docNemoc jako řeč duše
download 
Stížnost Transkript
Nemoc jako řeč duše
Dahlke, Rüdiger Nemoc jako řeč duše: výklad chorobných příznaků KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Rüdiger Dahlke; [z německého originálu Krankheits ais Sprache der Seele, Be-Deutung und Chance der KrankheUsbiider přeložila Eva Bosáková] Originál: Krankheit als Sprache der Seele, Be-Deutung und Chance der Krankheitsbilder ISBN 80-7205-632-8 6l5.8*6l602 psychosomatické onemocnění Z německého originálu Krankheit ais Sprache der Seele, BeDeutung und Chance der Krankheitsbilder, přeložila Eva Bosáková. Vydalo nakladatelství PRAGMA, V Hodkovičkách 2/20 147 00 Praha 4 © Bertelsmann Verlag GmbH, München 1992 ISBN 80-7205-632-8; Poznámky, JAK: tlt ÚVOD...........................................................................................6 I. ČÁST.........................................................................................8 I. Úvod do filozofie významového výkladu klinických obrazů nemoci...............................................................................................8 1. Výklad a hodnocení...............................................................................8 2. Vlastní slepota a projekce...................................................................10 3. Zhodnocení symptomů........................................................................11 4. Přesun symptomů dvěma směry..........................................................12 5. Forma a obsah.....................................................................................14 6. Homeopatie.........................................................................................17 7. Hra příčin (…proč jsem nemocný?)....................................................18 8. Analogie a symbolika..........................................................................21 9. Tvarující pole......................................................................................23 1 II. Nemoc a rituál...........................................................................25 1. Rituály v naší společnosti....................................................................25 2. Rituály přechodu.................................................................................27 3. Rituály moderní medicíny...................................................................28 4. Rituály staré medicíny.........................................................................34 5. Nemoc a vzor......................................................................................35 6. Vertikální myšlení a prvotní principy.................................................37 7. Nemoc jako rituál................................................................................42 III. praktické pokyny pro zpracování obrazu nemoci................44 1. Naše slovní zásoba..............................................................................44 2. Mýtus a pohádka.................................................................................45 3. Cesta poznání přes opačný pól............................................................46 IV. Shrnutí.....................................................................................47 1. Výchozí body......................................................................................47 2. Směrnice a zásadní otázky..................................................................48 3. Nemoc jako šance................................................................................49 II. ČÁST.....................................................................................51 I. Schéma hlava — nohy................................................................51 II. Rakovina...................................................................................55 Obraz rakoviny naší doby.......................................................................55 2. Rakovina na buněčné úrovni...............................................................57 3. Vznik rakoviny....................................................................................59 4. Významové roviny rakovinného bujení..............................................60 5. Vývojové fáze klinického obrazu nemoci...........................................61 6. Regrese a náboženství.........................................................................64 7. Rakovina jako karikatura naší skutečnosti..........................................66 8. Rakovina a obrana...............................................................................67 9. „Rakovina“ na sociální rovině.............................................................70 10. (Vysvobozující) vyřešení problému rakoviny...................................74 11. Terapeutické přístupy........................................................................78 III. HLAVA....................................................................................82 1. Vlasy....................................................................................................82 Ztráta všech chloupků na těle............................................................88 2. Tvář.....................................................................................................91 Červenání...........................................................................................94 Neuralgie trojklaného nervu neboli bolesti nervů v obličeji..............95 Paréza lícního nervu neboli obrna obličejového nervu.....................98 Růže ve tváři.....................................................................................103 Opar rtu neboli herpes labialis........................................................106 Oči a zrak..............................................................................................111 2 Ucho a sluch..........................................................................................117 Tinitus neboli hučení v uchu............................................................119 Orgán rovnováhy a stability..................................................................122 Závrať...............................................................................................122 Ménierova nemoc.............................................................................124 Nos a čich..............................................................................................126 Zánět vedlejších nosních dutin neboli sinusitida.............................131 Polypy...............................................................................................133 Zkřivení nosní přepážky...................................................................135 Rinofyma neboli hlízovitý nos a pijácký nos....................................136 Zlomenina nosní kosti......................................................................139 Chuť......................................................................................................140 IV. Nervový systém......................................................................141 1. Od nervozity až k nervovému zhroucení...........................................143 2. Otřes mozku......................................................................................146 3. Zápal mozkových plen neboli meningitida.......................................148 Neurologické obrazy nemocí................................................................153 Parkinsonova choroba neboli třaslavá obrna.................................154 Chorea neboli tanec svatého Víta....................................................162 Záchvat mrtvice................................................................................165 Roztroušená skleróza.......................................................................169 Epilepsie...........................................................................................179 V.Krk............................................................................................186 1. Hrtan..................................................................................................190 Hlas — barometr nálady..................................................................190 Odkašlávání jako příznak.................................................................194 2. Štítná žláza........................................................................................195 Hyperfunkce štítné žlázy...................................................................199 Hypofunkce štítné žlázy....................................................................205 VI. Páteř.......................................................................................208 1. Problémy s ploténkami......................................................................215 2. Posun prvního krčního obratle..........................................................219 3. Problémy s postojem.........................................................................221 Kulatá záda, prohnutý kříž a prkenný postoj...................................221 4.Hrb......................................................................................................224 5. Skolióza neboli vychýlení páteře do strany.......................................225 6. Příčné ochrnutí..................................................................................227 VII. Ramena.................................................................................231 Problémy s rameny................................................................................234 Vymknutá paže.................................................................................234 Syndrom „rameno ruka“.................................................................235 3 Zatvrdnutí ramene............................................................................236 VIII. Paže.....................................................................................237 1. Problémy s pažemi............................................................................239 Zlomeniny horních končetin.............................................................239 Zánět šlachových pouzder................................................................241 2. Loketní kloub....................................................................................243 IX Ruce.........................................................................................244 1. Dupuytrenova kontraktura neboli zkřivena ruka...............................246 2. Nehty na rukou..................................................................................248 Zánět nehtového lůžka......................................................................249 X. Hrud‘.......................................................................................251 2. Zúžený hrudní koš.............................................................................253 3. „Obrazy nemocí“ hrudi.....................................................................254 Zlomeniny žeber...............................................................................254 Chrápání..........................................................................................255 Zástava dechu u novorozenců neboli náhlé úmrtí dítěte..................257 4. Ženská hrud‘......................................................................................257 Rakovina prsu..................................................................................261 XI. Břicho.....................................................................................267 1. Herpes, pásový opar..........................................................................269 2. Kýly neboli, hemie............................................................................272 Pupeční kýla.....................................................................................273 Tříselná kýla.....................................................................................275 XII. Pánev.....................................................................................277 1. Herpes genitalis.................................................................................278 2. Prostata a její problémy.....................................................................283 3. Kyčelní kloub....................................................................................285 XIII. Nohy....................................................................................286 1. Kolenní kloub — poranění menisku.................................................288 2. Lýtka a jejich křeče...........................................................................289 3. Natržení Achillovy šlachy.................................................................291 IV Chodidla..................................................................................294 1. Hlezenní kloub..................................................................................296 2. Kuří oka.............................................................................................297 3. Mykózy nohou...................................................................................298 4. Bradavice na chodidle.......................................................................301 XV. Problémy stáří......................................................................302 1. Stárnutí v naší době...........................................................................302 2. Moderní válka proti vzoru života......................................................304 4 3. Doba přechodu a osteoporóza...........................................................309 4. Krize středního věku.........................................................................311 5. Zlomenina krčku...............................................................................313 6. Vousy u žen neboli integrace opačného pólu....................................314 7. Od stařecké dalekozrakosti až po vytvoření vrásek..........................316 8. Šedá barva.........................................................................................319 9. Alzheimerova nemoc.........................................................................323 Shrnutí..........................................................................................329 Poznámky.....................................................................................335 5 ÚVOD Po deseti letech od prvního vydání knihy „Nemoc jako cesta“ nastal čas pro pokračování a rozšíření tematického okruhu popsaného v této knize. To, že pojetí mělo hned napoprvé takový ohlas, zpočátku především u zainteresovaných laiků, mezitím stále více i u odborných lékařských kruhů, může být znamení rostoucí potřeby pochopení nemoci, které opět sjednocuje formu a obsah, tělo a duši. Z reakcí pacientů, účastníků seminářů i čtenářů mluvila potřeba dalších výkladů, zejména těch obrazů nemocí, o nichž se v prvním svazku nepojednávalo. Tyto výklady se nyní nacházejí zde, v rozšířenější formě. V souladu s mnoha podněty není těžiště v množství obrazů. Spíše jsou představeny tak, že postižení poznají směr, jímž je třeba pracovat dál. Jedním z důsledků z prvního svazku bylo názorněji vyložit mezikroky, z nichž vyplývají výklady, a zabývat se takzvaným „vertikálním myšlením“, které je základem tohoto celého přístupu. Při poradách se rovněž ukázalo, že bude užitečné objasnit obraz nemoci nejen na základě několika zvlášť působivých aspektů, nýbrž přistupovat k němu z různých stran. Výkladem mnoha jednotlivých příznaků a nálezů téhož obrazu sice může trpět čtenářský požitek osob, které jím nejsou postiženy, další práce postižených však bude plodnější a důslednější. Tento úsudek dal mezitím vzniknout i knížkám kapesního formátu z řady „Uzdravení“, které pojednávají o velkých tematických okruzích, jako jsou oběhové a zažívací problémy a problémy s váhou, tak podrobně, že čtenáři se mohou hlouběji konfrontovat s vlastními obrazy nemocí a naučit se i jejich výkladu. Aby bylo možné lépe objasnit prostředí jednotlivých obrazů nemocí, rezignoval tento svazek na rozdělení podle lékařských funkčních oblastí ve prospěch schématu hlava — nohy. Pouze tematické okruhy rakovina a problémy stáří tvoří výjimku a jsou umístěny na začátku, příp. na konci. To umožňuje předeslat jednotlivým obrazům nemocí podrobný úvod nejen do symboliky postiženého orgánu, nýbrž i do symboliky dané oblasti. V praktické psychoterapeutické práci s tímto pojetím byly některé body rozšířeny a u jiných byly provedeny korektury. Tak jsme v prvním svazku u návrhů na vyřešení místy opouštěli zásadu 6 homeopatického postupu, například když se pacientům či pacientkám s nízkým krevním tlakem doporučovalo, aby se postavili a ukázali sílu. Ve skutečnosti jde i v tomto případě o to, aby se nejprve podřídili přímému požadavku symptomu, tedy naučili se akceptovat slabost a cvičili se v oddanosti a pokoře. Cesta k opačnému pólu může vzniknout jen z vyřešení přímého úkolu. Z oddanosti a pokory vyrůstá časem síla, to však není primární cíl. Aby byl tento zásadní přístup jasnější, je homeopatické myšlence věnován vlastní odstavec. Vedle základního pojetí, že „nemoc je upřímná“, je v tomto svazku vždy brán zřetel i k vyřešené formě podle zásady: „Nemoc ukazuje úkol“. Otázky v závěru každé kapitoly míří jak k nevyřešené, tak k vyřešené oblasti. Kapitola „Úvod do filozofie výkladu nemoci“ je pouze shrnutí základních teoretických předpokladů. Zvláštní pozornost se přitom věnuje bodům, které podle našich zkušeností vedly často k nesprávnému pochopení. Abychom se vyhnuli opakování, nepřejímali jsme znovu obecnou část v knize „Nemoc jako cesta“. Úvod do tohoto nového svazku je zčásti utvářen reakcemi na první knihu a potud už předpokládá její přečtení. Důležitá témata jako „polarita a jednota“, „dobro a zlo“ a „stín“ jsou již jen naznačena, aby se získal prostor pro rozšiřující pojetí, jako jsou vývojová pole a rituály. Velké tematické okruhy jako například srdce, ledviny a játra, o kterých pojednává buď první svazek, nebo knížky kapesního formátu z řady „Uzdravení“, se zde neopakují. Jsou-li v textu zmiňované obrazy nemocí podrobněji probírány na jiném místě, odkazuje se na tuto skutečnost hvězdičkou*. Bylo však nezbytné ještě jednou zařadit a podstatně rozšířit celé téma rakoviny s ohledem na nejčastější ženské onemocnění rakovinou, na rakovinu prsu*. Kapitola o rakovině, tvořící původně závěr prvního svazku, se ve své konečné výpovědi ukázala pro mnohé pacient(k)y jako zavádějící, protože kladla příliš velký důraz na druhý učební krok, lásku, opomíjela však boj jako nezbytný první krok. Nakonec mi nezbývá než vyjádřit politování, že Thorwald Dethlefsen, který rozhodujícím způsobem formoval tento přístup, se tak definitivně stáhl z veřejného života, že jej nebylo možno získat k pokračování společně započaté práce. PRO MARGIT 7 I. ČÁST Za podněty a korektury děkujipaní Angele Stargallové, paní Alexandře Steinbeisové, MUDr. Helniutovi Oberhoferovi, MUDr. Felixi Reimerovi, MUDr. Uelimu Eglimu, MUDr. Erwinovi Strossovi a své matce I. Úvod do filozofie významového výkladu klinických obrazů nemoci 1. Výklad a hodnocení Název knihy „Nemoc jako cesta“ vedl k několika nedorozuměním. Přitom byl myšlen zcela doslovně a bez hodnocení. Nemoc je schůdná cesta, není o sobě špatná nebo dobrá. Závisí výhradně na postiženém, co z ní udělá. Spolu s řadou pacientů jsem mohl prožívat, jak šli vědomě po této cestě a zpětně zjistili, že z „jejich nadváhy“, z „jejich srdečního infarktu“ nebo dokonce z „jejich rakoviny“ se stala velká šance. U svaté Terezy z Ávily dnes musíme předpokládat že na její pozdější cestu ji přivedl právě srdeční infarkt. O Hildegardě z Bingenu víme, jak úzce souvisely její vize s její migrénou. Obě tyto neobyčejné ženy zcela zjevně přijaly poselství svých obrazů nemoci a příkladně je ve svém životě realizovaly. Přesně totéž požaduje „Nemoc jako cesta“: učit se na vlastních symptomech a růst. Zneužívá-li se tento koncept a filozofie, která je jeho základem, k hodnocením, je to velké nedorozumění. Esoterika nemá právě nic společného s přidělováním viny, ale vychází, jak podrobně popisuje první svazek, z toho, že každý člověk je v podstatě vinen, protože je oddělen od jednoty. Být vinen není otázkou malých nebo velkých chyb v každodenním životě, nýbrž otázkou zásadní. Prvotní lidská vina spočívá v opuštění jednoty v ráji. Život v tomto světě protikladů je nutně plný chyb a slouží k tomu, abychom nalezli cestu zpět do jednoty. Každá chyba a každý klinický obraz nemoci tak ukazuje prvky, které chybí k dokonalosti, a stává se tím šancí na vývoj. Zneužívat výklady nemocí k hodnocení druhých lidí je nedorozuměním v několikerém ohledu. K přidělování viny jednak 8 nikterak není důvod, protože prvotní vina je již dávno dána a lidské spolupráce k tomu není zapotřebí. Právě tak dobře bychom mohli postiženým k jejich nemoci gratulovat pro možnosti vývoje a učení, které jsou v ní obsaženy. Takzvaní „primitivové“ v tom jsou před námi, neboť považují příznaky nemocí za zásahy osudu do svého života a ochotně je přijímají jako zkoušku, v níž se mají osvědčit. V mnoha kmenech si budoucí šaman toužebně přivolává nemoc svého zasvěcení, jež ho jedině může uvést do nových oblastí zkušenosti. Tato myšlenka je někdy dodržována tak důsledně, že léčitel smí léčit jen ty nemoci, které již sám prožil tělem i duší. Jestliže se léčitel chápe jako průvodce duší skrze vnitřní světy, pak je toto stanovisko nutné. Průvodce by konečně měl předem poznat zemi, kterou provádí. U nás existují již jen stopy po této myšlence. V německém slově osud (Schicksal) tak lze rozeznat „osudové blaho“ („geschickte Hejl“), odvozené od latinského salus = blaho. Mohli bychom připomenout i zkoušky léků, které provádějí homeopaté. Lékař se zde dobrovolně vydává do empirické oblasti nemoci, aby poznal vzorek svého léku. Od psychoterapeuta konečně právem očekáváme, že dostatečně procestoval vlastní i kolektivní krajiny duše a že ví, kam své pacienty doprovází. Nemá smysl vyčítat nějakému člověku v těžké době učení a odpovídajících šancí na růst onu zásadní skutečnost nemocného bytí, která nás všechny spojuje. Rozhodně to nemá nic společného s konceptem „nemoci jako cesty“, nýbrž spíše s chutí někoho trápit. Kdo dělá ze svého ukazováku zbraň a obviňuje jiné na základě „výkladu“ jejich obrazů nemoci nebo v té věci viní sám sebe, prozrazuje mimo jiné, že celý přístup nepochopil. Se zneužíváním výkladu k obviňování podle vzoru „Máš zácpu, protože jsi takový lakomec!“ podceňuje stínový charakter v každém příznaku nemoci. Stínu si podle definice není postižený vědom. Potud postižený stejně nebude moci výklad akceptovat. Kdyby věděl, že je lakomý, nebyl by nejmenší důvod, aby měl zácpu. Stín se jako výtka nehodí. U tohoto nejobtížnějšího tématu naší existence je naopak nutný zvlášť opatrný postup. Postižený potřebuje celou svou sílu a ze strany okolí dostatek prostoru, aby vlastními malými krůčky objevil svůj vztah k tématu, které vyjadřuje klinický obraz nemoci. Hodnocení se přitom ukazuje právě tak na překážku, jako je naopak výklad smysluplný. Kdo tímto způsobem obviňuje sám sebe, podceňuje rovněž šance na růst, jaké nemoc přináší. Prohlédnutí obrazu nemoci až na duševní 9 úroveň nemění nic ani na zásadní vině ani na konkrétních skutečnostech příslušného problému. Člověk se tím nestane ani lepším ani horším, nýbrž pouze vědoucím a vědomým si své zodpovědnosti. Ignorujeme-li toto vědění a s ním spojenou zodpovědnost, změní se málo, všechno zůstane při starém. Přijmeme-li naopak zodpovědnost za vlastní osud, stane se z nemoci šance, a to umožní odpovědět na odkazy vlastního vzoru. Postup přitom ani není těžký. Na tělesné úrovni může vykládat každý, může totiž ukázat prstem na místo, které mu dělá potíže. Uvést tuto zkušenost do souvislosti s duševní úrovní je cílem této knihy. Dříve to bylo stejně samozřejmé, jako je dodnes samozřejmé ukazování prstem na úrovni těla. Jde o to, abychom v přeneseném smyslil vložili prst do rány. To vyžaduje odvahu, ale opět ne příliš, neboť rána je již tady. Nevzniká až tehdy, když do ní prst vložíme, tím se stává pouze vědomější. Dlouhodobě tak teprve tímto odvážným krokem dostává možnost léčit. 2. Vlastní slepota a projekce Vlastní šance nespočívá ve vykládání cizích, nýbrž vlastních obrazů nemoci. To je ztíženo všudypřítomnou vlastní slepotou. Problematika projekce, tedy naše tendence přesunovat všechno nepříjemné a obtížné navenek a tam to také zpracovávat, příp. proti tomu bojovat, se ukazuje být na překážku i při výkladu klinických obrazů nemoci. Zatímco třísku v oku druhého vidíme zřetelně, břevno v oku svém rádi přehlížíme. Zkušenosti s knihou „Nemoc jako cesta“ poskytly charakteristický příklad. Proti shodným symptomům u přátel a známých stojí velké „ale“, co se týče vlastních příznaků. To, co u partnerů nebo jejich rodičů ještě fungovalo tak přesvědčivě, náhle selhává. Výklad obrazů nemoci je práce na stínu, a proto často práce nepříjemná. Můžeme dokonce téměř vycházet z toho, že shodné výklady narážejí na spontánní odpor. Jeví-li se výklad na první pohled příjemný, není buď správný, nebo každopádně dost hluboký. Proto je nejjednodušší učit se na cizích obrazech nemoci a tyto zkušenosti pak aplikovat na sebe. Jen když následuje tento těžký krok, dává koncept smysl. Pak se však stává upřímnou cestou sebepoznání a sebeuskutečnění. 10 Oproti jiným výkladovým systémům zvláště z esoterické oblasti má symbolika klinických obrazů nemoci tu výhodu, že sotva připouští nedorozumění o postižené úrovni. Je malé nebezpečí, že bychom interpretovali žaludeční vřed jako znamení bezprostředně se blížícího osvícení. Tělo symbolizuje, že se zde jedná o reálný učební úkol, který má své hlavní kořeny v materiálnu. 3. Zhodnocení symptomů Na první pohled nejpatrnější rozdíl ve srovnání s běžnou medicínou je naše pozitivní hodnocení příznaků. Místo toho, abychom se s pacientem spikli proti jeho symptomům, jak je obvyklé, jde o to, abychom se se symptomy takřka spojili a poznali, co pacientovi chybí a co mu tyto příznaky, příp. chyby přineslo. Je-li symptom osvobozen od svého negativního hodnocení, může jako cenný ukazatel vést k chybějícím tématům a pomoci člověku, aby se stal celistvějším a zdravějším. Zde leží nepřehlédnutelná šance růst, protože každý člověk má příznaky. V tomto posledním bodě panuje vzácná shoda mezi všemi lékařskými obory. Školská medicína se svými stále rafinovanějšími metodami vyšetření nachází prakticky u každého člověka nějakou odchylku od normy. statistiky o zdraví, jež jsou spíše statistikami o nemocech, hovoří právě tak jasnou řečí. Přírodní léčitelství se svými ještě citlivějšími diagnostickými postupy už teprve nenachází vůbec žádné zdravé jedince. Oba směry želí tohoto stavu, zatímco náboženství a esoterika jej přijímají jako nezměnitelnou danost. Podle jejich pojetí je člověk v bipolárním světě nutně nezdravý a hledá ztracenou jednotu, kterou zanechal v ráji, když se vydal na cestu svého vývoje. Je zajímavé, že školská medicína zavázala WHO, aby definovala zdraví způsobem připomínajícím esoterickou tradici. Říká, že zdraví je stav prostý tělesného, duševního a sociálního utrpení. Podle toho neexistují na tomto světě kromě příkladů v knihách anatomie a fyziologie zdraví lidé. Ať nemocné bytí nás všech pociťujeme jako skandál zdravotní politiky nebo jako nutný důsledek našeho odtržení od jednoty, stále je zde skutečnost, že všichni máme symptomy a tím šanci z nich růst. Otázka zní: Chceme pokračovat v tisíciletém neúspěšném pokusu o jejich odstranění ze světa, nebo se chceme snažit chápat je jako ukazatele a následovat je? 11 4. Přesun symptomů dvěma směry S vírou, že věci je možné ze světa odstranit, jsou lékaři zcela sami. Fyzikové nebo chemikové ví a dokazují, že jsou možné pouze proměny jedné formu jevu v jinou, nikdy však definitivní zmizení. Zahříváním ledové kry lze pevnou hmotu přeměnit na kapalnou vodu. Zahříváme-li dál, stane se z kapaliny plynná pára. Ochlazením lze tento proces opět obrátit, plyn se přes kapalinu stane pevným ledem. To je pro nás samozřejmé a fyzika to vysvětluje zákonem o zachování energie, podle nějž zůstává kvantum energie stále konstantní. Nikdy nelze něco skutečně zničit. Fyzika dále učí, že různá skupenství vody jsou podmíněna odlišnými stavy kmitání jejích molekul. V pevném stavu kmitají stavební prvky molekul relativně malou frekvencí. V kapalném skupenství jsou energeticky vybuzenější a kmitají rychleji. V plynném stavu je jejich vybuzení a tím úroveň kmitání nejvyšší. Esoterika vychází z odpovídajícího pochopení, když v tom, co je pevné, vidí hmotný živel země, v tom, co je kapalné, duševní živel vody, a v tom, co je plynné, duchovní živel vzduchu. Rovina kmitání se od tělesného směrem k duchovnímu zvyšuje. Přeneseme-li to na naše téma, znamená to, že tělo jako výraz hmotného světa má nejnižší frekvenci kmitání, duševní rovina střední a duchovní nejvyšší. Abychom tedy vyzvedli na duševní rovinu téma, které jako tělesný symptom kleslo na nejnižší rovinu kmitání, musí být přivedena energie. Ještě více energie je nutné k tomu, aby se téma dostalo na duchovní rovinu. Tato energie musí být při vykládání obrazů nemoci dodána formou uvědomění a záměrem. Při opačném procesu vzniku nemoci byla tato energie ušetřena. Když se přiblížíme k tématu, s nímž se nechceme vyrovnávat, šetříme vědomou energii tím, že necháváme téma klesnout do duševní oblasti a dále do těla. Co nechceme mít ve vědomí a o čem si myslíme, že jsme to ignorováním odstranili, končí skutečně v pravém smyslu slova stranou nebo v terminologii C. G. Junga ve stínu. Stín se tedy skládá z toho všeho, co nevnímáme a neakceptujeme, nýbrž raději chceme přehlížet. Stín stojí diametrálně proti já, které se vy- tváří ze všeho, co na sobě rádi přijímáme a s čím se ztotožňujeme. Potud nemá žádné já a žádný člověk radost z toho, že se znovu setkává s tématy nakupenými ve stínu. 12 Protože je však stín částí nezbytnou pro naši celost, můžeme být zdraví (ve smyslu úplní) pouze jeho integrací. Celý člověk se skládá z já a stínu. Obojí spolu dává úplné bytostné Já, které symbolizuje integrovaného člověka, jenž uskutečnil své Já. Přijetí a zpracování stínových témat ztělesněných v symptomech je tedy cestou k nalezení svého Já. Klinické obrazy nemocí jsou manifestace stínu, jež jsou díky svému vynoření z hlubin duše na povrch tělesného světa snadno přístupné, a tím se stávají vynikajícími ukazately ve směru k úplnosti. Fenomén přesunu symptomů s oběma svými odlišnými směry snad bude zřetelnější na konkrétním příkladu u žaludečního vředu. Pojem vytvořila školská medicína a psychologie, když poznala, že symptomy „odstraněné terapií“ se opět vynořily na jiném místě. U školské medicíny fixované na tělo samozřejmě dochází k přesunu symptomů v těle. Mohli bychom cynicky říct: symptomy se přesunují od jednoho orgánu ke druhému, pacienti od jednoho specialisty ke druhému. Ten, kdo vyhledá lékaře kvůli žaludeční neuróze, dnes zpravidla dostane nějaké psychofarmakum, které způsobí takzvané psychovegetativní odpojení. To znamená, že spojení mezi vegetativními nervy žaludku a psýché se chemicky zablokuje, což žaludku znemožní reagovat spolu s psýché. Toto odstranění bolesti, které na zásadní situaci postiženého nic nemění, má časově omezený účinek. Dalším intenzivním krokem školské medicíny by bylo psychovegetativní odpojení chirurgického rázu, při němž jsou přerušeny odpovídající větve příslušného bloudivého nervu (nervus vagus). Je-li už pozdě i na to, je odříznuta jedna či dvě třetiny příliš obtížného žaludku. To, co už není, nemůže bolet. To je právě tak jednoduchá jako krátkozraká logika, neboť u takto zmenšeného žaludku se brzy dostaví jiné problémy s trávením. Všechny tyto kroky jsou zaměřeny výhradně na tělo. Symptomy se přesouvají v nižší a jakoby horizontální rovině. Alternativou by bylo přesunovat je ve vertikální rovině: Od tělesné na duševní a konečně duchovní rovinu. Aby se však dostaly z roviny s nižším kmitočtem na rovinu s vyšším kmitočtem, je zapotřebí energie, kterou musí přinést sám postižený. Lékař zde může hrát pouze úlohu katalyzátoru. Vědomými angažovanými dotazy je 13 možné vypátrat duševní kořeny bolestí v žaludku. Co tu tlačí na žaludek, co nestravitelného se polyká, co vede k aktu rozsápání sama sebe, jehož obrazem je každý žaludeční vřed? Za citově zabarvenými tématy lze příslušným zkoumáním zjistit a zpracovat předlohy vědomí. Takové přesouvání symptomů ve vertikální rovině má tu výhodu, že symptomatiku nenecháváme dále vrcholit, nýbrž pro ni naopak nacházíme možnosti řešení. 5. Forma a obsah Úrovním těla a duše, příp. ducha, ležícím svisle nad sebou, odpovídají oblasti formy a obsahu. Tělo zastupuje aspekt formy duše, příp. duch zastupuje obsah. Z náboženského nebo esoterického pohledu na svět jsou tyto paralely samozřejmé, přírodním vědám jsou naopak cizí. V antice byla považována každá forma a tím každá věc za manifestaci ideje, která je za ní. Nelze popřít, že ještě Goethe formuloval: ‚Vše pomíjivé je jen podobenství.“ V mnoha oblastech života, od umění až po techniku, je pro nás dodnes samozřejmé spojení formy a obsahu. Michelangelovy plastiky si ceníme pro její výpověď. Jakkoli důležitý může být materiál, vždy svým významem stojí až za obsahem. Zasvítí-li na nějakém technickém přístroji varující kontrolka, je to pro nás podnět, abychom zkoumali příčiny, které se za tím skrývají. Chceme vědět, co má toto blikání znamenat, jaký má význam. Když naopak projevuje varovné signály naše tělo, pokoušejí se je mnozí lidé potlačit pilulkami, aniž by do hloubi pátrali po příčinách. Proč by právě signály těla neměly nic znamenat? Našemu zdraví bychom posloužili už tím, kdybychom s tělem zacházeli tak vědomě jako s jakýmkoli jiným strojem. Následující příklad může objasnit vztah vědecké medicíny a medicíny snažící se o výklad. Předpokládejme, že na dotaz o nejnovější divadelní hře nějaký známý odpoví: „Scéna byla dlouhá osmkrát čtyři metry a dva metry vysoká. Hrálo tam 14 herců, z toho osm žen a šest mužů. Kostýmy byly ušity z 86 m lnu a 45 m hedvábí, jeviště osvětlovalo 35 reflektorů... atd.“ S touto odpovědí bychom byli nanejvýš nespokojeni, naopak si však naprosto vážíme lékaře, který nám po důkladných vyšetřeních sdělí o našem těle množství faktů a dat. Tento lékař zůstává právě tak vězet v tom, co je formální, a nechává tak viset ve vzduchu i svého pacienta. Teprve když na závěr celého výčtu výsledků měření a zjištěných nálezů například řekne, „to celé označujeme jako zápal plic*, cítí se pacient trochu poučenější. Lékař 14 tedy vyložil svá čísla a nálezy a jeho výpověď má pro postiženého ihned význam. Náš přístup zachází na tomto místě pouze o několik kroků dál. V tomto pátrání po významu lze totiž pokračovat například otázkou: Co znamená zápal plic? Z tohoto místa se již ukazuje postižená rovina. Plíce jsou orgánem výměny vzduchu, s jejich pomocí také komunikujeme, neboť řeč vzniká modulací proudu vzduchu při výdechu. Všichni dýcháme stejný vzduch, a jsme tak přes plíce ve vzájemném kontaktu. V těle spojují obě poloviny plic levou a pravou stranu, stejně jako spojuje dýchání vědomí s nevědomím. Žádná jiná funkce nějakého orgánu není tak rovnocenně přístupná oběma rovinám. Plícemi je tedy dána rovina problému a je určeno téma kontaktu, komunikace. Zápal* je, jak zcela jasně ukazují nálezy školské medicíny, válečné střetnutí, konflikt v tkáni. Protilátky bojují proti původci, zbrojí se, bojuje, umírá a vítězí. Zápalem plic jsme tedy ztělesnili konflikt v oblasti komunikace. Také po tomto již poněkud dále jdoucím výkladu by se dalo s příslušnými otázkami pokračovat a vykládat dále: Proč se to děje právě mně, právě to, právě teď? V čem mi to brání, k čemu mě to nutí? Skutečně výstižný výklad významu ovšem dostaneme teprve tehdy, když do něj zahrneme individuální okolí, kterým jsme obklopeni, a když přihlédneme i k právě dané specifické symptomatice. Výklad diagnóz rychlou metodou, jak se právě stalo, zůstává podobně ilustrativní jako diagnóza sama. Přesto je smysluplné diagnózy vykládat, i kdyby byly ve velké mozaice obrazů nemoci pouze malým kamínkem. Jsou-li latinsky nebo od nedávné doby anglicky, doporučuje se nejprve překlad. Sclerosis multiplex* se pak nazývá „mnohonásobné zatvrdliny“, což je překlad, který vrhá na obraz nemoci zcela jiné světlo. Diagnózy se hroutí a ztrácejí přitom alespoň svou hrůzu. Pacienti, otřeseni „rozsudkem“ PCP, mohou po překladu opět nabýt odvahy: Primární (= od začátku) chronická (= vleklá, pomalu probíhajíc) poly (= mnoho) artritida (= zánět kloubů). K určení této diagnózy byste vůbec nebyli potřebovali lékaře. Víte sami, že to pomalu začínalo zánětem na mnoha kloubech. Na srovnání formy a obsahu lze objasnit, jak důležité je jedno i druhé. Bez jeviště a herců nedává divadelní hra smysl, bez kostýmů by byla přinejmenším nudná a bez osvětlení by smysl musel zůstat skrytý ve tmě. Všechny tyto věci jsou důležité, ale nejsou všechno. 15 Analogicky tomu je i s daty o měření tělesných údajů a s nálezy. Jsou nezbytné pro popis formálního aspektu a používáme je samozřejmě i jako výchozí bod. Umožňují učinit první krok, a stávají se tak předpokladem kroku druhého, nalezení smyslu, příp. výkladu. Přirozeně jej ale nenahrazují. Školská medicína tedy poskytuje důležitou základnu a nestává se v medicíně, která vykládá význam, přebytečnou, nýbrž jí je podstatně rozšiřována. Z našeho hlediska proto vůči ní nemohou být zásadní výtky. Oba směry sice mají stejnou základnu v těle, ale jejich hlavní obory působnosti jsou na různých rovinách. Školská medicína se omezila na tělo a v oblasti oprav zde podává často zázračné výkony. Péči o duši přenechala v moderní době psychologii, o ducha se již od dávných dob starala teologie. Kdo vyčítá školské medicíně, že neuzdravila jeho duši, podobá se návštěvníkovi městského koupaliště, který si stěžuje, že mu chybí pohled na moře. Nikdo mu jej nesliboval, stejně jako medicína již dnes neslibuje vyléčení těla, duše a ducha, nýbrž se skromně omezuje na dobrou práci při opravách v tělesné oblasti. Ustoupení od roviny významu sdílí školská medicína s větší částí metod přírodního léčitelství. 5 Oba směry si jsou podobnější, než se obvykle předpokládá, zakládají se totiž na tomtéž mechanistickém obraze světa. Hledají příčiny v minulosti a soutěží o to, kdo najde hlubší příčiny a terapií co nejefektivněji odstraní symptomy. Dokonce i ve světě zbraní jsou si bližší, než přiznávají. Kdo táhne do boje proti symptomům, potřebuje zbraně a zjevně bojuje za alopatické stanovisko, které se obrací proti nepříteli a pokouší se jej odstranit nejlepšími protijedy. Vyčítají-li přírodní léčitelé školské medicíně, že příliš ráda potlačuje kortizonem, bylo by třeba uvážit, že kortizon je hormon tělu vlastní, a patří tedy jednoznačně k přírodě, totiž dokonce k naší vlastní přirozenosti. Nejoblíbenější srdeční preparát školské medicíny, digitalis (náprstník), není nic jiného než náprstek, jehož přirozenost nelze popírat. Dokonce i za prvním a nejoblíbenějším antibiotikem penicilinem se skrývá aspergillus penicillinum, plíseň. Naprosto nepřirozená je naopak homeopatie. Potence jako C 30 nebo D 200 nikdy nemůže vzniknout přirozeně. Homeopatie je umělá metoda a staří homeopatičtí lékaři se nestyděli označovat a provádět ji jako umění. 16 6. Homeopatie Homeopatie a její chápání světa se diametrálně liší jak od školské medicíny, tak i od běžného přírodního léčitelství a tvoří duchovní základnu pro skutečně alternativní medicínu, které je zavázán i náš přístup. Zde nejde o potírání symptomu jeho opakem, nýbrž o to, abychom v něm viděli spojence a s podobnými alternativami jej nakonec dokonce podpořili při jeho pokusu o zavedení chybějícího principu do života nemocného. Na symbolu medicíny, hadu obtáčejícím se kolem Asklépiovy hole, se ukazuje, že medicína má své původní kořeny hluboko v tomto myšlenkovém přístupu. Tento symbol, zvoleny teprve v padesátých letech Světovou zdravotnickou organizací za mezinárodně závazný znak lékařů, má historii, která sahá až do počátků dějin lidstva. V ráji je to had, který jako prodloužená ruka ďábla svede lidi na cestu vývoje. Je to symbol bipolárního světa protikladů a vine se oběma póly skutečnosti, aby se pohyboval kupředu. Tak jako žádné jiné zvíře je připoután k zemi, jak Božím prokletím za pád do hříchu, tak i svou formou. Filozof náboženství Hermann Weidelener o něm říká, že je podobný chodidlu.7 Had polyká své oběti vcelku stejně jako podsvětí, jehož symbolem je také had. Kromě svých dvou jedovatých zubů má ještě rozeklaný jazyk, symbol nečestnosti, roztržky a rozdvojení. Na druhé straně má také schopnost radikálně za sebou zanechat vše, co je staré a co se přežilo, a svléknutím z kůže vytyčuje jednou za rok úplně nový začátek. Především však disponuje jedem, který může zabíjet i léčit. Slovo „gift“ znamená v angličtině dar, v němčině jed. I to symbolizuje tuto protikladnou souvislost. Stejně jako v oněch dávných dobách, kdy byli v léčebném ústavu při Asklépiově chrámu chováni hadi, je dodnes vlastním a nejušlechtilejším úkolem lékaře udělat z jedu polarity dar, prostřednictvím nějž může pacient růst a uzdravovat se. Homeopatická medicína se ubírá touto cestou od začátku ve svém myšlení i postupu, dokonce až po zhotovování svých léčebných prostředků. Z jedů, jako je arzén nebo lachesis, dělá homeopatie léky tím, že je protřepáváním postupně zbavuje jejich hmotného charakteru. Toto takzvané potencování není ředění, nýbrž protřepávání, příp. dynamizování, jak homeopaté zdůrazňují. Původní substance nebo tinktura se přitom při každém dalším protřepání zredukuje na desetinu (potence D jako decimální) nebo setinu (potence C jako centesimální) a při každém 17 kroku se jejich vzorec protřepáváním přenáší na rozpouštěcí médium. Při této metodě již potence nad D 23 neobsahují žádnou výchozí látku, ale jen kompletní informaci zcela zbavenou její původní jedovatosti. Tato informace náleží k duchovní oblasti a překonala rovinu hmoty s nižším kmitočtem. Osvobozena od své fyzické podstaty a dopravena na vyšší rovinu může působit jako pravý lék. Dává pacientovi informaci, která mu chybí, a tak jej uzdravuje. Homeopatické léčebné prostředky jsou nalézány již zmíněnými zkouškami léků. Zdraví lékaři si berou léky v nižších potencích, tj. v potencích, které obsahují látku, a registrují příznaky, které tím byly vyvolány. Má-li pacient tytéž nebo podobné příznaky, dostává léčebný prostředek většinou ve vyšší, tj. látky zbavené formě. Jako ryzí informace tedy může přispět k jeho vyléčení, pokud se obraz léku kryje s obrazem symptomu. Každý obraz nemoci je výraz ideje, která klesla do těla, příp. vzoru, který chybí ve vědomí. Může být tedy léčen podobnou farmakologickou nebo duchovní informací. V prvním případě hovoříme o homeopatii, v druhém o uvědomění vzoru nebo o výkladu obrazů nemoci. Informace je svou podstatou na vyšší úrovni kmitání než tělesný problém. Když se podaří dostat problematiku zpět na tuto vyšší úroveň, stane se z jedu dar. Manifestace stínu v symptomatice tak vede k jeho osvětlení a nemoc se stává cestou sebepoznání. 7. Hra příčin (…proč jsem nemocný?) Školské medicíně stojí v cestě její koncepce příčin, pokud jde o obsah, příp. poselství obrazů nemoci. Stejně jako přírodní vědy vychází z toho, že všechno má příčinu v minulosti. Její touhou je najít a odstranit tyto příčiny. Jiné přístupy školská medicína ráda kritizuje jako nevědecké, což je výtka, která padá zpět na její hlavu, jak se ještě ukáže. To, co je na této koncepci nápadné, je její omezenost. Smí se tázat jen v jednom směru, totiž do minulosti, a také pouze jednou, nejvýše dvakrát položit standardní otázku „Proč?“. Přirozeně by se dalo hledat i jinými směry nebo se ptát libovolně dlouho. Proč jsem nachlazený? „Protože jsem před dvěma dny chytil bacily,“ mohla by znít odpověď přijatelná pro školskou medicínu. Proč jsem si je však přitáhl? — „Protože můj imunitní systém byl oslabený.“ I zde se ještě můžeme ptat dál: Proč byl imunitní systém oslabený? Někdy odpověď 18 míří k dědičnosti podle motta: „Protože jsem zdědil tento obranný systém od svých rodičů.“ Proč mi však rodiče dali právě toto imunitní vybavení? Odpověď už vede k prarodičům, kteří je zdědili opět od svých rodičů atd. Nakonec skončíme u Adama a Evy a u otázky: Proč s sebou na cestu dostali první lidé takový imunitní systém? „Vědečtěji“ bychom toutéž technikou dotazování mohli dojít i k velkému třesku. Odpověď na následující otázku ovšem zůstává právě tak otevřená: Proč byl — pro Pána Boha — zčistajasna velký třesk? Princip kauzality působí tak přesvědčivě pouze na první pohled, při druhém pohledu prozrazuje viditelné slabiny. Jeho největší slabinou je, že prokazatelně nedostojí skutečnosti, jak nám dokládá moderní fyzika. Jako nejpokročilejší přírodní věda překročila hranice mechanistického obrazu světa vybudovaného na kauzalitě a vyvrátila jej. K tomuto nejen pro medicínu rozhodujícímu bodu obratu došli fyzikové při svých bádáních v oblasti nejmenších částic uvnitř atomu. Zjistili, že všechny částice až na fotony mají zrcadlový protipól. 11 Ke každé částici tedy existuje dvojče, které je ve všem právě opačné. Od Einsteina pochází pokusné uspořádání, při němž se ovlivňuje jedna z obou vzniklých částic — dvojčat, druhá je však ponechána v klidu. S úžasem se zjistilo, že v okamžiku změny stavu na ovlivněné částici se i druhá částice změnila tak, že obě zůstaly nadále svými opačnými póly. Ještě podivuhodnější bylo, že obě změny se udály ve stejném okamžiku, a tím odpadlo vysvětlení jakoukoli formou předání zprávy. Angličan John Bell nakonec matematicky dokázal, že částice z jednoho zdroje, takzvané fázově blokované částice, spolu navždy souvisí, a to logicky nepochopitelným, akauzálním způsobem. Bellův teorém jde ještě o krok dál a dokládá, že to neplatí pouze pro subatomární oblast nejmenších částic, nýbrž zcela obecně. Tím byla vyvrácena kauzalita, příp. degradována na model vysvětlení, který dovoluje pouze přiblížení ke skutečnosti. Uvážíme-li, že podle vědy vzešel náš vesmír z výbuchu, z uvedeného velkého třesku, musí se skládat ze samých navzájem spojených částic. A přesně z toho vycházejí svaté spisy Východu. Hinduistické védy a buddhistické sútry popisují skutečnost jako realitu, která je ve všech svých aspektech neustále spojena se všemi ostatními aspekty. Tam, kde dnes fyzikové předkládají podobně metafyzicky působící výsledky nejde o přiblížení moderního a nejstaršího vědění, 19 jak se rádo tvrdí, nýbrž o jednostranné přibližování přírodovědy zpět k bezčasovému vědění moudrých nauk. Je-li kauzalita vyvrácena, zbývá otázka: proč se jí dále držet? Zcela bez kauzality se nemůžeme obejít, každopádně ne v této společnosti, protože naše myšlení je až po jazyk formováno kauzálně (jak dokládá např. tato věta). Není ovšem důvod lpět na omezené nižší formě kauzálního myšlení, jakou je vědecký systém. Můžeme rozšířit kauzalitu jako nejlepší přiblížení, které máme k dispozici, k vesmíru se synchronním „děním“, jak to učinil již Aristoteles. Přednost jeho širšího chápání kauzality se projeví, jakmile se vědecky pod lupou podíváme na jednoduchou událost, jakou je například sportovní závod. Dokonce i běh na sto metrů je příliš dlouhý, a tak musíme vybrat malý výsek, třeba start. Na standardní vědeckou otázku: Co je příčinou toho, že se sportovci náhle dali do běhu? Je vědecky přijatelnou odpovědí: startovní výstřel. Působí z minulosti na přítomnost, je stále k dispozici a lze jej opakovat. Kdo ovšem trochu rozumí lehké atletice, bude tímto vysvětlením málo uspokojen. Bude poukazovat na to, že hlavní příčinou, proč se sportovci dali do běhu, je jejich (1.) přání získat zlatou medaili. Eventuální vítězství je však ještě v budoucnosti, a proto je pro vědu jako příčina nepřijatelné. Základem každého dění je podle Aristotelova pojetí i příčina ve vzoru. U běhu na sto metrů by to byla (2.) pravidla závodu. Ta například zakazují použít kolo nebo jiný nedovolený pomocný prostředek. Jen na základě už odedávna existujícího (3.) vzoru „běh na sto metrů“ sportovci vlastně ví, kterým směrem musí vyrazit. Nakonec je zde ještě (4.) materiální základna nebo příčina, která spočívá ve škvárové dráze, svalech atd. a která je vědou také akceptována. Se čtyřmi příčinami namísto jedné stále ještě nedostojíme poslední skutečnosti, přiblížíme se jí však. Kdyby nakonec tak či tak žádné příčiny neexistovaly, musí být dovoleno doplnit onu jednu příčinu o tři další. Přibereme-li k výkladu obrazů nemoci tyto čtyři příčiny, nebude tím přirozeně školská medicína chybná, nýbrž pouze doplněna a rozšířena. Na základě zvyku a vlastní slepoty se bude často stávat, že právě u důležitých vlastních obrazů nemoci se člověk uteče do náruče obvyklé monokauzality. Vlastní zápal plic pak bude opět sváděn pouze na původce a dále nad to se člověk nebude ptát. Přirozeně jsou při každém zápalu plic ve hře původci nemoci, vytvářejí příčinu působící z minulosti. To, že nejsou nikdy zodpovědní sami, nechť dokládá skutečnost, že většina zdravých nosí ve svých plicích příslušné 20 původce, aniž by onemocněli. Jsou-li například po těžké autonehodě umístěni na jednotku intenzivní péče, mohou se náhle titíž původci zaktivovat. Na jednotce intenzivní péče není nebezpečí, že onemocníme zápalem plic, tak velké proto, že je zde tak mnoho původců, naopak, nikde nejsou tolik pronásledováni a ničeni. Hlavní důvod spočívá v komunikačním konfliktu, který se ztělesňuje, jakmile už probíhá veškerý kontakt jen přes plastikové hadičky. Stejně jako vždy najdeme funkční příčinu, vyplyne vždy i příčina cílová nebo významová právě tak jako vzor, do nějž celé dění zapadá. 8. Analogie a symbolika I když sáhneme zpět po čtyřech Aristotelových příčinách, filozofie „nemoci jako cesty“ se zakládá více na analogickém než na kauzálním myšlení. Opět je to fyzika, která nám může otevřít dveře k tomuto pohledu na svět. Na místo kauzality dosadili fyzikové symetrii a prohlásili, že posledními nám pochopitelnými zákony jsou zásady symetrie. Analogické myšlení staré medicíny, které se projevuje v Paracelsově tezi „mikrokosmos = makrokosmos“ nebo v základním tvrzení veškeré esoteriky „jak nahoře, tak dole“, příp. „Jak uvnitř, tak vně“, se tomuto chápání symetrie blíží. Vidíme-li analogicky formu a obsah, tělo a duši, člověka a svět 13, jsme skutečnosti blíže, než když hledáme příčiny, neboť fyzika dokládá, že svět neurčuje kauzální následnost, nýbrž synchronní souslednost. Klíč k tomuto pochopení světa není v analýze, nýbrž v symbolice. Ta je také ústředním bodem výkladu symptomů. Stejně jako všechny ostatní obrazy nelze klinické obrazy nemocí pochopit analýzou materiálu, nýbrž spíše kontemplativním 14 pozorováním jejich celku. Výpověď obrazu nám uniká, když se ji pokoušíme najít v ještě rafinovanější analýze materiálu. Nakonec získáme nějaký číselný materiál o složení barevných pigmentů, podzimní nálada je však ztracena. Spočívá totiž více v symbolice barev než v jejich chemii. Abychom vyložili obraz, musíme sjednotit všechny jednotlivosti v celkový dojem. Celek je více než součet svých částí. Naše slovo „symbol“ pochází z řeckého symballein, což znamená tolik co smíchat, sloučit (padnout v jedno, v celek; tlt). Abychom při výkladu obrazů nemoci pochopili člověka v jeho celku, je nezbytné sloučit všechny jednotlivé dojmy do jednoho vzoru, příp. všechny malé symboly do jednoho rozsáhlého. 21 I přes legitimování moderní fyzikou se analogické myšlení stále stejně dostává do stínu myšlení analytického. Přitom formuje náš život mnohem dalekosáhleji, než si přiznáváme. Když poprvé potkáme nějakého člověka, uděláme si o něm obrázek, který se zakládá na symbolickém a analogickém chápání. I když nám chce intelekt vsugerovat, že první dojem klame, víme to lépe. Důvěřujeme-li rozumu, pak potřebujeme často dlouhý čas, abychom nakonec zjistili, že všechno bylo jasné již na začátku. Když navštívíme někoho v jeho bytě, uděláme si o příbytku a tím i o něm obrázek, stejně jako když vystoupí ze svého auta. To všechno se zakládá na více či méně vědomém pochopení symbolů. I každá náboženská souvislost se zakládá na symbolice a analogii. Jen tak lze pochopit podobenství. Když se v Otčenáši modlíme „Staň se vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“, používáme jen jinou formulaci pro tezi „Jak nahoře, tak dole“ a pohybujeme se na půdě analogie. Dokonce i přírodověda se při bližším pohledu zakládá na srovnávacím myšlení, každý průběh měření je totiž srovnávání a uvádění do vztahu, příp. do analogie. Ať měříme vzdálenost teplotu nebo tlak, stále jsme odkázáni na srovnání s ocejchovanou škálou. Protože měření je základem přírodovědy, spočívá tato věda nakonec na srovnávacím myšlení. Blízkost medicíny a analogického myšlení je ještě patrnější v oblasti statistiky, jedné z jejích oblíbených disciplín. Stále znovu narážíme dokonce na pokusy provádět důkazy statistikami. Metoda je známá a lákavá. Zeptáme se 100 závislých na heroinu, zda dříve konzumovali produkty z konopí, jako je hašiš nebo marihuana. Odpovíli 90 % „ano“, je přinesen „důkaz“ a konopí je nástupní drogou k heroinu. To, co zní tak logicky, je ovšem bez jakékoli průkaznosti. Neboť kdybychom se ptali jinak, dá se statisticky „dokázat“, že mléko je nejnebezpečnější nástupní drogou světa, 100 % závislých na heroinu a všichni alkoholici začínali mlékem. Nejde zde nikterak o to, abychom shazovali statistiky, nýbrž naopak o to, abychom rehabilitovali srovnávací myšlení, které je jejich základem. Statistiky mohou vypovídat o podstatných věcech, nemohou však nikdy nic dokázat, protože jejich vzájemné vztahy nemají nic společného s kauzalitou. Jak průběhy měření tak statistiky ukazují, jak dalece je rozšířeno analogické myšlení. Skutečnost, že to nechceme vzít v úvahu, na tom mění málo. 22 I pro moderní medicínu má symbolika rozhodující význam. Symboly a z nich vytvořené rituály hrají ve zdravotnictví, jak ještě ukážeme, stále roli, která je právě tak převládající jako dalece přehlížená. To je v pořádku již proto, že i obrazy nemocí se skládají ze symbolů a vynucují si přesně jdoucí rituály. 9. Tvarující pole Protože neexistuje žádná stará kultura ani žádná moderní společnost bez rituálů, můžeme vycházet z toho, že rituály nutně patří k lidskému životu. Jejich účinnost je, měřeno jejich rozšířením, ještě málo probádaná. Teprve v posledním desetiletí se díky Sheldrakeově teorii morfogenetických nebo tvarujících polí našel objasňující přístup. Sheldrake shledal, že experimenty potvrdily mezi různými živými bytostmi existenci vztahů, jež se vzpírají logickým vysvětlením. Postuloval takzvaná tvarující pole, jež umožňují tato spojení, aniž by k tomu potřebovala hmotu nebo přenos informací. Různé experiment dokládají, že živé bytosti jsou spolu nevysvětlitelný způsobem spojeny ve společném poli, zcela podobně jako částice — dvojčata v atomové fyzice. Ve stejném okamžik kmitají na stejné rovině kmitočtů a chovají se téměř jako jedna bytost, srovnatelná například s velkým hejnem ryb nebo s polem obilí, vlnícím se ve větru. Při pozorovaných situacích vůbec není čas navázat vzájemné vazby v obvyklém smyslu. Američan Conden objevil něco podobného u lidí. Nechal nafilmovat extrémním zpomalovačem komunikující osoby • z boku. Přitom se zjistilo, že mluvčí a posluchač jsou v témž okamžiku spojeni nepatrnými, tzv. mikropohyby. Toto společné kmitání se projevovalo u všech lidí s výjimkou autistických dětí. V oblasti organického života jsme zde na stopě souvislosti, která odpovídá oněm zvláštním, nevysvětlitelný souvislostem ve fyzice elementárních částic. Zkušenost s takovými poli nezávislými na čase a prostoru může získat každý v koncertním sále, kde panuje harmonie nevysvětlitelná podle běžných kritérií. Jak je možné, lze se naivně ptát, že tolik různých hudebníků s tolika různými časy reakcí hraje ve stejném taktu? Ovšem, že všichni vidí stejného dirigenta, každý se svou individuální dobou reakce by však musel jeho signály převádět na svém nástroji v odlišné čase. To, že tomu tak není, tkví ve spojujícím vzoru hudby. Místo logicky očekávaného chaosu může vzniknout symfonie souzvuk, protože hudebníci se sjednocují v předloze a reagují jako jedna bytost. 23 Také posluchači se mohou napojit na tento vzor a sjednotit se s hudbou, s dirigentem, s hudebník a druhými posluchači. To je tajemství, proč ani technicky nejlepší záznam nemůže nahradit koncert. Praktické zkušenosti s těmito logicky neuchopitelnými, neviditelnými, ale přesto citelnými poli umožňuje i meditace. Téměř ve všech klášterech byly místnosti pro rozjímání, které byly vyhrazeny pouze k tomuto účelu, aby jejich atmosféra nebyla ničím rušena. Kdo již někdy meditoval v klášterní komnatě, v níž se po 1000 let praktikovala pouze meditace, ten tuto zkušenost zná. Meditace v nich jde snadněji a je hlubší než doma ve vlastní ložnici nebo dokonce v letadle během cesty. Také velké skupiny, které jsou v souladu, vytvářejí pole, jež je možné cítit. Zvláště citelné je to u tchaj-ťi, staré čínské meditace v pohybu. Pohybuje-li se skupina jako jediná bytost, vzniká ohromná síla. Stará vojenská zkušenost říká, že stejným krokem se snadněji pochoduje. Jak velká může být síla souzvuku, rezonance, vidíme na nebezpečí zřícení mostu, když po něm pochodují vojenské oddíly. To, jak se taková pole mohou vytvořit i na velké vzdálenosti takřka nezávisle na prostoru, může ilustrovat skutečnost, že vynálezy jsou nezřídka ohlašovány v různých částech světa současně a že tytéž myšlenky se objevují ve stejném okamžiku na různých místech. Dokonce i v politice platí tato zkušenost. V téměř synchronním zhroucení režimu ve východním bloku se ukázala síla pole s platností vzoru. Jeho čas vypršel, a tak tytéž tanky; které se po desetiletí staraly o hřbitovní klid, už náhle nic nezmohly. Zatímco intelekt zahnaný do úzkých se u všech těchto příkladů pokouší hledat ještě jiná vysvětlení, jeden drastický experiment ho staví před neřešitelné problémy. Samici králíka byla odebrána její mláďata a v atomové ponorce odvezena na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů. Když je v určitou stanovenou dobu zabili, bylo možné registrovat „reakci“ matky. Slovo „reakce“ je zde vlastně nepřiměřené, neboť matce chyběly veškeré podklady, aby na něco reagovala, byla tedy spíše spojena vjednom poli se svými mláďaty. Reakce potřebuje čas, zde to však jde bez času. Zatímco ještě věříme, že jsou různé příčiny, které drží svět v chodu, moderní fyzika již dokládá opak: Ve skutečnosti nám vládne nevysvětlitelná synchronicita a kauzalita je pouze chyba v myšlení, i když hodnověrná. Fenomény vystupující v tvarujících polích se dějí synchronně a nelze je vysvětlit kauzálně. Je důvod k podezření, že 24 fyzika a biologie jsou zde na stopě oné hlubší skutečnosti, která je popsána ve svatých knihách Východu jako velký vzor, odvíjející se synchronně na všech rovinách, v němž má všechno své místo, navzájem spolu souvisí, nikterak se však příčinně nepodmiňuje. Teorie o analogiích je s představami o tvarujících polích v naprostém souladu. Potud je pochopitelné, že se dnes opět věnuje pozornost starým naukám, jako je Paracelsovo učení o tom, že člověk a svět jsou jedno. Spojení skutečnosti rituálů s tvarujícími poli je nasnadě. Rituály jsou nejpřímější cestou k vytvoření takových polí a k jejich zakotvení v realitě. Pozorujeme-li staré iniciační a léčivé rituály, stává se naše podezření jistotou. Při rituálech v období puberty se snad nevysvětloval mladistvým svět dospělých s jeho pravidly, nýbrž mladí lidé se stávali prováděním rituálních úkonů jeho součástí, aniž by museli něčemu rozumět. Připojeni jednou k poli nové sféry, stávali se automaticky otevření všem jeho možnostem. My, kteří již v rituály nevěříme, a proto také nevytváříme žádná silná pole, si něco takového umíme stěží představit. II. Nemoc a rituál 1. Rituály v naší společnosti Nám známé staré kultury měly bez výjimky jedno společné: Vytvářely ze symbolů rituály pro zvláštní přechodné fáze života, ale i pro všední den a jeho požadavky. Jen moderní člověk si myslí, že se obejde bez rituálů, a považuje je za překonanou pověru. Na základě toho je o to překvapivější, kolik rituálů se zachovalo v naší osvícené době. Nepozorovány nebo úmyslně přehlíženy ovládají stále ještě obraz společnosti. Vedle několika zbylých vědomých rituálů, jako je křest, konfirmace, biřmování, uzavírání manželství a pohřeb, existuje nespočet napůl vědomých i nevědomých úkonů, jež žijí ze svého rituálního charakteru. Malé rituály nutkavého rázu vyplňují všední den, například když si dospělí lidé náhle nemohou pomoci a musí dělat na vzorované dlažbě chodníku kroky ve zvláštním sledu, při jízdě vlakem takřka nutkavě počítat kolem se míhající sloupy, když musí pětkrát za sebou vyzkoušet, zda je auto skutečně zavřené, zda jsou dveře domu zamknuté, zástrčky vytažené ze zásuvek a tak dále. Všechny tyto úkony nemají logicky pochopitelný smysl, jde pouze, jak je pro rituály 25 typické, o konání o sobě. Vedle takových každodenních a zdánlivě nepodstatných úkonů existuje i řada důležitých rituálů. Naše soudnictví staví na tom, že příslušníci společnosti věří ve starý rituál právního rozsudku a uznávají jej. Rituální charakter je při každém jednání patrný v přísně ritualizovaném průběhu. uspořádání soudu téměř odpovídá uspořádání v náboženském řádu. Taláry soudců, žalobců a obhájců jsou rituální roucha nesoucí význam. Z jakého jiného důvodu by si měl dospělý právník oblékat šaty a paruku, když ne protop aby rituálně sloužil justici. Stejně jako kněz, musí soudce zastávat svůj úřad bez zřetele na vlastní osobu nebo na člověka, kterého soudí. Když zastává svůj úřad, je podřízen pouze pravidlům soudního rituálu a musí až do konce jednání přestat být individuální soukromou osobou se soukromými názory. Nepodaří-li se mu to a je-li zavázán jiným než výhradně soudním pravidlům, je odmítnut jako zaujatý. Každé uzavření smlouvy, vědomé uznání věcného obsahu vlastnoručním podpisem, splňuje kritéria rituálu. Právě proto není možné jméno místo vlastního podpisu napsat na stroji nebo vytisknout razítkem, ačkoli pak by bylo dokonce čitelnější. U politických smluv je ratifikace jako rituál uznání zvláště nápadný úkon. Také obvyklý styk lidí mezi sebou je podřízen rituálním pravidlům, které samy o sobě a z hlediska funkce mají malý smysl. Proč si při pozdravu podáváme právě pravou ruku otevřenou dlaní a nikoli levou pěst? Náš život je určován symboly a znaky, od barev oblečení až po dopravní značky. Všechny takto zařízené rituální průběhy žijí z toho, že jsou uznávány a dodržovány. Dopravní pravidla a značky nedávají samy o sobě vůbec smysl, ale respektovány všemi, řídí nejobtížnější situace. Rituály nejsou logické, nýbrž symbolické, jsou to působící vzory. Bez nich by bylo společenské soužití nemožné. Problémem přitom je, že nevědomé rituály nefungují tak dobře jako vědomé, a v moderní průmyslové společnosti panuje silná tendence k neuvědomění. Význam rituálů ztrácí stale více své zakotvení ve vědomí a klesá do stínu. Na povrchové úrovni společnosti upadají formy zbavené významu na pouhé zvyky.Ty se na základě svých hlubokých kořenů v kdysi vědomých vzorech stále ještě vysloveně houževnatě drží při životě. Je-li už původní smysl dávno zapomenut, přetrvávají zvyky a nadále dávají společnosti rámec. Pokusy odstranit je reformami často ztroskotávají na jejich hlubokém zakořenění. I když se francouzští revolucionáři v roce 1789 pokoušeli s velkým elánem změnit 7 denní týden v logičtější a produktivnější 26 desetidenní rytmus, sedmidenní rytmus byl ve skutečnosti zakotven příliš hluboko a přetrval revoluci. Dokonce, i když už neznáme kořeny, avšak následujeme pravidla, jež z nich vyrostla, zůstáváme v zajetí vzoru. Nebezpečné je pouze to, že spolu s uvědoměním ochabuje i duševní náboj. Provádějí-li se pravidla už jen mechanicky, bez uvědomění, vyblednou. Není-li už znám jejich význam, zdají se nám nesmyslná. Proto je už nevykládáme a ona nutně ztrácejí na významu. 2. Rituály přechodu Přechodná stadia života vyžadují rituály a ve všech dobách je také měla. Zatímco archaické kultury věřily v iniciační sílu rituálů v pubertě, my jsme jejich poslední pozůstatky, konfirmaci a biřmování, dalekosáhle znehodnotili. Nedostatečně nabity uvědoměním, degenerují na zvyky jež sotva ještě splňují jejich funkci. Pro dnešní mladistvé je obtížnější stát se dospělými, protože jim chybí vědomé rituály přechodu, které by je bezpečně zakotvily v nových vzorech světa dospělých s jeho zcela jinými pravidly a symboly. Mysleli jsme si, že jsme jim ušetřili hrůzy nejtemnější pověry, a zatím jsme je obrali o důležité šance k jejich zrání. Jakkoli tvrdé a kruté mohly být příslušné rituály archaických kultur, od odloučení v divočině nebo v tmavých jeskyních na dlouhé dny až po krvavé zkoušky odvahy a paniku vyvolávající setkání s duchy, byly to schůdné kroky na novou úroveň. Protože to však bez rituálů nejde, musí dnešní mladiství usilovat o náhradu. První cigareta*, vykouřená takřka rituálně v kruhu stejně smýšlejících, je takovým pokusem. Snad s vědomím, že ještě nejsou dospělí, odvažují se předčasně získat jedno z vlastně ještě zakázaných privilegií světa dospělých. Porušením tohoto tabu nevědomě doufají, že si vynutí přístup k novému vzoru. Podobně jako u archaických rituálů v pubertě je s tím spojen strach. Nová rovina je nebezpečná a první cigareta to dokazuje. Většina účastníků rituálů si ve shodě s tím nadělá do kalhot na znamení toho, jak moc mají nahnáno. Odvážně a agresivně kašlajíce však čelí počátečním těžkostem. Ještě důležitějším náhradním rituálem je zkouška na řidičský průkaz. Aby se člověk stal členem motorizované společnosti, musí se umět odpovídajícím způsobem prokázat. Složí-li tuto vlastní zkoušku zralosti, začínají zkoušky odvahy na silnicích. Počet a druh nehod 27 v prvním roce po obdržení řidičského průkazu hovoří pro to, že především mladí muži se vydávají na tuto cestu, aby se naučili bát se. Problémem při takových náhradních úkonech je, že díky nepřítomnosti uvědomění a především díky absenci pomocné ruky od druhé, v tomto případě dospělé strany, nemohou nabídnout na nové rovině žádnou jistotu. Mladiství tak nadále ulpívají na náhradním rituálu, stávají se náruživými kuřáky, rychlými a nebezpečnými řidiči, ale nikoli dospělými lidmi. Dříve byli řemeslničtí učni posíláni do světa na zkušenou, a až teprve před několika lety začaly jezdit dívky do ciziny jako au pair, aby nasbíraly zkušenosti a „otrkaly se“. Společnost si ještě byla vědoma, jak nebezpeční by se jinak mohli stát nezkušení mladí lidé se svými neotrkanými rohy. Dnes zůstávají zvláště děti ze středních vrstev často doma, neschopné se osamostatnit, což je legitimováno důkladně reformovanými předpisy o vzdělávání a vlastním přáním rodičovské, příp. mateřské lásky. Pak jsou silnice východiskem, i když nebezpečným. Horrory, jejichž boom se vysvětluje rovněž neuspokojenou potřebou mladých lidí bát se, zažívat paniku a dobrodružství, nemohou vakuum vyplnit, pouze jej ilustrují. 3. Rituály moderní medicíny Začátek života se ve starých dobách slavil rituálem narození, jeho konec pak pohřebním rituálem. Dnes jsme obojí přemístili do nemocnic, a tím pod záštitu nevědomých rituálů. Rituály vládnoucí v medicíně nám mohou pomoci uvědomit si nesmírný význam rituálnosti pro procesy léčení, a budeme je proto pozorovat podrobněji. S patřičně zaostřeným pohledem najdeme v moderních nemocnicích překvapivé množství kouzel, která by udělala čest každému šamanovi. Když se pacienti v archaických dobách utíkali do péče léčitele, museli se zcela svěřit jeho jinému světu, ztratili svá práva na sebeurčení a odevzdali se Bohu, příp. šamanovi jako jeho zástupci. Dnes inscenujeme podobný efekt s ještě většími náklady. I moderní pacient odkládá hned u brány své právo na sebeurčení. Brána je stále ještě důležitým místem každé nemocnice, střeží totiž práh k jinému světu stejně jako svého času brána chrámu, podle níž je snad i pojmenována. Svět za bránou a za každou tušenou tematikou nemoci nahání ve své nepřehlednosti strach. Pacienti se ve shodě s tím nezřídka cítí sklíčeni tváří v tvář všem těm věcem, které se jim dějí a do nichž 28 nevidí. Podobně, jen vědoměji, se zřejmě cítili antičtí hledači uzdravení při vstupu do Asklépiova chrámu. Poté, co jsou pacienti podle přísného schématu zaregistrováni, jde se co nejrychleji do postele. I když přijeli zcela zdrávi, pouze v předvečer svého vyšetření nebo nějakého zákroku, v nemocnici musí pacienti ležet. Hlava jako centrála vedení se zde nesmí držet zpříma, nýbrž musí být zásadně položena. Tím je hned také zajištěno, že pacienti leží lékařům u nohou přinejmenším fyzicky, a vyjasněno, že jednání na stejné úrovni nepřichází v úvahu. Pacienti již nesmí do ničeho příliš mluvit a sotva mohou o něčem rozhodovat. Formálně a obsahově jsou z nich nejkratší cestou uděláni pacienti (= lat. snášející, trpěliví). To, že jsou sestrou dáni do postele jako děti, poté co se na příkaz svlékli, patří rovněž k tomu stejně jako skutečnost, že již nesmí sami rozhodovat, kdy se půjde do postele a kdy se bude vstávat. Probíhá zařazení zpět na úroveň dětské zodpovědnosti. Ve většině nemocnic jsou pacienti na pokojích po několika, stejně jako svého času v dětství. To má navíc ten efekt, že sestra musí rozhodnout, kdy se půjde spát, přirozeně pro dobro „milých dětí“: Zhasnout světlo, zavřít oči! Dalšího rána po zásahu úklidové čety pak není k jídlu to, co snad pacienti nejraději snídají. O tom, co je pro ně nejlepší, rozhodují opět jiní. A když všechno nesní, sklidí mírné pokárání a odpovídající pohledy. Některé sestry ještě nevědomě vytvářejí karikaturu této situace tím, že používají jazyk, jakým se mluví na děti, myslí to dobře, pacientovi je tím ovšem jednoznačně přiřazena jeho role. Celebruje se zde rituál, který předpokládá jen jeden cíl: udělat z lidí pacienty a vlastně i děti. Tento proces podporuje řada maličkostí: Chtějí-li se jít pacienti projít, musí to učinit v pyžamu, noční košili nebo županu, jen ne jako normální svéprávní dospělí. Tak zdraví nemohou být, aby nemuseli při vizitě ležet v posteli, trpělivě čekajíce na to, co asi polobohové pronesou. Ti skutečně dalekosáhle rozhodují o osudu pacientů, jimž jsou sděleny pouze výsledky. Když se lékaři radí, používají sotva srozumitelný tajný jazyk, srovnávají křivky, grafy a výsledky měření, které vypadají jako kniha o sedmi pečetích. Vizita, lékařská návštěva u nemocničního lůžka, probíhá podle přísných rituálních pravidel. Určitá hierarchie zpravidla celebruje poučný divadelní kus. Hierarchie v řečtině doslova znamená „vláda svatých“. Je jen důsledkem toho, že primář jako nejvyšší v hierarchii vládne jako velekněz. Svobody, které jsou možné, když jsou přítomny 29 pouze sestry, jsou v jeho přítomnosti automaticky vyloučeny. Působí dojmem, že všechno ví, a nemusí nic zdůvodňovat. V pacientovi mohou vyvstat vzpomínky na přísného otce, hlavu rodiny. Respekt a úcta, pokud se nedostaví samy sebou, jsou důrazně prosazovány. Pokusy o odbourávání hierarchií v této demokratické době narážejí zejména v medicíně na hluboce zakořeněný odpor. Celý pečlivě naplánovaný rituál regrese má pro pacienty i příjemné stránky. Jsou například všude převáženi v posteli, i tam, kam by beze všeho mohli dojít sami. Nemají se však namáhat ani příliš přemýšlet. Je nařízen klid pro tělo, duši i ducha, který působí léčivě. Je tak jen důsledkem, když nikoli sami pacienti, nýbrž lékaři rozhodují, kdy budou smět opět chodit sami a kdy se pak také budou smět vrátit domů. V případě, že pacienti nerozeznají náznaky a rozvíjejí vlastní představy obvyklým způsobem, jsou odkázáni zpět a sankcemi přinuceni vrátit se do zaběhnutého rámce. „S tím ze sedmnáctky jsou problémy,“ registrují sestry a hlásí to případně výše. Je-li velmi problematický, sám primář se zálibou v plurálu majestatis obrátí na problematického pacienta: „Jaképak tu máme problémy...“ Ovšem že medicína má mnohá zdůvodnění pro všechna tato opatření, aniž by kdy použila slovo rituál. Při bližším pohledu se však všechna ukazují jako racionalizace. Lékaři prý musí mluvit latinsky, aby se mohli dorozumět i na mezinárodní úrovni. Během 20 let studia a praxe jsem se ještě nikdy nesetkal s lékařem, který by byl se svým kolegou mluvil latinsky nebo by toho byl byť jen schopen. Kdyby se o to některý přesto pokusil, byl by svými kolegy jistě považován za blázna. V rozhovoru je vždy jen tolik latiny, aby nerozuměl nezasvěcený. To znamená, že před pacienty, jimž nelze sdělit celou pravdu stejně jako dětem, jsou rozhodující slova zakódována. Podobně je tomu se „sterilní“ bílou u nemocničního personálu, kde nesmí být jediná výjimka. Z hygienických důvodů není bílá lepší než například žlutá. Proč tedy všude bílá? Nemá to snad přece jen něco společného s tím, že i papež nosí bílou stejně jako většina guruů? Potřebují i polobozi bílá rituální roucha pro své tajné rituály a nechtějí to pouze přiznat? Nelze si bílou z lékařského života odmyslit proto, že v sobě sjednocuje všechny ostatní barvy, a tím je barvou celosti a úplnosti? Mnohé, jako třeba i kouzelná moc hygieny, hovoří pro takové hlubší důvody. Původně se bílá prosazovala proti mohutnému odporu 30 lékařů, hygiena si však zjednala v náhradním obřadnictví stálé místo. Dnes vystupují lékaři na její obranu stejně prudce a místy iracionálně, jako když proti ní kdysi bojovali. Takové vysoké emocionální náboje jsou obecně znakem toho, že za tématem toho vězí víc. V tomto případě vidíme, jak z hlubin prosvítají předpisy rituální čistoty a ceremoniály očisty. Hygienicky smysluplnou očistu můžeme pozorovat u chirurgů během přípravy na operaci. Několik minut si umývají ruce pod horkou tekoucí vodou, zatímco si je drhnou agresivním mýdlovým roztokem a tvrdým kartáčkem. Doba tohoto mytí je přesně předepsána a pedanticky kontrolována stopkami. Po této proceduře jsou ruce stále ještě „špinavé“, takže následně musí být znovu delší dobu omývány roztokem s vysokým procentem alkoholu. Poté jsou z hygienického hlediska stále ještě nanejvýš podezřelé a musí být vsunuty do sterilních gumových rukavic. Dokonce I ve vědomě magických kultech stěží existovaly důkladnější očistné rituály rukou. Mnoho menších očistných úkonů, které provázejí všední den nemocnice, je možné na tomto pozadí prohlédnout jako rituály, protože z hlediska hygieny většinou nic nepřinášejí. Lékař si dodnes stále myje ruce na důkaz neviny. Dezinfikuje i místa na kůži, do nichž bude píchat injekci způsobem, o němž je již dávno prokázáno, že nemá pro hygienu žádný smysl. Lékaři však právem nechtějí od tohoto oblíbeného rituálu upustit. Raději nacházejí nejpodivnější racionalizace, aby mohli nadále starým šamanským způsobem předem připravit místo pro zranění funkčně nesmyslnými, ale magicky účinnými tahy. Alkohol má v tomto případě zřejmě funkci svěcené vody u vchodu do kostela. Z hygienického hlediska ani jedna z tekutin nečistí, z hlubšího pohledu však přesto očišťují a zasvěcují. Lékaři právem dodržují tento rituál a pacienti ho právem očekávají, protože rituály jsou v medicíně stejně jako v jiných oblastech nanejvýš nezbytné. Někdy jsou odůvodnění, jimiž jsou staré rituály hájeny před reformátory, poněkud zvláštní, základní směr je však správný. Také normální lékařská praxe je plná nevědomých rituálů. Poté, co pacienti sestře odevzdají svou legitimaci ve formě karty zdravotní pojišťovny, musí dostát svému jménu dlouhým trpělivým čekáním. V atmosféře napětí uprostřed jiných nemocných s horečkou očekávají rozhodující okamžik, v němž jim bude dovoleno vstoupit. Očekávají jej a současně se jej bojí, jako se před několika tisíci lety pacient bál setkání s Asklépiem, bohem léčení. Když jsou konečně připuštěni k mystériím lékaře, ta se ukazují jako skutečně mysteriózní. Smysl a 31 účel přístrojů, které jsou použity, zůstávají pro pacienta skryty v temnotách. Ať se spokojí s tím, že vidí, jak je jeho doktor vybaven pro všechny případy. Tím splňují svůj účel i přístroje, které ještě vůbec nebyly použity. Doktor sám má ovšem málo času, jak by také mohl, když je tak důležitou osobou! Byť i jen nápad, že bychom toho, kdo od nás vyžadoval hodinu trpělivého čekání, nechali minutu čekat, je zcela nemyslitelný. Konečně na malý, rozhodující okamžik „trpělivého“ osloví. Dříve bývali lidé prohlašováni za nemocné, dnes jsou uznáváni písemně. Současně je vyřčeno i zaklínadlo nad chorobou. Nemoc dostane svůj (časo)prostor a prostředky, po nichž má ustoupit. Vypsáním nemocenské udělí pan doktor pacientovi a jeho příznaku z pozice svého úřadu určitou lhůtu. Když uplyne, je postižený automaticky uznán zdravým. Tato hrozba je doložena listinami (na potvrzení o pracovní neschopnosti) a s druhým dokladem je pak pacient většinou rychle propuštěn. Tento doklad je zakódován dvojím způsobem, jednak jsou písemné znaky nečitelné, jednak pocházejí slova z jiného světa. Ale lékárník, který je rovněž bíle oděný, a patří tím ke stejnému společenství zasvěcených, recept dovedně rozluští a vydá spásné kapky nebo tablety. Vzor je tak starý, jak je účinný. Ve středu veškerého tohoto čarování si lékaři založili svou váženou pozici, na níž je na první pohled vidět, jak je zvlášť důležitá a nakonec rozhodující. Zatímco o životě a smrti rozhoduje vlastně jen Bůh, zde se mu jeden cech obratným počínáním snaží přiblížit. Uvážíme-li všechna kritéria, která vnějškově charakterizují šamana, vyjde nám z nich přitom vždy i lékař. Oběma je společný nápadný kroj, který daleko přesahuje význam barev. Hierarchické rozdíly spočívají již ve střihu plášťů. Sestry sice už smí odkládat své čepce, ale běda kdyby si oblékly plášť s vysokým stojatým límcem, a pokusil si tak osobovat lékařské privilegium. Opravdový šaman sotva upustí od nošení amuletů s léčivými silami. Lékaři na tomto místě nosí stetoskopy, které při vhodné příležitosti pokládají pacientovi na srdce nebo jiná důležitá místa. Šamani často používají jazyk nezasvěcenému okolí nesrozumitelný a provádějí rituální úkony, jejichž hlubší význam je jasné pouze jim. V obojím se jim moderní lékaři vyrovnají. Důstojnost léčitelů se často projevuje v jejich chování, které se málo stará o světské věci. Mohou si dovolit nechat pacient čekat a ošetřovat je podle přirozeného spádu hierarchie odshora dolů. S hmotnými statky nemají na své úrovni samozřejmě nic společného, nechávají se obdarovávat. Těchto možností lékaři čile využívají i dnes, v první řadě u pacientů a 32 jejich pojišťoven, na druhém místě pak u ochotných farmaceutických firem. A stejně jako dříve mají pomocníky, kteří za ně přebírají tuto méně důstojnou úlohu.17 Léčitelé se nakonec obklopují i magickými znaky, které budí respekt, dělají dojem na nezasvěcené nebo jim dokonce nahánějí strach. Do této souvislosti spadá historicky vzniklý vztah lékařů k hadu, oné Asklépiově užovce, která se nebezpečně ovíjí kole stejnojmenné hole. Asklépios, praotec lékařů, měl moc nad hadem a jeho říší, polaritou. Skutečné léčitele charakterizuje jejich vyzařování, nejpatrněji ztělesněné ve svatozáři kolem hlavy. V tomto směru mohou moderní lékaři nabídnou pouze náhradu. Je přece nápadné, že její prototyp často představuje zrcátko na čele krčního, nosního a ušního lékaře, které přinejmenším imituje svatozář a vypadá jako zářivý Symbol slunce, který k sobě přitahuje nejen světelné paprsky, ale především také pozornost všech nezasvěcených. Přitom ironicky znějícím popisu od průkazu zdravotní pojišťovny až po svatozář snad může vzniknout dojem, že se zde jedná o pozůstatky mocenských snah nebo dokonce velikášství lékařů, které vyžaduje reformu. Takové hodnocení však vidí jen jednu stranu mince. Když si všimneme i druhé strany, jde zde o ústřední a dříve i dnes účinný vzor medicíny, která sama stěží ještě ví, proč funguje. Nemoc je vždy také regrese a zcela automaticky v člověku vyvolává postoj odevzdání a bezmocnosti. Vodorovná poloha těla opět napravuje mnohé, co bylo předtím zjevně mírně bláznivé: Nikoli život nám leží u nohou, nýbrž my ležíme u nohou životu. Potud nás dělá každá forma nemoci poctivými. Postoj pokory ve spojení s dostavujícím se klidem a nutností podrobit se vzoru „Staň se vůle tvá!“ má léčivý účinek. Nemoc nám tak dovoluje vzít si dovolenou od nejnamáhavějšího lidského postoje vůbec, od postoje „Staň se má vůle!“. Čím vědomější je ponoření do odevzdanosti a pokory, která z ní v ideálním případě plyne, tím účinnější je rituál léčení. Potud jsou všechny tak dobře míněné pokusy dopomoci pacientovi k zrovnoprávnění a svéprávnosti vždy i kontraproduktivní, měřeno vzorem, který vlastně léčí. Zvlášť patrné je to na soukromých klinikách, kde prvotřídní ošetření nikterak nepřináší lepší uzdravení. Zde právě nejde o to, aby pacient v situaci své nemoci pokračoval v prosazování svých osvědčených mocenských her a nároků. Co potřebuje, je možnost uvědomit si svou zásadní situaci odevzdání. I nevědomé moderní rituály v nemocnicích k tomu napomáhají. 33 Skutečně nebezpečná pro jeho šance na uzdravení není hierarchická organizace v nemocnici nebo hra na bohy, která se tam provádí, nýbrž fantazie o všemocnosti, jimiž trpí lékaři slepí vůči realitě, kteří pacientovi sugerují, že oni dokážou všechno. Ve skutečnosti se právě tito lékaři, i při jejich úctu vzbuzujícím přínosu pro stavbu věže lékařské vědy, se skutečnou špičkou hierarchie, se světcem nikdy nesetkali. I když dnes staví ze slonové kosti, sdílejí někdy osud jejich stejně snaživých předchůdců — stavitelů babylonské věže. Placebo efekt, na který se vědecky založení lékaři dívají s podezřením, a hlavně „droga lékař“ jsou důležitými součástmi rituálu moderní medicíny. Čím lépe jsou pacienti s to poznat alespoň symbolicky převahu světce v hierarchii, tím větší jsou jejich šance na vyléčení. Lékař je v tomto případe projekční plochou pro jejich touhu po vedení vyšším, ba nejvyšším místem. Medicína, která ze hry vynechává Boha, princip jednoty, bude vždy potřebovat náhradní bohy nebo nebude schopna dokonale léčit. Polobůh v bílém je jen karikatura, ale stále ještě lepší než nepřítomnost Boha. Ani přírodovědecká medicína, která se pokouší jednat objektivně nezávisle na nepostižitelných věcech duše, se Boha nemůže vzdát, pouze jej nazývá „věda“. Pro lidi věřící ve vědu proto i víra v bezchybnou, všemocnou medicínu obsahuje šanci na uzdravení. Díky pochybovačnosti, která k náboženství vědy patří, je to však skutečně pochybná možnost uzdravit se. 4. Rituály staré medicíny Jak účinná jsou v lékařské oblasti pole, zformovaná z rituálů, ukazuje antická medicína. Tehdejší nemocnice byly chrámy boha Asklépia. Nemocní a potřební se zdaleka vydávali na cestu tam. Po svém příchodu byli chrámovými služebníky zasvěceni do přípravných rituálů naladění a očištění. Léčení v našem dnešním smyslu se nekonalo. Neprováděly se ani operace ani se nepodávaly účinné léky, jak je chápeme dnes. Z oblastí nám důvěrně známých hrály jistou roli pouze hygiena a dietetika. Byly však tehdy chápány mnohem šířeji než dnes. Centrum této medicíny tvořil sám Asklépiův chrám jako prostor. Po mnohých rituálech zde vzniklo pole, v němž mohlo docházet k léčení. Pacient byl týdny připravován na to, že v rozhodující noci svého pobytu prožije chrámový spánek, takzvanou inkubaci. V této 34 zvláštní noci, na tomto zvláštním místě chrámu se uložil a usnil, zatímco atmosféra byla připravena pomocí odpovídajícího světla a vonných esencí. To, co rozhodlo, se stalo ve stavu spánku, podle slov „Své Pán obdarovává ve spánku“. Pacientovi se zdálo o vyřešení jeho problému. Buď viděl řešení v obrazech přímo před sebou, nebo se mu zjevil Asklépios a naznačil mu, kam vede jeho cesta. Pro naše moderní chápání to zní naivně, a přece bychom si měli uvědomit, že tato medicína měla úspěchy a dokázala léčit. V souladu s naším dnešním chápáním psychologie bychom řekli, že byl vytvořen prostor, v němž mohlo řešení vystoupit z nevědomí. Chápeme-li léčení v hlubším smyslu a nevidíme-li v něm pouze opravu poruchy, nemusí se tato medicína před dnešním lékařstvím stydět. Naopak, měla smysl pro procesy, které my právě teprve znovu objevujeme. V míře, v jaké se učíme uvědomovat si pole, jež nám vládnou, a zacházet s nimi, získáváme také znovu respekt před antickou medicínou. Zakládala se na vědění a rituálech. Mnohé hovoří pro to, že morfogenetická pole představují vlastní struktury, v nichž dochází k vývoji a k uzdravení. Dokonce i velký vývoj, evoluce, lze vysvětlit v souladu s tím. Pole představují rámec, do nějž se předem otiskuje vývoj. Do určitého rámce se však mohou otisknout jen zcela určité obrazy, a tak není v evoluci možné všechno, nýbrž pouze to, co se hodí do předem daného rámce. Proto také není uzdravení ve smyslu úplného obnovení dosažitelné v každém případě, nýbrž jen tehdy, když je navrženo v přirozenosti postiženého, příp. předvídáno v jeho vzoru. Uzdravení ve smyslu rozpuštění nebo naplnění vlastního vzoru je naopak možné vždy. 5. Nemoc a vzor Obrazy nemocí představují pole. Ke každému symptomu patří nejen jeho tělesná forma, nýbrž i okolí z příslušných vzorů chování a (nad)životních strategií. V obraze nemoci ztuhla určitá míra energie v pevnou strukturu, která je vyryta hluboko v nevědomí jako vzor. Jen formální aspekt přesahuje ven, takže je viditelný, podobně jako špička ledovce. Velmi dobře to můžeme vidět na příkladu náruživostí. Vlastním problémem zde nejsou tělesné symptomy, které lze během několika dnů odpírání překonat, nýbrž nezlomný vzor v hloubi, od nějž není možné závislosti osvobodit. Veškeré dobře míněné terapie, které neútočí až na rovinu základního vzoru, z dlouhodobého hlediska mnoho 35 nepřinášejí. Je otázkou času, kdy vzor postiženého opět vtáhne do svého zakletí. Právě pro pacienty s problémem závislosti má velký význam uvědomí, že tento vzor vůbec nemůže být změněn, že jediná šance spočívá v tom, že jej budou žít v jiné formě. Tvarující pole obrazu nemoci se nabíjí ze vzoru v hloubi. Tento vzor je srovnatelný s rámem, který připouští různé obrazy jež se do něj hodí, ale nikdy ne všechny. Rám vytyčuje princip, který se může vyjádřit v jeho poli. Na určité půdě mohou například růst různé rostliny, nikoli však všechny. Chřestu, borovicím a palmám se stejně daří na písčité půdě, jedlím a smrkům naopak ne. Všechny rostliny, kterým se daří na stejné půdě, musí odrážet princip svého základu, u písku například princip nenáročnosti. Přeneseme-li to na nemoc, znamená to: Základní tematika jako například problém agrese určuje rámec na úrovni vzoru. Na povrchu se může zformovat ve zdánlivě zcela odlišných obrazech, třeba v alergiích, vysokém krevním tlaku, žlučníkových kamenech nebo v okusování nehtů. Tím je však popsána teprve tělesná rovina na povrchu. Na úrovni chování existuje rovněž paleta možností, v nichž se může tentýž vzor vyjádřit. Časté návaly zlosti, energie vkládaná do vlastní pudovosti nebo iniciativní přiblížení ke stínovým tématům by byly takovými možnostmi. Také na úrovni myšlení může vzor nabývat různých forem: Agresivní fantazie sexuálního rázu by nabízely jednu možnost, dále také radikální myšlení, které se svými kořeny ubírá k principiálně temné oblasti. Na duševní úrovni by byly variantami autoagresivní city nebo sebezničující fantazie až po deprese, ale také radikální emoční a citový život. Na různých rovinách existují nejrůznější možnosti zobrazení, které ovšem zůstávají v rámci možností předem daných základním vzorem. Teprve přesnější zkoumání vzoru v hloubi podrobně rozvádí tematiku. Jedná-li se například o agrese, jež se rozněcuje o temná, „špinavá“ témata života, dostávají se do užšího výběru alergie. Ale i zde je ještě mnoho možností, které se odrážejí ve velkém počtu a bohaté symbolice alergenů Vzory, jež určují rámcové podmínky, formují náš život. Podle esoterického pojetí si je s sebou přinášíme do života, abychom je v průběhu času prožili. Sebepoznání je nakonec uvědomění vzorů, seberealizace jejich přijetí a rozpuštění. Pracovní pole sebepoznání tedy sahá od povrchových úrovní, těla a chování, až k božskému jádru naší 36 podstaty, k bytostnému Já. Zajetí v nevědomých vzorech uzavírá přístup k pravé podstatě. Cesta navržená v knize „Nemoc jako cesta“ začíná u povrchu a z tělesně viditelných a citelných obrazů příznaků usuzuje na hlubší duševní struktury. Jiný, dnes už obecně akceptovaný přístup ke vzorům poskytuje genetika. 20 V genetickém kódu DNK je obsažena celková informace o nás. Jsou zde nejen tělesné rámcové podmínky, nýbrž i takové podmínky chování. Musí se zde tedy najít i pravzory, ovšem výzkum ještě nepokročil tak daleko. Otázka, kterou si klade medicína: „Získané, nebo zděděné?“, je z našeho pohledu zbytečná. Problém spočívá ve zdánlivé alternativě, z níž se při důkladnějším pozorování vyklube iluze. Všechno bylo někdy zděděno a všechno je stanoveno ve vzoru. Díváme-li se na věc poněkud s odstupem, alternativa zmizí. Již při dnešním stavu genetických výzkumů je jasné, že mnohé je určeno početím. Touto událostí je předem dán poměrně jasný rámec. Z oplodnění lidského vajíčka vznikne v každém případě člověk. Možnosti narození psa nebo klokana již v tomto okamžiku nejsou v předem daném rámci obsaženy. I když na začátku ještě vnějškově neexistuje rozdíl od budoucího psa nebo klokana, jsou kostky v tomto směru již vrženy. Vzor je zde a možnosti jeho prožití jsou získány v průběhu života. V rámci toho, co bylo předvídáno, se tyto možnosti člověku časem zákonitě přihodí. Jiná rovina, na níž je možné vzory poznat, je rovina archetypů podle C. G. Junga. Blízké a příbuzné archetypům jsou prvotní principy, které jsou například základem astrologie 21. Prvotní principy jsou pouze ryzí archetypy. Archetypů je velmi mnoho, proto se pracuje většinou pouze se sedmi nebo deseti prvotními principy pojmenovanými podle planet. Úkoly, které musí člověk v průběhu života zvládnout, jsou stanoveny ve vzorech. Vzory se zase vytvářejí z prvotních principů a jejich vzájemných vztahů. Není nutné, abychom se kvůli pochopení výkladu klinických obrazů nemocí vydávali až na rovinu prvotních principů. Na druhé straně může tento krok, obtížný a fascinující současně, mnohé usnadnit, jak ukázaly zkušenosti ze seminářů o obrazech nemocí. V rámci této knihy je možné podat pouze nahlédnutí do tohoto myšlení. 23 6. Vertikální myšlení a prvotní principy Podle našeho chápání světa existují horizontální a vertikální roviny, které protínají skutečnost. Prvotní principy odpovídají 37 vertikálním pořádajícím principům, jsou srovnatelné třeba s chemickými prvky periodického systému. Protože všechno se skládá z prvků, podílejí se i ony na nejrůznějších formách jevů. Uhlí i diamant se skládají z uhlíku, a jsou tak tímto prvkem spolu spojeny ve „vertikálním“ smyslu, ačkoli si jsou na projevené rovině málo podobné. Práce s „vertikálními rovinami“ je doménou esoterických disciplín, zařazování do popisných „horizontálních rovin“ přísluší vědě. Následující schematické znázornění snad může ukázat rozdílný charakter obou způsobů myšlení na základě malého výseku ze tří vertikálních a několika horizontálních řetězců a dát hlubší základ pochopení fenoménů, jako je přesun symptomů, jejich popis a naplnění. „Horizontální“ myšlení v obvyklých kategoriích je naší vědecky orientované době mnohem bližší, „vertikální“ myšlení neboli myšlení v analogiích s pomocí prvotních principů je obtížnější, protože se vzpírá naší běžné logice. Vešlo pouze do psychoterapie. Svět psýché se nechová ani logicky ani chronologicky, zde panují synchronicity a analogie, jak nám každou noc ukazují sny. 38 Není tomu tak dávno, kdy všichni lidé sdíleli toto „psychické“ chápání světa. Ale i menší část lidstva, která opustila tento obraz světa a ke které patříme my, s ním je na základě starých kořenů ještě intuitivně a tajně spjata více, než si přiznává. Prastará symbolika je živá. Snad se za ni stydíme a označujeme ji za předsudek a pověru, avšak lpíme na ní. Velké noviny si stěží mohou dovolit vzdát se horoskopů, které čte mnohem více lidí, než kolik by přiznalo. 24 Pohřbům stále vládne černá barva, ačkoli pro to nemáme žádné rozumné vysvětlení. Vidíme rudě, když nás popadne vztek, a nikoli například žlutě. Vidíme všechno černě, když jsme bez naděje. Pokládáme-li někoho za hlupáka, myslíme přitom na osla a nikoli třeba na jelena. Tvrdošíjnost nám symbolizuje býčí šíje, zatímco labutí krk pro nás představuje eleganci i arogantnost. Všechny tyto i mnohé jiné souvislosti jsou pro nás běžné, a přesto postrádají jakékoli kauzální vysvětlení. Postrádají obvyklou, nikoli však každou, logiku a namísto ní se zakládají na analogii. Obrazy nemocí jsou výrazem vzorů, které jsou silnými kořeny zakotveny v matrici skutečnosti. Nejabstraktněji jsou vyjádřeny ve vzoru prvotních principů a jejich vzájemných vztahů. K trvalému ovlivnění obrazů nemoci nestačí provést kosmetické změny na povrchu. Obraz navíc nikdy nemůže být bez náhrady vymazán, protože vzor, který je jeho základem, prostě nezmizí. Obrazy nemoci jsou v nejlepším případě vyměnitelné uvnitř svého právě daného rámce. Nebezpečí u alopatických postupů školské medicíny, ale i u takzvaného pozitivního myšlení spočívá v tom, že hlouběji položené vzory jsou na povrchových rovinách pouze překryty chemickými léky nebo dobře míněnými afirmacemi. Skutečné léčení vyžaduje alternativu v rámci předem daného vzoru. Bojovat proti vzoru jednoduše opakem sice přináší krátkodobou úlevu, ale z dlouhodobého hlediska problém eskaluje. Boj dělá nepřítele nechtěně ještě silnějším, takže časem proti němu musí být zřizovány stále mohutnější zdi. Kdo bojuje proti své vyrážce kortizonem, dostane ji sice jako zázrakem pryč z kůže, ale zatlačí příslušnou energii do hloubi, většinou k plicím, které jsou vedle kůže naším druhým orgánem kontaktu. Čím více bojujeme proti vyrážce na kůži, tím více se zvětšuje potenciál choroby na hlubší rovině, roste současně s obrannými opatřeními. Něco v zásadě podobného se děje, když bojujeme proti smutku veselými hesly. Z takových pozitivních afirmací na povrchové rovině roste potenciál deprese. Po krátkodobém 39 zlepšení, které se rádo mylně vykládá jako vyléčení, se vytěsněné téma později opět objeví na jiném místě. Příznaky nemocí mohou být skutečně zaměněny za duševní obsahy nebo vzory chování, ale ty se musí vzhledem k prvotním principům shodovat, to znamená, že alternativy nesmi pocházet z opačného pólu, nýbrž ze stejného řetězce symbolů. Musí si být ve svém prvotně principiálním vzoru co nejvíce podobné nebo jinak řečeno homeopatické. Abychom mohli vést energii do jiného, ale odpovídajícího pole obrazu, je proto nezbytné rozpoznat obraz nemoci. Protože každý obraz nemoci postiženého především uzdravuje, nemůže ho nemocný postrádat nebo libovolně měnit. Bez svého symptomu není pacient celý a je mimo rovnováhu. Je-li léčen alopaticky, tedy opakem, je rovnováha stabilizovaná pomocí obrazu nemoci opět narušena. Snad to bude jasnější na příkladu: Kdo se přejídá ze žalu*, rozvine u sebe symptom, který splňuje účel obnoveni rovnováhy. Celkem vzato je nadváha, která mu propůjčuje jistou ochrannou vrstvu proti bezcitnému okolí a která mu umožňuje náhradní uspokojení v jídle, zjevně lepší než třeba sebevražda z nezvládnutého žalu z lásky. Radí-li se tedy tomuto pacientovi alopaticky, aby držel nulovou dietu, ohrožuje se tím jeho rovnováha. Pacient ztrácí svou hroší kůži, aniž by dostal náhradu za tuto ochrannou vrstvu nebo jiné uspokojení. Především však nedostane to, co bylo tak naléhavě nezbytné, totiž lásku. Samozřejmě, že druh lásky; kterou si dodává ve formě sladkostí, a která tak zjevně a výslovně prochází žaludkem, není ideálním řešením, ale přece jen je to zpracovávání tématu. Sladkostmi a jinými „dobrými věcmi“ sice postižený nedostává podporu, o kterou vlastně jde, ale nějakou formu podpory přece. Co se týče jeho problému, nulová dieta v tomto případě nepřináší vůbec nic. Homeopatický přístup by se zaměřil na to, že by pacientovi nabídl něco v principu podobného jídlu. Na duševní rovině by se zde ihned nabízela láska se všemi jejími obdobami ve smyslu slastného uspokojení. Pacient by tedy musel opět něco najít, když ne člověka, tedy přece alespoň něco jiného, co uspokojí jeho potřebu lásky. Kdyby se naučil uvědomovat si svou slast z jídla a jíst se skutečným požitkem, bylo by to přece ještě smysluplnější než absolutní zřeknutí se jídla. 40 Nevědomé nebo polovědomé mlsání sladkostí je pouze zpracovávání tématu, nadto na spíše nevhodné rovině. Nejdále jdoucím naplněním by bylo naučit se mít rád sám sebe. Člověk se narodí se svým vzorem, který se skládá z různých podřízených vzorů. Lze jej rozpoznat v genetickém určení, v archetypech, v horoskopu, v obrazech nemoci nebo na jiných úrovních projekce. V průběhu života se tento vzor stává aktuální ve svých různých aspektech. Nikdo mu nemůže uniknout, musí být naplněn, vyplněn životem. Poznal-li člověk například životními zkušenostmi nebo terapií části jeho struktury a prohlédl-li je až do hloubi, pak jsou možné alternativy naplnění. Tato výměna v rámci vertikálních rovin je šance, která vyplývá z filozofie „nemoci jako cesty“. Obrazy nemoci vznikají tím, že duchovně-duševní témata sklouzávají z roviny vědomí do těla. Opačně lze také z obrazů nemoci opět vyextrahovat duchovně-duševní témata. Krok k ryzím obrazům prvotních principů přitom usnadňuje následné kroky na jiné roviny zobrazení tohoto principu. Lze to srovnat se situací při učení se jazyku. Chceme-li se naučit italsky, španělsky a francouzsky, je nejjednodušší naučit se nejprve latinsky. Z tohoto společného základu jdou všechny další kroky snáze. Houževnatá práce na partnerském vztahu namísto ledvinového písku, to by bylo takové doporučení pro terapii, které se zakládá na myšlení v prvotních principech. Ledviny jsou podřízeny principu Venuše stejně jako partnerské vztahy, hrubý písek, příp. kameny jsou podřízeny principu Saturnu, k němuž je třeba přičítat i houževnatou práci. Ledvinový písek symbolizuje na tělesné rovině písek v soukolí partnerského vztahu. Postižení se musí vyrovnat s oběma principy, jež sklouzly do tělesnosti, mohou si vybrat pouze rovinu. Návrhy na terapii, které z tohoto myšlení vyplývají, jsou výzvou. Nutí totiž právě vytěsněný, nepříjemný princip opět na povrch vědomí. Nemá-li někdo žádný odpor proti nějakému tématu, nebude je zatlačovat do stínu. Přinutil-li však téma, aby se ztělesnilo jako problém, budou mu nepříjemné i jeho duševní ekvivalenty. Není-li tomu tak, je na místě opatrnost. Pak je zde totiž podezření, že ekvivalenty nesouhlasí. 41 Na základě prvotních principů plynou snáze i výklady významu orgánů a tělesných oblastí. To, že krk má něco společného s přivtělením, připojením a anexí, vyplývá ještě velmi patrně z jeho funkce a z odpovídajících jazykových odkazů, jako je hladový krk nebo krkoun. To, že kolena se spojují s pokorou, lze vyčíst z funkcí pokleknutí a klečení na kolenou, že vsak ledviny souvisí s partnerskými vztahy, vyplyne snáze a rychleji, ze znalosti prvotních principů. Lze to odvodit i z funkce ledvin, k tomu jsou však již zapotřebí některé lékařské znalosti. 7. Nemoc jako rituál Nemoc je problematické ztělesnění vzoru. Pacient je jí nucen (pro)žít tento vzor, který je mu proti mysli a který vědomě nepřijímá. Vědomé prožití vzoru je rituál. Událost nemoci je tedy nevědomý, příp. do stínu klesnuvší rituál. Prvním krokem k vyléčení je vrácení tohoto rituálu zpět do vědomí. Podstatnou pomocí při tom je, že to, co člověku obraz nemoci tak či tak nutí, učiníme vědomě a dobrovolně. Na příkladu tloustnutí ze žalu to například znamená mlsat vědomě. Když budeme jíst všechny sladkosti a dobroty bděle a pozorně, bude vznikat cit pro požitek s tím spojený. Mohl by z toho tedy vzniknout rituál mlsání, který přináší potěšení a požitek. Důležité přitom je, abychom si nepřipouštěli špatné svědomí. Špatné svědomí pochází z alopatického pólu a v tomto případě může jen škodit. Začneme-li s vědomými rituály požitku, místo abychom se trápili špatným svědomím, tlak symptomu brzy ustoupí. Při vědomém požitku se za prvé už nebudeme muset tolik přejídat; za druhé budeme moci své tukové polštáře, které se mlsáním vytvořily, lépe akceptovat. Nyní budeme vědět, co jsme za ně dostali. Ponoříme-li se do proudu požitků, budou se jakoby samy od sebe otevírat i jejich jiné roviny. V království Venuše existují vedle slasti z jídla i další slibné možnosti. Požitek z jiných smyslů uleví již přetíženému žaludku, aniž bychom se museli vzdát tématu smyslového užívání. Požitky ze zraku, sluchu, čichu a hmatu naplňují více či méně stejný vzor. Kůže jako orgán, jemuž vládne Venuše, ovšem této oblasti spolu s chutí dostojí nejlépe. Smyslový požitek z doteku by tedy byl nejvhodnější alternativou přejídání. Líbání může například velmi dobře zastoupit lízání sladkosti, požitek zde totiž dokonce vychází ze stejné sliznice. Hlazení bude poskytovat pocit, že se člověku daří dobře, podobně jako když se po dobrém jídle rádi spokojeně pohladíme po břiše. 42 Udělat z nevědomého vzoru obrazu nemoci vědomý rituál představuje první krok. Další krok směřuje k tomu, abychom vyměnili roviny strastiplného zpracovávání za roviny naplňování, jež slibují vývoj. To je o to snazší, čím lépe se tyto roviny hodí do vzoru, příp. pod příslušný prvotní princip. Vzor nelze změnit, zřejmě však lze změnit roviny jeho zpracování nebo naplnění. Mezi těmito dvěma pojmy je ohromná propast. Zpracování je především práce, naplnění má na své straně výhodu plného vyřešení. V předchozím příkladu tloustnutí ze žalu by například byl zpracováním tématu, v tomto případě ovšem velmi příjemným, masážní program, který bychom si dopřáli, abychom dostáli požadavkům principu Venuše. Namáhavé nebo bolestivé druhy masáží by k tomuto principu nepatřily. Láska, která zahrnuje tělo, duši i ducha, by naopak byla naplněním a dokonce rozpuštěním tématu. Naplnění není orientováno účelově, neděje se proto, abychom něčeho dosáhli, nýbrž vychází z vnitřní potřeby a týká se člověka v jeho celosti. Nadto dochází obsáhlým a zásadním způsobem k naplnění principu. Vědomé zpracování je však vystaveno nebezpečí, že pokryje jen jednotlivé oblasti. Masáž se týká stejně jako mlsání jen roviny tělesného požitku. Nevědomé zpracování může ovšem zahrnout i celého člověka, ale dotkne se tématu méně hlubším způsobem. Má-li někdo problém s prvotním principem Marsu, jehož si není vědom, může si svou agresi zpracovávat např. jako fanoušek fotbalových zápasů. Ale i když je přítomen tělem i duši, téma nelze vykoupit křičením bojovných hesel. Kdo naopak zpracovává své téma vědomě, má výhodu, že je zná. Rozhodne-li se například, že bude dělat nějaký bojový sport, aby ventiloval svou agresi, je to smysluplné, ale nebezpečné v tom, že je zapojeno jen tělo, nikoli však duše. Naplněním kdyby se nechal strhnout k tomu, aby vzal svůj život útokem, odvážně se konfrontoval s příslušnými úkoly a srdnatě se do nich pustil. K rituálu patří uvědomění na všech zúčastněných rovinách. Rituály jsou navíc o to účinnější, čím více rovin zahrnují. Z toho plyne i ona často relativně malá účinnost nemoci pro naplnění tématu. 25 Symptomy vedou většinou jen ke zpracování, protože chybí duchovní a duševní uvědomění Přeneseme-li je na příznak a uděláme-li ze symptomatiky nemoci vědomý rituál zahrnující všechny zúčastněné roviny přiblíží se naše šance téma rozpustit. 43 To je také klíč k tomu, abychom z pokusů o zpracování téma přece jen nakonec rozpustili. Ve výše uvedeném případě by bylo možné oddat se vybranému bojovému sportu tak vědomě, že zapojíme i ducha a duši a ze sportu se stane bojové umění, jehož živá filozofie pojme celý Život od povrchové roviny až ke kořenům. Tak bude jakoby sama od sebe růst otevřenost vůči tématu „agrese“, která bude energii Marsu razit cestu i v jiných oblastech života a která povede k tomu, že postižený si troufne žít statečně. Tam, kde nás obrazy nemoci podněcují, abychom dali životu rituální charakter, přispívají nejen k sebepoznání, nýbrž i k seberealizaci. Cílem vývojové cesty je udělat z celého života vědomý rituál. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.3 Od svědomí. 599 Svědomí dává hbitý rozum. 600 Kdo sobě svědom, zasměje se klevetám. III. praktické pokyny pro zpracování obrazu nemoci 1. Naše slovní zásoba V centru výkladu je řeč těla a zejména řeč symptomů. Protože všichni lidé mají příznaky, je tato řeč s velkým odstupem nejrozšířenějším jazykem na této zemi. Ačkoli jí každý dokonale hovoří, vědomě jí rozumí jen málokteří. Čím intelektuálnější jsou lidé, tím menší je obecně jejich zbylé intuitivní chápání tohoto způsobu vyjadřování. Tak se stává, že takzvané primitivní národy jsou v tomto ohledu daleko před námi, stejně jako mají děti převahu nad svými rodiči. Vedle řeči těla může být velmi užitečný i verbální jazyk. Neboť nejen tělo mluví, i jazyk má tělesný charakter. Množství psychosomatických výrazů vrhá světlo na významové souvislosti těla a duše. Zatvrzelý člověk není plný zatvrdlin, nýbrž v přeneseném smyslu se vůči něčemu zatvrdil. Neplatí také, že člověk, který se do něčeho zakousl, k tomu použil své konkrétní zuby, ani to, že tvrdošíjný člověk se spoléhá na tvrdé svaly šíje. Teprve když takové vnitřní postoje již nejsou svému vlastníkovi vědomé, mají sklon ke svému ztělesnění. 44 Proto je málo udivující, že naše tělo si žádá nejen léčení, nýbrž i významový výklad. Ještě patrněji než spisovný jazyk vyjadřuje odpovídající souvislosti nářečí, zejména tam, kde je hrubé a méně společensky vhodné. I rčení a přísloví často odhalují hlubokou znalost souvislostí mezi tělem a duší. To, že láska prochází žaludkem vědělo přísloví dlouho předtím, než mohla psychologie dokázat, že dítě dostává na matčiných prsou více než jen kalorie. Rčení jako „přejídání ze žalu“ a „nejedli jsme spolu ze stejného talíře“ prozrazují, že láska může i Později ještě regredovat na dětskou úroveň. Moudrost jazyka je mnohem spolehlivější, než obvykle předpokládáme. Obrazy nemoci v pravém smyslu slova napovídají způsob léčení. Slovo ublížení ve smyslu příkoří či urážky již dávno prozrazuje to, co musely dokázat až nákladné psychosomatické studie, že totiž ublížení na duši může na dlouho ublížit i tělesně. Důležitá pomoc, kterou nám poskytuje řeč těla, plyne z její poctivosti. Zachází často dále, než je příjemné, a proto moderní lidé zkoušejí všechno, co se dá, od kosmetiky přes opalování v soláriích až po chirurgické zákroky, aby změnili příliš poctivý dojem, jakým působí jejich kůže. „Poctivá duše“ se proto stala výrazem pro důvěřivé, nadmíru čestné osoby, které všechny své citové polohy upřímně nosí se svou kůží na trh. V psychoterapii využíváme tuto upřímnou cestu a v těžkých fázích terapie komunikujeme s kůží, příp. s kožním odporem pacienta. Poctivá kůže nereaguje na žádné hry na schovávanou, o něž se snad její dočasný majitel mohl pokoušet. 2. Mýtus a pohádka Dobrou pomoc při výkladu mohou poskytnout obrazy z oblasti mytologie nebo obrazy ze života vynikajících osobností, z nichž se staly mýty, pokud jsou podobné vlastnímu vzoru. Také pohádky nás konfrontují s archetypickými motivy, které se v moderním rouchu nezřídka objevují v inscenaci vlastního života. Takové bezčasé vzory, jaké často nacházíme i v poezii, nejsou ničím jiným než zhuštěnou esencí životní zkušenosti. Jedním z cílů reinkarnační terapie je pátrat po takových vzorech a uvědomit si na nich vlastní mýtus. Pro výklad obrazů nemoci je rovněž prospěšné uvědomit si vlastní životní mýtus a zjistit, jakou roli v něm hraje vzor nemoci. 45 Každý člověk má i svou pohádku, lhostejno, zda v jejích obrazech sní vědomě či nikoli. Objevení této pohádky může být důležitou pomocí na cestě k výkladu vzoru nemoci jako i k pochopení významu celého životního vzoru. Na základě pohádek lze navíc porozumět i modelu jednotlivých vrstev vzoru pohádky o králích a kouzlech, které sebrali bratři Grimmové, zobrazují v podstatě velký vzor, cestu duše k úplnosti. Hrdina se musí odtrhnout od domova, což mu někdy usnadňuje ošklivá macecha a vnější bída. Nato musí ve světě obstát ve zkouškách života, než konečně nalezne svou druhou polovinu, spojí se s ní v alchymické svatbě a stane se nesmrtelným. Tento základní vzor je společný většině pohádek a zobrazuje cestu duše společnou všem lidem. Význam mnoha pohádek spočívá v mnoha různých individuálních archetypech, které se překrývají se základním vzorem a znázorňují osobnější životní cesty. 3. Cesta poznání přes opačný pól Cesta léčení přes opačný pól, jak se o ni pokouší alopatie, nemůže vést z dlouhodobého hlediska k vyřešení problematiky, i když krátkodobě může přinést zisk. Při výkladu se naopak ukázalo, že pomoc může přinést pohled na opačný pól, na druhý extrém. Protiklady si jsou mnohem bližší, než si s naším obvyklým způsobem uvažování uvědomujeme. Lidová moudrost nám opět může dát podněty, vychází totiž například z toho, že „psychiatři jsou blázni“, zatímco v ideální představě občanů by právě měli být duševně nejzdravějšími lidmi. Uvážíme-li, že psychiatr stráví dobrovolně polovinu svého života v léčebně pro nervově choré, měla by mít lidová moudrost spíše pravdu. Člověk musí být nadmíru fascinován bludnými cestami duše, aby si zvolil toto povolání. Odkud by však mela vycházet tato záliba, ne-li z vlastního postižení. To není nevýhoda nýbrž vlastní záruka pro lékařovu schopnost vcítění. Proto také neudivuje, mají-li lékaři hypochondrické rysy. Tráví dobrovolně polovinu života v nemocnici nebo v ambulantní praxi. Dělají to stejně jako jiní lidé proto, že mají strach z vlastního onemocnění a nutnosti zemřít. Je přímo štěstí, že motivace k lékařské profesi vyrůstá z přání vypořádat se s nemocí v tomto světě a především s nemocí vlastní. Jejich angažovanost tak nepolevuje ani v těžkých podmínkách. 46 Také jiné vzory profesí vykazují tento na první pohled udivující soulad protikladných pólů. Kdyby kriminalista neuvažoval stejně zločinně jako zločinec, nemohl by ho nikdy dopadnout. Kdyby měl misionář Boha ve svém srdci, nemusel by ho zarputile vtloukat do hlavy jiným lidem. V nejtajnějším skrytu svého srdce je nevěřící a pokouší se sám sebe obrátit na víru tím, že obrací jiné. Přeneseme-li to na klinické obrazy nemocí, i zde se protikladné póly vyrovnávají. Jde o stejné téma jako u kriminalisty a zločince. Pacienti se zácpou* a pacienti s průjmem* zpracovávají prostřednictvím svého střeva tematiku pustit — držet. Trpí-li někdo vysokým krevním tlakem*, může pacientovi s nízkým tlakem* objasnit význam vlastního problému. V obou případech je ústřední otázka, jaký prostor zaujímá vlastní životní síla. Ještě patrnější to je na v tomto případě bojovně sdíleném tématu u alkoholiků a abstinentů.27 Jeden dychtivě sahá po sklenici, druhý ostře kritizuje každého, kdo tak činí. Život obou krouží kolem jednoho tématu: alkoholu. Co se týče jeho duchovního a duševního zdraví, je abstinent ohrožen podobně jako alkoholik. Alkoholik sice často vidí vinu za svou ubohost v jiných, obecně je mu však ještě možné zprostředkovat uvědomění jeho nezdravé situace. V tomto směru to abstinent dělá sobě a svému okolí těžší. Vězí většinou v projekci tak hluboko, je tak přesvědčen o vině ostatních, že svůj vlastní problém už vůbec není s to poznat. Ve vznešených teoriích o záchraně lidstva před hříchem nebo v podobných věcech je natolik přepjatý, že už nevidí vlastní extremismus. Na tomto posledním případě je snad patrné, že každý extrémní náboj ve vztahu k oblíbenému tématu je podezřelý. Většinou právě zde, kde se to nejméně předpokládá, je opačný pól skutečně nejblíže. IV. Shrnutí 1. Výchozí body 1. 1. V žádném případě nejde o hodnocení, nýbrž o významový výklad. 2. 2. Každý má příznaky protože veškerý život v polaritě je oddělený od jednoty, a tím nezdravý. 47 3. 3. Každý příznak je výrazem chyby, protože ukazuje něco, co chybí k celosti. 4. 4. Nic nemůže definitivně zmizet, a proto je v každém případu možný pouze přesun symptomů; buď horizontálně na jedné rovině (např. v těle), nebo vertikálně mezi různými rovinami (tělo a duše, příp. duch). 5. 5. Formě a obsahu odpovídá tělo a duše. Forma a obsah patří k sobě. Forma (to, co je tělesné) je nezbytným bodem kontaktu s obsahem (s tím, co je duševní), stejně jako je jeviště místem kontaktu s obsahem divadelní hry. 6. 6. V konečném důsledku příčiny neexistují. Kde jsme na ně přesto odkázáni, abychom si skutečnost myšlenkově přiblížili, tam je smysluplné vycházet ze čtyř klasických antických příčin: causa efficiens (působící z minulosti), causa finalis (příčina v cíli), causa formalis (příčina ve vzoru), causa materialis (materiální příčina, příp. materiální základ). 7. 7. Skutečnost se skládá ze symetrických rovin. Odpovídá jim spíše myšlení v analogiích než myšlení kauzální. 8. 8. Souvislost všech rovin je synchronní, a nikoli kauzální, ani v obvyklém smyslu logická, nýbrž analogická. 9. 9. Rituály formují základní osnovu lidského soužití buď vědomě nebo nevědomě jako vzor stínu. 10. 10. Klinické obrazy nemocí jsou rituály stínu, které udržují člověka v rovnováze a mohou být nahrazeny vědomými rituály téhož vzoru prvotního principu. 2. Směrnice a zásadní otázky Zmíněné čtyři „příčiny“ mohou přispět k rozluštění rituálu, k němuž nás nutí symptom. K tomu je nutno vystopovat pole, v němž postižený žije. Otázky po příčinách by například byly: 1. 2. 3. 1. Odkud symptom pochází? Co je jeho funkčním základem? Odpověď na příklad „chřipky“: Situace před dvěma dny, kdy se postižený nachladil, příp. chytil chřipkové viry. 2. Na jakém materiálním základě se odvíjí obraz nemoci a co vypovídá postižený orgán? Příklad: Orgány nosohltanové dutiny a smyslové orgány. Jde o výměnu a navazování kontaktu s vnějším světem. 48 4. 5. 6. 3. V jakém rámci se příznak rozšiřuje? Jaká jsou jeho pravidla hry? Příklad: Člověk se nechce otevřít, nechce se už nadchnout pro právě danou situaci, má všeho po krk, nechce už nic slyšet a vidět. Kontakt s vnějším světem je odmítán, příp. už navazován pouze agresivně. Kašle (na ostatní), kýchá, smrká a plive. 4. Na co symptom míří? Kam chce postiženého dovést? Příklad odpovědi: Má si přiznat, že má všeho dost a chce uvolnit agrese. „Normální“ průběh nachlazení ukazuje rituál, který si jednotlivými příznaky vynucuje své právo na život. Akt sebeuzavření je inscenován na jevišti těla: Smyslové orgány a dýchací, příp. komunikační cesty jsou blokovány, nahromaděné agrese se rozvíjejí na rovině těla. Tyto signály okolí uznává a postiženého, který kašle a sotva popadá dech, propustí domů. Probíhá rituál ústupu z bitevního pole. I když válka běsní zejména ve tkáních, ústup pokračuje především v sociální oblasti. Rituál předvídá, že na nachlazené se již nebude útočit, nýbrž mohou se spořádaně stáhnout zpět. Jestliže spoluhráči nezpozorují známky hned, postižení se prosazují s přátelskou otevřeností: „Nepřibližuj se ke mně, jsem nachlazený!“ Jak nezbytný je tento rituál, potvrzují nachlazení se vši bezelstností, když přiznávají, že chytili chřipku. Člověk chytá přirozeně jen ty věci, které potřebuje. Dotazy na rituál nemoci a jeho rámec: 1. 2. 3. 4. Čím jsem si právě já přivodil tento problém? Proč se to stalo právě teď? U chronických procesů: Kdy mě to potkalo poprvé? Kdy zvlášť intenzivně? Proč mě postihl právě tento obraz? Který opakující se vzor mého života naznačuje tento rituál nemoci? 3. Nemoc jako šance Klinické obrazy nemocí lze tedy pozorovat, jako by měly dvojí aspekt. Za prvé jsou upřímné a ukazují nám, co jsme dosud nechtěli vzít na vědomí. Ochrnutí chce postiženému například naznačit, jak chromým a nepohyblivým je (nebo se stal) v duševně — duchovní oblasti. Za druhé má každý obraz nemoci svůj smysl a odhaluje úkol. Ochrnutí by například mohlo prozrazovat, že je třeba uvolnit vědomou kontrolu a oddat se klidu. Podle zásady, že „nemoc je k nám poctivá“, 49 se stává patrnou rovina vzoru, kterou jsme nerozpustili, a podle zásady, že „nemoc ukazuje úkoly“, rovina, kam máme směřovat, abychom vzor rozpustili. První hledisko odhaluje strastiplný vzor a průběh nemoci, jemuž chybí uvědomění. Přijetí tohoto vzoru a jeho poselství nás může vést ke druhé rovině a udělat ze strastiplné zkušenosti rituál, který umožňuje růst. Nezúčastněný nemůže zvnějšku nikdy bezpečně posoudit, na které rovině a ve které fázi se postižený právě nachází. Na odiv stavěný tělesný nadbytek je často kompenzací chybějícího vnitřního naplnění podle hesla: „vně místo uvnitř“. Mohl by však také odrážet skutečné vnitřní naplnění, ‚jak uvnitř tak vně“. I když posledně uvedené je také vzácnější, je to přece možné. U Buddhy bychom se klonili k předpokladu, že vnější plnost vlastních tukových polštářů, na nichž spočívá, je výrazem vnitřního naplnění. Buddhismus přece vychází z toho, že každý člověk v sobě nosí přirozenost Buddhy. Uvádíme to znovu jako odkaz, aby hodnocením nevzniklo hokynářství s vinami z prostředku, který je vlastně čarovným nástrojem sebepoznání. 50 II. ČÁST I. Schéma hlava — nohy Medicína dělí organismus klasickým způsobem na funkční jednotky pro něž je kompetentní příslušný odborný lékař. Gastroenterolog se tak specializuje na žaludeční a střevní trakt, nefrolog na ledviny a neurolog na nervy. Pacient naopak prožívá organismus spíše jako jednotu. Pro jeho způsob pohledu hovoří mnohé, neboť funkční jednotky nelze přísně vzato oddělovat, všechno příliš souvisí se vším. Nervy a cévy jsou téměř v celém těle a jednotlivé orgány jako játra nebo ledviny jsou příslušné pro celý organismus. Sjednocující způsob pohledu je laikovi bližší již proto, že své potíže prožívá jako poruchu celkového zdravotního stavu. Často pouze nejasně vnímá, z které oblasti porucha vychází. Jak rozdělení na funkční okruhy tak na oblasti má své výhody, pro celostní hodnocení klinických obrazů nemoci se ovšem více osvědčilo pozorování oblastí. Vykládáme-li obraz nemoci jako obraz, který vychází ze své oblasti, začínáme s jeho základem, příp. jevištěm, na němž se duchovní a duševní drama ztělesňuje. Při zápalu plic ukazují plíce rovinu, na níž se odehrává konflikt. Při rozedmě plic je postižena tatáž rovina komunikace, ale s nadměrným nadýmáním plicních sklípků a vytvořením takzvaného soudkovitého hrudníku se na scéně odehrává jiný kus. Zcela různé problémy tak mohou vycházet ze stejné oblasti a mít společný základ. Abychom objasnili význam těchto problémů, budeme ještě před specifickými problémy postupně odshora dolů pojednávat nejprve o postižených oblastech. Obrazy nemocí, které se potom objeví, vyložíme v souladu s jejich významem a četnosti, pokud se tak nestalo již dříve. Různé kultury chápaly a označovaly centra těla a jejich vztahy vždy svým způsobem. To, co Číňane popisovali jako meridiány, tomu Indové říkali nádí. I mnoho archaických národů rozvinulo udivující znalosti o energetických spojovacích cestách těla. O místech koncentrované energie, která jsou v indickém kulturním okruhu známa jako čakry, se zmiňují i různé jiné tradice. Na Východě vycházeli ze sedmi takových hlavních čaker. Dvě nejvyšší se nacházejí na hlavě, dvě nejspodnější v pánvi, třetí leží na přechodu od pánevní k břišní oblasti, pátá v přechodné oblasti krku, prostřední čtvrtá je srdeční čakra. 51 Z energetického hlediska tak v organismu existují tři těžiště: hlava jako protipól pánve, uprostřed mezi nimi hruď s oblastí srdce. Zatímco vědění o těchto třech hlavních centrech najdeme prakticky na celém světě, umístění těžišť je velmi různé. Germánské národy na severu učily v průběhu svého vývoje zdůrazňovat hlavu, zatímco středozemní národy žijí více ze srdce a indiánské kultury ohrožené zánikem se spoléhaly na pocit v oblasti břicha. Měřeno úspěchem jiných kultur v tom byly poměrně osamocené. Opírajíce se o svou intuici, nemohly čelit ani horkokrevným středozemním národům ze Španělska a Portugalska ani agresivnímu rozumu severských kultur. Zatímco na počátku nám známých dějin žili lidé z intuice v oblasti břicha a ze svých instinktů v úzkém vztahu k Matce Zemi, se španělsko-portugalskou světovládou se do středu dostalo srdeční centrum, aby bylo nakonec vystřídáno intelektuální mocí hlavy. Jako nejvyšší instance těla začala hlava v průběhu dějin dominovat oběma dalším centrům. Kultury zdůrazňující hlavu si podrobily zemi. Avšak to, co se uskutečňovalo ve světě, se dělo paralelně i v těle a duši. Hlava si podrobila srdce a břicho a započala nemilosrdnou vládu rozumu. Má díky očím, uším, nosu a chuťovým pohárkům téměř absolutní informační monopol a díky mozku navíc centrum, které tuto záplavu informací spravuje. Od té doby, co nosí homo erectus hlavu vzhůru, má nejen volné ruce k prosazování svých zájmů, ale mohl také vytvořit ze svého mozku velký mozek. Ten se postupně stal rozhodující velmocí v tělesném domě, jež to dotáhla tak daleko, že dominuje všem ostatním orgánům, které domestikovala. „Nohy musí jít (podle přísloví) tam, kam chce hlava.“ Jako místo takové koncentrace moci se hlava stala v těle hlavou rodiny a pohlavárem, hlavní věcí v životě. Jako hlavní město centralistického státu vládne provinciím těla. Dokládá to například pojem hlava státu. Také slova kapitán (z lat. caput = hlava), který řídí loď, a kapitál, který vládne světu, dokládají, kdo je pánem v domě, příp. pánem světa. Římané ovládali svou světovou říši z Kapitolu a Američané vládnou velkým částem světa ze svého hlavního města Washingtonu, kterému říkají „capital“. Stavíce na píli (lat. industria = píle) a rozumu, dovolili nakonec lidé industriálních kultur, aby hlava využívala svého monopolu smyslových orgánů a aby potlačila jejich vztah k smyslovému potěšení. Původně dominující čich, příslušný kromě jiného pro přijímání vůní jídel, byl vyobcován ze svého prvního místa. Jemu je smyslový požitek zejména blízký, a tak ztratil na významu. Dnes o této minulosti ještě 52 svědčí velké, staré sídlo čichu v mozku, které zatím jako limbický systém souvisí se zpracováváním pocitů. Také sluch musel ustoupit očím, které se se vzpřímením na zadní nohy dostaly na nejvyšší místo ze všech smyslových orgánů a jako jediné těžily ze získaného přehledu. Ostatní smysly se tím dostaly spíše do nevýhody, vzdálily se totiž od svých zdrojů informací. Oči však nyní objevily záplavu rozsáhlých informací, díky jejichž zpracovávání stále více ustupoval smyslový aspekt zraku. Stav v němž se dnes nachází podmaněná země, je právě tak otřesný jako stav většiny podmaněných těl a poukazuje na to, že jednostranná vláda hlavy by mohla být slepou uličkou. I přes vysoce rozvinutou inteligenci hlavy rostou problémy rychleji než jejich řešení, zvláště když být při smyslech nepatří k jejím silným stránkám. Smyslní lidé jsou otevřenější pro hnutí srdce, která opět ohrožují samovládu hlavy. Ve stavu zamilovanosti musí chladná hlava bezmocně přihlížet, jak horké srdce přejímá moc. Nemůže strpět něco takového jako fér hru a ihned začne svalovat vinu na jiné svým tvrzením, že někdo jejímu majiteli zamotal hlavu, ten se zakoukal a ztratil hlavu. U normálně fungující hlavy by se něco takového nemohlo stát. Dříve, než dotyční úplně ztratí rozum, příp. než rozum ztratí své výsadní postavení, začne intelekt kritizovat bezhlavé chování, aby onen božský, pro něj tak nebezpečný stav opět ukončil. Prakticky vždy jsou to jeho rozumové argumenty, které lásku zničí a ukončí výlet do říše srdce. Zatímco musí utrpět ne příliš časté prohry na srdeční frontě, drží hlava intuici břicha pevně ve svých rukou. Pouze nerozumnému lidovému cítění je ještě známo, že se dá žít i srdcem a z intuice vycházející z oblasti břicha. Pořekadla jako „Láska a rozum jdou zřídka ruku v ruce“ nebo „Když srdce hoří, musí hlava hasit“ vyjadřují rivalitu mezi hlavou a srdcem. Když někdo moc přemýšlí, „kouří se mu z hlavy“ a kouřící hlava přirozeně bolí. Otázku, zda dotyčný člověk vlastní hlavu, nebo zda spíše hlava vlastní člověka, lze u intelektuálů často stěží rozhodnout. Každopádně je to pro nás, moderní lidi, nejvyšší a nejdůležitější oblast, o niž se zajímáme a staráme nejintenzivněji. Většina lidí vynakládá na péči o ni více času než na celé zbývající tělo. V zaměstnání i ve volném čase si kdykoli posloužíme hlavou a spoléháme se na velitelskou centrálu jejího mozku. 53 Z její vznešené pozice, kde trůní takřka jako koruna vzpřímené páteře, je vidět, že jí skutečně přísluší role pohlavára. Také její okrouhlá forma, blížící se ideálu koule, poukazuje na její zvláštní postavení. Bylo by však třeba se zeptat, zda typický člověk rozumu, příslušník naší kultury, si je ještě vědom, že i jiná centra jsou životně důležitá a že hlavě přísluší vlastně jen role „prvního mezi svými“. Stačilo by pouze všímat si jazyka, abychom slyšeli, že hlava umí vždy jen tvrdit (v němčině behaupten od Haupt = hlava — pozn. překl.), nikoli však pochopit. K tomu by potřebovala ruce. Dokonce i její úsudky visí ve vzduchu, dokud se neopírají o dostatečná zdůvodnění. Hlavě náleží první místo, jak ukazuje anatomie, nebyla by však ničím bez opory těla, na němž spočívá. Lidová mluva ví, že „srdce chřadne, když pouze hlava vládne“. Proto je jen málo udivující, když v našich statistikách o příčinách úmrtí zaujímají s velkým odstupem první místo onemocnění srdce a krevního oběhu*, mezi nimi zejména srdeční infarkty*. U infarktu dochází k nedostatečnému zásobení srdce krví, srdce takříkajíc vyhladoví. I přes nespočet srdcí, která se svíjejí v bolestech, věnujeme dále většinu své pozornosti pouze centrále v hlavě. Hlavou se přesvědčujeme, že udržet ji nahoře ve společenském boji o moc je naším nejvyšším cílem. Nedovolíme, abychom si vše nenechali nejprve projít hlavou, a běda i tomu, kdo si nechá nadělat na hlavu. „Hlavu vzhůru!“ povzbuzujeme se, když nám někdy něco nevychází, nebo se ujišťujeme: „Já se nepoddám!“ Se spodními oblastmi nechceme mít nic společného. Když se cítíme přetížení, musíme se často vzájemně přesvědčovat: „Nevěš hlavu!“ Varujeme se tak před pádem do starých (dobrých?) časů, kdy ještě hlava nebyla absolutní číslo 1. O tom, že jsme korunou stvoření, se na vlastní oči přesvědčujeme nejraději pohledem na naši korunu, hlavu. Že jí toto přílišné zdůrazňování vůbec nesvědčí, prozrazuje četnost a rozšířenost bolestí hlavy. V důsledku naší ctižádostivosti, při níž tolik zdůrazňujeme hlavu, nám mnohé přerostlo přes hlavu, brní nás hlava, která se nám chce rozskočit. Co si vezmeme do hlavy, zůstává v hlavě a nezřídka se tam postará o její přeplnění a tvrdohlavost. V naší společnosti ještě sotva existuje někdo, kdo by neznal pocit, že mu něco nejde do hlavy; stejně jako se stěží najde člen takzvané primitivní kultury, který by si pod tím uměl něco představit. Ačkoli nejsme padlí na hlavu, nevíme často, kde nám hlava stojí. Lidé, kteří si neustále na něčem nerozbíjejí hlavu, kteří nemají sklony k tomu, aby šli hlavou proti zdi, kteří nemusí všude 54 strkat hlavu nebo kteří nevycházejí z toho, že svět se bude vyvíjet správně, jen když půjde všechno podle jejich hlavy, vůbec neví, co to jsou bolesti hlavy. V bezpečí vědomí, že stvoření se tak či tak vyvíjí podle Božího plánu, nemají tito lidé zabedněnou hlavu, která u takového množství moderních lidí způsobuje, že mají tolik starostí. Tlak, pod kterým se jako páni tvorstva nacházíme, na nás nezřídka působí právě v oblasti hlavy. Projevuje se nejen uvnitř hlavy, ale i navenek v obličeji, přičemž většina obrazů nemoci, které z této nevyvážené situace vyplývají, se týká těchto utlačovaných částí těla. Přílišnému zdůrazňování hlavy pravděpodobně vděčíme nejen za příslušné bolesti, nýbrž i za většinu všech psychosomatických obtíží, které přece naprosto neznají takzvané archaické kultury, žijící v souladu s přírodou a v rezignaci na intelektuálnost. Navzdory tomuto poznání by bylo jen málo smysluplné sesadit hlavu z její pozice. Prospěšnější je vykládat její vlastní varovná znamení a známky přetížení a u jiných oblastí těla se snažit o výklad významu, který jim přísluší. Dříve, než se pustíme do tohoto úkolu a začneme zpracovávat schéma od hlavy k nohám až po naše kořeny, pojednáme o tématu rakoviny. Toto téma probereme raději mimo naše členění hlava — nohy, protože rakovina může postihnout prakticky všechny orgány a tkáně. I v tomto případě doporučujeme prostudovat nejprve příslušnou oblast a teprve potom se zabývat následující všeobecnou kapitolou o rakovině. II. Rakovina Obraz rakoviny naší doby Za diagnózou rakoviny se skrývá jeden velký vzor, který se může vyjadřovat v nespočtu obrazů nemoci. Každý z nich se týká člověka v celé jeho existenci, lhostejno z jakého orgánu původně vzešel. Potud je rakovinné bujení příliš komplexní, abychom je mohli vztahovat jen na postižený orgán. Její tendence šířit se po celém těle ukazuje, že jde o celého člověka. Jako strašák dnešní doby se rakovina netýká pouze přímo postižených, nýbrž celé společnosti, která z ní dělá tabu tak jako z žádného jiného obrazu nemoci. Ročně na ni v Německu umírá 200 000 lidí, v roce 1991 se očekává 330 000 nových onemocnění. Více než 55 polovina postižených umírá a absolutní procentuální poměr úmrtnosti i přes úspěchy medicíny dále stoupá. Až na kulturu Hunzů nám není známa jiná kultura, kterou rakovina zcela ušetřila. O tomto malém horském národě v Himálajích musíme pouze předpokládat, že rakovina mu byla až do jeho kontaktu s moderní civilizací v polovině tohoto století naprosto cizí. Dnes najdeme stopy tohoto obrazu nemoci všude a moderními metodami zkoumání je lze sledovat zpět do minulosti. Dokonce i v 500 let staré incké mumii se daly prokázat nádory. Přes toto všeobecné rozšíření se rakovina stala zvláštním charakteristickým znakem moderních průmyslových národů. Nikde jinde nezískává půdu tak prudce a rychle. Argument, že je častější v průmyslových zemích jen proto, že lidé se tam dožívají vyššího věku, je stran některých kultur správný, v principu se však neshoduje s pravdou a je možné jej v různých bodech vyvrátit. Za prvé existují typy rakoviny, které vrcholí v mladém věku, za druhé školská medicína sama dokazuje, že určité druhy rakoviny jako rakovina plic souvisí zcela jednoznačně se zvyky a jedy v naší civilizaci. Především však existovaly staré kultury, které umožňovaly žít dlouhý úsek života za nižšího rizika vzniku rakoviny. V čínské kultuře taoistického rázu byla rakovina extrémně vzácná, ačkoli lidé se dožívali v průměru vyššího věku než v dnešní Číně. Století lidé byli normálním jevem. O původních indiánských obyvatelích Severní Ameriky víme, že se před svým porobením dožívali vyššího věku než později v „civilizovaných“ dobách. Předtím znali rakovinu stěží, poté však museli i v této věci splatit moderní době její daň. Jakým stěžejním zdravotním ohrožením se stala rakovina v naší době, dokládá i skutečnost, že nám ze všech obrazů nemoci nahání největší hrůzu. Již označení nemoci nese pečeť našeho hodnocení: zhoubná. Srdeční infarkt, který je pro život mnohem větší výzvou, který nás konfrontuje s nejstrašlivější bolestí, jakou lidé znají, nevyvolává hrůzu, která by byla srovnatelná se strachem z rakoviny. Rakovina nás zcela jistě konfrontuje s tématem, které leží ve stínu ještě hlouběji než bolest a dokonce než smrt. Žádný jiný obraz nemoci také neukazuje souvislost mezi tělem, duší, duchem a společností tak jasně jako rakovina. Ať již vyjdeme z buněčné úrovně, ze struktury osobnosti nebo ze sociální situace, všude narazíme na analogické vzory, které příliš dobře známe, které nás šokují a kterých se není možné zbavit, protože nám jsou opravdu vlastní. 56 2. Rakovina na buněčné úrovni Medicína diagnostikuje rakovinu nejbezpečněji v buněčných tkáních. Rakovinné buňky se liší od zdravých buněk svým neuspořádaně chaotickým růstem. V poměru k jednotlivé buňce je nápadné příliš velké jádro. Jako hlava, jež řídí buňku, obsahuje jádro všechny informace o jejím komplikovaném chodu. Řídí látkovou výměnu, růst a dělení. Přetíženost, jejímž výrazem je nadměrně velké jádro, má svou příčinu v enormně aktivním dělení buňky, které již nejde o splnění jejích úkolů v buněčné tkáni, nýbrž především o rozmnožení jí samé. Zatímco při normálním řízení látkové výměny je jádro spíše malé, při chaotickém buněčném dělení rakovinného bujení přeroste v pravém smyslu slova samo sebe a poskytuje stavební předlohy pro své potomky. Dokonce i regenerační procesy uvnitř těla buňky se zastavují ve prospěch ustavičné produkce nové buněčné generace. Toto chování připomíná mladou buňku, příp. embryonální stadium, v němž jde především o rozmnožování a růst. Buňky moruly, onoho shluku buněk, v němž se soustředí raný lidský život, ještě nemusí plnit žádné specializované úkoly, nýbrž mají se pouze starat o své rozmnožování. Tomu dostojí čilým dělením a odpovídajícím růstem. Postupují ovšem řízeněji než bezohledné rakovinné buňky. Vedle nadměrně velkého buněčného jádra a jeho enormní tendence k děleni připomíná nezralé rané formy i ztráta diferenciace buněk. Ve svém rozmnožovacím poblouzení zanedbávají mnoho jiného a ztrácejí často schopnost komplikovaných procesů látkové výměny, jako je oxidace. Zatímco na jedné straně upadají na primitivní předstupeň kvašení, na druhé straně získávají zpět schopnost tvořit látky, jak to jinak dokážou jen embryonální a fetální buňky. Toto opětné probuzení a reaktivování genů z dřívějších vývojových stadií nazývá medicína anaplasie. Co vnějškově působí jako chaos, má z pohledu rakoviny smysl. Rakovinná buňka získává zpět prastaré schopnosti, a zříká se proto specializace. Dokonce i v této rezignaci spočívá ještě výhoda. Oxidace je sice například podstatně účinnější než kvašení, to je však dalekosáhle nezávislé na dodavatelích. Zatímco normální buňky jsou odkázány na dýchání, tzn. na zásobování kyslíkem, příp. čerstvou krví, je buňka omezená na kvašení dalekosáhle soběstačná. Rakovinná buňka je tedy méně odkázaná na komunikaci se svými sousedy, což je při jejích špatných sousedských vztazích 57 výhodné. Zatímco normální buňky mají takzvanou překážku kontaktu, to znamená, že zastaví svůj růst, když narazí na jiné buňky, rakovinná buňka se chová právě opačně. Aniž by respektovala hranice, bezohledně vniká na cizí teritoria. Pochopitelně si tím vytváří nepřátelské sousedy. Nedávno se zjistilo, že rakovinné buňky se nezastaví ani před ryzím vykořisťováním jiných buněk. Samy příliš primitivní pro diferencované procesy látkové výměny, používají k tomu normální buňky a připravují je o plody jejich práce. Dokonce i vůči vlastním dětem, které jsou všechny utvořeny přesně podle jejího obrazu, je rakovinná buňka bezohledná a zainteresovaná jen na výhodě svého egoistického růstu. Buňky za sebou nezřídka nechávají i vlastní rodiče, když je předeženou ve svém zběsilém vývoji a odříznou od přísunu živin. Uprostřed větších nádorových uzlin se často nacházejí mrtvé buňky, nazývané nekrózy, a symbolicky naznačují, že ústředním poselstvím tohoto nového růstu je smrt. Regrese rakovinné buňky do raného životního vzoru se ukazuje i v jejím příživnickém chování. Bere, co může dostat, výživu i energii, bez ochoty něco vracet nebo se podílet na sociálních úkolech, které vznikají v každém organismu. Tím přehání chování, které je ještě přiměřené embryonální buňce. Co je však samozřejmě dovoleno malému dítěti, stává se u dospělého problémem. V ignorování veškerých hranic se odhaluje další regres. Tak jako se děti postupně učí respektovat hranice, učí se i buňky v procesu svého zrání a diferenciace respektovat dané struktury a zůstávat v rámci, který je jim vyhrazen. Rakovinné buňky naopak z rámce vypadávají a nechávají za sebou všechno, co se v průběhu vývoje naučily. Zastavit je nemohou ani životně důležité hranice ani mohutné tělesné struktury. Ztrácejí naprosto vztah k onomu vzoru, pro nějž byly původně naplánovány. Normální buňka střevní sliznice se bude občas dělit v souladu s potřebami většího organismu, kterým je střevo, nepřekročí však rámec pro ni a jí rovné určený a nebude usilovat dostat se dále za střevo. Rakovinným bujením degenerovaná střevní buňka se naopak skutečně od základu mění, vzdává se všeho, co je specifické pro střevo, a jde svou vlastní egoistickou cestou. Předem daný vzor střeva je jí příliš těsný, a tak revolučním a destruktivním způsobem rozbíjí svůj rámec. V míře, v jaké jsou dále zkoumána výše zmíněná morfogenetická pole, snad může dojít i k hlubšímu pochopení problematiky rakoviny. 58 Stejně významné, jak významné je vidět problém v mutaci na genetické rovině, se jeví i přiblížení se k němu z pohledu tvarujících polí. Problém pak spočívá ve ztrátě předem daného rámce. Tím by přesahoval jednotlivou buňku a stal by se problémem postižené tkáně nebo organismu, který již není schopen prosadit svůj vzor proti všem buněčným individuím. Tento přístup by mohl doplnit genetické vysvětlení, zvláště když se v obou případech podobně projevuje téma úniku z předem daných norem. Rakovina je skutečně problémem prostředí stejně jako problémem jednotlivé buňky. Uvedené regresní tendence se projevují už v názvu, rak je totiž zvíře, které je známé především tím, že se pohybuje pozpátku. Také krab, od nějž se rovněž jméno nemoci odvozuje, se na rovné cestě nepohybuje kupředu, nýbrž stranou. Německé výrazy „krabbeln“ (od krab), což znamená soukat se někam, a „krebsen“ (od Krebs = rak i rakovina), což označuje „pomalu, namáhavě lézt“, výstižně pojmenovávají ono namáhavé úsilí, které přesto nic skutečně nepřináší a které není nepodobné namáhavému úsilí pacientů před vypuknutím rakoviny. Původ slova „rakovina“ nelze jednoznačně objasnit. Podobným směrem však míří ještě i medicínou dokládané odvození jedné formy rakoviny hrudníku, jejíž buňky se zakusují do tkáně formou račích klepet.31 Ať toto jméno vytvořil kdokoli, vystihl podstatu tohoto obrazu nemoci. 3. Vznik rakoviny Co se týče vzniku rakoviny na buněčné úrovni, vědci se dnes dalekosáhle shodují v tom, že v popředí stojí mutace.32 Toto slovo pochází z latiny a znamená změnu. Byla-li buňka drážděna dostatečně dlouho, je schopna drastických změn vycházejících z roviny dědičnosti. Dráždivé podněty, které uvolnily cestu těmto změnám, mohou být různé, od mechanických přes chemické až po fyzikální. V úvahu přichází mimo jiné trvalý tlak, dehet z cigaret nebo pronikavé záření. Odpovídajícím tkáňovým buňkám se může dlouho dařit bránit se proti nepřestávající záplavě dráždivých podnětů, jednou však bude jedna z nich reagovat předrážděně a degenerovaně. V pravém slova smyslu se od základu změní a půjde svou vlastní cestou, která ovšem ústí spíše v egoistickém cíli. Začne dělat něco na své poměry zcela nového, vsadí na růst a seberealizaci. Jeden z lékařských názvů pro rakovinu je neoplazma. Vyjadřuje „nový růst“. To, co znamená pro tělo 59 životní nebezpečí, je pro dlouho trýzněnou buňku aktem vysvobození. Teď záleží všechno na tom, zda má tělo dostatek stability a obranných sil, aby porazilo vzpouru buňky. Badatelé zkoumající rakovinu dnes vycházejí z toho, že degeneruje relativně mnoho buněk, na základě dobré obrany těla jsou však zneškodněny. Při vzniku rakoviny má tedy rozhodující význam oslabení obranyschopnosti. Při zpětném zkoumání skutečně najdeme časté situace zhroucení obranyschopnosti v době, v níž lze předpokládat vznik rakoviny. Není ovšem snadné vypátrat tento bod. Rychlost rozvoje onemocnění sice na jedné straně závisí na typu nádoru, na druhé straně však i u nádorů stejného typu kolísá v závislosti na celkové situaci. V časovém okamžiku, kdy je objeven nádor, je v těle často již léta váží asi gram a má miliony buněk. Z tohoto hlediska nemůže nikdo s jistotou vědět, zda také nemá rakovinu. Rakovina vzniká pravděpodobně neustále u nás všech, avšak imunitní systém zůstává pánem situace. I to je snad důvodem nevídané hrůzy, kterou šíří téma rakoviny. 4. Významové roviny rakovinného bujení V chování rakovinné buňky se jako základní téma projevuje problematika růstu. Po přílišné opatrnosti a ohledech přichází obrat v opak těchto vlastností. Přehnaný, bezohledný chaotický růst nešetří ani cizí teritoria ani vlastní základ života. Zákony zdravého růstu jsou důsledně ignorovány. Rakovinná buňka se prosazuje proti pravidlům normálního soužití v buněčné tkáni a bez zábran porušuje životně důležitá tabu. Místo toho, aby zaujímala jí přiměřené místo a plnila svou povinnost, nebezpečným způsobem vybočuje z míry a od základu se mění. V divoké, egocentrické rozmnožovací aktivitě se dělí do všech stran. Sousední teritoria i nejvzdálenější oblasti těla pociťují její bezohlednou agresi. Tento egoistický výboj se odráží v přetíženosti rakovinných buněk s jejich nadměrně velkými jádry a v hektičnosti těchto center s vodnatými mozky. Skutečně všechno musí jít podle hlavy rakovinné buňky všichni její potomci jsou zformováni přesně podle jejího vzoru. Přitom je zcela soběstačná a své děti plodí bez cizí pomoci, což takřka připomíná neposkvrněné početí. Touto líhní jde v pravém smyslu slova hlavou proti zdi. Ani bazální membrány, nejdůležitější hraniční stěny mezi tkáněmi, nemohou vzdorovat její agresi. Stejně bez obalu ukazuje rakovinná buňka svůj obrovský problém s komunikací, redukuje totiž všechny sousedské vztahy na 60 agresivně vytěsňující politiku ostrých loktů. Svou silou, zrozenou z panenské nezralosti, bezohledně bojuje za své právo silnějšího a tlačí své slabší sousedy ke zdi, ničí je nebo je zotročuje. Pro svou nezávislost obětuje i přístup ke vzoru dospělých struktur. Ve prospěch egoismu a nároků na všemohoucnost a nesmrtelnost se vzdala komunikace s vývojovým polem, pro něž byla určena. Problém s komunikací symbolicky vyjadřuje v narušeném buněčném dýchání, dýchání totiž symbolizuje výměnu a kontakt. 5. Vývojové fáze klinického obrazu nemoci Zdá se, že dosud popisovaný obraz dostojí jen malé části pacientů s rakovinou. Tito pacienti jsou obecně nápadní spíše opačnými vzory chování. To spočívá jednak v tom, že rakovina kompenzuje vytěsněné vzory, jednak takové profily osobnosti popisují prakticky vždy dobu před vznikem tohoto obrazu nemoci. V této fázi však i tělo ukazuje zcela jiný obraz. Je to stadium trvalého dráždění, které tkáň a její buňky tolerují bez nějaké reakce. Pokoušejí se chránit a uzavřít se přepážkami, jak to jen jde, aby zachovaly klid a přežily, příp. aby přečkaly nežádoucí situaci. Zkusí-li se přece někdy nějaká buňka postavit trvalému dráždění, jít vlastní cestou a od základu se změnit, imunitní systém tuto vzpouru ihned potlačí. V tomto vzoru, který odpovídá první fázi onemocnění, je charakterizována typická osobnost s rakovinou. Jsou to lidé, kteří se pokoušejí žít extrémně přizpůsobivě, tak nenápadně, jak je to jen možné, podvolit se normám a nikoho nezatěžovat svými požadavky. Výzvy k osobnímu růstu a duševnímu rozvoji dalekosáhle ignorují, protože se nikterak nechtějí vydávat v nebezpečí. Jejich život je bez podnětů ve dvojím smyslu: Jednak se, kdykoli je to možné, vyhýbají novým zkušenostem, které by mohly vnést do jejich života pohyb, protože se stěží odváží jít až na hranice svých možností. Těch několik podnětů, které prorazí jejich ochranný krunýř, se pokoušejí ignorovat. Potlačování možností mezních zkušenosti nenápadně odráží obrannou aktivitu probíhající v těle, která má všechno bezpečně pod kontrolou. Zkušenosti překračující jisté meze nebo byť jen neškodné vybočení z míry tito lidé už v zárodku zadusí, aby za každou cenu zachovali obvyklou, jako vždy stejnou situaci. Další stupeň eskalace ukazuje, jak vysoká může být tato cena. Po léta hromaděná záplava impulsů k růstu protrhne hráz tohoto 61 potlačování a nekontrolovaná se rozvine. Po protržení hráze již není cesty zpět. Tělo přechází daleko do onoho druhého extrému, který dosud tak obětavě potlačovalo Fenomén potlačení se projevuje jak v událostech duševního života, tak často i v tělesných záležitostech nemocného člověka. Nezřídka lze najít takzvané prázdné anamnézy, to znamená, že léta až desetiletí před vypuknutím rakoviny byli postižení bez nejmenšího příznaku. To, co na první pohled dá jako bezvadné zdraví, se na druhý pohled odhalí jako potlačování. Nejen duševní, ale i tělesné odchylky od normy byly dokonale potlačovány. Psychoonkolog Wolf Büntig mluví v této souvislosti o „normopatii“, u které se bezpodmínečné a nepružné lpění na normách stává nemocí. To, co se snad okolí jeví jako příjemná a vybraná zdrženlivost, tak může být ve skutečnosti potlačováním životních impulsů a konečně i životem, který není žit. Stejně jako buňka vystavovaná silnému a trvalému dráždění sází všechno na to, že dále plní svou povinnost střevní nebo plicní buňky, stejně tak se pacienti pokoušejí vydržet své povinnosti dcery, syna, matky, otce, podřízeného apod. ke spokojenosti všech a bez ohledu na své vlastní potřeby. Vlastní vývoj musí zaostávat jako u trýzněné buňky. Základní charakteristikou takového „neprožívaného“ života je odpovídající deprimovanost. Postižený si často není svého latentně depresivního stavu vědom, podobně jako si není vědom potlačování tělesných pokusů o vzpouru. Okolí si ničeho nevšimne, protože tito lidé mají sotva tendence v tomto ohledu něco sdělit a ještě méně jsou ochotni svůj život s druhými skutečně sdílet. Až když se hráz prolomí a potlačovaný život vypukne prudce a nezadržitelně přijde na řadu i ochota dělit se. Ve fázi vypuknutí klinického obrazu nemoci jsou již postižení skutečnými „pacienty“, jsou totiž úžasně trpěliví trpící. Dalekosáhle závislí na svém okolí a na dobrých sousedských vztazích chovají se ke všem přívětivě a ohleduplně. Navíc jsou dobře prohlédnutelní a spolehliví, impulsy ke změně totiž odvracejí již v zárodku. V jejich úsilí nebýt nápadní a nikomu nebýt na obtíž pro ně není těžké získávat přátele. Hlubokým přátelstvím ovšem překáží to, že sami sebe ve své individualitě sotva znají, a tak se vůbec nemohou projevit takoví, jací jsou. Protože nestojí sami při sobě, zdá se druhým zprvu jednoduché stát při nich. Projeví-li se pak v průběhu onemocnění hlubší povahové 62 rysy, protože tito pacienti začnou rozvíjet svůj vlastní život, není ani pro ně ani pro jejich okolí snadné přijmout tyto zcela nečekané stránky. Normopatičtí pacienti mají často kolem sebe lidi, kteří jsou jim zavázáni. Protože se neustále snažili o to, aby byli se všemi zadobře, a podřizovali tomu vlastní růst, budou zde lidé s odpovídající rezonancí jen pro ně. Sociální chování pacientů lze z pohledu „mlčící většiny“, k níž patří, označit jako příkladné. Právem se mohou počítat k oporám společnosti. Za maskou moudré příkladnosti však číhají všechny ty kontroverzní vlastnosti, které se v druhém nebo počátečním stadiu rakoviny projeví na náhradní rovině těla. To, co se ve vědomí nikdy nedostalo ke slovu, zde nyní nachází své jeviště, jeviště, na němž se dávají především dramata, příp. „stínohry“. Impulsy ke změně, jimž se člověk po léta bránil, se v těle rozšiřují v podobě mutací. Je zapomenuto vše, co člověk dělá či nedělá, platí už jen vlastní egoistické výboje. Z dokonalého sociálního přizpůsobení se stává egoistické příživnictví, které nerespektuje tradice a cizí práva. Jestliže předtím si člověk nikdy nedovolil mít ani vlastní názor, nyní ze stínu vychází dlouho potlačovaný požadavek formovat celý (tělesný) svět k vlastnímu obrazu. V organismu se množí dceřiné buňky podobné dceřiným společnostem velké firmy, a ty mu přinášejí smrt. Duší dlouho zadržovaná setba nyní v těle vzejde v rekordním čase a ukáže, jak silná je dosud neprožitá touha po sebeuskutečnění a bezohledném prosazení vlastních zájmů. Vznikem klinického obrazu nemoci se v chování pacientů může projevit různě velká část vytěsněného nároku ega. Dostanou-li se takové části stínu na povrch, bude se divit především okolí. Tito dosud nejmírnější lidé náhle požadují, aby se všechno točilo kolem nich a ‚jejich nemoci“. S diagnózou jako svým alibi se odváží vyměnit si roli s druhými, kteří musí nyní skákat, jak oni pískají. Přitom jde obvykle přes palubu dosavadní zdrženlivost a příslovečný takt a mohou se objevovat zcela nové tóny. Nejlépe přizpůsobení lidé náhle vybočují z řady. Jakkoli nepříjemná může být pro okolí taková změna smýšlení, pro postižené v ní spočívá velká šance. Žijí-li totiž principy změny, seberealizace a prosazení na duchovní a duševní rovině a jsou-li tyto věci viditelné na sociální úrovni, je rovině těla ulehčeno. Mnoho pacientů ovšem tak pevně vězí ve své normou určené roli, že si svůj trpělivý postoj zachovají dokonce i tváří v tvář smrti. Bez úlevy 63 vycházející z duševní úrovně zůstane princip ega odkázaný výhradně na tělesnou rovinu. Šance vypořádat se s rakovinou je nepoměrně lepší, když se do boje pustí celý člověk a nepošle na bitevní pole jen tělo jako svého zástupce. Abychom se s něčím skutečně vypořádali, je nezbytné se do toho nejdříve pustit. Po první, často po desetiletí trvající fázi zdrženlivosti a po následné fázi vypuknutí rakoviny konfrontuje poslední fáze kachexie se třetím vzorem. Tělo se poddává tomu, že rakovina stravuje všechny jeho síly. Nechává se v pravém smyslu slova pozřít, aniž by proti tomu delší dobu bojovalo. Tělo jako zástupce člověka žije odevzdaností a otevřeností vůči běhu osudu. Na konci prožil každý postižený toto téma: buď vědomě, podaří-li se pozvednout tematiku zpět na duševní rovinu, nebo nevědomě, je-li tělo ve své odevzdanosti ponecháno samotné a pacient se dále brání tomu, co je nevyhnutelné. Zdá se, že je v tom rozpor, protože postiženému přece vytýkáme právě to, že se nebrání dostatečně, nýbrž spolupracuje a nechává se sebou dělat, co chtějí druzí. V tomto bodě se stýkají dvě roviny, kterými se budeme zabývat v další kapitole. Pacient se totiž skutečně na jedné straně brání příliš málo, na druhé straně však příliš mnoho. Proti okolí, které ho degraduje na určité funkce, se rozhodně brání příliš málo. Zato se o to více brání svému životnímu úkolu, své cestě a svému osudu. Tento odpor by mohl klidně vzdát: Nakonec ho k tomu jeho obraz nemoci v každém případě přinutí, neboť ať už zvítězí on nad rakovinou nebo rakovina nad ním, ke stupni sebeodevzdání tak či tak dojde. 6. Regrese a náboženství Jako paralela k dosud řečenému je dalším základním motivem onemocnění rakovinou regrese. Tento motiv, který rovněž klesl do stínu, je prožíván tělem, jež zastupuje celého člověka. Regrese je návrat k počátkům, k původu. Postižení ztratili spojení se svým prapůvodním základem, buňky nádoru musí prožívat toto téma o sobě a činí to v těle způsobem životu nebezpečným. Člověk zjevně potřebuje živou reflexi svých kořenů, religio (v latině náboženství, ohled — pozn. překl.). To však neznamená pouze krok zpět, nýbrž i zpětnou vazbu. Teprve krok zpět, který se stává spojením s minulostí, umožňuje skutečný pokrok. Tento zdánlivý rozpor je vyjádřen i v obrazu rakoviny. Na jedné straně buňky sází na návrat k mladicky primitivním 64 formám, na druhé straně na k všemohoucnosti a nesmrtelnosti. bláznivý pokrok s tendencí Takovému rozporu lze dostát pouze prvotním smyslem náboženství. Religio znamená spojení s prapůvodem, s jednotou. Tato jednota, v křesťanství nazývaná také ráj, je však na druhé straně i cílem křesťanské cesty vývoje. Podle bible pocházejí lidé z ráje a jednou v budoucnu se tam vrátí. Je to cesta od nevědomé jednoty k jednotě vědomé. Vyhnání z ráje má své doplnění v návratu ztraceného syna k Otci. Jak hluboce je v lidech zakořeněn tento archetypický vzor cesty, ukazuje skutečnost, že například indické náboženství popisuje tuto cestu zcela analogicky: „Odsud Tam“. Starý symbol Ourobora, hada, který se kouše do vlastního ocasu, je nejvýstižnějším obrazem tohoto v pravém smyslu slova obsáhlého vzoru. Náboženství popisují cestu k osvícení, příp. k nesmrtelnosti vždy jako postup směrem k výchozímu bodu, a cestu tedy pojímají jako pohyb v kruhu, příp. spirálu. Ohled a opatrnost jsou rovněž nezbytné a míří ke stejnému cíli, k jednotě. Rozpomenutí na původ vyjádřené otázkou: „Odkud přicházím?“ stejně jako otázka výhledu: „Kam jdu?“ klesly u pacientů s rakovinou z vědomí do stínu a jsou znázorněny v těle. Jak krátkozrací se v pravém smyslu slova postižení stali, ukazuje jejich přehnaná opatrnost a ohleduplnost, která se omezuje na úzký rámec zcela konkrétního okolí a budoucnosti. Berou tolik ohledu na druhé lidi, na jejich morálku a jejich životní zvyklosti a vůči jitru a všemu novému a vzdálenému se staví s takovou opatrností, že pro velké otázky minulosti a budoucnosti nezbývá místo. Proces rakovinného bujení se svou regresí do nezakotvenosti a se svým bezbožným pokrokem je právě tak strašlivým jako upřímným odrazem situace. Vědomý návrat k počátku s jeho neomezenými možnostmi a hledání nesmrtelných hodnot jsou veskrze smysluplné cesty. Vytěsnění do nevědomí naopak vede k „nemoci jako cestě“. A i tato cesta je stále ještě cestou, která v sobě vedle své strašlivosti skrývá i naději na plodné završení. Je to něco jako poslední popud k procitnutí pro vlastní potřeby. S tím se shoduje psychoterapeutická zkušenost, že pacienti s rakovinou jsou často hluboce „nenáboženští“. Jestliže se zdá, že tomu různé profily osobností odporují a zdůrazňují religiozitu a odevzdanost osudu, je tím většinou míněna ona církevní víra, která nemá s pravou vírou nic společného, nýbrž týká se lidí, jejichž život ovládají a 65 upravují předpisy úřední církve. Lpění na náboženských předpisech je spíše opakem víry a nechává srdce chladným a prázdným. To, co navenek vypadá působivě jako náboženský život, může být totiž uvnitř prázdné. Neživotnost v centru přehnané vnější aktivity zobrazují anatomicky nekrózy (= odumřelé oblasti) v centru mnoha nádorů. Podobně nelze zaměňovat odevzdanost osudu, kterou u pacientů s rakovinou shledali sociologové medicíny, s náboženským postojem „Staň se vůle tvá!“. Většinou jde o rezignaci vůči osudu, který nemocní pociťují jako příliš mocný, který však právě neakceptují. V hloubi jejich nitra není základem odevzdanosti důvěra v Boží stvoření, nýbrž naopak zoufalství a bezmocnost. Místo toho, aby byli odevzdáni životu a jeho možnostem, jsou potenciální nemocní rakovinou odevzdáni spíše svým krátkozrakým ohledům a opatrnosti a strachu z existence, který se dotýká základů života. 7. Rakovina jako karikatura naší skutečnosti Zprávy o nemocných rakovinou, kteří „v rozkvětu svých let, na vrcholu své kariéry a zodpovědnosti byli zákeřnou chorobou nečekaně vytrženi za života“, tomu zdánlivě naprosto odporují. Pozorujeme-li životní příběhy, které se za tím skrývají, zjistíme, že takové řečnické obraty odrážejí podivuhodnou zaslepenost vůči stínovým tématům. Při bližším pozorování se ukáže, že událost nenastala tak úplně náhle a bez varovných signálů. Právě absence veškerých tělesných reakcí a symptomů je známkou „normopatie“. Zdůraznění vysoké zodpovědnosti odhaluje při bližším pohledu, že postižení odevzdaně plnili své závazky. Zodpovědnost naopak znamená schopnost odpovídat na požadavky života. 34 Tato schopnost však právě potenciálním pacientům s rakovinou chybí. Protože sotva umí vymezit své povinnosti a stěží dokážou říct ne, nechají si snadno na sebe naložit mnoho závazků. Na druhé straně je i rádi přijímají, aby dali svému životu vnější smysl — při nedostatku smyslu vnitřního. Předváděné výkony a úspěchy se tak stávají dobrými zástěrkami — za nimi hlodají pocity nesmyslnosti a deprese. Psychiatrie zná pojem skryté deprese pro deprese, které se skrývají za tělesnými symptomy. U procesu rakovinného bujení vězí za vnějším úspěchem nezřídka skryté deprese. Úspěch je společensky hodnocen tak vysoko, že člověk snad ani nemůže myslet na obraz nemoci. Typická osobnost s rakovinou je v mnohém ohledu vzorem pro 66 ostatní. Je řádná a nikoli agresivní, tichá a trpělivá, působí vyrovnaně a tak sympaticky, protože vůbec není egoistická, za to je nesobecká a ochotná, přesná a pořádná — nechybí téměř žádný z ideálů této společnosti, a tak není těsné propojení společnosti s tímto obrazem nemoci udivující. Sociální úspěch sice přes nebo právě pro vnitřní strnulost opouští oblast typického ideálu podřízeného zaměstnance, hodí se však beze zbytku do ideálního obrazu moderního člověka. Ani rakovině nemůžeme na povrchní rovině upřít působivý úspěch. Sotva nějaký jiný chorobný proces si umí organismus tak rychle podřídit a přizpůsobit vlastním představám, žádná jiná nemoc není tak tvrdošíjná a schopná odolávat obranným a léčebným opatřením. Není divu, že máme tak obrovský strach z rakoviny, žádný jiný obraz nemoci se přece nehodí lépe k tomu, aby nám podržel zrcadlo. Rakovina ztělesňuje obrácení ctihodných ideálů podřízeného v jejich protipól, v absolutní princip ega. Člověk si tělesnou karikaturu těchto ideálů stejně jako každou jinou karikaturu rád vykládá ve zlém. Kdykoli však karikaturu potká tento osud, pak se to nestane proto, že by byla špatná, nýbrž naopak proto, že souhlasí a přitom ještě i přehání. 8. Rakovina a obrana Naše zjištění a obrazy příznaků, o nichž jsme hovořili, představují rakovinu jako proces růstu a regrese, který klesl do těla. K těmto dvěma procesům přistupuje jako třetí složka ještě obrana. Základní situace rakoviny může trvat léta, aniž by došlo k tvoření nádorů. Medicína a především přírodní léčitelství tuto situaci zná a nazývá ji prekanceróza. Popsané duševní předpoklady mohou existovat už dlouho, fyzické předpoklady mohou být přítomny ve formě odpovídajících karcinogenů a dráždivých stavů, a přesto může rakovina vypuknout až po určitých vyvolávajících podnětech. Do té doby je jakoby zachycována a ovládána dominujícím imunitním systémem. Teprve zhroucení tělesné obranyschopnosti jí dává šanci vytvořit primární nádor. Kolaps imunitní obrany je některými pacienty pociťován a zpětně charakterizován jako doba zvláštních stavů napětí a úzkosti. Úzká souvislost rakoviny a obranného systému se projevuje i v tom, že rakovina využívá ke svému šíření obranný systém, který by měl proti ní vlastně bojovat. Je napadána lymfocyty z lymfatických uzlin a využívá lymfatické dráhy ke svému postupu vpřed. Lymfatické 67 uzliny jsou místa, jejichž napadení dává přednost. Obsazením kasáren armády, která je tělu vlastní, a postupem vpřed po jejích vojenských cestách rakovina demonstruje, jak smělý je její útok a že je v absolutní konfrontaci ochotna ke všemu. Na druhé straně se v tom projevuje i bezmocnost obrany. Jsou jí takřka svazovány ruce. Rakovina dosahuje této situace dokonalým maskováním. Podobně jako je schopna vyřadit ve svých buňkách „geny stárnutí“, daří se jí vyřadit z provozu systém, díky němuž byly buňky navenek rozeznatelné. Pod touto maskou se mohou rakovinné buňky nepoznány a především beztrestně pohybovat přímo v jámě lvové, v obranném centru. V tomto bodě má na funkční rovině šanci biologická terapie školské medicíny. Když se podaří imunologicky degenerovat rakovinné buňky, dostanou se do největšího nebezpečí. Otázku, co na hlubší rovině vede k selhání tělesné obranyschopnosti a k oné příslušně ponižující situaci, nelze všeobecně zodpovědět. Tato otázka není omezena na proces rakovinného bujení. Tento fenomén se projevuje v každém nachlazení: Jakmile má člověk v přeneseném smyslu všeho po krk a duševně se uzavře, otevře se namísto něho příslušným původcům nemoci tělo a konkrétní krk se uzavře. V řeči medicíny to znamená, že slabá obranyschopnost způsobuje, že člověk je náchylný k nemocem. Kde se vědomí dráždivým tématům uzavírá, tam se musí odpovídajícím původcům nemoci otevřít náhradní rovina těla. Imunitní obrana je tedy slabší vždy, když je obrana na rovině vědomí přehnaná. Člověk se zdravou obranyschopností je v zásadě vybaven pro obě roviny. Je samozřejmě důležité chránit pomocí vitálního imunitního systému své tělesné hranice proti cizímu světu plnému nebezpečí. Stejně tak potřebujeme jistou duševní obranu, abychom nebyli zaplaveni příliš silnými dojmy a strženi do psychózy. Cílem je střed mezi úplnou otevřeností a absolutní uzavřeností na obou rovinách. Zacházíme-li na jedné rovině příliš daleko, nutíme tím druhou rovinu zaujmout opačný pól a rovnováha je narušena. Kdo je ve vědomí příliš uzavřený, tj. příliš nepřátelský ke konfliktům, nutí svou otevřenost do stínu, kde se opět objevuje v těle jako náchylnost k původcům nemoci. Ideální stav se vyznačuje dalekosáhlou duševní otevřeností silného člověka. Můžeme dovnitř vpustit všechno možné, aniž bychom se museli obávat o své duševní zdraví. To je možné na základě potenciálně silné obrany, která je ovšem sotva kdy použita. Je-li to 68 někdy zapotřebí, může se její vlastník spolehnout na její průbojnost. Právě proto, že umí velmi rozhodně říct ne a bránit svůj životní prostor, používá ji jen zřídka. Tomu odpovídá i tělesná obrana, která se na základě dobře vytrénovaného stavu vypořádá s každou výzvou, kterou představuje původce nemoci. Právě proto, že ji člověk nešetřil, nýbrž byla v průběhu odvážného života konfrontována s mnoha výzvami, je stále připravená k boji a jistá si svým vítězstvím. Není ohrožena tím, že by podlehla původcům nemoci, především proto, že není oslabena z duševní roviny. Kdo se nechává popouzet ve vědomí a umí se tam také bránit, nemusí přesouvat toto téma do těla. Mnohem častější než tento ideál je ve světě, který si svou kulturu a civilizovanost vykupuje nepřátelstvím ke konfliktům, přehnaná uzavřenost ve vědomí, s níž je spojena příliš velká otevřenost v těle. Klesne-li konfliktům nepřátelská neschopnost říkat ne do těla, projeví se zde opět jako neschopnost člověka vytvořit si své hranice. Každodenní životní zkušenost tento princip potvrzuje. Člověk, který se staví vůči životu otevřeně (= vitální = živý člověk) disponuje zdravou tělesnou obranou, a je tak méně náchylný k infekcím. Stísněný, ustrašený člověk „nachytá“ na základě své špatné obranyschopnosti původce nemoci častěji a častěji si také bude pěstovat kult nachlazení. Opačně se nadšený člověk, který hoří pro nějaké téma, nemůže v této otevřené situaci prakticky vůbec nachladit. Každý má zkušenost, že i prudká rýma se rozpustí a zmizí, necháme-li se dvě hodiny unášet napínavým filmem. Teprve na konci filmu, když si vzpomeneme, že jsme vlastně měli rýmu, budeme mít opět plný nos. K tomu, aby se obrana úplně zhroutila tak, že vzniká nádor, je již zapotřebí hluboká blokáda a uzavřenost. Takové konstelace přicházejí, když se člověk nechce otevřít nějakému podstatnému aspektu svého života. V případě, že tento kontakt již visel na vlásku a ten se náhle přetrhl, je to, jako by se přetrhla nit života. Zemře-li depresivnímu člověku, který sotva komunikoval se svým okolím, jediná osoba, k níž měl vztah, může se nit jeho života přetrhnout. Protože se bez tohoto člověka dále neúčastní na životě, může se vzpírat plně si připustit tuto neslýchanou ztrátu. Stejnou měrou, jakou své vědomí uzavírá před ztrátou, zesiluje tedy svou duševní obranu a tělesná obrana se zhroutí. Imunitní systém je tak takřka ukazatelem otevřenosti a vitality. U pacientů, kteří mají sklony k depresi, může vést k rozhodujícímu oslabení imunitní obrany všechno, co aktualizuje 69 jejich labilní situaci. K tomu postačí již výpověď z práce, která se stala náplní života, nebo definitivní zklamání v partnerském vztahu poté, co se v něm člověk dlouhá léta mýlil. Typický pacient s rakovinou má ze svého vnitřního vzoru sklon k tomu, aby se do takových situací dostal. Jeho přizpůsobená a přitom deprimovaná vnitřní podstata se bude pod stálým tlakem zmítat sem a tam a riskovat pokus o své oživení. Každý takový pokus může aktualizovat namáhavě potlačovaný pocit nesmyslnosti a nové, náhlé „uzavření“ může vyvolat vznik nemoci. I pacient, který se utekl do úspěchů, najde množství možností, aby se uzavřel životní energii. Hodí se k tomu cokoli, co zpochybní masku jeho deprese, kterou je úspěch. 9. „Rakovina“ na sociální rovině Rakovinná buňka chce dobýt celý Svět (těla) a všechno přizpůsobit k obrazu svému. Proto všude vniká, příp. vysílá své agresivní „misionáře“ až do nejvzdálenějších oblastí země (těla). Medicína je nazývá „filiálky“ (lat.: dcery) nebo metastázy. Toto slovo pochází z řečtiny a znamená transformaci, přemístění nebo migraci. Nárok na to, aby se mohla „vměšovat“ všude, až do nejvzdálenějších úseků těla, je přiměřený pro embryonální buňku, která v sobě ve své nediferencovanosti nosí ještě všechny možnosti. Vývoj však mimo jiné znamená omezení a specializaci. Obojí rakovinná buňka v závislosti na úhlu pohledu buď ztratila, nebo překonala. Nezralost takového chování vyplývá i ze srovnání dospělého a dětského postoje. Dítě má ještě právo vidět se ve všech profesích a způsobech života a věřit, že jeho otec jako zvětšenina vlastního já může všechno. Dítě smí snít o tom, jak bude cestovat po celém světě, aniž by se staralo o konkrétní hmotné otázky takové cesty. Jeho nárok na všechny hračky na hřišti a na to, že se bude účastnit všech her, může rodiče někdy rozčílit, v této rané fázi to však ještě není žádný problém. Dospělý s takovým nárokem se však pro své okolí rychle stává výzvou, která připouští jen dvě alternativy: buď on nebo okolí. Donutí-li ho okolí silou přesvědčování nebo násilím, aby se mu přizpůsobil, nutí ho k jakémusi opožděnému dozrání, které odpovídá pokusím o resocializaci ve výkonu trestu, nebo ho definitivně vyčlení. Druhá možnost, že se tento člověk proti svému okolí prosadí a vnutí mu svou vůli, je vzácnější. Na duchovně — duševní úrovni jsou takové pokusy odbyty jako velikášství, téměř vždy poraženy a 70 „úspěšně“ vyčleněny za brány psychiatrických ústavů. Jen relativně zřídka se „bláznu“ podaří skutečně získat moc. V politické oblasti se proti takovým pokusům bojuje jako proti terorismu, bývají poraženy většinou násilím, vzácněji silou přesvědčování. Teroristé sami sebe označují za revolucionáře, někdy i za revoluční buňky, pro postižený stát však jsou těžkými zločinci a nemohou očekávat milost ani respekt. Zvítězí-li však, pak je jejich moc uznávána, jsou totiž novými pány v zemi. V hospodářské oblasti se představitelům takového postoje od začátku tleská. Rakovina objasňuje onen postoj, jehož výsledkem je podnikatelský úspěch. Typický podnikatel raného kapitalismu se rozpíná za stávající hranice a bez slitování ničí konkurenci tím, že ji svými ostrými lokty tlačí ke zdi a vytlačuje ji z obchodu, vypaluje jí rybník nebo alespoň infiltruje její trhy. Místo metastáz, metastázování a dceřiných buněk (lat. dcera filia — pozn. překl.) se zde zakládají filiálky, dceřiné společnosti a přístavby. Mateřská firma nejprve přeroste samu sebe jako odpovídající nádor, pak infiltruje okolí, nakonec je aktivní po celé zemi a v ideálním případě pak po Celém světě. Člověk chce být přítomen všude a všechno mít pevně v rukou. To je krédo kapitalismu a příslušného způsobu chování velkých koncernů. Zcela samozřejmě se přitom postupuje agresivně a bezohledně. Metastázování rakoviny a pobočky koncernů mají analogické cíle. Usilují o to, aby ze svého programu prodali co možná nejvíce a domácím silám nedali žádnou šanci. „Vzor“ v rakovině znázorňuje mapa světa v kanceláři podnikatelské firmy. Uprostřed vyznačuje tlustý červený kruh mateřskou společnost, která infiltruje své blízké okolí menšími červeně označenými filiálkami (od filia = dcera). Směrem k periferii těchto metastáz ubývá. V některých zemích ještě nejsou, zatímco v jiných jich jsou velké kolonie, které kolem sebe kupí své menší filiálky. Takto označená mapa se nápadně podobá obrazům rakovinou napadených oblastí těla, jaké se získávají pomocí diagnostických postupů, např. scintigrafií. Méně emočně nabitou, protože z historie převzatou paralelou rakovinného bujení je kolonialismus. Budování kolonií mimo vlastní zemi bylo z pohledu jednotlivého impéria strategií, která se podobá rakovině. Impérium chtělo mít vliv pokud možno na celý svět a vůbec se nelekalo násilného porušování hranic a brutálního napadání většinou 71 nedotčených, pouze méně agresivních kultur. Cizí životní poměry nebyly ani respektovány ani zachovány, domácí obyvatelstvo bylo prohlášeno za méněcenné a zotročeno. To které impérium bylo natolik zaslepeno svým velikášstvím, že chtělo po celém světě vytvářet malé nebo větší napodobeniny Anglie, Španělska, Portugalska, Francie nebo Německa. Invazivní růst mohla zastavit toliko jiná, rovněž jako rakovina se šířící impéria. Jako jejich anatomická obdoba měly koloniální říše často problémy se zásobováním, šlo přece především o expanzi a méně o infrastrukturu, která je pro ni nezbytná. Podobně jako u nádorů najdeme ještě dnes u pozůstatků například portugalské koloniální říše nápadný nedostatek infrastruktury. Při tomto způsobu nediferencovaného růstu šlo mnohé ke dnu v metastázujících koloniích i v mateřské zemi mnoha nezvedených dcer. Na malých „mateřských nádorech“, jako bylo Portugalsko nebo Anglie, nakonec visela obrovská, stále více bující a síly pohlcující impéria. Zvláště Anglie se svými koloniemi (USA, Kanada, Austrálie, Rhodesie nebo Jižní Afrika), které se zcela zřekly „mateřského nádoru“, se blížila obrazu rakovinY. Dějiny kolonialismu jasně ukazují, že nacionálnímu bujení šlo více o rozšiřování a imperiální uchopení moci než o obchod a výměnu. Nikoli nepodobné vodnatým mozkům, nafouklé koloniální správy cizopasí v hospodářsky strádajících zemích oloupených o svou vlastní strukturu, stojíce na • zádech zotročených „primitivů“, kteří však svým charakterem sotva dosahují primitivnosti svých kolonialistů. Podobnou primitivní převahou nad svým okolím se vyznačují i rakovinné ‘ buňky s přehnaně nafouklými jádry. Vzor rakoviny určuje podobu našeho světa nejen v hrubých rysech, kdo má schopnost jej prohlédnout, ten jej může sledovat až po detaily. Názorný obraz rakovině obdobných expanzivních snah poskytuje růst moderních velkoměst. Na družicových snímcích se projevuje, jak se tato města jako vředy zahryzávají do okolní krajiny. Jako rakovinné bujení přitom spoléhají na vytěsňující, infiltrující růst, zatímco současně předsunují jednotlivé posly ve formě satelitních měst, průmyslových a výrobních zón a jiných aktivit podobných metastázám. Pozorujeme-li zemi jako celek, jak je ve všech částech a koutech jakoby užírána rakovinným bujením, bez ohledu pleněna a olupována o svou schopnost klást odpor, odpovídá její obraz tělu napadenému rakovinou. Ekologové, biologové teologové a jiní „-logové“ nemají jednotný názor na to, zda se nachází ještě ve stadiu obranného boje nebo již ve stadiu smrtelného chřadnutí. Kachexie znamená příslušný 72 stav rezignace těla před mladistvě vitální silou rakoviny. Tělo se chorobě vzdává a demonstruje již ve své odevzdanosti otevřenost pro svůj přechod do jiného světa. Protože naše země se stále ještě pokouší o regeneraci a ze všech sil se brání lidském rodu, který na ní bují, má snad ještě naději. Rakovinné buňce se podobají nejen principy našeho myšlení ve vztahu k zemi, nýbrž podílíme se také na rozhodující chybě v myšlení, příp. přehlížíme důsledky našeho chování: Smrt celého organismu nevyhnutelně znamená i smrt všech jeho buněk, i buněk rakovinných. Jen začátek celého podniku je pro rakovinnou buňku mnohoslibný. Vymyká se úspěšně svému okolí a blíží se ideálu soběstačnosti, všemohoucnosti a všudypřítomnosti. Jako jednobuněčný organismus, který je odkázán zcela sám na sebe a sjednocuje vjednom těle všechny funkce, se rakovinná buňka žijící uprostřed buněčné tkáně stává podobně nezávislým osamělým bojovníkem. Své vysoce specializované schopnosti vyměnila za potenciální nesmrtelnost, jakou má i jednobuněčný organismus. Dokud stačí potrava, zůstávají jednobuněčné organismy i rakovinné buňky naživu. Všechny ostatní buňky organizované v normálních buněčných tkáních jsou vázány na přirozenou, dědičností určenou délku života. Rakovinné buňky zrušily toto omezení a nevykazují žádné tendence stárnutí, jak dokládá jeden ponurý experiment. Buňky nádoru, jehož vlastník zemřel ve dvaceti letech právě na něj, dodnes žijí a dělí se v živném roztoku bez jakýchkoli známek stárnutí nebo únavy. V normálním případě umírají rakovinné buňky brzy po svém hostiteli. To spočívá ve vysychajícím zdroji potravy a energie. Zatímco jednobuněčný organismus žije ve svém vodním světě plném nadbytku skutečně nezávisle a jako nesmrtelný, rakovinná buňka nevidí, že je nesmrtelná pouze potenciálně a již vůbec nemůže být nezávislá. Stejně jako je člověk odkázán na svět, i ona zůstává stále odkázána na tělo, v němž žije. Na karikatuře našich ideálů, jakou je rakovina, je zřejmé, že naše země již dospěla do fáze vypuknutí choroby. Ještě větší rozčarování přináší vnucující se vhled, že my sami jsme rakovinou země. Růst našeho hospodářství je právě tak šílený jako rakovinné bujení. Procentuální poměry přírůstku jsou enormní, ale podnikání nemá dosažitelný konečný cíl. Pokrok směřuje k novému pokroku, a tím v zásadě do budoucnosti a z našeho dosahu. Také rakovina má 73 nerealistický cíl. Tento cíl je v jejím stínu a znamená zánik organismu. Kdybychom byli upřímnější, museli bychom si přiznat, že posledním cílem našeho pokroku je rovněž zánik organismu země. Kdyby se splnila byť jen zbožná přání politiků a rozvojové země by vyrovnaly svou technologickou zaostalost, zasadilo by to již ohrožené ekologii této planety smrtelnou ránu. Smíme však zřejmě klidně vycházet z toho, že taková přání nejsou míněna příliš vážně. Naprosto vážná jsou však přání, která se zaměřují na další lineární pokrok naší části světa. Mají v sobě, něco degenerovaného a ohrožujícího lidský druh. Bez ohledu na náš původ v přírodě a bez zřetele na cíl v duchovní sféře běžíme vstříc nebezpečí, že se staneme neovladatelnou rakovinou. Příslušná kritéria pro to již splňujeme. Ukáže-li nám tato zlá nemoc svou strašlivou tvář, zalekneme se, protože poznáváme sami sebe. Tak poctivě se nechceme vidět, tak pravdivé zrcadlo odmítáme. To je to, co má lidstvo společného s každým jednotlivým pacientem. 10. (Vysvobozující) vyřešení problému rakoviny Vidět ještě i v rakovině vysvobození a řešení je jednak na základ našeho postižení, jednak na základě našeho hodnocen obtížné. Jako společnost máme velký strach z vlastních sil a energií, které v nás dřímají. Opírajíce se o množství sociálních alibi zatlačujeme je do stínu. Ačkoli společnost dělá ze svobodného rozvoje jednotlivce a z volného podnikání nejvyšší mravní zásadu, jsou její jednotliví členové, co se těchto věcí týče, mučeni značnými úzkostmi. Kvóty duchovně-duševního přírůstku daleko zaostávají za kvótami přírůstku hospodářského Naše grandiózní výsledky v sociální oblasti nás nemohou trvale odškodnit za nedostatky ve vnitřním růstu. ‘ Za společenské podpory, ale vlastními silami, se mnoha lidem podaří odblokovat svůj rozvoj a nenuceně nebo nezřídka i s donucením se zapojit do předem daných struktur. Vnější odměny usnadňují zřeknutí se růstu individuality a podporují rozvoj v masového člověka. Od něj je k „normopatovi“ již jen malý krok. Protože seberealizace patří k cestě lidského vývoje, nelze ji sprovodit ze světa, nýbrž nanejvýš odstranit. Odsunuta stranou končí ve stínu. V materiálním světě má stín dvě možnosti vyjádření: Vnitřní svět těla (mikrokosmos) a vnější (okolní) svět (makrokosmos). Cesta vytěsněných procesů růstu tedy vede z vědomí do světa Stínu 74 v nevědomí a odsud na rovinu těla nebo do vnějšího světa. Protože princip zůstává při každém kroku zachován a v možnostech svého vyjádření se přizpůsobuje právě dané rovině, lze jej objevit všude, buď ve vyřešené nebo nevyřešené formě svého projevení. Čím dále je vytěsněn, tím nevyřešeněji se bude projevovat, ale i v nejvíce nevyřešené formě musí v principu ještě prosvítat rovina vysvobození. Obecně je pro nás hmotná rovina nevysvobozená, duchovněduševní rovina pak vysvobozená. U rakovinného bujení tak např. prohlašujeme za zhoubné to, co se nám v pře. neseném smyslu jeví jako naprosto žádoucí: princip expanze. Rakovina překonává všechny hranice a překážky, rozšiřuje se na všechno, proniká do všeho, podílí se na všem, sjednocuje se se všemi i ještě tak cizími strukturami, před ničím se nezastaví, málem nic ji nezabrzdí, je téměř nesmrtelná a nebojí se ani smrti. Rakovina je expanze, která klesla do stínu (těla). Šlo tedy o expanzi ve vědomí, o objevení neomezenosti a nesmrtelnosti duše. Nemusí nás udivovat, že skrze nejstrašlivější ze všech obrazů nemoci prosvítá nejvyšší princip. Nejtemnější stín vrhá vždy nejzářivější světlo. U rakoviny kleslo do stínu téma seberealizace, které usiluje o nejvyšší cíl veškerého vývoje, o uskutečnění bytostného Já. Ačkoli posledním cílem zůstává střed, je na začátku cesty nezbytné jej opustit a jít do extrémů. Když Kristus říká: „Nejraději bych je vyplivl ze svých úst. Buďte horoucí, anebo chladní!“, mluví o stupních cesty. Střed jako pochybný kompromis musí být opuštěn. V tom spočívá pro pacienta S rakovinou nejtěžší učební úkol. V tomto smyslu totiž střední míra, v níž se normopat pohodlně zařídil, není definitivním místem. Místo harmonie ‚středu zde panuje jen zdánlivá harmonie. (,‘Zhoubné“) síly ega se zde sice neprojevují, to intenzivněji žijí ve stínu. Normopat sice nikoho nezraní nekompromisním, egoistickým „Ne“, ale nikoho také neudělá šťastným bezpodmínečným „Ano“. Stále se omlouvá za svůj život, prvotní lidské viny (oddělení od jednoty) se však nezbaví. Zdání je pro něj důležitější než skutečně bytí. Nakonec však jde O bytí, a tak ve svém pohodlném středu, k němuž dospěl cestou nejmenšího odporu, nenajde konečný klid, příP. onen konečný klid, který může najít, není skutečně konečným. Pro něj jde v první řadě o to, aby se dal do pohybu, aby rostl, měnil se a vyvíjel. K tomu patří i to, že se naučí říkat ne, pociťovat svou egoistickou vůli a žít, vyzkoušet si vzpouru proti ustrnulým pravidlům, prolomit příliš těsné struktury, přistupovat k jiným blíž i 75 velmi blízko, přesáhnout hranice, ignorovat závory, žít všechny věci, které se jinak dějí ve stínu jako rakovinné bujení. Místo mutací na buněčné úrovni by mohlo dojít ke změnám v duševní, duchovní a sociální oblasti, místo degenerace by mohl vybočit z (příliš úzkých) mezí. Jde o to, aby poznal vlastní ego, také a právě proto, že to není příliš uhlazený společník a že by tím nesklidil ve svém okolí velké uznání. Místo o degeneraci jde o nalezení vlastní povahy, přesně vzato vlastní svéráznosti. Místo degenerace je žádoucí samostatnost a vlastní zodpovědnost. Terapie amerického radiologa Carla Simontona představuje tento směr velmi tělesným způsobem. S dobrými úspěchy nechává Simonton své pacienty s rakovinou několikrát denně vést válku. V řízené meditaci bojují s celou svou znovu objevenou agresivitou proti rakovině na buněčné úrovni. Pomocí vnitřních obrazů a fantazijních představ je podporován vlastní imunitní systém ve svém boji o existenci, a tím je Oživována tak dlouho vytěsňovaná agrese. Rada bojovat S rakovinou na nože a kolty se pouze na první pohled jeví jako protiklad homeopatického principu. U agresivní rakoviny je právě agrese homeopatickým, protože podobným lékem. I když je tento první stupeň dorůstání vlastním potřebám velmi důležitý a nenahraditelný, cesta přesto vede dál za něj. Křesťanské „Buďte horoucí, anebo chladní.. .“ je nepostradatelné, ale vývoj jde dál a pak konečně platí: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou.“ Tyto dvě kontroverzní Věty způsobily mnoho zmatků, protože se vztahují k různým stupňům cesty. Je téměř nebezpečné psát na tomto místě dále, protože podle všech zkušeností právě pacienti, kteří by měli dobře a ještě dlouho co do činění s těmito popsanými kroky agresivního sebeprosazování, mají sklon k tomu, že se rychle utíkají do „vyšších rovin“. Vězí za tím chybná domněnka, že uskutečnění tak vznešených témat, jako je láska, je pro ně snazší než osvobození spoutaného ega s jeho agresivními energiemi. Při přeskočení nebo příliš rychlém opuštění předchozí roviny však nemá další rovina šanci. Nastaví-li vlažný člověk po úderu na levou tvář ihned svou pravou tvář z pouhé zbabělosti, není nic vyhráno. Z lásky se stává spíše vlažný cit, ze svatosti jen zdání. Takové chyby, jaké naznačuje povrchní opěvování světla a lásky na scéně New Age, si pacient s rakovinou nemůže dovolit. 76 I přes nebezpečí nedorozumění je nezbytné dívat se již směrem k cíli, který je ještě tak vzdálený. Následující kroky a úkoly ale předpokládají zvládnutí předchozích kroků, jinak se z nich brzy stane bumerang, jak ukázaly zkušenosti s kapitolou o rakovině v prvním svazku. Jakkoli je rozvinutí egoistických sil na cestě důležité, nikdy to nemůže být poslední cíl. Další cesta a její cíl jsou rovněž naznačeny v rakovinném bujení. Místo o tělesný růst jde o růst duchovně-duševní. Zhruba 20 let.roste člověk fyzicky, poté musí dále růst duchovně a duševně nebo růst klesne do stínu. Takový růst se může dlouhou dobu odehrávat ve vnějším světě a pak zcela využívat např. i odpovídající možnosti expandujícího hospodářství. Jednou však zamíří k seberealizaci ve vyšším smyslu. V konečném důsledku jde o to, abychom se sjednotili se vším, vrátili se domů do ráje, příp. nechali já a stín rozplynout v úplném bytostném Já. Tento stav, který má v tolika kulturách tolik různých jmen a přece je vždy myšleno jedno a totéž, nelze ze světa polarity výstižně popsat. Slova jako věčnost, nirvána, království nebeské, království Boží, ráj, bytí nebo střed se mu pouze blíží. Problémem nejen pacientů s rakovinou, ale všech lidí jsou stupně k tomuto cíli a jejich pořadí. Regrese znázorněná v procesu rakovinného bujení, jež ztělesňuje otázku po prapůvodu, nám ukazuje cestu. Místo o regresi v těle jde o religio (víru, náboženství — pozn. překl.) v duchovně-duševní sféře. Do všech směrů chaoticky bující, degenerovaný růst ukazuje nebezpečí, že pokrok bez cíle končí smrtí. I umírání, které vždy hrozivě čeká v pozadí rakovinného bujení, je formou návratu z bipolárního světa do jednoty. Všechny odkazy se týkají jediného cíle, jednoty. Tento cíl však nelze uskutečnit silami ega. Jak je pro pacienta důležité, aby objevil své ego, tak důležité je později, aby je přerostl. Poté, co se právě naučil se prosazovat, se již dostává na učební plán opačný pól: naučit se vědomě přizpůsobit větší jednotě. Nejprve snad bylo důležité postavit se proti těsným pravidlům pracovního nebo společenského života, poznat, že vlastní šéf není Bůh. Když se však ego rozvinulo a vydobylo si plně svou moc, jde o to, aby člověk poznal, že cesta ega ústí V katastrofě stejně jako cesta jeho potlačování. Poté, co byl porušen malý řád malicherných pravidel, je nutné nalézt velký řád a akceptovat jej. „Staň se vůle tvá“ se říká v Otčenáši a není tím míněna tak jako dříve vůle nadřízeného nebo partnera nebo já, nýbrž vůle Boží, či jakkoli již jednotu rádi nazýváme. 77 V tom spočívá hlavní omyl rakoviny a ona je opět zrcadlem hlavního omylu moderního lidstva. Rakovinná buňka se pokouší vydobýt si svou nesmrtelnost sólově a na náklady ostatních částí těla. Přitom nepoznává, že tato cesta ji musí nakonec zahubit spolu s tělem, stejně jako lidstvo dosud nevidí, že jeho egoistické výpady na náklady světa mohou skončit pouze společným zánikem. Neexistuje nezávislost na větší jednotě, ke které člověk patří. Oprávněné ambice na seberealizaci a nesmrtelnost mohou ústit pouze v duchovním poznání, že posledním cílem je úplné bytostné Já, jednota se vším. Tato jednota však nic a nikoho nevylučuje a není ji možné získat egoistickým způsobem pouze pro vlastní osobu. Obsahuje stejnou měrou individualitu i vyšší řád. Spočívá ve vlastním středu a ve středu každé buňky a každého člověka a je přesto jen Jedním. Neexistuje moje nebo tvoje bytostné Já, nýbrž jen jedno Já. Jde o nalezení jednoty, nesmrtelnosti duše v sobě a o PO. znání, že celek je již v jednotlivci, tak jako člověk sám již je v celku. To je však závěr nebo vlastně střed, který zpřístupňuje pouze láska. A i to je již symbolizováno v rakovinném bujení. Stejně jako láska i rakovina překračuje všechny hranice, přeskakuje všechny vzdálenosti, proniká všemi bariérami, překonává všechny překážky, stejně jako láska ani rakovina se před ničím nezastaví, rozšiřuje se na všechno, proniká do všech oblastí života, ovládá celý život; stejně jako láska i rakovina usiluje o nesmrtelnost a jako ona se přitom nezalekne ani smrti. Rakovina je tedy skutečně láska, která klesla do Stínu. 11. Terapeutické přístupy Nejlepší terapie začíná včas vzhledem, že obraz normopatie je již obrazem nemoci, i když se blíží ideální představě naší doby. Z toho obráceně vyplývá, že tato doba sní sen, který rakovinu podporuje. Měřeno tímto poznáním jsou každodenně objevované nové a nové kancerogeny neškodné. Jestliže se v takovém raném stadiu začne s kroky směrem k individuaci, mohli bychom skutečně použít slovo prevence, aniž bychom je zneužívali pro obvyklé včasné odhalení nemoci. V tomto stadiu by byly nezbytné kroky možné ještě bez velkého tlaku. Je-li již diagnóza stanovena, je tlak obrovský. Nemusí však jen deprimovat, nýbrž naopak může i dodávat odvahu a pohánět vývoj kupředu. Mnoho pacientů prožívá vyřčení diagnózy „rakovina“ jako vynesení rozsudku smrti. Jejich cesta zpět pak spočívá v rezignaci, nesouhlasí již takřka s tímto životem. Někteří dokonce mluví o jisté 78 úlevě, protože tím jsou zbaveni zodpovědnosti za všechno. Jiní pacienti přijímají výzvu s heslem „Nuže do toho!“. Na ně působí diagnóza jako iniciace do nového úseku života, který se musí odvíjet podle jiných zákonů. To, co je pro první skupinu konec všeho, je pro ně začátek. A zdaleka ne tak vzácně je zde skutečně začátek nového života. Lékařská prognóza má i podle zkušeností školských lékařů mnohem menší vliv na délku života než vnitřní postoj. Rozhodující je to, zda postižení od života ještě něco očekávají, pak i je ještě něco očekává. Při vykonávání jedné ze svých 12 zkoušek odpovídajících archetypickým úkolům zvěrokruhu kousl Héraklea v boji s hydrou strašlivý rak. Aniž by s úlekem uskočil, pustil se do boje a dříve, než přemohl hydru, raka rozšlápl. Po stanovení diagnózy jde o to, abychom za stínovou oblast udělali co nejvíce kroků. Cokoli je vyzvednuto zpět do vědomí a tam také prožíváno, to nemusí být znázorňováno na rovině těla. Předpokladem k tomu je upřímné nahlédnutí vlastní situace až po vhled, že nic se neděje náhodně, nýbrž všechno má smysl, dokonce i tak děsivý obraz nemoci. Na tomto základě lze někdy teprve prožít celé zoufalství, které diagnóza rakoviny vyvolává. Jakkoli tvrdě to snad zní, přece je to podstatné pro další kroky. Medicína, která pacientovi zamlčuje jeho diagnózu a obelhává ho „pro jeho dobro“, se může jevit humánnější. Na druhé straně zcela blokuje všechny šance na vývoj, které jsou ještě dány. K možnostem, jak tělu odebrat to, co by bylo vlastně úkolem duše, patří celá šíře obrazů, které rakovina organismu vnucuje: od překročení hranic až po vybočení z míry, od vitálního růstu až po divokou agresi. Jde o to, abychom zaměnili pozici vlažného člověka za výšiny a hlubiny vlastního života. Veškeré nevázané tvořivosti, která se vyjadřuje v rakovinném bujení, je třeba vědomě dát životní prostor, od tělesné až po duchovně-duševní oblast. Mutace trvají a vyžadují odvahu. Všude jsou smysluplnější než v těle. Zatímco biologická evoluce postupuje skrze tělesné mutace, musí být individuální evoluce nasměrována duchovními a duševními změnami. Tak jako rakovinná buňka vytváří něco ze sebe, tak musí pacienti něco vytvořit ze svého života. A musí to být něco svérázného - u rakovinné buňky se tomu blíží její úsilí o soběstačnost. Rakovinná buňka se množí, aby mohla žít sama. V tom je naznačen návrat k vlastním kořenům — snad je doslova nutné, aby člověk ustoupil od vysoce specializované funkce, kterou měl 79 ve společnosti, ve firmě nebo v rodině, a stal se opět člověkem se svéhlavými potřebami a bláznivými nápady. Pacienti, kteří ještě jednou otočili list, vyprávějí, jak radikálně se nemocí změnil jejich život. Na místo cizího určování nastoupilo sebeurčení, na místo podřízené poníženosti otevřená vzpoura. U společensky úspěšných pacientů to může být tak, že prožívané, ale samotným postiženým nepozorované výpady ega musí být integrovány do vědomí. Pak se ukáže, že něco jiného je mnohem podstatnější. Uvedená kritéria platí zcela analogicky i pro terapie, jež se týkají těla, od bioenergetických cvičení mobilizujících životní energii až po injekce. Kdykoli terapie přijmou principy, které rozvíjí rakovina, mají zvláštní šance na úspěch. Například antroposofická medicína tak se jmelím přibírá do hry rostlinu, která částečně odpovídá rakovinnému růstu. Nadto vedou injekce k dráždění organismu, které ho podněcuje k boji. Patří sem také zmíněná Simontonova forma psychoterapie, zabíjí totiž dvě mouchy jednou ranou, protože podněcuje pacienta k prožití jeho agresí, a tím současně nádoru vypaluje rybník. Při boji s rakovinnými buňkami je ovšem třeba dbát na to, aby se z něj nestal boj proti vlastnímu osudu. Ke každému vyléčení je nezbytná fáze přijetí nemoci, reptání na osud vede opačným směrem. Nakonec jde o to, abychom vitalitě a kreativitě pacienta pomohli na nohy a nepodrývali ji „ocelí, zářením a chemií“. Je-li taková léčba přesto smysluplná nebo dokonce nezbytná, měli bychom v těchto opatřeních vidět pouze možnost k draze vykoupenému získání času a paralelně nebo hlavně ihned poté zavést opatření podporující vitalitu. Metody, jako je Simontonova, jsou např. i optimální podporou chemoterapie nebo ozařování. Ovšem naprosto to neplatí obráceně. Důležitým bodem je dech. Dýchání je komunikace a ta se u rakoviny zhroutila na primitivní a radikální úroveň. Potud e dechová terapie dobrou možností, protože tělo je při ní pokaždé zaplavováno kyslíkem. To je již metoda alternativní medicíny, kterou se léčí rakovina. Je třeba dodat, že u mnoha pacientů s rakovinou je dech jako výraz životního proudu omezen a přitlumen. Se vzrůstajícím osvobozováním dechu roste i šance stát se znovu otevřeným pro životní proud. Mutace na buněčné rovině má svou obdobu v metamorfóze duchovně-duševní složky. Cokoli posiluje vztah k víře a náboženství 80 (religio) a otevírá postiženým přístup k jeho hlubším rovinám, to je možné najít na této cestě. Když naleznou pacienti po nezbytné vzpouře proti své oportunistické společenské hře své skutečné místo a přijmou je z celého srdce, mají v každém případě vyhráno. To pak opět znamená konec všech pokusů o to, že by se člověk rád stal někým zvláštním, konec veškerého egoismu. Pacienti poznávají, že jsou na pravém místě a zajedno se vším. To bude i vysvobozujícím řešením pro rakovinnou buňku: nebude zaujímat své místo z rezignace a nedostatku alternativ, nýbrž přijme toto místo vědomě a pozná svou jednotu s celým tělem. Na této cestě mohou mít rozhodující význam odkrývací směry psychoterapie, za předpokladu, že zahrnují tělo i citovou rovinu a nepohybují se jen v oblasti „myšlení hlavou“. Rozluštění životního vzoru, v němž byla nezbytná rakovina, je velkou šancí. To další je otázka pokory a milosti. Neboť všeobjímající lásku jako klíč k nesmrtelnosti nelze vyrobit a už vůbec ne vynutit terapií. Můžeme se toliko připravit, abychom byli bdělí, když k nám přijde. Někteří pacienti s rakovinou, nemocní na smrt, využili v různých fázích nemoci Šanci otevřít se pro tento velký krok. Ačkoli i oni začali jako normopati, pod tlakem svého obrazu nemoci se změnili v lidi, kteří tím, jací jsou nyní, ovlivňují druhé. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Žiji svůj život, nebo jej nechávám určovat zvnějšku? Riskuji prosazení svých myšlenek, nebo dělám pochybné kompromisy, abych měl svatý klid? Dávám prostor svým energiím, nebo je v každém případě podřizuji předem daným pravidlům a určením? Dovolím si vyjádřit agresi navenek, nebo si všechno vyřizuji v sobě a sám se sebou? Jakou roli hrají v mém životě změny? Mám odvahu rozvíjet se v nových oblastech? Jsem tvořivý? Má komunikace a živá vzájemná výměna hodnotu a místo v mém životě, nebo si nejlépe vystačím sám se sebou? Dovolím si tu a tam vybočit z mezí, nebo je mi přizpůsobení nade vše? Je u mě duševní a tělesná obrana v harmonii, nebo je tělesná obrana oslabena ve prospěch obrany duševní? Jakou roli hrají v mém životě tyto dvě základní otázky: 81 10. 11. 12. 13. Odkud přicházím? A kam jdu? Měla v mém životě někdy šanci velká, všeobjímající láska? Jakou roli hraje v mém životě cesta podle motta: „POZNEJ SAM SEBE — ABYS POZNAL BOHA?“ III. HLAVA 1. Vlasy Vlasy jsou z anatomického hlediska umístěny nejvýše a pokrývají stínovou a odvrácenou stranu naší osobní zeměkoule. V jejich síle a lesku se odráží naše síla a náš lesk. Jsme-li ve formě a zdraví, jsou zdravé i vlasy. Symbolický jazyk obsahuje mnohá témata, jež se týkají vlasů. Jako symbol svobody spoluvytvářely soudobé dějiny. Doba hippies se svými legendami, jež kroužily kolem věku Vodnáře a muzikálu „Vlasy“, názorně demonstrovala vztah mezi nádhernými vlasy a požadavkem svobody. Protipól k hippies věku Vodnáře tvoří vojáci všech dob a států. Jakkoli protikladné jsou ideologie, za něž tyto dvě skupiny bojují, vždy musí v boji nechat své vlasy — v přeneseném i konkrétním smyslu. Všechny regulérní armády jsou jednotné v tom, že svým rekrutům stříhají vlasy, neboť s vlasy je jim symbolicky odebrána i svoboda. U zenových mnichů se setkáváme se stejným fenoménem, ovšem mniši se vlasů vzdávají dobrovolně a vědomě, a zříkají se tím vnější svobody, kterou vlasy symbolizují. Míří k onomu hlubšímu vnitřnímu osvobození v duchovním smyslu, při jehož uskutečnění by byly vnější svobody jen na překážku. Pozorujeme-li však věc s odstupem, zenoví mniši se musí vzdát své vlastní vůle stejně striktně jako vojáci. Na prvním místě je být poslušný, a to by vlastní kučery, symbolizující lákadla vnějšího světa, stály v cestě. Bojovníkům za svobodu, kteří coby za sebe zodpovědné individuality bojují za svou zemi a její nezávislost, vlasy naopak nikterak v cestě nestojí. Jde jim výslovně o vnější, příp. politickou svobodu. Nevolníkům byl naopak symbol svobody v podobě vlastní záplavy vlasů odpírán. Byli nazýváni „ostříhaní“, což ještě dokládá jeden bavorský nářeční výraz. Obsahuje navíc negativní hodnocení, jaké tehdy lidé „bez“ vlasů museli snášet a kterým i dnes trpí někteří „holohlaví“. Vlasy jsou oblíbeným bitevním polem symbolických bojů za svobodu. V Číně ses příslovečnými copy odstraňoval i překonaný 82 společenský řád. Ještě dnes se symbolicky stříhají staré copy. Cop ve své přísné uspořádanosti znamená, že každý pramen má a zaujímá své přesné místo. Samo zaplétání copu je aktem ukáznění. Začíná-li každý den tímto symbolickým sebeukázněním, dostává život svůj spořádaný, ale i pedanticky kontrolovaný rámec. Žádný vlásek tu nemůže jít vlastní cestou, každý pramen je přísně pod kontrolou. Potud je ustřihování copů i dnes ještě pro mnohé dívky aktem osvobození a emancipace. V dřívějších dobách nebyly dlouhé vlasy u žen ani tak symbolem svobody jako spíše samozřejmostí. Potud bylo porušení tohoto pravidla aktem emancipace a žena se tím skutečně chtěla osvobodit od typické ženské role, která u ní nepřipouštěla starost o živobytí, ale ani společenskou zodpovědnost. Bujné kštice generace hippies byly jen slabým blýskáním na časy ve srovnání s bouří, která vypukla, když se první ženy vzdaly svých dlouhých spořádaných pramenů, aby si s pážecím účesem a s vlasy „na kluka“ vydobyly svobody mužského světa. V obou případech šlo o to, aby lidé prosadili své myšlenky, které se zrodily v jejich hlavách, a aby už neskláněli hlavu. Za myšlenkou: „Moje vlasy patří mně“ stálo ještě rozhodnější: „Mám vlastní hlavu a mohu nezávisle rozhodovat o tom, co na ní poroste a co se v ní bude odehrávat!“ Účesy odrážejí duševní postoje. Proto mají umělci často sklony k extravagantním úpravám vlasů, zatímco lidé zavázaní společenským normám mají tendence nosit normované, jednotné účesy bez fantazie. Ještě extrémnější než copy byly drdoly, na něž dnes narazíme již jen zřídka na venkově. Všechno je předem dáno ustrnulou formou, žádný vlásek nesmí přečnívat, svoboda a tvořivost nemají žádné místo ani na hlavě ani v životě. Na druhé straně jsou účesy přívrženců hnutí punk vědomě nošeným znamením, že si osobují všechny svobody a s disciplínou a řádem, symbolizovaným běžnými účesy, nechtějí mít už nic společného. Hlava je tak dobrým jevištěm k tomu; abychom zjistili, co se v tomto životě hraje. Musíme ovšem myslet i na možnost kompenzace. Za doby Ludvíka XIV nebylo pro manufakturního dělníka možné, aby svůj společenský stav vnějškově vylepšil nošením napudrované kudrnaté paruky. Dnes má naopak každý možnost inscenovat na své hlavě své sny, aniž by musely hned odpovídat jeho konkrétnímu životu. Kdo živoří jako šedá myš v šedé kanceláři, může bujnými, nádhernými rezavými kadeřemi poukazovat na to, že na objevení čekají ještě úplně 83 jiná témata. I když to ještě může být vzdálený sen, odpovídající signály už jsou dány. Bujnost kadeří tak může být kompenzací nudného života, ale může už i signalizovat odpovídající nároky na budoucnost. Zvláště nápadný a příznačný je neprožitý sen, jestliže je uměle vykouzlená jak barva, tak forma. Pak chce člověk skutečně dobýt novou zemi. Je-li krása naopak pravá, mluví mnohé pro to, že jde o oblasti, které jsou člověku přirozené a potud se také uskuteční. Další významová rovina vlasů krouží okolo tématu moci. Zde bychom si měli vzpomenout na biblický příběh o Samsonovi, který se svými mocnými vlasy ztratil i odpovídající sílu a moc, nebo na francké krále ve středověku. Jejich neomezená moc a nedotknutelnost se nikoli nepodstatně zakládala na dlouhých vlasech, kterých se nikdy nedotkl nůž. Lidé nejrůznějších kultur si ke svým vlasům rádi přidávají příčesky, aby zvýšili svou „vážnost“. U kultur se symbolickým myšlením to nemusí být ani pravé vlasy jako u našich příčesků a paruk, rádi se zdobí i látkami a cizím peřím. Indiánská ozdoba hlavy se podobá opeření ptáků. Hlava náčelníka orámovaná mocnou ozdobou z peří vyjadřuje sílu, moc a důstojnost stejně jako blízký vztah k nebi. Keltští válečníci sázeli v bitvách na své bojové účesy, U kterých byly vlasy zformovány do působivě čnících útvarů. Jako raná forma tužidla jim sloužila hlína. Vlasy, které takto čněly do výšky, ukazovaly nepřátelům, že jejich majitelům nemohou zkřivit ani vlásek. To, že má demonstrace moci vždy co do činění se strachem, je zřejmé z toho, že i nepřátelům se při pohledu na tyto válečníky ježily vlasy hrůzou. Ptáci se naparují a šelmy ježí srst, když demonstrují svou moc a když mají všechny důvody ke strachu. Lidé si v příslušných obtížných situacích rvou vlasy, což jednak vyjadřuje zoufalství, jednak propůjčuje mocnější vzhled. Když někomu „nezkřivíme ani vlásek“, znamená to, že se nedotkneme jeho moci a důstojnosti. Vjedou-li si naopak dva lidé do vlasů, míří každý z nich k tomu, aby druhého ponížil a přemohl. Soupeř není ani o chlup lepší a ani druhý na něm nenechá ani vlásku. To může vést až k „hnidopišství“ a k tomu, že člověk vždy najde vlas v polévce. Protipól moci vyjadřuje ztráta vlasů. Zajatci a takzvané milovnice nepřátel, ženy, které se spustily s nepřátelskými vojáky, byli stříháni, a tím jim byla odebrána svoboda, příp. jejich ženská moc a síla. Byla jim vypalována znamení a udělovány tresty. Podobně se dříve vedlo „čarodějnicím“, zejména rezavé vlasy byly považovány za znak ženské moci, pomocí které dokázaly ženy zamotat hlavy „nevinným 84 mužům“. Mírnější variantou tohoto násilného počínání je dodnes běžné tahání za vlasy. Kromě aspektu potrestání je při něm bolestivý i poukaz na absolutní bezmocnost. Vytáhl-li učitel žáka z lavice za jeho symbol moci, důstojnosti a svobody, demonstroval tím vlastní moc a bezmoc své oběti. Je-li něco „přitažené za vlasy“, zní to mučivě, pravda je znásilňována a překrucována tak, jak člověk zrovna potřebuje. Vysoké účesy panovnic ve stylu Nofretete spojují téma moci s tématem důstojnosti. Vysokým panovnickým účesem lze ještě více podtrhnout urozený původ. Na určitých plesech dodnes účesy spolu se svými nositelkami usilují o něco vyššího. Kdo si nechává za časových i finančních obětí vyčesávat vlasy do působivých útvarů, chce výše a doufá, že se mu jeho vysoké nasazení, příp. vysoký účes vyplatí. Vysoké nasazení sil a vysoko vyčesané vlasy si jsou velmi blízké a vysoké účesy nezřídka symbolizují odpovídající cíle. V souvislosti s mocí a důstojností hraje svou roli i získání sebevědomí, které pociťuje každý teenager, který si před večírkem pečlivě myje nebo tupíruje vlasy, aby z nich udělal něco víc. Jako přídavek k hlavě zapojují vlasy do hry i kvality Venuše, jsou-li například nabarveny barvou Venuši vlastní, způsobují, že hlava svítí jako maják, nebo staví na odiv svůdně měkkou bujnost lví hřívy. Lokny v sobě mají něco lákavého a uvolněně, hravě lákají ostatní hráče do hry. Kadeřavá hlava s nesvázanými loknami ztělesňuje v pravém smyslu slova „nevázanost“, jednotlivé lokny si totiž visí proti veškerému pořádku svým vlastním směrem. Lví hřívy se nemohou a nemusí česat, stačí s nimi potřást. Odváží-li se někdo takovou divokou šelmu ochočit, mohou dlouhé kadeřavé vlasy svědčit i o měkké přítulnosti. Jejich hedvábný lesk propůjčuje výraz jejich vitalitě. Krásné husté vlasy však mohou ukazovat i opačným směrem, když třeba rovně spadají na ramena, uprostřed rozděleny cudnou pěšinkou připomínající Madonu. V tom je rovněž patrná síla a důstojnost, avšak vedená ve spořádaných kolejích. Vyváženým rozdělením proudu vlasů prosvítá aspekt harmonie. Aby takový účes udělal dojem, k tomu jsou ovšem zapotřebí velmi husté vlasy, neboť lokny přirozeně opticky přidávají na jejich bohatství. Zříká-li se někdo dobrovolně úprav vlasů, je z toho zřejmé, jak málo mu záleží na jeho působení na druhé pohlaví. Mnichům by se to mělo stát lhostejným a vojáci mají oficiálně na programu něco jiného. Ve vojenské službě 85 slouží své zemi, proto musí být ego cvičeno a osobní svoboda i působení musí být ponechány stranou. Problematiku šedivění vlasů probereme na konci u příznaků stárnutí. Pouze postižení mohou sami rozhodnout, zda vnější šeď odráží šeď vnitřní, zda bílé vlasy prozrazují nebo jen předstírají moudrost. Rozhodující přitom je, zda jejich vlasy trpí ztrátou barvy. Trpět znamená vždy to, že něco z vědomí bylo potlačeno do těla, a tedy se ho to nepříjemně dotýká. U uměle barvených vlasů je nasnadě rovina kompenzace. Přívrženci hnutí punk mají pestré účesy zjevně proto, že postrádají onu pestrost v životě. Kdo si na svých jednotvárných vlasech obarví několik pramínků, chce zjevně v jednotvárnosti na (ve?) své hlavě udělat malou změnu. To se může dít jako kompenzace, ale i programově, a pak je to doprovázeno odpovídajícími pokusy o vyjádření této změny i na jiných rovinách. Ve hře barev je nejméně žádoucí střední míra. Tmavé vlasy jsou s oblibou barveny na havraní čerň, středně plavé na slámově blond. Plavovlasý (zlatovlasý) anděl a tajemná, temná noc jsou kmotry. Sklon k vnějším extrémům nezřídka kontrastuje s vlažným postojem v nitru. Kristova věta: „Nejraději bych je vyplivl ze svých úst. Buďte horoucí, anebo chladní!“ se sice jednoznačně vztahuje na duši, jednodušší a pohodlnější však je aplikovat ji na zevnějšek. Vlasy jako přívěšek na kůži jsou konečně i anténami ve službách vnějšího vnímání a bdělosti. Připomeňme si kočičí vousy a jemné chloupky na lidském těle. Člověk bez vlasů tedy nemá vnější antény. U vojáků je symbolická izolace od vnějšího světa, představovaná i kasárnami žádoucí. U zenových mnichů má zatažení vnějších antén při jejich odchodu do odloučenosti kláštera ještě hlubší význam. Konečně chloupky na hrudi a na nohou nechávají probleskovat animálně mužskou symboliku a v dějinách vývoje zaznívat přírodní sílu a zvířecí divokost. Na bradě a na tvářích jsou vousy klasickou mužskou ozdobou. Bradka může zdůrazňovat aspekt vůle a schopnost prosazení, plnovous však tento aspekt přirozeně skrývá, příp. ponechává ve tmě. Zatímco muži si se svými vousy a chlupy rádi zakládají na našem přírodním dávnověku, jsou tyto „doplňky“ pro ženy nesnesitelné. Vousy na dámské tváři a chloupky na hrudi ničí ženské vyzařování a jsou vlásek po vlásku vytrhávány i s kořínky. Upřímná příroda je však tvrdošíjná a nechává mužský porost stále znovu dorůstat. Podobné 86 výpovědi nabité významy mají pro organismus cenu určité schopnosti vydržet. Hirsutismus (nadměrně vyvinutě ochlupení) Vyskytuje-li se silné a typicky mužské tělesné ochlupení u žen, rozvíjí se značně bolestný tlak. Tento symptom dává příliš zřetelně najevo, že zde byly potlačeny do stínu mužské složky, které se odsud pokoušejí získat převahu v těle. Hormonální situace s převahou mužských hormonů odráží fenomén více, než nakolik by ho mohl objasnit její chemický rozbor. Postižené ženy žijí a objevují své nevědomé mužské nároky a duševní složky navenek, na upřímné kůži. Úkolem každé ženy skutečně je objevit a rozvinout svůj mužský pól, který Jung nazval animus. To by se však mělo dít ve vědomí místo v těle. Zvláště v přechodu je tato tematika na řadě, a tak je tato doba předurčena pro projevení znaků tělesné mužskosti, nedostanou-li mužské vlastnosti šanci na duchovně-duševní rovině. Průnik mužské energie, který se projevuje v růstu vousů, znázorňuje nevědomý nárok na sílu vůle a schopnost se prosadit. Husté chloupky prozrazují animální složky. Trpí-li postižení tímto symptomem, znamená to, že příliš málo žijí svou animálně-mužskou část a ona se musí vyjadřovat v těle. Není-li, jak je u mužů časté, ve hře žádné utrpení, odráží zevnějšek nitro. Extrém neomezený pouze na ženský pól by byl takzvaný „chlupatý člověk“, u nějž se animální složka stává prvořadým úkolem integrace. Daří-li se člověku pod psa, znamená to, že skončil úplně na dně. Ve vztahu k evoluční hierarchii se to hodí i na chlupaté lidi, kteří jsou konfrontováni se zvířecí minulostí. Prosadí-li se u hirsutismu vzor mužského pohlavního ochlupení, je zdůrazněn nepřiznaný, falicky agresivní sklon v sexuální oblasti. Další znaky kromě silného ochlupení, jež jsou typické pro mužatky, poukazují rovněž tímto směrem (virilizace z lat. vir = muž). Okolí je většinou ihned jasné, že tato žena je „chlupatý typ“, tj. osoba, s níž se nedá jednat tak jednoduše a s níž si není radno zahrávat. Příznak chce, aby to pochopila i ona sama. Učební úkol tedy nespočívá v boji proti mužskému prvku, nýbrž naopak v jeho uskutečnění ve vlastním životě. Místo toho, aby růst vousů zdůrazňoval bradu, jde zřejmě o to, aby se pomohlo vlastní vůli k jejímu prosazení. Místo toho, aby se žena halila do tlustého kožichu, by bylo smysluplnější zjednat si v přeneseném smyslu ochranu skrze respekt. Místo vnějškového mužského vyzařování zde chce vyrůst 87 vyzařování síly a moci vycházející z hlubokého nitra. Místo toho, aby se taková žena skrývala před světem jako chlupatá bytost, jde právě o to, aby dala celému světu najevo, že se neleká ani mužských záležitostí, případně že dokáže i naježit srst a ukázat, že má ostny (lat. hirsutus = ostnatý, ježatý). V okruhu jejích učebních úkolů je, že se má naučit jisté zarputilosti. Neústupnost a schopnost se vzepřít zdůrazňují vlastní vůli a možnost opozičního chování trvaleji než bradka. Mužský prvek je jedním z obou pólů skutečnosti. Není šance jej odstranit ze světa pinzetou. Jediná možnost je se s ním smířit. Ztráta všech chloupků na těle U pacientů, kteří trpí tímto obrazem nemoci, projevuje organismus, jenž přichází o své vnější antény, radikálním způsobem silnou tendenci k ústupu. Chloupky odumírají od kořínků bez zjevného důvodu a zanechávají postižené doslova holé a nahé. Protože se tito lidé stydí bez chloupků vycházet na veřejnost, vynucuje si příznak často úplnou izolaci. Tím však prosadil ústup, k němuž pacientům vědomě chybí odvaha. Tělo jim tímto příznakem symbolicky ukazuje nevědomý úmysl stáhnout antény a přerušit kontakty s okolním světem a prosazuje toto přání. Postižení se skutečně snad už delší dobu cítí být obnažení, bez ochrany a vydáni všanc, aniž by si to přiznali. Obraz nemoci ukazuje jejich stud ve dvojím smyslu. Naznačuje i nevědomě prožívanou ztrátu tváře, neboť vedle ochlupení pohlaví a podpaždí vypadávají i řasy a obočí. Naučí-li se postižení zakrývat nedostatek pomocí paruky a nenápadné kosmetiky, ztrácí symptom význam, a nestalo-li se nic v nitru, trýznivý tlak s návratem do společenského života opět vzrůstá. Učební úkol je zjevný: Jde o to, aby se člověk stáhl do sebe a aby stáhl i své antény. Je zapotřebí nahé upřímnosti a nechráněné otevřenosti jako u nemluvněte. Kosmetické pokusy o zamaskování jako snaha o umlčení poselství tohoto obrazu nepřispívají k uzdravení. S chloupky se ztrácí i svoboda, totiž možnost volně a nenuceně se pohybovat mezi druhými lidmi. Tak se ztrácí i část vyzařování, a tím i moci nad jinými lidmi, zejména nad druhým pohlavím. Možnost okouzlovat svými řasami a obočím odpadá, neexistující řasy již nemohou svůdně clonit pohled očí. Obraz nemoci vyvolává přirozený stud a ukazuje vlastní nechráněnou situaci. Znemožňuje různé společenské hry, především 88 hru na předstíranou sebejistotu. Je to takřka protipól hirsutismu. Jestliže hirsutismus naznačoval, že je třeba se vědomě probojovat k sile a moci, aby se tělu ulevilo od tohoto úkolu, nutí člověka kompletní ztráta chloupků hlouběji do dětské bezmocnosti. Vypadávání vlasů Opouštějí-li někoho v bezohledné symptomatice vypadávání vlasů významy nabité antény, ozdoby, symboly moci, svobody a vitality, musíme uvažovat o všech výše uvedených tématech. K tomu přistupují symbolické situace, v nichž člověk musí někde nechat vlasy. Byla-li přehlížena nutnost „výměny srsti“ na duchovní a duševní úrovni, je organismus nucen téma symbolicky zobrazit v těle. Protože vlasy rostou na kůži hlavy, bylo by třeba v této souvislosti pomyslet i na symboliku svlékání z kůže, zejména když vypadávání vlasů kráčí‘ ruku v ruce s tvorbou lupů. Had svléká kůži, když je zralý pro novou. Naskýtá se tedy otázka: Nezmeškal jsem snad dobu, kdy jsem měl svléknout starou a nechat si narůst novou kůži? Výrazy jako „nechat někde vlasy“ nebo „peří“, „nechat se oškubat“ naznačují, že člověk musel zaplatit, příp. přinést oběť a dát něco, co rád nebo dobrovolně nechtěl dát. Člověk z toho nevyvázl s nezkřiveným vláskem, nýbrž pěkně oškubaný, jeho slabiny byly odhaleny. Zde se nám vnucuje otázka: Kde a kdy jsem zapomněl zaplatit, příp. přinést nutnou oběť? Učební úkol skrytý zde v aspektu vypadávání vlasů tedy znamená, že je třeba se vědomě zbavit všeho, co je staré a co se přežilo, a uvolnit místo něčemu novému. Je důležité udělat tento krok vědomě, abychom ulevili tělu, které tento krok podniká namísto našeho vědomí. Kromě toho se v tom ukazuje, že dorůstá příliš málo něčeho nového. Úplné vypadání vlasů nás vyzývá, abychom se radikálně, totiž až na kořínky (vlasů), rozloučili se starými překonanými tématy. Jinou možností je přiznat si nastupující ztrátu svobody a akceptovat ji. Ani pak nebude tělo toto téma každé ráno znovu prezentovat na našem polštáři. Kdo vidí svou svobodu v tom, že bude dobrovolně a vědomě dělat to, co je nutné, nemusí se obávat o symboly své svobody. To je zvláště důležité pro období nevyhnutelné ztráty svobody, jako je např. dospívání. Pacienti, kteří přicházejí o vlasy už v pubertě, prozrazují, že se nedostatečně smířili s dospíváním. Raná pleš tak ukazuje dvojí tvář. Na jedné straně působí postižení vnějškově 89 předčasně „zestárlí“, pleš je přece známkou „zralejších“ let. Na druhé straně poznává pohled školený v řeči symbolů i holou hlavu novorozence, zejména když se namísto dorůstajících vlasů tvoří jemné chmýří. Výraz „pleš jako dětská prdelka“ vyjadřuje tento dvojí aspekt. Řešení spočívá v duchovním a duševním dospění ještě i pak, když se už objevila pleš. Nikdy není pozdě zbavit se dětských vytáček, příp. znovu odhalit vlastní dětinskost na vyšší rovině. Jinými typickými obdobími, kdy vypadávají vlasy, je doba krátce před uzavřením manželství, před nástupem do stálého zaměstnání, před přijetím úřední funkce atd. Zde je třeba myslet v zásadě na totéž: Mužskou ozdobu hlavy neohrožuje vědomé zřeknutí se svobody a nevázanosti, nýbrž neuvědomění, které je s tím eventuálně spjato, a pokus nezaplatit za výhody, na něž si děláme nárok. Jestliže se někdo stane úředníkem úmyslně a s vášnivým zaujetím a rád se za to vzdá určitých svobod, jeho vlasy budou v bezpečí. Ohrožen je spíše ten, kdo se cítí jako umělec a má smělé sny, ve skutečnosti však pro svůj strach o existenci vstoupí do stavu úřednického. Za takový chybný krok bude muset zaplatit, např. tím, že mu budou chybět vlasy. Změny v růstu vlasů během těhotenství a po porodu osvětlují totéž téma z jiného úhlu pohledu. Mnoho žen má v těhotenství hustší a vitálnější vlasy, některé však tento přírůstek ihned po porodu opět ztrácejí. V tom je zřejmý aspekt obětování. Aby dítěti darovala život, musí se od něj žena odloučit, a přitom ze sebe něco daruje, tj. dává od sebe něco pryč. Zvláště u žen, které mají problémy s mateřskou rolí a jejím aspektem oběti, se po porodu objevuje větší vypadávání vlasů. Jednak tím přinášejí náhradní oběť ze své hlavy namísto dobrovolné oběti, jednak prožívají v těle i aspekt proměny, který se po narození dítěte nutně dotkl jejich života. U kruhovitého vypadávání vlasů, které se latinsky nazývá Alopecia areata, jde o tutéž tematiku, která se však týká úzce ohraničené oblasti. Úkolem zde je tuto vymezenou oblast najít, zbavit se přežitých struktur a na jejich místo nechat vstoupit nové podněty. Tak je třeba vymezit i vypadávání mužských vlasů na onom typickém místě, které připomíná mnišskou tonzuru. Jde snad o to, aby se člověk přiblížil archetypu mnicha, který přece pomocí své tonzury na místě nejvyšší čakry signalizuje otevřenost směrem vzhůru? Je zde výzva odvrátit se záměrně jako mnich od vnějšího světa a otevřít se více vyšším světům? 90 Podobně lze vyložit takzvané kouty, které člověku propůjčují myslitelské čelo, a zdůrazňují tak jeho filozofický aspekt. I zde se lze jen domnívat, zda se to, co jsme zmeškali v duchovním a duševním vývoji, vyjadřuje na tělesné rovině, nebo zda myslitelské čelo značí myslitele. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.9 Od čela. 637 Ocelivé čelo. 638 Otřelého (vel otrlého) čela. 639 Nevěstčí čelo. Nestydaté čelo. 640 Došel čelem místa. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Trestám se za něco nebo se nechávám trestat? Obětuji svou ozdobu hlavy, znak mé moci a důstojnosti, jako trest? Jestli ano, za co? Zapomněl jsem zaplatit za užívanou svobodu, moc a důstojnost? Kde jsem ulpěl na nezralých dětských představách o svobodě? Přehlédl jsem, že je třeba obětovat staré neplatné struktury moci? Chtěl jsem příliš dlouho nad jim vyměřený čas zachránit přežité struktury důstojnosti a vážnosti? Ztratila se mi při lpění na starých strukturách nepozorovaně skutečná svoboda, pravá moc a odpovídající důstojnost? Kde jsem promeškal čas a nenechal jsem ve svém životě rašit nové podněty a síly? 2. Tvář Tvář není jen částí našeho těla, jíž vidíme svět, je také částí nás samých, kterou svět vidí jako první. Image a vzhled s ní jdou ruku v ruce. Každé navázání kontaktu začíná přes náš zrak. Dnes jsou oči našimi nejdůležitějšími smyslovými orgány. V dávnověku lidstva byl ještě důležitější jemný nos, proto je sídlo čichu v mozku starší a větší. Také ostrý sluch byl důležitý pro přežití, pokud člověka ohrožovala přirozená nebezpečí. Dokonce i chuť, která se mezitím stala téměř luxusním smyslem, mohla rozhodovat o životě a smrti, když bylo třeba oddělit zkaženou potravu od jedlé. Němčina dnes pojmenovává celou 91 tvář (Gesicht) podle zrakového smyslu (Gesichtssinn). Naše hodnocení zraku je podle toho jasné. Zraku patří naše hlavní pozornost. Odhadujeme svět od oka. Ztráta sluchu však na duševní stav působí ještě hůře než ztráta zraku, což nám ukazuje, že v hloubi duše převládá jiné, starší hodnocení. Na tváři se nenacházejí jen nejdůležitější smysly, zrcadlí se v ní i naše smyslnost a odrážejí naše nálady. Je tedy pochopitelné, že jí patří většina naší pozornosti. Snažíme se téměř za každou cenu zachovat si tvář a máme strach, že ji ztratíme. Ačkoli je to jediná část těla, kterou v naší kulturní‘ oblasti světa ukazujeme nezahalenou, je tvář, kterou ukazujeme, jen zřídka naší pravou tváří. V průběhu života si nasazujeme množství masek, abychom nemuseli vydat všanc naši skutečnou podstatu. Jedna z nejrozšířenějších masek původem z Ameriky se u nás těší velké oblibě: Keep-smiling (Vždy s úsměvem!). Lhostejno, co se přihodí, vždy se usmíváme. Nedáváme na sobě znát rozmrzelost a hrajeme tak nečestnou hru. Uzavíráme se zdvořilostí a zbabělostí navenek šťastné, pro vnitřní život však skutečně nešťastné manželství. Přes den se tedy nuceně usmíváme, i když se nemáme čemu smát. Tento rozpor mezi naší pravou a naší zachovávanou tváří je zodpovědný za častou ztuhlost svalů. Asiaté mají ve svém úsměvu ve srovnání s námi ještě něco navíc. Jejich věčně se usmívající tvář říká už jen znalci, co se skutečně skrývá za zářící fasádou. Rubovou stránkou usmívající se tváře je odměřená maska vážné zodpovědnosti, kterou tak rádi nosí politici. Někteří lidé používají své různé masky zcela nenuceně a přeskakují podle potřeby od okouzlujícího až po soucitný úsměv, od významného pohledu až po mnohoznačnou vážnost. Jiní vyměňují celou masku a nasazují podle příležitosti veselou, nebo je-li to nutné, smutnou tvář. Lze se řídit i podle kalendáře a ukazovat nedělní sváteční nebo pondělní ranní tvář. Otázkou „Co to dnes děláš za ksichty?“ někomu eventuálně připomínáme, že tolik upřímnosti je přece jen příliš. O jednom faráři jsem slyšel, že měl různé tváře při křtu, svatbě a pohřbu. Takové profesní masky jsou rozšířené přinejmenším tolik co profesní oděv. U letušek a číšníků patří úsměv k uniformě, soudcové a hrobníci by s touto maskou nepořídili. Herci hrají o sobě neupřímnou hru již opět upřímně, když jdou před představením do „maskérny“ a nechávají se na vystoupení náležitě namalovat. Ve tváři se ukazuje, jak mnoho hrajeme a jaké máme sklony skrývat svůj pravý výraz. Je tolik důvodů pro to, abychom neukazovali svou pravou tvář. 92 Ve společnosti, která si neváží stáří, je mnoha lidem nepříjemné, když se jim ve tváři odrážejí stopy života. Nejraději bychom si nechali odoperovat jizvy, které nám vryl do tváře čas, a někteří plastičtí chirurgové těží z tohoto obchodu se strachem ze stáří. Možnost chirurgicky přikrášlit skutečnost je snad nová, tato myšlenka však vznikla již dávno. Zčásti impozantními metodami se lidé již v dávnověku pokoušeli korigovat formy čela, nosu a dokonce i hlavy. Nikde se člověk tolik nezkrášluje jako ve tváři, neboť nikde není třeba tolik zastírat. Odváží-li se člověk sejmout masku či smýt nátěr, je poctivost, která vyjde na světlo, demaskována. Celé průmyslové odvětví žije z toho, že pomocí kosmetiky nebo solárií atd. se předstírá to, co není, a tají to, co je. Přesto všechno nelze toto vylepšování zásadně odmítnout (jako neupřímné). Záleží na záměru. Posadí-li se člověk do lotosového sedu, vnější a vnitřní skutečnost obecně také nesouhlasí. Dokonalá vnější forma předstírá něco, co vnitřně (ještě) neexistuje. Přesto má smysl provádět tato prastará cvičení, v naději, že to vnitřní se časem vyrovná tomu vnějšímu. Z takového hlediska jsou smysluplné i vědomé kosmetické pokusy. Nauka o fyziognomii poskytuje výstižné obrazy charakteru z výkladu forem tváře. Části této nauky najdeme opět v lidové moudrosti a v nářečí. Patří k sotva vědomému, podvědomému, avšak téměř všemi lidmi používanému pokladu zkušeností a lidského poznání. Všichni lidé ví a cítí, že široké rty odrážejí zvláštní smyslnost a výrazná brada prozrazuje neobyčejnou vůli. Ubíhající čelo ukazuje na menší intelektuálnost než široké, dopředu vyklenuté; malé, hluboce posazené oči naznačují zdrženlivost, zatímco vystouplé oči Basedowovy choroby v sobě mají něco všetečného a současně vylekaného. Nevědomý výklad vzorů tváře pokračuje v každodenním životě. Rozhoduje, zda je nám nějaký člověk sympatický nebo nesympatický. Také nálada se nám spontánně odráží ve výrazu tváře a opět nevíme, jak k tomu dochází. Při takové upřímnosti na jednom místě a tolika pokusech ji přikrášlit nemůže udivovat, když příznaky viditelně a zčásti bolestivě maří toto zastírání skutečnosti. Témata upřímnosti vyjadřuje organismus nejvíce právě ve tváři. Když pomocí triků skrýváme to, co máme vepsáno ve tváři, použije osud tvrdší tužku, aby vyryl své znaky do matrice skutečnosti, v tomto případě do pleti naší tváře. 93 Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.6 Od tváře. 611 Tvář zvrasklá, mnohého povědomá. 612 Nestydaté tváři. Červenání Dříve, než dojde k bolestivým a zohavujícím odkazům, má osud k dispozici jemnější signály. Časté červenání je fenomén, který chce přivést do vědomí postiženého téma, vůči němuž se uzavírá. Situace má v sobě něco teatrálního. Většinou jde o neslušné téma, které např. v podobě vtipu krouží prostorem. Postižení se pokoušejí téma ignorovat a např. dělat, jako by vtip vůbec nepochopili a jako by s tím každopádně neměli nic společného. Zatímco by se nejraději propadli a stali se neviditelnými, jejich upřímná pleť (tváře) svým zčervenáním oznamuje, že právě oni s tím mají co do činění. „Svítící červená žárovka“ na sebe magicky přitahuje pozornost. Čím víc se její vlastník ježí proti tomuto poznání a pokouší se kličkovat, tím více jeho tvář červená a rozpaluje se. Podobná majáku ohlašuje trapnou pravdu. I samo téma je naznačeno v této „červené lucerně“, která přece i ve vnějším světě oznamuje před dotyčnými podniky stejné poselství. To, co postižení nechtějí vzít na vědomí, je při pohledu na pleť jejich tváře nepřehlédnutelné. Učební úkol je jasný. Teprve když je člověk ochoten uznat pohrdané téma a přiznat si svůj vztah k němu, teprve pak červený signál zhasne. To, co prožíváme jako normální a přirozené, nám nemůže vehnat do tváře červeň ostychu. Je-li konkrétně možné, aby člověk dokonce sám vyprávěl odpovídající vtip, pak je téma integrováno a kontrolka zůstane vypnutá. Oblast, která byla dříve provázena strachem a pocity trapnosti, nyní může být otevřeně a vesele prožívána a integrována do života. Potud je také zdánlivě tak malý a neškodný symbol schopen odhalovat velké učební úkoly. Otázky 1. 2. 3. 4. Které oblasti života mi jsou trapné? Za co se stydím? Ke kterým myšlenkám a pocitům se nemohu přiznat? Jakým situacím se chci v každém případě vyhnout? Co bych se mohl a měl právě v těchto situacích naučit? 94 5. 6. Co pro mě znamená stát na veřejnosti a ve středu pozornosti? Jak bych mohl téma erotiky přemístit z hlavy do srdce a oblasti genitálií? Neuralgie trojklaného nervu neboli bolesti nervů v obličeji Trojklaný nerv je pátý z 12 mozkových nervů a mimo jiné je příslušný pro citlivost obličeje. Má tři větve. Horní větev zaopatřuje čelo, střední oblast horní čelisti, dolní nerv pak partii dolní čelisti. Výraz neuralgie označuje bolestivé vzruchy v oblasti rozšíření nervu, jejichž příčiny nejsou medicíně u neuralgie trojklaného nervu známy. Fenomén působí na život postiženého skutečně velmi bolestivě. Bolesti zpočátku nastupují většinou v záchvatech a často jen na jedné straně. Mohou postihovat jednotlivé větve nervu, ale i několik jeho větví, a přecházet do trvalé chronické bolesti. Pacienti si pod vlivem velkých bolestí vždy bleskově nebo neustále uvědomují svou tvář. Rychle se rozvíjí přecitlivělost (hyperestézie) pleti se zvláštní bolestivou citlivostí v místech výstupu nervů. Pacienti se nejen necítí ve své kůži, ale za jejich maskou je jim do pláče. Je jim nevýslovně zatěžko zachovat si tvář. Někdy to dojde tak daleko, že jinak dobře střežené rysy se rozjedou a objeví se bolestí zkřivená grimasa. V takových situacích, kdy svaly reagují současně a postižený má ztrhané rysy, mluví medicína o tiku doloureux, bolestivém tiku. K němu se přidává intenzivní zčervenání obličeje, pocení a slzení. Pacienti dělají dojem, jako by jim bylo současně do pláče, křiku a zuřivosti, jako by se přímo blížil záchvat zlosti nebo každopádně výbuch, který nahání strach. Komu hrozí, že se kvůli bolestem přestane ovládat, ten se již nemůže uvolněně dívat druhým lidem a konečně i světu do tváře. Kroutí se bolestí a nabývá spíše podoby ubohého červa než podoby vzpřímeného Člověka. Bolestí zkroucený postoj a zkřivená tvář poukazují na něco, co je v pozadí. V hloubi něco nesouhlasí, věci již nejsou rovné, nýbrž právě pokřivené a ohnuté. Tam, kde bolesti hrají takovou ústřední roli, není daleko téma agrese. Pacient s neuralgií trojklaného nervu se cítí bitý a skutečně je v situaci člověka fackovaného osudem. Výbuchy zlosti v důsledku bolesti odkazují u postižených rovněž na agresivní problematiku. Lékařsky není prokázáno, do jaké míry by se měla symptomatika bolesti lepšit vyřazením agresivních podnětů. Symbolicky je však vztah mezi bolestí a agresí zjevný, obojímu totiž vládne tentýž bůh války 95 Mars. Mnoho pacientů má pocit, že uvolnění agrese by jim přineslo úlevu. Z terapeutického hlediska je v takové situaci zajímavé, jakým směrem by agresi uvolnili. Komu by měly facky patřit spíše než jim? Zadržované údery skutečně někdy dopadají zpět na svého původce. Kdo se neustále drží a zachovává si tvář, musí počítat s tím, že situace se obrátí proti němu a že vyprovokuje zpětné údery. Všechno, co Člověk zadržuje, u něj samozřejmě stále zůstává. Potud je zvláště nepříjemné zadržovat něco tak nepříjemného, jako jsou rány. Jak zle dělá tento stav pacientovi, to na něm vidíme, když se jako spráskaný pes vleče kolem a hodnověrně ujišťuje, že to už nemůže déle vydržet. To ale znamená, že se už nesnese s těmito bolestmi, příp. agresemi. Řešení je tam, kde se už nedokáže udržet. Jeho rozbolavělá tvář již takřka hoří touhou po vybití a uvolnění. Vnějškově to na ní přitom často není vidět, svaly obličeje ještě drží formu a dál dělají, jako by se nic nedělo. Pacient však tento pocit v hloubi za touto maskou již nemůže snést. V útoku bolesti, který je vždy i pacientovým útokem, se pak fasáda viditelně zhroutí a on nemůže jinak, než si takto ulevit. Obraz nemoci mu takřka brání v tom, aby svou agresi ještě déle zadržoval a zachovával navenek formu. Nutí ho totiž, aby byl útočný a vykřičel ven všechno, co ho v jeho nitru bolí. Musí svému okolí sdělit, jaká pekelná muka prožívá. Ať se nahlas roznese, jaké utrpení představuje život za maskou a že on v tom dál nebude pokračovat, protože to nemůže vydržet, aniž by kolem sebe nemusel tlouci. Je třeba se konfrontovat s těmi, které mají jeho údery skutečně zasáhnout, to požaduje jeho palčivě bolestivé čelo. Vybití agrese je však úlevou jen tehdy, když se děje s jistým uvědoměním. Nespokojená podrážděnost, která se vybíjí při každé příležitosti a která se často dále rozvíjí v obraz nemoci, není žádným řešením. Pouze upřímně ukazuje, kdo ve skutečnosti bydlí za touto fasádou. Přecitlivělost pleti tváře a vyvolání útoků bolesti již bezvýznamnými podněty prozrazuje citlivku, jejíž mimika je nevědomými agresemi mučena upřímněji než ona sama. Červenání tváře, pocení a slzení i skutečnost, jak málo stačí k vyprovokování bolesti, jen upevňuje dojem, že jde o člověka vyprovokovaného a podrážděného do nejzazších mezí, který si svou situaci nepřiznává. Místo toho musí výbušnou situaci ztělesnit jeho tvář. Pacient tak sám velmi zřetelně říká, co se s ním děje: Potřebuje všechny své síly, aby se 96 udržel a nerozkřičel, a tyto síly někdy při takovém namáhavém úkolu umdlévají. Skutečnost, že nejčastější, takzvanou hlavní formou, bývají postiženy především ženy nad 50 let, dobře zapadá do tohoto obrazu. Pro ženy je ve společnosti orientované na výkon, v níž dominují muži, těžší ukázat svou pravou tvář a projevovat agrese, které vlastně nemohou nechat na sobě ulpívat. Ze strachu, že by pak byly odsunuty stranou, mají sklon k postoji „vždy s úsměvem“ i tam, kde je jim vnitřně do pláče a křiku. Stane-li se v pokročilém věku toto zadržování nesnesitelné, dopřávají si místo vnějších záchvatů zlosti vnitřní záchvaty bolesti, které se nezřídka projevují viditelně. Lékařské označení „hlavní“, které často uvádí diagnózy nevysvětlených příčin, jako například i diagnózu odpovídající hypertonii (vysokému tlaku), nechtěně zapojuje do hry jistou upřímnost. Symptomatika je pro postiženého skutečně hlavní, je to totiž jeho jediná šance vyjádřit to, co by ho jinak tísnilo. Místo bolesti ještě výpověď zesiluje: Čelo je přirozené místo konfrontace (lat. frons = čelo) a sebeprosazení. Kdo chce prosadit vlastní hlavu, jde třeba hlavou proti zdi. V čelistech jsou umístěny zuby, které v přeneseném smyslu používáme, chceme-li se něčím prokousat nebo ukázat zuby. Když u neuralgie trojklaného nervu bolí oblast čelisti, je ve hře kousnutí až po kousavé poznámky. Nikoli zatnuté zuby, nýbrž zuby agresivně vyceněné. Čelisti téměř volají po pohybu. Místo abychom si nadále nechávali „dávat přes hubu“, je na řadě začít „kousat kolem sebe“. To se však má dít vědomě a na správných místech, jinak to přinese v nejlepším případě zpracování problému, nikoli však vyřešení symptomatiky a konfliktu, který je jejím základem. Návrhy školské medicíny na léčbu jsou příznačně neméně agresivní. Pokoušejí se ovšem směrovat agresi dovnitř, a tím dále spíše ponurou formou proti pacientovi. Potlačování bolesti pomocí těžkých léků proti bolestem se ubírá tímto směrem. Nasazením psychofarmak se tak či tak již umlčená psýché ještě více omezuje, aby pacienti nenarazili a nikdo se nad nimi nepohoršoval. Je to zoufalý pokus zabránit výbuchu v nesnesitelné a po upřímnosti volající situaci. Ještě upřímnější je chirurgie jako poslední prostředek. Při násilném přeříznutí nervu je citelná nezbytná útočnost a dokonce násilí. Elektrokoagulace gasserského ganglia zachází ještě dále. Při 97 impozantním léčebném zákroku se elektricky se škvaří toto nadřazené nervové centrum, z něhož trojklaný nerv vychází. Ani nejpečlivěji volený vědecký jazyk nemůže skrýt příslušné téma: Jde o agresi, která za do nebe volajících bolestí - nutí k výbuchu a vyžaduje radikální přerušení nebo smělý postoj, který bere život útokem. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.13 Od zubů. 658 Řídké má zuby. 659=587 Za zubůtě se chleba najísti. 660 Div sobě pysků neuhryze. 661 Kdo dal zuby, dá i chléb. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Jakou bolest mám vepsánu ve tváři? Kde je narušena má citlivost? Co brání tomu, abych se cítil dobře ve své kůži? Jaká pokřivení, jaká ohnutí musím přehrávat? Jak se nazývá to, kvůli čemu nesmím dát najevo svou rozmrzelost? Co mě hluboce dráždí a provokuje? Komu patří zadržované rány, které mě pálí na tváři? Co mi brání v úderu? S čím se mám konfrontovat? Kde mi chybí sebeprosazení, kde vyceněné zuby? Na co chce útočit má zadržovaná energie jako první? Paréza lícního nervu neboli obrna obličejového nervu Lícní nebo obličejový nerv je sedmý mozkový nerv příslušný pro zajišťování pohybu obličejových svalů. Jeho úkolem je umožňovat projevy mimiky od vraštění čela přes zavírání očí a krčení nosu až po protahování úst. To, čím je Trojklaný nerv pro obličejové vjemy, tím je lícní nerv pro pohyby a výraz tváře. Při jeho ochrnutí je postižena stejná oblast jako u neuralgie trojklaného nervu, namísto vnitřních vjemů je však nyní v centru vnější výraz. Existují ovšem i plynulé přechody. Stejně jako může dojít na vrcholu bolestivého záchvatu u neuralgie trojklaného nervu ke křečovitému stažení obličejových svalů, u obrny lícního nervu se někdy vyskytují poruchy vjemů, především v oblasti tváří a uší. Přitom může dojít k takzvané hyperakusis, extrémní citlivosti na zvuky. 98 K typickému obrazu parézy lícního nervu, která se většinou objevuje jen na jedné straně, patří svěšené dolní víčko, neschopnost úplně zavřít oko na postižené straně, nemožnost svraštit čelo, eventuální zmizení nazolabiální (nosoretní) rýhy mezi nosem a koutkem úst a rozdílná šířka štěrbiny mezi očními víčky. Zdravotní stav pacientů je narušen především kvůli jejich chorému vzhledu. Protahují tvář, nemohou se už vnějškově ovládat a v hlubší vrstvě jejich vnitřní podstaty probleskuje trhlina. S parézou lícního nervu je těžké dělat bezchybný nebo alespoň dobrý dojem. K tomu se často druží nanejvýš nepříjemné poruchy sekrece slin a slz, poruchy chuti na předních dvou třetinách jazyka a citlivost na zvuky. Navenek nejnápadnější je porušená symetrie polovin tváře. Každý člověk má nestejné poloviny tváře, ale tento rozdíl je na první pohled sotva patrný. Rekonstruujeme-li ovšem fotograficky tvář ze dvou levých nebo dvou pravých polovin, zůstaneme udiveni, jak zřetelně jemná a měkká je levá ženská vůči pravé mužské polovině. Potud má každý člověk dvě tváře. U parézy lícního nervu to je viditelné děsivým způsobem, protože postižená strana tak zjevně vypadává z rámce. Ochrnutí ukazuje hlubokou rozervanost duše. Na jedné straně mají postižení jako obvykle všechno pevně v rukou a velmi si cení své fasády, na druhé straně překvapivě věší hlavu. Zhroucení vnější fasády hovoří i o zhroucení niterném. Toto nepřiznané rozpolcení je ztělesňováno obrazem nemoci. Zejména aspekt svěšené hlavy, který se tak málo hodí k jejich nedotčené straně a k podstatě obrácené navenek, vyžaduje veřejné projevení, a toho se mu dostává v obrazu nemoci. V jejich nitru žijí dvě duše a najednou se také dívají z jejich tváře. Spořádaná, pevná strana, která dosud mohla reprezentovat celek, dostala naprosto nevychovaného společníka, který už nebere žádné ohledy na celkový dobrý dojem. Je to poměrně sešlá strana, která je nyní více vidět a která demonstruje svou netečnost vůči pevné straně tváře. Zřídka kdy se stín dostává na povrch tak zřetelně. Kdo si nepřizná svou základní potřebu netečného klidu a uvolnění, musí počítat s tím, že tato potřeba klesne do stínu a zobrazí se na tělesné scéně. Pak se ve své nevyřešené formě dívá člověku do očí z každého zrcadla. Ochrnutí je karikaturou uvolnění, z uvolněné netečnosti, která propůjčuje tváři vzhled něčeho sklíčeného a neuspořádaného, se stávají svěšená víčka. Nemocná strana demonstruje všem viditelný pocit lhostejnosti, jako by říkala: „Jste mi všichni ukradení!“ V bavorském společenském způsobu existuje gesto, 99 které přesně vyjadřuje tento stav: Člověk si prstem stáhne dolů jedno oční víčko. Pacienti s parézou lícního nervu žijí neustále na jedné straně tohoto výrazu. Vymazaná rýha mezi nosem a koutkem úst, která u pacientů s žaludečními obtížemi naznačuje trápení a užírání se svými emocemi, demonstruje u obrny lícního nervu, jak daleko je tato pacientova strana vzdálena tomu, aby se dále ovládala. Hodí se k tomu i to, že již není možné svraštit čelo. Tato část osobnosti má dost hloubání. Svěšený koutek úst chce nakonec říct, že už to tady člověku stačí, náladu má mrzutou až uraženou, jen ať to klidně všichni vidí. Protipól hry „vždy s úsměvem“ je dosažen. Tento koutek úst se již nechce zvednout, aby předstíral úsměv v neveselé situaci. Oko se již úplně neotevře, jako by nebylo na co se dívat a jako by se taková otevřenost nevyplatila. Nejde však ani pořádně zavřít, jako by pacient tak jako tak nemohl nalézt klid. Úplně ochablé a uvolněné prodlévá v této vlažné střední pozici. Je však nebezpečí poškození rohovky vysycháním, a proto lékaři zavazují toto oko takzvaným kruhovým obvazem, a tak z pacienta pro jeho ochranu nepřímo dělají jednookého. V případě vyschnutí rohovky hrozí kromě definitivního vidění jen na jedno oko navíc i ztráta prostorového vidění, a tím dimenzionality. Pohled by se zploštil. Tento smutný výraz ještě podtrhuje velká slza, která neustále visí na kraji oka. Tato pacientova strana říká, že je jí do pláče. Že jí už nechutná život, dokazuje vymizením chuťových vjemů. Kdo už necítí žádnou chuť, tomu chutná všechno stejně fádně. Přecitlivělost sluchu naznačuje, že okolní zvuky jsou pociťovány jako příliš pronikavé, a tím rušivé. Z toho všeho vyplývá obraz rezignace. Jedna polovina už nic nechce. Vzdala všechny snahy o to, aby se ještě déle namáhala, a nechává své rysy povolovat a zjev rozpadat. Za tím vším hrozí strašák rozpadající se osobnosti. V disproporci mezi stranami se toto strašidlo objevuje jako něco třetího, ještě upřímnějšího. Dosavadní maska se křiví v úšklebek. Napůl zavřené oko dělá dojem jednookého, škleb, který vzniká z pokusu udělat z rozjetých rysů usilovnou kontrolou pokud možno to nejlepší, připomíná nějakou lest. Kanoucí slina je připomínkou chtíče, slintání a nepřiznané žádostivosti. Z okouzlujícího úsměvu se stává bezmála satanský úsměšek. V těchto dvojznačných a pochybných rysech jako by se zřetelně odrážel výraz Satana, pána dvojnosti. Pošklebuje se spořádané měšťácké existenci postiženého. 100 Učební úkol má pacient vepsán ve tváři. Měl by si jej pouze přečíst před zrcadlem a přiznat si, že má dvě různé stránky. Musí pouze uznat onu stránku, kterou dosud ignoroval, a integrovat ji do života. Nevědomá rozervanost znamená, že je nutné přijmout projevenou disproporci mezi vnějším zdáním a vnitřní skutečností. To je v době, která tak ráda kritizuje, nesnadný vnitřní úkol, který však není možné obejít. Kdo má ztrhanou tvář, ten se cítí celkově ztrhaný a pranýřovaný. Trhlina je nepříjemná a bolestivá jen tehdy, když je na ní něco pravdy. Disharmonie tváře je vyrovnáním navenek demonstrované zdánlivé harmonie. Pro postižené je zvlášť těžké si přiznat, že skutečná harmonie vyrůstá z války a míru. Teprve ochota ke konfliktu umožňuje dosáhnout míru. Kromě toho je třeba si všimnout, která strana je ochrnutím postižena, zda levá ženská nebo pravá mužská. Symptomy objasňují jednotlivé aspekty odpovídajících učebních úkolů. V povislé tkáni se somatizuje potřeba uvolnění a klidné netečnosti. Místo toho, abychom všechno řídili a kontrolovali, je důležitější nechat věcem volný průběh. Ochablá strana nepředstavuje nic jiného než ztrátu kontroly. Smutný výraz tváře hovoří o touze temnější stránky osobnosti, abychom ji rovněž brali vážně. Mimika je vykolejená jen z pohledu oné stránky, která přísahá na Keep smiling. Doba kdy jsme si hráli na schovávanou za neporušenou fasádou, je pryč. Jde o to, abychom i v přeneseném smyslu ukázali svou pravou tvář a projevili upřímné rysy druhé stránky duše. Stejně jako mimické svaly vypověděly službu v zastírání skutečnosti, stejně tak je třeba začít hrát na upřímnou strunu i ve svém nitru. Teprve když ji uznáme a přijmeme, uleví se svalům v obličeji. I démon ztratí moc, když je poznán. Terapie školské medicíny nemůže proti tomuto upřímnému dramatu mnoho namítat. V akutní počáteční fázi předepisuje často kortizon k potlačení procesu, přičemž je většinou nejasné, o jaký proces jde. Nejčastější forma se zde neoznačuje jako podstatná, nýbrž jako idiopatická. To však znamená tolik co „trpící sama ze sebe“. Jinak se doporučuje, aby byli pacienti v klidu, šetřili se a odbourali stres. Jinými slovy; aby jednou pořádně vypnuli. Z bezmocnosti medicíny se tak jednou stává užitečný terapeutický přístup. Obraz nemoci sám od sebe dělá mnoho pro to, aby byl zahájen léčebný program, notně totiž postiženému znepříjemňuje vystupování na veřejnosti. Každý se ho bude ptát, co se mu stalo, a nikdo mu 101 neuvěří, když bude tvrdit, že „nic zvláštního“. Pod tímto tlakem je pak i prognóza většinou opravdu dobrá, jevy ochrnutí se obvykle stahují zpět v té míře, v jaké pacient od zobrazovaného dramatu uleví tělu a zatíží jím svou duši. Ve fázi regenerace se ovšem mohou vynořit problémy, jsou-li uvolněné energie vedeny špatným směrem. Zvláště nápadný je fenomén záchvatovitých krokodýlích slz. Vrostou-li vlákna obličejového nervu při svých snahách o regeneraci po obrně do slzní žlázy namísto do příušní žlázy, pak pacientovi při každém skousnutí přetékají oči slzami. Když by se mu měly v ústech sbíhat sliny, tvoří se místo nich velké krokodýlí slzy. U jídla, aktu přivtělování světa, je pacientovi do pláče, tj. jeho neprožitý smutek a vůbec jeho potřeba nechat přetékat svou duši se mísí s každodenním přijímáním potravy. Ukazuje se, že má stále ještě dost světa, sotva jej vpustí do sebe, již je mu do pláče. Otázky 1. 2. Kterou stránku svého života zanedbávám? Kde jsem v životě rezignoval a kde věším hlavu? Kde si něco odepírám? 3. Kde jsem si hrál na schovávanou za zdánlivě neporušenou fasádou? Jak dalece překrucuji skutečnost? 4. V čem mi brání, k čemu mě nutí zhroucení této fasády? 5. Kde trpím poruchami a pochybeními chuti? Kam se nechci dívat? 6. Kde příliš kontroluji kvůli harmonii? 7. Kam jsem se dostal ve své jednostrannosti, kde mi hrozí, že můj život vykolejí na základě vnitřní rozervanosti? 8. Co mě v životě uráží? Čím já urážím život? 9. Jak dalece mi chybí klidná netečnost, uvolnění a odevzdanost? 10. Která druhá stránka proráží v mé tváři? Přecitlivělost na zvuky by byla dobrým ukazatelem, abychom se vyhnuli takovým pochybením. Způsobuje, že postiženému se okolí jeví nesnesitelně hlučné, a podporuje tak jeho tendence k ústupu. Současně však zjemňuje jeho sluch a naznačuje tím, že bude více naslouchat a bdít. Doba ústupu je ideální příležitostí, aby člověk nechal hlasitě znít vlastní vnitřní hlas a našel v sobě novou harmonii. 102 Růže ve tváři Pod tímto obrazem nemoci chápeme herpes, který se objevuje v obličeji, onen obraz nemoci, která je známější pod názvem pásový opar*. Extrémní bolesti jako u neuralgie trojklaného nervu se při něm spojují se zřetelně viditelnými vnějšími znaky, i když zcela jiného druhu než u parézy lícního nervu jde o druhotnou infekci s virem varicela, který u první infekce způsobuje plané neštovice. Prakticky každý nosí v sobě tento virus, vyskytuje se téměř u 100 procent obyvatel. Plané neštovice jsou neškodnou, ale extrémně nakažlivou dětskou nemocí. K přenosu nedochází jen kapénkami, nýbrž i vzduchem. V okruhu až dvou metrů kolem nemocného se ve vzduchu vznášejí původci nemoci a mohou být dále zaneseni větrem. Proto se tato nemoc v němčině zývá větrné neštovice. Vnějškově se tento obraz nemoci prakticky vždy dobře překonává, původci nemoci však už neopouštějí tělo, nýbrž se pevně usazují v zadních kořenech míšních nervů. V samotné oblasti hlavy tak je 24 takových možností „zaparkování“ které odpovídají 12 párům mozkových nervů, a proto by s infekce teoreticky mohla objevit všude. V praxi však má virus již své dané záliby, a tak bude napadat na tváři především pleť, vzácněji ucho a ještě vzácněji oko. Věk, kdy je jím člověk nejvíce ohrožen, je mezi 50 a 70 lety, ale může jím být postižen i v jakémkoli jiném stáří. Průběh je jedním z typických zápalů. Vzniku vyrážky předcházejí většinou silně palčivé a táhlé bolesti. Následně se dělají puchýřky, striktně omezené na oblast, kudy vede postižený nerv, a téměř vždy jen na jedné straně. Jen velmi zřídka dochází k oboustrannému postižení nebo rozšíření na dva či více nervových segmentů. Puchýřky naplněné tekutinou nakonec zasychají a korovatí, většinou nezanechávají jizvy. Tím však ještě nemusí být záležitost vyřízena, virus nadále dokazuje svou zákeřnost. Někdy ještě rok nebo dva po odeznění projevů na kůži o sobě dá vědět silnými bolestmi a krajní citlivostí. Protože každá část kůže je zásobována nervy, má obraz nemoci svobodou volbu, aby zasáhl každý nerv na jeho nejcitlivějším místě. Typické situace, kdy onemocnění vypukne jsou období ochablé obranyschopnosti v důsledku těžkých infekcí, jako je zápal plic, tuberkulóza, nebo i v duši cukrovky, dále vysilující choroby, jako je rakovina, ale těžkých otrav nebo zhroucení imunitního systému u 103 AIDS, leukémií nebo moderních forem léčby, které sází na potlačování imunity jako např. u transplantací orgánů. Zhruba polovina pacientů kteří potřebují transplantaci kostní dřeně k léčbě své leukémie, dostává infekci pásového oparu. Potud vytvořila moderní medicína výhodné podmínky pro její šíření. I školská medicína poznala, že vedle oslabení tělesné imunity hraje u tohoto obrazu nemoci rozhodující roli duševní situace. Jako příčina se uvádí stres. Ovšem pouze přetěžující stres je nebezpečný. Stres ve smyslu požadavku a výzvy znamená pro organismus spíše podporu obranyschopnosti. Při přetěžování se však pacient pokouší chránit tím, že se vůči dotírající okolní situaci uzavře. Tím přinutí tělo, aby se otevřelo místo něj, a podkopává svou odolnost. Pacient s růží ve tváři je vykreslen svým symptomem. Růže kvetoucí uprostřed jeho tváře jemu i jeho okolí oznamuje, že se zde něco rozvilo a prorazilo. Virus, který trpělivě a zákeřně číhal, využije situaci celkové slabosti, aby přednesl své požadavky. Téma se nazývá konflikt, neboť základem pásového oparu, který již sám symbolizuje konfliktní stav, je opět konflikt, jak ukazují hlavní choroby prehistorie. Dlouho odkládané vypořádání si zjednává pozornost s pomocí cizích vojsk, k nimž se připojuje. Stejně jako u neuralgie trojklaného nervu promlouvá problematika agrese, jako u parézy lícního nervu jde o téma znetvoření, příp. zobrazení zcela jiné skutečnosti z hlubin duše. Vedle charakteru časované bomby je zde zdůrazněna problematika obrany a schopnosti klást odpor. Primární onemocnění, které infekci pásového oparu předchází, již naznačuje velký duševní odpor. Není-li na první pohled patrné, co je příčinou oslabené imunity, bude školská medicína pátrat po skryté chorobě, jako je chronické zánětlivé ložisko nebo neodhalený karcinom. Když se ani tak nic nenajde, můžeme vycházet z toho, že duševní odpor proti ústřední oblasti života je velmi silný a stačí k tomu, aby oslabil tělesnou obranyschopnost do té míry, že může zaútočit číhající virus pásového oparu. Obraz nemoci demonstruje, že člověku šlo před delším časem něco na nervy a dostalo se mu to pod kůži, a nyní se to opět tlačí na povrch. Tím nejbolestivějším a nejobtížnějším na tom je ono rozvíjení a vyrážení. Odpor proti tomuto procesu a strach z něj se somatizuje v palčivé a bodavé bolesti: a stísňujícím pocitu napětí. Je-li bariéra proražena, puchýřky většinou během dvou nebo tří týdnů zasychají a 104 hojí se. Vyrážka člověku vyráží právě na jeho momentálním slabé místě, v případě růže ve tváři přímo na obličeji. Jako když člověk dostane facku, pálí jen jedna postižená tvář. Vyrážka se však může objevit i na nose, na uchu nebo na oku. Zvláště na posledně uvedených místech jsou vyrážky někdy tak zlé, že člověk na tuto stranu přestává slyšet a vidět. Zatímco na čele a tvářích se cítíme být „jen“ znetvoření, poznamenaní a zasažení, může nanejvýš nebezpečný herpes rohovky zasáhnout postiženého slepotou a herpes ucha hluchotou. Nejhorší je snad to, že tyto údery přicházejí, když je člověk již těžce zasažen v jiném ohledu (primární onemocnění). Jistá zákeřnost je zde vždy, když si uvědomíme, že viry dlouhá léta číhaly na tento okamžik oslabení své oběti, aby pak zezadu udeřily na kořeny nervů. Dříve mělo onemocnění název „Ignis sacer“, svatý oheň nebo divoký oheň. Léčilo se magickými prostředky, protože člověk v něm spatřoval znamení vyšší sféry. Choroba je skutečně znamením jiné, i když vlastní vnitřní roviny. Divoký a dosud nikdy neprojevený hněv hoří ve tváři postiženého Takový plamenný hněv může samozřejmě způsobovat ze člověk je slepý i hluchý a každopádně nevzhledný. Že v takových znameních spočívá i šance na transformaci, může být patrné z toho, že existuje i svatý hněv, že Kainovo znamení v sobě nezahrnovalo pouze poznamenání, ale znamenání, a přivedlo svého patrona na cestu vývoje. Také ve výrazu růže ve tváři jsou obě možnosti těsně vedle sebe. Rozkvétání růže jako obraz krásy, který se objevuje v ohnivých růžích pozdní gotiky, a v symbolice červené růže jako takové, která může do našeho masa zatnout své trny jako znamení boha války Marta, stále je vsak spojena také s Venuší, bohyní lásky. Za výbuchy hněvu může hořet ohnivé nadšení a žhavá láska, ale stejně tak i plamenná zlost. Učební úkol postižených spočívá v tom, aby se skutečně rozvili ba rozkvetli, aby druhé, stejně tak skutečné jádro jejich bytost vyhnalo květ, a aby prostě projevili, co jimi hýbe v nejhlubším nitru. Nyní chce být osvobozeno to, co dosud drželi zpátky a nechávali dřímat v hloubi své duše. Zda je jejich hněv svatý nebo profánní, pomsta čerstvá nebo prastará, všechno ustupuje do pozadí před nutností, aby to projevili Právě toto vzplanutí a otevření může uvést do pohybu nezbytnou energii, aby se člověk vrhl na onu druhou problematiku obrany, která se projevuje v primární symptomatice. Je zapotřebí redukovat duševní odpor vůči choulostivému tématu, nikoli tělesnou obranyschopnost. 105 Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.5 Od hlavy. 602 Kolik hlav, tolik smyslů. 603 Div hlava na mně. 604 Div z sebe hlavy neztrhne. 605 Není hlava co jazyk bukov. 606 Hlava bez mozku. 607 Jest své hlavy člověk 608 Co hlava, to rozum. 609 Hlava živá kloboučku dobývá. 610 Já tomu nevím jak hlavy zlomit. Otázky 1. 2. 3. Jaký konflikt mám vepsán ve tváři? Co mi šlo na nervy a co se mi dostalo pod kůži? Jaký strach mě duševně tak uzavírá, že se musím tak dalece otevřít tělesně? 4. Kterou oblastí života, kterým tématem jsem přetížen? 5. Co mi kvete ve tváři, co nemohu neskrývaně vyjádřit? Co chci a musím v sobě rozvinout a vyrazit ze sebe? 6. Čím jsem poznamenán? Čím vyznamenán? 7. Jaké časované bomby jsou v mém duševním zázemí? 8. Co vypovídá růže v mé tváři o slabých místech v mé duši? 9. Prošlo mi něco přes rty, co jsem nechtěl říct? Hoří mé tváře neuštědřenými fackami? 10. Jakou roli hraje v mém životě zákeřnost? 11. Přijde si plamenný hněv a oheň nadšení v mém životě na své? Opar rtu neboli herpes labialis Právě popsaný virus pásového oparu je jen jeden z m zástupců této rodiny zahrnující přes 90 virů. Jsou nařčeny ze zodpovědnosti za celou řadu hanebností až po podporování vzniku rakoviny. Z hlediska virů jde o jednu z nejúplnějších rodin. Způsob jejich postupu není nepodobný postupu mafie. Specializovali se na různé, zčásti příbuzné profese a velmi poctivě se dělí o své pracovní pole, lidské tělo, čemž jejich způsob práce je naprosto „nepoctivý“. 106 V oblasti tváře má vedle viru pásového oparu význam zejména virus herpes simplex. Zahrnuje dva typy, kde první z nich se specializuje na oblast nad linií pasu a zde je zodpovědný za opar rtu, herpes labialis. Jen málo se lišící typ II je příslušný pro polovinu těla pod pasem a je základem dnes nejrozšířenější nemoci pohlavních orgánů, herpes genitalis. Typ I, původce herpes labialis, je benigní, zato však více rozšířený. 99 procent lidí mu poskytuje ve svém těle přístřeší jako trvalému hostu. Již ve věku po zahájení školní docházky se s ním setkaly prakticky všechny děti. Ačkoli na virus je možné narazit všude, jen u každého stého ze svých nositelů způsobuje opakovaně se vracející typické potíže. Za táhlých, svědivých, napětí způsobujících nebo šimrajících bolestí se na rtech tvoří puchýřky, podstatně vzácněji i na jiných místech, jako např. u nosních dírek. Jsou zpočátku naplněny čirou, později zakalující se tekutinou, okolní tkáň je nateklá a začervenalá. Během dalších dnů puchýřky praskají a zasychají a nejpozději po půl druhém týdnu je celá obtíž opět pryč. Velmi řídké jsou ovšem i těžké průběhy, které postihují sliznici úst a ještě vzácněji mozkové pleny. Jako příčiny školská medicína uvádí podobně jako u onemocnění herpes genitalis různé situace, které oslabují obranyschopnost. Blízkost vyvolávající situace naznačuje symbolická blízkost horních a dolních rtů. Obtíže vyvolává sluneční záření, horečka nebo tréma. Mohou postačovat již i změny hormonální hladiny v rámci cyklu. Především jsou to však duševní otřesy a zejména otřesy ve spojení s pocity hnusu ve spojení s nepřiznaným „nejpochybnějším“ chtěním, které herpes vyvolávají. V horečce se vedle horkosti a bojechtivosti těla uvolňují i fantazie a sny a horečnaté požadování řešení. U trémy je patrný zejména vnitřní rozpor, člověk přece záměrně vyhledává situace, které ho přitahují a současně lekají. Chtěl by uznání a náklonnost právě toho člověka, kterého se bojí. I cestovní horečka může vést k vytvoření oparu, představuje přece rovněž dvojsečnou situaci. Na jedné straně člověk hoří touhou po cestě, na druhé straně z ní má nepřiznaný strach, který se projevuje v napětí a může začít pálit na rtech. Nezřídka je to nevyslovená věta „Neodložíme přece jen raději tu cestu?“, která, místo aby vyšla z našich rtů, se na rtech usadí v podobě oparu. Při pití ze sklenice druhého člověka se v nás mísí odpor a strach, abychom neztratili blízkost a náklonnost tohoto člověka. Nemáme 107 odvahu zdráhat se projevit důvěrnost společné sklenice, a nepřiznáme se proto ke svým pocitům hnusu. Herpes pak namísto nás přenese přes rty to, co jsme se přes ně neodvážili vyslovit. Ve svých odporných puchýřích ztělesňuje nevyslovený odpor svého majitele. Fyzická nákaza prostřednictvím společné sklenice nehraje žádnou roli, neboť virus v sobě tak či tak mají všichni zúčastnění. U některých lidí stačí pouze to, když vidí někoho s oparem na rtech. S odporem se vnitřně odvracejí, duševně se vůči tomuto člověku uzavírají a musí místo toho otevřít sliznici svých rtů. Opar na rtech (podobně jako žaludeční vřed, ovšem neškodněji) skutečně znázorňuje nesoulad mezi ochrannou sliznicí a agresivní ničivou silou. To, co by postiženému nikdy neprošlo přes rty, se v oparu přece jen vyjádří. Sliznice je oblastí předurčenou pro pocity hnusu, v naší kultuře je přece považována za něco, co vzbuzuje hnus. Pro Indiány byla naopak cenná a symbolizovala původ života, protože věděli, že je důležitá při plození nového života. Proto mohou Indiáni svým dětem nebo nemocným bez nejmenšího pocitu např. předžvýkávat potravu. Herpes labialis se u nich neobjevuje. Slunce je symbol mužského principu a vitality pro jeho blízkost také s chutí vyhledávána, ačkoli svým vyznavačům nezřídka prokazuje špatnou službu. Zvláště nápadné je to ve vysokých horách, kde jsme mu v čistém vzduchu velmi blízko a kde s oblibou vyvolává herpex simplex. Jak učí Ikarův příklad, jeho paprsky mohou být dokonce životu nebezpečné. Kdo si spálí rty na fyzickém principu vitality bude mít vůči němu ve vědomi odpovídající nepřiznaný odpor. Oni moderní hrdinové, kteří, se v Ikarových stopách blíží ke slunci na vrcholcích velehor a přitom dostávají opar rtů, mají ambivalentní rysy. Měli by zpochybnit svou hrdinskou sluneční vitalitu a přinejmenším pátrat po jejím rubu. V chladné průzračnosti čistého horského vzduchu by se přitom mohlo mnohé z jejich horkosti objasnit. Duševní otřesy na začátku cyklu mohou prozrazovat nepřiznanou rozpolcenost, co se týče touhy po dítěti. Kromě toho považuje mnoho žen měsíční krvácení za něco nečistého, co je naplňuje odporem a hnusem. Svědčí o tom výrazy jako „špinění“ nebo „krvavý týden“. Z lékařského hlediska je herpes labialis symptom, který není nebezpečný a který je sotva nutno léčit. Náboj, který v sobě toto téma skrývá, pochází z jeho hodnocení. Postižení se cítí být znetvořeni a ve svém hnusu a odporu odhaleni před celým světem. Mnozí se 108 s takovými nečistými rty vyhýbají veřejnosti, aby nemuseli ukazovat své „znečištění“. Benigní vředy na okrajích jejich sliznice prozrazují přílišnou výbušnost v duši. Její horní vstupní brány jsou zapáleny, vzplály konfliktem. Rty působí odule a zvětšeně a naznačují smyslnost, která vystoupila z předem určeného rámce. Tak zde je ve hře ambivalentnost: Jednak se odulé rty zvětší a přitahují na sebe pozornost, jednak současně signalizují: „Nedotýkej se mě, jsem odporný a hnusný.“ Ve rtech pokrytých oparem je vidět pokrytectví. Upřímné tělo vyzvedává něco, k čemu se jeho vlastník nechce přiznat. Něco nečistého zde vychází na povrch, a to z vlastního nitra. Nyní se druzí lidé štítí postiženého a on pociťuje odpor z druhé strany. V puchýřcích oparu ožívá všechno, co ho pálilo na rtech a co mu z odstupu a ze zdánlivé slušnosti nešlo přes rty. Vnější dojem je zničen palčivými puchýřky, tekutinami připomínajícími slintající dítě, otevřeností přehnanou do vředů nebo strupovitou nečistotou. Nic již nemusí zůstat nevysloveno. Všechno, co z reptání a žehrání, ze sžíravých slov, „špinavých“ myšlenek a zraňující otevřenosti zůstávalo potlačeno za sevřenými rty, nyní dostává šanci. Opar rtů je somatizovaným odporem vůči vlastním hlubinám. Je tělesnou formou pro všechnu navenek neprojevenou „špínu“. Jak odporná je člověku tato tematika, lze testovat na představě polibku na rty s oparem. Na tomto místě je šance hlouběji porozumět principu nákazy. U oparu rtů jednoznačně existuje fenomén nákazy a stejně jednoznačně zde má sotva něco společného s původci nemoci. Nemusí tomu tak být vždy, u herpes genitalis uvidíme, že přenos fyzických původců nemoci hraje větší roli. Princip nákazy však zůstává tentýž. Myslíme si přitom, že jsme chytili něco vnějšího, odporného, a na to jsme onemocněli. Ve skutečnosti se nám něco vnějšího může zdát odporným jen tehdy, když už to v sobě duševně máme. Nikdy nás nemůže venku nic vylekat, neexistuje-li to již v nás jako vzor. Původci nemoci jsou podle situace více nebo méně důležitými přenašeči vzoru. U herpes labialis je tento vzor přítomen nejen ve vědomí, nýbrž už i fyzicky. Potud zde nehraje tělesná nákaza žádnou roli a rozhodující je pouze nákaza duševní. Ambivalentnost, odpor a strach z nákazy mohou způsobit, že virus v těle kontrolovaný se vymkne kontrole tím, že se v důsledku uvedených pocitů naruší duševní rovnováha. Bez aktivace vnitřního vzoru nemohou být nebezpečné ani nejzákeřnější viry. Svědčí o tom život a působení slavných lékařů v dobách moru, jako byl Nostradamus. Neměli strach. Zdáli se být naopak vnitřně smířeni 109 s obrazem nemoci, a tak jim ani nejnebezpečnější původci nemohli ublížit. U oparu je nebezpečí začarovaného kruhu zvlášť velké, nahrazují-li se výklady hodnoceními. Kdo pojímá herpes nikoli jako výraz vlastního odporu, nýbrž jako trest za „špinavé“ myšlenky bude tuto oblast dále tabuizovat, a tím posouvat hlouběji do stínu. Více oparů pak bude upřímnou reakcí těla. Učební úkol spíše zní tak, že je nutno poznat smyslnost hodnocenou jako „nečistou“ a další rozpolcená témata jako vlastní, přijmout je a vyjádřit. Přiznat si odpovídající myšlenky a vyjádřit je navenek verbálně, namísto v podobě puchýřků při oparu, je pro rty ochranou. Musíme ovšem „riskovat svůj ret“ a podstoupit nebezpečí, že se v přeneseném smyslu spálíme. Zato nás láká šance, že se staneme dospělým a otevřeným člověkem. Z konkrétního hlediska otevřené rty s oparem krvácejí a strupovatí úplně podobně jako rozkousané rty. Je nutno dojít přes odpor k smyslnosti, vedle odpudivé stránky sliznice poznat a zažívat i její životodárný aspekt. Život vznikl z temného prvotního bahna a každý člověk vyšel na svět z temného klínu, teprve menstruace se svými tmavými šťávami vytváří předpoklad pro nový život a chce být akceptována jako důležitá součást života. Jízlivé myšlenky by mohly vlastnímu životu propůjčit říznost a koření, impulsy, které nás nutí reptat a soptit, by mohly být vyjadřovány ve formě konstruktivní, snad dokonce kousavé kritiky. Ve společenském kabaretu by dokonce byla možnost tuto kritiku vyslovit nahlas a adresovat ji přímo tomu, komu patří. Jde právě o to, abychom servírovali silně kořeněné slovní koktejly, které elegantním způsobem překročí jisté hranice a smí být mírně nekalé nebo dokonce zraňující. Další formou, jak tuto tematiku obrazně a ještě tolerovaným způsobem uvolnit, je vtip. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.8 Od uší. 631 Oběma ušima poslouchá. 632 Nastav uši. 633 Tenké má uši. 634 Má tlusté uši. 110 635 Jest v tom po uši. 636 Po něčem ucho vléci. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Které téma dělá zmatek v mé duševní rovnováze a razí cestu oparu? Čeho se štítím? Co mě odpuzuje? Čím se hnusím ostatním? Co ve mně budí odpor? Co považuji za nečisté? Do jaké míry je s mým odporem spojen chtíč? Jaký vztah ve mně vyvolává sliz(nice)? Mohu jej kladně přijmout tam, kde je jeho místo? Jaké „špinavé“ myšlenky skrývám a mé rty je vyslovují, jen když překročím určitou míru? Které výrazy bych nikdy nepřenesl přes rty? Nezohavuji se proto, abych se nemusel postavit pochybným tématům nebo partnerům? Bráním odpudivými rty polibkům a jinému kontaktu? Je pro mě strašná myšlenka, že bych zveřejnil své problémy, a tak toho dosahuji právě svým symptomem? Jaká rozpolcenost mi působí obtíže? Není tomu snad tak, že se skutečnosti neodvažuji pustit na tenký led, ačkoli to předstírám? Oči a zrak Nejčastější oční problémy jsme podrobně zpracovali v prvním svazku, problémy s ušima méně podrobně, ztrátu čichu a chuti vůbec ne. To poměrně přesně odpovídá míře našich obtíží a vyjadřuje hodnocení typické pro naši kulturu, o nichž se vyplatí se zmínit. Oči svými vnějšími znaky odpovídají slunci a mužskému principu. 40 Goethe to formuloval slovy: „Kdyby nebylo oko podobné slunci, nemohlo by slunce nikdy spatřit.“ Sluchový orgán naopak vnějškově připomíná mušli, která symbolicky zastupuje měsíc a ženský princip. Oči jsou jedinou částí našeho těla, kde spatřujeme mozek, neboť evolučně patří zrakový nerv a sítnice k centrálnímu nervovému systému. Svým charakterem se zrak blíží vědomí. Vyzvednutí očí na smyslový orgán první třídy probíhalo současně s tím, jak začal velký mozek zaujímat důležitější postavení. Myšlení formuje náš zrak, zrak však také formuje myšlení. Myšlení i zrak si navzájem odpovídají ve svých možnostech a zdrojích chyb a vzájemně se podporují. Myšlení 111 elegantně pomohlo zraku překonat různé nedostatky. Zatímco totiž slyšet a cítit můžeme všemi čtyřmi směry, vidět můžeme vždy jen polovinu světa. Jen někteří bohové s vícero očima a mnohooký pastýř Argos mohou přehlédnout celek. Zrak je orientován na světlo slunce, jehož paprsky jak se zdá, vždy přímou, a tím nejkratší cestou. Ve shodě s tím se i my pokoušíme myslet a plánovat přímočaře a bez oklik. Naše umělé okolní prostředí jsme postavili na přímkách a pravých úhlech, zatímco příroda žije naopak v křivkách a zaobleních a nezná ani přímku ani pravý úhel. Nejen naše myšlení je určováno nejkratší cestou, i všechny naše představy a očekávání ve vztahu k dalšímu vývoji jsou přímočarými projekcemi do budoucnosti. Protože však ve skutečnosti nic neprobíhá přímočaře, mnohé při tomto plánování právě sklouzne jinam. Mnohé hovoří pro to, že znásilňování našeho přirozeného životního prostředí má mnoho společného s téměř násilným prosazováním přímočarosti. Ta se zakládá na myšlenkové chybě souvisící s naším zrakem. Jak úzce je vědomí spojeno se světlem skrze zrak, ukazují výrazy jako záblesk ducha, osvícení, jasný rozum, světlo vědomí, temný středověk atd. Mluvíme zcela samozřejmě o tom, že nám svitlo poznání, a nikoli snad, že nám zaznělo, zachutnalo nebo zavonělo. Maximálně zvuk by si mohl činit nárok na tuto poctu, neboť podle mýtů nejrůznějších národů existoval zvuk jako první a celé stvoření začalo zvukem. „Na začátku bylo Slovo,“ učí bible. Z indických véd se dozvídáme, že všechno vzniklo z prvotní slabiky Óm, v představě praobyvatel Austrálie vznikl svět z Božího zpěvu. I v našem racionálním světě zbaveném kouzel fyzika učí, že vesmír pochází z velkého třesku. Podcenili jsme tuto situaci a namísto sluchu jsme povýšily zrak a našemu jasnému rozumu jsme přisoudili první místo. Nejprve spatřujeme světlo světa, ačkoli víme, že dlouho před světlem světa je slyšet zvuk mateřského srdce a že v rozhodujících fázích života je lepší naslouchat srdci než pošilhávat po rozumu. Stavba oka nám odhaluje další, nikoli neproblematickou zvláštnost našeho zraku, a tím i vědomí. Nevidíme na sítnici, všude stejně dobře a ostře. Na okraji je schopnost vidění slabší a vnímavost barev nedostatečná, ale naopak směrem ke středu je stále lepší. Zrak se pro nás stal aktem koncentrace, upíráme pohled na jeden bod, a tím všechno ostatní automaticky zatmíváme. Podobně soustředíme své 112 vědomí na to nejdůležitější přičemž všechno nedůležité smeteme ze stolu. Výběr má dvojí charakter, spočívá totiž na vyzvedávání a zavrhování. Zrak pravděpodobně nebyl vždy centrovaný takovým způsobem. Ještě dnes vidí „jiní savci“ jako např. koně v celém zorném poli rovnoměrně dobře. Vedle bodu nejostřejšího vidění má naše oko i slepou skvrnu, ono místo, kde vstupuje zrakový nerv do sítnice. Vědomí vycvičené na výběr a jednoznačná stanoviska, racionálním způsobem zavázané nejkratší cestě, tak rovněž u některých vytváří slepou skvrnu. Každá koncentrace a z ní plynoucí výběr spočívá na (vy)hodnocení a předpokládá myšlenkové procesy. Zkušenost s perspektivou nás učí, jak velká je úloha hodnocení jak v procesu vidění, tak myšlení. V pokřiveném obrazu skutečnosti vnímáme to, co je blízké, jako velké a to, co je vzdálené, jako malé. Potud nacházíme egocentričnost, která v průběhu dějin formovala naše myšlení, již ve způsobu našeho vidění. Jen to, co je nám osobně blízko, dostává přiměřený prostor v našem myšlení a jeho optice. Vyrážka na vlastním nose je nám bližší, a tím důležitější než epidemie cholery v Latinské Americe. Na druhé straně existuje zdánlivě protikladný efekt projekce, který rovněž podstatně souvisí s okem. Zatímco břevno v oku svém horlivě přehlížíme, v oku druhého rozeznáváme třísku velmi zřetelně. Zavázali jsme se tomu, že všechno vidíme venku mimo sebe, ačkoli oko nám kdykoli může doložit opak. Všechny obrazy vznikají vždy pouze na sítnici, která je jednoznačně uvnitř. Velmi dobře to objasňuje tento příklad: Kdo se dívá do zářivého slunce a poté zavře oči, vidí za zavřenýma očima tmavou skvrnu, negativ slunce, který venku s jistotou neexistuje. Sny nám každou noc ukazují, že ani sítnice není k vidění nezbytná. Všechny obrazy, které se dovnitř dostávají zdánlivě zvenku a snové obrazy teprve, jsou ve skutečnosti vždy vnitřními obrazy. Jiné neexistují a v zásadě ani existovat nemohou. Přesto považujeme své oko za fotoaparát a vycházíme z toho, že to, co venku fotografujeme, tam skutečně také je. V prvním svazku jsme z jiného hlediska ukázali, jak problematická je tato pro nás tak samozřejmá domněnka. Ve skutečnosti vidíme všechno uvnitř a prohlašujeme to za vnější svět. To je však mechanismus projekce, s jejíž pomocí odsouváme navenek všechno, co nemůžeme strpět v sobě. 113 Oko tak poskytuje základnu jak pro racionalizace, tak pro projekce, napomáhá našim hodnocením a podporuje výběr, a tím omezení skutečnosti. Protože to všechno dělá ve službách myšlení a jeho lineárního, racionálního a hodnotícího obrazu světa, revanšuje se vědomí odvážným uměleckým kouskem: Sugeruje nám, že všechny vjemy našich očí jsou objektivní, tj. že všechno, co si tam venku domýšlíme, odpovídá pravdě. Na tomto triku se zakládá náš obraz světa a vláda intelektu, který nakonec vděčí očím a jejich námaze za to, že kulatý svět uměle narovnávají. Jak mnoho přitom oči obelhávají samy sebe, ukazuje jejich vlastní kulatý tvar. Dnes víme, že v tomto světě ve skutečnosti nic neprobíhá přímočaře. To, co v malém vypadá jako přímka, je ve skutečnosti křivka, jak dokazuje zakřivení země. Ani světlo nevychází od slunce v rovných paprscích, nýbrž ve velkých spirálách. Dnes také víme, že naše oko může vnímat vůbec jen malou část elektromagnetického vlnového spektra, a tím naší „skutečnosti“. V této problematické situaci, která ohrožuje jejich neomezenou vládu, se intelekt a oko spojily ještě těsněji a intelekt upravil možnosti oka jako u žádného jiného smyslu. Technickými pomůckami mu pomohl rozšířit jeho omezené schopnosti, pomocí mikroskopů na svět malých věcí, pomocí dalekohledů a teleskopů na daleké prostory vesmíru. Všemožné triky a pomocné technické prostředky sugerují, že to s naším zrakem není tak špatné, jak to naznačují opět upřímné oči individuálních jedinců. Brýle jasně prozrazují, že většina intelektuálů je schopna vidět svět pouze skrze své vlastní brýle. Kontaktní čočky mají zabránit tomu, aby se podvod odhalil. To, že více než polovina obyvatel v takzvaných vysoce rozvinutých zemích sotva vidí bez pomocných prostředků, by mělo být na pováženou. Ani stálé kontaktní čočky, které se již zkoušejí, na tom nebudou moci mnoho změnit. Ke všem těmto bolestným upřímným zkušenostem se přidružuje ještě moderní fyzika, která Heisenbergovou relací neurčitosti dokládá, že nejsme v zásadě nikdy schopni vnímat objektivně, protože subjektivní pozorovatel je vždy zapojen v procesu vnímání. Musíme pochopit, jak relativní je náš zrak a jak snadno jej lze oklamat. Vnímání je osnovou každého vědeckého měření, ale stejně jako měření je vždy založeno na srovnávání, a tím je relativní. Následující vyobrazení snad může objasnit toto dilema: 114 Obě střední kolečka jsou stejně velká, ale v menším obvodu působí levé kolečko větší, zatímco jeho dvojče vpravo uprostřed většího obvodu vypadá spíše menší. To, co dělá dojem jako optický klam, odpovídá každodenní zkušenosti, že abychom působili zvlášť velkolepě, hledáme si co možná nejméně vynikající okolí. Náš zrak však je nejen relativní, ale i klamný. V každém filmu prožíváme, jak nám ve skutečnosti nehybné obrazy předstírají iluzi životnosti, ve starých filmech se kola kočárů točí náhle nazpátek atd. Pravděpodobně nejproblematičtějším aspektem našeho vidění je výběr, příp. hodnocení, které snad objasní následující obrázek:. podle W. E. Hilla Stará a mladá žena jsou na něm samozřejmě současně a vždy přítomny. Svým výběrem však můžeme vnímat nejprve tu, ke které máme větší afinitu. I když nakonec objevíme obě, je pro nás nemožné je vidět zároveň, ačkoli víme, že jsou přítomny současně. To, co se na skrývačce může jevit jako zábavné, dostává zcela jiné kvality, když si uvědomíme, jak celý svůj život vnímáme skrze takové vzory, které propouštějí jen určité, nám příjemné věci a zbytek zatemňují. Nevrháme své pohledy na svět jakkoli libovolně, nýbrž si do něj mnohé vmýšlíme, zatímco něco jiného přehlížíme. V Schopenhauerově výrazu „Svět jako vůle a představa“ se projevuje tato zkušenost stejně jako v názoru Hermana Weidelenera, že každé vidění je také sázení. Tak jsou tedy spekulaci (z lat. speculare = pátrat, slídit) otevřeny dveře a vidění se stává ještě suspektnější (podezřelejší). Názorný příklad poskytuje politika, kde se zástupci sociálního vzoru mohou léta scházet 115 s přívrženci konzervativní nebo liberální předlohy, jen aby si bezvýsledně vyměňovali názory. Jak opticky, tak myšlenkově se můžeme v jednom okamžiku soustředit vždy jen na jeden bod (pohledu). Máme-li sklon k tomu, abychom z tohoto bodu pohledu udělali jediné stanovisko, které lze zastupovat, jsou známé problémy předem naprogramovány. Oči nám ukazují, jak velmi jsme vázáni na polaritu. Ze souběžnosti dělají posloupnost, a jsou tak vlastními garanty lineárního chápání. Z jednoty dělají dvojnost, a mají tak velmi mnoho společného s naší zoufalou situací ve světě. Vhled do jednoty je se dvěma fyzickýma očima v zásadě není možný. Za této situace není udivující, nýbrž typické, když se problémy s očima rozvíjejí v takovém počtu. To, že máme všeobecný sklon k tomu, abychom přepínali své oči, vyplývá z požadavků, našeho primárně optického světa. Problémy se přitom objeví jen tehdy, když si vnímané věci nechceme uvědomit. Toto vracení zraku, nevnímání, se somatizuje v různých formách a obrazech nemoci. Že mají tyto fenomény v takovém počtu co dočinění s námi, ukazují takzvané „primitivní“ kultury, které jsou méně jednostranně orientovány vizuálně, a proto prožijí své mládí bez krátkozrakosti a své stáří bez dalekozrakosti. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.7 Od očí a obočí. 613 Kams oči poděl? 614 Hleď očima. 615 Kde milost, tu oči; kde bolest, tu ruka. 616 Pozbyl očí. 617 Bolí ho oči. 618 Co oči vidí, o tom mohou ústa mluviti: 619 Oči sou nesytá věc. 620 Oči se mu smály. 621 Oči má pro jiné. 622 Oči víc vidí než oko. 623 Co z očí, to z mysli. 624 Má slzy na hřebíčku. 625 Čeho oči nevidí, toho srdce neželí. 626 Byli by oči vyloupali. 627 Dobré z předu i zadu oči míti. 628=197 Jest mu míl, co sůl v očích. 116 629 Rád o něm slyší, coby mu sůl v oči sypal. 630 Radči ho vidím, aby byl dál ode mne. Ucho a sluch Boltec vnější část ucha, má přijímající ženskou formu. Tam, kde je oko přístupné aktivní kontrole, poslouchá ucho pasivnější zákon. Zůstává vždy otevřené, i v noci, v ženské polovině, nelze je řídit a kontrolovat a podle toho se také může méně koncentrovat. Proto přirozeně neexistuje ani žádný bod nejostřejšího slyšení. Zatímco oko libovolně zatmívá skutečnost a v zásadě je omezeno na její jednu polovinu, na právě dané zorné pole, ucho nemůže vypnout, a je proto informováno stále a rozsáhleji. I když si zdřímneme a ležíme přitom na jednom uchu, zůstává bdělé ještě druhé ucho. Okruh frekvencí vnímaný na elektromagnetické škále daleko přesahuje okruh, který vnímá oko. To, že ušní boltec nemá ve srovnání s očním víčkem takovou pohyblivost, rovněž zdůrazňuje pasivnější povahu tohoto smyslu, který je umístěn typicky nikoli uprostřed jako oči, nýbrž na okrajích obličeje. Pozorně někoho vyslyšíme nebo nastavujeme uši, zatímco pohledy pouze vrháme kolem sebe. Skutečnost, že zvířata jsou schopna hýbat ušima a i někteří lidé mají ještě rudimentární aktivní schopnost hýbat boltci, dává tušit, že tuto schopnost jsme v průběhu vývoje zanedbávali, a tedy ztratili. Pouze v přeneseném smyslu jsme ještě schopni nastražit uši. Jak daleko jsme došli, to snad dokládá fakt, že schopnost hýbat ušima dnes považujeme za komickou, nepohyblivé oči jsou vsak pro nás tragédie. Rozdílné hodnocení těchto dvou smyslu se projevuje i v tom, že se stále spoléháme na naše vidění, ale jen zřídka jsme jedno velké ucho, ba zapomněli jsme téměř naslouchat druhým. Důležitějším znakem ucha než jeho boltec ve tvaru mušle je jeho vlastní sluchový orgán ve vnitřním uchu ve formě hlemýždě. Obraz spirály je prastarým symbolem, který se na rozdíl od přímek blíží skutečnosti mnohem více. Na místě vzniku nové hmoty, v oblasti ze všech nejmenší, atomoví fyzici odhalili jeho signaturu. Astrofyzikové se s ní setkávají v obrovských rozměrech vesmíru jako se spirální mlhovinou, v dědičné látce DNK jí jsou na stopě molekulární biologové a psychoterapeuti ji znají jako spirálu, jíž začíná kruh života při početí a jíž se život na konci uzavírá, když duše opět opouští tělo. Vnímání ucha se tedy může blížit skutečnosti, především když uvážíme, že ve stvoření se vše zakládá na zvuku. „Náda brahma, svět je zvuk.“ C. G. Carus řekl: „Vnitřní ucho smíme označit za nejdůležitější 117 a nejvýznamnější orgán psychického vývoje.“ Schopenhauer a Kant poukazují na vztah ucha k času, který odedávna měříme podle pohybu hvězd jejich „kruhové“ oběžné dráhy jsou ve skutečnosti spirály. „Život je rytmus“, uvedl Rudolf Steiner, a protože i čas probíhá rytmicky, je úzce spjat s naším životem. Očima vidíme povrch světa, fenomény. Svýma ušima však nasloucháme do hloubi ke kořenům našeho života. Potud jsou „fenomenální“ oči v protikladu k „radikálním“ (lat, radix kořen) uším. To nedělá uši principiálně lepšími, než jsou oči, ukazuje to však, že je používáme jiným, hlubším způsobem. Vztah obou předních smyslových orgánů se zřetelně odráží v mezilidských vztazích. Vidíme se a nasloucháme si navzájem. Zrakem navazujeme kontakt, nasloucháním se učíme vzájemně si rozumět. O kolik hlouběji se nás dotýká sluch, ukazují reakce na oslepnutí a nedoslýchavost. Na základě panujícího hodnocení považujeme oslepnutí za mnohem horší, V praxi se však ukazuje, že je snesitelné snadněji. Se sluchem ztrácíme společný rytmus a tím i pocit sounáležitosti se světem a z toho plynou psychické poruchy až po deprese. Hluchota jde ruku v ruce s necitlivostí. Člověk se „dělá hluchým“, aby se ho téma netýkalo, nebo je „hluchý ke všem prosbám“. Význam sluchu dokládá německé přísloví: „Kdo nechce poslouchat, musí pykat.“ Přijdeme-li o sluch, žijeme ve světě bez zvuku. Je to pocit vyvrženosti, pocit outsidera v nejhorším smyslu, který lze duševně sotva snést. Jako je na počátku stvoření zvuk, slyší i každá bytost od začátku tlukot mateřského srdce. Jak důležitá je tato akustická pupeční šňůra, cítí každá matka, která si své zneklidněné dítě spontánně a intuitivně přitiskne na srdce. Při kojení je to nikoli v neposlední řadě tento důvěrný zvuk, který dítě uklidňuje. Tento fenomén vidíme na každé kachní rodince. Matka nepřetržitě káchá, a dokud ji mláďata slyší, je všechno v pořádku. Jakmile se káchání zeslabuje, je čas k návratu. V ohluchnutí, příp. v nedoslýchavosti* je odkaz na to, abychom přestali poslouchat směrem ven a očekávat odtud odpovědi. Nemáme již poslouchat vnější, nýbrž vnitřní hlas, na který jsme obrazem nemoci upozorňováni. Máme najít vnitřní rytmus. Přirozeně je to úkol zralejšího věku, a proto tento obraz nemoci zasahuje především starší lidi. Kdo se v pokročilém věku orientuje dále pouze směrem ven, musí počítat s tím, že osud bude jeho chybu korigovat. To se může stát 118 uzavřením vnějších uší. Vlastní vnitřní hlas stejně jako hlas Boží jsou slyšet nezávisle na fyzických uších a zůstávají v extrémním případě naším jediným spojením. Můžeme to prožívat jako drama nebo šanci. Zde bychom mohli pomyslet na skladatele Beethovena a Smetanu, kteří navzdory vnějšímu ohluchnutí skládali a vnitřně také slyšeli božskou hudbu. Tinitus neboli hučení v uchu To, co se snad na první pohled může jevit jako neškodný malý symptom, trápí v současné době v Německu více než šest milionů lidí a dosáhlo již stupně epidemie. Tinitus pochází z latinského slova „tinnire“, což znamená zvonit. Často se to popisuje i jako hučení, šumění, bručení, hlahol zvonů, bzučení, svištění, klepání, pískání, řinčení nebo dokonce vytí. Ne všichni, ale převážná část postižených vnitřním hlukem trpí, cítí se být rušena a někdy dokonce omezována. Školská medicína vychází u více než poloviny postižených z toho, že příčinou je hluk. Prakticky u všech pacientů se najde souvislost s nezvládnutým stresem. Hučení v uchu je tedy hluk, přejatý do nitra, postižení ruší sami sebe. Mnohé mluví pro to, že tito lidé, rušeni vnějším „hlukem“, se nepostavili na odpor, nýbrž vpravili, příp. vposlouchali své agrese do sebe. Místo toho, aby se se stresem konstruktivně vypořádali a utkali se s výzvami venku, mají sklony k tomu, aby si všechno srovnali sami se sebou ve svém nitru. Není divu když se jim pak něco přihodí. Zvuky v nitru (jako všechny symptomy) je třeba chápat jako signály, které nám chtějí předat nějaké poselství. Povaha tohoto poselství vyplývá z povahy zvuků, které v sobě vesměs mají něco varujícího nebo přinejmenším vzbuzujícího pozornost. Zvonící budík nás chce probudit, siréna vylekat, vytí houkající bóje varuje stejně jako houkání sirény, která varuje před bouří, kdo klepe, domáhá se vstupu a pozornosti, pískání varuje nebo dává znamení. Takové zvuky nemusí být snad příjemné, jsou však vždy smysluplné. Hučení bouřky, bzučení vosího hnízda nebo bručení medvěda nevěští samozřejmě nic dobrého, ale je velmi užitečně, když je vyslyšíme, vezmeme varování vážně a adekvátně se zachováme. Pacienti s hučením v uších přenesli do svého nitra příliv stresu a nyní jim odtud zní a varuje je z největší možné blízkosti poté, co vzdálenější signály přeslechli. Bod životního příběhu, v němž započalo varování z nitra, naznačuje, kdy sud přetekl. Pacienti v sobě 119 znemožňují ticho, a tím se učí znát svou hlubokou potřebu klidu. Vnitřní ticho však může vzniknout teprve tehdy, když se venku udělá, co je třeba. V tom se podobají naší moderní společnosti, která rovněž stále více znemožňuje ticho a konfrontuje lidi se svým stále větším hlukem a stresem. Právě tím však probouzí vzrůstající potřebu ticha. Rostoucí hluk odpovídá stále častějším případům hučení v uších, přičemž zde zasahuje mnohem dále a není jej možné měřit pouze v decibelech. Je-li pacient s hučením v uších i produktem společnosti, která sotva zná ticho, je svým symptomem zvlášť vyzýván k tomu, aby se postavil hluku, a tím se naučil s ním zacházet. Spíše než alopaticky potlačovat hluk by jeho úkolem bylo naslouchat, co mu tento hluk má říct. Většinou je to požadavek nebýt hlučný pouze uvnitř, nýbrž i navenek. Pacienti jsou na jedné straně příliš dobře přizpůsobeni potřebám společnosti, na druhé straně však příliš špatně potřebám života s jeho stále se měnícími požadavky. Přesunuli do nitra stres, který by mohl vyzývat a oživovat životní síly, a vnitřně se zabarikádovali v dobře fungujícím vnějším životě. Tato situace se často odráží v souběžném procesu kornatění cév. Aspekt ztuhlosti a chybějícího přizpůsobení změnám života je při tinitu akusticky znázorněn v mnoha zvucích: K probouzejícímu charakteru zvuků pak ještě přistupuje zvonění a řinčení ztuhlých, ustrnulých struktur. Zatímco tóny představují harmonické kmitání energie, vyznačují se zvuky neharmonickým kmitočtem. V každém zvuku se však uvolňuje energie. Vzhledem k tomu lze rozlišovat dvě skupiny postižených, velkou skupinu rušených a malou část, která svůj tinitus prožívá jako tóny a umí s ním dobře vycházet. Velkou pomocí by bylo již to, kdyby pacient přešel z první skupiny do druhé, a na to se zaměřuje i většina terapií. Zkušenost ukazuje, že uvolněné akceptování zvuků udělá z divokého hučení bouře již příjemnější tóny, které mohou člověku ukazovat cestu. Jde o to, abychom zvnitřněný stres opět poznali venku a konfrontovali se s ním. Tak se může stát, že zvony v pravém slova smyslu bijí na poplach, člověk je svoláván, aby sebral své síly. Podstatným úkolem postiženého je nejen najít vlastní stanovisko uprostřed vnějšího chaosu, nýbrž je i bránit a držet se proti náporu vnějších útrap. Mnoho pacientů s tinitern má navíc problémy s rovnováhou. Orgán rovnováhy je ve stejné skalní kosti jako vnitřní ucho a je zásobován stejným nervem, který se nazývá statoakustikus. Odsud jsou nakonec řízeny všechny svaly, které nám dovolují 120 vzpřímeně se utkávat se zemskou tíhou. Problémy se sluchem, které se k tomu často druží, se projevují rušivou, vnitřní zvukovou kulisou. Ukazují, jak těžké je téma slyšení, naslouchání a poslouchání, když člověk všechno vnější přijímá do svého nitra a pro to vnitřní již nemá místo. Primárním učebním úkolem tedy není odpoutat se co možná nejefektivněji od vnitřního rušivého vysílače, jak se domnívají přístupy zaměřené na terapii chování, nýbrž mu právě naopak naslouchat. Když pacienta zvuky rozčilují, chtějí poukázat na vlastní agrese, narušují-li schopnost koncentrace, naznačují problémy se setrváváním u podstatných věcí; především však vždy říkají, že kořeny jsou ve vlastním nitru. Vnější hluk není vinen, zodpovědnost nese naše vnitřní zacházení s ním. Hluk se zvnitřňuje a vlastní vnitřní svět se zanedbává, příp. shluku dovolí, aby změnil vnitřní řád v chaos. Úkol spočívá v tom, abychom si silným hlasem vymohli klid od nervujícího vnějšího světa a abychom se naučili naslouchat směrem dovnitř. Intuice jako cesta k vlastnímu řádu a pravdě chce být znovu oživena. V míře, v jaké se koná toto odvrácení s následným obratem do nitra, se podle zkušeností přestává ozývat i karikatura vnitřního hlasu, tinitus. Naučí-li se pacient poslouchat dobrovolně, nemusí už být okřikován. Z rušivého hučení se může stát slavný „malý muž v uchu“, který je jako rádce a upomínatel velmi užitečný. Pacienti, kteří tuto proměnu zvládli, vyprávějí, jak jim jejich zvuky slouží jako mírná a spolehlivá taktovka a současně jako vestavěný budík, který jim brání klesnout zpět do neuvědomění. Budík budí a signalizuje, že člověk je v daném okamžiku ohrožen. Hrozí-li postiženým, že opustí svou vnitřní rovnováhu, zvuky s zesílí, užírají-li se opět agresemi, stávají se i zvuky agresivnějšími atd. Jako pohrdaný a do stínu klesnuvší vnitřní hlas je tinitus v pořádku, je možné jej proměnit jako žabího prince. Nejvysvobozenější variantou vnitřních zvuků je ona mystiky popisovaná vnitřní hudba, hudba sfér vnitřního vesmíru. Různé duchovní tradice vysoko hodnotí slyšení takových tónů a interpretují je jako znamení pokroku na cestě. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.8 Od uší. 631 Oběma ušima poslouchá. 632 Nastav uši. 121 633 Tenké má uši. 634 Má tlusté uši. 635 Jest v tom po uši. 636 Po něčem ucho vléci.| Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Jak zacházím se stresem, příp. s požadavky a výzvami svého okolí, jak s přetěžováním? Co se dělo, když mě zvuky oslovily poprvé? Jak jsem na to reagoval? Co už nechci slyšet komu nechci naslouchat a koho poslouchat? Jak je tomu s mou rovnováhou, s pevností stanoviska, se samostatností a schopností se prosadit? Stojím na pevné zemi? Co mi mají vnitřní zvuky sdělit? Co říká vnitřní hlas? Jakou roli hraje v mém životě intuice a pohled do nitra? Orgán rovnováhy a stability Jestliže hlemýžď ve vnitřním uchu odpovídal spirále času, slouží labyrint se svými polokruhovitými chodbičkami naší orientaci v prostoru. Tři polokruhovité chodbičky jsou pravoúhle uspořádány směrem k sobě a odpovídají třem dimenzím našeho prostorového souřadnicového systému. Takzvané sluchové kaménky se svou vlastní tíhou naznačují organismu jeho právě danou polohu v prostoru vzhledem k zemské tíži. Jak polokruhovité chodbičky, tak hlemýžď jsou ve vnitřním uchu, obojí je naplněno stejnou tekutinou a navzájem spojeno. Zásobovány stejným mozkovým nervem, 8. nervem neboli statoakustikem, souvisí spolu smyslové orgány prostoru a času tak těsně jako samotný prostor a čas. Ne nadarmo mluvíme o časovém úseku, moderní fyzika mezitím objevila časoprostor. Anatomie poskytuje odpradávna předlohu. Pomocí orgánů vnitřního ucha můžeme zachovat rovnováhu, uvést věci opět do rovnováhy a zůstávat v rovnováze. Závrať U závratě není třeba příliš vykládat: Nomen est omen (Jméno je znamení). Závrať poukazuje na závrať v hlubším smyslu. Lze ji prozkoumat na prototypu obrazu nemoci, na mořské nebo cestovní nemoci. Její častý výskyt při cestách po moři vedl k jejímu označení, 122 přičemž závrať se objevuje i při jízdě autem, na horské dráze v zábavním parku nebo dokonce ve výtahu. Podmínky vzniku jsou v podstatě vždy téměř totožné. Typická situace se odehrává například následovně: Člověk cestuje po moři a sedí v podpalubí u stolu. Oči před sebou vidí prostřený stůl, který stojí pevně na podlaze a hýbe se. Hlásí tedy centrále: „Všechno je v klidu a v pořádku. „Ve stejnou dobu však hlásí orgán rovnováhy z vnitřního ucha téže centrále „houpavé pohyby“. Tím vzniká situace jakéhosi dvojitého spojení 43, v níž pro centrálu neexistuje žádné řešení. Panuje buď klid, nebo pohyb, ale obojí současně je zjevně nemožné. V této situaci organismus ztělesní očividnou závrať a naznačí ji tak vědomí. Zde je zvláště patrné, jak je nemoc upřímná. Symptom postiženému ve vlastním zobrazí, co nemůže rozpoznat venku, že se mu totiž houpá půda pod nohama. U nemoci z cestování je tato výpověď neškodná, protože konkrétní země pod nohama se skutečně pohybuje. U obrazů nemoci, jako je roztroušená skleróza, symbol rovněž naznačuje, že půda, na níž člověk stojí, se mu pod nohama houpá. Zde je to však míněno v přeneseném smyslu, a tím je to nebezpečnější. Při mořské nebo cestovní nemoci tělo nevolností rovněž naznačuje, že je mu „na zvracení“ a že by se této situace nejraději opět co nejrychlejší cestou zbavilo. Nemocní se v pravém smyslu slova necítí ve svém živlu. Dostali se naopak do víru živlů, žijí v iluzi, že ještě stojí nohama pevně na důvěrně známé, klidné zemi, zatímco se už dávnou houpou na vlnách moře. Tuto situaci by si měli úplně, tj. všemi smysly přiznat a zcela se pustit do skutečně nosného vodního živlu, pak by se dali opět rychle do pořádku. Nemuseli by v konkrétním smyslu zvracet, kdyby se v přeneseném smyslu podrobili situaci. Obraz nemoci již v sobě obsahuje řešení. Protože postižení musí zvracet, nutí je to vyjít na palubu. Tam jejich oči vidí pohyby vody a lodi a informace opět souhlasí s informacemi z vnitřního ucha. Závrať a nevolnost může přestat, dáme-li ve člunu člověku se závratí do ruky pádlo, ihned projeví upřímnost: Musí se koncentrovat na vodu a oči poznají svůj omyl. To je také důvod, proč se mořská nemoc nikdy neobjevuje při plavání. Nikdy není postižen ani řidič auta, nýbrž vždy jen spolucestující. Na rozdíl od řidiče se většinou nedívají na cestu, nýbrž zůstávají očima uvnitř vozu. To je však situace, kdy nastupuje dvojznačnost. Postižené smyslové orgány hlásí nesrovnalosti. S nastupující nevolností děti přirozeně také ukazují, že v autě nejsou právě ve svém živlu. Jediné řešení je, abychom je přiměli dívat se 123 dopředu tím, že jim budeme ukazovat nějaké zajímavé věci. Jiná metoda osvědčená ve všech případech spočívá v dočasném vypnutí chybných hlášení tím, že člověk prostě zavře oči. Pak se dříve nepříjemné pohyby stávají příjemnými a houpání uspí. Člověk je opět ve svém živlu, neboť přesně tak započal život v plodové vodě, a proto se tolik dospělých i dětí rádo nechá ukolébat životem. Důležité je zavřít oči, vzdát se kontroly a svěřit se této prapůvodní situaci. Tentýž princip platí pro všechny druhy závratě, i pro mnohem častější oběhovou závrať, která postihuje lidi s nízkým krevním tlakem, když příliš rychle vstanou z postele. Jejich závrať spočívá v onom „příliš rychle“. Dělají, jako by se chtěli novému dni nebo nové situaci postavit s rozmachem a elánem. Není-li to však podepřeno i vnitřním postojem, musí tělo tento podvod odhalit, příp. ztělesnit. Postižení opět klesají dolů a dostávají novou šanci v jim odpovídajícím pomalém, ale upřímném pohybu. Ménierova nemoc V tomto případě jde méně o popsaný obraz nemoci, ale spíše o komplex symptomů, v jehož centru jsou záchvaty závrati se zvracením, vyrážení potu a bledost. K tomu se přidružuje ztráta sluchu a/nebo hučení v uších a u očí fenomén nazývaný nystagmus. Toto slovo pochází z řečtiny a znamená těkání nebo škubání očima. Objevuje se při různých nervových chorobách, jako je roztroušená skleróza, a často i při onemocněních vnitřního ucha. K tomu je nutno počítat i Ménierovu nemoc, jde totiž velmi pravděpodobně o problém s tlakem v systému labyrintu obloukovitých chodbiček. Obraz nemoci se objevuje náhle zdánlivě z čistého nebe a postihuje nemocného záchvaty, přičemž mezidobí bez obtíží mohou být různě dlouhá. Stejně jako u roztroušené sklerózy i zde je třeba brát závrať velmi vážně. Tělo za prvé postiženému objasňuje, že se dostal na nejistou půdu, která se pod ním houpá. Někdy také zprostředkuje pocit, že se mu půda pod nohama náhle ztrácí. Za druhé mu předstírá neexistující pohyby v místnosti. Základ, na němž nemocný stojí, se stal nejistým a on si již nemůže být jist ani svým okolím. Neustále je ohrožována jeho svébytnost a samostatnost, pevnost jeho stanovisek je zpochybňována. Při terapeutickém hledání duchovně-duševního pole, které člověka obklopuje, se často zjistí, že pacienti se v etickém, morálním či náboženském ohledu nebo ve své ctižádosti odvážili příliš vysoko do 124 závratných výšin. Vše, co v jejich nárocích směřuje příliš vysoko a co je přemrštěné, již samo o sobě brání, aby ve svých neskromných představách nalezli nosný základ života. Musí se neustále přepínat a jsou nápadní železnou vytrvalostí, jsou totiž stále odkázáni na uznání zvenku. Nedostane-li se jim náhle jednou tohoto uznání, dojde k typickým situacím vyvolávajícím tyto obtíže. Situace mají často něco společného se ztrátou životního obsahu, jehož se tito lidé drží. Je-li tato opora ztracena, je vidět celou jejich nejistotu a bezmocnost — ne-li ve vědomí, tedy v kymácející se půdě. Pacienti si již nejsou jisti svým životem. V takových situacích a navíc znejistěni symptomatikou se nezřídka dostávají do začarovaného kruhu. Protože vnější pohyby mohou vyvolat jejich vnitřní pocity závratě, pacienti se téměř nehýbají, od všeho se odtahují a choulí se do sebe. Nedoslýchavost, která se s tím spojuje, ještě podtrhuje jejich izolaci. Tento obraz úplné nepohyblivosti v malém světě ohrožovaném vnějšími útoky pohybů je deprimující, upřímné znázornění situace. Základna života je tak úzká, tak malá, že vůbec nemohou stát oběma nohama na zemi. Na jedné noze svých ideálů však stojí nejistě, neboť se nad profánní věci tohoto světa, jako je např. sexualita jako výraz polarity, vyvyšují tak, že závrať nemůže nepřijít. Skutečnost, že tělo musí toto drama uvést na scénu, ukazuje, že pacienti si své situace nejsou vědomi. Medicínskou příčinu náhlé nebo postupně nastupující nedoslýchavosti je rovněž nutno hledat ve vnitřním uchu, tedy v hlubokých vrstvách schopnosti slyšení. Organismus objasňuje, že postižení už nemohou slyšet a poslouchat. Je zde podezření, že se naplní rčení: „Kdo nechce poslouchat, musí pykat.“ Když se totiž uši ucpou, objevují se skutečně krajně nepříjemné pocity, jako je nevolnost, která nemocnému ukazuje, že nechce spolknout něco, co je pro něj nestravitelné, nýbrž se toho chce velkým obloukem opět zbavit. Těkání očí a neklidný pohled s tím spojený jsou zjevnými znaky nebezpečí (pádu?). Řešení spočívá v hlavním příznaku: Postižený má závrať z toho, že si něco nalhává o vlastním základu života. Tento základ se kymácí a je nespolehlivý, nemocnému hrozí, že každou chvíli náhle, příp. při záchvatu ztratí pevnou půdu pod nohama. Učební úkol, který vyjadřují tyto symptomy, zní: Oddat se kymácivým pohybům, jak dalece to jen jde, až si uvědomíme, že život stojí na výškách i hloubkách a že je lepší v něm obstát na dvou nohách než na jedné. Příznak postiženého bezmála nutí hledat si materiální oporu, jinak by se zhroutili. Chce jim ukázat, že by bylo smysluplné 125 starat se o vlastní živobytí a především o životní obsah, kterého by se drželi. Kymácení poukazuje na to, jak nutné zato bude vzdát se přehnané kontroly. Zvláště ve vztahu k nedoslýchavosti platí: Nenaslouchat již tolik tomu, co je venku, neposlouchat už vnější příkazy, nýbrž zaposlouchat se dovnitř do svého vnitřního hlasu a poslechnout jej, co se týče vlastní cesty. Nevolnost a zvracení v případě nutnosti dokonce agresivně naznačují, že je třeba zbavit se toho, co je na všem cizím nepotřebné a co nelze zpracovat na něco vlastního. Jde spíše o to, abychom hledali vlastní základ života a jemu se svěřili. Škubavé pohyby očí signalizují, že je třeba spěchat a neztrácet čas. V hloubi symptomů se naznačuje jejich rozpuštění. Když je základ života bezpečný, může nám dát závrať smyslů křídla a nechat nás zapomenout na prostor a čas. V závratném opojení lásky pociťujeme výšky i hloubky citu a zatímco se řítíme do smysly matoucího dobrodružství, zůstává tělesná rovnováha stabilní a spolehlivá a tanec života se stává požitkem. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Kde nemohu důvěřovat základně svého života? Jak je to s obsahem mého života a se živobytím? Proč nechci slyšet, co chce říct můj vnitřní hlas? Co již pro svou životní cestu nemohu potřebovat a čeho se musím opět rychle zbavit? Jak je to s mou orientací v čase a prostoru, se systémem souřadnic mého života? Čeho bych se mohl držet? Kde je v mém životě to, co je pevné a spolehlivé? Je v mém kymácejícím se světě něco, co mě bezpečně drží? Jak se mohu oddat tanci života, příp. se na něj nastavit? Nos a čich Nos je naším nejvíce vyčnívajícím smyslovým orgánem a považuje se za nejupřímnější. Ze špičky nosu můžeme v případě pochybnosti vyčíst pravdu. Svou exponovanou polohou se nos stal zvlášť mnohoznačnou oblastí obtěžkanou významy. Kde vede cesta stále za nosem, tam nás ovšem může šikmý nos přivést i na šikmou plochu. Nos - skoba symbolizuje udavačský charakter, elegantně prohnutý nos odpovídající eleganci, orlí nos odvážnost, hrubý neforemný nos hrubost. Nos, z něhož stále teče, naznačuje zanedbávání 126 a s ním spojenou zarmoucenost, nos znetvořený bradavicemi připomíná čarodějnici a její nebezpečný charakter, zatímco nos nahoru, „pršáček“, naznačuje všetečnou dětinskost, která je ráda zvědavě a bystře vždy o jednu délku nosu před svým okolím. Tento „nos nahoru“ patří k dětskému schématu, které je do nás hluboce vtisknuto a které určuje naše chování více, než může být racionálnímu intelektu vhod. Lidová mluva předpokládá, že dlouhý špičatý nos jeho majitel všude všetečně strká, zatímco kulatá červená klaunská bambulka je symbolem pro jeho drzost. Zatímco celý svět se snaží maskovat nos, aby byl co nejvíce nenápadný, odebrat mu lesk pomocí pudru a make-upu, decentně zjemnit jeho ostré kontury, klauni a blázni ho co nejvíce zdůrazňují, jako by i jinak rádi vytahovali na světlo nechvalně známé věci a smáli se jim. Tady vstupuje do hry zejména vztah nosu a mužského údu, jejichž velikost se ve vulgární mluvě srovnává. Lidová moudrost má i zde opět dobrý nos, neboť na sliznici nosních skořep se skutečně nacházejí reflexní zóny pohlavních orgánů. Každé vrtání v nose je tak jakousi reflexní masáží této choulostivé oblasti. V tom spočívá i důvod, proč se právě vrtání v nose považuje za neslušné a lze je jen těžko potlačit. Poskytuje totiž těm, kteří to dělají, zjevně velkou slast. Teprve když se v průběhu vývoje přesune tato slast dolů do genitální oblasti, nutkání vrtat se v nose ustává. Čich se stejně jako chuť dostal svým významem do pozadí ještě dále, až za sluch. Ve srovnání s poměrně mladým velkým mozkem je sídlo čichu v mozku prastaré. Větřící, slídící nos byl ještě něčím zcela zvířecím. Nad tím dnes ohrnujeme nos. Zvedli jsme se hrdě ze země, máme nos nahoru a svůj dobrý čich jsme přitom úplně ztratili, ale nosní dírky stále ještě ukazují dolů směrem do říše matek a materiálního světa. Jen když nás někdo vodí za nos nebo nám něco věší na nos, můžeme tímto způsobem svůj nos ještě bezpečně vnímat. Zatímco oko je svým složením podobno kameře a ucho hudebnímu nástroji, čich spočívá na jednoduchém tělesném dotyku, diferencovaném podle principu klíče a zámku. Čichová sliznice v nejhornější části nosní skořepy se skládá z pěti milionů čichových buněk posetých citlivými vlákny, které jsou drážděny dotykem. Fungují jako zámek, příslušné vonné látky pak jako klíče. Abychom mohli vnímat vůni růže, musí několik klíčových molekul „růžového parfému“ najít v nose svůj zámek. Tam nám v pravém smyslu slova otevřou, zpřístupní tuto vůni. Také velká část chuťových vjemů prochází touto cestou, vůni jídel totiž 127 rovněž vnímáme čichovou sliznicí. V praxi nám to potvrzuje rýma, při níž chutná všechno stejně a fádně. Zatímco vidění se děje přes elektromagnetické vlny, při slyšení je již zapotřebí hmotných zvukových vln a čich vyžaduje dokonce přímý fyzický kontakt mezi odesílatelem a příjemcem. Srovnáme-li sluch a zrak s diferencovanými jazyky zakládajícími se na písmenech, pak čich a chuť odpovídají starším obrázkovým jazykům, které pro každý pojem potřebují zvláštní symbol. Čich je tak ještě přímějším a původnějším způsobem vnímání, které proniká hlouběji nejen fyzicky, nýbrž i duševně. Schopnost cítit odpovídá stupni naší duševní intenzity prožívání. Očima navazujeme první kontakt, zvukem hlasů se poznáváme, čichem se poprvé dotknou těla. V cizím okolí se přítomní zpočátku opatrně očichávají, než se spolu důvěrně seznámí, stejně jako to dělali naši předkové již před miliony let. Nechceme-li už někoho ani vidět, jde o relativně povrchní distancování, když ho už ale nemůžeme ani cítit, jde o hlubší odpor. V raných dobách našich dějin zasahoval čich až do intuitivních oblastí; ještě dnes umí někteří lidé vycítit nebezpečí. Mají čich na situace, které něčím „smrdí“. Svou schopnost větřit jsme ve srovnání se zvířaty téměř ztratili. Zvířata větří nejen nebezpečí, nýbrž i potravu a partnera. Takzvaní primitivové jsou ještě dnes schopni vycítit např. vodu v poušti. Nám, moderním lidem, dnes něco nanejvýš v přeneseném smyslu smrdí. Ovšem při hledání partnera nebo potravy hraje nos i u nás daleko větší roli, než si často přiznáváme. Dobře víme, že labužník potřebuje především jemný nos. Jak důležitá je partnerova vůně, nám mohou ozřejmit enormní obraty obchodu s parfémy. Voňavkářský průmysl pracuje téměř výhradně s vůněmi rostlin a zejména květů, protože tyto vůně nás bezpečně odvádějí od intelektu do archaických oblastí nevědomí. Vynořují se jarní pocity a v rovině vzorů uložené obrazy ráje, který je v tolika kulturách nikoli náhodně zahradou. Ve vztahu k druhému pohlaví rádi předstíráme takové prapůvodní vůně. Tělesný pach typický pro každého člověka cítíme jako přitažlivý už jen zřídka. Je pro nás příliš upřímný. Zde podávají pomocnou ruku výrobci parfémů, kteří nám poskytují nové vůně, když se přirozená vůně těla změnila na spíše nepříjemný pach nebo dokonce zápach. Nemůžeme se už ani cítit, a tak je nutný vývoj ke stále většímu množství „umělých“ vůní. Mezitím je už nepoužívají pouze ženy, které mají obecně citlivější nos, nýbrž i muži. Člověk má svůj parfém a považuje ho za svou osobní značku. Přitom je zjevné, že se zde jedná o 128 masové zboží, které se zvučným jménem a vysokou cenou toliko pokouší předstírat individualitu a exklusivnost. Abychom si nevšimli, jak málo originální jsme my sami, přinášejí nám prostřednictvím účinné reklamy tyto vůně výjimeční lidé. Znamenitý parfém může udělat člověka znamenitějším přirozeně jen tehdy, když neslouží k zakrytí vlastního zápachu, nýbrž k zesílení osobní vůně. Své pachové žlázy máme v oblasti sekundárního pohlavního ochlupení pod pažemi a v oblasti třísel. To, že už si neceníme těchto značek vůní, naší skutečné vůně, má mnoho důvodů. Za prvé to zřejmě spočívá v tom, že jsme skutečně přestali příjemně vonět. V Indii se říká, že tělo je čisté a nevinné, když voní po plodech, které jsme naposledy snědli. Příjemná vůně nemluvňat ještě připomíná tento stav blízký ráji. V tomto směru jsme svou rajskou nevinnost ztratili, když k těmto plodům nebudeme počítat česnek. Indiáni popisují první bělochy jako bledé tváře, kterým páchne z úst. Způsob našeho života a především naše strava zle ovlivnily naše tělesné výpary. Reagovali jsme na to způsobem, který nám je funkčně vlastní. Nejrůznějšími vonnými spreji a vodičkami pro každou příležitost skrýváme to, co nám páchne. Očištění zevnitř a z hloubi je namáhavější. Kdo takové očištění riskuje, třeba formou půstu 44, zažívá při něm, jaký sortiment odpadu s odpovídajícím zápachem se řine z hlubin jeho těla. Za druhé jsme v našem průmyslovém světě konfrontováni s takovou záplavou silných a nepřirozených pachů, že citlivost a schopnost rozlišování velmi ochably. Nakonec nám naše individuality nijak zvlášť nevoní, protože jsme se skutečně stali masovými lidmi. Místo abychom nosili svou individuální značku vůně, napodobujeme rádi několik prominentních vzorů a přebíráme jejich údajné značky (vůní). Nedaří se nám všem být pachově zcela uniformní, neboť vlastní složka je tak silná, že i průmyslové parfémy voní na každé kůži trochu jinak. Motýli nacházejí své partnery výhradně přes vonné látky a i při našem hledání partnera hraje vůně významnou roli. Výzkumy ukazují, že vůně působí erotičtěji než optické dojmy. Dodatečné vysvětlení zde může přinést neodolatelná přitažlivost partnera, do něhož jsme zamilováni. Vyzařování druhého je z velké míry i vůně, kterou kolem sebe šíří. Mohli bychom si vzít z pachu mnohem více, kdybychom jej brali vážněji a kdybychom proti němu pouze nebojovali a nepotlačovali jej. Jsme-li nepříjemně cítit, daří se nám špatně a ostatním smrdíme. 129 Nemůžeme-li někoho ani cítit, není pro nás dobrý. Zapáchá-li náš pot, musí se tělo zbavit něčeho nezdravého, zbavuje se jedů kůží. Staří lékaři kladli při určování diagnózy velký důraz na svůj čichový orgán. Intenzivně očichávali nejen jednotlivé výměšky, nýbrž i celého člověka. Nos je tak mohl přivést na správnou stopu a na správnou cestu. To, že se dnes spoléháme především na povrchní zrak, ukazuje, jak povrchními jsme se stali. Také cítění probíhá výhradně v nás, ale splňuje požadavky na pravdivé vjemy lépe. Metoda klíče a zámku je původnější a méně chybná než komplikovaný elektromagnetický zrakový systém. To, že nám někdo „nevoní“, tedy vypovídá víc, než když řekneme, že se nám nelíbí. Atraktivnost je zde testována na hlubší rovině. Něco zde do sebe zapadá jako klíč do zámku. Při pohledu zvnějšku snad nemusí být ochablost čichu problém, mohli bychom se dnes bez něj zcela obejít. Před několika tisíci lety byl naopak pro naše předky životně důležitý. Nevědomá moc, kterou nad námi a našimi rozhodnutími stále ještě má nos, na druhé straně ukazuje, jak hluboké kořeny máme v naší minulosti. Symptom hyperostnie, vystupňovaného čichového vnímání, které se může jako aura objevit u epilepsie, u hysteriků a v těhotenství, poukazuje na archaické doby, kdy měl jemný nos ještě co říci. Kdybychom my, moderní lidé, opět žili více podle svého nosu a cenili si čichu, bylo by mnohé jednodušší a snazší. Vyvolili bychom si jiný svět, než je náš současný „optický svět“. Odvrácení od čichu se odráží ve světě, kde to v mnoha oblastech smrdí, a který nám proto páchne. Mít na něco čich znamená mít pocit jistoty vzhledem k této záležitosti. Je třeba přát sobě i našemu světu, abychom se opět naučili důvěřovat svému nosu. Pak bychom ovšem také prožívali, že vzduch, který často nadechujeme, není jen urážkou čichového orgánu, ale i orgánu dýchání, neboť nos je v neposlední řadě i začátkem našich dýchacích cest. Jeho úkolem v tomto systému je první čištění vzduchu tím, že velké částečky nečistoty se zachycují v jeho síti z jemných chloupků. Dále má za úkol předehřívat nadechovaný vzduch před vstupem do hlubších pasáží dýchacích cest, k čemuž má k dispozici rozsáhlý systém dutin. 130 Zánět vedlejších nosních dutin neboli sinusitida Naše hlava není náhodně ani od začátku úplně nahoře. Při původní chůzi na všech čtyřech byla ve stejné úrovni jako hruď a pánev. Zatímco vzpřímení těla přineslo očím větší zorné pole, nos vzdálilo od matky Země a přivedlo jej do těžké situace. Vznikla možnost chronického ucpání hluboko v nose, a tím šance ke vzniku zánětu vedlejších nosních dutin nebo sinusitidy. Vývody vedlejších nosních dutin jsou od přírody zařízeny tak, že sekret může téct neustále dolů za předpokladu, že člověk se pohybuje po čtyřech. Při vzpřímení se však vývody dostávají na nejvyšší místo a výměšky se již nemohou uvolňovat přirozenou cestou. Tak jsme se museli naučit eventuálně více smrkat, abychom pod značným tlakem dostali sekret ven. Neděje-li se to včas a dostatečně, je následkem sinusitida. Nepřiznaná základní duševní situace, která má nutně za následek toto tělesné drama, vyplývá z našeho psychosomatického jazyka. Když už delší dobu nemůžeme najít východisko, jak dát volný průběh pocitům, že máme všeho dost, musí za nás v této nepříjemné situaci zaskočit fyzický nos. Druží-li se k tomu strach z nevyhnutelného konfliktu a zaostává-li zpracování zatěžujícího tématu, klesá to všechno do těla. Nosní a vedlejší dutiny se plní a ztělesňují zadržování, jímž postižení trpí. V zánětu se projevuje konfliktnost vytěsňované situace. Mnozí pacienti si zvykají na chronickou formu. Obraz nemoci ukazuje, že máme chronicky všeho dost (v němčině: máme plný nos) a že jsme stále přinejmenším trochu naštvaní (v němčině: našňupnutí od Schnupfen = rýma). Zatímco postižení sami tento nedostatek často ignorují, ostatní při jejich mluvení slyší, že se jim nedostává vzduchu a že mluví přes nos. Rozsáhlé dutiny v oblasti lebky jsou nezbytné pro to, aby dávaly hlavě její tvar, aniž by v ní bylo příliš mnoho těžkých kostí. Šetří tedy váhu a slouží navíc jako prostory pro rezonanci a zvuk. Na horní rovině odpovídají dutinám střeva* a reprezentují prostory podsvětí, příp. všeho temného, nevědomého. Podobně jako funkci dolních dutin tlustého střeva je těžké pochopit i funkci horních vedlejších dutin. To, co je nevědomé, se vzpírá vědomému pochopení. Vedlejší dutiny na horní rovině odpovídají peklu, stejně jako je třetí oko vysoko na čelní dutině blízké nebi. Ve stavu zablokování u sinusitidy je lehkost v oblasti hlavy tatam a jazyk dostává nazální charakter připomínající francouzštinu. 131 Duševní porucha je zřetelná v míře, v jaké řeči chybí rezonance. Ten, kdo má plný nos a jehož řeč nerezonuje, nerezonuje již ani s okolím a ztrácí důležitou součást mezilidských vztahů. Postižené vedlejší dutiny dále diferencují tento obraz. Chronický zánět čelních dutin připomíná obraz zabedněné hlavy a zdůrazňuje překážku v myšlení. Bolestivá blokáda čelistních dutin ukazuje, jak postiženého bolí agresivní kousání. V každém případě je omezen čich. Možná, že postiženým něco tak páchlo, že se vzdali jakýchkoli čichových vjemů. Přitom musí vzít samozřejmě v potaz, že jim bude dobrý čich chybět i na něco jiného. Kdo je takto centrálně zablokovaný, blokuje i svou intuici a schopnost vhledu. Mnohé kultury lokalizují do oblasti čelních dutin třetí oko nebo šestou čakru, ádžňu, která je v hlubším smyslu spojena s vhledem. Učební úkol spočívá v tom, abychom si uvědomili blokády. Bolestivé čelisti poukazují ve dvojím ohledu na agresi zuřící v těle: Čelist symbolizuje schopnost prokousat se a bolest hovoří ostrým, zraňujícím Martovým jazykem. Symptom již naznačuje příslušná opatření, nutí totiž k častému funění při smrkání, aby člověk opět na chvíli nabral vzduch. Vlastně jde o to, abychom funěli zlostí a po příslušných úkonech uvolnění si opět zjednali svobodu ve vědomí. Se zabedněnou hlavou by se měl člověk lépe zastavit a znovu zorientovat. Úkol zní ještě jednou sestoupit do pekla, zjistit, co v nevědomí nás ještě váže, abychom pak vystoupili ven na světlo poznání. Boj o sebeuvědomění je nevyhnutelný, příp. nás tíží v hlavě. Odvaha ke konfrontaci je žádoucí stejně jako vytrvalost v takové chronické situaci. Účinné terapie přinášejí do hry odpovídající složky alespoň symbolicky. V boji o světlo poznání hraje důležitou roli světlo a slunce. I heřmánek, jehož výpary působí utišujícím způsobem, má uprostřed svého květu symbol slunce. Delší půst je konečně nejlepší léčbou na chronicky ucpané dutiny organismu. Svým očistným efektem přináší světlo do temnot nevědomí a způsobuje, že blokující masy v konkrétním i přeneseném smyslu odtékají. To, co se může jevit jako malý okrajový problém v historii vývoje člověka, se při pozornějším zkoumání ukazuje jako obraz nemoci pro nás typický. Připočítáme-li k němu akutní nachlazení, u něhož máme také plný nos, máme před sebou celosvětově nejrozšířenější obraz nemoci, a tím i obraz, který náš svět nejvíce charakterizuje. Nikoli náhodou má tento obraz co do činění s nosem. Tento starý, úctyhodný 132 orgán byl při razantním vývoji odsunut stranou, a ukazuje nám proto svůj a také náš nejčastější chorobný stav: rýmu jako „nafrněnost“, příp. uraženost. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.12 Od jazyka 652 Má prostranný jazyk. 653 Nemá jazyka přirostlébo. 654 Nemá v jazyku kosti. 655 Co mu na jazyk přijde. 656 Měj jazyk za zuby. 657 Třetí jazyk rychlejší než pták. Moudrost starých Čechů 1.19.10 Od nosu. 641 Potáhni se za svůj nos. 642 Vodí ho za nos. 643 Člověk vybroušeného nosu. Otázky 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. Je v mém životě nějaký chronicky doutnající konflikt? Existuje nějaký pochybný kompromis, k němuž jsem snad oprávněn vnějškově, ale nikoli vnitřně? V kterých oblastech mám sklon k uraženým reakcím? Co už nemůžu a nechci ve svém životě ani cítit? Mám dost vzduchu, mám dost volného prostoru? Mám dostatek vzájemného kontaktu se svým okolím? Nacházím dostatek rezonance u svých bližních? Kde si vytvářím bloky, kde blokuji svou intuici, svůj šestý smysl? Kde bych se měl prokousat, kde si opatřit více vzduchu? Polypy Polypy, jejichž jméno se v hovorové němčině používá i pro policii, patří k lymfatickému imunitnímu systému. Můžeme je označit také jako mandle nosohltanové dutiny. Je-li člověk zapleten do obranného boje, kterého si duševně není vědom, zaskočí za něj lymfatické orgány a bojují v příslušné válce místo něj. Ve tkáni zuří bitva mezi útočícími původci nemoci a obrannými buňkami, k nimž 133 patří i lymfocyty. Ty jsou zase podskupinou bílých krvinek, nejdůležitějšího policejního oddílu v těle. Polypy patří spolu s patrovými mandlemi k pozicím v obranném boji nejvíce zasaženým a během zuřícího konfliktu také patřičně zduří. Stane-li se z akutního konfliktu stálý boj, zánět se stane chronickým a jako každý pochybný kompromis bude polykat spoustu energie. V této situaci vidíme na dětech, jak jsou zablokované a ochablé. Ucpaný nos vede k chronickému dýchání ústy. Neustále otevřená ústa a oční víčka, která jsou někdy vyčerpáním mírně povislá, odrážejí situaci nedostatku energie a propůjčují dětem často hloupý výraz obličeje jako znamení blokády různých rovin. Příslušné téma má mnoho společného se schopností obrany a s připraveností k boji a s komunikací, jež se dostala na slepou kolej, protože nadechovaný vzduch je veden ústy, tedy nepředpokládanou a méně smysluplnou cestou. Jde o to, aby postižený vyzvedl tuto tematiku do vědomí a ulevil tělu, protože u polypů se jedná převážně o dětský problém, jsou rodiče vyzýváni, aby vytvořili základnu schopnou nést i konflikty. Zatímco u patrových mandlí krouží konflikt kolem polykání, u polypů jde o to, že postižený má něčeho dost a je přetížen. Dítě působí zatvrzele. Vzhledem ke komunikaci, která se dostala na slepou kolej, je třeba myslet na okliky a „zkratky“ přinášející nevýhody, stejně jako na výmluvy. V této situaci se nezbytná agrese často přesouvá na chirurga, který vede boj nožem a až do krve a bitevní pole prostě celé vyřízne. Výsledky jsou různé. Části dětí se podaří dostat v návaznosti na operaci zpět do vědomí konflikt, který již nyní v těle na obvyklém místě nemá prostor. Daří se jim podle toho lépe a rodiče nezřídka prohlašují, že dítě udělalo operací skok ve vývoji. Druhé části dětí se tento krok nepodaří a obranný boj zůstává dále na rovině těla. Sklouzne často do jiné oblasti tělesné obrany, aby zde dále doutnal, zatímco dítě stále churaví a signalizuje svému okolí, že se nemůže správně vyvíjet. Agrese je tak zásadní téma, že ji nelze ani krátkodobě obejít. V typickém případě vzplane zejména v dětství na orgánech lymfatické obrany, na různých mandlích a na červovitém přívěsku slepého střeva. Obranná bitva, kterou nemůže dítě bojovat vědomě, se formuje v těle. S ucpaným nosem a s věčně otevřenými ústy je to obraz zatvrzelosti, zduřelými polypy dítě blokuje komunikační cesty a pokouší se dělat hloupým. To 134 je jeho neobratný způsob, jak se bránit proti zasahování do jeho práv a proti přetěžování. Náš postoj k tématu agrese poznáme na skutečnosti, že u nás sotva který mladý člověk dosáhne adolescence se všemi svými lymfatickými obrannými orgány. Často musí být odstraněny tři nejdůležitější obranné orgány, jak nepokrytě nafoukaně říkáváme. Kromě USA neexistuje na světě jiná země, v níž se byť jen přibližně vyoperuje tolik „slepých střev“ jako v Německu. Mohli bychom se domnívat, že se zde na ně pořádá hon. Přitom se také opět ozřejmuje, jak agresivní ve skutečnosti jsme. Otázky pro rodiče a děti: 1. 2. 3. 4. 5. Je zde nějaký podprahově doutnající trvalý konflikt? Do jaké rozmíšky jsem se zapletl, nepostupuji už kupředu a jen ztrácím energii? Existuje v rodině i důvěrná rovina schopná nést konflikty, na níž lze bojovat? Ve kterých oblastech dochází k přetěžování a k následné rezignaci? Které struktury v rodině brání vývoji? Zkřivení nosní přepážky Tento symptom se zakládá na nesymetrickém formování nosu. Podobně jako páteř může být i nosní přepážka nakloněná na jednu stranu, která je v tomto případě více nebo méně zúžena. Význam tohoto symptomu můžeme nejspíše objasnit, podíváme-li se na východní nauky. V systému indické jógy hraje ústřední roli prána, životní síla proudící s dechem. Při pránájámě, speciálním dechovém cvičení, se klade velký důraz na rovnoměrné proudění dechu oběma nosními dírkami. Člověk, který nadechuje vzduch jen jednou stranou, je skutečně postižený a jednostranný i ve svém vzájemném kontaktu se světem. Bylo by třeba si povšimnout, zda je s levou nosní dírkou zúžen ženský nebo s pravou mužský pól. Práce s tímto symptomem poskytuje zkušenost platnou i pro mnohé jiné oblasti. Pokoušíme-li se násilím protlačit úzkým otvorem totéž množství vzduchu jako otvorem širokým problém se jen zesiluje. Lepší je se situaci přizpůsobit a úzkým místem nabírat jemně jen tolik vzduchu, kolik jím snadno projde. Tak je naznačeno, že i v duševní 135 oblasti je třeba redukovanému pólu právě ulevit a nevystavovat jej tlaku. Pak se člověku nejspíše zpřístupní. Je-li tím napětí ve vztahu k oběma pólům zastaveno, takže každá strana je akceptována ve své zcela odlišné situaci, může pak nejspíše dojít k vyrovnání ve středu obou pólů. Symptom ukazuje většinou vrozenou jednostrannost v životě, neboť dech je symbolem našeho života v polaritě. V každém případě bude jednostranný i průběh komunikace. Tuto jednostrannost je nutno akceptovat dříve, než si můžeme začít dělat naděje na návrat ke středu. Operace může být v tomto případě pomocí, je-li doprovázena nezbytnými kroky vědomí. Jde-li jen o funkční korekturu, která není naplněna životem, má organismus ještě různé jiné možnosti, jak prezentovat příslušnou nerovnováhu jako učební úkol. Otázky 1. 2. 3. 4. Na které straně jsem omezený, na levé ženské, nebo na pravé mužské? Jak je to s prouděním mé životní energie? Jak bych mohl podpořit její volný tok? Jak zacházím s polaritou? Co by mohlo dát můj život do pořádku a mě uvést do středu? Rinofyma neboli hlízovitý nos a pijácký nos Tento znetvořující symptom je s veškerou jasností a šíří popsané již svým jménem. Rino je nos, fyma znamená řecky nádor, příp. výrůstek. V Africe je „rino“ nosorožec (od rinoceros). Výraz hlízovitý nos je rovněž velmi jasný. Příznak je často zhoršen ještě druhým symptomem, takzvanou rozaceou, trudovinou růžovitou. Rozacea, latinské slovo pro růžovou barvu, je červené skvrnité zbarvení obličeje, které později přechází přes tvorbu šupinek do hnisavých vřídků a papulí. Vzniká stejně jako rinofyma často na základě takzvané seboroické konstituce, tj. sklonu k problémům s mazovými žlázami. Někdy se také rinofyma označuje jako nižší forma rozacey, jako takzvaná hypertrofická rozacea, protože obě pocházejí z bujení mazových žláz a vaziva. Jde o výrůstky uprostřed tváře, příp. na nose, které vycházejí z kožních žláz. Ty jsou zodpovědné za odlučování oné mazové vrstvy, která pokrývá naši kůži. U rozacey a rinofymy žlázy svou úlohu 136 neúměrně přehánějí, postižení takřka plavou v mazu. V rámci nadprodukce mají mazové žlázy sklon k ucpávání a z něj vznikají záněty. Symptom chce zjevně přilákat pozornost všech na tvář a zejména na nos. To, že se mazová tekutina vylučuje v nadměrném množství, vede k podezření, že se zde kompenzuje chybějící klouzavost na duševní rovině. Témata, s nimiž to nejde jako po másle, jsou více než naznačována. Nos se v lidové mluvě označuje za horní falus. Tento vztah lze seriózně aplikovat i na reflexní zóny pohlavních orgánů v nosních skořepách. Dotýkat se nosu je na veřejnosti zakázáno, dloubat se v nose je absolutní tabu. Jaké jiné než symbolické důvody by se za tím měly skrývat? K tomu přistupuje u rinofymy i plamenná červeň, která může symbolizovat jak stud, tak hněv sexuální stejně jako agresivní vzrušení. Hnisavé vřídky a mnoho malých zanícených „sopek“ připomínají pubertální akné, jemuž se rovněž daří na půdě seboroické konstituce. Mnohé hovoří pro to, že zde jde o poslední zoufalý pokus o pubertu, tedy pokus o dospívání. Místo pubertální je to ovšem nyní genitální sexualita, která se zde symbolicky prodírá do vědomí. Vrchol onemocnění je v pátém desetiletí života a postiženi jsou téměř výhradně muži. Jejich nos může svými výrůstky projevit nadměrný vztah k falické sexualitě a ohlašovat nevyřešené nároky na růst dříve, než bude definitivně pozdě. Právě v míře, v jaké se u falické síly postiženého nejedná o příliš velkou záležitost, se stává symbolicky zastupující nos velkým hlízovitým nosem, a ukazuje tak, jak velkou závažnost má příslušná tematika. Tato tematika se může v životě postiženého projevovat různě, je však vždy odkázána na nedostatečné uvědomění. Rinofyma může za prvé odrážet konkrétní životní situaci v sexuálním ohledu, za druhé může poukazovat na neprožité, ale vědomé fantazie nebo může za třetí naznačovat, co se nepozorovaně odehrává v nevědomí. I kdyby byly prožívány, nejsou výstřelky fantazie a zpustlost v sexuální oblasti vědomé. Malé sopky znázorňují tlak, pod jakým se postižený nachází. Agresivní a Venušiny složky jdou spolu ruku v ruce. Hlízovitý nos připomíná zhýralce. K takovému vzoru se člověk může postavit povrchně a nosit svou červenou bambuli provokativně jako klaun, může se za ni stydět nebo celý obsahový vztah vytěsnit a nechtít nic vědět o vlastních bujných fantaziích a snech. Posuny v růstu, které v přeneseném smyslu přišly zkrátka, se na místě somatizují. To, co bylo z plodné tekutiny nebo ve fantaziích promrháno, se nyní místo toho 137 v nepotěšitelném množství vylučuje z mazových žláz. V čilém růstu nosní vazivové tkáně se rovněž hlásí aspekt plodnosti. Člověk takřka vráží nosem do svého problému a celý svět mu to vidí na špičce nosu. Symptom se často sdružuje s problematikou alkoholu, která vnáší do hry pijácký nos. Alkohol je klasická úniková droga naší společnosti. Právě tam, kde reklama ráda sugeruje opak, je jasné, že tendence utíkat zpět k láhvi mají zejména lidé, kteří nemohou obstát se svou mužností, protože jsou duševně příliš měkcí. Zatímco kojenci se láhve drží právem, ukazuje se v tom u dospělých závislost a tendence k regresi, k ústupu. I jiné alkoholické příznaky zdůrazňují tento směr: Člověk opět vrávorá jako dítě, než se naučí chodit, a žvatlá, jako když ještě neumí mluvit. Skutečnost, že alkohol je silný omamný prostředek, navíc objasňuje, že někdo se nechce problémům postavit, nýbrž chce něco zastírat a utlumit bolest z neúspěchu. Tento obraz zdánlivě zcela odporuje běžnějšímu obrazu brutálního alkoholika, který je příliš tvrdý a příliš mužný. Takové povrchní demonstrace násilnické mužnosti stejně jako vychloubání se údajnou potencí však nejsou ničím jiným než zjevnými pokusy o kompenzaci vlastní nejistoty a slabosti. Typický začarovaný kruh se může rozvinout rychle: Alkohol je droga impotence na všech rovinách, člověk zapíjí svůj žal nad vlastní neschopností. Na druhé straně nedělá z člověka impotenta nic tak rychle jako pravidelná konzumace alkoholu. Nejde tedy o silné muže, nýbrž naopak o změkčilce. Také pokusy napít se na kuráž by neměly klamat v tom, že otcem myšlenky je zbabělost, zvláště když to celé končí v pustém vychloubání, které chce imponovat. Jeho matkou je však přání omámit se tak, aby člověk nemusel vidět, jak si ve skutečnosti stojí nebo právě nestojí. Svítící červeň na nose všem ukazuje, co se skutečně děje, odráží se to v pravém smyslu slova na špičce nosu. Na jedné straně to snad může být varování, aby člověk nestrkal všude nos a především nikoli příliš hluboko do sklenice, na druhé straně však i výzva, aby se chytil za nos a pustil se do žhavých témat, které mu osud vepsal zářivou barvou a vlastně krví do tváře. Učební úkol se u rinofymy a pijáckého nosu týká uznání pudové sexuality a jejího konečného vyřešení. Jde o „poznání“ ženy, což je možné jen tím, že člověk se pustí do všech rovin pohlavní lásky. Falická síla se tlačí do středu a chce být ovládnuta. Jde o sílu, ovšem nikoli o hlučně demonstrovanou variantu, která je jen hlasitým maskováním slabosti, nýbrž o sílu a moc na hlubší rovině. 138 Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Co v mém životě nemá hladký skluz tak, jak si přeji? Vypořádal jsem se (a jak) se svou pubertou? Jak zralá je má sexualita? Co mi chybí k dospělosti? Jak jsem se mohl a mohu spolehnout na svou mužnost? Proč jsem ji přehnal? Nebo odepsal? Co chce a ještě musí růst v mém životě? Jak plodný byl dosud? Jakou roli pro mě hraje útěk? Kde a kdy jsem propásl příležitosti řídit se svým nosem? Zlomenina nosní kosti Zlomenina nosní kosti není zlomeninou kosti, není totiž tak zlá, jak ví i lidová moudrost. Člověk s ní může žít, nepotřebuje většinou ani sádrový obvaz, pouze je trochu zohavený. Zranění naznačuje, že se odvážil poněkud příliš daleko a spadl z buku. Tento varovný pád chce člověka zadržet, aby slepě nepokračoval po cestě, kterou se dal. Nos jako část těla, která nejvíce vyčnívá, má — jak nahoře tak dole — přímý symbolický vztah k onomu spodnímu, v příslušných situacích rovněž čnícímu údu. Reprezentuje onu typicky mužskou útočnou sílu a energii. Tato síla a energie je zlomením nosní kosti zřetelně utlumena. Když někdo někomu rozbije nos, poníží ho v tomto citlivém bodě. Potud přísluší zlomenině nosní kosti na půdě symbolické anatomie ještě několik dalších významů. Kdo jednou dostane po nose, je zbržděn ve svém postupu vpřed, ne-li těžce ochromen. Kdo sám od sebe spadne na nos, dostává tentýž pokyn přímo od osudu. Tímto směrem míří lidová moudrost, která varuje před tím, abychom všude nestrkali nos. Zvědavci po něm právě mohou snadno dostat. Zejména mladí hoši vidí v této symbolice šanci veřejně ukázat, jak daleko se odvážili do nebezpečných oblastí a co všechno riskovali. Kdo se stane boxerem, bere rozbitý nos jako samozřejmost, ba je na něj dokonce hrdý, podobně jako jsou elektrikářští učni často pyšní na své rány. Symptom objasňuje, že k člověku by se v určitých oblastech lépe hodila jistá zdrženlivost a byla by méně bolestivá. Učební úkol mu nechce vzít mezní zkušenosti, co se týče vlastní odvahy a mužské falické síly, nýbrž ukázat, že člověk cvičí na nevhodné půdě a naklání 139 se z okna příliš daleko ve spíše pochybných oblastech. Je správné občas něco riskovat a tu a tam dostat co proto, ale bylo by zapotřebí přezkoumat, zda by nebylo lepší vynaložit příslušnou námahu v přeneseném smyslu. Skutečnost, že je přerušena kontinuita vlastní nosní kosti, rovněž poukazuje na to, že nastoupená cesta — stále rovně za nosem — potřebuje změnu kurzu. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Kde jsem se odvážil příliš daleko? Kde a v jakém ohledu potřebuji útlum a kde jsem si ho přivodil? Do jaké míry jsem se vměšoval do věcí, po nichž mi nic není? Kde potřebuje má životní orientace korekturu? Jak bych se mohl smysluplněji pustit do nových oblastí? Chuť Vnímání chuti je vedle povrchové citlivosti naší kůže nejbezprostřednější smysl. V chuťových pohárcích, umístěných na jazyku, patrech, hrtanové příklopce a sliznici hltanu, potřebují příslušné chemoreceptory pro vnímání přímý hmotný kontakt s jídlem. Jsou pouze čtyři kvality vjemů — sladké, kyselé, slané a hořké. Široká škála chutí vyplývá z aroma, které je vnímáno čichovou sliznicí nosu. Výpadky chuti nejsou jako příznak nebezpečné, a tak se jim přisuzuje jen malá hodnota jakožto onemocnění. To, že s našimi chuťovými nervy to nemusí být zrovna dobré, vyplývá z velkého počtu kuřáků*. Tam, kde reklama neustále vychvaluje jemnou chuť svých tabákových výrobků, je pravdou přesný opak. Nic neničí naši chuť tolik jako kouření. Ze 100 kuřáků je vůbec pouze jeden schopen poznat svou značku podle její údajně jedinečné chuti. Ostatní již trpí příliš velkou ztrátou chuti. To je také důvod, proč kuřáci mají jen vzácně rádi ovoce. Nejsou již vůbec s to vnímat jeho jemné chuťové nuance a dávají přednost důkladné, silně kořeněné stravě. Pozorujeme-li nárůst spotřeby koření a pochutin za posledních 200 let, dostáváme obraz předráždění, jemuž na druhé straně odpovídá úbytek naší schopnosti chuťového vnímání. Každý půst s navazující dobou obnovy s sebou přináší nový začátek a ukazuje, jak málo chuťových látek je při neporušené schopnosti vnímání zapotřebí. Naše obvyklé nadměrné kořenění jídel odpovídá našemu normálnímu stavu 140 předrážděnosti a křečovitému pokusu okořenit touto cestou ještě trochu svůj život. Na druhé straně odpovídají umělé aromatické látky i opravdové potřebě, neboť ani nejotupělejšímu patru nemůže zůstat skryto, jak je mnohé bez chuti. Na základě našich umělých hnojiv a skleníkového pěstování jsme dali matce přírodě křídla, a tak nám poskytuje to, co jsme chtěli vždy mít. Dává nám však již jen tělo svých rostlin, duši 45 zadržuje. Vnějškově jsou jahody a rajčata větší a krásnější než kdykoli předtím, jen jejich chuť podivně zaostává. Zvykli jsme si na to a kompenzujeme ztrátu kvality kvantitou nebo umělou chutí. Naše chuťové nervy se tomu přizpůsobily. Začaly potřebovat „ostré věci“ a silné koncentrace, aby je vůbec ještě něco oslovilo. Naše chuť ukazuje, že z onoho stále více máme stále méně. To potvrzuje i naše životní prostředí. To, co jsme udělali z nás a z našeho světa, se neshoduje s dobrým vkusem (v němčině je slovo pro vkus — Geschmack — shodné se slovem pro chuť) a odpovídá spíše pokleslému vkusu. Herman Weidelener odvozuje tragický stav západní civilizace z toho, že jsme oddělili řeč od vkusné chuti, ačkoli obojí je na jazyku neoddělitelné. Západní člověk by musel mít ústa na čele, protože vždy mluví jeho mozek a nikoli jeho chuť. Naší řeči jsme každopádně předepsali tutéž kúru postupného zhrubnutí jako našim chuťovým pohárkům. Zjemnění naší řeči i chuťových vjemů by podle našeho názoru bylo léčbou naší jazykové kultury i kultury dobrého vkusu. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.12 Od jazyka 652 Má prostranný jazyk. 653 Nemá jazyka přirostlého. 654 Nemá v jazyku kosti. 655 Co mu na jazyk přijde. 656 Měj jazyk za zuby. 657 Třetí jazyk rychlejší než pták. IV. Nervový systém Středem našeho centrálního nervového systému je mozek. I když se jeho klinické obrazy nemoci týkají celého organismu, přesto o nich pojednáme v souvislosti s centrálou u hlavy. Nervový systém je základní zpravodajský a spojovací systém v těle. Řídí vztahy mezi 141 nejrůznějšími rovinami vydávání příkazů v centrále a jejich přijímání na periferii. Spolu s hormonálním systémem je zodpovědný za všechna hlášení zpráv.46 Hranice mezi komunikačními sítěmi těla přitom není neprostupná. Pronikají se navzájem ve vícerozměrném systému. Tak například nervový systém používá na svých spojovacích bodech látky podobné hormonům, jako je adrenalin, acetylcholin, dopamin aj., aby transportoval informaci přes tyto mosty nazývané synapse. Synapse si můžeme představit jako zásuvky, jimiž jsou spojeny různé elektrické rozvodné okruhy. Nervový systém vůbec pracuje především s elektřinou, zatímco hormonální systém je možno srovnat se strukturou poslů, kteří transportují zprávy v hmotné formě. Potud jsou nervy mladší variantou, která má budoucnost. Rozlišujeme volní nebo senzomotorický nervový systém od nevědomého nebo autonomního nervového systému. Vůlí ovladatelná část je příslušná pro nervy vnitřností nezávislé na vůli. Tento takzvaný vegetativní útrobní nervový systém zahrnuje dvě antagonistické části: sympatikus, který bychom mohli označit také jako archetypický mužský pól, protože je příslušný pro aktivní, navenek orientované způsoby chování, jako je boj, útěk, práce a soustředění, a jeho protihráče, parasympatikus nebo vagus, který je zodpovědný za regenerační procesy od trávení až po pohlavnost, a proto by jej bylo třeba počítat k archetypicky ženskému pólu. Oba póly vegetativního nervového systému mají rozdílné chemické mediátory, které jsou příslušné pro zprostředkování informací mezi jednotlivými nervovými vlákny. K mužskému nebo sympatickému útrobnímu nervovému systému patří takzvané adrenergní mediátory, jako je adrenalin a noradrenalin nebo v oblasti mozku dopamin. V ženském nebo parasympatickém systému to jsou cholinergní látky především acetylcholin. Oddělujeme-li zásadně polárně, odpovídal by volní nervový systém mužskému pólu, jangu, zatímco vegetativní nebo útrobní nervový systém by příslušel ženskému pólu, jinu. Sympatikus je pak mužská část této o sobě ženské oblasti, parasympatikus pak ženská část ženské oblasti. Vedle obsahového rozdělení je užitečné i takzvané topografické rozdělení podle prostorového uspořádání. Toto rozdělení odlišuje centrální nervový systém sestávající z mozku a míchy od periferního nervového systému, který se skládá z citlivých, volních a autonomních 142 nervových drah, které procházejí celým tělem. Periferní systém poskytuje centrálnímu systému informace z těla a okolí a uskutečňuje všechny z něj plynoucí reakce. Centrála je tedy za všechno zodpovědná, ale v každém ohledu odkázaná na spolupráci periferních nervů. Bez této spolupráce periferie by byla jednak odříznuta od toku informací, jednak neschopná dávat výraz svým příkazům. 1. Od nervozity až k nervovému zhroucení Protože komunikace je centrálním úkolem nervového systému, skrývají se za nervovými problémy vždy problémy s komunikací. Kdo se cítí být s nervy u konce, ztroskotal se svou komunikací. Lidová mluva hovoří o uzlíčku nervů. Postižení sami nacházejí útočiště spíše v projekci a vycházejí z toho, že mají velmi citlivý nervový systém a ostatní jim „lezou na nervy“. Odráží se to ve výroku „Jdeš mi na nervy“. Jako u jiných tělesných funkcí i nervy si uvědomujeme až tehdy, když začínají dělat problémy. Kdo je nervově vyčerpaný, ukazuje tím jasně, že se mu nevede dobře. Působí „vynervovaně“ a nervózně, pociťuje své okolí a jeho požadavky jako „znervózňující“. Kdo má naopak „nervy jako provazy“, může si dovolit vést válku nervů. Výzvy pro něj budou vítaným drážděním nervů, a místo aby byly zátěží, dodají mu pocit živosti. Takový „člověk bez nervů“ je někdo, kdo nemá zapotřebí ztrácet nervy; protože si je jist jejich bezproblémovou funkcí i v případech nebezpečí. Má skutečně nervy jako provazy. Musíme však od něj odlišit lidi, kteří neztrácejí nervy proto, že jsou otupělí a necitliví a vůbec nevnímají, co se kolem nich skutečně děje. Typický člověk se silnými nervy je sebejistý nikoli však proto, že by své nervy šetřil nebo je neustále uklidňoval. Jeho nervy jsou uvolněné a klidné do doby, než je potřebuje. Pak, v napětí, se však může spolehnout na komunikaci v nitru i navenek. Zcela jinak je to u „nerváka“. Zjevně příliš napjatý už i v normálním případě, při zvláštních požadavcích je s nervy rychle v koncích. Biologové rovněž znají nervozitu v říši zvířat, a to nejen u šlechtěných závodních koní daleko od jejich přirozených životních podmínek. Dojde-li v populaci k přemnožení, a tím k určité stísněnosti, rozvíjejí se u jednotlivých zvířat zjevné známky nervozity, komunikace se příležitostně hroutí a objevují se nesmyslné výbuchy agrese. Stísněnost podporuje strach (lat. angustus, které souvisí s něm. Angst — strach, znamená úzký), který způsobuje, že pojistky selhávají. Analogicky k tomu není udivující, když stále více lidí zejména 143 v prostorech nakupení ve velkých městech trpí nervovými obtížemi a strachem. Za nervovými problémy vězí v zásadě téma komunikace, u nervových obtíží klesly pouze méně hluboko do tělesnosti než u obtíží neurologických. Vynervovanému člověku chybí důvěra, že přesvědčí své okolí o sobě a vlastní hodnotě. Je znejistěn a hledá stále nějaké náhradní zajištění. Zvlášť zjevné je to před nervy vyčerpávající zkouškou, když hrozí, že nervy napjaté k prasknutí povolí ještě dříve, než všechno začne. Takové situace jsou lidmi s patřičně slabými nervy pociťovány jako přímo ubíjející. Krátce před událostí, která vše rozhodne, dosáhne kmitání nervů svého vrcholu, postižení působí naprosto nervově vyčerpáni. Před zkouškou nervů jim jde na nervy všechno od nejmenšího zvuku až po nejnepatrnější zdržení. Zdá se, že jejich nervová vlákna, na jejichž fungování nyní všechno záleží, nedorostla takové zátěži a postižení mají pocit, jako by byla úplně obnažená. Pocit, že jsou bezbranní a vydáni všanc snad může objasnit a ukázat, jak blízko je k tomu, aby takové nervy využívali jako výmluvu. V typickém nervózním chování, které se vyznačuje těkavostí a přeskakováním z tématu na téma, se ukazuje požadavek komunikovat se vším současně. Přitom se většinou hroutí hierarchie v komunikačních strukturách a to, co je relativně nedůležité, se tlačí do popředí, zatímco podstatné věci jsou obětovány štvanici. Nervózní člověk se štve za událostmi, cítí se jimi být nezřídka převálcován a přetížen. Uprostřed tohoto začarovaného kruhu stojí on se svým egem a s potřebou, aby se všechno točilo kolem něj. V této situaci znejistění se zcela přepjatými nervy jsou postižení se svými nervy u konce a podlehnou nervovému zhroucení. Pak se skutečně všechno točí kolem nich. Dosáhli svého cíle fyzickým vydíráním, i když jen na rovině medicíny. Jednoduchá a účinná léčba se pokouší držet je ve vzdálenosti od věcí, které brali příliš vážně, a starat se o vnější a především vnitřní klid. Diagnóza nervového zhroucení odpovídá dopravnímu kolapsu v době špičky. Předchozí události, průběh a výsledek se shodují. Chtějíli všechna auta velmi rychle a současně všemi směry, a nedbají proto dopravních pravidel, brzy se nikdo nedostane nikam. Přitom mají zřejmě všichni jednotliví řidiči závažné důvody ke spěchu. Až když je křižovatka konečně zablokovaná, nejde už nic. Vrací se klid, i když na nejvyšší hladině stresu. Podobně probíhá i pokus o tělesnou svépomoc, 144 tělo si rovněž zjedná klid na vrcholu nervového zhroucení. Toto vynucené zastavení uklidní přetížené struktury, a přispívá tak podstatně k následnému uvolnění vzniklého napětí. Ani silnice ani nervové dráhy nebyly při tomto zhroucení vážně poškozeny. Dopravní kolaps se na obou rovinách podobá vyhoření pojistek v elektrickém rozvodném okruhu. To však i v nervové oblasti zabraňuje hlubším poškozením. Potud je nervové zhroucení již léčbou. Ukončuje přetažený stav tím, že komunikace s okolím se přeruší a pacient se zhroutí. Když se pro vnější svět takovým způsobem ponoří do sebe, signalizuje velmi důrazně, že tak ve svém životě nemůže dál. Nemůže dostát množství svých vnějších kontaktů a povinností. Úkol je zde zcela jasný: Jde o to, aby se vzdal boje venku, našel cestu k sobě a obnovil kontakt k vlastnímu středu. Pak teprve bude smysluplné navazovat opět pozvolna spojení s vnějším světem. Předchozí stav nervové rozervanosti se strachem, že pacient něco zmešká a někde se nebude účastnit, ukazuje tomu, kdo chce být současně na několika místech, jeho hranice, ale i šance. Učební úkol zde zní, že je třeba vytvářet spojení nejen s vnějším světem, nýbrž především s vlastním nitrem. Postižený se stále honí za tím, co se mu ve vnějším světě jeví jako právě důležité, jeho úkolem však spíše je, aby se spojil s tím, co je nejdůležitější v nitru, tedy například se svým srdcem. Příznaky, které se v této souvislosti objevují, jako jsou bolesti u srdce až po srdeční arytmii, poukazují tímto směrem. Také větší kontakt s centrálou vědomí by mohl být důležitý, jak dokládají dobré úspěchy s řízenými fantazijními cestami do této oblasti. Tímto způsobem nacházejí pacienti přístup k onomu klidu a tichu, které panuje ve středu každého z nás. Zjišťují, že hledání spojení, které se odráželo v nervozitě, je karikaturou hledání vnitřního propojení s vlastním středem. Namísto honby za uznáním nastupuje vnitřní závaznost a z ní vyrůstá pocit středu a pravé komunikace. Ta pak je i jinak než pouze jazykově blízká komunitě, spojení středu se středem, příp. srdce se srdcem. Otázky 1. 2. Má můj komunikační vzor rezervy, nebo mě kvůli ustavičnému přetěžování přivádí na okraj zhroucení? Udržuji kontakt se žhavými tématy svého života? Nebo právě používám „slabé nervy“, abych se před nimi skrýval? 145 3. 4. 5. 6. 7. při kterých příležitostech cítím své nervy? Co mi jde na nervy? Komu dovoluji, aby mi lezl na nervy? Mám dost prostoru, abych se rozvíjel, nebo se cítím zahnán do úzkých? Jak je to s mou sebedůvěrou a sebejistotou? Jsou mi vlastní, nebo si je ještě stále musím dokazovat? Mohu v sobě najít/snést klid? Dopřávám si ho dostatek? Jsou cíle, na něž se zaměřuji, mými vlastními cíli a jsou realizovatelné? Nebo můj život směřuje ke zhroucení v důsledku přetížení? 2. Otřes mozku Tento obraz nemoci je jak vznikem tak významem podobný zlomenině nosní kosti. Postižení zašli příliš daleko a spadli z buku. Jak ukazuje označení, je otřesen mozek, především mozek lidí, kterými jinak nic neotřese. Hlava zaznamenává onen otřes, který postižení v duchovní a duševní oblasti nechtějí připustit. Předchází mu trauma, většinou pád. Jeho hlubokou symbolikou se budeme ještě zabývat u zlomenin paží a nohou*. Rčení jako „pýcha předchází pád“ nebo „pád zvysoka“ ukazují, že se přitom často jedná o korekturu bludné cesty, při níž si postižení natlučou hlavu. Chtějí příliš vysoko a jsou hrubým způsobem přivedeni zpět. Jednotlivé symptomy otřesu mozku (komoce) mluví jasnou řečí. Bolest hlavy svědčí o agresivních pokusech jít hlavou proti zdi. Následující mdloba bez obalu říká, že člověk si něco namlouval, vyšel ze špatných předpokladů nebo podlehl sebepřeceňování. Nevolnost a zvracení ukazují, že tělo se chce co nejrychleji opět zbavit problematiky, kterou si má „slíznout“. Poslední zážitek byl nestravitelný, tak lze přeložit řeč žaludku a střev. Přinejmenším krátké bezvědomí patří k otřesu mozku a prozrazuje, že se zde někdo na krátkou dobu vzdal zodpovědnosti za svůj život. Takzvaná retrográdní amnézie naznačuje, jak málo si postižení mohou vzpomenout na to, jak k úrazu došlo. V tom je patrné ještě dalekosáhlejší odmítání zodpovědnosti za vlastní činy. Člověk se vyhýbá zodpovědnosti a vyjadřuje se tak, že veslo převezmou raději jiní. „Já nic, já muzikant,“ označuje lidová mluva tuto snadno prohlédnutelnou taktiku, která zde nevědomě probíhá. 146 Při dalším stupni eskalace, při zhmoždění mozku (kontuzi) se tyto symptomy zesilují a přidružují se k nim nové závažné příznaky. Mozek obklopený likvorem, a tím nejlépe odpružený, je otřesen tak silně, že účinek mírnící údery selže a na místě otřesu nebo na protilehlé straně se objeví v důsledku silného úderu nebo nárazu krvácení a poškození tkáně. Bezvědomí je hluboké a může přecházet až do kómatu. Edémy se zvýšením nitrolebního tlaku*, epileptické záchvaty*, poruchy dechu a termoregulace jsou některé z možných komplikací. K tomu přistupují různé výpadky jako agnozie*, neschopnost poznat, apraxie*, ztráta obratnosti, afázie*, ztráta řeči, poruchy paměti a orientace stejně jako psychické defekty od poruch motivace až po emoční oploštění, od sklonů k vymýšlení až po halucinace. Tyto symptomy jednak postižené vytrhávají z každodenního života, jednak tlačí dosud vytěsňované obsahy na světlo vědomí. Jejich poselství sama naznačují význam. Neprožité vytěsněné tendence využívají příhodný okamžik zhroucení obrany v důsledku silného otřesu, aby si zjednaly pozornost. Postižení zjevně narazili na definitivní hranici, za niž se jen tak nemohou dostat. Naopak, při pokusu o její překonání se z nich stávají lidé, kteří narazili, musí začít znovu od začátku a jako malé děti se teprve postupně opět učit samostatně zvládat každodenní úkony a přebírat za sebe zodpovědnost. Obraz nemoci je uvrhl zpět na dětskou úroveň, a demonstroval tím jejich tendenci k regresi. Otevírá však také šanci na nový začátek. Smělost, která často vedla k takovému úrazu, se jim přitom bude velmi hodit na duchovně-duševní rovině. Učební úkol zní, že všechno to, co se stalo v těle, je třeba prožít v přeneseném smyslu. Tak budou další podobná fyzická traumata zbytečná. Při pádu to znamená, aby člověk sestoupil z výšin, nechal sebou otřást v přeneseném smyslu, žil fyzicky projevovanou smělost i v duchovně-duševním ohledu, odvažoval se jít dál. Vlastní bezvědomí a mdlobu si je nutno přiznat a konečně se vzdát zodpovědnosti proto, abychom ji mohli přijmout vědomě po malých krůčcích. V následné nové orientaci spočívá šance nového začátku. Otázky 1. 2. 3. Kde blokuji duchovní a duševní otřesy? Z jaké dráhy mě úraz vyhodil? Kde demonstruji vnějškově smělost a ochotu riskovat, které mi vnitřně chybí? 147 4. 5. 6. Kde jsem se mýlil, příp. jsem narazil? Kde potřebuje proud mého života novou orientaci, nový začátek? V kterém ohledu bych měl postupovat menšími, ale přehlednými kroky? Kde bych měl odložit vnější zodpovědnost a převzít ji vnitřně? 3. Zápal mozkových plen neboli meningitida U meningitidy se zapalují pleny, které obklopují a chrání mozek. Onemocnění tedy představuje válku na nejvyšší rovině proti uchovávajícím ženským silám. Proces přejde nezřídka i na mozek a stává se z něj meningoencefalitida. Postižena je jak měkká (pia mater), tak i tvrdá mozková plena (dura mater). Na inscenování konfliktu kolem centrály řízení a vlády se mohou podílet různé bakterie i viry. Vniklí původci nemoci zahajují velkou bitvu s obranným systémem těla. Tato bitva je jako při každém zánětu* vedena bez ohledu na ztráty a tajnými zbraněmi. V tomto případě jde ovšem o válku, V níž jde v pravém smyslu slova o krk. Dalekosáhle nespecifické subjektivní příznaky naznačují, že jde o málo individuální obraz. Jde o život a přežití jako takové. Primárním onemocněním jsou postiženi především novorozenci a malé děti, které působí dojmem, jako by ještě bojovaly o svůj definitivní vstup do tohoto života. Hlava, která je v tomto věku ještě nadměrně velká, se podruhé po porodu stává dějištěm životu nebezpečného boje. Podobně jako příčná poloha při porodu naznačuje, že se toto dítě vzpírá a nebude se tak jednoduše účastnit na předem dané hře života, projevuje se i zde jistý odpor. Dítěti jeho již tak nadměrná hlava ještě více otéká, protože nitrolební tlak stoupá návalem vody, který je podmíněn zápalem. Měkká fontanela se klene dopředu. Z dlouhodobého hlediska je nebezpečí vzniku hydrocefalu, tragického symbolu nadměrného zdůraznění horního mužského pólu. Zdá se, že je přehnané předpokládat v takovém raném stadiu problém s hlavou nebo dokonce s egem, jak jej ztělesňuje takový „tvrdohlavec“. Na základě zkušeností s reinkarnační terapií, která většinou zahrnuje i porod a prenatální fáze, jsou však tak rané projevy odporu a agresivních konfliktů okolo vstupu do budoucího života zcela běžné. Symbolicky klade dítě větší odpor proti novému životu než proti temné pramatce, z jejíhož klína se právě teprve osvobodilo. Boj proti zadržujícím silám pramatky přenechává tělesné rovině. Tato krvelačná bohyně, v řecké 148 mytologii nazývaná Hekaté, v indické Kálí, pracuje se svými typickými prostředky, přílivy zánětlivé vody tlačí měkký mozek na (tvrdou lebeční) stěnu. Je-li ještě možnost, že kost povolí, hrozí hydrocefalus, je-li na to již pozdě, bere za své mozková tkáň s následkem poškození mozku až po slabomyslnost. V protikladu k jiným zápalům v částech těla, které se mohou zvětšit, hraje zde voda, která vzniká při každém zápalu, tak velkou roli proto, že tvrdý lebeční obal představuje s přibývajícím věkem nepoddajnou překážku pro zvětšování. Zkoušku pevnosti mezi stoupající vodou, která tlačí na mozek, a mezi lebeční kostí, která klade odpor, prožívá pacient jako bolest hlavy. U dospělých se tento obraz nemoci vyskytuje hlavně jako sekundární onemocnění. Když se například na mozkové pleně rozšíří TBC, eskaluje základní boj až na nejvyšší rovinu a stává se bojem o přežití. V posledních letech dala meningoencefalitida o sobě slyšet jako nebezpečná komplikace při kousnutí klíštětem, a mnoha lidem tak znechutila přírodu. Tyto nepatrné, ještě před několika desetiletími zcela neškodné upírky bychom mohli pokládat za úskočnou odpověď přírody na naše znásilňování. Matka příroda nám dává pocítit svou moc, povolává totiž na zemi, do vody i do vzduchu miliardy takových malých pomocných oddílů a může je zdánlivě podle libosti zbavit jejich neškodnosti a udělat z nich nepřátele člověka. Příznaky meningitidy krouží kolem hlavy a jejích bolestí, přičemž jsou zároveň zasaženy i míšní pleny, a často se přidávají i obtíže podobné chřipce. Ze všeobecných symptomů se objevuje jednak podrážděnost, jednak nezájem až apatie a ospalost. První příznak objasňuje základní agresivní situaci, která sklouzla do těla a která je často ještě zvýrazněna takzvaným opistotonem, vzpínáním pacienta vleže. Toto drama doprovázejí křeče. Pacient se otřásá, jako by ho chtěla nějaká větší síla vyburcovat do života. Pootevřené čelisti ukazují neschopnost bránit svou kůži a kousat kolem sebe. Agresivní nástroje čelistí jsou ochromeny v nejvyšším stupni vypětí. Přecitlivělost nazývaná hyperestézie prozrazuje, jak je kůže jako vnější hranice předrážděná. Zatímco na nejvyšší rovině hlavy zuří boj o ochranný štít mozku, je ochranná vrstva těla přinejmenším v nejvyšší pohotovosti. Na druhé straně ukazují symptomy, jako je apatie, jak málo jsou pacienti ochotni vědomě přispět k boji za svůj život. Somnolence, extrémní ospalost, naopak demonstruje, jak svůj život v nejhlubším 149 smyslu zaspávají. Zdá se, že spánek jako malý bratr smrti zde získává převahu nad úsilím o odloučení od pramatky. Hlava jako hlavní město těla se musí vzdát, mozku jako jeho řídící centrále hrozí, že klesne nazpět do vln prvotního moře. Nastupující naprosté nechutenství naznačuje, že postižení ztratili nebo nikdy neměli chuť žít svůj život, snad i to, jak málo jim chutná jejich současná životní situace. Deliria je zbytečné vykládat, projevuje se v nich totiž velmi přímo nevědomá tematika, která dosud přicházela zkrátka. Podoby mučivých bolestí přecházejí od tepání přes píchání až k pocitu, že se hlava rozskočí. Jsou většinou tak intenzivní, že pacienti si myslí, že je nevydrží a bojí se, že na ně zemřou. Zdá se jim, že hlava jim chce vybuchnout. Něco takového hrozí, když dotyčný příliš dlouho váhal nebo nebyl ochoten vydobýt si svůj životní prostor. Ukazuje se v tom, jak velmi byl zahnán do úzkých. To platí i pro novorozence, kteří se musí rozhodnout pro život v tomto světě nebo pro návrat k Velké matce. Pekelné divadlo v nadřazené vládnoucí centrále odráží nepřiznanou situaci ve vědomí. Výraz „mohl bych puknout...“ objasňuje, jak se to se vším má. Někteří pacienti mají skutečně pocit, že jejich klenba lebeční se každou chvíli rozskočí, že hlava se musí nahoře otevřít, aby se uvolnil nesnesitelný tlak. V tom se už skutečně odrážejí pacientovy alternativy: Může uniknout nahoru a nechat tělo na holičkách, nebo musí porazit tísnivou, temnou spoustu vod a vysvobodit se z jejich objetí. Další průběh symptomatiky ukazuje chystající se porážku v boji o sebepotvrzení. Pacienti nejsou s to udržet hlavu vzhůru a musí se položit nebo každopádně odložit tělo. V takzvaném opistotonu, propnutí páteře, však zřejmě ztělesňují poslední vzepětí. Každý ohyb hlavy nebo kolena je pro ně bolestivý. Leží tak ve vydutém kříži* s hlavou posunutou do týla, bradu zvednutou vzhůru, trýzněni, ale vzdorovitě upoutáni na lůžko. Tento postoj prozrazuje malou pokoru a zápal ukazuje, jak málo jsou na druhé straně ochotni bojovat vědomě. Jejich pohled směřuje vzhůru k bitevnímu poli nebo nad ně směrem k nebi do oblasti, do níž hrozí uniknout. Dobrou šanci na život mají od okamžiku, kdy se rozhodnou o něj bojovat. Pak teprve může polevit fyzický boj. Tento obraz nemoci je spojen s vysokými teplotami, které naznačují, že v tomto konfliktu jde o všechno a že se konala všeobecná mobilizace. S každým stupněm teploty stoupá obranyschopnost organismu o více než dvojnásobek, zatímco duševně přibývá apatie. Myšlenky se začínají plést, dochází ke vznik horečnatých fantazií a 150 pacienti nezřídka prožívají svůj pekelný boj jako V kině, ilustrovaný vnitřními obrazy působivé symbolické síly. Pod ochranou tohoto zastření vědomí, mohou S vnitřním odstupem pozorovat, co by pro ně bylo v normálním stavu vědomí nesnesitelné. Příznaky jako zvětšující se nitrolební tlak ukazují, do jakého napětí se dostala jejich centrála a jak utlačovaná je jejich komunikace. Ani dospělý ani malý pacient se neumí prosadit a zjednat si respekt pro svou vůli. Podle vzoru každého zápalu dochází k otokům v důsledku vystupující tkáňové tekutiny, pouze zde pro ni není východisko. U dospělých se rozvíjí takzvaná městnavá papila, zduření místa, kde v oční rohovce vystupuje nervus optikus, což vede v extrémním případě k oslepnutí v důsledku strangulace (zaškrcení) zrakového nervu. U dětí se vyklene fontanela, ona ještě otevřená kostní zóna v přední části lebky. Ohrožující komplikace jsou v prvním případě mozkový edém, ve druhém hydrocefalus. V běsnící válce zůstává na bitevním poli tolik duševního prvku (vody), že hrozí smrt centrálních komunikačních struktur. Podobně jako se mozkové pleny určené k ochraně stávají hrozbou, proměňuje se na nebezpečí i mozkomíšní mok. Je ho v důsledku zánětu stále více a doslova tlačí na mozek. Rozšíření války z ochranných mozkových plen na vlastní mozek ve formě zánětu mozku nebo encefalitidy představuje prakticky vždy boj na život a na smrt. V této válce jde definitivně o korunu stvoření, mozek. Jeho více či méně velké výpadky ukazují nebezpečným směrem. Nastupující zákal vědomí až po bezvědomí konfrontuje postiženého již s pocitem bytí či nebytí. Spojení s tělem je v tomto stadiu uvolněnější, vědomí se může v jednotlivých fázích uvolňovat od těla. Tato válka může zničit základnu komunikace a zanechat trvalé výpadky. U mozkových plen jde o ochranu životní základny, se stoupajícími tekutinami likvoru a s ustupujícím mozkem o boj polarit: Na jedné straně je základní substance našeho intelektu, na druhé straně ženský (zanícený) mozkomíšní mok. V každé fázi života jde o to najít zde střed, který jedině je slučitelný se životem. Obraz nemoci za prvé ukazuje, jak nejistý a obklíčený je ochranný val kolem centra života, a za druhé, že došlo k nerovnováze mezi ženskými, vodními a mužskými, ohnivými silami. Tuhý boj zuří jednak mezi původci nemoci a imunitou, jednak mezi regresivními silami temné matky a světlými silami ducha, spějícími vzhůru a kupředu. 151 Stoupání vodnaté tekutiny je u dospělých často kompenzací opačné duchovně-duševní situace charakterizované dominujícím suchým intelektem. Úkol k vyřešení tedy spočívá v „pocitovém myšlení“, které spojuje ženskou, vodní sílu cítění se suchým duchem myslícího intelektu. U novorozenců je bližší interpretace, která vidí ve stoupajících vodách zobrazení onoho prvotního boje mezi temnou říší matek a silami ducha usilujícími vzhůru. Ve shodě s naší přirozeností orientovanou na přežití podporujeme žhavou mužskou stránku v horečkách odporující rozpuštění a přejeme novorozenci, aby proti temným silám vedl lítý boj a zvítězil nad nimi. Jako učební úkol dospělých se v symptomech odráží rozpolcenost. Vražedné bolesti hlavy jako při rozbití hlavy vyjadřují zdánlivou neslučitelnost řešení. Na jedné straně se stoupajícími záplavami vody v mozku chtějí dostat v životě ke slovu ženské síly. Na druhé straně se ještě silněji vtírá to, co je agresivně mužské. Jde o to, abychom se odvážili válčit o nejvyšší rovinu, vybuchnout tam, kde je to nezbytné, a stát si za vlastními cestami, pustili se do toho, co nás tísní. A je to přirozeně ženská voda, která nás konkrétně tlačí. Ve vodorovné poloze zad je požadavek narovnat se, rozvíjet sebevědomí a hrdost a dívat se kupředu. V tomto ohledu jsou důležité vlastní myšlenkové impulsy a jejich volný, tvořivý tok, jak je mu dán nevědomě průchod v divokých fantaziích horečnatých snů. Směs myšlenkových obrazů, emocí a pocitů je tím, co si chce vymoci své právo na vědomý život. „Boj je otcem všech věcí,“ řekl Hérakleitos. Zřejmě měl při tom na mysli boha války Marta a jeho prvotní princip. Pacient s encefalitidou či meningitidou je vyzýván, aby tomuto věčnému poznání zjednal platnost ve svém životě. Mars symbolizuje každou formu energie a spokojí se např. i odvahou a dynamickým postojem. Byla by zde na místě odvaha stát si za prvými vlastními kroky v životě a skočit i do ohně pro ideály, které z nich vyrůstají. Namísto lítého boje v centrále by se na centrální témata dalo vrhnout s ohněm a plamenem. Je lepší udělat peklo svému okolí než nechat hlavu, aby se stala dějištěm pekelné války. Je lepší otevřít se žhavým tématům, vnitřně se vzrušit a dokonce se nechat rozrušit, než se otevřít nebezpečným původcům nemoci, nechat jimi rozrušit svůj centrální orgán, který se stane bitevním polem. Boj se v každém případě týká centrálních struktur a míří na celek. 152 Všechny věci však také potřebují matku, již není obtížné spatřovat ve velké bohyni, která dává veškerý život a jednou ho bude opět požadovat zpět. I její ženské moci je nutno přinést v životě dobrovolné vyúčtování, jinak nechá vystoupit své vody nebo najde jiné cesty, jak si zjednat respekt a uznání. Matka a otec patří k sobě, a tak jde u meningoencefalitidy zejména o spojení těchto základních polarit ve vlastním životě: může tím být myšlen žhavý a zcela intelektuální boj za vlastní ženský citový svět, nebo rozvoj onoho pocitového myšlení, které je ve středu mezi matkou a otcem a oběma ponechává jejich právo na existenci. Konečně se nejen u novorozenců, nýbrž i u dospělých jedná o nové zrození, které je vždy vyrovnáním mezi uchovávajícími ženskými a kupředu směřujícími mužskými silami. V tom se ukazuje i řešení, které musí vést k vítězství světlých sil nad temnotou. Mateřský klín musí být definitivně opuštěn, přičemž jeho nároky není třeba negovat, nýbrž splňovat na vyšší rovině. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Který krok v životě přede mnou asi stojí? Kde musím všechno prvotně ženské nechat za sebou, abych to objevil na nových rovinách? Jakému konfliktu, v němž jde o hlavu a krk, jsem se vzpíral? Které citové téma mě tlačí a hrozí, že pod jeho tlakem se rozskočí centrum mého myšlení? Do jaké míry jsem odhodlán vědomě se dívat na celek a bojovat o něj? Jsem schopen v něm vidět i to, co je žensky cituplné? Jaký jsem ve své podstatě? Trpím tvrdohlavostí nebo přetížeností hlavy? Jak dalece mohu ukázat vzpřímenou páteř, prosadit s svou hlavu a jít svou cestou? Jsem ještě dostatečně schopen se nadchnout, celou silou se pustit do uskutečnění svého životního snu? Neurologické obrazy nemocí Zde jsou v protikladu k obrazům nervových obtíží základem chorob konkrétní změny nervů. Na rozdíl od otřesu mozku a meningitidy jsou chronické povahy. Potud musíme vycházet z toho, že poruchy zasahují hlouběji a přetrvávají již déle. Vedle dvou velkých obrazů nemoci — roztroušené sklerózy a epilepsie — lze rozlišit dvě podskupiny: poruchy takzvané pyramidové dráhy, která je příslušná pro 153 koordinaci pohybů podřízenou vůli, a poruchy extrapyramidových drah. Pyramidová dráha jako zasahující struktura se stará i o brzdění proprioceptivních reflexů svalů a o redukování stavu jejich napětí. Drží tak shora pod kontrolou autonomní život svalů. Je-li pyramidová dráha přerušena, tato brzda přestává fungovat, a tak vznikají spastické (křečovité) obrny. Největší část nervových vláken pyramidové dráhy se kříží s protilehlou drahou ve výši spodiny lebeční. Proto vedou poruchy prokrvení nebo ložiska krvácení v její oblasti jako při záchvatu mrtvice k výpadkům na protilehlé straně. Takzvaný extrapyramidální systém je příslušný pro regulaci svalového napětí, pro regulaci rovnováhy a držení těla. V případě poruchy lze vymezit dvě podskupiny: a) hypokineticky rigidní syndromy vedoucí k snížené pohyblivosti a strnulosti, jako je Parkinsonova choroba; b) hyperkinetické syndromy se zvláštními nekontrolovatelnými i pohybovými vzorci. Zde bychom mohli jmenovat „tanec svatého Víta“ a vzácné obrazy nemocí atetózu s červovitým kroucením a balismus, třes. Parkinsonova choroba neboli třaslavá obrna Parkinsonova choroba je nejčastější neurologický obraz nemoci v pokročilém věku života. Postiženy jsou extrapyramidální dráhy, které pracují nezávisle na vůli. Lékařsky je zjištěn nedostatek přenosové látky mezi adrenergními nervovými spojeními, takzvaným neurotransmiterem dopaminem, ve středním mozku. Jde tedy o nedostatek na mužském pólu centrálního nervového systému. Následkem je převaha protipólu, takzvaného cholinergního systému, který je nutno přiřadit k ženskému pólu. Výsledné příznaky vykreslují zřetelný obraz nemoci, při němž je ihned nápadný bezvýrazný obličej podobný masce a celková strnulost. Všechny pohyby jsou zpomalené, chybí doprovodné fyziologické pohyby jako třeba mávání rukama při chůzi. Řeč je tichá, přerývaná a monotónní. Se sníženou pohyblivostí kontrastuje typický tremor, silný třes, který se objevuje zejména v klidu. Jakmile pacienti provedou cílené pohyby, třes se zmenší nebo zcela přestane. Chůze je charakteristická zvláštními malými, cupitavými a šouravými kroky, zdá se, jako by horní polovina těla chtěla předběhnout dolní, takže vzniká 154 tendence, že pacient se zhroutí dopředu nebo na bok. Nohy mají sklon náhle zcela vypovědět, a to zesiluje toto nebezpečí. Stejně jako ostatní symptomy to nelze ovlivnit vůlí. Celý postoj pacientů je shrbený, je to postoj lidí ohnutých, ne-li zlomených osudem. Dokonce i písmo se hodí k této postavě, řádky padají doprava dolů, písmena jsou na řádku postupně stále menší, takže medicína mluví o mikrografii. K tomu se druží vegetativní příznaky, jako je silné slinění, pocení a v souvislosti s tím typický jakoby „mastí namazaný obličej“. Kromě toho lze pozorovat poruchy výživy kůže a ustávání sexuální aktivity. V duševní oblasti jsou nápadné výkyvy nálady s melancholickými fázemi. Tento obraz nemoci se vyskytuje prakticky jen v pokročilém věku a zejména u lidí, kteří svůj život žili velmi aktivně a s vysokými nároky, zvláště u intelektuálů. Medicína rozlišuje různé formy, přičemž příčina vzniku nejčastější varianty, takzvaného primárního parkinsonismu, nazývaného také agitovaná paralýza, není vysvětlena. Název „agitovaná nebo vyvolaná obrna“ objasňuje dilema postižených: Jejich nervovému angažování je obrnou odňat smysl. Vedle toho existuje menší skupina sekundárních Parkinsonových syndromů, například na půdě mozkové sklerózy, otravy, po encefalitidě nebo podmíněná neuroleptiky.48 Vzácnou variantou je boxerská nemoc podmíněná zjevně množstvím „otřesů mozku“, která postihla bývalého mistra světa v těžké váze Muhameda Aliho. Podle motta „Nemoc ukazuje stín“ můžeme vycházet z toho, že postižení dlouhou dobu neviděli vlastní strnulost ve výrazu a pohyblivosti, až se díky tělu stala nepřehlédnutelnou. Žijí ve stavu jakoby strnulí strachem, aniž by si to přiznali. V pravém smyslu slova nehnou ani brvou. Medicína mluví o „amimii“, absolutní absenci přirozené mimiky. Pacient se zjevně naučil nedávat na sobě znát žádné citové vzruchy. Jeho tvář ustrnula v masku, která v mnohém ohledu připomíná posmrtnou masku. Připočítáme-li k tomu ztuhnutí zbytku těla, které je při typickém rigoru nápadné, vzniká někdo, kdo je zaživa mrtev, kdo je zombie. Vývoj ve směru rigoru mortis je patrný v redukování všech pohybů doprovázejících přirozený život. Smrtelná ztuhlost zaživa — v případě čínského státníka Mao Cetunga se tato hororová vize stala ponurou skutečností, bývalý revolucionář se totiž na konci svého života stal živým pomníkem, za nějž ho jeho okolí politicky příznačně ustanovilo. Svou parkinsonovou chorobou odsouzen k naprosté nepohyblivosti už nakonec nemohl ani 155 mluvit. Jako žijící socha však nadále určoval život Číny, byl jako obraz přítomný všude a v ústech všech, i když jeho mírně pootevřená ústa typická pro Parkinsonovu chorobu byla již dávno němá. Vedle pomalu selhávajícího hlasu naznačují i další tělesné funkce, že to jde s člověkem z kopce a jeho síly mizí. Je třeba se zde rovněž zmínit o tendenci k pádu dopředu stejně jako o písmu. Vedle k smrti směřující ztuhlosti se v obrazu nemoci projevuje i hluboký strach, který se pacientů zmocní, jakmile jsou v klidu. Nechvějí se jako osika jemně a citlivě, nýbrž se otřásají mocnými pohyby. Tento nepěkný třes ustává, jak jsme uvedli, až když něco podniknou. Na rozdíl od úplně ztuhlé a bezvýrazné hlavy a těla ukazují třaslavé pohyby, jak plný strachu a jak problematický je neúmyslný klid. Zde je kořen názvu „třaslavá obrna“. Člověk je ochrnutý a nepohyblivý a jen strach ještě vyvolává pohyb. Nápadné je, že se jedná většinou o lidi, kteří si dělají nárok na to, že pohnou něčím ve světě. Obraz nemoci jim ukazuje, jak málo, měřeno jejich nárokem, uvádějí do pohybu ve své vnitřní skutečnosti a především, jak málo pohyblivý je jejich duševní život, jehož strnulost a ochromení se nyní ztělesňují. V jejich chvění se vedle strachu manifestuje i jisté pohnutí, přičemž pacienty může také zcela hýbat pocit strachu. Zajímavé je v této souvislosti, že psychosomatik Georg Groddeck pozoroval zjevnou kumulaci „třaslavé obrny“ v letech 1. světové války. Nabízí se otázka: Proč to člověkem otřásá nebo proč se třese? Třeseme se např. bezděčně, když vyjdeme ze studené vody, abychom se zbavili chladu a mokra. Třeseme se strachy, a pokoušíme se tak např. setřást blížící se smrt a jiné nepřátele. Někdy člověkem otřásá hrůza, když zažil něco hrozného. Postižení patrně chtějí nevědomě něco setřást a zbavit se toho, co je naplňuje strachem a hrůzou. To první jimi otřásá, to druhé je nechává strnout. Z životních příběhů pacientů s Parkinsonovou chorobou lze získat dojem, že je to zkušenost jejich skutečného života, kterou by nejraději ze sebe setřásli. Jejich vlastní těžkopádné tělo a právě tak těžkopádné okolí se jim zdá přímo obtížné. Opět se vnucuje „předseda Mao“, který viděl své velké a odvážné myšlenky ztroskotat právě na těžkopádných masách Číňanů. Obrna je jen zdánlivě protikladem roztřesenosti. Ukazuje postiženým, jak nepohybliví a nepružní jsou v hloubi svých duší, přes všechny působivé věci, jež se neustále snažili uvést do pohybu. Tělo je nutí poznat, že se nejsou schopni přizpůsobit nejnutnějším změnám 156 v životě. Zasáhne-li obrna dýchání, stává se příčinou smrti. Ochrnuté dýchání ztělesňuje ochromenou komunikaci ve dvojím smyslu, protože plíce jsou po kůži naším druhým orgánem komunikace. Jsou příslušné pro přijímání energie. Máme-li při tom na mysli jen kyslík nezbytný pro oxidační procesy nebo podle východního pojetí pránu, životní energii — v každém případě je s ochrnutím dýchání ochromeno zásobování energií. Symptom objasňuje, že již dovnitř nepřichází žádná životní síla. S plícemi jako orgánem komunikace je těsně spojena řeč, zakládá se totiž na modulaci proudu výdechu. Problémy s řečí, kterých v průběhu nemoci přibývá, rovněž odrážejí poruchu komunikace. Hlas se stává nejen slabším, nýbrž i přerývaným. Nejsou-li už slova spojená, je jejich obsah nespojitý a komunikace již nevytváří pospolitost. Druhý orgán komunikace, kůže, se rovněž účastní společného utrpení, pomyslíme-li na takzvanou seboreu a mastný obličej „lesknoucí se potem“, který je jejím následkem. Úzkostný pocit, který pacientovi vyráží na tváři, může vyjadřovat trvající smrtelný strach. Na druhé straně by mohl symbolizovat i námahu, s níž se v potu své tváře pokoušel něčeho dosáhnout ve světě. Nakonec vypadá tento obličej jako od masti a mohl by poukazovat na vztah k posvěcenému. „Kristus“ znamená pomazaný a králové byli dříve na důkaz úcty mazáni mastmi. I zde se projevuje nárok, který klesl do stínu. Postižení působí dojmem lesku, ovšem jen na tělesné rovině. Lesk klesl do stínu a zjednává si pozornost v těle. V životních příbězích postižených se často najdou vysoké nároky na lesk výkonů uskutečněných v potu vlastní tváře, vedle toho ale i strach, že člověk selže a to podstatné přece neudělá. Z lesku a slávy činů zbude často jen námaha vyrážející pot z těla. Vlastní (duševní) hlubší a současně (společensky) vyšší cíl je většinou nedosažitelný, a dokonce když lesk a sláva opadnou, zůstávají postižení ve svém nitru nenaplněni. Výsledek svých velkých snah ve vnějším světě mají vepsán ve tváři a zde také leží klíč k jejich situaci. Neukazují svou pravou tvář, nýbrž „dobře naolejovanou“ masku. Skutečně právě lidé, kteří dosahují žádaného postavení, o které usilují, a často jej dosahují pacienti s Parkinsonovou chorobou, jsou zřídka s to ukázat svou pravou tvář. Lékař např. musí být stále fit a zdráv, patří téměř k jeho ideálu, aby byl stále jako „namydlený blesk“ v pohybu pro trpící lidstvo. Přitom mohou vlastní potřeby přijít zkrátka, příp. může používat společenských obrazů své profese, aby se nemusel 157 postavit své pravé tváři a vnitřnímu úkolu. U advokátů a politiků atd. a jiných lidí činných na veřejnosti může být tato tematika rovněž výrazná. Vedle sklonu k pocení hrají úlohu i takzvané trofické poruchy, tj. poruchy výživy kůže. Vznikající defekty odhalují, jak narušená je konkrétní kontaktní plocha k okolí. Kůže jako orgán, kterým na jedné straně navazujeme láskyplné vztahy s okolím a na druhé straně se od něj ohraničujeme, je nedostatečně zásobena, a tím v přeneseném smyslu zanedbávána. Zvláštnosti chůze potvrzují dosavadní výklady: Postižení postupují vpřed, jak jsme již uvedli, v poměru ke svým nárokům jen malými cupitavými krůčky. Navíc mají tendenci padat dopředu, protože nahoře usilují kupředu rychleji, než jim realita dole stačí. Tělo demonstruje při každém kroku nesoulad mezi tím, co chtějí, a tím, co mohou. I když jde o aktivní, podle vnějších kritérií úspěšné lidi, kteří podnikli všechno, aby sobě a svému okolí demonstrovali, jak vysoko míří nahoru, zůstává stále podezření, že svým vlastním vysokým nárokům na pokrok nedokázali dostát na duchovně-duševní rovině. Chůze, shrbený, ustaraně působící postoj pro to mluví stejně jako písmo, které každým řádkem dokládá, jak to jde slovo od slova, příp. krok za krokem z kopce. Vyčerpaný hlas hovoří o tom, že vyjadřovací síly ochabují. Ve své monotónnosti podtrhuje stereotypnost výrazu, ve svém přerývaném zvuku chybějící spojitost. Jako barometr nálady prozrazuje něco o rostoucí rezignaci v hloubi duše. Obraz vyčerpání a únavy se shoduje s dosud zjištěnými lékařskými nálezy. Zdá se, jako by byl dopamin, ona adrenergní substance přenosu, vyčerpán nadměrnou aktivitou. V oblasti substantia nigra, v černém okrsku v mozku, lze zjistit zřetelnou degeneraci s odbarvením. Následkem je relativní převaha ženského pólu mozkové aktivity. Mužský pól je vyčerpán poté, co byl dlouhou dobu nadměrně využíván. Postižení jsou nuceni do protipólu, nezbývá jim nic jiného, než si dát klid na základě obrny a strnulosti, i když klid vyvolává strach a třesení. Pacient se upřímněji cítí dobře jen v aktivitě, kdy také ihned přestává třesení. Mnoho tendencí vynucených obrazem nemoci směřuje k regeneraci až po zesílené slinění, které poukazuje na hlad a činnost trávení. I když se postiženým ještě stále při každé příležitosti sbíhají sliny v ústech, jde o to, že je nutno nejprve strávit život plný nadměrné 158 aktivity, který mají za sebou. Zajímavá je v této souvislosti zkušenost amerického neuropsychologa Olivera Sackse: „Nepohyblivý pacient s Parkinsonovou chorobou může zpívat a tančit, a když to dělá, je zcela osvobozen od postižení svou nemocí.“ 49 Schopnosti ženského pólu jsou tedy nadále uchráněny a pacientovi otevřeny. Ubývající sexuální potence svědčí o nedostatečné možnosti začít si něco s druhým pohlavím, a tím připustit polaritu. Přirozeným následkem je nedostatečná plodnost v konkrétní oblasti jako výraz odpovídajícího nedostatku v přeneseném smyslu. Přitom chtěl pacient právě v tomto ohledu v často přeháněném úsilí demonstrovat plodnost. Jeho tělo mu ukazuje, že tato fáze je u konce. Jako typický pro nervové choroby se u Parkinsonovy choroby brzy vyloupne problém s koordinací a komunikací. Spojení z nitra a vnějšku je postiženo stejně jako spojení shora a zdola. Strnulá tvář podobná masce svědčí o obtížích odrážet navenek vnitřní procesy a odpovídat uvnitř na vnější události. Problematická chůze prozrazuje potíže s koordinací mezi horní a dolní rovinou, mezi duchovně-duševní a fyzickou realitou. Spojení myšlenkového světa a reality je podstatně problematičtější, než si postižení přiznávají. Řeč a písmo jako klasické možnosti sdělování ukazují stejnou měrou typické tendence úpadku. Nesoulad mezi vnitřními nároky a vnějšími úspěchy je sotva patrnější u jiného pacienta s Parkinsonovou chorobou než u Mao Cetunga. Po svém vojenském vítězství nad nacionalisty odstartoval svou první velkou kampaň, která měla Čínu od základu přestrukturalizovat „velký skok vpřed“. Stala se nevýslovným fiaskem, které uvrhlo miliony lidí do záhuby, místo aby z nich, jak bylo slíbeno, udělalo šťastné, nové lidi. Revoluční myšlenky a představy nebyly spojeny s rolnickou skutečností čínského života na venkově a zbavily ho jeho existenční základny. Chod čínských dějin, od tohoto okamžiku rozhodně určován Maem, odpovídá Maově chůzi jako chůzi pacienta s Parkinsonovou chorobou, i když tehdy ještě nebyl viditelně nemocen. Spěch horní poloviny těla kupředu je karikaturou jeho života. Hlava plná vysoko mířících snů se žene vpřed a ztrácí kontakt s materiální skutečností, symbolizovanou tělem. Maovy ideje formovaly duchovní svět Číny, ale ochablé tělo lidu je nenásledovalo, a tak se z kampaně „Velký skok vpřed“ stal bezpříkladný pád. Plánována s nejlepším úmyslem, byla gigantická akce již sotva ovlivnitelná vůlí. Směřovala přímo v katastrofu, podobně jako pád mimoděk přeruší chůzi pacienta 159 s Parkinsonovou chorobou. Na následky Maovy poslední velké kampaně, kulturní revoluce, trpí Číňané dodnes. Opět se dala revoluční teorie aplikovat na konkrétní skutečnost jen nejtvrdším násilím. Srdcí a hlav lidí, na něž byla zaměřena, se nedotkla, protože byla od reálného života vzdálena ještě více než první „Velký skok“. Tak se i kulturní revoluce stala strašlivým, neúspěšným pádem. Mao měl takový formující vliv na Čínu, příp. odpovídal této obrovské říši tak dokonale jako zrcadlo, že země dlouho po jeho smrti na Parkinsonovu chorobu nese signaturu tohoto obrazu nemoci. Ustrnulý, rigidní mocenský aparát, který Mao nikdy nechtěl a který přesto tak důrazným a dokonce tělesným způsobem symbolizoval, dodnes potlačuje pokusy o duchovní obnovu. Blokuje tím vlastní Maův požadavek, permanentní revoluci, která udržuje společnost ve stálém pohybu. Rakouský patolog Hans Bankl píše o dnešní Lidové republice Čína: „Celkově 9 milionů žen dohlíží z oficiálního pověření na své spoluobčany. Tím je všechno terorizováno a všemu je bráněno: lidé, rodina a společnost jsou strnulí, jejich postoj je násilím ohnutý; třesou se. Řeč se stala nesrozumitelnou, komunikace s okolním světem je ochromená. Je tragickou ironií dějin, že po Maově smrti se symptomy jeho Parkinsonovy choroby přenesly na celý národ.“ 50 Jako jiné klinické obrazy nemocí nechává i Parkinsonův syndrom strašlivým způsobem probleskovat za příznaky pravou tvář, příp. vzor, a stává se tak přímo karikaturou. Strnulá naolejovaná maska namísto navenek demonstrované duševní živosti nechť je toho symbolem. Úkol spočívá v rozpuštění a uskutečnění vzoru vyjádřeného v symptomech. Potud jde o to, abychom dělali menší kroky, příp. si nebrali tak velká sousta, abychom nezvedali tak moc hlas a dbali na jednotlivosti, které jsou zapotřebí. Před kvantitou je nutno dát přednost pozornosti ke kvalitě, velmi důležitá je jemnost, nakonec jde především o poruchu jemné motoriky. Ohnutý postoj a tendence padat na nos směrují pozornost na zem před sebe. Jde o to bděle nespouštět z očí fyzickou realitu a stále znovu se k ní, příp. na půdu skutečností vracet. Zmenšující se písmo směruje pozornost na fakt, že každý počáteční rozmach v průběhu akce ochabuje. Mikrografie téměř vyzvedává požadavek vidět věci menší a realističtější. To, co na začátku cesty začalo tak velkolepě, končí zcela skromně. Je třeba vnitřně akceptovat toto poznání vyjádřené v každém napsaném řádku. 160 Velká rigidita v těle by se dala duševně žít v příslušně striktním hledání toho, co je podstatné. Překážky objevující se ve fyzické oblasti je třeba také zahrnout do vzletných myšlenek. Pacienti se musí v souladu se svou diagnózou třaslavé obrny pohybu i klidu. Místo strnulosti a ochrnutí by se měl do jejich neustále kupředu mířících snah vrátit klid, místo třaslavých pohybů v těle by bylo třeba projevit duševní pohyb. V třesu se spolu s nimi chvěje vedle strachu i pohnutí a aktivita, které v duševní oblasti chybí. Strach a úzkost vyjádřená ve zpocené tváři a třesu by se daly uskutečnit ve větší soudržnosti myšlenek. Od reality vzdálený, příliš vzletný prvek je třeba přivést zpět na pevnou půdu a přizpůsobit jej úzkým hranicím vlastní duševní skutečnosti. Nároku na slávu a pocty, který je potlačován ve zpoceném obličeji, je třeba dostát skvělými kroky vnitřního vývoje. „Kristus“, Pomazaný, je vlastně čestný titul, který si historický Ježíš na své cestě zasloužil. Symbolizuje vývoj, který vedle těla zahrnuje i duši a ducha, který spojuje to, co je nahoře, s tím, co je dole, a vnitřní s vnějším. Byl vyhrazen bytostem, jejichž život se stal podobenstvím jednoty člověka a světa. To je však i skrytý nárok a úkol pacientů s Parkinsonovou chorobou. Otázky 1. 2. Jaké pocity skrývám za svou kamennou tváří? Jaké zděšení způsobilo, že mi ztuhly údy? Co je příčinou, že ze sebe nevypravím slova? 3. Způsobuje mou smrtelnou ztuhlost strach ze smrti? 4. Jaký strach, jaká ctižádost mě vnitřně pohání sem a tam a maří můj vnitřní klid? 5. Který vysoký cíl mě tak zneklidňuje a vyvolává mou nespokojenost? 6. Čím je má řeč tak nespojitá, že spíše brání pospolitosti, než by ji vytvářela? 7. Na čem opotřebovávám své síly a co mi zbývá jako cíl? 8. Kde přeháním aktivní mužský pól? Co jsem zůstal dlužen pasivnímu ženskému pólu? Jak se vede dítěti ve mně? 9. Co nestráveného zůstalo v mém životě? 10. Kde jsem vsadil na vnější kvantitu více než na vnitřní kvalitu? 11. Jaký je můj vztah k tomu, co je nahoře, jaký k tomu dole, k vlastnímu podsvětí, jaký je poměr vnitřního a vnějšího světa? 161 Chorea neboli tanec svatého Víta Tento ve srovnání s Parkinsonovou chorobou podstatně vzácnější obraz nemoci patří k extrapyramidovým syndromům s přestřelující pohyblivostí. Jako Damoklův meč osudově zatěžuje postiženého od narození, vypuká však až mezi 30. a 50. rokem života. Dědí se autozomálně — dominantně, a tak každé dítě, které má jednoho z rodičů postiženého touto chorobou, sdílí tentýž osud. Při celkové ochablosti svalstva dochází k náhle vystřelujícím škubavým a většinou asymetrickým pohybům především končetin a obličejových svalů. Odtud název (řecky choreia = tanec). K tomu se druží postupné ochabování výkonů vědomí až k demenci. Často se vyskytuje emocionální labilita a pomatení mysli. Biochemicky je zřejmě jako u Parkinsonovy choroby porucha v látkové výměně neurotransmiterů, oněch látek, které přenášejí informace na zakončeních nervů. Tento klinický obraz nemoci je zvláštní neúprosností svého objevení v druhé polovině života a dlouhou lhůtou (na rozmyšlenou), kterou svým obětem předtím poskytuje. Je to, jako by je chtěl naučit akceptovat nevyhnutelnost osudu a využít darovaný čas. Ohrožená budoucnost zvětšuje tlak na to, aby člověk užíval okamžiku a žil tady a teď. Právě ve své strašlivé neúprosnosti vede tento obraz nemoci nezřídka na plodnou cestu. Postižení nakonec nemají jinou možnost, než přistoupit na větu z Otčenáše „Staň se vůle tvá“. Narodili se s tímto úkolem a vědí o něm nejpozději tehdy, když onemocní postižený rodič. To často brzy vede k otázkám po smyslu života a k tomu, že se člověk začne zabývat tématem náboženské víry. Možnost nalézt světské štěstí v materiálním světě je předem zpochybněna. Opětovné spojení člověka s jeho původem a vztah k jednotě mimo svět protikladů se může záhy vrátit do zorného pole postiženého. Obě ústřední otázky, „Odkud přicházím?“ a „Kam jdu?“, se vynořují Častěji než obvykle a s nimi i učební úkol, je to totiž především téma „osud“, které bylo postiženému dáno již do kolébky. Kde není osudové ohrožení přijato, zbývá jen zoufalý útěk před vlastním určením. Může vést k neuvěřitelnému hladu po životě a k pokusu prožít co možná nejrychleji co nejvíc. I tím se dokonce člověk učí ve smyslu svého úkolu, jak se ukáže. Vlastní mládí znamená v tomto případě všechno a postižení se stávají bezmála karikaturou této společnosti, která cítí stejně. Pravděpodobný je i svár s tvrdým osudem a především projekce viny na rodiče. Výčitka, že raději neměli přivádět 162 na svět žádné děti, patří ještě k těm mírnějším a odpovídá současně doporučením medicíny. Zabývá-li se člověk problematikou zděděných kvalit po rodičích, je projekce viny nevyřešenou variantou tohoto přemítání. V tomto případě je „zděděný“ a nedobrovolně přijatý úkol nepřehlédnutelný. Genetika stejně jako zkušenosti z psychoterapie ukazují, jak velmi jsme dětmi svých rodičů. Právní dědictví ještě můžeme odmítnout, genetické a duševní nám každopádně zůstává. 52 Vynořuje se zde dědičný hřích otců a dědičná kletba antiky a nahrává tomu dokonce rodinná karma hinduistů. My, moderní lidé, bychom tak rádi byli zcela nezávislí a noví na tomto světě. Protože však obraz nemoci, jako je chorea, vyvolává nezměrný strach, dokazuje to přece jen tvrdě a jasně, že opak je pravdou. Také v minulosti naplňoval lidi hrůzou, protože považovali postižené za prokleté nebo posedlé. Newyorský lékař George S. Huntington se prý rozhodl zkoumat tento obraz nemoci, když musel přihlížet, jak matku a její dceru, překvapené záchvatem na veřejnosti, chodci uráželi jako čertovu pakáž. Pochopitelné přání vrhnout při takovém osudu veškerou energii na mládí a dobu od středu života odepsat odpovídá nejen příslušnému hodnocení životních fází v naší kultuře, je to i nevysvobozený projev věčného životního vzoru společného náboženstvím a mnoha kulturám: cesta ven do světa a v polovině života obrat a návrat k vlastnímu středu. Tímto směrem lze vykládat i demenci, která počíná s objevením symptomů a neustále se stupňuje. Mozek jako řídící centrála pomalu ale jistě odstupuje ze své funkce a vzdává se moci. Pacienti se zříkají veškeré zodpovědnosti a propadají se postupně do netečnosti, až je kontakt s okolím zcela přerušen. Nevysvobozenou tělesnou symptomatikou, která odpovídá totálnímu útěku ze zodpovědnosti, prosvítá stránka jejího možného vysvobození, totiž úkol, aby se postižený po dosažení středu života přeorientoval a obrátil do svého nitra. Ve stažení zájmu z vnějšího světa lze rozpoznat buddhistický princip rovno-dušnosti, upekkha, který Východ považuje za tak podstatný pro cestu vývoje. Při nevyhnutelnosti osudu, který pacienta potká, by bylo přirozeně blahodárné, kdyby se na tyto možnosti vysvobození zaměřil již před vypuknutím symptomatiky. Nejnápadnější symptom, mimovolné taneční pohyby, je spontánním vybitím nahromaděné energie. Postižení trpí drastickým nedostatkem napětí, až záchvat pohybů přehnaně dožene to, co bylo 163 zameškáno. Předvádějí tanec v pravém slova smyslu. Vnucuje se otázka „Co to do tebe vjelo?“ Lidová mluva se tak u všech pacientů se záchvaty ptá po jakési posedlosti. V každém případě kleslo do stínu větší množství energie, v záchvatu si teatrálním způsobem razí cestu, a přivádí tak pacienty automaticky do středu. Téměř výbušně se zde vybíjí taneční energie. Každý tanec je nakonec transponování a předvedení energie v rituálně vázané formě. Zejména zvláštní pohyby rukou a nohou připomínají symbolická gesta, jako jsou mudry v systému jógy. V souvislosti s předurčením dění, které nemohou přehlédnout ani západní lidé, se vynořuje podezření, že jsou zde uváděny do života úkoly, které musí být prožity. Postižení mají zřejmě svobodnou volbu pouze v tom, s jakou měrou uvědomění se se stanoveným tématem setkají. Možná jde nejen v jednotlivém případě o pozůstatky rituálních tanečních kroků, které je třeba provádět bez vědomí ega a bez očekávání, neboť přesně to pacienti dělají. Zjevně se od nich žádá, aby dali svou sílu k dispozici pro tyto taneční rituály. Protože jim však chybí uvědomění a pochopení hloubky tohoto dění, nedosahují již vzory svého původního stupně účinku a opakují se v časových odstupech, aniž by přinesly skutečně trvalou úlevu. Nemožnost je zastavit však ukazuje, jak důležité přes to všechno jsou. Místo toho, abychom takovým útokům pohybů bránili a dodržovali míru, musí být terapeutickým cílem spíše postižené povzbuzovat, aby se sami od sebe dobrovolně pouštěli do extrémů napětí a uvolnění, aby se tělem i duší oddávali extatickým tancům a hlubokým možnostem regenerace, aby se otáčeli a kroutili, a vytancovali tak všechna překroucení a přetočení své duše, aby se pošklebovali životu a nechali sami sebe jít, zkrátka aby ustoupili bouři a tlaku vlastního vnitřního světa. U severoamerických Indiánů pro to existuje rituální předloha, zvyk vytancovat se ze snu do bdělého stavu. Příběh amerického protestního zpěváka Woodie Guthrieho a jeho syna mohou ukázat, jak blízký si je plamenný odpor proti takovému osudu a odevzdanost do jeho rukou. Strádajícím kalifornským rolníkům zpíval Woodie svou slavnou píseň „This land is your land“53, aby je přiměl k povstání. Jeho život byl jediný protest proti vládnoucím vrstvám Ameriky té doby. Ještě dříve, než zemřel na choreu, převzal otcovu tradici jeho syn Arlo a stal se jednou z kultovních postav v boji americké mládeže proti válce ve Vietnamu, za sebeurčení a za povolení drog rozšiřujících vědomí. Arlo Guthrie se později změnil z 164 angažovaného zpěváka protestsongů v angažovaného hledajícího na cestě sebeuskutečnění. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Kde nechávám energii proudit? Kde mám sklon k jejímu hromadění a k výbušnému vybití? V kterých bodech mám sklony předvádět tanec, který ne- má žádný vztah k dané situaci? Do jaké míry nalézám střed mezi klidem a aktivitou? Jakou roli hraje otázka smyslu v mém životě? Jsem odhodlán převzít zodpovědnost za svůj osud? Jaký je můj vztah k fázím života, k mládí a ke stáří? Jaký „dědičný hřích“ musím v duševním ohledu rozpustit? Je na mě přenesen odkaz mých předků? Jak vědomý je můj vztah k rituálům? Jak dalece je můj život rituálem? Záchvat mrtvice Při záchvatu mrtvice dochází k přerušení centrálních nervových drah v mozku, což vede k hemiplegii (ochrnutí jedné strany), která ochromuje celou jednu polovinu těla. Rozhodující význam zde má to, zda je postižena levá, archetypicky ženská nebo pravá, mužská strana a zda se to stane ženě či muži. Z toho vyplývají čtyři různé základní situace. Základ chorobného dění tvoří především vysoký krevní tlak se svými následky. Základní duševní situace s tím spojená je podrobně vylíčena u problémů se srdcem 54. Formulováno poněkud přepjatě, jde o superaktivní lidi, kteří se vděčně pouštějí do všech bojů, aby se nemuseli postavit rozhodujícímu boji svého života. Každý úder může způsobit škodu jen tam, kde narazí na něco tvrdého, neohebného, co rozbije. U většiny záchvatů mrtvice je tím tvrdým a neohebným zkornatění cév. Procesy kornatění se zakládají buď na uzávěrech cév v důsledku krevních sraženin, nebo arteriosklerotických zúženích cév s nedostatečným zásobováním mozkové tkáně nebo na praskání cév s odpovídajícím krvácením do mozku. Mrtvice člověka typickým způsobem raní v posteli nebo na toaletě, kde rychle opadá tlak zvednutý námahou. Spoluzasaženy mohou být téměř všechny funkce. Je-li např. postiženo centrum dýchání, nastupuje smrt. Ohlašuje se často 165 takzvaným Cheyneovo-Stokesovým dýcháním. Po znepokojivě dlouhých přestávkách následují jako kompenzace velmi hluboké nádechy. Vlastní řízení dechu již selhalo a v posledním okamžiku přebírají vedení nouzové mechanismy. U typického záchvatu mrtvice jsou zasaženy centrální vodivé dráhy v místech, než se začínají křížit k protější straně. Dojde-li například k blokádě v levé polovině mozku, zasahují záchvaty pravou stranu těla. Symbolicky je tedy v tomto případě postižen vždy mužský pól. Jemu je třeba přičítat pravou stranu těla, jíž by člověk vedl meč moci, a rovněž levá polovina mozku. Symbol tchaj-ťi poskytuje obraz tohoto rozdělení: Pravá polovina těla odpovídá bílému mužskému jangovému poli a má ve svém středu černý bod protikladného principu, ženského jinu, vyjádřeného v těle ženskou, pravou mozkovou hemisférou. Na protilehlé ženské jinové straně (černé) je v centru naopak mužský, bílý jangový bod. Odpovídal by mužské, levé mozkové hemisféře uprostřed ženské, levé strany těla. Je-li tedy při záchvatu mrtvice vada v pravé (ženské) mozkové hemisféře, dochází k výpadkům na levé, ženské polovině těla. Strana raněná mrtvicí je postiženému jakoby odebrána, necítí ji už a nepoznává jako stranu, která k němu patří. Pacient, kterého ranila mrtvice v noci, cítil, jak mu v posteli překáží noha jeho ženy, a pokusil se ji odsunout ze své poloviny postele. Teprve po několika marných pokusech mu došlo, že šlo o jeho vlastní nohu, k níž ztratil jakýkoli vztah. V tomto klinickém obrazu nemoci se téměř opakuje drama stvoření, při němž Bůh odebral prvnímu člověku Adamovi jednu stranu 55 , aby z ní vytvořil Evu, k čemuž měl, donucen okolnostmi, k dispozici také jen jednu polovinu. Od tohoto okamžiku jsou lidé rozděleni na 166 polovice a mají za úkol opět najít svou druhou „lepší polovičku“. Člověk, v jehož těle se akt stvoření odehrává obráceně, je samozřejmě postižen ve svém celku. Ať je mu odebrána levá ženská nebo pravá mužská polovice, každopádně je odsouzen k bezmocnosti a odkázán na pomoc jiných. To, že jeho úkol zahrnuje obě strany, se mu, který se stal jednostranným, ukazuje na obrazu nemoci a v praktickém zacházení s ním. Zatímco leží v posteli a nemoc ho v pravém smyslu slova skolila, odvrací se od postižené strany a směruje svůj pohled automaticky na druhou stranu, a tím na ohnisko nemoci ve svém mozku. I při rehabilitačních cvičeních, kdy pacient uvádí svou tělesnou schránku opět namáhavě do pohybu, je více odkázán na zdravou stranu, avšak celou svou pozornost musí věnovat nemocné polovině. Úkolem pacientů raněných mrtvicí je hledat svou druhou polovici, která sklouzla do vlastního těla, a tím byla ještě více zdůrazněna. Je zde podezření, že ji dosud nezpracovali ani v partnerské oblasti ani ve své duši. Takové zanedbávání jedné poloviny se může ztělesnit ve výpadku a nakonec i odpadnutí této strany. Osud ukazuje postiženým jejich polovičatost a to, že svou druhou stránku vláčeli životem jen jako přívěsek nebo dokonce balast. Situaci si uvědomují v příznaku, pomocí zdravé strany se totiž musí vláčet za chybějící polovinou. Nyní pozorují, že takto jednostranně se v životě nedostanou dál a bez své druhé ruky již nemohou mít všechno pevně v rukou. Povislý koutek úst na ochablé straně prozrazuje jejich náladu a to, jak důležité jsou obě strany tváře, aby se člověk vyjadřoval adekvátně. To, co se často popisuje jako rána či blesk z čistého nebe, nás ve skutečnosti konfrontuje s odsunovanými tématy. „Bouřkové mraky“, z nichž sjel blesk, se kupily již dlouho, na zatažené obloze již dávno stála znamení bouře v důsledku jednostrannosti. Postiženým je však problematika jejich zanedbávané stránky často tak cizí, že je subjektivně přesto zasáhne nepřipravené. Někdy se postižená strana jejich těla a jejich duše podílela na životě tak málo, že se správně nekonfrontují ani s jejím výpadkem. Svým, typickým odvracením od ochrnuté strany vyjadřují, že o ní nechtějí nic vědět. Jejich oči jsou obráceny na protější stranu a dívají se k ohnisku dění v mozku, a tím ke kořenu zla. Když ranila mrtvice bývalého nejvyššího představitele Jižní Afriky a jeho levou, ženskou stránku vyřadila z boje, nepovažoval to ani za důvod, aby se vzdal politických aktivit. Jako reprezentant režimu 167 apartheidu byl symbolickou postavou pro utiskování ženského (černého) pólu. Když tento pól odpadl i z jeho osobního života, zjevně mu příliš nechyběl. Pro své stranické přátele se ovšem nyní stal zřejmě i vnějškově příliš upřímnou postavou v čele jejich státu, na níž byla vidět její jednostrannost. Na jeho místo musel přijít nový muž, aby pokračoval v jednostranné politice. Snad aby unikl osudu svého předchůdce nebo aby zemi uchránil zvratů a záchvatů mrtvice, řídil kormidlo státní lodi opatrně do střední polohy. Záchvat mrtvice se může stát novým začátkem nejen v politice, všechna terapeutická opatření míří rovněž k tomuto cíli. Pacienti se opět jako malé děti musí učit chodit a zacházet s postiženou stranou. Těžiště rehabilitace spočívá v tom, aby se přiklonili k chybějící straně. Odvrácená hlava se stále znovu stáčí do zanedbávaného, ba opovrhovaného směru. Tak se v pokročilém věku učí, že mají dvě stránky a že v jejich hrudi sídlí dvě bytosti. V záchvatu mrtvice tak lze tedy poznat nucené vykonávání úkolu, který formuloval C. G. Jung, integrování vlastní stínové stránky. Podle Junga chybí každému muži ve vědomí jeho ženská část, anima, a každé ženě její mužský pól, animus. S pokročilým věkem tento opačný pól stále více naléhá na své uskutečnění. V záchvatu mrtvice odpadá už i předtím pokulhávající strana, téměř se zříká tělesného impéria a vzpírá se všem rozkazům. Také již nehlásí nic zpět na společnou centrálu. Stávkuje a dělá se mrtvou. Ti, proti nimž stávkuje, nyní musí ke křížku a tělesně dělat to, čemu se duševně vzpírali: starat se o svou druhou polovinu jako nikdy předtím. V malých cvičeních se krok za krokem znovu učí chůzi. Často se k tomu používá chodítko, které velmi připomíná onen pomocný prostředek, s kterým se učí chodit děti. Co se týče ruky je regrese ještě hlubší. Uchopování, které je dítěti již vrozeno, musí být postiženou stranou znovu natrénováno. Symbolicky je zde patrné, že pacienti se musí teprve učit opět se chopit svého života a skutečně jej pochopit. V akutních situacích jsou neschopni vzít jej do svých rukou. Rodinní příslušníci jsou u lože nemocného nabádáni k tomu, aby hlazením stále znovu připoutávali pozornost pacienta k postižené straně. Zatímco pacient by je měl raději po své zdravé straně, lékaři příbuzné žádají, aby se skláněli právě nad protějším okrajem postele. Tak jsou pacienti nuceni přiklánět se ke své zanedbávané straně. Zvláštní hadovité přetáčení, které v této nesnadné poloze provádějí, prozrazuje, jak je jim 168 tento požadavek zatěžko. Nezřídka se ještě i teď pokoušejí vyvléci se z této nepříjemné situace, jen aby se nemuseli věnovat své opovrhované životní stránce. Záchvaty mrtvice se objevují téměř vždy v poslední třetině života, v níž má ústřední význam úkol integrace opačného pólu. Aby se člověk uzdravil, je zapotřebí integrovat to, co mu chybí. Po dosažení středu života se tento úkol stává prvořadou výzvou, především když to, co člověku chybí, tvoří polovinu jeho života. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Co mi chce říct můj problém s krevním tlakem nebo s cévami? Která Strana mi byla odebrána, levá ženská, nebo pravá mužská? V kterém vztahu jsem dosud ignoroval slabou stránku mého života, nedbal na ni, nebo jí dokonce pohrdal? Přenesl jsem ji na partnera a nechávám ji žít? V jakém bodě života jsem se nacházel, když mě ranila mrtvice? Jakým směrem mě žene neočekávaný obrat? Jakou roli hrála dosud má stínová stránka, můj protipól, L který vstoupil do stávky? Jaká role mu přísluší v budoucnu? Jak lze tuto druhou polovinu pohnout opět ke spoluúčasti? Co ještě mému životu chybí, abych jej učinil úplným? Co by mě mohlo uzdravit a učinit celistvým? Roztroušená skleróza Tímto klinickým obrazem nemoci je v Německu postiženo přes 50 000 lidí, ve světě více než dva miliony. V severských zemích je jich více než v zemích jižních a ženy mají jasně „přednost“. Nemoc vypuká většinou mezi 20. a 40. rokem života, přičemž stopy lze zpětně sledovat často až do dětství. Již název roztroušená skleróza přináší významné odkazy. V překladu z latinského označení nemoci to znamená: mnohonásobné zatvrdliny. Tento výraz, který vztáhla medicína na nervový systém, však stejně tak dobře charakterizuje základní psychický vzor postižených. Vyznačuje se mimořádnou tvrdostí vůči sobě samému i světu, což se často projevuje v bezohlednosti vůči vlastním potřebám a v tvrdých, zčásti železných zásadách a morálních představách. Zatvrdliny v centrálním nervovém systému nezřídka ztělesňují zatvrzení v ústředních životních tématech. Narušeným spojením mezi nervy a zejména od nervů ke svalům odpovídá nespojitost a malá ochota pacientů zprostředkovávat kontakt mezi vlastními životními potřebami a požadavky vnějšího světa. Medicína si 169 není jista tělesnou bází roztroušené sklerózy. Zjištěno je pouze ubývání nervových pochev z myelinu, které vede dlouhodobě ke ztrátě nervové vodivosti. Klinický obraz nemoci má tolik tváří a příznaků, že je zpočátku často chybně diagnostikován. Je-li diagnóza stanovena, školská medicína ji pro její neúprosnost a neléčitelnost 56 ráda zamlčuje. Tento již o sobě pochybný postup je u pacientů s roztroušenou sklerózou zvláště nesmyslný, protože bez diagnózy jsou na základě svého duševního vzoru teprve v bezvýchodné situaci. Protože na sebe mají nároky, aby fungovali více než dobře a všechno dělali na sto procent a navíc mají sklony hledat veškerou vinu u sebe, přivádějí je rozličné výpadky do zoufalé situace. Zajde to někdy tak daleko, že když konečně mají diagnózu, přijmou ji téměř s úlevou, protože je definitivně osvobozuje od podezření ze simulování a od tlaku, který na sebe vyvíjejí, a konečně jim dá záminku, aby se alespoň trochu vzdali vlastního perfekcionismu. Nyní již nemusí všechno umět. Tendence zatnout zuby a dávat za všechno vinu sobě spolu s jistou tvrdohlavostí je při příslušných výkladech také určitým nebezpečím. Ještě jednou zde upozorňuji na to, že při výkladu nejde o hodnocení, i když se to tak z jazyka někdy může jevit, nýbrž vždy o výklad významu. Vykládá-li člověk svůj život se všemi jeho jevy, není tento život lepší nebo horší, nýbrž dostává význam. Přes svou rozmanitost vykreslují symptomy jeden základní vzor. Častá bolestivost páteře zasahuje z chronických zánětlivých procesů probíhajících v hloubi této oblasti. Naznačují doutnající konflikt o vzpřímenou polohu, který ukazuje, že vzpřímená poloha, postavit se a narovnat páteř, je spojena s bolestmi. Také jiné bolestivé vjemy patří do této souvislosti. Mnoho postižených si stěžuje na bolesti chodidel, které naznačují, jak je jim zatěžko jít po cestě, která většinou není jejich vlastní cestou. Bolesti chodidel a nohou skutečně mohou způsobit, že se neudrží na nohou a objasňují, jak bolestivé je přestát cestu, kterou se dali. Nutí člověka, aby se sklonil, přijal vlastní bolestivou slabost. Stále běžné tvrzení, že tento obraz nemoci probíhá bez bolestí, musí znít v uších lidí na něj trpících jako černý humor. Poruchy senzibility vyjadřují, že postižení již v různých oblastech těla i duše nic necítí, a tím již také nic nevnímají. I když se k nim blíží lékař s jehlou v ruce, nijak na to nereagují. Dokonce ani věci, které se jich přímo a nebezpečně týkají, ba hrozí je zranit, již nevnímají, úplně 170 je vyřadili. Skutečně můžeme hovořit o vyřazení vnějšího světa a jeho účinků. Takové vyřazení je zřetelné i v jiných symptomech, jako je oslabení reflexů, které může vést až k jejich úplné nepřítomnosti. Reflexy jsou nejjednodušší odpovědi nervového systému na podněty. Lidé bez reflexů ztratili, příp. se vzdali nejstarších zděděných možností reakce na své okolí. V pravém smyslu slova nereagují. Jakkoli silně jsou podněcováni, zůstávají němí a v nejhlubším smyslu již neodpovídají na život a jeho požadavky. Tomu odpovídá apatie, která se často vyskytuje ve fázích. Slovo „apatie“ zachází ve svém doslovném významu ještě o krok dále, znamená totiž „ne-trpění“ (z řeckého: a = ne a pathos utrpení). Tím charakterizuje kromě typické ochablosti i vzpěčování účastnit se života a utrpení. Pacienti se sice snaží dělat všem všechno po vůli, ale bez vnitřní účasti. Jak by se také mohli účastnit na životě druhých, když se nedovedou pořádně vcítit do vlastního života, jak dokládají poruchy cítění. Pocity hluchoty jsou často prvními příznaky a mohou začínat tak pozvolna, že postižení si svou situaci uvědomí až pozdě. Spolu s tím se objevuje téměř vždy se vyskytující ztráta síly Pacienti pozvolna zjišťují, že všechno je velmi namáhavé a že každodenní činnosti lze již stěží zvládnout. Život se stal v pravém smyslu slova příliš namáhavým. Nakonec často nemohou už ani hýbat nohama. V přeneseném smyslu se už nemohou postavit na nohy, zdrcující slabost brání pokroku a vzestupu v životě, i přes často přítomnou ctižádost. Nohama, které je už neunesou, tělo signalizuje, že ztratilo životní základ své nosnosti. Vnější tělesné ochrnutí je odrazem ochrnutí vnitřního. Pacienti se zprvu ještě často pokoušejí ručkovat životem tím, že se chytají každé opory a každého stébla. I když v přeneseném smyslu dávno chodí o holi, odmítají, jak dlouho to jen jde, pomoc této „třetí nohy“, která opět zvětšuje základnu života. Stejně jako hůl může dokonce i tolik obávaný invalidní vozík přinést ohromnou úlevu, když pacienti dospějí k tomu, že přijmou pomoc. Nedostatek síly až po projevy ochrnutí v prstech a rukou ukazuje, že chybí síla vzít vlastní život do svých rukou. Nelze se ho již chopit na obou rovinách. S projevy ochrnutí se shoduje vnitřní situace, která je pociťována jako ochromení. Často se objevující ochromující únava se k tomuto obrazu rovněž hodí. Někteří pacienti spí až 16 hodin, a prospí tak více než polovinu života. Svůj stav po pozdním probuzení popisují nezřídka tak, že jsou 171 „jako omámení“. Charakteristická je pro ně hluchota pro požadavky vlastního života a jeho potřeby. Pociťovaná únava demonstruje, že člověk je již během života unaven a již stěží lze očekávat, že doběhne do cíle vlastními silami. Lidová mluva sice tvrdí, že únava není nemoc, tato forma zahrnující celý život však daleko přesahuje přirozenou, z vypětí sil plynoucí únavu. Zjevně je zde ve hře ohromná porce obrany proti bdělému životu, která klesla do těla. Pacienti často potvrzují, že by nejraději celou svou bídu zaspali. Na druhé straně je však i výdej sil často nadměrný. Pro pacienty je všechno tak namáhavé, že i maličkosti je extrémně unavují. Už kuchyňský nůž může být příliš těžký, když je i vlastní paže pociťována jako nesmírně těžké břemeno. Takové pocity olověného závaží naznačují břemeno, které tlačí postižené k zemi i v přeneseném smyslu. Mají podezření, že někde je štěrbina, kterou uniká energie. Tento otvor pravděpodobně medicína odhalila: Výzkumy imunitního systému naznačují, že v roztroušené skleróze lze vidět autoagresivní onemocnění. Všechny síly, které má člověk k dispozici, spotřebuje v boji proti sobě samému, takže pro vnější život toho zůstane málo. Další symptomy se týkají močového měchýře, onoho orgánu, kterým vyměšujeme, ale můžeme ho i ovládat. Přede vším u mnoha pacientů s roztroušenou sklerózou se i zde může objevit slabost. Nemohou již svou vodu udržet, tj. při nejmenších podnětech měchýř přetéká. Příznak je nutí vrátit se zpět do situace raného dětství s jeho neschopností kontrolovat tělesné funkce a vlastní život. Slzy nevyplakané nahoře, které si pacienti s roztroušenou sklerózou se svou nepřítomností reakcí a se zablokovanými city nemohou přiznat, nechávají přetékat dole, kde je nikdo jiný nevidí. Tento přesunutý pláč se může u plně rozvinutého obrazu nemoci, kdy se obranná opatření vlivem utrpení občas zhroutí, opět změnit zpět ve skutečné slzy. Nezřídka pak dochází dokonce k pravidelné plačtivosti, která není nikomu víc trapná než postiženým samým. Při nejmenší maličkosti, dojemné filmové scéně nebo něčem podobném, se v proudech slz osvobozuje záplava tak dlouho zadržovaná v duši. Nebo slzy neustále tečou samy od sebe a ukazují pacientům, že by vlastně měli stavět na vodě (symbolu citů). Citově suchý život zjevně neodpovídá jejich určení a stále vlhké oči ukazují, jak dojati jsou ve svém nitru. To platí obecně pro navenek obrácenou bezcitnost a tvrdost. Tam, kde se hráz prolomí, objevují se citové výbuchy, které ukazují zcela jiného člověka. 172 V zánětech močového měchýře se ztělesňuje konflikt o vypuštění něčeho ven. Stává se palčivou potřebou. Symptom k ní neustále nutí, aniž by člověk mohl vypustit něco ze sebe a ze své duše. Demonstruje nejen to, jak nezbytné je toto vypuštění, nýbrž i to, jak je obtížné a jak bolestivě je pociťováno. Zadržování moči, které se rovněž vyskytuje, téměř opak slabosti močového měchýře, ztělesňuje extrémní zdrženlivost v duševních věcech. Jak nezávislé je celé dění na ryzí tělesnosti, ukazuje fakt, že přetékání měchýře, které má své kořeny v pláči, se může střídat s úplným zadržováním vody. Zdrženlivost při projevech vlastní záplavy citů je jedním ze symptomů charakteristických pro základní duševní situaci. Problémy s řečí, které se k tomu druží, ilustrují totéž drama. Poruchy v nacházení slov ukazují, že pacientům chybí slova. Jsou neschopni slova. Jejich sebevyjádření je citelně narušeno, když se stává problémem dostat ze sebe souvislou větu. V potížích zachovat souvislost, vytvořit celou, smysluplnou větu, je patrná jako další charakteristický znak porucha celkové souvislosti. Koordinace částí navzájem na sebe odkázaných je narušena. Život, jaký pacient vedl, je neslučitelný s podstatou vlastní bytosti. Problémy s koordinací jsou rozhodující i v jiných oblastech. Ještě před ochrnutím ztěžují pacientům život a vedou k typicky nejisté chůzi, která působí jako chůze opilého člověka. Postižení se potácejí životem a mohou pohyby svých svalů určovat jen velmi omezeně. Jejich neurčitelnost je celková. Obraz nemoci probíhá v tak nepředvídatelných skocích, že pacienti se mohou spolehnout již jen na krátký okamžik. Postiženým slabým místem je na rovině těla spojeni mezi nervem a svalem. Podle školské medicíny jde u roztroušené sklerózy především i o degenerativní zánět svalů a nervů, tedy o chronický konflikt na místě spojení mezi vedením informací a orgány provádějícími pohyby. Přenos zpráv je zpochybněn. V případě problémů s hledáním slov již pacienti nevyjadřují své informace, a ztrácejí tak důležitou možnost mít vliv na své okolí. V míře, v jaké je již nemohou ovlivňovat slovy, ztrácejí i schopnost je řídit. Ve verbální ztrátě kontroly spočívá pro lidi, kterým je vnitřní kontrola nade vše, strašlivé ohrožení. Probíhá-li uplatňování vlivu skrze psaní, může z hrozícího ochrnutí paží vznikat nevýslovný strach. V této tendenci ke kontrole a uplatňování vlivu 173 spočívá i vysvětlení pro mimořádné organizační schopnosti jak jednotlivých pacientů s roztroušenou sklerózou, tak celého osudového společenství. Ve svých zásadních snahách pomáhají jeho členové často dokonce ještě jiným nemocným. Zejména pacienti, kteří překonali své vlastní problémy, zde nacházejí pole pro svůj vnitřní vzor. Pokud jej nepoužívají k tomu, aby je odváděl od vlastních úkolů, nýbrž jej naopak poznávají v zrcadle jiných nemocných, je v tom zázračné řešení. Podobným směrem poukazují problémy s pamětí. Pacienti si už nemohou nic zapamatovat, nic uchovat, aby se už ani nemohli účastnit hovoru. Nejsou už zodpovědní, nejsou totiž ani s to konkrétně odpovídat ani na požadavky partnera při rozhovoru ani na požadavky života. Je nabíledni, že kdo nemůže odpovídat, nemůže ani nést zodpovědnost. Aktivní a ctižádostiví pacienti chtějí jen málokdy vzít na vědomí, co jim obraz nemoci tak jasně ukazuje, a často se vzpírají akceptovat invaliditu, která je i právně zbavuje závazku vlastní zodpovědnosti. Ztráta schopnosti koncentrace ukazuje neschopnost zůstat u jedné věci. Pacienti s roztroušenou sklerózou mají zásadně tendenci rigidně trvat na stanoviscích, i když jsou zřídka s to hájit tato stanoviska proti jiným postojům nebo je dokonce prosazovat. Jejich nároky jsou formovány pevností a věrností principu až ke ztuhlosti a dokonce zkostnatělosti. Ochabování schopnosti koncentrace je stejně jako přetékání měchýře pokusem těla o svépomoc. Bez koncentrace je pro postižené nemožné setrvávat v běžných, zajetých kolejích. Jsou naopak neustále vykolejováni, zapomínají své téma a musí se znovu orientovat. Skutečnost z očí ztrácejí ovšem i zcela konkrétně, protože zrak je často také zasažen. V podivných světelných jevech, jako jsou zářivé blesky, můžeme vidět pokus organismu nechat pacientům svitnout, co se týče jejich vnímání. Vidí zjevně věci, které neexistují. Často také vidí mlhu a v některých fázích se objevuje i slepota. Když vypadne přesně polovina zorného pole, je výklad jednoduchý: Člověk vidí už jen jednu polovinu (vlastní) skutečnosti. Často se vyskytující dvojité obrazy objasňují nebezpečnou dvojznačnost a dvojsmyslnost. Výrazy jako „všechno má dvojité dno“ nebo „dvojí morálka“ prozrazují kolísavou kvalitu. Do této souvislosti patří i to, že morální a etické představy jsou často tak přísné, že to, co je, prostě nesmí být. I na to 174 mohou poukazovat dvojité obrazy. Skutečnost je — nepozorovaně — měřena dvojí mírou. Dvojitá optika naznačuje, že člověk se pokouší žít ve dvou neslučitelných světech současně. Svět vlastních představ a květ požadavků okolí je neslučitelný, a proto se většina pacientů nevědomě rozhoduje drasticky oslabit vlastní pocity a vjemy nebo je už vůbec nepřipouštět. Dvojité obrazy ale ukazují, že vlastní představy dále existují ve stínu a odsud působí jako konkurence vnějšímu světu. Pacienti s roztroušenou sklerózou jsou takřka dětmi dvou (navzájem bojujících) světů. Nemohou se zcela rozvinout ani v jednom z těchto světů a sedí na dvou židlích. Dva neslučitelné vjemy vedou často k tomu, že je jímá závrať. Mechanismus je tentýž jako u mořské nemoci. Je zde prostě závratný omyl. Poruchy rovnováhy, které se často objevují, sem také patří. Ukazují, jak málo jsou pacienti v duševní harmonii. Nemají pevnou půdu pod nohama. Často se popisuje zkušenost, že půda (životní základ?) pod nimi klesá, že se musí probojovávat kupředu, jako by šli písečnou bouří, nebo balancovat na tenkém laně jako provazochodec. Pocit, že ztrácejí půdu pod nohama jako opilí, ukazuje, jak málo pevný a spolehlivý je kontakt s vlastním základem a zakořenění na dně duše. Strach, že se zřítí z úzkého mostu, ukazuje ohrožení života a blízkost propasti při hřebenové túře. S postupující chorobou se skutečně přibližuje nebezpečí pádu. Neprožitý stín hrozí, že pacienta stáhne do sféry svého vlivu. Zvlášť nebezpečným se stává, když se k takovému vrávorání přidruží ještě slabost a poruchy vjemů, kdy se člověk často cítí ztuhlý nebo těžký jako z olova. Výsledná struktura osobnosti je jednak formována přáním všechno kontrolovat a předem plánovat, jednak nedostatkem adekvátních reakcí na požadavky. Jakmile se něco odvíjí jinak než podle jejich pevně stanovených a často ustrnulých představ, objevuje se u pacientů odpor a strach. Značný strach ze selhání a nedostatečná sebedůvěra však zabraňují, aby projevili svou nevoli. Toto smíšení vzbuzuje u druhých snadno dojem tvrdohlavosti. Potlačování všech vlastních životních impulsů, reakcí a odpovědí na život si postižení sami sotva uvědomují. Začnou-li si ho být vědomi, dojde někdy i k nepřiměřené kompenzaci a zejména k demonstrativnímu hladu po životě. Ztuhlost a pevně dané představy kontrastují se sklonem udělat všem všechno po vůli. Pacienti přitom 175 zanedbávají své vlastní potřeby, což je vnitřně rozčiluje. Naprosto neschopni se prosadit a projevit agrese směrují tyto agrese dovnitř proti sobě samým. Lékařské vysvětlení roztroušené sklerózy jako autoagresivního onemocnění objasňuje zadržování energie. Typické věty při terapii jsou: „Byl jsem žit“, „Moje manželství bylo jediným sebeobětováním“vždycky jsem jen lezl ke křížku“, „Nikdy jsem si nedovolil slabost“ nebo „Tak moc jsem se vzdálil sám sobě“. Velmi podstatnou roli hraje sexuální problematika, která je zvlášť výrazná u mužů a sahá od erekční slabosti přes předčasnou ejakulaci až po neschopnost dosáhnout orgasmu. U pacientů, jejichž životní zaměření je orientováno navenek, je zvláště obtížné, že ve svém hodnocení již nesnesou řádné srovnání. Veškeré chování zaměřené na ctižádost a konkurenci, které je v sexuální oblasti zásadní překážkou, tato nemoc drasticky léčí a dále žene kupředu obecnou tendenci, která nutí ke slabosti. Symptomy dělají člověka na jedné straně upřímným, na druhé straně objasňují učební úkol a ukazují cestu. Zatvrdnutí a ztuhlost vyzývají, aby se pacient stal pevným a důsledným v prosazování vlastních životních potřeb a nalezl sílu sám v sobě. Pevná sebedůvěra by měla být základem duševního života a nahradit zatvrdnutí psychických nervů. V přeneseném smyslu je třeba usilovat o nervy jako provazy. Pacienti s roztroušenou sklerózou, kteří mají strach vidět sebe sama, natož usilovat o sebeuskutečnění, mají sklon k tomu, aby ze sebe dělali malé, bezmocné a necitlivé lidi. Rozpuštění slabosti tedy spočívá v podvolení, v přijetí tělem vynuceného povolení a v ponechání věcem, aby se děly. Boj se stává ustoupením. Otevřeně nevyjádřenou potřebu těchto pacientů plánovat, řídit a kontrolovat všechno podle svých představ, léčí sám osud. Teprve když se dokážou osvobodit od nároků okolí, jde o to nabytý a nejprve uzdravující egoismus opět proměnit a podřídit ho vyšší vůli. „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ Avšak dříve, než mohou mít šanci takové vysoké náboženské ideály, je nutné postavit se vnitřně na vlastní nohy. Potřeba vlastního prosazení vede stínový život a je žita téměř výhradně skrze příznaky nemoci. Diagnózou roztroušené sklerózy lze uplatňovat moc, což se zřídka uznává a často popírá. Úkol nemůže spočívat v dalším podvolování požadavkům okolí, nýbrž nejprve v oddanosti vlastním potřebám a konečně Bohu, příp. jednotě ve smyslu „Staň se vůle tvá!“. Podvolování se okolí by mohlo působit vysvobozujícím způsobem jen 176 tehdy, když se ze slepé poslušnosti a nedobrovolného následování ze slabosti stane dobrovolná, vnitřně sdílená spolupráce, jak se často děje, když se pacienti ujímají spolutrpících. V nadměrné potřebě spánku a v ochromující únavě se zdůrazňuje noční, tedy ženská stránka dne a klade se pacientům na srdce. Učebním úkolem se stávají vlastní city, sny, fantazie a jejich životní prostor. Bolesti páteře směrují pozornost na boj o vlastní linii a na tematiku vzpřímené páteře, která zaznívá i v jiných symptomech. Sklon k závratím nadto obsahuje požadavek točit se zároveň se Zemí, zpochybnit zdánlivou jistotu a svět vlastních principů a morálních představ a opět rozhýbat zatvrzelá stanoviska, která z toho všeho vyrůstají. Je nutno rozhýbat vyjeté koleje a uvízlé představy, které má člověk před sebou, a tím v cestě. Dvojité obrazy poukazují mimo jiné na to, že vedle běžné skutečnosti existuje ještě jiná realita a že život má skutečně dvojité dno. Teprve z důvěry k této druhé rovině, k božskému plánu, který v sobě obsahuje všechny lidské plány, může vyrůst ona sebedůvěra, která pacientům s roztroušenou sklerózou tak chybí. Přetékající měchýř je chce podnítit, aby nechali přetékat slzy, aby při každé příležitosti vypustili přetlak ve své duši. Zánět měchýře směruje pozornost na konflikt o téma „vypuštění“. Zadržování moče, naprostá zdrženlivost a odmítání interakce se světem by se vyřešilo, kdyby člověk pamatoval na sebe a využíval pro sebe duševní energii: místo zdrženlivosti a ustupování pamatování a ohled na sebe. Tímto směrem poukazují i poruchy pociťování: S pocitem vlastního těla a schopností cítit vnější svět se má postiženému zcela jistě odsunout z vědomí vnější svět se všemi jeho požadavky. To, co zbývá jako úkol, je naučit se cítit a pociťovat vnitřní svět, který přicházel příliš zkrátka. Poukaz na nitro lze vyčíst i z projevů ochrnutí. Když už nohy člověka nechtějí nést, nemá už se zřejmě vydávat do světa, všechno to běhání pro druhé, příp. za uznáním druhými je u konce. Jediná otevřená možnost je jít dovnitř do nitra. Když ruce ztratí sílu, není již ve shodě s tím pacientovým cílem mít vnější svět pevně ve svých rukou a dávat mu svou vlastní pečeť. Zůstává naopak možným a prvořadým úkolem vzít do svých rukou vlastní vnitřní život. Otázky 177 1. Proč jsem k sobě tak tvrdý a i ostatní tak tvrdě soudím, i když se pokouším udělat jim všechno po vůli? 2. Kde se pokouším kontrolovat své okolí nebo sebe sama, aniž bych k tomu byl povolán? 3. Jaké jsou v tomto světě alternativy k mým neochvějným názorům na život, jeho morálku a etiku? 4. Jak bych si mohl usnadnit život? Kde bych si mohl cvičit více trpělivosti se sebou? Jak bych se mohl postavit ke své slabosti a jak se s ní vypořádat? 5. Co mi brání, abych se účastnil na životě? Co způsobuje, že vypínám? Jaké mám možnosti utkat se se stresem, přetížením a hektikou? 6. Co ochromuje mou odvahu? Jaký odpor mě unavuje? 7. Proč nechci slyšet? Kde se dělám, že neslyším? Pro co jsem slepý? 8. Do jaké míry směruji svou hlavní energii proti sobě? 9. Kde mohu ve svém životě vnímat záplavu slz, která lomcuje mým měchýřem? Kde přicházejí slzy pozdě, kde jsou přebytečné? 10. Jak jsem schopen odpovídat na život a nést zodpovědnost? Proč splňuji očekávání, místo abych naslouchal sám sobě? Jak se dostanu od poslouchání cizí vůle k vlastní zodpovědnosti? 11. Jak patří různé proudy v mé duši k sobě v jednom vzoru? Co je jejím přirozeným řádem? Co patří na první místo? Jak lze koordinovat vnější a vnitřní řád? 12. Co mi brání, abych se otevřeně setkával s tím, co je v mém životě nevypočitatelné a proměnlivé? 13. Jak se mohu při zachování své duševní identity připojit k velkému celku a nalézt smysl svého života? Nejzazší uvědomění si svých kořenů vede k archetypickým obrazům, jak je znají mýty a náboženství. Nejobsáhlejším úkolem, který se v každém obrazu nemoci objevuje alespoň na vzdáleném horizontu, je proto definitivní uvědomění, co je duchovně-duševní pravlastí člověka. Tento úkol je zejména prvořadý u obrazů symptomů, u nichž hrozí, že ukončí nebo drasticky omezí tento život. U klinického obrazu nemoci, jako je roztroušená skleróza, který se přes symptomy pokouší tak důrazně vynutit reflexi sebe sama a vlastního vnitřního světa, je toto téma dodatečně zdůrazněno. Tím je postiženým přiblíženo téma religia, opětovného spojení s prapůvodem v náboženském smyslu. A z říše stínů vycházejí na světlo vědomí velké otázky lidstva: „Odkud přicházím?« — „Kam jdu?“ — „Kdo jsem?“ 178 Epilepsie Epilepsie konfrontuje s nejhroznějšími záchvaty, jaké známe. Slovo „záchvat“ říká, že člověka něco zachvátilo, něco cizího, co zjevně přichází zvenku. V různých kulturách, např. v indiánské, je tento obraz nemoci považován za manifestaci něčeho svatého, co skrze postižené proniká z jiné roviny. Indiáni vycházejí z toho, že do postižených vnikají cizí duchově. Záchvat vidí jako boj dvou duchů o jedno tělo. Ve starší medicíně existovalo vedle výrazu „padoucnice“ i označení „morbus sacer“, svatá nemoc. Fenomény posedlosti jsou v našich zemích také známy. O tématu přitom nechce mluvit ani psychiatrie, která by to vlastně měla vědět. Posedlost a existence duchů vůbec se do našeho obrazu světa hodí tak málo, že jsou takové fenomény zamlčovány. Ignorování problémů nemá ale jak známo žádný vliv na jejich existenci. U nikoli tak vzácných případů epilepsie, kde musíme vycházet ze (záchvatovité) posedlosti, jde každopádně o psychiatrický problém. Měl by se léčit jako duševní nemoc, pro niž platí zásadně jiné výchozí podmínky. Klasický, velký epileptický záchvat nazývá medicína „grand mal“, což pochází z francouzštiny a znamená „velké zlo“ nebo „velkou špatnost“. V protikladu k němu existují i „petit mal“, tedy záchvaty nazývané „malé zlo“, při nichž ‘. chybí křeče a pouze se na krátkou dobu ztrácí vědomí. V obou označeních zaznívá představa, že v záchvatovém dění se prosazuje něco zlého, ať již to tluče zvenku nebo proráží zevnitř. Objevující se tělesné fenomény lze přirozeně vyložit podle stejných kritérií jako jiné příznaky, přičemž však vždy narazíme na hranice duševní choroby. U všech druhů epilepsií včetně absencí je rozhodující ztráta vědomí. Pacienti odcházejí, jsou skutečně nepřítomni. Jejich vědomí opouští tělo, vytrhuje je takřka z této reality do jiné skutečnosti, v níž se neorientují a z níž si obecně nemohou přinést zpět žádné vzpomínky. I jejich utrpení se liší od ryze tělesných problémů, protože rozhodujícím okamžikům svého stavu pacienti nerozumí. Pozorujeme-li fyzický záchvat, vypadá jako zemětřesení. Po tu a tam se objevující krátké auře 57, která pacientům ohlašuje hrozící událost, padají současně k zemi a do mdlob. Krevní tlak rovněž padá dolů a dýchání se zpočátku téměř zastavuje. Na začátku ze sebe někdy 179 postižení vyrážejí hlasitý křik. Pak tělo postihují mohutné vlny křečí, často se u úst objevuje pěna a může dojít ke kousnutí do jazyka a k úniku stolice a moči. Pokoušíme se pacienty chránit před vlastním kousáním tím, že jim vsuneme mezi zuby gumový klín, aby si nerozkousali jazyk a rty. Zornice jsou rozšířené a nereagují, strnulé jako u mrtvého. Pro okolostojící to skutečně vypadá, jako by pacienti byli v posledním tažení. Po několika minutách boje charakterizovaného křečemi je jejich energie vyčerpána, škubání ustává a dochází k hlubokému, takzvanému terminálnímu spánku, z nějž se pacienti probouzejí malátní, nadále unavení a často s bolestmi hlavy. K malým epileptickým záchvatům patří řada mrákotných stavů se zmámeností podobnou snům a s delirii. Může docházet k halucinacím, dezorientaci, ke stavům tělesného vzrušení a dokonce k chybnému jednání, jako jsou výbuchy násilí. Nadto se vyskytuje množství psychiatrických stavů od depresivního rozladění s podrážděností a sebevražednými sklony až k tak podivným jevům, jako je záchvatovité toulání nebo takzvaná brebtavá epilepsie. Před výkladem jednotlivých příznaků bych chtěl uvést jisté dění z makrokosmu, které ve své symbolice v mnohém ohledu odpovídá záchvatu grand mal: zemětřesení. I při něm se mohutné síly vybíjejí v nárazových pohybech. Země se chvěje, než přejde největší napětí, a pak se zklidňuje za menších posledních záchvěvů. Průběh a ničivé účinky jsou tak podobné, že bychom si mohli myslet, že země prodělala epileptický záchvat. Dokonce i jméno by bylo možné přenést, neboť každé zemětřesení je z pohledu postižených lidí velké zlo. Zda je tomu tak i z pohledu země, musíme zpochybnit, když se blíže podíváme na pozadí tektonických záchvěvů. Zemětřesení zasahují takzvané zóny napětí na zemském povrchu, které vznikají tím, že dvě vrstvy půdy kloužou podél sebe. Protože jejich okraje nejsou homogenní, dochází přitom ke vzniku obrovských polí napětí. Když je v půdě příliš velké napětí, které vznikalo po desetiletí, vybíjí se v nárazovém chvění. San Francisco, které leží přímo na St. Andreasově trhlině, jedné z těchto největších zón napětí, je srovnatelné s epileptikem, který čeká na další záchvat. Vědci zkoumající zemětřesení nebyli tamním chvěním půdy v roce 1990 uspokojeni, protože se jim zdálo příliš slabé, než aby vyrovnalo ohromné napětí vzniklé od posledního chvění půdy. Vědci tedy ve své argumentaci vycházejí z toho, že země tato chvění potřebuje, aby se zbavila vnitřního napětí. Stejně tak potřebují pacienti 180 své vybití. Epilepsie není výjimka, i když přitom vyvolává znepokojující poškození nervového systému. Jiným obrazem z oblasti medicíny, který je velmi analogický průběhu záchvatu, by byla léčba elektrošoky. Ve starší psychiatrii se při nich pod narkózou lékaři pokoušeli silnými ranami elektrického proudu dosáhnout zlepšení psychiatrických obrazů nemoci. To celé se podobalo vyhánění čerta ďáblem. Zkušenost však ukázala, že zlí duchové někdy skutečně na nějakou dobu vzali do zaječích. Vnějškově vypadá elektrošok jako umělý epileptický záchvat nebo záchvat jako přirozený elektrošok. Záchvat grand mal je skutečně třeba vidět jako elektrický fenomén, při němž je veškerá elektrická aktivita mozku přehlušena nadměrně velkým potenciálem, označovaným jako fokus, a tím umlčena. Vědomí pacientů je jakoby vypnuto nějakou nadřazenou mocí. Otázkou je, kým a proč? Nejhlubší odpověď lze stěží odvodit z tělesných symptomů, protože to podstatné je fenoménem vědomí, my však sotva víme, co se odehrává na oné druhé, bdělému vědomí nepřístupné rovině. Vnějškově viditelné symptomy nám ale přesto otvírají přístup k rámcovým podmínkám obrazu nemoci a také k učebnímu úkolu, který je v něm zakódován. Aura, první známka, zjevně učí pacienty dbát znamení, především znamení z jiné sféry. Přinuceni okolnostmi učí se odhadovat bezprostřední význam takových známek, i když je neumějí ani vysvětlit, ani jim nerozumí. Křečovitý záchvat je obrazem boje. Ke každému boji patří vždy nejméně dvě svářící se strany. Tak jako u zemětřesení spolu kolidují dvě vrstvy půdy, zdá se, že i u epileptiků se dostaly do konfliktu dva světy. Křeče jsou výrazem tření, které při něm vzniká. Vědomí zápasí s jinou, nevědomou rovinou a velmi rychle podléhá. Tuto druhou rovinu je každopádně třeba přičítat nevědomí. Indiánské domněnky o vnikání jiných duchů do života jsou tím vyloučeny právě tak málo jako možnost pronikání života směrem do jiných duchovních světů. Úkolem se každopádně zdá být nutnost oddat se zápasu mezi světy a být na něj stále připraven, jakmile k tomu vyzvou nejmenší znamení z druhé strany. Kdyby člověk s druhou stranou dobrovolně navázal kontakt, který je v obrazu nemoci vynucován násilím, tělu by se ulevilo. V podobě záchvatu se projevuje napětí, které se v pacientech nahromadilo. Mají pěnu u úst, a doslova tím ukazují, jak se to s nimi má. Ať již pění vzteky nebo nějakou jinou energií, každopádně chce 181 něco z nich ven, co se již delší dobu hromadilo. Je pravděpodobné, že ve svém normálním občanském životě žijí spíše tak, že tyto projevy brzdí. Potud je záchvat, u nějž mohou jednou pořádně vypěnit, také uvolňující. Oliver Sacks se zmiňuje o epileptických záchvatech, „které jdou ruku v ruce s pocitem míru a dokonalého zdraví“. Pět obrazů pacientů má vztah k výbuchům sopek a k drakům chrlícím oheň. Tendence kousnout se do jazyka, kterou podporují křeče jazykového svalstva, hovoří pro napjatou situaci na začátku dění. Raději si ukousnu jazyk, než bych něco řekl, praví jedno rčení, jemuž se epileptici nebezpečně blíží. „Něco potlačit“ znamená nedopřát si „do něčeho se zakousnout“, za žádnou cenu to už nepustit. Na epilepticích je znát tendence k zarytosti, když se koušou do vlastních rtů. Tak jim kromě pěny a křiku určitě neprojde přes rty nic jiného. Než by pustili něco ven, raději sami sebe rozsápou. V padání pacientů a v začínající mdlobě spočívá výzva nebránit se moci a poddat se pádu. Přitom jde o poddání se oné jiné moci, jíž se nelze přiblížit prostředky našeho důvěrně známého světa. Pacienti ve svém neuvědomění pouze volí drastický způsob, jak se poddat svému osudu. Odkaz na to, že je třeba se mu poddat, dokreslují i jiné tělesné symptomy. Klesající krevní tlak ukazuje, že nyní nejde o sebeprosazování, nýbrž o přijetí a o to, aby se člověk odevzdal silnějším silám. Tematika uvolnění nahromaděného tlaku se odráží i v mimovolném vyměšování moči. Močový měchýř je orgán, jímž nejcitlivěji reagujeme na tlak, kterému jsme duševně nedorostli. Používáme ho při všemožných příležitostech, abychom se mohli vytratit a na nějakém klidném místečku a bez konfrontace se zbavili nakupeného tlaku. Obraz záchvatu ukazuje po počátečním boji uvolnění na celé čáře, a tak se přidává ještě i střevo s rovněž mimovolným vyloučením stolice. Výkaly vycházejí přímo z tělesného podsvětí, z oné země stínů, v níž vládne Plútón — Hádés, bůh říše mrtvých. Z tohoto pohledu spočívá v symptomu výzva ulevit si jednou od svého stínového světa zcela otevřeně a veřejně, beze studu a bez ohledů. Temná témata zde nahromaděná si v záchvatu zjednávají pozornost veřejnosti a vycházejí na světlo, čemuž je jinak přísně zabraňováno pro jejich do hloubi zasahující symbolický obsah. Nakonec je třeba vidět v tomto symptomu i požadavek, aby člověk nechal pod sebou a za sebou to, co je 182 materiální. Celkem vzato se zde znázorňuje obraz nezdrženlivosti, která mimo záchvat nemá v životě postiženého šanci. Naopak např. pedantický obraz písma mnoha epileptiků svědčí pro řád utvářený sebeovládáním. Počáteční zástava dechu, takzvaná apnoe, dává tušit, že stav vynucený záchvatem není z tohoto světa. Dech je jasným výrazem naší vazby na polaritu, svět protikladů. Oba póly nádechu a výdechu nás k němu připoutávají od prvního do posledního dechu. Před prvním nádechem ještě nejsme úplně na tomto světě, s posledním jej musíme opustit. Moderní výzkum umírání odhaluje, že lidé ve stavu zdánlivé smrti, tedy když už nedýchají, mají prožitky, které se sice navzájem překvapivě shodují, ale na druhé straně nejsou z tohoto světa. 58 Při zkoumání lidí v hluboké meditaci se zjistilo, že mimotělesné zážitky v jiných duchovních světech korelují s fázemi zastaveného dýchání. K tomuto stavu patří i rozšířené, nereagující zornice, které se chovají téměř jako ve smrti. To, že jsou rozšířené, jakoby otevřené úlekem, může stejně jako počáteční křik, který se někdy vyskytuje, poukazovat na to, že pacienti úplně na začátku přece jen zachytili letmý obraz jiné roviny, který jim nahání nejhlubší zděšení nebo je naplňuje nevěřícným úžasem. Vykřikneme obvykle zděšením nebo hrůzou, protože něco přesahuje naše síly; vzácně někdy i nadšením. Potud se může někomu i tajit dech hrůzou. Se situací by se slučoval i křik o pomoc stejně jako prvotní výkřik, který vychází z hlubokých dimenzí postiženého. Neuropsycholog Oliver Sacks poukazuje na to, že Dostojevskij někdy zažíval extatické epileptické aury, a v následujících slovech ho cituje: „Jsou okamžiky, a trvají jen pět nebo šest vteřin, v nichž člověk zažívá existenci božské harmonie... Strašná pronikavost, s jakou se zjevuje, a vytržení, jakým člověka naplňuje, je příšerné. Kdyby tento stav trval déle než pět vteřin, nemohla by ho duše snést a musela by uprchnout. V těchto pěti vteřinách prožívám celý lidský život a dal bych za ně všechno, aniž bych si myslel, že jsem zaplatil příliš mnoho 58 EEG podporuje domněnky; že při záchvatech jde o vpád něčeho mocného. Vlastní elektrická aktivita mozku je náhle vypnuta. Pojistky vyhoří a iniciativu přebírá mnohem silnější moc. Nervový systém pacientů není s to vydržet silnější proud s tím spojený při vědomí. Zde je opět patrné přiblížení k indiánské interpretaci, že u epilepsie je dán průchod svaté moci. I my známe takové ideje z bible, kdy lidé neunesli 183 přímý pohled na Boha a mnohokrát před ním byli varováni. Můžeme přinejmenším zjistit, že v záchvatu působí síla, která je pacientově síle vysoko nadřazená. Nedorostl jí ani nervový systém po elektrické stránce ani vědomí v jiném ohledu. Je to, jako by někdo náhle přepnul normální střídavý proud na silný proud. Podle zkušeností z reinkarnační terapie jde u epilepsie především o vpád mohutných temných sil. Je pochopitelné, že po tom všem potřebují pacienti spánek. Avšak hluboký, ještě téměř bezvědomý spánek, který neosvěžuje, nýbrž je ještě i sám vyčerpávající, hovoří pro to, že zážitky na jiné rovině buď ještě pokračují, nebo jsou integrovány v procesu stravujícím všechny síly, a nadměrně namáhané nervy se musí regenerovat. Je jasné, že po záchvatu bolí hlava, byla konečně přinejmenším energeticky, pravděpodobně však i obsahově nějakou dobu úplně přetížena. Pacienti se jen pomalu zotavují z dlouhé cesty přesahující hranice jejich vědomí. Poté jsou odpovídajícím způsobem uvolnění a sotva si na něco vzpomínají. Ze skutečnosti, že při každém grand malu jsou ničeny mozkové buňky, lze odvodit, že dlouhodobě mají pacienti opustit vlastní hlavu a vůli. Tímto směrem poukazují i pokročilé obrazy epileptiků, které mohou vykazovat celkovou pomalost a rozvláčnost projevů až po známky demence. Symptomy záchvatů petit mal zasahují ještě dále do psychiatrické oblasti a zmíníme se o nich jen okrajově, abychom naznačili, že směřují v podstatě stejným směrem. Za malými záchvaty se skrývají mrákotné stavy, které se pacientů zmocňují náhle. Soumrak je situace přechodu od jedné roviny ke druhé: ode dne k noci nebo od bdění ke spánku. Malé záchvaty nutí pacienty, aby překročili tyto body přechodu mezi bděním a sny, příp. bděním a spánkem. Úkolem je zjevně uvědomit si zónu pološera, věnovat jí dobrovolně více pozornosti a stát se poutníkem mezi světy. Projevy přeludů jsou již zážitky z jiného světa. Pacient s optickými halucinacemi vidí něco, co nemůže vnímat nikdo kromě něj. Totéž platí pro akustické, olfaktorické a taktilní formy halucinace. 60 Pacient se zřejmě má a musí naučit tyto jiné dimenze své skutečnosti integrovat do života. Protože u přeludů jde většinou o manifestace stínu, je učební úkol jasný: Obsahy, které byly dlouhou dobu vytěsňovány z vědomí, chtějí být uznány, poznány a integrovány. 184 Tato souvislost je ještě patrnější u delirií. Zde vystupuje nejčistší, tj. nejtemnější stín, a proto ho psychiatrie ráda popisuje jako základně odlišný. V deliriu se přirozeně manifestuje všechno to, co pacienti ze svého občanského života neznají. V mnohém ohledu je to dokonce jejich pravý opak. To však z něj nedělá něco základně odlišného, nýbrž prozrazuje, že patří k nejhlubší povaze pacienta. Je to jeho stín, jeho druhá, temná stránka. Když navenek proniknou „nekontrolovatelné a nesmyslné násilné činy“, ukazuje to jednak, že pacient držel tyto energie tak dlouho a úplně pod kontrolou, že jejich jediné východisko bylo zjevně v tom, aby se dostaly ven násilím. Jednak to prozrazuje, že tyto činy sice nemají žádný smysl, měříme-li je jeho občanskou existencí, v jeho celkové existenci však reprezentují jeho druhou, temnou stránku a v tomto směru dávají o to více smyslu. Tato temná polovina musela zřejmě už příliš dlouho vést stínový život, takže se nyní výbušně dere na světlo vědomí. Do této oblasti patří i ony vzácné aury, u nichž jsou hlasy stále silnější a dotíravější a postiženému při vyvrcholení mizí vědomí. U příznaků, jako je toulání, vystupuje charakter požadavku zcela otevřeně. Pacient zůstával zřejmě příliš dlouho na jednom místě, příp. stále ulpíval na stejném bodě nebo tématu. Nyní je téměř nutkavě hnán k tomu, aby se dal na cestu a vydal se do nových oblastí a jiných světů. Výraz brebtavá epilepsie ukazuje toto poselství velmi jasně: Nejde už o to, abychom si raději ukousli jazyk, než otevřeli ústa. Doba vybrané, příp. násilné zdrženlivosti j pryč. Člověk se dost dlouho ovládal, nyní ho to úplně strhává a dlouho zadržovaný proud odtéká v brebtání. Symptom zde představuje téměř protržení přehradní zdi. V tomto bodě se všechny epileptické záchvaty navzájem podobají: jako protržení hrází, které uvádí do pohybu zadržované části osobnosti. Připojit se k mohutnému proudu životní energie a nechat vlastní energie volně téci, příp. je vybít, to jistě patří k prvořadým učebním úkolům, které epileptické dění pacientům vnucuje. Dále je v něm zakódován požadavek otevřít se jiným rovinám, zejména těm, které jsou normálnímu bdělému vědomí nepřístupné. Nové úrovně vědomí, snové a fantazijní světy, ale i mediální otevřenost jiným duchovním dimenzím se naznačují v obrazu nemoci, a tím se dostávají do okruhu úkolů. V praktickém ohledu je velmi užitečné právě to, co se na první pohled a z alopatického zorného úhlu jeví jako nesmyslné. Osvědčila se 185 intenzivní dechová terapie, která se vůbec neleká oněch oblastí, v nichž se vnitřní křečovité napětí vyjádří také vnějškově. Je to téměř možnost, jak předcházet velkým záchvatům křečí, protože člověk se principu křečovitého napětí postaví předem a dobrovolně a uváznutí duševního a tělesného světa se postupně uvolňuje. Váznutí dechu dává homeopatický (podobný) obraz záchvatu. I plně prožitý orgasmus má paralely a jistou podobnost se záchvatem. I v tomto případě se energie vlnivě uvolňují celým tělem, i když zde je ohnisko v břiše a nikoli v hlavě. Z psychoterapie vyplývají u mnoha epileptických záchvatů odkazy na přesouvání energie zdola nahoru. Pacienti se neodvažují uvolnit všechnu svou energii na dolní rovině pokládané většinou za špinavou a přesouvají dění, takřka velký orgasmus, na rovinu hlavy, která je v jejich očích čistější. Terapií pro epileptiky je tedy intenzivní pohlavní život, který dovolí energiím téci a vybuchovat. Podstatným aspektem však je dobrovolně ustoupit tendencím, které jsou v záchvatu vynucovány, a stát se vědomým poutníkem mezi hranicemi světů, podnikat vědomé cesty do jiných rovin skutečnosti, které zahrnují i říši Stínů, a svěřit se mohutnému proudu života. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Které velké protikladné proudy na sebe narážejí v mé duši? Jaké možnosti vybití nahromaděné energie si dovolím kromě záchvatů? Kde bylo u mě nutné duševní protržení hráze? Dokážu být bez zábran? Jaká znamení jiných rovin jsem dostal a ignoroval? Jak bych mohl dát dobrovolně prostor stínu ve mně? Jsem schopen se poddat jiným (silám)? Jaký vztah mám k transcendentnímu světu mimo naše běžné vnímání času a prostoru? Umím si představit, že bych se stal tím, kdo vědomě prochází hranicemi světů? V.Krk Jako spojení mezi hlavou a tělem je krk vysloveně citlivá oblast, průsmyk, kterým musí projít všechno podstatné. Shora přichází nadechovaný vzduch, potrava a příkazy hlavy směrem dolů, zdola 186 zpětná hlášení těla směrem nahoru, zpátky k centrále. V nejužším prostoru se zde setkávají tři centrální spojovací cesty: průdušnice, jícen a mícha. Kontrola těchto spojení je tedy důležitou funkcí této oblasti. I hlas, který je rozhodujícím způsobem formován hrtanem, má co do činění se zprostředkováním a komunikací. Komunikace navenek prostřednictvím hlasu a komunikace dovnitř prostřednictvím jícnu jsou základní témata této oblasti. Nervy míchy zprostředkovávají oběma směry. Na základě svého zúžení má krk úzký vztah ke strachu (hrdlo se mu sevřelo strachy), zejména ke strachu ze smrti. S úzkým průchodem a strachem je konfrontován každý na začátku svého života, při porodu. Protože na začátku je již obsaženo všechno, jako i v seménku je už hotový strom, neudivuje, že strach je a zůstává základní lidskou zkušeností. Když se krk jako rozhodující průsmyk pro tři důležitá spojení mezi hlavou a tělem sevře strachy, je to životu nebezpečné v několika ohledech. Člověku hrozí, že se v několika minutách udusí, v několika dnech zemře žízní, v několika týdnech zahyne hlady 61 a v případě míchy zemře v několika sekundách na centrální ochrnutí. Tak je krk místem téměř předurčeným k usmrcení člověka. Nejrůznější, zcela nesourodé společnosti vyvinuly nejrozličnější metody popravy, ale zálibu pro krk jako místo tohoto dění měla většina z nich. Ve Francii přesekávali krk se strojovou přesností na gilotině, v Anglii za něj delikventa věšeli, v orientálních zemích jej přetínali mečem, na Západě spíše sekyrou. Vrazi s oblibou používají šál nebo holé ruce, aby ho přiškrtili. Potud je jen pochopitelné, že člověku se svírá hrdlo strachy ze smrti nebo mu smrtelný strach sedí za krkem, když mu jde o krk. Protože strach se objevuje vždy, když je člověku úzko, je krk jeho přirozeným sídlem. Má-li člověk něco na krku, je to tedy nebezpečná nebo přinejmenším nepříjemná záležitost. Má-li člověk nenasytný krk, může vězet brzy po krk v dluzích a voda mu stoupne až po krk. Jít někomu po krku znamená přivést ho okamžitě do nebezpečné situace, podobně jako když ho chytíme „za límec“. Již děti rozumějí tomuto gestu a chytají své soupeře ve hře zezadu za krk. Na druhé straně je důkaz důvěry, když někomu dovolíme, aby nám dal s přátelským úmyslem paži kolem krku. Jsme si jisti, že nám nezakroutí krkem. I v přeneseném smyslu se můžeme se svými tajemstvími, která nám nahánějí strach, takovému člověku svěřit. Neuplete nám z toho bič. 187 Vedle strachu sídlí v krku i chtivost, zejména chtivost něco si přivlastňovat. Při polykání pociťují mnozí lidé uspokojení, které ještě převyšuje uspokojení chuťové. Díváme-li se na lidi při jídle, získáme často dojem, že jde o to v co nejkratším časem spolknout co nejvíce. Výrazy jako nenasyta hovoří o této zkušenosti a dávají krk do souvislosti s majetkem a chtivostí. Jak hluboko zachází tato symbolika, ukazují výrazy, jako je krkoun. Nacpat někomu něco do chřtánu znamená přenechat lakomci něco bez boje. Nikdo by nemluvil o jiné části těla. Toto téma patří jednoznačně ke krku. Rčení majetku se člověk nenají upozorňuje rovněž na tyto souvislosti. Krk jako nadmuté vole si dělal zálusk na více majetku, než by mu příslušelo. Šíje uvádí do hry další vrstvu významů. Je místem přirozené síly, a tak je zvlášť nebezpečné, když tam někomu sedí strach. S pověstnou býčí šíjí může člověk táhnout těžkou káru života. Člověk s býčí šíjí je obrazem silného jedince, který stojí pevně na zemi. Jde neomylně svou cestou, nedotčený intelektuálními pochybnostmi, prosazuje se vlastní silou a s typickou tvrdošíjností a někdy se zarputilostí. Údery do šíje jsou tak nebezpečné proto, že zasahují právě na místě symbolické síly. Nadto přicházejí zezadu, a jsou tak současně ranami zezadu — tedy nefér a často zcela odrazující. Krk je konečně důležitý i pro přehled, a tím pro duševní obzor. Určuje směr hlavy, a tak i zorné pole. Stejně jako nesl jeho jmenovec, Titán Atlas, celou zeměkouli, nese přece nejhořejší krční obratel kouli naší hlavy; a tím náš svět. Atlas se přitom otáčí kolem druhého krčního obratle, nazývaného axis, který se tím stává osou světa. Je to nejdůležitější část těla pro otáčení krku, který se točí jako větrná korouhvička směrem, který je pro něj právě nejvýhodnější. Více obraz morálky než obraz nemoci, musí se otáčivý krk obávat spíše duchovněduševních projevů opotřebování než opotřebování tělesného. Držení krku je současně i držením hlavy. Potud se v něm skrývá velmi mnoho symboliky. Chybí-li někomu odvaha, aby se utkal se životem zpříma a s vysoko vztyčenou hlavou, věší hlavu nejen v přeneseném smyslu. Krk pak musí nést břemeno svěšené hlavy; což trvale přetěžuje svaly šíje. Následkem je tvrdošíjnost a pokus obrnit se proti hrozícím úderům do týla. Kdo chodí světem se svěšenou hlavou, mnoho z něj nevidí a nic nemá z něj ani ze života. Dělá ze sebe oběť a na znamení toho ukazuje citlivou šíji v odpovídající pozici. Očekávané rány do týla při tomto postoji sotva mohou nepřijít. Postižení současně schovávají přední část svého krku, hltan, a tím oblast přivlastňování. Neočekávají od života 188 nic, co by se vyplatilo si přivlastnit. To, co přesto mají, mačkají na nejužším prostoru a ukrývají to před světem. Jde o typický začarovaný kruh, neboť postižení prožívají celek v projekci. Nechávají hlavu svěšenou, protože si myslí, že svět je tak špatný a má pro ně beztoho jen samá negativa. Po každém úderu nechávají hlavu viset ještě trochu níž, a tím ještě více vyzývají k další ráně do týla. Jejich učební úkol spočívá ve zrušení tohoto sehnutého postoje a v proměně poraženosti v pokoru. Kdo s pokorou očekává to, co k němu život nechává přicházet, nenutí svůj krk, aby žil tento postoj místo něj. Tvrdošíjnost ustoupí přizpůsobivé pružnosti. Kdo v pravé pokoře leží světu u nohou, tomu bude nakonec ležet u nohou svět, každopádně mu přestane dávat rány. Opačný postoj je nos nahoru, kdy je hlava v šíji zakloněná dozadu a brada vysunutá vpřed. Jako symbol vůle je tak brada nadměrně zdůrazněna. Všechno má jít podle vůle člověka s nosem nahoru. Podle toho se dívá svrchu na svět ležící u jeho nohou. Krk se současně tlačí dopředu, protažený a občas nadmutý jako vole, v čemž zaznívá tematika chtivé nasytnosti. Celá postava člověka s nosem nahoru vyjadřuj očekávání, že uvidí poníženost. Dříve vzhlížela šlechta vzhůru ke koním a pak z této pozice na koni domýšlivě shlížela na své poddané. Ti, když pokorně nebo pokořeně obrátili své oči vzhůru, nezřídka spatřili nadmuté vole. Učební úkol a zrušení tohoto chybného postoje spočívá v tom, abychom si v přeneseném smyslu udělali přehled a namísto pýchy rozvinuli skutečnou, na vnitřní síle spočívající odvahu. Kdo si podrobí svět v takovém hlubším smyslu, nemusí sobě ani světu dokazovat svou suverenitu fyzickým postojem s nosem nahoru. Dorostl světu a nebude se pokoušet v namáhavém postoji uměle trochu zvýšit svůj význam. Jak velmi jdou tělo a duše ruku v ruce, ukazuje držení hlavy na stranu. Skloníme-li hlavu trochu na jednu stranu, uzavře se ihned pohled na tuto stranu a protilehlá strana se o to více otevře. Jednoduchý pokus ukazuje, že sklánění hlavy doprava nás otevírá pro levou stranu a opačně. Člověk se při tomto pokusu musí pouze zaposlouchat do sebe, aby ucítil, že s otevřením k levé ženské straně přichází automaticky citlivější, oddanější smýšlení. Skloníme-li naopak hlavu doleva a 189 přikloníme se tak pravé „polovině světa“, bude smýšlení ve shodě s mužským pólem tvrdší a rozhodnější. Nosí-li někdo hlavu stále nakloněnu na jednu stranu, stává se z této hry symptom, který velmi přesně ukazuje, které polovině skutečnosti se člověk vyhýbá a které dává přednost. Učební úkol spočívá v tom, aby se vědomě přiklonil ke straně, jíž dává přednost, a nechal na ní spočívat pohled tak dlouho, až pozná a dokáže přijmout její podstatu, a tím uzraje pro druhou stranu skutečnosti. Ještě jasnější je symptomatika u tortikolis* (bolestivě zkrouceného krku), kde je jedna strana skutečnosti úplně zastřena. I v tomto případě vede vysvobozující řešení přes pól, který neustále pozorujeme z vnějšího postoje se ovšem musí stát postoj vnitřní, a tím se i pozorování stane podstatně hlubším. 1. Hrtan Hlas — barometr nálady Náš hlasový orgán má vůči jiným orgánům přednostní postavení, když dáváme někomu nebo něčemu svůj hlas při hlasování. Vedle vyjadřovaného obsahu odráží i právě danou náladu, příp. náladu, kterou má člověk trvale. Prakticky všichni lidé, i když by jinak ve snu 62 nepomysleli na to, aby vykládali funkce hlasu nebo jeho příznaky; přikládají výšce hlasu určitý význam. Proto jsou výklady v této oblasti zvlášť snadné, jsou pro nás totiž obvyklé. Hlas se stává symptomem, když se nehodí k tělesné postavě. Ukazuje velmi brzy, když něco neklape, a je tedy upřímnější než obsahy, které vyjadřuje. Tichý, zastřený hlas ve velkém, robustním těle se vymyká z rámce stejně jako hluboký, mohutný hlas v křehkém těle se štíhlými údy. Zatímco první případ je celkem častý, druhý se sotva kdy vyskytuje. V útlém těle chybí hlasu rezonanční deska, aby dosáhl hloubky a objemu. Je však docela dobře možné, že člověk nevyužije své velké rezonanční desky a jeho hlas nebude znít v rámci svých možností. Pípavý hlas, který se utrápeně dere ze statného těla, mluví pro majitele, který se neodvažuje jít za svými možnostmi a využít je. Nedovoluje hlasu, aby nechal tělo rezonovat spolu s ním. Strach z vlastní síly a vlivu je nasnadě stejně jako odstup od tělesnosti. Vnitřní rozpoložení je v protikladu k vnějšímu zjevu bázlivé a bez sebevědomí. 190 Třaslavý hlas rovněž nechává rezonovat strach, může však v určitých okamžicích vibrovat i vnitřním pohnutím a dojetím. Jemu blízký je nezvučný hlas, který patří málomluvným lidem, kteří museli předčasně sklonit hlavu a nedostali se k tomu, aby rozvinuli vlastní sílu a vybojovali si silnější výraz. Chraptivý hlas spočívá na podrážděných hlasivkách a na nepřiznané podrážděné náladě. Může např. poukazovat na to, že jeho majitel neustále zadržuje křik, aniž by se skutečně z hloubi srdce vykřičel. Hlas zní přetíženě, buď proto, že řval, pak ale ne naplno, nebo proto, že řev musí být neustále zadržován. Chraptivost naznačuje, že hlas vychází z oblasti hlavy a krku, rozhodně však ne z břicha nebo ze srdce. Jeho majitel si tedy nestojí za svými výroky celou svou osobou. V tomto tření cítíme vedle impulsu k mluvení současně i odpor vůči němu. Kdo se např. i přes nachlazení nevzdává mluvení, rychle ochraptí. Vlastně má všeho po krk a nejraději už by nic neslyšel, neviděl a necítil, nýbrž by se úplně uzavřel. Chraptivý hlas prozrazuje přepjatou situaci. Hlas, který dlouho mluvil, ochraptí jen tehdy, když jeho majitel mluvil podle okolností příliš mnoho. Bez rezonanční desky těla je otázkou, zda hlas najde rezonanci u posluchačů. Čím je chraptivější a skuhravější, tím méně důvěryhodně zní. Chrapot může přejít v bezhlasí (afonii), což je příznak většiny onemocnění hrtanu od zánětu přes ochrnutí až po nádor. Nemít žádný hlas neznamená pouze nemít hlasovací právo v politice. Úplně selhávající hlas naznačuje nepřiznanou situaci, kdy je člověk zbaven moci a práv. Prvoplánově může svědčit o fyzickém zúžení, například skrze strumu, vole. Za tím je však třeba opět hledat duševní úzkost. Učitelé a zpěváci často trpí ochraptěním, a signalizují tím, Ze jednak svůj hlas přetěžují, jednak nenacházejí cestu ke své plné (hlasové) síle. Často to zachází tak daleko, že v uzlících na hlasivkách se potlačují neuvolněná zauzlení nálad, takže hlasivky pak už správně nezavírají. To, že problém nemusí končit chirurgickým odříznutím, dokazují zpěváci, kteří měli tuto operaci za sebou několikrát, aniž by mohli zlomit odpor svých hlasivek vůči svému hlasu bez nálady. Organismus stále znovu trpělivě ztělesňoval zauzlení problému téměř na stejném místě. Když však uzlík praskne, může hlas kmitat hlasitěji a plněji než kdykoli předtím, tedy s využitím všech svých možností. Často jsou to dechová cvičení, která způsobí, že postiženým konečně svitne v hlavě a dovolí jim naplno nabrat dech. Přes proud dechu jako 191 „projev duše“ se jim může podařit uvést do pohybu své skutečné nálady. Role chrapotu spočívá zjevně v tom, aby se člověk ztišil a naučil se mlčet, což vede na tělesné rovině k šetrnému využití a k zotavení, na duševní rovině pak k dosažení jisté hloubky. To je nezbytné, když má být rozpoložení celé osoby a celého těla vyjadřováno hlasem. Pak teprve může být hlas jeho nositelem. Kdo mluví nesrozumitelným hlasem, tomu je špatně rozumět. Tam, kde mu okolí nerozumí, se vnucuje otázka, zda vůbec chce, aby mu rozumělo, a zda si stojí za tím, co říká. Jsou jemu samému jasné myšlenky, které tak nejasně vyjadřuje? Nesrozumitelná řeč, která nechává slova navzájem splývat, prozrazuje právě tak nediferencované myšlenky. Mluvčí v nich plave a má strach se zastavit, to, co vyjadřuje, by se totiž mohlo ukázat spíše jako tlachání než jako řeč. Patrně by tomu nechtěl být zavázán, jeho stanoviska nejsou pevná, dost jistá a jasná, aby je vyjadřoval pevným, jistým a jasným hlasem. Podobným směrem jako nesrozumitelný hlas poukazuje nejistá, zadržovaná řeč. S každým šeptaným slovem říká šeptající kromě šeptaného obsahu vždy i „Prosím, nic mi nedělej, já ti taky nic nedělám“. Zdůrazňovaná mírnost nadhazuje vždy i otázku, nakolik je pravá, a vzbuzuje podezření, že má skrýt vlka v rouše beránčím. Podobně je tomu u plačtivých nebo kňouravých hlasů, za nimiž není žádný důraz. Pokud je přece jen za slovy nějaký tlak a jejich hlasitějšímu vyjádření brání strach, cítíme to na stísněném zabarvení šepotu, příp. na vyčítavé příchuti kňourání. Kdo mluví bez výrazu a důrazu a ze strachu před silou a intenzitou hlasu se utíká do mírnosti, pro něj se skutečně stává mírnost učebním úkolem. Musí poznat, že jeho mírnost je eventuálně neupřímná nebo alespoň polovičatá, neboť i tichošlápek zůstává stále ještě potměšilcem. Tiché tóny jsou jeho úkolem a možností, jak najít sama sebe. Jen pak má šanci i to hlasitější. Jinak zůstane vlkem v rouše beránčím. Rozvine-li se v něm ale cvičením beránčí podstata, zjistí, že je v něm víc a něco úplně jiného. Dokud si dále bude pouze hrát na beránka, je nebezpečí, že se jím jednou stane, a pravá mírnost mu tak zůstane navždy skryta. Objeví-li naopak svou část vlčí přirozenosti a akceptujeli ji, stane se ze stísněn mírnosti vysvobozená čistota, která se také může adekvátně vyjadřovat: mírně a klidně nebo důrazně nahlas. 192 Hlas, který se stále hlasitě rozléhá, je rovněž symptomem. Často přehlušuje všechna jemnější hnutí, nebo je dokonce pokaždé úplně překřičí. Kdo má stále výbušné nálady a jejich výbuchy boří okolní zdi, rozlaďuje natrvalo nejen své okolí, nýbrž i on sám je rozladěný. Nálada je něco proměnlivého a citlivého; abychom ji správně vyjádřili, je zapotřebí naladit se na právě daný okamžik. I pro notoricky výbušné lidi je řešení v jejich hlasitém až prostořekém, vesele radostném chování. Kdyby se jednou zcela oddali radosti a veselí, až by je pociťovali v nejhlubším nitru, mohli by se pak opět uvolnit a byli by otevření pro nové nálady v nových situacích. Syčivý hlas odhaluje povahu hada s hlubokou symbolikou, která tomuto plazu přísluší od biblických dob. Výkladu nahrává nejen rozeklaný jazyk jako symbol nečestnosti, ale i povaha svůdce. Někomu něco našeptávat má právě tak jako syčivě šeptavý hlas přídech nebezpečí a spiknutí. Protipól tvoří otevřeně vyslovovaná, zřetelná slova, která se nebojí veřejnosti. Svádivost zaznívá, nebo lépe řečeno se vtírá i u hrubého hlasu, který sugeruje, že jeho majitel výstředně žil a naplno miloval. Kuřáci, kteří neustále prohánějí kouř svým hrtanem, mají často tuto mnohoznačnou hlasovou polohu. Hrubý hlas ukazuje, že člověku nejdou věci skrze ústa tak hladce, nýbrž že mluví přes jistý odpor. Je-li hlas drsný jako struhadlo, je při mluvení slyšet námahu. Řešení spočívá v tom, že člověk se skutečně zblízka podívá na svůj vnitřní odpor. Ječivým hlasem si člověk vynucuje uznání a pozornost, kterou by si zřejmě nebylo tak snadné získat vyjadřovanými obsahy. Bubeník v románu Güntera Grasse „Plechový bubínek“ může být prototypem takového chování. Když všechno ostatní selže a on se už nemůže prosadit ani mohutným bubnováním, rozdrnčí tabulky oken jeho ječivý hlas. Tlumený hlas je zabarven tím, co tlumí. Mohou to být potlačované slzy stejně jako zlost nebo hněv. Sklíčený hlas je tedy vždy odrazem duševní sklíčenosti. Prskání při mluvení je méně hlasový problém jako spíše problém projevu. Opatrně řečeno je symptom na základě své nepřehlédnutelné symboliky nanejvýš neoblíbený. Někdo zde vyplivuje své agrese. Tak se přece jen dostává blíže ke svým posluchačům, což by jinak tak snadno nedokázal. Za prskáním se skrývá pokus o zvláštní vypětí a o 193 vysloveně dobrou artikulaci. Místo tohoto dětsky slintavého způsobu by se měli postižení odvážit nezbytnou břitkost a výstižnost vyjádřit obsahově. Aby byl člověk v souladu se svým hlasem, je nutné pustit se do pocitových rovin rezonujících s okolím, žít jimi a nechat je ze sebe promlouvat. Jen tak je šance se (hlasově) osvobodit a otevřít se všem náladám. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Je můj hlas v souladu? (S tím, jak se jevím? S mým pracovním a společenským postavením? S mým určením?) Dere se můj hlas do popředí, nebo se schovává? Odpovídá to mým skutečným nárokům na život? Mohu důvěřovat svému hlasu a mluvit volně? Navazuji jím kontakt s oslovenými? Dokážu se při setkání s odporem bránit? Jaký základní pocit můj hlas vyjadřuje? Odpovídá mému duševnímu naladění? Ulpívám hlasově na určitých náladách, nebo jsem otevřený právě danému okamžiku? Jaká poselství přenáší můj hlas vedle obsahu? Odkašlávání jako příznak Odkašlávání dostává samozřejmě váhu nemoci jen tehdy, když se objevuje stále a začíná být pro postiženého obtížné a pro ostatní nápadné. Je to pokus o vyčištění dýchacích cest, aby mohl člověk následně něco říct. Tak se vžilo jako signál, kterým se může ohlašovat řečnický příspěvek. Když někdo neustále odkašlává, ohlašuje tím trvale nějaký příspěvek do rozhovoru, který pak nepřijde. Jde tedy o člověka, který by také rád jednou něco řekl, ale už na začátku se zastaví. Nedostane se v pravém slova smyslu ke slovu, nýbrž zůstane vězet na prvním stupínku u svých guturálních (hrdelních) očistných hlásek. Mnohdy chce odkašláváním i upozornit na sebe a naznačit svou kritiku, aniž by ji formuloval. Učební úkol spočívá v tom, aby postižený zjednal sobě a svým slovům pozornost, vyslyšení a respekt. Z kriticky hrozivého odkašlávání chce vzejít otevřená, obsahová kritika. 194 2. Štítná žláza Jak prozrazuje název, štítná žláza tvoří štít. Podobná motýlu klade své útlé tělo těsně pod štítnou chrupavku a nad hrtan, zatímco křídla motýla, oba laloky Štítné žlázy, leží po stranách průdušnice. Jejím úkolem je tvoření hormonu látkové výměny, který se vyskytuje ve dvou formách. L-tyroxin a ještě účinnější trijodtyronin se skládají hlavně z jódu a jejich funkcí je mobilizovat látkovou výměnu. Stupňují vitalitu dlouhodoběji a trvaleji než rychle působící hormony. nadledvin, adrenalin a noradrenalin. Vedle krevního oběhu s krevním tlakem a srdeční frekvencí podněcují funkci dýchání a funkci střev, zvyšují teplotu stejně jako bazální metabolismus, stupňují výkonnost nervů a svalovou vzrušivost; zatímco doba reakce klesá, stoupá bdělost a rychlost myšlení. Nadto hraje štítná žláza rozhodující roli při procesech růstu. Franz Alexander poukazuje na to, že v evoluci umožnila krok z vody na pevninu. Teprve od obojživelníků mají živé bytosti štítnou žlázu. U mexického druhu mloka axolottla podnítilo experimentální dodání tyroxinu přestavbu z žaberního na plicní dýchání, takže zvířata se změnila z vodních živočichů na živočichy suchozemské. W. L. Brown označil štítnou žlázu za „žlázu stvoření“. Dodnes si štítná žláza zachovává vztah k moři přes jód, který se vyskytuje hlavně v mořské vodě. Pouze z něj může tvořit své hormony. Když se lidé vzdálí příliš daleko od moře a vystoupí třeba do výšin odlehlých pohoří, začnou mít snadno problémy se štítnou žlázou. Význam hormonů štítné žlázy pro lidské zrání ukazuje její nedostatek u kretenismu a myxedému*, kde zaostává duševní i tělesný vývoj. Růstové štěrbiny dlouhých kostí končetin se např. uzavírají jen opožděně, postižen je rozvoj inteligence. Ve fázi vývoje má tyroxin podobné účinky jako růstový hormon hypofýzy. Struma, vole Zvětší-li se místo vytvářející pohonné látky; které obsahují jód, musíme vyjít ze zvýšené „potřeby pohonných hmot“. Organismus signalizuje postiženým s expanzí „výrobního zařízení“ na krku, že si nepřiznávají svou zvýšenou potřebu popudů. Hlad po energii, aktivitě a změně klesl do stínu. Tento hlad po větší látkové výměně se vztahuje předně k energii změny, teprve pak k látce pro ni nezbytné. Nejčastější druh strumy se odvozuje z nedostatku jódu v potravě. Postižení, 195 většinou vázáni pevně danou tradicí, žijí v prostředí, které jim poskytuje příliš málo energie a změn. Vole prozrazuje hlad po nich. Rozvíjí se na základě nedostatku hormonů stejně jako při snížené funkci štítné žlázy. Díky vytvoření volete se však nakonec daří pokrývat potřebu látkové výměny využitím každého atomu jódu. Při hypofunkci vykazuje vole rovněž zvýšenou potřebu pohonných látek. Situace dále vrcholí tím, že tuto potřebu nelze pokrýt ani přes pokračující zvětšování místa jejich produkce. Pacienti jsou stále netečnější a tlustší, v jejich životě se už nic (energeticky) neděje. Dokonce i hlad ustává, protože chybí energie pustit se do jídla. U hyperfunkce štítné žlázy pociťují postižení hlad po látkové výměně v přesně se dostavujícím nenasytném hladu. Mohou bez přestávky jíst, aniž by ztloustli, protože jejich tělo hmotu ihned spaluje. Jejich podváha prozrazuje, že neplní energetické požadavky těla, i když mají štítnou žlázu rozšířenou ve vole. Dělají si zásoby jako křeček, a nestačí to. Podle druhu volete lze rozdělit problémy do tří velkých skupin, hyperfunkce a hypofunkce a vytvoření strumy bez odchylky v látkové výměně. Toto vole s normálními hodnotami funkce žlázy bylo před několika desetiletími velmi rozšířené v oblastech, kde se používala sůl chudá na jód. Jako nejneškodnější varianta nevytváří žádné symptomy ze strany látkové výměny, nýbrž jen svým rozměrem v estetickém nebo mechanickém ohledu. Nedostatek jódu v potravě podněcuje štítnou žlázu, aby narostla tak, že může využít každé množství cenné látky. Vzniklá struma způsobuje navenek kosmetické problémy, uvnitř pak někdy i potíže s polykáním, dušnost a hlasové problémy. Tlustý krk vytváří dojem hrubosti a přízemnosti, pravý opak elegance, kterou si spojujeme se štíhlým labutím hrdlem. Když se někomu nadouvá krk, zdůrazňuje tím oblast přivtělování a vlastnění. Lidová mluva hovoří o „nafoukanci“ a myslí tím někoho, kdo se dělá důležitým. Kdo si však mnoho přivlastňuje, mnoho má, má tedy značnou vážnost, ale i váhu. Výraz jako „nenasyta“ zdůrazňuje přivtělování, „krkoun“ naopak klade důraz na majetek. Zjevně se jedná o lidi, kteří nemají nikdy dost a mají sklony ke „křečkování“. Nejsou si toho vědomi, jejich okolí to však vidí o to jasněji. Může se ovšem stát, že chtivost je tak vytěsněná, že si jí nevšimne ani okolí. K tématu „přivtělování“ patří nejen materiální rozměr, jak jej například naznačuje dvojitá brada. Pacienti se strumou mají i v přeneseném 196 smyslu sklony k tomu, aby všechno schovávali. Tlustý krk konečně signalizuje i nedostatečnou pohyblivost v této oblasti až po tvrdošíjnost, což se opět negativně odráží na přehledu a duševním obzoru. V mnohých oblastech bylo vole něčím normálním, takže téměř patřilo k obrazu venkovského obyvatelstva. Ke kroji nosila selka samozřejmě i ozdobnou stuhu pod bradou. Jako u pelikána symbolizovalo dobře naplněné vole plný měch a vysoký výnos. U postižených šlo většinou o venkovany žijící z vlastní půdy, k nimž patřil voletem dokreslený robustní vzhled. Byli to lidé, kteří nesli svou hlavu pevně na ramenou, jejich částečně až do středověku sahající, přísně zachovávané tradice nekladly žádný důraz na rozšiřování jejich duševního obzoru nebo dokonce na změnu jejich způsobu života. Míra jejich konzervativní nehybnosti a jejich úsilí po uchovávání majetku byla většinou nevědomá a skryta za zbožností. Jak velký však byl význam majetku a jakou závažnou roli hrály tradiční hodnoty, ukazují příslušné divadelní hry které se zabývají téměř výhradně těmito tématy. Nejde jen o dceru, nýbrž vždy i o věno, v němž se nezřídka vedle jeho charakteru daru odhaluje i jeho zhoubnost. Nadto se většina děje točí kolem principu „Tak to bylo vždy“. K tomu se družila odloučenost těchto krajů, která přispívala k nedostatku aktivity a změn. Se zavedením jodizované stolní soli a s přidáváním jódu do pitné vody byl tento druh strum dalekosáhle vymýcen, ačkoli téma se tím přirozeně nedalo odstranit. Musí si nyní hledat jiné cesty (projevu). Ovšem diky současně probíhajícímu otevírání venkova městské kultuře se do původní odloučenosti a neměnné monotónnosti venkovských oblastí dostával pohyb, a tak se v dalších generacích postupně ztrácela i dominantnost duševního postoje, na němž se zakládal tento obraz nemoci. Vnější vole velmi otevřeně symbolizuje nepřiznané majetkové a mocenské nároky. Jak říká lidová moudrost, postiženým leze z krku to, co mají. Skrytější, a tím problematičtější, je vole směrem dovnitř. Tematika je ovšem v zásadě podobná, zde je pouze všechno skryto před okolím uvnitř. Navenek dělá člověk lepší dojem, tlak uvnitř je však o to nebezpečnější. Téma chtivosti je zde ještě hlouběji zatlačeno do nevědomí a ve shodě s tím vytváří větší problémy. Takové nepřiznané sklony hromadit a uchvacovat mohou postihnout dech, a tím výměnu a komunikaci. Vole vrostlé dovnitř často ztěžuje i polykání a ukazuje tím, jak 197 bolestivé a stísňující je další tělesné přisvojování. Zasáhne-li tento útisk také hrtan, může utrpět i hlas a dostat chraptivě skřehotavý zvuk. Postižení mají jednak hlas jako supi, jednak jako by se dusili, a v jistém smyslu je to pravda. Hrozí, že se udusí nenasytností. Další souvislost přináší pohádkový obraz Popelky příp. holubů, kteří jí spěchají na pomoc. Jsou opakem toho, co bylo dosud řečeno. Podle motta: „Ty dobré do hrníčku, ty špatné do zobáčku“ pečlivě rozlišují, co je třeba dát světu a co si raději ponechat pro sebe. Natrvalo samozřejmě nemůže být zdravé odevzdávat všechno, co je dobré a prospěšné, a ponechávat si a polykat všechno, co je špatné a neprospěšné. V úvodu ke krku jsme poznali, že je to místo, kde sídlí strach. K tomuto tématu patří přirozeně i vole, protože člověku hrozí, že se mu stáhne hrdlo strachy. Jako jeden ze dvou nejdůležitějších bodů v těle, kde vznikají blokády, je krk místem, kde má člověk sklon zastrčit závoru. Nechat si narůst vole se tak stává i možností, jak odříznout hlavu od těla. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Žiji v prostředí, které mé vitalitě poskytuje příliš málo podnětů? Přeháním téma „majetek“? Nechávám si ho přerůst přes hlavu? Leze mi už můj majetek krkem? Přisvojuji si věci, které mě nadouvají a brání mi účastnit se proměnlivé pestrosti života? Jak se to má s tématem vážnosti a váhy? Cítím se být důležitý, nebo se musím dělat důležitým? Odstrkuji toho příliš mnoho? To, co je cenné? Hodnoty? Nepříjemnosti? Křečkuji a dávám pozor, aby si toho (vnitřního volete) druzí nevšimli? Dělám to proto, abych nemusel nic odevzdávat, nebo ze studu? Tísní mě v mém životě to, co jsem nakřečkoval? Zavírám se u krku na závoru a odděluji svou hlavu od těla, své myšlenky od svých pocitů? 198 Hyperfunkce štítné žlázy Hypertyreóza je častá choroba, nemusí však jít ruku v ruce se strumou. Vole může mít často formu uzlu, přičemž se rozlišují studené uzly, které ukládají jen malé nebo žádné množství jódu, od horkých, intenzivně hromadících uzlů. Studená varianta je, co se týče tkání, tak degenerovaná, že už nesplňuje svůj úkol vytváření hormonů a má sklony k nebezpečné degeneraci. Přispívá však nejen k hyperfunkci. Horké uzliny, za nimiž se z lékařského hlediska skrývají takzvané autonomní adenomy 63, se v životě rychle stávají horkým želízkem, kterého se nedotýkáme příliš rádi. Člověk konkrétně nestrpí na krku nic těsného. Rychle se zvětšuje objem límce, přesto přetrvává pocit stísněnosti. Po duševní stránce tomu odpovídají klaustrofobní tendence, tj. člověk se úzkostlivě vyhýbá všem situacím, kdy se ocitá v úzkém prostoru. Krk otéká a naznačuje tlak růstu, který klesl do těla a který lze sotva zabrzdit. Srdce bije rychleji, krevní tlak a tělesná teplota stoupají, objevuje se pocení a nervozita. Motoricky neklid si ulevuje v těkavosti, sklonu k třesu a v uspěchané aktivitě. Nespavost, okrádá postižené o klid, který tělo naléhavě potřebuje. Oči se chvějí rozrušením, jsou široce otevřené a dokonce zřetelně vystupují dopředu. 64 Pacienti mají v bledé tváři vepsán strach jako lidé, které někdo škrtí a kterým lezou oči z důlků. Franz Alexander mluví o „SchockBasedow“.65 Takové oči jsou nejen rozšířené strachem, ale neustále také hlídají a kontrolují. V nejvyšší pohotovosti se dívají vstříc boji na život a na smrt, na který se zjevně připravuje i zbytek těla. Asociace se strachem nevyplývá pouze z výrazu tváře, nýbrž se dokonce potvrdila v pokusu se zvířaty. Králíci, kteří byli konfrontováni s kunami a jimž byla odříznuta úniková cesta, projevovali všechny zámky hypertyreózy včetně vylézání očních bulv nazývané oftalmus. V lidských příbězích se častěji než akutní okamžik hrůzy vyskytují hrozná období života s odpovídající dlouhodobou duševní zátěží. Jsou to však také většinou předčasná setkání se smrtí a zkušenosti se ztrátou blízké osoby. Se strachem ze smrti a s úlekem se však postižený nekonfrontuje, nýbrž brání se jim popřením a vytěsněním, a tak se mu vepíšou do tváře. Často zachází popírání tak daleko, že pacienti vyhledávají právě ty situace, kterých se nejvíce bojí. Vedle výrazu tváře se strach manifestuje i v průjmu ze strachu*, který je souží, mají plné kalhoty, jak ví lidová moudrost. Místo aby v přeneseném smyslu pochodovali 199 proti strachu, prožívají „pochod“ ve svém střevě. Mají-li sklon k pocení, je úzkostný pot podporován i přehnaným vypětím a námahou. Pacienti se skutečně nelekají námahy ani úsilí. V otékání krku a ve vylézání očí je vedle paniky i obraz naprostého přetěžování, srovnatelný s obrazem vzpěrače, který se přepíná. Tendence k přepínání se vyskytuje ve většině životních příběhů postižených. Mají sklon k předčasné zralosti a k příliš ranému přebírání zodpovědnosti například za mladší sourozence. Nadměrné množství růstových hormonů v jejich krvi signalizuje později příslušné nároky, které klesly do těla. Často dokonce odděleni od matky, zklamáni nebo odvrženi, pokoušejí se bojovat se strachem a nejistotou, které z toho plynou, tím, že se sami ztotožní s mateřskou rolí. (,‘Když ji nemohu mít, musím být jako ona, takže ji budu moci postrádat.“) U postižených žen to často vede k téměř incestní vazbě na otce, u mužů k fixaci na ženskou roli, která může sahat až k homosexualitě. Přetěžujícímu úkolu hrát mateřskou roli zůstávají pacienti věrni až po sebeobětování. Ztroskotání takového pokusu o kompenzaci může vyvolat tuto symptomatiku. V jejich široce otevřených očích se však může odrážet i bojechtivost a dokonce zvědavost. S tímto zdánlivým protikladem se setkáme ještě častěji. Zdá se, že pacienti, ohroženi a popuzeni, se připravují na velké činy, které vyžadují všechny jejich síly. Známky věští bouřku, jako by byl bezprostředně před nimi lítý boj o přežití. Oni sami o tom ovšem nic neví, své symptomy naopak často pozorují s velkým vnitřním odstupem, a jak dokládají zkušenosti, k lékaři přicházejí pozdě. Nemají sklony k tomu, aby se nechávali uznat za nemocné nýbrž snaží se vydržet tak dlouho, jak je to jen možné. Jejich bojovná statečnost klesla do stínu a je jim naprosto nevědomá. V těle, tedy v horkých uzlinách a v naběhlém krku, naopak velmi upřímně demonstrují, jak žhaví jsou do rozšiřování a vývoje a jakou námahu kvůli tomu podstupují. Nechtějí se pouze dál rozšiřovat, nýbrž především se dostat dál, jejich hlad je neukojitelný a prozrazuje právě takovou chuť na život. Nemají nikdy dost a často se užírají sžíravou ctižádostí. Tato forma chtivosti je nejvíce v popředí. Někdy je patrný neklid v pravidelně se dostavujícím chvění nebo pulsaci volete. Tento stav má v sobě něco stravujícího, bazální metabolismus je tak vysoký; že postižení hubnou, a to ještě podtrhuje dojem uštvanosti. Užírají se ctižádostí a touhou po výkonu. 200 Místo prudkého boje v souvislosti se zvláštní formou žádostivosti, která prahne po poctě, nechává probleskovat vedle strachu a skutečné připravenosti k obraně i další téma. Krk jako přechod od těla k hlavě je přístupem k nejvyšší instanci. Na tomto místě je před jednou z nejcitlivějších zón těla postaven díky voleti nejen zvětšený ochranný štít, nýbrž je zde i zastrčena závora, která zužuje všechny životně důležité zásobovací cesty. Okolo této blokády se vede prudký spor, který můžeme interpretovat jako boj o přístup k nejvyššímu místu. Často se za tím skrývá ztělesnění velkého konfliktu o autoritu, který znamená pro život postižených něco rozhodujícího. Tělo předvádí, jak úmorný a vysilující je tento boj a jak se přístup nahoru stále více zužuje. V jeho chvění se projevuje strach a neklid. V ustavičné panice, že jim jde o krk ještě dříve, než něco udělají, způsobuje každé další zúžení, že jsou úplně bez sebe. Nezřídka nejsou kvůli třesu schopni si v přítomnosti nějaké autority úspěšně podat hrníček s kávou až k ústům. V krku mají objemný knedlík, který demonstruje, že už se nic nemůže dostat nahoru, ačkoli v přeneseném smyslu v nich všechno chce vzhůru. Žádostivost po životě spolu se (smrtelným) strachem, že to podstatné v životě zmeškají, zde navíc jen nahrává. Pokud ze sebe v této situaci vůbec dostanou slovo, vděčí za to své velké schopnosti vzchopit se a postavit věcnost nade vše. Emocionální hnutí, zejména nepřátelská, a pocity všeho druhu drží zpátky za bariérou svého volete. Svým soupeřům dokonce rádi pomáhají na základě rozumových úvah stejně, jako když v oblíbené mateřské roli stojí jako podpora po boku svým sourozencům, s nimiž rivalizují. Jen když hráz na krku tu a tam povolí, pak se stavidla otevřou a potoky slz zdánlivě bez motivace si hledají cestu na svobodu. Někdy je prozradí i skuhravý; chraptivý, slyšitelně stísněný hlas a ukáže, jak moc jim situace dává zabrat. Mluví otevřeně o tlaku, pod jakým se nacházejí, a o stísněné náladě, která je naplňuje. Hlas okolnostmi donucený k tichému šeptání nechává ve své usilovnosti zaznívat jejich skutečné nároky. Někdo by se zde chtěl vyjadřovat více a hlasitěji, nedokáže to však. Růstové složky hormonů štítné žlázy dokreslují tyto výklady, nadbytek hormonu totiž ukazuje nároky na růst, které klesly do těla. Až do puberty sem patří, po ní však výhradně na duchovně-duševní úroveň. Není tedy udivující, že v dětském věku se hypertyreózy sotva vyskytují a že jejich četnost se zvětšuje až po pubertě. U dospělých prozrazuje nadbytečný hormon regresi, návrat zpět na nyní již nepřiměřenou rovinu. Pacienti si nepřiznávají ani své snahy o růst ani 201 bojechtivost Jejich nárok zrát a růst zvlášť rychle a prožít toho co možná nejvíce je zatlačován do těla, kde se vyřádí ve zvýšených hladinách hormonu. Nadbytek hormonu látkové výměny a růstového hormonu způsobuje, že jsou přehnaně citliví, náladoví, těkaví a příliš vitální, a podporuje strach ze smrti. Jsou tak bdělí, že už nezamhouří oka. Přes den se jim chvějí víčka, v noci se jim vyhýbá spánek. Vynechávání spánku, malého bratra smrti, uzavírá začarovaný kruh strachu z tělesného zániku. Některé životní příběhy nemocných vzbuzují podezření, že jde o strach, že život skončí ještě dřív, než byl prožit. Nápadné je, že asi pětkrát častěji jsou postiženy ženy než muži. To bychom mohli odvodit z toho, že možnosti společenského růstu a prosazení jsou pro ně zjevně horší, a tak je větší pravděpodobnost, že je ženy vytěsní. Navíc je nápad přání mnoha pacientek uspokojit své snahy o růst těhotenstvími a kromě toho touha rozšiřovat rodinu adopcemi a přijímáním dětí do pěstounské péče, což v okolí, které je vůči dětem relativně nepřátelské, naráží na problémy. Alexander hovoří o „touze po početí přes strach z těhotenství“. Tento rozpor odráží pokus postižených o odvrácení vlastního strachu ze smrti tím, že na jiné rovině darují život. Vztah mezi těhotenstvím a štítnou žlázou lze všelijak doložit. Během těhotenství je štítná žláza např. mírně zvětšená a pracuje intenzivněji. Při nedostatečné činnosti žlázy dochází často k neplodnosti nebo k potratům. I u mužů má hormon štítné žlázy pozitivní vliv na plodnost. Zvyšuje se tak produkce spermií a jejich rychlost přemísťování. Někdy se poukazuje na to, že štítná žláza pochází z hlediska evoluce z oblasti dělohy. „Pokračování v dětech“ je častou variantou ctižádosti, na niž obecně narazíme u hypertyreózy. Je to ctižádost dostat se dál za každou cenu. Jinak se toto úsilí vyžívá ve vyčerpávajícím množství práce a v kladení přetěžujících nároků na sebe a na okolí. I při tom jsou ženám dány společností užší hranice, které se bolestivě ztělesňují v hypertyreóze Je-li zpochybněna touha po těhotenství nebo výkonu, může to vést ke vzniku symptomatiky. Další důvod pro větší četnost nemoci u žen zřejmě spočívá v tom, že tematika výkonu, boje a sebeprosazení patří více k archetypicky mužskému pólu, a proto je pro ženy v podstatě více obtížná. Lze ji jen stěží přenést např. na prvotně ženskou oblast rození dětí. Nehledě k 202 tomu, že této oblasti stěží odpovídá touha po výkonu, je společností velký počet dětí spíše trestán. Přídavky na děti tomuto tvrzení neodporují, nýbrž je naopak potvrzují. Jsou totiž projevem špatného svědomí vůči, těm, kteří jsou bohatstvím dětí materiálně poškozeni. Řešit tematiku autority mezi matkou a dítětem je nakonec mnohem obtížnější pro dceru než pro syna. Podle Alexandera trpí všichni postižení tím, že mají problém zvládnout změnu role z dítěte, o něž se starají, v dospělého, který se sám stará o děti. Učební úkol spočívá v tom, že je třeba si přiznat strach a panickou hrůzu z vlastního života a s tím kontrastující vysoké nároky na rozvoj, výkon, růst a prožívání. Nadměrné úsilí a námahu zajistit si uznání autoritou, kterou si člověk většinou sám vybírá, je třeba uvést do vztahu k vlastnímu životnímu příběhu. Aby byl vzor rozpuštěn, je nezbytné uznat vlastní podíl na rozporuplné situaci: úzkost a strach, které jsou vepsány ve tváři, lze většinou sledovat zpět až k raným (dětským) zklamáním, která postiženému připravila vlastní touha po závislosti. Přetěžování vysvětlují pokusy, které z toho plynou, pokusy nahradit ohrožené bezpečí tím, že je dáme jiným. Neboť jak může člověk něco dát, když to sám nemá, ale naléhavě by to potřeboval? Vysoké nároky a nadměrná ochota podávat výkony a trpět dělají tento protiklad, téměř nemožnost, přece jen někdy možným. Situace vyvolávající symptomatiku nemoci, pod níž se hroutí budova ze strachu, úsilí a sebezapření, vysílá odpovídající impulsy do těla, které se podvoluje nejvyšším nárokům a bičuje se v předem prohraném boji. Vyvolávající podněty, které sahají od krizí ve vztazích až po ztrátu blízkého člověka jeho smrtí, jsou živeny základním strachem a většinou již předjímány v myšlenkách, a obklopují se tedy ještě i hrůzou předpovědi, která se vyplní. Je-li zpracováno vlastní duševní pozadí, k čemuž je často nevyhnutelné podstoupit psychoterapii, je třeba opět vědomě prožívat impulsy, které byly zatlačeny do těla. V srdci, jehož tlukot cítí postižení až v krku, spočívá úsilí o postup vpřed a ctižádost, jíž dává křídla chuť bojovat. Po přiznání, jak „nažhavení“ jsou na život a jakékoli prožívání, na vzestup a uznání, a jak rádi by ve skutečnosti byli „horkokrevnou“ ženou nebo mužem, kteří žijí dosud jen v skrytu jejich duše, mají jejich odvážné sny opravdovou šanci měřit se s realitou. Když uznají blok v oblasti krku, který odděluje hlavu od skutečnosti těla a např. i vlastní hlas od rezonanční desky v těle, pak si 203 teprve mohou uvědomit celý svůj strach, který vězí v úzkém průsmyku jejich krku a je znázorněn ve vystupujících očích. Postižení mají uzlinu v krku nejen konkrétně, jejich problémem je duševní uzel, bariéra mezi tím, co je nahoře, a tím, co je dole. Utíkají-li se s tímto strachem, který dosud vždy polykali (do volete), má boj ve vnějším světě šanci. Možná se stane i zbytečným, když si budou síly růstu hledat jiné, uspokojivější směry. Princip života klesl do stínu a chce se vrátit na vědomé roviny. Hypertyreóza symbolizuje neuvěřitelnou plnost života a růstu, což je pro tělo příliš mnoho. Je třeba převést tento nadbytek života na duchovně-duševní rovinu a zde je otevřeno libovolně mnoho směrů, ba dokonce všechny směry. Otázky U studených uzlů 1. 2. 3. Mám na krku uzliny (= nevyřešené problémy), které by mě mohly zabít ve svém studeném nepřátelství vůči životu? Co by u mě mohlo dalším ignorováním špatně dopadnout? Kde je nějaká důležitá oblast života, které jsem odepřel veškerou energii a kterou se pokouším dát k ledu? U hypertyreózy a horkých uzlů: 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. Kterého žhavého železa se nechci chopit? Jaká palčivá ctižádost a jaké vysoké nároky mě pohání? K čemu míří můj neukojený hlad? Co mě tak přehnaně vytáčí, co mě rozčiluje? Jaký knedlík, jaký strach mi už dlouho vězí v krku? Kdo by mi mohl jít p krku? Komu chci jít po krku já? Okolo které autority se točí můj boj? Do jaké míry kolísám mezi strachem ze smrti a touhou po životě? Proč polykám nenávistné pohnutky? Jak dokážu nadřadit věcnost emocím? Proč zatlačuji žhavá střetnutí do těla? Co se skrývá za mou nadměrnou ochotou pomáhat? Co za mou (přehnanou) touhou po dětech? Co vězí za mou bezmocností, když jde o mě a o obranu mých vlastních zájmů? 204 14. K čemu nabádá můj vysoký obrat látkové výměny? Kterou látku mého života je třeba vyměnit? Která výměna se měla uskutečnit už dávno? 15. Kam chci s přemírou života v sobě? Hypofunkce štítné žlázy Opačně než u hyperfunkce se u hypotyreózy dostává do krve příliš málo hormonů štítné žlázy. Následkem je nevalný bazální metabolismus a nedostatek energie. Krevní tlak je nízký stejně jako hladina cukru v krvi, objevuje se anémie a látková výměna už funguje jen na nejnižší stupeň, což se odráží v únavě, ochablosti, celkové absenci pohnutek a v přibývající váze. K tomu přistupuje nechutenství a zácpa, vlasy* jsou suché a roztřepené a mohou vypadávat. Kůže je špatně prokrvená, tedy studená, a má sklony k hrubnutí. Podkožní vazivo houbovitě hrubne a lékaři mluví o myxedému. Nálada je malomyslná a depresivní, výraz obličeje tupý a nezúčastněný. Pomalá, intelektuálně ospalá až zaostale působící letargická osobnost je největším protikladem čile bdělého, předrážděného, úzkostného pacienta s hypertyreózou. Pacienti s myxedémem si opatřili hroší kůži jako krunýř proti vnějšímu světu. Těstovité, odulé kůži odpírají s prokrvením ještě i životní energii, tj. nechtějí být se světem venku V živém kontaktu. Tak zůstává kůže jako hranice navenek chladná a neživotná. Studené ruce prozrazují, pokud je postižení vůbec někomu podají na pozdrav že nenavazují srdečný nebo vřelý kontakt. Studené nohy odhalují, že jejich zakořenění na zemi je spíše neživé a nedostatečné. Když má člověk studené nohy, je ve hře strach. Ten, kdo ještě nezakořenil na svém místě, přirozeně žije se základním pocitem strachu. Tento strach sdílí pacienti se svými spolutrpícími na opačném pólu nadměrné funkce štítné žlázy. Jako všechny protiklady i tyto dva leží opačně proti sobě, ale na stejné ose. Tam, kde se pacienti s hyperfunkcí setkávají se životem v smrtelném strachu a panicky bojují o přežití, chovají se pacienti s hypofunkcí vůči životu lhostejně, jako by o nic nešlo. Jako všechno ostatní je nechává zcela chladnými. Zdá se, jako by dělali, že jsou mrtví. Téma smrti je však společné pacientům s oběma typy nemocí. Jedni se jí bojí, druzí ji imitují, všichni se jí však neustále zabývají. 205 Není proto příliš udivující, že se pacienti ve své studené, houbovité kůži necítí dobře. Poraženecká nálada a tupý výraz tváře, který postrádá jakoukoli účast, to dokládají. Srdce tluče v unaveném, slabém rytmu a hýbe krví, které chybí „šťáva“. Jde o skutečně řídkou životní šťávu s příliš malým množstvím nosičů energie (červených krvinek) a zápalné látky (cukru). Snížená hladina cukru v krvi vedle toho poukazuje na to, že tomuto životu chybí sladkost. Žádný div, že pacienti působí i vnějškově na celé čáře jako obraz odvrácení od života. Bezpodmínečné stažení ze všech bojišť života zde kleslo do stínu a ztělesnilo se v tomto obraze nemoci, jehož charakter se ukazuje v jeho extrému, v myxedémovém kómatu, ve stavech zdánlivé smrti a ve snížené teplotě až na 23 stupňů. Život zde takřka zmrzl, životní funkce jsou prakticky ochromeny. Pacienti ve svém hlubokém bezvědomí už dlouho nejeví žádné známky života. Nemohou se už rozehřát pro život, to je už možné jen s cizí pomocí zvenku. Skutečně však mohou být uvedeni zpět do života. Takové extrémní situace se většinou skrývají za pochmurnými zprávami o mrtvých, kteří obživli v hrobě. Pacienti se sníženou funkcí nikterak neukazují ochotu pustit se do životního boje, nezajímají se už ani o svůj život. Unavené oči skryté v hlubokých důlcích kontrastují s lesknoucíma se, z důlků vystupujícíma očima jejich protihráčů s hyperfunkcí. Apatická lenost bez zájmu o cokoli kontrastuje s přehnanou aktivitou, která pohání pacienty se zvýšenou funkcí. Jedni se nehýbou z místa, druzí pobíhají z místa na místo, aniž by se k něčemu dostali. Při veškeré protikladnosti sdílí téma, které leží uprostřed mezi nimi a od nějž jsou oba typy stejně vzdáleny. Jde o jejich místo v životě. Mezi nedostatkem života v prvním a jeho přemírou v druhém případě leží život na poloviční cestě mezi nimi. Jak blízké si jsou ve skutečnosti tyto opačné póly, ukazuje i moderní medicína, která se svými radikálními metodami léčení, jako je ozařování a operace, nezřídka mění hyperfunkci v hypofunkci. I tyto funkce je nutno stabilizovat celoživotními dávkami hormonu štítné žlázy. Postižení prožívají skrze tuto proceduru totéž základní téma ze dvou protikladných stránek. Zatímco léčba hypofunkce školskou medicínou je nesena principem nahrazování a sleduje alopatickou myšlenku — proti neživotnosti pacientů se bojuje životodárným hormonem štítné žlázy — jde o ozařování radiojódem téměř homeopatickou cestou. Pacienti polykají radioaktivní jód, který se shromažďuje ve štítné žláze a zevnitř ji ozařuje, a tím snižuje její 206 funkci. Během doby ošetření jsou pacienti tak radioaktivní, že musí být přísně odstíněni. S agresivními, do těla klesnuvšími životními impulsy tohoto obrazu nemoci se radiologové utkávají ještě agresivnějším způsobem. Radioaktivní látky patří k tomu nejaktivnějšímu, a tím nejživějšímu, co si umíme představit. Vybuchují takřka zevnitř, mohou se jinými slovy roztrhnout pro svou živost, která ovšem přináší smrt. Učební úkol pacientů a vyřešení tématu hypofunkce spočívá v tom, aby se naprosto vědomě stáhli zpět k sobě, omezili aktivity na nezbytné minimum a naučili se nechat dění plynout svou vlastní cestou. Nezúčastněnou lhostejnost, s jakou se postižení ke všemu staví, je třeba transformovat v ono vědomé „Staň se tvá vůle“. Pacientovým úkolem není nechat se všemi postrkovat sem a tam, nýbrž být trpělivý a nechat život, aby mu ukázal jeho místo. Nikoli rezignace vůči životu, nýbrž krok od „Já chci!“ k postoji „Staň se vůle tvá!“. Zatímco u hyperfunkce klesl do stínu život, zde je to smrt. Je proto nutné nechat zemřít všechno staré, staré vzory a programy, všechno to, co je už dávno k smrti unaveno. Pacient s myxedémem vypadá jako mrtvola, je studený, odulý, nedokrevný. Vyrovnání se smrtí je jeho prvořadým úkolem. Jen když se naučí zemřít, může žít. V moderní průmyslové společnosti se to může zdát jako poměrně scestný úkol. Přesto však existovaly kultury, jejichž nejdůležitějším obsahem života byla příprava na smrt, jako např. u starých Egypťanů, u Mayů a v lamaistické kultuře Tibetu. O této cestě svědčí příslušné knihy mrtvých. U vrozené snížené funkce nebo dysfunkce štítné žlázy se rozvíjí obraz kretenismu s trpasličím vzrůstem a se slabomyslností různého stupně. V tomto případě je výše popsaný učební úkol ještě patrnější, přičemž se významně obrací i na rodiče. Aby mohl člověk alespoň v zárodku rozvinout postoj „Já chci“, je nezbytná inteligence. Chybí-li, není podřízení světa vlastní vůli patřičným tématem. Kreténi vnímají svět instinktivně namísto inteligencí, jsou od začátku outsideři. Nepotřební pro účely společnosti a neustále odkázáni na její pomoc, jsou pro ni zátěží. Postižení musí snášet všechny tyto pokořující situace, ať chtějí nebo ne. Většinou je to pro ně obtížné méně než pro jejich rodiče. Jediné řešení spočívá v tom, aby se z pokoření naučili pokoře. I výrazný malý vzrůst je nutno chápat v tomto směru. V tomto životě zjevně nejde o to hrát „velkého šéfa“, nýbrž vžít se ve velkém světě do malého rámce a hrát svou malou, skromnou roli. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 207 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.14 Od hrdla. 662 Smrdí mu z hrdla. 663 Spadl mu čípek. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Proč už nechci být živý? Co mě podněcuje k tomu, abych žil na úsporný režim? K čemu potřebuji takovou hroší kůži? Co mi chce říct moje nadváha*? Co mi nahrazuje? Kde ukrývám svou životní energii? Co ze mě dělá kus ledu? Jak mohu změnit svou rezignaci v oddanost, svůj fatalismus v odevzdanost? Co bych měl nechat zemřít, abych opět obživl? Jak mnoho jsem zůstal dlužen vyrovnání se smrtí? Kde je moje místo, na němž bych mohl žít a růst? VI. Páteř Jedním z našich nejdůležitějších orgánů je páteř, která spojuje to, co je nahoře (hlavu), s tím, co je dole (s pánví). Její latinský název columna vertebralis znamená sloup, pilíř obratlů. Je to pouhé přiblížení skutečnosti, protože po převážnou část života je spíše pružným obloukem než rovným pilířem. Pozorujeme ji z boku, vypadá jako dvojité písmeno s. Páteř se chová jako funkční jednotka, skládá se však z 34 až 35 jednotlivých kostí: 7 krčních obratlů, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových a 4 až 5 kostrčních. Z toho je 24 horních obratlů pohyblivých, dolních 10 až 11 spolu srůstá v kost křížovou a kostrč. K funkční jednotce páteře je tedy nutno počítat ještě i 550 svalů a 400 šlach a vazů okolního podpůrného aparátu, které se starají o stabilitu a současně umožňují obdivuhodnou pohyblivost ve 144 malých kloubech. Kromě obou horních krčních obratlů atlasu a axisu mají všechny ostatní podobnou základní formu: 208 Zatímco masivní těla obratlů nesou zátěž, páteřní kanál, který je tvořen z obratlových otvorů ležících nad sebou, chrání citlivou míchu. Vždy mezi dvěma sousedními obratly vystupují míšní nervy. Hrudní obratle mají navíc malé kloubní plochy pro žebra, a umožňují tak pohyby hrudního koše v závislosti na dýchání. Lidově se páteři často říká hřbet podle dozadu směřujících trnových výběžků; snad proto, že tento ostrý hřbet byl tím prvním, co lidé z páteře vnímali. Pohyblivost, která je různá v každém ze svých hlavních úseků, spočívá zcela zásadně na meziobratlových ploténkách. Každá z těchto plotének obsahuje rosolovité jádro z hlenovitě tekuté látky. U novorozenců se skládá z 88 procent z vody, u 70-letých je to stále ještě ze 70 procent. Okolo tohoto měkkého deformovatelného jádra, které se přizpůsobuje pohybům páteře a může rozdělovat tlak při stlačování nebo jej odlehčovat při natahování, je rozložena vláknitá kruhová struktura. Tato struktura udává hranice pohybům měkkého jádra a drží ploténky v pravém slova smyslu ve formě. Případné skuliny v tomto připevňovacím zařízení napomáhají obávanému výhřezu meziobratlové ploténky. Silný vnitřní tlak rosolovitých jader vyrovnávají četné svaly a vazy páteře. Podobně jako u stěžně na plachetnici vzniká i zde napjatá rovnováha. Úkolem rosolovitých jader je rozpínání, které proti odporu vnucují obklopujícím vláknitým kruhům. Svaly spojují obratle navzájem a táhnou je k sobě s tendencí držet člověka malého a pohromadě. 209 Při zkoumání páteře jako funkční jednotky jsou nápadné především dva aspekty: hadovitá forma a polární struktura. Jednotlivé obratle působí jako části jednoho hadího těla. Had je vlastně jedinou páteří, jeho tělo se totiž skládá výhradně z obratlů. Při zevrubnějším zkoumání se k tomu přidává polární struktura, která se projevuje ve střídání tvrdých těl obratlů a měkkých plotének. Hadí motiv v sobě má rovněž zřetelný vztah k polaritě, je to přece biblický had, který svedl první lidi do polárního světa protikladů. Jako prodloužená ruka ďábla přiměl Evu k tomu, aby sáhla po jablku ze stromu poznání dobrého a zlého. Teprve po ochutnání zakázaného ovoce jsou lidé s to poznat svou protikladnost, rozuměj pohlavnost, a zakrývají svou nahotu slavnými fíkovými listy. Had jim otevřel oči pro polaritu a nikdo k tomu není vhodnější. Jako nástroj ďábla, pána tohoto polárního světa 66, se had stále pohybuje oběma póly skutečnosti. Je výrazněji než jiná zvířata připoután k zemi, symbolu polarity. V jeho nebezpečnosti je konečně možnost vysvobození, má totiž jed, který se může stát lékem. V tomto ohledu je typickým výtvorem Lucifera, který v sobě nejen jazykově nese možnost stát se světlonošem. Při vnějším zkoumání páteře je dále nápadné, že se svou vnější formou podobá Asklépiově užovce, symbolu lékařů. Stejně jako se tato užovka obtáčí kolem Asklépiovy hole, vine se páteř kolem pomyslné linie zemské tíže, která zdola táhne lidské tělo stále zpátky k zemi, a tím do zvířecí pozice. Narovnat užovku, příp. pozvednout to, co je dole, pociťovali antičtí lékaři jako svůj ústřední úkol. Šlo jim ještě o to, aby pomohli lidem ze zajetí dolního hmotného světa a zjednali jim přístup k vyšším, ideálním aspektům skutečnosti. Zde se nabízí můstek k indické kulturní oblasti, v níž je vědění o vyšším vývoji člověka spojeno s hadí silou „kundaliní“ a s páteří. Podle védského pojetí spí had kundaliní v nejspodnější čakře múládháře, stočený do půl čtvrta závitů. Tato nejspodnější čakra, první ze sedmi energetických center uspořádaných podél páteře, leží ve výšce křížové kosti, latinsky nazývané „os sacrum“. V této kosti označované latinsky jako svatá spí podle hinduistické víry prvotní lidská energie do doby, než bude probuzena a než začne vystupovat vzhůru čakrami podél páteře. Dosáhne-li nejvyšší nebo temenní čakry a tato čakra se otevře, je člověk realizován, osvícen nebo, jak říkají Indové, stává se purušou, původním člověkem. 210 Okultní anatomie hinduismu vychází z toho, že v oblasti páteře se nacházejí tři jemněhmotné kanály, jimiž může vystupovat energie: ida a pingala po obou stranách a sušumna uprostřed. Mnohokrát a naléhavě se varuje před tím, aby si člověk nezahrával s velkými silami dřímajícími v těchto místech a neodvažoval se do těchto oblastí bez zkušeného učitele. Na druhé straně se nepochybuje o tom, že k vlastnímu uskutečnění lidství musí dojít v místech podél páteře. Stejně jako energie se musí na této centrální ose vypracovat vzhůru celý člověk, až do nejzazšího probuzení. I jiné staré kultury věděly o silách, které proudí podél páteře. Čínská akupunktura například vychází rovněž z drah (meridiánů) ústředního významu, které se nacházejí v této oblasti. Had, který svedl první lidi do polarity, jim tedy na energetické rovině dává šanci vyrůst nad polaritu a vrátit se zpět k jednotě, příp. ke spáse. Had se tak stává symbolem vývoje. Jak rozhodující je probuzení energetického hada kundaliní pro rozvoj ve skutečně duchovního člověka, tak rozhodující bylo fyzické vzpřímení prehistorického člověka, které teprve umožnilo vývoj, a tím uskutečnění lidství ve vlastním smyslu slova. Páteř je tedy v obou ohledech středem lidského vzestupu v poněkud poetickém jazyce by teď znamenalo, že odvážné sny lidstva se za všech dob pnuly vzhůru podél páteře a jejich cílem bylo osvobodit se od Matky země a přiblížit se Otci v nebi. Had jako symbol polarity může nejlépe pomoci překonat svět protikladů. Jak snadno se však jeho možný dar stává opět jedem, ukazují spirituální krize, k nimž dochází při lehkomyslné zacházení s hadí silou. Nebezpečí spočívá v tom, že člověk ztratí rovnováhu a zajde příliš daleko do jednoho z pólů. K cíli vede jen střední cesta, po níž je možné jít jen tehdy, když jsou krajní polární síly, mužská a ženská, vyrovnány. Druhou zvláštností páteře vedle hadovité formy je střídání pólů po celé její délce, po kostěném tělu obratle totiž vždy následuje elastická meziobratlová ploténka. Střídání hmoty tvrdé na kost a vodnatě měkkého rosolu (v jádru ploténky) je nezbytné pro funkci páteře. To, co je tvrdé a pevné, patří symbolicky spíše k mužskému pólu, zatímco měkká přizpůsobivá kvalita vodního živlu, která převažuje v ploténkách, je ženská. V neustálém střídání ženského a mužského odráží páteř prapůvodní symboliku, kterou znají všechny kultury a náboženství. Taoismus toto spojení znázorňuje v symbolu tchaj-ťi, 211 řecká mytologie v náhrdelníku z perel, který patří Harmonii a který zhotovil božský kovář Héfaistos střídavě z černých a bílých perel. Využití principu polarity nesmírně zvyšuje schopnost páteře nést zátěž. Jestliže se kostěná část stará o pevnost a stabilitu, poskytuje vodnatě rosolovitý díl právě tak nezbytnou elastičnost a přizpůsobivost. Obrazy nemocí, při nichž přichází jeden aspekt zkrátka, ukazují problematiku extrémů: Bechtěrevova nemoc vede ke ztvrdnutí a zkostnatění elastických meziobratlových zón. Následkem je extrémní omezení života pacientů, v pravém smyslu slova zkostnatění jejich středu. Na opačném pólu může při změknutí kostí rachitickými nebo tuberkulózními procesy docházet k místnímu zhroucení páteře. Následkem je omezení vzpřímené pozice v důsledku pokřivení páteře až po vytvoření hrbu. V extrémním případě hrozí příčné ochrnutí. Principu střídavě na sebe navazujících pólů odpovídá i signatura páteře. Forma dvojitého písmene S s sebou nese neustálé střídání mezi konkávními (vydutými) a konvexními (vypouklými) závity. Pozorujeme-li z boku takzvanou krční lordózu, působí jako vystupující, a tím spíše mužský prvek, zatímco hrudní kyfóza 67 má ve svém ustupování směrem dozadu a v pozici, která jako by chránila hrudní orgány, něco žensky zabezpečujícího. Na přechodu od hrudní k bederní páteři následuje ještě jednou protipohyb lordózy. V sjednocení (svaté) křížové kosti s kostrčí se opět objevuje typicky chránící ženská signatura jako zadní část pánve. Jak střídání mezi tvrdými a měkkými prvky, tak i střídání formy, které dělá z páteře vlastně girlandu obratlů, jednoduchým způsobem uskutečňuje myšlenku tlumiče. Oba principy jsou schopny ideálním způsobem odpružit nárazy a tlaky. Normálně tlačí na ploténky 30 až 50 kg. Zvýšení zátěže na čtyřnásobek mohou zachytit nepatrným zploštěním. Přizpůsobování každodenní zátěži lze jednoduše dokázat pomocí centimetru. Ráno je člověk zřetelně větší než večer. Zátěž dne ho stlačí dolů (až o dva centimetry). Akutní zátěže jsou naopak odpružovány ohyby páteře. Tlumiče automobilu napodobují tento geniální princip. Ohyby páteře odpovídají spirálovitým pérům, která zvenku obtáčejí vlastní tlumiče a zachycují náhlé nárazy. Vlastní tlumič odpovídá systému meziobratlových plotének, které nesou trvalou zátěž. 212 Problematika spočívá jako tak často v extrémech: Při přehnaném zdůraznění esovité formy se ztrácí vzpřímenost ve prospěch nadměrné přizpůsobivosti. Tito lidé se hrbí. Při příliš malém zdůraznění esovité formy se děje opak. Postižení si pyšně vykračují životem bez nutné přizpůsobivosti a bez možnosti zachycovat tvrdé nárazy a rány. Jsou příliš tvrdí (neodpružení), a právě proto zvlášť náchylní ke zranění. Dříve, než se budeme věnovat konkrétním problémům s páteří, stojí za to krátký pohled na evoluci. Lidský vývoj a vývoj páteře jsou spolu úzce spjaty. Potud neudivuje, že většina problémů s páteří má kořeny v historii lidského vývoje. Uvážíme-li navíc, že každý druhý člověk naší civilizace zná bolesti zad, ukazuje se, jak problematická je dodnes tato historie. Okolo přelomu století doložil paleontolog Schwalbe, že ke vzpřímení na zadní nohy došlo dlouho před vývojem velkého mozku. Byla objevena 30 milionů let stará kostra bytosti, jež měla ještě mozek opice, ale chodila už po dvou nohou. I jiné úvahy podporují předpoklad vzpřímení na zadní nohy jako rozhodujícího kroku ke vzniku člověka. Neboť jakkoli hrdi smíme být na svůj mozek, přesto není jedinečný. Různé velryby a delfíni mají větší a dokonce diferencovanější mozky. Vzpřímená chůze je naopak jedinečná, stejně jako nožní klenba, která ji umožňuje a kterou nesdílíme s žádným jiným stvořením. Potud je spolu se vzpřímenou páteří z anatomického hlediska člověk člověkem. Vzpřímenost nedostáváme předem do kolébky jako dar, nýbrž jako možnost. Každý jednotlivec se k ní musí znovu dopracovat. Lékaři mluví o tom, že fylogeneze (vývoj druhu) a ontogeneze (vývoj jednotlivce) si odpovídají. To znamená, že člověk, který roste, musí ještě jednou projít hlavními kroky evoluce lidstva ve zkrácené, takřka symbolické formě. Začíná jako jednobuněčný organismus, stává se vodním živočichem, přičemž plodová voda má dodnes jisté paralely s mořskou vodou. Po narození se pohybuje po břiše jako plaz, pak lze po čtyřech, než se definitivně dokáže postavit na zadní nohy. Biolog Adolf Portmann se domníval, že člověk přichází na svět o rok dříve, než by měl. Zatímco novorozený šimpanz již má proporce dospělého šimpanze, člověk musí do svého dospělého tělesného vzoru teprve dorůst. Před 5. měsícem se neumí posadit a dát páteř do svislé polohy. Nejdříve od 6. měsíce, a i to jen s cizí pomocí, může stát na vlastních nohou. První vrávoravé, ale přece jen svobodné krůčky jsou možné od 11. měsíce, tedy téměř po roce. Kdo mohl pozorovat tyto namáhavé 213 vývojové kroky dítěte, mohl mít současně obraz oněch právě tak obtížných prvních kroků ke svislé poloze, které na sebe v šerém dávnověku vzali naši prapředkové. Embryologie objasňuje, jak hluboce v nás vězí naše fylogenetické dědictví. Jednak má embryo až do 4. měsíce podstatně delší páteř, delší o onu část, kterou u ‚jiných obratlovců nazýváme ocas. Jednak embryologie zjistila, že páteř je další vývoj oné chordy dorsalis 68, která je společná všem obratlovcům. Na začátku má novorozený člověk ještě takovou prapůvodní strunu. V průběhu vývoje pak ubývá prokrvení chordy a vznikají z ní rosolovitá jádra plotének. Potud lze z páteře zjistit nejen to, kolik let má individuální člověk „na hrbu“, nýbrž i to, kolik milionů let má už za sebou lidstvo. Na našich problémech s ploténkami se rýsují obtíže, které dodnes máme s naším vývojem (evolucí). Velmi názorné je to při anatomickém zkoumání. Při pohybu na všech čtyřech spočívalo tělo stabilně na čtyřech spolehlivých pilířích. I když jeden vypověděl, postačily ostatní tři. Nebezpečí pádu bylo při této blízkosti země malé. Páteř ještě nebyla sloupem, nýbrž spíše mírně prohnutým řetězcem. Na něm visela pevně a bezpečně skutečná schrána na citlivé vnitřnosti. Hlava ještě neměla nejvyšší postavení v životě, a proto mu nevládla. Visela při těžkopádném způsobu pohybu dopředu, a po většinu času tak byla níže než ramenní pletenec. To mělo již výše zmiňovanou výhodu, že naši předkové měli méně často rýmu. Ctižádostiví a vzhůru usilující lidé si však svým vzpřímením nepřivodili pouze problém s plným nosem. Výměnou čtyř spolehlivých pilířů za vratké chůdy přemístili své těžiště nebezpečně nahoru a ze stabilní rovnováhy udělali rovnováhu labilní. Snaživí lidé z toho vytvořili to nejlepší, co se dalo, vydobyli si na obou svých zadních nohou nejen uklidňující bezpečí, nýbrž i působivou zručnost svýma uvolněnýma předníma nohama. Jde při tom pravděpodobně o nejranější formu racionalizace práce. Za získanou svobodu díky uvolnění dvou nohou však zaplatili jistou cenu. Se vzpřímením vešlo do života téma přímosti a hlava se dostala na nejvyšší, a tím první místo. Od zvířat pohybujících se po čtyřech by žádný rozumný člověk přímost neočekával. Na druhé straně nás velmi těší, když naše domácí zvířata panáčkují, a předvádějí nám tak jakéhosi malého člověka. Čím lidštěji, tj. vzpřímeněji se chovají, tím se jim cítíme bližší. V konečném důsledku však zvířatům chybějící přímost 214 zazlíváme právě tak málo jako dětem, dokud se pohybují po čtyřech. Teprve zvednutí hlavy na nejvyšší místo a vzpřímení páteře umožňuje přímost. Oběma těmito kroky se ovšem stává kategorickým požadavkem a pouze přímý člověk platí nadále za přijatelného. To, co není přímé, považujeme instinktivně za nedostatečný vývoj a odmítáme to. Se vzpřímenou postavou, příp. se zvednutou hlavou přišla na lidi záplava požadavků a zátěží. Ke schopnosti naložit si na sebe fyzická břemena a nosit je na dlouhé vzdálenosti se přidala i schopnost brát si na svá bedra břemena v přeneseném smyslu. Tím však byla dána i možnost přetížení v obou ohledech. Ukazatelem nových problémů se stal nejen nos nahoru, často ucpaný rýmou, ale i páteř jako nejvíce postižený orgán se přirozeně dostala do centra konfliktů. Všechna břemena, starosti a zodpovědnost, které na sebe bereme, ale i větší přehled na zadních nohou přispívají svým dílem k tomu, že vysoko povzneseného člověka tlačí opět trochu níž. Přitom byla fyzická břemena ještě těmi neškodnějšími, neboť jich si byli lidé vždy vědomi. Dnes to jsou především nevědomé zátěže a starosti, které lidi tíží a dělají to moderním ploténkám těžké. 1. Problémy s ploténkami Celá váha vědomého fyzického a především nevědomého duchovně-duševního přetěžování se projevuje na ploténkách. Dokud to jde, přizpůsobují a podvolují se, jednou toho však začnou mít dost a nemilá příhoda, výhřez meziobratlové ploténky, je zde. V bolesti a jiných symptomech od poruch citlivosti až po ochrnutí je nyní patrné, jak nebezpečný je tento tlak. Člověk je kvůli tlaku neschopen pohybu ani boje a chce se mu křičet bolestí. Nejčastěji postižené místo vyplývá u takových příhod z předchozích anatomických úvah. Tam, kde může systém tlumičů nejméně odpružit zátěž a kde je tato zátěž největší, je ploténka zatěžována nejsilněji. Přes 90 procent výhřezů se proto týká tří nejspodnějších plotének a zejména dvou posledních. Posledního kousne pes, jak ví i přísloví. To, co se z měkkého a ženského principu dostalo pod kola tvrdého, mužského prvku, povolilo tlaku a formou bolestí křičí o pomoc, to ortopedi s nejlepším úmyslem odstraňují. Pak už to nemůže bolet, to je neodolatelná logika. Problém se tím však ze světa nesprovodí, nýbrž pouze odstraní. U výhřezu meziobratlové ploténky je 215 ztělesněna tendence odsouvat zvětšující se tlak stranou. Operace situaci na krátkou dobu uklidní, téma však zatlačí ještě hlouběji do stínu, odkud si při nejbližší příležitosti opět zjedná pozornost. Prehistorie výhřezu meziobratlové ploténky začíná dávno předtím: Zdravé, elastické rosolovité jádro uvnitř ploténky uhýbá normálně všem tlakům a zátěžím směrem k protažené straně. Ztratí-li svou elastičnost, nemůže už tak dobře uhýbat. Při vzrůstající zátěži tak stoupá riziko ve vnějším vazivovém prstenci. V tomto případě uhýbá jádro už při normální zátěži skrze štěrbinu ve fixačním prstenci a tlačí na příslušné nervy, způsobujíc prudké bolesti. Při zadním výhřezu plotének na to doplatí především boční nervové kořeny. Vznikající bolest vystřeluje podél nervových drah směrem k periferii. Při typickém ischiasu (ústřelu) může zasahovat až do lýtek a dále do chodidel. Vzácněji tlačí uprostřed vyhřezlá ploténka proti míše. Bolesti jsou pak pociťovány v oněch dolních partiích těla, z nichž vycházejí stlačená nervová vlákna. Může dojít k různým projevům ochrnutí, jak v nohou, tak v močovém měchýři nebo ve střevě. Po akutních výhřezech sklouzne uskřinuté jádro často opět samo od sebe zpátky, v mnoha případech může být opět dopraveno zpět takzvaným vysazením nebo chiropraktickými manipulacemi. Následně však musí brát postižený při každém extrémním pohybu zřetel na opětovný výhřez. V rámci skutečného řešení by se muselo zatěžované měkké části ulevit od tlaku, musela by být dlouhodobě osvobozena ze stísňující situace. Přitom by mohlo pomoci opětovné urovnání odsunuté zkostnatělé situace, příběh zbloudilý do těla by musel být opět vpraven na duchovně-duševní rovinu. Mluvíme-li o ústřelu, není to náhodný výraz, nýbrž nachází se v mnoha jazycích. V antice se samozřejmě vycházelo z toho, že potíže a zejména náhle vystřelující bolesti seslal osud, tedy bohové. V tomto směru se proslavily Hekaté a Pandóra. Ve skotštině a irštině existují slova „skřítkův výstřel“ a „elfská puška“, která označují ústřel. Naši předkové viděli v prudce vystřelujících bolestech přímo zasahování zla a projikovali je na zlé čarodějnice. I když jsme dnes povzneseni nad taková kauzální vysvětlení, mechanismus projekce je nám stále stejně blízký. Mnozí lidé koketují s myšlenkou, že za výhřez musí být někdo vinen, jen ne oni sami. Potud se k nám hodí německý výraz pro ústřel: „čarodějnický výstřel“. Snad se skutečně první oběť tohoto obrazu nemoci náhle ohlédla po nějaké „čarodějnici“. Snad byla v pravém 216 slova smyslu stržena pohledem na krásu. Kdyby se ke svému vytržení přiznala, hrála by její páteř beze slova tuto hru také. Kdo se však nechá strhnout, aniž by si přiznal svůj podíl na tom, vydává se v nebezpečí, že bude muset toto hnutí prožívat i fyzicky do doby, až nebude mít žádnou pochybnost o svém přímém podílu na tomto dění. Označení „čarodějnický výstřel“ přesouvá zodpovědnost na příslušnou čarodějnici, která prý vystřelila na postiženého zezadu a bez důvodu. Ve skutečnosti může i nejkrásnější „čarodějnice“ zamotat hlavu (a ustřelit páteř) jen tomu, kdo se nechá strhnout. Přirozeně existuje množství jiných situací, v nichž se člověku může něco takového přihodit a které nemají s čarodějnickým tématem nic společného. Společný je jim však vzor, že jde o nevědomé, a tím také nekontrolované pohyby, jejichž rozsah si člověk nepřiznává. Přetrvává-li výhřez plotének delší dobu, může přes počáteční svědění a pocity „jako když lezou mravenci“ dojít až k ochrnutí ve smyslu transverzálního syndromu*. Obraz nemoci od začátku nepříjemnými pocity naznačuje, jaké nesouhlasné a zavádějící vnímání má člověk ze své dolní poloviny těla. V ochrnutí se ukazuje, jak neživá a neovladatelná je partie pod výhřezem. Úkol je rovněž naznačen v symptomech. Nepříjemné pocity obracejí pozornost dolů a zdůrazňují nezbytnost starat se o tuto oblast. V ochrnutí se ztělesňuje nevyřešená forma uvolnění. Úkol zní vyřešit ji a žít uvolnění ve spodní části těla a v nohou. Nohy a jejich postižení poukazují na témata postoje (pevné stanovisko, stálost, svébytnost, samostatnost) a pohybu (pohyb vpřed, pokrok, vzestup). Jde o to, aby postižení tyto oblasti uvolnili, aby do nich vnesli uvolnění. Speciální problematika potíží vyplývá z jejich právě daného příznakového vzoru. Někteří pacienti s ploténkami se např. nemohou rovně napřímit. Ohnuti v kyčlích dopředu, mohou se se ztuhlými zády pouze zkřiveně belhat svými dny. Lidová mluva hovoří o „křivém psu“. Zde se zjevně ztělesňuje problematika chybějící přímosti. Zcela konkrétně se znázorňuje, jak je pro postiženého bolestivé být přímý, příp. chodit zpříma. Nemůže se narovnat, tím spíše pak mít pevnou páteř. Řešení se naznačuje v ohnutém, pokořeném postoji. Jde zjevně o to, aby postižený zaujal tuto pozici, tj. aby se skutečně sklonil, příp. změnil pokoření v pravou pokoru. Tutéž diagnózu mají ovšem i protichůdné postavy. Oni ztuhlí, nadmíru napřímení pacienti, kteří chodí jako roboti v pravoúhlých 217 pohybech, protože i nejmenší sehnutí nebo odchylka ze svislé pozice jim působí nesnesitelné potíže. Tento obraz nemoci podtrhuje, jak jsou neohební, ztuhlí a neživí. Vykračují si pyšně jako pávi a život formovaný měkkými pohyby a plynulými přechody jim musí zůstat cizí. V jejich chůzi je zřetelně vyjádřeno, že ve svém nitru nepřipouštějí žádné mezitóny nebo nuance a nic plynulého. Tvrdé struktury a přehnaná přímost určují jejich život až po neústupnost. Mezitóny a pravá pokora jim zůstávají cizí. Přímost je vynucená a působí falešně, je to berla, s jejíž pomocí si zpříma a jisti vítězstvím pyšně vykračují, míjíce skutečný život. Do této duševní krajiny se hodí obraz prkenného starého mládence nebo pruského důstojníka. Úkol k vyřešení v tomto obrazu příznaku naznačuje, že je třeba změnit tuto přímost, kterou stále demonstrují, protože nemohou ven ze svého těsného korzetu, v pravou přímočarost a upřímnost vůči sobě samému. Oba typy sdílí z protilehlých pólů společný problém: přímost. „Křivý pes“ musí uvolnit své ohnutí a osvobodit pokoru, která se v něm skrývá. Dokáže-li to, spadne mu do klína i upřímnost a přímost protikladného pólu. „Starý mládenec“ se zkostnatělými postoji musí přijmout svou prkennost a naučit se, že v ní čeká na své vysvobození přímost a duchovně-duševní přímočarost. Najde-li v sobě tuto hlubokou upřímnost, bude pro něj i snadno možné spustit se k hlubinám života, ohnout svá záda a stát v pokoře před životem. Vycházejíce z protichůdných nevyřešených základních napětí, pýcha i poníženost se obě z různých stran blíží témuž vyřešenému základnímu tématu: přímosti a pokoře. I když jsou od sebe zdánlivě tak vzdáleny, jsou si ve skutečnosti přece jen blízko. Nikomu například tolik nehrozí, že bude pokořen, jako člověku s nosem nahoru. A nikdo nepůsobí tak arogantně a odpudivě jako člověk, který poníženě nastavuje záda a sám o svém křivém chování vůbec neví. Na vyřešené rovině je jejich blízkost ještě zřejmější: Ten, kdo je skutečně pokorný, je také absolutně přímý. Další významný bod je faktor klidu. Většina pacientů s ploténkami je k němu svými symptomy nucena, protože každý pohyb jim působí bolesti. Zřejmě si toho naložili příliš mnoho a nyní cítí bolesti, které jim působí, když se pohybují pod břemenem svého života. Symptom je léčí tím, že jim vnucuje nezbytný klid. Tak mohou v klidu přemýšlet o tom, proč a k čemu si toho tolik naložili nebo dovolili jiným, aby to udělali. Výsledek takových úvah vede k poznání, že se pokoušeli zasloužit si mimořádnými výkony mimořádné uznání. Vnější shon za úctou a uznáním prozrazuje vnitřní deficit a odráží se na tělesných obratlech. 218 Učební úkol spočívá v tom, aby postižení snášeli v klidu sami sebe místo toho, aby nadále snášeli zátěž pokusů o překrytí vnitřního pocitu méněcennosti důkazy vnější nepostradatelnosti. Stejně jako musí v této situaci tělesně ulehnout, právě tak by bylo přiměřené, kdyby i duševně složili všechna zbytečná břemena a odpočinuli si. Vzácněji se stává, že pacienti mají nejhorší bolesti právě v klidu a vleže, a tak neklidně chodí sem a tam a kvůli bolesti se dokonce pokoušejí spát vsedě. Zde příznak způsobuje pohyb, a nutí tak k tomu, aby člověk zůstal bdělý, příp. aby se probudil. Nejde zřejmě‘o to, aby postižený dále spal a odpočíval, nýbrž žádá se okamžitá aktivita, přímost a zodpovědnost. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Jak se to má v mém životě s tématem přímosti? Mám pevnou páteř a jsem rovný, když jde o důležité věci? Jsem pružný a ohebný, schopný pravé pokory? Je má ženská část utiskována nebo dokonce vydírána mým mužským pólem? Nosím nevědomě břemena, k nimž se vědomě nepřiznávám? Jaké starosti jsem si naložil, abych získal uznání? Vyžaduje ode mě můj symptom klid, nebo pohyb? 2. Posun prvního krčního obratle Posun prvního krčního obratle, k němuž dochází většinou po úrazu, dělá problémy v důsledku bolestí, které mohou zasahovat celou páteř. V mytologii je to Titán Atlas, který musí jako trest za povstání připravované všemi Titány nést na svých ramenou zeměkouli a držet ji v rovnováze. Nejhornější krční obratel má zcela analogicky za úkol nejen nést, ale i vyvažovat kouli naší lebky. Když se atlas vymaní z této zodpovědné role tím, že se pokusí uhnout před ní stranou, je to pokus zbavit se uložené zodpovědnosti. Současně dokládá bolestmi, jak ho břemeno hlavy bolí. Protože se necítí sám zodpovědný, nechává bolesti působit i na ostatní podřízené části v řetězci obratlů. Hlava se stala pro lidi světem, každopádně pak pro ty, kteří trpí těmito potížemi. . Tělo, reprezentované svým nejvyšším představitelem, atlasem, jim ukazuje, že není ochotno dále odevzdaně nést na svých ramenou těžké 219 břemeno (tvrdé) lebky. Upozorňuje na sebe a podle četnosti bolestí takřka volá o pomoc. Nejraději by se vytratilo někam stranou, což zpočátku vyjadřuje ve změně své polohy. Téma, které sklouzlo do stínu, tedy zní: Zátěž hlavy už nelze snést, práh bolesti je překročen. Jediné smysluplné řešení spočívá v tom, že si opět necháme napravit hlavu. Nejlépe je to samozřejmě udělat v přeneseném smyslu. První krok zvenčí však může podniknout i chiropratik. Silným trhnutím, které pohne hlavou trochu dál, než je zamýšlená poloha, ji opět uvede na původní místo. Tento relativně drastický zákrok už ukazuje, že je zapotřebí pořádného trhnutí, aby se posunutá pozice opět srovnala. Je příznačné, že fyzické srovnání nestačí natrvalo, příslušný obratel bude mít tak dlouho sklon se opět posunovat, dokud nebude urovnána situace v přeneseném smyslu. Úraz, který atlasu slouží jako záminka pro jeho posunutí, svou prudkostí naznačuje, jak velký je odpor proti změnám směru. Je už zapotřebí určitého násilí, aby se postiženému zamotala hlava. Jak úraz tak chiropraktik demonstrují, jak nezbytné dokonce mohou být náhlé změny směru. Učební úkol spočívá u posunutého atlasu v tom, že postižený musí třeba i v důsledku nárazu vybočit ze zajetých kolejí, otočit hlavu novým směrem, nechat si ji také jednou zamotat jiným neodolatelným člověkem namísto chiropraktikem bez použití násilí, dobrovolně a z radosti z něčeho nového. Pacienti tvoří protipól k větrným korouhvičkám, kterým se hlava otáčí podle směru větru. Takoví lidé si jsou svého chování vědomi, zakládá se totiž na vědomé spekulaci a příslušné dávce oportunismu. Vědomý úmysl při jejich pochybném postoji je ovšem ušetří tělesných symptomů, jinak by si museli vykroutit krční páteř. Vykrucuje-li se někdo při každé příležitosti, lze ho podezřívat, že si své oportunistické manévry nepřiznává a tělo mu je výše uvedeným obrazem nemoci dává na vědomí. Bolestivě se mu připomíná, že při svém vytáčení zachází příliš daleko a míjí se cílem. Symptom má ihned po ruce i léčbu, nutí totiž postiženého, aby občas chodil světem s klapkami na očích a nedívaje se vpravo ani vlevo, šel cílevědomě stále za nosem. Dlouhodobé řešení po osvědčené zkoušce na opačném pólu spočívá v tom, aby pacient našel skutečnou pohyblivost a přizpůsobivost. Jeho úkolem není otáčet a měnit směr pro nejmenší výhodu, nýbrž plout životem a přizpůsobovat se jeho požadavkům. Otázky 220 1. 2. 3. 4. 5. Nemůže už má hlava snést příliš velkou zátěž? Proti čemu se zkouší postavit můj atlas? Co mi chce říct můj osud tím, že mi napravuje hlavu? Co by mi mohlo zamotat hlavu, co by ji mohlo napravit? Jak se to má s mou přizpůsobivostí a s obratností? 3. Problémy s postojem Vnější postoj odpovídá vnitřnímu, příp. jej ztělesňuje. Pokouší-li se někdo zamaskovat svůj vnitřní postoj vědomě zaujímaným vnějším postojem, bude to okolí většinou brzy nápadné a postiženému samému to bude dělat problémy. Na druhé straně mohou vědomě prováděné vnější změny, například ve smyslu rituálu, docela dobře vytvořit zamýšlenou vnitřní skutečnost. Tato myšlenka je základem ásan a muder v hathajóze. Protože jsou takové rituály vědomé, nevzniká z nich tělesné utrpení jako z namáhavého přehrávání falešných postojů. Vnucuje-li někomu obraz nemoci určitou tělesnou formu, bude existovat i odpovídající vnitřní, pacientovi ovšem nevědomý postoj. Rozhodující bod pro výklad je, zda se člověk s postojem identifikuje vědomě, nebo se stal jeho nevědomou obětí. Pokorný člověk se může v poněkud sehnutém postoji se sklopenýma očima cítit naprosto dobře a nemusí mít při něm žádné potíže. Tentýž postoj může někdo jiný zaujímat z donucení, cítit se v něm poníženě a v souvislosti se svým odporem pociťovat odpovídající bolesti. Postoj o sobě tedy ještě nelze stavět na roveň příznaku nemoci, rozhodující je stanovisko, jaké postižení ke svému postoji zaujímají. Kulatá záda, prohnutý kříž a prkenný postoj Blízkost protikladů nápadná u problémů s ploténkami se vyskytuje i u vad držení těla. Kulatá záda a prohnutý kříž jsou zde dvě strany téže mince. Kulatá záda prozrazují pokořené a někdy dokonce zlomené dítě (nebo později pak příslušného dospělého člověka). Právě tato do očí bijící upřímnost symptomu je pro vychovatele většinou trnem v oku. Nechtějí se konfrontovat s výsledky svého vlivu, a proto stále neúnavně napomínají: „Stůj rovně!“, „Hrudník ven, břicho vtáhnout!“ Časem se tak místo upřímného symptomu kulatých zad může natrénovat kompenzační vzor „prohnutý kříž“ nebo „malý důstojník“. Kulatá záda ukazují, že se zde někdo hrbí, nemůže se narovnat a nemá „páteř“. Můžeme někomu ohnout záda, aniž bychom se ho fyzicky dotkli. Když 221 chce člověk zlomit vůli u koní, dělá se to tak, že se jejich vzpurná páteř přiměje k poddajnosti. Lámeme-li člověka, děje se to rovněž tím, že jeho páteř se stane poddajnou a ohebnou a bude mu bránit, aby se narovnal na obranu svých zájmů a názorů a kráčel životem zpříma. Takto ohnutý člověk je přirozeně křivý a skutečně je i neupřímný, nestojí si totiž za svým vlastním životem. Je podobný obrazu cyklisty, který musí hrbit záda, aby se rychle pohyboval vpřed. V tomto obraze je karikatura celého životního postoje: hrbit se dopředu, ustupovat dozadu. I jiné obrazy jako šplhoun nebo patolízal odhalují podobné oportunistické postoje, jimž je společná chybějící přímočarost a vůbec vlastní cesta. Jde o kolísavé lidi bez pevného postoje, kteří se nedokážou narovnat a jít životem zpříma. V jejich duševní shrbenosti se ztělesňuje návrat do doby, kdy se ještě „lidé“ nepohybovali vzpřímeně. Pravděpodobně je to tato regrese, kterou jim máme tak za zlé, protože si neradi připomínáme temné doby kolektivní minulosti. Prohnutý kříž je blízký, příbuzný protipól. Toto slovo je velmi upřímné a prozrazuje, jak prázdný je tento postoj. Jestliže kulatá záda odpovídala signatuře shrbeného, poníženého pacienta s ploténkami, prohnutý kříž prozrazuje maloměšťáka, který snaživě poklonkuje životem. Jeho pánev je vychýlená dopředu, a aby vyrovnal toto přetížení směrem dopředu a dělal ještě alespoň trochu rovný dojem, musí extrémně zatahovat hruď. Výsledkem je postoj ve tvaru otazníku (?)‘ který také určuje jeho život. Zatímco hrbáči se před všemi ohýbají, aby nikde nenarazili, pokoušejí se lidé s držením těla ve formě prohnutého kříže být se všemi zadobře a budit přitom ještě dobrý, tj. úctyhodný dojem. Elastické držení, které je již samo o sobě pro páteř typické, ženou do extrémů a dělají z něj základní charakteristický postoj svého života. Nejrafinovanější, protože nejhůře rozeznatelný a nejúctyhodněji působící falešný postoj je základem prkenného držení těla. Prkenní lidé demonstrují svými zády rovnými jako svíčka svou příkladnost, přičemž zároveň dávají na odiv svou přímost, bezúhonně vzpřímenou chůzi a hruď, která se dme pýchou. Tam, kde takový postoj není přirozený, nýbrž demonstrativní, je důvodné podezření, že slouží ke kompenzaci ve stínu dřepícího, potají se hrbícího šplhouna nebo patolízala. Zlomené děti, které si tento postoj natrénují (nebo musí natrénovat), jsou smutným příkladem, vojáci pak často působí spíš 222 komicky. Čím tvrdší je dril, tím „lepší“ vojáci. Cepování směřuje hlavně k tomu, aby zlomilo „sloužícím“ vůli, a tím i páteř. ‚Vlevo hleď!“, ‚vpravo hleď!“, „Zastavit stát!“, „Pochodem vchod!“ atd. Žádá se bezchybné fungování a bezpodmínečná poslušnost, které se nacvičují, dokud trénovaní nepadnou únavou. Voják dokonce nesmí samostatně myslet a zastupovat své zájmy, jinak by stěží nasadil svůj život za ideje vojevůdců nebo politiků. Má fungovat na cizí rozkazy, aniž by o nich v nejmenším přemýšlel. Všechno nezbytné mu je řečeno, o směru, kterým se má dívat, až po držení jeho páteře. Elitní voják, který si přisvojil tento ideál, se veřejně a s pýchou označoval jako „bojový stroj“. Aby se stal strojem, musí si samozřejmě nechat odebrat svou vlastní vůli, příp. ji bezpodmínečně podřídit cizímu vedení. Páteř je nahrazena železnými strukturami rozkazů. Protože by však nedělalo dojem ani na nepřátele ani na vlastní vůdce, kdyby vojáci pochodovali s upřímnými kulatými zády, nacvičují se rovná záda. Příslušné rozkazy jsou — právě ve své naivní přihlouplosti — Upřímné: „Zákryt!“, „Zastavit!“, „K poctě zbraň!“ Pro boj jsou to nevhodné pokyny, jde o cepování loutek, kterým se vytýká každá maličkost, až začnou slepě fungovat. Rozumí se samo sebou, že se takto ponižovaným v rozkazech jednostranně tyká. Trénování vlastností robotů, kteří se podvolují, poslouchají a vyřazují vlastní myšlení, směřuje k příslovečné slepé poslušnosti. Vysvobozené držení páteře, které představuje kontrapunkt ke všem třem extrémům, se vnějškově skutečně blíží vojenskému postoji, přičemž vnitřně je formováno proudící namísto zadržovanou energií. Takovou vzpřímenou a pružnou postavu mají sebevědomí lidé. „Kladní“ filmoví hrdinové vyzařují tuto niternou přímost a energii stejně jako lidé, kteří jsou odhodláni bojovat za svá práva. Potud k nim mohou patřit i vojáci. Zde je na místě si připomenout válečníka Ardžunu, hrdinu Bhagavadgíty, Pallas Athénu nebo šamanský ideál bojovníka: být tak hrdý, aby se před nikým nesklonil, a tak pokorný, aby nikomu nedovolil se před ním sklonit. Nejkrásnějším obrazem tohoto postoje se mi zdá být mistr tchaj-ťi, který díky své pružnosti chytá ptáky. Ve vzpřímeném a klidném postoji nabízí ptáku místo na svém rameni. Pták si na ně sedne, protože v mistrově nebojácnosti cítí, že ani on se nemusí bát. Když chce opět odletět, nepodaří se mu to. Jakmile se chce odrazit, mistr si s jeho plynulými pohyby v ničem nezadá. Aby pták získal zpět svou svobodu, musí mu mistr nabídnout odpor. 223 Tento výlet z dětského pokoje přes vojenské cvičiště až k vědomému bojovníkovi snad ukazuje, že u extrémů v držení páteře jde o jedno téma, které se vine kolem jedné osy: chybějící opora a příliš měkký vnitřní postoj na jedné straně a smělá přímost na druhé straně. Výraz „vadné držení“ je velmi výstižný, ukazuje totiž, že zde jde o vadný, protože od vlastního vnitřního stanoviska velmi vzdálený postoj. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Ke kulatým zádům: Nastavuji v životě stále záda? Čích kroků se bojím, po kom šlapu já? Z čeho mám strach? Kvůli komu nebo čemu se hrbím? Co od toho očekávám? Kam se s tím chci dostat? K prohnutému kříži: Co je v mém životě prázdné? Komu chci co dokázat? Jakých úderů se bojím, před čím se chci odpružit? K prkennému držení: Co mi přináší mé bezvadné fungování a poslušnost? Co se ve mně stane, když vnějškově zaujmu postoj? Jaké důvody mám k takovému pyšnému postoji? 4.Hrb Základem hrbu je pokřivení páteře směrem dopředu. To může mít různé důvody. Na základě tuberkulózních nebo rachitických procesů se mohou hroutit těla obratlů, hrb může být vrozený nebo podmíněný úrazem. V tom, jak odpudivě působí, připomíná nejen „křivého psa“, nýbrž i starou hrbatou čarodějnici z pohádky. Oběma je společný jejich pohled obrácený nikoli k nebi, nýbrž dolů k zemi. Všechno nízké je však pro nás, jak jsme se již zmínili u hadí problematiky, nanejvýš podezřelé, neřku-li hrůzné. Děti mají např. přirozený odpor k hrbáčům a vyhýbají se jim. Přitom zjevně nejde o odmítání postižených lidí, nýbrž o odpor k jejich postavě. Ztělesňuje téma, kterého si postižení v této zřetelnosti většinou nejsou vědomi. Takto osudem poznamenaní lidé byli odedávna spojováni se zlem. Rozšířená lidová víra vidí v hrbu trest za dřívější hanebné činy, východní lidé by v něm viděli karmický trest nebo pokání. Aniž bychom se pouštěli do problematiky úkolů, které si s sebou do života 224 člověk už přináší, lze konstatovat, že hrbatá postava je postava kajícníka. Pro lidi zlomené osudem je zjevně málo možností utkávat se s životem iniciativně a konfrontačně. Mají sklopené oči a působí sklíčeně. Postoj, který jim je vnucen, znemožňuje v tomto životě určité zkušenosti, jež zjevně nejsou nyní na řadě, jiné se naopak samy nabízí. Učební úkol odpovídá v zásadě úkolu shrbených ischiatických pacientů, přičemž nyní směřuje mnohem hlouběji a je stanoven zásadněji. Jde o to, aby se postižení z pokořujícího postoje naučili pokoře. Při emočně tak nabitém tématu je problém hodnocení zvlášť nebezpečný. V konkrétním případě bude sice nezasvěcený člověk vždy schopen téma rozeznat, sotva však i rovinu, na které je prožíváno, a už vůbec ne, do jaké míry je již vyřešeno. Quasimodo, zvoník z chrámu Matky Boží, zde může posloužit jako příklad. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jeden z nejpokornějších lidí, s jakým jsem se setkal, je jedna velmi stará, hrbatá paní. Využila svou vnější podobu „čarodějnice“, aby se pro lidi, kteří ji znali, stala andělem, a vyřešila tak svůj úkol. Z osudového pokoření nechala vyrůst pokoru. Vedle její andělské trpělivosti a laskavosti je nápadná její bezpodmínečná odevzdanost svému osudu. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Na co mě chce můj osud upozornit? Nechám se ponižovat? Ponižuji se sám? Nebo ponižuji druhé? Co očividného, co mi leží u nohou, jsem přehlédl? Jak reaguji na hrbáče? Kde mám sklon se hrbit, kde to nechávám dělat druhé? Před čím se krčím? Musí se druzí krčit přede mnou? Které situace mě pokořují? V kterých se pokořuji já? Jaký je můj vztah k pokoře? Jak si stojím v tomto životě? 5. Skolióza neboli vychýlení páteře do strany U skoliózy, vychýlení páteře do strany, jde o nevědomé odchýlení od středu v centrální oblasti. Upřímné tělo ukazuje vedle této skutečnosti hned i směr zbloudění, které jako každá jednostrannost škodí oběma stranám stejnou měrou. Přiklání-li se těžiště života k levé, ženské straně, přichází automaticky zkrátka pravá, mužská strana, ale ani ženské straně to nesvědčí. Při opačném zdůrazňování pravé strany 225 je postižen nejen levý, ženský pól, nýbrž i pravá strana trpí vlastní převahou. Stejně jako obě strany těží z harmonické rovnováhy, stejně tak i obě trpí její ztrátou. Při větších odchylkách od střední cesty jsou postiženy i vnitřní orgány hrudního koše. Když není srdce na pravém místě, jsou další výklady zbytečné. Právě tak je tomu, když se plicní křídla nemohou volně rozvíjet. Křídla potřebují volný prostor. Přistřižená křídla nemohou dělat velké (vý)lety ani v konkrétním smyslu, ani ve smyslu komunikace. Tělesným pokřivením odpovídají pokřivení duševní. Především jde o vytáčení, kterého si postižení vůbec nejsou vědomi. Jakkoli se vytáčejí a obracejí, chyba je vždy za jejich zády. Pokřivení má vždy dvojí charakter, člověk se od něčeho odvrací, k něčemu jinému se přiklání. Je zajímavé, že je zřetelně více skolióz směrem k pravé, mužské straně. Jeden pacient v terapii ještě jednou vědomě prožil, jak jeho vychýlení páteře začalo v pubertě, když se nedokázal rovně postavit svému otci a místo toho se mu tělesně vyhýbal. Zvláštní dramata se odehrávala u stolu, kde syn musel sedět po otcově pravici. Protože se duševně neuměl distancovat, zastoupila ho jeho páteř a odvrátila se od otce. I jinak se pokoušel proplétat životem, aniž by musel ukázat pevnou páteř. Lidé s takovými pokřiveními se pokoušejí uhýbat a vyhýbat se otevřené přímosti. Jejich páteř si hledá okliky a odhaluje podobné záliby i přeneseném smyslu, což si však postižení nepřiznávají. Ve své komunikaci mají namísto přímosti a otevřenosti sklony k tomu, aby si druhé omotali kolem prstu, a volí okliky při obcházení překážek. Přitom na některých oklikách občas i uváznou a sami se nechají omotat kolem prstu. Tělesnou, vědomě natrénovanou variantu tohoto vzoru lze studovat ve varieté na takzvaném hadím muži. Učební úkol spočívá v tom, aby se postižený skutečně postavil na tu stranu, které dává přednost. Rozvine-li tento pól, tělu se uleví a opět bude moci rovnoměrněji rozložit svou váhu. Když se pacient skutečně otevře této polovině, uvědomí si její polovičatost a získá šanci objevit v její hloubi i kvalitu opačné strany. Vyřešení jeho dřívějšího postoje spočívá v tom, že se bude pružně přizpůsobovat životním nutnostem. Tím není myšleno ono „kam vítr, tam plášť“, nýbrž plynutí s rytmem života ve smyslu Hérakleitova poznání: panta rhei, vše plyne. Otázky 226 1. 2. 3. 4. 5. Od které své strany jsem se odvrátil, která mi tedy zbývá? Co v mém životě přichází příliš zkrátka? Co rád obcházím? Které překážky obeplouvám, je-li to nutné, pak i v,kalných vodách? Jak se to má s mou přímostí? K jakým kompromisům a snadným oklikám jsem v tomto směru ochoten? Kam se chci dostat po svých oklikách? 6. Příčné ochrnutí Příčné ochrnutí je téměř vždy následkem traumatického přerušení míchy. Při úrazu si postižený v pravém smyslu slova zlomí páteř. Ta je na některém místě tak poškozena, že je přerušeno to nejdůležitější, nervový kanál chráněný silnými kostními stěnami. Tento úraz přerušuje kontinuitu života nejvýrazněji, přetíná totiž spojení mezi tím, co je nahoře, a tím, co je dole, mezi hlavou a tělem nebo dolní částí těla. příčná ochrnutí jsou možná v jakémkoli místě páteře. Zasáhne-li však trauma nervový kanál velmi vysoko, dojde podobně jako při oběšení k úmrtí v důsledku ochrnutí dýchání. Většina příčných ochrnutí zasahuje dolní část těla a nutí k životu na invalidním vozíku. Ten je přísně vzato protézou a umožňuje pohyblivost, kterou chtěl osud postiženému vlastně odebrat. Vozík se stává součástí života a při technickém zlepšování může opět zpřístupňovat různé jeho oblasti. Symptom ukazuje neživou nepohyblivost dolní, archetypicky ženské poloviny těla a nezměnitelnost situace. Mezi hlavou a dolní částí těla už neexistuje živý vztah, nýbrž úplné zablokování. V ochrnutí je cítit neuvědomění vlastního dolního pólu. Symptom nutí postižené, aby se k dolní části svého těla chovali jako k cizímu tělesu. Musí se o ně stále starat, avšak zvenčí a bez vnitřního pocitu nebo účastenství. Situace jim současně objasňuje, jak je dolní pól nezbytný pro přežití. Samozřejmé fungování dolní části těla přestalo a lze je jen namáhavě nahradit vnějším úsilím. Je nutno se jako na začátku života znovu a za ztížených podmínek naučit kontrolovat močový měchýř a střevo. Postižení prožívají, jak je pro ně obtížné dole opět vydat to, co vpustili dovnitř nahoře. Materiální dávání je zobrazeno ve formě vyměšování stolice, duševní dávání ve formě močení, tedy vylučování vody. Symptom ukazuje, že chybí přirozený cit pro správný čas dávání. Postižený, řízen podmíněnými reflexy a nezávisle na vnitřních 227 pocitech, se tedy musí naučit nic nezadržovat. Život se v tomto směru stává vynuceným rituálem. Genitální sexualita je zcela znemožněna. Potud je toto dění nejen obratem, nýbrž i návratem do nejranějšího dětství. Postiženým je radikálně a náhle odebrána genitální sexualita a s ní i moc vlastního pohlaví. Ochromena je i chůze, stoj a stoupání, a tím postup, pokrok a vzestup. Vnější pokrok a vzpřímený postoj jsou znemožněny a mohou být pouze nahrazeny odpovídajícími vnitřními kroky. Životní kruh je zřetelně omezen a ohraničen jen na úzké pole. Postižení mají zcela jasně směrovat těžiště svého života od vnějších aktivit k vnitřním a dostávají čas poznat svou situaci. Nejsou už svobodni, nýbrž spoutáni osudem (na invalidním vozíku). Místo vnějšího pokroku je jejich úkolem vnitřní vývoj. Místo dobývání světa je nutno se srovnat s Rej. menším okruhem. Omezená svoboda a přímost budí pode. zření, že v tomto směru měl postižený dříve problémy. Tvrdý zásah osudu prostřednictvím úrazu ukazuje, jak nezbytná je náhlá a hluboká změna směru. Ze změn, které po úrazu prodělali lidé s příčným ochrnutím, kteří zvládli svůj tvrdý osud a vzali svůj život opět do svých rukou, vyplývá často hluboké sebepoznání a odpovídající výklad tragické události. Takovým sebepoznáním by například bylo: „Úraz udělal konec mému divokému počínání. Postižená naznačuje, že to ve své smělosti příliš přeháněla. Skutečnou odvahu rozvinula až po svém úrazu, když v prvním zoufalství musela poznat, že smělost byla jen kompenzací hlubokého pocitu méněcennosti. Jiné výroky motocyklových závodníků po havárii i ostatních stoupenců extrémních sportů dokládají, že úraz ukončil fázi přehnaného vnějšího a především nevědomého pohybu a vrátil je náhle, ale pro ně prospěšně zpátky na zem. Poté, co zprvu život na invalidním vozíku pociťovali jako bezcenný, se jim otevřely oči pro hodnotu života o sobě. To, co bylo předtím samozřejmé, může být najednou poznáno jako vzácný dar a možnost získat hluboké zkušenosti. Tak je to často invalidní vozík, který jim ukáže zázrak pohybu vpřed, který znamená vývoj. Postižený cítí, že svým úrazem byl přiveden z výletu bez cíle na vlastní cestu. „Bez tohoto úrazu bych to snad nikdy nepochopil.“ Svou pýchu ve vztahu k druhému pohlaví si pacient uvědomil, teprve když ztratil možnosti genitální sexuality. Něžnosti, které mu dříve připadaly banální a bezvýznamné, nabyly 228 netušené hloubky a významu. U mužských příčných obrn je často rozhodujícím bodem dvojí neschopnost osvědčit se jako muž. Nejbližším učebním úkolem je naučit se dojít až na dno a přijmout bezmocnost. Zvláště pro dříve přehnaně aktivní lidi, kteří se upsali vnějškově pohnutému životu, je přepnutí na vnitřní aktivitu a pohyb stejně tak obtížné jako nezbytné. Zásada mnoha postižených zní — nedat se ve smyslu ‚jen se nevzdat, jen nerezignovat“. V hlubším smyslu se však musí nejprve poddat, musí zpátky na pevnou zem, ukončit svůj šílený let, měřit přehnané nároky realitou. Život vsedě je nutí prosadit se v životě. Na invalidním vozíku berou svůj život zcela konkrétně do svých rukou a sami se probíjejí. Úraz zostřuje vědomí pro to, že život netrvá věčně a že má nesmírnou cenu. Je nutno si přiznat, jakou hodnotu představovala v minulosti dolní polovina těla, a tím ženský pól. Ačkoli od ní pacienti dostávali mnoho, nebyli často ochotni prokazovat Í náležitou úctu. Nyní musí v tomto směru sedět po škole a dávat jí veškerou náklonnost, ačkoli od ní sotva mohou ještě něco očekávat. Jako znamení této situace jim ženská strana nyní připadá jako cizí těleso. Symptomatika nejen ukazuje, jak cizí je jim vlastní ženská stránka, nýbrž nutí je také věnovat jí větší pozornost. Pacienti cítí, že tvoří polovinu života a že život bez ní je jen polovičatý. Hlavní úkol vyplývající z přijetí neštěstí zní využívat zbývající horní pól, a sice z pokornější pozice než dosud. Postižení se učí dívat se vzhůru, neboť prakticky všichni je převyšují. Podřízené postavení které s sebou nese jejich slabost a potřeba pomoci, je tak současně učebním úkolem i výzvou. Stejně jako v dětství musí v mnoha situacích, zůstávat sedět po škole. Oblast partnerských vztahů, kde je často druzí nechávají sedět, dokládá, jak pokořující je tato situace. Na druhé straně musí v oblasti vztahů, co se týče sexuálního aspektu, postižení i jejich partneři sedět. Pacienti ponížení ve fyzickém smyslu jsou na svém invalidním vozíku odkázáni na pochopení ostatních a musí se učit přijímat pomoc. Z moci se přes noc stane bezmoc. Tělesně jsou navždy na kolenou a donuceni sedět. Tento postoj je nyní nutno naplnit duchovně-duševní energií a věnovat se možnostem, které zbyly. Jestliže dříve shlíželi na život shora, nyní mu sedí u nohou. Styk se světem, jak naznačují symptomy, je tedy z velké míry formován ženským pólem. Ve vyřešeném aspektu je to skrze oddanost a pokoru, v nevyřešeném skrze rezignaci a změny nálady 69 až po deprese. 229 Výchozí pozicí by mohlo být sedět životu u nohou, v klidu se věnovat jeho smyslu a nalézt sama sebe. Stále znovu se stává, že lidé, jejichž život byl takovým úderem osudu takřka v polovině přerušen, berou zmenšení svých možností na Polovinu jako podnět k osobnímu růstu. Symptomatika omeze. ní pohybu ukazuje, že cesta, již osud naznačuje, vede méně směrem k olympiádě invalidů než na duchovněduševní Pole. Jestliže takové soutěžní zápasy slouží k tomu, aby realita korigovala nárok být absolutní jedničkou, a zdůrazňují radost z pohybu a ze zbylých možností, mohou být na druhé straně také prospěšné. Boj i proti tak těžkému osudu zůstává stále cestou moci stejně jako pokusy teprve teď všem pořádně ukázat a dokázat, že není třeba jejich soucitu. Celá paleta chování ve smyslu „teprve teď se ukáže“ je jednoznačně zavázána bojovnému mužskému pólu, zatímco zde jde o sblížení obou pólů. Ze tří center je nejvíce poškozeno nejspodnější pánevní centrum, centra srdce a hlavy však zůstávají plně zachována, a právě ona jsou nyní i úkolem. K vykolejení pacienta nedošlo pro nic za nic. Pokus ignorovat pokyny osudu co možná nejrafinovanějšími protézami nemůže vést k hluboce zasahujícímu řešení; pro pocity a vjemy, které jsou pacientovi odebrány, navíc ani protézy neeXistují. Ty jsou vždy jen funkčním pokusem, jak přelstít osud. Ani z historických záznamů ani z nejstarších náboženských a mytologických spisů různých národů není dosud znám případ, že by se takové pokusy nakonec zdařily. To neznamená, že by člověk neměl využívat moderní, technicky rafinované možnosti. Nebezpečné jsou jen tehdy, když vedou k vytěsnění původní události. Neboť pak si musí osud vymyslet něco jiného a ještě jednou, ale jinak připravit tentýž učební úkol. Zatímco i nejobdivuhodnější možnosti moderní protetiky jsou jen omezené, možnosti osudu jsou nedozírně mnohotvárné. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Co mi zlomilo páteř? Co mi vzalo můj dřívější životní obsah a způsob mé obživy? Co mi chce říct moje mrtvá dolní polovina? Čím trpím v důsledku její ztráty? Jaký mám postoj k dávání v duševním i materiálním smyslu? Co pro mě znamená přímost? Cítím se být pokořen nebo blízko k pokoře? . 230 6. Jak se utkávám s osudem, který způsobil, že jsem „takhle malý«, a vzal mi dolní polovinu? 7. Co mám společného s tématem, že jsem „zůstal sedět“? 8. Jak se vyrovnávám s potřebností a závislostí? 9. Jaký je můj vztah k moci a bezmoci? 10. Jak vypadá můj vztah k tomu, co je nahoře, k hlavě a k nebi? Jak k tomu, co je dole, k pánvi a k zemi? VII. Ramena Držení ramenou prozrazuje mnohé o postoji k životu. Ramenní pletenec drží, jak se na pletenec patří, horní část těla pohromadě. Sahá od ramenních kloubů dopředu přes klíční kosti až k hrudní kosti, vzadu pokrývají jeho lopatky i horní část zad. Ramena spojují dynamičnost paží a rukou s hrudníkem jako místem středu a integrace. Vedle páteře jsou další oblastí těla, z níž lze zjistit, jaké břímě člověk nese a jak se mu při tom vede. Chronické chybné vnitřní postoje se mohou ukázat v ramenním pletenci ve formě napjatých, zpevněných svalů nebo dokonce deformací kostry. Nejzřetelnější jsou zvednutá ramena, mezi nimiž jako by se schovávala ustrašená hlava. Je vtažená jako hlava hlemýždě nebo želvy ze strachu z nebezpečí vnějšího světa. Když nás něco vyleká, vtáhneme automaticky hlavu. Když pak úlek opadne, vrátí se ramena zpět do normální pozice a hlava se opět odváží dopředu. Chronicky zvednutá ramena tedy ukazují, že jejich majitel je neustále ve stavu přikrčení a šoku a už vůbec se nemůže zbavit strachu. Snad už tolikrát dostal za uši, že nevědomě dává přednost tomu, že ani nedutá a plouží se životem s hlavou vtaženou mezi ramena. Chronický strach, který se pevně usadil v oblasti ramenního pletence, se projevuje i ve formě úzkých ramen. Takovým ramenům nezřídka chybí šířka a síla nést břemeno života a zodpovědnost za ně. Rameno zvednuté nahoru jen na levé straně má chránit srdce a současně vytváří jeho zablokování. Anatomický protipól tvoří lidé se svěšenými rameny, která vyjadřují rezignaci. Připomínají ptáky se svěšenými křídly a lopatky se skutečně do jisté míry podobají bývalým křídlům. Svěšená ramena musí nést více (zodpovědnosti), než mohou zvládnout, jejich majitelé jsou přetíženi. Ramena se pokoušejí nechat ze sebe sklouznout vše, co 231 je pro ně příliš, a zbavit se toho. V tom spočívá něco, co budí soucit, především když jsou ramena ještě i úzká. Postižení působí dojmem, jako by na sebe museli vzít břímě celého světa. Člověk by jim chtěl z (rovněž svěšených) rukou něco odebrat. Vyloženě úzká ramena naznačují zúženou schopnost převzít břemeno zodpovědnosti za vlastní život. Jejich majitelé napínají síly, aby se vypořádali se životem. Působí dojmem, jako by se museli vzchopit, aby snesli příslušnou zátěž. Jako základna pro oblast aktivního jednání je takový ramenní pletenec slabým předpokladem, život je možné vzít do vlastních rukou jen velmi namáhavě. Majitelé ramenní partie sloužící spíše na okrasu budou mít přirozeně velkou potřebu opory, jež se vztahuje zejména na široká ramena, o něž si mohou opřít hlavu a spolu s ní i zodpovědnost. Mezi zvednutými a svěšenými rameny jsou ramena do pravého úhlu, která charakterizují normální stav. Ovšem i zde je několik nikoli nevýznamných náznaků přehánění. Typicky mužská ramena s rýsujícími se svaly signalizují celému světu, že je zde někdo odhodlán převzít zodpovědnost za sebe i za více lidí. Zvláštním zdůrazňováním tohoto dojmu, například vytrénovanými svaly nebo odpovídající šířkou ramen, člověk ukazuje, jak mnoho mu záleží na tom, jak působí navenek. Potud také budí podezření, že předstírá věci, které by pouze rád měl. Vojáci, kteří nosí výložky nejen na kabátě uniformy, nýbrž potřebují je ještě i na každé košili, se v tomto směru prozrazují jako kolektiv. Lidová mluva hovoří o ramenáčích. Navenek ukazují, jakou moc a zodpovědnost jsou odhodláni nést, přičemž jim ve skutečnosti byla zlomena páteř, aby na rozkaz provedli jakoukoli nezodpovědnost. Nadměrná ramena poukazují na ego, které je právě takové, úzká ramena na opak. Jsou-li navíc svěšená, naznačuje to, že člověk se vzdal toho, aby se projevoval před světem. Ramena tedy vypovídají mnohé o způsobu, jak se člověk vypořádává se světem, přičemž ramena do pravého úhlu jsou ve vlastním smyslu slova na pravém místě. Svěšená ramena ukazují, jak jejich majitelé věší hlavu, zvednutá, že se chtějí vykroutit ze zodpovědnosti. Neboť i zvednutá ramena se zužují, zatímco poskytují hlavě ochranu při jejím pokusu se vytratit. 232 Nestejná výše ramen kromě toho stranou, která je níže prozrazuje, která polovina polarity je v životě zdůrazňován u mužů je většinou trochu níž pravé rameno, které naznačuje, že jsou v této oblasti uvolněnější a mají sklon stavět se ke světu mužně a útočně a kontrolovat jej. Nižší levé rameno poukazuje na to, že muž, příp. žena dávají přednost tomu, aby se se svým okolím střetávali žensky pasivním způsobem příslušným ramenem tedy člověk rád ukazuje světu tu stránku, kterou si je více jistý. Vlastním úkolem ramenou je dát pažím svobodu jednání. Ale podobně jako se mohou natrvalo zvednout nahoru a dělat hlavě ochranný štít, mohou se i krčit dopředu, aby mezi sebou skryla hruď a srdce. Je to typický postoj sebeobrany, jímž postižení ukazují, jak se cítí být zranitelní a jak potřebují ochranu. U žen se za tím často skrývá pocit, že musí chránit nebo i skrývat před světem svá ňadra. Takové chybné postoje vznikají často už v pubertě. Měla-li být dívka vlastně chlapcem, nevítá rostoucí ňadra právě nadšeně, nýbrž je stydlivě skrývá. Není-li si žena jista sama sebou, mohou být i velká ňadra příčinou toho, že tak demonstrativní ženskost raději ukrývá. Nekonfrontuje-li se žena vědomě s pocity méněcennosti a s nejistotou, která se týká vlastní ženské role, tyto pocity a tato nejistota se ztělesní a jsou citelné i zřetelné jako pancíř v příslušných oblastech. Je-li ochranný postoj zaměřen na srdce a pocity ze srdce vycházející, je většinou směrem dopředu ohnuto levé rameno. Tímto postojem se postižení jakoby zmenšují, téměř se ukrývají sami v sobě. Proto je jim uvnitř úzko a plicní křídla se nemohou odpovídajícím způsobem rozvinout. Povrchní dech z toho vyplývající objasňuje malou schopnost komunikace. S obrazem uzavření se do sebe i navenek se shoduje tendence nechávat si emoce pro sebe a při eventuálních útocích se sotva bránit. Místo toho mají oběti tohoto postoje tendenci ještě více se stahovat do svého ochranného krunýře z dopředu skrčených ramen, paží a ohnutých zad. Každý účinný bunkr však s sebou vedle zdánlivé ochrany přináší i úzkost, strnulost a sklíčenost až po dušnost. 233 Problémy s rameny Vymknutá paže Při tomto častém a senzaci budícím zranění v ramenním kloubu vyskočí hlavice pažní kosti ze své jamky, což postižené značně vyvede z míry. Již dříve je nakonec něco vyvedlo zmíry, zranění totiž vychází z nadměrných pohybů paže. Postižení měli plné ruce práce s tím, jak křečovitě neuznávali a přeceňovali své možnosti. Paže zobrazuje jejich přehnané nároky tím, že se už odmítá účastnit této hry, opouští své stálé místo a bolestivě naznačuje, že nejen ona, nýbrž především její majitel je na špatné cestě. Aby se věci opět vrátily na své místo, je nutné opětovné heroické a vědomé překonání vlastních možností. Lékař opře své chodidlo do podpažní jamky oběti a jedním trhnutím ji opět dá dohromady; většinou poté, co se sám musel duševně vzchopit, aby se odvážil takového heroického a brutálního zásahu. Tento postup, který výjimečně jednomyslně uznávají všechny fakulty, má téměř homeopatické tendence. Onen přehnaný akt, při němž se stalo toto neštěstí, je ještě jednou vědomě dokonán a přehnán. Fyzicky se tím vymknutá paže přinejmenším vrátí na správnou cestu. Zda tuto cestu najde i její majitel, závisí hlavně na tom, do jaké míry si dění uvědomí. V opačném případě dochází k takzvané „slabosti“ ramenního pouzdra, to znamená, ze pacient si vymkne paži vždy při podobné situaci i při každé příležitosti. Stejně jako udělal ze svého těla chronickou oběť přehnaných pokusů o pohyb, stejně se tak sám stává obětí heroických pokusů při ošetření svého zranění. Téměř každý lékař se musí nejprve vzchopit, než dá svou oběť tímto způsobem dohromady. Stejně by bylo smysluplnější, kdyby postižení přeložili extrémní pokusy o pohyb do oblasti duchovně-duševní. Duše vydrží v tomto směru více a kromě toho poskytuje šanci dosáhnout vlastního cíle této smělé pohyblivosti. Paže vyskakuje většinou při pohybech podobných házení a vrhání. V tomto případě je zvlášť nápadné, že úspěšný vrh se může podařit spíše v přeneseném smyslu. Běžná terapie chronické situace směřuje k tomu, aby se ramenní pouzdro posílilo mírným trénováním síly a pohybu, které posiluje okolní svaly a vazy v mezích bezpečnosti. Tak se zabraňuje tomu, aby se kloubní pouzdro dále uvolňovalo, jak se to děje každým vyskočením 234 a následným nasazením. Tento koncept lze přenést i na duševní rovinu problému. Postižení by se měli naučit pohybovat se těsně pod svými hranicemi, které jsou předem dány vnějšími okolnostmi. Předpokladem pro to je naučit se znát tyto hranice. Žádá se tedy odvaha, nikoli opatrnost. Kdo zná své hranice, může se dokonce odvážit přerůst je i sebe. To by však byl již vyřešený úkol, který se zobrazuje v paži, jež rovněž překročila své hranice. Je nutno odvažovat se daleko a dosahovat vzdálených cílů, podle okolností i za velkého úsilí a dokonce bolestí. Otázky 1. 2. 3. 4. Kde zacházím příliš daleko? Jak moc překračuji své možnosti a kompetence? Jsem příliš smělý? Sahám po nedosažitelném a nesmyslně si ubližuji? Kde se v přeneseném smyslu hrozím hranic a dělám se menší, než by odpovídalo mé osobnosti i mému životnímu cíli? Čeho chci dosáhnout? Kam chci? K čemu směřuje můj životní vrh (kostkou)? O jaký „úspěšný vrh kostkou“ (tajně) usiluji? Syndrom „rameno ruka“ Jde při něm o symptomatiku bolestí v oblasti ramene a paže, která často souvisí se syndromem krční páteře. Školská medicína udává přes 20 různých příčin od výhřezu plotének až po nádory. Většinou jde o symptomatiku přetížení s podrážděním cervikobrachiálního plexu, oné nervové pleteně, která je příslušná pro zásobování paže. Pohyby paže jsou při tomto syndromu bolestivé a nakonec téměř nelze s paží hýbat, každopádně ne přes horizontálu. Často je pociťována jako nepřirozeně těžká, a tím ukazuje, jak je jí zatěžko opustit svěšenou klidovou polohu. Když už pacient paži nezvedne, výklad je téměř zbytečný. Není již schopen vzít svůj život do svých rukou, chopit se ho a ukázat, kdo je pánem v domě (těle). Pro výklad je rozhodující, zda je zablokovaná pravá, mužská paže, ona paže, jíž by člověk vedl meč moci, nebo levá, ženská, jíž si spíše něco vyprošujeme tím, že nastavujeme dlaň do misky. Symptom ukazuje, co má v životě ustoupit, a to tak, že v tom postiženým cíleně brání. S touto svou stránkou se zjevně dost dlouho 235 pokoušeli mít všechno pevně ve svých rukou. Tato strana dostává nucenou pauzu, druhá strana dostává naopak šanci. Pacientům je zabráněno v pokusu podrobit si svět, když je s jejich pravicí vyřazena i jejich úderná síla. Nemohou už vládnout, jak se jim líbí. S levicí je jim odebrána možnost uchopování a držení a symbolicky i možnost prosit a žebrat. Učební úkol spočívá v tom, aby si pacienti vzhledem k postiženému aspektu dopřáli klid. Je-li zablokován mužský pól, vede to automaticky k většímu styku s ženskou oblastí. Zbývá už jen levice, a tak jsou postižení nuceni zvládnout toho více levou rukou, z oné uvolněné a nevázané pozice ženského pólu, jemuž chybí zatvrzelost opačné strany. Je-li zablokována ženská strana, znamená to, že člověk se má více starat o mužský pól. Pravici je nutno přiložit k dílu a vzít život do svých rukou. Úkol zní dívat se po tom pravém a vyzývá nás, abychom vlastnoručně kontrolovali směr, kterým pluje loď našeho života, a sami určovali budoucnost. Otázky 1. 2. 3. 4. Kterou stranu už nemám pevně v rukou? Jak dalece jsem přeháněl tematiku zablokované strany? A čím? K čemu jsem zvedal zablokovanou paži? K přísaze, k úderu, k vyvěšení vlajky, k tomu, abych se hlásil o slovo...? Co pochybného na tom bylo? O kterou dosud zakrnělou část své podstaty jsem nyní nucen se více starat? Zatvrdnutí ramene Zatvrdnutí až po úplnou svalovou sklerózu v oblasti ramene a horní části zad mají úzký vztah k problémům z přetížení v dolní oblasti bederní páteře. Neboť všechno, co si naložíme nebo necháme naložit na ramena, nakonec tlačí dole na pánevní koš. Podobně jako u bolestí zad nedělají potíže břemena, která si nakládáme vědomě a rádi, nýbrž závazky; které s sebou vláčíme nevědomě a nepřiznaně. Když se přiznáme k zodpovědnosti, pak ji také uneseme. To, co konkrétně či symbolicky neseme vědomě, lze unést snadno, i když je to objektivně těžké. Rychle se však stává nesnesitelným to, za co neodpovídáme a co si nepřiznáváme. Kdo dlouho vědomě a ochotně nesl zodpovědnost a 236 váhu svého života, ten si z toho odnese silná ramena s dobře vytrénovanými svaly. Kdo toho naopak s odporem a nevědomě snáší málo, nese všechno těžce a má pak ztvrdlé svaly a ramena bolavá projevy opotřebování. Učební úkol zní: uvědomit si přetížení, ujasnit si, co jsme na sebe museli vzít vědomě i nevědomě a co nás z toho tíží a nadměrně zatěžuje. Vědomě se pak lze rozhodnout, zda to chceme dobrovolně nést dál nebo zátěž složit, protože se stala nesnesitelnou a život pod ní znamená sotva se vléct. Setřást ze sebe může člověk jen to, co skutečně zná. Otázky 1. 2. 3. 4. Co na mě doléhá a zatěžuje mě? Co mě tísní? Co jsem na sebe vzal odevzdaně, avšak přesto s tajnou nechutí? Proti čemu z toho jsem protestoval? Které povinnosti, jaká zodpovědnost mě tíží? Co chci nést? Co musím snášet? Co už nechci déle nést a snášet? VIII. Paže Naše paže se dělí na paže a předloktí, které jsou spolu spojeny loketním kloubem. Paže symbolizují energii a sílu, jsou to takřka naši osobní vojáci. Malí hoši ukazují na své bicepsy, dvojhlavé pažní svaly, když chtějí imponovat a demonstrovat svou sílu. Díky předloktím jsme schopni jednat, jsou na nich totiž všechny svaly pro pohyby rukou. Lokty jako válcové klouby v soustavě pák nám umožňují podat si, co se nám zachce. Mít dlouhou ruku znamená mít velký vliv, a tím větší moc. Paže nadto symbolizují naši schopnost vydržet. Horní končetiny tak ukazují naši sílu, naši ohebnost a pohyblivost ve styku se světem, ukazují, jak bereme svůj život do svých rukou a jak se stavíme k druhým lidem. Paže jsou příznačné i pro mezilidskou oblast, jsou to totiž tykadla, která vystrkujeme směrem ke světu a jeho obyvatelům. Herman Weidelener uvádí paže do souvislosti s chudobou (německé výrazy Arm = paže a Armut = chudoba). Vycházeje z klidu mysli jako vnitřního postoje, je přesvědčen, že chudá mysl (Arm-mut) vzniká, když 237 vypadneme z klidu mysli. Chudá mysl (Arm-mut, chudoba) v němčině jazykově souvisí s odvahou paží (Mut der Arme) a je symbolem duševní chudoby. Zdravé paže se svými proporcemi hodí k tělu a jsou v tomto rámci jak silné, tak pružné, spolehlivé i pohyblivé, mohutné i jemné. Mohou silně udeřit i něžně obejmout, pevně držet i držet od těla, být štědré i rozhodně uchopovat; mohou někoho podepřít, když potřebuje pomoc, nebo po někom vztáhnout ruku. Nebereme-li někoho vážně, můžeme ho vzít za ruku a zařadit ho tak na úroveň dítěte. Neodpovídají-li paže ideálním proporcím, vypovídá to něco o jejich majiteli. Svalnaté, těžké paže tak vedle své síly a moci ukazují podle okolností i jistou těžkopádnost a chybějící pružnost. Může jim chybět cit pro jemné nuance a někdy i taktnost. Působí hrubě a nemotorně a zejména při chůzi se poněkud neohrabaně a nemotorně klátí podél těla. Jejich majitelé vzbuzují dojem, jako by pro ně samotné nebyly takové mohutné nástroje zcela bezpečné. Snad ale kladou váhu na jejich váhu, zejména když si dali tolik námahy a vytrénovali je do této podoby. Na příslušné svaly na pažích kulturistů je třeba se dívat podobně jako na ramena, která k nim patří. Protipól tvoří slabé, jakoby ve vývoji zaostalé paže. Vyjadřují nedostatečnou schopnost obejmout život a chopit se jej. Z pocitu bezmoci jsou stěží s to pevně držet to, co potřebují, vydržet to, co je pro ně důležité, a držet si od těla to, co nesnesou. Wilhelm Reich vychází z toho, že život takových lidí se vyznačuje „nedostatečnou iniciativou“. Často se k tomu druží studené ruce, které zdůrazňují, jak málo vřelý a srdečný je kontakt postižených se světem. 70 Tenké silné paže, které připomínají pavoučí nohy, odhalují chtivou, někdy dokonce neodbytnou bytost, ale i člověka, který vydrží problémy. V těchto pažích je tendence k neústupnosti a může být zřetelně patrný nedostatek pružnosti a zručnosti. Připomínají kleště a mají sklon k energickému zasahování a často i k přehmatům. Pružně jemné, něžné pohyby jim jsou spíše cizí. . Tlusté, slabé paže působí nešikovně až neohrabaně. Jejich pohyby jsou líné a prozrazují málo radosti ze života a pohyblivosti, 238 jejich vlastní váha i břemeno života na nich visí příliš ztěžka. Dávají se do .pohybu jen s námahou a vedle dynamiky jim chybí i síla a pružnost. 1. Problémy s pažemi Zlomeniny horních končetin Zlomená paže symbolizuje narušený vztah ke světu. Člověk už nemá život pevně ve svých rukou, nemůže se už ničeho chopit, nic držet, nemůže si k sobě přitáhnout svět a účastnit se normálního jednání. Je neschopen jednat. Je-li postižena pravá paže, nemůže se už ani podepsat, nýbrž musí rezignovat, což neznamená nic jiného, než že musí ustoupit životu. Zlodějům se v některých starých kulturách usekávala nebo lámala pravá paže. Tím byli úplně, příp. dočasně nuceni zanechat svého „řemesla“. Vloupání označují zloději ve své hantýrce jako „zlom“, v ekonomice je zlom rovněž něčím fatálním, ať už je člověk oloupen přímo nebo nepřímo pádem kurzů akcií. Vždy je náhle a bolestně přerušena dosud spolehlivá kontinuita. Učební úkol u zlomenin spočívá ve vědomém přerušení „zajetého“ životního vzoru. Obraz nemoci poskytuje vnější rámec odsouzením k neschopnosti jednat. Významné je to, která strana je postižena, zda pravá, pomocí níž se probíjíme, nebo spíše prosebná levice. Z ponoření do nařízeného klidu by měly vyplynout odkazy, jak by se v budoucnu mohla do života zařadit pestrost ve formě střídavého napětí a uvolnění. Průběh úrazu zobrazuje úkol v tělesně nevyřešené formě. Neobvyklý nebo ve svém rozpětí přehnaný pohyb způsobuje, že napětí dramaticky stoupá, a k opětovnému uvolnění dochází povolením kosti. Takové napínavé události jsou rovněž myslitelné a podstatně smysluplnější v přeneseném smyslu. K většině zlomenin horních končetin dochází, pomineme-li porušení fyzikálních zákonů o páce, pádem. Pády tvoří obecně většinu všech úrazů. Pád nás konfrontuje s prapůvodní lidskou problematikou: s pádem z rajské jednoty do polarity. Jiné kultury používají jiné obrazy, ale žádná se neobejde bez tohoto pravzoru vzpoury člověka proti jeho stvořiteli a následného pádu. V antice byla jediným hříchem hybris (řecky pýcha), povstání člověka proti bohu. Člověk ji musel na sebe vzít, chtěl-li jít cestou vývoje. Prométheův příklad ukazuje velmi 239 názorně fázi vzpoury, když proti zákazu bohů přináší lidem oheň. Jeho následný pád je hluboký a trest, který musí snášet až do svého osvobození, je drastický. Zlomíme-li si kosti, je symbolika podobná, přičemž tělesná rovina je pro pokusy o vzpouru poměrně nevhodná. Přeháníme něco a prohřešujeme se proti zákonům naší přírody. Následuje trest, ale jeho poselstvím není ničeho se neodvažovat a nikdy nepřekračovat meze, nýbrž naopak riskovat život a považovat jej za výzvu. Čím více změn přichází do pevně zajetých kolejí života, tím méně téma zasahuje kosti. Zlomené místo je pak vytvořením kalusu (svalku) většinou pevnější než předtím. Když se zlomená kost dobře nehojí, mnohé svědčí o tom, že vnitřní kroky nebyly dostatečné a nesoulad, který dále existuje, se odráží v těle. Na naší cestě pádu musíme stále riskovat. Pád by měl být podnětem k tomu, abychom se zastavili a především hledali nové cesty, které nás vyvedou ze starých zajetých kolejí. Kontinuitu je třeba porušit a zpochybnit právě ony pevné, ba železné zásady, zejména, když to bude pro nás tvrdé. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Která z mých stránek, ženská nebo mužská, je tak ustrnulá, že bylo nutné přerušení? Do jaké míry mám život této části nejen pevně v rukou, nýbrž ho přímo dusím? Byl pád jako východisko z monotónnosti nezbytný? Co mi přináší změna, která jde ruku v ruce se zlomeninou? Kde jsou přesvědčení příliš pevná, úsudky zkostnatěly v předsudky, kde jsem věci přeháněl a přepínal se? Kde má cesta vyžaduje více svobody (pohybu)? Jak se to má v přeneseném smyslu s mou odvahou jít až na samé hranice a překročit je? Jak mohu do svého života zařadit změnu a napětí a jak smysluplné uvolnění? 240 Zánět šlachových pouzder Zánět šlachových pouzder vzniká rovněž z přehnané námahy by, ovšem nikoli z přehnaně silných účinků páky a mohutných úderů, nýbrž spíše z malých, křečovitých, nepřetržitých pohybů, které člověk dělá při zarputilém pletení nebo psaní na stroji. Ani zde nevede k problémům činnost o sobě, nýbrž její křečovité provádění. Pletení může být přirozeně i uvolňující. Kdo to však o svém pletení tvrdí a přitom dostane zánět šlachových pouzder, ukazuje, že si svého křečovitého stažení pouze nebyl vědom. Mezi pletená očka se nepozorovaně vplížilo něco, co vůbec nebylo uvolňující. Snad měl být někdo opředen nebo se měl chytit do těchto oček jako moucha do pavoučí sítě. Taková osudná motivace může i maximálně relaxační činnost zbavit její uvolněnosti. Nevědomý konflikt se pak zapaluje v šlachových pouzdrech, je to totiž také jakoby pletáž, na níž je všechno zavěšeno, přinejmenším však celá síla svalů. Místo aby tyto šlachy bezchybně přenášely sílu, dělají problémy a vynucují si za výkřiků bolesti odpočinek pro sebe a přestávku na rozmyšlenou pro svého majitele. Každá léčba bude zaměřena na klid, buď včasnou rozumnou úvahou nebo později v důsledku sádry. Skrytý učební úkol ovšem směřuje ke klidu jen prvoplánově. Z tohoto klidu se musí vyvinout uvědomění bolestivé situace. Pacienti by si měli být své činnosti natolik vědomi, že poznají její hluboký smysl a své záměry které s touto činností souvisí. V křečovitém stažení je patrný odpor. Je nutno zjistit, proti čemu je nasměrován. Silné tření, které tento odpor způsobuje, je citelné a téměř slyšitelné v pocitech tření u plně rozvinutého zánětu šlachové pochvy. Šlacha pod napětím a bolestí bezmála vrže v pochvě, veškerá pružnost ustoupila namáhavému úsilí podle motta: „Teď se ukáže.“ K zánětu šlachové pochvy tak vždy patří i jistá zarytost. Člověk už musí notně zatínat zuby, aby ignoroval zřetelné varovné signály a probojoval se až do úplného rozvinutí obrazu nemoci. Pozadí může být různé, ovšem není to vždy jen svetr, který má být rychle hotový. Tato situace je pouze typická, protože vyjadřuje konflikt mezi vědomým přáním dokončit práci a nevědomým odporem proti neprůhlednému dílu. Šlachové pochvy se mohou dostat do prudkých konfliktů i při jiných ručních pracích, jako je psaní na stroji. Těmto 241 pracem je společná monotónnost o sobě nenamáhavých a nevysilujících pohybů a nepřiznaný odpor, který se ztělesňuje a současně skrývá ve šlachové pochvě. Není to velký, nebezpečný odpor, který má sklony prudce vybuchnout ten by se musel projevit spíše na svalech paží nýbrž nepřetržitý (v šlachových pochvách) dobře ukrytý odpor, který se i v přeneseném smyslu rád skrývá za racionálními zdůvodněními jako „ale já to pro něho (nebo pro děti) dělám tak ráda a opravdu z lásky“. Je možné, ale obtížné vykonávat z lásky nebo laskavosti monotónní činnost, která sama o sobě žádnou radost nepřináší a v hloubi duše zanechává neuspokojení. Dělat oddaně něco k smrti nudného je s cíleným myšlením pouze na účel téměř nemožné. To se může podařit jen z rituální oddanosti okamžiku. Problém je zvlášť patrný, když zánět vznikne při činnostech, které nejsou všeobecně příliš dobře hodnoceny. Tam, kde je něco, co si člověk „sám upletl“, synonymem pro maloměšťáckost a chybějící vkus, neudivuje, když při tom nevzniká hluboké uspokojení. Kdo přepisuje na stroji to, co vymyslel někdo jiný, potřebuje hlubokou identifikaci s jeho osobou, aby se při této „odcizené“ práci cítil dobře. U takových činností se často rozvíjí odpor, který podkopává motivaci. Místo toho, aby člověk i přes tento odpor dále pokračoval v práci jako doposud, bylo by dobrou prevencí zánětu šlachové pochvy vyjasnit si svůj vztah k příslušné činnosti, dát si případně pauzu (dříve, než si to vynutí sádra), změnit práci nebo postoj k ní. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Jak se ve svém srdci stavím ke své činnosti? Jaké (křečovité?) cíle tím tajně sleduji? Jaká motivace v hloubi mé duše spolu se mnou plete, ťuká na stroji nebo spolupůsobí? S jak velkou zarytostí sleduji tajné úmysly? Co mám v skrytu duše proti své práci? Odkud pochází můj odpor, na co se přesně vztahuje? Do jaké míry má co do činění s všeobecným hodnocením mé práce? Netroufám si už na náročnější činnosti? Jaký je můj vztah k monotónnosti? Vidím v ní jen otupělost, nebo i rituální aspekt? 242 2. Loketní kloub S jeho pomocí si k sobě můžeme přitáhnout svět a proboxovat se v něm. Je to klasická páka, kterou uvádíme do chodu všechny ostatní páky, kterou můžeme zápasit s druhými nebo si je k sobě něžně přitáhnout. Někteří pracují s tak tvrdými bandážemi, že jim na loktech rostou pancíře ze zrohovatělé kůže. Je to jedno z nejčastějších míst, kde se vyskytuje lupénka*. Nezřídka vychází z tohoto místa. Zrohovatělé plochy jsou jakýmisi loketními chrániči proti konfliktům. Jak velmi mohou být nezbytné, ukazují jednotlivé kusy oblečení, které jsou zde buď už předem zesílené, nebo nejprve prodřené. Švýcarská němčina zná slovesný výraz („ellbögeln“ od Ellbogen = loket), který roztomilým způsobem opisuje prodírání se dopředu za pomoci loktů. Rozšířený obraz nemoci označovaný jako tenisový loket se zakládá na přepínání způsobeném nepřiměřeným používáním páky. Je to klasický příklad paralelní existence impulsu udeřit a jeho současného zastavení. Tenisová raketa jako prodloužení paže nesmírně zvyšuje sílu páky. Když pak „hraje“ v křečovité pozici, například za velkého tlaku na výkon nebo se zarputilou ctižádostí, kloub této páky se přetěžuje a dává to na vědomí bolestmi. Tak by bylo zařízeno všechno nezbytné. Bolestivý loketní kloub se vzpírá další hře a stará se o nezbytnou pauzu na rozmyšlenou, v níž může hráč přezkoumat své hlubší pohnutky pro takové přepjaté pohyby. problematickou se situace stává jen tehdy, když postižení tento jednoznačný pokyn těla přeslechnou a nelítostně jako dosud hrají proti ostatním a tlačí je ke zdi. Jejich úkolem by bylo prohlédnout ideu hry a hrát hravě. To, co udělali pro svůj tenisový loket, platí přirozeně nejen pro tenis, nýbrž analogicky pro všechny odpovídající situace. I ten, kdo ještě nikdy nedržel v ruce tenisovou raketu, může trpět tenisovým loktem. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.21 Od ruky. 682 Má lepké ruce, neb dlouhé. 683 Když ruku ruka myje, (a) bývají obě pěkné. 684 Štěstí jde pod ruku. 685 Lenivá ruka hotové neštěstí. 686 Ruky když nepřičiníš, samo se neudělá. 687=824 Vstrče ruku za pas bych to udělal. 688 Čtyry ruce víc udělají, než dvě. 243 689 Několika rukám snáz. 690 Přejímají sobě ruce. 691 Podati ruky. 692 Oběma rukama (t. rád) začal (t. usiloval). 693 Nelitoval rukou. 694 Již jest před rukama. 695 Věrná ruka nic netratí. 696 Věřím, co v rukou držím. 697 Položím ruku na ústa svá. 698 Mnoho rukou, málo díla. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Co skutečně chci, když uvádím do pohybu všechny páky? Koho chci vyřadit ze hry? Kde to přeháním, když nasazuji všechny páky? Které odkazy na klid jsem přehlédl? Jaký odpor se současně zvedá, když zvedám svou raketu k úderu? Jaké nepřiznané motivy (jaká ctižádost?) mnou hýbají? Které údery se ke mně vrací a otřásají mnou (mým kloubem)? Komu byly vlastně určeny? IX Ruce Ruce jsou orgány, kterými jednáme, kterými uchopujeme a saháme po něčem, do kterých pevně bereme svůj život, jimiž uzavíráme smír, ošetřujeme nemocné, hladíme a žehnáme, ale i manipulujeme (z latinského manus = ruka). Dvojice slov jako „chopit“ a „pochopit“, „něco uchvátit“ a „být něčím uchvácen“ ukazují, jak úzce jsou ruce spojeny s vyššími funkcemi. Každé malé dítě se učí znát a poznávat svět touto cestou. Abychom mohli něco pochopit, musíme to vzít v přeneseném smyslu do ruky, a to se děje analogicky k tomu, že po tom sáhneme. Když po něčem saháme, je palec v opozici k ostatním prstům. Když chceme něco pochopit, saháme rovněž po opozici. Jen s pomocí pojmu „chudý“ můžeme pochopit obsah pojmu „bohatý“, to, co je „velké“, pro nás bude pochopitelné jen skrze to, co je „malé“, a „dobré“ odkazuje na „zlé“. V polárním světě potřebuje veškeré pochopení a chápání protiklady. Ruka to anatomicky znázorňuje. Šíře možností našich rukou objasňuje prapůvodní princip, kterému podléháme. Je to Hermés — Merkur, bůh obchodu a vyjednávání, rukodělných řemesel a zručnosti, stejně šikovný jako rafinovaný 244 vyjednavač, který je zodpovědný za spojení mezi bohy a lidmi, ale i mezi lidmi navzájem. Ruce jsou velmi individuální orgány. Nenajdou se dvě stejné ruce. Kriminalisté využívají této skutečnosti, když zjišťují totožnost pomocí otisků prstů a čar v dlaních. V rámci nonverbální komunikace jsou ruce stejně spolehlivé jako ústa a podstatně upřímnější než vyslovované obsahy. Dokonce i jejich teplota dovoluje činit významné závěry. Teplé ruce vyjadřují přání navázat kontakt, vycházejí od srdce stejně jako krev, která je zahřívá.70 Studené ruce mluví naopak o odstupu. Nejsou dobře prokrveny a prozrazují, že jejich majitel je ve své životní síle zdrženlivý a není připraven na pohyb. U studených, zpocených rukou se navíc projevuje strach. Když někomu na rukou vyráží studený pot, cítí se tento člověk spíše ztrapněn než komunikativně naladěn. Obdivuhodnou upřímnost rukou a jejich poctivé kůže využíváme při psychoterapii, když během sezení měříme a pozorujeme odpor kůže. Zejména v kritických fázích se vyplatí hovořit přímo s pacientovou kůží, protože její odpovědi jsou přímější a bezvýhradnější. Zatímco jejich majitelé se tváří naprosto chladně a klidně, jejich ruce už mohou prozrazovat velké pohnutí, které se ještě nedostalo do pacientova vědomí. Je to tedy kůže ruky, která zprostředkovává to podstatné z hlubin duše. Silné ruce, které jsou dobře prokrvené a už při pozdravu srdečně tisknou podávanou ruku, prozrazují někoho, kdo je zvyklý přiložit ruku k dílu a brát svůj život pevně do svých rukou. Naproti tomu existují ruce, které nám jejich majitel při pozdravu téměř ponechá. Tento model „leklé ryby“ chce říct: „Můžeš si se mnou dělat, co chceš, já nemám vůbec žádné nároky (na život).“ Nakonec je třeba se zmínit o senzitivních, citlivých rukou, které i bez silného fyzického stisku mnoho cítí a vyjadřují. Patří právě takovým lidem. Mezi tím je mnoho přechodných typů. Jen skutečnost, že každý má svůj rukopis v konkrétním i přeneseném smyslu, ukazuje široké výrazové možnosti rukou. To, že si při pozdravu nebo loučení podáváme ruce, pochází zřejmě z doby, kdy lidé nadaní intuicí samozřejmě chápali řeč rukou. Když ještě dnes uzavíráme obchody stiskem rukou, je to rovněž symbol čestnosti. Při stisku rukou lze cítit, zda je obchod v pořádku a přínosný pro obě strany. 245 Z řeči rukou tak lze pochopit mnohé, aniž bychom museli vyhodnocovat čáry v dlaních nebo rukopis. I takové metody dosud považované za okultní začínají být pozvolna uznávány. Skupina anglických lékařů prokázala před nedávnem přesvědčivou souvislost mezi délkou čáry v dlani a délkou života. Všechny tyto možnosti ukazují, jak jsou naše ruce individuální, co všechno mohou vyjadřovat a jak jako naše nejlepší nástroje srozumitelně objasňují naše životní dílo. Ukazují problémy s kontaktem a struktury komunikace, prozrazují naši schopnost navazovat spojení a odhalují naše závazky. 1. Dupuytrenova kontraktura neboli zkřivena ruka U tohoto obrazu nemoci se šlachová plocha uvnitř dlaně postupně stahuje, počínajíc u malíčku. Ruka je nucena se natrvalo zavřít, a tím objasňuje mnohostrannou symboliku. Je to na jedné straně známka neupřímnosti, neboť aby člověk něco upřímně potvrdil, dává na to své slovo a k tomu používá otevřenou dlaň. Protože i čestné slovo se vyjadřuje symbolickou cestou otevřené dlaně, může jít u zavřené dlaně vedle neupřímnosti i o nečestnost. V jejím uzavření se na druhé straně odráží i úzkost a strach. K tomu se druží dojem křečovitého stažení. Palec obemknutý ostatními prsty je u dětí typickým znakem pro strach a nejistotu. Pěst zaťatá v kapse vyjadřuje vedle strachu i agresi a často jde obojí ruku v ruce. Nečestnost vstupuje opět do hry, je-li tato ruka ukryta v kapse a nehty, její drápy, v dlani. Když člověk zvolí zaťatou pěst jako symbol vědomě, jako je to například u symbolu bojovně rozhodného dělnického hnutí, je téma agrese a boje jednoznačné, ale ve stínu bojového ducha přesto vždy číhá i strach. V každodenní gestikulaci platí zaťatá pěst jako hrozba, pomsta nebo bojovné odhodlání. Palec, který jako jediný stojí proti ostatním čtyřem prstům, je symbolem jednoty a individuality. Je-li ostatními prsty obemknut, vystupuje v tom rovněž potřeba ochrany, která může být živena jak strachem, tak agresí, jež je jak známo nejlepší obranou. Symbolika zaťaté pěsti může konečně vyjadřovat i tajnůstkářství. Postižení nechtějí vyrukovat se svou jedinečností, protože jsou příliš bojácní a nejistí nebo příliš agresivní. Obraz nemoci tedy na jedné straně odhaluje neupřímnost a skryté úmysly, na druhé straně vyjadřuje existující, ale neprožité agrese. Postižení si ovšem nejsou těchto tendencí ve svém jednání vědomi, a proto se jejich tendence promítají do těla. Ruka stažená v pěst v důsledku uzlovitých zbytnění navíc ještě vytváří obraz chamtivosti. Ve skutečnosti však postižení nemohou 246 konkrétně ani brát ani dávat. Kdo jen všechno zadržuje a nic už nedává, ten také přirozeně nic nedostává. Nemůže už ani podat někomu ruku. Prsty ohnuté v pařáty to ukazují stejně jako uzliny, které postižení neustále skrývají v zavřené dlani. Uzliny symbolizují problémy, které postižení tak křečovitě skrývají před světem, že si toho každý ihned všimne. Ve většině případů jsou postiženy ruce a jejich skutky, velmi zřídka chodidla a oblast stanovisek. Postižená strana dovoluje dále diferencovat tento obraz. Charakteristické je chování v sociálním kontextu. Je-li postižena levice, postižení ji pokud možno skrývají, a tak trpí stejným osudem jako levá, ženská, citová stránka. Je-li to pravice, je to společensky obtížnější, ale neméně upřímné. Jsou-li k tomu nuceni, podávají postižení na pozdrav levou ruku. Nehledě k tomu, že to vždy působí poněkud neohrabaně a nemotorně, symbolicky je to naprosto jednoznačné. Pravice, která vykonává moc, je skryta, zato se ukazuje nevinná levice. Jsou-li postiženy obě ruce, nelze už předstírat žádnou otevřenost, není možný ani normální pozdrav. Zřekne-li se člověk úplně srdečného objímání, pak i to je upřímné. Odvrácená strana takové uzavřenosti však může vyjít na světlo tehdy, když se postižený ani teď nechce vzdát tělesného kontaktu při pozdravu. Může pak např. podat zavřenou ruku, zvenku ji sevřít a takříkajíc ji držet v zajetí. Právě při pokusech o pozdrav je patrná obrazná problematika. Postižení již nejsou otevřeni vůči životu. Dokážou se ho chopit právě tak málo jako rukou podávaných na pozdrav. Tragika této situace je patrná i z toho, že už nemohou podat ani pomocnou nebo záchrannou ruku. Ze svého chamtivého snažení mít všechno (především všechno materiální) pevně v rukou a už to nepustit, nemohou na konci svého života vzít do svých rukou už nic. Nápadně často mají paralelně problémy s alkoholem. Tím přilévají vodu do ohně a skrývají to. Spolu s rukou se symbolicky uzavírají. Mají svou duši na dlani, všichni ji mohou vidět, a proto ruce schovávají. Se znetvořenýma, zaťatýma rukama není možné ani „čisté“ uzavírání obchodů, které by se muselo zakončit stiskem rukou. Kontraktura ruky brání poctivému obchodnímu kontraktu, kterým nyní prosvítá temná stínová stránka paktu, při němž mají obě strany zalubem temné, nevyslovené úmysly. Je to takzvaný obchod pod rukou. Úkolem je znovu prožívat kvalitu vlastních skutků a i přes negativní asociace se k ní přiznávat. Jde o to, aby si pacient přiznal, že 247 chce brát a ponechávat si věci pro sebe a že skrývá úmysly, které nejsou určeny pro zveřejnění. Je-li tento egoismus prožíván vědomě, nemusí se odrážet v těle. Totéž platí pro agresivní vzruchy, strach a nejistotu. Chamtivost lze transformovat ve smysluplnou zdrženlivost, tajnůstkářství v mlčenlivost, výbuchy agresivity v kypící životní energii, strach v moudrou opatrnost. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Kde jsem neupřímný? Jaký pokyn mi dává forma, do které jsou sevřeny mé prsty? Křivá ruka symbolizuje úplatnost, co symbolizuje moje ruka? Mohu se ještě zaručit za svou nevinu? Co skrývám před sebou a před okolím? Koho nebo co mám pevně v rukou? Komu platí hrozby, které vyjadřuje má ruka? Kam vlastně patří bojechtivost, která se odráží v mé zaťaté pěsti? Kde zasahuji a nepřiznávám si to? Jak je to u mě s dáváním a braním? Co pro mě znamená, že už nemohu nastavit ruku, ale ani už tu nikdy nestojím s prázdnýma rukama? Jaký uzel problémů mám pevně ve svých rukou, takže ho nikdo jiný nevidí a jen já ho cítím? Z čeho mám strach, co mě tak znejišťuje a brání mi útočně žít svou individualitu? Co pro mě znamená, že už nikomu nemohu podat ruku (pro život, na pomoc)? A že už se nemohu chopit záchranné ruky? Co chci skrýt? Před světem? Před sebou? 2. Nehty na rukou Nehty na rukou i na nohou jsou dalším vývojovým stupněm nebo pozůstatkem drápů, a mají tedy co činit s naším agresivním dědictvím a s naším původem. Od doby, co už své drápy přímo nenasazujeme v každodenním životním boji, musíme si je tupit. Dříve se opotřebovávaly jako u šelem. V tomto bodě bude stejně poctivé jako i střízlivé, když se ohlédneme zpět do říše zvířat a zjistíme, kdo kromě nás má drápy. Poté by snad mohl být patrný agresivní aspekt nehtů stejně jako lidí. V naší době, která je současně odmítavá vůči agresivitě a přitom mimořádně agresivní, už není tak jednoduché udržovat naše nehty v dokonalém pořádku. Ať už jsou napadeny cizími okupanty jako např. 248 plísněmi* nebo především dětmi dobrovolně amputovány okusováním*, ať se lámou nebo snadno třepí, vždy vrhají světlo na naše zacházení s agresí. V některých kulturách se jejich délka považovala za známku toho, jak velmi je člověk vzdálen odpudivé každodenní manuální práci. Vedle toho tento obyčej ukazoval, kolik agresivity je nezbytné k tomu, aby si člověk takový životní styl prosadil a urval si tolik moci, co se za nehet vejde. I u nás pěstěné nehty na rukou charakterizují duševně pracující a jejich rafinovanější zacházení s agresivitou. V naší kultuře je to především ženský svět, který pyšně nosí své symboly agrese, nákladně o ně pečuje a rozmanitě je barví. Lak na nehty se stal pevnou součástí života. Někdy má barvu perleti, oné lesklé látky, do níž se halí různí obyvatelé vodní říše, a signalizuje, že agresivní tematika se u jeho majitelky proměnila v něco zářícího, cenného. Volba červené barvy, která převažuje, se velmi shoduje s její symbolikou, je to totiž barva boha války Marta a jeho protihráčky a družky, bohyně lásky Venuše. V rudě nalakovaných a dlouhých nehtech na rukou se agrese a láska pojí ve vášeň a takto zdůrazněné drápy signalizují erotickou svůdnost, která vždy čerpala z těchto dvou zdrojů. Není se čemu divit, vždyť Erós-Amor, bůh erotiky, je syn Venušin a Martův. S otcovou válečnou zbraní, lukem a šípem, vystřeluje do srdcí lidí matčino naléhání, lásku. Pomyslíme-li na světla semaforu a na zadnici paviána, je červená i klasickou, daleko viditelnou signalizační barvou. Rudé nehty na rukou přitahují pozornost na sebe, na svůdnost svého majitele nebo na krev, která kane z konečků jeho prstů. Nehty mají konečně i saturnovský; vymezující charakter, mohou totiž také signalizovat: „Jen potud a dál ne.“ Zánět nehtového lůžka Tento obraz nemoci označovaný také jako panaricium se může vyskytovat jak na nehtech rukou, tak na nehtech nohou. Nehtové lůžko, místo, z něhož se nehet vyživuje a roste, je hnisavě zaníceno. Zánět v této oblasti ztělesňuje konflikt o místo agrese, příp. vitality. Podobně jako u zánětu dásní (gingivitidy) je zde naznačeno téma prvotní důvěry. Nástroje agresivity, drápy a zuby, potřebují zdravou základnu, aby mohly být agresivní, jak je jejich posláním. Analogicky k tomu 249 potřebuje člověk prvotní důvěru, aby mohl vyjadřovat svou agresi, svou vitalitu a energii. Chybí-li dětem sebedůvěra a především důvěra v rodiče, neodvažují se být agresivní. Dítěti, které vypadá vyloženě jako hodné a přítulné, často chybí důvěra. Odváží-li se naopak děti něčeho, co rodiče vůbec neoceňují, dávají tím najevo důvěru, neboť i když své agresi, příp. vitalitě dají volný průběh, mohou s rodiči počítat. Avšak děti, které se neustále drží máminy sukně, naopak prozrazují strach a chybějící důvěru. Když se ke konfliktu o základnu agrese v nehtovém lůžku přidá okusování nehtů, je situace ještě zřejmější. Dítě se nemůže odvážit vzít svůj život útokem a ukázat drápy. Životní energie nemá dostatek ventilů, a tak dítě směruje svou agresi vůči sobě a tupí své nástroje agresivity. Místo toho, aby byli rodiče rádi, že toto kousání není namířeno proti nim, sahají nezřídka po trestu. Při pokusu odnaučit své dítě „zlozvyku“, zatlačují problém s agresí ještě hlouběji do stínu. Je to právě upřímnost symptomu, která způsobuje, že rodiče jsou tak rozzlobeni. Každý nyní může vidět, jak jejich dítě nemá žádnou vitalitu. Některé děti zacházejí v takových situacích tak daleko, že si okusují i nehty na nohou. Co by mohlo více objasnit jejich hlad po agresi? Přetrvává-li symptom až do doby mládí nebo dokonce dospělosti, ukazuje to stále existující nedostatek možností, jak projevit vlastní vitalitu. Nezřídka symptom mizí, aby se později objevil v jiném rouchu, například ve formě alergie. Protože pacienti si často okusují téměř celé nehty, jsou konečky prstů nechráněné a náchylné k zánětům. typické panaricium nebo nehtový vřed však postihuje o sobě neporušené nehty, které mají náhle tendenci zarůstat dovnitř. Zarývají se do vlastního masa, a zahajují tak válku. Situace většinou není tak chronická jako u okusování nehtů, nýbrž jde spíše o akutní konflikt. Jsou ovšem lidé, kteří se stále znovu vracejí na tuto rovinu boje o svou prvotní důvěru. Vedle typického vředu v nehtovém lůžku existují i jiné druhy, které mohou jít až na kost. Je-li postižena okostice, kosti nebo šlachy, zachází obdobně hlouběji i objevivší se duševní problematika. Útočníky ve fyzickém smyslu jsou většinou hnis vytvářející stafylokoky nebo jiné bakterie v rámci takzvané smíšené infekce. 250 Zatímco tito původci nemoci vyvolají zánět, vlastní vyvolaná témata dostanou příliš málo prostoru. Člověk, který vede válku sám se sebou, příp. jehož zbraně jsou zpochybňovány zevnitř i zdola, takříkajíc z vlastní základny, by se skutečně stěží mohl bránit, nehledě na to, že by mohl být sám od sebe útočný. Už obyčejný vřed v nehtovém lůžku může vést až k odloučení nehtu, a tím naznačovat ztrátu obranyschopnosti. Drápy, dočasně neschopné boje, naznačují učební úkol — opětovné vyzvednutí vlastní vitality a agrese na vědomější úrovně. Válka o tělesné systémy zbraní by se měla vést na rovinách, kde je možné vyřešení. Místo tělesných zbraní se zde nabízejí zbraně ducha. Ale i vědomé drápání a škrábání je ještě smysluplnější než pěstování vředů v nehtovém lůžku. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.24 Od prstů. 702 Řídko sobě co lidé z prsta vyssují. 703 Prstem se ho dotekl. 704 Podášli mu prstu, ujme tě za celou ruku. 699 Již ho má v hrsti. 700 Přišla mu víra do hrsti. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Kde bych měl ukázat své drápy a neodvažuji se? Kde nevědomě připouštím, aby se mi něco dostalo za nehty? Do jaké míry jsem kvůli strachu z agrese bezbranný? Kde jsem v přeneseném smyslu obětí své agrese? Jak bych mohl získat důvěru ve svou sílu a vitalitu? Kde asi jsou smysluplné možnosti pro mou agresivní obranyschopnost? Kde by se dal můj hlad ukojit lépe? X. Hrud‘ Hruď je jednak orgánem, co se týče ženské prsní žlázy, jedna i centrální oblastí naší horní poloviny těla. Hrudní koš tvoří vedle lebky a pánve třetí důležitou schránu na životně důležité orgány. Skrývá náš orgán kontaktu a komunikace, plíce*, a náš energetický střed, srdce*. 251 Zatímco lebka a pánev jsou pevné, a tím poměrně nepoddajné nádrže, vyznačuje se koš z žeber a svalů obdivuhodnou pohyblivostí. Nejen že obsahuje dva orgány, srdce a plíce které se neustále hýbou v rychlém rytmu, ale probíhá v něm i dechový rytmus s tuctem roztažení a stažení za minutu Kloubní upevnění žeber na páteři a její elastické chrupavčité spojení s hrudní kostí umožňuje tuto velkorysou pohyblivost i přes svou pružnost se hrudní koš podobá pevnému hradu, který chrání citlivý obsah. V jeho středu leží v podobě srdce centrum krevního a energetického oběhu. Na tělesné rovině se všechno točí kole srdce. Pro východní myšlení je srdeční čakra, anáhata, čtvrtý a prostřední ze sedmi energetických uzlů a současně střed energetického těla člověka. Plíce jsou orgánem komunikace, protože proud výdechu, příslušně modulovaný hrtane a ústy, formuje naši řeč. Pomyslíme-li na to, že člověk je především sociální bytost, biologové hovoří o politickém tvoru zoon politikon, bude snad zřejmé, jak významné je místo našich srdečních pocitů a naší komunikativní výměny pro naši existenci. Pro významový výklad hrudi je důležité i to, že je středem, a tím místem integrace všeho, co sestupuje shora jako to, co je racionální, co stoupá zdola jako to, co je: intuitivně-archaické, a co přichází zevnitř jako to, co je emocionální Ve své formě a funkci odráží, jak se člověk vypořádal s tímto mnohostranným úkolem. 1. Široký hrudní koš 71 Když svalový pancíř a pevné klouby zesilují chránící funkci hrudního koše z přehnané potřeby ochrany, stane se z koše klec, která drží v zajetí srdce a plicní křídla. Je-li snad tato klec v důsledku odpovídající nafoukanosti i dost prostorná, přesto zůstává vězením. Zajme-li člověk tvora s křídly, je vlastní smysl jeho života ztracen. Plíce jako orgán výměny jsou omezeny ve svých možnostech a nemohou odvádět ven všechny zplodiny ani přivádět čerstvý vzduch v souladu se svými možnostmi. Vzduch je naší primární životní energií, obsahuje totiž kyslík, který nás drží při životě, příp. pránu, životní sílu, která nám dává naši energii. Jestliže máme tak či tak sklon využívat jen malou část naší plicní kapacity, je další omezení slučitelné snad s přežitím, nikoli však s naplněným životem. V podobě srdce se dostává do zajetí orgán, který žije z výměny životní šťávy a z výměny srdečních pocitů. Láska, jeho hlavní požadavek, umírá v zajetí, neboť žije z toho, že ji člověk dává a přijímá. 252 Když vypneme hruď, plně se nadechneme a pak zadržíme vzduch, uvědomíme si tento nadutý, strnulý stav. Relativně rychle se dostaví pocit nabubření a plnosti, ovšem plnosti, která nás tíží. Svou nafoukaností se stává horní polovina těla dominantní. Pocitově, ale i na rovině energetického zásobování je její přehnaná nadutost na úkor dolní poloviny těla. Stejně jako se mohutná hruď zvedá nad zbytek těla, stejně tak odráží tento tělesný stav základní duševní postoj, který chce z pocitu převahy kontrolovat sebe sama i zbytek světa. Hlasem silného přesvědčení, který vychází z prsou, se člověk dělá silnějším, než je. Typickým obrazem nemoci je v této souvislosti rozedma plic se soudkovitým hrudníkem. Jde při něm o silně rozšířený, sudovitý hrudní koš, který je ztuhlý a nepřipouští ani pružnost ani otevřenost pro životní energii dechu. K tomu, aby se člověk takovým způsobem v sobě mýlil, je nutné potlačovat pocity. To je takovému hrudnímu typu opět blízké, ve své strnulosti se totiž uzavírá protékání všech energií. Mohutná, navenek tak působivá klenba hrudníku se tak nezřídka stává hrobkou něžných duševních hnutí a citů. Majitelé takového objemného hrudníku zřídka pláčou a neukazují slabiny, každopádně ne otevřeně a už vůbec ne veřejně. Zato mají sklon k hektickému shonu a spěchu, ke snahám o dominanci a ke kontrolnímu nátlaku, k přepínání (hypertonus = vysoký krevní tlak*) a k problémům se srdcem, k astmatu* a k rozedmě plic*. Srdeční potíže se v podstatě podobají plicním. Zatímco pacienti nechávají své pod vysokým tlakem pracující srdce zemřít na anginu pectoris* nebo na infarkt*, beznadějně nafouklým plicím u astmatu a rozedmy se nedostává dost životní energie. 2. Zúžený hrudní koš Lidé se zúženým hrudním košem prožívají tíseň opačného druhu. Tam, kde majitelé širokých až neobvykle nepřiměřených hrudních košů uprostřed této plnosti citově strádají, trpí lidé se zúženým hrudním košem úzkostí. Zatímco nafoukaní lidé trápí okolí nadutostí svého ega a nezřídka sami sebe zabíjejí, prozrazuje nevyvinutá, vpadlá hruď právě takové ego. Vzdáleni tomu, aby si přivinuli svět na svá prsa, postižení se cítí být slabí na plíce, prázdní a v koncích. I tento životní pocit lze snadno procítit, když člověk úplně vydechne a delší dobu nenadechuje. Pocit tísnivé prázdnoty nabývá velmi brzy něčeho mučivého a zoufalého, postižení jsou svázáni úzkostí a strachem. Neustále mají 253 pocit, jako by se jim ve všech končetinách usadil strach a hrůza a jako by museli z posledních sil ovládat sebe i svůj hrudní koš. Při nedostatečné hloubce dechu a slabém srdečním rytmu se právem cítí být životem zapomenuti, zapomínají si totiž nabírat dostatek čerstvého vzduchu a předávat ho své krvi. Potud neudivuje, že často trpí pocitem, že vycházejí naprázdno, a očekávají pomoc zvenčí. Základní duševní náladu utvářejí pocity malosti a méněcennosti až po deprese. Úzkost, příp. strach je převládající kvalitou života. Postižení se cítí asi jako malá šedá myš, prázdní, zbyteční a odstrčení. Jsou tak nenápadní, že je to naopak nápadné. Unaveni tímto životem, zapomněli, že to, co ve své úzké hrudi připouštějí, má se životem málo společného. Hrudní koš, který chce vlastně přetékat pocity a emocemi, je u nich příliš malý, prázdný a uzavřený. Zato mohou mít v hlavě veskrze velké myšlenky až po fantazie, že jsou všemohoucní. U jejich protihráčů s mohutným hrudníkem je tento koš příliš velký přeplněný a rovněž uzavřený. Oba typy se na různých pólech zabarikádovaly vůči životu. Nafoukaní si staví pevnosti, pacienti se zúženým hrudníkem a zvýšenou potřebou ochrany sázejí na to, že se budou před životem maskovat. Tak jsou oba typy ve své extrémní protikladnosti v rozhodujícím bodě jednotné: Na základě pocitů méněcennosti nejsou otevřené a nepropouštějí životní energii. 3. „Obrazy nemocí“ hrudi Zlomeniny žeber Zlomeniny žeber, zejména sériové zlomeniny, vysekávají průlom do pevnosti hrudního koše. Je zapotřebí značné síly a zvláště stísňující a spoutávající situace, aby se narušil tak elastický útvar, jakým je hrudní koš. Normálně by se člověk celým tělem vyhnul nebo by nápor zachytila pružná struktura žeber a chrupavek. Při zlomenině žeber musí být síla nadměrná a zasáhnout oběť nepřipravenou neboje postižený sevřen a neschopen se ze stísňující situace vymanit. Popis tělesného stavu charakterizuje současně i duševní situaci a nutně vede ke zlomeninám žeber, aby se zlomila i strnulá a stísněná situace. Nakonec je to i pokus udělat díru do pevnosti a násilím si vynutit odpíranou otevřenost. Otevření tělesně vynucené zlomeninou a především větší pohyblivost, která je tím zapojena do hry, by bylo třeba uskutečnit na 254 duchovně-duševní rovině. Díky zlomeninám jsou přechodně uvedeny do chodu „pomocné klouby“, zlomená místa. Prevencí dalších zlomenin by bylo dobrovolné oživení mnoha dosud existujících možností pohybu. Flexibilita je tématem a úkolem, který je třeba uskutečnit především v přeneseném smyslu. Je nutné nechat vniknout dovnitř něco nového, otevřít se i extrémním podnětům a uvést pohyb do světa srdečních pocitů a výměny, který tělesně uleví hrudnímu koši. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Co kromě násilí může ještě vypáčit trezor mého hrudníku? Které oblasti mého citového světa jsou tak uvězněny, že jedinou šancí je násilné osvobození? Kde jsem se dostal tak do úzkých, že už jsem bezmocně vydán pouze vnějšímu násilí? Jak dalece jsem zanedbával výměnu? Odvažuji se dát ve svém životě opět prostor tématům otevřenosti a flexibility? Chrápání S přibývajícím věkem stále častější fenomén chrápání se skrze dech týká tématu komunikace. K tomu se druží problematika rytmu, která se projevuje v nepravidelných dechových fázích. Komunikace probíhá v noci bez okolků a hrubě, ve hře je značný odpor. Chrápající lidé mají strach, že druhé ruší, a dělají to noc co noc. Jejich kontakt s okolím je narušený. Organismus naznačuje, že alespoň v noci chtějí být sami. Skrze zvuky si drží druhé od těla. Pod záminkou, že nechtějí obtěžovat, si zjednávají prostor, příp. si pro sebe prosazují vlastní prostor. I když tak aktivně zdůrazňují, jak rádi by strávili noc ve společné manželské posteli, jejich symptom mluví jinou řečí. Pokud by se někdo přesto odvážil se k nim v noci přiblížit, potřebuje značnou pokoru a ochotu podřídit se jejich rytmu, který nelze přeslechnout, nebo alespoň musí použít chránítka na uši. Tak nebude chrápajícího slyšet. Je mimo pochybnost, kdo zde udává tón. Lze mít podezření, že chrápající lidé nejsou s to si přes den zjednat prostor, postarat se o odstup a respekt a udávat tón. Hlasitě demonstrují, že potřebují více pozornosti, každopádně co se týče jejich noční a Stínové stránky. Ta odpovídá ženské, temné části duše. 255 Řezavý; až zadrhávající zvuk v jedné nebo obou dechových fázích hovoří pro tvrdou, neuhlazenou komunikaci. Za ní se skrývá drsná argumentace a námaha při sdělování, které si postižení nejsou vědomi. Druhým je však hlučný, demonstrativní, nepřeslechnutelný a často agresivní styl sdělování patrný. Skutečnost, že chrápající lidé jsou jediní, kteří své chrápání neslyší, poukazuje na to, že jsou také jediní, kteří nevnímají svůj styl sdělování. V noci potřebují ventily, aby vyjádřili svým drsným způsobem všechno dosud nevyřčené. Velká spotřeba energie u tohoto typu komunikace je patrná z jejich námahy. Po probuzení jsou ve shodě s tím méně odpočatí. Problém s rytmem se projevuje v často se vyskytujících extrémně dlouhých dechových pauzách, které si reflexně vynucují zvlášť dlouhý nádech. Chrápající lidé demonstrují, jak velmi v komunikaci uvízli na jednom pólu. Odráží se zde forma sdělování namáhavá tak, až je člověk málem bez dechu, která si vynucuje odpovídající dechové pauzy. Dlouhé intervaly bez dechu ukazují, že často vůbec žádná výměna neexistuje. Komunikace (z lat. communis = společný) je sdílení. Chrápající lidé však spíše nesdílejí a blokují se do chvíle, než krátce před udušením opět zalapají po dechu tak, že to nelze přeslechnout. Nedýchat znamená neúčastnit se života. Dlouhý spánek, který lze pozorovat u většiny chrápajících lidí, dokládá, že na základě svého vyčerpávajícího stylu sdělování potřebují jednak dlouhé fáze regenerace, jednak je tento druh spánku málo osvěžuje. Nízkou kvalitu kompenzují kvantitou. V tom by mohlo spočívat i vysvětlení pro odkaz, který uvádí statistika, že chrápání je nezdravé. Chrápání o sobě je snad méně nezdravé, spíše je nezdravá celková situace. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Kde přeháním jeden pól skutečnosti? Do jaké míry u mě chybí spojení mezi extrémy? Jakou roli hraje sdělování ženské stránky duše? Kde se uzavírám před proudem života? Co je v mé komunikaci oddělující, co spojující? Jak mohu najít harmonický životní rytmus? 256 Zástava dechu u novorozenců neboli náhlé úmrtí dítěte Tento v poslední době stále častější obraz nemoci, příp. smrti, je z lékařského hlediska naprosto nejasný. Novorozenci umírají na zástavu dechu a jsou nalézáni v postýlkách mrtvi, bez symptomů nebo známek nějakého vnitřního boje. Působí to, jako by zapomněli dýchat. Ačkoli samozřejmě neexistují žádné terapeutické zkušenosti, mají postižení rodiče velký zájem na tom, aby byla záhadná událost vysvětlena. Její průběh se jeví jako přerušení komunikace se světem, snad bychom mohli říct s tímto světem. Naše ohrožené životní prostředí zejména ve velkoměstech a zejména pro děti už skutečně není hodnotným místem k životu. Aniž bychom na to chtěli zcela svádět náhlé úmrtí dětí, přesto stále více dětí trpí a umírá na nemoci dýchacích cest od uzávěru hrtanu při záškrtu přes jeho neprůchodnost u bronchitidy* až po astma*. Paralelně s výše uvedeným nevysvětleným fenoménem dochází k jinému, stejně tajuplnému dramatu ve světových mořích. Zase a znovu páchají velryby dokonalou sebevraždu tím, že plavou na mělčinu a tam umírají. Lidské pokusy zabránit tomuto dramatu jsou často zmařeny silnou vůlí těchto zvířat. 4. Ženská hrud‘ Ženská hruď je velmi důležitá jak svou funkcí, tak svým tvarem. V lékařském jazykovém úzu je latinsky nazývána mamma, symbolizuje mateřskost a schopnost kojit. S růstem dítěte v břichu rostou i prsy, po narození dítěte jsou plné v důsledku vylučování mléka. První přiložení dítěte k prsu vyvolává u matky i dítěte radostný pocit. Kromě toho má příznivý účinek na poporodní bolesti a smrštění dělohy. Je to takříkajíc signál k regeneraci po porodu. Kromě pocitů štěstí a radosti, které většina matek pociťuje při kojení, přináší sání plných prsů úlevu a je i v tomto ohledu příjemné. Ačkoli sání je reflex, který je dítěti vrozený, naplňují je doteky na měkkých prsou a proud teplého mléka rovněž pocitem štěstí a spokojenosti.72 Ženská hruď je krajně citlivá. Jemně hladící doteky dětské tváře a především sající dotek rtů a jazyka vyvolávají u mnoha žen pocity slasti. V tomto smyslu je základ mateřské lásky i sexuální povahy. Groddeck vychází z toho, že sání rozněcuje v ženě vášeň a podněcuje ji, aby znovu vyhledávala pohlavní styk. Interpretuje toto dění ve 257 službách zachování druhu jako biologicky smysluplné. Proti tomu ovšem mluví skutečnost, že právě kojení je ochrana před novým, příliš brzkým početím. Sexuální tematika kojících prsů je popírána především těmi, kteří vyzvedávají mateřství do nebes, sexualitu však zatracují do pekel. Celkový vztah ženských prsů k sexualitě je naopak nesporný. Jak při kojení tak při líbání jsou s rozkoší brány do úst, což je dění, které je na horní rovině těla nikoli nepodobné dole probíhajícímu pohlavnímu styku. Prs zde má roli vnikajícího penisu, ústní dutina odpovídá poševní klenbě. Naprosto nehledě k tomu, zda už dítě při kojení prožívá v matce také ženu, je centrální význam ženské hrudi v dalším životě jasný. Přitisknutí na hruď je vůbec první, které člověk prožívá. Potud je zřejmé, že i nadále hledá lásku na hrudi druhého člověka. To platí samozřejmě i pro ženy. Rády se tisknou na hruď druhého člověka, a prožívají tak pocit bezpečí. Žena nemusí být vůbec lesbická, když se cítí dobře na hrudi jiné ženy. Vztah ženy k hrudi jiné ženy je přirozeně bližší než například vztah muže k údu jiného muže. Přitisknout někoho k hrudi je vždy gesto náklonnosti a lásky. Také soucit nevyjadřuje intenzivněji a vřeleji žádný jiný orgán, nikde se člověk nemůže např. lépe vyplakat. To, že jsou prsy vedle své mateřské, živící funkce i orgánem vztahů, ukazuje skutečnost, že jedině u člověka jsou stále výrazně vyznačeny, zatímco ‚jiní savci“ je rozvíjejí jen dočasně ke kojení. V pohlavní lásce se hruď stává nakonec sexuálním orgánem, muži totiž instinktivně vyhledávají ňadra. Tento výraz je o sobě nesprávný, neboť ňadra označují vyklenutí nebo záhyb dovnitř, prostor mezi tím, dekolt. Toto místo mezi prsy bylo odedávna odhalováno, aby vábilo druhé pohlaví. Jakkoli různé byly módní směry v průběhu času, na úmyslné stavení tohoto místa na odiv se zapomínalo jen zřídka. Dřívější doby byly v tomto směru částečně velkorysejší, pomyslíme-li například na šaty s hlubokými výstřihy za doby Ludvíka XIV., naprosto nehledě na „módu“ takzvaných primitivů. Ve starém Egyptě se shodovala hloubka výstřihu s velikostí společenského vlivu, v Athénách se měšťanské ženy objevovaly při slavnostních příležitostech s odhalenými ňadry. „Nahoře bez“ tedy naprosto není vynález naší liberální doby. 258 Ňadra byla a jsou zdůrazňována i méně zjevným způsobem: nadzvedávána korzety, podprsenkami současně spoutávána i ukazována, formována zvláštními šněrovačkami nebo prostě tím, že si žena pod nimi zkříží ruce a vypne se. Dokonce i zdůraznění pasu např. páskem slouží částečně i ke zdůraznění hrudi. Ozdoby jako brože a náhrdelníky odkazují na cennosti, které leží pod nimi. Dráždivější než nahá, odhalená prsa je pro mnoho mužů náznak, že by si mohli tento otevřený pohled zasloužit. Tímto směrem jdou stejně rafinované jako (polo)vědomé triky s padajícími ramínky šatů s výstřihem a podobně. Stejně jako měly ženy vždy tendenci k tomu, aby svou od přírody zdůrazněnou hruď využívaly v sociálních hrách, stejně tak se toho v žádné době nechtěli vzdát ani muži. Muži téměř výhradně určují tyto, pokud jde o ženskou hruď, přímočaré cesty módy. Hruď je se svou měkkostí a poddajností částí těla, která klade nejmenší odpor. Toto poznání, které intuitivně získali už jako kojenci, využívali muži ve všech dobách k tomu, aby skrze hruď dobyli celou ženu. Zatímco ženy se mužům spíše „vrhají kolem krku“ 73, muži pravidelně naletí na ženská ňadra. Měkký tvar jejich formy dvou polokoulí je pravděpodobně nejvíce zodpovědný za naši zálibu, kterou máme i později v životě pro všechny kulaté věci. Na jejich formě není nic odpudivého, spíše všechno přitahuje a láká. Jsou popisována náročnými i méně náročnými způsoby vyjádření v obrazech, které odpovídají jejich dokonalé zaoblenosti a měkkému završení forem. Z plodů jsou to v tomto směru především jablka, někdy i hrušky. Jako předloha pro bradavky slouží maliny a jahody nebo poupata květů. Zatímco Maďaři vycházejí i v normálním jazykovém úzu z poupat, my se nestydíme mluvit o bradavkách*. Tento výraz se spojuje s něčím odpudivým, ba odporným, co nejspíše dáváme do souvislosti se starou zlou čarodějnicí. Kdo by vzal například rád do úst bradavici. Toto označení tak může být zcela pozůstatkem inkvizice, onoho kolektivního projekčního šílenství, které vidělo zejména v atraktivních ženách zlé, svůdné čarodějnice. Tuto tematiku objevilo ženské hnutí, a tak jsou z této strany podněty, aby se mluvilo například o perle místo o bradavce. Název bradavka dává v této souvislosti tušit, že v nás panuje podprahové negativní zaměření vůči zralé ženskosti. I takové zaměření má svou tradici v dějinách. Ve středověku hanili náboženští fanatikové výstřih jako „okno do pekla“ a prsy jako „ďáblovy měchy“, příp. „ďábelské koule“. Dokonce i politika 259 se zabývala dráždivou hrudí, a tak se nám dochovaly výnosy, které jsou zaměřeny proti jejímu „hanebnému vystavování na odiv“. Zejména v katolických zemích se v oněch dobách činily pokusy celkově předejít nebezpečnému vývinu prsou např. tím, že se na noc přikládaly těžké olověné pláty. Ženská hruď je s odstupem nejdůležitější sekundární pohlavní orgán i pole pro optické vjemy. V této funkci je široce užívána a někdy využívána. Především americký a italský filmový průmysl produkuje „hvězdy se zaoblenými křivkami“. Při pohledu na ně bijí mužská srdce rychleji. Ženy jsou redukovány na tři míry, přičemž na prvním místě je objem hrudníku. Tak se hruď zjevně stává orgánem, jímž se žena musí nechat definovat a jímž se mnohdy i sama definuje. V digitální době k tomu stačí jedno číslo. Staromódnější názory definují ideál ještě popisnějším způsobem. Ňadra musí být pěkně formovaná, pružná a střední velikosti. Jsou-li příliš malá, jsou degradována na vadu, jsou-li příliš velká, stávají se spolu se svou majitelkou něčím provokativním. Pro nás je jen těžko pochopitelné, že existují kultury; které mají jiný ideál, příp. dávají přednost „povislým prsům“, které symbolizují‘ zralost, bohatství (dětí) a plně prožitý život. Čím větší jsou ňadra, tím (sexuálně) přitažlivější je žena, to je dnešní jednoduchý názor, který se skrývá za digitální definicí. Je to velmi mateřsky zabarvená sexualita. „Mužný dobyvatel“ se může v takových prsou schovat a nechat se hýčkat jako nemluvně, kterým kdysi byl. Potud je běžný fetišismus zaměřený na ňadra zjevným symptomem. Takoví muži hledají v ženě matku a více než zralé genitální uspokojení hledají emocionální naplnění, bezpečí a ochranu, a tím i silnou ženu. Že v tom od jídla přes Mickey Mouse až po neustálé hry na kovboje a indiány vyniká zejména americká dětská kultura, je udivující stejně tak málo jako příslušná italská záliba. Italská máma má klasicky plná ňadra a od hlavy k patě je zaměřená na výživu svých malých i velkých dětí. Ze společenského hodnocení, ale i z daného individuálního okolí vyrůstají mnohé problémy s hrudí a ňadry. Ideál postavy je dalekosáhle podřízen vkusu právě panujícího ducha doby. Jestliže na přelomu století byly žádané zaoblené, takzvané plnoštíhlé postavy, dnes je to štíhlá linie. Hollywoodem vytvářený ideální obraz hvězdy se zaoblenými křivkami vyzvedává štíhlou ženu s velkými ňadry. V Evropě udělal kdysi velký rozruch ideál Twiggy; chlapecké postavy 260 prakticky bez ňader. V této rozmanitosti ideálů se nemohou nedostavit problémy. Skutečně se vyjma nosu neprovádí na žádném jiném orgánu tolik z lékařského hlediska zbytečných operací jako na ženské hrudi. Současně však žádný jiný ženský orgán není operován s tak naléhavou nevyhnutelností, rakovina prsu je totiž nejčastějším typem rakoviny u žen. Rakovina prsu Rakovina prsu je nejen nejčastější rakovinou u žen, nýbrž snad i nejvíce obávanou. Vyrůstá-li na nejkrásnějším a nejměkčím místě tak citelně něco natolik tvrdého a nebezpečného, vyvolává to navíc paniku. Závěry z všeobecné kapitoly o rakovině obecně platí i pro tento obraz nemoci. Lokalizace a speciální význam postiženého orgánu souvisí s rovinou dění. Když měkká tkáň mléčné žlázy na místě přirozeného bezpečí a slasti ztvrdne a stane se zhoubnou, jsou otevřena témata mateřství, slasti a partnerského vztahu a poskytují základnu tomuto dramatu. Postihlo „to“ pacientku na nejcitlivějším místě, v blízkosti srdce, a ona si to nechává pro sebe, nikomu neprozradí, jak je zraněná a mrzutá. Proto musí tělo ukázat, co se skutečně děje. Uvnitř její hrudi je peklo, v němž se zmítá srdce. Vedle aspektu senzibility a citlivosti má forma hrudi v sexuálním ohledu i vyzývavý charakter, a tak se hlásí i složka aktivní erotiky. Fáze zhroucení imunitního systému, a tím vlastní vypuknutí choroby se u rakoviny prsu často vyznačuje hlubokým zármutkem, který si postižená nepřiznává v celé jeho šíři. Bere si všechno k srdci víc, než dává najevo, tiskne to k hrudi nikoli proto, aby to připustila blíž, nýbrž proto, aby to skryla. Jakkoli zarmoucená nebo mrzutá je kvůli způsobenému ponížení či zranění, nevykřičí to ven, nýbrž má sklon k tomu, aby to ukrývala na prsou, kde se to může ztělesnit a změnit v rakovinu. To, co vypadá jako nesobecká zdrženlivost a někdy se vydává za porozumění a tak i špatně chápe, je spíše strach projevit se, stěžovat si, bojovat za vlastní zájmy. Výbuchu brání často i hrdost. Obětující se mateřskosti je egoismus obzvláště vzdálený, a tak je vědomě potlačován. V těle se však opět projeví, a sice přesně na tom místě, kde žije pravá dobrosrdečnost a mateřské pochopení (pro všechno). Proti těmto vysokým ideálům nelze nic namítat, postižená však zřejmě (ještě) není s to bezvýhradně žít takové cíle. Nepřiznané výhrady se ztělesňují 261 a prozrazují, kolik ďábelské energie dřímalo ve vlastní hrudi a nyní se probudilo. Všechna neprožitá agresivita, bezohlednost, všechno, co ničí a pohlcuje, se nyní projevuje na rovině těla. Vyživující měkká tkáň prsů, jejímž úkolem je dávání, krmení a poskytování, se stává egoistickou tak, jakou by postižená vědomě nikdy nechtěla být. Tělo jí tedy odebírá něco, čemu se zpěčuje ne proto, že to nemá, nýbrž proto, že si to nepřiznává. I pokud jde o hruď jako orgán vztahů, klesá při rakovině prsu aktivita do stínu. Rakovina často ve formě vtahování kůže ukazuje, že postižená se vzdala iniciativy a zaměřila se na ústup. Ústup však není v oblasti tělesné, nýbrž pouze v duševní, a i tam jen ve smyslu uvědomění si zpětného spojení (religia). Úkolem hrudi jako orgánu, který ční dopředu podobně jako nos, by mimo jiné bylo být aktivní. Jak důležitá je tato složka, může být jasné z toho, že na obou těchto orgánech se chirurgicky provádí nejvíce změn, zjevně proto, aby bylo možno lépe vystavit navenek směřující kvality. Vědomě neprožívaný, aktivně agresivní prvek se projevuje jak v rakovinném bujení, tak v běžném léčení. Je-li uzlina nádoru, která je o sobě vždy symbolem nevyřešeného problému, chirurgicky vyříznuta nožem, je krvavá agrese nepopiratelná. Ale i na energii bohaté záření vyzařuje agresivitu, přináší totiž smrt nejen rakovinným, ale i mnoha zdravým buňkám. Něco podobného platí pro cytostatika, jejichž povaha na principu jedu a blokování se blíží tvrdé agresi a symbolicky stojí rakovině nejblíže. Tyto odpudivé metody uvádějí do hry něco, co pacientovi s rakovinou chybí. Kdyby to integroval do svého vědomí, mohl by princip vysvobodit z jeho tělesné stínové existence a vyhnout se tak ohrožení. V mytologii existuje motiv, který se blíží tomuto dění. Penthesileia, královna Amazonek, si odřízla pravý prs, aby mohla v boji lépe napínat svůj luk, tj. aby se v mužském světě lépe prosadila jako muž. Amazonky ji následovaly a uřezávaly prs svým dcerám, aby je lépe vyzbrojily pro životní boj a zdůraznily tak u nich pravou stranu jako u mužů. Vzdaly se dobrovolně části své měkké ženskosti, protože se jim dostala do cesty a bránila jim, aby se postavily tvrdému životu. Rakovina prsu rovněž signalizuje, že měkké ženské chování se stalo překážkou při zvládání života. Ukazuje, že měkkost musí být transformována v tvrdost a že je třeba za určitých okolností zcela rezignovat na část ženskosti. Co se nestalo v přeneseném smyslu, se někdy stává úkolem chirurga, který odřeže pryč to, co se dostalo životu 262 do cesty. Kdo není připraven udělat ve svém životě nezbytné zásahy, musí si je nakonec nechat udělat na nevyřešené rovině. Úkol vzdát se (dočasně) určitých oblastí života, abychom pomohli k jejich právu na existenci jiným oblastem, které přicházely příliš zkrátka, v tomto případě zní: opustit říši matek, oblast měsíčního vlivu. To může např. znamenat: zřeknout se závislosti; opustit zajištěné, ale vývoji nepříznivé podmínky; vzdát se role „dobré manželky“, tolerantní, věčně odstrčené milenky „hodné dcery“, „chápavé matky“, která si nechá všechno líbit; dobrovolně a v přeneseném smyslu pohřbít život u sporáku; vzdát se postoje princezny na hrášku; nechat zemřít privilegovanou dívku z lepší rodiny; zřeknout se matky církve ve prospěch vlastní cesty atd. Rakovina je v podstatě znamení, že člověk nejde nebo už nejde vlastní cestou vývoje, že duše se nemůže zrodit. Rakovina toho kterého orgánu člověku ukazuje, na kterém úseku porodu zůstal vězet. S rakovinou prsu je postižena citlivá oblast mateřskosti, a tím celá problematika mateřské péče a života pod mateřskou péčí, vyživování a přijímání výživy kojení a sání, zaopatřování a zaopatření. Proto neudivuje, když lze u pacientek s rakovinou prsu najít téměř bez výjimky zvláštní mateřské vztahy, od neexistujících přes potlačované až po „neobyčejně hluboké a dobré“. V této souvislosti je třeba připomenout i bradavku vylučující sekret, varovný symptom rakoviny prsu, který se objevuje u téměř 10 procent pacientek. Prsní žláza začne vylučovat mléko a naznačuje, že téma krmení a sání kleslo do stínu. S ženskou hrudí jako se symbolem citlivosti a přítulnosti je spojena i tematika snášenlivosti a nesnášenlivosti, zranitelnosti a utrpení, urážek a citlivosti. Orgán vztahů — hruď — vnáší do nebezpečné hry témata ústupu a útoku, lákání a zlákání, potutelnosti a vyzývavosti. Při tom všem však není cílem dělat „to, co je správné“, „dobré“ nebo „to, co se očekává“, nýbrž nalézt a prosazovat to, co je svérázné, individuální. Každá vývojová cesta je jedinečná, i když její cíl je totožný s cestou všech ostatních. Je jím jednota. Tu je třeba nakonec uskutečnit a pak, ale skutečně až pak, přijde na řadu láska jako vyřešení tematiky rakoviny. Tato láska nemá zjevně nic společného s tím, abychom byli ke všem laskaví. Dříve, než k tomu dojde a žena je zajedno se všemi a se vším, je nutno si ujasnit, že právě se všemi nesouhlasí, nýbrž má v úmyslu jít svou vlastní cestou. Proto se musí na 263 čas vzdát jemnosti, poddajnosti, přizpůsobivosti a jiných typických atributů ženského „dobrého vychování“. Je jistě zdravější se toho v určitých fázích života zříci, než se muset vzdát symbolu těchto typicky ženských rysů, jakým jsou ňadra. Je-li hruď v tomto souboji již ztracena, pak teprve vyjde najevo, co pro ženu znamenala. Je ztraceno více než pouhý orgán. Vždy zahyne i symbol a s ním část vědomí vlastní ceny. Necítí-li se žena po amputaci již jako skutečná žena, cítila se jako žena především skrze své tělo. V budoucnu je nucena nedefinovat už sama sebe pouze svou tělesnou ženskostí. Otevřeny chtějí být jiné životní obsahy. Ženy, které obětovaly rakovině jeden nebo dokonce oba prsy a po amputaci ještě mnoho let žily, působivě vyprávějí, jak se jejich život změnil především po obsahové stránce. V pozadí může prosvítat mýtus o Amazonkách. Ztráta se tak může stát šancí najít novou, individuální identitu. Do života musí vstoupit životní obsah, který má co do činění hlavně se sebou samým a méně s ostatními. Na tomto místě je snad už jasné, proč se rakovina prsu stala nejčastějším typem rakoviny u žen. Její četnost děsivě stoupá. Zatímco v roce 1961 zemřelo ze 100 000 žen ve Spolkové republice Německo na rakovinu prsu méně než 30, v roce 1985 to bylo už přes 40 žen. Tato čísla jsou ještě děsivější, když uvážíme, že systém včasného rozpoznání 74 má v této době značné úspěchy a že operace, pokud je provedena v prvním stadiu, umožňuje téměř 90 procentům žen přežít dalších pět let bez opětovného vzniku nemoci. Stále se zvětšující četnost má zřejmě co do činění s výše uvedenou problematikou, která se u dnešních žen v našich moderních společnostech vyskytuje velmi často. Prsní žláza sama o sobě každopádně není orgánem nějak zvlášť náchylným ke vzniku rakoviny. Jak již bylo zmíněno na začátku, jsou kultury, které takovou četnost rakoviny, a tedy ani rakoviny prsu, neznají. U prsů se samozřejmě jedná o vysloveně citlivou tkáň. Taková tkáň je však i v ústech. Zde dokonce dochází ke kontaktu s nespočtem kancerogenů. Přesto je mnohem méně rakovin ústní sliznice. U krav, které dávají mléko a které trpí záněty vemene častěji než ženy záněty prsních žláz, je rakovina v této oblasti něčím neznámým. Při hledání specifické situace není těžké odhalit zanedbávání vlastní ženské cesty, přičemž tato cesta nemusí mít nic společného s 264 běžným ideálem ženskosti a může vyžadovat více tvrdosti a síly, než se mnohým hodí. Do této souvislosti zapadá i fakt, že rakovinou prsu jsou nadprůměrně postiženy jeptišky. Ponechejme nerozhodnuto, do jaké míry je poslání řádové sestry v rozporu s ženskou cestou. Pravděpodobně bývají postiženy ty jeptišky, které právě na své cestě nejsou, protože nesledovaly poslání, nýbrž utekly do kláštera před životem. A snad i ty, které to sice vnímaly jako poslání, později však ztratily kontakt s klášterní cestou, a přesto zůstaly. Tak jako klášterní život zneužitý jako útěk před životem podporuje rakovinu, může jí také (za)bránit, pokud jej žena změní ve svou cestu. Epidemiologické výzkumy, které zahrnují rozvržení nemocí mezi obyvatelstvem, odhalují další zajímavé souvislosti. Zatímco jeptišky trpí rakovinou prsu nadprůměrně často, jsou ženy, které porodily v mladém věku několik dětí, postiženy nejméně. Když mají děti až ve věku nad 25 let, riziko už opět stoupá. Ženy, které mají děti teprve ve věku přes 30 let, už mají vyšší riziko než ženy bezdětné. Nemá samozřejmě smysl plánovat rodinu podle takových statistik. To by znamenalo chápat statistiky nesprávně, ve smyslu příčiny. Na druhé straně však mají poměrně spolehlivý charakter ukazatelů. Podle něj je brzké mateřství ještě stále pro mnoho žen rozhodující pro jejich seberealizaci, zatímco velmi pozdní mateřství by spíše mohlo pramenit z nároků ze strany okolí nebo z racionálních úvah. Tomu odpovídají zkušenosti z psychoterapie, kde se nezřídka zjistí, že pod povrchem moderního životního stylu ještě stále žijí prastaré ideály a vzory. Interpretace statistik jsou vždy choulostivé, zejména u takového tématu v době, která se v tomto směru tak angažuje. V zásadě lze konstatovat, že přes všechny odkazy na důležitost vlastní cesty není zapotřebí obecně kráčet v širokých stopách emancipačního hnutí. Toto hnutí snad v posledních letech provádělo nejvýznamnější prevenci rakoviny prsu tím, že ženám otevíralo nové (svobodné) prostory a možnosti. V míře, v jaké nabývalo moci, se však také posmívalo svému stínu. Prevence rakoviny je podnětem k vlastní ženské cestě. Zdůrazněna budiž cesta současně vlastní i ženská, ženské hnutí však se stále ještě oprávněnými požadavky vybízí ženy, aby se prosazovaly jako muži, a nechtěně tím zlehčuje ženskou cestu. Tam, kde se slova děti, kuchyně a kostel mění v nadávky, je pro mnoho žen těžké najít a ocenit svou cestu. Tyto tematické oblasti jsou zřejmě zakotveny hlouběji, než je bojovnicím za moderního ducha doby milé. 265 Je sotva možné najít specifický profil osobnosti, který ženu předurčuje pro vznik rakoviny prsu. Konstelace problémů je tak individuální jako cesta. Prakticky vždy však v té nebo oné formě prosvítá téma opuštěné nebo nenalezené a každopádně neprožívané vlastní cesty. V souvislosti s mateřskostí může rostoucí nádor naznačovat, že zde namísto pravé mateřské lásky roste něco jiného, něco studeného a nebezpečného. Postižená přesto může být matkou jako z knížky. Není-li mateřskost v jejím srdci a ona před sebou i před světem pouze předstírá, že je vzornou matkou, není to její cesta a hrozí jí nebezpečí. Mateřská láska je ve své nesobeckosti odrazem božské lásky. Vychází-li ze srdce, pak je to všelék, pokud však pouze imituje společenské normy, může stát matku život. Tentýž problém může mít žena jako z obrázkové knížky, která je spokojena se sebou a s níž je spokojen i její partner, protože se tolik blíží ideálu ženy. Neodpovídá-li to však jejímu vnitřnímu ideálu, je i její příkladný život ohrožen vznikem rakoviny. Ale ani aktivní žena, která jde zdánlivě jen za tím, co jí dělá radost, si nemůže být automaticky jista. Kdo pouze úspěšně předstírá, že je žena vamp, aniž by takový byl, je ohrožen stejně jako šedá myš, která by také tak ráda byla vamp, ale netroufá si. Moderní žena, která se „emancipuje“ proto, že to patří k dnešní době, a sní o klasické, ale duchem doby dávno vyloučené roli ženy jako pouhé matky, patří samozřejmě také k rizikové skupině. Veškeré poměřování podle vnějších, společností předem daných šablon je povážlivé, neboť sotva odpovídá té které vlastní cestě. Kdo však nežije v souladu s vlastní cestou, žije v ohrožení. Nebezpečné je, že jeho vybočení z vlastní cesty klesá do těla a na této rovině proti němu zpětně zaútočí. Nejlepší prevencí rakoviny je tedy odvážný život, příp. vlastní individuální cesta k jedinečnosti. Cesta je úplně individuální, cílem však je individualitu přesáhnout a dospět k úplnosti. Chasidský rabín Susja řekl krátce před svou smrtí: „Až přijdu do nebe, nebudou se mě ptát: Proč jsi nebyl Mojžíš? Nýbrž budou se ptát: Proč jsi nebyl Susja? Proč ses nestal tím, čím pouze ses mohl stát?“ Otázky 1. Jakou roli hraje téma matka v mém životě? Očekávám, že o mě bude mateřsky pečováno? Uspokojuje mě, když mateřsky pečuji o druhé? Jak se stavím ke své matce, ke svému mateřství? 266 2. 3. 4. 5. 6. 7. Jakou roli pro mě hraje zaopatřování? Jaké motivy mě vedou k tomu, abych zaopatřovala? S jakým pocitem a za jakou cenu se nechávám zaopatřovat? Mohla bych zaopatřit sama sebe? Jakou roli pro mě hraje svébytnost, příp. emancipace? Do jaké míry dovoluji své hrudi, aby byla útočná a demonstrativní? Troufám si používat ji jako signál? Našla jsem svou cestu jako žena? Postupuji po ní kupředu? Bylo to, co jsem dosud žila, mým životem? Je to, co k sobě vidím přicházet, můj život? Kam mě to má zavést? Co je mým snem? Co mým cílem? XI. Břicho Vnitřní život břicha jsme již podrobně interpretovali v knize „Zažívací problémy“ 75, zbývá tedy ještě vyložit břicho jako oblast. Břicho, umístěné mezi hrudním košem a pánví, může chránit mnohem méně než tyto dvě části těla. Vzpřímením na zadní nohy se mu dostalo největších nevýhod. Při chůzi po všech čtyřech byly jeho vnitřnosti ještě skutečně ukryty v břišní dutině. Nahoře se o ochranu starala záda, po stranách ji zajišťovaly končetiny, dole byla pevná půda, vpředu zabezpečovala útroby hradba hrudního koše. Vzpřímením se břišní dutina otevřela dopředu a naprosto ztratila ochranu. Pouze břišní stěny se svými dlouhými, plochými svaly chrání před zraněními a zajišťují vnitřnosti proti vypadnutí. Vztyčením hlavy však břicho utrpělo újmu nejen v souvislosti s ochranou, ale i na významu. Na základě široce analogických dějin vývoje kmenů i jednotlivců můžeme vidět na důležitosti, jakou má břicho pro dítě, jakou roli muselo hrát pro naše dávné předky. U dítěte se točí všechno kolem břicha, kolem jeho životního pocitu. Když je teplé a plné, je svět v pořádku, když je prázdné a napjaté, je na obzoru bouře. Úvahy hlavy ještě nehrají žádnou roli a i vzněty srdce ustupují pocitům břicha. S touto ranou fází dějin našeho vývoje nechceme mít většinou nic společného. Výrazy jako „starat se jen o plné břicho“ nebo „padnout před někým na břicho“ ukazují, že pád zpět do doby, kdy se život přirozeně odehrával na břichu, příp. se točil kolem něj, je nám nanejvýš nepříjemný. Kdo jedná „z prázdného břicha“, toho si nikdo neváží. 267 Chladná hlava se distancuje od břicha i jeho neuspořádaných až chaotických nároků. Kultury, které se podobně jako Indiáni spoléhali na pocit v břiše a intuici, jsou v dnešním světě opuštěny. Přežívající zbytky těchto kultur se zálibou označujeme jako primitivní. Pocity a emoce v oblasti břicha v sobě skutečně mají něco primitivního, srovnáváme-li je s diferencovaným myšlením a úvahami hlavy. Natolik přírodní síla, jakou je hlad, který si bezohledně razí cestu z hlubin vnitřností, musí být ve srovnání s diskusními příspěvky mozku považována za hrubou a neuhlazenou. Vztek v břiše je nejobtížnějším partnerem pro chytrou hlavu. Je-li hlava centrálou rozumu, srdce centrem emocí a duševních hnutí, pak je břicho domovem původních, na jedné straně dětských, na druhé straně archaických pocitů a pudů. Třetí čakra, manipúra, která je umístěna pod pupkem, má velmi mnoho společného s přírodní silou a s mocí. Pro malé dítě je jeho pupek ještě pupkem světa. Když je mu něco proti srsti, reaguje bolestmi břicha, když je mu dobře, rádo si blaženě hladí bříško. Dospělé tlačí nezvládnuté pocity v souvislosti s bezpečím a ochranou stále ještě na žaludku*. Hluboký nepochopitelný strach způsobuje bolesti břicha*, intelektuální problémy vedou přímo k bolestem hlavy* a emocionální tlak jde především k srdci*. To, co hrabě Dürckheim označil jako haru, střed člověka, je pro východní lidi obecně tělesné centrum, z nějž např. čerpají sílu pro bojová umění. Východní tradice tím přijaly a zvládly výzvu, která vznikla odhalením našeho slabého místa. Pro většinu západních lidí je břicho nadále nejslabší částí těla. Jeho často třaslavá měkkost prozrazuje, že je právě tak jako břicho těhotné ženy a břišní dutina „prapůvodně ženským“ místem přijímání, trávení a regenerace. Břicho ve své bezbrannosti a zranitelnosti je tělesným místem pro vyjádření existenční úzkosti a příslušného ohrožení člověka v jeho světě. Pupek je dějištěm první těžké existenční krize života. Ještě dříve, než si člověk vyzkouší novou možnost výživy je přestřižena pupeční šňůra, ona první linie přísunu potravy, která zaručovala rajský život v matčině těle. Ozývá se strach z vyhladovění, jeden z nejprvotnějších vůbec. Zároveň se na pupku vytvoří první nevyhnutelná jizva v našem životním boji. Kdybychom se pokusili oddálit přestřižení pupeční šňůry, byl by fyzický život velmi postižen, ne-li ohrožen. Pokus 268 odsunout přestřižení pupeční šňůry v přeneseném smyslu vede k problémům, které se často projevují v žaludku* nebo dvanáctníku* 75. Břicho je konečně i zásobárna těla a ukazuje uložené materiální rezervy. Kolik lidí s sebou rádo vláčí všechno nezbytné, ukazuje pohled na moderní blahobytnou společnost a její nadváhu. 76 Jako místo, které se stará o přípravu na horší časy, ukazuje břicho důvěru v materiální budoucnost. Tohoto posledního úkolu si neceníme, nýbrž pohrdáme břichem za jeho úmysly udržovat zásoby. Když to s nějakým člověkem myslíme dobře, říkáme „Hlavu vzhůru! Jen se nenechej srazit k zemi!“ a zdůrazňujeme horní pól. Tlusté, plně břicho nás táhne dolů a jen málo věcí tak nenávidíme. „S plným břichem se špatně studuje,“ říká německé přísloví, a výraz „líné břicho“ jednoznačně ukazuje, že břicho je nepřítel ducha. Opět jsou v tom vidět rozporné zájmy mezi tím, co je nahoře, a tím, co je dole. Veškerá krev, kterou břicho váže pro svou požitkářskou činnost, chybí ctižádostivé hlavě, která chce studovat. Rádi přehlížíme, že břicho, které nás táhne dolů, nás také uzemňuje. Moderní člověk by měl nejraději místo břicha díru, napjaté břišní stěny, které nemusí ukrývat prakticky nic, a pokoj od dolního, podle něj nevhodného světa. Tak nám jsou např. i zvuky břicha nanejvýš proti mysli, zatímco nemáme nic proti zvukům srdce a dokonce si ceníme toho, co vychází z úst, pokud to má co činit s duševní a nikoli konkrétní po travou. Běda však, když břicho kručí, a prozrazuje tak své zájmy, nebo když lze dokonce zaslechnout střeva. To, co může nabídnout dolní polovina, není právě hezké. Přitom je to však, když už ne důstojné, tedy naprosto upřímné. Břichatý člověk je málo ceněný protipól k asketicky oduševnělému člověku zdůrazňujícímu hlavu, který pěstuje disciplínu, kloní se k rozumu a v horším případě k fanatismu. To je cizí břichatému člověku orientovanému na tělo a požitek, který žije ze své intuice a pocitů a pro své rozkoše. 1. Herpes, pásový opar Protože u pásového oparu jde o tentýž obraz nemoci jako u růže v obličeji, je třeba vzít v potaz to, co bylo řečeno v pří- slušné kapitole. Druhotná infekce virem varicely může po stihnout každého, neboť prakticky každý se dostal do kontakt s planými neštovicemi. Původci 269 choroby po neškodné dětské nemoci tělo neopouštějí, nýbrž usazují se v zadních kořenech míšních nervů. Jen v oblasti trupu tak mají po obou stranách 31 nervových párů, v oblasti jejichž rozšíření mohou udeřit. V rozporu s názvem je místo hlavního útoku virů nad linií pasu, ohrožena je věková skupina mezi 50. a 70. rokem života. Zánět začíná většinou několik dnů před vznikem typické vyrážky silně palčivými a táhlými bolestmi. Puchýřky omezené striktně na oblast rozšíření postižených nervů obepínají tělo ve formě pásu. Oboustranné napadení nebo rozšíření přes více než dva nervové segmenty je vzácné. V rámci onemocněn imunity oslabujících obranyschopnost, jako je AIDS nebo lymfatická leukémie, však může dojít k rozšíření po celé trupu (generalizovaný opar). Normálně puchýřky naplněn tekutinou brzy vysychají a strupy po dvou až třech týdnech odpadávají, aniž by zanechávaly jizvy. Komplikace jako tvoření vředů a zánik tkáně mohou zpomalit proces hojení. I po takových problémech virus přetrvává. Ještě rok nebo dva po odeznění projevů na kůži mohou postižená místa prudce bolet a být velmi citlivá. Obraz nemoci zasahuje každého na jeho nejcitlivějším místě v době ochablé nebo dokonce zhroucené obranyschopnosti. Růže rozkvétající na kůži pacientovi oznamují, že z něj chce něco vyrašit ven. Virus číhající v záloze zadních rohů míchy využívá slabého okamžik k tomu, aby vyrazil ze svého dobrovolného exilu. Jeho tématem je zánět, a tím konflikt v dvojím smyslu. Na bázi základních onemocnění, která většinou také ztělesňují konflikt, nastoluje pásový opar ještě jednou téma konfliktu. Dlouho odsouvaný spor si bolestivě zjednává pozornost ve vleku cizích vojsk. Jde přitom o pohraniční konflikt, pás a pas přece vyznačují hranice mezi horním světem a podsvětím a kůže je obecný ohraničující orgán. Pásový opar ztělesňuje protržení této hranice a vylévání duševního obsahu ve formě tekutiny v puchýřcích. Vytváří mokvající rány a otevírá hranice do obou směrů. Tak jako může tekutina ven, tak mohou i původci nemoci dovnitř. I v tom je něco lstivého, neboť zatímco postižení důkladně zavírají své hranice mezi tím, co je nahoře, dole, uvnitř a vně, dochází k přepadení z vlastního zázemí. Ovarovým virům náleží role páté kolony. Jejich zvláštním způsobem postupu je u této tematiky zdůrazněn charakter časované bomby. Může být dlouho odsouvána, ale nikoli odstraněna. 270 Kůže s sebou navíc nese témata obrany a odporu proti ústřednímu životnímu tématu. Už základní onemocnění prozrazuje odpor, který musí být tak velký, že široce otevírá tělo. To, co šlo člověku už dlouho na nervy, se nyní dostává pod kůži. Bolestivá vyrážka způsobuje, že člověk si bolestně uvědomuje svůj odpor. Stísňující pocit napětí před vypuknutím vyrážky ztělesňuje na jedné straně strach a situaci tísně, na druhé straně už i nezbytnost vzchopit se. Vyrážka vyráží ve chvíli, kdy je člověk už poražen. Je jako zákeřná rána do břicha, příp. hrudníku. Její podoba pásu připomíná obrazy jako řetěz, mučednická pouta nebo hořící růžový věnec. Obraz rozkvétající růže dává tušit i možnosti vyřešení tohoto obrazu nemoci. Ozbrojena trny symbolizuje růže kromě odhodlání otevřít se a sloužit jako symbol lásky i udatnost. Rudě planoucí růže na těle jsou symboly bojovného otevření. Rudé záblesky výbuchů zlosti mohou být krásné stejně jako žhavé plameny sžírající lásky planoucí nadšení nebo svatý hněv. Je nutno stát se opět zranitelným, otevřít hranice, probořit zdi a vykvést. Kvést znamená hledat kontakt. Květiny kvetou, aby byly opylovány. Svými květy k sobě vábí hmyz. Každým rozkvětem a rozevřením prosvítá to, co je uvnitř, světlé i stinné stránky. Nejen růžové stránky je třeba ukazovat, člověk musí nechat vykvést i své opravdové jádro. Stejně jako růže nesou ve svém středu svou podstatu, seménko šípku, obsahují i květy pásového oparu ve svém středu nikoli náhodně tekutinu zánětu. Ve vodě, symbolu duševních hnutí, zde plave množství agresivních buněk obou stran, od bílých krvinek, protilátek, až po původce nemoci. Mnohé, co může zranit, zde symbolicky vychází na povrch. Pichlavé trny vlastní růže jsou přijímány v bolestivém bodání a píchání, které s sebou nese tento obraz nemoci. Komu se otevírají staré rány, ten musí vypustit ven to, co je uvnitř, i když to není právě růžové, nýbrž rudé vzteky nebo nečisté a odpudivé jako tato. vyrážka. A měl by vpustit do svých světlých i stinných stránek to, co je vně. „Jdeme na to!“ říká lidová mluva, když je před námi něco, k čemu se musíme vzchopit v dobrém i ve zlém. Musíme skrze zeď a první kroky jsou nejtěžší a nejbolestivější. V tomto aktivním procesu je třeba sblížit vnitřní s vnějším, horní s dolním. Taková bojovná nálada uleví tělu od vyrážek. Pouze z takového otevřeného postoje lze čerpat energii, abychom ovládli základní symptomatiku. 271 Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Který duchovně-duševní konflikt se ukrývá v domě mého těla? Co mi šlo už delší dobu na nervy a pod kůži a ještě to není zapomenuto? Jaký strach způsobuje, že se duševně uzavírám tak, že se musím široce otevřít tělesně? Co musí vykvést na těle, protože se to nemůže rozvíjet na duchovně-duševní rovině? Co si troufám říct jen květinou? Co bych nemohl říct nikdy jinak než květnatě? Která hranice je pro mě konfliktní, kde se cítím ohraničen? Jaká pouta mě svazují? Jaké miny jsou zakopány v zahradě mé duše? 2. Kýly neboli, hemie Kýly se objevují na hraničních plochách, kde na sebe narážejí zcela rozdílné oblasti těla. Takzvanou kýlní brankou dochází k přesahům, při nichž jedna část vniká do druhé, kde nemá co hledat. Každá kýla je současně vpád a vměšování. Ukazuje konkurenční situaci mezi dvěma sousedními oblastmi a pohrdání hraničními a vlastnickými vztahy. Existující platné hranice jsou ignorovány a nebezpečným způsobem porušovány. Obsazená oblast je tím svírána, zatlačována stranou a omezována ve svých životních právech. Ale ani vnikající tkáni není tento přesah nic platný, získaný životní prostor nepřináší úlevu, naopak, často dochází ke strangulaci na příliš úzké kýlní brance. Analogie ke zločinnému vloupání, které podobným způsobem sotva činí pachatele šťastným, je zřejmá a dává tušit několik dalších paralel. Zločinec je dohnán k vloupání buď značným tlakem, nebo příliš lákavou příležitostí. V těle dochází ke kýle analogicky ze souhry stupňování tlaku na jedné straně a slabosti na druhé straně. Čím větší tlak a čím slabší přepážka, tím snáze je hranice prolomena. Kdo se v přeneseném nebo konkrétním smyslu přepíná, přivodí si snadno kýlu. Naložil si zjevně příliš těžké téma a nedorostl tlaku, který z něj plyne. Při každé kýle je třeba počítat s komplikacemi, např. se zánětem kýlního vaku. To by odpovídalo agresivnímu konfliktu o přesah. Válka je v takové situaci přiměřenou reakcí. Vede pozornost k slabému místu a panujícímu přetlaku. Kromě toho může dojít k uskřinutí kýlního vaku 272 i s obsahem. Při této inkarceraci (lat. carcer = vězení) se dostává plný kýlní vak do životu nebezpečného zajetí. Uskřípnutá tkáň je odříznuta od přívodu krve a v cizím prostředí je škrcena. V oblasti střev může dojít k protržení s generalizovaným zánětem pobřišnice a ke stavu ohrožujícímu život. Pupeční kýla Pupeční kýly jsou doménou dětského lékařství, přičemž tvoří stále ještě i 5 procent kýl v dospělém věku. První rána, kterou člověk utrpěl, se znovu provalí, břišní svaly povolí pod vnitřním tlakem a pouze elastická kůže drží střevo zpátky. Když střevo, které uhýbá tlaku v břišní dutině, vnikne do mezery, zůstane viset přes palubu, jako by to byl batoh z kůže, který může dorůst až do velikosti hlavy. U novorozenců k tomu dochází často ze dvou důvodů. Za prvé je rána po pupeční šňůře ještě čerstvá, za druhé se u nich křičením vytvoří často tak velký tlak, že jim praskne v této době velmi citlivé břicho. Křikem na sebe chtějí upozornit a přesáhnout své úzce vymezené hranice. Nenajdou-li odezvu, může fyzický tlak v důsledku stále zuřivějšího křiku stoupnout tak, až hráz na nejslabším místě povolí. Tlak prostřednictvím břišního lisu volí směr proti vlastním stěnám a zde zejména proti bývalé bráně ke světu. Tím se opět otevírá stará cesta, která měla být vývojem vlastně uzavřena. To prozrazuje regresivní sklon, přání vrátit se zpět k dřívějším poměrům, kde se dítě nemuselo tak trápit, kde tlak nebyl tak vysoký a kde byla především zásobovací situace nesrovnatelně samozřejmější. Dostane-li pupeční kýlu dospělý člověk, jsou poměry v zásadě podobné. Ve svém archaickém světě pocitů se nepozorovaně dostal pod určitý tlak a nemůže uspokojit nějakou základní potřebu, jako je např. hlad (po bezpečí a ochraně, po materiálním zaopatření nebo moci). Z nedostatku jiných nátlakových prostředků se pokouší zbavit se svého přetlaku prostřednictvím břišního lisu a tlačí přitom starým známým směrem. Nevědomě hledá východisko v návratu ke starým dobrým časům, kdy šlo všechno mnohem lépe a především samo od sebe. Učební úkol požaduje uvědomit si existenciální tlak a ustoupit mu. Jde o to, aby člověk otevřel nové prostory, šel jinými cestami a opíral se přitom o důvěrně známé zkušenosti z minulosti. Aby následoval svůj instinkt a docílil průlomu v ústředních tématech materiálního základu života. 273 Je typické, že pupeční kýla, podpořena nadváhou a jinými fyzickými zátěžemi, postihuje ženy mezi 40. a 50. rokem života. V mladších letech pro ni může připravovat cestu i těhotenství. Tělesná námaha ukazuje, jak velmi se postižená musí trápit, aby si zajistila své živobytí, nadváha prozrazuje, jak těžce nese břemeno vlastní existence, a těhotenství je vhodné k tomu, aby otevřelo staré rány v souvislosti s vlastním narozením. Kromě toho se tím ve dvojím smyslu aktualizují nevyjasněné otázky existenčního zabezpečení. Je-li ještě stále otevřený problém materiálního zaopatření v době přechodu, kdy by se vlastně už měla konat duševní cesta domů ve vnějškově zabezpečeném terénu, je nasnadě vsadit na průlom, příp. si uvědomit naléhavou touhu po zaopatření. Je-li tato nutnost z vědomí vytěsňována „dojde“ k průlomu v těle. Léčba spočívá ve zpětném přemístění zbloudilých střev a v uzavření ilegální kýlní branky. U novorozenců se to dělá takzvanou pupeční náplastí, U dospělých se často operuje a dětská úniková cesta, a tím i břicho se definitivně zašije. Je-li tělesné východisko opět uzavřeno, bylo by nasnadě přeložit toto vypořádání opět na rovinu vědomí. Takzvané břišní kýly přímo v prostředku nebo i po stranách naléhavě vyjadřují podobnou problematiku u brániční kýly rozlišujeme pravé hemie od častějších falešných, kdy například žaludek proklouzne nahoru do prostoru hrudníku malým otvorem určeným pro jícen, aniž by se vytvořil kýlní vak. Tato situace, kdy se ženské části z oblasti břicha tlačí nahoru do mužské horní poloviny těla, jsou popsány v „Zažívacích problémech“75. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Kde jsem se dostal pod značný tlak? Kde jsem vydírán? Svírán? Odříznut? V které oblasti svého života jsem se Přepínal? Kde jsem si něco předsevzal, co mě přetěžuje, co na mne vytváří příliš velký nátlak? Kde zadržuji původní, přírodní pocity? Kde pohrdám svými instinkty? Vrátil bych se nejraději do starých dobrých časů? Jaké úkryty a únikové cesty jsem si nechal otevřené? Kde jsem se svým pocitem v břiše krátce před průlomem 274 10. nebo zhroucením? Tříselná kýla Takzvaná inguinální hemie patří už do oblasti pánve a tvoří 80 procent‘ všech kýl, je tedy nejčastější formou. Může být vrozená nebo získaná a postihuje především muže. U přímé formy se střevo tlačí ven pod kůži skrze vnější tříselně prstenec, malý otvor v dutině břišní. U nepřímé formy postupuje kýlní obsah kolem semenného provazce, příp. u ženy kolem takzvaného kulatého vazu (=ligamentum rotundum) a končí v šourku, příp. ve velkých stydkých pyscích. Zde je zvlášť patrný všem kýlám společný aspekt východiska, kterým se stává kýlní vak. Tlak vytvořený břišním lisem se uvolňuje boční cestou a končí v oblasti pohlavních orgánů nebo alespoň v jejich blízkosti. Přirozeným úkolem břišního lisu je vytlačovat střevní obsah. Dělá to i v tomto případě, ovšem pochybnými cestami. K vytvoření kýly dojde, když je vnitřní tlak v břiše příliš silný, např. při tělesné námaze, jako je zvedání těžkých břemen, a když se slabá místa nacházejí v oblasti třísel. Výrazy jako „namoci se“, „přepínat se“ a „udělat si kýlu“ ukazují základní problematiku neúměrného přeceňování sil. Kdo se značně přepíná, prozrazuje tím i vrchovatou míru „vypínavosti“. Přeceňování vlastních sil je základem tříselně kýly. V konečném důsledku se části střeva dostanou na odbočku. Působí-li na ně takovým vypínáním velký nátlak, uhýbají cestou nejmenšího odporu a dostanou se postiženým do třísel poté, co prorazí svalovou břišní stěnu. Zatímco pacientům přechází jejich archaický svět pocitů do třísel a šourku, příp. stydkých pysků, symptom ukazuje, že nevydrží tolik, jak si mysleli. Mají-li snahu vzchopit se, námaha ještě zesiluje břišní lis, a tím i problém. I když se může zdát, jako by se jednalo hlavně o přepínání na tělesné rovině, jsou to také zde především nevědomé duševní obsahy, které se odrážejí v těle, když jim člověk nevěnuje pozornost. Jsou lidé, kteří po celý život nosí a zvedají těžká břemena, aniž by si přivodili tříselnou kýlu. Nebezpečnější než objektivní fyzická zátěž jsou nepřiznaná duševní muka, která vznikají, když člověk nese nebo snáší něco, co si nedokáže přiznat. U jiných kýl vyžaduje učební úkol nové cesty, které by opatřily ventily vnitřnímu tlaku a kterými by člověk překročil dosavadní 275 hranice. Pozoruhodné je to, že prapůvodní a přírodní pocitové obsahy vyjadřované světem střev si hledají cestu do oblasti genitálií. Spojení pocitů v břiše a sexuality je nabíledni. Když se pohánějící síla z oblasti břicha netlačí nahoru jako u brániční kýly, nýbrž dolů do oblasti pohlavních orgánů, může tím být míněn např. pudový hlad po sexuálním uspokojení. Archaické pocitové síly tlačí na sexuální sféru. To může udivovat u starších lidí, kteří po léta „spoutávají“ svou kýlu kýlním pásem. Sexualita je však vázána na životní fáze méně, než se obecně domníváme. Zejména když přišla zkrátka v dřívějších fázích života, může člověka dlouho doprovázet v této nevyřešené, navenek se tlačící formě. Každá kýla spojuje dvě dříve oddělené oblasti. Dokonce i zločinné vloupání spojuje dva majetky, které byly dosud odděleny, a vytváří spojení, i když nekalými cestami. Kdo zažije vloupání a uvažuje alopaticky může se lépe zajistit a zabarikádovat. Z homeopatického hlediska by v něm bylo možné vidět výzvu, abychom byli uvolněnější a otevřenější. Ve vědomé velkorysosti může člověk předjímat, příp. dávat to, co mu jinak osud násilně vezme. Uloupené a ztracené věci lze oplakávat a želet nebo se stoickým klidem považovat za vrácené zpět. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.20 Od břicha. 676 Břicho neuprositedlná věc. 677 Taktě mu břich měký, jako mně. 678 Rozpuklby se on, kdyby co v sobě zadržel. 679 Má kosti v břiše, nemůž se ohnouti. 680 Rozpuklby se závistí. 681 Není ho než břich.|| Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Kde jsem se v souvislosti se svými přírodními pocity dostal pod nátlak a na špatnou cestu? Kde lze najít nové cesty a otevřít plodné prostory? Je má sexualita odříznuta od jiných energií? Kde se povznáším nad sexuální potřeby? Do jaké míry se dostává pudovému světu pocitů jeho práva na existenci? Co se musí v mém životě spojit, co bylo dosud odděleno? 276 6. 7. Kde se přepínám a příliš se přeceňuji? Má toto přeceňování vlastních sil a vypínání něco společného s odříznutím zdrojů sexuální energie? XII. Pánev Pánev drží trup a je základem těla. Se svými třemi čakrami má v sobě více energetických kotoučů než hlava. Had kundaliní leží stočený na jejím dně a čeká na své probuzení, aby vystoupil až k temeni. Jako zdroj energie bychom mohli pánevní dno srovnat s grálem. Pominemeli tajemství naší energie, skrývá v sobě pánev rozmnožovací a v měchýři a konečníku i vylučovací orgány. Jako základ páteře nese nejen celou tíži horní části těla, nýbrž spojuje spolu i naše pohybové orgány. Z pánve vycházejí ony skutečně silné pohyby, které můžeme zažít při tchaj-ťi. Pánev je základnou našeho pokroku, dnem, kterým rezonujeme se zemí. Pánev podobná činelům je skutečně i hudebním nástrojem a ukazuje, jak vibrujeme ve vztahu k našemu základu. Držení pánve prozrazuje, ‚jak si stojíme“. Při těchto úvahách vykrystalizují dvě extrémní pozice: Otevřená pánev, jejíž miska se naklání tak daleko dopředu, že její obsah může pohodlně vytékat. Tento postoj vnucuje páteři silné zakřivení a zřetelně tlačí zadeček ven. Jako typický ženský postoj je považován za dráždivý pro své nepřehlédnutelně smyslné a citově zabarvené vyzařování. Vztah k sexu je výrazný, chůze připomíná kachnu. Při zdůraznění dolní, ženské části těla se takový člověk může kromě dobře uzpůsobené pánve často opírat i o stabilní nohy. Jako vyrovnání ke zdůrazněnému zadečku vystupuje poněkud dopředu břicho, které je často navíc zvětšené plností svých pocitových obsahů. Jde o člověka, který se cítí doma na těchto dolních rovinách. Horní část těla a oblast hrudníku přitom naopak přicházejí trochu zkrátka a naznačují, že nad sebeprosazením převažuje přízemnost a smyslnost. Tento typický ženský postoj zaujímá většina černochů a vyjadřuje jej ve způsobu svého tance. Stěží je nějaký běloch schopen nechat svou pánev tak přirozeně houpat v rytmu blues. Celou rockovou hudbu vzešlou z černého rhytm & blues bychom mohli považovat za pokus o zadostiučinění zanedbávané pánvi. Elvis, the pelvis (= lat. pánev), byl typickým představitelem tohoto vyzývavého směru. Lidé se zanedbanou až chabou pánví se cítí být tímto druhem pohybu a tance provokováni. 277 U druhého extrému dává typický muž úzkostlivě pozor, aby z jeho pánevní misky nemohla vytéct ani kapička pocitu nebo dokonce smyslnosti, tak vysoko a zavřenou ji nosí. Tento typický obraz zdrženlivosti ještě podtrhují stažené půlky. Při opačném postoji je zadeček uvolněný a signalizuje otevřenost i dozadu. Vysoko obrácená pánev je charakteristickým znakem revolverového hrdiny. S mohutně vyvinutým a vzpřímeným hrudníkem posunuje úzkou, zavřenou, spíše nevyvinutou pánev dopředu. Vzadu ho jistí stažené půlky. Nedovolí si emoci ani pocit, jen napjatá pozornost a železná vůle k sebeprosazení ovládají jeho postoj. Typické zaujímání postoje u vojáků jde tímto směrem, přičemž pruský voják přitom ještě srazil paty a naznačoval svým kolegům, jak daleko je předčí, co se týče odmítání pocitů a ovládnutí smyslnosti. Sexuální energie přichází při tomto postoji příliš zkrátka. Když přijde, děje se to právě nikoli smyslovým vnímáním, nýbrž překvapivě a často i překvapivě brzy. Důraz především na výkonnost, který jde ruku v ruce s tímto chováním, se vztahuje na horní, mužský pól. Pocity jsou omezovány a ustupují do pozadí, smyslnost je držena zkrátka. Takové odpírání je často zaplaceno hemeroidy* a sexuálními poruchami. Pravidlem bývá napětí v břiše, v pánvi a v dolní části zad. Dokonce i hlava zaujímající přednostní postavení reaguje na základě svého přetěžování často bolestivým varováním. Oba extrémní postoje s sebou nesou problémy. Řešení spočívá ve středním postoji, který je určitou měrou otevřený jak dozadu, tak dopředu. „Kachní postoj“ je otevřený dozadu a zdůrazňuje tím původní zvířecí pozici při pohlavním styku. Potud při něm vycházejí najevo naše pudově animální rysy. Dopředu je tento postoj naopak uzavřený, nekonfrontuje se životem, nýbrž nabízí ústup. V „postoji hrdiny‘ je odříznuta zadní a i časově zaostalá oblast prozrazující náš zvířecí původ a všechno směřuje ke konfrontaci. Mužský úd je při kachním postoji skrytý a namířený dolů. Při postoji hrdiny se naopak hrdě napřimuje, posunuje se dopředu a zdůrazňuje svůj charakter zbraně. Přičemž přehlídky jak známo vypovídají málo o skutečné bojové síle. 1. Herpes genitalis Jde i přes AIDS* s velkým odstupem o nejčastější pohlavní nemoc. Virus herpes simplex se už objevil nad linií pasu jako takzvaný typ I, který postihuje a zohavuje rty a obličej. Typ 2 se specializoval na oblast genitálií a vnějškově se neliší vůbec, vnitřně jen málo od svého 278 horního spolupachatele. Podobně malé jsou rozdíly, co se týče vyvolání infekce a jejího vnějšího obrazu. Pouze v chování jsou některé rozdíly. Typ 2, který je podstatně agresivnější a útočnější než varianta na horní části těla, je v dolní polovině těla přesto rozšířený méně, protože se přenáší pouze pohlavním stykem. Zatímco jeho dvojče napadlo prakticky celé moderní lidstvo, typ 2 zdomácněl jen asi u 15 procent našeho obyvatelstva. V jižní Africe to však činí u černého obyvatelstva údajně 70 procent. S těmito čísly je herpes genitalis přímo moderní mor vznikající v důsledku nevázaného pohlavního života. I medicína ho počítá k venerickým onemocněním. Jako stinná stránka Venušiny říše rozkoše daleko předčil syfilidu a kapavku. Pomyslíme-li na hysterii, kterou již vyvolal v USA, u nás má zřejmě zatím své velké časy ještě před sebou. Svému jménu (řec. herpetos = plíživé zlo) dělá čest, protože stejně jako jiné jemu příbuzné viry vskrytu číhá, trpělivě čeká na svou šanci, aby pak bolestivě a bezohledně udeřil ze zálohy. Zahrabává se v zadních gangliích míchy a spí, dokud ho neprobudí příslušná situace. Může nás napadnout srovnání s ponorkou číhající na svou kořist. Ačkoli je výrazně agresivnější než varianta v horní části těla, zůstává i tento dolní typ při nákaze v zásadě odkázán na duševní vzory. Onemocnění typicky vyvolává nevěra. Při ní se virus může přenášet, avšak nemusí. Stud a pocit viny často postačují k tomu, aby napomohly ke vzniku obrazu nemoci. Fakt nevěry může udělat takové problémy, že následky pocházejí od samotného nevěrného. Infekce je pak sebepotrestáním za zálet, za nímž si člověk skutečně nestojí, a nepřehlédnutelně a především citelně naznačuje místo, kde došlo k chybnému kroku. Postižení mají často sklony přesouvat vinu na nelegální partnery, i když tito prokazatelně nejsou nositeli viru. Jinak by si museli přiznat, že zdrojem „hanby“ jsou oni sami a že ohrozili cizí, a tedy i vlastní partnery. Stejně jako jiné pohlavní nemoci je i genitální herpes zatížen morálními předsudky. Venerické obrazy nemocí obecně platí za zvlášť znečišťující a zahanbující. Nikde jinde není statisticky nezjištěný počet tak vysoký a nikde jinde v medicíně není vina tak silně projikována na druhé. Na toto téma existuje nespočet vtipů: Řádný otec rodiny říká rodinnému lékaři, který mu sdělí diagnózu herpes genitalis: „To jsem musel chytit na toaletě“; zkušený rodinný lékař odpoví: „Jak nepohodlné.“ 279 Možnost dostat virus ze záchodového prkénka je čistě teoretická a dosud neprokázaná. Možné však je, že u citlivých lidí vyvolává záchodové prkénko takovou hrůzu a příslušné zošklivující asociace, že vnitřní vzor odporu a již přítomné viry se zaktivují. I nejsterilnější WC tak může vyvolat herpes. Musíme dnes vycházet z toho, že přenos viru se i u společensky lépe postavených spoluobčanů děje pouze pohlavním stykem, že jsou však mnohá onemocnění znovu vyvolána viry, které byly v těle přítomny už dávno. Potud jsou drzí nevěrníci na základě svého sebevědomí ve výhodě vůči plachým, provinilým záletníkům. V případě onemocnění se viry nacházejí nejen v gangliových buňkách a nervových drahách, nýbrž i na povrchu sliznic pohlavních orgánů. Infekce, která se ve svém aspektu neliší od oparových puchýřků nad pasem, postihuje především genitální sliznice: stydké pysky jako protějšek rtů, ale i „malé rty“ na žaludu mužského údu a oblast předkožky. Navíc může být zapálená a oteklá celá kůže a sliznice v oblasti pochvy a vnějších ženských pohlavních orgánů. Tříselně lymfatické uzliny jako hlídky v oblasti pohlavních orgánů jsou zvětšené a bolestivé na tlak. Někdy puchýřky přesahují na vnější stranu penisu, na oblast stehen a hráze až po anální oblast. Základem pro vznik takzvaného herpes analis jsou většinou příslušné sexuální praktiky. V zásadě se vždy jedná o intimní místa, k nimž se vztahuje značný pocit studu. Skutečnost, že herpes genitalis se často vyskytuje u lidí, kteří brzy navazují sexuální vztahy a často střídají partnery, je u pohlavní nemoci samozřejmá, posiluje však předsudky. Nadprůměrně často jsou postiženy i těhotné ženy. Oparovými puchýřky si člověk sám dává znamení viny nebo si je nechává dát; avšak nikoli Bohem, nýbrž většinou relativně cizím partnerem. To neznamená, že postižení jsou vinni, nýbrž že se vinni cítí. Stejně jako horní opar rtů brání jakémukoli polibku, stejně tak brání herpes dolní poloviny těla každému dalšímu pohlavnímu styku. Postižení berou sami sobě chuť na další slast, trestají se nechutí a bolestí za „svou nečistou rozkoš“. Asociace k nečistotě vnucují puchýřky, zejména když se jejich tekutý obsah zakaluje množstvím bakterií. Vztah k někomu, kdo loví v kalných vodách nebo má nekalé úmysly, je nasnadě. Puchýřky nakonec prasknou a odpuzující tekutina se vylije přes intimní místa. Vztah k tekutinám rozkoše, které sem vlastně patří, je zřejmý. Houstnou-li sekrety do žlutavého hnisu, je obrazný vztah k 280 semeni ještě přímější. I ono je přece nebezpečné a mohlo by ženu infikovat dítětem od nežádoucího partnera, a proto se v takových situacích ženy pečlivě starají o to, aby se nedostalo dovnitř. V následující fázi infekce může dojít spojováním puchýřků k vytvoření rozsáhlé plochy jediné rány, která symbolizuje „nebezpečnou otevřenost“, jíž se člověk dopustil. Strupy ve stadiu hojení vrhají přímé světlo na zkostnatělé vnitřní postoje, pokud jde o sexualitu, jež jsou součástí života dotyčného člověka. Znečištění nečistou, protože společensky nekontrolovanou sexualitou je i ve zdánlivě osvícených dobách stále ještě tabuizované téma. Člověk při něm plane studem. Podle síly hrozící instance superega může stačit už i myšlenka zařazená jako nečistá, aby uvedla v pochod virové sebepotrestání. Z tohoto pohledu jsou viry oparu mstícími vojsky superega. Sama myšlenka opustit řádnou a zákonem předem vyznačenou dráhu a udělat něco „bokem“, vyhodit si z kopýtka nebo jít na zálety, se může jevit jako dostatečný důvod k trestu. Zde zřejmě spočívá i duševní příčina pro častý výskyt virů v těhotenství, jedná se totiž o dobu, kdy se žena musí zvláštní měrou spoléhat na jednoho partnera. Dotkne-li se však v myšlenkách nebo konkrétně nějakého tabu, může se v této citlivé době velmi rychle a drasticky potrestat. Ohrožena je nejen vlastní bezpečnost, nýbrž i bezpečnost nenarozeného dítěte. Nebezpečné a zakázané na jedné straně velmi přitahuje, na druhé straně se budoucí matka odsuzuje za všechna svévolně podstoupená rizika, ohrožující budoucnost jejího dítěte. Konkrétní nebezpečí je v tom, že může dítě při porodu nebo už předtím ve svém těle infikovat oparem. Herpetická sepse u novorozence vždy ohrožuje jeho život. Duševní bází pro herpes genitalis je ambivalentnost slasti a pocitu viny. Člověk si dopřeje něco, co si v hloubi duše přesto nedokáže dopřát. Genitální zánět je tak odrazem v nitru zuřícího konfliktu mezi genitální slastí a strachem ze znečištění. Jako soupeři proti sobě stojí smyslný zálusk na cizí maso a zhnusení z tělesné rozkoše a nevěry. Nejprve přichází na řadu smyslnost. Trest jí však jde okamžitě v patách a útočí bolestivě a rozmanitě. K „hanbě“ se druží superegem vynucená rezignace na další dobrodružství v říši rozkoše a zahrnuje nyní dokonce i povolené luhy. Srovnáme-li krátký okamžik rozkoše s mírou následujícího odsouzení, vyplyne z toho nerovnováha, při níž člověka skutečně přechází chuť. Není tedy divu, jsou-li postižení citliví na projekce viny ze strany moralizujícího okolí, které pouze rádo odsuzuje 281 to, co si samo přeje dělat, avšak netroufá si. Začarovaný kruh se tak uzavírá: Pokus ještě více potlačit chuť na zakázanou zkušenost vede ke stále většímu tlaku, až je další morální protržení hráze o to pravděpodobnější. Slast a extáze jsou základními lidskými potřebami, které nelze sprovodit ze světa, nýbrž pouze odstranit. Odsunuty stranou však končí ve stínu. Bylo by lepší postižené povzbudit, pomoci jim na nohy, přičemž zálety nejsou přirozeně jedinými možnostmi. Každopádně je nezbytné dostát palčivým potřebám a v oblasti rozkoše opět zapálit oheň místo pěstovat zápaly. Když něco svědí, měl by se člověk škrábat, aby zjistil, co za tím vězí a chce žít. To neznamená „nevzplanout“ a honit se už jen za povrchními erotickými potřebami. Sexualita není více, ale ani méně než tělesný aspekt lásky. Oblast genitálií chce být naplněna životem a ve své dvouznačnosti se stává důležitým tématem. Jde v ní o živější otevřenost vůči sobě i druhým. Je jistě smysluplnější začít si něco s jedním člověkem a poznat ho v jeho mnoha stránkách než s mnoha virulentními pacienty. Zcela se otevřít jednomu člověku je smysluplnější, než se otevírat mnohým jen málo. Někdo se může druhému velmi přiblížit, mnoha lidem se to však sotva podaří. Abychom naplnili celý prvotní principiální požadavek tohoto tématu, je nutné žít otevřenost pro vše nové a cizí, která spočívá v intimním aktu, stejně jako stud, který se projevuje v následujícím sebepotrestání. Vyřešená možnost by spočívala v „tajné slasti“, která v sobě obsahuje jak ono cizí, tak i stud, příp. odpor. Velké tajemství, které představuje každý partner, je vlastní stín, který by mohl poskytnout dostatek materiálu. Tématem a úkolem je i hnus a odpor před vším cizím, jiným. To, co člověk nemá sám v sobě, ho nemůže děsit venku, to už jsme zjistili u oparu rtů. Jde tedy o to, abychom zkoumali, co je nám na vlastní podstatě ještě tak cizí, že to musíme hledat a odmítat v druhých. Vzdáleným cílem je pak být otevřený tak, jak to naznačují rány po této infekci. Školská medicína nemůže v léčbě mnoho nabídnout, protože proti virům nejsou antibiotika jako proti bakteriím a jen velmi omezeně existují účinná virostatika. V souladu se svým názvem udržují viry ve statickém stavu. Nejzajímavější nový objev je na poli tělu vlastní medicíny, který je k dispozici vnitřnímu lékaři a který medicína označuje jako interferon. To je látka, která buňku napadenou viry 282 krátce před její smrtí izoluje a je schopna chránit před viry druhé buňky. Je to jakoby odkaz umírající buňky pozůstalým, kterým zastavuje jiné viry. Koncept je známý: Poddat se viru vede nakonec k jeho překonání. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Jak je to s mými sexuálními pocity studu a viny? Mám sklon trestat se za chybné kroky? Je herpes mým trestem, který mi bere chuť na nelegální rozkoš? Mám k sexu přirozený vztah, nebo ve mně převažuje ta část, která ho odmítá jako špinavý? Co si troufám riskovat v sexuální oblasti? V mém vlastním vztahu? Ve vztahu k cizím partnerům? Objevuji ještě něco nového ve svém partnerovi, nebo už jen nové partnery? Které sexuální konflikty si nepřiznávám? Kde mám v sexuální oblasti potíže otevřít své hranice? Co mě svědí, po čem skutečně hořím? Jak bych mohl dát svým genitáliím s chutí a bez pocitů viny to, po čem hoří? Do jaké míry do sebe ve skutečnosti nevpouštím svého partnera a jeho (svá) tajemství? 2. Prostata a její problémy Zvětšení prostaty jsou velmi rozšířeným problémem zralého mužského věku. Postupným zvětšováním utlačuje předstojná žláza mužskou močovou trubici, kterou obklopuje. Tok moči je omezován a stále více přiškrcován. Měchýř tak může být vyprázdněn už jen proti odporu s vynaložením značného (ná)tlaku. Vylučování moči je namáhavé a měchýř není nikdy zcela vyprázdněný. To si na jedné straně vynucuje časté močení, které narušuje spánek, na druhé straně se z proudu moči, chlouby mnoha malých chlapců, stává nevýrazný pramínek. Velký oblouk při močení se žalostně hroutí, člověk se úzkostlivě vyhýbá veřejným pisoárům, neboť tato slabost (proudu) je pociťována jako ponižující. Hrdý proud, kterým spolu malí chlapci soutěží, kdo z nich to asi nejdále dotáhne (v Životě?), slouží v této rané době i k tomu, aby se důrazně odlišili od v tomto ohledu slabšího pohlaví. K tomu se druží fakt, že mužské držení těla při močení je mocenský postoj. S široce 283 rozkročenýma nohama je proud nasměrován ofenzivně dopředu. Vynořuje se zde pojem „předstojná žláza“ označující prostatu. Při chlapeckých hrách je úd téměř sportovním nářadím. Ženské držení těla při močení je naopak spíše pokorné. Žena si dřepne na zem a v ohnutém postoji vypouští vodu. Když s přibývajícím věkem tato schopnost rozlišení ochabuje, naznačuje tím tělo, že muž se přibližuje slabému pohlaví. Nemůže se nyní už tak jednoduše vymočit vysokým obloukem, což je situace, s jakou žijí ženy stále. Organismus naznačuje, že se na tělesné rovině koná přibližování k ženskému pólu. Je zde podezření, že vlastní úkol, přiblížení ke svému ženskému pólu, animě, přichází zkrátka a tělo musí žít to, čemu se duše vyhýbá. Symptom ukazuje úkol: Jde o odvolání mužských velikášských fantazií. Tělo je upřímné a vnucuje postiženému poznání, že to s jeho mužským proudem a v tomto směru i s jeho mužností není tak slavné. Současně se konkretizuje úkol přiblížit se k ženskému pólu na přenesené rovině. Obvyklý odkaz při léčení vrhá na obraz nemoci dodatečné světlo. Úkolem prostaty je produkovat tekutinu, aby šlo při pohlavním styku všechno hladce a aby bylo semeno na své cestě dobře zaopatřeno. Velikost prostaty se tedy vyprazdňováním zmenšuje. Potud je logická rada urologů, která doporučuje pravidelný sexuální akt. Je-li pacient v tomto směru neochotný nebo neschopný, nutí sám urologa k tomu, aby přiložil ruku k dílu. Prst zavedený do řitního otvoru může vy- tvořit tlak na zvětšenou prostatu a touto anální masáží ji vymačkat. Ovšem vlastní sexuální praktiky jsou výhodnější, protože se k tomu druží výron semene, který přináší úlevu. Symptom nemoci chce pacienty donutit, aby se více věnovali své sexualitě. V této souvislosti je zajímavé, že v arabských kulturách, kde jsou pro zámožného šejcha časté sexuální styky až do stáří pravidlem se nevyskytují žádné srovnatelné problémy s prostatou. Na druhé straně je hyperplazie (zbytnění) prostaty často i důsledkem impotence. Žláza produkuje tekutiny, které se pak nespotřebují. Hromadí se a vznik prostoru pro jejich zadržování je nevyhnutelný. Příznak nemoci nutí více se zabývat sexualitou, a tím i uznat a zpracovat téma polarity. Pacient se jimi zřejmě zapomněl dostatečně zaměstnávat. Musí mu být doporučeno více tělesného kontaktu s 284 ženským pohlavím a více duševního kontaktu s vlastní ženskou stránkou. S postupujícím věkem se přesouvá důraz od sexuálního setkání na setkání s animou. Přitom však tělesná rovina zůstává u tohoto symptomu důležitá v míře, v jaké dosud přicházela zkrátka. Na dodatečné zpracování může navíc čekat i mužský pól. Bytnějící předstojná žláza naznačuje i nezbytnost dalšího růstu mužnosti. Velkým cílem však zůstává uskutečnit v sobě opačný pól, nikoli na rovině močení, nýbrž v duchovně-duševní vyzařování. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Jak dalece pociťuji své mužské vyzařování jako oslabené? Cítím se pro sex příliš starý a opotřebovaný? Kde bojuji proti nepoddajným rostoucím překážkám? Co není v pořádku s mým močením? Kde něco zadržuji? Přicházel jsem v životě příliš zkrátka? Kde jsem dělal velký oblouk? Kde jsem ho ztratil z očí? Jakou roli hraje v mém životě to, co je ženské, jakou „slabé pohlaví“? Jakou (sexuální) setkání s ním? Do jaké míry jsem se setkal s ženskostí v sobě? 3. Kyčelní kloub Kyčelní kloub je základna pro všechna naše vykročení, a tím domov našich kroků i pokroků v malém i ve velkém, v dobrém i zlém. Každá cesta začíná jedním krokem a také každé vybočení. Bolesti v kyčelním kloubu, většinou odvozované od artrózy, zabraňují takovému vykročení a signalizují postiženým, že už nelze počítat s velkými pokroky. Postupují (v životě) kupředu už jen za velkých bolestí. Vedle takzvaných projevů opotřebení přicházejí z lékařského hlediska jako základ nemoci v úvahu především revmatické* problémy. Úkolem by bylo přizpůsobit se vynucenému klidu, uznat, jak je pokrok a pohyb těžký, a místo vnějších dělat vnitřní kroky. S přiznáním si, že schopnost kráčet vpřed na této rovině je ztracena, se vnější cíle posunují do dálky. Současně může postiženým při této příležitosti svitnout, že zůstává možnost stanovit si ve vynuceném klidu vnitřní cíle a také jich dosáhnout. Opotřebovaný kloub signalizuje ve svém tuhém pohybu jakoby nenamazaného soukolí, že vnější cesty jsou omezeny. Situace se nemůže hnout z místa. To naznačuje klid. Je-li klid 285 dostatečně hluboký, stane se z něj nakonec opět pohyb, a sice vnitřní pohyb. Dnes je běžným východiskem umělý kyčelní kloub, stejně geniální jako vývoji nepřátelský trik, který člověku umožňuje žít dál, jako by se nic nestalo. I zde je ještě šance na upřímnost, pokud si člověk přizná, že pokrok dosažený v budoucnu je umělý, že už přísně vzato nestojí na vlastních nohou. To opět naznačuje, že od nynějška se má člověk ve vnějších věcech spoléhat více na cizí pomoc, zato ve vnitřních věcech by měl být samostatnější. Lze z toho přečíst i odkaz, že si snad lze uměle vynutit vnější pokrok, pokud se ten pravý pokrok odehrává na jiné rovině. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Jak jsem v životě postupoval kupředu? Jak to pokračovalo? Dbal jsem jen na vnější cíle? Dosáhl jsem jich? Lze vůbec mých cílů dosáhnout vnějšími cestami? Kde jsem uvázl nebo se nemohl pohnout z místa? Jakou roli pro mě hraje klid a zahloubání do sebe? Kde jsem vnitřně skončil a kam ještě chci? Naučil jsem se spoléhat se na cizí pomoc, využít ji pro své vnitřní potřeby? XIII. Nohy Naše nohy tvoří s chodidly, kolenními a hlezenními klouby funkční jednotku, která je odpovědí na otázku: Jak si stojíme? Jak se nám vede? I když této skutečnosti obecně věnujeme málo pozornosti, na nohou spočívá celý náš život. Nohy, které zajišťují pohyb, ukazují, jak jsme na tom se svou cestou. Vztah dolních končetin ke konkrétní realitě je symbolicky znázorněn kontaktem se zemí. Zatímco paže visí ve vzduchu, stojí nohy oběma chodidly na zemi. Prozrazují, jak se pohybujeme životem a jaké postavení v něm zaujímáme, zda se mu umíme postavit a jak se k němu stavíme, zda se nestavíme jinými a co představujeme, co nad co stavíme a jak si stojíme. Postavení je něco ústředního a způsob, jakým se stavíme k životu, rozhoduje o tom, jak se v něm cítíme. Rodinný stav ukazuje, zda jsme na životní cestě sami nebo ve dvou. Mladiství, kteří se ještě nezavázali a jsou ještě v pohybu, spolu chodí. 286 Stejně jako paže i nohy mají sklon konzervovat nepřevedenou pohybovou energii. Blokované pohyby útěku se ztělesňují v napětí, odvrácené impulsy k boji v křečích, ochablý postoj v odpovídajícím svalstvu. Je tolik typů nohou, kolik je lidí a stanovisek. Přesto lze rozeznat určité opakující se vzory. Ne nadarmo mluvíme o končetinách (německy Extremitäten), jsou to totiž ony, které nás přivádějí do kontaktu s extrémy blízkosti a vzdálenosti. Jejich úkolem je měřit extrémy. Silné, svalnaté nohy, které mají na základě své svalové hmoty, jež do sebe při chůzi naráží, tendenci k poněkud vypínavému pohybu a afektovanému chování, prozrazují právě takovou osobnost. Při veškeré síle těchto nohou nejsou spontánní pohyblivost a náhlé změny právě silnými stránkami takové povahy. Strojená chůze připomínající robota působí nuceně a namáhavě. Pružná a plynulá pohyblivost je nahrazena robustní silou. Druží-li se k tomu ještě příslušně nemotorná chodidla, je slon v porcelánu dokonalý. Protipól představují neduživé nohy s málo vyvinutými svaly. Jejich majitel má problémy udržet se na nohou a každým okamžikem mu hrozí, že se zhroutí. Dotyční lidé, kteří mají problémy stát na vlastních nohou a kteří nemají pevná stanoviska, vyloženě potřebují oporu. Právem se obávají o své postavení a svůj postup. V souladu s tím hledají všude podporu a usilují o onu důvěru, která se při jejich životní platformě tak obtížně rozvíjí. Kompenzačně se často pokoušejí zjednat si oporu alespoň nahoře zvláštním zdůrazňováním svých svalů na pažích a na mozku. Šlachovité nohy jsou rovněž tenké, ale nikoli slabé. Vyznačují se intenzivní, spontánní pohyblivostí, která může přecházet až do nervózního neklidu. Stále na cestách mají problémy uchytit se a zůstat. Takové nohy platí za atraktivní, jsou totiž pevné a štíhlé, přitom pohyblivé a pružné. Nestálost se diskrétně skrývá za hbitou elegancí. Protikladem šlachovitých nohou jsou silné, nevyvinuté nohy, jejichž majitelé jsou nápadní šouravou chůzí, jíž se plouží životem. Od prvních dětských krůčků stále slyší: „Zvedej nohy!“ nebo „Zakopneš ještě o vlastní nohy!“ Často se tyto předpovědi vyplní, takoví lidé stojí sami sobě v cestě, mají potíže pevně se postavit, a což teprve postupovat kupředu! Slabost jejich postavení i jejich stanovisek je táhne dolů jako zátěž, kterou vlečou s sebou. Jejich ospale působící, plouživá chůze je pochopitelně nevhodná k tomu, aby se naplno pustili 287 do života. Pohybují se v životě pouze „v pruhu pro pomalá vozidla“, často jim chybí nezbytná vytrvalost a výdrž. 1. Kolenní kloub — poranění menisku V kolenním kloubu zpracováváme téma pokory. Klečení a pokleknutí jsou gesta, kterými se podrobujeme. Tímto způsobem se setkáváme s duchovními hodnostáři; dříve se takto uctíval král. Je nápadné, že moderní lidé mají méně sklony k poklekávání. Kromě katolického kostela k tomu mají ještě sotva někde příležitost a i tam právě dochází k pozoruhodné změně. Podle nového „reglementu“ se nyní smí stát tam, kde se dříve klečelo. Místo aby člověk před Všemohoucím poklekal, dnes se s ním konfrontuje. Pokora a podrobení už nejsou v kurzu. Ideálem se stal vzpřímený, nepoddajný člověk — každý svým vlastním pánem. I práce, které nás dříve nutily na kolena, jako mytí a leštění podlahy, jsou dnes alespoň zčásti mechanizovány, takže tento postoj je zbytečný. Není tedy divu, že problémy s koleny, především ve formě poškození menisku, nabyly na značném významu. Základem poranění menisku je přepínání. Oba menisky sestávající z chrupavek umožňují kolenu ve válcovém kloubu i otáčivé pohyby, především ve flekčním postavení. Formou se jeden meniskus podobá polovičnímu, druhý plnému měsíci. Svou funkcí rovněž odpovídají ženskému pólu. Při příslušném zranění se natrhnou, zhmožděny mezi mohutnou stehenní a bércovou kostí. Obvyklá léčba se podobá léčení při výhřezu meziobratlové ploténky, zničená a pro požadované zatížení příliš slabá tkáň se odřízne pryč. Nato se postižení často pokoušejí dále čelit přetěžování i bez chrupavčitého prstence. Symptom postiženým ukazuje jejich pýchu. Měli by poznat své hranice a zjistit, že jejich vnější pohybové úsilí a výkon, který kvůli němu od těla požadují, zachází příliš daleko. Ignorují-li bolestivé varovné signály, projeví se neprožívaná, do stínu zatlačená témata skromnosti a pokory na koleni, které je pro ně předurčeno. Místo dobrovolné pokory (pro)žijí tedy vynucenou skromnost ve své omezené pohyblivosti a v ponižujících bolestech. Kdo dobrovolně neomezí svou přehnanou vnější pohyblivost, bude k tomu donucen menisky. Jde o to, abychom se narovnali a upřímně si přiznali, které výkony se od nás skutečně požadují. Právě vrcholové sportovce lze podezřívat, 288 že používají přehnanou vnější pohyblivost ke kompenzaci vnitřní nehybnosti. Místo toho, aby se vnitřně starali o určitý okamžik obratu a usilovali o alternativní stanoviska, obracejí se a točí vnějškově, až se utrhne nit trpělivého osudu a s ní i jejich meniskus. V tomto smyslu je poškození kolena nutí zaujmout upřímnější, i vnitřně odpovídající nehybný postoj. Vynucený klid je třeba využít, aby byli opět v souladu sami se sebou: Aby byl člověk vnějškově ten nejlepší, je zapotřebí i vnitřní pohyblivosti a jisté dávky skromnosti, která mu umožňuje akceptovat, že si nelze vynutit něco, co neleží v oblasti vlastních možností nebo úkolů. Zkoumáme-li přímý vznik těchto úrazů například při sportu, nacházíme situaci, kde má být duševní nehybnost vyrovnána nepřiměřeným tělesným zkroucením. Kdyby se fotbalový hráč postavil k míči nebo soupeři šikovněji, za pomoci své přemýšlející hlavy nemusel by se tak kroutit. Kromě toho se většinou jedná o situace, kde postižení vnitřně „hráli“ s pocitem napětí až k prasknutí. Při vědomých, s chutí z pohybu prováděných otáčkách ke zranění nedochází, k tomu je zapotřebí vždy i jistého vnitřního napětí. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Jakou roli hraje v mém životě skromnost? Skláním se před nevyhnutelností, nebo se nechávám ohnout osudem? Existuje nějaký člověk nebo téma, které mě nutí k pokoře? Pokouším se při přetěžování z těchto situací vykroutit? Mám sklony k tomu, abych se fyzicky šetřil? Kde jsem příliš extrémní a nechám se donutit na kolena jen „vyšší mocí“? Kde bych mohl být vedle své vnější záliby v rychlých otáčkách i duševně vjednom kole? Vyplývá má vnější radost z pohybu z vnitřního klidu, nebo se zrodila ze ctižádosti a spěchu? Kam se točí kolo mého osudu? Na co mám stočit svůj pohled? 2. Lýtka a jejich křeče Lýtka jsou základem pěkných nohou, které se vyznačují zdravou střední mírou, co se týče lýtkových svalů, a propůjčují nohám i celé postavě napětí a pružnost. Když se člověk k něčemu chystá nebo je „připraven ke skoku“, ukazuje se to na jeho lýtkách. Jejich silnou 289 stránkou je správně se odrazit. Když se to nestane nebo člověk zmešká návaznost, jsou to často právě lýtka, která ukážou nepřiznané přetížení. Mohou být považována za trezor našich emocionálních přepjatostí a ve shodě s tím jsou skryta a chráněna za holenními kostmi. Tyto kosti vytvářejí jakési dlahy nohám a tedy i pohybům, nasazují míry a mají mnoho společného se schopností vydržet. Dostaneme-li ránu „do holeně“, jsme zbrzděni ve svém pokroku. Fotbalisté a hokejisté, u nichž rozhoduje schopnost prosadit se a pevně stát, si tyto silné a současně citlivé oblasti jistí holenními chrániči. Protože v životě postupují vpřed nejprve holenní kosti, dostávají většinou co proto. Modřiny a silné bolesti ukazují, jak jsou citlivé a jak nezapomínají. Měkká lýtka jsou také taková, ale jiným způsobem. To, co lze při nočních lýtkových křečích odvodit ze snového děje, je u křečí lýtek v důsledku prodlužování fotbalových zápasů nasnadě, příp. to jde v těchto stopách. Prodloužení bývá jen u rozhodujících fotbalových zápasů, na nichž závisí další „postup“ mužstva. Dosáhne-li na konci zápasu vytvořené emocionální napětí, pokud jde o „postup“ nebo „úspěch“, svého vrcholu, ukazují lýtkové křeče emocionální zatížení jednotlivých hráčů. Samozřejmě se v nich projevuje i fyzická námaha. V tomto ohledu je však nápadné, že titíž hráči překonávají takové zatěžkávací zkoušky při tréninku většinou bez problémů a bez lýtkových křečí. Ani maratónští běžci, kteří mají větší fyzickou zátěž, téměř neznají lýtkové křeče. Důvod je zřejmě ve většinou podstatně menší emocionální zátěži při těchto dlouhých a sotva kdy napínavých závodech. Noční lýtkové křeče odhalují, že emocionální napětí nahromaděné přes den je tak značné, že při nočním zpracovávání nemůže být dostatečně vědomě konfrontováno. I v ochranné náruči noci tak ještě klesá do těla a projevuje se v přepjatých lýtkových svalech. Běžné opatření první pomoci, které směřuje k uvolnění ztuhlých svalů, pracuje homeopaticky. Noha se pod silným tlakem vzepře proti odporu. V tomto úmyslném napětí, které vrací situaci přepětí zpátky do vědomí, spočívá řešení, povolení křeče. Podobně působí zoufalé pokusy postižených o poskoky. Obraz nemoci je vytrhuje z tělesného boje a nutí je k vědomému napětí. Tento okamžik uvědomění může stačit k tomu, aby si ujasnili namáhavý tělesný boj a poznali, jaké emocionální napětí jaká ctižádost za ním vězí. Jde o to, aby se tělem i duší vědomě vzepřeli proti tomu, co je emocionálně ohrožuje, neboť vzdá-li se vědomí boje, nemá tělo samo žádnou šanci. Ukazuje pak své přetížení v 290 křeči, karikatuře boje. Přijmeme-li však opět vědomě výzvu, ulevíme tělu od úkolu, aby se namísto vědomí vzpíralo proti něčemu, co pouhými fyzickými prostředky tak či tak nelze zastavit. Tímto vědomým krokem a téměř rituálně provedeným úsilím tělesné napětí povolí. Pak můžeme hrát, spát nebo snít dále. Vede-li se boj opět emocionálně vědomě, může i tělo dále bojovat. Fyzická křeč v lýtkách tak vždy prozrazuje i jistou rezignaci a to, že se člověk vzdává úkolu. Postižení signalizují, že jsou mimo hru, příp. neschopni boje. To, co si duševně nepřiznávají, tělo jasně ukazuje. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Která nepřiznaná emocionální přepjatost by se mohla hromadit v mých lýtkách? Do jaké míry chybí v mém životě emocionální boj, který se ztělesňuje v křeči? Proti čemu se v přeneseném smyslu vzpírám, když vzpírám proti odporu svůj bérec v křeči? Kde bych měl vědoměji usilovat o překonání emocionálně nabitého boje? Co je pro mě v tomto okamžiku ve hře a jak se k tomu emocionálně stavím? Kde chci přestat a vzdát se, aniž bych si to přiznal? 3. Natržení Achillovy šlachy Kompaktní lýtkové svalstvo visí Achillovou šlachou na patě. Když se tento „provázek“ natrhne, člověk neudělá ani krok a už vůbec ne skok. To, že se stala pata Achillovou patou, a tím i slabým místem člověka, má různé důvody. Je místem, které bylo při vyhnání Evy z ráje ohroženo hadím kousnutím. Skrze toto slabé místo se k ní přiblížil had, prodloužená ruka ďábla, symbol dvojnosti a rozdělení. Mýtus, podle něhož je pata zvláště ohroženým místem, začal u Achilla, hrdiny trójské války. Jeho matka chtěla zabránit, aby se jejímu milovanému synovi ve světě něco stalo, a ponořila ho proto do vod podsvětní řeky Stygu, které propůjčovaly nesmrtelnost. Za něco ho však musela držet. Protože zvolila patu, zůstala Achillovým jediným zranitelným místem. Zde ho zasáhl Hektorův šíp a způsobil mladému hrdinovi smrtelné zranění. Pata je nakonec i místem, které nás nejintenzivněji spojuje se zemí, které konkrétně i symbolicky znamená polaritu, ženský svět protikladů. 291 Svět dvojnosti je jako protipól rajské jednoty místem smrtelnosti a veškerého utrpení. Pata jako spojnice s polaritou je tedy u Evy, Achilla i ostatních lidí vstupní brankou pro všemožná příkoří. Neštěstí jako projev polarity a protipól ke štěstí jednoty tudy velmi rychle vniká do života. Achillova šlacha, která je umístěna na tomto zvláštním místě, je naší nejmohutnější a nejsilnější šlachou a člověk ji musí velmi extrémně přepínat, aby si ji natrhl. V příslušných situacích už člověk přepíná své možnosti a přetrhne si šlachu. Doslova se trhá na kusy. Nabíledni je otázka: Proč? Přetrhnout se pro nějaký úkol znamená riskovat příliš mnoho, a nelze-li jinak, i všechno. To je situace, která vtahuje do hry naše slabé místo. Natržením šlachy se postižení náhle dostávají zpět na půdu reality. Achillova pata, již už není možno zvednout, objasňuje, že člověk je právě jen člověk a v polaritě každopádně nezpůsobilý pro nadlidské výkony. Pýcha, s níž si osobuje to, co je nadlidské, je hřích, v antice dokonce jediný. Lze ji jasně vidět v pádu do hříchu, když had láká Evu, aby si vzala jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, a vyrovnala se tak Bohu. Takové poznání je vyhrazeno pouze Bohu, a když se Eva za tuto troufalost obviňuje, Bůh jí hodí polaritu na krk tím, že řekne hadu: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství. Na zraněních Achillovy paty při sportu je tato souvislost zřetelná na prosté úrovni. Jde vždy o přepjaté vrcholové výkony přetěžující tělo a přepínající jeho nejsilnější šlachu. Když Achillova šlacha povolí, ukazuje tím, že ohlašovaný rekord je mimo dosah sil. Jak známo, moudřejší vždy ustoupí. Tělo musí často hrát tuto nevděčnou roli vůči ctižádostivému rozumu, který si bere do hlavy mnohé nerealistické Věci. Zvlášť patrné to bylo u několika lehkých atletů v době před dopingovými kontrolami. Hormonálně vypěstované hory svalů vyvíjely síly, které hromadně způsobily natržení naprosto přetížených šlach. Když vyhoří pojistky ve vědomí, aniž by si toho postižení všimli, je na těle, aby zastavilo nerozumný let ctižádosti. Tak je postaráno o pauzu na rozmyšlenou a i člověku v tomto směru netrénovanému zbývá jako nejlepší možnost pohybu pohyb myšlenkový. Místo toho, aby usilovali fyzicky a podávali neuvěřitelné výkony, mají najednou čas nechat toulat své myšlenky. Organismus naznačuje, jak nezbytné je takové přerušení. Spojení aktů emocionálního úsilí s vnitřní strukturou symbolizovanou v kosti je 292 příliš slabé. Postižení jsou na cestě, která se k nim právě nehodí. To musí přestat říká tělo a ihned zabezpečí první pomoc tím, že náhle ukončí zamýšlené projekty ctižádosti. Nechce mít s takovými skoky nic společného a způsobí, že spojení se přeruší. Buď jsou síla a prvek pohybu pro tuto spojovací šlachu příliš silné, nebo je šlacha příliš slabá pro tolik síly. Učební úkol je nasnadě. Je třeba změnit dosavadní koncept: dát si fyzický klid a místo něj se namáhat duševně a zkoumat, kde stojíme a o co usilujeme. Nelidské cíle vyžadují nelidskou námahu a při ní se může mnohé roztrhat na kusy, jako právě důležitá spojení. Je třeba poznat, která spojení nás táhnou do neštěstí, a je třeba se jich vzdát. Některá se stala zřejmě příliš závazná a měla by být odříznuta. Váže-li se člověk příliš silně na ctižádostivé cíle, které leží příliš daleko za jeho vlastními možnostmi, přetrhne se jeho spojení k polárnímu světu. Člověk ztrácí půdu pod nohama a to, že chce předčit ostatní, je pro něj nebezpečné. Je to právě natržení šlachy, které ho přivádí zpět na půdu reality. Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) 1 Od věcí přirozených. 1.19 Připovídky od samého člověka a těla jeho vzaté. 1.19.25 Od nohy a paty. 705 Noha nohu podpírá, a stojí obě dobře. 706 Daleko pata oka. 707 Na svých vlastních nohách choditi. 708 Paty bych mu líbal. 709 Div mu paty nemluví. 710 Patami napřed choditi. 711 Ze všeho on nohu vytáhne. 712 Kráčej ty svým krokem. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Kde přepínám své možnosti? Pro co se mohu přetrhnout? Kde jsem se nechal lapit a svázat příliš vysoko mířícími sny? Které závazky v mém životě je třeba odříznout? Kde se musím uvolnit, kde se musím opět zachytit dna? Kde se z mé ctižádosti stává past? Co budu dělat, když se přetrhnou všechna spojení? 293 IV Chodidla Nejdále vzdálena od hlavy se jako to nejlidštější na našem těle nachází nožní klenba. Zatímco všechny ostatní strukturní části včetně mozku sdílíme s jinými živými bytostmi, naše nožní klenba je jedinečná záruka naší vzpřímenosti — a dostává se jí za to jen málo náklonnosti a uznání. Způsob, jakým zacházíme s našimi chodidly, prozrazuje náš životní styl. Zatímco po nejdelší dobu dějin našeho vývoje jsme měli prostřednictvím kůže na chodidlech přímý kontakt se zemí, už několik staletí se mu vyhýbáme. Chůze naboso hraje i v individuálním životě jen krátkou roli na jeho začátku. Pozdější tendence nosit boty s podpatkem ukazuje nevědomý úmysl co možná nejvíce se distancovat od Matky Země. Ženy si obouvají střevíce s vysokými podpatky, aby vzdálily svou Achillovu patu z nebezpečné (hadí) zóny. Vzdálenost od země působí navíc elegantně, ženy za ni rády platí ztrátou uzemnění. Vtěsnávání chodidel do extrémně úzkých bot až po starý čínský (zlo) zvyk bránit nohám v růstu prostřednictvím tvrdých bandáží vrhá charakteristické světlo na martýrium, které připravujeme našim „kořenům“. Dodnes existuje tato záliba v malých chodidlech, a proto se nezřídka násilně používají malé boty. Úmyslné mrzačení lidských kořenů ve staré Číně i u nás kontrastuje se zálibou žít si v přeneseném smyslu na vysoké noze. Za tímto rčením se skrývá zkušenost, že silné kořeny jsou základem úspěšného života. S dobře vyvinutými kořeny si člověk může mnohé dovolit. Uzavře-li se naopak do příliš úzkých vazeb, musí za to zaplatit na vyšších rovinách. Podle zákona „Jak nahoře, tak dole“ je na chodidlech ještě jednou zobrazeno celé tělo v reflexních zónách, přičemž zóny hlavy leží v oblasti prstů. Lze předpokládat, že mučení přední části chodidla v příliš úzkých botách odpovídá tomu, že rychle přibývá bolestí hlavy. V takzvaných primitivních kulturách, kde se lidé pohybují pouze bosky; jsou bolesti hlavy neznámé stejně jako zvyk lámat si hlavu nebo jít hlavou proti zdi. Schopnost mít pevné základy, zakotvit v životě a stát na vlastních nohou ukazuje, jak jsme odkázáni na své kořeny a jak je nesmyslné jimi pohrdat. Vychází z nich neústupnost a stabilita, stálost a odolnost, které nám umožňují přestát život. Potud je charakteristické, že podle Hermana Weidelenera jsme společností nemocnou na nohy, které hrozí 294 nebezpečí, že ztratí půdu pod nohama, protože se zabývá už jen hlavou. Přitom se každé tvrzení opírá o pevné odůvodnění a všechno, co stanoví náš rozum, se zakládá na kontaktu se zemí. Vlastní problém začíná tam, kde tlačí bota, jak ví i lidová mluva. Zdravé chodidlo stabilní osobnosti se skládá z dvojité klenby se dvěma mosty a třemi body dotyku se zemí. Menší, přední klenba se ve dvou bodech opírá o malíček a palec nohy, velká navíc o patu. Naše chodidlo je tedy trojnožka, vyznačuje se stabilitou a pružností. Ovšem zdaleka ne všichni moderní lidé mají tento ideálně vyvážený kontakt se zemí. Postoj většiny je vratký, protože se místo na tři staví už jen na jedno nebo dvě stanoviska. Kdo stojí oběma nohama na zemi a dotýká se jí na třech bodech, může se spolehnout na bezpečnou základnu a odůvodněný smysl pro realitu. Kdo naopak na široké ploše spíše po zemi klouže, proklouzává i rád mezi skutečnostmi, vzdálen od reality. Jeho život je poněkud nepevný a spočívá, příp. kymácí se na slabých nohou. Deformace malé nožní klenby (příčně plochá noha) ubírá přednímu mostu jeden pilíř a redukuje kontakt se zemí na dva body. Jeli deformována i podélná klenba, hovoří se lidově o ploché noze. Pružná a diferencované stanoviska jsou ztracena. Na široké ploše podkladu kloužou postižení téměř jako bruslaři, aniž by mohli nalézt stabilitu nebo oporu. To se často odráží v nevázaném životě, jemuž chybí zakořenění. Široké, povrchní, poněkud nemotorné stanovisko není pevné, nýbrž volně posouvatelné. Na základě tohoto nezakořeněného a propastného způsobu života se neradi zavazují. Lidé s těžkýma nohama, které jsou jakoby přilepené na podlaze, jsou opakem „bruslařů“. Přespříliš zdůrazňují bezpečí svého stanoviska a i při chůzi sotva zvedají nohy. Plíživá chůze byla nápadná už u tlustých, ale slabých nohou. I v přeneseném smyslu jsou sotva schopni se vznést ze země, a příliš se proto neobjevují ve vzdušných oblastech světa myšlenek, kde je doma tvořivost a spontánnost. Zato jsou spolehliví a stálí, rozumní a dobře uzemnění. Nemůže se jim tak snadno něco stát a jen máloco je může porazit. Tam, kde jsou ploché nohy poněkud nestabilní, jsou tato těžkopádná chodidla pevně na zemi. Pohyblivost ustupuje před přízemností. Jsou-li ovšem nohy těžké jako z olova, táhnou své majitele dolů a brání jim ve výletech do jiných dimenzí. Život, který je omezen pouze na půdu reality; může být poměrně nudný. 295 Zcela jinak je tomu u princů a princezen, kteří se spíše vznášejí světem, zejména světem snů, než aby se přizpůsobovali nízké zemi. V dokonalém baletním stylu tančí životem. Chůze na špičkách je přirozenou variantou bot s vysokým podpatkem a ukazuje, jak málo tito lidé stojí o kontakt se zemí nebo o stálost vůbec. Nikde nezapustí kořeny, ty by totiž jen rušily jejich lehkonohou (uměleckou) existenci. Místo smyslu pro realitu pěstují fantazii. Ze dvou stránek polárního světa se rozhodli pro výšky; hloubky přenechali těžkopádným. Místo kořenů mají vzletné sny, tvůrčí rozmach a značný elán. Mají přemíru fantazie a nikde stání. Lze je ještě méně něčím porazit než jejich těžkopádné protějšky, neboť ve světě lehkonohých víl nic není pevné a vše neustále plyne. Ale i lehkost těchto oblačných bytostí má své stinné stránky v často dalekosáhlém zanedbávání materiální existence. Na opačném pólu stojí nohy jako pařáty, jimiž se jejich majitelé pevně drží povrchu země. Jako drápy zahnuté prsty křečovitě hledají oporu. Taková chodidla hovoří o ohrožené existenci, o silné potřebě najít oporu a nehnout se z místa. Nejen prsty; i svaly na lýtkách a stehnech jsou často chronicky napjaté a prozrazují právě takový postoj k životu. Neklidné nohy naopak odhalují tendenci stále běžet a většinou utíkat. Jejich majitelé jsou stále v poklusu a za nutkáním k pohybu a zájmem velmi často skrývají i tendence k útěku. Podobným směrem odkazuje extrémní držení páteře, které patří k typu chůze, jež zdůrazňuje paty. Stoj na patách naznačuje uhýbání před životem a jistí před údery zezadu a do týla. Zástupce tohoto stanoviska je zato o to snazší převrátit zepředu. Přes své úzkostlivé zajištění mají sklony padat. Již lehký protivítr je zvedne ze země. 1. Hlezenní kloub Kdo si vymkne hlezenní kloub, nemůže už stejně jako Héfaistos, božský kovář, dělat velké skoky. Héfaistos si zlomil hned oba hlezenní klouby, když ho jeho matka svrhla z nebe dolů na zemi, a od té doby kulhal. Podobně se povede těm, kdo dělají příliš velké skoky a kdo příliš tvrdě narazí na půdu reality. Výzva je jasná: zůstat na zemi a vyšplhat se pěkně pomalu, stupeň po stupni. Osud velké skoky neschvaluje. Kulhání je tvrdou terapií pro ty, kdo stále prováděli lehkomyslné kousky. Když se učí jít svou cestou tak, že namáhavě postupují nížinami života, vypadá sádra na jejich noze jako okov. Může se však stát i kotvou, která je drží u země a brání jim ve fyzických 296 skocích do dálky a ve vybočování z řady. Právě tělo, které je pevně přidržováno u země, se může stát základnou pro duševní skoky do výšky a pro výškové lety ducha. Hlezenní kloub přímo nad nožní klenbou je důležitým místem, odkud vzešlo naše vzpřímení, ale i možností vzepřít se. Skok na úroveň bohů může nastat jen odsud. Zde se však vymstí i všechny chybné kroky. Při vymknutí nohy jsme vymknuti z kloubů, při jejím zlomení jsme zlomeni, při vyvrtnutí děláme vývrtku, když šlápneme vedle, jsme vedle. Učební úkol vyplývá z průběhu úrazu: Postižení si musí přiznat, že jsou na špatné cestě, příp. vedle, že při svých skocích dopadají na zem příliš tvrdě, při svých výškových letech se vymykají realitě, příp. že kontakt mezi světem myšlenek a skutečnosti není harmonický a jde nebezpečným směrem. Jsou vyzýváni, aby nekonfrontovali své tělo s realitou tak tvrdě, aby své výlety lépe zajistili a ztlumili dopady, aby vyzkoušeli nejasné a odvážné cesty nejprve v myšlenkách, dříve než je provedou v hmotném světě. Zranění, která si z nich odnesli, je nutí ke klidu a usazují je. Je třeba šetřit tělo a v tomto vnějším klidu vsadit více na vnitřní pohyblivost a duchovní skoky. Kulhavý Héfaistos, omezený v tělesném pokroku, se stává tvořivým vynálezcem, a dobývá si tak místo v nebi, které mu bylo prve odepřeno. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. Jakou roli hraje v mém životě těkavost? Mám sklon k výškovým letům, které jsou příliš špatně zajištěny v realitě? Přehlížím při startu často nutnost přistát? Jaký je můj vztah ke snu a skutečnosti? Přehlížím svou potřebu klidu při pokusech vydobýt si své místo? Kde jsem nesprávně, kde vedle? Kde je můj život podlomený, kde potřebuje zlom, kde přerušení? Kde mám sklony k chybným krokům ve fyzické realitě, místo abych vyzkoušel nové cesty v duševním směru? Kde se vzpírám svému osudu? Kde patří k mému osudu vzpoura? 2. Kuří oka Tyto dolní „oči“ poskytují zcela jinou perspektivu než horní. Odvozeny od očí slepic připomínajících knoflíky ukazují tato místa chronického tlaku velmi přesně, kde postiženého tlačí bota. 297 V této souvislosti je vztah mezi tím, co je nahoře, a tím, co je dole, jak ho odhalují reflexní zóny, zvlášť příznačný. Kuří oka, která se objevují především v oblasti prstů na nohou, tak signalizují, že určité oblasti hlavy trpí tlakem. Když člověku někdo šlape na prsty, ukazuje se to trvale v bolestivých otlacích na nohou, i když omezení tím vznikající jsou hlavně společenského charakteru. Může se dokonce stát, že člověk si sám šlape na prsty, a tím stojí sám sobě v cestě a znemožňuje si tak vlastní pokrok. To je například s jistotou případ, když vědomě nosíme příliš těsné boty. V této situaci dovoluje člověk, většinou žena, aby jí její ideál vkusu bránil v konkrétním pokroku. Anatomicky sestávají kuří oka z nadměrného navrstvení rohoviny, které vytváří ochranu proti tlaku zvenčí. Kuří oka jsou pokusem opancéřovat slabá místa. Typickou zkušeností je, že se tyto pancéřové desky časem samy stávají místy, odkud vycházejí bolesti. Tomu, kdo se chce všeho ušetřit, hrozí právě nebezpečí, že bude vším trpět. Jde tedy o to, abychom více mysleli na duchovně-duševní opatření sebeochrany, místo abychom se obrňovali tělesně. Je třeba se konfrontovat s tím, co nás tlačí, a pak zavést příslušná opatření k řešení takové situace. Mohli bychom např. opustit stanovisko, které vytváří tak velký protitlak, nebo si je zajistit závažnějšími argumenty. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Kdo mi šlape na prsty? Jsem to snad já sám? Kde lpím na stanoviscích, ačkoli hranice bolesti byla překročena a někdo už mi šlape na prsty? Do jaké míry se stal můj strach, příp. bezpečnostní politika příliš bolestivá a překážející mému pokroku? Která místa tlaku bych měl odstranit ze svého života? Kde bolestivě narážím na hranice? 3. Mykózy nohou Houby rostlinné říše žijí především z odumřelého organického materiálu, usazují se však i na umírajících částech živých rostlin. Jsou to vyslovení cizopasníci, kteří si popřávají na cizím životě a nic za to nedávají. Toto špatné jméno způsobilo, že se u různých duchovních skupin dostaly na seznam zakázaných potravin. V říši zvířat i člověka houby sice osídlují živé struktury, ty jsou však již oslabené a na degenerativní cestě směrem k odumření. Houby mohou napadat 298 prakticky všude, kde tkáň vzdává svůj boj o život, a jsou takřka posly smrti. Všechny mikroorganismy, které nás navštěvují, potřebují odpovídající podmínky snížené imunity. Teprve když organismus stáhne svou energii z některé struktury tím, že ve vědomí potlačí tematiku, kterou reprezentovala, uzraje tato struktura pro útok příslušných dobyvatelů. Zatímco ti nejmenší, viry, většinou akutně vyhledávají rozhodnutí, vsázejí bakterie na akutní a plíživé procesy, znají však i pokojně symbiotické spolužití jako např. střevní bakterie. Kromě případu úplného zhroucení tělesné imunity mají houby sklon k pomalu vedeným útokům, při nichž dobývají teritorium krok po kroku, aniž by svého hostitele vážně ohrožovaly. Nepřinášejí smrt, ohlašují ji však (napadené oblasti). Houba na nohou je o sobě neškodný cizopasník, který nebolí, sotva člověku překáží, a přesto v mnoha lidech vyvolává téměř zoufalství. Cizí organismy osídlují právě naše drápy a ukazují, jak málo respektu mají před našimi zbraněmi. Srovnání z mikrokosmu snad objasní toto dilema. Je to, jako by svou výzbrojí neškodná tlupa teroristů vpadla do země a tam se roztahovala právě v kasárnách. Cizopasí a skýtá navenek nanejvýš nepříjemný pohled, zmocní se zbraní a pozvolna vede hospodářství země ke krachu, takže brzy před ní nemá respekt žádný nepřítel. Skutečnost, že houby se odvažují pouze do oblastí, které jsou v posledním tažení, vrhá příznačné světlo na situaci pří. slušných nehtů: Musí být zřejmě blízko smrti nebo alespoň v maximálním stupni neživé, aby skýtaly živnou půdu cizopasníkům. Když houby jednou zapustí kořeny, vyznačují se krajní tvrdošíjností a odolávají i nasazení nejtěžších zbraní, jako jsou chemická antimykotika. Snáze je naopak možné dosáhnout taktického ústupu. Jakmile však vlastní ofenzíva poleví, narušitelé míru se opět přihlásí, znovu začnou rušit duševní klid a současně tím ukazovat, jak je postižený náchylný k rušení. Houby se živí z drápů tím, že je ve vší tichosti kousek po kousku rozežírají. Především nás vyvádí z míry tento plíživě agresivní způsob, jemuž jsme bezmocně vydáni. Vedle toho hraje přirozeně svou roli i to, že takovým způsobem nahlodané zbraně již nejsou žádnou okrasou. Lesk a sláva jsou rychle pryč. Dochází k nehezké patové situaci mezi nehty a houbami. To, co ty posledně uvedené po kouscích užírají, ty první kousek po kousku nahrazují. Tím nehet, o nějž se bojuje, tloustne a je stále hrbolatější a připomíná nesčetněkrát použitou, stále znovu vyspravovanou, zubatou čepel. Když to houby přeženou a nehet 299 odpadne nebo ho zoufalý majitel strhne, není tím příběh u konce. Pokud přetrvává základní situace, přichází znovu i bující, nevzhledná výzva. Nakonec zde nahrává i aspekt nečistoty. V mnoha náboženstvích se symbolicky omývají nohy a očištěné symbolizují čistý vztah k vlastnímu základu bytí, k původu a minulosti. Houby na nohou demonstrují, že kontakt k Matce Zemi, a tím ke světu vůbec, není čistý. Při klasickém lotosovém meditačním sedu jsou chodidla obrácena nahoru jako symbol úplného orientování na duchovní svět. V takové situaci jsou mykózy nohou nebo bradavice na chodidlech stejně nepříjemné jako upřímné. Úkol zní: odzbrojit a zredukovat obranu. To by se však mělo stát ve vědomí. Uleví-li odpovídajícím způsobem duchovně-duševní stránka tělu, může tělo znovu vyrobit své zničené zbraně a dobýt zpět ztracené teritorium. Chronický a dávno zapomenutý konflikt o vlastní brannou schopnost se chce vrátit do vědomí a chce být rozhodnut. Stejně jako u všech infekcí, které souvisí s vpádem cizích vojsk, je duchovně-duševní obrana příliš velká, čímž je oslabena obrana tělesná. Princip útočné agrese je třeba žít vědoměji, u mykóz zejména princip dobře myšleného, méně akutního zásahu. Stejně jako všichni původci nemocí i houby vyzývají k tomu, aby se člověk bránil. Mykózy povzbuzují zejména k tomu, aby se člověk staral o své zbraně a nástroje a nechával je dorůstat. Obrazně se to projevuje v zesílených, hrubých drápech. Zejména musí fungovat starost o obranu vlastních hranic. Koho rozčilují příživníci a paraziti, ten má problém s tímto tématem a sám vytěsňuje příslušné rysy. Úkolem je prodírat se životem, a když to musí být, zatnout i své drápy a žít až po své hranice. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Kde spočívá nepřiznaný, v nevědomí doutnající konflikt sebeobrany? Kde zapomínám ukazovat duševní drápy a zatínat je? Kterou pohraniční oblast svého těla nechávám ležet ladem a pustnout? Když se stydím za své tělesné, ohryzané drápy, jak moc se stydím za své duševní drápy? Jak to, že vitalita mých drápů je v posledním tažení? Kdo parazituje v mém a na mém životě? Kde cizopasím já? 300 4. Bradavice na chodidle Bradavice nepředstavují podobně jako houby žádné tělesné ohrožení. Duševně však mohou být krajně nebezpečné. Na noze a zejména na chodidle jsou velmi na obtíž. Hlavní hrozba však pramení z jejich tajuplného původu. Podobně, jako hadi nebo pavouci neohrožují v naší zeměpisné šířce život, a přesto je mnozí na základě jejich příslušné symboliky považují za extrémně nebezpečné, spočívá hrůza z bradavic v jejich symbolickém náboji. Velká, odporná, snad i chlupaté bradavice je typickým symbolem zlé pohádkové čarodějnice, prorůstání pekla, příp. temných sil. I nejracionálnějšího člověka by taková bradavice vyvedla z míry, kdyby se mu usadila na nose. Ačkoli není nebezpečná a nikdo ji nemůže nikomu zazlívat, cítí i nejrozumnější současník, že na hlubší rovině je ještě, když ne vykládána ve zlém, pak přece interpretována jako zlo, protože ve světě archetypických vzorů naznačuje zlo. Přitom se člověk nemůže odvolávat ani na to, že se na něm usadila tak, že přišla zvenčí. Jako nevzhledný výrůstek se příliš jednoznačně tlačí ven z našeho nitra. Kdo má stále co dělat s bradavicemi, vyvolává tyto temné asociace od bradavičnaté prasnice přes ropuchu až po zlou čarodějnici. Různé formy léčby poskytují další informace o významovém výkladu bradavic. Pokusy školské medicíny, které sází na surové násilí od leptání přes vypálení až po vyříznutí, se vyznačují vysokým procentem neúspěchů. Ačkoli je celá a beze zbytku vyříznuta, objeví se bradavice často znovu na stejném místě s tímtéž poselstvím z temné říše stínů. Metody lidové medicíny jsou rozmanitější a úspěšnější. Jsou si podobné svým magickým přístupem. Bradavice se celkem úspěšně odstraňovaly čarováním nebo modlitbou v noci při úplňku, zneškodňovaly vlaštovičníkem, zaříkávaly nejrůznějšími zaklínadly, odháněly pokládáním rukou nebo jinými malými rituály. Děti, které už mají vztah k magické kvalitě peněz, si je nechávají někdy za přiměřený obnos odkoupit. Bradavice konfrontují s vlastními temnými stránkami, a proto také tak dobře reagují na příslušné okultní 77 léčení. Jestliže i jiné obrazy nemocí reagují na zaříkávání nebo domlouvání nebo zabírají na lidová léčiva, ukazuje to, jak magická byla stará medicína. Ptáme-li se, při čem bradavice vadí nebo v čem překáží, dostaneme závažné odkazy na individuální význam. Většinou brání vypadat bezchybně a je to tato chyba, která, vepsána do tváře, značně vadí. U bradavic na chodidle je 301 třeba se navíc ptát, do jaké míry člověk nevědomě šlape po okultních věcech a neuznává je v jejich významu, ačkoli se projevují na každém kroku. Nakonec stojí všechno na tom, zda si to člověk přizná nebo ne. Řešení spočívá v uvědomění. Uznání stínové stránky, které jde ruku v ruce s magickými rituály, je proto mocnější než metody boje. Princip homeopatie, který léčí to, co je tajemné a temné, tajemně temnými metodami, má větší a především trvalejší úspěch než alopatický boj proti poselství z hloubi vlastního nitra. Otázky 1. 2. 3. 4. Jak moc mi bradavice vadí nebo v něčem brání? Nemohu bezbolestně stát a chodit? Nebo mě znetvořuje, příp. ukazuje něco ze mě, co nechci vidět a co především nemají vidět ostatní? Co jsem skrýval, když se bradavice objevila? Jakou roli pro mě hraje vyrovnávání s temnými stránkami mého života? Jsem si vědom okultní stránky své existence? XV. Problémy stáří 1. Stárnutí v naší době V době, která zbožňuje mládí, musí být stáří a proces stárnutí problematické. Alfred Ziegler v této souvislosti říká: „Čím více oslňuje doba Hébé, barevné bohyně mládí, tím spíše se musí životu nepřátelská šeď stáří změnit v epidemii. Hébé přivádí na svět národy starců.“ 78 Vychází z toho, že epidemie přestárlosti je legitimním stínem naší společnosti toužící po mládí, stejně jako „nespoutaná láska doby renesance ke světu“ zplodila syfilidu a „čistota a zlatý lesk klenby středověké víry vyseděla černou smrt“. Každá doba má ve svých obrazech nemocí jakýsi vyrovnávající činitel, který upravuje její nerovnováhu. V medicíně panuje již staletí nejednotnost názorů, zda je nutno stáří zařadit pod normální fyziologické danosti, nebo léčit jako obraz nemoci. Georg Groddeck k tomu poznamenal: „U projevů stáří nejsou orgány opotřebovány, nýbrž orgán je zatížen myšlenkami; je-li člověku 70 let, pak jsou orgány zatěžovány právě po 70 let.“ 79 Záplava barevných pilulek, jimiž se má dnes předcházet šedému stáří, na druhé straně ukazuje, že moderní medicína pojímá projevy stáří jako známky nemocí, proti nimž stojí za to bojovat. Většina lidí se dnes chce sice dožít co možná nejvyššího stáří, ale nikdo nechce být starý. Tento 302 paradox osvětluje naše dilema. Právě proto, že si tak málo cení stáří a tak přeceňuje mládí, je společnost viditelně přestárlá. Zkoušíme všechno možné, abychom zůstali mladí, a jsme přitom stále starší. Nakonec jsme při veškerém kultu mládí orientováni na stáří už proto, že vsázíme na pokrok a ten leží jak známo v budoucnu. Co se týče lidského života, směřuje pokrok ke stáří a smrti. Stojí nás velkou námahu vytěsňovat, že všechny naše snahy, které jsou bez výjimky orientovány na budoucnost, tudíž bez výjimky pracují ke stáří a smrti, a tím dosahují přesný opak našeho snu o věčném mládí a věčném životě. Elixíry mládí z dřívějších dob nám mohou připadat směšné, ale nejsou příliš vzdáleny našim funkčním pokusům podvést stáří a vyhnat smrt z našeho dohledu. Celý průmysl žije z obchodu se strachem z obou těchto obávaných témat. Zmiňované barevné pilulky, které mají podepřít stářím sešlé a ztuhlé cévy nebo jinak napravit nedostatečné prokrvení, jsou nejvýnosnějšími zdroji příjmů farmaceutického průmyslu, ačkoli většinou prokazatelně nepomáhají. To, co už v přeneseném smyslu nemůžeme vzpružit, si necháváme všude konkrétně zvednout plastickými operacemi na obličeji, krku, prsou, břichu i hýždích. Pokusy nechat se „napiplat“ čerstvými buňkami nenarozených zvířat připomínají středověké (zlo) zvyky panovníků, kteří si dávali oživovat unavenou krev mladými dívkami. Rumunský diktátor Ceausescu se ještě v naší době pokoušel omladit svůj uvadající život infúzemi s krví novorozenců. Moderněji, ale neméně zvláštně působí pokusy dosáhnout fyzické nesmrtelnosti afirmacemi. 80 Elixíry mládí ve všech dobách jsou při přesnějším pozorování naivní. Živeny iluzemi a nadějemi nacházejí krátkodobě mnoho přívrženců, kteří byli vždy zklamáni. Ať už plastičtí chirurgové „odstraňují“ vrásky, naivní duše si natírají obličej krémy pro kontrolu stáří (Age-control-Cremes) 81, ať si tónujeme šedé vlasy a překrýváme stařecké skvrny, jde stále o tutéž naivní hru proti času, která zná jen jednoho vítěze, smrt, a jejího zvěstovatele, stáří. Čím více vítězí stáří v individuálním životě i ve společnosti, tím více máme sklon lpět na ideálech mládí. Reklama, móda, film a televize prezentují mladistvě svěží šarm a dynamicky aktivní lidi v květu svého mládí. Posunují první polovinu života tolik do popředí, že pro druhou nic nezbývá, a jsme-li upřímní, nechceme o ní ani nic slyšet. Oddáváme se raději klamným nadějím, že se s ní nikdy nesetkáme. Přitom je při našem prvním nádechu máloco tak jisté jako poslední výdech. Je zapotřebí značného umění vytěsňování, abychom tuto skutečnost a 303 přirozený rytmus života tak důsledně přehlíželi. Daří se nám to jen díky organizované kolektivní, do všech společenských rovin zasahující hře na slepou bábu. Jsme tak hrdí na stoupající střední délku života a křečovitě přehlížíme, že tím především stoupla střední délka stáří. Když nás chce medicína osvobodit od podezření, že jsme se stali skutečnou rakovinnou společností, argumentuje tím, že to je vysokou střední délkou života. Teprve tím dosahujeme stáří, v němž je rakovina častá. Tento argument lze přirozeně přenést na mnoho chronických obrazů nemocí od revmatických onemocnění až po stařeckou cukrovku. Pokusy uměle prodloužit život např. na jednotkách intenzivní péče často pouze prodlužují utrpení. Potud je školská medicína téměř stínovou medicínou, dopomáhá totiž k jejím právům především temné říši stínů a strašidel. Moderní jednotky intenzivní péče jsou vlastně strašidelnými místy tohoto světa, v nichž putují bytosti mezi životem a smrtí, jež nejsou skutečně doma ani tu ani tam. Kdo může posoudit, co prodělává duše, zatímco její tělo, ležící v kómatu upoutáno na lůžko, nemůže zemřít a někdy i po několik let sledovat svou cestu? 2. Moderní válka proti vzoru života V žádné době snad neexistovala kultura, která by tak úspěšně ignorovala ony vývojové fáze, jež objasňují proces života, a tím i stárnutí, a přeměnila by tak krize zrání v katastrofy. Začíná to při porodu, z něhož děláme svérázné lékařské drama. Stále více porodů je zařazováno jako rizikové a „řešeno“ císařským řezem. To neznamená nic jiného, než že je začátek života stále riskantnější. Uvážíme-li, že každý začátek už v malém zhušťuje další vývoj, vrhá tato skutečnost na naši dobu příznačné světlo. Proti stále problematičtějšímu začátku života stavíme příslušnou lékařskou výzbroj a přehlížíme přitom, že jsme to byli my sami, kteří jsme všechno tak strašně zkomplikovali a udělali nebezpečným. Relativně mladá odnož lékařské vědy, gynekologie, v tomto směru již mnohé dokázala. Přiměla např. ženy k tomu, aby své děti rodily v jedné z nejvíce nevhodných poloh. Všechny přírodní národy se totiž přirozeně kloní k tomu, že vytvářejí nezbytný tlak v dřepu. Proto nemusí dělat nástřih hráze ani u nich nedochází k jejímu natržení. Pozice vleže na zádech má pouze nevýhody kromě toho, že skýtá gynekologům přehledné pracovní pole. Kdo si to neumí představit, ať se jednou pokusí vypustit vleže na zádech stolici. I pro tak naléhavé potřeby zde chybí jakýkoli tlak z nedostatku protitlaku. Holanďané 304 dávají sice přednost stejně nevhodné poloze při porodu, demonstrují však, že jde jedno i druhé. Na 90 procent dětí přichází v Holandsku na svět doma, bez účasti gynekologa. Jen pro naléhavé případy jsou v záloze takzvané klinomobily s lékaři. Přirozeně je úmrtnost dětí v Holandsku nižší než u nás, kde všechno od začátku rádi komplikujeme. V tomto stylu to pokračuje i u dalšího velkého kroku lidského zrání. Když jsou s nastávající pubertou vyvolány pudy, které ohlašují dospívání, shoduje se společnost v tom, že na to ještě nenastala doba, jestli vůbec kdy nastane. Bez nezbytných rituálů stojíme přirozeně bezmocní vůči naléhavým potřebám růstu. Dospělí se jim pokoušejí čelit stále novými vzdělávacími programy, dospívající stejně nebezpečnými jako neúspěšnými náhradními rituály. Neproběhne-li puberta na duševní rovině, bude dospění celkově ohroženo a další nutný krok odpoutání od rodičovského domu bude ještě problematičtější. Je příznačné, že pro špatné rodiče jsme vyhradili pojem krkavčí rodiče, přičemž krkavci svá mláďata, když jsou zralá, chytře vyhazují z hnízda, aby vedla svůj vlastní život. Pravděpodobně bude zapotřebí ještě dlouhého času a mnoha vědeckých studií, abychom pochopili přirozenou moudrost krkavců. Nemůžeme se tedy divit, že naše společnost je stále přestárlejší a přitom stále méně dospělá. Celá armáda psychoterapeutů žije z toho, že si hraje na pubertu s lidmi, kteří svým věkem již dosáhli krize poloviny života. Každá ne zvládnutá životní fáze tvoří základnu pro ztroskotání další fáze. A každé pozdější zpracování je mnohem obtížnější, protože okolní prostředí nezbytné pro vývoj existuje právě jen v době, která je pro něj přirozeně předem určena. Po zpackaném porodu a nezvládnuté pubertě často ztroskotá i krize středu života. Protože tento rozhodující bod v životním vzoru každého člověka je navíc zatížen obávaným tématem stárnutí, často se nezdaří ani tehdy, když byly předcházející krize zvládnuty v mandale, pravzoru života, se znázorňuje krize životního středu jako bod obratu. Mandala je symbol společný všem kulturám, který se u nás ještě zachoval v rozetových oknech gotických katedrál, na Východě slouží jako podklad meditace a své stopy zanechala v každé kultuře. 305 Jako archetyp cesty lidského vývoje je úzce spojena nejen s naší, nýbrž i s existencí celého vesmíru. Každý atom je mandala se svým energetickým tancem kolem vlastního středu, atomového jádra. Protože všechno v tomto stvoření se skládá z atomů, skládá se všechno i z mandal. Každá buňka napodobuje pravzor mandaly, i v ní se totiž všechno točí kolem buněčného jádra v jejím středu. Protože rostlinný, živočišný i lidský život je vystavěn z buněk, spočívá na této úrovni také na mandale. Naše Země je rovněž mandala, točí se totiž stále kolem středu, v němž působí i gravitace. I sluneční soustava odpovídá mandale se Sluncem jako středem, okolo něhož krouží všechny planety. Vesmír jako spirální mlhovina nakonec nese signaturu mandaly. Ve světě z mandal v sobě všechno skrývá tento praobraz, přirozeně i člověk. Náš život se odvíjí v tomto vzoru a nic v tomto stvoření nikdy nemůže opustit tento univerzální rámec. Lidský život začíná početím ve středu mandaly. Bod je v matematice definován bez rozměru v prostoru, a je tedy jen pomyslný. Je to symbol pro rovinu neexistující v tomto světě, neboť v polárním světě má všechno nějaký rozměr. S početím opouštíme bezrozměrnou nekonečnost a ocitáme se v těle matky, kde jsme však ještě velmi blízko jednotě. Dítě je jedno s matkou. Tuto jednotu nyní na cestě ze středu na periferii mandaly krok po kroku opouštíme. 306 Při porodu je dítě za tlaku a bolestí s velkým násilím vypuzeno z rajské země blahobytu, kde bylo zaopatření samozřejmostí. Fyzické spojení s matkou a výživou je ukončeno, dítě je odděleno. S prvním nádechem se dělí jeho jedna velká srdeční komora srdeční přepážkou na dvě poloviny, rozvíjejí se obě plíce a dech ho se svými póly — nádechem a výdechem — definitivně připoutává k polaritě. Až do posledního výdechu, jímž tento polární svět opět opouštíme, musí člověk bez přerušení dýchat a podrobit se polaritě. I po tomto kroku ze středu směrem do světa, který často prožívá se zoufalstvím, což potvrzuje křikem, zůstává dítě matce ještě velmi nablízku. Ze začátku je kojeno, až i to skončí a výživa, a tím i zodpovědnost, se přesouvá stále více do vlastních rukou. Nakonec se musí dítě postavit na vlastní nohy, musí opustit stabilní polohu na břiše ve prospěch nebezpečně labilní rovnováhy na dvou nohou. A tak by to mělo jít dál, až bude konečně i v přeneseném smyslu stát na vlastních nohou a odpoutá se od rodičovského domu. Začíná mluvit a někdy vmete světu do tváře své první ne, kterým se ohraničí a vyloučí části skutečnosti. S každým ne a s každým krokem se vzdaluje od středu a spěje směrem k periferii mandaly. V pubertě pak „toto dítě“, které bylo i gramaticky ještě středního rodu, končí, a vznikne z něj „ta žena“ nebo „ten muž“. V archaických kulturách muselo dítě rituálně zemřít, aby se mohl narodit dospělý. „Umíralo“ se strachem a za trýznění v často krvavém rituálu puberty a jeho rodiče patřičně truchlili. Jen z definitivní smrti dítěte se mohl zrodit dospělý člověk. Poté bylo v kmeni o jednoho dospělého více, který zanechal všechno dětské za sebou v jiném světě. Po pubertě je vědomí vlastní polovičatosti, příp. nedokonalosti tak velké, že se mladí lidé vydávají hledat druhou, jim chybějící polovičku. Lidová mluva ví, že při tom jde o lepší polovičku. Je-li nalezena, dělá zpočátku skutečně tento dojem. Časem se ovšem ukazuje, že je to právě vlastní stínová stránka, kterou si člověk vybral. Nyní mají jen nemnozí odvahu poznat, že se stále ještě a teprve teď vlastně jedná o lepší polovičku, totiž o tu, která chybí k úplnosti. Podle biblického příkazu „Podmaňte si zemi!“ jde cesta dále ven ze středu a jednou, poté co ve světě protikladů více či méně mnohé dosáhl, dojde každý na kraj mandaly. Nyní se všechno otočí, cesta nevede dále obvyklým směrem a všechny pokusy i přesto po ní dále jít ztroskotávají a musí ztroskotat. Jak nápadný je tento bod obratu v 307 životě, snad může dokazovat to, že ho našla i školská medicína, která si základního vzoru není vůbec vědoma. U ženy nebylo těžké objevit klimakterium díky nápadnému ukončení menstruace a zřetelným hormonálním změnám, ale ani u muže nelze krizi středního věku nadlouho přehlédnout, především ne v míře, v jaké sklouzávala do stále nevyřešenějších oblastí. Typické problémy přechodu od návalů horka až po deprese, které teprve přivedly naši medicínu na stopu, neznají národy, které vědomě žijí ve vzoru mandaly. Důvod by mohl spočívat v jiném hodnocení a bezvýhradném akceptování různých životních fází. Pro archaické národy je doba životního středu často dokonce vrchol, což se ještě ozývá v našem pojmu klimax. Fyzický, a tím vnější rozvoj síly a moci končí ve prospěch vnitřního rozvoje. Přechod od vnějšího k vnitřnímu vývoji je předem dán vzorem, začíná cesta duše domů. Po polovině života plné zauzlení nyní následuje rozuzlení. Tuto šanci vědomě svým životem sledují národy, které si zachovaly své spirituální kořeny. Co je pro nás známkou stáří a ubývající síly, je pro ně vítáno, vidí to totiž jinýma očima, jako cíl cesty domů, návrat do jednoty. Kde nám hrozí smrt jako konec světa, tam je pro ně přirozený průchod k jiné formě existence. Tato poslední životní krize pro ně tedy není žádným problémem. Vítají smrt, když vstoupí, někdy ji dokonce očekávají a každopádně nevidí důvod před ní utíkat. My jsme naopak kolektivně na útěku. I když si smrt vezme nám blízkého člověka, pokoušíme se ji ještě ignorovat nebo zaretušovat. Jak jinak bychom měli interpretovat pokusy zdobit mrtvé, aby vypadali mladí? V USA je v módě namalovat i 80-letou mrtvolu jako dívku v pubertě. Ve srovnání s takovými snahami o zastírání skutečnosti je působivě důstojné, když se Indiáni a Eskymáci připravují na toto poslední setkání. Ostatní příslušníci kmene je ani nevydávají napospas ani nenechávají zemřít hladem, jak takové počínání u nás rádi chybně chápeme. Starý Indián, který cítí, že přišel jeho čas, se stáhne v klidu do ústraní stejně jako mladá Indiánka, která cítí, že přišel její čas k porodu. Není důvod, aby kmen někoho „odstrkoval“, protože na této rovině bude o jednoho člena chudší nebo bohatší. To je přirozené a je to samozřejmě akceptováno. My jsme ti, kdo umírající a zejména staré umírající odsouváme do nemocnic a tam opět do tmavých koutů, nebo do lázní či jinam, kde se nemusíme vyrovnávat s tímto „ošklivým děním“. Toto nedůstojné chování projikujeme na takzvané primitivy, kteří nás v tomto směru spíše převyšují. 308 Tam, kde už nemáme šanci smrt přetrumfnout, čerta starého se o ni staráme. Snažíme se ignorovat krizi životního středu, abychom si nepřipomínali, že to tak nemůže jít dál a že polovina je už za námi. Ruku v ruce s takovým zjištěním by totiž muselo jít poznání, že život se obrací a kloní ke smrti, že jsme definitivně ztratili své mládí a místo něho stojí přede dveřmi stáří. Z odporu proti tomuto životnímu úseku vyrůstá řada lékařsky relevantních problémů. To, co nechceme vnímat ve vědomí, zakoušíme o to silněji v těle. 3. Doba přechodu a osteoporóza Protože o typických symptomech, jako jsou návaly horka a pocení, jsme pojednali v prvním svazku, budeme se zde věnovat pouze „modernímu“ příznaku, osteoporóze. Moderní je potud, že osteoporóza existovala sice vždy, ale tato diagnóza se ještě před nedávnem neuváděla automaticky v souvislosti s menopauzou. Sní skutečně silněji nastupuje odvápnění kostí. Není to však symptom nemoci, nýbrž normální příznak tělesných změn v této době. Přesto ji v poslední době mnoho gynekologů léčí estrogeny. To má navíc pro mnoho žen příjemný efekt, že mohou menopauzu ignorovat jako pauzu. Tělo je dávkami estrogenů oklamáno do té míry, že se domnívá, že všechno zůstalo při starém, příp. při mladém, a že přechod ještě vůbec nenastává. Kdo má strach z odvápňování kostí a z nedostatku vápníku, měl by vlastně tělu vápník dodávat. Je však zajímavé, že dodávání vápníku nemá v naší době žádný efekt. Tělo pokládá poskytovaný vápník za přebytečný a opět ho vylučuje. Vychází z toho, že nyní se může odlehčit a že už nepotřebuje masivní stavbu kostí, protože s přechodem se mění životní témata a těžiště přechází z vnějších na vnitřní aktivity. Jde teď méně o to, aby se člověk opíral o fyzické kosti, jako spíše o to, aby našel oporu ve vnitřní duševní struktuře. Menopauza by skutečně měla mít aspekt pauzy a klidu, co se týče vnějšího života. Přelstívání tedy navádí tělo k tomu, aby nadále ukládalo do kostí tolik vápníku jako doposud. Tímto hormonálním trikem můžeme přechod ignorovat, dál si hrát na mladé a mnoho žádat od svých kostí. Potud není při panujícím kultu mládí a s ním spojeném odmítání stáří oblíbenost takových lstí udivující. Zůstává však otázkou, zda chceme životní lži obětovat šanci vědomě zvládnout tuto velkou životní krizi přechodu. Je třeba si ulevit 309 ve fyzické i duševní oblasti a připravit se na návrat, na cestu duše domů. K tomu je nezbytné odhodit veškerou přítěž. Čím více se to stane v přeneseném smyslu, tím stabilnější zůstane tělesná struktura. Moderní člověk je i přes své opačné nároky nepřátelsky naladěn vůči změnám života. Už přechod léta na zimu a opačně stačí k tomu, že miliony lidí mají téměř kolektivně všeho po krk a ke znázornění tohoto tématu si uženou svou jarní nebo podzimní chřipku. Nezbytní původci nemoci se vyskytují na každém rohu. Zdá se tak jednoduché nechat za všechno nepříjemné pykat tělo. To, že medicína tuto hru ještě podporuje, patří k prohřeškům jejího vývoje plného změn. Gynekologické argumenty mohou při troše přemýšlení vyvolat pouze údiv. Ten, kdo ženám nahání strach, že se jim budou lámat kosti, když nebudou polykat estrogeny, by musel mimo jiné odpovědět na otázku, jak by tedy miliardy žen před zavedením této módy estrogenů přečkaly nebezpečnou dobu přechodu bez zlomenin kostí, ba jak to mnohé starší ženy dokážou ještě dnes. Tento argument v jeho drzosti ještě předčí tvrzení, které je v této době plné změn neméně oblíbené: „Když si nenecháte vyjmout dělohu, mohla by zhoubně degenerovat.“ Se stejnou logikou bychom mohli radit k amputaci paží. Vždy by se na nich přece mohla objevit a začít bujet rakovina kůže. Takové vyvolávání paniky vedlo nejen k bezpříkladně stoupajícímu počtu operací dělohy, nýbrž rozšířilo i povážlivé znejistění. Přirozeně jsou nyní jakož i dříve situace, v nichž by měla být děloha odoperována. Jak má však žena vědět, zda se její gynekolog účastní křížové výpravy proti dělohám, nebo k tomu má fundované lékařské důvody? Patří k mým nejvíce zahanbujícím „lékařským“ zkušenostem, že myomy* se mohou stáhnout jen tím, že ženy přejdou ke gynekologovi, který nemá lůžka ani osobní zájem na operaci. U problematiky osteoporózy neexistuje bohužel žádný obdobný trik, snad kromě apelování na zdravý lidský rozum a pohled na řadu generací žen od našich babiček až po Evu, první ženu. Ty všechny si musely své „hospodaření s hormony“ udržet v pořádku i bez gynekologa, dožívaly se přitom v průměru vyššího věku než jejich muži a každopádně se nestávalo, že by si častěji lámaly kosti. Nejsmysluplnější prevence, co se týče celé problematiky, spočívá v životě, který ještě před přechodem uspokojuje a naplňuje ženský pól. 310 Když se pak dostaví doba přechodu, přinese hlubokou úlevu přeložení témat, které už má žena tělesně za sebou, na duchovně-duševní rovinu. Žena, která své návaly horka pociťovala v příslušných situacích vůči muži, je nyní nemusí prožívat při nevhodných příležitostech. Nyní by bylo lepší hořet plamennou vášní pro jiné obsahy, nadchnout se pro opačný pól, pro duchovní svět. Kdo v sobě nechal dozrát svá přání po dorostu, nemusí si po přechodu nechat nic dorůstat v děloze. Plodnost a růst nyní patří na duchovně-duševní úroveň. Kdo v klimakteriu odhodí všelijakou přítěž a přeorientuje svůj život z vnějšího na vnitřní rozvoj, nepotřebuje už tak těžké kosti a má v nich dost energie, aby přestál cestu duše domů bez jejich zlomení. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Umím přijmout úlohu přechodu, která jde ruku v ruce s krizí životního středu? Přiznala jsem si svá přání, pokud jde o dorost a „život“, a splnila jsem si je, nebo nechávám to, co mi chybí, dorůstat v myomech? Žila jsem dost? Nasytila jsem se? Existují roviny, na něž bych ráda přešla, a netroufám si? Kde bych mohla být plodná v přeneseném smyslu? Jakou přítěž bych měla odhodit? Do jakého úkolu se pustit? Kde mi chybí struktura? Kde ji mohu najít? 4. Krize středního věku Krize středního věku je mužským přechodem, příp. výzvou ke změně, která sklouzla na nevyřešenou rovinu. Řecké slovo krisis znamená mimo jiné rozhodnutí a muž se skutečně musí rozhodnout, zda chce jít po zpáteční cestě vědomě, nebo ji nevědomě protrpět. Rozhodnutí, zda chce pokračovat stejně jako dosud, nebo se obrátit, není na něm. Vzor je nepřipouští a vynutí si obrat tak či tak. Tam, kde pro cestu vpřed platila biblická věta „Podmaňte si zemi“, platí pro navrat: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Tíhnutí zpátky pociťuje i většina současníků. Máme jen jako vždy sklony k tomu, abychom věci nechávali dozrát na tělesné rovině. Proto se stávají padesátiletí, místo aby byli duševně opět jako děti, spíše dětinskými, a to vnějškově: oblékají 51 mladou módu, kupují si sportovní vozy a hledají si mladé přítelkyně. Při panujícím kultu mládí 311 to všechno není obtížné. Sportovní auta jsou už po finanční stránce vyráběna pro starší pány, móda je tak či tak orientovaná na mladé a na základe často nedostatečného duševního odpoutání od rodičů se najde dost mladých dívek, které si svůj nevyřešený otcovský problém rády vychutnají se starším pánem. Tento poněkud směšně působící krizový management ve vnějším světě je však stále ještě lepší než úplné odmítnutí učinit tento nezbytný krok. Kdo se v přeneseném smyslu zpěčuje, nutí tělo, aby ho zastoupilo. Takovou nevyřešenou formou obratu je deprese. Deprese znamená doslova „pryč od tlaku“ nebo „zbavení napětí“ a skutečně zahrnuje tento životní postoj, který člověka zbavuje veškerého napětí, i když zcela nevyřešeným způsobem. ‚ Místo abychom svěsili hlavu a přenechali problém vlastního života sociálnímu státu, je spíše třeba se zbavit napětí, ovšem náročnějším způsobem. Na periferii mandaly je napětí největší. Právě tam, kde je rozvinutí moci a vlivu nejvýraznější, se požaduje návrat k jednotě, v níž není žádné napětí. Přísloví to formuluje svým způsobem: ‚V nejlepším přestat.“ Stojí za ním zkušenost, že jinak bude situace horší. Mýty popisují návrat duše domů v různých variantách: Parsifal musí hledat tuto cestu zpátky k jednotě stejně jako Odysseus nebo Argonauté. V bibli je to ztracený syn, který za svůj návrat k otci, symbolu jednoty, obdrží zaslouženou odměnu. Daleko předčí druhého syna, který se neodvážil cesty do světa dvojnosti, roztržky a rozdvojení. Každý pohádkový hrdina následuje tento archetypický vzor. Někdy mu opuštění jednoty usnadní zlá macecha, pak si musí podmanit svět a nakonec najít svou druhou polovičku, tj. integrovat svůj stín. Poté, co se s ním spojil v podobě princezny, vrací se oba domů k otci, a ‚jestliže neumřeli, žijí dodnes“. Tento vzor platí stejně i pro moderního člověka.83 Dříve bylo důležitou oporou na této cestě náboženství. I v době, kdy velká náboženství učinila své vědění povrchním, může tomuto úkolu ještě dostát religio jako zpětná vazba k prvopočátku. Meditace směřuje rovněž k tomuto středu a dříve to činila i medicína, jak ještě můžeme vidět z tohoto slova (lat. medium = střed). To ovšem byla archetypická medicína, která se opírala o symboly, srovnatelná třeba s medicínou, jak ji chápou Indiáni. Neberou ji ve formě tablet, nýbrž nosí ji na srdci. Otázky 312 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. Ve kterém bodě životního vzoru se nyní nacházím? Se kterými úseky své životní cesty jsem na štíru? Kde a v jaké formě kladu odpor vůči obratu, který vyžaduje vzor? Jak zacházím s napětím ve svém životě? Které cesty uvolnění mám otevřeny? Uskutečnil nebo zmeškal jsem už své životní cíle? Co by mohlo můj život ještě teď zachránit? 5. Zlomenina krčku Tímto tématem se dostáváme k oné hrůzné vizi stáří, jak ji malují na zeď gynekologové. Zlomí-li se krček, což se stává prakticky jen v pokročilém věku, ihned padá podezření na takzvanou únavovou zlomeninu. Fyziologický základ únavy kostí tvoří jejich odvápnění ve stáří zmiňovaná osteoporóza, která se objevuje jak u žen, tak u mužů. Diagnóza únavové zlomeniny je nadmíru upřímná. Vypovídá totiž, že zde povolila unavená kost. Potud také neudivuje, že často není zapotřebí žádného zvláštního působení síly, stačí už lehký pád na kyčle. V pádu je obsažena celá symbolika padání. Vůbec největší počet všech úrazů lze odvodit z pádu, a tím z aktualizace významem naplněného mytologického tématu. „Pýcha předchází pád“ — to je příslovečná interpretace této situace. Lucifera, oblíbeného anděla Božího, posedla před jeho pádem do polarity pýcha. První lidé, Adam a Eva, se obviňovali z tohoto prohřešku, za kterým následoval pád do hříchu a opuštění jednoty ráje a i další lidé jsou v tomto směru obviňováni. Ve Starém Zákoně je tento vzor zhuštěn v příběhu o babylónské věži, která nakonec jako každá pýcha končí pádem. V antice byla pýcha, vzpoura proti bohům, jediným skutečným hříchem a současně jedinou šancí dostat se na cestu vývoje, která končí v božství. Tato cesta zahrnuje téměř nutně pád, jak ukazuje i Prométheův pád. V každém případě se kousek pýchy somatizuje a současně léčí. Pád, který vede ke zlomenině krčku, postihuje „staré kosti“. Pýcha takového člověka spočívá v tom, že ignoroval svůj věk a dělal se silným jako mladík. Únavová zlomenina, která by se mladíkovi ve stejné situaci nepřihodila, vrací opět zpátky staré poměry. Teď už nebude žádné pyšné vykračování ani překračování přirozených hranic. Obraz nemoci věci opět napravil a nutí pacienta ke klidnému a rozvážnému postoji, který je jeho věku přiměřenější. Je nutno 313 dobrovolně zaujmout tuto pozici distancování od pohnutého vnějšího života a respektovat své stáří v jeho požadavcích. Přirozená vnějškově maskovaná únava, která se ztělesňuje v kostech, si žádá své právo na odpočinek. Podřídí-li se pacient tomuto požadavku, má všechny šance provést vnitřně ještě velké kroky ve svém vývoji. Je zde podobná situace jako u poraněních při sportování, přeceňování vlastních přirozených možností. Učební úkol zní akceptovat vlastní situaci, už se nepřepínat, nýbrž oddat se odpočinku a přemítání, které je s ním spojeno. Kontinuita aktivního života se zátěží jako v mládí má být přerušena a fází odpočinku nasměrována do nových, věku přiměřených kolejí. Otázky 1. 2. 3. 4. 5. Stala se z mé odvahy už domýšlivost? Hodí se ještě k této době? Komu tím musím co dokazovat? Mám sklony k maskování svého věku? Přehlédl jsem, že mám staré kosti? Kompenzuji zkostnatělostí ve vědomí svou slábnoucí stavbu kostí? Přetěžuji své tělo, abych šetřil svou duši? Jak zacházím se svými přirozenými hranicemi? Kde je příliš málo respektuji? Dokážu se odlehčit na cestu duše domů a odhodit veškerou přítěž? 6. Vousy u žen neboli integrace opačného pólu Ze vzoru v pohádkách vyplývá, že hrdina má najít svou druhou polovičku, spojit se s ní a pak se vrátit domů. Podle C. G. Junga přibývá muži v průběhu života úkol objevit a probudit k životu svou ženskou stránku, animu. Žena si obdobně stanoví úkol nalézt mužskou část své duše, nazývanou animus, a dopomoci jí k jejím právům. Esoterika používá v této souvislosti pro sjednocení protikladů obraz alchymické svatby, v astrologickém pojetí to je konjunkce Slunce a Měsíce a v alchymii androgyn. Takové obrazy a zejména androgyn, který v sobě zahrnuje obě pohlaví, by nás neměly mýlit v tom, že je tím myšleno duchovně-duševní sjednocení. V tělesné oblasti představuje orgasmus při pohlavním styku krátký záblesk pocitu sjednocení, jinak je v něm ovšem málo šancí vysvobodit opačný pól. Změkčuje-li se rigidnímu muži ve stáří výraz obličeje, postoj i pohyby, může to být paralelní jev k duševnímu přibližování k animě. Objevení znaků 314 opačného pohlaví v těle však může také naznačovat, že duchovněduševní integrace přichází zkrátka a tělo kompenzuje tento nedostatek. Pak je učební úkol jasný: Jde o to, abychom v sobě nechali projevit druhou stránku, avšak na přenesené rovině. Vousy u žen, které se objevují v menopauze, jsou typickým signálem, že je třeba směrovat pozornost k mužskému pólu, ale, jak již bylo řečeno, na jiné rovině. Symptom, který je o sobě zcela neškodný, přesto vyvolává zlost, a ukazuje tím výbušnou sílu tohoto tématu. Naznačuje, že postižená vyjadřuje svou mužskou stránku na málo vhodné vnější rovině. Možná k tomu dochází i příliš mužským způsobem. Měla by hledat svou vlastní ženskou, měsíční cestu, jak dostát mužskému, slunečnímu principu. Nejde o to stát se mužem, nýbrž přiblížit se mužskému pólu, principu jang. Animus, který přichází na duchovně-duševní úrovni příliš zkrátka, bude volit východisko přes kůži. Holení jako mužská odpověď na nežádoucí růst vousů přichází pro ženu sotva v úvahu i proto, že hrozící stín vousů by pak tváři propůjčoval mužskou tvrdost. Přítulná měkkost pleti v obličeji by se mohla změnit v pichlavé štětiny, a tím sice vyjadřovat něco upřímného, ale právě proto nežádoucího. Postižené mají spíše tendenci vytrhávat si jednotlivé chloupky s jasným záměrem vyhladit je. Nezdar takového počínání objasňuje, jak důležité je pro organismus takto vyjadřované poselství. Bolestivé vytrhávání však přinejmenším nutí k agresivnímu chování, jehož principem je bůh války Mars, i když v tomto věku by spíše bylo třeba odhalit na mužském pólu sluneční symboliku. Z hlediska fyziologie vysvětluje relativní převahu mužské složky ustávání produkce ženských hormonů. Mužská stránka je však u žen přítomna stále. Vedle mužského vzoru — růstu vousů — se mohou rozvíjet i maskulinní rysy obličeje. Když se vousy u žen objevují už v dřívějším věku, ukazují, že žena žije mužský princip na nevyřešené, příliš materiální úrovni. Symptom pak naznačuje, že anima je třeba uskutečnit na jemnějších úrovních, jako např. na duchovní rovině, a že nabyl jisté převahy. Po přechodu je na to už načase, před ním přirozeně méně. Podobný fenomén se objevuje u stárnoucích mužů, kteří zanedbávají svou práci na objevování animy a místo toho rozvíjejí měkké, ženské rysy obličeje a tělesných forem. Od ženských rysů tváře přes vznik zcela netypických zaoblení může dojít až k dodatečnému vytvoření ňader. Lidová mluva zná pro tuto tendenci neuctivý výraz „zženštilý“ a naznačuje, že vývoj se zde dostal na nesprávnou rovinu. 315 Staré ženy a muži si mohou být takto tělesně k nepoznání podobni. Někdy to snad může být projev paralelního vnitřního vývoje podle zásady ‚Jak uvnitř, tak vně“. Lze však mít podezření, že častěji dochází ke kompenzaci „vně místo uvnitř“. První variantu lze poznat podle toho, že takové staré tváře působí velmi hezky a harmonicky. U starých Indiánek a Indiánů můžeme ve shodě s tím zažít androgynní vyzařování, ale i u všech těch lidí, kteří svůj život skutečně žili a odvážili se integrovat svou lepší polovičku. Moudrost a soucit nejsou otázky pohlaví, u obou pohlaví se projevují podobně. Budou tedy podobně formovat tváře i těla. Obě pohlaví mají tendenci k tomu, že se sobě ve stáří blíží, a to souvisí i s tématem návratu a zpětné vazby ke kořenům. Zanedbává-li se tato tendence v přeneseném smyslu, klesá do stínu a projevuje se v těle jako takzvaná involuce. Normální je involuce brzlíku po pubertě a dělohy v menopauze. Může však postihnout i jiné orgány a nepříjemně se projevuje zejména u mozku. Staří lidé se tak stávají nezřídka opět dětinští ve svém projevu a chování a dětská naivita slaví nový začátek. Stařecká umíněnost připomíná dětské období trucování, u jídla může opět docházet ke slintání, řeč je nezřetelná, chůze nejistá. Sexuální energie ochabuje a blíží se stavu na začátku života. Téma agrese rovněž ustupuje do pozadí a zuby jeden po druhém odcházejí tak, jak přišly. Obrat do stavu „být jako děti“ klesl do těla. Jestliže tento proces rozpomínání na kořeny a návratu domů probíhá ve vědomí, vede často k nápadnému porozumění mezi prarodiči a vnoučaty. Na cestě domů jde o rozpuštění ega, s takovou námahou budovaného v průběhu života. Tělesné projevy stáří až po typické obrazy nemocí, jako je demence a Alzheimerova nemoc, nutí ego zaniknout skrze tělo tak, že mu odnímají jeho základnu, mozek. I tento proces může proběhnout ve vědomí, jestliže se zbavíme mnoha vědomostí a proměníme je v moudrost. Pak se dítě a stařec potkávají na stejné rovině, přicházejíce ze dvou stran. 7. Od stařecké dalekozrakosti až po vytvoření vrásek Tyto „normální projevy stáří“ jsou tak rozšířené, že v nich sotva ještě vidíme něco chorobného. Dalekozrakostí organismus ukazuje, že člověk přehlíží to, co leží blízko, dívá se za to a jeho pohled těká do dálek. Úkol zní: udělat si přehled a stát se dalekozrakým v přeneseném smyslu. Životní obzor zůstává ostrý a je díky zamlžení blízké 316 přítomnosti dokonce zvlášť zdůrazněn. Je důležité dívat se do dálky a ujasnit si, co tam v budoucnu čeká. To, co je blízko, má ustoupit výhledu do dálky. Našel-li člověk životní perspektivu, smí opět dosahovat i toho, co je blízko. Zcela analogicky je nutno chápat ochabování krátkodobé paměti. Zatímco člověk si vzpomíná na události z poslední války, které má jasně před očima, bezprostřední přítomnost, např. v podobě věcí, které chtěl právě koupit, mizí v mlze zapomnění. I zde je patrný jeho úkol: oprostit se od malicherností všedního dne a raději objevit velký oblouk, jaký život opisuje. Každodenní jednotvárnost má zůstat jednotvárností, jde o to, aby si člověk vzpomněl na důležitá témata života a uskutečnil je v sobě. Vykonal-li tuto duševní práci, vzniká pak opět prostor pro to, co je v bezprostřední blízkosti, nehledě k tomu, že duševní činnost jej udržuje v čilosti a trénovaná paměť zůstává neporušená. Stařecká nedoslýchavost ukazuje postiženým, že určité věci už nemohou slyšet. Lze mít podezření, že je slýchávali příliš často a nyní vypnuli. V této souvislosti je nápadné, že u většiny nedoslýchavých se vyskytuje zvláštní rozpor: Něco vůbec neslyší, něco však slyší nad očekávání dobře. Kdo zná staré nedoslýchavé lidi, nemůže se někdy ubránit pocitu, že ve hře je i jisté „švindlování“. Zatímco partner ve stejném pokoji si může v rozhovoru vylévat srdce, jak chce, nedoslýchaví lidé slyší pouze zajímavější hovory dětí ve vedlejší místnosti. Tento symptom je tak i nevyřešenou formou stažení zpět do vlastního světa, kde si ostatní mohou třeba vykřičet hlas, a přesto tam nedoslýchavého člověka nemohou následovat. Příznak izoluje a distancuje od světa, způsobuje, že člověk je osamělý a uzavřený. Fakt, že s ním bojuje tolik starých lidí, vypovídá, že chorobné orientování navenek je pro naši společnost typické. Opět jsou to takzvané primitivní kultury, které nám ve své naprosté absenci typických stařeckých postižení ukazují, že to, co je pro nás normální, vlastně není normální a už vůbec ne přirozené. Přes množství stále rafinovanějších protéz zůstává nedoslýchavost symptomem, který dělá z mnoha lidí outsidery. Zatímco totiž u aktivnějšího zraku můžeme něco dělat, zůstáváme u pasivnějšího sluchu i přes veškerou techniku opravdu bezmocní. Svým velkým počtem se nedoslýchaví staří lidé stávají ve svém osamění a izolaci stínem společnosti a stejně jako každou stínovou oblast je neradi vidíme. 317 Ovládání je u nás na prvním místě, naslouchání a poslouchání vede u většiny lidí stínový život. Staří lidé nám ukazují, kam vede tato politika vytěsňování. Otoskleróza, zkostnatění sluchové kůstky, vyjadřuje tělesně tematiku neohebnosti v oblasti sluchu a poslouchání. Člověk už má dost (dost slyšel a poslouchal), obrňuje se vůči vnějším vibracím a stahuje se do sebe jako hlemýžď. Nedoslýchaví už v hlubším smyslu nerezonují spolu s ostatními. Ani slepci nejsou více izolovaní a zatvrzelí. Úkol zní: uvědomit si skutečně sám sebe, redukovat vnější kontakty a místo neustálého poslouchání ostatních naslouchat nitru a učit se poslouchat vlastní vnitřní hlas. Tendence, která má svou karikaturu v každodenním životě — slyšet už jen to, co člověka zajímá — ukazuje cestu: Je třeba naslouchat tomu, co je důležité a podstatné. Jak se vnější hlasy ztišují, mohou se nyní vnitřní hlasy stát zřetelnějšími. Šancí, která se skrývá v tomto symptomu, je přijetí svého obrácení do nitra. Ochabující pohyblivost ve stáří může vést až ke kloubní ztuhlosti. Organismus demonstruje, jak je zrezivělý a že v jeho soukolí chybí olej. Chce ukázat, jak je mu pohyb zatěžko a že už v životě příliš nepostupuje kupředu a už vůbec ne vzhůru. Úkolem se pak stává i dopřát si vnější klid a uvědomit si svůj vnitřní nehybný pól. Z tohoto klidu vlastního středu pak může opět vyrůst vnitřní a následně i vnější pohyblivost. „Obrazy stáří“ namalované na kůži jsou stejně rozšířenou jako neoblíbenou variantou, přitom z lékařského hlediska neškodnou. Ve stáří se kůže každého člověka stává zrcadlem vnitřního života. A komu by se zamlouvalo, že má vlastní historii tak zřetelně vepsánu na kůži a ve tváři? Zde je srozumitelný mýtus Doriana Graye, který prodal svou duši, aby zůstal vnějškově mladý. K různým poskvrnám, které se nahromadily v průběhu života, se druží zvláštní zbarvení s věrolomným názvem stařecké skvrny, nemluvě o vráskách, jež naznačují vnitřní vyschlost. Vějířky u očí ukazují zvlášť trvalé stopy po událostech, vrásky od smíchu se stávají hlubokými rýhami, svědky minulosti, které jsou dávné stejně jako smích. Pružnost a elastičnost zmizely, zato se objevují divné výrůstky z propastných hlubin, s jejichž temnou tematikou jsme se setkali už u bradavic. Člověk je jako záplatovaný 318 koberec a přitom všechno jiné jen ne pestrý, spíše šedý až šeredný. Ziegler hovoří o krasové skalnaté krajině, o zešednuti 84 a o tom, že člověk „patří do starého železa“. Učební úkol je tak očividný, že postižení téměř narážejí nosem na vlastní nerovnosti a výrůstky na temné skvrny na duši a na nepřehlédnutelné poznání, že o podobě bez poskvrny nemůže být ani řeči. Na životní cestě, která je především cestou duše, muselo tělo nechat mnoho vody, symbolu duševního života. Stejně jako se uvadající květina stará už jen o předání svého seménka, které obsahuje její podstatu a její poslední vůli, a všechno ostatní u ní visí dolů, jde nyní i u starého člověka o to, aby se staral o svou podstatu a svou poslední vůli. To podstatné z něj zůstane, slupka však musí pominout. Uvadající pokožka může objasňovat tento proces, když se, konzervovaná jako vydělaná kůže, napíná přes kosti a obrací pohled na konzervativní prvek, jemuž jde o zachování podstatného. V tomto ohledu neudivuje, že většina lidí je ve stáří konzervativní. Kdyby se to vztahovalo nejen na politiku, nýbrž i na duši, a nebylo to špatně chápáno jako ustrnulost a strach z nových věcí, vedlo by se člověku i světu lépe. 8. Šedá barva O tematice stárnutí lze pojednávat i v pojmech zešedivění a šednutí. Je zde třeba zařadit změny kůže stejně jako šednutí smyslových vjemů až po šedý zákal, který zatahuje před pestrý svět šedý závěs. Ve stáří skutečně ochabuje barevné vnímání v míře, jak ochabují čípky, které jsou pro ně příslušné. Zakalený pohled směřuje ke kalným vyhlídkám. Šedý závoj se nezastavuje ani před uchem, jemuž ubývá schopnost slyšet vysoké tóny, a chuť i čich ignorují pikantnější odstíny vůní a chutí. Zdá se, že i duše často šediví, působí unaveně a jako vyluhovaná, apatická a bezbarvá. U vlasů je mizení barvy ze života zvlášť nápadné a můžeme je vykládat jako známku rezignace 85. Když vlasy před svým vypadáním zešediví, což je typický znak stárnutí, je to pro mnohé hrůza. Šedá na spáncích mužů se přitom těší i jisté oblibě. V tomto případě má dokumentovat životní zkušenosti, které mohou jít ruku v ruce se stárnutím. Ziegler zastává názor, že zešedivění má ve stáří mnoho společného s hrůzou, která se v této fázi života stává učebním úkolem. Pomysleme na lidové rčení „zešedivěl hrůzou“. Vidí pozitivně 319 nesmírné možnosti tohoto období, jde možná o to, abychom se naučili hrůze jako takové a vštípili ji i mladým. Tato souvislost se zejména projevuje ve fenoménu předčasného zešedivění a hlavně u náhlého zešedivění přes noc. Jejich základem jsou situace úleku, strachu ze smrti a hrůzy, které postižení nedokázali vědomě strávit. Tělo musí zastoupit jejich vědomí a vyjádřit hrůzu v zešedivění vlasů. Úkol zní: Vydat se učit bázni a sestoupit k temnému pólu, dobrovolně jít tam, kde život ztrácí veškerou pestrost: do světa stínů, noční stránky života. Zde bude člověk nyní ve svém živlu, v noci jsou všechny kočky šedé. V této jízdě noční tmou nemají význam pestré barvy tohoto světa, jde jí o hlubiny duše. Při zpracovávání životních zkušeností je ve středu velký oblouk, abstrakce, neboť šedá je i veškerá teorie. Konfrontace se stínem, pokud je přijata a integrována, může v hlubším smyslu znamenat zešedivění nebo zbělení vlasů jako výraz moudrosti. Spojí-li se světlo a stín, vzniká šedá a barevnost světa se jeví jako iluze. Německá slova moudrý (,‘Weise“) a bílý (,‘Weiss“) si nejsou příliš, vzdálena. V bílé jsou obsaženy všechny barvy, stejně jako je v moudrosti veškeré vědění. Je otázkou vědomí, zda člověk zestárne a zešediví a šedá bude signalizovat nedostatek barev či naopak bílou, která v sobě všechny barvy zahrnuje. Zda barva vlasů odráží vnitřní stav nebo kompenzuje, nelze rozhodnout vnějším pohledem, každý si to musí pro sebe vyjasnit sám. Hlavní aspekt stáří spočívá v šedé barvě, která popisuje duševní stav. V míře, v jaké ubývá barev, zbývá šedá. V této souvislosti je nápadné, jak blízká je tato barva duchům, kteří žijí nebo lépe řečeno vedou svou existenci v oblasti na pomezí života a naplňují nás hrůzou. Duchové si vystačí bez barev života, jsou totiž spíše vyslanci říše mrtvých. Jejich děsivá barevná paleta se skládá z odstínů šedé a sahá od černošedé až po bělavou šeď. Stejně jako kůže na starém člověku visí z nich jejich roucho podobné hadru a dělá absencí veškeré struktury a barvy známý hrůzný dojem. Jako něco strašidelného poukazuje stáří na smrt, strašidlo stárnutí má skrze hrůzu, kterou vyvolává, intimní vztah k onomu světu. Stáří se však se strašidly nedělí pouze o formu a barvu, nýbrž i o místa, na nichž rádo dlí. Obchází stranou pulsujícího života, v koutech a na okraji společnosti, na příšerných místech tropí nekalé věci a nahání hrůzu žijícím. Hřbitovy nebyly pro žijící vždy zrovna místy pokoje, i když jimi byly pro bytosti z onoho světa. Každopádně se z nich brzy stala místa hrůzy, předsálí strachu z onoho světa. Zejména na 320 venkově můžeme pozorovat, jak staré lidi přitahují a současně magicky zasahují svým kouzlem. Naše osvícená doba vyčistila krajinu (konkrétní i duševní) od duchů a strašidel, přitom však neuvážila, že nic nelze definitivně sprovodit ze světa. Duchové tak museli volit cestu skrze stín, který tak či tak odpovídá jejich podstatě. Strašidla se uhnízdila i na jednotkách intenzivní péče, dobře ukryta mezi moderními, blýskajícími se, ale neživými přístroji, stejně jako v domovech důchodců, geriatrických ústavech pro choromyslné a na interních odděleních našich moderních nemocnic, kde průměrný věk stoupá a stoupá a ilustruje triumfy medicíny stejně jako její skutečně „děsivé“ stinné stránky. Celé široké pole stárnutí a stáří se pro nás stalo přízrakem. Už jen stěží můžeme tak rychle dokupovat věci, které zastarávají. Starými hadry, zastaralými názory a znalostmi se člověk znemožňuje, to všechno totiž dokumentuje, že už patří do starého železa, a nic pro nás není horší. V naší snaze udržovat všechno stále co nejnovější si razí cestu dojemná obrana proti všemu starému. Proklínáme je jako svého času duchy a strašidla. Role strašidelných zámků a starých hradních zřícenin 86 přešla na domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných a jiná místa, kde ukrýváme staré lidi. Mohou vnějškově vypadat ještě docela hezky, a přesto se jim vyhýbáme, jako bychom jimi mohli načichnout. A už teprve se nechceme nakazit virem stárnutí. Mohl by nás posednout (zlo)duch, který tam prodlévá. Bezprostřední blízkost protipólů je zde opět velmi nápadná, jsme totiž zcela posedlí duchem nového. Je to prokletí být starý ve společnosti tak posedlé mládím a toužící po obnovování, a tak si dříve rozšířený zlozvyk proklínání zabezpečil své místo i mezi námi. Stejně jako kdysi nás to však něco stojí, když chceme být uchráněni před strašidlem stáří. Podobně jako se lidé dříve pokoušeli usmířit si duchy materiálními obětními dary, aby je nechali na pokoji, platí dnes téměř celá společnost vysoké příspěvky do pokladny důchodového pojištění v klamné naději, že tím stáří odebere něco z jeho hrůzy. Zaopatření ve stáří vede spíše k tomu, že materiálně dobře zajištěný člověk zakouší hrůzu stáří zvlášť intenzivně. Nic neodvádí více od vlastního tématu této doby. Úkolem šedého stáří je hrůza. Ve společnosti jsou to staří, kdo učí mladé hrůze, že budou kazit jejich kult mládí, jednostranně míchají šedou do světlých a povrchních myšlenek. Mohou způsobit, že i 321 ostatním stejně jako jim zešediví vlasy a že se budou krčit v temném pozadí. Světlo slunce už není pro ně, škodí jejich vrásčité kůži a slábnoucím očím. Jejich údělem je strašit zezadu a spřádat neviditelné nitě, působit z pozadí jako šedá eminence. „Staré haraburdí musí harašit a lomozit v podkrovních komůrkách a ve sklepě. Musí rachotit a strašit. Jeho šťastnými hodinami jsou hodiny duchů. Co platí pro společnost, hodí se přirozeně i na jednotlivé letité osoby. Stařecký věk je jejich šancí, jak se ve svém životě konfrontovat se vším temným a hrůzyplným, jak se vypořádat s přízraky, které se nahromadily v jejich duši. Vedle toho je v této životní fázi ve hře i podstatný prvek bláznovství. Starý blázen jedná pro světsky orientované současníky zcela nepochopitelně, protože už vidí věci z jiné perspektivy. V tarotu je blázen nejvyšší stupeň. Skutečnost, že jej dokonce několik tarotových škol zařazuje jako první a nejnižší symbol, ukazuje, jak velký omyl mezitím vznikl, pokud jde o tento archetyp. Na obrázku dvorního šaška můžeme vidět klasickou roli blázna a šanci, která v tomto stupni spočívá. Dvorní šašek byl jediný, kdo směl říkat panovníkovi nezkreslenou pravdu, aniž by za to byl volán k zodpovědnosti. Stál mimo normální pravomoc soudu a nemohl být obviněn. Jeho největší prohřešek byl, když byl nudný. Zde se ukazuje, jak je tento archetyp v dnešní době opuštěný. Máme množství přestárlých politiků, kteří lpí na moci, již s sebou dokonce berou do hrobu. Dvořanstvo dřívějších dob nahradila armáda přestárlých úředníků, kteří, šedí a šosáčtí, jen nedostatečně zastupují švarné metresy z dob panovnických dvorů a v plné síle udržují už jen vzor lokajů. Chybí nám blázniví starci, kteří by si mohli dovolit říkat prostě pravdu, a to ještě vtipným způsobem. Co bychom dali za starého politika jako dvorního šaška a varovatele, který nemá co ztratit, a proto může všechno získat, který by psal do kroniky věčně zaměstnané kliky činitelů nezkreslenou pravdu. Starý blázen, který může konečně říct to, co vždycky chtěl, by byl tedy vyřešením tématu stáří. Mohl by si zjednat respekt přímou a vtipnou, dokonce necudnou formou. Jestliže doposud bylo jeho srdce skrýší a neplatilo co na srdci to na jazyku, bylo by nyní načase pustit urážlivé postavy pod ochranou stáří na denní světlo. Ulevilo by se tím především jemu, jiní by možná dostali významné podněty. Jeho připomínky by mohly včas malovat čerta na zeď. Je-li člověk 322 osvobozen od zátěže každodenního zajišťování živobytí a od únavných společenských her, může znovu získat dětskou radost z tajemství a překvapení života. Už jen zřídka se setkáváme v posledních zbývajících velkých rodinách s takovými bláznivými starci, které děti berou jako sobě rovné, protože pravidla jejich her jsou pro tyto starce stejně důležitá jako hry dospělých. Nedívají se na dětské hry shora, ani do nich nemíchají vážnost dospělých. Jsou (podle biblické výzvy) opět podobni dětem a děti je proto často milují víc než rodiče. Příbuznost mezi dětským a stařeckým věkem vyjadřuje i několik homeopatických obrazů léků, které popisují tento archetyp starého, věčně mladého blázna. Žít takovým způsobem toto bláznovství je nejlepší prevencí, pokud jde o onu nevyřešenou, psychiatry popisovanou pomatenost, která jinak tak často postihuje staré lidi. Nejvíce citovaným archetypem stáří je starý mudrc. V naší společnosti může hrát svou roli už proto, že stáří tak křečovitě lpí na životě, a proto postrádá onu uvolněnost, která je pro starého mudrce nepostradatelná. Posledně jmenovaný je moudrý, protože jako Sókratés ví, že nic neví a že život je mnohem víc než vědění a konání. Společnosti konajících by byli staří mudrci nanejvýš nepříjemní, museli by totiž neustále zpochybňovat namáhavě pěstovaný shon. 9. Alzheimerova nemoc Tento obraz nemoci se dříve nazýval „presenilní demence“, protože předčasně uvádí do života procesy normálního stařeckého rozkladu. Těžiště onemocnění spočívá mezi 50. a 60. rokem života, přičemž více jsou postiženy ženy. Jakoby předčasně začínající karikatura procesů stárnutí mozku, získává tento obraz nemoci ve společnosti, která je nemocná stářím, rychle živnou půdu. Momentálně je při stoupající tendenci postiženo 6 procent lidí, kteří mají více než 65 let. Ačkoli jen v Německu je 600 000 nemocných a každým rokem jich 50 000 přibývá a tento obraz nemoci se mezitím stal čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí v západních průmyslových zemích, hraje ve vědomí (ještě) nepostižených lidí sotva nějakou roli. „Velké zapomnění“ je samo zapomenuto. Obraz nemoci, který směřuje k tomu, že člověk ztratí rozum, je provokací pro členy společnosti, která klade rozum nade vše. Když jej bavorský psychiatr Alois Alzheimer před 90 lety poprvé popsal, už tehdy o něm lékaři nechtěli nic vědět. Teprve v posledních letech se s razantně stoupajícím počtem nemocných vytvořilo jisté povědomí o této hrozné ztrátě vědomí, jakou člověk 323 může utrpět, o degeneraci jeho mozku. Šedý závoj stáří zde přijal formu takzvaného ukládání amyloidů, které se tlačí do spojení a hlavně mezi spojení nervových buněk, synapse. Tyto skládky bílkovin vytvářejí se sloučeninami hliníku jakousi maltu, která takřka vybetonuje vnitřek nervových buněk a zabetonuje buněčné výběžky. Tím je přerušena nejdůležitější funkce nervů vytvářející spojení. Propojení je cíleně blokováno na spojovací cestě mezi velkým mozkem, který je zodpovědný za logické funkce, a limbickým systémem, kterému podléhá citový svět. Zatímco paměť, inteligence, rozhodování, orientace, řeč, prostě všechno, co počítáme ke svému rozumu, mizí, zůstávají pocity a sociální vzory, vjemy rytmu a muzikálnost často dlouho zachovány. Poté, co byl problém v poslední době intenzivně zkoumán, začaly se rýsovat různé stopy. Jednak vycházíme z genetických vad, protože u desetiny postižených byla zjištěna dědičná příčina. K tomu přistupuje fakt, že prakticky u všech takzvaných rnongoloidů, jakmile dosáhnou věku 30 let, se rozvíjí Alzheimerova nemoc. Potud by mohla být oběma obrazům nemoci společná vada na 21. chromozomu. Co však tuto vadu vyvolává, zůstává nezodpovězeno. Kromě toho se diskutuje o vlivu agresivního kyslíku, takzvaných kyslíkových radikálů, které útočí na tukové obaly nervů, příp. o nedostatku ochranných látek, které by tomu zabraňovaly. Vědci nepodezřívají kyslík o sobě, nýbrž jednotlivé zvláště agresivní molekuly, které vznikají např. při rozpadu ozónu. Symptomatika začíná spíše nenápadně lehkými poruchami paměti, především krátkodobé paměti, při neporušené funkci paměti dlouhodobé. U starých lidí je to typická situace, zapomínají to, co je blízké, ale na velmi vzdálené věci si dobře pamatují. U průběhu pokročilého obrazu nemoci, který jde z kopce s plíživou neúprosností, k tomu často přistupují neklid a shon, které pacienta nutí k malým cupitavým krokům, kromě toho poruchy orientace a řeči, problémy s rozpoznáváním, dále potíže provádět smysluplné činy, nakonec deprese, vzácněji euforické poruchy nálady. Obraz nemoci spadá vždy do druhé poloviny života, a tím do doby obratu a vnitřního obrácení do sebe. Výklad symptomů poukazuje na souvislost s cestou vývoje a ukazuje, jak bylo spojení s touto cestou ztraceno, příp. přesunuto do těla. Křesťanský požadavek být znovu jako děti, klesl do stínu, postižení jsou dětinští a v konkrétním smyslu se vyvíjejí nazpět. 324 Pokračující výpadky krátkodobé paměti ukazují, že tito lidé se vzdali zodpovědnosti za všechno, co je blízko. Pacienti v pravém smyslu slova zapomínají svůj život, počínaje přítomností stále dál do minulosti. Zánikem paměti jsou nemilosrdně nuceni k životu v přítomnosti, příp. jim minulost splývá s přítomností. Život tady a teď, cíl cesty našeho vývoje, nabývá v této nevyřešené formě něčeho hrůzného. Při vysvobozeném ponoření do okamžiku má člověk důležité úkoly života v polaritě za sebou, u pacientů s Alzheimerovou nemocí prozrazují neklid a shon, co všechno by ještě měli před sebou. Se ztrátou pojmu času začíná váznout i pochopení pro životní cestu a její úkoly. Kdo si na nic nevzpomíná a žije mimo lineární čas, nemůže už za nic nést zodpovědnost. Poruchy orientace jdou stejným směrem. Na konci života není dosaženo cíle, nýbrž člověk ztratí cestu. Pacienti už neví, kde jsou a kudy se jde dál. S orientací ztratili v doslovném smyslu východ, onen směr, z nějž podle svatých spisů vychází světlo. Na konci jejich cesty chybí světlo, a tím naděje. Časté deprese navazují na tento naprostý nedostatek vyhlídek a nadějí. Chybějící prozíravost a ohledy, které mohou jít členům rodiny tak nesmírně na nervy z toho téměř nutně vyplývá. Protože mizí všechny kontrolní funkce rozumu, mohou se emoce vybíjet bez zábran jako u malých dětí. Všechno, co pacienti v průběhu života zadržovali na základě své výchovy nebo jiných ohledů, si nyní může razit cestu ven. Utrpení, které je zvlášť velké hlavně v noci, když se pacienti probouzejí s hlasitým křikem nebo bloudí po domě, je osobám, které o ně pečují, jen těžko pochopitelné. Protože pacienti ztratili orientaci i paměť, probouzejí se v noci v úplné temnotě, aniž by věděli, kde jsou, a později ani neví, kdo jsou. Už jen rozsvícení malého, spíše symbolického světla je může uklidnit. I dětem totiž usnadňuje prožívání temné stránky skutečnosti. Obraz nemoci lze vůbec nejspíše chápat jako do těla klesnuvší začátek stavu, kdy je postižený opět jako dítě. Pacienti často jako děti běží vstříc osobám, které o ně pečují, rádi se jim věší na sukně nebo se alespoň ujišťují o jejich blízkosti akustickými signály, jako je zpívání nebo bzučení. Stejně jako malé děti nenávidí zavřené dveře a nejistotu. Nejraději jsou ve svém obvyklém prostředí, panicky reagují mimo jiné i na dobře míněná překvapení či změny. Argumenty jimi nelze pohnout, reagují však vděčně a potěšeně na projevy náklonnosti, jako je hlazení a chvála. Chceme-li se ušetřit jejich výbuchů zlosti, dáváme jim raději zapravdu, necháváme je při hře vyhrávat a veškerou vinu zásadně bereme na sebe. Nakonec o ně musíme v každém ohledu pečovat jako o 325 děti, od krmení až po přebalování. Zatímco se pacienti vracejí k začátku svého života, vyžadují od svého okolí pokoru, kterou je o to obtížnější projevovat, o co je menší naděje na uzdravení. Neklid nazývaný akathisie, který pacienty žene sem a tam v malých cupitavých krůčcích, svědčí o jejich puzení někam jít, ale i o tom, že kroky jsou příliš malé a nemají směr. Pacienti se točí v kruhu. Neschopnost sedět v klidu a zůstat sám se sebou demonstruje potřebu komunikace, spojení se životem a s aktivitou. To, že při každé příležitosti zabloudí, protože nic nepoznávají a naprosto neorientováni těkají kolem, jasně ukazuje, jak velmi sešli z cesty i v přeneseném smyslu. Poruchy řeči naznačují, jak těžký a stále více nemožnější je kontakt. Neustále ztrácejí nit, stejně jako vůbec ztratili červenou nit ve svém životě. Film se trhá stále častěji, až nakonec zbývají už jen jednotlivé nesouvislé obrazy. Věty jsou stále kratší, stávají se z nich slova, která postupně ztrácejí svůj logický smysl a konečně ustávají. Pacienti už v mnohém ohledu nemají co říct, i v přeneseném smyslu jsou totiž většinou zbaveni svéprávnosti. Přitom mohou ještě mnohé vyjadřovat nonverbální komunikací. Lékařské označení tohoto problému s řečí je dysfázie, což znamená, že už nerezonují ve fázích, tj. ve stejném rytmu s ostatními. Jsou dezorientováni i jazykově, výsledkem je dalekosáhlá neschopnost mluvit. Agnozie, další příznak, označuje neschopnost poznávat a zachází nakonec tak daleko, že pacienti už neznají ani sami sebe. Sebepoznání jako cíl lidské cesty kleslo do stínu, nemohou už přirozeně ani poznávat svět jako úkol. Apraxie, neschopnost provádět praktické úkony, jim brání smysluplně používat pomůcky k životu. Pacienti se propadají do nečinnosti a bezmocnosti. Neumí zacházet se světem, který už ani nepoznávají. Depresivní rozlady nejvýrazněji převádějí téma na společného jmenovatele. Depresi lze chápat jako zbavení se tlaku, uvolnění napětí a skutečně představuje jednu z nejvíce nevyřešených forem uvolnění. Pacienti duševně i tělesně věší hlavu a přenechávají starosti o svůj život okolí. Zde se ukazuje v drastické formě, že návrat k prvopočátkům života klesl do stínu. Místo aby ve vysvobozené variantě byli opět jako děti, vyvíjejí se po tělesné, duševní i duchovní stránce nazpět do dětského věku. Místo aby stáli s otevřenými ústy a srdcem v údivu před zázrakem života, klesají do němoty. Místo aby si po malých krocích 326 vydobývali v životě svůj okruh, točí se v malých krůčcích v kruhu a bloudí. Utíkají zpět do stavu, kdy jako děti neměli žádnou zodpovědnost, vyžadují pozornost a péči bez toho, aby je opláceli, a aniž by si toho byli vědomi, mocensky ovládají ostatní tím, že celé rodině nebo jednotlivým členům věší na krk zodpovědnost, kterou oni sami nejsou nikterak ochotni převzít. Obraz zabetonované nervové buňky s jejími přerušenými spoji, jež se staly neužitečnými, a proto pomalu odumírají, je skličující anatomický odraz situace. I když chápeme depresi běžně jako sklíčenost, vyplývá z ní aspekt útěku, všechny životní impulsy jsou totiž stísněny, tíživě utlačovány. Výsledkem je smrt v živém těle. Nakonec směřuje všechno, naprosto nevyřešené uvolnění a úplné potlačení životních sil, ke smrti. V symptomech prosvítá vedle jejich deprimující stránky i vyřešená varianta, v níž se odráží učební úkol. Ztráta paměti znamená i odpoutání se od minulosti. Člověk se vzdává vazeb a závazků. Neklid a nutkání k pohybu zdůrazňují důležitost vydat se na cestu a začít raději malými krůčky než žádnými. Dezorientace a neschopnost uvědomit si, kdo jsem, připomínají mytologické paralely. Napadne nás Odysseus, jehož poznání, že je Nikým, mu zachraňuje život tváří v tvář lidožroutu, obru Polyfémovi. Polyfémos zavřel Odyssea a jeho druhy do jeskyně a hrozil jim, že je sní. Odysseus se však na své dlouhé cestě již mnohému naučil. Když se ho Polyfémos ptal, kdo je, odpověděl: „Nikdo.“ Nato se nechal Polyfémos ošálit a Odysseus unikl. Na cestě duše domů, kterou popisuje Odyssea, je třeba prohlédnout nároky ega na výjimečnost a mimořádnost. To může vrcholit v poznání vlastní nevědomosti před mystériem stvoření. Jakkoli se ego naparovalo, nakonec je bezvýznamné, je Nikým. Toto poznání si obraz nemoci drastickým způsobem vynucuje. Odysseus a Sókratés ukazují vyřešení tohoto úkolu při plném vědomí. Jak důležitý je tento krok relativizace a přesáhnutí veškeré inteligence i cesta domů, příp. obrat, můžeme vidět na příkladu Immanuela Kanta, který jako představitel vrcholu tehdejšího vědění dostal ve svých 80 letech Alzheimerovu nemoc. Neschopnost mluvit může znamenat ztišení před světem, který vyvolává údiv, a jímž je už všechno dostatečně řečeno. Z apraxie, neschopnosti k praktickým věcem, lze vyčíst výzvu nechat odpočívat praktický, věčně zaměstnaný život stejně jako oblast vědění (ztráta paměti). Cílem je spíše poznání v Odysseově smyslu, ve smyslu zpětné vazby ke kořenům (retigio) a filozofie jako lásky k moudrosti. Bylo by 327 zde třeba pomyslet na Sofii, ženskou životní moudrost, jíž neklame cit. Deprese poukazuje na uvolnění, rozpomenutí na skutečnou vlast duše. Po maximálním vypětí na vrcholu života, v krizi životního středu, míří vývoj k tomu, aby člověk opustil oblast napětí a vrátil se zpět do úplného uvolnění jednoty. Euforie nastupující mezi depresemi může mít chuť blaženosti, která odpovídá této oblasti. Uskutečnit v sobě království Boží, to je cíl veškerého života. Život v polaritě našeho světa protikladů směřuje nakonec vždy k jednotě, ráji, nirváně nebo jakkoli to již nazýváme. Často jsou tímto obrazem nemoci postiženi dva lidé. Pomyslímeli, že ukládání bílkoviny začíná už 30 let před vypuknutím symptomů a že cesta nemoci může trvat až 15 let, lze odhadnout, co to znamená pro partnera. Osobě, jejíž péče je vyžadována celý den a často i v noci, se zdá problém neřešitelný. Cizí pečovatelský personál se v důsledku obtížnosti situace dostává brzy na hranice svých sil a ve většině domovů si pomáhá uklidňujícími léky, jako je diazepam, valiu atd., které sice umožňují, že s pacientem lze lépe „manipulovat“ které však zhoršují symptomy. Příbuzní, většinou manželky nebo dcery, mají neocenitelnou výhodu v tom, že pacienty milují, ale tím i problém pozitivního obrazu o nich. Tento obraz je většinou beze zbytku zničen, a tak je čeká mnohaleté, postupné a neodvolatelné loučení, které vyžaduj více síly, než je možné od člověka žádat. Často není jasné, kdo více trpí, zda nemocní nebo ti, kdo jim dobrovolně zůstávají po boku. Zatímco pacienti jdou svou neodvolatelnou cestou nazpět, jde osoba, která o ně pečuje, cestou sebeobětování Je to varianta zpáteční cesty, kterou jejich svěření nemocní odmítali. Zatímco po ní nyní musí jít, příp. trpět nevědomě jsou pomocníci po jejich boku nuceni ji s nimi společně prožívat. Někteří lidé, kteří se podrobili této cestě, vyprávějí, jak velmi je změnila a obohatila. Kdo si uloží tento nadlidský úkol, naučí se mnohé o sobě a o dětské podstatě, která je v každém z nás, o odvaze a pokoře. To, co je deprimujíc na rozdíl od výchovy dítěte, která je při všech problémech vždy spojena s vyhlídkami na zlepšení, je zde vědění o bezvýchodnosti. Zatímco děti dorůstají, pacienti s Alzheimerovou nemocí upadají. Potud přicházejí všechny pokusy pečovatelů o výchovu pozdě o celá desetiletí a nejsou zde na místě. Bylo by spíše nezbytné odkazování na návrat domů. Nejdůležitější a nejtěžší fáze lidské cesty, sestup do temnoty, zde nabyla pevné podoby a je pro dobrovolného průvodce duše neméně důležitá než pro postiženého. Postup po této cestě připomíná příběh Orfea a Eurydiké, i 328 když v našem světě je to většinou žena, která na sebe vezme dobrovolný sestup do říše mrtvých kvůli milované duši. Na tomto podklad může být pochopitelné, když pečující partner nebo děti hovoří o šťastných chvílích lásky, která mohla vyjít najevo teprve tehdy, když se rozlomil intelektuální krunýř. Na pozdějších stupních cesty, které se stále více blíží neproniknutelné tmě, však musí být obětovány i takové zkušenosti: Individuální láska k individuálnímu člověku se nutně mění v nadosobní všeobjímající lásku, neboť člověk, kterého jsme tak dobře znali, mizí v temnotách, a my zůstáváme téměř sami pouze s jeho dětskou formou. V tom je však hluboká prázdnota. 88 I osvícený člověk se vzdává svého ega a jeho individualita mizí, když vchází do velké prázdnoty. Podstatný rozdíl však spočívá v jeho uvědomění. Potud tento obraz nemoci zesiluje „normální projevy rozkladu ve stáří“, nastavuje zřetelné a strašné zrcadlo společnosti, která má stále více pacientů s Alzheimerovou nemocí. Stárnout u nás velmi často znamená zdětinštět, ať už na základě mozkové sklerózy 89, jiných forem demence, několikanásobného záchvatu mrtvice* nebo „normálního“ stárnutí mozku. Vlastní úkol však zní vědomě se obrátit a „být opět jako děti“. Otázky na začátku klinického obrazu nemoci a pro pečující osoby 1. 2. 3. 4. 5. 6. Projel jsem zatáčkou, našel jsem bod obratu ve svém životě a využil jsem ho k návratu domů? Jak se daří dítěti ve mně? Udržel jsem si s ním spojení a blížím se mu opět vědomě ve svém stáří? Blížím se znovu dětem? Na co bych se mohl „orientovat“? Odkud by mělo v mém životě přijít světlo? Kterou pomoc nechávám nevyužitu? Čím ztrácím stále znovu kontakt s jinými lidmi a se životem? Proč odmítám zodpovědnost za svůj vlastní život? Shrnutí Na závěr zůstává otázka, jak se můžeme vyléčit z množství těchto obrazů. Můžeme se vůbec uzdravit z obrazů? proces léčení skrze obrazy je o sobě tak jednoduchý, že intelektuálním lidem se zdá už opět obtížný. Náš problém se vzory a obrazy spočívá především v jednostranně mužském, analyticky orientovaném myšlení, které si málo cení významu žensky symbolického opačného pólu. Obrácený postup, 329 nadměrné zdůrazňování obrazné sféry, by přitom byl naší vnitřní skutečnosti přiměřenější. Bez mužského analytického pólu se můžeme obejít celé týdny, ba měsíce. Některé národy na něj vůbec rezignují, a tím na pokrok v našem smyslu, aniž by uškodily svému tělesnému či duševnímu zdraví. Vypadne-li však prožívání vnitřních obrazů jen na několik dnů, příp. nocí, rozvíjejí se u nás vážné duševní poruchy. V moderních laboratořích na výzkum spánku můžeme pokusným osobám cíleně bránit ve snění. Vždy, když začnou jejich snové fáze, viditelné díky pohybům očí, jež označujeme jako REM-fáze 90, jsou tyto osoby probuzeny. Na konci noci konstatujeme, že spali sedm nebo osm hodin, aniž by měli nějaký sen. Nejpozději po devíti dnech mají i poslední z nich halucinace, tj. vidí a slyší věci, které kromě nich nikdo jiný nevnímá. Takové přeludy při otevřených očích nazývá psychiatrie optické halucinace, slyší-li člověk hlasy, mluví se o akustických halucinacích. Ony vnitřní obrazy, které se tedy mohou zpracovávat nejen ve snech, nabývají takové převahy, že se tlačí do denního vědomí nebo jsou dokonce viditelné při otevřených očích. Z toho je patrné, jak důležité jsou vnitřní obrazy pro náš život a pro naše přežití, přičemž zde jde pouze o nazírání a ještě vůbec ne o výklad. Takovou přehlídku vnitřních obrazů prožívá každý duševně zdravý člověk každou noc, i ten, kdo si na své sny nevzpomíná. To se týká stále většího počtu lidí, což je známka toho, jak málo se v moderním člověku dostává ke slovu ženská, obrazná stránka skutečnosti. Vnitřní obrazy klesají hlouběji do stínu v míře, v jaké se nevěnujeme snům, nevšímáme si pohádek a v jaké ztrácejí fantazie na významu. Pokaždé, když se s nimi konfrontujeme, jde o práci na stínu, která je léčivá, protože nám vrací vše ztracené, vytěsněné a chybějící. V našem zdůrazňování mužského, analytického pólu a kritického denního vědomí vůči vědomí noci se cítíme samozřejmě v právu. Přitom je opačné zaměření stejně myslitelné, a také existuje. Senojové jsou národ, který dává přednost noci s jejími sny. Jejich den se točí výhradně kolem noci jako možnosti získávat zkušenosti na oněch obrazových rovinách a navázat kontakt s tím, co je božské. I u Indiánů můžeme ještě zažít, jaký ústřední význam mají velké sny a vize pro každodenní a celkový život. Skutečnost, že nás tato přehlídka vnitřních obrazů drží v duševní rovnováze, ukazuje, že ony obrazy působí samy o sobě. Není pro ně 330 nezbytná intelektuální schopnost výkladu. To snad objasňuje otázku, jak ke svým snům přistupují děti. Obecně jejich intelektuální výklad vůbec nepotřebují a mohou si tuto okliku ušetřit. Mají sklony k spontánnímu přijímání obrazů a k jejich integraci do svého duševního světa. Práce Elisabeth Kübler-Rossové je zvlášť vhodná k tomu, abychom skoncovali s předsudkem, že děti neví, co si počít se symbolikou a poselstvími obrazů nemocí. Jsou na tom naopak v tomto ohledu mnohem lépe než jejich intelektuální rodiče, kteří všemu rozumí, a často tudíž nic nechápou. Při psychoterapii s dětmi si proto můžeme např. ušetřit pozorování inkarnací, protože děti ještě berou vážně symboliku pohádek a fantazií. Dokud se v nich nezahnízdila myšlenka, že to všechno je „jen“ fantazie, jsou děti otevřenější pro vnitřní vzory. Učební kroky, které často udělají na základě typických dětských nemocí, mluví samy za sebe. U dospělých je naopak nezbytný intelektuální mezikrok, protože jinak obrazy vůbec nevztahují na sebe ani je nepovažují za důležité. V dětské terapii můžeme nechat malé pacienty, aby spolu s námi snili pohádku, a po několika minutách se zeptáme, kde se v příběhu nacházeli. Na výzvu, aby příběh dále vyprávěli sami, reagují většinou radostně, a my tak ihned získávám odpovídající vzor jejich životní situace v názorných obrazech jinou, rovněž jednoduchou jakož i účinnou možností je nechat děti snít vlastní rodinu v podobě zvířat. Přitom stejně bez problémů vyplyne struktura rodiny a vzory vztahů. Protož děti spontánně berou tyto obrazy vážně a vztahují je na sebe, jsou většinou také schopny ovlivnit změnami obrazných vzorů svou životní skutečnost. To je pro ně často snazší než pro dospělé. Své dětské naivity se v životě vzdáváme většinou brzy pod vlivem pedagogiky orientované na výkonnost. Už na začátku základní školy slýcháváme: „Nespi! Nesni! Nefantazíruj Nevymýšlej si tak! Raději se soustřeď!“ Ujme-li se tato výchova, vycházejí z ní dospělí skutečně bez fantazie, kteří si nevzpomínají na své sny a často už ani nemohou spát. Nezřídka končí u psychoterapeutů, aby se opět naučili těmto původním lidským schopnostem. Dnešní pedagogika nezřídka zaměňuje předávání vědomostí se vzděláváním. Skutečné vzdělávání neprobíhá pouze slovy, ale i srdcem. Jako mikrokosmos (člověk) jsme odrazem makrokosmu (světa) a nosíme v sobě všechny obrazy tohoto světa. Zapomeneme-li je, klesají stále hlouběji do nevědomí a vzdělání upadá na onu záplavu informací, 331 které dnes nejsme schopni dostát ani s naším vysoce trénovaným intelektem. Dokonce i ve slově informace ještě vězí forma, vzor, a ukazuje, jak hluboce jsme spojeni s tímto aspektem skutečnosti. Obrazy jsou potravou duše, bez ní naše duše hladoví. I obrazy nemocí jsou potravou pro duši a jsou stále lepší, než kdybychom žádné obrazy neměli. Tato kniha je intelektuální výlet do světa obrazů nemocí, který jsme podnikli v naději, že obrazy nezůstanou vězet v hlavě, nýbrž povedou k vnitřnímu vzdělání o souvislosti těla a duše. Bylo by pěkné, kdyby stačilo racionální porozumění a člověk by se uzdravil čtením a pochopením vzorů. Podle naší zkušenosti je to však výjimka. Pochopení musí vést k zasažení a k doteku s duší a zjednat si přístup do světa vjemů a pocitů. Jestliže se na konci knížky „Nemoc jako cesta“ píše, že stačí dívat se a poznávat, pak je tím myšleno poznání z biblického hlediska, vpuštění do sebe v nejhlubším smyslu. Abraham poznal Sáru a výsledkem byl přece Izák. Intelektuální pochopení jako první krok proto není nedůležité, ale nestačí. Pustit se do vlastního světa obrazů 91 by mohlo být druhým krokem, pokračováním. Cesty imaginace za pomoci meditační hudby a jazykových obrazů jdou hlouběji než intelektuální výlety. Tam, kde je už čtení knihy nebezpečné pro stará stanoviska a předsudky, obsahují výlety na křídlech vnitřních obrazů přirozeně hlubší zkušenosti a nebezpečí pro staré způsoby chování a onemocnění. Cesty ve smyslu zde navrženého přístupu 92 vedou často do oblastí, které byly člověku dosud cizí a uzavřené. Nemůžeme s jistotou říct, že cestování je neškodné. Ještě nebezpečnější než cestovat však je necestovat. Kdo poznával na cestách vnější svět, musel při tom podstoupit i různá nebezpečí. Kdyby naopak po celou dobu svého života zůstal ve svém rodném městě, ušetřil by se těchto nebezpečí, zato však by byl neznámému vydán mnohem více. Cestování jak známo vzdělává a živí přitom duši obrazy. Podobně je tomu s vnitřními cestami. Vnitřní svět se tím, že ho člověk poznává, mění zrovna tak málo jako svět vnější. Ale oba ztrácí svou nebezpečnost, protože každé poznané nebezpečí nás už méně naplňuje strachem. Nakonec ani u obrazů nemocí nejde o změnu věcí o sobě, nýbrž o proměnu úhlu pohledu na ně. Učební úkol, příp. vzor stále zůstává, ale je velký rozdíl, zda je člověk tomuto vzoru vydán v začarovaném kruhu na tělesné rovině, nebo ho dobrovolně žije na vyřešené úrovni. Kdo naslouchá svému vnitřnímu hlasu, může se o 332 sobě dozvědět i málo lichotivé věci. Z tohoto pohledu je krátkodobě příjemnější mu nenaslouchat. Dlouhodobě však je toto ignorování nebezpečné, neboť když vnitřní hlas po dlouhém zanedbávání náhle zesílí, je už právě pozdě. Přivolaný psychiatr mu většinou nebude naslouchat a stěží mu bude přikládat význam, nýbrž pokusí se ho odblokovat chemickými zbraněmi. Je jak známo smysluplnější poznávat vnitřní svět včas a v klidu než pod tlakem dlouho vytvářené blokády. To, jak zacházíme s tělem, odpovídá tomu, co děláme s duší. Ignorování a potlačování je z krátkodobého hlediska pohodlnější, dlouhodobě je však zdravější odvážit se konfrontace s vnitřními obrazy a růst namísto toho, abychom se krčili strachy. Oba směry medicíny, příp. psychologie mají své výhody, školská medicína a školská psychologie jsou zaměřeny na krátkodobé zlepšení a celkové zdraví je v pozadí. Výkladová medicína a terapie nezdůrazňuje momentální dobrý pocit, ale sází dlouhodobě na celkové zdraví. Dříve lidé podnikali jen málo cest do vnějšího světa, a když už, pak to byly většinou poutní cesty, které spojovaly vnější cestu s cestou vnitřní. Tendence podnikat vnější cesty bez zřetele k vnitřní cestě duše je relativně nová a při podrobnějším pohledu působí zvláštně. Kulturní cesty, které se vůbec nezajímají o kult, zůstávají viset ve vzduchu stejně podivně jako vzdělávací cesty, které nevytvářejí kontakt s vnitřními obrazy. Bylo by je možné pohodlně nahradit filmy o kultuře. Takzvané rekreační cesty jsou z lékařského hlediska ve své většině pro naše zdraví výsměchem. Ubohost takových cest se už donesla i pořadatelům, a tak se navrhují stále nové koncepty, které se brzy zase zavrhují, pokud jim chybí vztah k vnitřní cestě. Cesty za dobrodružstvím jsou možná napínavější než cesty pouze za sluncem, opravdová dobrodružství jsou však vždy uvnitř; v lepším případě jsou i vně. Ve starých časech byla hrdinská cesta vnitřní cestou, která se pouze odrážela ve vnějším světě. Cesty za vlastními učebními úkoly, jak se odrážejí ve vnitřních krajinách obrazů nemocí, to jsou skutečné hrdinské cesty. Nejsou často nijak příjemné a ne vždy krásné, někdy vyžadují hodně odvahy, ale vždy se vyplatí. Jak bylo popsáno v prvním svazku, při dalekých cestách je užitečný průvodce. V naší době se takoví průvodci nazývají psychoterapeuti. Existovali ve všech dobách, dříve však, když ještě lidé sami od sebe žili v obrazových světech svých mýtů a pohádek a důvěřovali své fantazii, měli jiná jména a méně práce. Tato práce se netýkala tak mnoho akutní krizové 333 intervence, spíše doprovázení do onoho jiného, vnitřního světa, který je tady stále a čeká na nás. Když nepodnikáme vůbec nic, abychom se jím živili, přichází nám dokonce vstříc a dává nám znamení ve formě symptomů a celkových obrazů nemocí. Vidíme-li však a využíváme-li šance skryté v obrazech nemocí, je náš život nutně nejen snazší, ale jsme i zodpovědnější a vnitřně bohatší. Každá chyba se stane možností, jak na jejím základě růst, přidá totiž našemu životu něco, co dosud chybělo. Tak se může hodnocení zcela obrátit, místo abychom se problémům vyhýbali nebo se před nimi krčili strachy, budeme k nim přistupovat s radostí a objevovat možnosti, které se v nich skrývají. V tomto smyslu lze z otázek navržených ke každé kapitole udělat základ pro osobní meditaci, k cestě do symbolického světa vlastní problematiky. Nemáme co ztratit, život před námi leží jako široké pole možností. Všechno je možné, pokud přijmeme výzvu života nejen ve vnějším, nýbrž i ve vnitřním smyslu. Aktivní vnější život s odvahou uskutečnit vlastní možnosti může přispět k našemu vývoji, odvážný vnitřní život může vývoj dovést k cíli. Cesta vnitřním světem je předznamenána nejrůznějšími náboženstvími a i v naší kulturní oblasti dává křesťanství v tomto směru zcela jasné pokyny. V již citovaném výroku „Nejraději bych je vyplivl ze svých úst. Buďte horoucí, anebo chladní!“ Kristus radí, abychom se odvažovali extrémů, a současně varuje před vlažnými a pochybnými kompromisy. Zvládneme-li tuto hrdinskou cestu, platí nakonec onen druhý výrok: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou.“ Seberealizovaný člověk, který stojí uprostřed mezi póly a našel střed v sobě, už nehodnotí a ve svém srdci ví, že všechno, co rozdá, se mu vrátí zpátky. Nakonec lze každou léčbu, která si zaslouží toto jméno, shrnout do oné snad nejdůležitější Kristovy věty: „Milujte své nepřátele.“ Více nelze nikdy o léčení říct, stručněji a výstižněji je nelze popsat. Dnes máme spíše sklon vyjadřovat totéž moderněji a složitěji: „Stáhněte zpět své projekce.“ Neboť všechno, co nám chybí k celkovému zdraví, je v našem stínu, a protože ho nevidíme a nechceme vidět, promítáme ho na projekční plochy. Naši nepřátelé jsou vnější projekční plochy, které nám zrcadlí to, co na sobě nemůžeme vystát, a proto to nenávidíme na druhých. Příznaky nemocí jsou pro většinu lidí vnitřními nepřáteli. Vlastní tělo se stává projekční plochou nemilovaných stránek. Podaří-li se nám milovat vnější i vnitřní nepřátele, výsledkem bude celkové 334 zdraví. A to se nám podaří tím snáze, čím lépe budeme schopni poznat nemoc jako řeč duše. Pak se i nemoc stane cestou. Tato cesta není nová ani složitá, je tak věčná, tak prostá a tak nenáročná jako věčná slova: MILUJTE SVÉ NEPŘÁTELE. Poznámky 1 Podle statistiky prodělá průměrný Němec během 10 let jednu život ohrožující, 10 těžkých a mnoho lehčích nemocí. Vezmeme-li z ulice nějakého velkoměsta 1000 lidí a podrobíme-li je moderní lékařské diagnostice a intenzivnímu dotazování, nezůstane mezi nimi ani jeden úplně zdravý. 2 WHO = World Health Organisation = Světová zdravotnická organizace OSN. 3 V chemii se jako katalyzátor označuje látka, která uvádí reakci do chodu, aniž by se při tom měnila. Bez katalyzátoru se reakce nemůže konat, katalyzátor se na ní podílí, sám jí však zůstává neovlivněn. Potud přirovnání poněkud pokulhává, takové léčebné procesy totiž mohou často proběhnout i bez lékaře a lékař nezůstává léčením neovlivněn. 4 V současné době se výraz PCP používá pro zápal plic především u pacientů s AIDS a znamená pak pneumocystis carinu pneumonia. U starého výrazu PCP bylo škrtnuto první, tak či tak nic neříkající P. 5 Jakkoli se homeopatie nebo čínská medicína chápe jako přírodní léčba, toto hodnocení se jich netýká. I v rámci celostní medicíny jsou přinejmenším pokusy dojít k obsáhlejší filozofii nemoci. 6 Důležitý, i když jen pozvolný rozdíl spočívá zcela jistě v nebezpečnosti vedlejších účinků použitých zbraní. Není-li možné obejít alopatický postup, je přirozeně nutno dávat přednost lékům bez vedlejších účinků nebo s mírnými vedlejšími účinky. Nelze o nich mluvit jako o lécích ve vlastním slova smyslu, protože jejich cílem není celkové zdraví nebo celkové vyléčení, nýbrž osvobození od symptomů. 7 Herman Weidelener: Lebensdeutung aus der Weisheit der Sprache (Základ života z moudrosti jazyka). Str. 19. 8 Paracelsus poukazoval na to, že nakonec všechno v tomto světě je jed. Pouze dávka rozhoduje, jak je něco jedovaté. 335 9 Lachesis muta je i zcela konkrétně jedovatý jihoamerický had. 10 Jedná se o alkohol a vodu, o nichž jedna vídeňská skupina vědců dokázala, že hrají rozhodující roli při přijímání vzoru léčivé látky. 11 To není pro esoteriku příliš udivující, vycházela totiž vždy z toho, že všechno v tomto polárním světě má svůj protipól a my můžeme svět chápat vůbec jen skrze tyto protiklady. Abychom chápali, co je to „malý“, potřebujeme pojem „velký“, „dobro“ dostává svůj smysl teprve skrze „zlo“ atd. 12 Některé takzvané primitivní kultury fungují tak, že téměř nemají smysl pro příčinnost, nejsou však pro nás zcela jistě alternativou. 13 Viz k tomu R. Dahlke: Der Mensch und die Welt sind ems — Analogien zwischen Mikrokosmos uns Makrokosmos (Člověk a svět jsou jedno — Analogie mezi mikrokosmem a makrokosmem). Mnichov 1987. 14 Slovo „kontemplace“ už v sobě vyjadřuje analogickou souvislost. Předpona „kon“ znamená „spolu, sjednocený“, „templum“ byla původně oblast nebe, kterou musel prorok pozorovat, aby z toho, co je nahoře, učinil závěry pro to, co je dole. Sjednotit, kontemplovat horní templum na nebi a dolní templum (lat, chrám) na zemi byl původní význam kontemplace. 15 Viz Dahlke: Der Mensch und die Welt sind ems (Člověk a svět jsou jedno). Mnichov 1987. 16 Recept skutečně právně platí jako doklad. Kdyby se někdo neoprávněný pokusil provést změny, vystavil by se trestnímu postihu za falšování dokladu. 17 Musí-li se lékaři sami věnovat vyplňování formulářů pro pojišťovny, považují to vzhledem ke svému vlastnímu úkolu za přinejmenším ponižující nebo alespoň ubíjející. 18 Jako placebo efekt chápeme podstatný účinek léku, který nespočívá v podávané látce, nýbrž v efektu sugesce, příp. v celém rituálu podávání léku lékařem. Tento efekt prokazatelně existuje i u silných chemických léčiv. Dokonce i drogy jako morfium lze postupně nahradit šikovně podávanými prostředky s placebo efektem. 336 19 Tak lze vysvětlit i značnou šíři záběru u všech proroctví. Pravděpodobně je v nejlepším případě možné jasně vidět vzor, příp. rámec, jeho konkrétní vyplnění však zůstává vyhrazeno času. Předvídání tedy existuje, ale nic nelze přesně předpovědět. 20 Kdo by před 100 lety tvrdil, že každá buňka, která se uvolní například z kůže palce na ruce, obsahuje celkovou informaci o člověku, by byl jistě pro smích. 21 Jako prvotní principy jsou přirozeně základem nejen astrologie, nýbrž všeho. Astrologie pouze používá tyto praobrazy vědomě. I archetypy jsou v základu všeho, v mýtech a pohádkách jsou pouze více patrné. 22 Těchto 7 se vztahuje na klasických 7 planet, u 10 je třeba připočítat ještě tři planety za Saturnem. 23 Podrobný úvod do tohoto myšlení přináší kniha N. Kleina a R. Dahlkeho: Das senkrechte Weltbild (Vertikální obraz světa). Mnichov 1985. 24 Skutečnost, že se tolik lidí už nehlásí ke své zálibě ve starém analogickém obrazu světa otevřeně, nevedla sice ke zmizení jeho poselství, ale k povážlivému oploštění a banalizování, jak je vidět například na mnoha časopiseckých horoskopech. 25 Výjimku tvoří děti, které umí svým intuitivním přístupem k obrazům a symbolům své duše využít typické dětské nemoci k působivým posunů ve vývoji. 26 Chymická svatba označuje v esoterice sjednocení protikladů a často je znázorňována konjunkcí Slunce (symbolu mužského principu) a Měsíce (ženský princip). 27 Tímto výrazem je míněn bojovný odpůrce alkoholu, který lidem pijícím alkohol předhazuje jejich „neřest“ a od jeho mise ho nelze odvrátit, nikoli ten, kdo nepije alkohol, ale ostatní nechává v klidu tak dlouho, dokud se to netýká jeho života. 28 Hmat a už teprve intuice, které nelze mít pod kontrolou hlavy, byly v průběhu její diktatury postupně zatlačeny do pozadí. 29 Rakovina plic byla jako nejčastější rakovina u mužů vyložena v souvislosti s kouřením*, rakovina žaludku a střev, která tvoří více než polovinu všech nádorů, je podrobně zpracována v knize 337 ‚verdauungsprobleme“ (,‘Zažívací problémy“), zde v tomto svazku je vyložena rakovina prsu jako nejčastější rakovina u žen. Následující všeobecná kapitola, která ve značném rozsahu odpovídá kapitole v „Zažívacích problémech“, může ve spojení s popisy oblastí poskytnout základnu pro výklady speciálních onemocnění rakovinou, které nejsou zpracovány zvlášť. 30 Přinejmenším o jednom nádoru sítnice se už ví, že je dědičný. Zdědí-li novorozenec tuto dispozici k rakovině po obou rodičích, s jistotou onemocní. Zdědí-li „rakovinný gen“ jen po jednom z rodičů, závisí všechno na vlivech okolí. Riziko je pak větší, ale vznik není nutný. 31 Zde je ovšem zřejmě nutno uvážit, že jméno rakovina je starší než mikroskop, jímž člověk mohl nejspíše objevit tyto buňky rakoviny plic v podobě račích klepet. 32 U některých forem leukémie se ovšem věří spíše ve vznik podmíněný viry. 33 Viz k tomu publikace Elisabeth Kübler-Rossové. 34 V anglickém slově „responsibility“ je ještě patrnější schopnost (ability) odpovídat (to respond), která spočívá v zodpovědnosti. 35 Protože otevřenost má v našem jazykovém úzu kladné hodnocení, zatímco uzavřenost záporné, vyplývá z toho snadno chybné porozumění. Člověk, který spočívá ve svém středu, je široce otevřený pro život a jeho osobnost je dalekosáhle uzavřená. Jeho tělesná hranice je uzavřená, přičemž jeho imunitní systém je otevřený, aby získával zkušenosti, přitom si však zachovává převahu nad nepřátelskými původci nemocí. 36 Abychom předešli nesprávnému pochopení, je třeba důrazně říct, že včasné rozpoznání nemoci je přirozeně podstatně lepší než rozpoznání pozdní, nemá pouze nic společného s prevencí. 37 Z tuzemských rostlin se nejspíše podobá rakovině jmelí. Napadá nejrůznější stromy, roste navzdory všem pravidlům nikoli nahoru, nýbrž všemi směry, cizopasí na svém hostiteli, jeho potřeba růstu a mízy je silnější než tyto potřeby hostitele. Hranice jsou v jeho relativní benigní (nezhoubné) podstatě, sotva kdy způsobí, že strom uhyne. 338 38 Carl Simonton: Wieder gesund werden (Opětné uzdravení) Hamburg 1982. 39 Bylo by snad na místě zmínit se i o mé vlastní kazetě, která vzešla z práce s pacienty, kteří měli rakovinu. Na 1. a pro začátek důležitější straně přináší návod k agresivnímu postupu proti rakovinnému bujení, zatímco 2. strana se věnuje otázkám návratu a obratu. R. Dahlke: Krebs (Rakovina). Edition Neptun, Mnichov 1990. 40 V očích můžeme spatřovat i symboly celosti. Mluví pro to jejich okrouhlá forma i vztah ke světlu, které je symbolem dokonalosti. Avšak stejně, jako stojí v polárním světě proti světlu stín, má i oko více tendenci k tomu, co je mužské. V zásadě si oko uchovává stejně jako světlo svůj celostní charakter, i když ho naše kultura používá především v mužském aspektu. Je také zrcadlem duše a může nejen zářit, ale také se lesknout, nejen ostře vidět, ale také tak na všechno dohlížet. Pro nás se stalo dominujícím smyslem především na základě své vypočitatelné optiky. 41 Srov. stejnojmenné dílo Joachima-Ernsta Behrendta. 42 Po každém dni následuje noc, po každém létě zima atd. v nepřetržitém rytmu. 43 Takzvané dvojité spojení spočívá např. v bezvýchodných situacích, jako je následující: Někdo dostane darem žluté a červené sako. Když si obleče žluté, znamená to: „Aha, červené se mu asi nelíbí.“ Když si obleče červené, probíhá to opačně. 44 Viz k tomu: R. Dahlke: Bewut Fasten (Vědomý půst). Mnichov 1980. 45 Alchymie rozděluje rostliny stejně jako všechno ostatní na oblasti těla, duše a ducha. Tělu odpovídá pevná hmotná část rostliny, duši její éterický olej, který symbolizuje individualitu, a tím i jedinečnou chuť. Duchu odpovídá alkohol, který se uvolňuje při kvašení, jako např. víno. 46 Vedle těchto, které uznává celá medicína, jsou však ještě informační cesty meridiánů a fenomény biorezonance, které dosud akceptuje pouze přírodní léčba. Nadto jsou i na začátku zmiňovaná morfogenetická pole jakýmsi přesahujícím informačním systémem. 339 47 Otázky, které zde uvádíme, se obracejí samozřejmě na dospělé. U často postižených kojenců a malých dětí jde sice významově o naznačená témata, ale přirozeně na jiných rovinách. 48 Neuroleptika jsou léky používané v psychiatrii, které mají potlačovat psychotické dění. 49 Oliver Sacks: Der Mann, der seine Frau mít cínem Hut verwechselte (Muž, který si svou ženu spletl s kloboukem). Hamburg, 1987. Str. 136. 50 Hans Bankl: Viele Wege führten itt die Ewigkeit (Mnoho cest vedlo do věčnosti). Vídeň 1990. 51 Gen pro tanec svatého Víta se nachází na jednom z 22 normálních párů chromozomů (= je autosomální) a prosazuje se vůči zdravým dědičným dispozicím korespondujícího chromozomu (= je dominantní). 52 Jeden směr práce s vědomím, který pochází z USA, byl založen Robertem Hoffmanem a stal se známý pod názvem „Quadrinity— process“, zpracovává celý týden velmi intenzivně vztahy k rodičům. Po tomto týdnu nezbude ani jeden z vlastních vzorů, který nepochází od jednoho nebo druhého z rodičů a který nebyl přímo převzat nebo obrácen ve svůj opak. 53 „Tato země je tvá země“: Další text písně se skládá hlavně z popisu severoamerických krajin. 54 Viz k tomu kapitolu Vysoký krevní tlak v knize: R. Dahlke: Herz(ens)probleme — Be-Deutung und Chance der Herz-KreislaufProbleme (Srdeční potíže — Výklad významu a šance při potížích oběhového systému). Mnichov 1990. 55 Luther na tomto místě volně přeložil „žebro“ místo strana. 56 Kromě kortizonu v dávkách s poměrně sporným účinkem neexistuje v současně době v oblasti školské medicíny žádný lék proti roztroušené skleróze. 57 Jako aura se v této souvislosti označují krátká varování, která předcházejí vlastnímu záchvatu. Existují světelné aury, ale i aury velmi výrazného slyšení, chuti nebo čichu. 340 58 Srovnej práce Elisabeth Kübler-Rossové a Raymonda Moodyho. 59 Oliver Sacks: Der Mann, der seine Frau mit einem Hut verwechselte (Muž, který si svou ženu spletl s kloboukem). Hamburg 1987. 60 Akustické halucinace konfrontují s bludnými sluchovými vjemy, olfaktorické s čichovými, taktilní s hmatovými a nakonec existují ještě chuťové halucinace. 61 Musíme ovšem rozlišovat půst od hladovění. Postit se můžeme celé týdny, pokud se to děje vědomě a za správných podmínek. 62 Ve snu ostatně skutečně každý provádí výklad významu orgánových funkcí, neboť řeč nevědomí je řečí symbolů. Ve světě symbolů má přirozeně každá forma i obsah. Nevědomí vidí tyto souvislosti spontánně, zatímco denní vědomí zde má větší problémy. 63 Jde o benigně rostoucí adenom, který se často vyskytuje bez volete. Slovo „autonomní“ se vztahuje k tomu, že uzel produkuje hormon nezávisle na potřebě. 64 Hypertyreóza, při níž vystupují oční bulvy (exophtalmus) se také nazývá Basedowova choroba. 65 Franz Alexander: Psychosomatische Medizin (Psychosomatická medicína). Berlín 1971, str. 136. 66 Při poslední večeři oslovuje Kristus ďábla jako pána tohoto světa. 67 Lordóza označuje vyklenutí dopředu, kyfóza dozadu. 68 Chorda dorsalis je zádová struna. 69 Nálada (německy Laune) souvisí s Luna (= latinsky Měsíc). (Srov. i ve francouzštině les lunes = nálady.) 70 Viz k tomu úsek o poruchách prokrvení v rámci nízkého krevního tlaku v knize R. Dahlkeho: Herz(ens)probleme — BeDeutung und Chance der Herz-Kreislauf-Probleme (Srdeční potíže — Výklad významu a šance při potížích oběhového systému). Mnichov 1990. 341 71 Viz k prsům a jiným typům tělesných forem: Ken Dycktwald: Körperbewutsein (Vědomí těla). Essen 1981. 72 Takové výpovědi lze dělat na základě mnoha shodných zkušeností při reinkarnační terapii. 73 Krk vyjadřuje, jak je dále naznačeno, téma vlastnictví. Kdo se někomu vrhá kolem krku, tomu jde tedy o to, aby dotyčnou osobu vlastnil. 74 Toto včasné odhalení nemoci je mnohem lepší než dříve běžné pozdní odhalení, na druhé straně nemá vůbec nic společného s prevencí. Prevence, s níž se často zaměňuje, by musela jít o velký krok dál a zabránit vypuknutí symptomatiky, příp. vlastně způsobit, že by byla vůbec zbytečná. 75 R. Dahlke: Verdauungsprobleme (Zažívací problémy). Mnichov 1991. 76 K tématu rozdělení váhy od různých forem břicha přes fenomén jezdeckých kalhot až po schopnost prosadit se u patřičně objemného sedu viz R. Dahlke: Gewichtsprobleme (Problémy s váhou). Mnichov 1989. 77 okultní = temný, skrytý. 78 Alfred Ziegler: Bilder einer Schattenmedizin (Obrazy stínové medicíny). Curych 1987. 79 Georg Groddeck: Werke Band I (Díla, svazek I), str. 64. 80 Afirmace jsou průpovídky přívrženců „pozitivního myšlení“, jimiž táhnou do boje proti všemožným negativům (jako jsou pro ně např. obrazy nemocí). 81 Pojem z angličtiny, označující „krémy kontrolující stáří“, zaujímá důstojné místo vedle ctihodných pojmů, jako je „životní pojištění“, s jehož pomocí se ještě nikdy nestal žádný život jistější. 82 Viz k tomu: R. Dahlke: Mandalas der Welt (Mandaly světa). Mnichov 1985. 83 V hollywoodském filmu „Hledání zlatého dítěte“ jde např. přesně o tento vzor. 342 84 Obě německá slova „šedý“ („grau“) a „stařičký“ („greis“) mají tentýž kořen. 85 Rezignace = zrušení znamení (barevného života), doslova (latinsky) rozlomit pečeť, vrátit zpět, učinit neplatným. 86 V tom, že se taková hrůzostrašná místa těší určité oblibě turistů, je i něco dobrého, vytěsněný stín duchů se tak totiž dostává zpět do života. Tato místa duchů, kabinety hrůzy, strašidelné zámky a i podobně hororové filmy mají vůči ústavům, kam odkládáme churavé a přestárlé lidi, výhodu jistého odstupu. Nepřipomínají nám vlastní budoucnost tak bezprostředně. 87 Alfred Ziegler: Bilder einer Schattenmedizin (Obrazy stínové medicíny). Curych 1987, str. 62. 88 Velká prázdnota je rovněž jako křesťanský pojem ráje pouze nedokonalý popis dokonalého, totiž jednoty. I když v různých kulturách se používají různé definice pro tuto oblast mimo náš polární svět, může existovat v zásadě jen jedna jednota, která v závislosti na úhlu pohledu obsahuje všechno nebo je absolutní prázdnotou, v níž všechno potenciálně spočívá. 89 I takzvané zkornatění či zvápenatění, které může vedle mozku postihnout i cévy všech ostatních orgánů, je vlastně stejně jako Alzheimerova nemoc spíše „zbílkovinatění“. Dlouho před ukládáním vápníku dochází k ukládání bílkovin. To se děje ještě i před ukládáním cholesterolu* a tuků, které neprávem vedlo k hysterii kolem životně důležité látky, cholesterolu. 90 REM je anglická zkratka pro rapid eye movement; snové fáze jsou doprovázeny právě rychlými pohyby očí. 91 Speciální kazety existují k tématům: rakovina, alergie, vysoký krevní tlak, nízký krevní tlak, zažívací problémy, problémy s váhou, kouření, jaterní potíže, problémy s páteří a strach. Řízené meditace ‚Vnitřní lékař“ a „Hluboké uvolnění“ jsou navíc vhodné k další práci s libovolnými obrazy nemocí, která probíhá na hlubších rovinách; všechny kazety vyšly v Edition Neptun, Mnichov. 92 Je nutno odradit od produkce z atmosféry „pozitivního myšlení“, která afirmacemi zastírá utrpení, a tím vytváří nový stín. Používání výkladů z této knihy k takovému vytěsňování se rovná 343 pokusu vyčistit pomocí půstu organismus, aby byl citlivější pro psychofarmaka. PRAGMA VYDÁVÁ Rüdiger Dahlke NEMOC JAKO SYMBOL Musíme pochopit symbolické významy příznaků nemoci, to znamená rozluštit poselství nemoci.Tato rukověť uvádí přes 400 klinických obrazů nemocí s více než 1000 příznaky. Nabízí čtenáři návod, jak pomoci sobě samému, a umožňuje mu, aby se s vlastní odpovědností vyrovnal s úkoly, které má zvládnout a jež mu nemoc připomíná. Různé nemoci mají symbolické významy, které poukazují na neřešené duševní konflikty. V prvním dílu knihy sestavené jako slovník jsou uvedeny krajiny těla a orgány v jejich symbolickém významu u zdravého člověka. Druhý díl obsahuje seznam příznaků nemocí, které jsou interpretovány v souvislosti s významem orgánů. Z významové souvislosti příznaků jsou na závěr ukázány vnitřní i vnější cesty, jak je možné se nemoci zbavit. Sogjal Rinpočhe TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI V tomto významném a obsáhlém díle, jehož české vydání je doplněno předmluvou prezidenta Václava Havla, spojuje mistr buddhistické meditace a mezinárodní mluvčí Sogjal Rinpočhe starobylou moudrost Tibetu s moderním výzkumem smrti a umírání a povahy vesmíru. Autor předkládá prostá, ale účinná cvičení z jádra tibetské tradice, která může provádět každý, ať je jakéhokoli vyznání nebo založení, aby přetvořil svůj život, připravil se na smrt a dokázal pomáhat umírajícím.Tato kniha je nejen mistrovským duchovním dílem, ale i průvodcem a zdrojem posvátné inspirace Barbara Ann Brennari RUCE SVĚTLA Velká obrazová publikace o léčbě lidským energetickým polem a spolupráci léčitele a pacienta, která nás vede do dalších, dodnes neodhalených úrovní energie fungujících ve vzájemných vztazích. Kniha, která je biblí pro všechny léčitele, inspirovala rovněž mistryni reiki Man Hall. 344 Sogjal Rinpočhe ZÁBLESKY VĚDOMI Každý okamžik můžeme využít jako příležitost ke změně. Poučné příběhy a úvahy inspirované moderní duchovní klasikou téhož autora Tibetská kniha o životě a smrti jsou bohatým zdrojem rozjímání, klidu a radosti. Kniha je elegantně ilustrovaná původními kaligrafiemi a výjimečnými fotografiemi velkých tibetských mistrů. Zabývá se zkouškami a odměnami duchovní stezky, uměním přijímat smrt, meditací, karmou, činným soucitem a mnoha dalšími tématy. Daniel Reid TAO ZDRAVÍ, SEXU A DLOUHÉHO ŽIVOTA Lidé se čím dál více spoléhají na alternativní metody léčení. Touto knihou se nám dostává do rukou jedinečný návod na harmonický a pozitivní životní styl, jenž je zároveň i seriózním úvodem do samotného taoismu. Tao, nejstarší a základní prvek v nejstarší civilizaci světa, je pro náš dnešní svět stejně důležitý jako pro tradiční Čínu. Tato praktická a čtivá kniha prozkoumává jako první ve světle objevů moderní západní vědy vyvážený a komplexní systém péče o zdraví, který uplatňují mistři bojových umění a meditující lidé již přes 5000 let, a předkládá jej současnému čtenáři. Eric Pearl RECONNECTION Návrat k léčivé energii Proč se prominentní lékaři na celém světě zajímají o neobyčejná uzdravení, o kterých hovoří pacienti doktora Erica Pearla? Co to znamená, když tito pacienti oznamují náhlé vyléčení takových nemocí, jako jsou rakovina, AIDS nebo mozková paralýza? A co to znamená, když tito lidé tvrdí, že najednou získali schopnost navázat spojení s léčivou energií? Možná byste se měli zamyslet nad vším, co jste dosud četli o konvenčních terapiích. „Nové“ frekvence popsané doktorem Pearlem transcendují „techniku“ a vedou vás za hranice všeho, co bylo dosud přístupné všem. Doktor Pean v této knize popisuje, jak objevil své léčebné schopnosti a stal se nástrojem, jehož prostřednictvím je nový léčebný proces uváděn do světa. Joan Parisi Wilcox 345 MISTŘI ŽIVÉ ENERGIE Mystický svět peruánských Q‘ero Tato kniha je zralým a citlivým portrétem mystického systému, viděný očima těch, kteří jej praktikují. Záznamy rozhovorů s mistry starých duchovních tradic Peru jsou psány se srdcem a respektem a jsou vstupní branou pro vážné zájemce, kteří chtějí poznat multidimenzionální svět živé energie. Peruánští indiáni Qero jsou známí tím, že zachovali duchovní tradici Inků v čistší formě než kterákoliv jiná domorodá populace And — nahlédnutí do staré moudrosti nám může pomoci najít soulad s přírodou a vzájemnou harmonii. James F. Balch, M. D. DESET PŘÍRODNÍCH ZPŮSOBŮ LÉČENÍ V knize Deset přírodních způsobů léčení dr. Balch připomíná čtenářům jejich odpovědnost za sebe sama a nabádá je, aby se začali starat o vlastní zdraví. Poskytuje informace umožňující lépe pochopit, jak zdravé tělo a mysl fungují, a doporučuje používat na některé z vážných zdravotních problémů, s nimiž se dnes potýkáme, přírodní léky. V knize najdeme také test o pětadvaceti bodech, který pomůže odhalit biologické stresy v každodenním životě a odstranit je. Můžeme tak prožívat vyšší úroveň tělesné a duševní pohody než kdykoli v minulosti. Ida P. Rolf, Ph.D. ROLFING Kniha uvádí do teoretických souvislostí metodu integrace tělesných struktur, nazvanou po své objevitelce, doktorce Idě Rolfové, „rolfing“. Kromě teoretických základů je doplněna množstvím obrazového materiálu, který jednak popisuje anatomické a fyziologické vztahy lidského organizmu, na jejichž změně a nápravě je metoda rolfingu založena, jednak dokumentuje výsledky dosažené na poměrně širokém vzorku populace v průběhu užití této metody. Kniha nepopisuje techniku provádění vlastního rolfingu, ale omezuje se pouze na popis změn, které použití metody vnáší do organizmu a místy je porovnává s náhledem a postupem tradiční, takzvané „západní“ medicíny, s níž však metoda není v principiálním rozporu. 346 Thomas Harris JÁ JSEM OK, jsi OK Transakční analýza, která mění vědomí a chování lidí, kteří nikdy nepoznali pocit, že jsou OK. Průkopnická práce světoznámého psychologa Thomase Harrise má zásadní vliv na naše chápání mezilidských vztahů. Vede nás ke změně negativního postoje a sblížení. Výrazně ovlivnila život dvou generací. Clarissa Pirikola Estés ŽENY, KTERÉ BĚHALY S VLKY V každé ženě žije mocná síla, naplněná zdravými instinkty, vášnivou tvořivostí a nesmrtelným poznáním. Je to archetyp Divošky, který představuje instinktivní povahu žen. Divoška je ale ohroženým druhem, neboť i když nám dary nespoutané přírody od narození patří, snaha společnosti „zcivilizovat“ nás do strnulých rolí utlumila to hluboké a životadárné poselství našich vlastních duší. V mýtech, příbězích a komentářích v této pozoruhodné knize nalézáme a zamilujeme si Divošku. Je to poznání duše. Maxwell Malta PSYCHOKYBERNETIKA Nechte tento pozoruhodný objev známého plastického chirurga, aby vám pomohl uniknout nudnosti života a monotónnímu běhu povinností — vypadejte mladší, ciťte se zdravější a buďte úspěšnější. Devanando O. Weise — Jenny Frederiksen PĚT TIBEŤANŮ Zdravá kuchyně pro labužníky Tibetská kuchyně je kniha objevů. je tu popsána zdravá strava, lehká a chutná jídla z přírodních zdrojů, která odpovídají naší středoevropské chuti. Lahodí oku a vyzkoušeli ji zkušení kuchaři. Nakladatelství PRAGMA V Hodkovičkách 2/20, 147 00 Praha 4 tel.: 241 768 565, fax: 241 768 561 [email protected], www.pragma.cz 347 Moudrost starých Čechů (J. A. Komenský) http://citanka.cz/komensky/msc/c.php3?S1.19.5 348