(Ne)upotřebitelnost Aristotelovy logiky v dnešních humanitních vědách

1/4
(Ne)upotřebitelnost Aristotelovy logiky v
dnešních humanitních vědách
Seminární práce z logiky
Mgr. Michaela Klimešová
Bavila jsem se se svým mužem o této seminární práci a on mi vyprávěl případ ze své odborné
praxe. Nějaký student psal seminární práci z psychologie o stresu a tam na první straně uvádí všeobecně
přijímanou definici:
Stres je podle světoznámého fyziologa Hanse Selyeho "nespecifická fyziologická reakce
nastávající po nejrůznějších zátěžích organismu po jakémkoliv kladeném nároku".
Manžel se rozčiloval - podle mě úplně zbytečně - že o pár stránek dále ten samý student rozvádí
dlouze úvahy, zda může člověk žít zcela bez stresu. Přitom prý stačilo vrátit se o pár stránek zpět, k
definici a provést jednoduchý sylogismus:
Stres je reakce organismus na zátěž.
Každý organismus je někdy zatížen, ergo
Každý organismus je někdy ve stresu.
Jedná se o predikátovou logiku s kvantifikátory:
1) ∀x x∈organismů x je v zátěži → x je ve stresu
2) ∀x x∈organismů ∃t t∈okamžiků t je nyní & x je ve zatížen.
a chceme dokázat závěr:
3) ∀x x∈organismů ∃t t∈okamžiků t je nyní & x je ve stresu
Důkaz provedeme formálně sporem tak, že k premisám přidáme negaci závěru 3', a ukážeme
množina těchto tří premis je vnitřně sporná:
3') ¬∀x x∈organismů ∃t t∈okamžiků t je nyní & x je ve stresu
3'a) ∃x x∈organismů ∀t t∈okamžiků ¬ (t je nyní & x je ve stresu)
Instanciace x - M∈organismů do 3'a
3'b) ∀ t t∈okamžiků ¬ (t je nyní & M je ve stresu)
Z 3'b a 2 dosadíme M
2a) ∃t t∈okamžiků (t je nyní & M je ve zatížen).
Instanciace t - S∈okamžiků do 2a
2b) S je nyní & M je zatížen
3'b aplikujeme na S
3'c) ¬ (S je nyní & M je ve stresu)
Aplikace M do 1
1a) M je zatížen → M je ve stresu
z 2b a 1a plyne (a & b; b → c | a & c)
1b) (S je nyní & M je ve stresu)
2/4
z 1c a 3'c plyne spor, quod erat demonstrandum
I zcela primitivní sylogismus vyžaduje formální důkaz z predikátové logiky na celou stránku, u
kterého si navíc většina studentů nejen psychologie, ale i teologie včetně mě nebude jistá, zda je opravdu
formálně správný.
Jenže problém humanitních oborů není v dovednosti umět provést formálně čistý logický důkaz, ale
vůbec naučit se čistě uvažovat pomocí definic.
V souvislosti s debatou o stresu mi manžel přeposlal emailovou korespondenci s jednou lékařkou,
se kterou diskutuje, co způsobuje propad nálady, když si uvědomíme nějaký neúspěch. Doktorka
argumentovala, že se jedná o stresovou reakci. Muž namítal:
JK:
Mila pani doktorko, jsem rad, ze jste mi napsala. Zkousel jsem si precist ten clanek, ale je to na me
trochu slozity. Nedavno jsem se v te souvislosti bavil s kolegou v praci, ktery presne popsal svuj zazitek: V
noci lezi v polospanku a najednou si uvedomi, ze v te smlouve pro otce zapomnel uvest katastralni cisla
parcel. V tom ho polije pot, propadne se jeho nalada a najednou je naprosto cily a nemuze usnout.
Pripoustim, ze toto muze byt i stresova reakce, ale k ni jeste musi jit propad nalady. Protoze kdyz
napriklad dravec pronasleduje korist, tak ma taky stresovou reakci, ale ne ten (trestajici) propad nalady.
MUDr. N.N.:
Jinak si při vší úctě myslím, že Váš příklad s dravcem nesedí - dravec si při lovu podle mě docela
užívá, to spíš ta nebohá kořist, ta má určitě stresovou reakci i s propadem nálady
JK:
Klasicka definice stresu pravi, ze je to reakce organismu na zatez. Tedy dravec lovici korist je jiste
ve stresu, pokud je lov uspesny - tak eustres, kdyz neuspesny, tak disstress. Jinymi slovy stresova, tj.
aktivacni reakce nema s apriori se zmenou nalady nutnou vazbu, alespon co se tyka definic. Jak to mate u
Vas v neurologii, netusim.
MUDr. N.N.
Tak dobře, máte s tím dravcem pravdu...
I zde je vidět stejný problém, který neleží v logické úvaze, ale v rozplizlosti definic a úvah.
Zmíněná doktorka uvažovala "stres=něco nepříjemného", což je sice běžná konotace, ale vůbec to
neodpovídá základní definici Selyeho. Stejně tak je otázka, zda je možno položit rovnítko mezi stres a
adrenalinovou reakci nadledvinek, která je odpovědná za aktivování organismu. Protože z hlediska
úplnosti si musíme položit neurologickou otázku - opravdu za každou aktivací organismus najdeme
adrenergní reakci nadledvinek?
Dalším příkladem nelogické práce s pojmy je další používaná definice stresu: "Stres je příprava
organismu na boj či útěk." To je už třetí nebo čtvrté vymezení pojmu stres, které nyní vidíme. Co však ale
se separační reakcí - když třeba se zavřou dveře metra a dítě odjíždí, zatímco máma je ještě na peróně.
Dítě ve vagóně začne neskutečně řvát, protože v tou dobou se stává psychicky sirotkem. Organismus
dítěte je bez pochyby v zátěži, ale přesto jeho primárním cílem není ani boj, ani útěk, ale naopak
přiblížení k apetentnímu objektu, k matce. Tedy tato definice stresu z hlediska úplnosti by měla uvádět
všechny tři možnosti - boj, útěk i separaci.
Ale abych nefušovala stále do manželovy práce a do stresu. Můžeme si vzít definice člověka v
scholastické filosofii: Člověk je podle Aristotela živočich rozumný. Porfyriův strom kategorizuje
biologické myšlení pozdní antiky takto:
Podstata
3/4
mající pohyb ze sebe versus mající pohyb toliko od jiného hybatele
(živá versus neživá)
vnímající versus nevnímající
(živočiši versus rostliny, houby ap.)
myslící versus nemyslící
(člověk versus zvíře)
Definice člověka tedy říká, že podstata, je-li živá (mající pohyb ze sebe), vnímající a rozumná, pak
je člověkem.
Nyní však otázka - pokud by robot měl pohyb ze sebe, byl vnímající a rozumný - je pak člověkem?
Aristotelova definice přeci nic nehovoří o životu na uhlíkaté bázi či genech DNA. Tedy podle jeho
definice robot splňuje definici člověka. Nicméně to se už naše intuitivní humanitní uvažování hodně
kroutí.
Nešvar (post)moderní teologie je, že se přímo vyžívá v asociačních přeskocích z významu na
význam. Nedávno v Lidovkách byla debata prof. Halíka s dr. Hříbkem - katolíka s ateistou. Byla jsem v
pokušení napsat, že to musela být pastva pro logika, ale rozmyslela jsem si to. Přesněji by se mělo říci, že
každý logik se musel rozplakat. Ne nad chybnými inferencemi, ale především nad rozplizlostí základních
termínů a neustálým přeskakováním z pojmu na pojem. Například prof. Halík promiscue směšoval
několik asociací slova možnost ve vztahu k Bohu - možnost volby životní cesty, možná existující bytost,
množství pochyb člověka o jeho možné existenci... Tam pak je jakýkoliv logický úsudek nemožný ne
proto, že by diskutující neuměli odvozovat "Barbory" a jiné figury sylogismů, ale především, že jedno a
totéž slovo v každé větě označuje jiný pojem.
Kohout ráno kokrhá.
Kohout je ventil regulující průtok potrubím.
Ventil regulující průtok potrubím ráno kokrhá.
Každé A je B
Každé A je C
Každé B je C
K čemu je nám u takových blábolů správně určit, že kohout je podle Aristotela mezon neboli
terminus medius a ta akra čili návěsti jsou ventily a ranní kuropění, nebo že se jedná o figuru Barbara
podle terminologie Petra Hispana, který zemřel jako papež Jan XXI. r. 1277 (Ottova encyklopedie)? Věda
velká, upotřebitelnost žádná...
Jak vidno z těchto příkladů, v humanitních vědách je nutno uvažovat exaktně, ale bohužel v nich
samotných se člověk logicky uvažovat nenaučí. Proto je třeba se této řemeslné poctivosti v uvažování
naučit někde jinde než v humanitních směrech - třeba u matematiky či fyziky.
Jenže co je ještě horší - dnes není problém v logice uvažování, tj. zda z premis plyne či neplyne
určitý závěr, ale už v pouhé aplikaci definici na jev a shodnutí se mezi debatujícími, kterou třeba z pěti
definic stresu budeme důsledně používat. Snažit se zavádět jednoznačné definice, které neoznačují
všechno a nic, nebo nejsou zjevně tautologické.
Umět pracovat s axiomy, tzn. nezavádět zástupy bulharských konstant a premis či u nás v teologii
tzv. Boha mezer (God of gaps), pomocí kterých můžeme vysvětlit cokoliv. Tedy neustále se snažit
minimalizovat počet premis či výchozích termínů, které používáme k vybudování nějaké teorie.
Abych řekla pravdu sama netuším, jak vybřednout s rozporu, že na jedné straně máme dokonale
formálně vybudovanou vědeckou logiku a k ní kontrastně studenty i odborníky, kteří o ni vůbec nejeví
zájem a netuší, jak by mohli při své práci či studium mohli prakticky využít formulku ~(A & ~B) ↔ ~A
∨ B. Už z toho důvodu, že moderní texty jsou z hlediska logiky snůškou nepřesných blábolů, kde logické
úsudky se stěží aplikují v té nejjednodušší podobě, jak bylo výše ukázáno.
4/4
Snad jediná cesta k logice je přesná kategorizace pozorovaných jevů - což představuje u přírodních
věd pečlivou systematiku, u psychologie a psychiatrie pečlivou diagnostiku, u teologie pečlivou
historickou a lingvistickou analýzu pramenů. Jen když vědec narazí na případ, kde neví, jak ho zařadit či
diagnostikovat, udělá ten nejprimitivnější úsudek
∃j ∀n ∈ Mezinárodní klasifikace nemocí j ≠ n
pozorovaný jev není žádná z mně známých nemocí... Co s tím? Laik by si toho ani nevšiml, ale
odborník žasne. Například fyzici rozlišují setrvačnou hmotnost od gravitační hmotnosti. Odpor, který
klade těleso při pádu k Zemi, versus odpor, který klade při zrychlení třeba po silnici. Bez exaktního
uvažování bychom si ani nevšimli, že jsou to dva jevy. Fyzici si všimli a na axiomatickém ztotožnění
těchto dvou jevů postavili obecnou teorii relativity.
Nebo údivuhodný je i jejich údiv u fotoelektrického jevu - jak to, že emitování elektronů nezávisí
na intenzitě světla, ale na jeho frekvenci?! Což by se při nepřesném pozorování lehce přehlédlo. I tento
jev stál za kvantovou teorií.
Chtěla jsem po mužovi, aby mi vyjmenoval nějaké příklady, kdy je terminologické zařazení klíčové
pro další postup. Uváděl ze svého oboru třeba navrhovatele rozchodu - je to ten, kdo vyřkl větu: "Sorry,
Miloši, končíme?" nebo ten, kdo udržuje asymetrii - já nechci obnovit vztah, ale ty ano. Rozdíl mezi
kverulantem a obětí trestného činu - oba vypadají podobně, ale příčina je diametrálně odlišná, stejně tak i
následná pomoc. Podobně vypadají a tedy i splývají i demence, mentální retardace či organický
psychosyndrom.
Hlavní důsledek důsledné a přesné kategorizace jsou jen logicky správné úvahy, které končí v úžasu
a v patu. Je to jednoduché:
A→B, ¬A ergo ???
Například když je to byla krize středního věku, pak by pomohlo hrát rok mrtvého brouka. Jenže toto
není krize středního věku. Co to tedy je? Co máme dělat? Takže to není ani modus ponens, ani modus
tolens.
Mezi další elementárnosti, které by i běžný vysokoškolák měl používat jako na běžícím pásu je
Ockhamova břitva - jsoucna/axiomy ať nejsou rozmnožována nad nezbytně nutnou míru. Tedy především
umění rozpoznat - právě teď zavádím nový předpoklad. To bývá třeba problém u morálky, kdy se lehce
zavádí principy ala právo na život, právo na pravdu či až po to nejvyšší nezcizitelné právo na dobrou
ranní kávu. To by teoreticky nevadilo, ale bohužel diskutující argumentují citově a vůbec si neuvědomují,
že nový předpoklad zavádějí.
Do protikladu se mohou dostat dva požadavky: zákaz lhaní a ochrana nevinného života. Například
řádové sestry ukrývaly v klášteře partyzány a gestapu zalhaly (přesněji falsiloquium), že tam nejsou. Tuto
morální otázku můžeme řešit dvojmo: Buď pravidlem menšího zla - sestry volily menší zlo, nebo
zavedením nového axiomu - nacisti neměli "právo na pravdu". Bohužel málokdo z diskutujících si
uvědomuje a potažmo si ani nedělá těžkou hlavu, že v právě v tomto okamžiku do teorie morální teologie
přidává nový axiom, který ona nezná - pojem "práva na pravdu". Tomuto se říkalo u nás ve Vimperku
Bulharská konstanta - takové číslo, které se někam vhodilo do pomocných výpočtů při písemce z
matematiky, aby na konci vyšel požadovaný výsledek. Kantor konec konců čte stejně jen výsledek a
mezivýpočty nekontroluje...
Co říci závěrem? Je škoda, že logika se systematicky vytrácí z humanitních věd. Bohužel na vině
budou zřejmě i logici, protože málokdo dokáže studentům teologie ukázat, jak logické a pečlivé
uvažování bylo předpokladem úspěchu mistrů z jejich oboru, které oni obdivují. Proto dnes se logika
podobá krásnému vlaku, pro který nemáme v humanitních vědách koleje...