Studijní opora P2

Studijní opora P2
pro kurz politologie - denní studium
letní semestr 2011
Konzervatizmus
Geneze konzervatizmu
„konzervativní“:
 umírněné nebo opatrné jednání
 konvenční a konformistický životní styl
 odmítání změn nebo opatrnost vůči změnám











samotný odpor ke změnám či snaha zachovat status duo však ještě neznamená
konzervativní politický postoj (× odpor konzervativních stalinistů vůči
reformám, snaha socialistů zachovat sociální stát)
samotní konzervativci ve svém odporu ke změnám nejsou jednoznační – řada
z nich určité změny připouští či přímo považuje za nutné (E. Burce –
tvrdohlavý odpor francouzské monarchie ke změnám přispěl k revolučnímu
převratu × britská monarchie – zajistila si své trvání, když se smířila
s ústavním omezením svých pravomocí)
jeden z prvních výkladů klasických konzervativních principů podal Edmund
Burce: Úvahy o revoluci ve Francii (1790)
jako ideologie se konservatismus formuje během 18. st. – reakce na ok., soc. a
polit. změny („doktrína domu“ – samostatné vesnické komunity, autorita státu
se jich příliš nedotýkala)
reakce na VFR, liberalismus, socialismus → obrana ancien régime,
tradičního společenského řádu (autorita, hierarchie)
kritika osvícenství a racionalismu – opomíjí emocionální stránku člověka,
vyřazením citu se člověk stává nebezpečným, jsou nutné určité hodnoty
(empatie, solidarita – kladná role náboženství) → E. Burce: politik bez citu
není schopný komunikace
jedna ze dvou hlavních ideologií 19. st. – konservatismus × liberalismus
20. st. – socialismus × konservatismus, liberalismus
problém ideologie – konservatismus je spíše označován jako „způsob
myšlení“ nebo „životní postoj“ („přirozené rozpoložení lidské duše“ – lord
Huga Cecil)
konzervativci odmítají abstraktní ideje a doktríny, soustředí se na realitu a
praxi
přesto vychází z určitého souboru politických názorů na lidi, na společnost,
vyznává určité hodnoty – je možné ho nazývat ideologií

není však striktní ideologií, nenechal se nikdy svázat pevným ideovým
systémem – důraz na vše zažité, prověřené tradicí (tradice je v každé zemi
jiná)
 od počátku různé formy konzervatizmu:



kontinentální Evropa – autokratický a reakční – hájil monarchii a
odmítal jakékoli změny a reformy (Joseph de Maistre) → až po
druhé světové válce se konzervativci smířili s politickou demokracií
a soc. reformami
VB – pružnější, úspěšnější – E. Burke: „ke konzervování je zapotřebí
změny“ – ochota měnit v zájmu zachování → 50. léta 20. st. (VB) –
Konzervativní strana – keynesiánské principy → 70. léta 20. st. –
nástup Nové pravice (spojení konzervatizmu a klas. liberalismu)
USA – zakořeněné liberální a pokrokové hodnoty (republikáni i
demokraté) → konzervativní názory se prosazují až v 60. letech 20.
st. – demokraté z jihu a jedno křídlo republikánů (podpora Reagana
v 70. a 80. letech)
 obsahuje celou škálu tradic:
 19. st. – autoritativní konzervatizmus – spojen s obranou monarchie
a aristokracie → dnes: autoritářsko-populistická hnutí v rozvojových
zemích
 20. st. – rozdělení na paternalistický konzervatizmus (vyváženost
trhu a státních zásahů) a libertariánský konzervatizmus (důraz na
volný trh) → Nová pravice
Principy konzervatizmu
1. tradice
 hlavní téma konzervatizmu
 „touha konzervovat“ – úcta k tradicím, zvykům a institucím, které
přetrvaly dlouhý čas, jsou prověřené časem (přetrvaly, protože fungují:
„Neměň to, to funguje“)
 někteří fundamentální konzervativci věří, že tradice jsou dány od Boha
 většina konzervativců považuje tradice za nashromážděnou moudrost
minulosti – je třeba ji využít a zachovat budoucím generacím (Burke:
„společnost je společenstvím živých, mrtvých a ještě nenarozených“)
 přináší stabilitu a bezpečnost, vědomí sounáležitosti, identity, pocit
„kořenů“
2. lidská nedokonalost
 pesimistický (hobbsovský) pohled na člověka a jeho přirozenost –
omezené schopnosti, závislost, strach z izolace, touha po jistotě, řádu,
stabilním společenství
 sobeckost, závist, touha po moci → nutný silný stát, přísné zákony a tresty
(právo nemá za úkol podporovat svobodu, ale zachovávat pořádek)
 i rozumové schopnosti člověka jsou omezené – svět je příliš složitý, než
aby ho byl člověk schopen pochopit, natož zlepšit → konzervativci příliš
nevěří v pokrok
 × liberalismus: člověk – svobodný, soběstačný, podnikavý, víra v lidský
rozum
3. pragmatismus
 nedůvěra k abstraktním principům a myšlenkovým systémům (složitost
světa – meze lidské racionality)
 důraz na realitu, zkušenost a praxi
 důvěra k tomu, „co funguje“
 jednání je třeba přizpůsobit reálným okolnostem a cílům
 odmítání reforem a přetváření světa na základě vznešených politických
principů („práva člověka“, „rovnost“, „sociální spravedlnost“…) a
utopických snů
 konzervativci chtějí mít vždy jistotu, že „léčení nebude horší než nemoc“
(Michael Oakshott)
 odmítání konzervatizmu jako ideologie → „stav mysli“, „postoj k životu“
4. organické pojetí společnosti
 společnost = organický celek, živý organismus (síť vztahů a pospolitostí),
který vzniká zcela přirozeně (na základě přirozených instinktů)
 × liberalismus – společnost (stát) vzniká na základě vědomé a dobrovolné
smlouvy („stroj“ sestavený racionálními jedinci)
 celek je více než jen soubor jednotlivých částí
 každá část (rodina, škola, církev, vláda…) má svou roli, vzájemně se
doplňují a spolupracují → fungování společnosti jako celku
 společnost je více než jedinec, protože pomáhá formovat jeho charakter a
osobnost
 rodina – základní jednotka společnosti, vzor pro ostatní společenské
instituce, je produktem přirozených instinktů (láska, starostlivost,
odpovědnost), poskytuje bezpečí a jistotu, učí respektovat druhé a smyslu
pro povinnost
 ve společnosti lidé sdílí určité společné hodnoty a kulturu – „sociální
tmel“ (důraz na roli náboženství)
 mravní otázky nejsou věcí osobní volby jedince, jsou záležitostí sociální a
morální zásady by měly podporovat i právní normy (určitá cenzura)
 národ – přirozený pocit sounáležitosti (společný jazyk, historie, kultura,
tradice…), patriotismus je přirozeným a prospěšným instinktem →
nedůvěra a podezřívavost k cizímu, k internacionalismu, multikulturalismu
5. hierarchie
 konzervativci odmítají sociální rovnost – lidé mají různé schopnosti a
nadání (liberalismus) a také různé role a povinnosti ve společnosti
 odstupňování společenského postavení je přirozené a nevyhnutelné
 nepřináší konflikty, ale naopak drží společnost pohromadě (vzájemné
závazky)
 z velké části vyplývá ze štěstí a náhody zrození → bohatí a privilegovaní
se mají starat o ty, kteří měli menší štěstí
6. autorita
 autorita vzniká přirozenou cestou a je vždy do jisté míry uplatňována
„shora“ (× liberalismus – „zdola“ skrze smlouvu)
 poskytuje vedení a orientaci těm, kteří nemají dostatek zkušeností,
vědomostí nebo výchovy, aby mohli moudře jednat (rodiče – děti)
 dříve myšlenka „přirozené aristokracie“ (talent a vůdcovství je
dědičné/vrozené), nyní dostatek zkušeností a odborné přípravy
 dává lidem jasně najevo, kdo jsou a co se od nich očekává
 důraz na vůdcovství (udává směr) a disciplínu (prospěšný respekt
k autoritě)
 svoboda musí jít ruku v ruce s odpovědností a přijetím závazků a
povinností
 idea silného státu (občané = děti, které potřebují vedení a kázeň; stát/vláda
= otec), ale s jasně vymezenými pravomocemi
7. majetek
 mystický význam – majetek zrcadlí zásluhy (majetek se vydělává)
 vlastnictví majetku poskytuje lidem bezpečnost, pocit sebedůvěry a jistou
nezávislost na státu, zároveň vede lidí k tomu, aby ctili cizí majetek
 vlastníci majetku mají zájem udržovat právo a pořádek ve společnosti
(respekt k zákonům a autoritě)
 majetek je prodloužením osobnosti jedince – lidé se realizují a vidí v tom,
co vlastní, ve svém domově (vloupání = těžký zločin) → hrůza
konzervativců ze znárodňování a společného vlastnictví (vytváří
odosobněnou společnost)
 k vlastnictví patří práva i povinnosti – jedinec nemá neomezené právo
užívat majetek, jak se mu zlíbí („národní bohatství“ – půda, domy,
umělecká díla… → správa majetku pro generace, které přijdou
Autoritativní konzervatizmus





tradice silná především v kontinentální Evropě (19. st.)
podpora absolutní a nezpochybnitelné autority (Platón – vládci/filosofové) –
opírá se o vyšší rozum a poznání
Joseph de Maistre – kritika VFR, snaha obnovit absolutistickou moc
dědičného monarchy, nepřipouštěl žádnou reformu režimu, prosazoval slepé
uznávání tradiční autority (i v případě, kdyby tato autorita byla krutá a
nerozumná – nesmí se zpochybnit → rozpad společnosti)
20. st. – autoritářsko-populistická hnutí v rozvojových zemích – mobilizace
mas na podporu diktátorské vlády (Perón – poslušnost, pořádek, národní
jednota; Chomejní)
v Evropě po druhé světové válce převládly paternalistické ideje a definitivně
padly zbytky autoritářského konzervatizmu svržením portugalské a španělské
diktatury
Paternalistický konzervatizmus


pružnější angloamerická tradice vycházející z E. Burka – určité změny jsou
přirozené a zákonité – nemělo by se jim odporovat („stát, který nelze změnit,
nelze ani udržet“)
principy: organická společnost, autorita, řád, hierarchie, povinnost,
odpovědnost, umírněný pragmatický styl – důraz na to, co funguje (ochota
měnit, aby se zachovalo), rovnováha mezi občanem a státem

Benjamin Disraeli (1804-1881) – obavy ze sociální revoluce (Spojené
království se rozdělí na „dva národy: bohaté a chudé“) → „reforma shora“ je
lepší než „revoluce zdola“ → princip sociální odpovědnosti - „šlechtictví
zavazuje“ (noblesse oblige) – povinnost postarat se o ty, kterým se tak dobře
nedaří
 1867 – Disraeli prosadil Zákon o druhé reformě (rozšíření hlasovacího práva
na pracující vrstvy) + sociální reformy (zlepšování hygieny, podmínek
bydlení)
 toryovský konzervatizmus – konzervatizmus „jednoho národa“ - soudržná a
stabilní hierarchie (organická společnost)
 sklon k sociálním reformám
 pragmatický postoj v ekonomice – „střední cesta“ – vyhýbá se dvěma
extrémům:
 kapitalismu laissez-faire – naprostá volnost znemožňuje
společenskou soudržnost a těžce dopadá na chudé a zranitelné
 státnímu socialismu (centrálnímu plánování) – vytváří monolitní stát
a ničí samostatnost a podnikavost
 spojení tržní konkurence a státní regulace - „soukromé podnikání bez
sobeckosti“ - Harold Macmillan (1894-1986) – Střední cesta (1938)
 50. léta – keynesiánské sociálně demokratické principy - VB i kontinentální E
(CDU – sociálně-tržní principy)
Libertariánský konzervatizmus






tradice soupeřící s paternalistickým konzervatizmem
vliv klasických liberálních idejí – volný trh, konkurence, co největší
ekonomická svoboda a co nejmenší zásahy státu
volný trh je přirozený a zcela kompatibilní s konzervativními hodnotami
(tradice, autorita, řád, odpovědnost, povinnost)
liberalismus v ekonomice propojený s konzervatizmem v sociální a politické
rovině
konzervativci: tržní ekonomika udržuje sociální stabilitu a řád × liberálové:
tržní ekonomika chrání svobodu jednotlivce a svobodu volby
libertariánské ideje konzervatizmus rozpracovává již od konce 18. st. (E.
Burke), ale naplno se projevují v 70. a 80. letech 20. st. – Nová pravice
Nová pravice


široký pojem – zahrnuje požadavky na snížení daní i přísnější cenzuru či
kampaně proti přistěhovalectví
2 hlavní témata/proudy, které se často překrývají:
 klasická liberální ekonomická teorie (volný trh) → neoliberalismus
 tradiční konzervatizmus 19. st. – autorita, řád, disciplína →
neokonzervatizmus
 70. léta – neúspěch keynesiánské sociální demokracie, konec
ekonomické konjunktury, krize státu blahobytu, obavy ze zhroucení
společnosti a úpadku autority
 80. léta – VB (thatcherismus), USA (reaganismus)
 odklon od státního intervencionismu, příklon k trhu
 silný, ale (svými funkcemi) minimální stát
 „svobodná ekonomika a silný stát“ (Andrew Gable)
Neokonzervatizmus
 sociální principy konzervatizmu 19. st. – obnovit autoritu a vrátit společnost
k tradičním hodnotám (rodina, náboženství, stát, pořádek)
 autorita = záruka sociální stability (vede k disciplíně a úctě)
 sdílené hodnoty a kultura → soudržnost
 ostře proti permisivitě – povolnost, ochota dovolit lidem, aby se v otázkách
morálky rozhodovali sami (neexistují žádné autoritativní hodnoty)
 proti kultu vlastního „já“ a myšlence, „ať si každý dělá, co chce“ (60. léta)
 nacionalismus – obavy z rostoucího vlivu nadnárodních útvarů (OSN, EU) a
z nástupu multikulturních a multireligiozních společností – nestabilní,
konfliktní
 USA – neokonzervativci = liberálové rozčarovaní pokrokářskými reformami
z dob Kennedyho a Johnsona
 Irving Kristol, Norman Podhoretz (USA), Roger Scruton (VB)
Liberalismus

kontroverzní pojem – neexistuje shoda v tom, jakou má ideologie povahu ani
jakou hraje roli
 Definice: soubor idejí a názorů, jakýsi intelektuální rámec (paradigma), který
nabízí určité vidění světa, hodnocení reality a také vizi žádoucí budoucnosti →
světonázor → nelze ho označit za pravdivý či nepravdivý (poskytuje
stanovisko, z něhož se svět poznává a vysvětluje)
 Martin Seliger: Politics and Ideology (1976) – „Ideologie je soubor idejí,
kterými člověk postuluje, vysvětluje a zdůvodňuje cíle a prostředky
organizovaných sociálních akcí, bez ohledu na to, zda se tyto akce snaží
zachovat, změnit, svrhnout či přebudovat daný společenský řád.“
 Politické ideologie: liberalismus, konzervatizmus, socialismus, komunismus,
fašismus, nacismus, feminismus, anarchismus…
 často negativní význam, kritika, zavrhování ideologií → jsou protikladem
pravdy, vědy, racionality, objektivity, filozofie (K. Marx, M. Oakshott, T.
Parsons)
 1796 – Destutt de Tracy (1754-1836) – poprvé termín „ideologie“ – věda o
idejích (idea-logie) – odhalit původ vědomého myšlení a idejí
 Marx: ideologie = ideologie vládnoucí třídy → šíří „falešné vědomí“ (zakrývá
proces třídního vykořisťování, slouží k zachování kapitalismu), Marx
zdůrazňoval vědu (× Lenin: socialistická ideologie, proletářská ideologie)
 Karl Popper, Jacob Leib Talmon, Hannah Arendtová: ideologie = uzavřený
myšlenkový systém, nástroj sociální kontroly, nárokuje si monopol na pravdu
→ liberalismus, konzervatizmus – nejsou ideologie, požadují svobodnou
diskusi, opozici a kritiku
 Michael Oakeshott: ideologie = abstraktní myšlenkové systémy, které
politickou realitu překrucují (vysvětlují něco, co vysvětlit nelze) →
konzervatizmus = myšlenkový postoj (není ideologií!), důraz na pragmatismus
(praktický politický styl)
 politické ideje a ideologie jsou vždy obaleny sociálními a historickými
okolnostmi, za nichž vznikly, i politickými cíli, kterým slouží
 politické ideologie bývají spojovány s určitými společenskými třídami:
liberalismus se střední třídou, konzervatizmus s pozemkovou šlechtou,
socialismus s dělnickou třídou (vyjadřují zkušenosti a zájmy těchto tříd)
 ideologie mohou působit pozitivně jako jednotící tmel ve společnosti (podpora
sociální stability) – např. liberálnědemokratické hodnoty ve většině západních
zemí nebo islám v muslimských zemích
 přirozený vývoj politických idejí × vnucení shora (ideologická manipulace)
 ideologie není náboženské dogma → každá ideologie má svůj
charakteristický soubor idejí a názorů, ale tyto ideje se neustále revidují a
znovu definuje → politické ideologie se vyvíjely a vyvíjejí pod tlakem
měnících se okolností, v diskusích a argumentacích
Liberalismus

„metaideologie“ = ideologie vyššího stupně – formuluje základ, na kterém
může probíhat ideologická diskuse → je schopen zahrnout široké spektrum
hodnot a názorů
Geneze liberalismu
 spjat s industrializací, zhroucením feudalismu a nástupem kapitalismu –
liberální ideje odrážely aspirace neurozené střední třídy
 termín „liberál“ již ve 14. st. (mnoho významů - třída svobodných lidí,
„štědrý“…)
 liberální principy se uplatňují již v době Anglické revoluce (17. st.), Americké
a Francouzské revoluce (18. st.)
 1812 – „liberalismus“ poprvé použit v politickém smyslu – španělská ústava
1812
 běžně se používá od 40. let 19. stol. – raný liberalismus
 spíše doktrína než propracovaná ideologie – liberálové zpochybňovali
absolutní moc monarchů (Božské právo vládnout), kritizovali privilegia
pozemkové šlechty a autoritu církve, prosazovali ústavní a později
zastupitelský stát
 počátek 19. st. – ekonomický liberalismus – laissez-faire – tržní ekonomika,
svobodný obchod (odsuzuje zásahy státu do ekonomiky) – Adam Smith
 konec 19. st. – revize idejí raného liberalismu → vznik sociálního
liberalismu: vláda má garantovat sociální a zdravotní péči, bydlení, penze,
vzdělání obyvatel včetně zásahů do ekonomiky (welfare state)
→ 2 tradice uvnitř liberalismu (rozdílný pohled na úlohu státu):


klasický liberalismus (raný)
moderní liberalismus (20. st.)
 liberální demokracie – politické systémy usilující o omezení státní moci,
zabezpečení občanských svobod (svoboda slova, vyznání, právo na vlastnictví
majetku), fungující na principu zastupitelské vlády (soutěživé volby)
Principy liberalismu
1. individualismus
 nejdůležitější je člověk-jedinec a jeho zájmy – prvotnost jedince
 všichni lidé mají svou hodnotu a jedinečnou osobní identitu – v tom jsou si
rovni (nikdo není hodnotnějším člověkem)
 pád feudalismu otevřel lidem možnost volby (× nevolník připoutaný
k půdě)
 17., 18. st. vznik teorií „přirozených práv“ – J. Locke: „právo na život,
svobodu a majetek“ (T. Jefferson: právo na „život, svobodu a úsilí o
štěstí“)
 lidé mají právo se rozvíjet – každý si může jít za svým cílem dle svých
schopností
 v rámci stanovených pravidel má každý právo dělat svá rozhodnutí a nést
za ně odpovědnost
→ liberálové chtějí vytvořit společnost, ve které se každý jedinec může
rozvíjet a realizovat svůj potenciál
2. osobní svoboda
 nejvyšší hodnota a jednotící princip liberalismu
 má přednost před rovností, spravedlností nebo autoritou
 „svoboda v rámci zákona“ – svoboda jednoho může ohrožovat svobodu
druhých → jednotlivec má mít takovou svobodu, kterou lze sladit se
svobodou ostatních
 J. S. Mill: O svobodě (1859) – „Moc smí být oprávněně uplatněna na
kterémkoli příslušníku civilizované společnosti proti jeho vůli jen za
jediným účelem, a tím je zabránit mu, aby škodil jiným.“
→ neplatí pro způsobení újmy sobě samému – radikální libertariáni
odmítají
omezující zákony typu: povinnost připoutání v autě, nošení
přilby na motorce,
zákazy užívání drog apod.
 pojetí svobody (Isiah Berlin):
 negativní – jedinec není omezován či k něčemu nucen (klasický
liberalismus)
 pozitivní – jedinec má možnost být autonomní, rozvíjet své
schopnosti, realizovat se (J. S. Mill)
3. racionalismus
 liberálové jsou přesvědčeni, že struktura světa je racionální a jedinec je
schopen jí svým rozumem odhalit (osvícenství)
 člověk dokáže sám dospívat k rozumným závěrům, je nejlepším soudcem
svých vlastních zájmů
 víra v pokrok a schopnost lidí řešit spory diskusí
4. rovnost příležitostí a sociální spravedlnost
 přesvědčení, že jedinci se rodí jako sobě rovni (mají stejnou morální
hodnotu – univerzalizmus) – rovnost v přirozených právech
 rovnost chápou především jako rovnost před zákonem a rovnost politickou
(jeden člověk = jeden hlas = jedna hodnota)
 jedinci však nemají stejné nadání a nejsou ochotni stejně pracovat → nelze
prosazovat sociální rovnost (rovnost výsledků)
 prosazují rovnost příležitostí (společenských podmínek) – stejné možnosti
rozvíjet své nerovné schopnosti
 princip meritokracie (merit = zásluha → odměňovat za zásluhy: schopnosti
+ práce)
 sociální spravedlnost: John Rawls – ekonomická nerovnost je
zdůvodnitelná jen, když je ku prospěchu nejchudších (obhajuje
přerozdělování, sociální péči) × Robert Nozick – sociálně spravedlivé
rozdělení majetku je takové, když jsou dodržena určitá pravidla (majetek
byl nabyt „řádně“)
5. občanská společnost – tolerance, konsensus
 jedinci žijí ve společnosti a vstupují do vzájemných vztahů
 jedině vstupem do vzájemných vztahů a vzájemnou spoluprací mohou
jedinci sledovat své zájmy
 koncepce smlouvy – dobrovolné ujednání na podmínkách spolupráce –
obě strany uzavírají smlouvu z vlastního rozhodnutí a sledují své zájmy →
jedinci se mohou sdružovat bez toho, aby obětovali svou svobodu
 víra v přirozenou rovnováhu zájmů – nepřipouštějí nesmiřitelný konflikt
(dělníci potřebují pracovat a zaměstnavatelé potřebují pracovní sílu)
 neobává se pluralismu a konkurenčních zájmů, naopak je podporuje a
považuje je za prospěšné → přispívají ke vzájemnému obohacení,
podněcují diskusi a toleranci ve vzájemných vztazích
 brání se cenzuře – svoboda projevu (J. S. Mill: „Společnost nemá větší
právo měnit názor jedince, než je právo jedince měnit názory ostatních
členů společnosti.“)
 tolerance, ale ne ve smyslu shovívavosti či extrémní liberálnosti, právo na
svobodný názor, ale zároveň na kritiku ostatních – Voltaire: „Nesouhlasím
s tím, co říkáte, ale až k smrti budu bránit vaše právo to říkat.“
 meze tolerance – tolerance by se neměla vztahovat na názory, které jsou
samy netolerantní (rasismus)
 konsensus – společenské vztahy i vláda by se měly zakládat na
vzájemném konsensu (souhlas ovládaných s vládou → zastupitelství,
legitimita)
6. liberální stát
 rovnovážná a liberální společnost nevznikne přirozeně jako výsledek
svobodného jednání jedinců → svobodu lze lehce zneužít, je třeba ji
chránit
 ochranu svobody je schopen zajistit jen liberální stát – svoboda může
existovat jen na základě zákona (Locke: „Kde není zákon, není svoboda.“)
→ záruka řádu a stability
 teorie společenské smlouvy – Hobbes, Locke (17. st.) – obětování části
svobody ve prospěch stability a bezpečí (vytvoření právního systému)
→ politická moc vychází „zdola“ – stát vytvářejí jedinci pro sebe a
existuje
proto, aby sloužil jejich potřebám a zájmům
→ politická moc je zákonná – musí být oprávněná a přijatelná pro ty,
kteří jí jsou podřízeni → občané nejsou povinni akceptovat jakoukoli formu
vlády →
lid má právo vzbouřit se:
 J. Locke: Dvě pojednání o vládě (1690) – zdůvodnění Slavné
revoluce (1688)
 T. Jefferson: Deklarace nezávislosti (1776) – „Když se vláda
uchýlí k absolutnímu despotismu, lid má právo ji změnit nebo
svrhnout“.
→ stát jako „neutrální soudce“ – zasahuje jen, když jsou porušeny
smluvní
podmínky nebo dojde ke sporu mezi občany)
× Hobbes: lépe silná vláda než riziko návratu do „necivilizovaného stavu“
(„jen silná vláda (nejlépe monarchie) je schopna zavést pořádek“, „i
represivní vláda je lepší než žádná vláda“)
7. ústavní vláda (konstitucionalismus)
 liberálové si uvědomují potřebu vlády a zároveň i rizika, která v sobě nese
 vláda vykonává suverénní moc – hrozba pro svobodu jedince, riziko
tyranie zaměřené proti jednotlivci
 vláda (moc) má sklony k despotismu a diktátorství - lord Acton (18341902): „Moc má tendenci korumpovat, a absolutní moc korumpuje
absolutně.“)
 zavedení principu omezené vlády – „ústavní vláda“ (jasné vymezení
pravomocí státních institucí a definice vztahů mezi státem a jednotlivcem
– Ústava vládne vládě)
 rozdělení státní moci mezi několik institucí – princip brzd a protivah
(Montesquieu)
Klasický liberalismus











„liberalismus 19. století“
důsledný individualismus (osobní svoboda!)
lidé jsou egoisté, sledují své zájmy a spoléhají především na sebe
lidé jsou vlastníky svých osobností a schopností, nic nedluží společnosti ani
ostatním jednotlivcům → atomistický pohled na společnost
negativní pohled na svobodu – nezasahování do sféry jednotlivce (absence
vnějších omezení)
minimální stát („noční hlídač“) – nastoluje bezpečnost a řád, chrání občany
před zásahy spoluobčanů
ekonomický liberalismus: víra v samo-regulační mechanismy volného trhu
(laissez-faire – nechat být) – garantuje prosperitu, stvrzuje svobodu
jednotlivce, zajišťuje sociální spravedlnost – umožňuje vzestup i pád
jednotlivců dle jejich schopností
Thomas Hobbes (předchůdce)
John Locke: Dopis o toleranci (1689), Dvě pojednání o vládě (1690)
Thomas Paine (1737-1809): „stát je nutné zlo“ – zajistí řád, ale vnucuje
kolektivní vůli
Thomas Jefferson
 oživení klasického liberalismu ve 2. polovině 20. st., zejména od 70. let (USA,




VB) – reakce na stále silnější zásahy státu do ekonomiky a společenského
života, na ekonomickou krizi v 70. letech a stagnaci v 80. letech
návrat k prosazování volného trhu a hodnot osobní odpovědnosti
Milton Friedman: Kapitalismus a svoboda (1962), Svoboda volby (1980)
Friedrich Hayek: Cesta do otroctví (1944)
Nová pravice: konzervativci ve VB (Thatcherová), republikáni v USA
(Reagan)
Moderní liberalismus
 „liberalismus 20. století“
 připouští státní zásahy do ekonomiky i sféry jednotlivce
 uznání skutečnosti, že průmyslový kapitalismus s sebou přinesl určité formy
nespravedlnosti
 vliv J. S. Milla: O svobodě (1859), Úvahy o zastupitelské vládě (1861), O
poddanství žen (1869) → spojovací článek mezi klasickým a moderním
liberalismem: nedůvěra ke státnímu intervencionismu, ale důraz na kvalitu
života (volební právo žen, dělnická družstva)
 Thomas Hill Green (1936-1882)
 Leonard T. Hobhouse (1864-1929)
 John Atkinson Hobson (1858-1940)
 John Rawls – vliv jeho „teorie spravedlnosti“ (spravedlnost jako slušnost)
 pozitivnější vidění svobody – svoboda k něčemu → rozvoj osobnosti,
schopnost dospět k seberealizaci
 sociálně orientovaný liberalismus (liberalismus státu blahobytu – welfare
state) – státní zásahy (sociální zabezpečení, přerozdělování) rozšiřují svobodu,
protože chrání jednotlivce před sociálními zly (William Beveridge – „5 obrů“:
nemajetnost, nevědomost, nepohyblivost, nečistota, nemoc)
 ekonomika – prosperitu zajistí systém regulovaného kapitalismu (J. M.
Keynes) → za ekonomiku má odpovědnost stát
 welfarismus, keynesianismus (dominují do 70. let 20. st.)
Neoliberalismus
 aktualizovaná verze klasické politické ekonomie (Adam Smith)
 F. Hayek, M. Friedman, R. Nozick
 volný trh a jednotlivec
 „posunout zpět hranice státu“
 neregulovaný tržní kapitalismus zajistí efektivitu, růst a prosperitu
 „mrtvá ruka“ státu škrtí iniciativu a odrazuje od podnikání
 přednost soukromému podnikání („soukromé je dobré, veřejné je špatné“)
 tvrdý individualismus - „Nic takového jako společnost neexistuje, existují
jedině jednotlivci a jejich rodiny“. (M. Thatcherová)
 pečovatelský stát plodí kulturu závislosti a podrývá svobodu
 svépomoc, individuální odpovědnost, podnikavost
AUTORITÁŘSTVÍ
- narozdíl od totality postihuje pouze politické aspekty
Machiavelli
- Vladař – jak pevně vládnout atd.
- oproti diktatuře nezaložena na jedné vládě, také nemusí jít o ideologii, ale o
náboženství atd.
- postaveno na vazbě příkaz – uposlechnutí
Aristotelés
- O demokracii a tyranii – tyran má zájem na tom, aby lidé byli hloupí a
potlačuje vzdělání a poznání. Snaží se potlačit i komunikaci, zasévat semínko
nedůvěry
Hobbes
- jedině s pomocí vladaře je možno zajistit stabilitu
- hlavní povinností je zajistit zajistit bezpečí
Ernst Hubert
- Ústavní právo Velkoněmecké říše – hl. architekt nacistické ideologie
- 3 pilíře moci – LID VŮDCE
NSDAP
- LID=STÁT LID=STRANA
vůle lidu je vyjádřena VŮDCEM >
zahrnuje veškerou moc v zemi – stát od něj dostává pouze část
- fašismus – organicky sjednocené národní společenství, kde jednotlivec není
ničím. Klade důraz na boj, vůdcovství, moc, heroismus a válku
- ideálem fašismu je nový člověk, hrdina, motivovaný povinností, ctí a ochotou
k sebeobětování, odhodlaný zasvětit svůj život slávě svého národa nebo rasy
- absolutní loajalita vůči totalitnímu státu vyjádřená slovy fašistického filozofa
Gentila: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“
KOMUNISMUS
Marx
- Komunistický manifest = lidské dějiny jsou soubojem tříd.
- doporučuje radikální řešení > > revoluci. Přechodnou fází by měla být
diktatura proletariátu.
- historický materialismus – ekonomický systém determinuje politickou
nadstavbu. Historický vývoj společnosti tak lze vysvětlit pomocí
ekonomických a třídních faktorů
- třídní boj – hlavní rozpor kapitalistické společnosti pramení ze soukromého
vlastnictví. Vzniká jím totiž buržoazie a proletariát. Buržoazie je třída
vládnoucí, a prostřednictvím státního mechanismu vykonává i moc vládnoucí
proletářská revoluce – krize z nadvýroby přivede proletariát ke třídnímu
vědomí, kdy dojde ke spontánní revoluci a zabrání výrobních prostředků
Lenin – ortodoxní komunismus
- Co dělat?, Krok dopředu, dva kroky vzad
- Stát a revoluce – řešil vztah strany a proletariátu
- budování strany zezdola nahoru je falešnou demokracií, musí to být naopak
- strana = uvědomělá část proletariátu s pravdivou a správnou ideologií
- strana musí být hlavním motorem revoluce, protože buržoazie může snadno
ovlivňovat proletariát. V této straně musí být tzv. profesionální revolucionáři,
kteří proletariát ideologicky povedou. Z diktatury proletariátu tak vytvořil
diktaturu komunistické strany
Stalin – ortodoxní komunismus
- kult osobnosti – SSSR jeho osobní diktaturou
- vznik nomenklatury – ti, kteří získávají výhody díky komunistické straně
- druhá revoluce – prohlásil, že SSSR dokáže vybudovat socialismus sám, aniž
by k tomu bylo zapotřebí revoluce v mezinárodním měřítku.
- ekonomický stalinismus – na bázi pětiletek – totální likvidace soukromého
podnikání, následná kolektivizace zemědělství, vytvořen systém centrálního
plánování
-
dva tábory socialismu – revoluční socialisté řídící se příkladem Lenina a bolševiků a
reformističtí socialisté(revizionisté), kteří sledovali víceméně ústavní politiku > dnes
sociální demokracie(socialismus nechápali podle principů společného vlastnictví a
plánování a socialismus začali definovat v pojmech sociálního zabezpečení,
přerozdělování a řízení ekonomiky)
Moderní marxismus
- Frankfurtská škola – patřili do ní Theodor Adorno, Herbert Marcuse > přišli
s kritickou teorií, která mísila marxistickou politickou ekonomii, hegelovskou
filosofii a freudovskou psychologii.