6 rozhovor

rozhovor
České centrum ve Vídni v nové sestavě
V letních měsících letošního roku jsme my, lidé, jako obvykle měnili svá místa
pobytu. Buď jsem „utíkali“ za sluncem, anebo se naopak před ním schovávali.
Byli však i tací, kteří měnili místa svého pobytu ne kvůli výše zmíněnému slunci, ale z naprosto jiných důvodů. Takovou změnu zažila i paní dr. Taťjana Langášková, nová ředitelka Českého centra ve Vídni. Při setkání s ní mě nejdříve
upoutal její elán, který by doslova mohla rozdávat. Se svým týmem nabízí zajímavý program, který zaujme jistě nejen dosavadní, ale i nové návštěvníky Českého centra.
Kdy jste nastoupila do funkce ředitelky Českého centra?
Dr. T. Langášková: Nastoupila jsem
1. července 2007.
Kde jste působila dříve?
Dr. T. Langášková: Mezi lety 1981-97
jsem působila v Rakousku, ve Vídni.
Posledních deset let jsem žila v Praze,
kde jsem pracovala v Divadelním ústavu a po dobu pěti let byla ředitelkou
pobočky švýcarské kulturní nadace
Pro Helvetia, kterou jsem dělala na
půl úvazku a zcela sama.
Kdy jste se dozvěděla o možnosti zúčastnit se konkursu na místo ředitele/ředitelky Českého centra ve Vídni?
Dr. T. Langášková: Asi před rokem
jsem absolvovala výběrové řízení, konkurs byl vypsán někdy v září.
Jakou koncepci jste při výběrovém řízení předložila?
Dr. T. Langášková: Poměrně klasickou. Vlastně o tom píšu i v předmluvě
programové brožury Českého centra
(září/říjen). V návaznosti na dobrou
práci mého předchůdce Marcela Sauera mi jde zejména o prezentaci české
kultury na vysoké úrovni vůči rakouské veřejnosti, se snahou o důraz na
současné české umění a kulturu a „otevření se“ mladému publiku. Usiluji o bilaterální a nadregionální spolupráci
s českými i rakouskými partnery, výhledově i dalšími zahraničními institucemi v Rakousku.
Co jste vystudovala?
Dr. T. Langášková: V Praze jsem vystudovala anglistiku a dějiny divadla,
zde ve Vídni jsem si udělala doktorát
z divadelní vědy a dva roky studovala
kulturní management.
Vaše humanitní vzdělání se promítlo
rovněž do koncepce programu Českého centra, v němž dominuje umění
a kultura. Trochu stranou však zůstává česká věda a technika.
6
Dr. T. Langášková: Byla bych velmi
ráda, kdyby v programu Českého centra byla obsažena i tato orientace.
Příští rok bude výročí Josefa Hlávky,
který zde ve Vídni postavil Operu a Votivkirche, ne jako architekt, ale jako
stavitel. V Praze se připravuje projekt,
doufám, že budeme moci být nápomocni jeho realizaci. Právě proto, že
nejsem technik, vítám v tomto smyslu
návrhy, projekty, které budeme rádi
prezentovat, neboť česká věda a technika je slavná a do obecné kultury samozřejmě patří.
Jak začíná a končí Váš pracovní den?
Dr. T. Langášková: Dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku je těžké.
Začátek byl hodně náročný, bylo třeba připravit program i postavit nový
tým. S mým příchodem do Českého
centra došlo k několika změnám. Z původního pracovního týmu zůstala pouze jedna osoba, takže se vlastně všichni jako pracovní skupina sžíváme. Navíc probíhaly v budově stavební rekonstrukce, což byla další skutečnost, která ovlivňovala „klidný“ začátek. Problémy jsem neměla s prostředím Vídně, kterou znám dobře. Z dřívějška mám kontakty s řadou lidí a po
svém příchodu sem jsem s potěšením
zjistila, že téměř všichni zůstali na svých
místech, kde jsem je před lety poznala. Což samozřejmě je pro mě, pro
moji nynější činnost, přednost. Vlastně teprve od září pracujeme naplno,
den začíná pracovně, ale ne hekticky.
Myslím, že se můj koncept týmové práce velmi osvědčuje.
Jste typem pracovníka, pro něhož končí jeho práce zavřením dveří instituce? Anebo si „odnášíte“ pracovní problémy s sebou domů?
Dr. T. Langášková: Časové rozpětí
této funkce se těžko vysvětluje lidem,
kteří se domnívají, že v osm hodin začnete pracovat a ve čtyři končíte. Nevidí, že vedle této doby je to nekonečný počet večerů a samozřejmě pro-
Dr. Taťjana Langášková,
ředitelka Českého centra ve Vídni
mýšlení dalších věcí, které provádíte
průběžně, velmi často doma. Naštěstí jsem ten typ, který umí také vypnout,
takže třeba docela dobře spím. Moje
činnost je časově náročná, ale odměňuje mě i tím, že je vzrušující. Každé
setkání s někým „nastartuje“ nové myšlení a to je velmi zajímavé.
Sobota a neděle snad zůstávají volnými dny.
Dr. T. Langášková: Ráda bych, aby to
tak bylo. Ale všichni, kdo děláme v této sféře, víme, že to tak úplně nejde.
Neboť se snažím osobně zúčastnit všech
našich akcí, které často pořádáme mimo Vídeň. A ty jsou často o víkendech,
jako v říjnu např. výstava současné
české fotografie ve Wolkersdorfu či
představení na Mezinárodním loutkovém festivalu v Mistelbachu.
Kdo tvoří Váš pracovní kolektiv? Mohla jste si ho Vy sama vybrat, anebo
Vám byl „přidělen“?
Dr. T. Langášková: Měla jsem veliké
štěstí, že jsem si svůj tým mohla vybrat. Bylo na mém rozhodnutí, zda-li
z předcházejícího týmu ponechám
Petru Abrahámovou. Působila na mě
již od začátku jako velmi sympatická
a schopná mladá žena a musím říci,
že mne neustále velmi příjemně překvapuje, zvláště svou osobní angažovaností a pracovním nasazením, které
nejsou vůbec běžné. Vedle mě je druhou vyslanou silou z ČR v této instituci. V současné době je Petra vedle své
funkce – programová koordinace, management a hospodaření Českého centra – také mojí zástupkyní. Měla jsem
i možnost vybrat si dvě místní síly –
Zúčastňujete se akcí podobných kulturních center jiných států?
Dr. T. Langášková: Protože jsem zde
teprve od července a vlastně v září
začal fungovat program, nebylo těch
příležitostí zatím mnoho. Akcí se však
zúčastňuji, např. v Polském kulturním
institutu, neboť shodou okolností
umím také polsky a k Polákům mám
blízký vztah. Ráda bych spolupracovala v rámci Visegrádu i Evropské unie.
Ve Vídni existuje sdružení kulturních
zahraničních institutů (Francie, Anglie, Itálie, Slovensko, Česko, Polsko,
Bulharsko, Rumunsko), dokonce jsem
se zúčastnila ustavující schůze, na které se plánovaly společné aktivity, na
něž je možné získat prostředky od EU.
Jakými jazyky hovoříte?
Dr. T. Langášková: Dobře mluvím česky, německy, anglicky a polsky. Poměrně slušně mluvím francouzsky, španělsky, hodně špatně italsky. A pochopitelně rusky, všemu rozumím, ale
mluvenou řeč strašně pletu s polštinou a slovenštinou.
Zmínila jste se již v úvodu, že jste se
vlastně do Vídně po letech vrátila,
neboť jste zde dříve žila. Byl tento Váš
pobyt pouze privátní, anebo jste zde
i profesně působila?
Dr. T. Langášková: Do Rakouska jsem
se provdala a jaksi se zde stala překvalifikovanou českou intelektuálkou,
zvláště poté, co jsem si udělala doktorát. Měla jsem pak štěstí, že jsem pracovala pro jednu filmovou produkci
a různé další instituce, např. jsem pracovala na prvním ročníku Donau-Festival. Potom jsem se stala ředitelkou
alternativního tanečního festivalu. Tady jsem vlastně nasbírala zkušenosti,
které mohu dnes plně uplatnit ve své
nynější funkci.
Jste spokojena s prostorami Českého
centra, hodláte něco vylepšit?
Dr. T. Langášková: Vídeňské Centrum patří k prostorově a situačně nejlepším objektům Českých center v zahraničí, je však přes svou ideální polohu poměrně nenápadné. Měla jsem
štěstí, že mi naší paní ekonomkou bylo povoleno udělat jeho částečnou rekonstrukci. Celé Centrum bylo přes
léto vymalováno, byly vyměněny koberce, osvětlení. Do jiného Českého
centra jsme přesunuli výčep, který byl
hned u vchodu, abychom vytvořili otevřenější a světlejší prostor. Na jeho
místě je nyní recepce. Přemýšlíme o nové koncepci osvětlení oken do ulice
ve spolupráci s českými studenty uměleckých škol, plánujeme nákup nového zvukového zařízení. Samozřejmě,
že by se zde daly investovat další milióny, to je však nereálné. Je mi zcela jasné, že nemohu z těchto prostor
udělat žádné exkluzivní místo, perfektní galerii, do které se budou hrnout davy Rakušanů. Naopak, budu
se snažit cíleně v těch institucích, kam
Rakušané chodí, prezentovat dělat kvalitní české umění. A zde v Českém
centru dělat také akce, které jsou zaměřeny i trochu jinak. Proto vítám
např. spolupráci s Kulturním klubem
Čechů a Slováků v Rakousku.
Když jsem poprvé četla Vaše jméno,
zaujala mne podoba Vašeho křestního (rodného) jména Taťjana. Podle
Pravidel českého pravopisu – oddíl
Rodná jména – existuje podoba Taťána, event. Tatjana. Rovněž český
kalendář „nezná“ Vaše jméno. Víte,
kdy máte svátek?
Dr. T. Langášková: Narodila jsem
v době, kdy existoval závazný seznam
jmen. Moje jméno je fonetický přepis
ruštiny. Rodiče pro mě hledali krátké
jméno k dlouhému příjmení. A přestože chtěli Táňu, bylo jim tehdy podle
seznamu jméno přiděleno v této podobě. Všichni mi ale vždy říkali Táňo.
Až mnohem později, v kosmopolitním
tanečním světě se ujala Taťjana nebo
spíše Tatiana, nejspíš uchu cizince zní
velmi exoticky. A co se týká svátku,
ten neslavím, protože jsem ze silně
ateistické rodiny, která svátky neslaví.
A když jsem se jako dítě ozvala, že
chci slavit, dostala jsem odpověď, že
to nejde, protože moje podoba jména
v kalendáři není. Pokud se ale nemýlím, slaví Taťána jmeniny 29. března.
rozhovor
usilovala jsem o někoho, kdo umí vedle češtiny i perfektně německy. Shodou okolností jsem se poznala s Michaelem Stavaricem, velmi úspěšným
mladým literátem, který měl o tuto
práci (marketing a PR) zájem. Věděla
jsem, že potřebujeme ještě někoho,
kdo se bude starat o technické věci
a prostor. Podařilo se mi zaangažovat
člověka, který je nejen technicky vybaven, ale rovněž tak dobře se pohybuje v internetu. V této funkci působí
Christoph Claussen, rodilý Němec,
který se učí česky a v tomto směru je
také úspěšný.
Plánujete dopředu koncepci Českého
centra? Co připravujete pro rok 2008,
2009?
Dr. T. Langášková: Příští rok se vedle
stálé nabídky výstav z oblasti současného českého výtvarného umění, architektury a designu zaměříme především na prezentaci české literatury.
Mj. se v listopadu příštího roku bude
ve Vídni konat první Knižní veletrh –
jistě i s naší účastí. Dalším významným programovým těžištěm ve spolupráci s českým velvyslanectvím bude
výročí srpna 1968. V první polovině
roku 2009 je předsednictví ČR v rámci Evropské unie. Na tento rok připadá 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů, v tomto směrů vedu již jednání
s rakouskými partnery o možnostech
ucelenější prezentace. Hlavní oblast,
které bych se chtěla v tomto roce věnovat, je však tématika dětské kultury, která má v Čechách velkou tradici
a vysokou úroveň. Ve Vídni (mj. Museumsquartier, Stadtbüchereien, Sargfabrik) a doufejme i v Linci (v rámci
programu Evropské kulturní město)
plánujeme velkou prezentaci českého umění a kultury pro děti – na poli
loutkového divadla, hraného i animovaného filmu, výtvarného umění, literatury a hudby. Do let 2010 a 2011 spadají výročí Gustava Mahlera, budeme
se snažit zapojit do programu připravovaným řadou místních institucí.
Když se poštěstí, že si pro sebe vyšetříte nějaký volný čas, jak ho strávíte?
Dr. T. Langášková: Mám to štěstí, že
svá hobby „využívám“ také profesionálně, anebo jinak řečeno je profesionálně dělám. Nejraději poslouchám
hudbu – od klasiky po současnou –
a chodím do kina a na výstavy, divadlo a tanec momentálně trochu zanedbávám. Moc ráda čtu. Ale nejšťastnější jsem v přírodě, chodím po horách nebo jezdím na kole. A v zimě
lyžuju, to mě s ní smiřuje.
Kdybyste měla možnost strávit den
s nějakou osobností, koho byste zvolila?
Dr. T. Langášková: V momentě mě
nikdo nenapadá. V mládí jsem vážně
mívala takové seznamy, jakýsi top ten
v různých uměleckých oborech, teď
už musím přemýšlet. Určitě s japonským spisovatelem jménem Haruki
Murakami, se kterým cítím jistou duchovní spřízněnost.
7
rozhovor
Vaše životní krédo?
Dr. T. Langášková: To vlastně nemám,
snad otevřenost v každém směru.
kultura
Máte nějaký sen, který byste chtěla
uskutečnit?
Dr. T. Langášková: Moje přání momentální je prozaické. Jsem ve Vídni
velmi spokojená a přála bych si, aby
vše fungovalo dále podle mých představ. Aby se dařila spolupráce a po-
Znovuotevření ateliéru
význačného českého sochaře
Ve Slovenské ulici v Praze 10 byl po rekonstrukci znovuotevřen ateliér významného českého sochaře Ladislava Šalouna. Poté, co Ladislav Šaloun vyhrál soutěž na pomník
mistra Jana Husa pro Staroměstské náměstí v Praze, se
rozhodl postavit pro svoji potřebu a podle svého návrhu
nový ateliér. Pozoruhodná stavba pak zažila ještě dlouhou
historii.
Šalounův ateliér se stal místem, kam chodívali významné osobnosti, mezi jinými například Otokar Březina, František Bílek, Alfons Mucha, Ema Destinnová, Jan Kubelík
a mnoho dalších přívrženců pražské bohémy. Secesní stavba s množstvím symbolistních prvků je ojedinělá ve vinohradské zástavbě i v dnešní době, a rovněž tak v evropském kontextu.
Ateliér Ladislava Šalouna získala před šesti lety Akademie výtvarných umění v Praze od Nadace Českého fondu
umění. Prozatím zkušebně by měl být ateliér v provozu od
konce října. Ateliér Ladislava Šalouna po celá léta chátral
a Akademie výtvarných umění od chvíle, kdy jej koupila,
připravovala rekonstrukci. Ta byla započata pod vedením
ing. Bartoška loni v září. Náklady na ni byly hrazeny z prostředků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
a z rozpočtu AVU. S podporou transformačního a rozvojového programu ministerstva školství a s předpokládaným přispěním z grantových prostředků by se měl v ateliéru Ladislava Šalouna rozvinout pravidelný cyklus hostování významných pedagogů prestižních světových škol.
Studenti, kteří se do kurzů přihlásí, budou společně v ateliéru pracovat vždy tři až čtyři měsíce a rovněž se zde budou profesoři i žáci prezentovat svými výstavami.
Aby byla investice do rekonstrukce ateliéru do budoucna zhodnocena, měl by se rozvinout pravidelný cyklus
hostování významných pedagogů prestižních světových
škol. V rámci projektu by měli být zapojeni také obyvatelé
městské části a okolí, to znamená připravit zajímavý program i mimo výuku. Doposud byl tento architektonický
skvost vyhledáván spíše cizinci.
(mk)
8
dařilo se oslovit i mladší rakouskou
veřejnost.
Děkuji Vám za rozhovor.
Rozmlouvala dr. M. Brandeis
torem řady básnických sbírek, próz, esejů a knih pro
děti. V zahraničí publikuje
pod pseudonymem Jorge
Listopad.
„Seifertovská krása se na
mě rozsypala a mám z toho
radost a zůstane to ve mě.
Pokud něco v člověku zůstane až do konce, tak je to tato
příležitost být tady,“ řekl pětaosmdesátiletý spisovatel
František Listopad
při příležitosti udílení ceny.
Sbírku Františka Listopada Rosa definitiva vydalo nakladatelství Cherm.
(mk)
Byla udělena Cena Josefa Jungmanna
V každém roce udílí Obec překladatelů Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší literární překlad uplynulého roku. V letošním roce jej obdržel Jindřich Vacek za převod díla Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů.
Tvůrčí odměny obdrželo dalších osm překladatelů,
mezi nimi například Libor Dvořák za překlad díla Ivana
Bunina Proklaté dny, Tomáš Jurkovič za překlad románu
Harukiho Murakamiho Kafka na pobřeží nebo Radovan
Charvát za překlad románu Roberta Walsera Pomocník.
Hlavní cena, kterou udílí Obec překladatelů, je spojena s finanční odměnou 50 000 Kč. Mimořádnou tvůrčí odměnu přidělili pořadatelé Janu Binderovi za překlad díla
Johanna Gottlieba Herdera Uměním k lidskosti a Miloslavu Uličnému za překlad antologie španělských básníků
18. století Heroldové jasu. Prémii Tomáše Hrácha, která je
udělována mladému překladateli do 33 let, získal Jakub
Šedivý za překlad románu Saši Sokolova Škola pro hlupáky.
Od roku 2005 uděluje Obec překladatelů také stipendium Hany Žantovské na překlady básnických děl do českého jazyka – to získala Veronika Revická za překlad knihy
veršů Louise Gluckové Divoký kosatec.
(mk)
Byla udělena cena Jaroslava Seiferta
Byly uděleny ceny Divadelních novin
Nadace Charty 77 udělila Cenu Jaroslava Seiferta básníkovi, prozaikovi, divadelnímu i televiznímu režisérovi a pedagogovi Františku Listopadovi.
Autor, vlastním jménem Jiří Synek, se narodil v roce
1921. Pseudonym si zvolil podle měsíce svého narození.
Debutoval v roce 1939 rozhlasovou aktovkou a povídkou
v Národních listech. Během války žil František Listopad
v ilegalitě. Patřil mezi zakladatele deníku Mladá Fronta.
V roce 1947 odešel Listopad do Paříže a v roce 1959 přesídlil do Portugalska. Tam působil jako ředitel Vysoké divadelní a filmové školy a jako divadelní a televizní režisér. Je au-
V Divadle Husa na provázku v Brně byly uděleny ceny Sazky a Divadelních novin za sezónu 2006/2007 nazvané
Událost sezóny – sázka na kvalitu.
V kategorii alternativní divadlo získal cenu René Levínský za text divadelní hry Harila. Hana Literová se stala držitelkou ceny za choreografii a režii tanečního divadla Balady v Národním divadle v Brně. V oboru hudební divadlo
obdrželi cenu Miloš, Matěj a Petr Formanové za realizaci
jazzové opery Dobře placená procházka v Národním divadle v Praze. V činoherní oblasti byl oceněn Milan Uhde
za text divadelní hry Zázrak v černém domě. Za herecký