Církevní právo - Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Transkript

Studie - Ústavní právo a všeobecné normy v kanonickém právu – církevní právo 1
íslo projektu:
Tem. okruh:
ešitel:
Název projektu:
Vysoká škola a fakulta:
P edm t:
Obor:
Datum:
FR F5 a/2052/2006
F5a
doc. Dr. Ji í Kašný, Th.D.
Inovace studijního p edm tu „Ústavní právo a všeobecné normy v kanonickém
právu.“
Jiho eská univerzita v eských Bud jovicích, Teologická fakulta
Ústavní právo a všeobecné normy - církevní právo 1
Teologie
zimní semestr 2006/2007
Obsah
Zkratky ....................................................................................................................................... 3
Úvod a metodický p ístup .......................................................................................................... 4
I. ást – d jiny kanonického práva D jiny a metoda v kanonickém právu ................................ 6
Rozd lení a periodizace ..................................................................................................... 6
Období starého církevního práva ........................................................................................... 7
Prameny a literatura: .......................................................................................................... 7
Klasické kanonické právo ...................................................................................................... 7
Gracián v Dekret: Concordia discordantium canonum .................................................... 7
Další sbírky ........................................................................................................................ 9
Souhrn a hodnocení metody v období klasického kanonického práva ............................ 11
Tridentský koncil.................................................................................................................. 11
Souhrn a hodnocení tridentské metody ............................................................................ 14
Kodifikace kanonického práva ve dvacátém století ............................................................. 14
Kodex kanonického práva z roku 1917............................................................................ 14
Význam a hodnocení Kodexu z roku 1917 ...................................................................... 15
Historie a úvod do Kodexu kanonického práva z roku 1983 ................................................... 16
Deset princip pro obnovu kodexu kanonického práva ....................................................... 16
Struktura a metoda Kodexu.................................................................................................. 21
Principia quae Codicis Iuris Canonici recognitionem dirigant ............................................ 22
Historie a úvod do Kodexu kánon východních církví z roku 1990........................................ 24
Principia quae Codicis Orientalis recognitionem dirigant ................................................... 27
P ehled kodexu kánon východních církví .......................................................................... 32
Prameny a literatura: ........................................................................................................ 33
II. ást – všeobecné normy Zákony a právní oby eje .............................................................. 34
Fyzické osoby, morální a právnické osoby v církvi................................................................. 36
Právní jednání, moc ídící, církevní ú ady ............................................................................... 37
Interpretace legislativních text a individuálních správních akt ............................................ 38
III. ást – ústavní právo Povinnosti a práva všech k es an a laik ........................................ 41
Nejvyšší autorita v církvi: papež a biskupský sbor .................................................................. 42
Místní církve a biskupové. Biskupské konference. Diecéze a její vnit ní uspo ádání............. 43
Farnosti, okrskoví viká i, rekto i kostel a kaplani.................................................................. 44
Duchovní .................................................................................................................................. 45
Vzd lání duchovních, Inkardinace, Povinnosti a práva duchovních ................................... 45
Pozbytí duchovního stavu .................................................................................................... 45
Spole nosti zasv ceného života a spole nosti apoštolského života......................................... 51
Postavení „ eholník “ v hierarchickém uspo ádání katolických církví sui iuris ............. 51
Zkratky
CIC 1917
CIC 1983
CCEO 1990
k.
Kodex kanonického práva z roku 1917
Kodex kánon východních církví z roku 1990
kánon – pokud není ozna eno jinak, vztahuje se na kánony z CIC 1983
Úvod a metodický p ístup
Tato studie p ináší pracovní materiál k úvodu do studia všeobecných norem a
kanonického ústavního práva ve studijním oboru Teologie. Navrhuje metodický p ístup ke
studiu právních a teologických pramen a literatury v této oblasti kanonického práva. Dále
p ináší odkazy na prameny a literaturu k jednotlivým témat m všeobecných norem a
ústavního práva a také stru né komentá e k n kterým z t chto témat. Cílem této studie není
p inést kompletní pojednání o každém z témat všeobecných norem a kanonického ústavního
práva, jejím cílem je uvést studenta do práce s prameny a dostupnou literaturou v eštin ,
slovenštin a dalších evropských jazycích.
Studium tohoto p edm tu vychází z pramen , z komentá a z odborných studií.
Každý z t chto zdroj má svou specifickou kanonickou váhu, je psán vlastní metodou a
publikován vlastním zp sobem. Legislativa je vyhlašována zákonodárcem a publikována
zákonn stanoveným zp sobem. Oficiální teologická vyhlášení jsou publikována p íslušnými
církevními autoritami. Komentá e a studie vydávají univerzity, odborné spole nosti a
nejr zn jší nakladatelství. Studium kanonického práva musí vycházet ze všech t chto zdroj a
každému z nich musí v novat pat i nou váhu a pozornost.
Základním kanonickým legislativním pramenem všeobecných norem a ústavního
práva jsou dva kodexy: Kodex kanonického práva, který byl vyhlášen Janem Pavlem II.
v roce 1983. V eštin je k dispozici dvojjazy né vydání z roku 1994, tj. oficiální latinský text
a eský p eklad od prof. Miroslava Zední ka. Dále se jedná o Kodex kánon východních
církví, který byl vyhlášen Janem Pavlem II. v roce 1990. eský pracovní p eklad je od
Miroslava Pazourka v publikaci Manuál pro Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium aneb
Úvod do Kodexu kánon východních církví. Praha: Karolinum, 1998.
Mezi teologické prameny sou asného kanonického práva pat í p edevším dokumenty
Druhého vatikánského koncilu. V eštin je k dispozici eský p eklad Dokumenty Druhého
vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995. Mezi t mito dokumenty je t eba zvláštní pozornost
v novat dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium. Dále sem pat í jednotlivá papežská
vyhlášení a rovn ž dokumenty jednotlivých ú ad Apoštolského stolce.
Tradi ním zdrojem k porozum ní kánon m jsou komentá e. Po vyhlášení Kodexu
kanonického práva v roce 1983 byly p ipraveny a publikovány komentá e ke Kodexu jak
jednotlivými odborníky, tak také odbornými kanonickými spole nostmi mj. v angli tin ,
italštin , n m in a špan lštin . Tyto komentá e bývají cenné zvlášt pro svou p ehlednost,
jelikož krom spole ných všeobecných úvod p inášejí vždy komentá e k jednotlivým
kánon m. Komentá e, které jsou p ipraveny odbornými spole nostmi, zpravidla uvád jí velmi
spolehliv do celé ší e aktuálních kanonických témat a problém jednotlivých jazykových
oblastí.
D ležitými centry studia kanonického práva jsou jednak fakulty kanonického práva a
také odborné spole nosti, které sdružují kanonisty v jednotlivých jazykových oblastech a
regionech. Univerzity a odborné spole nosti jsou také nej ast jšími vydavateli kanonických
monografií a periodik. V eské republice v sou asné dob neexistuje samostatná fakulta
kanonického práva. Kanonické právo se však studuje a p ednáší jak na teologických, tak na
právnických fakultách. Velmi aktivní je Spole nost pro církevní právo se sídlem v Praze,
která publikuje odborný asopis „Revue církevního práva“ http://spcp.prf.cuni.cz/110/frame.htm a po ádá p ednášky, ve kterých je v nována pozornost mimo jiné i ústavnímu
kanonickému právu. Na Slovensku je známá Slovenská spole nost pro kanonické právo, která
po ádá každoro ní symposia ve Spišském Podhradiu a vydává odborný asopis „Tribunál“
http://tribunal.kapitula.sk/index.htm.
I. ást – d jiny kanonického práva
D jiny a metoda v kanonickém právu
Rozd lení a periodizace
Studium d jin kanonického práva se tradi n d lí do t í traktát .
•
D jiny pramen se v nují studiu jednotlivých legislativních text a jejich sbírek.
•
D jiny institucí se zabývají jednotlivými právními institucemi, jako nap . instituce
farnosti, instituce ú adu diecézního biskupa, instituce kanonického manželství.
•
D jiny kanonické v dy se v nují studiu kanonického práva z hlediska kritické a
metodické sebereflexe.
Samostatné monografie na tato t i témata jsou k dispozici v latin a v jiných sv tových
jazycích, v eštin však zatím k dispozici nejsou. Krom takto systematizovaných d jin
kanonického práva jsou k dispozici také souhrné studie, které p inášejí souhrnné pojednání o
všech t ech tradi ních aspektech d jin kanonického práva.1 V u ebnici Antonína Hrdiny,
Kanonické právo (Praha: Eurolex Bohemia, 2002) 23-61 najdeme p ehledné a kompletní
pojednání o pramenech kanonického práva od po átk církve až do jeho kodifikace b hem
dvacátého století. N která témata z d jin institucí kanonického práva je možné najít ve
studiích všeobecných církevních d jin a áste n i v teologických studiích. Církevní d jiny
s ohledem na kanonicko-právní hlediska jsou p ehledn zpracovány v kapitolách Tretera, Ji í
Rajmund. „Právní d jiny církve od jejího založení do 6. století.“ a „Právní d jiny církví od 6.
do 20. století.“ In D jiny evropského kontinentálního práva (Praha: Linde, 2004) 98-113 a
130-174.
D jiny kanonického práva bývají tradi n rozd leny, i když to není jediné možné
rozd lení, do t chto období:
• Období starého církevního práva zahrnuje celé první tisíciletí od vzniku církve až do
po átku dvanáctého století.
• Období klasického kanonického práva za íná dvanáctým stoletím, kdy byl sepsán
Gracián v Dekret, až do Tridentského koncilu v šestnáctém století.
• Období nového kanonického práva trvá od Tridentského koncilu do za átku dvacátého
století.
• Období kodifikovaného kanonického práva zahrnuje dvacáté století.
Následující text první ásti této studie, která se v nuje d jinám kanonického práva,
uvede odkaz na období starého církevního práva, které zahrnuje první tisíciletí k es anské éry
a potom stru n zachycuje charakteristiky dalších období p i vytvá ení kanonické legislativy
od doby klasického kanonického práva po sou asnost. První ást zachycuje vznik
st edov kých sbírek a nazna í metodu, která umožnila vznik kanonickému právu v klasickém
období. Druhá ást se zabývá zm nou v p ístupu ke vzniku kanonické legislativy po
Tridentském koncilu. T etí ást nazna í metodu kodifikace kanonického práva ve dvacátém
století p i vytvá ení kodexu západního kanonického práva a kodexu východního kanonického
práva.
1
Nap . D kladnou a hodnotící studií je Luciano Musselli, Storia del diritto canonico. Introduzione alla storia
del diritto e delle istituzioni ecclesiastici (Torino: G. Giappichelli Editore, 1992). Velmi obsáhlým a celoživotní
dílem je Jean Gaudemet, Église et Cité. Histoire du droit canonique (Paris: Cerf/Montchrestien, 1994).
Období starého církevního práva
Období starého kanonického práva je stru n p edstaveno v u ebnici A. Hrdiny,
Kanonické právo, str. 24-38. Církevní právo v tomto období nebylo pojímáno metodicky
samostatn a odd len od systematické teologie a od teologické etiky a pro texty z tohoto
období je charakteristické, že vedle sebe obsahují teologii, etiku i právo.
Prameny a literatura:
Dokumenty prvých dvoch ekumenických snemov. Prešov: Náboženské vydavatelstvo Petra,
1999.
Hippolyt ímský. Apoštolská tradice. Velehrad: Refugium, 2000.
Konstantin Veliký. „Reskript milánský.“ In Hrdina, Ignác Antonín. Texty ke studiu konfesního
práva (Praha: Karolinum, 2005) 27-29.
Markschies, Christoph. Mezi dv ma sv ty. D jiny antického k es anství. Praha: Vyšehrad,
2005.
P ibyl, Stanislav. „Normativní charakter spisu Didaché a jeho význam pro utvá ení
kanonického práva.“ Teologické studie 1 (2001) 7-27.
Spisy apoštolských otc . Praha: Kalich, 2004. (Didaché, List Barnabáš v, První a Druhý list
Klement v, Listy Ignatia Antiochejského, List Polykarp v, Umu ení Polykarpovo, List
Diognetovi, Pastý Herm v).
Tretera, Ji í Rajmund. „Právní d jiny církve od jejího založení do 6. století.“ In D jiny
evropského kontinentálního práva (Praha: Linde, 2004) 98-113.
Klasické kanonické právo
O kanonickém právu jako o samostatné disciplín zpravidla uvažujeme až od jejího
vymezení v i teologii, ke kterému došlo na st edov kých univerzitách. Tém ikonou se
v tomto smyslu stala kanonická sbírka Decretum Magistri Gratiani.2
Gracián v Dekret: Concordia discordantium canonum
Gracián v Dekret je sbírka norem uspo ádaná systematickým zp sobem podle témat a
dopln ná komentá i, která vznikla jako akademické dílo typické pro svou dobu, pro dvanácté
století. Autor této sbírky Jan Gracián, kamaldulský mnich v klášte e sv. Felixe a Nabora, žil
v první polovin dvanáctého století a pat il mezi tehdejší teology a právníky v Bologni. Ve
dvacátých a t icátých letech dvanáctého století sepisoval obsáhlou sbírku zákon , kánon a
komentá , která se zpravidla datuje do roku 1140, jelikož obsahuje také kánony Druhého
lateránského koncilu (1139). Sbírka nese název Concordia discordantium canonum, ale
zpravidla se nazývá jednoduše Decretum – Dekret. Sbírka jako celek nebyla vyhlášena
zákonodárcem, byla sepsána jako soukromé, akademické dílo. V této sbírce legislativních
text Gracián uvedl do kanonického práva scholastickou analyticko-kritickou metodu. Touto
metodou a zpracováním navázal na d ív jší zp soby vytvá ení obdobných kanonických
sbírek, zárove je však p ekonal svým rozsahem, systemati ností, moudrostí a praktickým
úsudkem. Sbírka se brzy stala uznávaným a komentovaným textem a pozd ji byla vzata jako
první ást Corpus iuris canonici. Gracián tak bývá považován za zakladatele kanonické
v dy.3
2
Willibald Plöchl, Geschichte des Kirchenrechts. Band II (Wien: Verlag Herold, 1954) 408-415.
Srov. Stephan Kuttner, „The Father of the Science of Canon Law,“ The Jurist 1 (1941) 2-19 a Enrique De
León, „La bibliografia di Graziano,“ Ius Ecclesiae 14 (2002) 415-423.
3
Dekret obsahuje nejr zn jší prameny od starozákonního desatera, p es antické ímské
právo4 až po kánony z tehdejší doby. Nacházejí se v n m texty z Bible, dále ustanovení
ekumenických i místních koncil , dekrety papež i biskup , výroky otc . Dnes je možné íci,
že dekret obsahuje p vodní i falešné sbírky, které Gracián citoval z dostupných sbírek,
z opis , z originál , z nichž n které m l k dispozici v písemné form , jiné pravd podobn
citoval zpam ti. Materiál této sbírky nebyl a ani necht l být originální. Dekret shromáždil
kolem 3800 individuálních odstavc , d íve nazvaných capitula, dnes b žn ji canones, které
byly postupn ut íd ny do dosti komplikované trojdílné struktury. První ást obsahuje 101
distinkcí, rozd lených do kánon , které se tématicky týkají obecných kanonických norem a
pramen , dále klerik všeobecn , a kone n biskup . Druhá ást obsahuje 36 kauz
rozd lených do questiones a kánon , které se týkají zvlášt majetkového a procesního práva, a
také záležitostí manželství. Kauza 33, Questio III obsahuje dlouhý traktát De poenitentia,
který je rozd len do sedmi distinkcí. T etí ást Dekretu je rozd lena do p ti distinkcí
nazvaných De consecratione o svátostech a bohoslužb .5
Ze dvou tehdy používaných metod vytvá ení sbírek kánon – asové, kdy kánony byly
azeny chronologicky podle doby svého vzniku, a tématické, kdy kánony byly t íd ny
tématicky podle obsahu, kterého se týkaly – Gracián zvolil druhou ze jmenovaných metod. Ve
snaze o tématickou systematizaci množství norem a harmonizování rozporných moment
nebyl Gracián první. P ed ním se o to pokoušeli Ivo ze Chartres, Bernold z Kostnice a další.
Vyjíme ný však byl tím, jaký do této snahy vnesl systém a d slednost.
Vlastní metoda této sbírky je vyjád ena už v jejím názvu: Concordia discordantium
canonum – harmonie disharmonických kánon .6 Úcta a respekt k autorit se v Graciánov
dob projevovaly i tím, že „disharmonie“ mezi jednotlivými legislativními prameny byla
skute ným problémem. Gracián, aby tuto disharmonii rozumn a kriticky vy ešil, se adil
jednotlivé prameny, jednotlivé normy tématicky a nevyhýbal se p itom poukázat na shody i
rozdíly. Tam, kde se mezi normami ukázal rozpor, vložil svoji analýzu a komentá , tzv.
dictum Gratiani, ve kterém navrhl, jak by mohl být tento rozpor smí en a harmonizován,
anebo pro je t eba jednomu p ístupu dát p ednost p ed druhým.7 N které z jeho postup byly
všeobecn p ijímané, nap . ustanovením všeobecných koncil dával p ednost p ed
ustanovením místních koncil , výroky papež m ly p ednost p ed biskupskými výroky, asto
argumentoval biblickými výroky. Jiné komentá e odzrcadlují jeho vlastní praktický úsudek.8
Charakteristickým rysem Graciánovy sbírky je vedle d sledné analyticko-syntetické
metody také praktická moudrost. Tu je zvláš vid t v postojích kanonické umírn nosti
(aequitas canonica), která se vzpírá formalismu, který by se stroze odvolával na slovo
zákona. Dalším rysem je odkazování na osobní odpov dnost p i rozhodování. Jinou
charakteristikou je duch otev enosti a d v ry, která vysvítá nap . na konci pojednání o typech
zákon , kde se odpovídá na otázku, kam se obrátit v situaci, pro kterou nenajdeme
autoritativní normu v Písmu. V takových p ípadech, kdy nenajdeme odpov ani v Písmu, ani
v kánonech Apoštolského stolce, ani u katolických autor , ani v p íkladech svatých, máme
4
Srov. Albert Gauthier, Roman Law and its Contribution to the Development of Canon Law (Ottawa: Saint Paul
University, 1996).
5
Standardní edicí je vydání Aemilius Friedberg ed., Corpus iuris canonici. Leipzig, 1879.
6
N kte í auto i myln uvád jí název Graciánovy sbírky jako Concordantia discordantium canonum místo
Concordia … a vidí jeho zp sob zpracování kánon jako konkordanci r zných pramen . Nap . R. H. Helmholz,
The Spirit of Classical Canon Law (Athens, Georgia: University of Georgia Press, 1996) 7.
7
Stojí za to srovnat tuto kanonickou metodu se scholastickou metodou argumentace, nap . s pojednáním Tomáše
Akvinského o zákonech (Teologická suma I-II, otázky 90-107), kde autor nejd íve zvolí téma, potom p edstaví
názory oponent na dané téma, teprve potom uvede vlastní tezi a následn p edstaví zd vodn ní své teze.
8
Graciánova metoda je zvláš z eteln uvedená in Decretum Gratiani, Prima pars, distinctio XXIX-XXXI.
svolat zkušené lidi z okolí9 a hledat odpov u nich, „nebo shodnou-li se dva nebo t i z vás
na zemi v prosb o n jakou v c, m j otec jim to u iní.“ (Mt 18, 19).10
Gracián v Dekret vznikl jako soukromý studijní text v Bologni. Tato sbírka však byla
zpracována tak p esv d iv , že se brzy stala všeobecn používaným studijním textem na
univerzitách, podobn jako Teologické sentence pa ížského teologa Petra Lombarda. T ebaže
se jednalo o soukromou sbírku, krátce po jejím vydání se na ni za aly odvolávat výroky
Apoštolského stolce. Nakolik víme, Dekret vyšel v tišt né form poprvé ve Štrasburku v roce
1471, a k jeho velikosti je t eba zd raznit, že v té dob byl po ád ješt neoficiální, soukromou
sbírkou. V roce 1583 byl Dekret vydán papežem eho em XIII. jako sou ást Corpus iuris
canonici. Od svého prvního vydání z stával Dekret v p vodním jazyce, v latin . Teprve
v nedávné minulosti byly n které jeho ásti p eloženy a vydány v jiných jazycích. Na
celkovém p ekladu Dekretu do n m iny a do francouzštiny se pracuje až nyní.
Další sbírky
Gracián v Dekret neobsahoval a ani nemohl obsáhnout celé dosavadní právo. Navíc
kanonické právo vznikalo dál. Vedle vyhlášení koncil obvyklým zp sobem vzniku práva
v tomto období byly papežské dekretály neboli rozhodnutí papež , které bývaly psány jako
reskripty, tj. odpov di na žádosti, a už od jednotlivých ú ad nebo soukromých osob.
N které kanonické normy tak m ly sv j p vod v autoritativních rozhodnutích papež , která se
nejprve týkala jednotlivých konkrétních p ípad , a teprve následn byla p ijata a respektována
jako modelová rozhodnutí pro podobn p ípady a stala se tak obecnými normami. Ze
sou asného pohledu se dá uvažovat, že tento zp sob vzniku kanonické legislativy byl bližší
systému common law, než modernímu systému vzniku právních zákoník i kodex .11
Podobn jako Gracián v Dekret vznikaly nej ast ji na univerzitách ve dvanáctém a
t ináctém století další soukromé kanonické sbírky, které shromaž ovaly jak d ív jší, tak i
nov jší právo. Vedle t chto soukromých sbírek papežové vyhlašovali také oficiální sbírky.12
Kolem roku 1230 papež eho IX. pov il kanonistu dominikána Rajmunda z Pe afortu, aby
shromáždil papežské dekretály a p itom vybral ty d ležité a vynechal opakující se texty.
Takto vzniklou sbírku potom papež oficiáln promulgoval tím, že ji 5. zá í 1234 zaslal na
univerzitu do Bologne a do Pa íže. Zp sob promulgace papežských dekret zasláním na
univerzity se stal obvyklým zp sobem vyhlašování zákon , který jednak vyjad oval respekt
v i adresátovi – univerzit a zárove zval p ednášející kanonisty na univerzit , aby u ili
právo podle t chto dekret . Tato sbírka se brzy stala i mimo Bolognu známou pod názvem
Dekretály eho e IX. V tšina text totiž byly dekretály, i když ne všechny byly p vodn
vyhlášeny eho em IX.13
Sbírka je rozd lena do p ti knih, které jsou dále rozd leny do 185 titul a asi do 2000
odstavc zvaných capitula. Krom dekretál sbírka obsahuje také 27 kánon , které byly
vyhlášeny na T etím lateránském koncilu (1179) a 68 kánon ze tvrtého lateránského
koncilu (1215), dále n které patristické texty a sv tské zákony ze staršího ímského a
germánského práva. Co se týká rozsahu textu, ve srovnání s Graciánovým Dekretem je text
Dekretál papeže eho e IX. asi o jednu tvrtinu kratší.
9
Glossa ordinaria k tomu p ináší dvojí mín ní: n kte í íkají, že v takovém p ípad je lépe se obrátit ke zvyk m
a lidem daného místa, zatímco jiní íkají, že je lépe se odvolat na zvyky ímské církve (diecéze).
10
Srov. Decretum Gratiani, Prima pars, distinctio XX, canon III.
11
Srov. Luciano Musselli, Storia del diritto canonico. Introduzione alla storia del diritto e delle istituzioni
ecclesiastici (Torino: G. Giappichelli Editore, 1992) 59.
12
Willibald Plöchl, Geschichte des Kirchenrechts. Band II (Wien: Verlag Herold, 1954) 415-426.
13
Srov. Stephan Kuttner, „Raymond of Penafort as Editor: The ‚Decretales‘ and ‚Constitutiones‘ of Gregory
IX,“ Bulletin of Medieval Canon Law 12 (1982) 65-80.
Vedle Graciánova Dekretu a Dekretál
eho e IX. vznikaly jak soukromé, tak i
oficiáln promulgované kanonické sbírky. Šest z nich se stalo pozd ji základem jediného díla
Corpus iuris canonici, p i emž t i z nich byly p vodn sbírkami soukromými a t i byly
promulgovány oficiáln . Jako první dv ásti byly vzaty již jmenované sbírky, tj. soukromá
sbírka Decretum Gratiani z roku 1140 v etn glos a oficiální sbírka Decretales papeže
eho e IX. nazývaná také Liber extra14 z roku 1234. T etí sbírka Liber sextus decretalium15
papeže Bonifáce VIII. z roku 1298, ke které byly p ipojeny tzv. Regulae iuris, byla oficiáln
promulgována a zaslána na univerzitu do Bologne. Text této sbírky je rovn ž rozd len do p ti
knih, jejichž spole ná délka je asi jedna osmina Graciánova Dekretu. tvrtá sbírka
Clementinae byla p ipravovaná za papeže Klementa V. a promulgovaná papežem Janem
XXII. v Avignonu roku 1317 zasláním na univerzitu do Bologne. Sbírka obsahuje papežské
dekretály a také konstituce koncilu ve Vienne. Text sbírky je také rozd len do p ti knih, i
když jeho délka je pouze asi jedna dvacetina Graciánova Dekretu.
Kone n kolem roku 1500 kanonista Johannes Chappuis shromáždil v Pa íži ty i
jmenované sbírky a p idal k nim ješt další dv . Velmi krátká pátá sbírka nazývaná
Extravagantes obsahuje konstituce papeže Jana XXII. (1316-1334 v Avignonu) a byla
uspo ádána jako soukromá sbírka. Šestá sbírka, také soukromá, Extravagantes communae
byla dokon ena v roce 1506. Tato sbírka v relativn krátkých p ti knihách obsahuje dekretály
r zných papež z období po vyhlášení Liber sextus v roce 1298. Takto vytvo ený soubor šesti
sbírek kanonického práva Johannes Chappuis nazval pracovn jako corpus iuris canonici.16
Komentování jednotlivých sbírek
Úcta k autorit nebránila st edov kým kanonist m, aby kriticky nepromýšleli,
nekomentovali a neup es ovali díla svých p edch dc . Gracián v dekret p itahoval už od
svého prvního vydání komentá e, glosy, poznámky, vysv tlení, interpretace a reference, které
kanonisté p ipisovali na okraj manuskriptu a další opisova i opisovali manuskript i
s komentá i – glosami. Dekret tak nez stal nem nným mrtvým textem, ale byl dále rozši ován
a opravován komentátory, kanonisty, kte í bývají nazýváni dekretisté. Už Gracián v žák
Paucapalea pracoval na Dekretu a doplnil ho poznámkami, nazvanými podle jeho jména
paleae. Mezi prvními komentátory byli Magister Rolandus, Rufinus z Bologne a Huguccio z
Pisy. Tehdejší sbírky, a tedy i Dekret, byly komentovány dvojím zp sobem. Jednak byly
poznámky psány p ímo k textu a ty se jmenovaly glosy. Jindy byly poznámky sepisovány
souhrnn jako samostatné dílo a ty se nazývaly sumy.
Necelých sto let po vydání Dekretu byl už p vodní Gracián v text doprovázen
standardizovanými glosami, které dostaly ozna ení Glossa ordinaria.17 První verzi kompilace
této Glossy uspo ádal v letech 1215-1218 Johannes Teutonicus, kanovník z Halberstadtu.
Pozd ji byla tato Glossa stejnou metodou dále opravována a rozši ována. P i opisování, p i
vzniku nových manuskript býval Gracián v Dekret uvád n uprost ed stránky a glosy byly
opisovány na okrajích, tj. naho e, po stranách i dole pod textem. etba Dekretu a glos pat ily
neodd liteln k sob , a tak se dá uvažovat o tom, že tato metoda pokra ujícího vysv tlování,
up es ování a komentování originálního díla, inila z Dekretu živý text. Spole né tení
14
Liber extra ve smyslu další sbírka vedle Graciánova Dekretu.
Dekretály eho e IX. se skládaly z p ti knih a sbírka Bonifáce VIII. byla tedy šestou knihou, tj. Liber sextus.
16
Termín corpus iuris canonici se objevil na Basilejském koncilu (1431-1437) a ozna oval kanonické sbírky od
Graciánova Dekretu ke sbírce Clementinae. Srov. Luciano Musselli, Storia del diritto canonico. Introduzione
alla storia del diritto e delle istituzioni ecclesiastici (Torino: G. Giappichelli Editore, 1992) 51.
17
Ke studijním ú el m je k dispozici Dekret a Glossa ordinaria, Distinkce I-XX v anglickém p ekladu: Gratian,
The Treatise on Laws (Decretum DD. 1-20) with the Ordinary Gloss (Washington, D.C.: The Catholic
University of America, 1993).
15
Dekretu a glos m lo sv j význam nejen pro studium, ale podle pravidla „Quod non agnoscit
glossa non agnoscit curia“ bylo respektováno také v praxi.18
K nejznám jším z dekretist pat il Huguccio, který se narodil v polovin dvanáctého
století v Pise, stal se profesorem kanonického práva v Bologni a roku 1190 biskupem ve
Ferra e. Zem el roku 1210. B hem vyu ování v Bologni napsal snad nejrozsáhlejší, velmi
d kladný a asto citovaný komentá ke Graciánovu Dekretu nazvaný Summa Decretorum.19
Tato suma obsahuje krom kanonického práva rovn ž mnoho odkaz na Starý i Nový zákon,
na civilní právo, filosofii, teologii a klasickou literaturu a m la od svého sepsání výjime ný
vliv.20
Podobné glosy a sumy vznikaly i k dalším sbírkám. Komentáto i Dekretál papeže
eho e IX. bývají ozna ováni jako dekretálisté. Enrico de Susa, známý spíše pod jménem
Hostiensis, sepsal Summa aurea (1253), jednu z nejznám jších a nejrozší en jších sum, které
komentují Liber extra.21 Glosy k t mto Dekretál m shrnul Bernard z Parmy kolem roku 1260.
Na za átku trnáctého století Johannes Andreae vytvo il další glosy pro Liber sextus.
Texty jednotlivých sbírek se opisovaly a etly i s glosami. V pravém slova smyslu tyto
glosy nem ly stejnou váhu jako vlastní text sbírek. Protože však analyzovaly a vysv tlovaly
nejasná místa a poukazovaly na vzájemné souvislosti, m ly svoje místo a d ležitý vliv
v akademickém i praktickém sv t .22
Souhrn a hodnocení metody v období klasického kanonického práva
Metoda vytvá ení kanonického práva v jeho klasickém období byla velmi živá tím, že
spojovala minulost, p ítomnost a budoucnost. M la své adekvátní místo jak na univerzitách,
tak i v praxi. Podle této metody byly nejen vyhledávány a v opisovaných sbírkách
zachovávány staré kánony a normy, ale tyto normy byly zárove zvažovány, glosovány a
dávány do souvislosti se sou asným právem a praxí. Vedle toho papežské dekretály
rozhodovaly konkrétní p ípady a n které z nich se postupnou praxí a p ijetím stávaly
obecnými normami. Takový zp sob umož oval nejenom srovnávat mezi sebou autoritativní
rozhodnutí a normy, které se vztahovaly ke stejným v cem, ale také analyzovat a hodnotit je z
hlediska systematické a praktické teologie a v kontextu tehdejšího života. Ti, kdo m li
autoritu v církvi, papežové a biskupové, tuto metodu využívali tak, že brali v úvahu nejen
vlastní texty sbírek, ale také glosy. Komunikace mezi papeži a univerzitami umož ovala
existenci a rozvoj této metody jak v akademickém prost edí, tak i v praxi.23
Tridentský koncil
Jednání a rozhodnutí Tridentského koncilu navázala na dosavadní kanonické právo, do
budoucna však p inesla v oblasti metody vzniku kanonického práva zásadní obrat. V Bule
18
R. H. Helmholz, The Spirit of Classical Canon Law (Athens, Georgia: University of Georgia Press, 1996) 15.
Summa Decretorum se zachovala ve 43 rukopisech. Její první kritické vydání p ipravuje k publikování
profesor Old ich P erovský na Institutu historie kanonického práva Fakulty kanonického práva na Papežské
salesiánské univerzit v ím . Dosud p ipravil k vydání v p ti svazcích všech 101 distinkcí, které Huguccio
komentoval. Nyní vyšel tiskem první díl, komentá e k distinkcím I-XX: Huguccio Pisanus, Summa Decretorum,
Tom. I, Distinctiones 1-XX, Old ich P erovský, ed. (Città del Vaticano: Biblioteca Apostolica Vaticana, 2006).
20
Wolfgang Müller, Huguccio. The Life, Works, and Thought of a Twelfth-Century Jurist (Washington, D.C.:
The Catholic University of America Press, 1994).
21
Enrico di Susa se narodil p ed rokem 1200 v Susa u Turína. Od roku 1261 byl kardinálem v Ostii u íma,
proto se nazývá Hostiensis. Zem el 1271.
22
R. H. Helmholz, The Spirit of Classical Canon Law (Athens, Georgia: University of Georgia Press, 1996) 1517.
23
Jean Gaudemet, Storia del diritto canonico. Ecclesia et civitas (Milano: Edizioni San Paolo, 1998) 458-465.
19
Benedictus Deus papež Pius IV. vyhlásil dekrety Tridentského koncilu. V této bule zárove
vyjád il starost o integritu text koncilních rozhodnutí do budoucna, a proto zakázal každé
komentování, glosování a vysv tlování koncilních vyhlášení, pokud by tyto komentá e a
glosy nebyly p edem schváleny kompetentní autoritou:
... illa omnia et singula auctoritate Apostolica … všechny jednotlivé dekrety (Tridentského
hodie confirmavimus et ab omnibus koncilu) Apoštolskou autoritou potvrzujeme a
Christifidelibus suscipienda ac servanda esse stanovíme, že musí být p ijaty všemi v ícími
decrevimus...
k es any...
Ad vitandum praeterea perversionem et Aby se vyhnulo p ekrucování a zmatení, ke
confusionem, quae oriri posset, si unicuique kterému by mohlo dojít, kdyby bylo každému
liceret, prout et liberet, in decreta Concilii dovoleno podle jeho libosti p edkládat svoje
commentarios et interpretationes suas edere, komentá e a interpretace koncilových dekret
Apostolica auctoritate inhibemus omnibus ..., zakazujeme všem Apoštolskou autoritou ...,
ne quis sine auctoritate Nostra audeat ullos že nikdo nesmí bez dovolení naší autority
commentarios, glossas, adnotationes, scholia jakýmkoli zp sobem p edložit komentá e,
ullumve omnino interpretationis genus super glosy, poznámky, vysv tlení, a žádný typ
ipsius Concilii decretis quocumque modo interpretace dekret tohoto koncilu, nebo
edere aut quidquam quocumque nomine, stanovit cokoli jakýmkoli jménem, ani kv li
etiam sub praetextu maioris decretorum lepšímu posílení nebo uskute n ní dekret ,
corroborationis aut exsecutionis aliove ani z jiného d vodu. ...
quaesito colore statuere. ...24
Papež Pius IV. tedy s potvrzením a vyhlášením koncilních dekret zárove vyhradil
autentickou interpretaci t chto dekret výlu n papeži a za ú elem dohledu nad uvád ním
dekret Tridentského koncilu do praxe z ídil Posvátnou kongregaci koncilu. Tento nový ú ad
ímské kurie m l zprvu pouze výkonnou moc, v roce 1967 mu papež Pius V. ud lil oprávn ní
interpretovat koncilní dekrety a také rozhodovat p ípadné spory, které by vznikly v souvislosti
s uvád ním dekret do praxe.25
V roce 1566 papež Pius V. ustanovil komisi Correctores Romani, jejímž úkolem bylo
p ipravit edici oficiálního kanonického práva. Tito odborníci shromáždili v letech 1568 až
1582 tehdy dostupné manuskripty z íma i z jiných evropských center a pokusili se
rekonstruovat p vodní text vybraných kanonických sbírek. Výsledek jejich práce – ímská
edice Corpus iuris canonici v etn dekret Tridentského koncilu – byl v roce 1583 papežem
eho em XIII. potvrzen a vyhlášen. Název Corpus iuris canonici, kterým eho XIII. ozna il
tento soubor kanonických sbírek, p ipomíná rozsáhlou legislativní sbírku Corpus iuris civilis
východo ímského císa e Justiniána z šestého století.
Pozd ji bylo vydáno n kolik edicí Corpus iuris canonici tiskem. V rnost originálnímu
textu tak byla mnohem vyšší, než p i d ív jším individuálním rukopisném ší ení jednotlivých
sbírek. Z roku 1747 je edice, kterou vydal luteránský profesor práva Justus Henning Böhmer
v Halle. Další edici p ipravil a vydal Carlo Sebastiano Berardi v Benátkách v roce 1783.
Edice od evangelického právníka Emila Ludwiga Richtera z Lipska pochází z roku 1839.
24
Pius IV., Bulla confirmationis Conc. Tridentini Benedictus Deus (26. ledna 1564) in Denzinger-Schönmetzer,
1847-1850. Bula Benedictus Deus byla vydaná na tajném konsistoriu už 26. ledna 1564, avšak zve ejn ná byla
až 3. ervna téhož roku po pr tazích a odporu, který se proti ní v ím zvedl. Srov. Adriano Prosperi, Il Concilio
di Trento: una introduzione storica (Torino: Casa editrice Einaudi, 2001) 88-94.
25
P vodní celý název této kongregace Sacra Congregatio super executione et observantia sacri Concilii
Tridentini et aliarum reformationum nazna oval její kompetence a úkoly. V kv tnu 1567 byl název zkrácen na
Sacra Congregatio cardinalium Concilii Tridentini interpretum. V roce 1968 se tato Kongregace stala základem
dnešní Kongregace pro klerus. Srov. Niccolò Del Re, La curia romana. Lineamenti storico-giuridici (Città del
Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1998) 161-173.
Zatím poslední vydání Corpus iuris canonici, které podle tehdejších m ítek kriticky p ipravil
protestantský církevní právník Emil Albert Friedberg z Lipska, je z roku 1879.26
Tridentská metoda
V úvodu k ímské edici Corpus iuris canonici eho XIII. uznal Graciánovy velké
zásluhy na sesbírání, rozt íd ní a komentování jednotlivých d ív jších dekret , ocenil také
práci ímských korektor na odstran ní omyl a chyb v opisování a d razn na ídil, že takto
opravený a vydaný Corpus iuris canonici musí být nyní s velkou pe livostí uchován a nic
k n mu nesmí být p idáváno, nic nesmí být m n no nebo vynecháno.27
Zmín né na ízení papeže eho e XIII. se velmi podobá rozhodnutí papeže Pia IV.
v bule, kterou vyhlásil dekrety Tridentského koncilu. Tato rozhodnutí fakticky zm nila
metodu v kanonickém právu jak na univerzitách, tak také v praxi. Koncilní dekrety a texty
obsažené v Corpus iuris canonici mohly být nyní vysv tlovány výlu n ú ady ímské kurie.
Tázání, zkoumání, komentování a glosování kanonických text na univerzitách se stalo
minulostí. Graciánova univerzitní metoda, metoda klasického kanonického práva, která byla
charakteristická hledáním a zvažováním souvislostí mezi jednotlivými normami, životními
situacemi a hodnotami, které by byly v sázce, metoda, která umož ovala životodárné
propojení mezi kanonickou legislativou, jurisprudencí a systematickou a praktickou teologií,
se stala historickou záležitostí.
Studium a výuka kanonického práva se po Tridentském koncilu omezily na p ednášení
a parafrázování legislativních text . Ve skute nosti to znamenalo, že kanonisté se nau ili
právnímu pozitivismu d íve, než se pozitivismus stal sou ástí moderní filosofie.28 Tato
metoda p evládla v kanonických manuálech od té doby až do poloviny dvacátého století.
Auto i v tehdejších manuálech z ídka kladli otázky ohledn hodnot, které by souvisely
s jednotlivými kánony. Z ídka zkoumali souvislosti mezi Písmem, tradicí a minulými a
sou asnými kanonickými normami. Normy a na n navazující manuály byly autoritou samy o
sob . Podobn také manuály filosofie práva na kanonických fakultách p evážn opakovaly
argumenty z minula bez toho, že by je promýšlely a rozvíjely, až se i tyto manuály staly
obsolentními a neužite nými pro dialog s filosofií sv tského práva a pozd ji se sociologií
práva. Tím se kanonické právo stalo nehybným, „a-historickým“.29
Zm na metody v kanonickém právu na univerzitách m la sv j dopad i do praxe.
Zatímco st edov ké kanonické právo umož ovalo vývoj v návaznosti na objevování
historických souvislostí a na m nící se p ítomnou situaci, tridentské právo zajiš ovalo
zpo átku snad stabilitu, ale zárove zp sobovalo strnulost a nehybnost, až se asem stalo
v život k es an a farností nepot ebným a zbyte ným. V praxi to p ineslo pravd podobn
nezamýšlený d sledek, který spo íval v tom, že n které z oblastí života v ících se postupn
vyvázaly z autority kanonického práva a došlo v nich k vytvo ení vlastního sv tského práva.30
26
Aemilius Friedberg ed., Corpus iuris canonici. Leipzig, 1879 na http://mdz.bib-bvb.de/digbib/gratian/text/
Papež eho XIII., Úvod ke Corpus iuris canonici: „…Iubemus igitur, ut quae emendata et reposita sunt,
omnia quam diligentissime retineantur, ita ut nihil addatur, mutetur aut imminuatur.“
28
Tento názor poprvé vyslovil profesor kanonického práva na Univerzit Louvain-la-Neuve v Belgii Gérard
Fransen, „L‘application des décretes du Concile de Trente. Les débuts d‘un nominalisme canonique,“ L‘année
canonique 27 (1983) 5-16.
29
Tento termín p ináší kanonista a teolog Ladislas Örsy, „Law for Life. Sacrae Disciplinae Leges: Forty Years
After the Council,“ CLSA Proceedings 67 (2005) 10.
30
Srov. nap . postupný vznik sv tského práva v oblasti manželského a rodinného práva, sociálního práva, práva
ve školství.
27
Souhrn a hodnocení tridentské metody
Metoda tvorby latinského kanonického práva na Tridentském koncilu navázala na
d ív jší metodu, tj. nevytvo ila nový systém zákon , který by nahradil dosavadní, ale
k dosavadnímu kanonickému právu p idala další dekrety. Zárove však byla d ív jší metoda
radikáln zm n na tím, že bylo zcela zakázáno vysv tlování a glosování stávajících dekret
na akademické p d , a další vytvá ení univerzálního práva se p esunulo výlu n
do kompetence papeže. Tato metoda vnesla do kanonického práva nebývalou míru stability a
odpov d la tak na zkušenost, že totiž – mutatio legis odiosa – zm na zákon m že být
nep íjemná. P esto však každý právní systém, aby mohl smyslupln existovat, pot ebuje mít
v sob krom prvk , které zaru ující stabilitu, také normy a postupy, které umož ují
pokra ující obnovu tohoto právního systému. V kanonickém právu se s odstupem asu
ukázalo, že tridentská zm na s sebou nesla jako d sledek vedle stability i to, že se legislativa
stala strnulou, nedokázala reagovat na m nící se podmínky, ve kterých žili v ící, a n které
oblasti života v ících k es an se postupn p esunovaly z jurisdikce kanonického práva do
oblasti sv tského práva.
Kodifikace kanonického práva ve dvacátém století
Už b hem druhé poloviny devatenáctého století se diskutovalo o pot eb obnovy
kanonického práva. Corpus iuris canonici, v n m zvlášt Dekretály eho e IX. a k tomu ješt
p idané dekrety Tridentského koncilu, to vše spolu bylo nep ehledné a ím dál vzdálen jší
praktickému životu. P ed a b hem Prvního vatikánského koncilu (1869-1870) se o této
problematice hovo ilo, avšak na po ad koncilních jednání se tato v c nedostala.31 Až za
papeže Pia X. se za alo s vážnou p ípravou kodexu,32 který pak byl vyhlášen papežem
Benediktem XV. 27. kv tna 1917 a nabyl ú innosti 19. kv tna 1918.33
Kodex z roku 1917 je rozd len do p ti knih, které spolu obsahují 2414 kánon .
Jednotlivé knihy jsou uspo ádány v tomto po adí: první kniha Normae generales, druhá kniha
De personis, t etí kniha De rebus, tvrtá kniha De processibus a pátá kniha De delictis et
poenis. Kánony jsou uspo ádány „v cn “ podle racionální až matematické struktury, kterou
formuloval Giovanni Paolo Lancelotti ve svém díle Institutiones iuris canonici.34 Struktura
navazuje na klasické justiniánské rozd lení – personae, res, actiones. První v cí kodexu
z roku 1917 jsou všeobecné normy. V cí druhé knihy jsou kánony, které se týkají osob. T etí
kniha je p ímo nazvaná „O v cech“ a obsahuje kánony, které se týkají svátostí. tvrtá a pátá
kniha jsou uspo ádány podobným v cným zp sobem. Takové uspo ádání sice vneslo do
Kodexu jakousi p ehlednost, otázkou ale z stává, do jaké míry tato p ehlednost
korespondovala se specifi ností církve jako viditelné spole nosti a do jaké míry nabízela
prostor k uskute ování církve jako jedine né a neopakovatelné spole nosti.35
Kodex kanonického práva obsahov navazoval na p edchozí právo, p inesl však do
kanonické legislativy nové uspo ádání a na rozdíl od d ív jšího zp sobu vytvá ení legislativy,
kdy nové kánony byly p idávány ke stávajícím, vyhlášením tohoto Kodexu byly všechny
dosavadní zákony zrušeny a Codex iuris canonici se stal jedinou platnou sbírkou
universálního kanonického práva v katolické církvi latinského ob adu. Tím tento zp sob
31
Srov. Martina Pavelková, „Dogma o papežském primátu a neomylnosti na I. vatikánském koncilu,“ in
Dokumenty Prvního vatikánského koncilu (Praha: Krystal OP, 2006) 52-53.
32
Srov. Pius X., motu proprio Arduum sane munus (19. b ezna 1904).
33
Kodex bývá ozna ován il codice piano-benedittino.
34
Giovanni Paolo Lancelotti, Institutiones iuris canonici (Perusiae, 1563).
35
Srov. Peter Erdö, Introductio in historiam scientiae canonicae: praenotanda ad codicem (Roma, 1990) 128.
legislativy navazoval na zkušenosti moderní ob ansko-právní kodifikace v Evrop b hem
devatenáctého století.36 Zárove s novým Kodexem papež stanovil zp soby vyhlašování
nových zákon a autentické interpretace Kodexu kanonického práva.37 Papež p edevším
ustanovil Papežskou komisi pro autentickou interpretaci Kodexu kanonického práva, jejímž
prvním p edsedou se stal kardinál Gasparri. Papež zárove na ídil, že Vatikánské kongregace
nemají vydávat žádné nové všeobecn závazné dekrety, ale pouze instrukce, které by
vykládaly ustanovení kánon a zp sob jejich provád ní. Pokud ze závažného d vodu n která
papežská kongregace p istoupí k p íprav všeobecn závazného dekretu, který by nebyl
v souladu s Kodexem, musí o tom nejd íve informovat papeže a po jeho schválení bude tento
dekret p edán Papežské komisi pro autentickou interpretaci kodexu, která na základ
p edloženého dekretu p ipraví text nového kánonu, který bude vložen do Kodexu
kanonického práva. Takto tedy byla stanovena metoda k aktualizaci a interpretaci ius vigens.
Význam a hodnocení Kodexu z roku 1917
Na za átku dvacátého století Kodex kanonického práva nahradil tehdejší rozsáhlý,
nep ehledný a neur itý systém kanonického práva, který byl obsažen v Corpus iuris canonici,
novým a relativn dob e uspo ádaným systémem kánon . Kánony nového Kodexu sice
vycházely z d ív jšího práva, byly však vyhlášeny nov vzhledem k pot ebám doby.
V porovnání s rozsáhlostí d ív jšího kanonického práva byl Kodex stru ný a zárove
pokrýval všechny d ležité oblasti kanonického práva. Toto všechno byly charakteristiky,
které p ispívaly ke stabilit a ádu. Na druhou stranu se však brzy ukázalo, že Kodex v sob
neobsahoval pot ebné možnosti k vývoji a p izp sobování se pot ebám m nící se situace, ve
které žili v ící. Ve srovnání s dlouhotrvající životodárnou autoritou Graciánova Dekretu a
dalších sbírek v Corpus iuris canonici tento Kodex p sobil tém od za átku zkamen lým
dojmem a v praxi ím dál mén umož oval žít k es anství v m nícím se dvacátém století.
36
N.B. francouzský Code civile z roku 1804, rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch z roku 1811 a
n mecký Bürgerliches Gesetzbuch z roku 1896. Klí ovou roli p i p íprav kodexu hrál kardinál Pietro Gasparri
(1852-1930), který si p inesl vynikající znalost obojího práva z Pa íže, kde v letech 1880-1901 p sobil jako
profesor církevního práva na Institut Catholique. Studie Paolo Gherri, „Il primo Codice di diritto canonico: fu
vera codificazione?“ Apollinaris 76 (2003) 827-898 ukazuje, jak Kodex 1917 vychází ze zkušeností z vytvá ení
civilních kodex , po ínaje Napoleonovým.
37
Benedikt XV., motu proprio Cum Iuris Canonici Codicem (15. zá í 1917).
Historie a úvod do Kodexu kanonického práva z roku 1983
Biblická a liturgická obnova b hem první poloviny dvacátého století byla následována
pot ebou obnovy kanonického práva. Na svátek obrácení svatého Pavla 25. ledna 1959 po
slavnostní liturgii v bazilice svatého Pavla za hradbami Jan XXIII. oznámil kardinál m
shromážd ným v sále p ilehlého benediktýnského kláštera svá rozhodnutí, že svolá synod
ímské diecéze, dále že má v úmyslu svolat ekumenický koncil a obnovit Kodex
kanonického práva.38 Janu XXIII. bylo tehdy 77 let a byl papežem teprve necelé t i m síce,39
když oznámil tato svoje t i rozhodnutí, která za al ve zmín ném po adí uskute ovat.40
O zp sobu a rozsahu revize kodexu se za alo diskutovat už b hem Druhého
vatikánského koncilu. Ukázalo se však, že je t eba si nejprve na koncilu teologii církve a
jejího poslání, a potom teprve za ít pracovat na revizi kodexu.41 Navíc rozsáhlost a
r znorodost koncilních dokument vyžadovala, aby myšlenky koncilu byly koncentrovány do
n kolika základních princip , podle kterých by komise p epracovaly jednotlivé ásti
tehdejšího kodexu a p ipravili kodex nový.42 Smyslem t chto princip bylo jednak p evést
koncilní teologii do kodexu a také sjednotit práci ady komisí a velkého množství
odborník .43
Deset princip pro obnovu kodexu kanonického práva
Myšlenka formulovat soubor princip , podle kterých by potom jednotlivé komise
pracovaly na p íprav nového kodexu, zazn la poprvé na sch zi Coetus centralis 20. a 21.
íjna 1966. V dubnu 1967 komise pro obnovu kodexu, kterou vedl kardinál Pericle Felici,
shrnula návrhy jednotlivých len komise do deseti princip .44 Tyto principy byly
projednávány na Synodu biskup v roce 1967 a po p tidenní diskusi byly s minimálními
výhradami odsouhlaseny.45 Hlavním smyslem t chto princip bylo umožnit p enesení
myšlenek a rozhodnutí koncilu do nového kodexu kanonického práva. Tak se principy staly
spojovacími momenty mezi teologií Druhého vatikánského koncilu a Kodexem kanonického
práva. Studium t chto princip ukazuje hluboké souvislosti mezi rozhodnutími koncilu a
sou asným kanonickým právem. Zatímco Kodex kanonického práva z roku 1917 byl
p ipraven p evážn podle vzor kodex civilního práva, nový kodex nem l být pouze mírn
upraveným a aktualizovaným textem dosavadního Kodexu, ale m l být p ipraven jinou
cestou: m l vycházet z teologického chápání církve Druhého vatikánského koncilu a vytvo it
právní rámec pro tuto novou eklesiologii.
38
Jan XXIII., „Primus Concilii Oecumenici nuntius,“ 25. ledna 1959: Acta Apostolicae Sedis commentario
officiali (AAS) 51 (1959) 65-69.
39
Jan XXIII. se narodil 25. listopadu 1881. Papežem byl zvolen 28. íjna 1958. Zem el 3. ervna 1963.
40
Synod ímské diecéze se sešel v lednu 1960. Koncil byl zahájen 11. íjna 1962. Za átek obnovy kodexu je
možné datovat na 29. b ezna 1963, kdy Jan XXIII. ustanovil pro tuto práci komisi 30 kardinál , z nichž 21 bylo
kuriálních.
41
Srov. Communicationes 1 (1969) 101 a Communicationes 13 (1981) 262.
42
Text princip in Pontificia Commissio Codici Iuris Canonici Recognoscendo, „Principia quae Codicis Iuris
Canonici recognitionem dirigant,“ in Communicationes 1 (1969) 77-85.
43
Podrobnou historii p ípravy sou asného kodexu lze najít nap . in Francesco D‘Ostilio, E‘ pronto il nuovo
codice di diritto canonico (Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1982).
44
Srov. José Luis Gutiérrez, „La formazione dei principi per la riforma del CIC,“ in I principi per la revizione
del Codice di diritto canonico. La ricezione giuridica del concilio vaticano II (Milano: Giuffrè Editore, 2000)
13-19.
45
Diskuse probíhala od 30. zá í do 4. íjna 1967. Pontificia Commissio Codici Iuris Canonici Recognoscendo,
„Principia quae Codicis Iuris Canonici recognitionem dirigant,“ in Communicationes 1 (1969) 77-85.
Text Principia quae Codicis Iuris Canonici recognitionem dirigant byl oficiáln
publikován v roce 1969 a neoficiáln byl p eložen a rozší en v r zných jazycích. I když
b hem revize kodexu nebyl tento text p íliš asto citován, p esto m ly tyto principy zásadní
vliv na p ípravu nového Kodexu. V prefaci k novému Kodexu kanonického práva jsou tyto
principy uvedeny znovu, sice ve zhušt né podob , ale od p vodního textu z roku 1967 se
nijak podstatn neliší. Pouze v n kterých jednotlivostech text princip v prefaci kodexu
reflektuje výsledný text nového kodexu. Nap . p vodní text princip se zmi uje o pot eb
zavést v církvi v oblasti administrativní spravedlnosti vedle nových ízení také administrativní
tribunály. Nový Kodex tyto tribunály zatím nezavádí, ale spokojuje se s revidovanými
administrativními ízeními. K této kapitole je z praktických d vod p ipojen eský p eklad
zhušt ného textu princip tak, jak je uveden v prefaci k novému Kodexu kanonického práva.
1. Nový kodex má mít právní charakter.
Kodex nemá být etickou p íru kou, ani návodem k duchovnímu životu, ani sbírkou
liturgických rubrik. Snahy o obnovu církve v d jinách asto sní o prvotní církvi jako o
duchovním a charismatickém spole enství. Naproti tomu p eorganizovaná církev a
zd raz ování kanonického práva jsou považovány za znaky zesv tšt ní církve a opušt ní
p vodního ideálu. Proto návrat k ideální prvotní církvi m že souviset s odmítnutím právní
dimense církve. Tyto myšlenky se ozývaly i b hem Druhého vatikánského koncilu. Lumen
gentium íká, že církev je viditelné shromážd ní i duchovní spole enství. Nelze ji však
považovat ze dv rozdílné v ci, ale je to jediná skute nost, která má r zné dimenze. Proto i
církev obnovená po koncilu má být duchovní, charismatické spole enství a zárove viditelná
spole nost, která je dob e a spravedliv organizovaná.46
D vody pro lidská spole nost pot ebuje zákony a právo navazují na lidskou
zkušenost. Starý filosoficko-právní princip íká, že ubi societas ibi ius. Církev pot ebuje právo
proto, aby byla v církvi respektována lidská a k es anská d stojnost každého v ícího. Proto
je t eba, aby nový kodex p esn definoval a hájil povinnosti a práva jednotlivých v ících.
2. Forum externum a forum internum a jsou vzájemn koordinována.
Moc ídící se podle kanonického práva vykonává jednak ve forum externum, tj. ve
vn jším oboru nebo ve forum internum, ve vnit ním oboru. Tady je t eba nejd íve vymezit
pojmy. Starý kodex vid l bezprost ední spojení mezi forum internum a sv domím a tak ho
odlišoval od forum externum, které se týkalo vn jších záležitostí.47 Sou asný kodex však
odlišuje forum internum od sv domí. Sv domí se týká nejvnit n jší dimenze vztahu mezi
lov kem a Bohem. Forum internum se týká vn jších záležitostí, které lze jen t žko nebo je
nelze v bec dokázat podle kritérií práva. Forum externum se týká v cí, které jsou v tšinou
ve ejn známé a dají se prokázat kanonickými procedurami a d kazy.48
Druhý princip požaduje koordinaci mezi t mito dv ma dimenzemi života a navazuje
tak na první princip. Stejn jako není církev rozd lena na dv skute nosti – duchovní a
pozemskou, podobn ani lov k nejsou dv v ci – duchovní a hmotná, soukromá a ve ejná,
ale je jeden s r znými dimenzemi. Proto není vhodné, aby kanonické právo vytvá elo pro
v ícího dva sv ty – vnit ní a vn jší, ale je t eba tyto dimenze koordinovat zvlášt v oblasti
církevních trest a svátosti pokání.49
46
Srov. Druhý vatikánský koncil, v rou ná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) l. 8.
Srov. CIC 1917, k. 196.
48
Srov. CIC 1983, k. 130.
49
Srov. CIC 1983, k. 1082, 1079.3, 1357. Mirjam Wijlens, „The Power of Governance,“ in New Commentary on
the Code of Canon Law, John Beal, James Coriden a Thomas Green, ed. (New York, N.Y: Paulist Press, 2000)
186.
47
3. Nový kodex má sm ovat nejen ke spravedlnosti, ale také k lásce, mírnosti a lidskosti.
Zatímco první princip zd raz uje právní dimenzi kodexu, t etí princip ke
spravedlnosti p idává princip starostlivosti a lásky. P ipomíná, že ani ty nejmoud ejší zákony
nemohou vzít v úvahu všechny možné situace, ve kterých se lov k m že ocitnout.
Kdybychom z stali jen se spravedlností, mohlo by se stát, že by se spravedlnost v n kterých
situacích stala k ivdou, protože by nedokázala reflektovat jedine nost situace. Toto nebezpe í,
do kterého by mohlo bezhlavé úsilí o spravedlnost vést, je vyjád eno v dávné zkušenosti
ímského antického práva: summum ius summa iniuria. Láska, mírnost a lidskost jako kritéria
ve vztazích mezi lidmi nepopírají spravedlnost a právo. Naopak lidskost pot ebuje
spravedlnost a právo jako základ, jinak by se brzy zvrhla v anarchii a bezpráví. Úkolem lásky,
mírnosti a lidskosti je korigovat spravedlnost v konkrétních p ípadech, kdy všeobecná norma
nedokáže reflektovat jedine nost lidské situace a mechanická aplikace práva by v d sledku
znamenala nespravedlnost. Podle tohoto principu v kodexu se láska a spravedlnost nemají
vylu ovat, ale spíše se mají dopl ovat a sm ovat ke stejnému cíli.50
4. Dispense od všeobecných zákon a mohou ud lovat diecézní biskupové.
Dispens není pop ením nebo zrušením zákona. Dispens respektuje právo a zákony, ale
dovoluje ve výjime ném p ípad nerespektovat jednotlivý zákon. Jedná se o situace, ve
kterých by zákon nesm oval k dobru lov ka, ale proti lov ku. Dispens, výjimku ze zákona,
tradi n ud luje zákonodárce. V p ípad všeobecných zákon v kanonickém právu je to
papež. Protože ale žádat o dispens v ím m že být nepraktické a zdlouhavé a n kdy by to
mohlo p ímo znemožnit žádost o dispens, z pastora ních d vod , tj. kv li evangelijnímu
p ístupu dobrého pastý e k lov ku, má obnovený kodex na jedné stran respektovat nejvyšší
autoritu v církvi, ale zárove má umožnit diecézním biskup m, aby v jednotlivých p ípadech
mohli vykonávat svoje pastý ské poslání. Lumen gentium íká, že nejvyšší a univerzální moc
v církvi, kterou vykonává papež a sbor biskup , nezatla uje, ale naopak potvrzuje a posiluje
moc diecézních biskup , které nelze pokládat za pouhé nám stky ímského biskupa, protože
mají vlastní moc51 a tato moc m že a má zahrnovat i možnost ud lovat dispense od zákon
vyhlášených nejvyšším zákonodárcem v církvi.52 Tak je možné za tímto principem vid t
nejenom pragmatický, ale i teologický základ.53
5. V novém kodexu a se aplikuje princip subsidiarity.
Princip subsidiarity stanoví, že ve spole nosti se mají rozhodnutí d lat vždy co
nejblíže t m, kterých se rozhodnutí týkají. V hierarchicky strukturované spole nosti to
znamená, že co m že rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší a tedy vzdálen jší
autorita. Pátý princip obnovy kodexu žádá, aby subsidiarita byla kriticky uvedena také do
kanonického práva. Kriticky tu neznamená se strachem, ale s pozorností v i zvláštnostem
církve jako viditelné spole nosti. Princip subsidiarity nap . vyžaduje, aby se zbyte n
nemnožily všeobecné zákony v církvi, ale aby se respektovala rozdílnost situací ve sv t a
autonomie jednotlivých místních církví tak, že si místní církve vyhlásí pro své specifické
situace vlastní, partikulární zákony. Princip subsidiarity také žádá, aby diecézní biskup m l
více odpov dnosti v diecézi, která mu byla sv ena. Princip subsidiarity rovn ž odpovídá
pojetí církve, kde k es ané laici nejsou bráni jako zam stnanci n jaké velké firmy, ale jako
50
V kodexu se tento princip uskute uje i v konkrétních institutech, jako jsou nap . kanonická umírn nost,
dispens, absoluce. Srov. nap . kodex 1983, k. 221.2 a 1752.
51
Srov. Druhý vatikánský koncil, v rou ná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) l. 27 a
Druhý vatikánský koncil, dekret o pastý ské služb biskup v církvi Christus Dominus (28. íjna 1965) l. 8.
52
Kodex 1983, k. 87-91.
53
Srov. Juan Gonzáles Ayesta, „La revisione del ‚sistema delle facoltà‘ nel contesto del IV principio per la
riforma del codice di diritto canonico,“ in I principi per la revisione del codice di diritto canonico, Javier
Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 195-227.
aktivní lenové spole enství, kte í mají právo a povinnost podílet se na poslání církve. Dnes
je navíc t eba pozorn uvažovat o tom, jak aplikovat princip subsidiarity v oblastech bující
technokracie a profesionalismu, kde správní systémy nebo nejr zn jší odborníci a poradci
mohou nepozorovan zbavovat svobody a odpov dnosti jak jednotlivé p edstavené, tak
spole enství v ících.54
6. Práva a povinnosti osob a jsou zaru ena.
Práva všech v ících mají být v kodexu stanovena a zaru ena, aby se tak vyhnulo a
už úmyslnému nebo neúmyslnému poškozování jednotlivých v ících. Šestý princip je
zam en na lidskou a k es anskou d stojnost v ících. Tato d stojnost p ísluší každému
pok t nému a je základem rovnosti mezi všemi leny církve.55 Aby lidská a k es anská
d stojnost nez stala jenom ideálem na papí e, je t eba, aby byla právn formulována a
zaru ena prost ednictvím práv a povinností. Práva a povinnosti nutn pat í k sob jako dv
strany jedné mince a nemají sm ovat k individualismu. Smyslem práv a povinností je práv
vytvo ení takových vztah ve spole nosti, které by respektovaly každého v ícího jako
osobu.56 Respektování práv a povinností má v církvi sv j rozm r jak strukturální (práva a
povinnosti musí být definována), tak také procedurální (je t eba ízení k dovolávání se práv).
Proto na šestý princip navazuje svým obsahem princip sedmý.57
7. K obhajob práv a slouží nová ízení.
Nový kodex a stanoví procedury a instituce, které budou sloužit k obhajob práv
v ících zvláš v oblasti výkonné moci ídící, aby se tak vylou ilo podez ení z jakékoli
libov le na stran církevních p edstavených. Nový kodex nemá z stat ohledn d stojnosti
k es an jen u vznešených vyhlášení. Je t eba, aby kodex obsahoval ízení a soudy, které by
m ly pravomoc projednávat stížnosti jednotlivých v ících a hájit jejich práva. Zkušenost u í,
že práva v ících bývají nerespektována také rozhodnutími církevních autorit. Proto má kodex
p esn rozlišit, kdo má jakou autoritu v církvi a rovn ž jakými právními cestami se mohou
v ící domáhat svých práv v p ípadech, že by se jim zdálo, že jejich práva a jejich d stojnost
nebyla respektována rozhodnutím církevního p edstaveného.58
8. Územní princip ve vykonávání moci ídící a je v kodexu dopln n osobním principem.
Tradi ní diecéze a farnosti m ly svoje p esn vymezená území a ti, kdo v jejich
hranicích pobývali, pat ili do diecéze nebo farnosti. Právo pot ebuje n jaké hranice a
vymezení, aby bylo jednozna né, kdo musí respektovat jednotlivé zákony a kdo je komu
nad ízený a pod ízený. Území je už po staletí nejb žn jším kriteriem ke stanovení jurisdikce.
II. vatikánský koncil však ekl, že církev je Boží lid a to, co v ící dává dohromady není jen
území, na kterém žijí, ale také vztahy, které je navzájem spojují.59
54
Srov. Carlo Cardia, „La rilevanza costituzionale del principio di sussidiarietà della chiesa“ in I principi per la
revisione del codice di diritto canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 234-270.
55
Srov. Druhý vatikánský koncil, v rou ná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) l. 32 a
pastorální konstituce o církvi v dnešním sv t Gaudium et spes (7. prosince 1965) l. 29.
56
Srov. nap . CIC 1983, k. 208-231.
57
Helmuth Pree, „Esercizio della potestà e diritti dei fedeli,“ in I principi per la revisione del codice di diritto
canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 305-346.
58
Zenon Grocholewski, „Il sistema dei ricorsi e la giurisdizione dei tribunali amministrativi,“ in I principi per la
revisione del codice di diritto canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 461-499.
59
Srov. Druhý vatikánský koncil, v rou ná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) l. 9-17.
Angela Maria Punzi Nicolò, „Funzione e limiti del principio di territorialità,“ in I principi per la revisione del
codice di diritto canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè editore, 2000) 549-560.
9. Trestní právo a je omezeno na pot ebné minimum.
Církev je viditelná spole nost. Proto pot ebuje zp soby, kterými by mohla vyžadovat
obnovení po ádku a nem že zcela odmítnout trestní právo. P itom však má být po et trest
omezen. Tresty mají být ud lovány p evážn ferendae sententiae a ve forum externum.
Tresty latae sententiae mají být omezeny jen na ty nejnutn jší p ípady, kdy je t eba
bezprost edn chránit ád a spravedlnost ve spole enství Božího lidu.60
10. P ipravovaný kodex a je nov a vhodn ji uspo ádán.
Poslední princip je metodický. Stanovil, že je t eba nejd íve promyslet a formulovat
nové kánony, potom rozhodnout, jak je se adit a teprve nakonec zvolit celkové uspo ádání
nového kodexu. Ve své dob tento princip souvisel i se zcela pragmatickou otázkou, jak
rozd lit obrovskou práci na revizi kodexu jednotlivým komisím. Tento princip odmítá
apriorní a ne- asový p ístup k p íprav kodexu, ale umož uje historický p ístup. P ímo
p edpokládá, že p i vytvá ení nového kodexu hraje svoji roli pokra ující, historická zkušenost
života k es an podle evangelia.61
Úloha princip p i revizi kanonického práva
Spole ným základem princip , který se jako ervená nit vine celým novým kodexem,
je lidská a k es anská d stojnost všech v ících a s tím související právo a povinnost podílet
se na poslání církve. V církvi byl po staletí hierarchický princip ztotož ován s principem
nerovnosti. Církev byla charakterizována jako societas inaequalis, ve které byly dva druhy
k es an – duchovní a laici.62 Druhý vatikánský koncil potvrdil hierarchický charakter církve,
ale zárove vyhlásil, že k es ané na základ k tu jsou si rovni.63 Tato rovnost pramení
z teologie stvo ení – všichni lidé jsou d tmi jednoho Stvo itele, a je potvrzena v teologii
vykoupení – všichni lidé jsou vykoupeni jedním Vykupitelem. Koncil nerozpracoval
kanonické d sledky tohoto nového pojetí d stojnosti k es an v církvi. Mohlo by se zdát, že
rovnost co do d stojnosti a innosti je teologické prohlášení, které nemá valné praktické
uplatn ní v kanonickém právu. D stojnost všech v ících v církvi se však stala kritickým
východiskem p i obnov kodexu a toto východisko je nyní stanoveno v kánonu 208: „Na
základ k tu jsou si všichni k es ané rovni co do d stojnosti a innosti.“ Nový kodex
respektuje praktickou r znost mezi k es any, ale zárove vyhlašuje práva a povinnosti, která
jsou spole ná všem pok t ným jak klerik m, tak laik , a vyhlašuje kanonická ízení, která
slouží k obhajob práv jednotlivc , pokud by nebyla respektována a už ze strany
jednotlivých k es an nebo ze strany církevní autority.
S respektováním lidské a k es anské d stojnosti podstatn souvisí právo všech
v ících podílet se na život a poslání církve. Právo podílet se na život a poslání
spole enství, právo být aktivní p i rozhodování je typické pro lov ka jako osobu. lov k,
kterému je upíráno právo podílet se na život a poslání spole enství, ke kterému pat í, se stává
pouhou jednotkou, v cí ve spole nosti. Ovšem ne každá práce odpovídá právu podílet se na
poslání spole enství. Otrok m že být velmi inný a produktivní a p itom jsou mu upírána
práva a lidská d stojnost. Právo podílet se na život spole enství nutn vyžaduje alespo
60
Velasio de Paolis, „L‘attuazione della riforma del diritto penale canonico,“ in I principi per la revisione del
codice di diritto canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 566-708. Nakolik byl tento princip
uveden do CIC 1983 analyzuje a hodnotí Stanislav P ibyl, „Základní zm ny v kanonickém trestním právu,“
Revue církevního práva 15 (2000) 25-33.
61
Srov. Javier Canosa, „Considerazioni sull‘ordine sistematico del codice latino a trenta anni dalla formulazione
dei Principia quae codicis iuris canonici recognitionem dirigant,“ in I principi per la revisione del codice di
diritto canonico, Javier Canosa, ed. (Milano: Giuffrè Editore, 2000) 711-747.
62
Gratianus, Concordia discordantium canonum (Decretum Gratiani) (1140), Secunda pars, causa XII, quaest.
1, c. VII: „Duo sunt genera Christianorum…“
63
Srov. Druhý vatikánský koncil, v rou ná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) l. 32.
možnost být autorem svých in a prost ednictvím svých in rozhodovat o svém život a
budoucnosti a zasahovat také do života a budoucnosti spole nosti. Ve spole nosti a také
v církvi musí mít právo podílet se na život a innosti spole nosti konkrétní institucionální
formy. Pokud by byli t ebas jen n kte í jednotlivci drženi v pasivit nebo zkrátka opušt ni
jako by nebyli leny spole nosti, toto právo by nebylo respektováno. Omezením tohoto práva
dnes není ani tak otroctví, ale marginalizace - vytla ení jedince na okraj spole nosti.
Právo podílet se na život a poslání církve náleží podstatn každému v ícímu. Není
pouze p íležitostnou charakteristikou n kterých aktivních jedinc . Právo podílet se na život
církve n jak zasahuje do v tšiny z deseti princip . V rámci prvního principu toto právo nesmí
z stat na úrovni všeobecné teoretické deklarace, ale má mít konkrétní uplatn ní v kanonickém
právu. Princip subsidiarity posunuje rozhodování o v cech co nejblíže k t m, kterých se to
týká a tak sm uje k napln ní tohoto práva. Nová soudní i správní ízení v kodexu mají
respektovat právo na obhajobu. To znamená, že mají zaru ovat právo jednotlivým stranám
v ízení podílet na hledání a hodnocení d kaz , které se mají stát podkladem k rozhodnutí
v ízení. Toto je jenom n kolik konkrétních p íklad k ilustraci spole ného rámce deseti
princip k obnov kodexu. Klí ovými pro tento rámec jsou lidská a k es anská d stojnost
každého pok t ného a právo podílet se na poslání Krista a církve.
Deset princip k revizi kodexu nemá charakter uceleného systému, ve kterém by jeden
princip vyplýval ze druhého nebo kde by se postupovalo od jednoduššímu ke složit jšímu. Že
je jich deset, je více mén symbolické. N které principy by se daly snadno spojit do jednoho,
nap . principy . 6 a 7. Jiné by se daly rozd lit, nap . princip . 7, takže výsledný po et by
mohl být jiný než deset. Principy jsou spíše souborem kritérií v procesu revize kodexu, než
kompletním vý tem nutných bod , které bylo t eba splnit b hem p ípravy nového kodexu.
Respektování jednotlivých princip také automaticky nezaru ovalo, že kánony nového
kodexu budou odpovídat teologii Druhého vatikánského koncilu. P esto anebo práv proto
tyto principy sehrály významnou roli na cest od teologie Druhého vatikánského koncilu
k novému Kodexu kanonického práva, který byl vyhlášen 25. ledna roku 1983 a je možné je
považovat za jakýsi most mezi koncilem a kodexem.
Struktura a metoda Kodexu
Obsahov i tento pokoncilní kodex navazuje na d ív jší kanonické právo, avšak nový
kodex nebyl p i azen k dosud platnému kodexu z roku 1917, ale vyhlášením nového kodexu
byl dosavadní kodex zrušen. Kodex z roku 1983 je nakonec uspo ádán do sedmi knih, které
dohromady obsahují 1752 kánon . Kánony nového kodexu nejsou rozd leny „v cn “ podle
schématu - persona, res, actiones, ale v jejich uspo ádání se zrcadlí eklesiologie Druhého
vatikánského koncilu. Církev je chápána jako putující Boží lid, který žije a nese d jinami
poslání (munera) Ježíše Krista. Druhá, t etí a tvrtá kniha tvo í jádro kodexu a obsahují
kánony, které se týkají tohoto trojího poslání. Ve druhé knize jde o poslání vést Boží lid jako
spole enství a vnášet do tohoto spole enství ád, svobodu a solidaritu. T etí kniha obsahuje
kánony, které stanoví právní rámec poslání hlásat víru. tvrtá kniha obsahuje kánony, které se
týkají posv cujícího poslání církve. V této knize jsou kánony o svátostech, které už nejsou
chápány jako „v ci“, ale jsou to momenty v život k es an , ve kterých je v konkrétních
spole enstvích církve vzdávána úcta Bohu a zárove je posv cován lov k. Uspo ádání
sou asného latinského kodexu tedy navazuje na koncilní eklesiologii, avšak nenárokuje si ani
v tomto historickém období jediné možné ešení. Nese v sob historický charakter volby.
Podobn totiž navazuje na koncilní eklesiologii i Kodex kánon východních církví, který byl
vyhlášen v roce 1990 a má mírn odlišné vnit ní uspo ádání.
Metoda následuje áste n tridentské prvky a áste n prvky prvního kodexu.
Tridentskému zp sobu odpovídá, že kodex byl vyhlášen papežem a papež si vyhradil
autentický výklad kanon tohoto kodexu tím, že jeho výklad sv il jednomu z orgán
Apoštolského stolce, Papežské rad pro interpretaci legislativních text .64 Podle zkušenosti
Kodexu z roku 1917 tento nový Kodex sice obsahov navazuje na tradici církve, avšak
vyhlášením této nové sbírky univerzálního kanonického práva byl zrušen Kodex kanonického
práva z roku 1917.65
Význam Kodexu kanonického práva z roku 1983
Na hodnocení sou asného kodexu je ješt asi brzy, ale je možné už uvažovat
v n kolika rovinách o jeho významu. Sou asný Kodex kanonického práva vychází z tisícileté
zkušenosti kanonického práva v církvi, obsahuje adu starých kánon a navazuje na tradi ní
kanonické principy. Zárove je však právo v kodexu aktualizováno podle teologie Druhého
vatikánského koncilu. Nejenom uspo ádání celého kodexu odzrcadluje koncilní eklesiologii a
postoj k ekumenismu,66 ale také ada kánon obsahuje n kdy tém doslovn vyhlášení
Druhého vatikánského koncilu. Kodex tak uvádí zám ry koncilu do ádu a disciplíny církve.
Kodex je uspo ádán srozumiteln , stru n a ucelen . Z po tu a závažnosti
autentických interpretací je možné soudit, že p íprava kodexu byla vedena velmi pe liv a
z kanonického hlediska profesionáln . V porovnání s p edchozím kodexem byl sou asný
kodex zestru n n, což rovn ž p ispívá k jeho snadn jšímu uvád ní do praxe. Na první pohled
se zdá, že kodex je ucelený a pokrývá všechny d ležité oblasti života církve. Je tedy možné
o ekávat, že sou asné kanonické právo je na prosp ch stability v církvi.
Otázkou z stává, nakolik bude nový kodex flexibilní vzhledem k novým situacím, do
kterých se mohou v ící dostat a nakolik bude zaru ovat v nových situacích ád a možnost
obhajoby práv jednotlivých v ících. Jednou z oblastí, na kterou se zdá, že sou asné
kanonické právo není dostate n p ipraveno, je zneužívání d tí a mládeže v rámci pastorace.
Praxe ukazuje, že nespravedlnost, ke které tu dochází, je nesnadno postižitelná na základ
kanonické legislativy a prost ednictvím kanonických institucí. Výsledkem této situace je, že
se postižení obracejí na sv tské právo a sv tské instituce, aby se domohli svých práv.
Podobn n které administrativní a manažerské nedostatky v rámci farností, diecézí a jiných
katolických institucí, které mohou poškozovat práva v ících, nebývají uspokojiv ešeny
v rámci kanonického práva a poškození pak bu rezignují, nebo se obracejí na sv tské
autority se svými stížnostmi. Tyto momenty v život církve ukazují absenci spravedlnosti a
práva v církvi a tím také neustálou pot ebu vhodn definovat práva osob a nov aktualizovat
ízení k obhajob práv.
Principia quae Codicis Iuris Canonici recognitionem dirigant
Principia byla formulována v roce 1967 a oficiáln publikována v roce 1969 v
Communicationes. Následující text je pracovní p eklad z preface k novému Kodexu
kanonického práva, který byl publikován 25. ledna 1983. Tam jsou tyto principy uvedeny ve
zhušt né podob , ale od p vodního textu z roku 1967 se podstatn neliší.
1. P i obnov kanonického práva je t eba zachovat právní charakter nového kodexu, tak jak
to vyžaduje sociální charakter církve. Kodex má obsahovat normy tak, aby v ící, kte í se
podílejí na dobrech, které nabízí církev, vedli podle nich k es anský život a tak sm ovali
k v né spáse. Proto musí kodex definovat a hájit práva a povinnosti každé osoby v i
64
Jan Pavel II., apoštolská konstituce Pastor bonus (28. ervna 1988) l. 154-158.
Srov. CIC 1983, k. 6.
66
Stanislav P ibyl, „Základy právní úpravy zv stování v církvi,“ Revue církevního práva 14 (1999) 207-216.
65
jiným osobám i v i církevnímu spole enství, nakolik se tato práva a povinnosti vztahují
k bohoslužb a ke spáse duší.
2. Forum externum a forum internum, která pat í k církvi a jsou praktikována po staletí, mají
být uspo ádána tak, aby se v jejich vzájemném vztahu p edešlo jakémukoli konfliktu.
3. Z pastora ních d vod je t eba v novém kodexu brát v potaz nejen ctnost spravedlnosti,
ale také ctnost lásky, umírn nosti, lidskosti a vyváženosti, aby se tak kanonická mírnost
projevovala nejen v aplikaci zákon , ale také v samotné legislativ . Proto a jsou opušt ny
p íliš tvrdé normy a rad ji se dá p ednost vybídkám a p esv d ování všude tam, kde není
nezbytné p ísn naléhat na právo kv li spole nému dobru a všeobecné církevní disciplín .
4. Aby nejvyšší zákonodárce a biskupové mohli spolupracovat v pastora ní pé i o duše
ú inn ji, fakulty k ud lovaní dispens od všeobecných zákon , které až dosud byly
mimo ádné, se mají stát ádnými a nejvyšší autorit universální církve nebo vyšším
autoritám mají být vyhrazeny pouze ty p ípady, které vyžadují výjimku s ohledem na
spole né dobro.
5. Je t eba v novat pozornost v tší aplikaci principu subsidiarity uvnit církve. Tento princip
vychází z vyššího ádu, protože ú ad biskup a jejich moc jsou Božského práva. Na
základ tohoto principu je vhodné a nezbytné, aby dobro zejména individuálních institut
bylo respektováno prost ednictvím partikulárních zákon skrze uznání partikulární moci
výkonné a s ohledem na legislativní jednotu a na respektování universálních i
všeobecných zákon . Na základ tohoto principu má nový kodex sv it partikulárním
zákon m a výkonné moci vše, co je nezbytné pro jednotu disciplíny v univerzální církvi,
aby se tak zajistila zdravá decentralizace, ale zárove aby se vyhnulo nebezpe í rozd lení
nebo vzniku národních církví.
6. Na základ podstatné rovnosti všech v ících a r znosti ú ad a poslání, které jsou
zakotveny v hierarchickém ádu církve, je t eba, aby práva osob byla vhodn definována a
hájena. Proto vykonávání autority má mít z eteln charakter služby, má být posíleno a
všechna zneužívání autority mají být vymýcena.
7. Aby mohla být v praxi hájena práva osob a výkon autority byl zbaven zneužívání, musí
být v nována pozornost ízením, která slouží k obhajob práv. P i obnov kodexu je t eba
v novat pozornost moment m, které jsou v této oblasti zvláš nedosta ující, tj.
administrativním odvoláním a výkonu spravedlnosti. Za tím ú elem je t eba jasn ji rozlišit
církevní moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a také je t eba definovat, jaké funkce mají
být vykonávány jednotlivými ú ady.
8. V oblasti církevní jurisdikce je t eba revidovat princip teritoriality, protože pastora ní
d vody n kdy spíše doporu ují osobní princip. Nový kodex a potvrdí, že ve v tšin
p ípad je ást Boží lidu ohrani ena územn . Kde je to však výhodné, mohou být
aplikovány vedle územního principu i jiná hlediska.
9. Církev jako vn jší, viditelná a nezávislá spole nost se nem že vzdát trestního práva,
avšak tresty mají být p evážn ferendae sententiae a mají být ukládány a odpoušt ny
pouze ve vn jším oboru. Tresty latae sententiae mají být redukovány na n kolik málo
p ípad a mají být ukládány pouze za nejt žší zlo iny.
10. Nové uspo ádání kodexu je nyní možné pouze navrhnout, na za átku prací na kodexu
nem že být ješt definitivn stanoveno. O novém uspo ádání m že být rozhodnuto, až
budou revidovány jednotlivé ásti nebo ješt lépe, až bude celé dílo p ed dokon ením.
Historie a úvod do Kodexu kánon východních církví z roku 1990
18. íjna 1990 byl v ím u svatého Petra papežem Janem Pavle II. v apoštolské
konstituci Sacri canones vyhlášen Kodex kánon východních církví.67 Tato studie p ináší
pracovní p eklad princip , které sloužily k práci na p íprav tohoto kodexu od druhého
vatikánského koncilu až do jeho vyhlášení. Dv ma klí ovými myšlenkami t chto princip
bylo vést p ípravu nového kodexu tak, aby jednotlivé kánony navazovaly na rozhodnutí
druhého vatikánského koncilu a zárove byly v souladu s pravou východní tradicí. Text
princip je v této studii uveden krátkou poznámkou o moderní historii kodifikace východního
kanonického práva a dopln n p ehledem Kodexu kánon východních církví. Dekret druhého
vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum o katolických východních církvích68 spolu
s t mito principy mohou nabídnout kontext a východiska k dalšímu studiu a analýze kodexu
kánon východních církví.
Kodifikace východního kanonického práva
Vzdálené kroky k p íprav kodexu východního kanonického práva je možné sledovat
už v období mezi Prvním vatikánským koncilem (1869-1870) a Druhým vatikánským
koncilem (1962-1965). B hem Prvního vatikánského koncilu se diskutovalo o výhodách a
nevýhodách spole ného kanonického práva pro východní katolické církve bez toho, že by
bylo dosaženo n jakého jednozna ného a konkrétního záv ru. V letech po koncilu se ada
jednotlivých východních katolických církví na synodech v novala shromaž ování svých
pramen kanonického práva. V roce 1904 za aly sice oficiální práce na p íprav kodexu pro
latinskou církev,69 ale prozatím ne na kodexu pro východní církve. Vyhlášení latinského
kodexu v roce 1917 však bylo bezprost ední pobídkou ke dv ma významným krok m
vzhledem k východním církvím: 1. kv tna 1917 papež Benedikt XV.70 ustanovil Posvátnou
kongregaci pro východní církev, které ud lil tém všechny fakulty, které m ly v i latinské
církvi ostatní Posvátné kongregace,71 a v íjnu téhož roku založil v ím Papežský ústav
východních studií s cílem studovat a vyu ovat starobylé k es anské, východní tradice.72
Konkrétní práce na kodexu východního kanonického práva za aly koncem dvacátých
let dvacátého století ustanovením komise kardinál pro p ípravná studia k východnímu
kodexu, kterou vedl kardinál Pietro Gasparri.73 Nejd íve šlo o p ípravná studia východních
kánon a zvyk , potom o p ípravu návrh kanonických text a také o zkoumání právních
pramen .74 V roce 1935 Pius XI.75 ustanovil novou komisi,76 která pracovala na projektu
východního kanonického práva s r znou intenzitou p es t icet let. Postupn se do této práce
67
Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus (CCEO 1990) (18.
íjna 1990) in AAS 82 (1990) 1033-1363.
68
Druhý vatikánský koncil, dekret Orientalium Ecclesiarum o katolických východních církvích (21. listopadu
1964).
69
Pius X., apoštolský dopis Arduum sane munus (19. b ezna 1904).
70
Benedikt XV. byl papežem v letech 1914-1922.
71
Tuto Kongregaci ustanovil už Pius IX. 6. ledna 1862 jako sou ást Kongregace pro evangelizaci národ , ale
teprve v roce 1917 ji Benedikt XV. ustanovil jako samostatnou kongregaci. Dnes se jedná o Congregatio pro
Ecclesiis Orientalibus – Kongregace pro východní církve, srov. Jan Pavel II., apoštolská konstituce Pastor bonus
(28. ervna 1988) in AAS 80 (1988) art. 56-61. Srov. František Polášek, Východní k es anské církve - ortodoxní
a katolické (Olomouc: Matice cyrilometod jská, 2002) 78.
72
Pontificium Institutum Orientalium Studiorum. Benedikt XV., motu proprio Orientis catholici (15. íjna 1917).
73
Commissio Cardinalitia pro Studiis Preparatoriis Codificationis Orientalis byla ustanovena 13. ervence
1929. Srov. Pius XI., notificatio Cum quamplurimi in AAS 21 (1929) 669.
74
Srov. Pius XI., AAS 27 (1935) 306-307.
75
Pius XI. byl papežem v letech 1922-1939.
76
Pontificia Commissio ad redigendum Codicem Iuris Canonici Orientalis byla ustanovena 17. ervence 1935.
zapojila ada biskup a odborník , mezi nimi také Eugenio Pacelli, pozd jší Pius XII.77
V roce 1945 byl dokon en návrh kompletního kodexu – Codex Iuris Canonici Orientalis,
který byl v roce 1948 prezentován papeži.
Pius XII. však nevydal tento kodex jako celek, ale za al ho vyhlašovat po ástech.
Jako první byly vyhlášeny kánony, které se týkaly manželství.78 V dalších motu proprio byly
vyhlášeny normy procesního práva,79 dále právo eholní, majetkové a normy o výkladu
pojm 80 a kone n právo rituální a personální.81 Pius XII. toto dílo nakonec nedokon il.
P vodní návrh celého kodexu obsahoval 2666 kánon , avšak v jednotlivých motu proprio jich
bylo vyhlášeno 1574 a 1095 kánon z stalo v archívu.82 Z etelnou charakteristikou všech
vyhlášených kánon byla jejich uniformita s Kodexem kanonického práva z roku 1917, který
sloužil t mto motu proprio jednak jako výchozí bod a také jako bod, na který se soustavn
odkazovaly. Dnes tato motu proprio pat í mezi ius vetus a s odstupem je možné zvažovat,
nakolik tyto kánony p isp ly k životu jednotlivých východních katolických církví nebo
nakolik byly spíše výrazem latinizace a zat žovaly tak zachování vlastního d dictví t chto
východních katolických církví.83
Druhý vatikánský koncil
B hem Druhého vatikánského koncilu byla sice p ímá práce na kodexu p erušena, ale
velký význam pro pokra ování prací na zamýšleném kodexu m ly koncilní diskuse o
ekumenismu a v souvislosti s tím také p íprava a vyhlášení koncilního dekretu Orientalium
Ecclesiarum o katolických východních církvích.84 Druhý vatikánský koncil p inesl v p ístupu
k p ipravovanému kodexu východního kanonického práva zásadní obrat od z etelného
p ipodob ování východního kodexu latinskému kanonickému právu k návratu a rozvíjení
vlastních staletých východních tradicí.
Po skon ení koncilu byla ustavena Papežská komise pro revizi kodexu východního
kanonického práva a zárove zrušena komise z roku 1935. Úkolem nov ustanovené komise
bylo úpln revidovat publikované i nepublikované ásti východního kanonického práva jak ve
sv tle rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu, tak také v souladu s pravou východní
tradicí.85 Byly ustaveny pracovní komise z odborník , které p ipravovaly návrhy jednotlivých
ástí. Ke spolupráci byli pozváni také n kte í odborníci z východních církví, které nejsou
v plném spole enství s katolickou církví. Návrhy text byly bezprost edn posílány ke
konzultacím biskup m východních katolických církví.
Komise za ala vydávat oficiální asopis Nuntia, ve kterém publikovala pr b h prací
na kodexu. Od roku 1973, kdy vyšlo první íslo, do roku 1990, kdy komise dokon ila svoji
práci, byla zrušena a kdy také vyšlo poslední íslo, bylo vydáno 31 ísel.86
77
Pius XII. byl papežem v letech 1939-1958.
Pius XI., motu proprio Crebrae allatae sunt (22. února 1949) in AAS 41 (1949) 89-119. Obsahuje 131 kánon .
79
Pius XI., motu proprio Sollicitudinem Nostram (6. ledna 1950) in AAS 42 (1950) 5-120. Obsahuje 576 kánon .
80
Pius XI., motu proprio Postquam Apostolicis Litteris (9. února 1952) in AAS 44 (1952) 65-150. Obsahuje 325
kánon .
81
Pius XI., motu proprio Cleri sanctitati (9. ervna 1957) in AAS 49 (1957) 433-600. Obsahuje 558 kánon .
82
Sou et vyhlášených a nevyhlášených kánon se nerovná celkovému po tu v p vodním návrhu, protože p i
vyhlašování po ástech byly ješt n které kánony nov roz len ny.
83
Dimitrios Salachas, Istituzioni di diritto canonico delle Chiese cattoliche orientali (Bologna: Edizioni
Dehoniane, 1993) 46-48 a Karl Rahner, “Úvod k Dekretu o katolických východních církvích Orientalium
Ecclesiarum,” in Dokumenty II. vatikánského koncilu (Praha: Zvon, 1995) 418.
84
Druhý vatikánský koncil, dekret Orientalium Ecclesiarum o katolických východních církvích (21. listopadu
1964).
85
Pontificia Commissio Codici Iuris Canonici Orientalis Recognoscendo byla ustanovena 10. ervna 1972.
Srov. AAS 66 (1974) 647 a Nuntia 1 (1975) 11.
86
Velmi praktický index ke studiu tohoto historicky cenného asopisu se nachází in Nuntia 31 (1990) 44-70.
78
V ervnu 1972 p edsednictvo Komise vyzvalo Fakultu kanonického práva na
Papežském ústavu východních studií, aby p ipravila, podobn jako byly p ipraveny principy
k revizi latinského kodexu,87 studii zvláštních princip „Principia quae Codicis Orientalis
recognitionem dirigant“, které by sloužily jako vodítko pro další práci jednotlivých komisí.
Fakulta p ipravila text princip . Na prvním plenárním zasedání Komise 18. až 23. b ezna
1974 byly principy schváleny, aby se podle nich mohlo pokra ovat v práci na p íprav
kodexu.88 Text princip byl publikován v roce 1974 ve zvláštním ísle Nuntia. Pozd ji byl
text princip ješt více rozší en do ve ejnosti, když byl publikován už v ádném ísle Nuntia
v roce 1976 s úmyslem vystavit tyto principy kritice odborník .
Práce na p íprav kodexu pokra ovala v komisích a mezi odborníky dalších šestnáct
let až do roku 1990, kdy byl nový kodex kone n promulgován.
Principy k revizi kodexu východního kanonického práva
Zamýšlený kodex nem l být kopií latinského Kodexu kanonického práva, ale m l být
vlastním kodexem východních katolických církví, který by navázoval a rozvíjel tradice
k es anského východu a zárove vycházel z Druhého vatikánského koncilu. Principy k revizi
kodexu východního kanonického práva rozvedly a konkretizovaly tento dvojí zám r.89 B hem
p ípravy kodexu východního kanonického práva hrály d ležitou organiza ní, metodickou a
ideovou roli.
Principy sloužily jako organiza ní, sjednocující prvek. P íprava kodexu byla vedena
Papežskou komisí a konkrétn se dá íci, že spo ívala na bedrech p edevším odborník
z východních katolických církví.90 Podíleli se však na ní rovn ž odborníci – kanonisté
latinského práva a také byli p izváni odborníci z ortodoxních církví. Stru né a výstižné
principy vedly zam ení práce jednotlivých odborník , aby výsledkem jejich úsilí byl
nakonec jeden celek – spole ný kodex východních katolických církví.
Principy hrály d ležitou roli metodickou. Principy formulovaly rozsah závaznosti
p ipravovaného kodexu tím, že vyjád ily vztah mezi spole ným kanonickým právem,
vlastním partikulárním právem jednotlivých církví a právem ortodoxních církví. Principy
stanovily, že kodex bude zavazovat všech dvacet jedna východních katolických církví sui
iuris v zásadních v cech, které jsou všem spole né a bude tak garantovat jejich jednotu, ale
zárove vyhradí prostor k ustanovením, která jsou vlastní jednotlivým církvím. Principy
rovn ž formulovaly ekumenický charakter p ipravovaného kodexu a sice, že kodex bude
zavazovat pouze v ící východních katolických církví, ale ne v ící ortodoxních církví.
Principy dále vyjád ily jak nezbytnost právního charakteru kodexu, tak také jeho pastora ní
charakter. P ipravovaný kodex má obsahovat kanonické normy a ne doktrinální vyhlášení
nebo duchovní povzbuzení pro praktickou innost. Zárove p i respektování kanonických
norem má vést kodex k pastora nímu p ístupu, který obsahuje laskavost, ohled a umírn nost.
Tato dvojí charakteristika východního kanonického práva nevnáší do kodexu jako celku
rozpory, ale naopak ho iní lidský a k es anský.91
87
Srov. Pontificia Commissio Codici Iuris Canonici Recognoscendo, „Principia quae Codicis Iuris Canonici
recognitionem dirigant,“ in Communicationes 1 (1969) 77-85 a Ji í Kašný, „Principia quae Codicis Iuris
Canonici recognitionem dirigant,“ Studia theologica 15 (2004) 39-48.
88
Nuntia 30 (1990) 8-88.
89
Srov. stru ný a v cný komentá k princip m in František Polášek, Východní k es anské církve – ortodoxní a
katolické (Olomouc: Matice cyrilometod jská, 2002) 12-13.
90
Seznam len této komise in Nuntia 2 (1976) 3-11.
91
Právní a pastora ní dimenze kodexu jsou vyjad ovány ve dvou tradi ních termínech: akribea – p esné
zachovávání zákona a oikonomia – pastora ní umírn nost a laskavost. Srov. Dimitrios Salachas, Istituzioni di
diritto canonico delle Chiese cattoliche orientali (Bologna: Edizioni Dehoniane, 1993) 51-52.
Principy rovn ž hrály d ležitou roli ideovou. Principy p edevším znovu opakovaly, že
kánony p ipravovaného kodexu mají vycházet jednak z Druhého vatikánského koncilu a
zárove mají navazovat na tradice východních církví a umožnit jejich p edávání do budoucna.
Principy dále formulovaly význam subsidiarity, která se týká vztahu mezi právem universální
církve a jednotlivých církví sui iuris a také vztahu a rozd lení odpov dnosti biskupa a jeho
pod ízených. Principy dále vyjád ily d ležitost d stojnosti a participace v ících laik na
poslání církve. Naléhání na tuto d stojnost nebylo pouze odrazem historického vývoje ve
spole nosti, ale je založeno na k tu. Respekt k lidské a k es anské d stojnosti a ohled na ni se
pak musí v kodexu promítat do praktických d sledk . Kodex má garantovat právní ochranu
všem v ícím stejn . Trestní právo má mít výhradn ozdravný charakter.
Dá se shrnout, že do rozsáhlé p ípravy kodexu byl zapojen velký po et zástupc
z jednotlivých východních katolických církví a také západní kanonisté a odborníci z
ortodoxních církví. Principy, které byly formulovány na Fakult kanonického práva na
Papežském ústavu východních studií a schváleny a zve ejn ny Papežskou komisí pro revizi
kodexu východního kanonického práva tuto rozáhlou a spole nou práci umožnily jak
z hlediska organiza ního, tak také z hlediska metodického a myšlenkového. Zárove je možné
v t chto principech vid t most mezi Druhým vatikánským koncilem a tradicemi jednotlivých
církví a novým kodexem, který byl v roce 1990 vyhlášen.
Principia quae Codicis Orientalis recognitionem dirigant92
Text Princip byl vydán v italštin ,93 francouzštin 94 a angli tin .95 Z textu ani
z krátkého úvodu nebo ze záv re né poznámky k italské verzi není z ejmé, ve kterém jazyce
byly principy p vodn formulovány. Nelze p ehlédnout, že text princip vychází z latinské
kanonické terminologie. Ve všech t ech jazykových verzích v názvech kapitol a rovn ž i
v textu jsou asto použity latinské citace koncilních text i latinské kanonické termíny, nap .
de processibus, de delictis, munus/munera, atd.96 Následující studijní p eklad textu princip
vychází p edevším z italské verze, ale zárove bere ohled na francouzský a anglický text.
V p ekladu je zachována (nep eložena) latinská terminologie. Formulace odkaz zvlášt na
dokumenty druhého vatikánského koncilu nejsou p evedeny do sou asného zp sobu citování,
ale jsou zachovány v té form , v jaké se nacházejí v p vodních textech.
P edmluva
1. Jedním z nejú inn jších prost edk k uskute n ní „aggiornamenta“ církve, jak si to p ál a
vyhlásil druhý vatikánský koncil, je revize kodexu východního kanonického práva podle
norem a v duchu tohoto koncilu.
2. Tento úkol, nakolik se týká Východních katolických církví, sv il svatý otec Pavel VI.
„Papežské komisi pro obnovu kodexu východního kanonického práva.“ Tato komise došla
k p esv d ení, že za ú elem úsp šného dokon ení tohoto projektu, je t eba formulovat
jisté principy i pravidla, které je t eba mít, aby vedly proces revize, zatímco jednotlivé
podkomise by pracovaly na detailech, protože detaily návrh musí být ovocem
specializovaných studií.
92
Oficiální text princip nebyl publikován v latin , ale v italštin , francouzštin a angli tin . P esto v poznámce
k princip m je použit tento latinský název. Srov. “Nota ai principi,” Nuntia 3 (1976) 10.
93
“Principi direttivi per la revisione del codice di diritto canonico orientale,” Nuntia 3 (1976) 3-10.
94
“Principes directeur pour le revision du code de droit canon oriental,” Nuntia 3 (1976) 11-17.
95
„Guidelines for the Revision of the Code of Oriental Canon Law,“ Nuntia 3 (1976) 18-24.
96
Srov. rovn ž souhrn a stru ný komentá k princip m in John Faris, “An Overview of the Code of Canons of
the Eastern Churches,” in New Commentary on the New Code of Canon Law, ed. John Beal, James Coriden a
Thomas Green (New York, N.Y./Mahwah, N.J.: Paulist Press, 2000) 29.
3. Tyto principy mají jako jediný cíl mít spole ný kodex, který by byl k prosp chu v ícím
Východních katolických církví, kte í žijí v tolika r zných prost edích. Bude ponecháno na
jednotlivých církvích, aby si vyhlásily svoje partikulární právo „ad normam iuris.“
Jeden spole ný kodex pro Východní katolické církve
1. Ve Východních církvích se právní d dictví zakládá z velké ásti na stejných antických
kánonech, které se nacházejí tém ve všech východních kanonických sbírkách a
spole ných tradicích. Toto je z ejmé ze sbírek samotných, které asto obsahují zákony
stejného zn ní. Tyto kánony a tyto tradice zakládají spole ný základ pro jeden kodex pro
všechny Východní církve.
2. Mezi Východními církvemi však jsou rozdíly také v disciplinárních normách. Tyto
rozdíly, které vznikly b hem staletí z nejr zn jších historických d vod i „vlivem
r zných mentalit a životních podmínek“, (Unitatis redintegratio, 14) by mohly vést
k obtížím a situacím, které jdou proti hnutí jednoty, ke které sm uje sv t i všechny církve
a o kterou by se m li katolíci zasazovat.
3. Zkušenost, která vychází z r zných Motu proprio, kterými Pius XII. vyhlásil ást
východního kodexu, ukázala, že spole ný kodex pro všechny východní církve je vcelku
vzato prosp šný pro všechny církve.
4. Jeden spole ný kodex pro všechny Východní církve neodporuje církevnímu d dictví
jednotlivých církví, ba naopak v jednom spole ném kodexu by toto d dictví našlo jasn jší
vyjád ení a v tší záštitu. Dekret Druhého vatikánského koncilu „Orientalium
Ecclesiarum“, který t mto církvím garantuje právo a povinnost ídit se podle vlastní
disciplíny, zárove stanoví spole né všeobecné normy pro všechny církve, tak jak to
d laly Východní synody, a mohl by dát p íklad budoucí spole né, kodifikované
legislativ . R znost sociáln -kulturních podmínek, ve kterých žijí Východní církve,
nevyžaduje r zné kodexy, nýbrž vhodné „aggiornamento“ jednoho spole ného kodexu,
který by bral na tuto r znost pot ebný ohled.
5. Co se týká prvk , které mají Východní a západní kodexy spole né, zvlášt s ohledem na
nad- nebo inter-rituální záležitosti a terminologii, lze si p át, aby byla u in na opat ení,
která by umožnila ú innou vým nu názor mezi ob ma komisemi a spole nou formulaci
relevantních právních text .
Východní charakter kodexu východního kanonického práva
1. Je z ejmé, že kodex musí být Východním kodexem, protože, za prvé, má sloužit
východním k es an m a, za druhé, to ukládá koncilní p edpis. V dekretu „Orientalium
Ecclesiarum“ se p ece stanoví, že zákony mají vycházet z východní disciplíny, protože ta
lépe odpovídá zvyklostem v ících a jeví se jako vhodn jší pro pé i o jejich duchovní
dobro (Orientalium Ecclesiarum, 5).
2. Východní kodex se musí inspirovat a musí vyjad ovat spole nou disciplínu, která je
vyjád ena a) v apoštolské tradici; b) v kánonech východních koncil a synod ; c) ve
východních kanonických sbírkách a ve spole ných právních oby ejích Východních církví,
které neupadly v zapomenutí.
3. V p ípad , že n která záležitost dosud nebyla upravena právem, je možné, aby budoucí
kodex odpovídal aktuálním pot ebám, se obrátit na další církevní, právnické prameny.
4. B hem kodifikace východního kanonického práva je t eba brát ohled na zvláštní
podmínky východních k es an , kte í žijí mimo svoje p vodní území, zvlášt pokud se to
týká inter-rituálních p edpis .
Ekumenický charakter kodexu východního kanonického práva
1. Budoucí kodex vyhlásí, že zavazuje pouze ty, kte í zákonn pat í k n jaké konkrétní
Východní katolické církví.
2. V kodexu je p edevším t eba brát ohled na p ání Druhého vatikánského koncilu, aby
Východní katolické církve „vzkvétaly a s novou apoštolskou silou vykonávaly poslání,
které jim bylo sv eno“ (Orientalium Ecclesiarum, 1) vzhledem k dobru duší a ke
„zvláštnímu úkolu podporovat jednotu k es an “ (Orientalium Ecclesiarum, 24), jejímiž
sv dky podle princip Dekretu o ekumenismu mají v ící být.
3. Na základ „zvláštního úkolu“, o kterém se zmi uje p edcházející paragraf, je t eba
b hem revize kodexu východního kanonického práva v novat zvláštní pozornost
aggiornamentu, ke kterému sm ují Ortodoxní církve s nad jí na v tší jednotu
kanonického práva všech východních církví.
4. Proto kodex ve v cech, které se týkají Ortodoxních církví, se musí inspirovat slovy Pavla
VI.: o „sesterských církvích“ a „quasi plném“ spole enství, a s úctou k hierarch m t chto
církví jako, k „Pastý m, kterým byla sv ena ást Kristova stáda“. Rovn ž se musí
inspirovat slovy koncilního textu o „právu ídit se vlastními p edpisy, protože tyto
p edpisy lépe odpovídají charakteru v ících a jsou vhodn jší k podporování dobra duší“
(Unitatis redintegratio, 16).
Právní charakter kodexu východního kanonického práva
Aby práce na kodifikaci rychle pokra ovala, je t eba definovat charakter budoucího
kodexu, to znamená, zda má mít charakter dogmatický nebo spíše právní.
T ebaže bude založen na nauce, která je vyu ována autentickým církevním
magisteriem, kodex nemá být souborem pravd a povzbuzení ve ví e a mravech, ale zcela
ur it má být komplexem zákon , které ídí praktický život v ících.
Právní charakter je doporu ován rovn ž proto, že kodex má stanovit a definovat práva
a povinnosti jednotlivc mezi sebou i ke spole nosti, ehož se nedá dosáhnout, pokud kodex
nebude mít právní charakter.
Pastora ní charakter kodexu východního kanonického práva
Kodex musí dodržet „obecný p íkaz“ druhého vatikánského koncilu, který žádá, aby
p i revizi kodexu byly definovány zákony podle zásad z dekretu „Christus Dominus“ (n. 44) o
pastora ním poslání biskup .
V d sledku toho:
Je t eba v novat pozornost tomu, aby p i redigování kodexu byl brán ohled nejenom
na spravedlnost, ale také na umírn nost, která je ovocem porozum ní a lásky. Kodex musí
povzbuzovat pastý e k t mto ctnostem rozumn a inteligentn . Kanonické normy nemají
stanovovat povinnosti, pokud jsou dosta ující k dosažení církví stanoveného cíle instrukce,
povzbuzení, návrhy a další prost edky, kterými je podporováno spole enství mezi v ícími.
Kodex rovn ž nemá stanovit p íliš snadno zákony, které zneplat ují právní jednání nebo
stanoví nezp sobilost osob, pokud se nejedná o velmi d ležitou v c a opravdu nezbytné
ve ejné dobro a církevní disciplínu.
Biskup m a jiným, kterým byla sv ena pé e o duše, musí být dána rozumná moc
rozhodovat, aby mohli stanovit p edpisy pro v ící a potom aby je mohli p izp sobit
podmínkám jednotlivc .
Zdá se, že dobro celé církve vyžaduje, aby normy budoucího kodexu nebyly p íliš
rigidní. V tší svoboda daná ordiná m ukáže jasn ji pastora ní charakter kodexu.
Princip subsidiarity v kodexu východního kanonického práva
1. Díky tradi ní struktu e uvnit jediné Církve Kristov byl po staletí ve východních církvích
do jisté míry respektován princip subsidiarity, i když n kdy bez toho, že by byl výslovn
formulován.
Aby byl tento princip lépe a ú inn ji aplikován, je t eba pamatovat na následující kritéria.
2. Nový kodex a se omezí na kodifikování disciplíny, která je spole ná všem východním
církvím, a a ponechá kompetentním autoritám moc regulovat skrze partikulární právo
jiné záležitosti, které nejsou vyhrazeny Apoštolskému stolci.
3. Co mohou d lat jednotliví biskupové v diecézích, které jim byly sv eny, a není od ato
z jejich moci, protože jejich „moc, kterou vykonávají osobn Kristovým jménem, je
vlastní, ádná a bezprost ední, i když její vykonávání je nakonec ízeno nejvyšší církevní
autoritou a do jisté míry m že být omezeno z ohledu na užitek církve i v ících“ (Lumen
Gentium, 27).
4. Podobn je t eba pamatovat, že v b žném po ádku biskup nemá d lat to, co mohou v jeho
diecézi d lat jiní, ale naopak má pe liv respektovat právoplatné kompetence jiných, má
dát svým spolupracovník m nezbytné fakulty, které pot ebují a má podporovat
spravedlivé iniciativy jednotlivc i skupin.
5. Zvlášt pak mají být p ipraveny normy, které se týkají kn žské rady, protože tato instituce
je vyžadována kv li hierarchickému spole enství kn ží a biskup . Dále má východní
kodex vzít v úvahu velkou užite nost pastora ních rad, jejichž leny mohou být duchovní,
eholníci a vhodní laici,97 aby diecézní komunita mohla organicky p ipravovat pastora ní
práci a ú inn ji vykonávat (srov. Christus Dominus, 27, Prebyterorum ordinis, 7).
Rity a partikulární církve
1. Obsah pojmu ritus má být nov zkoumán a má být dohodnut nový termín, který by
ozna oval r zné partikulární církve východu a západu.
2. Co se týká struktury jednotlivých partikulárních církví, a jsou kodifikovány právní
d sledky principu rovnosti všech církví východu a západu, který byl potvrzen druhým
vatikánským koncilem (Orientalium Ecclesiarum, 3), jako nap . že každá východní církev
musí mít vlastní hierarchii, která je organizována podle antických kánon a ryzích
východních tradic.
Laici
1. V kánonech, které se týkají laik , by se m l kodex p edevším inspirovat „opravdovou
rovností“ – t ch kte í byli znovuzrozeni k tem – „v d stojnosti a innosti spole né všem
v ícím p i budování Kristova t la“ (Lumen gentium, 32). Jedná se o podstatnou ú ast
laik na trojím poslání prorockém, kn žském a královském (Lumen gentium, 34-36).
2. Církev je na základ Božského práva hierarchickou spole ností a hierarchie, která je
obda ená potestas ordinis, pat í podstatn k její struktu e. P esto církevní organizace žádá
mnoho jiných ve ejných funkcí, které nejsou nutn spojeny s potestas ordinis. Lumen
gentium, 33 uznává, že laici mohou být povoláni r zným zp sobem k ješt bližší
spolupráci s apoštolátem hierarchickým, podobn jako muži a ženy, kte í pomáhali
apoštolu Pavlovi p i hlásání evangelia“ a „mají p edpoklady k tomu, aby je hierarchie
p izvala k n kterým církevním úkol m,98 které slouží duchovnímu cíli (Lumen gentium,
33).
Nezdá se, že by tyto úkoly99 mohly být redukovány na pouhé druho adé funkce, a už se
to týká liturgických funkcí a administrativních úkon nebo kázání evangelního poselství.
Budoucí kodex a ponechá širokou moc biskup m, aby mohli p ijmout laiky k výkonu
takových církevních ú ad , které jsou pro n vhodné a odpovídají jejich odborné
kvalifikaci, a také jejich p íkladnému životu, jejich lidským ctnostem a jejich oddanosti
v i poslání Církve.
97
V anglickém textu chybí práv ást v ty “jejichž leny mohou být duchovní, eholníci a laici.” Nuntia 3 (1976)
21-22. Explicitní zd razn ní ú asti duchovních, eholník a laik v pastora ních radách odpovídá závazku všech
pok t ných podílet se na poslání církve a na odpov dnosti za spole enství církve.
98
Srov. “… quedam munera ecclesiastica.”
99
V anglickém, francouzském i italské textu je nep eložené latinské “munera”.
3. Kodex musí vzít v úvahu, že krom apoštolátu, který organizuje hierarchie, Koncil uznává
jako platné „akce laik , které vznikly svobodným rozhodnutím laik “ (Apostolicam
actuositatem, 24) a potvrzuje, že s podobnými iniciativami „mohou za ur itých okolností
lépe plnit poslání církve“ (Apostolicam actuositatem, 24). Kodex a ponechá dostate ný
prostor ke svobod a a uzná a chrání právo v ících na spontánní apoštolát, avšak musí
jasn stanovit, že „bez souhlasu zákonité církevní autority se žádné dílo nesmí nazývat
katolickým“ (Apostolicam actuositatem, 24). Kodex musí rovn ž chránit právo laik na
informace a na vyjád ení osobního p esv d ení, nakolik je to d láno v souladu s principy,
které byly stanoveny v Lumen gentium, 37100: „Z jejich (laik ) v d ní, kompetence a
postavení plyne možnost a n kdy i povinnost vyjád it sv j názor na to, co by mohlo být
církvi k dobru. V takovém p ípad se to má dít prost ednictvím institucí k tomu v církvi
ur ených a vždy s pravdivostí, state ností a moudrostí, s úctou a láskou k t m, kte í
z d vodu svého posvátného ú adu zastupují Krista.“
4. Východní právní oby eje – n kdy nepam tné – které se týkají ú asti laik na církevní
administrativ a na apoštolátu, mají být zachovány a povzbuzovány. Zvlášt se
doporu uje jako velmi vhodné, aby laici byli p ijati do církevních soud , p edevším
v místech, kde tyto soudy vydávají rozhodnutí v manželských v cech v etn civilních
ú ink v souladu s osobními statuty jednotlivých církví.
Kánony „De processibus“
1. V „ ízeních“ je pouze jedna v c d ležitá: vykonávání spravedlnosti musí pln odpovídat
skute nosti v cí, podmínkám jednotlivc a církevní spole nosti. Motu proprio
Sollicitudinem Nostram je už z tohoto hlediska skv lým kodexem pro sou asné podmínky
východních katolických církví. Procesní kánony by m ly být p esto zdokonaleny
zavedením úprav, které by odpovídaly zvláštní struktu e t chto církví, a zjednodušením
kanonických ízení.
2. Lze si p át, aby všichni katolíci m li stejné procesní normy.
3. Každá východní církev a je kompetentní k organizování vlastních soud , aby mohly
projednávat p ípady (nevyhrazené Apoštolskému stolci) ve všech stupních až ke
kone nému rozsudku p i respektování práva „provocatio ad Sedem Apostolicam“ podle
kánonu 32 motu proprio Sollicitudinem Nostram, což je výjime ný p ípad a není ádným
odvoláním.
4. Patriarchální synod (motu proprio Cleri sanctitati, k. 340 § 1) a se znovu stane soudem
pro závažn jší kriminální iny (motu proprio Sollicitudinem Nostram, k. 17 § 1, . 2), p i
respektování výše zmín ného kánonu 32 a odvolání k ímskému papeži po rozsudku, který
byl v prvním stupni vyhlášen Patriarchálním synodem.101
5. V kanonickém právu je t eba vyhlásit, že princip právní ochrany se uplat uje stejným
zp sobem v i p edstaveným i pod ízeným, aby tak bylo vylou eno jakékoli podez ení
stran ní p i výkonu ídící moci v církvi. Tohoto cíle m že být dosaženo pouze tehdy,
jestliže systém odvolání je ustanoven zákonem tak, že kdokoli má d vod si myslet, že
jeho právo bylo omezeno rozhodnutím soudu nižšího stupn , m že se dovolávat svého
práva u soudu vyššího stupn . Z toho vyplývá pot eba uspo ádat správní soudy podle
stup a druh , aby obhajoba práv m la vlastní, kanonický postup, který by byl autoritami
r zných stup respektován.
Kánony o trestech
1. Je dob e známo, že Papežská rada pro latinský kodex už zmenšila v návrzích kánon
po et trest latae sententiae. Ve východním kodexu a se zruší všechny tresty latae
sententiae, protože tyto neodpovídají pravé východní tradici, v Ortodoxních církvích jsou
100
101
V italském textu je myln uvedeno Lumen gentium 34 místo správn 37.
Jedná se o Synodus episcoporum podle motu proprio Cleri sanctitati, k. 221 a 224 § 1.
neznámé, a nezdá se nezbytné, aby byly p ijaty do východního kodexu kv li pot ebám
sou asné disciplíny ve Východních katolických církvích.
2. V tší váha má být dána kanonickému napomenutí,102 d íve než dojde k uvalení trestu na
základ antických východních kánon .
3. Navrhuje se, aby bylo zvážen pojem kanonického trestu „privatio alicuis boni“. Zdá se, že
kanonickým trestem by mohlo být také impositio actus positivi. Je pravda, že v tomto
p ípad by se m ly tresty ozna it spíše jako „poenitentiae“ než jako „poenae“ a toto by
mnohem více odpovídalo antické a zdravé východní disciplín . Je vhodné si všimnout, že
dnes i v Ortodoxních církvích jsou tresty vždy privationes boni, a Ortodoxní by rovn ž
p ipustili, že staletá disciplína tém vždy obsahuje dvojí prvek trestu, a sice privatio boni
a uložení n jakého pozitivního úkolu. Dnes samoz ejm není možné uvalit podobná
ve ejná pokání, ale je t eba hledat a alespo promýšlet, jak zavést do trest také pozitivní
prvek, který by mnohem více odpovídal ozdravnému charakteru kanonického trestu,
protože mezi kanonickými tresty je jenom tento uznáván k es anským východem.
P ehled kodexu kánon východních církví
Od Druhého vatikánského koncilu k vyhlášení kodexu v roce 1990 neuplynulo mnoho
let z hlediska tvorby kanonického práva. P esto bylo b hem této doby ud láno v tomto sm ru
mnoho práce a výsledkem této práce bylo vyhlášení zamýšleného kodexu. B hem p ípravy
kodexu hrály principy d ležitou roli. Tyto principy tvo ily most mezi Druhým vatikánským
koncilem a jednotlivými východnímu tradicemi a novým kodexem. Jejich faktická d ležitost
v procesu p ípravy kodexu byla uznána také tím, že principy byly ve zkrácené podob
uvedeny v oficiálním vydání v latinské prefaci ke Kodexu kánon východních církví.
Kodex kánon východních církví byl kone n vyhlášen Janem Pavlem II. 18. íjna
1990 v ím u svatého Petra.103 Kodex je závazný pro všech 21 východních katolických
církví sui iuris. Kodex je rozd len do 30 titul (Titulus), které jsou dále rozd leny do hlav
(caput), lánk (art.) a kone n kánon , kterých je v kodexu 1546. Kodex je uveden šesti
úvodními kánony. Prvních t ináct titul se týká hierarchického uspo ádání církve. V prvním
titulu jsou vyhlášeny základní povinnosti a práva všech k es an . Další tituly se týkají církví
sui iuris, nejvyšší církevní autority, patriarchálních církví, vrchních arcibiskupských církví,
eparchií, exarchát , shromážd ní hierarch , duchovních, laik , mnich , eholník a len
zasv ceného života a kone n t ináctý titul se týká asociací v ících. Bezprost edn navazují
dva tituly, trnáctý a patnáctý – evangelizace národ a církevní magisterium – které se týkají
poslání církve vyu ovat. Šestnáctý titul se týká poslání církve posv covat. Sedmnáctý titul
stanoví kánony ohledn p ijímání pok t ných do spole enství s církví a osmnáctý kánony
ohledn ekumenismu. Další ty i tituly obsahují kánony, které se týkají osob a právních akt ,
ú ad , moci ídící a odvolání proti správnímu rozhodnutí. Dvacátý t etí titul obsahuje kánony
o asných dobrech. Další t i tituly se týkají kanonických ízení. Následuje dvacátý sedmý titul
s trestním právem a dvacátý osmý titul s kánony o trestních ízeních. P edposlední titul
obsahuje všeobecné normy, které se týkají zákon , právních oby ej a správních
rozhodnutích. Kodex uzavírá t icátý titul o proml ení a po ítaní asu.
102
V anglickém, francouzském i italské textu je latinské “monitio canonica”.
Kodex byl vyhlášen v latinském jazyce in Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium auctoritate Ioannis
Pauli PP. II promulgatus (18. íjna 1990) in AAS 82 (1990) 1033-1363. V eském jazyce je zatím k dispozici
neoficiální studijní p eklad: Miroslav Pazourek, Manuál pro Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium aneb
Úvod do Kodexu kánon východních církví (Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998).
103
Záv r
Patnáct let od vyhlášení kodexu je ješt krátká doba k hodnocení jeho dopadu na
praktický život k es an , ale p esto je už možné alespo formulovat otázky ke studiu, které
by mohly p isp t k hlubšímu pochopení a p ijetí tohoto kodexu. Kodex kánon východních
církví z roku 1990 spolu s Kodexem kanonického práva z roku 1983 a apoštolskou konstitucí
Pastor bonus z roku 1988 tvo í corpus iuris canonici novum.104 Není možné smyslupln
studovat jen jednu ást kanonického práva a jiné opomíjet, a proto mají a do budoucna by
mohly mít velký význam srovnávací studie jednotlivých oblastí kanonického práva, jak je
formulují východní a latinský kodex. Zvlášt srovnávací studium manželského a eholního
práva by mohlo vzájemn obohatit jednotlivé tradice. Takové studie mohou mít konkrétní
p ínos tam, kde na jednom území žijí spole n k es ané r zných ob ad .105
Rovn ž d ležité budou studie, které by zvážily, nakolik spole ný kodex pro východní
katolické církve p ispívá ke zdnešn ní k es anského poselství a zárove k zachování
bohatství východních k es anských tradicí. Tady bude velmi d ležité znovu promýšlet Druhý
vatikánský koncil a chápat ho nikoli jako záv r jedné éry, ale jako po átek aggiornamenta,
které je stále ješt úkolem. V t chto studiích mohou být Principy k revizi kodexu východního
kanonického práva na jednu stranu hodnoceny, nakolik vyjad ují zám ry Druhého
vatikánského koncilu a na druhou stranu mohou sloužit jako kritéria k hodnocení kodexu
kánon východních církví a dalšího kanonického práva východních církví.
Gaudemet, Jean. Storia del diritto canonico. Ecclesia et civitas. Milano: Edizioni San Paolo,
1998.
I principi per la revisione del codice di diritto canonico. La ricezione giuridica del concilio
vaticano II. Canosa, Javier, ed. Milano: Giuffrè Editore, 2000.
Musselli, Luciano. Storia del diritto canonico. Introduzione alla storia del diritto e delle
istituzioni ecclesiastici. Torino: G. Giappichelli Editore, 1992.
Plöchl, Willibald. Geschichte des Kirchenrechts I-IV. Wien, München: Verlag Herold, 19531958.
Salachas, Dimitrios. Istituzioni di diritto canonico delle Chiese cattoliche orientali (Bologna:
Edizioni Dehoniane, 2003) 17-54.
Tretera, Ji í Rajmund. „Právní d jiny církví od 6. do 20. století.“ In D jiny evropského
kontinentálního práva (Praha: Linde, 2004) 130-174.
Vasil‘, Cyril. Patriarchálne církvi v Kódexe kánonov východných cirkví. Trnava:
Vydavatel‘stvo Dobrá kniha, 1999.
104
AAS 83 (1991) 490. Srov. Heribert Schmitz, “Corpus Iuris Canonici Novum,” in Lexikon des Kirchenrechts,
ed. Stephan Haering a Heribert Schmitz (Freiburg: Herder, 2004) 172.
105
Srov. nap . Michel Thériault, “Canonical Questions Brought About by the Presence of Eastern Catholics in
Latin Areas in the Light of the Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium,” Ius Ecclesiae 3 (1991) 201-232 a
Thomas Green, “The Fostering of Ecumenism: Comparative Reflections on teh Latin and Eastern Codes,”
Periodica 85 (1996) 397-444.
II. ást – všeobecné normy
Zákony a právní oby eje
Zákony, kánony jsou normy, pravidla pro lidské jednání.
• Zákon – lex: Etymologické ko eny slova lex: legere – íst (Cicero), eligere – zvolit si
(Augustin), ligare – vázat (Tomáš Akvinský).
• Kánon byl p vodn „zednický metr“, býval z rákosu a používali ho stavitelé jako míru
k m ení.
Kodex církevního práva není u ebnice církevního práva, ani systematická studie o právu v
církvi. Je to sbírka církevních zákon - kánon .
Definice zákona
• Kodex nedefinuje teoreticky, co je zákon.
• Tomáš Akvinský (1225?-1274) u í, že „zákon je ur ité rozumné ustanovení, vyhlášené
tím, kdo má pé i o spole nost (autoritou) a sm uje k obecnému prosp chu - ordinatio
rationis ad bonum commune ab eo qui curam habet communitatis promulgata.“ STh I-II,
q. 90, a. 4.
• Gracián (1140) u í, k emu slouží zákony a jaké mají být:
P ikazují, co se má d lat (nap . CIC 1983, k. 51).
Zakazují, co se nemá konat (nap . CIC 1983, k. 1404).
Dovolují v ci, které se smí (nap . CIC 1983, k. 917).
Tolerují nedovolené v ci, jestli se tím p edejde horšímu (nap . CIC 1983, k. 1078).
Zákony mají být spravedlivé, možné, v harmonii s p írodou, v harmonii se zvyky zem ,
vhodné asov a místn , pot ebné, užite né, jasné, nejen pro jednotlivce, ale pro
všeobecný prosp ch.
Zákony existují v ase
• Zákon je navržen – as k diskusím a hodnocení návrhu zákona.
• Návrh se stane zákonem – právní normou, když je vyhlášen/promulgován (k. 7).
• Zp soby vyhlášení universálních a partikulárních zákon (k. 8).
•
as mezi vyhlášením zákona a jeho ú inností - vacatio legis (Kodex kanonického práva
1983 byl vyhlášen 25. ledna 1983, nabyl ú innosti 27. listopadu 1983).
• Zákon je potvrzen, když je p ijat a respektován t mi, pro n ž byl vyhlášen. (Decretum
Gratiani, Pars prima, Dinstinctio IV., kánon 3 – Gratianus: Leges instituuntur, quum
promulgantur, firmantur, quum moribus utentium approbantur.)
• Zákony jsou ú inné do budoucnosti, nikoli do minulosti (k. 9).
• Zákon m že být odvolán. Abrogare - (k. 3, 6) zrušit, odvolat zákon, derogare - (k. 3, 917)
odvolat zákon áste n , obrogare - (k. 6) odvolat zákon implicitn ustanovením nového
zákona, subrogare - (k. 6) nahradit zákon novým zákonem.
Oby eje – zvyky – consuetudo (k. 23-28)
Individuální správní akty (k. 35-93).
CIC 1983, k. 7-34, 35-93.
CCEO 1990, k. 1488-1516.
Jan Pavel II., Apoštolská konstituce Pastor bonus (28. ervna 1988): AAS 80 (1988) 841-924,
1867.
Akvinský, Tomáš. O zákonech v Teologické sum . Praha: Krystal OP, 2003.
Górecki, Edward. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Olomouc: Matice
cyrilometod jská, 1993.
Hart, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004.
Fyzické osoby, morální a právnické osoby v církvi
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 96-123 se nachází v knize: Hrdina,
Antonín. Kanonické právo (Praha: Eurolex, 2002) 155-163.
CIC 1983, k. 96-123.
CCEO 1990, k. 909-930.
Hrdina, Antonín. Kanonické právo. Praha: Eurolex, 2002.
Právní jednání, moc ídící, církevní ú ady
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 124-196 se nachází v knize: Hrdina,
Antonín. Kanonické právo (Praha: Eurolex, 2002) str. 194-212.
CIC 1983, k. 124-196.
CCEO 1990, k. 931-995.
Duda, Ján. „Licencia, delegácia, fakulta.“ Tribunál 1 (2002).
Hrdina, Antonín. Kanonické právo. Praha: Eurolex, 2002.
Corecco, Eugenio. Canon Law and Communio. Writings on the Constitutional Law of the
Church. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1999: „Nature and Structure of the
Sacra Potestas…“ str. 190-221.
Mises, Ludwig von. Lidské jednání. Pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 1989.
Interpretace legislativních text a individuálních správních akt
CIC 1983, k. 10 (CCEO 1990, k. 1495) - zneplat ující a nezp sobilost stanovující zákony
• Zneplat ující zákony stanoví podmínky pro platnost právního jednání (k. 124, 127.1-2,
153.1, 172, 1108.1, 1598.1,…)
• Nezp sobilost - kánony stanoví, kdo jsou schopni platného právního jednání (k. 623, 966,
1083-1094, 1322,…)
• Podmínky, které stanoví neplatnost nebo nezp sobilost musí být vyjád eny výslovn .
• P íklady kánon , které stanoví podmínky k jednaní, které však nejsou zneplat ující (k. 50,
51, 156) nebo ne iní osobu nezp sobilou (k. 862)
Zneplat ující podmínky ve správním rozhodnutí (k. 39)
• Zneplat ující podmínka musí být uvedena spojkami si, nisi, dummodo – jestliže, jestliže
ne, pokud.
CIC 1983, k. 15 (CCEO 1990, k. 1497) – neznalost a omyl
• Neznalost je nedostatek v domostí.
• Omyl je chybná nebo nep esná v domost.
• K. 15.1: Nebrání ú innosti zneplat ujících kánon . – Norma podporuje stabilitu ve
vztazích v církvi. – S n kolika výjimkami: k. 142.2, 144, 1096-1098.
• K. 15.2: Neznalost a omyl se nep edpokládá, když se jedná o znalost zákona, trestu,
skute nosti o sob samém nebo všeobecn známé skute nosti. (Právní domn nka). (Nap .
k. 1398).
• P edpokládá se, když se jedná o skute nost, která není všeobecn známá.
• Bonifác VIII. Liber sexto, Regulae iuris, . 13: „Ignorantia facti, non iuris, excusat.“ . 47:
„Praesumitur ignorantia, ubi scientia non probatur.“
• Právní domn nky (k. 1584-1586)
CIC 1983, k. 14 (CCEO 1990, k. 1496) – pochybnost o zákonu a o skute nosti
• Pochybnost o zákonu znamená nejistotu, zda zákon existuje nebo jaký je obsah zákona.
• Pochybný zákon (v etn zneplat ujících nebo stanovujících nezp sobilost) nezavazuje.
• K. 917 byl pochybný zákon, než byl autenticky vyložen.
• Pochybnost o skute nosti znamená nejistotu ohledn n jaké situace nebo faktu: Je
tomuto mladému muži, který se chce ženit už šestnáct (k. 1083)? Byl tento olej k
pomazání nemocných správn požehnán (k. 880.2)? Pro p ípad manželství, jsou tito dva
bratranec a sest enice (k. 1091.2)?
• Pochybnost o skute nosti nezbavuje povinnosti respektovat zákon.
•
ešením je dispenz od ordiná e a to i v p ípad , že se jedná o dispenz vyhrazenou vyšší
autorit , pokud ji tato zpravidla dává. (Výjimka nap . k. 1091.4).
CIC 1983, k. 16 (CCEO 1990, k. 1498) – výklad zákon
• Autentický - daný zákonodárcem
• Jan Pavel II. Apoštolská konstituce o ímské kurii Pastor Bonus. Art. 154-158)
• Seznam autentických výklad ke kodexu 1983: Papežská komise pro legislativní texty:
• http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/intrptxt/index.htm
• Autentický výklad musí být vyhlášený podobn jako zákon.
• Pokud pouze vysv tluje zákon, má zp tné ú inky.
• Pokud m ní zákon, nemá zp tné ú inky.
•
Soudní nebo administrativní výklad zákon nemá všeobecnou platnost a zavazuje pouze
ty osoby, pro které byl vydán.
CIC 1983, k. 17 (CCEO 1990, k. 1499) – jak rozum t církevním zákon m
• Nejd ív - hledejte vlastní význam slov podle textu a kontextu.
• Potom - porovnejte zákon s paralelními zákony.
• Potom - p ihlédn te k okolnostem a ú elu zákona.
• Potom - p ihlédn te k úmyslu zákonodárce.
CIC 1983, k. 18 (CCEO 1990, k. 1500) – zužující výklad zákon
• Zužující výklad vyžaduje minimum toho, co text stanoví.
• Zákony, které stanoví tresty (k. 1331.1 - Smí exkomunikovaná osoba vstoupit do kostela,
když se tam zrovna slaví Eucharistie?)
• Zákony, které omezují svobodný výkon práv (k. 1083-1094).
• Zákony, které obsahují výjimku ze zákona. (K. 1127.2 je výjimka z k. 1108)
• Bonifác VIII, Liber sexto, Regulae iuris, . 15: “Odia restringi, et favores convenit
ampliari.”
CIC 1983, k. 19 (CCEO 1990, k. 1501) – Lacuna iuris
• Je situace, ve které by bylo pot eba zákona, avšak žádný nebyl pro tuto situaci vyhlášen.
• Nulla pena sine previa lege (k. 6.1, 221.3, ale 1399).
Východiska k ešení:
• Zákony upravující podobné záležitosti.
• Právní zásady a kanonická umírn nost.
• Právní pojetí a praxe ímské kurie.
• Spole ný a ustálený názor odborník .
CIC 1983, k. 27 (CCEO 1990, k. 1508) – právní oby ej podává nejlepší výklad zákona
• Právní oby ej (zvyk) je všeobecný a trvalý zp sob jednaní ve spole nosti.
• K. 27 má ko eny v ímském právu.
• Zákony nejsou mrtvé, prázdné v ty. Zákony jsou dány lidským spole nostem. Lidé ve
spole nosti ukazují pravý význam zákon , tím jak je zachovávají.
CIC 1983, k. 36 (CCEO 1990, k. 1512) – jak porozum t správnímu rozhodnutí
• Podle vlastního významu slov a b žného zp sobu vyjad ování. Pozor však na vlastní
kanonickou terminologii (nap . bydlišt , v k).
V pochybnosti:
Rozši ující výklad - ve všech p ípadech krom následujících výjimek
Zužující výklad:
• Rozhodnutí, které se týká soudních a trestních záležitostí.
• Rozhodnutí, která omezují práva osob nebo porušují získaná práva t etích.
• Rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem ve prosp ch soukromých osob (k. 77 a 92).
CIC 1983, k. 138 (CCEO 1990, k. 989) – jak porozum t moci ídící
•
ádná výkonná moc a moc z pov ení pro všechny p ípady podléhá rozši ujícímu
výkladu.
• Zákonodárná, soudní, a správní moc z pov ení podléhá zužujícímu výkladu.
Heinzmann, Marcelo Cristian. Le leggi irritanti e inabilitanti. Natura e applicazione secondo
il CIC 1983. Roma: Pontificia Università Gregoriana, 2002.
Morrisey, Francis. Papal and Curial Pronouncements: Their Canonical Significance in the
Light of the Code of Canon Law. Ottawa: Saint Paul University, Faculty of Canon Law, 1995.
Polvani, Carlo Maria. Authentic interpretation in canon law. Reflections on a distinctively
canonical institution. Roma: Pontificia Università Gregoriana, 1999.
Wrenn, Lawrence. Authentic Interpretations on the 1983 Code. Washington, D.C.: Canon
Law Society of America, 1993.
III. ást – ústavní právo
Povinnosti a práva všech k es an a laik
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 204-231 se nachází v knize Duda,
Ján. Ná rt právnej ekleziológie, str. 55-69.
Studijní text ke kánon m CCEO 1990, k. 7-26 a 399-409 se nachází v knize Salachas,
Dimitrios. Istituzioni di diritto canonico delle Chiese cattoliche orientali, str. 289-314.
Komparativn : Všeobecná deklarace lidských práv http://www.unhchr.ch/udhr/lang/czc.htm
• Vyhlášena Valným shromážd ním OSN 10. prosince 1948.
•
48 lenských stát hlasovalo pro, žádný proti, osm se zdrželo hlasování, mezi nimi
eskoslovensko.
•
Deklarace není zákonem, avšak n které z jejich lánk jsou všeobecn uznávanými
právními principy a všeobecn p ijímaným lidským p esv d ením.
CIC 1983, k. 204-231.
CCEO 1990, k. 7-26 a 399-409.
Boekholt, Peter. Der Laie in der Kirche. Seine Rechte und Pflichten im neuen Kirchenrecht.
Kevelaer: Butzon und Bercker, 1984.
Šturma, Pavel. Úvod do Evropského práva ochrany lidských práv. Praha: Universita Karlova,
1994.
Torfs, Rick. A Healthy Rivalry. Human Rights in the Church. Louvain: Peeters Press, 1995.
Zagrebelsky, Gustavo. Diritti e Costituzione nell’Unione Europea. Roma: Editori Laterza,
2003.
Nejvyšší autorita v církvi: papež a biskupský sbor
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 330-367 se nachází v knize: Duda,
Ján. Ná rt právnej ekleziológie, str. 77-127. Na oficiální stránce Apoštolského stolce
www.vatican.va jsou jsou k dispozici legislativní i informativní texty k tomuto tématu.
Studijní texty k této ásti CCEO 1990, k. 55-278 se nachází v knize Salachas,
Apoštolská konstituce Pastor bonus vyhlášená Janem Pavlem II. dne 28. ervna 1988
se vztahuje k poslání jednotlivých ú ad Apoštolského stolce. V úvodu vysv tluje teologické,
historické a sou asné aspekty služby, kterou Ježíš Kristus, dobrý pastý , p edal apoštol m a
jejich nástupc m biskup m a zvláštním zp sobem nástupci apoštola Petra, ímskému
biskupovi.
Apoštolská konstituce Universi Dominici gregis vyhlášená Janem Pavlem II. dne 22.
února 1996 stanoví zp sob volby papeže a nahrazuje d ív jší apoštolskou konstituci Romano
Pontifici eligendo Pavla VI. ze dne 1. íjna 1975.
Druhý vatikánský koncil. Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, l. 18-29.
CIC 1983, k. 330-367.
CCEO 1990, k. 42-54.
Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Pastor bonus (28. ervna 1988).
Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Universi Dominici gregis (22. února 1996).
Annuario Pontificio - Notae storiche.
Church. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1999.
Del Re, Niccolò. La curia romana. Lineamenti storico-giuridici. Città del Vaticano: Libreria
Editrice Vaticana, 1998.
Duda, Ján. „Postavenie Apoštolskej stolice v medzinárodnom práve.“ Revue církevního práva
34 (2006) 119-128.
Herranz, Julián. „Pápežská rada pre legislatívne texty: Povaha, kompetenci a metóda práce.“
In Ius et iustitia. Acta XII. symposii iuris canonici anni 2004, Ján Duda, ed. (Spišská Kapitula
- Spišské Podhradie: Nadácia K azského seminára biskupa Jána Vojtaššáka, 2006) 61-76.
Melloni, Alberto. Das Konklave. Die Papstwahl in Geschichte und Gegenwart. Freiburg:
Herder, 2002.
N mec, Damián. Papež jako patriarcha k es anského západu. Revue církevního práva 16
(2000) 105-119.
N mec, Jaroslav. „Jak se volí papež.“ Teologické texty 5 (2004) 212-213.
Pasztor, Lajos. La Curia Romana. Problemi e richerche per la sua storia nell‘età moderna e
contemporanea. Roma: Pontificia Università Gregoriana, 1971.
Reese, Thomas. Inside the Vatican. The Politics and Organization of the Catholic Church.
Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1996.
Místní církve a biskupové. Biskupské konference. Diecéze a její vnit ní
uspo ádání.
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 368-514 se nachází v knize Duda,
Ján. Ná rt právnej ekleziológie, str. 165-233. Na webové stránce Katolická církev v eské
republice jsou k dispozici texty k tomuto tématu: http://www.cirkev.cz/
Studijní texty k této ásti CCEO 1990, k. 55-278 se nachází v knize Salachas,
CIC 1983, k. 368-514.
CCEO 1990, k. 55-278.
Church. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1999.
Górecki, Edward. „Kanonicko-právní reflexe o partikulární církvi.“ in O služebném kn žství.
(Svitavy: Trinitas, 2006) 185-193. Tato studie pojednává o partikulární církvi a jejím vztahu
k univerzální církvi a o roli diecézního biskupa a jeho ú asti na moci ídící a na pastora ním
poslání s odkazem na vytvá ení diecézního spole enství.
Kamas, Juraj. „Diecézna synoda.“ Tribunál 1 (2004).
Farnosti, okrskoví viká i, rekto i kostel a kaplani
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 515-572 se nachází v knize:
Górecki, Edward. Církev se uskute uje ve farnosti. Olomouc: Matice cyrilometod jská,
1996.
Studijní text ke kánon m CCEO 1990, k. 279-310 se nachází v knize: Salachas,
CIC 1983, k. 515-572.
CCEO 1990, k. 279-310.
Kongregace pro klérus. „Poznámka ve v ci tzv. inkorporovaných farností.“ Revue církevního
práva 32 (2005) 250-259.
Coady, John Joseph. The Appointment of Pastors. Washington, D.C.: The Catholic University
of America, 1929.
Coccopalmerio, Francesco. La Parrocchia tra il Concilio Vaticano II e Codice di Diritto
Canonico. Milano: Edizioni San Paolo, 2000.
Coriden, James. The Parish in Catholic Tradition. History, Theology and Canon Law. New
York, Mahwah, N.J.: Paulist Press, 1997.
Duda, Ján. „Spolo ný život farára a kaplánov podl‘a c. 550, § 2 CIC/1983.“ Revue církevního
práva 31 (2005) 107-120.
Dvo á ek, Ji í. „D ív jší a sou asná úprava postavení fará e ve východních katolických
církvích.“ Revue církevního práva 28 (2004) 95-109.
Gherri, Paolo. I tempi di nomina dei parroci (Can. 522 CIC). Roma: Pontificia Università
Lateranense, 2002.
Jan á , Josef. „Inkorporované farnosti ve sv tle koncilu, pokoncilních dokument a sou asné
legislativy.“ Revue církevního práva 33 (2006) 18-38.
Kašný, Ji í. „Farnost znamená spole enství a poslání.“ Teologické studie 1 (2002) 6-14.
Preininger, Miloslav. „Farnost.“ Revue církevního práva 8 (1997) 157-162.
Tretera, Rajmund. „Reflexe pojmu farních inkorporací v novodobých d jinách církevního
práva v eských zemích.“ Revue církevního práva 33 (2006) 8-17.
Duchovní
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 232-293 se nachází v knize: Duda,
Ján. Ná rt právnej ekleziológie, str. 55-69.
Studijní text ke kánon m CCEO 1990, k. 323-398 se nachází v knize Salachas,
Vzd lání duchovních, Inkardinace, Povinnosti a práva duchovních
Stru né d jiny vzd lávání kléru in Prokop, Ivo. „Vznik kn žského seminá e…“
CIC 1983, k. 232-264.
CCEO 1990, k. 323-398.
Jan Pavel II. Posynodální apoštolská adhortace Pastores dabo vobis o výchov
v sou asných podmínkách (25. b ezna 1992) Praha: Zvon, 1993.
kn ží
Cozzens, Donald. M nící se tvá kn žství. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojt cha a sv.
Markéty, 2003.
Lynch, John a Provost, James. „Incardination.“ In Clergy Procedural Handbook
(Washington,D.C.: Canon Law Society of America, 1992) 6-49.
Prokop, Ivo. „Vznik kn žského seminá e se zvláštním p ihlédnutím k d jinám pražského
arcibiskupského alumnátu do roku 1783.“ In In omnibus caritas. Sborník Katolické teologické
fakulty (Praha: Karolinum, 2002) 485-545.
Woestman, William. The Sacrament of Orders and the Clerical State. A Commentary on the
Code of Canon Law. Ottawa: Saint Paul University, Faculty of Canon Law, 1999.
Pozbytí duchovního stavu
Kodex kanonického práva z roku 1983, k. 290 a podobn Kodex kánon východních
církví z roku 1990, k. 394 stanoví t i kanonické cesty k pozbytí duchovního stavu. Duchovní
stav lze pozbýt rozhodnutím soudu nebo správním rozhodnutím, kterým byla prohlášena
neplatnost p ijetí svátosti sv cení. Pozbytí duchovního stavu m že být kanonickým trestem,
který m že být duchovní stíhán pouze na základ obvin ní z kanonického trestního inu a
uvalení trestu podle zákona. Pozbytí duchovního stavu m že být duchovnímu ud leno
reskriptem od Apoštolského stolce, pop . reskriptem od patriarchy (CCEO 1990, k. 394, 397)
na základ vlastní žádosti duchovního a ze závažného d vodu. Pozbytí duchovního stavu
prohlášením neplatnosti sv cení s sebou nese také dispenz od povinnosti celibátu. Pozbytí
duchovního stavu trestem nebo reskriptem neobsahuje dispenz od celibátu.
Pozbytí duchovního stavu na základ vyhlášení neplatnosti sv cení je sou ástí
procesního práva a pozbytí duchovního stavu jako uvalení trestu je sou ástí trestního a
procesního kanonického práva. V této studii je komentá k administrativní cest pozbytí
duchovního stavu na základ žádosti duchovního, která se v b žné e i ozna uje jako
laicizace, s odkazy na CIC 1983.
Laicizace
Když kn z odejde z pastorace a uzav e ob anský s atek, aniž by k tomu p edem
obdržel pot ebnou dispens, ztrácí podle platných kánon sv j ú ad – nap . p estává být
fará em nebo kaplanem (k. 194.1) a pokud by byl lenem eholní spole nosti, je z ehole ipso
facto propušt n (k. 694). Kn z v takové situaci je suspendován latae sententiae, nesmí
ud lovat svátosti ani nesmí zastávat žádný církevní ú ad nebo funkci (k. 1394). Jinak ale
takový kn z není exkomunikován a nadále z stává duchovním. Samoz ejm že pokud z stane
v ícím, má žít jako k es an, modlit se, chodit v ned li do kostela, i když nemá jít k p ijímání.
Pokud bude mít rodinu, jeho d ti mohou být pok t ny a mají být vychovávány ve ví e. Ve
výjime ných p ípadech mu právo ukládá povinnost ud lit svátost pokání (k. 976). Pokud si
p eje dát do po ádku podle církevního práva svoji situaci v katolické církvi, m že požádat o
laicizaci.
Slovo laicizace se vztahuje k duchovnímu a nazna uje, že ten, který byl duchovním je
„laicizován“, tj. p eveden do laického stavu. Laicizace neruší ani nezpochyb uje svátost
sv cení a ani se netýká nezrušitelného svátostného znamení. Z tohoto hlediska laicizovaný
kn z z stává kn zem. Z kanonického hlediska laicizace zahrnuje dvojí - propušt ní
z duchovního do laického stavu a dispenzování od povinnosti celibátu.
K laicizaci dojde tehdy, když duchovní písemn požádá o návrat do laického stavu a o
dispens od celibátu a Apoštolský stolec na tuto žádost v obou bodech odpoví kladn .
Formáln je laicizace reskript. Je tedy t eba, aby o ni kn z požádal. Církevní právo
nedovoluje, aby byl kn z laicizován proti své v li prost ednictvím správního ízení (k.
1342.2). Propušt ní kn ze z duchovního stavu proti jeho v li se považuje za velmi p ísný
trest. Diecézní biskup smí takový trest uvalit na kn ze podle kánon jen z velmi vážného
d vodu a na základ ne správního, ale soudního trestního ízení (kánony 1721-1728).
Projednávání žádostí o laicizaci bylo v letech 1980 až 1989 v kompetenci Kongregace
pro nauku víry. Apoštolská konstituce Pastor bonus p esunula tuto kompetenci na Kongregaci
pro bohoslužbu a svátosti.106 Od 1. b ezna 1989 tedy této Kongregaci p íslušel úkol
projednávat žádosti o laicizaci diecézních a eholních jáhn a kn ží a to a už z latinské nebo
z východních katolických církví sui iuris.107 V roce 2006 papež Benedikt XVI. rozhodl o
dalším p esunutí kompetence k projednávání laicizace tentokrát na Kongregaci pro klérus.108
P ípady, které byly podány na Kongregaci pro nauku víry p ed tímto datem, z staly v
kompetenci Kongregace pro nauku víry. Pokud by se kn z, který byl laicizován, cht l znovu
vrátit ke kn žské služb , má podat žádost o návrat u té kongregace, která vy izovala jeho
laicizaci.109 Úkolem kongregace je prozkoumat žádost a rozhodnout, zda bude žádost
doporu ena Svatému otci k ud lení laicizace nebo zda je t eba ješt žádost doplnit dalšími
dokumenty nebo zda má být žádost o laicizaci odmítnuta. Sou asná praxe této kongregace
ukazuje, že žádosti jáhn o laicizaci bývají vy izovány relativn brzy. Žádostem kn ží je
v nována d kladn jší pozornost a tyto žádosti bývají vy izovány zdlouhav . Žádost o
laicizaci, kterou by podal biskup nebo kn z-generální p edstavený ádu, nebývá doporu ena
ke kladnému vy ízení v bec.110 D vodem k takovému rozdílnému jednání není diskriminace,
ale spíše ohled na rozdíl v postavení jáhna, kn ze a biskupa v k es anském spole enství a
snaha vyhnout se pohoršením a zmatk m v myslích lidí.
Kn z v tšinou žádá o laicizaci v situaci, kdy už opustil kn žskou službu, založil si
rodinu a chce uspo ádat svoji situaci v církvi, aby se mohl zapojit do života k es anského
spole enství a p ijímat svátosti. Z kanonického hlediska kn z nemá právo na laicizaci. Žádost
106
Jan Pavel II, Apoštolská konstituce Pastor bonus, Art. 68.
Agostino Casaroli, státní sekretá , "Dopis prefektu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, N. 230.139," 8.
února 1989 in Notitiae 25 (1989) 485.
108
Srov. Papež Benedikt XVI. oznámil tuto zm nu kompetence p ímo místním ordiná m s datem 13. ervence
2006 a s ú inností od 1. srpna 2006. Srov. Edward Lohse, „The Origin and Nature of the Suspension Ad
Cautelam of Article 4 of the Normae Procedurales for Dispensation from Celibacy,“ Periodica 95 (2006) 104.
109
CIC 1983, k. 293. Michael Souckar, „Return to Ministry of Dispensed Priests,“ The Jurist 54 (1994) 605-616.
110
M. O´Reilly, „Recent Developments in the Laicization of Priests,“ The Jurist 52 (1992) 684-696.
107
o laicizaci nemá jednoduše administrativní charakter, kde se podá žádost, p ipojí pot ebné
dokumenty a o ekává se kladný výsledek. Ud lení laicizace Apoštolským stolcem je t eba
chápat jako laskavost. Proto se o ekává, že žádost bude mít skromný a pokorný tón.
Proces laicizace
Laicizace se projednává podle kánon kodexu a podle zvláštních norem vydaných
Kongregací pro nauku víry v roce 1980, které jsou stále v platnosti. T mto normám
p edcházely jiné normy z roku 1964, které byly soukrom dány k dispozici místním
ordiná m a vyšším eholním p edstaveným. Podle nich za ala Kongregace pro nauku víry
posuzovat nar stající po et žádostí o laicizaci v období b hem a po 2. vatikánském koncilu.
V roce 1971 vydala Kongregace pro nauku víry aktuáln jší normy pro posuzování žádostí o
laicizaci.111 Jelikož po koncilu po et žádostí o laicizaci rostl, svatý otec Jan Pavel II rozhodl,
aby se tato záležitost d kladn studovala. Po ad konzultací s biskupy svatý otec nechal
p ipravit a v roce 1980 na ídil vydat nové normy, podle kterých se mají posuzovat žádosti o
dispens od celibátu. Dokument, který obsahuje zmín né normy je psán formou dopisu a je
adresován všem místní ordiná m a hlavním p edstaveným duchovenských eholních
spole ností.112 Má dv ásti - všeobecné pojednání o laicizaci a procedurální normy.
Ve všeobecném pojednání se nejd íve zd raz uje hodnota kn žského celibátu v
latinské církvi. Celibát, který má své ko eny v církevní tradici, je jak znamením
eschatologickým, tak také znamením svobody, která se konkrétn napl uje v život kn ze
oddaností kn žské služb . Závazek celibátu je t eba na sebe vzít nejen protože to vyžaduje
církevní zákon, ale svobodn a dobrovoln . D vodem celibátu je tedy pro kn ze jak zákon,
tak také v rnost vlastnímu slovu. Proto dispens od celibátu není možno chápat jako n co, na
co má kn z právo. P i posuzování žádosti o dispens od celibátu je t eba uvážit n kolik v cí.
Jde tu o kn ze, který dochází k p esv d ení, že dispens od celibátu je jediným ešením v jeho
osobní situaci. Jde ale také o dobro církevního spole enství, jež se nev rností k zákonu a k
vlastnímu slovu narušuje. Oba tyto aspekty je t eba vy ešit na základ spravedlnosti a lásky.
P íprava a posuzování konkrétních žádostí o dispens od celibátu hodn závisí na
spolupráci s místními biskupy, jejichž úkolem je krom administrativních záležitostí také
pastora ní starost o kn ze, kte í jsou v krizi. P i posuzování žádostí se zvlášt p ihlíží k
p ípad m, kdy kn z opustil kn žskou službu p ed dlouhým asem, nyní se už nem že vrátit
zp t ke kn žství a p eje si dát do po ádku svoje místo v církvi. P ihlíží se také k p ípad m,
kdy kn z snad ani nem l být sv cen, protože nap . nem l dostate nou svobodu a odpov dnost
p i rozhodování nebo protože p edstavení nedokázali dostate n zhodnotit jeho p ipravenost k
p ijetí závazku celibátu. Žádost o dispens je t eba brát velmi vážn a všechny okolnosti je
t eba dob e dokázat. A protože kn z nemá právo na dispens, žádost, která není podána se
skromností a pokorou, nebývá p ijata.
Souhrn procedurálních norem
• Žádost o laicizaci podává kn z u místního ordiná e, kde je inkardinovaný nebo u
p edstaveného eholní spole nosti. Je-li to nemožné, smí podat žádost u ordiná e místa,
kde práv bydlí. V žádosti kn z uvede osobní data a také své d vody k laicizaci.
• Ordiná se seznámí se žádostí, ale d íve než ji formáln p ijme k vy ízení, má se ješt
pokusit p esv d it kn ze, který podává žádost o laicizaci, aby p ekonal krizi, stáhl svou
žádost a vrátil se ke kn žské služb . O této snaze se má ordiná výslovn zmínit
v dokumentech, které bude posílat Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti. Když ordiná
111
112
Kongregace pro nauku víry, „Normae,“ 13. ledna 1971 in Acta apostolicae sedis (AAS) 63 (1971) 303-308.
Kongregace pro nauku víry, „Litterae circ. et Normae,“ 14. íjna 1980 in AAS 72 (1989) 1132-1137.
•
•
•
p ijme žádost k vy ízení, suspenduje kn ze ad cautelam,113 pokud je to ješt aktuální, od
všech úkon kn žské služby. Tato suspense se nechápe jako trest, ale jako administrativní
pastora ní rozhodnutí. Je možné od ní upustit, pokud by tato suspenze poškodila dobrou
pov st kn ze nebo by poškodila k es anské spole enství.
Diecézní biskup bu osobn nebo prost ednictví kn ze, kterého ustanoví k tomuto úkolu,
ú edn shromáždí všechny pot ebné informace ohledn kn ze, který žádá o laicizaci.
Žádost musí obsahovat osobní data kn ze, data o jeho p íprav ke kn žství, o sv cení a o
jeho sou asné situaci. Dále data ohledn jeho odchodu z kn žství a z pastora ní služby.
Když je žádost p ipravena, pošle se ve trojím vyhotovení Kongregaci pro bohoslužbu a
svátosti. Diecézní biskup k ní p idá svoje vlastní vyjád ení (votum) ohledn vhodnosti
laicizace a pravdivosti celého p ípadu a ohledn skandálu, který by ud lení laicizace
mohlo zp sobit mezi v ícími. Kongregace nov vyžaduje také podrobné vyjád ení
(votum) kn ze, který z pov ení ordiná e všechny pot ebné materiály k žádosti o laicizaci
shromaž uje.
Kongregace se zabývá žádostí a rozhodne, zda ji doporu í svatému otci nebo si ješt
vyžádá více informací ohledn p ípadu nebo ji odmítne jako nedostate n podloženou.
V takovém p ípad však kn z má právo požádat o laicizaci znovu.
N které zvláštní okolnosti
Kánon 290 stanoví, že Apoštolský stolec ud luje laicizaci kn žím jen z velmi
závažných d vod . Kongregace zpravidla v nuje pozornost t m p ípad m, kdy kn z opustil
aktivní kn žskou službu p ed mnoha lety, oženil se a nem že už zm nit sv j stav a vrátit se
zp t a stojí o to, aby uspo ádal svou situaci v církvi. Dále v nuje Kongregace pozornost t m
p ípad m, kdy doty ný kn z ani nem l p ijmout sv cení, protože - jak se ukázalo pozd ji v dob sv cení nebyl dostate n zralý k celoživotnímu rozhodnutí nebo protože p edstavení
seminá e, kte í ho doporu ili ke sv cení, nebyli schopni posoudit dostate n jeho nezralost
rozhodnout se pro život v celibátu.
Kongregace v tšinou nedoporu í ke kladnému vy ízení žádost kn ze, kterému ješt
není ty icet. Stejn tak nedoporu uje žádost kn ze, který opustil aktivní kn žskou službu
teprve nedávno, mén než p ed deseti lety. To proto aby se vyhnula nebezpe í unáhleného
rozhodnutí, aby se ponechala kn zi možnost p ekonat osobní krize a také aby se poukázalo na
závažnost jeho slibu žít v celibátu. Jen z ídka, když k tomu radí mimo ádné okolnosti, p ijme
Kongregace žádost od mladšího kn ze. Mezi takové výjime né p ípady by se adil kn z, který
svým odchodem zp sobil a p sobí skandál mezi lidmi a skandálu nelze zamezit jinak než
laicizací. Mohlo by se jednat také o kn ze, který odešel a neustále provokuje ve ejné spory
s církevními autoritami nebo ve ejn žije s ženami pochybné pov sti nebo vykazuje známky
psychické poruchy. Jiným d vodem k p ijetí žádosti o laicizaci mladšího kn ze by byl p ípad,
kdy d vody, které pozd ji zap í inily jeho odchod, už byly z ejmé p ed sv cením, ale ti, kte í
m li odpov dnost za jeho p ípravu ke kn žství, jim nev novali pat i nou pozornost. V
p ípad laicizace kn ze, kterému ješt není ty icet, je t eba, aby diecézní biskup dob e zvážil
a dokumentoval okolnosti, které by mohly ovlivnit p ijetí nebo odmítnutí žádosti.
V p ípad kn ze, který opustil kn žství, uzav el ob anský s atek a nyní se ocitl
v situaci nebezpe í smrti, Kongregace vy izuje žádost o laicizaci a dovolení uzav ít církevní
s atek velmi rychle nezávisle na v ku kn ze. V takovém p ípad Kongregace vybízí místního
ordiná e do jehož kompetence spadá p íprava podklad k žádosti o laicizaci, aby žádost bez
113
V tomto p ípad se nejedná o kanonický trest suspenze podle kánonu 1333, ale o administrativní pastora ní
rozhodnutí podle úsudku místního ordiná e. Srov. Edward Lohse, „The Origin and Nature of the Suspension Ad
Cautelam of Article 4 of the Normae Procedurales for Dispensation from Celibacy,“ Periodica 94 (2005) 647680 a 95 (2006) 69-107.
prodlení p ipravil. Pokud by bylo obtížné získat podpis kn ze, žádajícího o laicizaci, je možné
poslat žádost bez jeho podpisu. Není t eba splnit všechny formality, které se jinak vyžadují p i
p íprav žádosti. Aby se vy ízení urychlilo, smí ordiná poslat celý p ípad na Kongregaci
faxem.
Situace laicizovaného kn ze
Reskript, kterým se ud luje dispens od povinností souvisejících s kn žským sv cením,
je správní akt vydaný p íslušnou Kongregací na základ žádosti doty ného kn ze a rozhodnutí
svatého otce. Reskript nejd íve formuluje o jakou žádost jde: Kn z žádá o dispens od celibátu
a od všech povinností, které souvisí se svátostí sv cení. Svatý otec na základ podklad
p ipravených Kongregací pro bohoslužbu a svátosti zpravidla ud luje dispens za následujících
podmínek: Dispens je ú inná od okamžiku, kdy byla ud lena a má být oznámena kn zi jeho
ordiná em. Tato dispens neodd liteln zahrnuje dispens od celibátu a také propušt ní z
duchovenského stavu. Laicizovaný kn z tedy nesmí p ijmout dispens áste n , tj. p ijmout
dispens od celibátu a odmítnout propušt ní z duchovenského stavu. Reskript zpravidla také
obsahuje prominutí (remissio) od všech p ípadných církevních trest , do kterých by kn z
svým odchodem upadl.
Laicizovaný kn z ztrácí všechna práva, která pat í duchovenskému stavu a ani už není
vázán povinnostmi tohoto stavu. Je mu zakázán výkon moci z p ijaté svátosti sv cení. Je
zbaven všech kanonických ú ad , úkol a jakéhokoli pov ení mocí (k. 292). Právo mu však
ponechává pov ení k rozh ešení kajícníka, který je v nebezpe í smrti (k. 976 a 986). Typický
reskript zpravidla také stanoví, že doty ný laicizovaný kn z nesmí pronášet homilii, nesmí
vykonávat službu rozdávání svatého p ijímání a vykonávat jakýkoli oficiální pastora ní ú ad.
Dále reskript zpravidla stanoví, že doty ný nesmí mít žádný ú ad (munus) v seminá ích a
forma ních domech. Nesmí vykonávat žádný ú ad (munus) nebo vyu ovat (officium) v
univerzitních akademických institucích, které podléhají církevní autorit a v t ch institucích,
které nepodléhají církevní autorit , nemá u it teologické disciplíny. Stejn tak nesmí p sobit
v nižších akademických institucích, které podléhají církevní autorit , pokud mu ordiná nedá
dovolení. Než ale ordiná takové dovolení ud lí, musí brát ohled na p ípadné pohoršení
v ících, které by toto dovolení mohlo zp sobit.
Reskript zpravidla stanoví, že laicizovaný kn z, který obdržel dispens od celibátu a
chce se oženit v kostele, má tak u init skromn a nep sobit tím pozdvižení (sine pompa vel
exteriore apparatu). Nem l by bydlet na místech, kde je znám mezi lidmi jako kn z. Místní
ordiná m že ud lit výjimku od tohoto na ízení, ale má p itom brát ohled na možný rozruch a
pohoršení, které by p ítomnost laicizovaného kn ze mohla zp sobit na místech, kde byl znám
jako kn z.
Reskript dále vybízí laicizovaného kn ze ke skutk m zbožnosti a k es anské služby.
Místní ordiná má laicizovaného kn ze vybídnout, aby se nyní aktivn podílel na život
Božího lidu v souladu s jeho novou situací a s ohledem na rozruch a skandál, který by jeho
p ítomnost a aktivity mohly v konkrétní farnosti zp sobit.
Reskript ješt stanoví n kolik povinností místnímu ordiná i, jehož úkolem bylo p
reskript laicizovanému kn zi. Ordiná má potvrdit p edání reskriptu na Kongregaci
p ípad otázek ze strany v ících ohledn laicizovaného kn ze, nemá p ejít celou
ml ením, ale má jim vhodn vysv tlit situaci. Nakonec je t eba poznamenat propušt
duchovního stavu a ud lení dispense od celibátu do k estní matriky k záznamu o
laicizovaného kn ze.
edat
a v
v c
ní z
k tu
Záv r
Procedurální normy a d kladnost p i vy izování laicizace kn ží ukazují na rozvážnost,
se kterou církevní autorita p istupuje k tak závažným rozhodnutím, jako jsou propušt ní
z duchovenského stavu a dispenzování od povinnosti celibátu. Zdlouhavost p i projednávání
n kterých žádostí o laicizaci by mohla budit dojem necitlivosti a nedostatku lidského a
pastora ního p ístupu ze strany ú ad , které laicizaci vy izují. Na druhé stran ale jako je
náro ná a zdlouhavá p íprava ke kn žství, podobn náro ná a zdlouhavá m že být opa ná
cesta. Tyto normy stejn jako praxe p i projednávání laicizací by se nem ly ídit ani tvrdostí
ani laxností, ale kanonickou umírn ností se z etelem na spásu duší, jak kn ze, který žádá o
laicizaci, tak také t ch, kterých se laicizace m že jakýmkoli zp sobem dotknout.
CIC 1983, 290-293.
CCEO 1990, k. 394-398.
Kongregace pro nauku víry, „Litterae circ. et Normae,“ 14. íjna 1980 in AAS 72 (1989) 11321137.
Kongregace pro svátosti. „Quo regulae servandae ad nullitatem sacrae ordinationis
declarandam foras datur.“ AAS 94 (2002) 292-3000; Tribunál 2 (2005) 2-6.
Hynous, David. „Processes for Departure from the Clerical Sate.“ In Clergy Procedural
Handbook (Washington,D.C.: Canon Law Society of America, 1992) 238-275.
Kašný, Ji í. „Laicizace kn ží.“ Teologické texty 4 (2001) 144-146.
Lohse, Edward. „The Origin and Nature of the Suspension Ad Cautelam of Article 4 of the
Normae Procedurales for Dispensation from Celibacy.“ Periodica 94 (2005) 647-680 a 95
(2006) 69-107.
Pellegrino, Piero. L’ impedimento dei vincoli religiosi nel matrimonio canonico. Torino: G.
Giappichelli Editore, 2000.
Salachas, Dimitrios. Istituzioni di diritto canonico delle Chiese cattoliche orientali, str. 286288.
Spole nosti zasv ceného života a spole nosti apoštolského života
Studijní text k této ásti druhé knihy CIC 1983, k. 207, 573-746 se nachází v knize:
Zubert, Bronislav. eholní právo. Instituty zasv ceného života a spole nosti apoštolského
života. Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996.
Studijní text ke kánon m CCEO 1990, k. 410-572 se nachází v knize Salachas,
Postavení „ eholník “ v hierarchickém uspo ádání katolických církví sui iuris
Církev jako spole enství v ících, kte í p ijali k est, je vnit n právn strukturovaná.
CIC 1983 stanoví základní hierarchickou strukturu latinské katolické církve sui iuris takto:
N kte í k es ané jsou duchovní, ostatní jsou laici (CIC 1983, k. 207.1). Duchovním se v ící
stává, když p ijme jáhenství (CIC 1983, k. 266.1) a laici jsou tedy ti, kdo nep ijali svátost
sv cení. Takto je tvo ena základní hierarchická struktura církve. K tomu CIC 1983, k. 207.2
stanoví, že ti, kte í se zvláštním zp sobem podle ustanovení kanonického práva zasv cují
Bohu (ne zcela p esn eholníci a eholnice), mohou pat it jak mezi duchovní, tak mezi laiky a
jejich životní situace nevytvá í zvláštní hierarchický stav v církvi.
CCEO 1990 stanoví pon kud jinou právní hierarchickou strukturu pro východní
katolické církve sui iuris. Podle CCEO 1990, k. 323 se duchovní odlišují od ostatních
k es an p ijetím posvátného sv cení (ordinatio). Laici jsou ti k es ané, kterým p ísluší
speciální poslání a život ve sv t a tak se podílejí na misijním poslání církve, zárove však
nepat í ani do duchovenského, ani do eholního stavu (CCEO 1990, k. 399). eholní stav je
stálý zp sob spole ného života v n kterém institutu schváleném církví (CCEO 1990, k. 410),
který se odlišuje jak od duchovenského, tak od laického stavu a vytvá í tak samostaný stav
(status religiosus) v kanonické struktu e církve.
CIC 1983, k. 207, 573-746.
CCEO 1990, k. 410-572.
Druhý vatikánský koncil, Dekret o obnov eholního života Perfectae caritatis (28. íjna
1965).
Augustin z Hippo. ehole pro komunitu. Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2004.
ehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojt cha a sv. Markéty, 1998.
A Handbook on Canons 573-746. Religious Institutes, Secular Institutes, Societies of the
Apostolic Life. Hite, Jordan, Holland, Sharon, Ward, Daniel, ed. Collegeville, Minessota: The
Liturgical Press, 1985.
Sebott, Reinhold. Ordens-Recht. Kommentar zu den Kanones 573-746 des Codex Iuris
Canonici. Mit fünf Registern. Frankfurt am Main: Verlag Josef Knecht, 1995.
Secular Institutes in the 1983 Code. A New Vocation in the Church. Ottinger, B.M., ed.
Westminster, Maryland, Christian Classics, Inc., 1988.
Zubert, Bronislav. eholní právo. Instituty zasv ceného života a spole nosti apoštolského
života. Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996.

Církevní právo - Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Transkript

Podobné dokumenty

Různé úryvky ze smluv