Církevní dějiny (Socrates Scholasticus)

Církevní dějiny (Socrates Scholasticus)

Církevní dějiny (Socrates Scholasticus)
Pokračování Eusebiových Církevních dějin od dalšího starověkého autora
(Scrata Scholastica), který na Eusebia navázal.
Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák
Další šíření textu je možné jen se souhlasem autora. Budete-li text knihy
nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím,
citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
On-line text vytvořen dle:
Novák, J: Socrates Scholasticus Církevní dějiny (ve dvou svazcích) (Teol.
studie), Praha: Česká katolická charita, I. svazek 1989, II. svazek 1990
OBSAH
SOCRATES SCHOLASTICUS
I.KNIHA
1. kapitola - Předmluva
2. kapitola - Konstantin křesťanem
3. kapitola - Válka mezi Konstantinem a Liciniem
4. kapitola - Pokračováni
5. kapitola - Arius
6. kapitola - Sesazení Aria
7. kapitola - Konstantin posílá biskupa Hosia do Alexandrie
8. kapitola - Synoda v bithynské Nicei o víře
9. kapitola - List koncilu o jeho rozhodnutích a vyloučení Aria a jeho
přívrženců
10. kapitola - Imperátor volá novátiánského biskupa Acesia na koncil .
11. kapitola - Biskup Pafnutius a kyperský biskup Spyridion
12. kapitola - Pokračování
13. kapitola - Mnich Eutychianus
14. kapitola - Eusebius z Nikodemie a Theognis z Nicee se vrátili z
vyhnanství na svá dřívější místa
15. kapitola - Sv. Athanasius alexandrijským biskupem
16. kapitola - Byzantium přejmenováno na Komstantinopolis
17. kapitola - Sv. Helena nalezla Kristův kříž
18. kapitola - Konstatnin buduje kostely
19. kapitola - Pokřestění Indů
20. kapitola - Iberové přijali víru
21. kapitola - Mnich sv. Antonín
22. kapitola - Původ manichejské sekty
23. kapitola - Eusebius a Theognis proti nicejskému rozhodnutí
24. kapitola - Synoda v Antiochii
25. kapitola - Kněz se přimlouvá za Aria
26. kapitola - Ariovo prohlášení
27. kapitola - Arius se vrací do Alexandrie
28. kapitola - Synoda v Tyru
29. kapitola - Athanasius na synodě v Tyru
30. kapitola - Athanasiova nevina
31. kapitola - Athanasius se brání proti dalšímu nařčení
32. kapitola - Athanasius znovu sesazen
33. kapitola - Synoda z Tyru svolána do Jeruzaléma
34. kapitola - Dopis imperátora
35. kapitola - Athanasius poslán do exilu v Gallii
36. kapitola - Biskup Marcellus z Ancyry a sofista Asterius
37. kapitola - Arius se vrátil do Alexandrie
38. kapitola - Áriova smrt
39. kapitola - Smrt imperátora Konstantina
40. kapitola - Imperátorův pohřeb
II . KNIHA
1. kapitola - Předmluva
2. kapitola - Eusebius z Nikomedie propaguje Ariovo učení, Athanasius se
vrátil do Alexandrie
3. kapitola - Pokračování
4. kapitola - Akacius biskupem v Caesarei po Eusebiovi Pamphili
5. kapitola - Smrt Konstantina Mladšího (II.)
6. kapitola - Smrt konstantinopolského biskupa Alexandra
7. kapitola - Konstantius vyhnal biskupa Pavla a ustanovil
konstantinopolským biskupem Eusebia
8. kapitola - Synoda v Antiochii
9. kapitola - Eusebius Emisenus
10. kapitola - Biskupové na synodě v Antiochii se snaží vnutit Ariův názor
11. kapitola - Athanasiův útěk
12. kapitola - Pavel opět biskupem v Konstantinopoli
13. kapitola - Biskup Pavel podruhé vyhnán z Konstantinopole
14. kapitola - ARiáni odvolali Gregoria
15. kapitola - Athanasius a Pavel v Římě
16. kapitola - Pavel poslán do exilu a na jeho místo dosazen Macedonius
17. kapitola - Athanasius znovu utíká do Říma
18. kapitola - Konstans žádá Konstantia, aby mu poslal ty, kteří zavinili
sesazení Athanasia a Pavla
19. kapitola - Rozsáhlé prohlášení o víře
20. kapitola - Synoda v Sardice
21. kapitola - Obhajoba Eusebia Pamphili
22. kapitola - Athanasius a Pavel se vracejí na svá místa
23. kapitola - Pokračování
24. kapitola - Athanasius v Jeruzalémě
25. kapitola - Tyrani Magnentius a Britanio, Konstantiova porážka
26. kapitola - Athanasius a Pavel znovu vyhnáni
27. kapitola - Konstantinopolský biskup Macedonius
28. kapitola - Athanasiovo svědectví o ariánu Gcorgiovi
29. kapitola - Heresiarcha Fotinus
30. kapitola - Sirmijské vyznání víry
31. kapitola - Cordobský biskup Hosius
32. kapitola - Magnentius poražen
33. kapitola - Židé v palestinské Diocaesarei
34. kapitola - Gallus césarem, Julianus
35. kapitola - Aetius, učitel Eunomia
36. kapitola - Milánská synoda
37. kapitola - Ariminská synoda
38. kapitola - Macedonius
39. kapitola - Synoda v Seleucii
40. kapitola - Výsledek synody v Seleucii
41. kapitola - Akaciáni potvrdili formulaci z Arimini
42. kapitola - Macedonius sesazen
43. kapitola - Eusthatius, biskup v Sebasté
44. kapitola - Antiochijský biskup Meletius
45. kapitola - Macedoniova hereze
46. kapitola - Apollinaristé a jejich hereze
47. kapitola - Konstantiova smrt
III. KNIHA
1. kapitola - Julian
2. kapitola - Nepokoj v Alexandrii, smrt Georgia
3. kapitola - Imperátor píše do Alexandrie
4. kapitola - Athanasiův návrat
5. kapitola - Lucifer a Eusebius
6. kapitola
7. kapitola - Synoda v Alexandrii
8. kapitola - Athanasius obhajuje svůj útěk
9. kapitola - Eusebius Vercellensis
10. kapitola - Hilarius z Poitiers
11. kapitola - Julian nenávidí křesťany
12. kapitola - Chalcedonský biskup Maris
13. kapitola - Julian proti křesťanům
14. kapitola - Athanasiův útěk
15. kapitola - Mučedníci ve frygijském městě Meri
16. kapitola - Poznámky ke spisům dvou Apollinariů
17. kapitola - Julian v Antiochii
18. kapitola - Julian dal otevřít věštírnu v Dafné
19. kapitola - Imperátorův hněv, vyznavač
20. kapitola - Zemětřesení v Jeruzalémě
21. kapitola – Julianova výprava proti Peršanům a jeho smrt
22. kapitola - Imperátor Jovianus a Libanius
23. kapitola - Libanius o Julianovi
24. kapitola - Jovian znovu dosazuje sesazené biskupy
25. kapitola - Přívrženci Macedonia a Akacia potvrdili nicejskou víru
26. kapitola - Jovianova smrt
IV. KNIHA
1.kapitola -Valentinianus a jeho bratr Valens
2.kapitola -Macedoniáni v Konstantinopoli žádají svolat synodu
3.kapitola -Tyran Prokopius;Zemětřesení a povodně
4.kapitola -Synoda v Lampsaku
5.kapitola -Tyran Prokopius zabit
6.kapitola -Biskup Eleusius z Cyzika
7.kapitola -Eunomius biskupem v Cyziku
8.kapitola -V Chalcedomu nalezena stará věštba
9.kapitola - Novatiánský biskupAgelius
10.kapitola -Valentinianovi synové
11.kapitola - Krupobití v Konstantinopoli a zemětřesení v Bithynii a
Hellespontu
12.kapitola - Macedoniáni posílají posly k řím. biskupu Liberiovi
13.kapitola - Athanasius znovu na útěku
14.kapitola - Smrt Eudoxia
15.kapitola
16.kapitola - Valens dal upálit na lodi kněze
17.kapitola - Valens v Antiochii
18.kapitola - Události v Ededde
19.kapitola - Ošemetná věštba
20.kapitola - Athanasiova smrt a události po jeho smrti
21.kapitola - Události po smrti Athanasia
22.kapitola - Pronásledování pravověrných
23.kapitola – Egypští mniši, Evagrius
24.kapitola - Vyhnání egyptských mnichů
25.kapitola - Slepý Didymus
26.kapitola - Sv.Basil Vel. a Řehoř Naziánský
27.kapitola - Řehoř Neocaesarijský (Thaumaturgos)
28.kapitola - Novatius a novatiáni
29.kapitola - Římský biskup Damasus
30.kapitola - Události v Miláně, sv.Ambrož biskupem
31.kapitola - Valentiniánova smrt
32.kapitola - Góthové přijímají křesťanství
33.kapitola
34.kapitola - Góthové vyhnáni Huny
35.kapitola - Barbaři proti Římanům
36.kapitola - Sarmacéni
37.kapitola - Lucius zbaven úřadu
38.kapitola - Valens zabit u Hadrianopole
V. KNIHA
PŘEDMLUVA
1. kapitola - Konstantinopolští s pomocí Saracénů brání své město
2. kapitola - Gratianus a Theodosius
3. kapitola - Biskupové v tehdejší době
4. kapitola - Macedoniáni
5. kapitola - Spory v Antiochii, Řehoř Naziánský biskupem v
Konstantinopoli
6. kapitola - Theodosius pokřtěn
7. kapitola - Odchod ariánů z Konstantinopole
8. kapitola - Koncil v Konstantinopoli (r. 381).
9. kapitola - Theodosius přenáší tělo konstantinopolského biskupa Pavla
10. kapitola - Theodosius svolal biskupy různých sekt
11. kapitola - Sv. Ambrož měl být poslán do exilu, zavraždění Gratiana
12. kapitola - Imperátor proti Maximovi
13. kapitola - Ariáni vyvolali neklid v Konstantinopoli
14. kapitola - Theodosiovo vítězství nad Maximem
15. kapitola - Antiochijský biskup Flavianus
16. kapitola - Bitky v Alexandrii mezi křesťany a pohany
17. kapitola - Vykopané písmo v Serapidově chrámu
18. kapitola - Theodosius v Římě
19. kapitola - Kněží penitenciáři
20. kapitola - Názorové rozdíly u ariánů a novatiánů
21. kapitola - Novatiáni
22. kapitola - Rozdíly mezi slavením velikonoc, udílení křtu, názory na
manželství a jiná církevní ustanovení
23. kapitola - Ariánští psathyriáni v Konstantinopoli
24. kapitola - Rozdělení annominiánů
25. kapitola - Valentinián Mladší zabit
26. kapitola - Theodosiova smrt
VI. KNIHA
PŘEDMLUVA
1. kapitola - Rozdělení impéria po Theodosiově smrti
2. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý biskupem v Konstantinopoli
3. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý
4. kapitola - Osočování sv. Jana Zlatoústého
5. kapitola - Útoky proti sv. Janu Zlatoústému
6. kapitola - Góthský tyran Gainas
7. kapitola - Věroučné spory v Antiochii
8. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý zavedl responsiální zpěv v Konstantinopoli
9. kapitola - Intriky proti sv. Janu Zlatoústému
10. kapitola - Synoda na Kypru proti Origenovým spisům
11. kapitola - Biskupové Severianus a Antiochus
12. kapitola - Epifanius proti Janově vůli koná v Konstantinopoli
shromáždění
13. kapitola - Obhajoba Origena
14. kapitola - Sv. Jan Zlatoústý neodsoudil Origenovy spisy
15. kapitola - Synoda u Dubu, Jan Zlat. v exilu.
16. kapitola - Pobouření lidu kvůli Janovu exilu.
17. kapitola - Janův spor s Theofilem o Heraklida
18. kapitola - Jan opět ve vyhnanství
19. kapitola - Arsakios a chalcedonský biskup
20. kapitola - Atticus konstantinopolským biskupem
21. kapitola - Sv. Jan Zlat. zemřel v exilu
22. kapitola - Novatiánský biskup Sisinnius
23. kapitola - Smrt imperátora Arkadia
VII. KNIHA
1. kapitola - Theodosios Mladší (II.), Anthenius
2. kapitola - Konstantinopolský biskup Attikos
3. kapitola - Události v Synadě
4. kapitola - Pokřtěný Žid zbaven ochrnutí
5. kapitola - Novatiánský kněz Sabbatius
6. kapitola - Přední muži ariánské sekty v té době
7. kapitola - Alexandrijský biskup Cyril
8. kapitola - Mezopotamský biskup Maruthus
9. kapitola - Biskupové v Antiochii a Římě
10. kapitola - Alarich pustoší Řím
11. kapitola - Římští biskupové v té době
12. kapitola - Novatiánský biskup v Konstantinopoli Chrysanthus
13. kapitola - Pogrom alexandrijských Židů
14. kapitola - Nitrijští mniši proti Orestovi
15. kapitola - Filozofka Hipatia
16. kapitola - Židé znovu provokovali křesťany
17. kapitola - Podvodný křest za novatiánského biskupa Pavla
18. kapitola - Válka Římanů s Peršany
19. kapitola - Posel Palladius
20. kapitola - Peršané opět Římany poraženi
21. kapitola - Biskup Akakios se ujímá perských zajatců
22. kapitola - Vlastnosti Theodosia Mladšího
23. kapitola - Tyran Jan v Římě
24. kapitola - Valentinianus imperátorem
25. kapitola - Biskup Attikos
26. kapitola - Sisinnius konstantinopolským biskupem
27. kapitola - Kněz Filip
28. kapitola - Biskup Sisinnius
29. kapitola - Nestorius
30. kapitola - Burgundi křesťany
31. kapitola - Nestorius proti macedoniánům
32. kapitola - Nestorius proti titulu Bohorodička
33. kapitola - Událost v kostele
34. kapitola - Synoda v Efezu proti Nestoriovi
35. kapitola - Po Nestoriovi biskupem Maximianus
36. kapitola - Příklady, že není zakázáno překládat biskupy
37. kapitola - Silvanus biskupem v Troadě
38. kapitola - Židé na Krétě přijali víru
39. kapitola - Požár v Konstantinopoli
40. kapitola - Po Maximianovi nastoupil biskup Proklus
41. kapitola - Vlastnosti biskupa Prokla
42. kapitola - Vlastnosti Theodosia Mladšího
43. kapitola - Porážka barbarů pomáhajících tyranu Janovi
44. kapitola - Svatba Valentiniana Mladšího
45. kapitola - Tělo sv. Jana Zlat. přeneseno do Konstantinopole
46. kapitola - Smrt novatiánského biskupa Pavla
47. kapitola - Císařovna Eudokia v kappadocké Caesarei
48. kapitola - Thalassius biskupem v kappadocké Caesarei
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
SOCRATES scholasticus
K nejlepším pokračovatelům církevního historiografa Eusebia Pamphili
nesporně patří svou objektivitou Socrates scholasticus svou prací Církevní
dějiny v 7 knihách.
O jeho životě se můžeme dozvědět jen z kusých poznámek v jeho
Církevních dějinách. Narodil se v Konstantinopoli a tam byl také
vychováván (V, 25). Jako chlapec se učil u pohanských učitelů Helladia a
Ammonia (V, 16), kteří r. 389 uprchli před pronásledováním z Alexandrie do
Konstantinopole (I, 5, 24). Vyučování elementárním předmětům (čtení,
psaní, počítání) se začínalo sedmým rokem a pokračovalo na druhém stupni,
kde se vyučovalo vyšší matematice a gramatice (učení se řečtině a četbě
latinských a řeckých básníků spojené s výkladem díla) do 15. roku žáka.
Učitel na prvním stupni se nazýval gramatistes a učitel na 2. stupni
grammatikos. Socrates nazývá Helladia a Ammonia „gramatikoi". Z toho by
se dalo usuzovat, že měl již za sebou 1. stupeň a u jmenovaných učitelů
(grammatikoi) si již prohluboval své vzdělání. Možno tedy klást jeho
narození na začátek vlády Theodosia I. (379-95) kolem roku 380.
Odborného vzdělání v rétorice, filozofii a právnictví se mu pravděpodobně
dostalo u sofisty Troila, o němž se ve svých dějinách pochvalně zmiňuje a
dokonce uvádí jeho rodiště a žáky, aniž jej uvádí jako svého učitele.
K jeho jménu je ještě připojováno slovo „scholasticus". V řečtině znamená
to slovo člověka učeného a velmi často se vyskytuje u církevních Otců a v
koncilních aktech. V té době byl to také výraz pro právníka, právního
zástupce. Za takového jej také církevní historici považují. Konečně dobré
znalosti dat, pořadí konsulů i odborné znalosti politických událostí i když
jen okrajem líčené by tomu nasvědčovaly. Důkladné teologické vzdělání
neměl. Fotius (cod. 28) se o něm vyjádřil, že ,,en dogmasin ou lian akribes",
že v církevní nauce nebyl příliš důkladný.
Z povrchního čtení by se dalo usuzovat, že patřil k novatiánské sektě. Tak o
něm soudili historici 16. a 17. stol. (Nicephorus, Baronius, Labbeus S. J.).
Socrates totiž připomíná řadu novatiánských biskupů v Konstantinopoli.
Zvláště chválí Agelia, Sisinnia, Chrysantha a Pavla. Velmi pečlivě
zaznamenává vše, co se týká této novatiánské sekty. Novatiánské schisma
bylo z počátku motivováno osobními zájmy - Novatianus chtěl být římským
biskupem a jeho aspiraci zmařila volba Kornelia (251-53). Konflikt však
nabyl věcného charakteru v otázce odpuštění hříchů u těch, kteří v
pronásledování neobstáli. Novatiáni chtěli mít církev čistých a svatých katharoi - a proto ti, kteří k nim přistoupili, i když již byli pokřtěni, musili
přijmout nový křest. Po nicejském koncilu (r. 325) přistoupila k tomu
roztržka o slavení velikonoc. Jak vidíme, za Socrata byli velmi rozšířeni.
Socrates, pokud možno vyčíst z jeho spisu, byl přísnějších mravních zásad a
proto ty sympatie k novatiánům. Možná že tu hrály svou úlohu i rodinné
vztahy. Jiné je však sympatizovat s novatiány a jiné je být novatiánem.
Stejně jako ariány, macekoniány a euno-miány tak i novatiány považuje pro
jejich christologické názory za heretiky (V, 20, 23). To by jistě nenapsal,
kdyby byl příslušníkem této sekty. Pro něho pravou církví je jen ta, která
vyznává víru nicejského koncilu, že Kristus Bůh je stejné podstaty s Bohem
Otcem. Toto se prolíná celým jeho spisem, i když při své objektivitě
vyzdvihuje klady některých představitelů sekt. K sepsání Církevních dějin
podle jeho vlastního doznání nevycházel z vlastní iniciativy, nýbrž vybídl jej
k tomu blíže neurčený kněz či biskup Theodorus. Jistě pro jeho široké
znalosti historie a práva.
Podle vlastního udání (I, 1) chtěl pokračovat tam, kde Eusebius skončil své
Církevní dějiny. Poněvadž však shledal, že Eusebius jen zběžně pojednal o
Konstantinově době a že rovněž o arianismu se zmiňuje jen povrchně,
rozhodl se své vyprávění začít nikoli rokem 325, tedy nicejským koncilem,
nýbrž již Diokleciánovou abdikací v r. 305. Tím chtěl doplnit mezery v
Eusebiově vyprávění, hlavně události kolem nicejského koncilu. V 1. a 2.
knize obsahující dobu od r. 305 až do Konstantinovy smrti r. 361 dost
nekriticky použil Eusebia a hlavně církevního historika Řufina. Když však
potom se seznámil s Athanasiovými spisy, poznal, že Rufinovy Církevní
dějiny obsahují nesprávnosti, přepracoval tyto dvě knihy s použitím
Athanasiových spisů a dopisů současníků. První část (1. a 2. kniha)
obsahuje cenný materiál doslovně uváděných zápisů. V 3. až 5. knize (od
Juliana až po smrt Theodosia I. r. 395 již jen zřídka cituje dokumenty. V 6. a
7. knize líčí události, které sám viděl nebo o nich slyšel od očitých svědků.
Socratův spis končí dobou 17. konsulátu Theodosia II. v 2. roce 305
olympiády, to je r. 439. To, že nepokračoval ve svém vyprávění, zavinila
pravděpodobně těžká nemoc či smrt. Proto se uvádí rok jeho smrti rok 439
nebo krátce po tomto roce.
Ústředním tématem Socratova spisu je usnesení nicejského koncilu (r. 325)
o vztahu Krista k Bohu Otci, že Kristus je stejné podstaty s Bohem Otcem,
jako reakce na názory alexandrijského kněze Aria. Téměř o sto let dříve než
Arius vyvolal rozruch místodržící královny Zenobie z Palmyry a pak biskup
v Antiochii Pavel ze Samosaty tvrzením, že Kristus je pouhým člověkem,
který obzvláštním způsobem byl Bohem omilostněn, což byla jen jiná
obměna gnosticismu z prvních století křesťanského života. Jako v
předchozích názorových odchylkách tak i proti tomuto Pavlovu se ostře
postavili biskupové církví a na synodě a Antiochii jej r. 268 odsoudili. Arius
stejně jako Pavel ze Samosaty vyšel z Antiochijské školy. O Áriových
názorech se dost obšírně zmiňuje Socrates, takže netřeba je v tomto resumé
uvádět. Zatímco Pavel ze Samosaty stál se svými názory takřka sám a navíc
svým povýšeneckým vystupováním si mnohé odpudil, Arius získával pro
svůj názor některé vlivné politicky angažované biskupy. Spor nabyl
politických dimenzí hlavně tím, že křesťanství dostalo po staletích svobodu
a doutnající věroučné rozdíly v době nesvobody se nyní mohly rozhořet do
nebezpečné míry. Proto císař Konstantin z praktických důvodů - chtěl mít v
říši klid - se rozhodl svolat církevní sněm do Nicee roku 325. Rozhodnutý
koncilu potvrzené 318 biskupy z východní i západní sféry potvrdilo, co
strážci svěřeného pokladu od samého počátku křesťanství ochraňovali a co
křesťanské církve věřily o Kristu: Kristus je od věčnosti Bůh, tedy stejné
podstaty s Bohem Otcem, který se v čase stal člověkem. Tím koncil ukončil
vleklé názorové spory. „Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze
považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak
významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli", píše císař
alexandrijské církvi. Církev zde řekla jasné slovo, kterému se mnozí
většinou ze zištných důvodů nechtěli podřídit. I když Konstantin učinil tak v
dobrém úmyslu, přece jen jeho zásah se stal precedentem k neblahému
césaropapismu, zasahování panovníka do činnosti církve i k pozdější u nás v
16. a 17. stol. známé zásadě „cuius regio, huius religio - čí země, toho i
víra".Spis obsahuje plno nechutných a pro církevní představitele těžko
pochopitelných scén vzájemného osočování. ,, obě strany sesazovaly
biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra nebyla stejná,
přece při vzájemném sesazování si nijak druhé straně nevytýkali víru" (II,
42). Byla to velká ostuda pro křesťanské náboženství", povzdechl si
Socrates (VI, 7). Přestože „křesťané na východě i na západě nedělali mezi
sebou rozdíl" (II, 18), jsou tu již náznaky budoucího odcizení se jednotné a
jedné církvi a Socra-tovo konstatování, že „církev jednou rozdělená
nezůstala při jednom rozdělení" (V, 20), potvrdila budoucí staletí a potvrzují
je dodnes.
V celém Socratově spise vidíme, jak význačné postavení zaujímal v celé
církvi římský biskup a římská církev. Pravda, jistou úlohu tu hrála okolnost,
že římský biskup sídlil v hlavním městě římského impéria Římě, i když v
Socratově době již tu byl svým dominantním postavením Nový Řím, Nea
Roma--Konstantinopol. Především a hlavním důvodem význačného
postavení římské církve bylo, že sídlo římských biskupů bylo na hrobech
apoštolských knížat sv. Petra a Pavla a že římský biskup byl nástupem sv.
Petra, kterého Kristus učinil skalou, na které buduje svou církev. V římské
církvi viděli při nechutných sporech zastánkyni pravovéří a rozhodčího.
Řada pravověrných biskupů - alexandrijský biskup sv. Athanasius, Petr,
konstantinopolský biskup Pavel a jiní biskupové z jiných krajů (II, 15) - se
utíkají k římským biskupům. Avšak i hlavní zastánce Áriova názoru biskup
Eusebius z Nikomedie posílá svého legáta k římskému biskupu s prosbou,
aby rozhodl v Athanasiově sporu (II, 11). Rovněž církví odsouzení
macedoniáni posílají své posly k římskému biskupu Liberiovi - (IV, 12).
Zajímavý a jistě ne ojedinělý je Socratův názor na poměr státu k církvi a
církve ke státu. „Když je stát zmítán nepokojem, je i církev znepokojována
bouřemi neblahých událostí. Neštěstí jednoho postihuje i druhého a někdy
neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě nebo naopak", poznamenává v
předmluvě k 5. knize.
K překladu užito textu Migne, Patrologia graeca tom. 67 z r. 1864
SOCRATES SCHOLASTICUS
Církevní dějiny
I. KNIHA
1. KAPITOLA PŘEDMLUVA
Eusebius příjmením Pamphilus sepsal v 10 knihách události v církvi a
dovedl je pouze do doby imperátora1 Konstantina2, kdy uhasí plamen
pronásledování zapálený proti křesťanům Diokleciánem.3 Týž autor napsal
život Konstantina. Jen zběžně se dotkl ariánství. Vychvaloval ctnosti
imperátora. Proto se snažil spíše jej vychválit vzletnými slovy než osvětlit
události. My jsme se rozhodli vypsat události, které se udaly od této doby až
do dneška. Své dílo začneme tam, kde Eusebius přestal. Nechceme však
následovat jeho způsob. Chceme podat to, co jsme našli v literárním odkazu
či slyšeli od těch, kteří to viděli na vlastní oči. Z toho, co nám bylo
předloženo, bude asi nemálo užitečné, připomeneme-li, proč imperátor
Konstantin přijal křesťanskou víru. Zmíníme se trochu o jeho mužném věku
a odtud začneme své vyprávění.
1. Místo u nás obvyklého titulu „císař" užívám římského titulu „imperátor", který výstižněji
označoval panovníkovu moc v římském impériu. Titul „imperátor" (řecky basileus)
uděloval panovníkovi senát. Imperátor byl doživotním velitelem nad veškerým vojskem,
byl nedotknutelnou osobou (sacrosanctus). Měl právo zakročovat proti záměrům senátu,
sněmů i úředníků, pokud s nimi nesouhlasil. Měl moc jmenovat nebo vylučovat členy
senátu a dozírat nad mravy občanů. Jako nejvyšší pontificus měl moc nad správou
náboženství. Imperátor měl tudíž neomezený vliv na zákonodárství, soudnictví, správu říše
a ustanovování úředníků. Tím si možno vysvětlit i jeho zásah do církevní správy. Přes
velký vliv křesťanství přece jen vědomí imperátora v římském chápání nebylo otupeno.
Synům imperátora příslušel jen titul „césar" (řecky kaisar) v hodnosti korunních princů a v
naší době něco jako náměstek panovníka.
2. Konstantin I. (Vel.) 306-337
3. Dioklecián 286-305
2. KAPITOLA KONSTANTIN KŘESŤANEM
Dioklecián a Maximianus1 příjmením Herculius, kteří tehdy společně vládli,
zřekli se císařství a zvolili soukromý život. Maximianus, který byl také
nazýván Galerius2 a vládl s nimi, se odebral do Itálie a určil dva césary:
Maximina na Východě a Severa v Itálii. Konstantin byl veřejné prohlášen v
Británii imperátorem a nastoupil po otci Konstantiovi3, který zemřel v
prvním roce 271 olympiády 24. července4. V Římě za pomoci
pretoriánského vojska5 byl Maxentius, syn Maximiana Herculea povýšen ne
k řízení impéria, ale spíše jako samovládce, tyran. Když se to stalo,
Herculius v touze po vládě se rozhodl odstranit svého syna Maxentia. Vojáci
však překazili jeho úmysl. Herculius později zemřel v kilikijském městě
Tarzu.6 César Severus, který byl poslán Galeriem Maximianem do Říma
zatknout Maxentia, byl prozrazen a vojáky zabit. Konečně Maximianus
Galerius, který spravoval stát, když přinucen okolnostmi prohlásil za
imperátora svého dřívějšího vojenského společníka Licinia, pocházejícího z
Dacie,7 sám se usmrtil. Mezitím Maxentius sužoval a potlačoval Římany.
Choval se vůči nim ne jako imperátor, ale jako tyran. Překračoval hranice
mravopočestnosti až tak daleko, že znásilňoval manželky svobodných
občanů, dal zabít mnoho občanů a ještě jiné podobné neřesti páchal.
Imperátor Konstantinus byl o tom zpraven. Po pečlivém uvážení se rozhodl,
že zotročené Římany osvobodí. Uvažoval, jak by se tyrana zbavil. A
zatímco o tom uvažoval, než se rozhodl, prosil Boha o pomoc při vedení
války. Pomyslil na Diokleciána, který, jak se říká, celým srdcem lpěl na
kultu pohanských bohů a proto nic dobrého neučinil. Konstantin považoval
za prospěšné následovat svého otce Konstantia, který se odvrátil od kultu
oněch bohů a byl mnohem šťastnější. Když se po zralé úvaze právě vypravil
s vojskem na jakousi výpravu, spatřil jakési zjevení, obdivuhodné až k
neuvěření. Kolem poledne, trochu více po poledni spatřil totiž na obloze
sloup světla v podobě jasné zářícího kříže a na něm slova ,,V tomto znamení
vítěz". Když imperátor viděl toto znamení, tak užasl, že nevěřil svým
vlastním očím. Proto se vyptával těch, kteří s ním byli, zda i oni viděli to
zjevení. Když to všichni jedněmi ústy potvrdili, byla váhající imperátorova
duše tímto podivuhodným zjevením posílena. V následující noci podruhé
vidí klidného Krista, který mu říká: „Udělej kříž, jaký se ti zjevil, a užij jej
proti nepříteli; je to znamení vítězství". Uposlechnuv tedy Kristovy věštby
dal zhotovit podobu kříže, který je dosud chován v paláci. Spolehnuv se na
zjevení vrhá se do víru událostí. Před branami města Říma u milvijského
mostu se utkal s nepřítelem a velmi snadno zvítězil. Maxentius se totiž v
řece utopil. Bylo to sedmého roku své vlády, když zvítězil nad Maxentiem.
Licinius, který spolu s ním vládl a stal se mužem jeho sestry Konstantie, byl
mezitím na Východě. Konstantin za tolik dobrodiní, které mu prokázal Bůh,
upřímně poděkoval tímto způsobem: Přestal křesťany pronásledovat, domů
povolával vyhnance, propouštěl na svobodu uvězněné v žalářích, vracel
zabavený majetek, znovu dával stavět kostely. To všechno horlivě činil.
Mezitím zemřel v dalmatském městě Salone Dioklecián, který se zřekl
vlády.8
1. Maximianus 286-305
2. Galerius 305-311
3. Konstantius Chlorus 305-306
4. Olympiáda začínala jarním slunovratem - 24. 7. 305
5. Tělesná stráž císařova
6. Tarsus v Kilikii (rodiště sv. Pavla) v jihových. Turecku poblíž Středo-zemního moře
7. Dacia - dnešní Rumunsko
8. Dioklecián + 3. 12. 316 v nynějším Splitu
3. KAPITOLA VÁLKA MEZI KONSTANTINEM
A LICINIEM
Imperátor Konstantin, který své myšlenky zaměřil na oslavu Krista - a
myslel to upřímně -, začal plnit všechny povinnosti křesťana: Stavěl nové
kostely, zdobil je velkolepými krásnými díly, zavíral pohanské svatyně a
bořil je, zabavoval v nich postavené sochy. Licinius, který vládl spolu s ním,
co se týče náboženství, byl smýšlením pohan a velmi nenáviděl křesťany. I
když se bál je veřejně pronásledovat - bál se totiž imperátora Konstantina tajně mnohé napadal. Po čase je začal veřejně pronásledovat. Na místech,
kde se Licinius zdržoval, propukala bouře pronásledování. Ostatně nejen v
tomto, ale i jinak se Licinius projevoval jako tyran. Když však poznal, že se
Konstantin o tom dozvěděl a pohoršoval se nad tím, Licinius ihned se snažil
u něho se ospravedlnit. Lichotil mu, předstíral přátelství, zapřísahal se, že
nikdy nic takového neučiní, co by bylo jen náznakem tyranie, a že nevybízel
pronásledovat křesťany. Aby však nemohlo být křesťanské náboženství u
pohanů rozšiřováno, zákonem zakázal biskupům stýkat se a hovořit s
pohany. Často se mluvilo mezi lidmi o pronásledování i o podvodném klidu.
Mlčelo se o tom slovy, ve skutečnosti to všichni věděli. Zvláště ti, které
postihla tělesná muka a kterým se stala nesnesitelná křivda na majetku.
4. KAPITOLA
Takové jednání velmi rozhněvalo imperátora Konstantina. Přerušili
předstírané přátelské pouto a rozešli se ve velké nenávisti. Zanedlouho
vypukla mezi nimi válka. Bylo svedeno mnoho bitev na zemi i na moři, až
konečně u města Chrysopolis v Bithynii - je to přímořský přístav v
Chalcedonu1 - se přemožený Licinius vzdal Konstantinovi. Konstantin jej
zajal živého. Jednal s ním lidsky a nechtěl jej zabít. Rozkázal mu, aby se
usídlil v městě Soluni a tam v klidu a spokojené žil. Licinius nějaký čas tam
žil v klidu. Zanedlouho potom shromáždil jakési barbary a svou porážku
chtěl napravit opětovnou válkou. Když se to Konstantin dozvěděl, přikázal
jej zabít. Na jeho příkaz byl odstraněn člověk. Konstantin se stal pánem
celého římského impéria. Imperátor prohlášený Augustem věnoval potom
všechnu svou péči a starost k rozšíření křesťanského náboženství. A netoliko
o toto usiloval, nýbrž co mnohonásobně toto převyšuje: jeho přičiněním byl
přinesen křesťanům pokoj a mír. Tento klid však záhy přerušila vnitřní válka
mezi samotnými křesťany. Jaká to bude a kde vznikla, podle svých sil
vysvětlím.
1. Město ležící na asijské části Bosporu proti dnešnímu Istambulu.
5. KAPITOLA ARIUS
V Alexandrii po biskupu tamní církve Petrovi, který byl umučen za
Diokleciánovy vlády, se stal biskupem Achyllas. Po jeho smrti v době
zmíněného pokoje byl zvolen biskupem Alexander. Byl klidný, pokojný a v
církvi usiloval o jednotu. V kterési době v přítomnosti sobě podřízených
knězi a ostatního kléru pečlivě a podrobně hovořil o svaté Trojici, o jednotě
v Trojici. Arius1, jeden z knězi podléhajících Alexandrovi, muž velmi se
vyznající v dialektice, podezříval biskupa, že chce uvést do církve blud
Afričana Sabellia.2 Proto se v hádce uchýlil k názoru, který byl naprosto
opačný, než byl názor toho Afričana. Hrubě napadl, co prý řekl biskup, a
tvrdil: Jestliže Otec zrodil Syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí,
a proto je jasné, že byla doba, kdy Syn nebyl; z toho plyne, že Syn měl bytí
z ničeho (ex ouk ontón, ex nihilo).
6. KAPITOLA SESAZENÍ ARIA
Když Arius učinil takovýto neslýchaný závěr, vybízel velmi mnohé, aby se o
tom přesvědčili. Z jiskry vyšlehl mohutný plamen. Morová nemoc z
alexandrijské církve pronikla do celého Egypta, Libye, do Horní Thebaidy a
ostatních provincii a měst. Mnoho jich bylo nakaženo zvráceným Áriovým
bludným názorem. Mezi nimi byl i Eusebius1 - ne caesarijský, ale jiný, který
předtím byl biskupem berytinské církve, časem však chladnokrevně uchvátil
biskupství v bithynském městě Nikomedii - který se k němu připojil mezi
prvními. Když to Alexander poznal a na vlastní oči uviděl, co se stalo,
vzplanul hněvem. Svolal mnoho biskupů a na synodě zbavil kněžské
důstojnosti Aria i s jeho příznivci. O tom napsal biskupům v jednotlivých
městech toto:
List alexandrijského biskupa Alexandra
„Milovaným ctihodným bratřím všude a všech národností spojeným s námi
ve službě církve.
V Písmech svatých bylo nám svěřeno jedno tělo obecné, katolické církve. A
poněvadž nás pojí pevné pouto svornosti a pokoje, máme si písemně
navzájem sdělovat co se děje v jednotlivých církvích, společné trpět či se
radovat, když jeden úd trpí či se raduje.
V naší provincii vystoupili nedávno muži, kteří porušují zákony, napadají
samého Krista a pokoušejí se svést lid k odpadnutí. Je to sice jen v začátcích
a možno bezdůvodně to považovat za předzvěst antikrista. Měl jsem v
úmyslu o tomto počínání vůbec pomlčet, aby pohoršení, kdyby to bylo
možné, zůstalo jen mezi těmi, kteří se od církve odchýlili, a mohlo být
odstraněno, aby se nerozšířilo do jiných míst a nenakazilo svou špínou uši
prostých lidí. Eusebius, který je nyní biskupem v Nikomedii, si myslí, že
dostal do svých rukou celou církev. Opustil církev berytskou a ve své
ctižádostivosti a ješitnosti se vrhl na dosažení biskupství v nikomedské
církvi. Myslí jen na sebe a chrání také ty, kteří odpadli od církve. Pokouší se
psát na všechny strany a velmi vážnou herezí odporující Kristu se snaží
uchvátit ponejvíce ty nezkušené.
Veden myšlenkou napsanou v Zákoně považuji za nutné porušit mlčení a
věc vám všem oznámit, abyste poznali nejen ty, kteří odpadli od Krista, ale i
rouhání jejich hereze, a také, kdyby snad vám napsal Eusebius, abyste
nedbali na jeho slova. Snaží se znovu oživit starou herezi, kterou čas zavál
zapomenutím. I kdyby předstíral, že píše v jejich zájmu, ve skutečnosti
myslí jen na sebe. Od církve odpadli tito: Arius, Achillas, Aeithales,
Karpones, jiný Arius, Sarmates, Euzoius, Lucius, Julianus, Menas,
Helladius, Gaius, Secundus a Theonas. Ti kdysi bývali biskupy. Slyšte, co si
proti Písmům vymyslili a pošetile vyžvanili: Bůh nebyl vždy Otcem, ale
byla doba, kdy Bůh nebyl Otcem; Boží Slovo nebylo od věčnosti, ale
povstalo z ničeho, neboť Bůh, který jest, stvořil Slovo v době, kdy nebylo, z
toho, co není, a proto byla doba, kdy nebylo; Syn že byl stvořen a učiněn;
Syn svým bytím a přirozeností není podobný Otci, není ani jeho Slovem ani
pravou Moudrostí, jen v nevlastním smyslu slova je nazýván Moudrostí a
Slovem; byl učiněn vlastním Božím slovem a moudrostí, která jev Bohu,
skrze níž Bůh jednak učinil vše ostatní, jednak Syna samého; proto jeho
přirozenost se může změnit, jako je tomu u všech rozumem obdařených
bytostí; Slovo že je něco zcela jiného a nemá nic společného s Boží
podstatou; co je Otec a Syn, že nelze vysvětlit, neboť Syna ani Otce není
možno plně a přesně poznat ani přesně rozeznat. Své bytí (ousia, essentia),
jaké je, Syn že nepoznává. Stal se Synem kvůli nám, aby Bůh skrze něho
jako skrze nástroj nás stvořil. Nikdy prý by neexistoval, kdyby se Bůh
nerozhodl nás stvořit.
Ptali se tedy, zda by Boží Slovo se mohlo změnit, jako se změnil anděl v
ďábla, a neostýchali se odpovědět: Jistě může. Když prý se mohl narodit a
tím se změnit, že se může také jeho přirozenost změnit. Proti Áriovi a jeho
přívržencům, kteří to tvrdí a o tom současně mluví s těmi, kteří souhlasí s
jeho názorem, jsme s téměř stem shromážděných biskupů vyslovili
anathema. Eusebius se snaží mísit lež s pravdou a bezbožnost se zbožností.
Nemá však dost sil, aby přesvědčil. Pravda vítězí. Světlo nemá nic
společného s tmou. Žádná jednota Krista s dablem. Kdo totiž, když někdy
něco takového slyšel nebo když již to slyšel, nežasl nad něčím tak
neobvyklým a cizím a neucpal si uši, aby špína takových slov nepošpinila
jeho sluch? Když slyší Janova slova „Na počátku bylo Slovo", kdo by je
neodsoudil, když říkají, že byla doba, kdy nebyl? Když slyší v evangeliu
„Jednorozený Syn" a „Skrze něho všechno povstalo", nevzplane člověk
hněvem, když oni tvrdí, že Syn je jedním ze stvořeních? Kdo by mohl říci,
že je Syn podobný tomu, co On stvořil? Jakým způsobem je jednorozený,
jestliže - to je jejich názor - je počítán mezi všechno, co je stvořeno? Jak se
stal z ničeho, když Otec říká: „Mé srdce vyslovilo dobré Slovo" (2 44,2),
„Zplodil jsem tě před jitřenkou" (2 109,3)? Z jakého důvodu je jeho bytí
odlišné a nepodobné bytí Otce, když je dokonaým odleskem a obrazem Otce
a když sám říká: „Kdo vidí mne, vidí i Otce" (J 14)? Jestliže Boží Syn je
Slovo a Moudrost, proč byla někdy doba, kdy nebyl? Je tomu právě tak,
jako kdyby někdo řekl, že Bůh někdy neměl slovo a moudrost. Jak se může
přeměnit a změnit, když o sobě říká „Jsem v Otci a Otec je ve mně" (J 10,
39) a „Já a Otec jedno jsme" (J 10, 30) či co říká skrze proroka: „Pohleďte
na mne, že jsem Bůh a neměním se" (Mál. 3). Ačkoli se to může vztahovat
na Otce, přece vhodněji a vlastněji se to vztahuje na Syna - Slovo, poněvadž
se nezměnil, když se stal člověkem. Apoštol říká: „Ježíš Kristus týž včera,
dnes i na věky" (Žid 13, 8). Co je přivedlo na myšlenku, že se stal Synem
teprve kvůli nám, když přece Pavel píše: „Kvůli němu všechno a skrze něho
všechno" (l K 8,6). Nikomu se nemusí zdát podivné, když rouhavě říkají, že
Syn neznal plné a dokonale Otce. Vždyť když se jednou rozhodli bojovat
proti Kristu, musili zavrhnout slova samého Pána, který říká: „Jako zná mne
Otec, i já znám Otce" (J 10,15). Poznává-li podle nich částečně Otec Syna,
je jasné, že také Syn částečně poznává Otce. Něco takového tvrdit by byl
hřích. Když Otec dokonale poznává Syna, je jasné, že jako Otec poznává
své vlastní Slovo, tak i jeho Slovo poznává svého Otce, poněvadž je Slovem
Otce. Když o tom uvažujeme při výkladu svatých božských Písem, velmi
často je usvědčujeme. Oni však jako chameleóni mění svou barvu. Slova
mudrce „Bezbožný, když přijde do hlubin hříchů, pohrdá vším" (Přísl. 18,3)
obrátili proti sobě. I když před nimi jistě vzniklo mnoho herezí, které se s
mimořádnou drzostí rozšířily, přece tito se dopustili té největší pošetilosti.
Snaží se odstranit božství Slova. Jako by se přiblížili k době antikrista. Jako
by ospravedňovali hereze, které vznikly před jejich bludem. Proto je církev
zakázala a proto bylo vysloveno anathema. Ač velmi nás bolí jejich zkáza a
nejvíce proto, že znali ustanovení církve a odpadli od nich, čemu se ani moc
nedivíme. Před nimi se totéž stalo nejen Hymeneovi2 a Philetovi, ale i
Jidáši, který byl Spasitelovým učedníkem a později se stal zrádcem a
zběhem. Známe to. Pán totiž předpověděl: „Hleďte, aby vás nikdo nesvedl
(Mt 24,5). Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: Já jsem to. A
přiblížila se doba, a mnohé budou svádět. Neřiď-te se jimi (Mt 24,3 n)".
Také Pavel, poněvadž se to naučil u Spasitele, napsal: „V pozdějších časech
odpadnou od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk
odporujících pravdě" (l Tim 4,1). Již náš Spasitel to přikázal a skrze
Apoštola naznačil takovéto lidi. Na vlastní uši jsme slyšeli jejich
bezbožnost. Proto jistě ne bezdůvodně jsme vyslovili nad takovýmito lidmi
anathema, jak jsme již řekli, a vyloučili je z obecné církve, protože se
odcizili
vire.
Milí a ctihodní bratří spojení s námi ve službě církve, zpravili jsme vaši
Svatost o tom. Nepřijímejte je, kdyby se snad někteří z nich ve své
pošetilosti odvážili k vám přijít, a Eusebiovi či někomu jinému z nich,
kdyby vám psali, nevěnujte svou pozornost. Sluší se, abychom my křesťané
se vyhýbali všem těm, kteří mluví proti Kristu a jsou jeho nepřáteli a kazí
duše. Tomuto druhu lidí, jak přikázal Jan, se vyhněme a nepodílejme se na
jejich hříších. Bratří, pozdravujte ty, kteří jsou u vás. Kdo jsou se mnou, též
vás pozdravují."
Toto napsal Alexander všem biskupům jednotlivých církví. Přesto zlo se
ještě rozšířilo. Když se totiž o tomto dopise dozvěděli, začali se mezi sebou
hádat. Jedni s dopisem souhlasili a podepsali jej, jiní byli proti. Zvláště
nikomedský biskup Eusebius vybízel k odporu, protože jej Alexander ve
svém dopise urazil. Eusebius v té době měl velký vliv, protože v Nikomedii,
kde Dioklecián krátce před tím vystavěl palác, dlel imperátor. Proto mnozí
biskupové poslechli Eusebia. Eusebius na jedné straně psal Alexandrovi,
aby ukončil spor a znovu přijal do církve Aria a jeho přívržence, na druhé
straně vybízel ty, kteří byli v jiných obcích, aby se postavili proti
Alexandrovi. Vznikl proto velký neklid. Bylo možno vidět, jak představení
církví častovali jeden druhého nadávkami a urážkami a jak se lid rozdělil na
dvě strany. Jedna strana se klonila k názoru těch, druhá zase k názoru oněch.
Bylo z toho takové pohoršení, že křesťanské náboženství bylo veřejně
zesměšňováno v divadlech. Ti, kteří bydleli v Alexandrii, neuváženě a nikoli
bez patřičné dávky drzosti diskutovali o nejvyšších dogmatech našeho
náboženství. Biskupům v provinciích posílali svá poselství. Rozděleni na
dvě strany, vyvolali podobný spor. K ariánům se přidali meletiáni, kteří
nedlouho před tím se oddělili od církve. Kteří to byli, nemohu říci.
Meletius3, biskup nějaké obce v Egyptě byl zbaven biskupského úřadu
alexandrijským biskupem Petrem - Petr za vlády Diokleciána zemřel
mučednickou smrtí - z mnoha důvodů, zvláště proto, že v době
pronásledování zapřel víru a obětoval modlám. Měl mnoho přívrženců, kteří
jej považuji za vůdce hereze v Egyptě a až do dneška se nazývají meletiáni.
Meletius nemohl uvést nic, čím by se mohl ospravedlnit a proč se oddělil od
církve. Toliko slovy tvrdil, že se mu stalo bezpráví, a Petrovi nadával. Když
Petr za pronásledování zemřel mučednickou smrtí, začal hanebně urážet
nástupce biskupa Petra Achillu a konečně i Alexandra, který se stal
biskupem po Achillově smrti. Mezitím začal spor s Ariem. Meletius se
svými přívrženci podporoval Aria proti biskupovi. Kterým se Ariův názor
zdál absurdním, ti schvalovali Alexandrovo rozhodnutí proti Ariovi.
Domnívali se, že bylo vyneseno správné a spravedlivé rozhodnutí proti těm,
kteří smýšleli jako Arius. Avšak Eusebius (nikomedský) a přívrženci Áriová
názoru napsali Alexandrovi, aby odvolal vyloučení a ty, kterým bylo
zakázáno společenství s věřícími, aby konečně připustil do církve, neboť se
nedrží žádného špatného názoru. Dopisy obou stran, které byly poslány
alexandrijskému biskupu Alexandrovi, byly shromážděny. I ty, co napsal
Arius i ty co napsal Alexander. Těch využily sekty ariánů, eunomiánů4 a
macedoniánů,5 které v této době patrně ještě existují, aby mohli hájit svou
nauku. Jednotlivé sekty se totiž dovolávají jejich svědectvích.
1. Eusebius z Nikomedie byl vychovatelem císaře Juliana
2. Hymenaios, odpadlý žák sv. Pavla, popíral vzkříšeni (2 Tim 2,18)
3. Meletius z Lykopolis v Thebaidě. Při rozdílnosti pramenů těžko rozhodnout, v čem
pochybil. Epiphanius jej uvádí ve spojení s otázkou pokání a mírných zásad
alexandrijského biskupa Petra. Athanasius a Socrates mluví o Meletiově zapření víry. Ony
zprávy se shodují, že pochybná ordinace byla hlavním důvodem rozšíření schismatu (trvalo
až do 5. stol.).
4. Eunomius vůdce extrémních ariánů. Podle něho Syn jako stvoření má jiné bytí (heteras
ousias).
5. Macedoniáni, přívrženci arianismu. Zakladatelem byl Eunomius, biskup v
Konstantinopoli r. 341. Duch Svatý podle něho není co do důstojnosti rovný Otci a Synu, je
jejich služebníkem.
7 . KAPITOLA KONSTANTIN POSÍLÁ
BISKUPA HOSIA DO ALEXANDRIE
Když se imperátor dozvěděl o tom, velmi ho to mrzelo. Neklid způsobený
Ariem považoval i za své neštěstí. Neprodleně tedy přikročil uhasit plamen
nesvornosti. Po váženém a věrném muži jménem Osius (Hosius)1, biskupu v
Cordobě, což je město v Hispanii, - toho měl imperátor obzvlášt rád a
vyznamenával jej nejvyššími poctami - poslal dopis Alexandrovi a Ariovi.
Část dopisu - je připojen v Eusebiově knize o životě Konstantina - myslím,
že nebude neprospěšné zde uvést.
1. Hosius poslán do Alexandrie r. 324.
Vítěz Konstantin Veliký, Augustus Alexandrovi a Ariovi
Příčinu nynějšího sporu shledávám v tom, že ses, Alexandře, vyptával kněží
na kterési místo ve svatých Písmech a dokonce že ses snažil vyzvědět, co si
každý myslí o jakémsi úžasném problému. Ty, Árie, nevím v jakém smyslu
ses vyjádřil. A když ses k tomu vyjádřil, měl jsi to v tichosti přejít a ne to
neuváženě vyžvanit na veřejnosti. Odtud ten spor mezi vámi a srocování
lidí. Tomu se rnělo zabránit, aby opravdu zbožný lid nebyl rozdělen ve dvě
strany a nebyl odtržen od těla církve. Odpusťte si jeden druhému. K tomu
vás váš spoluslužebník ne bez důvodu nabádá. Avšak co se stalo? Vůbec jste
neprosili ani na prosbu odpověděli. Řešit takové problémy žádný zákon ani
církevní kánon nutné nepředpisuje, ale ukládá zachovat při řešení problému
naprostý klid. I když to vyžaduje velmi bystrého ducha, přece musíme držet
na uzdě to, co si myslíme a nevynášet to pošetile na veřejnost, ani aby o tom
rozhodoval lid. Kdo může prohlédnout aspoň trochu jasněji či důstojně
vysvětlit tak těžký problém zahalený takovým tajemstvím? Kdo, ať už je to
kdokoli, si myslí, že to může snadno dokázat a pochopit! Kolik je jich,
prosím, kteří by mohli dokázat to pochopit. Kdo konečně by se nedostal při
vysvětlování takového problému do nebezpečí, že klopýtne? Proto je při
takových problémech třeba krotit svou výřečnost. Při své nedokonalosti
nejsme s to vysvětlit daný problém, ani posluchači těžko přesně nepochopí,
o čem se to mluví. Na druhé straně buď lid bude o tom urážlivě mluvit nebo
se bude mezi sebou hádat. Proto nerozvážné otázky a neuvážené odpovědi
vyžadují vaši vzájemnou ohleduplnost. Písmo svaté vám nesmí být
záminkou bojovat proti sobě. Z božského náboženství nemá vznikat žádný
nový blud. Ve víře nutno mít jeden a týž názor. Jen tak možno dosáhnout
souhlasu společenství. Není vskutku rozumné, aby kvůli vašemu sporu o
takových malichernostech bylo tolik vašich lidí nevědomky zatahováno do
sporu. Ano, nejen to není spravedlivé, ale je to považováno za hanebný
hřích. Abyste pochopili, stručně uvedu příklad. Myslím, že vám není
neznámo, že se všichni filozofové, i když pojednávají o téže věci, neshodují.
Obyčejně se neshodují, když často tvrdošíjně hájí některé části svého
názoru. I když se neshodují v tom, co každý tvrdošíjně hájí, přece při tom, v
čem jsou zajedno, se spolu smíří. Je-li tomu tak, nebylo by daleko lepší,
kdybychom my, kteří jsme služebníky všemohoucího Boha, se shodli již
kvůli své víře, kterou vyznáváme? Ostatně pečlivě uvažme, o čem jsem
mluvil, zda je správné, když se hádáme o věcech tak malicherných a
naprosto ne nutných, aby bratří bratřím spílali a aby naším hříšným sporem
byla svornost hanebně roztrhána. Takové spory se hodí spíše pro prostý lid
než pro kněze a rozvážné lidi. Vyhněme se tedy ďábelskému pokušení. A
poněvadž náš nejlepší a největší ochránce, náš Bůh nás osvěcuje světlem
milosti, proto prosím, aby mně, svému služebníkovi skrze vás dovolil
šťastně dokončit pod jeho ochranou svůj pokus o smír a abych jeho lid
svými slovy, svou starostlivostí i napomínáním přivedl ke svornosti. A když
máme, jak jsem řekl, jednu víru, jedno vyznání, když zachováváme
ustanovení zákona a jsme ukáznění, když všechny části jsou spojeny v celé
tělo církve, když vládne svornost a dobrá vůle, zmizí vše, co mezi námi
vyvolávalo sváry. Poněvadž do toho nebylo zataženo celé naše náboženství,
není důvodu, proč byste měli být rozděleni či proč by to vyvolávalo
nejednotu. Neříkám to proto, abych vás nutil mít při tomto malicherném a
pošetilém problému stejný názor. Hádáte se mezi sebou o něco tak
bezvýznamného. Nemáme všichni na tutéž věc stejný názor ani všichni
nemáme stejné nadání a stejné smýšlení. Nicméně můžete zachovávat
upřímnou jednotu a jedno společenství chránit. Z Boží prozřetelnosti
zachovejte jednu víru, jednu vůli a jedno smýšlení o Bohu. Řešte mezi
sebou tyto malicherné problémy důkladné, i když na to nemáte stejný názor.
Musíte však ve svých úvahách ukrytých v hloubi duše zachovat míru. Ať ve
vás zůstane pevné a stálé dobro přátelství, opravdová víra, úcta k Bohu a k
zachovávání zákona. Vraťte se k milosti, pěstujte vzájemnou shodu a lidu
věnujte svou lásku. Očistěte svou duši od hádek, přátelsky a laskavě opět
přijímejte jeden druhého. Velmi často, když přestane nepřátelství a když se
uklidní hladina, bývá přátelství upřímnější. Dopřejte mi klidné dny a noci
bez nepříjemných starostí, ať radost z upřímné svornosti a klidu setrvá i v
dalších dnech. Nyní tomu tak není. Musím bědovat, plakat, být smutný. Ani
zbytek života nemohu prožít v klidu. Jak mohu být klidný, když Boží lid
-tak nazývám ty, kteří společně se mnou poslouchají Boha - se mezi sebou
hádá a panuje mezi ním zhoubné nepřátelství? Uznejte, že mi to působí
nesmírnou bolest. Když jsem nedávno přišel do Nikomedie, rozhodl jsem se
neprodleně cestovat na Východ. Chvátal jsem k vám přijít. Když však jsem
urazil větší část cesty, zpráva o událostech u vás mne přinutila vrátit se,
abych nebyl nucen vidět na vlastní oči to, o čem jsem si myslel, že by to mé
uši nemohly snést. Otevřte mi svou svorností přístup k Východu, který jste
uzavřeli svými spory. Vynasnažte se, abych brzy poznal vás i ostatní lid
radující se a abychom všichni velmi poděkovali nejlepšímu Bohu za
svornost mezi všemi a za svobodu smýšlení.
8 KAPITOLA SYNODA O VIŘE V BITHYNSKÉ
NICEI
Ačkoli obdivuhodný a velmi moudrý imperátorův dopis je napomenul,
rozpory zesílily a nedaly se utlumit ani potlačit starostlivostí ani autoritou
imperátora, které obsahoval jeho dopis. Dopis imperátora neuklidnil ani
Alexandra ani Aria. I v samotném lidu panoval svár a pobouření. Předcházel
tomu jiný mor sváru, který se rozšířil v jistých zemích a který otřásl klidem
v církví. Vznikl totiž spor o slavení velikonoc a rozšířil se toliko v částech
Východu. Zatímco tam jedni usilovali slavit svátek židovským způsobem,
druzí se zase snažili je slavit podle zvyku křesťanů rozptýlených po celém
světě. Hádali se, nemohli se dohodnout a spor o slavení svátku hnali na ostří
meče. Když tedy imperátor viděl, že těmito spory je církev mocně otřásána,
svolává koncil. Odevšad volá biskupy do Nicee1 v Bithynii. Přišlo tam
mnoho biskupů z provincií a měst. O nich Eusebius Pamphilus píše ve 3.
knize Života Konstantinova doslovně toto: „Ze všech církví z celé Evropy,
Libye, Asie se sešli Boží služebníci považovaní za přední. Také svatý chrám
jako by na Boží pokyn zvětšený přijímá mezi své stěny Syřany, Kilikijce,
Feničany, Araby, Palestince, Egypťany, Thébské, Afričany a z Mezopotamie.
Na shromáždění je přítomen biskup z Persie, v zástupu nechyběl Skyta. Též
Pontus, Galatia, Pamphilia, Kappadokia, Asie, Frygie vyslali výborné muže.
Také tam přišli z Thrákie, Macedonie, Achaje, Epiru a jiných vzdálených
míst. Z Hispanie byl na shromáždění přítomen jeden, slavný podle jména i
pověstí. Biskup, který sídlí v sídle impéria2 pro stáří nebyl přítomen. Jeho
místo zaplnili jeho knězi. Korunou, což se ještě nikdy v minulosti nestalo,
byl přítomen imperátor Konstantin, který tak přispěl k oslavě Krista. Z
vděčnosti svému Spasiteli jako by přinesl vítěznou trofej za vítězství nad
nepřáteli. Svým chováním byl tomuto našemu shromáždění vzorem. Ve
svatých Písmech (Sk 2) se říká, že v oněch dobách se sešli svatí muži ze
všech národů pod nebem. Byli tam Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé
Mezopotamie, Judee, Kappadokie, Pontu, Asie, Frygie, Pamphilie, Egypta, z
krajin Libye kolem Cyreny, Římané, Židé, proselyté, Kréťané, Arabové. Jen
to jim chybělo, že všichni, kteří se tam sešli, nepatřili mezi Boží kněze a
služebníky. V tomto shromáždění bylo však více než 300 biskupů, kněží,
diakonů, akolytů a jiných, kteří biskupy doprovázeli a které nebylo možno
ani spočítat. Z těch Božích služebníků jedni byli váženými odborníky, jiní
vynikali přísným životem a zůstali pevní při utrpení. Někteří patřili mezi ty,
kteří se proslavili způsobem života a pro svůj život byli velmi chváleni.
Bylo mezi nimi nespočet těch, kteří po dlouhou dobu svého života se
proslavili svým čestným životem, jiní zase byli v květu svého života a
proslavili se velkým nadáním. Někteří jako by nedávno nastoupili do Boží
služby. Všem v jednotlivých dnech štědře a rád poskytoval imperátor
stravu".
Toto napsal Eusebius o těch, kteří se tam sešli.
Imperátor přišel do Nicee po oslavě vítězství nad Liciniem. Mezi biskupy,
kteří tam přišli, se nejvíce proslavili biskup Horní Thebaidy Pafnutius a
kyperský biskup Spiridion. Proč jsem se o nich zmínil, uvedu později. Bylo
přítomno mnoho odborně vzdělaných laiků, kteří byli připraveni pomáhat
stranám. Ariův názor, jak jsem řekl, obhajovali Eusebius z Nikomedie,
Theognis a Maris. Theognis byl biskupem v Nicei, Maris biskupem v
bithyn-ském Chalcedonu. Proti nim odhodlaně bojoval diákon alexandrijské
církve Athanasius. Biskup Alexander si Athanasia velmi vážil. Potom, jak
později uvedu, vzplanula proti Athanasiovi velká nenávist. Krátce předtím
než se biskupové sešli, někteří dialektikové si připravovali řeč proti svému
odpůrci. Když však někteří byli vlákáni do debaty, jakýsi laik, jeden z
vyznavačů, člověk upřímný a prostý, když se utkal s dialektiky, jim řekl:
„Kristus ani apoštolové neučili žádného z nás umění debatovat, ani klamat,
ale upřímně smýšlet, zachovat si neporušenou víru podepřenou dobrými
skutky". Všichni, kteří při tom byli, obdivovali a schvalovali jeho názor.
Dialektikové po této opravdu upřímné řeči ztichli. Tak byla potlačena
bouřlivá debata. Druhý den se sešli všichni biskupové. Po nich se dostavil
imperátor. Když přišel, postavil se mezi zástup. Nechtě usednout dříve, než
mu biskupové pokynuli, aby tak učinil. Takovou měl imperátor úctu k
mužům. Když všichni ztichli, imperátor měl z křesla řeč, ve které je nabádal
k jednotě a svornosti. V ní radil, aby odložili všechno, co by mohlo druhého
urážet. Mnozí totiž den před tím, než měl imperátor přijít, mu posílali
přípisy, v nichž obviňovali jeden druhého. On však je horlivě povzbuzoval,
aby se plně věnovali úkolu, ke kterému byli svoláni, a ony přípisy přikázal
spálit. Při tom jen řekl, že Kristus přikázal, aby, kdo žádají o milost, ji také
prokazovali svému bratru. Teprve potom mluvil hodně o svornosti a pokoji.
Pak je pověřil, aby sami rozhodovali a zabývali se podrobně články našeho
náboženství. Tak to zaznamenal týž Eusebius ve 3. knize Života
Konstantina, a nebude neužitečné vyslechnout jeho slova. Zní takto: „Bylo
předloženo hodně látky a hned na začátku došlo ke sporu. Imperátor trpělivě
a klidně všechny poslouchal, pronesené myšlenky podrobil pečlivému
rozboru a oběma sporným stranám věnoval velkou pozornost. Pomalu
usmířil ty, kteří se vší vervou vystupovali proti druhým. Vlídně hovořil s
jednotlivci. Řecky - nebyl neobeznámen s tímto jazykem -vyjadřoval své
mínění. Jedny laskavé přemlouval, jiné mírnil, jiné, kteří podali podrobný
výklad, schvaloval. Pokud ve všem, co někdy vyvolalo problém, byli
jednotní a souhlasili s tím, snažil se je přivést k jednotě, takže mezi nimi
panovala shoda. Všichni také v této době šli společně slavit spasitelný
velikonoční svátek - paschu. Všechno, o čem všichni společné rozhodli a
vlastnoručně podepsali, bylo považováno za právoplatné a zaneseno do
spisů". Jak připomenul Eusebius, bylo to písemně zachováno pro příští
generace. Nenevhodně jsme uvedli jeho slova a dokonce jsme jeho slov
použili za svědka té události. Abychom totiž neposlouchali ty, kteří snad
odsuzovali koncil v Nicei a pak pochybili ve víře. Ani bychom nevěřili
makedonskému Sabinovi, který muže tam shromážděné nazývá
nezkušenými a nevzdělanými. Tento biskup Sabinus, Macedoňan z
thráckého města Heraklee písemné zápisy různých biskupských synod spojil
v jeden svazek a biskupy shromážděné v Nicei nazval potupně neučenci a
nevědomci. Myslím, že osočil samého Eusebia, který potvrdil tutéž víru,
když jej nazval neučeným. Sabinus některá díla opomenul, některá převrátil,
a ty, o kterých se domníval, že by znamenala jeho konec, vyloučil. Ačkoli
Eusebia Pamphila chválí jako hodnověrného svědka a imperátora oslavuje
za to, že vykonal mnoho pro křesťanské náboženství, přece víru vyloženou
na nicejském koncilu těžce napadá jako víru stanovenou nezkušenými a
neznalými lidmi. Koho nazývá moudrým a pravdivým svědkem, toho
svědectví vzápětí zavrhuje. Eusebius totiž říká o Božích služebnících, kteří
tam byli, že jedni rozvážně a věcně mluvili, jiní zase že vynikali přísným
životem; imperátor že všechny přivedl k jednotě a dokázal, že v nitru ale i
názorově byli biskupové jednotní. O Sabinovi, naskytne-li se vhodná
příležitost, řekneme více. I on souhlasil s učením o víře, které bylo
uveřejněno v Nicei jasně hlasy všech. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele všeho viditelného i
neviditelného. Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, Božího Syna,
zrozeného z nezrozeného Otce, to znamená, z podstaty Otce: Boha z Boha,
Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného,
stejné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi;
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se a stal se
člověkem, trpěl, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil do nebe a přijde soudit
živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého. Kdo říkají, že někdy byla doba, kdy
Kristus nebyl, dříve než se narodil či že vznikl z ničeho nebo že se narodil z
jiného bytí než z podstaty Otce nebo že Božím Synem byl stvořen a může se
přeměnit a změnit, proti těm obecná, katolická a apoštolská církev Boží
vyslovuje anathema."
Tuto víru schválilo 318 biskupů a všichni s tím souhlasili a podepsali krom
těch, kteří slovo „homousios", to je „jedné podstaty" zavrhli. Totiž krom
nikomedského biskupa Eusebia, nicejského Theognida, chalcedonského
Maris, marmaritského Theona a Secunda z Ptolemaidy. Tvrdí, že
„homousios-jedné podstaty" znamená to, co vzniklo z něčeho jiného buď
oddělením či odvozením nebo prodloužením jako výhonek z kořene.
Odvozením jako děti z rodičů, oddělením jako dvě tři třísky zlata. Avšak na
Božího Syna nelze nic takového vztahovat. Proto řekli, že naprosto nechtějí
souhlasit s vírou vyhlášenou na nicejském koncilu. Ono slovo „homousios jedné podstaty" mocné napadali a proto nechtěli podepsat vyloučení Aria.
Koncil vyřkl anathema nejen proti Ariovi a jeho přívržencům, ale také
zakázal, aby Arius vůbec přišel do Alexandrie. Dále výnos Imperátora
nařídil Ariovi, Eusebiovi a Theognidovi odejít do vyhnanství. Eusebius a
Theognis krátce potom, co byli potrestáni vyhnanstvím, napsali žádost, v níž
prohlásili, že toho litují, a souhlasili s vírou ,,homousios" to je s vírou, že
Syn je jedné podstaty s Otcem, jak ukážeme dále. V téže době biskup v
palestinské Caesarei Eusebius příjmením Pamphilus na onom koncilu, ač
trochu váhal a rozvažoval, zda má schválit ono rozhodnutí o víře, spolu se
všemi ostatními je schválil a podepsal. Lidu, kterému byl představeným, aby
jej nepodezříval, že trochu zaváhal, poslal list, v němž vyložil svou víru a co
znamená slovo „jedné podstaty". Napsal doslovně toto: „Pravděpodobně se
k vám již dříve doneslo, nejmilejší bratří, o jednání na velmi hojně
navštíveném nicejském koncilu o víře církve. Pověst se svou rychlostí snaží
předběhnout přesné vylíčení událostí. Aby tomu tak nebylo, jestliže jste se o
tom dozvěděli jinak než je tomu ve skutečnosti, považujeme za nutné vám
sdělit, že jsme na koncilu předložili svou formulaci víry. Druhou předložili
biskupové, když k našim slovům něco málo přidali. Naše vyznání víry bylo
přečteno před naším velmi zbožným imperátorem a bylo uznáno za správné.
Jak jsme slyšeli od biskupů, kteří byli před námi; jak jsme slyšeli, když byly
základy víry vkládány do našich duší při omytí koupelí křtu, jak jsme se
naučili z božských Písem a tomu učili, když jsme působili jako knězi a když
jsme se stali biskupy, tak věříme a tak vám sdělujeme naši víru: „Věříme v
jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i
neviditelného. Věříme i v jednoho Pána Ježíše Krista, Boží Slovo, Boha z
Boha, Světlo ze Světla, Život ze Života, jednorozeného Syna, prvorozence
všeho stvoření, zrozeného z Boha Otce přede všemi věky, skrze něhož je
všechno stvořeno. Pro naši spásu se stal člověkem a přebýval mezi lidmi.
Trpěl, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil k Otci a opět přijde soudit živé i
mrtvé. Věříme také v jednoho Ducha Svatého. Věříme, že Otec je pravým
Otcem, Syn pravým Synem, Duch Svatý pravým Duchem Svatým, jak náš
Pán přikázal, když své učedníky posílal hlásat evangelium: Jděte a učte
všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Toto
všechno potvrzujeme, o tom jsme přesvědčeni, tak smýšlíme, tak to také
cítíme a tak budeme smýšlet až do smrti. V této víře vytrváme a budeme
vyhlašovat anathema proti jakékoli bezbožné herezi. Upřímně jsme o tom
přesvědčeni, protože jsme to mohli poznat. Proto také upřímně
dosvědčujeme před všemohoucím Bohem a naším Pánem Ježíšem Kristem,
že je upřímně myšleno, co říkáme. Můžeme dokázat a vás přesvědčit, že
jsme tak i dříve učili a vám kázali o víře. To nikdo nemůže popřít. I náš
velmi zbožný imperátor první ze všech dosvědčil, že naše víra je pravá.
Potvrdil, že naše vyznání je v témže duchu napsáno, a nařídil, aby všichni
takto smýšleli, svým podpisem potvrdili rozhodnutí a s tím souhlasili, pokud
bude přidáno jedno slovo, totiž „jedné podstaty". Sám toto slovo vysvětlil
takto: Jedné podstaty nemůže být chápáno jako nějaká tělesná vlastnost, ani
že Boží Syn nepovstal, abych tak řekl, z Otce dělením či oddělením. Není
totiž možné, aby nehmotná přirozenost, kterou poznáváme pouze rozumem
a která nemá tělo, přijímala do sebe lidské vlastnosti, ale že o věcech
takového druhu se musíme vyjadřovat božsky tajemnými slovy. Tak o tom
uvažoval náš velmi moudrý a zbožný imperátor. Biskupové však kvůli
tomuto slovu „jedné podstaty" vydali tuto formulaci víry:"
Vyznání víry vyhlášené na koncilu
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného
i neviditelného. Věříme i v jednoho Pána Ježíše Krista, Božího Syna,
zrozeného z nezrozeného Otce, to jest, z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo
ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné
podstaty s Otcem, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi. On pro
nás lidi a pro naši spásu sestoupil (z nebe), vtělil se a stal se člověkem, trpěl,
třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, přijde soudit živé i mrtvé.
Věříme i v Ducha Svatého. Kdo říkají, že byla někdy doba, kdy Boží Syn
nebyl, než se narodil, nebo že Boží Syn byl stvořen, že se může přeměnit a
změnit, proti těm obecná (katolická) a apoštolská Boží církev vyslovuje
anathema." Když tato formulace byla přečtena, začali jsme se podrobně
vyptávat, jak se má rozumět tomu „z podstaty Otce" a tomu „jedné podstaty
s Otcem". Otázky stíhaly odpovědi. Byly pečlivě probírány důvody, jaký ta
slova mají smysl. Jedni přiznávali, že „z podstaty" znamená totéž co „být z
Otce" a nikoli být částí Otce. To se nám zdálo, že velmi dobře souhlasí se
svatým učením, které učí, že je z Otce a že není částí jeho podstaty.
Souhlasili jsme s tím a nezavrhli slovo „jedné podstaty", protože jsme také
myslili na pokoj v církvi, který byl naším cílem. Bylo nám to také zárukou,
že neztratíme pravou víru. Ze stejného důvodu jsme schválili „zrozený, ne
stvořený". Řekli jsme, že slovo „stvořený" se vztahuje.na tvory, které
povstaly skrze Syna, a že Syn nemá s tím nic společného. On že není
stvořením jim podobným, které jím byly stvořeny, ale má vznešenější bytí,
kterým není obdařeno žádné stvoření, a že je zrozen 7, Otce, o tom nás
poučují svatá Písma. Způsob jeho stvoření nemůže žádná smrtelná bytost
ani slovy vyjádřit ani rozumem postihnout. Stejně i ono „jectné podstaty s
Otcem" možno postihnout rozumem, ale nemůže to být chápáno lidským
způsobem a nemá to nic společného se smrtelnými tvory. Syn nevzniká ani
dělením ani oddělením ani změnou Otcova bytí. Přirozenost Otce, řekli
jsme, je totiž naprosto odlišná od toho všeho. To, že Syn má stejnou
podstatu s Otcem, neukazuje na nic jiného, než že Boží Syn nemá nic
společného s ostatními tvory, ale že je naprosto podobný Otci, který ho
zrodil, ani že nebyl zrozen z žádného jiného bytí než z podstaty a bytí Otce.
Když to takto bylo vysvětleno, považovali jsme za správné to schválit.
Věděli jsme, že někteří staří biskupové a spisovatelé, muži rozvážní a slavní
při vysvětlování božství Otce a Syna užili tohoto slova „jedné podstaty",3
Tolik o víře vyložené a vyhlášené na nicejském koncilu, S tím jsme do
jednoho souhlasili Ne neuváženě. Bylo to předneseno a prodiskutováno před
samotným velmi zbožným imperátorem a schváleno pro důvody dříve
uvedené. Také jsme vysvětlili a schválili, proč jsme vyslovili anathema.
Anathema totiž zakazuje, aby nikdo neužíval slov, která se neshodují s
Písmem, poněvadž takto byly do církví zavlečeny téměř všechny zmatky a
sváry. Žádné inspirované Písmo nikdy neužilo takových slov, jako že Boží
Syn povstal z ničeho, že byla doba, kdy nebyl a další. Proto naprosto
souhlasně s Písmem se koncil rozhodl takový názor pronést a učit.
Souhlasíme, proti komu je to určeno. My jsme předtím nikdy neužívali
takových slov. Nejmilejší bratří, poslali jsme vám to přinuceni okolnostmi.
Nejen abychom vám jasně vyložili rozhodnutí, které následovalo po
prošetření a souhlasu, ale také, kdyby vám jiní jinak napsali, abyste věděli,
že by nás to uráželo. Až do poslední chvíle jsme byli jednotní v jednom a
témže názoru, jak to vyžadoval rozum. Když se nám zdálo, že to, co bylo
předloženo, souhlasí s tím, co před tím bylo uvedeno ve formulaci víry,
snadno, bez hádek a bez urážek jsme přijali a schválili."
To poslal Eusebius Pamphilus do města Caesareje v Palestině. Ve stejném
smyslu napsal koncil alexandrijské církvi a všem církvím v Egyptě, Libyi a
v Pentapolis.
1. Nicejský koncil r. 325
2. Rozuměj: římský biskup
3. Tento výraz nebyl vymyšlen teprve na nicejském koncilu. Není pochyb, že Eusebius měl
či četl díla, která dnes již neexistují, z nichž čerpal toto tvrzení. Tertullian na začátku svého
spisu Ad Praxedam výslovně říká, že Otec, Syn i Duch Svatý mají jednu podstatu. „Co,
prosím," říká, „jiného znamená v latine unius substantiae (jedné podstaty) než co řecké
homousion?"
9. KAPITOLA LIST KONCILU O JEHO
ROZHODNUTÍCH A VYLOUCENÍ ARIA A
JEHO PŘÍVRŽENCŮ
„ Biskupové shromáždění na velkém svatém koncilu posílají pozdrav svaté
z Boží milosti vynikající alexandrijské církvi, milovaným bratřím v Egyptě,
Libyi a Pentapolis.
Z Boží milosti a z příkazu velmi zbožného imperátora Konstantina, který
nás svolal z různých měst a provincií, se konal velký posvátný nicejský
koncil. Považujeme za nutné poslat vám list z posvátného koncilu. Z něho
se dozvíte, že sporné záležitosti byly pečlivě prošetřeny a stanovena i
rozhodnutí. Předně bylo prošetřeno bezbožné a zvrácené učení Aria a těch,
kteří se drží jeho sekty, v přítomnosti velmi zbožného imperátora. Koncil se
rozhodl při společném hlasování vyslovit anathema Ariovu bezbožnému
názoru a prokletým slovům a myšlenkám, jimiž se odvážil urážet Božího
Syna. Zvláště pro jeho tvrzení, že Boží Syn povstal z ničeho, že než se
narodil, neexistoval, že někdy byla doba, kdy nebyl, že Božím Synem se stal
svobodným rozhodnutím, že může hřešit i nehřešit, že je tvorem a že byl
učiněn. Proti tomu všemu rouhání vyslovil posvátný koncil své anathema.
Nelze strpět, aby Ariův bezbožný názor, neobvyklá pošetilost či slova plná
rouhání se dostala k sluchu věřících. Jak to skončilo, to jste buď již slyšeli
nebo od nás uslyšíte. Nechceme totiž budit dojem, že neuváženě a
bezdůvodně napadáme člověka, který si zasloužil svůj trest. Jeho
bezbožnost došla až tak daleko, že přivedl do záhuby marmarskěho biskupa
Theona a biskupa Secunda z Ptolemais. Oba stihl stejný trest. Z Boží milosti
byl Egypt zbaven špatných názorů a rouhání, ale také i lidí, kteří v lidu
žijícím dosud v klidu a pokoji se neostýchali rozdmýchávat rozbroje a sváry.
Přesto dosud Meletius a ti, které vysvětil, setrvávají tvrdošíjně při své
nevědomosti. Slyšte tedy, nejmilejší bratří, jak rozhodl koncil! Koncil jednal
s Meletiem velmi laskavě. Kdyby byl Meletius důkladně prošetřen, jistě by
si nezasloužil té milosti. Koncil rozhodl, aby zůstal ve své obci, ale aby
neměl žádnou moc, na nikoho neskládal ruce (nikoho nevysvětil), nikomu
aby nepřiděloval církevní úřady, ani aby se zdržoval v jiné krajině či městě,
ale aby si pouze titulárně podržel hodnost a úřad. Ti, kteří jím byli určeni za
kněze a dostalo se jim svatého svěcení, ať jsou připuštěni do společenství
církve pod touto podmínkou: Mají si sice podržet stupeň církevní hodnosti a
služby, ale mají stát na nižším stupni než kněží v jednotlivých provinciích a
církvích vysvěcení nejdůstojnějším knězem a naším spolubratrem
Alexandrem. Rovněž nesmějí určovat služebníky církve ani je schvalovat
ani rozhodovat o jmenování těch, kdo mají být vybráni k vykonávání
církevních úřadů. Nikdo, kdo jsou pod pravomocí Alexandra, nesmějí bez
souhlasu biskupů obecné (katolické) církve přebíhat do jiné církevní obce.
Ti však, kteří Boží milostí a pomocí vašich modliteb se nedopustili žádného
schismatu a v mezích obecné (katolické) a apoštolské církve se zdrželi pádu,
mají moc světit služebníky hodné nazývat se klérem a mohou vykonávat
všechno, co vyplývá ze zákona a církevního ustanovení. Kdyby snad někdo
z těch, kdo zastávají církevní úřad, zemřel, ať po zemřelém nastoupí jeden z
těch, kteří nedávno byli přijati do církve a je k tomu vhodný. Ať si jej lid
zvolí a volbu lidu potvrdí alexandrijský biskup. To nechť je dovoleno i všem
jiným. O Meletiovi bylo však jinak rozhodnuto. Kvůli neobyčejné drzosti,
kterou vzrušil církev, kvůli pošetilosti a zřejmé nevědomosti ať mu není
udělována žádná autoritativní moc. Je to člověk, který by mohl vnést do
církve stejný zmatek. Tato rozhodnutí se týkají zvlášt i jednotlivě Egypta a
velmi svaté alexandrijské církve. Když by bylo krom tohoto ještě o něčem
jiném rozhodnuto, poněvadž je tu s námi nejdůstojnější pán a náš spolubratr
Alexander - byl přítomen rozhodnutím a podílel se na nich - on vám to
přesně sdělí. Co se týče všeobecného souhlasu k slavení nejposvátnějšího
svátku velikonoc, spor pomocí vašich modliteb moudře a prospěšné skončil.
Všichni bratří z Východu, kteří slavili svátek podle židovského zvyku,
souhlasili, že budou slavit svátek v týž den jako Římané i vy všichni, kteří
jste tento zvyk zachovávali od počátku. Věci byly dovedeny k šťastnému
konci, zavládly pokoj a svornost mezi všemi a hereze se jako chmýří
rozplynuly. Radostně obejměte svého biskupa a našeho bratra Alexandra,
kterého si velmi vážíme. Pokud zde byl, působil nám velikou radost. Ve
svém věku se ujal převeliké práce, aby naši církev přivedl ke klidu. Modlete
se také za nás všechny k Bohu, aby to, co bylo řádně stanoveno a
rozhodnuto, zůstalo nadále trvalé s pomocí všemohoucího Boha Otce a Pána
našeho Ježíše Krista zároveň s milostí Ducha Svatého, jemuž sláva na věky.
Amen."
Z tohoto koncilního listu je jasné, že vyslovili anathema nejen proti Ariovi a
přívržencům jeho sekty, nýbrž také proti tomu, co řekl. Dohodli se o slavení
velikonoc. Meletiovi, který byl hlavou jakési hereze, sice ponechali
biskupskou hodnost, ale biskupskou moc mu odňali. Domnívám se, že
meletiáni byli odloučeni od církve až do té doby, kdy koncil odňal Meletiovi
veškerou biskupskou moc. Krom toho nutno vědět, že Arius napsal o svém
názoru spis, který nadepsal Thalia (Svátek). Styl a výrazová forma spisu je
trochu nevázaná a rozpustilá a velmi podobná zpěvům básníka Sotadea,
jehož knihu koncil také odsoudil. Nejen koncil napsal o sjednaném klidu,
nýbrž i sám imperátor to také svým listem alexandrijské církvi naznačil.
Imperátorův list
„Konstantin Augustus katolické alexandrijské církvi. Velmi vás pozdravuji,
nejmilejší bratří!
Jistě velmi velikého a obzvláštního dobrodiní se nám dostalo od Božské
prozřetelnosti, protože jsme byli zbaveni bludu a opět jsme poznali jednu a
tutéž víru. Ďáblovými úklady proti nám nezůstalo ušetřeno žádné místo.
Cokoli však proti nám nastrojil svou lstí, to bylo od základu odstraněno.
Schismatické spory, rozbroje a smrtelný jed nesvornosti uhasily - podle
Kristova napomenutí - světlo pravdy. Všichni ctíme Boha a věříme, že
existuje. Abychom skončili se spory - a k tomu nás Bůh napomenul povolal jsem velmi mnoho biskupů do města Nicei. Jsem jedním z vás a
spolu s vámi se velmi rád podřizuji Božímu pokynu a proto jsem velmi
usiloval, aby pravda byla důkladně prověřena. Vše, co skýtalo látku k
nesvornosti nebo sporům, bylo podrobně prošetřeno a projednáno. Bože,
buď k nám milosrdný! Kolika prokletých hanebností se někteří dopustili
vůči úctě našeho Spasitele, naší spáse a našemu životu! Nejen tvrdili, co
bylo proti inspirovaným božským Písmům, ale také veřejně prohlašovali, že
tomu věří. Vždyť ač více než 300 pánů biskupů obdivuhodných svou
skromností i vědomostmi potvrdili jednu a tutéž víru - a ta jako pravá byla
potvrzena pravdou svědectví božského Zákona. Pouze Arius tuto víru
neuznal. Ďábel svou mocí i lstí jej přemohl. Tento blud ve své bezbožnosti
rozsel nejprve u vás a potom i u jiných. Přijměme učení, které nám dal
všemohoucí Otec. Vraťme se k našim nejmilejším bratřím, od kterých nás
ničemný a nestoudný ďábel nikdy neodloučil. Vraťme se svobodně a
upřímně ke společnému tělu církve. Důkazem vaší moudrosti, víry i svatosti
bude, když rozhodně od sebe odeženete nepřítele pravdy. Dejte se pod
ochranu Boží vůle a milosti! Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze
považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak
významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli. Proto nikdo
z vás ať neváhá, nikdo ať neotálí. Vraťte se všichni rádi na cestu pravdy,
abych, až k vám přijdu, spolu s vámi vzdal díky Bohu, který všechno
očisťuje. On nám nejen oznámil pravou viru, ale také nám laskavě prokázal
svou lásku, kterou si všichni přejeme. Nechť vás, nejmilejší bratří, Bůh
dlouho uchová v pravé víře!"
Toto napsal imperátor alexandrijskému lidu. Jasně naznačil, že odpadnutí od
víry se nestalo náhodou a neuváženě. Dále, že koncil vynaložil velmi velké
úsilí poznat pravdu. Ne, že jen něco bylo vysvětleno a ostatní se přešlo
mlčením, nýbrž vše bylo sneseno, cokoli se zdálo nutné k potvrzení nauky o
víře. Nebylo to neuváženě definováno dříve, dokud to nebylo podrobně
prošetřeno. Ano, šlo se až tak daleko, že bylo ihned odstraněno, co by mohlo
vést ke sporům či nesvornosti. Abych to shrnul: Vůli všech, kteří se tam
sešli, nazývá Boží vůlí; nepochybuje, že takové množství biskupů pod
vanutím Ducha Svatého mělo stejné smýšlení. Avšak Sabinus, který je
hlavou makedonské hereze, se staví proti. Ano, shromážděné v Nicei nazývá
nezkušenými nevě-domci. Neostýchá se obviňovat z nevědomosti i
samotného Eusebia. Ani se nechce zamyslet nad tím, že ti, kteří byli
nezkušení, jak říká, přece osvíceni Bohem a obdařeni milostí Ducha
Svatého nemohli se nikterak odchýlit od pravdy.
Slyšme, co ustanovil imperátor v druhém listě proti Ariovu učení a proti
těm, kteří sdíleli Ariův názor. List poslal biskupům a lidu na kterémkoli
místě.
Další Konstantinův list
Vítěz Konstantin, Veliký, August biskupům a lidu.
Arius napodobuje zvyk bezbožných zločinců a proto musí po zásluze s nimi
sdílet potupný úděl, jako je tomu u úhlavního nepřítele Porfyria.1 Tento před
časem napsal bohaprázdný spis proti křesťanskému náboženství a proto si
zasloužil takovou odměnu, jaké byly hodný jeho spisy. Stihla jej pro příští
věky potupa a špatná pověst a jeho bezbožné spisy byly zničeny. Zdá se, že
Arius a jeho přívrženci se považují za porfyriány, poněvadž jejich jednání
odpovídá tomu jménu. Proto také, najde-li se nějaké dílo napsané Ariem,
musí být spáleno, aby prokleté jeho učení bylo důkladně odstraněno a do
budoucnosti aby nezůstala po něm žádná památka. Proto nařizujeme: Kdo
bude přistižen, že ukrývá Ariův spis a ihned jej nespálí, nechť je potrestán
smrtí. Kdo bude dopaden, bude sťat. Bůh nechť vás chrání."
1.Porfyrios z Tyru (232/33-304/5) vydal řadu filozofických dějepisných, filologických a
matematických spisů.
Jeho úvod k aristotelovské logice Eisagové se stal ve středověku jednou z nejznámějších
knih. Zde nalézáme původ středověkého boje realismu s nominalismem. V mládí byl
přítelem křesťanství a žákem učeného Longina, později však vášnivým odpůrcem
křesťanství. Sestavil 15 knih Proti křesťanům, které byly po dlouhou dobu prostředkem k
útokům pohanství proti křesťanství. (Jos. Kratochvíl, Meditace věků 1,220).
Konstantin Augustus .církvím
.,Z rozkvětu státu jsem poznal Boží dobrotivost vůči nám. Ze všeho nejvíce
jsem si umínil, aby ve velmi svaté obecné církvi byla zachována jedna víra,
upřímná láska a k tomu odpovídající projev náboženské úcty vůči
všemohoucímu Bohu. Nebude to možné jinak než tím, že buď všichni
biskupové nebo velká většina jich se sejdou a každý vyloží svůj názor o
tom, co se týká nejsvětějšího náboženství. Když se jich sejde velmi mnoho,
pokud to bude možné, já, jako jeden z vás bych se zúčastnil. Nebránil bych
se -a již ted:z toho mam. radost - kdybyste mne spolu s vámi přizvali k této
službě. Se souhlasem všech by byly probrány všechny věci, pokud by to
bylo milé a přijatelné vševědoucímu Bohu tak, aby nebylo odloženo na
příští dobu, co by bylo příčinou nesvornosti a věroučných sporů. Když se na
koncilu jednalo o největším velikonočním svátku, všichni považovali za
správné, aby všichni, ať jsou kdekoli, slavili svátek v týž den. Co by mohlo
být krásnější, než kdyby tento svátek, který nám ukazuje naději na
nesmrtelnost, všichni slavili jedním způsobem. Jako první důvod nezdálo se
slavit tento nejsvětější svátek napodobováním židovského obřadu a zvyku.
Židé poskvrnili své ruce zločinem, poněvadž byli zaslepeni svou
proradností. V naší moci je zavrhnout jejich zvyk a opravdověji a upřímněji
- což činíme už od prvního dne - oslavit tento svátek i v budoucnosti.
Nemějme nic společného se Židy, které všichni velmi nenávidí. Spasitel
nám ukázal jinou cestu, a tu nastupme. Naše velmi svaté náboženství
zákonitě nastoupilo jinou cestu. Toho se držme, nejmilejší bratří, zuby nehty
všichni do jednoho a zbavme se bohaprázdného židovského zvyku. Je totiž
absurdní, aby se nestoudné vychloubali, že bychom bez pomoci jejich
obřadů to nemohli zachovávat. Jak může být správné jejich tvrzení, když po
smrti Pána, po takové vraždě, se stydí za ten svátek? Vyplývá z toho, že po
této stránce nemají pravdu. Vždyť ve svém poblouznění nezachovávají
slavení svátku v požadované době. Ještě téhož roku slaví jinou Paschu. Proč
je tedy napodobujeme, když se dopustili takového pobloudění? My bychom
nedovolili opakovat slavení téhož svátku podruhé v témže roce. Pravda,
vykládat to nebylo mým úmyslem. Přece však byste měli tomu věnovat
svou pozornost a stále se modlit, abyste měli tomu věnovat svou pozornost a
stále se modlit, abyste čistotu svých duší neposkvrňovali zvyky špatných
lidí. Snadno se také dá poznat, že je to velký hřích, když pro takový a tak
slavný svátek našeho náboženství by nadále panovaly spory. Je to svátek
naší svobody, svátek nejsvětějšího utrpení našeho Spasitele. On chtěl jednu
obecnou (katolickou) církev a jeho údy, i když jsou rozptýleny na různých
místech, aby byly spojeny jedním duchem, to je, aby se řídily Boží vůlí a
Božím pokynem. Nechť tedy moudrost Vaší svatosti dobře uváží, jak je
odporné a dokonce nedůstojné, aby v týchž dnech se jedni postili a jiní
hodovali; aby ve dnech velikonočního svátku jedni se nepostili a jiní se
podrobovali předpisům o postu. Proto je správnější zavést jeden způsob
slavení. Toto, jak všichni pozorujete, chce Boží prozřetelnost. Bylo by
správné a rozumné, abychom neměli nic společného se zvykem proradců a
těch, kteří byli původci smrti Pána, a aby byl zachováván krásný a výborný
zvyk, který všechny církve ve světě, ať už na východě či západě, na jihu či
severu a některé církve na Východě zachovávají. Proto všichni shromáždění
považovali to za správné. Myslím si také, že Vaše moudrost snadno bude
souhlasit, že to, o čem se v Římě, Itálii, Africe, v celém Egyptu, Hispanii,
Británii, Libyi, v celém Řecku, v asijské a pontské provincii a konečně i v
Kilikii jednomyslně usnesly, i vy rádi schválíte. Dobře uvažte, že existuje
velký počet církví nejen v místech, která jsem uvedl, ale že také existuje
velmi svaté ustanovení, které mají všichni společně uskutečňovat a která
nechce mít nic společného s židovskou věrolomností. To je třeba důkladné
uvážit. Abych to shrnul: Podle všeobecného mínění bylo rozhodnuto, aby
neposvátnější velikonoční svátek byl slaven v jeden den. O něčem tak
posvátném a slavnostním nesmí panovat žádný spor. Ano souhlasit s tímto
názorem, který neobsahuje žádný věroučný blud a není spojen s hříchem, se
velmi doporučuje. Je-li tomu tak, s radostí přijměte toto rozhodnutí jako dar
od Boha a jako skutečný příkaz z nebe. Vždyť cokoli se na svatých
koncilech biskupů rozhodne, to nutno připisovat Boží vůli. Proto vy až všem
milovaným našim bratřím oznámíte rozhodnutí koncilu, jak se má slavit
nejsvětější svátek, a schválíte je, musíte také nařídit, aby toto rozhodnutí
bylo všeobecně přijato. Již předem si toužebné přeji, abych mohl s vámi
slavit přesvatý svátek v jeden den a společně s vámi se mohl radovat. Stane
se tak, až poznám, že vaším jednáním a Boží pomocí byla krutost ďábla
zničena a že naše víra všude vzkvétá v pokoji a svornosti. Bůh vás,
nejmilejší bratří, chraň a uchovej neporušenými."
Jiný list Eusebiovi
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus Eusebiovi.
Dozvěděl jsem se a jsem o tom přesvědčen, že až dosud vinou hříšné a
strašné tyranie pronásledující služebníky Boha a Spasitele se kostely všech
církví buď nedbalostí zřítily nebo že ze strachu před hrozícím nebezpečím
byly velmi málo, než bylo třeba, opraveny. Nejmilejší bratře, když jsou
všichni svobodní a když byl prozřetelností nejlepšího a nejmocnějšího Boha
i naší službou pro obecné blaho státu drak odražen, domnívám se, že všem
se dostává sil a Boží pomoci a že ti, kteří buď ze strachu či slabé víry nebo
kvůli nějakým jiným hříchům klesli a když poznávají toho, který je pravým
Bohem, se vrátí k správnému způsobu života. Napomeň tedy všechny,
kterým jsi představeným nebo kteří jsou představenými jinde jako
biskupové, kněží a jáhni a které znáš, aby se horlivě starali o kostely. Které
kostely zůstávají, ať obnoví a rozšíří, a kde by toho bylo třeba, ať vybudují
nové. Co je nutné ke stavbě, o to buď sám nebo někdo jiný tvým jménem
požádej prefekty a správce provincií. Jim jsem napsal, aby ze všech sil
pomohli tam, kde to bude žádat Tvá svatost. Nechť Tě, nejmilejší bratře,
Bůh dlouho uchová ve zdraví." Toto o stavbě kostelů napsal imperátor
biskupům v každé provincii. Co však o opatřování posvátných knih zvlášť
napsal biskupu Eusebiovi z palestinské Caesaree, možno snadno poznat z
dalších listů.
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus Eusebiovi, biskupu v Caesárei.
Poněvadž ve městě, které své jméno odvozuje od našeho jména,
prozřetelností Boha Otce a Spasitele velmi rnnoho lidí přistupuje k velmi
svaté církvi a tím den ode dne jsou větší náboženské potřeby, považuji za
velmi nutné vybudovat četné kostely. Proto jsme se rozhodli, abys rychle
jednal. Máme za to, že Tvá moudrost bude souhlasit, abys připravil 50
svazků na pergamenu, které by se daly snadno číst, byly vhodné a daly se
nosit. A ty nařiď písařům, kteří
dovedou čitelně psát a dobře ovládají své řemeslo, aby to opsali. Ať
obsahují knihy svatého Písma, o nichž dobře víš, že jsou velmi potřebné k
přípravě a užívání při vyučování v církvi. List naší milosti byl poslán
generálnímu kvestorovi,1 aby opatřil vše, co je třeba k napsání takových
knih. Postarej se, aby byly co nejdříve připraveny opsané svazky. Tímto
listem ti dáváme pod tvou moc dva úřední vozy, kterými by se to svezlo.
Krasopisně napsané svazky se tak snadno dopraví. Ještě bude vhodné, když
jeden z diákonů tvého kostela bude doprovázet tento dar. Jakmile k nám
přijde, pozná dobře naši dobrotivost. Bůh tě, nejmilejší bratře, uchovej ve
zdraví."
1. Kvestor řídil finanční záležitosti provincie.
..Vítěz Konstantin Veliký, Augustus jerusalémskému biskupu
Macariovi
Náš Spasitel nám prokázal takovou laskavost, že nic ji nemůže vylíčit tak
jako nynější zázrak. Významná památka na ono velmi svaté utrpení po
mnoho let skrytá do útrob země, která v sobě ukrývala mnohá obrácení, se
zjevila Božím služebníkům, když byli zbaveni společného nepřítele, daleko
převýšila všechno očekávání lidu. Všichni moudří celého světa by nemohli
lépe obhájit to, co se stalo. Zázrak o tolik převyšoval všechno lidské
chápání, o kolik převyšují nebeské věci lidské. Vždy jsem tvrdil, že pravá
víra se denně otevírá novým zázrakům. Proto vždy při vší skromnosti jsem
se snažil ctít svaté zákony evangelia. I když si myslím, že je to jasné, chci se
s Tebou poradit. Naší největší starostí je podat zadostiučinění za posvátné
místo, které zatížené množstvím pohanských model jsme na Boží příkaz
očistili. Poznali jsme, že Bůh je od začátku považoval za svaté a později se
zaskvělo svou svatostí, když utrpení Spasitele vyvedlo víru z temnot na
světlo. Proto jsme se rozhodli, aby se ještě více zaskvělo tím, že by bylo
ozdobeno velkolepými chrámy. Ať tedy tvá moudrost se podle toho zařídí.
Tudíž ať se postará, co k tomu bude nutné, aby nejen svatyně vynikala nad
vše ostatní, ale i ostatní její části svou důstojností daleko převyšovaly
všechny chrámy považované za přední v jednotlivých městech. Uložili jsme
našemu příteli Dragilianovi, který spravuje některé jiné části provincie, a
prefektovi vaší provincie, aby zdi byly uměleckým dílem. Naše laskavost
jim přikázala, aby, co podle Tvé moudré rady budou stavitelé a dělníci ke
stavbě potřebovat, jim to na jejich žádost ihned bylo posláno. Co se týče
sloupů a jiných částí z mramoru, co bude podle Tvého názoru lepší k ozdobě
a vhodnější pro svou trvanlivost, vše uvaž a laskavě nám napiš. Z Tvého
dopisu tak poznám, čeho bude třeba a odkud to tam možno dovést. Ono
místo je prvním v celém světě a proto je nutno co nejlépe vyzdobit. Chci,
abys mi sdělil, zda má být strop basiliky ozdoben či jinak vypraven. Má-li
být zdobený, věz, že by mohl být pozlacen. Zbývá jen, aby Tvá svatost,
jejímuž rozhodnutí, jak bylo uvedeno, jsme to svěřili, nám co nejdříve
naznačila, kolik dělníků a kolik umělců by mělo na stavbě pracovat a
konečně kolik by to stálo. Také mi co nejdříve sděl, zda mají být sloupy a
jiné části zhotoveny z mramoru a zda strop podle Tvého soudu může být
ještě krásněji vyzdoben. Bůh tě, nejmilejší bratře, uchovej ve zdraví."
Imperátor napsal i jiné listy proti Ariovi a jeho přívržencům. Jsou vlastně
určeny lidu. Aby totiž Aria usvědčil z šíleného jednání a odhalil jeho
přetvářku, dal je uveřejnit ve městech. Mimo to napsal Nikomedským a
velmi napadl Eusebia (z Nikomedie) a Theognida. Poukázal na Eusebiovu
lstivost a nepoctivost. Nejen že se Eusebius nakazil ariánskou špínou, ale
také že předtím stranil Liciniově straně a lstivě jednal. Nikomedské vybízel,
aby si vybrali jiného biskupa. Listy jsou obsahem dlouhé a proto jsem je
neuvedl. Kdo si je chtějí přečíst, mohou si je opatřit. Je jich hodně. Tolik jen
toto.
10. KAPITOLA IMPERÁTOR VOLÁ
NOVATIÁNSKÉHO BISKUPA ACESIA NA
KONCIL
Imperátorovo úsilí o klid v církvi mne nutí zmínit se o jiné události
projednávané na koncilu. Poněvadž se velmi staral, aby byl v církvi klid,
povolal na koncil biskupa novatiánské1 sekty Acesia. Když byla na koncilu
sepsána formulace víry a všichni ji podepsali, imperátor se Acesia ptal, zda
souhlasí s rozhodnutím o víře a s ustanoveními o slavení velikonoc. Acesius
odpověděl: „Imperátore, nic nevím, o čem koncil rozhodl a co ustanovil.
Uznávám, co odedávna již od položení prvních základů církve a co od dob
apoštolů bylo rozhodnuto, a od této doby je zachováváno slavení
velikonoc." A když se imperátor zeptal, kdy se odloučil od společenství
církve, odpověděl, že to bylo za Deciova pronásledování, a citoval jakýsi
přísný kánon. Že ti, kteří upadli po křtu do hříchu toho druhu, který
svatosvatá Písma nazývají smrtelným hříchem, nemají mít účast na
božských tajemstvích, ale že mají být povzbuzováni k pokání a naději na
odpuštění že nemohou očekávat od knězi, nýbrž od Boha, který může a má
moc odpouštět hříchy. Když to Acesius řekl, imperátor mu na to odpověděl:
„Acesie, postav si žebřík do nebe a vystup tam." Tuto událost nezapsal ani
Eusebius Pamphili ani žádný jiný spisovatel. Dozvěděl jsem se to od
naprosto pravdomluvného muže, velmi starého, který sám viděl události na
koncilu. Proto také připojuji, co oni v tichosti přešli, poněvadž při psaní
historie věnovali pozornost všemu jinému. Nemálo toho vynechali buď tím,
že některým částem příliš stranili nebo aby se zavděčili určitým lidem. Ale
dost o Acesiovi.
1. Novatiánské schisma vzniklo ve 3. st. a odvozuje své jméno od Novata z Kartága a
Novatiána z Říma. Vzniklo z rozdílného názoru na křesťanskou praxi vůči tzv. ,,Lapsi",
kteří v době pronásledování neobstáli ve víře. Později vyústilo v odpírání autority biskupů a
papeže. Zastávali přísnější praxi pokání.
11. KAPITOLA BISKUP PAFNUTIUS A
KYPERSKY BISKUP SPYRIDION
Slíbil jsem, že se zmíním o Pafnutiovi a Spyridionovi. Nyní je vhodná doba
trochu se o nich zmínit. Pafnutius byl biskupem v kterémsi městě v Horní
Thebaidě. Byl to muž opravdu tak svatý a zbožný, že činil zázraky. Za
pronásledování mu bylo vypíchnuto oko. Imperátor měl jej ve velké úctě.
Velmi často jej volal do svého královského paláce. Políbil jej na
vypíchnutém oku. Takovou posvátnou úctu projevoval Konstantin svatým
mužům. Nyní o Pafnutiově jednání. Budu vyprávět o události, která se stala
jednomu z duchovních synů.. Může být k prospěchu církve i všech, kteří
byli zasvěceni do svatých tajemství (initiati). Biskupové se rozhodli zavést v
církvi nový zákon: Ti, kteří byli zasvěceni do svatých tajemství - jako
biskupové, knězi a diákoni - a kteří se ještě jako laici oženili, nemají se
svými manželkami obcovat. Když se rozhodli o té záležitosti poradit se,
povstal Pafnutius a hlasité prohlásil, že těm, kteří již byli zasvěceni, se nemá
vkládat na jejich šíje těžké břemeno. Manželství si zaslouží velkou úctu a
manželské lože se má považovat za neposkvrněné. Nařízení církve že by
přineslo ještě větší škodu církvi. Všichni totiž že nemohou unést tak přísnou
kázeň bez duševního neklidu. Rovněž ani manželky že by nemohly asi
zachovávat čistotu. Obcování muže s manželkou nazval čistým. Podle něho
stačí, aby ti, kteří byli zapsáni mezi klérus dříve než se oženili, se podle
staré církevní tradice zdrželi sňatku. Kdo však ještě jako laik se oženil,
nemá se od své manželky odloučit. Takto mluvil na shromáždění biskupů
Pafnutius, ač sám nejen nebyl ženatý, ale také -abych řekl pravdu - se nikdy
ženy nedotkl. Od chlapeckých let žil v klášteře velmi přísným životem. Pro
obzvláštní mravní čistotu si jej velmi vážili. Celé shromáždění biskupů a
knězi a diákonů souhlasilo s Pafnutiem. Utichl spor o té záležitosti a
každému bylo ponecháno svobodné rozhodnutí, zda se chce zdržet
manželky. Tolik o Pafnutiovi.
12. KAPITOLA
Nyní přejděme od Pafnutia ke Spyridionovi. Ten byl tak svatý a zbožný
pastýř, že byl hoden být pastýřem lidí. Byl biskupem v jakémsi městě
Trimit-huns na Kypru. Jako biskup s obzvláštní pokorou také pásl ovce.
Ačkoli se připomíná mnoho jeho činů, uvedeme, aby se vyprávění příliš
neodchýlilo od toho, co jsme si předsevzali, pouze dva. Do jeho ovčince se
za hluboké noci vloupali zloději a chtěli ukrást ovce. Bůh však, který chránil
pastýře, chránil, i ovce, neboť zloději jakousi neviditelnou mocí byli u
ovčince přivázáni. Ráno přišel Spyridion k ovcím. Jakmile zpozoroval ruce
zlodějů svázané dozadu, poznal, co se stalo. Prosil Boha, aby zlodějům
rozvázal ruce. Pak zloděje velmi nabádal, aby se živili ne nespravedlivou,
ale spravedlivou činností. Dal jim berana a žertovně poznamenal: „Dávám
vám jej darem, abyste si nemysleli, že jste zbytečně bděli", a potom je
propustil. Nechtˇ však je řečeno ještě o jednom jiném zázraku Spyridionovu.
Tedy tohle je ten druhý případ. Měl dceru, pannu zbožnou a svatou jako její
otec. Jmenovala se Irena. U ní si uložil jakýsi blízký příbuzný velmi cennou
věc. Aby co nejbezpečněji věc uschovala, ukryla ji v zemi. Zakrátko
zemřela. Když později přišel ten, který ji svěřil věc, začal zemřelou pannu
urážet a jejího otce obviňovat z krádeže. Stařec, poněvadž jeho škodu
považoval za svou škodu, odebral se ke hrobu své dcery. Prosil Boha, aby
ukázal její vzkříšení slíbené jí před časem. Naděje nebyla marná, neboť
dcera oživla. Přišla k otci, aby mu ukázala místo, kde byla věc ukryta, a pak
znovu zemřela. Takových lidí v době imperátora Konstantina bylo v různých
církvích mnoho. Slyšel jsem o tom od mnohých Kypřanů a četl jsem to také
v latině napsané knize Rufina. Z této knihy jsem vzal toto i další, o čem
budu vyprávět.
13. KAPITOLA MNICH EUTYCHIANUS
Vyprávěli mi také o velmi zbožném Eutychianovi. Žil v téže době a všichni
si jej velmi vážili. Ač byl z církve novatiánů, přece k údivu všech konal věci
podobné těm, které jsme uvedli. Podrobně povím, co mi o něm kdosi
vyprávěl. Neuvedu, čím bych mohl někoho urazit. Jakýsi Auxanon, kněz
novatiánské církve, který velmi dlouho žil, přišel jako ještě velmi mladý na
nicejský koncil s Acesiem. Ten mi vyprávěl, co jsem dříve uvedl o Acesiovi.
Žil až do vlády Theodosia mladšího1 a ten mně ještě mladému vyprávěl o
Eutychianovi. Z mnohého, co Eutychianus vykonal z Boží milosti a o čem
Auxanon vyprávěl, uvedu, protože si to zaslouží. Stalo se to za imperátora
Konstantina. Kdosi z osobní stráže, které Konstantin považoval za členy
rodiny, byl podezříván, že osnoval převrat, a proto že se dal na útěk.
Imperátor ve svém hněvu nařídil, aby, kdekoli bude chycen, byl zabit. Byl
dopaden u bithynského2 Olympu. Byl spoután a uvržen do vězení. V těch
místech žil poustevník Eutychianus a léčil lidi na těle i na duši. S ním tam
byl ten Auxanon, ještě mladíček, který se dožil vysokého věku a naučil se
od Eutychiana mnišskému způsobu života. Mnozí přicházeli prosit
Eutychiana, aby vysvobodil uvězněného a aby za něho prosil u imperátora.
Pověst o Eutychianových zázracích se dostala až k imperátorovu sluchu.
Když uvězněný v okovech nesmírně trpěl, ti, kteří za něho prosili, řekli
Eutychianovi, že v poutech asi zemře, a aby u imperátora tedy za něho
prosil, dříve než jej zastihne smrt. Eutychianus tedy šel ke strážcům vězení a
prosí je, aby toho člověka propustili. Když však odpověděli, že by bylo pro
ně nebezpečné propustit zatčeného, Eutychianus s Auxanontem šel do
vězení. A když strážci nechtěli otevřít, silou Eutychianova ducha a ta
dokázala ještě daleko více - se dveře samy otevřely, ač strážci měli klíče
bezpečně u sebe. Eutychianus s Auxanontem vstoupili. Všichni, kteří tam
byli, nechtěli ani věřit, že vězni spadla pouta sama od sebe. Potom se
Eutychianus a Auxanon vydali na cestu k městu dříve zvanému Byzantium a
nyní zvanému Konstantinopolis. Eutychianus byl přijat v imperátorově
paláci. Imperátor osvobodil člověka od smrti, neboť si Eutychiana velmi
vážil a jeho přání ihned ochotně vyhověl. To se stalo krátce potom, o čem
nyní budeme vyprávět. V té době biskupové, kteří byli na koncilu, když
zapsali do protokolu rozhodnutí koncilu či jak to nazývají kánony, vrátili se
do svých měst. Domnívám se, že stojí za to zde připomenout nejen jména
vynikajících biskupů shromážděných v Nicei - to, co jsme si mohli ověřit,
uvádím - ale také kdo z které provincie a města byl, dobu, kdy se sešli. Na
koncilu byl biskup Hosius z Cordoby s kněžími Vitonem a Vincentiem,
Makarius z Jerusaléma, Harpokration, Cynon a jiní. Jejich jména jsou
uvedena v knize alexandrijského biskupa Athanasía zvané Synodicus, kde
jsou přesně uvedena jejich jména. Co se týče koncilu, jak vysvítá ze zápisu
(parasemeiósis), konal se za konsulů Paulina a Juliana 20. května roku 636
od vlády makedonského krále Alexandra.3 Tím byli koncil skončen. Po
skončení koncilu se imperátor odebral na Východ.
1. Theodosius II. (mladší) 408-450
2. Bithynie - území u Černého moře
3. Nicejští jako ostatní asiaté užívali makedonský kalendář. V našem případu: 20. května
325
14. KAPITOLA EUSEBI US Z N I KODEMI E A
THEOGNIS Z NICEE SE VRÁTILI Z
VYHNANSTVÍ NA SVÁ DŘÍVĚJŠÍ MÍSTA
Eusebius a Theognis poslali významným biskupům žádost, v níž litují svého
jednání. Proto na imperátorův příkaz nejen byli zpět povoláni z exilu,1 ale
také se znovu ujali správy svých kostelů. Ti, kteří byli dosazeni na jejich
místa, byli jimi zbaveni svých hodností. Amphion Eusebiem, Chrestus
Theognidem. Přikládáme jejich žádost:
„I když jsme byli Vaší svatostí odsouzeni, bylo naší povinností v tichosti
klidně přijmout váš svatý rozsudek. Přesto bylo by absurdní, kdyby si naše
mlčení někteří vykládali tak, že se stavíme proti rozhodnutí koncilu.
Naznačili jsme vám, že souhlasíme s rozhodnutím koncilu o víře. Pečlivě
jsme zvážili slovo „jedné podstaty" a pro pokoj v církvi jsme s tím
souhlasili. Nechtěli jsme žádný blud, ale jen to, co by přispělo k pokoji v
církvích. Uvedli jsme vám, o čem jsme přemýšleli, a tak jsme došli k
přesvědčení podepsat onu víru koncilu. Když koncil oznámil anathema proti
Áriovi, nepodepsali jsme to ne proto, že bychom napadali víru, ale proto, že
obžalovaný Arius by byl takovým člověkem. Z toho, co nám sdělil
soukromě buď v dopise nebo ústně, byli jsme přesvědčeni, že je zcela jiný.
Aby Vaše svaté shromáždění uvěřilo, že nenapadáme vaše rozhodnutí,
rozhodli jsme se potvrdit vaše rozhodnutí. Touto žádostí potvrzujeme svůj
souhlas s rozhodnutím koncilu. Nevedlo nás k tomu, že těžce neseme
nespravedlivé vyhnanství, ale že si přejeme vyhnout se jakémukoli
podezření. Dovolíte-li nám k vám přijít, poznáte, že budeme podporovat
vaše rozhodnutí. Když se Vaše ctihodnost rozhodla viníka přátelsky
přijmout, není důvodu, proč bychom se svým mlčením cítili vinni, když
obviněný by odpověděl na to, co mu vytýkají. Kdyby vás to neobtěžovalo,
slušelo by se, aby Vaše milostivá ctihodnost nás u velmi zbožného
imperátora vzpomenula a naši žádost mu vyložila, aby podle vaší moudrosti
mohl o nás rozhodnout."
Tuto žádost napsali Eusebius a Theognis. Z této žádosti vysuzuji toto: Ač
podepsali koncilní výnosy, nechtěli napomáhat k Ariovu vyloučení. Dále že
Arius byl pozván dříve než oni. Přesto bylo Árioví zakázáno jít do
Alexandrie. To jasně vysvítá z toho, co si později vymyslil: Předstíranou
lítostí - jak uvedeme na vhodném místě - si otevřel přístup do církve a města
Alexandrie.
1. Socrates se nezmiňuje o jejich poslání do exilu. Sozomenos, který napsal své Církevní
dějiny až po Socratovi, zpřesňuje údaje. V 1. knize 21. kap. říká, že oba jmenovaní
(Eusebius a Theognis) byli posláni do exilu krátce po skončení koncilu a na jejich místa
dosazeni jiní biskupové. V 2. knize 16. kap. vypráví, jak byli odvoláni z exilu. Filostorgius
uvádí, že to bylo 3 měsíce po exilu, a po 3 letech - tedy r. 328 - se vrátili z exilu.
15. KAPITOLA SV. ATHANASIUS
ALEXANDRIJSKÝM BISKUPEM
Nedlouho potom, když zemřel alexandrijský biskup, stal se představeným
církve Athanasius. Rufinus1 vypráví, že Athanasius jako chlapec si hrál se
sobě rovnými na jakousi svatou hru. Ve hře hoši představovali kněze a
pokoušeli se napodobit volbu toho, který bude obětovat. Athanasius rychle
si vzal roli biskupa na biskupském křesle. Z ostatních chlapců jedni jednali
jako knězi, jiní jako diákoni. Bylo to v týž den, kdy se měla slavit památka
biskupa a mučedníka Petra. V téže době šel náhodou kolem alexandrijský
biskup Alexander a pozoroval hru. Zavolal chlapce k sobě a ptal se jich,
jakou kdo dostal úlohu. Z toho, co se stalo, usoudil, že je tím cosi
naznačeno. Přikázal proto vychovat je v církvi a vzdělat ve vědách. Zvláště
Athanasia. Toho, když dospěl, vysvětil na diákona. Přivedl jej sebou do
Nicei, aby, až se shromáždění sejde, mu pomohl při debatě. Toto připomíná
o Athanasiovi ve svých knihách Rufinus. Nemožno nevěřit, že se to stalo,
neboť velmi často se něco takového stalo. Ale toto jsme řekli o Athanasiovi
jen tak na okraj.
1. Rufinus z Aquileje (345-410) první ze západních křesťanských historiků napsal Církevní
dějiny. Byl to vlastně překlad 9 Eusebiových dějin někde zkrácených, někde zase s
rétorskými přídavky. K tomu přidal další 2 knihy sahající obsahově do r. 403.
16. KAPITOLA BYZANTIUM
PŘEJMENOVÁNO NA KONSTANTINOPOLIS
Imperátor po koncilu prožíval radostná léta. Jakmile oslavil - jak bývá
zvykem - slavnostně 20 let své vlády, bez meškání věnoval své úsilí k
stavění kostelů. To učinil jak v jiných městech tak i ve městě, kterému dal
své jméno a které se dříve jmenovalo Byzantium. Toto město hodně rozšířil,
obehnal pevnými hradbami a ozdobil překrásnými budovami. Učinil je
rovnocenným nejpřednějšímu městu Římu. Nazval je Konstantinopolis.
Zákonem stanovil, aby se nazývalo druhým Římem. Tento zákon je vytesán
na kamenném sloupu a umístěn u pretoria blízko sochy imperátora sedícího
na koni. V městě vybudoval dva kostely. Jeden nazvaný kostel Pokoje a
druhý kostel Apoštolů. Jak jsem předtím řekl, nejen že podporoval
křesťanské náboženství, ale také vyhladil všechny pohanské obřady. Strhal s
chrámů modly a umístil je na veřejném prostranství, aby sloužily k ozdobě
města Konstantinopolis. V cirku umístil delfské trojnožky. Snad by nebylo
ani nutné to připomenout, zvláště když předtím to všichni viděli nebo o tom
slyšeli. V této době křesťanské náboženství se velmi šířilo. Boží
prozřetelností se v době imperátora Konstantina mezi mnohým jiným
myslelo především na rozšíření víry. Tohoto imperátora velmi vychválil
Eusebius příjmení Pamphilus. Nebude však nevhodné, když místo o mužích
řekneme něco především o imperátorově matce.
17. KAPITOLA SV. HELENA NALEZLA
KRISTŮV KŘÍŽ
Imperátorova matka Helena - imperátor po ní nazval dřívější vesnici
Drepané město Helenopolis1 - dostala ve spánku pokyn z nebe jít do
Jerusalema. Když dorazila do tohoto starobylého Jerusalema, opuštěného
jako strážní věž v ovocné zahradě, jak stojí u proroka, a usilovně hledala
Kristův hrob, ve kterém byl Kristus pohřben a z kterého vstal z mrtvých.
Konečně, i když s velkými obtížemi, s Boží pomocí jej nalezla. Stručně
vylíčím, proč bylo nesnadné jej nalézt. Jako ti, kteří přijali Kristovu víru, po
utrpení Krista měli toto památné místo ve velké úctě, tak zase ti, kteří se
hrozili jeho náboženství, zasypali ono místo spoustou země a odpadků a
zbudovali tam chrám bohyně Afrodity.2 A aby zahladili památku na ono
místo, postavili tam sochy model. Dozvěděli jsme se, že se to takto stalo.
Když imperátorova matka toto zjistila, odstranila sochy, očistila místo od
špinavého nánosu a začala kopat. Narazila na 3 kříže: jeden svatý, na kterém
byl pověšen Kristus a druhé dva, na nichž byli pověšeni dva lotři. Vedle
těchto křížů byla nalezena Pilátova tabulka, na které Pilát různými jazyky
napsal a jasné prohlásil, že ukřižovaný Kristus byl židovským králem.
Poněvadž nebylo jisté, který z nich je ten hledaný kříž, imperátorovu matku
to nesmírně bolelo. Nedlouho potom jerusalémský biskup Makarius ji
uklidnil. Nejisté a záhadné rozřešil silou víry. Prosil Boha o znamení a to
dostal. Toto bylo to znamení: Kterási chudá žena byla dlouho nemocná a již
jí hrozila smrt. K ní umírající položil jednotlivé kříže v přesvědčení, že jistě
bude uzdravena, dotkne-li se uctivě Spasitelova kříže. A naděje jej
nezklamala. Když dva kříže, které nebyly Pána, byly přiloženy k ženě, ona
přece umírala. Jakmile byl přiložen třetí kříž, který byl pravým křížem
Pána', žena již umírající se ihned zcela uzdravila. Takto bylo nalezeno dřevo
kříže Pána.
Imperátorova matka dala postavit na památném místě velkolepý chrám,
který pojmenovala Novým Jerusalemem místo onoho starého zpustlého
Jerusalema. Jednu část kříže uzavřenou ve stříbrné skříňce tam nechala na
památku, aby ji lidé mohli vidět. Druhou poslala imperátorovi. Když ji
přijal, maje za to, že městu, ve kterém by byl kříž uchováván, se nic nestane,
uzavřel tuto část kříže ve své soše na konstantinopolském náměstí
nazvaném podle Konstantina a umístěné nad ohromným sloupem
zhotoveným z červeného kamene. Co jsem se doslechl, to svěřuji knize.
Přesto téměř všichni obyvatelé Konstantinopole tvrdí, že je to pravda.
Konstantin dostal také hřeby, jimiž byly přibity Kristovy ruce.
Konstantinova matka je totiž našla na tom památném místě. Imperátor je
vsadil do uzdy a přilby a užívá jich ve válce.
Imperátor potom dal obstarat všechen materiál nutný k vybudování kostelů
a biskupu Makariovi píše, aby uspíšil stavbu chrámu. Imperátorova matka
jakmile dokončila chrám, který nazvala Novým Jerusalemem, postavila v
jeskyni u Betléma, kde se Kristus podle těla narodil, druhý kostel nemenší
než ten první. Další dala postavit na hoře, kde Kristus vstoupil na nebesa.
Krom toho byla tak zbožná a skromná, že se modlila spolu s ostatními
prostými ženami. Také zvala k hostině panny, které se zasvětily žít podle
církevních pravidel, obsluhovala je a přinášela na stůl jídlo. Rovněž
podporovala kostely a chudé. Celý svůj život prožila svatě a zbožně. V
osmdesátém roce svého života zemřela. Její tělo bylo přeneseno do
Konstantinopole zvané Nový Řím a uloženo v královském hrobě.
1. Město v Bithynii u černomořského zálivu, rodiště sv. Heleny, nynější Hersek v Turecku
2. Afrodité-Venus, bohyně lásky
l 8. KAPITOLA KONSTANTIN BUDUJE
KOSTELY
Potom imperátor věnoval velké úsilí křesťanskému náboženství. Potíral
pohanské obřady, potlačoval gladiátorské zápasy, své obrazy dával do
pohanských chrámů. Když pohané tvrdili, že Serapion přivedl Nil, aby
zavlažoval egyptská pole, tím že jakýsi loket, jímž se měří tekoucí voda
(péchys), byl přinesen do Serapiova chrámu, imperátor přikázal přenést
onen loket do Alexandrie. Roznesla se zpráva, že Nil pro Serapionův hněv
nebude zavlažovat pole. Reka však i v následujícím roce se jako obyčejné
zase rozlila. Bylo tedy jasné, že Nil ne kvůli pohanskému náboženství, ale z
rozhodnutí Boží prozřetelnosti se rozvodnil. V téže době Sarmati, barbaři a
Gotové1 vpadli na římské území. To však imperátorovi nebránilo v úmyslu
stavět kostely. O obojí se staral. Pod praporem kříže, což křesťané činívají,
spoléhaje na kříž si.v boji tak statečně vedl, že daň, kterou staří imperátoři
platili barbarům, přestal barbarům platit. Ale také oni žasli nad jeho
neuvěřitelným vítězstvím. Tehdy poprvé začali mít v úctě křesťanské
náboženství, které ochraňovalo Konstantina. Teď se konečně mohl
Konstantin věnovat stavbě dalších kostelů. Jeden kostel zbudoval při dubu u
Mambre, pod nímž, jak dokazují svatá Písma (Gen. 18), pohostil Abraham
anděly. Když se totiž Konstantin dozvěděl, že u dubu byly postaveny
pohanské oltáře a pohanská obětiště, v dopise velmi pokáral biskupa
Eusebia z Caesaree, že se nepostaral o to místo. Kázal strhnout tam oltáře a
u dubu postavit chrám. Druhý kostel přikázal postavit ve fénické Heliopoli.2
Důvod byl tento: Heliopolští měli kdysi jakéhosi zákonodárce. Nevím, jak
se jmenuje, ale jaký byl, jasně ukazují mravy města. Zákon jim přikazoval,
aby ženy patřily všem, takže nebylo možné přesně říci, komu patřily. Nikdo
se neptal, kterým rodičům děti patří. Panny tu dávali zhanobit přicházejícími
cizinci. Takové bylo u nich odedávna zařízení, a to se imperátor snažil
odstranit. Tuto hanebnost odstranil tím, že jakýmsi svatým a přísným
zákonem ustanovil, že se musí rodiny od sebe rozeznávat. Konečně když
vystavěl kostely, staral se, aby byl ustanoven biskup a svaté duchovenstvo.
Konstantin tím, že odstranil tuto špatnost, přivedl Heliopoliťany ke
mravnosti. Ze stejného důvodu zbořil chrám Afrodity v Afacis u hory
Libanon. Zcela vymýtil hanebné obřady, které se tam konaly. Co bych měl
ještě připomenout? V Kilikii vyhnal pythonského démona a svatyni, ve které
se skrýval, přikázal strhnout. Konstantin byl tak nadšen křesťanským
náboženstvím, že když hodlal vést válku proti Peršanům, dal si zhotovit
svatostánek v podobě kostela z pestrobarevné látky, jako to učinil Mojžíš na
poušti, a ten vozil sebou. Tím měl i na nejpustších místech krásný chrám ke
své modlitbě. Válka skončila dříve než začala, poněvadž se Peršané báli
imperátora. Imperátor také některé vesnice povýšil na města. Tak Dřepané
pojmenoval po své matce a nazval ji Helenopolis. V Palestině vybudoval
město Konstantii nazvané podle své sestry Konstantie. Myslím, že nyní není
třeba o tom psát, neboť nemáme v úmyslu vypočítávat, co imperátor učinil
krom toho, co učinil pro křesťanské náboženství, zvláště co se týče kostelů.
Co jiného učinil, o tom by bylo třeba zvláštního pojednání. To však
ponechávám jiným, kteří by o věcech takového druhu dovedli lépe napsat.
Kdyby byl v církvi trvalý klid a pokoj, mlčel bych, neboť kde není důvodu,
tam je zbytečné o tom mluvit. Poněvadž však různé pletichy dělaly zmatky
v apoštolské víře křesťanského náboženství a jako kůži ji trhaly, považuji za
nutné něco o tom podrobně napsat, aby události nezapadly v zapomnění.
Znalost věcí mnozí chválí. Znalost činí opatrnějším, protože učí zůstat
pevným, nastane-li spor o nějakém slovu.
1. Sarmati - bojovný národ žijící na jihu dnešní Ukrajiny a Moldávie; Gotové .- visigoti
obsadili území od řeky Tisy až po Dněstr, Ostrogoti od Dněstru až po Don.
2. Heliopolis - Baalbek ležící v údolí Bekaa na řece Lítáni v Libanonu
19. KAPITOLA POKŘESTĚNÍ INDŮ '
Musíme také připomenout, jak se rozšířilo v imperátorově době křesťanské
náboženství. Teprve tehdy přijali Kristovu víru národy obývající vnitřní
Indii a Iberii. V krátkosti řeknu, proč jsem uvedl vnitřní Indii. Když se
apoštolové vydali na cesty, apoštol Tomáš šel k Parthům, Matouš do
Ethiopie,1 Bartoloměj do Indie sousedící s Ethiopií.2 Vnitřní Indie, kterou
obývají přemnohé pohanské národy lišící se od sebe řečí, nebyla před dobou
Konstantina osvícena Kristovým slovem a jeho náboženstvím. A co je vedlo
přijmout Kristovu víru, přicházím říci. Jakýsi filozof Meropius rodem z
Tyru ve snaze poznat krajinu Indů, myslím že po příkladu filozofa
Metrodora, který tuto krajinu viděl. Tedy Meropius se dvěma hochy, kteří
byli jeho příbuznými a znali řecky, vstoupil na loď a přepravil se do té
krajiny. I když toužil poznat tuto krajinu, donucen nedostatkem jídla.
přiblížil se k místu, kde by mohl bezpečně přistát. Krátce předtím byly
zrušeny smlouvy mezi Římany a Indy. Indové filozofa i ty, kteří se s ním
plavili, zajali. Krom oněch dvou chlapců všechny zabili. Nad chlapci se pro
jejich mládí slitovali, přivedli je ke králi a dali mu je darem. Král si je
oblíbil. Jednoho jménem Aidesios určil nosit na jeho stůl číše. Druhému
zvanému Furmentios svěřil starost o královské sýpky. Nedlouho potom král
zemřel a království zanechal mladičkému synovi a své manželce. Aidesiovi
a Furmetiovi daroval svobodu. Královna, poněvadž syn byl ještě velmi
mladý, požádala oba, aby se o něho starali, dokud nedospěje v muže. Ti
jednali tak, aby z něho byl šťastný král. Zvláště Furmentios, který vedl
nejvyšší správu. Ten se usilovně vyptával římských obchodníků, zda mezi
nimi není nějaký křesťan. Když se dozvěděl, že tam mezi nimi je ještě s
jedním, prosil je, aby každý zvlášť si vybrali místa, kde by mohli prosit
Boha křesťanským způsobem. Po čase Furmentios zbudoval k modlitbě
chrám. Některé Indy, kteří se stali křesťany, naučil základům víry. Když
královský syn dospěl, Furmentios a Aidesios mu odevzdali řádně
spravované králoství a žádali ho, aby se mohli vrátit do své vlasti. Z touhy
vidět zase svou vlast nedali se přemluvit, ani když je král a jeho matka
prosili, aby zůstali. Aidesios chvátal do Tyru spatřit své rodiče a příbuzné.
Furmentios po svém příchodu do Alexandrie všechno vyprávěl biskupu
Athanasiovi, který nedávno se stal biskupem. Vyprávěl také o výsledku své
cesty. Ukázal, že je velká naděje, aby Indové přijali křesťanskou víru. Prosil,
aby s ním poslal biskupa a duchovního, a velmi se staral, aby mohli být
Indové přivedeni k víře. Athanasius poznal, že Furmentios je nejvhodnější k
tomuto úkolu. Řekl, že nemá vhodnějšího člověka pro takový úkol, a
vysvětil jej na biskupa. Tak se to stalo. Furmentios jako biskup se vrátil do
Indie. Kázal Kristovu víru, zbudoval mnoho kostelů a s Boží milostí učinil
mnoho zázraků. Léčil nemocné na těle i na duši. Toto vypráví Rufinus a ten
že to slyšel od samotného Aidesia, který také později přijal kněžskou
důstojnost.
1. Nutno to chápat ve smyslu etnografickém, nikoli geografickém. Řecké slovo „aithiops"
znamená „černý, spálený". Ethiopany označoval starověk lidi tmavé pleti. Matouš tedy
působil mezi lidmi tmavé pleti.
2. Zde Indií nutno rozumět území v provincii Tigre v nynější severní Ethiopii starověkého
státu Aksun (Axonis) s hlavním městem Axun (Axonis) a přístavním městem na
ethiopském pobřeží Rudého moře Adulis (r. 630-640 obsazeno Araby - dnes malá obec
Sula). Zmínka, že Meropius měl sebou 2 hochy hovořící řecky naznačuje, že
pravděpodobně přistáli v přístavu Adulis, kde bylo mnoho obchodníků mluvících řecky. Ze
touto Indií bylo území státu Axun, dosvědčuje sv. Athanasius v Apologii ad imper.
Constantium a Contra Arianos 31.
20. KAPITOLA IBEROVÉ PŘIJALI VÍRU
Je čas, abych vzpomenul, jak Iberové1 v této době přijali Kristovu víru.
Jakási zbožná a mravně čistá žena z Boží prozřetelnosti byla Ibery zajata.
Iberové totiž žijí u Černého moře a pocházejí po vzniku kolonie z Iberů
žijících v Hispanii. Tato zajatá žena žila mezi barbary. Žila zbožně a čistě,
velmi se postila a vroucně modlila. Když to barbaři viděli, obdivovali nový
cizí způsob. Snad pomohlo štěstí, že velmi mladý syn krále těžce
onemocněl. Manželka krále, jak je tomu zvykem, svěřila jej do péče jiným
ženám, aby jej léčily. Když chůva přinesla chlapce, žádná žena jej nemohla
uzdravit. Konečně jej přinesli k zajatkyni. Ač neposkytla žádný lék, přece
vzala od žen chlapce. Položila jej na vlněnou přikrývku a řekla pouze:
„Kristus mnohé uzdravil, uzdraví i tohoto chlapce." Po těchto slovech se
modlila a prosila o pomoc. Chlapec se ihned uzdravil. Zpráva o tom se
roznesla mezi barbarkami a konečně až k samé královně. Jméno zajatkyně
se stalo slavným. Po delší době onemocněla i sama královna. Byla k ní
povolána zajatkyně. Nechtěla jít, aby nepřekročila meze více, než bylo
dovoleno ženám. Přinesly tedy královnu k ní. Zajatkyné učinila, co předtím
učinila u chlapce. Královna byla ihned uzdravena. Děkovala ženě, avšak
zajatkynč odpověděla: „To jsem neučinila já, ale Kristus, Syn Boha, který
učinil tento svět." Vybídla královnu, aby jej vzývala a poznala jej jako
pravého Boha. Král Iberů se divil, že byla tak rychle vyléčena, a ptal se, kdo
manželku vyléčil. Pak kázal zajatkyni odměnit. Ona však odpověděla, že
nepotřebuje bohatství, že jejím bohatstvím je zbožnost a že král jí dá
největší dar, bude-li chtít poznat Boha, kterého ona poznala. To řekla a dary
odmítla. Král si ta slova zapamatoval.
Příštího dne, když si vyjel na lov, se mu přihodilo toto: Horské hřbety a
srázy, kde lovili, byly zahaleny do husté mlhy. S lovem se nedalo počítat a
cesta byla obtížná. Když král nevěděl, co má dělat, prosil bohy, které
uctíval, o pomoc. Když nic nedokázal, vzpomněl si na zajatkyni, a vzýval
jejího pomocníka. Když prosil, hustá mlha se rozplynula. Divil se tomu a
radostně se vracel domů. Manželce vyprávěl, co se mu přihodilo. Ihned
zavolal zajatkyni, a ona přišla. Vyzvídal na ní, kdo je ten Bůh, kterého
uctívá. Ona krále Iberů tak poučila, že se stal Kristovým heroldem, neboť
povzbuzen zbožnou ženou přijal Kristovu víru. Pak svolal všechny Ibery
svého království. Jim vyprávěl o uzdravení syna, manželky a konečně i o
tom, co se mu přihodilo na lovu.Vybídl je, aby uctívali Boha zajatkyně. Oba
hlásali Krista: Král mužům, královna ženám. Jakmile se dozvěděl od
zajatkyně, jak vypadají u Římanů kostely, přikázal stavět chrám. Ihned
přikázal připravit vše potřebné k jeho postavení. Dům modlitby byl
postaven. Zároveň se snažili postavit sloupy. Boží prozřetelností je touto
prací vedl ke Kristu a poučoval o víře. Jedním sloupem nebylo možno
pohnout ani strojem. Lana se trhala, lámaly se stroje. Dělníci beznadějné
odcházeli. Tehdy se jasně ukázala víra zajatkyně. V noci, aby ji nikdo
neviděl, přišla k místu. Celou noc prosila. Boží prozřetelností se sloup nad
základem zdvihl bez použití nářadí. Sotva se rozednělo, přišel svědomitý
král ke stavbě a vidí vztyčený sloup vysoko se zdvíhající nad podkladem.
Byl ohromen tím, co se stalo. Také všichni přítomní žasli. Když pak si to
prohlédli, potvrdili, že sloup vysoko se zdvíhající se sám od sebe zdvihl a
pevné stojí na podstavci. Lidé začali volat, že víra krále je pravá, a chválili
Boha zajatkyně. Bez váhání začali rychle zdvihat ostatní sloupy. V krátké
době bylo dílo dokončeno. Potom poslali Konstantinovi posly a žádali, aby s
ním mohli uzavřít smlouvu, a žádali o biskupa a svaté duchovní. Potvrzují
tím, že věří zbožně a upřímně v Krista.
Rufinus říká, že se to dozvěděl od Bakuria, který byl nejprve knížetem Iberů
a potom přešel k Římanům. Stal se vojenským tribunem v Palestině a
později velmi pomáhal imperátorovi Theodosiovi ve válce proti tyranu
Maximovi. Takovým způsobem v Konstantinové době přijali Iberové
křesťanské ná-boženství.
1. Iberové žili na území přibližně dnešní Gruzie v SSSR.
21. KAPITOLA MNICH SV. ANTONÍN
V té době žil v egyptské poušti Antonín. Jak jednal, jak žil, jak bojoval s
démony, jak se postavil proti jejich vychytralostem, jak činil zázraky,
považuji za zbytečné připomínat, protože již dříve napsal o jeho životě ve
zvláštní knize alexandrijský biskup Athanasius.1 Doba za vlády Konstantina
vydala velmi mnoho takových ctnostných mužů.
1. Vita sti Antonii (r. 357).
22. KAPITOLA PŮVOD MANICHEJSKÉ
SEKTY
Ale i v dobré pšenici vyroste koukol a satanova nenávist strojí úklady
obyčejně dobrým věcem. Krátce před dobou Konstantina se vmísila do
pravého náboženství nová náboženství napodobující pohanské obřady. Je
tomu nejinak, než jako mezi proroky jsou falešní proroci a mezi apoštoly
falešní apoštolové. V té době se totiž Manicheus rozhodl uvést do
křesťanství jakési náboženství podobné učení pohanského filozofa
Empekokla.1 Eusebius Pamphilus se sice o něm zmiňuje v 7. knize svých
Církevních dějin, ale ne dost přesně. Proto co
on opomenul, myslím, že musíme doplnit. Velmi snadno se pozná, proč se
nechtěl pustit do podrobností o Manicheovi. Jakýsi skytský Saracén měl za
manželku zajatkyni pocházející z Horní Thebaidy a její zásluhou se stal
pánem jejího majetku v Egyptě. Tam poznal životní zásady Egypťanů a
snažil se uvést do křesťanského náboženství názory Empedokla a
Pythagora.2 Manicheus jako Empedokles tvrdil, že existují dva principy.
Špatný jako nesvornost a dobrý jako přátelství. Žákem tohoto Skyta byl
Buddas nazývaný předtím Terebynthus. Tento se odebral do babylonské
krajiny obývané Peršany a vymyslel si o sobě mnoho nadpřirozených
historek: Ze se narodil z panny, že byl vychován na horách. Potom napsal 4
knihy. První o mystériích, druhou nazvanou Evangelium, třetí Poklad a
čtvrtou Hlavní zásady (Kefalaia). Když předstíral, že koná jakési posvátné
obřady, byl zlým duchem vymrštěn do výše a bídné zahynul. Jakási žena, v
jejíchž domech pobýval, jej pohřbila. Jeho majetek si ponechala a za něj
koupila sedmiletého chlapce jménem Kubrikus. Darovala mu svobodu,
naučila jej číst a psát a zanedlouho zemřela. Odkázala mu všechen
Terebynthův majetek i knihy, které Terebynthus vyučen Skytem napsal.
Když propuštěnec Kubrikus získal majetek, odešel přímo do Persie. Změnil
si jméno. Místo Kubrikus se začal jmenovat Maneš. Buddovy a
Terebynthovy knihy jako by sám napsal a tím lidi klamal. I když knihy
zjevně ukazují na křesťanský původ, přece jen jeho učení zavání
pohanstvím. Bezbožný Maneš vybízí lidi uctívat četné bohy. Učil, že je
nutno klanět se slunci. Zavádí Osud a tím odstraňuje, co je v naší moci.
Jasné vykládá, že se duše stěhují z jednoho těla do druhého. Tím následuje
Empekokla, Pythagoru a Egypťany. Nechce uznat, že se Kristus narodil.
Říká, že je Kristus jen jakýmsi přeludem (fantasma). Neuznává Zákon ani
Proroky. Sebe nazývá Paraklétem. To vše je cizí pravověrné víře církve. Ve
svých listech se neostýchá nazývat se apoštolem. Za tak nestoudné lži si
zasloužil zasloužený trest a to z tohoto důvodu: Když syn perského krále
onemocněl, otec, jak se říká, hnul každým kamenem, jen aby byl syn
uzdraven. Byl zpraven o Manetovi. Aniž věděl o jeho podvodech, povolal
jej jako posla bohů v naději, že syna uzdraví. Tento dobrý muž přišel a nad
synem prováděl svá vymyšlená kouzla. Když král viděl, že syn v jeho
rukách zemřel, chtěl Maneta zavřít do vězení a náležitě potrestat. Ten zatím
utekl do Mezopotamie a tam žil. Když bylo perskému králi oznámeno, že
Maneš pobývá v této části země, snažil se jej dopadnout. Pak kázal jej
zaživa stáhnout, kůži naplnit plevami a pověsit (na městské bráně). Toto
jsme si nevymysleli. Vyčetli a vzali jsme tož knihy jakéhosi Archelaa,
biskupa v mezopotamském městě Kascharum. Sám Archelaus říká, že s
Manetem veřejné diskutoval, i to, co předtím bylo napsáno o Manetově
životě.
Satanova nenávist, jak jsem řekl, klade nástrahy právě v tom okamžiku, kdy
se věci dobře vyvíjejí. Proč však náš laskavý Bůh dovoluje otřást dobrým a
osvědčeným učením církve a proč dovoluje ješitnému vychloubání vnikat
do některých lidských duší, proč to neodstraní či jinak neučiní, je velmi
nesnadné vysvětlit a jistě málokterým se to podaří. My však nemáme nyní
čas to řešit. Konečně není naším úmyslem podrobně pojednávat o různých
míněních na učení a názory, ani pátrat po skrytém vedení Boží prozřetelnosti
a Božího soudu. Chceme vylíčit podle svých možností události /v církvi.
Zmínili jsme se o proklaté víře manichejců vzniklé krátce před
Konstantinovou dobou a nyní se musíme vrátit k tomu, co jsme si
předsevzali při psaní této historie.
1. Empedokles nar. r. 490 př. Kristem v Agrigentu na Sicílii, politik, lékař, řečník, filozof,
mystický teolog.
2. Pythagoras nar. kolem r. 580 př. Kr. na Samu.
23. KAPITOLA EUSEBIUS A THEOGNIS
PROTI NICEJSKÉMU ROZHODNUTÍ
Eusebius (z Nikomedie) a Theognis když se vrátili z exilu a znovu se ujali
správy svých církví, jak jsem již uvedl, vyhnali ty, kteří byli dosazeni na
jejich místa. Imperátor si jich vážil, protože se vrátili od pokřiveného a
zvráceného názoru k pravé víře, a vrátil jim svobodu. Oni však zneuživše
dané jim svobody vyvolali ještě větší zmatek ve světě, než byl dříve. Vzali
si za záminku dvě věci: Zastávali znovu nestoudný názor Ariův, kterého se
již dříve drželi a pak jejich velký hněv vůči Athanasiovi. Athanasius totiž na
koncilu statečně odporoval jejich názorům. Nenávistně jej obviňovali, že byl
vysvěcen nevhodnými a naprosto neosvědčenými biskupy, a proto že není
hoden být biskupem. Athanasius odmítl jejich obvinění. Jeho statečnost jej
opravňovala být biskupem a pak statečně bojoval za víru potvrzenou na
nicejském koncilu. Eusebius velmi usilovat zbavit Athanasia lstí jeho
důstojnosti a uvést do Alexandrie Aria. Myslel si, že jen tak může zbavit
církev víry v soupodstatnost a zavést zhoubnou Ariovu nauku. Eusebius
tedy napsal Athanasiovi, aby Aria a jeho přívržence připustil do církve. A
jako prosil Athanasia, tak se rovněž snažil zastrašit své protivníky. Když
však nemohl Athanasia žádným způsobem pohnout, pokusil se přemluvit
imperátora, aby Ariovi umožnil návrat do Alexandrie. Jakým způsobem by
to mohl dokázat, uvedu na jiném místě. Než se to stalo, vznikl v církvi jiný
spor. Klid v církvi zničily její vlastní údy. Eusebius Pamphilus říká, že hned
po skončení koncilu vzplanuly v Egyptě hádky. Neuvádí důvod a proto u
mnohých vznikla dvojí domněnka. Měli za to, že to (Eusebius Pamphilus)
zamlčel proto, že se rozhodl nijak nepodporovat rozhodnutí nicejského
koncilu. Opravdu z různých dopisů, které si biskupové navzájem posílali,
jasně vidíme, že slovo „jedné podstaty, homousios" mnohé velmi zmátlo.
Hodně času věnovali podrobnému prošetření a pokud možno se snažili
oslabit (rozhodnutí koncilu). Vznikl mezi nimi spor. Co se však dělo, ničím
se nelišilo od nočních bitek. Zdálo se, že vůbec nepochopili, proč se
navzájem začali častovat nadávkami. Kdo totiž odmítali slovo „jedné
podstaty", se domnívali, že ti, kteří to slovo přijali, zavádějí Sabelliův a
Mon-tanův názor. Tvrdili o nich, že se rouhají, poněvadž si umínili odstranit
bytí (hyparxis, existcntia) Božího Syna. Ti, co pevně lpěli na víře „jedné
podstaty", se zase domnívali, že oni přivádějí mnohé bohy a že zavádějí
pohanství. Antiochijský biskup Eustathius ostře osočil Eusebia Pamphili, že
pokřivil víru vypracovanou na nicejském koncilu. Eusebius (Pamphili) zase
tvrdil, že víru vůbec neporušil, a naopak ostře napadl Eustathia, že zavádí
Sabelliův názor. Oba však tvrdili, že Boží Syn má tutéž podstatu jako Otec,
že je v Otci a že jeden Bůh je ve třech osobách. Když oba tvrdili totéž,
nevím, proč se hádali.
24. KAPITOLA SYNODA V ANTI OCHII
Byla tedy svolána synoda do Antiochie1 a biskup Eustathius byl sesazen,
protože více souhlasil s bludem Sabellia než s rozhodnutím nicejského
koncilu. Někteří tvrdí, že tu byly jiné důvody málo důstojné pro jeho
sesazení, ale neuvádějí je. Je totiž zvykem, aby mohli být biskupové
sesazeni, že musil být při nejmenším uveden důvod jejich hříšného jednání.
Biskupové sesadili Eustathia jako přívržence Sabelliova učení. Když biskup
z Beroe2 jej takto obvinil, biskup Georgius z Laodicee v Sýrii, jeden z těch,
kteří zavrhovali slovo „jedné podstaty" píše, že pochválil emisenského
Eusebia. O tomto emisenském Eusebiovi připomenu na jiném místě.
Georgius píše, že Eustathius byl Cyrem obviněn, protože je přívržencem
Sabelliovy sekty. A tento zase vypráví, že Cyrus byl obviněn z téhož bludu a
že byl zbaven úřadu. Jak je potom možné, že Cyrus obviněný ze Sabelliova
bludu soudí obviněného Eustathia z téhož bludu? Jak se zdá, Eustathius byl
zbaven biskupské hodnosti z jiných důvodů. Jeho sesazení v této době
vyvolalo v Antiochii velké pobouření. Při volbě biskupa často vzniknou
spory a lid se rozdělí na dvě strany. Jedna strana tedy usilovala převést
Eusebia Pamphila z palestinské Caesaree do Antiochie, druhá zase chtěla
Eustathia zpět. Jedna část obce přála tomu, druhá onomu. Vojáci tamní
posádky se mezi sebou tak znepřátelili, že by proti sobě tasili i meče, kdyby
nezasáhl Bůh a kdyby strach z imperátora nepotlačil útok davu. Imperátor
totiž dopisem utišil vzplanuvší bouři. Eusebius (Pamphili) se však zdráhal
být jejich biskupem, ač jej imperátor velmi doporučoval. V dopise imperátor
až příliš vychválil Eusebiovo chování. Nazývá jej blaženým. Všichni
prohlašovali, že by byl hoden být biskupem nejen jedné obce, ale celého
světa. Antiochie byla prý bez biskupa plných 8 let. Později úsilím těch, kteří
usilovali rozvrátit víru potvrzenou na nicejském koncilu, byl zvolen biskup
Eufronius. Ale již jsme toho řekli dost o antiochijské synodě svolané kvůli
Eustathiovi.
Hned potom co Eusebius se zřekl biskupství v Beritum3 a stal se
představeným církve v Nikomedii, spolu se svými přívrženci velmi usiloval
o to, aby se Arius vrátil do Alexandrie. Jak to dokázal a čím přesvědčil
imperátora, že Ariovi a Euzoiovi bylo dovoleno přijít k imperátorovi,
myslím, že bych měl říci.
1. r. 327/328.
2. Beroe město v Makedonii.
3. Berytum - nynější Beirut v Libanonu.
25. KAPITOLA KNĚZ SE PŘIMLOUVÁ ZA
ARIA
Imperátor měl sestru Konstantii. Byla manželkou Licinia, který zprvu vládl
v říši s Konstantinem. Když pak vládl jako tyran, byl nakonec zavražděn.
Konstantia udržovala přátelské styky s jakýmsi knězem, který byl
přívržencem ariánské sekty. Tento kněz z podnětu Eusebia (z Nikomedie) a
jeho přátel mluvil se ženou o Ariovi. Řekl jí, že koncil Ariovi ukřivdil a že
oni si o něm nemyslí, co se povídá. Konstantia knězi uvěřila, ale neodvážila
se to říci imperátorovi. Mezitím Konstantia těžce onemocněla. Imperátor ji
často v nemoci navštěvoval. Když však žena tak těžce onemocněla, že
čekala smrt, doporučila kněze imperátorovi. Mluvila o jeho náklonnosti k
imperátorovi, o jeho zbožnosti a laskavosti. Zanedlouho zemřela. Kněz se
stal imperátoro-vým důvěrníkem. Využívaje svého vlivu opatrně mluví
imperátorovi o Ariovi, o kterém mluvil dříve s Konstantinovou sestrou. Ze
prý Arius jinak smýšlí, než co o něm potvrdil koncil. A kdyby bylo Ariovi
dovoleno přijít k imperátorovi, poznal by, že Arius plně souhlasí s koncilním
usnesením a že byl neprávem obviněn. Co kněz připomenul, připadalo
imperátorovi jako něco nového. Řekl tedy imperátor: Souhlasí-li Arius s
koncilem a je téhož názoru, nejen že dovolím, aby ke mně přišel, ale také jej
se vší ctí pošlu do Alexandrie. Toto řekl a ihned mu napsal toto:
Konstantinův dopis Ariovi
„Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus.
Již dávno bylo Tvou důstojností naznačeno, že bys rád přišel do mého
opevněného města, abys mne mohl vidět. Proto se dost divíme, že jsi to
neučinil. Tedy přijeď na státní útraty. Pospěš si přijít do našeho opevněného
města, abys zakusil naši dobrotivost a mohl ses vrátit do vlasti. Bůh tě
chraň, nejmilejší. Dáno pátého dne před prosincovými kalendami (27.
listopadu)". Tento dopis napsal imperátor Ariovi. Velmi obdivuji
neuvěřitelné úsilí a laskavost imperátora vůči Ariovi, který byl proti víře. Z
dopisu vysvítá, že imperátor velmi často napomínal Aria kvůli jeho
početným dopisům a vyzýval jej, aby se ihned vrátil k pravdě. Arius tedy
krátce potom, co dostal imperátorův dopis, přichází do Konstantinopole.
Doprovázel jej Euzoius, kterého jako diákona sesadil Alexander v téže době,
kdy sesadil i ostatní diákony. Imperátor je přijal a ptal se jich, zda souhlasí s
vírou nicejského koncilu. Když mu Arius odpověděl, že souhlasí, přikázal
imperátor, aby to bez prodlení prohlásili písemně.
26. KAPITOLA ARIOVO PROHLÁŠENÍ
Sepsali to a přinesli imperátorovi. Bylo tam napsáno toto: ,,Velmi zbožnému
a velmi svatému pánu našemu imperátorovi Konstantinovi Arius a Euzoius.
Jak Tvá obzvláštní zbožnost vůči Bohu, pane imperátore, přikázala, písemně
podáváme svou víru. O Bohu jak my tak i ostatní s námi vyznáváme tuto
víru:
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího. I v Pána Ježíše Krista, jeho
Syna, z Boha před všemi věky zrozeného, Boží Slovo, skrze něž vše
povstalo jak na nebi tak i na zemi; který sestoupil a vtělil se, trpěl, vstal z
mrtvých, vstoupil na nebesa a znovu přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v
Ducha Svatého, v těla vzkříšení, v život budoucího věku; v jednu obecnou
(katolickou) Boží církev rozprostírající se od jednoho konce světa ke
druhému. Tuto víru jsme přijali od přesvatých evangelií, když Pán řekl svým
učedníkům: „Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i
Ducha Svatého." Jak učí obecná-katolická církev a Písma, tak i my věříme.
Naším soudcem nyní i na budoucím soudu je Bůh. Proto zapřísaháme Tvou
svatost, nejsvatější imperátore, která usiluje o pokoj a Boha vroucně uctívá,
my, muži církve, kteří se držíme víry i smýšlení církve svatých Písem, abys
odstranil všechny zbytečné spory a hádky a nás připojil k naší církvi a my i
církev abychom
žili v klidu. Všichni společně prosíme o klid v Tvém království a za všechen
lid."
27 . KAPITOLA ARIUS SE VRACÍ DO
ALEXANDRIE
Když takto Arius přesvědčil imperátora, vrátil se do Alexandrie. Přece však
svým prohlášením nemohl utajit, co si skutečně myslí. Když se Arius vrátil
do Alexandrie, Athanasius jej nechtěl přijmout do církve. Odvrátil se od
něho jako od zločince. Arius potají rozséval blud a snažil se způsobit v
Alexandrii rozkol. V té době Eusebius (Nikomedský) jednak psal
Athanasiovi, jednak nutil imperátora nařídit, aby se Arius se svými
přívrženci směl vrátit. Athanasius se zdráhal přijmout jej do církve.
Imperátorovi vysvětlil, že není možné, aby ti, kteří způsobili rozkol ve víře a
nad nimiž církev vyslovila anathema, se vrátili a znovu se ujali svých úřadů.
Imperátor to přijal nevlídně a v dopise pohrozil Athanasiovi: „Je to vůle
koncilu a má, abys umožnil vstup do církve všem, kteří si to přejí. Dozvímli se, že jsi komukoli, který si přeje být členem církve, bránil, pošlu tam
někoho z mých úředníků, kteří tě na můj rozkaz zbaví hodnosti a místo
přidělí jinému." Toto napsal imperátor. Měl na mysli dobro církve a nechtěl,
aby jednota koncilu byla zmařena. Již tehdy Eusebius (Nikomedský) velmi
nenáviděl Athanasia a domníval se, že nyní nadešla vhodná chvíle - jednání
Athanasiovo považoval za urážku imperátora, k jehož nařízení byl velmi
nakloněn - jak se zbavit biskupa Athanasia. Doufal, až se to stane a bude-li
Athanasius odstraněn, že zavládne Ariův názor. Do boje proti Athanasiovi se
chystají: Nikomedský biskup Eusebius, nicejský Theognis, chalcedonský
Maris, Ursacius z města Sigidum1 v Horní Pannonii, Valens z města Mursů
rovněž v Horní Pannonii. Tito podplácejí některé ze sekty meletiánů a snaží
se Athanasia z něčeho obvinit. Nejprve prostřednictvím meletiánů Eusiona,
Eudemona a Kalinika si vymysleli obvinění, že Athanasius přikázal
Egypťanům odvádět alexandrijské církvi jako poplatek lněnou látku. Toto
obvinění proti Athanasiovi příkře odmítli knězi alexandrijské církve Alypius
a Makarius, kteří tehdy byli náhodou v Nikomedii, a poučili imperátora, že
to, co vznesli proti Athanasiovi, je čirá lež. Imperátor proto dopisem velmi
ostře pokáral žalobce a Athanasia žádal, aby k němu přišel. Eusebius se
svými přívrženci, ještě než Athanasius přišel, přidali další obvinění, daleko
horší než prvé. Athanasius že se tajně staví proti imperátorovým nařízením a
že poslal jakémusi Filumenovi bednu plnou zlata. Když však se o tom v
Psamathii - je to předměstí Nikomedie - imperátor dozvěděl a poznal, že
Athanasius je nevinen, důstojně propustil Athanasia a alexandrijské církvi
napsal, že jejich biskup byl falešně obviněn. Co si potom ještě Eusebius a
jeho přívrženci vymyslili proti Athanasiovi, myslím, že je lepší, rozumnější
a důstojnější přejít mlčením, aby tak ti, kteří se odvrátili od Kristovy víry a
jeho náboženství, nemohli Kristovu víru špinit. Co bylo napsáno, to všichni
znají. Proto si myslím, že je třeba co nejméně se zmínit o tom, co by
vyžadovalo zvláštního pojednání. Myslím, že musím se stručně zmínit, z
čeho pramenila falešná obvinění a kde je začali osnovat.
Mareotis je krajina u Alexandrie. Je tam mnoho vesnic a mnoho lidí. Je tam
mnoho kostelů, které spadají pod pravomoc alexandrijského biskupa. V této
krajině jakýsi Ischyras - tak se totiž jmenoval - se dopustil něčeho, co po
mnoho pokoleních bylo trestáno smrtí. Ač totiž nikdy nebyl zasvěcen do
tajemstvích, vydával se za kněze a odvážil se vykonávat kněžskou službu.
Když byl přistižen při takovém jednání, tajně uprchl. Odebral se přímo do
Nikomedie k Eusebiovi jako svému útočišti. Eusebius z nenávisti k
Athanasiovi jej přijal jako kněze a slíbil mu, když Ischyras obviní
Athanasia, že jej učiní biskupem. To, co si Ischyras vymyslel, mělo
Athanasia potupit. Ischyras roznesl, že byl přepaden a urážen, že Makarius
skákal po oltáři, že převrátil stůl Pána, že roztříštil mystický pohár, že spálil
přesvaté knihy Písma. Jak jsem řekl, slíbil mu za to Eusebius biskupskou
hodnost. Nepochybně se Eusebius domníval, že obvinění vznesené proti
Makariovi postačí, aby obviněný Makarius i Athanasius byli zbaveni úřadu.
Krátce na to bylo toto obvinění vzneseno. Před tím bylo proti Athanasiovi
vzneseno jiné eusebiánské obvinění, plné nenávisti a zloby. O tom zde
povím. Nevím kde našli lidskou ruku. Ať už ještě živému člověku ji uťali, či
to byla ruka mrtvoly, Bůh sám ví, i kdo to učinili. Tvrdili, že je to ruka
biskupa meletiánské sekty Arsenia. Ruku přinesli, ale Arsenia nikoli.
Tvrdili, že ji Athanasius používal ke kouzlům. Ačkoli to byl pádný důvod
pro obvinění Athanasia, přece každý tvrdil něco jiného. Vždyť kdo
Athanasia nenáviděli, již tehdy vznášeli proti němu křivá obvinění.
Imperátor zpraven o tom napsal svému synovci censorovi2 Dalmatiovi,
který v té době dlel v syrské Antiochii, aby provinilé k sobě předvedl,
vyšetřil a provinilce potrestal. Předvolal si Eusebia a Theognida, aby před
nimi rozhodl o Athanasiovi. Athanasius, když se dozvěděl, že jej censor
povolal k sobě, poslal do Egypta hledat Arsenia. Dozvěděl se totiž, že se
Arsenius skrývá. Poněvadž Arsenius často měnil místo, nemohl být
dopaden. Mezitím imperátor zrušil rozsudek, který měl být vynesen nad
Athanasiem z tohoto důvodu:
1. Nynější Bělehrad.
2. Censor - krom povinnosti provádět sčítání lidu a správy státních financí i dohled nad
mravy občanů.
28. KAPITOLA SYNODA V TYRU
Imperátor svolal biskupy k vysvěcení chrámu, který vystavěl v Jerusalemě.
Biskupům, kteří se před tím sešli v Tyru1, imperátor přikázal, aby při této
příležitosti vynesli soud nad Athanasiem a po odstranění roztržky aby mohli
s větším klidem slavit posvěcení kostela a zasvětit jej Bohu. To byl již
třicátý rok Konstantinovy vlády. Biskupové v počtu 60 se sešli v Tyru na
pozvání konsula Dionysia. Makaria přivedli v okovech vojáci. Athanasius
nechtěl přijít do Tyru. Ne z obavy z tolika obvinění - věděl, z čeho jej budou
obviňovat - jako proto, že se obával, aby si tam nevymysleli něco nového
proti nicejskému koncilu. Až teprve po výhružném dopisu imperátora napsal mu totiž, jestli nechce přijít dobrovolně, že jej přivede násilím přišel na synodu.
1. r. 335.
29. KAPITOLA ATHANASIUS V TYRU NA
SYNODĚ
Boží prozřetelností se stalo, že do Tyru se dostavil také Arsenius. Nedbaje
příkazů těch, kteří jej podplatili, tajně přišel do Tyru, když se projednávala
obvinění vznesená proti Athanasiovi. Stalo se to takto: Služebníci konsula
Archelaa se dozvěděli v krčmě od některých, že Arseniova smrt je
vymyšlená a Arsenius že se skrývá v domě kteréhosi člověka. Když se to
dozvěděli, pečlivě si poznamenali, co vyprávěli, a sdělili to svému pánu. Ten
bez váhání začal Arsenia hledat. Hledaného našel a zavřel na bezpečném
místě. Athanasiovi pak naznačil, aby byl dobré mysli. Arsenius se prý do
Tyru dostaví. Chycený Arsenius popíral, že je to on. Tyrský biskup Pavel,
který jej kdysi znal, Arsenia jasné usvědčil. Když to tak Boží prozřetelnost
dobře zařídila, Athanasius zanedlouho přišel na synodu. Křiví žalobci
přinesli ruku a obviňovali Athanasia z vraždy. Athanasius spornou záležitost
moudře vyřešil. Přítomných i žalobců se zeptal, kdo z nich zná Arsenia.
Když odpověděli, že znají, přivedl jej. Arsenius při tom měl ruce schované
pod pláštěm. Pak se jich zeptal, zda je to Arsenius, který ztratil ruku. Jeden
jediný věděl, jak je to s uťatou rukou. Jedni nad tím žasli, jiní si mysleli, že
Arseniovi opravdu chybí ruka. Myslili si, že Athanasius uvede něco jiného
na svou obhajobu. On však poodhrnul Arseniův plášť a s druhé strany
ukázal lidskou ruku. Někteří si myslili, že Arsenius nemá tu druhou ruku.
Athanasius, aby je napnul, se trochu zamyslel a pak rychle odhrnul druhou
část pláště a ukázal druhou Arseniovu ruku. Přítomným řekl: „Jak vidíte,
Arsenius má obě ruce. Prosím žalobce, aby ukázali místo, kde mu byla uťata
třetí ruka."
30. KAPITOLA ATHANASIOVA NEVINA
Po tomto důkazu nevěděli, čeho se chytit. Achaab zvaný Jan, Athanasiův
žalobce za nastalého zmatku tajně utekl. Tím Athanasius byl zproštěn této
obžaloby, aniž se musil víc hájit. Živý Arsenius sám usvědčoval žalobce.
3l KAPITOLA ATHANASIUS SE BRÁNÍ PROTI
DALŠÍMU NAŘČENÍ
Aby (Athanasius) vyvrátil pomluvy vznesené proti Makariovi, užil toho, co
mu zákon dovoloval. Nejprve odmítl žalobce Eusebia a jeho přívržence.
Řekl, že Makaria nesmí soudit jeho nepřátelé. Potom žádal, aby dokázali, že
žalobce Ischyras je skutečně knězem. Tak to totiž stálo v obžalobě. Soudci
však tomu nevěnovali žádnou pozornost. Spor že se týká Makaria. Když už
si nevěděli rady, uvažovali o prošetření případu. Usnesli se, že jistí lidé se
odeberou do Mareotis a na místě věc prošetří. Jakmile však Athanasius
viděl, že jsou tam posláni lidé, které odmítl - byli tam posláni Theognis,
Maris, Theodoros, Macedonius, Valens, Ursacius - vykřikl, že se zase bude
jednat o podvod a že je nespravedlivé, aby kněze Makaria, který je v
okovech, soudil žalobce. A proto že soud nebude Soudit nestranně. Když
toto Athanasius prohlásil a při tom se dovolával shromáždění i konsula
Dionysia, nikdo mu nevěnoval pozornost. Proto odešel. Ti, kteří byli posláni
do Mareotis, popsali události tak, jak je uvedl žalobce a jako by se to
skutečné stalo.
32. KAPITOLA ATHANASIUS ZNOVU
SESAZEN
Athanasius odešel a obrátil se přímo na imperátora. Synoda odsoudila
Athana-sia nejprve pro onu spornou událost s Arseniem, potom z toho, co se
stalo v Mareotis, a rozhodla o jeho sesazení. V odůvodnění sesazení se
uvádělo, že Athanasius pomlouval, že byl veden nenávistí, že křivě svědčil.
Jak byli usvědčeni, o tom se mlčí. Arsenius synodou dříve odstraněný, je
synodou znovu přijat. Ten, který byl předtím biskupem meletiánské sekty
jako hypse-politánský1 biskup, podepsal nyní Athanasiovo sesazení. Je k
neuvěření, že ten, kterého měl Athanasius zabít, jako živý sesazuje
Athanasia.
1. Hypsepolis, městečko v Egyptě.
33. KAPITOLA SYNODA Z TYRU SVOLANA
DO JERUSALEMA
Potom náhle přišel od imperátora dopis, ve kterém sděloval, aby se synodní
shromáždění brzy odebralo do Jerusalema. A tak biskupové bez meškání
odešli z Tyru do Jerusalema. Tam je slavena slavnost posvěcení chrámu.
Arius se svými přívrženci byl přijat do církve. Biskupové tvrdili, že v této
záležitosti poslechli imperátora, který jim v dopise naznačil, že víru Aria a
Euzoia považuje za zcela správnou. Biskupové také poslali alexandrijské
církvi dopis s výzvou, aby, když byl uhašen plamen nenávisti, spravovala
své záležitosti pokojně a smířlivě. Bylo též sděleno, že Arius litoval svého
pochybení, že uznal pravdu a že chce nadále zůstat v církvi. Proto že jej
právem přijali, Athanasia však že po všeobecném souhlasu vyloučili z
církve. O tom také zpravili imperátora. Zatímco biskupové takto jednali,
přišel náhle od imperátora jiný dopis, ve kterém sděloval, že se Athanasius
odvolal k samému imperátorovi a oni že v této záležitosti musí nutně přijít
do Konstantinopole. Dopis poslaný imperátorem zní takto:
34. KAPITOLA DOPIS IMPERÁTORA
Vítěz Konstantin, Veliký, Augustus biskupům shromážděným v Tyru.
Nevím, o čem rozhodla vaše synoda, ale neobešlo se to bez hádek. Zdá se,
že vaším jednáním utrpěla pravda. Nechcete se zbavit třenic a sporů. O
pravdu, která je milá Bohu, se nestaráte. Doufám, že s Boží pomocí bude
brzy odstraněn jedovatý spor. Je mi jasné, že vy, kteří jste se tam sešli, se
nestaráte o pravdu. Hádáte se, soudíte jednostranné a ve hněvu. Proto je
třeba, abyste všichni ke mně přišli, a já abych se od vás dozvěděl, co jste
učinili. Proč jsem považoval vám to napsat a proč jsem vás povolal k sobě,
pochopíte z následujícího. Když jsem jel na koni městem Konstantinopolí,
které se jmenuje po mně a je mou nejmilejší vlastí, náhle nade všechno
očekávání vyšel mi naproti na ulici Athanasius ještě s několika jinými.
Užasl jsem. Bůh, který vše vidí, je mi svědkem, že jsem nemohl poznat, kdo
to je, kdyby jeden z mých průvodců mi neřekl, kdo to je a jaká se mu stala
křivda. Tehdy jsem s ním ani nemluvil ani nevěnoval velkou pozornost
tomu, o čem mluvil. Když mne prosil, nejen že jsem to nechtěl poslouchat,
ale také málo chybělo, že bych mu nařídil odejit. Neprosil mne o nic jiného,
než abyste přišli a_ v naší přítomnosti aby si mohl postěžovat na křivdu,
kterou utrpěl Zdálo se mi to rozumné Nerad vám o tom píšu, ale je to
žádoucí, abyste všichni, kteří jste se sešli na synodě v Tyru, ke mně do
města přišli bez prodlení a vysvětlili spravedlivě v mé přítomnosti své
rozhodnutí. Shledáte, že jsem oddaným Božím služebníkem. Protože ctím
Boha, je všude pokoj a ve svaté úctě je Boží jméno i u barbarů, kteří dosud
nepoznali pravdu. Jsem poctivým Božím služebníkem. Mým přičiněním
barbaři poznali Boha a zbožně jej uctívají. Vědí, že Boha všude hájím a o to
se také starám. Nejprve začali poznávat Boha ze strachu před mou mocí, ale
nyní jej uctívají upřímně. Chceme bránit svatá tajemství - o tom že si jich
vážíme, nemluvím - a také neusilujeme o nic jiného než odstranit to, co
plodí nesvornost, nenávist a záhubu lidského pokolení. Jak jsem řekl,
přijďte rychle ke mně. Buďte ujištěni, že se budeme ze všech sil snažit, aby
svaté Boží slovo bylo především uchováno neporušené a aby bylo potlačeno
vše, co by je zahanbovalo, a abychom Kristovo náboženství zbavili nepřátel,
kteří pod záminkou přesvatého Kristova jména církev napadají a rozličně
pomlouvají.
35. KAPITOLA ATHANASIUS POSLÁN DO
EXILU V GALLII
Tento dopis vyvolal na synodě hádku. Proto se většina biskupů vrátila do
svých obcí. Do Konstantinopole šli jen Eusebius, Theognis, Maris,
Patrofilos, Ursacius a Valens. Nemluvili, že podvedli lid ani o převrácení
stolu ani o zabití Arsenia, ale utekli se k jinému zločinu. Sdělili
imperátorovi, že Athanasius pohrozil, že obvyklá dávka obilí nebude
dovezena z Alexandrie do Konstantinopole. Prý to slyšeli biskupové
Adamatius, Annubio, Arbathio a Petr od samotného Athanasia. Když byl
žalobce takový, kterému se důvěřovalo, měla tato žaloba velkou váhu.
Imperátor se tehdy tak rozčílil a tak se rozhněval, že Athanasia poslal do
vyhnanství. Přikázal mu žít v Gallii. Někteří tvrdí, že to učinil proto, aby v
církvi znovu zavládla jednota. Athanasius byl potrestán vyhnanstvím a
nějaký čas trávil v gallském městě Treverum (Trevíru), protože nechtěl mít
nic společného s Ariány.
36. KAPITOLA BISKUP MARCELLUS Z
ANCYRY A SOFISTA ASTERIUS
V té době biskupové shromáždění v Konstantinopoli zbavili z téhož důvodu
Marcella, biskupa z Ancyry v Malé Galatii biskupské hodnosti. Jakýsi
Asterius,1 který učil v Kappadokii rétorice a sofistice a zanechav toho, začal
vyznávat Kristovu víru. Začal psát knihy, které až do dneška lidé mají.
Potvrzují Ariovo učení, že Kristus je Boží silou v takovém smyslu, jako
když u Mojžíše se říká (Ex 10,12) že kobylka a krupobití jsou nástrojem
Boží moci a podobně. Asterius se stále stýkal s biskupy a jinými, kteří
neodmítali Ariův názor, a přicházel na jejich shromáždění. Velmi toužil stát
se biskupem v nějaké obci. Protože v době pronásledování obětoval
modlám, nikdy nebyl připuštěn ke kněžství. Toulal se po syrských městech a
předčítal knihy, které napsal. Marcellus,2 když se dozvěděl o tom, snažil se
Asteriovi vyvrátit jeho názory, ale při tom upadl sám do opačného bludu.
Jako Pavel ze Samosaty totiž neváhal tvrdit, že Kristus je pouhým
člověkem. Když se o tom biskupové shromáždění v Jerusalemě dozvěděli,
vyvodili z toho důsledky. Proti Asteriovi nepodnikli nic, protože nebyl
zapsán v seznamu knězi, ale na Marcellovi jako posvěceném žádali seznam
jeho knih. Jakmile poznali, že Marcellus zastává týž názor jako Pavel ze
Samosaty, nařídili mu, aby změnil svůj názor. Zastyděl se a slíbil knihu
spálit. Když bylo shromáždění znenadání rozpuštěno - imperátor totiž je
povolal do Konstantinopole - byla záležitost s Marcellem projednána v
Konstantinopoli. Před Eusebiem a jinými biskupy, kteří tam s ním byli,
Marcellus odmítal, jak předtím slíbil, onu knihu neuváženě napsanou spálit.
Přítomní biskupové jej zbavili biskupského úřadu a do Ancyry místo něho
poslali Basilida. Také Eusebius (Pamphili) ve třech knihách3 vyvrátil jeho
knihu a usvědčil jeho názor jako zvrácený. Když poznali potom na synodě v
Sardice, že Marcellus vůbec nenapsal knihu, kvůli níž upadl do podezření,
jako by souhlasil s Pavlem ze Samosaty, znovu dostal biskupský úřad. Proč
jsme se o tom šířeji zmínili, řekneme na příhodném místě.
1. Asterius (+ po r. 341), žák Lukiana ze Samosaty. Mel napsat knihu Syntagma.
2. Marcellus na nicejském koncilu se horlivě zasazoval za víru nicejského koncilu proti
Ariovi. Připisován je mu snad spis Expositio fidei či Sermo maior de fide.
3. Contra Marcellum a De ecclesiastica theologia.
37. KAPITOLA ARIUS SE VRÁTIL DO
ALEXANDRIE
Za těchto událostí dovršil Konstantin 30 let své vlády. Arius se vrátil do
Alexandrie a způsobil znovu v celé křesťanské obci neklid. Alexandrijští
těžce nesli, jednak že se Arius se svými přívrženci vrátil do Alexandrie a
jednak že se dozvěděli o exilu svého biskupa Athanasia. Když se imperátor
dozvěděl o Áriově proradnosti, konečně přikázal mu dostavit se do
Konstantinopole, aby se zodpovídal z neklidu a pobouření, které vyvolal. V
téže době předsedal tamní konstantinopolské církvi biskup Alexander, který
se stal biskupem po Metrophaniovi. Alexander se v zápase s Ariem projevil
jako velmi zbožný člověk. Když totiž přišel Arius, lid se rozdělil na dvě
strany a ve městě propukl nepokoj. Jedni podporovali víru potvrzenou
nicejským koncilem, druzí zase považovali Ariúv názor za správný.
Alexander se ostře střetl s Ariem zvláště proto, že nikomedský biskup
Eusebius vyhrožoval Alexandrovi, že jej zbaví biskupské služby, nepřijme-li
zpět do společenství církve Aria. Alexander však nemyslil tolik na své
sesazení jako na učení nicejského koncilu,které se Arius všemožně snažil
rozvrátit. Považoval se za ochránce usneseních onoho koncilu a všemožně
usiloval o to, aby žádným způsobem nebyly podvraceny zásady a předpisy
koncilu. V tomto zápase užil veškerého svého nadání a při tom se utíkal k
Bohu o pomoc. Stále se postil a nevynechal žádný způsob prosby. Konečné
to byl jeho způsob poslušnosti vůči Bohu. Zavřel se v kostele zvaném
Pokoj, šel k oltáři, padl na tvář před svatým stolem a se slzami v očích se
modlil k Bohu. Tak to činil po mnoho dní a nocí. Prosil Boha o pomoc a byl
hoden vyslyšení. Prosil takto: „Bože, dej, jestliže je Ariův názor správný,
abych neviděl, že je to záminka ke sporům; pakli je však víra, které se
držím, pravá a Arius je původcem všeho zla, ať je potrestán za svou
bezbožnost."
38. KAPITOLA ÁRIOVÁ SMRT
Takto prosil Alexander. Imperátor v domnění, že Ariovi hrozí nebezpečí,
povolal jej do svého paláce. Ptal se, zda souhlasí s rozhodnutím nicejského
koncilu. Arius bez váhání ochotně před imperátorem to podepsal. Přece však
nestoudně a prohnaně oklamal to, co bylo na koncilu rozhodnuto o víře.
Imperátor se divil a chtěl, aby to odpřísáhl. Arius to naoko učinil. Podvodně
podepsal. Jak jsem slyšel, bylo to takto: Arius napsal svůj názor na kus
papíru, který nesl v podpaží. Přísahal, že pravdivé a upřímně smýšlí tak, jak
to podepsal. Ze se tak stalo, dozvěděl jsem se pouze z doslechu, a tak to
svěřuji papíru. Co pod přísahou podepsal, to vypisuji z imperátorova listu.
Imperátor mu důvěřoval a proto přikázal konstantinopolskému biskupu
Alexandrovi přijmout jej do společenství církve. Tehdy byla sobota. Druhý
den Arius doufal, že se sejde s ostatními věřícími. Trest však následoval po
jeho drzém jednání. Vyšel z imperátorova paláce obklopen Eusebiovými
přívrženci a okázale šel městem. Když se přiblížil ke Konstantinovu náměstí
- tak se jmenovalo -, na kterém je umístěn sloup z červeného kamene,
uvědomil si své špatné jednání a dostal strach. Jakousi silou se mu nadmulo
břicho. Prosí, zda je nablízku záchod. Když se dozvěděl, že jeden je za
Konstantinovým náměstím, rovnou se tam odebral. Tady omdlel. Současně
se mu ze řiti vyvalily výkaly, pak následovalo velké krvácení, vyhřezlo
střevo, ze slezi-ny a jater tekla krev. Okamžitě nastala smrt. Onen záchod je
až dosud vidět v Konstantinopoli za Konstantinovým náměstím v podloubí
u masných krámů. Kdo tudy jdou, všichni ukazují na místo, kde Arius
zemřel tak podivnou smrtí. Když se to stalo, padla na eusebiány hrůza a
strach. Zpráva o tom se roznesla nejen po celém městě, ale, abych tak řekl,
téměř po celém světě. Imperátor ještě pevněji přilnul ke křesťanské víře.
Tvrdil, že víra nicejského koncilu je skutečně potvrzena pokynem a
autoritou Boží. Proto se také zaradoval z Áriový smrti.
Imperátor měl také velkou radost ze svých 3 synů, které v desátém roce své
vlády jmenoval césary. Nejstaršího, nazvaného podle sebe Konstantinem, v
10. roce své vlády postavil v čelo západní části říše. Druhého, nazvaného
podle děda Konstantia, prohlásil ve 20. roce své vlády césarem východní
části impéria. Třetího, nejmladšího Konstanta, učinil césarem v 30. roce své
vlády.
39 . KAPITOLA SMRT IMPERÁTORA
KONSTANTINA
Rok na to Konstantin ve věku 65 let onemocněl. Z Konstantinopole se dal
převézt do Helenopole, aby se tam léčil v blízkých lázních s přírodní teplou
vodou. Když se nemoc zhoršila, zanechal koupelí a z Helenopole se odebral
přímo do Nikomedie. Tam v předměstí byl omyt koupelí křtu, z čehož měl
radost. Pak učinil závěť. V ní ustanovil dědici říše 3 syny. Jim rozdělil
dědictví, ještě když byl zdráv. Zanechal velmi mnoho památek jak v Římě
tak v Konstantinopoli. Onomu knězi, na jehož podnět byl Arius povolán
zpět - a o němž jsme se zmínili předtím - svěřil závěť a nařídil mu, aby
závěť nedal do rukou nikomu jinému než synovi Konstantiovi, který byl na
Východě. Proto byl poslán na Východ posel oznámit Konstantiovi otcovu
smrt.
40. KAPITOLA IMPERÁTORŮV POHŘEB
Tělo imperátora položili blízcí příbuzní a členové jeho rodiny do zlaté rakve
a převezli do Konstantinopole. Tam jej položili v paláci na vyvýšené místo a
čestná stráž stála až do doby, kdy přijel jeden z jeho synů. Po příchodu
Konstantia z Východu se kraj zahalil do smutku. Konstantin byl uložen v
kostele Apoštolů, tak se nazývá ten kostel. Tento kostel vystavěl imperátor
Konstantin proto, aby vládci ani kněží nezradili ostatky apoštolů. Imperátor
Konstantin žil 65 let, vládl 30 let, zemřel za konsulů Feliciana a Tatiana 22.
května druhého roku 278 olympiády (r. 337). Tato kniha obsahuje dobu v
rozmezí 31 let.
I I . KNIHA
1.KAPITOLA PŘEDMLUVA
Rufinus, který latinsky napsal Dějiny církve se pomýlil v časových údajích.
Domnívá se, že příkoří Athanasius zažil po smrti imperátora Konstantina.
Přešel mlčením, co Athanasius zažil ve vyhnanství a mnohé jiné. Napřed
jsme se řídili tím, co Rufinus napsal a co se týkalo dřívějších událostí. V
první a druhé knize jsme se jím řídili. Od třetí až do sedmé knihy jsme něco
vyhledali z knih tohoto Rufina, jiné vypsali z různých spisovatelů a konečně
i co jsme
slyšeli od dosud žijících lidí a tím všestranně doplnili historii. Pokud jsme se
dostali k Athanasiovým knihám, ve kterých si stěžuje na své utrpení či
vykládá, jak kvůli pomluvám eusebiánské strany byl poslán do vyhnanství,
jak jej pronásledovali, co proti němu zamýšleli, to se mi zdá dost
přesvědčivé a přikládám tomu větší viru než těm, kteří se opírali o dohady a
tím se mýlili. Abychom se pokud možno dopátrali pravdy, přečetli jsme také
velmi pečlivě dopisy těch, kteří v té době žili. Proto události vzpomenuté v
první a druhé knize našich Dějin byli jsme nuceni znovu podrobněji uvést a
k tomu přidat to, v čem se Rufinus neodchýlil od pravdy. V prvním vydání
těchto knih jsme nemluvili ani o sesazení Aria ani o dopise Imperátora. Jen
stručně bez příkras jsme to vysvětlili, aby líčení událostí nepřipadalo čtenáři
dlouhé. Velmi zbožný knězi Theodore, z tohoto důvodu bylo nutné poznat
jednak listy a co v nich bylo napsáno, jednak co uveřejnili biskupové na
různých synodách, když opatrně schvalovali dokonalejší výnosy o víře.
Proto také jsme považovali za vhodné připojit to do tohoto pozdějšího
vydání. Co jsme uvedli v první knize, vynasnažíme se uvést i ve druhé,
kterou máme v rukou. Přistupme však k líčení událostí.
2. KAPITOLA EUSEBIUS Z NIKOMEDIE
PROPAGUJE ARIOVO UČENÍ, ATHANASIUS
SE VRÁTIL DO ALEXANDRIE
Po smrti imperátora Konstantina nikomedský biskup Eusebius a nicejský
biskup Theognis se domnívali, že přišla vhodná chvíle, a napjali všechny
síly, aby odstranili z církve potvrzenou víru v soupodstatnost a místo ní aby
uvedli Ariův názor. Věděli, že by to nemohli dokázat, kdyby se Athanasius
vrátil do Alexandrie. Obratně zaútočili za pomoci onoho kněze, o kterém
jsme předtím řekli, že bylo jeho dílem, že se Arius vrátil zpět do Alexandrie.
Myslím, že je třeba říci, jak se to stalo. Tento kněz, který přijal závěť a
příkazy od umírajícího imperátora, ji donesl imperátorovu synu
Konstantiovi. Když se Konstantius dozvěděl, co je v závěti, a tolik po tom
toužil, v závěti je totiž ustanoven dědicem východní části impéria -začal si
kněze velmi vážit a popřával mu velkou volnost. Kněz mohl volně a bez
ohlášení vstupovat do imperátorova paláce. A tato volnost povolená mu
imperátorem mu umožnila přístup jednak k imperátorově manželce, jednak
k eunuchům. V této době jakýsi eunuch Eusebius byl prvním komořím
imperátora. Přemluven knězem souhlasil s názorem Aria a k témuž svedl i
ostatní eunuchy. Také manželka imperátora na radu eunucha i kněze upadla
do Áriova bludu. Zanedlouho se začínal zajímat sám imperátor o Ariův blud
a začal se jej přidržovat. V krátké době se s ním seznámila tělesná stráž v
paláci, pak i lidé ve městě. O Ariův názor se v samotném královském paláci
začali hádat komorníci s ženštinami, začaly se hádat i rodiny ve městě. Zlo
se rozšířilo rychle do jiných provincií a měst. Spor jako jiskra vznikl z
malých počátků a mezi posluchače zašil semeno nesvornosti. Kdo se chtěl
hádat, měl k tomu příležitost. Kdo chtěl, mohl se nejen ptát, ale také
bojovně debatovat. Klid byl rozvrácen bouřlivými hádkami. Tyto spory však
zachvátily pouze města na Východě. Illyricum a jiné krajiny na západě měly
v té době klid. Nechtěly porušit rozhodnutí koncilu. Když tedy plamen
nešváru byl zapálen a den ode dne sílil, eusebiánská strana počítala, že z
toho bude těžit. Doufali, že tak bude možno zvolit v Alexandrii jiného
biskupa, který by přál Ariovu názoru. V této chvíli se Athanasius pod
ochranou listu césara Konstantina Mladšího vrací do Alexandrie. Imperátor
poslal alexandrijskému lidu z města Trevíru v Gallii tento dopis.1 Zde je
jeho opis:
1. Athanasius tento dopis uvádí v 2. řeči proti Ariánům.
3. KAPITOLA
„Konstantin, césar katolickému lidu alexandrijské církve. Myslím, že Vaší
moudrosti je dobře známo, proč můj otec, tlumočník přesvatého Zákona a
evangelijního učení poslal Athanasia do Gallie. Byl nucen tak učinit, aby
učinil konec téměř nevyléčitelným ránám, kterých se Athanasiovi dostalo
bezbožnou zvráceností některých špatných lidí. Surová nelidskost krutých
nepřátel nemyslících na pokoj mu totiž stále hrozila. Aby Athanasius unikl
zlobě špatných lidí, kteří mu stále strojili úklady, bylo mu přikázáno žít pod
mou ochranou na mém území.1 Je zaopatřen vším nezbytným k životu tak,
jako kdyby žil ve své dřívější obci. On sám při své vynikající statečnosti
spoléhaje na Boží pomoc považuje velká příkoří tvrdého osudu za
bezvýznamná. Náš pán a můj otec blahé paměti Konstantin Augustus chtěl
znovu ustanovit tohoto biskupa u vás velmi zbožných lidí. Předčasná smrt což je lidský úděl - mu nedovolila jeho přání splnit. Proto jsem považoval za
správné splnit přání tak zbožného imperátora. Snadno pochopíte, jak si toho
člověka vážím a přeji si, aby se k vám vrátil. Není opravdu žádný div, že
jsem považoval za svou povinnost tak učinit. Jednak bylo to vašim přáním,
jednak vážnost osoby mne k tomu silně pobízela. Bůh vás, moji nejmilejší
bratří, Boží prozřetelností uchovej ve zdraví."
Lid Athanasia velmi rád přijal. Spikli se však proti němu, kdo byli nakaženi
Áriovým názorem. Vyvolávali nepokoje, které dávali eusebiánské straně
záminku obvinit Athanasia u imperátora. Byl obviňován, že se samovolně
zmocnil správy církve bez rozhodnutí biskupské synody. Pomluvy došly až
tak daleko, že se imperátor velmi rozhněval a vyhnal jej z města. Proč se tak
stalo, uvedu později.
1. Do vyhnanství poslán r. 335. Je to první exil. Podle Theodorita strávil v Trevíru 2 roky a
4 měsíce.
4. KAPITOLA AKACIUS BISKUPEM V
CAESAREI PO EUSEBIOVI PAMPHILI
V té době zemřel Eusebius Pamphili, biskup caesarejské církve a jeho
nástupcem se stal jeho žák Akacius. Ten vedle jiných knih napsal knihu1 o
životě svého učitele Eusebia.
1. Až na malé zbytky jsou ztraceny.
5. KAPITOLA SMRTI KONSTANTINA
MLADŠÍHO (II.)
Nedlouho potom Konstantin Mladší nesoucí jméno svého otce, bratr
Konstantia vtrhl na území mladšího bratra Konstanta, utkal se s jeho vojáky
a byl zabit za konsulů Acindina a Procla.1
1. Konstantin Veliký rozdělil říši. Nejstarší Konstantin obdržel Gallii, Hispanii, Britanii a
část prokonsulární Afriky. Nejmladší Konstans Itálii, ostatní Afriku, Illyricum, Macedonii,
Řecko, území u Černého moře. Konstantius obdržel Mysii, Thrakii, Konstantinopolis, Asii
(území dnešního Turecka), Egypt. Konstantin Mladší (II) byl zabit r. 340.
6. KAPITOLA SMRT
KONSTANTINOPOLSKÉHO BISKUPA
ALEXANDRA
Během této doby vznikl v Konstantinopoli zase neklid po různicích, o
kterých jsme předtím mluvili. Vznikl takto: Biskup této církve Alexander,
který ostře postupoval proti Árioví, po 23 letech řízení biskupství zemřel ve
věku 96 let. Ačkoli neoznámil nikoho, kdo by nastoupil na jeho místo
-biskupové měli právo vybrat si někoho za biskupa - přece nařídil, aby si
zvolili jednoho ze dvou, které vybral. Kdyby chtěli člověka vhodného jako
učitele lidu a osvědčeného svým mravním životem přijmout k této službě,
aby hlasovali pro Pavla, kterého vysvětil na kněze. Ten byl velmi mladý, ale
moudrost a rozvahu měl jako starý. Kdyby si však přáli toho, koho by
doporučovala jen velká zbožnost, aby zvolili Macedonia, který byl již dávno
diákonem církve a nyní je již velmi starý. Při volbě vznikl spor a v církvi
neklid. Lid se rozdělil na dvě strany. Jedna se držela zuby nehty ariánské-ho
učení, druhá zase souhlasila s rozhodnutím nicejského koncilu. Pokud
Alexander žil, měli převahu ti, kteří se drželi víry v soupodstatnost, ač je
napadali ariáni, kteří se pro své učení neustále hádali. Jakmile však
Alexander zemřel, spory mezi lidmi nebezpečně vzrostly. Proto kdo hájil
víru „jedné podstaty", volili za biskupa Pavla. Kdo stranili ariánství, se ze
všech sil snažili o zvolení Macedonia. Biskupem však byl zvolen Pavel v
kostele zvaném Pokoj blízko velkého kostela zvaného Moudrost. K jeho
zvolení zdá se, že pomohla přímluva mrtvého Alexandra.
7. KAPITOLA KONSTANTIUS VYHNAL
BISKUPA PAVLA A USTANOVIL
KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM
EUSEBIA
Nedlouho potom co přišel imperátor do Konstantinopole, rozzlobil se
imperátor kvůli volbě Pavla. Svolal synodu biskupů oddaných Ariovu
názoru. Sesadil biskupa Pavla a Eusebia z Nikomedie povolal za biskupa v
Konstantinopoli. A když toto zařídil, odešel do Antiochie.
8. KAPITOLA SYNODA V ANTIOCHII
Eusebius však neměl klid, ale jak se říká, házel kamenem po všem, co chtěl
zničit. Svolal shromáždění biskupů do syrské Antiochie pod záminkou
posvěcení kostela. Kostel začal stavět otec obou imperátorů augustú
Konstantin a po jeho smrti desátého roku od položení základů jej dokončil
syn Konstantius. Máme-li říci pravdu, Eusebius chtěl viru v soupodstatnost
zviklat a rozvrátit. Na tuto synodu se sešlo z různých měst 90 biskupů.
Nepřišel jerusalémský biskup Maximus, který nastoupil po Makariovi. Měl
za to, kdyby se dostavil, že by musil podepsat Athanasiovo sesazení. Také
římský biskup Julius nebyl přítomen, ani tam neposlal svého zástupce.
Církevní kánon přikazuje, že bez svolení římského biskupa se nesmějí
vynášet církevní rozhodnutí. A tak se antiochijská synoda sešla za
přítomnosti imperátora Konstantia a za konsulů Marcella a Probina. To bylo
5 let po smrti Konstantina, otce těchto césarů augustů. V té době předsedal
antiochijské církvi Plakitos (Flacillus), který nastoupil po Eufromiovi.
Eusebiánská strana se všemožně snažila obvinit Athanasia. Nejprve že
porušil jejich rozhodnutí, že totiž bez souhlasu obecného koncilu se stal
biskupem v Alexandrii a že po návratu z vyhnanství se svévolně zmocnil
řízení církve. Dále jej vinili, že při návratu vyvolal neklid, při kterém
zahynulo mnoho lidí. Jedni to považovali za Boží trest, jiní zase jej vinili,
protože musili před soud. Athanasia obviňovali také z toho, co se stalo v
Tyru.
9. KAPITOLA EUSEBIUS EMISENUS
Mezitím co bylo vzneseno falešné obvinění proti Athanasiovi, zvolili
biskupem v Alexandrii Eusebia příjmením Emisenus. Kdo to byl, poučuje
nás laodicejský biskup Georgius, který tehdy byl na této synodě. Ve své
knize o Eusebiově životě vypráví, že Eusebius byl jedním z předních mužů
v Edesse v Mezopotamii. Od mládí že se vzdělával ve svatých Písmech.
Potom že se vzdělával v řeckých (světských) vědách u učence, který v té
době bydlel v Edesse. Potom že se učil u Patrofila a Eusebia vykládat
posvátná Písma, z nichž první Patrofil byl biskupem ve Skythopolis,1 druhý
Eusebius byl biskupem v Caesarei. Potom že přišel do Antiochie, kde Cyrus
z Beroe obvinil Eustathia snad ze sabellianského bludu a Eustathius byl
sesazen. Potom že bydlel s Eufroniem, který nastoupil po Eustathiovi, a aby
se vyhnul kněžským povinnostem, že odešel do Alexandrie a tam že se
věnoval filozofii. Později se vrátil do Antiochie a přijal pohostinství u
Placita, který nastoupil po Eufroniovi. Odtud byl Eusebiem nikomedským
určen vést biskupskou službu v Alexandrii. Nešel tam, poněvadž
alexandrijský lid měl rád Athanasia, a proto byl poslán do města Emisenů.
Zde jeho zvolení vyvolalo u emisenského lidu spor. Vytýkali mu, že učil
matematice. Utekl proto do Laodicee ke Georgiovi, který o něm hodně
vykládal. Georgius jej přivedl do Antiochie a postaral se prostřednictvím
Placita a Narcissa, že se mohl vrátit do Emissy. Nakonec že byl obviněn ze
Sabelliova bludu. Toto vyprávěl Georgius podrobně o jeho zvolení.
Georgius nakonec dodává, že imperátor vzal sebou Eusebia, když táhl proti
barbarům a že Eusebius prováděl jakási příšerná kouzla. Ale dost o tom, co
Georgius připomenul o Eusebiovi.
1. Skythopolis, dříve Bethsan na západním břehu Jordánu.
10. KAPITOLA BISKUPOVÉ NA SYNODĚ V
ANTIOCHII SE SNAŽÍ VNUTIT ARIUV
NÁZOR
V té době, kdy Eusebius (Emisenus) v Antiochii byl zvolen biskupem v
Alexandrii a bál se tam odejít, biskupové sesadili biskupa Gregoria. Tím se
snažili rozvrátit víru. I když nic nevytýkali tomu, co se stalo na nicejském
koncilu, přece se snažili víru v soupodstatnost na častých synodách zviklat a
i jinak porušit, aby tak pozvolna vnutili Ariův názor. Proč se to stalo,
ukážeme následujícím.
Jejich dopis o víře
.
.Nejsme ani přívrženci Aria - proč jako biskupové bychom se měli řídit
podle kněze - ani neuznáváme jinou víru než tu, která byla hlásána od
počátku. Snažíme se jeho víru pečlivě prošetřit a prozkoumat. Spíše
připouštíme, aby se Arius vrátil k nám, než abychom my následovali jeho
názor. Snadno to poznáte z toho, co řekneme. Od počátku jsme se naučili
věřit v jednoho Boha, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného; i v
jednoho jednorozeného Syna, který byl před všemi věky a je spolu s Otcem,
který jej zplodil; skrze něj bylo stvořeno všechno viditelné i neviditelné; v
posledních dnech z rozhodnutí Otce sestoupil z nebe a přijal tělo ze svaté
Panny; splnil všechnu vůli svého Otce, trpěl, vstal z mrtvých, vstoupil na
nebesa a sedí po pravici Otce; a přijde soudit živé i mrtvé a zůstane Králem
a Bohem na věky. Věříme také v Ducha Svatého. A co více ještě možno
dodat: Věříme ve vzkříšení těl a život věčný."
Když toto napsali v prvním dopise, poslali to služebníkům každé církve. A
poněvadž se trochu déle zdrželi v Antiochii, napsali ještě druhý dopis, jako
by se v prvním špatně vyjádřili, a takto v něm formulovali svou víru:
„Věříme podle evangelijní a apoštolské tradice v jednoho Boha, Otce
všemohoucího, Stvořitele a tvůrce všeho. Věříme v jednoho Pána Ježíše
Krista jeho jednorozeného Syna, Boha, skrze něhož vše povstalo, zrozeného
přede všemi věky z Otce, Boha z Boha, celého z celého, jediného z
jediného, dokonalého z dokonalého, Krále z Krále, Pána z Pána, živé Slovo,
Moudrost, Život, pravé Světlo, cestu života, vzkříšení, pastýře, dveře.
Věříme, že se ani nemůže změnit ani přeměnit, že je obrazem božství, bytí,
síly, rady a slávy Otce; že je prvorozeným ze všeho stvoření, že byl od
počátku u Boha, že je Boží Slovo -jak je řečeno v evangeliu: „A Bůh byl to
Slovo" - skrze něhož vše bylo stvořeno a v němž vše existuje; v posledních
dnech sestoupil z nebe, narodil se z Panny podle Písem a stal se člověkem,
prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je apoštolem naší víry, vůdcem v životě
a jak sám říká o sobě: Sestoupil jsem z nebe, abych plnil ne svou vůli, ale
vůli toho, který mne poslal; trpěl za nás, za nás třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě a moci
soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého, který byl dán věřícím, aby je
těšil, posvěcoval a zdokonaloval. Věříme také, jak to náš Pán Ježíš Kristus
nařídil svým učedníkům: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu
Otce i Syna i Ducha Svatého." Ve jménu Otce, který je pravým Otcem; ve
jménu Syna, který je pravým Synem, a ve jménu Ducha Svatého, který je
pravým Duchem Svatým. Tato jména nejsou uvedena jen tak neuváženě, ale
přesné vyjadřují vlastní osobu, řád i slávu každého ze jmenovaých a že to
jsou tři osoby, při rozhodování však jeden Bůh. Tedy tuto víru zachováváme
před Bohem Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a vyslovujeme anathema
každé heretické špatnosti. Kdo by učil proti pravé a zdravé víře Písem, či
kdo by učil, že byla a je doba stvořena dříve než Boží Syn, budiž
vyobcován. Kdo by řekl, že Syn je tvorem jakoby jedním ze stvoření či jako
výhonek z výhonku, a ne jak svatá Písma, o nichž jsme předtím mluvili,
uvedla, nebo kdyby někdo hlásal či učil něco jiného než to, co jsme přijali,
budiž vyobcován. My totiž všemu tomu, co jsme přijali od Božích Písem, od
proroků a apoštolů opravdu a čestně věříme a úzkostlivě to zachováváme."
Taková tedy byla formulace víry biskupů shromážděných tehdy v Antiochii
a kterou podepsal alexandrijský biskup Gregorius ještě než přišel do
Alexandrie. Když tam shromáždění biskupové toto dokončili a ještě jiné
potvrdili, shromáždění se rozešlo. V této době poměry ve státu byly velmi
neklidné. Frankové vpadli na římské území hraničící s Gallií a na Východě,
hlavně v Antiochii bylo velké zemětřesení a země se tam otřásala po celý
rok.1
1. Podle sv. Jeronýma to mělo být r. 344/45 (De šitu et nominibus locorum hebraicorum).
11. KAPITOLA ATHANASIUV ÚTĚK
Po těchto událostech velitel Sirianus1 s 5 000 vojáky přivedl Gregoria do
Alexandrie. Ariáni jim pomáhali. Myslím, že je třeba říci, jak Athanasius
vyhnán z kostela jim unikl. Stmívalo se. Lid celou noc bděl, poněvadž se
melo konat shromáždění. Velitel s vojáky jako při bitvě obklíčil kostel.
Když to Athanasius zpozoroval, myslel jen na to, aby se lidu nic nestalo.
Přikázal diákonovi, aby předříkával prosby. Kázal mu také předčítat žalmy.
Za příjemného zpěvu vyšel lid jednou branou z kostela. Vojáci klidně
poslouchali. Athanasius bez úhony prošel zpívajícím zástupem. Uniknuv
takto nebezpečí chvátal do Říma. Gregorius obsadil kostel. Alexandrijský
lid, který to těžce nesl, zapálil kostel nazvaný podle Dionysia. Ale o tom již
dost.
1. Zde Socrates spojil události při příchodu Gregoria. Gregoria sice přivedl do Alexandrie
(Athanasius, Epist. ad solitarios, Apologeticum ad imper, Apologeticum de vita sua), ale
stalo se to později (r. 356). Gregoria přivedl do Alexandrie velitel Balacius a prefekt v
Egyptě Filagrius (Athanasius, Epist. ad solitarios). Athanasius je však předešel a odešel do
Říma.
l2 . KAPITOLA PAVEL OPĚT BISKUPEM V
KONSTANTINOPOLI
Když Eusebius (Nikomedský) učinil, co chtěl, poslal legáta k římskému
biskupu Juliovi s prosbou, aby rozhodl v Athanasiově sporu. Jak Julius
rozhodl, o tom se již Eusebius nedozvěděl, neboť krátce po rozpuštění
synody zemřel. Konstantinopolský lid konečně uvedl Pavla do kostela. V
téže době v kostele zasvěceném svatému Pavlovi zvolili biskupem
Macedonia. To učinili ti, kteří dříve pomohli Eusebiovi rozvrátit poměry v
církvi. V této době měli velký vliv nicejský biskup Theognis, chalcedonský
biskup Maris, Theodoros s Herakly v Thrákii, Ursacius ze Singida v Horní
Mysii a Valens z Murzy v Horní Pannonii. Ursacius a Valens toho litovali a
v prohlášení daném biskupu Juliovi souhlasili s vírou v soupodstatnost. Byli
přijati do společenství církve. V té době kdo hájili horlivé ariánskou sektu,
vypověděli těžký boj proti církvím. Prostřednictvím přívrženců Macedonia
to začalo v Konstantinopoli. Při nepokojích mezi křesťany v této obci mnozí
zahynuli.
l 3. KAPITOLA BISKUP PAVEL PODRUHÉ
VYHNÁN Z KÓNSTANTINOPOLE
Zpráva o tom se dostala až k imperátorovi Konstantiovi, který tehdy byl v
Antiochii. Přikázal tedy veliteli Hermogenovi poslanému do Thrákie, aby
cestu trochu poodložil a vyhnal Pavla z kostela. Jeho příchod do města
velmi pobouřil celé město, když se pokusil násilím vyhnat biskupa. Lidé se
vzbouřili a byli připraveni hájit biskupa. Když Hermogenes se snažil je
vojáky rozehnat, lidé v rozčílení neuváženě, jak to bývá při vzpouře, na
něho zaútočili. Zapálili budovu, ve které byl, Hermogena vytáhli a zabili.
Stalo se to v době třetího Konstantiova konsulátu a druhého konsulátu
Konstantová.1 V té době Konstans porazil Franky a učinil je spojenci
Římanů. Imperátor Konstantius zpraven o zabití Hermogena sedl na koně a
z Antiochie odjel přímo do Konstantinopole. Vyhnal Pavla z města a město
potrestal odnětím více než 40 tisíc měřic obilí, které jeho otec dával městu v
jednotlivých dnech. Předtím bylo do města dováženo z Alexandrie téměř 80
tisíc měřic obilí. Imperátor rozhodl znovu ustanovit biskupem města
Macedonia. Nebyl zvolen lidem a imperátor jej dosadil z hněvu za to, že se
lidé kvůli Pavlovi vzbouřili a zabili jeho velitele Hermogena. Macedoniovi
nařídil oslavit své dosazení pouze v tom kostele, ve kterém byl zvolen
biskupem, a vrátil se do Antiochie.
1. r. 342.
14. KAPITOLA ARIÁNI ODVOLALI
GREGORIA
Mezitím ariáni odvolali Gregoria z Alexandrie, poněvadž jej lid velmi
nenáviděl. To nebyl jediný důvod. Odvolali jej jednak kvůli požáru chrámu,
jednak proto, že dost nehájil jejich názor. Povolali Georgia pocházejícího z
Kappadokie, poněvadž zastával jejich názor na víru.
15. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL V
ŘÍMĚ
Athanasius právě přišel do Itálie. V té době Konstans, nejmladší z césarů,
když jeho bratr Konstantin - jak jsme dříve uvedli - byl vojáky zabit, vládl v
západní části impéria. V té době konstantinopolský biskup Pavel, Asklepas z
Gázy, Marcellus z Ancyry v Menší Galatii a Lucius z Hadrianopolis1
obvinění každý z něčeho jiného a vyhnáni z církví byli v předním městě ze
všech měst Římě a zpravili římského biskupa o své situaci. Julius, poněvadž
římská církev měla před ostatními církvemi výjimečné postavení, se v
dopise zaslaným biskupům na Východě snažil hájit jejich činnost a ostře
pokáral ty, kteří je neuváženě zbavili úřadu. Oni odešli z Říma a dopisem na
radu biskupa Julia se ujali řízení svých církví. Ti, jakmile obdrželi dopis,
považovali to za urážku. Svolali synodu do Antiochie. Jakmile se tam sešli,
napsali Juliovi dopis o tom, co si všichni myslí, a v něm ostře napadli Julia.
Byli-li biskupové vyhnáni, o tom že Julius nerozhoduje. Když totiž Julius
vyhnal Novata z církve, že oni nic proti tomu nenamítali. Toto sdělili
východní biskupové v dopise římskému biskupu Juliovi. Protože arián
Georgius, když Athanasius přišel do Alexandrie, vyvolal takové pobouření na jeho podnět prý davy zabíjeli lidi - a protože ariáni tuto bouři svedli na
Athanasia, proto na tomto místě musím o tom něco říci. Pravá příčina proč
se lid bouřil, i když Bůh, který jediný pravdivě soudí a jediný to ví, přece
není neznáma rozumným lidem. Žalobci neuvážené a bezdůvodně obvinili
Athanasia. Zvlášť ochránce Macedoniova bludu Sabinus. Kdyby Sabinus
uvážil, jak ariáni špatně zacházeli s Athanasiem a jinými, kteří se pevně
drželi víry v soupodstatnost, či jaké stížnosti si vymyslili na synodách
svolaných proti Athanasiovi či co hlava heretiků Macedonius osnoval proti
všem církvím, buď by musil mlčet, a kdyby se rozhodl mluvit, musil by
mluvit o hanebnostech kolem toho. Toto všechno Sabinus v tichosti přešel,
ale Athanasia obviňuje z toho, co Athanasius neudělal. O vůdci heretiků
Macedoniovi, aby zatajil jeho drzé chování, se vůbec nezmiňuje. A co je
daleko podivnější, že nemluví špatně o ariánech, kterým se Macedonius
vyhýbal. Úplně pomlčel o Macedoniově volbě. Kdyby se totiž o něm zmínil,
musil by se také zmínit o jeho zločinech. Jasné to dokazuje to, co se stalo při
onom zvolení. Tolik o něm.
1. Hadrianopolis - Palmyra v Sýrii - dnes v rozvalinách.
l 6. KAPITOLA PAVEL POSLÁN DO EXILU A
NA JEHO MÍSTO DOSAZEN MACEDONIUS
Jakmile se imperátor Konstantius v Antiochii dozvěděl, že Pavel je opět
biskupem v Konstantinopoli, velmi těžce to nesl. Písemně nařídil prefektovi
Filipovi, který měl větší moc než ostatní představení provincií - byl druhý
po imperátorovi -, aby Pavla vyhnal z církve a na jeho místo uvedl
Macedonia. Prefekt Filip obávaje se pobouření lidu, zatajil rozhodnutí
imperátora a Pavla se zmocnil lstí. Předstíraje starost o město šel k veřejným
lázním zvaným Zeuxippos a poslal tam kohosi s příkazem, aby slušné přišel
k Pavlovi a řekl mu, že nutně musí přijít k prefektovi. Když k němu Pavel
přišel, prefekt bez otálení ukázal imperátorův příkaz. Biskup, ač to bylo
proti němu, klidně to vyslechl. Prefekt jednak kvůli kolem stojícím, jednak
ze strachu před velkým pobouřením - mnozí totiž tušili něco a sběhli se k
veřejným lázním -přikázal otevřít jedno okno lázní. Pavel byl spuštěn do
připravené lodi a rychle poslán do vyhnanství. Prefekt mu přikázal odejít do
Soluně, předního města v Makedonii - odtud pocházeli Pavlovi předkové.
Tam se mohl volně pohybovat a chodit do illyrských měst. Neumožnil mu
však vrátit se na Východ. Pavel tedy, aniž to někdo čekal, byl vyhnán z
kostela i z města a odtud rychle odvezen. Imperátorův prefekt Filip spěchal
z lázní do kostela. Jako by to bylo ujednáno, byl tam i Macedonius. Všichni
viděli, jak sedí s prefektem na čtyřkolovém vozíku. Vojáci s meči v rukou je
doprovázeli. Na všechny padl strach. Všichni utíkali ke kostelu. Jak ti, kteří
hájili víru v soupodstatnost, tak ti, kteří hájili Ariovo učení. Jakmile se
prefekt s Macedoniem blížili ke kostelu, dostali velký strach lidé i sami
vojáci. Protože tam bylo tolik lidí, že prefekt přivádějící Macedonia nemohl
projít, začali vojáci násilím odhánět lidi. Lidé byli tak natlačeni na malém
prostoru, že se nemohli hnout z místa. Vojáci v domnění, že lidé schválně
uzavřeli prefektovi přístup, zaútočili na dav tasenými meči a začali se
chystat k boji. Kolem 3 150 lidí prý tam zahynulo. Jedny usmrtili vojáci,
druzí byli ušlapáni. Macedonius, jako by se nedopustil ničeho špatného,
jako by byl nevinen, se posadil na biskupský stolec. Spíše z rozhodnutí
prefekta než podle církevního zákona. Takto tedy Macedonius a ariáni přes
tolik lidských mrtvol se ujali řízení církve. V téže době imperátor vybudoval
velký a velkolepý-kostel zvaný Moudrost (Sofia). K němu připojil kostel
zvaný Irene-Pokoj, který jeho otec rozšířil, poněvadž byl malý, a vyzdobil
jej. Oba kostely jsou obehnány jednou zdí a nazvány jedním jménem
basilika.
17. KAPITOLA ATHANASIUS DO ŘÍMA
ZNOVU UTÍKÁ
V této době ariáni znovu falešné obvinili Athanasia. Aby jej mohli obvinit,
vymyslili si jiný důvod. Jíž dříve Konstantin posílal alexandrijské církvi
obilí pro výživu chudých. Tvrdili, že Athanasius obilí prodal a použil ve
svůj prospěch. Imperátor jim uvěřil a Athanasiovi pohrozil trestem smrti.
Když se Athanasius dozvěděl o výhrůžce imperátora, dal se na útěk a
skrýval se. Tehdy římský biskup, když se dozvěděl, že ariáni zase chtějí
spáchat na Athanasiovi bezpráví, a když dostal dopis od Eusebia
(nikomedského), který zatím již zemřel, a když se dozvěděl, kde se
Athanasius skrývá, povolal Athanasia k sobě. V téže době dostal dopis
biskupů shromážděných v Antiochii. Dopis mu poslali i egyptští biskupové.
Ti jej poučili, že obvinění proti Athanasiovi vznesená jsou očividně falešná.
Biskupům shromážděným v Antiochii, kteří mu poslali dopis opačného
obsahu, písemně odpověděl. Nejprve je poučil, kolik trpkosti mu způsobil
jejich dopis. Potom že jednali proti církevním kánonům, protože jej na
koncil nepozvali. Církevní kánon totiž zakazuje církvím, aby se činila
rozhodnutí bez římského biskupa. Také jim vytkl, že znetvořují víru a co se
stalo v Tyru, že bylo dílem násilí a lsti, protože zápisy o vyšetřování byly
pořízeny jednostranné a ve zlém úmyslu. Také to, co uvedli o Arseniovi, že
je čirá pomluva. Toto a jiné napsal Julius biskupům shromážděným v
Antiochii. Uvedli bychom dopisy Juliovy i dopisy poslané Juliovi, kdyby
nám nebránila jejich rozsáhlost. Obhájce Macedonia Sabinus, o němž jsem
se dříve zmínil, napsal knihu o událostech na synodách. Naprosto v ní
opomenul dopis biskupů shromážděných v Antiochii Juliovi i dopis samého
Julia. V dopisech napsaných na synodách obyčeně slovo „jedné podstaty"
buď v tichosti přešel nebo prohlásil za neplatné, jinak je pečlivě citoval.
Opačné však ve své horlivosti vynechal.
Nedlouho potom Pavel odešel do Soluně a pod záminkou, že jde do Korintu,
odešel do Itálie. Zde on i Athanasius vysvětlují imperátorovi své postavení.
18. KAPITOLA KONSTANS ŽÁDÁ
KONSTANTIA, ABY MU POSLAL TY, KTEŘÍ
ZAVINILI
SESAZENÍ ATHANASIA A PAVLA
Imperátor, pod jehož moc spadají západní kraje impéria, považoval za svou
křivdu, co se jim stalo, a napsal bratrovi dopis. V něm mu sděluje, aby byli k
němu posláni 3 biskupové, kteří by mu zdůvodnili jejich sesazení. Byli tedy
posláni Narcissus z Kilikie, Theodorus z Thrákie, Maris z Chalcedonu a
Markus ze Sýrie. Když se dostavili, nechtěli mluvit s Athanasiem. Také
zatajili antiochijské prohlášení o víře. Složili však jiné vyznání než
biskupové v Antiochii a to předložili imperátorovi. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a tvůrce všeho,
který je Otcem na nebi i na zemi. Věříme i v jednorozeného jeho Syna Pána
našeho Ježíše Krista, který je zrozen přede všemi věky. Je Bůh z Boha,
Světlo ze Světla, skrze něhož všechno je učiněno na nebi i na zemi, viditelné
i neviditelné. Je Slovo, Moudrost, moc, život, pravé Světlo. V posledních
dnech se kvůli nám vtělil, narodil se z Panny, byl ukřižován, umřel, byl
pohřben. Vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa, sedí po pravici
Otce a přijde na konci věků soudit živé i mrtvé. Jeho království nebude
konce, ale bude na věky věků, neboť bude sedět po pravici Otce nejen v
tomto věku, ale i v budoucím. Věříme v Ducha Svatého, to je, Parakléta,
kterého slíbil apoštolům a po nanebevstoupení poslal, aby učil a připomínal
všechno. Skrze něho budou posvěcovány duše těch, kteří v něho upřímné
věří. Avšak ty, kteří říkají, že Syn povstal z ničeho či že byl z jiné podstaty
než z Boha Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, obecná (katolická) církev
prohlašuje za odcizené církvi." Když toto imperátorovi a mnohým jiným
přečetli, odešli, aniž co vysvětlili. Křesťané na východě i na západě nedělali
mezi sebou rozdíl. V illyrském městě Sirmiu1 však vznikla nová hereze.
Představený církve Fotinus'pocházející z Malé Galatie byl žákem
sesazeného biskupa Marcella. A poněvadž chodil ve šlépějích svého učitele,
tvrdil, že Boží Syn je pouhým člověkem. O tom řeknu na jiném místě.
1. Sirmium - nynější Mitrovica poblíž Bělehradu.
19. KAPITOLA ROZSÁHLÉ PROHLÁŠENÍ O
VIRE
Po třech letech se konečné sešli biskupové z Východu a složili jiné vyznání
víry. Prostřednictvím biskupa Eudoxia z Germanicie, Martyra a Macedonia
z Mopsvestie v Kilikii je poslali italským biskupům. Tato rozsáhlá
formulace víry s četnými dodatky krom toho, co bylo uvedeno v dřívějších
vyznáních, byla vyložena těmito slovy:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a Tvůrce všeho,
Otce všeho na nebi i na zemi.
Věříme i v jednorozeného jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který se
zrodil přede všemi věky z Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, skrze něhož
všechno povstalo na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. V posledních
dnech kvůli nám se stal člověkem, narodil se ze svaté Panny, byl ukřižován,
umřel, byl pohřben. Třetí den vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po
pravici Otce, přijde na konci věků soudit živé i mrtvé a odplatí každému
podle jeho skutků. Jeho království neskončí, ale zůstane na věky. Bude sedět
totiž po pravici Otce nejen pokud bude existovat tento svět, ale i v
budoucím světě. Věříme také v Ducha Svatého, to jest, Parakléta, kterého
Kristus slíbil apoštolům po svém nanebevstoupení a kterého poslal, aby učil
a připomínal jim vše. Skrze něho jsou posvěcovány duše těch, kteří v něho
opravdu věří. Ty však, kteří tvrdí, že Syn povstal z ničeho či z jiné podstaty
než z podstaty Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, prohlašuje svatá obecná,
katolická církev za sobě odcizené.
Ze stejného důvodu vyslovuje své anathema těm, kteří říkají, že to jsou tři
bohové nebo že Kristus nebyl věčně Bohem nebo že není ani Kristem ani
Božím Synem nebo že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno a totéž nebo že
Syn není zrozený nebo že Otec se nerozhodl dobrovolné zrodit Syna.
Nemožno také říci bez bludu, že Syn povstal z ničeho, poněvadž to nestojí
nikde v inspirovaných božských Písmech. Ani neříkáme, že Kristus má
jinou podstatu než Otec. On se skutečně narodil z Otce. Boží slovo totiž učí,
že Kristův Otec je jediný nezrozený a bez počátku. Také nemůžou tvrdit z
Písem, že byla doba, kdy nebyl, jako by tu byl nějaký časový rozdíl mezi
nimi. Musíme uznat, že Bůh jej zrodil bez časového rozdílu. Doba a věky
jsou totiž skrze Krista stvořeny. Ani nelze vhodné říci, že některý, ať už
Otec či Syn je bez počátku a zároveň je nezrozený. Také víme, že pouze
nepostižitelný Otec je bez počátku a že Syna zrodil způsobem, který
nemožno postihnout ani pochopit. Také víme, že Syn zrozený před věky měl
stejný počátek jako Otec, který jej zrodil, neboť hlavou Krista je Bůh.1 I
když vyznáváme tři vlastnosti (prag-mata, res) a tři osoby, totiž Otce, Syna a
Ducha Svatého, nemluvíme tím o třech bozích, neboť víme, že Bůh jako
takový je dokonalý, nezrozený, bez začátku, neviditelný, jediný Bůh a že je
také Otcem jednorozeného Syna, který jako takový jediný má moc, aby byl,
a který jediný štědře dává všemu, aby to bylo. Říkáme-li, že jeden Bůh je
Otcem našeho Pána Ježíše Krista a že jediný je nezrozený, nepopíráme tím,
že Kristus je Bohem přede všemi věky. Bludu se dopustili ti, kteří odvozují
svůj původ od bludu Pavla ze Samosaty. Tvrdí, že Kristus se stal Bohem až
po svém vtělení a svou přirozeností byl pouhým člověkem. Víme totiž, že
Kristus, ač podřízen Bohu Otci, přece vzhledem ke své přirozenosti je Bůh z
Boha, je dokonalým a pravým Bohem a nestal se později z člověka Bohem.
Z vůle Boha Otce se kvůli nám stal člověkem a nikdy nepřestal být Bohem.
Proto se jich slavnostně zříkáme a máme za to, že mají být vyloučeni z
církve ti, kteří tvrdí, že Slovo je pouhým obyčejným Božím slovem a není
Bohem, že je slovem proneseným ústy či slovem uzavřeným v mysli a že
Kristus a Pán a Boží Syn, prostředník a obraz Boží nebyl před věky, ale v
čase, kdy před 400 lety vzal na sebe naše tělo z Panny a stal se Kristem a
Božím Synem. Od té doby chtějí, aby začalo Kristovo království a na konci
světa že skončí soud. Takový blud zastávají marcelliáni, fotiniáni,
ancyrogalatiáni. Ti jednak napadají Kristovo bytí a věčné božství, jednak
jeho království, které nemá konce proto, že podle nich existuje jen vláda
jednoho Boha. My však tvrdíme, že Slovo není slovem jen tak vysloveným
či existujícím v mysli Boha Otce, ale že je Slovem, živým Bohem, který
povstal sám od sebe, Božím Synem, Kristem. Netvrdíme, že byl svým
Otcem před věky pouze předvídán a že ve všem při stvoření věcí viditelných
i neviditelných nepomáhal svému Otci, ale že skutečné existoval s Otcem
jako Slovo a je Bohem z Boha. K němu řekl Otec: „Učiňme člověka k
obrazu a své podobě."2 On se dávným otcům zjevil jako člověk, dal Zákon,
mluvil skrze proroky a naposledy se stal člověkem a ukázal všem lidem
svého Otce. On vládne věčně. Věříme, že Kristus nepřijal teprve nedávno
svou důstojnost, ale že je od věčnosti dokonalý a Otci ve všem podobný. Ty
však, kteří říkají, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno a totéž a že to jsou
pouhá jména jedné věci a osoby, ne bezdůvodně vylučujeme z církve,
poněvadž Otce, kterého není možné se dotknout a který nemůže trpět, si
představují tak, že vtělením možno ho postihnout a že (Otec) může trpět.
Jako jsou u latiníků patripassiáni, tak u nás se nazývají sabelliáni. My víme,
že Otec, který poslal svého Syna, zůstal ve vlastní přirozenosti svého
neměnného božství. Poslaný Kristus pak splnil úkol vykoupení. Rovněž ty,
kteří bezbožně tvrdí, že Kristus se nezrodil z rozhodnutí ani z vůle Otce ani
že neznal podstatu úmyslu a rozhodnutí Otce a že se zrodil proti vůli Otce,
považujeme především za prokleté a daleko od pravdy. Jednak proto, že
proti obecnému poznání Boha, jednak proti mínění a smyslu inspirovaného
Božího Písma se takto snaží o něm učit. My však víme, že Bůh se tak
rozhodl, a zbožně a upřímně se domníváme, že Syna zrodil Otec dobrovolně
a že se k tomu rozhodl. Věříme také zbožně tomu, co se o něm říká: „Bůh
mne stvořil na počátku svých cest a k své pomoci."3 Víme, že nebyl stvořen
tak jako jiní tvorové a věci jím vytvořené. Je hříchem a příčí se to víře
církve stavět na roven tvůrce a tvory jím vytvořené a domnívat se, že se
zrodil takovým způsobem jako tvorové, kteří mají naprosto odlišné
přirozenosti. Svatá Písma nás totiž poučují, že Syn je jediným
jednorozeným, svobodně zrozeným Synem. Když říkáme, že Syn jako
takový je, žije, existuje jako Otec, přece jej neoddělujeme od Otce, ani si
nepředstavujeme, že by byl mezi nimi nějaký časový nebo prostorový
odstup, jako je tomu u věcí. Věříme, že není mezi Otcem a Synem žádný
odstup a že je nemožno od sebe oddělovat, takže Otec má v sobě celého
Syna jakoby ve svém klíně a Syn je celý u Otce a neustále jako by spočíval
v jeho klíně. Věříme tedy v dokonalou nejsvětější Trojici. I když jmenujeme
Boha Otce a Boha Syna, nevyznáváme tím dva bohy, ale jednoho Boha.
Jsou si rovni božstvím a společné vládnou. Jako má Otec vládu nade vším,
tak ji má i Syn. Krom Otce je od něho všechno učiněno a řídí se jeho vůlí.
Také věříme, že milost Ducha svatého se z vůle Otce bohatě uděluje svatým.
Tak nám to předala svatá Písma o moci, která je v Kristu. Po krátké a
souhrnné formulaci víry byli jsme nuceni toto rozvláčněji a plněji vysvětlit,
ne abychom rozpoutali pošetilé hádky, ale abychom odstranili veškeré
podezření o našem názoru u lidí, kteří nás vůbec neznají. Také aby všichni
na Západě poznali nestoudné pomluvy těch, kteří mají opačné mínění, a také
aby poznali církevní křesťanské učení biskupů žijících na Východě, které
nepokřiveně vykládají podle Písem."
1. l.K 11,3
2. Gen 1,26
3. Přísl 8,22
20. KAPITOLA SYNODA V SARDICE
Toto napsali biskupům na Západě, kteří neznali řecky a také neznali příčinu
sporů. Netřeba nijak zvlášť ujišťovat, že víra potvrzená na nicejském
koncilu je dosti pevná.
Ač imperátor napsal, aby Pavel a Athanasius se vrátili na svá místa, nebylo
to nic platné, neboť vnitřní rozpory stále jitřily lid. Pavel a Athanasius tedy
žádali o svolání jiné synody, kde by byla posouzena jejich sporná záležitost i
víra potvrzená na všeobecném koncilu. Prohlásili, že jejich sesazením byla
porušena víra. Byl tedy svolán do Sardiky1 města v Illyriku všeobecný
koncil, kam se měli sejít všichni biskupové. Oba imperátoři s tím souhlasili.
Západní imperátor se toho dožadoval, druhý, který vládl na Východě byl
ochoten rovněž vyslechnout rozhodnutí. Jedenáctého roku po smrti otce
obou imperátorů za kunsulů Rufina a Eusebia byl svolán koncil do Sardiky.2
Sešlo se tam asi 300 biskupů ze Západu, jak říká Athanasius.3 Z východních
biskupů, jak vypráví Sabinus, pouze 76. Mezi nimi byl biskup Ischyras z
Mareotis, kterého zvolili za tamního biskupa ti, co sesadili Athanasia. Jedni
(z východních biskupů) se totiž vymluvili na chabé zdraví, jiní na
nedostatek času a svalovali vinu na římského biskupa Julia. Od té doby, kdy
byl svolán koncil (synoda), uplynul již l rok a 6 měsíců. Athanasius, který
čekal na synodu, se zdržoval v Římě. Když se tedy v Sardice sešli východní
biskupové, nechtěli se setkat se západními biskupy. Namítali, že s nimi
nebudou mluvit dříve, dokud Athanasia a Pavla nevyženou ze shromáždění.
Když sardský biskup Protogenes a biskup Osius (Hosius) ze španělského
města Cordoby nedovolili, aby Pavel a Athanasius nebyli přítomni,
východní biskupové okamžitě odešli. V thráckém městě Filippi ustavili
soukromou synodu. Vedle ostatního je jasné, že měli odsoudit slovo
„homousios - jedné podstaty" a v dopisech začali všude šířit názor, že Syn
není podobný Otci. Biskupové shromáždění v Sardice je předně odsoudili za
to, že opustili koncil; dále Athanasiovy žalobce zbavili hodnosti proto, že
zpochybnili víru nicejského koncilu. Dále zavrhli názor, že Syn není
podobný Otci. Konečně slovo „jedné podstaty" daleko více osvětlili a
zpravili o tom všechny biskupy. Obě strany si myslely, že jednaly správně.
Východní biskupové proto, že západní biskupové přijali ty, které oni
sesadili. Západní biskupové, kteří je sesadili, zase proto, že odešli před
vyšetřením sporu a že neváhali rozvrátit víru nicejského koncilu. Pavel a
Athanasius se vrátili zase na svá místa a současné vyslovili anathema proti
biskupu v Ancyře v Malé Galatii Marcellovi, který již dříve, jak jsme
vzpomenuli v 1. knize, byl sesazen, protože se snažil ze všech sil napadat
rozhodnutí proti němu vznesenému. Tvrdil, že jej podezřívali z bludu Pavla
Samosatenského jen proto, že nepochopili jeho knihu. Nám však není
neznámo, že Marcellovu knihu vyvrátil Eusebius Pamphili ve svých třech
knihách proti Marcellovi. Eusebius citoval Marcellova slova a snažil se je
vyvrátit. Říkal, že Marcellus stejně jako Afričan Sabellius a Pavel ze
Samosaty považoval Pána Ježíše za pouhého člověka.
1. Sardica - dnešní Sofia v Bulharsku.
2. r. 347/8 - Podle Funka (Lehrbuch der Kirchengeshichte) r. 344.
3. Socrates tu vzal počet zúčastněných z Athanasiovy 2. řeči proti ariánům, kde však
Athanasius říká, že těch, kteří byli na synodě v Sardice i téch, kteří později podepsali
synodní rozhodnutí bylo 344. V listé Ad monachos Athanasius píše, že na synodě v Sardice
bylo všech jak z Východu tak Západu ne více než 170.
21. KAPITOLA OBHAJOBA EUSEBIA
PAMPHILI
Někteří začali napadat Eusebia Pamphili kvůli jeho knihám, jako by přál
Ariovu bludu. Proto považuji za vhodné něco říci o Eusebiovi. Předně
Eusebius byl na nicejském koncilu při rozhodnutí o slově „jedné podstaty" a
sou-hlasil s tím. V 3. knize, kterou napsal o životě Konstantina, vzpomíná
na koncil skorém těmito slovy: Imperátor se snažil přivést je k jednotě tak
dlouho, až ve všem, co se týkalo této otázky, byli zajedno a všichni
souhlasili s názorem nicejské víry. Jestliže tedy Eusebius říká, že na koncilu
bylo odstraněno, co bylo sporné, a že všichni stejně smýšleli, proč se někteří
domnívají, že přál Áriově herezi? Ariáni se zase mýlí, myslí-li si, že s nimi
souhlasil. Kdyby však někdo tvrdil, že Eusebius jako by přál ariánům,
protože ve svých knihách velmi často užívá výrazu „skrze Krista", tomu
odpovíme, že velmi často i jiní církevní spisovatelé, mluví-li o poslání
našeho Spasitele jako člověka, se vyjadřují podobně. Sám Apoštol, který
nikdy nebyl považován za učitele nějakého zvráceného názoru, užíval
především tohoto výrazu. Jaký byl názor Eusebiův, když Arius tvrdil, že Syn
je tvorem, že je jako jeden z tvorů, poznáš zde, co říká v 1. knize proti
Marcellovi: „Jednorozený jediný Boží Syn a žádný jiný byl ohlášen a
existuje. Proto nutno právem pokárat ty, kteří se neostýchají považovat jej
za tvora a tvrdit, že povstal jako ostatní tvorové z ničeho. Proč by byl
Synem a proč jednorozeným z Boha, když by měl tutéž přirozenost jako
ostatní tvorové a když by byl jedním z obyčejných smrtelníků a byl stvořen
z toho, co nebylo? Tak nám to Písma o něm nepředávají." Krátce na to také
dodává: „Kdo tedy učí, že Syn se zrodil z ničeho že je obzvláštním
stvořením z ničeho, neuváženě mu sice přisuzuje jméno, ale ve skutečnosti
popírá, že je Synem. Kdo se totiž narodil z toho, co není, nemohl být
opravdu Božím Synem a nebyl by ničím jiným, než to, co se rodí. Boží Syn
se zrodil z Otce, bude tedy i Bohem. Co totiž znamená „Boží výhonek", než
že se podobá tomu, z koho vyhání? Král zakládá město, nerodí však město.
Zrodit Syna není totéž co založit. Rovněž kdo něco zhotovuje, není otcem,
nýbrž tvůrcem. Není tvůrcem svého syna, ale otcem. Kdesi v Písmě se
najdou tato slova: „Pán mne stvořil na počátku svého díla" (Přísl. 8,22).
Smysl slov - to vysvětlím za chvíli - musíme dobře uvážit a ne jako
Marcellus jedním slovem snažit se otřást obzvláštním dogmatem církve."
Toto a tomu podobné uvedl Eusebius v 1. knize proti Marcellovi. Ve 3.
knize však poučuje, jak máme rozumět slovu „stvoření", takto: „Ono „Pán
mne stvořil na počátku svého díla" nutno chápat tak, jak jsme předtím
vysvětlili. Říká-li, že byl stvořen, neříká to v tom smyslu, jako by z toho co
není, přešel do toho, co je, a byl jako ostatní tvorové učiněn z toho, co není,
jak se někteří zvráceně domnívají. Poněvadž má své bytí (ousia), žil a
existoval před stvořením světa a svým Otcem, Pánem všeho byl ustanoven
knížetem veškerenstva. Ono „stvořil" je místo slova „ustanovil" nebo
„určil". Také apoštol Petr nazývá knížata a vládce stvořením. „Buďte
poddáni pro Boha všemu lidskému stvořeni, buďto králi jako nejvyššímu
pánu nebo správcům, kteří od něho jsou posláni" (l P 2,13). Rovněž prorok
říká: „Buď připraven, Jerusaleme, vzývat Boha; hromobitím a stvořením
ducha oznamuje lidem svého Krista" (Amos 4,13). To „stvořením ducha"
neznamená, že duch byl učiněn z toho, co není. Bůh nestvořil Ducha
(Svatého), když skrze něho oznámil lidem svého Krista. Duch Svatý
existoval ještě dříve, než se objevilo slunce. Poslal jej v době, kdy byli
apoštolově shromážděni. Jeho hlas hřměl jako hrom z nebe, jako když táhne
silný vítr a apoštolově byli naplněni Duchem Svatým. Takto oznámil všem
lidem Božího Krista podle proroctví, které řeklo: „Hromobitím a stvořením
ducha oznamuje lidem svého Krista." Slovo „stvořil" je místo slova „poslal"
či „ustanovil". Hromobití z nějakého důvodu naznačuje hlásání evangelia.
Také David, když říká „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože" (Ž 50,12), neříká to
proto, že by neměl srdce, ale že si přeje, aby se v něm zrodilo čisté
smýšlení. Z téhož důvodu Pavel také říká: „Aby dva přetvořil v jednoho
člověka „(Ef 2,15). To znamená: Spojil. Pohleď, zda „obléci nového
člověka, který je stvořen podle Boha", a „v Kristu nové „stvoření" a jiná
místa můžeme nalézt v Bohem inspirovaných knihách? Nediv se, že Písmo
mluví obrazně. „Bůh mne stvořil na počátku svého díla" tedy znamená
„ustanovil" nebo „určil"."
Toto uvedl Eusebius v knihách proti Marcellovi. My jsme to citovali,
abychom tím odpověděli těm, kteří Eusebia pošetile napadají a urážejí.
Nemohou dokázat, že Eusebius, když užil ve svých knihách slova
naznačující Kristovo spasitelské poslání, přidělil Božímu Synu začátek bytí.
Eusebius byl obdivovatelem Origenových spisů, v nichž by mohli najít
skrytý, alegorický smysl a porůznu i najít, že Syn se zrodil z Otce. Tímto
jsme chtěli odpovědět těm, kteří Eusebia osočují.
22. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL SE
VRACEJÍ NA SVÁ MÍSTA
Biskupové shromáždění na oddělených synodách jak v Šardice tak v
thráckém městě Filippi se vrátili do svých měst. Západní a východní církev
se kvůli sporům rozdělily. Rozdělující hranicí společenství byla hora mezi
Illyriem a Thrákií nazvaná Tisucis (Susacis). Až do té doby, přesto že
věroučné spory nebyli odstraněny, sdíleli společenství. Potom se však
nestýkaly. Takový hanebný rozkol zavládl v té době v církvi. Ihned potom
imperátor vládnoucí na Západě oznámil svému bratru, co se stalo v Šardice,
a vyzval jej, aby se postaral, aby Pavel a Athanasius se mohli vrátit do svých
biskupských sídel. Když však Konstantius bratrův požadavek ze dne na den
odkládal, imperátor na Západě Konstans dál bratrovi na vybranou: Buď aby
Pavla a Athanasia znovu ustanovil v jejich církvích, nebo, kdyby to neučinil,
že jej bude považovat za nepřítele a nemůže proto čekat nic jiného než
válku. Svému bratrovi napsal toto: „Zde u mně jsou Athanasius a Pavel.
Vyslechl jsem od nich, že jsou pro svou zbožnost pronásledováni. Slíbíš-li,
že se vrátí na svá místa a potrestáš-li ty, kteří bezdůvodně jim ukřivdili,
pošlu ti tyto muže. Pakli se budeš zpěčovat, ujišťuji tě, že přijdu a proti tvé
vůli je dosadím znovu na jejich místa."
23. KAPITOLA POKRAČOVÁNÍ
Východní imperátor těžce nesl toto sdělení. Povolal k sobě nemálo
východních biskupů a ptal se jich, jak se má rozhodnout. Oni odpověděli, že
je lepší dovolit Athanasiovi ujmout se správy církve než rozpoutat zase
vnitřní válku. Imperátor byl přinucen k sobe povolat Athanasia. Mezitím
západní imperátor Konstans poslal Pavla s dvěma biskupy a s
doporučujícím dopisem svým i dopisem synody s veškerou poctou do
Konstantinopole. Athanasius se dosud bál a váhal jít ke Konstantiovi.
Obával se, že bude zase falešně obviněn. Proto imperátor Východu jej k
sobě povolává ne jednou, ale i třikrát, jak dokazují dostatečné dopisy, které
jsme přeložili z latiny do řečtiny a zní takto:
..Konstantius Vítěz, Augustus biskupu Athanasiovi.
Naše obzvláštní dobrotivost nestrpí, abys byl déle pronásledován a jakoby
zmítán v rozbouřeném mořském příboji. Naše stálá úcta k tobě nedovoluje,
abys zbaven své vlasti, oloupen o majetek bloudil po dalekých a
nebezpečných cestách. Při své citlivé duši příliš dlouho jsem odkládal ti
napsat, poněvadž jsem čekal, že ty sám přijdeš a požádáš mne o pomoc ve
svých svízelích. Snad strach tě zdržoval ve tvém úmyslu. Proto jsme poslali
tvé důstojnosti jako projev naší laskavosti dopis, abys co nejdříve k nám
přišel. Jednak abys splnil své přání, jednak abys zakusil naši dobrotivost a
jednak abys znovu dostal své sídlo a majetek. Kvůli tomu jsem prosil svého
bratra vítěze a augusta Konstanta, aby ti umožnil přijít ke mně a za pomoci
mé i bratra abys mohl znovu získat vlast, což ti zaručuje naše dobrotivost
vůči tobě."
..Konstantius Vítěz, Augustus biskupu Athanasiovi.
V dřívějším dopise jsme ti velmi jasně naznačili, abys klidně k nám přišel,
protože bylo naším úmyslem poslat tě do tvého sídla. Tvé důstojnosti jsme
přece poslali dopis. Nastup do úředního vozu a bez obav rychle přijeď, abys
mohl včas získat, po čem toužíš."
,, Konstantius Vítěz a Augustus biskupu Athanasiovi.
V Edesse v přítomnosti tvých kněží jsme se rozhodli poslat k tobě jednoho z
kněží, aby sis pospíšil přijít na mé panství a přijít zároveň ke mně a pak bez
meškání aby ses odebral přímo do Alexandrie. Poněvadž již uplynula dlouhá
doba, co jsi dostal náš dopis a ještě ses nerozhodl k nám přijít, proto jsme se
rozhodli znovu ti připomenout, abys bez váhání k nám brzy přišel a mohl
ses vrátit do své vlasti, což bylo tvým přáním. A abys byl co nejpodrobněji o
všem zpraven, poslali jsme k tobě diákona Achetu, od kterého se dozvíš, jak
jsme se rozhodli a co si přeješ dosáhnout." '
Když Athanasius dostal tento dopis v Aquileji1 - tam se zdržoval po
odchodu ze Sardiky - spěchal do Říma. Dopis ukázal římskému biskupu
Juliovi. Římská církev měla z toho velkou radost. Domnívali se, že
imperátor Východu bude souhlasit s vírou (nicejského koncilu), když k sobě
povolal Athanasia. Julius to naznačil v listě týkajícím se Athanasia kléru a
lidu alexandrijskému.
1. Aquilea - město při Jaderském moři.
Dopis římského biskupa Julia do Alexandrie
..Biskup Julius kněžím, diákonům a alexandrijskému lidu, milovaným
bratřím v Pánu pozdrav.
Nejmilejší bratří, upřímně vám blahopřeji, že můžete na vlastní oči vidět
plody své víry. Vidíte to na mém spolubratru Athanasiovi. Pro jeho upřímně
zbožný život vám jej Bůh znovu vrátil. Z toho možno poznat, jak vroucně
jste se modlili k Bohu a kolik v tom bylo lásky. Myslili jste na nebeská
přislíbení a naučili jste se je od mého milovaného bratra milovat. Dobře jste
poznali onou správnou vírou ve svých duších Athanasia. Byl přítomen ve
vašich zbožných myslích a věřili jste, že nebude navždy od vás odloučen.
Není třeba vám psát dlouhý dopis, neboť cokoli řeknu, to vaše víra již měla,
a co jste si přáli, to se bohatě splnilo Kristovou milostí. Znovu opakuji,
blahopřeji vám, že jste se nedali nijak zviklat ve své pevné víře. Také
neméně blahopřeji svému bratru Athanasiovi. Ač velmi zkusil, přece téměř
stále vzpomínal na vaši lásku. Ač byl tělem od vás vzdálen, duchem byl
vždy s vámi. Myslím, nejmilejší bratří, že velmi málo myslí na
nepříjemnosti, které zakusil. Všichni dobře poznali vaši i jeho víru. Jestliže
tak těžký úděl jej nezlomil, kdo by nevěřil, že tolik lásky se rozhořelo ve
vašich srdcích k vašemu biskupu a že on pro své tak slavné ctnosti bude
účasten v nebi slíbených-dober, ve které doufáme. On vydal úžasné
svědectví o víře jak pro přítomnost tak i pro budoucnost. Zakusil tolik útrap
na zemi i na moři a úklady ariánské strany jako by ušlapal. Kvůli nenávisti
svých nepřátel se ocital v nebezpečí, pohrdal smrtí. Avšak pomocí
všemohoucího Boha a Pána našeho Ježíše Krista vyvázl bez pohromy. Věřil,
že unikne nástrahám nepřátel a že se zase stane útěchou vašich duší. Spolu s
vámi si odnesl z boje velmi vznešenou trofej vítězství. Byl vyznamenán
před celým světem a všem ukázal důkaz tak slavně prožitého života. Vždyť
ten, kdo hájil tak rozhodně svou víru a nebeskou nauku, ten také jasně
ukázal na vaši obzvláštní lásku k němu. Vrací se k vám s větší slávou, než
když od vás odešel. V ohni se ukáže vzácné čisté zlato a stříbro. To možno
říci o důstojnosti tak vynikajícího muže. Po uhašení požáru utrpení, po
tolika nebezpečích se k vám vrací prohlášen nevinným nejen ode mne, ale
také od celého koncilu. Nejmilejší bratři, přijměte s boží poctou a s radostí
svého biskupa Athanasia i ty, kteří s ním trpěli. Svými spasitelnými dopisy
jste živili a napájeli svého pastýře žíznícího a lačnícího po vaší zbožnosti,
když byl mezi vámi. Byli jste mu velkou útěchou, když byl v cizině a vaše
zbožné duše mu velmi ulehčovaly utrpení, když byl pronásledován a když
mu strojili úklady. Myslím již na vaši radost z jeho návratu, myslím na vaši
velkou zbožnost i na čestné lidi, kteří se budou sbíhat jako k nějaké
slavnosti. Jaký to bude den, až se k vám vrátí můj bratr. Bude to opravdu
velká radost, zvlášť když ustaly dřívější třenice. Jeho důstojný návrat jistě
naplní všechny neuvěřitelnou radostí. I my se budeme velmi radovat, že
nám bylo dopřáno poznat takového muže. Bude asi správné, abychom dopis
zakončili modlitbou: Všemohoucí Bůh a jeho Syn náš Pán Ježíš Kristus
nechť vám stále dopřává svou milost a odmění vaši vynikající víru, kterou
jste dosvědčili tak krásně ve svém biskupu. Nechť vám štědře dopřává,
abyste vy i vaši potomci zde i v budoucím životě dosáhli takové odměny,
kterou ani oko nevidělo, ani o které ucho neslyšelo a na kterou si člověk
nepomyslil, kterou připravil Bůh těm, kteří ho milují skrze Pána našeho
Ježíše Krista, skrze nějž všemohoucímu Bohu sláva na věky. Amen. Vám,
nejmilejší, přeji hodné zdraví."
Athanasius spoléhaje se na tento dopis odešel na Východ. Imperátor jej
nikoli nerad tehdy přijal. Přece však se jej snažil oklamat na radu lstivých
ariánů. Řekl Athanasiovi: „Třeba že jsi znovu získal biskupské sídlo z
rozhodnutí koncilu a s mým svolením, přece, poněvadž v Alexandrii jsou
lidé, kteří nejsou ve společenství s tebou, chci, abys jim dovolil ponechat si
jeden kostel ve městě." Na tento požadavek Athanasius rychle odpověděl:
„Imperátore, ve tvé moci je přikázat nebo učinit, co je ti libo. I já od tebe
žádám, abys mi prokázal něco místo dobrodiní." Když to imperátor rychle a
ochotně slíbil, dodal Athanasius: „Žádám na tobě totéž, co jsi chtěl na mně.
Žádám, aby v jednotlivých městech se dal jeden kostel těm, kteří se sami
odloučili od společenství s ariány." Jakmile ariáni prohlédli Athanasiův
úmysl, řekli, že tuto záležitost nutno odložit na jindy. Imperátorovi přesto
nepřekáželo nic v tom, aby to, co si usmyslil, neobešel jiným způsobem.
Proto dosadil na původní místa Athanasia, Pavla, Marcella, biskupa v Gáze
Asklepa a biskupa v Hadrianopolis Lucia. Tito dva poslední měli povolení
od synody v Sardice. Asklepus proto, že předložil úřední zápis, ze kterého
vysvítalo, že Eusebius Pamphilus a několik jiných dobře věděli o příčinách
jeho sesazení a že mu Eusebius vrátil jeho hodnost. Lucius proto, že jeho
žalobci se rozprchli. Tedy na příkaz imperátora se vrátili do svých měst a
městům bylo přikázáno, aby je ochotné přijala. V Ancyře, poněvadž Basilius
byl vyhnán a na jeho místo přišel Marcellus, nastalo nemalé pobouření.
Marcellovým protivníkům to bylo příležitostí znovu Marcella osočovat.
Asklepa občané Gázy přijali rádi. V Konstantinopoli Macedonius dočasně
uvolnil místo Pavlovi a v kostele v kterémsi městě svolal shromáždění.
Biskupům, klerikům a alexandrijskému lidu napsal imperátor dopis, aby
Athanasia ochotně přijali. Také v jiných dopisech přikázal, aby bylo zcela
smazáno, co bylo na soudech proti Athanasiovi vyneseno. Dopisy jsou zde
přiloženy.
Dopis přimlouvající se za Athanasia
..Vítěz Konstantius Maximus, Augustus biskupům a kněžím alexandrijské
církve. Pozdrav.
Je známo, že ctihodný biskup Athanasius milostí a dobrotivostí Krista
nikterak nebyl zbaven úřadu, ačkoli na krátký čas se podřídil lidskému
soudu, který mu nebyl příznivě nakloněn. Považoval však za spravedlivé
podřídit se Boží prozřetelnosti, která vše řídí. Z Boží vůle a naším
rozhodnutím se vrátil do vlasti i do církve, jíž z Božího pokynu byl
představeným. Naše dobrotivost mu musí pomáhat. Proto všechna
rozhodnutí proti těm, kteří sdíleli společenství s ním, musí být zrušena a
zapomenuta a veškerá podezření proti němu odstraněna. Klerikům, jak se
sluší, musí být potvrzeny všechny výsady kdysi jim dané. Také jsme
považovali dokázat mu svou laskavost tím, že všichni, kteří jsou zapsáni do
svatého stavu kléru, biskupové i klerici i všichni jeho přívrženci mají
zajištěn klid. Znamením dobré vůle každého bude plný souhlas s
Athanasiem. Nařídil jsem tedy, aby všichni, kdo správné smýšlí a jsou s
Athanasiem ve společenství, takto mou vůlí stejné jako dříve Boží
prozřetelností užili dobrodiní daného jim Bohem."
„Vítěz Konstantius Maximus, Augustus lidu alexandrijské církve. Vždy bylo
naší snahou vás dobře spravovat. Proto jsme se rozhodli poslat vám biskupa
Athanasia, muže spravedlivé smýšlejícího, skromného a vynikajících
mravů, kterého jste dlouho postrádali. Přijměte jej jako obvykle důstojně.
Ať je vaším pomocníkem, když se modlíte k Bohu. Snažte se zachovat
jednotu a klid jak mezi sebou, tak i s námi, jak to vyžadují přesvatá
ustanovení církve. Nesluší se, aby mezi vámi byla nejednota a aby byl
porušen z některé strany klid, který v naší době panuje. Přejeme si, aby toto
zlo bylo vzdáleno od vás. Vybízíme vás, nejmilejší Alexandrijští, abyste se
se svým představeným Athanasiem modlili k Bohu, aby pohané, kteří jsou
dosud v síti bludu uctívání model, se snažili vyznávat učení našeho
přesvatého náboženství. Radíme vám, abyste vytrvali v tom, co jsme vám
předtím uvedli, a abyste rádi přijali biskupa poslaného vám Božím i naším
rozhodnutím a zahrnuli jej všelikou péčí. Jistě budete souhlasit s naší
dobrotivostí. Avšak kdyby jej někteří ze zlé vůle nechtěli přijmout - aby byla
odstraněna živná půda pro hádky a vytáčky -nařídili jsme vašim soudcům
zkrotit těžkým trestem všechny, kdo by se tomu vzpírali. Poznáte, že k
našemu rozhodnutí podle Boží vůle potrestat buřiče nás vede starost o klid u
vás. Upřímně zachovejte, co souhlasí se svatým náboženstvím. Přijmete
Athanasia s veškerou úctou a poctami a modlete se spolu s ním za svornost
mezi vámi i v celém světě k všemohoucímu Bohu Otci."
„Vítěz Konstantius, Augustus Nestoriovi.
(týž dopis poslán prefektům v Augustodomnici, Thebaidě i Libyi) Jestliže se
někdy předtím stalo nějaké příkoří či křivda těm, kteří sdílejí společenství s
Athanasiem, chceme, aby se to již nikdy nestalo. Také chceme, aby jeho
klerici dostali zase své dřívější výsady.1 Chceme, aby tento náš příkaz byl
dodržován a aby všichni klerici, kteří sdílejí společenství s Athanasiem,
který byl znovu ustanoven ve své církvi, měli tytéž výsady, jich užívali a v
klidu žili."
1. V řeckém textu je „aleitourgesia", osvobození od veřejných služeb.
24. KAPITOLA ATHANASIUS V
JERUZALÉMĚ
Biskup Athanasius spolehnuv se na tento dopis odešel přes Sýrii do
Palestiny. Když přišel do Jeruzaléma, vysvětlil biskupu Maximovi jednak
rozhodnutí sardické synody, jednak že imperátor Konstantius souhlasil s
rozhodnutím biskupů. Dokázal také, že byla svolána synoda biskupů.
Maximus bez váhání povolal některé biskupy ze Sýrie a Palestiny. Na
synodě oznámil Maximus své společenství s Athanasiem a vzdal mu poctu.
Tato synoda také napsala Alexandrijským a biskupům v Egyptě a Libyi své
rozhodnutí o Athanasiovi. Proti Maximovi, který předtím odmítl podporovat
Athanasia a nyní toho litoval, se ostře ozvali všichni, kteří nenáviděli
Athanasia, jako by nebylo správné, co učinil. Athanasius se rozhodl
podporovat Maxima a sdílet s ním společenství. Vzdal mu také svou poctu.
Když se o tom dozvěděli Ursacius a Valens, kteří dříve horlili pro Ariovo
učení, odsoudili své dřívější jednání, odebrali se do Říma, biskupu Juliovi
dali potvrzení o své lítosti a souhlasili s vírou v soupodstatnost. Athanasiovi
poslali dopis a mezi jiným prohlásili, že chtějí s ním sdílet společenství.
Takto tedy Ursacius a Valens přemoženi šťastným Athanasiovým koncem
souhlasili, jak jsem řekl, s vírou v soupodstatnost. Athanasius se pak odebral
přes Palusium do Alexandrie. V jednotlivých městech, kudy procházel, učil,
varoval před ariány a vybízel, aby přijali ty, kteří vyznali víru v
soupodstatnost. V některých církvích světil služebníky. Ze světil v jiných
církvích služebníky, to bylo důvodem k jeho dalšímu obvinění. Tolik o tom,
co se přihodilo Athanasiovi.
25 . KAPITOLA TYRANI MAGNENTIUS A
BRITANIO, KONSTANTIOVA PORÁŽKA
Mezitím se stát ocitl v nelehkém válečném postavení. Stručně shrnu
události. Když zemřel Konstantin, který založil Konstantinopolis, jeho 3
synové - jak jsem uvedl v 1. knize - si rozdělili vládu v říši. Nutno však
vědět, že spolu s nimi vládl jejich příbuzný Dalmatius nesoucí jméno svého
otce. Vládl krátký čas. Zabili jej vojáci. Konstantius nepřikázal ani
nezakázal jej zabít. Že Konstantin Mladší zahynul, ať už tím, že vtrhl na
území svého bratra či rukou vojáků, o tom jsme již řekli. Po jeho smrti
vypukla válka Peršanů proti Římanům. V ní si Konstantius nevedl úspěšně.
V noci byla svedena bitva na hranicích mezi římským a perským impériem a
perské vojsko prý na čas zvítězilo. V téže době poměry křesťanů nebyly
nijak klidné. Kvůli Athanasiovi a slovu „jedné podstaty" byl v církvích
sváděn ostrý zápas. Za těchto událostí vystoupil v západních zemích tyran
Magnentius. Ten intrikami sesadil imperátora v západních částech impéria
Konstanta, který se tehdy zdržoval v Gallii. Rozpoutala se revoluce. Tyran
Magnentius se zmocnil celé Itálie, podmanil si Afriku a Libyi a obsadil i
Gallii. V illyrském městě Sirmiu prohlásili vojáci tyranem jiného, jménem
Vetranio (Bratanio). I v Římě propuklo povstání, neboť syn sestry
Konstantia Nepotianus podporován gladiátory domáhal se moci nad
impériem. Magnetiovi vojáci jej zabili. Magnentius vpadl do západních
území a zpustošil je.
26. KAPITOLA ATHANASIUS A PAVEL
ZNOVU VYHNÁNI
Tolik špatného se sběhlo za krátký čas čtyř let po synodě v Sardice za
konsulů Sergia a Nigriana. Když to bylo Konstantiovi oznámeno, domníval
se, že nadešla vhodná doba zmocnit se vlády nad celým impériem. Jako
imperátor Východu se rozhodl vojensky vytáhnout proti tyranům.
Athanasiovi protivníci si zase v domnění, že nastala vhodná doba, vymyslili
proti Athanasiovi, ještě než přišel do Alexandrie, velmi těžká obvinění.
Imperátorovi Konstantiovi namluvili, že Athanasius rozvrátil celý Egypta
Libyi. Vysvěcení služebníků v jiných církvích mu velmi přitížilo.
Athanasius se mezitím vrátil do Alexandrie a svolával různé synody
egyptských biskupů. Ti potvrdili rozhodnutí biskupů na synodě v Sardice a
rozhodnutí synody v Jerusalemě svolané Maximem. Imperátor, který se
dříve přidržoval ariánského bludu, změnil všechna svá dřívější rozhodnutí.
Nejprve přikázal poslat do vyhnanství konstantinopolského biskupa Pavla.
Ti, co Pavla odváděli, v kappadockém městě Kukusi Pavla hanebně uškrtili.
Také Marcellus byl vyhnán z Ancyry a představeným církve se opět stal
Basilius. Hadrianopolský biskup Lucius byl v okovech umučen ve vězení.
Také to, co bylo doneseno imperátorovi o Athanasiovi, imperátora tak
rozhněvalo, že přikázal Athanasia odstranit, ať se nalézá kdekoli. Přikázal
rovněž zabít představené církví v Thrákii Theodula a Olympia. O čem
rozhodl imperátor, nezůstalo Athanasiovi utajeno. Tušil to a dal se na útěk.
Tak se vyhnul imperátorovým hrozbám. Osočovali jej ariáni, zvláště biskup
z Nerodiady v Kilikii Narcissus, Georgius z Laodicee a představený
antiochijské církve Leontinus. Tento Leontinus již jako kněz byl zbaven své
hodnosti. Obcoval se ženou jménem Eustolia a ve snaze utajit hanebné
podezření, dal se vyklestit, aby potom s ní mohl volně žít, aniž by se
dopustil, co by bylo považováno za hřích. Z vůle a úsilí imperátora
Konstantia se stal biskupem antiochijské církve po Stefanovi, který
nastoupil po Placitovi. Ale o tom dost.
27. KAPITOLA KONSTANTINOPOLSKÝ
BISKUP MACEDONIUS
V této době Macedonius,který byl zbaven úřadu, jak jsme uvedli, se stal
představeným kostelů v Konstantinopoli. Poněvadž dostal velikou volnost v
jednání, rozpoutal mezi křesťany válku o nic horší, než byla v době tyranů.
Přemluvil imperátora, aby mu napomáhal při pustošení kostelů. Šel až tak
daleko, že cokoli chtěl špatného podniknout, bylo provedeno zákonitou
cestou. Ve všech městech byl oznámen zákon. Vojákům bylo nařízeno
horlivě pomáhat při vykonávání imperátorových nařízení. A tak byli
vyhnáni nejen z kostelů, ale i z měst všichni, kteří souhlasili s vírou v
soupodstatnost. Nejprve však byli vyšetřováni. Po dlouhém vyšetřování ti,
kteří se málo nebo téměř nic nestarali o kostely, začali je nutit, aby s nimi
sdíleli společenství. Nebylo
to menši násilí, než co činili kdysi ti, kteří nutili křesťany uctívat modly.
Mnozí byli různým způsobem mučeni, mrzačeni, byl jim zabavován
majetek. Jiní byli vyhnáni z vlasti, jiní zemřeli při mučení, někteří zemřeli
ve vyhnanství. Toto se dělo ve východních městech a zvláště v
Konstantinopoli. Toto pronásledování, které před tím nebylo tak hrozné,
rozšířil Macedonius, jakmile se stal biskupem. V řeckých, illyrských
městech a ve městech v ostatních částech světa na Západě byla města toho
ušetřena, poněvadž byla jednotná a vždy u nich vládla víra nicejského
koncilu.
28. KAPITOLA ATHANASIOVO SVĚDECTVÍ
O ARIÁNU GEORGIOVI
Slyšme Athanasia o tom, co v té době dělal v Alexandrii Georgius. Toto
vypráví o událostech:
..Někteří přišli do Alexandrie a hledali nás, aby nás zabili. Co se stalo
potom, to bylo horší než to předtím. Vojáci znenadání obklíčili kostel. Místo
modliteb se tu válčí. Tehdy Georgius, kterého poslali z Kappadokie, přišel v
postní době a co se od nich naučil, prováděl v ještě větší míře. Po svatém
týdnu začali dávat panny do vězení. Vojáci odváděli spoutané biskupy. Z
domů byly odváděny vdovy a sirotci, domy byly zapečetěny, rodiny
pleněny, křesťané v noci násilím odváděni. Bratří kleriků stejně jako klerici
se ocitli v nebezpečí života. Bylo to velmi kruté, ale daleko krutější bylo, co
se stalo potom. V následujícím svatodušním týdnu se totiž lid postil a šel se
modlit na hřbitov, protože nechtěli mít noc společného s Georgiem. Když
tento nehodný člověk to zpozoroval, poslal proti nim vojenského velitele
manichejce Sebastiana. Ten s vojenským oddílem s tasenými meči, luky a
oštěpy v neděli zaútočil na lid. Velmi urážel tu trochu lidí - velká většina již
odešla -, kteří se tam ještě modlili. Pak dělal co nejhoršího jen mohl. Zapálil
hranicí, panny postavil před oheň a nutil je vyznat ariánskou víru. Když
poznal, že je nemohl přinutit, že pohrdají ohněm a plameny, vysvlékl je ze
šatů, bil je do úst a tváří, takže je známí těžko poznávali. Zatkl také 40 mužů
a bil je novým způsobem. Pruty, které měly ještě trny, rozdrásal jim záda
tak, že někteří s vraženými trny do zad musili jít k lékaři. Jiní, kteří nemohli
vydržet tak kruté mučení, si raději přáli zemřít. Všichni muži spolu s
pannami byli odvedeni k velké Oase. Těla mrtvých nebylo dovoleno dát
příbuzným, byla pohozena. I to bylo vojákům dovoleno. Vojáci to tajili, aby
u lidí budili dojem, že nic krutého nespáchali. To tedy dělali ve své
zaslepenosti. Krutost, nelidskost a hanebné jednání vojáků byly přece jen
odhaleny. Blízcí příbuzní se radovali nad svými, že vyznali pravou víru, ale
přece se jen rmoutili, že nemohli pohřbít jejich těla. Biskupy z Egypta a
Libye Ammonia, Thmuida, Gaia, Filona, Hermena, Plinia, Psenosirima,
Nilammona, Agathona, Anagamfa, Marka, Drakontia, Adelfia, jiného
Ammonia a jiného Marka, kněze Hieraka a Dioscora okamžitě poslali do
vyhnanství. S těmito vyhnanými z vlastních sídel tak krutě zacházeli, že
někteří z nich zemřeli na cestě, jiní v exilu. Více než 30 biskupů zabili. Po
příkladu Achaba se snažili ze všech sil odstranit pravdu ze světa."
Takto vylíčil Athanasius, co dělal Georgius v Alexandrii.1 Imperátor odvedl
vojsko do Illyria. Byl k tomu donucen jednak v zájmu státu, jednak že
vojáci provolali imperátorem Britania. Když přišel do Sirmia, uzavřel s
Britaniem příměří. Mezitim se snažil přivést na svou stranu vojáky, kteří
provolali Britania imperátorem. Vojáci dali přednost Konstantiovi a
provolali jej za jediného augusta, krále a imperátora. O Britaniovi se ani
nezmínili. Když Britanio poznal, že je zrazen, vrhl se k nohám imperátora.
Konstantius mu odňal čelenku a purpurový plášť, ale jednal s ním vlídně.
Vybídl ho, aby klidně žil jako soukromá osoba. Starému člověku je
příjemnější žít bez nepříjemných povinností než si podržet prázdnou
hodnost plnou velkých starostí. Tak to skončilo s Britaniem. Imperátor mu
ponechal všechny výnosy z daní. Imperátor velmi často psal Britaniovi
žijícímu u bithynského města Prouse, že jej zbavil starostí a strachu a že mu
vlastně prokázal velké dobrodiní, lednak v jakých obtížích se ocitla
rozdělená říše i o tom, že jednal málo uváženě, když sám mohl užívat dober,
která udělil Britaniovi. Tolik o nich.
Tehdy imperátor ustanovil césarem svého bratrance Galia, kterému dal své
jméno, a poslal jej do syrské Antiochie hájit východní části impéria. Když
přišel do Antiochie, ukázalo se na Východě znamení Spasitele. Bylo totiž
vidět na nebi sloup v podobě kříže a vzbudilo to velký rozruch. Své velitele
s velmi velikými vojenskými sbory poslal Konstantius Magnentiovi, sám
však zůstal v Sirmiu, kde čekal na výsledek událostí.
1. Ve své obhajobě útěku (Apologetikon peri tés fygés-Apologeticum de fuda).
29. KAPITOLA HERESIARCHA FOTINUS
Mezitim představený církve v Sirmiu a Fotinus se pokoušel veřejně šířit
jakési učení, které si vymyslel. Poněvadž z toho vzniklo velké pobouření,
rozkázal imperátor svolat do Sirmia synodu biskupů.1 Z východních
biskupů tam přišli biskup z Arethusy Marek, alexandrijský biskup Georgius,
kterého, jak jsme již řekli, tam poslali po vypuzení biskupa Gregoria, dále
Basilius z Ancyry, který se tam stal biskupem po vypuzení Marcella,
Pancratius z Pelusia a Hypatianus z Herakly. Ze západních biskupů Valens z
Mursie a nerad přišel i Osius (Hosius), biskup ze španělského města
Cordoby, který v té době požíval velké vážnosti. Tito se shromáždili v
Sirmiu po konsulátu Sergia a Nigriana, poněvadž pro válečné události
nemohl žádný konsul zastávat obvyklé konsulské povinnosti. Tam bylo
odsouzeno učení Afričana Sabellia a Pavla ze Samosaty, a sesadili tam
Fotina. Všichni to, jak tehdy tak i později, schválili jako správné rozhodnutí.
1. r. 351.
30. KAPITOLA SIRMIJSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY
Tito biskupové shromáždění v Sirmiu oznámili jinou formulaci víry. Starou
začali odsuzovat a uvádět novou. Jednu napsal řecky arethuský biskup
Marek. Dvě jiné latinsky psané se ani slovně ani obsahem neshodovaly ani
mezi sebou ani s tou, kterou složil arethuský biskup. Jednu z těch latinsky
napsaných složenou řecky Markem zde uvedu.1 Druhou, kterou také v
Sirmiu předložil, vyložíme, až budeme mluvit o událostech v Arimini.
Nutno poznamenat, že obě byly přeloženy do řečtiny.
Formulace vyznání víry sepsaná Markem zní takto:
..Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a Tvůrce všeho. Je
Otcem všeho na nebi i na zemi.
Věříme i v jednorozeného jeho Syna, našeho Pána Ježiše Krista, zrozeného
z Otce přede všemi věky, Boha z Boha, Světlo ze Světla, skrze něhož vše
povstalo na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. On je Slovo, Moudrost,
pravé světlo a Život. V posledních dnech kvůli nám se stal člověkem,
narodil se ze svaté Panny, byl ukřižován a zemřel. Třetího dne vstal z
mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce, přijde na konci věků
soudit živé i mrtvé 'a odplatí každému podle jeho skutku. Jeho království
nekončí, ale zůstává na věky. Bude sedět po pravici Otce, nejen pokud trvá
tento svět, ale i v budoucím věku.
Věříme i v Ducha Svatého, to jest, Parakléta (Utěšitele), kterého Pán
přislíbil, že po svém nanebevstoupení pošle učedníkům, aby je učil a vše jim
připomínal. A toho poslal. Skrze něho jsou posvěcovány duše těch, kteří v
Krista opravdově a upřímně věří.
Kdo by řekl, že Syn je z toho, co není, či je z jiné podstaty (hypostatis) než
7. podstaty Otce nebo že byla doba, kdy nebyl, nad těmi vyslovuje obecná
svatá církev své anathema. Znovu potvrzujeme: Kdo by považoval Otce a
Syna za dva bohy, budiž proklet. Kdo by řekl, že Kristus byl Bohem před
věky a současně nevyznal, že Boží Syn měl účast na stvoření všeho, budiž
vyobcován. Kdo by se odvážil tvrdit, že se Syn nezrodil nebo že se částečně
zrodil z Marie, budiž proklet. Kdyby někdo o Synu podle předvedení
narozeném z Panny tvrdil, že se před věky nezrodil z Otce, že nebyl u Otce
a že skrze něho všechno nepovstalo, budiž proklet. Kdyby někdo řekl, že
Boží podstata (ousia) se může zvětšovat nebo zmenšovat, budiž proklet.
Kdo by řekl, že rozšířené bytí (ovsia, esentia) Boha oživilo Syna nebo že
rozšíření Boží bytí, abych tak řekl, se nazývá Synem, buď proklet. Kdo by
řekl, že Boží Syn je slovem jakoby uloženým v mysli Otce či že je pouhým
vysloveným slovem, buď proklet. Kdyby někdo řekl o tom „Jako jsem Bůh
první a poslední, kromě mne není žádného Boha" (Iz 44,6) - je to řečeno
proto, aby byly odstraněny modly a nebyly považovány za bohy - že to
znamená, že jednorozený není věčným Bohem a že tomu nutno rozumět
podle židovského zvyku, budiž proklet. Kdyby někdo řekl, že Syn narozený
z Marie je pouhým člověkem, budiž proklet. Kdyby někdo, když slyší
..Slovo se stalo tělem" se domníval, že Slovo se změnilo v tělo nebo že tím,
že se přeměnil, přijal tělo, budiž proklet. Kdyby někdo, když slyší, že
jednorozený Boží Syn byl ukřižován, tvrdil, že Boží Syn tím zanikl nebo že
utrpením se změnil nebo umenšil, budiž proklet. Kdyby někdo o tom
„Učiňme člověka" tvrdil, že to neřekl Otec Synovi, ale že Bůh Otec to řekl
sám sobě, budiž proklet. Kdyby někdo tvrdil, že Jakub neviděl Syna jako
člověka, ale nezrozeného Boha nebo že je Syn jeho částí, budiž proklet.
Kdyby někdo tvrdil o tom „Pán chrlil síru" (Gen 18), že to neplatilo o Otci a
Synovi, ale že síru chrlil pouze Otec, buď proklet. Síru chrlil Syn Pán
poslaný od Otce Pána. Když by někdo slyšel, že Otec je Pán a Syn je Pán, a
nazval Otce Pánem a Syna Pánem a při tom tvrdil, že Pána z Pána znamená,
že to jsou dva bohové, budiž proklet. Syna neumístňujeme na témže stupni
jako je Otec, ale podřizujeme jej Otci. Ani nesestoupil do těla bez svolení
Otce, ani sám od sebe nechrlil síru, ale z moci Pána, který má moc sám ze
sebe, totiž z Otce. Ani nesedí po pravici ze své moci, ale je poslušen Otce,
který říká: „Seď po mé pravici." Kdyby někdo řekl, že Otec i Syn i Duch
Svatý jsou jedna osoba, budiž proklet. Kdo by řekl, když nazývá Ducha
Svatého Paraklétem (Utěšitelem), že je nezrozeným Bohem, budiž proklet.
Kdyby někdo tvrdil, že není jiného Parakléta mimo Syna - sám Syn totiž
řekl: „Jiného Parakléta vám pošle Otec" - buď proklet. Kdyby někdo tvrdil,
že Duch Svatý je částí Otce a Syna, buď proklet. Kdyby někdo řekl, že vůlí
Otce se stal Boží Syn jakoby jedním z tvorů, buď proklet. Kdyby někdo
řekl, že Syn se zrodil proti vůli Otce, buď proklet. Otec totiž nezrodil Syna
proti své vůli jakoby jen z nutnosti, jako by nechtěl. On chtěl a tehdy jej ze
sebe zrodil bez času, bez utrpení. Kdo by tvrdil, že Syn je nezrozený a bez
začátku, a mluvil by o dvou nezrozených bez počátku jakoby o dvou bozích,
buď proklet. Hlavou a počátkem všeho stvořeného je Syn, Kristovou hlavou
je však Bůh. Všechno skrze Syna odvozujeme jako od jednoho počátku,
který je bez začátku. Vyložili jsme podrobně známky pravé křesťanské víry
a říkáme: Kdo by řekl, že Ježíš Kristus Boží Syn, který pomáhal Otci při
stvoření všeho, nebyl dříve než čas, ale pouze od té doby, kdy se narodil z
Marie, že byl Synem a Kristem a že teprve tehdy začal být Bohem, jak to
tvrdil Pavel ze Samosaty, budiž proklet."
Jiná formulace víry latinsky psaná a pak přeložená do řečtiny
..Bylo rozhodnuto vážně a podrobně uvažovat o víře a vysvětlit vše, o čem
se v Sirmiu o víře jednalo. Přítomní Valens, Ursacius, Germanius a ostatní
biskupové souhlasili, že je jeden všemohoucí Bůh Otec, jak se to hlásá na
celém světě. Že je jeden jednorozený jeho Syn Ježíš Kristus a náš Spasitel,
který se zrodil před věky z Otce. Nesluší se mluvit o dvou bozích, když sám
Pán řekl: „Jdu k svému a k vašemu Otci, k Bohu svému i Bohu vašemu."
Proto je Bohem všech, jak učil Apoštol: „Zda je Bůh toliko pro Židy? Což
ne i pro pohany? Ano, i pro pohany. Neboť je jeden Bůh a ten ospravedlňuje
obřezané z víry" (Ř 3,29). O tom není pochyb. Slovo, kterému říkají latiníci
„substantia - podstata" a Rekové „ousia" se mnozí velmi snažili přesně
pochopit. O slovu „jedné podstaty" či spíše .'.soupodstatný - homouosios" se
potom již nikdo nezmiňuje ani je církev nevysvětlila. Ve svatých Písmech o
tom není psáno. Přesahuje to daleko lidské myšlení. Ani zrození Syna nikdo
nemůže vysvětlit, jak prozrazují slova Písma svatého „Kdo vysvětlí jeho
zrozeni?" (Iz 53). Je známo, že pouze Otec ví, jak zrodil Syna, a pouze Syn
ví, jak ho zrodil Otec. Nikdo však nepochybuje, že Otec je větší slávou,
důstojností i božstvím. I podle jména je Otec vetší. To dosvědčuje sám Syn,
když říká: ..Otec, který mne poslal, je větší než já." Je také všeobecnou
vírou a nikomu to není neznámo, že to jsou dvě osoby, Otec a Syn, a že Otec
je větší a že Syn je mu podřízen jako vše ostatní, co si Otec podřídil. Že
Otec nemá počátek, že je neviditelný a nesmrtelný, že nemůže trpět. Že Syn
se zrodil z Otce, že je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, že jeho zrození - jak
bylo předtím řečeno -nikdo krom Otce nezná. Že Syn Pán a Bůh náš přijal
tělo, to jest, stal se člověkem, jak oznámil andělům a jak to učí všechna
Písma, zvláště učitel národů sám Apoštol. Že Kristus přijal z Panny Marie
člověka a jako člověk trpěl. Že však je hlavou a oporou víry tak, aby vždy
byla uchována Trojice, jak čteme v evangeliu : „Jdete, učte všechny národy
a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." V Trojici je dokonalé
číslo. Paraklét (Utěšitel) Duch Svatý poslán skrze Syna přišel podle
přislíbení, aby apoštoly a všechny věřící posvěcoval a učil."
Biskupové se snažili přesvědčit Fotina po jeho sesazení, aby s tím souhlasil
a podepsal. Slíbili, že mu vrátí biskupský úřad, přijde-li k rozumu a své
učení odsoudí a přijme jejich názor. On podmínku nepřijal a vybídl je k
debatě o tom. V ten den pro to stanovený z rozhodnutí imperátora se sešli
jak biskupové, kteří tam byli, tak i několik senátorů, které imperátor
požádal, aby byli přítomni pohovoru. Na shromáždění se postavil proti
Fotinovi Basilius, který tehdy byl biskupem v Ancyře. Rychlopisci začali
zapisovat jejich slova. Při velmi prudké debatě se začali velmi hádat.
Fotinus byl v debatě poražen a odsouzen. Zbytek života strávil ve
vyhnanství. Napsal řecky a latinsky knihu. Znal totiž latinsky. Psal proti
všem herezím, zatím co se snažil šířit své učení. O Fotinovi již dost. Nutno
však vědět, že biskupové, kteří se sešli v Sirmiu, litovali své latinsky psané
formulace víry. Když ji vydali, zdálo se jim, že obsahuje něco, co si
odporuje. Proto se snažili stáhnout ji zpět. Mnozí si ji však schovali. Proto
imperátor nařídil ji zabavit. Každému, kdo ji skrývá, pohrozil trestem. Avšak
žádné hrozby nemohly zničit, co jednou bylo napsáno, protože se to dostalo
do mnoha rukou. Tolik o tom.
1. V Sirmiu se konaly 3 synody. První byla r. 351 proti Fotinovi, druhá r. 357 jednala o
Hosiovi (Osiovi) a Potamiovi, třetí za konsulú Eusebia a Hypatia r. 359, na které byla
sepsána tato Markova formulace.
31. KAPITOLA CORDOBSKÝ BISKUP
HOSIUS
Poněvadž jsme se zmínili, že cordobský biskup Hosius přišel na synodu v
Sirmiu nerad, řekněme o něm něco. Krátce předtím byl Hosius podvodným
jednáním ariánů poslán do vyhnanství. Přece však v té době úsilím biskupů,
kteří se sešli v Sirmiu, se stalo, že imperátor jej povolal v úmyslu buď jej
přesvědčit nebo přinutit, aby souhlasil s biskupy tam shromážděnými.
Kdyby se tak stalo, byla by víra biskupů potvrzena překrásným svědectvím.
Proto, jak jsem řekl, přišel na synodu nerad. Když tento stařec odpíral
souhlasit s jejich vírou, zbili jej a jeho údy napínali na skřipec. Proto když v
té době byla vydána formulace jejich víry, byl donucen s ní souhlasit a
podepsat. Takto skončily události v Sirmiu. Imperátor Konstantius čekal v
Sirmiu na výsledek války proti Magnentiovi.
32. KAPITOLA MAGNENTIUS PORAŽEN
Magnentius hned jak snadno dobyl hlavní město Řím, zabil mnoho senátorů
a nemálo prostých lidí. Když Konstantiovi velitelé sebrali římské vojsko a
rychle proti němu vytáhli, Magnentius ustoupil z Říma a odešel do Gallie.
Tam se strhly*četné boje. Jednou vítězila ta, podruhé ona strana. Konečně u
Mursy - je to gallská pevnost - Magnentius poražen uzavřel se v pevnosti.
Tam prý se udalo něco zvláštního. IVLagnentius ve snaze povzbudit vojáky
ochromené porážkou, vystoupil na tribunu. Vojáci, jak to bývá zvykem ú
imperátorů, snažíce se provolávat slávu Magnentiovi jako by mimovolně
začali provolávat slávu Konstantiovi. Jedněmi ústy provolávali augustem ne
-Magnentia, ale Konstantia. Magnentius to považoval za zlé znamení.
Spěšně odešel z této pevnosti a uprchl do Zadní Gallie. Konstantiovi vojáci
jej rychle pronásledovali. Konečně došlo k bitvě u jakéhosi místa zvaného
Miltoseleucus, kde Magnentius poražen sám se dal na útěk. Chvátal do
Gallského města Lugdunum (Lyonu) vzdáleného od Mursy tři dny cesty. Jak
přišel do Lugdunum, nejprve zabil svou matku, potom bratra, kterého
ustanovil césarem, a nakonec sám spáchal sebevraždu. To se stalo za šestého
konsulátu Konstantiova a za druhého konsulátu Konstantia Galia 15. srpna.1
Nedlouho potom druhý Magnentiův bratr Decennius se oběsil. Ačkoli takto
skončila Magnentiova tyranie, ve státě přece nenastal klid. Ihned potom se
totiž objevil jiný tyran Silvanus. Konstantiovi velitelé jej ihned porazili v
Gallii, kde znepokojoval stát.
1. R 353 po třech letech a šesti měsících své vlády.
33. KAPITOLA ŽIDÉ V PALESTINSKÉ
DIOCAESAREl
Po těchto událostech záhy vypukla vzpoura na Východě. Židé, kteří bydleli
v palestinské Diocaesarei se vzbouřili proti Římanům a začali napadat ta
nejvzdálenější místa. Gallus nazývaný také Konstantius, kterého imperátor
Konstantius učinil césarem a poslal jej na Východ s vojskem, jim vypověděl
válku. Město Diocaesareu přikázal srovnat se zemí.
1. Diocaesarea (Seforis) kdysi významné město, které římský velitel Gabinius učinil r. 5755 př. Kr. sídlem židovského synedria.
34. KAPITOLA GALLUS CÉSAREM,
JULIANUS
Gallus však nedovedl skromně snášet dech štěstěny, ale usiloval o převrat
proti samému Konstantiovi, který jej učinil césarem, ve snaze stát se
samovládcem. Konstantius zanedlouho prohlédl jeho úmysl. Gallus totiž
zbavil prefekta Východu a hlavního questora pravomoci, aniž co
imperátorovi oznámil. Konstantius to těžko nesl a povolal Galia k sobě.
Gallus dostal velký strach a nerad šel k němu. Když Gallus obsadil
východní části území a byl již na ostrově Flavona,1 kázal jej Konstantius
sesadit. Po krátké době ustanovil Gallova bratra Juliana césarem a poslal jej
do Gallie proti barbarům. Gallus nazývaný také Konstantius byl zabit za
osmého Konstantiova konsulátu a za třetího svého konsulátu. Julianus2v
následujícím roce za konsulů Arbetiona a Lolliana 6. listopadu se stal
césarem. O Julianovi promluvíme v další knize. Konstantius zbaven těchto
těžkostí obrátil svou pozornost k válce s církvi. Ze Sirmia se odebral do
císařského města Říma a tam ihned svolal synodu biskupů. Některým
východním biskupům a biskupům západním přikázal rychle přijít do Itálie.
Mezitím co se tito chystali do Itálie, zemřel římský biskup Julius,3 který
řídil tamní církev 15 let. Po něm nastoupil biskup Liberius.
1. Flavona městečko
2. R. 355.
3. R. 352.
35. KAPITOLA AETIUS ,UČITEL EUNOMIA
V Antiochii v Sýrii vystoupil jiný původce hereze Aetius příjmením Atheus.
Aetius smýšlel jako Arius a byl téhož názoru, přece se však odloučil od
ariánů, protože Aria přijali do společenství. Arius, jak jsem řekl, jinak
smýšlel, jinak mluvil. V Nicei přistoupil na formulaci tam schválenou a
podepsal ji. Imperátora, který tehdy vládl, obelstil. Proto se Aetius zcela
odloučil od ariánů. Aetius ještě předtím byl heretikem a velmi přál Ariovu
učení. V Alexandrii se naučil číst a psát a odtud odešel do syrské Antiochie.
Zde se narodil a antiochijský biskup Leontinus jej vysvětil na diákona.
Krátce potom ohromil svým důvtipem ty, kteří se náhodou účastnili
rozmluvy. Své důkazy opíral o aristotelovské sofisty - svou knihu nadepsal
Syntagma. Jejich pomocí vysvětloval své klamné závěry, když nevěděl jak
dál. Velmi málo znal Aristotelovy poučky. Aristoteles totiž kvůli sofistům,
kteří se tehdy vysmívali filozofii, napsal pro jinochy, jak mají diskutovat, a
tím se stavěl proti sofistickým závěrům. Akademici, kteří vysvětlují spisy
Platona a Plotina, vytýkají Aristotelovi to, o čem tak duchaplně diskutoval.
Aetius i když vůbec nenásledoval učitele Akademika, přidržel se jeho
úskoků. Proto nemohl pochopit, jak je to se zrozením nezrozeného a proč je
to, co se zrodilo, věčné jako to, co zrodil. Neznal učení církve, neznal Písmo
svaté, avšak sofistiku a snahu se hádat si přisvojil. Co však lze čekat od
nevzdělaného a neučeného člověka? Nejen se nic nenaučil od starých
spisovatelů, kteří vykládali svatá Písma mající vztah ke křesťanské víře, ale
naprosto zavrhl Klementa, Afričana a Origena, muže velmi moudré a v
každém ohledu zkušené spisovatele. Imperátorovi Konstantiovi a jiným psal
dopisy plné hloupostí, hašteřivosti a lsti. Proto jej nazývali AtheusBezbožný. Ačkoli tvrdil totéž co ariáni, přece jej považovali za heretika,
poněvadž nemohli pochopit jeho sofismata. Když jej vyloučili ze své církve,
přece jen chtěl budit zdání, že se od nich sám dobrovolné odloučil. Jeho
přívrženci se v té době nazývali aetiáni, teď však eunomiáni. Nedlouho
potom se totiž Eunomius, který byl písařem, od něho naučil zvrácenému a
pokřivenému učení a stal se představeným této heretické sekty. O
Eunomiovi řekneme na jiném místě.
36. KAPITOLA MILÁNSKA SYNODA
V té době se biskupové sešli v Itálii. Východních biskupů bylo málo.
Většina jich byla pokročilého věku a překážkou byla i dlouhá cesta. Ze
západních biskupů jich přišlo více než 30. Imperátor totiž nařídil svolat
synodu do Milána.1 Když tam přišli východní biskupové, nejprve žádali,
aby se všichni vyslovili proti Athanasiovi. Kdyby se tak stalo, domnívali se,
že tím bude naprosto znemožněn Athanasiovi návrat do Alexandrie. Když to
vystihli biskup Paulinus2 z Trevíru v Gallii, Dionysius a Eusebius Dionysius byl biskupem v předním italském městě Albě3 a Eusebius
biskupem v ligurském městě Vercelli - napjali všechny síly, aby nebylo
odhlasováno rozhodnutí proti Athanasiovi. To proto, aby nebyla otřesena
víra. Vstali a hlasitě řekli, že by jejich lstivým a podvodným jednáním bylo
podlomeno křesťanské náboženství. Řekli, že obvinění Athanasia je jasně
vymyšlené, že si to jen vymyslili, aby rozvrátili víru. Synoda byla
rozpuštěna.
1. Synoda (podle Baronia) se konala r. 355.
2. Podle Baronia nebyl na milánské synodě, nýbrž na arelatské (v Arles) r. 353.
3. Alba - místo Milán.
37. KAPITOLA ARIMINSKÁ SYNODA
Když se to imperátor dozvěděl, přikázal Paulínovi a Eusebiovi odejít do
vyhnanství a pojal úmysl svolat všeobecný koncil. Tam chtěl přivést k
jednotě všechny východní i západní biskupy. Uvážil však, že by to pro
velkou vzdálenost bylo velmi nesnadné a proto přikázal rozdělit koncil na
dvě části. Biskupové, kteří byli v Miláně, se měli sejít v italském městě
Arimini.1 Východním biskupům písemně přikázal sejít se v bithynském
městě Nikomedii. Rozhodnutí imperátora selhalo, neboť to nebyl jednotný,
ale rozdělený koncil. Biskupové, kteří se sešli v Arimini, nesouhlasili, a
východní biskupové v isaurijském městě Seleukii vyvolali nové schisma.
Proč se tak stalo, vysvětlíme v dalším pojednání, až něco málo řekneme o
Eudoxiovi. Téměř v téže době zemřel Leontius,2 který heretika Aetia
povýšil do diakonského stavu, a biskupem v syrském městě Germanicia se
stal Eudoxius. Tento byl tehdy v Římě a považoval za vhodné vrátit se na
Východ. Aby se mohl vrátit, velmi obratně požádal imperátora o návrat. Ze
prý město Germanicia velmi nutně potřebuje jeho útěchu a pomoc.
Imperátor neuváženě člověka pustil. Za pomoci imperátorových komorníků
opustil město a lstí se stal biskupem v Antiochii. Snažil se uvést Aetia znovu
do církve a na biskupské synodě usiloval Aetia znovu ustanovit diákonem.
Nemohl to prosadit, poněvadž hněv proti Aetiovi dopomohl spíše k vyhnání
Aetia než k úsilí Eudoxia znovu Aetia ustanovit. O tom však není třeba více
hovořit. Východní biskupové shromáždění v Arimini přešli spor s
Athanasiem mlčením a prohlásili, že se sešli z jiného důvodu. Ursacius a
Valens to velmi schvalovali. Tito z počátku prosazovali Ariovo učení,
později však římskému biskupu písemně prohlásili, že, jak jsem řekl,
souhlasí s vírou ..jedné podstaty - homousios". Tito dva se vždy dovedli
přizpůsobit. K nim se přidali také Germanius, Auxentius, Demofilus a
Gaius. Na tomto shromáždění biskupů Ursacius a Valens prohlásili, že vše,
co kdysi bylo předáno o víře, nesmí platit a že musí schválit formulaci víry,
kterou předtím biskupové složili v Sirmiu. Pak dali přečíst list, který měli v
ruce. Předložili však jinou formulaci víry, než jakou předtím složili v Sirmiu
a, jak jsem řekl, kterou utajili. Byla přeložena z latiny do, řečtiny a zněla
takto:
„Před naším pánem Konstantiem za konsulů Flavia Eusebia a Hypatia byla
ohlášena den před červnovými kalendami (22. května) tato katolická víra:
Věříme v pouze jednoho pravého Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele a
Tvůrce všeho.
Věříme i v jednoho jednorozeného Božího Syna, který byl před věky, před
každým počátkem a před každým časem, jak jen možno to postihnout.
Postihnout jej může jedině Bůh Otec. Je zrozený, netrpí. Skrze něho jsou
stvořeny jak věky tak i vše. Je jediný, jednorozený, zrozený pouze z Otce. Je
Bůh z Boha, podobný Otci, který jej zrodil, jak dosvědčují Písma. Jeho
zrození nikdo nepoznává krom Otce, který jej zrodil. Víme o něm, že je jeho
jednorozeným Synem, že na Otcův pokyn sestoupil z nebe, aby zahladil
hřích; že se narodil z Panny Marie, pobýval mezi svými učedníky a vůlí
Otce splnil všechno dílo spásy. Byl ukřižován, trpěl, zemřel, vstoupil do
předpeklí a všechno tam zařídil . Když to viděli strážci předpeklí, užasli.
Třetí den vstal z mrtvých, znovu pobýval s učedníky a po 40 dnech vstoupil
na nebesa, sedí po pravici Otce. V poslední den přijde ve slávě Otce, aby
odplatil každému podle jeho skutků. Věříme i v Ducha Svatého, kterého
přislíbil sám Boží Syn Ježíš Kristus, že jej, Utěšitele, pošle lidem, jak je
psáno: „Jdu k svému Otci; a budu prosit svého Otce, a jiného Utěšitele vám
pošle, Ducha pravdy; on ze mně vezme a poučí vás a připomene vám vše" (J
20). Poněvadž slovo „ousia - podstata" uvedli Otcové bez vysvětlení a lidé
nevědí, co to znamená, a mnozí to slovo napadají, protože není v Písmech,
rozhodli jsme se odstranit je a když mluvíme o Bohu, neuvést to slovo
„podstata". Písmo svaté slovo „podstata" Syna a Ducha Svatého nikdy
neuvedlo. Tvrdíme však, že Syn je ve všem podobný Otci, protože to svatá
Písma uvádějí a potvrzují."
Když to přečetli, biskupům se zdálo, že se vysmívají. Vstali a řekli:
„Nepřišli jsme proto, abychom se zřekli víry, ale abychom se postavili proti
novotám, které ji rozvracejí. Víru, kterou jsme od počátku přijali,
neporušeně zachováváme. Nejsou-li však to novoty, co zde bylo přečteno,
odsuďte ariánský blud tak, jako starý církevní zákon odsoudil jiné bludy
jako rouhání." Ze Ariovo učení je plné rouhání a až dosud plodí neklid v
církvi, je velmi dobře známo celému světu. Poněvadž nebylo přijato, co
uvedli Ursacius, Valens, Germanius, Auxentius, Demofilus a Gaius, bylo po
jednotě v církvi. Jedni s tím, co bylo na synodě v Arimini přečteno,
souhlasili; druzí zase víru nicejského koncilu znovu potvrdili a vysmáli se
přečtené formulaci víry. Zvláště Athanasius. Ten napsal tento dopis3:
„.Jaké učení postrádala katolická církev, že si vymýšlejí novou víru? Co s
tím ma]í společného konsulové? Ursacius, Valens a Germanius učinili něco,
co se nikdy v církvi nestalo a co nikdy nebylo slyšet u křesťanů. Napsali
tam totiž něco, o čem si myslili, že patří k víře. Uvedli konsuly, měsíc a
konečně i den, aby všichni rozvážní muži věděli, že jejich víra nezačala před
vládou Konstantia. Svůj blud potvrdili na papíru. Rozhodli se psát o Pánu,
ale jmenovali jiného pána, totiž Konstantia. Ten jim otevřel okno pro jejich
bezbožnost. Odepřeli Božímu Synu věčnost - až k takové špatnosti sáhli tito
nepřátelé Krista - a prohlásili imperátora za věčného. Snad je přivedli k
tomu svatí proroci, kteří dobu, ve které žili, uváděli podle konsulů.
Opravdu, kdyby se odvážili toto tvrdit, prozradili by svou vlastní
nevědomost. Ačkoli svatá proroctví se zmiňují, že Izaiáš a Ozeáš žili ve
dnech Oziových, Jonathana, Achaze a Ezechia; že Jeremiáš žil v době
Josuově, Ezechiel a Daniel v době vlády Kyra a Dareia a jak je tomu u
jiných proroctvích z doby proroků, přece tito proroci nepočítali svou víru
ani začátek božského náboženství od této doby. Kristus existoval před
dobou proroků, vždy i před stvořením světa, který nám Bůh připravil skrze
Krista. Proroci tím neoznačili dobu, kdy jejich víra započala. I před tím byli
věřícími. V té době prostřednictvím jich byla oznámena přislíbení. Přislíbeni
se týkalo nejspíše vtělení našeho Spasitele. Co bylo k tomu připojeno,
týkalo se jak Židů tak pohanů. Jak jsem řekl, v té době, kterou zaznamenali,
nezačala teprve víra. Proroci tyto události prorokovali v době, ve které žili.
Naši mudrci však ani nelíčí události ani nepředpovídají, co se stane, ale píší
„naše víra katolická byla dána" a ihned k tomu dodávají, že se to stalo za
konsulů v tom a tom měsíci a dni. Jako svatí muži popisují dobu, kdy se
něco stalo a kdy to psali, tak tito uvádějí dobu, kdy jejich víra začala. Kéž
by psali jen o víře. Oni též stanoví počátek víry, jako by předtím
neexistovala, a o tom chtějí diskutovat. Nepíší „tak věříme", ale „katolická
víra byla oznámena". A tak jejich drzost jasně prozrazuje jejich nevědomost.
Jejich nově složená formulace víry se jasně vyrovná ariánské herezi. Takto
písemně potvrdili, kdy začali věřit. Svou víru ohlašují nejinak než jak je
tomu u evangelisty: „Bylo dáno nařízení o soupisu." Toto nařízení předtím
neexistovalo, ale začalo existovat od oněch dnů. Evangelista začal tím, kdo
to nařídil. Když tito píší ..Byla dána víra", ukazují, že svůj blud si vymyslili
nedávno a že předtím neexistoval. Připojují-li slovo „katolická", řítí se tím
nerozvážně do katafrygijské zvrácenosti, která se obyčejné takto vyjadřuje:
Nám byla zjevena křesťanská víra, u nás začala. A jako katafryžští jmenují
svým pánem Maximillu a Montana, tak tito místo Krista jmenují Konstantia.
Začala-li víra v jejich době a za oněch konsulů, co bude s Otci a blaženými
mučedníky? Co bude s těmi, které sami vyučili víře a kteří zemřeli před
těmito konsuly? Proč je nevzkřísí a nevyrvou z nich, čemu je naučili, co již
vymyslili, napsali a do nich naseli? Jejich předstírané důvody jsou tak
nejapné a zavrženíhodné, že mohou být snadno usvědčeny a zavrženy."
Toto obsahuje Athanasiův dopis poslaný jeho přátelům. Kdo chce, může si
to přečíst a poznat, co v něm vážně a podrobně Athanasius probírá. Uvedli
jsme část tohoto dopisu a pokud možno zkráceně. Nutno také vědět, že
Valens, Ursacius, Auxentius, Germanius, Gaius, Demofilus byli synodou
sesazeni, protože se vzpěčovali vyslovit ariánskému názoru anathema.
Těžce nesli své sesazení a proto se odebrali k imperátorovi, aby mu sdělili
formulaci víry přečtenou na synodě. Synoda vysvětlila své rozhodnutí
imperátorovi v dopise přeloženém z latiny do řečtiny. Toto je jejich názor:
Dopis synody v Arimini imperátorovi4
„Podle Božího příkazu i nařízení Tvé zbožnosti soudíme, že naší pomocí
musí být upevněno, co kdysi bylo rozhodnuto o víře. Všichni biskupové ze
západních měst, kteří jsme se sešli v Arimini, jsme se jednomyslně shodli,
že víra obecné katolické církve musí být ještě krásnější a že její protivníci
musí být odhaleni. Po dlouhé úvaze jsme se rozhodli, že nutno pevně
zachovávat a stále chránit víru, která trvá odedávna až dodnes a kterou
proroci, evangelisté a apoštolové hlásali z milosti Boha našeho Pána Ježíše
Krista, tvého obhájce a ochránce. Je absurdní, a je zločinem něco měnit na
tom, o čem bylo správně a upřímně rozhodnuto a co bylo ode všech na
nicejském koncilu za pomoci Tvého otce, nejjasnějšího imperátora
Konstantina pečlivě prošetřeno. Jejich názor uznali všichni a veřejně to bylo
ohlášeno. Áriová hereze byla přemožena a pomoci imperátora uhašena
Imperátorou pomocí byly i jiné hereze vykořeněny. K rozhodnutí o víře není
třeba nic dodávat a je nebezpečné z něho něco ubírat. Kdyby se stalo jedno
nebo druhé, budou nepřátelé beztrestně páchat, co budou chtít. Ursacius a
Valens vsáli dříve do sebe ariánské učení a proto byli vyloučeni z našeho
společenství. Litovali však svého jednání -jejich svědomí jim vytýkalo, čeho
se dopustili -, takže konečně byli přijati do společenství. Jejich dopis
dosvědčuje, že prosili o milost. Proto jim bylo vše odpuštěno a prominuto.
To se stalo tehdy, když se konala synoda v Miláně v přítomnosti kněží
římské církve. Když tedy poznáváme, že Konstantin, který by měl být po
své smrti uchováván v paměti všech potomků, se snažil, aby vira v Nicei
písemně oznámená byla co nejpodrobněji prošetřena, považujeme za
nesprávné, když on po přijetí křtu zemřel a v klidu již odpočívá, něco na
víře měnit. Nepovažujeme za správné pohrdat starým ustanovením katolické
církve, s kterým tolik svatých vyznavačů a mučedníků, kteří byli původci
tohoto učení, souhlasilo a pevně se toho drželi. Bůh skrze Pána našeho
Ježíše Krista jejich víru dovedl až do doby tvé vlády. Jeho pomocí rostlo
Tvé impérium, takže vládneš nad celým světem. Naproti tomu politováni
hodní ubožáci schopní bezbožně zaútočit se snaží prohlašovat se za hlasatele
bezbožného učení a tak rozvrátit pravdu. Svou lstivou škrabošku totiž
odhalili, když z Tvého příkazu se sešla synoda. Jakmile zpozorovali, že
Germanicius, Auxentius a Gaius, kteří se začali hádat a tříštit jednotu,
nesouhlasí s učením církve, pokoušeli se lsti a křikem o něco nového. Jejich
učení překonalo všechno rouhání. Když však poznali, že biskupové nesdílejí
jejich názor ani s nimi nechtějí táhnout za jeden provaz, odebrali se na naše
shromáždění s úmyslem přečíst své písemné prohlášení o víře. Zanedlouho
je všichni biskupové snadno prohlédli. Aby v církvi znovu nezavládl neklid,
uznali jsme za velmi vhodné vyloučit je z našeho společenství, a tím aby
byla stará rozhodnutí zachována. Tvé dobrotivosti jsme poslali posly s
dopisem, aby ti sdělili smýšlení a názor synody. Přikázali jsme jim, aby ve
jménu autority a svědectví zákonů, které kdysi potvrdili pravdu, naznačili
Tvé spravedlnosti, že - nikoli jak řekli Ursacius a Valens - nebude pokoj,
budou-li řádná ustanovení rozvrácená. Kdo rozlomili pouta pokoje, mohou
být původci pokoje? Naznačili jsme také, že propukne nepokoj i v jiných
městech i v samotné římské církvi. Proto prosíme Vaši dobrotivost, abys
klidně vyslechl naše posly a nedovolil urážet ty, kteří zemřeli, ale abys nám
umožnil pevně setrvat v tom, co rozhodli a stanovili naši předkové, o
kterých je známo, že s pomocí Ducha Svatého moudře a obezřetně jednali.
Novoty vnášejí do duší věřících nevěru a do duší nevěřících krutost.
Prosíme také, aby se biskupové, kteří žijí v cizích krajinách a dělá jim obtíže
stáří a jsou chudí, mohli bezpečně vrátit domů. Jejich nepřítomností jejich
církve velmi trpí. Kromě toho žádáme, aby ze starých rozhodnutí nebylo nic
odstraněno ani nic k nim přidáváno, ale aby vše, co Tvůj otec rozhodl a je
dodnes zachováváno, zůstalo pevné. Prosíme také, abys nám v ničem
nedělal obtíže, abys nás nenechával nepřítomné v našich církvích, ale
abychom jako pastýři byli se svými stády a mohli tak v klidu Boha zbožně
uctívat a prosit za Tvé zdraví a aby Bůh milostivé dopřával Tvé říši stále
pokoj. Naši poslové ti sdělí, kteří biskupové podepsali, a podrobně
svědectvím svatých Písem Tvou milostivost podrobně zpraví o
rozhodnutích."
Tak to napsala synoda a biskupové poslali. Ursacius a Valens, kteří je
předešli, začali u imperátora synodu osočovat a ukazovali mu svou
formulaci víry, kterou sebou přinesli. Imperátor nakloněn ariánskému
názoru vzplanul hněvem proti synodě a Ursacia a Valenta začal zahrnovat
velkými poctami. Proto biskupové poslaní synodou, ač dlouho čekali na
imperátorovu odpověď, nemohli přinést žádnou odpověď. Konečně
rostřednictvím jiných poslal imperátor synodě tento připis:
,,Konstantius, Vitěz a Triumfator biskupům shromážděným v Arimini.5 Vaši
svatosti jistě není neznámo, že jsme vždy se starali o ctihodné božské
Kristovo náboženství. Přece však nebylo vhodné ke mně připustit 20
biskupu, které Vaše moudrost ke mně poslala, neboť jsme byli zaměstnáni
výpravou proti barbarům. Jak víte, je dobré, aby ten, kdo hodlá pojednávat o
úkolech přesvatého náboženství, měl duši oproštěnou od jakékoli starosti a
neklidu. Proto jsem nařídil biskupům, aby očekávali náš příchod v
Hadrianopoli (Palmyře). Tam, až budou vyřízeny všechny státní záležitosti,
je pozorně vyslechnu. Ať tedy Vaše důstojnost nepovažuje za obtíž čekat na
jejich příchod. Až se vrátí, přinesou Vám naši odpověď, abyste mohli splnit
to, co bude ku prospěchu katolické církve."
Když biskupové dostali tento dopis, takto odepsali imperátorovi:
„Velmi spravedlivý imperátore, přijali jsme dopis Tvé jasnosti. Z něho jsme
se dozvěděli, že nemáš čas kvůli nutným státním záležitostem přijmout naše
posly. Přikazuješ nám, abychom očekávali jejich návrat, až Tvá moudrost
pozná, o čem ve shodě s ustanoveními našich předků jsme rozhodli. Již
tímto dopisem přiznáváme a Tobě potvrzujeme, že jsme od svého úmyslu
ani názoru nijak neustoupili. Totéž jsme nařídili svým poslům Vám oznámit.
Proto prosíme, abys přečetl tento dopis napsaný Tobě ve vší pokoře. Také
jsme našim poslům uložili, abys dobře a s klidem vše uvážil. Mimo to Tvá
dobrotivost stejně |ako my poznává, jak je smutné a trpké, že tolik církví za
Tvé velmi šťastné vlády je bez biskupů. A proto Tvou jasnost znovu a znovu
prosíme, nejvznešenější imperátore, abys ještě před zimním nepočasem což jistě Tvá zbožnost rozhodne - nám umožnil vrátit se ke svým církvím,
abychom mohli všemohoucího Boha Otce a našeho Pána a Spasitele Krista,
jeho jednorozeného Syna stále spolu se svým lidem prosit za Tvé království,
jak dosud nepřestáváme činit."
Když toto napsali, zanedlouho jim imperátor odpověděl. Někteří se pak
vrátili ke svým obcím. Imperátor již předtím zamýšlel rozsévat v
jednotlivých církvích ariánský názor a usiloval, aby pozvolna převládl. Aby
svůj zaměr uskutečnil, vzal si za záminku návrat biskupů. Řekl. že nedbali
na jeho příkazy a proti jeho vůli že opustili synodu. Ursacia zplnomocnil,
aby postupoval proti církvi, jak bude chtít. Nařídil, aby formulace víry
přečtena na anmmské synodě byla přečtena v církvích a poslána také
církvím v Itálii. Kdo by ji nechtěli podepsat, aby byli vyhnáni ze svých
církví a na jejich místa dosazeni jiní. Římsky biskup Liberius6 na počátku
odepřel souhlasit s touto vírou a Ursacius jej poslal do vyhnanstvi. Týž
Ursacius vybral k této hodnosti násilně přívržence anánské sekty diákona
římské církve Felixe.7 Všechny zapadní krajiny byly těmito novotami velmi
pobouřeny, když jedni byli násilím vyháněni a druzí na jeich místa
dosazováni. Násilím byla prováděna imperátorova nařízení, která poslal na
Západ. Poněvadž se římský lid bouřil, byl zanedlouho Liberius povolán z
exilu zpět a znovu usedl na biskupské křeslo a Felix vyhnán z církve.
Imperátor s tím nerad souhlasil. Ursacius opustil Itálii a odešel na Východ
do thráckého města Nike. Tam se dlouho zdržel a svolal do tohoto města
synodu. Formulaci víry, která - jak jsme napsali, byla přečtena v Arimini a
přeložena do řečtiny, začal uvádět jako na všeobecném koncilu vyhlášenou a
schválenou nicejskou víru s tím úmyslem, aby nezkušené a prosté lidi
podobností jména uvedl do bludu. Lidé si myslili, že je to ta víra, která byla
kdysi potvrzena v bithynském městě Nicei. Netrvalo to však dlouho, neboť
zanedlouho poznali, že se stali hříčkou v Ursaciových rukou. Tolik o
událostech na Západě.
1. Nynější Rimini v Itálii na pobřeží Jaderského moře.
2. Leontius, antiochijský biskup. Zemřel r. 356, když Konstantius byl v Římě (Baronius).
3. Epištola de synodile Arimini et Seleuciae celebratis (z r. 359).
4. Vzat z Athanasiova dopisu De synodis.
5. Vzato rovněž z Athanasiova dopisu De synodis.
6. Liberius zvolen římským biskupem po Juliovi r. 352. Byl poslán do vyhnanstvi do
thráckého města Beroe.
7. Na biskupa jej vysvětil caesarijský biskup Acacius.
38. KAPITOLA MACEDONIUS
Začněme vyprávění událostmi, které se v této době udály na Východě.
Ariánští biskupové povzbuzeni rozhodnutím imperátora začali mnohem
odvážněji dávat události do pohybu. Proč přinutili svolat synodu, uvedu
zanedlouho, až uvedu, o čem se usnesli před synodou. Acacius1 a Petrofilus
vyhnali jerusalémského biskupa Maxima a na jeho místo ustanovili Cyrilla.
Macedonius se pokusil rozvrátit provincie a města sousedící s
Konstantinopolí pomocí svých pomocníků dosazených tam proti vůli církví.
Za biskupa cyzicenské církve totiž ustanovil Ělcusia, v Nikomedii
Marathonia. Macedonius jej předtím ustanovil diákonem a pak jej schválně
ustanovil správcem mužských a ženských klášterů. Teď již povíme, jak
Macedonius usiloval rozvrátit provincie a města v sousedství
Konstantinopole. Když získal biskupství, bezmeznými útrapami stíhal ty,
kteří nesdíleli jeho názor. Nejen vyhnal ty, o kterých se domníval, že jej
nebudou podporovat na koncilu, ale vyhnal i novatiány - o nich věděl, že lpí
na víře v soupodstatnost - a způsobil jim nesnesitelná muka. Jejich biskup
Agelius hledal spásu v útěku. Krom toho mnozí zbožní byli pronásledováni
a mučeni, protože se vzpírali sdílet s ním společenství. Byli mučeni a
násilím nuceni účastnit se jejich mystérií. Dřevem jim otevírali ústa, aby
mohli vyslovit souhlas s jejich mystériemi. Kdo podstoupili toto mučení,
tvrdili, že Macedonius je horší než samo mučení. Zeny i děti nutili účastnit
se na svých mystériích. Kdo se vzpíral či jim odporoval, byl zbit, v poutech
uvržen do vězení a přinucen podstoupit jiná krutá muka. Uvedu, jak krutě
zacházel s jinými v té době velmi známými. Ženám, když se vzpíraly
účastnit se jejich mystérií, byly prsy přitlačeny na okraj umyvadel a pak
uťaty. Jiné ženy pálili rozpáleným železem nebo hodně horkými vejci. Tento
nový způsob mučení neslýchaný ani u pohanů si vymýšleli ti, kteří si říkali
křesťané. Toto jsem slyšel od Auxanonta, o kterém jsem se zmínil v 1. knize
a který žil velmi dlouho. Ačkoli byl knězem novatiánské církve, přece
připomínal, že nemálo trpěl od ariánů, ještě než byl knězem. Spolu s
Alexandrem Paflagonem, který jako on žil přísným a zbožným životem, byl
uvržen do vězení, bit a mučen. Alexander že po četném bití zemřel a blízko
břehu řeky vlévající se do byzantského zálivu Keras byl pohřben. Je tam
novatiánský kostel nazvaný po Alexandrovi. Na Macedoniův příkaz
rozbořili kostely v jiných městech a také novatiánský kostel v
Konstantinopoli nedaleko Pelarga. Povím, co jsem se dozvěděl od velmi
starého Auxanonta. Imperátorovým zákonem a Macedoniovou zvůlí bylo
přikázáno, aby kostely těch, kteří vyznávali víru v soupodstatnost, byly
zpustošeny. Tento zákon spolu s Macedoniovou zvůlí vybízel k rozvrácení
církve. Kdo byli připraveni vykonat tento zločin, rychle se chopili díla.
Když pomyslím na novatiánský lid, kolik péče věnoval svému kostelu,
jakou lásku kostelu věnovali ti, které tehdy zloba ariánů vyhnala z kostelů a
kteří již odpočívají v pokoji, musím je obdivovat. Když jim totiž byly
zbořeny kostely, pustili se ihned do práce. Velmi mnoho novatiánů a
některých jiných, kteří také vyznávali víru v soupodstatnost, místo
zbořeného kostela začali stavět nový kostel na jiném místě, v místě ležícím
na území města zvaném Sykas. Je to 13. obvod Konstantinopole. Ve velmi
krátké době byl tam kostel postaven. Velké množství velmi horlivých lidí se
rozhodlo postavit kostel. Jedni přinášeli na Sykas tašky na střechu, jiní
kameny, jiní dřevo, jiní zase jiný materiál. Pomáhaly ženy i děti. Pomáhali i
ti, kteří se tam chtěli modlit. Takto tedy byl postaven tehdy novatiánský
kostel v Sykas. Po smrti Konstantia přikázal Julianus vrátit novatiánům
místo, kde kostel původně stál. Lid tu stavěl nový kostel týmž způsobem
jako dříve. Snášel materiál na místo, kde kostel dříve stál. Postavili mnohem
krásnější než byl dřívější a nazvali jej Anastasis - Vzkříšení. Jak jsem řekl,
byl tento kostel znovu postaven za vlády Juliana.2 V té době byli vyháněni
jak ti, kteří zachovávali víru církve, tak novatiáni. Poněvadž katolíci se
nechtěli shromažďovat ve chrámech, ve kterých se scházeli ariáni, scházeli
se společně s novatiány ve třech jiných kostelích. Tolik jich totiž měli ve
městě. Modlili se společně a málo chybělo, aby byli svázáni poutem jednoty
a svornosti, kdyby novatiáni se nezdráhali uchovat si své staré ustanovení.
Jinak byli k sobě velmi laskaví, že by jeden za druhého rád i zemřel. Byli
vyháněni nejen v Konstantinopoli, ale i v jiných provinciích a městech.
Nedlouho potom biskup v Cyziku Eleusius napodobiv Macedonia vypravil
se proti křesťanům. Začal je všude pronásledovat, mučit a kostel novatiánů
v Cyziku srovnal se zemí. Macedonius prý tomu nasadil korunu. Když totiž
uslyšel, že mnoho přívrženců novatínské sekty je v Paflagonii3 a především
v Mantineu a když poznal, že nemůže takové množství lidí prostě vyhnat, z
rozhodnutí imperátora poslal 4 kohorty vojáků do Paflagonie.Vojáci tam
měli přinutit lidi přijmout ariánský názor. Velmi věřící obyvatelé Mantinia
neohroženě v mocném šiku se postavili proti vojákům. Jedni s kosami v
ruce, jiní se sekerami, jiní s tím, co právě měli po ruce. V boji padlo mnoho
Paflagonských a vojáci až na několik málo padli všichni. Mnoho Paflagonců
to ještě pamatuje. Já jsem to slyšel od paflagonského venkovana, který říkal,
že byl v té bitvě. Macedonius se velmi provinil proti křesťanskému
náboženství. Zabíjel, posílal do otroctví, podněcoval vzpouru. Tento zločin
vyvolal zaslouženou nenávist vůči němu jak u těch, kterým ublížil, tak i u
svých přívrženců. Imperátor se od něho odvrátil jednak kvůli tomuto
případu jednak i z jiného důvodu. Chrám, ve kterém byla uložena rakev s
tělem imperátora Konstantina, hrozil zhroucením. Macedonius si tedy
usmyslil přenést ostatky Imperátora, aby zřícený chrám nezasypal rakev.
Když to lid poznal, snažil se mu v tom zabránit. Namítal, že je hříchem
přenášet imperátorovy ostatky a že by to bylo, jako kdyby byly z hrobu
vykopány. Lid se rozdělil na dvě strany. Jedna se necítila přenesením
mrtvého těla uražena, druhá to považovala za zločin. Kdo zastávali víru v
soupodstatnost, postavili se za obecné mínění. Macedonius však málo na to
dbal a přenesl tělo do kostela, ve kterém bylo uloženo tělo mučedníka
Akacia. Když se to stalo, množství lidí nesouhlasících s tím se sběhlo do
tohoto kostela. Obě strany se okamžitě spolu utkaly. Bylo pobito tolik lidí,
že celá podlaha byla pokryta krví. Od přilehlého podloubí kostela a z
náměstí bylo vidět, co se stalo. Když se imperátor dozvěděl o politování
hodném nešťastném činu, rozhněval se na Macedonia. Jednak proto, že dal
tolik lidí zabít, jednak proto, že bez jeho svolení se odvážil přenést otcovo
tělo. Imperátor svěřil správu západní části impéria césarovi Julianovi a sám
se odebral na Východ. Jak Macedonius jako zasloužený trest za tolik zločinů
byl krátce potom sesazen, o tom řeknu zanedlouho.
1. Akacius se stal biskupem v Caesarei po Eusebiovi Pamphili.
2. Julian (Apostata) r. 361-63.
3. Provincie u Černého moře v nynějším severním Turecku.
39. KAPITOLA SYNODA V SELEUCII
Nyní budu vyprávět o druhé synodě, která se podobala synodě v Arimini a
která byla z příkazu imperátora svolána na Východ. Třebaže se biskupové
měli shromáždit v bithynském městě Nikomedii, velké zemětřesení - byla
zničena Nikomedie1 - jim to znemožnilo. Stalo se to za konsulů Tatiana a
Cerealia 18. srpna. Chtěli synodu přeložit do velmi blízké Nicce. Pak
změnili svůj úmysl a rozhodli se sejít se v kilikijském městě Tarzu.2 Ani to
se všem nehodilo. Proto se sešli v izaurijském městě Seleucia zvaném Drsná
- Tracheia. Stalo se to v témže roce za konsulů Eusebia a Hypatia. Sešlo se
tam 160 biskupů. Mezi nimi byl i Leonas, muž velmi vážený u imperátorova
dvora. Mel předsedat shromáždění. Imperátor nařídil jednat o víře. Veliteli
Lauriciovi, který byl s vojskem v Izaurii, nařídil pomáhat biskupům, bude-li
toho třeba. Zde 17. září shromáždění věc projednávali a projednané písaři
zapsali do protokolu. Byli tam totiž velmi rychlí písaři, kteří zapisovali, co
tam bylo řečeno. Je to v knize Sabina nazvané Synagogé Souhrn jednání na
koncilech podrobně vyloženo a kdo chce, může se podrobněji o tom poučit.
My uvedeme ve stručnosti hlavní události. První den, když se sešli, nařídil
Leonas, aby každý přednesl svůj názor. Přítomní řekli, že nikdo z
chybějících nesmí být vyšetřován, dokud se nedostaví. Chyběli totiž
konstantionopolský biskup Macedonius, Basilius z Ancyry a ještě někteří.
Nepřišli, poněvadž cítili, že budou vyšetřováni. Macedonius se vymlouval
na nemoc, Patrofilus na zánět očí. Proto prý se musí držet v předměstí
Seleucie. Když Leonas prohlásil, že i přes jejich nepřítomnost se má věc
prošetřit, odpověděli biskupové, že nelze o tom jednat, dokud se podrobně
neprošetří život a jednání obviněných. Již předtím byli obviněni
jerusalémský biskup Cyril, Eustathius z arménského města Sebastie a
někteří jiní. Mezi přítomnými z toho vznikl velký spor. Jedna část tvrdila, že
se musí napřed prošetřit jednání obviněných. Druhá zase, že se nemá s
vyšetřováním začít dříve, než se bude jednat o víře. Sporu napomohl
dvojsmyslný návrh imperátora. Jeho listy přinesené na synodu nařizovaly
jednou to, podruhé ono, co se má projednávat. Z toho vzniklý spor rozdělil
přítomné a tím se synoda v Seleucii rozdělila na dvě strany. Jedni, biskup
Akacius z palestinské Caesaree, Georgius z Alexandrie, Ursacius z Tyru a
Eudoxius z Antiochie a s nimi 30 jiných byli proti, ale byli ve většině.
Druzí, biskup Georgius ze syrského města Laodicee, Sofronius z
Pompeiopole v Paflagonii, Eleusius z Cyzika a s nimi velmi mnozí byli pro.
Když zvítězil názor, který chtěl nejprve projednávat věroučné věci, naznačili
ti, kteří byli na Akaciově straně, že je nutno nicejskou víru odmítnout a
novou složit. Kdo však patřili ke druhé straně - a bylo jich hodně schvalovali vše, co bylo schváleno na nicejském koncilu, bude-li odmítnuto
slovo „jedné podstaty". Když se až do večera hádali, Silvanus, představený
církve v Tarzu velmi hlasitě prohlásil, že nesmí být sepsána žádná nová
formulace víry, ale že musí být zachována neporušená ta, která byla sepsána
v Antiochii při posvěcení chrámu. Když to řekl, Akaciovi příznivci se
podřídili. Antiochijské formulace víry stranili ti, co byli nakloněni druhé
straně. Když to bylo projednáno, synoda se ještě toho dne rozešla. Pozítří se
sešli v Seleucii v kostele, zavřeli bránu a přečtenou formulaci víry svými
podpisy potvrdili. Místo nepřítomných podepsali jejich lektoři a diákoni.
Nepřítomní totiž naznačili, že prostřednictvím jich schválí rozhodnutí o víře.
1. Zemětřesení bylo r. 358.
2. Rodiště sv. Pavla.
40. KAPITOLA VÝSLEDEK SYNODY V
SELEUCII
Akacius a jeho strana velmi vytýkali synodě, že biskupové podepsali za
zavřenými dveřmi. Co se dělá v tajnosti, je velmi podezřelé a nemůže bvt
schváleno. Říkal to proto, že měl sebou již připravenou novou formulaci
víry. Tu přečetl před vysokými státními úředníky Lauriciem a Leonasem.
Akacius chtěl prosadit jen tu svou formulaci. To se stalo druhého dne, jinak
nic. Třetí den se Leonas snažil, aby se obě strany sešly. Toho dne byl
přítomen konstantinopolský biskup Macedonius a Basilius z Ancyry. Když
tito dva přišli, Akaciova strana nechtěla přijít na synodu. Akacius řekl, že by
měli vyloučit ze synody ty, kteří byli již sesazeni a byli obviněni. Když po
dlouhém sporu nabyla Akaciova strana vrchu, obvinění odešli ze synody. Na
jejich místo nastoupil se svými přívrženci Akacius. Tehdy Leonas prohlásil,
že od Akacia dostal písemné prohlášení, ale poněvadž formulace stranila
názoru opačné strany, byl proti ní. Když se shromáždění uklidnili, rozhodli
se přijmout písemné prohlášení i formulaci víry. Formulace víry složená
Akaciem byla schválena a přečtena. Zní takto:
„My, kteří jsme se včera 29. září z příkazu imperátora sešli v isaurijském
městě Seleucii, jsme velmi usilovali o zachování pokoje v církvi.
Shromáždili jsme se, abychom jednali o víře, jak nás o ní poučují proroci a
evangelia a jak to nařídil velmi zbožný imperátor Konstantius, a abychom
do víry církve neuváděli nic, co by bylo proti svatým Písmům. Na synodě
někteří jedny uráželi, umlčován", zakazovali jim mluvit, jiné jako nežádoucí
vylučovali. Některé z různých provincií, kteří byl sesazeni, proti starému
církevnímu zákonu vzali sebou. To, jak i velmi vznešený prefekt na vlastní
oči viděl, velmi synodu pobouřilo. Proč? Víte, že víru při slavnosti
posvěcení kostela v Antiochii vyloženou a potvrzenou neodmítáme, ale zde
ji uvádíme. Je známo, že v té době naši otcové ve sporu o víře dali jí svůj
souhlas. Slova „jedné podstaty" a „rovné podstaty" dříve i dosud některé
velmi znepokojují. Kdo tvrdí, že Syn není podobný Otci, říkají, že se tu
zavádí nějaká novota. Proto jak slovo „homousios, jedné podstaty" tak slovo
„homoiousios, podobný podstatou" zavrhujeme jake-slova odporující
Písmům. Rovněž zavrhujeme slovo „anomois, nepodobný" a všech-ny, kdo
se zastávají tohoto slova, považujeme za zcela odcizené církvi. Veřejně
vyznáváme, že Syn je podobný Otci.1 V tom následujeme Apoštola, který
říká o Synu toto: ,,Je obrazem neviditelného Boha." Vyznáváme a věříme v
jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho
viditelného i neviditelného. Věříme i v našeho Pána Ježíše Krista, jeho
Syna, zrozeného Otcem před věky bez jakékoli žádostivosti, Boha Slovo,
zrozeného z Boha, Světlo, Život, který je Pravda, Moudrost a skrze něhož je
stvořeno vše na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné. Věříme, že v čase
přijal tělo ze svaté Panny Marie, aby zahladil hříchy; stal se člověkem, trpěl
za naše hříchy, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a
znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha Svatého,
kterého náš Pán a Spasitel nazval Utěšitelem a slíbil, že po svém odchodu
jej pošle svým učedníkům a také jej poslal. Skrze Ducha Svatého posvěcuje
věřící v církvi pokřtěné ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Vylučujeme
z církve, kdo by mimo tuto víru kázali něco jiného."
Toto byla formulace víry sepsaná Akaciem. Akacius a jeho přívrženci, které
jsem předtím jmenoval, ji podepsali. Když byla přečtena, biskup z
paflagonské Pompeiopole Sofronius se ozval proti. Užiju jeho slov: „Jestliže
tato formulace víry má být vyjádřením naší vůle a názoru, nemůžeme
připustit, aby v tak krátké době mohla být přesně vyjádřena pravda." Takto
jsme slyšeli, že mluvil Sofronius. Podle mého názoru, kdyby tu byli se
Sofroniem starší než on, stále by připomínali víru nicejského koncilu a
uhasili by bouřlivý spor a nebylo by v církvi nic, co by vnášelo neklid. Jak
je tomu skutečně, vidí ti, kdo mají víc rozumu. Po četných hádkách o této
záležitosti i o těch, kteří měli být obviněni, se synoda rozešla. Čtvrtý den se
všichni sešli a opět byly slovní potyčky. Akacius tam pronesl tuto myšlenku:
Když nicejská víra byla kdysi a potom často měněna, nic nestojí v cestě, aby
byla sepsána nová formulace víry. Na to odpověděl Eleusius: „Dnešní
synoda byla svolána, ne aby se dozvěděla, co má učit, ani aby přijala víru,
kterou neměla, ale aby ve víře svých otců pokračovala a až do posledního
dechu svého života se od ní neodchýlila." Tím vyšel Eleusius vstříc
Akaciovi, protože vírou otců nazval víru předloženou v Antiochii. Proti
tomu by bylo možno namítnout: Proč, Eleusie, nazýváš otci ty, kteří se sešli
v Antiochii, a jejich předky nepovažuješ za otce? Kdo byli na koncilu v
Nicei a souhlasili s vírou „jedné podstaty", ti spíše mohli být nazýváni Otci
jednak proto, že byli dříve, jednak proto, že zbavili kněžské důstojnosti ty,
kteří se sešli v Antiochii. Jestliže ti shromáždění v Antiochii se odřekli
svých vlastních otců, tudíž jejich potomci následují svatokrádežníky. A proč,
prosím, považují jejich zvolení a vysvěcení za řádné a vznešené, avšak
jejich víru za málo upřímnou a za porušenou? Jestliže předkové neměli
Ducha Svatého, který svěcením na ně sestoupil, pak ani tito nedostali
kněžství. Jak by je mohli přijmout, když nebyl, kdo by jim je dal? To se
může plným právem říci o názoru Eleusia. A vyvstala i jiná sporná otázka.
Když totiž Akaciova strana po přečtení formulace víry tvrdila, že Boží Syn
je podobný Otci, ptali se, v čem je podobný Otci. Akacius odpověděl, že
Syn je podobný Otci ne podstatou, ale vůlí. Protivná strana stále tvrdila, že
Syn je podobný Otci podstatou. Hádali se o tom celý den. Akacius byl
právem odmítnut, když se jej Eleusius zeptal, proč ve svých knihách tvrdil,
že Syn je ve všem podobný Otci a přece popírá, že Syn je podobný Otci
podstatou. Odpověděl mu takto: „Nikdo si nepamatuje ani kdysi ani nyní, že
by někdo měl být souzen kvůli knihám, které napsal." Když obě strany to
podrobně rozebíraly a nemohly se dohodnout, vstal Leonas a rozpustil
synodu. Tak skončila synoda v Seleucii. Druhý den jej stále prosili, ale on se
s nimi nechtěl sejít. Řekl, že imperátor jej poslal, aby sjednal na synodě
jednotu, když však se nemohou mezi sebou dohodnout, nemohu, řekl, se
zúčastnit; odejděte a povídejte si o těch hloupostech ve svých církvích.
Akaciova strana když propásla vhodnou příležitost, na synodu nechtěla
přijít. Ti z druhé strany se sešli v kostele, povolali Akacia a jeho přívržence,
a jerusalémský biskup Cyril je tam sesadil. Zde je třeba vědět, že již předtím
byl Cyril obžalován - nevím z čeho - a zbaven biskupského úřadu. Jak je o
Cyrilovi známo, byl velmi často předvolán, a aby se vyhnul obviněni, již po
celé dva roky se vůbec neukázal. Po svém sesazení poslal odvolání k těm,
kteří jej sesadili, a odvolal se i k vyššímu soudu. Imperátor Konstantius
podporoval jeho odvolání. Cyril byl první a jediný, kdo se odvolal k
laickým soudcům. Bylo to proti církevnímu kánonu. Konečně přišel do
Seleucie, aby tam byl sesazen. Jak jsem předtím uvedl, povolali biskupové
Akacia a jeho přívržence a rozhodli se sesadit nejen Cyrila, ale také viníky,
kteří se utekli k Akaciovým přívržencům. Když opět předvolaní nepřišli,
sesadili Akacia, alexandrijského biskupa Georgia, Ursacia z Tyru, Theodora
z frygijského města Chaeretaporum, Theodosia z lydské Filadelfie, Evagria
z ostrova Mitylenes, Leontina z lydské Tripolis a Eudoxia. Eudoxius byl
nejprve biskupem v Germanicii a potom biskupem v Antiochii, kde byl
chladně přijat. Také předvolali Patrofila, poněvadž kněz Dorotheus jej
obvinil, že nevedl řádný život. Pouze tyto sesadili. Asteria, Eusebia, Abgara.
Basilika, Fila, Filedia, Eutychia, Magna a Eustathia exkomunikovali. Ti
mohou zůstat, když přiznají své provinění. Potom poslali církvím
sesazených dopis, aby je zpravili o jejich sesazení, a Aniana ustanovili
biskupem v Antiochii místo Eudoxia. Tohoto Akaciova strana chytila a
předala Leonovi a Mauriciovi. Tito jej poslali do vyhnanství. Biskupové,
kteří vysvětili Aniana dovolávajíce se proti Akaciovým přívržencům svědku
Leonase a Lauricia, označili rozhodnutí synody za nesprávné. Když to nic
nepomohlo, obrátili se rovnou do Konstantinopole, kde imperátora zpravili
o tom, co se stalo na synodě.
1. Vyznání víry vyhlášené na 3. synodě v Sirmiu r. 357 se liší od tohoto v Seleucii a
konstantinopolského sepsaného téhož roku. Synoda v Sirmiu prohlásila, že Syn je ve všem
podobný Otci. Tato v Seleucii všeobecně formulovala, že Syn je podobný Otci a přece
odsoudila anomoeny (proti nim vystupoval i sv. Jan Zlat.). Synoda v Konstantinopoli
tvrdila totéž o podobnosti Syna s Otcem jako synoda v Seleucii, přesto neodsoudila
anomoeny.
41. KAPITOLA AKACIÁNI POTVRDILI
FORMULACI Z ARIMINI SYNODA V
KONSTANTINOPOLI
Imperátor se totiž do Konstantinopole vrátil z východních částí impéria. V
témže čase zbavil prokonsula úřadu a Honorata ustanovil prefektem
Konstantinopole. Akacius je však předešel a pomluvil je u imperátora. Začal
imperátora poučovat, že jimi sepsaná formulace nesmí být připuštěna. A tak
imperátor rozmrzen nařídil rozpustit jejich společenství a zákonem stanovil,
aby ti, kteří zastali veřejné úřady - někteří byli ze senátorského stavu,
někteří spravovali úřady v provinciích - odešli do soukromí. Po takovém
rozruchu Akacius se svými přívrženci zůstali v Konstantinopoli, povolali
biskupy z Bithynic a svolali jinou synodu.1 Bylo jich 50 - přišel i
chalcedonský biskup Maris - a potvrdili formulaci víry přečtenou v Arimini,
na níž byli uvedeni i konsulové. Bylo by zbytečné ji uvádět, kdyby k ní nic
nepřidali. Poněvadž však přidali některá slova, je nutné ji uvést. Zní takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, z něhož všechno pochází,
věříme v jednorozeného Syna, zrozeného přede všemi věky i před každým
začátkem z Boha. Věříme, že toliko On je jednorozený, zrozený pouze z
Otce; že je Bůh z Boha, podobný Otci, který podle Písma jej zrodil. Jeho
zrozeni, jak dosvědčuje Písmo svaté, nikdo nezná krom Otce, který jej
zrodil. Toho jsme poznali jako jednorozeného Božího Syna Otcem
poslaného. Sestoupil z nebe, jak je psáno, pobýval s učedníky a splniv dle
vůle Otce veškeré dílo spásy byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Sestoupil
do podsvětí a strážce podsvětí se jej lekl. Třetí den vstal z mrtvých, pobýval
s učedníky, a po 40 dnech byl vzat do nebe a sedí po pravici Otce. V
poslední den při vzkříšení přijde ve slávě Otce, aby odplatil každému za
jeho skutky. Věříme i v Ducha Svatého, kterého sám jednorozený Boží Syn
Kristus Pán a Bůh náš slíbil poslat lidem jako Utěšitele, Ducha pravdy, jak
je psáno, a kterého poslal, když vstoupil na nebesa. Avšak slovo „podstata usia", které mnozí připojují bez vysvětlení, lid nezná a zní jako urážka. Bylo
tedy rozhodnuto odstranit to slovo, poněvadž se nikde v Písmu nenachází a
poněvadž božské výroky nemluví v podstatě Otce, Syna. Podstata (usia,
subsjstentia) Otce, Syna a Ducha Svatého nesmí být uváděna. Jak nás Písmo
svaté poučuje, říkáme, že Syn je podobný Otci. Všechny hereze již dříve
odsouzené i ty nynější, jestliže této právě vyložené formulaci víry budou
odporovat, buďtež proklety."
Tato formulace víry byla v té době přečtena v Konstantinopoli. Stručně
uvedeme labyrint formulací. Po formulaci víry vydané na nicejském koncilu
napsali biskupové v době posvěcení chrámu v Antiochii dvě jiné. Gallští
biskupové, kteří byli s Narcissem, složili třetí a věnovali ji imperátorovi
Konstantinovi. Čtvrtá Eudoxiova byla poslána biskupům v Itálii. V Sirmiu
byly vydány tři, z nichž jedna s uvedením konsulů byla přečtena v Arimini.
Osmá byla rozšířena v Seleucii, o co se postarala Akaciova strana. Devátá
poslední byla vyložena při příchodu do Konstantinopole. V ní bylo přidáno,
že nemá být připojena zmínka o podstatě či subsistenci Boží. S tou gótský
biskup Vulfila napřed souhlasil. Předtím totiž po příkladu Theofila, který byl
gótským biskupem a na nicejském koncilu podepsal, přijal nicejskou víru.
1. Synoda v Konstantinopoli byla zahájena v prosinci r. 359 a pokračovala v dalším roce.
Na této synodě se vytvořily dvě strany: semiariáni, kteří zastávali názor, že Syn je podobný
Otci, a aetiáni, kteří tvrdili, že Syn má jinou podstatu (heteroousios). Zvítězili semiariáni a
Aetius byl odsouzen a poslán do exilu.
42. KAPITOLA MACEDONIUS SESAZEN
Akacius a Eudoxius se svými straníky velmi usilovali v Konstantinopoli
sesa-dit své protivníky biskupy. Nesmíme přehlednout, že obě strany
sesazovali biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra
nebyla stejná, přece při vzájemném sesazování se nijak druhé straně
nevytýkali víru. Akaciova strana se snažila využít imperátorúv hněv vůči
Macedoniovi i vůči jiným ve svůj vlastní prospěch. Nejprve sesadili biskupa
Macedonia. Obviňovali jej z mnoha vražd a že diákona přistiženého při
smilství přijal do společenství. Cyzického biskupa Eleusia obviňovali, že
pokřtil a povýšil na diákona jakéhosi Heraklida, kněze v tyrské Herkulis.
Basilia, který se jmenoval Basilas a byl biskupem v Ancyře za to, že jistého
člověka mučil a v okovech uvrhl do vězení a že pomlouval a konečně že
svými dopisy pobouřil církve v Africe. Drakoncia vinili z toho, že opustil
Galatii a odešel do Pergamu. Na synodě sesadili seluckého biskupa Neona.
Rovněž sesadili biskupa v macedonském městě Satalu1 Elpidia a biskupa v
paflagonské Pompeiopolis Sofronia. Cyrila z Jerusalema a jiné sesadili z
různých důvodů.
1. Satala, město v Arménii.
43. KAPITOLA EUSTATHIUS, BISKUP V
SEBASTÉ
Biskupovi v arménské Sebastě vytýkali, že se neospravedlnil za to, že od
svého vlastního otce Eulalia, biskupa v kappadocké Caesarei byl již dříve
sesazen, protože se oblékal do šatů nedůstojných kněze. Eustathia nahradili
biskupem Meletiem. O tom řeknu později. Eustathius na gangrenské
synodě1 svolané kvůli němu byl potrestán, protože po svém sesazení na
synodě v Caesarei se pokoušel zavádět mnohé, co bylo proti církevním
ustanovením a zvyklostem. Eustathius zakazoval sňatky; učil, že je nutno se
postit; že rozloučil některá manželství. Těm, kteří nechtěli jít do kostela,
radil, aby ve svých domech konali shromáždění. Pod rouškou zbožnosti
odváděl pánům služebníky. Nosil šat filozofů a své přívržence nutil nosit
prosté šaty. Chtěl, aby ženy byly ostříhány. Učil nepostit se v předepsaných
dnech a postit se v neděli. V domech, kde byli manželé, zakázal se modlit.
Společenství a požehnání ženatého kněze, který se zákonité oženil ještě jako
laik považoval za velký hřích. Když mnoho jiného podobného učil a učinil,
synoda v Gangře (Gangris) paflagonské, jak jsem řekl, jej zbavila
biskupského úřadu a jeho učení odsoudila. To se však stalo až později. V též
době, kdy byl vyhnán Macedonius a antiochijský biskup Eudoxius se stal
biskupem v Konstantinopoli, Akacius zase zbavil biskupství Eudoxia.
Rozhodovali pokaždé jinak. Na místo jeho nastoupil Drakontius. A když
Drakontius byl sesazen, ustanovili znovu Eudoxia biskupem v
Konstantinopoli. Když toto učinili, předepsali, jakou závaznou formulaci
víry přečtenou v Arimini, veřejně ji vyhlásili a přikázali, kdo se budou
vzpírat ji podepsat, že budou imperátorovým výnosem potrestáni
vyhnanství, Těm na Východě, kteří sdíleli s nimi stejný názor a biskupu ve
Skythopolis Patrofilovi - ten ze Seleucie odešel rovnou do své obce oznámili své rozhodnutí. Když se Eudoxius stal biskupem ve významném
městě Konstantinopolis, byl posvěcen onen velký kostel zvaný SofiaMoudrost za 10. konsulátu Konstantiova a za třetího konsulátu césara
Juliana 15. února.2 Eudoxius pronesl s biskupského křesla tento názor který
koluje mezi lidmi: Otec prý není. zbožný, Syn však že je zbožný. Vzniklo z
toho velké pobouření. Neznepokojujte se tím, pravil, Otec není zbožný,
poněvadž nikoho neuctívá; Syn je zbožný, poněvadž ctí Otce. Když to
Eudoxius řekl, neklid ustal. Místo pobouření se ozval v kostele smích. Ještě
dnes se tomu lidé smějí. Takové hloupé žerty nestoudně uvádějí původci
bludů. Libují si v takových nicotných slovech, aby rozrušili jednotu v církvi.
Synoda v Konstantinopoli skončila.
1. Gangra (Gangris), hlavní město v Paflagonii. Synoda podle Valesia (Migne PG 67,351)
mohla být r. 361/2.
2. R. 360. Toto bylo druhé posvěcení. První za konstantinopolského biskupa Eusebia.
Později se kostel zřítil a za císaře Konstantia obnoven a Eudoxiem posvěcen (Chronicum
Alexandrinum).
44. ANTIOCHIJSKÝ BISKUP MELETIUS
Abychom již něco řekli o Meletiovi. Po sesazení Eustathia, jak jsem řekl
krátce přetím, byl Meletius zvolen biskupem v arménské Sebastě. Ze
Sebasté se potom stal biskupem v syrském městě Beroe. Na synodě v
Seleucii podepsal formulaci víry složenou stranou Akacia a ihned se vrátil
do Beroe. Brzy na konstantinopolské synodě, když Antiochijští zjistili, že
Eudoxius pohrdl jejich kostelem a kvůli bohatství odešel do
Konstantinopole, povolali z Beroe Mele-tia a ustanovili jej biskupem při
hlavním antiochijském kostele. Ačkoli napřed nekázal o článcích víry, přece
časem jim víru vysvětloval a učil, že Syn je stejné podstaty s Otcem. Když
se to imperátor dozvěděl, přikázal jej vypovědět z Antiochie a ustanovit
biskupem Euzoia, který předtím spolu s Ariem byl sesazen. Kdo byli proti
Meletiovi, opustili ariánskou stranu a svolali zvláštní shromáždění.
Poněvadž trvali na víře v soupodstatnost, vzpírali se sdílet s ním
společenství jednak proto, že Meletius pomocí ariánů se stal knězem, jednak
že Meletiovi přívrženci byli pokřtěni ariány. Antiochijská církev se rozdělila
na dvě strany, i když měla stejný názor.
Mezitím když imperátor poznal, že Peršané vypověděli Římanům válku, se
spěšně odebral do Antiochie.
45. KAPITOLA MACEDONIOVA HEREZE
Macedonius, když byl vyhnán z Konstantinopole, těžce nesl toto rozhodnutí,
ale nedal pokoj. Přešel ke druhé straně, která sesadila Akacia a jeho
přívržence, a prostřednictvím poslů vyjednával se Sofroniem a Eleusiem.
Vybízel je, aby se pevně drželi formulace víry sepsané v Antiochii a pak v
Seleucii potvrzené. Rovněž je horlivě povzbuzoval, aby užívali slova
..homoioousios, podobné podstaty". Získal nemálo přívrženců. Podle něho
se nazývají macedoniáni. Ale i ti, kteří na synodě v Seleucii nesouhlasili s
Akaciem teď slovo „podobné podstaty" veřejně vyslovují, ač předtím to
slovo nevyslovovali. Macedonius také tvrdil, že Duch Svatý není tak
vznešený jako Otec a Syn, a nazval jej služebníkem. Všude se povídá, že
tento blud nevymyslil první Macedonius, ale spíše Marathonius, který
předtím byl biskupem Nikomedii. Proto ty, kteří straní tomuto bludu,
nazvali marathoniány. K nim se připojil také Eustathius, který byl - jak jsem
uvedl - z tohoto důvodu vyhnán ze Sebastie. Macedonius, když upíral
Duchu Svatému božství, které mu patří v Trojici, řekl tehdy Eustathius:
„Nenazývám Ducha Svatého Bohem, ani se neodvažuji nazývat jej
stvořením." Proto ti, co zastávají víru v soupodstatnost je nazývají
„pneumatomachoi". To jest, že napadají Ducha Svatého. Na vhodném místě
řeknu, proč je Hellespont plný macedoniánů. Akaciova strana, protože
nebyla spokojena s tím, že Syn je zcela podobný Otci, usilovala, aby byl
svolán snem do Antiochie. Proto následujícího roku za konsulů Taura a
Florentina se sešli v syrské Antiochii, kde v té době Euzoius řídil tamní
církev a byl tam také právě imperátor. Někteří uvedli v pochybnost, o čem
dříve sami rozhodli. Tvrdili, že slovo „podobný" má být odstraněno z
ariminské i konstantinopolské formulace. Netajili se svým názorem a
veřejně tvrdili, že Syn není podobný Otci ani podstatou ani vůlí. Tvrdili jako
Arius, že Syn je z toho, co není (z ničeho). Tomuto názoru přáli i ti, kteří
tehdy v Antiochii stranili aetiánské sektě. Proto krom toho, že byli ariány, se
nazývají jednak anomoeniáni, to jest ti, kteří se domnívají, že Syn je
nepodobný Otci, a jednak exukontiáni, to jest, kteří tvrdí, že Syn je z toho,
co není (z ničeho). Tak je nazývali antiochijští, kteří hájili víru v
soupodstatnost a kteří v této době, jak jsme uvedli, byli kvůli Meletiovi
rozděleni. Na dotaz, proč nyní říkají, že Syn není podobný Otci, a proč se
odvážili tvrdit, že Syn je z ničeho, když ve své formulaci víry tvrdili, že Syn
je Bohem z Boha, vyhýbavě odpověděli. Ono „Bůh z Boha" prý je totéž
jako u Apoštola „Všechno je z Boha". Proto Syn je z Boha, poněvadž v tom
slovu „všechno" je zahrnut i Syn. Proto prý v našich formulacích víry je
připojeno „podle Písma". Původcem tohoto výkladu byl laodicejský biskup
Gregorius, který se v tom příliš nevyznal a také nevěděl, proč v dřívější
době Origenes podrobně vysvětloval výrazy, kterých užíval Apoštol.
Akaciovi přívrženci byli obviňováni, že kladli takové úskočné otázky.
Nedbali na urážky a přečetli tam tu formulaci víry, kterou přečetli v
Konstantinopoli. Pak se někteří vrátili do svých obcí. Georgius odešel do
Alexandrie a za tím co se Athanasius musil skrývat, je tam dosud
představeným a těžce sužoval ty, kteří s ním nesouhlasili. V Jerusalemě
místo Cyrila byl jmenován biskupem Eremius. Je jisté, že po něm nastoupil
Herakleios a po něm Hilarius. Cyril se později vrátil do Jerusalema a byl
znovu biskupem církve. V této době vznikl takto nový jakýsi blud.
46. KAPITOLA APOLLINARISTÉ A JEJICH
HEREZE
V syrském městě Laodicei žili dva muži: otec a syn. Oba se nazývali
Apollinarius. Otec se stal knězem v této církvi, syn byl lektorem. Oba učili
světským naukám. Otec vyučoval gramatice,1 syn rétorice. Otec,
alexandrijský rodák si nejprve otevřel školu v Berytu, potom se odstěhoval
do Laodicee, kde se oženil a kde se mu narodil syn.Oba v této době byli v
Laodicei velmi vážení. Působil tu sofista Epifanius, a s ním uzavřeli
přátelství. Často se stýkali. Biskup tamní církve Theodotos z obavy, aby
častým stykem se nestali pohany, jim zakázal k němu docházet. Nedbali na
biskupovu radu a přátelili se nadále s Epifaniem. Theodotův nástupce
Georgius, když je nemohl přesvědčit, aby se nestýkali s Epifaniem, vyloučil
je ze společenství. Mladý Apollinarius se urazil a spoléhaje na svou
výmluvnost vlastní sofistům vymyslel novou herezi, která v té době byla
nazývána podle původce apolinárskou. Někteří tvrdí, že nejen pro toto
neuposlechli Georgia, ale že také zpozorovali, že Georgius učí věcem, které
si navzájem odporují. Ze Georgius sice učí, že Syn je podobný Otci, jak
tomu bylo na synodě v Seleucii, ale kloní se k Ariovu názoru. Z tohoto
důvodu od něho odešli. Když jim nikdo nevěnoval pozornost, snažili se
zavést nový druh náboženství. Nejprve tvrdili, že člověk, kterého na sebe
vzal Bůh Slovo, byl při vtělení bez duše. Potom jako by se omlouvali,
připustili, že přijal duši, která však nebyla obdařena rozumem, a že Bůh
Slovo je v člověku uzavřen místo duše. Tvrdí, že v tom se neshodují s
obecnou církví. Podle nich se nazývají apolinaristé. Tvrdí, že Trojice je
,,homousion" to jest „soupodstatnost". O apolinaristech řekneme na jiném
místě.
1. Gramatica - vysvětlování literárního díla, dnešní filologie.
47. KAPITOLA KONSTANTIOVA SMRT
Zatímco imperátor Konstantius byl v Antiochii, césar Julianus se utkal v
Gallii s četnými barbary. Když je přemohl, vojáci si jej oblíbili a prohlásili
jej imperátorem. Když to Konstantius uslyšel, onemocněl z toho. Přijal křest
od Euzoia a vypověděl Julianovi válku. Došel až k pramenům Mopsu
ležícím mezi Kappadocií a Kilikií a zde jej z přílišného rozčílení ranila
mrtvice a zemřel. Stalo se to za konsulů Taura a Florentina 3. listopadu v
prvním roce 285 olympiády.1 Konstantius žil 45 let, vládl 38 let, z toho 13
let spolu s otcem a po smrti otce 25 let. Tolik let obsahuje tato kniha.
Konec druhé knihy
1. Zemřel r. 361.
Církevní dějiny Socrata scholastika jsou dost rozsáhlé dílo. Rozdělili jsme je
do dvou dílů. V prvním díle byly první dvě knihy. Druhý díl, který
vkládáme do rukou čtenářů, obsahuje třetí až sedmou knihu. Popisuje
události, které se v církvi udaly do roku 439.
III. KNIHA
1. KAPITOLA JULIAN
Imperator Konstantius zemřel na hranicích Kilikie 3. listopadu za konsulů
Taura a Florentina. Po jeho smrti za týchž konsulů 6. prosince přišel Julian
ze západu do Konstantinopole a byl zde provolán imperátorem. I když jsem
se rozhodl něco říci o imperátoru Julianovi jako o muži především
výmluvném, ať nikdo ode mne nežádá oslavnou řeč, i kdyby si to zasloužil.
Chci psát o křesťanských událostech. Proto prostými slovy - jak jsme slíbili
na počátku - vylíčím Julianův život, aby byly lépe pochopeny události.
Takto tedy přistupme k vyprávění o Julianovi, o jeho původu, výchově, jak
se stal imperátorem. Začneme vyprávění trochu ze široka.
Imperator Konstantinus, po němž je nazváno dřívější Byzantium, měl dva
bratry z téhož otce, ne však z téže matky: Dalmatia a Konstantia. Dalmatius
měl syna stejného jména. Konstantius měl dva syny: Galia a Juliana1. Po
smrti Konstantina, zakladatele Konstantinopole byl Dalmatius Mladší (II)
vojáky zabit. V téže době, když Gallus a Julianus ztratili svého otce, málo
chybělo, že by oba stihl stejný úděl jako Dalmatia, kdyby Galia nezachránila
těžká nemoc a Juliana útlý věk - bylo mu pouze 8 let. Když se imperátorův
hněv utišil, byl Gallus poslán na výchovu do Efezu v lonii, kde oběma jejich
předkové zanechali velmi velké bohatství. Julian, když dospěl, byl dán do
školy v královském paláci v Konstantinopoli učit se vznešeným vědám.
Chodil skromně oblečen. Vychovával jej eunuch Macedonius. Gramatiku jej
učil Nikokles Lakones, rétoriku sofista Ecebolius, který tehdy byl
křesťanem. Imperator Konstantius se moudře postaral o to, aby Julian - v
mládí byl křesťanem - se neuchýlil k pohanské pověře, kdyby poslouchal
pohanského učitele. Julian dělal velké pokroky a lidé si povídali, že by byl
vhodný a schopný řídit stát. Když se o tom všude mluvilo, imperátora to
velmi znepokojilo. Proto se postaral, aby byl Julian převezen z
Konstantinopole do Nikomedie, a nařídil, aby nikdy nenavštěvoval školu
syrského sofisty Libania2. Libanius totiž když nesměl učit v
Konstantinopoli, otevřel si školu v Nikomedii. Svou zatrpklost vůči
Julianovým vychovatelům si Libanius vylil v kterési knize. Ač Julian měl
zakázáno docházet k Libaniovi, protože se Libanius hlásil k pohanství,
přece si zamiloval jeho spisy, tajně si je zaopatřoval a velmi pilně je četl.
Julian velmi prospíval v rétorice. V té době přišel do Nikomedie filozof
Maximus, ne ten Byzantinec, otec Euklida, ale ten z Efezu. Imperátor
Valentinia-nus3 tohoto přikázal odstranit, poněvadž provozoval kouzla. Co
jsem řekl, to se stalo později. Maximus odešel do Nikomedie kvůli
Julianovi. U tohoto Julian nejprve začal ochutnávat filozofické poučky, záhy
však začal napodobovat učitele náboženství, který mu vštěpoval touhu po
panovačnosti. Když se to dostalo k sluchu imperátora, Julian z obavy i
naděje, aby se vyhnul podezření - byl již křesťanem -začal se holit a
předstíral mnišský život. Tajně pěstoval nauky filozofů, veřejně však čítal
křesťanské spisy, až konečně byl lektorem v nikomedském kostele.
Takovýmto pokrytectvím utišil imperátorův hněv. Třeba to činil ze strachu,
přece se nevzdal naděje. Neváhal u přemnohých přátel rozhlašovat, že se
ujme vlády, až nastane vhodná doba. V té době jeho bratr Gallus prohlášený
za césara se odebral na Východ navštívit Juliana. Když pak krátce nato byl
Gallus zabit, upadl Julian u imperátora do velkého podezření a imperátor jej
proto dal hlídat. Když Julian viděl, že může strážcům uniknout, změnil
místo a bez pohromy unikl. Když se s ním setkala na kterémsi místě
imperátorova manželka Eusebia, přemluvila pak imperátora, aby mu
neubližoval. Imperátor mu umožnil odejít do Atén, aby se tam věnoval
studiu filozofie. Abych byl stručný: Imperátor jej prohlásil césarem, dal mu
za manželku svou sestru Helenu a poslal jej bojovat do Gallie proti
barbarům. Barbaři, které imperátor Konstantius krátce předtím přivedl na
pomoc proti Magnentiovi, začali pustošit římská města. Poněvadž Julian byl
mladý, přikázal mu imperátor, aby nepodnikal nic bez porady s veliteli.
Julian dovoloval velitelům pít a užívat si radovánek a vojáky povzbuzoval
tím, že jim stanovil odměnu za každého zabitého barbara. Tím oslabil
barbarská vojska a vojáci jej měli velmi rádi. Prý když vstoupil do kteréhosi
města, jeden věnec zavěšený mezi sloupy spadl mu na hlavu a pěkně přilehl.
Všichni přítomní hlasitě vykřikli, neboť si mysleli, že je mu tak předurčeno
impérium. Někteří říkají, že Konstantius jej poslal proti barbarům proto, aby
při utkání s nimi zahynul. Nevím, zda ti, co to rozhlašovali, měli pravdu.
Vždyť Julianova manželka a imperátorova sestra kdyby věděla o úkladech,
sama by se vydávala v nebezpečí. Zda tomu bylo tak či onak, ať každý sám
rozhodne. Když Julian obžaloval u imperátora velitele z nečinnosti a
nedbalosti, byl mu poslán jiný velitel, který se velmi rychle přizpůsobil
Julianovu duchu. S tím Julian velmi úspěšně bojoval s barbary. Ti k němu
poslali vyjednavače s dopisem imperátora, ve kterém je vybízel táhnout na
římské území. Julian dal vyjednavače spoutat, s velkým množstvím vojáků
udeřil na barbary a zajatého krále barbarů poslal Konstantiovi. Po této
šťastně dokončené válce jej vojáci prohlásili imperátorem. Poněvadž neměli
poruce královskou korunu, jeden z jeho družiny mu nasadil místo koruny na
hlavu věnec, který měl na krku. Tak začal Julian vládnout. Co však udělal
Julian potom, zda se to slušelo na filozofa, ponechám soudu jiným, kteří o
tom slyšeli. Ani totiž neposlal ke Konstantiovi posly, ani si nevážil svých
ochránců, ani dobrodinců, nýbrž přisvojoval si všechny zásluhy. V
jednotlivých provinciích vyměnil úředníky, Konstantia se pokoušel pomluvit
u barbarů veřejně čtenými listy ve městech. Nakonec odložil přetvářku, zeje
křesťanem. V jednotlivých městech otevíral pohanské chrámy, obětoval
modlám, sám se začal nazývat pontifikem, nejvyšším knězem, slavil národní
pohanské slavnosti. Potom si vzal za záminku vnitřní neshody a vytáhl proti
Konstantiovi. Snažil se udělat pokud možno všechno, co zlého přináší válka.
Kdyby nebylo vražd a krve, těžko by se dalo poznat ducha tohoto filozofa.
Bůh však, který je jediným jeho soudcem, odvolal k žádné škodě pro stát
jednoho z obou svých nepřátel. Julianovi, který se zdržoval u Thráků, bylo
totiž oznámeno, že Konstantius zemřel. Tím byla římská říše toho času
zbavena války. Julian spěchal do Konstantinopole a ihned drze uvažoval,
čím by si mohl lid naklonit a usmířit. Věděl, že lidé, kteří zastávali víru v
soupodstatnost, velmi nenáviděli Konstantia. Nenáviděli jej jednak proto, že
je vyhnal z kostelů, jednak že poslal jejich biskupy do vyhnanství. Dozvěděl
se také, že i pohané byli proti Konstantiovi, protože jim zakázal obětovat
bohům. Dal jim na vědomí, že si přeje, aby mu dali čas, ve kterém by si
mohli otevřít chrámy a obětovat oběti modlám. Věděl, že takto může v
lidech vzbudit nepřátelství vůči Konstantiovi. Věděl také, že všichni těžce
nesli chování eunuchů a vydřidušství jejich představeného Eusebia. Chytře
toho využil. S jedněmi pokrytecky souhlasil, druhé toužící po slávě zahrnul
dobrodiním. Všem však jasně prohlásil, co zamýšlí. Nejprve velmi vytkl
Konstantiovi jeho krutost vůči svým rodinným příslušníkům, potom, aby
vyvolal u lidí ještě větší nenávist ke Konstantiovi, přikázal povolat zpět
sesazené biskupy a začal vracet zabavený majetek. Pak přikázal bez
prodlení otevřít pohanské chrámy. Uzákonil, aby těm, kterým se stala od
eunuchů křivda, byl vrácen majetek. Nejvyššího imperátorova komořího
Eusebia potrestal smrtí, nejenže mnohým způsobil bezpráví, ale také bratra
Galia svými intrikami odstranil. Konečně se postaral, aby Konstantius byl
důstojně pohřben. Z paláce vyhnal eunuchy, holiče a kuchaře. Eunuchy
protože zavinili, že Konstantius po zapuzení manželky si nevzal jinou.
Kuchaře proto, že velmi málo jedl. Holiče proto, že, jak říkal, jeden stačí. To
byly důvody, pro které tyto lidi vyhnal z královského paláce. Velmi zvýšil
počet písařů a přikázal je odměňovat. Povolil veřejnou dopravu k nutným
účelům. K dopravě povolil užívat ne mnoho býků a oslů. Pro veřejné účely
povolil pouze koně. Toto někteří chválí, mnozí nikoli. Tím, že odstranil
bohatství a nádheru u královského dvora, způsobil, že říše byla v opovržení.
V noci psal řeči a ty ukazoval senátu. Jediný mezi všemi imperátory od Julia
Césara až po něho ukázal v senátu své řeči. I když velmi si vážil všech, kteří
se věnovali literatuře, nejvíce však ty, kteří pěstovali filozofii. Pověst o něm
přitahovala k imperátorovu paláci všechny, kteří se chtěli pochlubit svým
uměním. Nemálo jich, kteří nosili plášť filozofů, spíše vynikali šatem než
učeností. Byli to lidé křesťanům velmi nepříjemní, kromě toho prohnaní a
vždy ochotní přijmout náboženství, kterému přál imperátor. Také imperátor
toužil po plytké slávě. V jakési knize, kterou nadepsal Césarové, velmi
urazil své předchůdce imperátory. Ve své špatnosti, která se nevyrovnala
jeho nadání, složil též řeči proti křes-ťanům. Že vyhnal kuchaře a holiče z
císařského paláce, je považováno za čin hodný filozofa. Že své předky
nestoudně napadl, není čin hodný ani filozofa, ani imperátora, neboť takové
osoby nemají být v nenávisti zlehčovány. Imperátor se má naučit z filozofie
pouze těm přikázáním, která vedou k sebeovládání a skromnosti. I kdyby se
filozof snažil napodobovat všechny vlastnosti imperátora, přece se minul
cíle. Tolik stručně o imperátorovi Julianovi, o jeho původu, povaze a
konečně i jak se dostal k moci.
1.Adoptivní synové po + Dalmatiovi Mladším.
2.Libanius pocházel z Antiochie. Vrcholu své učitelské činnosti dosáhl y r. 366. Za
Theodosia 1.. byl povýšen na velitele tělesné stráže (praefectus praetorio) Učil rétorice v
Konstantinopoli, Nikomedii a konečně v Antiochii, kde byl jeho žákem sv.Jan Zlatoústý.
3.Valentinianus 1. –365-75.
2. KAPITOLA NEPOKOJ V ALEXANDRII
SMRT GEORGIA
Vraťme se k událostem, které se tehdy v té době udaly. V Alexandrii
nečekaně vznikl nepokoj z tohoto důvodu: V tomto městě již odedávna bylo
zpustlé, zanedbané a znečištěné četnými náplavami místo. Zde pohané
konali obřady k Mithrově poctě, a bylo zvykem obětovat lidi. Toto místo
dávno předtím neužitečné daroval Kon-stantius alexandrijské církvi.
Georgius zamýšlel tu vybudovat kostel, a proto přikázal místo vyčistit. Při
vyčisťování se našla velká pohanská svatyně, kde se konala pohanská
mystéria. Nalezlo se tam mnoho lebek chlapců a starců. Povídá se, že je
kdysi pohané při věštění z vnitřností obětovali, aby otupili mysl lidí. Když
to křesťané našli v Mithrově svatyni, chtěli veřejně zesměšnit pohanská
mystéria. Vynesli tedy lebky ven, aby je lidé viděli. Když to pohané bydlící
v Alexandrii viděli, považovali to za urážku a ve svém hněvu zaútočili na
křesťany tím, co právě měli poruče. Velmi mnoho jich pobili. Jedny mečem,
jiné klacky, jiné pověsili. Některé ukřižovali, aby tak tímto způsobem
potupili kříž. Konečně, jak to bývá při nepokojích, nešetřili ani své přátele.
Přítel bil přítele, bratr bratra, rodiče děti, konečně jeden druhého zabíjel.
Proto křesťané přestali vyčisťovat Mithrovu svatyni. Pohané pak vyvlekli
Georgia z kostela, přivázali k velbloudu, roztrhli jej a spolu se zvířetem
spálili.
3. KAPITOLA IMPERÁTOR PÍŠE DO
ALEXANDRIE
Imperátor těžce nesl Georgiovu smrt, a proto přísně pokáral alexandrijský
lid listem jím zaslaným. Povídalo se však, že to udělali Georgiovi, protože
jej velmi nenáviděli kvůli Athanasiovi. Podle mého názoru rozdmýchávali
nepřátelství ti, kteří pomocí špatných lidí chtěli zosnovat povstání. Dopis
imperátorův neobviňoval pouze křesťany, ale všechen lid. Georgius, jak se
zdá, působil všem mnoho trpkosti a nesnází, a proto se lid vzbouřil. Že
imperátor obvinil všechen lid, poznejte z jeho dopisu.
Julianův dopis Alexandrijským:
„Nemáte žádnou úctu ani k zakladateli svého města Alexandrovi, a co je
ještě horší, ani k velkému nejsvětějšímu bohu Serapidovi. Divím se však, že
jste nebrali ohled na společný řád, společnost a čest. Dodávám: Ani na naši
osobu, které všichni bozi i velký Serapis především udělili vládu nad
světem. Co se týče křivd, které vám způsobili někdy špatní lidé, sami jste se
ujali vyšetřování a sami jste soudili. Hněv a vášeň oslepily oči. Když však
překročí míru, jednají krutě. I když pobouření, které náhle vybuchlo, již
skončilo, přece potom přešlo v pohrdání zákony. Vy jako lidé jste se
neostýchali odvážit se toho, kvůli čemu jste se spravedlivě rozhněvali.
Řekněte při Serapidovi, co to bylo za křivdu, kvůli které jste se rozhněvali
na Georgia? Snad namítnete, že blažený Konstantius zavinil, že prefekt
Egypta se zmocnil vaší nejsvětější svatyně a vzal obrazy, sochy a ozdoby ze
svatyně. Těžko jste nesli takové jednání a nikoli bezdůvodně jste se snažili
hájit svého boha, ano, i chránit ozdoby boha. Tento prefekt jednal
nespravedlivě, nepřátelsky a bezbožně. Poslal proti vám ozbrojence. Bál se
spise Georgia než Konstantia a chtěl sebe zachránit. Nechoval se k vám jako
tyran, ale byl příliš lehkomyslný. Z tohoto důvodu jste se rozhněvali na
Georgia jako na nepřítele bohů, ale svým činem jste poskvrnili své město.
Místo abyste Georgia pohnali před soud, sami jste jej soudili. Nedošlo by k
vraždě ani k nepřátelství, kdyby nejvyšší spravedlnost jej sama potrestala za
jeho těžký zločin, a tím vy byste byli bez viny. Tato spravedlnost potrestala i
jiné, kteří pohrdají nejen bohy, ale kteří také ničí města a lidskost a kteří si
přisvojují moc být krutými. Srovnejte můj dopis s oním, který jsem vám
dříve poslal. Pečlivě zvažte, jaký je mezi nimi rozdíl. V dřívějším jsem vás
pochválil. V tomto dopise při nesmrtelných bozích mi brání vás pochválit za
váš zločin. Neodvážil se lid rozsápat člověka jako psa a nestydí se za takový
zločin? Což nemáte mít čisté a neposkvrněné ruce proto, abyste mohli
zdvihat je neposkvrněné krví k prosbě bohům? Georgius si to zasloužil.
Řekl bych, že by si zasloužil daleko horší trest. Snad si řeknete, že tu s vámi
souhlasím. Jestliže si však řeknete, že jste jej mu-sili potrestat, to nemohu na
žádný způsob dovolit. Máte zákony, které je třeba svědomitě zachovávat v
soukromí i veřejně. Ač zkušenost ukazuje, že je někteří nezachovávají, je
přece pravdou, zeje rozumné stát řádně řídit, jednat podle zákonů,
neporušovat, co bylo na začátku stanoveno. Alexandrijští, uvažte, že to pro
vás dobře a šťastně dopadlo, když jste za mé vlády spáchali takový čin. Z
úcty vůči Bohu, z úcty k svému dědovi a svému příbuznému, který je
představeným vašeho města, nepřestávám vás zahrnovat bratrskou
laskavostí. Představený, který nechce aby jím lidé pohrdali, ani přísný a
svědomitý vladař nesmějí přehlížet takový čin lidmi spáchaný. Těžkou
nemoc je třeba léčit i nepříjemně trpkým lékem. Proto z důvodů, které jsem
uvedl, podávám lék velmi snadný a příjemný. Totiž napomenutí a laskavá
slova. Jak vím, pocházíte ze starého řeckého rodu a ve vašem smýšlení jsou
význačné známky vznešenosti. Proto, moji alexandrijští občané, jistě snadno
budete ve všem dbát svých povinností."
4. KAPITOLA ATHANASIŮV NÁVRAT
Nedlouho potom alexandrijský lid radostně přijal z vyhnanství vrátivšího se
Athanasia. V té době byli přívrženci Áriova učení vyhnáni z kostelů a svaté
chrámy byly vráceny do Athanasiovy správy Ariáni však tajně shromáždění
v některých domech dosadili na Georgiovo místo jakéhosi Lucia. Toto se
stalo v té době v Alexandrii.
5. KAPITOLA LUCIFER A EUSEBIUS
Mezitím se na imperátorův příkaz vrátili z vyhnanství Lucifer a Eusebius.
Lucifer byl biskupem v sardinském městě Káraly. Eusebius byl biskupem,
jak jsem řekl, ve Vercellách, což je město v italské Ligurii. Oba se vrátili z
Horní Thebaidy a svolali synodu, aby poznali, proč byl porušován a
zanedbáván církevní kánon.
6. KAPITOLA
Bylo rozhodnuto, aby Lucifer šel do syrské Antiochie a Eusebius do
Alexandrie pomoci tam na synodě svolané Athanasiem upevnit církevní
zákony. Lucifer tam poslal diákona a jeho prostřednictvím naznačil, že bude
souhlasit s tím, o čem synoda rozhodne. Sám, když přišel do Antiochie, byl
velmi rozhořčen nad stavem tamní církve. Lid tam byl rozdělen. Církev
rozrušila nejen ariánská hereze uvedená tam Euzoiem, ale také, jak jsem
připomněl, i přívrženci Meletia, kteří stranili svému učiteli a oddělili se od
nich. Lucifer odtud odešel, když tam vysvětil na biskupa Paulina.
7. KAPITOLA SYNODA V ALEXANDRII
Když Eusebius přišel do Alexandrie, svolal s Athanasiem synodu. Přišli
biskupové z různých měst a jednali zvláště o velmi nutných věcech: O
božství Ducha Svatého, o vystižení jeho soupodstatnosti v Trojici; o Synu,
který se stal člověkem, aby prohlásili, že přijal duši, jak o tom rozhodli staří
církevní muži. Nechtěli zavádět v církvi nějakou novou víru, ale co od
začátku nařizovala církevní tradice a co moudří křesťané shledali jako
správné. Všichni předkové o té záležitosti uvažovali a písemně to přenechali
příštím generacím. Ireneus, Klement Alexandrijský, Appflinarius z
Jerusalema, antiochijský biskup Serapeion ve všech svých spisech uvádějí
jako všeobecný souhlas, že Syn, který se stal člověkem, měl duši. Také
synoda svolaná kvůli biskupu v arabské Filadelfii1 Berillovi dokázala z
Cyrillových spisů totéž. Také Origenes porůznu ve všech svých knihách učí,
že Syn, který se stal člověkem, měl duši. V 9. svazku svého komentáře ke
Genesi, kde Adama představuje jako obraz Krista a Evu jako obraz církve a
kde vykládá skrytý smysl Genese, to jasně prohlašuje. Svědčí o tom mnozí
jako třeba Pamphilus a Eusebius, který přijal Pamphilovo jméno. Oba se
navzájem doplňují a písemně se snaží uchovat Origenův život a obhájit ho
proti jeho protivníkům. Tvrdí, že Origenes nebyl první, kdo o tom
pojednával, ale že jen vykládal tradici církve. Biskupové, kteří se sešli na
synodě v Alexandrii, se snažili vysvětlit slovo „ousia - podstata -" a slovo
„hypostasis", zda znamená podstatu či osobu. Biskup Hosius ze španělského
města Cordoby, o němž jsme se předtím zmínili, byl povolán imperátorem
Konstantinem uklidnit spor vyvolaný Ariem. V úmyslu zavrhnout učení
Afričana Sabellia zabýval se otázkou, co je „ousia" (substantia, podstata,
bytí) a co „hypostasis" (zda podstata či osoba). A to přispělo k dalšímu
sporu Na nicejském koncilu o tomto problému nepadlo ani slovo. Poněvadž
však později se někteří začali o to hádat, proto na této synodě bylo
rozhodnuto, že slov „ousia" (bytí) a „hypostasis" (podstata či osoba) se
nemá užívat, když je řeč o Bohu. Ve svatých Písmech není prý uvedeno
slovo „ousia" (substantia) a Apoštol že jen z nutnosti užil slova „hypostasis"
(podstata či osoba). Z jakéhosi jiného důvodu se rozhodli připustit tato
slova, zvláště proto, že chtěli zavrhnout Sabelliův názor a aby z nedostatku
vhodných slov vystihujících tři jména (v Trojici) nebyli nuceni považovat
(Trojici) za jednu osobu, nýbrž aby jednotlivá jména v Trojici naznačovala
Boha, který je v každé osobě. Tak bylo tehdy na synodě rozhodnuto.
Abychom pochopili, co znamená „ousia" a „hypostasis", nebude vadit,
uvedeme-li to na správnou míru. Kdo se zabývají řeckou filosofií,
shledávají, že slovo „ousia" (substantia) má různý význam a že o hypostasi
(podstatě či osobě) se Řekové vůbec nezmiňovali. Gramaticus Ireneus ve
slovníku attické řeči (Attikisté) považuje slovo „hypostasis" za barbarské.
Tvrdí, že u žádného starého spisovatele se nenalézá. A když se snad někde
najde, neužívá se ho v tom smyslu jako nyní. U Sofokla v tragedii Foinix
slovo Hypostasis značí „úklady". U Menandra „omáčka", něco jako
usazenina vína v sudu. I když toto slovo staří filozofové neužívali, přece
novější filozofové je užívali místo slova „Ousia" - podstata. Jak jsme řekli,
má slovo „ousia - podstata" různý význam. Mluvíme-li o Bohu, který je
nepostižitelný, jak jej můžeme tímto slovem „ousia - podstata" vystihnout?
Evagrius ve své knize Monachikos napomíná, abychom neuváženě a
lehkomyslně nemluvili o božství Boha. Dokonce zakazuje definovat
božství, protože božství je jednoduché, nesložené. Učí toto: Každá látka má
buď předurčený původ, podobu, různost či něco, co k tomu patří (accidens)
či z čeho povstává. Avšak při úvaze o Trojici nelze nic z toho uvést.
Dokonce co nelze slovy vyjádřit, to musíme v tichosti uctívat. Tolik
Evagrius. O něm řekneme později více. I když asi jsme toho řekli více, než
jsme měli v úmyslu, protože to patří k historii, neuvedli jsme to
bezdůvodně.
1) Eusebius (H. E. 6,33) uvádí, že Beryllus nebyl biskupem v arabské Filadelfii, nýbrž v
arabské Bostře.
Bostra za Trajana r. 105 hlavní město provincie Arabia. Za Severa (222-235) vojenskou
kolonií. Za Filipa Araba (244-49) biskupským sídlem jako metropolis. Na arabské synodě r.
244 byl tamní biskup Beryllus obviněn Origenem z hereze.
8. KAPITOLA SVŮJ ÚTĚK ATHANASIUS
OBHAJUJE
V téže době Athanasius přečetl před shromážděnými svou dříve sepsanou
Obhajobu, v níž obhajuje svůj útěk. Zopakuji některé části řeči, které by
mohly čtenářům přinést nemalý užitek. Celou řeč, poněvadž je trochu
obsáhlejší, přenechávám k přečtení, kdo mají o ni zájem. Říká:
„Hle, jak drzé a bezbožné úsilí špatných lidí. Věděli, že je to zločin, a přece
se nestyděli páchat na nás tak krutou a hanebnou krutost. Vytýkají nám, že
jsme unikli z jejich krví potřísněných rukou. Prý je to hanebnost. Dokonce
si stěžují, že se nás nezbavili. Aby pošpinili naše jednání, předhazují nám
bázlivost. To nám vytýkají. Nechtějí vědět, že sami se dopouštějí zločinu.
Jestliže utíkat je něčím špatným, daleko horší je pronásledovat. Kdo utíká,
skrývá se, aby se vyhnul smrti. Kdo druhého pronásleduje, snaží se jej zabít.
Písmo nás poučuje, že máme utíkat. Kdo však se snaží druhého zabít,
porušuje zákon a je původcem i příčinou útěku. Kdo druhým vytýkají útěk,
mnohem spíše by se oni měli stydět. Kdo pronásledují lidi, ať ustanou
ukládat o život, a utíkající přestanou utíkat. Jejich špatnost nemá konce, ale
- jak se říká - zdvíhají kámen, aby druhé zabili. Vědí, že útěk
pronásledovaných je těžkým proviněním pronásledujících. Nikdo totiž
neutíká před mírným a laskavým člověkem, ale před člověkem hrubým a
špatným. Kdo je sklíčen na duchu či má velké dluhy, ten ať prchne před
Saulem a uteče se k Davidovi. Aby nebyla usvědčena jejich splatnost, snaží
se zabít ty, kteří se před nimi skryli. Blud je asi zaslepil. Čím zjevnější je
útěk, tím jasnější bude všem, že zabíjejí a posílají do vyhnanství. Zabíjejí-íi
lidi, jako by smrt volala, ano, ukazuje na jejich krutost. Vyhánějí-li do exilu,
stavějí si všude pomníky svého zločinu a špatnosti. Kdyby měli čisté
svědomí, snadno by poznali, že jsou sami vinni a že sami o tom rozhodli.
Ztratili zdravý rozum a sebeovládání, a proto pronásledují. Kdo usilují
druhé zabít, nepozorují svou vlastní hříšnost. Hanebně kárají ty, kteří se
skryli před těmi, kteří usilují o jejich život. Obviňují ty, kteří uprchlí před
pronásledováním. Co, prosím, učiní, až poznají, že Jakub uprchl před svým
bratrem Ezauem a že Mojžíš odešel před faraónem do Madianu? Na co se
vymluví, jak odpovědí Davidovi prchajícímu před Saulem? Saul poslal své
osobní strážce zabít Davida. David se skryl v jeskyni a knězi Abimelechovi
se představil pod jiným jménem, aby tak unikl úkladům jemu připraveným.
Co by mohli říci velkému Eliáši, když se tak pošetile na všechno
vymlouvají? Eliáš zbožně vzýval Boží jméno, vzkřísil mrtvého, a přece se
skrýval před Achabovým hněvem a utekl před hrozbami Jezabely. Je psáno,
že synové proroků se skrývali, když je hledali. Skryli se za pomoci Abdia v
jeskyních. Či spíše o tom nechtěli číst, protože se to stalo už dávno? Zcela
zapomněli, co je v evangeliu? Učedníci totiž ze strachu před Židy tajně
odešli. V Damašku Hledal představený oné krajiny Pavla. Pavel spuštěn v
koši se zdi vyvázl tak z rukou pronásledovatele. Když tedy Písmo svaté toto
připomíná o svatých mužích, nač se konečně vymluví, aby zakryli svou
zaslepenost? Vytýkají-li jim bázlivost, pak vina padá na jejich hlavu.
Vytýkají-li jim, že to učinili proti Boží vůli, ukazuje to, že neznají svatá
Písma. V Zákoně je totiž přikázáno, aby obce poskytovaly útočiště těm
lidem, které hledají, aby je zabili a aby tam našli útočiště před nebezpečím.
Otec kdysi mluvil k Mojžíšovi a dal mu příkaz, který platí až dosud: „Když
vás budou pronásledovat v tomto městě, utečte do druhého" (Num 35). A
krátce nato: „Až uvidíte hanebnou zkázu na svatém místě předpověděnou
prorokem Danielem - kdo to čte, rozuměj -, tehdy kdo jsou v Judsku, ať
utečou na hory; a kdo je na střeše, abys vzal něco ze svého domu; a kdo na
poli, nevracej se, aby sis vzal své roucho" (Mt 24,15-18). Když to svá ti
muži pochopili, jednali podle toho. Co Pán tehdy nařizoval, řekl svatým
mužům před svým vtělením. Co nám Bůh nařizuje, je cesta k dokonalosti.
Proto také Boží Slovo se kvůli nám stalo člověkem, aby když jej hledali, se
skrýval jako my. A opět když jej farizeové pronásledovali a ukládali mu o
život, nepokládal za nevhodné se jim vyhnout. Když žíznil, hladověl a
podobně, když utíkal před protivníky, projevil se jako člověk. Od samého
začátku, když se stal člověkem, když dosud byl dítětem, přikázal
prostřednictvím anděla Josefovi: „Vstaň, vezmi dítko i jeho matku a uteč do
Egypta. Herodes totiž bude hledat chlapce" (Mt 2,13). Také po Herodově
smrti se rozhodl kyůli Herodovu synovi Archelaovi odejít do Nazareta (Mt
12). Později, když prohlásil, že je Bohem, a uzdravil chromou ruku,
vystoupili proti němu farizeové, aby jej usmrtili. Když to Ježíš poznal,
vzdálil se. Rovněž když vzkřísil Lazara. „Od toho dne", praví Písmo, „se
uradili, že jej usmrtí (J 11,53). Proto Ježíš už nechodil mezi Židy veřejně,
nýbrž odešel do krajiny blízko pouště"(J ll,53n) Když Spasitel řekl „Dříve
než Abraham byl, jsem já", „chápali se Židé kamení, aby ho kamenovali.
Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu" (J 8,59). Prošel mezi nimi, a tak jim
unikl. Neměli by se zamyslit nad těmito příklady? Vidí, co je psáno, ale
nevidí. Neměli by se zastydět, protože proti tomu, co Pán učil a činil, jednají
zcela jinak? Když se Ježíš dozvěděl o mučednictví Jana Křtitele, a že jej
pohřbili, vstoupil na loď a odebral se na osamělé místo (Mt 13,12). Tak
jednal a tak učil Pán. Kéž by se tito zastyděli a zůstali jen pošetilými a
nepokračovali dále ve svém nesmyslném jednání a nevytýkali Spasiteli
bázlivost. Ano, jasně budou usvědčeni, že neznají evangelia a že je špatně
pochopili. Důvod Kristova odchodu a útěku, který připomínají evangelisté,
byl nejen vhodný a oprávněný. Proto musíme mít za to, že to platí pro
všechny světce. Co je totiž písemně zaznamenáno o Spasiteli jako člověku,
to nutno vztahovat na všechny lidi. Vždyť On přijal naši přirozenost i naši
slabost. „Zamýšleli se ho zajmout, ale nikdo na něho nesáhl rukou, neboť
dosud nepřišla jeho hodina," napsal Jan (J 7,30). Také dříve řekl matce:
„Ještě nepřišla má hodina." A když přišla, řekl učedníkům: „Klidně spěte;
hle, přiblížila se hodina, kdy Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků (Mt
26,45). Proto když přišel čas, dovolil, aby jej zatkli. Dokud nepřišel čas,
skrýval se. Když přišel čas, vydal se těm, kteří ukládali o jeho život. Rovněž
blažení mučedníci v bouři pronásledovaní, která propukala y různých
dobách, kdy je lidé pronásledovali, utekli a skrývali se na různých místech.
A když byli nalezeni, rádi podstoupili mučednický zápas.
To je v Athanasiově Obhajobě (Apologii), kterou napsal o svém útěku na
svou obhajobu.
9. KAPITOLA EUSEBIUS VERCELLENSIS
Biskup ve Vercellách Eusebius po skončení synody v Alexandrii odešel
ihned do Antiochie. V Antiochii biskup Lucifer vybral za biskupa Paulina.
Lid, který nesouhlasil s volbou Paulina, se rozdělil na dvě strany. Meletiovi
přívrženci totiž svolali zvláštní shromáždění. Eusebius se tím cítil uražen.
Odsoudil sice takové jednání, ale před Luciferem to nedal najevo. Když
Lucifer slíbil, že se to na biskupské synodě řádně vyřídí, Eusebius odtud
odešel. Přes veškerou svou snahu se Eusebiovi nepodařilo sjednotit sporné
strany. Meletius se totiž vrátil z vyhnanství, a když poznal, že jeho
přívrženci svolali zvláštní synodu, stanul v jejich čele. Všem tamním
církvím byl představeným ochránce ariánské sekty Euzoius. Paulinus dostal
pouze jeden malý kostel za městem, z něhož jej Euzoius z úcty, kterou k
němu choval, nevyhnal. Meletius konal shromáždění za městskými branami.
V té době odešel Eusebius z Antiochie. Lucifer se velmi urazil, že Eusebius
neschválil jeho volbu. Vzpíral se proto sdílet společenství s Eusebiem a
odmítl rozhodnutí synody. Byly to smutné časy pro církev a mnoho jich
odpadlo od církve. Tím se zrodila nová sekta zvaná luciferiáni. Lucifer
nemohl ukojit svůj hněv, ač prostřednictvím diákonů slíbil, že se spokojí s
rozhodnutím synody a cítí se jím zavázán. Souhlasil s vírou a názorem
církve a odešel do svého sídla v Sardinii. Byl popuzen jak on, tak jeho
přívrženci, kteří dosud jsou odděleni od církve. Eusebius cestoval po
východních krajinách. Jako vynikající lékař znovu zcela uzdravoval slabé ve
víře, vyučoval a poučoval je o církevní nauce. Pak se vrátil a odešel do
Illyrie. A když přišel do Itálie, věnoval se vyučování1.
1) Eusebius pocházel ze Sard. Procestoval východní provincie, vrátil se do Itálie a zemřel r.
371. Je ctěn nejen jako vyznavač, ale i jako mučedník, poněvadž jej ariáni kamenovali.
10. KAPITOLA HILARIUS Z POITIERS
Před Eusebiem (Vercellensis) horlivě učil katolické víře biskupy jak v Itálii,
tak v Galii Hilarius, biskup v městě Pictaviů1 - je to město v Zadní
Aquitanii. Přišel sem před Eusebiem, když se vrátil z vyhnanství. Všude
přísně střežil víru. Hilarius byl učený muž a v latinsky psaných knihách
vykládal učení o soupodstatnosti. V nich zcela vyvrátil názory ariánů. To
bylo tehdy, když se (Eusebius a Hilarius) vrátili z vyhnanství do vlasti.
Nesmíme opomenout, že přívrženci Macedonia, Eustathia, Eleusia a
Sofronia - všichni nazýváni jedním jménem macedoniáni - konali v této
době na různých místech velká shromáždění. Nadržovali těm, kteří v
Seleucii přáli jejich názoru a přívržencům druhé strany, totiž akaciánům
vyslovili anathema. V Seleucii přečetli vyznání víry vyložené v Arimini a
schválili je, ač je dříve zavrhli. Bylo to totéž, které bylo již dříve schváleno
v Antiochii, jak je připomenuto v 2. knize. Někteří je takto prosili: „Vy, kteří
se nazýváte macedoniány, máte-li opačný názor než akaciáni, proč až do
dneška s nimi sdílíte společenství, jako by souhlasili s vámi?"
Prostřednictvím biskupa v Pompeiopoli v Paflagonii Sofronia odpověděli,
že západní biskupové jsou zcela posedlí názorem na soupod-statnost; Aetius
že ve snaze pokazit víru učil, že Otec a Syn si nejsou podobni; názor obou
stran že je špatný, protože pošetile, neuváženě a špatně spojili oddělené
osoby Otce a Syna pod jedním jménem „jedné podstaty"; Aetius že
přirozenost Syna a Otce rozdělil tvrzením, že nejsou podobni podstatou, a
protože byli opačného názoru, upadli prý do tohoto extrému; a protože jsme
se my rozhodli jít střední cestou, držet se pravé zbožné víry a tvrdit, že bytí
Syna je podobné bytí Otce. Tak jim odpověděli macedoniáni
prostřednictvím Sofronia, jak vypráví Sabinus v knize o jednáních na
synodách. Tím že viní Aetia jako původce názoru o nepodobnosti Otce a
Syna, ne však akaciány, asi záměrně zatajují pravdu. Jednak jsou totiž proti
názoru ariánů, jednak proti těm, kteří souhlasí s vírou v soupodstatnost.
Usvědčují je jejich vlastní slova zvláště proto, že obě strany vytvořily nové
učení. Ale o tom již dost.
1) Nynější město Poitiers. Hilarius zemřel r. 367
11. KAPITOLA KŘESŤANY JULIAN
NENÁVIDÍ
I když imperátor (Julian) na začátku své vlády byl vůči všem velmi laskavý,
přece časem se všem jevil, jakoby to ani nebyl on. Kde křesťané vznesli
obvinění proti Konstantiovi, tam velmi příznivě vycházel vstříc jejich
žádostem. Kde však tomu nebylo, tlumenou nenávist vůči všem křesťanům
dával veřejně najevo. Biskupovi Eleusiovi, který srovnal se zemí kostel
novatiánů v Cyziku, přikázal jej znovu vybudovat a pohrozil mu velmi
těžkým trestem, jestliže během dvou měsíců se nepostará na vlastní náklady
o jeho znovuvybudování. Dále začal obnovovat pohanské obřady, otevírat,
jak jsem řekl, pohanské chrámy. Začal i obětovat bohyni Štěstěně v
královském paláci v Konstantinopoli, kde byla umístěna socha této bohyně.
12. KAPITOLA CHALCEDONSKÝ BISKUP
MARIS
V té době v bithynském městě Chalcedonu Maris byl přiveden k
imperátorovi Julianovi. Maris byl velmi starý a slepý. Maris velmi ostře
vytkl Julianovi, že je bezbožný, že opustil církev a že je nepřítelem Boha.
Julian mu začal nadávat a odpovídat mu stejným způsobem. Nazval Maria
slepcem. Tvůj galilejský Bůh, řekl mu, tě není schopen uzdravit. Julian totiž
nazýval Krista Galilejcem a všechny křesťany galilejci. Maris na
imperátorovy nadávky klidně odpověděl: „Děkuji Bohu, který mne zbavil
světla, za to, že nikdy nemohu spatřit tvou tvář, která je schopna takové
špatnosti." Na to mu imperátor neodpověděl, ale biskupa za to krutě
pronásledoval. Když viděl, že křesťané velmi ctí ty, kteří za Dioklecianovy
vlády zemřeli mučednickou smrtí, a když zjistil, že mnozí by se velmi rádi
stali mučedníky, jako by je chtěl přinutit k tomuto dobrodiní, zvolil jinou
cestu pronásledování. I když nebyl tak nenasytně krutý, jako tomu bylo za
Dioklecianovy doby, přece se nezdržel pronásledování. Pronásledováním
myslím to, když pokojní a mírní lidé jsou nějakým způsobem napadáni.
Julian způsobil křesťanům nemálo nepříjemností. Uzákonil totiž, že
křesťané nesmějí být vyučováni světským naukám. Když prý dovedou
mluvit, snadno prý křesťané pohotově dovedou odpovědět pohanským
dialektikům.
13. KAPITOLA JULIAN PROTI KŘESŤANŮM
Imperátor Julian nařídil, že kdo se nechtějí zříci křesťanského náboženství,
nesmějí sloužit v paláci jako pretoriánští vojáci. Rovněž nařídil, že všichni
musí obětovat modlám. Křesťané v provinciích že nesmějí zastávat žádné
úřady. Jejich zákon řekl, že zakazuje užívat meč proti těm, kteří se dopustili
zločinu hodného trestu. Proto prý nejsou vhodní vládnout. Některé však
přinutil k obětování lichocením a dary. Křesťané, ti opravdoví i ti jen naoko,
se měli jako v divadle představit všem. Kdo opravdově vyznávali
křesťanskou víru, pokorně odložili pás1 a pro víru chtěli raději podstoupit
všechna muka, než aby zapřeli Krista Spasitele. Mezi nimi byl Jovianus,
Valentinianus a Valens, kteří později se zmocnili vlády. Jiní, kteří ne dost
upřímně vyznávali křesťanskou víru a dávali přednost bohatství a lidské
slávě, bez váhání obětovali. Jeden z nich byl konstantinopolský sofista
Ecebolius. Ten za vlády Konstantia utvářel imperátorovu povahu a horlivě
předstíral křesťanskou víru. Když se pak Julian uchopil moci, zase velmi
horlivě se hlásil k pohanství, když Julian zemřel, se pak zase hlásil ke
křesťanství. Před vchodem u kostela se vrhl tváří na zem a toto zvolal:
„Šlapejte po mně jako po neužitečné soli." Ecebolius jak byl předtím
lehkomyslný a nestálý, tak jím zůstal i později. V té době imperátor měl v
úmyslu pomstít se Peršanům za to, že poplenili římskou zemi, a proto se
odebral Asií na Východ. Když se dozvěděl, kolik zla by přinesla válka, kolik
peněz by bylo k tomu třeba, bez kterých se válka nedá vést, vymyslil si, jak
obratně vyždímat je na křesťanech. Těm, kdo se vzpěčovali obětovat
modlám, uložil pokutu. Vymáhání pokut na křesťanech bylo tvrdé a
nemilosrdné. Každý úměrně svému majetku musil platit daně. V krátké době
se imperátor nespravedlivým vydíráním nespravedlivě nabytých peněz
velmi obohatil. To se dělo podle zákona nejen na místech, kudy táhl, ale i v
místech, kam vůbec nepřišel. V té době pohané všemožně křesťany uráželi.
Vydávali se za filozofy, konali jakási hříšná mystéria. Nedospělé děti
ženského i mužského pohlaví začali obětovat, věštit z jejich vnitřností i jíst
jejich maso. Toto zločinné jednání se dělo i v jiných městech, i v Aténách a
v Alexandrii.
V Alexandrii bylo proti Athanasiovi vymyšleno falešné obvinění.
Imperátorovi naznačili, že Athanasius rozvrací Egypt i celé město
Alexandrii a že by měl být vykázán z města. Z imperátorova příkazu
zakročil proti němu alexandrijský prefekt.
1) Vojáci nosili tuniku přepásanou koženými hřeby pobitým pásem.
14. KAPITOLA ATHANASIŮV ÚTĚK
Athanasius řekl přátelům: „Přátelé, odejděme na čas odtud; je to jen mráček,
který se brzy rozplyne," a utekl odtud. Vstoupil na loď a ihned se přeplavil
do Egypta. Protivníci jej pronásledovali, aby jej zatkli. Když Athanasiovi
bylo oznámeno, že pronásledovatelé nejsou daleko, jeho průvodci jej
vybídli, aby utekl do pouště. On uposlechl jejich rady, a tak unikl
pronásledovatelům. Poradil jim, aby pronásledovatelům jeli naproti. Ti, kteří
hledali Athanasia, se na nic jiného neptali, než zdali viděli Athanasia. Oni
jim naznačili, že Athanasius se nedaleko odtud skrývá a kdyby si pospíšili,
že by jej brzy dopadli. Pronásledovali Athanasia, ale na opačné straně.
Athanasius, takto jim uniknuv, tajně odešel do Alexandrie a tam potají žil,
dokud oheň pronásledování nebyl uhašen. Takové bouře při častém
pronásledování křesťanů a při útrapách, které jim působili pohané, se
přehnaly před hlavu alexandrijského biskupa. I představení provincií
poznali, že nadešla vhodná chvíle vytěžit z imperátorova náboženství něco
pro sebe. Sužovali křesťany více, než jak žádaly imperátorovy výnosy.
Začali vymáhat větší částky peněz, než se slušelo, a vymáhali je tělesnými
tresty. Ač to imperátor věděl, nedbal na to. Křesťanům, kteří si k němu přišli
stěžovat, odpovídal: Když vás bijí, klidně to snášejte, vždyť tak vám
přikázal váš Bůh.
15. KAPITOLA MUČEDNÍCI VE FRYGIJSKÉM
MĚSTĚ MERI
V provinčním frygijském městě Meri byl prefektem Amachius. Ten přikázal
v tom městě vybudovanou svatyni znovu otevřít, vyčistit od špíny po
dlouhou dobu tam nahromaděné, postavit sochy a obnovit pohanský kult.
Jeho čin velmi pobouřil křesťany. Opravdu křesťansky zbožní Macedonius,
Theodulos a Tatianus to nemohli snést. Ve své horlivosti vnikli v noci do
svatyně a rozbili tam sochy. Prefekt se nad tím velmi rozčílil a nařídil zabít
velmi mnoho lidí, kteří na tom neměli žádnou účast. Původci činu se proto
dobrovolně přiznali. Chtěli za pravdu raději zemřít, než aby jiní pykali za
ně. Když je zatkli, prefekt přikázal, aby svůj čin očistili obětováním
modlám, a pohrozil, budou-li se vzpírat tak učinit, že je krutě potrestá.
Šlechetní nedbali na jeho hrozby a ukázali, že jsou připraveni na každé
mučení. Raději chtěli dát život než se poskvrnit obětováním modlám.
Prefekt tedy vyzkoušel na nich všechny způsoby mučení. Nakonec přikázal
přinést roští a zapálit. V takových mukách zemřeli.Jak si statečně pro pravdu
vedli a jaké to bylo vznešené zakončení života, svědčí jejich slova, která
řekli prefektovi: „Jestliže, Amachie, toužíš ochutnat upečené maso, obrať
nás na druhou stranu, aby to nepřipadalo, že jsme napolo upečení." Tak
zakončili svůj život.
16. KAPITOLA POZNÁMKY KE SPISŮM
DVOU APOLLINARIŮ
Imperátor vyhlásil zákon, kterým zakazoval křesťanům vzdělávat se ve
světských vědách. Tu se velmi proslavili dva Apollinariové, o nichž jsme se
dříve zmínili. Oba se věnovali umění formující řeč (filologii). Velmi
zkušený otec se věnoval gramatice, jeho syn umění sofistů, což v zlých
dobách nemálo pomáhalo křesťanům. Otec jako vyhledávaný gramatik
(filolog) využil gramatiky ve prospěch křesťanského náboženství.
Básnickou formou zpracoval Mojžíšovy knihy. Formou eposu i formou
tragedie při zachování osob zpracoval historické knihy Starého Zákona. Užil
každého literárního druhu, aby tak způsob pohanského vyjadřování nebyl
pro křesťany nezvyklý a cizí. Syn učil rétorice. Upravil evangelia a Skutky
na způsob Platonových Dialogů. Bylo to pro křesťanské náboženství
výhodné, poněvadž byl tím imperátorův zákaz poněkud obcházen. Boží
prozřetelností byla tak oslabena imperátorova bdělost i jeho zákaz. Zákon
totiž, jak řekneme později, byl nedlouho potom zcela odvolán. Někdo by
mohl namítnout: Proč to připisuješ Boží prozřetelnosti? Co se týče
imperátorova pádu, je známo, že velmi pomohl křesťanské víře. Každý
uzná, že by křesťanskému náboženství prospělo, kdyby zavrhlo básně
Apollinariů a křesťané kdyby se nevěnovali pohanským vědám. Pro
křesťany že je nebezpečné pohanské vzdělání, poněvadž pohané učí, že je
mnoho bohů. Pokud nám síly stačí, odpovíme na tyto námitky. Pohanské
učení jako božsky inspirované neschvaluje ani Kristus, ani jeho učedníci,
avšak ani není zavrhováno jako veskrze nebezpečné. Podle mého soudu
však nevzniklo bez Boží prozřetelnosti. Vždyť velmi mnozí pohanští
filozofové nebyli daleko od poznání Boha. Kdo studovali epikurejce a jiné
sofisty, kteří neuznávali Boží prozřetelnost a ustrnuli jen na řečnění, ti
zavrhli jejich neznalost. I když svými spisy nemálo prospěli těm, kteří se
věnovali pravé zbožnosti, přece nedošli až k tomu, co je hlavní na
náboženství a křesťanském učení. Po celé generace a věky nepoznali vůbec
skryté Kristovo mystérium. Že je tomu tak, jasně prohlašuje Apoštol v listě
Římanům těmito slovy: „Zjevně se ukazuje s nebe Boží hněv na každou
bezbožnost a nespravedlnost těch lidí, kteří svou nespravedlností potlačují
Boží pravdu. Neboť co je v Bohu známo, to je jim zjevné, poněvadž Bůh
jim to zjevil. Vždyť neviditelné jeho vlastnosti lze od stvoření světa vidět a
poznat ze stvořených věcí- a to i jeho věčnou moc a jeho božství- takže
nemají omluvy. Neboť ač poznali Boha, neoslavili ho jako Boha" (Ř 1,18).
Ač poznali pravdu, kterou jim Bůh zjevil, stali se viníky, poněvadž když
poznali Boha,neeoslavili ho jako Boha. Apoštol nezakázal učit se řecké
filozofii. Člověku ponechal svobodně se rozhodnout, zda se jí chce věnovat.
Tím budiž vysvětlen jeden důvod toho, co jsme si umínili. Druhý je tento:
Písma Bohem inspirovaná učí obdivuhodným, opravdu božským
přikázáním. Zasévají do duší opravdovou zbožnost a správný způsob života.
Proto kdo se o to snaží, ty učí přesvaté víře, ne však umění mluvit, abychom
se mohli postavit proti těm, kteří bojují proti pravdě, i když právě velmi
snadno porazíme protivníka, když proti němu použijeme jeho zbraní. V
tomto ohledu spisy obou Apollinariů křesťanům velmi málo pomáhají. Proto
se imperátor Julian zaměřil právě na to a zákonem přikázal, že křesťané se
nemají vzdělávat v pohanských vědách. Věděl, že bajky pohanských
spisovatelů by snad vysvětlili. Sám kníže filozofů Sokrates je napadal a
soudci jej odsoudili za to, že se snažil zničit jejich démony. Dodej, že i
Kristus i jeho učedníci přikazují, abychom byli dobrými obchodníky, kteří si
všechno dobře prověří, dobré si podrží a dají si pozor, aby nás někdo
neoklamal falešnou filozofií. To se nemůže stát, použijeme-li jejich zbraně. I
když jich použijeme, nejsme tím, čím jsou nepřátelé. Odmítněme špatné, co
však je dobré, to si podržme, a nepřijímejme, co není jisté. Co bude u
pohanů vznešené, to patří k pravdě. A kdyby nám to někdo vytýkal, nechť
uváží, že Apoštol nejen nám nezakázal vzdělávat se v světských vědách, ale
ani on je nezanedbával, aby poznal, co pohané řekli. Odkud, prosím, vzal
ono „Kréťané jsou odjakživa lháři, zlá zvěř, líná břicha" (Tit 1,12), ne-li od
krétského básníka Epimenida? Či odkud poznal ono „Takoví jsme i my" (l,
K 15,48), kdyby nečetl Fainomena od astronoma Arata? Také tím „Špatné
společnosti kazí dobré mravy" (l K 15,33) ukazuje, že znal Euripidovy
tragedie. Nač máme dále mluvit? Je známo, že církevní učitelé jakoby ze
zvyku nikterak nezakázaného se od časného mládí až do stáří vzdělávali v
pohanských vědách. Cvičili si tím svou řeč i ducha a usvědčovali pohanské
spisovatele z jejich omylu. Toto jsme zde uvedli podle svých možností kvůli
Apollinariům.
17. KAPITOLA JULIAN V ANTIOCHII
Když imperátor sebral velké množství peněz od křesťanů na výpravu proti
Peršanům, rychle se odebral do syrské Antiochie. Zde v touze po slávě a aby
Antiochijským vzdal veřejnou poctu, sebral jim potraviny, více než bylo
slušno. Nehleděl na dobu ani jej nezajímalo, že vojsko způsobí hodně škod
obyvatelům provincií, a odebral jim potraviny. Proto obchodníci a krčmáři,
kteří prodávali zboží a které imperátorův výnos těžce postihl, přestali
prodávat. Městu chyběly potraviny nutné k životu. A tak Antiochijští těžce
nesoucí pohromu -jsou to lidé náchylní k urážení- bez meškání šli k
imperátorovi. Nadávali mu a začali se vysmívat jeho dlouhým vousům.
Řekli, že je třeba mu je ostříhat a udělat z nich provazy, že by měly cenu
býka, který svými rohy dobyl svět. Je známo, že imperátor byl velmi
pověrčivý a že velmi často obětoval modlám na oltáři býky. Tehdy prý
přikázal prodat oltář i býka na válečnou výpravu. Imperátor se pro jejich
slova velmi rozhněval a pohrozil, že Antiochii velmi přísně potrestá. Z
Antiochie se odebral do Tarzu v Kilikii. Jakmile přikázal připravit, co bylo
nutné, rychle odešel z tohoto města. Libanius při té příležitosti napsal řeč, ve
které se přimlouval za Antiochijské, a Antiochijským zase o imperátorově
hněvu proti nim. Tento sofista prý tyto řeči napsal, ale lidu je vůbec
nepřednesl. Prý by se imperátor mohl za to mstít. Jeho řeč Antiochijský
misogan, což znamená „Hněvivý vous" kvůli vousům, byla trvalou urážkou
Antiochie.1 Tolik o tom.
1) V této řeči jsou obviňováni z nedostatku ukázněnosti, protože holdují hrám a divadlům, z
bezbožnosti, poněvadž ctí Krista místo Jupitera a Apolla, a z nadměrné lakoty úřadů, která
pak zavinila hlad ve městě.
18. KAPITOLA JULIAN DAL OTEVŘÍT
VĚŠTÍRNU V DAFNÉ
Konečně promluvme o příkořích páchaných imperátorem na křesťanech v
Antiochii. Přikázal otevřít v Antiochii pohanské chrámy a pospíšil si uznat
věštírnu Apollona, který byl uctíván v Dafné.1 Když démon v této svatyni
zaleknuv se svého souseda mučedníka, Babyla, imperátorovi neodpověděl místo, kde byl mučedník pohřben, nebylo daleko - imperátor, poznav
příčinu, přikázal co nejrychleji přenést mučedníkovo tělo. Když se o tom
antiochijští křesťané dozvěděli, se ženami a dětmi za radostného zpěvu
přenášeli rakev z Dafné do Antiochie. Zpívali písně, které tupily pohanské
bohy a ty, kteří věřili modlám.
1) V blízkosti Antiochie
19. KAPITOLA IMPERÁTORŮV HNĚV
VYZNAVAČ THEODOROS
Tehdy se ukázala předtím utajovaná špatná povaha imperátora. Ten, který
dříve studoval filozofii, se neudržel. Zpěvy urážející pohany jej rozzlobily.
Rozhodl se mučit křesťany tak jako předtím činil Dioklecian. Kvůli výpravě
proti Peršanům, když na to sám neměl čas, přikázal prefektovi provincie
Sallustiovi potrestat původce zpěvů. Prefekt, ač byl pohanem, nerad plnil
rozkaz. Když však nemohl odporovat imperátorovu příkazu, přikázal mnohé
křesťany zatknout a některé z nich uvěznit.Jednoho jinocha jménem
Theodoros, když mu jej pohané přivedli, přikázal mučit a zmrzačit jej.
Myslil si, že muka nevydrží a že nebude dlouho živ. Bůh však jej uzdravil a
dlouho jej uchoval naživu, protože při mučení vyznal víru. Rufinus, který
latinsky napsal Církevní historii, připomíná, že po dlouhé době mluvil s
Theodorem a ptal se jej, zda ho to hodně bolelo, když byl bit a mučen. On
že odpověděl, že ne příliš. Prý při něm stál jinoch, stíral mu pot a posiloval
jej. Doba mučení že byla pro něho spíše rozkoší než úzkostí. Toto je řečeno
o obdivuhodném jinochu Theodorovi.
V téže době přišli k imperátorovi vyslanci Peršanů a žádali jej, aby veřejně
vyhlásil válku. On je poslal zpět se slovy: „Brzy uvidíte, a proto není třeba
posílat k vám posly se zprávou."
20. KAPITOLA ZEMĚTŘESENÍ V
JERUSALEMĚ
Při týrání křesťanů dal imperátor veřejně najevo své pohanské smýšlení.
Měl zálibu v pohanských obětech a radost mu působilo prolévání krve. Kdo
s ním nesdíleli jeho víru, ty trestal. Poněvadž příliš málo nacházel
ochotných lidí, začal si předvolávat Židy. Vyptával se jich, proč když
mojžíšský Zákon jim přikazuje obětovat, nechtějí obětovat. Když mu
odpověděli, že podle Mojžíšova příkazu nesmějí obětovat jinde než v
Jerusalemě, přikázal jim, aby bez prodlení vystavěli nový Šalomounův
chrám. Pak se odebral proti Peršanům. Židé již dlouho čekali na den, kdy by
si mohli zbudovat chrám pro své oběti. Ze všech svých sil se snažili pospíšit
si s prací. Jednak chtěli ktřesťanům nahnat strach, jednak se chtěli
vychloubat. Konečně začali křesťanům i hrozit, že se jim stane to, co se
kdysi stalo jim od Římanů. Z imperátorova příkazu byly jim poskytnuty na
výlohy peníze ze státní pokladny. Všechno bylo připraveno: dříví, kameny,
pálené cihly, malta, vápno a jiný potřebný materiál ke stavbě. V té době,
když byl jerusalémským biskupem Cyril, vzpomněli si křesťané na
Danielovo proroctví, které Kristus ve svatých evangeliích potvrdil a
mnohým předpověděl, že přišel čas, kdy nezůstane z chrámu kámen na
kameni. A tato předpověď že se splní. Když to biskup řekl, nastalo v noci
zemětřesení, rozbořilo staré základy chrámu a kameny spolu s budovami
rozmetalo do blízkého okolí. Židů se z toho zmocnil strach a hrůza. Zpráva
o tom se dostala i k těm, kteří bydleli odtud hodně daleko, a přitáhla je
podívat se na to místo. Když tam bylo shromážděno mnoho lidí, udalo se
jiné znamení. Oheň seslaný z nebe strávil všechno nářadí řemeslníků. Bylo
tam možno vidět ohněm zničená kladiva, hoblíky, pily, sekery, tesařské
širočiny a konečně vše, co potřebovali řemeslníci ke stavbě. Celý den ničil
oheň tyto věci. Židé z velmi velkého strachu, i když neradi, vyznali Krista
Boha. Přece však nejednali podle jeho vůle. Stále se drželi jako dříve
judaismu, neboť ani třetí zázrak, který se stal potom, je nepřivedl k víře. V
následující noci totiž podoba kříže vytvořená světelnými paprsky jako by
byla vtisknuta na jejich šaty a ani v následující den ji nemohli odstranit. Jak
je psáno u Apoštola, ve své zaslepenosti odhodili dobro, které měli ve svých
rukou. Z chrámu, který chtěli postavit, zbyly jen trosky.
21. KAPITOLA JULIANOVA VÝPRAVA PROTI
PERŠANŮM A JEHO SMRT
Imperátor věděl, že Peršané neradi válčí v zimě, protože nesnáší mráz.
Dokonce se říká, že Méd se v zimě neodváží vystrčit ruku z pláště. Peršané
ovšem také věděli, že Římané mohou velmi dobře vést válku v zimě. Ještě
než nastalo v Persii jaro, začal Julian táhnout s vojskem do té krajiny.
Nejprve obsadil pole, vesnice, tvrze a potom i města. Obklíčil velmi
opevněné perské město Ktesifon1 a v něm začal obléhat perského krále. Ten
poslal k Julianovi statečné posly a prosil jej, aby potrestal jen některé části
krajiny a přestal válčit. Julianem to nepohnulo ani se nesmiloval nad
prosebníky. Nechtěl si připomenout ani obvyklé rčení, že vítězit přináší
slávu, ale nadměrně vítězit že přináší nenávist. Nedbal ani na věštbu, kterou
mu vyložil filozof Maximus, který byl s ním. Oslepen vidinou, že svými
činy překoná slávu Alexandra, odmítl prosbu Peršanů. Podle názoru
Pythagora a Platona se domníval, že Alexandrův duch se přestěhoval do
něho. Dokonce že je Alexandrem v jiném těle. Tato myšlenka jej uvedla do
velkého omylu a způsobila, že odmítl žádost perského krále. Když král
poznal, že vyslání poslů bylo zbytečné, ocitl se ve velkých nesnázích a
nezbylo mu než se připravit na válku. Druhý den, když se dostavili poslové,
začal sbírat vojsko proti římskému vojsku. Římané třebaže vytýkali
imperátorovi, že se zdržel bez kořisti bitvy, přece se nezdráhali utkat se s
Peršany a obrátili nepřítele na útěk. Imperátor na koni se účastnil boje, aby
povzbuzoval ducha vojáků. Příliš však spoléhal na štěstí a šel do boje beze
zbraně. Znenadání proti němu vystřelená střela projela mu ramenem a
zabodla se do hrudi. Tím nastala smrt, aniž zpoznala původce smrti. Někteří
říkají, že ji vystřelil perský zběh, někteří že to byla střela některého z jeho
vojáků. Tak se o tom mluví. Příslušník imperátorovy stráže Kalistus, který v
heroickém eposu vypráví o událostech v té válce, připomíná, že jej zabil
démon. To snad je básnická nadsázka. Snad je tomu tak, neboťje psáno, že
démon se na některých mstí. Ať jej zabil kdokoli, každý dobře ví, že ve své
zaslepenosti, s jakou se vrhal do boje, byl vystaven nebezpečí. Při svém
vzdělání obratně toužil po lidské slávě a pro svou falešnou skromnost,
kterou se chlubil, byl lidem na posměch. Zemřel v Persii ve věku 31 let ve
4. roce svého konsulátu, který zastával se Sallustiem, dne 16. června ve
třetím roce své vlády a v 7. roce, kdy byl Konstantiem prohlášen za césara.2
1. Ktesifon - město ležící na východním břehu Tigridu. Dnes v rozvalinách
2. Zemřel r. 363
22. KAPITOLA IMPERÁTOR JOVIANUS A
LIBANIUS
Vojáci ve spletité a nebezpečné situaci prohlásili ihned druhý den
imperátorem Joviana. Byl to vážený a šlechetný muž. Tento ještě když byl
vojenským tribunem a Julian nařídil vojákům buď obětovat modlám nebo
odejít z vojska, raději odložil vojenský pás, než aby plnil bezbožné a
rouhavé nařízení imperátora. Přece však Julian, poněvadž se schylovalo k
válce, jej ponechal velitelem. Jovian odmítl být velitelem. Když proti jeho
vůli jej učinili velitelem, řekl, že jako křesťan nechce přijmout velení nad
lidmi, kteří vyznávají pohanství. Když však vojáci jednohlasně vyznali, že
jsou křesťany, ujal se velení. V Persii se však dostal do velkých nesnází.
Vojáci měli hlad. Proto se dohodl s perským králem ukončit válku. Římané
považovali příměří za nedůstojné. Ztratili moc nad Syřany, Peršanům bylo
předáno mezopotamské město Nisibi. V té době to však bylo nutné. Po
oznámení Julianovy smrti křesťané pookřáli. Vojsko vytýkalo Julianovi
unáhlenost a kladlo mu za vinu ztrátu území římského impéria, poněvadž se
dal přelstít jakýmsi perským zběhem. Lodi, na kterých bylo převáženo obilí
přes řeku, byly totiž spáleny, a vojáci měli hlad.
V této době sofista Libanius složil řeč, v níž oplakával Julianovu smrt. Dal jí
titul K poctě Juliana či Pohřební řeč (Epitafion). V ní nejen náležitě oslavil
všechny Julianovy činy, ale také se zmínil o knihách, které Julian napsal
proti křesťanům a ve kterých zesměšnil křesťanské spisy jako knihy plné
hloupostí. Kdyby tento sofista chválil jiné skutky imperátora, přešel bych
mlčením k ostatním událostem. On se však zmínil o Julianem sepsaných
knihách a jako dobrý a vážený řečník ostře napadl křesťanské náboženství.
Proto jsme se rozhodli o tom něco říci.
23. KAPITOLA LIBANIUS O JULIANOVI
Nejprve uveďme Libaniova slova. „V zimě," řekl Libanius, „když jsou noci
trochu delší, imperátor podrobně objasnil, dlouhou úvahou a spolehlivými
důkazy také usvědčil knihy potvrzující, že člověk z Palestiny je Bohem a
Božím Synem, a zesměšnil jejich náboženství, které mají ve velké úctě. V
knihách ukázal, že Julian je moudřejší než onen stařec z Tyru. „Ať mi tedy
ten tyrský stařec laskavě odpustí a přemožen Julianovou výmluvností klidně
se s tím smíří, jako by to proti němu řekl syn". To jsou slova sofisty Libania.
S lehkých srdcem řeknu, že je velmi význanHiým sofistou. Přece však vím,
kdyby nesouhlasil s imperátorovým náboženstvím, že by řekl vše, co
říkajíkřesťané a co by o něm pravděpodobně řekly oslavné řeči: Že je
nadaným řečníkem. Konstantia, dokud ještě žil, vychválil svými spisy; když
pak Konstantius zemřel, zahrnul jej urážkami a obviněními. Kdyby byl
Porfyrius imperátorem, dal by mu přednost před Julianovými spisy a kdyby
byl Julian sofistou, řekl by o něm, že je špatným sofistou, jak napsal o
Ecebolovi v pohřební řeči, kterou složil proti Julianovi. A tak když sdílel s
imperátorem tutéž víru, vylíčil jej jako sofista, jako jeho přítel. Pokud
možno odpovíme na to, co napsal. Předně říká, že v zimě, kdy byly noci
trochu delší, se mohl (Julian) věnovat objasňování křesťanských knih. Že se
mohl věnovat, znamená, že svým psaním se snažil urážet lidi tak, jak to
dělají sofisté, když lákají chlapce naučit se jejich umění. Již dříve (Julian)
četl Písmo svaté. Horlivě a dlouhými úvahami se snažil je vyvracet jako
knihu plnou hloupostí. Jeho důkazy nebyly, jak říká Libanius, pádné. Byly
slabé a neměly průkaznou sílu. Vždyť byly daleko od pravdy. Kdo se totiž s
druhým hádá, někdy překrucuje pravdu, jindy ji zatajuje, a tím se snaží
porazit toho, s kterým se hádá. A kdo začne druhého nenávidět, snaží se ve
všem jednat jako nepřítel a mluvit jako nepřítel. Svou špatnost se tak snaží
svalit na toho, s kterým je znepřátelen. Oba, Juliana i Porfyria, kterého
nazývá starcem z Tyru, usvědčují jejich vlastní knihy. Porfyrius ostře napadl
život knížete filozofů Sokrata v knize o činech filozofů, a tím jej u příští
generace tak potupil, jak se nikdy něco takového neodvážili proti němu říci
ani Melitos, ani Anytous, kteří Sokrata obžalovali. Toho Sokrata, kterého
pohané pro jeho mírnost, spravedlnost a jiné ctnosti velmi obdivují, kterého
vynikající filozof Plato, kterého Xenofon a konečně i ostatní filozofové si
váží a ctí nejen jako spravedlivého, ale jako jednoho, který je považován za
víc než za člověka. Julian jako jeho otec ukázal svou špatnost všem, když
neváhal pošpinit všechny imperátory a césary před ním. Neušetřil ani
filozofa Marka. Oba, Porfyria i Juliana, usvědčují jejich spisy. Nepotřebuji
hodně pádných důkazů, i když by jich bylo dost. Uvedu jen to, o čem se
domnívám, že by všichni měli vědět. Co Řehoř Naziánský řekl o Julianovi,
přesvědčme se o tom z jeho vlastních slov. V druhé knize proti pohanům
píše skoro doslovně toto: „Věřili mu (Julianovi), protože měl vědomosti a
byl to princ. Před časem jsem poznal, s jakým člověkem jsem se stýkal v
Aténách. Když se jeho bratr Gallus pokusil o převrat, Julian na přání
imperátora přišel do Atén. Byly to dva důvody, proč (Julian) přišel do Atén.
První byl velmi vznešený: prohlédnout si Řecko a tamní školy. Druhý byl
spise tajný a velmi málo známý: mluvit s těmi, kteří konají oběti, a s
podvodníky. Tehdy totiž ještě nebylo povoleno svobodně vykonávat tuto
bezbožnost. Tehdy - i když nepatřím mezi ty, kteří to mohou ovlivnit - jsem
se ve svém názoru o Julianovi nemýlil. Jeho povahová nestálost a prchlivost
mne učinily dobrým věštcem. Kdo totiž velmi dobře vidí, bývá považován
za věštce. Nezdál se mi být dobrým člověkem. Pokyvoval hlavou, ramena
dopředu nakloněná se mu třásla, stále očima mrkal, měl hněvivý pohled.
Neustále chodil, jako kdyby kulhal. Nos vyjadřoval urážku a pohrdání, ústa
a tvář posměch. Totéž naznačovaly jeho nevázaný smích a chechtání.
Nejapná přání, odpovědi o nic lepší, často se měnící a pronášené bez velké
učenosti. A co se týče toho, co napsal? Než se ujal vlády, poznal jsem jej
takového, jakého jsem poznal později, když vládl. Kdyby někteří z těch,
kteří tehdy se mnou byli, mne slyšeli mluvit, neradi by asi chtěli svědčit.
Poněvadž jsem to předvídal, řekl bych jim toto: Jaké zlo živí římské
impérium! Když jsem to předvídal, přál jsem si být špatným věštcem. To by
bylo daleko lepší, než kdyby svět oplýval tolika a takovými zly a než by se
měla mezi lidmi zjevit taková stvůra, jaká nikdy neexistovala. Mluví se o
potopách, četných požárech, o zemětřesení a propastech. Mělo by se také
mluvit o lidech, kteří nejsou lidmi, ale mají povahu různých zvířat. Toto
připomíná Řehoř Naziánský o Julianovi. Porfyrius a Julian ve svých
pošetilých řečích proti křesťanům překroutili některá místa svatých Písem,
jiná zase spojovali, aby si je přizpůsobili svému záměru a budili zdání
pravdivosti. Nemálo lidí se jim postavilo na odpor a snažilo se vyvrátit
jejich nesprávné závěry. Kromě jiných přece Origenes, který žil dávno před
Juhanem, se snažil místa Písma svatého, která znepokojovala čtenáře,
vysvětlit a záludné nesmysly vyvrátit. Kdyby si to Julian a Porfyrius pečlivě
přečetli, nejen by to schválili, ale také všechnu svou výřečnost by obrátili k
jiným věcem a nikdy by neobrátili svého ducha k falešným uskokům
urážejícím Boha. Je jisté, že imperátor by se mohl vymlouvat u prostých a
nezkušených lidí, ne však u těch, kteří přijali pravdu ze svatých Písem.
Když totiž mnohá slova při vysvětlování Božího plánu si vzal ze svatých
Písem a je spojil, nakonec dodal: „Jistě některá z těchto míst, kdyby
neobsahovala jakési tajné poznání -jak se domnívám -, samotná slova
obsahují četná rouhání proti Bohu." To jsou slova v 3. knize jeho spisu proti
křesťanům._V knize nazvané Kynismos poučuje, jak vznikala svatá
vyprávění. Říká, že pravda je skryta ve věcech. Tak to říká. Přirozenost
(fysis) se snaží být utajena; skryté bytí bohů nedovoluje vyjadřovat se o něm
jasnými slovy a poslouchat je nečistýma ušima. Proto imperátor, jak
vyplývá z jeho slov, asi takto smýšlel o svatých božských Písem. Slova
Písem podle něho jsou mystického rázu a obsahují jakési tajné poznání.
Proto těžce nesl, že ne všichni sdílejí jeho názor, a proto napadá křesťany,
kteří je prostě považují za prorocká slova. Nemusil však napadat tolik prosté
smýšlení lidí ani s takovou drzostí útočit na svatá Písma, která nenáviděl,
ani proklínat jasný smysl jen proto, že ne všichni jej podle něho chápou. Jak
se zdá, stalo se mu totéž co Porfyriovi. Porfyria totiž někteří křesťané v
palestinské Caesarei za to pokárali a on z hněvu opustil křesťanské
náboženství. Z hněvu proti těm, kteří jej kárali, se vrhl na psaní knih, ve
kterých křesťany urážel svými nadávkami. To vysvítá ze spisů Eusebia
Pamphili, jimiž vyvrátil jeho knihy. Imperátor ve své pýše se vrhal proti
křesťanům stejně vášnivě, jako stejně vášnivě se snížil k Porfyriovu rouhání.
Proto když sofista Libanius se vysmíval křesťanům, že člověka
pocházejícího z Palestiny považují za Boha a Božího Syna, asi zapomněl, že
v poslední své řeči zařadil Juliana mezi bohy. „Málo chybělo," řekl, „aby
prvního, kdo oznámil jeho smrt, neukamenovali jako falešného boha."
Potom trochu dále: „Odchovance démonů, žáku démonů, pomocníku
démonů." Ačkoli to myslel jinak, přece jen tím dvojznačným jménem,
kterým je označován ďábel, řekl, co si myslí křestané. Kdyby chtěl řeč
okrášlit chválami, vyvaroval by se dvojznačného slova, stejně jako by
odstranil ze svých knih slova, která mu vytýkali. Jak je však člověk v Kristu
Bohem, jakým způsobem je navenek člověkem a skrytým Bohem, jakým
způsobem je člověk a Bůh, ukazují svaté knihy křesťanů. Pohané dříve než
uvěří, to nemohou pochopit. Pravdu má ono proroctví: „Neuvěříte-li,
nepochopíte." Proto se neostýchá počítat lidi mezi bohy. Kéž by pouze ty,
kteří je předčí řádnými mravy, spravedliví, rozvážní a ne kteří jsou
nemravní, nespravedliví, opilci jako jsou Herkulové, Bacchové,
Eskueapiové. Těch se Libanius ve svých knihách nestydí dovolávat.
Kdybych se pokusil vypočítávat jejich lásky k mužům a ženám, velmi bych
odbočil od svého předsevzetí. Kdo se chtějí o tom více dozvědět, těm učiní
zadost Aristotelova říza, Dionysiova koruna, Reginova kniha
Polymnémon(Vzpomínající si na mnohé věci) i zástup básníků. Ti, když o
tom píší, uvádějí směšné hlouposti a prázdnotu pohanské teologie. Pohané
lehko činí z lidí bohy. Ať řeknou Rhodským, když je náhodou stihne nějaká
pohroma: „Jděte ke knězi frygijské Attis, účastněte se nesmyslných mystérií
ve Frygii. Tam uslyšíte věštbu:
„Usmiřovat Attise, velkého boha, čistého Adonise, život a štěstí
přinášejícího Dionysa s krásnými vlasy."
Věštba nazývá Attise, který z nerozumné lásky se usmrtil, Adonidem a
Bacchem. A když Alexander Makedonský se vypravil do Asie, amfiktionové
z okolí přinesli dary, z nichž Pythia věštila toto:
„Usmiřte kadidlem nejvyššího boha Zea, Athénu třikrát zrozenou ctěte.
Ctěte ve smrtelném těle skrytého boha. Zeus zrodil smrtelníkům krále
Alexandra jako ochranu spravedlnosti."
Tato slova pronesl o Alexandrovi démon, který byl v Pythii. Věštírna
lichotila velmi mocným mužům a činila je bohy. Snad tato odpověď byla
pronesena, aby polichotila Alexandrovi. Měl bych připomenout zápasníka
Kleomeda, o němž jako o bohu vydala tuto věštbu?:
„Největší z heroů Kleomenes Astypalieus, toho uctívejte oběťmi, jako by
nebyl smrtelný"
Pro tuto věštbu cynik Diogenes a filozof Oinomaios odsoudili pythijského
Apolla. Cyzicenští nazvali Hadriana třináctým bohem. Hadrian sám s
potěšením povýšil Antinoa1 mezi bohy. Tyto směšné hlouposti Libanius
nechtěl uvést. I když znal věštbu a četl knihu, kterou napsal Adrias o
Alexandrově životě, přece se nestyděl povýšit i samého Porfyria mezi bohy.
„Nechť je mi stařec z Tyru milostiv," pravil, „když dávám přednost
imperátorovým knihám před jeho knihami." Odpovědí na sofistova rouhání
jsme se dost dlouho zdrželi a toto pojednání považujeme za skončené.
Přejděme k dalšímu vyprávění.
l. Antinoos - otrok císaře Hadriana
24. KAPITOLA JOVIAN ZNOVU DOSAZUJE
SESAZENÉ BISKUPY
Když se imperátor Jovian vrátil z Persie, nastal v církvích neobvyklý neklid.
Jednotliví biskupové očekávali, že imperátor bude souhlasit s jejich vírou, a
proto si jej jeden přes druhého předcházeli. Poněvadž imperátor stále
vyznával víru v soupodstatnost, všem odpověděl, že této víře bude dávat
přednost. Dopisem vzkázal alexandrijskému biskupu Athanasiovi, aby byl
dobré mysli. Athanasius ihned po smrti Juliana se chopil řízení alexandrijské
církve. Posílen imperátorovým dopisem se již nemusil bát. Dále imperátor
povolal zpět biskupy sesazné Konstantiem a Julianem a dosud nevrátivší se
do svých sídel. V té době byly všechny pohanské svatyně zavřeny a pohané
se začali skrývat každý na jiném místě. Kdo nosili pláště filozofů (pallium),
ti je odložili a začali nosit občanské šaty. Krvavé, hříšné a nudné oběti, které
konali v době Juliana, byly zcela odstraněny.
25. KAPITOLA PŘÍVRŽENCI MACEDONIA A
AKACIA POTVRDILI NICEJSKOU VÍRU
Záležitosti křesťanů se dosud neuklidnily. Kdo totiž stáli v čele různých
náboženských skupin, přišli k imperátorovi v domnění, že od něho obdrží
moc podle libosti bojovat proti svým odpůrcům. Jako první přišli k němu
macedoniáni se žádostí, aby byli vyloučeni z církve kdo tvrdili, že Syn není
podobný Otci a oni aby byli dosazeni na jejich místa. Původci této žádosti
byli tito biskupové: Basilius z Ancyry, Silvanus z Tarzu, Sofronius z
Pompeiopole, zenonský biskup Pasinicus, komanský Leontinus, Kallikrates
z Klaudiopole a konečně kastabolský Theofil. Imperátor přijal jejich žádost
a bez odpovědi je propustil. Řekl jen toto: „Nenávidím sváry a mám rád,
kdo žijí ve svornosti." Když se to doslechli jiní, začali uklidňovat ty, kteří se
chtěli hádat. Imperátorův názor zjednal klid. Krom toho v této době jednak
vyšlo najevo chování Akaciových přívrženců velmi náchylným hádkám,
jednak bylo dobře poznat lidi, kteří byli vždy ochotni jednat podle vůle
imperátorů. V syrské Antiochii navázali spojení s Meletiem, který se
nedávno odloučil od jejich společenství a souhlasil s vírou v soupodstatnost.
Věděli totiž, že imperátor, který tam tehdy byl, si velmi vážil Meletia.
Sepsali tedy za souhlasu všech žádost, že souhlasí s vírou v soupodstatnost a
že schvalujívíru potvrzenou v Nicei. Žádost pak poslali imperátorovi. Zní
takto:
„Velmi zbožnému a Bohu velmi milému našemu pánu Jovianovi, Vítězi,
Augustovi biskupové shromáždění z různých provincií v Antiochii. Pozdrav.
Velmi zbožný imperátore, je nám známo, že Tvá oddanost především usiluje
o pokoj a svornost v církvi. Víme, že Ti leží na srdci pravá a pravověrná
víra. Abychom nebyli počítáni mezi ty, kteří usilují pokazit učení pravdy,
rozhodli jsme se sdělit Tvé moudrosti, že víru svatého nicejského koncilu
schvalujeme a zachováváme. Slovo „jedné podstaty", které se některým
zdálo, že je nesprávně užito, Otcové řádně vyložili a tento výklad ukazuje,
že Syn se zrodil z podstaty Otce a vzhledem k podstatě že je podobný Otci a
že jeho nevysvětlitelné zrození bylo bez lidské žádostivosti. Ani slovo
„jedné podstaty, soupodstatny" u svatých Otců nelze chápat ve smyslu řecké
řeči, ale že bylo užito k vyvrácení Ariem uvedeného smrtonosného učení, že
totiž Kristus povstal z ničeho. Také nedávno vzniklí anomoiani, aby
podkopali jednotu církve, ještě drzeji a nestoudněji tvrdí, že Syn je
nepodobný Otci. Proto na důkaz víry vyložené biskupy v Nicei - a této víry
se držíme - rozhodli jsme se dát najevo tímto listem své smýšlení a připojit
své vyznání. Obsahuje poučení i učení a zní takto: Věříme v jednoho Boha,
Otce všemohoucího a tak dále.
Podpisy biskupů
Já Meletius, biskup v Antiochii vyznávám a schvaluji výše uvedené. Já,
Eusebius, biskup ze Samosty rovněž. Též Evagrius, Sikulus, Uranius z
Apamee, Zoilus biskup Lariseů. Akacius z Caesaree, Antipater Rosi,
Abramius biskup Urinů, Aristonikos ze Selecobelli, Barlamenus z Pergamu,
Uranius z Melitiny, Magnus z Chalcedonu, Eutychius z Eleutheropole,
Isakokis z Horní Arménie, Titus z Bosry, Petr Sipporum, Pelagius z
Laodicee, Arabianus Zeugmatis, Athanasius z Ancyry prostřednictvím kněží
Orfita a Atetia, Irenio z Gázy, Piso z Augusty, Patricius a Palti
prostřednictvím kněze Lamiriona, Anatolius z Beroe, Theotinus, biskup
Arabů, konečně biskup Arkorů Lucianus.
Tento přípis nacházíme v knize Sabina nadepsané Sbírka koncilních
jednání. Imperátor, který si umínil domluvami a přesvědčováním odstranit
spory, odpověděl, že nikomu nebude činit obtíže, ať vyznává kteroukoli
víru, ale že si bude vážit těch, kteří budou usilovat o jednotu v církvi. Že tak
činil, připomíná filozof Theomistios.1 V řeči nadepsané Consularius o něm
napsané obzvláště chválí Joviana za to, že ze své moci dovolil každému
vyznávat tu či onu víru a pokáral jednání pochlebovačů. O takových lidech
řekl, že všichni vědí, že ctí ne Boha, ale purpur a že se podobají příboji,
který se valí jednou sem, podruhé tam.
1. Themistios Eufrades z Paflagonie. Proslul svou moudrostí. Učil filozofii v Antiochii,
Nikomedii, Konstantinopoli a v Římě, kde chtěli, aby zůstal. Vrátil se však do
Konstantinopole, kde učil a byl přijat do senátorského stavu a byl prefektem města. Císař
Valens si jej velmi vážil. Zůstal pohanem, ačkoli byl přítelem sv. Řehoře Naziánského.
26. KAPITOLA JOVIANOVA SMRT
Když imperátor takto potlačil nápor těch, kteří tehdy rozněcovali spory, v
klidu odešel z Antiochie do Tarzu v Kilikii. Tam, když zařídil všechno
potřebné k pohřbu, pohřbil Julianovo tělo. Pak, pospíchaje do
Konstantinopole, přišel k místu zvanému Dadstané ležícímu mezi Galatií a
Bithynií. Filozof Theomistios s ostatními senátory mu přišel naproti a
přečetl před ním svou řeč Consularis (Hypatikon). Později ji přečetl také
před množstvím lidu v Konstantinopoli. Jistě by se dobře dařilo lidu i
církvím za vlády dobrého panovníka, kdyby náhlá smrt jej neodvolala od
řízení státu. V místě, o němž jsme mluvili, jej totiž stihl smrtelný záchvat.
Zemřel za konsulátu svého a svého syna Varroniana 17. února. Vládl 7
měsíců, žil však 33 let.1
Tato kniha obsahuje dobu dvou let a pěti měsíců.
Konec třetí knihy
1. Zemřel r. 364. Sv. Jan Zlatoústý v 15. homilii k listu Filippanům píše, že byl otráven.
Kronikář z 6. st. Marcellinus tvrdí, že holdoval vínu a ženám.
IV. KNIHA
1. KAPITOLA VALENTINIANUS A JEHO
BRATR VALENS
Když imperátor, jak jsme řekli, zemřel v Dadastané za konsulátu svého a
svého syna Varroniana 17. února, vojáci odešli z Galatie a za týden přišli do
Nicee v Bithynii. Všichni jednohlasně provolali imperátorem Valentiniana1 .
25. února za téhož konsulátu. Valentinianus pocházel z Pannonie z města
Kibale. Nastoupil vojenskou kariéru a ukázal se jako velmi zkušený voják.
Muž vynikajícího ducha si měl zasloužit větší hodnosti, než jakou dosud
měl. Jakmile byl zvolen imperátorem, bez meškání se odebral do
Konstantinopole a za 30 dní po svém zvolení přibral k vedení impéria bratra
Valenta. Ačkoli oba byli křesťany, lišili se vírou. Valentinianus se držel víry
nicejského koncilu, Valens zuby nehty ariánského učení. Valenta získalo toto
učení proto, že byl pokřtěn konstantinopolským ariánským biskupem
Eudoxiem. Valentinianus i Valens byli horliví ve své víře. Přece však, když
se stali imperátory, se od sebe velmi lišili svým chováním. Předtím za vlády
Juliana byl Valentinianus vojenským tribunem,2 Valens patřil k důvěrným
přátelům imperátora. Oba byli horlivými ve víře. Když totiž byli nuceni
obětovat modlám, raději chtěli odložit vojenské opasky než zříci se
křesťanské víry. Přesto je imperátor nezbavil stejně jako Joviana, který se
stal potom imperátorem, vojenské hodnosti. Poznal totiž, že jsou lidmi, kteří
by mohli státu velmi prospět. Když později řídili impérium, zpočátku byli si
podobni a rovni. V křesťanské víře, jak jsem řekl, se však od sebe velmi
lišili a začali nestejně jednat s křesťany. Valentinianus jako přál přívržencům
své víry, tak nečinil obtíže ariánům. Valens nejen se snažil rozmnožit počet
ariánů, ale také přísně trestal ty, kteří vyznávali opačné učení. O tom povíme
později.
V téže době byl biskupem římské církve Liberius.3 V Alexandrii byl
představeným strany držící se víry v soupodstatnost Athanasius, ariánské
strany Lucius, kterého ariáni ustanovili biskupem po Georgiovi. Ariánským
biskupem v Antiochii byl Euzoius. Kdo se v Antiochii drželi víry v
soupodstatnost, se rozdělili na dvě strany. Jedné byl v čele Paulinus, druhé
Meletius. Jerusalémským biskupem byl Cyril. V Konstantinopoli se zmocnil
řízení kostelů Eudoxius, který učil Ariovu názoru. Kdo obhajovali víru v
soupodstatnost, se shromažďovali v kapličkách za městem. Přívrženci
macedoniánské sekty a nesouhlasili v Seleucii s akaciány, uchovali si v
jednotlivých městech své kostely. Tak tomu bylo v té době s církví.
1. Valentinianus 1.364-75 - v západní části říše. Valens 354-78 ve východní části říše
2. Vojenský tribun (tribunus militum) po panovníkovi nejvyšší velitel. Velel jízdě.
3. Liberius r. 352-66.
2. KAPITOLA MACEDONIÁNI V
KONSTANTINOPOLI ZADAJI SVOLANI
SYNODY
Imperátor Valentinianus chvátal na Západ kvůli svým povinnostem. K
Valentovi meškajícímu v Konstantinopoli přišlo mnoho biskupů
macedoniánské sekty a žádali ho, aby byl svolán druhý koncil, který by
rozhodl o pravé víře. Poněvadž si imperátor myslil, že souhlasí ve víře s
Akaciem a Eudoxiem, zmocnil je svolat synodu. Oni rychle svolali synodu
do Lampsaka.1 Valens se chvatně odebral do syrské Antiochie z obavy, aby
Peršané nezrušili smlouvu mající trvat 30 let uzavřenou s Jovianem a aby
nevpadli na římské území. Peršané nic takového neučinili. Imperátor tím
uklidněn vyvolal bouři velkého pronásledování těch, kteří vyznávali víru v
soupodstatnost. Biskupu Paulínovi pro jeho obzvláštní zbožnost nic
neudělal, Meletia však potrestal vyhnanstvím. Jiné, kteří nechtěli sdílet
společenství s Euzoiem, vyhnal z antiochijských kostelů a potrestal je
různým způsobem. Prý jich také velmi mnoho utopil v řece Orontos,2 která
protéká městem.
1. Lampsacum - město na pobřeží Hellespontu u Dardanelského průlivu.
2. Orontos protéká Antiochií v Sýrii.
3. KAPITOLA TYRAN PROCOPIUS
ZEMĚTŘESENÍ A POVODNĚ
Zatímco se toto dělo v Sýrii, povstal v Konstantinopoli tyran Procopius.1 V
krátké době sebral mnoho vojska a rychle vytáhl proti imperátorovi. Když to
bylo Valentovi oznámeno, dostal strach a načas přestal běsnit proti těm,
které pronásledoval. Mezitím co vzplanula válka, nastalo náhle zemětřesení
a zničilo mnoho měst. Také moře změnilo své hranice. Na některých
místech tak zaplavilo krajinu, že kde lidé dříve mohli jít pěšky, tam nyní
bylo možné přeplavit se jen po lodi. Na jiných místech se zase tak daleko
vzdálilo, že zůstala suchá místa. To se stalo v prvním roce konsulátu těchto
imperátorů.
1. Procopius narozený a vychovaný v Kilikii, blízký příbuzný Juliana. Rozhlásil, že
umírající Julian mu svěřil vládu nad zemí. Když poznal, že Jovian zná jeho úmysly,
oklikami odešel do Chalcedonu a potají docházel do Konstantinopoíe, kde sbíral přívržence
proti Valentovi. Příležitost se mu naskytla, když Valens se v zimě odebral do Syne. Vtrhl do
Konstantinopole a obsadil Thrákii. Nakonec opuštěn veliteli vydává se na milost i nemilost
Valentovi. Valens jej dal zabít.
4. KAPITOLA SYNODA V LAMPSAKU
Za takových poměrů nebylo klidu ani ve státě, ani v církvi. Ti, co žádali na
imperátorovi moc svolat synodu, se za téhož konsulátu sedmého roku po
synodě v Seleucii sešli u Lampsaku.1 Tam formulaci víry vydanou kdysi v
Antiochii potvrdili - předtím ji také v Seleucii podepsali - a onu formulaci z
Arimini vyloženou již dříve biskupy, kteří měli stejný názor na víru,
odsoudili anathematem. O Akaciovi a Eudoxiovi rozhodli, že byli právem
sesazeni. Konstantinopolský biskup Eudoxius se proti tomu nemohl postavit
na odpor, neboť válka podnícená lidem pod vedením Procopia překazila,
aby se jim pomstil. Proto biskup v Cyziku obhajoval spolu se svými tehdy
předními stranami na nějaký čas názor, který dostal jméno po svém původci
Macedoniovi a který nyní na synodě lampsacké se projevil mnohem jasněji.
Tato synoda, myslím, zavinila, že v Hellespontu - Lampsacum je položeno v
hellenospontské úžině - bylo tolik macedonánů. Takový byl tedy výsledek
synody.
1. Tato synoda se konala r. 365 či 364.
5. KAPITOLA TYRAN PROCOPIUS ZABIT
Následujícího roku za konsulů Gratiana a Dagalepha začala válka. Tyran
Procopius vytáhl z Konstantinopole proti imperátorovi. Když to Valens
uslyšel, opustil Antiochii a vytáhl proti Procopiovi a utkal se s ním u
frygijského města Nakoleia. Nejprve v bitvě prohrával. Potom však zradou
dvou Procopiových velitelů Angelona a Gomaria Procopia zajal živého a
potrestal jej cizím a novým způsobem. Zrádce totiž bez ohledu na jejich
zapřísahání rozsekal mečem. Tyranovy nohy přivázal ke dvěma nedaleko od
sebe vzdáleným stromům k zemi sehnutým a pak přikázal stromy vymrštit
do výše. Stromy Procopia roztrhly. Tyran rozpůlen ve dvě části uboze
zahynul.1
1. Církevní historik Philostorgius (5. stol.), současník Socratův v 9. knize svých Církevních
dějin uvádí, že Procopius byl sťat a Florentinus, který Procopia zradil, byl upálen.
6. KAPITOLA BISKUP ELEUSIUS Z CYZIKA
Když to pro imperátora šťastně dopadlo, začal opět podněcovat mezi
křesťany nepokoj, protože si přál přivést všechny k ariánské sektě. Avšak
synoda v Lampsaku mu hnula žlučí, protože vyloučila ariánské biskupy z
církve a vyslovila anathema formulaci víry vydané v Arimini. A tak když
přišel do Nikomedie v Bithynii, povolal k sobě biskupa Eleusia z Cyzika.
Ten, jak jsem uvedl, velmi přál Macedoniovu názoru. Imperátor na svolané
synodě ariánských biskupů nutil Eleusia souhlasit s jejich vírou. Ten, ačkoli
předtím odpíral tak učinit, přece potom, když mu imperátor pohrozil exilem
a zabavením majetku, ze strachu souhlasil s ariánským názorem. Pak toho
velmi litoval. Vrátil se do Cyzika1 a všem vysvětlil, jakému násilí byl od
imperátora vystaven. Že byl přinucen a že nesouhlasil dobrovolně s
ariánským učením. Protože byl k tomu donucen, žádal je, aby si hledali
jiného biskupa. Cyzicenští z neuvěřitelné lásky k němu se nechtěli podřídit
jinému biskupu ani jinému podstoupit správu své církve. Pročež se stále
podřizovali jeho řízení a neodložili svou herezi.
1. Cyzicum-Kyzikon město u Marmarského moře
7. KAPITOLA EUNOMIUS BISKUPEM V
CYZIKU
Když se o tom doslechl konstantinopolský biskup, rozhodl se jmenovat
biskupem v Cyziku Eunomia, který by svou výmluvností si mohl získat lidi.
Když Eunomius přišel do Cyzika, imperátor přikázal vyhnat Eleusia a
dosadit na biskupský stolec Eunomia. Kdo stranili Eleusiovi, vystavěli si
kostel za městskými hradbami a tam se shromažďovali. Tolik o Eleusiovi.
Eunomius byl písařem Aetia příjmením Bezbožný, o kterém jsme se dříve
zmínili. U Aetia se naučil, jak klamat lidi nesprávnými závěry, jak to činí
sofisté, které také horlivě napodoboval. Skládal prázdné, nesmyslné řeči,
skládal sofismata, do kterých se sám chytil. Pyšně jich užíval, až to hraničilo
s rouháním. Také začal přijímat Ariův názor a různými způsoby potírat
pravdivé učení. Poněvadž skorem Písmo svaté neznal, a proto mu ani
nemohl rozumět, přesto je vykládal, ale stále a stále jinak a nikdo nevěděl,
co říká. Jasně to dokazuje jeho 7 knih, ve kterých vykládá list Apoštola
Římanům. Přestože vynaložil mnoho pošetilých slov na tento list, přece
nebyl s to pochopit Apoštolova ducha. Od Eunomia jsou i jiné podobné
knihy. A kdyby se někdo pokusil je číst, najde v nich v množství slov
obdivuhodný nedostatek myšlenek. A tohoto Eunomia povýšil Eudoxius na
cyzicenského biskupa. Ač užíval, jak měl ve zvyku, při kázání dialektických
důkazů, posluchače tím příliš neohromil. Proto v Cyziku nastalo pobouření.
Cyzicenští nemohli snést jeho neobyčejně drzé řeči a vyhnali ho z města.
Odešel do Konstantinopole, kde žil s Eudoxiem bez plnění biskupských
povinností. Aby se nezdálo, že jsme to řekli jen proto, abychom jej
pomlouvali, slyšme slova samotného Eunomia, za která by se nestyděli ani
sofisté! Říká totiž: „Bůh nechápe své bytí o nic víc než my; ani je
nepoznává dokonaleji než my; co my víme o bytí, totéž ví i Bůh, a obráceně,
co ví On, totéž nalezneš i v nás." Tyto a mnohé jiné lži mluvil Eunomius.
Proč se později odloučil od ariánů, řekneme na jiném místě.
8. KAPITOLA V CHALCEDONU NALEZENA
STARÁ VĚŠTBA
Po vítězství nad Procopiem přikázal imperátor zbořit hradby města
Chalcedonu v byzantském kraji. Zapřísáhl se, že tak učiní, protože
Chalcedonští stranili poraženému tyranu Procopiovi, ošklivě jej uráželi a
když táhl kolem, zavřeli před ním městské brány. A tak z příkazu imperátora
byly rozbořeny městské hradby. Kameny z nich byly použity ke stavbě
veřejných lázní v Konstantinopoli zvaných Konstantinovské. Na jednom
kameni byla nalezena vytesaná věštba. Byla tam odedávna ukryta a teprve
tehdy byla vynesena na světlo. Ve věštbě stálo, že zdi hradeb budou sloužit
lázním, až ve městě bude hojnost vody, a že nekonečné barbarské národy
vpadnou na římská území, Římanům že způsobí velkou pohromu a nakonec
že sami zahynou. Nic nepřekáží, abychom uvedli zde onu věštbu:
„Až nymfy budou opěvovat vavřínem ověnčené město
a zeď chránit šumivě lkající lázeň,
národ divoký a velmi početný přemůže Ister,1
zlomí skytské ledy, potře nenáviděné rebely,
nepřátelským kopím probodne Thráky,
svede bitvu, ale v ní zahyne."
Taková je ta věštba. Nedlouho potom Valens vybudoval vodovod, který
zásobil bohatě Konstantinopolis vodou. V téže době barbarské národy
začaly válčit s Římany, jak řekneme později. Ostatně věštba se nedala jinak
pochopit. Po zavedení vodovodu do města prefekt města Klearchos
vybudoval na Theodosiově náměstí velkou kašnu nazývanou Lapsilés
hydor-Hojné voda, kde město radostně oslavovalo svátek. To je to, co řekla
věštba: „Až nymfy budou opěvovat vavřínem ověnčené město a zeď chránit
šumivě lkající lázeň." V té době, kdy měly být zbořeny hradby Chalcedonu,
prosili Konstantinopolští imperátora, aby od zboření hradeb upustil. O totéž
prosili občané butnynských měst Nikomedie a Nicee, kteří tehdy náhodou
byli v Konstantinopoli. Přílišný hněv nedovoloval imperátoru vyhovět jejich
žádosti. Zapřísahal se, že nejen zboří hradby, ale také přikázal zasypat
zbořeninu štěrkem. Dosud možno vidět některé části hradeb, i jak velmi
chatrné základy měly staré hradby. Ale dost o chalcedonských hradbách.
1. Ister - Dunaj
9. KAPITOLA NOVATIANSKY BISKUP
AGELIUS
Imperátor neustal pronásledovat ty, kteří vyznávali víru v soupodstatnost.
Vyhnal je z Konstantinopole spolu s novatiány, jako by stranili tomuto
názoru, a přikázal uzavřít jejich kostely. Jejich představeného biskupa
Agelia, který již kdysi za Konstantina řídil církev a vedl život opravdu
apoštolský, potrestal vyhnanstvím. Agelius po celou dobu svého života
chodil bos a podle příkazu evangelia nosil jen jednu tuniku. V té době velmi
zbožný a výmluvný Marcianus, který patřil do imperátorovy družiny, uhasil
imperátorův hněv proti novatiánům. V době, kdy se stal knězem novatiánské
církve, vyučoval gramatice imperátorovy dcery Anastasii a Karosu, po nichž
Valens pojmenoval lázně v Konstantinopoli, a které tam jsou dosud. Z úcty
k Marcianovi konečně otevřel na čas uzavřené kostely novatiánů. Přesto
ariáni nedali novatiánům pokoj. Ariáni je totiž nenáviděli proto, že se
laskavě chovali k těm, kteří vyznávali víru v soupodstatnost. Tak tomu bylo
v té době. Nesmíme opomenout, že válka proti tyranu Procopiovi byla na
konci května za konsulů Gratiana a Dagalefa.1
1. Udává se r. 366
10. KAPITOLA VALENTINIANOVI SYNOVÉ
Krátce po této válce za týchž konsulů se imperátorovi Valentinianovi na
Západě narodil syn pojmenovaný po otci. Předtím než se ujal Valentinian
řízení impéria, se mu narodil syn Gratian.
11. KAPITOLA KRUPOBITÍ V
KONSTANTINOPOLI A ZEMETRESENI V
BITHINII A HELLESPONTU
Následujícího roku za konsulů Lupikia a Jovina 2. července padaly v
Konstantinopoli neobvykle velké kroupy o velikosti kamenů. Mnozí říkají,
že to byl Boží hněv, poněvadž mnoho kněží, kteří nechtěli sdílet
společenství s Eudoxiem, byli imperátorem sesazeni. Nedlouho potom za
týchž konsulů 24. srpna Valentinianus jmenoval imperátorem svého syna
Gratiana. Následujícího roku za konsulů Valentiniana a Valenta 11. října
nastalo v Bithynii zemětřesení, které zničilo město Niceu. To se stalo
dvanáctého roku po zřícení Nikomedie.1 Nedlouho potom podruhé postihlo
zemětřesení mnoho částí hellespontského města Germa. Ač se toto stalo,
přece to nepřivedlo k pravé víře ariánského biskupa ani imperátora Valenta,
protože nijak nepřestali krutě pronásledovat ty, kteří nesouhlasili s jejich
vírou. Tato zemětřesení asi jistě předznamenávala neklid v církvi. Ačkoli
četní knězi, jak jsem řekl, byli posláni do vyhnanství, pouze Basil a Řehoř Basil byl biskupem v kappadocké Caesarei, Řehoř ve velmi zastrčeném a
malém městě v sousedství Caesaree - pro obzvláštní zbožnost nebyli z Boží
prozřetelnosti vyhnáni z vlastních sídel. O nich bude řeč později.
1. Ammianus Marcellinus (konec 4. stol.) uvádí, že zemětřesení v Nikomedii bylo o 9.
kalendách zářijových (24. 8.) za konsulů Datiana a Cerealia (r. 358).
12. KAPITOLA MACEDONIÁNI POSÍLAJÍ
POSLY K ŘÍM. BISKUPU LIBERIOVI
V téže době, kdy byli krutě stíháni, kdo pevně zachovávali víru v
soupodstatnost, začali tito špatní lidé postupovat i proti macedoniánům.
Macedoniáni ze strachu, spíše však že se ocitli v úzkých, posílali ze svých
měst jeden druhému posly a naznačovali, že se musí utéci k římskému
biskupu Liberiovi a že by spíše přijali jeho víru, než aby sdíleli Společenství
s Eudoxiem. A tak k Liberiovi poslali biskupa v Sebasté Eustathia, který byl
velmi často sesazen, Slívaná z kilikijského Tarzu a Theofila z kastabalského
města na Sicilii. Jim přikázali sdělit mu, že se nijak neliší ve víře, že chtějí
sdílet s římskou církví společenství a že uznávají víru v soupodstatnost. Tito
se s dopisem těch, kteří nesouhlasili s prohlášením o víře vydaným v
Seleucii, odebrali do starého města Říma. S imperátorem nemluvili. Ten byl
zaměstnán válkou proti Sauromatům (Sarmatům).1 Dopis odevzdali
Liberiovi. Ten je nechtěl přijmout, poněvadž je považoval za přívržence
ariánské sekty. Že nemohou být přijati do církve, protože se odřekli víry
nicejského koncilu. Oni mu odpověděli, že toho litují, že uznávají pravdu a
že již dříve zavrhli víru těch, kteří učí, že Syn není podobný Otci, a oni
vyznávají, že Syn je ve všem podobný Otci. Slovo „podobný" že se nijak
neliší od slova „jedné podstaty". Když to řekli, Liberius na nich žádal
písemné prohlášení o své víře. Oni mu podali přípis, ve kterém písemně se
přihlásili k víře, jak byla formulována v Nicei. Dopis napsali také z asijské
Smyrny, Pisidie, Izaurie, Pamfylie a Lydie. Nebudu jej uvádět, abych
neprodlužoval vyprávění. Uvedu však Eustathiovu žádost, kterou dali
poslové Liberiovi.
Zní takto:
„Našemu pánu spolubratru Liberiovi Eustathius, Theofilus a Silvanus v
Pánu.
Abychom nedali příležitost hanebné nevěře heretiků, kteří velmi urážejí
katolickou církev, schvalujeme usnesení biskupských synod o správné víře,
které se konaly v Lampsaku, Smyrně a na jiných místech. Aby ještě více
bylo známo, že souhlasíme s rozhodnutím synod, posíláme toto poselství s
dopisem Tvé dobrotivosti a ke všem jiným biskupům v Itálii a v jiných
západních krajinách. Z něho nechť je jasné, že se držíme katolické víry a
zachováváme, co bylo potvrzeno na svatosvatém nicejském koncilu 318
biskupy v době blaženého imperátora Konstantina a až dosud zůstává
neporušeno. Aby bylo potlačeno zvrácené Ariovo učení, bylo tam po právu a
spravedlivě vloženo slovo „jedné podstaty". Vlastnoručními podpisy jasně
vyznáváme, že nesmýšlíme jinak než Otcové na onom koncilu a že s nimi i
předtím jsme tutéž víru zachovávali, zachováváme a až do posledního dechu
budeme zachovávat. Odsuzujeme Aria, jeho bezbožné učení, žáky a
přívržence tohoto názoru, rovněž herezi Sabelliovu, všechny patropassiány,
marcionisty, fotiniány, marcelliány a konečně i přívržence Pavla ze
Samosaty. Odvracíme se od jejich učení, od všech jeho přívrženců, od všech
herezí, které odporují uvedené velmi svaté víře vyložené zbožně a v
katolickém smyslu svatými Otci v městě Nicei. Rovněž odsuzujeme
přečtenou formulaci na ariminské synodě jako naprosto odporující víře
svatého nicejského koncilu, kterou někteří podepsali v Konstantinopoli
uvedeni v omyl jménem města Nicea v Trákii. Toto je víra naše i těch, které
jsme dříve uvedli a v jejichž jménu jsme v poselstvu:
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i
neviditelného. Věříme i v jednoho jednorozeného z Otce, to je, z podstaty
Otce, Boha z Boha, zrozeného ne stvořeného, stejné podstaty s Otcem, skrze
něhož všechno bylo stvořeno na zemi i na nebi. On pro nás lidi a pro naši
spásu sestoupil, vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z
mrtvých. Vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v Ducha
Svatého. Těm, kteří tvrdí, že byla někdy doba, kdy Syn nebyl, nebo že nebyl
než se narodil, či povstal z toho, co není, nebo že Syn se může změnit či
přeměnit, vyslovuje katolická apoštolská církev anathema. Já biskup
Eustathius ze Sebasté, Theofilus a Silvanus, vyslanci synody lampsacenské,
smyrnemské a jménem ostatních jsme vlastnoručně dobrovolně podepsali
prohlášení o naší víře. Jestliže by po této naší námi vyložené víře nás někdo
z těch, kteří nás nenávidí nějak obviňoval, nechť je usvědčen dopisem Tvé
svatosti potvrzujícím pravověrnost biskupů."
Tímto vyznáním Liberius jakoby přísahou zavázal vyslance, přijal je do
společenství a s dopisem je propustil.
Dopis řím. biskupa Liberia východním biskupům:
„Milovaným spolubratřím Hythyovi, Hyperrchiovi, Cyrilovi, Vraniovi,
Heronovi, Elpidiovi, Maximovi, Eusebiovi, Eukarpiovi, Heortasiovi,
Neonoví, Severovi, Didimiovi, Brettaniovi, Kallikratovi, Dalmatiovi,
Edesiovi, Eustchiovi, Ambrosioví, Geloniovi, Pardaliovi, Macedoniovi,
Pavlovi, Marcellovi, Herakliovi, Alexandrovi, Adoliovi, Marcianovi,
Sthenelovi, Janovi, Macerovi, Charisiovi, Silvanovi, Fotinovi, Antoniovi,
Anythovi, Celsovi, Eufranorovi, Mile-siovi, Patriciovi, Severianovi,
Eusebiovi, Eumolpiovi, Athanasiovi, Diofantovi, Menodorovi, Diokleovi,
Chrysampelovi, Neonovi, Eugeniovi, Eustathiovi, Kallikratovi, Arseniovi,
Eugeniovi, Martyriovi, Heraciovi, Leontiovi, Filagriovi, Luciovi a všem
pravověrným biskupům na Východě. Zdraví biskup z Itálie a ostatní západní
biskupové v Pánu.
Milovaní bratří osvícení světlem víry, váš dopis, který jste prostřednictvím
velmi vážených bratří biskupů Eustathia, Silvana a Theofila poslali, nám
udělal velkou a velmi žádoucí radost. Především potvrdil, že vaše smýšlení
se shoduje s mým, který jsem nejposlednějším ze všech, i ostatních
italských biskupů i ze všech západních krajin a že jste s námi zajedno.
Vyznáváme katolickou a apoštolskou víru, která od nicejského koncilu až do
dneška zůstala stále neporušená. Tu vyznali Otcové a s obdivuhodnou
horlivostí všechny stopy absurdního názoru jako zbylé jiskry uhasili. Tuto
víru nejen lidu kázali, ale také horlivě všem písemně podávali. Považovali
jsme za nutné připojit tento dopis, aby heretici neměli nějakou záminku k
úkladům a neroznítili, jak je jejich zvykem znovu plameny své zloby.
Nejdůstojnější naši bratří Eustathius, Silvanus aTheodilus vyznávají, že tuto
víru sami i vaše láska vždy vyznávali a že ji budou zachovávat až do konce
svého života, totiž víru schválenou 318 pravověrnými biskupy v městě Nicei
obsahující plnou pravdu, která umlčela heretiky a dokonale vyvrátila jejich
učení. Tak velké množství biskupů ne náhodně, ale z Božího vnuknutí a
Boží vůle se shromáždilo, aby potlačilo běsnění Aria. Týmž počtem mužů
blažený Abraham porazil tisíce nepřátel. Tato víra silou a slovem „jedné
podstaty jako pevná nedobytná tvrz odrazila a potlačila všechny útoky a
uskoky jedovatého Áriova učení. Ačkoli špatným a hříšným ariánům se
podařilo, že všichni západní biskupové se shromáždili v Arimini, kde buď
přemlouváním či - abych se přesněji vyjádřil - autoritou imperátora buď
odstranili nebo pokřivili, co jako nejvyšší záruka bylo vloženo do formulace
víry, přece nic svým podvodným úsilím nedokázali. Téměř všichni
biskupové shromáždění v Arimini totiž sliby nebo násilím sice byli
přinuceni odpadnout od víry, přece však se nyní vrátili ke zdravému názoru,
vyslovili anathema formulaci víry sepsané biskupy v Arimini a písemně
potvrdili katolickou a apoštolskou víru potvrzenou nicejským koncilem a
sdílejí již s námi společenství ve víře. Všichni, pravím, v mé přítomnosti
vzplanuli hněvem proti učení Aria ajeho učedníků. Když poslové záležitost
vaší lásky důkladně prošetřili, považovali za správné připojit i vaše podpisy.
Áriovi a rozhodnutím z Arimini namířeným proti pevné víře - obratně vás
pod přísahou přinutili podepsat - vyslovili anathema. Proto jsme považovali
za rozumné napsat vaší lásce dopis a vám pomoci, když o to spravedlivě
žádáte. Z vyznání vašich poslů jsme dobře poznali, že východní biskupové
se vrátili upřímně ke zdravému názoru a sdílejí s pravověrnými západními
biskupy tutéž víru. Chceme také, abyste věděli, že rouhání proti Božímu
Synu šířené z Arimini vyslovili své anathema ti, kteří asi oklamáni jako by
náhle byli odtrženi od pravdy, a že všichni dobrovolně a svorně souhlasili s
vírou nicejského koncilu. Také vaším dopisem mají být všichni ujištěni, že
ti, kteří podvodem byli odvedeni od víry, se již vrátili z oslepujícího bludu k
jasnému božskému světlu katolické svobody. Vyslovují anathema nad těmi,
kteří by nechtěli po tomto koncilu vyvrhnout smrtelný jed jedovatého učení
a zbavit se všeho ariánského rouhání. Nechť vědí, že spolu s Ariem a jeho
žáky jsou vyloučeni ze společenství církve, která nepřijímá cizoložníky, i
jiní hadi jako jsou sabelliáni, patropassiáni a přívrženci jiné heretické
špatnosti. Bůh vás, bratří nejmilejší, dlouho uchovej při neporušené víře."
S tímto dopisem odešli Eustathiovi poslové na Sicilii. Tam na svolané
synodě sicilských biskupů2 jim oznamují, že zachovávají víru v
soupodstatnost a potvrzují formulaci víry vyhlášenou na nicejském koncilu.
Vedle Liberiova dopisu přijali i od nich dopis určený biskupům, kteří je
poslali, a vrátili se domů. Když biskupové dostali Libenův dopis, poslali
posly k biskupům kteréhokoli města, kteří hájili víru v soupodstatnost, s
prosbou, aby se všichni sešli v kilikijském Tarzu jednak potvrdit víru
nicejského koncilu, jednak odstranit spory vzniklé v církvi. Snad by se to
stalo, kdyby biskup ariánské sekty Eudoxius, který byl ve velké přízni u
imperátora, se nepostavil proti. Byl velmi rozhněván kvůli koncilnímu
rozhodnutí a způsobil jim mnoho nepříjemností. Sabinus ve své knize o
koncilních jednáních jasně také prohlašuje, že macedoniáni prostřednictvím
svých poslů sdílejí s Liberiem společenství a že schválili víru nicejského
koncilu.
1. Sarmaté - etnická skupina patřící k médskoperské národnostní skupině. Byli dobří jezdci
a lučištníci. Jedna jejich větev obývala krajinu od Germanie a Dacie až k Donu, druhá až po
Volhu. V našem případě se spíše jednalo o Alemany, proti nimž Valentinianus vedl válku.
2. Synoda na Sicílii r. 366 - dosvědčuje to i Sozomenos
13. KAPITOLA ATHANASIUS ZNOVU NA
UTEKU
V této době se Eunomius rozešel s Eudoxiem a svolal zvláštní shromáždění,
protože Eudoxius přes časté Eunomiovy prosby nepřijal Eunomiova učitele
Aetia do církve. Eudoxius to neučinil ze své vůle - Aetiův názor, který se
nelišil od jeho, nezavrhoval - ale proto, že všichni, kteří souhlasili s
Eudoxiem, nechtěli Aetia pro jeho odlišné učení. Je dost známo, že toto byl
důvod, proč se Eunomius rozešel s Eudoxiem.
V Konstantinopoli jsme se dozvěděli o těchto událostech: Eudoxiovým
úsilím byl poslán do Alexandrie prefektův výnos,1 který velmi pobouřil
církev. Athanasius z obavy, aby lid nevyvedl něco nerozumného a jej že by
potom považovali za původce, se skrýval 4 měsíce v rodinné hrobce
(mnéneion patroon). Pro jeho nepřítomnost a touhu mít jej u sebe vzniklo
pak povstání. Když se o tom imperátor dozvěděl, velmi se na Alexandrijské
rozhněval. Dopisem naznačil, že Athanasiovi dovoluje klidně spravovat
církve. Tak se stalo, že alexandrijská církev až do Athanasiovy smrti měla
klid.
1. Byl to vlastně Valentův výnos. (r. 367). Byl namířen proti pravověrným biskupům a
zvlášť proti Athanasiovi.
14. KAPITOLA SMRT EUDOXIA
Imperátor Valens opět z Konstantinopole spěchal do Antiochie. Když přišel
do bithynské Nikomedie, zdržel se tam z tohoto důvodu: Biskup ariánské
církve Eudoxius ihned po imperátorově odchodu po devatenáctiletém
neoprávněném držení biskupského stolce konstantinopolské církve zemřel.
V 3. roce konsulů Valentiniana a Valenta ariáni na jeho místo dosadili
Demofila. Ti však, kteří stranili víře v soupodstatnost, se domnívali, že
nastala vhodná doba a navrhli za biskupa svého přívržence jakéhosi Evagria.
Biskupem jej ustanovil Eustathius, který byl kdysi biskupem v Antiochii, a
Julian jej povolal zpět z vyhnanství a tehdy byl náhodou právě v
Konstantinopoli, aby tam posiloval přívržence víry v soupodstatnost a žil
tam potají.
15. KAPITOLA
Pro ariány to byla příležitost krutě pronásledovat vyznavače víry v
soupodstatnost. Velmi rychle se to dostalo k sluchu imperátora. Imperátor z
obavy aby ze sporu nevzplanula vzpoura a nezničila město, poslal z
Nikomedie vojsko do Konstantinopole a nařídil, aby oba, ten který ustanovil
i ustanovený, byli přeloženi na jiné místo. Eustathius musil do thráckého
města Bizya, Evagrius byl odveden jinam. Když se to stalo, ariáni si dodali
odvahu a začali katolíky bít, nadávat jim, věznit, peněžitě pokutovat a
konečně činit jim nesnesitelná příkoří. Když to oni nemohli snést, prosili
imperátora, aby je když ne zcela tedy aspoň částečně zbavil ubližování od
ariánů. Doufali, ale zklamali se. Doufali, že se jich zastane ten, který byl
vlastně původcem všech příkoří.
16. KAPITOLA VALENS DAL UPÁLIT NA
LODI KNĚZE
Zbožní církevní muži k tomu vybraní v počtu 80 - mezi nimi přední místo
zaujímal Urbanus, Theodoros a Menedemus - přišli do Nikomedie prosit
imperátora. Sdělili mu, jaká se jim dějí příkoří. On, přestože byl velmi na ně
rozhněván, nedal svůj hněv najevo. Tajně nařídil prefektovi Modestovi, aby
je zatkl a potrestal smrtí. Myslím si, že způsob smrti, protože je nový a
neslýchaný, je třeba pro přísti generace písemně zaznamenat. Prefekt se
příliš obával, kdyby je veřejně před zraky všech usmrtil, že by se lidé bouřili
a že by došlo ke vzpouře. Proto předstíral, že je pošle do vyhnanství.
Námořníkům přikázal, aby až připlují doprostřed moře, loď zapálili. Měli
tak zemřít, aniž by je někdo pohřbil. Tak se tedy stalo. Námořníci když
dopluli doprostřed astacenského zálivu,1 splnili rozkaz. Zapálili loď a vrátili
se na člunu, který s sebou vezli. Náhodou foukal silný vítr a zapálenou
loďrychle unášel po moři tak dlouho, až ji dohnal do přístavu Dakidizos,
kde konečně se potopila se svatými muži. Lidé často říkají, že tento krutý
hříšný zločin nezůstal nepotrestán. Ihned totiž potom nastal v celé Frygii
velký hlad, takže velmi mnoho obyvatel v krátké době uteklo do
Konstantinopole a do jiných provincií. Konstantinopolis, poněvadž živí
nesmíme množství lidí, musí dovážet potraviny přes moře. Po nedalekém
Černém moři je město bohatě zásobováno potřebným obilím.
1. Astacenský záliv nazvaný podle bithynského města Astacum mezi Nikomedií a
Konstantinopolem v Marmarském moři.
17. KAPITOLA VALENS V ANTIOCHII
Imperátor Valens bez ohledu na velký hlad odešel do Antiochie.1 Tam se
začal nepřátelsky chovat vůči všem, kteří nechtěli uznat ariánské učení. Kdo
byli proti Ariovu názoru a pevně se drželi víry v soupodstatnost, ty nejen
vyhnal z kostelů téměř ve všech městech Východu, ale ani to mu nestačilo.
Mučil rozmanitým způsobem. Mnohem větší počet lidí, než se uvádí,
odstranil různým způsobem, ponejvíce utopením v řece.
1. R. 372
18. KAPITOLA UDÁLOSTI V EDESSE
Zde řekněme také o zločinu, kterého se dopustil v Edesse v Mezopotamii. V
tomto městě byl velkolepý chrám zasvěcený blaženému Tomášovi a k
tomuto svatému místu přicházelo velmi mnoho lidí. Valens si přál vidět
tento kostel. Když zjistil, že lidé nenávidějí Ariovu herezi, udeřil prý
prefekta, protože se nepostaral je odtud odehnat. Prefekt, i když takto velmi
ponížen, podvolil se třeba nerad - nechtěl totiž pobít takové množství lidí imperátorovu hněvu. Lidem však tajně naznačil, aby nikdo nebyl v tom
chrámu přistižen. Nikdo se však neřídil jeho radou ani hrozbou, neboť
nazítří přišli všichni ke chrámu. Když prefekt s velkým počtem vojáků
přišel ke chrámu, aby nasytil imperátorův hněv, přišla tam jakási chudá žena
držíc syna za ruku a prorazila si cestu zástupem. Prefekt se rozhněval,
přikázal ženu k němu přivést a takto jí domlouval: „Nešťastnice, kam tak
pošetile chvátáš?" Ona odpověděla: „Kam chvátají jiní." On: „Neslyšela jsi,
že prefekt pobije všechny, které tam najde?" „Slyšela jsem," říká, „a proto
chvátám, abych tam byla." Když to prefekt uslyšel, domyslil si, proč i
ostatní sem přicházejí. Proto šel k imperátorovi a řekl mu, že všichni jsou
ochotni zemřít za svou víru. K tomu dodal, že by bylo nerozumné a
nedůstojné v krátké době pobít tolik lidí. Tím imperátora přesvědčil, že
upustil od svého hněvu. Takto Edessané unikli smrti a imperátor se
nepokoušel dále je zlomit.
19. KAPITOLA OŠEMETNÁ VĚŠTBA
V této době jakýsi velmi špatný démon zneužil imperátorovu krutost.
Našeptal některým zvídavým lidem, že prostřednictvím nekromantie,
věštění z mrtvých těl, se dozvědí, kdo bude řídit impérium po Valentovi.
Démon při věštění jim jako obvykle nedal jasnou, ale temnou odpověď. Že
prý jsou to čtyři začáteční písmena TH, E, O, D, z nichž se skládá jméno
toho, který bude po Valentovi vládnout. Tato pověst se dostala až k
imperátorovi. Ten se tedy rozhodl svěřit budoucnost a moc řídit události ne
Bohu, na jehož pokyn se vše dobře děje. Nedbal na křesťanská přikázání jejich studiu se velmi věnoval - a dal povraždit velmi mnoho těch, o nichž se
domníval, že se zmocní impéria. A tak dal zabít všechny, kteří se jmenovali
Theodorové, Theodotové, Theodosiové či Theodulové a podobně. Mezi
nimi byl velmi vznešený patricij Theodosiolus. Byl z Hispanie přiveden k
Valentovi a potrestán smrtí. Mnozí ze strachu si změnili jména a zapřeli i
jména, která jim dali při narození. Myslím, že jsem o tom řekl dost.
20. KAPITOLA ATHANASIOVA SMRT A
UDÁLOSTI PO JEHO SMRTI
Zde je třeba vědět, že imperátor, dokud žil alexandrijský biskup Athanasius,
se Boží prozřetelností v Alexandrii a Egyptě mírnil ve své zlobě. Věděl, že
nesmírně mnoho lidí je zcela oddáno Athanasiovi, a proto se bál, aby
nevznikla v Alexandrii vzpoura - lid je totiž prudké povahy - a neuškodilo to
státu. Athanasius po mnoha zápasech za církev, když byl 46 let biskupem v
Alexandrii a spravoval církev ne bez četných těžkých nebezpečí, zemřel za
konsulů Gratiana a Proba1- Jeho nástupcem se stal velmi zbožný a
vynikající Petr.2
1. R. 373
2. Petr byl Athanasiovým průvodcem. Císař Theodpsius (r. 380) jej spolu s papežem
Damasem prohlásil za vzor pravověří, když jej nazval mužem apoštolské víry (Theodoritus
H. E IV, 22).
21. KAPITOLA UDÁLOSTI PO SMRTI
ATHANASIA
Ariáni tehdy ihned začali zdvihat hlavu a chlubit se imperátorovým
náboženstvím. Ihned po imperátorovi, který tehdy byl v Antiochii, ohlásili
Athanasidvu smrt. Rovněž Euzoius, který byl biskupem ariánské sekty v
Aktiochii, využiv vhodné chvíle, chystal se do Alexandrie, aby tam pověřil
řízením tamních kostelů ariána Lucia. O tom také rozhodl imperátor. Proto z
moci imperátora si pospíšil být co nejdříve v Alexandrii. Imperátorův
kvestor, vrchní pokladník, jej tam provázel. Měli s sebou také příkaz psaný
alexandrijskému prefektu Palladiovi, aby byl s vojskem nápomocen
Euzoiovi. Petra zatkli a dali do vězení, kleriky pak vyhnali každého jinam a
na biskupský stolec usadili Lucia.
22. KAPITOLA PRONÁSLEDOVÁNÍ
PRAVOVĚRNÝCH
Sabinus - poněvadž byl semiariánem a pomlčel o činech přátel -se nijak
nezmiňuje o tom, co na počátku Luciova biskupování bylo pácháno na těch,
kteří bydleli mimo Alexandrii a v ostatních krajinách Egypta, jak se s nimi
ve věznicích krutě zacházelo a proč byli trestáni vyhnanstvím. Přece však
Petr ve svých dopisech, které poslal z vězení všem církvím, to oznámil.
Když utekl z vězení, přišel k římskému biskupu Damasovi. Ariáni, ač jich
bylo málo, zmocnili se alexandrijských kostelů. Nedlouho potom výnosem
imperátora bylo přikázáno, aby všichni, kteří se drželi víry v soupodstatnost,
byli vyhnáni nejen z Alexandrie, ale vůbec z celého Egypta. Rovněž
prefektovi bylo nařízeno, aby všude s vojskem pronásledoval všechny, které
Lucius označil. V téže době byly kláštery v poušti rozbořeny a rozmetány.
Ozbrojení muži napadli bezbranné lidi, kteří nechtěli vztáhnout ruce, aby
někoho udeřili, a takovým politování hodným způsobem je pobili, že to
nelze ani vylíčit.
23. KAPITOLA EGYPTŠTÍ MNIŠI, EVAGRIUS
Poněvadž jsme se zmínili o klášteřích v Egyptě, nevadí o nich něco říci.
Asketéria, kláštery, v nichž mniši žijí, existovaly v Egyptě sice již dávno, ale
rozšířeny byly velmi svatým Ammonem. Ammon jako mladý muž se
nechtěl ženit. Když však jej někteří z jeho přátel vybízeli, aby neopovrhoval
manželstvím a aby se oženil, poslechl a oženil se. Avšak hned jak vyvedl
pannu z jídelny s obvyklou svatební okázalostí ji uvedl do pokoje. Když
pakpříbuzní odešli, vzal do ruky knihu Pavlových listů, začal číst z listu
Římanům a vykládal manželce Pavlovy příkazy o manželství. Poučoval ji o
nevýhodách manželství, jak je těžké soužití mezi mužem a ženou, jak velké
bolesti sužují těhotnou ženu, k tomu že přibudou obtíže s výchovou dětí.
Nakonec vypočítával výhody panenství, jak čistý život je prost poskvrnění a
že panenství nás co nejvíce přibližuje k Bohu. Ještě mnoho jiného řekl
panně manželce a přesvědčil ji, že se oba zcela odřekli obvyklého
manželského života. Oba tedy jako by uzavřeli smlouvu, odebrali se k hoře
zvané Nitris a tam v chatrči žili klášterním životem. Nebyl tu rozdíl mezi
mužem a ženou. Byli jedním tělem, jak je psáno u Apoštola. Nedlouho
potom řekla nová nevěsta a neporušená panna Ammonovi: „Nesluší se, abys
ty, který ses zcela oddal zdrženlivosti a čistotě, se díval v tak malém domku
na ženu. Proč každý z nás by neměl vést mnišský život odděleně?" A tak se
na tom dohodli. Odloučili se jeden od druhého a takto trávili zbytek života.
Oba se zdržovali vína a oleje. Po celý den, někdy dva, někdy i více dní jedli
jen suchý chléb. Alexandrijský biskup Athanasius, když mluví o jeho životě,
vypráví, že Antonín viděl, jak andělé vzali Ammonovu duši do nebe. Proto
velmi mnozí začali horlivě napodobovat Ammonův život. Hora Nitris1 a
Skitis se ponenáhlu zaplnila mnichy. O jejich životě vyprávět vyžaduje
zvláštního pojednání. Poněvadž mezi nimi někteří vynikali obzvláštním
mnisským životem a vykonali velmi užitečné zaznamenání hodné činy,
nebude nevhodné podle mého názoru uvést k užitku čtenářů něco v našem
vyprávění. Nikdo prý nikdy neviděl tohoto Ammona nahého. Prý říkával:
„Těžko se rozjímá nahému mnichu." A když náhodou měl přejít řeku, prý si
vykasal šaty a uctivě prosil Boha, aby mu dovolil přejít řeku. Potom prý jej
anděl přenesl na druhý břeh.
Didymus byl také mnichem a dožil se 90 let. Po celý život se nestýkal s
lidmi. Mnich Arsenius nevyloučil ze společenství jinochy, kteří se něčím
provinili, spiše ty starší. Vyloučí-li se jinoch, říkával, ze společenství, potom
společenstvím pohrdá. Kdo však je mnichem dlouhou dobu, rychle pocítí
bolest, že není ve společenství.
Pior jedl při chůzi. A když se jej kdosi ptal, proč tak činí, odpověděl: „Jídlo
nepovažuji za nutné, nýbrž za cosi vedlejšího." Jinému na tutéž otázku
odpověděl: „Aby duch při jídle nepociťoval tělesnou rozkoš."
Isidor říkával, že již 40 let nepomyslil na hřích a že nikdy nepocítil vášeň či
hněv.
Pambós, který neuměl číst a byl nevzdělaný, přišel ke komusi, aby se naučil
žalmům. Když ponejprv uslyšel verš žalmu 38 „Řekl jsem: dám si pozor na
své chování abych nehřešil svým jazykem" (Ž 38,2), další již nechtěl slyšet
a odešel. „Štačí mi tento verš," řekl, „jen jestli se jej budu moci naučit."
Když ten, který jej učil, mu vytýkal, že již 6 měsíců jej neviděl, odpověděl
mu, že se ještě ten verš dobře nenaučil. Pak když se jej kdosi ptal po dlouhé
době, zda se již ten verš naučil, odpověděl, že se jej učí teprve 19 let. Týž
komusi, který dával zlato na výživu chudých a říkal „Dal jsem tolik a tolik,"
odpověděl, že není třeba vypočítávat, kolik kdo dal, ale dal-li to v dobrém
úmyslu. Na výzvu biskupa Athanasia odešel z pouště do Alexandrie, a když
prý tam spatřil nádherně oblečenou a šperky ozdobenou ženu jen proto, aby
se na ni lidé dívali, zaplakal. Těm, kteří při tom byli a ptali se, proč pláče,
odpověděl, že jej k tomu vedly dva důvody. Jednak že viděl ženu, která si
připravuje záhubu, jednak že by měla věnovat takovou péči Bohu, jakou
věnovala tomu, aby se zalíbila špatným lidem.
Jiný mnich řekl, že kdo nepracuje, má být považován za podvodníka.
Petinus, který velmi pokročil v poznávaní Boha i v rozjímání, vždy mezi
jednotlivá přikázání vkládal prosby k Bohu.
Mezi mnichy žijícími v té době se dva vyznačovali upřímnou svatostí. Oba
se jmenovali Makariové. Jeden z nich byl z Horního Egypta, druhý z
Alexandrie. Oba se vyznačovali svatým mnisským životem, vznešeným
způsobem života a konečně i zázraky. Egyptský Makarios kolik uzdravil
lidí, kolik vyhnal démonů z lidí, co vykonal z Boží milosti, to by
zasluhovalo zvláštního pojednání. K těm, kteří s ním byli, byl přísný a
zároveň laskavý. Alexandrijský Makarios i když mu byl ve všem podobný,
přece se od něho lišil tím, že k těm, kdo s ním hovořili, byl laskavý a
přívětivý. Svým jemným chováním a milým jednáním tak přiváděl jinochy k
mnišskému životu.
Jeho žákem byl Evagrius, který zpočátku se věnoval filozofii pouze slovy,
později i skutečně. Nejprve v Konstantinopoli jej přijal Řehoř Naziánský
mezi diákony, potom společně s ním odešel do Egypta a tam rozmlouval s
oněmi zbožnými muži. Začal napodobovat jejich skvělý způsob života.
Učinil tolik zázraků, kolik jich učinili jeho učitelé Makariové. Rovněž
napsal důkladné knihy. Jedna z nich Monachos pojednává o činorodém
životě. Druhá Gnostikos v 50 kapitolách pojednává o učeném člověku. Další
je Antirhetikos. Obsahuje vybraná místa z Písma svatého proti pokoušejícím
démonům. Kniha je rozdělena na 8 částí, s osmi úvahami o našem myšlení.
Mimo to napsal 600 úvah o budoucnosti (Problemata gnostika). K tomu
přistupují 2 knihy písní. Jedna je určena mnichům žijícím společně v
klášteřích, druhá je určena pannám. Jak jsou vynikající, snadno poznají, kdo
si je přečtou. Podle mého názoru je vhodná chvíle, abych něco z toho, co
Evagrius připomenul o mniších, připojil k tomuto vyprávění. Říká totiž: „Po
cestách, které nám ukázali, musíme jít a svůj život žít podle nich, neboť
řekli mnoho moudrého a velmi vhodného. Jeden z nich říkal, že prostý a
skromný život prožitý s láskou mnicha brzy přivede do přístavu, kde
neexistují žádné vášně. Týž zbavil kteréhosi bratra hrozných ročních snů
tím, že mu přikázal, aby hladový posluhoval nemocným. Když se jej ptal na
důvod, řekl: „Ničím se hrozné sny tak nezaplaší jako milosrdnou láskou."
Komusi z těch, kteří tehdy byli považováni za moudré, když přišel ke
spravedlivému Antonínovi a stěžoval si, že nemůže bez knih nalézt klid,
odpověděl: „Filozofe, mou knihou je to, co Bůh stvořil; tyto knihy mi Bůh
kdykoli poskytne. Stařičký Egypťan Makarios, nádoba vyvolená, se mne
ptal, proč ničíme sílu a schopnost paměti uložené v duši, když vzpomínáme
na křivdy způsobené nám lidmi, a proč si stále pamatujeme, co nám činí
démoni. Nevěděl jsem na to odpovědět. A když jsem jej prosil, aby mi to
vysvětlil sám, řekl, že vzrušení je napřed proti přirozené povaze člověka,
později však přechází v hněv. Jindy, když jsem přišel k svatému otci
Makariovi právě v poledne a měl jsem velkou žízeň a žádal jej o vodu, řekl:
„Spokoj se se stínem; mnozí, kdo cestují po zemi nebo plují lodí přes moře,
jsou na tom stejně." Když jsem mluvil o zdrženlivosti, řekl mi: „Synu, buď
dobré mysli; již 50 let jsem se dosyta nenajedl chleba ani nenapil vody, ani
nespal; jedl jsem chleba a pil vodu opřen o zeď a trochu jsem podřimoval."
Kterýsi mnich, když mu byla oznámena smrt otce, řekl tomu, kdo mu to
oznamoval: „Nerouhej se, můj otec je nesmrtelný." Kterýsi bratr prodal
svou jedinou knihu evangelií a peníze věnoval chudým. Řekl při tom velmi
vhodně: „Prodal jsem tu knihu tomu, který říká: Prodej, co máš a dej to
chudým" (Mt 19). Blízko Alexandrie na sever za močálem Maria je ostrov.
Na něm bydlel velmi vážený mnich z gnostické sekty. Tvrdil, že vše, co
mniši činí, činí tak z pěti důvodů: Pro Boha, z přirozené náklonnosti, ze
zvyku, z nutnosti a kvůli práci. Týž také říkal, že existuje jedna přirozená
ctnost, ale vzhledem k schopnostem duše má rozmanité vzezření. Sluneční
světlo, pravil, nemá vzezření a podobu, ale dostává podobu okna, jímž
prochází. Jinému mnichu prý řekl: „Osekávám nástrahy vášně, abych uťal i
látku ke hněvu; vím totiž, že hněv neustále vášnivě bojuje, ruší klid mé duše
a znásilňuje poznání." Jiný stařec řekl: „Poklady lásky nemožno chránit
jídlem nebo penězi." Týž také řekl, že nikdy v této věci nebyl démony
oklamán. To jsou slova Evagria z knihy o činorodém životě. V knize
Gnostikos říká, že máme rozjímat o čtyřech ctnostech - tolik jsme se jich
naučili u spravedlivého Řehoře. O rozvážnosti, statečnosti, zdrženlivosti a
spravedlnosti. Úkolem statečnosti je pevně stát na pravdě; i kdyby byl
člověk kvůli tomu napadán, nikdy se nemá uchýlit k nepravdě. Úkolem
zdrženlivosti je přijímat semena od prvního a nejvyššího hospodáře a
odmítat toho, který poskytuje jiná semena. Konečně úkolem spravedlnosti je
dávat každému, co mu patří a tuto ctnost nezakrývat jinou ctností a to, co by
mohlo prospět nezkušeným, obrazně naznačovat a vysvětlovat. Sloup
pravdy Kappadočan Basilius říká, že čím více poznáváme člověka, tím lépe
jej poznáváme. Toto poznání je nám dáno Boží milostí a zdokonaluje se
spravedlností, mírností a milosrdnou láskou. To že platí především pro ty,
kteří mají v duši neklid. Potom toho budou schopni jen ti, kteří jsou
oproštěni každého neklidu. Jsou-li v modlitbě vytrvalí, vidí světlo duše,
které je osvěcuje. Svítilna Egypťanů svatý Athanasius říká, že Mojžíšovi
bylo přikázáno zbudovat oltář směrem k severu. Kdo stojí u oltáře měli by
pozorně sledovat, kdo je jejich nepřítel, statečně odstraňovat všechny druhy
pokušení a poskytovat jídlo příchozím. Anděl thmuitenské církve Serapion
říkal, že duše, která se napila duchovního poznání,se zcela očistí, duše
zachvácené hněvem že se vyléčí láskou; špatné žádostivosti, které se usadiv
duši, že se zkrotí zdrženlivostí. Velký učitel Didymus, velmi veliký svým
rozjímavým životem, říkával: „Stále mysli na důkazy Boží prozřetelnosti a
Božího soudu; pamatuj si, že na tu hlavní osobu téměř všichni zapomínají.
Snadno rozeznáš pak ty, kteří patří světlu. Prozřetelnost poznáš podle toho,
jak nás vede od špatnosti ke ctnosti." To jsou slova vzatá z Evagriových
knih.
Jiný mnich, muž opravdu obdivuhodný, se nazýval Ammonius. Nebyl příliš
zvídavý. Když byl s Athanasiem v Římě, netoužil z velkolepých děl města
nic jiného vidět než chrám zasvěcený Petru a Pavlu.Když jej nutili vést
biskupský úřad, tajně utekl, utal si ucho, aby tělesná vada byla překážkou a
nebyl zvolen k této službě, ji, když jej alexandrijský biskup Theofil vybral
za biskupa tajně utekl, aniž se nějakým způsobem zmrzačil. Evagrius se
náhodou setkal s Ammoniem a zdvořile jej pokáral, že utětím ucha se
dopustil hříchu a před Bohem se stal viníkem. Ammonius mu odpověděl:
„Nemyslíš, Evagrie, že tě Bůh nepotrestá, protože jsi zneužil milosti tobě
dané k tomu, že jsi z přílišné lásky dal porazit stromy?" V té době bylo v
klášteřích také velmi mnoho jiných mužů, kteří vynikali ctnostmi a
zbožností. Trvalo by velmi dlouho jmenovat všechny. Kdybychom
jednotlivě probírali jejich životy a zázraky, které ve své svatosti činili, příliš
bychom odbočili od svého úmyslu. Kdo chce podrobně vědět, jak tomu
bylo, jak žili, co prospěšného řekli posluchačům, jak je i zvěř poslouchala,
nechť si přečte knihu mnicha Palladia,2 který byl Evagriovým žákem, zvlášť
o nich napsanou. V té knize je podrobně vysvětleno, co se týká mnichů. V té
knize je také řeč o ženách, které vedly stejný způsob života jako muži.
Evagrius a Palladius žili krátce po Valentově smrti3- Vraťme se však, odkud
jsme vyšli.
1. Nitris, hora v Egyptě blízko města Skitis. Mezi ní a Alexandrií bylo jezero Maria
(Mareotis).
2. Palladius, žák Evagria, žil od r. 388-399 jako mnich y Egyptě, pak se stal biskupem v
Hellenopolis v Bithynií. Zemřel před r. 431. Kniha, o které je tu řeč, je dnes uváděna pod
titulem Historia Lausiaca.
3. Valens zemřel r. 378.
24. KAPITOLA VYHNÁNÍ EGYPTSKÝCH
MNICHŮ
Imperátor Valens nařídil pronásledovat mnichy žijící v Alexandrii i v
Egyptě. Jejich kláštery byly zpustošeny a zničeny. Mniši byli poháněni před
soud, vězněni a rozmanitě mučeni, ač žili pokojným životem. Zatímco se
toto dělo s vědomím Lucia a Eudoxius se vrátil do Antiochie, velitel s
ohromným vojskem spolu s Luciem - ten nechyběl při něčem takovém a nad
svatými muži neznal slitování- táhli na egyptské kláštery. Jakmile přišli na
místo, zatkli muže, kteří se věnovali modlitbám, uzdravování a vyhánění
démonů. Poněvadž si nevážili toho, co mniši s Boží milostí činili, nechtěli
mnichům dovolit obvykle se modlit na místech určených k modlitbě a
vyhnali je odtud. Ani s tím se nespokojili. Ve své zuřivosti poštvali proti nim
zaslepený lid. Rufinus vypráví, že to viděl, když s nimi zažil pohromu.
Tehdy jistě se na mniších opakovalo, co řekl Apoštol. Byli vydáni na
posměch, biti, zbaveni šatů, spoutáni, kamenováni, stínáni. Jiní byli v
ovčích nebo kozích kůžích zavřeni do samotek a byla jim odepřena jakákoli
pomoc. Příliš krutě byli potrestáni, jak si od světa nezasloužili. Nemálo jich
bloudilo po poušti, jiní se usadili v horách, v jeskyních, v rozsedlinách
země. Trpěli kvůli víře a konečně i proto, že Boží milostí uzdravovali. Boží
prozřetelnost asi dopustila, aby podstoupili tato příkoří a prostřednictvím
utrpení aby jim tak bylo umožněno zachraňovat pro Boha jiné. Že je tomu
tak, zcela jasně ukázal výsledek. Když tedy vynikající muži takto trpěli,
Lucius, který přestal doufat, že je zničí, přemluvil vojenského prefekta, aby
poslal do vyhnanství otce mnichů. Těmi otci byli egyptský a alexandrijský
Makarius. Ti byli posláni na kterýsi ostrov, na kterém nebylo jediného
křesťana. Na tomto ostrově byl pohanský chrám a kněz, kterého všichni
obyvatelé ctili jako boha. Když tedy tam přišli, démoni se jich zalekli. V té
době se prý udal tento zázrak. Dcery kněze se znenadání zmocnil démon a
ona začala velmi zuřit a všechno trhat. Nebylo ji možno uklidnit. Na zbožné
muže začala volat: „Proč jste sem přišli nás vyhnat?" Svatí muži
propůjčenou jim milostí se opět osvědčili. Vyhnali z dívky démona a
odevzdali otci uzdravenou dceru. Kněze a všechny obyvatele ostrova tak
přivedli ke křesťanské víře. Změnila se víra, všichni byli pokřtěni a rádi se
učili křesťanské víře. Oba Boží muži, krutě stíháni pro víru v
soupodstatnost, jednak se osvědčili, jednak přinesli spásu a konečně učinili
víru ještě silnější.
25. KAPITOLA SLEPÝ DIDYMUS1)
V téže době vynesl Bůh na světlo jiného věřícího muže, jehož
prostřednictvím víru velmi oslavil. V té době vynikal totiž Didymus1, muž
vskutku obdivuhodný a literárně velmi činný. Když byl Didymus ještě velmi
mladý a naučil se základům psaní, stihla jej těžká oční choroba a zcela
oslepl. Bůh však místo zraku jej bohatě obdařil bystrou inteligencí, neboť co
nemohl poznat zrakem, tomu se naučil sluchem. Již v dětství byl velmi
nadaný a daleko převýšil nadané a velmi bystré. Rychle se naučil gramatice
a ještě rychleji rétorice. Začal studovat filozofii a v krátké době v ní
obdivuhodně pokročil. Nejprve se naučil dialektice, potom aritmetice,
krásnému umění (musiké), nakonec i ostatním oborům souvisejících s
filozofií. Tak to ovládal, že se mohl utkat i s těmi, kteří viděli. Písmo svaté
Starého Zákona i Nového Zákona znal tak dobře, že k němu napsal
komentáře. Napsal též 3 knihy o Trojici. Dále vyložil Origenovy knihy
Základy (De principiis) a napsal k nim komentáře, ve kterých dokázal, že
Origenovy knihy jsou dobře napsané. Vysmíval se těm, kteří nemohli
porozumět Origenovým knihám a snažili se Origena napadat a jeho knihy
pomlouvat. Kdo si přeje poznat mnohotvárné vzdělání a nadání Didymovo,
bude-li chtít, nechť nahlédne do jeho knih. Antonín před Valentovou dobou,
když kvůli ariánům přišel z pouště do Alexandrie, hovořil s Didymem, a
když poznal jeho vzdělání a moudrost, prý mu řekl: „Neznepokojuj se,
Didyme, že jsi zbaven tělesného zraku. Ačkoli ti chybí takové oči, jaké mají
mouchy a komáři, raduj se, že máš takové oči jako andělé, kterými je vidět
Boha a kterými je vidět nejjasnější světlo." Toto prý řekl Antonín Didymovi.
Didymus se v té době stal velkým obhájcem víry proti ariánům. Postavil se
proti nim a potřel jejich úskoky a konečně usvědčil i jejich padělané a
prolhané důkazy.
1. Didymus (r. 313-398) oslepl asi v pěti letech. Jeho žákem byl sv. Jeroným a Rufinus.
Většina jeho spisů se ztratila. V r. 1941 se nalezl blízko Kaira papyrus, který obsahuje vedle
Origenových spisů i něco ze spisů Didymových.
26. KAPITOLA SV. BASIL VEL. A ŘEHOŘ
NAZIÁNSKÝ
Jako v Alexandrii se s Boží milostí postavil proti ariánům Didymus, tak v
jiných městech Basil v Caesaree a Řehoř Naziánský.1 Všichni si je stále
uchovávají v paměti a jejich učenost možno poznat z jejich knih. To již
svědčí o jejich oblibě. Poněvadž v té době velmi pomohli církvím a Bůh je
chránil, aby jako dvě pochodně zapálili víru, je naší povinností o nich něco
připomenout. Kdyby někdo chtěl srovnávat život, způsob života a ctnosti
Basila a Řehoře, jimiž oba vynikali, bude velmi váhat, komu by měl dát
přednost. Jeden druhému se vyrovnali způsobem života i studiem pohanské i
posvátné literatury. Jako mladí byli v Aténách posluchači v té době velmi
slavných sofistů Himeria Proairesia.2 Později se vzdělávali v syrské
Antiochii u Libania3 a velmi dobře ovládli řečnické umění. Měli přednášet
filozofii a velmi mnozí je prosili, aby vzali na sebe břemeno vyučování. Jiní
je vybízeli, aby se věnovali veřejným záležitostem. Oba však tímto pohrdli,
zřekli se sofistiky a zvolili život v samotě. Tím skončili s filozofií u učitele,
který tehdy učil y Antiochii. Nedlouho potom dostali do rukou Origenovy
spisy - Origenes byl tehdy po celém světě velmi známý - a začali se
důkladně učit vykládat svatá Písma. Velmi dobře vycvičeni ostře se postavili
proti ariánům. Když ariáni přinesli Origenovy knihy, aby jimi potvrdili své
učení, usvědčili je z neznalosti. Jasně ukázali, za ariáni naprosto nepochopili
Origenova ducha a jeho smýšlení. Když se totiž sešli s Řehořem a Basilem
Eunomius, přívrženec té sekty, a ariánští odborníci, prozradili, jak jsou
neznalí a neučení. Basil nejprve byl vysvěcen na diákona antiochijským
biskupem Meletiem. Potom se stal biskupem ve svém rodném městě
kappadocké Caesarei a zcela se věnoval správě kostelů. Bál se, aby nové
ariánské učení se nerozšířilo po provinciích Pontu. Proto se do těch krajů
odebral a začal zřizovat místa pro mnišský život, poučovat lidi a kolísající
utvrzovat ve víře. Řehoř byl biskupem v kappadockém městě Nazianu - zde
předtím jeho otec řídil církev - a jako Basil řídil církev. Procházel města a
slabé posiloval ve víře. Velmi často chodil do Konstantinopole a
povzbuzoval ty, kteří hájili víru v soupodstatnost. Proto krátce potom na
přímluvu mnoha biskupů byl ustanoven biskupem v Konstantinopoli.
Jakmile se o činnosti obou doslechl imperátor Valens, přikázal Basila z
Caesaree přivést do Antiochie. Když byl přiveden, imperátor si jej dal
předvolat. Když se jej panovník ptal, proč nesdílí imperátorův názor na víru,
Basil velmi rozhodně obvinil imperátorův názor a doporučoval mu víru v
soupodstatnost. Když mu panovník pohrozil smrtí, řekl: „Kéž by se to stalo,
abych pro víru byl zbaven tohoto tělesného pouta." Panovník znovu a znovu
opakoval, aby si to dobře rozmyslil. Basil prý mu řekl: „Já jsem dnes i zítra
týž, kéž bys však ty neměnil svůj názor." Basil byl tedy po celý den pod
dozorem stráží. Nedlouho potom Valentův ještě velmi mladičký syn Galates
tak těžce onemocněl, že lékaři pochybovali o jeho životě. Jeho matka
panovnice Dominica sdělila imperátorovi, že měla hrozné sny a že chlapec
onemocněl proto, že Valens urazil biskupa Basila. Imperátor se nad tím
zamyslel a povolal k sobě Basila. A jako by mu pohrozil, říká: „Jestliže je
tvé učení o víře pravé, pros, aby můj syn nezemřel." Tehdy Basil odpověděl:
„Věříš-li, imperátore, jako já a dokážeš, aby se církev vrátila k jednotě, bude
chlapec žít." Když s tím imperátor nesouhlasil, řekl Basil: „Staň se s
chlapcem podle Boží vůle." Po těchto slovech imperátor přikázal propustit
Basila. Chlapec hned potom zemřel. O těchto dvou mužích bylo řečeno to
hlavní. Oba napsali mnoho výborných knih. Rufinus připomíná, že některé z
nich přeložil do latiny. Basil měl dva bratry, Petra a Řehoře. Petr následoval
Basila v mnišském životě. Řehoř4 se věnoval studiu. Po bratrově smrti
doplnil Basilovu nedokončenou knihu Hexaemeron. Měl též v
Konstantinopoli pohřební řeč nad antiochijským biskupem Meletiem. Od
něho jsou ještě dvě jiné řeči.
1. Sv. Basil Vel. r. 330-379; Sv. Řehoř Naziánský r. 329/30-390
2. Himerius pocházel z bithynského města Prisias. Proslavil se za císaře Tuliana, zemřel ve
vysokém věku. Podle Fotia napsal různé veršovánky, v nichž napadal křesťany. Proairesios,
pomocník Himeriův, pocházel z kappadocké Caesaree.
V Aténách učil před Libaniem.
3. Libanius pocházel z významné rodiny v Antiochii, kde ser. 314narodil. Svého vzdělání
nabyl napřed ve svém rodišti, pak v Aténách. Po studiu nastoupil v Konstantinopoli jako
učitel rétoriky. Jeho významným žákem byl i sv. Jan Zlatoústý.
4. Sv. Řehoř Nysský
27. KAPITOLA ŘEHOŘ NEOCAESARIJSKÝ
(THAUMATURGOS)
Nemálo lidí si plete Řehoře jednak kvůli stejnému jménu, jednak kvůli
knihám připisovaným Řehoři. Nutno podotknout, že to byl Řehoř Pontský,1
pocházející z pontského města Neocaesarea a že žil daleko předtím než
uvedení Řehořové. Byl totiž Origenovým žákem. Tento Řehoř je oslavován
nejen v Aténách a Berytu, ale také po celém Pontu a takřka, abych tak řekl,
po celém světě. Jakmile odešel z aténské školy, věnoval se v Berytu studiu
práva. Když však slyšel, že v Caesarei vykládá Origenes Písmo svaté,
odešel do Caesaree. Tady poznal, jak Origenes podivuhodně a skvěle zná
Písmo svaté, a proto zanechal studium římského práva a trvale se připojil k
Origenovi. U něho se naučil pravé filozofii a vrátil se do svého rodiště. Ještě
jako laik učinil mnoho zázraků. Uzdravoval nemocné, před jeho dopisy
prchali démoni. Pohany přiváděl k víře nejen slovy, ale mnohem více svými
skutky. O něm se zmiňuje mučedník Pamphylus v knihách, které psal pro
Origena. Je v nich také na doporučení Origena Řehořova řeč. Abych byl
stručný: Byli 4 Řehořové. Tento byl Origenovým žákem, dále Řehoř
Naziánský, Řehoř bratr Basila a Řehoř Gregorius Alexandrijský, kterého po
vyhnání Athanasia zvolili biskupem. Tolik o těchto.
1. Řehoř zvaný Thaumaturgos byl 5 let se svým bratrem Athenodorem v Caesarei žákem
Origena. Po svém návratu do rodiště se zde stal r. 238 biskupem. Zemřel kolem r. 270.
28. KAPITOLA NOVATUS A NOVATIÁNI
V té době ve Frygii změnili dobu slavení velikonoc. Proč se tak stalo,
připomenu později. Napřed řeknu, proč tento velmi přísný kánon
novatiánské církve převládal u Frygů a Paflagonů. Kněz Novatus se odloučil
od římské církve, protože biskup Kornelius přijal do společenství věřící,
kteří za Deciova1 pronásledování církve obětovali modlám. Proto když se od
této církve odloučil, nejprve jej učinili biskupem biskupové, kteří byli téhož
názoru jako on, a pak napsal všem církvím dopis, aby nepřipouštěli k
slavení tajemství ty, kteří obětovali modlám, ale aby je vybízeli k pokání a
odpuštění aby svěřili Bohu, který může a má moc odpouštět hříchy. Dopis
byl zaslán do provincií a každý podle svých schopností se měl rozhodnout.
Poněvadž Novatus naznačil, že ti, kteří se po křtu dopustili smrtelného
hříchu, nemají být připuštěni k tajemstvím, rozhodli se někteří vyhlásit
přísný kánon. Někteří jej schválili jako správný a velmi prospěšný k
řádnému životu. Zatímco se mezi sebou přeli, přišel dopis od biskupa
Kornelia, který naznačoval, že naději na odpuštění mají také ti, kteří zhřešili
po křtu. Oba tedy poslali dopis a v každém bylo něco jiného. Oba
potvrzovali svůj názor svědectvím Písma svatého, a tak každý se klonil k
tomu názoru, ke kterému - jak tomu obyčejně bývá - měl nejblíže. Kdo rádi
hřešili, spoléhali na odpuštění a zneužívali toho, aby mohli hřešit. Frygové
zdá se, že byli mnohem přísnější než jiné národy. Velmi zřídka totiž
přísahají. Skytové a Thrákové mají sklon ke hněvu. Čím blíže jsou k
Východu, tím více se oddávají žádostivosti. Paflagoni a Frygové nemají
sklon ani k tomu, ani k onomu. Neholdují ani koňským závodům, ani
divadlům. Proto podle mého názoru se spíše klonili k názoru Novatova
dopisu. Smilstvo považují za ohavný zločin. Je známo, že způsob života
Frygů a Paflagonů je skromnější a mravně čistší než přívrženců kterékoli
hereze. Domnívám se, že tento způsob života si zachovávali i ti, kteří v
západních zemích žili podle Novatova učení. Novatus sám, ač se svým
přísným životem lišil od římské církve, přece nezměnil dobu slavení
velikonoc. Stále zachovával a slavil ten svátek podle zvyku západních
obyvatel. Kdo však tam žijí od samého začátku, kdy začali vyznávat
křesťanskou víru, slaví vždy ten svátek po půlnoci. Novatus sám zemřel
mučednickou smrtí za Valerianova pronásledování křesťanů. I když
novatiáni se odvrátili od víry církve, směli být v jejím společenství. A v té
době změnili slavení velikonoc. V obci Pazo, kde pramení řeka Sangari, se
totiž konala synoda a několik málo fryžských biskupů odpadlo a rozhodli se
zachovávat židovský zvyk slavit svátky s nekvašeným chlebem a v té době
jako Židé. To nám sdělil velmi starý muž, který o sobě řekl, že je synem
kněze a že byl s otcem na té synodě. Na ní nebyl ani novatiánský biskup v
Konstantinopoli Agelius, ani Maximus z Nicee, ani novatiánský biskup v
Nikomedii, ani biskup téže církve v Kotuai, i když nejspíše tito stanovili
kánony novatiánské církve. Dozvěděli jsme se také, že tohle se stalo již
dávno. Krátce potom kvůli tomuto shromáždění- jak řekneme jinde - se
novatiánská církev vnitřně rozdělila.
1.Novatus (Navatos) je zde míněn Novatianus, kolem r. 250 významný kněz
římské obce. Schisma začalo r. 251 za papeže Kornelia. Jeho přívrženci byli
též zváni „katharoi - čistí".
29. KAPITOLA ŘÍMSKÝ BISKUP DAMASUS
Přistupme k událostem, které se udaly na Západě. Imperátor Valentinianus
měl klid a nečinil obtíže žádné sektě. V té době nastoupil po římském
biskupu Liberiovi Damasus,1 ale v římské církvi nastal neklid. Dozvěděli
jsme se, co bylo toho příčinou. Diákon oné církve Ursinus byl spolu s
Damasem uchazečem o biskupský úřad. Když Ursinus viděl, že Damasus
dostane přednost, těžce nesl, že nebude mít žádnou naději stát se římským
biskupem. Snažil se tedy svolat zvláštní sněm mimo církev. Přesvědčil
některé prosté a neznámé biskupy, aby jej tajně zvolili biskupem. Byl zvolen
ne v kostele, ale na tajném místě basiliky Sicona. Když se to stalo, lid se
rozdělil. Vzplanul spor ne o víru či nějakou herezi, ale kdo má obdržet
biskupské křeslo. Nastalo tak velké pobouření, že při výtržnosti zahynulo
velmi mnoho lidí. Maximin, který tehdy byl prefektem, proto potrestal
mnoho laiků i kleriků. Tak byl zmařen Ursinův pokus a ti, kteří mu vnukli tu
myšlenku, byli potlačeni.
1. Sv. Damasus r. 366-84. Za Liberia diákonem, pak knězem a r. 366 biskupem.
30. KAPITOLA UDÁLOSTI V MILÁNĚ, SV.
AMBROŽ BISKUPEM
V téže době se náhodou udala v Miláně jiná pamětihodná událost. Když
biskup tohoto města zvolený ariány Auxentius zemřel, vznikl při volbě
biskupa velký neklid. Vznikl spor koho povýšit do této hodnosti. Prefekt
provincie v hodnosti konsula Ambrož z obavy, aby ze sporu nevzniklo něco
horšího, odebral se do kostela utišit spor. Jeho příchodem se lid uklidnil.
Ambrož vybídl lid k něčemu užitečnějšímu, a tím potlačil zbytečný rozruch.
Tu náhle všichni do jednoho prohlásili, že Ambrož je hoden biskupské
hodnosti, a všichni jej také zvolili. Doufali, že bude znovu nastolena jednota
a že všichni budou mít jednu víru. Biskupové, kteří tam byli, totiž
považovali hlas lidu za hlas Boží. Proto bez meškání se chopili Ambrože a
pokřtili jej - byl totiž katechumenem - a zvolili jej spravovat biskupský úřad.
Ačkoli Ambrož se dal rád pokřtít, přece odmítal přijmout biskupskou
hodnost. Zpravili tedy o tom Valentiniana. Ten se podivil jednotnému
souhlasu lidí a považoval to také za Boží hlas. Naznačil biskupům, aby se
podřídili Boží vůli, a přikázal jim, aby Ambrože zvolili za biskupa. K této
poctě mu pomohl spíše Bůh než lidé. A když byl takto zvolen, Milánští
předtím nejednotní se tehdy uklidnili a zavládla mezi nimi jednota.1
1. Sv. Ambrož narozen r. 339/40 v Trevíru. Jeho otec byl vysokým státním úředníkem v
Gallii. Po otcově smrti se vrátil s matkou a třemi sourozenci do Říma. Dostalo se mu
právního vzdělání a kolem r. 370 se stal prefektem Ligurie a Aemilie se sídlem v Miláně.
Vysvěcen na biskupa byl pravděpodobně 7. 12. 374.
31. KAPITOLA VALENTINIANOVA SMRT
Když Sauromati (Sarmati) vpadli na římské území, imperátor s četným
vojskem rychle vytáhl proti nim. Barbaři se o tom dozvěděli a poznali, že
nemohou odolat takovému počtu vojska. Poslali proto své vyslance ujednat
mír. Jakmile vyslanci přišli a imperátor je viděl v bídném stavu a špinavé,
ptal se, zda všichni Sarmate jsou takoví. Odpověděli mu, že přišli ti nejlepší
ze Sarmatů. Valentinianus se velmi rozzlobil a vykřikl: „Je to zlé s římským
impériem, když to došlo až tak daleko, že tolik špinavých a hladových
barbarů nespokojených se svou zemí se chopilo zbraní, aby pustošilo římské
území a vypovědělo mu válku." Křičel tak hlasitě, že mu naběhly žíly a
praskly tepny. Vyteklo mu tolik krve, že v pevnosti Bergition2 zemřel za
třetího konsulátu konsulů Gratiana a Acaetia 17. listopadu.1 Žil 54 let, vládl
13 let. Po Valentinianově smrti, šest dní po jeho smrti, vojáci v Itálii
prohlásili imperátorem Valentiniana Mladšího3 v italském městě Aconci.
Jmenoval se po otci a byl příliš mlád. Když to bylo oznámeno ostatním
imperátorům, velmi těžce to nesli. Ne že Valentinianus, který měl ještě
bratra a byl synem druhého otcova bratra, byl provolán imperátorem, ale že
se to stalo bez jejich souhlasu a že jej sami nezvolili. Oba chtěli, aby byl
imperátorem. A tak Valentinianus Mladší takto usedl na trůn svého otce. Je
třeba vědět, že tento Valentinianus se narodil z Justiny, s kterou se jeho otec
oženil, když ještě žila jeho první manželka Severa. Bylo tomu takto: Otec
Justiny Justus, který byl v době imperátora Konstantia prefektem provincie
Picenské, by rád získal imperátorský purpur po boku imperátora. Tak se to
vyprávělo a tak to slyšel i Konstantius. Věštba imperátorovi předpověděla,
že z Justa vzejde imperátor. Proto poslal své lidi, aby Justa odstranili. A tak
Justina zbavena otce zůstala pannou. Později se s ní seznámila manželka
imperátora Valentiniana Severa a často s ní mluvila. Vznikl mezi nimi
přátelský vztah, společně se i koupaly. Když Severa viděla Justinu koupat se
v lázních, uchvácena krásou panny začala o ní mluvit před imperátorem. Že
Justova dcera je panna obdivuhodně krásná a sama jako žena že je
uchvácena její krásou. Imperátor manželčina slova rozvažoval a rozhodl se
vzít si Justinu za manželku. Severu, z níž zplodil Gratiana, kterého před
nedávném prohlásil za imperátora, nezapudil. Proto vydal zákon, že kdo
chce, může mít dvě legitimní manželky, a zákon oznámil v jednotlivých
městech. Podle tohoto zákona si vzal Justinu za manželku. Z ní zplodil
Valentiniana Mladšího a tři dcery, Justu, Gratu a Galiu. Dvě z nich zůstaly
pannami. Galia se později vdala za Theodosia Velikého. Z tohoto manželství
se Theodosiovi narodil Arcadius a Honorius. O Theodosiovi a jeho synech
bude řeč na jiném místě.
1. R. 375
2. Bergition - Brigantium - Brigantia castrum. Dnešní Brixen u Bodamského jezera.
32. KAPITOLA GOTHOVÉ PŘIJÍMAJÍ
KŘESŤANSTVÍ
Valens žil v Antiochii v klidu a bez války, protože barbaři se drželi na svém
území. Přesto nepřestal vymýšlet tresty proti křesťanům,kteří se pevně
drželi víry v soupodstatnost. Jeho běsnění však uklidnil svou řečí
Themistius. Ve své řeči připomenul imperátorovi, že se nemá divit, když se
křesťané hádají o víru. Rozpory že jsou tak nepatrné ve srovnání s velmi
četnými názory pohanských filozofů. Názorů že je více než 300 a rozpory
mezi nimi jsou kvůli rozhodnutím, kterými se ta která sekta řídí. Že Bůh
chce takovou rozdílností ukázat svou slávu a aby jej více ctili, což ne každý
ví. Po těchto a podobných slovech filozofa začal se trochu mírněji chovat.
Přesto však svůj hněv neutišil zcela. Posvěcené muže místo smrtí trestal
vyhnanstvím. Toto však bylo překaženo jinými událostmi.
33. KAPITOLA
Barbaři žijící za Istrem (Dunajem) zvaní Gothové se vnitřními spory
rozdělili na dvě strany. Jedné byl v čele Fritigernes, druhé Athanarichus.
Poněvadž Athanarichus měl asi větší území, Fritigernes požádal Římany o
pomoc proti protivníkovi. Když byl Valens o tom zpraven, dal vojákům v
Thrákii rozkaz pomoci barbarům proti barbarům. Zvítězili nad
Anthanarichem a ten utekl za Ister. To byl také důvod, proč barbaři přijali
křesťanskou víru. Fritigernes, aby se imperátorovi odvděčil, přijal totiž
imperátorovu víru a své lidi vybízel k témuž. Proto se velmi mnozí podle
přání imperátora připojili k ariánské sektě a až dosud se k ní hlásí. V tédě
Ulfila (Wulfila), gotský biskup vynalezl gotské písmo. Jakmile přeložil
Písmo svaté do jejich řeči, snažil se, aby tito barbaři důkladně poznali Písmo
svaté. Ulfila (Wulfila) učil křesťanskému náboženství nejen Fritigernovy,
ale i Anthanarichovy poddané. Anthanarichus velmi těžce nesl, že mnoho
těch, kteří vyznávali Kristovo, se odcizili svému vlastnímu náboženství.
Někteří barbaři z ariánské sekty se tehdy stali mučedníky. Arius nemohl
odolat Sabelliovu bludu, odpadl od pravé víry a hlásal, že Boží Syn se
nedávno narodil. Barbaři však upřímně přijali křesťanské náboženství a
neváhali dát život za svou Kristovu víru. Tolik o Gothech obrácených na
Kristovu víru.
34. KAPITOLA GOTHOVÉ VYHNÁNI HUNY
Zanedlouho tito barbaři, když se navzájem usmířili, byli vyhnáni jinými
sousedními barbary, kteří se nazývali Hunové. Vyhnáni ze svého území
utekli se pod ochranu k Římanům. Rozhodli se římskému imperátorovi
dobrovolně sloužit a řídit se jeho rozkazy. Když to bylo Valentovi sděleno,
aniž myslel na budoucnost, přikázal, aby byli k prosebníkům milosrdní. V
tom se ukázal laskavý. Přidělil jim k obývání některé části Thrákie a myslil,
že to bude dobré. Uvažoval, že z nich bude dobře vycvičené vojsko a že
barbaři budou nahánět nepřátelům větší hrůzu než Římané. Začal
zanedbávat římské vojsko. Naprosto pohrdl vojenskými vysloužilci i těmi,
kteří ve válce dovedli statečně bojovat. Zato pro vojáky sbírané po
provinčních vesnicích vymáhal peníze. Přikázal, aby platili za jednotlivého
vojáka 80 zlatých, ač předtím vysloužilé vojáky osvobodil od daní. To byl
také důvod, proč se římskému impériu na nějakou dobu dobře nedařilo.
35. KAPITOLA BARBAŘI PROTI ŘÍMANŮM
Barbarům usazeným v Thrákii se nelíbily klidné poměry v provincii a
zdvihli zbraně proti Římanům, kteří jim prokázali takové dobrodiní. Začali
pustošit všechna thrácká města. Když to bylo Valentovi oznámeno, přestal
posílat do vyhnanství, kdo vyznávali víru v soupodstatnost. V nejisté a
spletité situaci opustil Antiochii a odebral se do Konstantinopole. Proto oheň
pronásledování křesťanů zcela uhasí. V té době za pátého konsulátu
Valentova a za prvního konsulátu Valentiniana Mladšího zemřel biskup
ariánské sekty v Antiochii Euzoius. Na jeho místo nastoupil Dorotheus.
36. KAPITOLA SARACENI
Saracéni,1 kteří byli spojenci římského národa, odpadli od Římanů již tehdy,
když imperátor odešel z Antiochie. Pod vedením jakési ženy jménem Mavia
- její muž již zemřel - vypověděli Římanům válku. Všechny východní
římské provincie by zcela zničili, kdyby jakousi božskou prozřetelností
nebyli Saracéni zadrženi. Bylo tomu takto: Jakýsi Saracén Moses žijící jako
mnich na poušti byl pro svou obzvláštní zbožnost, pevnou víru a své
zázraky u všech velmi oblíben. Královna Saracénů Mavia požádala Římany,
aby zvolili biskupem příslušníka jejího národa. Když to římští velitelé
uslyšeli, domnívali se, že by bylo dobré, kdyby za těchto podmínek byl
sjednán mír. Bez váhání nařídili, aby se tak stalo. A tak byl Moses přiveden
z pouště do Alexandrie, aby tam přijal kněžskou hodnost. Když Moses přišel
k Luciovi, který tam tehdy byl představeným církví, Lucius odmítl jeho
navržení. „Myslím, že nejsem hoden kněžství, ale bude-li to ku prospěchu
státu, nikdy na mne, Lucie, nesmíš vložit svou ruku. Na tvých rukou lpí
krev," řekl Moses. Lucius mu odpověděl, že se nesluší, aby jej takto urážel,
ale aby spíše mluvil o víře. Moses odpověděl: „Nyní není třeba skládat účty
z víry, ale ze zločinů, kterých ses dopustil. Křesťan nebije, nikoho
neosočuje, neválčí. Boží služebník neválčí. Proti tobě mluví tvé jednání.
Vyháníš do vyhnanství,.předhazuješ zvěři, dáváš upalovat. Spolehlivější je
to, co vidíme, než co slyšíme." Toto a podobné řekl Moses. Jeho přátelé jej
pak odvedli k hoře, a tam jej zvolili biskupem ti, které Lucius vyhnal. Když
se takto_Moses stal biskupem, Saracéni přestali válčit. Malvia dodržela mír
s Římany tak, že svou dceru dala veliteli Viktorovi. Tolik o Saracénech.
1. Saracéni ve starověku Arabové žijící v tehdejší severozápadní Arábii (nynější Jordánsko
a jižní Sýrie).
37. KAPITOLA LUCIUS ZBAVEN ÚŘADU
V době, kdy imperátor odešel z Antiochie, si velmi oddechli všichni, zvláště
v Alexandrii, kteří prožili pronásledování. Tehdy se také vrátil z Říma Petr s
dopisem římského biskupa Damasa, jímž Damasus potvrzoval jednak víru
Mosesa, jednak volbu Petra. Lid pak vyhnal Lucia a na jeho místo uvedl
Petra. Lucius bez meškání odplul do Konstantinopole. Petr zakrátko zemřel.
Jeho nástupcem se stal jeho bratr Timotheus.
38. KAPITOLA VALENS ZABIT U
HADRIANOPOLE
Imperátor přišel do Konstantinopole 30. května v 6. roce svého a ve 2. roce
konsulátu Valentiniana. Urazil velmi rozhořčený lid. Barbaři, kteří již
zpustošili Thrákii, začali totiž pustošit již blízké okolí Konstantinopole,
protože nebylo žádné vojsko, které by odrazilo nápor barbarů. Barbaři se
začali přibližovat k hradbám a město to těžko neslo. Lidé vykřikovali na
imperátora, že přivedl barbary do jejich krajiny. Imperátor nechtěl se hned
postavit proti nim, ale napřed chtěl vést válku proti barbarům. A tak když
byly sváděny jen jezdecké souboje, všichni do jednoho křičeli na imperátora
nedbajícího na to, co se děje kolem: „Dej nám zbraně a my sami budeme
bojovat." Rozhněvaný imperátor tedy 11. června vyrazil z města. Pohrozil
však, vrátí-li se zdráv, že Konstantinopolské potrestá jednak za jejich
urážky, jednak za to, čeho se předtím dopustili proti impériu za tyrana
Prokopia. Když pohrozil, že město zcela zničí a srovná se zemí, jako by je
zoral pluhem, vyrazil proti barbarům. Odehnal je daleko od města a
pronásledoval je až do thráckého města v sousedství Macedonie
Hadrianopole. Při utkání s nimi zemřel 9. srpna za týchž výše uvedených
konsulů ve 4. roce 289 olympiady.1Někteří říkají že odhodil imperátorský
šat a vrhl se mezi pěší vojsko. Když se jízda vzdala bez boje a všichni pěšáci
byli pobiti, prý bez imperátorského šatu ležel nepoznán mezi nimi. Kdo
však může říci, zda bo byl skutečně on? Zemřel, když mu bylo 50 let. S
bratrem vládl 13 let, po smrti bratra 3 roky.
Kniha obsahuje události v rozpětí 16 let.
1) R. 378
V. KNIHA
PŘEDMLUVA
Dříve než přistoupíme k vyprávění událostí, které jsme si předsevzali v 5.
knize, chceme čtenáře této práce upozornit, aby nám ne-vytýkali, že při
církevních událostech mluvíme také o válkách v rozličných dobách - pokud
jsme ovšem měli možnost pravdivě to poznat - proč jsme tak učinili. Učinili
jsme to z mnoha důvodů. Předně aby budoucí generace se seznámily s
událostmi způsobenými válkou. Potom aby čtenáři, slyší-li o stálých sporech
biskupů a jak jeden k druhému se nepřátelsky chová, se nad tím
nepohoršovali. Zvláště pak proto, je-li stát zmítán neklidem, že i církev jako
by byla nakažena stejnou nemocí, je zmítána neklidem. Čtenáři okamžitě
shledají, že nedobré události ovlivňují církev i stát, nebo že neštěstí jednoho
postihuje i druhého a že někdy neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě
nebo naopak. Proto věřím, že vzájemný vztah událostí nevzniká náhodně,
ale že začal našimi hříchy a neštěstí že je trestem za to, jak to stojí u
Apoštola: „U některých lidí jsou jejich hříchy dobře známy před soudem, u
jiných až po něm" (l Tím 5,23). Proto isme do Církevní historie vložili také
některé události ve státě. O válečných událostech v době Konstantina jsme
se nemohli dozvědět vzhledem k tomu, že je tomu příliš dávno. Přesto jsme
uvedli v našem vyprávění události, o kterých jsme se dozvěděli od těch,
kteří se dožili naší doby. Často jsme se zmínili o imperátorech proto, že v
době, kdy křesťané začali existovat, činnost církve jaksi závisela na jejich
vůli. Tak i velké koncily byly a jsou dosud svolávány na jejich příkaz.
Rovněž jsme připomenuli i pohanský pověrečný kult, protože působil neklid
v církvi.
Toto jsme uvedli úvodem a nyní přikročme k vyprávění událostí.
1. KAPITOLA KONSTANTINOPOLŠTÍ S
POMOCÍ SARACÉNŮ BRÁNÍ SVÉ MĚSTO
Když imperátor zemřel - jak, to není vůbec známo - barbaři konečně dorazili
až k hradbám Konstantinopole a začali plenit předměstské čtvrti. Lid se
odhodlaně postavil barbarům na odpor. Každý místo zbraní se chopil toho,
co měl po ruce. Imperátorova manželka Dominica přikázala vyplatit z
imperátorské pokladny žold jako vojákům všem, kteří šli bojovat. Mavia, o
níž jsme se zmínili, poslala na pomoc něco Saracénů, kteří byli spojenci. A
tak když se lid utkal v bitvě s barbary, barbaři ustoupili daleko od města.
2. KAPITOLA GRATIANUS A THEODOSIUS
Gratianus,1 který spolu s Valentinianem Mladším se ujal řízení impéria,
odsoudil krutost svého strýce Valenta páchanou na křesťanech. Zpět povolal,
které Valens poslal do vyhnanství. Zákonem stanovil, že kterákoli sekta výjimku činili eunomiáni, fatiniáni a manichejci - může svobodně bez
jakýchkoli obtíží konat ve svých koste-lích shromáždění. Římské impérium
bylo slabé a nemocné a síla barbarů rostla. K řízení státu bylo třeba rázného
a odhodlaného muže. Tím byl Theodosius2 pocházející z hispánského
patricijského rodu, velmi zkušený válečník, a proto velmi vhodný řídit
impérium. Toho si Gratianus vybral za svého společníka ke správě impéria.
V Sirmiu -je to město v Illyrii - jej prohlásil imperátorem za konsulů
Ausonia a Olybria 16. ledna a spolu s ním bojoval proti barbarům.
1. Gratianus 375-83; Valentinian II. 375-92
2. Theodosius I. 379-95
3. KAPITOLA BISKUPOVÉ V TEHDEJŠÍ
DOBĚ
V této době řídil po Liberiovi římskou církev Damasus. Jerusalémskou
církev Cyril. Církev antiochijská, jak jsem řekl, byla rozdělena na 3 strany.
Některé církve řídil po Euzoiovi arián Dorotheus, jinou část Paulinus a jinou
část Meletius, který se vrátil z exilu. V Alexandrii ariánské kostely řídil
Lucius, který tehdy již byl poslán do vyhnanství. Církve, které se držely víry
v soupodstatnost, spravoval po Petrovi Timotheus. Správu
konstantinopolských kostelů obdržel Demoflus, který byl představeným
ariánské sekty. Kdo se zřekli jeho názoru, shromažďovali se odděleně.
4. KAPITOLA MACEDONIÁNI
Když macedoniáni poslali k Liberiovi své posly, po jistou dobu se pevně
drželi víry potvrzené nicejským koncilem a sdíleli společenství s těmi, kdo
se drželi víry v soupodstatnost. Když však imperátor Gratianus vydal zákon,
že jednotlivé sekty mohou konat svá shromáždění, znovu se rozhodli oddělit
se od církve. Proto se shromáždili v Antiochii a znovu prohlásili, že
neuznávají slovo „jedné podstaty" a s těmi, kteří se drželi víry v
soupodstatnost, že nebudou sdílet společenství. Nebyli však jednotní,
poněvadž každý rozhodoval jinak. Mnozí s nimi nesouhlasili, odpadli od
nich a přidali se k přívržencům víry v soupodstatnost.
5. KAPITOLA SPORY V ANTIOCHII. ŘEHOŘ
NAZIÁNSKÝ BISKUPEM V
KONSTANTINOPOLI
V této době v syrské Antiochii vzplanul velký spor kvůli Meletiovi.
Antiochijský biskup Paulinus, jak jsme řekli, byl pro svou velkou zbožnost
poslán do vyhnanství. Meletius byl napřed Juliánem povolán zpět, Valentem
zase vyhoštěn a Gratianem opět povolán zpět. Když se vrátil do Antiochie,
našel Paulina již jako starce. Kdo stranili Meletiovi, ihned usilovali, aby s
Paulinem sdílel biskupský stolec. Paulinus však řekl, že odporuje církevním
kánonům, aby byl připuštěn na biskupský stolec, kdo byl zvolen ariánskými
biskupy. Lid vzal spor do svých rukou. V kterémsi kostele na předměstí
chystali dosadit Meletia. Vznikl z toho velký rozruch. Později se lid za týchž
podmínek sjednotil. Žadatelů o biskupský stolec bylo šest, mezi nimi
Flavianus. Zavázali je přísahou, že nikdo z nich se nezmocní biskupství,
dokud jeden z obou, Paulinus a Meletius, nezemře, a ten, kdo zůstane
naživu, že bude moci nastoupit po zemřelém. Když se takto přísahou
zavázali, lid se uklidnil a nehádal se mezi sebou. Proto ti, kteří stáli při
Luciferovi, se oddělili od církve, protože Meletius zvolený ariány byl
připuštěn k biskupské hodnosti.
V téže době, kdy události v Antiochii byly tak zmatené, byl Řehoř
Naziánský za všeobecného souhlasu všech biskupů přeložen z biskupství v
Nazian do Konstantinopole, a Meletius musil z Konstantinopole. Tak tomu
bylo.
6. KAPITOLA THEODOSIUS POKŘTĚN
V době, kdy Gratianus a Theodosius zvítězili nad barbary, Gratianus se
ihned odebral do Gallie, poněvadž Germáni pustošili venkov v jeho krajině.
Theodosius po vítězství na cestě do Konstantinopole přišel do Soluně. Tam
onemocněl a přál si proto být pokřtěn. Od svých předků již kdysi poznal
křesťanské náboženství a víře v soupodstatnost byl zcela oddán. A když v
těžké nemoci chtěl být rychle pokřtěn, požádal o tuto službu soluňského
biskupa. Nejprve však se ptal biskupa, jakou má víru. A když biskup
odpověděl, že Ariův názor velmi málo pronikl do Illyrie a že jeho nové
učení se nezmocnilo .církví jeho krajiny, nýbrž že všichni, kteří tu bydlí,
stále zachovávají velmi starou víru předanou jim apoštoly a potvrzenou na
nicejském koncilu, imperátor velmi rád se dal pokřtít na biskupa Ascholia.
Za několik dní se uzdravil a 14. listopadu za již pátého konsulátu Gratianova
a za svého prvního konsulátu přišel do Konstantinopole.
7. KAPITOLA ODCHOD ARIÁNŮ Z
KONSTANTINOPOLE
V té době Řehoř přeložený z města Nazian1 svolal v Konstantinopoli v
jakémsi velmi malém kostele shromáždění. K tomuto kostelíku imperátoři
později přistavěli velmi rozsáhlý kostel zvaný Anastasis. Řehoř, velmi
známý muž, který lidi ve své době velmi převyšoval zbožností a kterého
někteří považovali za cizince, se velmi zaradoval z imperátorova příchodu a
zdráhal se být nadále v Konstantinopoli. Imperátor se pohoršoval nad velmi
zneklidnělou církví. Snažil se zjednat pokoj, jednotu a zvelebovat kostely. A
tak bez meškání sdělil biskupu ariánské sekty Demofilovi svůj úmysl.
Zeptal se jej, zda by nechtěl přijmout víru nicejského koncilu a lid tak
přivést k jednotě a zjednat pokoj. Když jeho přání odmítl, řekl imperátor:
„Protože nechceš pokoj a jednotu, přikazuji ti opustit kostely." Když to
Demofilus uslyšel a uvážil, jak nesnadné by bylo mocnějšímu postavit se na
odpor, svolal lidi do kostela, stanul uprostřed a toto řekl: „Bratří, je psáno v
evangeliu: Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do druhého.
Poněvadž nás imperátor vyhání z kostelů, chtěl bych, abyste věděli, že zítra
se bude konat shromáždění mimo město. To řekl a odešel. Nepochopil, že ti,
kteří hledají nový Jerusalem, utíkají z jiného důvodu, než žádá svět. Tak
totiž nutno rozumět slovům evangelia. On si to však vyložil po svém a
svolal shromáždění za městskými branami. Spolu s ním vyšel také Lucius,
který jak jsem uvedl, byl vyhnán z Alexandrie a žil v Konstantinopoli.
Ariáni, kteří po 40 let neprávem spravovali kostely, když je imperátor
Theodosius vybízel k jednotě, odešli z města za pátého konsulátu
Gratianova a za prvního konsulátu Augusta Theodqsia 26. listopadu. Kdo
zachovali víru v soupodstatnost, přišli na jejich místa a zabrali jejich
kostely.
1. Nazian, město v Kappadokii.
8. KAPITOLA KONCIL V KONSTANTINOPOLI
(R.381)
Imperátor (Theodosius) neprodleně svolal biskupy, kteří zachovávali jeho
víru. Na této synodě1 jednak byla potvrzena víra nicejského koncilu, jednak
byl zvolen konstantinopolský biskup. Pozval i biskupy macedoniánské
sekty, poněvadž doufal, že se macedoniáni sjednotí s těmi, kteří sdíleli jeho
víru. Z těch, kdo zastávali víru v soupodstatnost přišli: Alexandrijský biskup
Timotheus, jerusalémský biskup Cyril, který v té době učinil pokání a zcela
přijal víru v soupodstatnost. Dále tam byl Meletius. Ten tam byl již dříve,
totiž v době, kdy se jednalo o zvolení Řehoře (Naziánského). Pak biskup ze
Soluně Ascholius a mnozí jiní. Všech bylo 150. Ze strany macedoniánské
především biskup v Cyziku Eleusius a Marcialis z Lampsaka. Všech z této
sekty bylo 36, z nichž většina byla z hellespontských měst. Na synodu se
sešli za konsulů Eucharida a Evagria v květnu. Imperátor i biskupové, kteří
s ním sdíleli stejnou víru, všemožně usilovali o to, aby Eleusia a jeho
přívržence přivedli k jednotě ve vire. Eleusiovi připomenuli, že byl v
poselstvu, které ve jménu Eustathia přišlo k římskému biskupovi Liberiovi.
Připomenuli také, že nedlouho potom dobrovolně zastávali víru v
soupodstatnost a sdíleli s nimi společenství a že nedělají dobře, když
předtím měli týž názor na víru, se znovu snaží zcela zničit to, co předtím
jasně prohlásili. Napomenutí i pokárání se minulo účinkem. Řekli, že raději
budou souhlasit s ariánským názorem než souhlasit s vírou v soupodstatnost.
Když takto odpověděli, odešli z Konstantinopole. Dopisem sdělili lidu
jakéhosi města, že vůbec nesouhlasí s vírou nicejského koncilu. Biskupové
druhé strany, kteří byli v Konstantinopoli, se radili, koho zvolit biskupem.
Řehoř, jak jsme krátce předtím uvedli, totiž odmítl biskupství a vrátil se do
Naziánu. Náhodou tam byl nějaký Nektarius, senátor, muž až příliš
skromný, význačný svým způsobem života. Ač zastával úřad pretora, lid jej
přivedl a 150 biskupy byl ustanoven biskupem. V této době bylo
rozhodnuto, aby konstantinopolský biskup zaujímal první místo po,
římském biskupu, poněvadž Konstantinppolis se nazývá Novým Římem
(Nea Róma). Znovu také potvrdili víru nicejského koncilu. Rozdělili
provincie a ustanovili jim patriarchy. Rozhodli také, že žádný biskup nesmí
opustit svou diecési a odstěhovat se do jiné. Předtím v době pronásledování
to mohl učinit. Nektaria uvítala celá konstantinopolská obec i celá Thrakie.
Patriarchát pontské diecése připadl Helladiovi, patriarchát káppadocké
Caesaree po biskupovi Basilovi Basilovu bratru Řehoři Nisskému. Nissa je
káppadocké město. Otreiovi z Melitine patriarchát v Arménii. Asijský
patriarchát obdržel biskup v Ikoniu Amfilichius a Optimus z Antiochie
Pissidské. Egyptská provincie byla přidělena alexandrijskému biskupu
Timotheovi. Biskupy církví na Východě byli titíž co dříve, totiž laodicejský
biskup Pelagius a Diodorus z Tarzu. První čestné místo bylo ponecháno
antiochijské církvi, kterou přidělili tehdy přítomnému Meletiovi. Rovněž
stanovili, bude-li to třeba, aby záležitosti kterékoli provincie vyřídila
provinční synoda. Doporučil to i imperátor. Tak skončil sněm.
1. 1. Cařihradský koncil r. 381.
9. KAPITOLA THEODOSIUS PŘENÁŠÍ TĚLO
KONSTANTINOPOLSKÉHO BISKUPA PAVLA
V té době tělo biskupa Pavla - imperátorův prefekt Filip kvůli Macedoniovi,
jak jsme předtím uvedli, jej poslal do vyhnanství a dal jej v arménském
městě Kukus oběsit - dal imperátor přenést z Ancyry do Konstantinopole.
Tam jej s velkými poctami uložil v kostele, který nese jeho jméno. Tento
kostel předtím drželi macedoniáni, kteří se oddělili od ariánů. Macedoniány
tehdy vyhnal imperátor, poněvadž se vzpírali přijmout jeho víru. V této době
onemocněl a zemřel antiochijský biskup Meletius. Nad mrtvým měl
pohřební řeč Basilův bratr Řehoř. Meletiovo tělo přenesli přátelé do
Antiochie. Meletiovi přívrženci se opět nechtěli podřídit Paulínovi a na
Meletiovo místo se rozhodli dosadit Flaviana. Lid se proto rozštěpil. Církev
antiochijská se rozdělila ne kvůli víře, ale kvůli volbě biskupů.
10. KAPITOLA THEODOSIUS SVOLAL
BISKUPY RŮZNÝCH SEKT
Když byli ariáni vyháněni z kostelů, nastalo i v jiných městech pobouření.
Velmi obdivuji imperátorovo rozumné jednání. Ve městech netrpěl nepokoj.
Snažil se v pokud možno krátké době svolat shrornáždění všech sekt.1 Měl
za to, že ze vzájemného styku biskupů se vytvoří jeden názor na víru.
Domnívám se, že imperátorův úmysl byl příčinou, proč mu to vše dobře
dopadlo. V té době totiž jakousi Boží prozřetelností se barbarské národy
podřídily jeho vládě. Vůdce Gothů Athanaricus se mu vzdal se vším
vojskem a zakrátko trávil konec svého života v Konstantinopoli. Imperátor
prohlásil svého syna Arkadia augustem v druhém roce Merogandiova a v
prvém roce Saturninova konsulátu 16. ledna.
Zanedlouho potom se sešli biskupové sekt v červnu za týchž konsulů.
Imperátor tedy sdělil biskupu Nektariovi, jakým způsobem by mohlo být
křesťanské náboženství zbaveno nešvarů a jak by církev mohla být
jednotná. Řekl, že musí být odstraněn spor, který rozdělil církve a jedině
odstraněním těch sporů může v církvích zavládnout jednota. Když to
Nektarius uslyšel, zneklidněl. Imperátorův názor sdělil Ageliovi, který byl
novatiánským biskupem a souhlasil s jeho vírou. Agelius, i když to byl muž
velmi moudrý, přece jen nebyl sběhlý v debatách o víře. Proto určil pro
diskusi lektora svého kostela Sisinnia. Sisinnius byl výřečný, znal věc,
velmi dobře byl obeznámen s výkladem Písma svatého a dobře znal
filozofii. Považoval za jisté, že hereticky nepřesvědčí a navíc je ještě
podráždí. Věděl, že předkové se varovali přičítat Božímu Synu počátek bytí,
ti totiž, kteří Božího Syna považovali za stejně věčného jako je Otec.
Poradil tedy Nektariovi, aby se vyhnul debatám a aby se dovolával
svědectví starých křesťanů. Poradil mu také, aby sám imperátor se ptal
vůdců heretiků, zda by mohli pro svůj názor uvést ty učitele, kteří před
rozdělením řádně řídili církev, či zda by je odmítli, poněvadž se odcizili
křesťanskému náboženství. A jestliže je odmítli, ať tedy nad nimi vysloví
své anathema. Kdyby se toho odvážili, jistě by je jejich lidé vyhnali. Takto
že se ukáže, na čí straně je pravda. Pakliže neodmítají staré učitele, tedy že
je naší povinností přinést jejich knihy, které potvrdí náš názor. Když to
Nektarius uslyšel od Sisinnia, rychle se odebral do imperátorova paláce a
sdělil mu tuto radu. Imperátor ji s nadšením přijal a začal moudře jednat.
Neodhalil hned svůj úmysl, ale pouze se jich ptal, zda sdílí názor učitelů,
kteří žili před rozdělením církve, a zda je schvalují či nikoli. Neodhodlali se
odpovědět hned. Jen řekli, že je mají ve velké úctě. Imperátor se jich pak
ptal, zda jdou ve šlépějích věrných svědků křesťanské nauky. Na to
biskupové a řečníci - bylo jich s biskupy velmi mnoho a byli dobře
vycvičeni v dialektice - těchto sekt nedovedli odpovědět. Jedni schvalovali
imperátorův úmysl, jiní že je to proti plánu shromáždění. Každý měl jiný
názor na knihy starých křesťanů. Nejen každá sekta měla jiný názor, ale i v
jedné sektě panoval různý názor. Shodovali se jen ve své špatnosti.
Rozdělen jazyk starých gigantů a rozvrácena věž špatnosti! Když imperátor
poznal, že panuje u nich mnohonásobná neshoda a že důvěřovali ne výkladu
předků, ale pouze své výřečnosti, rozhodl se jinak. Přikázal, aby jednotlivé
sekty podaly písemné prohlášení o své víře. Proto ti výmluvní z kterékoli
sekty podali své učení písemně. V určený den přišli biskupové sekt do
paláce. Byli mezi nimi i Nektarius a Agelius, kteří zastávali víru v
soupodstatnost. Z ariánů to byl Demofilus, z eunomiánů sám Eunomius, z
macedoniánů Eleuzius z Cyzika. Imperátor je nejprve přívětivě přivítal a
přijal od nich písemné prohlášení o své víře. Potom se uzavřel do zvláštní
místnosti a prosil Boha, aby mu milostivě pomohl nalézt pravdu. Pak příkře
odsoudil každý jednotlivý názor a všechno ostatní, co se neshodovalo s
učením o jednotě v Trojici, a schválil pouze víru v soupodstatnost. To byl
také důvod, proč novatiáni obstáli a mohli konat svá shromáždění ve
městech. Imperátor totiž v obdivu, že mají stejnou víru, vydal zákon, že si
klidně mohou podržet své kostely a jich užívat pro svou víru. Biskupy
jiných sekt pro názorovou různost lid opovrhl jako nehodnými jej spravovat.
Ti třebaže odešli smutní a skleslí, začali své přívržence těšit dopisy.
Povzbuzovali je, aby neklesali na mysli, když se mnozí zřekli jejich názoru
a přestoupili na víru v soupodstatnost. Mnoho prý je povolaných, ale málo
vyvolených. Neřekli však, že většina lidu zastávala jejich názor ze strachu
před imperátory. Kdo zachovávali víru v soupodstatnost nebyli však zbaveni
nepříjemností.
Spor vzniklý v antiochijské církvi rozdělil na dvě strany ty, kteří se
zúčastnili tohoto shromáždění. Egyptští Arabové a Cypřané se spojili a
rozhodli se vyhnat z Antiochie Flaviana. Palestinci, Féničané a Syřané stáli
za Flavianem. Jaký byl výsledek tohoto sporu, řeknu na jiném místě.
1. Konstantinopolská synoda r. 383.
11. KAPITOLA SV. AMBROŽ MĚL BÝT
POSLÁN DO EXILU, ZAVRAŽDĚNÍ
GRATIANA
Dozvěděli jsme se o událostech v západní části impéria v době, kdy se konal
koncil v Konstantinopoli. Maximus pocházející z Britanie zdvihl zbraně
proti římskému impériu a snažil se odstranit Gratiana značně oslabeného
válkou s Germány. V Itálii, poněvadž Valentinianus byl velmi mladý, proto
starost o stát převzal konsul Protus, který byl nejvyšším prefektem.
Imperátorova matka Justina nakažena špatností Ariana, i když nemohla za
života svého muže způsobit nepříjemnosti těm, kteří byli oddáni víře v
soupodstatnost, přece poněvadž byl její syn ještě mladý, se odebrala do
Milána, kde se snažila vyvolat velký odpor proti biskupu Ambrožovi a
poslat jej do vyhnanství. Když však lid z neuvěřitelné lásky k Ambrožovi se
postavil na odpor a zastavil pokus těch, kteří se Ambrože snažili odvést do
vyhnanství. Mezitím bylo oznámeno, že Gratian byl lstí a úklady tyrana
zavražděn.1 Ve voze, který měl podobu nosítek tažený mulami, se totiž ukryl
Maximův velitel Andragathius a nařídil, aby spojencům impéria bylo
sděleno, že se ve voze veze manželka imperátora Gratiana. Imperátor přijel
naproti lodí po řece Rhodanu (Rhoně) protékající gallským městem
Lugdunem (Lyonem). Imperátor v domnění, že je to manželka, se nevyhnul
úkladům. Neuváženě jako slepý do jámy upadl do rukou nepřítele.
Andragathius totiž seskočil s vozu a zabil Gratiana. Zemřel ve věku 24 let
za konsulů Meroganda a Saturnina, když vládl 15 let. Tento čin uhasil hněv
imperátorovy matky proti Ambrožovi. Valentinianus ač nerad musil
Maximina připustit k vedení impéria. Probus, obávaje se Maximinovy moci,
se rozhodl odejít tehdy na Východ. Bez meškání tedy odešel z Itálie do
Illyrie a zdržoval se v makedonské Soluni.
1.+ r. 383.
12. KAPITOLA IMPERATOR PROTI
MAXIMOVY.
Imperátor Theodosius se proto velmi rozčílil a vypravil se s velkým
vojskem proti tyranovi. Velmi se obával, aby nezabili také Valentiniana
Mladšího. V té chvíli přišli perští vyslanci požádat imperátora o mír. Tehdy
se imperátorovi z manželky Placilly za konsulů Rhycomeliana a Klearcha 9.
září narodil syn Honorius.1 Za týchž konsulů krátce před narozením Honoria
zemřel novatiánský biskup Agelius. Následujícího roku za prvního
konsulátu Augusta Arkadia a Vadona po zemřelém alexandrijském biskupu
Timotheovi nastoupil Theofilus. O rok později, když zemřel biskup ariánské
sekty Demofilus, přidělili ariáni biskupstvíbiskupu jejich sekty Marinovi,
který byl povolán z Thrákie. Marinus, v jehož době byla ariánská sekta
rozdělena, jak řeknu později, však dlouho nežil. Zvolili tedy svým biskupem
Dorothea povolaného ze syrské Antiochie. Imperátor se chystal k válce proti
Maximovi, a proto svého syna imperátora Arkadia nechal v Konstantinopoli.
Když přišel do Soluně, zastihl Valentinianovy vojáky rozmrzelé nad tím, že
byli přinuceni přijmout tyrana místo imperátora. Theodosius však veřejně
prohlásil, že nestraní ani té, ani oné straně. Maximovy posly ani neodmítl
ani je k sobě nepustil; Přesto těžce nesl, že římské imperium by takto mohlo
být zničeno.Proto s vojskem spěchal do Milána,nebot tam již dorazil
Maximus.
1. Sv. Řehoř Nisský v pohřební řeči na císařovnu uvádí, že Honoriova matka Placilla byla
první manželka Theodosia I., z níž se narodil Gratian, Arkadius a Honorius. (R. 384)
13. KAPITOLA ARIÁNI VYVOLALI NEKLID V
KONSTANTINOPOLI
V době, kdy se imperátor rozhodl válčit (s Maximem), vyvolali ariáni v
Konstantinopoli neklid z tohoto důvodu: Lidé rádi mluví o věcech, které
neznají. Když mají příležitost, vymyslí si nezaručené zprávy, jaké by si přáli
vědět. To se stalo v tomto městě. O válce, která se odehrávala daleko od
nich, každý říkal a rozšiřoval něco jiného. Doufali, že pro imperátora válka
nedobře dopadne. Ačkoli ve válce nebylo ještě nic rozhodnuto, přece ti,
kteří nic nevěděli, vyprávěli, jako by to viděli na vlastní oči. Říkali, že tyran
pronásledoval imperátorovo vojsko, že tolik a tolik vojáků padlo a že tyran
bezmála zajal imperátora. Takové zprávy rozšiřovali tehdy ariáni. Těžce
totiž nesli, že jim byly zabrány jejich kostely ve městě. A poněvadž
vyprávěli ještě jiné protichůdné zprávy, aby jim lidé věřili, uváděli také, kdo
jim to řekl. Takto lidé nepovažovali zprávy za vymyšlené, ale za pravdivé.
Jiní zase, kteří to slyšeli, dovolávali se toho, kdo jim to řekl a-že není tomu
jinak, než jak to slyšeli. Ariáni tomu naprosto uvěřili a začali jednat. Hodili
na dům biskupa Nektaria hořící louče a dům zapálili. To se stalo za druhého
Theodosiova konsulátu a za prvního Kynegiova konsulátu.
14. KAPITOLA THEODOSIOVO VÍTĚZSTVÍ
NAD MAXIMEM
Když Maximovi vojáci uslyšeli o příchodu imperátora a jeho vojska,
neslavně z velkého strachu vydali tyrana do rukou imperátora. Tyran byl
zabit za týchž konsulů 27. srpna. Andragathius, který zavraždil imperátora
Gratiana, se vrhl do blízké řeky a utopil se. Panovníci po vítězství se
odebrali do Říma. S nimi byl také velmi mladičký Honorius, neboť po
porážce Maxima jej otec z Konstantinopole povolal k sobě do Říma. V
Římě se oslavovalo vítězství. Imperátor v té době krásně ukázal svou
laskavost v případě konsula Symmacha. Tento Symmachus1 zaujímal přední
místo mezi senátory v Římě a pro svou znalost latinské literatury byl velmi
obdivován, neboť napsal mnoho latinských knih. Mezi nimi byla kniha
vychvalující tyrana Maxima, dokud ještě žil, a byla předčítána před
tyranem. Ta potom obvinila Symmacha z urážky majestátu. Symmachus z
obavy. před smrtí utekl se do kostela. Imperátor, který se choval ke
křesťanské víře uctivě a zbožně, nejen velmi ctil kněze, kteří souhlasili s
jeho vírou, ale byl laskavý i k novatiánům smýšlejícím o víře v
soupodstatnost jako on, že když prosil novatiánský biskup v Římě Leontius
za Symmacha, imperátor Symmacha nepotrestal. Když Symmachus dostal
milost, napsal svou obhajobu imperátorovi Theodosiovi. A tak válka, která
zpočátku hrozila pohromou, rychle skončila.
1. Q. Aurelius Symmachas, rétor, pocházející z Říma, byl senátorem a římským prefektem.
Konsulem byl r. 391. Nebyl přítelem křesťanství, jak ukazuje jeho spis Relatio pro ara
Victoriae. Byl protivníkem sv. Ambrože.
15. KAPITOLA ANTIOCHIJSKÝ BISKUP
FLAVIANUS
Dozvěděli jsme se také o událostech, které se v této době udaly v syrské
Antiochii. Po smrti Paulina se lid této církve odvrátil od Flaviana a rozhodl
se zvolit biskupem své strany Evagria. Tím po dlouhou dobu nebyl nikdo
zvolen na jeho místo. Tak to totiž Flavianus připravil. Kdo se tedy pro
porušení přísahy odvrátili od Flaviana, shromažďovali se odděleně.
Flavianus však zdvihl každý kámen, jak se říká, aby si je podřídil, což
zanedlouho potom dokázal, když utišil hněv alexandrijského biskupa
Theofila. Za jeho pomoci si usmířil i římského biskupa Damasa. Oba se k
Flavianovi chovali dost nepřátelsky nejen proto, že porušil přísahu, ale také
proto, že byl původcem roztržky mezi těmi, kteří předtím byli jednotní.
Theofilus, když se přestal hněvat, poslal kněze Isidora usmířit Damasa s
Flavianem. Když takto byl Flavianus přijat do společenství, antiochijský lid
se pomalu vracel k jednotě. Tak skončily události v Antiochii. Ariáni
vyhnaní z kostelů se shromažďovali na předměstích. Mezitím po smrti
jerusalémského biskupa Cyrila nastoupil Jan.
16. KAPITOLA BITKY V ALEXANDRII MEZI
KŘESŤANY A POHANY
V té době v Alexandrii se strhla velká bitka. Bylo tomu takto: Úsilím
biskupa Theofila se stalo, že imperátor nařídil rozbořit všechny pohanské
svatyně. K tomu zmocnil Theofila. Poněvadž Theofilus dostal plnou moc,
neopominul nic, čím by urazil a zneuctil tajemné pohanské obřady. Očistil
od špíny pohanskou Mithrovu svatyni, zbořil Serapiův chrám,1 zesměšňoval
mystéria Mithry, Serapise a jiných. Přikázal nést náměstím napodobeninu
mužského pohlavního údu. Když to viděli pohané bydlící v Alexandrii,
zvláště mezi nimi filozofové, byli velmi rozmrzeni, daleko více však nad
tím, čeho se krutě a tragicky dopouštěli pohané. Všichni se útokem vrhli na
křesťany a začali je různým způsobem bít. Křesťané se bránili, spláceli zlým
za zlé. Povstala z toho bitka, dokud se pobouření neuklidnilo. V této bitce
zahynulo málo pohanů, křesťanů však velmi mnoho. Poraněných bylo
bezpočet. Po těchto událostech dostali pohané strach. Báli se imperátorova
hněvu. Když uhasili plamen svého hněvu, odešli každý na jiné místo. Mnozí
utekli z Alexandrie a žili v různých městech. Mezi nimi byl Helladius a
Ammonius, oba gramatici, u kterých jsem se jako mladý v Konstantinopoli
učil. Říkalo se, že Helladius byl knězem Jupitera a Ammonius knězem
bohyně Simie (Opice). Když bitka takto skončila, velitel vojska a prefekt v
Alexandrii pomohl Theofilovi pustošit pohanské svatyně. Svatyně byly
rozbořeny, sochy bohů přelity v měděné kotle (lebetes) a jiné potřebné věci.
Imperátor dal totiž sochy boha alexandrijské církvi na podporu chudých. A
tak Theofilus, když všechny sochy bohů rozlil, přikázal zachovat jednu
sochu jistého boha a dal ji postavit na veřejném místě, aby pohané po čase
nezapomněli, že takto uctívali bohy. Dozvěděl jsem se, že gramaticus, učitel
Ammonius, to těžce nesl. Prý řekl, že řecké náboženství velmi utrpělo, když
nebyla ona socha roztavena, ale ponechána na výsměch jejich náboženství.
Helladius byl u některých oslavován za to, že v oné bitce zabil 9 lidí. To
jsme se dozvěděli o tehdejších událostech v Alexandrii.
1. Rozbořen r. 391
17. KAPITOLA VYKOPANÉ PÍSMO V
SERAPIDOVĚ CHRÁMU
V Serapidově svatyni již až do základů zbořené bylo nalezeno písmo
vtesané do kamene zvané hieroglyfy. Mělo podobu kříže. Když to viděli
křesťané i pohané, oba si to přisvojovali svému náboženství. Křesťané
tvrdili, že je to znamení spasitelného Kristova utrpení a považovali to za
znak svého náboženství. Pohané tvrdili, že to písmeno je společné Kristu i
Serapidovi, neboť podoba kříže znamená něco jiného u pohanů a něco
jiného u křesťanů. Zatímco se tak o to přeli, někteří pohané obrácení na
křesťanskou víru znající dobře hieroglyfické písmo chtěli si to vyložit jako
podobu kříže a poučovali, že to znamená věčný život. Křesťané pro velkou
podobnost se toho chopili a začali se tím chlubit. Také později jiným
hieroglyfickým písmem bylo naznačeno, že Serapidova svatyně bude
zničena, až se objeví podoba kříže, který znamená věčný život. Tehdy velmi
mnoho lidí přestoupilo ke křesťanské víře, vyznali své hříchy a byli
pokřtěni. Toto jsem se dozvěděl o podobě kříže. Ostatně nejsem toho názoru
domnívat se, že by egyptští kněží vtesali v podobě kříže do kamene, co
věděli o Kristu. Tajemství Kristova příchodu na svět bylo od věků
generacím skryto, jak praví Apoštol, ukryto před knížetem špatnosti
ďáblem. To uniklo egyptském kněžím jako jeho služebníkům. Podobou
kříže možná Boží prozřetelnost naznačila, co se dříve stalo skrze Apoštola.
On osvícen Duchem Svatým následoval Moudrost a podobnou cestou se
obrátil na Atéňany a mnohé z nich přivedl k víře, když přečetl, co bylo
napsáno na oltáři, a použil to pro svůj úmysl. Možná že by měl pravdu, kdo
by řekl, že Boží Slovo ukázalo svou moc na egyptských kněžích. Balaam a
Kaifáš také i proti své vůli protokovali dobré. Tolik o tom.
18. KAPITOLA THEODOSIUS V ŘÍMĚ
Ačkoli imperátor Theodosius se v Římě zdržel jen krátkou dobu, přece jen
velmi pomohl městu jednak tím, že něco dal, jednak že něco odstranil.
Mnohé ve městě velkodušně zařídil. Odstranil neřesti, které městu nedělaly
čest. Jeden případ: V Římě byly velké zpustlé velmi staré domy. V nich se
pekl chléb pro město. Spravovali se lidé, kterým Římané říkali mancipes,
obchodníci, podnikatelé. Ti během času z těchto domů učinili doupata
zlodějů. Pod domy byly mlýny a při jednotlivých domech krčmy, v nichž
bydlely nevěstky. Velmi mnoho lidí se tam chodilo najíst. Kdo tam vcházeli
ukojit svou smyslnou rozkoš, byli okradeni. Pak jakýmsi strojem byli
shozeni z krčmy do mlýna. Na to doplatili především cizinci bydlící ve
městě. Takto chyceni musili ve mlýně mlít. Velká většina jich nesměla vyjít.
A tak tam žili až do vysokého stáří a příbuzní si myslili, že zemřeli. Do této
léčky se náhodou dostal jeden z imperátorových vojáků. Když byl zavřen ve
mlýně a nemohl utéci, vytáhl dýku a usmrtil ty, kteří mu bránili odejít.
Ostatní ze strachu vojáka pustili ven. Když se o tom imperátor dozvěděl,
velmi potrestal tyto mancipes, podnikatele._Domy, které byly útočištěm
lupičů, přikázal rozbořit. Takto zbavil Řím považovaný za první z měst
jedné špatnosti. Druhý případ byl tento: Byla-li přistižena některá žena při
cizoložství, trestali ji ne tak, aby odstranili hřích, ale aby jej ještě
rozmnožili. Zavřeli ji do malého nevěstince a tam musila s nimi smilnit.
Přitom, když smilnili s ní, bylo zvoněno na zvonky, aby tak ukryli svůj čin
před těmi, kteří byli nablízku. Zvonění však prozrazovalo, co se uvnitř dělo.
Když se imperátor dozvěděl o takovém hanebném zvyku, nic takového
nedovolil a zvonici - tak totiž říkali tomu nevěstinci - přikázal rozbořit.
Nařídil, aby ženy přistižené při cizoložství byly trestány jiným způsobem.
Tím byl Řím přičiněním imperátora Theodosia zbaven dvou velmi
ohavných zlořádů. Když i ostatní dobře zařídil, ponechal správu města
Valentinianovi a sám se synem se odebral do Konstantinopole. Tam přišel
10. listopadu za konsulů Tatiana a Symmacha.1
1. Marcellinus v Chronikon říká, že Theodosius se zdržel ve městě 3 měsíce. Z Říma odešel
r. 389.
19. KAPITOLA KNĚŽÍ PENITENCIÁŘI
V té době rozhodla církev, aby byli odstraněni, kdo v jednotlivých církvích
rozhodovali o pokání, a to z tohoto důvodu: Od doby, kdy se novatiáni
oddělili od církve a nechtěli sdílet společenství s těmi, kteří v době Deciova
pronásledování neobstáli, nařídili biskupové, aby v jednotlivých církvích
rozhodoval o pokání některý kněz. Kdo zhřešili po křtu, měli se vyznávat ze
svých hříchů před knězem k tomu určeným.1 Tento příkaz u jiných sekt platí
dosud. Pouze ti, kteří vyznávali víru v soupodstatnost jako novatiáni a kteří
mají s nimi stejnou víru, odmítali kněze penitenciáře. Novatiáni už od
začátku nepřipustili tento dodatek. Biskupové jako představení církví ač po
dlouhou dobu zachovávali toto nařízení, v době biskupa Nektaria to změnili
kvůli případu, který se tehdy náhodou stal v církvi. Jakási vznešená žena
přišla ke knězi penitenciáři a částečně se vyznala ze hříchů, kterých se
dopustila po křtu. Kněz přikázal ženě, aby se postila a stále se modlila, čímž
by s vyznáním hříchů vykonala čin hodný pokání. Žena se znovu zpovídala
a obviňovala se z dalšího provinění. Říkala, že s ní spal diákon kostela. Pro
tento čin byl diákon vyhnán z kostela a lid se nad tím velmi pohoršoval.
Pohoršoval se nejen, že byl spáchán takový čin, ale také proto, že to bylo
urážlivé a nespravedlivé obvinění církve. A tak když kněží byli proto velmi
osočováni, poradil jakýsi kněz Eudaimon, původem z Alexandrie, biskupu
Nektariovi, aby zrušil kněze penitenciáře a každý sám podle svého svědomí
se rozhodl přistupovat k účasti na tajemstvích. Tím že církev bude zbavena
pomluv. Poněvadž jsem to slyšel od Eudaimona, neváhal jsem to zapsat do
svých Dějin;2 Jak jsem řekl, zaměřil jsem totiž všechno své úsilí k tomu,
abych události, které oni dobře znali, podrobně vypsal a abych při psaní
neodbočil od pravdy. Eudaimonovi jsem již předtím připomenul toto: „Zda
tvá rada církvi prospěla či nikoli, uvidí Bůh. Přece si však pamatuj, že jsi dal
podnět k tomu, že nikdo nebude kárat hříchy druhého ani zachovávat
přikázání Apoštola." „Nezúčastňujte se na neužitečných skutcích temnoty,
ale spíše je kárejte (Ef 4,10)." Ale o tom již dost.
1. Dříve než byl tento kněz ustanoven, věřící vyznávali se z hříchů spáchaných po křtu před
biskupem, který jim ukládal pokání.
2. Celé vyprávění svědčí o tom, že nešlo o veřejnou zpověď před lidmi, ale o soukromou.
20. KAPITOLA NÁZOROVÉ ROZDÍLY U
ARIÁNŮ A NOVATIÁNŮ
Domnívám se, že stojí za to připomenout také události u jiných, myslím tím
u ariánů, novatiánů, macedoniánů, eunomiánů. Církev jednou rozdělená
nezůstala při jednom rozdělení. Lidé se od sebe odvraceli, jeden druhého se
stranil, a tak při sebemenší příležitosti roztrhli pouta vzájemné soudržnosti a
vzájemného styku. Proč, kdy a z jakého důvodu si odporovali, ukážeme v
následujícím vyprávění. Mezitím je třeba vědět, že Theodosius dosud
nikoho nevyhnal krom Eunomia. Poslal jej do vyhnanství, protože
Eunomius v Konstantinopoli ve svém domě konal shromáždění, své knihy
veřejně ukazoval a konečně že mnohé nakazil svým učením. Ostatním
imperátor nečinil žádné obtíže, ani je nenutil shromažďovat se. Jednotlivým
církvím dovoloval konat shromáždění na zvláštních místech a o
křesťanském náboženství tak smýšlet, jak si kdo myslí. A jako umožnil
všem jiným sektám stavět si kostely mimo město, tak novatiánům, poněvadž
souhlasili s vírou v soupodstatnost jako on, přikázal ponechat si kostely ve
městě, jak jsem se již dříve o tom zmínil. Je již načase stručně se o tom
zmínit.
21. KAPITOLA NOVATIÁNI
V Konstantinopoli řídil novatiánskou církev po 40 let Agelius. Od doby
Konstantina, jak jsem řekl dříve, až do 4. roku Theodosioyy vlády. Nakonec
navrhl na své místo kněze svého kostela Sisinnia, muže velmi sběhlého i v
jiných oborech. Byl žákem filozofa Maxima a znal spisy imperátora Juliana.
Novatiáni však Ageliovi vytýkali, že navrhl Sisinnia a ne Marciana, člověka
velmi zbožného. Marcian za vlády Valenta si počínal nestranně a
nevyvolával neklid. Agelius, ve snaze uklidnit uražený lid, navrhl i
Marciana. Nemocný Agelius šel do kostela a řekl lidem: „Mějte po mně za
biskupa Marciana, po Marcianovi však Sisinnia." To řekl a odešel.
Nedlouho potom zemřel. Avšak po zvolení Marciana biskupem novatiánů se
jejich církev rozdělila. Sabbatius, křesťan židovského původu a Marcianem
povýšený do kněžského stavu, jako již dříve přál židovskému náboženství.
Sabbatius také zatoužil po biskupské hodnosti. Získal na svou stranu 2
kněze, Theoktista a Makaria, a jejich pomocí se snažil obnovit dobu a zvyk
slavení velikonoc tak, jak se o to pokoušel za vlády Valenta ve frygijské
vesnici Pazus, a chtěl, aby to novatiáni tak vyhlásili. Sabbatius nejprve
předstíral mnišský život, pak se rozešel s církví a získal na svou stranu
některé, kteří nebyli hodní účastnit se tajemstev. Namluvil jim, že je to pro
ně velká urážka. Potom veřejně, ale odděleně konal shromáždění. Když se o
tom Marcianus dozvěděl, velmi litoval svého omylu a nevědomosti při
svěcení, protože povýšil ke kněžství slávychtivé lidi. „Měl jsem si raději
ruce vložit do trní než je vložit na Sabbatia, a tak jej povýšit ke kněžství,"
řekl. Proto svolal do Angara - je to bithynské obchodní město blízko
Hellespontu - biskupskou synodu.1 Když se tam biskupové shromáždili,
obvinili Sabbatia a přikázali mu, aby uvedl důvod svého jednání. Jako
důvod uvedl spor o slavení velikonoc. Tvrdil, že zachovával židovský zvyk
slavení velikonoc a že se mají slavit tak, jak to nařídili ti, kteří se sešli v
Pazu. Biskupové shromáždění na synodě měli však podezření, že touží
získat biskupské křeslo, a přísahou jej zavázali, že nikdy nebude usilovat
stát se biskupem. On to potvrdil. Biskupové pak vydali kánon o slavení
velikonoc a nazvali jej diaforon, nestranný. Připomenuli, že spor o slavení
velikonoc není dost spravedlivým důvodem, proč je církev rozdělena, ani že
ti shromáždění v Pazu jsou příkladem pro všeobecně platný kánon. Že
předkové, kteří byli nejblíže apoštolské době, ač na slavení tohoto svátku
měli různý názor, přece zachovávali společenství a nikdy nerozlomili pouta
jednoty. Také že novatiáni, kteří žili v předním městě Římě, i když při tomto
svátku nezachovávali židovský zvyk, ale vždy slavili velikonoce po půlnoci,
přece sdíleli tutéž víru s těmi, kteří zachovávali jiný zvyk při slavení tohoto
svátku a vždy že zachovávali jednotu. Když toto a ještě mnohé jiné
projednali, stanovili kánon, který nestranil žádné straně a kterým bylo
každému dovoleno slavit tento svátek podle vlastního rozhodnutí. Takto
tedy bylo zaručeno, že ve společenství nevzniknou spory a že i když někteří
slaví svátek v různé době, přece v církvi konečně zavládne jednota. Toto
tedy tehdy stanovili o slavení velikonoc. Poněvadž byl různý a rozdílný
důvod slavení svátku, Sabbatius, který se zavázal přísahou, se napřed postil
a bděl a pak v sobotu slavil tento svátek. Druhý den pak se všemi ostatními
šel do kostela a společně s nimi slavil tajemství. Toto zachovával po mnoho
let a nemohl to utajit před lidmi. Proto někteří prostí lidé, nejspíše ve Frygii
a Galatii, se domnívali, že takto budou ospravedlněni, a proto začali jej
napodobovat a tajně slavit velikonoce jeho způsobem. Sabbatius později
konal odděleně shromáždění a nedbaje na svou přísahu, stal se biskupem
těch, kteří se jím řídili, jak později ukážu.
1. Kolem r. 391.
22. KAPITOLA ROZDÍLY MEZI SLAVENÍM
VELIKONOC, UDÍLENÍ KŘTU, NÁZORY NA
MANŽELSTVÍ A JINÁ CÍRKEVNÍ
USTANOVENÍ
Myslím, že je vhodná doba říci něco o slavení velikonoc. Jak vidím, ani
předkové, ani ti nynější, kteří se snaží napodobovat židovský zvyk,
nemohou uvést spravedlivý důvod, proč tak zápasili o tento svátek. Když
židovské náboženství bylo zaměněno za křesťanství, musili uvážit, že ona
přísná zachovávání mojžíšského zákona a předobrazy zcela zanikly.
Nejjistějším důvodem může být, že žádný zákon Kristem daný nepřikázal
zachovávat židovské obřady. Dokonce Apoštol je přímo zakázal, když nejen
zrušil obřízku, ale také je napomínal, aby se nehádali kvůli svátkům. Proto
Galaťanům píše: „Řekněte mi, neslyšeli jste zákon, kdo chce být pod
zákonem?" (Gal 4). A když se o tom zmínil, ukázal, že židovský národ je
jako otrok, kdežto ti, kteří přistoupili ke Kristu, jsou povoláni ke svobodě.
Napomíná je také, aby neslavili dny a měsíce a roky. Také Kolossanům
jasně připomíná, že židovské předpisy jsou jen stínem. „Nikdo," říká, „ať
vás nesoudí pro pokrm nebo nápoj nebo pro předpisy o svátcích nebo o
novolůní nebo o sobotě. To je jen stínem budoucích věcí" (Kol 2,16).
Rovněž v listě Židům potvrzuje, že „změnou kněžstva je nutná i zrněna
zákona" (Žd 7,12). Tudíž ani Apoštol, ani evangelia neukládají otrocké jho
těm, kteří přijali Kristovo učení. Slavit velikonoční svátek a jiné svátky
ponechali svobodnému rozhodnutí těm, kteří v oněch dnech přijali Kristovo
dobrodiní. Lidé rádi slaví svátky, aby si odpočinuli od práce. Proto v oněch
dnech každý ve svém bydlišti slaví z nějakého zvyku památku spasitelného
utrpení. Ani Spasitel, ani apoštolové to nějakým zákonem nenařídili, ani
nám nehrozili pokutou, ani trestem za nezachováváni mojžíšského zákona,
jako to bylo u Židů. Evangelia a apoštolové pouze vyprávějí o událostech.
Bylo to spise pokárání Židů za to, že v těch dnech se poskvrnili krví a
vraždou, jednak sdělení, že Spasitel v době nekvašených chlebů trpěl.
Evangelia se pouze o tomto svátku zmiňují. Apoštolům však bylo nařízeno,
ne aby se řídili zákonem, kdy se má slavit svátek, ale aby pro nás byli
příkladem správného života a zbožnosti. Jsem přesvědčen, že některé věci se
staly na některých místech jakýmsi zvykem. Tak velikonoční svátek z
jakéhosi zvyku byl u některých národů slaven neveřejně, protože nikdo z
apoštolů, jak jsem řekl, to zákonem neustanovil. Skutečnost jasně ukazuje,
že svátek začal být slaven spíše ze zvyku než z nařízení zákona. Mnozí v
Malé Asii odedávna slaví tento svátek 14. den v měsíci bez ohledu na
sabbat. I když tak činili, přece se s jinými, kteří slavili svátek jindy, o to
nepřeli. Až teprve římský biskup Viktor1 rozhněván exkomunikoval všechny
v Asii nazývané „tesaro kai dekatétai" (quartodecimani), kteří slavili
velikonoční svátek 14. dne v měsíci. Proto lugdunský (lyonský) biskup
Ireneus z gallského města Lugdunum (Lyonu) Viktorovi ostře vytkl jednak
jeho hněv, jednak jej poučil, že předkové slavili v různou dobu ten svátek, a
přece se neoddělili od společenství. Také smyrnenský biskup Polykarp,
který později za vlády Gordiana2 zemřel mučednickou smrtí, slavil s
římským biskupem společenství a nijak se nepřel, kdy se má slavit ten
svátek, i když podle zvyku ve Smyrně slavil svátek 14. dne, jak je
připomenuto v Eusebiově 5. knize Církevních dějin. Někteří, jak jsem řekl,
v Malé Asii slaví svátek 14. den. Někteří dále na Východ slaví svátek sice v
sobotu, ale ne v témže měsíci. Ti, kteří tvrdili, že nutno napodobovat Židy,
ač dobu slavení svátku přesně nezachovávají, slaví svátek po půlnoci a
nechtějí slavit svátek v tutéž dobu jako Židé. Velikonoční svátek prý má být
slaven, když slunce stoji na Beranu, jak říkají Antiochijští, v měsíci xantiku
a podle Římanů v dubnu. Řídí se nikoli podle nynějších ale starých Židů
jako ku příkladu Josefa, jak to předepsal v 3. knize Židovských starožitností.
Jako tito se různí mezi sebou slavením velikonoc, tak je známo, že všichni
ostatní v západních zemích a při oceánu podle staré tradice slavili tento
svátek po půlnoci. Ač slavili tento svátek v různou dobu, přece se nikdy
neoddělili od společenství církve. Ani není pravda, co někteří říkají, že
koncil v době Konstantina zničil zvyk slavení tohoto svátku. Vždyť sám
Konstantin v dopise nabádal ty, kteří měli různý názor na slavení tohoto
svátku, aby menšina se řídila většinou. Tento imperátorův dopis nalezneš v
3. knize Eusebiova Života Konstantina. Část, kde se jedná o velikonočním
svátku, zní: „Je to krásný zvyk, který zachovávají všechny církve na západě,
jihu, severu a někde na východě. Proto všichni si myslí, že je to tak dobře.
Také Vaše moudrost, jak jsem se dozvěděl, jej přijala. V Římě, Itálii, Africe,
Pontu, v Kilikii zastávají stejný názor a konečně i Vy ve své moudrosti jej
schvalujete. Schválili jste to nejen proto, že v místech, která jsem uvedl,
církve takto slaví svátek, ale také proto, že toto velmi posvátné ustanovení
všichni potvrdili. Je to tak správné a nemá nic společného s proradností
Židů." Takový byl imperátorův dopis. Kdo slaví velikonoční svátek (paschu)
14. dne, říkají, že jim to předal apoštol Jan. Kdo však bydlí v Římě a jinde
na západě, zase tvrdí, že jim ten zvyk předali apoštolově Petr a Pavel. Nikdo
z nich však nemůže uvést svědectví o tom ve svých spisech. Proto vyvozuji
z toho, že slavení velikonočního svátku vzniklo ze zvyku jednotlivých míst
a z žádného jiného důvodu. I když kterékoli náboženské sekty mají rozličný
způsob slavení, přece slaví tentýž svátek. I když mají stejnou víru, slaví
tento svátek v různou dobu. Nebude nevhodné říci také něco o různých
obřadech církví.
Lze snadno shledat, že půst před velikonočním svátkem je různě
zachováván. V Římě se postí 3 týdny před velikonočním svátkem s
výjimkou soboty a neděle. V Illyrii, v celém Řecku, v Alexandrii se začínají
postit 6 neděl před velikonocemi. Tuto dobu nazývají Quadragesimou. Jiné
se začínají postit 7 neděl před velikonočním svátkem. Ačkoli se mezitím
postí 15 dní, přece onu dobu nazývají quadragesimou. Velmi se divím, proč
to nazývají quadragesimou, když se postí jen 15 dní. Každý podle svých
schopností uvádí důvod tohoto jména. Dokonce neliší se pouze počtem dní,
ale uvádějí, jak se postí. Jedni se zdržují masitých pokrmů, jiní ze živočichů
jedí jen ryby. Jiní jedí vedle ryb i ptáky a co, jak je to u Mojžíše, se rodí z
vody. Jiní se zdržují ovoce s tvrdou slupkou a vajec. Jiní jedí jen suchý
chléb, jiní ani to. Někteří se postí až do deváté hodiny.3 Jinak se postí jiné
národy. Důvody toho jsou skoro nekonečné. Poněvadž to nikdo nemůže
dosvědčit z písemných památek, je jasné, že apoštolově dali každému
svobodnou volbu rozhodnout se, aby každý bez obav a přinucení dělal, co
uzná za dobré. Poznáváme, že v církvích se různě postí.
Dále se různě slaví bohoslužba. Ačkoli všude ve světě církve, které se
přiklánějí k 7 týdennímu postu, slaví tajemství v sobotu, Alexandrijští a
Římané podle staré tradice odmítají tak činit. Egypťané, kteří sousedí s
Alexandrijskými, a Thébští konají bohoslužbu (synaxis) v sobotu, ale
nekonají ji tak, jak je zvykem u křesťanů. Po hostině totiž, když se nasytili
různými pokrmy, k večeru přinesou obětní dary a pak slaví tajemství. V
Alexandrii ve středu a v den zvaný paraskeue (příprava). V pátek se čte
Písmo a učitelé je vykládají; připravují vše k bohoslužbě, ale bohoslužbu
nekonají. To je starý alexandrijský zvyk. Je totiž známo, že Origenes
nejspíše učil v kostele. Jako velmi moudrý učitel, když viděl, že příkazy
mojžíšského zákona nelze brát doslovně, dal příkazu o slavení
velikonočního beránka vyšší božský smysl. Jediným velikonočním
beránkem je to, co slavil Spasitel, když navzdory nepřátelským mocnostem
přibit na kříži zdvihl vítězné znamení proti ďáblu. V Alexandrii také může
být lektorem či vykladačem Písma katechumen nebo nepokřtěný, ačkoli
všude jiné církve si k tomu vybírají pokřtěné.
V Thesalii jsem poznal jiný zvyk:
Kdo se stane klerikem a vyspal-li se s manželkou, kterou si vzal ještě jako
laik, přestává být klerikem. Všichni význační knězi a biskupové dobrovolně
bez přinucení nějakým zákonem se zdržují manželství. Nemálo jich, stanouli se biskupy, plodí také děti ze zákonité manželky. V Thesalii původcem
toho zvyku byl Heliodorus z Tikké, což je město v té krajině. Od něho prý
pocházejí milostné písně, které složil jako mladík, a nazval je Aithiopika.
Týž zvyk je též v Soluni, Makedonii a v Helladě.
Mimo to jsem v Thessalii poznal jiný zvyk: Křtí pouze o velikonočním
svátku. Proto všichni krom několika málo umírají beze křtu. V syrské
Antiochii je tomu zcela jinak než v jiných církvích. Oltář totiž není na
východní, ale na západní straně kostela. V Helladě, Jerusalemě a v Thessalii
se modlí podle zvyku konstantinopolských novatiánů, když se rozsvítí
lampy. V kappadocké Caesarei, na Kypru o sobotách a nedělích vždy večer
při rozsvícených lampách kněží a biskupové vykládají Písmo.
Hellenospontští novaťiám vůbec nezachovávají tento zvyk modlení, naproti
tomu konstantinopolští novatiáni jej zachovávají. Přesto však většina
předních církví tento zvyk zachovává. Shrnu to: V žádných náboženských
sektách bys nenalezl dvě, které by se modlily stejným způsobem. V
Alexandrii od doby, kdy Árius pobouřil církev, nekáže kněz. V Římě se o
jednotlivých sobotách modlí. V kappadocké Caesarei podle zvyku novatiánů
vylučují ze společenství ty, kteří zhřešili po křtu. Totéž činí macedoniáni v
Hellespontu a v Asii ti, kteří slaví velikonoční svátek 14. dne v měsíci.
Novatiáni ve Frygii nedovolují druhý sňatek. V Konstantinopoli jej ani
nedovolují, ani nezamítají. Ve východních krajích jej dovolují. Původci
těchto rozdílů byli biskupové, kteří v různých dobách stáli v čele církví.
Kdo však to přijali, předali to příštím generacím už jako zákon. Popsat
všechny zvyky církví v jednotlivých městech a krajinách je obtížné, sotva
možné, ano, dokonce nemožné. Stačí ty příklady, které jsme uvedli,
abychom osvětlili zvyk slavení velikonoc, jak byly v jednotlivých místech
slaveny. Proto je pošetilá řeč těch, kteří říkají, že nicejský koncil zcela
odstranil zvyk slavení velikonoc. Biskupové, kteří se tam tehdy sešli, snažili
se přivést všechny k jednotě. Že mnohé neshody od doby apoštolů vznikaly
kvůli takovýmto věcem, nezatajil ani sám Apoštol. Je to dostatečně známo
ze Skutků apoštolských. Když se totiž apoštolově dozvěděli o neklidu
vzniklém v rozporu věncích z pohanství, sešli se všichni a ohlásili z Božího
vnuknutí zákon v podobě listu, který věřící zbavoval těžké služebnosti
mojžíšského zákona i sporu o tom. Dali jim určitou normu, jak správně žít a
být opravdu zbožnými, když jim předepsali pouze to, co je třeba nutně
zachovávat. I když list je uveden ve Skutcích apoštolských, přece nic
nebrání jej zde uvést. „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav těm
bratřím z pohanů, kteří jsou v Antiochii, Sýrii a Kilikii. Uslyšeli jsme, že
někteří od nás zneklidnili vás svými slovy a pomátli vás bez jakéhokoli
našeho příkazu a přikázali vám dát se obřezat a zachovávat Zákon. Usnesli
jsme se proto jednomyslně ve shromáždění vyvolit a poslat k vám muže i s
našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, muže, kteří nasadili svůj život
pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Posíláme tedy Judu a Silu a ti vám
také totéž povědí ústně. Rozhodl Duch Svatý a my nevkládat na vás už
žádné břemeno kromě těchto potřebných předpisů: abyste se zdržovali od
věcí obětovaných modlám, od krve, od udáveného a od smilstva. Budete-li
se toho chránit, správně budete jednat. Mějte se dobře." (Sk 15,23n). Tak
rozhodl Bůh, neboť takto mluví list: „Rozhodl Duch Svatý a my nevkládat
na vás žádné břemeno kromě potřebných předpisů." Nedbali na to. Myslili
si, že smilstvo není nic zlého. Přece však jedná-li se o svátky, jako by
bojovali o život. Rozvracejí Boží přikázání, sami si stanoví zákony. Pohrdají
zákonem předaným jim Apoštolem a neuznávají jej. Nerozumně činí opak
toho, co rozhodl Bůh. Ačkoli bychom se mohli déle pozdržet při řeči o
velikonocích a jasně ukázat, že Židé přesně nezachovávali dobu slavení
velikonočního beránka ani způsob slavení přesně nezachovávají, a proč
Samaritáni, kteří jsou židovskou sektou, slaví svátek vždy po rovnodennosti.
Vyžadovalo by to zvláštního a delšího pojednání. Říkám tedy pouze toto,
protože ti, kteří se usilovně snaží napodobovat Židy, a tak úzkostlivě
zachovávají předobrazy, tvrdí, že od toho nemusí odstoupit. Jestliže se snaží
přesně vše zachovávat, měli by zachovávat nejen dodržování dnů a měsíců,
ale také co činil Kristus, který se podrobil zákonu a zemřel nebo když
nespravedlivě trpěl od Židů a prokazoval dobro. Ku příkladu: Učil na lodi,
přikázal velikonočního beránka připravit na večeřadle, přikázal odvázat
oslici; že učedníci chvátající připravit velikonočního beránka potkají na
cestě člověka se džbánem a mnoho jiného, co je v evangeliích. Avšak
nesnaží se zachovávat nic z toho, jak by žádala litera. Myslí si, že jen
slavením svátku jsou ospravedlňováni. Nikdo z nich nekáže z lodi lidu,
nikdo nejde slavit velikonočního beránka, nikdo neuvazuje ani neodvazuje
oslici, konečně nemusí nosit džbán s vodou, aby splnil, co je jen obrazně
řečeno. Myslí si, že to platí spíše pro Židy než křesťany. Židé totiž usilují
spíše zachovávat vnější ustanovení, než co tato ustanovení tím chtějí říci.
Mojžíšský zákon byl stínem a předobrazem toho, co se stane. Kdo však se
snaží zachovávat židovské zvyky, i když jim dávají hlubší smysl, přece
vyvolávají spory ohledně dnů a měsíců. Duchovní smysl židovských
ustanovení jako by pošlapávali, a proto nutně spolu se Židy jsou odsuzováni
a zasluhují si prokletí. Myslím, že jsem o tom řekl již dost.
Vraťme se již k tomu, o čem jsme krátce předtím se zmínili. Církev jednou
rozdělená se totiž nezastaví u prvního rozdělení. Znovu se někteří oddělují
od své sekty a při sebemenší příležitosti se od sebe oddělují. Novatiáni, jak
jsem řekl, oddělili se kvůli slavení velikonočního svátku, a ne pouze jednou.
V rozličných provinciích mají různý názor na slavení svátku nejen co se
týče měsíce, ale i dnů v týdnu, kdy se má slavnost konat i na jiné nedůležité
věci. Někde slaví společně, jinde odděleně. Oddělili se, poněvadž lpí na
svém.
1. Viktor r. 189-99.
2. Antonius Pius (Gordianus) r. 138-61; Polykarp
3. 9. hodina 3. hodina odpoledne.
r. 155.
23. KAPITOLA ARIÁNŠTÍ PSATHYRIÁNI V
KONSTANTINOPOLI
Také ariáni se kvůli tomu rozdělili. Spory byly na denním pořádku a
vyústily až k jakýmsi nesmyslným názorům. V církvi se věří, že Bůh je
Otcem Syna - Slova. Měli problém, zda byl Otcem dříve, než existoval Syn.
V tom případě by prý se neměl nazývat Otcem. A poněvadž podle nich se
Boží Slovo nezrodilo z Otce, domnívají se, že neexistovalo z bytí Otce. Tím
pro ně vyvstal první velmi veliký problém, a tím se také dostali nikoli
bezdůvodně do nesmyslného sporu. Povolali tedy z Antiochie Dorothea. Ten
řekl, že Otec nemůže buď jako Otec existovat nebo nemůže být nazýván
Otcem, neexistuje-li Syn. Marinus, kterého povolali z Thrákie před
Dorotheem - těžce nesl, že dali přednost Dorotheovi - hájil opačný názor.
Proto se rozdělili. Rozdělili se pro pouhé slovíčko a shromažďovali se
odděleně. Kdo poslouchali Dorothea, zůstali na svých místech. Kdo
souhlasili s Marinem, vybudovali si vlastní kostely a konali vlastní
shromáždění. Učili, že Otec byl vždy Otcem, i když Syn neexistoval.
Nazývali se psathyriáni, protože jakýsi řezník (psathyropolés) ze Sýrie
Theoktistos horlivě prosazoval tento názor. Jeho názor sdílel gothský biskup
Selenas. Pocházel ze smíšeného manželství, neboť jeho otec byl Goth a
matka Frygijka, a proto učil v kostele obojí řečí. Tato sekta se nedlouho
potom také rozdělila. Marinus se totiž začal hádat s Agapiem, kterého učinil
biskupem v Efezu. Tito dva se totiž hádali ne o víru, ale o to, kdo má být
hodnostně první. Gothové stáli za Agapiem. Mnozí klerici z kostelů těchto
biskupů je nenáviděli, protože tito biskupové toužili jen po plytké světské
slávě, odpadli od nich a zcela uznali víru v soupodstatnost. Ariáni byli 25 let
rozděleni. Později za konsulů Theodosia Mladšího a pretora Plintha kdo
stranili herezi psathyriánů na čísi podnět ukončili spor. Po usmíření se
rozhodli, že se nikdo nikdy nezmíní o problému, který zavinil spor. Nikdy
však to nedokázali krom Konstantinopolských, neboť v jiných městech, ve
kterých snad jsou ariáni, panuje mezi nimi dále spor. Tolik o rozdělení
ariánů.
24. KAPITOLA ROZDĚLENÍ EUNOMIÁNŮ
Rovněž eunomiáni se rozdělili. Eudoxius totiž ustanovil Eunomia biskupem
v Cyziku. Když však Eudoxius nechtěl přijmout zpět do církve vyloučeného
Aetia, začal se Eunomius odvracet od Eudoxia. Také jiní podle něho nazvaní
eunomiáni se rozpadli v různé sekty. Nejprve to byl Kappadočan
Theofronius. Ten se naučil od Eunomia úskočným záludnostem, složil knihu
o činnosti ducha, přitom však špatně pochopil Aristotelovy Alegorie a
Výklady (Peri nermeneias). Proto upadl v nemilost u příznivců své víry a
byl od nich jako sběh vyloučen ze sekty. Konal oddělená shromáždění a
zanechal po sobě herezi po něm nazvanou. Pak v Konstantinopoli jakýsi
Eutychius pro nějaký nepatrný spor se oddělil od Eunomia a konal rovněž
oddělená shromáždění. Přívrženci Theofronia byli nazýváni
eunomiotheofroniáni, přívrženci Eutychia eunomioeutychiáni. Abych
neodbočoval ve svém vyprávění, nepovažoval jsem za vhodné zařadit do
svých Dějin hlouposti, kterými se od sebe liší. Nechci však opomenout, jak
znetvořili křest. Křtí ne ve jménu Trojice, ale ve jménu Kristovy smrti.
Kvůli tomu vznikla proto mezi eunomiány roztržka. Eutropius,
macedoniánský kněz, konal shromáždění odděleně. Od něho se z téže sekty
oddělil Karterius. V jiných městech snad z této sekty vznikly jiné sekty.
Poněvadž žiji v Konstantinopoli, kde jsem se narodil a kde jsem byl
vychováván, vyprávím o událostech ve městě podrobněji, poněvadž některé
události jsem viděl na vlastní oči. Proto jsem považoval za vhodné zapsat
význačnější události. Toto rozdělení sekt se neudalo najednou, ale snad v
různé době. Kdo chce poznat jména různých sekt, nechť si přečte knihu
kyperského biskupa Epifania Ancoratus. Ale o tom již dost.
25. KAPITOLA VALENTINIAN MLADŠÍ
ZABIT
Rovněž ve státě vznikl velký neklid z tohoto důvodu: V západní části státu
učil latině jakýsi gramaticus Eugenius. Zanechal vyučování a stal se členem
imperátorovy osobní stráže. Pak se stal imperátorovým tajemníkem. A
poněvadž byl výmluvný, postupoval v hodnostech před ostatními. Nebyl
rád, že ve státě je klid. Za pomoci vojenského prefekta Arbogasta
pocházejícího z Galatie s barbarským chováním a především, že byl krutý,
usiloval stát se tyranem. Oba zosnovali vraždu imperátora. Vybídli k tomu
eunuchy, kteří byli imperátorovými komorníky. Ti, zlákáni slibem, že budou
povýšeni, oběsili spícího imperátora.1 Tak se Eugenius zmocnil území na
západě a choval se jako tyran. Zpráva o tom imperátora Theodosia velmi
rozčílila. Theodosius považoval za nutné po boji s tyranem Maximem utkat
se podruhé. Za 3. konsulátu imperátorova syna Honoria a za prvního
Abundantiova sebral vojsko a 10. ledna chvatně se odebral na západ. Dva
imperátorovy syny zanechal v Konstantinopoli. K němu se proti tyranovi
Eugeniovi dobrovolně připojilo velmi mnoho barbarů žijících za Istrem
(Dunajem). Zanedlouho se s četným vojskem odebral do Gallie. Tam měl
tyran silně vyzbrojené vojsko. Došlo tedy u řeky Frigdon k bitvě. V té části,
kterou bránili Římané, se bojovalo nerozhodně. Kde bojovali barbaři
pomáhající imperátorovi Theodosiovi, Eugenius vítězil. Když imperátor
viděl, že barbaři utíkají, vrhl se k zemi a prosil Boha o pomoc. Jeho přání se
splnilo. Jeho velitel Bacurius se odvážně vrhl s legiemi tam, kde Eugenius
drtil barbarské sbory. Ti, kteří předtím jiné obraceli na útěk, se nyní sami
obrátili na útěk. Následovala další pamětihodná událost. Foukal totiž silný
vítr a střely vrhané Eugeniovými vojáky se obracely proti nim samým.
Dopadaly na ně jejich vlastní střely. Válečné štěstí se obrátilo. Tyran padl na
kolena před imperátorem a začal prosit o milost. A když klečel před
Theodosiem, vojáci mu uťali hlavu. To se stalo 6. září za Arkadiova třetího a
Honoriova druhého konsulátu. Arbogastus, který zavinil takovou porážku,
po dva dny utíkal. Když však neměl naději, že zůstane naživu, probodl se
mečem.
1. R. 392
26. KAPITOLA THEODOSIOVA SMRT
Imperátor Theodosius po bitvě začal churavět. Když čekal,.že se blíží konec
jeho života, trápila jej více starost o stát než strach ze smrti. Myslil na to,
kolik zlého si lidé vymyslí, až imperátor zemře. Proto velmi rychle povolal
svého syna Honoria z Konstantinopole v úmyslu, aby Honorius nastolil v
západním území mír a klid. Když tedy Honorius přišel do Milána, otec se z
nemoci zotavil a nařídil konat jezdecké závody na počest vítězství nad
tyranem. Po obědě se však roznemohl tak, že nemohl na závody. Přikázal
tedy synovi, aby se postaral o dokončení závodů. V noci Theodosius zemřel.
Zemřel za konsulů Olymbria a Protíná 16. ledna v prvním roce 294
olympiády.1 Imperátor Theodosius žil 60 let a vládl 16 let. Tolik let a ještě 8
měsíců obsahuje tato kniha.
Konec 5.knihy
1. R. 395. Theodosiovo tělo bylo ještě téhož roku převezeno do Konstantinopole.
VI. KNIHA
PŘEDMLUVA
Nejctihodnější Theodore, uložil jsi mi sepsat církevní dějiny od
Konstantinovy doby. Pokud bylo v našich silách, jsme to v pěti knihách
splnili. Byl bych rád, abys věděl, že jsme to nenapsali vytříbenou řečí. I
když jsme si umínili napsat to vytříbenou řečí, přece jsme se svým
předsevzetím velmi málo řídili. I kdybychom tak učinili, přece bychom se
nechtěli řídit způsobem psaní užívaným předky, kteří podle svého události
buď zveličovali, nebo zamlčovali. Dalším důvodem, proč píšu takovýmto
způsobem je, že nepřináší užitek taková řeč lidem, kteří se obyčejně
obdivují krásnému slohu a jen povrchně se snaží poznat události.
Odborníkům má práce asi nebude připadat neužitečná, i když se nedá
srovnávat s elegancí řeči předků, protože není psána vybranou a květnatou
řečí. Volili jsme způsob psaní, který ač je prostší, přece je daleko lépe
srozumitelnější. A když jsme se dostali k 6. knize, nutno předem říci,
protože hodláme pojednávat o událostech, které si pamatujeme, že
nechceme nikoho urazit, když jejich jména, na kterých si dávají záležet, ani
nepochválíme, ani neoznámíme, ani jejich činy nikterak neoslavíme.
Pravda, jak se říká, je lidem mnohdy nepříjemná. Kdo si velmi váží
církevních osob, budou nám vytýkat, že biskupy neoslovujeme „Bohu
nejmilejší1' nebo „Nejsvětější" a podobně. Jiní zase budou vytýkat, že
imperátory nenazýváme „božskými" či „Pány" nebo jinými tituly, které lidé
obvykle uvádějí. Svědectvím starých spisovatelů mohu jasně dokázat, že ve
svých spisech svého pána nazývají služebníkem. Nepohrdám jejich tituly,
ale musím sloužit pravdě. Řídím se zákony historie, které žádají prosté
vyprávění bez jakékoli nabubřelosti, a tak přistupuji k líčení událostí. Budu
psát o tom, co jsem jednak sám viděl, jednak o čem jsem se dozvěděl od
těch, kteří to viděli. Za spolehlivé považuji to, v čem se ti, co mi to
vyprávěli, nerozcházejí. Proto rozpoznat pravdu bylo pro mne velmi
namáhavé, poněvadž kolik lidí, tolik také různých sdělení. Jedni z nich totiž
říkali, že byli při těch událostech, jiní že se snažili to co nejlépe poznat.
1. KAPITOLA ROZDĚLENÍ IMPÉRIA PO
THEODOSIOVĚ SMRTI
Když imperátor Theodosius zemřel za konsulů Olymbria a Proclina 16.
ledna, jeho synové se ujali řízení římského impéria. Arkadius obdržel vládu
nad východní částí a Honorius nad západní částí impéria.1 V té době v
Římě, který je prvním městem, byl představeným církve Damasus,2 v
Alexandrii Theofilus, v Jerusalemě Jan, v Antiochii Flavianus, v
Konstantinopoli-Novém Římě obsadil biskupský stolec Nektarius, jak jsme
uvedli v předešlé knize. Za týchž konsulů 8. listopadu bylo Theodosiovo
tělo pohřbeno a jeho syn Arkadius vystrojil obvyklý slavný pohřeb.
Nedlouho potom 27. listopadu do Konstantinopole přišlo vojsko, které s
imperátorem Theodosiem bojovalo proti tyranu Eugeniovi. Když imperátor
Arkadius, jak je zvykem, uvítal vojsko u bran města, zabili tam tehdy
imperátorova vyslance Ruffina pro podezření, že se chtěl stát tyranem.
Podezření vzniklo proto, že povolal barbarský národ Hunů na římské území.
V této době totiž Hunové zpustošili Arménii a jiná východní území. Téhož
dne, kdy byl zavražděn Ruffinus, zemřel novatiánský biskup Marcianus. Na
jeho místo, jak jsme uvedli, nastoupil Sisinnius.
1. Honorius r. 395-423; Arkadius r. 395-408
2. Sv. Damasus I. r. 366-84
2. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ
BISKUPEM V KONSTANTINOPOLI
Nedlouho potom za konsulů Caesarea a Attika 27. září zemřel
konstantinopolský biskup Nektarius. A tak se snažili ihned zvolit nového
biskupa. Často se radili, koho vyhledat k této službě, až konečně se rozhodli
povolat z Antiochie antiochijského kněze Jana.1 Mluvilo se velmi o tom, že
je výborný učitel a velmi dobrý řečnili. Proto nedlouho potom imperátor
Arkadius za přispění všech, to je kléru i lidu, jej povolal. A aby jeho
vysvěcení mělo větší váhu, byli na imperátův příkaz pozváni četní
biskupové a alexandrijský biskup Theofilus.2 Ten se všemožně snažil zlehčit
Janovu pověst a navrhoval za biskupa ze své církve Isidora Isidora si oblíbil
proto, že kdysi se ujal velmi nebezpečného úkolu. Řekneme, jak tomu bylo.
Když imperátor Theodosius bojoval proti tyranu Maximovi, Theofilus poslal
imperátorovi po Isidorovi dary a dva dopisy. Nařídil mu, aby dal dary i oba
dopisy vítězi. Isidorus se s tímto posláním odebral do Říma a bedlivě
sledoval, kdo zvítězí. Toto nezůstalo dlouho utajeno. Jeho lektor, který jej
doprovázel, totiž tajně dopisy vzal. Isidorus ze strachu ihned utekl do
Alexandrie. To bylo důvodem, proč se Theofilus snažil prosadit Isidora. Ti,
co patřili k císařskému dvoru, dali přednost Janovi. Mnozí vytýkali
Theofilovi jeho jednání a napsali biskupům, kteří tam byli, každý z jiného
důvodu žalobu. Vrchní imperátorův komoří Eutropius dostal písemně
vznesená obvinění proti Theofilovi. Ukázal je Theofilovi a sdělil mu, aby se
svobodně rozhodl buď Jana vysvětit na biskupa nebo že bude souzen z
obvinění vznesených proti němu. Theofilus ze strachu Jana uznal za
biskupa. Jan vysvěcen na biskupa usedl na biskupský stolec 26. února, když
jako konsulové řídili stát imperátor Honorius v Římě a Eutychianus, tehdy
imperátorský prefekt v Konstantinopoli.
Jan byl muž velmi slavný jednak kvůli svým knihám, které zanechal
budoucím generacím, jednak že se často ocitl ve velkém nebezpečí a v
obtížích. Proto stojí za to nepřejít jej v tichosti a aspoň v hlavních bodech
vystihnout, o čem by se mohlo dlouho mluvit: Kde se narodil, kdo byli jeho
rodiče, jak byl povolán ke kněžství a proč byl zbaven úřadu. Konečně jak po
smrti se mu dostalo větších poct, než když žil.
1. Sv. Jan Zlatoústý.
2. Theofilus alexandrijským biskupem r. 385 po smrti Timothea.
3. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ
Jan pocházel z Antiochie, města v syrské kotlině. Jeho otcem byl Secundus
a matka Anthusa z patricijského rodu. Byl žákem sofisty Libania a
posluchačem filozofa Andragathia. Připravoval se na politickou dráhu, ale
zároveň se zamýšlel nad životem těch, kteří uvažovali o tom, co je špatné a
nespravedlivé. Proto se raději rozhodl pro samotu. Učinil tak po příkladu
Evagria. Ten byl spolu s ním žákem u týchž učitelů a již dříve nastoupil
cestu života v samotě. A tak Jan ihned zaměnil šat i životní styl a zcela se
věnoval svatým Písmům. Velmi se snažil být prospěšný Kristově církvi.
Svým spolužákům Theodorovi a Maximovi, kteří s ním poslouchali sofistu
Libania, radil, aby zanechali života točícího se kolem peněz a následovali ty,
kteří se spokojí s málem. Z těchto dvou Theodor1 byl později biskupem v
kilikijském městě Mopsvestii, Maximus biskupem v isaurijské Seleucii. Tito
v té době usilovali žít ctnostným životem. Mnišské kázni se naučili od
Diodora a Karteria, kteří tehdy byli představenými kláštera. Později jeden z
nich, Diodorus, se stal biskupem v Tarzu.2 Napsal mnoho knih. Zatímco se
však věnoval pouze slovnímu výkladu Písma svatého, nevěnoval pozornost
skrytému smyslu Písma. Ale o těch již dost. Jan se velmi dlouho stýkal s
Basilem, který byl nejprve diákonem a později biskupem v kappadocké
Caesarei. Když se vrátil z Jerusalema biskup Zeno, ustanovil Jana lektorem
v antiochijském kostele. Jako lektor napsal knihu Proti Židům. Krátce nato,
když jej Meletius vysvětil na diákona, napsal knihy o kněžství. Rovněž
napsal knihu proti Stagiriovi. Také napsal o nepostižitelném Bohu a
vdaných ženách. Později, když Meletius zemřel v Konstantinopoli - byl tam
kvůli vysvěcení na biskupa Řehoře Naziánského - Jan opustil meletiány,
zřekl se společenství s Paulínem a po 3 roky žil v samotě prost jakýchkoli
povinností. Po Paulínově smrti byl Evagriem nastoupivším po Paulínovi
vysvěcen na kněze. V krátkosti uvedu jeho životní styl, dříve než byl zvolen
za biskupa. Říká se o něm, že přes neuvěřitelnou skromnost byl poněkud
přísný a jak kdosi řekl, byl od mládí velmi přátelský a spíše snesl
rozhněvaného člověka než své ctitele. Přes svůj přísný život nebyl dost
opatrný. Ve své lehkověrnosti se dal lehce oklamat. S těmi, se kterými
mluvil, byl velmi otevřený. Jako dobrý učitel napravoval povahové
vlastnosti posluchačů tak, že ti, kteří jej neznali, jej považovali za drzého.
1. Theodor z Mopsvestie - exeget antiochijské školy komentoval téměř celé Písmo. Za
života byl považován za pravověrného. Až teprve po smrti byl v nestoriánském sporu (byl
žákem Nestoriovým napadán jako christologický heretik). Zemřel v Mopsvestii jako biskup
r. 428.
2. Stejně jako Theodor z Mopsvestie platil za svého života za pravověrného. Až
vnestoriánském sporu byl rovněž napadán a synoda v Konstantinopoli r. 498 jej odsoudila z
týchž důvodů jako Theodora. To byla příčina, proč četné jeho spisy zanikly. Císař Valens jej
poslal z Antiochie do vyhnanství a po císařově smrti se stal r. 378 biskupem v Tarzu.
4. KAPITOLA OSOČOVÁNI SV. JANA
ZLATOÚSTÉHO
Když byl Jan povýšen na biskupa, při takových svých vlastnostech se
rozhodl napravit způsob života kleriků a zavedl přísnější kázeň, než na
jakou byli zvyklí. A tak ihned jakmile nastoupil jako biskup a byl trochu
přísnější na klérus, začal jej klérus nenávidět. Hodně jich jej začalo
nenávidět a vyhýbat se mu. Diákon toho kostela Serapion byl původcem, že
Jana všichni nenáviděli. Před veškerým klérem zvolal: „Nikdy, biskupe,
nebudeš moci vládnout, jak ty chceš, leda že bys všechny zkrotil bitím."
Tato slova roznítila velký hněv proti biskupovi. Biskup nedlouho potom
vyhnal mnohé z kostela, jiné zase z jiného důvodu. Oni, jak se stává, když
lidi ovládne hněv, se proti němu spikli a začali jej obviňovat u lidu. Co se o
něm obvykle říkalo, že totiž, nechce s nikým jíst, nikdo s jistotou nemohl
potvrdit. Jedni, kteří toto chtějí hájit, říkají, že jí sám, poněvadž má chabé
zdraví a odmítá přinesené mu jídlo. Jiní tvrdí, že to dělá, poněvadž vede
příliš přísný život. Ať je tomu jakkoli, zdá se, že žalobci nemohli dokázat,
čím se provinil. Lid pro jeho kázání v kostele nedbal na pomluvy žalobců a
velmi jej miloval. Jeho kázání, jednak jím samým napsaná a jím z kazatelny
pronesená, jednak tehdy rychlopisci zapisovaná, byla vynikající a
přesvědčivá. O tom není třeba mluvit, zvláště když všichni mají možnost si
je přečíst k svému vlastnímu prospěchu.
5. KAPITOLA ÚTOKY PROTI SV. JANU
ZLATOÚSTÉMU
Pokud byl Jan osočován pouze v kléru, útoky proti němu mnoho
neznamenaly. Když však začal příliš kárat úředníky, začala nenávist proti
němu ještě více planout. Nejprve byl hodně pomlouván, a když den ze dne
pomluvy sílily, uvěřili těm, kteří Jana poslouchali. Pletichy proti němu
zesílily, když v kázání pokáral Eutropia. Eutropius byl eunuch, prvním
imperátorovým komorníkem a první z eunuchů dostal od imperátora
hodnost konsula. Eutropius se horlivě snažil, aby imperátor vydal zákon, že
nikdo nesmí užívat kostela jako asylu a ti, kteří by se uchýlili do kostela,
aby odtud byli násilím vyvedeni. Se zákonem současně stanovil tresty. Boží
trest však brzy následoval. Sotva byl zákon vyhlášen, Eutropius upadl u
imperátora v nemilost a utekl se do kostela. Biskup Jan, když Eutropius
ležel u oltáře a třásl se strachem, usedl do kazatelny, kde dříve kázal, aby jej
bylo lépe slyšet, a káral Eutropia. Některým se zdálo, že v kázání zašel příliš
daleko, protože nad postiženým člověkem se nejen nesmiloval, ale ještě jej
obvinil. Eutropia vyznamenaného konsulskou hodností pro jakési provinění
přikázal imperátor štít. Jeho jméno bylo vymazáno ze seznamu konsulů a
tento titul byl dán společníkovi Theodorovi. Krom toho prý biskup Jan
velmi ostře pokáral Gaina, který tehdy byl imperátorovým heroldem,
protože neváhal požádat imperátora, aby jeden z kostelů ve městě byl
přidělen ariánům. jejichž byl příznivcem Ve své výmluvnosti pokáral i jiné
státní úředníky, což mu způsobilo hodně nepřátelství. Proto alexandrijský
biskup Theofilus, hned jak byl Jan vysvěcen na biskupa, začal usilovně
přemýšlet, co by proti Janovi zosnoval. S některými o tom jednal tajně a těm
velmi vzdáleným sdělil svůj úmysl v dopise. Theofilovi nejen překážela
Janova neohrožená výmluvnost, ale také že nemohl dokázat, aby
konstantinopolské biskupství bylo přiděleno knězi jeho kostela Isidorovi.
Tím začaly pro Jana obtíže zaviněné lidskou zlobou od samého začátku jeho
biskupské služby. Ale o tom řekneme později.
6. KAPITOLA GÓTHSKÝ TYRAN GAINAS
Připomenu opravdu pamětihodnou událost z této doby. Ukážu, jak
obdivuhodnou Boží prozřetelností unikly velkému nebezpečí město
Konstantinopolis a římský stát. Nuže poslyšte! Jakýsi barbar Gamas, římský
poddaný, voják, se poznenáhlu tak povznesl, že jej Římané jmenovali
velitelem pěšího i jízdního vojska. Když však dosáhl tak vysokého
postavení, neznal se ani nemohl zkrotit svou ctižádostivost. Zdvihl každý
kámen, jak se říká, aby si podmanil Římany Proto povolal k sobě všechny
gothské kmeny a ponechal si u sebe ty, kteří byli vhodní posílit vojsko. Jeho
pokrevný příbuzný, vojenský tribun ve Frygii Tribigildus z Gainova návodu
se pokusil o převrat a podmanil si tak celou Frygii.1 Gainas se snažil, aby
mu imperátor udělil moc nad Frygii, což imperátor nic netuše, mu ochotně
dal. Gainas vypravil se prý ihned proti Fribigildovi, ve skutečnosti však
podnikl cestu, aby se stal tyranem. Vzal s sebou nemálo tisíc barbarských
Gothů. Když vstoupil do Frygie, celou si ji podmanil. Římané byli tou
událostí velmi otřeseni nejen proto, že takové množství barbarů se připojilo
ke Gainovi, ale také proto, že tím východní území impéria byla vystavena
velkému nebezpečí. Tehdy imperátor použil po zralé úvaze lsti. Poslal totiž
k němu posly a snažil se Gaina všemožně uklidnit. Když pak Gamas žádal,
aby k němu imperátor poslal konsuly Saturnina a Aureliana ze senátorského
stavu, poněvadž je podezíral, že zmaří jeho úmysl, imperátor i když nerad to
z časové tísně povolil. Oni z touhy položit život za stát, poslechli
imperátorův příkaz. Vyšli na planinu, která byla jakousi jízdárnou, nedaleko
od Chalcedonu byli ochotni podstoupit jakékoli mučení. Nic se jim nestalo.
Gainas, předstíraje náklonnost, šel do Chalcedonu. Tam mu vyšel vstříc
Arkadius. Imperátor a barbar šli do chrámu, kde je uloženo tělo mučednice
Eufemie,2 a přísahali si. že jeden druhému nebude činit úklady. Imperátor
poctivě přísahu dodržoval. Gainas však porušil úmluvu a neustoupil od
toho, co si umínil. Myslil na to, jak by v Konstantinopoli a v celém římském
impériu roznítil požár a jak by mohl loupit. A tak Konstantinopolis obsazená
nesmírně velkým barbarským vojskem se stala téměř barbarským městem a
její obyvatelé zajatci. Velká kometa (meteor) dopadnuvší z nebe na zem něco podobného nikdo předtím neviděl - věštila městu velké nebezpečí.
Gainas se nejprve rozhodl vyloupit směnárny, ve kterých se prodává stříbro.
Když však byl jeho úmysl prozrazen a směnárníci uschovali své zboží,
rozhodl se k jinému zločinu. Poslal vojáky v noci zapálit palác. Ukázalo se,
že město je pod Boží ochranou. Bylo vidět množství andělů v podobě
ozbrojenců s mohutnými těly, jak šli proti těm, kteří se chystali zpustošit
palác. Barbaři v domnění, že je to opravdu mohutné vojsko, v úžasu se
stáhli zpět. Když to bylo Gainasovi oznámeno, nechtěl tomu věřit. Věděl, že
tolik římského vojska - vojáci byli totiž rozmístěni odděleně v jednotlivých
městech - tam nemohlo být. Tedy následující noci ne jednou poslal jiné
vojáky. I ti mu sdělili totéž. Boží andělé se jim zase zjevili. Konečně se sám
s velkým počtem vojáků tam odebral a rozhodl se podstoupit nebezpečí.
Když však zjistil, že je to množství vojáků, kteří se ve dne skrývají a v noci
maří jeho úmysl, uchýlil se ke lsti. Domníval se, že to Římanům tentokráte
nevyjde, avšak jak se ukázalo, vyšlo jim to. Předstíral totiž, že má zlého
ducha, a šel se proto jako pomodlil do chrámu Jana Křtitele vzdáleného od
města 7 milníků. S ním šli barbaři, kteří s sebou tajně nesli zbraně ukryté v
sudech nebo v různých nástrojích. Strážce bran, kteří poznali lest a chtěli
zabránit převezení zbraní, barbaři pobili. Z toho povstal ve městě rozruch.
Zdálo se, že všem hrozí smrt. Přece však město se zavřenými a pevně
zajištěnými branami bylo v bezpečí. Imperátor toho využil a prohlásil
Gainase za veřejného nepřítele. Vojáky, kteří zůstali ve městě, kázal pobít.
Druhý den po zabití strážců hradeb se vojáci uvnitř hradeb poblíž góthského
kostela - tam se totiž shromáždili barbaři, kteří zůstali ve městě - utkali s
barbary, kostel zapálili a velmi mnoho jich pobili. Když Gainas zpozoroval,
že jeho vojáci ještě nevyšli z bran a nevykonali jeho lstivý pokus, vyšel z
chrámu a odebral se do Thrákie. Přepravil se do Chersonesu a spěchal do
Lampsaka, odkud si chtěl podmanit výhodní krajiny. Imperátor tam ještě
před jeho příchodem přepravil po souši i po moři vojáky. Tu však Boží
prozřetelnost učinila zázrak. Barbaři totiž neměli lodě a začali teprve stavět
vory, na nichž se chtěli přeplavit. Ve chvíli, kdy připlouvalo římské vojsko,
začal foukat západní vítr. Římané lehce připluli. Zato velká většina barbarů
s koňmi na vorech_zmítaných sem a tam bouří utonula v mořské bouři.
Některé však Římané sami potopili. Takto v té době zahynulo velké
množství barbarů. Gainas unikl a prchal přes Thrákii. Náhodou však narazil
na jiné římské sbory. Ti jej i s jeho družinou zabili. To jsme o Gainasovi
zaznamenali jen tak na okraj. Kdo se chce více dozvědět o událostech v té
válce, nechť si o Gainasovi přečte o tom u Eusebia scholastika, který v té
době byl žákem sofisty Troila. Ten jako účastnili v té válce opěvuje události
ve svých čtyřech heroických básních. A poněvadž vzpomínka na ty události
je ještě v živé paměti, proto je Eusebius ve velké vážnosti. Také básník
Ammonius nedávno o tom složil báseň a za 11. konsulátu Theodosia
Mladšího a Fausta ji přednesl před samým imperátorem a dostalo se mu
velké pochvaly. Tato válka skončila za konsulů Stilicona a Aureliana. Přísti
rok se stal konsulem Fraitus, původem Goth. Byl přítelem římského národa.
V této válce si tak statečně vedl, že dostal konsulskou hodnost. Za týchž
konsulů se 10. dubna narodil Arkadiovi syn, ten dobrý Theodosius.3 Zdá se
však, že jsme o tom řekli dost.
1. R. 398
2. Eufemia byla umučena za diokleciánského pronásledování.
3. Theodosius II. (Mladší) r. 401
7. KAPITOLA VĚROUČNÉ SPORY V
ALEXANDRII
Zatímco je římský stát zmítán válečnými bouřemi, začali se mezi sebou
hádat ti, kterým byla udělena kněžská hodnost. Byla to velká ostuda pro
křesťanské náboženství. V této době začali brojit jeden proti druhému. Tento
mor začal u Egypťanů. Důvodem bylo toto: Krátce předtím byla nadhozena
otázka, abych to stručně shrnul, zda Bůh má tělo a lidskou podobu či nemá
tělo ani pouze lidskou nebo žádnou hmotnou podobu. Z toho vznikly spory
a nejednota. Jedni hájili ten názor, druzí zase onen. Nemálo mnichů
především těch méně učených tvrdilo, že Bůh má tělo a lidskou podobu.
Většina mnichů však jimi začala pohrdat a tvrdila, že Bůh nemá tělo ani
hmotnou podobu. S názorem těchto souhlasil alexandrijský biskup
Theofilus. V kostele před lidmi ostře napadl ty, kteří přidělovali Bohu
lidskou podobu, a učil, že Bůh nemá tělo. Když se to egyptští mniši
dozvěděli, odešli z klášterů do Alexandrie a začali spílat Theofilovi. Nazvali
jej bezbožníkem a snažili se jej odstranit. Když to Theofilus poznal, ze
strachu pomýšlel, jak by unikl smrti, kterou mu hrozili. Přišel k nim, a aby
jim zalichotil, řekl jim: „Když vás vidím, zdá se mi, jako bych viděl tvář
samotného Boha." Těmi slovy uklidnil rozzlobené mnichy. Tu oni: „Jestli
říkáš pravdu, že Bůh má tvář jako my, odsuď Origenovy knihy. Některé jeho
knihy popírají náš názor. Zdráháš-li se tak učinit, potrestáme tě jako
bezbožníka a nepřítele Boha." „Učiním, jak jste rozhodli," řekl Theofilus,
„nezlobte se na mne. Já nenávidím Origenovy knihy a ty, kteří je schvalují,
považuji za hodné přísného pokárání." Když takto potlačil jejich hněv,
propustil je v pokoji. Tento problém by až do dneška zůstal nepovšimnut,
kdyby ze zcela jiného důvodu neoživí. To bylo tak: V klášteřích v Egyptě
byli představenými 4 zbožně věřící muži, Dioschorios, Ammonius, Eusebius
a Euthymius. Byli to rodní bratří a podle tělesné postavy byli nazýváni
„Dlouháni". Pro obzvláštní učenost a zbožný život byli velmi známí, a proto
v Alexandrii velmi slavní. Alexandrijský biskup Theofilus je měl velmi rád a
velmi si jich vážil. Proto jednoho z nich, Dioscora, skorém násilím vytáhl z
kláštera a vybral jej za biskupa v Hermopoli.1 Druhé dva prosil, aby žili s
ním. Když však je nemohl přesvědčit slovy, donutil je jako biskup svou
autoritou. Nejprve je začal zahrnovat poctami a potom jim svěřovat správu
církve. I když z přinucení poslechli, svědomitě plnili povinnosti vůči církvi.
Přece však je tížilo svědomí, že se nemohou věnovat klášternímu životu ani
studiu filozofie. Později si činili výčitky, když pozorovali, že biskup žije jen
pro peníze a prý všemožně se snaží je získat. Nechtěli s ním dále žít. Řekli,
že se uchýlí do samoty a že jí dají přednost před městem. Theofilus, dokud
neznal příčinu, proč skutečně toužili odejít, snažně je prosil, aby s ním
zůstali. Jakmile však poznal, že pohrdají způsobem jeho života, velmi se
rozzlobil a pohrozil jim trestem. Bez ohledu na jeho hrozby odešli do
samoty. Theofilus asi prudké povahy rozpoutal proti nim boj. Dokonce
ukládal o jejich život. Také jejich bratra, biskupa v Hermapolis Dioscora,
začal nenávidět. Nemile totiž nesl, že mniši jsou Dioscorovi nakloněni a
mají jej v úctě. A poněvadž poznal, že nemůže zbožné muže z ničeho
obvinit, snažil se odcizit jim mnichy. Takovou volil cestu. Věděl, když s
nimi velmi často hovořil, že tvrdili, že Bůh nemá tělo ani lidskou podobu,
neboť kdyby měl lidskou podobu, nutně by jako člověk musil trpět. To
probírali již staří spisovatelé, zvláště Origenes. Ačkoli Theofilus sám
zastával tento názor, přece aby se jim pomstil, neváhal napadat jejich
neporušenou víru. Dokonce pro svůj úmysl získal mnoho prostých,
upřímných, ale neučených mnichů, kteří neuměli číst ani psát. Poslal totiž
do klášterů své lidi, aby mnichy poučili, že nemají poslouchat Dioscora ani
jeho bratry, kteří tvrdí, že Bůh nemá tělo. Bůh, řekl Theofilus, jak vyplývá
ze svatých Písem, má totiž oči, uši, ruce nohy jako lidé. Dioscoros a jeho
přívrženci, kteří se řídí Origenem, že prý zavádějí bezbožné učení, když
popírají, že Bůh má oči, uši, nohy, ruce. Tímto vychytralým úskokem
přemnohé přetáhl na svou stranu. Mezi mnichy se rozpoutal boj. Vzdělanější
se nikterak nedali svést od pravdy Theofilovým podvodným jednáním a
souhlasili s názorem Dioscora a Origena. Ti nevzdělaní- a bylo jich mnoho začali nenávidět bratry, kteří s nimi nesouhlasili. A tak se rozdělili na dvě
strany. Jedni považovali druhé takřka za bezbožníky a začali se navzájem
urážet. Theofilovi přívrženci nazývali své bratry bezbožnými origenisty.
Druzí zase Theofilovy přívržence začali nazývat anthropomorfiány, protože
přisuzují Bohu lidskou podobu. Mezi mnichy se rozpoutal boj. Když
Theofilus poznal, že mu jeho úmysl vychází, osobně se odebral do Nitrie,
kde jsou kláštery, a začal podněcovat mnichy proti Dioscorovi a jeho
bratřím. Ti jen tak unikli bez pohromy.
1. Hermopolis, město na ostrově Syros v souostroví Kyklady.
8. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ ZAVEDL
RESPONSIÁLNÍ ZPĚV V KONSTANTINOPOLI
Zatímco se toto dělo v Egyptě, konstantinopolský biskup Jan, který v té
době vynikal velkou učeností a všichni si jej velmi vážili, vůbec nevěděl o
událostech v Alexandrii. On první zavedl noční modlitby, a to z tohoto
důvodu:
Ariáni, jak jsme řekli, konali svá shromáždění za městem. V sobotu a v
neděli se shromažďovali v kostelích u městských bran a podle ariánského
zvyku zpívali písně, které si sami složili. To činili po celou noc. Za
rozbřesku jdou přes celé město, vyjdou z hradeb a jdou na místo, kde konají
shromáždění. Cestou zpívají střídavě písně. Poněvadž nepřestávali zpívat
urážlivé písně namířené proti těm, kteří vyznávali víru v soupodstatnost, aby
je tak dráždili - často zpívali píseň: Kde jsou ti, kteří tvrdí, že tři (osoby)
mají jedno bytí-, Jan, z obavy, aby někteří lidé nebyli odvedeni od církve,
ustanovil některé ze svých, kteří měli rovněž zpívat noční hymny. Chtěli tím
překazit úsilí anánů a své lidi utvrdit ve vire. Zdálo se, že Janovo úsilí
dosáhlo svého cíle. Přece však nebylo nouze o pobouření a nebezpečí.
Hymny zpívané na počest soupodstatnosti byly mnohem důstojnější.
Imperátorka Eudoxia na svůj náklad dala k tomu účelu zhotovit stříbrné
kříže, na nichž byly zavěšený lampy se svícemi. Rozhněvaný zástup ariánů
se mstil, hledal příležitost utkat se s protivníky. Ariáni honosíce se svým
dřívějším postavením, které nyní ztratili, nyní tím zuřicvěji pohrdali obhájci
víry v soupodstatnost. Jedné noci je přepadli a imperátorova eunucha
Brisona, který řídil zpěv na počest víry v soupodstatnost, zranili do hlavy.
Na obou stranách zahynulo několik lidí. Touto událostí byl imperátor velmi
znepokojen. Ariánům zakázal zpívat hymny. Tak tomu tedy bylo. Řekněme
konečně, kde začal zvyk střídavě zpívat hymny v církvi. Ignatius, třetí
biskup po apoštolu Petrovi v syrské Antiochii, který se často stýkal s
apoštoly, měl vidění, jak andělé střídavě zpívali hymny o svaté Trojici. A jak
to viděl, tak takový způsob zpěvu předal antiochijské církvi. Odtud tato
tradice byla přijata ve všech církvích. To jsme se dozvěděli o střídavém
zpěvu hymnů.
9. KAPITOLA INTRIKY PROTI SV. JANU
ZLATOÚSTÉMU
Nedlouho potom mniši s Dioscorem a jeho bratřími přišli z pouště do
Konstantinopole. S nimi přišel také Isidorus. Ten byl kdysi velkým
Theofilovým přítelem, nyní se však stal jeho velkým nepřítelem z tohoto
důvodu: Theofilus se velmi rozhněval na jakéhosi předního kněze
alexandrijské církve Petra a chtěl jej vyloučit z církve. Vytýkal mu, že ke
svatým tajemstvím připustil ženu z manichejské sekty, kterou odvrátil od
manichejského bludu. Když mu Petr vysvětlil, že se žena zřekla sekty a že ji
za Theofilova souhlasu přijal do církve, Theofilus to považoval za urážku.
Řekl, že o tom nic neví. Proto si Petr přizval jako svědka Isidora, aby
dosvědčil, že Theofilus věděl, jak to s tou ženou bylo. Isidorus byl v této
době poslán do předního města Říma k římskému biskupu Damasovi, aby
antiochijského biskupa Flaviana smířil s Damasem. Jak jsem již dříve uvedl,
všichni Meletiovi přívrženci se odvrátili od Flaviana kvůli porušení přísahy.
Isidorus se vrátil z Říma a Petrovi dosvědčil, že žena z manichejské sekty
byla s Theofilovým souhlasem přijata do církve a že jí sám Theofilus
dovolil účastnit se tajemstev. Theofilus se až k nepříčetnosti rozzlobil a
vyhnal je z kostela. To byla příčina, proč Isidorus přišel s Dioscorem do
Konstantinopole. Před imperátorem a biskupem Janem sdělili, že Theofilus
proti nim něco chystá. Jan to klidně přijal a dovolil jim, aby se s ním
pomodlili. Řekl jim však, že dříve jim nedovolí být ve společenství, dokud
věc nebude důkladně projednána. Ke sluchu Theofila došla falešná zpráva,
že Jan je připustil k tajemstvím a že je ochoten jim pomáhat. Proto se
Theofilus všemožně snažil nejen pomstít se Dioscorovi a Isidorovi, ale také
aby Jan byl zbaven biskupského stolce. Biskupům ve městech poslal dopis přitom však zamlčel svůj úmysl - že prý napadl jen Origenovy knihy, jichž
často užil Athanasius ve svých řečech proti ariánům na potvrzení své víry.
10. KAPITOLA SYNODA NA KYPRU PROTI
ORIGENOVÝM SPISŮM
Theofilus navázal také přátelství s Epifaniem z kyperského města
Konstantia, s nímž dříve nežil ve shodě. Obviňoval totiž Epifania, že
nedůstojně smýšlí o Bohu a přisuzuje mu lidskou podobu. Theofilus sice
zastával také tento názor, ale z nenávisti obviňoval ty, kteří tvrdili, že Bůh
má lidskou podobu. Slovy popíral, co si vskutku myslel. Epifania, s nímž
dříve nesouhlasil, si získal tím, že naoko s ním souhlasil. Přinutil jej svolat
na Kypr synodu biskupů, kde by zavrhli Origenovy knihy. Epifanius byl
velmi zbožný, ale také velmi důvěřivý, a proto jej Theofilus snadno přinutil
k jednání.Na synodě svolané na ostrov stanovil, že nikdo nemá číst
Origenovy spisy. Poslal také dopis konstantinopolskému biskupu Janovi, v
němž jej napomíná, aby nečetl Origenovy knihy a aby kvůli tomu svolal
synodu. A tak když Theofilus, jakmile získal pro svůj záměr Epifania
proslaveného svou zbožností, poznal, že se mu záměr daří, donutil některé
biskupy, aby s ním souhlasili. Spolu s Epifaniem tedy odsoudil knihy
Origena, který zemřel asi před 200 lety. Odsoudil je ne proto, že to bylo
velmi třeba, ale že se chtěl pomstít Dioscorovi a jeho bratřím. Jan
(Zlatoústý) pramálo dbal na to, co mu naznačili Epifanius a Theofilus, a
veškeré své úsilí věnoval poučování v církvi, a to se mu velmi dařilo. Zcela
pohrdl úklady, které byly proti němu připravovány. Jakmile vyšlo najevo, že
Theofilus všemožně usiluje zbavit Jana biskupského stolce, někteří, co
nenáviděli Jana, se proti Janovi spikli a začali vymýšlet provinění, kterých
by se měl dopustit. Mnozí z kléru a velmi mnoho úředníků, kteří měli u
imperátora velký vliv, v domnění, že nadešla vhodná chvíle obvinit Jana,
nařídili svolat do Konstantinopole velkou biskupskou synodu. Na ni
povolali biskupy jednak dopisem, jednak prostřednictvím poslů.
11. KAPITOLA BISKUPOVÉ SEVERIANUS A
ANTIOCHUS
Jiný případ dal podnět ke hněvu proti Janovi. Bylo tomu takto: Dva
biskupové původem Syřané Severianus a Antiochus byli v té době velmi
proslulí. Severianus byl představeným v syrském městě Gabalů, Antiochus
ve fénické Ptolemaidě. Oba byli dobrými řečníky, avšak Severianus, i když
byl učený, přece jen řecký jazyk tak dobře neovládal. Řecky mluvil jako
Řek se syrskou výslovností. Antiochus nejprve přišel z Ptolemaidy do
Konstantinopole a tam čas učil pilně v kostelích. A když si vydělal hodně
peněz, vrátil se do svého kostela. Severianus, když uslyšel, že Antiochus si v
Konstantinopoli vydělal hodně peněz, začal velmi horlivě dělat totéž.
Horlivě se cvičil v řečnickém umění, skládal kázání a pak se odebral do
Konstantinopole. Zde jej Jan přátelsky přijal. Severianus se po nějakou dobu
naoko přizpůsobil Janovu přání a souhlasil s ním. Začal být velmi milován a
vážen kvůli vyučování. Rovněž si jej vážila šlechta i samotný imperátor.
Mezitím náhle zemřel v Efezu biskup a Jan se musil odebrat do Efezu1 a
ustanovit tam biskupa. Tam se mezi sebou ostře hádali, koho mají povýšit na
biskupa. Jedna strana se pokoušela prosadit svého přívržence, druhá strana
se kvůli tomu rozzlobila. Když Jan poznal, že se nechtějí řídit jeho
napomenutím, chtěl uklidnit obě strany. A tak povýšil k biskupské hodnosti
jakéhosi Heraklida, svého diákona původem z Kypru. Obě strany se tím
smířily a bylo po hádkách. Proto se Jan musil dlouho zdržet v Efezu.
Zatímco tam byl, Severianus se ucházel o přízeň u posluchačů. Jan o tom
dobře věděl, poněvadž mu to bylo ihned oznámeno. Když Serapion, o němž
jsem se dříve zmínil, naznačil Janovi, že Severianus podněcuje v církvi
neklid, Jan jako by upustil od svého předsevzetí a odňal četné kostely jak
novatiánům, tak těm, kteří soudili, že velikonoční svátek se má slavit 14.
den prvního měsíce. Pak se vrátil do Konstantinopole a věnoval se správě
kostelů, jak bylo jeho povinností. Nikdo nemohl snést neobvyklou
Serapionovu drzou pýchu. Serapion se spoléhal na přízeň biskupa Jana a
všechny začal urážet. Začal nenávidět i biskupa. Když Severianus nastoupil
na místo, kde byl Serapion, Serapion mu nevzdal jako biskupu povinnou
úctu ani nepovstal. Prohlásil, že nestojí o Severianovu přítomnost.
Severianus nesnesl Serapionovo pohrdání. Dokonce na něho vzkřikl:
„Kdyby Serapion zemřel jako křesťan, jistě by se Kristus nikdy nestal
člověkem." Serapion užil této příležitosti, aby Severiana znepřátelil s Janem.
Neuvedl „Kdyby Serapion zemřel jako křesťan," afe jen „Kristus se nikdy
nestal člověkem". Tvrdil, že Severianus řekl jen toto. Přivedl si i svědky, že
to Severianus řekl. Jan proto bez váhání vykázal Severiana z města. O tom
byla zpravena císařovna Eudoxia a postarala se, aby Severianus byl ihned
poslán do Chalcedonu v Bithynii. Přestalo Janovo přátelství a Jan nedovolil
nikomu spřátelit se se Severianem. Se Severianem se smířil, až když
císařovna Eudoxia přivedla v kostele Apoštolů k nohám Janovým svého
syna Theodosia, který již tehdy ač velmi mladý dobře a šťastně řídil
impérium, a zbožně jej prosila. I když takto mezi nimi navenek zavládlo
přátelství, rána přece nebyla zahojena. Tak to byl důvod, proč se Jan zlobil
na Severiana.
1. R.400
12. KAPITOLA EPIFANIUS PROTI JANOVĚ
VŮLI KONÁ V KONSTANTINOPOLI
SHROMÁŽDĚNÍ
Nedlouho potom biskup Epifanius na Theofilovu radu odešel z Kypru do
Konstantinopole. Přinesl s sebou potvrzení biskupů, že nevyloučil z církve
Origena, ale že toliko odsoudil jeho knihy. A tak když přišel do chrámu
blaženého Jana vzdáleného od města 7 milníků, vysvětil tam diákona. Pak
vyšel z chrámu a vešel do města. Utekl před Janem, který jej zval k sobě, a
aby se zavděčil Theofilovi, bydlel v jakémsi odlehlém hostinci. Svolal
biskupy, kteří tam náhodou byli a přečetl jim rozhodnutí odsuzující
Origenoyy knihy. O nich řeknu jen to, že Epifanius a Theofilus se rozhodli
je odsoudit. Z biskupů, kteří si vážifi Epifania, někteří podepsali rozhodnutí.
Většina však se vzpírala tak učinit. Mezi těmi byl biskup ve Skythii
Theotimos, který odpověděl Epifaniovi: „Epifanie, nechci urážet již dávno
zemřelého člověka ani se neodvažuji k takovému hříšnému činu odsoudit
knihy, které nikdy neodsoudili naši předkové, zvláště když v nich
neshledávám učení, které bych mohl odsoudit." Pak přečetl z kterési
Origenovy knihy výklady Písma shodné s vírou církve. Potom ještě řekl:
„Jenom nerozumní odsuzují to, o čem tyto knihy píší." Takto odpověděl
Epifaniovi Theotimos, muž pro svou zbožnost a správný způsob života
mnoha lidmi oslavovaný.
13. KAPITOLA OBHAJOBA ORIGENA
Poněvadž velmi mnozí se jako vichřice vrhají na Origena, nebude nevhodné
něco o nich povědět. Lidé temné minulosti, kteří nemohou ničím ozdobit
své jméno, snaží se vyniknout tím, že urážejí lidi stojící mnohem výše než
oni. To se stalo předně Methodiovi, biskupu v Olympu v Lykii; potom
Eustathiovi, který byl toho času představeným v Antiochii; potom
Apolinariovi a nakonec Theofilovi. Tato čtveřice, abych tak řekl, zlolajníků
začala obviňovat Origena. Ne však všichni měli k tomu stejný důvod. Každý
jej obviňoval z něčeho jiného. Všichni a každý zvlášť prohlašovali, že u
Origena schvalují vše, co výslovně neprokázali jako špatné. Každý vytýkal
na jeho učení něco jiného. Proto je jasné, že jednotlivci mlčky považovali za
správné, co napadali. Schvalovali, co slovy nepohaněli. Methodius i když na
počátku velmi útočil proti Origenovi, přece to později odvolal. V Dialogu,
který napsal Zenonovi, Origena velmi chválil. Podle mého názoru tupení
Origena jej velmi doporučovalo. Vždytˇ ti, kteří Origenovi vytýkali
provinění hodná pokárání, když jej neobvin*ují, že by špatně smýšlel o
svaté Trojici, svým vlastním svědectvím jasně ukazují, že Origenes měl
správnou víru a upřímně věřil. Poněvadž v tomto ohledu mu nemohou nic
vytýkat, tím zcela dosvědčují Origenovu víru. Athanasius, velmi horlivý
bojovník za víru v spupodstatnost ve svých řečech, které napsal proti
ariánům, uvádí jej lako svědka víry. Jeho slova citoval ve svých spisech.
Takto o něm mluví: „Obdivuhodný a nadmíru pilný Origenes svým
svědectvím potvrzuje náš názor na Božího Syna. Vždyť tvrdí, že je Syn
věčný jako Otec." Proto také ti, co se snaží potupit Origena, napadají i
Athanasia, který jej chválí. Toto bylo zde připomenuto o Origenovi. Vraťme
se však k vyprávění událostí.
14. KAPITOLA SV. JAN ZLATOÚSTÝ
NEODSOUDIL ORIGENOVY SPISY
Jan nebyl proti tomu, že Epifanius proti církevnímu ustanovení v jeho církvi
vysvětil diákona, ale žádal, aby se diákon ubytoval v Janově domě. „Nechci,
aby bydlel ani modlil se s tebou," odpověděl Epifanius, „leda že bys vyhnal
z města Dioscora a jeho bratry. Podepiš výnos, kterým by byly odsouzeny
Origenovy knihy." Když se Jan zdráhal toto učinit a řekl, že se nesluší před
projednáním této záležitosti toto učinit ani neuváženě o tom rozhodnout,
Janovi protivníci nutili Epifania k jinému záměru. Když se totiž slavila v
kostele Apoštolů bohoslužba, měl na jejich radu veřejně přede vším lidem
odsoudit Origenovy knihy, exkomunikovat Dioscora s jeho bratry a pokárat
Jana, který za nimi stál. Když to bylo Janovi oznámeno, příštího dne, kdy
byl Epifanius v kostele, oznámil Jan prostřednictvím Serapiona Epifaniovi
toto: „Epifanie, jednáš příliš proti kánonům. Předně světíš služebníky církve
v kostelích mé diecése; dále dříve než jsem ti udělil moc, jsi slavil ze své
pravomoci tajemstva. Naproti tomu jsi odmítl mé pozvání a sám si osvojuješ
právo. Nuže, ať nebezpečí nepadne na tvou hlavu, kdyby kvůli tomu se lid
bouřil." Když to Epifanius uslyšel, ze strachu odešel z kostela. Ostře napadl
Jana a pak rychle odplul na Kypr. Někteří říkají, že při nastupování na loď
předpověděl Janovi: „Doufám, že jako biskup brzy zemřeš," a Jan že mu
odpověděl: „Doufám, že nedopluješ do vlasti." Zda to oba řekli, když mi o
tom vyprávěli, nemohu potvrdit, ale oběma se stalo, co jeden druhému
předpověděli. Epifanius nedoplul na Kypr - zemřel na lodi - a Jan krátce
potom byl sesazen, jak řekneme dále.
15. KAPITOLA SYNODA U DUBU ,JAN ZLAT.
V EXILU
Jakmile Epifanius odplul, bylo Janovi sděleno, že císařovna Eudoxia
poštvala Epifania proti němu. Jan trochu vznětlivý a velmi výmluvný bez
meškání pronesl z kazatelny kázání, v němž ostře pokáral všechny ženy. Lid
pochopil kázání z té horší stránky, že je totiž namířeno proti císařovně.
Zlomyslní lidé to donesli imperátorovi. Byla o tom zpravena i císařovna a
začala si u imperátora stěžovat, že byla uražena a že je to i jeho urážka.
Proto prostřednictvím Theofila chystala svolat synodu proti Janovi. O totéž
usiloval i Severinus, který se dosud nezbavil pocitu urážky. Nedlouho potom
přišel tam Theofilus. Pozval mnoho biskupů z různých měst, a to z příkazu
imperátora. Sešli se tam nejspíše ti, kteří každý z jiného důvodu měli něco
proti Janovi. Přišli také biskupové, které Jan sesadil. Sesadil totiž mnoho
biskupů v Asii za to, že odešli do Efezu k biskupu Heraklidovi, aby je
vysvětil. Všichni se sešli v Chalcedonu v Bithynii. V té době chalcedonský
biskup Cyrinus, původem z Egypta, napadl před biskupy Jana a nazval jej
bezbožným a vzpurným domýšlivcem. Z jeho slov měli biskupové nemalou
radost. Biskup v Mezopotamii Maruthas nerad šlápl Cyrinovi na nohu.
Poněvadž Cyrina noha velmi bolela, nemohl ]ít s ostatními biskupy do
Kpnstantinopole a zůstal v Chalcedonu. Jiní se přeplavili do
Konstantinopole po lodích. Theofilovi v Konstantinopoli nepřišel nikdo z
kléru naproti ani mu nikdo nevzdal patřičnou úctu. Ostatně všichni jej začali
nenávidět. Uvítal jej radostnými výkřiky jen zástup alexandrijských
námořníků. Byli tam totiž náhodou se svými lodmi, na kterých sem přiváželi
obilí. Theofilus nechtěl vstoupit do kostela, ale odešel do paláce císařovny
zvaného Placidia. Janovi protivníci začali tehdy obviňovat Jana z mnoha
provinění. Vůbec se však nezmínili o Origenových knihách, ale uchýlili se k
jiným nesmyslným obviněním. Když to vše bylo připraveno, biskupové se
sešli na předměstí Chalcedonu nazývaném Dub.1 Tam narychlo povolali
Jana, aby se zodpovídal ze svých provinění. Zároveň přikázali, aby krom
Serapiona přišel kněz eunuch Tigris a lektor Pavel. Ti byli spolu s Janem
také obviňováni. Jan přijal posly téměř nepřátelsky. Odvolával se na
všeobecný koncil. Čtyřikrát jej vyzvali. Když nechtěl jít a stále stejně
odpovídal, nedali nic na přímluvy a sesadili jej z biskupského úřadu, ač mu
nemohli nic vytknout krom toho, že je neuposlechl. K večeru se o tom
dozvěděli lidé v Konstantinopoli a vzbudilo to velké pobouření. Po celou
noc Jana hlídali a nikomu nedovolili jej z kostela vyvést. Křičeli, že jeho
případ musí být projednán na velkém shromáždění biskupů. Imperátor vydal
rozkaz, aby Jan byl co nejdříve vyhnán a poslán do vyhnanství. Tři dny po
svém sesazení asi v poledne se tajně - nechtěl, aby se kvůli němu lid zase
bouřil - vydal svým protivníkům. Byl odveden do vyhnanství.
1. V srpnu r. 403
16. KAPITOLA POBOUŘENÍ LIDU KVŮLI
JANOVU EXILU
V lidu vzplanulo pobouření. Jak tomu obyčejně bývá, kdo jej považovali za
svého nepřítele, kdo předtím toužili po jeho sesazení a obviňovali jej z
neskutečných provinění, změnili své smýšlení a začali toho litovat. Velmi
mnoho jich začalo reptat i proti imperátorovi i proti shromáždění biskupů a
Theofila považovali za původce Janova obvinění. Pikle, které kul proti
Janovi, nemohly být totiž dlouho utajeny. Nejvíce vytýkali Theofilovi, že
hned po Janově sesazení sdílel společenství s Dioscorem a jeho bratry
Dlouhány. Tehdy Severianus, který učil v kostele, považoval za vhodnou
chvíli obrátit se proti Janovi. Veřejně prohlásil, že Jan, i když nebyl shledán
vinným, byl sesazen pro svůj neobvyklý a povýšený způsob chování. Lidem
že jsou. hříchy odpouštěny, ale že Bůh, jak učí svatá Písma, se staví proti
pyšným. Když to řekl, ještě více lid pobouřil. Proto imperátor se bez
meškání postaral, aby se Jan vrátil do Konstantinopole. Poslaný císařovnin
eunuch Briso zastihl Jana v Prevetu - je to obchodní město u Nikomedie - a
přivedl jej zpět do Konstantinopole. Ač takovýmto způsobem byl povolán
zpět, přece nevstoupil do města dříve, dokud jej u vyššího soudního dvora
veřejně neospravedlní, a rozhodl se zůstat na čas v předměstí nazvaném
Marianai. Když se tam zdržoval a nechtěl se vrátit do města, lid to těžce nesl
a začal nadávat těm, kteří měli v moci impérium. Donucen vrátil se do
města. Lidé mu vyšli vstříc a s velkou úctou jej vedli do kostela a prosili jej,
aby se ujal biskupského stolena modlil se jako obvykle za pokoj mezi lidmi.
Když se vzpěčoval a řekl, že to neučiní dříve, dokud nebude jeho záležitost
soudně projednána, tehdy ti, kteří jej odsuzovali, změnili svůj názor, a tím
horlivěji o to žádali. Přáli si vidět jej na biskupském stolci a slyšet jeho
kázání. Tak skončila na podnět lidu tato záležitost. Když Jan usedl na
biskupský stolec a prosil o pokoj mezi lidmi, nutně také musil kázat. To dalo
nepřátelům novou látku k jinému obvinění. O tom však nic neřekli.
17. KAPITOLA JANŮV SPOR S THEOFILEM O
HERAKLIDA
Mezitím Theofilus usiloval, aby byla projednána záležitost svěcení
Heraklida.1 Chtěl toho využít, aby konečně, kdyby to bylo možné, byl Jan
sesazen. Heraklides byl tedy souzen v nepřítomnosti. Byl obviněn z toho, že
bezdůvodně bil lidi a že je potupně vodil v Efezu po městě. Když Jan
odpověděl, že se nesluší soudit nepřítomného, Alexandrijští trvali na tom, že
Heraklidovi žalobci musí být přijati, i když by Heraklida žalovali v
nepřítomnosti. Vznikl z toho velký spor. Mezi Alexandrijskými a
Konstantinppolskými vzplanula hádka. Došlo i k pěstnímu boji. Někteříbyli
při tom zraněni, někteří také zabiti. Když se o tom Theofilus dozvěděl, bez
meškání utekl do Alexandrie. Totéž učinili také jiní biskupové s výjimkou
těch, kteří stáli při Janovi. Všichni se rychle vrátili do svých sídel. Kvůli této
události začali Theofila všichni nenávidět. Nenávist proti němu vzrostla také
proto, že se neostýchali pilně číst Origenovy knihy. Když se kdosi ptal
Theofila, proč čte knihy, které odsuzoval, odpověděl, že Origenovy knihy
jsou podobny louce, na které je plno různých květin. Proto řekl, naleznu-li v
nich něco dobrého, to přijmu; pakli naleznu bodláčí, odhodím je, poněvadž
píchá. Neuvážil při tom, co řekl Šalomoun: „Slova moudrých jsou jako
bodec. V nich obsaženými přikázáními píchají, a neradno proti nim se
stavět" (Kazatel 12). Z tohoto důvodu všichni Theofila nenáviděli.
Dioscoros, biskup v Thermopoli, jeden z mnichů zvaných Dlouháni
zakrátko po Theofilově útěku do Alexandrie zemřel. Byl uložen ve
velkolepém hrobě v chrámu u Dubu, kde se konal sněm kvůli Janovi. Jan se
zcela věnoval vyučování. Serapiona ustanovil Jan biskupem v Heraklei v
Thrákii.
1. Heraklides byl mnich kyperského původu. R. 398 nebo na začátku 399 jej sv. Jan Zlat.
vysvětil na diákona. R. 402 jej sv. Jan Zlat. ustanovil biskupem v Efezu. Na synodě u Dubu
byl spolu s hellenopolitánským biskupem Palladiem obviněn z origenismu. R. 404 sesazen
a uvězněn v Nikomedii na 4 roky (Palladius napsal životopis sv. Jana Zlat.).
18. KAPITOLA JAN OPĚT VE VYHNANSTVÍ
Zanedlouho se přihodilo toto: Na sloupu z červeného kamene byla
postavena stříbrná socha císařovny Eudoxie zahalená pláštěm. Byla
postavena nedaleko kostela Moudrosti. Mezi kostelem a sochou bylo malé
náměstíčko. Tam se odbývaly lidové hry, jak bylo zvykem. Jan v domnění,
že to neslouží k ozdobě kostela, ve své výřečnosti zaostřil svůj jazyk proti
původcům sochy. Místo povzbuzení, kterým obyčejně začínal kázání, se s
výsměchem obrátil na ty, kteří přikázali to učinit. Císařovna to vztahovala
na sebe a v domnění, že ji Jan urazil, postarala se, aby byla svolána
biskupská synodajiroti němu. Když se to Jan dozvěděl, pronesl v kostele
kázání. Začal takto: „Herodias ve své šílenosti se rozčiluje, tančí a-konečně
žádá, aby jí přinesli na misce Janovu hlavu." Toto kázání imperátora ještě
více rozčílilo. Krátce nato přišli biskupové Leontinus, biskup v galatské
Ancyře, Ammonius, biskup v pisidské Laodicei, Briso z Filippi v Thrákii,
Akacius z Beroe v Syni a jiní. Před ně byli předvedeni žalobci, kteří již
dříve volali Jana k soudu. Jan spoléhal, že tito biskupové jej budou
nestranně vyšetřovat. Na svátek narození Spasitele imperátor nepřišel do
kostela a Janovi naznačil, že se s ním nebude stýkat, dokud provinění
vznesená proti Janovi nebudou vyvrácena. Žalobci vzhledem k Janově
odvaze ztráceli naději. Přítomní biskupové řekli, že Jan nemá být
vyšetřován z jiného provinění. Má být postaven před soud zvláště proto, že
po svém sesazení bez vědomí synody sám se posadil na biskupský stolec.
Jan odpověděl, že 50 biskupů, kteří s ním sdíleli společenství, jej v tom
podporovalo. Leontinus odpověděl: „Většina na synodě byla proti tobě." Jan
odpověděl, že ten kánon byl vydán ne jejich církví, ale církví ariánů, neboť
ti, co se sešli v Antiochii odstranit víru v soupodstatnost, vydali toto
usnesení z nenávisti vůči Athanasiovi. Oni však zamítli jeho odpověď a
vyslovili se proti Janovi. Neuvážili, že podle tohoto kánonu sesadili i
Athanasia. To se stalo před blížícím se velikonočním svátkem. Imperátor
naznačil Janovi, že již nesmí vstoupit do kostela, protože byl odsouzen
dvěma synodami. Jan, zbaven církevních povinností, nešel do kostela.
Všichni, kteří mu stranili, ihned odešli z kostela a slavili velikonoce ve
veřejných lázních zvaných Konstantinovými. Spolu s nimi odešlo mnoho
biskupů, knězi a jiných posvěcených mužů. Ti od té doby, poněvadž konali
odděleně shromáždění na různých místech, se nazývali johanity. Jan se po 2
měsíce neukázal na veřejnosti, dokud nebyl z příkazu imperátora odveden
do vyhnanství. Byl z kostela vyhnán až na konec své vlasti. Téhož dne
někteří z johanitů zapálili kostel. Silný vítr zanesl plameny až na radnici, a
ta shořela. To se stalo 20. června za 6. Honoriova konsulátu, který vedl s
Aristainetem. Za tuto pohromu napadl Janovy přátele konstantinopolský
prefekt Optatus, pohan, a proto nepřítel křesťanů. Jak mnohé z nich
potrestal, o tom nechci ani mluvit.
19. KAPITOLA ARSAKIOS A
CHALCEDONSKÝ BISKUP CYRINUS
Za několik dnů byl ve velmi pokročilém věku - bylo mu více než 80 let vysvěcen na biskupa tohoto města Arsakios. Jeho bratr Nektarius před
Janem skvěle spravoval konstantinopolské biskupství. Arsakios svou
neuvěřitelnou laskavostí řídil v klidu biskupství. Chalcedonskému biskupu
Cyrinovi, jemuž mezopotamský biskup Maruthao nerad tak nešťastně šlápl
na nohu, že mu začala hnisat, a nohu mu musili řezat. Ne jednou, ale musili
ji častěji řezat. Otrava se šířila po celém těle, takže i druhou nakaženou nohu
mu musili amputovat Zmínil jsem se o tom proto, že podle mnohých
Cyrinus takto trpěl poněvadž nadával Janovi a protože, jak jsem řekl,
nazýval jej pyšným. Dále když na předměstí Konstantinopole napadlo velké
množství krup - stalo se to 30. září za výše uvedených konsulů - se hodně
povídalo, že se to stalo z Božího hněvu pro Janovo sesazení. Tuto pověst
posílila smrt císařovny, neboť zemřela 4 dny po tomto krupobití. Jiní zase
říkali, že Jan byl po zásluze sesazen proto, že na cestě do Efezu, kde
ustanovil biskupem Heraklida, odňal četné kostely novatiánům i těm, kteří
slavili velikonoce 14. dne prvního měsíce a také některým jiným v Asii a
Lydii. Zda skutečně bylo spravedlivé Janovo odsouzení, jak říkají ti, které
urazil; zda Cyrinus byl spravedlivě potrestán, zda kvůli Janovi bylo
krupobití a zda kvůli Janovi zemřela císařovna či to nebylo kvůli tomu, ale z
jiného důvodu či zda to bylo kvůli obojímu, to ví sám Bůh, který vidí skryté
věci a je spravedlivý soudce. Já jsem jen písemně prozradil, o čem si lidé
povídají.
20. KAPITOLA ATTICUS
KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM
Arsakios nebyl dlouho biskupem, protože následujícího roku za druhého
Stilikonova a prvního Antheniova konsulátu 11. listopadu zemřel. Poněvadž
mnoho jich se snažilo stát se biskupem, uplynulo hodně času a až
následujícího roku byl zvolen za konstantinopolského biskupa Atticus za
šestého Arkadiova a prvního Probova konsulátu. Byl to muž velmi zbožný,
pocházel z arménské Sebastie, od mládí byl mnichem, prostřední učennosti,
ale s vrozenou rozvážností. O něm však více připomenu později.
21. KAPITOLA SV. JAN ZLAT. ZEMŘEL V
EXILU
Jan zemřel1 ve vyhnanství v Komaně u Černého moře 14. září za sedmého
Honoriova a druhého Theodosiova konsulátu. Byl to muž jak jsem předtím
uvedl, který se neuvěřitelně snažil být laskavý. Odpouštěl spíše hněv než
přehnanou uctivost. Ač se vášnivě snažil ovládat se, po celý život neovládal
svá ústa. Velmi se divím, když tak horlivě usiloval o mírnost, proč v
některých přednáškách učil, že se má poněkud pohrdat mírností. Když
biskupská synoda povolila pokání těm, kteří po křtu klesli jen jednou, on
neváhal říci: „Kdybys tisíckrát klesl, čiň pokání a vejdi do kostela." Mnohé
tímto morem i své nejbližší urazil. Především jej ostře napadl novatiánský
biskup Sisinnius, který proti jeho výroku napsal knihu. Ostatně to se stalo
již dříve.
1. Zemřel jako 701etý 14. 9. 407. Ve vyhnanství byl 3 roky a 3 měsíce. Biskupem 9 let, 6
měsíců a 16 dní. Pohřben v kostele sv. Basiliska blízko Komany. Po 30 letech byly jeho
ostatky slavnostně přeneseny do Konstantinopole a uloženy v basilice sv. Apoštolů.
22. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ BISKUP
SISINNIUS
Naskýtá se příležitost říci zde něco o Sisinniovi. Byl to muž velmi
výmluvný a velmi se vyznal ve filozofii. Ačkoli se věnoval řečnickému
umění, velmi dobře vysvětloval svatá Písma, takže heretik Eunomius se s
ním kvůli jeho vtipným odpovědím nechtěl ani setkat. Nežil příliš skromně.
I když se velmi ovládal, byl trochu výstřední, jako by holdoval
výstřednostem. Nosil bílé šaty, dvakrát denně se koupal ve veřejných
lázních. Když se jej ptali, proč jako biskup se denně dvakrát koupe,
odpovídal: „Poněvadž potřetí nemohu." Jindy, když navštívil biskupa
Arsakia, se kdosi z příbuzných Akacia ptal, proč biskup nosí neobvyklý šat
a kde je psáno, že by kněz měl nosit bílý šat, řekl mu: „Napřed mi řekni, kde
je psáno, že biskup musí nosit černý oděv." A když tázaný váhal, Sisinnius
místo odpovědi„dodal: „Tedy mi nemůžeš dokázat, že biskup má nosit černý
šat." Šalamoun mě napomenul: „Tvůj šat budiž bílý. Rovněž Spasitel, jak
víme z evangelií, se zjevil v bílém šatu. Rovněž Mojžíš a Eliáš se zjevili v
bílém šatu." Nad takovými a jinými odpověďmi přítomní žasli. Když
Leontinus, biskup z Ancyry v Malé Galatii, odňal novatiánům kostel, přišel
k němu Sisinnius a prosil ho, aby jim kostel vrátil. Tehdy Leontinus hněvivě
odpověděl: „Vy, novatiáni, nesmíte mít kostely. Nežádáte pokání, uzavíráte
před lidmi Boží laskavost." Na tyto Leontinovy výtky proti novatiánům
odpověděl Sisinnius: „Nikdo neprojevuje lítost tolik jako já." Leontinus na
to: „Proč?" Sisinnius mu odpověděl: „Protože jsem tě spatřil." Když mu
biskup Jan vytýkal, že jedno město nemůže mít dva biskupy, odpověděl mu
Sisinnius: „Nemá mít." Jan s touto odpovědí nebyl spokojen. „Vidím tedy,"
řekl, „že sám chceš být biskupem." Sisinnius mu tedy řekl: „To neříkám, ale
že pouze ty mne nepovažuješ za biskupa." Jan byl touto odpovědí velmi
podrážděn. Já ti zakazuju kázat, protože jsi heretik." Sisinnius mu vtipně
odpověděl: „Odměním tě za to, když mne zbavíš takové práce." Touto
odpovědí se Jan uklidnil. „V tom ti nebráním," pravil, „jestliže ti to dělá
ootíže." Tak vtipně tedy odpovídal Sisinnius. Dlouho by trvalo připomínat
všechno, co řekl. Spokojil jsem se tedy říci jen tolik málo, jaký byl. Říkám
však, že proslul učeností u všech biskupů, kteří v té době žili, a proto jej
všichni milovali a ctili. Také všichni přední senátoři jej obdivovali. Třebaže
napsal velmi mnoho knih napsaných krásnou řečí s básnickými výrazy,
přece byl více chválen za to, co řekl, než za to co napsal. V jeho tváři, Hlase,
oblékání, pohledu a vystupování se zračila jemnost, vkus. Pro tyto vlastnosti
byl velmi oblíben u všech sekt i biskupa Attika. Myslím, že jsem řekl o
Sisinniovi toho dost.
23. KAPITOLA SMRT IMPERÁTORA
ARKADIA
Nedlouho po Janově smrti zemřel imperátor Arkadius. Byl to laskavý a
mírumilovný člověk. V poslední době svého života byl prý velmi zbožný.
Tehdy se stalo toto: V Konstantinopoli byl velmi velký dům zvaný Karya.
Na dvoraně rostl kaštan, na kterém prý byl oběšen mučedník Akacius. Proto
byl u tohoto stromu postaven kostelík. Imperátor si přál vidět toto místo.
Vešel do kostelíka pomodlit se. Kdo bydleli kolem, přišli do kostelíka, aby
viděli imperátora. Někteří vyšli z kostela a snažili se zaujmout místo na
ulicích. Doufali, že budou moci lépe vidět imperátorovu tvář a jeho družinu.
Jiní doprovázeli imperátora z kostela, až všichni muži, ženy i děti byli mimo
kostel. Když se tak stalo, dům u kostelíka se zřítil. Povídalo se, že díky
modlitbám imperátora bylo tolik lidí zachráněno před smrtí. Toto se zde
stalo. Arkadius zanechal osmiletého syna Theodosia. Zemřel za konsulů
Bassa a Filipa 1. května v roce 297 olympiády.1 S otcem vládl 13 let. Když
mu zemřel otec, bylo mu 31 let. Po otcové smrti vládl 14 let.
Kniha obsahuje 12 let a 6 měsíců.
Konec šesté knihy.
1. 408
VII. KNIHA
1. KAPITOLA THEODOSIUS MLADŠÍ (II.),
ANTHENIUS
Po smrti imperátora Arkadia 1. května za konsulů Bassa a Filipa řídil
západní část impéria jeho bratr Honorius.1 Osmiletý syn Arkadia
Theodosius Mladší2 vládl na Východě prostřednictvím prefekta Anthenia.
Tento Anthenius byl vnukem Filipa, který za vlády Konstantia vyhnal z
kostela biskupa Pavla a na jeho místo ustanovil Macedonia. Anthenius
obehnal Konstantinopolis pevnými hradbami. Byl to muž nejen zdánlivě, ale
také skutečně nejrozumnějším ze všech lidí té doby. Nic nedělal neuváženě.
Při státních záležitostech se vždy radil se svými přáteli, především se
sofistou Troilem, který svou vrozenou moudrostí a obzvláštní znalostí
občanských záležitostí se vyrovnal Antheniovi. Proto se Anthenius téměř při
všech svých státnických povinnostech s ním radil.
1. Honorius 395-423;
2. Theodosius Mladší' (II.) 408-450.
2. KAPITOLA KONSTANTINOPOLSKÝ
BISKUP ATTIKOS
Když imperátorovi Theodosiovi bylo 8 let, velmi pochvalně spravoval
konstantinopolské biskupství již 3 roky Attikos, jak jsme již dříve uvedli.
Nebyl příliš učený, ale vynikal svou zbožností a rozvahou. Proto v jeho
době se církve vzmáhaly. Nejen připoutal k sobě příznivce své víry, ale sami
heretici žasli nad jeho moudrostí. Nechtěl jim dělat nepříjemnosti, a i když
jim pohrozil, zase byl k nim vlídný. Také nezanedbával studium. Velmi
zdatně vysvětloval staré spisovatele a strávil při tom valnou část noci. Nikdy
se nedal obelstít vychytralostí filozofů a sofistů. Byl zdvořilý k příchozím, a
kdo měli zármutek, sdílel jej s nimi. Všem se stal vším, jak čteme u Pavla.
Když se stal knězem, napřed si přednášky pečlivě psal a doslova naučil a
pak v kostele přednesl. Když častým kázáním a pílí získal větší odvahu,
začal kázat bez přípravy. Učil lidově. Jeho přednášky byly takového druhu,
že jednak posluchači se jim učili nazpaměť, jednak byly opisovány pro další
generace. O jeho povaze, způsobu jednání i učení jsme toho asi dost napsali.
Přistupme tedy k vyprávění událostí v jeho době, které si zaslouží zapsat je
pro příští generace.
3. KAPITOLA UDÁLOSTI V SYNADĚ
Kterýsi biskup v Synadě, Theodosius, ve městě v pakatiánské Frygii - ve
městě bylo velmi mnoho macedoniánů - krutě pronásledoval heretiky.
Nejenže je vyhostil z města, ale vypověděl je i z venkova. Nejednal podle
zvyku pravověrné církve, která nepronásleduje lidi ani tak nečinil z pravé
upřímné víry, nýbrž z hanebné touhy po penězích. Chtěl tím vynutit od
heretiků peníze. Neopomenul nic, čím by mohl macedoniány potrápit.
Použil proti nim kleriky svého kostela a znepokojoval je všemožným
způsobem. Spoutané přiváděl před soud. Zvláště jejich biskupu Agapetovi
činil různá příkoří. Když si myslel, že přední muži v provincii nemají dost
sil ani autority potrestat macedoniány, rychle se odebral do Konstantinopole
a tam žádal, aby to přikázal prefekt provincie. Zatímco se biskup
Theodosius zdržoval kvůli té záležitosti v Konstantinopoli, Agapetus,
kterého jsem poznal jako představeného macedoniánské sekty, se vrátil k
správnému a zdravému názoru na víru. Poradil se s veškerým klérem, svolal
lid své církve a přesvědčil je, aby přijali víru v soupodstatnost. Na to s
velkým množstvím, ano, s veškerým lidem přispěchal do kostela. Po
modlitbách usedl na křeslo, na kterém sedával Theodosius. Sjednotil lid,
poučil jej o víře v soupodstatnost a pak se ujal správy kostelů v Synadě.
Zanedlouho se Theodosius vrátil do Synady. Přinesl s sebou prefektův
příkaz, na který spoléhal. Nevěděl však, co se za jeho nepřítomnosti stalo, a
proto ihned spěchal do kostela. Přítomní jej vyhnali, a nakonec odešel do
Konstantinopole. V Konstantinopoli si trpce stěžoval biskupu Attikovi, že
byl neprávem zbaven biskupství. Attikos věděl, že to, co se stalo, církvi
prospělo. Těšil Theodosia, že teď bude žít v klidu a že musí dát přednost
před osobními výhodami tomu, co prospívá všem. Mimo to napsal
Agapetovi, aby si podržel biskupství a že uražený Theodosius mu nebude
dělat žádné obtíže.
4. KAPITOLA POKŘTĚNÝ ŽID ZBAVEN
OCHRNUTÍ
Jako velmi prospěla církvi tato událost, kterou jsem připomenul, že se stala
v době Attikově, tak v téže době byly zaznamenány zázraky a uzdravení.
Jakýsi Žid byl po mnoho let ochrnulý a připoután na lůžko. Když vyzkoušel
všechny způsoby léčby, všechny židovské modlitby a zaříkávání a shledal,
že to nic nepomáhá, utekl se ke křesťanskému křtu. Byl pevně přesvědčen,
že tímto jakoby pravým lékem bude uzdraven. To bylo velmi brzo
oznámeno Attikovi. Attikos tedy Žida poučil o základech víry, a aby doufal
v Krista. Pak přikázal přinést jej na lehátku ke křtitelnici. Ochrnulý Žid,
jakmile s upřímnou vírou přijal křest a byl vyzdvižen z křestní koupele, byl
ihned uzdraven. Touto událostí byli přemnozí pohané přivedeni k víře a byli
pokřtěni. Židé však, ač žádali znamení a zázraky, přece nemohli být
znameními přivedeni, aby uvěřili.
5. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ KNĚZ
SABBATIUS
Ačkoli lidé dostali takové dobrodiní od Krista, přece je mnozí nepovažovali
za nic a nadále se oddávali své špatnosti. Nejen Židé nechtěli uvěřit,
přestože viděli znamení. I jiní, kteří rádi napodobují židovské obřady,
smýšlejí jako Židé. Již jsem se zmínil o Sabbatiovi. Ten se nechtěl spokojit
jen kněžskou důstojností, ale velmi usiloval stát se biskupem. V této době
použil příležitost slavit velikonoce židovským způsobem a oddělil se od
novatiánské církve. Ve městě, v místě zvaném Suchý vrch, kde je nyní
Arkadiovo náměstí, konal shromáždění odděleně od svého biskupa, a tam se
dopustil odsouzeníhodného činu. V den, kdy se konala svatá bohoslužba a
četla se při ní část evangelia, v níž jsou slova „Přišel den přesnic, který se
nazývá Pascha (kdy musil být zabíjen beránek)" (4k 22,7), přidával sám
ještě, co nikde nebylo napsáno ani co nikdo nikdy neslyšel „Zlořečený
každý, kdo neslaví Paschu (velikonoce) bez nekvašeného chleba". Když se o
tom mnozí dozvěděli, došlo to až tak daleko, že prostí novatiánští laici se
zřekli své víry a přešli k jeho učení. Nepomyslil, jaké bude mít následky
tento drzý dodatek. Drzé zneužití Božích slov skončilo nešťastně.
Zanedlouho totiž, když slavil velikonoční svátek podle svého zvyku a mnozí
ze zvyku přišli a celou noc bděli, zmocnil se jich hrozný, vskutku ďábelský
neklid. Zdálo se jim, že vidí svého biskupa Sisinnia, jak na ně útočí s
množstvím lidí. Nastal zmatek a oni - pravděpodobně to bylo v noci stěsnáni na úzký prostor do sebe navzájem vráželi. V tom zmatku zahynulo
více než 70 lidí. Po této události mnozí od Sabbatia odpadli. Někteří však
lpěli na pošetilém a nechutném názoru na velikonoce. Jak Sabbatius,
porušiv přísahu, se dostal na biskupský stolec, řekneme později.
6. KAPITOLA PŘEDNÍ MUŽI ARIÁNSKÉ
SEKTY V TÉ DOBĚ
Biskup ariánské sekty Dorotheus, o němž jsme se zmínili, že byl přeložen z
Antiochie do Konstantinopole, zemřel jako 1191etý za sedmého konsulátu
Honoriova a za druhého konsulátu Augusta Theodosia 9. listopadu. Po jeho
smrti se stal biskupem ariánské sekty Barbas. V jeho době dostala tato sekta
dva znamenité muže, jejichž pomocí začala rozkvétat, Timothea a Georgia.
Oba byli kněžími. Georgius vynikal ve světských vědách, naproti tomu
Timotheus se zcela věnoval posvátným Božím Písmům. Georgius měl stále
při sobě knihy Platona a Aristotela. Timotheus se zcela ponořil do Origena.
Když Timotheus veřejně vykládal Písmo svaté, prohlašoval, že zná
hebrejsky. Již předtím byl u sekty psathyriánů. Georgius byl vysvěcen na
kněze Barbasem. Často jsem mluvil s Timotheem. Poznal jsem, že byl
připraven odpovědět na kterékoli otázky a jasně vysvětloval temná místa ve
svatých Písmech. Vždy uváděl Origena jako hodnověrného svědka toho, co
řekl. Divím se, proč tito dva zůstávali u ariánské sekty, když jeden se opíral
o Platona a druhý se zcela věnoval vysvětlování Origena. Ani Plato totiž
netvrdil, že počátek bytí má - tak to nazýval - druhou a třetí příčinu, a
Origenes zase všude vyznával, že Syn je stejně věčný jako Otec. Zůstáván
sice ve své církvi, přece však opatrně opravovali názor ariánské sekty. Svým
učením ji očistili od četného Áriova rouhání. Tolik o nich. Nedlouho po
smrti novatiánského biskupa Sisinnia za výše uvedených konsulů se stal
jejich biskupem Chrysanthus. O něm později řekneme více.
7. KAPITOLA ALEXANDRIJSKÝ BISKUP
CYRIL
Krátce nato za devátého Honoriova a pátého Theodosiova konsulátu 15.
října zemřel na stařeckou sešlost (léthargikó pathei) alexandrijský biskup
Theofilus.1 V Alexandrii tehdy došlo ke sporu o volbě biskupa. Jedni se
snažili povýšit na biskupský stolec Timothea, jiní Theofilova bratra Cyrila.
Ačkoli prefekt vojenské posádky Abudatius podporoval Timothea, přece 3
dny po Theofilově smrti dostal biskupské křeslo Cyril. Zároveň dostal větší
moc, než jakou měl před ním Theofilus. Alexandrijský biskup mimo moc
nad kněžstvem dostal totiž i moc světskou. Proto Cyril uzavřel novatiánské
kostely v Alexandrii, odňal jim posvátné pokladnice a jejich biskupa
Theopempta zbavil všeho majetku.
1. Theofilus známý svým nepřátelským postojem vůči sv. Janu Zlat. Zemřel 15.10.412.
8. KAPITOLA MEZOPOTAMSKÝ BISKUP
MARUTHAS
V této době se v Persii velmi rozšířilo křesťanské náboženství z tohoto
důvodu: Římané a Peršané si často vyměňovali svá poselstva. Proč se tak
dělo, bylo mnoho důvodů. A tak doba si vyžádala, aby římský imperátor
poslal k perskému králi mezopotamského biskupa Maruthase. Král,
poněvadž věděl, že Je to muž obzvláště zbožný, si jej velmi vážil a
považoval ho za Božího muže. Mágy, kteří měli u perského krále velký vliv,
to velmi znepokojovalo. Báli se, aby král na radu Marathovu nepřijal
Kristovu víru. Maruthas totiž pomocí modlitby vyléčil královy
dlouhotrvající bolesti hlavy, které nemohli mágové vyléčit. Proto si
vymysleli mágové lest, kterou chtěli krále oklamat. Peršané uctívají oheň
jako boha a král v jakémsi domě uctíval stále hořící oheň. Proto ukryli pod
podlahou člověka, který by v době, kdy se tam král modlil, měl volat:
„Nutno vyhnat krále pro jeho bezbožnost z království, protože považuje
křesťanského kněze za božskou bytost." Když to Isdigernes - tak se
jmenoval král - uslyšel, i když si Maruthase vážil, přece nařídil jej vyhnat.
Tehdy Maruthas, opravdu Boží muž, se neustále vroucně modlil a odhalil
podvod mágů. Řekl králi: „Nedej se podvést, králi! Vstup do domu a až
uslyšíš hlas, odkryj podlahu a snadno poznáš podvod. To nemluví oheň, ale
je to lest nastrojená lidmi." Král jednal podle rady Maruthase a vstoupil do
domu, kde stále hořel oheň. Jakmile uslyšel znovu hlas, přikázal prokopat
podlahu. A tak dopadl hlas, který domněle byl považován za hlas boha. Král
se kvůli tomu velmi rozhněval a přikázal zabít každého desátého mága. Pak
řekl Marathovi, aby vystavěl kostely, kde bude chtít. Tím se křesťanské
náboženství u Peršanů velmi rozšířilo. Tehdy Maruthas odešel z Persie do
Konstantinopole. Zanedlouho se zase vrátil do Persie s poselstvem. Aby král
nepřijal Maruthase, vymyslili si mágové znovu jinou lest. Na místo, kam
král chodíval, dali jakousi zapáchající věc. Šířící se zápach pak přičítali
křesťanům. Král, který již dříve podezříval mágy, vypátral, že šířící se
zápach zavinili sami mágové. Proto četné z nich přísně potrestal a
Maruthase si ještě více vážiL Římany začal velmi milovat a vážit si jejich
přátelství. Málo chybělo, když Maruthas spolu s perským biskupem
Abdaasem podal jiný důkaz víry - oba totiž stále bděli na modlitbách a
vyhnali démona, který sužoval králova syna - aby se stal křesťanem. Smrt
však jej překvapila dříve, než se stal zcela křesťanem. Po jeho smrti se stal
králem jeho syn Bararanes. V jeho době, jak řeknu později, byly porušeny
smlouvy mezi Římany a Peršany.
9. KAPITOLA BISKUPOVÉ V ANTIOCHII A
ŘÍMĚ
Téměř v téže době v Antiochii po zemřelém Flavianovi1 nastoupil biskup
Porfyrius. Po Porfyriovi řídil církev Alexander. V římské církvi po
Damasovi,2 který se o ni staral 18 let, nastoupil Siricius.3 Po Siriciovi, který
řídil tuto církev 15 let, řídil 3 roky Anastasius.4 Po jeho smrti se ujal správy
církve Innocentius,5 který první začal vyhánět novatiány z Říma a odnímat
jim kostely.
1. Zemřel r. 403-401-407.
2) Damasus 1.366-84;
3) Siricius 384-99;
4) Anastasius I. 399-401;
5) Innocentius I.
10. KAPITOLA ALARICH PUSTOŠÍ ŘÍM
V téže době se zmocnili Říma barbaři. Jakýsi barbar Alarich, spojenec
Římanů, který imperátorovi Theodosiovi pomohl ve válce proti tyranu
Eugeniovi, a proto byl Římany obzvláštně vyznamenán, nemohl klidně
snášet šťastný dech štěstěny. Nechtěl se zmocnit impéria, přece však opustil
Konstantinopolis a rychle se odebral do západních zemí. Přitáhl do Illyrika a
rychle si je podmanil. Na další cestě u ústí řeky Peneus, odkud je cesta přes
pohoří Pindus do Nikopole v Epiru se Thessalové postavili na odpor.
Thessalové v bitvě pobiti asi 3000 lidí. Alarichovi barbaři, kam-vpadli,
zpustošili venkov i města. Nakonec obsadili Řím.1 Začali jej pustošit,
zapalovat četné významné budovy, brát občanům peníze, různým způsobem
mučit a zabíjet četné senátory. Alarich na výsměch impériu prohlásil
imperátorem Attala. Tomu přikázal, aby jeden den šel jako imperátor
obklopeny družinou a druhý den aby šel v šatě otroka. Po této události se
Alarich dal rychle na útěk. Rozšířila se totiž zpráva, že imperátorovo vojsko
postupuje proti němu, a proto dostal strach. Tato zpráva nebyla vymyšlena.
Imperátorovo vojsko skutečně táhlo proti Alarichovi. Alarich tedy tuto
zprávu nemohl snést a, jak jsem řekl, dal se na útěk. Když Alarich táhl na
Řím, jakýsi velmi zbožný mnich prý jej potkal a napomenul jej, aby se
neradoval z tak ohavných špatností, ani aby neměl radost z vraždění a krve.
Alarich prý mu odpověděl: „Jdu tam nerad, ale kdosi mne denně nutí, ano, i
násilím žene a ten mi říká: Jdi a zpustoš Řím." Tolik o Alarichovi.
1. R.408
11. KAPITOLA ŘÍMŠTÍ BISKUPOVÉ V TÉ
DOBĚ
Po Innocentiovi1 byl v čele římské církve 2 roky Zosimus.2 Po jeho smrti
řídil tuto církev Bonifacius.3 Po něm nastoupil Celestinus.4 Ten odebral
novatiánům v Římě kostely a jejich biskupa Rusticula přinutil tajně konat
shromáždění v domech. V té době se novatiáni v Římě velmi rozmohli. Měli
tam mnoho kostelů a velmi mnoho svých přívrženců. Vzplanul proti nim
velký plamen nenávisti. Římští biskupové stejně jako alexandrijští překročili
meze kněžství a snížili se k světskému panování. Proto tito biskupové
neumožňovali klidně slavit shromáždění s těmi, kteří s nimi souhlasili ve
víře v soupodstatnost. Sice je chválili pro stejnou víru, ale přece jim odňali
všechen jejich majetek. Novatiánům v Konstantinopoli se to nestalo. Vždyť
konstantinopolští biskupové kromě toho, ze je schvalovali, jak jsem řekl
často, dovolovali jim konat svá shromáždění.
1) Innocens 1.401-417;
2) Sozimus 417-418;
3) Bonifacius I. 418-422;
4) Celestin I. 422-432.
Innocence vyslal r. 409 císař Honorius k Alarichovi, aby jej odradil od obsazeni Říma.
12. KAPITOLA NOVATIÁNSKÝ BISKUP V
KONSTANTINOPOLI CHRYSANTHUS
Když zemřel Sisinnius, stal se biskupem takřka proti své vůli Chrysanthus,
syn Marciana, novatiánského biskupa před Sisinniem. Chrysanthus od mládí
patřil k imperátorově družině, za vlády Theodosia se stal prefektem v Itálii.
Potom byl ustanoven zástupcem imperátora na britských ostrovech, za
jejichž spravování byl velmi chválen. Když byl trochu starší, šel do
Konstantinopole ve snaze stát se prefektem tohoto města. Nerad se stal
biskupem. Když totiž Sisinnius umíral, zmínil se, že Chrysanthus by byl
vhodný řídit biskupství. Novatiánský lid to považoval za příkaz a zvolil
Chrysantha proti jeho vůli biskupem. Chrysanthus, aby nemusil přijmout
toto břemeno, tajně odešel. Sabbatius v domnění, že mu nastal příhodný čas
zmocnit se řízení kostelů, bez ohledu na svou přísahu získal některé
nevýrazné biskupy, aby na něho vložili ruce, aby jej vysvětili na biskupa.
Mezi nimi byl Hermogenes, kterého předtím Sabbatius kvůli jeho knihám
plným rouhání exkomunikoval. Sabbatiův záměr se přesto nesplnil. Lidé,
poněvadž nenáviděli Sabbatia pro jeho hanebné jednání - věděli, proč
uchvátil biskupský stolec - všemožně se snažili vypátrat Chrysantha. Našli
jej skrývajícího se v Bithynii, chopili jej a posadili na biskupský stolec.
Chrysanthus byl muž nejen moudrý, ale také nesmírně skromný. Jeho úsilím
byly novatiánské kostely v Konstantinopoli zvelebeny. On první rozdal zlato
ze svého majetku chudým. Od kostelů krom dvou požehnaných chlebů o
nedělích vůbec nic nepřijímal. Tak se staral o svůj kostel, že tehdy velmi
výmluvného rétora Ablabia, který byl z jeho kostela, vzal ze školy sofisty
Troila a povýšil jej do kněžského stavu. Jeho krásná ostrá kázání dosud
existují. Ablabius se později stal biskupem novatiánské církve v Nicei, kde
rovněž vyučoval rétorice.
13. KAPITOLA PROGRAM
ALEXANDRIJSKÝCH ŽIDŮ
V této době vyhnal alexandrijský biskup Cyril Židy z tohoto důvodu:
Alexandrijští měli obzvláštní zálibu ve sporech. Jakmile se jim naskytla
příležitost, dopouštěli se téměř neuvěřitelných činů. Lid se neuklidnil,
dokud netekla krev. V té době vznikla u nich výtržnost. Pro nic důležitého,
ale kvůli komediantům. Tato špatnost se rozmohla po všech městech. V
sobotu se velmi mnoho lidí totiž šlo podívat na jakéhosi komedianta. Židé v
tento den mají svátek a místo aby šli poslouchat Zákon, šli se podívat na
divadlo. Tento den zavinil hádku mezi oběma stranami. Ačkoli alexandrijský
prefekt trochu zmírnil nepřátelství. Židé přece jen nepřestávali být nepřáteli.
I když Židé se vždy chovali nepřátelsky vůči křesťanům, přece kvůli těm
komediantům byli ještě nepřátelštější. A tak když alexandrijský prefekt
oznamoval v divadle politeiai - tak totiž Alexandrijští nazývají prefektova
nařízení - přišli tam také přátelé biskupa Cyrila vyslechnout prefektem
vyhlášená nařízení. Mezi nimi byl učitel, který učil děti psát, jakýsi Hierax.
Byl velmi pozorným posluchačem biskupa a velmi horlivě tleskal
biskupovým kázáním. Jakmile jej lidé spatřili v divadle, začali křičet, že
přišel do divadla jen proto, aby lid popudil k hádce. Orestes nenáviděl moc
biskupů, poněvadž biskupové příliš oklestili moc těch, kteří byli ustanoveni
řídit úřady. Tehdy měl ještě větší nenávist, poněvadž si myslel, že Cyril chce
vyzvědět, co Orestes zase nařídil. Proto Hieraxa v divadle zatkl a potrestal.
Když se to Cyril dozvěděl, pozval židovské předáky a pohrozil jim trestem,
jestliže nepřestanou brojit proti křesťanům. Židé se dozvěděli o biskupových
hrozbách a ještě více se rozzlobili. Začali vymýšlet, čím by se křesťanům
pomstili. Ukážu, proč Židé byli vyhnáni z Alexandrie. Židé měli na
smluvené znamení - každý měl mít na ruce prsten z datlové kůry -zahájit boj
proti křesťanům. A tak jedné noci na čísi znamení přiběhli ze všech míst
města a chtěli zapálit kostel. Když to křesťané uslyšeli, odevšad se sběhli,
aby kostel uchránili před zapálením. Židé na znamení zdvižené ruky s
prstenem zaútočili na křesťany a koho dopadli, toho zabili. Druhý den
původci zločinu nezůstali utajeni. Cyril těžce nesl, co se stalo. S množstvím
lidu šel přímo k židovské synagoze -tak se nazývá jejich chrám - a některé
zabil, jiné vyhnal z města a lidem dovolil rozkrást jejich majetek. A tak
Židé, kteří už od doby Alexandra Makedonskéno bydleli v tomto městě, byli
tehdy odtud vyhnáni a žili jinde. Jeden ze Židů Adamantius, který vyučoval
lékařství, odešel do Konstantinopole k biskupu Attikovi. Adamantius
později přijal křesťanskou víru a bydlel v Alexandrii. Prefekt města Orestes
tento Cyrilův čin těžce nesl. Velmi ho mrzelo, že tak slavné město bylo
zbaveno tolika lidí. Oznámil to imperátorovi. Rovněž Cyril písemně sdělil
imperátorovi, co Židé udělali. Cyril chtěl se znovu spřátelit s Orestem. K
tomu jej donutil alexandrijský lid. Když Orestes nechtěl nic slyšet o
přátelství, Cyril mu podal knihu evangelií. Myslil si, že to pomůže. Když
však takto nemohl Oresta obměkčit a mezi Orestem a Cyrilem stále
panovalo nepřátelství, přišla pohroma, o které se zmíním.
14. KAPITOLA NITRIJŠTÍ MNIŠI PROTI
ORESTOVI
Někteří odbojní mniši žijící na hoře Nitris jak v době Theofila byli
nepřátelsky naladěni proti Dioskorovi a jeho bratřím, tak i nyní ve svém
hněvu byli ochotni bojovat za Cyrila. A tak asi 500 mužů vyšlo z klášterů do
Alexandrie a počíhali si na prefekta vezoucího se na čtyřkolovém voze.
Začali mu nadávat, že je pomahačem pohanů, a i jinak jej urážet. Protože
podezříval, že to připravil Cyril, prohlašoval, že je křesťanem a že jej v
Konstantinopoli pokřtil Attikus. Když si mniši mysleli, že si nevšímá jejich
nadávek, jeden z nich, Ammonius, uhodil prefekta kamenem do hlavy.
Prefekt byl celý zalit krví. Proto prefektovi úředníci krom několika málo se
tajně vmísili do davu, aby také oni nebyli kamenováni. Mezitím tam přišli
lidé z Alexandrie, aby se pomstili mnichům za prefekta. Mniši krom
Ammonia všichni utekli. Ammonia přivedli k prefektovi. Prefekt, jak žádají
zákony, jej vyslýchal a pak umučil k smrti. Toto se zanedlouho doneslo
imperátorovi. Rovněž Cyril to imperátorovi sdělil písemně. Cyril vzal
Ammoniovo tělo a pohřbil je v kterémsi kostele. Neuvedl však, že je to
Ammonius, ale Thamnasius. V kostele jej vychválil jako vznešeného
mučedníka za víru a přikázal jej nazývat mučedníkem. Čestnější lidé a také
křesťané neschvalovali Cyrilovu snahu vychválit Ammonia. Věděli, že
Ammonius nezemřel jako mučedník ani že nebyl nucen zapřít Krista, ale že
pykal za svou opovážlivost. Proto Cyril nechal Ammonia pomalu zapadnout
v zapomnění. Tím však nebyl utišen nepříjemný spor mezi Cyrilem a
Orestem. Jiná podobná pohroma spor obnovila.
15. KAPITOLA FILOZOFKA HYPATIA
V Alexandrii žila jakási žena jménem Hypatia. Byla dcerou filozofa
Theonise. Tak pokročila ve vědách, že daleko překonala všechny filozofy
své doby. Nejenže vstoupila do platónské školy založené Plotinem,1 ale také
obory všech filozofů dovedla vysvětlit všem, kdo ji chtěli poslouchat. Proto
k ní odevšad přicházeli, kdo měli zájem o filozofii. Při svém velkém
sebevědomí, které čerpala z filozofie, neváhala ve vší skromnosti
předstoupit před přední osobnosti. Všichni ji pro její obzvláštní
sebeovládání ctili a přijímali. To vyvolalo závist. Když totiž často hovořila s
Orestem, začal ji církevní lid obviňovat, že zcela znemožnila smír biskupa s
Orestem. Proto jistí lidé povahově vznětlivější, jejichž vůdcem byl lektor
kostela Petr, si na ni počíhali, když se odněkud vracela domů, shodili ji z
vozu, přivedli do kostela zvaného Kaisarion. svlékli z ní šaty, rozdrásali jí
tělo ostrými střepy až k smrti, pak jí uťali údy, donesli ji na místo zvané
Cinaron a tam ji spálili. Tento zločin poskvrnil pověst Cyrila i alexandrijské
církve. Vždyť kdo vyznávají křesťanské náboženství, nesmějí zabíjet, válčit
ani něco podobného dělat. Toto se stalo ve 4. roce Cyrilova episkopátu a v
10. roce Honoriova a 7. roku Theodosiova konsulátu vBřeznu v postní době.
1. Plotinos (204-270) pocházel z egyptského města Lykopole. Základní otázkou Plotinovy
filozofie byl pojem Boha a jeho poměr k světu. Jako Filon i Plotinos učí, že člověku není
vůbec možno plně pochopit a poznat božství. Víme jedině, že Bůh je, ale nevíme, co jest.
Dovedeme pouze postihnout, čím být nemůže, neboť všechny naše pojmy odvozené z
konečných věcí nestačí na vyjádření jeho nekonečnosti (Josef Kratochvíl, Meditace věků I,
str. 214).
16. KAPITOLA ŽIDÉ ZNOVU PROVOKOVALI
KŘESŤANY
V krátké době nato byli Židé za zločin spáchaný na křesťanech potrestáni v
místě zvaném Innestar ležícím mezi Chalkidou a Antiochií. Židé jako
obvykle pořádali zábavu, při které se dopouštěli špatností. Velmi opilí začali
při zábavě urážet nejen křesťany, ale i samotného Krista, a vysmívat se kříži
i těm, kteří vkládají svou naději v Ukřižovaného. Dopustili se při tom i
tohoto zločinu: Chytili křesťana Petra, přivázali ho na kříž a vyzdvihli ho.
Nejprve se mu posmívali, potom hanebným způsobem jej tak dlouho bili, až
při mučení zemřel. Vznikla proto mezi nimi a křesťany bitka. Byli o tom
zpraveni imperátoři. Ti dopisem zaslaným úřadům té provincie naznačili,
aby se postarali původce zločinu zatknout a náležitě potrestat. A tak Židé
tam bydlící byli přísně potrestáni za zločin, kterého se dopustili v žertu.
17. KAPITOLA PODVODNÝ KŘEST ZA
NOVATIÁNSKÉHO BISKUPA PAVLA
V té době zemřel novatiánský biskup Chrysanthus. Spravoval svěřené
kostely 7 let a zemřel za konsulů Monaxia a Plintha 26. srpna.1 Po jeho
smrti se stal biskupem Pavel, který předtím učil latinu, později však toho
nechal a uchýlil se k mnišskému životu. Založil mužský klášter, který se
nijak nelišil od klášterů na poušti. Sám jsem se přesvědčil, že mniši musí žít
jako mniši podle pravidel Evagria. Zcela napodobil pravidla Evagriova.
Stále se postil, málo mluvil, nejedl masité pokrmy, zřídka ani víno a olej.
Pomáhal kromě jiných i potřebným, stále navštěvoval vězně, prosil u úřadů
za postižené nějakou pohromou. Pro jeho obzvláštní zbožnost úřady ochotně
vycházely jeho žádostem vstříc. Není třeba dlouho mluvit o jeho ctnostech.
Toliko o jedné události hodné písemného zaznamenání se musím zmínit.
Jakýsi prohnaný Žid, předstíraje, že je křesťan, byl častěji pokřtěn. Za tento
svůj podvod získal hodně peněz. Mnohé z různých sekt takto obelstil. Přijal
křest od ariánů i macedoniánů. A když neměl koho podvést, přišel konečně
k novatiánskému biskupu Pavlovi. Řekl, že velmi touží dát se pokřtít, a
prosil, aby Pavel tak učinil. Pavel zkoušel jeho úmysl. Řekl mu, že jej
nepokřtí dříve, dokud jej nepoučí o víře a dokud se nebude on po mnoho dní
postit. Žid, i když proti své vůli, byl přinucen postit se, důrazně trval na tom,
aby byl pokřtěn. Poněvadž tak vytrvale žádal křest, Pavel jej nechtěl urazit a
přichystal potřebné věci ke křtu. Pro něho přinesl bělostný šat, přikázal
naplnit křtitelnici vodou. Pak Žida vedl, aby jej pokřtil. Tu všechna voda
jakousi Boží mocí se ztratila. Ani biskup, ani přítomní přesně nevěděli, proč
se tak stalo. Domnívali se, že voda vytekla otvorem na dně křtitelnice,
kterým jindy vypouštěli vodu. Otvor dobře utěsnili a znovu na plnili
křtitelnici. A když byl Žid podruhé veden ke křtitelnici, voda opět zmizela.
Tehdy mu Pavel řekl: „Člověče, buďjsi podvodník nebo jsi přijal křest, aniž
jsi věděl, co to znamená." Kvůli tomuto zázraku se sběhlo mnoho lidí. Kdosi
náhodou poznal Žida, když jej křtil biskup Attikos. Tento zázrak se stal
skrze biskupa novatiánů Pavla.
1. R. 419
18. KAPITOLA VÁLKA ŘÍMANŮ S PERŠANY
Po smrti perského krále Isdigerda, který křesťany žijící v Persii
nepronásledoval, se ujal vlády jeho syn Bararanes. Podněcován mágy, začal
křesťany pronásledovat, mučit a jinak po perském způsobu týrat. A tak
křesťané žijící mezi Peršany byli nuceni utéci se k Římanům a prosit, aby je
Peršané neutlačovali. Biskup Attikos je laskavě přijal, snažil se jim pomoci
a záležitost oznámil imperátorovi. V té době byli Římané nepřátelsky
naladěni proti Peršanům z jiného důvodu. Peršané a horníci, které Římané
najali k dolování zlatých žil, nechtěli zlato odevzdávat a ještě vzali římským
obchodníkům peníze. Tato nepříjemná událost silně napomohla k tomu, že
křesťané hledali útočiště u Římanů. Perský král totiž poslal posly, aby si
křesťany vyžádali zpět jako zběhlé otroky. Římané však nevydali zpět ty,
kteří se k nim utekli. Dokonce je nejen jako prosebníky chránili, ale také
všemožně jim pomáhali šířit křesťanské náboženství. Rozhodli se raději vést
válku proti Peršanům než dopustit, aby křesťané tam bídně zahynuli. Zrušili
tedy smlouvy a vypukla velmi hrozná válka.1 Podle mého názoru nebude na
škodu něco zběžně o tom říci.
Římský imperátor první poslal proti Peršanům vojsko vedené Ardaburiem.
Ten vpadl přes Arménii do Persie a zpustošil provincii Azazenu. Velitel
perského krále Narzaios vyšel proti němu s perským vojskem. Byla svedena
bitva. V bitvě přemožený Arzaios se dal na útěk. Potom, poněvadž to
považoval za výhodné, chtěl přes Mezopotamii znenadání vpadnout na
římské území nechráněné vojskem, aby se tak pomstil Římanům. Velitel
římského vojska poznal Narzaiův úmysl. Proto rychle vyplenil Azazenu a
rovněž chvátal do Mezopotamie. Tak Narzaios, i když sebral velké vojsko,
přece jen nemohl vpadnout na římské území. Když přitáhl do Nisibi - leží
mezi římským a perským územím, ale je pod vládou Peršanů - naznačil
Ardaburiovi, že se s ním chce setkat a projednat s ním místo a dobu bitvy.
Ardaburius odpověděl poslům: „Oznamte Narzaiovi má slova: Ne, kdy ty
chceš, budou římští imperátoři válčit." Jakmile římský imperátor poznal, že
Peršan posta vil proti němu mohutné vpjsko vložil veškerou naději v Boha a
poslal proti Peršanům silné vojsko. Z*e imperátorovi pomohl Bůh,
poněvadž doufal v jeho pomoc, možno vidět z tohoto: Když
Konstantinopolští měli strach a nebyli si jisti vítězstvím, zjevili se některým
v Bithynii, kteří musili jít do Konstantinopole, Boží andělé a přikázali jim
oznámit Konstantinopolským, aby byli klidní, modlili se a pevně doufali v
Boha. Římané že zvítězí a oni že jsou posláni od Boha zařídit bitvu. Když to
Konstantinopolští uslyšeli, nejenže město bylo tím povzbuzeno, ale i vojáci
byli ochotnější bojovat. Když válka, jak jsme řekli, byla přenesena z
Arménie do Mezopotamie, Římané obklíčili Peršany v městě Nisibi, přitáhli
ke hradbám dřevěné věže, které se pohybovaly jakýmsi strojem, a pobíjeli
bojovníky na hradbách, které se snažili chránit. Perský král Bararanes
zpraven o tom, že území Azazenů je zpleněno a že jeho vojáci jsou ve městě
Nisibenů obklíčeni, rozhodl se sám se svým vojskem jít proti Římanům. A
poněvadž měl strach z římského vojska, požádal o pomoc Saracény, jimž
velel Alamundanos, muž válečnického ducha. Ten přivedl nesmírné
množství Saracénů a perskému králi vzkázal, aby důvěřoval. Sliboval, že
zanedlouho si nejen Římany podmaní, ale že mu odevzdá i Antiochii v
Sýrii. Jeho slib se nesplnil, neboť Bůh nahnal Saracénům tak velký strach,
že si mysleli, že na ně vtrhlo římské vojsko. V tom zmatku, poněvadž
neměli kam utéci, vrhali se v plné výzbroji do řeky Eufratu, ve kterém se
utopilo asi 100 tisíc lidí. To se stalo Saracénskému vojsku. Římané obsadili
Nisibi. Když se Římané dozvěděli, že perský král proti nim vede velký
počet slonů, byli tím velmi vystrašeni. Zapálili všechny stroje, které
používali při obléhání a vrátili se na své území. Abych příliš neodbočil,
myslím, že bych měl v tichosti přejít, které bitvy potom byly svedeny, jak
druhý římský velitel Aerobindus porazil při zápase kteréhosi daleko
silnějšího Peršana, proč Ardaburiusúkladně zavraždil 7 perských šlechticů i
jak druhý římský velitel Vitianus pronásledoval zbytky saracénských vojsk.
1. Klid zbraní trval (podle Baronia) od r. 381-420, kdy Bararanes (Vararanes) vypověděl
Římanům válku.
19. KAPITOLA POSEL PALLADIUS
Tyto události byly rychle oznámeny imperátoru Theodosiovi. Proč se tak
rychle dozvěděl o událostech v tak vzdáleném místě, vysvětlím. Imperátor
měl jakéhosi duševně i tělesně silného Palladia. Ten na koni za 3 dny zdolal
vzdálenost od hranic římského impéria a perských hranic a za stejně tolik
dní se vrátil do Konstantinopole. Tento také velmi rychle projel všechny
části světa, kam jej imperátor poslal, takže o něm kdosi řekl: „Tento muž
ukázal, že velmi rozlehlé impérium je pro jeho rychlost velmi malé." I
perský král, když to o něm uslyšel, bezmála užasl. Tolik stačí o Palladiovi.
20. KAPITOLA PERŠANÉ OPĚT ŘÍMANY
PORAŽENI
Římský imperátor, který se zdržoval v Konstantinopoli, se dozvěděl o
vítězství. Ačkoli si jeho vojáci tak šťastně vedli, přece si raději přál mír.
Proto poslal k Peršanům Heliona a zplnomocnil jej sjednat s nimi mír. Když
Helion přišel do Mezopotamie na místo, kde si Římané ke své ochraně
vykopali zákopy, poslal šlechtice a pobočníka velitele Ardaburia Maximina
sjednat mír. Maximinus perskému králi řekl, že uzavřít smlouvu o míru jej
neposlal římský imperátor, ale jeho velitelé a že imperátor o tom nic neví;
kdyby mu to bylo sděleno, že by odmítl mír sjednat. Peršan se rozhodl posly
vlídně přijmout. Jeho vojsko bylo totiž hladem zcela vysílené. Tu vojáci
nazývaní u Peršanů Nesmrtelní- počet těchto statečných byl asi 10 000
mužů - poradili králi, aby neuzavíral mír dříve, než oni nezaútočí na
nepřipravené Římany. Král podle jejich rady dal zatím posly hlídat.
Nesmrtelné poslal nachystat Římanům léčku. Ti se rozdělili na dva oddíly a
rozhodli se některou část Římanů obklíčit. Římané spatřili jen jeden oddíl
Peršanů a chystali se na ně zaútočit. Druhý oddíl, který znenadání zaútočil
na Římany, neviděli. V bitvě kterýsi římský velitel jmenován velitelem
Procopiem Boží prozřetelností z návrší pozoroval, že jeho spojenci jsou v
nebezpečí, a udeřil zezadu na Peršany. A tak ti, kteří krátce předtím
obkličovali, byli sami obklíčeni. Jakmile Římané tyto všechny porazili v
krátkém čase, obrátili se proti těm, kteří měli zaútočit ze zálohy, a rovněž je
všechny pobili. Perští Nesmrtelní se tak stali smrtelnými. Kristus je potrestal
za to, že usmrtili mnoho zbožných mužů, kteří Krista uctili svou krví.
Perský král, když se dozvěděl o porážce, předstíral, že o tom nic neví. Přijal
posly a jejich veliteli řekl: „Aniž bych ustoupil, uzavírám mír. Vyhovím ti,
protože jsi nejrozumnější ze všech Římanů." Takto válka, která byla vedena
kvůli křesťanům, ale i bouře proti křesťanům, se skončila za dvou Augustů
za 13. Honoriova a 10. Theodosiova konsulátu a zavládl mír.1
1. Podle Theodorita (H. E. V,39) pronásledování křesťanů od r. 414 trvalo ještě 30 let.
21. KAPITOLA BISKUP AKAKIOS SE UJÍMÁ
PERSKÝCH ZAJATCŮ
V té době se velmi proslavil biskup v Amide1 Akakios. Římští vojáci totiž
zajali perské vojáky ve zpustošené Azazeně a nechtěli je vrátit perskému
králi. Bylo jich 7 tisíc a téměř by zemřeli hladem. Perského krále to velmi
trápilo. Když tedy Akakios poznal bídu vojáků, svolal své kleriky a řekl jim:
„Náš Bůh nepotřebuje ani kopí, ani číše. Nejí ani nepije, poněvadž mu toho
není zapotřebí. Když církev má četné zlaté a stříbrné předměty darované
věřícími, je vhodné těmito věcmi zajaté vojáky osvobodit z vězení a hladem
takřka umořené nasytit." Pomodlil se a dal pak roztavit věci patřící církvi.
Prodal je a za peníze jednak vykoupil zajaté vojáky, jednak dal jídlo
hladovým. Konečně dal vojákům peníze na cestu a poslal je zpět k jejich
králi.Tento čin vynikajícího Akakia vzbudil velký obdiv u perského Krále.
Král se divil, že tímto obojím, válkou i dobročinností, se Římané snaží
vítězit nad nepřítelem. Mimo to perský král prý chtěl vidět Akakia, jak ten
člověk vypadá. Rovněž prý imperátor Theodosius jej pochválil za to, že
splnil královo přání. Po velkém vítězství darovaném z nebe mnozí velmi
výmluvní spisovatelé napsali chvály na imperátora, aby oslavili jeho jméno,
a rozdali je lidu. Také sama císařovna, velmi výmluvná dcera sofisty Leontia
z Atén, otcem dobře vychovaná a velmi vzdělaná, z téhož důvodu napsala
heroickou báseň. Když si ji imperátor vzal za manželku, biskup Attikos,
který z ní učinil křesťanku, dal jí při křtu místo jména Athenais jméno
Eudoxia.
Jak jsem řekl, mnozí spisovatelé vychvalují imperátora. Někteří z nich se
snaží, aby je imperátor poznal, jiní zase, aby si jich lidé všimli. Své
vzdělání, které v potu tváře získali, nechtějí utajit.
1. Amida, město v Mezopotamii u řeky Tigridu.
22. KAPITOLA VLASTNOSTI THEODOSIA
MLADŠÍHO1
Já se nesnažím, aby si mne imperátor všiml ani aby mne poznali lidé.
Rozhodl jsem se připomenout bez okrašlování imperátorovy vlastnosti.
Podle mého názoru nepřineslo by užitek budoucím generacím o nich
pomlčet, poněvadž jsou příkladem správného způsobu života. Ač byl
imperátor vychováván v královském paláci, nebyl změkčilý. Byl tak
moudrý, že těm, kteří s ním hovořili, se zdálo že mnoho zná. Dále byl tak
trpělivý, že statečně snášel zimu i vedro. Často se postil zvláště ve středu a
pátek. Chtěl žít jako křesťan, proto to dělal. Jeho palác se podobal klášteru.
Hned za svítání totiž se svými sestrami zpíval hymny. Zpaměti předčítal
Písmo svaté. S biskupy o něm rozmlouval, jako kdyby byl již dávno
knězem. Také daleko pilněji než Ptolemaios Filadelfos shromažďoval knihy
obsahující Písmo svaté a knihy, které napsali vykladači Písma. Všechny
daleko předčil trpělivostí s laskavostí. Imperátor Julian se sice hlásil k
filozofům, ale nepotlačil hněv proti těm, kteří mu něco vytýkali, a také
jednoho z nich, Theodora, velmi mučil. Theodosius se neobíral
aristotelovskými sylogismy, ale snažil se správně žít. Naučil se nehněvat se,
bolest statečně snášet, nikomu nekřivdit ani se nemstít. Nikdo nikdy jej
neviděl rozhněvaného. Když se ho kdosi ze známých ptal, proč nikoho za
urážku nepotrestal smrtí, odpověděl: „Raději bych chtěl mít moc vrátit
zemřelému život." Jinému, když se jej ptal na totéž, odpověděl: „Pro
člověka není nic zvláštního ani nesnadného zemřít. Není však nikoho krom
Boha, kdo by jej oživil, i kdyby smrt jeho velmi želel." Proto se nestalo, aby
toho, kdo se dopustil zločinu hodného trestu smrti, ve své dobrotivosti
nepovolal zpět od bran města a místa, kde měl být potrestán. V
Konstantinopoli se konaly zápasy s dravou zvěří. Lid křičel, aby někdo z
těch obzvláště odvážných šel zápasit se šelmou. Imperátor prý odpověděl:
„Nevíte, že nejsme zvyklí dívat se na takovou krutou podívanou?" Když to
lid slyšel, odvykl si dívat se na tuto krutou podívanou. Byl tak zbožný, že si
vážil všech Božích kněží, zvláště však těch, o kterých především věděl, že
jsou zbožní. Prý si vyžádal pytel, který nosil místo šatů chebronenský
biskup, který zemřel v Konstantinopoli. Ač byl pytel špinavý, oblékl si jej v
přesvědčení, že obdrží něco ze svatosti zemřelého. Lid si v kterémsi roku
žádal obvyklé hry, ač byla velká bouřka. Když cirkus byl plný lidí, bouře
zesílila. Napadlo spousta sněhu. Tehdy imperátor dal najevo, jak má rád
Boha. Prostřednictvím hlasatelů totiž řekl: „Kéž by to bylo častěji, abychom
zanechali her a prosili místo toho Boha, aby nás uchránil od hrozící bouře."
Sotva to dořekl, všichni v cirku začali prosit Boha. Celé město jako by bylo
jedním kostelem. Tehdy imperátor v prostém šatu uprostřed lidu začal
předčítat žalm. A nedoufal zbytečně. Počasí se uklidnilo a země z Boží
dobrotivosti přinesla bohatou úrodu. Když někdy hrozila válka, po vzoru
Davida utíkal se k Bohu. Byl přesvědčen, že Bůh řídí válku, a pomocí
proseb ji šťastně ukončil.
Zde uvedu, proč krátce po válce s Peršany po smrti Honoria za konsulů
Asklepiodota a Mariana 15. srpna s Boží pomocí porazil Theodosius tyrana
Jana. Podle mého soudu si událost zaslouží, aby byla zaznamenána pro příští
generace. Co se totiž stalo Hebreům pod Mojžíšovým vedením, když
přecházel Rudé moře, totéž se stalo imperátorovým velitelům, když je poslal
proti tyranovi. Stručně to uvedu. Podrobnější vysvětlení, poněvadž by si to
vyžadovalo zvláštního pojednání, přenechám jiným.
1. Theodosius II. (Mladší) r, 408-450.
23. KAPITOLA TYRAN JAN V ŘÍMĚ
Imperátor Theodosius byl zpraven o smrti imperátora Honoria. Přece však
to před ostatními zatajil. Sdělil jim něco jiného, a tím velmi mnohé oklamal.
Rovněž poslal tajně vojáka do dalmatského města Salona se sdělením, aby
vojáci, kdyby někdo se pokusil o převrat, byli připraveni potlačit takový
pokus. Když to tak zařídil, oznámil konečně všem smrt svého strýce.
Mezitím Jan,1 který byl prvním tajemníkem imperátora, nemohl snést své
výhodné postavení a uchvátil moc nad impériem. Poslal k imperátoru
Theodosiovi posly a žádal jej o účast na vládě. Theodosius dal jeho posly do
vězení a velitele Ardaburia, který se ve válce s Peršany výborně osvědčil,
poslal k Janovi. Ardaburius odešel do Salone a odtud se přepravil do
Aquilee. Nepříjemná událost mu však pomohla. Bylo tomu takto: Při plavbě
za nepříznivého větru se dostal do rukou tyrana. Ten jej zajal v naději, že
Theodosius bude přinucen, aby svého velitele Ardaburia zachránil, prohlásil
jej imperátorem. Když to Theodosius uslyšel, on i vojsko poslané proti
tyranovi měli strach, aby tyran neudělal něco Ardaburiovi. Ardaburiův syn
Aspar, když se dozvěděl, že tyran zajal otce a že ohromná barbarská vojska
jdou tyranovi na pomoc, nevěděl, co má dělat. Je jisté, že modlitby
imperátoru opět velmi pomohly. Boží anděl v podobě pastýře totiž převedl
Aspara s vojskem přes bažiny u Raveny - v tomto městě byl tyran a držel tu
velitele Ardaburia -přes které nikdo nepamatuje, že by někdo prošel. Tedy
Bůh otevřel cestu Asparovi, kudy by sám Aspar nemohl projít. Aspar
převedl vojsko bažinou, která Boží pomocí byla vysušena, vstoupil do
městských bran a tyrana přemohl. V té době velmi spravedlivý imperátor,
kterému bylo sděleno, že při hrách v cirku byl tyran zabit, projevil opět svou
velkou zbožnost vůči Bohu. Řekl totiž lidu toto: „Zanechte této zábavy a,
chcete-li, pojďte se mnou. Pojďme do kostela, prosme Boha a místo zabití
tyrana děkujme Bohu." Když to řekl, nejen udělal konec hrám, ale všichni
spolu s imperátorem děkovali Bohu a odebrali se přímo do Božího chrámu.
Tam byli celý den a celé město bylo jako jeden chrám.
1.Tento Jan při obležení Říma byl poslán ke góthskému králi Alarichovi,
jehož byl přítelem. Samovládcem byl dva roky (423-425).
24. KAPITOLA VALENTINIANUS
IMPERÁTOREM1)
Po odstranění tyrana uvažoval Theodosius, koho by prohlásil imperátorem
západní části impéria. Měl velmi mladého bratrance Valentiniana.1 Byl
synem tety Placidy, dcery velkého imperátora Theodosia a sestry Arkadia a
Honoria. Konstantius, kterého Honorius prohlásil imperátorem, řídil
impérium jen krátkou dobu a zemřel. Byl otcem Valentiniana. Theodosius
tohoto svého bratrance ustanovil-v hodnosti césara vládcem v západní části
impéria a správu státu svěřil jeho matce Placidě. Potom se rychle rozhodl jít
do Itálie, aby bratrance prohlásil imperátorem. Moudře poučil Italy, aby
nepodporovali tyrany. Poněvadž byl nemocen, přišel jen do Soluně. Proto
prostřednictvím patricia Helion poslal bratranci imperátorskou korunu a sám
se vrátil do Konstantinopole. Myslím, že jsme o tom řekli dost.
1. Valentinian (III.) 425-55.
25. KAPITOLA BISKUP ATTIKOS
Biskup Attikos obdivuhodně povznesl církev. Jednak ji moudře spravoval,
jednak lid svým učením starostlivě povzbuzoval k ctnostnému životu. Když
viděl, že je církev rozdělena, protože johanité (Janovi přívrženci) konali svá
shromáždění odděleně, nařídil, aby se modlili za Jana (Zlatoústého), jak
tomu bývá u jiných biskupů. Doufal takto, že mnozí z nich se vrátí do
církve. Dále nejenže ve svých kostelích horlivě podporoval chudé, ale i
sousedním městům posílal peníze, aby tak jim ulevil v jejich bídě. Knězi
nicejského kostela Kalliopiovi poslal 300 zlatých s dopisem tohoto znění:
„Attikos pozdravuje v Pánu Kalliopia. Zjistil jsem, že ve vašem městě
panuje hlad a že nekonečně mnoho zbožných nedostává almužnu. Když
mluvím o nekonečném množství, myslím tím množství, které nejsem s to
určit. Peníze jsem dostal od toho, který štědře a plnou rukou rozdává své
bohatství těm, kteří se řádně starají o svůj kostel. Stává se, že někteří žijí v
bídě a ti, co mají hodně, o nich vůbec nevědí. Nejmilejší bratře, přijmi ode
mne těch 300 zlatých a rozdej je chudým, jak sám dobře uvážíš. Kéž bys je
dal ne těm, kteří kvůli svému břichu si po celý život ze žebrání udělali
obchod, ale těm, kteří se stydí za žebrání. Při tom se neohlížej, ke které
sektě patří ani na to, zda s námi mají stejný názor na víru. Jen na jedno hleď:
Abys pomohl těm, které trápí hlad." Tak horlivě pomáhal potřebným i z
velmi vzdálených míst. Když slyšel, že ti, kteří se oddělili od novatiánů
kvůli slavení velikonoc podle židovského zvyku, přenesli Sabbatiovo tělo z
ostrova Rodu - tam zemřel ve vyhnanství - a slavnostně pohřbili a modlili se
za něho na jeho hrobě, poslal tam v kterési noci lidi a nařídil jim, aby
Sabbatiovo tělo dali do jiného hrobu. Když tam jeho ctitelé jako obvykle
přišli a našli prázdný hrob, přestali u druhého hrobu uctívat Sabbatia.
Attikos zaváděl také nová jména. Stanici na pobřeží Černého moře
nazývanou Farmakia - Jedovatá přejmenoval na Therapeia - Léčivou. Kdyby
se tam měla náhodou konat synoda, aby jim to nepřipomínalo místo s
ošklivým jménem. Kterési předměstí Konstantinopole zase nazval
Argyropolis - Stříbrné město z téhož důvodu. Chrysopolis - Zlaté město je
stará stanice na samém konci Bosporu. Zmiňují se o ní četní staří
spisovatelé jako Strabo, Nikolaus, Damascenus i obdivuhodně výmluvný
Xenofon, který v 6. knize svého spisu Kyrova anabaze především mluví o
řeckých událostech. Tato stanice byla za Alkibiada obehnána zdí a byla tu
postavena dekateuterion -celní stanice. Zde totiž lodi přijíždějící z Černého
moře platí clo. A tak Attikos řekl, že by místo toho krásného jména se mělo
jmenovat Argyropolis - Stříbrné město. A jak navrhl, začalo se město tak
nazývat. Když někteří říkali, že novatiáni nesmí konat shromáždění ve
městě, odpověděl: „Nevíte, kolik vytrpěli příkoří, když jsme byli za vlády
Konstantia a Valenta pronásledováni a že jindy osvědčili naši víru? Již kdysi
se oddělili od církve, a přece nic nezměnili na své víře." Dodej k tomu ještě
toto: Když biskupové byli v Nicei kvůli svěcení biskupa, uviděl tam biskupa
novatiánů Asklepiada věkem velmi sešlého. Ptal se, kolik let je biskupem. A
když mu někdo řekl, že 50 let, odpověděl: „Jsi opravdu šťastný, kdo po
takovou řadu let můžeš spravovat tak krásný dar." A tomuto Asklepiadovi
řekl: „Novata sice chválím, novatiány však nikterak nemohu schvalovat."
Na tento tak neobvyklý a cize znějící jeho výrok řekl udivený Asklepiades:
„Proč to říkáš, biskupe?" Tehdy odpověděl Attikos: „Chválím jej, protože
nechtěl sdílet společenství s těmi, kteří obětovali modlám. To bych učinil i
já. Nechválím však novatiány, poněvadž vylučují ze společenství laiky, kteří
se lehce provinili." Na to odpověděl Asklepiades: „Krom hříchu obětování
modlám je mnoho jiných smrtelných hříchů, jak je zřejmé z Písma svatého,
a pro ně nejen vylučujete kleriky, ale my i laiky, poněvadž odpouštět jim je
dáno pouze Bohu." Attikos rovněž předpověděl svou smrt. Když odcházel z
Nicee, řekl Kalliopiovi, knězi onoho kostela: „Pospěš si do Konstantinopole
ještě před podzimem, abys mne zastihl ještě živého; opozdíš-li se, již mne
živého nenajdeš." A nemýlil se. V 21. roce svého episkopátu 10. října za
ll.Theodosiova a prvního konsulátu césara Valentiniana zemřel. Imperátor
Theodosius, vraceje se ze Soluně, nepřišel na jeho pohřeb, neboť dříve než
imperátor přišel do Konstantinopole, Attikos byl již uložen do hrobu.
Nedlouho potom 23. října bylo oznámeno jmenování Valentiniana Mladšího.
26. KAPITOLA SISINNIUS
KONSTANTINOPOLSKÝM BISKUPEM
Po smrti Attika byl veden velký zápas, koho zvolit za biskupa. Každý se
snažil prosadit svého. Jedni chtěli Filipa, jiní Prokla. Oba byli kněžími. Lid
si však přál Sisinnia. I on byl knězem, nebyl však vysvěcen v žádném
kostele v Konstantinopoli, ale na předměstí v Elaea - tam všechen
konstantinopolský lid slaví svátek nanebevstoupení Spasitele. Laici si jej
přáli mít biskupem pro jeho mimořádnou zbožnost a proto, že podporoval
chudé více, než mu jeho možnosti dovolovaly. A tak úsilím laiků přijal
Sisinnius svěcení a stal se biskupem 28. února za 12. Theodosiova a za 2.
konsulátu Augusta Valentiniana Mladšího. Kněz Filip těžce nesl jeho
vysvěcení, poněvadž laici dali přednost Sisinnioyi, a ve spise Křesťanské
dějiny (Christianiké historia - Christiana historia) se snažil osočit Sisinnia i
biskupy, kteří jej vysvětili, zvláště však laiky. Co se odvážil napsat, to
nechci svěřit písmu. Podle mého názoru nebude na škodu něco o něm říci.
27. KAPITOLA KNĚZ FILIP
Filip pocházel ze Sidy. Je to město v Pamfilii, v němž prý se narodil také
sofista Trofilus. Filip se chlubil, že je jeho příbuzným. Tento Filip, když byl
diákonem, byl velmi ovlivněn biskupem Janem. Věnoval se psaní a napsal
mnoho různých knih. Mnohé napsal v duchu asijského způsobu vyjadřování.
Aby vyvrátil knihy imperátora Juliana, napsal v 36 knihách Křesťanské
dějiny. Jednotlivé knihy obsahují četné svazky, takže všech je skorém jeden
tisíc. Obsah každého svazku je téměř jednou knihou. Svou práci nazval ne
Církevní dějiny, nýbrž Křesťanské dějiny. V nich shromáždil mnoho různé
látky s tím úmyslem, aby bylo vidět, že zná učení filozofů. Proto hojně
uvádí přednášky z geometrie, astronomie, aritmetiky a musiky krásného
umění. Popisuje ostrovy, hory, stromy a jiné nemálo zajímavé věci. Dílo je
plné prázdného vychloubání. Mám-li je posoudit, neprospěje ani neučeným,
ani učeným. Neučení nemohou pochopit nezvyklý a příliš vyumělkovaný
způsob řeči, učení zase budou odsuzovat časté opakování týchž slov.
Ostatně necht‘ každý sám si udělá svůj úsudek o těchto knihách. Odvažuji
se tvrdit, že události zapsal nepřesně. Tak když připomenul události v
Theodosiově době, ihned se vrací zpět k Athanasiově době. To činil často.
Ale o Filipovi již dost. Myslím, že bych měl již promluvit o událostech v
Sisinniově době.
28. KAPITOLA BISKUP SISINNIUS
Když zemřel v Cyziku biskup, Sisinnius jmenoval cyzickým biskupem
Prokla. Když však cyzičtí viděli, že do města přijde Proklus, zvolili si za
biskupa mnicha Dalmatia. Svým jednáním porušili zákon, který přikazuje,
že nemá být vysvěcen biskup bez souhlasu a autority konstantinopolského
biskupa. Nedbali na zákon v domnění, že zákon dává tuto moc pouze
Attikovi. Když se Proklus nemohl ujmout správy svého kostela, zůstal tedy
v konstantinopolských kostelích. V nich učil a sklidil za to velkou pochvalu.
O něm však řeknu na jiném místě. Sisinnius zemřel za konsulů Hieria a
Arbaduria 24. prosince. Biskupskou službu konal necelé 2 roky. Byl to muž,
kterého pro jeho mírnost, dobrý a zbožný život a konečně pro jeho
dobrotivost vůči chudým všichni chválili. Byl vlídný, přívětivý, prostý,
miloval pravdu, a proto nikomu nepůsobil obtíže. Byl nepříjemný těm, kteří
měli radost, když mohli někomu znepříjemnit život. Ti si o něm mysleli, že
je zbabělý.
29. KAPITOLA NESTORIUS
Po Sisinniově smrti kvůli lidu, který nejednal podle zákona, se imperátor
rozhodl nikoho nepovýšit na biskupa z té církve. I když mnozí se snažili,
aby byl biskupem Filip, a většina byla pro Prokla, rozhodl se povolat cizího
z Antiochie. Tam byl totiž Nestorius pocházející z Germaniky. Měl zvučný
hlas a byl výmluvný. Proto byl velmi vhodný učit lid. Z Antiochie vzdálené
3 měsíce cesty byl přiveden do Konstantinopole Nestorius.1 Mnozí pro jeho
sebeovládání jej chválili. Avšak způsob jeho jednání poznali rozvážní muži
hned na začátku. Jakmile se totiž 10. dubna za konsulů Felixa a Taura stal
biskupem, pronesl u imperátora před lidem tento názor, o kterém mluví
mnozí ještě dnes: „Dovol mi, imperátore, očistit zemi od heretiků a já ti
odevzdám nebe. Pomoz mi při potírání heretiků, a já ti pomohu porazit
Peršany." Tato slova rádi slyšeli, kdo nenáviděli heretiky. Přesto z jeho řeči
poznali jeho vnitřní smýšlení, a neutajil v ní svou lehkomyslnost, hněvivost
a velkou ctižádostivost, když neuváženě pronesl taková slova. Ano, kdyby
to jen řekl. Ještě ani neochutnal vodu města a již se rozhodl lidi krutě
pronásledovat. Pátého dne, co byl biskupem, se rozhodl zbořit kostel ariánů,
ve kterém se tajně modlili. Jednal tak zběsile, že oni, když viděli pustošit
svůj kostel, sami jej loučemi zapálili. Požár zachvátil sousední budovy a
zcela je zničil. Vznikl z toho nepokoj ve městě a ariáni byli připraveni mstít
se. Bůh, zachránce města, nedovolil, aby požár se dále šířil. Ostatně nejen
heretici, ale i jeho příznivci nazvali Nestoria „Pyrkaia - Požárem".
Nezastavil se jen u tohoto. Vynalézal proti heretikům všemožné úskoky, a
kde jen mohl, dále jim ničil kostely. Rozhodl se týrat i novatiány. Podnět k
tomu dal jejich biskup Pavel svou velikou zbožností. Imperátor upozorněn
na to, potlačil Nestoriovu snahu. Jak Nestorius stíhal ty, kdo slavili
velikonoce 14. den v Měsíci v Asii, Lydii, Karii a kolik lidí kvůli němu
zahynulo při nepokojích v Miletu, Sardech, o tom nechci mluvit. Stihl však
jej trest jednak kvůli tomuto, jednak kvůli svému drzému jazyku. Jak byl
potrestán, o tom řeknu později.
1. Nestorius původem Syřan byl vychován v klášteře sv. Euprepia. Jeho učitelem byl
Diodorus z Tarzu. Později se stal knězem antiochijského kostela a po Sisinniově smrti r.
427 nastoupil na jeho místo.
30. KAPITOLA BURGUNDI KŘESŤANY
Zde uvedu opravdu pamětihodnou událost téměř z této doby. Za řekou
Rýnem žije jakýsi národ lidmi nazývaný Burgundové. Žijí poklidným
životem. Všichni se živí dřevorubectvím. Hunové často vpadli na jejich
území, pustošili jejich pole a nezřídka mnoho jich pobili. Neutíkali se k
žádné lidské pomoci, ale zcela se rozhodli svěřit se pod ochranu nějakého
boha. Uvažovali, že by jim mohl pomoci Bůh Římanů, který pomáhá těm,
kteří se ho bojí a ctí jej. Rozhodli se tedy uvěřit v Krista. Odebrali se do
jakéhosi města a požádali biskupa, aby jim udělil křesťanský křest. Ten jim
nařídil postit se 7 dní, poučil je o víře a osmého dne je pokřtil a v pokoji
propustil.1 S důvěrou se postavili proti tyranům a nezklamali se ve své
naději. V noci, když král Hunů Optar byl zmožen nemírným jedením,
Burgundi zaútočili na Huny, kteří byli bez svého velitele. Při přesile nepřátel
- 3 tisíce proti 10 tisícům - v bitvě zvítězili. Od té doby horlivě pěstovali
křesťanskou víru. V téže době za 13. konsulátu Theodosiova a třetího
Valentinianova 24. června zemřel ariánský biskup Barbas. Po něm nastoupil
Sabbatius. O tom již dost.
1. Socrates uvádí pokřestění Burgundů tak kolem roku 430. Orosius (žil v době sv.
Augustina) se o jejich pokřestění zmiňuje ve své Historii dovedené k roku 417.
31. KAPITOLA NESTORIUS PROTI
MACEDONIÁNŮM
Nestorius mnohé činil proti zvykům církve, a proto za to sklidil velkou
nenávist, jak dokazuje výsledek jeho jednání. V hellespontském městě
Germa biskup Antonius po vzoru Nestoriova zběsilého pronásledování
heretiků začal velmi pronásledovat macedoniány. Na svou omluvu uváděl,
že k tomu dostal svolení od konstantinopolského biskupa patriarchy. A tak i
když jen dočasně trpěli, přece jen nemohli déle snášet jeho bezprávné
jednání. Zaslepeni touhou po pomstě, které dávali přednost před mírností,
postarali se, aby jejich lidé zabili Antonia. Tento zločin spáchaný
macedoniány byl Nestoriovi podnětem k dalšímu běsnění. Přemluvil
imperátora, aby jim odňal kostely. Byly jim proto odňaty jeden
macedoniánský kostel v Konstantinopoli stojící za starými hradbami města,
jeden kostel v Cyziku a velmi mnoho jejich kostelů na venkově v
Hellespontu. Proto někteří z macedoniánů se vrátili do církve a souhlasili s
vírou v soupodstatnost.
32. KAPITOLA NESTORIUS PROTI TITULU
BOHORODIČKA
Přísloví říká, že opilému nestačí víno a buřiči vojna. Nestorius se usilovně
snažil vyhnat jiné z kostela a nakonec sám byl z kostela vyhnán. Důvod byl
tento: S ním přišel z Antiochie kněz Anastasius. Nestorius si jej velmi vážil
a Anastasius byl jeho poradcem. Kdysi učil Anastasius v kostele, že Maria
se nesmí nazývat Bohorodičkou, že Maria je člověk a člověk že nemůže
zrodit Boha. Tato slova znepokojila kleriky i laiky. Již dávno se totiž učili,
že Kristus je pravý Bůh a že při tajemství vtělení není jako člověk oddělen
od božství. Řídili se slovy Apoštola, který říká: „I když jsme poznali Krista
podle těla, přece nyní již ho tak neznáme (2 K 5,16). A proto přestaňme o
Kristu mluvit a usilujme o své zdokonalení v něm." Když tedy, jak jsem
řekl, z toho vznikl v kostele rozruch, Nestorius ve snaze potvrdit Anastasiův
názor - nechtěl obvinit Anastasia z rouhání se Kristu - velmi často o tom
mluvil v kostele při kázání. Bojovně se postavil za Anastasia a slovo
„Bohorodička" naprosto odmítl. A poněvadž druzí měli jiný názor, kostel se
rozdělil na strany. Jako lidé při noční bitce nejistě bijí do druhého, tak i nyní
jedni tvrdili to, druzí ono. Kdo teď souhlasili, téměř v okamžiku tvrdili
opak. S Nestoriem velmi mnozí souhlasili, protože tvrdil, že Pán je pouze
člověkem, a protože se snažil vnést do církve názor Pavla ze Samosaty a
Fotina. A tak o tom nastal bouřlivý spor. Zdálo se, že bude potřeba
všeobecného koncilu, který by spor uklidnil. Když čtu knihy napsané
Nestoriem, shledávám, že ten člověk vůbec nezná učení, a říkám to zcela
upřímně. Nechovám vůči němu nenávist ani nechci připomínat jeho chyby
ani se nechci některým zavděčit, a proto jsem se rozhodl říci méně, než je
třeba. Nestorius podle mého názoru nenapodobil ani Pavla ze Samosaty, ani
Fotina, ani konečně neříká, že Pán je pouhým člověkem, ale vyhýbá se
slovu „Bohorodička", jako by se toho slova bál. Zavinila to jeho velká
neznalost a nevědomost. I když byl výmluvný, a proto byl považován za
učeného, přece ve skutečnosti neznal církevní učení. Opovrhl poznat spisy
starých vykladačů Písma. Vychloubal se svou uhlazenou řečí. Opovrhoval
starými vykladači Písma a myslil si, že nad ně vyniká. Dále neznal, co je
napsáno ve starých opisech Janova katolického listu „Každý duch, který
nevyznává Ježíše, není z Boha" (l J 4,3). Tento názor všichni, kdo se snažili
oddělit u Krista božství od lidství, neváhali ze starých opisů odstranit nebo
zničit. Již staří vykladači (interpreti) naznačili, že někteří tento list pokazili
tím, že v Kristu oddělili člověka od Boha. Jeho lidství je spojeno s
božstvím. Nejsou to dva, ale jsou jedno.1 Proto staří spisovatelé se
neostýchali nazývat Marii Bohorodičkou. Tak Eusebius Pamphili v knize
Život Konstantina říká: „Bůh s námi. Proto se rozhodl narodit se, a místo
jeho narození se u Hebreů nazývá Betlém. Proto císařovna velmi svatá
Helena oslavila porod Bohorodičky stavbou a onu svatou jeskyni
vyzdobila." Také Origenes v první knize svých komentářů k Pavlovu listu
Římanům o tom mluví, když vysvětluje důvod, proč je Maria nazývána
Bohorodičkou. Asi Nestorius komentáře starých spisovatelů vůbec nezná.
Proto, jak jsem řekl, napadá slovo „Bohorodička". Neříká, že Kristus je
pouhým člověkem, jako to tvrdili Fotinos a Pavel ze Samosaty - a po nich
neváhali,to tvrdit manichejci a montanisté. To možno poznat z jeho kázání.
Že Nestorius takto smýšlel, poznávám z Nestoriových knih, které jsem četl,
i z řečí jeho přátel. Jeho pošetilé, duchaprázdné učení nemálo znepokojilo
celý svět.
1. V textu „ouketi eisi dyo, alla hen - již nejsou dva, ale jedno". Nejasné, co tím „jedno"
chce říci. Zda má na mysli u Krista jen jednu přirozenost - pak by při potírání Nestoriova
názoru upadl do opačného omylu Eutychova - či má tu na mysli jednu osobu.
33. KAPITOLA UDÁLOST V KOSTELE
Po této události byl náhodou spáchán v kostele hanebný čin. Služebníci
jakéhosi vlivného muže, původem barbaři, nemohli snést kruté zacházení
svého pána a utekli se do kostela. S tasenými meči přiběhli k oltáři. Když je
prosili, aby odešli, poněvadž bránili v konání svatých tajemstev, nechtěli
odejít. Tak činili po mnoho dní a byli připraveni zabít kohokoli, kdo by tam
vešel. A tak jednoho klerika zabili, jiného zranili a nakonec se sami usmrtili.
Proto kdosi z přítomných řekl, že znesvěcení chrámu přinese něco zlého.
Citoval dva jambické verše kteréhosi starého básníka.
„Často jsou dávána znamení,
když svaté chrámy poskvrnil páchnoucí zločin."
Kdo to řekl, nijak se nemýlil. Vždyť, jak se zdá, naznačil rozdělení lidu a
sesazení původce rozdělení.
34. KAPITOLA SYNODA V EFEZU PROTI
NESTORIOVI
Zanedlouho z příkazu imperátora se totiž sešli biskupové ze všech míst do
Efezu. Nestorius tam také přišel s velkým množstvím lidu hned po
velikonočním svátku. Našel tam mnoho biskupů. Krátce potom kolem
svátku Seslání Ducha Svatého přišel alexandrijský biskup Cyril. Pátý den po
letnicích přišel také jerusalémský biskup Juvenalis. A když si myslili, že
antiochijský biskup Jan nechce přijít, přítomní biskupové zahájili debatu.
Alexandrijsky Cyril, aby postrašil Nestora - to měl v úmyslu -, začal
Nestoria obviňovat. Když však mnozí potvrdili, že Kristus je Bůh, tehdy
Nestorius řekl: „Toho, který byl dva či tři měsíce a pak jako člověk
dospíval, nebudu nazývat Bohem. Nemám nic společného s vámi, a proto
podruhé mezi vás nepřijdu." Po těchto slovech se spojil s ostatními, kteří s
ním souhlasili. Přítomní biskupové se tak rozdělili na dvě strany. Kdo byli
na koncilu s Cyrilem, povolali Nestoria. On neuposlechl, ale odkládal svou
cestu do příchodu antiochijského biskupa Jana. Proto Cyril a jiní biskupové
přítomní na synodě, když přečetli Nestoriova kázání, která měl Nestorius o
tomto sporu před lidmi, a usoudili z nich, že se vážně rouhal proti Božímu
Synu, zbavili jej biskupské služby. Když se tak stalo, biskupové stojící na
straně Nestoria svolali zvláštní synodu1 a rovněž sesadili Cyrila a
Memnona. Zanedlouho potom přišel antiochijský biskup Jan. Zpraven o
tom, co se stalo, velmi se rozzlobil na Cyrila jako na původce tohoto
pohoršení, který ve hněvu rychle sesadil Nestoria. Cyril se svým spojencem
Juvenalem, aby se pomstil, sesadil Nestoria. Cyril se svým spojencem
Juvenalem, aby se pomstil, sesadil také Jana. Když Nestorius poznal, že se
takový mor šíří mezi lidem, litoval svého jednání a nazval Marii
Bohorodičkou. Řekl toto: „Nechť je Maria nazývána Bohorodičkou a nechť
přestanou urážky." Nikdo si nemyslil, že to řekl v lítosti. Proto dosud
Nestorius žije ve vyhnanství zbaven biskupství. Tak skončil koncil2 svolaný
v té době do Efezu. Stalo se to za konsulů Bassa a Antiocha 28. června. Jan
se vrátil do Antiochie a s mnohými biskupy sesadil Cyrila vrátivšího se do
Alexandrie. Zanedlouho přestalo nepřátelství, vrátilo se přátelství a znovu
jeden druhému vrátili biskupská křesla. Po sesazení Nestoria vzniklo v
konstantinopolské církvi velké pobouření. Lid, jak jsem řekl, kvůli
pošetilému a bohaprázdnému Nestoriovu učení se rozdělil. Klerici však za
Domoci všech veřejně vyhlásili proti Nestoriovi anathema. Tak totiž my
křesťané vyslovujeme anathema proti původci jakéhokoli rouhání.
1. V Acta Ephesinae synodi: Když Nestorius byl od posvátné synody potrestán, sesazen a
bylo mu zasláno písemné rozhodnutí, poslal imperátoru Theodosiovi list, ve kterém si
stěžoval na urážky protivníků a že nechtěli čekat na příchod východních biskupů, o kterých
se říkalo, že co nejdříve přijdou. K této zprávě se podepsalo 10 biskupů stranících
Nestoriovi. Za 5 dní přišel biskup z Antiochie Jan s východními biskupy. Když se
dozvěděli, co se stalo, všichni východní biskupové, které s sebou přivedl (Jan) i těch 10
biskupů, kteří podepsali Nestoriovu zprávu, sesadili biskupy Cyrila a Memnona. Tomuto
malému shromáždění nebyl Nestorius přítomen, poněvadž byl odsouzen a nebyl
rehabilitován. Biskupové jeho strany, na které neplatilo usnesení synody, byli přítomni.
2. R. 431 (III. církevní sněm v Efezu).
35. KAPITOLA PO NESTORIOVI BISKUPEM
MAXIMIANUS
V Konstantinopoli vznikl nový spor o zvolení biskupa. Mnozí stranili
Filipovi, o němž jsme se zmínili, většina Proklovi. Proklus by jistě získal
většinu, kdyby někteří, kteří měli velkou autoritu, se proti němu nepostavili.
Vykládali, že církevní kánon zakazuje překládat biskupa do druhého města.
Tento názor, poněvadž jej považovali za správný, uklidnil lid. Proto 3
měsíce do sesazení Nestoria je zvolen biskupem Maximianus. Byl knězem a
žil mnišským životem. Tiž dříve byl považován za zbožného, poněvadž na
svůj náklad dal zbudovat pomníky na hrobech zbožných mužů. Nebyl
vzdělaný. Přál si žít mírumilovným a přísným životem.
36. KAPITOLA PŘÍKLADY, ŽE NENÍ
ZAKÁZÁNO PŘEKLÁDAT BISKUPA
Někteří odvolávajíce se na církevní kánon tvrdili, že Proklus byl již
biskupem v Cyziku, a proto zakázali jej dosadit na biskupský stolec v
Konstantinopoli. Proto jsem se rozhodl o tom něco říci. Zdá se mi, že ti, kdo
tvrdili, neměli pravdu a z nenávisti vůči Proklovi užili tohoto kánonu.
Vůbec neznali kánony, ani že nezřídka to bylo ku prospěchu církví.
Eusebius Pamphili v 6. knize Církevních dějin píše, že biskupa kteréhosi
města v Kappadokii Alexandra, přicházejícího na přání shromážděných
biskupů do Jerusalema, si Jerusalémští podrželi. Eusebius připomíná, že se
tam stal biskupem místo Narcissa a zbytek svého života strávil v této církvi.
Předkové neváhali, kdykoli to bylo třeba, přeložit biskupa z jednoho města
do druhého. Uvedu-li tento kánon ve svých Dějinách, bude jasné, že
zneužili kánon, kdo zakázali Prokla ustanovit biskupem. Kánon zní:
„Jestliže některý biskup je vybrán řídit některou církev a nepřijme-li to ne
svou vinou, ale protože jej nepřijal lid či to bylo z jiného důvodu, ať se
podílí na poctách i službě. At nečiní obtíže církvi, do které byl dosazen.
Musí však přijmout, cokoli v této sporné věci provinční synoda rozhodne."
Tak zní kánon. Z toho plyne, že mnozí biskupové byli přeloženi z jednoho
města do druhého, protože to bylo nutné a prospěšné. Uvedu jména těch,
kteří byli přeloženi. Perigenes byl zvolen biskupem církve v Patře.1 Když jej
lid tohoto města odmítl, přikázal římský biskup, aby po zemřelém
metropolitním korintském biskupovi byl dosazen na tamní biskupský stolec.
Byl tu představeným do konce života. Řehoř Naziánský byl nejprve
biskupem v kappadockém městě Sasimů, potom se stal biskupem církve v
Nazianu. Meletius byl nejprve biskupem sebasténské církve, potom se staral
o biskupství v Antiochii. Biskupa v Seleucii Dosithea antiochijský biskup
Alexander přeložil do Tarzu v Kilikii. Připomenu Berentia. Ten spravoval
biskupství v městě Arků ve Fénicii a potom byl přeložen do Tyru. Co mám
říci o Janovi? Ten byl přeložen z města Gordo v Lydii do Prokonesu řídit
církev. Palladius byl přeložen z Hellenopole do Aspuny. Alexander byl
přeložen z Hellenopole k Ardianům. Theofilos byl přeložen z asijského
města Apamea do Eudoxopole dříve nazývané Salabria.2 K nim patří
Polykarpos. Ten byl z města Sexantaprostis v Mysii přeložen do Nikopole v
Thrákii. Hierofilps z Trapezopole ve Frygii do Plotinopole v Thrákii,
Optimus z Frygijské Agdamie do Antiochie v Pisidii. Silvanus z Filippopole
v Thrákii do Troady. Uvedli jsme jich dost, kteří byli přeloženi do jiných
měst.
1. Dnešní Patrai na severním pobřeží Peloponesu.
2. Salabria (Sélymbria) podle cestopisu Itinerarium Burdigalense vzdáleno od
Konstantinopole 44 milníků.
37. KAPITOLA SILVANUS BISKUPEM V
TROADĚ
Domnívám se, že nebude na škodu trochu se zmínit o Silvanovi, o kterém
jsem řekl, že byl přeložen z thráckého města Filippopole do Troady.1
Silvanus nejprve navštěvoval rétorskou školu sofisty Troila. Snažil se dobře
poznat křesťanské náboženství a žít mnišským životem. Proto nechtěl nosit
plášť filozofů. Pak jej k sobě povolal biskup Attikos a učinil jej biskupem ve
Filippopoli. Tři roky strávil v Thrákii, a když nemohl snášet zimu - byl příliš
hubený a slabý -prosil Attika, aby jej ustanovil biskupem jinde. Sdělil mu,
že jen kvůli zimě nechce žít v Thrákii. Silvanus, když na jeho místo byl
dosazen jiný, žil v Konstantinopoli opravdu jako mnich. Varoval se veškeré
okázalosti. Velmi často ve slavném městě se na veřejnosti ukázal v
opánkách spletených z trávy. Nedlouho potom zemřel v Troadě biskup.
Troadští tedy přišli do Konstantinopole požádat o biskupa. Attikos uvažoval,
koho tam má poslat. Náhodou uviděl Silvana. Jak jej uviděl, měl po starosti.
Toto řekl Silvanovi: „Nyní nemáš žádnou výmluvu, abys nepřijal starost o
církev. V Troadě není zima. Nuže, vhodné místo, které Bůh připravil tvé
slabosti. Bez meškání si pospěš do Troady." Silvanus se tam proto odebral.
Zde uvedu zázrak, který učinil. Nedávno byla zhotovena na pobřeží Troady
velmi velká nákladní loď, nazvaná pro svou velikost plate - široká, na které
se měly vozit obrovské sloupy. Když měla být dopravena na moře a
množství lidu se pokoušelo ji tam pomocí silných provazů dopravit, nemohli
s ní hnout. Když to trvalo mnoho dní, domnívali se, že loď drží démoni. A
tak přišli k Silvanovi poprosit ho, aby se tam pomodlil. Věřili totiž, že jen
tak možno loď dopravit na moře. On však pokorně o sobě doznal, že je
hříšníkem. Řekl jim, že potřebují ne jeho, ale někoho spravedlivého. Když
však trvali na svém, přišel na břeh a tam prosil Boha. Vzal za jeden provaz a
přikázal, aby tak učinili i ostatní. Loď jejich lehkým táhnutím se svezla do
moře. Tento Silvanův zázrak povzbudil všechny obyvatele této provincie ke
zbožnosti. Silvanus ukázal i jinak svou dobrotu. Když totiž viděl, že klerici
těží ze sporů hádajících se stran, nikomu z kléru pak nedovolil být
rozhodčím. Sám přijal písemné žádosti a jednomu z věřících laiků, o kterém
věděl, že nikomu nestraní, nařídil vyšetřit spor. Tak se sporné strany přestaly
hádat. Silvanus sklidil za to velkou slávu. Tolik o Silvanovi. I když to
nepatří k tomu, co jsem si předsevzal, přece to nebude bez užitku pro
čtenáře. Ale vraťme se již, odkud jsme vyšli. Když tedy 25. října za konsulů
Bassa a Antiochia se konstantinopolským biskupem stal Maximianus,2 v
církvi zavládl opět klid.
1. Troas na západním pobřeží nynějšího Turecka.
2. 4 měsíce po sesazení Nestoria (viz VII,35).
38. KAPITOLA ŽIDÉ NA KRÉTĚ PŘIJALI
KŘESŤANSKOU VÍRU
Téměř v téže době mnozí Židé na Krétě přijali křesťanskou víru, když je
stihla takováto pohroma. Jakýsi prohnaný Žid předstíral, že je Mojžíšem.
Tvrdil, že byl poslán z nebe, aby Židy bydlící na ostrově převedl přes moře
na pevninu. Tvrdil, že je týmž Mojžíšem, který převedl Izrael přes Rudé
moře. Celý rok nedělal nic jiného, než chodil po městech na celém ostrově a
Židy tam bydlící nutil, aby mu uvěřili a aby na ostrově nechali všechen svůj
majetek. Sliboval jim, že je převede přes vysušené moře do zaslíbené země.
V klamné naději uvěřili jeho podvodu a všechno, co měli, nechali tomu,
koho potkali. Když nadešla doba odchodu stanovená podvodníkem, šel on
vpředu a všichni se ženami a dětmi jej následovali. Přivedl je k výběžku
čnějícímu do moře a přikázal jim vrhnout se do moře. To učinili, kdo přišli
první. Jedni se rozbili o skálu, jiní se utopili. A kdyby je nezachránila Boží
prozřetelnost, zahynulo by jich daleko více. Náhodou tam totiž byli
křesťané, jedni byli rybáři, jiní kupci. Ti některé téměř již utopené - teprve
tehdy poznali své šílené jednání - vytáhli z vody, a tak zachránili. Jiným
zakázali vrhat se do moře. Ukazovali jim mrtvé, kteří se před nimi vrhli do
moře. Tehdy Zidé poznali podvod. Jednak obvinovali sami sebe, že se tak
pošetile chovali, jednak chtěli podvodného Mojžíše zabít. Nemohli jej však
dopadnout. Tajně se jim ztratil z očí. Někteří si myslili, že to byl zhoubný
démon, který v lidské podobě chtěl přichystat záhubu jejich národu. Proto
po této události mnozí Židé na Krétě zanechali židovství a přestoupili ke
křesťanské víře.
39. KAPITOLA POŽÁR V KONSTANTINOPOLI
Zanedlouho novatiánský biskup Pavel, i když předtím byl považován za
opravdu zbožného, přece již tehdy vznikla u lidí pověst o mnohem větší
jeho svatosti. V Konstantinopoli právě vypukl požár jako nikdy předtím.
Velká část města byla tak zachvácena požárem, že i velmi silné opevnění a
veřejné lázně zvané Achilleus byly zcela zničeny. Nakonec oheň zachvátil
kostel novatiánů poblíž Pelarga. Jakmile Pavel poznal, že kostelu hrozí
nebezpečí, klekl před oltářem a prosil Boha, aby kostel uchránil. Modlil se
za město i za kostel. Bůh, jak výsledek dostatečně ukázal, jeho prosby
vyslyšel. Ačkoli totiž oheň vnikl do kostela dveřmi i okny, přece kostel byl
uchráněn od zkázy, i když plameny zničily sousední místa, přece bylo
možno vidět, že kostel obklopený plameny byl Boží pomocí uchráněn od
běsnění ohně. Požár řádil v celém městě dva dny a dvě noci. Ačkoli četné
části města shořely, kostel, jak jsem řekl, zůstal neporušený. A co je asi ještě
podivuhodnější, že nebylo vidět stopy po kouři, ani na trámech, ani na
dřevěných částech, ani na zdech. To se stalo 17. srpna za 13. konsulátu
Theodosiova a prvního Maximova. Novatiáni od té doby každoročně
oslavují den, ve kterém byl kostel uchráněn.1 Bohu děkují za uchránění
kostela 17. srpna. Kvůli tomuto zázraku téměř všichni mají tento kostel ve
velké úctě. Toto místo nejen křesťané, ale i pohané považují za takřka svaté.
Tolik o tom.
1. R. 433. Marcellinus v Chronikon píše, že požár zničil velkou část města a trval 3 dny.
40. KAPITOLA PO MAXIMIANOVI
NASTOUPIL BISKUP PROKLOS
Maximianus zemřel 12. dubna za konsulů Areobinda a Aspara. Církev řídil
2 roky a 5 měsíců. Bylo to v sedmém postním týdnu, který bezprostředně
předchází velikonoční svátky, ve dni, kterému lidé říkají čtvrtek. V té době
imperátor věc vážně projednával. Aby v církvi nevznikly spory, bez váhání,
dokud ještě nebylo Maximianovo tělo pohřbeno, se snažil prostřednictvím
přítomných biskupů posadit na biskupský stolec Prokla. Napomohl tomu list
římského biskupa Celestina,1 který poslal alexandrijskému biskupu
Cyrilovi, antiochijskému biskupu Janovi a soluňskému biskupu Rufovi.
Celestin jim vysvětlil, že nic nepřekáží, aby byl jmenován biskupem někdo
z téhož města nebo kdo byl přeložen do jiného města. Když tedy Proklos
dosedl na biskupský stolec, konal se Maximianův pohřeb.
1. Celestin I. r. 422-32.
41. KAPITOLA VLASTNOSTI BISKUPA
PROKLA
Naskýtá se příležitost říci něco o Proklovi. Proklos již od mládí byl
lektorem. Navštěvoval školy a věnoval se rétorice. V dospělém věku se
často stýkal s biskupem Attikem. Byl jeho tajemníkem. Poněvadž byl
vzdělaný a vynikal ctnostným životem, povýšil jej Attikus na diákona. A
když byl knězem, Sisinnius, jak jsem dříve uvedl, jej vybral za biskupa v
Cyziku. Ale to se stalo již dříve. V této době obdržel biskupské křeslo v
Konstantinopolské církvi. Vynikal nad ostatními mravným životem. Horlivě
napodoboval ctnosti svého učitele Attika. Svou snášenlivostí a laskavostí
předstihl Attika. Attikos totiž, když to bylo třeba, byl postrachem heretiků.
Proklos byl ke všem laskavý a vlídný. Předpokládal, že takto mnohem
snadněji než silou je přivede do církve. Rozhodl se netrápit žádnou sektu. I
k nim byl laskavý, a tuto krásnou ozdobu, která přísluší církvi, poctivě
zachovával. V tom následoval příklad imperátora Theodosia. Jako
Theodosius neprosazoval svou imperátorskou moc proti viníkům, tak ani
Proklos neodsuzoval ty, kteří měli opačný názor na Boha.
42. KAPITOLA VLASTNOSTI THEODOSIA
MLADŠÍHO
Imperátor Theodosius z výše uvedeného důvodu byl velmi spokojen s
Proklem. Laskavostí se totiž Theodosius vyrovnal opravdovým kněžím.
Nebyl spokojen s těmi, kteří se chovali k druhým nepřátelsky. Ano, směle
řeknu, že laskavostí předčil i ty opravdové kněze, jak je psáno o Mojžíšovi.
„Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi" (Num 12,3).
Totéž možno říci o imperátorovi Theodosiovi, protože byl nejpokornější ze
všech lidí na zemi. Pro jeho dobrotivost podřídil mu bez válek nepřátele.
Jasně to dokazuje, když proti tyranu Janovi zdvihl vítězný prapor, a když
hned nato porazil barbary. Bůh tomuto velmi zbožnému imperátorovi
prokázal tolik milostí, kolik jich dal těm, kteří kdysi žili spravedlivě. Nepíšu
to, abych mu zalichotil. Prohlašuji přede všemi, že je to pravda.
43. KAPITOLA PORÁŽKA BARBARŮ
POMÁHAJÍCÍCH TYRANU JANOVI
Po smrti tyrana Jana se rozhodli barbaři, kteří mu pomáhali, vpadnout na
území římského impéria a zplenit římské provincie. Když to imperátor
uslyšel, jako obvykle se svěřil do Boží ochrany. Modlil se a brzy se splnilo
jeho přání. Není nevhodné zde uvést, jak byli barbaři poraženi. Nejprve
blesk usmrtil jejich vůdce Rugase, potom velkou část lidu sklátil mor.
Barbarů se zmocnil velký strach. Ne proto, že se odvážili zdvihnout zbraň
proti válečnickým Římanům, ale že poznali, že Římany chrání Bůh. V této
době vykládal Proklos v kostele kterési proroctví z Ezechiela v tom smyslu,
že Bůh chránil Římany, a všem se to velmi líbilo. Proroctví zní: „Lidský
synu, oznam knížeti Gogovi, Rhosovi, Misochovi (Mešekovi) aTheobelovi:
Budu jej soudit smrtí a krví; sešlu potopu a kamení, oheň a síru na něho
pošlu a na všechny, kdo jsou s ním, i na národy, které jsou s ním. Všechny
národy mne budou oslavovat, chválit a poznají mne. Poznají, že já jsem
Pán" (Ezech. 39). Proto, jak jsem řekl, sklidil Proklos velkou pochvalu.
44. KAPITOLA SVATBA VALENTINIANA
MLADŠÍHO
Imperátoru Theodosiovi se pro jeho dobrotivost dostalo od Boží
prozřetelnosti mnoha dobrodiní a především jednoho obzvláštního. Z
manželství s Eudikiou měl dceru Eudoxii.Jeho bratranec Valentinianus,
kterého Theodosius učinil imperátorem v západní části imperia, požádal,
aby mu ji Theodosius dal za manželku. Theodosius jeho žádosti vyhověl.
Svatba se měla konat na poloviční cestě mezi Rímem a Konstantinopolem v
Soluni. Valentinianus však dopisem sdělil Theodosiovi, aby si nedělal
starosti, že přijde do Konstantinopole. A tak když Valentinianus zajistil
poměry v západních zemích, odešel do Konstantinopole na svatou. Svatba
se konala za konsulů Isidora a Senátora, a hned nato se odebral na západ.
Takového štěstí se tedy dostalo Theodosiovi.
45. KAPITOLA TĚLO SV. JANA ZLAT.
PŘENESENO DO KONSTANTINOPOLE
Nedlouho potom biskup Proklos sjednotil s ostatními ty, kteří kvůli sesazení
Jana se odděleně shromažďovali, a svou rozvážností je uklidnil. Řeknu, proč
se tak stalo. Přemluvil imperátora, aby Janovo tělo pohřbené v Komanech
bylo 35 let po Janově sesazení přeneseno do Konstantinopole a uloženo v
kostele Apoštolů. Tak se tedy smířili s církví, kdo kvůli Janovi se odděleně
shromažďovali. Stalo se to za 16. konsulátu imperátora Theodosia 17.
ledna.1 Divím se, proč je tolik nenávisti proti mrtvému Origenovi - ještě 200
let po jeho smrti jej Theofilus exkomunikoval - když Jana, který .zemřel
před 35 lety, přijal Proklos do společenství. Proklos svým jednáním daleko
předčil Theofila. Proč se tak stalo a denně stává, moudrým lidem není
neznámo.
1. Přenesení ostatků sv. Jana Zlatoústého r. 438.
46. KAPITOLA SMRT NOVATIÁNSKÉHO
BISKUPA PAVLA
Zanedlouho po uložení Janova těla v kostele Apoštolů zemřel novatiánský
biskup Pavel. Bylo to za týchž konsulů 11. července. Svým pohřbem jako by
sjednotil v jednu církev všechny sekty, které se s ním rozcházely. Všichni
nesli jeho tělo ke hrobu za zpěvu žalmů. Vždyť dokud žil, byl všem pro svůj
zbožný život milý. Poněvadž Pavel tušil, že brzy zemře, učinil něco, co stojí
za zaznamenání. Rozhodl jsem se vložit to do těchto Dějin, protože to může
být čtenářům prospěšné. Ač byl nemocný, jedl mnišskou stravu a nijak to
neporušil. Rovněž se neustále modlil. Ani to nechci přejít mlčením.
Poněvadž zaznamenávám události, jak jsem řekl, toto stojí opravdu za
zaznamenání. Je to velmi užitečné, a proto nechci o tom pomlčet. Proč, to
ihned řeknu. Pavel, když umíral, povolal k sobě z církve všechny své
podřízené kněze a řekl jim: „Dokud ještě dýchám, hleďte, abyste si zvolili
biskupa, aby potom nevznikl v církvi neklid." Když odpověděli, že
nemohou volit biskupa - každý z nás, říkali, má jiný názor, a proto
nemůžeme volit jednoho a téhož - ale toho, kterého budeš chtít, abychom
zvolili, toho chceme zvolit. „Proto," pravil, „slibte mi písemně, že zvolíte
toho, pro kterého budu hlasovat." Když tak učinili a svým podpisem stvrdili,
zdvihl se trochu na lůžku a tajně napsal jméno kněze Marciana, u něhož se
naučil žít jako mnich a který tam nebyl přítomen. Pak se podepsal, přední
kněze požádal jako potvrzení o jejich podpis a odevzdal to novatiánskému
biskupu ve Skythii Markovi, který tehdy byl ve městě, se slovy: „Rozhodneli Bůh, abych zůstal ještě naživu, vrat mi to; pakli bude jeho vůle, abych
odtud odešel, nalezneš v tomto listě toho, koho bych si přál, aby nastoupil
po mně." Když to řekl, zemřel. A tak 3 dny po jeho smrti byla listina před
velkým množstvím lidu rozpečetěna a nalezli tam jméno Marciana. Všichni
jednohlasně zvolali, že ten člověk je hoden takové důstojnosti. Bez meškání
poslali za ním několik mužů, aby jej přivedli. Našli jej ve frygyjském městě
Tiberiopoli, lstí se ho zmocnili a vzali s sebou. Vysvětili jej 21. téhož měsíce
na biskupa a uvedli do biskupského křesla. Tolik o tom.
47. KAPITOLA ČÍSAŘOVNA EUDOKIA V
JERUSALEMĚ
Imperátor Theodosius děkoval Kristu za prokázaná mu dobra a obzvlášť
začal za to uctívat Kristovo jméno. Také poslal svou manželku Eudokii do
Jerusalema. Slíbil to, až vdá svou dceru. Eudokia dala vyzdobit kostely v
Jerusalemě i ve všech jiných městech Východu, kudy procházela i na
zpáteční cestě.
48. KAPITOLA THALASSIUS BISKUPEM V
KAPPADOCKÉ CAESAREI
V té době v 17. roce konsulátu téhož imperátora učinil Proklos něco
skutečně obdivuhodného, co nikdo ze starých biskupů neučinil. V
kappadocké Caesarei zemřel totiž biskup Firmus a caesarejští přišli do
Konstantinopole žádat o biskupa. Proklos přemýšlel, koho by vybral za
biskupa, když tu spatřil senátory přicházet do kostela. Mezi nimi byl
Thalassius, který spravoval města i lid v Illyriku. Říká se, že měl na
imperátorův příkaz přijmout správu území na Východě. Proklos na něho
vložil ruku, vysvětil jej. Místo prefekta se stal biskupem v Caesarei. Poměry
v církvi v té době byly dobré.
Zde chceme ukončit naše Dějiny a přejeme si, aby všechny církve, města i
národy žily v míru. Pokud bude mír, nebudou mít historici žádnou látku pro
psaní historie. Vždyť, velmi zbožný Theodore, který jsi nám uložil napsat
Dějiny, a my jsme tak učinili v 7 knihách, neměli bychom žádnou látku pro
psaní historie, kdyby se lidé, rozdmýchávající nepokoj, rozhodli žít v míru.
Tato sedmá kniha obsahuje události 32 roků. Dějiny v 7 knihách 140 let.
Začínají prvním rokem 271. olympiády, v níž byl Konstantin prohlášen
imperátorem a končí v 2. roce 305. olympiády v 17. roce konsulátu
imperátora Theodosia.1
1. Církevní dějiny od r. 305 do r. 439.