Orl-2016-4

2016-4
kognitivně disonantní občasník,
informační destilátor,
internetové(nejen) výstřižky ve fraku,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč
falešných egregorů, narušovač
zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového
novinářství, flokulant mediálního
žaboklamu, širokopásmové dráždidlo,
argenteum oppositus coffeteria
pragensis, kanonizátor síťové
pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci
holé skutečnosti, homeopaticko
psychedelický, ke kořeni jdoucí,
kvadratura k zahnívajícímu
veškrnistánu, virtuální výpisky
zapadlého vlastence
ORL 2016-4
Motto:
„Ti, pro které žádná krize západní
civilizace neexistuje, v převážné většině k
západní civilizaci nepatří. Není to hlas
západní civilizace, je to hlas Logu
temnoty. Eurooptimistou může dnes být
pouze neevropský člověk..“
A. Dugin
strana 2
Obsah čísla
Lvi přicházejí..........................................................................................................................................................................................................................................................................1
Jak běží studená válka v médiích........................................................................................................................................................................................................................................1
Globální trendy ve zbrojení: SIPRI 2015............................................................................................................................................................................................................................3
Příběh mordýře z Pohádky..................................................................................................................................................................................................................................................5
O znovuprobuzení kosmu v nás a skrze nás.....................................................................................................................................................................................................................8
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny...................................................................................................................................................................................10
Dopady multikulturalismu na Církev................................................................................................................................................................................................................................18
Klima a islám.......................................................................................................................................................................................................................................................................19
Znamenie Had od 14. 7. 2015 do 9. 8. 2016..................................................................................................................................................................................................................23
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“...........................................................................................................................................................................................................25
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě..........................................................................................................................................................................30
Toužím po světě bez hranic...............................................................................................................................................................................................................................................36
Jsme na křižovatce.............................................................................................................................................................................................................................................................42
Ten Cílek je divnej, musíme ho sejmout. Přišlo k nám eurosvazáctví..........................................................................................................................................................................50
Konečným cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli..................................................................................................................................................................51
Cílem je - rozvrácení a likvidace evropské civilizace......................................................................................................................................................................................................53
Václav Cílek: Kolapsy civilizací a nebezpečí nové migrace............................................................................................................................................................................................54
USA, Británie a EU jsou nyní diktaturami.........................................................................................................................................................................................................................56
Angela Merkelová – Thilo Sarrazin – naši „mluvčí národa“...........................................................................................................................................................................................58
EU a vítači migrantů chtějí vyhladit evropské národy, jde o plánovanou genocidu Evropanů.................................................................................................................................61
Řešení problémů Evropy: Nemilosrdný popis reality.....................................................................................................................................................................................................65
Co by řekl Václav Havel o bankrotu OKD Zdeňku Bakalovi.........................................................................................................................................................................................66
Karty rozdány. Stejně jako ve 20. století........................................................................................................................................................................................................................68
Pokud chceme přežít, musíme být xenofobní. S muslimy nás čeká krvavý konflikt..................................................................................................................................................69
Neomarxismus v teorii a praxi..........................................................................................................................................................................................................................................72
ORL 2016-4
Lvi přicházejí
Lvi přicházejí
Proč Evropa a Amerika směřují k nové
tyranii
polem“ se stává oblast pro většinu lidí
mnohem zásadnější než spol ečenské
vlastnictví výrobních prostředků, totiž rodina
a s ní související otázky ochrany života,
manželství a výchovy dětí. Z marxismu
ekonomického se stal marxismus kulturní;
revoluční generace osmašedesátého roku na
Západě slezla z barikád, trička s
CheGuevarou vyměnila za obleky, nechala se
zvolit do parlamentu a zahájila dlouhý (a
úspěšný) „pochod institucemi“. Výsledkem
byla naprostá eroze hodnot ještě před pár
desetiletími pokládaných za jasně dané a
zřetelná změna kulturního paradigmatu.
Dlouhý pobyt ve vysokých funkcích slovenské
politiky poskytl autorovi bohatý materiál.
Sám křesťanský demokrat, své ideové
souputníky, včetně stranických kolegů ze
slovenského KDH, v ní nikterak nešetří.
Pozastavuje se především nad nečekaně
početnými případy, kdy levicovou, „kulturněrevoluční“ agendu, jakou je umělý potrat,
eutanazie či svazky homosexuálů, pomáhali
prosazovat, ale často i iniciativně navrhovali
právě křesťanští demokraté.
Bývalý slovenský ministr vnitra za KDH
Vladimír Palko se v knize Lvi přicházejí
věnuje otázkám morálky a etiky, a to
zejména morálky a etiky v politice.
Základní autorovou tezí je to, že současný
Západ – tedy především Evropská unie a
Spojené státy americké – směřuje k nové
tyranii, přičemž základním „bitevním
Název knihy Lvi přicházejí odkazuje k
pronásledování křesťanů ve starověkém Římě.
Velkou pozornost totiž autor věnuje
dokumentaci případů pronásledování
křesťanů za jejich přesvědčení v dnešní
Evropě a Americe. Pro pamětníky
pronásledování za bývalého režimu a nadějí
upínajících se právě k Západu zní tato
myšlenka přinejmenším nezvykle, možná
kacířsky. Autor však přesvědčivě dokazuje, že
k tomuto pronásledování dochází, případy se
množí a jsou stále vážnější.
http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2016-6.pdf
Jak běží studená válka v médiích
Václav Umlauf
Moskva podle zpráv Sputniku (zde )
protestovala proti tomu, že české úřady
odmítly prodloužit zpravodaji MIA Rossia
Segodnia Alexandru Kuranovovi a zpravodaji
novin Večernaja Moskva Vladimiru
Sněgirjovovi. Reakce prý přijde, nemusíme se
obávat, sdělilo MZV Ruska. A Kuranov zde
navíc působí už od roku 2014.
Začněme Francií. Oligarcha Vincent Bolloré
si koupil významný privátní TV kanál
Canal+ . Nejprve vygumoval "Gumáky"
strana 1
ORL 2016-4
Jak běží studená válka v médiích
(Les Guignoles), na které jsme se každý
pracovní den dívali asi všichni, kdo umíme
francouzsky. Nyní vyházel kompletní vedení
TV redakcí a nasadil si tam své vlastní lidi.
Kšeft je jeho, tak ho může nechat i
zkrachovat. Předtím si Gumáci ovšem mohli
dělat legraci i z původních majitelů Canal+.
Labutí píseň redakce před masovým
vyhazovem bylo toto vysílání ze série
Zapping (pátek, 8. 4. 2016), které
popisovalo celý masakr redakce. Tento
kanál ze zisku podporuje i nezávislou
francouzskou kinematografii, která je
opravdu výborná a z reálného života. Jenže v
českých kinech a v TV ovládaných
americkými korporacemi tyto filmy
neuvidíte.
Další příklad je dán studenou válkou mezi
Íránem a Saúdskou Arábií. Saúdové jsou po
roce války v Jemenu opravdu na dně, je to
jejich Vietnam. Viz heslo Jemen. Už ztratili
jednu vlastní provincii. Bojovníci jim už
několikrát rozstříleli tlupy profesionálních
žoldnéřů z předělaného Blackwateru, kterým
tiše šéfují USA, Velká Británie a Izrael.
Tyto země řídí a plánují pro Saúdy
bombardování civilních měst v Jemenu, což
jsou hrozné masakry na tržištích, zabité a
zmrzačené ženy a děti. Saúdové s podporou
citovaných zemí připravují druhý scénář
rozvrácení země, jako to provedli v Sýrii a v
Libyi. Írán pochopitelně šíitské povstalce
podporuje, protože to dělá už asi tisíc let.
Saúdové jsou navíc tlačeni do kouta a do
dluhu kvůli klesajícím cenám ropy. Navíc
Írán je dlouhodobě zničí, protože teď dává na
trh ropu, kterou produkuje za stejnou výrobní
cenu, ale předtím ji nemohl vyvážet kvůli
embargu.
Tak se nedivme, že Saúdové zatrhli Íránu
přístup k jimi vlastněným arabským družicím
vysílajícím TV pořady pro všechny arabské
země. Také není divu, když Íránci ukazují
Saúdské mrtvé teroristy v Sýrii a mrtvé
vojáky v Jemenu. Postup byl jednoduchý.
Egyptský vojenský diktátor Abdel Fattah Sísí
je zadlužený u Saúdů a Egypt vlastní TV
družici Nilesat, kde běžel šíitský kanál alManar. Jako EU uplatilo v nelegálním
bazarovém obchodu s uprchlíky tureckého
prezidenta Ergogana, tak saúdský princ
Salman ben Abdel Aziz dovezl do Káhiry 4
miliardy dolarů a generál Sísí kanál zařízl. A
předtím už totéž provedl s citovaným TV
kanálem jiný arabský systém Arabsat
kontrolovaný Saúdy. Teď si musí Arabové sítě
natočit satelitní talíře na ruský TV satelit
Express, který vysílání al-Manaru přenáší dál.
A připomeňme osud webu Aeronet.cz.
Rakouská ERSTE nařídila slovenské
Spořitelně uzavřít jejich bankovní účet , a
to bez soudního příkazu. Tím se skutkem
dokázalo, že banky jsou v EU nejlepšími
strážci demokracie. O tom píšeme hodně,
stačí se podívat na poslední bankovní loupež
století, která je v běhu (Je třeba kontrolovat
centrální banky, než nás přivedou do hrobu
).
Rusko a USA si vzájemně vyhodily novináře
a zrušily organizace působící v zemi, které
zde podle té či oné země připravovaly "řízený
rozvrat" a "protistátní činnost". Organizace
typu Amnesty International a Lékaři bez
hranic si pod křídly USA a Západu rozjely
své divné hrátky, které v případě Sýrie stály
organizaci Lékařů bez hranic životy lidí, kteří
zde pracovali. Nemocnice pracující v týlu
ISIL nebyla nahlášena jako řádně vedená
nemocnice a stala se terčem bombardování.
Dodnes se k tomuto činu nikdo nepřihlásil. A
Lékaři pak řekli, že tuto nemocnici jen tzv.
"podporovali". Podobné hrátky ale znamenají,
že svět přestává fungovat jako jedno lidské
společenství. K tomu jsem psal článek Lhaní
v zájmu demokratických hodnot .
Nedávný článek o růstu zbrojení ukazuje, že
začalo další kolo studené války (Globální
trendy ve zbrojení: SIPRI 2015 ). Pak je
jasné, že globální jedno procento, které jako
jediné války opravdu potřebuje, začalo tlačit
na vydání "náhubkových zákonů", aby se
nezávislé weby mohly pokojně a zákonně
zaříznout. Terorismus, který Západ rozpoutal
v Sýrii a v Libyi, už k nám přišel zpět. To
podporuje logiku "boje proti terorismu" tím,
že je konečně legálně možné rušit
demokracii. Pak se bude jednomu procentu
vládnout na této planetě celkem dobře,
protože oligarchický systém je pro diktaturu
jako stvořený.
Závěr je jasný: pokud necháme padnout
nezávislý tisk a nebudeme ho podporovat, pak
strana 2
ORL 2016-4
Jak běží studená válka v médiích
skončíme jak vykulení mladí Němci u
Stalingradu v zimě 1943. Z Paulusovy 300
tisícové armády se po propuštění z ruských
lágrů nakonec vrátilo domů 6 tisíc mužů.
Jenže u nás ani nevíme, co vlastně ten
"nezávislý tisk" je. Asi by bylo načase
uvažovat nad veřejně ověřitelnými kritérii
této nezávislosti, jasně je napsat a sestavit
seznam webů, které tuto společně
formulovanou "chartu nezávislosti" dodržují
veřejně kontrolovaným způsobem.
http://news.e-republika.cz/article3583-Jak-b%C4%9B%C5%BEistudena-valka-v-mediich
Globální trendy ve zbrojení:
SIPRI 2015
Petr Umlauf
Nezávislý mezinárodní institut je SIPRI
se věnuje výzkumu konfliktů, kontrole
zbrojení a odzbrojení. Byl založen v roce
1966 a zveřejňuje data, analýzy a
doporučení založená na otevřených zdrojích
pro politiky, výzkumné pracovníky, média a
zainteresovanou veřejnost. Sídlo SIPRI je ve
Stockholmu a je známý po celém světě jako
autorita a nezávislý zdroj dat týkajících se
zbrojení, odzbrojení a mezinárodní
bezpečnost. Poskytuje přehled o vývoji v
oblasti mezinárodní bezpečnosti, zbraní a
techniky, vojenských výdajů, produkce
obchodu se zbraněmi a zbraněmi a
ozbrojených konfliktů, spolu s úsilím o
kontrolu konvenčních, nukleárních,
chemických a biologických zbraní. Toto
poslední vydání ročenky SIPRI shrnuje
vývoj v roce 2015. Hlavní témata ročenky
jsou tato:
• Konflikty v Sýrii, Iráku a na
Ukrajině, války v Africe;
• postavení žen a mužů v ozbrojených
konfliktech;
• východní Asie a evropská bezpečnost,
globální a regionální trendy v
mírových operacích a rozvojové
výzvy v nestabilních států;
• přehledy vojenských výdajů, výroba
zbraní a mezinárodní obchod se
zbraněmi;
• světové vojenské nukleární síly s
přehledem každé z devítky
nukleárních států;
• íránský jaderný program a
multilaterální kontrola zbraní a
odzbrojení;
• důsledky vypuknutí nákazy virem
Ebola;
• smlouvy o obchodu se zbraněmi,
multilaterální zbrojní embarga a
režimy kontroly vývozu.
Součástí je i přehledné shrnutí 10 let vývoje
ozbrojeného násilí. Souhrn globálního indexu
míru a rozsáhlých příloh, dohod o kontrole
zbrojení a odzbrojení.
Základní trend: Zbrojit a ještě více zbrojit
V roce 2015 se ukázalo, že situace je v
celosvětovém měřítku velmi neklidná.
Regionální konflikty po celém světě nutí země
zbrojit. Růst mezinárodního napětí nezůstal
bez pozornosti dokonce ani v relativně
klidných a tichých státech. Podle odhadů
Stockholmského mezinárodního institutu
pro výzkum problémů míru (SIPRI) se po
snižování vojenských výdajů během
posledních pěti let trend obrátil a a za
zbraně se opět více utrácí. Jen za rok 2015
se celosvětový objem nákladů na zbrojení
vyšplhal na 1,68 bilionu dolarů, což
představuje nárůst ve srovnání s loňským
rokem o 1 %.
Nesporným lídrem v objemu výdajů na
zbrojení zůstávají USA. I přesto, že USA za
poslední rok snížily objem vojenských výdajů
strana 3
ORL 2016-4
Globální trendy ve zbrojení: SIPRI 2015
o 2,4 %, na 596 miliard dolarů, tato země
stále nejenom že zůstává na prvním místě,
ale drží 36 % z celkového objemu
světového zbrojního trhu. Spojené státy se
pravidelně účastní bojů v různých částech
světa, ale Kongres se vytrvale v posledních
letech snaží šetřit v několika oblastech
státního rozpočtu, a to včetně vojenských
výdajů.
Čína se zařadila na druhé místo žebříčku,
zvyšuje své výdaje na 215 miliard dolarů a
drží 7,4 % z celkového objemu světového
zbrojního trhu. Náklady na výzbroj s
každým rokem rostou méně. Čína zbrojí
úměrně svému zpomalení hospodářského
růstu, ale i tak podle odborníků bude ještě
dlouho držet své postavení ve špičce. Země
aktivně rozvíjí oblast vojenskoprůmyslového komplexu a vyvíjí vlastní
vojenské technologie, ale také spolupracuje s
jinými státy. Momentálně jsou Číňané
nejvíce úspěšní v letectví.
Na třetím místě se z hlediska nákladů
ukázala Saúdská Arábie, utratila v roce
2015 za zbraně 87,2 miliardy dolarů. Dnes
to představuje 5,2 % z celkového světového
objemu zbrojních výdajů. Kvůli poklesu cen
ropy došlo k omezením v rozpočtu a
náklady na výzbroj se snížily. Tyto zbrojní
výdaje nicméně ve srovnání s ostatními
zeměmi zaujímají největší podíl v rozpočtu
země – 13,7 %. V letošním roce stát
požadovat peníze nejen na boj s rebely v
Jemenu, ale navíc i k účasti ve válce proti
ISIL.
Rusko se v roce 2015 pohybovalo na čtvrté
příčce. Devalvace rublu a pokles cen ropy
vedly ke snížení vojenských výdajů až na 66,4
miliardy dolarů. Podíl zbrojních výdajů na
federálním rozpočtu je stále vysoký – 5,4 %.
Velká část finančních prostředků byla
zaměřena na nákup nových zbraní a
vylepšování stávajících systémů. Něco stálo i
vedení bojových akcí v Sýrii.
Východní Evropa začala zbrojit
Dynamika ostatních zemí je dost turbulentní
– jedny státu zvedly vojenské výdaje (podíl na
HDP) v důsledku vlivu cen ropy, ostatní je
zase snížily. Přetrvává trend zvyšování
vojenských kapacit, protože státy se obávají
svých sousedů. Náklady většiny zemí Evropy
klesly kvůli poklesu kurzu eura vůči dolaru.
Ale země východní Evropy, včetně těch
sousedních s Ruskem, začaly mnohem více
utrácet za zbraně, neboť se obávají
ohrožení ze strany Ruska. Polsko zvýšila
své meziroční zbrojní výdaje o 22 % na
10,5 miliard dolarů, Rumunsko o 11 %,
Slovensko o 17 %, Lotyšsko o 14 %, Litva
o 33 %. U zemí v postsovětském prostoru je
meziroční zbrojní nárůst v nákladech
Ázerbájdžánu (+8 %) v souvislosti s růstem
napětí v konfliktu s Arménií o enklávu
Náhorní Karabach.
Nejistá mezinárodní situace nutí zvyšovat
vojenské rozpočty i v jiných částech světa.
Státy Latinské Ameriky stále častěji používají
svoji vojenskou sílu v boji s organizovaným
zločinem a drogovými kartely. Vojenské
výdaje Mexika v roce 2015 vzrostly o 3,6 % a
dosáhly téměř 8 % z celkového rozpočtu
země. Je pravděpodobné, že by své výdaje
zvýšily i ostatní státy, pokud by se pokles cen
ropy tak výrazně neprojevil na příjmech
národních rozpočtu. Propad kurzu měn a
tržeb za ropu je největší u Venezuely, Brazílie
a Ekvádoru.
Zbrojní náklady většiny afrických zemí jsou
závislé na exportu ropy, a také se všeobecně
ukázal pokles. Konflikt na Blízkém Východě
přiměl severoafrické státy zvýšit vojenské
výdaje na 17,9 miliardy dolarů (+2,1 %). Z
důvodů posilování Číny jako hegemona
regionu a komplikované situace v
Jihočínském moři začali více utrácet na
výzbroj i další asijské země – Indonésie (+16
%), Filipíny (+25 %) a Vietnam (+7,6 %).
Dnešní svět je stále více podobá sudu prachu
- roste výroba a prodej nových zbraní, a do
tohoto procesu je vtahováno stále více zemí.
Podle SIPRI v posledních pěti letech
mezinárodní obchod se zbraněmi vzrostl až o
14 %. Při této vysoké dynamice si nejvyšší
tempo dovozu zbraní drží relativně malé státy.
Vietnamský dovoz zbraní tak například
vzrostl sedmkrát. Dodávky zbraní do Iráku se
meziročně zvýšily o 83 %, do Kataru 279 % a
do Mexika o 331 %. Podle odborníků je kurz
je nastaven na zbrojení a tento trend bude
pokračovat i v následujících letech.
strana 4
ORL 2016-4
Globální trendy ve zbrojení: SIPRI 2015
http://news.e-republika.cz/article3580-Globalni-trendy-vezbrojeni-SIPRI-2015
Příběh mordýře z Pohádky
Ivan Roubal
narozen 12. května 1951 - doživotní trest
(věznice Mírov)
Dne 1. března 2000 Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek Městského soudu, kterým
byl Ivan Roubal odsouzen k doživotnímu
trestu odnětí svobody se zařazením do
věznice se zvýšenou ostrahou. Bylo mu
prokázáno celkem pět vražd, které spáchal
od prosince 1992 do března 1994. Důvodné
podezření z dalších dvou vražd se orgánům
činných v trestním řízení nepodařilo
prokázat. Veškerá obvinění z vražd Roubal
dodnes kategoricky odmítá.
Ivan Roubal získal středoškolské vzdělání na
zemědělské škole a maturitu složil v roce
1970. Vystřídal několik zaměstnání.
Pracoval na dráze jako pomocník
strojvůdce, vlakový průvodčí, topič v
kotelně, dřevorubec a jeden čas se živil také
jako zootechnik. Znalci z oboru psychologie
a psychiatrie byl hodnocen jako osobnost
silně defektní, bezcitná, narcistická,
egocentrická a sobecká. Podle nich Roubal
pohrdal lidmi a jeho nejvyšší hodnotou jsou
mu peníze a majetek. Při dosahování těchto
cílů byl bezohledný a surový a byl schopen
agrese a krutosti. Ve vypjatých situacích se
však velmi dobře ovládal. Jeho IQ činí 112 a
je označováno za mírně nadprůměrné.
Posudek znalci uzavřeli konstatováním, že
"objektivní možnosti jeho resocializace jsou v
rámci současného systému velmi
omezené."Při komunikaci se znalci,
vyšetřovateli a nakonec i před soudem
vtipkoval, používal bohatý slovník a své
odpovědi prokládal citáty z bible. Nikdy
neopomněl dát okázale najevo, že je hluboce
věřícím křesťanem. Před zahájením jednoho
z mnoha líčení doslova uvedl: "dobrovolně se
vzdávám svého práva, kterým je lhát. Bylo by
mi to odporné a neslučuje se to s mou
vírou"... V závěrečné řeči vyzval Roubal
soudce k božímu soudu. V minulosti byl
trestán podmínečným trestem za dopravní
nehodu na železnici způsobenou nedbalostí a
za členství v sektě Jehovistů (v době před
rokem 1989), se kterou se pak, ještě před
revolucí rozešel.
Ivan Roubal na lavici obžalovaných
Podnětem k vyšetřování zločinů Ivana
Roubala se stala dvojnásobná vražda,
spáchaná 8. března 1994 ve večerních
hodinách v suterénní kanceláři autopůjčovny
firmy ZAPAP v Bělehradské ulici v Praze.
Ivan Roubal společně s dalšími třemi muži se
zbraní v ruce přinutil majitele firmy Petra
Kudrny (1971), Petera Magdolena (1974) a
náhodného návštěvníka Jiřího Semeráda
(1958) lehnout si na zem, kde byli spoutáni
elektrickými vodiči do kozelce. Pak kancelář
čtveřice útočníků prohledala a odcizila
3.000,- Kč a příruční kufřík s kalkulačkou a
diktafonem v hodnotě 3.500,- Kč. Ivan
Roubal po loupeži poslal své kumpány z místa
činu pryč a Petrovi Kudrnovi a Peterovi
Magdolenovi vodiče "mafiánským způsobem"
omotal kolem krku. Vahou vlastních nohou se
oba spoutaní uškrtili. Jiřímu Semerádovi se
podařilo ze spoutání vyprostit a zavolat
policii. Několik dnů poté byl Roubal na
náměstí Míru v Praze speciální policejní
skupinou zatčen. Se zavražděnými se znal.
Čtrnáct měsíců před dvojnásobnou vraždou se
s nimi pohádal při vánočním stánkovém
prodeji na Václavském náměstí a v následné
strana 5
ORL 2016-4
Příběh mordýře z Pohádky
Ivan Roubal je předváděn k soudu
V roce 1991 si Ivan Roubal pronajal u obce
Čachrov na Klatovsku zchátralou
zemědělskou usedlost bez přívodu
elektrického proudu s názvem "Pohádka".
Původně zde chtěl pěstovat jeleny, avšak
nezískal patřičná povolení. Proto se pustil do
chovu drůbeže a černých vietnamských
prasat. Zde se také seznámil s Františkem
Heppnerem (1929), který si chtěl pořídit v
blízkosti Roubalova statku vodní pilu. Když
měl Heppner - pozdější obchodní partner
Ivana Roubala téměř vše vyřízeno, znenadání
v prosinci 1991 zmizel i se svou ruskou
přítelkyní. Roubal jejich zmizení vysvětloval
odchodem do Německa, kde se oba chtěli
ukrýt před českou policií. Krátce poté začal
používat jeho vozidlo a také z jeho bytu
odvezl a prodal nábytek.
potyčce mu byl nastříkán do obličeje
nervový plyn. Nejpravděpodobnějším
motivem činu, vzhledem k jeho
psychologickému profilu byla pomsta za
porážku v incidentu. Navíc Roubal věděl, že
Petr Kudrna krátce po této události oznámil
policii pohřešování Václava Horkého (1927)
- stánkového prodavače bižuterie v centru
Prahy. Přitom Kudrna vyjádřil podezření, že
Roubal Václava Horkého zavraždil.
Policejním vyšetřováním bylo zjištěno, že
Roubal si od Václava Horkého vypůjčil větší
částku peněz. Václava Horkého viděli svědci
naposledy živého 10. prosince 1992 ve
společnosti Ivana Roubala. Po zmizení
Horkého přebíral Roubal tržby z jeho
obchodů, používal jeho vozidlo i některé jeho
další věci. Dokonce se pokoušel prodat jeho
garsoniéru. Přitom tvrdil, že Horký odjel do
Belgie a manželku pohřešovaného i později
zavražděného Petra Kudrnu odrazoval od
úmyslu oznámit pohřešování Horkého policii.
Dodnes nebyl Václav Horký vypátrán. Nebylo
nalezeno ani jeho vozidlo. V roce 1995 byl
Václav Horký soudem prohlášen za mrtvého.
Přestože existuje silné podezření, že byl
Václav Horký zavražděn Ivanem Roubalem,
bylo z důvodů důkazní nouze trestní stíhání
pro tento skutek proti Ivanu Roubalovi
dvakrát zastaveno.
Jiný podnikatel působící v blízkosti
Roubalova statku uvedl do policejního
protokolu, že slyšel informaci o konci
Heppnera a jeho družky. Roubal údajně
jednomu ze svých synů řekl, že Heppnera i
Rusku zavraždil a nechal je sežrat prasaty...
Roubalův syn pak tuto informaci policii
potvrdil, ale u soudu popřel. Z majetku
Františka Heppnara byla i atypická,
podomácku vyrobená zbraň, kterou Roubal se
svými komplici použil při loupeži a dvou
vraždách v kanceláři autopůjčovny ZAPAP.
Přesto byl Roubal z obžaloby z těchto vražd
zproštěn. Soud musel dát za pravdu
Roubalovu obhájci JUDr. Miloslavu
strana 6
ORL 2016-4
Příběh mordýře z Pohádky
Topinkovi, že "pokud nebudou nalezena těla
pohřešovaných, nelze vyloučit, že tito lidé
žijí." Soud pak ve svém zprošťujícím
rozsudku doslova uvedl: "Soud nevylučuje,
že do budoucna se objeví nové skutečnosti a
důkazy o nich, které umožní tyto případy
znovu otevřít". I když by mu byly tyto
vraždy později prokázány, výše trestu se již
nemůže změnit.
Roubal po zprošťujícím rozsudku
Městského soudu
Dne 25. května 1993 byly v septiku
zanedbaného domu v obci Zákupy u České
Lípy nalezeny lidské pozůstatky. Vzhledem
k silnému rozkladu těla nemohli soudní
lékaři zjistit příčinu a způsob smrti.
Kriminalisté však prokázali, že jde o
pozůstatky taxikáře Vladimíra Strnada (26),
pohřešovaného od 26. července 1992. Ten
den byl Strnad v Praze viděn s Ivanem
Roubalem naposledy živý. Odjeli spolu z
Prahy a každý přitom řídil jeden ze
Strnadových ojetých favoritů. Další den
Roubal začal oba automobily užívat.
Dokonce se našel svědek, který Roubalovi
pomáhal odstranit taxikářské označení. V
domě se mimo jiné našly i taxikářovy
hodinky a v kotli pak popel po oděvních
součástkách. Dům patřil kamarádovi Ivana
Roubala z doby jeho zaměstnání u dráhy a
Roubal měl od domu klíče. Auta se nikdy
nenašla. Roubal na svou obhajobu uváděl, že
Strnad chtěl obě auta v České Lípě prodat a
on mu pouze auta pomáhal převážet. Z
obvinění z vraždy Vladimíra Strnada byl
Roubal rovněž zproštěn. Teprve po novém
soudním projednání byl Roubal z tohoto
skutku uznán vinným.
Septik, ve kterém byl nalezen taxikář
Vladimír Strnad
Při vypouštění Horusického rybníka u Veselí
nad Lužnicí byly 3. října 1993 nalezeny další
pozůstatky člověka ve značném stádiu
rozkladu. Šetřením bylo zjištěno, že se jedná
o Josefa Suchánka (1919) z Prahy 2, se
kterým se Roubal seznámil prostřednictvím
inzerátu. Pod záminkou návštěvy svého statku
"Pohádka" vylákal Roubal 26. května 1993
Suchánka na výlet. Na neznámém místě ho
usmrtil a vhodil do rybníka. Hned druhý den
byl Suchánkův byt bez použití násilí
vykraden. Kromě televizoru, pánského
obleku, 17 kusů vázanek, videopřehrávače a
32 videokazet byla odcizena také cestovní
vkladní knížka s vkladem 2.212,- Kč. Policii
se podařilo zjistit, že v době od 27. do 31.
května byla třikrát vybrána hotovost ve výši
400,- Kč. Osobou, která peníze vybrala byl
Ivan Roubal, který se také při výběru
prokazoval svým občanským průkazem.
Navíc disponoval klíči od Suchánkova bytu.
Rovněž byl zajištěn televizor. Roubal ho
věnoval matce své družky...
Roubalova zemědělská usedlost
"Pohádka"
V polovině listopadu 1993 byl ve svém bytě v
Praze - Letňanech nalezen Václav Dlouhý
(1927) bez známek života. Byl svázán do
kozelce a usmrcen obdobným způsobem jako
Petr Kudrna a Peter Magdolena z
autopůjčovny ZAPAP. Kolem krku měl
škrtící smyčku z prádelní šňůry a jeho nahé
tělo bylo zaházeno šatstvem. Kromě toho měl
prádelní šňůrou podvázány i genitálie.
Zavražděný muž se živil rozmnožováním
pornografických videokazet. Z bytu bylo
odcizeno 400 videokazet a dva
videopřehrávače v celkové ceně 36.000,- Kč.
Z vraždy byl usvědčen Ivan Roubal, který byl
na místě činu viděn v paruce. Kradené věci
rozprodal svým známým a po určitou dobu
jezdil autem zavražděného. Soud odmítl
názor Roubalova obhájce, že Václav Dlouhý
se uškrtil sám při sadomasochistických
praktikách. Pokud by tomu tak bylo, nedošlo
strana 7
ORL 2016-4
Příběh mordýře z Pohádky
by ke krádeži velkého množství kazet a dvou
videorekordérů. Rovněž by se Václav
Dlouhý při tomto způsobu svázání
nedokázal zaházet množstvím oděvů.
Ivan Roubal ve vězení
Soudní proces zahájený v únoru 1996 a
trvající téměř 4 roky byl poznamenán
skandály, nečekanými zvraty a jinými
zvláštnostmi. Dvakrát byl Roubal zproštěn
obžaloby ze 4 vražd (Petra Kudrny, Petera
Magdolena, Josefa Suchánka a Vladimíra
Strnada), aby byl nakonec v květnu 1999 za
tyto vraždy a vraždu Václava Dlouhého
uznán vinným.
Skandál vyvolal samotný soudce JUDr. Jiří
Horký, který opomněl Roubalovi prodloužit
vazbu a ten musel být 30. září 1997 z
vazební věznice propuštěn. Chybu JUDr.
Horkého napravili policisté, kteří Roubala,
vykazujícího známky požití drog před vraty
věznice a za účasti televizních kamer zatkli
pro podezření z jiné trestné činnosti
(vyhrožování smrtí svědkům, příslušníkům
Vězeňské služby i státnímu zástupci). Kromě
toho existovalo důvodné podezření, že
Roubal uprchne do zahraničí. Měl totiž
podanou žádost o azyl ve Švýcarsku. Za
pochybení byl později soudce kárným
senátem Vrchního soudu potrestán
dvacetiprocentním snížením platu po dobu
tří měsíců (soudce odevzdal státu zhruba
30.000,- Kč).
Roubal s ozbrojenou vězeňskou stráží
Konec soudního jednání byl provázen
rozsáhlým bezpečnostním opatřením. Krátce
před vynesením rozsudku nad Roubalem totiž
došlo ve stejné soudní budově k únosu dvou
obžalovaných přímo ze soudní síně za použití
střelných zbraní. Přesto došlo k incidentu. Při
závěrečné řeči státní zástupkyně, která žádala
pro Roubala doživotní trest vězení oznámil
anonym, že v soudní budově je výbušnina.
Budova byla vyklizena a prohledána. Teprve
po hodině a půl se v jednání mohlo
pokračovat.
Roubal během procesu několikrát obvinil
policii a justici ze spiknutí a dokonce předal
soudcům kopii dopisu adresovaného
prezidentu Havlovi, v němž dal podnět k
trestnímu stíhání tehdejší ministryně
spravedlnosti Vlasty Parkanové. "Paní
Parkanová je hlavní organizátorkou spiknutí
proti mně a podle mého názoru se spolu s
dalšími neznámými pachateli dopustila
trestného činu zločinného spolčení"... Sám
sebe označuje za "doživotního vězně Havlova
svědomí" a také se tak ve stovkách stížností
podepisuje. Jedna z jeho stížností leží i u
Mezinárodního soudu v Haagu. Není také bez
zajímavosti, že se dožadoval, aby soud
vyslechl v jeho věci kardinála Miloslava Vlka
a opata břevnovského kláštera Anastáze
Opaska. Soud jeho návrh zamítl, protože
žádný z těchto církevních hodnostářů nemohl
ke spáchaným vraždám nic podstatného uvést.
V kauze útěku Jiřího Kajínka podal
Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k
zahájení trestního stíhání "organizované
skupině zločinců", za které považoval některé
tehdejší vedoucí pracovníky věznice Mírov.
(Roubal byl již v době Kajínkova útěku na
Mírově.) Obvinil je také z toho, že za úplatek
poskytli Jiřímu Kajínkovi celu, ze které bylo
možné uprchnout. Svá tvrzení u soudu však
žádným způsobem nedoložil. V červenci 1998
si také podal žalobu na ochranu osobnosti, v
níž požadoval omluvu a finanční satisfakci
jednoho miliónů korun po jednom, dnes již
zaniklém deníku. Cítil se dotčen tím, že o
něm deník napsal, že zapírá. Přitom jen za
Roubalovu obhajobu (ex off) zaplatili daňoví
poplatníci něco kolem půl miliónů korun...
Podle počtu prokázaných vražd zaujímá Ivan
Roubal jedno z předních míst sériových vrahů
v ČR. Osud tří lidí, s nimiž se Ivan Roubal
znal (František Heppner, jeho ruská
přítelkyně a Václav Horký) zůstal obestřen
tajemstvím.
Mnohonásobný sériový vrah Ivan Roubal
zemřel 29. června 2015 v Karvinské věznici
ve věku 64 let. Oficální zdroje uvedli, že jeho
úmrtí nebylo shledáno žádné cizí zavinění.
Pitva to potvrdila.
http://kriminalistika.eu/muzeumzla/roubal/roubal.html
O znovuprobuzení kosmu v nás a
skrze nás
Dokumentární film Cesta vesmíru (2012, 57
minut) amerického kosmologa Briana
Thomase Swimma stejně jako
strana 8
ORL 2016-4
O znovuprobuzení kosmu v nás a skrze nás
kniha Kosmické rozhovory astronoma
Stephana Martina (Malvern 2016) dokládají
ohromný posun, k němuž došlo v poznání
vesmíru v posledních letech; především ale
odhalují skutečnost, že lidstvo dnes znovu
začíná vstupovat do hlubšího vztahu s
kosmem. Po éře odkouzleného pojetí
vesmíru moderní vědy se dnes objevují noví
kosmologové, kteří dokáží před tajemství
vesmíru opět stanout s obdivem a odhalovat
jeho skryté dimenze, zamýšlet se nad
smyslem jeho příběhu a objevovat kosmické
vědomí.
Kniha Stephana Martina Kosmické
rozhovory o povaze vesmíru a pátrání po
skutečnosti (Malvern, Praha 2016, překlad:
Monika Kitová, editor Jiří Zemánek)
prostřednictvím rozhovorů se současnými
předními vědci, filosofy a duchovními
učiteli různých tradic (s Brianem Swimme,
Noelem Primackem a Nancy Abramsovou,
Bernardem Haischem, Jamesem
Gardnerem, Fredem Alanem Wolfem,
Deanem Radinem, Michaelem Dowdem,
Hammedem Alim a Karen Johnsonovou,
Lamou Palden Drolmou, Gabrielem
Hornem, Louisou Teishovou, Edou Zavalou,
Barbarou Marx Hubbardovou, Duanem
Elginem, Christopherem M. Bachem,
Edgarem Mitchellem Peterem Russellem a
Richardem Tarnasem) představuje
kosmologii primárně jako cestu
transformace, jako iniciaci člověka do
tvořivého spojení s vesmírem. Martinova
kniha stejně jako Swimmův film naznačuje,
že naše osobní transformace je s evolucí
kosmu nedílně spojená, že je jejím
pokračováním, že hlavní směřování evoluce
se dnes posouvá do psychické zóny.
Brian Thomas Swimme v Cestě
vesmíru představuje epochální vědecký objev
evoluce jako posvátné epické vyprávění, v
němž splétá dohromady nejnovější poznatky
moderní vědy s moudrostí duchovních tradic
Západu, Číny, Indie i domorodých národů. 14
miliard let trvající evoluci vesmíru a Země
líčí jako proces, který je založen na ohromné
kreativní inteligenci, spojení a vzájemné
závislosti. Ukazuje, že náš lidský příběh je s
kosmickou tkání života propojen od samých
jejích počátků, a že nejsme ničím menším než
vesmírem, který si začíná uvědomovat sám
sebe a svou roli v kosmickém procesu. Stali
jsme se nejvýznamnějšími činiteli změny na
planetě, jsme tím, co zrodily – jaký druh
budoucnosti zrodíme my? Pořadem vás bude
provázet Jiří Zemánek.
Brian Thomas Swimme je matematický
kosmolog, ředitel Centra pro příběh vesmíru a
profesor na Kalifornském institutu
integrálních studií v San Francisku. Z jeho
spolupráce s teologem Thomasem Berrym
vznikla jejich společná kniha The Universe
Story (1992), která se stala základním dílem
kosmologie epiky evoluce. Primárním polem
Swimmova bádání je povaha evoluční
dynamiky vesmíru, vztah mezi vědeckou
kosmologií a tradičnějšími náboženskými
představami kosmu, kulturní důsledky nového
evolučního příběhu a nová role
lidstva v rozvíjejícím se příběhu
kosmu a Země. Příběh
filmu Cesta vesmíru byl
zpracován do podoby
stejnojmenné knihy a stal se
základem edukativního projektu.
Stephan Martin je astronom,
lektor a spisovatel, který víc než
dvacet let vyučuje astronomii a
fyziku na vysokých školách a ve
vzdělávacích centrech po celých
Spojených státech. Ve svém
výzkumu se zaměřuje na temnou
hmotu, spirální galaxie a sluneční
koróny. Jeho texty se objevily v
celé řadě vědeckých a
mezioborových časopisů a
sborníků, jako například v The
Bulletin of the
American Astronomical
Society a Shaman´s Drum
Journal.
Jiří Zemánek je historik umění, kurátor,
publicista a kulturní aktivista. Do r. 2000
působil jako odborný pracovník v několika
státních galeriích. V současné době se
„Člověk je tím místem, v němž se reflektuje
věnuje překladům a editovaci textů a
celých 14 miliard let evoluce…
My máme toto určení – a dokonce
publikací z široké oblasti holistického
povinnost – žasnout nad vesmírem!“
myšlení. Zabývá se otázkou evoluce
→ Brian Swimme
kultury a rolí kosmologie při formování
udržitelného vztahu ke světu. Založil
občanské sdružení Pilgrim pro bezbariérovou
krajinu a českou sekci Budapešťského klubu.
strana 9
ORL 2016-4
O znovuprobuzení kosmu v nás a skrze nás
Je nositelem ceny nadace Tranzit, určené
pro podporu výtvarného umění ve střední
Evropě.
http://www.okultura.cz/WordPress/?p=10510
Čtvrtá politická teorie. Konec
20. století – konec éry moderny
Alexandr Dugin
„To, co bylo v epoše moderny postaveno
mimo zákon, se dnes může směle
prezentovat jako politický program. Už
to nevypadá tak směšně a neúspěšně,
jako v éře moderny. I proto, že v
postmoderně obecně všechno vypadá
směšně a neúspěšně, včetně její nejvíce
‚okouzlující' stránky: ne náhodou jsou
hrdinové postmoderny šílenci a monstra,
transvestiti a zvrhlíci – to je zákonitost
stylu. Na pozadí světa klaunů nikdo a nic
nebude vypadat ‚příliš archaicky' – ani
lidé Tradice ignorující imperativy období
novověku. Oprávněnost tohoto tvrzení
dokazují nejen značné úspěchy islámského
fundamentalismu, ale i oživení vlivu velmi
archaických protestantských sekt na
politiku USA.“
Úvodní předmluva překladatele:
Alexandr Dugin, nar. 1962, je současný ruský
politolog, filosof, profesor Lomonosovy
univerzity v Moskvě, ředitel Centra
konzervativních studií při Sociologické fakultě
téže univerzity, ideolog geopolitické školy
„eurasianismu“. Čtvrtou politickou teorií A.
Dugin rozumí postupně se rodící politickou
teorii a od ní odvozovanou praxi, která po
vyčerpání tří velkých politických teorií
vrcholících ve svém vlivu ve 20. století – tj.
liberalismu včetně neoliberalismu, komunismu
a fašismu – má v 21. století tyto směry
nahradit, resp. má nahradit jejich dnes ve
světě nejvíce rozšířeného „dědice“ –
postliberalismus (Dugin používá termín
postliberalismus v širším významu, než
neoliberalismus, proto jsem jej tak i
překládal). Má se tak stát například
odmítnutím principů starších koncepcí,
zejména formou „křížového tažení“ proti
postmoderně, postindustriální společnosti, v
praxi realizované liberální myšlence,
globalismu a jeho logistické a technologické
základně a jejich nahrazením tradicí a
přirozeností při rozvoji lidské společnosti a
obnovením duchovnosti, znovuobjevením bytí.
Přeložený článek Alexandra Dugina: Čtvrtá
politická teorie. Konec 20. století - konec éry
moderny, který vyšel na: evrazia.org v roce
2008 načrtával tehdy v maximální stručnosti
principy čtvrté politické teorie a svým
způsobem předznamenal vydání autorovy
knihy na dané téma o rok později. Jde o to,
aby lidé nezůstávali ve Fukuyamovském
paradigmatu, že dějiny došly do fáze
(neo)liberalismu (který nemá v podstatě
žádnou konkurenci nebo oponenturu a vládne,
ačkoliv se zmítá v neustále se zhoršující
celospektrální krizi) a nic dalšího a lepšího už
stejně nemůže následovat (pomiňme onen dnes
se šířící chaos, to by bylo pokračování směrem
do horšího). Aby měli možnost si uvědomit, že
lze tvořit něco jiného, dalšího, pozitivního na
úplně jiných principech, a že lpění na
liberalismu nejen, že není nutné, ale je
dokonce ztrátou času. Mnoho z principů
myšlenek „Čtvrté politické teorie“ je
potenciálně modifikovatelných podle
kulturních i hospodářských tradic pro západní
i východní části Evropy. Celou monografii s
názvem „Čtvrtá politická teorie“ vydalo
Duginovi v ruštině nakladatelství Amfora v
roce 2009 a v roce 2012 pak vyšla verze v
angličtině u nakladatelství Arktos.
Mgr. Pavel Křížek
Dvacáté století skončilo, ale teprve nyní si
to začínáme uvědomovat
Dvacáté století bylo stoletím ideologií. Jestliže
v předchozích staletích v životě národů a
společenství velkou roli hrála náboženství,
dynastie, třídy, národní státy, pak ve 20.
století se politika přemístila do oblasti čistě
strana 10
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
ideologické a překreslila mapu světa, etnické
skupiny a civilizace do nových obrysů.
Částečně politické ideologie obsahovaly
dřívější, hlubší civilizační trendy. Částečně
byly zcela inovativní.
Všechny politické ideologie, které dosáhly
vrcholu svého rozšíření a vlivu ve 20. století,
byly produktem nové epochy a obsahovaly v
sobě – i když v různé míře a pod odlišným
označením – duch moderny. Dnes éru
moderny rychle opouštíme. Proto všichni
stále častěji mluví o krizi ideologií, nebo
dokonce konci ideologií (v Ústavě Ruské
federace je přítomnost státní ideologie
přímo popírána). Je čas věnovat se této
otázce podrobněji.
Tři hlavní ideologie a jejich osud ve 20.
století
Hlavními ideologiemi 20. století byly:
- liberalismus (pravicový a levicový)
- komunismus (včetně marxismu, socialismu
a sociáldemokratismu)
- fašismus (včetně národního socialismu a
jiných variant „třetí cesty“ - nacionálního
syndikalismu španělského diktátora Franca,
perónského justicialismu v Argentině,
Salazarova režimu v Portugalsku atd.)
Bojovaly mezi sebou na život a na smrt a ve
skutečnosti přitom tvořily celé dramatické a
krvavé politické dějiny dvacátého století.
Těmto ideologiím (politickým teoriím) lze
logicky přiřadit pořadová čísla, jak podle
jejich významu, tak podle pořadí jejich
vzniku.
První politická teorie – liberalismus. Zrodil se
jako první (už v 18. století) a ukázal se být
nejstabilnějším a nejúspěšnějším, když
nakonec porazil své soupeře v historickém
klání. Tímto vítězstvím dokázal mimo jiné
oprávněnost svého nároku být plným
následníkem éry osvícenství. Dnes je zřejmé,
že právě liberalismus nejvíce odpovídal
období moderny. I když dříve to bylo
zpochybňováno (a to za napínavých okolností,
aktivně a někdy i přesvědčivě) druhou
politickou teorií – komunismem.
Komunismus (stejně jako socialismus ve
všech variantách) můžeme oprávněně označit
jako druhou politickou teorii. Vzniknul po
liberalismu jako kritická reakce na fungování
buržoazně-kapitalistického systému, jehož
ideovým vyjádřením byl liberalismus.
A konečně fašismus je třetí politická teorie.
Při prosazování svého výkladu ducha
moderny (totalitarismus mnozí badatelé,
zejména Hannah Arendtová, právem přiřazují
k politickým formám moderny, pozn. překl.:
Johanna „Hannah“ Arendtová, 1906-1975,
byla myslitelka, publicistka a politická
teoretička německo-židovského původu, po
odchodu do USA mj. dosáhla jako první žena
profesury na univerzitě v Princetownu,
působila i na dalších vysokých školách) se
fašismus zároveň obracel k idejím a
symbolům tradiční společnosti. V některých
případech to vedlo k politické nepůvodnosti,
v jiných ke snahám konzervativců vést
revoluci, místo toho aby proti ní bojovali a
vedli společnost opačným směrem (k tomu
autoři Arthur Müller van den Bruck, D.
Merežkovskij a další).
Fašismus se zrodil po ostatních velkých
politických teoriích a padl před nimi.
Spojenectví první a druhé politické teorie a
sebevražedné geopolitické chyby Hitlera jej
srazily na startu. Třetí politická teorie
zahynula „násilnou smrtí“, nezažila zastarání a
přirozený rozklad (na rozdíl od SSSR). Proto
tento krvavý vampýrský přízrak ozářený
aurou „světového zla“ je tak přitažlivý pro
dekadentní vkus postmoderny a dodnes děsí
lidstvo.
Fašismus tím, že zmizel, vytvořil prostor pro
boj první a druhé politické teorie. Ten
probíhal ve formě studené války a vedl ke
zrození strategické geometrie „dvoupolárního
světa“, který vydržel téměř půl století. V roce
1991 první politická teorie (liberalismus)
zvítězila nad druhou. To byl soumrak
světového komunismu.
A tak na konci 20. století ze tří politických
teorií schopných mobilizovat mnohamiliónové
masy po celé planetě zůstala pouze jedna –
liberální. Ale když zůstala sama, všichni
jednotně začali mluvit o „konci ideologií“.
Proč?
Konec liberalismu a postliberalismus
strana 11
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
Dopadlo to tak, že vítězství liberalismu
(první politické teorie) se shodovala s jeho
koncem. Je to ale jen zdánlivý paradox.
Liberalismus od počátku představoval
ideologii. Ne tak dogmatickou jako
marxismus, ale neméně filosofickou,
účinnou a ostrou. Liberalismus ideologicky
soupeřil s marxismem a fašismem a vedl s
nimi nejen technologický boj o přežití, ale
bránil své právo na monopolní vytváření
obrazu budoucnosti. Zatímco ostatní
konkurenční ideologie se přežily,
liberalismus zůstal a sílil jako ideologie – to
znamená jako souhrn myšlenek, názorů a
projektů vlastních specifickému subjektu
historie. Každá ze tří politických teorií měla
svůj subjekt.
Subjektem komunismu byla třída.
Subjektem fašismu byl stát (Mussolini u
Italů) nebo rasa (Hitler u Němců).
U liberalismu jako subjekt vystupovalo
individum osvobozené od všech forem
kolektivní identity, od veškeré „příslušnosti“
(l´ appartenance).
Zatímco ideologický boj znal formální
protivníky, celé národy a společenství (i
když teoreticky) si mohly vybrat, k jakému
principu subjektivity se přihlásí – ke
třídnímu, rasovému (státnímu) nebo
individuálnímu. Vítězství liberalismu tuto
otázku vyřešilo – normativním subjektem v
rámci celého lidstva se stalo individuum –
jedinec.
A tehdy dochází ke vzniku fenoménu
globalizace, dává o sobě vědět model
postindustriální společnosti, začíná éra
postmoderny. Od této chvíle být
individuálním subjektem už není výsledkem
volby, ale jakousi obecně platnou skutečností.
Člověk je osvobozen od „příslušnosti“
ideologie „lidských práv“ se stává všeobecně
přijatou (alespoň teoreticky).
Lidstvo, skládající se z individuí, přirozeně
tíhne k univerzálnosti, stává se globálním a
jednotným. Tak se rodí projekt „světového
státu“ a „světové vlády“ (globalismus).
Nová úroveň technologického rozvoje
dovoluje dosáhnout nezávislosti na třídní
strukturalizaci průmyslových společenství
(postindustrialismus). Hodnoty racionalismu,
vědeckosti a pozitivismu jsou rozpoznány
jako skryté formy totalitárních represivních
strategií (pozn. překl.: zde uvedeno v originále
v závorce: „большие нарративы“ – doslova
„velké příběhy“ – v ruské literatuře zabývající
se postmodernou je postmoderna označována
jako „soumrak velkých příběhů“, tj.
předcházejících tří hlavních politických
směrů) a jsou vystaveny kritice – s paralelní
oslavou úplné svobody a nezávislosti
individuality na jakýchkoliv omezujících
faktorech včetně rozumu, morálky, identity
(sociální, etnické, dokonce i genderové),
disciplíny a dalších (postmoderna). V této fázi
přestává být liberalismus první politickou
teorií, ale stává se jedinou post-politickou
praxí. Nastává „konec historie“, politika je
nahrazena ekonomikou (světovým trhem),
státy a národy se ocitají v tavícím kotli
světové globalizace.
Zvítěziv, liberalismus mizí a mění se v něco
jiného – v postliberalismus. Už nemá
politický rozměr, není výsledkem svobodného
výběru, ale stává se svého druhu „osudem“
(odtud teze post-industriální společnosti:
„ekonomie je osud“). A tak je začátek 21.
století totožný s okamžikem konce ideologií a
to všech tří. Jejich konec byl různý – třetí
politická teorie byla zničena v mladém věku,
druhá zemřela stářím, první se změnila v něco
jiného – v postliberalismus, ve „světové tržní
společenství“.
Ale v každém případě, v podobě v jaké
existovaly všechny tři politické teorie ve 20.
století, už nejsou vhodné, jsou neúčinné,
nejsou relevantní. Nemají žádná vysvětlení a
nepomáhají nám pochopit, co se děje a jak
reagovat na globální výzvy. Z tohoto závěru
vyplývá potřeba čtvrté politické teorie.
Čtvrtá politická teorie jako protiklad statu
quo
Čtvrtá politická teorie nám nebude dána sama
od sebe. Může vzniknout, ale také nemusí.
Předpokladem jejího vzniku je nesouhlas.
Nesouhlas s postliberalismem jako
univerzální praxí, s globalismem,
postmodernou, „koncem dějin“, se statem
quo, se setrvačným vývojem základních
procesů civilizace na počátku 21. století.
strana 12
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
Tento status quo a setrvačnost obecně
nepředpokládají žádné politické teorie.
Globální svět se musí řídit pouze
ekonomickými zákony a univerzální
morálkou „lidských práv“. Všechna politická
rozhodnutí jsou nahrazena technickými.
Inženýrství a technologie nahrazují všechno
ostatní (francouzský filosof Alain de Benoist
to nazývá „gouvernance“). Politiky
přijímající historická rozhodnutí nahrazují
manažeři a technologové, kteří optimalizují
logistiku řízení. Masy lidí se mění v
jednotnou masu jednotlivých položek. Proto
postliberální realita (přesněji virtualita, která
stále více vytěsňuje realitu) vede přímo ke
zrušení politiky.
Někdo může namítat, že liberálové lžou,
když mluví o „konci ideologií“ (o tom jsem
polemizoval s filosofem A. Zinověvem), ve
skutečnosti zůstávají věrni své ideologii a
jednoduše odmítají právo na existenci všem
ostatním (ideologiím). To není tak úplně
pravda. Když se liberalismus ze své ideové
pozice stává jediným obsahem celého
sociálního a technologického bytí, tak už
není „ideologií“, je to bytostná skutečnost,
je to „objektivní“ řád věcí, se kterým vést
spor je ne pouze těžké, ale absurdní.
Liberalismus v éře postmoderny přechází z
pozice subjektu do pozice objektu. To
perspektivně vede k plné záměně reality za
virtualitu.
Čtvrtá politická teorie se považuje za
alternativu postliberalismu, ale ne jako
jedna ideová pozice ve vztahu k jiné ideové
pozici, ale jako „idea“ postavená proti
„matérii“, jako možnost vstupující do
konfliktu s platnou realitou, jako něco ještě
nejsoucí předjímající útok na už existující.
způsobem, že vyčerpala své vnitřní možnosti
a přešla do režimu ironické recyklace
předchozích fází.
Při tom čtvrtá politická teorie nemůže být
pokračováním ani druhé, ani třetí. Konec
fašismu jako i konec komunismu, byly ne
pouhými náhodnými nedorozuměními, ale
naprosto jasným výrazem logiky dějin.
Postavily se výzvám ducha moderny (fašismus
téměř otevřeně, komunismus skrytě – viz
úvaha o sovětské éře jako o osobitém
„eschatologickém“ vydání tradiční společnosti
u M. Agurského nebo S. Kara-Murzy) a
prohrály.
- postmoderně
To znamená, že boj s postmodernistickou
metamorfózou liberalismu ve formě
postmoderny a globalismu musí být
kvalitativně jiný, musí se zakládat na nových
principech a předložit novou strategii.
Nicméně výchozím bodem této ideologie –
možným, ale ne zaručeným, ne fatálním a ne
předdefinovaným, ale vyplývajícím ze
svobodné vůle člověka, z jeho ducha a ne z
neosobních historických procesů – se jeví
právě popření samotné podstaty postmoderny.
Nicméně tato podstata je něco zcela nového,
dříve neznámého a pouze intuitivně
předpokládaného a fragmentárního v
dřívějších etapách historie ideologií a
ideologického boje. Stejně jako i objevení se
dříve nezjevného motivu samotné moderny,
která realizovala svůj obsah tak plným
Čtvrtá politická teorie je projekt „křížové
výpravy“ proti:
- postindustriální společnosti
- v praxi realizované liberální myšlence
- globalismu a jeho logistické a
technologické základně.
Jestliže třetí politická teorie kritizovala
kapitalismus zprava a druhá zleva, tak v nové
fázi této dosavadní politické topografie to už
nejde – ve vztahu k postliberalismu je
nemožné určit, kde je vpravo a kde vlevo.
Jsou pouze dvě pozice – souhlas (centrum) a
nesouhlas (periferie). Čtvrtá politická teorie
je v celkovém projektu a v celkovém impulsu
koncentrace všeho toho, co se stalo
odvrženým, zničeným, poníženým v průběhu
výstavby teatrální společnosti postmoderny.
„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se
kamenem úhelným“ (Evangelium podle
Marka, 12, 10).
Filosof Alexandr Sekackij správně poukazuje
na význam „marginálií“ pro vytvoření nového
filosofického eónu a nabízí jako metaforu
výraz „metafyzika odpadků.“
Bitva o postmodernu
strana 13
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
Čtvrtá politická teorie má co do činění s
novým znovuzrozením starého nepřítele.
Zpochybňuje liberalismus jako druhá a třetí
politická teorie, ale zpochybňuje ho z nové
pozice. Zásadní novum této situace spočívá
v tom, že pouze liberalismus ze všech tří
velkých politických ideologií obhájil právo
dědice ducha moderny a získal právo
formovat „konec dějin“ podle svých
předpokladů. Konec dějin by teoreticky
mohl být i jiný: „planetární Reich“ v případě
vítězství nacistů, nebo „světový
komunismus“, pokud by měli pravdu
komunisté. Ale „konec dějin“ se ukázal být
liberálním. Jako jeden z prvních na to přišel
filosof A. Kožev a jeho myšlenky pak
zopakoval F. Fukuyama. Pokud je to tak,
jakékoliv odvolávání se k moderně a jejím
předpokladům, což v různé míře činili
představitelé druhé (ve větší míře) a třetí
politické teorie, ztrácí svou relevanci. Bitvu
o modernu prohráli, vyhráli ji liberálové.
Proto téma moderny (jako ostatně i
modernizace) může být odstraněna z pořadu
jednání. Začal boj o postmodernu.
A tady se pro čtvrtou politickou teorii
otevírají nové perspektivy. Je to
postmoderna, která je dnes v praxi
realizována, kdo dnes zneplatňuje přísnou
logiku moderny – poté, co bylo dosaženo
cíle, přibližovací kroky k cíli ztrácejí svůj
význam. Tlak ideologického souboru se
stává méně výrazným. Diktatura idejí se
stává diktaturou věcí, přístupových kódů
(login – pasword), čárových kódů. Ve tkáni
postmoderní reality vznikají nové díry.
Tak jako se ve své době třetí a druhá politická
teorie (chápaná jako eschatologická verze
tradicionalismu) pokoušely „osedlat modernu“
během svého boje s liberalismem, dnes je
příležitost udělat něco takového analogicky s
postmodernou, využít právě ty „nové díry“.
Proti přímočarým ideologickým alternativám
vytvořil liberalismus bezchybně fungující
nástroje, na kterých bylo založeno jeho
vítězství. Ale právě toto vítězství v sobě také
nese největší riziko pro liberalismus. Stačí si
všimnout těchto pro globální světový systém
nových nebezpečných míst a dekódovat
přístupové kódy, abychom se dostali do
systému. Alespoň se o to pokusit. Události 11.
září v New Yorku ukazují, že je to možné i
technologicky. Internetová síť může nějak
prospět i neochvějným protivníkům
liberalismu.
V každém případě je nezbytné nejprve
pochopit postmodernu a novou situaci stejně
do hloubky, jako Marx pochopil strukturu
průmyslového kapitalismu.
Během postmoderny, během eliminace
programu osvícenství a nástupu nechutné
společnosti simuláker (společnosti pouhých
vnějších forem bez obsahu, pozn. překl.),
musí čtvrtá politická teorie využít své „černé
inspirace“ a brát je jako motivaci k boji, ne
jako fatální skutečnost. Z toho můžeme učinit
některé praktické závěry o struktuře čtvrté
politické teorie.
Zhodnocení minulosti a ti, kdo prohráli
Jestliže druhá a třetí teorie byly nepřijatelné
jako výchozí body pro boj s liberalismem,
zejména tím, jak se samy chápaly, k čemu
vyzývaly a jak jednaly, nic nebrání vyhodnotit
samu skutečnost, že prohrály, jako něco
pozitivního. Jakmile logika dějin v novověku
došla k postmoderně, tato postmoderna se
stala tajnou podstatou novověku, která byla
odhalena až na jeho konci.
Druhá a třetí politická teorie vnímaly samy
sebe jako uchazeče o vyjádření ducha
moderny.
A toto uchazečství se s velkou ránou
zhroutilo. Vše, co souvisí s těmito
neoprávněnými úmysly, je pro tvůrce čtvrté
politické teorie na minulých ideologiích
přinejmenším zajímavé. Ale samu skutečnost,
že prohrály, lze brát spíš jako jejich přednost,
než nedostatek. Svou prohrou dokázaly, že
nenáleží k duchu moderny, která směřovala k
zavedení postliberální matrice. Přesně v tom
jsou jejich přednosti. To navíc znamená, že
představitelé druhé a třetí politické teorie –
vědomě či nevědomě – stáli na straně
Tradice, i když z toho neučinili potřebné
závěry, nebo si to vůbec nepřiznali.
Druhou a třetí teorii je nezbytné vyhodnotit,
oddělit v nich to, čeho je třeba se zbavit od
toho, co má hodnotu. Jako komplexní
ideologie, doslovně si trvající na svém, jsou
zcela nevhodné – teoreticky i prakticky. Ale
některé dílčí prvky, obvykle nerealizované a
ponechané na okraji nebo ve stínu
strana 14
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
(připomeňme „metafyziku odpadků“) se
mohou nečekaně ukázat velmi cennými,
naplněnými smyslem a intuicí.
Ale v každém případě je nezbytné druhou a
třetí politickou teorii vyhodnotit v novém
duchu, z nových pozic a pouze poté, co
odmítneme věřit těm ideologickým
konstrukcím, na kterých byla založena jejich
„ortodoxie“. Jejich ortodoxie je na nich to
nejméně zajímavé a nejzbytečnější. Mnohem
přínosnější by byl jejich „křížový výklad“ –
Marx pozitivním pohledem zprava nebo
Evola pozitivním pohledem zleva. Ale
taková až fascinující iniciativa (v duchu N.
Ustrjalova nebo E. Nikišina) je sama o sobě
nedostatečná, stejně tak jako nás nikam
nedovede mechanické spojení druhé a třetí
politické teorie. Můžeme pouze
retrospektivně vymezit pro ně společnou
oblast, která byla ostře protikladná
liberalismu. Tento cenný metodologický
úkon je užitečný jako příprava před
plnohodnotným vypracováním čtvrté
politické teorie.
Opravdu důležité a rozhodující zhodnocení
druhé a třetí politické teorie je možné pouze
na základě již vytvořené čtvrté politické
teorie, kdy hlavním objektem – i když
radikálně popřeným jako hodnota – je
postmoderna a její podmínky: globální svět,
gouvernance, tržní společnost,
univerzalismus lidských práv, „reálná
dominance kapitálu“ atd.
Návrat Tradice a teologie
Tradice (náboženství, hierarchie, rodina) a
její hodnoty byly odvrhnuty již na úsvitu
moderny (pozn. překl.: Duginova
charakteristika Tradice je zde zčásti poněkud
odlišná od jejího formulování např. J. Evolou,
který mj. jde až za náboženství, k samotnému
bytí – „více než život“ - ale Dugin se v závěru
textu o takový podobný krok rovněž pokouší
prostřednictvím Heideggera). Ve skutečnosti
všechny tři politické teorie uvažovaly jako
umělé ideologické konstrukce lidí, kteří
(různým způsobem) uvažovali o „smrti Boha“
(F. Nietsche), „rozčarování ze světa“ (M.
Weber), „konci posvátného“. To byl klíčový
okamžik v éře novověku – na místo Boha
přišel člověk, na místo náboženství filosofie a
věda, na místo Zjevení – racionalistické, volní
a technologické konstrukce.
Ale jestliže v postmoderně se moderna
vyčerpává, tak ukončuje i období přímého
„bohoborectví“. Pro lidi postmoderny
náboženství není nepřátelské, ale lhostejné.
Mimoto, některé aspekty náboženství –
obvykle vztahující se k peklu („satanistické
struktury“ filosofů – postmodernistů) – jsou
(pro lidi postmoderny) docela přitažlivé. V
každém případě období honu na Tradici
skončilo, i když podle logiky samotného
postliberalismu to povede s největší
pravděpodobností k vytvoření nového
světového pseudonáboženství, poskládaného z
různorodých dílů synkretických kultů,
živelného chaotického ekumenismu a
tolerance. A i když je takový vývoj událostí v
něčem ještě horší, než přímý a
nekomplikovaný ateismus a dogmatický
materialismus, oslabení pronásledování Víry
se může stát šancí, pokud nositelé čtvrté
politické teorie budou důslední a
nekompromisní při obraně ideálů a hodnot
Tradice.
To, co bylo v epoše moderny postaveno mimo
zákon, se dnes může směle prezentovat jako
politický program. Už to nevypadá tak
směšně a neúspěšně, jako v éře moderny. I
proto, že v postmoderně obecně všechno
vypadá směšně a neúspěšně, včetně její
nejvíce „okouzlující“ stránky: ne náhodou
jsou hrdinové postmoderny šílenci a monstra,
transvestiti a zvrhlíci – to je zákonitost stylu.
Na pozadí světa klaunů nikdo a nic nebude
vypadat „příliš archaicky“ – ani lidé Tradice
ignorující imperativy období novověku.
Oprávněnost tohoto tvrzení dokazují nejen
značné úspěchy islámského
fundamentalismu, ale i oživení vlivu velmi
archaických protestantských sekt
(dispenzacionalismus, mormoni a další) na
politiku USA. Bush začal válku s Irákem
proto, že podle jeho slov: „Bůh mi řekl,
zaútoč na Irák!“ – zcela v duchu jeho učitelů
– metodistů (pozn. překl.:
dispenzacionalismus je směr v teologii
typický pro většinu angloamerických
protestantských křesťanských denominací
jako jejich univerzální eschatologie, který se
vyznačuje např. doslovným výkladem bible
nebo nekritickým přístupem k tělesnému
Izraeli, tj. Státu Izrael, blíže viz dostupná
literatura).
strana 15
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
Takže čtvrtá politická teorie se může klidně
obrátit k tomu, co předcházelo současnost a
čerpat odtud svojí inspiraci. Uznání „smrti
Boha“ přestane být povinným imperativem
pro ty, kteří chtějí zůstat na vlně relevance.
Někteří lidé se už tak smířili s touto
událostí, že již nemohou pochopit – „kdože,
říkáte, že zemřel?“ Ale pro tvůrce čtvrté
politické teorie je stejně tak možné
zapomenout na tu samou „událost“ –
„věříme v Boha, ale nevšímáme si těch, kteří
učí o Jeho smrti, tak jako si nevšímáme řečí
bláznů.“
Tak se vrací teologie. A stává se hlavním
prvkem čtvrté politické teorie. A když se
vrací, postmoderna (globalizace,
postliberalismus, postindustriální
společnost), je snadno rozpoznatelná jako
„království Antikrista“ (nebo jeho analogie
u jiných náboženství – dadžál u muslimů,
Erev rav u židů, kali-yuga u hinduistů
apod.). A nyní to není pouhá metafora
mobilizující zástupy, je to religiózní
skutečnost, skutečnost Apokalypsy.
Mýtus a staré hodnoty ve čtvrté politické
teorii
Jestliže pro čtvrtou politickou teorii
novověký ateismus přestává být něčím
povinným, pak také teologie
monoteistických náboženství, která ve své
době vytěsnila jiné sakrální kultury, se pro
ni rovněž nestává pravdou poslední instance
(přesněji – může jí být a nemusí).
Teoreticky nic neomezuje hloubku čerpání z
dávných archaických hodnot, které, budou-li
správně rozpoznány a pochopeny, mohou
zaujmout určité místo v novém ideologickém
projektu. Osvobozeni od nutnosti podřazovat
teologii racionalismu moderny mohou nositelé
čtvrté politické teorie zcela zanedbat ty
bohoslovecké a dogmatické prvky, které byly
v monoteistických společenstvích (zejména v
pozdních fázích) ovlivněny racionalismem,
což však vedlo k tomu, že se křesťanská
kultura ocitla v Evropě nakonec v troskách,
během postupně se rozšiřujícího působení
programu racionalismu v novověku v etapě
deismu a pak ateismu a materialismu.
Znovu mohou být zaštítěny ne jen vyšší
duchovní symboly Víry, ale i ty rozumem
neuchopitelné momenty kultů, obřadů a
legend, se kterými měli obtíže bohoslovci v
předchozích etapách. Jestliže odmítáme
pokrok jako ideu vlastní období moderny
(která, jak vidíme, skončila), pak všechno
předcházející moderně pro nás získává
hodnotu a přesvědčivost už tím, že jí to jako
starobylé předcházelo. Starší znamená lepší.
A čím starší, tím lepší.
Nejstarším výtvorem je Ráj. Stoupenci čtvrté
politické teorie by měli usilovat o jeho nové
dosažení.
Heidegger a „událost bytí“
Nyní je konečně možné nastínit nejhlubší –
ontologický – základ čtvrté politické teorie.
Zde je na místě obrátit se ne k teologiím a
mytologiím, ale k hlubinné filosofické
zkušenosti myslitele, který učinil jedinečný
pokus vytvořit fundamentální ontologii –
maximálně zobecňující, paradoxní a hluboké
učení o Bytí. Řeč je o Martinu Heideggerovi.
Heideggerova koncepce je ve stručnosti
následující. Na úsvitu filosofického myšlení
lidé (Řekové) kladou otázku bytí do centra
pozornosti. Ale tematizováním (zkoumáním
jednotlivých jsoucen) riskují, že zabloudí do
nuancí složitých vztahů mezi bytím a
myšlením, mezi čistým bytím (Seyn) a jeho
vyjádřením v existenci (Seiende), mezi
specifickým bytím člověka (Dasein,
„zdebytí“) a bytím samým o sobě (Sein). K
tomuto pochybení dochází u Platóna, který
postavil mezi člověka a existenci ideje a
definoval pravdu jako shodu (referenční teorie
poznání). Odtud pochází odcizení, které
postupně vedlo ke vzniku
„kvantifikovatelného myšlení“ a následně k
technologickému rozvoji. Krůček po krůčku
ztrácí člověk ze zřetele čisté bytí a vydává se
na cestu nihilismu. Podstata technologií
(založených na technologickém přístupu ke
světu) tento stále rostoucí nihilismus
vyjadřuje. Během novověku tato tendence
dosahuje svého vrcholu – technický rozvoj
(Gestell) definitivně vytlačuje bytí a přivádí k
moci „nicotu.“ Heidegger silně nenáviděl
liberalismus, který považoval za výraz
„počátku počtářství“, které je základem
„západního nihilismu“.
Postmoderna, které se Heidegger nedožil, je
ve všech ohledech konečnou „zapomenutostí
na bytí“, „půlnocí“, kdy nicota (nihilismus)
strana 16
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
začíná vystupovat ze všech štěrbin. Ale
Heideggerova filosofie nebyla bezútěšně
pesimistická. Domníval se, že nicota je
odvrácenou stranou samotného čistého bytí,
které – tímto paradoxním způsobem – dává
o sobě vědět lidstvu. A pokud bude správně
dešifrována logika rozvíjení bytí,
přemýšlející lidstvo se může zachránit, a to
bleskově – v ten samý okamžik, kdy bude
nebezpečí největší. „Tam, kde je nebezpečí
největší, tam se spása nachází,“ cituje
Heidegger Hölderlinovy verše (německý
lyrik, 1770-1843, pozn. překl.).
Tento náhlý návrat bytí Heidegger nazývá
zvláštním termínem Ereignis, „událost bytí“.
Dojde k němu přesně uprostřed světové
půlnoci, v nejčernějším bodu dějin. Sám
Heidegger neustále váhal pokud jde o to,
jestli tohoto bodu bylo už dosaženo, nebo
„ještě ne“. Věčné „ještě ne“…
Pro čtvrtou politickou teorii se
Heideggerova filosofie může stát tou hlavní
osou, na kterou bude navázáno vše ostatní –
od hodnocení druhé a třetí politické teorie
po návrat teologie a mytologie.
Tak je v centru čtvrté politické teorie, jako
její magnetický střed, přítomen vektor
přiblížení k Ereignis (k „události bytí“), do
nějž bude vtělen triumfální návrat bytí právě
v tom okamžiku, kdy na bytí lidstvo
definitivně a nenávratně zapomene, natolik,
že se jeho poslední stopy vypaří.
Čtvrtá politická teorie a Rusko
Mnozí se dnes domnívají, že v „podivném
novém světě“ světového globalismu,
postmoderny a postliberalismu pro Rusko
není místo. Nejen, že globální stát a světová
vláda postupně ruší obecně všechny národní
státy. Jde také o to, že celá ruská historie je
dialektickým sporem se Západem a západní
kulturou, bojem na obranu své (někdy jen
intuitivně chápané) ruské pravdy, svého
mesianistického projektu, své verze „konce
dějin“. Ať už to bylo vyjádřeno skrze
moskevské pravoslaví, světské impérium Petra
Velikého nebo světovou komunistickou
revoluci. Nejlepší ruské mysli jasně viděly, že
se Západ ubírá směrem k propasti a dnes, při
pohledu na to, kam přivedla svět neoliberální
ekonomika a kultura postmoderny, si můžeme
být zcela jisti, že tato intuice tlačící generace
ruského lidu k hledání alternativ, byla velice
rozumná.
Dnešní světová ekonomická krize je jen
začátek. To nejhorší teprve přijde.
Setrvačnost postliberálních procesů je taková,
že změna kursu je nemožná – „osvobozená
technika“ (O. Spengler) bude hledat pro
záchranu Západu co nejefektivnější, ale čistě
technické, technologické prostředky. To je
nová etapa útoku Gestelle, rozšíření
nihilistické skvrny globálního trhu do všech
koutů planety. Globální ekonomika a
struktury postindustriální společnosti, které
jdou z krize do krize a od bubliny k bublině,
činí noc lidstva stále černější, tak černou, že si
postupně přestáváme uvědomovat, že jde o
noc. Co je světlo? To se ptají sami sebe lidé,
kteří ho nikde nevidí.
Je jasné, že Rusko musí jít jinou cestou.
Svojí. Ale tady přichází otázka. Vyhnout se
logice postmoderny v „jednotlivé samotné
zemi“ není tak jednoduché. Sovětský model
se zhroutil a to byl i krach druhé politické
teorie. Potom se politická situace nevratně
změnila, stejně jako strategický poměr sil.
Aby se Rusko mohlo zachránit samo a mohlo
zachránit i ostatní, nestačí přijít s nějakým
technickým postupem nebo se lstí. Světové
dějiny mají svoji logiku. A „konec ideologií“
není náhodná chyba, spíše začátek nové fáze.
Zdá se, že poslední.
V takové situaci budoucnost Ruska přímo
závisí na našem úsilí o vytvoření čtvrté
politické teorie. Vybíráním z dílčích
možností, které nám dává globalizace v
režimu pouze povrchní opravy statu quo,
daleko nedojdeme, pouze nám bude ubíhat
čas. Výzva postmoderny je mimořádně
závažná – má kořeny v myšlenkovém postupu
směřujícím k zapomenutí bytí, v ústupu
lidstva od jeho existenciálního
(ontologického) a duchovního (teologického)
zdroje.
Odpovídat na to inovacemi pramenícími z
prostého nadšení nebo náhražkami na úrovni
public relations není možné. Proto, aby bylo
možné řešit naléhavé problémy – globální
ekonomickou krizi, boj proti unipolárnímu
světu, zachování a posílení suverenity a další –
je nutné obrátit se k filosofickým základům
strana 17
ORL 2016-4
Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století – konec éry moderny
historie, vynaložit úsilí na metafyzické
úrovni.
Je těžké říci, jak se bude rozvíjet proces
vytváření této teorie. Jasné je jen jedno:
nemůže jít o dílo jednotlivce, nebo
omezeného okruhu osob. Úsilí by mělo být
souborné, kolektivní. A v této věci nám
mohou velmi pomoci zástupci jiných kultur
(jak Evropy, tak Asie), kteří si stejně silně
uvědomují eschatologické napětí této doby a
stejně úpěnlivě hledají východ ze slepé
uličky, v níž se svět nachází.
Předem ale můžeme konstatovat, že čtvrtá
politická teorie, založená na odmítnutí
současného statu quo v jeho teoretickém i
praktickém rozměru, bude v ruském vydání
orientovaná na „ruský Ereignis“. Na tu
„událost bytí“, jedinečnou a
neopakovatelnou, kterou žila a na kterou
čekala mnohá pokolení ruských lidí, od
počátků našeho lidu do dnešního příchodu
posledního času.
Alexandr Dugin
Překlad: Pavel Křížek
Zdroj: Evrazia.org
http://www.eurasia24.cz/alternativy/288-ctvrta-politicka-teoriekonec-20-stoleti-konec-ery-moderny
Dopady multikulturalismu na
Církev
Jsem docela rád, že jsem si nepřiložil polínko
a neozval se k názorům otce Halíka. Považuji
však dopady multikulturalismu bez ohledu na
to, kdo je zastává, za velmi škodlivé pro naše
misie. Názor, že stačí být dobrý katolík,
muslim nebo buddhista, se zdá dobrý jen na
první pohled. Jistě je v každém náboženství
zrnko pravdy. „Islám ale není náboženstvím
jako takovým, tedy pouze věcí osobního
přesvědčení. Naopak, islám se staví nad
jednotlivce i národy, nad všechny sféry života
– víru, etiku, zákon, sociální strukturu
společnosti, umění, vzdělávání, hospodářství a
politiku“ – cituji z úvodu ke knize Příručka
pro komunikaci s muslimy od Andrease
Mauera. Nám křesťanům by mělo být jasné,
že to není dílo Boží (1 Jan 2,22). A sami
pravověrní členové ummy to do plňují
posměšky na Boha křesťanů, který má ženu a
děti…
Je dobré vědět, že psané knihy islámu jsou
Hadísy, jež tvoří 60 % islámské věrouky, Síra
– život Mohameda 26 % a korán činí jen 14
%. Zajímavé jsou ty hadísy. V jednom říká
Mohamedovi Aiša (asi byla nejen pěkná)
„Ten Alláh ti jde pěkně na ruku“, když viděla,
jak své činy promítá do koránu; a vůbec jsou
zajíma vé vztahy mezi událostmi
Mohamedova života, hadísů a koránu. Korán
ale není Bible, a jelikož jeho originál je
„uložen v nebi“, nesmí se žádné rozbory
provádět.
Současná vlna násilí a terorismu je sice kopií
Mohamedova života, ale na druhé straně vede
muslimy k úvahám o správnosti jejich
vyznání. Ve světě jsou zaznamenávány
masivní odklony od islámu, především ke
křesťanství. Vzájem ná znalost islámu a
křesťanství je nejen u nás, ale v Evropě
vůbec, nepatrná. Přitom by pro nás stávající
situace ve světě měla být misijní výzvou, a to
oboustrannou. Poslední srovnání Církve v
Evropě a Jižní Americe ukazuje, že proti Jižní
Americe máme šestkrát více kněží. To je
velký prostor pro misie, jak mezi našimi
občany, tak mezi mohamedány u nás. Dnes je
opak spíše pravdou a aktivity i toho mála
našich muslimů jsou úspěšné hlavně u žen,
protože naši muži, většinou odchováni
samoživitelkami, se už mužně nechovají, ale
mnohé ženy už netouží po seberealizaci v
budování kariéry, ale v péči o rodinu.
V úvodu jsem citoval knihu Příručka pro
komunikaci s muslimy, jejíž autor je
mnohaletý misionář mezi muslimy. Měla by
být na každé faře a u lidí, kteří do styku s
muslimy přicházejí nebo se o problematice
chtějí poučit. Kniha poskytuje i praktický
přehled islámu. Asi by bylo užitečné mít k
dispozici i anglickou verzi, třeba jen v
elektronické formě, pro první styk s anglicky
mluvícími imigranty. Ne příjemně cítím
chybějící výzvu k misiím mezi muslimy od
církevních představených. Zdá se, že u nich
má otec Halík velké pochopení. Přál bych si,
aby se řídili spíše slovy apoštola Jana. Bylo by
velmi užitečné prosadit, aby během
strana 18
ORL 2016-4
Dopady multikulturalismu na Církev
potřebného sžívání s naší kulturou se
mohamedáni seznámili se základy
křesťanství – rozdíly mezi islámem a
křesťanstvím, Vánoce, Velikonoce atd.
Ing. František Kopečný
technologický poradce
rcmonitor.cz
Klima a islám
Václav Cílek
Jsme na prahu třetí velké muslimské
migrace?
Požitkem z vlastního soukromého prospěchu
pominul cit pro pohromy veřejné, až nakonec
gabinská obec, zbavená rozvahy i pomoci, je
vydána do područí římskému králi beze
všeho boje. Livius, Dějiny I, přel. P.
Kucharský
Když před několika lety předkládávali
izraelští klimatologové Arie Issar a Mattanyah
Zohar v obsáhlé monografii o proměnách
klimatu na Blízkém východě přehled
klimatických a sociálních změn, soustředili se
zejména na starší období, ale všimli si, že jak
počáteční expanze islámu v prvních
desetiletích po jeho vzniku, tak i její druhá
fáze kolem roku 1000 souvisí se zhoršením
podmínek v Levantě a Středozemí. Podobně i
autoři studie „Klimatická změna a arabské
jaro“ dávají současný neklid arabského světa
do přímé souvislosti s rostoucími cenami
potravin, které jsou způsobené sušším
podnebím. Hlavním cílem této statě je
zamyslet se nad tím, zda může současná
klimatická změna vést k další migrační vlně a
jak může být mohutná.
Vycházím přitom zejména z
paleoklimatických studií sedimentů z jezera
Van, krápníků z izraelských krasových oblastí
(Soreq), vývoje delty Nilu a dalších fosilních
záznamů. Neřeším přitom otázku, kdo za
proměnu klimatu může, ani co bychom měli
dělat. Předpokládám však, že současná
klimatická situace je výslednicí mnoha
interakcí přírodních procesů s lidským
působením a že s tím zatím můžeme udělat
velice málo. Zprávy o globálních rizicích,
jako např. studie Světového ekonomického
fóra „Global risks“, totiž každým rokem po
sobě konstatují, že dochází ke ztrátě „globální
vlády“ a rostoucí bezmoci politických elit,
která je způsobena jak ekonomizací politiky,
tak i působením zájmových lobbistických
skupin, které podle různých odhadů ovlivňují
až kolem 80 % všech rozhodnutí v USA i EU.
Za této situace je možná jen dvojí strategie –
buď se přizpůsobit globální změně, anebo s ní
bojovat, což by však znamenalo zásadní a
pravděpodobně neproveditelnou proměnu
západního stylu vlády. V tomto článku však
zůstaneme na bezpečnější paleoklimatické a
historické půdě.
Metaanalýza: klima a proměny civilizací
Pak bez velké námahy zastavil úsilí barbarů
na východě a vytáhl s celým vojskem proti
barbarům na západě, kteří se v dávných
dobách nazývali Mysové a později byli
označeni svým nynějším názvem
(Pečeněhové). Obývali území oddělené od
římské říše Istrem, ale najednou se dali na
pochod a přestěhovali se do naší říše. Příčinou
jejich pohybu byl sousední národ Getů, který
začal plenit a pustošit jejich území a donutil je
k vystěhování. Proto Mysové přešli po
zamrzlém Istru jako po souši a přestěhovali se
k nám. Celý kmen začal ohrožovat naše
hranice, nedokázal zachovávat mír a
neobtěžovat sousední obyvatelstvo. Michal
Psellos, Byzantské letopisy, přel. R. Dostálová
Z řady článků na toto téma můžeme vybrat
několik metaanalytických studií, které pracují
s většími, statisticky uchopitelnými soubory
případových studií, jako je např. práce
Davida Zhanga a jeho kolegů z Hong Kongu a
čínských univerzit o kolapsech a populační
dynamice, abychom necitovali jenom západní
zdroje. Autoři vycházejí z analýzy všech
strana 19
ORL 2016-4
Klima a islám
známých předindustriálních populačních
kolapsů, které se na severní polokouli
odehrály v relativně dobře dokumentovaném
období 800-1900 let našeho letopočtu.
Důraz je kladen na zemědělské společnosti,
jejichž vazba na počasí je přímá a bez delší
odezvy. Protože různé krajiny a klimatická
pásma osobitým způsobem reagují na
klimatickou změnu, bylo nutné počítat se
čtyřmi základními klimatickými typy –
tropické vlhké pásmo, teplé vlhké pásmo,
studené vlhké pásmo a suché oblasti.
Pro celou severní polokouli přitom vycházeli
z následujících klimatických období:
Z regionálního hlediska České republiky by
bylo nutné opřít se o některou z detailních
škál (např. analýza Z. Vašků a J. Svobody) a
rovněž si být vědom toho, že i takto
definovaná, statisticky zhlazená klimatická
období jsou nehomogenní. Jedná se však o
užitečné „semiglobální“ přiblížení k
problematice.
Během sledované doby došlo k 88
populačním kolapsům. Většina z nich se
odehrála během obou dlouhých chladných
fází C1 a C3, což odpovídá pozorování Z.
Vašků, že k hladomorům u nás docházelo
téměř vždy během chladných, vlhkých let,
kdy obilí na poli shnilo. Téměř 70 % všech
populačních kolapsů se odehrálo v letech:
1040-1050 (7 případů)
1340-1350 (36 případů)
1592-1620 (17 případů)
Z těchto údajů jasně vyplývá mimořádně
závažný dopad krize konce středověku a
příchodu černé smrti v polovině 14. století.
Naproti tomu mírná období zaujímají víc jak
polovinu sledované doby, ale došlo během
nich jen k 11 populačním kolapsům. V
chladnějších obdobích populace klesala, ale
při přechodu do teplého období byla
kompenzována rychlým růstem. V mírných
stabilních obdobích byl růst populace
nerovnoměrný a lišil se podle regionů, což
můžeme interpretovat jako uplatnění jiných
než klimatických faktorů souvisejících s
bohatstvím a pocitem společnosti či jejími
konflikty.
K depopulaci došlo v 38 případech válkou, v
33 případech morovými ranami
(epidemiemi), v 6 případech hladomorem, v 5
případech společným působením moru a
války a ve 4 případech migrací do nových
zemí, zejména Ameriky. Nejvýraznější je
vazba mezi hladomorem a zhoršením klimatu.
Všechny hladomory měly tuto příčinu.
Naproti tomu válku můžeme chápat jako
„ekologickou“ reakci systému na sníženou
únosnost krajiny a její vazba na klima je sice
statisticky významná, ale přeci jen slabší.
Zatímco ve vlhkých oblastech vede zvýšení
teploty častěji k růstu či mírnému kolísání
populace, tak na suchých, dnes převážně
muslimských, územích obvykle znamená
populační kolaps. Toto zjištění si zapamatujte,
protože se může stát, anebo již stává –velkou
silou budoucnosti.
Jeden svět usychá a druhý je třeba dobýt
A ještě něco si dobře zapamatuj, Góbryo: když
je mnoho lidí pohromadě, jejich odvaha je
nepřekonatelná, dokud mají sebedůvěru;
strana 20
ORL 2016-4
Klima a islám
jakmile však dostanou strach, pak čím je jich
víc, tím větší a strašnější hrůza mezi nimi
propukne. Xenofón, O Kýrově vychování,
přel. V. Blahník
Když izraelští klimatologové A. Issar a M.
Zohar zkoumali několik tisíc let
blízkovýchodního přírodního i
společenského záznamu, všimli si, že
přechodná období či „temná staletí“ se v
celé této oblasti vyskytují současně – a to i v
královstvích či říších s různým typem vlády
– ale mají individuální průběh a odlišnou
dobu trvání. Mohli bychom proto snad říct,
že klimatická změna sice ničivě dopadá na
všechny, ale že záleží na lidech, jak ji
zvládnou. Tento postoj někdy nazýváme
neodeterministický model – „klimatický
osud“ sice existuje, ale dá se, když se
budeme trochu snažit, trochu narovnat nebo
ohnout.
Velké vlny aridizace probíhaly na Blízkém
východě a v severní Africe v řadě oscilací
někdy od 2. století našeho letopočtu. O tři
století později již byly některé oblasti zcela
vylidněné. Nejprve začala být opouštěna
koptská města v egyptské Západní poušti.
Výzkumy českých egyptologů v oáze
Bahréja ukazují, že opouštění města nebylo
náhlé, ani chaotické. Vypadá to, že lidé
zvážili své šance, zabalili cenné věci, uklidili
dům pro případ návratu a odešli. Kam?
Snad do Libye, vylidněné po válkách s
Vandaly, nebo do nilského údolí. Poměrně
pozdě, až v 8.-9. století, byla opuštěna
byzantská města v severní Sýrii. Jedná se asi o
60 lokalit, kde až do výše prvního či druhého
patra nalezneme celé stojící městské čtvrtě.
Tento archeologický div je poměrně málo
známý, protože starší badatele víc zajímala
antická a starší historie, zatímco mladší
badatele víc islámské památky. Středověk
(navíc křesťanský středověk) Blízkého
východu patří mezi archeologicky nejméně
prozkoumaná období.
Detailní informace o suchých obdobích v
letech 400-550 byly získány z
dendrometrických výzkumů např.
recyklovaných cedrových trámů v
jeruzalémské mešitě Al-Aksa, výšek hladiny
Mrtvého moře i pylových diagramů.
Byzantská Palestina byla nejspíš osídlena
hustěji než ještě v roce 1950. Intenzivní
rozvoj zemědělství, ale i městské kultury začal
kolem roku 300 a trval skoro tři klimaticky
příznivá staletí. Muslimský letopočet
počítáme od hidžry, tedy data útěku Proroka
Mohameda z Mekky do Medíny, které se
uskutečnilo v roce 622 n.l., tedy během
suššího klimatického výkyvu. Rozhodující
vítězná bitva raného islámu byla svedena roku
634 na řece Yarmuk, při které byla poražena
byzantská armáda a celá Levanta se ocitla v
muslimských rukách. Historický klimatolog
A. Issar navrhuje otázku, zda bojovné úsilí
muslimské lehké kavalérie nebylo přeci jenom
podpořeno myšlenkou, že jeden svět usychá a
ten druhý je třeba dobýt.
Viditelným dokladem desertifikace byl od 8.
století vznik velkých pobřežních dun. Svého
vrcholu dosáhlo sucho těsně před magickým
rokem 1000, kolem kterého pozorujeme
přerod původně tolerantního islámu do tvrdší,
expanzivnější a méně tolerantní fáze. Naštěstí
po roce 1000 se klima na Blízkém východě
opět ochlazuje a zvlhčuje a tento proces trval
dalších 500 let. Byl však přerušován kratšími
suchými obdobími. Jejich dopad byl mnohem
závažnější ve střední Asii a Mongolsku než v
samotné Levantě. Klima příznivé pro
mongolské kočovníky se začalo měnit po roce
1000. Důkazem jsou např. čínské záznamy o
datu pořádání svátku švestkových květů.
Expanze říší či velké migrace jsou vždy
složitým jevem a nelze je redukovat jen na
jednu příčinu, jakou je v případě střední Asie
či Blízkého východu sucho. Nicméně pulzní
proces, při kterém střed Asie ze sebe jednou
za čas vypuzuje armády Hunů, Avarů,
Maďarů, Mongolů či Turků, musí mít nějaký
reálný spouštěč a tím je nejpravděpodobněji
zhoršení podmínek po předcházejícím
populačním růstu. Podobný proces, ale zatím
hlavně z muslimských zemí, zřejmě
pozorujeme i v této době.
Kolik bude dalších arabských jar?
Nikomu z vás není neznámé, soudcové, že
veškerý zisk a užitek z provincie Sicílie, kterou
jsme zabrali, aby z ní měl římský národ
prospěch, spočívá především v tom, že nás
zásobuje obilím. Jiné věci z oné provincie nám
jsou sice také dobré, sicilské obilí nás však živí
strana 21
ORL 2016-4
Klima a islám
a udržuje při životě. Cicero, Řeči proti
Verrovi, přel. V. Blahník
Rok 2010 byl mimořádně suchý. V Číně se
dokonce jednalo o nejsušší zimu za
posledních sto let, takže bylo nutné zvýšit
dodávky obilí pro 300 milionů lidí. V Rusku
se urodilo o 33 % obilí méně, než byla
očekávaná sklizeň. Na Ukrajině ztráty
dosáhly 20 % a v Kanadě 14 %. V červnu
2010 stála tuna pšenice 157 amerických
dolarů, ale o půl roku později už
dvojnásobek – 326 dolarů. Průměrný
Egypťan vydává za jídlo 40 % svého platu,
ale ti chudší mnohem víc. Chléb přitom
představuje zhruba třetinu kalorií, které
Egypťan spotřebuje. Vysoké ceny pšenice
proto posouvají několik desítek milionů
Egypťanů směrem ne k nedostatku, ale
přímo k hladu. Proč jsme si Evropě
zdražení nevšimli? Protože za jídlo dáváme
jen o něco víc než 10 % platu a v chlebu
platíme víc přidanou hodnotu – pečení,
balení, rozvoz a marže celého obchodního
řetězce než cenu mouky. Navíc konkurence
tlačí dolů transakční náklady a marže, takže
zdvojnásobení cen obilí se kupodivu na ceně
evropského chleba nemusí skoro projevit,
zatímco na Blízkém východě uvrhne do
nouze několik desítek milionů lidí.
Devět největších světových dovozců obilí
měřeno v kg/hlavu pochází z Blízkého a
Středního východu a z toho v sedmi státech
vypukly po zdražení potravin nepokoje.
Všimněte si přitom, že z globálního
problému, tedy klimatické změny, která se
navíc odehrávala zejména v Rusku a Číně,
vznikl lokální problém ve vzdáleném Egyptě,
Sýrii a okolních státech. Arabské jaro by
nejspíš jednou vypuklo tak, jako tak, ale
klimatická anomálie jeho příchod určitě
uspíšila.
A co bude dál? Klimatické modely ukazují na
vysušování severní Číny, takže se dá čekat, že
se neúroda bude v nějaké míře opakovat a
ceny půjdou opět nahoru. Mnohem větší
riziko sucha však hrozí v celé středozemní
oblasti. Myslím si, že je proto jen otázkou
času, kdy cena či přímo nedostatek potravin,
možná v kombinaci s lokálními válkami,
začne z domovů vyhánět nikoliv jen skupiny
uprchlíků, ale celé početné mnohatisícové
vlny. Zdrojovou oblastí je primárně
muslimský svět, ale historická zkušenost
ukazuje i na aridní oblasti střední Asie.
Hranice schengenského prostoru je přitom
prodyšná minimálně na řecko-turecké hranici
či v některých zemích bývalé Jugoslávie.
Co si s uprchlíky počnou třeba balkánské
státy? Můj odhad je ten, že jim dají najíst a
aby se jich zbavily, tak je pošlou dál na
západ. Dobře organizované Německo posílí
ochranu vlastních hranic a v českém „kotli“
mohou uvíznout desetitisíce běženců. Pokud
si myslíte, že armáda či policie má dost sil,
aby podobnou vlnu zvládla, tak si vzpomeňte
na mnohem menší problémy, jako byly
českobudějovické pochody radikálů či úklid
vybuchlých muničních skladů, kam bylo s
potížemi nutné svážet vojáky a policisty
zdaleka - a to se jednalo o jedno či dvě
problematická místa.
V každém případě se chudé a již dnes suché
části severní polokoule přiblížily jak
nezvládnutému růstu populace, tak i riziku
rostoucích letních teplot a větší frekvence
suchých období. Zhruba dvacet klimatických
modelů přitom ukazuje na dlouhodobé
systematické vysušování střední Asie, severní
Číny, Indie, Pákistánu a Ïránu. 88
dokumentovaných populačních kolapsů
posledního tisíciletí, z nichž většina má vazbu
na rychlé či náhlé klimatické změny, jasně
ukazuje, že dějiny velkých migrací neskončily
a že málokdo má takové štěstí jako historici,
kteří mohou studovat procesy stěhování
„národů“ ne ze starých archivů, ale z vlastní
zkušenosti.
Anebo nevěrná půda nás odepře živit?
Lucanus, Farsalská pole
Vybraná literatura
Arie S. Issar A.S., Zohar M. (2007, 2.
vydání): Climate Change – Environment and
History of the Near East. 306 stran. SpringerVerlag.
Kepner G. et al. (2006): Desertification in the
Mediterranean Region. A Security Issue. 605
stran. NATO ASI Series. Springer-Verlag.
Werrell C., Femia F. eds. (2013): The Arab
Spring and Climate Change. A Climate and
Security Correlations Series. 68 stran. Centre
for American Progress. (volně stáhnutelné na
webu)
strana 22
ORL 2016-4
Klima a islám
Zhang D. et al. (2010): Climate change and
large-scale human population collapses in
the pre-industrial era. Global Ecol. Biogeogr.
DOI: 10.1111/j.1466-8238.2010.00625.x
www.blackwellpublishing.com/geb
Požiadavku „Pre tvoj duchovný vývoj je
podstatná Čistota chcenia, myšlienok, slov
i činov!“ majú ľudia samozrejme plniť stále,
nielen v tomto období, avšak práve teraz je
táto najvypuklejšia a najrazantnejšia.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/veda-klima-a-islam0z6-/p_veda.aspx?c=A150831_213417_p_veda_wag
Udržať si čistotu vo všetkých rovinách –
v chcení, myslení, reči a činoch bude
nesmierne dôležité. Ak sa nám to nedarí,
prídu ťažkosti a nepríjemnosti v závislosti od
druhu nečistoty. Čo je to tá čistota alebo jej
opak nečistota? Ak niečo chceme, ideme
samozrejme za tým. Lenže ak to, čo chceme,
si podkopeme myšlienkami alebo slovami tipu
„to nezvládnem, to sa mi nepodarí, to sa
nedá“, tak už máme nečistotu v myšlienkach
alebo v slovách, ktoré nám odoberajú chuť
a silu na realizáciu nášho chcenia. Alebo
cítime, že niečo chceme, v myšlienkach však
uvažujeme o niečom inom, hovoríme
o ďalšom a konáme zase niečo iné. Toto je
hotová schizofrénia. Človek sa má zjednotiť,
má vidieť a tým vedieť čo chce, tomu
podriadiť tvorivé myšlienky, slová a konať
tak, aby ten cieľ dosiahol.
Znamenie Had od 14. 7. 2015 do
9. 8. 2016
Martin Hruštínec
14. júla 2015 sa Jupitera dostala pod
vyžarovanie znamenia Hada v Perúnovom
kole heliocentrického systému a vymaní sa
z neho 9. augusta 2016. Táto planéta je
špecifická v tom, že viac energie zo seba
vydáva ako prijíma a sprostredkováva
ľudstvu veľme dôležité sily. Tieto, podľa
znamenia v akom sa nachádza, majú
svojráznu povahu.
Znamenie Had sprostredkováva bytostný
Lietic, ktorý ľudstvu alebo človeku hovorí:
„Pre tvoj duchovný vývoj je podstatná
Čistota chcenia, myšlienok, slov i činov!“
V tomto období bude táto požiadavka nielen
na jednotlivca ale i celé ľudstvo viac
kladená. Musíme si uvedomiť, že dary
bytostných sú vyžarovania, pod ktorých
vplyv sa dostávame a nedajú sa nepoužívať.
Bez ohľadu na to, či o nich vieme, alebo
nevieme, sme podrobení tejto moci a buď
ich používame správne alebo nesprávne.
Pozrime sa bližšie na určitý rys
charakterizujúci toto znamenie, kvôli ktorému
prešlo do nášho podvedomia a odtiaľ do
hovorovej reči.
Je zaujímavé, že s hadom sa stretávame
v Biblii, ktorý núkal Eve jablko našepkávajúc,
aby ho podala aj Adamovi. Už z Biblie je
jasné, že had sa tu zobrazuje ako prefíkané
zviera. Zľudovel výraz „had“, ktorým sa
označujú zákerní prefíkanci.
Aby sme lepšie pochopili zľudovený výraz
„on je ako had“, vráťme sa k vete, ktorú
Lietic, vládca znamenia Had, hovorí: „Pre
tvoj duchovný vývoj je podstatná Čistota
chcenia, myšlienok, slov i činov!“
Predstavme si človeka, ktorý sa narodil pod
jeho vplyvom a zneužíva tento dar. On vám
niečo hovorí, pritom si myslí iné. Robí
niečo, aby vás zmiatol, lebo vás chce…
okradnúť. Vo všetkých štyroch rovinách
kľučkuje a vy neviete čo si máte o tomto
človeku myslieť. Ak sa človek stretol
s takýmto typom po prvý krát a cíti
nebezpečenstvo, tak je zaskočený jeho
najlichotivejšími slovami. Ak sa nechá
obalamutiť, skôr alebo neskôr pocíti svoj
omyl. Vtedy sa z podvedomia vyderie na
povrch: „On je ako had“. Lenže Lietic za to
nemôže. On svojim vyžarovaním
sprostredkoval určité podmienky a človek ich
zneužil. Jeho dar sa silne prejavuje vo
všetkých rovinách a dotyčný človek je pod
vplyvom tejto špecifickej sily.
Ak už tušíte, že s takýmto človekom nie je
niečo v poriadku a chcete ho prekuknúť, tak
sa treba pripraviť na niečo, čo vidieť aj
v prírode u hada živočícha. Je ohybný,
nesmierne variabilný, chytíte ho za akúkoľvek
časť tela, aj tak sa ovinie okolo ruky
a uštipne. Aj tu sa budete človeka pýtať,
odpovie vám iné, myslí inak, robí inak ako
skutočne chce. Chcete ho chytiť za slovo, on
sa vykrúti. Prekĺzne cez akúkoľvek špáročku.
Preto je tento tip ľudí označovaný ako
„prefíkaný“, lebo vedia kľučkovať, niečo
strana 23
ORL 2016-4
Znamenie Had od 14. 7. 2015 do 9. 8. 2016
nekalé chcú získať, vedia voliť lichotivé
slová a prispôsobiť svojmu cieľu činy.
Naopak charakterný jedinec využije tento
druh daru od Lietica tak, že zjednotí svoje
chcenie, myslenie, slová a napokon činy pre
ušľachtilý cieľ.
Teraz, v čase pôsobenia Lietica, tieto
veci vyplývajú na povrch. Skúsme si na
nejaké spomenúť. 3. októbra 2015 letectvo
USA zbombardovalo nemocnicu
v Afganskom Kandúze a zobralo 30 životov.
Bolo to v čase, keď na summite v New
Yorku ešte deň predtým USA vyjadrovali
obavu, či ruské vojenské sily bombardujúce
pozície teroristov v Sýrii, nezasiahnu civilné
objekty. Tento obrovský kontrast videl celý
svet. USA niečo iné hovorili (obava
o civilistov) a iné robili (sami ich vraždili).
Vodu kázali a víno pili. A takýchto
protichodných vyjadrení bolo počas roka
určite viacej.
Najrozsiahlejšia udalosť zapadajúca do
obdobia hada sú utečenci. Všimnime si, keď
pozeráme správy resp. keď vidíme fotografie
utečencov, je tam jedna pozoruhodná vec.
Oni keď sa valia, sú v takom vlnitom veľmi
úzkom tvare, z diaľky podobajúc sa na hada!
Pri mape trás týchto migrácii nemôže uniknúť
fakt, že tieto sa tiež podobajú na hadov
(obr.1) presúvajúcich sa do Európy. Trasy sú
kľukaté a keď im Maďari uzavreli hranice,
tak celkom variabilne ako had sa stočili na
Chorvátsko.
Je úplne jasné, že tieto presuny organizuje
niekto veľmi mocný a silný, a že sú to
Európania, ktorí tým sledujú nejaké vlastné
ciele. Príprava musela byť dlhodobá,
v utajení. Pod najkvetnatejšími vyjadreniami
sa skrýva ich vlastný jed. To, že akcia
vypukla práve v období hada je práve to
zvláštne špecifikum, že on dodal silu a títo
jedinci dokonali svoj plán. Spustila sa plná
lavína protichodných vyjadrení, ktoré vidí
každý. Napríklad ľudskoprávne organizácie
obhajujúce homosexuálov obhajujú aj islam.
Pričom v Islamských štátov sa homosexualita
tvrdo trestá. Euro úradníci hovoria jedno
(ubezpečujú, že sa migrácia zastaví) a robia
iné (nič sa nezastavilo). A mnoho ďalších
navzájom odporujúcich si skutočností, ktoré
sa vyplavili na povrch.
Pozrime sa do minulosti kedy Jupitera bola
v Perúnovom kole v identickom postavení
v akom je dnes. Naposledy počas druhej
svetovej vojny. Slovenské národné povstanie
taktiež zapadá do znamenia Hada. Opäť aj
toto sa plánovalo dlhodobejšie, niekým
mocným a bohatým sledujúc určité záujmy.
SNP sa zúčastnilo veľké množstvo
zahraničných príslušníkov takže musí byť
jasné, že nešlo o nejaké spontánne slovenské
povstanie. Vieme veľmi dobre, že v čase
vypuknutia boli transporty židov do
koncentračných táborov zakázané. O čo teda
išlo organizátorom SNP? Len si vezmime ten
fakt, že v slovenskom štáte existovala
bezúročná ekonomika a toto je ten
najnebezpečnejší element (pre mocných tohto
sveta), ktorý treba zlikvidovať. Veď čo ak by
„nákaza“ tejto myšlienky prešla aj do
ostatných štátov Európy? SNP môžeme
chápať ako potichu sa plaziaceho hada, ktorý
vypustil jed, sledujúc vlastný cieľ, poznaný
len nemnohými. Väčšine povedali, že to je
jed namierený na fašizmus. Ale to, že
dôsledkom toho bola devastácia Slovenska, že
sa obnovili transporty a privolali nemecké
vojská, ktoré tu dovtedy neboli, pred týmto si
táto oklamaná väčšina zatvára oči a uši.
Najligotavejším transparentom na obhajobu
tohto hadieho diela je ten, že sme sa týmto
zaradili na stranu protihitlerovskej koalície
a neboli sme teda na strane porazených.
Lenže tento ligotavý transparent sa naozaj
ukáže ako biedne pozlátko po tom, ako
pozrieme na štáty akými sú Rakúsko či
Nemecko alebo Taliansko. Životná úroveň
diametrálne odlišná od tej našej, pričom oni
sú tí porazení. Čím boli oni znevýhodnení od
strana 24
ORL 2016-4
Znamenie Had od 14. 7. 2015 do 9. 8. 2016
nás, keď mi sme údajne na strane víťazov?
Nemá to byť naopak?
Ďalším dobrým príkladom ako funguje toto
znamenie, resp. ako ho ľudia vedia použiť,
je vylodenie v Normandii. Aj ono sa
plánovalo dlhí čas dopredu, ale ten deň „D“
nastal až 6. júna 1944, dva týždne po
nástupe Lietica. Vylodenie bolo tiché ako
had v prírode. Aj ono sa uskutočňovalo
v tajnosti, podobne ako plazúci sa had za
korisťou. V tomto prípade by sme mohli
usúdiť, že išlo o pozitívnu vec, keďže útok
bol namierený na Nemcov vo Francúzsku.
Môžeme to tak chápať ale môže byť aj
pravdou tvrdenie, že Američania sa pustili
do vojny po tom, ako bolo jasné, že Rusi
Nemcov porazia a potrebovali si zaistiť
západnú Európu.
Znamenie Hada nás učí zosobniť použitie
Božej Moci. Preto je aj jeho pôsobenie
mocné. Všimnime si akú bezmocnosť
prežívajú Európania v súvislosti
s utečencami. Nech robia čokoľvek, akoby
nebolo tej moci, ktorá by zastavila príliv
ďalších a ďalších. Je to samozrejme aj
otázkou karmy a nášho vnútorného
prebudenia. V pôsobení tohto znamenia nám
Lietic pomáha sa v duchu zobudiť a toto
znovuzrodenie prejaviť do všetkých štyroch
rovín – do chcenia, myšlienok, slov i činov.
Len tak môžeme nadobudnúť moc nad
akýmkoľvek problémom i svojim osudom.
Poznámka:
Planéta Jupitera obehne okolo Slnka
v Perúnovom kole za cca 72 rokov, pričom
v rámci tohto obdobia sa dostane pod vplyv
šiestich vodcovských bytostí (Vyšeň, Lelo,
Letenic, Radegast, Koledo, Krojšeň) na cca
12 rokov pod každou (12 rokov x 6 = 72
rokov), ktoré určujú generačné úlohy
a obdobia na planéte Zem. Potom sa kolo
opakuje. V rámci týchto dvanástich rokov sa
vždy dostane na cca jeden rok pod vplyv
jedného znamenia bytostného (Myš, Býk,
Tiger, Zajac, Drak, Had, Kôň, Koza, Opica,
Kohút, Pes, Sviňa), ktorí špecifickejšie určujú
charakter jednotlivého generačného obdobia.
V súčasnosti sa nachádzame v poslednom
znamení v Krojšňovi, ktorý vždy prináša malý
súd pre ľudstvo za posledných 60 rokov. To
znamená, aké boli sejby posledných 60 rokov
v znameniach Vyšeň, Lelo, Letenic, Radegast
a Koledo, taká bude žatva v Krojšňovi.
Naposledy sme sa v Krojšňovi nachádzali
počas druhej svetovej vojny. Tá vypukla hneď
vstupom Jupitery do tohto znamenia.
Samozrejme počas druhej svetovej vojny
existoval ešte jeden dôležitejší vplyv a to
príchod Ježišom zvestovaného Syna Človeka
na Zem a jeho neprijatím ľudstvo muselo
zožať predchádzajúcu sejbu. Jeho prijatím by
ľudstvo bolo od všetkých hrôz uchránené.
http://hledani.gnosis.cz/znamenie-had-od-14-7-2015-do-9-8-2016/
Americký mesianismus a jeho
„nové evangelium“
„A světlo ve tmě svítí, a temnota je nepohltila.“
Evangelista sv. Jan o Kristu (1, 5)
„A světlo ve tmě svítí, a temnota je nepohltila.“
Americký prezident George W. Bush o USA
(Ellis Island 11. září 2002)
S pojmem „mesianismus“ se při hodnocení
zahraniční politiky můžeme setkat jen zřídka;
povětšinou jsou zmiňovány jen geopolitické,
vojensko-strategické a hospodářské zájmy.
Skutečnost bývá taková, že ani jedno z toho
nevystupuje odděleně a v politice států hraje
roli směsice zmíněných vlivů. Nicméně kromě
těchto ryze účelových hledisek lze v pozadí
některých států, skupin nebo jednotlivců najít
i prvek, který, byť třebas nemusí být přímo
náboženský, překračuje svojí povahou hranice
strana 25
ORL 2016-4
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“
pragmatismu a hledá opodstatnění politiky
v jakémsi univerzálním poslání.
Politický mesianismus není jednolitým
ideologickým směrem a vystupuje v mnoha
různých podobách. Může se projevovat
pouze v kratším dějinném období nebo
procházet vývojem, kdy světská stránka bere
vrchu nad určitými původními
náboženskými východisky. Nemusí nakonec
ani utvářet politiku celého státu, ale pouze
jeho části.
Máme-li tudíž stanovit podstatu mesianismu
jako takového, je třeba najít průsečík jeho
nejrůznějších projevů, ať už mesianismu
ruského, amerického, polského, židovského,
či přesněji sionistického, a dalších. Co tedy
mají společného? Především přesvědčení, že
se danému národu (státu, reprezentativní
skupině) dostalo zvláštního vyvolení, na
jehož základě mu přísluší výjimečná role
v dějinách lidstva. Posláním vyvoleného
národa je vysvobodit svět z „temnoty“ a vést
k obrodě. S tím souvisí „misijní“ činnost,
jež se nezřídka projevuje velmocenskými
nároky.
Vtělená vzpoura
U kořenů amerického mesianismu se sbíhají
dva proudy. Prvním z nich je
protestantismus, ztělesněný pověstnými
puritány[1], kteří se jakožto „otcové
poutníci“ připlouvající na lodi Mayflower
stali symbolem osidlování „Nového
světa“[2]. Druhým je osvícenství,
zastoupené nejrůznějšími tajnými
společnostmi. Ačkoli se na první pohled
jedná o rozdílné směry, vznikl mezi nimi
jakýsi druh symbiózy, kdy osvícenci
protestantům ponechávali přesvědčení, že
Amerika je zemí křesťanskou, byť v ní vládne
„odluka Církve [náboženství] od státu“.[3]
Oba proudy navíc spojoval stejný pohled na
„Starý svět“, tedy Evropu, ve které jejich
stoupenci viděli temnou říši zkaženosti a
nesvobody. Za ztělesnění zmíněné symbiózy
lze považovat např. první návrh státní pečeti
Spojených států z roku 1835, na jejímž rubu
byl vyobrazen přechod izraelitů přes Rudé
moře[4] a nápis „Vzpoura proti tyranům je
poslušností vůči Bohu“, přičemž líc zdobila
zednářská a republikánská symbolika. Jak
víme, tento návrh nebyl přijat, a tak se dnes
na rubu státní pečeti USA skví nedostavěná
pyramida, na jejímž vrcholku je „oko
Prozřetelnosti“ a nad ním nápis Annuit cœptis
(„Schválil započaté“), což bývá vykládáno, že
Bůh požehnal vzniku Ameriky[5]. Pod
zednářskou pyramidou, která má u základů
datum přijetí Deklarace nezávislosti
(MDCCLXXVI), se pak nachází stuha
s hrdým nápisem Novus ordo seclorum
(„Nový řád věků“).
Vyhlášení vzpoury proti „Starému světu“, zde
zastoupenému především britskou monarchií,
můžeme číst v pamfletu radikála a
zapřisáhlého odpůrce křesťanství Thomase
Painea Common Sense („Zdravý rozum“),
který vyšel na počátku americké revoluce
roku 1776 a podněcoval k jejímu vyostření.
Během tří měsíců se prodalo až sto dvacet
tisíc výtisků „Zdravého rozumu“ a v průběhu
celého roku dokonce půl milionu, což je nejen
na onu dobu obdivuhodný počet. Paine psal:
„Ó vy, kdož milujete lidstvo! Vy, kdož se
odvažujete vzdorovat nejen tyranii, ale
tyranovi, povstaňte! Každý kout starého světa
je zamořen útlakem. Svoboda jest
pronásledována po celém okrsku zemském.
Asie a Afrika ji dávno vykázaly, Evropa na ni
hledí jako na cizinku a Anglie jí dala
rozlukový list. Ó, přijměte uprchlici a
připravte včas útočiště lidstvu.“[6]
[1] Puritány se označovaly protestantské
skupiny v Anglii, které vycházely
z kalvinismu a působily zejména
v presbyteriánském prostředí. Puritáni ostře
vystupovali proti tomu, co považovali za
prvky „papeženectví“, tj. katolické víry.
[2] Puritáni nebyli prvními osadníky
v Severní Americe. Pokud jde o současné
území Spojených států, tak prvními
Evropany, kteří se na něm usídlili, byli
španělští katolíci v šestnáctém století (oblast
dnešní Floridy a Jižní Karolíny). Za nimi pak
následovali francouzští hugenoti, kteří utíkali
před pronásledováním.
[3] Tato idyla utrpěla značné rány v poslední
době, kdy se americké levici úspěšně daří
důsledně prosazovat pravidlo odluky
náboženství od státu, což se např. projevuje
odstraňováním náboženských symbolů
z úředních budov nebo zákazem jakéhokoliv
strana 26
ORL 2016-4
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“
projevu na státních školách, který by mohl
být považován za šíření náboženství.
[4] Takové zpodobnění prosazoval původně
zednář a deista Benjamin Franklin, kdežto
jiný deista Thomas Jefferson navrhoval
„pouť izraelitů přes poušť“.
[5] Oním neurčeným činitelem, jenž
požehnal, může být Prozřetelnost, Štěstěna,
Osud nebo Bůh (případně i Lucifer), činitel
byl patrně úmyslně ponechán nedefinovaný.
Heslo je odvozeno z Vergiliova eposu
Aeneis: „Jupiter omnipotens, audacibus
annue coeptis“ („Všemocný Jupitere,
požehnej odvážně započaté“). Wikipedia,
heslo „Annuit cœptis“.
[6] Thomas Paine, Common Sense, str. 107.
Philadelphia 1776.
Nový Izrael
Protestantské sekty viděly v Americe
Bohem zaslíbenou zemi, „Nový Izrael“,
„Nový Jeruzalém“, přičemž Evropa byla
považována za Egypt, kde vládne tyranský
faraón, či za „papeženecký“ Babylón.
Atlantský oceán se pro ně stal „Rudým
mořem“, přes které vede Hospodin svůj
vyvolený lid.[1]
Vůdce puritánů John Wintrop („Nový
Nehemjáš“[2]) pronesl během „přechodu
Rudého moře“ v roce 1630 na lodi Arbella
své slavné kázání, ve kterém mj. pravil:
„Seznáme, že Bůh Izraele je mezi námi, když
deset z nás bude schopno vzdorovat tisíci
našich nepřátel; když nás [Bůh] obklopí
chválou a slávou tak, že lidé budou o
nadcházející úrodě říkat, ‚nechť Pán dá, aby
tomu bylo jako v Nové Anglii [tj. Americe]‘.
Musíme si uvědomit, že budeme jako město
na hoře. Obrátí se k nám zraky všech lidí.“[3]
Sousloví „město na hoře“ [Mt 5, 14] se stane
oblíbeným označením Spojených států,
jejichž úkolem je čnít na výšinách jako vzor
dokonalé společnosti celému světu. Později
však toto pasivní „izolacionistické“ pojetí
bude překonáno aktivním „misijním“
přístupem, který spatřuje poslání USA
v šíření výdobytků a požehnání „Nového
Izraele“ národům. A Bohem daný kolonizační
nárok vyvoleného lidu se v rámci „zjevného
předurčení“ rozšíří ze Severní Ameriky dále,
nejprve na Střední a Jižní Ameriku, záhy na
Asii…
Třebaže se tváře amerického protestantismu
v průběhu staletí měnily, od strohého výrazu
pionýrů přes první mrakodrapy
nesmlouvavých kapitalistů nebo bílé kápě Kuklux-klanu až po vytržení evangelikálů, jeho
dědictví trvá dodnes, mj. i v přesvědčení, že
pozemské úspěchy jsou mírou Božího
požehnání. Navzdory předpokladům totiž na
protestantské poutníky nečekal v Americe
„ráj“, ale byli nuceni čelit tvrdé skutečnosti,
neznámé krajině i jejím původním
obyvatelům. „Ráj“ bylo nutné teprve stvořit a
mnoho dětí „Nového Izraele“ při budování
jeho základů zemřelo hladem nebo z rukou
domorodců. S každou překonanou překážkou
nevlídného osudu se ale „vyvolený národ“
jenom utvrzoval ve své výjimečnosti.
Z příjezdu, úsilí i samotných pohnutek
puritánů se zakrátko zrodil mýtus, vzor
k následování a neotřesitelné dogma
„občanského náboženství“.[4] První anglosaští
osadníci se navzdory historickým
skutečnostem stali ztělesněním demokracie a
liberálních svobod USA.[5]
Francouzský básník a diplomat Paul Claudel
popsal vliv protestantismu na americkou
společnost dosti ostrými slovy:
„Protestantský duch zapatlal v Americe
všechno jako odporná majonéza, která
pokryje celé jídlo svojí mdlou a lepkavou
hmotou. Cosi mastného, bezvýrazného a
strana 27
ORL 2016-4
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“
neurčitě sladkého. Nepojmenovatelné
svinstvo [Une cochonnerie sans nom].“[6]
[1] Brent Gilchrist, Cultus Americanus, str.
163. Lenham 2006.
[2] Francis J. Bremer, John Winthrop:
America’s Forgotten Founding Father, str.
383. Oxford 2005.
[3] John Winthrop, A Modell of Christian
Charity, str. 47. Boston 1838.
[4] Viz Andrzej Sepkowski, „Masjanizm a
amerykański misjonizm polityczny“ in
Athenaeum 18/2007.
[5] Původní puritáni by stěží nalezli
pochopení pro některé současné americké
„svobody“. Navíc i náboženskou svobodu,
kterou byli údajně vedeni, chápali výběrově.
Po sto let od první poloviny sedmnáctého
století do války o nezávislost nebyla
katolická církev mezi protestantskými
osadníky tolerována a kněží museli působit
tajně.
[6] Paul Claudel, zápis v Deníku ze srpna
1931; viz také Marie-Thérèse Killiam,
„Claudel, l’Amérique et autres vues
postmodernes“ in The French Review
1/1996.
Nová Atlantida
Amerika se stala zaslíbenou zemí nejen pro
protestanty, ale také osvícence, kteří do ní
vkládali naděje na zhmotnění svých ideálů.
V jejím „panenství“ spatřovali příležitost,
jak bez zbytečných překážek a dějinného
zatížení uskutečnit plán na vytvoření
společnosti „volnosti, rovnosti a bratrství“, jež
bude prosta evropského tmářství a tyranie.
Amerika se měla stát „Novou Atlantidou“.
O bájné Atlantidě nepojednával pouze Platón,
ale našla si své místo i v učení některých
tajných společností. Ať už jejich členové
skutečně věřili v historickou existenci
Atlantidy a považovali se za nástupce její
filosofické školy, nebo ji chápali pouze jako
podobenství, jedni i druzí v ní viděli obraz
dokonalé společnosti, k jehož naplnění má
směřovat jejich činnost.
Filosof Manly P. Hall, zednář nejvyššího 33.
stupně skotského ritu, psal, že se zánikem
Atlantidy (kterou chápe jako archetyp) upadly
„ideální vzorce vládnutí“. Ve svém pojednání
The Secret Destiny of America („Tajné poslání
Ameriky“) uvádí:
„Zkáza byla natolik dokonalá, že lidé
zapomněli na leší způsob života, přijímajíce
zlo válek, zločinů a chudoby jako
nevyhnutelné… Stará Atlantida odešla,
rozplynula se v moři lidských pochyb, avšak
filosofická říše opět nadejde jako demokracie
moudrých.“[1]
Slavný anglický filosof, vědec, politik a podle
všeho i rosekrucián Francis Bacon napsal
utopistické dílo Nová Atlantida, které vyšlo
rok po jeho smrti. Nová Atlantida byla od
počátku mnohými považována za jakýsi plán
na uspořádání americké společnosti, ostatně
sám Bacon se aktivně podílel na kolonizaci
tohoto kontinentu. Americký historik William
Hepworth Dixon byl dokonce toho názoru, že
by Bacon měl být zařazen mezi zakladatele
Spojených států.[2]
Bacon v Nové Atlantidě popisuje, jak evropští
mořeplavci dorazí ke břehům neznámého
ostrova Bensalem. Mimořádné postavení na
ostrově přísluší „řádu či společnosti, již
nazýváme Dům Šalamounův; nejvznešenější
nadaci, která (jak se domníváme) byla kdy na
světě založena, a lucerně tohoto
království“[3]. Jak vysvětluje jeden z otců
Domu Šalamounova, „cílem naší nadace je
poznání příčin a skrytého pohybu věcí a
rozšíření hranic lidské říše k ovlivnění
veškerého možného“[4].
Evropský vypravěč se dělí o svoje postřehy
při objevování nové země a poznamenává:
strana 28
ORL 2016-4
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“
„Vidouce, že nám nikterak nehrozí záhuba,
cítili jsme se nyní jako svobodní lidé. Žili
jsme nanejvýš radostně, procházeli se na
venku a obhlíželi, co bylo ve městě a okolí
k vidění. Seznámili jsme se s mnohými
obyvateli města, v nichž nebylo žádné
nízkosti. V jejich náručí jsme našli tolik
lidskosti, tolik svobody a touhy přijmout
cizince jako vlastní, že to stačilo k tomu,
abychom zapomněli na vše, co nám bylo
drahé v našich vlastech. Neustále jsme se
setkávali s mnohými věcmi, jež si
zasluhovaly pozornost a srovnání. A
vskutku, pokud by na světě bylo zrcadlo
hodné toho, aby stálo nastaveno lidským
zrakům, je to tato země.“[5]
Nová Atlantida končí rozloučením s otcem
Domu Šalamounova:
„A když to dořekl, povstal. A já, jak jsem
byl naučen, jsem poklekl a on položil svou
pravou ruku na moji hlavu řka: ‚Bůh ti
žehnej, můj synu, a Bůh žehnej proslovu,
jejž jsem učinil. Dávám ti svolení zveřejnit
ho pro dobro jiných národů, neboť my zde
jsme v náruči Boží, země neznámá.‘“[6]
Přední stranu prvního vydání Nové Atlantidy
zdobí výjev, na kterém vidíme starce
s andělskými křídly a kozíma nohama, jenž
drží v rukou kosu a pod sebou má přesýpací
hodiny. Ten tahá za ruku z jeskyně nahou
dívku, přičemž je vše orámováno větou
„Tempore patet occulta veritas“ („Čas vyjeví
skrytou pravdu“). A tak se i stalo. Jistě ne
bez důvodu zařadil Thomas Jefferson
Bacona mezi tři největší muže (vedle Locka a
Newtona), „kteří kdy žili“[7].
Vliv osvícenectví či zednářství u zrodu
„Nového světa“ není patrný jen z toho, že
představitele tohoto myšlení nacházíme mezi
otci zakladateli i prezidenty USA, ale i z
volené symboliky. Byla zmíněna velká pečeť
USA, na které se nachází nedostavěná
pyramida s „okem Prozřetelnosti“ na vrcholu.
Manly P. Hall nabízí následující zednářský
výklad onoho vyobrazení:
„Existuje legenda, že se na ztracené Atlantidě
nacházela veliká univerzita, která byla
zdrojem většiny umění a věd tehdejšího
pokolení. Univerzita měla tvar obrovské
pyramidy s mnoha ochozy a chodbami a na
jejím vrcholku byla umístěna observatoř pro
bádání hvězd. Tento chrám věd staré
Atlantidy je nastíněn na pečeti nové
Atlantidy. Byla to společnost neznámých
filosofů, kdo zpečetil nový národ odvěkými
znaky, aby všechny národy mohly poznat
účel, k němuž byla nová země založena? […]
Monogram nové Atlantidy ukazuje, že tento
kontinent je vyhrazen uskutečnění velikého
díla: zde má povstat pyramida lidských snah,
škola tajných věd. Tomuto národu vládne
svrchovaný král, věčný Bůh. Tento národ je
předurčen k naplnění Boží vůle.“[8]
Přední americký historik Charles Eliot
Norton si jakožto člen poradní komise, která
měla v roce 1884 projednávat úpravu státního
znaku (velké pečeti) a výrobu nových raznic,
posteskl:
„Pokud jde o rubovou stranu, způsob
[vyobrazení], který přijal kongres, je
v podstatě nepoužitelný; těžko v něm lze vidět
něco jiného (ať už jej návrhář pojal umělecky
jakkoliv) než tupý znak zednářského
bratrstva.“[9]
Osvícenci dávali najevo svoji přítomnost
rovněž v architektuře, a to nejen vnější i
vnitřní výzdobou úředních budov, ale také
celkovým uspořádáním hlavního města
Spojených států, či přesněji jeho středu, jehož
návrh svěřili George Washington a Thomas
Jefferson francouzskému architektovi a
zednáři Pierru Charlesi L’Enfantovi. Vše mělo
hlásat „dobrou zvěst“, na níž stojí „Nový
svět“.
„Stavitelé hlavního města Spojených států
vycházejíce z předpokladu, že architektonické
rozvržení musí odpovídat hierarchii
posledních věcí, navrhli centrum
Washingtonu ve tvaru kříže (stejně jako
stavitelé středověké Evropy), ale hlavními
stavbami v tomto plánu nebyly (na rozdíl od
měst christianitas) křesťanské kostely, nýbrž
‚svatyně demokracie‘: ‚římský‘ Kapitol,
‚řecký‘Lincolnův památník nebo ‚egyptský‘
Washingtonův monument. Tak jako ve
středověkém městě nesměla žádná stavba
převyšovat věž katedrály, což mělo
symbolizovat primát Božího zjevení ve
veřejném životě, tak ve středu Washingtonu
nesmí být vyšší objekt, než je kopule
kongresu, což má zdůrazňovat svrchovanou
vládu lidu jakožto držitele práv.“[10]
strana 29
ORL 2016-4
Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“
[1] Manly P. Hall, The Secret Destiny of
America. Los Angeles 1944. Zdroj internet.
Dvanáct slov, která zná kdekdo, a přesto jen
málokdo tuší jejich skutečný význam.
[2] William Hepworth Dixon, Personal
History of Lord Bacon from Unpublished
Papers, str. 200. Whitefish 2003.
Každodenní střídání tmy (princip jednoty,
jin) a světla (princip mnohosti, jang) nad
zemským povrchem díky rotaci Země kolem
vlastní osy je primární zkušeností, která se v
podobě spánku a bdění promítá nejen do
života lidí, ale i zvířat. Poměr tmy a světla se
však mění ještě v druhém dlouhodobějším
cyklu, který ovlivňuje i zbytek toho, co věda
nazývá živou přírodou, tedy říši rostlinnou.
Tato proměna je závislá na oběhu Země
kolem Slunce, a zejména na tom, jak během
ročního pohybu Země naklání svoji osu k
Slunci. Oběžná rovina Země vůči Slunci ekliptika - není totožná s rovníkem, svírá s
ním úhel 23,5° a proto dochází na Zemi ke
střídání ročních dob, což se nejzřetelněji
projevuje na vegetačním cyklu. Toho jsou si
lidé odpradávna vědomi, ale v okamžiku, kdy
začali cílevědomě pěstovat obilí, nabyl tento
cyklus do očí bijících astrosymbologických
souvislostí.
[3] Francis Bacon, The New Atlantis. Zdroj
internet.
[4] Ibidem.
[5] Ibidem.
[6] Ibidem.
[7] V dopise Richardu Priceovi z 8. ledna
1789.
[8] Hall, op. cit.
[9] Gaillard Hunt, The history of the seal of
the United States, str. 55. Washington, D. C.
1909.
[10] Estera Lobkowicz, „Demokracjateokracja czyli nędza chadecji“ in Fronda č.
21–22/2000.
http://www.tedeum.cz/2016/03/20/americky-mesianismus-a-jehonove-evangelium-1/
Cyklus znamení zvěrokruhu dvanáct kroků na cestě k
univerzalitě
Pavel Turnovský:
Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna,
Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář, Ryby.
Scénář tohoto mýtického dramatu nalezneme
na každé mapě světa v podobě třech linek.
Rovník, který dělí Zemi na dvě polokoule, a
od něho na sever i na jih 23,5° vzdálené
obratníky Raka a Kozoroha. Pás, který
pokrývá asi čtvrtinu zemského povrchu, je
široký 47° zeměpisné šířky, nazývá se
tropické pásmo a vymezuje místa, kde jedině
na Zemi může Slunce, a tedy i medium coeli
dosáhnout zenitu. Čtyři nejdůležitější
okamžiky během zdánlivého pohybu Slunce
tímto pásmem vymezují počátek čtyř ročních
dob. Než se vystřídají všechny sezóny,
spatříme na nebi dvanáct novoluní nebo
dvanáct úplňků, proběhne tedy dvanáct
lunačních cyklů, které se dají ztotožnit s
dvanácti měsíci jednoho roku, čili dvanácti
kroky - fázemi jakéhokoli cyklického
procesu. Tyto fáze jsou v astrologii
ztotožňovány s dvanácti znameními
zvěrokruhu. Jejich průběh budeme sledovat z
pohledu obyvatele severní polokoule nejen
proto, že naše astrologie na severní polokouli
vznikla, ale i proto, že severní pól můžeme
považovat za zenit celé planety Země, nad
nímž obrazně řečeno bdí její Tvůrce.
V ročním vegetačním cyklu můžeme nalézt
dva základní okamžiky. První, kdy se v
semeni probudí životní síla a semeno začne
klíčit, Slunce se nachází nad rovníkem a
strana 30
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
směřuje na sever. Jeho deklinace (vzdálenost
od rovníku) je nulová. To je jarní
rovnodennost, počátek jara a znamení
Berana. O půl roku později se vegetační
cyklus nachází v okamžiku, kdy semena
opouštějí rostlinu, padají na zem a ukryjí se
v napadaném rozkládajícím se listí jako
příslib nového začátku. Slunce stojí opět nad
rovníkem, ale směřuje na jih. To je
podzimní rovnodennost, počátek podzimu a
znamení Vah. V obou případech je poměr
tmy (princip jednoty, jin) a světla (princip
mnohosti, jang) vyrovnán. Ale v případě
prvním začíná půlrok stabilní převahy světla
nad tmou, v případě druhém půlrok stabilní
převahy tmy nad světlem.
V těchto pololetích můžeme identifikovat
okamžiky naprosté převahy jednoho z obou
principů nad druhým. V naší zeměpisné šířce
to je vždy v poměru dvě ku jedné. Když
Slunce dosahne své nejsevernější deklinace,
přibližně 23,5°, nastává letní slunovrat,
začátek léta a znamení Raka, světlo převažuje
nad tmou. V tomto okamžiku maximální
převahy světla se tma jakoby vzpamatuje a
začíná půlrok jejího neustálého růstu.
Rostlina shazuje květ a v zárodku budoucího
plodu se objevuje znovuzrozené semeno. O
půl roku později dosahne Slunce své
nejjižnější deklinace, nastane zimní slunovrat,
začátek zimy a znamení Kozoroha, tentokrát
tma převažuje nad světlem. V tomto
okamžiku maximální převahy tmy dochází k
znovuzrození světla a začíná půlrok jeho
neustálého růstu, až k dalšímu vrcholu.
Semeno v zemi a navíc pod příkrovem sněhu
ukrývá v sobě potenciál příštího
transformačního cyklu, neboť aktualizováno a
naplněno bývá jenom velmi málo z toho, co
do procesu vstoupilo jako ryzí, i když přesně
definovatelná potencialita. Tento čtyřdílný
proces vegetace, toto symbolické ukřižování
semene se odehrává jako archetypální vzorec
v každém organismu, v každém organickém
procesu, který má začátek, vrchol, konec,
případně nový počátek.
Všimli jsme si, že začátek divergentní
poloviny cyklu, individualizace, zosobňování,
pramení symbolicky v ohni, začátek
konvergentní poloviny cyklu, kolektivizace,
univerzalizace, zase ve vzduchu. Kulminace
prvního polocyklu je pak spojována s vodou
(bohatá vegetace, šťavnaté listy, voda
stoupající rostlinami vzhůru), kulminace
druhého se zemí (semena skrytá v zemi,
plody v hlubinách sklepení). Tyto dva živly
můžeme spojovat s kreativitou. V ročním
cyklickém rituálu můžeme rozeznat čtyři
akty. Jaro - nový cyklus se začíná objektivně
projevovat, dochází k intenzivnímu
organickému růstu - diferenciace. Léto organický růst vrcholí a zastavuje se, dochází
k nasazení a posléze k růstu plodů stabilizace. Podzim - objektivní výsledek
procesu, plody plné semen jsou sklizeny a
svezeny na hromady, objektivita přechází do
latentního stavu - skupinová integrace. Zima semena jsou nadějí budoucnosti, setba nebo
příprava na setbu - kapitalizace.
Čtenář astrologických publikací si zvykl, že
živly bývají spojovány s nejrůznějšími
principy, psychickými projevy a funkcemi a
jevy. Od klasické antické teorie čtyř letor
(oheň - cholerici, vzduch - sangvinici, voda flegmatici, země - melancholici), přes čtyři
skupenství hmoty (země - pevné, voda kapalné, vzduch - plynné, oheň plazmatické), po jungiánskou typologii (oheň
a vzduch v podobě kladných, mužských
znamení - extroverze; voda a země v podobě
záporných, ženských znamení - introverze).
Liz Greene má za to, že oheň odpovídá
intuici, voda cítění, vzduch myšlení, země
vnímání, k čemuž máme vážné výhrady.
Vidíme, že každá škola vytváří tato spojení
téměř voluntaristicky, korelace si většinou
odporují a výsledkem je dojem, že pravdu
mají všichni a nikdo.
strana 31
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
Živly ve své podstatě nemohou být ničím
jiným než různým projevem, různou formou
unitární energie, která prýští Sluncem.
Cokoli aby bylo učiněno dobře, musí být
provedeno na tři způsoby. Tak i živly musí
existovat ve třech různých vztazích mezi
energií a formou, ve třech modech.
Kardinální - základní modus živelné energie
je zrozen za kritických podmínek
rovnodenností a slunovratů a představuje
ohromnou hybnou sílu, princip změny,
aktivní intenzivní životní zkušenosti a
projevy; doména ducha Beran, Rak, Váhy,
Kozoroh. Fixní - pevný modus kardinální
podobu energie soustřeďuje, dává ji hlubší a
přesnější výraz, představuje princip
omezení, formování a struktury; doména
duše Býk, Lev, Štír, Vodnář. Mutuální proměnlivá, lépe vzájemná, rozdávají energii
generovanou v kardinálních a soustředěnou
ve fixních znameních. Představují princip
adaptace a flexibility, spojují fixní a
kardinální modus; doména mysli Blíženci,
Panna, Střelec, Ryby. Teprve kompletní
celek všech tří modů tvoří rozvinutou
osobnost.
Vraťme se na okamžik ke znamením fixního
modu. Slunce prochází jejich vrcholem,
patnáctým stupněm, uprostřed ročních dob,
kdy koncentrace energie dosahuje maxima.
Už jsme naznačili, že znamení zvěrokruhu
jsou vymezena spíš deklinací než
ekliptikální délkou. Slunce se “pohybuje”
denní rychlostí, která se zvolna mění od
0°5712 do 1°0110. Změna jeho deklinace
probíhá mnohem strměji, od 0°0014 při
slunovratech do 0°2241 za rovnodenností.
Býk a Štír následují po rovnodennostech, a
tak mají za úkol nejdynamičtější, nejživější
pobobu energie zachytit, ztvarovat a
soustředit. 15° Býka dá energii směr, cíl, a tak
i smysl a účel. 15° Štíra jí pomůže k
identifikaci s něčím vyšším, nebo naopak
hlubším. Lev následuje po letním slunovratu a
soustřeďuje tedy energii k projevům
individuální osobnosti. Vodnář následuje po
slunovratu zimním, soustřeďuje energii do
kolektivní, společenské formy. Z posloupného
hlediska vidíme v individualizující hemisféře
energii, formující na 15° Býka individuální
bytost. Na 15° Lva naopak individální bytost
energii užívá. V kolektivizující hemisféře
energie na 15° Štíra (Orel) formuje
univerzální bytost, na 15° Vodnáře (Anděl)
univerzální bytost energii užívá (“voda”,
kterou anděl vylévá z nádoby).
Ohnivá znamení jsou třemi aspekty energie,
která vytryskla na prapočátku
cyklokosmického procesu, a potom prochází
nesčíslnými transformacemi.
sebe, není jeho energií, pouze jím tryská, má
ji propůjčenu z vůle boží. Druhý přerod,
zrození individuality. Vůle k moci jako projev
ega, touha předvést svoji sílu a moc. Trůn pro
ego a projevy jeho myšlenkových pochodů.
Střelec je oheň vzniklý třením, tedy oheň
civilizovaný. Energie, která buduje, udržuje a
rozšiřuje civilizaci, to znamená energie
přenášená z generace na generaci, zaměřená
do dálky a do budoucnosti. Třít se může i šíp
o lučiště. Třetí přerod, zrození lidské
civilizace, zasvěcení společné věci, soupeření,
anebo válka.
Voda představuje sílu základních životních
rytmů. Příliv a odliv. Schopnost cítit a
reagovat jako organismus.
Rak je domov primární louže, z níž všichni
pocházíme. Malá vodní hladina mikrokosmu,
v níž se zrcadlí makrokosmos. Oběhové
systémy umožňují pocit celistvosti, a tím i
primární vědomí sebe sama na úrovni cítění a
reagování.
Beran je elektrickou energií v podobě jiskry.
Energie počátků života, pohybu, existence,
nových potencialit. Touha být, životní
instinkt. Elektrická energie.
Štír je voda, která spojuje jedince se větším
celkem. Záliv individuálního vědomí je
spojen průlivem společenského, skupinového
vědomí s oceánem vědomí kolektivního.
Nebo také nevědomí. Je to přechodné
stadium mezi Rakem a Rybami
Lev je sluneční podobou energie,
individualizovanou galaktickou energií.
Královské Slunce je prozatímním stadiem
traspersonality. Energie, kterou šíří kolem
Ryby jsou vodou oceánu, obrovského živého
funkčního strukturovaného prostředí, které
má svůj rytmus, obyvatele i kulisy. Jedinec se
v Rybách stává součástí organizovaného
strana 32
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
všelidského celku a podílí se na jeho rytmu
produkce a distribuce.
Vzduch je všudypřítomný prostředek
komunikace, sdružuje jednotlice do
činorodých skupin, dává jim novou
společenskou a duchovní dimenzi. V mnoha
jazycích znamená vzduch totéž co duch.
Jako duch i vzduch si vane kam chce,
překračuje hranice, prochází plicemi všech
živých tvorů a lidí bez rozdílu ras a
národností.
Váhy jsou počátkem kolektivizace, ne
harmonie, jak se obvykle naivně tvrdí. Váhy
rodí archetypální hodnoty, které sjednocují
všechny lidské bytosti. Duch svatý činí ze
všech lidí bratry a sestry, děti
archetypálního Otce.
Vodnář koncentruje archetypální hodnoty do
kulturních institucí nebo do postavy anděla,
který ztělesňuje společenské a náboženské
ochranné funkce. Archetyp je nadosobní,
kosmickou odpovědí na kolektivní potřeby.
Blíženci distribuují informace, které
kulturní instituce shromáždily nebo
vyprodukovaly. Je to znamení člověka, který
se pohybuje na relativně rozvinuté kulturní
úrovni, která mu umožňuje komunikaci se
skrytými silami a transcendentními formami
existence.
Země neznamená pevné skupenství hmoty,
které je iluzorní, ale gravitační síly udržující
molekuly, atomy a subatomární částice
pohromadě v pohybujících se
strukturovaných a organizovaných celcích.
Stejné síly fungují i v psychice, kde formují
ego. Pevnost, solidnost se má stát solidaritou,
svorností.
Kozoroh je vůle, která vede k integraci pod
ústřední kontrolou. Síla, která drží
společenství pohromadě, zejména v krizové
situaci.
Býk představuje sílu, která umožňuje lidským
bytostem a vůbec všem živým organismům
hrát biologickou roli uprostřed životního
prostředí.
Panna symbolizuje intelektuální a tvůrčí
schopnosti, které umožňují nalézt v
individuální osobnosti, výsledku biologické a
psychické reintegrace, ty nejdůležitější a
nejcharakterističtější rysy, s nimiž pak
jednotlivec vstupuje do kolektivu.
Cyklicky se interakce mezi znameními
zvěrokruhu odehrává podle následujícího
scénáře.
Jarní rovnodennost plodí energii ohně - Beran
(kardinální, základní oheň), ta je pak
koncentrována Býkem (fixní, pevná země) a
rozváděna Blíženci (mutuální, vzájemný
vzduch). Tento proces se odehrává na pozadí
skrytého živlu vody.
Letní slunovrat plodí energii vody - Rak
(kardinální, základní voda), ta je pak
koncentrována Lvem (fixní, pevný oheň) a
rozváděna Pannou (mutuální, vzájemná
země). Tento proces se odehrává na pozadí
skrytého živlu vzduchu.
Podzimní rovnodennost plodí energii vzduchu
- Váhy (kardinální, základní vzduch), ta je
pak koncentrována Štírem (fixní, pevná voda)
a rozváděna Střelcem (mutuální, vzájemný
oheň). Tento proces se odehrává na pozadí
skrytého živlu země.
Zimní slunovrat plodí energii země - Kozoroh
(kardinální, základní země), ta je pak
koncentrována Vodnářem (fixní, pevný
vzduch) a distribuována Rybami (mutuální,
vzájemná voda). Tento proces se odehrává na
pozadí skrytého živlu ohně.
Z toho všeho, co jsme si řekli o podstatě
cyklu znamení zvěrokruhu, vyplývá, že se
jedná o stále probíhající vztah mezi silami
tmy (princip jednoty, jin) a silami světla
(princip mnohosti, jang). Jang a jin jsou
dvěmi tvářemi, rubem a lícem energie čchi,
která by v našem pohledu byla unitární
vesmírnou energií, formující na nižším stupni
galaxii, na ještě nižším stupni energii prýštící
skrze Slunce do planetární soustavy.
Zvěrokruh euroamerické astrologie tedy nemá
nic společného se souhvězdími, jak se někteří
astrologové i neastrologové, ba dokonce i C.
G. Jung domnívají. Je nesmyslné umisťovat
zvěrokruh okolo sluneční soustavy, neboť
vzniká ze vztahu Země a Slunce. Stejně tak
všechny ostatní planety mají své zvěrokruhy,
což nás začne v brzké době zajímat i z
praktického hlediska. Zodiak musí být
umístěn do bezprostředního okolí Země,
kterou jako aurický obal obklopuje. Kromě
toho je mylné představovat si ho jako pás
strana 33
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
kolem Země. Ve zvěrokruhu se soustřeďují
tvořivé univerzální síly, které formují životní
substanci během procesu jejího růstu a
vývoje. Tak jak sluneční parsky dopadají
během roku pod různými úhly na zemský
povrch, oživují příslušné “informace”, které
rozdělujeme do dvanácti zodiakálních
druhů. Zodiak tak představuje rozhraní, na
němž se univerzální promítá do
jednotlivého. To se děje nejintenzivněji v
místech, kde ho protínají hroty domů,
zejména hlavní osy horoskopu jedince.
Beran: kardinální - základní oheň / vnitřní
voda, klíčový význam: odvaha Cyklický
význam: Vyrovnání sil dne a sil noci vede k
novému cyklu organického života. Z oceánu
nevědomí (Ryby) se vynořují nové
potenciality a nové formy vědomí. Idea
jáství, prvotní archetypální struktura
jedince. Počáteční tvůrčí energetický impulz
bytí zahajuje proces formování osobnosti.
Vůle projevit se.
Býk: fixní - pevná země / vnitřní voda,
klíčový význam: nebýt dychtivý Cyklický
význam: Býk soustřeďuje Beranovy
impulzy, poskytuje jim větší hloubku, dává
jim smysl a směr, umožňuje jim prosadit se
hmatatelným způsobem. Spontánní projevy
vlastní přirozenosti. Úsilí sžít se s hmotou,
posílit sebevědomí a uplatnit se. Energie
jako substance.
Blíženci: mutuální - vzájemný vzduch /
vnitřní voda, klíčový význam: intelektuální
poctivost Cyklický význam: Vyjadřování a
sdílení Beranových impulzů soustředěných
Býkem. Energie je použita na subjektivní
mentální úrovni. Mysl se noří do větších
hloubek. Sdružování, sdílení, komunikace,
spojení s životním prostředím, tvorba systémů
a technik k jeho poznání, poznávání a
vytváření přirozených konkrétních vztahů.
Rak: kardinální - základní voda / vnitřní
vzduch, klíčový význam: citlivost Cyklický
význam: Za nejdelšího dne a nejkratší noci
dosahuje organický růst vrcholu a nejvyšší
složitosti. Nezbývá než stabilizovat dosaženou
úroveň, soustředit energii a zabezpečit další
činnost v podobě vyjadřování osobitosti
navenek, vytvořením pevné základny. Touto
pevnou základnou se může stát rodina, která
poskytuje prostředí k integraci zrající
osobnosti. Kolektivní se začíná zmocňovat
individuálního, což si vynucuje radikální čin.
Lev: fixní - pevný oheň / vnitřní vzduch,
klíčový význam: prostota Cyklický význam:
V Raku byly dány osobnosti konkrétní, pevné
základy, teď se může osobnost projevovat
navenek. Identita je potvrzena, jedinec se
snaží rozšířit své pole působnosti do
společenské oblasti, dosáhnout
sebeuspokojení a uznání. K tvořivému
sebevyjádření je použita biopsychická
energie, která je vedena symbolicky ze srdce
do hlavy.
Panna: mutuální - vzájemná země / vnitřní
vzduch, klíčový význam: úsudek Cyklický
význam: Jedincův vstup do vyššího celku lidí
(následující znamení Vah) vyžaduje očistnou
fázi introspekce, sebekritiky a sebenápravy.
Třídění plodů. K tomu je potřeba
objektivnějšího způsobu myšlení,
rozlišovacích, analytických a kritických
schopností. Hodnocení výsledků činností z
předchozích fází, náprava škod způsobených
sobě i jiným přehnanou emocionalitou Lva.
Soud nad sebou samým a životním stylem,
tvůrčími aktivitami. Změna orientace.
Repolarizovaná energie.
Váhy: kardinální - základní vzduch / vnitřní
země, klíčový význam: vyrovnanost lásky
Cyklický význam: Podzimní vyrovnání sil
světla a tmy přivádí jedince k vyššímu celku,
lidskému společenství. Sdružování s ostatními
na bázi rovnosti, na základě společného
systému hodnot, ideálů a standardů,
spolupráce a společná aktivita. Snaha o
objektivitvní společenské vědomí. Energie
skupinové spolupráce. Tradičně bývá spojován
se vztahy, partnerstvím, oceňováním umění,
krásy, harmonie
Štír: fixní - pevná voda / vnitřní země, klíčový
význam: nesoutěžící zdatnost Cyklický
význam: Štír soustřeďuje a prohlubuje
předchozí kolektivizační impulz tvůrčí
spoluúčastí. Tlak splynout s ostatními jedinci,
vytvořit tvůrčí organický celek, podílet se na
výsledcích a plodech vztahů, vyměňovat si
životní energie, například v podobě
hlubokých skupinových emocí. Sexuální
energie. Tvůrčí tenze.
strana 34
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
Střelec: mutuální - vzájemný oheň / vnitřní
země, klíčový význam: tvůrčí představivost
Cyklický význam: Pokusy o splynutí s
ostatními jedinci do organického celku Štíra
vedou u jedinců ve Střelci k naprostému
ztotožnění se se společenským celkem, a k
rozplynutí se v něm. Další přerod, tentokrát
zrod civilizace. Energie je použita na
abstraktní, sváteční, syntetizující myšlení, k
poznání univerzálních vztahů a k zajištění
skupinové expanze. Abstraktní, filosofické,
společensko-kulturní a náboženské
záležitosti.
Kozoroh: kardinální - základní země /
vnitřní oheň, klíčový význam: sebedůvěra
Cyklický význam: Zimní slunovrat, naprostá
převaha tmy nad světlem, dovedly
shromažďování životních sil na vrchol.
Kolektivní energie. Jedinec dosahuje plné
společenské, politické, nebo duchovní
identity, integrace, autority, jeho bezpečí
zajišťuje společnost a jeho postavení v ní.
Vodnář: fixní - pevný vzduch / vnitřní oheň,
klíčový význam: smysl pro humor Cyklický
význam: Jedinec se stává společenskou
bytostí, pokud v předchozím procesu
obětoval své egoistické postoje a smysl pro
svoji výjimečnost. Energie je použita k
vyjadřování se v širokém společenském,
kolektivním, kulturním kontextu. Snaha o
reformu, o vyjadřování nových postojů a
nových hodnot
Ryby: mutuální - vzájemná voda / vnitřní
oheň, klíčový význam: víra v budoucnost
Cyklický význam: Konečná fáze jednoho
každého cyklu, která vede k hodnocení jeho
výsledků a k jejich zobecenění, k
univerzalizaci zkušenosti. Psychická energie
vede meditací k opětovné repolarizaci před
začátkem nového cyklu, k odloučení od
společnosti a k vyrovnání konfliktů mezi
jedincem a kolektivem, k vzájemné výměně
konečných produktů společné aktivity. Co
jsme zaseli, to také sklízíme. Buď rozpad,
rozklad a uvěznění, nebo zdraví, štěstí, pocty
a prestiž. Kolektivní nevědomí, z něhož se
opětovně na počátku nového cyklu vynořuje
obohacené individuální vědomí.
Přestože nám zvěrokruh poskytuje v první
řadě informace obecné, všelidské,
archetypální, lze i v něm identifikovat různé
úrovně. Podle Rudhyara funguje vždy prvních
pět stupňů znamení převážně na biologické /
akční úrovni, druhých pět stupňů na úrovni
emocionálně / společensko-kulturní a třetích
pět stupňů na úrovni individuálně / mentální.
Další pětice toto rozlišení opakují. Z
pozdějšího pohledu pak interpretujeme
zvěrokruh na biologické úrovni jako
elektromagnetické pole, které obklopuje
Zemi. Dopadající paprsky v něm uvolňují
dvanáct základních druhů energie. Poloha
Slunce na ekliptice v okamžiku zrození lidské
bytosti, určuje druh energie, jíž jsou živeny
jedincovy biologické procesy. Na
společensko-kulturní úrovni dosahlo lidské
poznání významného posunu, což se projevilo
rozdělením ekliptiky do třistašedesáti stupňů;
ty tvoří základní archetypální strukturu
jakéholi cyklického organického procesu, do
nějž vstupuje vědomí. A je to společenství
třiceti stupňů, jedincovo sluneční znamení,
které popisuje charakterové vlastnosti,
osobnostní faktory, s nimiž se jedinec bez
komplikací zařazuje do vztahů v rodině a
společnosti, aniž by se střetl s vládnoucí
autoritou. Na individuální úrovni přenášíme
pozornost do vztahu mezi znameními a hroty
domů, zejména hlavních os horoskopu. Jak už
jsme uvedli výše, tyto vztahy ukazují, jak se
obecné, univerzální, promítá do zvláštního,
jednotlivého. Na transpersonální úrovni
zvěrokruh v podstatě mizí a uprazdňuje místo
hvězdám a zenitu.
To nás přivádí k ještě jedné důležité věci.
Viděli jsme, že znamení zvěrokruhu nejsou
totožná se souhvězdími. Tropický zvěrokruh
po souhvězdích klouže zpětným pohybem,
což je způsobeno kuželovitými výchylkami
zemské osy, na kterou působí gravitační síly
mezi Sluncem (precese), Lunou (nutace) a
Zemí. Severní část zemské osy směřuje
během 26 000 let, tomuto údobí říkáme
Platónský rok, k různým hvězdám, a tak i bod
jarní rovnodennosti couvá ekliptikálními
souhvězdími rychlostí 1° za přibližně 72 let.
V současnosti je rozdíl (sanskrtsky ajanámša)
mezi začátky znamení Berana a souhvězdí
Berana necelých 30°. Kolik je to přesně,
nikdo neví, neboť hranice souhvězdí jsou
arbitrární. Pro přesnější výpočty se musí
měřit vzdálenost jarního bodu k vybrané
strana 35
ORL 2016-4
Cyklus znamení zvěrokruhu - dvanáct kroků na cestě k univerzalitě
hvězdě, jíž se říká fidux. Podle toho, kterou
hvězdu zvolíme, takové výsledky dostaneme.
Pokud zvolíme Aldebarana jako sideralisté
Cyril Fagan a Donald Bradley, zjistíme, že k
1. lednu 2000 se jarní bod (synetický jarní
bod - synetic vernal point - SVP) nalézá na
5°16 souhvězdí Ryb. To znamená, že hranic
souhvězdí Vodnáře dosahne SVP až v roce
2380, což by byl také podle sideralistické
školy rok přechodu z “věku Ryb” do “věku
Vodnáře”. Podle toho by “věk Ryb” začal v
roce 220 po Kr. Kdybychom považovali za
fiduciální hvězdu Spiku, posunuly by se
přechody přibližně o dalších 70 let.
Pohleďme na tento problém z jiné strany.
Názory na to, která hvězda je ta pravá, a
tedy natolik důležitá, že může být
považována za fidux, se různí. Existuje však
jeden bod, na jehož důležitosti bychom se
mohli shodnout všichni. Jelikož považujeme
za základní útvar vesmíru galaxii, měl by
tímto bodem být její střed. Polohu
galaktického centra Mléčné dráhy, která je
naší galaxií, můžeme určit ve všech
astronomických souřadnicích, tedy i v
ekliptikální délce. Díky precesi a nutaci se i
jeho poloha pozvolna mění. K 1. lednu roku
2000 je to 26°51 tropického znamení
Střelce. Hledejme, kdy v minulosti jeho
poloha s počátkem tropického znamení
Střelce souhlasila, to znamená, kdy byla
240° od jarního bodu, a tedy i od počátku
souhvězdí Berana. Pokud použijeme
nejnovější precesní konstanty, zjistíme, že to
bylo někdy na podzim roku 69 po Kr. Čím
je toto datum zajímavé, abychom ho mohli
považovat za konec “věku Berana” a počátek
“věku Ryb”? V té době zuří “židovská válka”.
V roce 70 po Kr. padl Jeruzalém a 10. září
byl dobyt vnitřní Chrám. Židé a prvotní židokřesťané, tehdy jediní nositelé monoteismu,
se rozptylují do diaspory a začínají fungovat
jako kvas mezi ostatními národy. Dny starého
světa, kdy EHJE AŠER EHJE byl uctíván
nejprve osamělými rodinami (Abra-h-am),
později národem, posvátným kmenovým
svazkem Izraele (Mojžíš), se naplnily. Od té
doby je JHVH zvěstován v křesťanské podobě
celému světu. Hledám-li hlavní téma“věku
Ryb”, nespatřuji ho v křesťanství, neboť šest
set let po něm vznikl islám, ale nacházím ho v
šíření myšlenky monoteismu a v globalizaci.
Během posledních dvou tisíc let se lidstvo v
několika vlnách převalilo oceány i pevninami
a zaplavilo téměř všechna možná i nemožná
místa na Zemi. Tento proces není dokončen,
zbývá ještě mnoho dosud neobyvatelných a
neobydlených míst, ale i na ně jednou dojde a
budou lidmi “zatopena”. V současnosti
dochází k dalšímu důležitému jevu, a tím je
mnohdy bolestivé zapojování i těch
nejodlehlejších lidských komunit do zatím
primitivní sítě Lidstva-jako-celku. Fázi
zušlechťování a univerzalizace máme teprve
před sebou. Přičteme-li k roku 70 oněch
přibližných 2160 let Platónského měsíce,
dostaneme rok 2230, kdy by měl nastat
přechod do “věku Vodnáře”. Na podporu
svého tvrzení mohu uvést například roky
1866, kdy jarní bod vstoupil do 4° souhvězdí
Ryb, a říjen 1938, kdy přešel do 3° stejného
souhvězdí. Tato data jsou i povrchním
znalcům dějin dobře známa a nepotřebují
komentář.
Kapitola z připravované knihy Astrologie pro
statečné.
http://www.astrologie.cz/texty/znameni/znameni.htm
Toužím po světě bez hranic
„Domnívám se, že nemáme na vybranou: buď
se změníme, anebo zničíme,“ říká Stanislav
Grof. Přečtěte si rozhovor se slavným
psychiatrem, který v dubnu navštívil Prahu, o
mystériu vědomí, potřebě vnitřní transformace
a rozdílu mezi vnímáním a realitou.
Je vědomí výsledkem fyziologických procesů
v lidském mozku? Část vědecké komunity se
strana 36
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
stále domnívá, že ano, část to považuje za
nesmysl. K té druhé skupině se řadí i
psychiatr Stanislav Grof, který byl v dubnu
hostem České transpersonální konference.
„Bude mi za dva měsíce 85 let (1. července
– pozn. Šifry), a to je doba, kdy se lidé
ohlížejí zpět za tím, co vykonali. Tak jsem o
tom napsal článek, který jsem poslal i do
časopisu Česká psychiatrie. Oni ho otiskli,
ale v rubrice čtenáři nám píší,“ rozesmál
plný sál národního domu na pražském
náměstí Míru, kde se akce konala, vědec,
který se zabývá změněnými stavy vědomí,
pro něž vymyslel termín holotropní, což by
se dalo přeložit jako „směřující
k celistvosti“. „Nejsme celiství. V běžném
vědomí prožíváme jen zlomek možného…
Ztotožňujeme se jen s malou částí naší
skutečné identity, celkové dimenze našeho
bytí.“
V rozhovoru, který vyšel v pátém čísle Šifry
a který vedl jeden z moderátorů České
transpersonální konference David Frank,
majitel nakladatelství Carpe momentum, již
dříve Stanislav Grof vysvětloval, jak moc se
vědci mýlí, pokud spojují vznik vědomí
s lidským mozkem. „V této souvislosti
obvykle dávám jako příklad televizi, kde se
jedná o podobný typ spojení. Kvalita
příslušného vysílání, jeho zvuku a obrazu,
kriticky závisí na fungování komponent,
z nichž se televize skládá. Je tu tedy
korelace, ale tím jistě není prokázáno, že
program vzniká v té krabici. Ve skutečnosti
bychom se smáli někomu, kdo by se snažil
studovat její tranzistory až na molekulární
úroveň a věřil při tom, že tak najde důvod,
proč se každý den v sedm hodin na obrazovce
objeví Mickey Mouse.“
V čem vidíte stěžejní příčinu duševního
strádání lidí? Kde je ten hlavní původ?
Máme dvě hlavní kategorie psychických
poruch. Do první spadají duševní obtíže
způsobené biologickými příčinami –
například temporálním nádorem,
Alzheimerovou chorobou, involuční depresí,
stařeckou demencí nebo něčím jako delirium
tremens. A pak máme druhou kategorii,
kterou nazýváme funkční či psychogenní
poruchy, což znamená, že u symptomů těchto
poruch nelze nalézt žádné biologické příčiny.
Domníváme se, že jsou spíše důsledkem
životních zkušeností. Myslím, že vaše otázka
se netýká příčin biologického původu, nýbrž
případů, jako jsou různé druhy neuróz, tedy
psychosomatických poruch. A také existuje
velké množství stavů, diagnostikovaných jako
psychózy, které ovšem nemají biologický
základ. Nazývají se endogenní, což
ve skutečnosti nic neznamená. Je to jeden
z těch termínů, které používáme tehdy, když
nechápeme, v čem problém spočívá. Tyto
poruchy souvisejí s obsahy, které se nacházejí
v našem nevědomí. V psychiatrii panuje
obecná shoda ohledně toho, že svůj vliv mají
dramatické zážitky z dětství, ze života, něco,
co má vztah k problematické dynamice
v rodině, k událostem, k nimž došlo mezi
námi a našimi rodiči, mezi námi a sourozenci,
během pozdější interakce s lidským okolím
a podobně.
Naše práce s mimořádnými stavy vědomí
však ukazuje, že kořeny těchto potíží sahají
mnohem hlouběji. Například v sobě neseme
velice silný záznam o porodu, který je
nesmírně rozsáhlým úložištěm těžko
zvladatelných emocí a fyzických energií, které
nebyly projeveny. A pak je tu ještě oblast,
která sahá dál a hlouběji a kterou nyní
nazýváme transpersonální a do značné míry
se překrývá s tím, co švýcarský psychiatr Carl
Gustav Jung nazval „kolektivní nevědomí“. To
obsahuje záznamy z historie lidstva či mytické
archetypy, kolem kterých se točí v podstatě
veškeré naše kulturní dědictví, i mytologie
jiných kultur. V mimořádných stavech
vědomí se tato oblast stává přístupnou
a můžeme tu také objevit kořeny svých
emočních problémů, jež nesahají jen
do raného i pozdějšího dětství, nýbrž hlouběji
do perinatální sféry, tedy oblasti porodního
traumatu, a dále do zkušeností z minulých
životů, archetypických zážitků nebo
kolektivních zkušeností.
Jaký je hlavní argument na obhajobu
tvrzení, že vědomí je fundamentálním
kosmickým jevem, a nikoli výsledkem
neurologických procesů v lidském mozku?
Velice málo lidí, včetně vědců, si uvědomuje,
že není žádný důkaz pro to, že vědomí má
původ v mozku. To, co máme, je nesmírné
množství pozorování, jež dokládají
systematické korelace mezi anatomií,
strana 37
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
fyziologií a biochemií mozku a stavy
vědomí. Nic z toho však nedokazuje, že
vědomí pochází z mozku. V této souvislosti
obvykle dávám jako příklad televizi, kde se
jedná o podobný typ spojení. Kvalita
příslušného vysílání, jeho zvuku a obrazu,
kriticky závisí na fungování komponent,
z nichž se televize skládá. Ale tím jistě není
prokázáno, že program vzniká v té krabici.
Ve skutečnosti bychom se smáli někomu,
kdo by se snažil studovat její tranzistory
na molekulární úroveň a věřil, že tak najde
důvod, proč se každý den v sedm hodin
na obrazovce objeví Mickey Mouse.
Máme naopak nesmírné množství důkazů,
které ukazují, že vědomí může dělat věci,
jež mozek podle našeho současného poznání
dělat nedokáže. Ty nejsilnější argumenty
pocházejí z výzkumu zážitků blízké smrti.
Mnohá pozorování ukazují, že lidé se
mohou nacházet ve stavu klinické smrti – ne
jen srdeční, ale dokonce mozkové smrti, kdy
křivka elektroencefalogramu je absolutně
rovná –, a přesto dochází k tomu, že jejich
vědomí opustí tělo a má v okolním prostředí
nějaké zážitky. Nějaký člověk se například
nachází ve stavu klinické smrti a jeho
vědomí opustí tělo a pozoruje od stropu
proces resuscitace, a když je tento proces
úspěšný a daný člověk se navrátí k vědomí
a životu, podá o těchto zážitcích přesnou
zprávu. Vědomí oddělené od těla může také
procházet zdmi a zažívat něco v jiných
částech budovy nebo projít stropem a vidět
okolí nemocnice. V současnosti existují
výzkumy, které provádí zejména Kenneth
Ring a které napovídají, že totéž se může dít
lidem, kteří jsou od narození slepí. Nikdy nic
neviděli, a když vědomí opustí jejich tělo,
najednou vidí.
Můžete uvést příklad?
Je tu celé spektrum zkušeností, které
nazýváme transpersonální a při nichž se třeba
stanete jiným člověkem či zvířetem. Můžete
prožít takovou identifikaci, a mít tak přístup
k informacím o různých aspektech vesmíru,
které daleko přesahují možnosti smyslů, jež
jsou naším obvyklým způsobem získávání
poznatků. Je to celý alternativní způsob učení
se o druhých, zvířatech, přírodě, vesmíru
a o světě, a to nikoli pozorováním a následnou
analýzou a syntézou takto získaných
informací, ale prostřednictvím vstupu
do mimořádných stavů vědomí, v nichž se
věcmi či bytostmi stáváme a učíme se o nich
tímto způsobem. Esoterické nauky obvykle
zahrnují tvrzení o tom, že jsme mikrokosmos,
který obsahuje makrokosmos. „Jak nahoře,
tak dole“ a také „jak venku, tak uvnitř“.
Informace o vesmíru může být získána cestou
ven, prostřednictvím smyslů, anebo cestou
dovnitř, a pak objevíme obraz celého vesmíru
uvnitř sebe sama.
Vědomí může dělat věci, jež mozek podle našeho současného poznání dělat nedokáže. Ty
nejsilnější argumenty pocházejí z výzkumu zážitků blízké smrti. Mnohá pozorování ukazují, že
lidé se mohou nacházet ve stavu klinické smrti – ne jen srdeční, ale dokonce mozkové smrti,
kdy křivka elektroencefalogramu je absolutně rovná –, a přesto dochází k tomu, že jejich
vědomí opustí tělo a má v okolním prostředí nějaké zážitky.
Je pak toto vědomí rovněž oním předpokládaným tvůrčím procesem, který stojí
za zrozením vesmíru?
V této oblasti pracuji již přes padesát let.
Doprovázel jsem během holotropních sezení
spoustu lidí a sám jsem měl celou řadu těchto
zážitků. A kdybych měl vysvětlit vše, co se
stalo mně a co jsem pozoroval u jiných lidí,
moje chápání vesmíru by se přiblížilo tomu,
co najdete ve velkých spirituálních filozofiích
strana 38
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
Východu – v hinduismu, buddhismu či
taoismu. Kosmické vědomí je v nich
popsáno jako autor stvoření. Stvoření je v
podstatě děj, jehož účelem je zprostředkovat
nám zkušenosti. To, co zažíváme, lze
pojmenovat jako virtuální realitu. Užíváme
moderní virtuální technologie a nejedná se
o něco hmotného. Můžete si zakoupit
zprostředkování zkušeností, můžete vytvářet
realitu, včetně té hmotné. Až technologie
vytváření umělých počítačových „virtuálních
realit“ ještě víc pokročí, budeme chápat, že
samotný fakt, že něco zažíváme, ještě
neznamená, že to opravdu existuje „tam
venku“.
Už nyní dokážeme ošálit zrak pomocí
hologramu a vytvářet holofonický zvuk. To,
co neumíme, je například ošálit hmatový
smysl, protože ten je příliš komplexní. Je
tam příliš mnoho elementů a struktur,
z nichž některé vnímají bolest, jiné tlak atd.
Pokud byste například vy byl dobrý
hologram, který by ošálil můj zrak,
pohyboval byste rty, já bych slyšel zvuk,
a kdybych k vám natáhl ruku a měl hmatový
vjem a v tu chvíli už to dále nezkoumal,
neměl bych žádný způsob, jak rozlišit, co je
umělé a co je opravdové. Podle hinduismu
se to, co vnímáme, nazývá mája, což
znamená, že to neexistuje v takové podobě,
jak to vnímáme. Je zajímavé, že tento
náhled odpovídá současným poznatkům
moderní fyziky. Fyzikové vám řeknou, že
to, co máte před sebou, není pevný předmět.
Ve světě neexistují předměty samy o sobě.
Celý vesmír je systém vibrací, matrice, která
je v podstatě prázdná. Ve vědeckém světě
tedy stále narůstá shoda mezi zjištěními
kvantově-relativistické fyziky a výzkumu
vědomí.
Od časů, kdy Hubble zpozoroval, že se
galaxie pohybují od sebe, je možné vytvořit
počítačový model jejich zpětného pohybu
v čase až do chvíle, kdy se všechny setkají
v jednom bodě, který je dle některých
výpočtů vzdálen v čase 13,8 miliard let.
Existence tehdy byla singularitou,
bezrozměrným bodem, a pak došlo
k Velkému třesku a byl stvořen čas a prostor.
A pak se rozvinula hmota, která tvoří
miliardy galaxií. To je nejpopulárnější model
současné kosmologie. Fascinující na něm je,
že parametry při Velkém třesku byly
definovány tak přesně a příhodně, že kdyby se
cokoli jen o zlomek procenta odchýlilo
od jeho vlastností a fyzikálních konstant,
nevznikl by vesmír podporující vznik života
a inteligentních bytostí. Pro lidi
z transpersonálního hnutí, mezi něž patřím
i já, to naznačuje, že to možná byl záměr a
působila tu tvořivá inteligence, že
za stvořením je jakýsi velký plán.
Jiné vysvětlení nabízí tzv. „vědecké myšlení“,
jež lze najít například v knize Stephena
Hawkinga The Grand Design (Velký plán,
vyšlo r. 2010). Spočívá v tom, že mohl
vzniknout nekonečný počet vesmírů
s náhodnými parametry, což statisticky zaručí
i vznik toho jednoho našeho vesmíru
s parametry vhodnými pro vznik a udržení
života. A Stephen Hawking uvádí, že by
muselo vzniknout deset na pětistou (tj.
jednička následovaná pěti sty nulami) vesmírů
s nahodilými parametry, aby jeden z nich
měl parametry toho našeho! Takže si můžete
vybrat, zda jej stvořila kosmická inteligence,
nebo zda je možné, že jich vzniklo deset
na pětistou a mezi nimi i ten náš dílem
náhody.
Podle vás je tedy vědomá kosmická inteligence prvotním stvořitelem vesmíru.
Vědomí je tvůrcem, hybatelem a zároveň
účastníkem hry, nabývá nekonečného
množství forem. Chápu to správně?
V roce 1965 jsem se setkal s Timothym
Learym, který měl v té době za sebou přes
tisíc sezení s LSD. Byl jsem zvědavý a zeptal
se ho, kam ho jeho psychedelická sezení ještě
mohou vzít. A on odpověděl: „Vždycky,
opravdu vždycky se něco najde.“ Archivy
psýché jsou nevyčerpatelné. A když jste
zapojeni do tohoto typu procesu, pak podle
buddhistické psychologie jednou dospějete
do kritického bodu, kde zjistíte, že v podstatě
můžete být čímkoli, co je součástí stvoření,
a to velmi přesvědčivým způsobem. A v tu
chvíli už vás to nebude tolik zajímat, protože
to prozkoumávání se najednou stane jen
zábavou, jako když se díváte na stále další
filmy, a přivede vás to k otázce, která zní:
„Pokud mohu být všemi těmi věcmi, pokud
mohu být Stanislavem Grofem, ale také
slonem nebo tančícím Šivou, kdo jsem dostrana 39
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
opravdy?“ A když se zeptáte na to, co je zde
společným jmenovatelem, pak odpověď zní:
Bez ohledu na to, čím v neobvyklých
stavech vědomí právě jste, vždycky jste.
Vždy je tu existence; je to něco, co nelze
dále vysvětlit. Vždy je tu vědomí, a ta
schopnost stávat se nekonečným množstvím
věcí. V kašmírském šiavismu, což je
pokročilá forma filozofie, je tvůrčím
principem vesmíru právě skutečnost
vědomí. Jinými slovy: To, co už nelze dále
redukovat, je samotná existence, to velké
mystérium. Fakt existence, fakt vědomí
a schopnost tvořit tento svět – to je něco, co
nemůžeme dál redukovat, a rozhodně ne
na fyziologii mozku. Pro mě je vědomí
danost, integrální součást existence, to
nejhlubší tajemství. Nemáme způsob, jak jej
nějak racionálně uchopit.
Jsme zde tedy konfrontováni s možností
vlastního prožitku Božství v rozšířeném
stavu vědomí. Tím pádem se mohu, když
budu mít štěstí a trpělivost, o této
skutečnosti sám přesvědčit a má víra či
nevíra v Boha nemusí být nadále jen
vírou?
V této souvislosti si vzpomínám
na rozhovor, který byl natočen s Jungem
v době, kdy mu bylo už přes osmdesát let,
a který byl později publikován ve filmové
podobě s názvem „Face to Face (Tváří
v tvář)“. Novinář se Junga v určitém
okamžiku zeptal: „Doktore Jungu, věříte
v Boha?“ A Jung se na chvilku zamyslel
a řekl: „Ne.“ Jungovi příznivci samozřejmě
zírali. Ale Jung udělal dramatickou pauzu
a pak řekl: „Já nevěřím, já vím. Mám zážitek
toho, kdy do vás vstoupí něco, co vás daleko
přesahuje.“ To, co tím říká, je: Pokud tomu
musíte říkat „víra“, pak to nemá žádný
význam – věřím v Boha, nevěřím v Boha…
Věřím v reinkarnaci, nevěřím v reinkarnaci…
To nic neznamená. Mluvíte o názoru, který
jste získali v původní rodině, nebo máte velmi
přesvědčivého kněze, případně jste si přečetli
nějakou knihu. Pokud však máte zkušenost,
pak víte, že váš zážitek Boha je skutečný.
Zážitky z minulých životů jsou skutečné, je to
něco, co můžete zažít. Pokud mám tyto
přesvědčivé zážitky z minulých životů, je to
důkaz toho, že jsem dříve opravdu žil jako
oddělená jednotka vědomí, nebo existuje
nějaká jiná interpretace? Hinduisté vám
řeknou, že v samé podstatě tohoto vesmíru
existuje jen jediné vědomí. Pokud vaše
příběhy obsahují více než jedno vědomí,
znamená to, že před sebou stále máte ještě
nějakou práci. Abychom vy nebo já měli
karmu, musíme být dvěma oddělenými
entitami. Pokud však mezi námi není
esenciální oddělenost, pak se karma stává jen
dalším příběhem, s nímž se to má podobně
jako s příběhem, který říká, že jsme dva
hmotné objekty. Nejde tedy o to, zda věřím
nebo nevěřím, nýbrž o to, zda mám nějaké
osobní zkušenosti, z nichž mohu vyvodit své
závěry. Pokud je nemám, pak mi chybí
základna, o niž bych se mohl ve svých
názorech opřít, a ty jsou pak vždy něčím
zvenku pouze posouvány tím či oním
směrem.
Jakou roli sehrává váš pohled na lidské
vědomí v postupující globální krizi
ve všech oblastech našeho života? Vidíte
východisko ve změně vědomí lidí?
Myslím, že se shodneme na tom, že se
nacházíme ve velkých obtížích. Situace
ve světě nám nedává mnoho naděje. Tím
mám na mysli nárůst násilí, exploataci
neobnovitelných zdrojů, znečištění, ničení
něčeho, na čem jsme jako biologické bytosti
kriticky závislí, totiž čisté vody, čistého
vzduchu nebo čisté země, v níž pěstujeme
potraviny… Vidíme přelidnění, vidíme
minimálně sedm scénářů soudného dne, které
mohou nastat, zamoření oceánů, devastace
lesů, ničení Amazonského pralesa a tak dále.
Tímto způsobem nemůžeme dále pokračovat.
Terrence McKenna, jeden z průkopníků
psychedelického výzkumu, to zformuloval
pregnantně, když řekl: „Historie pošetilé
opice skončila.“
Buďto se proměníme v něco jiného, anebo
zanikneme. Historie lidstva je historií násilí
a hrabivosti. Dnes disponujeme prostředky,
které jsou příliš mocné. Máme skutečnou
možnost zničit život na této planetě. Když
v minulosti došlo k té nejhorší bitvě, už
za padesát let po ní nezůstaly žádné viditelné
stopy. Příroda vše zrecyklovala, a tím to
skončilo. V současnosti jen havárie
v Černobylu například vytvořila radioaktivní
znečištění, přičemž poločas rozpadu stroncia
strana 40
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
je kolem 2500 let. Takže když si začneme
hrát s něčím takovým, je to velice
nebezpečná hra. Prostředky, které
využíváme, jsou nesmyslné – ekonomické
sankce, vojenské sankce, diplomatické
snahy, to vše zatím způsobilo více
problémů, než kolik jich vyřešilo. Nedokážu
si představit žádné jiné řešení než hlubokou
vnitřní transformaci. Takže otázka zní: Je
tento druh vnitřní transformace možný?
A máme na to vlastně ještě dost času?
A může se to stát v dostatečně širokém
měřítku?
A může?
Moje zkušenost říká, že vnitřní
transformace existuje. Viděl jsem tu
proměnu u tisíců jednotlivců během mnoha
let své práce. Asi bych řekl, že jsem mírně
optimistický, ale můj názor nemusí být
úplně objektivní. Lidé, s nimiž se setkávám
na našich seminářích či workshopech, totiž
svým způsobem tvoří selektivní vzorek.
Přitahuje je to, co nabízíme, protože se již
sami určitým způsobem tímto směrem
ve svém životě pohybují. Nepodobají se
běžné populaci, která těmito myšlenkami
není vůbec dotčena. Domnívám se však, že
nemáme příliš na vybranou: je to situace
buď, anebo. Myslím, že budeme buď
pokračovat v této radikální změně, nebo
budeme pokračovat v dosavadním směru.
A v takovém případě nemusíme přežít.
Ostatně nebyli bychom první civilizací, která
zničila sama sebe. A ty, kterým se to stalo,
přitom neměly k dispozici takové ničivé
prostředky, jako máme my.
Jaká je podle vás role moderních
technologií při této transformaci? Někteří
lidé do nich vkládají velké naděje, a
dokonce prohlašují, že díky zrychlování
vývoje tohoto odvětví bod obratu
stihneme…
Já osobně věřím, že hlavní problém spočívá
v nesouladu mezi vývojem inteligence a naším
emočním životem. Když se podíváte na svět,
uvidíte, že se emočně nacházíme převážně
kdesi v době kamenné, a zároveň máme
lasery a atomovou energii. Takže v zásadě
není otázkou, jaký druh technologie budeme
mít k dispozici, nýbrž jak ji budeme využívat.
Například internet je úžasný vynález, ale
zároveň má své stinné stránky. A zejména ta
neuvěřitelná digitální technologie podle mého
názoru přináší zajímavý problém. Nabízí
určité možnosti, dosažitelné jinak pouze
pokročilou duchovní praxí, a to v takové
míře, že lidé při hraní si s technologiemi věří
tomu, že se skutečně nacházejí v duchovním
světě. Na to, abyste vnímali, co se děje v jiné
části světa, nebo mohli telepaticky komunikovat, musíte být duchovně velmi
pokročilí. A my dnes skutečně soutěžíme se
Stvořením – vytváříme filmy v 3D technologii
s holofonickým zvukem, takže nám to
poskytuje pocit, jako kdybychom se nacházeli
na úrovni stvořitelů. Je to svého druhu
pseudospirituální svět.
Nejde tedy o to, zda věřím nebo nevěřím, nýbrž
o to, zda mám nějaké osobní zkušenosti, z nichž
mohu vyvodit své závěry. Pokud je nemám, pak
mi chybí základna, o niž bych se mohl ve svých
názorech opřít, a ty jsou pak vždy něčím zvenku
pouze posouvány tím či oním směrem.
Tato pokročilá technologie nás však zároveň
odvádí od skutečného duchovního hledání.
Věříme, že materiální bohatství je něco, co
nám přinese naplnění. Avšak naplnění ve své
podstatě povstává z vnitřního prožitku. Náš
postoj je tedy naprosto extrémní. Hmotné
statky fungují jen do určité úrovně. Pokud se
nacházíte v Somálsku, kde je hladomor,
rozhodně má svůj význam, zda dostáváte
pravidelně jídlo a máte kde bydlet, zda jsou
uspokojovány vaše základní potřeby. Pokud
však dosáhnete úrovně, na níž funguje většina
z nás, pak zdvojnásobení či ztrojnásobení
vašich hmotných poměrů nijak zvlášť
nezmění kvalitu vašeho života a způsobu, jak
jej prožíváte.
Jak byste obecně charakterizoval
společnost, ve které žijeme?
Myslím, že pokud je tu jedna výrazná
charakteristika, pak to, že duchovní úsilí se
transformovalo na hmotné úsilí. A to je něco,
co ze své podstaty nefunguje. Životní standard
by měl záviset na kvalitě vaší životní
zkušenosti, nikoli na množství majetku.
Hlavní omyl, kterého se dopouštíme, spočívá
v přesvědčení, že nárůst hmotného bohatství
zlepší náš život. Zároveň ale v západních
průmyslových společnostech můžeme
strana 41
ORL 2016-4
Toužím po světě bez hranic
pozorovat, že kvalita života s růstem
materiálního vlastnictví ve skutečnosti klesá.
Máme více rozvodů, alkoholismu, násilí.
Takže lidé jsou nešťastní, nikoliv šťastnější.
Některé dosud nekontaktované přírodní
národy, jakmile se dostanou do úzkého
kontaktu s naší kulturou, opustí často
poměrně rychle svůj původní způsob
života a snadno propadnou touze
po materiálních věcech. Máte pro to
nějaké vysvětlení?
Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů
spočívá v tom, že na ně dělají velký dojem
všechny ty vymoženosti naší materialistické
společnosti. Vidí letadla, vrtulníky,
televize… Nějak se domnívají, že ostatní
západní oblasti života budou stejně
rozvinuté jako ty technologické. Jejich část
je stále věrná jejich spirituální tradici,
zatímco rozum jim říká: „Tohle je
primitivní, je to nevědecké.“ Takže to
potlačí, a pak v sobě nesou tento konflikt.
My zde žijeme v průmyslové společnosti
a velmi jasně si uvědomujeme všechny její
nevýhody. Dostali jsme se až do bodu, kdy
začínáme uctívat přírodní kultury, dávné
tradice a východní filozofie a tak dále.
A mnohem jasněji vidíme, kam nás
civilizace vede a do jakých extrémů nás
zavádí průmysl. Oni naopak vidí jen ty
výdobytky.
Doufám, že nějak projdeme touto krizí.
Domnívám se, že se nacházíme někde
uprostřed a otázka zní: „Budeme pokračovat
v tom, co děláme? Budeme pokračovat
v ničení života na této planetě? Nebo se
vydáme na cestu radikální transformace?“
Na konci té cesty bych rád viděl globální
civilizaci, která je schopná vidět planetu jako
celek, jako kosmickou loď Země. Civilizaci,
v níž nejsou hranice mezi zeměmi, neboť ty
jsou uměle vytvořené, a proto je nemám rád.
V té nové podobě civilizace bychom neměli
tedy mít hranice. Měli bychom vnímat sami
sebe jako planetární globální civilizaci, měli
bychom mít ústavu garantující mezinárodní
mír a ochraňující život. Obsahovala by velmi
přísné ekologické principy. Neboť my jsme
primárně biologické bytosti, a tak by pro nás
věci jako čistý vzduch, čistá voda a čistá půda
měly být zcela primárním imperativem.
Možná to zní nerealisticky, ale tohle je to,
po čem toužím. Přál bych to světu a doufám,
že v budoucnosti dojde k pohybu tímto
směrem. Opravdu věřím, že tento druh
radikální proměny je možná naší jedinou
reálnou šancí. Jak řekl Albert Einstein:
„Neexistuje způsob, jak vyřešit problém
za pomoci stejného druhu myšlení, které jej
způsobilo.“ A to je právě to, co děláme.
Jsme na křižovatce
Když se v zahraničí řekne Česká republika,
lidem se nejčastěji vybaví osobnosti jako
Nedvěd nebo Jágr, Havel nebo Kundera.
Anebo také Stan Grof, enfant terrible
moderní psychologie a jedna z největších
světových legend psychedelického výzkumu.
Od dětství jsme tušili, že tajemná říše za
zrcadlem musí někde existovat a nemůže to
být daleko. Na prahu dospělosti jsme k ní
konečně našli klíče, ten v LSD při západu
slunce nad jezerem, ta v lysohlávkách na
louce u řeky.
V okolí však nebyl nikdo, kdo by nás tam
zodpovědně provedl. Prý je tam zákaz vstupu,
říkali ti, kteří tam nikdy nevkročili. Naštěstí
http://www.casopis-sifra.cz/stanislav-grof-touzim-po-svete-bezhranic/
Co byste popřál lidem ve své rodné zemi
a na celé planetě?
strana 42
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
(Když se nemožné stane), možná jste ji viděli.
Nicméně kvůli zdravotním potížím jsme se
s manželkou stali členy klubu pro
medicínskou marihuanu.
jsme nalezli velmi užitečné a podrobné
mapy v podobě knih Stanislava Grofa. Po
letech se nám u příležitosti jeho návštěvy
Prahy otevírá vzácná možnost osobního
setkání. Propadáme drobné
psychospirituální krizi, průběh přípravy
provázejí podivuhodné náhody a marně
přemýšlíme, jak do hodinového rozhovoru
vměstnat otázky, z nichž o každé by se dalo
hovořit celé dny. A najednou se s papírem
v kapse ocitáme tváří v tvář vitálnímu,
energickému pánovi s pronikavýma, ale
laskavýma a moudrýma očima.
Dáte si s námi LSD, pane profesore?
Já už nejsem tak odvážný, jako jsem býval.
Už mi bude čtyřiaosmdesát a mám kvůli
srdečním arytmiím kardiostimulátor. Dříve
bych neváhal, ale teď jsem trochu opatrnější.
Své zážitky s LSD, které se odehrály
v různých situacích a zemích, jsem popsal
v knize When the Impossible Happens
V Kalifornii pro to člověk potřebuje lékařské
doporučení, na rozdíl třeba od Colorada, kde
je to již úplně legalizované. Navštívit
konopnou lékárnu je velice zajímavé. Kromě
THC jsou dnes už známy různé další
obsažené alkaloidy a některé z nich jsou
určeny specificky na bolest. Nezmění vědomí
a mají obrovské analgetické účinky, daleko
lepší než některé narkotické deriváty. Člověk
si potom může vybrat, a například v době,
kdy ví, že bude řídit auto, užije jenom ten
přípravek, který speciálně ovlivňuje bolest.
A když se jedná o řekněme večerní nebo
víkendovou dávku, mají tam i takové
preparáty, jejichž užití je v podstatě
psychedelickým sezením.
Když už jste začal o konopí, zajímalo by
mě, zda jste ho dříve užíval i k rekreačním
účelům.
Jistě, od té doby, kdy jsem přišel do Ameriky,
do Baltimoru. Byl jsem k tomu americkou
kulturou přiveden, v Československu jsme
marihuanu neměli. Sice jsme pracovali
s LSD, psilocybinem a tryptaminovými
deriváty, ale konopí tu skutečně tehdy nebylo
běžné. V Americe jsemednášel na
univerzitách a po přednáškách jsme se
studenty marihuanu užívali celkem často.
Ohledně konopí tam vládne velké
pokrytectví. Na jedné straně se kvůli němu
dostane mnoho lidí do vězení a na straně
druhé spousta veřejných činitelů a politiků –
jako například Clinton, Gore i Obama –
přiznává, že v některých částech svého života
marihuanu užívali.
Je možné používat marihuanu i ke
spirituálním účelům?
Ke spirituálním účelům ji používala a používá
řada kultur, například staří Skythové, některé
súfijské řády, brahmáni v Indii nebo
rastafariáni na Jamajce, takže schopnost
vyvolat spirituální zážitky konopí docela jistě
má. Znáte tu historii, proč vůbec bylo dané
mimo zákon?
Říká se, že za tím stála industriální
a farmaceutická lobby a zároveň tam hrálo
roli rasistické pozadí…
Můj velmi dobrý přítel Sol Snyder, profesor
psychofarmakologie, o tom napsal knihu Uses
of Marijuana. Konopí bylo dříve v Americe
velmi populární součástí oficiálního seznamu
léčiv a používalo se při epilepsii,
menstruačních bolestech a zejména u pacientů
s rakovinou. Má čtyři účinky, které žádná jiná
látka nemá: je to analgetikum, sedativum,
hypnotikum a také stimuluje chuť k jídlu, což
je dobré hlavně pro pacienty s rakovinou.
V roce 1938 pak došlo v New Orleans ke
zvýšení zločinnosti a tamní policejní šéf to
musel vysvětlit. Zrovna tam zachytili nějaký
strana 43
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
náklad marihuany a on to všechno svedl na
tuto „ďábelskou látku“.
Tu zprávu poslal do Washingtonu, kde byl
Harry Anslinger, hlavní figura v prohibici
alkoholu, který měl celý prohibiční network.
Ten se toho chytil jako příležitosti, jak se
znovu s celým svým aparátem dostat do
akce. Vytvořili štvavou kampaň, jejíž
součástí byly plakáty a filmy jako Reefer
Madness a podobně. Následoval soudní
proces, kde vystoupil zástupce americké
lékařské společnosti se svědectvím, že není
naprosto žádný důvod ke kriminalizování
marihuany a že její užívání je daleko méně
škodlivé než kouření tabáku nebo pití
alkoholu.
Oni s ním však nediskutovali, pouze na něj
našli, že někdy v minulosti vzal peníze od
nějaké farmakologické společnosti, a udělali
něco, čemu se říká character assassination,
prostě ho jako svědka zkompromitovali
a jeho svědectví se nevzalo vůbec v úvahu.
Nakonec tuto propagandistickou kampaň
vyhráli a opravdu vyvolali hysterii, která
trvala mnoho let, než se to uklidnilo.
Načal jste téma prohibice, ale ta se
netýká jen konopí. Jaký byl podle vás
skutečný důvod, že mimo zákon byly
postaveny i psychedelické látky jako
LSD, psilocybin a další?
Já si myslím, že politicky s tím mělo hodně
společného hnutí hippies. Ti se vyznačovali
tím, že měli jiné oblečení, provokovali
oficiální kulturu dlouhými vlasy a vousy,
malovali si vozy a politicky se stavěli proti
válce. Přišli s heslem make love not war,
demonstrovali u Bílého domu, byli hlavní
silou protestu proti válce, byli snadno
identifikovatelní a spojovaní právě
s psychedeliky.
Takže to byl vlastně nástroj, jak
perzekuovat nějakou nepohodlnou
skupinu?
Hippies byli nešikovní. Také neměli to, čemu
se říká skillful means, čili dovednost zacházet
s prostředky. Upozorňovali na sebe, a tak
každý policajt hned věděl, že u nich najde
nějaké drogy, a mohl jim dělat problémy.
Kdyby to dělali v soukromí, nenápadně,
kultura by se byla přeměnila a nikdo by
nepoznal, odkud vítr vane.
Vy sám jste s hnutím hippies sympatizoval
nebo jste se v něm angažoval?
Když jsem přijel do Ameriky, strávil jsem
nějakou dobu ve čtvrti Haight-Ashbury v San
Francisku, to bylo takové centrum hippies
a dělala se tam psychedelická sezení
v parcích. A mě tam velice zajímalo, jestli ti
lidé budou mít podobné zážitky, které jsme
pozorovali u pacientů, zda budou také
prožívat stavy smrti a znovuzrození nebo
zážitky z minulých životů. V té době jsem
poznal mnoho skvělých přátel, jako byl
Timothy Leary nebo Ralph Metzner a Ram
Dass, to jsou dodnes velmi blízcí kamarádi.
Setkal jste se také s Carlosem
Castanedou? Zajímalo by nás,
zda jsou jeho knihy podle vás
vymyšlené, nebo jde o popis
skutečných událostí? Byl don
Juan skutečnou postavou?
Ano, s Castanedou jsem se setkal.
Nevím, jestli je to všechno doslova
pravdivé, ale on měl dostatek
zážitků, spousta těch popisů je určitě
autentických. To není jako Karel
May, který se nikdy nevzdálil
z Německa a pak psal o tom, co se
děje na Divokém západě. Castaneda
měl dostatečné znalosti a don Juan
je skutečná osoba. Mám jiného
přítele, slavného antropologa
Michaela Harnera, který také prožil
šamanské zasvěcení a s Castanedou se dobře
znal. Od něho vím, že don Juan existoval. Ale
jestli se skutečně staly všechny ty popisované
věci, jako například skákání do propasti, to je
pro mě těžké posoudit.
Byl jsem trochu zklamaný, když jsme
s Castanedou strávili celý den seminářem pro
transpersonální psychologii, kde hovořil
o smrti. Podle jeho představy se po smrti
musíme utkat s nepřátelskými kosmickými
strana 44
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
silami, takže se musíme dostat do stavu, kdy
tomu budeme schopni čelit. Měl tedy docela
odlišný náhled na to, co se po smrti bude
dít, než mám já.
Přiblížíte nám váš náhled? Je podle vás
smrt konec, nebo věříte na nějakou
formu života po životě? Je možné si po
smrti uchovat určitou integritu vědomí?
Jistý si nejsem, ale přikláním se k tomu, že
pravděpodobně něco následovat bude, a že
to bude podobné stavu, který jsem
několikrát sám zažil při užívání psychedelik.
Měl jsem pocit, že už se nevrátím,
a návratem zpět do této roviny jsem byl
velmi překvapen.
Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří
prodělali zážitky blízké smrti za různých
okolností. Pracovali jsme s pacienty
nemocnými rakovinou, bylo jich přes 200,
kterým jsme podali LSD, MDA nebo
dipropyltryptamin. Při sezeních zažili
zkušenost blízké smrti a později, jak
rakovina postupovala, se s tím v různých
situacích setkávali znovu. Vzpomínám na
jednoho z nich. Kvůli metastázím se mu
městnala v ledvinách moč, musel na operaci
a při té měl zástavu srdce. Úspěšně ho
resuscitovali a on nám potom přišel říct, že
byl rád za ty zážitky s námi, protože umírání
pak pro něho nebylo novým terénem. Čili já
věřím, že něco jako posmrtné zážitky
existuje.
Lidé, kteří si vezmou ketamin, často popisují
dojem návštěvy místa, kterému se v tibetském
buddhismu říká bardo, což je oblast
nacházející se za smrtí, jakýsi mezistupeň
před novým zrozením.
Vy osobně se na smrt těšíte? Jak vás tak
poslouchám, asi se nebojíte.
Já si myslím, respektive doufám, že to bude
fantastický zážitek. Samozřejmě bych nerad,
kdyby se jednalo o nějakou vleklou nemoc,
která obnáší spoustu bolesti. To je třeba
příklad Rama Dasse, který je nějakých
sedmnáct nebo osmnáct let paralyzovaný na
polovině těla. Toho bych se bál víc než
nějakých fantastických zážitků. Myslím, že
ani všechna ta sezení mě nepřipravila na to,
abych k tomu byl lhostejný, kdyby se mi něco
takového stalo.
Dnes se můžeme setkat s novou vlnou
užívání LSD, třeba na parties, za zvuků
elektronické repetitivní hudby a blikání
stroboskopů. Co soudíte o braní
psychedelik podobným způsobem?
Raději bych viděl situaci, kde je to bráno
zodpovědně. Nemůžu souhlasit s takovými
okolnostmi, kdy jsou si lidé vědomi, že dělají
něco nelegálního a kdykoli se může objevit
policie. To určitě není nejlepší způsob, jak
používat psychedelika. Věřím, že aby z toho
člověk měl nějaký prospěch, je zapotřebí
vytvořit si vhodnou privátní situaci, aby mohl
vydávat jakékoli zvuky, dělat jakékoli
pohyby, průběh nebyl narušený ničím
z vnějšku a jeho pozornost šla opravdu do
hloubky, dovnitř sebe sama.
Vždycky je důležité, aby tam byl přítomen
také někdo, kdo je v normálním stavu
vědomí, my tomu říkáme holding the kite
string (držet šňůru draka, pozn. red), někdo,
kdo ví, co je nebo není nebezpečné. Čili
ideální je vytvořit ochranné prostředí
a skutečně se věnovat introspekci. Protože
když člověk vezme větší dávku a nechá
otevřené oči, vnímá směsici toho, co se děje
venku a co se děje uvnitř. Potkal jsem lidi,
kteří měli LSD stokrát a nikdy neobjevili, že
to je o nich. Mysleli si, že jdou do biografu,
kde se dějí nějaké podivné věci a netušili, že
to je projekce z jejich vlastní psyché.
Užívání psychedelik tímto způsobem zvětšuje
riziko a zmenšuje možnost, že povede k léčení
nebo transformaci a spirituálnímu otevření. Je
to nástroj a záleží na tom, jak se používá. To,
co se stane, není jenom výsledkem toho, že si
člověk vzal psychedelickou látku, ale také
toho, kdo ji vzal, s kým, za jakých okolností
a jaký je cíl. Jestli je jím spirituální zážitek,
umělecký, terapeutický… Dá se to používat
různým způsobem až třeba potud, kdy CIA
a armáda zkoumali možnost uplatnění
psychedelik jako bojového prostředku
chemické války. Stejně jako nůž, který slouží
strana 45
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
ke krájení salámu, na vyřezávání věcí nebo
k operacím, a vrah ho může použít
k zabíjení lidí. Je to velice silný nástroj
a záleží na kontextu, v jakém se bere.
Zastáváte také názor, že o tom, jaký
bude trip, může rozhodovat i postavení
planet na obloze, čili aktuální
horoskop…
Já nevím, opravdu o tom chcete psát?
Proč ne?
Vzhledem ke svému akademickému
vzdělání jsem se přijetí astrologie dlouhá
léta bránil, nakonec jsem však byl nucen
podlehnout přílivu přesvědčivých důkazů
a pozorování. Mnoho let pracuji
s Richardem Tarnasem, výborným
psychologem a profesionálním astrologem.
Třicet let dával dohromady knihu, která se
jmenuje Psyche and Cosmos. Sledoval
dějiny lidstva v souvislosti s tím, k jakým
docházelo v klíčových historických
momentech astronomickým přechodům
planet. A ukázalo se, že třeba za války hrálo
vždy roli postavení planet Pluto, Saturn
a Mars.
A například 11. září 2001 se mezi těmito
planetami vyskytovala takzvaná Tkvadratura. Pokud jde o zásadní objevy, tam
je zase vždy přítomen tranzit Jupiteru
a Uranu. V určitém oboru, řekněme historii
létání, sestrojili za této konstelace bratři
Montgolfierové horkovzdušný balón a pak
následovala všechna zlepšení, která přispěla
ke vzniku a rozvoji letectví až k prvnímu
letadlu, a tato série Uranu a Jupiteru skončila
v šedesátých letech, kdy se člověk dostal na
Měsíc. V sedmdesátých letech vyvolával Uran
revoluční energii a Pluto mu dávalo
obrovskou sílu. Tomu odpovídal boj za
občanská práva, feministická hnutí, sexuální
revoluce, vzpoury studentů, kteří se utkávali
s policií a podobně.
V osmdesátých a devadesátých letech měl vliv
Uran s Neptunem, což také značí revoluci, ale
tentokrát nenásilnou, rozplývají se hranice.
Gorbačov nechal padnout Berlínskou zeď,
rozpadl se Sovětský svaz, ale nedocházelo
k násilí, nikdo nebyl zabit.
Pokud tedy předpokládáme, že horoskopy
fungují, je možné podle toho naplánovat
LSD sezení? Nějaké tipy, zda si dát či
nedat tripa podle postavení planet?
Na Kalifornském institutu integrálních studií
pořádáme s panem Tarnasem kurzy, kde
kombinujeme mimořádné stavy vědomí za
použití psychedelik a archetypální astrologii.
Dynamiku mezi nimi chápeme tak, že když
člověk užije LSD, naladí se do archetypálních
polí tranzitujících planet. Může to evokovat
určité zážitky z dětství či takové fáze
znovuprožívání porodu, které mají
archetypální zabarvení jako ony tranzity.
Já to rozděluji na takzvané perinatální
matrice. První matrice je nitroděložní život
a odpovídá Neptunu. Druhá matrice je
spojena s počátkem porodu, když se děloha
stahuje a není odtud cesta ven, to je
Saturn. Třetí matrice je Pluto,
probíjení se porodním kanálem,
a nakonec čtvrtá, vynoření, Uran.
V hlubokém LSD sezení se objeví
třeba zážitek, který se jeví jako
zkušenost z minulého života a má
zase archetypálně podobný
charakter, jako aktuální postavení
planet.
Řekněme, že člověk užije
psychedelika v době, kdy probíhá
nějaká těžká kvadratura nebo
opozice, například Saturn – Pluto.
Může potom mít například zážitky
z první či druhé světové války,
z nacistického Německa, protože
v tomto období planety Saturn
a Pluto tranzitovaly. Nebo podobné
pocity, které ve svých knihách popsal
Franz Kafka, zfilmoval Ingmar
Bergman, můžete zažívat existenční
krizi Jean-Paula Sartrea, protože
když se podíváme na horoskop Kafky,
Bergmana a Sartrea, najdeme tam opět Saturn
a Pluto.
Tedy, pokud máte nějaký obtížný zážitek
v LSD sezení, je dobré se podívat, jaký byl
strana 46
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
v tu dobu tranzit, a zda charakterově
odpovídá té predikci. Do budoucna je pak
vhodné najít si pro načasování sezení
nějakou příhodnější dobu. Také když někdo
prochází psychospirituální krizí, je možno
nahlédnout do horoskopu, kdy začala, jaký
má archetypální charakter, a zjistit, kdy
bude daný tranzit končit. Může to sloužit
jako určité vodítko místo psychiatrického
zaškatulkování do kategorie psychózy. Na
psychiatrii totiž stačí jediná epizoda, aby byl
člověk brán jako psychotik v remisi a dostal
doživotní diagnózu.
Co se týká psychospirituální krize,
projevy toho stavu popisujete mimo jiné
tak, že se člověku začnou dít zvláštní
události, synchronicity, náhody a třeba
i paranormální jevy. Jak se s takovými
stavy dá pracovat, lze je nějak využívat či
kultivovat?
léčivý proces, terapeuticky účinnější než
cokoli, co může psychiatrie nabídnout.
Pozorovali jsme různé typy těchto stavů,
některé z prožitků se podobají iniciační krizi
šamanů, jiní lidé prožívají spíše něco, co se
podobá aktivaci energie kundaliní, nebo
zážitky rozpuštění hranic, pocity jednoty
s ostatními lidmi, s přírodou, se světem nebo
s Bohem, karmické zážitky, které se zdají
přicházet z jiných životů. Měli jsme asi deset
takových typů, které jsme identifikovali. Když
se s těmi lidmi pracuje, dostanou podporu
a jsou povzbuzeni, aby do těch zážitků šli,
může to pro ně být transformační a léčivé. Je
obrovský omyl psychiatrie, že tyto stavy
potlačuje a nechápe, že mohou být použity
terapeuticky.
Dá se pomocí toho třeba čarovat nebo
získat jasnovidné schopnosti?
Když jsme s manželkou pracovali
s psychedeliky a potom s holotropním
dýcháním, viděli jsme, že pokud se zážitky,
pro které bývají lidé hospitalizováni
a dostanou diagnózu, nepotlačují, ale naopak
podporují, stanou se vlastně velice
terapeutickými a transformativními.
U zážitků, kterým říkáme transpersonální,
může člověk získat paranormální přístup
k informacím. Je možné se ztotožnit se
zvířaty, člověk se prožije, jako by byl orel
nebo velryba, a dostane spoustu nových
informací, které jdou daleko za intelektuální
a biologické znalosti.
A já věřím, že když se tyto epizody nechají
proběhnout a jsou dobře integrované,
dochází k evoluci a vývoji vědomí. Pokud
těmto změněným stavům vědomí člověk
správně rozumí a podporuje je, jde o velmi
Jung popsal, že je možné prožít různé
mytologické bytosti nebo mytologické oblasti
kultur, které člověk vůbec nezná, nebo dostat
informaci o něčem, co se stalo v minulých
stoletích. Čili že lze získat přístup do
kolektivního nevědomí. Transpersonální
zážitky je možno vyvolat rychlejším
dýcháním, hudbou a určitým druhem práce
s tělem. Neříkáme lidem, jestli jejich zážitky
mají být súfijské, šamanské, kundaliní nebo
křesťanské.
My jim jenom vytvoříme podpůrné
prostředky a dáme jim metodu, kterou je
vyvolat. V minulosti to byla psychedelika
a teď je to holotropní dýchání. Pracujeme
také s lidmi, u kterých ten proces probíhá
spontánně, místo abychom jim dali
trankvilizátory, tak s nimi zacházíme, jako
bychom byli v psychedelickém sezení.
Zmínil jste různé náboženské prožitky.
Jaký je váš osobní světonázor, přesvědčení
či duchovní vyznání? Inklinujete
k nějakému z náboženských směrů?
Cením si respektu pro spirituální cestu.
Spiritualita je velice kritická dimenze lidské
psyché a je nutné ji respektovat, spíše než ji
patologizovat, jak to dělají psychiatři.
Psychiatrie nemá kategorii mystický zážitek
nebo spirituální zážitek, všechno vidí jako
chorobné. Takže pro mne je nejdůležitější
obecný respekt pro spirituální a rituální
činnost.
Mám respekt pro všechno, ať jsou ty zážitky
křesťanské, mohamedánské, nebo podobné
africkému náboženství či víře australských
domorodců. Všechny druhy náboženství jsou
výrazem kosmické tvořivosti a je zajímavé
strana 47
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
a nádherné vidět, že je tolik různých
spirituálních systémů. Byla by nuda mít jen
jedno světové náboženství. Jde vždy
o osobní prožitek. Problém je
s organizovaným náboženstvím.
světě je dnes motivováno nábožensky.
Transpersonální zážitky se podobají těm,
které mají mystici různých náboženství
(křesťanští mystici, súfijci, kabalisti,
hesychasti) a nepodporují dogmata
organizovaných náboženství a církevní
hierarchie. Spiritualita, která z nich vyplývá,
je univerzální, nesektářská a všezahrnující.
Organizovaná náboženství spojují lidi, kteří
jsou ochotni uctívat jejich specifickou
formou, ale zároveň rozdělí svět a postaví
jejich příslušníky proti skupinám, které
uctívají jiným způsobem.
Ano. V různých sezeních jsem měl zážitky
z různých náboženství. V knize Když se
nemožné stane popisuji třeba stav dreamtime
(alternativní vesmír či stav vědomí
v mytologii australských aboriginců, pozn.
red.), který jsem měl u Ayers Rock, což je
skála uprostřed Austrálie, kosmická hora.
Jindy jsem měl zase zážitek taoistický nebo
ze starého Egypta, dokonce i archetypální
zážitky jako ukřižování Ježíše s hořícím
srdcem. Takže mám takovou obecnou úctu ke
všem těm spirituálním zkušenostem. Jestli
mám nějakou preferenci, tak je někde mezi
buddhismem a hinduismem. Mám rád
jednoduchost buddhismu a bohatou mytologii
hinduismu. Měl jsem spoustu zážitků se Šivou
a Kálí.
To pak vytváří nebezpečné dichotomie –
křesťané a pohani (všichni, kdo nejsou
křesťani), muslimové a nevěřící (všichni,
kdo nejsou muslimové), křesťané a židi, atd.
– nebo dokonce způsobí rozštěpy uvnitř
týchž náboženství – katolíci a protestanti,
sunnité a šíité, křesťanští fundamentalisté,
kteří se těší na příchod Apokalypsy, kdy
zažijí „vytržení“ (rapture) a spojí se
s Ježíšem, a zbytek křesťanů, kteří na takový
historický vývoj nevěří, a až k tomu dojde,
„zůstanou pozadu“ (will be left behind).
Taková chápání náboženství dnešní krizi ve
světě nemohou pomoci; naopak, přilévají
hodně oleje do ohně bratrovražedných
konfrontací a válek. Mnoho krveprolití ve
Osobně se tedy nehlásíte k žádnému
náboženství, ale věříte v nějakou vyšší
kosmickou inteligenci?
Věříte na nějakou formu mimozemského
života? Jsme součástí něčeho většího,
vesmírné inteligence?
Takové zážitky samozřejmě existují. Ve
zmíněné knize popisuji, kterak mě mozek
dostal do situace, ve které jsem komunikoval
s mimozemskou inteligencí. Je možné mít
velice přesvědčivý pocit, že celý vesmír je
inteligentní produkt. V kosmologii existuje
něco, čemu se říká antropický princip. Když
Hubble zjistil, že se galaxie pohybují od sebe,
byly vytvořeny počítačové modely, které
mapovaly vývoj zpět k bodu takzvaného
velkého třesku před 13,8 miliardami let.
Zde se všechno sbíhá do něčeho, čemu
říkáme singularita, jakýsi bezrozměrný bod,
z něhož se vynořil časoprostor a to všechno
formovalo miliardy galaxií. A když to
studovali, zjistili, že pokud by se velikost
a náboje částic odchýlily jen o zlomek
procenta, nevznikl by vesmír, který by byl
schopen podporovat život. To znamená, že
vše muselo být přesně načasované a vyměřené
konkrétním způsobem, že tam byl úmysl
vytvořit inteligenci, vytvořit vesmír přesně
tak, jak ho máme, aby tu existoval život. Ti
z nás, kteří tyhle zážitky měli, vědí, že v tom
byl záměr a že vesmír není něco, co hmota
vytvořila sama.
Máte různé zkušenosti s hlubokými vhledy
do různých archetypálních věcí. Co je
podle vás láska, jak byste to popsal?
Spousta lidí zaměňuje sexuální přitažlivost
a lásku. Mezilidská láska musí mít nějaké jiné
než sexuální kvality, je tu zapotřebí emoční
harmonie, vzájemné porozumění a také
spirituální kvalita. A pak je něco, čemu se
říká agapé, což je kosmická láska.
V mystických stavech, kterými se zabýváme,
cítí člověk lásku ke stvoření, k tomu, že
existuje něco jako vědomí a participace
v dobrodružství inkarnace, lásku ke všem
strana 48
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
možnostem a výsledkům kosmické
tvořivosti. Těmi mohou být třeba krásy
krajin, polynéské ostrovy nebo západ slunce
nad Pacifikem, polární záře, nebo
Beethovenova či Bachova hudba, krásné
umění, architektura. Jde o jakýsi obdiv ke
stvoření jako takovému, ne to, že si člověk
vybere něco specifického.
Jak vidíte současnou společnost a vývoj
lidské civilizace? Máte obavy
o budoucnost, že by to tady
nemuselo dopadnout dobře?
buďto budeme pokračovat v tom, co děláme,
až dojde ke zničení civilizace a živočišných
druhů, anebo se dostaneme na jinou úroveň
vědomí. U spousty lidí, kteří individuálně
dokončí transformační proces, dochází
k radikální změně jejich hodnot. Začnou se
cítit globálními občany, nerozlišují, zda jsou
Američané nebo Češi, takové rozdělení se
stává sekundárním.
Já a řada mých kolegů i lidí,
s kterými děláme sezení, velice
často poukazujeme na to, že co se
děje teď, je paralela k tomu, co
člověk prožívá, když prochází
procesem smrti a znovuzrození. Že
jsme na takové velice důležité
křižovatce, kdy buď energie
obrátíme dovnitř a stane se z toho
vnitřní proměna nebo přerod
lidstva, radikální změna vědomí,
nebo že dojde k sebezničení.
V teorii chaosu se o tom hovoří
jako o bifurkaci. To znamená, že
dojde k situaci, která může vyústit do dvou
různých směrů a může o tom rozhodnout
nepatrná věc, jako příslovečný pohyb
motýlího křídla, který může najednou
vyvolat hrozné meteorologické změny. My
jsme podle těchto náhledů v situaci, kdy
Když pozoruji lidi, kteří mají nějaké
osobní zážitky s psychedeliky nebo si
prošli zkušeností rozšířeného vědomí,
mám pocit, že jsou mírumilovnější,
spirituálnější, méně jdou po penězích a po
moci. Mohou být psychedelika tím
faktorem, který ovlivní, jakým směrem se
lidstvo vydá?
Ta příležitost nebo potenciál tu je,
psychedelické látky nebo jiné prostředky
k prožití stavů změněného vědomí by
skutečně mohly dát naději. Ale to, aby se lidé
ve svém vývoji automaticky pohybovali
pozitivním směrem, nezáleží jen na
samotném požití té látky, ale také na tom, zda
je to dělané zodpovědným způsobem, tedy ne
jako odreagování se někde na rave party.
Pokud by dostatečné
množství lidí prošlo
přerodem, měli bychom
daleko větší šanci jako
civilizace přežít. Viděl
jsem spousty lidí, jak se
u nich vyvinulo globální
vědomí. Pak už je
nemusíme učit ekologii
nebo světový mír.
Jakmile se vyrovnají se
svými problémy
a traumatickými zážitky,
automaticky se kosmické
nebo globální vědomí
vynoří na povrch
spontánně.
Často pak například žádají světovou
konstituci, kde by se vyloučilo násilí
a prohlásilo se za neakceptovatelnou formu
řešení konfliktů. Zejména je nutné
upřednostnit ochranu životního, biologického
prostředí. My lidé jsme biologické entity,
a tak není nic důležitějšího než čistá voda,
strana 49
ORL 2016-4
Jsme na křižovatce
čistý vzduch a čistá půda. Veškeré
ideologické, politické nebo náboženské cíle
by měly být druhotné.
hrozně zarazilo. Říkal jsem si, že pro mě je
nejvyšší čas stahovat se z veřejného prostoru,“
popsal vlastní zkušenost geolog.
http://www.magazin-legalizace.cz/cs/articles/detail/1495stanislav-grof-jsme-na-krizovatce
Ale co se stane, když se lidé jako on stáhnou
z veřejné diskuse? „Zůstane tam hnůj a ten
vyhnije,“ konstatoval Cílek. Pak si prý ale
řekl, že ve společnosti rostou strach a
nenávist, což je dobře vidět ve Spojených
státech, kde stoupá počet nenávistných
skupin. „Začínáme být zaplavovaní vlnou
nenávisti,“ varoval. Této vlně se musíme
bránit. „Jinak to za chvíli ve světě bude
vypadat jako na pražském magistrátu. Já si
totiž začínám představovat svět i tu Ameriku
jako pražský magistrát,“ pokračoval. Co tím
přesně myslel? Ve světě se prý neustále
dohadují nějaké koalice, ale nic podstatného
se tam neřeší.
Ten Cílek je divnej, musíme ho
sejmout. Přišlo k nám
eurosvazáctví
Geolog Václav Cílek znovu politicky
nekorektně promluvil v pořadu Bez
politické korektnosti pod hlavičkou
Institutu 2080 analytika Petra Robejška.
Varoval před nárůstem eurosvazáctví a
nenávisti ve světě. Pocítil to i na vlastní
kůži, neboť se dozvěděl, že „Cílek má
divné názory a je třeba ho sejmout“.
Tuto nenávist bohužel přiživují i média
útočnými titulky a mediálními
zkratkami. Lidé zlenivěli a odmítají o
této hrozbě přemýšlet. A to je problém.
„Stačí říct cokoliv, co je politicky aktuální
nebo co zrovna hýbe společností, a okamžitě
se vám vyrojí naprosto protichůdné scénáře.
Ti lidé jsou někdy sprostí, jsou nereální. Je
hrozně obtížné vést nějaký dialog. Ale
nejhorší asi bylo to, co já jsem si začal
uvědomovat, že doopravdy s tou politickou
uprchlickou krizí k nám přišlo něco, pro co
já neznám lepší termín než eurosvazáctví.
My máme pravdu a ten, kdo tu pravdu
nemá, tak je nějakej nácek nebo radikál
nebo jako extremista. A to mě vlastně
Stačí se podívat na to, že v USA roste počet
poboček Ku-klux-klanu, stoupá počet
agresivních černošských skupin, ale také se
množí útoky na homosexuály. Přičítá se to
např. tomu, že v USA roste počet Hispánců a
pomalu končí nadvláda „bílého muže“ v
tomto státě. Černoši a Hispánci si zkrátka volí
jiné typy politiků než běloši. Dnes už jen 19
procent Američanů věří, že to, co dělá vláda,
je správné.
„A to je přesně to, co vidíme v Polsku, co
vidíme u nás, co vidíme v Maďarsku. To
vidíme na vítězství netradičních sil, co vidíme
na Donaldu Trumpovi,“ pokračoval v popisu
situace. V Americe to občas dojde tak daleko,
že tato nenávist lidi dožene k zastřelení
politika. U nás prý ještě tak daleko nejsme,
ale jistý neblahý trend geolog pocítil sám na
sobě. „Dostal jsem hlášku, že ten Cílek má
tak divné názory, že by bylo zapotřebí ho
sejmout,“ prozradil. Zdá se, že to bere s
nadhledem, protože se nebojí o život, ale vrtá
mu to hlavou. Taková věc vám prý totiž
nemůže nevrtat hlavou.
Média přiživují nenávist. Lidé už neumějí
přemýšlet nad tím, co čtou
Ukazuje to, že i u nás narůstá frustrace, byť
tento nárůst není přesně zmapován. Projevuje
se to tím, že se lidé dělí na přátelské a
nepřátelské skupiny, společnost je roztříštěná,
lidé spolu nemluví a tvrdě jdou proti sobě.
Členové těchto skupin se navíc stále utvrzují v
tom, že právě oni mají pravdu.
Důležitou roli v tom hrají i média. Nějaký
odborník na islám poskytne vyvážený
strana 50
ORL 2016-4
Ten Cílek je divnej, musíme ho sejmout. Přišlo k nám eurosvazáctví
rozhovor, ale pak přijde redaktor a vytáhne
z tohoto rozhovoru tu nejkřiklavější věc,
která v onom rozhovoru zazněla jen
okrajově. Tentýž redaktor k tomu přidá
ještě dva tři řádky na úvod. A to je nakonec
to jediné, co si lidé přečtou. Na čtení delších
textů už lidé nemají čas a mnohdy už se ani
nezvládají zamyslet nad obsáhlejším textem,
už to neumějí. Tyto novinářské zkratky,
které jako jediné lidé přečtou, mnohdy
vedou k dalšímu posílení nenávisti. A to je
problém.
„Velmi málo lidí má zájem o kvalitu
informací,“ posteskl si geolog. Vede to k
tomu, že dnešní mladá generace toho mnoho
neví, ale hodně si o sobě myslí. Věří
internetu a hledají jen na Googlu. Ale
pozor, neumějí na něm hledat tak, jak by
bylo třeba, neumějí odlišit podstatné
informace od nesmyslů. A díky nesmyslům
občas začnou věřit tomu, že slábnou svoboda
a demokracie. Podle Cílka bychom si měli
svobodu a demokracii aktivně hájit.
Video s V.Cílkem:
https://youtu.be/C7_pGqi-9do
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/VIDEO-VaclavCilek-Ten-Cilek-je-divnej-musime-ho-sejmout-zaslechl-jsem-Prislok-nam-eurosvazactvi-431751
Konečným cílem globalizace je
homogenizace všech států na
zeměkouli
Vladimíra Vítová
Nicolas Sarkozy již před několika lety
prohlásil: „Imigrace je cíl. Cílem je
přijmout výzvu rasového míšení. Evropa
nemůže konat jinak.“ A u nás to vlastně
řekl místopředseda vlády Pavel
Bělobrádek. Představitel NATO, které v
souvislosti s imigrací nehne ani prstem,
Wesley Clark, vyřkl tato slova: „V Evropě
už není prostor pro etnicky homogenní
státy.“ A Thomas Barnett, poradce
bývalého amerického ministra obrany
Donalda Rumsfelda oficiálně sdělil
následující: „Konečným cílem globalizace
je homogenizace všech států na zeměkouli.
Toho musí být dosaženo smíšením ras s
cílem vzniku světlé hnědé rasy v Evropě.
Nepřátelé této globalizace budou zničeni.
Kritiky zabijeme“
Cílem současné imigrace tedy je, aby
neexistovaly „bílé“ země a to BEZ
DISKUSE! Jakákoliv diskuse končí
onálepkováním z rasismus anebo neonacismu.
Nutno podotknout, že globalisté sami jsou
„neviditelní“. Viditelná je pouze politická
„elita“, avšak ta je na nejnižší úrovni v
hierarchii globálního řízení světa.
Jde o genocidu bílé rasy?
„Cílem imigrace je propojit hnědou menšinu s
bílými takovým způsobem, že nebude možné,
aby bílé rasové povědomí nadále přetrvávalo.“
To řekl Noel Ignatěv, profesor Univerzity
Massatchuches. Podle dostupných informací
je nelegální imigrace jedna z největších
psychologických operací v dějinách. Jde o
několikanásobné porušení lidských práv a v
podstatě se jedná o genocidu.
Mnozí mohou namítnout, že genocida je
násilný zločin, avšak podle Úmluvy OSN o
zabránění a trestání zločinů genocidy z roku
1948 se dle Čl. II genocidou rozumí činy,
spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně
některou národní, etnickou, rasovou nebo
náboženskou skupinu jako takovou: a)
usmrcení příslušníků takové skupiny; b)
způsobení těžkých tělesných ublížení nebo
duševních poruch členům takové skupiny; c)
úmyslné uvedení kterékoli skupiny do
takových životních podmínek, které mají
přivodit její úplné nebo částečné fysické
strana 51
ORL 2016-4
Konečným cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli
zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se
v takové skupině bránilo rození dětí; e)
násilné převádění dětí z jedné skupiny do
jiné.
Pokud dnes navštívíte některé čtvrti
Londýna nebo velká města ve Francii či v
jiných evropských zemích, uvidíte jejich
absolutní zaplavení třetím světem, protože
běloši byli vytlačeni a ztratili tak svoje právo
existovat v místech, kde se narodili.
Na počátku bylo slovo rasista
Slova mají obrovskou sílu a lze jimi stavět i
bořit – ostatně, i Bible praví: „Na počátku
bylo Slovo“. V případě cílených rozvratů
bílých států Evropy bylo na počátku také
slovo – a to slovo znělo RASISTA.
Označením rasista má být „odzbrojen“
každý, kdo nesouhlasí s masovou imigrací.
V podstatě jde o psychologickou válku a je
nutné vědět, jak se bránit, když už je člověk
onálepkován. Slovo RASISTA je
mainstreamam používáno jako zbraň. V
teoretické žurnalistice existuje termín
„vražda pověstí“ a právě v této souvislosti je
mainstreamem každý nesouhlasný názor
stigmatizován se záměrem, aby byl umlčen.
Rasista je však nadávka POUZE pro bílé
občany Evropy. Takovýmto slovem nejsou
NIKDY označeni afričtí či arabští nelegální
imigranti, kteří veřejně prohlašují, že
nenávidí Evropany a že nás zabijí.
Co je psáno, není dáno
Aniž si to uvědomujeme, jsme také vystaveni
NEUSTÁLÉ propagaci rasového míšení a to
ve filmu, ve zpravodajství, v reklamě –
například nyní běží v televizi reklama na Old
Spice, kde bílý muž je neduživý chudák na
rozdíl od černého svalnatce. Jedná se o
masívní antibílé programování, které vytváří
smýšlení a cítění národa. Říká se tomu také
tvorba informačního pole a formují ho média.
Sdílené informace jsou základem pro život
všech lidí - pro to, jak se rozhodují, CO a
JAK dělají a jak smýšlí.
Média však tvoří takové informační pole,
které si platí jejich majitelé. Česká
veřejnoprávní média ovšem nejsou v českých
rukou, ačkoliv si je Češi ze zákona platí.
Naopak generálním ředitelům editorům,
manažerům a mnohým redaktorům našich
veřejnoprávních médiích platí stáže a další
vzdělávání nejrůznější agentury, televizní
stanice a univerzity v USA. Netýká se to
jenom ČR. Jedná se o americký projekt s
cílem "zakoupit" si vliv na zákulisí všech
hlavních medií v jakékoliv zemi. Novináři
nejsou nezúčastněnými pozorovateli
politického dění, ale „jednotkami zvláštního
nasazení“, které slouží k rozbití společnosti a
k její manipulaci. V současnosti média lidi
pouze ohlupují a zahrnují dezinformacemi.
Jedou totiž pouze v jedné pevně dané linii a
všechny události mimo tuto linii jsou
zamlčovány nebo překrouceny a upraveny
podle dané linie. Mainstreamová média se
snaží – samozřejmě pod rouškou falešné
korektnosti – vyprovokovat střety mezi
národy a státy a lidé v nich jsou proti sobě
poštvávaní záměrně kvůli zájmům
nadnárodních struktur.
Jak kdysi řekl v Praze na jedné mírové
konferenci Američan Scott Ritter, který byl v
letech 1991 – 1998 zbrojní inspektor OSN v
Iráku: „Smysl má jedině internet a setkávat se
s lidmi face to face. Nevěřte médiím!“.
Vycházel z vlastních zkušeností. Například do
ČR přijel na pozvání Američanů, žijících v
Evropě, kteří nesouhlasili s politikou
americké vlády. Měl zde velký mítink a pak
ho pozvali do studia ČT. Asi po úvodních 20
vteřinách – kdy stihl říct, že v Iráku nikdy
žádné zbraně hromadného ničení nebyly – se s
ním redaktor rozloučil. Bylo to velmi
nečekané a S. Rittera to náhlé „děkujeme a
sbohem“ evidentně zaskočilo. Také poskytl
rozhovor Lidovým novinám a na otázku, zdali
se nebojí o svůj život, když takto veřejně
prezentuje své názory, řekl: „Ano, bojím, a
nejen o svůj, ale i svojí rodiny.“ V LN však
vyšel pravý opak toho, co řekl – bylo tam
černé na bílém: „Ne, vůbec se nebojím.“
Ignorujme mainstream
Současná rychlost výměny informací
umožňuje stále častěji odhalovat mediální lži.
Lidé v média ztrácejí postupně důvěru. Pokus
manipulovat českou společností na téma
imigrace v podstatě zkrachoval. Už to není, co
to bývalo - že „co je psáno v novinách, jako
strana 52
ORL 2016-4
Konečným cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli
by bylo zjevené slovo boží“. IGNORUJME
MAINSTREAM. Nereagujme na jimi
překládanou agendu. Nastolujme témata
vlastní!
P. S. JAK mohou novináři žít se svým
svědomím? Vždyť Osud jim to vrátí –
copak oni to neví?
http://www.novarepublika.cz/2015/10/thomas-barnett-konecnymcilem.html?m=1
Cílem je - rozvrácení a likvidace
evropské civilizace
Luděk Prokop
Masmediální gradující masáže
veřejnosti, mainstreamovými médii,
směřující k obrácení převládajících,
sebezáchovných negativních postojů k
přijímání imigrantů,při neskonale
odporných manipulacích, se neštítí
absolutně ničeho.
Vynalézání úprav schůdnosti cest k rozvrácení
a zničení evropské civilizace, počínajíc
majdanem s následnou válkou na Ukrajině,
pokračujíc záměrně -nekontrolovatelně
chaotickou, masovou imigrací z rozvrácených
rozbombardovaných zemí a v dohledné době
končíc, faktickým rozvrácením a
zničenímevropské civilizace, je provázeno
bezbřehým cynismem nejodpornějšího druhu,
cynismem mainstreamových médií, respektive
cynismem těch, kdo mainstreamová média
vedou a řídí, včetně těch, kdo v nichpracují a
kdo jim slouží. Do zmiňovaného odporného
cynismu se vejde velice mnoho.Pohrdání
lidmi, respektive lidským plevelem, cynicky
účelové zneužívání lidského soucitu,
propojené skrytýma neskonalým výsměchem.
Výsměchem, souvisejícím s manipulací
takovými lidskými slabostmi, jako je
obyčejný, (stále méně) běžný, lidský soucit.
Vrcholně bezohledné zneužívání lidské
slabosti - lidského soucitu, je typické pro
chování těžkého psychopata, libujícího si v
šíření zla, chaosu a nevraživosti, které
manipulačně vkládá do mezilidských vztahů v
jeho okolí, zneužívajíc toho všeho pro vlastní
záměry.
K tomuto zamyšlení mne dovedla všude
možně vystavovaná, cynicky naaranžovaná
fotografie utonulého tříletého chlapce (Evropo
podívej, co jsi zavinila). Propagandistické
fotografie chlapce, ležícího na pláži jako na
povel, převzala od Velké Trojky všechna
mainstreamová média. A sice stalo senatolik
okatě, že místo soucitu převládlo znechucení
mnohalidí, (nikoli však značně pokryteckých
politiků),nad takhle viditelně hanebným
počínáním mediálních cyniků.V Německu od
rána byli v ulicích dobrovolníci a rozdávali
fotky ležícího utopeného chlapce. Jako by to
celé bylo připravené a zinscenované. Jó,
Německo je Německem bývalé soudružky
Merkelové, co si budeme namlouvat.
Nicméně u nás reakce diskutujících na takové
počínání, vzhledem k mnoha jiným a
neméněhnusnýmsouvislostem, vedly k
zablokování diskuzí na serverech
mainstreamu. Z toho lze usoudit, že to byly
reakce nehodící se, podobné těm (viz níže),
které mne surovou pravdivostí zaujaly:
„Myslím si, že po jednom humanitárním
náletu US letadel v Iráku, Libyi, Afghánistánu
či bývalé Jugoslávii by se i méně
nakašírovaných fotografií dalo pořídit daleko
více. Tímto snímkem už nelidskost překročila
všechny srozumitelné meze. Úmyslně nepíšu
hyenismus, protože takto se zvěř nechová“.
„Když turecké bombardéry roztrhaly na kusy
v roce 2011, 34 Kurdů na základě informací
předaných Američany, kdy mezi obětmi byli i
15 letí chlapci, nikdo z ochránců lidských
práv tomu ve světě nevěnoval pozornost, a teď
´ takový cirkus. To z lidí opravdu dělají
blázny“.
strana 53
ORL 2016-4
Cílem je - rozvrácení a likvidace evropské civilizace
„Když při masakru v Libyjském Zlítánu
zemřelo 51 dětí ve škole, na kterou
shazovalo bomby letadlo NATO, a jejich
matky, které běžely zachránit děti, zemřely
ve škole také (prý omylem, piloti si to prý
spletli s bombardovacím letadlem, které
právě rolovalo ke vzletu a bezletová zóna je
bezletová zóna), tak se nikdo v Evropě ani
nezačervenal, natož aby se zabýval těmi
roztrhanými tělíčky malých dětí.
Zamyšlení nad prapodivnou politikou
čelných politiků EU, nad politikou vedoucí
k rozvrácení a zničení evropské civilizace,
jak jsem se již zmínil, mne iniciovalo
cynické vystavenícynicky naaranžované
propagandistické fotografie utopeného
chlapce ležícího na pláži. Nicméně k tomuto
zamyšlení o směřování politiky EU patří a
náleží i článek Radima Valenčíka, pod
názvem „Běžte se těm uprchlíkům podívat
do očí!“doporučuji přečíst.Dovoluji si,
(budiž mi to Radimem Valenčíkem
prominuto, bez jeho dovolení), heslovitě
uvéstz jeho článku vyňaté reálie, potvrzující
zrůdnost politiky pohlavárů EU, vedoucí k
tomuto mému zamyšlení o jejím směřování
k rozvrácení a zničení evropské civilizace.
1) Prosazení vysokých sociálních dávek
každému imigrantovi. (V tomto punktu lze
očekávat jak zvýšení přílivu imigrantů, tak
oprávněný výbuch nevole naší romské
komunity, s následným, ještě více
oprávněným výbuchem nevole nízkopříjmové
pracující populace).
2) Vytvoření atmosféry, kdy díky snaze o
politickou korektnost procházelo
muslimům v Rotterdamu čtrnáct let
znásilňování dětí ve velkém (1400 obětí) a
nikdo se neodvážil ozvat.
3) Prosazení toho, že ve Švédsku se
nevedou statistiky pachatelů znásilnění
podle vyznání, i když je zřejmé, že se
jedná v 99% o muslimy.
A zatím Kodaňský muftí Shahid Mehdi říká,
že ženy bez burky, nebo hidžábu, si o
znásilnění v podstatě říkají, britský imám
Anjem Choudary vyzývá muslimy, aby
používali peníze ze sociálních dávek na
džihád, a nikomu to zjevně nevadí. Přijmout
do takového toxického prostředí statisíce
muslimů prostě nelze, je to sebevražda.
Jak vidno, zhoubná politika EU, započatá
bezostyšným ignorováním zřetelných projevů
nástupu fašismu na Ukrajině,zhoubná politika
gradující podporou v podobě
sebepoškozujících sankcí proti Rusku, včetně
podpory provokací s vyhlídkou na válku v
Evropě, nestačí. Vyprovokovat válku se zatím
jaksi nedaří. Čas tlačí. Tož bylo přistoupeno k
urychlení žádoucího vývoje,vedoucího k
destrukci a likvidaci evropské civilizace.
Páníček za mořem holt pospíchá, tak se
musíme více snažit.
http://www.novarepublika.cz/2015/09/cilem-je-rozvraceni-likvidaceevropske.html
Václav Cílek: Kolapsy civilizací a
nebezpečí nové migrace
Nedávno jsem se zúčastnil konference
"Bezpečnostní aspekty dynamiky
komplexních společností", kterou
pořádalo Společné operační centrum
ministerstva obrany. Název akce je sice
složitý, ale v podstatě se jednalo o kolapsy
civilizací, jak je předem rozeznat a na co
si přitom dát pozor.
Podobné konference jsou v zahraničních
armádách – či přímo v samotném NATO –
poměrně běžné. Vojáci poměrně často
konzultují své kroky například s kulturními
antropology, aby předešli zbytečným
emocionálním škodám na jiných etnikách či
náboženstvích, což je třeba v Libanonu či
obecně na Blízkém východě s mnoha národy
a vírami velice snadné. Mezi přednášejícími
tak byl zastoupen egyptolog M. Bárta,
historik M. Kovář a další experti z
nejrůznějších sfér.
Mandatorní výdaje brání přípravě na
nebezpečí
Konferenci pomohlo i to, že byl přítomen jen
jeden novinář a byl nastolen "gentlemanský
slib", že se citlivé výroky nevynášejí ven ze
sálu. Pravidlo politické korektnosti totiž
přečasto brání nazývat záležitosti, týkající se
například evropských muslimů, jasnými a
strana 54
ORL 2016-4
Václav Cílek: Kolapsy civilizací a nebezpečí nové migrace
přímými slovy. Skoro deset hodin
přednášek, diskuzí a rozhovorů se nedá
shrnout na jedné stránce, ale mohu uvést
několik "detailů", které stojí za
zaznamenání. Bylo například uvedeno, že
plánovací proces většiny armád vydrží až do
prvního kontaktu s realitou.
přednost, protože jsou příjemnější. Všechny
evropské státy, většinu evropských armád a
mnoho jedinců rdousí mandatorní výdaje, a
pak již nemají prostředky ani energii na další
rozvoj či přípravu na nová nebezpečí.
Švýcarská armáda nedávno nacvičovala
situaci, kdy okolní evropské státy kolabují
následkem zhroucení energetické
infrastruktury. Tuto situaci si můžeme
představit tak, že okolní evropské státy
zachvátí panika, protože není elektřina,
mobilní signál ani voda a tak se lidé na
zbytek benzínu snaží dojet někam do
fungující civilizace, v tomto případě do
Švýcarska. V jiné podobě by se mohla
podobná situace týkat i nás, kdyby například
došlo k hladovým bouřím na Ukrajině.
Prakticky všichni přednášející upozornili na
nebezpečí nové migrace. Za arabským jarem
do značné míry stálo vysušování oblasti, které
zdražilo potraviny a vedlo ke strachu, zda
vůbec bude co jíst.
Kolaps však nemusí být katastrofickou
záležitostí, jak ukazuje příklad britského
impéria. Některé kolapsy se odehrávají ve
skocích, jiné ze dne na den naprosto
nečekaně a přitom v prostředí, kdy sami
obyvatelé aktivně odmítají vidět nebezpečí.
Predikce je obtížná, ale určité vodítko
představuje neustále se zkracující doba mezi
nějakými politickými či ekonomickými
otřesy, jaké jsme pozorovali např. v Egyptě
či na Blízkém východě. Detekcí problému je
zkracování dob klidu.
Komplexní, tedy složité systémy jsou ke
kolapsům náchylnější, ale dáváme jim
Evropa válku ideologií prohrává. Doma
Jenže klimatické prognózy ukazují, že
postupné vysušování čeká celý pás počínaje
částí Číny, téměř celé Indie, Pákistánu, Íránu
a Iráku. Zde se pruh očekávané sucha dál
rozděluje směrem do severní Afriky, ale další,
již méně intenzivní větev míří přes Rumunsko
a Bulharsko na východní Ukrajinu. Na
pochod za jídlem se mohou dát desítky
milionů lidí. Zvládneme je?
V krizi se systém dá už jen těžko
transformovat, protože na to nemá energii,
proto je důležitá prevence – například u
utečenců z Egypta dát přednost křesťanským
Koptům. Tady se ale již ocitáme na hraně
politické korektnosti, ale jinak se o těchto
věcech jednat nedá.
Němci přijímají ohrožené křesťany z
většinových muslimských států. Nejedná se
jenom o to, že nám kulturně stojí blíž, ale
také "ředí" radikální muslimská ghetta. V
diskuzi zazněl příspěvek armádního činitele,
že je rád, že se o těchto tématech hovoří,
protože jinak by měl pocit, že je paranoik.
Naopak jeden z přednášejících podotkl, že
nedávno hovořil na stejné téma na Vysoké
škole ekonomické, ale že větší intelektuální
porozumění našel v armádě.
Zarážející je sociologická analýza mladých
Britů, kteří stále za velkými pouličními
nepokoji v Londýně v roce 2011. Ukázalo se
– slovy britského tisku – že jsou "White, rich
and British" – bílí, bohatí a britští. Zdá se, že
i naše evropské komunity, které chceme
bránit, jsou poněkud nemocné a ztrácející
identitu. Ze 380 Němců, kteří odešli bojovat
do Islámského státu je sto vysokoškoláků. Jak
se tito v bojích vyškolení lidé budou chovat
po návratu?
Přistěhovalci kulturu nové země často
obohacují, ale chce to respekt k druhému,
strana 55
ORL 2016-4
Václav Cílek: Kolapsy civilizací a nebezpečí nové migrace
který musí být oboustranný. Muslimové se
někdy na Evropany dívají jako na
dekadentní, zkažené lidi, kteří si soucit
nezaslouží. Bude Evropa křesťanská? Už
teď často není! Válku ideologií Evropa
prohrává, protože má potíže s tím, co vůbec
může nabídnout.
Snad Rusové pochopí, že Západ je bližší
než Čína a islám
Zajímavá diskuze se týkala Ruska, které je
samo o sobě ve vztahu k západu vnitřně
rozpolcené. Na jedné straně k němu chová
hlubokou, téměř náboženskou nedůvěru, na
druhou stranu mu závidí poměrně bohatou a
fungující společnost.
Z diskuze: dnešní Rusové se po drastickém
rozpadu Sovětského svazu cítí podobně jako
Němci po I. světové válce. Jsou hluboce
frustrováni a když se dozvědí, že na "jejich"
Krymu chtějí Američané budovat vojenskou
základnu, tak to prostě citově neunesou.
Nemůžeme s tím souhlasit, ale od toho jsou
kulturní antropologové, aby nám o těchto
nejenom strategických, ale i emočních
rizicích řekli.
Je třeba si uvědomit, že za dvacet let bude
na celé Sibiři, donedávna částečně čínském
území, žít jen kolem deseti milionů Rusů a
za hranicemi budou stamilióny Číňanů.
Jedna z vizí budoucnosti může být i taková,
že Rusové post-putinské éry budou naši
věrní strategičtí partneři, protože si
uvědomí, jak ekonomicky a vojensky mohou
být čínský východ a islámský jih víc
nebezpečné než prohnilý západ.
Na konci večera v sále stále dobrovolně
zůstávalo 140 vojáků a přednášející z
akademického prostředí byli překvapeni, jak
zajímavě celý den probíhal. Nemyslím, že
jsme na něco podstatného přišli, ale rozšířily
se nám obzory a myslím, že nám všem bylo o
něco jasnější, že bez dobře fungující armády
se Česká republika neobejde. Ostatně třeba
Poláci to vědí už dávno.
Václav Cílek
http://chrudimskenoviny.cz/kategorie/z-medii/vaclav-cilek-kolapsycivilizaci-nebezpeci-nove-migrace
USA, Británie a EU jsou nyní
diktaturami
Eric Zuesse
Jak je možné, že prakticky ve všech
průzkumech u prezidentských kandidátů,
které provedli jak demokratičtí, tak
republikánští kandidáti během primárek, byl
preferovaným demokratickým kandidátem
proti všem republikánským Bernie Sandres,
avšak téměř jistě nebude stranou nominován
(více zde); a preferovaným republikánským
kandidátem byl John Kasich, ale ani ten zcela
jistě nebude za republikány nominován?
Sanders a Kasich zaznamenali také ve svých
stranách nejvyšší oblibu, ale téměř jistě
nebude ani jeden z nich 8. listopadu na
volebních lístcích. Jaký druh „demokracie“ to
je?
Jak je možné, že v Británii sloužil
„labouristický“ premiér Tony Blair jako
pudlík George W. Bushe při invazi do Iráku
v r. 2003, aby se zničily „Saddamovy ZHN“
(které ani neexistovaly) – a nebyl to
konzervativní premiér, který provedl
extrémně konzervativní (tj. agresivní) invazi,
tím spíše, že na základě lží? Jaký druh
„demokracie“ to je?
A jak je možné, že v celé EU je veřejnost
proti GMO, jedovatým chemikáliím jako
RoundUp či glyfosát, a toxickým
„obchodním“ dohodám jako TTIP, ale
političtí vůdci na všechny tyto věci tlačí seč
mohou? To je způsob, jak se udržet ve
funkci? Ne v demokracii.
Diktatura je státní vláda, která vládne
veřejnosti, namísto aby veřejnost vládla ji.
strana 56
ORL 2016-4
USA, Británie a EU jsou nyní diktaturami
skuteční vládci; pro veřejnost jsou vládci
zástupci aristokracie, neboť veřejnost
nezastupují. Neviditelní vládci (vlastně
převážně osobní zástupci neviditelných
vládců) se setkávají na mezinárodních tajných
setkáních, jako konferencích Bilderberg a
trilateralistických konferencích, místo
v parlamentu. Neviditelní vládci jsou velmi
nenápadní, pravý opak okázalosti – tedy sotva
„politické“ typy – a nechvástají se.
Nepotřebují dělat dojem na nikoho. Chtějí
jen, aby byli posloucháni.
Existují různé typy diktatur, jako
komunistická (diktatura „pracujících“),
fašistická (diktatura korporací) atd., ale to
jsou pouhé terminologické jemnůstky
v podstatě stejné strašné bestie. A všechny
varianty bestie mají dvě třídy lidí:
aristokracii, která vládne, a veřejnost, které
je vládnuto. Žádná diktatura nemá rovnost
před zákonem, protože jakýkoliv typ
diktatury zachází s aristokracií jako se
skupinou nad zákonem a právně se
nezodpovídající veřejnosti při porušování
práva, a s veřejností jedná dle libovůle (v
závislosti na tom, jestli spolupracuje
s aristokracií, nebo ne) a ta je plně
zodpovědná vládě (aristokracii) za jakékoliv
porušení práva. (Tj. bezdomovci jdou do
vězení, zatímco banksteři jsou nouzově
vyplaceni).
Vládci nejsou v mnoha diktaturách vidět;
jsou za oponou, jako neoficiální, avšak
17. května britský poslanec Craig Murray,
který je ojedinělým skutečným demokratem a
který je také členem zákonodárného sboru
země, na svém skvělém blogu uvedl:
„Konzervativci budou chráněni před svým
volebním podvodem“. A zdokumentoval, že
probíhá „nestoudná státní propagandistická
manipulace“ a že „v této zemi není volební
zákon vůči lidem u moci vynucován“. Držitelé
moci v Británii mohou porušovat zákon
beztrestně, dokonce i tehdy, když je porušení
jasně zdokumentováno – a ukázal to.
Ve Spojených státech jediná vědecká studie
toho, jestli jsou USA demokracií, zjistila, že
nikoliv. Prozkoumala 1779 návrhů zákona od
r. 1980 a zjistila, že osud zákonů ovlivňovaly
jen zájmy bohatých („oligarchů“); zájmy
veřejnosti (které se odrazily v průzkumech
mínění ohledně daných záležitostí)
zohledněny nebyly.
V důsledku toho, i když demokratické země
(plus, a to je důležité, komunistická diktatura,
SSSR) porazily v r. 1945 fašismus, již
demokratické země demokraciemi nejsou;
všechny jsou „oligarchiemi“ řízenými tím či
oním typem aristokracie.
Korunou tohoto vývoje bude schválení ve
formě zákona americkým prezidentem
navrhovaných mezinárodních „obchodních“
dohod TTIP, TTP a TISA, a státní suverenita
(demokratická či ne) se převede na
mezinárodní korporátní diktaturu, která
zakáže zvyšování regulací u potravinové
bezpečnosti, bezpečnosti výrobků, práv
pracujících a globálního oteplování a dalších
záležitostí životního prostředí, a moc převede
na vrcholné akcionáře mezinárodních
korporací.
Otázkou v tuto chvíli je, jestli demokracie již
byly tak závažně narušeny, aby smlouvy, jako
ty, které protlačuje Obama, mohly být
schváleny „demokratickými“ vládami. Pokud
je odpovědí na tuto otázku ano, pak jsme již
ve skvělém novém světě fašistické
internacionály – ačkoliv je po druhé světové
válce, tak fašisté konečně zvítězili, a to
nikoliv jen možná, ale zcela jasně a rozhodně,
pro celou dohlednou budoucnost – možná
napořád, protože mezinárodní smlouvy,
obzvláště ty, jejichž součástí je mnoho zemí,
je prakticky nemožné ukončit. (Dobrým
příkladem této věčnosti je NATO: důvod jeho
existence skončil s rozpadem Sovětského
svazu a rozpuštěním Varšavské smlouvy v r.
1991; ale přesto je tu dodnes a nyní hrozí, že
strana 57
ORL 2016-4
USA, Británie a EU jsou nyní diktaturami
přivodí třetí světovou válku, která by byla
jeho vyvrcholením).
Pokud názor, že žijeme v diktatuře, vypadá
přitažený za vlasy, protože jsme obklopení
propagandou tvrdící opak, pak je zde stále
inspirace v ústřední postavě Winstona
Smitha z alegorické novely o fašismu, 1984
– zahořkl vůči propagandě, kterou dělal, ale
nakonec se vzpamatoval a spatřil světlo:
Velký bratr byl nakonec jeho spasitelem.
Bývalý americký senátor Gary Hart nedávno
napsal článek z pozice ještě rozčarovaného
Winstona Smithe, ale snad i lidé jako on
nakonec spatří světlo a přestanou říkat
takové věci, jako „Podle norem pro
republiku ze starověku je americká republika
silně zkorumpovaná“. Možná, že každý má
svoji cenu, a jakmile dostane zaplaceno, i on
spatří světlo. Ale i když nespatří, tak poskytl
pozoruhodně přesný popis reality, které byla
Orwellova kniha pouhou alegorií – již v r.
1948. Winston Smith by byl šokován
takovým spřízněným duchem, píšícím
nikoliv v r. 1984, ale v r. 2015.
Orwell, ve své době, měl problém, do
jakého roku svůj román zasadit.
Pravděpodobně v tom roce ještě nejsme.
Nakonec ten rok byl zvolen po jaderné
válce. Mezinárodní dohody – aliance – jsou
již nějakou dobu na místě. Možná by se
Orwellův román místo toho jmenovat třeba
„2025“. To je již za pouhých pár let; již se
nemůžeme dočkat (budeme-li mezi
přeživšími).
Takové jsou způsoby mezinárodní
aristokracie. Budeme-li je tolerovat. Ale když
ne, tak co pak? Není nic mocnějšího, než oni.
Ale je to konec příběhu? Jsou konečným
morem? Může být s NATO skoncováno bez
vyvrcholení? Nebo existuje nějaký jiný
způsob?
http://www.zvedavec.org/komentare/2016/05/6897-usa-britanie-aeu-jsou-nyni-diktaturami.htm
Angela Merkelová – Thilo
Sarrazin – naši „mluvčí národa“
František Kuba
Tento spisovatel patří k originálním
politickým myslitelům, kteří „nekorektním“
jazykem připomínají ekonomickou a sociální
realitu v Německu a Evropské unii.
Kromě četných kritiků, z řad stoupenců
politické korektnosti, se mu dostalo zastání
např. u bývalého (nedávno zesnulého) exkancléře Helmuta Schmidta. Ten byl, do
posledních dní svého života, považován za
osobnost nejvyšší kategorie. Je téměř
vyloučeno, aby se takový člověk a státník
hodnotově mýlil. Thilo Sarrazin si zaslouží
naši plnou pozornost. Nebál pustit i do
otevřeného sporu s kancléřkou Angelou
Merkelovou (SPD) a přes diskriminující
reakce v tisku a televizi a značná omezení
v profesní i politické kariéře své postoje
nezměnil.
Z řady jeho názorů si zaslouží pozornost třeba
tento: Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy
vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti,
které nepasují do vládnoucího „obrazu světa“,
stává se „provokatérem“ nebo
„rozeštvávačem“. (…) Salman Rushdie si
všímá toho, jak spisovatelé, vědci a umělci
celého světa, kteří se stavějí proti panujícímu
mínění nebo proti náboženské ortodoxii, stále
častěji padají za oběť osobní difamaci a jsou
označováni za rozeštvávače národa. Kriticky
k tomu dále poznamenává: „Těm, kteří
v jiných dobách byli velebeni pro svou
originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno,
že do společnosti vnášejí neklid.“ (Sar 2015,
s. 17)
Rovněž Alexander Gauland, německý
právník, publicista a politik (CDU), mimo
jiné spoluzakladatel strany Alternativa pro
Německo, je znepokojen nad „sklonem
k netoleranci, který se šíří Německem“ a nad
tendencí „jakékoli stanovisko, které se vychýlí
z vládnoucího mainstreamu, zatlačit do
morálního ofsajdu“. (podle Sar s. 21)
strana 58
ORL 2016-4
Angela Merkelová – Thilo Sarrazin – naši „mluvčí národa“
Ale nejen to. „Obzvláště prudký je
emocionální odpor tam kde nesnadno
vyvratitelná fakta či prosté logické úvahy
mohou v určitém hodnotově-názorovém
společenství zpochybnit elementy jeho
podstaty. Svatá inkvizice měla pro takové
případy nachystány hranice, Sovětský svaz si
v sedmdesátých letech, když už masové
vraždění a gulagy platily za nekorektní,
posloužil blázinci. (Sar s. 30)
Kdo koriguje společnost a vytváří
„civilizační hodnoty“
Moderní společnost by se měla vyznačovat
sdílením hodnot a myšlení. To předpokládá
koexistenci názorů, lze říci Foucaultovský
diskurs. Rozdílné society se názorově i
existenčně částečně překrývají, částečně
ignorují, částečně jsou ve střetech, které
mohou nabýt permanentního charakteru. A
tak jako člověk má obvykle ve svém
kulturním prostředí několik rolí (person),
tak tento identický jedinec vzhledem
k různým složkám své osobnosti může patřit
k rozdílným názorovým skupinám, které
prosazují své hodnoty.
Avšak obvykle, ne nějaký jedinec (pokud
není diktátor), ale mediální třída civilizace,
která tvoří význam (a tím i sugerované
hodnoty) určuje pro majoritu, jak široký
nebo úzký bude koridor „politické
korektnosti“. Tímtéž i hloubku myšlení, až
po vysokoškolské vzdělání a společenské
vystupování na veřejnosti, včetně otevírání
výstav celebritami a kurátory.
Přesto, i v době nastupující kyber/éry, zatím
občan sehrává svou angažovaností ve věcech
veřejných nezastupitelnou roli, což se nelíbí
mnoha politikům. V daném případě používají
vládní a i „soukromí“ manipulátoři třeba
pejorativní výraz „běsnící občan“. Je to totéž,
jako by se prohlásilo, že dotyčný (skupina,
societa) jsou nositeli duševní poruchy.
Angažovaní a preferovaní novináři také
mohou ve svém, dobře zaplaceném
rozhorlení, použít i přímé osočení, jako:
„Blázen, se kterým nemá cenu diskutovat!“ Je
to oblíbená taktika, historicky vedoucí až do
roku 1943 a na území SSSR.
Díky Frankfurtské škole, a jejímu přenesení
do USA v 30.tých letech, se můžeme setkávat
s různými anomáliemi. Patrick J. Buchanan,
poradce tří amerických prezidentů, proto
uvádí ve svém spise Smrt Západu (2004, s.
121) i toto: „V polovině 60.tých let 20. století
byli konzervativci a autoritativní postavy,
kteří kritizovali revoluci v univerzitních
campech a kteří proti ní vystupovali, běžně
označováni za „fašisty“. Generace baby boom
nevědomky sledovala scénář, který se dal
srovnávat se stranickou linií stanovenou v roce
1943 moskevským ústředním výborem.“
V poznámce jeho díla je i doplněk: „Členové
strany a čelné organizace musejí neustále
napadat, diskreditovat a znevažovat čest
našich kritiků. Rozzlobí-li se obstrukčníci
příliš, označte je nálepkou fašisté nebo nacisté
nebo antisemité. (…) Toto spojení se po
dostatečně dlouhém opakování pro veřejnost
stane skutečností.“
Pokud to někomu navodí „vůni“ lógru z
Pražské kavárny, nelze mu to zazlívat.
Aktuálně tím spíše, že v Parlamentních
listech byl zveřejněn 16. ledna tohoto roku
rozhovor s analytikem Radimem Hrehou,
bývalým ředitelem Slovenské televize.
Naprosto otevřeně se vyjadřuje
k důvěryhodnosti masmédií na Slovensku a
zmiňuje i „mezní hodnoty“ v uniklé
korespondenci z emailů vedoucích k premiéru
Bohuslavu Sobotkovi a nadstandardní vazby
pravdoláskařů na Českou televizi. Lze tedy
hovořit o vykastrovaném zpravodajství, které
nespasí ani snaživá Petra Procházková.
Název plně charakterizuje dění, spíše
mediální důtky, kterými jsme dennodenně
častováni – za naše peníze! Totální nasazení
propagandistů po celý rok. Nadstandardní
politické vazby. Není divu, že už jim lidé
nevěří. Zkušenému manažerovi a analytikovi
nemohly uniknout ani zastíraná fakta, že
korespondence Bohuslava Sobotky prozrazuje
i nadstandardní vazby pravdoláskařů na ČT.
Není proto divu, že u nás může (jako
kontrakultura) vzniknout občanské Hnutí za
návrat Piláta Pontského.
Na otázku Jaké pravdoláskaře máte
konkrétně na mysli? Radim Hreha říká:
„Pro mě měla nejvyšší vypovídací hodnotu
komunikace elitních petentů, kteří v rámci
manipulace s veřejností každou chvíli jakoby
spontánně a rozhořčeně vyzývají vládu,
strana 59
ORL 2016-4
Angela Merkelová – Thilo Sarrazin – naši „mluvčí národa“
sněmovnu a další instituce k prosazení svých
zájmů. Lidé jako Břetislav Rychlík, Tomáš
Halík, Jan Ruml, Ivan Gabal, Fedor Gál,
Ivan Havel, Jan Urban, Dáša Havlová, Olga
Sommerová, Karel Schwarzenberg, Michael
Žantovský, Fero Fenič, Martin Bursík, Jan
Špaček a další. Všichni podle korespondence
disponují přímou či zprostředkovanou
nadstandardní vazbou na Milana Fridricha v
České televizi stejně jako na moderátory
Václava Moravce či dříve Danielu
Drtinovou.“
Odkaz k dějinám v pojetí Buchanana
Předchozím textem se jako fialovým
bodovým reflektorem nasvěcuje na jevišti
světových dějin „pravda“. Posmívaný slogan
proletářů: „Proletáři všech zemí spojte se“
musel předtím dojít v masmédiích a na
veřejné scéně dojít dehonestace, protože
trefil do černého a přesně kopíroval strategii
vládnoucích kapitalistickým vrstev o
propojení zájmů. Kapitalisté se skutečně
spojili a to ještě dříve, než před první a
druhou světovou válkou.
Patrick J. Buchanan upozorňuje na metody
globálního kapitálu v pasáži Konec „rodinné
mzdy“. Abych neplýtval časem čtenářů,
uvedu jen mini/zkratku: Ve 30.tých letech
19. století, když v Americe právě začínala
průmyslová revoluce, filadelfské odbory
varovaly své členy před skrytým programem
toho, co nazývaly „nenasytným kapitálem…
(2004 s. 62).
V tomto bodě se dostáváme ke skrytým
programům globální vládnoucí třídy a
nacionálních vládnoucích tříd.
Civilizační hodnoty v České republice
Jak dobře známo, tak xenofobové a
rozeštvávači národa (toho co tu zbylo)
naznačují, že civilizační hodnoty po Vítězném
Listopadu ´89 nevznikají v České republice,
ale jsou dlouhodobě intenzivně importovány.
V každodenním životě lze takových derivátů
šíření „pokrokových hodnot“ najít celou řadu.
K tomu patří i drenáže myslitelů (třetí
kategorie) do jakékoli problematiky, …jak by
na to reagoval Václav Havel.
Někdo jiný však může sveřepě uvažovat
v modu Karla Havlíčka Borovského nebo
Jaroslava Haška. Třeba i takto: „Listopad na
mě pad, beru rolku a jdu….“ Tím je míněn
ne/myslivecký posez, kde se neloví, naopak
zbavuje přebytečného. Je to průběžná
ambasáda každého jednoho jsoucího ve
Werichovském smyslu, enkláva se srdíčkem
na nehoblovaných dveřích. Zde má každý
diplomatickou imunitu, když zde zaparkuje, i
bez poznávací značky.
Tam se tvoří skutečné hodnoty, věděl to před
námi i Rodinův myslitel. Pokud se
soustředěně podíváme na tuto sochu, tak ten
myslitel až tak nemyslí, spíše de/balastuje.
Vím, prozradil jsem velké tajemství, nevadí,
je mnoho jiných.
Otázka, již si spíše nechtěně klademe, zní:
„Existují v České republice intelektuální
elity?“ Existují, ale nejsou to ti, kteří se takto
vehementně prezentují, a právě proto je
nehledejme na červeném koberci
Mezinárodního filmového festivalu
v Karlových Varech, ani v Betlémské kapli při
600. výročí upálení mistra Jana Husa. Pokud
se někdo objeví, na tryzně za velikána,
v červeném taláru, tak je to na přátelské
objetí svěrací kazajkou. A tak nevítejme
jejich výzvy; vždyť ani často neví, o čem
hovoří.
K intelektuálním elitám lze řadit kupříkladu
spisovatele Zdeňka Mahlera, sochaře
Olbrama Zoubka, filosofa Tomáše Hříbka,
sociologa Jana Kellera, filosofa Václava
Bělohradského, psychiatra Cyrila Hölschla,
spisovatele a filosofa Václava Cílka,
ekonomku Ilonu Švihlíkovou, lingvistku Evu
Mrhačovou ad.
Nesmíme zapomínat ani na překladatele,
literární kritiky, kurátory, kastelány,
scenáristy, režiséry, herce a novináře, kteří
nezapomněli, co je to být novinářem.
Předběžný závěr tohoto sdělení je
jednoduchý a účinný. Nenechme se zatlačit
do morálního ofsajdu nikým, tím méně
kulturními zrůdami.
Václav Cílek se o to dlouhodobě snaží a není
to zdaleka jen kniha Makom. Ty slova
odněkud vycházejí, my jim musíme rozumět
a jednat podle toho, jinak potenciálně už dnes
nejsme a zítra zcela jistě nebudem… nevadí
nám to??Kontinuálně a koherentně se tento
filosof hlásí ke svým předchozím názorům
strana 60
ORL 2016-4
Angela Merkelová – Thilo Sarrazin – naši „mluvčí národa“
v článku v Parlamentních listech ze 7.
listopadu 2015 Václav Cílek varuje: Přijde
až miliarda běženců. A ti lidé se nikdy
neintegrují. Bude prý nutné nové národní
obrození.
Jak by mohlo vypadat národní obrození
v duchu Frankfurtské školy
Dále už jen ve zkratce, protože Twitter a
selfie zabírají mnoho času a všichni někam
spěchají. Tak tedy: Fero Fenič se zasadí (s
trojnásobnou energií) o to, aby se pražské
letiště zase jmenovalo Ruzyně.
V následujících aktech se, bez státní dotace,
zaslouží o to, aby nádražní haly v Havířově a
ve Vítkovicích (zbudované v Bruselském
slohu) byly nejen zachovány, ale i zvelebeny.
Potom již mohou nést jméno našeho
nevyzpytatelného velikána Václava Havla.
Již nikdo nebude mít chuť je bourat! To by
ohrožoval naši státnost.
Přirozeně, to je pouze začátek našeho
obrození, další kroky budou následovat, jako
třeba, že Jiří Bartoška předá svoji funkci
prezidenta Mezinárodního filmového
festivalu Karlovy Vary Petru Havlíkovi, pak
bude na řadě Jan Rosák. Proč? Zalistujme
v dobovém tisku, ti tři si rozuměli,
z hlediska zábavy a byznysu. Jak známo,
stará láska nerezaví – zejména penězům.
Nenechejme se zatlačit do morálního
ofsajdu… Po červeném koberci ať kráčejí
Ti, kteří si to zaslouží, nestigmatizovaní
topornými a prázdnými výzvami. Jako
koordinátora ozdravných opatření bych
navrhl, snad již poučeného, rektora Univerzity
Karlovy Praha Tomáše Zimu.
evropskou kulturu, civilizaci a evropské
národy. Fendek vysvětluje, jak genocida
Evropanů probíhá a kdo za ní prý stojí.
Zdroje
Napsal jste knihu „Súmrak európskej
civilizácie. Barbari sa zmocňujú Európy“,
kterou publikovalo Vydavateľstvo Spolku
slovenských spisovateľov. Těmi barbary
myslíte imigranty?
Sarrazin Thilo Teror ctnosti. O hranicích
názorové svobody v Německu. Vydání 1.,
Academia, Praha 2015.
Rushdie Salman Wir müssen unsere Stimme
erheben. Z 2. května 2013, s. 57.
Patrick J. Buchanan Smrt Západu. Jak
vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců
ohrožují naší zemi a civilizaci. První vydání.
Mladá fronta, Praha 2004.
Parlamentní listy Totální nasazení
propagandistů po celý rok. Nadstandardní
politické vazby. Není divu, že už jim lidé
nevěří. Rozhovor s Radimem Hrehou ze dne
16. ledna 2016.
Parlamentní listy Václav Cílek varuje: Přijde
až miliarda běženců. A ti lidé se nikdy
neintegrují. Bude prý nutné nové národní
obrození. 7. listopadu 2015.
http://literarky.cz/komentare/ostatni/21364-angela-merkelova-thilo-sarrazin--nai-mluvi-naroda
EU a vítači migrantů chtějí
vyhladit evropské národy, jde o
plánovanou genocidu Evropanů.
Analytik Inštitútu národnej politiky a
autor knihy „Súmrak európskej
civilizácie. Barbari sa zmocňujú Európy“
Pavel Fendek říká, že „barbary“ jsou ti,
kteří se podílejí na naplnění záměru zničit
Barbary nazývám všechny ty, kteří se podílejí
na naplnění záměru zničit evropskou kulturu,
civilizaci, její autentické hodnoty a jejich
nositele, evropské národy a Evropany bílé
rasy. Nacismus byla a je barbarská ideologie,
přesto jí podlehli i vysoce vzdělaní a odvážní
lidé, ze kterých se staly bezcitné barbarské
bestie. Rasově-kulturní nenávist k Židům
a takzvaným méněcenným národům jako
Slované byla základem nacistické ideologie...
Počkejte, jak to souvisí? Nacismus a
„zničení bílé rasy“?
Rasově-kulturní nenávist k Evropanům a bílé
rase, jejich kultuře, civilizaci a hodnotám je
základem neomarxistické ideologie
multikulturalismu, jejíž součástí je ideologie
„rasismu bílé rasy“ nazývaná i „vina bílého
muže“. Rozdíl mezi takzvanou pokrokovou
multikulturní agendou EU a agendou
nacistickou není v principu žádný.
Jak to?
Prostě nacistický antisemitismus byl pouze
nahrazen multikulturním „antirasismem“,
rozuměj antievropanstvím a antibělošstvím.
V rámci budování multikulturní společnosti
strana 61
ORL 2016-4
EU a vítači migrantů chtějí vyhladit evropské národy, jde o plánovanou genocidu Evropanů.
neomarxisté maskují svůj záměr nastolit
v EU diktaturu a totalitní politický režim,
což potvrzuje i chování Evropské komise
a Angely Merkelové. Stále aktivní
komisárka EU Cecília Malströmová se
raduje, že se Evropané stanou v Evropě
menšinou. Invaze migrantů, hlavně muslimů,
do Evropy proto naznačuje, že se EU
v rámci budování multikulturní společnosti
reálně transformuje spíše na islámskou
totalitní despocii, evropský kalífát barbarů
sedmého století. Neomarxističtí „vítači“
muslimských migrantů zřejmě dospěli
k závěru, že islámský kalífát představuje
nejschůdnější cestu nastolení totalitního
politického režimu.
Takže abych se vrátil k vaší původní otázce,
barbary proto nazývám prioritně rodné
Evropany, stoupence ideologie
multikulturalismu a všechny, kdo se
nějakým způsobem na realizaci jejich
záměrů podílejí. Bohužel do této kategorie
už podle tohoto kritéria patří i papež. Až
sekundárně nazývám barbary muslimy,
protože jejich nábožensko-politická
ideologie, islám, není slučitelná s evropskou
kulturou a jejich migrace je masová jako
v případě zániku západořímské říše. Dokud
budou EU ovládat barbarské neomarxistické
elity, ideologie multikulturalismu a její
součást, ideologie „rasismu bílé rasy“,
musíme pokládat za barbara i jejich
přirozeného spojence, každého migranta
neevropského rasově-kulturního původu.
V anotaci knihy jsem si přečetl, že v ní
píšete o „genocidě“ Evropanů. V jakém
smyslu?
Člověk je od přírody teritoriální stejně jako
většina tvorstva na této planetě. Za první
genocidu v dějinách lidstva můžeme pokládat
vyhubení neandertálců moderním,
kromaňonským člověkem. Nešlo však o
vyhubení rasy rasou, ale jednoho poddruhu
člověka druhým poddruhem člověka. Podle
vědců šlo o synergický efekt zabíjení,
vytěsnění z lovišť a mísení. Kromaňonci
jednoduše část Neandertálců zabili, část
vyhladověli k smrti a nepatrnou část
asimilovali. Podrobnosti jsou velmi zajímavé,
ale na ně nemáme prostor. Už tento příklad
dokazuje, že genocida není jen masové
zabíjení – ať již oštěpem, kulometem anebo
v plynových komorách.
Rezoluce OSN 260 z roku 1948 definuje
genocidu jako „… kterýkoli z činů uvedených
níže, spáchaných v úmyslu zničit úplně anebo
částečně některou národní, etnickou, rasovou
anebo náboženskou skupinu jako takovou: a.
usmrcení příslušníků takové skupiny, b.
způsobení těžkých ublížení na těle anebo
duševních poruch členům takové skupiny, c.
vědomé uvedení příslušníků takové skupiny
do životních podmínek, které mají přivodit
její úplné anebo částečné fyzické zničení, d.
vykonání opatření smeřujících k tomu, aby se
v takové skupině bránilo rození dětí…“
Promiňte, že vám skáču do řeči. V čem
tedy spočívá konkrétně ta genocida
Evropanů?
Genocida Evropanů probíhá v principu podle
bodů c. a d. a je motivovaná ideologicky.
Všechny kultury, civilizace, jejich hodnotové
systémy a příslušníci jsou si prý rovní
nezávisle od dosáhnuté úrovně jejich
kulturně-společenské evoluce a kompatibility
s kulturou evropskou, vzájemně se prý
obohacují, a tím vytvářejí rasově-kulturně
a sociálně-kulturně rozmanitou a tolerantní
multikulturní společnost (kultura kanibalů je
v tomto pojetí stejně hodnotná jako
evropská). Tato teorie je základem ideologie
multikulturalismu.
Vzhledem k rasově-kulturní homogenitě bylo
možné budovat multikulturní společnost
v Evropě jen tak, že se příslušníci
neevropských ras a kultur začali záměrně
strana 62
ORL 2016-4
EU a vítači migrantů chtějí vyhladit evropské národy, jde o plánovanou genocidu Evropanů.
a plánovitě masově importovat do Evropy.
Příslušníci neevropských ras a kultur tuto
ideoloii však dokonale ignorují. „Pokrok“
rasově-kulturní rozmanitosti se proto
logicky prosazuje ve jménu ideologie
multikulturalismu výlučně v zemích bílých
lidí, prioritně v Evropě. Odporovat realizaci
tohoto plánu je „rasismus“, a nakolik se
tento plán týká výlučně bílých lidí, je
logické, že z hlediska této ideologie můžou
být rasisty výlučně bílí lidé. Tuto ideologii a
návod, jak spáchat civilizační sebevraždu,
stvořili neomarxisté Frankfurtské školy v
jejich kritické teorii, která hlásá dogma, že
Západ nese vinu za zločiny genocidy proti
každé kultuře a civilizaci, na kterou narazil.
Můžete říci více o takzvané kritické
teorii a Frankfurtské škole?
Podle ní jsou západní společnosti
největšími, v podstatě jedinými nositeli
rasismu, xenofobie, netolerance a tak dále
stejně jako to, že zločiny a amorálnost
Západu vycházejí z jeho charakteru, který
utvářelo křesťanství. Kritická teorie ve svém
konečném důsledku vyvolává takzvaný
kulturní pesimismus, čili pocit odcizení,
beznaděje a zoufalství, při kterém lidé
navzdory tomu, že žijí v blahobytu
a svobodě, hledí na svou společnost a vlast
totálně absurdně, jako na utlačující
a nehodnou loajality a lásky.
Pro neomarxisty není nic důležitějšího než
zrušení rodiny, kterou pohrdají jako
diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální
nespravedlnosti. Erich Fromm tvrdil, že
rozdíly mezi pohlavími nejsou vrozené, ale že
jsou funkcí západní kultury. Tato perverzita
je ideový základ genderových (rodových)
studií (gender studies), které se těší popularitě
a podpoře nejvyšších kruhů EU. Vystupování
proti pozitivní diskriminaci, která je
produktem kulturního terorismu neomarxistů,
se posuzuje tak, že člověk, který ji odmítá, je
rasista. Pokud zastáváte názor, že ve
společnosti existují role, které se pro ženy
příliš nehodí, jste označený za sexistu.
Pokud jste přesvědčený o tom, že počet
přistěhovalců je příliš vysoký, a chcete, aby se
udržela soudržnost společnosti, jste rasista,
nativista a xenofob. Pokud jste přesvědčený,
že homosexualita není přirozená, jste
homofob. Frankfurtská škola a její „kultura
smrti“ má za cíl rozklížit všechny zdroje
soudržnosti v západní společnosti: rodinu,
náboženství, kulturu, etnicitu i rasu. Základní
logický postulát zastávaný Frankfurtskou
školou staví na premise, že pozitivní postoje
vůči vlastní církvi, komunitě, národu a rase
značí negativní postoj vůči lidem jiných
náboženství, komunit, národů a ras.
Patologizované jsou dobré rodičovství, hrdost
na rodinu, náboženství, národ a rasu.
Idealizované jsou rebelie vůči rodičům,
nevázané sexuální vztahy, opovrhování
rodinnou hrdostí, vlastenectvím, svojí
kulturou a rasou. Z pohledu nejabstraktnější
úrovně základním programem Frankfurtské
školy je ovlivnit evropské národy, tak aby na
starost o vlastní demografický a kulturní zánik
pohlížely jako na iracionální a zároveň jako
na znak psychopatologie. Lidé, kteří se
neidentifikují se základními sociálními
kategoriemi rodiny, náboženství, národa a
rasy, se nebudou trápit nad svým zánikem.
Pokud si porovnáme „pokrokovou“ agendu
EU, v jejímž centru zájmu jsou výlučně práva
na privilegia, speciální zacházení a ochrana
všemožných menšin s tím, co jsem uvedl
výše, je evidentní, že nejvyšší struktury EU
cílevědomě realizují skrytou genocidu
Evropanů, jejímž základem je jejich totální
demoralizace spojená s pocitem viny.
Americký paleokonzervativní autor Pat
Buchanan napsal knihu Smrt Západu –
Jak vymírání obyvatel a invaze
přistěhovalců ohrožuje naši zemi a
civilizaci… Vy také píšete o invazi. V čem
se vaše kniha liší od jeho?
Moje kniha je od jeho knihy odlišná dost
podstatně. Pat Buchanan logicky spojuje
fakta, a tak se dopracovává ke správným
závěrům. Knihu napsal, já to tak vidím,
s jasným tematickým záměrem jako človek
Západu zvyklý na západní ideologické
prostředí, na které nebere ohled, je politicky
nekorektní. Já jsem původně vůbec neměl
záměr napsat knihu. Jako člověk Východu
a ekonom odchovaný na marx-leninismu,
jsem se po roce 1989 ocitl v pro mě novém
ideologickém prostředí, kterému jsem
nerozuměl.
strana 63
ORL 2016-4
EU a vítači migrantů chtějí vyhladit evropské národy, jde o plánovanou genocidu Evropanů.
Když jsem zaregistroval obvinění Slováků
z rasismu a diskriminace Romů z EU,
nejprve jsem si myslel, že jde
o nedorozumění. Potom jsem zjistil, že to
tehdejší páni jako Verheugen myslí vážně,
jen jsem si nebyl jistý, zda jsou jen
nekompetentní, anebo je v tom nějaký
záměr. V každém případě jsem tato
obvinění považoval za těžkou urážku, neboť
cikánská osada je součástí vesnice, ve které
jsem vyrůstal, a nějaký panák z Bruselu mě
o problematice neměl co poučovat. Proto
jsem louskal problematiku z ideologického
hlediska, přičemž znalosti z marx-leninismu
mi značně pomohly pochopit, co se to v EU
vlastně děje. Až následně, po ideologické
analýze, jsem vytvořil knihu, ve které na
základě příčinných souvislostí interpretuji
následek. Kdo si knihu přečte, zjistí, že jsem
předvídal prakticky všechno, co se děje
v současnosti. Jen jsem nepředpokládal, že
to přijde tak rychle.
degenerovaná, tváří se, že žádné nebezpečí
nevidí a pro svou záchranu neudělá nic. Platí
axiom: Žádná ideologie či pravidla vytvořené
člověkem nesmí být v rozporu se dvěma
základními biologickými principy, tedy
principem sebezáchovy a sebereprodukce
(zachování druhu, rodu, národa, rasy, kultury,
civilizace). Multikulturalismus a ostatní
neomarxistické agendy EU takový rozpor
a degeneraci způsobují, proto je je třeba
v zájmu přežití evropské společnosti
nekompromisně odstranit. Pokud se to
nepodaří, evropská civilizace zanikne.
Jaké jsou podle vás hlavní příčiny
„soumraku“ nebo smrti evropské či
západní civilizace?
Jak jsem již uvedl, pro neomarxisty nestojí
žádná věc výše než zrušení rodiny, základní
buňky společnosti a národa, kterou pohrdají
jako diktaturou a inkubátorem sexismu a
sociální nespravedlnosti. Zrušení rodiny však
není možné realizovat direktivně, používá se
sofistikovanější metoda, kterou je
zrovnoprávnění homosexuálních manželství
s heterosexuálními. Tímto
„zrovnoprávněním“ ve skutečnosti dochází
k dehonestaci a degradaci heterosexuálního
manželství a rodiny. To, co nemá stejnou
užitkovou hodnotu, nemůže mít ani stejnou
Příčina je jediná: multikulturalismus, jeho
principy, lidskoprávní a ostatní
neomarxistické agendy jsou „deadlock“,
past, kterou si evropská společnost a
civilizace sama na sebe nastražila a do níž se
vlastní vinou chytila. Pokud společnost není
jen degenerovaná a neztratila pud
sebezáchovy, snaží se zjistit, zda ji její
ideologie nevede do této pasti. Když je
A myslíte si, že má Západ ještě naději na
přežití, nebo zanikne? Co má dělat, aby
přežil?
Západ musí zneškodnit „deadlock“, past,
kterou si na sebe nastražil a do níž se vlastní
vinou chytil. Už včera bylo možná pozdě.
Není řešením také podpora rodin s dětmi?
Aby jim stát například snížil daně?
cenu, řekl by Marx. Užitková hodnota
homosexuálních manželství je společensky
nulová, navzdory tomu je jejich „cena“ stejná
jako manželství heterosexuálních.
Problematika LGBTI a jejich lidských práv je
jednou z nosných agend EU. Prvním krokem
pro podporu rodiny s dětmi je zrušení této
neomarxistické agendy.
Lidé jsou schopni obětovat se, jen musejí mít
jistotu, že to zvýší jejich prestiž a společenský
status. Proto dokud nebude mít
heterosexuální rodina s dětmi stejnou prestiž a
společenský status jako v minulosti,
neexistuje žádný účinný způsob zvýšit
v Evropě porodnost. Kromě prestiže a
společenského statusu nejjednodušším a
nejúčinnějším způsobem podpory rodin
s dětmi je sofistikovaná aplikace pohádky o
třech groších, což by zabránilo žít výlučně
z plození dětí.
Je třeba též pochopit, že příživníkem v
důchodu je nejen ten, kdo žil výlučně
z plození dětí, ale i ten, kdo sice pracoval, ale
děti neměl, případně měl jen jedno. Pro
většinu ekonomů je to vysoká a
nepochopitelná matematika, o čemž svědčí
jejich tápání v důchodové reformě. Považovat
odhad, že za několik desetiletí bude pracovat
na jednoho důchodce jeden a půl pracovníka
namísto současných čtyř, za tragédii, je projev
primitivního aritmetického způsobu myšlení
ekonomů a kamufláž podpory imigrace
ze zemí třetího světa.
strana 64
ORL 2016-4
EU a vítači migrantů chtějí vyhladit evropské národy, jde o plánovanou genocidu Evropanů.
Nezdá se vám trošku paradoxní, že
neomarxistická levice ovládající EU na
jedné straně podporuje homosexuály a
feministky a na druhé straně podporuje i
imigranty a muslimy, kteří když
převezmou moc, nebudou se ženami a
homosexuály podle práva šaría nakládat
zrovna v rukavičkách?
Právě naopak, považuji to za nanejvýš
logické. Stoupenci multikulturalismu,
neomarxisté nižšího ranku, ke kterým patří
tyto komunity, věří, že vznikne jakýsi
evropský islám kompatibilní s evropskou
kulturou. Neomarxistické elity však vědí
svoje a používají tyto komunity jako trojské
koně či, jak říkal Lenin, „užitečné idioty“,
jejichž úlohou je jen přispívat k rozvratu
a destrukci evropské společnosti a kultury.
Po splnění své úlohy budou tito pěšáci
obětováni jako první.
Není problém, že antropologická levicová
revoluce zasáhla i církev? Jak se díváte
na události kolem synody a že papež
František toleruje útok na tradiční učení
církve o rodině, pokud tento útok přímo
skrze kardinála Kaspera tiše
nepodporuje?
Hlásím se k odkazu antického a židovskokřesťanského kulturního dědictví evropské
civilizace, proto aktivity papeže Františka
a „katolíckých buzen“ nazývám
neomarxistický exhibicionismus.
Katolická církev měla samozřejmě ve své
historii na Petrově stolci i neskutečně zvrhlé
exoty, ale přežila. Giovanni Boccaccio
v jedné své povídce popisuje, proč Žid, který
měl velmi dobrého přítele křesťana, přestoupil
na katolickou víru. Tento Žid zjistil, že
navzdory všem zvrhlostem papežského dvora
křesťané v Evropě jsou pevní ve své víře.
Uznal, že na jejich víru nemají vliv ani
zvrhlíci na papežském dvoře, proto na ni
konvertoval.
Současnost je diametrálně odlišná. Evropané
začali opovrhovat vírou v Ježíše Krista, proto
by měl mít papež povinnost uplatnit všechny
svoje schopnosti, aby tuto víru v Evropanech
obnovil a upevnil. Zatím se však chová
podobně jako defraudant cizího majetku.
Papež František uráží moji důstojnost, neboť
mě považuje za naivního hlupáka, kterého
pod falešnou vlajkou humanity a kresťanské
lásky postupně okrádá o jeho antické
a židovsko-křesťanské kulturní dědictví
evropské civilizace. Takto by měl hodnotit
papeže nejen hluboce věřící křesťan, kněz
především, ale i ateista, kterému jsou hodnoty
evropské kultury a civilizace drahé.
Evropanům je to však potřebné interpretovat
přístupnou formou, přičemž je důležité, aby
to měl kdo udělat a uměl udělat. Už není čas
na intriky, nastal čas na činy.
Ing. Pavel Fendek je ekonom a zakládající
člen Inštitútu národnej politiky. Fendek se
problematice imigrace systematicky věnuje od
vstupu Slovenska do EU. Své analýzy a závěry
z nich přednáší od roku 2008 na
Medzinárodných politologických dňoch v
Prešově a Košicích a též je prezentuje v
sbornících z těchto konferencí.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/EU-a-vitacimigrantu-chteji-vyhladit-evropske-narody-jde-o-planovanougenocidu-Evropanu-A-zvrhlosti-papezskeho-dvora-a-katolickebuzny-Analytik-promlouva-436878
Řešení problémů Evropy:
Nemilosrdný popis reality
István Léko
Politikům odvaha nechybí. Občas však
vyjde najevo, že je hraná, že se za jejich
výroky skrývá pouze láska k penězům.
Inspirovat by je mohl například norský
spisovatel Karl Ove Knausgard, který
pojmenovává všechno a všechny pravým
jménem.
Občané Turecka dostanou od Evropské unie
dárek – cestování bez víz. Navíc Turecko
obdrží zhruba šest miliard eur ročně i za to,
že za jednoho „špatného“ migranta nám pošle
jednoho „dobrého“ migranta. A když nějaký
strana 65
ORL 2016-4
Řešení problémů Evropy: Nemilosrdný popis reality
unijní stát odmítne poskytnout azyl těm
„dobrým“, zaplatí pokutu 250 tisíc eur na
migranta.
Šéf Europolu Rob Wainwright prohlásil,
že hitem mezi zločinci se stalo převaděčství,
pašeráci si loni vydělali šest miliard eur a
jejich služeb využilo 90 procent údajných
běženců. Kdyby nám to někdo vykládal před
třemi lety, považovali bychom ho za
pomatence.
Byznys s uprchlíky
Americký prezident Barack Obama
označil postoj německé kancléřky Angely
Merkelové v uprchlické krizi, během níž do
Německa jen loni nelegálně dorazil více než
milion lidí v drtivé většině muslimské víry,
za odvážný. Z úst politika, jehož země před
nelegálními přistěhovalci přísně hlídá svoje
letiště a přístavy, navíc na hranici s
Mexikem postavila proti migrantům z jihu
gigantický železný plot v délce více než tisíc
kilometrů, který hlídá po zuby ozbrojená
pohraniční stráž, to znělo opravdu velmi
odvážně.
Když jsem Obamu slyšel hovořit o odvaze
Merkelové, napadl mě vtip, jak cikán na
trhu prodává starého koně. Přijde zájemce a
ptá se, zda kůň umí běhat. „Je rychlý jako
blesk,“ říká cikán a praští zvířeti po zadku.
Ten se rozběhne, ale po pár metrech hlavou
narazí do zdi. „Vždyť ten kůň je slepý!“
vykřikl vyděšený zákazník. „Kdepak, pane,
on není slepý. Jen odvážný!“
Politikům tedy odvaha nechybí. Občas ale
vyjde najevo, že ta odvaha je hraná, že se za
výroky politiků skrývá pouze jejich láska k
penězům. O tom vypráví kniha s názvem Die
Asyl-Industrie, kterou napsal bývalý novinář
Udo Ulfkotte, jehož starší dílo (Gekaufte
Journalisten – Koupení novináři) se stalo v
Německu před dvěma lety také bestsellerem.
(Česky nevyšlo a už ani nevyjde).
Ulfkotte, který pracoval 17 let pro prestižní
deník Frankfurter Allgemeine Zeitung,
popisuje, jak v Německu funguje byznys s
uprchlíky s ročním obratem více než 40
miliard eur. (Ani tento titul česky nevyšel a
asi nikdy nevyjde.)
Lidskost, solidarita a peníze
nezajímá. Vždyť to jsou jen peníze! Důležité
jsou přece ty evropské hodnoty, že?
Inspirací pro řešení problémů Evropy, plné
přetvářky a přehnané politické korektnosti,
může být například norský spisovatel Karl
Ove Knausgard (47) a jeho šestidílná knižní
sága Můj boj (Min kamp). Nejde o
ultrapravicového obdivovatele Adolfa Hitlera,
ale o člověka, který nemilosrdně, upřímně, ba
poctivě popisuje realitu kolem sebe,
pojmenuje všechno a všechny pravým
jménem, jde proti proudu bez ohledu na
následky. Rozsáhlé dílo se v Norsku, ale i
jinde stalo bestsellerem. Lidem se tento
způsob boje zřejmě líbí.
http://ceskapozice.lidovky.cz/reseni-problemu-evropy-nemilosrdnypopis-reality-fwa-/forum.aspx?c=A160511_183831_poziceforum_lube
Německý sociálnědemokratickém
poslanec dostává měsíčně od státu více než
sto tisíc eur za to, že ve svých nemovitostech
ubytovává nelegální migranty. Musíme
hluboce věřit tomu, že to dělá pouze z
lidskosti a solidarity, a nikoli pro peníze.
Co by řekl Václav Havel o
bankrotu OKD Zdeňku
Bakalovi...
V této souvislosti jsem na internetu narazil
na článek o německém vládním, přesněji
sociálnědemokratickém poslanci, který
měsíčně dostává od státu více než sto tisíc eur
za to, že ve svých nemovitostech ubytovává
nelegální migranty. Musíme hluboce věřit
tomu, že dotčený politik to dělá pouze z
lidskosti a solidarity, a to, že měsíčně
mimochodem dostává sto tisíc eur, ho vůbec
Václav Havel by dnes Zdeňka Bakalu
možná vyzval: „Zdeňku, díky dolům máš na
účtu desítky miliard korun. Máš na to, abys
OKD zachránil. Jsi přece filantrop, uděláš to,
že?“ Bakalovu odpověď lze tušit.
István Léko
Bankrot OKD patří mezi mediálně
nejsledovanější kauzy letošního roku. Případ
se hezky rozvětvil do dvou směrů.
strana 66
ORL 2016-4
Co by řekl Václav Havel o bankrotu OKD Zdeňku Bakalovi...
První se týká minulosti. Vrcholí soudní
proces s bývalými vrcholnými úředníky
někdejšího Fondu národního majetku, kteří
dokumenty o privatizaci dolů podepsali.
Soud z nějakého záhadného důvodu bohužel
nezkoumá, kteří politici rozhodli, komu stát
doly prodá za směšnou cenu, ale kauza OKD
v tomto ohledu může nejvíce znepříjemnit
život současnému premiérovi Bohuslavu
Sobotkovi, který byl v době privatizace
ministrem financí.
Druhá větev je čerstvá, týká se bankrotu
OKD. Zde je hlavním terčem útoku velké
části veřejnosti dravý americký finančník
českého původu žijící ve Švýcarsku Zdeněk
Bakala, který z dolů postupně vytáhl desítky
miliard korun (nejspíše legálně), ale v
těžkých dobách podnik opustil.
Junkovo obtočení kolem prstu
Kritiku Bakaly však nikdy neuslyšíme ani
od členů Sobotkovy frakce ČSSD, což
vzhledem ke společnému prožití minulosti
je pochopitelné, ani od politiků spojených
zejména s takzvanou pražskou kavárnou.
Zde zase hrají roli peníze (konkrétně 28
milionů korun), které dravý finančník rozdal
před volbami v roce 2010 stranám TOP 09,
ODS a Věci veřejné za to, že prý nabídly
odpovědné politiky s reformním
programem.
Junek si Havla obtočil kolem prstu
natolik, že na jaře 1997 Chemapolu prodal z
rodinného dědictví polovinu pražského paláce
Lucerna za 200 milionů korun
Z hlediska Bakaly však nejlépe vynášejí
peníze, které chytře investoval do jediného
politika. Desítky milionů korun věnované na
sponzoring různých aktivit prezidenta Václava
Havla, jehož morální kredit si tím Bakala
kupoval, mu přinesly status filantropa a
prakticky nedotknutelné osoby. Havel zřejmě
kvůli značné naivitě už jednou sedl na špek.
Byl to Václav Junek, šéf kdysi mocného
průmyslového impéria Chemapol Group,
symbolu v devadesátých letech tolik
prosazované privatizace incestem.
Junek si Havla obtočil kolem prstu natolik,
že na jaře 1997 Chemapolu prodal z
rodinného dědictví polovinu pražského paláce
Lucerna za 200 milionů korun. A co víc,
Havel se celou svou prezidentskou vahou
postavil za Junka a bránil ho výrokem, který
vešel do historie: „Chemapol je pilířem české
ekonomiky.“
Zatím jen 17 miliard korun
Junkovi ale Havel nestačil, uměl Václava
Klause i Miloše Zemana. Pamatuji si, jak na
jedné velké konferenci v Polsku vystupoval
expremiér a tehdejší předseda ODS Klaus a
Junek, jehož konglomerát se krátce předtím
rozhodl tehdejší premiér Miloš Zeman
pomocí v této době ještě polostátních bank a
polostátního Unipetrolu finančně „oživit“.
Klaus, který Junka léta protežoval, hovořil na
téma „co znamená být vůdcem mladé
demokracie“. Junek zase mluvil o „interakci
mezi byznysem a politikou ve východní
Evropě“.
Nyní jde do kopru další obrovský podnik
OKD, který takřka do konce kontroloval
Havlův mecenáš Bakala, s dluhem zatím jen
17 miliard korun
To bylo v listopadu 1998. Za dva měsíce, v
lednu 1999, „pilíř české ekonomiky“
Chemapol Group zbankrotoval s obrovským
dluhem kolem 18 miliard korun. A nyní jde
do kopru další obrovský podnik OKD, který
takřka do konce kontroloval Havlův mecenáš
Bakala, s dluhem zatím jen 17 miliard korun.
Co by řekl prezident Havel, kdyby tento
okamžik mohl zažít, nevíme. Možná, že by
začal vykládat něco o dlouhodobém
nepředvídatelném nepříznivém vývoji na trhu
strana 67
ORL 2016-4
Co by řekl Václav Havel o bankrotu OKD Zdeňku Bakalovi...
s uhlím a o negativním vlivu globální
ekonomiky na doly na Ostravsku. Nebo by k
sobě pozval Bakalu a řekl mu: „Zdeňku,
díky dolům máš na účtu desítky miliard
korun. Máš na to, abys OKD zachránil. Jsi
přece filantrop, uděláš to, že?“ Jak by zněla
Bakalova odpověď, asi všichni tušíme.
http://ceskapozice.lidovky.cz/co-by-rekl-vaclav-havel-o-bankrotuokd-zdenku-bakalovi-pdn-/forum.aspx?c=A160524_143727_poziceforum_lube
Karty rozdány. Stejně jako ve
20. století
Květa Pohlhammer Lauterbachová
vyznání z celého světa je naší křesťanskou
povinností.
Byla bych asi naivní, kdybych očekávala, že
papež už konečně vyhlásí klatbu na úrok a
lichvu, jak by se slušelo a patřilo, anebo že se
Vatikán zbaví akcií Boeingu a demonstrativně
hodí rukavici té zkorumpované bruselské
bandě, která žije z našich daní a peněz
lobbistů. Předávání ceny Karla Velikého v
Římě - nikoliv v Cáchách - za zřejmě povinné
100 % účasti námi nevolených eurobyrokratů
vzbuzuje řadu otázek.
Hra o osud Evropy: Montagu Norman a
Mario Draghi
V publiku v Římě nechyběl pochopitelně ani
Mario Draghi. Skutečný vládce dnešní
Evropy, protože je prezident Evropské
centrální banky. Banky, která není pod
žádnou demokratickou kontrolou a která
ovlivňuje naše životy, aniž by si toho většina
lidí byla vědoma.
Každá epocha má své hrdiny a antihrdiny.
Celá evropská galérka byla přítomna na
předávání ceny Karla Velikého papeži
Františkovi za jeho údajné zásluhy za
sjednocení Evropy. Měl odvahu nám sdělit,
že přijmout snad všechny migranty všech
Vraťme se k článku Smrt na splátky. Jak
guvernér Norman vedl Evropu na cestu
zániku v letech 1924-1933 . Osobnost
Montagu Normana, guvernéra Bank of
England jsem představila v ukázce z překladu
knihy Quido Preparaty. Tento významný muž
vládl financím v období nástupu nacismu. Byl
funkci guvernéra Bank of England až do
konce II. světové války. To leccos vypovídá o
jeho charakteru, stejně jako lze leccos vyčíst i
z tváře Maria Draghiho. Oba bankéři
představují osobnosti typu jestřába. Mrazivý
pohled očí, jež se zapíchnou do oběti, která
při jeho pohledu zkamení a nezmůže se na
odpor.
Kariéra Draghiho: klasický bankster
Evropa byla od poloviny dvacátých let
minulého století v rukou britského centrálního
bankéře Montagu Normana. O 70 let později
je v rukou dalšího centrálního bankéře. O
rozdílu mezi nimi byl článek Je třeba
kontrolovat centrální banky, než nás přivedou
do hrobu . Norman měl velký vliv na
guvernéra amerického Fedu v minulém století
a dokázal pro zájmy britské říše využít
dokonce i Američany. Draghi je dnes naopak
naprosto podřízen anglo-americkým zájmům.
Výsledek je v obou případech stejný. Evropa
sténá pod bičem bankéřů úplně stejně, ne-li
hůř, jako ve dvacátých a třicátých létech
minulého století.
Mario Draghi, věrný služebník od
Goldmanovců, má s okrádáním států bohaté
zkušenosti. Ještě než se dostal na mezinárodní
výsluní, podílel se jako generální ředitel
italského ministerstva financí na gigantické
krádeži. V letech 1991–2001 zorganizoval s
byrokraty Carlem Ciampim, Romanem Prodi
a Giulianem Amatem akci převodu úspor lidí
do akciové bubliny italské devizové burzy.
Těmto technokratům se říkalo „Britannia
Boys “ podle schůzky na jachtě královny
Alžběty v roce 1992.
Realizovali převod peněz z těch vysmívaných
strana 68
ORL 2016-4
Karty rozdány. Stejně jako ve 20. století
„spořitelních knížek“ do riskantních
investic. Když IT akciová bublina
splaskla, přišli střadatelé a investoři v
Itálii o 216 miliard eur. Bohužel jsem o
nějaké peníze přišla i já, když jsem se
nechala přesvědčit mým tehdejším
partnerem, abych si šetřila něco v
investičním fondu jako přilepšení na
důchod. Na začátku 90. let byli na Západě s
okrádáním lidí zkrátka kus před námi.
Naštěstí jsem procitla včas a a vystoupila
relativně včas s minimálními ztrátami. Od té
doby mám nové hobby. Hlubší zájem o
fungování finančních trhů. Politika
neschopných může být nekonečná, ale trhy
nakonec nekonečnou trpělivost nemají.
Od Druhé války ke Třetí?
Nelze do nekonečna lhát. Nepoučíme-li se z
dějin, jsme ztraceni. Ve Výmarské republice
nerozhodovali Němci, ale anglo–americké
elitní kluby. O změně směřování Německa a
tzv. dvacátá léta, která by bylo možné také
srovnávat se zlatými léty po rozpadu
východního sovětského bloku, bylo potřeba
najít i správného člověka na pozici
centrálního bankéře pro Evropu. Před 70
lety nebyla náhoda, že byl vybrán do pozice
Bank of England Montagu Norman, a že z
jeho období vznikla Druhá světová válka.
Stejně tak nebylo náhodou, že stále větší
moc postupně získával Mario Draghi. A s
ním se začala vytvářet aliance
nedisciplinovaného Jihu proti
disciplinovanému Severu, reprezentovaného
především Německem.
Draghi oslabuje kurz eura, aby podpořil dolar.
Protože je však v USA použití negativní
úrokové sazby tabu, narazil Fed na zeď a
vyčerpal všechny nástroje měnové politiky.
Tolik ohlašovaná konjunktura se nekoná.
Konec Velké deprese přišel až s nástupem II.
světové války. Dnešní neokoni a bankéři vidí
řešení ve vyvolání III. světové války, do které
zatahují především zoufalé Německo a
satelity z bývalé východní Evropy.
Koncern Alianz vyzývá aktuálně ECB k
ukončení stávajících intervencí namířených
proti úsporám obyvatel. Mario Draghi však
cynicky přesvědčuje obyvatele, aby investovali
do akcií (nejlépe Goldman Sachs), místo do
termínovaných vkladů či vkladních knížek.
Připomeňme, že zisky Goldman Sachs
poklesly v I. kvartále o 54 %. To je ovšem
nebetyčný výsměch slušným lidem, neboť
objem obchodů se surovinami devizami
poklesl o 47 %. Není to ovšem nic
překvapivého vzhledem k údajům o prudkém
pádu námořní dopravy již loni, jak ukazoval
Baltic Dry Index. Viz náš článek Propad lodní
dopravy potvrzuje hospodářskou krizi .
Opět sílí tlaky na odpuštění dluhů Řecku na
úkor Německa. Studie ukazují, že „záchrana“
Řecka stála evropské daňové poplatníky
hodně peněz, ale podle odborné studie pouze
5 % šlo přímo do rozpočtu Řecka. A v
červenci má Řecko opět splácet věřitelům
peníze, které nemá a MMF hrozí Německu,
že pokud na sebe Německo nevezme
odpuštění dluhů, MMF vystoupí z financování
Řecka.
Závěr
Historii nelze zkoumat odděleně od vývoje
jednotlivých ekonomik a finančního sektoru.
Historici musí rozumět fungování světa
financí a musí být ochotni přijímat pravdu,
aniž by se nechali oblbovat od expertů,
vyznávajících nesvatou alianci ekonomických
teorií, kterými jsou neoliberální, liberální
keynesiánství a marxismus. Pak není šance se
posunout ve vývoji lidstva dál.
http://news.e-republika.cz/article3606-Karty-rozdany-Stejn%C4%9Bjako-ve-20-stoleti
Pokud chceme přežít, musíme
být xenofobní. S muslimy nás
čeká krvavý konflikt
Kontrarevoluční reakční filozof Jiří Hejlek
říká, že dnes stojí proti sobě etablované
strany pravice i levice jakožto
vykonavatelé vůle skutečně vládnoucí
globální plutokracie na straně jedné a
strana 69
ORL 2016-4
Pokud chceme přežít, musíme být xenofobní. S muslimy nás čeká krvavý konflikt
zatím těžko čitelná směs
antimainstreamových politických hnutí.
Prezident Zeman stojí na straně lidu.
Uměřená xenofobie je nutná. Neměli
bychom přijímat imigranty, ale ani se
vměšovat do záležitostí muslimských a
mimoevropských zemí.
Americký paleokonzevativní autor
Patrick Buchanan napsal knihu Smrt
Západu o tom, jak vymírání obyvatel a
invaze přistěhovalců ohrožuje naši zemi a
civilizaci. Opravdu nám hrozí smrt?
Myslíte si, že má Západ ještě naději na
přežití, nebo zanikne? Co má dělat, aby
přežil?
Je to skvělá kniha. Nebezpečí, kterými se
zabývá, jsou stále aktuálnější. Nejvíce mě na
ní upoutal rozbor 60. let jako doby, v níž
došlo ke katastrofálnímu zlomu v osudech
našeho civilizačního útvaru. I u nás požívá
toto období nezaslouženého obdivu. Zlatá
šedesátá… To je ale jiná otázka. Pokud jde
o smrt, můžeme mluvit o dvojí smrti.
Fyzická smrt jednotlivců i jednotlivých
společenství nemusí být nevyhnutelná. Zato
smrt civilizačního útvaru, v jehož rámci
žijeme, považuji za téměř neodvratnou.
Naše civilizace, kterou nazývám atlantickou
(nikoliv evropskou!), od zmíněných
šedesátých let nezadržitelně degeneruje.
Čeká ji zánik povlovný (jako Římskou říši)
nebo náhlý (jako Perskou říši), jestliže ji
sami nerozboříme zevnitř a nenahradíme
něčím lepším. Francouzská a americká
revoluce zničily civilizační útvar křesťanské
Evropy a nová civilizace byla postavena na
základech velkých humanistických zásad.
Nadchází čas tyto základy důkladně
zrevidovat.
Nezdá se vám trošku paradoxní, že
neomarxistická levice ovládající EU na
jedné straně podporuje homosexuály a
feministky a na druhé straně podporuje
imigranty a muslimy, kteří když
převezmou moc, nebudou se ženami a
homosexuály nakládat v rukavičkách?
Za prvé si nemyslím, že EU ovládá
neomarxistická levice. Tento termín používají
politici takzvané pravice. Ve skutečnosti
protiklad levice a pravice patří ke končící éře
atlantické civilizace. Dnes, na jejím konci,
stojí proti sobě etablované strany pravice i
levice jakožto vykonavatelé vůle skutečně
vládnoucí globální plutokracie na straně jedné
a zatím těžko čitelná směs
antimainstreamových politických hnutí, která
jsou systematicky a „humanisticky“
potlačována, na straně druhé.
Za druhé k vaší vlastní otázce. Na první
pohled je to paradox. Patří ale k vnitřní
struktuře postmoderní humanistické
ideologie. Ona totiž systémově není
konzistentní, nýbrž má jakýsi difúzní
charakter. Na každém rohu na vás vykoukne
v jiné podobě, většinou extravagantní. Jak
říkáte, tu je to podoba homosexualismu, tu
zase feminismu. Vždyť i takový ekologismus
má různé formy, které jsou dokonce někdy
vzájemně těžko slučitelné. Patří sem také
podpora různých extrémních
gastronomických praktik, umělé
rozdmýchávání generačních sporů a tak dále.
Důležitou roli hraje pacifismus a
antimilitarismus. Vše se vejde pod jednu
střechu.
Hlavně jde o to, aby lidé neměli fundované
politické názory a aby byli roztříštěni do
skupin. Ty se označí jako nedotknutelné
minority a pod záminkou tolerantnosti se
uměle udržují při životě. Minority mají za
úkol vytlačit přirozená společenství, jako je
rodina, národ, náboženské společenství nebo
stav. Bude pak snadnější homogenizovat
bezbrannou populaci. Vládnoucí struktury
doufají, že to všechno zvládnou, protože mají
v rukou technické prostředky. Obávám se, že
se domnívají, že „ukočírují“ i islamisty.
Český prezident Zeman bývá kritizován,
že jeho postoje k migraci jsou xenofobní a
populistické. Co o tom soudíte?
Je mnoho věcí, na něž asi nemám stejný názor
jako pan prezident. Například neobdivuji
Norsko a Švédsko. Naopak si myslím, že to
jsou země, v nichž výše zmíněná civilizační
degenerace dosáhla povážlivé míry. Celkově
vzato si ho ale cením a s radostí sleduji, jak
statečně vzdoruje jedné kampani proti své
osobě za druhou. Právě on je příkladem
antimainstreamového politika, proto ten
humbuk. Pan prezident podle mě opravdu
mluví za mlčící většinu lidu. Schválně říkám
„lidu“, abych se mohl zastavit u nálepky
strana 70
ORL 2016-4
Pokud chceme přežít, musíme být xenofobní. S muslimy nás čeká krvavý konflikt
„populismus“. To je velmi častá nálepka
používaná slouhy globální plutokracie.
Původně se tím mělo říci, že politik se
lacině podbízí lidu, tedy „populu“. Nicméně
žijeme v době, kdy podbízení se voličům,
tedy lidu, je součástí každodenní praxe
všech politiků a politických stran. Všechny
se hlásí k demokracii, tedy vládě lidu, a
proto musejí „populu“ naslouchat. Nálepka
populismu tedy vůbec nic nevypovídá a
každý, kdo ji používá, je směšný.
Daleko nebezpečnější nálepkou je
xenofobie. Sama pro české ucho nezvyklá
zvuková podoba tohoto slova nahání hrůzu.
Když vyslovujete slovo „populismus“,
vytvoří se vám v ústní dutině jakási bublina,
která záhy splaskne. Zato při vyslovení slova
„xenofobie“ cítíme, jak se posluchačům
zařezává až do masa. A přitom nejde o nic
tak strašného. Měla-li kdy nějaká pospolitost
udržet svou integritu, musela být do určité
míry xenofobní. Příliš vysoká míra ovšem
může vést až ke sterilitě (sociální, ba i
fyzické). Zejména asimilace jednotlivých
cizích prvků bývá přínosná. Na druhé straně
příliš nízká míra xenofobie nutně vede
k rozbití dané pospolitosti. To platí hlavně
v případě velkých skupinových přesunů
obyvatel.
Obhájci migrace tvrdí, že přijímání
migrantů pomůže ekonomice, protože
imigranti zaplní pracovní místa a
pomohou udržet důchodový systém.
Nejsou ale naopak větším nákladem pro
sociální systémy? Nemluvě o nákladech na
bezpečnost a o kriminalitě...
Problém hromadné migrace je ekonomický až
v druhé řadě. Ale začněme tím. Pro vládnoucí
plutokracii nejsou lidé lidmi, nýbrž výplní
pracovních míst. Z jejich hlediska je každý
jen součástí lidských zdrojů vedle zdrojů
přírodních a podobně. Je pro ni důležité, aby
člověk neměl opěrné body v rodině, práci,
domově a svém vlastnictví, ale aby byl zcela
bezbranný vůči manipulaci. Na štěrk
rozdrcená lidská masa se dá lépe přemisťovat
pomocí mediálních bagrů a politických
buldozerů. Takže možná ti lidé trpí iluzí, že
se jim s migranty bude lépe zacházet. Běda,
až poznají svůj omyl!
Teď jsme u hlavního problému. Migrace
nemívají v dějinách důsledky, které
předpokládali ti, kteří k nim dávali impuls.
Bez ohledu na to, co nám namlouvají
postmoderní humanisté, masové přesuny lidí
nikdy nevedly k ničemu dobrému. Není zde
možné rozebírat tento jev podrobně, a tak
jsem nucen zjednodušovat. Přesuny lidí do
kulturně odlišného prostředí v podstatě vždy
vedou ke konfliktu. I tehdy, když jsou
pozvolné a nenásilné, stejně posléze získají
povahu dobývání. Zejména je nebezpečné,
když dobyvatelé vytvářejí uzavřené enklávy,
což je případ dnešní Evropy.
Šéfka Alternativy pro Německo Frauke
Petryová prohlásila, že by pohraniční stráž
měla být připravena střílet uprchlíky,
pokud to bude nutné. „Potřebujeme
efektivní kontrolu (hranic), abychom
zabránili neregistrovaným žadatelům o
azyl vstup do země z Rakouska. Žádný
policista nechce střílet na uprchlíky a já si
to také nepřeji. Ale střelba by měla být
umožněna jako poslední možnost,“
prohlásila pro německá média šéfka AfD
Frauke Petryová. Souhlasíte s ní?
Ano. Tedy pokud jste mi předložil autentické
znění jejího výroku. Dovolte malou odbočku.
V nedávno vysílaném pořadu Historie.cs se
dva pánové rozplývali nad obdivuhodným
optimismem paní Merkelové, která řekla něco
v tom smyslu, že Německo to s tou migrací
zvládne. Nemohl jsem věřit svým uším.
Připomnělo mi to vtip z filmu Sedm
statečných o muži, který padaje z okna
v posledním patře si ještě na úrovni druhého
patra říká: „Zatím to jde“. Samozřejmě mě
nepřekvapila paní Merkelová, ale překvapili
mě dva vzdělaní a zkušení muži, kteří jsou
schopni tak prostoduše mluvit o
záviděníhodném optimismu paní kancléřky.
A nyní k velmi vážnému problému použití
násilí proti migrantům. Opravdu nikdo si
v míru nepřeje střílet na lidi. Paní Petryová na
rozdíl od paní Merkelové však zřejmě vidí
dál. Nejde totiž o současnou situaci, jde o
budoucnost. Jak jsem uvedl v minulé
odpovědi, masová migrace nemůže skončit
dobře. Je nanejvýš pravděpodobné, že
postupná kumulace afrického a asijského
obyvatelstva (zejména sunnitského vyznání) v
Evropě povede v budoucnosti k velmi
strana 71
ORL 2016-4
Pokud chceme přežít, musíme být xenofobní. S muslimy nás čeká krvavý konflikt
krvavému konfliktu genocidního charakteru.
Jestliže bude včas užito malého násilí,
předejde se do budoucna násilí obrovských
rozměrů.
A na závěr opět Patrick Buchanan. On
hovoří o tom, že bychom muslimské
migranty neměli pouštět sem, současně
bychom se ale neměli plést do záležitostí
muslimských zemí, dělat tam invaze a
vyvážet tam demokracii. Čili chraňme si
svoje u nás, ale nevnucujme jim své
hodnoty v jejich zemích. Má podle vás
pravdu?
Jednoznačně ano. Je správné, aby si lidé ve
vzdálených, zejména kulturně vzdálených
zemích spravovali své záležitosti podle
svého. Zastavím se ještě u těch hodnot.
Úvodem jsem říkal, že musíme revidovat to,
čemu se říká „naše hodnoty“, nebo dokonce
„evropské hodnoty“. Ve skutečnosti jde o
hodnoty atlantického civilizačního útvaru, se
starou dobrou Evropou nemají nic
společného. Když dnešní bojovní islamisté
v nás vidí potomky pro ně neblahých
křižáků, je to hrubý a smutný omyl.
Humanistická ideologie si ovšem od
křesťanství vypůjčila univerzalistický nárok
pro své hodnoty a nadřazuje je všem
ostatním. Titíž ideologové, kteří brojí proti
rasismu, nadšeně pěstují jakýsi civilizačněkulturní rasismus.
Pohrdáme myšlením, společenskými
institucemi a náboženstvím asijských a
afrických národů. Přitom tato naše ideologie
je tak ubohá, že – jak vidno – není pro tyto
národy problém pronikat na naše území a
zabírat je. Současné pojetí svobody jako
naprosté bezzávaznosti nás ničí zevnitř a
venku ten paskvil nikdo nechce přijmout.
Pozměňme tedy to, z čeho jsme vyšli.
Nepouštějme migranty k nám, to ano.
Nepleťme se do záležitostí muslimských (a
jiných mimoevropských) zemí, také ano.
Nevnucujme jim své hodnoty, do třetice ano.
Ale: své současné hodnoty si nechraňme,
naopak hledejme novou evropskou
budoucnost.
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze)
vystudoval filosofii, bohemistiku a klasickou
řečtinu na FFUK. Pro svůj „kádrový profil“ se
nemohl ani pokusit o akademickou kariéru.
Měl různá zaměstnání. Převážně se živil
jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na
překladu Komenského „Všeobecné porady o
nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po
listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února
1990 do března 1993 pracoval v
Koordinačním centru OF, na ministerstvech
zahraničí a kultury, na němž působil jako
náměstek ministra. Tehdy byl také členem
širšího vedení ODA, v níž setrval do roku
2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku
jako manažer, od konce 90. let jako
podnikatel. V posledních letech se opět věnuje
svému původně vystudovanému oboru,
překládá a příležitostně přednáší . Je jedním
ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je
praktikující evangelík. Je 31 let ženat a má dvě
dospělé děti.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Filozof-Zemanstoji-na-strane-lidu-proti-vladnouci-plutokracii-Pokud-chcemeprezit-musime-byt-xenofobni-S-muslimy-nas-ceka-krvavy-konflikt434944
Neomarxismus v teorii a praxi
Branislav Michalka
Psát o neomarxismu znamená dotknout se
jevu, jenž může být nazván podzemním
působením idejí.
Dnešní společnost, která praktikuje
a upřednostňuje efemérnost v myšlení, si
jenom těžko připustí, že něco, z jejího
pohledu tak odtažitého, jako jsou abstraktní
ideje, by mohlo ovlivňovat každodenní život
nejen v době, kdy konkrétní idea vzniká,
nýbrž po desetiletích, staletích či dokonce
tisíciletích. Tzv. smysl pro realitu, který se
dnes dostal všude ke slovu a je mu s radostí
nasloucháno, mluví spíš o tom, že pod
tenoučkým pláštíkem nějakého neduživého
a krátkodechého duchovna, bobtnají ty pravé
světodějinné síly: základní lidské potřeby jako
nasycení hladu, pohlavního pudu, touhy
vlastnit a ovládat. Ty jsou motorem lidského
konání, přičemž věci metafyzické jsou brány,
a to i mezi lidmi zakládajícími si na své
„duchovnosti“, jako nadstavba toho, co je
nutné, jako ornament, který může, ale
i nemusí být. Svět, ve kterém dnes žijeme, má
tedy sklon přehlížet aktuální moc idejí.
strana 72
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
Dokonce i nepřátelství mezi idejemi, jejichž
přímo hmatatelný boj nelze přehlédnout, se
snaží svět bagatelizovat a převádí očekávaný
smír na bázi oné všezahrnující
elementárnosti v duchu vět: vždyť jsme
všichni lidé, stejně jíme, stejně se rodíme,
milujeme a umíráme.
Tedy to podstatné, co nás sjednocuje, to
jsou ony tzv. antropologické konstanty,
a nepodstatné duchovní „serepetičky“ nám
to kazí. Zbavme se jich, říká svět, vždyť to
není tak těžké, a budeme žít jako v ráji.
Ideje jsou brány jako slabý, i když dotěrný
hmyz, který se dá odehnat mávnutím ruky.
Skutečnost je však naprosto jiná. Ideje
nejenom že mají moc a nejenom že, obrazně
řečeno, „žijí svůj život“ nezávislý na
lidských přáních, ale ony ovlivňují chod
lidské společnosti, diktují společenský život
do detailů, přičemž se dokážou ukrývat,
přezimovat a v poloze spánku čekat, kdy se
dostanou ke slovu. Následkem toho není
kulturní a společenská situace ve světě jen
projevem aktuálního lidského chtění, ale
převážně dědictvím a naplněním. Semínka
stará desetiletí, staletí i tisíciletí se derou na
povrch, až vydají své plody. Lidé, kteří se
nezajímají o minulost, jsou pak překvapeni,
když jim tato zeleň počne bujet pod
nohama. Když přišel teoretický socialismus
v devatenáctém století s ideou společných
manželek a dětí, lidé byli zděšeni. Ale kdyby
se začetli do Platóna, tak by seznali, že tato
více než dva tisíce let stará a teoreticky již
tehdy důkladně propracovaná idea jenom
dřímala ve starých foliantech, tváříc se nevině
jako odumřelá fosilie pod nánosy křesťanství.
Lidi se však začínají zajímat o pohromy
teprve tehdy, když se z roviny metafyzické
přesunou do roviny fyzické.
Také náš současný život je ovládán idejemi,
které skrytě a nenápadně pronikají do
nejjemnějších drapérií našeho bytí a infikují
svými zhoubnými bakteriemi organismus
společnosti. Tato nákaza se ráda halí do šatů
z ctnostných a sentimentální humanitou
protkávaných pojmů. Pod povrchem této hory
bludů se kupí vrstva za vrstvou staletých
sedimentů. Bylo by nad možnosti této práce
odkrýt všechny vrstvy herezí, které tvoří
piedestal pro současný vrchol. Zaměřme se
toliko na vrstvu, která se ještě pořád tváří
jako neškodná akademická inovace myšlení
a přitom se již stala směrodatnou a vedoucí
ideologií současné společnosti. Tento
průzračný tubus zakrývající temné hlubiny,
do kteréhož je srolována a jímž je neomylně
těsně pod povrchem formována nejnovější
doba, bývá povšechně nazýván
neomarxismem. Naše evropská kultura
a skrze ni i světová se v současnosti stala
obětí pomalé infiltrace všech svých ochablých
částí neomarxistickou aneb také
novolevicovou filosofií. Staleté instituce
rodiny, státu, obce, Církve, armády již
předtím oslabené sérií revolucí jsou
definitivně doráženy a ničeny pozvolným
metafyzickým jedem namíchaným z idejí.
Když je nám v mediích, jakož i v běžném
životě, doporučováno či vnucováno žít podle
norem neomarxismu, nikdy se nedovíme, že
se jedná o neomarxismus. Neomarxismus se
rád skrývá za obecně platné a mnohavrstevné
pojmy, které spíše zamlžují, než objasňují
původce směřování současné společnosti.
Když většina lidí slyší slovo marxismus nebo
neomarxismus, tak se jim vybaví fanatický
revolucionář, bestiální rabiját mučící vězně
v gulagu anebo drogami zmámený studentský
výlupek všech nectností metající dlažební
kostky. Stěží si někdo představí pohodlného
maloměšťáka, který osedlal své křesílko před
televizorem a cvalem pádí, třímaje pevně
opratě dálkového ovladače, vpřed k světlejším
zítřkům. Nápodobně bychom si jenom stěží
za marxismem vybavovali lovkyni plastických
operací myjící svého milovaného pejska
v novém, protentokrát již zajisté dokonalém
psím šampónku. Ve skutečnosti jsou právě
tito „lidičkové“ reprezentanty současného
zvítězivšího a zdomácnělého marxismu, byť
strana 73
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
by to slovo ani neuměli řádně vyslovit. Ideje
marxismu se jim dostaly pod kůži, a oni žijí
s nimi a podle nich.
Prostor, ve kterém se neomarxismus usadil,
je naše západní civilizace a naše životy jsou
jím ovlivňovány, ať už chceme, nebo ne.
V případě, že se mu nebráníme, tak
přijímáme jeho aplikaci v běžném životě.
Když mu odporujeme, tak jsme nuceni se
jím obírat a otravovat si život čtením
neomarxistických paskvilů a studováním
nepřítele, který je nudný a suchopárný.
Abychom mohli pochopit současnou fázi
neomarxismu, kdy se stal z elitářského
intelektuálního projektu majetkem mas,
musíme načrtnout v krátkosti jeho vývoj.
Zmíněný neomarxismus není ve skutečnosti
až takové novum, za které by se rád vydával.
Je to jenom jeden z proudů marxismu
devatenáctého století, který se dostal po
vítězství marxismu v Rusku na vedlejší kolej
a musel pak být vzkříšen osvíceným
Západem poté, co se jeho pohřeb
v Sovětském svazu stal definitivním.
Pro tenhle typ marxismu se nejlépe hodí
německý meziválečný pojem
Kulturbolschewismus, který primitivní, ale
výstižnou formou vyjádřil podstatný rys
neomarxismu. Je jím důraz kladený na
kulturu a humanitní vědy obecně. Zatímco
původní marxismus byl pojat jako
ekonomicko-sociální doktrína,
neomarxismus představuje v podstatě
radikální odklon od této základny směrem
ke kultuře. Ekonomicko-sociální model
marxismu doplněný o militaristickobyrokratickou tradici přenesenou do Ruska
pruskými úředníky a vojáky se realizoval ve
východní Evropě a kulturně-sociální model se
realizoval na Západě, přičemž nyní probíhá
jeho etablování i v Evropě východní, kde
nahradil marxismus původní. Kdy a jak došlo
k rozdělení těchto dvou proudů?
Do roku 1917, kdy zvítězila bolševická
revoluce v Rusku, působil marxismus dojmem
wagnerovského Gesamtkunstwerk, ve kterém
se střetává celistvá interpretace světa se
širokospektrální účastí různých sociálních
vrstev. Potkávali se zde spolu neposlušní
synkové šlechticů a továrníků s dělnickými
samouky a radikálními živnostníky, profesoři
z univerzit a salónní žvástalové s uměleckou
bohémou a obrýlenými sufražetkami
z lidových knihoven. A samozřejmě
nechybělo neodmyslitelné lepidlo tohoto
galimatyáše, revoluční Židé ze všech koutů
světa. Marxismus byl jejich krásnou iluzí
a opojným snem, nepostrádajícím prvky
sekulárního náboženství, jehož realizace byla
v nedohlednu, což vždy uklidňuje vyznavače
radikálních sektářských doktrín, protože
chtějí ještě chvíli zahnívat v buržoazním
rozkladu, který je zplodil a kterému tak
důkladně rozumějí. Když nastala realizace
onoho snu, tak mnozí vyznavači marxismu
zalapali po dechu. Ne že by jim překáželo
vraždění „buržujů“ a křesťanů, vždyť i sám
György Lukács, jeden z proroků
neomarxismu, se s radostí účastnil poprav
a osobně k nim dával rozkazy v době revoluce
Bély Kuna v Maďarsku a na Slovensku.
Vedení nové revoluční elity však postrádalo
onen „kulturní“ rozměr, který byl u ní
očekáván. Curzio Malaparte se ve své knize
s názvem Dobrák Lenin posmívá jeho
maloměšťáctví v kultuře a mezilidských
vztazích. Lenin jakožto milovník realismu
v umění, procházející se se svou starou
„tchyní“ v invalidním křesle, nezapadá do
představy rebela bez bázně, hany
a předsudků; i když zajisté asi nikdo z nás
nepochybuje o jeho schopnosti popravovat
tisíce a tisíce. To ale umějí i jiní usedlí
úředníci a maloměšťáci; to, co chybělo, byl
právě onen kulturně-destruktivní rozlet.
Co víc, po Leninově smrti se tento
maloměšťácký přístup ke kultuře
a společnosti upevňuje, prosazuje se
budovatelský asketismus činící z kultury
pouhý vedlejší doplněk při budování
hierarchicko-militaristického totalitního státu.
Známý trockista Max Shachtman již ve své
brožurce Zrod trockismu z dvacátých let
hovoří o „pravicových živlech“ roku 1917 –
Stalinovi, Kameněvovi, Zinověvovi a spol.,
což svědčí o velice brzkém zklamání, které
následovalo hned po revoluci. Prorok
neomarxismu Antonio Gramsci po návštěvě
v Rusku znechuceně napsal: „Na východě je
stát vším, občanská společnost je tam
primitivní.“ Z toho správně (z pohledu
neomarxismu) vyvodil, že v Rusku se změnila
pouze fasáda státu, ale společnost zůstala
strana 74
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
stejně primitivní (dle jeho kriterií) jako
předtím.
Mnozí marxisté si postupně s údivem
uvědomovali, že kulturní vymoženosti, ve
které doufali, jako např. polygamie,
homosexualita, společné děti a ženy,
umělecká avantgarda, nudismus apod. jsou
v novém státě sovětů nemilosrdně potírány.
Soudruzi, kde se stala chyba, ptali se
zděšeně. Za viníka byla prohlášena masa
ruských troglodytů, která nepochopila
marxismus dobře. Zasvěcená práce Nikolaje
Berďajeva Prameny a smysl ruského
komunismu tuto tezi v podstatě potvrzuje.
Jeho popis revoluční tradice v Rusku od
slavjanofilů, přes narodniky, petrašovce až
po bolševiky vykazuje souvislý nezájem
o kulturní nuance. Vidíme spíš tvrdost,
krutost, disciplínu, nihilismus a fascinaci
mechanickou organizovaností pruskoněmecké provenience, která se, jakožto
nedostatkové zboží ve slovanských
končinách, těší až doposavad u všech
Slovanů uctivému obdivu, zůstávajíc jim
nepochopitelnou a záhadnou.
Pomněme jenom na skvěle popsaného
Šigaleva v Dostojevského Běsech
nastiňujícího vizi totalitně-technokratické
mašinérie, ve které není místa dokonce pro
jakoukoliv kulturu, ani revoluční. Rusové
očekávali od marxismu jakožto od
německého, resp. německo-židovského
vynálezu, že jim zavede klapot strojů,
mručení motorů, elektřinu, pracovní
nasazení, zkrátka vysoce organizovaný
pořádek, tedy přesně to, čeho měli západní
marxisté plné zuby. Jediný, kdo mohl ještě
zachránit západní pojímání marxismu
v Rusku po Leninově smrti, byl Lev
Davidovič Trockij-Bronštejn se svou
permanentní revolucí, která dávala možnost
erodovat rychle tuhnoucí monolit nového
státu. Ve chvíli, kdy byl vyexpedován za
hranice, zavřela se nad kultur-bolševismem
v Rusku voda. Rusko se přibližovalo stále víc
novopohansko-technokratické verzi byzantské
říše, kde manželkám stranických funkcionářů
působilo největší radost dát si ikonu do kouta
světnice a shánět západní mixér do kuchyně.
To bylo samozřejmě to poslední, co si mohli
západní marxisté přát. Proto museli vzít věc
do svých rukou. Ba co víc, k jejich žalu se
i západní dělnická třída ukázala být
determinována maloměšťáckými předsudky
a ztratila časem u neomarxistické elity punc
avantgardy. Neomarxisté ji zavrhli coby
revoluční element a za strůjce revoluce
označili malé kulturní elity, schopné provést
tu pravou revoluci, která se týká změny
lidského myšlení a kulturních tradic.
To, co neomarxisté pozorovali u Lenina, stalo
se jim obecným předpokladem pro
reinterpretaci marxismu a jeho strategie.
V ignorování strategie skutečně revoluční
kultury v revolučním hnutí poznali hlavní
ohrožení revoluce. Neomarxisté jakožto
legitimní dědicové romanticko-estetické
vzpoury z počátku devatenáctého století
pochopili, že svět, který je zajímá a baví, tj.
svět kultury, umění a humanitních věd, je
jedinou bází a prostorem, kde revoluce
skutečně funguje. V jiných odvětvích života
vede revoluce k reinkarnaci hierarchického
systému.
Ještě než se pustíme do rozboru
neomarxismu, tak se musíme pozastavit u
jednoho problému, který vzniká, když
mluvíme o neomarxismu a především
neomarxistech jako o homogenním hnutí
s jednotnou strategií. Často bývá prezentován
jako konspirativní teorie konstruovaná na
vysoce strategickém základě (tedy jako čistě
lidský produkt) a jako hlavní příčina úpadku,
přičemž se spíš jedná jenom o jednu z jeho
fází nebo jeden z výhonků, který se ujal
a rozplemenil. Nejzřetelněji jsme mohli
pozorovat podobný přeceňující pohled
u Patricka Buchanana v jeho knize Smrt
západu. V ní jsou popsáni představitelé
frankfurtské školy jako hlavní strůjci zkázy.
I když pomineme, že se zde průběh úpadku
západní kultury vytrhává z kontextu, kam
patří i revoluce protestantsko-zednářských
Spojených států velebených Buchananem, tak
vidíme, že se přeceňuje význam několika lidí,
kteří jsou jenom nástrojem sil dalece
přesahujících hrstku levicových intelektuálů.
Síly temna nejsou závislé na neomarxismu,
nýbrž naopak. Jestli jej již nebudou
potřebovat, pak si zajisté najdou jiné páky
k obracení světa vzhůru nohama. A zcela
zajisté by nezmizeli se zánikem neomarxismu.
Ostatně, vlastnosti a sklony, které přivedly
strana 75
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
přední neomarxisty do řad plíživé revoluce,
jsou tak obecné, že jsou kompatibilní
i s jinou ideologii, kdyby jí bylo třeba.
Shrňme v několika bodech tyto sklony:
1. Vykořeněnost – pocit
nesounáležitosti se společností
a pocit vzdoru vůči ní. Zde je třeba
připomenout, že většina aktérů
neomarxismu má židovské kořeny,
a tudíž značně rozvinutý distanční
afekt vůči společnosti.
2. Přemrštěná citová vazba k umění –
což je následek sofistikovaného
humanitního vzdělání
postrádajícího Víru, které již svou
podstatou přináší vnitřní rozpory
a je nepoužitelné jakožto vodítko
při budování společnosti založené
na nějaké autoritě; tedy všech
společností, protože každá vyžaduje
určitá omezení v umění a kultuře.
Neomarxisté naopak považují
uměleckého romantického buřiče za
společenský ideál.
3. Romantismus – tj. pocit výlučnosti,
velikášství a sekulárního
mesianismu.
4. Utopismus – tj. pocit, že principy
světa se dají změnit. Erich Fromm
v knize Člověk sám sebou píše:
„Autoritativní myslitelé si ulehčili
situaci tím, že předpokládali
existenci lidské přirozenosti, kterou
považovali za strnulou
a neměnitelnou.“
Tyto sklony, kombinované s vnějším
transcendentním tlakem podobně
dekadentního charakteru je ženou do rolí,
které hrají. Z hlediska konspirativního
titanismu je jejich role mnohem ubožejší, než
se jim přisuzuje. Jejich osobní záliby a emoce
je podobně jako většinu lidí vedou k tomu,
aby jednali, jak jednají. Navíc jsou zde ideje,
onen meziprostor uprostřed světa a zásvětí
sdílený všemi lidmi, a nejenom lidmi.
Namnoze ten, kdo se domnívá, že je ovládá,
bývá jimi postrkován a zotročován. Člověk
není vládcem idejí. V podstatě se role
neomarxistů v poměru k temným silám neliší
od rolí běžných lidí. Jsou využíváni a pak
následně odmrštěni tam, kde je pláč a nářek.
Tolik o povaze neomarxistů, jejichž literární
mandarinismus a ješitnost, což jsou vlastnosti
znemožňující jakoukoliv seriozní konspiraci,
jsou koneckonců dobře zdokumentovány.
Stačí vzpomenout na to, kterak se
v šedesátých létech při studentských revoltách
rozplývali nad náhlou popularitou, jak
lichotili studentské lůze a hýčkali její pudy,
přičemž nezapomněli jeden druhého
kritizovat, hádat se o to, kdo je více
pokrokový, nebo si dokonce stěžovat na
neobjektivní rozdělování dotací
Horkheimerem v Institutu pro sociální
výzkum.
Neomarxisté tedy nejsou zajímaví jako nějaké
obzvlášť originální figury v dějinách myšlení.
Co je zajímavé a čeho je třeba se obávat, to
jsou podzemní ideje, které si je osedlaly.
Tyto ideje a síly zde byly již před Kristem
a ke své existenci neomarxisty nepotřebují,
jsouce živeny z jiných zdrojů. Neomarxisty
využívají jako beranidla k zavedení chaosu
v řadách svých nepřátel, tedy nás. Protože
permanentní chaos je to, o co neomarxistům
jde. Avšak silám temna nejde o chaos, nýbrž
o zavedení hierarchie zla. Neomarxisté tedy
plní úkoly tzv. užitečných idiotů.
To, v čem spočívá jediná skutečná originalita
neomarxistů, je jejich důslednost, se kterou
ad absurdum domysleli linii romantickoliberální glorifikace svobody individua ve
vztahu k realitě. Po neúspěšném etablování
západního marxismu v SSSR, který byl
experimentem par excellence, protože měl
zrušit v konečném důsledku stát a všechny
autoritativní společenské vztahy, což se
ukázalo jako utopie, bylo neomarxistům
jasné, že struktura světa je jednou provždy
pevně dána a každá pobořená pyramida
pořádku se zase přestaví do nové pyramidy,
a ta se jim jakožto silám spontaneity a chaosu
stává nebezpečnou. Dospěli v podstatě ke
stejným závěrům jako konzervativci (proto
některým neomarxistům nedělá problém se za
ně dnes vydávat), avšak vyvodili z toho docela
jiné závěry. Pokud se tedy tato struktura
zničit nedá, tak je nutno ji neustále rozkládat,
aby vznikl jakýsi druh dialektického zápasu,
jehož výsledkem bude co nejvíce dosažitelná
strana 76
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
svoboda individua a v jeho rámci je jedině
uskutečnitelná pravá svoboda, nezávislá na
jakémkoliv řádu. Je to nikdy nekončící
proces permanentní revoluce, která musí být
neustále prométheovsky bojována proti zlu
hierarchie a autority. I když to připomíná
anarchismus, není to zdaleka totéž, protože
klasický anarchismus mírně rustikálního
zabarvení předpokládal, jak psal Bakunin
v práci Státnost a anarchie, organizování
zezdola nahoru a Kropotkinův anarchokomunismus pracoval s pojmy občiny
a pospolitosti, což jsou ideje evokující
neomarxistům patriarchální přežitky
předpokládající alespoň nějakou autoritu.
Neomarxisté však ve strachu před
jakoukoliv autoritou, jak ukážeme níže,
označují dokonce i rozum a tvorbu přesně
vymezených pojmů, tedy jazyk a řeč jako
takové, za fašistické.
A teď krátce k dějinám neomarxismu. Za
nepřímého zakladatele neomarxismu bývá
považován Antonio Gramsci, italský
komunista, jeden z prvních zklamaných
vývojem v SSSR. Ve snaze o řešení tohoto
marxistického dilematu ohledně revoluční
praxe v sovětech, přichází Gramsci s teorií
hegemonie. Tak označuje schopnost
dominantních společenských tříd uplatňovat
ve společnosti kulturní a sociální vůdcovství,
což znamená přesvědčit slabší třídy, aby
respektovaly jejich morálku, politické
a kulturní hodnoty. Neděje se to ovšem
pomocí násilí, nýbrž ekonomickou,
politickou a hlavně kulturní manipulací. Síla
hegemonie je postavena na třech pilířích:
ideovém, kterým je tradice, institucionálním,
kterými jsou Církev, média, školy apod.,
a opozičním, kterým jsou neškodná reformní
hnutí dělající štafáž celému systému.
Skutečnou opozicí je kontra-hegemonie.
Úkolem revoluce je okupace těchto pilířů, ale
zároveň, aby nedošlo k nové hegemonizaci,
vytvoření nové kontra-hegemonie,
mocenského uskupení, které zabraňuje vzniku
ustálené hierarchie a nepřetržitě vyzývá
k ideovému boji. Vidíme zde jasně
nastíněnou ideovou osu celé nové levice:
kulturní infiltrace a permanentní boj
s autoritou. Gramsci se poučil z toho,, co
viděl v SSSR. Lidem, kteří mají v hlavě
ikony, je zbytečné dávat továrny, bořit kostely
a brát polnosti. Je potřeba jim vymazat ikony
z hlavy, a až pak se změní společnost. Jako
strategii navrhoval Gramsci tzv. pochod
institucemi, neboli pomalou infiltraci kultury
novými idejemi. Gramsci pochopil, že
kulturní teror, jak byl prosazován kupříkladu
jiným pozdějším neomarxistickým guru
Györgym Lukácsem v čase maďarské
revoluce, která důsledně vydrancovala
i Slovensko v roce 1919, budí odpor
zaostalých lidí a zvrhává se v posilňování
reakce. Lukács již tehdy jako komisař pro
kulturu a osvětu zaváděl povinnou sexuální
výchovu, v jejímž rámci nabádal děti ke
svobodnému pohlavnímu styku, brojil proti
monogamii, náboženství a rodině. Umíme si
představit, jaký to byl pro lidi šok. Lidé zuřili
a byli nadlouho uzdraveni z iluzí o
komunismu, který jim pak musel být
naexportován po II. světové válce ze
zahraničí, jelikož nálada na Slovensku
a v Maďarsku mu jaksi nebyla nakloněna.
Volba metody nebyla tedy z neomarxistického
hlediska správná.
K dalšímu zdroji neomarxismu může být
počítán i Lev Trockij-Bronštejn, který svou
teorií permanentní revoluce potvrzoval
nutnost boje proti způsobu, jakým svět i po
vítězné revoluci regeneruje svou hierarchii do
nové hierarchie, s novou tradicí, novými
dogmaty a novým konzervatismem.
Hlavní zásluhy na neomarxismu si nicméně
vydobyla nepochybně tzv. frankfurtská škola
seskupená kolem Institutu pro sociální
výzkum. Ten vznikl v roce 1923 jako první
marxisticky orientovaný ústav v Německu, a
to za hojné finanční podpory milionáře Felixe
Weila, syna velkoobchodníka s obilím. Jelikož
se jednalo o období poválečné německé bídy,
kdy se tzv. „keťasilo“, můžeme mluvit spíš
o keťasovi, jenž si šmelinou s nedostatkovým
zbožím vydělal horibilní sumy. Okamžitě se
ale vnucuje otázka, jaký může mít keťas
a milionář zájem na založení ústavu
marxismu? V čele ústavu stál z počátku
austromarxista Carl Grünberg. Původní název
měl být Ústav marxismu, ale byl zamítnut
jako příliš provokativní (sic!).
Všichni význační představitelé neomarxismu
měli co do činění s touto tzv. kritickou
školou. Herbert Marcuse, Theodor Adorno,
Jürgen Habermas, Erich Fromm, Walter
strana 77
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
Benjamin, Max Horkheimer a spousta
dalších. Po roce 1933 společně utekli do
Spojených států, důsledně se vyhýbajíce
Sovětskému svazu. V souvislosti s jejich
útěkem je nutno zmínit jednu skutečnost, ze
které není nutno vyvozovat radikální závěry,
ačkoliv přeci jen představuje zajímavý jev.
Je fakt, že téměř všichni příslušníci
frankfurtské školy byli Židé, včetně
milionáře, který je dotoval. V následujících
letech se ze stejných zdrojů rekrutovali
i jejich asistenti a spolupracovníci. Někdy je
zábavné číst kupříkladu poděkování na
předsádce knihy Herberta Marcuse
Jednorozměrný člověk. Jména Robert
Cohen, Arno Mayer, Hans Meyerhoff,
David Ober, Louis Rabinowitz působí svou
homogenitou v anglosaském prostředí jako
pěst na oko. V kontextu toho není
překvapující, že úvodní citát v nejslavnější
knize Ericha Fromma Útěk před svobodou
pochází z Talmudu a zní: „Jestli nejsem sám
pro sebe, kdo bude pro mne?“
Jednotliví představitelé si práci na novém
člověku pěkně podělili: politiku měl za úkol
Horkheimer, Marcuse a Neumann, umění
Adorno a Benjamin, kulturu všeobecně
Marcuse, psychologii Fromm atd.
Nejvýznamnějším projektem ústavu byl
výzkum autority a rodiny. Odhaloval
strukturu dominance v rodině a dokonce
i v samotné osobě člověka. Fašistická hydra
byla odhalena v samotném mozku každého
jednotlivce a učinila z jeho vědomí bojiště
mezi hodnými anti-autoritativními silami
a zlými přirozenými sklony k autoritářství
a k poslušnosti vůči autoritám. Nejslavnější
publikace frankfurtské školy, sborník prací
celého kolektivu, nese název Autoritativní
osobnost. V ní se poprvé komplexně označují
jakékoliv projevy tradicionalismu
a konzervatismu za psychologickou
a fašistickou deformaci. Theodor Adorno
objevil i zdroj tohoto mentálního fašismu – je
jím patriarchální rodina.
V roce 1937 Horkheimer publikuje stať
Tradiční a kritická teorie, ze které byl pak
odvozen oficiální název této filosofické školy
„kritické teorie“. Základní „teoretická
intence“, ze které kritická teorie frankfurtské
školy vychází, je tvrzení, že „ řídicím
principem k sociální realitě je kritika, jakožto
sebeuvědomění kritického rozumu, který je
tak schopný postihnout základní a nejhlubší
rozpory v současné společnosti. Takovéto
postihování pak koresponduje s ‚imanentní
praktickou intencí‘, která je vedena ideou
emancipace člověka ode všech forem panství,
podřízenosti a útlaku.“
Po dobu exilu ve Spojených státech se dostává
frankfurtské škole hojných dotací ze strany
vládních kruhů, jakož i ze zdrojů podobných
těm, ze kterých pocházel i její první sponzor.
Učedníci neomarxismu právě za pobytu
v USA, tj. během světové války, objevili
kouzelné slovíčko: „fašistický“, mající přímo
magický vliv na pokojné maloměšťáky, kteří
nechtějí být tímto slovem za žádných
okolností označováni a udělají cokoliv, aby se
onomu hroznému stigmatu vyhnuli.
Neomarxisté si to dobře zapamatovali
a dodnes tímto slovem terorizují své odpůrce.
Po válce se někteří vrátili do Evropy, jiní
zůstali v Americe, všichni pak působili jako
pracovníci univerzit, odkud se dala na pochod
v šedesátých létech nová kulturní revoluce.
Začátkem šedesátých let se stává situace pro
neomarxismus mimořádně příznivou. Mládež
na univerzitách, přesycená vymoženostmi
konzumní civilizace, se začíná ohlížet po
idejích, kterými by se mstila svým rodičům za
to, že vedou pohodlný život. V řeči
normálních lidí se tomu říká nevděk, v jazyku
levice to byla revoluce. Jelikož se jim vše, co
bezpracně nabyli, přejedlo, přičemž nebylo
vhodné zdůvodňovat averzi obyčejnou
přesyceností a leností, shodli se studenti na
tom, že věci, které si protiví, jsou jim
protivné, poněvadž jsou zlé svou podstatou.
Neomarxismus jim poskytl správné ideje,
které potvrzovaly, že celá západní společnost
je zlá a je nutné ji zničit. Následovalo několik
směšných revolt, kterých se nikdo kromě
starostlivých rodičů nebál. Kytary kňouraly,
LSD vzbuzovalo lechtivé snění, dívky se
vlnily. Všechno vypadalo pro studentíky
velice nadějně. Někteří dokonce uvěřili tomu,
že nikdy nezestárnou. Ovšem zákony
společnosti a přírody jsou nezvratné. Děti
dostudovaly, dokouřily marihuanu (některé
ale jen proto, aby přešly na tvrdší drogy),
vystřídaly dva tři partnery a začlenily se do
byznysu. V hlavě i v srdci si však dál mnozí
strana 78
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
nesli neomarxistické ideje. A tehdy započal
proces, který byl zmiňován na začátku
tohoto textu.
Společnost je organická a chová se jako živý
organismus. Její části jsou vzájemně
provázány jemnou sítí sociálního nervového
systému, oživuje je duchovní, kulturní
a ideová krev, která, podlehne-li nákaze,
brzo infikuje celý organismus. Ideje
neomarxismu pronikly do obývacích pokojů,
předměstských vilek, úřadů, zábavních
parků i kostelů. Jejich úspěch tkví v jejich
kořenech, které vyrůstají z hlubin času, jsou
staré celá tisíciletí a dřímají v každém z nás
pod podobou dědičného hříchu.
Neomarxismus jim přitakal jako takovým,
aniž by měl v úmyslu využít je jako
předcházející revoluce alespoň k něčemu
konstruktivnímu. To, co vane
z neomarxismu, je duch vzpoury pro
vzpouru pramenící v pýše a pocitu lidské
soběstačnosti, která osvobozuje sebe sama.
Neomarxismus není v podstatě nic jiného
než nejsublimovanější forma satanistické
intence. Ba co víc, postrádá i konstruktivní
záměr zla. Je to jen čirá rozkoš ze vzpoury,
pocit bez cíle, šílenství, podobně jako
posedlost sexem oproštěná o jakoukoliv
účelnost, neschopna ukojení a děsící se
reality post coitum.
Neomarxismus v každodennosti
Základním prvkem, který se proplétá celým
myšlením frankfurtské školy, je přímo
patologická fobie z jakékoliv autority. Jako
klasické vodítko nám poslouží notoricky
známá práce Ericha Fromma Strach ze
svobody, v originále Escape from Freedom
(„Útěk před svobodou“). V této knize je
jakékoliv smíření se s nutností autority ve
světě označeno dokonce jako psychická
porucha. Fromm píše o „masochistické
perverzi, která žene individuum do područí
autority“. Zde bychom mohli citovat celé
kapitoly, které dnes znějí jako běžný
mainstream, a přitom před cca padesáti léty
většině normálních lidí připadaly jako
blouznění pomatence.
Kupříkladu patriarchálního otce vidí Fromm
jako typického patologického sadistu:
„Sadistická osoba celkem manifestačně miluje
ty, nad kterými má pocit síly. […] On je
skutečně miluje, protože je nad nimi pánem.
[…] Tento poměr nacházíme často zvláště ve
vztahu rodičů a dětí. Zde je onen postoj
převahy a vlastnění ukryt za zdánlivě
přirozeným zájmem o pečlivou ochranu
dítěte.“ Tím rezignujeme na jakékoliv
racionálně postižitelné projevy otcovské lásky.
Každá taková snaha bude dopředu definována
jako sadismus. Ale Fromm jde ještě dál: „Ve
skutečnosti je sadomasochistický charakter
typický pro velikou část střední třídy...“,
neboli značná část obyvatelstva, jestli ne
rovnou většina, jsou patologická individua.
Svět je dle neomarxistů ovládán autoritativní
etikou, která upírá člověku poznání toho, co
je dobré a co zlé. Tvůrce norem je vždy
autoritou, která přesahuje individuum.
Přestože boj proti autoritám v Evropě započal
již před třemi sty lety, Fromm smutně
konstatuje: „Současná krize lidstva vedla
k tomu, že se člověk vzdává nadějí a idejí
osvícenství, pod patronací kterého počal náš
filosofický a ekonomický pokrok. Samotná
myšlenka pokroku je označována za dětinskou
iluzi, místo toho se káže ,realismus‘, což je
jenom nedostatek [...] víry v člověka.“ No to
je opravdu hrozné pomyšlení!
Vidíme, že se zde mluví doslova o VÍŘE
v člověka s přímo náboženským patosem.
Tohle vyznání naznačuje, proti komu je
především veden útok. Proti autoritě nejvyšší,
proti Bohu. Fromm ho označuje za prvního
autokrata, jenž vyhnal Adama a Evu z ráje.
Vůle Boží je pak v neomarxistickém pojetí
brzdou v rozvoji osobnosti:
„ Schleiermacherova definice náboženské
zkušenosti jakožto zkušenosti naprosté
závislosti je definicí masochistické zkušenosti
všeobecně.“ Neboli, víra v Boha a závislost
člověka na něm je vlastně duševní poruchou,
kterou je nutno léčit.
Minulost je pro neomarxisty samozřejmě také
zlá, protože je symbolem autority.
„Autoritářský charakter uctívá minulost. Co
bylo, bude věčně. [...] Rysem každého
autoritativního myšlení je přesvědčení, že
život je určován silami mimo člověka samého.
Jediné možné štěstí tkví v podřízení se těmto
silám. Bezmocnost člověka je námětem
masochistické filosofie.“
strana 79
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
Není nutno se dlouze rozhlížet, abychom
postřehli, že těmto myšlenkám se dostalo
v současnosti plného uplatnění. Projevit
autoritativní sklony je považováno za totální
faux pas.
Typickým příkladem je škola. Učitel
užívající tvrdá slova, kriticky hodnotící
chování, vzhled a výkony žactva je persona
non grata. A to nemluvíme o tělesném
trestu, jenž má dnes příchuť genocidy.
Ideálem je kamarádský učitel, který žáky
nevede, pouze s nimi kreativně diskutuje,
nebo se dokonce, jak to samotní
propagandou zblbnutí pedagogové rádi
uvádějí, sám od žáků lecčemu přiučí.
Výsledky pěstování tohoto ušlechtilého
rousseauvského divocha jsou již patrny:
drogy, perverze, pubertální promiskuita,
zločinnost, šikana a v neposlední řadě
i fyzické útoky na učitele.
Obdobná situace je na poli rodinném.
Fromm ve své knize s příznačným názvem
Člověk sám sebou píše: „Rodičovská autorita
a to, jak si s ní dovedou děti poradit, se
ukazuje jako klíčový moment neurózy.“
Tedy rodičovská autorita je přímo zdrojem
duševních poruch. Abychom zabránili
poškozování zdraví, tak je nutno proti
autoritě rodičů bojovat. „Přirozenou reakcí
dítěte na tlak rodičovské autority je vzpoura,
která je základem Freudova oidipovského
komplexu. [...] Vzhledem k tomu, že
společnost a rodičovská autorita se snaží
zlomit vůli dítěte, jeho bezprostřednost
a nezávislost, dítě [...] bojuje proti autoritě
představované rodiči; bojuje za svoji svobodu
nejenom před tlakem, ale za svobodu být sám
sebou...“ Autorita rodičů musí být odstraněna,
jinak dítě vlastně nebude existovat, jelikož
nebude samo sebou, tj. zvláštní entitou.
Vzpoura je zde tedy něco jako konečné
sebezrození individua.
Autorita je v dnešních rodinách pod vlivem
těchto idejí vytěsňována na pokraj
pervertovaným pojmem lásky ukotvené toliko
v sentimentálním hýčkání dítěte a pěstování
jeho ega, a to mimo zasazení do jakéhokoliv
rámce povinností. I v křesťanských rodinách
se mnozí štítí užívání tělesných trestů pod
heslem: ruka, která hladí, neuhodí. Nárůst
egoismu u jejich dětí je pak přivádí k údivu,
proč ta všepřemáhající láska, kterou dětem
dávají, nepůsobí a neudělá z jejich dětí malé
andílky. Projev autority u otce se setkává
v jeho okolí s nepochopením a hnusem. Otec
vyžadující plnění příkazů a trestající jejich
neplnění je vnímán jako tyran, matka pak
jako nervózní harpyje. Postupně se proti nim
postaví i členové rodiny, často prarodiče, kteří
mají tendenci „bránit“ děti před rodiči
a otevřeně zlehčovat jejich autoritu. Jev
v minulosti nevídaný, protože staří lidé si
naopak povětšinou na špatné chování vnoučat
stěžovali. Dvacet let sledování pokrokové
televize holt udělá své.
Děti jsou společností vedeny
k permanentnímu boji proti autoritě rodičů,
což se děje pod pláštíkem práv dítěte. Těmi
jsou očkovány již během předškolní
docházky, kde se formou barevných plakátů
seznamují s tím, že mají právo odmítnout
práci v domácnosti, mají právo na soukromí,
že rodič nemůže zakazovat kontakt se zlým
kamarádem a samozřejmě jej nemůže trestat.
V konečném důsledku i samotní rodičové,
vedeni vlastní leností, uznají, že ta autorita je
vlastně hloupost, vždyť oni přeci také nemají
rádi svého šéfa v práci, a tak se svým dětem
nediví, že se autoritě vzpírají. Rodič se,
podobně jako pan učitel, rozhodne stát
kamarádem svých dětí a navrhne jim dokonce
oslovování křestním jménem. Tímto obrazem
rodiče, zejména otce, jsme pořád krmeni
zábavním a reklamním průmyslem. Ve
filmech vypadá ideální tatínek asi takto: je to
naivní dobrák, popletený nešika, který ničemu
nerozumí, ale má své děti rád, což znamená,
že se svojí dcery vždycky před odchodem na
diskotéku zeptá, zdali má pro každý případ
náhradní prezervativ. Nikdy nezvyšuje hlas,
všemu se diví a děti ho musí zasvěcovat do
tajů života, jemuž nerozumí. Z čehož plyne,
že on sám musel prožít své dětství ve stavu
naprosté demence, a nemohl si tedy plnit svou
dětskou funkci, čili poučovat tatínka.
Ve věcech veřejných je jakákoliv autorita
známkou fašizace. Podřízenost a úcta
k autoritám jsou derivacemi masochistických
tendencí. Tyto tendence nezanikly ani v tzv.
demokraciích. Staly se jenom rafinovanějšími.
Jelikož je fašismus v hlavách a nikoliv na
ulici, stal se tím hůře postihnutelným. Jedno
strana 80
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
je ale jisté: fašismus je všude. Herbert
Marcuse se ve svém Jednorozměrném
člověku ptá: „Existuje vůbec v dnešním
okruhu rozvinuté průmyslové civilizace
společnost, která by nebyla autoritativnímu
režimu podřízena?“ Odpověď zní: nikoliv.
Pak je ovšem evidentní, že boj nikdy
nekončí. Fromm dodává: „Vítězství nade
všemi druhy autoritativního systému bude
možné, jen pokud demokracie neustoupí,
ale zahájí ofenzívu. [...] Bude triumfovat
nad silami nihilismu jen tehdy, když bude
moci naplnit lidi co nejsilnější vírou, které
je lidská duše schopna: vírou v život,
v pravdu a svobodu a v aktivní a spontánní
uskutečnění individuálního JÁ.“
Tuto ofenzívu demokracie zažíváme denně
v pozvolna se rozkládajících státech
a společnostech, kde uskutečňování
individuálního JÁ různých zvrácenců,
zločinců, bezcharakterních podnikatelů,
politiků a uměleckých hochštaplerů se stalo
nikdy nekončící kulturní revolucí. Jakékoliv
autoritativní gesto vůči nim je považováno
za svatokrádež. Dokonce i státy, jakožto
národní celky, se brání tomu, aby byly
vnímány jako nějaká autorita ve vztahu
k jiným státům. Neomarxisté vinili státy, že
se staly nositeli maloburžoazního egoismu
a sadismu, který z roviny individuální
a rodinné přenesly do roviny národní
a uplatňovaly jej vůči jiným státům. Státy,
aby nebyly právě takto vnímány, jsou
ochotny falšovat svou politiku až k hranicím
stravitelnosti. Pod pokličkou ostentativně
popírané autoritativnosti narůstá tyranie těch,
kdo nenávidí autoritu, založená na té nejhorší
autoritě, na síle lži. Jelikož jsou naši vládcové
z veliké části odchováni na univerzitách
šedesátých let, tak nutně pociťují rozpaky nad
tím, že se stali reprezentanty oněch
autoritativních režimů, proti kterým bojovali.
I ta malá míra prezentované autority, která
jim ještě zůstala, jim vadí. Proto si modelují
fikci o pokračování své revolučnosti, i když
házejí pumy a zakládají impéria. Na útěku
před autoritou, který je zároveň útěkem před
odpovědností, se snaží politici každý akt
rozložit do ztracena. Nakonec se ukáže, že za
jakýkoliv čin v politice není vlastně
odpovědný nikdo konkrétní, protože nikdo si
nenárokuje autoritu a tedy ani právo
rozhodovat. Pokud by někdo měl skutečně
říct, kdo ovládá současné státy ve smyslu
odpovědnosti, tak bychom museli dojít
k poznání: všichni a nikdo. Po vertikále
můžeme běhat nahoru a dolů, aniž bychom
zjistili, kde začíná a kde končí autorita
kohokoliv. Tenhle žádoucí stav se oficiálně
nazývá liberální demokracie. Nejlépe je to
patrno na různých vyšetřovacích komisích,
které se topí v bezedných bažinách a hledají
nepostihnutelné nitky odpovědnosti. Samotní
politici se pomalu, ale jistě vnitřně
přesvědčili, že hledání odpovědnosti za vlastní
skutky je nelehké, protože je v pravdě
nelehké hledat něco, o existenci čehož nejsou
přesvědčeni. Snad pod vlivem Fromma
uvěřili, že „svědomí je jenom vnitřním
donucovacím aparátem závislým na kulturním
a civilizačním tlaku“. Svědomí je vůbec
kulturní přežitkem jako takové, jelikož má
svůj původ v autoritativní povaze. Jestli se jej
člověk drží, pak „se stává nejen poslušným
otrokem, ale též přísným dozorcem, který
sám se sebou jedná jako s vlastním otrokem“.
Co se svědomí týče, tak nejhorší je
samozřejmě autoritářské svědomí. O něm
Fromm píše: „Autoritářské svědomí je hlas
zvnitřněné vnější autority rodičů, státu nebo
kohokoliv jiného, kdo je v určité kultuře
autoritou.“
Současné odmítání autority jde napříč celou
společností a pokračuje i za hranice fyzického
světa. Autorita v definování Universa je
společenské, politické a kulturní tabu. Ten,
kdo o sobě tvrdí, že zná pravdu s velikým P,
pravdu metafyzickou a absolutní, je
označován za zaostalého blázna. Jestli se již
někdo přiznává k náboženské a filosofické
Pravdě, pak vždy s opatrným dovětkem: ale to
je jenom můj osobní názor a nikomu jej
nevnucuji. Je si vědom toho, že jinak by na
sebe vzal stigma patologického individua.
Se zamítnutím autorit úzce souvisí
modloslužebnická fetišizace svobody, kterou
neomarxismus pěstuje s bezmeznou
posedlostí. Zatímco autorita v neomarxismu
představuje negativní vymezení, tak svoboda
je pozitivním ideálem. Svoboda se dosahuje,
jak svorně tvrdí Marcuse, Fromm, Adorno
i Habermas, popřením tradiční zděděné
autority, která byla vnucena lidskému JÁ,
popřením diktátu svědomí, objevením
strana 81
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
vlastního JÁ a permanentní spontaneitou,
kterou se udržuje svoboda při životě. Pak si
člověk „uvědomuje sebe jako aktivní
a tvořivé individuum a poznává, že existuje
jen jeden smysl života: prožívat jej“.
Bohužel, jak konstatují neomarxisté, na
světě jsou stále ještě živlové, kteří
osvobození nechápou. Fromm konstatuje:
„Lidský mozek žije ve dvacátém století, ale
srdce většiny lidí ještě v době kamenné.
Většina lidí ještě nesložila zkoušku zralosti.
[...] Potřebují mýty a idoly, aby unesli
skutečnost, že člověk je ve všem sám sebou,
že kromě člověka samotného neexistuje
žádná autorita, která by dávala životu
smysl.“
Tato spontaneita se stala integrální součástí
našeho života. Stěží lze vyjmenovat všechny
aplikace těchto doktrín v běžném životě.
Začněme rodinou. Hlavním úkolem dětí je
osvobodit se od svých rodičů. Masivní
propaganda zglajchšaltovaných médií stále
popisuje, jaké hrůzy musí zažívat mladý
člověk, pokud žije ve společné domácnosti
se svými rodiči. Trendem je prchnout co
nejdřív a osvobodit se. Boj však počíná již
dlouho předtím. Rodiče mají svou představu
o budoucnosti dítěte, jsou to ale i jeho
představy? Ne. Ubíjejí jeho spontaneitu,
vnucují mu školu a výchovu a tím potírají to
jediné, co jej může osvobodit – ergo
spontaneitu. Erich Fromm doslova vyzývá
k spontaneitě po vzoru malého dítěte, tedy
spontaneitě bez rozumu, přičemž rozum je
označován jako fašistický element.
Významnou roli v osvobozování dítěte hraje
pohlavní život. Jedna z kultovních
neomarxistických knih Sexuální boj mládeže
od Wilhelma Reicha svým názvem napovídá
dost o tom, abychom nemuseli přemýšlet, co
je jejím obsahem. A mládež skutečně bojuje,
co jí síly stačí. Fromm se dokonce obává
toho, že v potlačování sexuality je vůbec
kořen všeho zla, protože: „zredukováním
intenzity sexuální touhy [...] se oslabuje
osobní odvaha k spontánním reakcím ve
všech ostatních oblastech.“ V tom bychom
s ním mohli souhlasit, protože po tom, co
stoupla u mládeže intenzita sexu, vynořilo se
tolik spontaneity i v jiných oblastech, že
člověk nestačí žasnout. Jen zůstává záhadou,
když vidíme malé dítě tlouci svou babičku,
zda je to zatím jenom boj za potlačený
sexuální pud, nebo již ona slavná osvobozená
spontaneita.
Osvobodit se musí i rodičové. Od sexuálních,
náboženských, morálních i sociálních
předsudků. V tomto směru se daří dosahovat
ve společnosti vskutku revoluční spontaneity.
Osvobození od manželství narůstá,
rozvodovost je na vzestupu. Náboženství bylo
rodiči definitivně hozeno přes palubu, také
jako brzda sexuální spontaneity.
Multikulturní snášenlivost je pak osvobodila
z područí sociálních a rasových předsudků,
takže když je ztluče skupina imigrantů,
neprotestují, nýbrž se tolerantně odplíží do
svého spontánního bytečku. Zdá se, že jsme
nikdy nebyli svobodnější než dnes. To ovšem
nestačí. Je nutno osvobodit se i od vlastních
dětí, zejména tehdy, kdy ještě nemohou
projevit svou spontaneitu, tj. před porodem.
Toto potlačení spontaneity nevadí, jelikož se
jedná dle neomarxistů o shluk buněk a ne
individuální JÁ.
Média nás zahlcují osvobozenými
a seberealizovanými jedinci. Sportovec na
reklamním poutači křičí: Je to ve mně, jen je
to třeba objevit, JUST DO IT. Rocker
a pubertální hvězdička řvou BE FREE. Když
nastane problém, tak si dáte mentolový
bonbón a jste FREE. Koupíte si byt a jste
FREE, automobil, jedete na dovolenou a tam
všude nejste nic jiného než permanentně
FREE.
Osvobozují se i staří lidé: od bolesti, od stáří,
od vrásek, od vnoučat. Ve škole slaví
spontaneita a osvobození dokonalý triumf.
Autoritativní memorování muselo ustoupit
spontánnímu vyjádření nálad a pocitů žáka.
Jeho hulvátství a vulgárnost jsou oslavovány
jako pokrok a společenské blaho. Ve školách
se množí případy útoků na pedagogy,
znásilnění, a dokonce i bestiální vraždy, ale to
vše je ničím proti nádhernému pocitu
svobody. Pořád jsme přesvědčováni, že právě
toto osvobození přinese vynikající
vzdělanostní výsledky. Učební osnovy se
neustále scvrkávají a transformují, jen aby
nenarušovaly spontaneitu a volnost žactva.
A výsledek? Totální úpadek úrovně
vzdělanosti.
strana 82
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
V politice je pak osvobození vším. Války se
vedou již jen pro osvobození, do voleb jde
politik nalevo i napravo jen proto, aby
bojoval za ještě větší svobodu, ženy se vrhají
do parlamentu, aby osvobodily své sestry
atd. Běda tomu, kdo nechce být osvobozen,
s tím bude bez milosti zatočeno.
Tahle totalita svobody se liší od režimů
s jasně definovaným autoritativním
charakterem tím, že se před ní nedá schovat
a najít prostor, kam uniknout, protože
skutky jejích vyznavačů nemají jiný kodex
než svobodu, která se chce rozpínat všude.
Jestli se rozhodnou prosadit pedofilii nebo
kanibalismus, kdo může říct, že to není
v intencích spontaneity a osvobození?
Někdo sice může namítnout, že nad
takovýmto barbarstvím zůstává rozum stát,
ale to právě dělá dle neomarxistů chybu,
neboť rozum a jazyk jsou nástroji fašizace
ega a společnosti, není tedy radno se jich
dovolávat.
„Buďte rozumní, žádejte nemožné,“ řvali
studenti v šedesátých letech. Jejich miláček
Herbert Marcuse tvrdil, že revoluční kritická
teorie může mít pravdu i tehdy, když se jeví
střízlivým myslitelům jako utopická. Jestli
někdo četl nekonečné litanie marxistů o
iracionalitě fašismu, bude překvapen, kde se
najednou vzala ta averze k rozumu. Fromm
to objasňuje: „Existuje dobrá iracionalita
a zlá iracionalita.“ Zlá je samozřejmě ta
autoritativní a dobrá je ta, která vede
k osvobození individua. Racionalita naopak
se svou tendencí pořádat, řídit, organizovat,
plánovat je typickým produktem vnitřního
autoritářství a fašizujícího ega. Jejím cílem je
donucovat a vnucovat striktní, exaktně
vymezené pojmy. Herbert Marcuse píše: „V
rovnici rozum = pravda = skutečnost, která
spojuje subjektivní a objektivní svět
v antagonistickou jednotu, je rozum
destruktivní silou, silou negativního.“ Dále
praví: „Jako pojmové myšlení a chování je
rozum nutně násilím a panstvím. Logos je
zákon, pravidlo, řád založený na poznání.
Tím, že subsumuje zvláštní případy pod
obecné, dosahuje myšlení nad nimi moci.“
Logické myšlení se tak stává zdrojem tyranie.
Je nutno tedy postavit se proti rozumu
a překročit jej. Marcuse s hrdostí píše:
„Skutečnost může být daleko utopičtější než
kritická a zásadová teorie, která se zdá být
uprostřed jednorozměrné společnosti výrazně
utopická.“ Tím nechce říct nic jiného než to,
že věci nejsou takové, jaké nám ukazuje náš
rozum, nýbrž takové, jaké by měly být dle
utopie.
Aplikacemi této teorie jsme postihováni
každý den. Utopie liberálně-levicových
představ o sociální, náboženské, rasové
a rodové rovnosti jsou nám předkládány jako
fakta a vše, co jim odporuje, jako mámení
vulgárního atavistického rozumu. Jelikož vše,
co odporuje svobodě a podporuje autoritu,
musí být zlé a lživé, pak jsou jevy, které
nezapadají do této utopické mozaiky, nutně
označeny za lež, bez ohledu na to, zda nám
rozum říká, že jsou pravdivé. Proto je dle
současných neomarxistů nutné s něčím
takovým skoncovat.
Aby se předešlo podobným zlořádům, je
nevyhnutné podchytit hlavního pomocníka
rozumu, a tím je jazyk. Souputník
neomarxistů Roland Barthes tvrdil, že jazyk
je svou podstatou autoritativní, a jejich
následovník Jacques Derrida jej
s duchaplností a neotřelou originalitou vlastní
současnému levicovému liberalismu označil
rovnou za fašistický svou podstatou. Jak tomu
zabránit? Je nutno jazyku obrousit hrany.
Tomu napomáhá korektní pojmosloví
a korektní řeč. Všechna odvětví lidského
života se stala obětí korektního newspeaku.
Cílem nového jazykového experimentu je
zamlžit pojmy, setřít jejich přesné kontury
a navodit situaci, kdy je realita něčím
nevyhraněným, něčím, co poskytuje svobodě
nejširší operační prostor. Ve světě, kde
vládnou striktně vymezené autoritářské
pojmy, kde vražda je vraždou, smilstvo
smilstvem a hloupost hloupostí, by jevy jako
legální potrat, pornoprůmysl a liberální
politika narážely na neustálé problémy.
Zmíněná korektnost se lidem dostává rychle
pod kůži, protože jim umožňuje vést ideově
bezkonfliktní život. Nikdo nikoho neuráží,
protože již nic není pohoršující, kromě
autority samozřejmě.
Ideologové a jejich ideje splnili svůj úkol.
Nepozorovaně vklouzli do našich domovů
a pomalu se snaží přetvářet mysl člověka. Tu
však v konečném důsledku nelze předělat.
strana 83
ORL 2016-4
Neomarxismus v teorii a praxi
Jednou se kotel plný páry rozletí a rozmetá
všechny utopie na prach. Bude to
pravděpodobně jiná vzpoura, než si
představovali neomarxisté, ale
pravděpodobně i jiná, než by chtěli
křesťané. Bůh nám buď pak milostiv.
http://www.tedeum.cz/3_2010/neomarxismus_032010.htm
strana 84