souhrn japonské gramatiky

SOUHRN JAPONSKÉ GRAMATIKY
MORFOLOGIE
PODSTATNÁ JMÉNA
mají pouze jeden tvar, nerozlišují rod ani číslo tomodači – přítel, přítelkyně, přátelé. Přirozený
rod lze vyjádřit přívlastky nebo předponami (onna no, otoko no, džo-, nan-, me-, oapod.) onna no ko – dívka, otoko no ko – chlapec, džogakusei – studentka
Jednotné či množné číslo lze rozeznat podle kontextu. Je-li třeba mn. č. vyjádřit, pak pomocí
– koncovek u slov označujících osoby (-tači, -gata, -ra, -domo) kodomo – dítě, kodomotači – děti
– zdvojením některých slov obecného významu jamajama – hory, hitobito – lidé
Podstatná jména mají charakter jmen hromadných.
Vlastní jména osobní mají pořadí: příjmení, osobní jméno. Připojují se k nim přídomky
nerozlišující číslo a rod, ale společenský vztah mluvčího k oslovené osobě (-ši, -sama,
-san, -čan, -kun apod.). Jamada-san – pan Jamada, pane Jamado
K vlastním jménům místním se připojují japonská i sinojaponská pomocná slova, která
blíže určují předmět pojmenování (-jama/-san hora, -kawa/-gawa řeka, -šima/-džima
ostrov, -ši město, -ken prefektura apod.). Fudžisan – hora Fudži, Saitama-ken – prefektura Saitama
Podst. jm. mohou být blíže určena přívlastky slovesnými (větnými), adjektivními i jmennými,
které stojí před podst. jménem. Do věty vstupují pomocí partikulí, které vymezují jejich vztah
ke slovesu nebo ke kontextu. Kinó mita eiga – film, který jsem včera viděl; takai jama – vysoká hora;
umi no sakana – mořská ryba; kodomo wa miruku o nomimasu – dítě pije mléko; nihongo wa muzukašii
desu – japonština je obtížná. Zdrobněliny se tvoří pomocí předpony ko- (koinu – psík, štěně),
někdy o- (ogawa – říčka, potok). Zdvořilostní předponou o-, go- se označují slova přisuzovaná osobě oslovené ve zdvořilém a uctivém stylu otegami – váš dopis, i dopis vám, gošudžin
– váš manžel.
PŘÍDAVNÁ JMÉNA
blíže určují podstatná jména ve vztahu přívlastkovém, sama mohou být určena příslovci.
Jsou dvojího druhu:
pravá – zakončená koncovkou -i, v tomto tvaru se užívají v přívlastku i přísudku takai
jama – vysoká hora, jama ga takai – hora je vysoká
nepravá – zakončená koncovkou -na, která se připojuje za podst. jméno s abstraktním
významem
Koncovka -na se používá pouze v přívlastku, v přísudku odpadá a příd. jméno vytváří
těsnou vazbu se sponou šizukana kóen – tichý park; kono kóen wa šizuka desu – tento park je tichý
– sem patří odvozená sinojaponská přídavná jména pomocí koncovky -teki rekišitekina
tatemono – historická budova
– některá sinojaponská přídavná jména vytvářejí přívlastkovou vazbu pomocí partikule no
takusanno – být hojný
Přívlastkovou funkci mají i některá slovesa ve tvaru minulého času ustrnulá v pozici přívlastku (čigatta – odlišný ), též aru, iwajuru – nějaký, tzv.
Některá přídavná jména mají tvary pravých i nepravých příd. jmen; u nich se koncovka
-na připojuje ke kmeni přídavného jména pravého (kmen vznikne odtržením koncovky -i ):
čiisai → čiisa + -na = čiisana (malý) čiisai sakana, čiisana sakana – malá ryba ale: sakana ga čiisai
– ryba je malá
Přípona -sa ke kmeni příd. jmen pravých vytváří podst. jména s abstraktním významem:
ókii → óki + -sa = ókisa (velikost)
Stupňování přídavných jmen
1. stupeň: – takai jama – vysoká hora
2. stupeň: – pomocí příslovce motto (více) motto takai jama – vyšší hora
– představené partikule jori (než) jori cujoi kusuri – silnější lék
3. stupeň: – pomocí příslovce mottomo (nejvíce) mottomo takai jama – nejvyšší hora
– řadové číslovky ičiban (první) ičiban cujoi kusuri – nejsilnější lék
ZÁJMENA
mají funkci odkazovací.
osobní – z gramatického hlediska se neliší od podst. jmen. Pokud vyplývají ze souvislosti,
nevyjadřují se. Jsou rozlišena co do zdvořilostních stylů na zdvořilá:
1. os. watakuši, wataši, 2. os. anata, kolektivní tvar anatagata (místo zájm. 2. os. se používá
osobního jména, tj. oslovení ve 3. os.), 3. os. anokata (i zájmeno důvěrného stylu kare);
důvěrná: 1. os. boku (muži), ataši (ženy), 2. os. kimi, 3. os. kare (m. rod), kanodžo (ž. rod).
V neutrálním stylu se používá pouze důvěrných zájmen 3. os. (pro 1. os. lze použít
zájmeno stylu zdvořilého nebo důvěrného). Pokud je nutné vyjádřit mn. č., pak pomocí
koncovek -tači, -gata, -ra, -domo.
Obecného pojmenování hito (člověk) se používá ve významu neurč. zájmena někdo
(hito ga iru – někdo tu je). Ve spojení s ukaz. zájmenem má funkci zájmena 3. osoby (kono, sono,
ano hito). V přivlastňovacím vztahu – mají vazbu pomocí partikule no (wataši no – můj ); pro
3. os. se používá sono, homonymní s ukaz. zájmenem onen: sono hanaši – ten (onen) příběh,
jeho (její) příběh (rozlišení dle kontextu)
zvratné džibun – používá se ve vazbě přivlastňovací (džibun no – vlastní ) nebo ve významu
sám (džibun de – vlastním přičiněním ); české zvratné se se vyjadřuje frazeologickými vazbami,
např. kao o arau – myje se (dosl. myje obličej)
ukazovací – mají tři základní kořeny: ko odkazuje na předměty bližší mluvčímu, so na
předměty bližší oslovenému a a z tohoto hlediska neutrální; k nim se připojují koncovky,
které vytvářejí tvary: jmenný -re (stojí samostatně, kore – tento), přívlastkový -no (nestojí
samostatně, kono hon – tato kniha), zpřídavnělý -nna (konna – takový), příslovečný (prodloužením samohlásky, kó – tak ) a místní -ko (koko – zde)
tázací – ke kořeni do se připojují stejné koncovky jako k zájm. ukazovacím (dore – který z)
neurčitá – odvozují se od táz. připojením partikulí ka, demo a mo (doreka – některý z).
U zájm. nani (co) se redukuje samohláska i, začíná-li následující slabika hláskami t, d a n.
Všechna zájmena mohou vytvářet vazby s jinými slovními druhy; např. přívlastkovou
vazbu tvoří i tázací a neurč. zájmena pomocí partikule no (zájmeno nani má redukovaný
tvar nanno – který, jaký, co za). U neurč. zájmen místních se partikule (de, ni, e, kara)
vkládají mezi zákl. tvar zájmene a partikule demo nebo mo (doko kara demo – odkudkoliv), u
zájmen času se vkládají partikule kara a made. Funkci neurč. zájmene má slovo aru
(nějaký) + podst. jméno nebo pomocné jméno (aru toši – nějaké, některé město; aru toki – někdy).
Neurčité zájmeno s významem některý a žádný se tvoří pomocí přívlastkového tvaru
tázacího zájmene dono nebo zpřídavnělého tvaru donna; koncovky -demo nebo -mo se
připojují za podst. jméno (donna toši demo – jakékoliv město, dono toši kara demo – z kteréhokoli
města). Otázku po příčině vyjadřuje táz. zájmeno naze – proč (neurčitý protějšek nazeka –
z nějakého důvodu, kdoví proč), ve zdvořilém stylu dóšite. Otázka po účelu se vytváří
spojením tázacího zájmene nani s pomocným jménem tame nanno tame ni – za jakým účelem.
PŘÍSLOVCE
blíže určují přídavná jména, jiná příslovce a slovesa. Rozlišují se:
• pravá (močiron – ovšem)
• některá podst. jména ve funkci příslovcí (kjó – dnes)
• přísl. tvořená od příd. jmen pravých odtržením koncovky -i a připojením koncovky -ku
ke vzniklému kmeni: hajai → haja + -ku = hajaku (rychle)
• přísl. tvořená od příd. jm. nepravých nahrazením koncovky -na koncovkou -ni (šizukani –
klidně ); některá i bez této koncovky (tocuzen – náhle) nebo s koncovkou -to (uttorito – okouzleně)
• přechodníkové tvary některých sloves s významovým posunem (hadžimete – poprvé od
slovesa: hadžimeru – začíná)
• zdvojená příslovce, která vznikají zdvojením některých podst. jmen (dandan – postupně)
• příslovce onomatopoetického charakteru (zútto – úplně, hakkiri – zřetelně).
Stupňují se pouze
1. stupeň: joku – dobře
šizukani – tiše
příslovce typu -ku
2. stupeň: motto joku – lépe
motto šizukani – tišeji
a typu -ni:
3. stupeň: mottomo joku – nejlépe
mottomo šizukani – nejtišeji
–1–
ČÍSLOVKY
Japonština má dvě soustavy číslovek – japonskou a sinojaponskou. Složené číslovky
se vypisují příslušnými znaky, nebo se jen řadí jednotlivé číslice 1 – 9 ve znacích, nebo se
píší arabskými číslicemi. Číslovky do věty vstupují pouze s pomocnými číselnými jmény
(numerativy) a následují za podst. jménem. Gukusei o sannin mimašita. – Viděl jsem tři studenty.
(Někdy se kladou před podst. jm., pak se vkládá mezi ně a podst. jm. partikule no Sannin
no gakusei o mimašita.). Použití pomocných číselných jmen je přesně vymezeno pro každý
druh předmětů. Pomocná číselná jména japonská se spojují do desíti s číslovkami
japonskými, nad deset se sinojaponskými.
ban – večer : hitoban, futaban, miban, joban, goban, rokuban, šičiban, hačiban, kuban, džúban – jeden,
dva atd. až deset večerů, nocí.
hako – krabice: hitohako, futahako – jedna krabice, dvě krabice atd.
Pomocná číselná jména sinojaponská:
nin – lidé: hitori, futari (neprav.), sannin, jonin, gonin, rokunin, nananin, hačinin, kjúnin, džúnin – jeden
člověk, dva lidé atd. až deset lidí
hon – předměty podlouhlé: 1 – ippon, 2 – nihon, 3 – sanbon, 4 – jonhon, 5 – gohon, 6 – roppon,
7 – nanahon, 8 – happon, 9 – kjúhon, 10 – džippon a další.
Z á k l a d n í Japonskými číslovkami se počítá pouze do 10, nad deset se počítá pouze sinojaponskými.
japonské č. sinojaponské č.
21 nidžúiči
135 hjaku sandžú go
1 hitocu
iči
11 džúiči
22 nidžúni
200 nihjaku
2 futacu
ni
12 džúni
3 miccu
san
13 džúsan
30 sandžú
1000 sen
ši/jo(n)
14 džúši/džújon
40 jondžú
10 000 man
4 joccu
5 icucu
go
15 džúgo
50 godžú
1 000 000 hjaku man
roku
16 džúroku
60 rokudžú
1 000 000 000 džú oku
6 muccu
7 nanacu
šiči/nana 17 džúšiči/džúnana 70 sičidžú/nanadžú 0 rei/zero
8 jaccu
hači
18 džúhači
80 hačidžú
9 kokonocu ku/kjú
19 džúkjú/džúku
90 kjúdžú
10 tó
džú
20 nidžú
100 hjaku
Měrové jednotky (udávají množství, míru) se připojují jako pomocná číselná jména,
avšak k nepočitatelným podstatným jménům. Jsou japonské, sinojaponské a cizí: hitocuki
– jeden měsíc, nihai – dva šálky, hjakukiro – 100 km, 100 kg .
Tázací číslovky se tvoří připojením příslušného pomocného číselného jména nebo
jednotky míry k nesamostatným tázacím kořenům iku- nebo nan-: ikucu – kolik (počet), ikura
– kolik (množství), nannin – kolik lidí, nanbon – kolik tužek atd.
Neurčité čísl. se tvoří od tázacích připojením partikulí ka, demo a mo (ikucuka – několik).
Vyjádření přibližnosti:
– připojením partikulí demo, mo k základním číslovkám hjakukiromo – celých sto kilometrů
– pomocí dvou za sebou jdoucích číslovek základního souboru nisanbjaku – několik set
– výrazy gurai/kurai nidžuppun gurai – asi dvacet minut
– neurčitý počet lze vyjádřit použitím neurčité číslovky sú súhjakunin – několik set lidí.
Podílné čísl. se tvoří pomocí koncovky -zucu, připojované k úplnému číselnému výrazu
(tj. číslovka + pomocné číselné jméno) micuzucu – po třech (kusech), sanninzucu – po třech (osobách)
Řadové čísl. se vytvářejí předponou dai- (daiiči – první ), koncovkou -ban, -banme
(sanbanme – třetí ), nebo předponou i koncovkou zároveň k sinojap. číslovkám základním
(daigobanme – pátý ).
rokudžú nendai = 60. léta; Kareru jonsei = Karel IV.;
hadžimete, saišo ni = za prvé; nidome ni = za druhé
Násobné čísl. se tvoří koncovkou -tabi k číslovkám japonským (většinou jen hitotabi –
jedenkrát, futatabi – dvakrát ) nebo sinojaponskými koncovkami -kai či -do k číslovkám
sinojaponským (ikkai – jedenkrát, nikai – dvakrát, rokkai – šestkrát, džikkai – desetkrát ).
Násobné čísl. řadové se tvoří připojením koncovky -me k sinojap. násobným číslovkám
(nidome – podruhé, sankaime – potřetí ).
Druhové čísl. se tvoří připojením koncovky -bai k sinojap. čísl. (nibai – dvojí, sanbai – trojí ).
Desetinná čísla se píší většinou arabskými číslicemi; desetinná čárka se čte sinojaponským slovem ten (bod) 12,35 – džúni ten san go, 0,862 – rei ten hači roku ni.
Desetina, deset procent – wari sanwari 30%
Procento – sinojaponská číslovka + pásento sandžú pásento 30%
Sčítání, odčítání, násobení, dělení (ka, gen, džó, džo)
2 + 3 = 5 ni tasu san wa go
32 = 9 san no džidžó wa—
kjú, 1/3 san bun no iči
druhá odmocnina z 25 (√ 25 ) = rúto nidžúgo wa
6 – 4 = 2 roku hiku jon wa ni
n
(x + y) kakko ekkusu tasu wai kakko no enudžó
2 × 4 = 8 ni kake jon wa hači
km2 = heihó kirométoru, m3 = rippó métoru
8 : 2 = 4 hači waru ni wa jon
o
Teplotní údaje: 8 C = (sešši) hačido, – 5o C = mainasu godo
Datum – uvádí se v pořadí: rok (nen), měsíc (gacu), den (ka, niči).
11. 2. 2006 = 2006/2/11 (ni sen roku nen/nigacu/džúičiniči)
nebo se letopočet přepočítává na éry:
Heisei 18 nen = 18. rok éry Heisei (od 1989 dále)
Názvy měsíců, dní, určování času: Všechny časové údaje (např. názvy dní, měsíců apod.)
se zapojují do věty pomocí partikule ni. Musume wa sangacu, mikka ni umaremašita. – Dcera se
narodila 3. března. Ašita no gogo jodži ni Jamada san ni aimasu. – Zítra odpoledne ve 4 hodiny se sejdu
s panem Jamadou.
POMOCNÁ JMÉNA
mají pomocnou funkci. Do věty vstupují pouze se samostatným jménem nebo urč. tvarem
slovesa, k podst. jménu se připojují pomocí partikule no gakusei no toki – když byl studentem
(toki – čas, doba) . S přívlastkovým tvarem ukazovacích zájmen vytvářejí příslovce
zájmenného charakteru (kono jóna – takový; sono tame ni – proto). Podobně vytvářejí i spojení
s partikulemi nebo pomocnými slovesy ve funkci spojek. Viz dále.
Pomocné jméno jó má vlastnosti podst. i příd. jména (typu -na) – tj. vytváří přívlastkové
a příslovečné vazby (jóna, jóni). Podle funkce a významu lze pomocná jména rozdělit na:
• pomocná jména upřesňující a rozlišující prostorové a časové vztahy (odpovídají našim
předložkám ve významu místním a časovém) mae (před), naka (v), uči (o, během, v),
aida (mezi, během), gakkó no mae – před školou. Celý výraz může být vázán na další podst.
jméno jako jmenný přívlastek pomocí partikule no, nebo příslovečně na sloveso pomocí
partikule ni (de aj.) či bez dalšího určení gakkó no mae no kóen – park před školou. Ve vazbě
se slovesem v pozici přívlastkové vytvářejí vedl. věty časové – viz dále.
• pomocná jména ve významu zájmenném a funkci nominalizující mono (to, co; ten, kdo)
wataši no mono – to mé (konkrétní význam)
koto (záležitost, co se týká) má význam abstraktní, vztahuje se k činnosti nebo
souvislostem wataši no koto – to, co se týká mne; pokud jde o mne; gakkó no koto – školní záležitosti
no zahrnuje významy předchozích, rozlišení vyplývá z kontextu. Kare no o karimašita. –
Vypůjčil jsem si to jeho. Může přijímat slovesný přívlastek (sumu no – ten, kdo bydlí ) nebo být
připojeno k příd. jménu. Ókii no o kudasai. – Dejte mi to velké.
tokoro (místo) má význam předložkový; v některých vazbách záměnné za koto wataši no
tokoro – u mne (doma); ii tokoro ga aru – je (na tom) něco dobrého
Tato pomocná jména se uplatňují při tvoření vedlejších vět podmětných a předmětných,
ve větách vysvětlovacích a frazeologických vazbách. Viz dále.
• pomocná jména vytvářející určení času, způsobu, příčiny apod. – příslovečný význam
toki (čas) gakusei no toki – v době, kdy byl studentem, tame (důvod) bjóki no tame – pro nemoc,
jó (způsob) čiči no jó – jako můj otec, mama (stav) mukaši no mama – jako v minulosti.
Ve vazbě se slovesem v pozici přívlastku vytvářejí vedlejší věty časové, příčinné
a způsobové. Viz dále.
• pomoc. jména označující nutnost, pravděpodobnou domněnku apod. – význam modální
hazu (objektivní nutnost), cumori (úmysl), tokoro (aktuálnost), jó (zdání)
Nevytváří vazby s podstatnými jmény, ale pojí se ke slovesům. Viz dále.
–2–