šablona pro distanční texty

IKS-PSYCHOLOGIE SPORTU – VYBRANÉ
PROBLÉMY
1. Motivace ve sportovním kontextu
Problematika motivace je jedním z centrálních pojmů psychologie osobnosti. Přes její
intenzivní zkoumání neexistuje dosud obecně uznávaná definice. Částečná shoda panuje v
tom, že motivace má tři následující charakteristiky: vyvolává, zaměřuje a udržuje jednání.
(Motivační systém je soubor hypotetických hybných sil duševního života, které vzbuzují zvlášť
zaměřenou činnost jedince - chtění: tíhnutí člověka k činům určité intenzity, obsahu a cíle.
Subjektivně je lze vnímat jako prožívání směřující k jednání, objektivně jako chování směřující
k cíli. Motivy se podle původu člení na primární (vrozené) a sekundární (získané), někdy se
mezi tyto dvě skupiny včleňují ještě tzv. motivy afektivní (smíšeného původu). Motivační
struktura se skládá z jednotlivých motivů, ty se seskupují v postoje a ty vytvářejí motivační
vlastnosti (Balcar 1991).)
Porozumění motivaci je ve sportu důležité zejména z těchto důvodů:
 získávání nových cvičenců
 udržení zájmu o cvičení
 přizpůsobování cvičebních programů potřebám cvičících
1.1 Přehled motivů vztahujících se ke cvičení
Podle G. Kenyona (1968) existuje šest základních skupin motivů vedoucích jedince k
tělesným cvičením.
1. Tělesná cvičení jako sociální zkušenost (prožitek)
Lidé cvičí proto, aby se mohli setkávat s druhými lidmi, aby navazovali nová přátelství
(Významnou roli v této skupině sociálních motivů mají motivy sexuální - lidé se účastní
tělocvičných aktivit aby „navázali vztah“ a to jak vtah čistě sexuální tak i vztah partnerský.
Tělocvičné aktivy jsou díky některým svým charakteristikám pro realizaci takovýchto motivů
velmi vhodné. Před, během i po cvičení převládá uvolněná přátelská atmosféra; oblečení je
neformální - spíše odhalující než skrývající; neprojevuje se zde normální sociální stratifikace;
nabízí společné zážitkové i komunikační téma. Všechny tyto uvedené jevy přispívají k
odbourávání zábran, poskytují velké množství jinak těžko dostupných informací a tím
usnadňují navazování nových vztahů.)
2. Tělesná cvičení pro podporu zdraví a zdatnosti
Lidé cvičí, aby zlepšili svůj zdravotní stav, předešli nemocem a cítili se v dobré kondici.
3. Cvičení pro pocit rizika
Lidé vyhledávají cvičení (specifického typu) pro prožitky více či méně kontrolovaného
ohrožení. Mezi tyto tzv. „adrenalinové sporty“ patří např. sjezdové lyžování, horolezectví,
sjezd horských kol.
4. Cvičení jako estetický zážitek
Lidé cvičí, neboť je to naplňuje pocitem krásna. Jedná se o aktivity typu synchronizovaného
plavání, gymnastiky, aerobiku.
5. Cvičení jako katarze
Lidé cvičí, aby aktivně odbourali pocity napětí a zlepšili svou náladu.
(Principem katarze se také zdůvodňuje vliv cvičení na odbourávání agresivity. V praxi se však
projevují dvě skupiny faktorů, které toto odbourávání ovlivňují - faktory nespecifické a faktory
specifické. Faktory nespecifické se nacházejí ve všech sportovních aktivitách (byť v různé
míře) a patří k nim: zatěžování a s ním spojený výdej energie a změna zaměření (koncentrace)
pozornosti, což má na odbourávání agresivity pozitivní vliv. Faktory nespecifické jsou
ovlivněny typem zatěžování, způsobem vydání energie, typem vedení ze strany trenéra,
prostředím atp. U specifických faktorů není katarzní působení jednoznačné. Některé mohou
agresivitu odbourávat (dlouhodobé cyklické zatěžování střední intenzity, energie vydaná k
překonání času a vzdálenosti, přátelské koučování), jiné mohou působit krátkodobé snížení s
potenciálním rychlým nárůstem na či dokonce nad původní úroveň (krátkodobé opakované
zatěžování maximální intenzity, energie vynaložená na překonání soupeře v přímém kontaktu,
důrazné koučování vyvolávající hostilitu).
6. Cvičení jako odříkaní (askeze)
Lidé podstupují dobrovolně mučivý trénink, což prožívají jako uspokojení. K aktivitám
takového typu patří vytrvalecké disciplíny (maratóny všeho druhu, triatlon, běhy do vrchu).
(Tyto motivy se mohou jevit poněkud neobvyklé a psychologie se je pokouší vysvětlovat
různým způsobem.
 Z pohledu psychoanalytické teorie jde o působení tzv. pudu smrti (thanatos), který se
obrací (z důvodu nezpracované infantilní zkušenosti) proti svému nositeli. Takovýto
jedinec pak zažívá příjemné pocity při (resp. v důsledku) strádání. U takovýchto
osobností hovoříme o masochistických rysech. Jiným vysvětlením z pohledu
psychoanalýzy je, že jde o nevědomí protest proti principu slasti (jenž je v
psychoanalýze základním motivačním principem). Silné superego omezuje prožívání
příjemného, ego se brání tím, že příjemně prožívá utrpení. V takovémto případě hovoří
psychoanalytici o morálním sadismu.
 Jiným možným vysvětlením těchto motivů je tzv. „životní cesta askeze“, která je
jednou z variant naplnění bytí v některých psychologických školách (existencialismus
V. E. Frankla), filosofických směrech (kynikové, stoici, jóga) i náboženstvích
(křesťanství, budhismus, džinismus). V naší současné přetechnizované a konzumně
orientované společnosti toto pojetí nabývá na aktuálnosti.
 Zajímavá a přínosná je také aplikace teorie protikladných motivačních procesů R.
Solomona. V prožívání existuje tendence obnovování rovnováhy: příjemný prožitek
následuje nepříjemný stav a naopak. Tedy tito lidé si záměrně způsobují utrpení, neboť
se naučili, že bude následovat příjemný prožitek.)
Od téhož autora (Kenyon) pochází také dotazník zjišťující motivaci vztahující se ke cvičení.
Tento dotazník byl využíván v mnoha výzkumech - např.:
 Dodson, Starkey (1972) zkoumal 698 mužů vysokoškoláků. Jako dominantní
motivy vedoucí jedince ke cvičení se ukázaly: riziko, odbourávání napětí, sociální
vztahy. Motivy typu odříkání, zdraví a zdatnosti, estetického prožitku byly
preferovány méně.



Adamson, Wade (1986) zkoumali pomocí upravené verze tohoto dotazníku australské
studenty medicíny. Zjistili, že hlavní motivy vedoucí ke cvičení jsou: být v dobré
kondici, předcházet onemocnění, bavit se, seznámit se s novými lidmi.
Dalším z autorů, který zkoumal motivaci ke cvičení je Brumer (1969). Ve svém
výzkumu použil Test adjektiv (Jedná se dotazník diagnostikující psychické potřeby.
Slouží k zjišťování sebeobrazu (self-image) a jeho vztahu k ideálnímu obrazu sebe
sama (ego-ideálu). Vychází z Murayovy koncepce potřeb. Test se skládá z 300
adjektiv, z nichž má klient vybrat ty, které ho nejlépe vystihují. Takto vybraná
adjektiva lze seskupovat do 24 škál (sebekontroly, vytrvalosti, autonomie). U nás není
tento dotazník standardizován.). Tímto dotazníkem Brumer zjišťoval rozdíly v
motivaci pravidelně a nepravidelně cvičících mužů. U pravidelně cvičících byly
nejsilnějšími motivy: zdatnost, zlepšení prožívání po cvičení, zábava, kontrola
tělesné hmotnosti. Muži cvičící nepravidelně preferovali: uvolnění, lepší náladu,
zábavu.
Teraslina a kol. (1969) zjistil při zkoumání 1708 finských úředníků, že hlavní
motivy vedoucí ke cvičení jsou : zlepšení zdraví, tělesné zdatnosti, kontrola
hmotnosti.
1.2 Rozdíly mezi pohlavími při motivaci ke cvičení




Mathes (1985) zkoumal rozdíly v síle motivů vedoucích ke cvičení mezi muži a
ženami (studenty VŠ). Ženy uváděli na prvním místě zdraví a zdatnost, dále
sociální kontakty a soutěžení; muži naopak nejvíce preferovali soutěžení, potom
zdraví a zdatnost a nakonec sociální kontakty.
Adams a Wade (1986) nezjistil žádný rozdíl v preferenci motivů ke cvičení mezi
muži a ženami. (Z 15 sledovaných motivů se lišily ženy od mužů pouze v nepatrně
vyšší preferenci motivu vlivu svých učitelů.)
Naopak ve studii Bidle a Bailey (1985) zkoumající britské muže a ženy, byly zjištěny
významné rozdíly v důležitosti motivů. Ženy zdůrazňovali motivy uvolnění a
estetického prožitku, muži soutěžení nebo zdraví a zdatnost.
Harris (1981) zkoumal 411 vytrvalostních běžců (mužů i žen) a zjistil, že hlavním
motivem pro běhání je „cítit se fyzicky i psychicky lépe“, následuje kontrola
hmotnosti a uvolnění. Ženy častěji než muži uvádějí, že běhají pro zdraví, štíhlost,
aby lépe vypadaly, nebo že je k běhání přivedli přátelé či příbuzní (sociální motivy,
vliv vzoru).
V souladu s výsledky lze konstatovat, že mezi muži a ženami existují mírné rozdíly v
motivaci ke cvičení. Primární motivací pro obě pohlaví je zdraví a tělesná zdatnost, rozdíly v
motivaci sekundární se projevují upřednostňováním odlišných typů tělocvičných aktivit.
1.3 Motivace „rekreačních“ běžců
Protože je vytrvalostní běh ( v USA) nejpopulárnější a nejrozšířenější sportovní aktivitou a
také protože běžci jsou velmi častým cílem výzkumů zaměřených na motivaci, je jim
věnovaná samostatná podkapitola.
Za nejužitečnější považují autoři výzkumy provedené Johnsgardem (1958). Ten na základě
svých výzkumů vyvinul test na měření motivace vytrvalostních běžců - RMT ( Runner
motivation test). Tento zjišťuje 10 základních motivů, které autor nazval:
1. afterglow (očista)
 zlepšení nálady a pocit uvolnění po běhání
2. fitness (zdatnost)
 kardiovaskulární a celková tělesná zdatnost
3. centering (přeladění)
 vůle být sám, zakoušet sebe
4.challenge (výzva)
 překonávání sama sebe, zlepšování se
5. competition (soutěžení)
 porovnání se s druhými
6. fame a fortune (sláva a peníze)
 vydělat peníze, stát se slavným
7. feels good (cítit se dobře)
8. identity (identita)
9. slim (štíhlost)
10. social (vztahy)
 získání nových a upevnění existujících vztahů
Výzkum s pomocí tohoto dotazníku byl uskutečněn u 574 běžců a 174 běžkyň. Pro obě
pohlaví byla hlavním motivem výzva (challenge). Pořadí motivů přehledně shrnuje tab1.
Název motivu
Pořadí u běžců - mužů
Pořadí u běžkyň - žen
Fitness - zdatnost
2
5
Challenge - výzva
1
1
Slim - štíhlost
8
3
Feels good - cítit se dobře
6
7
Afterglow - očista
3
2
Identity - identita
7
6
Centering - přeladění
4
4
Competition - soutěžení
5
8
Social - vztahy
9
9
Fame a fortune - sláva a peníze
10
10
V následujícím období Johnsgard (1985) upravil RMT tak, aby byl použitelný při zkoumání
motivace u všech vytrvalostních sportů. Tuto renovovanou verzi nazval TEAM (Test of
Endurance Athletes Motives). Důležitou změnou bylo také vypuštění motivu sláva a peníze,
neboť se v předchozích studiích ukázal nevýznamným. Tento motiv byl nahrazen novým
motivem nazvaným addictions ( návyk) Jde o motiv k běhání pramenící ze snahy změnit
nezdravý životní styl (přestat kouřit, pít, užívat omamné látky). Tento upravený dotazník byl
opět použit při výzkumu motivace běžců. Výsledky jsou seřazeny v tab2.
Název motivu
Vstupní motiv
M
Aktuální motiv
M
Vstupní motiv
Ž
Aktuální motiv
Ž
Fitness - zdatnost
1
1
1
1
Challenge - výzva
2
2
3
3-4
Slim - štíhlost
3
5
2
7
Feels good - cítit se dobře
4
4
4
5
Afterglow - očista
5
3
5
2
Identity - identita
6
6
7
6
Centering
7
7
6
3-4
Competition - soutěžení
8
8
9
8
Social - vztahy
9
9
8
9
Addictions
10
10
10
10
Také Vituli (1987) potvrdil, že při srovnání původních a aktuálních motivů si udržují
prioritní postavení motivy zdatnosti a výzvy (challenge).
Ve studii Clough, Stepherd, Maughan (1989) zjistily tři základní motivy vedoucí k
pravidelnému běhání.: překonat sám sebe (challenge), zdraví a zdatnost, cítit se dobře
(personal well-being).
1.4 Pravidelně se opakující motivy se vztahem ke cvičení
Z přehledu literatury o motivace ke cvičení se zdá, že můžeme vyčlenit pět nebo šest
pravidelně se objevujících motivů:
 Zdraví a zdatnost
 Zlepšení vzhledu
 Zábava a potěšení
 Sociální kontakty
 Prospěch pro psychiku
Podrobněji se zastavíme u každého z těchto motivů. Je však třeba mít na paměti, že žádný z
nich nepůsobí izolovaně, že spolu vzájemně interagují v rámci motivačního systému. (Např.
hmotnost úzce souvisí se zdravím, podobně má vzhled vztah k psychickým ziskům.)
Zdraví a zdatnost
Tato motivace je obecně považována ve vztahu ke sportovní aktivitě za dominantní.
Společnost pomocí svých institucí (učitelé v rámci výchovně vzdělávacího procesu, lékaři)
působí na jedince vysvětlujícími i přesvědčujícími kampaněmi. Vnímání důležitosti cvičení
pro zdraví je však významně ovlivňováno sociální stratifikací. Pravidelné cvičení je
spojováno s vyšší společenskou vrstvou - vyšší příjem, vzdělání, důležité povolání.
Problematickou skupinou ve vztahu ke cvičení jsou dělnická povolání.
 Podle Haskella (1984) lze za prokázané považovat tyto základní zdravotní přínosy
pravidelného cvičení: udržování optimální hmotnosti, resp. optimálního tělesného
složení, prevence kardiovaskulárního onemocnění, kladný vliv na metabolismus
tuků a cukrů. Za velmi pravděpodobný se považuje také vliv cvičení v prevenci
vysokého krevního tlaku a udržování hustoty kostní tkáně. Cvičení má
nepochybně mnoho dalších pozitivních vlivů na zdraví, ale ty (zatím) nejsou
jednoznačně prokázány.
Zlepšení vzhledu
Dobře vypadat, mít pěknou postavu je důležitý motiv vedoucí k zahájení pravidelného. Tento
motiv je důležitý hlavně pro ženy.
 Secord a Jourard (1953) při zkoumání body image ( vnímání a hodnocení vlastního
těla) studentek VŠ zjistil, že spokojenost s vlastním tělem je v těsném vztahu s
kladným sebepojetím (self - satisfaction). V následující studii (Secord a Jourard,
1955) autoři zkoumali ideální představu žen o parametrech jednotlivých části těla.
Zjistili, že ženy si přejí mít téměř všechny sledované tělesné parametry (výšku,
váhu,obvod pasu, obvod boků) menší. Výjimku tvořil obvod hrudníku (velikost
poprsí).
 Novější průzkumy (Garner, Garfinkel, Schwartz, Thompson, 1980) zjistily, že kvalita
postavy je spojována se sociálním statusem. Štíhlost, atraktivní vzhled, sexuální
přitažlivost se ve vnímání lidí pojí s vysokou sociální pozicí.
Představa ženské krásy je rozdílná mezi kulturami a také se mění v jednotlivých kulturách
během času. V současné globální kultuře (Time 1992) je ideální ženská postava
charakteristická spojením štíhlosti a svalnatosti. Tento ideál ztělesňují populární osobnosti z
oblasti filmu a hudby. Ty působí na ženskou populaci jako vzory, čehož je hojně využíváno
při propagaci cvičení jako životního stylu. (V polovině devadesátých let se tento ideál posunul
až k extrémní vyhublosti. Tento trend, který započal někdy v 70tých letech je považován za
jednu z možných příčin zvyšující se prevalence poruch příjmu potravy jako je anorexia
mentalis a bulimia nervosa. Výskyt poruchy u adolescentních a mladých žen splňující veškerá
kritéria pro mentální anorexii je 1 - 2%; neúplně vyjádřené formy poruch jsou častější asi 812%.. V New Yorku vzrostl počet nových případů žen ve věku 15 - 24 let o 400% ve srovnání
let 1960-69 a 1970-76. Mentální anorexie se vyskytuje více ve středních a vyšších
socioekonomických vrstvách. Mentální bulimie se vyskytuje u adolescentních a mladých žen
asi v 1-3%; u studentek SŠ a VŠ 4-15%. U mužů jsou obě tyto poruchy diagnostikovány
zřídka.)
Zábava a potěšení
Přestože většina lidí začíná pravidelně cvičit kvůli zdraví či vzhledu, část z nich setrvává u
cvičení z jiných důvodů - např. proto, že je cvičení baví. (Takovýto rozdíl mezi prvotními a
aktuálními motivy vysvětluje motivační teorie G. W. Allporta. V ní je popsán mechanismus
vzniku potřeb jako princip „funkční autonomie motivů“ a spočívá v přeměně prostředků,
které sloužily k dosažení cíle, v sekundární cíle.)
 Několik studií dospělých cvičenců zdůrazňuje význam „sportovní“ zkušenosti v
dětství ( Krotee, La Point 1979 a jiní). Z těchto studií vyplývá, že raná sportovní
zkušenost je ve velmi úzkém vztahu k motivu potěšení ze cvičení v dospělosti.
Význam motivu potěšení bývá často odbornou veřejností hrubě podceňován na úkor motivů
typu zdraví, zdatnost, dobrý vzhled. Toto pojetí potom vede k racionálně-vědeckému přístupu,
který není z hlediska dlouhodobé motivace cvičenců příliš účinný. Přitom využití vnitřní
motivace (motivu potěšení ze cvičení) není principálně s předchozím přístupem v rozporu, a
má z dlouhodobého hlediska silnější motivační účinek.
Sociální kontakty
Navazování nových mezilidských vztahů je také pro mnoho lidí závažný motiv pro začátek
pravidelného cvičení. Důvodem může být prostá potřeba být neustále obklopen novými lidmi,
nebo také boj s vlastní opuštěností a sociální izolací. Slovní hříčky jako „19 jamka“, „třetí
poločas“ jsou důkazem důležitosti sociální rozměru cvičení.
 Heinzelmann a Bagley (1980) zjistili, že 95% ze 195 účastníků cvičebního programu
preferovalo společné činnosti před činnostmi provozovanými samostatně.
 Snyder a Spreitz (1989) potvrdili při výzkumu rekreačních hráčů golfu, že společná
hra často vedla k pevnému a dlouhodobému přátelství.
 Sociální motivy jsou důležité pro cvičence bez ohledu na věk. Při výzkumu motivace
mladých sportovců Snyder a Horn (1994) zjistili, že potřeba afiliace, nebo přání „být
částí týmu“, být s přáteli, nebo získat nové přátele je dominantní.
 Heitmann (1996) totéž potvrdil u cvičenců ve střední dospělosti. Ačkoliv rozdílu v
tomto motivu nejsou mezi muži a ženami příliš patrné, ženy typicky hodnotí sociální
motivy výše než muži ( Bidle, Bailey, 1995; Mathes, Batista, 1995).
Prospěch pro psychiku
Pozitivní vliv cvičení na psychiku je všeobecně uznáván. Přestože většina cvičících takovýto
vliv pociťuje, je pro ně velmi obtížné jej vyjádřit. Obyčejně se tyto pocity shrnují pod fráze
„dobrý pocit“, „uvolňující efekt“ či „odplavení napětí“. Lidé tedy obecně věří, že cvičení
snižuje napětí a úzkost, zlepšuje náladu, zlepšuje schopnost řešit problémy a navozuje
pocity štěstí.
 Věk a pohlaví jsou proměnnými ovlivňujícími význam přikládaným těmto motivům.
Cvičenci ve středním věku považují přínos cvičení pro psychiku za důležité
(Heitman, 1986), děti jim přikládají menší význam. (Praser 1986). Ženy oceňují tyto
přínosy více než muži (Biddle a Bailey, 1985).
 Hariss (1981) uvádí, že 87% dotazovaných osob pociťuje pozitivní vliv cvičení na
psychiku a pokud vynechají pravidelné cvičení, cítí se depresivně a provinile. S
tímto zjištěním souvisí v posledních letech často diskutovaná problematika „závislosti
na cvičení“ (Pargman,1990).
Závislost je definovaná jako: „Seskupení behaviorálních, kognitivních a fyziologických
fenoménů, které se vyvinou po opakovaném užití psychoaktivní látky. Zahrnují silnou touhu
látku získat, obtíže s kontrolou jejího užívání, trvalé užívání i přes nebezpečné konsekvence a
dávání přednosti užívání látky před jinými aktivitami a povinnostmi, zvýšená tolerance a
někdy somatický odvykací stav“ (Smolík, 1996). Pokud nahradíme pojem látka pojmem
cvičení, tak dostaneme docela věrný obraz symptomů cvičební závislosti.
Závislost na cvičení může mít několik forem.
1. Závislost na vytrvalostních cvičeních (nejčastěji na vytrvalostním běhu).
Tento typ závislosti je charakterizován podobným prožitkem (samozřejmě ve velmi zmírněné
formě) jako je závislost na opiátech (morfin, opium, heroin, braun). Fyziologickým podkladem
je zvýšená sekrece endogenních opiátů (endorfiny, enkefaliny) k níž dochází v důsledku déle
trvající aktivity střední submaximální intenzity. Tyto opioidní peptidy ovlivňují vnímaní
bolesti (dále se podílejí na udržování vodní rovnováhy, působí při trávení). Prožitkově
navozují pocity štěstí, spokojenosti, zvýšeného sebevědomí, symptomaticky se jedná o stavy
podobné hypománii.
2. Závislost „adrenalinového“ typu.
Tento ty závislosti je charakterizován některými podobnými znaky se závislostí na
stimulanciích (efedrin, Psychoton). Na rozdíl od předcházejícího typu jde o podobnost spíše
na prožitkové rovině. Fyziologicky jde o zvýšenou sekreci hormonů dřeně nadledvinek
(katecholaminů) způsobenou záměrným navozením silného, příp. déle trvajícího pocitu
strachu, nebezpečí či ohrožení. Psychické prožitky se dají popsat jako euforie, pocity
nadšení, přetlak energie apod. Jde o tělocvičné aktivity typu rychlostního lyžování, sjezdu na
horských kolech snowboardingu, surfování, volného lezení.
Zajímavý je i vztah jedinců preferujících tyto „extrémní“ sporty k omamným a psychotropním
látkám. Mezi provozovateli těchto sportů je poměrně silná skupina uživatelů a sympatizantů
konopí.
3. Závislost psycho-sociální („posedlost“)
Tento závislosti se od prvních dvou jmenovaných poněkud odlišuje. Vzniká primárně v
důsledku psycho-sociálních jevů a nemá fyziologický korelát. Jedná se o jedince (ve větší míře
ženy) Kteří z různých důvodů plně realizují svůj život ve cvičení. Jejich duševní obzor i
sociální kontakty se zužují jen na oblasti s cvičením související. Tito lidé nejsou schopni o
ničem jiném přemýšlet ani hovořit (obsedantně se zabývají vlastní postavu, zdravou výživou,
novými formami cvičení či novými posilovacími zařízeními). Ve sportovních zařízeních tráví
veškerý volný čas. Situace, věci i ostatní lidi posuzují pouze ve vztahu ke cvičení. Vše ostatní
pro ně ztrácí hodnotu.
Tento typ závislosti může někdy (spíše ve výjimečných případech) dospět až k potížím typu
netypické mentální anorexie či bulimie (u žen) či k zneužívání látek typu anabolických
steroidů (u mužů).
1.5 Hlavní motivy odmítání pravidelného cvičení
Navzdory informacím o přínosech cvičení, osobním výzvám či sociálnímu tlaku někteří lidé
cvičit odmítají. Porozumění jejich motivům je z praktického hlediska velmi důležité, neboť
umožňuje cvičení upravit takovým způsobem, aby se stalo přitažlivým i pro tyto jedince.
Nejčastěji frekventovanými motivy pro „necvičení“ jsou: nedostatek času, únava,
nedostatek příležitostí, slabá vůle, nedostatečné vědomosti o cvičení (Fitness Ontario,
1981; Goodrick a kol., 1984).
Nedostatek času
Tento motiv je dlouhodobě nejfrekventovanější příčinou „necvičení“. Ve většině případů se
však jedná o spíše výmluvu než o reálný důvod. (Důkazem můžou být sportující top manažeři
či američtí prezidenti). Při dobrém hospodaření s časem, sestavení individuálního cvičebního
plánu a omezení některých jiných volnočasových aktivit (sledování televize) lze najít
vhodnou cvičební dobu pro každého zájemce.
Únava
Stavy vyčerpanosti jsou druhým nejčastěji uváděným důvodem, proč lidé nemohou cvičit. Ani
tento důvod při podrobnějším zkoumání neobstojí. Únava, kterou lidé po práci pociťují je
spíše psychická než fyzická, je spíše důsledkem stresu a emočního vypětí než fyzické
námahy. Pokud klientům podrobně vysvětlíme pozitivní vliv cvičení na tento druh únavy, tak
se dá očekávat změna jejich postoje ke cvičení. (Je otázkou jak je tento postup účinný. Postoje
jsou na racionální úrovni obvykle velmi odolné proti změnám. Nehledě nato že u
manuálních a dělnických povolání (alespoň v našich podmínkách) je podíl fyzické únavy
značný.)
Nedostatek příležitostí ke cvičení
Častým argumentem proto, že lidé necvičí je „ že není kde“. Problematika kvantity a kvality
prostředků k vykonávání tělocvičných aktivit se liší oblast od oblasti. V oblastech s četným a
kvalitním vybavení je motivace cvičenců snazší. Taktem však je, že kdo cvičit chce, vždy si
nějakou aktivitu najde, kdo cvičit nechce, vždy si najde výmluvu.
Slabá vůle
Slabá vůle je tradičně považována za osobnostní vlastnost nebo sílu determinující jedincovo
jednání. Obecně lze konstatovat, že vůle není fatální determinantou ve vztahu ke cvičení
(tak jako k žádnému jinému jednání). Cvičení lze dát takovou formu a obsah, že není třeba
mít „silnou vůli“ aby jej jedinec pravidelně vykonával.
1.6 Shrnutí
Ikona4
Cvičitelé (trenéři, pracovníci fitcenter) by měli rozumět základním principům motivace
vedoucí ke cvičení. Jen tak budou dobře připraveni pomáhat klientům při zapojování do
tělocvičných aktivit.
Tato kapitola je přehledem motivů vztahujících se ke cvičení. Pro dospělé cvičence, bez
ohledu na věk či pohlaví je nejvýznamnějším motivem vedoucím ke cvičení zlepšování
zdraví a zdatnosti. Zlepšování vzhledu je také velmi silný motivační faktor, zejména pro
ženy všech věkových kategorií. Dalšími důležitými motivy jsou: potěšení, sociální
kontakty, psychické zisky. Z praktického hlediska je třeba mít na paměti, že lidé obvykle
cvičí pro více než jeden motiv, a že tyto motivy se mění v čase i v různých situacích.
Důležitou a v praxi často opomíjenou oblastí je důraz na příjemný prožitek a klientovu
spokojenost při cvičení.
Nejobvyklejšími motivy proč lidé necvičí jsou tyto: nedostatek času, únava, nevhodné
podmínky, malé vědomosti o cvičení a slabá vůle. Překonávání těchto překážek zahrnuje
pomoc při uspořádávání osobních časových harmonogramů, vzdělávání klientů o pozitivních
vlivech cvičení na organismus i psychiku, tvorba individuálních cvičebních programů,
nabídka individuálního poradenství pomáhajícího řešit problémy klientů.
2. Agrese a agresivita ve sportu
Sport jako jeden z mnoha druhů lidské činnosti vychází z různých kořenů, ovlivňuje a je
ovlivňován velkým množstvím nejrůznějších jevů.
Při podrobném pohledu na podstatu, vývoj a směřování sportu nemůžeme přehlédnout některé
charakteristiky poukazující na přímé vztahy mezi sportem a lidskou agresivitou. Pokud se
pokusíme tato propojení blíže nahlédnout, můžeme vyčlenit několik základních aspektů
sportu s lidskou agresivitou přímo spojených.
 Vznik sportu jako alternativy k boji.
Sport, v pojetí jak ho chápeme dnes, vznikl ve starověkém Řecku. Samotné olympijské hry,
jako jeho největší svátek, byly založeny na počest válečného vítězství řeckého hrdiny Pelopse
nad králem Oinomaem. Od svého počátku byly spojeny s vyhlášením posvátného míru
(ekecheiriá). Z určitého pohledu tak můžeme chápat sportovní soutěžení jako symbolické
přesměrování agresivní energie. Tedy – agrese původně sloužící k zabíjení ve válce je
přenesena na sportoviště v Olympii a tam dochází k její přeměně v úsilí sportovců a prožitek
diváků.
 Motivace sportu vycházející z lidské agresivity.
Motiv agrese v přímé, neskryté podobě není ve sportu úplně typický. Zřetelnější bývá u
některých druhů sportů (zejména úpolových) a u některých jedinců zastávajících specifické
role ve sportovních hrách (zlí muži v hokeji, basketbale). Tito jedinci někdy přiznávají, že jim
činí potěšení ublížit soupeři, a jsou na své schopnosti hrdí.
Častěji bývá agrese maskována v motivační struktuře jako součást jiných motivů – vítězství,
překonání druhého, výkonu, obdivu. Stává se nástrojem sloužícím k naplnění těchto motivů. I
takováto agrese bývá spojeno s příjemným prožitkem, často nepřiznaným, potlačeným nebo
následovaným později pocity negativními – výčitkami svědomí. Na výsledné kvalitě prožitku
agrese se podílí řada faktorů – míra souladu s pravidly dané sportovní disciplíny, účelnost ve
vztahu k vítězství, reakce spoluhráčů, trenéra, diváků, médií, atd.
 Osobnostní charakteristiky profesionálních sportovců
Osobnostní charakteristiky jako odvaha, odolnost, bojovnost, rozhodnost, vytrvalost, vysoká
frustrační tolerance, vysoká reakční rychlost, snížená citlivost na bolest; to všechno jsou
znaky typické pro úspěšného sportovce stejně jako pro středověké rytíře nebo japonské
samuraje. Podobně jsou formulovány požadavky na vojáky speciálních jednotek.
 Role sportovce
Sportovec se stal hrdinou moderní doby, symbolem mužnosti a síly. Vystřídal v této roli
hrdinu – rytíře nebo vojáka.
Zosobňuje nový archetyp, diváci do něj projikují své neuspokojené potřeby, ztotožňují se s
jeho prohrami i vítězstvími. Úspěšným sportovcům jsou prokazovány okázalé pocty –
triumfální příjezdy, odevzdávání klíčů od města, stavěny sochy – podobně jako slavným
starověkým vojevůdcům.
 Jazyk sportu
Pojmy užívané ve sportu pro popis jednotlivých činností, pro vyjádření záměrů a cílů mnohdy
vycházejí z pojmů vzniklých pro popis boje. Výrazy jako střelba, obrana, útok, vítězství,
porážka, napadání, strategie, zneškodnění, náhlá smrt jsou jen malou ukázkou pojmové
spojitosti s agresí. Také jazyk sportovních komentátorů a zejména komentáře a pokřiky
sportovních fanoušků mnohdy přesně vystihují agresivní podstatu sportu a prožitky, které u
účastníků vyvolává. Samostatnou kapitolou jsou potom názvy některých sportovních týmů
nebo přezdívky jednotlivých sportovců.
 Pohybové schopnosti a dovednosti ve sportu a v boji
Vysoce rozvinutá obratnost, rychlost, síla a vytrvalost jsou základními předpoklady
sportovního úspěchu. Stejně tak byl a je rozvoj těchto pohybových schopností základním
předpokladem bojovníka (vojáka) pro přežití v boji. Protože sport představuje
nejpropracovanější způsob rozvoje těchto schopností, stává se nedílnou součástí přípravy
profesionálů (policistů, vojáků, teroristů, nájemných vrahů) na úspěšný boj.
 Bojové techniky ve sportu
Celá jedna skupina sportů je vytvořena z technik užívaných přímo v boji. Jedná se o tzv.
úpolové sporty (např. box, karate, sumo, šerm) a také sporty jako je střelba, lukostřelba či
biatlon. Tyto techniky jsou modifikovány a omezeny pravidly tak, aby se minimalizovalo
nebezpečí vážného poranění nebo zabití soupeře (váhové kategorie, chrániče a rukavice, střílí
se do terčů).
I v jiných sportech, zejména tam, kde je možnost přímého fyzického střetu, někteří jedinci
svou přípravu o tyto techniky rozšiřují (hokejoví obránci, hráči amerického fotbalu).
 Sportovní výstroj a výzbroj
Některé sporty přímo užívají upravené zbraně (střelba, šerm, biatlon, hod oštěpem).
 Sportovní oblečení
Sportovní oblečení prošlo v průběhu vývoje sportu rozsáhlými změnami. Přesto lze od
počátku vzniku sportu jako instituce vypozorovat určité znaky svědčící o vztahu s agresí.
Jedná se především o znaky oblečení vtahující se ke skupinové dynamice a k osobní identitě
jedince ve skupině. Jednotnost oblečení družstva vyjádřená stejným střihem, barvou,
výraznými symboly klubu nebo státu na srdci, či označení kapitána (vůdce) v kolektivních
sportech jsou znaky podobné vojenským uniformám. Uniforma (dres) oslabuje osobní identitu
a posiluje ztotožnění s příslušnou skupinou. Individuální korektory chování (morální hodnoty
a normy, svědomí) jsou oslabeny a částečně nahrazeny korektory skupinovými. Ve
skupinových hodnotách stojí obvykle na nejvyšším místě vítězství. V souvislosti s vysokou
emoční zátěží ve sportu tak často i v důsledku těchto jevů dochází k zvýšenému výskytu
agrese.
Ve zvýrazněné podobě vystupují agresivní znaky na oblečení sportovců například u tvarů
výstroje hráčů amerického fotbalu, u tvarů a barev obličejových masek hokejových brankářů
nebo na dresech závodníků v některých „moderních“ sportech (paralelní závody
skateboardistů, dual na horských kolech).
Pokud vezmeme v úvahu uvedené skutečnosti, můžeme (s vědomím jiných alternativních
pohledů) na sport pohlížet jako na ritualizovanou a symbolizovanou formu agrese. Samotná
podstata sportu je z boje odvozena. U některých sportů je podobnost s bojem zřetelná
(úpolové sporty), u jiných (krasobruslení) zůstává na první pohled skryta. Čím se jedná o
sport populárnější a čím je dosahována vyšší výkonnost, tím tyto vazby vystupují zřetelněji.
2.1 Typy agrese ve sportu
Ve sportu se můžeme setkat s mnoha odlišnými projevy agrese. Tyto projevy se dají třídit
podle různých hledisek (upraveno podle Macáka, 1974 a Hoška, 1995).
Podle intenzity emocí
 Afektivní agrese (hostilní, zlostná, emocionální)
Vyznačuje se reaktivním charakterem a přítomností intenzivních nebo dlouhodobých
emocí zlosti. Pro každou afektivní agresi se předpokládá spouštěcí podnět. Afektivně
agresivní jedinec reaguje na určité podněty, které v něm vyvolávají hostilitu a silný
negativní emocionální stav (zlost). Výsledkem je impulzivní fyzické nebo verbální
agresivní chování. Takováto agrese přináší ukončení podnětů způsobujících tyto


nelibé emoce a současně jejich odplavení (katarzi). Příkladem může být plivnutí
poraženého běžce na soupeře, jako odveta za to, že se celý závod vezl v „háku“ a těsně
před cílem pak nastoupil a unaveného „tahouna“ předběhl.
Zvláštním případem afektivní agrese je afektivní agrese proaktivní. V tomto případě je
agrese jediným cílem jednání, jde o agresi pro prožitek. Jedinec jedná agresivně pro
potěšení, které mu toto jednání způsobuje, pro slast z násilí, slast z ubližování.
Takováto agrese může být důsledkem dlouhodobé frustrace (zranění protihráče z
důvodu neschopnosti dosahovat stejných výkonů jako on) nebo projevem duševní
poruchy (sadismu) a ve sportu by se neměla vůbec objevovat.
Instrumentální agrese
Ta se objevuje při cílevědomém jednání, které je někým, příp. něčím mařeno. V této
situaci jsou jednajícím jedincem vyhodnoceny alternativy (přičemž kritériem volby je
účelnost ve vztahu k cíli jednání) a v případě, že agrese je vyhodnocena jako
nejúčelnější (vysoký účinek + malé úsilí, riziko či důsledky), je realizována. Jednající
jedinec agresi nijak nepreferuje, pokud se jeví jiný vzorec chování jako účelnější (tedy
lépe vedoucí ke splnění cíle), je upřednostněn. Emoce jsou vztaženy primárně k cíli –
kladné se objevují po jeho dosažení, záporné při neúspěchu.
Tento typ agresivního chování je vedlejším produktem dosahování jiných,
neagresivních cílů. Může být aktivní i reaktivní, emoční podklad bývá mírnější nebo
úplně chybí – tzv. chladná agrese.
Podle našeho názoru je agrese oproštěná od emocí spíše výjimkou, případně hraničí s
duševní poruchou – disociální poruchou osobnosti. Agrese jako nucená volba při
dosahování jiného cíle je většinou doprovázena různě intenzivními pocity libosti či
nelibosti. Pokud jejich intenzita nedosáhne určitého prahu (souvisejícího s intenzitou
emoce při dosažení-nedosažení cíle), nehrají tyto emoce zásadní úlohu při volbě
prostředku (typu jednání). Pokud této prahové úrovně dosáhnou, volbu prostředku (v
našem případě preferenci nebo odmítnutí agrese) při dosahování cíle ovlivňují.
Ve sportu je instrumentální agrese velmi častá a považuje se za žádoucí. I s pomocí
instrumentální agrese jsou někdy překračována pravidla – v případě, že legální
možnosti zabránit soupeři v dosažení cíle selhaly. Příkladem instrumentální agrese v
rámci pravidel je v cyklistice „zavření“ soupeře za pomoci spolujezdců při pokusu o
únik, příkladem instrumentální agrese překračující pravidla je v hokeji podražení
soupeře ze zadu při samostatném úniku na prázdnou branku.
Agrese vyvolávající odpor a smutek
Tuto agresi nepovažujeme za nějaký specifický typ jako agrese předcházející. Emoce
smutku a odporu, které takovouto agresi doprovázejí, se vážou nikoliv k příčinám této
agrese, ale spíše k jejímu průběhu a důsledkům. Může se objevit jak u agrese
instrumentální, kdy jedinec po racionální úvaze použije agresi, jejíž důsledky jsou
destruktivnější, než zamýšlel (při předjíždění dojde k vytlačení soupeře z dráhy, pádu
a vážnému poškození zdraví; fotbalový obránce zlomí pronikajícímu útočníkovi
nohu). Také u afektivní agrese reaktivní se místo prožitku úlevy, nebo s určitou
latencí, mohou objevit pocity zahanbení, odporu a smutku z toho, co jedinec provedl.
Mezi všemi uvedenými typy agrese existují neostré hranice. Předpokládáme také
možnost přechodu jednoho typu agrese v typ druhý, a to i v průběhu jednoho
agresivního aktu.
Podle směru agrese: autoagrese a heteroagrese
Příkladem autoagrese ve sportu je sebeobviňování, nadávání si po nějakém neuspokojivém
výkonu; také vnitřní násilí, sebepřemáhání se při vytrvalostních sportech, které může vést až
ke skutečnému poškození organismu. Příkladem heteroagrese ve sportu je „bodyček“, držení,
faul na soupeře.
Podle „orgánu“ agrese: imaginativní, verbální, fyzická
Imaginativní znamená pouhou představu ublížení, verbální je slovní útok např. nadávka
rozhodčímu, fyzická je tělesné napadení druhého, např. nakopnutí protihráče.
Podle směřování k objektu: přímá, nepřímá, přesunutá
Přímá agrese je ve sportu nejčastější - soupeře poškozujeme přímo už tím, že mu bráníme
uspět, zvítězit (např. faul). Nepřímá agrese je poškozením hodnot, majících význam pro
objekt agrese (např. běžec prohraje závod a obviní soupeře z použití dopingu). Přesunutá
agrese je poškozením objektu, nemajícím nic společného s podnětem, který agresi vyvolal.
Má tzv. ventilační účinek a dochází k ní v okamžiku, kdy žádoucí objekt agrese je z nějakého
důvodu nedostupný (prostorově, časově, morálně či sociálně). Z hlediska vnějšího
pozorovatele je tato agrese nesmyslná a je sociálně odsuzována (např. házenkář je vyloučen
do konce utkání a po cestě do šatny rozbije osvětlení chodby).
Z časového hlediska: agrese následná a odložená
Následná agrese je ve sportu velmi častá. Jde o reflexivně reaktivní akt vznikající jako
odpověď na agresivní podnět protivníka. Objevuje se ve všech druzích sportů, nejtypičtější je
v úpolech (chvat – proti-chvat). Jestliže sportovec okamžitou agresivní odpověď utlumí a
počká s ní na „vhodnější“ okamžik, vzniká agrese odložená. (Např. hokejový obránce neoplatí
útočníkův úder hokejkou, protože se dívá rozhodčí, ale počká si na další střídání).
Podle poměru sil: symetrická a asymetrická
Ve sportu je typičtější agrese symetrická, kdy jsou síly soupeřů přibližně vyrovnány.
Symetričnosti agrese ve sportu napomáhají pravidla (věkové a váhové kategorie, oddělené
hodnocení výkonnostních tříd atd.). Asymetrická agrese je ve sportu považována spíše za
nepřípustnou, zbabělou (např. bitka v hokeji „dva na jednoho“).
Podle hodnotících vztahů: agrese přiměřená a nepřiměřená
Nepřiměřená agrese je většinou afektivní, přímočará a porušuje pravidla dané sportovní
disciplíny. Přiměřená agrese je přizpůsobená sociálním normám, „změkčená“ (intriky, ironie,
zesměšňování). Ve sportu je za socializovanou agresi považována veškerá agrese odpovídající
pravidlům.
Toto rozdělení je ovšem zjednodušující a nezachycuje všechny varianty postojů, jež se k
agresivnímu chování vztahují. Pro přesnější vystižení těchto vztahů navrhujeme následující
doplnění:
a) agrese porušující pravidla – potrestaná vers. nepotrestaná nezávislou osobou (rozhodčím),
b) agrese odmítaná trenérem vers. oceňovaná trenérem,
c) agrese odmítaná diváky (resp. fanoušky) vers. oceňovaná diváky (fanoušky).
Obr. 1 Schéma členění agrese podle postojů
Existují samozřejmě i jiné kombinace postojů k agresi, např. potrestaná rozhodčím, odmítaná
fanoušky a oceněná trenérem; potrestaná rozhodčím, trestaná trenérem a oceněná fanoušky,
atd. Za nejnebezpečnější považujeme takovou agresi, u které je nejmenší počet
potrestání a největší množství ocenění. (Přičemž nejde jen o prostý součet ocenění a
potrestání, ale rozhodující je subjektivně vnímaná důležitost odměňujících a trestajících,
jejich postavení v hierarchii tzv. významných druhých.)
2.2 Agrese v současném sportu
V posledních dvaceti letech můžeme sledovat postupný nárůst agrese ve světě sportu. Toto
zvyšování agrese má nejrůznější formy a projevuje se ve většině sportovních odvětví. Ve
sportovních hrách stoupá počet přestupků proti pravidlům, častěji se objevují vážnější zranění
způsobená zákrokem protihráče. V divácky nejpopulárnějších sportovních hrách (fotbalu,
hokeji, basketbalu) došlo k úpravě pravidel ve směru k umožnění většího tělesného kontaktu
nebo k posunu k větší benevolenci při posuzování tělesného kontaktu rozhodčími. Trenéři
kladou stále větší důraz na agresivní hru, na fyzické parametry hráčů. (Vrchol tohoto trendu
jsme zaznamenali v polovině devadesátých let. V posledním období se objevily první náznaky
změny trendu v opačném směru.)
Současný trend je do původně čistě nekontaktních sportů tělesný kontakt prosadit. Např. u
běžeckého lyžování jsou velmi populární (zejména u diváků) nové typy závodů jako je sprint,
při kterém soutěží pětice závodníku vyřazovacím způsobem a kdy dochází k častému
vzájemnému kontaktu. Změny v pravidlech prosazují hromadný start v závodech, jenž opět
vede k častému osobnímu kontaktu.
Vznikají úplně nová sportovní odvětví, která jsou na vzájemném kontaktu založena. Sjezdové,
snowboardové či MTB závody ve sjezdu se současným startem více závodníků jsou typické
častými vzájemnými střety a osobními kolizemi.
V bojových sportech se velmi rozšiřují a popularizují tzv. „ultimate“ nebo „street figt“, což
jsou zápasy, kde jsou jen minimální omezení a pravidla.
Příčin, proč k tomuto trendu ve sportu dochází, je více (nejedná se pouze o trend ve sportu,
ale ve většině oficiální západní - globální kultury).
 Peníze – snaha přilákat diváka a sponzora je na předním místě a agrese a násilí je z
níže uvedených důvodů spolehlivým magnetem.
 Životní prázdnota konformní společnosti a s ní spojená potřeba stále silnějšího,
hraničního zážitku.
 Existenciální frustrace spojená se zvýšeným nárůstem hladiny agresivity.

Obecný přetlak agresivity ve společnosti, která agresivitu jedince často podněcuje, ale
její projevení tvrdě trestá.
Ve sportu (a v části kultury obecně) se vytváří uzavřený kruh. Přestože sportovní činnost
uspokojuje široké spektrum potřeb, sportovní managament se primárně zaměřuje na
prezentaci potřeb spojených s uspokojováním agresivity. Do sportovního zpravodajství se
jako lákadlo pro diváky na přenos F1 nedostane excelentní průjezd závodní tratí, ale havárie v
depu; z hokeje tři rychlé záběry na góly a minutová rvačka mezi hráči, kteří sotva umějí
bruslit. Z boxu zná průměrný divák pouze Mike Tysona, který ztluče kde koho i mimo ring.
Jenomže průměrný divák je divák nejčetnější a agresivita je potřebou, kterou lze – zejména v
kultuře, která její projevení potlačuje – snadno vybudit. A protože více diváků znamená více
peněz, kruh je uzavřen.
Co tento motivační řetězec udělá se sportem a sportovním divákem, je otevřená otázka.
Naštěstí fungují některé samoočistné mechanizmy a také ne všichni jedinci reagují na tyto
podněty nebo se jimi rychle přesytí. V posledních deseti letech můžeme sledovat některé
náznaky, které se obracejí proti tomuto dominantnímu trendu. Mimo výše uvedených změn v
posuzování agrese např. v hokeji můžeme uvést třeba masový rozvoj horské cyklistiky, který
jistě není motivován uspokojováním potřeb spojených s agresí.
2.3 Divácká agrese
Sportovní prostředí bývá často spojováno s agresí jedinců, kteří sportovní aktivitu sami přímo
nevykonávají, ale pouze sledují. Takovéto „výbuchy“ násilí sportovních diváků se často
stávají důvodem polemik (mnohdy velmi agresivních) o sportu jako facilitátoru agrese.
Skutečné příčiny tohoto jevu však tkví jinde než ve sportovní činnosti, či sportovním prostředí
samotném. Diváckou agresi vysvětlují dva koncepty (Slepička, 1992; Marsh, Rosser, &
Harre, 1978).
Teorie deindividuace
V okamžiku, kdy v davu vznikne negativní emoce (prohra vlastního týmu, „nespravedlivé“
rozhodnutí), dav díky zvýšeně sugestibilitě reaguje emoční infekcí, nekontrolovanou
impulzivitou, agresí převyšující intenzitou samostatné jednání nejagresivnějšího jedince.
Teorie strukturované skupiny
Podle tohoto přístupu není chování diváku tak nekontrolované a impulzivní, jak by se mohlo
na první pohled zdát. Dav, respektive jeho jádro, je přísně strukturované a organizované,
používá specifický symbolický jazyk, agrese je záměrná a řízená.
Oba tyto přístupy z velké míry předpokládají, že násilně se chovající diváci nejsou jen
„obětí“" atmosféry sportovního klání, ale že na stadiony často přicházejí se záměrem
odreagovat negativní emoce, nebo v horším případě násilí vyprovokovat a páchat.
2.4 Vztahy a vazby mezi sportovní aktivitou a agresivitou
Sport umožňuje něco, co je v normálním životě tabuizováno - realizaci agresivního chování.
Je (až na výjimky) jedinou oblastí kultury, která umožňuje plnou realizaci agrese –
imaginativní i energetickou. Právě tato možnost plně agresi realizovat a míra ocenění, jíž se
sportu a tím pádem i této realizaci dostává od členů společnosti, vede k základní otázce. Jaké
jsou vztahy mezi sportovní činností a agresivitou jedince, případně společnosti? Produkuje
sport nebezpečné násilníky, nebo dává člověku příležitost zbavit se nahromaděné agrese a tak
násilí předchází?
Výzkumy v této oblasti přinášejí nejednoznačné výsledky. Z těchto studií i z předcházejících
kapitol vyplývá, že můžeme identifikovat určité vazby mezi sportovní aktivitou a agresivitou.
a) Argumenty podporující vztah sportovní aktivita – zvýšená agresivita.
 Sportovci jsou v rámci tréninku i soutěžení k agresi systematicky vedeni.
 Agrese je ve sportu často odměňována (upevňuje se, dochází k transferu do
podobných situací).
 Mezi sportovci je převaha mezomorfů (jedinců disponovaných pro úspěšné provádění
agrese).
 Při sportu je neustále zvýšená aktivační úroveň.
 Se sportem je spjata vysoká emocionalita (často negativního charakteru).
 Při sportu se objevuje velké množství frustračních situací.
 Ke sportu patří velké množství averzivních (agresi provokujících) podnětů.
b) Argumenty podporující vztah sportovní aktivita – snížená agresivita.
 Sportem se agresivita vybíjí (princip katarze).
 Sportovci se postupně adaptují na zátěžové situace a mají tak vyšší frustrační
toleranci.
 Sportovci jsou díky tréninku psychicky odolnější.
 Učí se jednat v mezích pravidel.
c) Argumenty podporující opatrnou interpretaci uvedených zjištění.
 I když jsou sportovci agresivnější, je to v důsledku jejich dispozic; sportovní prostředí
je pro realizaci jejich agrese vhodnější než „ulice“.
 Jde o situační, kontextovou záležitost, sportovci nejsou v „civilním“ životě o nic
agresivnější než normální populace.
 Nelze mluvit o univerzální osobnosti sportovce, je mnoho sportů a ještě více různých
individualit (osobností) sportovců.
3. Riziko a sport – „adrenalinové sporty“
Bunge jumping, wakeboarding, paragliding, divoká voda na raftu, vysokohorské treky. Z
mostů se na laně vrhají i padesátníci, na letišti čeká paní, která dostala tandemový seskok
padákem jako dárek k šedesátinám. Láká nás napětí, vzrušení, pocit nebezpečí i euforie z
překonání sebe sama.
3.1 Opravdu adrenalin? A sport?
Pokud se nad výše uvedenými aktivitami zamyslíme vážněji, tak zjistíme, že zas tak moc
společného s adrenalinem nemají. S takovými detaily si, ale s ohledem na sílu zážitku, nikdo
příliš hlavu neláme.
Jak to tedy vlastně s tím adrenalinem je? Při výše uvedených aktivitách dochází k vylučování
katecholaminů (adrenalinu a noradrenalin), ale ve vzájemném poměru dominuje noradrenalin.
Pouze v situacích akutního, bezprostředního a neodvratného ohrožení života dochází ke
změně poměru a převáží adrenalin. Takový pocit bychom si ale asi moc neužili….
A spojovat adrenalin se sportem? Na první pohled není o čem pochybovat. Pokud však
vezmeme vážně definice sportu, které vždy v nějaké podobě zahrnují vlastní fyzickou aktivitu
zaměřenou na rozvoj dovedností, zdraví a kondice, tak u některých adrenalinových aktivit při
nejlepší vůli nepochodíme.
Je tedy zřejmé, že pod heslem adrenalin se skrývá široké spektrum aktivit s odlišnými
charakteristikami. Není divu, že u lidí, kteří je vyhledávají, nacházíme nejrůznější motivy a
potřeby, které jejich prostřednictvím uspokojují.
3.2 Adrenalinová neuróza
Pokud se přece jenom pokusíme do víru adrenalinového světa nahlédnout, tak na jedné straně
můžeme narazit na něco jako „adrenalinový hypermarket“. Ten je identifikovatelný podle
následujících znaků:
 Nabízí pouhou iluzi rizika.
 Klade minimální nároky na přípravu a motorické dovednosti.
 Umožňuje jenom nízkou kontrolu nad průběhem a výsledkem prováděné činnosti.
Klasickým představitelem těchto aktivit je bunge jumping – při dodržení elementárních
standardů nehrozí žádné riziko, klient nemusí umět vůbec nic a nemá žádnou kontrolu nad
průběhem skoku. (Paradoxně zde občas dochází k velmi vážným nehodám s tragickými
důsledky – nejriskantnější akcí spojenou se skokem je chvíle „odevzdání se“ do rukou
organizátorů akce, kteří prostě někdy udělají chybu).
Mezi jedinci, kteří tyto aktivity vyhledávají, nacházíme často„adrenalinové neurotiky“.
Prahnou po všem, co se v souvislosti s adrenalinem nabízí. Pokud danou činnost vyzkoušejí,
jsou o ní schopni donekonečna hovořit, vynášet ji a propagovat – ovšem pouze do chvíle, než
vyzkoušejí něco jiného. Takto jsou schopni otestovat i několik desítek adrenalinových aktivit
za rok. Typické pro ně je, že při popisu svých zážitků nešetří výrazy, jako „free, boží, odvaz,
úlet, pecka, bomba“. A samozřejmě skloňují ve všech pádech adrenalin. Ten je jejich mantrou
a zní téměř v každé vyřčené větě.
3.3 Osobnostní růst a překonávat překážky
Na opačném konci tohoto spektra se ocitneme v poněkud jiném světě. Zde se nacházejí
aktivity na první pohled podobné, přesto však z velmi odlišnými charakteristikami:
 Reálným rizikem.
 Vysokými nároky na fyzickou, mentální a motorickou úroveň jedince.
 Vysokou kontrolou nad průběhem a výsledkem dané aktivity.
Do této kategorie lze zařadit sporty jako je například volné lezení, sky surf či paragliding.
Také jedinci, kteří tyto aktivity provozují, se liší od jedinců z předchozí skupiny. Na zvládnutí
těchto činností je potřeba se dlouhodobě připravovat, zvyšovat svou kondici a rozvíjet
potřebné dovednosti. Nehledě na to, že k takto vymezeným aktivitám tíhnou specificky
nastavené osobnosti. V důsledku se pak zde setkáváme častěji s osobnostmi zralými, emočně
vyrovnanými, se schopností hlubší sebereflexe a rozvinutou vnímavostí k sobě, druhým i
přírodě. Charakteristické pro ně je, že se většinou dlouhodobě věnují jedné skupině aktivit, v
nichž dosahují mimořádné úrovně dovedností. Výraz adrenalin příliš neužívají. Pokud o svých
prožitcích hovoří, pak jejich vyprávění rámují termíny jako zkušenosti, růst, dotýkání se
hranic, úsilí, prožitek, souznění a harmonie.
3.4 Endorfinové sporty
Když už se zmiňujeme o adrenalinu jako metafoře pro určitý typ aktivit, není od věci
vzpomenout také na jinou látku zprostředkující pocity štěstí a euforie – endogenní opiát
endorfin. Jeho vyplavování je totiž typické pro další skupinu extrémních sportovních aktivit,
které jsou charakteristické dlouhodobou, vytrvalostní zátěží. Řadíme je do kategorie tzv.
extrémních sportů, které jsou zaštítěny sportovními asociacemi a systémem mezinárodních
soutěží. Patří sem běh, jízda na kole, na kajaku, plavání, lyžování a další disciplíny, vždy na
velké vzdálenosti, s velmi náročnými, mnohdy nebezpečnými úseky, minimum spánku,
extrémní klimatické podmínky, vše vtěsnané do několika málo dní (týdnů) jednoho závodu. I
tyto aktivity jsou vyhledávány určitými typy sportovců – většinou spíše introvertovanými, s
vysokou úrovní vnitřní motivace, frustrační tolerance, psychické odolnosti, schopnosti
dlouhodobě odolávat nepříjemným pocitům (často za hranicí bolesti) z vlastního těla. V
krajních případech se zde můžeme setkat i se specifickou formou „auto-masochismu“, či
závislostí na pohybu (exercise dependence).
Je třeba zdůraznit, že většina zájemců o tento typ aktivit se pohybuje někde v širokém
koridoru mezi popsanými krajnostmi. Adrenalinové či jiné extrémní aktivity mohou
přitahovat jedince naprosto odlišné a uspokojovat různé potřeby. Společný jmenovatel se
hledá obtížně – pravděpodobně leží někde v oblasti existenciální a je spojen s úzkostí ze ztráty
kontaktu s přírodou a se sebou samým. Lidé, kteří vědomě či podvědomě tuto ztrátu pociťují,
hledají „něco“, čím onu prázdnotu zaplnit a přistupují k tomu podobně, jak jsou zvyklí
přistupovat k uspokojování svých jiných potřeb – buď konzumně, nebo autenticky.
3.5 Lepší než sex?
Ať už je hormonálním spouštěčem těchto zážitků adrenalin, noradrenalin či endorfin, je
nepochybné, že se jedná o zážitek velmi silný a intenzivní, který je srovnatelný snad pouze s
prožitkem při orgasmu nebo po aplikaci některých psychoaktivních látek.
Je zcela logické, že pro mnoho lidí je možnost prožít takovýto pocit velmi přitažlivá. Tomu se
přizpůsobuje i nabídka na trhu. Převratné technologické možnosti, vývoj nových sportovních
materiálů i růst kupní síly umožňují každoročně rozšiřovat nabídku netradičních aktivit na
zemi, sněhu, vodě i ve vzduchu.
Na současném výrazném zvýšení poptávky po adrenalinových aktivitách se podílí i jejich
kvalitní marketing, který dokonale využívá některých typických prvků – svobody,
nonkonformnosti a nespoutané energie. Dokáže tyto aktivity prodat jako něco, co je moderní,
prestižní, atraktivní, řečeno slovy reklamních agentur prostě SEXY.
Z hlediska archetypálního si v sobě neseme zkušenost s konfrontací, zvládáním a
překonáváním rizika spojeného s ohrožením života. Současný způsob života, byť nám někdy
připadá velmi dramatický a vyčerpávající nás takovýmto situacím příliš často nevystavuje. I
to může být jeden z důvodů, proč u člověka zesiluje touha vyhledávat riziko jinde.
Lze také uvažovat o motivaci z genderového úhlu pohledu. Nedostatek možností projevit
společensky oceňovaným způsobem svou maskulinitu a současně zvýšená potřeba žen
vyrovnat se mužům v „jejich“ prostředí může být jedním z motivů vedoucích k vyhledávání
tohoto druhu aktivit pro obě pohlaví.
Důležitou roli v motivaci může mít potřeba katarze, které jedinci pomůže rozptýlit nános
každodenního stresu. Tento pozitivní efekt mnozí skutečně pocítí a bývá jednou z pohnutek,
která vede k opakovanému vyhledávání podobných prožitků.
3.6. Imaginární a reálné riziko
V souvislosti s adrenalinovými aktivitami se často diskutuje o míře rizika, které je s jejich
prováděním spojené. Ta mohou mít různou podobu – od nedbalosti organizátorů, přes
přeceňování vlastních schopností, až po sebepoškozování a potencionální rozvoj závislosti. V
zásadě však lze konstatovat, že při kvalifikovaném provozování není riziko zranění při těchto
aktivitách o mnoho vyšší než třeba při fotbale nebo cyklistické vyjížďce.
Bylo by poněkud naivní se domnívat, že je možné problematiku adrenalinových aktivit
komplexně popsat v krátkém textu. S hodnocením toho, co je přínosné a co škodlivé je
zapotřebí zacházet velmi opatrně. Všechny interpretace motivů a důsledků těchto aktivit by
měly být vztaženy ke konkrétnímu kontextu. Vždyť v úvodu haněný bunge jumping může být
pro někoho impulsem k zásadnímu životnímu obratu a špičkový sky-surfer může na smrtelné
posteli dojít k hořkému poznání, že celý život unikal před reálnými problémy.
Pro ty, kteří by některý z adrenalinových sportů chtěli vyzkoušet, ale stále váhají a mají
pochybnosti o vlastní odvaze a odhodlání, mohou být výbornou vstupní aktivitou do světa
„silného zážitku“ lanová centra. Nabízejí totiž aktivity, které nevyžadují žádné specifické
předpoklady, minimalizují riziko zranění, ale současně vyžadují vlastní úsilí a kontrolu nad
výkonem. Toto uspořádání, podpořené instruktory vyškolenými k tomu, aby pomohli se
zpracováním zážitku, umožňuje z dané aktivity vytěžit maximum.
4. Bio-psycho-sociální rizika vrcholového sportu dětí a mládeže.
4.1. Úvod
Pozitivní vliv pohybové aktivity (PA) na zdraví a optimální rozvoj jedince je s ohledem na
množství empirických důkazů nesporný a všeobecně přijímaný. Podobně vysoké je povědomí
laické i odborné veřejnosti o negativních důsledcích spojených s pohybovou inaktivitou. Tím,
jak jednoznačně je vymezen vzájemný vztah mezi pohybem a zdravím, se poněkud ztrácí ze
zřetele hlubší, diferencovanější a přesnější pohled na potencionální přínosy a rizika PA.
Přehlíží se specifičnost účinku PA na zdraví dětí a mládeže, zejména s ohledem na její objem,
intenzitu, zaměření, nároky na pohybový systém, vývojové období jedince, atp. Potřeba
diferencujícího pohledu se jeví tím závažnější, čím více se do realizace PA dětí a mládeže
promítají negativní jevy přítomné v celospolečenském kontextu. Jedná se zejména o tendence
transformovat původně žádoucí, eticky, výchovně či zdravotně významný cíl do prostředku
uspokojujícího osobní prospěch a zisk. Z PA původně zacílené na podporu zdraví a rozvíjení
osobnostního potenciálu dítěte se stává prostředek k naplnění výkonových, ekonomických či
statusových ambicí rodičů, trenérů a sportovních manažerů. Mimo obecně akcentované
problémy dětí s nízkou PA se tak ve zvýšené míře objevuje riziková skupina dětí s vysokým
podílem organizované PA (sportovním tréninkem). Ta podle kvalifikovaných odhadů tvoří
10% populačního ročníku.
4.2 Hranice rizika u PA dětí a mládeže
V odborné literatuře obtížně hledáme jednoznačné vymezení rizikového množství PA u dětí.
Odborníci se shodují, že v dětském věku neexistuje závažné riziko přetížení spontánní PA,
neboť ta je plně sycena vnitřní motivací a radostí z pohybu. Dítě je tedy schopno tuto aktivitu
přirozeně regulovat tak, aby nedošlo k přetížení organismu. Jiná situace nastává v případě
organizované PA, kdy přirozenou autoregulační úlohu narušují impulsy, podněty a pobídky z
vnějšího prostředí – ze strany vrstevníků, trenérů, a rodičů. Pro stanovení rizikové hranice se
můžeme orientačně opřít o některé výzkumné práce. Ve studii mladých vrcholových
sportovců zaměřené na nežádoucí důsledky přetrénování autoři stanovili jako rizikovou
hranici 25 tréninkových hodin týdně. Americká baseballová asociace má stanoveno obecné
regulační pravidlo, kdy na šest měsíců pravidelného tréninku a účastí na zápasech musí
připadat jeden měsíc volna. Obecně je také akceptováno pravidlo 10000 tréninkových hodin
potřebných k dosažení elitní úrovně sportovní výkonnosti. Z toho připadá okolo 4000 hodin
na specializovanou přípravu, která by však měla začít převládat nejdříve po 14 až 17 roce
věku. U jedinců mladších 14 let by neměla přesáhnout více než 50% času tréninkové jednotky
a měla by být doplněna specifickými kompenzačními aktivitami.
Je možné také vyjít z doporučených hodnot pro optimální množství PA u dětí a mládeže v
jednotlivých věkových obdobích. V tabulce uvádíme shrnutá doporučení vyplývající z
reprezentativní studie na české populaci.
Věkové období
Denní počet kroků
Další doporučení
3-6 let
13 000
60 minut denně organizované PA
Rozvoj základních pohybových dovedností
6-11 let
12 000-14 000
Střední intenzita PA 90 minut za den
Všestranný pohybový rozvoj
11-18 let
11 000-13 000
Střední intenzita PA 60 minut za den, vysoká
intenzita 20 minut, 3x týdně
Specializovaná sportovní příprava pouze při
zachování všestranného pohybového rozvoje
Podobné hodnoty a doporučení vycházejí také ze studií prováděných v zahraničí. Za rizikovou
tedy můžeme považovat takovou PA:
d) která nevychází z vnitřní motivace dítěte,
e) není sycena spontaneitou a radostným prožitkem,
f) cíleně, dlouhodobě a jednostranně se zaměřuje na rozvoj specifických schopností a
dovedností.
g) současně výrazněji překračuje doporučené hodnoty objemu a intenzity PA pro dané
věkové rozmezí.
4.3 Příčiny přetěžování dětí organizovanou PA
Základní příčiny vedoucí k přetěžování dětí jsou s největší pravděpodobností kombinací
faktorů souvisejících se vzestupem společenské hodnoty sebeprosazení, úspěchu, vítězství,
popularity, prestiže a finančního zisku, které významně ovlivňují jednání rodičů a trenérů.
Podpůrné mechanismy jsou zakotveny v systému tréninkové přípravy a soutěží dětí, které
svým důrazem na maximalizaci aktuálního výkonu výše uvedené tlaky dostatečně neregulují.
Působí zde princip cirkulární kauzality. Prostředí vrcholového sportu magicky přitahuje
rodiče s vysokými ambicemi a díky chybějícím regulačním mechanizmům se tyto
nepřiměřené, výkonově orientované charakteristiky přenášejí na děti. Tyto vlivy jsou dále
rozvíjeny a potencovány některými, téměř nevyvratitelně zakotvenými trenérskými mýty,
např.: „zábava do tréninku nepatří“, „čím více a tvrději, tím lépe“, „čím dříve začneš, tím
dříve budeš šampión“, „tenista jí i spí s raketou v ruce“. Důsledkem je předčasná sportovní
specializace, která u všech, v další části textu popisovaných, problémů spojených s PA, tvoří
společný rizikový faktor. Předčasnou sportovní specializací rozumíme situaci, kdy u dětí před
proběhnutím puberty (12 až 15 rokem) je sportovní trénink a soutěžení zaměřeno pouze na
jeden sport s cílem co nejrychleji dosáhnout vrcholné úrovně výkonnosti.
4.4 Hlavní rizika nadměrné PA
4.4.1 Biologická rizika
1. Hypotalamicko-hypofyzární dysfunkce, opožděný nástup menarche, sekundární
amenorea. Příčina je v příliš vysoké intenzitě a objemu zatížení u dívek v prepubertě.
Nejčastěji diagnostikována ve vytrvalostních sportech (cyklistika, plavání, běhy na dlouhé
tratě) a ve sportovní gymnastice.
2. Svalové dysbalance, mikrotraumata, chronické poškození pohybového aparátu,
nemoci kostí a kloubů (Morbus Osgood-Schlatter, syndrom Sinding-Larson-Johansson,
Calcaneal apophysitis). Nejčastěji v důsledku předčasného a jednostranně zaměřeného
zatížení. Typicky se objevuje ve sportovních hrách, atletice, sportovní gymnastice.
3. Dlouhodobé oslabení organismu. Zvýšená frekvence i závažnost poranění pohybové
aparátu a celkové nemocnosti i deset let po ukončení aktivní sportovní kariéry. Ukazuje se, že
u sportovců, kteří prošli v dětském věku nadměrně intenzivním a jednostranně zaměřeným
tréninkem, dochází častěji k trvalému poškození pohybového aparátu a celkovému oslabení
organismu.
4.4.2 Psychosociální rizika
1. Poruchy příjmu potravy. Jedná se o nejčastěji uváděné psychosociální riziko spojené s
vrcholovým sportem. Z reprezentativní studie norských vrcholových sportovkyň vyplynulo,
že 46,7% žen soutěžících v tzv. „štíhlých“ (leanness) sportech (vytrvalostní sporty,
gymnastika, krasobruslení, skok do výšky, sporty s hmotnostními kategoriemi) a 19,8% žen v
ostatních sportech vykazují příznaky odpovídající některé z klinických diagnóz zahrnutých v
kategorii Poruchy příjmu potravy (F50). Více než 70% amerických vrcholových sportovců
(mužů i žen) ve sportech užívající dělení na kategorie podle hmotnosti pravidelně reguluje
svou hmotnost a vykazuje některé symptomy poruch příjmu potravy. 59% mladých
vrcholových sportovců ve skandinávských zemích je nespokojeno se svým tělem, 19% drží
pravidelně diety a u 11% je diagnostikována porucha příjmu potravy. Ve většině
kontrolovaných studií vychází prevalence poruch příjmu potravy u vrcholových sportovců
významně vyšší než u vrstevnické populace. Podobné šetření v českém kontextu chybí, ale
nemáme důvod se domnívat, že by dospěla k odlišným hodnotám. Rizika sportovního
prostředí jsou zahrnuta ve zvýšeném tlaku na výkon, striktně definovaných kritériích pro
optimální tělesnou hmotnost, procenta podkožního tuku, atp. Dochází zde také k
sekundárnímu posílení při snižování hmotnosti, neboť alespoň zpočátku je spojeno se
zlepšením výkonnosti. Vytváří se silná vnitřní asociace mezi štíhlostí a výkonností. Ta
podporuje nastartování rizikového řetězce v chování: nespokojenost se svým tělem, držení
diety, hladovění, narušené jídelní chování. Zejména v obdobích relativních neúspěchů může
dospět až k poruše příjmu potravy, případně specificky u dívek k rozvoji FAT syndromu
(female athlete triad). Dalšími rizikovými faktory jsou perfekcionismus, tlak na hubnutí ze
strany trenéra a rodičů, opakované nabírání a shazování hmotnosti, zranění, direktivní vedení
a výše zmiňovaná předčasná sportovní specializace.
2. Narušené sebepojetí a motivace. Při předčasném, intenzivním, jednostranném a na
aktuální výkon zaměřeném tréninku, dochází velmi rychle ke ztrátě radosti z pohybu, narůstá
obava ze selhání, anxieta, snižuje se sportovní sebedůvěra a naopak zvyšuje psychická
vulnerabilita. Příčiny jsou ve vynaložení intenzivní úsilí spojeného s nedosažením
stanovených cílů, extrémním očekávání a tlaku ze strany rodičů, trenérů, sportovních
manažerů.
3. Narušení sociálního vývoje, poruchy rodinných a sociálních vztahů. Pokud nad životem
dítěte-sportovce převezmou plnou kontrolu dospělí, často s odůvodněním nutnosti
profesionálního přístupu, dochází ke zcela zásadní změně jeho životního rytmu. Je direktivně
vedeno, o jeho programu (jehož smyslu úplně nerozumí) autoritativně rozhodují trenéři. Má
přesně naplánovaný rozvrh dne, stravovací režim, pohybuje se převážně ve sportovním
prostředí a dostává se do kontaktu se stejně „postiženými“ vrstevníky. Je oceňováno převážně
v souvislosti s výkonem, který předvede. Vrcholový sportovci, kteří prošli tímto systém
přípravy, uvádějí jako nejčastější tyto zkušenosti: přetrvávající pocity nenávisti nebo
emočního chladu k rodičům (jako důsledek nepřiměřeného tlaku, který na ně byl v průběhu
sportovní kariéry vyvíjen); přetrvávající pocity viny související s finančními náklady, časem a
pozorností, která jim byla věnována na úkor sourozenců; poruchy vnímání vlastního těla;
excesivní chování ve vztahu k jídlu, pití alkoholu a sexu; obtíže při navazování dlouhodobých
partnerských vztahů, snížená schopnost adaptace na „normální“ život. Tyto poznatky jsou
také v souladu s naší klinickou zkušeností.
4. Syndrom vyhoření a předčasné ukončení sportovní kariéry. 75% procent z dětí, které
vstoupí do systému vrcholového sportu, ukončí svou sportovní kariéru před dosažením
dospělosti. Část z nich si odnáší natolik negativní zkušenost, že se sportovní aktivitě vyhýbají.
Pouze 1% ze sportovně úspěšných dětí dosáhne úrovně elitní výkonnosti v dospělosti. V
kontrolovaných studiích vycházejí jako hlavní rizikové faktory předčasná sportovní
specializace, vysoká frekvence a intenzita jednostranně zaměřeného tréninku, vysoká
výkonnost v prepubertě, perfekcionismus.
5. Týrání a zneužívání dětí. V některých případech může míra tréninkového zatížení,
spojená s užíváním nepřiměřených fyzických a psychických trestů za selhání, neúspěch nebo
nedostatečné nasazení vykazovat znaky týrání a zneužívání s projevy posttraumatické
stresové poruchy (PTSD). Podobně se objevují případy emocionálního a sexuálního
zneužívání v prostředí vrcholového sportu mladistvých. Rizikové faktory jsou na straně
rodičů, zejména těch vysoce angažovaných. Riziko se ještě zvyšuje v případě, že působí
současně v roli trenérů vlastních dětí. V mnoha případech se na chování k dětem, které
vykazuje znaky týrání, aktivně podílejí nebo ho považují za nezbytnou a přiměřenou součást
přípravy pro vrcholový sport. Z naší praxe nemáme přímou zkušenost s klienty, kteří by
vykazovali příznaky PTSD, nicméně jsme poměrně často konfrontování s nepřiměřeným
rodičovským či trenérským chováním (vulgární nadávky, vyhrožování, psychický nátlak,
tělesné tresty).
4.5. Argumentace proti přetěžování dětí v rámci sportovního tréninku
Mimo vědecky jednoznačně prokázaných rizik předčasné sportovní specializace lze také
argumentovat proti jejím mytizovaným přednostem.
1. Neexistují žádné vědecké důkazy pro tvrzení, že specifický sportovní talent lze
rozpoznat a úspěšně rozvíjet před pubertou. Naopak je prokázáno, že dětské sportovní
hvězdy nejsou ve většině případů úspěšné v dospělosti. Děti před pubertou jsou metaboličtí
„nespecialisté“, jejich sportovní talent je univerzální. Nelze spolehlivě odhadnout změny
tělesných ani psychických parametrů v pubertě, proto je vysoce nejisté začínat se
specializovanou sportovní přípravou před jejím proběhnutím.
2. Výzkumně se neprokázal vliv tréninku nebo množství realizované pohybové aktivity
na stupeň trénovanosti. Zvýšení VO2max u prepubertálních dětí v důsledku tréninku
nepřesáhlo 5%. Je značně neefektivní realizovat intenzivní trénink v prepubertě.
3. Pouze 1% dětí, které projdou systémem sportovní přípravy, dosáhne úrovně elitní
výkonnosti. Je neetické, pokud ze sportovního prostředí odchází děti ochuzené a poškozené
jednostrannou přípravou. I z tohoto důvodů musí zůstat jedním ze základních cílů sportovního
tréninku příprava na život, nikoliv dominantní snaha o rychlý růst výkonnosti.
4. Sportovní kariéru nelze urychlit. Sportovní kariéra z hlediska zaměření tréninku probíhá
ve třech základních fázích. První fáze zvaná iniciační (nebo romantická) trvá do 12 roku a je
charakteristická rozvíjením vnitřní motivace, radosti z pohybu a učení se novému, rozvojem
všeobecných schopností a dovedností, podporou hodnoty poctivě odvedené práce a
vynaloženého úsilí. Tuto fázi nelze přeskočit ani zkrátit. Pokud nerozvineme či potlačíme
zdroj radosti a vnitřní motivace, děti nejsou schopny překonat následující fáze přípravy a
ukončují sportovní kariéru. Velmi často si odnášení negativní vztah ke sportu jako celku a
dostávají se do skupiny pohybově inaktivních.
5. Sportovní izolace ochuzuje. Pokud předčasně vyčleníme talentové děti od jejich
„normálních“ vrstevníků (do uzavřených sportovních akademií či tréninkových středisek)
ochuzujeme jejich sociální rozvoj a osobnostní růst. Zvyšujeme tak pravděpodobnost
psychosociálních problémů v adolescenci i po přechodu do běžného života.
4.6 Závěry
Ikona4
Z hlediska odborných poznatků neexistují žádné důvody, které by ospravedlňovaly důraz na
specializovanou sportovní přípravu před dovršením 12 až 15 roku dítěte. Současně narůstá
počet poznatků specifikujících konkrétní biopsychosociální rizika spojená s předčasnou a
jednostranně zaměřenou PA. Sportovní pedagogové, trenéři, instruktoři mohou, s využitím
své odborné kompetence a autority, přispět k včasnému záchytu těchto případů a působit
preventivně tak, aby nedocházelo k závažnějším poškozením sportujících dětí. Sportovní
psychologové jednoznačně podporují názor, že je potřeba rozvíjet mezioborovou odbornou
diskusi na téma vhodnosti a nevhodnosti jednotlivých sportů pro děti mezi všemi
zainteresovanými odborníky – lékaři, psychology, sportovními trenéry, manažery. Současně
se přiklánějí k názoru, že cit. „Vedle této odborné roviny existuje rychle se rozvíjející
atraktivní sportovní sféra, kterou nezajímají teoretické poznatky a bez ohledu na možná rizika
se v praxi pokouší získat pro dítě možnost rychlého vyniknutí. Úkolem odborníka je však
těmto pokusům, i za cenu ztráty popularity a osobního osočování, bránit“.
5. Literatura
Literatura ke kapitole 1
1. Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnosti. Chrudim, Mach, 1991.
2. Singer, N. R. - Murphy, M. - Tenant, L. K.: Handbook of Research on Sport Psychology.
Macmila, Icn. New York, 1993.
3. Silbernagl, S. - Despopoulos A. : Atlas fyziologie člověka, Praha, Grada, 1993
4. Smolík, P. : Duševní a behaviorální poruchy, Praha, Maxdorf Jessenius, 1996
5. Svoboda, M.: Metody psychologické diagnostiky.Praha, Capa, 1992.
6. Willis, J. D. - Campbell, L. F.: Exercise psychology, Windsor, Human Kinetics Publisher,
1992.
Literatura ke kapitole 2
1. Šafář, M. (2003). Komparace agresivity ve vybraných sportovních skupinách.Disertační
práce: UP, Olomouc.
Literatura ke kapitole 4
1. Global recommendations on physical aktivity for health. Geneva, World Health
Organization, 2010.
2. Taliaferro LA, Rienzo AB, Donovan KA. Relation between youth sport participation and
select health risk behaviors from 1999 to 2007. Journal of School Health, 2010;80(8):399-412
3. Máček M, Radvanský J. Fyziologické a klinické aspekty pohybové aktivity. Praha: Galén.
2011:241.
4. Sigmund E, Sigmundová D. Pohybová aktivita pro podporu zdraví dětí a mládeže.
Olomouc: Univerzita Palackého. 2011:171.
5. Donnelly P, Caspersen E, Sergent L, Steenhof B. Problems associated with youth
involvement in high-performance sport. In, Cahill, B.R. and Pearl, A.J. (eds), Intensive
participation in children´s. sports, Champaign, III., Human Kinetics Publishers, c1993, p. 95126.
6. Capranica L, Millard-Stafford ML. Youth sport specialization: How to manage competition
and training. International Journal of Sports Physiology and Performance, 2011;6:572-579
7. Ericsson KA, Krampe RT, Tesch-Romer C. The role of deliberate practise in the
acquisition of expert performance. Psychological Revue, 1993;100(3):363-406
8. Baker J, Cobley S, Fraser-Thomas J. What do we know about early sport specialization?
Not much! High Ability Studies, 2009;20(1):77-89
9. Kulund DN. The injured athlete. Philadelphia: Lippincot:186.
10. Torstveit MK, Rosenvinge JH, Sundgot-Borgen J. Prevalence of rating disorder and
predictive power of risk models in fiale athletes: a controlled study. Scand. J. Med. Sci. Sport,
2008;18:108-118
11. Oppliger RA, Case HS, Horswill CA, Landry GL, Shelter AC. American college of sports
medicine position stand. Weight loss in wrestlers. Med. Sci. Sports. Exerc., 1996;28(6):19-22
12. Sundgot-Borgen J, Torstveit MK. Aspect of disorder rating continuum in elite highintensity sports. Scand. J. Med. Sci. Sport., 2010;20(2):112-121
13. Gould D, Carson S. Myths surrounding the role of youth sport in developing Olympic
champions. Youth Studies Australia, 2004;23(1):19-26
14. Fraser-Thomas JL, Hartmann DP. Examining adolescent sport dropout and prolonged
engagement from a developmental perspective. Journal of Aplied Sport Psychology,
2008;20:318-333
15. Leahy T. Safeguarding child athletes from abuse in elite sport systém. The role of sport
psychologist.
16.Brackenbridge C. Healthy sport for healthy girls? The role of parents in preventing sexual
abuse in sport. Sport, Education and Society, 1998;3(1):59-78
17. Bloom BS. Developing talent in young people. New York: Ballantine, 1985:215
18. Wylleman P, Lavalle D, Alermann D. Transitions in the career of competitive athletes.
Lund, Sweden: FEPSAC, 1999