Raděvič: Bavil jsem se a pil jako všichni ostatní

deník
SPORT 21
pátek 3. srpna 2012
Raděvič: Bavil jsem se a pil jako všichni ostatní
Bývalý hokejový útočník Gottwaldova a Vsetína se zúčastnil v roce 1988 ve svých 22 letech olympiády v Calgary. „Byl to můj vrchol,“ tvrdí
nehrálo tak tvrdě, třebaže už
tehdy se hrál silový hokej. Někteří hráči si dnes chybějící
šikovnost vynahrazují tvrdostí,“ vypozoroval Raděvič.
Také po finanční stránce se
pohybují současní hokejisté v
jiné dimenzi. „Lidé si myslí, že
jsme tehdy brali moc peněz,
ale není to pravda. Začínal
jsem tady s osmnácti sty korunami a měl jsem je až do
vojny. Pak jsem měl 2300 korun a za vyhraný zápas čtyři
stovky,“ vybavil si odměny za
bývalého režimu.
DANIEL OSTRČILÍK
Zlín – O jeho bohémském životě se po Zlíně vyprávějí legendy. Údajně vymetal noční
kluby, ve kterých utopil svou
kariéru v alkoholu. Někdejší
vynikající útočník a kanonýr
Gottwaldova a Vsetína Radim Raděvič s nevábnou pověstí považuje řeči za přehnané.
Přitom právě konflikt s někdejším trenérem Eduardem
Novákem ve čtyři hodiny ráno ve zlínském baru Night u
hotelu Moskva ukončil jeho
zlínské angažmá. „Ještě jsem
mu stihl vynadat. Ale byli tam
tehdy všichni, celý Litvínov v
čele s Ivanem Hlinkou. Všichni dopadli v pohodě, jen já
jsem dostal vyhazov za hádku,“ cítí ještě dnes křivdu Radim Raděvič. „Přitom Eda
Novák byl trenér, kterého
jsem měl rád. Moc mi pomohl,
výborně se za něj trénovalo,“
vybavuje si.
Olympiáda jako
smutný vrchol
Raděvič nezastírá, že svůj talent promrhal, ačkoliv měl
našlápnuto k hvězdné kariéře. Vždyť ve 22 letech se v roce
1988 zúčastnil olympiády v
Calgary a později i kempu v
týmu NHL Boston Bruins.
„Zřejmě to byl můj vrchol. Ale
je to docela smutné,“ pousměje se a usrkne ze sklenky džusu. „Asi jsem talent nevyužil,
jak jsem měl,“ uvědomuje si.
Pravda. Raděvič rozhodně
nebyl vzorem přísné životosprávy profesionálního sportovce. „Rád jsem si vyšel a bavil se, jako všichni ostatní. Ale
nepřeháněl jsem to. Nemohl
bych jinak hrát. Zkuste se někde opít a pak předvést výkon.
Ani na trénink, natož na zápas
bych v takové stavu jít nemohl,“ ohrazuje se proti mnoha nařčením.
Spoustě lidem byl trnem v
oku, a někteří neměli ostych
jej napráskat tehdejšímu zlínskému vedení klubu. „Nevnímal jsem to, protože to nebyla
pravda. Sedl jsem si do hospody během ligové přestávky.
Vím ale, že lidé volali na klub,
kde sedím. Později jsem si z
toho už dělal legraci. Byli jsme
s kluky třeba střízliví, ale
schválně jsme ze sebe dělali
opilce. Lidé se starali o to, o co
neměli,“ stojí si Raděvič za
svým.
„Většinou to totiž bylo tak,
že jsme měli nějakou klubovou akci, trochu jsem vypil,
pohádali jsme se a něco jsem
vedení a trenérům řekl. Oni to
nikdy neskousli a chtěli se
mně zbavit,“ popisuje zárodek
svých problémů.
NA STŘÍDAČCE. Radim Raděvič
měl velkou šanci stát se hvězdou.
Svůj talent ale nevyužil, přestože
se zúčastnil olympiády.
Ve Slušovicích
vydělávali víc peněz
GÓL. Někdejší hokejový talent Radim Raděvič překonává v dresu Zlína plzeňského gólmana Fürbachera.
v dresu Gottwaldova a Zlína odehrál celkem 184 zápasů a připsal si 138 bodů za 64 branek a 74 asistencí.
Gól vstřelil i slavnému Dominiku Haškovi. Snímky: archiv klubu
Co Raděvičovi konkrétně
vadilo? „Chodili tady hráči,
kteří na nejvyšší soutěž neměli. Nevím, kdo dostával peníze za to, aby tady hráli. Ať
chcete nebo ne, mužstvo cítí,
když máte kolem sebe dva tři
hráče, kteří na to nemají nebo
je tady prosazuje tatínek,“
tvrdí Raděvič.
Na svou pověst doplácí
dodnes. Jeho jméno je totiž u
spousty
lidí
zapovězené.
„Když vás jednou chytí před
zápasem ve čtyři hodiny ráno
v baru, tak vás lidé vnímají
úplně jinak. Bude to tak již do
konce mého života. Přitom
mohu proti tomu dělat, co
chci. Média jsou dnes hybná
síla společnosti. Nebyl jsem
žádný svatoušek, ale že bych
chlastal denně, nebyla pravda. S hokejem bych skončil za
chvilku,“ myslí si.
Navíc podle něj rozhodně
nebyl jediným rebelem. I ve
Zlíně se prý našli hokejisté,
kteří uměli vymetat parkety.
A nejinak tomu je prý i dnes v
době profesionálních vysokých smluv a čím dál větších
nároků na sportovce. „Víte,
jak to je, dělají to skoro všichni a všude. Hokej je strašně
psychicky náročná věc. Trénujete, pak přijde zápas a prohrajete a noviny a fanoušci
vás rozcupují. Někdo tlak
zvládá lépe, jiný hůře. Nechci
na nikoho ukazovat prstem,
ale svatoušek není nikdo,“
tvrdí Raděvič.
Ničeho prý nelituje
Ačkoliv kvůli své povaze přišel o zářivou kariéru a spoustu peněz, ani téměř po dvaceti
letech ničeho nelituje. „Ani
dnes bych se jinak než tehdy
nezachoval. Nejsem typ člověka, který by si myslel, že by
se měl chovat jinak. Nic špatného jsem nedělal,“ hájí se.
Opavský rodák do tehdejšího Gottwaldova přišel jako
17letý kluk v roce 1984. Nevyhlédlo si jej ale tehdejší vedení, ale přemluvil jej spoluhráč
z mládežnické reprezentace
Tomáš Kapusta. „Přitom mě
chtěly ještě Vítkovice a tehdy
byly naštvané na mého otce,
který rozhodl, kam půjdu,“
vybavuje si ráznou ruku svého otce.
Jenže premiéru si odbyl až
v lednu, jelikož si odpykával
trest za prohřešek v národním
týmu. „Nechci o tom mluvit,
prostě jsem udělal průser. Rok
jsem nehrál hokej, jen jsem
trénoval,“ poznamenal Raděvič.
Po vypršení trestu však vytvořil s Michalem Tomkem a
Kapustou údernou formaci
„mladých pušek“. „Pan Uher
nám dal všem šanci a hrávali
jsme čtvrtou lajnu. Byli jsme
stejně staří. Tomáš byl zarputilý bojovník, Tomek byl
rychlostně vybavený a já jsem
akce většinou zakončoval,“
popsal spolupráci.
Přesto v sezoně 1984/85, kde
Gottwaldov vybojoval první
historickou bronzovou medaili, naskočil do sedmi zápasů a vstřelil tři góly. „Asi jsem
v pauze dostal hlad po hokeji a
zápasech. Následně mě ale nepřipustili k maturitě, jelikož
jsem školu zanedbával. Proto
mě pan Uher poslal do Opavy,
dokud si ji neudělám. Na podzim jsem ji napodruhé zvládl a
začal jsem hrát tady v jedné
lajně s Vlachem,“ zavzpomínal na bouřlivé mládí.
„Když vás jednou chytí
před zápasem ve čtyři
hodiny ráno v baru, tak
vás lidé vnímají úplně
jinak. Nebyl jsem
žádný svatoušek, ale že
bych chlastal denně,
nebyla pravda.
S hokejem bych skončil
za chvilku.“
Radim Raděvič
Nebýt jej, možná by bronz z
Gottwaldova nepatřil mezi
nejcennější kousky jeho sbírky. „Přesto si této medaile
velmi vážím. Tenkrát byla
úroveň ligy velmi dobrá. Dala
se srovnat s ruskou a možná i
švédskou soutěží, jelikož stále
v ní působili nejlepší hráči,
než se rozutekli po světě,“ poznamenal Raděvič, jenž v dresu Gottwaldova a Zlína odehrál celkem 184 zápasů a připsal si 138 bodů, 64 gólů a 74
asistencí.
Za Růžičku bránil
Na dvě sezony v roce 1986 narukoval na vojnu do Dukly
Trenčín, kde odehrál 90 zápasů a ve druhé sezoně si zahrál
i s Vladimírem Růžičkou.
„Byla to paráda. Byl to jeden z
nejlepších hokejistů, se kterým jsem kdy hrál. Sice jsem
tam z něho lítal dozadu, ale
jakmile jsem mu nahrál, dal
gól,“ pousmál se nad přídělem
49 kanadských bodů, za 17 gólů a 32 asistencí.
„Už tehdy byl Láďa totální
blázen do hokeje. Hodně jsem
se od něj naučil,“ děkuje na
dálku v současnosti slávistickému kouči.
Právě jejich spolupráce Raděviče katapultovala až na
olympiádu do Calgary v roce
1988. „Jel jsem tam s tím, že
budu hrát s Růžičkou, ale těsně před olympiádou se vše obrátilo. Tehdy tam byly určité
tlaky, které mi to nedovolily,“
tvrdí Raděvič.
Československo s Haškem,
Růžičkou, Šejbou, Vlachem,
Stavjaňou, Paškem, Libou a
dalšími však selhalo a skončilo až šesté. „Veřejnost i média
to vnímaly jako propadák.
Byli jsme tehdy dost sepsutí,“
vybavuje si.
Jenže problém byl prý i v
kabině. Nemuseli se totiž Češi
se Slováky, žárlili na sebe, což
k pozitivnímu klimatu moc
nepřispělo. „Všichni se chtěli
ukázat a dostat se ven. Bylo to
těsně před revolucí a režim
byl volnější. Každý chtěl do
NHL a někteří si na olympiádě ani nenahráli,“ pokrčí rameny Raděvič.
Jako Libův syn
V jednom týmu se sešel s hokejovými personami osmdesátých let i vycházejícími
hvězdami. „Byl jsem tam
nejmladší. Ale všechno to byli
výborní lidé. Byli o dva tři
roky starší, takže právě s nimi
jsem se nejvíce kamarádil.
Dost jsem se divil, ale přátelil
jsem se i s Igorem Libou, který
mě bral skoro jako svého syna,“ vybavil si.
Nastoupil na křídle čtvrté
formace ve třech zápasech a v
duelu proti Švédsku (2:6) dokonce asistoval u trefy Haščáka. „Už jsem takový, strašně
produktivní,“ pousmál se.
„Ale vůbec si ten gól nevybavím,“ lovil marně v paměti.
Zároveň byla olympiáda
poslední reprezentační akcí a
zápas s Tre Kronor posledním
se lvíčkem na prsou. „Vidíte,
pak už mě nikam nevzali.
Hrával jsem jen za béčko. Doteď mě to mrzí, ale nebylo to
způsobené mými výkony, ale
mojí mladickou nerozvážností. Brzy jsem se dostal na vrchol a poté už to skřípalo, jak
jsem se ke svému talentu zachoval,“ uznává Radim Raděvič.
Ten prý s žádným bývalým
spoluhráčem v pravidelném
kontaktu není. „Jen Rosťu
Vlacha ve Zlíně potkávám ve
městě, takže se pozdravíme.
Ale jinak nemám na nic jiného ani čas,“ tvrdí.
Podle Raděviče se současný
hokej s tím, který produkoval
ještě on sám, nedá absolutně
srovnávat. „Když se dívám na
staré šoty, jakou jsme měli
výstroj a jak jsme tehdy hráli,
musím se tomu smát. Vypadali jsme na ledě jako Kašpárci. I když technicky a takticky
byla liga vyspělá. Určitě se ale
Největší výplatu dostával na
vojně v Trenčíně. „Přišel k
nám generál a po každém vyhraném zápase vojákům dával čisté peníze do ruky podle
zásluh. Takže někdo dostal
navíc i tisíc korun a ještě jsme
dostali výplatu. Přišel jsem z
vojny a měl jsem čtyři tisíce
korun v roce 1988 a šest set za
zápas, takže opět žádná sláva.
Ve Slušovicích si určitě vydělávali víc než já,“ myslí si Radim Raděvič.
Zaměstnaný byl tehdy oficiálně jako zámečník v Závodech přesného strojírenství
(ZPS). „Přišel jsem tam jednou podepsat smlouvu a od té
doby jsem tam už nikdy nebyl.
Pak už jsem tam nemusel,
protože nám výplatu nosili
přímo do kabiny. To byla tehdy komunistická šaškárna.
Někteří jako třeba Míra Kořený za trest kvůli výkonům
museli do práce. To bylo ale
absurdní,“ zlobí se dnes na
tehdejší komunistický režim.
V lednu 1990 hokejisty Zlína také velmi otřásla v rozehrané soutěži smrt spoluhráče a kamaráda Luďka Čajky,
který v Košicích nešťastně
spadl hlavou na mantinel a o
měsíc později zemřel. „Po jeho
smrti jsme se už na hokej moc
nesoustředili. Všechny nás to
poznamenalo, ale nerad bych
se na to nyní vymlouval,“ mínil Raděvič.
Následně odešel do Kanady
na zkoušku do týmu NHL do
Bostonu Bruins. „Šel jsem to
zkusit. Po mém návratu se tady ale začaly dít zvláštní věci a
Eda Novák mě vyhodil,“ vybavuje si někdejší výborný
střelec.
Dal Haškovi gól
V dresu Gottwaldova však
vstřelil svůj nejslavnější gól.
12. prosince 1988 proti Pardubicím (2:4) v čele s brankářem
Dominikem Haškem vyrovnal na průběžných 2:2 po hezké kombinaci s Pelcem a
Chalánkem. „Určitě si jej cením. Málokdo mu dokázal dát
gól. Je to nejlepší brankář, jaký kdy u nás byl. Ale schovaný puk nemám. Tenkrát se to
nenosilo,“ zapátral v paměti.
V roce 1991 zamířil do německého třetiligového Geretsriedu za Horstem Valáškem. „Všechno jsme vyhráli
a stavěli nám tam pomník.
Nebavilo mě to tam, tak jsem
se vrátil zpátky,“ přiznal.
Nevrátil se však do Zlína,
ale do Vsetína, kde se budoval
tehdy neporazitelný tým a
mašina na mistrovské tituly.
„Pořád za mnou jezdil Zubík,
že mně potřebuje do Vsetína.
Nikdy bych neodešel, měl
jsem to tady rád, ale ve Zlíně
jsem cítil, že už mě tady nechtějí a nepotřebují. Proto
jsem šel tam, kde si mě váží
víc,“ rýpl si Radim Raděvič.
Postupové oslavy zažil celkem tři a vždy s jiným týmem. S Opavou, Vsetínem a
Skalicí. Nejvíce si cení úspěchu s Valachy. „Byl jsem už
klíčovou postavou mužstva.
Když se na to ale dívám zpětně, všechno byly úspěchy.
Všude byli báječní lidé a
chtěli postupovat a dávali do
Radim Raděvič
Narozen: 16. prosince 1966
v Opavě.
Největší úspěchy: 3. místo
s Gottwaldovem (1984/85) a
účast na ZOH 1988 v Calgary
Reprezentace: 19 zápasů,
3 góly
Kariéra: Opava (1983/84), Gottwaldov (1984-1986), Trenčín
(1986-1988), Gottwaldov
(1988-1991), Geretsried (Německo, 1991/1992), Vsetín
(1992-1994), Olomouc, Kometa
Brno (1994/1995), Opava (19951997), Skalica (Slovensko), Heilbronn (Německo, 1997), Přerov,
Klostersee (Německo) Uherské
Hradiště (1997/1998), Strakonice (1999/2000), Uničov
(2000/2001), nižší regionální
soutěže v Německu a Rakousku
(2001-2004), Uherský Brod
(2004/2005)
hokeje peníze,“ vybavuje si
Raděvič.
Po senzační jízdě do extraligové společnosti ze Vsetína
odešel. „Byl jsem trnem v oku
pár lidem, ale nebyl to pan
Zubík. Nejsem povaha, která
by někomu lezla do zadku.
Proto bylo lepší, když jsem
odešel. Přitom mě to tenkrát
mrzelo hokejově i lidsky nejvíc,“ přiznává.
„Kdybych zůstal, mohl jsem
být jedním z hráčů úspěšné
éry, protože horší jsem nebyl.
Možná bych byl i v nároďáku,“ myslí si Raděvič.
Právě odchod ze Vsetína byl
začátek Raděvičova konce
slibně se rozvíjející kariéry.
„Skutečně to byl zlom. Poté už
jsem jen dohrával. Byl jsem
doma v Opavě, ale moc mě to
nebavilo. Odešel jsem do Skalice a z ní do zahraničí do nižších soutěží v Německu a Rakousku. Už to bylo jen proto,
abych se uživil,“ nevymlouvá
se.
Jako v džungli
Ačkoliv se již v hokejovém
světě nepohybuje, vystudoval
trenérskou licenci C a chystá
se i na skupinu B. „Ale nemyslím si, že bych se někde se
svojí pověstí chytil. Lákalo by
mě to, celý život se hokeji věnujete. Nemám na to moc času. Navíc nejsem typ, který by
se někde doprošoval,“ zdůrazňuje otec syna Radima.
Raděvič popadl hokejku a
obul brusle naposledy před
dvěma lety. „Se starými pány
se sklouznout nechodím. Ale
asi začnu chodit, potřebuji
zhubnout,“ přiznal někdejší
výborný forvard.
Dnes podniká ve stavebnictví. Ale rozhodně nemá na
růžích ustláno. „Pokud by u
nás nebyla džungle, bylo by to
parádní. Jenže nikdo nikomu
nic nezaplatí. Musím pořád
dávat velký pozor. Musím si
hlídat, abych nepodepsal
smlouvu, která by byla nevýdělečná. Ve stavebnictví můžete dojet na nekvalitu. Dnes
je třeba si najít partnera, který je trochu solidní. Naučil
mě to kamarád v Ostravě,
který má velkou stavební firmu. Vzal mě k sobě, sháněl
jsem mu lidi a poté jsem si
otevřel vlastní,“ popisuje
svou cestu, která ale mohla
být jiná nebýt jeho upřímné
povahy a sklonu k bujaré zábavě.