ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Květen

Komentáře

Transkript

ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Květen
Číslo 9
Květen 2013
Ročník VIII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři,
tak je za námi máj, lásky čas, před námi červen, poslední měsíc školního roku,
a vy právě držíte v rukou čerstvý výtisk Intelektu, v tomto osmém ročníku již předposlední. A věřte, nebo nevěřte, že se nám na jeho 16 stran tentokrát vešlo celkem 16
článků, jedna povídka, tři básničky, jedna křížovka, pět fotografií a tři jiné obrázky –
suma sumárum 29 různých textových či obrazových materiálů. Každý jistě uznáte, že z
takového množství je velmi těžké vybrat něco, na co bychom vás zvlášť rádi upozornili.
Přesto se o to alespoň ve dvou případech pokusíme. A zaměříme vaši pozornost k našemu tradičnímu rozhovoru (nyní i v plném, standardním rozsahu dvou stran), který
je věnován terciánovi Timotheu Valáškovi, jenž se před měsícem zúčastnil mistrovství
Evropy juniorů v taekwondu. A prozradíme vám, že po několikatýdenní odmlce se nám
opět ozvala tajuplná, zatím neodhalitelná básnířka Saja S. Její nový výtvor si spolu
s dalšími uměleckými prvotinami z naší vlastní literární kuchyně můžete přečíst na
stránkách, které následují hned za středovou křížovkou…
Přejeme všem věrným čtenářům Intelektu hodně štěstí a dobrých nervů v závěru školního roku!
VAŠE REDAKCE
Tři trojčlenné hlídky septimánek spolu se svou třídní učitelkou a hlavní organizátorkou Květinového dne Mgr. Helenou Markovou zapózovaly našemu školnímu
fotoreportérovi ještě předtím, než vyrazily s květinkami do židlochovických ulic, úřadů, prodejen, ordinací a škol. Postřehy z letošního Květinového dne si můžete přečíst
na třetí straně Intelektu. Foto: JAN STRAVA
-1-
Rébusy a vtipy
Rébusy:
Řešení z minulého čísla:
15 minut. Po pěti minutách jednu topinku sundáte a druhou otočíte. Po deseti minutách je jedna hotová a dvě je třeba osmažit z druhé strany.
Nové zadání:
Představte si, že chcete příteli poslat poštou něco cenného. Máte na to krabičku, která je dostatečně velká, a na kterou lze připevnit několik zámků. Zámků
máte oba dostatek, ale problém je, že nemáte klíč od zámku toho druhého.
Jak dostanete k příteli cennost, aby neputovala nezamčená? Poslat klíč jen
tak nepomůže, mohl by ho někdo zkopírovat.
Vtipy
Dobrá zpráva: Tvá žena je těhotná.
Špatná zpráva: Čeká trojčata.
Hrozná zpráva: Ty jsi neplodný.
Dobrá zpráva: Tvá žena s Tebou nemluví.
Špatná zpráva: Chce se rozvést.
Hrozná zpráva: Je právnička.
Dobrá zpráva: Tvůj syn dospěl.
Dobrá zpráva: Tvůj syn má první rande.
Špatná zpráva: Má za milenku sousedku. Špatná zpráva: S mužem.
Hrozná zpráva: Ty také.
Hrozná zpráva: Je to Tvůj nejlepší přítel.
Dobrá zpráva: Tvůj muž nechce už žádné děti.
Špatná zpráva: Nemůžeš najít antikoncepční tabletky.
Hrozná zpráva: Má je Tvoje dcera.
Dobrá zpráva: Tvůj muž je znalec módy.
Špatná zpráva: Zjistila jsi, že tajně nosí Tvé oblečení.
Hrozná zpráva: Vypadá v něm mnohem
lépe než Ty.
Dobrá zpráva: Tvá dcera si hned po studiu našla práci.
Špatná zpráva: Jako prostitutka.
Hrozná zpráva: Jejími klienty jsou Tvoji spolupracovníci.
Tragická zpráva: Vydělává mnohem víc než Ty!
VERONIKA BENEŠOVÁ
(septima)
---------------------------------→
Za jízdy zásadně nepiju!
Vždycky si na to zastavím...
VYBRÁNO Z INTERNETU
-2-
Letáček za kytičku aneb Den proti rakovině
Dne 15. května 2013 se v celé naší republice konal Český den proti rakovině,
jehož jsem se se svými kamarádkami zúčastnila jako dobrovolnice. Peníze jdou na
účet Ligy proti rakovině Praha, která podporuje výzkum a léčbu rakoviny. Letos byla
sbírka zaměřena na rakovinu tlustého střeva. Důležitá je hlavně prevence, od padesáti let věku je preventivní kontrola hrazena pojišťovnou.
Poté. co nám paní učitelka Marková předala všechny důležité informace a
květinky na prodej, začali jsme obcházet naši školu. Nato jsme se přesunuli na náměstí, kde jsme potkali paní doktorku, která nás hned vzala s sebou na celou pohotovost. Obešli jsme tedy všechny lékaře a lékárnu. Až mě překvapilo, kolik je v
Židlochovicích doktorů. Navštívili jsme také ;naši paní zubařku (jen jsem doufala, že
mě nebude chtít hned objednat :D, hrozně se totiž zubařů bojím).
Když jsme se zeptali pána s velkou kyticí květin, zda také přispěje, řekl nám,
že u sebe bohužel nemá peníze, jinak by přispěl. Nabídli jsme mu tedy alespoň letáček se slovy: ,,Tak my vám dáme aspoň letáček.“ Překvapila nás jeho odpověď: ,,Tak
tady máte aspoň kytičku.“ Odcházely jsme tedy s úsměvem na tváři a kytkou v ruce.
Informovanost o této sbírce je vážně velká, zabrzdilo u nás dokonce i auto,
jehož řidič právě poslouchal rádio a rozhodl se hned zastavit a kytičku zakoupit. Co
jsme ale nechápaly, bylo to, že mnozí mladí lidé, kteří by se o tuto problematiku do
budoucna zajímat měli, si nechtěli vzít ani letáček s informacemi.
VERONIKA BENEŠOVÁ (septima)
Pan Vavřík nám píše...
Vážení studenti,
všem, kteří jste napsali pochvalná slova do školního časopisu InTELEkt o mé
dubnové přednášce ke 140. výročí povýšení Židlochovic na město, upřímně děkuji. Zejména těm, kteří obdivují moji schopnost pracovat s počítačem v programu PowerPoint.
Chtěl bych především připomenout, že práce s počítačem představuje jakousi „další
gramotnost“, která nám starším a starým umožňuje držet krok s dobou.
Tyto řádky však v žádném případě nesměřují k samochvále. Uvažte prosím, že
téměř denně komunikuji na počítači se svým bývalým vyučujícím na gymnáziu, který
je asi o třináct roků starší nežli já. Takže mu je přes devadesát. Jmenuje se Jan Kouřil,
bydlí v Moravských Bránicích, podnes se zúčastňuje koncertů Státní filharmonie v Brně
a mnoha dalších kulturních akcí. Až do nedávna byl skvělým dirigentem pěveckého
sboru v Ivančicích.
Pokud se týká mé přednášky - viděli jste jen zlomek prezentací o Židlochovicích. Při prezentaci jsem promítl asi 60 obrázků. Celkem jich mám z dějin Židlochovic
přes tři stovky a stále je postupně doplňuji. Ale mimo historii mám např. ještě prezentaci starých pohlednic, povodní, letecké snímky atp. Dohromady asi 950 dokumentů.
Za Váš upřímný zájem děkuji. Karel Vavřík
Na koho se usmálo štěstí
Výherkyní anglického plakátu nebo mapy se stala ELIŠKA HROUDNÁ z
primy, která nám jako jediná z celé školy poslala správné řešení tajenek naší dubnové
křížovky. Skrývala se v ní jména dvou obcí okresu Brno-venkov: 1. PŘÍBRAM NA
MORAVĚ, 2. VEVERSKÉ KNÍNICE. Odpověď nám přišla také od jednoho z jejích
spolužáků, jenže ten napsal název druhé vesnice s malým „k“ - a takové hrubé chyby
redakce Intelektu nepřehlíží a neodpouští!
REDAKCE
- 3-
TIMOTHEOS VALÁŠEK (tercie) po svém prvním ME juniorů v taekwondu:
Musím se dál zlepšovat!
* Jak dlouho už děláš taekwondo?
„Asi osm let.“
* Kdo tě k němu poprvé přivedl?
„Úplně poprvé jsme byli s rodiči na Velké přehlídce bojových umění a nejvíce se mi
zalíbilo právě taekwondo.“
* Jak často máš trénink?
„Trénink mám třikrát týdně a kromě toho dvakrát týdně mám jako doplněk ještě
thaibox, teď nějakou chvilku.“
* Musíš kvůli taekwondu nějak omezovat školu?
„Spíše ne, jen když mám například před nějakými velkými závody.“
* Co je to vůbec taekwondo?
„Je to druh korejského bojového umění, druh sebeobrany. Tae je korejsky noha, kwon
je ruka a do představuje život, cestu životem, úctu ke starším lidem, k nadřízeným,
v našem případě třeba k trenérovi. Ve sportovním taekwondu se nesmí kopat pod
pás, ale všechny údery mohou být vedeny jen od pasu nahoru. Svým způsobem je
taekwondo docela blízké japonskému karate.“
* Jaké jsou v taekwondu disciplíny?
„Jednou z disciplín jsou tak zvané tuly, neboli sestavy, ve kterých se předvádějí techniky, jak jdou za sebou, a soutěží se jednotlivě, nebo i týmově. Další disciplínou je
matsogi, což je boj od pasu nahoru včetně hlavy. Pak existuje ještě týmové matsogi, v
němž proti sobě stojí dvě šestičlenná družstva, ale bojuje vždy jeden proti jednomu,
akorát že to má větší spád a navíc si družstva podle losu mohou vybírat, koho ze
svých borců proti soupeři nasadí. A konečně je tu ještě sebeobrana, tzv. hosinsool,
kde se jeden závodník nebo závodnice brání dvěma až třem útočníkům.“
* Jak jsi dopadl na letošním ME?
„Bylo to moje první mistrovství Evropy a dopadl jsem na začátek docela dobře. Přivezl jsem si jednu
stříbrnou a dvě bronzové medaile.“
* Jak dlouho a kde toto mistrovství vlastně bylo?
„ Mistrovství Evropy se konalo na
konci dubna ve slovinském Bledu
nedaleko stejnojmenného jezera a
trvalo přibližně týden.“
* Tvůj největší zážitek z Bledu?
„Určitě to opalování na balkonu v
hotelu při 35 stupních.“
* Co bys chtěl vylepšit do příštího
mistrovství?
„Asi všechno. Chtěl bych se každý
rok zlepšovat a vymýšlet nové a nové věci.“
Na snímku z nedávného mistrovství Evropy juniorů v taekwondu ve slovinském Bledu
je náš tercián Timos Valášek (vpravo) zachycen při boji s ruským soupeřem
-4-
* Co na to říkají
spolužáci, že mají
ve třídě juniorského reprezentanta
České republiky?
„Tak asi nic moc,
já jsem se tím ve
třídě moc nechlubil, ale myslím si,
že kdybych byl reprezentant České
republiky ve fotbale, tak by to asi vypadalo jinak. Přece jenom taekwondo není tak známé
jako jiné sporty.“
* Na jaká místa
ses už díky taek- Timos Valášek (vpravo) se svým kamarádem z reprezentace Jirkou
wondu podíval? Kulhánkem z Třeboně
„Irsko, Itálie, Slovensko, Slovinsko a příští rok se chystáme asi do Tádžikistánu, jestli
tedy pojedu na mistrovství světa.“
* Máš nějak speciálně upravený jídelníček?
„Moc ne, ale přece jenom bych se neměl cpát nějakými zbytečnostmi, ale naopak jíst
to, co potřebuji.“ (smích)
al do státní reprezentace a dále asi těch pár medailí, co jsem si zatím z různých soutěží přivezl. (2, 3, 3)“
* Jak velkou oporou ti jsou rodiče?
„Rodiče mě samozřejmě velmi podporují a vozí po všech trénincích, takže za to jim
moc děkuji a myslím, že kdyby nebylo jich, tak nebudu v taekwondu tak dobrý.“
* Uvažoval jsi i o jiném sportu než o taekwondu?
„Už dlouho před tím, než jsem byl přijat do reprezentace, jsem uvažoval, že bych
začal např. hrát florbal, ale to mě okamžitě omrzelo a hned jsem se vzpamatoval a od
té doby už na nic jiného nemyslím.“
* Co jinak rád děláš ve volném čase?
„Tak například velmi rád hraju florbal, ale prožívám i jiné aktivity.“
* Máš nějaký vzor? Pokud ano, koho a proč?
„Tak asi mým největším vzorem je můj trenér Libor Macháň, který mě taekwondo
učil od samého začátku, a dále můj reprezentační trenér Jan Mraček, který je několikanásobným mistrem světa.“
* Kdy tě uvidíme na olympiádě?
„S olympiádou je to trochu složitější. Taekwondo sice je olympijský sport, jenže ve
verzi WTF (World Taekwon-Do Federation), zatímco náš svaz je členem ITF (International Taekwon-Do Federation). Ale třeba se to v budoucnu nějak vyřeší...“
Děkujeme za rozhovor.
VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (septima)
-5-
Byli jsme v kovárně a ve větrném mlýně
V pátek 3. května 2013 se zúčastnila naše třída prima spolu s tercií exkurze
do kovárny v Těšanech a větrného mlýna v Kloboukách u Brna.
Po přijetí jsme se rozdělili na dvě skupiny; první skupinu tvořila tercie, druhou prima. Prima šla do kovárny a tercie jela autobusem dál do větrného mlýna. V
kovárně jsme se dále rozdělili na děvčata a chlapce. Nás chlapce prováděla paní Eva
Dudková, která nám nejprve povídala o historii. Kovárna dříve patřila dominikánům
a první písemná zpráva o ní pochází ze 17. století. Byla také renovována ve stylu
selského baroka a v této podobě slouží až dodnes. Dále nám paní Dudková ukázala
nástroje v kovárně a vysvětlila, k čemu který z nich slouží. Na závěr programu jsme
si mohli zakoupit suvenýry.
Po prohlídce kovárny jsme jeli na větrný mlýn do Klobouků u Brna a prohodili jsme se s terciány. Zde nás přivítal průvodce mlýnem pan František Balát a
popovídal nám o historii mlýna. Dozvěděli jsme se, že tento mlýn není původní, ale
jen replika. Mlýn totiž vyhořel v roce 1945, když se zde usídlili Němci. Dále nám pan
průvodce, ukázal jak vlastně mlýn funguje, a popsal nám všechny důležité nástroje.
Také zde jsme si mohli nakonec koupit nějaké upomínkové předměty.
Výlet se nám líbil, a mohl být ještě vydařenější, jenomže nás zradilo počasí.
MARTIN DRESLER (prima)
Šli jsme po stopách historie
Úterý 14. května, 8 hodin ráno plus nějaké drobné minuty: nasedáme do autobusu a míříme vstříc dějepisnému programu do Brna. Netrvá dlouho a projíždíme
okolo Mahenky a zastavujeme u Janáčkova divadla.
Všichni se cpeme rychle ven, po pár minutách chůze jsme u kostela svatého
Tomáše na Moravském náměstí, prohlédneme si plastickou mapu starého Brna a od
paní učitelky Švarzbergerové vyslechneme několik zajímavých informací, jako třeba
to, kde stávaly městské brány. Snad kvůli jménu nás nejvíce oslovila brána Veselá.
Po pár stech metrech dorazíme ke kostelu svatého Jakuba. Většinu z nás tam
překvapí hudba varhan, jež se rozezní po našem příchodu a dotváří chrámovou atmosféru. Významnou památkou uvnitř kostela však nejsou varhany, ale hrobka plukovníka Raduita de Souches. Pod velením tohoto francouzského důstojníka se Brno
ubránilo švédskému obléhání v závěru třicetileté války. Po návštěvě kostela se projdeme po náměstí Svobody, kde si prohlédneme vyznačený půdorys starého kostela.
Poté se vydáme na Zelňák. Střed náměstí je zabrán stánky, a tak volíme
okružní jízdu, tedy spíše chůzi. Tam Reduta, tamhle nahý chlapeček, o kterém se
dozvídáme, že je to Mozart. Rychle se přemisťujeme dál ke kapucínským hrobkám.
Zde je uložen například baron Trenck. Spletí uliček se dostáváme až pod Petrov do
Denisových sadů. Zde chvíli posedíme a zaplníme své hladové žaludky svačinami.
„Být Švédem, tak si to obléhání ještě rozmyslím,“ kňučí naše třída při výšlapu kopce na Špilberk. Uvnitř si ale našich přibližně šedesát nožiček odpočine na malých polštářcích v jedné z místností hradu při poslechu přednášky o třicetileté válce
(hlavně o zbraních).
Na závěr je nutno říct, že ačkoli Brno většina z nás zná, dozvěděli jsme se
spoustu nových, zajímavých věcí. Takže nám teď zbývá jen dodat, že děkujeme za
možnost spatřit Brno trošku jinak. Doporučujeme každému, aby se na naši moravskou metropoli podíval jinýma očima, protože i prohlídka dobře známého města
může být okouzlující.
TEREZA SINGEROVÁ, MICHAELA ŠEDOVÁ (tercie)
-6-
Recitovala jsem v kostele
V neděli 19. května se v židlochovickém kostele uskutečnil varhanní koncert. Jak název sám napovídá, mohli jsme zde slyšet varhany, a to v podání Martina Jakubíčka, dále saxofon Radka Zapadla, operní zpěv Lenky Ďurincové (sólistka
NDB) - a mezi těmito hudebními čísly také moji recitaci žalmů Jiřího Strejce a žalmů
z Bible kralické. Musím říct, že recitovat žalmy pro mě bylo velmi zajímavé, protože
jsem nikdy s ničím takovým neměla zkušenost. A moc tomu nepřispívala ani některá krkolomná slovní spojení a také prostředí kostela, které bylo pro mě rovněž
nové. Celou akci zahájily stručné projevy pana místostarosty a pana faráře. Pak se
postupně střídala hudební čísla s recitací. Program ukončilo opět slovo pana faráře a
pana místostarosty. Jsem ráda, že jsem tímto způsobem - po dubnovém vystoupení
na zámku už podruhé - mohla svým dílem přispět k letošním oslavám 140. výročí
povýšení Židlochovic na město.
TATIANA LVOVSKÁ (tercie)
Kvinta a minitaneční
V maturitním týdnu od 20. do 25. května pan ředitel projevil, že má i srdce,
a pustil naši třídu na celý týden do minitanečních. Kurzu se zúčastnili téměř všichni
žáci, a byť se tam mnohým ze začátku moc nechtělo, tak si to všichni užili a možná
se i něco naučili a ti lepší si i něco zapamatovali. Já osobně jsem to také v předstihu
nijak moc neprožíval, ale už týden před kurzem jsem se poměrně těšil, a to hlavně z
důvodu, že nebude celý týden matika (samozřejmě jsme se ji všichni doma učili). V
pondělí ráno, první den, mě to moc k tanci netáhlo, ale při pohledu na čas, kdy vstávám, a uvědomění si toho, že ostatní třídy už mají první hodinu, se mi hned udělalo
líp a tak to bylo po celý týden. Naše lekce „tance“ byly v Brně od desíti do dvanácti,
tudíž byli všichni vyspaní do růžova. Jelikož to jsou mini-taneční, tak jsme tam nedělali žádné brutální piruety, ale pouze cvičili kroky a dvakrát nebo třikrát si to zkoušeli
i s partnery. No, naučili jsme se - a mnozí už i úspěšně zapomněli - několik tanců,
jako jsou waltz, valčík, jive, tango, salsa, macarena, coco jambo atd. Byl to vcelku
pohodový týden a teď, když to píšu, se mi opravdu do školy moc nechce, ale naštěstí
to už bude jen na pár týdnů...
JAKUB VESELÝ (kvinta)
Návštěva Legata
Dne 23. května se tercie spolu s paní učitelkou Žampachovou a paní učitelkou Švarzbergerovou vydala na výukový program do volnočasového centra Legato
v brněnských Kohoutovicích. Na začátku nás přivítala jedna moc hodná paní a jako
obvykle se začalo štronzem. Pro ty, co neví: paní ťuká do rytmu, a když přestane
a řekne „štronzo“, všichni se zastaví jako sochy. Poté jsme se začali věnovat přímo
tématu Velké francouzské revoluce. Doplňovali jsme k obrázkům velkých osobností
revoluce jejich jména a vypravovali, co všechno o nich víme. Dále jsme měli ve skupinách sestavit živý obraz, ve kterém měli tito představitelé vystupovat. Následovně
jsme se rozdělili do menších skupinek, nastudovali jsme texty a sehráli krátké scénky.
Například, jak král Ludvík XVI. teoreticky sám sobě navrhl gilotinu, nebo jak doopravdy umřel vůdce jakobínů Maxmilián Robespierre. Program byl velice zajímavý a
doufám, že mnozí z nás si něco nového zapamatovali.
KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (tercie)
-7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby)
Pohřbený v pásu kolejí
ANITA HOFMANNOVÁ (tercie)
Všude okolo mě ležely závěje. Jako pocukrovaný dort se kolem válely kupky sněhu,
některé větší, jiné menší. Akorát že sníh nebyl sladký. Hnusně pálil, štípal a vlézal do
morku kostí. Ten chlad, jenž z něj stoupal, mi byl velmi nepříjemný. Popotáhl jsem a
pletenou čepici si narazil více na uši.
Přešel jsem silnici, obešel velmi starou, zchátralou budovu a sedl si na ztrouchnivělou lavičku. Natáhl jsem nohy před sebe a do ticha a zimy vyfukoval ledové obláčky.
To byla moje zábava. Sledovat, jak se pára z mých úst ve vzduchu sráží. Byl jsem to
ale dítě štěstěny!
Vrazil jsem si ruce do kapes kabátu a marně nahmatával rukavice. Při vší smůle zase jsem je nechal doma. Tělo mi přimrzalo k chladnému dřevu a já se skoro nemohl
hýbat. K čemu taky? Neměl jsem důvod.
Své hnědé oči jsem upřel na holé stromy naproti a snažil se vžít do jejich situace.
Stály tam celý rok, na jaře obkvetly, v zimě byly ochuzeny o teplé listí a zůstaly napospas osudu. Teď jejich tenké větvičky obalovala křupavá vrstva sněhu a stromy byly
bezmocné. Nemohly se pořádně samy zatřást, nemohly řvát, že jim chřadne kůra. Musely zůstat tak, jak jim bylo předurčeno.
„Sakra,“ zaklel jsem a zaskřípal zuby. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že se trápím a
chovám se, jako kdybych sem patřit vůbec neměl.
Zbystřil jsem sluch. Dole pod kopcem, na kterém stála takhle lavička, a tím pádem
i seděl já, jsem uslyšel smích. Dětský, smíšený s dospěláckým.
Tábor? Bliklo mi hlavou. Možná. Když jsem se dobře zaposlouchal, zřetelně jsem
slyšel praskot ohně a zvuk kytar. Oči se mi zalily slzami. Chtěl jsem být šťastný, chtěl
jsem zpívat a držet za ruku toho, koho miluju.
Jenže v mém okolí bylo ticho. Bylo to jako nějaká kletba, nikde nic. Žádný člověk,
žádné zvíře, nic. Bylo to jako nastražená past. Past na ubohého, chudého kluka, který
byl tak zoufalý, že si v zimě na lavičce přál jen to, aby jeho milý nebyl zakletý. Který
chtěl, aby jeho drahá polovička byla živá a teď seděla vedle něj.
Jenže... Nebyl. Nebyl tu žádný čaroděj, jenž by se mu zjevil a splnil mu každé přání,
které by si zamanul.
Neobjevil se a neřekl: „Liame, teď mávnu hůlkou a Harry tu bude, živý a zdravý.“
Bylo kolem to nechutné prázdno, na něž jsem si musel posledních pár dní zvykat.
Nebyl jsem ani Bůh, který by jen stvořil pouhopouhou myšlenku a bum - bylo by to.
Z ničeho nic jsem natáhl do nosních dírek prazvláštní vůni. Byla omamná, ale přesto jemná, cizí, ale důvěrně známá. Laskala mé čichové buňky a namáhala mozek tím,
abych si vzpomněl, co je zač.
Šalvěj. Ne, to ne! Cítil jsem, jak mě v očích zase zaštípaly slzy. Ještě ani nestihly
ukápnout na zem a už mi zmrzaly na tváři. Drásaly mi tělo i duši a já se snažil z víček
vytvořit neprůchodnou bariéru. Větrem se nesla vůně šalvěje, jako tenkrát, když jsem
se smál. Smálo se mé srdce, má ústa i mé oči. Harry byl šťastný a já také.
Do té chvíle, než se to stalo.
Schoval jsem hlavu do dlaní a dusil v sobě vzlyky. Byl jsem tak odporně slabý, tak
směšně rozčarovaný a nesourodý...
Uslyšel jsem ve vzduchu pronikavý křik. Prudce jsem zvedl hlavu a s napuchlýma
očima pátral po zdroji toho zvuku. Nad nedalekou skálou kroužil dravý jestřáb a ve
stále menších kruzích se snášel k zemi. Líně mával křídly, přeletěl nad dětským táborem a snesl se kousek ode mne.
- 10 -
Na chvíli jsem zadržel slzy i dech. Byl krásný, vypadal důstojně a váženě. Pomalu
přicházel ke mně a jeho oči vypadaly, že mi chtějí něco sdělit.
Přichází pásem kolejí.
Zamrkal jsem a koukal na něj, pln údivu a nepochopení. Zdálo se mi to?
Nezdálo. Bylo to tak živé, tak opravdové, tak... Neskutečné.
„Kdo? Kde?“ i přes své pochyby o zdravém rozumu jsem se zeptat musel.
Neodpověděl. Zamával křídly a vznesl se vstříc pavučinovým mrakům. Nevím, co
to do mě vjelo, jestli to bylo zimou, nebo rozčarováním, ale...
Uvěřil jsem mu. Zvedl jsem se, nedbaje ztuhlých svalů a zdřevěnělých nohou, a rozběhl se vstříc silnici. Běžel jsem po ní, slyšel své tenisky dusat na starém, rozpraskaném
asfaltu a jako zářící maják před sebou viděl jeho siluetu.
Kudrny mu vlály okolo hlavy, nefritové oči zářily do tmy. Na rtech se mu vlnil
úsměv a jeho natažená dlaň mě přímo vyzývala k tomu, abych se jí dotkl. Mimoděk
jsem natáhl svoji ruku a snažil se ho dotknout.
Běžel jsem stále rychleji, na plicích jsem cítil příšerný tlak, v boku mě píchalo,
mráz mě štípal po celém těle, ale to bylo to poslední, o co jsem se staral. Chtěl jsem se
dotknout té teplé dlaně, která mě vždy dokázala tak chápavě a mile pohladit.
Prudce jsem zabrzdil o paty a opřel si ruce o kolena. Sklonil jsem hlavu a nahrbil
záda, abych se mohl pořádně nadechnout, když vtom mi před špičkami bot zasvítil
jakýsi papírek. Zohnul jsem se, mezi prsty chytil ten vzkaz, či co to bylo, a mezi popadáním dechu se ho snažil přečíst.
Milý můj!
Vrátím se zítra, teď k tobě pospíchám
pásem kolejí.
Padl jsem na kolena a dlaně zabořil do mrazivého sněhu. Nekontrolovatelně jsem
se rozbrečel, mé tělo se svíjelo pod náporem vzlyků a tichých proseb. Přál jsem si, tak
moc jsem si přál, aby se vrátil. Aby mě hladil po zádech a šeptal, že jsem jeho láska.
Nebyl tu. Zmizel, už navždy. Pohřben pod koly vlaku.
Ten rukopis jsem poznal a mé srdce bilo ještě rychleji než při tom zběsilém běhu.
Ticho proťalo bití všech zvonů v kaplích okolo. Způsobovaly velký rámus, ne však větší
než ten v mém srdci. Znamenaly jen to, že mě svým způsobem popostrkovaly ke kolejím. Jít se tam podívat, zahledět se na to místo a vidět barvu jeho očí. Tak moc podobnou tomu krásnému kameni, který vždy nosil v kapse kabátu, jejž dostal k Vánocům.
Zářící nefrit v jeho dlani a jeho stejnobarevná očka, která nadšeně okukovala kamínek. Byl tak šťastný, když v něm shledal barvu svých panenek. Chtěl jsem se do těch
očí podívat. Aspoň naposledy.
Těžce jsem se zvedl a se slanými potůčky na tvářích se ledabylým, ale přesto pevným krokem vydal ke kolejím. Opřel jsem se rukama o červenobílou závoru a nevnímal výstražné signály semaforu. Nemohly přehlušit to, jak jsem se teď cítil. Vyhlížel
jsem jeho, vyhlížel jsem svého kudrnatého Harryho, Harryho s náručí dárků a rošťáckým, ale přesto roztomilým úsměvem na rtech.
Vlak má zelenou a s hukotem a pískáním projíždí okolo mě. Štěrk a prach odletující
od jeho kol mě oslepoval a zvednutý vítr se mi opíral do vlasů, já však přes přivřená
víčka stále hledal tu jednu osobu. Poslední vagón mě minul a v husté říši obsypaných
stromů pomalu mizel jeho stín.
Vím dobře, že čekám, marně čekám na zázrak.
Má láska se živá nevrátí, zbyl z ní jen popel, který vcelku tvořil moji druhou polovičku, kousek srdce. Teď ovšem byl celý, i se svými nezbednými kudrnkami a zelenými
kukadly, pohřbený v pásu kolejí.
- 11 -
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) - pokr.
Saja 2
SAJA S.
Proč máš na mě takovou magickou sílu?
Proč na mě působíš jak čas na mohylu?
Mohyla se staletími rozpadá
stejně jako mně se kvůli tobě podlamují kolena.
Ostatní kluci snažit se vždycky do poslední kapky potu museli,
ale tobě stačilo se usmát a měls mě skoro v posteli.
Jak to děláš? Kde ten šarm bereš?
Víš ty vůbec o tom, že je jedno, co meleš,
že stačí pouhopouhý pohled tvých očí
a hlava se mi jak při závrati točí?
Jsi pan dokonalý, člověk, co nemá chybu.
Jsi slunce mého dne, co dodává mi sílu.
Děkuji ti za to, že milovat tě můžu.
Děkuji ti za to, že jsi lepší než kdokoliv z mužů.
Milovat tě navždy už budu,
a jestli ne, tak je tahle báseň plná bludů.
Saja miluje tebe, přesně tak, jak by se mělo.
Saja miluje tebe, tvou mysl i tvé tělo.
Hračky = plačky
TEREZA SINGEROVÁ (tercie)
Když hračka letí vzduchem
a úsměv na chlapecké tváři
dotváří atmosféru dětského pokoje,
můj úsměv se rozšíří.
Vidím ráda ty smějící se tváře,
radostné zapálení do hry,
ale i oheň se někdy spálí
a smích je vystřídán pláčem.
To je ta chvíle, kdy zábava přeroste,
přeroste v něco násilnějšího,
v něco, co tě nabádá a našeptává:
,,Ne, to je moje hračka, braň se!“
Ale dítě nepozná, kde je hranice,
až příliš často ji překračuje.
Pak ale hra končí,
vše je, jako by se ani nic nekonalo.
Proběhla záplava, ale voda už opadla,
a vše je zas klidné.
To je můj pohled na dětskou hru.
Pocity ducha
VERONIKA FREYOVÁ (kvinta)
S příchodem světla
se projasní mysl,
však když slunce zapadá,
zas ztrácím smysl…
Po nocích bloudím,
jdu po cestách strasti,
tak pusťte mne ven!
Z té bezedné pasti…
Pocity prázdna,
zklamání, křivdy,
tak ať už to skončí!
Chci žít vždy - ale nikdy…
Nenajdu útěchu
v nikom a v ničem,
jsem jen prázdná schránka,
co stala se kýčem…
- 12 -
Lendl a Mucha - jedna ruka
V sobotu 11. května jsem se vypravila do hlavního města Prahy za kulturním zážitkem – navštívit výstavu plakátů Alfonse Muchy. Výstava probíhá v prostorách Obecního domu na náměstí Republiky, takže jsem se celkem úspěšně vyhnula
bloudění v ulicích pražských. Vystavené plakáty pocházejí ze sbírky Ivana Lendla, našeho slavného tenisty žijícího dnes za mořem.
Lendl je původem Moravan, pochází z Ostravy, a patřil po dlouhá léta ke světové špičce, často dokonce figuroval i na nejvyšší příčce žebříčku ATP.
Alfons Mucha byl „pro změnu“ náš
umělec světového významu. Pocházel z moravských Ivančic a proslavil se ve Francii. Jeho tvorba se řadí do období secese, ale svým
jedinečným stylem se vyčlenil. Jeho jméno si
nejčastěji spojujeme se Slovanskou epopejí,
avšak tato sbírka ukazuje, kde a jak Mucha
začínal.
Expozice je rozdělena na tři části –
Paříž, Ameriku a Čechy. Nejrozsáhlejší částí je pařížské období; zahrnuje plakáty pro
herečku Sarah Bernhardtovou, kalendáře a
reklamní plakáty na běžné výrobky, dekorativní panely (panó) a další.
O Muchovi by se dalo říct ještě
mnohem více a věřím, že by to zabralo
spoustu řádků, ale raději už jen shrnu své
dojmy. Nejvíc mě zaujal plakát ke hře Medea,
který má ten plakátový náboj, na který jsem
zvyklá z dnešních plakátů. Ještě zmíním tzv.
Documents Decoratifs; jde o jakýsi soubor
ilustrací a studií, které Mucha zpracoval jako vzorník pro umělecké řemeslníky. Myslím
si, že tyto návrhy (většinou běžných předmětů), provedené precizním kreslířským řemeslem, jsou krásným a tak trochu symbolickým
ukončením Muchova pařížského období.
Výstava probíhá do 30. července a
plné vstupné je 180 Kč, pro studenty, děti a
seniory snížené 90 Kč. Strávila jsem tam něco málo přes dvě a půl hodiny, tak za sebe
návštěvu doporučuju, protože tato ukázka
krásné a stylové reklamy je mi satisfakcí za
většinu reklam, které jsou všude kolem nás
dnes.
MICHAELA KURKOVÁ (kvinta)
- 13-
Lesk a bída brněnského autosalonu
Ve dnech 4. až 8. dubna proběhl na brněnském výstavišti Autosalon 2013.
Jako blázen do aut jsem jej spolu s několika přáteli navštívil, abych zhlédl některé
novinky ze světa motorismu.
Záměrně používám slovo některé. Autosalon Brno už totiž není komplexní
výstavou z motoristického světa, jak tomu bylo dřív. Z veletrhu, který se řadil k těm
prestižnějším v Evropě a jehož návštěva zabrala dřív celý den, se výstava smrskla na
pouhé dva pavilony.
Ale to je jen začátek tragédie. Letos si sem své oficiální stánky přivezly pouze
tři automobilky! Hyundai, Ford a Škoda. Zbytek museli horko těžko zachraňovat
místní brněnští dealeři aut a různí externí vystavovatelé, kteří dovezli například rallyové speciály. Celkem bylo vystavovatelů 13, což je dost ubohé a jen to ukazuje,
jak od začátku ekonomické krize Autosalon Brno upadá čím dál hlouběji. Pochopil
bych, že na brněnský autosalon nepřijede třeba Ferrari, ale když se vám na to vykašle
i obyčejné VW nebo Fiat, tak už je asi „něco shnilého ve státě dánském“…
A přitom dřív to tak nebylo. Pamatuji si například na ročník 2007. Na výstavišti se dal strávit celý den a viděli jste úplně všecko. Lidí bylo všude jak mraků,
automobilky zde měly i světové premiéry a mohli jste spatřit i ty nejluxusnější značky
ze všech.
Ovšem právě rok 2007 byl posledním rokem, který se ještě nesl ve velkém
stylu. Roku 2009 to bylo stále fajn, ale už o řád horší – spousta obyčejných i luxusních
značek už nepřijela. A o dva roky později to bylo ještě bídnější. Stále se to však dalo.
Oficiálních stánků značek zde bylo přibližně deset, a když se k tomu přidali i dovozci
a další externí vystavovatelé, docela to ušlo …
Jak jsem však řekl, letos to byla bída. Lesk minulých let se vytratil. Místo
celodenního výletu se to dalo stihnout za dvě hodinky a spousta aut (a to docela obyčejných) byla zamčená. Navíc některé stánky byly jak pěst na oko. Například Renocar
– brněnský dealer BMW, MINI, Opelu a Chevroletu. Patří mu dík, že na autosalon
dostal docela slušnou várku parádních bavoráků, ale jejich stánek byl až nepřístojně
nekorespondující s touto prestižní značkou. Uprostřed cedule Renocar BMW a kolem rozestavěná smečka BMW. Všechny zamčené a nebyly u toho ani hostesky… Kde jsou
ty časy, kdy jste si
mohli i v moravské metropoli na
autosalonu sednout do mercedesu za dobrých milion a půl? Asi v
nedohlednu. Nezbývá než se za
pořádným autosalonem vypravit
do Lipska nebo
do Frankfurtu.
MICHAL
ODLOŽILÍK
(oktáva)
- 14 -
Za volantem (19): Bohatýr
Doba je těžká. A to i pro automobily. O sportovních ani nemluvě. Trend
downsizingu a přeplňování vytlačuje ze silnic pořádné atmosférické motory. Ve vyšší
střední třídě už dnes velmi těžko seženete kupé s atmosférickou V8 vepředu. Americká výroba sice stále má co nabídnout, zato evropská nabídka se v této kategorii
smrskla na pouhé dva automobily. Jedním z těchto posledních bohatýrů je Mercedes
Benz C63 AMG.
Standardní mercedes třídy C je docela obyčejné auto. Konkuruje například
passatu nebo superbu. Dá se koupit s přeplňovanou osmnáctistovkou a v kombi.
Poskytuje však dobrý základ pro spoustu speciálních verzí. Toho se chytili inženýři z
Affalterbachu, kde sídlí AMG – sportovní divize Mercedesu.
Vzali céčko, udělali mu svalnaté blatníky, rozšířili rozchod kol, přidali výztuhy karoserie, nasadili tuhý sportovní podvozek, vyhodili osmnáctistovku a narvali tam hutný šestilitrový osmiválec bez turba, který pohání zadek. Zabalili to do
karoserie, která skvěle kombinuje eleganci a sportovnost, a dílo bylo dokonáno.
Výsledkem je jeden z nejlepších sportovních automobilů současnosti. Osmiválec ze
sebe vydá 480 koní výkonu a nehorázných 600 Nm točivého momentu (více než
Lambo Aventador). K mání je auto buď v kupé, nebo v praktičtějším sedanu. V obou
případech se rozjede na stovku za 4,6 s a v rozletu za maximálkou ho v 280 km/h zastaví omezovač. Motor může kooperovat buď se sedmistupňovým automatem, nebo
s klasickým manuálním šestikvaltem.
Kouzlo tohoto mercedesu spočívá v jeho charakteru. Dá se s ním jezdit denně do práce, ale když chcete, může se v mžiku proměnit v neurvalou bestii. Osmiválec ze sebe vydává mechanický kovový ryk, který duní, až uši zaléhají. Přebytek síly
umožní jezdit non-stop driftem. A brutální zrychlení z vás rázem dělá krále silnice.
Navíc je C63 AMG kus pořádného auta. Je dlouhé, luxusní, s nejlepší výbavou, rychlé
a dotažené do nejmenšího detailu. Má charisma gentlemanského lamželeza, je komfortní a příjemné, ale když na to přijde, dokáže za to vzít, jak se patří. Elegantní a
rychlé jakoby samo sebou, od přirozenosti.
Navíc vás tento sportovní mercedes dokáže potěšit bez přehánění prakticky
každý den. Geniální audiosoustavou, dálničním sprintem, okruhovými radovánkami, jízdou dveřmi
napřed nebo mazáckými meziplyny
při podřazování.
Stojí cca
dva miliony a žere
13 litrů na stovku.
Kromě toho pálí
gumy jako ďas. Je
to však jedno z mála aut, o kterém
můžu s čistým svědomím říct, že za
to stojí.
MICHAL
ODLOŽILÍK
(oktáva)
- 15-
Přednáška o holocaustu aneb Jak poznáte Žida na ulici?
Během úterý 28. května 2013 se v učebně dějepisu uskutečnila pro několik
tříd přednáška o holocaustu. Přednášející byli dva: pan Jaromír Klimek, rektor, který
se zhostil zajímavým způsobem úvodu přednášky, na něj pak navázala paní Hana
Sumcová.
Nejdříve jsme se dozvěděli obecnou charakteristiku holocaustu; jak měli
Němci propracovaný postupný plán, jak vyhladit Židy a pak pokračovat dalšími
menšinami. Pak nám pan Klimek položil zajímavou otázku: Jak poznáte, že proti
vám jde na ulici Žid?
Tato otázka donutila většinu z nás po ránu zapnout mozek a přemýšlet. První myšlenka, která mě napadla, byla: nijak. Ale nevyslovila jsem ji nahlas. Někteří
řekli, že ortodoxní židy poznají podle jejich tradiční pokrývky hlavy. Jiné napadlo, že
určité charakteristické rysy určitě Židé mají. Ovšem pravdou je, jak jsme se také dozvěděli, že Žida nepoznáte. Stejně jako podle vzhledu nepoznáte Slováka od Čecha.
Pak si vzala slovo paní Sumcová. Dozvěděli jsme se, jak se projevil holocaust v jejich
rodině, především v rodině jejího otce, který měl čistě židovský původ, zatímco její
matka byla dle tehdejších měřítek z čisté rasy. Paní Sumcová nám procítěně vyprávěla, jak postupně přicházely problémy, které souvisely se ztrátou zaměstnání jejího
dědečka, neustálým stěhováním, zhoršením majetkových poměrů a celkové životní
úrovně.
Těsně před začátkem války se mladší bratr otce paní Sumcové dostal do anglické rodiny, a byl tedy v bezpečí. A nezachránil ho nikdo jiný, než Nicholas Winton! Zbytek rodiny ale zůstal ve své domovině. Bohužel na to také doplatili. Otec
paní Sumcové byl nejdříve odvelen na nucené práce, poté byl poslán transportem do
Terezína, kde přežil a po válce se vrátil domů. Ale jeho rodiče takové štěstí neměli,
zemřeli v likvidačním táboře Treblinka.
Na závěr jsme si poslechli ukázku z knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky od Richarda Glazara a zhlédli zajímavé video, kde se prolínaly dobové záběry
z koncentračních táborů se záběry z pochodů neonacistů. Je zarážející a smutné, že
jsou stále ještě skupiny lidí, kteří sympatizují s fašismem a jeho názory.
TEREZA PAVKOVÁ (septima)
Přijďte se pobavit!
1. 6. Celodenní kulturní program ke 140. výročí povýšení Židlochovic na město:
8-13 Farmářský trh, 11 Průvod městem, 14 Malý festival vín, 14-18 Radování s Robátkem, 19-23 Hudební večer (hrají Snails)
24. 5.-16. 6. - Ignis Brunensis, brněnské ohňostroje
4.-18. 6. - Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae – Ivančice
6. 6. – Óčko space party, klub Favál, Brno (začátek ve 20 h)
7. 6. – První letní noc, koupaliště Žabčice (start ve 20 h)
7. 6.-14. 6. - Divadelní svět Brno
14. 6. - Střelické Strunobraní
TEREZA PAVKOVÁ (septima)
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně.
Grafická příprava: Jiří Musil (septima). Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč.
- 16 -

Podobné dokumenty