sborník A4 - MMI NTC ZCU

Transkript

SBORNÍK ABSTRAKTŮ A PŘÍSPĚVKŮ
Z 16. VÝJEZDNÍHO INTERDISCIPLINÁRNÍHO
SEMINÁŘE V NEČTINECH
19. – 22. LEDNA 2015
Jiří Beran
Pavel Drábek
Iveta Fajnerová
Miloš Florián
Michal Hejcman
Jiří Horáček
Václav Hubinger
Jiří Militký
Štefan Morávka
Karel Oliva
Jiří Olšovský
Zdeněk Pinc
Petr Pokorný
Jan Pretel
David Storch
Jaroslav Šesták
Irena Šímová
Jan Toman
ZPŮSOBY
PŘIZPŮSOBOVÁNÍ
Role adaptace ve vývoji
(nejen) lidského druhu
Seminář je podpořen z projektu PVBV – Popularizace vědy
a badatelsky orientované výuky, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/45.0007.
ZPŮ
ŮSO
OBY
PŘIZ
P
ZPŮSOB
BOV
VÁNÍ
Role ada
aptace ve vývo
oji
(nejen)
(
llidskéh
ho druhu
Sborník abbstraktů a příspěvků
ů
z 166. Výjezdn
ního interd
disciplinárn
ního
semin
náře v Neččtinech
19. – 22. lednaa 2015
Editor: Anna Lukešová
Vydala Západočeská univerzita v Plzni, 2015
ISBN 978-80-261-0451-3
Práce na tomto sborníku a jeho vydání byly společně s uskutečněním 16. ročníku Výjezdního
interdisciplinárního semináře podpořeny projektem OP VK PVBV – Popularizace vědy
a badatelsky orientované výuky, reg. č. CZ.1.07/2.3.00/45.0007, financovaným Evropským
sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
OBSAH
Způsoby přizpůsobování 16. Výjezdní IdS Nečtiny 2015
Program semináře .......................................................................................................................... 7
Úvodem ........................................................................................................................................... 9
Štědrá a Štědrý hrádek ................................................................................................................. 13
Abstrakty přednášek a postery
V jaké realitě vlastně žijeme?
Jiří Beran ............................................................................................................................ 25
Matematika jako jeden z nástrojů přizpůsobování i ovlivňování
Pavel Drábek ...................................................................................................................... 26
Virtuální svět: Realita přizpůsobená nám anebo přizpůsobování se virtuální realitě?
Iveta Fajnerová .................................................................................................................. 27
FLO|W_Smart Materials and Applications
Miloš Florián....................................................................................................................... 28
Nutriční hodnota dřevin pro dobytek jako hybatel krajiny v průběhu holocénu
Michal Hejcman ................................................................................................................ 29
Anatomická a funkční architektura mozku: fyziologie a modely vzniku psychických poruch
Jiří Horáček ........................................................................................................................ 30
Antropologie ve službách státu
Václav Hubinger................................................................................................................ 31
Budoucnost textilií v kontextu vývoje lidské společnosti
Jiří Militký .......................................................................................................................... 32
Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj češtiny
Karel Oliva ......................................................................................................................... 33
Lidská existence a technika. Jak nás technika má
Jiří Olšovský ....................................................................................................................... 34
Už jen nějaký bůh…
Zdeněk Pinc ........................................................................................................................ 35
Archeologie africké přizpůsobivosti
Petr Pokorný ...................................................................................................................... 36
Lze zajistit prosperitu společnosti v době výrazněji se měnícího klimatu?
Jan Pretel ............................................................................................................................ 37
Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností
David Storch ...................................................................................................................... 38
Energetika dnes a zítra: politika versus zdravý rozum vědy a techniky
Jaroslav Šesták ................................................................................................................... 39
Co bylo dříve, déšť nebo deštný les?
Irena Šímová ...................................................................................................................... 40
Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability
Jan Toman ......................................................................................................................... 41
Postery ........................................................................................................................................... 42
Příspěvky přednášejících
FLO|W_Smart Materials and Aplications
Miloš Florián...................................................................................................................... 45
Antropologie ve službách státu? Adaptace oboru na měnící se podmínky
Václav Hubinger................................................................................................................ 63
Lidská existence a technika: jak nás technika má
Jiří Olšovský ....................................................................................................................... 79
Už jenom nějaký Bůh by nás mohl zachránit aneb Můžeme se obejít bez náboženství?
Zdeněk Pinc ........................................................................................................................ 89
Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability
Jan Toman ....................................................................................................................... 105
Příspěvky z posterové sekce
Předhradí středověkých hradů ve světle písemných pramenů
Josef Hložek ...................................................................................................................... 129
Mozek jako odpověď. Neuropsychologie v kognitivní archeologii
Eliška Kyselková .............................................................................................................. 141
Pazourek jako skalpel aneb první operace v pravěku
Petr Menšík ...................................................................................................................... 147
Hradní architektura severozápadního Balkánu jako adaptace křesťanské stavby ve službách islámu
Milan Procházka ............................................................................................................. 155
Vzpomínky na Nečtiny
I. vzpomínka od S. B. ................................................................................................................. 165
II. vzpomínka od B. S. ............................................................................................................... 166
III. vzpomínka od S. S. .............................................................................................................. 167
Mezioborové aktivity NTC ....................................................................................................... 169
Ediční poznámka ....................................................................................................................... 171
ZPŮSOBY
PŘIZPŮSOBOVÁNÍ
16. VÝJEZDNÍ IDS
NEČTINY 2015
PROGRAM SEMINÁŘE
PONDĚLÍ 19. LEDNA 2015
14:00
14:10
14:30
15:30
17:00
zahájení semináře
Štefan Morávka: Štědrá a Štědrý hrádek
Jiří Militký: Budoucnost textilií v kontextu vývoje lidské společnosti
Pavel Drábek: Matematika jako jeden z nástrojů přizpůsobování i ovlivňování
Václav Hubinger: Antropologie ve službách státu
POSTEROVÉ1 ÚTERÝ 20. LEDNA 2015
9:00
10:00
11:00
13:30
14:30
16:00
17:00
19:30
Petr Pokorný: Archeologie africké přizpůsobivosti
Irena Šímová: Co bylo dříve, déšť nebo deštný les?
David Storch: Adaptace, selekce a evoluce: panoptikum podivností
Michal Hejcman: Nutriční hodnota dřevin pro dobytek jako hybatel krajiny v průběhu
holocénu
Jan Toman: Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce: paradoxy neadaptability
Zdeněk Pinc: Už jen nějaký bůh…
Jaroslav Šesták: Energetika dnes a zítra: politika versus zdravý rozum vědy a techniky
Jan Pretel: Lze zajistit prosperitu společnosti v době výrazněji se měnícího klimatu?
STŘEDA 21. LEDNA 2015
9:00
10:00
11:00
13:30
19:30
Karel Oliva: Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj češtiny
Miloš Florián: FLO|W_Smart Materials and Applications
Jiří Olšovský: Lidská existence a technika. Jak nás technika má
výlet: Štědrá a Štědrý hrádek
Jan Romportl, Petr Stanislav & Eva Žáčková: Představení projektu HCENAT
a demonstrace brýlí pro rozšířenou realitu
ČTVRTEK 22. LEDNA 2015
9:00
10:00
11:00
12:30
1
Jiří Horáček: Anatomická a funkční architektura mozku: fyziologie a modely vzniku
psychických poruch
Iveta Fajnerová: Virtuální svět: Realita přizpůsobená nám anebo přizpůsobování se
virtuální realitě?
Jiří Beran: V jaké realitě vlastně žijeme?
zakončení semináře
Po celý den budou k diskuzi přístupné postery doktorandů.
7
ÚVODEM
Všeobecně se má za to, že člověk je jakožto živočišný druh úspěšný z toho důvodu, že se
dokázal nejlépe přizpůsobit okolním podmínkám. Není to ale ve skutečnosti tak, že se z těchto
„okovů evoluce“ již dávno vymanil a naopak si své okolí sám (téměř) zcela přizpůsobuje k obrazu svému? A je vlastně adaptabilita – přizpůsobivost – hodnotou tak bezvýhradně pozitivní,
jak je nám někdy předkládáno? Nevznikají ty nejzajímavější vědecké teorie či umělecká díla
právě z toho, že dotyčný autor odmítl jít s proudem a přizpůsobit se tomu, co bylo v daném čase
a místě považováno za správné? Umožní nám nejnovější vědecké objevy v oblasti medicíny,
biotechnologií či umělé inteligence posunout člověka na kvalitativně novou úroveň nebo naopak doplatíme na adaptační schopnosti virů a bakterií, které se stanou vůči naší léčbě rezistentní?
Existují oblasti, ve kterých bychom k adaptacím raději sahat neměli, aby nedošlo k relativizaci důležitých hodnot nebo nepředvídatelným změnám v ekosystému? A nebylo by naopak
v některých případech přínosnější, kdybychom se přece jen přirozenému řádu věcí po staletích
zase trochu přizpůsobili?
Na tyto a další otázky odpovídali zvaní přednášející v rámci 16. Výjezdního interdisciplinárního semináře, který proběhl od pondělka do čtvrtka 19. až 22. ledna 2015. Seminář se
odehrával již tradičně v prostorách zámku v Nečtinech, kde s námi mnozí z přednášejících
přečkali i jednu či více nocí a otevřeli se tak večerním debatám v uvolněnější atmosféře, které
vždy vybízejí k tvůrčí reflexi programu a pátrání po tom společném, co bylo obsaženo, ať už
výslovně či skrytě, v jednotlivých přednáškách.
O škále letošních témat si čtenář může udělat představu v sekci Abstrakty přednášek
(od str. 23), k některým přednáškám můžeme nabídnout i doprovodné či podkladové texty:
FLO|W_Smart Materials and Aplications (str. 45), Antropologie ve službách státu? (str. 63),
Lidská existence a technika (str. 79), Už jenom nějaký Bůh by nás mohl zachránit (str. 89)
a Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce (str. 105).
Pod pojmem adaptace rozumíme v první řadě schopnost organismu přizpůsobit se
prostředí, a tak na semináři nemohly chybět přednášky zaměřené biologicky a ekologicky.
S Petrem Pokorným, Irenou Šímovou, Davidem Storchem a Michalem Hejcmanem jsme se
snažili tyto vazby mezi organismy a jejich okolím pochopit hlouběji: Jak reagují a v minulosti
reagovali obyvatelé Afriky na vysychání Sahary a vůbec na omezené dostupné zdroje? Jaké
vazby fungují mezi rostlinami a ekologickým prostředím deštného pralesa – jsou rostliny, jak
se všeobecně předpokládá, tím pasivním elementem, který se přizpůsobuje svému okolí, anebo je to celé složitější? Jak reagují reprodukční strategie organismů na měnící se podmínky,
v nichž žijí, a jak souvisí spotřeba energie organismu s počtem mláďat? Jak spásání dřevin
skotem ovlivnilo podobu naší krajiny?
Nejen v těchto, ale i dalších přednáškách se často ukázalo, že to s adaptabilitou organismů není tak jednoznačné a jednosměrné a že ono prostředí, jemuž se mají přizpůsobovat,
9
ZPŮSOBY PŘIZPŮSOBOVÁNÍ
ROLE ADAPTACE VE VÝVOJI (NEJEN) LIDSKÉHO DRUHU 
si vlastně do značné míry samy vytvářejí. Jan Toman šel ještě o krůček dál a představil teorii
zamrzlé evoluce, která předpokládá, že druhy díky uchovávání široké škály genetických variant v populaci reagují na selekční tlaky elasticky a nevratně se pod těmito tlaky nemění.
Spousta příležitostí k adaptaci a evoluci v nový druh zůstává tedy ve skutečnosti v přírodě
nevyužita.
Jak to s přizpůsobováním si okolí našim potřebám vypadá v globálním měřítku, nám
ukázali z pohledu energetického Jaroslav Šesták a z pohledu klimatologického Jan Pretel.
Ačkoli člověk evidentně zasahuje do klimatického systému, ukazuje se, že lze jen těžko přesně
vyčíslit jakou měrou. Změna naší energetické strategie za účelem snížení emisí je vzhledem
k tomu, že žádný z našich modelů nebude nikdy stoprocentní, komplikovaná nejen z ekonomického hlediska, ale i na politické úrovni – taková změna vyžaduje globální účast, přitom
výsledky budou patrné až za desítky nebo stovky let. Budou nám ale stačit levnější a rychlejší
adaptační opatření?
Pokud termíny adaptace a adaptabilita vyjmeme z jejich domovského oboru a ptáme se
po přizpůsobení a schopnosti přizpůsobovat se obecně, nacházíme tento fenomén i v situacích, kde bychom to na první pohled nečekali. Přirozeně bychom se domnívali, že věci, které
tvoříme, jsou nám a našim potřebám skvěle přizpůsobené. Zajímavější ovšem je, když si začneme uvědomovat, jak tyto naše výtvory stimulují pokroky v dalších oblastech naší kultury
a jak si nakonec zpětně přizpůsobují nás samotné. Třeba takový textil dnes nachází využití
v celé řadě odvětví od automobilového průmyslu po stavebnictví, a nakonec jsme si s Jiřím
Militkým začali všímat, že si textil a nové možnosti jeho využití přizpůsobují společnost. Podobný tlak na přizpůsobení se novým technologickým postupům a materiálům je znát i v architektuře, která, například v návrzích studia Miloše Floriána, dokáže aktivně reagovat na
vnější podmínky a dokonce se sama pře-sestavit podle přání svých obyvatel.
Novinkám na poli techniky – a nejen techniky – se často také přizpůsobuje náš jazyk
přijímáním nových termínů. K tomuto problému jsme si do Nečtin přizvali ředitele Ústavu
pro jazyk český, Karla Olivu, aby nás uklidnil, že to vlastně žádný problém není. Čeština cizí
termíny totiž přebírala v celém svém vývoji a naopak klíčové je si uvědomit, jak si tyto novinky přizpůsobuje vlastním pravidlům a vlastnímu tvarosloví – tak máme ministryni a časem si
zvykneme na lídryni, bez výčitek googlíme a mladí lajkují… a jsme vždycky rádi, když se zbavíme leasingu.
Matematik Pavel Drábek a diplomat, původem antropolog Václav Hubinger, kromě jiného poukázali na to, že vědní disciplíny nejen dokáží různé adaptace popsat, ale že samy jim
také podléhají. Ať už je to správné či nikoli, musejí reagovat na požadavky státu a jeho kritéria pro hodnocení vědy. Přirozenost dnes vědci velí, že chce-li být zaplacen, musí se naučit
přežít v prostředí bodů a impaktů. A chce-li zachovat existenci svého oboru, musí být patrně
také aspoň trochu „vidět“ v očích společnosti a najít způsob, jak jí být užitečný.
Poslední, čtvrteční sekce patřila psychologům a psychiatrům. Jiří Horáček představil
nejnovější poznatky o fungování mozku a predikčních modelech jeho činnosti, Iveta Fajnerová a Jiří Beran se zamýšleli nad tím, jak náš život ovlivňuje virtuální realita. Jak se posluchači
mohli přesvědčit ve středu při prezentaci tzv. smartglasses a brýlí pro rozšířenou realitu, lze si
snadno představit, že naše vnímání bude stále více ovlivňováno tzv. nositelnými technologiemi, které nám mohou pomáhat s orientací v prostoru nebo rozptylovat naši pozornost in-
10
ANNA LUKEŠOVÁ
 ÚVODEM
formacemi o dění ve virtuálním světě. Vyvine se naše kognice natolik, abychom byli schopní
číst email a zároveň dávat pozor na blížící se auta k přechodu na silnici?
Filosof Jiří Olšovský připomněl odkaz M. Heideggera a varoval, abychom techniku nenechali převzít vládu nad našimi životy, nabádal hledat autentičnost lidského života bez vazeb
na techniku. Je to ale dnes možné, když od techniky očekáváme, že sama zapne topení, jakmile je venku chladněji, a když si chytrý telefon tak snadno vyžádá naši pozornost, přestože sedíme u stolu s přáteli? Může nám v tomto úkolu pomoci třeba náboženství? Jakou roli hraje
v našem životě – a jakou by hrát mělo? Kdysi jsme prý k bohům přistupovali jako k automatům: modlím se k tobě, abys mi dal, co chci. Se Zdeňkem Pincem jsme se proto zamysleli, zda
náboženství tento „uživatelský“ vztah k bohu v dnešní době překlenulo a co nabízí, když ne
nástroj, jak dostat to, po čem toužíme.
Přednášky v Nečtinech doplňuje v posledních letech také posterová sekce, kde mají
možnost stručně představit svůj výzkum i další odborníci a studenti doktorských programů.
Letos ji naprosto ovládli studenti Filozofické fakulty s archeologickými tématy a problematikou vývoje krajiny. Vybrané příspěvky jsou obsaženy v části Příspěvky z posterové sekce (od
str. 127). Seminář jsme neošidili ani o tradiční odpolední výlet do okolí nečtinského zámku,
při němž si účastníci po první části intelektuálně bohatého programu mohou protáhnout
nohy a osvěžit mysl přílivem čerstvého vzduchu. Letos jsme opět pod vedením Štefana Morávky navštívili zříceninu gotického skalního hradu Štědrý hrádek a obec Štědrou s jejím
právě rekonstruovaným zámkem (viz str. 13).
Na závěr, do sekce Vzpomínky na Nečtiny jsme zařadili tři práce studentů Gymnázia
Františka Křižíka, kteří tvořili nejmladší účastníky letošního ročníku. Práce vznikaly koncem
ledna, ještě pod tíhou bezprostředních dojmů, a zprostředkovávají pohled mladých lidí, kteří
ještě nevstoupili do systému akademického vzdělávání, jehož je seminář produktem, byť se
úmyslně snaží narušovat hranice v jeho oborově definované struktuře. Jaká očekávání má
další generace potenciálních vysokoškolských studentů a jak hodnotí přednášky pronesené
odborníky z nejrůznějších oblastí, čtěte od str. 163.
Anna Lukešová
červen 2015
11
ŠTĚDRÁ A ŠTĚDRÝ HRÁDEK
OBEC ŠTĚDRÁ
Ves Štědrá leží v Karlovarském kraji 5 km západně od města Žlutice. Její historie začíná pravděpodobně již za Přemyslovců. V písemných pramenech se Štědrá objevuje v roce
1239, kdy se na zdejší tvrzi zmiňuje Vít ze Štědré. Na zahradě domu č. p. 21 lze dodnes nalézt
zbytky opevnění, které jsou pravděpodobně pozůstatkem opevněné gotické venkovské tvrze
obehnané příkopy a valy. Tvrz zanikla pravděpodobně do konce 14. století. Podle písemných
zmínek musela místní farnost v roce 1384 odvádět půlročně desátek ve výši 24 groše, což
ukazuje na bohatou farnost s delší historií působení.
Další osudy vsi Štědré jsou úzce spjaty se Štědrým hrádkem, který stával nedaleko vsi na
skalním ostrohu u Boreckého potoka. Velký rozmach obce nastal po roce 1731, kdy hrabě
Ferdinand Jakub z Kokořova dokončil na místě staršího objektu přestavbu zámku a přenesl
do Štědré sídlo kokořovského panství.
Další významnou památkou obce kromě tvrziště je nyní barokní, původně gotický kostel Narození Panny Marie, uváděný v roce 1360 jako farní, přestavovaný ve druhé polovině
sedmnáctého století a dokončený roku 1718. Kostel má dochované vybavení, je v majetku
obce a byl nedávno opraven.
Dalšími chráněnými památkami v obci jsou tři barokní sochy: sv. Jan Nepomucký
z roku 1732 před hlavním průčelím kostela, sv. Prokop u kostela a sv. František Xaverský na
rozcestí u nádraží, obě ze druhé poloviny 18. století.
ŠTĚDRÝ HRÁDEK
Štědrý hrádek je zřícenina gotického hradu na strmé ostrožně Boreckého potoka nad
Mlýnským rybníkem, asi 1 km severozápadně od osady Borek (Worka) v Karlovarském kraji.
HISTORIE
Gotický skalní hrad, nazývaný z počátku jen Hrádek či Nový Hrádek, později Štědrý
Hrádek či pouze Štědrá, vznikl zřejmě kolem poloviny 14. století. Pravděpodobně měl nahradit starší sídlo pánů ze Štědré, které stávalo přímo v obci Štědrá. První písemná zmínka
o hradu pochází ze 7. ledna roku 1360 z listiny o výměně farářů mezi kostely ve Štědré
a Vrčeni, kdy jsou v držení hradu zmiňováni bratři Racek a Jindřich z Hrádku. V roce 1361 se
hrad objevuje jako sídlo Vícemila z Borku. Rozsah panství Hrádek neznáme, ale jistě to bylo
zboží malé velikosti, protože zde blízko sebe existovaly tři statky, Štědrá, Borek a Štědrý hrádek.
Mezi lety 1371 až 1379 statky Štědrá, Borek a hrad Štědrý hrádek koupili Rýzmburkové,
bratři Boreš V. a Slavek V., a připojili je ke žlutickému panství. Skončila tak majetková roztříš-
13
těnost v okolí Štědré. Stará gotická tvrz ve Štědré tehdy přestala být sídlem vrchnosti
a postupně zanikla. V době po březnu roku 1397 bratři Boreš VI. a Boreš VII. z Rýzmburka
hrad Štědrý hrádek z neznámých příčin prodali Bušku Caltovi z Kamenné Hory.
Někdy poté získal panství Štědrá Vilém Bukovina z Pnětluk, který měl velké spory se
svými sousedy. Roku 1417 se proto Štědrého hrádku (patrně vojensky) zmocnil Jindřich
z Plavna, který jej poté využíval jako základnu pro své vojenské akce proti králi Václavovi IV.,
kdy společně s purkarabím z Přimdy pustošili Čechy. Proto o rok později, v dubnu 1418,
vyslal král proti Jindřichovi Plavenskému vojsko, které nejprve dobylo jeho hrad Hasištejn,
a poté oblehlo Štědrý hrádek. Jak dokládají dosavadní archeologické nálezy, hrádek byl dobyt
a vypálen.
V následující době husitských válek si kvůli neujasněnosti majetkových vztahů, které
nebylo vzhledem k nefungujícím úřadům možné vyřešit, na panství Štědrá začali činit nároky
další šlechtici, a to Bušek Calta z Kamenné Hory a Bohuněk ze Šumburka. Zničený hrádek se
nakonec koncem 20. let vrátil původnímu majiteli, Vilému Bukovinovi z Pnětluk a král Zikmund mu poté udělil povolení hrad obnovit. Není jisté, jestli k němu došlo, ale s největší
pravděpodobností ano. V srpnu 1445 zapsal Vilém Bukovina z Pnětluk z dosud nevysvětlených příčin, snad proto, že se obával dalších soudních pří nebo že neměl žádné potomky,
veškerý svůj lenní majetek svému sousedovi a známému husitskému válečníkovi Jakoubkovi
z Vřesovic a na hradě pak patrně ještě dožil. Pravděpodobně za Jakoubka z Vřesovic byl hrad
Štědrý hrádek vyspraven a rozsáhle rozšířen o nové předhradí s předsunutým opevněním
v čele. Roku 1488 prodal Jindřich z Vřesovic celé zboží včetně Štědrého hrádku Janu
z Gutštejna.
Naposledy je pak hrad zmiňován roku 1504, kdy ho koupil Jan z Plavna, který ho připojil k panství sousedního Prohořského hrádku. Bývalý sídelní Štědrý hrádek tak přestal definitivně sloužit svému účelu, byl zanedlouho úplně opuštěn a postupně zanikl. Další historické
prameny již zmiňují jen ves Štědrou. Od 19. století se ostrožna nad Boreckým mlýnem (Workamühle) se zříceninami hradu Štědrý hrádek nazývala Zámecký vrch (Schlossberg).
5. května 1958 byly zříceniny hradu Štědrý hrádek zapsány na státní seznam kulturních
památek. V letech 2000 a 2001 proběhl záchranný archeologický výzkum hradní cisterny.
ARCHITEKTONICKÁ PODOBA
Gotický skalní hrad Štědrý hrádek byl vystavěn na výrazném podélném skalním ostrohu s prudkými svahy a skalnatou špicí, obtékaném Boreckým potokem. Hrad dvojdílné dispozice byl tvořen vnitřním hradem se skalním jádrem a poměrně rozsáhlým, dnes již zaniklým
předhradím ve východní části lokality. Hrad byl unikátní tím, že jeho stavebník využil jako
hlavního obranného prvku hradu mohutného skalního suku jako věže. Tak byl vlastně velice
úsporně suplován bergfrit (útočištná věž) a Štědrý hrádek tak lze považovat za zajímavou
variantu hradu bergfritového typu. Jiné zdroje uvádějí, že na vrcholku zřejmě vznikla obytná
stavba (donjon), v případě potřeby využitelná i jako poslední útočiště obránců, a považují
Štědrý hrádek za zajímavou variantu hradu donjonového typu. A současně lze Hrádek řadit
i mezi skalní hrady. Jisté je jen, že existenci stavby na vrcholu skalního suku dokládají zbytky
malty, ale její podoba zůstává neznámá. Na samotný skalní suk vedly tesané schody.
14
ŠTEFAN MORÁVKA
 ŠTĚDRÁ A ŠTĚDRÝ HRÁDEK
Od zbytku ostrožny hrádek odděloval na jihovýchodní straně hluboký, ve skále vylámaný příkop a před ním patrně i zemní val (dnes zaniklý). Nad příkopem hrad chránila mohutná, dva metry silná čelní zeď, která dnes také tvoří na první pohled nejvýraznější pozůstatek hradu. Kromě této zdi se dodnes při dolním nádvoří jádra dochovaly i malé pozůstatky
obvodového opevnění hrádku.
Za čelní hradbou a skalním sukem se na vrcholové plošině ostrožny nacházelo vlastní
obytné jádro hradu s několikapodlažním dvouprostorovým kamenným palácem obdélníkového půdorysu o rozměrech 15 × 11 m, který lichoběžné hradní jádro uzavíral. Dochovala se
z něj částečně spodní úroveň (sklep nebo přízemí paláce) zaklenutá dvěma valenými klenbami. Další zástavba jádra není bez archeologického výzkumu zjistitelná, protože byla pravděpodobně dřevěná.
Severně od skalního suku se nachází obdélná, do skály vytesaná cisterna o rozměrech
cca 3 × 4 metry a hloubce více než 6 m. Při severovýchodní hraně horního nádvoří se nachází
terénní relikt zaniklého nárožního objektu. Na jihovýchodní straně se rozkládá úzký terasovitý pás, patrně přihrádek. Na východní straně jádra hradu se nacházela brána, která však beze
stopy zanikla.
Posledním dochovaným pozůstatkem rozsáhlého předhradí je na hřebeni jihovýchodně od jádra hradu pozdně gotická předsunutá bašta, která chránila druhé novější předhradí.
Ta zřejmě vznikla v době obnovení hradu, ale není vyloučeno, že byla postavena na místě
tábora obléhatelů z roku 1418. Tuto domněnku však můžeme vzhledem k orientaci opevnění
považovat za téměř jistě vyloučenou.
ZÁMEK ŠTĚDRÁ
HISTORIE
Původní zámek Štědrá byl založen roku 1630 Adamem Jiřím z rodu Kokořovců. Jednalo
se o jednoposchoďovou stavbu, která byla po roce 1730 radikálně přestavěna majitelem žlutického panství Ferdinandem Jakubem z Kokořova. Zámeckou budovu snad vystavěl Jan Ondřej Söllner z Útviny, patrně podle plánů významného barokního architekta Tomáše Haffeneckera, který je také autorem přestavby farního kostela Narození Panny Marie ve Štědré.
Součástí zámku byla rozlehlá zahrada a přilehlý hospodářský dvůr. Po přestavbě bylo do výstavného zámku Štědré přeneseno sídlo kokořovského panství ze Žlutic.
Zanedlouho, roku 1747, zámek v důsledku nepozornosti sloužících vyhořel. Roku 1751
byl rozsáhle rekonstruován v pozdně barokním stylu a rozšířen v reprezentativní sídlo
s připojeným dvorem a parkem. Jeho sály byly zdobeny štukovými stropy, nástěnnými malbami a do zámku bývala umístěna proslulá kokořovská obrazárna, jejíž součástí bylo
i několik obrazů slavného barokního malíře Petra Brandla. Po smrti Ferdinanda Jakuba Kokořovce převzal majetek syn Jan Nepomuk a po něm přešlo roku 1822 žlutické panství včetně
zámku ve Štědré na syna Karla.
Svou konečnou podobu získal zámek v roce 1830, kdy byly jeho vnější fasády klasicistně upraveny. Do délky založená stavba byla opatřena ve svém středu vstupní bránou, byl přistavěn nový rizalit zahradního průčelí a novobarokní portikus doplněný balkonem. Zřejmě
z této doby pochází také poslední větší úprava přilehlé zámecké zahrady a parku.
15
Roku 1873 předal Karel Kokořovec poměrně rozsáhlý majetek svému jedinému synovi
a poslednímu příslušníku rodu Kokořovců, Ludvíkovi. Během druhé poloviny 19. století byly
upraveny hospodářské budovy přilehlého dvora v pseudogotickém slohu. Za Ludvíka se žlutické panství dostalo roku 1876 pod nucenou správu a o deset let později je získal Karel Proksch.
V roce 1911 byla na zadlužené panství opět uvalena nucená správa a roku 1915 získal
celé panství textilní velkoprůmyslník, rytíř Josef Menčík-Zebinský, jehož rodina byla
mj. v příbuzenském poměru s rodinou Tomáše Bati. Ve dvacátých letech nechal postavit na
střeše zámku věž s terasovitým ochozem, která byla zakončena kupolí. Na cestě k zámku byla
zřízena zimní zahrada.
Josefu Menčíkovi panství patřilo až do května 1945, kdy na něj byla dekretem prezidenta republiky uvalena nucená správa. Bývalé žlutické panství bylo poté celé zkonfiskováno
a rozděleno mezi nové uživatele. Zámecký areál byl předán do užívání státnímu statku. Dále
zde působila zemědělská mistrovská škola, školní jídelna, sídlil tu Okresní národní výbor,
v prvním patře se nacházela obřadní síň, kino a kanceláře. Od května 1958 je zámek památkově chráněn.
Po roce 1989 bohužel zámecký areál doplatil na chaotickou privatizaci. Byl prodán
a vystřídal několik soukromých majitelů. První (údajně jeden český režisér) měl smělé plány,
chtěl zde provozovat krčmu, ukázky dobových řemesel, chovat koně a starat se o rybníky.
Brzy však zkrachoval a zámek propadl bance. Areál pak odkoupila soukromá společnost majitele ze San Marina, který plánoval bývalý zámek přebudovat na hotel. Volně přístupné objekty ale nebyly využívány, zpustly a na počátku 21. století se ocitly na pokraji zkázy. Střechami zatékalo, byla narušena statika budovy a krovu a dokonce se zřítil středový rizalit jižního průčelí.
Od roku 2008 se majitel pokoušel zámek za 12 miliónů korun prodat. Později za 8 miliónů. V roce 2010 zajistila obec Štědrá ze statických důvodů demolici zříceného portiku
hlavního průčelí. Nakonec v prosinci 2011 po několikaletém smlouvání o ceně koupila zdevastovaný zámek sama obec Štědrá za 3,5 mil. Kč a ihned zahájila práce na jeho zajištění
a následně rekonstrukci.
Práce postupují podle finančních možností obce. Během roku 2012 byla budova zámku
nově zastřešena včetně opravy věže na hlavní budově areálu a byl nově vyzděn zřícený středový rizalit jižního průčelí. V roce 2013 byl znovu postaven zřícený portikus, bylo obnoveno
hlavní schodiště a postupně se rekonstruují jednotlivé sály a salonky. Byl vyčištěn a obnovuje
se zanedbaný zámecký park.
POPIS OBJEKTU
Mohutná obdélná patrová barokní budova o rozměrech 80 × 15 m krytá valbovou střechou. Ve středu střechy je vynesena hranolová věžička, doplněná ochozem s balustrádou,
završená osmibokým nástavcem a oplechovanou zvonovitou kupolí. V ose hlavního jižního
průčelí zámku obráceného do parku je umístěn mělký trojosý rizalit završený tympanonem
s erbem Kokořovců z Kokořova a pod ním datací rekonstrukce objektu po požáru roku 1747.
Na vrcholu tympanonu stávala kamenná plastika sv. Floriána. Před rizalitem se nachází mla-
16
ŠTEFAN MORÁVKA
dší (dnes obnovený) pseudobarokní přízemní pětiboký portikus s polokruhově zakončeným
vchodem s předloženým schodištěm a terasou. V portiku bývala zimní zahrada.
Středem přízemí zámecké budovy probíhá průjezd, zaklenutý valenou klenbou
s trojbokými výsečemi. Místnosti v přízemí jsou sklenuty valenou klenbou s hřebínkovými
lunetami. Chodby v přízemí jsou zaklenuty křížovou klenbou. V průjezdu je umístěno dřevěné
schodiště do patra, opatřené hodnotnou barokní kovanou mříží.
Místnosti v patře zámku jsou plochostropé, zdobené štukovými zrcadly. Koncem osmnáctého století zde bylo vystaveno mnoho portrétů členů rodu Kokořovců z Kokořova od
Petra Brandla a jiných malířů. Místnosti v patře sloužily jako reprezentativní prostory, včetně
velkého sálu nad průjezdem, a jako obytné prostory majitelů. Celkem se v patře zámecké
budovy nachází 21 místností. Zajímavostí štěderského zámku je tzv. zámecká enfiláda (dlouhý přímý průhled řadou místností) v patře zámku, která je třetí nejdelší v Evropě. Pod polovinou budovy se nacházejí valeně sklenuté sklepy.
K severní straně zámku přiléhají tři pseudogoticky upravené barokní hospodářské budovy bývalého dvora z 18. století, tvořící se zámkem uzavřené nádvoří. V ose severního křídla
se nachází zdobená pseudogotická hlavní vstupní brána z druhé poloviny 19. století. Při jižní
straně zámecké budovy se rozkládá rozlehlá zámecká zahrada v podobě anglického parku
o rozloze 5 ha se staletými stromy. V zahradě se nachází kašna s mušlovou nádrží. Okolo
parku býval dříve také sad, libosad, bažantnice a lipová alej.
z různých zdrojů v lednu 2015
sestavil a upravil
Štefan Morávka
17
obr. 1 Štědrý hrádek podle M. Cikána, P. Rožmberského, M. Novobilského.
© Jan Heřman, http://www.hrady-zriceniny.cz
18
ŠTEFAN MORÁVKA
obr. 2 Zámecká budova na historické kresbě z poloviny 19. století.
19
obr. 3 Opravená brána a zámek, pohled z plošiny.
20
ŠTEFAN MORÁVKA
obr. 4 Rekonstrukce zámku – vybourávání příček.
21
obr. 5 Zámek Štědrá dnes – pohled do interiéru.
22
ABSTRAKTY PŘEDNÁŠEK
A POSTERY
Řazeno dle příjmení autorů.
 POSTERY
V jaké realitě vlastně žijeme?
Člověk se rád pokládá za bytost racionální, tedy řídící se
jen tím, co jest, co existuje v reálné podobě nebo co se
událo, k čemu určitým způsobem došlo, co mohou
v případě potřeby dosvědčit i očití svědkové. Existuje
řada příkladů, které vypovídají o tom, že ve svém životě
bereme vážně i to, co ve fyzické podobě neexistuje, neexistovalo a existovat nebude, avšak existuje pouze
v představě jednoho člověka, různě velkých skupin lidí,
národů, případně lidstva jako celku. Svět reálný a svět
virtuální není jeden od druhého oddělen, oba na sebe
navazují a dohromady tvoří funkční celek. Možná se náš
život odehrává z větší části ve světě reality virtuální než
ve světě reálném, případně významnost jevů virtuálního
světa je v našem životě větší než významnost jevů světa
reálného.
25
Doc. MUDr. Jiří Beran, CSc.
vystudoval v letech 1968 až 1974
fakultu dětského lékařství Univerzity
Karlovy v Praze, věnuje se psychiatrii. Pracoval ve Výzkumném ústavu
psychiatrickém (nyní Psychiatrické
centrum Praha), na katedře psychiatrie Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví v Praze
a od roku 1995 je přednostou psychiatrické kliniky FN a LF UK v Plzni.
Zajímá se o psychogenní duševní
poruchy, psychosomatická onemocnění a psychoterapii. Na LF UK
v Plzni kromě psychiatrie vyučuje
lékařskou psychologii a komunikaci. Na Pedagogické fakultě ZČU
vyučuje psychoterapii. Ve volném
čase se aktivně věnuje výtvarnému
umění.
Matematika jako jeden z nástrojů
přizpůsobování i ovlivňování
Kromě schopnosti přesně kvantifikovat okolní svět a tyto
údaje zpracovávat může matematika pomocí svého
vnitřního aparátu nahlédnout do kvalitativních vlastností
přírodních i společenských zákonitostí. Na základě svých
výsledků, které mohly být po dlouhou dobu považovány
za ryze teoretické, pak může „vysvětlovat“ na první pohled nepochopitelné jevy, „předvídat“ některé budoucí
události nebo „vidět“ do dalekého vesmíru a do mikrosvěta. Matematické modely jsou často levnou alternativou finančně velmi nákladných laboratorních experimentů a někdy je to dokonce jen jediná možnost, jak se
dovědět něco nového. K tomu všemu je potřebný hluboký matematický výzkum, který zdánlivě nemá s konkrétní motivací či aplikací nic společného. Ve svém důsledku
však výsledky, které matematika přináší, umožňují lidskému druhu, aby se včas přizpůsobil nástrahám okolního světa, případně aby tento svět měnil „k obrazu svému“. Odpověď na otázku, zda je to dobře či špatně, bych
ponechal na filozofech.
26
Prof. RNDr. Pavel Drábek, DrSc.
je český matematik a vysokoškolský
pedagog. Vystudoval Matematickofyzikální fakultu UK v Praze. Působí
na Západočeské univerzitě v Plzni,
kde po více jak dvě desetiletí vede
katedru matematiky na Fakultě
aplikovaných věd. Od roku 2003 je
členem Učené společnosti České
republiky. Zabývá se teorií nelineárních obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic.
 POSTERY
Virtuální svět: Realita přizpůsobená
nám anebo přizpůsobování se
virtuální realitě?
Virtuální realita (VR) se stala téměř běžnou součástí
našeho života. Setkáme se s ní nejen v herních aplikacích,
reklamách, na školách, v tréninku pilotů nebo vojáků, ale
také ve výzkumu s různorodým zaměřením. Dnes už
není výjimkou ani využití VR v medicíně, kde se uplatňuje zejména v terapii různorodých onemocnění. Virtuální realitu jsme si tedy přizpůsobili pro nejrůznější využití a nezastavili jsme se jen u lidí. Naučili jsme některá
zvířata orientovat se v „našem“ virtuálním světě. Do jisté
míry se ale virtuální realitě také i my přizpůsobujeme.
Roste zejména využití nejrůznějších pomůcek pro lepší
a věrnější zobrazení virtuálního světa a také pomůcky,
které oba světy (ten reálný i virtuální) propojují. Do jaké
míry ale tyto pomůcky mění nás? Jak ovlivňují naše vnímání světa a naše schopnosti?
27
Mgr. Iveta Fajnerová
vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UCM na Slovensku
a Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V současnosti studuje postgraduální obor neurověd na 3. lékařské
fakultě UK a působí na dvou spolupracujících pracovištích: v Národním ústavu duševního zdraví (Psychiatrické centrum Praha) a ve Fyziologickém ústavu Akademie věd
ČR. Věnuje se zejména využití virtuální reality jako prostředku pro
testování lidí v paměťových a navigačních úlohách.
FLO|W_Smart Materials
and Applications
Téma „architektura mění formu“ se v posledních letech
pro Miloše Floriána stalo hlavní oblastí zájmu a námětem
pro napsání publikace pod názvem Inteligentní skleněné
fasády (2005). V kontextu celkového vývoje architektury
se jedná o téma v rámci tuzemské architektury stále nedoceněné, a právě z tohoto důvodu jsou námětem přednášky výsledky studia v rámci ateliéru FLO|W, pro které
je software hnací silou ve všech etapách plánování struktury a vzniku architektury stavby a které pracuje
v oblastech jako např. chytré materiály, materiály schopné vývoje, molekulová morfologie, nanomateriály, chytré
materiály měnící vlastnosti, materiály změny skupenství,
chytré materiály výměny energie, materiály emitující
světlo, slitiny s tvarovou pamětí, architektura ovlivněná
toky dat, algoritmická architektura, fraktály, generativní
design, syntetická biologie, programovatelná hmota,
nanotechnologie atd. Inspirací se stávají rozmanité přírodní procesy, jež se promítají do procesu plánování,
které je založeno na aplikaci evolučních technik obohacených jak o pokročilé simulace, animace a nástroje pro
plánování designu struktury stavby, tak o parametrické
projektové systémy a skriptovací metody.
28
Doc. Ing. arch. Miloš Florián, Ph.D.
působí na Fakultě architektury
ČVUT. V říjnu 2005 získal titul Ph.D.
ve studijním programu Architektura
a pozemní stavitelství a v roce 2011
titul docent pro obor architektura.
Od října 2004 samostatně vede
ateliér Glass/Freeform Architecture,
od ledna 2010 pod názvem FLO|W,
jenž získal několik ocenění a nominací jako nejlepší ateliér školy. V roce 2013 se ateliér prezentoval
v rámci Bienále experimentální architektury #1.
www.studioflorian.com
 POSTERY
Nutriční hodnota dřevin pro dobytek
jako hybatel krajiny v průběhu
holocénu
Dřeviny a jejich význam pro krmení dobytka
v pravěku a středověku
Směry vývoje vegetace v průběhu holocénu jsou připisovány změnám klimatu, případně souvisejícím jevům,
jako je např. rozvoj patogenů způsobujících onemocnění
jilmu. V souvislosti s odlesňováním krajiny bývá zmiňován i vliv velkých býložravců, převážně však volně žijících. Celoroční pastva dobytka v lese i na polích po sklizni, případně vědomá sklizeň listů dřevin (tzv. letninování) se však jeví jako další významný hnací mechanismus
vývoje vegetace. Preferenční pastva vybraných dřevin
z důvodu jejich vysoké nutriční hodnoty je v přímém
souladu se zaznamenanými výkyvy výskytu jilmu, buku,
habru či břečťanu v Evropě. Adaptace skotu na kvalitu
výživy v průběhu roku byla také významným prvkem
v domestikačním procesu.
29
Prof. RNDr. Michal Hejcman,
Ph.D. et Ph.D.
je absolvent Přírodovědecké fakulty
JČU v Českých Budějovicích (obor
geobotanika, RNDr.), Fakulty životního prostředí ČZU v Praze (obor
ekologie, Ph.D.) a Přírodovědecké
fakulty UK v Praze (obor botanika,
Ph.D.). V současnosti studuje archeologii na Filozofické fakultě UHK na
téma Využití přírodovědných metod
v archeologii. Na Fakultě životního
prostředí ČZU v Praze je vedoucím
týmu environmentální archeologie.
Také pracuje ve Výzkumném ústavu
rostlinné výroby v Praze Ruzyni.
Anatomická a funkční architektura
mozku: fyziologie a modely vzniku
psychických poruch
Přednáška se zaměřuje na nové přístupy ve funkčním
zobrazení mozku a interpretaci nálezů v této oblasti.
V posledním desetiletí dochází k posunu od pouhého
mapování aktivity mozku za různých podmínek ke
kauzálním přístupům založeným na metodikách funkční,
strukturální a efektivní konektivity. Přednáška je rozdělena na čtyři části. V první si připomeneme základní
funkční komponenty mozku. Následovat budou dva
oddíly věnované metafoře mozku jako sítě a představíme
si koncept „trojjediné“ sítě lidského mozku. V části poslední propojíme koncept velkých neuronálních sítí
s predikčním modelem činnosti mozku s ohledem na
rozvoj psychopatologie při jejich narušení.
Přednáška je podpořena projekty PRVOUK P34, DRO PCP 00023752
a IGA NT12024.
30
Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.
absolvoval Lékařskou fakultu UK
v Plzni, titul Ph.D. obdržel v r. 2002,
docentem psychiatrie byl habilitován 2004 a profesorem psychiatrie
byl jmenován v r. 2009. Výzkumně
se zaměřuje na funkční zobrazení
mozku pomocí magnetické rezonance (MR) a pozitronové emisní
tomografie (PET). Dále se zabývá
neurobiologií schizofrenie a deprese, mechanismem účinku antipsychotik, modelováním aktivity nervové tkáně a behaviorálním efektem psychoaktivních látek. Pracuje
v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) a na 3. lékařské fakultě
Univerzity Karlovy v Praze. V letech
2007–2008 působil jako předseda
výboru České neuropsychofarmakologické společnosti (ČNPS). Je autorem nebo spoluautorem několika
monografií a více nežli 100 článků
v odborných periodicích.
 POSTERY
Antropologie ve službách státu
Adaptace oboru a s ním spojené profesní skupiny
na podmínky dramaticky odlišné od těch,
jež vedly ke zrození antropologie a antropologů
Ještě před padesáti lety v civilizovaném světě respektovaný obor, který odpovídal na důležité otázky své doby,
u nás existuje v institucionální podobě od poloviny
90. let. Sice nebojuje o přežití, ale potácí se na okraji veřejného diskursu jako irelevantní akademická hra pro
zasvěcené. Jednou z možností, jak vystoupit ze stínu, je
spolupráce se státem. Ta může být cílem i prostředkem,
jak dodat oboru na relevantnosti, na síle i zajímavosti.
Všude dnes existuje v horších vnějších podmínkách než
před půlstoletím, ale má velký potenciál k vyvolání změny svého vlastního postavení. Je to forma boje o přežití,
ze kterého buď vyjde posílen, nebo splyne s jiným druhem.
31
PhDr. Václav Hubinger, CSc.
je diplomat, sociální antropolog
a orientalista; 1968–74 vystudoval
v Praze indonéštinu a národopis,
1976–77 Náprstkovo muzeum, poté
1977–93 ČSAV, od 1994 MZV ČR,
velvyslanec v Portugalsku (1996–
2000), Keni (2002–03), Brazílii
(2003–08) a Turecku (2010–14).
Kromě článků knižně publikoval:
Národy celého světa (spoluautor,
1985); Zebra na zabití (1994); Grasping the Changing World (red.,
kapitola a úvod, 1996); Czech and
Slovak Republics (with A. Lass in:
European Anthropologies, 1996);
Lidojedství (1996); Geertz, Clifford:
Interpretace kultur (spolupřekladatel a editor, 2000); Encyklopedie
diplomacie (2006); Lidová kultura
(koeditor a spoluautor, 2007); Špion
čtyř králů (2014).
Budoucnost textilií v kontextu vývoje
lidské společnosti
Textilie doprovázejí člověka již od začátku civilizace. Již
jejich samotné využití v dobách minulých je doprovázeno řadou spekulací. Tradiční představa, že jejich základní
úlohou byla ochrana proti výkyvům počasí, je poněkud
narušena zdobností, která se projevuje již od počátku
jejich konstrukce. V minulosti to byl textilní průmysl,
kde se prakticky okamžitě využívaly nové zdroje energie,
nové materiály a nové principy výroby. Textilie tvoří
komplexní hierarchické struktury využívající ke svým
funkcím řady speciálních efektů jako je orientace, tření
a anizotropie. V současnosti se tradiční textilní aplikace
do oděvů podstatně rozšiřují do oblasti technických aplikací a stávají se flexibilním konstrukčním materiálem
s řadou unikátních vlastností. Kromě již tradičních oblastí, jako jsou kompozitní materiály, se textilní struktury
uplatňují např. v architektuře, elektrotechnice, ochraně
proti externím vlivům a sběru energie. Textilie také reagují na speciální požadavky související se stárnutím populace a změnami životního prostředí. V přednášce budou demonstrovány specifické výhody textilních vláken
a textilních struktur. Na vybraných příkladech budou
diskutovány možnosti uplatnění textilií pro konstrukci
netradičních systémů liniového osvitu, 3D nanokompozit, super izolačních struktur, vodivých textilií pro
ohmický ohřev a flexibilních čidel životních funkcí.
32
Prof. Ing. Jiří Militký, CSc.
působil po absolvování Textilní
fakulty v Liberci ve Státním výzkumném ústavu textilním Liberec
(1973–1976), pracoval ve Výzkumném ústavu zušlechťovacím ve
Dvoře Králové nad Labem (1976–
1989) a od roku 1989 je zaměstnán
na Technické univerzitě v Liberci.
V roce 1982 obhájil disertační práci,
v roce 1992 se habilitoval a v roce
1993 získal titul profesora. V roce
1995 se stal akademikem Ukrajinské
akademie inženýrských věd, v roce
1996 získal profesionální titul EUR
ING a v roce 2006 se stal členem
České inženýrské akademie. Je autorem resp. spoluautorem 16 knih,
více než 120 článků v odborných
časopisech a více než 400 publikovaných odborných přednášek na
mezinárodních konferencích.
 POSTERY
Jak se přizpůsobuje jazyk – vývoj
češtiny
Jak se čeština přizpůsobuje cizím jazykům, resp. jak si
čeština přizpůsobuje cizí jazyky. Jak se jiné jazyky přizpůsobují češtině. Také o tom, proč se to vůbec děje,
a jestli hrozí nebezpečí, že by se čeština přizpůsobovala
tak, že by pak vlastně už ani nebyla.
33
Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.
se věnuje formální syntaxi přirozených jazyků, včetně praktických
(počítačových) aplikací. Absolvoval
MFF UK, byl dlouhodobě vědecky
činný v Bulharské akademii věd
v Sofii, v Ústavu komputační lingvistiky Sárské univerzity v Saarbrücken
(SRN) a v oddělení matematické lingvistiky Rakouského ústavu pro
výzkum umělé inteligence (OeFAI)
ve Vídni. Publikoval přes 85 původních vědeckých prací v časopisech
a sbornících odborných konferencí,
byl vedoucím výzkumných týmů
a spoluautorem implementací řady
softwarových celků (mj. korektoru
české gramatiky pro Microsoft
Office). Je ředitelem Ústavu pro
jazyk český AV ČR. Pedagogicky
působí na katedře informatiky
Přírodovědecké fakulty UJEP.
Lidská existence a technika.
Jak nás technika má
Člověk existuje na zemi a vztahuje se ekstaticky ke jsoucnu. Na rozdíl od zvířat, která jsou bezprostředně absorbována svým okolím, plně přizpůsobena svému okolí, je
člověk tvárný, jeho podstata je ovšem také utvářená světem a bytím vůbec. Martin Heidegger poukázal na úplně
novou dimenzi života, jež se manifestuje v lidském pobytu. Jaké tedy bude živoucí pojetí člověka a života v rámci
bující planetární techniky? Do jaké míry člověk podléhá
technice? Čemu se má vlastně přizpůsobovat? Je ještě
svobodný?
34
PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D.
je český filosof a básník. Vystudoval
ČVUT v Praze a Filosofickou fakultu
UK v Praze. V Masarykově ústavu se
zabýval životem a dílem T. G. Masaryka, v letech 1997–2014 působil
jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu AV ČR. Zabývá se existenciální filosofií, ekofenomenologií, způsobem poetického pobývání
na Zemi.
 POSTERY
Už jen nějaký bůh…
Titul je první částí slavné Heideggerovy věty z posledního, posmrtně publikovaného interview v časopise
Spiegel. Dovětek: „by nás mohl zachránit“. V té větě použil Martin Heidegger nestandardním způsobem člen
u podstatného jména Gott – místo obvyklého der užil
člen neurčitý ein, patrně aby dal zaznít svým pochybnostem o jeho existenci. Chci se pokusit, zejména ve stopách
francouzského filosofa Rémi Bragua, o charakteristiku
toho našeho Boha – Braguova kniha se nikoli náhodou
jmenuje O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. A v navázání na loňskou přednášku o morální theologii také o ukázání, v jakém smyslu nám může pomoci,
eventuálně i o tom, co nabízí konkurence. Řeč tedy bude
o Tom, který je jeden, ale ne tím nejjednodušším způsobem, který je otec, ale není mužského rodu, mlčí, protože
už všechno sdělil, ale ne proto, že by po nás cokoli chtěl;
odpouští, ale přitom zná naše svobodné rozhodnutí, které od nás očekává, zda trpělivě či netrpělivě, toť věru
otázka, protože na rozdíl od nás má času dost.
35
Doc. PhDr. Zdeněk Pinc
studoval divadelní vědu, sociologii
a filosofii na FF UK v Praze. V letech
1967–1968 se angažoval ve studentském hnutí, po promoci byl
přijat jako aspirant prof. Jana Patočky a asistent na katedře filosofie
FF UK, roku 1973 však musel fakultu
opustit a po celá osmdesátá léta
pořádal doma filosofické večírky,
kam chodila řada budoucích filosofů. V roce 1990 byl jmenován docentem filosofie a stal se vedoucím
Katedry filosofie a společenských
věd na Pedagogické fakultě UK.
Nyní přednáší na Fakultě humanitních studií UK, kde má mj. na starosti záležitosti studentů.
Archeologie africké přizpůsobivosti
Severní Afrika procházela v holocénu (v posledních cca
11 tis. letech) dramatickými proměnami pod vlivem klimatických změn. Místní obyvatelé se proměnám prostředí a změnám v dostupnosti zdrojů museli neustále
přizpůsobovat. Jak se projevuje toto přizpůsobování
v archeologickém záznamu? A jak vypadá situace dnes,
když dramatické změny neustávají?
36
Mgr. Petr Pokorný, Ph.D.
je český biolog a paleoekolog. Působí na Centru pro teoretická studia
v Praze. Zkoumá vývoj přírodního
prostředí, zejména vegetace, a v návaznosti na to i vývoj kulturních
adaptací. Pracuje zejména ve střední Evropě, na Sibiři a v Africe.
 POSTERY
Lze zajistit prosperitu společnosti
v době výrazněji se měnícího klimatu?
Diskuze o „globálním oteplování“ a dalším očekávaném
vývoji světa často ústí ve značně rozporné závěry. Podle
některých se lidstvo spolu s přírodními systémy může
velmi záhy ocitnout v naprostém kolapsu, některé mají
za to, že se vlastně vůbec nic zvláštního neděje, protože
velmi podobné klima zde již před desítkami tisíc let bylo
a planeta to v pohodě přežila. Kde je vlastně pravda?
Shoda při podobných diskuzích vcelku panuje v tom, že
pokud jde o klima, tak v současnosti asi nejvíce strádáme
projevy výraznější proměnlivosti počasí. Lze takovým
projevům zabránit a jako společnost tak „boj s klimatem“
jednoduše vyhrát? Jaká může být úloha adaptačních
opatření jako souboru možných přizpůsobení nejvíce
zranitelných složek přírodního a antropogenního systému důsledkům změny klimatu? Přednáška bude do
značné míry parafrázovat výrok antického státníka Periklea: „Není důležité budoucnost předpovídat, ale je třeba
se na ni připravit.“
37
RNDr. Jan Pretel, CSc.
vystudoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. V uplynulých více
než dvaceti letech se aktivně věnuje
problematice klimatické změny a do
roku 2012 vedl stejnojmenné oddělení na Českém hydrometeorologickém ústavu. V letech 1996 až 2009
zastupoval ČR v Mezivládním panelu OSN ke klimatické změně
(IPCC) a v letech 1997 až 2002 byl
i členem jeho výboru. Řadu let na
tomto tématu úzce spolupracoval
s Ministerstvem životního prostředí.
V současné době je vědeckým tajemníkem ČHMÚ.
Adaptace, selekce a evoluce:
panoptikum podivností
Adaptace je centrální pojem darwinovské evoluční biologie, podle níž je adaptace vždy produktem selekce. Naivní darwinovský přístup předpokládá, že adaptace zvyšuje
počet přeživších potomků, a tak časem v populaci převládne. Současná biologie se ovšem dokáže vypořádat
i s faktem, že organismy často zjevně nemaximalizují
svou reprodukci. Horší je, že v přírodě i v lidské společnosti často pozorujeme struktury, které jsou zjevně adaptivní a účelné, ale sotva mohly vzniknout darwinovskou
selekcí. Co s tím?
38
prof. RNDr. David Storch, Ph.D.
je ředitelem Centra pro teoretická
studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a AV ČR, a profesorem na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se makroekologií, evoluční ekologií a ekologickou teorií, zejména pak jevy
týkajícími se prostorové distribuce
a diverzity živočichů i rostlin v regionálním až globálním měřítku
a obecnými zákonitostmi uspořádání přírody. Je (spolu)autorem
knih Biologie krajiny: Biotopy
České Republiky, Úvod do současné ekologie a Jak se dělá evoluce.
Je editorem časopisu Ecology Letters; spolu s P.A. Marquetem a J.H.
Brownem editoval knihu Scaling
Biodiversity pro Cambridge University Press.
 POSTERY
Energetika dnes a zítra: politika versus
zdravý rozum vědy a techniky
Historická jistota člověka byl oheň, který se teprve
v posledním dvoustoletí stal něčím víc než pouhým zdrojem tepla. Bádání a následný vznik nauky o teple přineslo
porozumění řadě přírodních zákonů a poukázalo na
možnost analogie termodynamických principů i v sousedních oblastech (ekonomika, společnost). Nepřetržitý
vzrůst spotřeby energie způsobil i nárůst rozporu mezi
potřebami člověka a přežitím přírody. Kontinuální spalování fosilních paliv pro výrobu elektrické energie má
svoje termodynamické (zákony) a zdrojové meze (uhlí,
plyn) stejně jako limity související s depozicí vznikajících
odpadů. To vedlo k renesanci původních zdrojů (vítr,
slunce) v nových hranicích moderních věd (fotovoltaika).
Neúprosný souboj těch, co hledají pokročilé způsoby
získávání energie, a těch, kteří na tom chtějí jen profitovat, je obrazem současné rozporuplné společnosti, ať už
se jedná o klasické zdroje, použití nukleární energie či
využití biopaliv. Alternativní využití vodíku jako přenašeče energie má své problémy, i když slibuje dosahování
vyšších účinností v palivových článcích. Oblíbený koncept udržitelnosti (klima, skleníkový efekt) a související
problém skutečné ceny energie je v mnoha oblastech
zavádějící. Přednáška bude mít spíše populárně-vědecký
než čistě odborný charakter.
39
Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc.,
dr.h.c.
patří k dvaceti nejcitovanějším českým fyzikům. V roce 1962 ukončil
studium na Vysoké škole chemickotechnologické v Praze. Působil na
univerzitách a výzkumných ústavech ve Švédsku, USA, Japonsku
a Taiwanu. Od roku 1973 je zaměstnán jako vedoucí vědecký pracovník
ve Fyzikálním ústavu AV ČR a v roce
1993 byl jmenován profesorem
v oboru materiálového inženýrství.
V současnosti působí také na Západočeské univerzitě (od r. 2001) a na
University of New York in Prague
(od r. 2000). Hlavní oblast jeho
zájmu tvoří termika a termodynamika, chemická kinetika, chemie
a fyzika pevných látek, studium
materiálů a inženýrství. Je autorem
277 vědeckých prací a 11 knih. Za
svou vědeckou činnost získal řadu
zahraničních i domácích ocenění.
Kromě mnohých úspěchů ve svém
oboru je zároveň uznávaným fotografem.
Co bylo dříve, déšť nebo deštný les?
Přizpůsobují se rostliny klimatickým podmínkám, nebo
klima naopak zásadně ovlivňují? Nejspíše platí oba případy a záleží na jednotlivých typech rostlin, neboli na
rostlinných vlastnostech. Když se nám podaří těmto vazbám mezi rostlinami a prostředím porozumět, máme
šanci, že se i my zvládneme měnícímu se prostředí alespoň trochu přizpůsobit.
40
Mgr. Irena Šímová, Ph.D.
působí v Centru pro teoretická
studia UK a na katedře ekologie
Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá
se ekologií rostlin, zákonitostmi
druhové rozmanitosti a rostlinnými
vlastnostmi na velkých prostorových měřítkách.
 POSTERY
Teorie zamrzlé plasticity a zamrzlé
evoluce: paradoxy neadaptability
Není sporu o tom, že pohlavní rozmnožování je jedním
z nejzajímavějších a nejzáhadnějších fenoménů evoluční
biologie. Na první pohled se zdá, že jeho přítomnost je
pro druh i jedince velmi nákladná a dříve či později by
mělo vymizet, ale přesto mezi eukaryotickými organismy
dominuje. Co když ale hlavní výhoda pohlavního rozmnožování nespočívá ve zvýšení adaptability, ale naopak
v jejím specifickém omezení? Teorie zamrzlé plasticity
postuluje, že pohlavní organismy budou v populaci
dlouhodobě udržovat vysoký genetický polymorfismus,
v jehož rámci dokáží za téměř každé situace vyštěpit
vhodně přizpůsobeného jedince. Zároveň se ale po odeznění selekčního tlaku vrátí poměry jednotlivých alel
v populaci do rovnováhy. Druh se tak v reakci na změny
prostředí bude chovat elasticky, což mu sice znemožňuje
nevratné přizpůsobení novým podmínkám, ale poskytuje
velkou výhodu v proměnlivém prostředí. Bude evolučně
zamrzlý. Nevratně se může druh změnit jen za velmi
specifických situací, např. po peripatrické speciaci, kdy se
od zbytku oddělí malá část jeho populace. V delších časových měřítkách se potom zřejmě bude zamrzlost nevratně zvyšovat. Prostřednictvím třídění z hlediska stability se budou hromadit znaky, které nedokáží rozmrznout ani při peripatrické speciaci. Takováto makroevoluční zamrzlost však může mít zajímavé a překvapivé
důsledky. Život si vždycky najde cestu, a tou by mohlo
být například hierarchické zvyšování modulární stavby
organismů v evoluci.
41
Mgr. Jan Toman
je studentem doktorského programu Teoretická a evoluční biologie
na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty
Univerzity Karlovy v Praze. Na stejném pracovišti dokončil i své bakalářské a magisterské studium. Zabývá se evoluční biologií, zejména
se zaměřením na makroevoluční
jevy, v menší míře potom širším
okruhem oborů hraničících s evoluční biologií či biologií obecně.
Vedle toho přednáší na několika
kursech pořádaných katedrou
a věnuje se popularizaci vědy prostřednictvím přednášek a popularizačních článků pro širší odborné
publikum, např. v časopisu Vesmír.
POSTERY
Zlata Gersdorfová, katedra archeologie FF ZČU:
Člověk, jako se bojí kostry, již s sebou nosí, tak stydí se těla, které v jeho šatech vězí nahé
Josef Hložek, katedra archeologie FF ZČU:
Předhradí jako prostředek adaptace hradu na regionálně specifické podmínky
Eliška Kyselková, katedra archeologie FF ZČU:
Mozek jako odpověď. Neuropsychologie v kognitivní archeologii
Petr Menšík, katedra archeologie FF ZČU:
Pazourek jako skalpel aneb první operace v pravěku
Milan Procházka, katedra archeologie FF ZČU:
Hradní architektura severozápadního Balkánu jako křesťanské stavby ve službách islámu
Jan Straka, katedra filozofie FF ZČU:
Adaptace krajiny česko-bavorského pohraničí pro potřeby systému ochrany státní hranice 1945 až 1989
42
PŘÍSPĚVKY
PŘEDNÁŠEJÍCÍCH
FLO|W_SMART MATERIALS
AND APLICATIONS
Miloš Florián
Ústav modelového projektování_MOLAB, Fakulta architektury ČVUT
[email protected]
Digitálně-řízená revoluce, která se nastartovala již před několika lety, už pomalu přestává být převratem, ale stává se běžnou realitou. Dnes už téměř každé technické zařízení –
stavby, letadla, auta, vlaky, lodě, telefony, computery, tablety – obsahují digitální hardware,
software a jsou připojeny ke globálním sítím. Po každé revoluci nastává období stabilizace,
tak nás to učí teorie. Doba se ale obecně zrychluje natolik, že už na nějaké delší stabilizované
období nemáme zkrátka čas. Digitálně-řízené revoluci dýchá na paty kyber-fyzická revoluce,
která dělá z inteligentních zabudovaných systémů kyber-fyzické systémy, existující v takzvaném kyber-fyzickém prostoru. Kyber-fyzický prostor je takový, ve kterém spolu nejen jednotlivé komponenty, ale i data a informace komunikují samy prostřednictvím internetu
a v podstatě už k tomu člověka s mírnou nadsázkou ani nepotřebují. Komponenty, které jsme
vymysleli a vyrobili, se tedy mohou směle připojit, propojit a začít žít vlastním samostatným
životem. To si jen těžko dokážeme představit. Jisté je, že internet a světová síť World Wide
Web si budou v reálném čase uvědomovat skutečný svět. Hranice mezi skutečným
a virtuálním se začíná vytrácet. Řízení nejen výroby, ale například i fungování staveb, dopravy i distribuce energie se decentralizuje a stává se absolutně flexibilním, stejně tak jako nakládání se znalostmi a zvládání problémů. Většina aplikací, které byly dosud výhradně nainstalovány na počítačích, se přesouvají na cloudy. Cílem je propojit procesy i lidi do jediného
funkčního „organismu“, který bude „živě“ komunikovat se svým okolím.
V současnosti proto značná část odborníků upíná pozornost k internetu věcí, který by
měl, laicky řečeno, umožnit elektronickou komunikaci s předměty běžné potřeby.
V budoucnu by mohl tento nástroj kromě jiného pomáhat i se sledováním tepu velkoměst,
mohl by usměrňovat hustotu dopravního provozu a zajišťovat úsporný provoz staveb. Na
architekturu, urbanismus a chytrá města se pohlíží jako na multifunkční dynamické systémy.
FLORIAN STUDIO | STUDENT WORK se proto zaměřuje na:
INOVATIVNÍ KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY  CHYTRÉ MATERIÁLY  SKLO JAKO KONSTRUKČNÍ MATERIÁL  ENERGETICKY ÚČINNÉ BUDOVY  CAD/CAM A CAD/CAE TECHNOLOGIE  AUTOMATIZACI A ROBOTIZACI  DIGITÁLNÍ TOVÁRNY  BIM/PLM SPRÁVU
ŽIVOTNÍHO CYKLU  KVANTOVÉ SYSTÉMY  NANOTECHNOLOGIE.
45
INOVATIVNÍ KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY
Není pochyb o tom, že architektura prochází radikálním posunem paradigmatu. Povaha tohoto posunu je však mnohotvárná, což zahrnuje četné různorodé trendy, často zdánlivě
vzájemně nesouvisející. Nicméně se zdá, že existuje jeden společný jmenovatel pro všechny
souběžné vývoje, které hluboce ovlivňují současnou architekturu. Ať už se díváme na rostoucí
význam udržitelnosti, globalizace, dostupnosti nových materiálů a technologií, nový vývoj
v projektování s pomocí počítače, kulturní a společenské změny nebo na vzrůstající potřebu
stavební přizpůsobitelnosti a kustomizace, uvědomujeme si, že všechny tyto nové trendy se
v mnoha ohledech, přímo nebo nepřímo, vztahují k jednomu jevu: probíhajícímu rychlému
a všudypřítomnému vývoji v informační technologii. Tento vývoj skutečně přeměnil naši
civilizaci a kulturu v posledních desetiletích. Informační technika až do dnešní doby označila
svou přítomnost téměř v každé oblasti našeho života, přičemž architektura jako jeden z mála
oborů zůstala relativně nedotčena. I když je nepochybně široce přítomna v architektuře, je
digitální technika obvykle pociťována jako dodatky k budovám spíše než jako vrozené složky
architektonických vlastností. Teprve nyní si architekti, beroucí si inspiraci z jiných oborů,
začínají postupně uvědomovat, že použití informačních technologií může vést k opětovnému
ustavení hlavních kvalit zastavěného prostředí, a tak i k rozvoji nového, zcela bezprecedentního druhu architektury: aspektem architektonického projektování je úzký vztah a vzájemná
závislost mezi stavebními prostory a jejich uživateli. Architektura by měla být chápána
a projektována ve všech svých aspektech jako interaktivní.
Interaktivita sama o sobě je termín široce používaný v běžném jazyce a široce nadužívaný v současné kultuře, zvláště v kontextu s digitálními produkty a službami. Protože interaktivita ve své podstatě je komunikační proces (a výsledek řetězce následných akcí komunikujících entit), je důležité odlišit ji od jiných komunikačních postupů, jako jsou jednosměrná
nebo reagující komunikace. Při jednosměrné komunikaci není možná žádná odpověď na
poslanou zprávu, zprávy se posílají v obou směrech, ale nevztahují se jedna k druhé. Reagující
komunikace umožňuje pouze odpověď na jednu předchozí zprávu. Naproti tomu při interakci se může uskutečnit více zpráv, které potřebují být vyměněny, a musejí se vztahovat k více
než jedné předchozí zprávě. To umožňuje definovat interaktivitu jako více než výskyt. Je to
proměnná, která charakterizuje rozsah, v jakém se zprávy v sekvenci vztahují jedna k druhé,
a zvláště rozsah, v jakém pozdější zprávy znovu připomínají vztah k dřívějším zprávám.
Důsledky takovéto definice interaktivity jsou podstatné. Zatímco schopnost posílat nebo dostávat informace a provádět jednoduché reakce na získané podněty je naprosto běžná,
k interaktivitě může dojít jen mezi entitami, které vykazují vlastní činnost. Interakce způsobuje trvalou změnu ve všech reagujících entitách, takže to znamená existenci reagující paměti
subjektů a schopnosti se učit. Jestliže se toho použije u architektury, znamená pojem interaktivity vytvoření budov a jiných zastavěných prostorů, které se neustále mění/jednají, jako
výsledek probíhajícího dialogu s jejich uživateli a prostředím.
Možná, že si myslíme na interaktivní architekturu jako na jev, který se vynořuje
z automatizace přizpůsobivých a kustomizovatelných vlastností v budovách. Automatizace
budov bezpochyby vedla k vytvoření architektury, která je aktivní v mnoha aspektech. Avšak
automatizované budovy se nemohou přizpůsobit podmínkám nepředvídaným jejich projektanty. Na druhé straně jsou všechny budovy schopny přizpůsobit se jakýmkoliv okolnostem,
46
MILOŠ FLORIÁN
 FLO|W_SMART MATERIALS AND APLICATIONS
nepředvídaným v původním projektu, tím, že jsou přestavěny v procesu různých typů zásahů
do jejich celistvosti.
Myšlenka interaktivity umožňuje, aby tyto dvě radikálně odlišné cesty k dosažení přizpůsobitelnosti v architektuře byly kombinovány. Toho může být dosaženo pouze stálým
nahrazováním lineární logiky, což vede k automatizovanému chování se schopností samostatně uvažovat a učit se. A tak může být dosaženo skutečné architektonické interaktivity
pouze v prostorech, které jsou schopny udržovat neustálý dialog se svými uživateli
a prostředím. Interaktivní prostory tak budou vždy reagovat na činnost uživatelů a aktivně se
zapojí do činností objevujících se v architektonickém kontextu.
V důsledku toho, jestliže se budovy stanou interaktivními, budou poskytovat mnohem
více než jen kustomizovatelné nebo reagující prostory. Zatímco ponese znaky tradiční architektury, bude interaktivní architektura rovněž rozvíjet nové rysy specifické pro kontext interaktivity. Interaktivní architektura nám bude sloužit pro-aktivně tím, že tvůrčím způsobem
bude přicházet s prostorovými změnami v závislosti na neustále shromažďovaných, aktualizovaných a ověřovaných znalostech. Interaktivní architektura bude poskytovat bezprecedentní zážitky a estetiku založenou na architektonických kvalitách, jako je neustálé vyvíjení
a měnění prostorových procesů, spíše než na tradičních přístupech, které se zaměřují na jednotlivé stavy staticky postavených prostorů. Architektura půjde dál, než aby byla jen médiem.
Stane se aktivní zprostředkovací agenturou, nejen přenášející, ale také vytvářející obsah, který
komunikuje. Bude komunikovat se svými uživateli a s mnoha dalšími agenturami přírodního
i technického původu, z nichž mnohé nebyly nikdy předtím osloveny, a zvláště ne prostřednictvím architektury.
Do praktického provedení by měla být převedena odvážná vize v podobě komplexního
adaptivního systému, založeného na přístupu k architektonickému designu a výkonu. Většina
v současné době prováděných pokusů o integraci informačních technologií do budov je omezována na programovatelná HVAC (teplo, větrání, klimatizace), osvětlení, komunikace
a systémy zábavy. Avšak ve většině případů vedou takovéto instalace k opačnému efektu, než
byl původně zamýšlen, v tom, že vyžadují velké množství údržby, jsou zranitelné při drobných chybách nebo selháních a postrádají flexibilitu. Problémy jsou způsobeny velkým
množstvím možných nastavení, nedostatkem přeprogramovaných scénářů a obtížně ovladatelnými stykovými plochami, z nichž nejmenší typ představuje řídící panel průměrné domácnosti. Existuje i lepší typ, který bere v úvahu rostoucí počet zařízení, jež zpracovávají
informace kolem nás, která neprovádějí jen jednoduché funkce jako například přehrávání
filmu nebo ovládání světla, ale ovládají prostory, ve kterých žijeme, mnohem komplexněji
v celé jejich hloubce.
Komplexní systémy jsou systémy skládající se z velkého počtu propojených, a přece
samostatných komponentů. Jestliže má každý z těchto komponentů schopnost přizpůsobit se
místním měnícím se podmínkám, zabýváme se komplexním adaptivním systémem. Takovýto
systém jako celek bude pravděpodobně vykazovat dobré chování. Za určitých podmínek, při
dosažení kritického stupně komplexnosti, je možno si myslet, že bude schopen vykázat určitý
stupeň inteligence, dále označované jako rojová inteligence. Rozsah příkladů komplexních
systémů, které je možno nalézt v přírodě, je velký. Příklady mohou obsahovat kolonie hmyzu,
tornáda nebo živé organismy za předpokladu, že se zabýváme každou buňkou jako samostatným komponentem systému. Tyto systémy jsou řízeny velkým počtem jednoduchých
47
a lokalizovaných způsobů chování svých komponentních částí. Tyto části mohou být mravenci v mravenčí kolonii, částečky vzduchu a vody v tornádu nebo nervové buňky v mozku
našich těl. I když jsou ovládány jednoduchými pravidly chování, vykazují vcelku velmi komplexní a nepředvídatelný výkon. Nejdůležitější je, že komplexní adaptivní systémy jsou
schopny reagovat na nedefinované situace a přizpůsobit se podmínkám dříve neřešitelným.
Aplikace modelů komplexních adaptivních systémů v architektonickém plánování
může vést k formulaci nové metodiky generování architektonických procesů. Takovýto nový
přístup může vést k integraci mnoha současných, i když dosud oddělených trendů, které se
v současné době objevují na hranici architektury a informační techniky. Záměrem je zformulovat zásady pro generování architektury, která by měla být dynamická a adaptabilní při respektování funkčně-provozní kvality. (Viz obr. 1, obr. 3 a obr. 4.)
CHYTRÉ MATERIÁLY
Vzrůstající síla projektového softwaru, rozšířená dostupnost digitální výroby a rostoucí
složitost našeho zastavěného prostředí jsou v naprostém kontrastu k neefektivním technikám, na kterých je v současnosti postaven stavební průmysl. Dnešní postupy sestavování
mohou být v představách zásadně změněny díky inspiraci u biologických systémů, které vytvářejí struktury daleko složitější, s větší informační kapacitou a instrukcemi k sestavování,
než nejmodernější struktury dokáží se současnými technologiemi. Pro přírodní systémy jsou
charakteristické metabolismus a samosestavování, jež by se měly stát základními principy
procesu plánování samopřestavitelných stavebních systémů. Studio z tohoto důvodu zaměřuje
své aktivity na výpočetní techniku, nelineární a lineární geometrii, vztah forma–síla, vztah
forma–mobilita, transfer technologií, digitálně řízenou výrobu a zapojení inteligence do složení
materiálů a struktur: bio-inspirované materiály  biologicky odbouratelné materiály 
recyklovatelné materiály  lehké stavební a izolační materiály  materiály měnící tvar 
multifunkční materiály  materiály vyrábějící energii a ovlivňující světlo  udržitelné výrobní procesy  programovatelné materiály  roje robotů  syntetická biologie  dynamické
struktury fasád
 Přeměnitelné struktury. Záměrem výzkumu je získávat, šířit a aplikovat znalosti, jež
se vztahují k plánování geometrie a strukturální analýzy přeměnitelných struktur v oblasti
architektonického a strukturálního inženýrství. Princip tvarové přeměny u takových struktur
je založen na aplikaci mechanismů z rozvinutelných, skládacích nebo přestavitelných komponentů.
 Origami. Záměrem výzkumu je přinést nové koncepty založené na aplikaci origami
do oblasti strukturálního plánování a výrobních technik. Cíleně inovovat struktury a výrobní
techniky pomocí základního pochopení dynamických a geometrických vlastností origami.
 Struktury se zakřivenými povrchy. Záměrem je zkoumat a stanovit základní vztah
mezi geometrickými a mechanickými vlastnostmi obalových plášťů a membránových struktur. Cíleně pochopit chování pláště fasád a membránových struktur, což v samém důsledku
vede k docenění důležitosti efektivního plánování.
 Výpočetní technika a geometrie. Témata výzkumu se vztahují k digitálně řízenému
plánování a popisu strukturální geometrie, jež jsou založeny na výpočetních metodách
48
MILOŠ FLORIÁN
a technikách. Dále se aplikují výpočetní metody a nástroje v rámci generování strukturální
geometrie.
 Adaptabilní bednění. Záměrem výzkumu je zkoumat, testovat a zavádět bednění pro
výrobu struktur staveb a komponentů se složitou strukturální geometrií.
Záměrem našeho výzkumu je plánování například reagující struktury fasád příští generace včetně generování textury, která bude nejen inteligentní, ale i komunikativní. Takové
systémy jsou schopny snižovat energetické nároky, zlepšovat pohodu obyvatel a integrovat
výrobu energie do současné architektury. (Viz obr. 2, obr. 3 a obr. 5.)
SKLO JAKO KONSTRUKČNÍ MATERIÁL
Poznatky z navrhování se sklem jako konstrukčním materiálem (sklo jako materiál,
laminované sklo, izolační sklo) se aplikují i do projektů volných forem. Důležitou roli přitom
hraje práce s detailem a světlem, nejen přirozeným, ale i umělým. Rozmanité principy nasvětlení mohou podtrhnout rozličné výrazové možnosti. Za všechny lze uvést: je-li celoskleněný
projekt, jehož nosnou konstrukci tvoří skelet například ze skleněných trubic, tak se naskýtá
několik způsobů osvětlení stavby. Pokud se nasvětlí pouze trubice a ostatní části se ponechají
neosvětlené, získá se levitující dojem. Pokud se nasvětlí skleněné stropní desky nebo fasáda
a utlumí skleněný vnitřek, vznikne pokaždé ze stavby jiný dojem. Specifická je mediální fasáda ze skel s integrovanými světelnými diodami, OLED povlaky, TOLED povlaky nebo se samostmívacím či holograficko-optickým efektem. S tím souvisí studium a aplikace inovativních
a chytrých materiálů ve vazbě na rozmanité konstrukční systémy.
Dodavatelé konstrukčních a animačních softwarů nabízí komplexní sadu nástrojů dodávaných ze zabezpečeného cloudu s platbami za skutečné využívání. Tato sada umožňuje
jakékoliv společnosti provádět simulace jako součást svých každodenních návrhových
a konstrukčních procesů. Architekti, designéři, konstruktéři a analytici mohou snáze predikovat, optimalizovat a vyhodnocovat funkci i výkonnost všech možných produktů. Téměř
neomezený výpočetní výkon cloudu dovoluje většině designérů provádět komplexní konstrukční testy, které byly dříve omezeny pouze na úzký okruh simulačních specialistů. Architekti a projektanti mohou získat detailnější pohled na chování budov a jejich zařízení prostřednictvím simulované cirkulace vzduchu s cílem dosáhnout tepelného komfortu, analyzovat vlivy na životní prostředí a testovat chování stavebních materiálů.
ENERGETICKY ÚČINNÉ BUDOVY
Navrhování energeticky úsporných budov ve spojení s inteligentními plášti ze skla na
základě počítačové simulace. Skleněná fasáda může být označena skutečně jako inteligentní
jen tehdy, když využívá přírodních obnovitelných zdrojů energie jako energie slunce či větru,
vzduchových proudů nebo vody či země jako zdroje tepla, aby zabezpečila požadavky na
budovu, pokud jde o větrání, vytápění, chlazení a osvětlení. Pro tento účel jsou prováděny
počítačové simulace – testy s modely budov v aerodynamickém tunelu a s modely ve skutečné velikosti ve volném prostoru. Pro simulace se často používá počítačová metoda matematické modelování proudění tekutin (CFD, Computational Fluid Dynamics → PLM, Product
Lifecycle Management), která může pomocí proudění například plynu vizuálně demonstrovat
rychlost, teplotu a intenzitu vzduchových proudů, aby se účinně využilo opatření pro úsporu
49
energie. Znamená to, že celková energetická koncepce se musí odvíjet ve stádiu plánování,
aby se dosáhlo efektivní interakce mezi fasádou, okolím a systémy budov. Platí inteligentní
opláštění budov a automatizované řízení budov.
Výhodou je modularita – každý z dílčích komponentů lze operativně přidat, mohou
být navrženy v různých rozměrech. Produktové portfolio systémů automatizace propojuje
komfort při efektivním využívání budovy s jejím dokonalým zabezpečením, energetickými
úsporami a atraktivním designem. Volit lze jednodušší varianty začínající jak u automatizace
oken a dveří, tak i komplexní systémové řešení celého objektu. Systém automatizace vedle
výše zmíněného zabezpečuje i decentralizovanou ventilaci skrze fasádní komponenty. Řízená
kontrola a výměna vzduchu významně přispívá k optimalizaci energetických ztrát/úspor
a zlepšuje kvalitu klimatu uvnitř budovy.
Představiteli bezpečnostních komponentů jsou dále zařízení pro odvod kouře a tepla,
která v případě požáru chrání únikové cesty před kouřem a vysokými teplotami. Přehlédnout
nelze magnetické senzory instalované do oken, dveří a světlíků pro identifikaci stavu otvorové
výplně: otevřeno/zavřeno/zamčeno/odemčeno. Senzory rovněž mohou zprostředkovávat
povětrnostní informace, být napojeny na centrálu signalizace vloupání, techniku ovládání
fasádních komponentů a vytápění, upozorňovat na rozbití skla a skřípnutí prstů.
Dalším důležitým prvkem je bezdrátový systém automatizace budov, který zajistí synchronizaci všech systémových komponentů bez nutnosti propojení kabely. Systém slouží
k automatizovanému řízení vytápění, větrání, osvětlení a stínění místnosti, připojit lze například noční chlazení budovy. Systém dovoluje přímé bezdrátové ovládání jednotlivých komponentů inteligentní fasády prostřednictvím skrytých přepínačů: senzorů a pohonů. Systém
monitoruje aktuální klimatické podmínky, které porovnává s optimálním stavem, následně
aktivuje příslušné systémové komponenty vedoucí k dosažení ideálního stavu. Pod dohledem
je tak kvalita vzduchu pomocí senzorů emisí oxidu uhličitého, teplota v místnosti, úroveň
světla, systém umí ovládat osvětlení a zapnutí počítačů.
Senzory a pohony jsou integrovány například v kování rámu okna, nástěnné spínače lze
připevnit na jakýkoliv povrch, a jsou proto disponibilní i při změně umístění. Současně
s tímto způsobem navrhování souvisí i aplikace rozmanitých typů zasklení fasád. Plášť bývá
sestaven z transparentních barevných, opakních nebo potištěných izolačních skel nebo z VIG
– vakuových izolačních skel, která jsou zakomponována do posuvných, sklopných či otočných
okenních křídel. Do zasklení mohou být integrovány fotochromické, termochromické, mechanochromické, chemochromické materiály, holograficko-optické prvky, systémy denního osvětlení nebo fotovoltaické články, které zabraňují přehřátí slunečním zářením, rozvádějí rozptýlené denní světlo do místností a vyrábějí energii. Další prvky představují skla
s elektrochromickými, plynochromickými, elektrooptickými povlaky, tekutými krystaly a gely na
principu aerogelů a PCM (Phase Change Materials). Vzhledem k tomu, že se sklo v poslední
době transformuje i do dalších hmot, se členové ateliéru zaměřují i na plastové materiály.
(Viz obr. 1.)
CAD/CAM A CAD/CAE TECHNOLOGIE
Navrhováním systémů, které by zajistily optimální realizovatelnost architektur fantastických struktur tvarů budov a urbanistických forem, reaguje v poslední době nová generace
50
MILOŠ FLORIÁN
architektů na zájem o teorii chaosu, fraktální geometrii a na zrychlující se vývoj v ostatních
oblastech, především v informatice, umělé inteligenci, materiálovém inženýrství, molekulární
biologii, genetice a nanovědě.
Mezinárodní organizace ASTM v roce 2009 definovala termín Additive Manufacturing.
Aditivní výroba sdružuje aditivní výrobní technologie, kde objekt vzniká na základě 3D digitálních dat modelu obvykle spojováním materiálu vrstvu po vrstvě na rozdíl od tradičních
subtraktivních výrobních metod, kde se materiál postupně odebírá. Aditivní výroby stavebních komponentů umožňují zhotovit dílce velmi složitých tvarů bez jakýchkoliv nástrojů
nebo přípravků. Často se můžeme setkat s terminologií jako additive fabrication, additive
processes, additive techniques, additive layer manufacturing, layer manufacturing, freeform
fabrication. Aditivní technologie mají čím dál vyšší přínos i z hlediska ekologie, a to jak
z důvodu absence odpadního materiálu, tak eliminace nutnosti přepravy fyzických komponentů: návrhy 3D komponentů jsou digitálně převáděny do míst, kde mohou být vytisknuty
blíže k místu použití.
Zájem o řízení výroby počítačovým modelováním výrazně stoupá. Pomocí softwaru je
možné počítačovou simulací postavit digitální továrnu a na obrazovce ve 3D zobrazení nainstalovat a nanečisto vyzkoušet fungování pracoviště, výrobní linky, robotů a dalších procesů.
V této souvislosti se pozornost obrací nejen k chytrým materiálům, ale i ke konstrukčním online plně automatizovaným firmám, které využívají softwary na principu CAD/CAM (Computer-Aided Design a Computer-Aided Manufacturing) a CAD/CAE (Computer-Aided Design
a Computer-Aided Engineering) technologií nejen k přípravě modelů a prototypů, ale
i k jejich výrobě. Firmy, jež obsluhují několik CNC strojů (číslicově řízené stroje), decentralizují produkci a přinášejí nejen nové metody, ale i výroby individuálních komponentů rozmanité aplikace. Často se v této souvislosti hovoří o navrhování metodami Digital Prototyping (DP), Rapid Prototyping (CRP) a podobně, které jsou dnes hybnou silou řešení různých
vývojových úkolů. Výhodou takového digitálního navrhování je nejen precizně nadimenzovaný a vytvarovaný komponent z různých materiálů, ale pak ve finále ze všech komponentů
vytvořený dokonalý objekt ve velmi krátkém čase. (Viz obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4 a obr. 5.)
AUTOMATIZACE A ROBOTIZACE
Žijeme v další etapě vědeckotechnického vývoje založeného na konvergenci technologií čtyřčlenné skupiny označované zkratkou NBIC (Nano-Bio-Info-Cogno). V současné době
dělají mimořádné pokroky nanovědy a nanotechnologie, biotechnologie a genetika, informační technologie včetně pokročilých a komunikačních systémů a vědy o poznávání včetně
neurologie. Namísto prohlubující se specializace, kterou můžeme dosud pozorovat, jsou nyní
otevřeny možnosti celostního pohledu a sjednocování nejen různých věd, ale i odborných
postupů. Integrace vyžaduje sdílení kultury napříč existujícími okruhy vědeckých disciplín
a nový technický jazyk opírající se o matematiku komplexních systémů, fyziku struktur na
úrovni nanorozměrů a hierarchickou logiku inteligence.
Studio se zaměřuje na plánování a optimalizaci roboticky přestavitelných struktur. Zabývá se výzvou hledat algoritmy sekvencí modifikace struktur, které mohou přeměnit danou
modulovou strukturu na novou cílovou strukturu, která slouží rozdílné funkci. Cílová struktura není vyloženě specifikovaná, pouze její požadovaná funkce, a proto algoritmus plánová-
51
ní potřebuje současně vysvětlit nejen projektování, ale i odpovídající dekonstrukci a sekvenci
konstrukce. Navrhujeme, aby kombinace přestavitelných struktur, silné algoritmy přestavitelnosti a přestavitelné roboty mohly otevřít prostor k metabolickému procesu, během něhož
jsou struktury rozkládány a znovu skládány samostatně tak, aby vyhovovaly měnícím se požadavkům rozmanitých aplikací od obnovy infrastruktury, přes stavby, městské celky až po
výzkum vesmíru. Budoucnost našeho fyzického světa je zcela závislá na našem rozvoji ve
výrobě a výstavbě, což nevyhnutelně vyžaduje chytřejší materiály a inteligentnější procesy
sestavování.
Biologický metabolismus je proces, při němž organismus rozkládá potravu na své modulové prvky (katabolismus) a pak používá těchto surovin k vytvoření nové tkáně (anabolismus). Metabolické procesy vykazují zajímavé vlastnosti, které jsou obtížně replikovatelné
v syntetických strukturách, jako jsou kontinuální replikování modulových prvků v nových
organismech, autonomní procesy rozkládání a skládání, samoopravování, kontinuální adaptace funkčním požadavkům a odolnost vůči fluktuaci zdrojů. Duplikace těchto vlastností
v ekologii robotů a skládání, rozkládání a pak opětovné skládání článků z takovýchto modulových prvků by mohlo mít široký rozsah aplikace.
Strukturální metabolismus splňuje vlastnosti biologického metabolismu, jako je autonomní rozkládání a skládání, automatický projekt ze zakódovaných požadavků a odolnosti
vůči nestabilitě. Samopřestavitelná modulová robotika tradičně uvažuje o systémech
s homogenními samopohyblivými moduly, které mění svůj vlastní tvar přeskupováním pojivosti svých komponentů. Problém plánování spočívá v určení sekvence pohybů, které mění
počáteční sestavu na specifikovanou sestavu. Tato pohyblivost je důležitá v systému určeného
pro přestavování opakovaně z důvodu, že systém rozkládá strukturu do stavebních bloků
a znovu sestavuje tytéž stavební bloky do cílové struktury. Algoritmus řeší problém, který
spočívá ve stanovení sekvence k optimalizování parametrů vlastností a funkce. Optimalizace
topologie struktury je jedním z nejzajímavějších a zároveň obtížných problémů. Metabolismus strojů je dlouhodobým cílem.
Proces samosestavování je nevyhnutelnou revolucí, která stojí před naším fyzickým světem. Samosestavování naléhá na projektování a stavební průmysl, aby přehodnotily své procesy práce, abychom se ohlédli zpět na to, co jsme se naučili z digitálních informací, biologie
a mechanických počítačů, a postarali se o síly, které jsou v našich rukou. Nakonec budeme
potřebovat stavět struktury větší, menší, přesnější nebo s menší spotřebou energie, než je
dnes lidsky možné. Důvodem je vzrůstající síla projektového softwaru, rozšířená dostupnost
digitálné řízené výroby a rostoucí komplexnost našeho zastavěného prostředí, což je v naprostém kontrastu k neefektivním technikám, na kterých je v současnosti postaven stavební
průmysl. Dnešní procesy sestavování mohou být zásadně změněny díky inspiraci
u biologických systémů, které vytvářejí struktury daleko komplexnější, s větší informační
kapacitou a instrukcemi k sestavování, než nejmodernější stavební struktury dokáží se současnými technologiemi. Pro přírodní systémy je charakteristický proces samosestavování, jež
by se měl stát základním principem plánovaných kinematických samoreplikujících strojů
a kinematických samopřestavitelných robotických stavebních systémů.
Proces samosestavování se stává základním stavebním principem pro plánování solitérních a skupinových architektur samopřestavitelných robotických struktur. Samopřestavitelná robotická struktura slibuje širokopásmové spojení lidského mozku a robota, auto-
52
MILOŠ FLORIÁN
matického optimalizačního plánovacího nástroje a struktury postavené z materiálů s předem
určenými vlastnostmi, se schopností adaptace na proměnlivé situace a v důsledku s vysokou
energetickou efektivností, která zaručuje ohleduplnost k životnímu prostředí. (Viz obr. 3
a obr. 5.)
DIGITÁLNÍ TOVÁRNA
V současnosti jsou automatizační technologie nejen v průmyslu, stavitelství
a architektuře, ale i v každodenním životě natolik běžné, že jsou považovány za samozřejmost. Žijeme, plánujeme a tvoříme v době, kdy se vše propojuje do jediné end-to-end sítě.
Nezastavitelný trend k plné automatizaci se dotýká všech oblastí: řídící mikrosystémy či nanosystémy se již aplikují do nejmenších zařízení a z druhé strany neexistuje hranice ve velikosti či
složitosti továrny, ve které by se řídící systémy nemohly uplatnit. Všechny tyto aplikace mají
jedno společné: hlavní a poslední metodou optimalizace je software. Společně s automatizací
pracovního prostředí, strojů a systémů dochází postupně i k digitalizaci vývoje a ochrany
stavby, včetně celého procesu jejího plánování a finální realizace.
CAD (Computer-Aided Design) představuje technologie zastřešující oblast generování
komponentů stavby, které se mohou následně zpracovat na CNC (Computer-Numeric Control) strojích s pomocí CAM (Computer-Aided Manufacturing) programů. Digitální modely se
testují s pomocí CAE (Computer-Aided Engineering) místo toho, aby se stavěly drahé prototypy. Nové továrny, do kterých se má instalovat výrobní neboli realizační zařízení, se nejdříve
naplánují jako digitální továrny na displejích počítačů. Virtuálně všechny systémy začínají
pracovat mnohem dříve, než jsou fyzicky skutečně nainstalovány.
Software je hnací silou ve všech stádiích plánování a vzniku stavby: od prvotního nápadu
po koncept, přes konkrétní návrh komponentů, vývoj, testování, ověřování až po plánování
výroby a realizaci. Výsledkem tohoto trendu je úplně nový způsob fungování realizačního
podniku neboli továrny. Virtuální model se stává čím dál důležitější a dostupnost tohoto
modelu začíná být klíčovým faktorem úspěšnosti procesu realizace. Dodavatelé kompletních
řešení proto musejí být schopni zákazníkům nabídnout nejen software pro plánování stavby,
vývoj a výrobu samotných komponentů včetně systémů, ale také software pro návrh, plánování a řízení celé továrny, včetně managementu toků služeb, servisu a materiálů do
a z továrny. Říká se tomu PLM (Product Lifecycle Management).
Pojem digitální továrna označuje rozsáhlou síť digitálních metod, modelů a nástrojů,
které jsou integrovány v rámci průběžného řízení dat. Cílem je komplexní a systémové plánování, projektování, ověřování a kontinuální zlepšování všech důležitých procesů a zdrojů
reálné továrny. Dnes lze zrealizovat prakticky cokoli: nejdříve virtuálně v počítači, protože se
již v podstatě nemusejí vyrábět drahé reálné testovací prototypy, a následně rovnou bezchybně v reálném provozu. (Viz obr. 3, obr. 4 a obr. 5.)
BIM/PLM SPRÁVA ŽIVOTNÍHO CYKLU
Místo toho, aby se vytvářel vždy nový software pro jednotlivé funkce, vytvářejí se rovnou celé platformy pro množství aplikací. Místo změti vzájemně nekomunikujících systémů
v jednotlivých oblastech budou v blízké budoucnosti fungovat celková řešení propojená soft-
53
warem do sítě a budou natolik široká, že vzájemně spojí všechny účastníky plánovacího, výrobního a servisního procesu.
Informační model budovy BIM (Building Information Modelling) představuje koordinovaný soubor procesů vytváření a spravování dat o projektu, jež poskytuje přidanou hodnotu při generování, řízení a sdílení informací o stavbě po celou dobu jejího životního cyklu.
Výsledkem je pomocí specializovaných CAD-BIM systémů generovaný třídimensionální
informační model budovy, který integruje všechny informace o stavbě počínaje architektonickou studií, konstrukčním návrhem až po proces výstavby a servisu. Díky tomuto integrovavanému procesu mohou architekti, inženýři, firmy, vlastníci a uživatelé staveb efektivněji
generovat a koordinovat digitální dokumentaci tak, aby byla možná jakákoli změna
v kterékoli fázi projektu.
Správa životního cyklu PLM (Product Lifecycle Management) je princip, který vzájemně
propojuje dokonce hned několik softwarů, protože v rámci digitální továrny musejí všechny
softwary dokonale fungovat ve vztahu k celku. PLM koncept se začíná formovat v první fázi
plánování. Veškerá data spojená s virtuální stavbou se spojují s virtuální výrobou. Simulují se
toky materiálů a výrobní procesy, které se následně optimalizují. V této fázi se celý model
rovněž rozšiřuje o spolupráci s dodavateli a výrobci strojů. Výhodou tohoto procesu je, že se
na výsledky ze simulované výroby mohou ihned podívat architekti, projektanti či designéři
a výsledné řešení stavby včetně jednotlivých komponentů mohou ještě upravit tak, aby co
nejlépe vyhovovalo podmínkám reálné výroby. Důležitou fází v životním cyklu stavby je její
provoz. Čím lépe mohou být komponenty stavby servisovány, tím snadnější práci pak pozdější servis bude mít a uživatel může ocenit dlouhé spolehlivé fungování stavby. Tato skutečnost je speciálně důležitá u staveb s dlouhou plánovanou životností, u kterých se investice
navracejí za relativně dlouhou dobu. Díky kontrole a optimalizaci veškerých dat se systémovému inženýrství daří vyvíjet stále složitější komponenty staveb a současně maximalizovat
produktivitu a efektivitu operací, jež probíhají v různých částech světa. Systémové inženýrství
poskytuje plně integrovaný přístup, protože jediným měřítkem plánování je komplexita.
KVANTOVÉ SYSTÉMY
Teorie architektury založená na aplikaci principů kvantové mechaniky se stává nástrojem pro plánování kvantové architektury a kvantového urbanismu. Kvantový jev řeší faktor
nepředvídatelnosti a nejistoty chování, a proto stavba plánovaná na tomto principu už není
otázkou kompozice, ale chování, vytváření vzájemných vztahů, zpracovávání informací – být
informován a informovat jiné. Generované struktury jsou udržovány spíše agenty-činiteli
a nejsou považovány za statické objekty se stabilními vztahy a vazbami. Nejen všechna vstupní data přichází v podobě toku, ale i všechna výstupní data jsou vysílána ve formě toku. Model
stavby představuje těleso v pohybu a nikoliv pevný soubor dat. K plánování designu stavby se
přistupuje jako k procesu plánování „tělesa“ na principu přívod → zpracování → výkon, který
se rozvíjí krok za krokem směrem k zralému „tělesu“ stavby, jež se aktivně chová v textuře
města. Plánování představuje nikdy nekončící proces, jenž je podobný cyklu pozemského
života a může být sledován zvýrazněním jednoho typu informace na úkor jiných typů informačních dat. Všechny komponenty stavby se mění v reálném čase a je třeba se na ně dívat jako
na dynamicky fungující zařízení, jako na kreativní agenty, jež si vyměňují informace se svými
bezprostředními sousedy. Představme si strukturu stavby, která se nějak chová, která je ve
54
MILOŠ FLORIÁN
stálém procesu změny a komunikuje se svým prostředím a uživateli. Informační model budovy získává nový význam a rozměr.
Kvantový informační model budovy Q•BIM (Quantum Building Information Modelling) se zabývá stavem mentálního chování komponentů struktury stavby v reálném čase
v souvislosti s faktorem nepředvídatelnosti a nejistoty, což představuje hlavní znak chování,
který znamená rozdíl mezi kvantovou a jinak programovatelnou architekturou.
Součástí kvantových systémů jsou dynamické systémy, jež představují odvětví fyziky,
které popisuje, jak se objekty pohybují. Dynamické animace využívají pravidel fyziky
k simulování přírodních sil. Geomorfologie, okolní zástavba, slunce, voda, vítr, zeleň a hluk
pomocí optimalizačních simulací zajímavým procesem generují design struktury staveb včetně vnitřního prostředí. Výsledkem jsou originální konceptuální projekty, pro které je charakteristická soběstačnost a citlivost vůči životnímu prostředí.
NANOTECHNOLOGIE
Oblast nanotechnologie je založena na principu plánování, který vychází ze schopnosti
vyrábět struktury z molekulární stavebnice rotory (něco, co má osičku, setrvačník, co se může
točit, co se dá pohánět elektrickým polem, světlem nebo proudem plynu). Jednotlivé stavební
bloky stavebnice se skládají z molekul o desítkách až stovkách atomů. Jedná se o zcela nové
materiály, při jejichž přípravě je nutno se řídit přesnou polohou jednotlivých chemickofyzikálních skupin. Konstrukce těchto materiálů má přesně definovanou adaptivní strukturu
na atomární úrovni a s integrovanými molekulárními zařízeními vykonávají různé funkce
jako větrání, topení, chlazení, osvětlení a podobně. Tyto systémy struktur lze programovat
tak, aby měly neuvěřitelně malou velikost, měnily tvar a přizpůsobovaly se změnám prostředí. Forma projektu je schopna se chovat distribuovaným způsobem velmi podobně jako vzájemně spolupracující buňky v lidském těle. I v tomto případě jednotlivé stavební komponenty
struktury projektu získávají design pomocí CAD systémů a pak se pomocí speciálního softwaru buď přímo tisknou, anebo se vyrábějí v plně automatizované nanotovárně. (Viz obr. 3,
obr. 4 a obr. 5.)
VŠECHNY TYTO OBLASTI SE VZÁJEMNĚ OVLIVŇUJÍ
Vývoj nových materiálů a stavebních systémů je úzce spojen s komplexním přepracováním postupů, které zahrnují nápaditou aplikaci počítačových nástrojů v průběhu konstrukce a výroby. Počítačové metody se staly motorem vývoje a provádění pokusů v architektuře,
umění a stavebním inženýrství. Mnoho z tohoto pokroku souvisí s dostupností výkonných
počítačových systémů a nových softwarových nástrojů, jež umožňují generování a analýzu
systému struktur, stejně jako algoritmů pro vyhledávání, porovnávání a řazení informací.
Ještě výkonnější hloubkové techniky jsou však potřeba ke splnění slibů, které nabízí
strukturální morfologie založená na průsečíku architektury, umělé inteligence a vědy
o materiálech. Vyvíjejí se teoretické systémy a matematická prostředí, které spojují počítačové myšlení s procesem konstrukce. Plánování vytváří generativní proces, jenž zahrnuje aplikování nejmodernější programovací techniky užívané pro umělou inteligenci a počítačovou
geometrii. Vztah mezi formou i technikou je proměnlivý a zapojuje nelineární kombinace
digitálních i analogových sekvencí, nové algoritmy a intenzivní „hloubkové“ počítačové tech-
55
niky. Význam spočívá ve vývoji algoritmů pro simulace evolučních a trojrozměrných struktur, včetně povrchů založených na prostředí. Ideálem jsou strukturálně orientované modely,
kde růst je potenciálně řízen celou vyvíjející se strukturou pomocí stávajících prvků této
struktury. Koncentrace růstových modelů umožňuje kombinace atomické struktury
a mechanických vlastností materiálů s makro-chováním struktury jako celku zasazeného do
dynamického prostředí.
V současnosti vývoj dospěl do fáze, kdy není třeba určit si materiál podle katalogu, ale
je možno si materiál s konkrétně požadovanými estetickými a strukturálními vlastnostmi
navrhnout. To vede k různým modelům pro různé materiály ve vazbě na rozsáhlejší struktury
vztažené k specifickým vlastnostem materiálu. Takto je možné adaptovat nastavitelné faktory
materiálů prostřednictvím vzájemné zpětné vazby s vznikající strukturální morfologií jako
celkem.
V této souvislosti se členové v rámci Studia FLO|W zabývají navrhováním systémů,
které by zajistily optimální realizovatelnost architektur volných tvarů na principu plánování
staveb z přímo na míru projektovaných komponentů, které mají v sobě integrované rozmanité funkce. Členové se musí umět „prokousávat“ nejen již vyvinutými softwary, ale často jsou
nuceni je upravovat či vytvářet zcela nové softwary a ty pak aplikovat na svá řešení:
parametrický design × generativní design × e-motivní architektura = algoritmická architektura.
Úroveň experimentování dospěla do bodu, kdy je nemožné jasně rozlišovat mezi formou
a obsahem a zároveň mezi grafikou, malířstvím, sochařstvím, designem, stavitelstvím
a architekturou. Dochází k rozšiřování repertoáru prostorového členění. Aplikované techniky
směřují k novému pojetí prostoru v podobě magnetického prostorového pole, částicového
prostoru a podobně. Obyvatelé těchto prostor se už neorientují podle vyznačených bodů, os,
okrajů a jasně definovaných sfér. Na jejich místo nastupuje rozložení hustoty, směrových
odchylek, gradientů, vektorů, a podobně, jež vytvářejí novou ontologii, která definuje, co
znamená být někde.
Digitální revoluce spolu s vývojem nových chytrých materiálů, principů adaptivních staveb založených na studiu biologie a technologii vytváření prototypů, zásadně změnila způsob,
jakým se plánují, řídí, kontrolují a stavějí budovy. Všudypřítomnost a cenová dostupnost cloudu zásadně mění způsob, jakým lidé vytvářejí data, pracují s nimi a sdílejí je. Nabídka softwarů postavená na cloudové platformě umožňuje architektům, designérům a konstruktérům současně testovat různé „what if“ scénáře mnoha simulačně náročných úkolů. Schopnost realizovat
více simulačních studií v cloudu současně otevírá možnosti porozumět systémům mnohem lépe
a za kratší čas. To jim umožňuje přijímat kvalifikovanější rozhodnutí s ohledem na projektové
náklady a vyhodnocovat funkci systémů a celkovou energetickou bilanci. Výpočetní výkon
cloudu rovněž eliminuje potřebu specializovaného a výkonného hardwaru na straně uživatele,
odstraňuje předchozí omezení a pomáhá zvyšovat produktivitu. K zachycení nových vztahů
mezi vyvíjejícími se vlastnostmi materiálu, strukturální morfologií, strukturami, roboty, výrobní technologií a architektonickým výrazem jsou třeba nové nástroje i techniky, v jejichž rámci
dochází pomocí generativních počítačových postupů k integraci materiálů a výrobních procesů.
56
MILOŠ FLORIÁN
FLORIAN STUDIO | STUDENT WORK
vzniklo na podzim roku 2004 po několikaletém úsilí Miloše Floriána
na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze, Fakulta architektury, Ústav stavitelství I. Název FLO|W (dříve Glass/Freeform
Architecture) určuje hlavní zaměření nejen projektů, ale také pedagogické aktivity. Práce pedagoga a studentů se snaží reflektovat již zmíněné tendence založené na jiných principech a multidisciplinární
spolupráci, než bylo dosud běžné. A doktorandi zase zpracovávají disertační práce na témata jako Adaptivní systémy, Algoritmicky definovaná architektura, Generativní procesy navrhování, Sklo jako konstrukční materiál, Materiálové vlastnosti dřeva, Chytré materiály, Biomorfní struktury, Automatizace a robotizace ve výstavbě. Obecně záleží na individuálních schopnostech každého jednotlivce.
Studio získalo několik ocenění a nominací jako nejlepší ateliér školy
a je možno konstatovat, že v některých oblastech plánování architektury získávají členové Studia v zahraničí možnost publikovat své práce (např. v publikaci Distinguishing Digital Architecture, ed. Liu, YuTung), ocenění v soutěžích (např. FEIDAD Award, Philips Award,
Pilkington Competition, Textile Structures for New Building: Techtextil Messe Frankfurt/TensiNet, CENTRAL GROUP, Think ARCH,
Přehlídky diplomových prací atd.) a získávání studijních stáží na školách (např. AA London, TU Delft, TU Munich, TU Berlin, Universität
Stuttgart, RWTH Aachen, ETH Zürich, ISU-International Space University Strasbourg – Agency NASA, University of Pennsylvania atd.)
a ve studiích (např. Renzo Piano Workshop, Specialist Modelling
Group Foster and Partners London, Arup AGU London, Arup Associates London, AECOM London, Heatherwick Studio London, Jürgen
Mayer H. Architects Berlin, LAVA/Laboratory for Visionary Architecture Stuttgart–Berlin–Sydney, ONL/Oosterhuis_Lénárd atd.).
Od dubna do května 2013 se Studio prezentovalo v rámci Bienále experimentální architektury #1 (www.eabiennial.com) společně s IoA
Vídeň: Zaha Hadid Studio, Greg Lynn Studio, Hani Rashid Studio,
Excessive-Herman Diaz Alonso, a s Universität Innsbruck: Studio
Schumacher, Studio Colletti.
http://fa.cvut.cz/Cz/Ateliery/AtelierFlorian | www.studioflorian.com
57
obr. 1 Ondřej Otýpka: Tensegrity Tower
Tensegrity tower představuje možný koncept výškové polyfunkční budovy. Ta je
tvořena vnitřní prostorovou skladbou buněk, klima-aktivní vrstvou zeleně
a vnějším obvodovým pláštěm. Vnitřní skladba buněk je zavěšena na vertikálním
komunikačním jádře a spolu tvoří otevřený modulární systém, který umožňuje
dodatečný růst stavby expanzí buněk, až po mez vyčerpání únosnosti jádra. Zeleň
na každém patře má pozitivní klimatický i psychologický vliv na člověka. Vnější
pohyblivý obvodový plášť je tvořen spolupůsobením nosné konstrukce – tensegrity a výplňové transparentní elastické membrány. Taková konstrukce je schopna lépe odolávat účinkům větru (www.studioflorian.com).
58
MILOŠ FLORIÁN
obr. 2 Miroslav Strigáč: Myotension Bridge _ Experimental Bridge
Experimentálny most predkladá možné riešenie problematiky bratislavského starého mosta. Redesign mosta je víziou energeticky nezávislého systému, schopného reagovať na zmeny. Ide o vzťažný systém prvkov s modifikovateľnou povahou.
Práca sa zaoberá adaptabilitou architektúry voči prostrediu a potrebám jej užívateľov a skúma uplatnenie nových technológií v architektúre ako aj ich priamy
vplyv na proces návrhu (www.studioflorian.com).
59
obr. 3 Nina Pevná: Walking Gallery
Jedná se o studii struktury a její následnou aplikaci, která umožňuje jednoduché
přemísťování staveb. Podnětem pro hledání struktury bylo vytvoření stavby na
základě filozofie mobilní a modulární architektury, která je schopna zajímavě reagovat na podněty trvale udržitelného rozvoje. Celý systém se chová jako ekologický, snaží se používat recyklovatelné materiály. Jednou z výhod je pak samozřejmě mobilita, možnost rozebrání a znovupostavení stavby na jiném místě. Díky
tomu také odpadá zatížení pozemku stavbou na neurčitou dobu, přichází na řadu
úvahy o dočasných pronájmech pozemků. Na počátku studie bylo hledání takové
nosné konstrukce, která by se mohla jednoduše skládat. Inspiraci jsem našla ve
spirálových prvcích, které se dají roztahovat a stahovat. Nosná konstrukce spirály
byla vývojem vyseparována do jednotlivých vzájemně propojených profilů, jejichž tvar může být investorem libovolně měněn od jednoduchého kruhu, přes
jeho nadělení na n-úhelník až k prostému čtverci. Mezi jednotlivé profily je pak
natažena konstrukce opláštění z membrán, vzhledové varianty od plnoplošných
až po perforované připomínající tkaninu (www.studioflorian.com).
60
MILOŠ FLORIÁN
obr. 4 Dominik Císař: FRACT
Projekt rodinného domu FRACT reaguje na jednotvárnost používání geometrických objektů. Snaží se přijít s novou formou. V digitální době nachází inspiraci ve
virtuální přírodě. Tvar je inspirován generováním fraktálové funkce hyperkomplexního čísla. Předmětem bakalářské práce je rodinný dům s kanceláří. Jako
konstrukční materiál byl navržen kompozitový sendvič, který umožnil konstrukci
složitého tvaru stěn a zachovat tak původní charakter návrhu. Kompozitové
sendvičové panely mají funkci nosnou, výplňovou a pohledovou. Interiér koresponduje s expresivním zevnějškem. Zařizovací předměty, úložné prostory či nábytek jsou součástí stěn, konstrukce. Dům se nachází na svahu nad Karlovými
Vary. Dům je rozdělen na dvě vzájemně propojené části. Obytná část je vykonzolovaná nad svažitým pozemkem a obsahuje pět podlaží. Garáž, sloužící jako
vstupní prostor, a technické zázemí, je umístěna ve 3. NP při východní, horní
hranici pozemku (www.studioflorian.com).
61
obr. 5 Daniel Volák: Swarm_Bot_Concept
Projekt se zabývá inteligentní automatizací řízení a robotizací modulárních pohyblivých jednotek v čase a prostoru za účelem vytvoření dočasných či trvale
obyvatelných prostorů, jde o systémy umožňující samokonstrukci objektu. Robotizovaná jednotka se skládá se samotného prostoru, tzv. buňky, horního krytu,
spodního krytu, tzv. docku, a tří párů pohyblivých končetin. Dock obsahuje počítač, akumulátory, konektory pro napájení a technické zařízení budovy. Samotná
buňka je tvořena z formovaného vysokopevnostního plastu s integrovaným průhledným LCD displejem po celém svém povrchu, schopným zatmavovat či zesvětlovat povrch v jakékoliv části povrchu buňky a také projekce multimédií
a rozšířené reality. Interiér buňky je variabilní a je schopen být osazen bežnými
zařizovacími předměty. Samotná jednotka je pro člověka přístupná jak horizontálně, tak vertikálně pomocí elektronicky ovládaných otvorů. Jednotka je schopna
pohybu díky hexapodálnímu systému končetin s integrovanými servomotory,
majícím dostatek síly pro horizontální pohyb a potřeby únosnosti. Jednotky jsou
schopny inteligentní vzájemné interakce a konektivity horizontální či vertikální,
potřebné pro vytváření složitějších struktur, ať už dočasných či trvale obyvatelných (www.studioflorian.com).
62
ANTROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH
STÁTU? ADAPTACE OBORU NA
MĚNÍCÍ SE PODMÍNKY
Václav Hubinger
diplomat, sociální antropolog a orientalista
[email protected]
Kulturní a sociální antropologie1 byla ještě před čtyřiceti lety ve světě na západ od hranic
Československa respektovaný obor, který odpovídal na důležité otázky své doby. Dnes jí zůstal
respekt a v jejích „pravlastech“ (Velká Británie, USA, Francie) schopnost oslovovat veřejnost.
Všude dnes existuje v horších vnějších podmínkách, než tomu bylo před půlstoletím, ale má
velký potenciál k vyvolání změny svého vlastního postavení. Je to forma boje o přežití, ze kterého buď vyjde posílena, nebo splyne s jiným druhem. U nás byl obor nejprve zcela ignorován
a za komunistické totality aktivně odmítán jako buržoazní pavěda. V důsledku toho existuje
v ČR v institucionální podobě až od poloviny 90. let 20. století. Sice nebojuje o přežití, ale potácí
se na okraji veřejného diskursu jako poněkud irelevantní akademická hra pro zasvěcené. Jednou z možností, jak vystoupit ze stínu, je pro antropology spolupráce se státem. Ta může být
cílem i prostředkem, jak dodat oboru na relevantnosti, na síle i zajímavosti.
Ve svém vystoupení si chci položit otázku, jaký je vztah antropologie, to znamená antropologů, a státu, a zda je antropologie (antropologové) ve službě státu použitelná nebo už
používaná. Současná praxe u nás i ve světě je sice poněkud tristní, ale rozhodně ne beznadějná. Podíváme se proto, co se s tím dá dělat, respektive jestli je možné na současném stavu
něco změnit.
Slyšel jsem nedávno v rozhlase, že je u nás málo studentů meteorologie a že tedy hrozí
nedostatek meteorologů. Hlavní příčinou prý je nekvalitní výuka fyziky a matematiky na
1
Označení oboru bývalo a někde ještě je předmětem diskusí. Kolísá od etnografie přes etnologii po
kulturní antropologii, sociální antropologii, kulturní a sociální antropologii nebo sociokulturní
antropologii. Jednotlivé varianty názvu mají zřejmě jakýsi magický vliv na obsah, který se pod
nimi skrývá, a proto bývají debaty i velice emotivní. Ve skutečnosti se – podle mého soudu – jedná stále jen o jediný obor, který se zabývá člověkem a kulturou ve všech variantách obou jevů
a jejich vztahu kdekoli na světě a kdykoli v dějinách. Pro jednoduchost budu nadále mluvit
o „antropologii“, což možná pohorší tzv. fyzické antropology. Člověk je ale jen jeden a každá
z antropologií se jím zabývá ze svého pohledu, aniž by byla více nebo méně antropologií než ty
ostatní.
63
středních školách, takže je pak o obor malý zájem. Přitom meteorology slyšíme a vidíme doslova každý den, dokonce několikrát. Dalo by se tedy očekávat, že se jedná o svým způsobem
přitažlivý obor s poměrně výraznou veřejnou přítomností. Každý chce vědět, jak bude zítra,
jestli bude o víkendu pršet a kolik napadlo sněhu. Přesto je prý dorostu málo.
Není to tak dávno, co se náš pan prezident nechal slyšet, že máme nejvyšší počet antropologů na počet obyvatel. Studenti se podle něj pro obor rozhodují proto, že je snadný,
a navzdory tomu, že antropologie nepřináší společnosti ani jim nic, co by stálo za řeč. Je jich
tedy hodně, ale nikde vidět nejsou.
Máme tak na jedné straně veřejně známý a zjevně užitečný obor, na straně druhé obor
málo známý a údajně neužitečný. Ten první nemá studenty, ten druhý jich má až příliš. Nechtěl bych přeceňovat validitu informace z rozhlasu, který se vyznačuje stejnou vševědoucností, jako náš pan prezident. Nechci ani posuzovat validitu názoru prezidenta, který patrně
ví o antropologii dosti málo. V obou případech se ale jedná o informaci pro veřejnost
a veřejnosti srozumitelnou. Zatímco se tedy meteorologie musí začít starat o nový dorost, je
na tom antropologie o poznání hůř. Dorostu má sice nadbytek, ale veřejně známou nebo
uznávanou přítomnost v podstatě nulovou.
Antropologická obec se prostřednictvím České asociace pro sociální antropologii
(CASA) proti výrokům prezidenta ohradila prohlášením pro tisk. Nevím, jestli nějaké noviny
nebo časopis přinesly byť i jen stručné resumé tohoto prohlášení. Pokud ano, uniklo to mé
pozornosti. Slabý hlas CASA zcela zaniká ve srovnání s publicitou, které se dostalo ohražení
pracovníků Hrdličkova muzea na výrok pana prezidenta o způsobu diskuse mezi neandertálci. Malé muzeum dostalo slovo skoro tak silné, jako předtím pan prezident. Příčiny rozdílné
síly hlasu antropologů tzv. fyzických a sociálních jsou celkem nabíledni: o neandertálcích už
slyšel snad každý, jejich metaforické využití jako označení brutálních primitivů je také běžné
(což neznamená, že správné), a tak kolegové z muzea dostali svou šanci a jejich nářek byl
slyšet. Jenomže kdo by poslouchal nářek sociálních antropologů, o kterých skoro nikdo neví,
co vlastně dělají? Čili jedni antropologové oslovují veřejnost z pozice těch, kdo mluví
o něčem, co každému něco říká, zatímco ti druzí… Přitom fyzická i sociální antropologie ve
své akademické inkarnaci fungují zcela stejně – pohybují se v logice akademické politiky,
evaluací, grantů, sčítání publikací a dobývání vědeckých a pedagogických titulů. Jenomže
sociální antropologie ještě u nás nedokázala nikoho mimo akademickou sféru přesvědčit, že
dokáže víc, než jen reprodukovat sama sebe. Někde po cestě přitom zůstávají nevyužity desítky a možná stovky mladých lidí, kteří se s antropologií seznámili, něco o ní ví, ale jako kdyby
neexistovali. Nedokázali jsme věrohodně přesvědčit svět mimo akademické pastviny, že antropologie má nebo může mít schopnost sloužit i jakémusi „obecnému blahu“, produkovat
výsledky použitelné mimo akademický diskurs a oslovovat širší okruh zájemců.
Jako vážný problém se občas zmiňuje „atomizace“ oboru, kterou dobře ilustrují témata
článků prakticky všech antropologických časopisů našich i zahraničních. Podle mého soudu
to ve skutečnosti není slabost. Právě naopak, ukazuje to, čím vším se antropologie může zabývat a přitom zůstat antropologií, jak velký je prostor nejen k osobní realizaci badatele, ale
i ke zviditelnění oboru a jeho výsledků. „Jenom“ chybí někdo, nebo raději „někteří“, kdo by
to dokázali srozumitelně a zajímavě sdělit lidem „tam venku“.
64
VÁCLAV HUBINGER
 ANTROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH STÁTU? ADAPTACE OBORU NA MĚNÍCÍ SE PODMÍNKY
Máme pak před sebou zdánlivý paradox – veřejnou neviditelnost oboru navzdory skutečnosti, že drtivá většina absolventů oboru a těch, kdo prošli alespoň základním antropologickým školením, pracují už dávno ve státní správě, v regionálních institucích veřejných
i vzdělávacích a kulturních. Ti ale většinou nepíší ani akademické, ani popularizační práce.
V akademické sféře zůstává jen zlomek absolventů, ale i o těch je veřejně – bohužel – také
slyšet jen nepatrně.
Že samotná obtížnost oboru a těžko stravitelná odborná hantýrka nejsou na překážku
obecnému zájmu laiků, o tom svědčí příklad až neskutečné veřejné publicity kolem potvrzení
existence Higgsova bosonu. Sotvakdo z novinářů o něm četl nějaký odborný článek
a nepochybuji o tom, že i většina fyziků má problém skutečně dobře porozumět argumentaci
a matematickému důkazu. Antropologie je z tohoto pohledu podstatně „snazší“. Jenomže
z prostředí mimo obor se od ní nečeká věda, ale něco úplně jiného. V důsledku obrazu, který
o ní má veřejnost a který je produktem neznalosti reálného stavu oboru nejen mezi laiky, ale
i mezi akademicky vzdělanými lidmi, očekává veřejnost „dobrodružství“, například povídání
o lidojedech nebo videozáznam nějakých bizarních zvyků.
Na jakou otázku odpovídá současná fyzika a na jakou současná antropologie? Pátrání
po tom, jak vznikl vesmír, po jeho uspořádání, a hledání souvislostí s naším dnešním bytím
se zdá být – a pro mnoho laiků, mne nevyjímaje, také je – neskonale dobrodružnější než například analytický text o distribuci moci a vlivu bruselských euroúředníků a o jejich subkultuře. Neakademické podání antropologických témat ze strany antropologů u nás prakticky
neexistuje. Když se z božího dopuštění dostane nějaká antropologicky relevantní informace
do médií, bývá to stěží víc, než jakási komiksová aktualita o „objevení dosud neznámého
amazonského kmene“. Skutečně aktuální a relevantní témata jako je například otázka migrací
nebo menšin jsou v našem prostředí vlastnictvím nevládních organizací, Ministerstva vnitra
a nezávislých nebo závislých politologů a komentátorů. Nejspíš jsme v situaci, kterou jsme
sami pomohli vytvořit – neklademe otázky a nenabízíme odpovědi, které by měly širší společenský dopad na chápání současného světa.
Veřejná tvář oboru, respektive veřejná představa o něm u nás není chybou vnějšího
prostředí, které antropologii vnímá jako něco mezi dobrodružným cestováním a televizním
seriálem o „domorodcích“. Výsledkem takového obrazu je celkem logicky zájem studentů
o pestrý a uživatelsky příjemný obor, ale nezájem „seriózního“ vnějšího prostředí o tuto
hračku a zábavu. Očekávání vnějšího prostředí sice neodpovídá realitě oboru, ale dosti přesně
odpovídá tomu, co je o něm veřejnosti dostupné. Přinejmenším u nás je obor antropologie
jakoby spokojen sám se sebou a úplně pomíjí své vlastní PR – na rozdíl od teoretické fyziky,
genetiky nebo medicíny. Jako kdybychom ztratili (pokud jsme ji u nás kdy měli) schopnost
nebo snad odvahu otevírat veřejně velká témata člověka, kultury a společnosti. Co nám zbylo? Aktivistický alarmismus, přízrak multikulturalismu, strašidlo rasismu a panika z politického angažmá. Prostě máme to, co jsme si sami nadrobili.
CO TO JE, TA „ANTROPOLOGIE“?
Podle mého soudu stále ještě vyhovuje už téměř 140 let staré tvrzení Edwarda B. Tylora, že se jedná o vědu „o člověku a civilisaci“ (Tylor 1897, 1). Mnoho pokusů, vlastně všechny,
definovat jednou pro vždy předmět a hranice oboru, skončilo fiaskem. K nezdaru býval a je
65
odsouzen každý, kdo se pokouší obor vymezit tematicky nebo metodologicky. V tomto posledním případě ovšem platí alespoň jedna jistota – za základní metodu se považuje etnografie, nebo lépe řečeno etnografický popis zkoumaného fenoménu. Už ale není jednota v tom,
zda „skutečný“ etnografický přístup spočívá v terénním výzkumu a tzv. zúčastněném pozorování, nebo jestli stačí bádání skrze knihy, archívy a usilovné přemýšlení. Trochu to připomíná
v podstatě lichou snahu určit, co je a co není umění a kdo je nebo není umělec. Dají se najít
společné charakteristiky – individuální volba témat a techniky, velice individuální fantazie
a její ztvárnění „pro druhé“, snaha po originalitě i snaha být identifikován s určitým směrem,
školou nebo skupinou. Osobně si myslím, že antropologie je narativ i nástroj, je to diskurs
i kontext, a nelze ji uchopit jedinou a obecně platnou poučkou. V akademickém diskursu to
ovšem nutně vede k otázce, jestli je takovou činnost vůbec možné považovat za vědu.
V antropologii totiž úplně schází jedna podstatná věc – nelze provést experiment a už vůbec
jej nelze zopakovat v kontrolovaných podmínkách.
Antropologie nemá ani jasně definovaný předmět zájmu, ani ustálenou terminologii,
která by přežila víc než jednu generaci badatelů (fyzická antropologie je v tomto ohledu výjimkou). Žánrově se antropologické texty pohybují na škále od suchopárných detailních popisů po dekonstruktivní poezii. Někomu to nevadí, někteří tím trpí. Její síla je totiž právě
v její rozvolněnosti tematické i formální, v jejím v podstatě literárním stylu a v její standardizované a dobře zažité etnografické metodě. Člověk jako kulturní a sociální bytost je zkrátka
příliš komplikovaným objektem, než aby se o něm dalo pojednat čistě a jenom formalizovaným jazykem. Dá se to zkusit u některých aspektů lidského bytí, ale ne u všech a ne vždy.
Kdo je tedy antropologem? Dovolím si použít příklad z úplně jiné oblasti lidského konání, z politiky (která je, samozřejmě, rovněž předmětem antropologického zkoumání). Na
začátku 90. let byl tehdejší předseda Moravské národní strany dotázán, co to vlastně je moravanství, čím je definované. Odpověděl, že jeho základem je „takový zvláštní pocit“. Dnes to
zní jako anekdota, ale bylo to velice přesné. Také antropologem je ten, kdo má pocit, že jím
je, a o kom si to ti druzí myslí.
Antropologie bývala v podstatě výhradně zkoumáním „cizího jiného“ („domorodců“). Jinakost zkoumaných společností pak byla vyjadřována jejich technologickou či jinou
„zaostalostí“ ve srovnání s ideálem, kterým byl soudobý Londýn nebo Paříž. Důležitou součástí této jinakosti byla i jejich vzdálenost – skutečná v prostoru i domnělá v procesu historického vývoje. Po dlouhá desetiletí byl předmět studia definován jako „tradiční“, „historické“ nebo mimo „civilizovaný svět“ existující společnosti a jevy. Sami sebe tak antropologové
v podstatě automaticky zařadili do svého vlastního moderního kontextu jakožto badatele o už
neexistujícím, zanikajícím či okrajovém (geograficky i věcně). Předmět klasické antropologie
byl a v mnoha případech stále je s „moderností, současností“ spojen jen emocionálně, nostalgickým pohledem na minulost jako hodnotu a jako už zkonzumovanou realitu (Hubinger
1998). Poučení z ní si pak mohou vzít zase jen ti, kdo se minulostí zabývají z jiného pohledu –
třeba archeologové nebo historikové. Z čistě laického pohledu vzato, co může takový obor
nabídnout „moderní době“? Pro jaký svět 20. nebo 21. století má smysl a užitečnost antropologická znalost kultury Trobrianďanů z doby před sto lety nebo fenoménu daru u Indiánů
amerického severozápadu? Z běžného pohledu našeho dnešního současníka nic moc.
V důsledku toho moderní kontext – přinejmenším v našem prostředí – stále ještě chápe
předmět antropologického studia jako „tradici, minulost“, jako něco už ukončeného nebo
66
VÁCLAV HUBINGER
odsouzeného k zániku. Samozřejmě se pak s oborem a jeho praktikanty podle toho také zachází.
Antropologie vznikla v době, kdy evropské státy mocensky i ekonomicky mohutně expandovaly na jiné kontinenty. Byla to doba, kdy tzv. Západ procházel bouřlivou industrializací a dramatickými sociálními změnami. Zkoumání dosud neprobádaných území bylo spojeno
se zkoumáním jejich obyvatel, mimo jiné s cílem zjistit, jak tyto země a jejich obyvatele co
nejefektivněji ovládat, řídit a využívat.
Koloniální dobrodružství, které umožnilo vznik a rozvoj antropologie, je už řadu let
jedním z velkých témat současné antropologie (v bývalých koloniálních metropolích2) a je
vykládáno jako příklad v podstatě škodlivého působení antropologů ve prospěch státu. Někteří aktivisté dnes stejným způsobem hledí na angažmá antropologů ve službách státu za
druhé světové války, za války ve Vietnamu a v dnešních konfliktech v Iráku nebo v Afghánistánu, případně na názory, které takové angažmá schvalují.3 Je to ahistorický pohled, protože nelze z dnešního hlediska hodnotit jako negativní nebo pozitivní činnost a motivaci lidí
v docela jiných politických, ekonomických a kulturních podmínkách. Jenomže taková kritika
je dnes vedena z pozic „politické korektnosti“ a dostává se jí odpovídající publicity i mimo
antropologický kontext.
Ve střední Evropě vznikl v 19. století obor blízce příbuzný antropologii, ne-li s ní totožný, alespoň co se týče metody, totiž národopis jako „studium kultury vlastního národa“.
V zemích, jako bylo Rakousko-Uhersko a Německo, se jeho zkoumaným „jiným“ stal „domácí jiný“ – „lid“. Zatímco „divoši“ byli traktováni jako ilustrace vývojových stupňů, kterými
prošlo veškeré lidstvo, byl „lid“ ilustrací minulého stavu národa. Na rozdíl od „divocha“ byl
ale lid idealizovanou podobou minulosti. Jsou to dvě úplně odlišná ideologická východiska.
Nebylo přece možné považovat londýnského gentlemana za výsledek vývoje divochů, ale
vídeňský švihák nebo pražský profesor mohl snadno být potomkem venkovských nositelů
lidové kultury vlastního národa. Oddělenost antropologa od objektu jeho zkoumání dobře
ilustruje údajný výrok Jamese Frazera, který na otázku, jestli někdy viděl na vlastní oči divocha, prý pohoršeně odvětil: „Proboha, ne!“ Naopak těsnou vazbu národopisce a lidu zase
dobře ilustruje ostentativně prezentovaný venkovský původ většiny národopisců. Národopis
se dnes „osvobozuje“ ze svého ideologického zakletí antropologizací bádání. Sama antropologie se ale jen těžko může antropologizovat, a tak nachází cestu v pestré škále partikulárních
témat. Jen málo se ale věnuje zobecňování empirických poznatků. Místo toho se politizuje
a radikalizuje ad absurdum, vyžívá se ve vytváření etických kodexů a doslova se vaří ve vlastní
šťávě.
Je tedy třeba se ptát a hledat, co vlastně antropolog dělá (má přitom obtíže podobné
těm, kterým čelí každý intelektuál, když se ho jeho děti ptají, co vlastně dělá, když pracuje), co
říká, koho oslovuje, v čem je nebo může být specifičnost a přínos antropologie. Ptát se musí
2
Příznačně nikoli v Rusku, jehož koloniální zábor probíhal jako „organické“ rozšiřování území státu a kde průkopníky antropologie byli zhusta intelektuálové, pobývající v sibiřském vyhnanství.
3
Viz například článek Anthropology and Counterinsurgency: The strange story of their curious relationship (McFate 2005) a reakce na něj (Price 2008; Sluka 2010), dále viz sborník Anthropology
and Global Insurgency (Kelly et. al 2010).
67
v první řadě sami antropologové a svá zjištění pak konfrontovat s realitou a s tím, jak by si
sami představovali, že je „vnější realita“ bude přijímat.
Národopis si ve veřejném vnímání udržuje jakousi relevanci skrze muzea, vlastivědnou
činnost, festivaly „lidové kultury“ a svůj historický diskurs a tradici, často spíš jako zprostředkovatel domnělé nebo skutečné „historické reality“. Býval a stále tak je i politickým nástrojem. Také antropologie se zapletla do politiky – do rasismu, teorie třídní společnosti i do
nacionalismu. Oba obory se také po svém věnovaly teorii vývoje společnosti (zkoumání „pracujících“ či „vykořisťovaných tříd“) a do praxe totalitních režimů („posvěcení“ jejich nacionalistické, ale i internacionalistické ideologie – to hlavně v SSSR nebo v Jugoslávii).
Vazba na ideologizovanou a idealizovanou historii a na politicky citlivá témata způsobila, že jak národopis, tak antropologie byly přítomné ve veřejném diskursu. U nás jako nástroj politiky komunistického režimu (antropologie jako případ negativní), v zemích na západ od nás jako apologetika i kritika politiky vládnoucích garnitur. Úkolem vědy bylo potvrzovat a dokazovat platnost a „pravdivost“ politiky státu a jejích ideologických východisek,
respektive kritizovat „establishment“.
Vůdčím principem u nás byla tzv. stranickost vědy. Nikoli stranickost ve smyslu stranictví jakožto služby jedné straně (i když v praxi tomu tak bylo), ale jako vyjádření faktu, že
věda a především její vykonavatelé, vědci, stojí na jasně formulovaných ideologických východiscích, označovaných za pokroková a třídní, tedy stranící pracujícímu lidu. V případě našem
a dalších zemí „tábora míru a socialismu“ byl základem historický materialismus a dialektická
metoda. Předmětem zkoumání se staly „vykořisťované vrstvy“ (v tehdejším slovníku označované také jako „lid“, případně „pracující“) a historické formy společnosti a její existence. Nejvypjatějším obdobím byla 50. léta a posléze doba tzv. normalizace. Výzkumné úkoly akademických institucí tehdy schvalovaly nebo přímo iniciovaly orgány KSČ a každá akademická
instituce měla přiděleného svého ideologického dohlížitele.
Nebylo to nic zase tak zásadně nového, jak ostatně u zideologizovaného oboru ani jinak nemohlo být. V zásadě tomu tak bylo už za Rakouska-Uherska a zejména za první republiky, kdy vůdčí ideologií národopisné práce byla prezidentem i vládou prosazovaná národní
myšlenka a její veřejně prezentovaná tvář – muzejnictví, studium lidové hudby, hnutí Svéráz
atd. Počátky antropologie byly v takovém kontextu krušné, protože se žádným způsobem
nedala s touto ideologií propojit. Rakousko-Uhersko ani později Československo neměly
kolonie v zámoří a to byl také jeden z důvodů, proč u nás antropologie nevznikla a proč třeba
zůstalo prakticky bez dopadu vydání Tylorovy Antropologie v češtině. Ústřední ideologický
koncept a předmět zájmu, „lid“, byl skutečně vnímán jako fenomén, který se v ničem nepodobal „domorodcům“. Na národopisnou práci se nedal (nikdo to ani nezkusil, až na pár výjimek inspirovaných lingvistikou a literární vědou4) aplikovat například funkcionalismus
a vznikající strukturalismus. Antropologická témata okrajově zpracovávala tzv. cizokrajná
etnografie, která u nás nebyla ničím víc než specifickou odrůdou nebo variantou cestopisectví. Průkopníky antropologie se tak v našich učebnicích stali turisté zvláštního druhu
a někteří orientalisté, jejichž výčet by byl velice dlouhý. Později se k nim přidali lidé
s národopisným školením, například V. Šolc nebo M. Stingl, kteří – stejně jako jejich před4
Například práce Petra Bogatyreva Kroj jako znak – Funkční a strukturální pojetí v národopisu
(1936) a Funkcie kroja na Moravskom Slovensku (1937).
68
VÁCLAV HUBINGER
chůdci – v podstatě seznamovali domácí publikum se „vzdálenými jinými“ snadno přístupnou formou a někteří přitom dosáhli i jisté literární proslulosti. Ve srovnání se skutečnými
antropology třeba ve Velké Británii nebo v USA ovšem v antropologii neznamenali nic
(s čestnou výjimkou Alberta Vojtěcha Friče). Samozřejmě existovaly i výjimky, ale oba muži
– Aleš Hrdlička a Pavel Šebesta – působili v zahraničí, a tak je dnes ve světě jeden znám jako
Američan a druhý jako Rakušan.
U NÁS VČERA
Prvním pokusem o etablování skutečné sociální či kulturní antropologie u nás byl projekt encyklopedie Emanuela Kováře ve 30. letech 20. století, který ale nebyl nikdy realizován.
Neporazitelnou konkurencí se mu stal v roce 1937 svazek Národopis, jenž byl součástí nedokončené druhé řady Československé vlastivědy (I. řada vycházela 1930–33). Skutečným prvním antropologem u nás byl Josef Voráček (†1980), čtenář Malinowského a stoupenec funkcionalismu. Bohužel špatně skončil – jeho hlavní práce vyšly na začátku nacistické okupace
(Voráček 1936; Voráček 1940; Voráček 1941), a třebaže byly otevřeným popřením rasové
teorie, nebylo mu to nic platné. Voráček byl po válce vyobcován a skončil jako uhlíř. Koncem
čtyřicátých let pak byla pokrokovými národopisci a etnografy antropologie pasovaná na buržoazní pavědu, ahistorickou, přisluhující kolonizátorům a vycházející z chybných myšlenek
Bronislawa Malinowského a okruhu jeho britských studentů a následovníků. V té době došlo
k totálnímu rozchodu společenskovědního bádání u nás a v dalších „socialistických“ zemích
se soudobým vývojem v zemích na západ od nás. Vedle Hrdličky a Šebesty jsme tak přišli
o další antropology.
Už těsně před válkou se ocitl v emigraci karlínský rodák Franz Steiner,5 který pak působil v Oxfordu a jehož stěžejní dílo, Tabu, dodnes u nás nevydané, se – také dodnes – ve
Velké Británii a USA stále čte a používá. Druhým pozdějším velikánem, o kterého jsme přišli
ještě před únorem 1948, byl Arnošt Gellner. Ten opustil Československo, které pomáhal
osvobozovat, brzy po roce 1945, když prý „viděl Stalinův stín“, padající na naši zemi. Působil
pro změnu v Cambridgi a po roce 1990 byl vůdčím duchem Středoevropské univerzity. Třetím, u nás také v podstatě neznámým gigantem, byl Eric Wolf. Ten působil v USA, ale nikdy
nezapomněl na své kořeny v Čechách. Později přibyli další, ale i ti odcházeli do ciziny
v dobách, které zprvu vypadaly slibně, ale jaksi se politicky zvrtly. V 60. letech už jsme měli
dobře nakročeno k „opravdové“ antropologii, jenomže srpen 1968 a Husákův osvícený absolutismus znamenaly její konec. Do zahraničí odešli Milan Stuchlík a Ladislav Holý, jejichž
jména dodnes v antropologii mají svůj zvuk. Všichni, které jsem jmenoval, už nežijí. Bohužel.
Antropologickými tématy se zabývali někteří naši afrikanisté, orientalisté a amerikanisté, ale koncem 60. let jim byla všem přistřižena křídla. Josef Wolf, neoblíbený u svého pů5
Franz Baermann Steiner (12. října 1909 v Praze – 27. listopadu 1952 v Oxfordu), antropolog, esejista a básník; celá jeho rodina zahynula v Treblince roku 1942; plynně ovládal němčinu, jidiš, češtinu, řečtinu, latinu, angličtinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, ruštinu, šest dalších slovanských jazyků, všechny skandinávské jazyky a holandštinu. Od r. 1950 působil na univerzitě
v Oxfordu. Jeho nejznámější prací je Tabu (Taboo), sestavené z přednášek a poprvé vydané posmrtně 1956. V současné době byly vydány všechny jeho práce souborně a podle britských kolegů
se teprve se zpožděním ukazuje, jak velký vliv měl na britské antropology své generace.
69
vodního kmene fyzických antropologů, se na Filozofické fakultě udržel do začátku 70. let,
potom byl i on uklizen do ústraní a k oboru se vrátil až ve značně pokročilém věku. Ani Josef
Wolf už není mezi živými.
Jedinou povolenou formou a vlastně adaptační variantou antropologie u nás byla
v 50. až 80. letech tzv. cizokrajná etnografie, která v podstatě kopírovala ideologickou teorii
i praxi národopisu na tzv. cizokrajném materiálu. Už její označení jasně vypovídá o tom, že
nebyla chtěna nebo vnímána jako studium obecných a už vůbec ne teoretických témat, ale
byla v podstatě jakýmsi „národopisem“ mimoevropských etnik. Jenom místo „lidu“ se věnovala etnikům a kulturám, které byly nejen „exotickým jiným“, ale i zvláštním případem „lidu“
na cestě od minulosti k (zářné) budoucnosti v bratrském internacionalistickém objetí pokrokových pracujících vrstev. Existovalo i jedno pracoviště, kde byl tento směr legálně praktikován – Náprstkovo muzeum. Jak už to tak bývá, v ústraní a ve víceméně symbiotickém soužití
orientalistů, afrikanistů, amerikanistů a „cizokrajných etnografů“ potichu vyklíčila opravdová
antropologie. Její vůdčí adepti (L. Holý a M. Stuchlík) ale raději emigrovali poté, co nám sovětští a další soudruzi poskytli bratrskou pomoc. Ti zbývající holdovali svému oboru víceméně v soukromí a v mezích muzejní praxe.
Od poloviny 80. let se nosným programem nejprve sovětské a posléze i československé
etnografie stalo studium etnicity. Inspirované ze SSSR6 a nevyřčeně paralelní s analogickým
studiem etnické problematiky v USA odpovídalo na tehdejší problémy, které v SSSR vyvolával nejen demografický vývoj ve středoasijských republikách, ale i sílící etnické napětí
a probouzení národní identity. V době „glasnosti“ (od r. 1985) se i u nás začaly objevovat
první výstupy, které už lze považovat za antropologické. Zabývali jsme se nejen etnografickým popisem reality etnického soužití a jeho vývoje u nás, ale i teoretickými otázkami etnické
problematiky (viz Hubinger 1988, Hubinger 1989 a Brouček 1991). Nic z toho ovšem nebylo
určeno veřejnosti a nijak podstatně tedy nepřispívalo k vytváření pozitivního veřejného obrazu antropologie. Podobně jako kdysi skandální vydání sbírky lidových písní Jana Jeníka
z Bratřic,7 i „etnická“ produkce z konce 80. let byla určena jen akademické obci, aby se nekazil lid a jeho představy o sobě samém.
U NÁS DNES
V 90. letech jsme tak začínali v podstatě od nuly. Byla to doba chaosu, sporů o název
oboru, hledání způsobu, jak vyjádřit odlišnost mezi národopisem a antropologií.8 Dnes vidíme, že to byla v podstatě dětinská snaha, která nemohla vést k žádnému řešení.
Druhá konference EASA (European Association of Social Anthropologists) v Praze
v srpnu 1992, jež byla koncipovaná jako impuls pro rozvoj antropologie v zemích, které se
6
Skutečným koryfejem byl J. V. Bromlej (viz jeho Etnos a etnografija, 1980); k tomuto tématu
v.t. (kriticky) Šnirelman 1997.
7
„Skandální“ bylo její vydání ze 60. let, moderní edice Písní krátkých Jana Jeníka rytíře z Bratřic
(ed. Jiří Traxler) v letech 1999 (1. díl) a 2010 (2. díl) už nevyvolala vůbec žádnou emocionální
odezvu ani v akademické obci, ani u veřejnosti.
8
K současným dějinám antropologie u nás neexistuje příliš mnoho pramenů, ale pro základní
představu viz např. Skalník 2002.
70
VÁCLAV HUBINGER
začaly zbavovat svého ideologického zakletí, byla českými kolegy v podstatě ignorována.
Přesné důvody nedokážu pojmenovat, ale zřejmě nejsilnější příčinou „nezájmu“ byla velká
dávka ostychu z „velkých jmen“ a obava, že „na to nemáme“. Ukázalo se časem, že jsme na to
měli už tenkrát, jenom jsme to nedokázali vidět, protože jsme s evropskými kolegy neměli už
čtyřicet let v podstatě žádné kontakty. Oni neznali nás, my jsme neznali je, byli jsme si vzájemně cizí a do jisté míry jsme pro „ně“ byli exotickými domorodci v nově objevených teritoriích.
Poté začala celkem rychlá institucionalizace oboru, který se v 90. letech zprvu sporadicky, ale během pár let už standardně začal objevovat v nabídce kateder na několika fakultách. Velký podíl na tom měli sami studenti, kteří se začali rozhlížet po světě a začali objevovat obor, který se jim líbil. Začali proto také vyžadovat něco jiného, než co jim mohl nabídnout národopis.
Skrze praktické uplatnění absolventů se v 90. letech začalo utvářet – nikoli reflektovaně, ale de facto – oddělení antropologů a „těch druhých“. Oddělení není nikde totální a bez
přesahů, jde spíš o tendenci a „obvyklý obraz“ toho kterého oboru. Německá tradice je založena na Volks- a Völkerkunde, skandinávská na etnografii a antropologii, francouzská na
oddělenosti etnologie a antropologie, u nás máme národopis, etnologii a antropologii.
V akademických institucích všichni žijí a pracují vedle sebe, ale jen výjimečně spolu. Zformovaly se dva „kmeny“ a dva časopisy (Český lid, který se po antropologické epizodě zase stal
etnologickým časopisem silně orientovaným na český terén, a vedle něj „čistě antropologické“ Cargo, původně studentský, dnes seriózní akademický časopis). Pokračuje konání oddělených konferencí a například i členství v odlišných asociacích – CASA vedle tradiční
a zavedené Národopisné společnosti. Existuje jistá tendence ke stírání rozdílu či oslabování
pocitu odlišnosti, ale dělení trvá. Naštěstí zjišťujeme, že je opravdu „dost místa na světě pro
oba“, jak se lze přesvědčit na příkladu Národopisné revue. Ta se transformovala
z Národopisných aktualit ve velice zajímavé periodikum, jež dbá na odbornost a kvalitu, nikoli na to, zda téma „přísluší“ tomu či onomu „kmeni“.
V čem spočívá hlavní rozdíl mezi oběma kmeny? Původně je odlišoval předmět výzkumu, čili „náš jiný“ (lid) a „cizí jiný“ (domorodci) a s tím organicky spojená ideologická
odlišnost. To je dnes v zásadě pryč. Ideologická oddělenost zmizela, hlavní metody jsou stejné, témata jsou v podstatě také stejná.9 Antropologie, na rozdíl od národopisu, stále řeší také
obecné a teoretické otázky bytí člověka v kultuře a společnosti v jejich nesčetných inkarnacích a situacích. U národopisu trvá zájem o „kulturu vlastního národa“ a o tradiční vidění
světa, ale není to zájem jediný a výlučný. Dalo by se tedy říci, že trvá dělení na vědu „o nás“
a na jakousi obecnou vědu o člověku a kultuře, která má svou silnou část teoretickou (včetně
etiky výzkumu, ale tu řeší i národopis) a silnou část etnografickou či etnografickosociologickou. „Národní“ věda je více spojena s historií a sociologií, a tudíž vlastně čím dál
víc splývá s analogickou částí antropologické tradice a s antropologickým přístupem. Naopak
antropologie našla svůj „zlatý poklad“ v antropologickém přístupu k moderní, současné spo9
Například migrace, adaptace, antropologie jídla (jídlo jako nástroj moci, jako nástroj sociální rovnosti), antropologie tranzice (reformy), město (evropské sítě a působení měst v nich), marginalita,
globalizace, vizuální antropologie, aplikovaná antropologie, garbologie (pomezí antropologie
a archeologie), subkultura mládeže, medicínská antropologie, gender, LGB komunity atd.
71
lečnosti, k novým interpretacím národopisného materiálu a badatelé se nerozpakují takto
zkoumat i „své“ národy a samotnou historii takového bádání.
ANTROPOLOGIE A STÁT
Stát v kontextu, ve kterém se právě pohybujeme, není vnímán jen jako instituce, ale
především jako establishment, režim. Služba státu sama o sobě, státu jako formě organizace
společnosti, není ani „dobro“, ani „zlo“. Faktorem, který ze služby činí aktivitu hodnocenou
pozitivně nebo negativně, je právě povaha režimu. Nechci se pouštět do diskuse o tom, kdy
a pro koho je služba státu zlem nebo dobrem, zda taková služba je „službou veřejnosti“ nebo
zda se věda může stát i „služkou režimu“. Netýká se to jen věd společenských, jak ukazují
zkušenosti třeba z fyziky, chemie nebo biologie ve 30. až 40. letech minulého století. Takových příkladů je mnoho a zejména v krizových situacích (např. válka, revoluce) se ze „služby
státu“ stává buď vlastenecká povinnost, nebo vážné porušení etiky vědecké práce.
Možná to u nás tak silně nevnímáme, ale jinde tomu může být jinak. Antropologická
tradice a současnost v USA je s našimi poměry nesrovnatelná a totéž platí o angažmá tamější
antropologie „ve službách státu“. V USA toto angažmá sahá přinejmenším do doby vzniku
OSS (Office of Strategic Services, vznikla 1942, přímý předchůdce CIA) přes činnost antropologů v terénu od vietnamské války přes Irák až po současnost. Toto angažmá je některými
v zásadě fundamentalisty tvrdě kritizováno z pozic snad až vlastizrádných.10
V dnešní době téměř patří k „akademickému bontonu“ nebýt na straně státu (čti establishmentu). Jakkoli je to lidsky pochopitelné a čas od času i politicky oprávněné (nikdo z nás
není apolitický, jinak bychom se lidskou společností nezabývali), je to – jako každý apriorismus – ve svém důsledku škodlivé. Nejen proto, že stát disponuje granty a pracovními místy
v akademické sféře i mimo ni, ale škodí to i oboru v jeho čistě akademickém rozměru.
Běžný stát dnešní Evropy není naším (rozuměj antropologů) nepřítelem, ale je až ostentativně indiferentní. Kdysi antropologům naslouchal, dnes jim nanejvýš dává najevo, že si
je může dovolit. Sám od sebe se o antropology zajímat nebude. Změnit se to může jedině až
stát – skrze hlavy svých úředníků a politiků – pochopí, že antropology potřebuje, protože mu
mohou být užiteční. V 19. století byl antropolog významu E. B. Tylora nebo J. Frazera ozdobou salonů. Bronislaw Malinowski se ze sprostého podezřelého stal respektovanou primadonou londýnské intelektuální i politické scény. Ty časy jsou pryč. Společnost ještě v 60. letech
antropologa potřebovala. Dnes ji u nás stěží přesvědčujeme, že by nás měla nechat žít. Jen
chabou útěchou nám může být fakt, že v Mekce antropologie, v USA, se k tomuto stavu pomalu dostávají také.
Takže co mohou antropologové udělat pro to, aby na ně bylo lépe vidět a aby jim někdo naslouchal? Jako obyčejně musíme pomocnou ruku hledat na konci vlastního ramene.
Máme v podstatě dvě možnosti:
(1) smířit se s daným stavem a naučit se s tím žít. Zde vycházím z nedokázané teze, že
věda, respektive ti, kdo ji praktikují, jsou z podstaty věci svobodní a službu něčemu jinému
10
Viz například diskuse k článku Montgomery McFateové Anthropology and Counterinsurgency:
The strange story of their curious relationship (2005); mezi její hlavní kritiky patří: David H. Price
(Price 2008) a Jeffrey A. Sluka (Sluka 2010).
72
VÁCLAV HUBINGER
než vědě považují zpravidla buď za zradu etického ideálu, nebo za mesalianci svobodných
akademiků s byrokracií a politikou, jež si většinou oškliví. Přinejmenším verbálně. V případě
antropologie se mezi jejími praktikanty setkáváme s názorem, že akceptovat nežádoucí vměšování „vyšší moci“ znamená rezignovat na vědeckost a smysluplnost antropologického vidění světa, a přijmout jako fakt, že „opravdová“ antropologie má svůj zenit za sebou. Ze strany
státu se pak často – zejména u nás – setkáváme s názorem, že když už to někoho baví, tak ať si
tedy zkoumá bizarní zvyky okrajových etnik, ale za své, nikoli za státní prostředky.
(2) Hledat a nacházet témata výzkumu, jehož výsledky je možné uplatnit v reálném
světě za branami Akadémé, a najít způsob, jak komunikovat s veřejností a institucemi mimo
akademický svět. Znamená to v podstatě pozvat společnost (včetně státu jakožto instituce),
aby antropologii nejen akceptovala, ale i chtěla a respektovala. Myslím si, že to je jediná cesta,
kterou v současné době máme.
Z podstaty oboru, jeho nedefinovatelnosti, bezbřehosti a flexibility vyplývá, že jej lze
uplatnit všude, kde je důležitý lidský prvek a kde hrají roli fenomény typu etnické příslušnosti, kulturních specifik, náboženství, jazykové odlišnosti nebo homogenity, historického vědomí, politické reality, mezilidských vztahů, sociálního uspořádání, migrace, identity nebo
odlišnosti. Uvedu zde několik příkladů:
Studium politických systémů (politická antropologie) se zabývá vznikem a fungováním
politických struktur a systémů, tím, jak jednotlivci a skupiny jednají v daných politických
strukturách a jaké jsou interakce mezi systémy a jejich prvky, jakou roli hraje nejen individualita psychologická, ale i kulturně podmíněná část osobnosti, jak společnosti a skupiny reagují na vnější i vnitřní tlaky (třeba ekonomické nebo politické), zabývá se studiem konfliktů
(etnických, náboženských, politických – ve všech se projevuje obyčejně víc aspektů najednou), studiem rolí agentů sociálních a politických procesů (jednotlivci, skupiny nebo třeba
instituce), procesy kulturní a sociální reprodukce skupiny. Od 60. let 20. století je velkým
tématem studium komplexních sociopolitických uspořádání, to znamená současných, veskrze moderních fenoménů, jako jsou role a funkce moderního státu, byrokracie, ekonomická
problematika, vztah státu a lokálních společenství, vazby lokálních společenství na stát, nadstátní fenomény (zahraniční politika, diplomacie, tzv. nestátní hráči typu korporací
a nevládních organizací), politické a ekonomické struktury a instituce.
Terénem už tedy nejsou jen nebo dominantně exotické marginální skupiny, ale například i Evropa (per se nebo ve své eurounijní inkarnaci) a Evropané. Dílčími a přesto dostatečně rozsáhlými a obecnými tématy jsou například město, státní instituce nebo vztahy formálních a neformálních politických institucí. Samozřejmě etnicita (například konstrukce kulturní a politické identity, vztah etnicity a občanství), nacionalismus, státem produkovaná nebo
podporovaná kultura (památníky, tradice, manipulace s dějinami i „pamatovanou“ historií).
V oblasti nadnárodní nebo ne-národní to jsou mezinárodní organizace a jejich subkultury,
úřednictvo jako specifická kulturní skupina (např. „odnárodnění“ diplomaté, kteří zastupují
národní zájmy, jsou specifická kulturní skupina s vlastními, etnicky bezpříznakovými normami chování a interakcí uvnitř i vně skupiny).
Rozvojová antropologie, dnes už samostatný podobor v rámci aplikované antropologie
s přímým dopadem do fungování a rozhodování státních nebo třeba finančních institucí,
nabízí skutečně mimořádné možnosti spolupráce se státem. Zabývá se například reprodukcí
73
koloniálních mocenských struktur skrze mezinárodní rozvojovou pomoc, v níž hrají velice
významnou roli „tradiční“ vazby některých dárcovských zemí na jejich bývalé kolonie. Ty se
pak projevují například v tom, jaký vliv hrají velké korporace z té které země, jak silné bývá
přímé nebo nepřímé politické angažmá (někdy maskované jako kulturní a vzdělávací spolupráce) bývalé metropole někde v zámoří. Rozvojová antropologie je z hlediska současné etiky
antropologického bádání a převažujícího ideologického zakotvení většiny akademiků stoprocentně košer či halal („čistá“, v souladu s etickým kodexem), i když se zabývá také jevy, které
jsou naopak v akademickém prostředí považovány za „nečisté“.
Témat je skutečně nepřeberné množství. Z těch nejmodernějších, která nacházejí silnou odezvu ve veřejném diskursu, bych zmínil například gender, globalizaci, postkomunistickou transformaci a její dopady, nebo to, co se skrývá pod podivuhodným označením „multikulti“ (mimochodem, fenomén „objevený“ celkem nedávno, ale stejně jako globalizace existující už celá staletí). Velice vděčnými tématy z hlediska obecného zájmu jsou například politický islám (nezapomínal bych na politické křesťanství), motivace a formy radikalizace velkých skupin obyvatelstva pod vlajkou kulturních (nikoli národních) specifik (například islám
je „odnárodněný“). Odtud pak vede přímá linka k využití antropologie v armádě nebo
v tajných službách, kde se ale antropolog ocitá na tenkém ledě.
Antropologie dokáže odhalit nebo znovuobjevit kulturní kořeny většiny současných
konfliktů, a tak je ve všech svých aspektech a vtěleních využitelná v široce chápané zahraniční
službě (politická a ekonomická diplomacie, armáda, rozvědka). Ekonomické a politické příčiny konfliktů pak bývají do kulturního hávu zahalovány, aby se staly „přijatelnější“ a jakoby
snáze pochopitelné nebo i omluvitelné. Kultura je základem osobní i skupinové identity
a základním prvkem sebeidentifikace jednotlivců i skupin. Bývá proto často viditelným zdrojem konfliktu a je potenciální překážkou dosažení změny, zejména když je využita
k interpretaci politických a ekonomických kroků vlád nebo k posílení statu quo pod záminkou „ochrany kulturních hodnot“. Kultura je ale i základem pro hledání a volbu alternativ
a variant řešení problému. Její znalost je s výhodou využitelná v tzv. „jiných operacích, než je
válka“. Tímto vojenským termínem z dílny US Army jsou míněny i tak bohulibé aktivity, jako
je humanitární a rozvojová pomoc nebo řešení postkonfliktní situace, o diplomacii ani nemluvě.
Pro službu v diplomacii, která je velice manipulativním oborem lidské činnosti, jsou
nezbytností lidé se speciální jazykovou výbavou, se znalostí místní situace, jazyka a kultury.
Jazyk a kultura jsou nositeli identity a z ní vyplývajících nebo s ní spojených sentimentů
a politických postojů. Bez jejich znalosti a bez schopnosti je konstruktivně využít je skutečná
komunikace mezi státy nemožná. Kultura bývá využívána jako základ pro formulování nároků, bývá vydávána za příčinu štěpení a konkurence. Pochopení významu kultury a možností
jejího ideologického zneužití se má nebo by se mělo promítat do politického rozhodování na
lokální, státní i mezinárodní úrovni. K tomuto účelu byla „vynalezena“ tzv. veřejná diplomacie. Je to v zásadě jen nově pojmenovaný aspekt vnějšího působení státu v mezinárodním
kontextu. Její instrumentář tvoří kulturní zvláštnosti, historické monumenty, národní povaha
a tradice (oděv, hudba, umění). Specifičnost se v ní převléká za výjimečnost, za „obohacení
multikulturního prostředí“, případně se prezentuje to, co daný stát či národ „dal světu“. Veřejná diplomacie by měla překročit svůj vlastní stín a z víceméně jednostranného nástroje
74
VÁCLAV HUBINGER
národní a státní propagandy a zprostředkování informací o vlastní zemi by se mohla stát
nástrojem srozumitelného dialogu a naslouchání druhým.
Z hlediska etiky „čisté vědy“ je ale takové angažmá považováno za nepřijatelné
a vykládá se jako zneužívání speciální znalosti k neprospěchu „lokálních skupin“, jež jsou
předmětem výzkumu. Proč? Protože strategickým cílem zadavatelů takového výzkumu je
poznání způsobu myšlení, argumentace, rozhodovacích procesů, institucionální kultury,
historicky a kulturně citlivých míst.11 K tomu se využívají standardní vědecké metody a žánry.
Kulturní argument se používá jako nástroj pragmatické vnitřní i zahraniční politiky, hledají
se senzitivní místa v interpretaci rozhodování a motivace partnerů či protivníků. Kultura pak
není chápána jen jako reálná báze rozhodování, ale jako konstitutivní součást narativu pro
domácí i zahraniční potřebu. Potom už není důležité, jaké věci jsou, ale jaké se zdají být nebo
jaké se mají zdát „konzumentům“ nebo silovým skupinám. Tento manipulativní aspekt není
ze strany státu předmětem nějakého etického zvažování, protože je „pouhým“ prostředkem
k dosažení něčeho mnohem většího, čemu se říká například „bezpečnost státu“ nebo „sociální smír“. S tím se ovšem akademický antropolog jen obtížně smiřuje. Rád přitom zapomíná,
odkud vlastně plynou skoro všechny peníze na výuku, výzkum, granty a publikace.
ZÁVĚR
Přes všechny nářky a přes nechuť akademických antropologů se dá říci, že se obor
pracně a klopotně, ale přece jen přizpůsobuje nové situaci. Spolupráce se státem sice není
samospasitelný recept, ale má výsledky, které oboru dodávají novou energii. Antropologie už
je ve službě státu, nezanikla, ba dá se říci, že se jí docela daří. Musí se ale smířit s tím, že
v dnešní době už není tou velkou elitní vědou 19. a 20. století, byť je stále velice sexy.
Odklonem od klasického a do nedávna dominantního zkoumání bizarních zvyklostí
malých exotických etnik vstoupila do konkurence se sociologií, národopisem, historií a řadou
dalších oborů. „Atomizace“ témat vedla až k její dnešní nepřehlednosti a bezbřehosti, takže
žádný antropolog už není schopen se dokonale orientovat v celém oboru. Tematická atomizace oboru, která je i jednou z příčin jeho odchodu z první linie populárně známých věd, je ve
skutečnosti jen její další vývojová fáze v procesu adaptace na současné podmínky. Ze zdánlivé
slabosti se tak stává silným aspektem jejího současného bytí.
Přesto antropologie zůstává na okraji zájmu všech za hranicemi antropologického diskursu. Takový F. Fukuyama, S. Huntington nebo třeba M. Zakaría jako kdyby antropologii
vůbec nepotřebovali, i když ve skutečnosti antropologickou znalost a instrumentář bohatě
využívají. Jsem přesvědčen, že aktivní a hlasité zapojení se do veřejného diskursu je jedinou
cestou ze současné marginální pozice. Není to žádný můj objev – jako příklad toho, že tento
pocit mají i jiní, může posloužit R. Borofsky a úspěch jeho projektu Public Anthropology (Borofsky 2014, viz též Stapp 2012). Jako každá životaschopná novinka, i tento pojem a hlavně
jeho praxe už vedly ke vzniku studijních programů, kateder a grantových projektů, které se
tímto aspektem existence antropologie zabývají. Zatím hlavně nebo jenom v USA, ale i u nás
11
Pro antropology i pro pracovníky tajných služeb může být velice zajímavé si pročíst referáty
z jedné konference, publikované jako Anthropology and Global Insurgency (Kelly et al. 2010). Nepochybuji, že od té doby už bylo vydáno mnoho dalších prací na toto téma.
75
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
ÝVOJI (NEJEN) LIDSKÉHO DRUHU 
užž jsem narazill na doklady uvědomění
u
ssi deficitu a sn
nahy o jeho odstranění.
o
Ceelkem pochopitellně u nejmlaadší generacee antropologůů (viz Balaš 2014).
2
Je prostěě třeba se anggažovat ve veeřejném disku
ursu, ve státn
ní službě i parralelně s ní. DoD
m
minantní sam
mozřejmě zůstane diskurss akademickýý, ale i v jeho
o rámci je doobré působit ve
vaazbě na to, co
o stát dělá, chce dělat neboo by dělat měěl. Je třeba zasse začít klást důležité otázzky
a oodpovídat na ně s vědom
mím, že jde o politikum. Je třeba se víc
v otevřít laaickému zájm
mu
an
nabízet odpo
ovědi a řešen
ní jazykem, kkterý je neakaademickému
u prostředí srrozumitelný.. Je
třeeba stát se zajímavými
z
pro
p institucee, mimo jiné i proto, že pak
p od nich plynou gran
nty
ap
pracovní místa.
m
Jinak
k spějeme jen k daalšímu pro
ohlubování marginalizaace
a k bezvýznam
mnosti. Když se to neuděllá, dáme za pravdu
p
těm, kdo
k si myslí, že máme příliš
m
mnoho antrop
pologů, a bud
deme odsouzzeni ke studiiu podivných
h zvyklostí a nepodstatnýých
ku
ulturních jevvů. Budeme sice oblíbení m
mezi studentty, ale nepou
užitelní v prakktickém živo
otě.
Brrzy pak začneeme ztrácet i ty studenty..
Antropo
ologie se mussí znovu stát relevantní, klást
k
otázky, nacházet
n
odppovědi a nabízet
je světu mimo akademickéé prostředí. K tomu ale assi nepovede cesta
c
jenom přes zkoumáání
ů v newyorsk
ké synagoze nebo způsob
bů podávání jídel v chorvvatské vesniccké
koomunity gayů
koomunitě. Je třřeba oslovit ekonomiku,
e
politiku, pro
oblémy české nebo evropsské společnosti,
neebát se velkýcch témat a neeštítit se prácce pro stát.
Nevím, jestli hrozí, že
ž někdy v buudoucnosti třeba fyzika nebo medicínaa odhalí všech
hna
tajjemství svého
o předmětu a už pak nebuudou mít co zkoumat.
z
A antropologie?? Troufnu si říci,
žee znalost človvěka jako sociiální a kulturrní bytosti je v úplnosti neemožná, dokkud bude človvěk
exxistovat. Stálee platí věta Ed
dwarda B. Tyylora ze závěrru jeho Anth
hropologie: „sttudium člověěka
a civilisace nen
ní jen věcí věd
deckého zájm
mu, nýbrž […
…] zároveň stá
ává se prakticckou záležitoostí
živvotní. My mááme v něm prrostředek porrozuměti svém
mu vlastnímu
u životu a svém
mu postaveníí ve
svvětě“ (Tylor 1897,
1
488).
TERATURA
LIT
 Balaš, N.
N (2014): Antthropology LLimited: Stud
dying Anthro
opology in thee Czech Repu
ublic (and England). Cargo
C
12(1–2)), s. 75–88.
 Bogatyrrev, P. (1936): Kroj jako zn
nak – Funkčn
ní a strukturáální pojetí v nnárodopisu. SloS
vo a slovvesnost 2(1), s. 43–47.
 Bogatyrrev, P. (1937): Funkcie krooja na Moravsskom Slovenssku. In: Spisyy Národopisnéého
odboru Matice
M
sloven
nskej v Turči anskom Sv. Martine,
M
sv. 1.
1 Matica slovvenská, Turčaanský sv. Martin.
M
 Borofskky, R. (2014): Why a Pubblic Anthropoology? Center for Public Anthropology,
Hawaii Pacific Univversity.
 Bromlejj, J. V. (1980)): Etnos a etnnografija. Veda, Bratislava.
 Broučekk, S., et al. (1991): Základdní pojmy etn
nické teorie. Český lid 78((4), s. 237–25
57.
 Hubingger, V. (1988)): Etnos a etn
nická skupinaa. Český lid 75(1),
7
s. 42–550;
 Hubingger, V. (1989)): K obecným
m otázkám etnicity. In: Zpravodaj
Z
KSSVI 3, s. 51–59.
ÚEF ČSSAV, Praha.
76
VÁCLAV H
HUBINGER
 ANTR
ROPOLOGIE VE SLUŽBÁCH STTÁTU? ADAPTA
ACE OBORU NA
A MĚNÍCÍ SE PO
ODMÍNKY
 Hubingger, V. (1998)): Antropologgie a modern
nost. Český liid 85(2), s. 977–113.
 Kelly, J. D., Jauregui, B., Mitchelll, S. T., Wallton., J. (eds.) (2010): Annthropology and
a
Global Insurgency.
I
The
T Universiity of Chicago
o Press.
 McFate,, M. J. D. (20
005): Anthroppology and Counterinsur
C
rgency: The sstrange storyy of
their cu
urious relationship. Militaary Review March-April,
M
s. 24–38.
 Price, D.
D H. (2008): Anthropologi
A
ical intelligen
nce: the deployyment and neeglect of Ameerican anth
hropology in the Second W
World War. Duke
D
Univerrsity Press, D
Durham.
 Skalník,, P. (ed.) (200
02): A Post-Coommunist Millennium:
M
Th
he Struggles fo
for Sociocultu
ural
Anthroppology in Cen
ntral and Easstern Europe.. Míšek - SET
T OUT, Prahha.
 Sluka, J.. A. (2010): Curiouser
C
andd Curiouser: Montgomery
y McFate’s sttrange interpretation of the relation
nship between
n anthropolo
ogy and coun
nterinsurgenccy. Political and
a
nthropology Review (PoLA
LAR) 33(S1), s. 99–115.
Legal An
 Stapp, D.
D C. (ed.) (20
012): Action Anthropologgy and Sol Ta
ax in 2012: Th
The Final Worrd?
Northw
west Anthropology LLC.
 Šnirelm
man, V. A. (19
997): Etnogen
neze jakožto etnopolitika,
e
aneb Proč see Sověti tolik věv
novali etnogenetickýým studiím. Č
Český lid 84(1), s. 39–57 (z angl. originnálu Ethnogen
neo Why the Sooviets were soo devoted to ethnogenetic
e
studies přelo
ožil
sis as Etthnopolitics, or
V. Hubiinger).
 Traxler,, J. (ed.) (1999
9–2010): Písn
ně krátké Jan
na Jeníka rytíře z Bratřic (11.–2. díl). Etn
nologický ústav AVČR
R, Praha.
 Tylor, E.
E B. (1897): Úvod
Ú
do studiia člověka a civilisace.
c
Anthropologie. N
Nákladem Jaana
Laichterra, v Praze.
 Voráčekk, J. (1936): Počátky
P
vlastnnictví a práva
a ve světle eth
hnologie a socciologie. Melaantrich, Prraha.
 Voráčekk, J. (1940): Úvod
Ú
do studiia člověka, sppolečnosti a civilisace: človvěk a společnost
na nižšíích stupních vývoje
v
a kultuury. Česká grafická Unie, Praha.
 Voráčekk, J. (1941): Primitivní
P
ro dina: rozprava o theoriích
h a methodáách ethnologiccké
sociologgie. Česká akaademie věd a umění, v Prraze.
77
LIDSKÁ EXISTENCE A TECHNIKA:
JAK NÁS TECHNIKA MÁ
Jiří Olšovský
filosof a básník
[email protected]
Člověk existuje na zemi a vztahuje se ekstaticky ke jsoucnu. Na rozdíl od zvířat, která
jsou bezprostředně absorbována svým okolím, plně přizpůsobena svému okolí, člověk je tvárný,
jeho podstata je utvářená světem a bytím vůbec. Martin Heidegger poukázal na úplně novou
dimenzi života, jež se manifestuje v lidském pobytu. Jaké tedy bude živoucí pojetí člověka
a života v rámci bující planetární techniky? Do jaké míry člověk podléhá technice, čemu se má
vlastně přizpůsobovat, je ještě svobodný?
Náš svět a s ním naše existence potřebuje nový začátek, nové nastartování svého běhu
dějinami, jinak brzy, během několika staletí, dojde k úplnému kolapsu s nedozírnými následky pro celé lidstvo. Náznaky zahlédnutí něčeho nového, kdy pookřeje i lidská existence, nacházíme v díle Hölderlinově, Kierkegaardově, Nietzschově, Heideggerově a Patočkově.
Všichni tito myslitelé vidí brutální sebeprosazování subjektivity v rámci neustále se prosazující moci techniky a jako reakci na to hledají nové cesty hlubšího zamyšlení, aby se lidská
existence probudila, začala více myslet a otevírat tak příznivější světlo bytí. Opuštěnost bytím
se může za určitých lepších podmínek spásně proměňovat, člověk může nakonec nacházet
opatrnější svobodu, která však bude muset být víc tvůrčí než dosud. Naznačme si v několika
krocích při vyrovnávání se zejména s Heideggerovým myšlením, jakou cestou jít, abychom
uspěli a procitli k zdrženlivějšímu žití, které by se více adaptovalo na sám život.
ČLOVĚK A ZVÍŘE
Člověk podle Martina Heideggera (německého fenomenologického filosofa, který psal
také básně), ek-sistuje, tj. vystupuje ze sebe a vztahuje se ke jsoucnu, k věcem. Zvířata naproti
tomu in-sistují, jsou tedy plně absorbována svým okolím a jsou jakoby zajata v sobě samých
(Benommenheit), jsou vyjádřením svých bezprostředních instinktů a pudů; jako jsoucna jsou
plně připoutána ke svému místu, ke svému rajónu, v němž loví svou kořist. V tomto rajónu
pak probíhá zvířecí boj o život, který je projevem darwinistické selekce a adaptace, jež probíhají v rámci evoluce, kterou se snaží blíže ozřejmit věda.
Člověk naproti tomu není úplným zajatcem svého bezprostředního okolí, jak na to také výrazně poukázal již estonsko-německý biolog a sémiotik Jakob Johann Uexküll. Člověk se
volněji pohybuje životem, je tvárnější než zvíře, na druhou stranu ve svých proměnách neustále hledá sebe sama, svou identitu. Mezi zvířetem a člověkem existuje podle Heideggera
79
bytostný předěl, přesto je cosi spojuje; je to jejich společný pohyb zde na zemi, jsou bytostně
spjati se životem, jak se vyvinul na planetě Zemi. Stejně jako vše živé, tito tvorové, kteří existují na planetě Zemi, podléhají vzniku a zániku, životu a smrti. V čem se ale bytostně liší život
člověka od života zvířete, v čem tkví jejich podstatný rozdíl?
Je to snad schopnost uvědomovat si svůj život ve svém vědomí, vidět svou minulost
a budoucnost. Člověk je ve srovnání se zvířetem podle Heideggera „vyjmut“ ze všeho živého,
neboť je jako myslící takto obdarován bytím samým. Bytnost člověka je jakoby „odejmuta
zvířeckosti“, a člověk tak může vskutku pobývat na zemi, „ve sváru země a světa“ (Heidegger
1997, 113).
Ptejme se dále, co odlišuje člověka od zvířete? Heidegger v jedné své interpretaci
Schellinga hovoří o tom, že schopnost ke zlu je bytostným rysem člověka, a právě tento rys
nás odděluje od zvířat. Zvíře nemůže být nikdy „zlé“, zdůrazňuje Heidegger, a tak „pochybná
přednost je rezervována pro člověka klesajícího pod zvíře“ (Heidegger 1988, 249–250). Člověk
ve svém bytí může tedy upadnout do zlé ne-přirozenosti, být horší než zvíře, jak se říká.
Člověk je v Heideggerově rozvrhu chápán bytostně jako časové a ekstatické bytí. Toto
bytí má bytostně ekstatickou povahu, má schopnost svobodně se vztahovat k sobě samému,
tj. k vlastnímu bytí, a má i schopnost vztahovat se ke jsoucnu a bytí vůbec. Ze svého nejniternějšího bytí, tubytí (Da-sein), což je Heideggerovo „poobratové“ pojetí pobytu (Dasein), tento
pobyt jakožto tubytí transcenduje ke svému nejvnitřnějšímu základu, k sobě samému (Selbst),
a odtud k ostatním nepobytovým jsoucnům – a to vše v rámci časo-prostorového vztahu
součtveří (Geviert) jako čtyř tvářností bytí samého, jež se zrcadlí jakožto nebe, země, dimenze
božského a smrtelného (což odpovídá člověku).
V rámci západní metafyziky je však člověk podle Heideggera zakoušen jakožto rozumové zvíře (animal rationale). Heidegger usiluje o to tázat se počátečněji, původněji, s ohledem na sám počátek západního myšlení, ptá se na bytostný vztah člověka k bytí samému,
a tak se snaží překonat celou dosavadní metafyziku. Veškeré jsoucno v tradiční i moderní
metafyzice vystupuje jako takové vzhledem k počítajícímu rozumu, který klade hodnoty, jež
určují náš směr v životě. S Nietzschem pak přichází dokonale nihilistické popření rozumu,
který Nietzsche pojímá, jak píše Heidegger, „nazpět ve službě zvířeckosti (animalitas)“
(GA 50, 42). Tato Nietzschova zvířeckost1 je tělesnící vůlí k moci, jež chce život; je to jednota
všech pudů a vášní, čili „ze sebe se deroucí a vše přemáhající ‚tělo‘“ (GA 50, 42). Tato voluntární zvířeckost určuje Nietzschovo pojetí člověka. Rozum je mu tělesnícím rozumem a jen
tehdy je skutečný. Bezpodmínečně se přijímá jen tělo, nihilisticky se přitaká rozumu jakožto
zvířeckosti, jakožto útvaru vůle k moci. Takto se završuje subjektivistická bytnost novověku,
vrcholící v subjektivitě nietzschovského nadčlověka. Nadčlověcká vůle k moci tohoto nadčlověka si pak může podřizovat veškeré jsoucno ve svém počítajícím–kalkulativním myšlení.
Skutečným „zlidštěním“ je pro Nietzscheho tudíž dosažení nadčlověckého „zvířete“ vůle
k moci. Člověk je metafyzicky stvrzen ve zvíře, a právě toto znamená „nihilistickou afirmaci
nadčlověka“ (GA 50, 54).
1
Podle Nietzscheho je člověk „nejkrutější zvíře“, které se opět vrací s „posledním člověkem“ (srv.
Stack 1983, 45).
80
JIŘÍ OLŠOVSKÝ
 LIDSKÁ EXISTENCE A TECHNIKA: JAK NÁS TECHNIKA MÁ
OTÁZKA TECHNIKY
Novověká vůle si podřizuje veškeré jsoucno tím, že ho zpředmětňuje: tak roste její
chtění. Ve chtění této vůle se všechny věci stávají objekty. Základním vztahem ke světu je
zpředmětňování, člověk vytváří předměty, mění jimi svět. A prostředkem k tomu je pro člověka technika jako bytnost tohoto zpředmětňování. Pro člověka pak bude podstatné, jak míní
Heidegger ve svém pojednání Otázka techniky z roku 1953, nacházet „pravý vztah k technice“,
abychom ji jako prostředek byli s to používat „přiměřeným způsobem“, abychom ji měli „pod
kontrolou“ (OT, 8).
Otevřeme se více bytnosti techniky, svobodně se zamysleme nad podstatou techniky,
odpovídejme jí, jak nás k tomu Heidegger vyzývá. Technika je především způsobem odhalování, odkrývání jsoucna. Jedním z původních řeckých výrazů pro odkrývání je techné. Něco
se odkrývá a vydává se v pravdu, odhaluje se pravda – jak na to už výslovně poukázal Aristotelés. Takto techné jako způsob lidského vědění a jako řemeslné umění má na počátku podobný význam jako řecká fysis, což znamená přírodní vynášení věcí do neskrytosti. Techné
a technika se však dějí pouze za pomocí člověka. V současné technice pak podle Heideggera
může převládnout až zběsilé odkrývání, jež zapomíná na vlastní věcnost věcí, na bytí předmětů, na bytí samo, jež se má bezezbytku ovládnout stejně jako příroda. Ta je s naším přispěním
podrobována bezmeznému vymáhání (Herausfordern). Pečlivá a starostlivá starost o zemi je
ta tam, se zemí se zachází jako s nějakým „rudným ložiskem“, i Země v celku se vytěžuje jako
„uhelný revír“ (OT, 14). Půjde nyní snad o to znovu se vrátit k původnějšímu odhalování
pravdy. Cestou k tomu bude řecké slovo poiésis jako další řecký výraz pro skýtání výskytu,
kdy něco vzchází do přítomnosti.
DOMOV A POIÉSIS
Původním vytvářením je tak vedle techné také řecké poiein, odtud pochází i poetické
tvoření básníků, jejich tvůrčí vytváření poezie. Ryzím stavěním a vytvářením je tedy už od
Řeků poiésis, jak se v elementární tvůrčí podobě ukazuje u básníků a skutečných filosofů, jako
byli například Friedrich Hölderlin nebo Friedrich Nietzsche (srv. Heidegger 1989, 29.). Filosofové více myslí než básní, jde jim, pokud jsou autentičtí, v zásadě o moudrost (sofia). To, co
mají filosofové společného s básníky, je řeč, práce s jazykem. Filosofům jde více o pravdu,
básníkům víc o krásu, a spojuje je dále jistě odevzdanost tajemství bytí či posvátnu, které
každý z nich po svém odkrývá.
Heidegger, jak se ukazuje, se pomocí pojmu poiésis vrací k původní řecké zkušenosti
s bytím. Poiésis zde říká, že je tu zohledněno ontologické vynášení ze skrytí do neskrytosti.
Skrytost (řecky léthé), je skrytou sférou původního dynamického bytí, prabytí (které Hiedegger označuje také jako Seyn nebo Es gibt); jde o počáteční zdroj časovosti. Tento zdroj bytí
a času teprve umožňuje, aby se ukazovala neskrytost (alétheia). Ta tedy vzchází ze souhry
skrývání a odkrývání a umožňuje teprve prosvětlenou volnost světa, jíž Heidegger také říká
otevřeno (Offene). Odtud se může dít základní zjevování světa a prvotní zjevování a jevení
věcí ve světě. Zjevování se tudíž odehrává z původní moci prabytí, z onoho prazákladu
a prazdroje, ze kterého se děje původní čas a bytí; odtud také pramení ontologická diference
mezi jsoucnem a bytím.
81
Už Hérakleitos ve svém výroku B 112 píše, že člověk má „mluvit a konat pravdivé věci“
(alétheia legein kai poiein), chápat je a uvažovat o nich v jejich přirozenosti (kata fysin) (srv.
Kratochvíl 2006, 423). Lidská duše je s to se dostávat do souladu s bytím, vyjadřovat jeho
pravdu; člověk se tak může stávat opatrovníkem vztahu k bytí. Aby člověk dále mohl pravdivě
vynášet to, co vzniká a zjevuje se, musí existovat ve „zvídavě-dožadujícím se vztahu k logu
jakožto původnímu shromažďování“, jak dovozuje Heidegger (1987, 373–375). Při tomto milujícím odpovídání (kdy takříkajíc myslivě i básnicky korespondujeme s logem – legein kai
poiein) může tedy filosof, tj. člověk, který miluje moudrost samu, ono jediné moudré (to hen
sofon), ve svém logu konečným způsobem vyjadřovat, a promlouvat tak jako logos sám.
A o to Heideggerovi opět jde, dostávat se zase do souladu s bytím (homologein), s oním jediným moudrým.
Zde můžeme také porozumět tomu, že přibližování se k logu (bytí) lze chápat jako blížení se k domovu. Myslitel a básník se vrací domů jako ke zdroji bytí, k onomu počátku, který
je posvátným jednem, jediným moudrým, které vše nese, které je počínáním samým (jímž vše
počíná). Tento počátek se sám ze sebe podává, dává se jako uvlastňování (Ereignis), což lze
dále specifikovat jako skýtání významovosti struktury bylo–je–bude, jíž, zdá se, nejlépe zrcadlí právě Heideggerovo počáteční, tj. zároveň budoucí myšlení. Prabytí se však vždy neustále
odpírá, zůstává ve skrytu, je skrytím samým, předchůdným počátkem, skrytou sférou bytí.
Jak řekl již Hérakleitos, pravda bytí se ráda skrývá, lze ji poodhalovat jen v patřičném naladění, v náležitém přizpůsobení se původnímu dynamismu bytí. Myslící nebo básnící tvůrce se
nechává zasáhnout významy této časové struktury. Skutečný tvůrce je schopen vyjadřovat
ony významy, a tak otevírat pravdu bytí. Skrze lidské tubytí se tedy děje určité udílení významů, jimiž se poodhaluje sama významovost údělu bytí, jak se vyjevuje a projevuje během
dějin.
Jinými slovy, v myšlení se duše ladí původním logem, a tak „se připisuje přihodivší se
přítomno bytí“, jak říká Heidegger. „Z tohoto původního naladění člověka z logu jest veškerý
stav mysli“ (Heidegger 1987, 372). Autentické myšlení je takto myslícímu člověku dopřáváno,
skýtáno; odvážné příští myšlení může dosahovat své opravdovosti a ryzosti, tušit svou ušlechtilost. Znamená to vracet se k původnímu bytí, nalézat pro člověka pravý domov.
POKŘIVENÍ A ZNETVOŘENÍ PŮVODNÍHO BYTÍ
Náš pobyt na zemi je však ohrožován různými zlými pokřiveními a znetvořením našeho vztahu k bytí, což je spjato s celkovým znehodnocením lidského bytí a se sklonem člověka
ke zlu. Zapomenutí na bytí (Vergessenheit des Seins), spjaté s naší troufalostí ohledně vztahu
k přírodě a všemu živému, je neseno arogantním zpředmětňováním. V naší aktivitě jako by se
dnes stále uplatňovalo negování paměti a ono zapomínání na bytí; a s tím je vždy spjaté
„pustnutí“ (Heidegger 1995, 241). V člověku existuje nevykořenitelná schopnost ke zlu spjatá
s jeho subjektivistickou metafyzikou svobody. Heidegger hovoří o ztuhlé tradici západního
myšlení, kdy je já chápáno jako absolutní. Pak to může vést k nepřiměřenému dualismu,
k rozbujelé vládě technické metafyziky nad světem a k ničení života vůbec. Metafyzicky se tak
dějiny Západu završují ve vůli k moci, jež se zase vposledku zjevuje jako „technická vůle
k vůli“. Tato vůle určuje způsob věcí, jak jsou a jak je jim umožněno se ukazovat. Zjevuje se
„nedějinný svět završené metafyziky“. V takovém světě panuje zapomenutost na úděl bytí, kdy
se přímo zabraňuje člověku chápat samu zjevnost bytí jsoucna. Jak říká Heidegger: „Vůle
82
JIŘÍ OLŠOVSKÝ
k vůli způsobuje ztvrdnutí všeho v bezúdělné. Následkem toho je nedějinnost“ (GA 7, 78). Samo
skýtání bytí je tedy určitým způsobem narušeno, spějeme k bezdějinnosti. Úděl bytí se nedává
jako původní součtveří, nýbrž spíše jako zjednávání (Gestell), což souvisí s odpíráním bytí
v období zapomenutosti na bytí.2 Ale úděl bytí je právě podle Heideggera třeba myslet znovu
jako uvlastňování (Ereignis), jen tak se naskytne možná možnost zachytit dimenzi původního
součtveří.
Zatím však panuje nadvláda strojové produkce, bezmezně se zpředmětňuje příroda
v situaci, kdy se kultura a politika pouze provozují, což vede v podstatě jen k nadvládě všeho
hmotného, materiálového a materiálního, čehož důsledkem je další a stupňované zpředmětňování všeho. Titul techniky se tak podle Heideggera zcela kryje s názvem „završená metafyzika“, a to poukazuje opět k techné jako „základní podmínce bytostného rozvinutí metafyziky“.
Veškerenstvo jsoucího se jakoby samohybně pohybuje po celé planetě v bezmezně technicky
metafyzickém panství nad přírodou, člověkem a nad všemi národy lidstva (GA 7, 79). Tak nás
technika má, tak technika zakládá celou naši epochu, určuje její základní podobu.
JASNÝ A ZŘETELNÝ OBRAZ SVĚTA
Tato podoba přichází v novověku s descartovským přístupem k přírodě a světu vůbec.
Navrch mají matematické vědy s jejich přísnou exaktností, kdy všechny přírodní procesy se
měří a propočítávají, každý okrsek jsoucna tak poskytuje vědecky jasný a zřetelný obraz světa.
Vše, každý okrsek předmětnosti je co „nejobjektivněji“ změřen, zvážen a propočítán, aby to
vyhovovalo vědecké přísnosti a efektivitě. K tomu se zřizují výzkumné vědecké ústavy, aby se
věda a výzkum mohly náležitě provozovat a vyvíjet, aby se dosahovaly výsledky a aby byl
zajištěn pokrok. Heidegger jasnozřivě upozorňuje na fakt, že s takovouto provozní povahou
vědy a výzkumu může mizet skutečné myšlení, vědění a moudrost (ona sofia), kdy nastupují
flexibilní výzkumní pracovníci, jejichž práce má „ostré tempo“, neboť se neustále pohybují po
konferencích, kongresech a nejrůznějších „zasedáních“. Tak se z autentického výzkumníka
stává pouhý akceschopný technik, vyhovuje své epoše a může produkovat příspěvky do sborníků, které zas přinášejí požadované hodnotící body – jak bychom dnes dodali (viz Heidegger
2013, 20).
Jistotu o jsoucnu tak zajišťuje před-stavující si novověký descartovský subjekt, který si
předmět svého zájmu staví před sebe, klade ho před sebe a objektivně, nestranně se ho snaží
pojmout a vypočíst. Sebevědomá subjektivita moderního výzkumníka vytváří vědecky-přísně
současný obraz světa. Pravdou se stává jistota tohoto představování. Heidegger pak může
finálně napsat: „Veškerá novověká metafyzika včetně Nietzscheho se drží výkladu jsoucna
a pravdy, který razil Descartes“ (Heidegger 2013, 23). Jsme tedy jakoby zakleti v Descartově
pojetí člověka jako subjektu, proti němuž dualisticky stojí objekt, jenž se napíná na skřipec
technologií a techniky. To je pak doprovázeno likvidací skutečného filosofického myšlení,
kdy se dále upevňuje descartovsky metafyzická pozice. Jen původním tázáním a zamyšlením
(Besinnung) lze s Heideggerem vskutku překonávat descartovskou pozici a celou západní
metafyziku, otevírat se pravdě bytí a bytí pravdy. Dnes se pravdě bytí možná otevřeme, bu2
Jan Patočka porozumění bytí jako gestellu výstižně charakterizuje jako „rozkazovačné disponování, které rozdíl mezi samostatností a předmětností nechává rozplynout v nivelizující síti totální
zjednatelnosti všeho“ (viz Patočka 2002, 201).
83
deme-li bytostně stát ve světlině (Lichtung), jež se děje jako uvlastňování, jako bytí pravdy, jež
se nám dává.3
Nepůjde pak jen o to překonávat descartovský přístup ke světu, nýbrž i překonávat
Nietzscheho jako posledního metafyzického myslitele Západu. I Eugen Fink uznává, že se
Nietzschemu nepodařilo správně pochopit dialektiku bytí a dění. Bytí je třeba vidět jako pohyb, jako život a skutečnost; nelze se orientovat jen na stálost a trvání věcí a idejí. A zde Fink
přece jen Nietzschovi přiznává, že dospívá až k samé hranici „vzájemného myšlenkového prostoupení“ pojmů bytí a dění (Fink 2011, 194), a připravuje tak vlastně Heideggerovu cestu
k vyrovnání se s metafyzikou a tradiční filosofií. Z jaké pozice lze však překonat Nietzscheho
vůli k moci?
VŮLE K VŮLI A ZJEDNÁVÁNÍ
Je to, zdá se, právě Heideggerova pozice, kdy se vidí metafyzika v jejím přechodu, kdy
jsme s to překračovat tradiční metafyziku, do níž ještě plně patří Nietzschova metafyzika vůle
k moci. Ve vůli k moci ještě plně vládne počítající a před-stavující rozum, kdy se jsoucnost
jsoucího uchopuje v technické vůli k vůli, ačkoli je to maskováno entuziasmem pojmu života,
moci a síly. Nietzsche je podle Heideggera v zajetí dobové psychologie a chybí mu náležitá
práce s pojmy a bytostné dějinné zamyšlení. To mohlo Nietzscheho vést až k zesměšňování
skutečné filosofie a k vyzvedávání povrchnějšího typu schopenhauerismu. Projevuje se tedy
u něho „nezpůsobilost myslet z bytnosti metafyziky“, neschopnost vidět „bytostnou proměnu
pravdy“, jež spěla k descartovskému pojetí pravdy jako jistoty. Nieztschovi tak chybí jasné
světlo hlubokého a širokého bytostného vědění. Nietzscheho a jeho vůli k moci „lze uchopit
teprve z vůle k vůli“ (GA 7, 80). Je zjevné, že Nietzschova metafyzika je předstupněm k plně
rozbujelé technické vůli k vůli. A v technické vůli k vůli se pak stále ještě plně odehrává nietzschovská vůle k moci.
Od technické manipulace spjaté s vůlí k moci a s vůlí k vůli (což se děje právě
v zjednávání – Gestell) je třeba získat odstup, zbavit se vymáhavě technického způsobu odkrývání jsoucna. Vymáhání (Herausfordern) je stále dnešním způsobem technovědného odkrývání jsoucna. Do určitého způsobu odkrývání je člověk podle Heideggera přiveden, a tak
může odpovídat na výzvu bytí samého. Člověk je jakoby povoláván do jistých způsobů odkrývání, tedy i do současného způsobu stanovování a machinativního technického zjednávání. Se skutečností, s přírodu se pak zachází jako s objektem, jako se stavem zásob a energií
jsoucích kdykoli k dispozici. Ovšem k tomuto dnešnímu zacházení s věcmi a přírodou povolává člověka, jak to vidí Heidegger, sama neskrytost, světlina či pravda bytí (jež bytuje jako
bytí pravdy). Tak člověk vždy odpovídá na výzvu bytí. Dnes ale platí, že je na člověku takříkajíc nárokováno, je na něm „vymáháno, aby se podřídil určitému význačnému příkazu bytí
a odpovídajícímu vztahu k bytí“ (OT, 18). A právě zjednávání je pro Heideggera vymáhavým
způsobem odkrývání jsoucna, to období v dějinách bytí, kdy vítězí totální zpředmětňující
manipulovatelnost – a to je právě bytnost techniky. Skutečnost je machinativně a kalkulativně odkrývána jako kdykoli použitelný stav či zásoba jsoucí k dispozici (Bestand), zdroj,
3
Jan Patočka hovoří o světlině případně jako o „neskrytosti světlé oblasti, v níž se teprve vůbec může
zjevit to, vůči čemu se chováme“ (viz Patočka 2002, 205).
84
JIŘÍ OLŠOVSKÝ
existující tu k úplnému vyčerpání. Jaké je, řekněme si blíže, vlastní Heideggerovo vymezení
zjednávání? Nejde o nic strojově technického, jak uvažuje, jde o sám typ přítomnosti související s naším současným chápáním bytí, kdy ztrácíme odstup od jsoucna a nenacházíme přístup k bytí samému a jeho pravdě.
Člověk v technickém věku tedy provádí pomocí exaktní přírodovědy odkrývání světa
a zejména přírody, a to povětšinou vymáhavým způsobem, klade přírodě nástrahy a ve svém
představování a experimentech se snaží přírodní souvislost sil pomocí různých aparatur vypočítat a změřit, aby tyto síly bylo možno využít. Příroda tak prostřednictvím matematickofyzikální teorie prozrazuje své tajemství. Otevřela se tím cesta plného rozvoje bytnosti techniky, zjednávání, kdy odkrývání jsoucna má čistě vyzývavě vymáhavý technovědný charakter.
A právě Heideggerovo počáteční myšlení, které zohledňuje původní vzcházení fysis i původní
odkrývání typu poiésis, může výrazně přispět k poodhalení diktátu zjednávání jakožto způsobu současného odkrývání světa, se kterým se nakládá jako s kdykoli disponovatelným zdrojem.4 Bude třeba se vymanit z typu zpředmětňujícího představování určeného současným
údělem zjednávání. Lidské konání, poslané údělem bytí na dějinnou cestu, se bude muset
svobodně dostávat z posedle vymáhavého stylu zjednávání na takovou cestu odkrývání světa,
která bude bližší stylu původní poiésis. Tak se zvrátí panství zjednávání a člověk dosáhne na
možnost získávat ryzejší míru pro své počínání: a to z lépe uchopené bytnosti bytí a její pravdy.
MOŽNOST ZÁCHRANY Z NEBEZPEČÍ
Jak se tedy konkrétněji vymaňovat z nebezpečného údělu zjednávání? Především půjde
o uvědomění si nebezpečí, které je spjato s oním uděleným údělem odkrývání ve smyslu všezpředmětňující skryté síly zjednávání. Stávajícím údělem odkrývání jsme ohroženi (což se
dnes projevuje v nejrůznějších způsobech ohrožení nukleárního, biologického, chemického,
technického ap.). Je to právě ohrožení plynoucí z našeho antropocentrismu. Zjednávání totiž
„zastiňuje lesk a vládu pravdy“, píše výstižně Heidegger (OT, 27), a tak je toto zjednávání pro
člověka nebezpečím. Dává-li se nám úděl bytí v podobě zjednávání, je situace nanejvýš nebezpečná, kdy se ztrácí náležitý vtah k pravdě a k bytí samému, k ryzosti bytí. Zapomínáme
na ono prabytí a původní rozevření rozdílu bytí, kdy z prasváru světlení a skrývání bytí
vzchází původní dění pravdy. Zapomínáme i na možnost tubytí, na možnost své vlastní existence, kdy „se člověk setkává se sebou samým, tzn. se svou vlastní bytností“ (OT, 27).
Zjednávání jakožto totální mašinerie stanovování, tedy bytnost techniky, ustavuje
a činí ze jsoucna, jak jsme si již nastínili, kdykoli objednatelný zdroj a použitelný stav. Tím se
ztrácí blízkost věcí, z věcí se stávají předměty, objekty, se kterými lze podle chuti nakládat,
vytěžovat je, napínat na onen příslovečný skřipec (jak se říká již několik staletí). Se ztrátou
blízkosti věcí v jejich věcnění pak mizí i svět v jeho původním „světování“, kdy mizí zrcadlová hra světa v součtveří. Naše stanovování a zacházení s věcmi nechává věci bez ochrany, „bez
dozoru své vlastní věcné bytnosti. Bytnost zjednávání neuchovává věc jako věc“, píše Heidegger
4
Například moře je bezmezně a zbytečně vytěžováno, doslova mechanicky zbavováno ryb, kdy se
kupříkaldu ve velkém vybíjejí žraloci jen kvůli jejich ploutvím, aby se uspokojily scestné lidské potřeby. Také o zamořování moře odpadem se ví, ale nic moc se proti tomu nedělá. Totéž platí
o zemi, jež je bezmezně vytěžována a plundrována.
85
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
(1994, 46). Kdyyž totiž panu
uje zjednáván
ní, pak jako byy se vylučovaalo původní bbytí ze své praavdyy, bytí je ze svvé pravdy jakoby vysazenoo, jako by si podle
p
Heideggera samo byytí strojilo úk
kladyy a šlo proti sobě.
s
To je možné
m
za situaace zapomen
nutí na bytí čii „zapomenuutosti své vlastní
byytnosti“ (kdy bytí vystupu
uje právě jakoo zjednávání, kdy nás bytí samo
s
jakobyy opustilo). Teehdyy je bytí jako bytí
b „úkladem
m své vlastní bytnosti“. Heeidegger můžže dále jasně nnapsat: „Půvoodníí bytí je, myšleeno z bytnostti zjednáváníí a s ohledem na odpírání světa
s
a zaneddbání věcí, úkkladeem [Gefahr]““ (Heideggerr 1994, 53–544). Bytí v tom
mto případě tudíž bytujee/přítomní jaako
úkklad, kdy sam
mo bytí si prostřednictvím
m člověka ukláádá o svou vlaastní bytnostt, a svět tak up
padáá do ohrožen
ní. Na konci metafyziky
m
teedy bytí bytu
uje podle Heideggera jakoo úklad, a to za
sittuace techno
ovědného stan
novování a ttechnické vůlle k vůli, kdy
y se zanedbávvají věci v jejiich
věěcnění a zapo
omíná se na ryze
r původníí bytí. Proto toto
t nebezpeččí úkladu a zjjednávání bu
ude
třeeba dále prom
mýšlet, abych
hom se dostáv
ávali ze scestí,, tj. ze svého vlastního
v
anttropocentrick
kéhoo zbloudění. Pak člověk zaas bude mocii bydlet na zemi jako člověěk, bude s to bbásnit a žít pllně
lid
dsky a přijímat do svého „srdce“ (Heideegger 2006, 111)
1 pravou míru
m bytí. Proozřeme-li ke své
s
exxistenci, pak takříkajíc za pět minut ddvanáct se náám bude mocci podařit zvrrátit nepříznivé
treendy ve světěě a v příroděě (například úúplné roztán
ní ledovců během několikka málo staletí).
Teehdy pochop
píme „přináležitost člověkka do onoho poskytujícíh
ho“, to jest ddo uvlastňováání
prravdy bytí, kdy se náám otevře rrys počátečn
ní poiésis, počátečníhoo opravdovéého
a aautentického
o myšlení. Paaradoxně náleežité zamyšleení nad bytno
ostí techniky s sebou přineese
i „„možný vzesttup záchranyy“ (OT, 32).
Chápem
me již plně s Heideggerem
m a Patočkou
u, že aby se svět opět staal světem a věci
v
vn
něm vskutku
u věcnily a přřestaly být poouhými techn
nicky zjednatelnými a maanipulovanýými
přředměty, abyy člověk a přííroda přestalyy být pouhým
m materiálem
m k okamžitéému plochém
mu
vyyužití, bude zapotřebí
z
mysslet úděl světaa z údělu bytíí samého, lad
dit se, tj. přizppůsobovat se mu
m
vn
naladěném odpovídání,
o
svvobodně prom
mýšlet pravdu zjednáváníí, úkladu, zappomenutí, sceestí
a zzáchrany. Teehdy se svět snad
s
stane oppět naším doomovem, v něěmž budemee moci nacházet
prravý vztah k věcem a veškerému
v
jssoucnu, a to
o na základ
dě otevírání smysluplnéého
a vvyladěného vztahu
v
k živo
oucí pravdě, k polyvalentní plnosti součtveří. Tehddy se uskutečční
sn
nad i naše praavá existencee, rozsvětlí see nám i půvo
odně poietickýý vztah k příírodě.
LIT
TERATURA
 Fink, E. (2011): Filossofie Friedriccha Nietzscheeho. OIKOYM
MENH, Prahha.
 Heideggger, M. (198
87): Heraklit.. In: týž, Geesamtausgabee, Bd. 55. V.. Klosterman
nn,
Frankfu
urt am Main.
8): Schelling:: Vom Wesen der menscchlichen Freih
iheit (1809). In:
týž, Gesamtausgabe,, Bd. 42. V. K
Klostermann,, Frankfurt am
a Main.
 Heideggger, M. (1989): Hölderlinss Hymnen „G
Germanien“ und
u „Der Rheein“. In: týž, GeG
samtaussgabe, Bd. 39
9. V. Klosterm
mann, Frank
kfurt am Main.
 [GA 50]] Heidegger, M. (1990): N
Nietzsches Meetaphysik/Einleitung in ddie Philosoph
hie.
Denken
n und Dichten
n. In: týž, Geesamtausgabee, Bd. 50. V. Klostermann
K
n, Frankfurt am
a
Main.
86
JIŘÍ O
OLŠOVSKÝ
 LIDSSKÁ EXISTENCE
E A TECHNIKA: JAK NÁS TECH
HNIKA MÁ
4): Gefahr. In
n: týž, Gesamttausgabe, Bd. 79 Brehmer und Freiburgger
Vorträgge, V. Klosterrmann, Frankkfurt am Maain.
5): Feldweg-G
Gespräche (1944/45). In: týž, Gesamtaausgabe, Bd. 77.
V. Klosttermann, Fraankfurt am M
Main.
7): Besinnun
ng. In: týž, Gesamtausgab
G
be, Bd. 66. V
V. Klosterman
nn,
Frankfu
urt am Main.
 [GA 7] Heidegger,
H
M.
M (2000): Übberwindung der
d Metaphy
ysik. In: týž, G
Gesamtausgabe,
Bd. 7 Vo
orträge und Aufsätze. V. Klostermann, Frankfurt am Main.
 [OT] Heidegger,
H
M.
M (2004): Ottázka technik
ky. In: týž, Věda,
V
technikka a zamyšleení.
OIKOY
YMENH, Praha.
6): Básnicky bbydlí člověk. OIKOYMEN
NH, Praha.
3): Věk obrazzu světa. OIK
KOYMENH, Praha.
 Kratoch
hvíl, Z. (2006): Délský pottápěč k Hérakkleitově řeči. Herrmann
H
a synové, Prah
ha.
 Patočkaa, J. (2002): Péče
P o duši, IIII. OIKOYM
MENH, Praha.
 Stack, G.
G J. (1983): Lange
L
and Niietzsche. Wallter de Gruyeer, Berlin–Neew York.
87
UŽ JENOM NĚJAKÝ BŮH BY NÁS
MOHL ZACHRÁNIT ANEB MŮŽEME SE
OBEJÍT BEZ NÁBOŽENSTVÍ?
Zdeněk Pinc
Fakulta humanitních studií UK
[email protected]
I.
Nechci tvrdit, že se bez náboženství nemůžeme obejít, spíš se ptám, za jakou cenu. Už
Nietzsche – a po něm mnozí – říkával, že každý má buď Boha, nebo modlu. Následující výklad chce ukazovat svody, rizika a nebezpečí modloslužebnictví, pseudonáboženské palety
forem ztráty celkového smyslu. Žánr tohoto textu bych tedy zařadil do oblasti morální teorie,
snad jde dokonce o jakési obnovení morální theologie, jak jsem o tom hovořil na nečtinském
semináři v roce 2014.
Když jsem sepisoval text pro vydání oné přednášky, provedl mi editor drobnou zlomyslnost. Použil jsem obrat „míti smysl“, jehož archaický nádech zřejmě počítačový editor zmátl, a tak mi opravil v prvním slově „i“ na „y“. Editor vyjadřoval moderní zbloudění, které rozumí smyslu předmětně, ve smyslu: „všechno má pro někoho nějaký smysl“. Já jsem však měl
na mysli smysl jako takový, nepředmětný, intencionální smysl, smysl jako horizont, smysl
jako rámec smysluplnosti, archaicky řečeno „smysl stvoření“, chcete-li. Proto jsem infinitiv
slovesa „míti“ napsal archaicky s „i“ na konci, a editor je v moderním stylu zpředmětnil, pochopil to tak, že smysl je něco, co je třeba mýti, aby se, řekněme, obnovila jeho čistota. Zasmál
jsem se a chybu opravil, ale už jsem to nezkontroloval, a tak se hrubá pravopisná chyba objevila i ve finální verzi. Ani korektorům zřejmě umývání smyslu nepřipadalo divné. To pokládám za signifikantní.
Nechci se zaplétat do tradičního problému fenomenologie smyslu či řešit dialektiku
smyslu a významu, kde první výměr chápeme jako noetický a druhý jako noematický v Husserlově smyslu. Snad by stačilo pro jednoduchost chápat smysl jako pojem, který předpokládá horizont celkovosti, horizont světa, zatímco význam se týká věcí ve světě. Něco může mít
smysl jenom ve smysluplném kosmu. Proto stvořený svět může mít smysl, zatímco svět, který
vznikl náhodou, smysl mít nemůže, i když můžeme v tradici Titánů usilovat o to, abychom
mu jej dodali. Patočka s oblibou říkával, že rozdíl mezi filosofickým a nefilosofickým přístu-
89
pem ke světu vyjadřuje dobře distinkce: „vše je jedno“, oproti „vše je mi jedno“. A se smyslem
se to má obdobně.
Morální theologie je na konci osmnáctého století pokusem zachránit smysluplnost, jak
jsme loni ukazovali na výkladech Kantova konceptu.1 Tento pokus se nezdařil, ideál neomezeného lidského poznání jej jen dočasně nahradil. Ale dnes už víme, že vesmír je možná nekonečný, ale pokud se nás týká, je i fyzikálně či astronomicky konečný. Paradox E. P. Hubblea lze docela dobře formulovat i morálně theologicky: smysl může mít pouze vesmír konečný, tedy ten, který se nás týká.
Rád ukazuji jazyk a náboženství jako blízké antropologické konstanty, lépe řečeno snad
konstanty humanity, tedy něco, čím se člověk ve smyslu Homo sapiens stává lidským, skrze co
se svět stává smysluplným, srozumitelným, domovem. Dříve jsem se snažil v jistém smyslu
nadřazovat jazyk jako komponentu nenahraditelnou, zatímco náboženství lze nahradit mýtem, ideologií, modloslužbou. Dnes bych rád tuto hierarchii zkusmo zrušil: i jazyk lze nahradit. Jazyk může do jisté míry nahradit signalizace, řeč těla s využitím zvukových i jiných signálů. Když posilují jazykovou komunikaci, je vše v pořádku, kdyby jí měly nahradit, rychle
bychom překročili práh animality v opačném směru. Ani jazyk ani náboženství nejsou fenomény přírodní, ale duchovní, proto je o ně potřeba pečovat, jinak erodují.
Úpadek jazykových schopností je v posledních desetiletích propastný a alarmující,
úpadek náboženskosti trvá v evropské civilizaci již několik století a paradoxně začíná již v éře
baroka a kupodivu takové zděšení nevzbuzuje, občas bývá dokonce označován za průvodní
zjev pokroku. Úpadkem jazyka vzniká etnolekt, někdy se mluví také o pidžinizaci jazyka,
a dnes již většina lidstva jinak jazyk neužívá. Obdobně úpadkem náboženství vzniká modlářství, které je dnes převažující formou pseudonáboženského prožitku. Modla nahrazuje Boha,
je jeho zvrácenou podobou, ve smyslu starozákonního „neučiníš sobě podobenství žádného,
aby ses tomu klaněl.“
Nerad bych se pouštěl do nebezpečných spekulací, ale snad můžeme říci, že lidská
představa Boha je spojena s lidskou konečností, nehotovostí a nedokonalostí. Je důsledkem
uvědomění si lidského statusu. K představě Já, k jeho bytnosti patří konečnost a nedokonalost
a jako taková již od Descartových časů vyžaduje představu bytosti dokonalé.
Pro křesťanství je Bůh osoba, persona, již od časů Boëthiových, který osobu definuje jako substanci racionální povahy, ať má přirozenost lidskou, andělskou či božskou. Osoba poukazuje k tomu, co bude, osoba poukazuje i v odpovědi Mojžíšovi na Sinaji k budoucnosti.
1
Pro připomínku loňských výkladů uvádím následující poznámku, která lapidárně problém shrnuje. Tato poznámka ovšem loni nezazněla. Heinrich Heine se již v 19. století pokoušel s básnickou
a poněkud neznabožskou nadsázkou ukázat, že Kant napsal Kritiku čistého rozumu jen kvůli svému starému sluhovi Lampemu. „Po tragédii přichází fraška. Immanuel Kant až dosud hrál nesmiřitelného filosofa, útočil na nebe, usmrtil celé osazenstvo, vládce světa plave nedokázán ve vlastní
krvi… a tu se Immanuel Kant smiluje a ukáže, že není pouze velký filosof, ale i dobrý člověk,
i pouvažuje a napůl dobromyslně a napůl ironicky řekne: ‚Starý Lampe musí mít nějakého boha,
jinak ten chudák nebude šťasten – člověk však má na světě být šťasten – to říká praktický rozum –
pro mě za mě – tak ať ten praktický rozum zajistí boží existenci.‘ Na základě tohoto argumentu
rozlišuje Kant mezi teoretickým rozumem a praktickým rozumem a tím jako kouzelnou hůlkou
vzkřísil deismus, který byl usmrcen teoretickým rozumem“ (srv. Friedell 2006, 477).
90
ZDENĚK PINC
 UŽ JENOM NĚJAKÝ BŮH BY NÁS MOHL ZACHRÁNIT…
Kdo jsem? Uvidíš! I tak lze číst místo Starého zákona, ke kterému odkazuji v poznámce o božím jménu (pozn. č. 3).
Bůh neupírá žádné bytosti to, co potřebuje k tomu, aby dosáhla toho, co je pro ni dobré. „Bůh je láska“ (1 J 4,16) a láska je závazek, poukazuje k budoucnosti. Láska spočívá právě
v tom, že ponecháme otevřený prostor, kde ten druhý může říci či ještě spíš uskutečnit to,
čím je, nebo, přesněji, čím bude (srv. Brague 2011, 36).
Bůh židů a křesťanů usiluje o naše dobro, tedy o naše posvěcení. „Buďte svatí, jako já
jsem svatý“ (Lv 17). „Když Boha pochopíme jaký skutečně je, tedy jako tvůrce všeho dobra,
nemůžeme jej nemilovat. Naopak nemůžeme milovat a dokonce máme prvořadou povinnost
nenávidět onen modlářský obraz Boha, který z něj dělá krutou, vypočítavou a i sadistickou
bytost“ (srv. Brague 2011, 46). Tak nějak můžeme předběžně charakterizovat zbožnost rozvinuté povahy, která přísluší teprve éře tzv. osového věku (800 až 200 př. n. l.) a kterou ve
smyslu Arnolda J. Toynbee nazývám devocionální zbožností. Jejím smyslem je uctívat Boha
pro jeho svatost jako dárce toho, co je dobré. Pro starší typy zbožnosti je charakteristické
sepětí oběti a daru, do ut des. Dávám ti, abych dostal. Rád poněkud zkratkovitě říkám, že naši
dávní předkové měli ke svým bohům podobný vztah, jako my máme k automatům. Je-li příslušný bůh uctíván náležitým způsobem, dávám mu, abych dostal, a nefunguje, jak má, věřící
je oprávněn opustit jej či dokonce rozbít a pro příště – bude-li ovšem nějaké – se poohlédnout u konkurence. V tomto smyslu se náboženství vynořuje ze starších mýtů a může být
také ve své vlastní, devocionální podobě nahrazeno modloslužebnictvím.
Jako existují mrtvé a vymírající jazyky, existují i mrtvá náboženství, modelově třeba
staré egyptské náboženství patrně již nemůže v dnešní společnosti jako náboženství fungovat.
Souvisí to pravděpodobně s thanatokratickým charakterem někdejší egyptské civilizace, jež
spatřuje vládu nad veškerenstvem smyslu ve smrti. Dosud živá náboženství vznikla v osové
době, nebo jsou ještě mladší. Osová, devocionální náboženství jsou spjata s rituálem, který
tvoří jakousi gramatiku náboženství a obsahuje motivy: kenósis, sebeomezení, objev individuálního poznání a individuality jako takové, spojený např. s programem péče o duši, kde utrpení patří k positivním dimensím života, protože je cenou za učení. Dále sem patří empatie,
zájem o druhého a všechny a myšlenka jednoty a jedinosti. Všechna devocionální náboženství mají misijní charakter a v různé míře dříve nebo později usilují o oslovení všech lidských
bytostí. V tomto smyslu také všechna tato náboženství procházejí pokušením smířit náboženské prozření s fenoménem říše, a stát se tak náboženstvím světovládným.
II.
Po svém návratu z Ameriky, je to už pár let, měl Martin C. Putna na mém semináři
Modré pondělí přednášku o tomto svém studijním pobytu. Zahájil ji anekdotou, kterou si
z Ameriky přivezl: Na dolarové bankovce je nápis: In God we trust. Američtí vtipálkové píší
na rubovou stranu: In which?
Já jsem na nečtinském semináři ročníku 2015 zahajoval stejné téma připomínkou titulu posledního interview Martina Heideggera, které bylo publikováno až posmrtně v roce 1976
v časopise Der Spiegel. Upozorňoval jsem na to, že velký filosof minulého století se dopustil
prohřešku proti německému pravopisu, slovo Bůh se v němčině užívá pouze se členem určitým, protože jde o jméno, Heidegger však říká: „ein Gott“, což překládáme jako „nějaký Bůh“
91
a v češtině píšeme velké „B“, protože rozumíme Heideggerově větě: „Už jedině nějaký Bůh by
nás mohl zachránit,“ tak, že by nás mohl zachránit, pokud existuje. Heidegger, obávám se, byl
přesvědčen, že již neexistuje, protože zemřel, patrně byl zabit. Heidegger má tedy spíše pochybnost než naději pro jeho existenci, ale neupírá mu jméno, jinak bychom jej psali s malým
„b“. To však z německého textu poznat nemůžeme, protože Gott je v němčině substantivum,
a proto se píše s velkým „G“ v obou případech. Výkladu zde pomáhá neobvyklé užití neurčitého členu.
Obě vlastně úsměvné historky poukazují ke stejnému problému. Kterého Boha máme
na mysli? Je jich možná více, ale nejde o označení druhu, ale o jméno. V češtině tak máme
Bohy minimálně dva, ten druhý se křestním jménem jmenuje Karel a bezpečně jej poznáme
podle toho, že jeho jméno si zachovává německou podobu i v češtině, i když ještě v předchozí
generaci se jmenoval Kott a to druhově znamená něco zcela nebožského, i když třeba ve
starém Egyptě…
Proto v knize, která se v této přednášce bude zmiňovat, citovat a parafrázovat často
a opakovaně, použil francouzský filosof Rémy Brague neobvyklou formulaci již v názvu: Du
Dieu des chrétiens et d’un ou deux autres (Brague 2008). Česká překladatelka správně genitivní vazbu „Dieu des chrétiens“ ještě zesílila předložkou: O Bohu u křesťanů a o jednom nebo
dvou dalších. Obvykle totiž mluvíme o křesťanském Bohu, ale to je, jak v této knize Brague
přesvědčivě dokazuje, zavádějící. Budí to totiž dojem, že „křesťanský Bůh“ je také křesťan, což
není pravda, minimalisticky řečeno to vůbec není samozřejmé.
Brague se zaměřuje na několik Božích vlastností, které v našem výkladu chápeme morálně theologicky a rozumíme jim tak, že dnes již jsou společné více méně pro křesťany i pro
židy: „je jeden, je otec, ale není mužského pohlaví; odpouští, ale přitom zná naše svobodné rozhodnutí“ (Brague 2011, 6).
Bragueova kniha je sice poměrně útlá, cca 150 stánek, ale pomůže nám zorientovat se
v problému hned v několika ohledech. Ten první a v jistém ohledu základní je nutnost opustit
některé téze ekumenismu, hnutí, které má obrovské zásluhy na tom, že oblast náboženství
přestala být prostředím konfrontace a nenávistného boje a soustředila pozornost na to, co
mají věřící společného; v první instanci, co mají společného jednotlivé křesťanské denominace, v druhé, co mají společného monoteistická náboženství, ve třetí pak veškerá náboženství
a v poslední, čtvrté, co mají společného všichni lidé dobré vůle, tedy i ateisté. Extrémní formulaci ekumenické vstřícnosti bych viděl v nedávném prohlášení papeže Františka I., který
přiznal nárok na spásu nejen křesťanům a věřícím ostatních náboženství, ale i mravně žijícím
ateistům. Tím výrazně překročil i horizont ekumenicky orientovaného druhého vatikánského
koncilu, který se odřekl monopolu katolické církve na spásu.
V žádném ohledu nechci ekumenismus zpochybňovat nebo dokonce zatracovat, chci
ale v Bragueových stopách poukázat na některé pojmy, prosazované ekumenismem, které
musíme pro teoretickou diskusi filosoficky vyjasnit. Proto se první kapitola Bragueovy knihy
jmenuje Už žádné tři trojice (Brague 2011, 9–29).2
2
V této partii nebudu odkazovat detailněji, pokud není výslovně v textu uveden zdroj, pochází použitý materiál z této kapitoly.
92
ZDENĚK PINC
Našeho problému se nejvíce týká trojice monoteistických náboženství, jejichž svorníkem je představa společného předka Abraháma, praotce všech tří monoteistických náboženství. Brague výslovně ukazuje, že zavádějící je už samotný pojem monoteismu, který není
původní představou náboženskou, ale do problematiky pronikl z filosofie až v sedmnáctém
století. Původní použití je z jazykové oblasti anglické a používá se v diskusi o platónské theologii, jde vlastně o filosofické téma první filosofie. Polyteistické rodině Olympanů je zde nadřazen Osud (Moira), který má na starosti i střídání generací.
Pravá otázka by pak neměla znít: kolik je bohů, se správnou odpovědí: jeden, ale: jak je
Bůh jedno, jak je sjednocen sám se sebou? Pokud je jedinečný, množina „bohové“ obsahuje
pouze jeden prvek. Ač to náš autor neuvádí, rozumím tomu tak, že např. staré prameny tóry
„E“ a „J“ se odlišují různým způsobem přístupu k tomuto jevu. Zatímco elohisté používají
pro boží jméno plurálu elohim, „bohové“, jahvisté užívají singulár.3 Není myslím již sporu
o tom, že starší vrstvy Starého zákona nejsou striktně monoteistické. Rozhodně je nelze číst
tak, že by jejich autoři či redaktoři měli pochybnosti o existenci jiných bohů vedle JHVH.
Nesporně existují a jsou zatraceně mocní. Od JHVH se liší tím, že zatímco ON mluví pravdu,
ostatní bohové lžou. Pravda má v hebrejštině zřetelně budoucí charakter, pravda je to, co
bude, co se stane. A prorok v starozákonním smyslu je ten, kdo opakuje to, co říká Hospodin.
Proto musí prorok povinně při proroctví stanovit, do kdy se stane to, co prorokuje. Jen do té
doby pak platí ono příslovečné: „Nekamenujte pro4roky!“
Striktně vzato je monoteistickým náboženstvím jenom islám. Půjdu dále než Rémy
Brague a zpochybním převládající přesvědčení, že bůh islámu Alláh se liší od JHVH pouze
jménem. Pro mne je to jiný bůh! V jeho jménu chybí ona budoucí charakteristika Boha židů
a křesťanů, Alláh není ten, který bude, kým bude. Není otcem a není, obávám se, bohem lásky. V jeho jménu zaznívá jméno sumerského boha Ela, který patří do sumerského pantheonu
3
Brague ve stopách Franze Rosenzweiga a Martina Bubera překládá boží jméno JHVH nikoli prézentem – „jsem, který jsem“ – ale futurem – „budu ten, který budu“. Z gramatického hlediska je
boží jméno mužského rodu. Podle Bubera a Rosenzweiga, prvních židovských překladatelů Starého zákona do němčiny, je třeba vycházet z toho, že hebrejské ehje není présens ale futurum
(Ex 3,14). Bůh Izraele je choť svého lidu, nemá manželku třeba jako Zeus Héru, smlouva, kterou
uzavřel se svým lidem, navozuje vztah, který bývá přirovnáván ke svazku manželskému. Je tedy
v jedné osobě svému lidu i manželem i otcem. V křesťanství už zůstává křesťanům pouze otcem,
protože manželství uzavírá s církví. Je signifikantní, že v islámu není ani manželem ani otcem.
V judaistické tradici je boží jméno extrémně vzato jediným přímým autorským zásahem Hospodinovým a nejde tedy, jak se většina starších komentářů domnívá, o odpověď „do toho nic není“
na Mojžíšovu v archaickém světě nepatřičnou otázku: „Jaké je tvé jméno?“ Nepatřičná je proto, že
ten kdo zná jméno, získává nad jmenovaným moc, a to je ve vztahu k Bohu nanejvýš a nepatřičně
troufalé.
V Rosenzweigově výkladu je futurum na místě i proto, že přijímá závazek vůči každému člověku:
budu s tebou v hodině tvé smrti, nenechám tě o samotě. Proto v dotyčném překladu bible používají Buber a Rosenzweig německé zájmeno „ER“, česky: ON, psáno s oběma velkými písmeny.
(Srv. také Casper 1998.)
4
Zde můj editor zase stávkuje. Nelíbí se mu: „Nekamenujte proroky!“ a dožaduje se, tady také,
abych napsal „pro roky“, zřejmě není nábožensky programován či tenduje k militantnímu ateismu.
93
elohim, je tedy s JHVH příbuzný, ale mezi ním a jeho lidem platí jiná smlouva. Mezi Alláhem
a lidstvem platí smlouva, o níž referuje súra 7 Rozpoznání.5
Ve smlouvě mezi Alláhem a lidstvem svědčí lidstvo samo proti sobě. Jeho odpověď na
Alláhovu výzvu je dána dříve než dějiny, ještě před stvořením světa a Adama. Z uvedené citace vyplývá, že islám předpokládá, že člověk je od přirozenosti muslim, všichni jsme dříve, než
jsme byli stvořeni, odsouhlasili Alláhovu zvěst. Proto není možné odstoupit od islámské víry,
složený slib poslušnosti nelze vypovědět, a proto je odpadlictví trestáno smrtí. Proto se ani
ten, kdo není muslim, nemůže vymlouvat. Naprostou poslušnost a odevzdanost do Alláhovy
vůle jsme podle koránu slíbili všichni, bez výjimek a výhrad, a pokud nás rodiče nevedli ke
správné víře, je nejvyšší čas tuto osudnou chybu napravit.
Podle koránu je to tak: Žádné náboženství tu nebylo dříve než islám, islám není ničím
dědicem a nikomu nic nedluží. Kdo není muslim, provinil se zradou proti věčné věrnosti.
Adam sice ještě nebyl muslimem – muslimem v pravém smyslu se může stát člověk teprve po
dokončení Zjevení, jež je završeno skrze Mohameda, v koránu označovaného jako abu nabijim, „pečeť proroků“.6 Do završení zjevení rozlišuje islám mezi hanif a mušrikún, tedy mezi
správně věřícími a přidavači, těmi, kteří původně správnou víru doplňovali, překrucovali
a kazili. Adam, Noe i Abrahám a další prapředkové jsou hanífové, mezi přidavači mají významné místo Uzajr, jímž je patrně míněn Ezdráš, pokud jde o Starý zákon, a Pavel z Tarsu,
pokud jde o zákon Nový. Naštěstí zůstal původní a pravý smysl zvěsti zachován díky Ježíšovi
a Mohamedovi.
Ježíš vystupuje v koránu pod jménem Isá, což je poněkud divné, očekávali bychom
jméno odvozené od hebrejské verze Ježíšova jména Jošua nebo Jehošua. Brague se domnívá,
že Mohamedovi splynuly dvě starozákonní postavy, Ježíš a Jákobův bratr Ezau.
Čtenáři koránu z řad jinak věřících či nevěřících jsou při četbě tohoto posvátného textu
překvapeni, že se zde potkávají s řadou postav i příběhů, které znají z biblického prostředí. Ne
vždy lze však podobnost identifikovat a odsouhlasit. Tyto potíže byly možná zaznamenány již
v době Mohamedova působení v městě Mekka, kde žili také židé a křesťané, které musela
Mohamedova verze biblických příběhů pobuřovat. Mohamed si ovšem bibli přečíst nemohl,
nepřijmeme-li kanonickou islámskou verzi o zjevení koránu, řekli bychom naivně, že Mohamedova znalost byla pochybná a založená na ústním podání, nehledě k tomu, že Mohamedovo pojetí dějinných událostí se pohybuje v časově jiných rozměrech než v židovské a křesťanské tradici.
Mohamed byl například přesvědčen, že Ježíšova matka Marie, hebrejsky Miriam, byla
totožná s Miriam, jež byla Mojžíšovou sestrou. Uvědomíme-li si to, pak snáze pochopíme, že
Ježíš mu mohl splynout s Ezauem, bratrem Jákoba, praotce Izraele. Oba starozákonní bratři
byli synové Izáka, mladšího bratra Ismaela, syna Hagar, Sářiny služebnice, a praotce Abraháma. Rekapitulujme celý příběh z Mohamedova pohledu: Abrahám byl haníf, správně věřící
praotec všech tří monoteistických náboženství. I pro židovství je ostatně z Hospodinova
5
„A hle, Pán tvůj vzal potomstvo všechno ze synů Adamových, jež vzešlo z ledví jejich, a dal jim svědčit o nich samých a řekl: ‚Což nejsem Já Pánem vaším?‘ I odpověděli: ‚Ano, dosvědčujeme to!‘ A to
proto, abyste neřekli v den zmrtvýchvstání, že jsme k tomu byli lhostejní“ (7:172, Rozpoznání).
6
„A Muhammad není otcem žádného muže z vás, ale je poslem Božím a pečetí proroků. A Bůh je
vševědoucí o věci každé“ (33:40, Spojenci).
94
ZDENĚK PINC
i Alláhova podnětu prvním židem v dějinách. Obřízku mají židovství a islám společnou. Bůh
slíbil Abrahámovi přečetné potomstvo, když bude následovat jeho výzvu, Abrahám poslechl,
ale je mu sto let a zůstává bezdětný a jeho žena již ztratila schopnost mít děti. Vezme tedy
záležitosti do svých rukou a vloží Abrahámovi do lože svoji děvečku Hagar. I narodí se Ismael, pak ale zasáhne Hospodin a anděl oznámí Sáře, že navzdory věku a zastavení krvetoku
porodí syna. Sára se tomu směje, ale stane se, jak Bůh pravil, narodí se Izák, což znamená
Smíšek. Prvorozený, a to je v těch časem velmi důležité, je ovšem Ismael, proto Sára začne
Hagar pronásledovat, ta se sebere a s Ismaelem uteče.
To je pro Mohameda důležité, legitimní syn patriarchy, a to prvorozený, nemá
v dalších biblických dějinách významnější místo. Stane se tedy praotcem všech muslimů,
proto je haníf Abrahám pokládán v islámu již za muslima, nepochybně totiž Ismaela vlastnoručně obřezal.
Izák, který nepřímo připravil Ismaela o dědictví, má dva syny, mladší Jákob připraví
o dědictví staršího, nic nového pod sluncem, a stane se praotcem Židů. Starší Ezau v židovské
bibli nadále opět nemá významnější roli. Mohamed mu ji najde, učiní z něj Isu, „praotce“
křesťanů, bezprostředního prorockého předchůdce Mohamedova, Ježíše, který v koránské
apokalypse sehraje úlohu Knížete posledního světa v boji proti Antikristovi z Apokalypsy
křesťanské.
Tolik v letmé zkratce. A teď je třeba si připomenout, že tento příběh, který se v koránu
odehraje v jedné rodině během dvou, tří generací, jsou v bibli příběhy dva, které spolu bezprostředně nesouvisejí a dělí je časově mnoho století, biblisté by to odhadli na minimálně
tisíc let.
Tóra a evangelium nejsou tedy, jak tvrdí jejich vyznavači, podle islámu předobrazy koránu, ale zfalšované verze původního sdělení, které se kryje s koránem. Pro islám není autorem koránu Mohamed, ale Alláh. Mohamed jej sice nenapsal, protože nebyl gramotný, ale
pod dohledem Džibrála (patrně biblického archanděla Gabriela) se jej naučil nazpaměť,
a protože mu to moc nešlo a pochyboval o svém vyvolení, Džibrál jej z pedagogických důvodů škrtil, aby se výsledek dostavil. I stalo se.
Podle islámské tradice nechal text koránu zapsat třetí Muhamedův nástupce, chalífa
Uthmán, mezi léty 646–656, tedy až po Mohamedově smrti v roce 632. Uthmán dal pořídit
potřebný počet kopií rozeslaných do míst pobytu jednotlivých muslimských armád. Ostatní
verze textu, eventuálně verze starší nechal spálit.
Z uvedených důvodů nemůže korán obsahovat chyby. Celý korán je dílem Alláha, ne
tak Starý ani Nový zákon. V rabínském židovství se vede diskuse o tom, jaký je autorský podíl
Boha na textu tóry. Zcela nepochybné je to, že tóra je sice svatá, ale patří lidem. Od té doby,
kdy ji Hospodin lidem svěřil, už nad ní nemá moc, proto je nutná rabínská diskuse, jejíž výsledná dobrozdání mají konečnou autoritu. V rabínské tradici najdeme zhruba tři stanoviska,
pokud jde o Hospodinův autorský podíl na tóře. Jedni prosazují Hospodinovo autorství Desatera, ale dnes už víme, že oba nejstarší písemné prameny tóry „J“ a „E“ předání Deseti přikázání na hoře Sinaji nezmiňují. „J“ se k tomuto tématu vůbec nevyslovuje, „E“ nahrazuje
Desatero sbírkou zákonů z 9. století př. n. l., tzv. Knihou smlouvy, oba se však shodují, že
Izraelité, kteří s Mojžíšem vystoupali na horu, uviděli Boha Izraele, pod jeho nohama bylo
cosi průzračného jako safír, uzřeli jej, usedli a jedli a pili.
95
Rabín Hilel měl za to, že Hospodin je autorem zlatého pravidla: miluj svého bližního
jako sebe sama, ale převahu zřejmě získává přesvědčení, že nepochybné je pouze Hospodinovo autorství Božího jména JHVH, zbytek je dílo lidské v tom smyslu, že text byl zapsán lidmi.
V nejstarších pramenech k tóře se epizoda s předáním Desatera vypáleného do kamene nevyskytuje. Židé včetně Mojžíše by je ostatně nedovedli přečíst, gramotnost se v této oblasti vyskytuje až po roce 800 př. n. l. Opakovaná redakce textu je však chápána jako inspirovaná
stejně jako zápis. Celá bible je boží slovo různými způsoby pronášené různými osobami.
Také Nový zákon je lidským dílem, byť samozřejmě shůry inspirovaným. Ježíšovy výroky spadají pod odpovědnost jednotlivých evangelistů a snahy vyřešit rozpory mezi jednotlivými evangelijními zvěstmi se naštěstí nikdy v dějinách neprosadily. Jejich hlasatelé vždy
skončili jako heretici, jako první patrně Markión již ve 2. století, který se pokusil čtyři evangelia zredukovat na své milované Evangelium Lukášovo.
To je nepochybně důsledek toho, že posvátné texty židů i křesťanů nevznikaly jako
kniha a vznikaly dlouho, v případě prvním minimálně 700 let, v případě druhém necelé století, nepočítáme-li texty zařazené při kodifikaci mezi apokryfy.
V tomto smyslu je pouze korán knihou v pravém slova smyslu, podle islámu vznikal asi
dvacet let, je dílem jednoho autora a byl napsán a redakčně upraven tak, aby mohl sloužit
jako posvátná kniha náboženství, které se mělo stát a stalo náboženstvím vznikající říše. Korán byl redakčně upraven tak, že jednotlivá proroctví – súry Mohamedovy byly očíslovány
a seřazeny podle délky, nejdelší na počátku, nejkratší súra na konci.
Tento nápad vypadá z dnešního pohledu absurdně, konec konců uznávaný Hrbkův
překlad koránu do češtiny řadí súry nekanonicky, podle doby jejich vzniku. Do chronologické snahy o řazení súr se promítá tradiční představa, která oceňuje stáří a originalitu neboli
původnost. To, co je blíže zdroji, prameni je starší, původnější, a v důsledku toho podle této
představy i lepší.
V tomto smyslu je islám modernější náboženství než židovství či křesťanství. V Novém
zákoně nehraje chronologické hledisko velkou roli a nemá vliv na pořadí knih, ve Starém
zákonu je jako první řazena kniha Berešít, řecky Genesis, nazvaná podle prvního slova textu –
„Na počátku“. Tato kniha nebyla napsána nejdříve, ale zabývá se událostmi, které byly na
počátku, proto ji redaktoři bible předřadili textům starším. V Mohamedových proroctvích
také těžko hledat logickou nebo dějovou souvislost, navíc si autor poměrně záhy uvědomil, že
se může stát, že jednotlivá zvěstování mohou podávat k jednomu tématu různá stanoviska.
To je v koránu poměrně častý případ, v bibli se to také často vyskytuje, ale tam to nevadí,
protože autorem jednotlivých textů jsou lidé a tak je texty nutné interpretovat.
V koránu je ale autorem Alláh, a proto se také Alláh musí postarat o interpretační klíč.
To také učiní v súře Krávy (2:106): „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout,
přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen.“
Čtenář nemuslim se pozastaví nad Mohamedovou prozřetelností a usoudí, že se prorok
fikaně pojistil proti tomu, aby byl někdy kritizován za to, že jednou říká to a jindy ono. Pro
muslima však tato slova pocházejí od Alláha, a proto je princip nahrazování al-naskh wa almansúch (nahrazující a nahrazené) důležitým interpretačním klíčem ke koránu. Tento výklad
nepřebíráme jako většinu reálií v této kapitole od Bragua, zde stejně jako v řadě publikací
neislámských autorů překvapivě chybí. Pro náš výklad je však důležitý, v koránu totiž platí
96
ZDENĚK PINC
opačné pravidlo, než je běžné v tradici a které jsem ukazoval výše. Ze dvou výroků na téže
téma neplatí za věrohodnější ten původnější, ale ten pozdější. Ten dokonce ruší platnost verše
předchozího. Abychom mohli číst korán a neměli v hlavě zmatek, musíme mít k ruce chronologický seznam súr, jež se dělí na starší mekkánské a na pozdější medinské, seslané Mohamedovi až po hidžře, po útěku z Mekky do Mediny v roce 622. Takový kanonizovaný seznam
existuje a pořadí súr tak určuje platné verše a verše, jejichž platnost je potlačena verši zjevenými později.
Proč je to tak důležité? Vezměme například vášnivý spor o mírumilovnost či militantnost islámu. Na toto téma se obvykle citují zejména dva verše. První dokládá mírnost
a toleranci – súra Krávy, 2:156: „Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně
rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághuta a věří v Boha, ten uchopil se
rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící a vševědoucí.“ Súra Krávy je chronologicky řazena na první nebo druhé místo medinského období, číslice 2 uvádí, že to je druhá
nejdelší súra celého koránu.
Pro militantnost islámu bývá nejčastěji citována súra Prostřený stůl, 9:5. Tento verš bývá nazýván Veršem meče a příslušná súra byla zjevena až na samém konci Mohamedova života: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte
je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou
dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je všem odpouštějící,
slitovný.“ Není sporu o tom, že tento verš nahrazuje verš 156 ze súry Krávy. Zmiňovanými
„posvátnými měsíci“ se rozumí čtyřměsíční lhůta, kterou je třeba poskytnout nevěřícím
k obrácení.
Křesťané, židé a zoroastristé jsou islámem pokládáni za lidi knihy, které není třeba zabít, ani pokud se neobrátí, ale budou platit daň z hlavy, jež má být vymáhána tak, aby byl
kladen důraz na zahanbení a ponížení plátců. Dhirma, jak se tato daň jmenuje arabsky, má
stanovenu pouze dolní hranici ve výši 1 dináru ročně na hlavu. (Jde o ekvivalent ceny 4,235
gramů zlata.) Horní hranice platby není stanovena, může to však být jakákoli vyšší částka, se
kterou souhlasí obě strany.
Je třeba poznamenat, že islám sám sebe za náboženství knihy nepovažuje, nejde o výraz
určité rovnosti v náboženské víře, ale o stratifikaci společnosti. Vedle muslimů, jež mají naději na spásu, mudžáhidové mají zaručenu jistotu spásy do šesti týdnů od mučednické smrti,
mohou žít „lidé knihy“, kteří striktně vzato spásy nemohou dosáhnout jinak než konverzí, ale
přijmou-li podřízené postavení a budou-li platit dhirmu, budou ponecháni při životě. Ostatní
budou zabiti nejpozději po převládnutí míru, který nastane okamžitě, jakmile bude svět dobyt
islámem.
III.
V I. části našeho výkladu jsme se soustředili na otázku, za jakou cenu se můžeme zbavit
náboženství. Zopakujme si, že touto cenou je ztráta horizontu smyslu a postupný rozpad
nábožensky vybudované hierarchické struktury Stvoření podle výše citované zásady formulované Rémy Braguem: „Bůh neupírá žádné bytosti to, co potřebuje k tomu, aby dosáhla toho,
co je pro ni dobré.“
97
Bůh křesťanů je – na rozdíl od Alláha – přítelem toho, aby byl ponechán prostor pro
člověka. Islám je náboženství, které se uchovalo v původnější podobě než křesťanství, a v této
podobě je nárok náboženství na člověka úplný, totální. Takové náboženství usiluje o prostoupení všech složek lidského života, usiluje o vládu nad světem, ovládá a prostupuje právo, poskytuje člověku pravidla pro jakoukoli byť detailní situaci, jež může v jeho životě nastat. Od
člověka se pak požaduje vlastně jediné: naprosté podřízení a odevzdání se do boží vůle.
I křesťanství prošlo touto podobou, ale po staletích sekularizace se ocitá v opačném extrému.
Princip subsidiarity – který říká: co může řešit nižší instance, nemá řešit instance vyšší
– držel staré společnosti pohromadě. Skoro všechny záležitosti řešila rodina, která ovšem
nebyla koncipována jako rodina jaderná, ale jako rodina širší, vícegenerační, často
s jednotnou ekonomikou. Co přesahovalo rámec rodiny, řešily komunity náboženské, obecní
či profesní povahy. Ještě vyšší byla úroveň stavů a teprve na samém vrcholu, ale s dosti limitovanými pravomocemi – stát. V procesu sekularizace mezičlánky postupně mizí nebo alespoň ztrácejí na významu i autoritě a nahrazuje je jednoduchá bipolární struktura: atomizovaná párová rodina, perspektivně s převahou singles, a proti ní stát, který se má postarat
o všechno, ale nestará se o nic, než o vlastní prospěch.
Proces sekularizace probíhal, s jistým opožděním, i v islámských společnostech, ale
v posledních desetiletích se zdá, jako by se tento proces zastavil a snad i obrátil. Toto zdání je
patrně klamné, ale nepostrádá jistou přitažlivost. Působí sevřeným dojmem a budí v atomizované západní společnosti obavy. Nakolik jsou oprávněné, nechme zatím stranou. Nezapomeňme však na to, že náboženství je z definice veřejnou věcí, ač si mnozí myslíme opak. Budeme-li nadále důsledně trvat na tom, že náboženství je soukromou věcí každého člověka,
naděje na smysluplný život se nám vydatně smrskne.
V II. části jsme se pokusili ukázat, že s náboženstvím a s Bohem to není tak jednoduché, jak si obvykle myslíme. Otázka nezní, zda jsem, či nejsem nábožensky založen. Nejde
o primární spor theismu a ateismu, ateismus, který nemaskuje nějakou formu modlářství, je
podle mého téměř nemožný životní postoj. V minulé nečtinské přednášce jsem se pokusil
o jeho charakteristiku na příkladu „nějakého Spinozy“, jak mu rozumí I. Kant v Kritice soudnosti, níže se pokusím k tématu vrátit na aktuálnějším příkladu.
Pokud jsme porozuměli shodně – autor i čtenáři – mým snahám v II. části tohoto textu, je nám zřejmé, že pokud jsme pevnými ateisty a chceme jimi zůstat, nezbývá nám nic jiného, než stanout v prvních liniích boje, k němuž se možná schyluje. Této alternativě se budeme věnovat níže pod titulem: militantní ateismus. Pokud nejsme vyhranění ateisté, ale
vágní „něcisté“, či více méně kultivovaní modláři, máme na vybranou, ke kterému Bohu se
uchýlíme a subsidiaristicky dostojíme svému lidskému úkolu. Podle mne na výběr je buď
Alláh nebo JHVH, zjednodušeně řečeno.7
Nelekejte se, prosím, nedoporučuji konverzi buď k islámu, nebo k židovství, a už vůbec
nestraším obřízkou. Pokládám Boha u křesťanů a židů za jednu osobu a mám za to, že ve
vzájemných vztazích už máme to nejhorší za sebou a o věroučných odchylkách už umíme
7
Záměrně zde nezmiňuji jiná náboženství, např. buddhismus. Tak, jak je otázka položena, nepředstavují alternativu. Pro věřící jiných než v textu vyjmenovaných náboženství nemá, alespoň pokud
vím, islám toleranci zatímco křesťanství ano.
98
ZDENĚK PINC
diskutovat přátelsky a ekumenicky. Pokud se v této záležitosti něčeho obávám, pak je pro
mne děsivá představa, že si Evropané včetně křesťanů zopakují nedávná selhání a nechají židy
znovu na holičkách. Toho bych se opravdu nechtěl dožít a „toho Boh dá nebude“.
O islámu jsem psal více, nejen proto, že je málo znám, a přesto, že o něm zas až tolik
nevím, ale protože se ukazuje jako aktuální problém a nezaujmout stanovisko téměř není
možné.
Větu „Je suis Charlie“ je podle mne třeba chápat tak, že v okamžiku teroristické vraždy
redaktorů a karikaturistů v Paříži jsem Charlie, v jistém smyslu kdykoli a kdekoli je někdo
vražděn, pociťuji to jako útok na svou osobu. Když titíž karikaturisté namalovali karikaturu
Trojice boží, homosexuální soulož Otce a Syna, při níž ze zadnice prvního uniká Duch svatý
v podobě trojúhelníku, jsem Charlie nebyl a nejsem, protože nejsem perverzní a přijde mi to
nevkusné. Při karikování proroka Mohameda je moje sebeidentifikace někde mezi těmito
dvěma extrémními případy.
V celé záležitosti mi nejvíce vadila farizejská většinové reakce, že je třeba hájit evropské, křesťanské, západní či jaké hodnoty. Naše civilizace nepochybně je evropská, ale je-li také
ještě křesťanská, je otázkou. Pokud šlo o text evropské ústavy, tento výměr se tam nedostal,
leč v souřadném rozmělňujícím spojení s židovstvím, islámem, ateismem a socialismem. Jsem
ctitelem svobody slova, její původ je náboženský a křesťanství se k ní nakonec propracovalo
po dlouhých bojích a s trvajícími pochybami, pokud jde o svobodu urážet a zesměšňovat. Pro
křesťanství je svoboda bytostně důležitá, ale důležitější je láska a milosrdenství. Jak se s tímto
nárokem srovnává artikulovaná nechuť pomoci bližním v nouzi? Z křesťanského hlediska
jsou muslimové – a to nejen běženci – bližní zcela nesporně, a to bez ohledu na to, že islám
nezná pojem bližního a my pro muslimy bližními nejsme. Z hlediska křesťanské víry je toto
nesporné, byť důsledky vypadají nedozírně a katastroficky. Rozumím tomu, proč se přílivu
uprchlíků bráníme a děsíme, ale alespoň se při tom neohánějme křesťanskými hodnotami.
Do čela farizejských většinových reakcí se brzy postavila aktivita „Islám v české republice nechceme“ vedená biologem docentem Konvičkou. Jsem tomu rád, že s křesťanstvím
nemá nic společného. Ideovou bází tohoto hnutí je tzv. militantní ateismus, bojovný ateismus. Aktéři pravděpodobně nevědí, že stejný titul si dali do vínku již bojovní ateisté porevolučního Sovětského svazu, bojovníci proti náboženským předsudkům zejména v éře tvrdého
stalinismu. Nechci zabřednout do aktuální politiky, a tak poukáži pouze na ideové zázemí
této platformy, která se, ač militantně ateistická formulací svého kréda, de facto prohlásila za
náboženství. Krédo tohoto náboženství je dostupné na stránkách mladého brněnského filosofa a religionisty J. Wernera8 a zformuloval je údajně fyzik a militantní ateista Stender, jehož
stránky jsem na internetu nenašel, ale nejsem v surfování zkušený a nedělám to rád.
Stenderovo krédo je sedmero, a tak by člověk doufal, že jde s tichým odkazem na
G. Orwella a Animal Farm o žert, ale obávám se, že to myslí vážně. Komentovat patrně netřeba, jde o exemplární výron víry, který má legitimovat nevíru, je to však dobrá báze pro militantně vedené nepřátelství v různých směrech, naštěstí hlavním nepřítelem militantních ateistů je Bůh a z naší varianty a jejich aktivit to vypadá, že nejvíce to schytá Alláh. O výsledku
8
Viz www.werner.blog.idnes.cz.
99
střetu mezi militantním ateismem a militantním islámem netřeba mít pochybnosti. Jen se
děsím, že by jeden z těch dvou zvítězil na celé čáře.
1) Kromě přírody, která zahrnuje i lidské bytosti a naše kulturní výtvory, neexistuje nic.
Neexistuje Bůh, duše ani posmrtný život.
2) Příroda je původcem sebe sama, nikoli stvořena Bohem.
3) Vesmír nemá žádný účel a cíl, i když lidské životy mohou být prožity účelně.
4) Protože Bůh neexistuje, všechna vysvětlení i všechny příčiny jsou čistě neutrální
a mohou být vysvětleny vědou.
5) Všechny různé vlastnosti lidských bytostí, včetně lidské existence a chování, je možné
vysvětlit čistě přírodními termíny, což dnes znamená evoluční, specificky darwinovskou terminologií.
6) Víra v Boha je příčinou nesčetných zel a měla by být odmítnuta z morálních důvodů.
7) Morálka nevyžaduje víru v Boha a lidé se chovají lépe bez víry než s ní.
Islám nemá smysl pro humor, v tomto smyslu je protipólem židovství. Křesťanství bylo
dříve v tomto ohledu dosti blízké islámu, ale dnes už směřuje převážně židovstvím prošlapanou cestou. Islám nemá pojem bližního. Co mi na něm ještě opravdu vadí: takija, náboženské
klamání, aneb když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Lež aplikovaná s bohulibým úmyslem je
bohulibá. Nevěřícího je možné oklamat, zejména v jeho zájmu, tj. ve věcech víry, aby snáze
uvěřil. Lze jej s pozitivní sankcí oklamat i jinak. Zásadně mi ovšem vadí ona dobře dogmaticky vybudovaná nerozbornost a neomylnost v pravdě, která se v průběhu věků nemění.
Co je naopak na islámu atraktivní a proč se domnívám, že až dojde na lámání chleba,
bude fan club islámu početnější, než obdobné společenství křesťanské? Islám je komplexní
náboženství. Pro věřícího má odpověď na všechny otázky a nárok na věřícího je stanoven
taxativně a uměřeně. Vůči Alláhovi má muslim 5 povinností: šaháda, salát, zakát, saum
a hadždž.
Šaháda je islámské krédo, jakýsi certifikát víry: „Vyznávám, že není boha kromě Alláha
a Mohamed je posel Alláhův.“9 Salát, persky a turecky namáz, je modlitba, představuje každodenní kultovní povinnost muslima. Je platná jenom tehdy, jsou-li splněny stanovené podmínky: čistota těla, čistota místa a šatu, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů, modlit se je třeba pětkrát denně, a zbožné předsevzetí.
Není smyslem těchto výkladů zacházet do podrobností, ale v islámu jsou všechny tyto
podrobnosti důkladně zpracovány a předepsány. Zakát je povinná almužna, vlastně náboženská daň určená po veřejně prospěšné a dobročinné účely. Saum je třicetidenní půst v měsíci
ramadánu, půst od jídla, pití i pohlavního styku, který platí jen pro denní dobu. Poslední
povinnost – hadždž, vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, může být ze zdravotních či z finančních důvodů prominutelná, bohatý nemocný může za sebe na pouť vyslat
náhradníka, dědic je povinen vykonat pouť za zůstavitele, ženy bez manžela jsou od této povinnosti osvobozeny atd. Džihád, povinnost bojovat za víru, do posvátné pětice v sunnitském
islámu nepatří, i když je vřele doporučena.
9
Uvádím šahádu v upraveném znění. V Hrbkově překladu je místo „Alláh“ slovo „Bůh“. Vzhledem
k tomu, co jsem uvedl výše, pokládám zaměňování obou termínů za zavádějící. Alláh není totožný
s JHVH, i když u obou je legitimní nárok na to být Bohem pro své věřící. Muslimem se člověk stává trojnásobným přednesením šahády v arabském znění.
100
ZDENĚK PINC
Povinností je v islámu více, ale pro většinu z nich patří mezi věřícími rozšířená věta,
která umožňuje povinnosti se vyhnout: „Alláh se nekouká,“ zejména v někdejších sovětských
republikách s islámským obyvatelstvem, se Alláh nekoukal, když se pila vodka nebo víno. Je
také možno použít takiju, a přesvědčit hosta, že mu nalévám vodu, přestože jde o vodku.
Povinnosti křesťanů specifikovat nebudu, jednak by to bylo obtížné pro různá pravidla
různých denominací, ale především proto, že souhlasím s překvapivým výkladem Rémy Bragua, kterého v tomto ohledu pokládám za kompetentní autoritu. Bůh od nás nic nepožaduje.
Křesťanství nezvěstuje zákon, ale milost, milosrdenství.10
Historické křesťanství propracovalo nauku o hříších podobně důkladně a podrobně jako islám, ale dnes už z toho podrobného výčtu v náboženské praxi mnoho nepřežívá. Náš
Bůh je Stvořitel a jeho stvoření je dar, a to dar dobrý. Bůh sice od nás nic nepožaduje, ale to
neznamená, že od nás nic neočekává. On už vše řekl, teď je řada na nás. I křesťanské Zjevení
skončilo, dříve než to islámské, slovo se stalo tělem. Brague krásně interpretuje text raně novověkého španělského mystika Jana od Kříže Výstup na horu Karmel),11 který ukazuje, že
Nový zákon nepředstavuje pokrok vůči Starému, spíše je třeba chápat Nový zákon jako krok
zpět, protože ve Starém zákonu měl Bůh k člověku blíže, člověk Starého zákona ještě mohl
vidět. Nový zákon milosti je proto třeba chápat jako přísnější než Starý zákon. Dar jako by
nám něco odňal. Bůh, který daroval syna, již nemá, co by řekl. Praví Jan od Kříže.
Všimněme si: ve Starém zákonu ještě Bůh příkladně s Mojžíšem mluví, v Novém zákonu už slovo Boha Otce nezazní. Z vyznání víry se stalo obvinění. Zjevení je ukončeno a další
už nebude. Zákon už není na nebi (Dt 30,12), sestoupil na Zemi. Žádat po Bohu nějaké další,
soukromé zjevení, znamená chtít po něm, aby svého Syna nechal znovu projít vtělením
a novým utrpením. Proto u Jana od Kříže Kristus není ten, kdo říká, ale je řečen.
Středověký mystik Richard z pařížského kláštera Saint Victor uvažuje o Boží Trojici
v souvislosti s blíženeckou láskou, kde jde o dvě osoby, z nichž každá si přeje, aby milovanou
osobu milovala nějaká třetí osoba. V Bohu a pouze v Bohu jsou bytí a láska totéž. V Bohu
láska budí druhého k životu, ustanovuje jej, a to tak, že když Otec zplodí Syna, oba vydechují
Ducha. Láska pak je toto ustanovení druhého jako jiného. Láska nás nevybízí, abychom ji
poznali, ale sdíleli. Odměnou za boží lásku nemůže být nic jiného než zase láska.
Z náležitého pochopení dogmatu o Trojici vyplývá, že láska je respekt k jinakosti, který je její podstatou, a přichází proto vždycky až nakonec. „Když člověk miluje, musí přijmout
jinakost toho, koho miluje, ať chce či nechce. Nemůže ji však vyvolat. Tak se může stát, že milující je v jednotě i jinakosti příliš důsledný, a zároveň není důsledný dost. Není dost důsledný
v jednotě, protože není schopen vytvořit ze dvou bytostí jednu, a zachází v ní příliš daleko, pro-
10
Doporučuji ke studiu zejména kapitolu 6. Braguovy citované knihy: Bůh, který po nás nic nechce, a
kapitolu 7.: Bůh, který odpouští hříchy. Pro současného čtenáře budou nepochybně překvapivé,
protože ve velké většině případů zgruntu převracejí naše představy o křesťanství. V textu jsem
uvedl jenom několik důležitých detailů a tézi, jednak z důvodů časových, jednak proto, že bych
musel obsáhle citovat, aniž bych mohl cokoli dodat. I zde platí, že pokud není uvedeno jinak, přebíráme a parafrázujeme výklad Bragueův.
11
Kapitola 5.: Bůh, který už všechno řekl (Brague 2011, 83–117). I pro tuto pasáž platí, že pokud není
uvedeno jinak, vycházíme z výkladu Braguova.
101
tože aby vůbec vznikla, musí toho druhého ‚sežrat‘. Jejich jinakost není chtěná, ale jen trpěná“
(Brague 2011, 66–70).
Děje se tak proto, že jsme bytosti hotové a hříšné. Hotoví jsme, protože jsme složeni ze
dvou stránek. Jednak jsme osobami, každý z nás je jedinečný, ale máme i svou stránku přirozenou, která sestává z toho, co jsme dostali. A co umožní naše hotovost neboli konečnost, to
hřích uvede do praxe. To osobní v nás hřeší odmítáním svobodného života a snahou přivlastnit si, co je v nás přirozeného. Jenom svobodná bytost může hřešit, protože dá přednost
tomu, co si lze přivlastnit.
Shrnuto: Na rozdíl od boží lásky je lidská láska omezená a to nám dovoluje hřešit, tedy
změnit se ve svůj opak. Snad bychom mohli k Bragueovu, respektive Křížovu výkladu dodat,
že z uvedeného plyne, že jen Bůh nehřeší, což ale neznamená, že v minulosti nehřešil. Starý
zákon lze číst i tak, že zdůrazníme místa, v nichž Hospodin lituje svých činů, např. po potopě,
a dokonce se zavazuje, že takto v budoucnu postupovat již nehodlá.
V diskusi k nečtinské přednášce jsem dostal otázku, jaké perspektivy vývoje v islámu
vidím. Odpověděl jsem, že perspektivy islámu jsou limitované tím, že jde o učení, jehož autorem je Bůh a které nemůže obsahovat chyby, takže naděje na změnu a vývoj je malá, a uvedl
jsem, že z islámských myšlenkových proudů mi připadá nejnadějnější súfijská mystika. Před
staletími si byli mystici islámští, židovští či křesťanští mnohem bližší, než jsou si myslitelé a
náboženská praxe v těchto náboženstvích dnes, ale to by bylo na jiné vyprávění. Při přednášce
jsem se k Braguovu výkladu Jana od Kříže z časových důvodů stejně nedostal.
Od té doby jsem se vlastně náhodou seznámil s autorem a knihou, kteří mi ukázali, že
i v islámu by mohla propuknout „biblická kritika“. V devatenáctém století původně protestantská biblická kritika usilovala o naplnění Lutherova odkazu: oddělit lidské nálezky od slova božího, a vyvinula se v sofistikovanou vědu, biblistiku, jež se rozvíjí velmi úspěšně. Pro
náboženskou doktrínu byly objevy biblické kritiky zprvu zdrcující, nebudu je vypočítávat, ale
vyvolaly vážné podezření o autenticitě Janova evangelia, o autorství některých epištol. Zkrátka to vypadalo, že čistého božího slova v Novém zákoně nebude o moc více než v zákoně
Starém. Ale křesťanství jako takovému to prospělo, bez biblické kritiky by nebylo ekumenismu, z trpné tolerance se začal rodit živý dialog.
Zmíněná kniha je Die syro-aramäische Lesart des Koran. Vyšla v roce 2000, autor se
podepsal jako Christian Lichtenberg. Jde o pseudonym, takže při hledání na internetu můžete
uspět i s anglickým překladem pseudonymu Christoph Luxenberg. Autor, nesporně dobře
vzdělaný, pathně německy píšící profesor nabídl k diskusi zpochybnění islámské tradice
o původu arabského textu koránu ze 7. století. Argumentem je Lichtenbergovi skutečnost, že
první příklady arabsky psané literatury kromě koránu se objevují až o dvě století později.
K islámské tradici patří i přesvědčení, že korán je první literární dílo v arabštině, proti tomu
nic, ale proč se další díla objevují až s takovým opožděním?
Lichtenberg navrhuje číst arabský text koránu paralelně s textem koránu v aramejštině,
která byla ve starověku komunikačním jazykem velkého teritoria, včetně Babylonie, Sýrie
a také Arábie, něco podobného jako řecká koiné v helénském světě. Když tuto paralelní četbu
uskutečníme, tvrdí náš autor, některá nejasná, nesrozumitelná místa koránského textu se
vyjasní, jiná nabydou významu jiného. Pro korán je totiž charakteristické, že poměrně značná
část sdělení nebyla patrně srozumitelná samotnému Mohamedovi a dodnes je pokládána za
102
ZDENĚK PINC
nesrozumitelnou. Tradice našla vysvětlení: tato místa v textu jsou nesrozumitelná, protože
Alláh, který jim pochopitelně rozumí, si přál, aby lidem byl jejich smysl až na další utajen.
Lichtenberg se domnívá, že jeho sonda naznačuje, že podstatné partie koránu jsou starší než 7. století a pocházejí z misijně orientovaných východokřesťanských liturgických textů
církve Chaldejské, které byly Mohamedem doplněny aktuálními motivy z arabského prostředí. Kniha vyvolala skandál a podle první informace, kterou jsem získal, je nedostupná.
S pomocí mimořádně schopné programátorky a studentky historické sociologie Dany
Léwové, jsem však získal anglickou verzi textu a také několik kritických textů z diskuse, kterou kniha vyvolala. Je to pro mne těžká četba, protože neumím ani starou syrštinu, aramejštinu ani arabštinu a už se to nenaučím, ale potěšilo mne, že se něco takového děje a vidím
v tom červánky snad budoucího svítání. Již dlouho jsem totiž přesvědčeným zastáncem menšinové teorie o tom, že islám je původně spíše východokřesťanská než židovská hereze.
Dva konkrétní příklady změněného významu koránského textu následkem paralelní
Lichtenbergovy četby právem vyvolaly ohlas a vlastně i skandál. První se týká často zmiňovaných houri, česky hurisek, tedy těch 76 nedotčených panen, které v islámském nebi čekají na
zahynulé mudžahídy. V aramejském textu se „nebeské panny“ proměnily na „bílé hrozny“.
V súře 24 Světlo12 se věta, která doslovně zní: „Ať bijí svými závoji proti svým vakům,“ překládá: „A nechť spustí závoje na ňadra svá“. Tato věta zní v syroaramejštině takto: „Ať si upnou opasky kolem svých boků“. Ve východokřesťanských sborech chodily cudné ženy opásány závoji, dodává náš autor. Závoj kolem boků panny Marie na starokřesťanských vyobrazeních poukazuje také tímto směrem. Spor o šátky by se tedy mohl řešit alternativním opásáním žen závojem, což by mohlo působit stejně cudně či stejně sexy jako šátkování.
Akademická kritika, pokud jsem měl možnost z několika ukázek sledovat, přistoupila
k Lichtenbergovu experimentu nepříliš vlídně a většinou jej odmítla. Výjimkou je profesor
Gerd-Rüdiger Puin ze saarské university. Opatrný Rémy Brague na jednom místě Lichtenberga v poznámce cituje, ale do diskuse se nepouští. Na internetu byl k dispozici také rozhovor Alfreda Hackenbergera s uvedeným Lichtenbergem, ale stránky Úvod do islámu převzali militantní ateisté a materiál tam již nemohu najít. V rozhovoru se novinář ptá, zda se
profesor nebojí fatwy. Odpověď záporná, fatwa může postihnout jen věřícího muslima. Proč
tedy používáte pseudonym? Pro jistotu, některý fanatik by nemusel čekat, až náboženské
autority fatwu vyhlásí… Z jiného drbu na internetu vyplývá, že jistý profesor university
v Nábulusu, který o Lichtenbergovi referoval v přednášce, byl rozhořčenými studenty vyhozen z okna. Nepodařilo se mi zjistit, kolik pater má universita v Nábulusu. Já jsem o této věci
referoval na FHS UK v 6. patře, ale obešlo se to bez incidentu. Inu jiný kraj, jiný mrav…
červen 2015
12
„A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby
kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby
jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo
bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice,
nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť
nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó
věřící, snad budete blažení!“ (24:31, Světlo).
103
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
LIT
TERATURA
 Brague, R. (2011): O Bohu u křesťťanů a o jednom nebo dvou dalších. Ceentrum pro sttudium deemokracie a kultury, Brn
no. Přel. Pavlaa Doležalováá.
 Brague, R. (2008): Du Dieu des chhrétiens et d’u
un ou deux au
utres. Editionns Flammario
on,
Paris.
 Friedell, E. (2006): Kulturní
K
dějinny novověku I. Triton, Prraha.
 Casper, B. (1998): Míra
M lidství. O
OIKOYMEN
NH, Praha.
104
TEORIE ZAMRZLÉ PLASTICITY
A ZAMRZLÉ EVOLUCE: PARADOXY
NEADAPTABILITY
Jan Toman
Laboratoř evoluční biologie, Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta UK
[email protected]
Život na Zemi je neuvěřitelně různorodý. Jen co se týče biodiverzity, tj. druhové bohatosti, přírodovědci dosud popsali kolem dvou milionů druhů, přičemž dalších několik milionů až desítek milionů druhů zůstává vědě neznámých. A to se jedná přibližně o pouhé 1 %
(možná dokonce jen 1 ‰) druhů, které kdy na naší planetě žily!
Na druhou stranu, jakékoli podobné odhady je třeba brát s velkou rezervou. Od skutečných hodnot se totiž mohou lišit i o několik řádů. Důvodů je celá řada. Drtivou většinu
pozemských organismů1 zřejmě tvoří nepohlavní zástupci, u kterých pravé druhy vůbec nenalezneme. Můžeme u nich identifikovat jen jednotlivé linie, které si udržují přibližnou podobnost pouze působením selekčních tlaků prostředí favorizujících jasně vymezené fenotypy
a občasného „vymetení“ všech linií, které leží mezi těmito optimy. Ani u pohlavních organismů, které vytvářejí jasně rozlišitelné druhy, ovšem není zcela jasné, jak druh definovat.
Žádná doposud formulovaná definice druhu totiž není bez problémů aplikovatelná na všechny pohlavní organismy. Nám důvěrně známé druhy2 opravdu sestávají z populací jedinců
obývajících pospolu jedno místo a pářících se výhradně mezi sebou, které jsou reprodukčně
oddělené od ostatních takových populací. Stačí se ale poohlédnout dál a uvidíme, že celá řada
organismů tvoří spíše složité druhové komplexy vzájemně blíže či vzdáleněji příbuzných linií
často oplývajících nejrůznějšími způsoby pohlavního, nepohlavního i kombinovaného rozmnožování,3 jejichž jednici se mezi sebou s různou frekvencí kříží. „Typické“ pohlavní druhy
1
Spadají do nich sekundárně nepohlavní eukaryotické organismy a všechny prokaryotické organismy – bakterie i jim jednoduchou stavbou podobná, ale nepříbuzná archaea.
2
Hlavně savci, zejména velcí, v menší míře potom ptáci, další obratlovci a hmyz, tj. jakési neuvědomělé ideály, exemplární jsoucna živých organismů – to, co normální člověk nazve „zvíře“. Ne
náhodou je německý termín pro zvíře Tier analogický anglickému deer – jelen. Typickými, důvěrně známými druhy rozhodně nejsou třeba žahavci, mikroskopičtí vířníci nebo bakterie.
3
Některé linie mohou být obligátně (tj. za všech okolností) pohlavní, zatímco jiné mohou střídat
pohlavní a nepohlavní rozmnožování. Jiné jsou naopak obligátně nepohlavní, přičemž diploidní
stav genomu se u nich může obnovovat nejrůznějšími způsoby. Některé z nich se také mohou sa-
105
tak mohou být nakonec ve výrazné menšině. A naopak, celou řadu dobře popsaných druhů
mohou ve skutečnosti tvořit kryptické druhové komplexy – skupiny podobných, mezi sebou
se nekřížících druhů, které jsme jen kvůli našim omezeným pozorovacím schopnostem omylem shrnuli pod jeden druhový název.
Samotná biodiverzita je však jen jednou stránkou různorodosti. Neméně důležitá je
disparita – tvarová a funkční rozmanitost životních forem. Stačí vzpomenout na všechny
rozdíly mezi bakterií, stromem, hlenkou, rybou, houbou, člověkem, broukem, velrybou…
A to je pouhý ubohý zlomek celkové rozmanitosti pozemských organismů.
Zkrátka, život na Zemi je opravdu různorodý. Proč tomu ale tak je? Klasické vysvětlení
představuje jeden z nejvýznamnějších milníků moderní vědy: Působením různých selekčních
tlaků se organismy v procesu evoluce prostřednictvím přirozeného výběru za miliardy let své
existence rozrůznily a obsadily všechny myslitelné i nemyslitelné oblasti naší planety, životní
strategie i ekologické role. Tomuto vysvětlení se dostalo za desítky let tolika přímých
i nepřímých důkazů, že bychom zde klidně mohli skončit.
Ale je tomu opravdu tak? Nemůže tomu v některých případech být právě naopak –
nemohly některé zajímavé znaky a vlastnosti organismů vzniknout z důvodu omezení schopnosti přizpůsobovat se, tj. snížení adaptability? V dalším textu se pokusím ukázat, že ano. Ne
že by adaptabilita nebyla užitečná, ale je pravděpodobné, že za některé klíčové vlastnosti
dnešních organismů – např. pohlavní rozmnožování (a zprostředkovaně i druhovost) či
komplexitu tělní stavby – je zodpovědná naopak neadaptabilita, zásadní omezení schopnosti
přizpůsobovat se u pozemských organismů. Než se ale pustíme do tak odvážných spekulací,
měli bychom si nejprve stručně shrnout, co vlastně říká všeobecně uznávaný hlavní proud
evoluční biologie. Teprve potom můžeme identifikovat jeho silná a slabá místa a rozhodnout,
zda je vůbec nějaké alternativní vysvětlení třeba.
Příběh evoluční biologie, stejně jako příběh každého vědního oboru, můžeme vyprávět
dvěma diametrálně odlišnými způsoby. Buď jako pozitivistický příběh o hledání pravdy
a apoteózu lidského vědění, nebo jako povídání o sisyfovském hledání teorií jen proto, aby
byly vyvráceny a nahrazeny teoriemi novými. Oba tyto přístupy mají své nezastupitelné místo
– bez víry v ten první by nešla dělat věda, bez toho druhého bychom nevěděli, jak věda funguje. Ze stejných důvodů je ale velice těžké udržet oba pohledy najednou. Pokud však chceme
upozornit na silná i slabá místa současného diskursu, musíme se o to alespoň pokusit.
Historii oboru evoluční biologie v pozitivistickém světle shrnuje řada publikací od vědců z oboru, v češtině např. Evoluční biologie (Flegr 2005) či Zamrzlá evoluce (Flegr 2006), Jak
se dělá evoluce (Mihulka et al. 2004), Co je evoluce (Mayr 2009) a bezpočet dalších skript,
učebnic a popularizačních publikací. Naopak spíše z druhého úhlu pohledu referuje o historii
my rozmnožovat obligátně nepohlavně, nicméně samec z příbuzné pohlavní linie je schopný tyto
samice oplodnit, takže vyprodukují pohlavní potomstvo. To ale není všechno. Některé nepohlavní
linie mohou vyžadovat aktivaci vajíčka spermií příbuzného druhu, ovšem bez toho, aby přispěla
svým genetickým materiálem – tento fenomén se nazývá gynogeneze. U několika druhů naopak
genetický materiál spermie nahradí ten z vajíčka, což se nazývá androgeneze. A to jsme ještě nezmiňovali situaci, kdy takové vajíčko se spermií splyne, genetický materiál obou rodičů se předá
do potomka, ale v jeho pohlavních buňkách se objevuje pouze genetický materiál pocházející od
matky – tzv. hybridogenezi.
106
JAN TOMAN
 TEORIE ZAMRZLÉ PLASTICITY A ZAMRZLÉ EVOLUCE: PARADOXY NEADAPTABILITY
biologie A. Rádl (1873–1942) ve svém již historickém ale stále neuvěřitelně podnětném díle
Dějiny biologických teorií novověku (Rádl 2006a, b), případně moderní historikové biologie.
Byť můžeme vysledovat jisté protoevoluční představy už u různých starověkých myslitelů a vědců evropského novověku,4 není pochyb o tom, že klíčovou postavou evoluční biologie je Charles Darwin (1809–1882). Ten formuloval na základě vlastních ekologických pozorování, šlechtitelských zkušeností, dobových geologických a paleontologických studií
a malthusiánských představ o populaci (ale dozajista s nemalým přispěním vědomého
i nevědomého pozorování fungování raně kapitalistické společnosti a dlouhé řady dalších
vlivů) teorii přirozeného výběru.5 Organismy se podle ní mohou v čase měnit, pokud mají
nadprodukci potomstva, toto potomstvo je různorodé, různorodost do značné míry dědičná
a navzájem si konkurují, tj. např. žijí v prostředí s omezenými zdroji. Potomci oplývají náhodně zkombinovanými vlastnostmi svých rodičů. Jedinci lépe přizpůsobení danému prostředí (tj. jedinci s vyšší biologickou zdatností, fitness) zanechají více potomků než ti přizpůsobení hůře, a druh se tak v průběhu času progresivně vyvíjí, přizpůsobuje svému prostředí.
Dalšími známými postavami klasického darwinismu jsou např. A. R. Wallace (1823–1913),
T. H. Huxley (1825–1895) či E. Haeckel (1834–1919). Jak skvěle shrnuje E. Rádl (Rádl 2006a,
b), klasický darwinismus se záhy stal spíše celospolečenským hnutím než pouhou biologickou
teorií.
Spolu s blížícím se koncem století však přišel i soumrak vědeckého darwinismu, období nazývané v anglické literatuře Eclipse of Darwinism – zatmění darwinismu. E. Rádl spolu
s H. Drieschem (1867–1941) výmluvně konstatuje, že „darwinismus je mrtev“ (Rádl 2006b).
Většina největších biologických mozků přelomu století se přiklonila ke směrům upozaďujícím roli přirozeného výběru, jako byl např. neolamarckismus, neovitalismus či mutacionismus,6 případně různým autogenetickým koncepcím,7 a zbyla pouze hrstka skalních ne-
4
Tato bádání přístupně shrnují např. publikace Evoluce před Darwinem (Hladký et al. 2012) či Dějiny biologických teorií novověku I a II (Rádl 2006a, b).
5
Ve své stěžejní knize O vzniku druhů přírodním výběrem (Darwin 2007) ve skutečnosti formuluje
kromě teorie o přirozeném výběru nejméně další čtyři teorie (možná by ale bylo lepší použít termín hypotézy, protože dohromady dávají celý Darwinův koncept evoluce) – o samotném faktu
evoluce (změny druhů v průběhu času), o společném původu všech organismů, způsobu vzniku
nových druhů a o gradualistickém charakteru změn druhů (postupujícím neustále a po malých
krůčcích). Právě míšení těchto modelů dohromady vede často k řadě sporů o evoluci a její charakter.
6
Viz např. Rádl (2006b). Tyto směry jsou ve většině mainstreamových výkladů dějin evoluční biologie v lepším případě upozaďovány, v horším zesměšňovány jako pouhé slepé uličky vědeckého
bádání. Jak však uvidíme dále, výzkumníci těchto směrů si všímali zcela relevantních fenoménů,
kterým je dnes opět přikládána čím dál větší váha, a jejich teorie jsou přinejmenším zčásti velmi
inspirativní i dnes. Velmi stručně – neolamarckisté zdůrazňovali dědičnost získaných vlastností
a vliv konání (např. chování, využívání orgánů apod.) daného jedince na další evoluci linie, neovitalisté kladli důraz na celostní aspekty tělní organizace organismů, jejich individuální vývoj, regeneraci apod. a mutacionalisté (v extrémní formě saltacionisté) zase vyzdvihovali evoluční roli
náhlých změn dědičné podstaty organismu s velkým vlivem na fenotyp. Toto rozdělení je samozřejmě do jisté míry umělé, skupiny nebyly nijak disparátní a řadu výzkumníků bychom mohli zařadit hned do několika z nich. Dokonce i sám Darwin s postupem času čím dál více zdůrazňoval
možnou pluralitu evolučních mechanismů.
107
odarwinistů, jako např. A. Weismann (1834–1914), kteří hájili klíčovou roli přirozeného
výběru. Proč ale tato krize v první řadě vůbec nastala? Odpověď je jednoduchá. Evoluce podle
představ klasického darwinismu totiž nemůže dost dobře fungovat. Genetika jako obor tehdy
ještě neexistovala a představy o dědičnosti byly dosti mlhavé. Vesměs se předpokládalo, že
vlastnosti rodičů se v potomcích mísí – velký samec a malá samice budou mít průměrně velké
potomky, potomek bělocha a černošky bude mít kávovou pleť apod. To by však znamenalo,
že vlastnosti budou v průběhu času vyznívat, až nakonec vymizí veškerá variabilita a výběr
nebude mít z čeho vybírat. Evoluce se zastaví.
Právě v této situaci sehrály historickou roli poznatky brněnského opata J. G. Mendela
(1822–1884). Ten totiž vypozoroval, že vlastnosti – vlohy – rodičů se v potomcích nemísí, ale
kombinují. V každé z dalších generací se vlohy mohou, podle zákonů, které formuloval, opět
znovu v nezměněné podobě vyštěpit. V průběhu generací se tedy nemění vlohy samotné, ale
jejich frekvence v populaci – dědičnost není tzv. měkká, ale tvrdá. Dílo tohoto moravského
Němce však ve své době zapadlo a za otce moderní genetiky byl prohlášen až po znovuobjevení těchto zákonitostí C. Corrensem (1864–1933), E. von Tschermakem (1871–1962)
a H. de Vriesem (1848–1935) na přelomu 19. a 20. století. Následný rozvoj klasické genetiky
v prvních desetiletích 20. století vedl k tak klíčovým poznatkům, jako že téměř všechny pohlavní organismy jsou alespoň v části svého životního cyklu diploidní a od každého genu
mají dvě varianty – alely – jednu od otce a jednu od matky. Rovněž byly definovány pojmy
genotyp (soubor všech alel daného organismu) a fenotyp (soubor všech vlastností organismu).
Následné spojení darwinismu, klasické genetiky a mutacionismu (akcentujícího nyní jen
vznik mutací s malým vlivem na fenotyp) vedlo ke vzniku neodarwinismu. Tento směr dal
základ celé moderní evoluční biologii a kulminoval ve 30. až 40. letech pracemi takových
velikánů evoluční biologie, jako jsou T. Dobzhansky (1900–1975), R. Fisher (1890–1962),
J. Haldane (1892–1964), E. Mayr (1904–2005), G. Simpson (1902–1984), G. Stebbins (1906–
2000), S. Wright (1889–1988) a celou řadou dalších. Evoluce se stala statistickou populační
genetikou – zkoumáním změn frekvence alel v genofondu populace, přičemž změny alel
mohly nastávat pouze prostřednictvím mutací s malým vlivem na fenotyp. To je zřejmě největší rozdíl oproti době klasického darwinismu, kdy vedle sebe existovalo několik směrů
a panovala naopak značná pluralita názorů na možné evoluční mechanismy.
Neodarwinismus zůstává dodnes základem hlavního proudu evoluční biologie. Přesto
je vhodné zhruba od 40. až 50. let vyčlenit jeho novější období – moderní evoluční syntézu,8
protože došlo k zásadnímu doplnění neodarwinismu hned z několika směrů. Často se zapomíná na klíčovou roli Erwina Schrödingera (1887–1961) a dalších fyziků a matematiků zabývajících se teorií informace, informatikou a kybernetikou, kteří vnesli do biologie pojmy informace, program a řízení, schopné nahradit dřívější neovitalistické koncepce. Důležitý je pro
7
Ty postulují tendenci evoluce ke směrovanému vývoji, většinou ve formě postupného zdokonalování organismů působením vnitřních či vnějších faktorů, které u některých autorů mohou být
zcela přirozené a představovat jakési přírodní zákony (např. ortogeneze F. Galtona, 1822–1911),
zatímco u jiných jsou nadpřirozeného až náboženského charakteru (např. směřování k bodu
Omega u Pierra Teilharda de Chardin, 1881–1955).
8
Termíny neodarwinismus a moderní evoluční syntéza bývají často směšovány. Pokud budu nadále odkazovat na neodarwinismus, budu jím myslet právě moderní evoluční syntézu, nikoli směry
přelomu 19. a 20. století a prvních desetiletí 20. století.
108
JAN TOMAN
evoluční biologii i rozvoj ekologie. Například koncept genového toku si všímá toho, že
v praxi často hraje přísun alel z jiných populací téhož druhu prostřednictvím migrantů související s jeho ekologií větší roli než vznik nových alel prostřednictvím mutací. Přičiněním
J. Watsona (*1928), F. Cricka (1916–2004), R. Franklinové (1920–1958) a M. Wilkinse
(1916–2004) došlo k odhalení struktury DNA a následnému bouřlivému rozvoji oboru molekulární biologie. Zejména M. Kimura (1924–1994) a T. Ohtaová (*1933) přispěli k rozvoji
teorie neutrální evoluce, která si všímá toho, že většina alel má jen malý nebo žádný vliv na
biologickou zdatnost, v konečně velkých populacích se chovají selekčně neutrálně a jejich
osud (tj. zda budou tyto varianty genů fixovány nebo eliminovány) závisí čistě na náhodě –
genetickém driftu. John H. Gillespie si ve své teorii genetického draftu zase všímá toho, že se
alely mohou svézt k zafixování s výhodnou mutací, nebo být eliminovány s nevýhodnou mutací jen proto, že se na chromozomu nacházejí fyzicky blízko ní. Na úrovni genomu může
navíc docházet k tahům, více méně deterministickým změnám genetické výbavy organismu,
vyplývajícím např. z fyzikálně-chemických či informačních vlastností konkrétního úseku
DNA. Jejich zkoumání se věnovali např. G. Dover, D. Haig (*1958) či L. Hurst. V neposlední
řadě zmiňme S. Ohnoa (1928–2000), který rozpracoval myšlenku evoluce prostřednictvím
duplikování genů a jejich následné specializace.
První závažnější výzvy pro dosud neuvěřitelně úspěšnou moderní syntézu se objevily
od 60., ale výrazněji až od 70. až 80. let. Prvního problému si povšimnuli už W. Hamilton
(1936–2000) a G. Williams (1926–2010) v 60. letech,9 ale mezi vědeckou komunitou a veřejností ho zpopularizoval počínaje 70. lety až Richard Dawkins (*1941) ve své teorii sobeckého
genu (Dawkins 2003). Zatímco nepohlavní organismy předávají potomkům (až na případné
mutace) dokonalou kopii své genetické informace, alely pohlavních organismů jsou náhodně
namíchané po jedné polovině od obou rodičů. To ale znamená, že se u nich nedědí biologické
vlastnosti a potažmo ani biologická zdatnost! I ten nejlepší genom výborně přizpůsobený
právě panujícímu prostředí je v průběhu meiózy rozložen a do potomků se přenáší jen zčásti.
Jediné entity, které se v nezměněné formě předávají z generace na generaci, jsou jednotlivé
alely genů. Právě na jejich úrovni podle této teorie probíhá přirozený výběr – alely soupeří
o co největší frekvenci v genofondu druhu. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vytváření koalic a složitých způsobů kooperace, které mohly vést až ke vzniku „vehiklů“ nesoucích
tyto geny, umožňujících jim co nejefektivnější množení a účastnících se za ně evolučních
soubojů. Jinými slovy – buněk a mnohobuněčných těl. Aniž bychom zabíhali do přílišných
detailů, Dawkins původně viděl svůj model jako pouhý alternativní pohled na zákonitosti
popisované moderní syntézou. Teorie však dává některé odlišné předpovědi a za celé řady
okolností má větší vysvětlovací sílu než teorie klasická. Dokáže také vysvětlit chování mnoha
genetických elementů, které se zmnožují na úkor celého organismu, stejně jako např. vznik
altruismu a další problematické fenomény. Na druhou stranu, samotných evolučních interakcí se účastní zmíněné „vehikly“ a za celé řady situací nehraje roli, jestli popisujeme přirozený výběr z pozice alel nebo jedinců. Vehikly samotné navíc oplývají řadou emergentních
vlastností, zpětně regulují expresi (tj. míru použití) genů, a jsou tedy do značné míry svébytnými entitami vyššího řádu. Geny jako by se schovaly kdesi v pozadí. Z těchto důvodů, a snad
9
Ale v určité míře i další významní biologové vrcholné éry moderní syntézy.
109
také z jistých nevědeckých pohnutek,10 teorie sobeckého genu nevyvolala v evoluční biologii
revoluci, ale byla za jistých obětí (zejména nepříjemného zesložitění) pouze potichu zakomponována do moderní syntézy a používá se vesměs k vysvětlení fenoménů, které se pomocí
standardních mechanismů dají vysvětlit jen obtížně nebo vůbec.
Další ze slabin moderní syntézy spočívá v zásadním zkomplikování chápání pojmu
biologická zdatnost. Ponechme teď stranou, jestli je nebo není definována kruhem a zda tato
otázka má vůbec smysl. Důležitější je, jestli fitness vůbec představuje nějakou konkrétní veličinu a zda je konstantní. Již letmý pohled totiž ukáže, že není. V mnoha případech závisí
zdatnost konkrétní alely na její frekvenci v populaci. Klasickým příkladem je selekce ve prospěch heterozygotů u alely pro srpkovitou anémii (Ruwende et al. 1995). Pokud má jedinec
dvě recesivní alely genu pro tuto dědičnou chorobu, nemoc se u něj projeví v plné síle a on,
nejspíš ještě jako dítě, zemře. Pokud má ovšem jen jednu tuto alelu a druhá je zdravá – pokud
je heterozygot – tak je jeho postižení na zdraví relativně malé. Tento stav se však navíc projevuje i tím, že má jedinec daleko větší rezistenci vůči nákaze malárií. Pokud je tedy v některé
oblasti její prevalence vysoká, tak je rázem velice výhodné být v tomto genu heterozygotem,
což má zase za následek zvýšení frekvence alely pro srpkovitou anémii v populaci. Jak se
ovšem v populaci zvyšuje zastoupení této alely, tak se čím dál častěji vyštěpují i neživotaschopní recesivní homozygoti. V důsledku toho se frekvence zdravé alely a alely pro srpkovitou anémii ustálí na určité rovnovážné hodnotě.
Frekvenčně závislý vliv na zdatnost se však nemusí týkat jen různých alel jednoho genu, ale i alel různých genů a celých fenotypových znaků. Prostřednictvím selekce závislé na
frekvenci se udržuje v rovnováze např. i frekvence pravotočivých a levotočivých zobáků křivek, které se živí vyzobáváním semen z šišek. Přednostně je totiž vyzobávají z té strany, kde
jim to zakřivení jejich zobáku usnadní. Jakmile tedy převládnou jedinci se zakřivením na
jednu stranu, jedinci s opačným zakřivením se rázem ocitnou ve výhodě. Mají k dispozici více
potravy, zanechají více potomků a frekvence jedinců se zobáky obou typů se relativně rychle
vyrovná (Benkman 1996).
Podobné postřehy rozvinuli pomocí aparátu teorie her J. Maynard Smith (1920–2004)
a G. Price (1922–1975). Ukázali, že o úspěchu dané alely v delším časovém měřítku nerozhoduje její momentální selekční hodnota, ale to, zda je součástí evolučně stabilní strategie
(Maynard Smith & Price 1973; Maynard Smith 1974). Tedy takové strategie (např. chování
organismu), která když v populaci převládne, tak ji nemůže nahradit žádná strategie minoritní. Klasickým modelem, na kterém se tento příklad demonstruje, je souboj strategií „holubice
a jestřáb“. Pokud se v modelu nad kusem potravy střetnou dvě holubice, rozdělí se napůl.
Pokud se střetne holubice s jestřábem, jestřáb ji vyžene a přivlastní si celou dávku potravy.
Konečně, pokud se střetnou dva jestřábi, porvou se, potravu (odměnu – o) získá jeden z nich
a oba si odnesou zranění, cenu (c), která v souhrnu převyšuje zisk jednoho. V populaci holubic má výhodu jestřáb, v populaci jestřábů naopak holubice (která sice před jestřáby vždy
ustoupí, ale i tak občas jistě nalezne kus potravy, aniž by se poblíž nacházel nějaký jestřáb;
naopak jestřáb si v populaci skoro samých jestřábů téměř z každého střetu odnese výrazné
zranění). Podle jednoduchého vzorečku p = o / c můžeme vypočíst výslednou frekvenci jes10
R. Dawkins je mezi biology často považován za pouhého popularizátora a mezi širší veřejností má
zejména kvůli své propagaci ateismu řadu protivníků až nepřátel.
110
JAN TOMAN
třábů (přičemž frekvence holubic je doplňkem této hodnoty do 1). Na tuto frekvenci se poměry holubic a jestřábů vždy vrátí, a to i v případě, pokud frekvenci uměle narušíme.
Reálné strategie jsou samozřejmě téměř vždy daleko složitější. Stejně tak se nemusí
jednat o frekvenci dvou různých fenotypů jednoho druhu, ale o frekvenci různých typů chování jednoho jedince. A rozhodně se nemusí vždy jednat pouze o souboj dvou vzorců chování. Soupeření o evolučně stabilní strategii zřejmě podléhají téměř všechny alely jedince. Ne
vždy se např. vyplatí vyprodukovat maximální počet potomků. U některých druhů je výhodnější mít potomků jen pár, ale zato do každého z nich hodně investovat, případně vložit zdroje do vlastního růstu a nechat rozmnožování až na jednu z příštích sezón. Strategie se také
mohou v čase vyvíjet podle měnících se faktorů prostředí a souboj může probíhat na několika
úrovních. Poselství je však jasné – biologická zdatnost je proměnlivá, komplexní a kontextově
závislá veličina. Stejně jako v předchozím případě byly i principy frekvenčně závislé selekce
a teorie evolučně stabilních strategií zahrnuty do moderní syntézy. V tomto případě už je ale
posun oproti původnímu pojetí z principu jasně definovatelné biologické zdatnosti, tj. souboje jednotlivců o to, kdo zanechá nejvíce potoků, poměrně značný. Dalo by se říct, že zatímco
podle klasické neodarwinistické teorie soupeří jedinci o to, kdo zanechá nejvíc potomků,
podle teorie evolučně stabilních strategií je daleko důležitější, kolik z toho nakonec bude
vnuků (a pravnuků, prapravnuků atd.).
Třetí zásadní výzvu pro moderní syntézu potom přinesl objev S. J. Goulda (1941-2002)
a N. Eldredge (*1943), kteří v paleontologickém záznamu vypozorovali, že se organismy po
většinu času nemění (Eldredge & Gould 1972). To je v kontextu moderní syntézy velmi překvapivé – vždyť by se měly neustále přizpůsobovat změnám prostředí. Tak tomu ovšem očividně není. Druhy se mění jen při svém vzniku. Následně se poměrně rychle rozšíří do svého
pozdějšího areálu a tam přežívají ve stavu evoluční stáze. Konstatování, že evoluce není gradualistická, tj. neustále postupující po malých krůčcích, ale punktuacionalistická, tj. postupující nepravidelně a po relativně velkých skocích, vyvolalo bouřlivou reakci a vlnu polemiky.
Takový průběh evoluce však v zásadě nemusí být v rozporu se základními premisami moderní syntézy. Změny nejsou nutně skokové. Mohou být klidně malé, ovšem nahloučené do jednoho krátkého časového úseku. Podle novějších výzkumů různých fosilních linií se zdá, že se
některé organismy mění více méně plynule. Velká většina se však opravdu vyvíjí punktuacionalisticky (viz např. Sheldon 1996).
Tento poznatek můžeme zařadit po bok dalších pozorování akcentujících roli makroevoluce – evoluce ve velkém časovém a prostorovém měřítku. Jedná se např. o druhový výběr
– souboj druhů o co největší rychlost speciace (odštěpování nových druhů) a nejnižší rychlost
extinkce (vymírání) –, existenci evolučních omezení kanalizujících proměnlivost organismů
či dlouhodobých evolučních trendů. Skalní proponenti moderní syntézy tyto fenomény nezřídka „odvysvětlovali“ jako pouhé epifenomény mikroevoluce, tj. evoluce v malých časových
a prostorových škálách (de facto populační genetiky). Případně našli způsoby, jak je skloubit
s hlavním proudem. Přesto začalo být více než jasné, že celá problematika evoluce je o mnoho
složitější a projevuje se v ní několik druhů dynamiky na mnoha různých škálách.
Ten nejdůležitější kámen úrazu ovšem spočívá v něčem jiném. Mendelovo řešení problémů klasického darwinismu je totiž zřejmě nedostačující. Genů s jasným vlivem na fitness –
takových, jejichž alely pozoroval Mendel, tj. projevujících se např. barvou či svraštělostí hrášku či barvou jeho květu – je totiž zřejmě naprostá menšina a v drtivé většině případů se jedná
111
o ztrátové mutace. Ztráta barviva se totiž vždy projeví poměrně jasně – změnou barvy. Efekty
jiných typů mutací jsou však daleko méně přímočaré. Naprostá většina znaků je zřejmě kódována mnoha různými geny, tj. oplývá vlastností, které se odborně říká epistáze. A naopak,
naprostá většina alel různých genů ovlivňuje celou řadu znaků, má vlastnost pleiotropie. Interakce mezi alelami navíc nejsou jednoduché, ale zřejmě poměrně komplexní – vliv alely na
fenotyp je kontextově závislý na přítomnosti dalších alel v genotypu. V kontextu jednoho
genotypu může daná alela ovlivňovat fenotyp výrazně odlišně, než v kontextu genotypu jiného. Někdy dokonce zcela protikladně. To nemusí představovat zásadní problém u nepohlavních organismů, jejichž potomci nesou stejnou genetickou výbavu jako rodičovský organismus. Obrovské problémy ale nastávají u pohlavních organismů, kde potomek nese genetickou informaci náhodně namíchanou po polovině od obou rodičů.
Dokonce ani zmíněná teorie sobeckého genu uspokojivě neřeší tento základní problém
evoluční biologie – dědičnost zdatnosti. Problém jen posouvá na úroveň alel a konstatuje
vznik jejich aliancí a potažmo „vehiklů“. Dawkins připodobňuje jednotlivé alely v organismu
k veslařům v oxfordské veslici (Dawkins 2003). Jeho model si zde můžeme volně převyprávět.
Když náhodně namícháme veslaře do deseti takových veslic a necháme je závodit, tak se jejich výkon samozřejmě bude lišit. Některé lodě budou rychlejší než jiné. Pokud následně
vyřadíme pět nejpomalejších veslic, osazenstvo zbývajících pěti opět náhodně namícháme
a opět je necháme závodit, můžeme vytipovat ještě výkonnější posádky. Takto se můžeme
dobrat až k optimální posádce. Samozřejmě jsme mohli třeba už v prvním kroku ztratit výborného veslaře jen proto, že se nacházel v posádce samých hňupů. Tomu se však můžeme
vyhnout, pokud pokus mnohokrát zopakujeme. V průměru dostaneme nakonec nejlepší
posádku – nejlépe přizpůsobený organismus.
Realita má ale zřejmě do podobného ideálu daleko a připomíná spíše podobný pokus
podniknutý se středoškolskou vodáckou výpravou. Někteří veslaři mohou být opravdu lepší
než ostatní, ale výkon naprosté většiny z nich závisí na tom, s kým zrovna ve veslici sedí.
V přítomnosti někoho, na koho chtějí udělat dojem, se mohou mimořádně snažit, zatímco
v přítomnosti zapřisáhlého nepřítele to celé lodi naopak kazit. Někdy se může sejít průměrná,
ale výborně sehraná posádka, která to natře třeba i lodi složené ze špatně sehraných šampionů. A vyloučit nemůžeme ani to, že budou někteří jedinci v určité lodi tak pobláznění, že
nebudou veslovat dopředu, ale dozadu. Zkrátka – vlivy alel na fenotyp (a potažmo na fitness)
v naprosté většině případů nejsou aditivní, ale závisí na kontextu ostatních alel v genotypu
(Flegr 2006). Navíc, jak jsme viděli výše u teorie evolučně stabilních strategií, vliv alel na fitness je kontextově závislý na jejich frekvenci i frekvenci jiných alel v populaci. Tím však problémy zdaleka nekončí. Dokonce i vliv celých fenotypových vlastností na fitness je zřejmě
kontextově a frekvenčně závislý. Například vysoká agresivita může být za určitých okolností
(velké a silné tělo, dominantní postavení ve skupině) velmi výhodná, zatímco za jiných (malý
omega „chcípáček“) velmi nevýhodná. Dědičnost zdatnosti je tak za normálních okolností
u pohlavních organismů velmi nízká a znemožňuje klasické přizpůsobování organismů.
Přesto je naprosto očividné, že se život na naší planetě dokáže docela dobře přizpůsobovat podmínkám svého prostředí. Jak to ale přes všechny tyto překážky dokáže? Možných
vysvětlení můžeme najít hned několik.
Skalní příznivci moderní syntézy by asi namítli, že byť jsou některé nebo i všechny
uvedené fenomény reálné, ve skutečnosti jde spíše o výjimky. Většina znaků je kódována
112
JAN TOMAN
jedním nebo několika málo geny. Mezi geny a znaky je více méně jasná souvislost. Alely mají
v časových měřítkách, na kterých se odehrává mikroevoluce, většinou relativně konstantní
a na kontextu nezávislý vliv na fenotyp a na zdatnost. Znaky mají většinou jednoznačný vliv
na biologickou zdatnost a tak dále. Na podporu všech těchto závěrů by mohli uvést nesčetně
konkrétních studií – ostatně, jsou jich plné učebnice. Přinejhorším může adaptivní evoluce
probíhat alespoň na genech s velkým vlivem na fitness, které neoplývají příliš velkou pleiotropií a mnoha epistatickými interakcemi, případně duplikací a následnou specializací genů
(Kratochvíl 2009).
S pokračujícím výzkumem se však zdá, že uvedené fenomény problematizující adaptivní evoluci jsou spíše častější a závažnější, takže toto (od)vysvětlení není příliš uspokojující.
Některé znaky se samozřejmě mohou měnit kdykoli v průběhu existence druhu a může docházet i k nejrůznějším druhům speciací včetně sympatrických (vzniku nového druhu na
jednom místě např. rozdělením potravní niky, tj. tak, jak si jej představoval Ch. Darwin).
Změny, které jsou s nimi spojené, jsou však nápadně „mělké“ a nezasahují do základní stavby
těla organismů11 – může se tak měnit zbarvení, hustota srsti nebo třeba počet ploutevních
trnů, ale ne počet končetin, tělních článků nebo např. základní metabolické dráhy buněk.
Nápadně často jde také o ztrátové mutace. Stejně tak hrají nepochybně důležitou roli
i zmíněné duplikace genů. Podobným způsobem zřejmě vznikly např. jedy hadů (Fry 2005)
a k několika kolům duplikace celého genomu pravděpodobně došlo v raných stádiích evoluce
obratlovců, stejně jako u několika jejich taxonomicky nižších skupin (Choleva & Janko 2013;
Meyer & Van de Peer 2005). Podobné celogenomové duplikace jsou velmi výrazným faktorem mj. v evoluci rostlin (Soltis et al. 2004). Na druhou stranu, podobné duplikace nemusejí
být příliš časté a i v případě, že duplikovaná alela nezanikne či neztratí funkci a naopak získá
funkci novou, tak se zřejmě relativně rychle se zachytí do zmíněné sítě vazeb kontextových
a frekvenčních závislostí. Neméně důležité jsou i případné změny regulace genů. Tím se ale
pomalu dostáváme k dalšímu možnému vysvětlení našeho paradoxu.
Jiný směr vysvětlení vychází z v současnosti intenzivně protěžovaného oboru vývojové
a evoluční biologie12 (Evo-Devo, viz např. Müller 2007) a předpokládá, že existuje komplexní
genetická architektura znaků sloužící jako převodník mezi geny a fenotypem. Tato genetická
architektura sestává ze složitých sítí vzájemně funkčně provázaných genů s velkou mírou
pleiotropie a epistáze více či méně modulárního charakteru. Jinými slovy, geny uvnitř takových modulů jsou ve vlivech na fenotyp silně provázané, zatímco mezi moduly je vazeb daleko méně. Taková síť sice může být velmi komplexní, ale v principu jí lze porozumět, podobně
jako třeba velmi složitému programu. „Rozumí“ jí i evoluce, respektive, v jejím průběhu se
vyvinuly spolu s těmito moduly i specifické způsoby jejich regulace působením vnitřního
(regulačních genů při vývoji, signálů z okolních buněk, hormonů, mozku apod.) i vnějšího
(fyzicko-chemických podmínek prostředí) prostředí.13 Dokonce ani případné mutace nastá11
Což je zcela v souladu s tím, že musí jít o znaky, které kódují alely, které nejsou pleiotropicky
a epistaticky příliš propletené s jinými.
12
Která, na rozdíl od neodarwinismu a moderní syntézy, zdůrazňuje zásadní roli individuálního vývoje organismu a jeho změn pro evoluci.
13
Navíc je zřejmé, že vnitřní i vnější vlivy jsou silně provázané. Například zvýšený výskyt predátora
v habitatu kořisti může zvýšit dávky stresových hormonů, což má za následek jak změnu chování,
tak i změnu metabolismu na režim „boj nebo útěk“. Chemické látky asociované s predátory
113
vající u takovýchto organismů nemusejí být co do místa náhodné (ať už a priori – některá
místa genomu mutují rychleji než jiná, nebo a posteriori – mutace mohou být adaptivní jen
na některých místech, např. regulačních elementech). Genetické moduly se mohou manifestovat jako moduly funkční, morfologické, vývojové či evoluční. Adaptivní změna může probíhat např. změnou regulace určitých modulů nebo posunem jejich exprese v čase či prostoru, jejich duplikací, aplikací na novém místě nebo v novém čase, ztrátami apod. Důležitá je
zejména poziční a časová informace a související regulace. Na druhou stranu, i samotné moduly se časem mohou dostávat do složitě funkčně a frekvenčně propletených interakcí vyšší
úrovně omezujících jejich adaptabilitu.
Samotný individuální vývoj organismu dokáže vykompenzovat i poměrně drastické
změny způsobené mutacemi s relativně velkým vlivem na fenotyp. Ty mohou spočívat ve
změně kódující sekvence genu nebo jeho duplikaci, ale častěji jde zřejmě právě o změnu regulačních sekvencí genů, případně změnu exprese genů udávajících poziční či časovou informaci a jejich drah. Organismus se chová jako integrovaný systém – úpony svalů, délka cév,
zapojení nervů nebo třeba struktura kostní trámčiny nejsou pevně zapsané v genomu, ale
vyvíjejí se v reakci na rozvoj a činnost ostatních částí těla. Když tedy dojde např. ke zvětšení
těla, nemůže se stát, že cévy nebo nervy skončí někde na půl cesty a kosti se pod vahou organismu rozlámou. Naopak, vývoj je založen na principu, že nervy či cévy spojují dvě místa,
kapiláry se zahustí tak, aby měly buňky tkáně dostatek kyslíku a živin a kostní trámčina reaguje na tlaky působící na kost a dynamicky se přestavuje, aby zajistila její pružnost a pevnost
(Flegr 2015).14 Jen na okraj, ještě zajímavější případy mohou nastávat v případě tzv. makromutací majících za následek výraznou změnu fenotypu – např. ztrátu nebo duplikaci jednoho
či několika tělních článků nebo párů končetin, vývoj nějakého orgánu na zcela netypickém
místě a další podobné změny. Obvykle se nestane, že by byl takový organismus zcela neživotaschopný, ale individuální vývoj to „zflikuje“ dohromady, aby si organismus udržel alespoň
omezenou životaschopnost – úpony na zbývajících končetinách se vlivem jejich odlišného
používání ustanoví odlišným způsobem, orgány na neobvyklých místech se napojí na nervovou síť atd.15 Výjimečně se tak může narodit třeba životaschopná dvounohá koza nebo žába
s očima uvnitř ústní dutiny.
Tak jsme se pomalu dostali až k třetímu, z pohledu hlavního proudu evoluční biologie
asi dosud nejextrémnějšímu, vysvětlení. Organismus je vývojově tak integrovaným a provázaným systémem, že může řada fenotypových změn nastávat i bez přímé spojitosti se změnou
genotypu. Dlouhou dobu je známý tzv. Baldwinův efekt – fakt, že vývoj konkrétních orgánů
zejména mnohobuněčných organismů závisí i na tom, zda vůbec a případně jak je organismy
používají (takové selekční tlaky na ně totiž posléze působí). Do stejného ranku můžeme zařadit i Waddingtonovu genetickou asimilaci (Waddington 1953). C. H. Waddington působením stresového faktoru, konkrétně zvýšené teploty, na vyvíjející se larvy mušek octomilek
vyvolal mezi jedinci variabilitu v žilkování křídel. Následně vyčlenil mušky s jedním konkrétv prostředí mohou spustit u perlooček vývin ochranného pancíře (Krueger & Dodson 1981)
a podobně.
14
Uvedené příklady jsou jen jedněmi z mnoha, ve skutečnosti takto pracuje individuální vývoj organismu zcela všeobecně.
15
Tento proces se odborně nazývá fenotypová akomodace.
114
JAN TOMAN
ním fenotypem, nechal je vyprodukovat potomstvo, na to opět působil zvýšenou teplotou
a pokračoval s jedinci se žádoucím fenotypem. Jejich frekvence se začala postupně zvyšovat
a po několika generacích se dokonce začali objevovat i bez působení stresoru. Dosáhl Waddington dědění získaných vlastností? Ne. Povedlo se mu ale něco možná ještě zajímavějšího.
Všechny organismy obsahují „nápravné mechanismy“, které dokáží operativně napravovat
malé nesrovnalosti v proteinech přepisovaných z DNA, vyplývající např. z drobných škodlivých mutací nebo působení nepříznivých faktorů prostředí narušujících vývoj a fungování
organismu. Vysoká teplota ale tento systém zahltila, takže přestal stíhat napravovat chyby
vyplívající ze změn DNA a naplno se projevila genetická variabilita v populaci (Rutherford &
Lindquist 1998). Tím, že vybíral jedince s jedním konkrétním fenotypem křídelní žilnatiny,
vyselektoval takovou linii, která měla předpoklady pro tvorbu tohoto fenotypu za všech
podmínek, tj. šlo o genetickou kanalizaci.
Převrácení kauzality z vlivu genotypu na fenotyp na vliv protichůdný ale může jít ještě
dál. Změna načasování nebo topologie vývoje určité tkáně či orgánu, která nemusí nutně
vyplývat ze změny genů mutací, ale např. i z vlivu vnějších podmínek, může vlivem integrace
a vnitřní vývojové plasticity organismu vést až k řetězové reakci změn, které třeba občas mohou mít i adaptivní charakter. V tomto procesu mohou vznikat i úplně nové struktury a orgány, např. úpony svalů. Občas se navíc může stát, že se samoorganizací vedle toho utvoří
i zcela nová struktura, která nemá bezprostřední vliv na fitness. Takovéto změny se mohou,
ale nemusí, později pevně zakotvit v genotypu. Pokud jsou totiž adaptivní, tak jsou zvýhodněny ty organismy, které je dokáží vytvořit za nejrůznějších podmínek vnějšího i vnitřního
prostředí. Jinými slovy ty organismy, které dokáži zajistit, že nová struktura bude vývojově
robustní, přičemž osvědčenou cestou je uložit v genotypu takové nastavení, které takovou
robusticitu zaručuje – jde o proces zcela analogický popsané genetické asimilaci. Genotyp
v rámci tohoto vysvětlení za vším stojí už jen velmi zprostředkovaně a má spíše sekundární
roli jakéhosi uložiště. Přirozený výběr pak slouží hlavně k odstranění zcela neživotaschopných variant, má spíše konsolidační než tvořivou roli.
Všechna tato vysvětlení vyplývající z bouřlivě se rozvíjejícího oboru vývojové
a evoluční biologie se pravděpodobně přinejmenším zčásti u živých organismů uplatňují.
V bezbřehém nadšení bychom ale neměli zapomínat ani na jejich nedostatky a omezení. Prvním nedostatkem, vztaženo k proponentům moderní syntézy, je fakt, že se výrazně vzdalují
jejím premisám, překonávají je a dávají do širšího kontextu. Jinými slovy – jedná se o zcela
nový evoluční mechanismus a teorii evoluce organismů s individuálním vývojem. Jak říká
klasik: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale
to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Situace se až pozoruhodně blíží období „zatmění
darwinismu“ před více než sto lety, a to včetně akcentování integrální role organismu
a individuálního vývoje, případně makromutací, přímého i nepřímého vlivu prostředí apod.
Tato vysvětlení však mají i řadu faktických omezení. Aplikovatelná jsou pouze na druhy
s individuálním vývojem, tj. na mnohobuněčné organismy, a to především na mnohobuněčné živočichy. Pohlavní jsou však všechna eukaryota, přičemž jádro jejich různorodosti na
nejhlubší úrovni leží mezi jednobuněčnými zástupci a spadají mezi ně i rostliny, houby
a další neživočišné mnohobuněčné skupiny. Žádné z uvedených vysvětlení také nenabízí
jednoduchý výklad, jak mohl takto komplexní systém vztahů mezi genotypem a fenotypem
v evoluci vzniknout. Tento bod si pro teď nenápadně zvýrazněme, protože se k němu později
115
vrátíme. V neposlední řadě se sluší zmínit, že jsou některé jejich aspekty stále poněkud spekulativní a uvedená vysvětlení lépe pasují na popis makroevoluce než mikroevoluce.
Máme však ještě další možnost, jak vysvětlit paradox (ne)adaptability pohlavních organismů – prostřednictvím teorie zamrzlé plasticity. Tento koncept byl představen jak
v českém jazyce (Flegr 2006; Flegr 2015; Toman 2010; Toman 2015b), tak v jazyce anglickém
(Flegr 1998; 2008; 2010; 2013). Teorie zamrzlé plasticity konstatuje, že vlivem výše popsaných
mechanismů pleiotropie, epistáze, kontextově a frekvenčně podmíněného vlivu alel na fenotyp a fitness a kontextově a frekvenčně podmíněného vlivu znaků na fitness si druh dlouhodobě udržuje vysoký genetický polymorfismus. Alely ve svém vlivu na biologickou zdatnost
vytvářejí velmi komplexní síť interakcí. Téměř všechny alely, včetně těch momentálně nevýhodných, se alespoň v malé frekvenci udržují v populaci.16 Každá nová mutací vzniklá alela se
do této sítě záhy zachytí a nepodléhá fixaci či eliminaci. Díky tomuto vysokému dlouhodobě
udržovanému genetickému polymorfismu reaguje celý druh na selekci zprvu velmi ochotně,
ale čím víc se vychylují frekvence alel z původních poměrů, tím větší klade odpor. Nakonec se
přizpůsobování zastaví v důsledku negativních pleiotropních účinků selektovaných alel včetně vychýlení stabilních frekvencí přítomných alel. Po odeznění selekčního tlaku se frekvence
alel, a potažmo i fenotyp druhu, vrací k původním hodnotám. Pohlavní druh se tedy v reakci
na selekční tlaky prostředí chová elasticky a po naprostou většinu času své existence se nevratně nemění – je ve stavu evoluční stáze. To mimochodem odpovídá zmíněným pozorováním S. J. Goulda a N. Eldredge evoluce jakožto punktuacionalistického procesu (Eldredge &
Gould 1972).
Druh může nevratně podléhat selekčním tlakům a měnit svůj fenotyp, jako by byl plastický, jen za speciálních okolností souvisejících s výrazným zmenšením populace. Takový
stav nastává zejména při peripatrické speciaci, tj. vzniku nového druhu po odštěpení malé
náhodné frakce populace, např. při osídlování pustého ostrova, případně v situaci, kdy velká
část populace náhle vymře. V obou případech se ve výsledné populaci nachází jen malá část
alel původního druhu. Ta je navíc následně unifikována genetickým driftem – alely jsou fixovány či eliminovány čistě v důsledku svého původního zastoupení v odštěpené populaci
a náhody. V malé populaci totiž ztrácí přirozený výběr na síle a vliv alel za normálních okolností třeba i docela výrazně ovlivňujících zdatnost jedince je neutrální. V malé populaci
zkrátka hraje daleko větší roli náhoda. Naprostá většina takových populací zřejmě vymře, ale
evoluce má tisíce a miliony pokusů. Pokud občas někde taková populace přežije a po nějaké
době, např. v důsledku náhodné změny podmínek na příznivé, začne růst, tak u ní rázem
nabyde na síle přírodní výběr. Hlavně ale může zafungovat adaptivní evoluce neodarwinistického střihu. Všichni jedinci v populaci mají prakticky stejný genotyp, jednotlivé alely se pokaždé ocitají ve stejném genovém okolí a jejich vliv na fenotyp i na fitness je tak konstantní.
Takto vzniká nový, fenotypově výrazně odlišný (viz Flegr 2015) druh. Časem se ale opět
v důsledku třídění z hlediska stability nahromadí alely s kontextově podmíněným vlivem na
fenotyp a na fitness a alely s nimi pleiotropicky a epistaticky spojené a druh evolučně zamrzne, tj. přejde zpět do elastické fáze.
Jak se ale tak bizarní a omezující způsob evoluce mohl dlouhodobě udržet a proč dokonce drtivě převládá mezi eukaryotickými organismy? Proč nejsou všechny organismy ne16
Eliminovány jsou zřejmě jen výrazně škodlivé alely.
116
JAN TOMAN
pohlavní a s neomezenou přizpůsobivostí? Jak se může dlouhodobě udržovat pohlavní rozmnožování? Teorie zamrzlé plasticity dává odpověď i na tyto otázky. Je totiž možné, že popsaná vlastnost je za řady okolností velice výhodná. Nepohlavní organismy se sice mohou
téměř neomezeně přizpůsobovat změněným podmínkám svého prostředí, ale vždy nevratně
a oportunisticky. Fixují momentálně výhodné alely a naopak eliminují ty momentálně nevýhodné. Taková vlastnost ale může být v proměnlivém prostředí zrádná. Pokud se často mění
směr selekce (a to je zřejmě případ většiny prostředí na Zemi), lehce se může stát, že se nepohlavní druh přizpůsobí momentálnímu výkyvu podmínek prostředí a po jejich vychýlení na
druhou stranu zůstane zoufale nepřizpůsobený. Bude muset čekat na vzácné mutace, jeho
adaptace bude pomalá a může dokonce podlehnout extinkci. Naopak pohlavní druhy si pomocí popsaného mechanismu udržují vysoký polymorfismus a v malé frekvenci se u nich
nacházejí i momentálně nevýhodné alely. Ve velmi proměnlivém prostředí se mohou přizpůsobit změněným podmínkám pouhou změnou frekvence alel v populaci, která má za následek i vyštěpování vhodných kombinací alel, přičemž neztratí nic ze svého polymorfismu.
Souboj mezi pohlavními a nepohlavními druhy se odehrává na krátkých časových škálách,
a tak nehraje příliš velkou roli, že je takové přizpůsobení jen dočasné a všechny momentálně
výhodné kombinace alel se v dalších generacích zase rozpadnou. Reakce na změnu podmínek
změnou frekvence již přítomných alel je navíc velmi rychlá, daleko rychlejší, než čekání na
nové mutace. Naopak ve velmi stabilních prostředích mají zřejmě výhodu nepohlavní druhy
schopné se sice pomalu, ale velmi důkladně, přizpůsobit místním podmínkám. Jejich dobře
přizpůsobené genotypy se nerozpadají a genom se u těchto organismů předává jako celek.
Tyto predikce autor prozkoumal na příkladu starobyle nepohlavních eukaryotických organismů, tj. linií, které úspěšně a dlouhodobě přešly zpět k nepohlavnímu rozmnožování. Ve
své srovnávací studii zdokumentoval, že starobyle nepohlavní linie opravdu přednostně obývají prostředí bioticky i abioticky méně heterogenní a proměnlivé než jim příbuzné linie pohlavní (Toman 2015b)
V delším časovém měřítku ovšem zřejmě adaptabilitu nezachrání ani zmíněný mechanismus rozmrzání po výrazné redukci velikosti populace. Některé znaky zřejmě „rozmrzají“
ochotněji než jiné, respektive, různé znaky potřebují k přechodu od elastického k plastickému
stavu různou míru redukce genetického polymorfismu. Občas se může stát, že vznikne takový znak, který nemůže rozmrznout za žádných realistických okolností – např. by to vyžadovalo nerealisticky velkou redukci velikosti populace nebo nerealisticky dlouhou dobu přežívání v tomto stavu. Jedná se zejména o znaky či alely podléhající velmi silné a restriktivní
frekvenčně závislé selekci. Takové znaky přežijí v polygenním stavu i období rozmrzání
a v průběhu evoluce nějaké linie organismů se mohou jen hromadit principem třídění
z hlediska stability. Ten zjednodušeně říká, že to, co je stabilní, přetrvává, zatímco to, co je
nestabilní, přichází a odchází.
Kromě takovéhoto zamrzání elasticity ale zřejmě navíc dochází i k postupnému nevratnému zamrzání konkrétních znaků. Tříděním z hlediska stability se totiž hromadí
i znaky, které se nemohou změnit za žádných okolností – např. znaky kódované mnoha zastupitelnými geny či geny velmi silně provázanými ve svých účincích na fenotyp. Takové
znaky jsou kromě toho velmi robustní a oplývají velkou genetickou i environmentální kanalizací (tj. nejsou citlivé ke změnám vnitřních a vnějších podmínek), což jim může přinášet
i krátkodobou selekční výhodu. Jejich hromadění je navíc zřejmě urychleno výše zmíněným
zamrzáním elasticity, které může působit zvlášť silně na vznik genetické kanalizace, tj. schopnost vyprodukovat žádoucí fenotyp na nejrůznějším genetickém pozadí. Těchto makroevo-
117
lučních důsledků teorie zamrzlé plasticity si všímá teorie zamrzlé evoluce (Flegr 2015; Toman
2015a).17
Zastavme se ale na chvilku. Takový závěr je v posledku docela šokující. Evoluce podle
něj totiž neodvratně míří ke svému konci! I pokud by se některým liniím podařilo po určitý
čas vyhýbat nástrahám nezvratného zamrzání, ba dokonce i kdyby občas rozmrzl nějaký
zdánlivě už dlouhou dobu zamrzlý modul, stejně se celá linie v nejdelším časovém měřítku
definitivnímu zamrznutí nevyhne. Statisticky by měly všechny pohlavní klady zpočátku vykazovat velkou disparitu, která se ale bude v průběhu času snižovat. Budou se moci měnit jen
v čím dál menších a menších detailech. Nakonec tato jejich neschopnost přizpůsobit se prostředí vyústí v jejich extinkci během průběžného nebo hromadného vymírání. Povrch naší
planety by tedy za nějaký čas měl připomínat situaci před zhruba dvěma miliardami let, tedy
předtím, než se vyvinula eukaryota a pohlavní rozmnožování. Život jako takový by samozřejmě nevymřel, naprostou většinu pozemských organismů tvoří nepohlavní prokaryota, ale
potom, co by vymřely poslední zbytky komplexních pohlavních eukaryot, by ten nejkomplexnější organismus na zemi nebyl složitější než bakteriální kolonie. Samozřejmě je možné,
že by se za nějaký čas mohla znovu vyvinout nějaká obdoba eukaryotických organismů oplývající procesem připomínajícím pohlavní rozmnožování a celý proces by se rozběhl nanovo.
Dějiny naší planety však ukazují, že na takovou událost by před jejím neodvratným zničením
zřejmě zbývalo příliš málo času.18
Pro snižování adaptability v rámci linií můžeme nalézt poměrně pádné doklady. Například mnohobuněční živočichové oplývali největší disparitou v kambriu (období před
zhruba 541–485 miliony let), při tzv. kambrické explozi, kdy se ve fosilním záznamu relativně
rychle objevují zástupci prakticky všech dnešních kmenů mnohobuněčných živočichů
a dokonce mnoho organismů do nich nezařaditelných, a postupně se jen snižovala. Podobné
trendy můžeme nalézt také u některých linií nižší taxonomické úrovně, např. korýšů, hmyzu,
kostnatých ryb či graptolitů (Gould 1989). Stejně tak byla na příkladu členovců zdokumentována výrazně, zhruba 4 až 5 ×, zvýšená rychlost molekulární a morfologické evoluce v období
kambria, která se poté během několika desítek milionů let snížila zhruba na dnešní úroveň
(Lee et al. 2013). Postupnému zamrzání znaků zase nasvědčuje např. pozorování, že trilobiti
měli v počátcích své existence vysokou vnitrodruhovou variabilitu tělní stavby, která se ale
progresivně snižovala, takže jejich pozdní druhy jsou prakticky monomorfní (Webster 2007).
Přesto přese všechno je ale život na Zemi velice rozrůzněný – jak bylo řečeno už
v úvodu, v současnosti oplývá obrovskou diverzitou a disparitou. Že by evoluce nalezla nějaký trik, jak uniknout z pasti snižující se adaptability? Zdá se, že ano. Dost možná je jím přechod na novou úroveň zhruba ve stylu E. Szathmáryho a J. Maynarda Smithe (Szathmáry &
Maynard Smith 1995). Postup na novou úroveň se může odehrát v podstatě dvěma různými
způsoby. Buď se mohou spojit dvě či několik málo různých entit jedné úrovně (egalitarian
17
Teorie zamrzlé evoluce je tak vlastně obecnějším konceptem a zahrnuje v sobě i teorii zamrzlé
plasticity. Proto se v některých českých i anglických publikacích mluví souhrnně o teorii zamrzlé
evoluce.
18
Pravděpodobně ne o moc později než za 1 miliardu let již bude z důvodu sílícího přísunu slunečního záření povrch Země neobyvatelný pro neprokaryotické organismy. Je dokonce možné, že již
nyní se nacházíme v sestupné fázi přívětivosti naší planety pro život (Ward & Brownlee 2004).
118
JAN TOMAN
transition), nebo dvě či častěji mnoho stejných entit jedné úrovně (fraternian transition).
První typ má charakter symbiózy či symbiogeneze a můžeme do něj zařadit např. vznik eukaryotické buňky (protože předkem mitochondrie je bakterie), rostlinné buňky (předkem plastidu je sinice, fotosyntetická bakterie) a celé řady symbiotických organel různých prvoků,
stejně jako všechny těsnější i volnější symbiotické interakce, jako např. ty mezi rostlinami
a mykorrhizními houbami, řasami a houbami v lišejnících, bakteriemi a hmyzem živícím se
krví či rostlinnými šťávami, mravenčími farmáři a jejich houbami nebo třeba skotem
a symbiotickými bakteriemi a prvoky. Druhý typ má charakter mnohobuněčnosti či koloniality a můžeme do něj zařadit všechny případy vzniku mnohobuněčnosti, kterých můžeme
v evoluci eukaryot vystopovat okolo deseti hlavních typů s desítkami konkrétních případů
(Bonner 1998), stejně jako všechny případy koloniality mnohobuněčných živočichů, od žahavců, sumek či polostrunatců až po eusociální hmyz na vyšší úrovni.
Oba způsoby mají specifické výhody a problémy. První přináší výhodu vyplývající ze
spojení dvou různých entit, z nichž každá může přispět konsorciu jinými vlastnostmi.
Zejména v počátcích tohoto spojení ovšem vyvstává riziko „zdivočení“ jednoho z partnerů,
který se vydá za vlastní sobeckou výhodou a způsobí kolaps asociace. U druhého způsobu
postupu na vyšší úroveň není toto riziko tak veliké – jednotlivé části konsorcia jsou si blízce
příbuzné –, ale zase zpočátku nepřináší tak jasné výhody. Počáteční výhody v takovém případě mohou plynout pouze z vetší velikosti, případně, jak uvidíme dále, zvýšení adaptability
takového metaorganismu.
Ať už vzniká modularita jakkoli, s do značné míry zamrzlými moduly nižší úrovně,
které byly původně samostatnými entitami, nakládá organismus jako s velmi omezeně proměnlivými celky. Můžeme je připodobnit ke kostkám lega. V rámci vývoje a evoluce organismu se mohou duplikovat, ztrácet, specializovat či nasazovat na topograficky a časově odlišných místech, ale ne do hloubky měnit. Samotné moduly tak zůstávají do značné míry zamrzlé, ale adaptabilita je obnovena na vyšší úrovni. Organismus má modulární charakter.
Jistá forma postupu na novou úroveň se zřejmě může udát ještě třetím způsobem, který paradoxně vychází z výše popsaného nevratného zamrzání znaků. Můžeme se oprávněně
domnívat, že jejich zamrzání neprobíhá zcela náhodně, ale že se spíše postupným nabalováním utvářejí genetickými vazbami integrované „zamrzlé“ moduly funkčně provázaných genů.
Takové moduly mohou kódovat např. vývoj celých tělních článků, přívěsků nebo orgánů.
Jsou do jisté míry izolované od jiných takových modulů a velmi odolné k jakékoli vnitřní
změně. Podobně jako u modulů, které byly původně samostatnými entitami, s nimi však může organismus jako s celky nakládat relativně volně a v evoluci tak může docházet k jejich
duplikaci, použití na jiném místě či v jiném čase, ztrátám či případně specializaci. Výhodou
tohoto způsobu postupu na novou úroveň je dočasné zvýšení adaptability.
Teorie zamrzlé evoluce se prostřednictvím postulované modularity propojuje s výše
uvedeným vysvětlením paradoxu (ne)adaptability pohlavních druhů z oboru vývojové
a evoluční biologie akcentujícím roli modulární genetické architektury znaků. Vznik entit
vyšší úrovně je zřejmě relativně vzácný, ale ne naprosto výjimečný. Za „normálních“ okolností by jejich vznik zřejmě nepředstavoval o mnoho víc, než zajímavou novou adaptaci analogickou výrazné evoluční inovaci, ovšem navíc zatíženou řadou výše zmíněných problémů.
Postupné nevratné zamrzání na jedné úrovni však zřejmě vytváří postupně sílící tlak na alternativní řešení problému adaptability, a modulární organismy vyšší úrovně s obnovenou
119
adaptabilitou tak mohou být výrazně zvýhodněny. Zamrzání de facto vytváří selekční tlak na
taková alternativní řešení a zásadním způsobem tak doplňuje vysvětlení z oboru Evo-Devo.
Teorie zamrzlé evoluce jde ale ve svých predikcích ještě dál. Proces zamrzání se totiž
nezastaví na jedné úrovni. Stejně, jako se na všech úrovních uplatňuje třídění z hlediska stability, tak i nevratné zamrzání postupuje rovněž na nové úrovni. Jednotlivé moduly se specializují, ztrácejí některé funkce a získávají specifičtější, případně fúzují. Po nějaké době se organismus vyšší úrovně dostane z hlediska adaptability do stejně problematické situace, ve které
se nacházel předtím. A jediným řešením je opět postup na vyšší úroveň některým
z popsaných způsobů. Takových úrovní můžeme vypozorovat celou řadu – geny, genové
komplexy, buňky, eukaryotickou buňku, jednoduché mnohobuněčné organismy, vývojové
moduly a složité modulární mnohobuněčné organismy či např. eusocialitu hmyzu. Na každé
úrovni můžeme vysledovat postupnou tendenci ke specializaci a splývání modulů následovanou novým přechodem. Jinými slovy, implikací teorie zamrzlé evoluce je trend pohlavních
organismů k jednosměrnému zvyšování komplexity!
Tyto vývody pozoruhodně korelují se skutečnými dějinami pozemského života. Země
se zformovala zhruba před 4,5 miliardami let a život na naší planetě pravděpodobně vzniknul
relativně brzy po konci kataklyzmatických událostí souvisejících s jejím formováním, po
ustálení a zchladnutí jejího povrchu před asi 3,8 až 3,5 miliardami let. Po následující zhruba
2,5 miliardy let ovšem setrvával jen ve stádiu jednobuněčných prokaryot. Evoluce v tomto
období byla ultrabradytelní, tj. velmi pomalá. Fosilie z této doby jsou téměř k nerozeznání od
dnešních rodů prokaryotických organismů (Schopf 1999). Znamená to, že jsou prokaryotické
organismy evolučně velmi konzervativní? Ano i ne. Z vlastní zkušenosti víme, že si bakterie
během pouhých několika desítek let dokázaly vyvinout rezistenci k našim antibiotikům. Prokaryotická evoluce tak má spíše charakter relativně rychlého dosažení nejvyššího dosažitelného optima a jeho následného dlouhodobého udržování. K zásadní změně charakteru evoluce však došlo po vzniku eukaryotické buňky a pohlavního rozmnožování před zhruba
1,2 miliardami let. Rychlost evoluce, diverzita i disparita organismů se razantně zvýšily, začali
se objevovat první komplexní akritarchové (fosilie komplexních mikroskopických organismů, viz např. Toman 2015b). Ještě výraznější změnu potom můžeme vysledovat od ediakary
(období před 635–541 miliony let) a hlavně kambria (před 541–485 miliony let). V této době
dochází k obrovskému rozvoji mnohobuněčných živočichů a ve fosilním záznamu se objevují
první zástupci prakticky všech jejich dnešních kmenů (Gould 1989). Dominantní část diverzity a disparity pozemského života vznikla v tomto období a později, přičemž ale toto období
zabírá jen zlomek (zhruba 10 %) dějin naší planety.
Klasická teorie nemá pro tuto patrnost žádné konkrétní vysvětlení – jedná se
v podstatě o náhodu, případně následek změny fyzických či chemických parametrů prostředí.
Oproti tomu teorie zamrzlé evoluce navrhuje selekční tlak působící po vzniku pohlavního
rozmnožování na průběžný nárůst komplexity organismů. Jednoduché i složitější symbiózy,
mikrobiální povlaky, společenstva a prosté způsoby mnohobuněčnosti se ustanovovaly jistě
i před vznikem pohlavního rozmnožování.19 Většina takových případů ale zřejmě neoplývala
19
Známe je i od recentních prokaryot, které v přírodě téměř vždy vytváří složitá a nezřídka kooperující společenstva. Stejně tak se u nich vyskytují jednoduché případy mnohobuněčnosti – např.
sinic, magnetotaktických bakterií nebo myxobakterií (viz např. Bonner 1988).
120
JAN TOMAN
výraznou výhodou oproti jednobuněčným organismům a naopak mohla trpět řadou nevýhod
plynoucích z různých způsobů postupu na novou úroveň. Nevratné zamrzání znaků pohlavních organismů však přineslo selekční tlak na postup na novou úroveň a organismy vyšší
úrovně oplývaly značnou evoluční výhodou vyplývající z obnovení adaptability. To jim mohlo pomoci překonat i zmíněné počáteční nevýhody.
V evoluci se navíc opakovaně projevilo, že takový postup na vyšší úroveň může mít
zcela nepředvídatelný vliv na celou biosféru. Organismus vyšší úrovně může objevit zcela
nový fenotypový prostor a prostřednictvím sítě vazeb s nižšími úrovněmi přispět k výraznému zvýšení komplexity ekosystémů. Bez pohlavního rozmnožování by tak nejspíše vypadala pozemská biosféra zcela odlišně a připomínala by stav panující po většinu existence naší
planety, tj. „jednorozměrná“ společenstva jednobuněčných prokaryotických organismů.
Jen tak mimochodem, důležitost těchto poznatků zdaleka nekončí na Zemi. Důležité
jsou mj. i jejich astrobiologické implikace. Na Zemi zřejmě trvalo jen pár stovek milionů let,
než vznikl život, ale více než 2,5 miliardy let než vzniklo pohlavní rozmnožování. Rozhodně
se tedy zdá, že vznik pohlavního rozmnožování nebo analogického procesu není zákonitý.
Pokud ale skutečně souvisí trend ke zvyšování komplexity s přítomností pohlavního rozmnožování nebo nějakého analogického procesu, potom bychom měli očekávat na jiných planetách spíše pouze jednoduché organismy, obdoby pozemských prokaryot. Ty sice budou dokonale přizpůsobené svému prostředí, ale nebudou příliš komplexní. Jedná se vlastně o „tisící
první“ vysvětlení tzv. paradoxu ticha – faktu, že ačkoli se v naší galaxii relativně často vyskytují planety příznivé pro vznik života, dosud jsme neobjevili jedinou známku existence mimozemské civilizace inteligentního druhu srovnatelného s člověkem. Na druhou stranu, pokud by vznik sexu nebo analogického procesu zákonitý byl – např. pokud by souvisel se zvětšením těla nad určitou velikost a s tím spojenou změnou čtení heterogenity prostředí –, potom by naše vyhlídky na objevení „zajímavějších“ organismů mohly být růžovější.
I pokud by ale predikce teorie zamrzlé evoluce odpovídaly realitě, stále před námi stojí
řada otázek. Například, jaký typ přechodu na novou úroveň je dlouhodobě nejperspektivnější? Na první pohled se zdá, že egalitarian transitions, tj. symbiózy a symbiogeneze, mohou
sice přinést zásadní výhodu složenému organismu, ale jeho adaptabilita se příliš nezvýší.
Z tohoto pohledu jsou zřejmě nejvýhodnější fraternal transitions, tj. vznik mnohobuněčnosti
či koloniality. Třetí možnost – modularizace vztahů mezi genotypem a fenotypem, tj. vznik
genetické modularity – se zdá nejméně perspektivní, protože dlouhodobě vede spíše
k urychlení nevratného zamrzání znaků a jejich komplexů na úrovni genotypu. Pokud by
ovšem došlo ke zmnožení celé sítě, případně nějakého opravdu rozsáhlého modulu, mohlo by
jít o jakousi obdobu fraternal transition. Povšimněme si také toho, že tyto implikace teorie
zamrzlé evoluce jsou velmi obecné a nemusí se vztahovat jen na život pozemského typu, ale
na všechny entity podléhající biologické evoluci. Poznatky jsou tak relevantní mj. jiné i pro
výzkumníky zabývající se modelováním umělého života a evoluce pomocí počítačů, kde je
vznik komplexity zásadním problémem. Takové systémy spějí spíše k jednoduchosti (Toman
2014). Zcela zásadní bude také testování predikcí teorie zamrzlé evoluce pomocí simulací,
výzkumu paleontologického i neontologického materiálu a hledání dokladů pro či proti
v recentních studiích zabývajících se modelováním evoluce a makroevolucí.
Pomalu jsme se přiblížili k závěru. Můžeme nějak zobecnit poznatky plynoucí
z výzkumu teorií zamrzlé evoluce a plasticity? Rozhodně dnes nevystačíme s názorem, že
121
všechny evoluční fenomény lze adekvátně popsat výhradně pomocí mikroevolučních neodarwinistických zákonitostí. Na různých časových a taxonomických škálách se nepochybně
uplatňují různé mechanismy. Evoluci nepohlavních organismů výstižně popisuje klasická
neodarwinistická teorie. U pohlavně se rozmnožujících organismů je situace složitější. Jejich
blízce příbuzné druhy mohou vznikat nejrůznějšími způsoby speciace a rozdíly mezi nimi
mohou vyvstávat klasickým neodarwinistickým způsobem, případně duplikací a specializací
genů nebo změnou genů velkého účinku s málo pleiotropními a epistatickými vazbami. Výrazně odlišné druhy, které mohou dát základ speciační explozi nebo novému fenotypově
výrazně odlišnému rodu, zřejmě vznikají jen za specifické situace např. peripatrické speciace,
kterou popisuje teorie zamrzlé plasticity. Vlivem postupného nevratného zamrzání znaků
však může získávat jejich evoluce čím dál výraznější charakter „hry s vnitřně zamrzlými moduly“ a přechází na dynamiku, kterou popisuje teorie zamrzlé evoluce. Na nejvyšší úrovni se
potom možná uplatňují evoluční mechanismy vycházející z vnitřní integrace těl mnohobuněčných živočichů, které popisuje Evo-Devo. Změna genetické informace může v takovém
případě být až sekundární a mohou jimi vznikat výrazné fenotypové inovace.20 Není bez zajímavosti, že teorie zamrzlé plasticity a evoluce mohou posloužit jako spojující mezičlánek
mezi klasickou moderní syntézou a postulovanými evolučními mechanismy Evo-Devo.
I tak jde ale jen o zlomek procesů, které mají vliv na fungování a průběh biologické
evoluce. Další takové faktory popisuje řada přístupů, kterým byla v posledních letech věnována čím dál výraznější pozornost. Mezi ně můžeme zařadit kromě již zmíněných oborů EvoDevo, evolučních přechodů na nové úrovně a hierarchické selekce či evoluce evolvability i pole
jako Eko-Evo-Devo navíc zdůrazňující vlivy ekologického okolí, biosemiotiku zdůrazňující
svébytnost organismální úrovně a výklad genomu organismem, makroevoluci a jí analogický
přístup makroekologický, problematiku evoluce genomů zdůrazňující odlišnosti ve fungování
genomů různých skupin, evoluci genů, epigenetiku, která si všímá dědičnosti nekódované
přímo v sekvenci DNA, „nápravné“ mechanismy, na které jsme narazili při popisu Waddingtonovy genetické asimilace, konstrukci nik popisující složité zpětnovazebné vztahy mezi organismy a jejich prostředím a řadu dalších. V posledních letech se pro pokusy syntetizovat
tyto přístupy vžilo označení Extended Synthesis – rozšířená syntéza (Laland et al. 2014;
Pigliucci & Müller 2010; Whitfield 2008). Zatím se však můžeme jen dohadovat, jestli bude
výsledkem zásadní rozšíření moderní syntézy a pluralita možných evolučních mechanismů,
nebo neodarwinismus akcentující roli přirozeného výběru zase jednou vyjde ze souboje evolučních konceptů vítězně. Pokud by však evoluce vědeckých teorií odpovídala biologické
evoluci podle teorie zamrzlé evoluce, tak se můžeme těšit na evoluční teorii nové úrovně,
která v sobě bude zahrnovat jednotlivé „moduly“ dílčích dříve navržených evolučních mechanismů.
Zájemcům o nejžhavější novinky z oblasti evoluční biologie může autor doporučit knihu Evoluční tání aneb O původu rodů od J. Flegra (2015) či svou vlastní publikaci Pohlavní
rozmnožování optikou evoluce: Vznik, vývoj a paradoxy největší evoluční záhady věnující se
20
Pokud může probíhat evoluce i tímto způsobem, potom jde o evoluční dynamiku zcela nové
úrovně. Můžeme jen spekulovat, jestli třeba také evoluce mozku a jeho kognitivních schopností
nebo lidská kulturní evoluce nejsou podobnými novými úrovněmi evoluční dynamiky, kořenícími v těch nižších.
122
JAN
N TOMAN
 TEO
ORIE ZAMRZLÉ
É PLASTICITY A ZAMRZLÉ EV
VOLUCE: PARAD
DOXY NEADAPPTABILITY
evvoluci pohlavvního rozmno
ožování (Tom
man 2015b). Novinky týk
kající se teoriíí zamrzlé plassticitty a evoluce uveřejňujeme
u
e na stránkácch www.frozeenevolution.com, případněě na facebook
kovéé stránce Frozzen Evolution
n. A pokud sn
nad čtenář up
přednostňujee vědeckou prraxi před teorií,
neezbývá než mu
m doporučit, aby se stal Pookusným kráálíkem (www..pokusnikraliici.cz; faceboo
ok:
Pookusní králíci) a prostředn
nictvím dotaazníkových sttudií se připo
ojil k výzkum
mu v oboru evvolu
uční psycholo
ogie.
LIT
TERATURA
 Benkmaan, C. (1996)): Are the rattios of bill cro
ossing morphs in crossbiills the resultt of
frequen
ncy-dependen
nt selection? Evolutionaryy Ecology 10((1), s. 119–1226.
 Bonner,, J. (1998): Th
he origins off multicellulaarity. Integrattive Biology Is
Issues News and
a
Reviewss 1(1), s. 27–3
36.
 Darwin, Ch. (2007): O vzniku drruhů přírodn
ním výběrem. Academia, PPraha.
 Dawkin
ns, R. (2003): Sobecký gen . Mladá fron
nta, Praha.
 Eldredgge, N. & Gould, S. (1972): P
Punctuated equilibria:
e
an alternative too phyletic graadualism. In: Schopf, T.
T J. M. (ed.): Models in Pa
aleobiology, s.
s 82–115. Freeeman, Coop
per
and Co.., San Francissco.
 Flegr, J. (1998): On the “origin” oof natural seleection by means of speciaation. Rivista Di
Biologiaa-Biology Forrum 91, s. 29 1–304.
 Flegr, J. (2005): Evolluční biologiee. Academia,, Praha.
 Flegr, J. (2006): Zam
mrzlá evolucee aneb je to jinak, pane Da
arwin. Acadeemia, Praha.
 Flegr, J. (2008): Frozzen evolution : Or, that's noot the way it is, mr. Darwi
win – Farewelll to
selfish gene.
g
Charles University in
n Prague, Faaculty of Science, Prague.
 Flegr, J. (2010): Elasstic, not plasttic species: frrozen plasticity theory annd the origin
n of
adaptivee evolution in sexually reeproducing organisms.
o
Biiology Directt 5.
123
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
 Flegr, J. (2013): Miccroevolutionaary, macroevvolutionary, ecological
e
annd taxonomical
implicattions of puncctuational thheories of adaaptive evoluttion. Biology Direct 8.
 Flegr, J. (2015): Evolluční tání anneb O původu
u rodů. Acadeemia, Praha..
 Fry, B. (2005): From
m genome too “venome”: Molecular origin
o
and evvolution of the
t
snake veenom proteome inferred ffrom phylogeenetic analysiis of toxin seqquences and related bo
ody proteins. Genome Ressearch 15(3), s. 403–420.
 Gould, S. (1989): Wonderful
W
LLife: The Burrgess Shale and
a the Natu
ture of Histoory.
W. W. Norton
N
& Co
ompany, New
w York, Lond
don.
 Hladký,, V., Kočand
drle, R. & Krratochvíl, Z. (2012): Evoluce před Daarwinem. Pavvel
Mervartt, Červený Kostelec.
K
 Cholevaa, L. & Janko,, K. (2013): R
Rise and persistence of animal polyplooidy: evolutio
onary consstraints and potential.
p
Cyytogenetic an
nd Genome Research 140, s. 151–170.
 Kratoch
hvíl, L. (2009): Evoluční n
novinky: Jak pracuje evoluce. Vesmír 89, s. 552–55
55.
 Kruegerr, D. & Dodson, S. (1981)): Embryologgical inductio
on and predaation ecologyy in
Daphniaa pulex. Limnology and O
Oceanographyy 26(2), s. 21
19–223.
 Laland, K., Uller, T.,, Feldman, M
M., Sterelny, K.,
K Müller, G.,
G Moczek, A
A., Jablonka, E.,
Odling--Smee, J., Wraay, G., Hoeksstra, H., Futu
uyma, D., Len
nski, R., Mackkay, T., Schlutter,
D. & Strassmann,
S
J. (2014): D
Does evolutiionary theorry need a reethink? Natu
ure
514(75221), s. 161–16
64.
 Lee, M.,, Soubrier, J. & Edgecombbe, G. (2013):: Rates of Pheenotypic andd Genomic Evvolution during
d
the Caambrian Expplosion. Currrent Biology 23(19),
2
s. 18889–1895.
 Maynarrd Smith, J. & Price, G. (19973): The loggic of animall conflict. Naature 263, s. 15–
1
18.
 Maynarrd Smith, J. (1
1974): The thheory of gam
mes and the ev
volution of annimal confliccts.
Journal of theoretica
al biology 47((1), s. 209–2221.
 Mayr, E.
E (2009): Co je
j evoluce: Akktuální pohleed na evolučn
ní biologii. Accademia, Prah
ha.
 Meyer, A. & Van dee Peer, Y. (20005): From 2R
2 to 3R: evid
dence for a fifish-specific geg
nome duplication (F
FSGD). Bioesssays 27(9), s.
s 937–945.
 Mihulkaa, S., Storch, D. & Zrzavýý, J. (2004): Ja
ak se dělá evo
oluce. Pasekaa, Praha.
 Müller, G. (2007): Evvo-devo: exteending the evvolutionary sy
ynthesis. Natu
ture Reviews GeG
netics 8((12), s. 943–9
949.
 Pigliuccci, M. & Müller, G. (2010)): Evolution: The
T extended
d synthesis. M
MIT Press, USSA.
 Rádl, E. (2006a): Dějjiny biologickkých teorií noovověku I. Accademia, Praaha.
 Rádl, E. (2006b): Děj
ějiny biologickkých teorií noovověku II. Academia,
A
Prraha.
 Rutherfford, S. & Lin
ndquist, S. (19998): Hsp90 as a capacito
or for morphhological evolution. Naature 396(670
09), s. 336–3342.
 Ruwend
de, C., Khoo, S., Snow, A
A., Yates, S., Kwiatkowsk
ki, D., Guptaa, S., Warn, P.,
Allsopp
p, C., Gilbert, S., Peschu, N
N., Newbold,, C., Greenwo
ood, B., Marssh, K. & Hill, A.
(1995): Natural
N
selecction of hemizzygotes and heterozygote
h
s for G6PD ddeficiency in AfA
rica by resistance
r
to severe malarria. Nature 376(6537),
3
s. 246–249.
 Sheldon
n, P. R. (1996
6): Plus ça chhange – a mo
odel for stasiss and evolutiion in differeent
environ
nments. Palaeeogeography, Palaeoclima
atology, Palaeeoecology 1277(1), s. 209–22
27.
124
JAN
N TOMAN
 TEO
ORIE ZAMRZLÉ
É PLASTICITY A ZAMRZLÉ EV
VOLUCE: PARAD
DOXY NEADAPPTABILITY
 Schopf, J. (1999): Crradle of Life: tthe discovery of Earth’s earliest fossils. PPrinceton Un
niversity Press,
P
New Jeersey.
 Soltis, D.,
D Soltis, P. & Tate, J. (20004): Advances in the stud
dy of polyplooidy since Plaant
speciatio
on. New Phyytologist 161((1), s. 173–1991.
 Szathmááry, E. & Mayynard Smith, J. (1995): Th
he major evolu
utionary trannsitions. Natu
ure
374(65119), s. 227–23
32.
 Toman,, J. (2010): Když
K
je adapptabilita nead
daptivní aneb
b Co nám m
mohou pověd
dět
dnešní modely
m
evolu
uce o vznikuu sexuality. Vesmír
V
89, s. 414–415.
4
 Toman,, J. (2014): Viirtuální evoluuce: Stručný přehled
p
úspěěchů i nezdarrů na poli sim
mulování evoluce.
e
Vesm
mír 93, s. 2922–297.
 Toman,, J. (2015a): Evoluce
E
jako starobinec an
neb Stárnou evoluční liniie, nebo nestárnou? Veesmír 94, s. 149–151.
 Toman,, J. (2015b): Pohlavní
P
rozm
množování optikou
o
evolu
uce: Vznik, výývoj a paradooxy
největší evoluční záh
hady. Academ
mia, Praha.
 Waddin
ngton, C. (19
953): Geneticc assimilation
n of an acquired characteer. Evolution
n 7,
s. 118–1126.
 Ward, P.
P & Brownleee, D. (2004): Život a smrtt planety Zem
mě. Dokořán & Argo, Prah
ha.
 Websterr, M. (2007): A Cambrian
n peak in morrphological vaariation withhin trilobite sp
pecies. Science 317(583
37), s. 499–5002.
 Whitfield, J. (2008): Biological theory: Posttmodern evo
olution? Natture 455(7211),
s. 281–2284.
125
PŘÍSPĚVKY
Z POSTEROVÉ SEKCE
PŘEDHRADÍ STŘEDOVĚKÝCH HRADŮ
VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ
Josef Hložek1
Katedra archeologie, Fakulta filozofická ZČU
[email protected]
Středověké hrady se řadí k nejvýznamnějším pramenům archeologie středověku.
Hradní areály se staly nejen významnými dominantami minulé i současné kulturní krajiny,
ale jejich existence se projevila také v soudobých písemných pramenech. Na základě srovnání
s dalšími evropskými lokalitami bylo možné formulovat hypotézu, kdy předhradí středověkých hradů představovala prostředek adaptace hradního organizmu na specifické, regionální,
společenské, hospodářsko-ekonomické podmínky a mocenské poměry (Hložek 2012). Podobně jako celé hradní areály, tak samotná předhradí, stejně jako město, vesnice či sakrální
stavby, figurují v mnoha souvislostech v celé řadě pramenů písemné povahy téměř ve všech
částech Evropy. Na rozdíl od archeologických pramenů poskytují písemné prameny jazykovou informaci o někdejším významu a funkcích těchto částí hradních areálů (k vlastnostem
archeologických pramenů Neustupný 2007, 23). Výpovědní potenciál písemných pramenů,
zejména s ohledem na důvod pořízení písemného záznamu, však může být poněkud problematický a vyžaduje vždy náležitou kritiku. V tomto příspěvku se zaměříme na některá předhradí středověkých hradů, která v době svého života zastávala velmi různorodé funkce. Tato
předhradí nepředstavovala pouze bezprostřední chráněné hospodářské a provozní zázemí
hradu, ale jak z jejich popisu a vybavení vyplývá, stala se – v některých případech – také důležitou součástí hradních fortifikací i místem koncentrace vojenské síly.
Největší procento dochovaných písemných zpráv obsahujících informace o podobě
předhradí a jejich vybavení pochází až z novověku (srov. např. Vavroušková 1935; Tomczak
et al. 1961; Sedláček 1882–1927). I přes tuto skutečnost jsou informační hodnota a potenciál
těchto zpráv neobyčejně významné, zvláště při komplexní interpretaci jednotlivých lokalit.
V rámci hodnocení deskriptivní funkce novověkých popisů a inventářů můžeme v zásadě
předpokládat tři modely jejich vzniku a souvislostí. V prvním případě popisuje pramen to, co
je mu současné, a může tedy vypovídat pouze o objektech a situacích existujících v době pořízení záznamu. V druhém případě můžeme předpokládat, že pramen postihuje v rámci popisované situace také starší, více či méně transformované objekty a jejich součásti či vybavení.
Ve třetím případě pak můžeme pracovat s předpokladem, že novověký pramen může,
1
Za cenné informace a konzultace děkuji P. Rožmberskému.
v některých případech, popisovat středověké objekty v různém stavu dochování, které přežily
do doby vzniku pramene, čímž se jeho informační hodnota může blížit informační hodnotě
pramene středověkého. Na základě obecných zkušeností s odkryvy hradních lokalit a jejich
následného srovnání s jejich historickými popisy či inventáři se můžeme prakticky souběžně
setkat se všemi výše nastíněnými variantami výpovědního potenciálu písemných pramenů.
Nicméně můžeme oprávněně předpokládat, že mnohé z pramenů, vztahujících se v našem
případě k areálům předhradí, do jisté míry postihují jejich podobu a vybavení v období
pozdního středověku. Ve prospěch tohoto předpokladu hovoří zejména rozsáhlejší výzkumné a dokumentační práce v prostoru areálů předhradí, umožňující komplexnější hodnocení
těchto částí hradních dispozic.
PŘEDHRADÍ HRADU LIBŠTEJNA VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ
Podívejme se nyní na písemnou evidenci vztahující se k předhradím hradu Libštejna
(naposledy Kasl 2012) a Krašova (např. Durdík 1975), která se řadí k plošně nejrozsáhlejším
a nejlépe dochovaným předhradím v Čechách. Písemná evidence k oběma areálům předhradí
pochází až z období novověku. I přesto je tato evidence objektů a aktivit realizovaných
v prostoru obou předhradí neobyčejně cenná, neboť je možné oprávněně předpokládat, že
minimálně některé, v průběhu šestnáctého století zmiňované objekty a hospodářské provozy
jsou středověkého původu. Význam těchto zpráv pak rovněž spočívá v detailnosti popisovaných částí hradních areálů do té míry, že je možné rámcově rekonstruovat spektrum aktivit
realizovaných v době života hradu v souvislosti s jeho hospodářským provozem a zajištěním.
Na předhradí Libštejna je v roce 1543, kdy došlo k prvému dělení majetku mezi syny
Jana z Valdštejna, jmenována „maštal prostřední i se stavením a krovem jakž táž maštal
s šířkou a délkou jest, plac na předhradí s branami, s pivovarem, sladovnou se spilkou též
i s pekárnou a s jistebkou a s kůlnou, s kovárnou a též ty dvě věže při maštalích a třetí při sladovně a ty společně užívají a pohodlí zůstávají“ (DZV 45 E 30). Kromě těchto objektů je dále
uváděna „konice velká“ a „konice prostřední“. Velmi cenná je pak informace o existenci dřevěného vodovodu: „Item vodu kteráž se do zámku po rourách vede nebo do předhradí“
(DZV 45 E 30). Zápis z roku 1544 popisuje předhradí takto: „Maštal velikou starou pokudž
přehrazeno jest i s krovem a stavením nad touž maštalí, pokudž šíře i dýle jest, a k témuž dílu
tu novou baštu nad zámkem proti vratům. Než plac na předhradí s branami, s pivovarem,
sladovnou, spilkou, též i pekárnou a s tou jistebnou a s kůlnou a s kovárnou, a ty dvě věže při
maštalech a třetí při sladovně, ty se k společnému užívání a pohodlí zůstavují“ (DZV 45 F 7v).
PŘEDHRADÍ HRADU KRAŠOVA VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ
Neméně významné informace o vybavení a bezprostředním hospodářském zázemí se
dochovaly v případě hradu Krašova. Krašovské panství zahrnovalo mezi lety 1542–1543
„dvuor popl. s popl. tudíž, Kozojedy městečko, domy, krčmy, a dvory km. s pl., Milíčov, Břísko,
Střímany, Rakolusky, Borek, Zbuohy, vesnice celé a dvory km. s pl., Hlineč ves a dvory km. s pl.,
což tu měl, s dědinami, lukami, lesy, potoky, řekami, kurmi, vajci, robotami, ospy, mlajny
u Milíčova a na řece, na kterýmž sedí Vlk, a u Borku, na kterýmž sedí Žaludek, s podacími
kostelními v Kozojedech a v Milíčově, s krčmami vajsadními i se vší / s panstním“ (Vavroušková 1935, 201–202).
130
JOSEF HLOŽEK
 PŘEDHRADÍ STŘEDOVĚKÝCH HRADŮ VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ
V roce 1589 prodává Vilémem Sviták z Landštejna na Krašově a Sosni hrad Ferdinandu Renšpergáru z Renšperku a z Držkovic a na Petrovicích. Při této majetkové transakci je
Krašov jmenován jako „zámek Krašov s předhradím a v témž předhradí s krčmou výsadní,
s kovárnou, s chalupiemi s kmetczy [tj. s chalupami kmetcími] s platy, s pivovarem, s spilkou,
s sladovnou a se vším příslušenstvím při témž zámku a przed hradim [tj. před hradem nebo na
předhradí] ležícím, s dědinami, lukami, oborami, zahradami, ohradami, pastvištěmi, s lesy,
háji, porostlinami, chrastinami, vrbinami, s řekou tekoucí od Plzně, začínající se od samého
jezu a mlýna liblínského, až zase dolů do samého jezu lejskovského, z obou stran s břehy,
s mlýnem na též řece proti zámku ležícím slove Vlkovský a s tím se vším k témuž zámku
a předhradí příslušenstvím, tak jakž k témuž zámku a dědictví od starodávna“ (DZV 167
F 10). „V témže roce pak příslušenství hradu tvořil rovněž dvůr a popluží, jenž slove Rohy,
s ovčínem při témž dvoru ležícím, s rybníky“ (DZV 167 F 10v).
V roce 1606 je hrad Krašov popisován jako „zámek Krašov na skále nad řekou Misau
[tj. Mží] řečenou, od kamene vystavěný, se všemi sklepy, podzemními suchými pokoji, komorami a jiným vším a všelijakým stavením, jakž ten zámek v svém zavření od starodávna jest,
a jak jest jej dobré paměti pan otec náš od pana Ferdinanda Renšpergára, se vším a všelijakým
příslušenstvím koupil, a také jak vklad z desk zemských svědčí. Zahrádku pod mostem zámku
Krašova kořennou zdmi obehnanou, jakž v svém zdmi ohrazení již zůstává. Pivovar, sladovnu,
spilku v předhradí zámku Krašova s pánví, káděmi mísecími[?], slívacími[?], chladícími
a jiným vším a všelijakým k tomu pivovaru, sladovně, spilce příslušenstvím, což k tomu od starodávna náleží, s devíti krčmami výsadními a od starodávna svobodnými. A kde která jest buď
v městečku a neb v které vsi dáleji zejména dotčenými a doloženými, nejináč než jakž jest takového pivovaru dobré paměti pan otec náš nejmilejší i s předky svými od starodávna užíval a až
posavad se toho pivovaru, sladovny, spilky užívá. Lázničku v předhradí zámku Krašova, nejináč než jakž v svém vyzdvihnutí zůstává, a jak jest se jí od starodávna užívalo. Kovárnu na
témž předhradí zámku Krašova, nejináč než jakž v svém vyzdvihnutí zůstává, z níž na ten čas
nájem platí Jan kovář při sv. Jiří 2 kopy, při sv. Havlu 2 kopy a roboty ženné 1 den“ (DZV 180
G 4).
Většina provozních objektů v prostoru předhradí, zejména výsadní krčma, mlýn, kovárna a pivovar fungovaly až do počátku 90. let 17. století, kdy již byl hrad v majetku plaského kláštera. V průběhu 90. let pak lidé žijící na Krašově, spojení s těmito provozy, v matrikách mizí (Rožmberský 2006, 9).
Velmi podobné popisy předhradí vznikaly také v Polsku (např. Tomczak et al. 1961).
Na mnoha lokalitách jsou, kromě charakteru předhradí a jeho relativně běžného vybavení
a zástavby, zmiňovány buďto přímo na předhradích, nebo v těsné blízkosti hradních areálů
vystavěné pivovary či mlýny, které se mnohdy stávaly zdrojem nemalých příjmů. Pro chod
a provozní zajištění hradního příslušenství tak mohly mít tyto objekty značný význam. Většina i menších hradů však byla s největší pravděpodobností vybavena vlastním mlýnským složením, sloužícím jak k průběžnému zpracování obilí, tak k výrobě střelného prachu, např.
Miedzirzecz (Tomczak et al. 1961, 12–13) či Koniin (Tomczak et al. 1961, 38–39). V obou
případech představovalo mlýnské složení velmi těžko postradatelné vybavení hradu. Lokalizace mlýna v rámci hradní dispozice však může být, zvláště v případě archeologizovaných
situací, poměrně problematická. Rovněž nález mlýnského složení v rámci zaniklého hradního
areálu je relativně málo pravděpodobný. Většina hradních objektů byla, s výjimkou např.
131
katastrofálních požárů, před jejich zánikem povětšinou velmi důkladně vyklizena
a i v případě zániku hradu v rámci rychlé, především vojenské události, byla většina použitelného vybavení hradu znovu použita či recyklována. Doposud tak nebyl lokalizován mlýn
doložený písemnými prameny např. na hradě Choustníku. Indicií k existenci mlýnského
složení na hradě je zmínka o „oškrdcích k okřesávání mlýnských kamenův“ (Sedláček 1885,
77). S jistotou však nelze říci, zda na Choustníku bylo instalováno složení sloužící k přípravě
střelného prachu, nebo složení určené ke zpracování obilí. Kromě střelného prachu jsou totiž
v hradním inventáři zmiňovány také suroviny nutné k jeho výrobě, tedy sanitr (5 centů)
a síra (2 centy). S jistou dávkou opatrnosti je však možné předpokládat jeho umístění,
s ohledem na jeho provozní charakter, v rámci prostoru rozsáhlého předhradí. Velmi logicky
byly umístěny např. také mlýny na johanitském Craku des Chevaliers (Meyer et al. 2011,
321–323, 277) ležícím na území dnešní Sýrie, kde první z doložených z mlýnů byl situován
v těsném sousedství neobyčejně rozsáhlých skladovacích prostor vybudovaných v rámci fáze
II2B v druhé polovině 13. století. Druhý, menší z obou mlýnů na větrný pohon, byl vestavěn
do jedné z věží posilujících vnější opevnění na severní straně hradního areálu.
Kromě popisů hradních lokalit zahrnujících rovněž popis předhradí, pořízených
v souvislosti s prováděním více či méně rozsáhlých majetkoprávních transakcí, představují
velmi cenný zdroj informací také další soupisy hradních inventářů. Příkladem může být soupis inventáře hradu Sirok po jeho opuštění tureckou posádkou.
PŘEDHRADÍ HRADU SIROK VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH
A ARCHEOLOGICKÝCH PRAMENŮ
Hrad Sirok se nachází v oblasti Heves na severu Maďarska, na výrazném skalnatém
kopci nad řekou Tomou a řadí se k nejvýznamnějším takzvaným skalním hradům v Maďarsku. Do kontextu skalních hradů řadí objekt především hradní jádro na výrazném tufovém
bloku, v rámci kterého došlo, nejpozději v průběhu 16. století, k vylámání rozsáhlých, zejména skladovacích prostor (obr. 1).
Hrad byl vystavěn na konci 13. století a do písemné evidence vstupuje v roce 1320, kdy
se v průběhu vojenských akcí vedených Karlem Robertem z Anjou proti Matůši Čákovi stává
královským majetkem. V královských rukách zůstává hrad do roku 1389, kdy opět přechází
do majetku šlechty. Koncem 15. století mohl být hradní areál rozdělen mezi více majitelů
(Fülöp 2009, 43). Zůstává však otázkou, nakolik se tato skutečnost odrazila ve stavební podobě hradu.
Do současnosti dochované opevnění předhradí (obr. 2) nechal vystavět Christopher
Orszâgh v roce 1562. Mezi lety 1596 a 1687 byl hrad obsazen tureckou armádou. Hradní posádka v tomto období čítala kolem 130 mužů. V roce 1687 je hrad Turky opuštěn. Na konci
sedmnáctého, nebo na počátku osmnáctého století hrad ztrácí význam a zaniká. O stavu objektu a jeho vybavení vypovídá inventář z roku 1687 (Fülöp 2005, 149–150). V šedesátých
letech 20. století byl hradní areál archeologicky zkoumán Bélou Kovácsem (Kovács 1975).
Hradnímu jádru, přístupnému chodbou vylámanou v tufovém masivu, dominoval minimálně od 14. století obdélný kamenný palác. Částečně opracované skalní bloky, vyčnívající
z rostlého podloží, byly využity při výstavbě zděných konstrukcí prakticky ve všech částech
hradního areálu. S ohledem na charakter staveniště hradního jádra je možné na plošině pod
132
JOSEF HLOŽEK
ním, v prostoru dnešního silně opevněného předhradí, předpokládat starší ohrazený nebo
jinak vymezený minimálně komunikační a provozní areál, zajišťující zároveň přístup k hradnímu jádru.
K výstavbě do současnosti dochovaného předhradí, opevněného masivní kamennou
hradbou doplněnou třemi mohutnými pětibokými, dovnitř otevřenými baštami, došlo v roce
1562. K výstavbě opevnění (obr. 3) byl druhotně použit stavební materiál ze zdiva nedaleko
stojícího pozdně románského kostela (Fülöp 2009, 45–46; srov. dále Kolektiv 2002, 43).
V rámci výstavby nového opevnění předhradí a dvou nebývale rozměrných stájí bylo pozměněno také komunikační schéma hradní dispozice. Příchozí vstoupil novou branou
s kolébkovým padacím mostem do předhradí a následně pak vstupní chodbou do jádra hradu. Stavební aktivita však směřovala i do prostoru hradního jádra, kde byl vystavěn nový
palác. Patrně v rámci této stavební etapy došlo také k rozšíření vstupní chodby a nově bylo
vylámáno několik úrovní skladovacích prostor.
Na severní, přístupové straně byl hrad zajištěn zemním opevněním osazeným palisádou. Toto opevnění je rovněž zmiňováno v inventáři pořízeném bezprostředně po opuštění
hradu tureckou posádkou v roce 1687 (Fülöp 2005, 162; Fülöp 2009, 45). Ne zcela vyřešenou
otázkou však zůstává, zda je tato fortifikace výsledkem opevňovacích prací vyvolaných tureckým vpádem kolem roku 1595, nebo zda je až výsledkem posilování obrany hradu tureckou
posádkou v letech 1596–1687. Prostor předhradí se stal po obsazení Turky polyfunkčním
areálem s významnou skladovací, obytnou a vojenskou funkcí. Mladší parazitní zástavba
spojená s dalším využitím opuštěného hradního areálu zde stávala až do poloviny 20. století.
Hrad Sirok však ještě na konci 17. století představoval významné hospodářské centrum, „užitečné pro pokladnu jeho královské milosti, protože je obklopen dostatkem polí a luk, stejně jako
lesy, které oplývají žaludy, velikými rybníky s hojností ryb, mimo to ještě dva mlýny, každý
o dvou složeních, vinice, odkud je možno získat až 70 nádob vína, množství zahrad nesoucí
ovoce, a osm vesnic“ (Fülöp 2005, 148).
Podívejme se nyní na pořízený hradní inventář detailněji:
„V souladu s pokyny, které mi byly dány od nejosvícenějšího pana správce, co se týče
hradu Syrok, jsem velmi pečlivě obhlédl všechny vyhřívané ložnice, stejně jako sousedící zásobárny, zda bych nemohl objevit nějaký movitý majetek, který by mohl být zabrán pro pokladnu
Jeho královské milosti, tak i něco z toho, co bylo zabráno Turkům, ale hned, jakmile byl hrad
předán Turky, vyslal pán generál ze Serau dvacet vojáků, aby pro něj obstarali přepravu všeho
movitého tureckého majetku ze tří pokojů, a také pro sebe uchvátil určité množství medu a jak
jsem informován, nejmilostivější pan Riszmaul pro sebe přijal čtyři prostřední nádoby medu.
Včely jsoucí v dutinách stromu koupil od téhož pána generála jistý správce Rosnavienský jménem Ballint Deák za 60 dukátů a z oněch váz osm naplněných medem, a také z oněch věcí,
které se nelíbily panu generálovi a jeho úředníkům, odvezl pět naložených povozů. Kolik obilí,
mechanických zařízení [zbraní?], prachu a střeliva bylo zaznamenáno, z těchto byl učiněn inventář a bude zaslán komornímu konsistoriu. Inventář, který byl nově skrze vítěznou armádu
jeho nejsvětějšího majestátu, která obsadila Syrok sepsán mnou, Jakubem Domonkosem, komisařem vyslaným z Inclyta Camerum Sczepussinum ke konfiskaci a k sepsání věcí, které byly
opět získány. Podepsáno šestého dne měsíce listopadu L.P. 1687.
133
Pokoje kamenné prastaré
6
Pokoje vytápěné
2
V jednom pokoji jsou sclopi, které se nazývají Szakálos
21
Dům s dřevěným trámovím, které je jenom málo Turky stavěno v hořejší
části hradu spižírny, pod touto částí je z živého kamene vysekán prostor,
který je rozdělen na pět částí, z jedné do druhé [je možno dostat se] branami, kolem kterého prostoru je možno umístit 300 váz vína
13
Ve sklepeních spižírnách horního hradu jsou sclopi nazývané Szakálos
10
Koule [projektily] menší do zařízení
300
Koule větší do zařízení
12
Prachové zařízení [palné] s [váhou] okolo jedné libry [puška?]
50
Šindelové kolíky / hřeby
12.000
Nádoba na obilí
12
Obydlí pro vojáky
1
Nádoba opletená železem
1
Motyky staré [či jiný nástroj na kopání]
8
Šindele
300
Ruční mlýny v horní a spodní části hradu
3
Živá studna [spíše cisterna] ve spodní části hradu
1
Nástroje pro zachovávání obilí
2
Truhlice odtud potom v domech prázdné
20
Menší zařízení [tormenta] nazývaná Taraczk
4
Kamenné stáje ve spodní části hradu
2
Dřevěné stáje
1
Menší vinice na různých místech okolo hradu
20
Zahrady plné stromů nesoucích ovoce
V údolí veliký rybník
1
Nad rybníkem je jeden mlýn o dvou mlýnských kamenech, o kterém
se říká, že má velký význam
1
Kromě toho jsou veliké lesy, nesoucí žaludy, louky, orná půda, stodoly. Vesnice v onom
údolí jsou zčásti držené křesťany a zčásti také Turky. Pro pokladnu jeho královského majestátu
již bylo zkonfiskováno osm vesnic“ (Fülöp 2005, 148–150).
Soupis inventáře a příslušenství hradu Sirok pomáhá dotvářet odraz areálu předhradí
dokumentovaný na úrovni archeologických pramenů. V rámci dispozice hradu Sirok tak
můžeme sledovat neobyčejně zajímavý jev patrný i na dalších lokalitách v Evropě. Původně
nejspíše dvojdílný hrad byl patrně v důsledku turecké expanze posílen výstavbou nového,
poměrně propracovaného opevnění předhradí schopného vedení aktivní obrany. Zároveň
s jeho výstavbou dochází k posílení obranyschopnosti objektu výstavbou dalších víceúčelových a skladovacích prostor v areálu hradního jádra. Vojenská hodnota hradu však stoupla
také výstavbou rozsáhlých, s ohledem na rozsah dispozice hradu poněkud naddimenzovaných stájí. Všechny stáje musely, s ohledem na charakter hradního jádra spadajícího do kontextu skalních hradů, být situovány v prostoru předhradí. V současnosti jsou však v tomto
prostoru patrné relikty pouze jediného takto interpretovatelného objektu. Při soupisu hradního inventáře však byly konstatovány tři budovy stájí. S neobvykle rozsáhlými stájemi,
134
JOSEF HLOŽEK
schopnými pojmout až 200 koní, se můžeme setkat také na západočeském Novém Herštejně,
kde jsou v roce 1512 zmiňovány stáje pro 200 koní (Jánský 1998, 191; Durdík 2000, 386–387).
Stáje johanitského Craku des Chevaliers byly schopny v první polovině 13. století pojmout
minimálně 180 koní. Z filosofie a způsobu vedení vojenských akcí doby karlovské by pak
mohla do jisté míry vycházet také stavební podoba hradu Kašperku, kdy rozsáhlý prostor
„dolního hradu“ poskytoval dostatečný prostor k ubytování nemalé vojenské posádky či jízdy
(Anderle 2005, 68), zatímco hradní jádro zůstává z vojenského hlediska pasivní, módně
strukturovanou částí hradního organizmu, kumulující v sobě zejména rezidenční, reprezentativní a symbolickou funkci.
Neobyčejně cenné jsou pak zprávy o dalším, víceméně provozním i vojenském vybavení středověkých hradů, obsahující, kromě zbraní a střeliva, také např. motyky či „kratce“.
Tyto zmínky korespondují např. s obdobným archeologickým nálezem ze Sionu (Jánská
1963, 227) a mohou souviset jak s hospodářsko-provozními aspekty života hradu, tak
s opevňovacími pracemi. Neméně důležitá je pak rovněž informace o rezervě střešní krytiny,
která byla jistě součástí vybavení většiny hradních objektů. V rámci archeologických pramenů je však z poměrně logických důvodů zejména spalná střešní krytina evidována výjimečně.
Velmi zajímavá, a to jak z hlediska pramenů písemné povahy, tak z hlediska archeologických
pramenů, je transformace původního areálu předhradí v neobyčejně významný, obranné
kvality hradu posilující prvek a jeho následné využití jako turecké vojenské ležení.
„PŘÍPAD MÜNCHENSTEIN“
Neobyčejně cenné jsou pak ojedinělé zmínky o předhradích v záznamech právní povahy. Po bitvě u města St. Jakob an der Birs (1444) byl nedaleko Basileje zničen švýcarský vojenský houf armagnackým žoldnéřským oddílem pod vedením francouzského následníka
trůnu. S ohledem na tuto závažnou událost shromažďovalo město Basilej svědecké výpovědi
o chování šlechty a venkovského obyvatelstva s důrazem na informace o možné kolaboraci
s cizími žoldnéřskými oddíly. V rámci vyšetřování této kauzy se Basilejští zaměřili také na
události na hradě Münchensteinu (Meyer 1981, 104–106; Ramseier et al. 1995,127) v den
bitvy, neboť v prostoru hradu, i přes prohlášení Müncha z Münchensteinu a Lövenberku
o loajalitě a neutralitě, pobývala početná skupina prominentních nepřátel Basileje. Klíčovou
postavou v procesu byl fojt pánů Münchensteinu, Cueni Sürli, který popsal události následujícím způsobem:
„[…] als Die Lantzlüt uff die selben nacht, als die Schnider [sc. Armagnacken] in das
land koment, das was uff sunnentag zr nacht nechs vos St. Bertholomäusag [22. August], gegen
Münchenstein in die Vorburg kamet, da were er und ander von Münchenstein by irem jungherren Conrat von Lövenberg uff dem hussz, und daselbs in der vorburg wärent von den lantzlüten herr Hanns von Münstral etc. [es folgen sieben Namen], als inn denn jungher Conrat
von Lövenberg die nampte, wand er bekante sy nit. Intem er tett ouch geseit, das Soppense von
Seckingen da were, Ulrich Schütz, Speckesser, Martin Riczlis sun von Terwiler und sut ander
edal und unebel vil die er nit bekannt“ (Meyer 2004, 215, cituje UBB7, 120f, Nr.80).
Z výpovědi münchensteinského fojta poměrně zřetelně vyplývá odlišné vnímání jednotlivých částí hradního organizmu; hradního jádra, označovaného jako hussz, tedy dům
(Haus), a prostoru předhradí, kde vznikla v prostoru opevnění uzavřená aglomerace vesnic-
135
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
kéého charakteru. Rovněž se pak zdá, žee hradní jádrro a v prostorru předhradíí vzniklá lehččeji
op
pevněná aglo
omerace mělyy, nebo mohlly za určitých
h podmínek mít odlišné, či spíše odliššně
vn
nímané, právvní postaveníí. Zpřístupněění prostoru předhradí, nebo
n
alespoňň tolerance ArA
m
magnackých v tomto prosttoru neznam
menala porušeení ohlášené neutrality. S touto událo
ostí
vššak vyvstává celá řada daalších otázek,, zda byl střeedověkým člo
ověkem povaažován prosttor
leh
hce opevněnéého areálu přředhradí, ve ssrovnání s hradním jádrem
m, za samostaatný a plně háájitellný opěrný bod a zda mělaa předhradí i v dalších příípadech odliššný právní staatut než prosttor
vlaastního jádraa hradu. Jistýým ekvivalen
ntem na před
dhradí se rozzkládající müünchensteinsské
poodhradní agglomerace mohou
m
být n
na území Čeech se vysky
ytující, svým
m charaktereem
ap
právním posstavením specifická opevn
něná podhraadní sídliště-llatrány (Durrdík 2006).
Z výpovvědí písemnýých pramenů vvztahujících se k hodnoceeným hradním
m lokalitám vyv
pllývá nejen mííra variabilityy stavební poodoby a vybaavení předhradí středověkkých hradů, ale
takké jejich měn
nící se úloha, možné odliššné chápání jeednotlivých částí
č hradníchh areálů střed
dověěkým člověkeem a v neposllední řadě takké dlouhodob
bý hospodářsský význam ppředhradí, kteerý
naa většině lokkalit přetrvávvá hluboko do novověku. V mnoha případech ppak předhraadí,
zeejména zajištěěná novým op
pevněním, um
možnila nejeen adaptaci hrradu na měníící se hospodářskkou a ekonom
mickou situacci v období n
novověku, alee do určité mííry také umožžnila zachováání
něěkdejšího vojjenského pottenciálu objeektů, jejichž počátky
p
sahaají již do 13. čči 14. století.
LIT
TERATURA A PRAMENY
P
 [DZV]–
–: Desky zem
mské větší: 455 F 7v; 45 E 30; 167 F10; 167
1 F 10v; 1880 G 4.
 Anderlee, J. (2005): Hrad
H Kašperkk – Die Burg Kašperk
K
– Kaarlsberg. Průzzkumy památek
XII, s. 37–72.
 Durdík,, T. (1975): Vývoj
V
Krašovaa na základě archeologick
a
kého výzkumuu – Die Entw
wicklung deer Burg Kraššov aufgrundd des archäolo
ogische Befunds. Archeollogické rozhleedy
XXVI, s.
s 16–28.
 Durdík,, T. (2000): Illustrovaná enncyklopedie českých
č
hradů. Libri, Prahha.
 Durdík,, T. (2006): Laatran – ein sppezifischer Typ der befesttigungen Untterburgsiedlu
ungen in Böhmen.
B
In: Ettle,
E
P., Flam
mbard-Hérich
her, A.-M., McNeil,
M
T. E. (eds.): Châteeau
Gaillard
d 21. Caen, s.. 109–118.
 Fülöp, A.
A (2005): Ad
datok a Sirokii vár építéstö
örténetéhez – Informationn Relating to the
t
Architecctural Historry of Sirok C
Castle. Agria XL,
X s. 137–16
62.
 Fülöp, A.
A 2009: Sirok Castle, Casstrum. A Casstrum Bene Egyesület
E
Hírrlevele, s. 43-4
48.
 Hložek, J. (2012): Přředhradí střeedověkých hrradů v Čecháách – proč prrávě předhradí?
Časopis Společnosti přátel
p
starožiitností 120(1), s. 36–47.
 Jánská, E.
E (1963): Arrcheologickýý výzkum hrad
du Sión – Arcchäologischee Untersuchu
ung
der Burg Sión. Archeologické rozzhledy XV(2)), s. 220–247.
 Jánský, J. (1998): Třii kapitoly z děějin hradů Staarého a Novéého Herštejnaa – Drei Kapiitel
aus der Burgengesch
B
hichte des Altt-Herštejn un
nd Neu-Heršttejn. Castellollogica bohemica
6(I), s. 187–204.
1
136
JOSEFF HLOŽEK
 PŘEDH
HRADÍ STŘEDO
OVĚKÝCH HRA
ADŮ VE SVĚTLE
E PÍSEMNÝCH PPRAMENŮ
 Kasl, F. (2012): Před
dhradí hraduu Libštejna – geodetické zaměření
z
a ppovrchový prrůzkum – Die Vorburgg der Burg Libbštejn. Geod
detische Verm
messung undd Oberflächeu
untersuchu
ung. Castelloologica bohem
mica 12, s. 2993–304.
 Kolektivv (2002): Az Egri vár és k incsei – Egerr Castle and its Treasures.. Eger.
 Kovács, B. (1975): Sirrok. In: Gerőő László: Váréépítészetünk. Stero, Budappest, s. 250–254.
 Meyer, W.
W (2004): Vorburgen.
V
Beemerkungen
n zur topograaphisch–baullichen, funktionellen Vielfalt
V
sowie zur terminollogischen Un
nschärfe. In: Ettle,
E
P., Flam
mbard-Hérich
her,
A.-M., McNeil,
M
T. E. (eds.): Châtteau Gaillard
d 21. Caen, s.. 215–227.
 Meyer, W.
W (1981): Burgenfreundee beider Baseel (Hrsg.): Burrgen von A biis Z. Burgenleexikon der Regio. Druck
kerei Klingen
ntal, Basel.
 Meyer, W.,
W Zimmer,, J., Boscardin
n, M.-L. (2011): Crak des Chevaliers
C
in Syrien. Archä
äologie un
nd Bauforschu
ung 2003-20007. Koblenz.
 Neustup
pný, E. (2007
7): Metoda arrcheologie. Vyydavatelství a nakladatelsství Aleš Čeněk,
Plzeň.
 Ramseieer, W., Hugggel, S., Kolb, B
B., Salathé, R.,
R Meyer, W. (1995): Münnchenstein HeiH
matkun
nde. Verlag dees Kantons B
Basellandschaft, Basel.
 Rožmbeerský, P. (200
06): Obyvateléé Krašova v druhé
d
polovin
ně 17. století.. České památky
1–2, s. 8–10.
8
 Sedláčekk, A. (1882–1927): Hradyy, zámky a tvvrze královstvví českého 1––15. Praha.
 Tomczaak, A., Ohryzzko-Włodarsska, C., Włod
darczyk, J. (19
961): Lustraccja wojewodzztw
Wielkoppolskich i Kujjawskich. Waarszawa.
 Vavrouššková, A. (19
935): Desky zzemské královvství českého. Kvaterny trrhové. Svazekk 2.
Praha.
137
obr. 1 Hrad Sirok – celkový pohled. Foto autor.
138
JOSEF HLOŽEK
obr. 2 Předhradí hradu Sirok s pozůstatky původní zástavby i mladšího využití.
Foto autor.
139
obr. 3 Obvodová hradba předhradí vystavěná za použití lomového kamene,
staršího rozebraného kvádříkového zdiva i starších tesaných architektonických
článků (označeny šipkami). Foto a úprava autor.
140
MOZEK JAKO ODPOVĚĎ.
NEUROPSYCHOLOGIE V KOGNITIVNÍ
ARCHEOLOGII
Eliška Kyselková
[email protected]
Archeologie byla od svého počátku věda, která hledá odpovědi na otázky o minulém
lidském světě. Jako každý humanitní obor prošla obdobím snahy o co největší vědeckou důvěryhodnost ve stylu přírodních věd a obdobím následné skepse ohledně poznání minulosti.
Se změnou paradigmatu se v poslední době opět vrací naděje na poznávání oblastí, které byly
klasickým procesuálním paradigmatem opomíjeny. Nadějný se v tomto ohledu zdá být kognitivní směr archeologie, který na rozdíl od postprocesuálních témat, které s předchozím
obdobím zcela přetrhávají vazby, přímo navazuje na procesuální archeologii a posouvá ji dál.
Plodně se zde jeví hlavně spolupráce s neurovědami.
MOŽNOSTI POZNÁNÍ
Po nadšení prvotních archeologů, že jednoduše popíšeme a pochopíme lidskou minulost, přišla skepse v podobě procesuálního paradigmatu. Archeologie se po vzoru přírodních
věd pustila do zkoumání postaveného na přísně empirickém základě. Ten sice archeologii
přinesl nové vědecké metody, zároveň však archeologické bádání částečně rezignovalo na
interpretaci některých jevů v minulých lidských kulturách. Archeologické artefakty se tak
staly součástí mrtvé struktury, jejíž „živou“ verzi nemůžeme nijak zkoumat (Neustupný 2010,
100–101). Není to tak úplně nečekané, protože každé paradigma, tak jak tento pojem definoval Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí (Kuhn 2008), se vždy zaměřuje
jen na určitý okruh otázek a zkoumaných témat. Procesuální paradigma však svým čistě empirickým přístupem z archeologie postupně vytlačilo jakýkoliv rozměr lidskosti v minulosti.
S novým, postprocesuálním paradigmatem však přišla nová vlna optimismu a naděje
na poznání minulého lidského života a jeho symbolických aspektů. Postprocesualisté odsuzují předchozí snahy o archeologii jako normativní vědu (Hodder 2007, 1–16) přehlížející důležitá témata, a právě kvůli tomu z velké části odmítají předchozí archeologická bádání. Bohužel se však postprocesualismus jako směr tříští, zcela rezignuje na empirické poznatky a ubírá
se často cestou krajního subjektivismu. Široký záběr zahrnuje témata od etnoarcheologických
analogií až po fenomenologické vcítění se do posvátných míst. Etnoarcheologická zkoumání
byla kritizována již dříve pro svoji vzdálenost v čase i prostoru od evropského pravěku (Neustupný 2007, 180). Fenomenologické bádání stavějící na subjektivních dojmech je kritizováno
nejen pro svoji subjektivitu, ač se ji už samotný zakladatel fenomenologie E. Husserl snažil
překlenout (Husserl 1972, 121–123), ale stejně jako při etnoarcheologických výzkumech je
současný vědec-fenomenolog vždy ovlivněn svojí kulturou a společností, a tudíž jeho subjektivní pocit bude vždy zatížen kulturními vlivy. Ačkoli si badatel může ve svém nitru vyvolat
pocity, které se mu zdají sebeprimitivnější, s největší pravděpodobností již budou kontaminovány dlouhými věky rozdílu, který nás dělí od pravěkého člověka.
Pokud však ztratíme naději na alespoň částečné „oživení“ mrtvé minulosti, neztrácíme
tím i celý smysl archeologie jako vědy zkoumající minulý lidský život? Když na touhu po
poznání tímto směrem rezignujeme, nezůstanou nám jen nic neříkající data, která budeme
kupit stále na sebe, bez hlubšího poznání minulého světa?
POZNÁNÍ SKRZE PSYCHOLOGII?
Otvírá se nám jedna cesta, kterou se můžeme vydat. Je to cesta do lidské mysli. Obor
psychologie by nám mohl pomoci odpovědět na různé palčivé otázky, na něž odpověď ve
hmotných artefaktech nenajdeme. Neživé artefakty může oživit jenom člověk, dnes stejně
jako v pravěkých kulturách. Naší výhodou je mozek, jehož vlastníkem jsme my, stejně jako
naši předci.
Psychologie jako obor však musí čelit mnohým kritikám. Jednak z vnějšku, kde je tento
obor odsuzován hlavně pro nedostatečnou „vědeckost“. Za zmínku tady stojí fenomenologie
Edmunda Husserla, který na její vybudování využil právě „nevědecké“ subjektivity psychologie (Husserl 1972, 92). Nečekaně je však psychologie kritizována i od vědců, kteří pocházejí
ze samotného lůna této vědní disciplíny. Jeden z moderních směrů psychologie, označovaný
jako kritická psychologie, totiž upozorňuje na problémy vlastního oboru, jako je dogmatičnost
nebo roztříštěnost názorů (Vybíral 2006). Jak by nám tedy obor, který je kritizován nejen
cizími ale i vlastními odborníky, mohl pomoci při studiu pravěkých lidí? Zvláště, pokud je
označovaný za subjektivní, a tudíž nevědecký?
Ať se to zdá jakkoli složité, i v psychologii můžeme najít pevný vědecký základ pro další zkoumání. Stejně jako jsou chemické děje postavené na fyzikálních principech, psychologie
staví na procesech neurofyziologických. Obor, který tyto procesy zkoumá, je neuropsychologie. „Neuropsychologie je psychologická vědní disciplína na rozhraní neurologie, neurofyziologie a psychologie. […] Je [to?] věda o mozkových základech psychické činnosti člověka, která si
vytkla za úkol analyzovat poruchy vyšších psychických funkcí, rozvíjejících se v důsledku různých postižení příslušných korových zón. Současně klade důraz na dynamickou lokalizaci těchto psychických funkcí. Neuropsychologie současně odhaluje zákonitosti, které se uplatňují
v mechanismech dynamické restituce psychických funkcí“ (Vašina 1985, 37). Díky tomuto oboru se i pro archeologii otevírají dosud neprozkoumané možnosti.
KOGNITIVNÍ ARCHEOLOGIE
V anglosaské archeologii se využití neurověd již dostalo do hledáčku vědců, a sice ve
směru, který můžeme označit jako kognitivně-procesuální. Termín kognitivní archeologie se
142
ELIŠKA KYSELKOVÁ
 MOZEK JAKO ODPOVĚĎ. NEUROPSYCHOLOGIE V KOGNITIVNÍ ARCHEOLOGII
objevuje už v 80. letech k označení studií, které se zaměřují na studium lidského myšlení
a symbolického chování.
Tento směr můžeme rozlišit na tři podskupiny: postprocesuální, kognitivně-procesuální
a evolučně-kognitivní (Mithen 1999, 122). První skupina je založena na pochopení lidského
chování a společnosti na základě lidského myšlení s využitím fenomenologie nebo hermeneutiky. Kognitivně-procesuální směr stojí na tom, že studium minulého poznání nemůže být
odděleno od studia společnosti, která je množinou jednotlivců, kteří přemýšlejí v podobném
rámci myšlenek. Tato skupina badatelů se pokusila také prozkoumat symbolické myšlení
a ideologie, ale v rámci vědeckého rámce a s pomocí objektivních dat. Evolučně-kognitivní
směr vychází z myšlenky, že hmotná kultura hraje aktivní roli při formulování myšlení
a předávání myšlenek, a není tedy jen pasivní reflexí (Mithen 1999, 122–123).
V kognitivně-procesuální archeologii, která se zabývá spoluprací s neurovědami, můžeme pozorovat dvě tendence. Jedna z nich je zaměřená na kognitivní vývoj a s ním spojený
rozvoj řeči, symboliky či náboženství. Renfrew v této souvislosti například řeší tzv. sapientní
paradox (Renfrew et al. 2009). Ptá se, proč, když byl biologický základ našeho druhu stanoven téměř 200 tisíc let do minulosti, člověku tak dlouho trvalo, než se začal „moudře“ projevovat. Všechny změny v inteligentním chování přišly totiž až dlouho po vzniku moderní
anatomie (Renfrew et al. 2009, 165–175).
Do druhého směru kognitivně-procesuální archeologie můžeme zařadit Davida LewisWilliamse a Davida Pearce, kteří pomocí neurologie nehledají rozdíly, ale naopak věci, které
jsou pro všechny lidi společné, nezávisle na kultuře či období. Pomocí neurologických procesů se snaží vysvětlit symboliku paleolitu a neolitu. Vycházejí z procesů, které se odehrávají
v lidském mozku během změněných stavů vědomí. Fáze, kterými mysl prochází při meditaci,
požití drog, patologických stavech či mnoha jiných okolnostech, které se souhrnně označují
jako změněný stav vědomí, jsou fyziologicky dané a ve větší či menší míře stejné pro všechny
lidské bytosti nezávisle na kultuře (Lewis-Williams & Pearce 2008, 53). Pomocí studia změněných stavů vědomí se potom autoři snaží vysvětlovat různé šamanské vize, které jsou široce
rozšířené po světě. Právě pocit letu či pocit průchodu tunelem, který je v této fázi běžný, podle posledních studií souvisí s funkční architekturou závitů mozkové kůry (Lewis-Williams &
Pearce 2008, 69–70).
ZAPOMENUTÝ ČESKÝ PRŮKOPNÍK
V českém prostředí také vznikla podobná studie, která ovšem takzvaně předběhla svoji
dobu a zůstala zapomenuta. V roce 1969 vydal botanik Alois Pokorný krátký článek Význam
neolitické lineární ornamentiky pro poznání neolitických toxikomanií a magie, kde ornamenty
z Bylan srovnával s obrázky vytvořenými během experimentálních otrav halucinogeny. Zjistil, že se jednoduché tvary obou skupin shodují s Purkyňovými subjektivními zrakovými
vjemy (Pokorný 1969, 43). Jan Evangelista Purkyně popisuje subjektivní zrakové jevy, které
můžeme sledovat za určitých podmínek, například při tlaku, ve vlastním oku (Purkinje 1819).
Pokorný dochází k závěru, že neolitická keramika musela být zdobena pod vlivem halucinogenních látek za změněného stavu vědomí (Pokorný 1969, 43). Dospívá tedy k podobnému
závěru jako o bezmála čtyřicet let později Pearce a Lewis-Williams. Pokorného studie by si
však zasloužila revizi, protože některé tvary, které se vyskytují v různých variantách, by šlo
143
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
k ssobě řadit jin
ným způsobem
m. K tomu byy mohl časem
m pomoci vho
odný softwarre na hodnoceení
geeometrické morfometrie.
m
Z
ZÁVĚREM
M
Těmito tématy není spolupráce aarcheologie a neurověd ani
a zdaleka vyyčerpaná. Neeuroopsychologie nám přináší nespočet dallších témat, která
k
odkazujjí na biologiccky dané prin
ncipyy v našem mo
ozku a mohlaa by být časem
m využita pro
o další poznáv
vání minuléhho lidského svvěta. Zajímavé jssou v tomto směru další náměty, kterré by stály zaa rozvedení a prozkoumáání
hlediska arch
heologie. Prvvní oblastí je geometrickáá orientace v prostoru, kteerá je pevně zaz
zh
kootvená v mozzku nejen lidsském, ale – jaak ukazují stu
udie zkoumající malé děti (Shusterman
n et
all. 2008) a am
mazonské ind
diány (Dehaeene et al. 20006) – i zvířecíím (Tommassia et al. 2012).
ozek třídí vjeemy. Komparrátory v našeem
Druhá věc, kteerá zde stojí za zmínku, jje to, jak mo
m
mozku třídí vjemy podle to
oho, zda se shhodují nebo ne (Duncan et al. 2012). Toto by moh
hlo
přři podrobnějšším průzkum
mu podpořit dualistický základ
z
strukturalismu.
Nemusííme se bát zko
oušet poznávvat minulý lid
dský svět jiným
m způsobem
m, než pouze sk
krzee artefaktovou
u základnu. Možnosti,
M
kteeré nám posk
kytují neurov
vědy, umožňňují nejen zko
oum
mat lidské myyšlení a symb
bolické chováání v pravěku
u, ale zároveeň tomuto báádání poskyttují
peevný empiriccký základ, na kterém by mohla archeeologie stavět. V anglosasské kognitivn
něprrocesuální arrcheologii už podobná báádání přineslaa četné výsledky, česká arrcheologie vššak
stáále na podob
bné studie ček
ká. Na poli neeuropsycholo
ogie se nám otvírají
o
tématta, která stojíí za
prrozkoumání ve světle česk
kého pravěku
ku a jejichž výýsledky by mohly
m
výrazněě obohatit naaše
zn
nalosti minullého živého lidského světta.
LIT
TERATURA
 Dehaen
ne, S., Izard V.,
V Pica P., Sppelke E. (20006): Core Knowledge of G
Geometry in an
Amazon
nian Indigen
ne Group. Sciience 311(57559), s. 381–384,
doi: 10.1126/sciencee.1121739.
 Duncan
n, K., Ketz, N.,
N Inati, S.JJ., Davachi, L.
L (2012): Ev
vidence for area CA1 ass a
match/m
mismatch detector: A highh-resolution fMRI study of
o the humann hippocampus.
Hippocaampus 22(3),, s. 389–398, doi: 10.10022/Hipo.20933
3.
 Hodderr, I. (2007): Syymbolic and SStructural Arrchaeology. Cambridge
C
U
University Preess,
Cambridge.
 Husserl, E. (1972): Krize
K
evropskýých věd a tran
nscendentáln
ní fenomenoloogie. Academ
mia,
Praha.
 Kuhn, T.
T (2008): Strruktura vědecckých revoluccí. Oikoymen
nh, Praha.
 Lewis-W
Williams, D., Pearce, D. (22008): Uvnittř neolitické mysli.
m
Academ
mia, Praha.
 Mithen,, S. (1999): Co
ognitive Archhaeology. In: Wilson, R. A.,
A Keil, F. C. ((eds.): The MIT
M
Encycloppedia of the Cognitive
C
Sciiences. MIT Press,
P
Cambrridge, Mass.
 Neustup
pný, E. (2007
7): Metoda arrcheologie. Aleš
A Čeněk, Plzeň.
P
 Neustup
pný, E. (2010
0): Teorie arccheologie. Aleeš Čeněk, Plzzeň.
144
ELIŠKA KYYSELKOVÁ
 MOZEK JAK
KO ODPOVĚĎ. NEUROPSYCH
HOLOGIE V KOG
GNITIVNÍ ARCH
HEOLOGII
 Pokornýý, A. (1969): Význam
V
neollitické lineárn
ní ornamentiiky pro poznáání neolitickýých
toxikom
manií a magiee. In: Sborníkk Přírodovědeeckého klubu
u v Třebíči. M
Muzeum Třeb
bíč.
 Purkinje, J. (1819): Beiträge
B
zur K
Kenntniss dees Sehens in subjectiver
s
H
Hinsicht. Prah
ha.
 Renfrew
w, C., Frith, C.,
C Malafourris, L. (eds.) (2009): The Sapient Minnd: Archaeoloogy
Meets Neuroscience.
N
Oxford Uniiversity Presss, Oxford.
 Shusterm
man A., Lee S. A., Spelkee E. (2008): Young
Y
childreen’s spontanneous use of geg
ometry in maps. Devvelopmental Science 11(22), s. F1–F7.
 Tommaasia, L., Chian
ndettib, C., P
Pecchiab, T., Sovranob,
S
V. A., Vallortiggara, G. (2012):
From natural geomeetry to spatiaal cognition.. Neurosciencce & Biobehaavioral Revieews
36(2), s.. 799–824.
 Vašina, L. (1985): Klinická
K
psychhologie I. Neu
uropsychologgie. Univerzitta J.E. Purkyn
ně,
Brno.
 Vybíral,, Z. (2006): Psychologie
P
jinnak. Současn
ná kritická psyychologie. Accademia, Prah
ha.
145
PAZOUREK JAKO SKALPEL
ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU
Petr Menšík
[email protected]
Chirurgické zákroky, s jejichž přítomností se setkáváme v archeologických a antropologických nálezech, ukazují na skutečnost, že i v minulosti se člověk dokázal i s na první pohled omezenými prostředky přizpůsobit okolním podmínkám a v případě potřeby vykonávat
i složitější zákroky na lidském těle. V některých případech jsou nálezy kosterních ostatků se
stopami postmortálních úprav, jako jsou zářezy na kostech v důsledku odstraňování svaloviny, roztloukání a lámání kostí, spojovány s doklady antropofagie. Její rozšíření je však
v poslední době spíše zpochybňováno a zásahy na lidských kostech jsou dávány do souvislosti
zejména s rituálními praktikami. Objevují se však také doklady zásahů na lidských ostatcích,
které lze spojovat s chirurgickými zákroky. Jednou z takových operací byla také trepanace.
Jedná se o záměrné odstranění části lebeční kosti, jehož cílem je otevření dutiny lební. Jedná
se s největší pravděpodobností o jednu z nejstarších forem chirurgických zákroků na hlavě.
Vlastní trepanace je možné rozdělit do tří základních skupin: na úplnou, neúplnou
a na kauterizaci. Při úplné trepanaci dochází k perforaci všech tří částí lebeční kosti (lamina
externa, diploe a lamina interna; obr. 1). V případě neúplné trepanace je odstraněna pouze
lamina externa a někdy i diploe. U kauterizace dochází k využití techniky vypalování. Při
trepanaci lebeční kosti bylo využíváno několik různých metod. Za nejstarší a nejpoužívanější
je považováno škrábání, tedy postupné odstraňování lebeční kosti škrábáním pomocí kamenného nebo kovového nástroje tzv. gratáží (obr. 2). Druhým z využívaných způsobů trepanace je řezání kosti. Pomocí ostrého předmětu byl proveden řez lebeční kostí, který ohraničuje budoucí otvor, přičemž kost je postupně vyjmuta (obr. 3). Dalším postupem je vrtání
kosti. Může být použit vrták, jehož průměr určuje velikost otvoru (obr. 4), případně mohou
být vyvrtávány drobné otvory do kruhu a nakonec dojde k vylomení kosti (obr. 5). Stopy po
hojení na okrajích trepanačního otvoru ukazují na skutečnost, že pacient přežil. V případě
absence regenerace nelze jednoznačně určit, zda k trepanaci došlo perimortálně, kdy pacient
při operaci nebo krátce po ní zemřel, a nebo postmortálně, tedy až po smrti jedince například
z důvodů symbolických. Je možné se setkat s jedním trepanačním otvorem na lebce, objevují
se však i trepanace několikanásobné, např. z jihoamerické lokality Cuzco v Peru je známa
lebka se sedmi trepanačními otvory, přičemž u všech je možné pozorovat stopy po hojení
(Crubézy 1996; Crubézy et al. 2001; Malyková 2002).
147
ZPŮSOBY
Y PŘIZPŮSOBO
OVÁNÍ
ROLE AD
DAPTACE VE VÝ
S doklad
dy trepanací se setkávámee kromě Evro
opy také v obllasti Číny, Jižžní Ameriky nen
boo v prostředí starověkých civilizací v E
Egyptě nebo na
n Předním východě
v
(sroov. např. Haggen
19963, 75–78; Pollak
P
1973, 252; Strouhhal et al. 2010, 106–107).. S nejstarším
mi trepanacemi
vE
Evropě se settkáváme v mladém paleollitu. Z různýcch míst v Evropě jsou pakk známy mezo
oliticcké nálezy trrepanovaných
h lebek (nappř. Vasilyevk
ka II, III na Ukrajině).
U
V oblasti Francie
aN
Německa byylo objeveno několik dokkladů i v neolitickém obd
dobí. Unikátnní důkaz jed
dné
zp
prvních trep
panací pocháází z moravsského neolitu, kdy byly na lebce doospělého mu
uže
zp
pohřebiště ve
v Vedrovicícch, hrob 15, nalezeny trepanační otv
vory nesoucíí stopy zhojeení
(C
Crubézy 19966, obr. 21). V Čechách sse s nejstaršíími trepanov
vanými lebkaami setkávám
me
v oobdobí mlad
dšího eneolitu
u (2900–23000 př. n. l.) v prostředí
p
kulttury se šňůroovou keramik
kou
a v kultuře zvo
oncovitých po
ohárů. Nejrozzšířenější jsou tyto operacce v únětické kkultuře spadaající do starší dob
by bronzové (Vlček
(
1949; Dočkalová 2001;
2
Malyko
ová 2002). V ooblasti širší EvE
v
poo celou dobu
u bronzovou
u (např. Arnnott et al. 200
05;
roopy jsou potéé trepanace využívány
M
Moutrakis et al.
a 2011). Nássledně byly tyyto operace využívány
v
tak
ké v době latténské, v ranéém
a vvrcholném sttředověku a novověku (V
Vlček 1949; Dočkalová
D
20
001; Malykovvá 2002).
Na záklaadně současn
ných poznatkků nelze určit preferenci seexuální přísluušnosti trepan
novaaných osob. Většinu
V
opero
ovaných osobb je možné zaahrnout do kategorie
k
matturus, tedy 40
0 až
600 let. Samostaatným probléémem jsou m
motivace prakttikování trepanačních opeerací, řadu indiciíí nám poskyttuje zejménaa etnologie. D
Důvody moh
hou být terap
peutické, zejm
ména kdy došlo
kp
poranění hlaavy např. ve formě fraktuury lebky neb
bo otřesu mo
ozku. Cílem trepanace byylo
od
dstranění pottíží způsoben
ných zraněním
m nebo konk
krétní chorob
bou. Druhý ddůvod mohl být
b
m
magicko-terap
peutický, kdy problémy m
měly být způso
obeny „zlými duchy“, kteréé bylo zapotřebí
od
dstranit. Moh
hlo se v podsttatě jednat taaké o odstran
nění zdravotn
ních problém
mů, jako jsou bob
lessti hlavy, záp
paly mozkovýých blat, křečče atd. Třetí důvod
d
byl čisttě magicko-riituální, kdy trepaanaci podsto
oupila zdravá osoba z důůvodu ochraany před mo
ožnými nežáádoucími vliivy
v bbudoucnostii. Na magick
ké důvody moohou ukazovvat také častéé nálezy vývrrtků, které byyly
sn
největší pravvděpodobnosstí používányy jako amuletty (Malykováá 2002).
Trepanaace lebky je zákrok, který jje součástí lid
dské kultury již
j několik tissíc let. Dopossud
neení zcela jasn
né, co bylo pro
o člověka v m
minulosti přessným motivem k provedeení tak náročn
néhoo a nebezpečn
ného chirurggického zákrooku. Dokladyy trepanací však ukazují, žee znalost funggováání lidského těla
t nebyla taak omezená, jak bylo v minulosti
m
před
dpokládáno.
LIT
TERATURA
 – (2015): The Historry Blog.
Dostupn
ný z: http://w
www.thehistooryblog.com/citarchives/28418 [cit. 118. 1. 2015].
 Andrush
hko, V. A. (2
2009–11): Biooanthropologgy at SCSU.
Dostupn
ný z: http://h
home.sou theernct.edu/~aandrushkov1/ [cit 18. 1. 22015].
 Arnott, R., Finger, S., Smith, C. U
U. M. (eds.) (2005):
(
Trepa
anation: Histtory, Discoveery,
Theory. Swets & Zeitlinger Publiishers, Lisse – Abingdon – Exton – Tookyo.
 Crubézyy, E. (1996): Surgery
S
at thee Origins of Agriculture:
A
The
T Case of C
Central Europ
pe.
Anthroppologie 34(3), s. 329–332..
148
PETTR MENŠÍK
 PAZOUREEK JAKO SKALP
PEL ANEB PRVN
NÍ OPERACE V PRAVĚKU
 Crubézyy, E., Bruzek,, J., Guilaine, J., Cuhka, E.., Rougé, D., Jelínek,
J
J. (20001): The antiquity of cranial
c
Sumerry in Europe and in the Mediterranean
M
n basin. C. R.. Acad. Sci. Paris, Scien
nces de la Terrre et des plannétes / Earth and Planetary sciences 3332, s. 417–42
23.
 Dočkalo
ová, M. (2001): Doklady ttrepanací ve sbírkách ústtavu Anthroppos. In: Otázzky
neolitu a eneolitu našich zemí. Sbborník referáttů z 18. pracovního zasedáání badatelů pro
p
výzkum neolitu a eneolitu Čech, M
Moravy a Sloovenska. Mostkovice 14. – 17. září 199
99,
s. 232–2245. Ústav arrcheologické památkové péče
p Brno, Brno.
B
 Hagen, V. W. von (1
1963): Říše Innků. Orbis, Praha.
P
 Malykovvá, D. (2002)): Trepanace lebky v archeeologických nálezech na úúzemí Čech. In:
Archeologie ve středn
ních Čecháchh 6(1), s. 293–
–314. Ústav arrcheologickéé památkové pép
dních Čech, Praha.
P
če střed
 Moutrakis, C., Georggaki, S., Man
nolis, S. K. (20011): A Treph
hined Late Brronze Age Sk
kull
from Peeloponnesus, Greece. Medditerranean Archaeology
A
and Archaeom
metry 11(1), s. 1–
8.
 Podborsský, V. (1997
7): Dějiny praavěku a rané doby
d
dějinné. Masarykovaa univerzita, BrB
no.
 Pollak, K.
K (1973): Medicína
M
dávnných civilizaccí. Orbis, Praaha.
 Strouhaal, E., Váchalaa, B., Vymazaalová, H. (2010): Lékařstvví starých Egyppťanů I. Acad
demia, Praaha.
 Vlček, E.
E (1949): Treepanace na přředhistorickýých lebkách v severozápaddních Čechách.
Krajem Lučanů 15(5
5–6), s. 31–422.
149
obr. 1 Rekonstrukce trepanace v době bronzové dutým vrtákem.
Zdroj: Podborský 1997, obr. 120:B.
150
PETR MENŠÍK
 PAZOUREK JAKO SKALPEL ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU
obr. 2 Blšany (okr. Louny); únětická kultura: lebka s trepanací čelní kosti
metodou škrábání. Zdroj: Malyková 2002, obr. 3.
151
obr. 3 Cuzco (Peru) 13. století; trepanace formou řezání kosti.
Zdroj: Andrushko 2009–11.
152
PETR MENŠÍK
 PAZOUREK JAKO SKALPEL ANEB PRVNÍ OPERACE V PRAVĚKU
obr. 4 Guntransdorf (Rakousko), doba laténská; trojitá trepanace vytvořená
formou dutého vrtáku. Zdroj: Andrushko 2009–11.
153
obr. 5 Cuzco (Peru), 14. století; trepanace formou vrtaných otvorů do kruhu.
Zdroj: The History Blog 2015.
154
HRADNÍ ARCHITEKTURA
SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU
JAKO ADAPTACE KŘESŤANSKÉ
STAVBY VE SLUŽBÁCH ISLÁMU
Milan Procházka
[email protected]
Prostor severozápadního Balkánu byl z hlediska stavitelství spjatý spíše než s oblastí
Středozemí s prostorem střední Evropy. Do poloviny patnáctého století probíhal vývoj staveb
téměř v jednotném duchu dle sociální příslušnosti stavebníka a aktuálních trendů doby.
Po polovině 15. století dochází k další mohutné expanzi Osmanů. Po obsazení Bosny
(roku 1463) a následně Hercegoviny (roku 1482) docházelo i k četným vpádům až na území
dnešního Slovinska. Roku 1493 se odehrála osudná bitva na Krbavském poli (sousedství
dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny), která porážkou rozhodla o dalším osudu regionu. Z hlediska vývoje byly hrady v nejstarších fázích budovány rody Frankopanů a Babonićů
(např. Redžić 2009, 209). V tomto kraji, odkud pochází nejstarší šlechtické rody Chorvatska,
bylo do konce 15. století zbudováno cca 60 hradů pro ochranu hranice a majetku. Z tohoto
období již areály obsahují prvky adaptace původních staveb na nové riziko, představující
rychlé stavební reakce, avšak především různých kvalit.
Kromě nových palných zbraní, které se šířily Evropou, se začala také uplatňovat nová
stavební řešení proti potencionální hrozbě. Na vybraných fortifikacích již byly používány
nové prvky, a sice moderní mohutná zemní tělesa s obezděním (např. Karlovac, Hrvatska
Kostajnica; např. Kruhek 1995). Na území západní Bosny a Hercegoviny, kde již byla novými
hospodáři osmanská vojska, jsou původní hrady užívány odlišným principem a slouží novým
potřebám. Jedná se o různorodou míru adaptace. Z hlediska fortifikačních systémů byly některé hrady menšího rozsahu razantně zvětšeny a doplněny novými prvky (např. Velika Kladuša), jinde jen doplněny o prvky lépe vyhovující válečnictví nového etnika (např. Sokolac
u Bihaće). Z hlediska užitkové funkce jsou areály doplňovány o džamiju, vodní cisternu
a další budovy spjaté s větším počtem vojska, resp. odlišným poměrem pěších a jezdců nového vojska.
155
Jedním z ukázkových příkladů je hrad ve Veliké Kladuši. Nejstarší písemná zmínka
pochází z dne 30. října 1280 (Horvat 1993), kdy se uvádí jako majetek knížat Blagajskim
Babonjicima. Hrad po četných vpádech definitivně padl do osmanských rukou v roce 1590.
Zajímavý údaj je z roku 1553, kdy počet posádky tvořilo 10 strážných. Hrad byl od počátku
17. století znovu obsazen osmanskou posádkou a od roku 1633 probíhala přestavba a výrazné
rozšíření hradu. V roce 1790 tvořilo posádku 120 až 200 členů. Na počátku 19. století, před
převzetím opět do rakousko-uherské správy, disponoval třemi funkčními děly (Redžić 2009,
209–211). Samotný hrad je podle své geneze dělitelný na dvě hlavní části. Za tu nejstarší lze
považovat středovou část. Tu tvoří jediná okrouhlá věž a palácová budova, které jsou
obehnány hradbou. Vnější část zaujímá prstenec opevnění s přístupovými branami
a zpevňujícími hranolovými věžemi a džamijou, které poskytovaly zázemí pro mnohem větší
posádku než v křesťanských rukou.
V případě mohutné městské pevnosti Bihać, která byla v rukou osmanské říše od roku
1592 do roku 1689, se jednalo o plochu obklopenou moderní zemní fortifikací vystavenou
Habsburky. (Opačný princip byl v případě Hrvatske Kostajnice, kde výstavba zemních těles
opevnění byla aplikována až po opětovném získání z rukou Osmanské říše.) Toto sídlo bylo
od roku 1262 svobodným královským městem. Po obsazení byl prostor města přebudován
úpravou prostor a staveb pro potřeby nového islámského a islamizovaného obyvatelstva města. Zřejmě nejdominantnější prvek nesoucí změnu kulturní identity města je dnešní mešita
Fethija (jméno odvozené ze slova „vítězství“), vzniklá přestavbou původního gotického kostela sv. Antonína s přilehlým dominikánským klášterem, poprvé připomínaným v roce 1266.
Kostel, který si zachoval svůj obdélný půdorys, je na první pohled identifikovatelný jako
symbol islámu snad jen díky minaretu. Ten navíc vznikl až v roce 1863, jelikož do té doby
jako minaret sloužila původní gotická zvonice. Archeologický výzkum však nedokázal potvrdit, ze které strany byl ke kostelu přimknut klášter. Gotické výzdobné prvky stavby byly ponechány až do dnešní doby. Jediným pozůstatkem, který se dodnes dochoval z nejstaršího
městského opevnění, je obytná věž, tzv. Kapetanova kula. Ta zůstala během své funkce téměř
bez výraznějších změn. Na četných rytinách je patrná poloha městského hradu, resp. kastelu,
začleněného jednou stěnou do městského opevnění. Kupodivu konečnou zkázu původních
hradeb a bran přinesla až opětovná rakouská nadvláda v 19. století, kdy byla většina hradeb
zbořena a příkopy zasypány (Nacionalni spomenici Komisije 2003).
Značný podíl na utváření vzhledu městských a fortifikačních celků měly samozřejmě
také přírodní podmínky, jako je bezesporu proměna koryta řek během staletí.
Většina hradních areálů byla na území dnešní Bosny a Hercegoviny aktivně využívána
jako opěrné body ještě v 18. a 19. století. V příhraničních oblastech se opěrné body vymanily
z osmanského vlivu až po opětovném získání Rakouskem-Uherskem na konci 17. století
a počátku 18. století. To je významný prvek oproti druhé straně, kde tyto areály funkci postrádaly nebo plnily jen okrajově. To má také za následek různý stupeň zánikové transformace zděných konstrukcí. Samozřejmě na některých lokalitách změnu identity téměř pozorovat
nelze (např. Drežnik grad) nebo nebyly areály záměrně využívány v původním rozsahu
(např. biskupský hrad Krbava).
156
MILAN PRO
OCHÁZKA
 HRADN
NÍ ARCHITEKTU
URA SEVEROZÁ
ÁPADNÍHO BA
ALKÁNU…
LIT
TERATURA
 Horvat, Z. (1993): Kružne
K
braničč – kule u Hrrvatskoj krajini u XVI. sttoljeću. Prosttor
2–4(1), s. 159–188.
 Kruhek, M. (1995): Krajiške
K
utvrrde i obrana Hrvatskog
H
Krraljestva tijekkom 16. stoljeeća.
Institut za suvremen
nu povijest. Z
Zagreb.
 Redžić, H. (2009): Srednjovjekovvni gradovi u Bosni i Herccegovini. Saraajevo.
 Rychlíkk, J., Perenćevvić, M. (20077): Dějiny Chorvatska. Naakladatelství Lidové novin
ny,
Praha.
 Nacionaalni spomenici Komisije//Povjerenstvvo za očuvan
nje Nacionalnnih Spomeniika
(2003): Fethija
F
džam
mija sa harem
mom, devet groobnih ploča i natpisima, grraditeljska cjeelina [onliine]. Dostup
pný z: http://kkons.gov.ba//main.php?id
d_struct=6&
&lang=1&actiion
=view&
&id=1335 [citt. 1. 4. 2015].
157
obr. 1 Velika Kladuša
158
MILAN PROCHÁZKA
 HRADNÍ ARCHITEKTURA SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU…
obr. 2 Bihać – Kapetanova kula
159
obr. 3 Bihać - rytina
160
MILAN PROCHÁZKA
 HRADNÍ ARCHITEKTURA SEVEROZÁPADNÍHO BALKÁNU…
obr. 4 Sokolac
161
obr. 5 Krbava
162
VZPOMÍNKY NA NEČTINY
 VZPOMÍNKY NA NEČTINY
I.
Způsoby přizpůsobování, role adaptace ve vývoji nejen lidského druhu – tak toto byla
hlavní témata 16. ročníku semináře v Nečtinách. Já je považuji za velmi rozmanitá, nosná
a v neposlední řadě velice zajímavá, což jim umožňuje oslovit velké množství odlišně zaměřených lidí. Proto není překvapením, že i samotné přednášky byly z nejrůznějších odvětví
a z nejrůznějších úhlů pohledu, ať už biologického, fyzikálního, matematického či psychologického, a pro mě osobně všechny jednotlivé přednášky měly jistý vědecký nádech, což je
stavělo na vyšší úroveň odbornosti, a právě proto mohly být pro mnoho lidí zajímavé a i poučné. Není také divu, když všichni přednášející byli bezpochyby mistry ve svém oboru, v jehož důvěryhodném světle se nesla každá prezentace.
Mě osobně zřejmě nejvíce zaujaly tři přednášky v posledním bloku, tj. ve čtvrtek
22. ledna 2015, které se všechny zabývaly virtuální realitou. První z nich pojednávala o anatomii a funkční architektuře mozku, a ačkoliv nejsem žádný zapálený anatom, tato přednáška
mě svým obsahem i stylem prezentace zaujmula, stejně jako následující dvě prezentace, první:
Virtuální svět, ve které jsme mohli pozorovat podivuhodné technické vynálezy budoucnosti,
které mohou výrazně ovlivnit náš život, a druhá prezentace: V jaké realitě vlastně žijeme? doc.
Jiřího Berana, která byla pojata z psychologického hlediska a jednotlivé části této prezentace
prokládané vtipnými historkami pana Berana, které dokázaly uvolnit atmosféru, nebyly o nic
méně zajímavé než předchozí dvě prezentace. Dále pro mě byla hodně zajímavá prezentace
Petra Pokorného s názvem: Archeologie africké přizpůsobivosti. A v neposlední řadě mě velmi
oslovila přednáška Zdeňka Pince týkající se teologické otázky boha a dalších náboženství,
která byla nazvaná Už jen nějaký bůh…, byla přednášena se značnou mírou vtipu a humoru
a díky tomu snad nikoho z diváků nemohla ponechat bez zájmu. Samozřejmě i pro mě bylo
během některých prezentací obtížné udržet pozornost, zejména u prezentací hodně zaměřených na vědeckou fyziku a biologii, ale to jen díky tomu, že já jsem orientovaný více na humanitní vědy, ale jsem si jist, že i tyto prezentace si našly své věrné diváky, které dokázaly
zcela vtáhnout.
V příštích ročnících bych se rozhodně nadále věnoval tématice skrz různé vědní obory,
protože právě jejich prolnutí činí celý seminář unikátním. Pro mě by byla zajímavá témata
jako například historie (důležité děje ovlivňující dnešek) či multikulturalismus a různé národy, nebo třeba různé vynálezy v souvislosti s pokrokem a budoucností. A určitě bych také
uvítal umělecká témata z malířství, designu či jakékoliv další tvorby. Letos byl seminář pestrý,
tak se nechme překvapit, co připraví na další ročníky.
Závěrem bych rád zhodnotil celý seminář velice pozitivně, protože jak jsem již zmínil
na začátku, seminář byl velmi rozmanitý, a proto se každý individuálně mohl najít alespoň
v některé z prezentací, která ho nějakým způsobem oslovila a určitě mu dala i nové poznatky
a pohledy na věc. Každý si nepochybně mohl odnést něco nového. Myslím si, že tento seminář má smysl navštívit i díky tomu, že se zde setkávají lidé z různých odvětví a právě oni spolu mohou konzultovat určitou problematiku z různých pohledů, což dělá seminář o to zajímavější. Je to jednoznačně skvělá příležitost vyslechnout si názory a pohledy na různá témata
a snad i pochopit nové věci. A pevně věřím, že už teď se je proč těšit na příště, protože to zaručeně bude za to stát.
S. B.
165
II.
Tohoto semináře, přestože v řadě již 16., jsem se účastnila vůbec poprvé. Neměla jsem
naprosté tušení, co jsem měla čekat – přednášky spíš filozofické, biologické nebo jaké? Vícedenní seminář v zámku Nečtiny mě mnohým překvapil – vcelku kladně, i když nějaké špatné
stránky věci bych našla také. Tak tedy konkrétněji.
Přestože většina přednášek byla zaměřena spíše na biologii, fyziku (techniku obecně),
což mě možná lehce překvapilo, byla jsem ve výsledku ráda. O biologii se zajímám okrajově,
ale při přednáškách mě překvapilo, že se o ni ve skutečnosti zajímám a baví mě ještě více, než
jsem si myslela – a přednášky z oblasti přírodních věd na mě nejspíše působily nejlépe. Tady
bych zmínila, že jsem byla opravdu nadšená (nepřeháním) z přednášky prof. Davida Storcha,
která měla zajímavé a hlavně srozumitelné téma (pro nás, humanitně zaměřené studenty), ale
především byla jeho prezentace kvalitní sama o sobě. Pokud mě člověk, který mi dané téma
prezentuje, upoutá i stylem své prezentace, má vyhráno. Pokud má přednáška fungovat, nestačí pouze téma samotné – jde také o to, jak o něm daný člověk mluví, jak vystupuje, jak se
ke mně jako k posluchači chová. Protipólem zmíněného Davida Storcha by byl nejspíše pan
Jiří Olšovský, který prezentoval mimo můj dohled a příliš konstantě a klidně na to, abych
udržela svou pozornost (ještě při tak náročném tématu), za což se mu tedy omlouvám, ale
bylo to příliš klidné a čtené. K těm výborným přednáškám, které mě nadchly, nebo přinejmenším velmi oslovily a bavily mě celou dobu jejich trvání, bych ještě připojila přednášku
pana Jiřího Horáčka.
Pokud opustíme svět biologie, zmínila bych ještě dvě pro mě zásadní přednášky – úplně poslední přednášku čtyřdenního semináře, a to přednášku pana Jiřího Berana, která byla
naprosto výborná, a úterní úžasnou přednášku Zdeňka Pince Už jen nějaký bůh...
Pokud bych to měla shrnout, seminář mě překvapil, bavil, zajímal, vzdělával a rozhodně budu mít chuť se na něj v příštím roce vrátit. Pokud bych měla z nějakých stránek seminář
kritizovat, šlo by spíš o poznámky technické, nebo mi nesedělo téma přednášky nebo způsob,
jakým s námi přednášející „hovořil“ (toť případ pana Jaroslava Šestáka, ale také mi možná
nesedla jeho přednáška prostě proto, že pro mě byl jeho svět příliš vzdálený). Není to záležitostí semináře jako takového. Zajímavé byly i následné diskuse – přestože jsem se sama nezapojovala, bavilo mě sledovat, jak odlišně vnímá okolí stejnou přednášku.
Zvlášť bych ještě chtěla poděkovat za přednášku Ireně Šímové, která byla také velmi zajímavá a především jí děkuji za odvahu a trpělivost si před publikum stoupnout a odprezentovat nám své téma.
Dojmy kladné tedy určitě převažují a já jsem moc ráda, že jsem měla šanci se semináře
účastnit.
B. S.
166
 VZPOMÍNKY NA NEČTINY
III.
Seminář v Nečtinách mě mile překvapil jak svým obsahem, tak organizací. Oceňuji
především servis autobusu, výborné obědy a svačiny i možnost přespání, kterou jsem však
nevyužila.
Pod pojmem informace k výletu jsem si představovala krátký výstup, veskrze organizační, který se však ukázal být téměř hodinovou prezentací. Po zhlédnutí fotek a vyčerpávajícím komentáři k tvrzi v obci Štědrá následovalo ještě detailní zasvěcení do dlouhé historie
zámku ve Štědré včetně dokumentace celého procesu jeho rekonstrukce. Po takovémto představení výletu jsem měla pocit, že už tam ani chodit nemusím, protože víc už se rozhodně
dozvědět nemůžu a z jiného úhlu, než nabízely fotografie, už ani tvrz se zámkem vidět nelze.
První den mě paradoxně nejvíce zaujala přednáška pana Drábka, i když v matematice,
ani té středoškolské, se moc neorientuji. Příkladem na mostu v Tacomě dokázal jinak pro mě
naprosto nic neříkající teorii nelineárních obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic
převést do velmi zajímavé praxe. Zastínil tím i můj zpočátku nepříjemný pocit nad tím, že
celá prezentace sestávala z textu, který téměř beze změny četl.
Pro mě nejzajímavější prezentace z celého semináře byl výstup pana Pokorného s tématem Archeologie africké přizpůsobivosti. Nejenže to byla prezentace v jazyce pro mě pochopitelném a blízkém, ale sympaticky na mě zapůsobily i autorské fotografie a celková její
náplň podaná ve stylu populárně naučném, nápadně připomínající cestopisné články z NG.
Hned následující prezentace pana Storcha s výstižným názvem Adaptace, selekce a evoluce:
panoptikum podivností na mě nezapůsobila o nic méně. Moc se mi líbil příklad se slonem se
závěrem, že sloní chobot je vlastně adaptace na samotného slona a že na filozofii biologů
o adaptacích v živočišné říši je třeba nahlížet i kriticky. Přednáška Jana Tomana o Teorii zamrzlé plasticity a zamrzlé evoluce mi přišla zbytečně dlouhá a uondaná. Podobně i prezentace
pana Šestáka Energetika dnes a zítra mi nic moc nedala. Dalším vrcholem dne pro mě byla
přednáška pana Pince Už jen nějaký bůh…, jehož styl filozofování plný selského rozumu
a vtipu jsem do té doby nepoznala. Nenásilným způsobem nám představil Bibli se všemi jejími nedokonalostmi a doslova si ji podal způsobem blízkým fejetonu.
Další den jsem se zúčastnila demonstrace brýlí pro rozšířenou realitu, což bylo něco, co
bych na takovém semináři opravdu nečekala, ale byla jsem velmi mile překvapena a za tuto
pro mě úplně novou praktickou zkušenost jsem velmi vděčná.
Z posledního dne bych ráda vyzdvihla prezentaci pana Horáčka, která mě velmi zaujala, ale bohužel jsem jejímu tempu a odbornému jazyku neměla šanci stačit. Odlehčené přednášky pana Berana jsem si pro jeho originální přístup s trochou toho humoru velmi vážila
a byla jsem ráda, že právě on seminář v Nečtinách završil.
S. S.
167
M
MEZIO
BORO
OVÉ AKTIVIT
TY NTTC
Meziobo
orové aktivityy (MOA) jsouu jedním z od
dborů Výzku
umného centrra Nové techn
nologie (NTC) Západočeské
Z
univerzity v Plzni.
Primárn
ně se MOA zaabývá meziobborovým výzkumem vztah
hu mezi novýými technolo
ogimi a člověkem
m, přenosem
m znalostí meezi technickýými, přírodními a humannitními vědaami
em
am
metodologií mezioborového výzkumuu. V rámci NTC
N pak MOA
A buduje traansdisciplinárrní
baadatelský diskkurz na pom
mezí technickýých a netechn
nických věd, který z NTC
C činí technologické výzkumn
né centrum reflektujícího
r
o své vlastní výstupy,
v
jež mají
m potenciáál ovlivňovat živoot člověka naa individuáln
ní i společenskké rovině.
Kromě vlastní
v
badateelské činnostti MOA organ
nizují význam
mné akce poddporující mezzioboorový dialog. Jde zejména o mezinároddní konferencci Beyond AI, Výjezdní int
nterdisciplinární
seeminář Nečtiiny a pravideelný semestráální Interdiscciplinární sem
minář (IdS). Dříve, v leteech
20001–2011 jsm
me též organizzovali konferrenci Meditaace o základecch vědy v rám
mci Letní filozzoficcké školy v Sázavě.
S
Všech
h těchto akcíí se účastnili a účastní vý
ýznamné osoobnosti českéého
im
mezinárodního vědeckéh
ho a kulturníhho světa.
Logo MOA symbolizzuje čtyři oblaasti – inform
matiku, inžený
ýrství, biologiii a matematiiku
– kkteré jsou ústrojně spojen
né tím, čeho sse v našem zaaměření dotý
ýkají – člověkkem. Vše je pak
p
dooplněno mettaforou znám
mé křivky unncanny valleyy vyjadřující hypotézu o míře spřízněění
m
mezi člověkem
m a strojem. Naše
N logo takk holisticky vyjadřuje
v
všee, čím se zabýýváme.
ww
ww.moa.zcu
u.cz
169
EDIČNÍ POZNÁMKA
Zvukové, obrazové a později i video záznamy z Výjezdního interdisciplinárního semináře vznikaly od roku 2001 jako připomenutí proběhnutého ročníku. Z posledních Výjezdních interdisciplinárních seminářů se na nosičích CD či DVD objevily i doprovodné texty
společně s abstrakty přednášek.
Letošní DVD ROM Nečtiny 2015 obsahuje kompletní videozáznam všech přednášek,
proto je vzhledem k značnému objemu dat realizován na dvou nosičích. Elektronický sborník
kromě abstraktů a základních doprovodných textů k semináři obsahuje také studie k některým přednáškám a vystaveným posterům doktorandů.
DVD1:





Sborník abstraktů a příspěvků ze semináře
Program semináře a grafika
Fotografie ze semináře
Audiozáznamy přednášek
Videozáznamy přednášek (1. část)
DVD2:
 Videozáznamy přednášek (2. část)
DVD ROM z tohoto i předchozích ročníků jsou (do vydání zásob) na vyžádání
k dispozici v kanceláři pracoviště:
Mezioborové aktivity NTC ZČU
Vědeckotechnický park Plzeň, budova C1
Teslova 5b
301 00 Plzeň
e-mail: [email protected]
web: www.moa.zcu.cz/nectiny
Přípravu a zpracování audio- a videozáznamů zajistil Vladimír Nový. Grafický design
konference připravil Luděk Černý. S organizací semináře a se sborníkem technicky pomáhal
Pavel Ircing. Výlet zajistil a podklady k němu uspořádal Štefan Morávka. Fotografický záznam rozšířili Ctibor Fojtíček a Vladimír Rudolf. Jim i všem dalším, kdo se na přípravě semináře podíleli, děkujeme za spolupráci a vedení pracoviště za podporu.
171
Název: Způsoby přizpůsobování. Role adaptace ve vývoji (nejen) lidského druhu.
Sborník abstraktů a příspěvků z 16. Výjezdního interdisciplinárního semináře
v Nečtinech : 19. – 22. ledna 2015
Editor: Anna Lukešová
Grafický návrh obálky a celková grafická koncepce semináře: Luděk Černý
Audio & video, sestavení DVD: Vladimír Nový
Počet stran: 172
Vydání: první
Vydavatel: Západočeská univerzita v Plzni
Místo a rok vydání: Plzeň 2015
ISBN 978-80-261-0451-3
www.moa.zcu.cz

sborník A4 - MMI NTC ZCU

Transkript

Podobné dokumenty

12.1.2016

výkres č. 3 návrh regionálních a nadregionálních

Mám zájem - Komunistický svaz mládeže

hodnocení funkce ekomuzeí v severním norsku

Digitálně řízená architektura

Vznik živé přírody - stvoření nebo evoluce

Epidemiologie DM 1. typu () - Laboratoř Molekulární Genetiky