nad knihou roberta e. quirka „fidel castro“

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
NAD KNIHOU ROBERTA E. QUIRKA „FIDEL CASTRO“
HISTORIOGRAFIE, NEBO POLITIKA?
Jan Klíma
Jsem rád, že jsem se dožil porevoluční pestrosti názorů v literatuře faktu i v odborné
historické produkci. Jsem si také vědom, že za cenný statek svobody mínění se musí platit.
Daň v podobě chybami přeplněných přehledů „nejvýznamnějších postav“, „záhad“ historie a
zásadních odhalení „jak to skutečně bylo“ trpělivě snáším. Portréty předobrých habsburských
císařů, nádherně vypravené knihy o nacistických vojenských symbolech stejně jako obšírná
líčení hrdinských kousků Fuchs der Wüste už poněkud dráždí. Nejhlubší tíseň však ve mně
vyvolávají okázale prezentovaná „jedinečná“ díla „významných profesorů historie“.
Dlouho jsem se nemohl vyrovnat s interpretací moderní historie tak, jak ji ve svých
Dějinách 20. století podává Paul Johnson. Z neopozitivistické záplavy přesných a zajímavých
informací vybraných podle nejsofistikovanější agenda setting se tu rodí svérázná koncepce
current history a nejen jí: kolem vzestupujícího Pilíře Demokracie chaoticky kolotají
duchovně zakrnělé, nesvéprávné entity a zrůdně pokřivené bytosti. Nejhůř dopadají témata a
osobnosti spojené s „třetím světem“. Pitvorní „kalibánští králové“ se rozprostřeli do několika
kontinentů. Sám Mahátma Gándhí není než komický trpaslík, který se zabývá jedině vlastním
vyměšováním.
Ze stejné koncepční superkovárny americké oficiální historiografie nám nakladatelství
OLDAG nabídlo v roce 1999 téměř tisícistránkovou knihu laureáta Guggenheimovy a
Fulbrightovy nadace, profesora historie na Univerzitě v Indianě Roberta E. Quirka Fidel
Castro s podtitulem O jeho cestě k moci, jeho režimu a jeho spojencích a protivnících.
Nepochybuji, že po užitečném námětu dychtivě sáhnou zájemci o moderní dějiny i o politiku.
Sama reprezentativní image českého vydání amerického autora láká a sleevenotes už předem
ohromují podle účinných pravidel amerického knižního trhu. Otevřeme tedy dílo, které
vzniklo z gigantického množství pramenného materiálu, excerpt z tisku, rozhlasového
vysílání, z přečetných diplomatických a politickoanalytických zdrojů.
Fidel Castro je od mlada uzlík psychologických anomálií. Učitelka „byla
pravděpodobně ráda, že se ho zbavila“, „nepředstavitelně barbarský“ venkovský život
zhýčkaného mladíka se odrazil v jeho řeči a chování, které „připomínaly vodopád
exkrementů“. Stvůra likviduje prakem ptáky, rozřezává ještěrky, vztekle převrátí vzhůru
nohama všechny lavice ve škole, postřílí matčiny slepice. Jak roste, „vymýšlí si válečné hry“.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
V mládí se jedinkrát vyznamená: napíše anglicky blahopřejný dopis prezidentu F. D.
Rooseveltovi. Ale ve škole vyvolává „nesčetné konflikty“, na havanské univerzitě je známý
jako „umaštěnec“ a „špinavec“. Kdo by se divil, že se „nechvalně proslulá postava
studentského světa“ zaplete nešťastně do politiky a jako „vemlouvavý“ vůdce shromáždí
kolem sebe „nohsledy“ k pochybnému útoku na kasárna Moncada 26. 7. 1953. Akci vede
špatně, „náčrtek, který dal svým mužům, aby se podle něj řídili, připomínal dětskou
čmáranici“. Bude po právu zatčen a před soudem pronese řeč (Historia me absolverá), k níž
legendu „přidal později“ a kterou autor knihy pro jistotu pod čarou srovná s „nápadně
podobými“ větami Adolfa Hitlera.
A tak jde život podivného skřeta dál. Ve vězení hodně čte, což můžeš, čtenáři,
pochopit jako laskavost Batistova režimu, o jehož absolutním pohrdání lidskými právy zazní
v knize jen cudné náznaky. I když je Castro občas mučen samovazbou, není to tak strašné,
čtenáři, protože „systém vedení věznice byl údajně korektní a strava prvotřídní“. Po amnestii
se Castro dostane do Mexika, stále moc mluví, po jídle u přítele Calzadilly „hlasitě chrápe“.
„Obléká se hrozně a neuvěřitelně zanedbává svůj zevnějšek“. Protože „nedokáže přijít
s novými, vlastními myšlenkami“, je pro něho štěstí, že potká další pitvornou postavu.
Ernesto Guevara je sice lékař, ale jeho „kvalifikace…byla přinejmenším sporná.“ Otrhaný,
špinavý a bezradný argentinský podivín se v Mexiku setká s Fidelem a kupodivu se k jeho
neexistujícím myšlenkám přihlásí. Pak vyjede castrovský výsadek na jachtě Granma
rozpoutat kubánskou revoluci. Je to čirý amatérismus. V listopadu 1956 Fidel „neměl
nejmenší tušení, co může očekávat na pevnině (sic !), a nedokázal odhadnout, jaká taktika
bude pro případný boj nejvhodnější.“ Pouze pozdější legendy učinily z neumětelské
improvizace revoluční válku; pokud o odhodlání castrovců informoval příznivě kupříkladu
Severoameričan Herbert Matthews, neopomene autor upozornit, že kritikové později tohoto
novináře „označili za hlupáka, který Castrovi naletěl“. Batistův režim se zhroutí sám od sebe
(je to podivné, vždyť v havanských obchodech je všechno k dostání!) a Castrovi barbudos jen
využijí zmatku, aby se 2. ledna 1959 zmocnili vlády.
Dál jen stručně: Od té doby vrší usurpátor chybu na chybu, způsobí naprostý
ekonomický úpadek Kuby, přikloní se ke komunismu. Castro ničemu nerozumí, Guevara je
zmatený permanentní revolucionář, kterého už nemůže vystát ani Fidel. Řešením krize moci
je tedy teror, komunistická diktatura, která Kubu přivede na mizinu. Krutosti kubánských
vězení, nesmyslně dlouhé Fidelovy projevy, umělý vývoz kubánské revoluce do Chile i do
Afriky, spojenectví se SSSR, to je děsivá mozaika hrůzy, teroru, nemocí, svévole a bezpráví,
která zaplaťpánbůh pohltí alespoň Guevaru v Bolívii. Castro se bez podpory obyvatelstva
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
udržuje násilím u moci další a další léta i desetiletí, stará se o zemědělství, ale nepochopí ani
cirkulaci dobytčích výkalů v přírodě. Nakonec se z něho stane „zesláblý Kůň“, kuriozita
světových dějin, výkřik historického podivínství.
Pokud se zděšený čtenář prokouše lavinou epizod, názorů a podrobností, pozná
hodnoty, které profesor Quirk preferuje. Je to politický systém osvědčený v USA jako klíč ke
konzumní společnosti. Všechno ostatní autor upřímně nechápe, zejména mu není jasné, proč
některé chudé národy mívaly revoluční sklony a nevyřešily po staletích strašlivé bídy svou
situaci prostě demokratickými volbami. Zásahy USA do latinskoamerických poměrů nemusejí
být vždycky košer, ale když se zbytečná intervence proti Arbenzově levicové vládě
v Guatemale roku 1954 obešla bez jediného mrtvého (rozuměj Severoameričana, asi sto tisíc
Guatemalců se nepočítá), pak – jak se v knize dočteme hned dvakrát - proti ní vlastně nelze
nic namítat. Zásada audiatur et altera pars je pro profesora Quirka nepotřebná. V seznamu
pramenů a literatury nabízí stovky opusů ze severoamerického tisku, ale pramálo jednotlivostí
z latinskoamerické historické nebo jakékoli jiné literatury. Latinská Amerika už od pohledu
budí hrůzu – v Bolívii, kam jde Guevara vyvážet revoluci, jsou lidé „omezení, primitivní a
nedůvěřiví … málokdo umí číst a psát“. Co chcete od takových podlidí, co chcete konec
konců také od záhadných komunistických Východoevropanů, co chcete od Afričanů, kteří se
občas komicky rozhodnou pro socialismus? Z Etiopie může být příznačná nanejvýš
fotografie, jak si Castro „v zoo povídá se šimpanzem.“
Severoamerikanizaci pohledu výstižně podkresluje překlad Jana Hrdiny. V angličtině a
anglosaských reáliích je překladatel doma, zato kubánské a hispanofonní prostředí je mu
dokonale cizí. A tak se donekonečna setkáváme s neexistujícím ostrovem Pines (tak by se Isla
de Pinos mohla skutečně jmenovat anglicky), bitva u Jigüe je (nevíme ovšem, čím
přičiněním) bojem u El Jiga. Do českého kontextu vykřikuje nesmyslný anglický pojem
Liberty Island překladatelovu neznalost kdysi okřídleného synonyma pro Castrovu Kubu Isla
de la Libertad. Škoda, že blahosklonné sympatie autora vůči Castrovi čtoucímu a hovořícímu
také anglicky nelze uplatnit vice versa vůči autorovi a překladateli. Co se týče tlumočení
rozlehlých proudů textu, ani obratnější překladatel by si patrně vždy neporadil s nekonečnou
mozaikou detailů, jejichž souvislost zůstává nejasná.
Snad je zřejmé, že mi při výletu textem nejde o sympatie či antipatie vůči Fidelu
Castrovi, že nevybízím k úctě vůči režimu, který se určitě přežil. Hledal jsem v knize jen
odpověď na otázku, proč svérázná levicová diktatura vznikla a proč se tak dlouho udržela.
Nenašel jsem. Navíc mne urazilo jednostranné, tezovité, krajně neobjektivní a tendenční
zpracování tématu, jež by vyznělo mnohem přesvědčivěji, kdyby z textu nečišel povýšenecký
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
karabáč gringa, který si zase jednou vyšlápl na ty pitomé Hispánce. Nedověděl jsem se ve
veletoku podrobností mnoho o skutečné Castrově cestě k moci, ani o podstatě jeho režimu či
o jeho spojencích, jak sliboval podtitul, nejvíce a vysoce kvalifikovaně jsem se seznámil se
stanovisky jeho severoamerických protivníků. Jsou to ovšem stanoviska politická. Autor
odmítl seriózní
komparativní analýzu hodnou historika a přiklonil se k publicistickému
schematismu, k soustavnému znevažování, ke karikatuře. Bylo by tragické, kdyby nad
takovým přístupem český čtenář jásal. Namísto aby mu autor vysvětlil prazvláštní fenomén
castrismu, znemožnil jeho poznání.
Při erudici a možnostech profesora Quirka je nutné předpokládat, že dějiny zkreslil
záměrně. Kouzlem nechtěného se však percepce rozlehlého díla může zvrátit do polohy,
kterou autor jistě nepředpokládal: časté latinskoamerické nenávistné skřípění zubů při
pohledu na počínání bohatého a necitlivého severoamerického patrona by mohlo být
přemýšlivému čtenáři po obtížném strávení Quirkova portrétu o něco jasnější.
Recenze zveřejněná v časopise Dějiny a současnost, č.1, Praha 2002.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php