého chaosu v pozdejší pesimistické
literature cerné pozadí, proti nemuž muže být tvrdá politika zákona a porádku, zavedená
panovníky Strední ríše, ospravedlnena, ci dokonce vypadat blahodárne. Základy vládní
ideologie monarchu Strední ríše tedy pevne spocívala na tom, co už známe z politického
myšlení 1. prechodné doby.
51
Toto srovnání „pesimistické“ literatury Strední ríše a textu pocházejících z 1. prechodné doby
odhaluje, jak hluboko zasáhl vliv 1. prechodné doby kolektivní povedomí Egyptanu Strední
ríše a jejich pohled na spolecenské a politické vztahy. Bylo by na druhou stranu velmi
zavádející pokoušet se použít literární texty Strední ríše jako autentické prameny dejin 1.
prechodné doby. Pohled na 1. prechodnou dobu obsažený v této kapitole je založen
výhradne na soudobých pramenech; tento pokus zhodnotit dochované dokumenty ze všech
úhlu takrka znemožnuje souhlas s tradicním negativním pohledem na toto období. Naopak, její
dynamismus a tvorivost cloveka prímo uchvátí.
Když Senusret I. daroval chrámu v Karnaku sochu „knížete“ Antefa, predka králu 11.
dynastie, uznal tím, že království Strední ríše vzešlo z boju o moc a nadvládu, které mezi
sebou v 1. prechodné dobe svádeli místní panovníci. Nemužeme poprít, že krome politické
duležitosti mela 1. prechodná doba také velký vliv na kulturní dejiny Egypta. Témer v každé
sfére materiální kultury vznikla celá rada nových morfologických typu, vcetne tak mimorádne
úspešných nových vynálezu, jakým byla napríklad pecet ve tvaru skaraba.
V dobe, kdy všemocný vliv dvorní kultury zanikl a kdy byla velmi oslabena centrální moc ,
která v predchozí dobe (ve Staré ríši) kladla velké požadavky na provincní spolecnost, dostala
príležitost k rozkvetu predevším lidová kultura. V 1. prechodné dobe se obyvatelé provincií
po celé zemi tešili ze skromného, ale prece významného bohatství. Osvojili si rovnež nové
prostredky umeleckého vyjadrování a komunikace a byli schopni usporádat své životy na
úzkém horizontu bezprostredních zájmu.
52