10 a půl aneb TEN ZACH

Cennou a ojedinělou reflexi toho, jak to u Zachariáše vypadalo, najdeme v publikaci
Průvodce plzeňským pohostinstvím z roku 1992, od autora s nepravděpodobným
jménem Jiří Vošoust. Pozoruhodný spis dokumentující síť plzeňských výčepů
v rozpuku soukromého podnikání označuje Zachariáše za jediný podnik svého druhu
v Plzni. Autor nejdříve uvede čtenáře do průchodu mezi prodejnu bot a nábytku (kde
je jim konec!), kde „visí nenápadná cedule s pánem v klobouku a se skleničkou u rtů
s nápisem.‘ Vinný bufet U Zachariáše‘…“ Projdeme dvorkem a vstoupíme. „Ve
vstupní chodbě i v místnosti s nálevním pultem se popíjí na stojáka, sedí se jen
v zadní místnosti, kde je také stolní kopaná. Hraje se zde i vyhlášený turnaj Zacharias
Open… Pozoruhodné je i řešení interiéru, v němž se mísí archaičnost s bohémskou
ledabylostí. Pozornost vzbuzují i malby na omítce od Miloslava Čecha: a sakra, támhle
už někdo zvrací! Ne, neplašte se, je to jen bizarní figura namalovaná na zdi,“ praví náš
průvodce a pokračuje: „U Zachariáše se otvírá úderem desáté: zpočátku je tu
prázdno, pak poloprázdno, v podvečer se bufet naplní, večer praská ve švech. K tomu
hraje pořádný bigbít – žádný bubblegum, personál má dobrý vkus. Scházejí se tu
především mladí i mladší intelektuálové a bohémové, v měsících semestru
i vysokoškolští studenti.“ Konec báječného vyprávění starců.
Diestlerovo oblíbené místo, tam, kde bývalo piano
Rok, snad rok a půl po výjevu ze štědrovečerní noci se skrývá za mlhou hustou tak,
že by se dala krájet, a možná ještě dál, alespoň co se dění na dvorečku týče. V té
době se ovšem odehrálo několik důležitých věcí. Po průkopnickém Bílém medvědu
se v Plzni objevilo několik „hospod s hudbou“, dosud nezazkoušeného typu náleven
s občasnými živými produkcemi. A v Praze jsme si s přáteli ze školy oblíbili návštěvy
Krále Jiřího na Starém městě, sklepa pod Jamesem Joycem, jedním z prvních Irish
pubů v Čechách. Někdy na jaře 1995 pak kdosi přišel se zprávou, že se tímto
způsobem můžeme realizovat i o víkendových pobytech v Plzni. Vrátil jsem se tedy
na dvoreček a navázal tam, kde jsem v prosinci v třiadevadesátém skončil.
V té době jsem na fakultě narazil na nadaného hospodářského historika C., Plzeňáka,
ctitele kvalitní hudby a význačného přítele kapky. Žíznivý vědec se stal záhy mým
Buškem z Velhartic a vice versa. Pokud jsme o víkendu nebyli v Lampě nebo v Céčku
na nějakém bigbítu, trůnili jsme U Zacha a při bohulibém úsilí propít se barem skrz
naskrz – dodnes zde máme některé resty – řešili otázky načaté a nedořečené po
pražských nálevnách. Pokud to jen trochu šlo, okupovali jsme stolík na pódiu u dveří,
kde tehdy ještě stávalo funkční piano. Od ledna sedmadevadesátého jsme také
hostovali ve sklepě, zvláště bylo-li narváno, tedy často: ale pokud to jen trochu bylo
možné, preferovali jsme pódium, už jen proto, že si z něj člověk snáze udržoval
přehled o dění v lokále a ve spolupráci se sympatickým nápojovým lístkem i na baru.
Byly to nezapomenutelné a obohacující večery, od vzájemných konzultací našich
diplomových prací až po poznání, že pastis by se přeci jen měl pít s vodou. Když se
pak objevila v nabídce objevila mexická cuisine za paušální sumy (vzpomínám si, že
jsme tam zatáhli známého, který s oblibou konzumoval burritos a tacos ve velmi
podobném pražském podniku U malého Glena a srovnav poměr nabídka /cena s tou
zachovskou, propadl pocitům marnosti), věnovali jsme se jejímu studiu stejně
vehementně. Občas se připojily některé významné figury z plzeňských hudebních
ansámblů, občas upřímně znuděné, občas vyděšené vysoce odbornou rozpravou
rozpumpovaných historiků. Dodnes si dobře vybavuji přítele W., básníka Západu,
který se přimotal do rozpravy na naše oblíbené téma první republika a odsun
sudetských Němců: odcházel velmi podnapilý a s pocitem, že jeho představy
o dějinách jeho otčiny jsou vepsí.
Jistě, chodili jsme i jinam. Byla to léta, kdy člověk přijel v pátek do Plzně
a s překvapením zjišťoval, kolik nových podniků za jeho nepřítomnosti vzniklo. Ale
ačkoli jsme tehdy velmi poctivě zkoumali přírůstky, vždycky jsme se vrátili k pianu,
šicímu stroji nebo thonetovým židlím u okna, zjistili, že „tu sambuccu jsme ještě
nepili“, nebo že se mezi lahvovými pivy objevil průkopnický patnáctistupňový Bud,
a setrvali.
V sedmadevadesátém se nad barem objevilo i první firemní tričko, to bílé: ještě ho
mám, i když už trochu vetché a děravé. Kolikrát se díky němu poznali v davu na
Trutnově či v Českém Brodě dva Plzeňácí – tedy já a ten druhý –, bych nespočítal.
Paradoxní ovšem je, že jsem je poprvé viděl v Praze, když jsme v létě 1997
propleskávali v rámci rubriky Křížový výslech čsp. Rock & Pop Jima Čerta. A to
druhé vlastním samozřejmě taky. Kalhotky ne, přirozeně.
Postupem let se měnil okruh spolustolovníků. Často jsme tam trůnili s ing. E., dalším
význačným Buškem z Velhartic, když si přijel v pátek do Reportu pro povely.
S pathologickým fanouškem fotbalové reprezentace Argentiny, hudebním publicistou
–jp–, jsem jen horko těžko držel tempo v konzumaci panáků. S režisérem K., dávno
předtím, než ho za jeho historické spisování nominovali na Magnesii Literu, jsme se
zvesela upravovali, zatímco choť se kulturně vyžívala na festivalu Finále. Rok poté
jsme tam s chotí rukou společnou a nerozlučnou upravili společenského publicistu
D., hvězdu kulturního oddělení týdeníku Reflex. Chudák na to dodnes vzpomíná
s rozšířenýma očima. U Zacha skončila i jedna z dvanácti Tour de Böhmerwald, cest
magického společenství lidí putujícího podél zemských hranic. A last but not least
se Sluncem západu, pokud to zrovna nepřehání s prací.
Ještě ve starém tisíciletí jsem si ale oblíbil sedávat tam sám. V pátek odpoledne po
vyplenění antikvariátů a před odchodem na hokej, kdy má člověk celý bar občas
sám pro sebe (pokud se třeba z přízemí nevynoří Tleskač hotovící se k rozdávání
radosti po vzdálených lhotách a újezdech naší otčiny) tam bývá skoro nejlépe.
Prostředí svědčí kontemplaci nad nuggety vytěženými v Navě nebo u Beneše,
Pilsner Urquell po ruce.
A samozřejmě, hudba. Mnohokrát mne od baru překvapili svými preferencemi
a překvapují mne dodnes. Nikdy jsem si nic nepřál: kdokoli stál za barem, dáma
nebo pán, dokázal se trefit.
A koncerty: nejlepší byly ty nejutajenější. Jeden příklad za všechny. Jednu dubnovou
neděli v roce 1999 už bylo jasné, že snahy HC Keramika Plzeň o postup do semifinále
opět ztroskotaly na nesympatických chacharech z Třince. Byli jsme biti a protože
přítel J. nemohl doufat, že by dal U Žumbery přes hubu nenáviděnému playeru hostí
Lubinovi (jak mnohokrát deklaroval v ochozech), rezignovali jsme na pravidelné
vyhodnocení zápasu a šli po svých. Ještě se mi nechtělo domů, a tak jsem se vcelku
logicky odebral k Zachovi. Co jsem spatřil uvnitř, mne naplnilo údivem. Celá pravá
strana až ke gauči byla obsazena hudebními nástroji a pultíky pro partituru. Otázal
jsem se na baru, co to má znamenat. Prý že uvidím, pravili ti dobří lidé s vědoucím
úsměvem. A viděl jsem. Před devátou se do kvelbu nahrnula horda adolescentů
v bílých lékařských pláštích, někteří byli vybaveni plyšovými losími parohy. Byl to
studentský big band z Uppsaly, kteří se nějakou náhodou vylíhli v Plzni na své pouti
Evropou: jmenovali se Glansbandet a hráli mazácké, swingující verze Mustang Sally,
Lady Madonny a podobných kousků. Pamatuji si, že jsem byl nadšený.
A proměnil se za léta existence Zachariáše interiér?
Asi ne. Byly tam akorát malůvky Míly Čecha, fotbálek, slavná lednice s šílenou
spotřebou a nápis „Pivo pouze k vínu“.
Přetrvalo z toho něco?
Pouze část obrazu, který znázorňoval práce na vinohradu od vysazování vína až po
sklizeň, a vzhledem ke stavebním úpravám, které po mém příchodu byly nutné, zbyly
vlastně dvě části, polovička cyklu, který mi Míla vloni laskavě zrestauroval.
Byl tehdejší Zachariáš na plzeňské poměry hodně výjimečný?
Myslím, že jo. Bylo to dané kvalitou a lácí zdejšího vína, atmosférou, která byla
výjimečná – byla to zašívárna, ne moc na očích a někdy se tam děly pěkný zvěrstva
– což samozřejmě lákalo, protože před rokem 1989 takový underground nikde nebyl.
Společně s Kábéčkem (mýty opředený podnik ve Smetanově ulici č. 5, uzavřen
v listopadu 1992 – pozn. rd) a podobnými zašitými podniky ve dvorech to pro jistý
segment lidí mělo svoje kouzlo a poezii.
Předpokládám, že taky musel existovat segment lidí, které takový podnik
rozčiloval, zvláště pak ty, kteří tady bydleli. Vznikaly kvůli tomu nějaké
konflikty?
No jistě… Jako majitel té nemovitosti jsem měl přeci jen lepší vyjednávací pozici, než
kdybych byl klasický nájemce, a myslím si, že jsem kluky od Zachariáše nějakým
způsobem hájil. Ty střety jsem neregistroval, protože jsem nebyl provozovatel.
Inkasovat jsem je začal až v pětadevadesátém. Naštěstí zůstali v celém bloku
původní nájemníci jen v Kollárově 6 – s nimi ale byly dost výrazné střety až do doby,
co pan Štěpánovský...
O tom nic nevím.
Jednoho krásného odpoledne, když jsem uklízel dvůr, v předvečer zahájení festivalu
Jazz a Struny na ulici, seběhl ve značně podroušeným stavu dolů a začal mě kádrovat
a vyzvídat, co se tady bude dít za nepravosti. Já jsem ho ve vší slušnosti odkázal na
program festivalu, pan Štěpánovský se hodlal odebrat do svého bytu ve druhém
patře, nicméně cestou zpět, jak už měl alkohol v krvi, měl pocit, že je místo v prvním
patře ve druhém… teď jsem prozradil pointu... Pan Štěpánovský se nemohl dostat
do bytu, takže to vyřešil po svém – protože pan Štěpánovský byl muž činu – a vlezl
do bytu po římse. Po chvíli zjistil, že sedí „s cizí ženou v cizím pokoji“. Takže mu
došlo, že asi nebude doma, šel po římse zpátky… a jak ho opustily síly, tak se zřítil
z římsy nad zvýšeným přízemím na dvůr tak nešťastně, že byl na místě mrtvý. Marcel
Hájek (lékař, v listopadu 1989 čelný protagonista stávky na plzeňských vysokých
školách, pozn. rdd), lékař, došel k panu Štěpánovskému krokem a palec dolů
komentovaný hláškou „Karle, už jenom havrany“ hovořil za vše.
Kvůli tomu, že kolem bydleli i nájemníci, kteří z vás nebyli nadšení – a teď už
mluvím i o Zach‘s Pubu – projevovala o vás zájem policie? Zažili jste někdy
nějakou šťáru, která klasické hudební kluby v těch časech postihovala docela
často?
Slovo šťára bych nepoužil. Přijížděli na základě udání za rušení nočního klidu, což
dělá policie všude na světě. Potvrdil mi to Laco Déczi, který tvrdil, že i v New Yorku
existují nájemníci, kteří bydlí v mrakodrapu a stěžují si na klub, který je třicet pater
pod nimi, a že se nemám zač stydět a omlouvat, že takhle je to všude. Policajti sem
jezdili a jezdí.
Za Zachariáše se tady už hrávalo?
Občas jo. Kapely regionálního významu, párkrát Suřík… a už tehdy tady fungoval
Festival na ulici. Už nevím, se kterým z kluků od Zachariáše to tehdejší ředitel
Komorous dohodl, ale probíhá tady už od roku 1994, kdy jsem tu ještě nebyl.
Rozhodně tu ale ještě nebylo pódium, kapely hrály čistě na dlažbě a myslím, že
o pravidelnosti nelze ani mluvit.
A co hudba reprodukovaná? Mám pocit, že tehdy nebylo zvykem, aby v hospodě
zněla muzika. Mám pocit, že i v tom byl Zachariáš výjimečný.
Myslím, že jo… Výběr muziky je vždycky daný barmanem: barmani se starají
o reprodukovanou hudbu, v případě Zachariáše byli majitelé zároveň barmany a od
jejich vkusu se to celé odvíjelo. S mým příchodem se to začalo víc klonit k alternativě:
v té době se hrálo výhradně z CD: dost jsem si na tom zakládal, protože ještě v roce
1995 bylo běžné, že když už někde hrála muzika, tak spíš z rádia. Dneska je to
takové úsměvné, ale tehdy jsme si zakládali na tom, že se pouštěly věci, který nějak
dokreslovaly atmosféru místa a vyjadřovaly vkus místní crew… Dneska už je to jinak,
stahují se mp3 a přiznám se, že jsem z toho trochu nešťastný, protože teď, když se
hraje přes notebook, už za to samozřejmě nejsem plně odpovědný...
Jak dlouho notebook supluje CD přehrávač?
Asi před rokem jsem si odstěhoval svých 500 CD domů, vesměs ve stavu, že mi je
moje domácí věž nebere...
Hrála U Zachariáše muzika – třeba v porovnání s Kábéčkem nebo Bílým
Medvědem, ve kterém to neustálé volume doprava občas znemožňovalo
jakýkoli souvislejší hovor – nahlas?
Asi ne… Medvěd tím byl vyhlášený. Richard Steiner razil to, co okoukal snad někde
v Dortmundu, nebo kde byl: že pokud se lidi baví, stojí je to hodně sil, které dohánějí
pitím, nebo pak už na komunikaci rezignují a tím víc to do sebe perou. Věřím, že to
byl osvědčený model, nicméně na můj vkus trošku moc drsný.
Když už mluvíme o Medvědu, podniku vpravdě průkopnickém. Jak se ti v letech
své největší slávy, tedy cca v letech 1993–95, jevil?
Byl úžasný. Fungoval dost dlouho, fungoval úžasně a když k tomu Steiner dodal
i zahradu, neměl ve městě konkurenci. Takový podnik dneska už ani nemůže
existovat, protože tehdy jich ještě tolik nebylo… střetávala se tam veškerá možná
klientela. V tom měl velký kouzlo, chodili tam kravaťáci, holky, studenti, rockeři,
hrozně široký spektrum hostů. Když jsi někoho chtěl potkat, našel jsi ho tam. Tohle
mi vadilo v Praze: když jsem chtěl někoho potkat, jezdil jsem po hospodách po celé
Praze a nakonec stejně zjistil, že nikde nikdo není, že jsem se holt netrefil. A dneska
to není ani v Plzni, dost se to vyselektovalo. Někdo chodí tam, někdo tam, a spousta
mých vrstevníků už nechodí nikam. Takže tehdejší Medvěd mi docela chybí.
Ty jsi v letech 1992–93 dělal rekvizitáře na Kavčích horách. To jsi v Praze
bydlel?
Tehdy jo.
A měl jsi tam nějaký oblíbený podnik, který by se nějak promítnul do Zach‘s
Pubu?
Ještě před tou rekvizitářskou kariérou jsem v Praze studoval, v letech 1984 – 89.
A bylo dost podniků, které mne, jako asi každého studenta, ovlivnily. V mém případě
Blatnička a hospoda Na Slamníku. Celou vejšku jsme každé pondělí chodili na
Slamník. Ty dva podniky mi vytanou první na mysli... a pak ještě letní zahrádky na
Letné.
V letech 1992–93 se v Praze objevily první „hospody s hudbou“, kterých se pak
hlavně v Plzni vyrojilo nečekaně mnoho. Asi nejslavnější byla tehdy Stará
beseda na Žižkově. Chodil jsi tam?
Párkrát… Ono, bydlel jsem v Praze, ale občas taky v televizi v rekvizitárně, vystřídal
jsem různé podnájmy, ze kterých mně různě vylejvali… a v klimatizované televizi,
kde je nepřetržitě 24 stupňů a žádný denní světlo, je docela peklo žít. Spát v posteli,
ve které přes den leží paní Šulcová, v postelích z fundusu… Ale rád na to vzpomínám.
Patřil jsem třeba k filmu bratří Cabanů Don Gio: ten mi strašně učaroval. Nedávno
jsem to říkal Mírovi Starýmu (dříve Silvester Brosche, nyní Mediterian, Bory ap. –
pozn. rd.), že Praha a ten film ve mně vytvářejí trochu mindrák, že se mi nepodařilo…
že jsem mohl svůj život otočit někam jinam.
Zmiňoval jsi Irish puby v Praze, na kterých jsi se učil. Které to byly?
Molly Malone. I když úplně první pro mě byl James Joyce v Liliovce, jedna z prvních
a nejdražších, kterou provozovali Irové. Pak O‘ Brien‘s v Holešovicích – a majitel,
který měl Molly Malone, vlastnil ještě v pasáži kina U hradeb, tam, kde vždycky
smrděly ty čuránky, Scarlett O‘ Hara.
Ale hlavní byla Molly Malone. Tehdy tam člověk přišel a v šest večer tam nebylo
k hnutí. Dnes je to takový… poloprázdný...
Takže ty byly hlavními inspiračními zdroji.
Jo. Ustoupil jsem od modelu Blatničky, který… to byla má první představa, měl jsem
dohodnutého stejného dodavatele sudového vína, který zavážel je i Plzeň, nicméně
jsem věděl, že budu muset i točit pivo… a nakonec jsem pod vlivem zmíněných Irish
pubů volil tohle. Jsem příznivcem mnohosti, možností voleb – přijít do hospody
a moct si vybrat. To tehdy nebylo zvykem: jedna hospoda měla jedno točené pivo,
někde ve flaškách druhé a tady jsem viděl, že mají deset točených piv, což mě
fascinovalo. Až když jsem začal provozovat Zach‘s Pub, uvědomil jsem si, že je
o poznání snazší provozovat tohle v Anglii, kde je marže na pivu pětinásobně vyšší
než u nás.
Ale předsevzal jsem si, že budu mít alespoň pět druhů točených piv, což za celých
deset let držím. Je pravda, že se trochu obměňovaly, až k dnešnímu stavu, což je
Prazdroj, Gambrinus, Porter, Velvet a Guiness.
Byl v roce 1995 velký problém ho v Plzni sehnat?
Nebyl. Guiness byl ve spoustě hospod po celé republice. Oni byli navíc opojení
úspěchem, který slavili: v podstatě stačilo říct a to pivo dostal každý. V Plzni bylo
v roce 1997 asi deset hospod, kde měli točený Guiness, dnes jsem zůstal sám.
Nejblíž je v Chebu, Mariánských lázních, Varech, Berouně…
Co Heineken?
Ten tu taky byl…, ale vzhledem k tomu, že typově je to podobný světlý ležák…
Spíš myslím, jestli v roce 1995, 96 nebyl problém ho sem dostat.
Ani ne. Spíš byl problém vytočit sud.
Hlavně v prvních letech se tu anglická a irská piva střídala jak apoštolové na
orloji. Bylo některé, se kterým jste se netrefili?
V podstatě na všech. Plzeňáci jsou hrozný patrioti a kdybys jim nabídl sebelepší
pivo – Bass jsme tady měli, vynikající pivo za myslím dost slušnou sumu, ale nešlo
to a ani to nepůjde. Ani domácí pivovar v Plzni – proč myslíš, že tu žádný není?
Akorát Modrá hvězda v Dobřanech a ty už jsou o kus dál. Mě by to bavilo, ale
investovat do technologie a všeho půl kilometru od pupku pivního světa prostě…
nejde.
Modrou hvězdu jsi tady ostatně míval taky, ne?
Příležitostně jsem si ji bral na akce dovnitř, protože mi hrozně chutná.
Nehrála ale u cizích piv roli cena? Já s ní tedy míval problém.
Jasně. Pořád jsme tam, kde jsme, a hospoda je – ačkoli teď nahoře halasí nějací
Němci – založená na české klientele. I když poslední léta je to přeci jenom jinačí, jsou
tady různé studijní pobyty, označení pub lidi přitahuje a Guinness – a dnes už
i Prazdroj – je pro ně celosvětově uznávaná značka, malý domov někde na cestách
a…
Což je mimochodem další cíl, který jsem měl. Chtěl jsem tady vytvořit kosmopolitní
prostředí, aby se tady ti cizinci cítili dobře.
Pěkná přihrávka do běhu, děkuji. Vybavíš si prvního cizince, který sem přijel?
Asi ne. Ale vybavím si borce z Irska, kteří stavěli v Třemošné chipsárnu a kteří zajížděli
ty linky… Ti pro mě znamenali kulturní šok. Byli příjemní a chlastali první ligu. Na to
se nedá zapomenout. Chodili každý den a pak, když už neměli tolik práce, chodili
dvakrát i třikrát denně, odpoledne na kole, večer na večeři, pak se šli ještě někam
podívat a vrátili se na dorážku. Ve finále už třeba vůbec nepili Guiness a Bushmillku,
ale fernet a Prazdroj a Guinessy a Bushmillky kupovali ostatním, dokud všichni
nepopadali. Ten, který vydržel poslední sedět, je pak nohou vykutálel před hospodu,
naskládal do auta a v tom stavu, v jakým byl, je vyvezl, na jejich ubytovnu nebo na
hotel, kde bydleli. A jedna z mých návštěv Irska byla u nejšílenějšího z nich, Michaela,
který tady z nich vydržel nejdéle a vždycky, když zajíždějí popcorn nebo nějakou
jinou linku, tak na to dohlíží. Trochu jsem se pobytu u něj děsil, protože jsem si říkal,
že podle výkonů, které předváděl tady, nemůžu pět dní u něj přežít. Ale neuvědomil
jsem si, že on tam byl doma, musel chodit do práce a měl tam manželku, tak to
zdaleka nebylo tak nadivoko jako tady.
Vida, veselé kalíšky. Proměňovaly se v tomto ohledu nějaké oblíbené sezónní
nápoje?
Asi jo. Ale to se střídá v celé gastronomické síti. Po módě hopsinek, která nás už asi
minula, bylo období, kdy se pila hodně whisky, pak se přešlo k tequilám. Pak se
neurodilo agáve, tequila vystartovala cenově mimo svou původní kategorii… teď se
začala hodně pít vodka. A celou dobu se pije rum, taky jsem si myslel, že už jeho čas
pominul, ale Božkov zůstává. V létě zase přichází vlna zájmu o metaxu, anýzovice,
podle toho, jak lidi cestují…
Zdejší bar byl od začátku proslulý šíří sortimentu. Pamatuješ si případ nějakého
badatele, který by se vydal napříč a zemdlel jako Hanč a Vrbata ve vánici?
Mluvilo o tom víc lidí a trumfovali se, ke které kořalce odleva se dostali, třeba do
dvou třetin, ale přiznám se, že očitým svědkem jsem nikdy nebyl, znám to akorát
z vyprávění a myslím, že je to smrtící disciplína. Není v lidských silách dojít až na
konec – jakkoli našich šedesát nebo sedmdesát kořalek není v dnešní době nijak
extrémní nabídka. Existuje spousta lépe zásobených barů.
Existoval v prvních letech existence Zach‘s Pubu nějaký veselý kalíšek, který
by v Plzni nikdo neměl?
To si netroufám říct, ale… myslím, že třeba osmdesátiprocentní rakouský Stroh jsem
v Plzni u nikoho neviděl. Ty první láhve jsem si přivezl, snad dokonce propašoval –
doufám, že už je to promlčené. Taky mne napadá chartreuska, kterou ale.už dávno
nemáme. Ten likér jsem znal z literatury, takže jsem se chytil, říkal jsem si chartreuska,
ta se bude pít po litrech, ale kromě mě ji nikdo neznal, prodali jsme asi jenom dvě
láhve. Tady ji neměly ani velkoobchody, stejně jako pastis, pro ten jsem si jezdil do
francouzský prodejny.
V roce 1995 bylo taky naprosté novum absint, ale ten Steiner u Medvěda měl. Byla
to ale vlna, hrozně se o něm psalo…
Absint se hlavně neuměl pít. Nebyl by nějaký smutný příběh Váni, který nechal
se lihem omámit?
Neřekl bych jméno ani průběh, ale pár lidem se to povedlo. My jsme taky, když kluci
z Plzně začali dělat vlastní absint, vtipně udělali Absinth party. A tehdy jedinkrát jsem
ho pil s nějakou limonádou, vypil jsem tři, čtyři, a bylo to takový… snad jsem si už
nikdy žádný nedal. Ale myslím si, že se po tom pár lidí hodně, hodně ztrestalo…
Abych nezapomněl, výjimečná byla taky Bavaria devítka (dnes již žel vymizevší pivo
s voltáží vyšší než pardubický Porter, rohypnol par excellence. Proto byla Bavaria
oblíbena mnoha hudebníky, kteří si ji kupovali na pumpách cestou ze štací – pozn.
rd.). Pro tu jsem jezdil do Hořovic, kde se prsili, že mají asi sto různých druhů lahváčů
a k tomu pár cizích.
S nápoji souvisí pokrmy. Teplá jídla přišla na řadu až po zprovoznění sklepů?
V první chvíli jsem otvíral lokál a nejsem si dnes jistý, jestli jsem myslel na rozšíření.
Věděl jsem, že sklepy tady jsou, že jsou pěkné, ale… nejdřív jsem se potřeboval
přesvědčit že má význam rozšířit to a investovat do toho. Úspěch – relativní – přišel
až když jsem viděl, že Zach‘s Pub jakž takž prosperuje, říkal jsem si ano a už jel
kladívkem... Ale s padesáti obsluhovanými místy navíc bych s utopenci a zavináči
nevystačil, takže jsem začal jsem přemýšlet o kuchyni.
Říkals, že jsi chtěl stran kuchyně počkat na úspěch lokálu. První rok tě
přesvědčil?
Do čtrnácti dnů. V roce 1995 bylo úžasné, jak se bez jakékoliv reklamy, jenom tou
šeptandou, o níž jsem si přečetl, že je to ta nejlepší reklama na světě… a do čtrnácti
dnů byl ten lokál plný, pak přišlo léto, s létem zase investice do litinového nábytku
na zahradě, ale zase velice brzo se to vrátilo zpátky.
A proč jsi volil zrovna mexickou?
To souvisí s tím, jak jsme se bavili o vyčleňování se z davu. Nechtěl jsem dělat žádné
vepřové kýty po šenkýřsku, smažené sýry… ty tedy zrovna děláme, ale nechtěl jsem
zkrátka klasickou minutkovou kuchyni. Tak jsem k Irish Pubu hledal nějaký alternativní
gastronomický program a protože irská kuchyně je poněkud fádní, nabízela se buď
nějaká Asie nebo Mexiko. Podotýkám, že v té době nebyla v Plzni jediná mexická
restaurace, takže jsem všechny ty placky, tacosy a chili con carne musel dovážet.
Neříkám, že je děláme stoprocentně, když sem někdy přijede Mexičan, říká: „Ale
pravý chili con carne vypadá jinak“.
Tímhle způsobem jsme ale dokázali získat jiný okruh lidí, a i když Zach‘s Pub není
postavený na kuchyni, vím, že část klientely by nás opustila, kdybychom s ní
skončili.
Netrvalo to dlouho a Zach‘s Pub expandoval na druhou stranu dvorku…
Herna je trochu z nouze ctnost, původně vůbec nebyla v plánu.
Taky se to tehdy, pokud si pamatuju, vykládalo tak, že „on má drahý pivo, aby mu
tam nechodily socky“.
Samozřejmě, že jsem nechtěl dělat u autobusového nádraží pivnici s desítkou za
osm, nebo za kolik tehdy byla. Pořád jsem si říkal, ať sem chodí násosky, ale ať
chodí na levné víno, pořád je to lepší než ti ortodoxní pivaři, který si vypijou svých
patnáct dvacet desítek a jsou…
Spousta majitelů klubů si stěžovala na odliv a spořivost lidí po proslulých
Klausových balíčcích (1997, pozn. aut), že jim najednou bylo víc ouvej.
Asi. Přiznám se, že si to nedovedu spojit s jednotlivými vládami. Rád bych řekl, že za
to můžou socani, ale nedovedu to určit přesně.
Ad konkurence: před lety měla Kollárova našlápnuto k tomu, aby se z ní stala
plzeňská verze ostravské Stodolní: byl tam Parlament, El Carmel se měnil v Jedovou
chýši, byla tam K2… Tahle situace návštěvnost nepoznamenala?
Negativně? Samozřejmě, jestli se budeme taky věnovat záležitostem okolo kouření
trávy…
Sem s tím.
Já tehdy udělal zákaz kouření trávy v interiéru, takže bylo jasné, že pár lidí od nás
odešlo. Jsou podniky, kde se to tolerovalo a toleruje dodneška a chápu to, když není
žádná ambice, žádný jiný plán. Když se snažíš, útočíš na jinou klientelu a máš
zakouřený lokál, kde přes tu clonu neprojdeš pomalu ani do další místnosti, v níž
chceme, aby si lidi dávali jídlo, tak je to samozřejmě kontraproduktivní. O pár lidí
jsem tedy přišel a byl jsem za to vystaven kritice, ale musím se přiznat, že moje
ambice jsou přeci jen trochu vyšší.
Je fakt, že v Kollárovce je hodně podniků, skoro jako na Stodolní, ale tady nikdy
nebude ta atmosféra „veselí na Titaniku“, po nás potopa – což je pocit, který jsem ze
Stodolní měl.
Chtěl bys tam mít Zach‘s Pub?
Asi jo. Byl jsem v jedenáct večer tuším v Desperadu, ten bar byl z 80 % plný jako tou
dobou bývá Zach‘s Pub, ale z těch x lidí 20 % holek stálo na stole a tancovalo, 60 %
tancovalo pod stolem a všichni do sebe lili kořalky, jako kdyby měl druhý den nastat
konec světa. Který hospodský by si to nepřál?
Máte nějaké význačné štamgasty, proslulé věrností podniku?
Především Franta Kučera, jazzman. Přeju mu stálé zdraví.
A kdy se začaly vyrábět? Mám číslo 139 a koupil jsem ho v létě 1997.
To svědčí o tom, že se po roce provozu udělala první stovka, takže by vycházelo, že
jsme dělali stovku ročně.
A kolik jich vzniklo?
Tohle je osmá stovka.
Zaregistroval jsi nějakého význačného činovníka, který by ho nosil, nebo se
v něm někde objevil?
Paradoxně – i když nevím, jestli je to třeba rozmazávat – si tohle triko nejvíc zahrálo
v medailonku Jima Čerta. Jak se zpovídal ze svého konfidentství a celou dobu seděl
na železničním mostě na Smíchově v našem tričku. Já se na to díval a říkal jsem si:
„Reklama dobrá, ale v týhle souvislosti...“ (smích) Honza Hrubý se vyznačuje tím, že
v televizi vystupuje zásadně v těchhle... Sázavský se v tom nechal vyfotit – ani jsem
nevěděl, že si ho kupoval. Taky jsem jich dost rozdal... Honza Kolář z Kukulína si ho
bere dost často, i když ho podezírám, že v něm seká trávu.
Udělali jsme i edici desíti dětských triček, která si ale nikdo nekoupil a která nosí
jenom moji kluci...
A co dámské kalhotky?
Těch se dělalo jenom padesát, poslední použitelné – pokud pominu ty, které tady visí
už jenom jako rarita – si kupoval Doležal z Reflexu. Jeden čas to vypadalo, že to byl
špatný nápad, ale nakonec se prodaly a já tajně doufal, že se s nimi střetnu... jaksi...
v terénu. Což se mi bohužel nepoštěstilo a dost možná nepoštěstí.
Never Say Never. Ostatním předmětům dáme prostor ve virtuální prohlídce, ale
k jednomu artefaktu bych se přeci jen vrátil zvlášť: k vycpaným zvířátkům.
Vůbec si nepamatuji, že by tady kdy byla sova...
To byl výr. Pak tady byla volavka… Ta byla vděčná, lidi se sázeli, co to vlastně je.
Ostatně dodneška takhle řešíme jezevce u vchodu. Někdo tvrdí, že to musí být
nějaký speciální druh, protože není možné, aby měl takhle melírovaný hřbet, já
tvrdím, že mu melír obstaralo zdejší kuřácké prostředí. Už jsme se to naučili i anglicky.
Taky tam byly na dřevěné podložce nějaké kuny, na nich ale bylo to opotřebení
nejvíc vidět. Člověk je pořád kartáčoval, a přesto tam neustále nějaké slečny
vytahovaly kapesníky, jako že se jim zvedá žaludek…
Nepokusil se někdo zvířátko uloupit?
Určitě.
Už na pódiu?
Jasně, pódium se stavělo hned, protože truhláři, kteří dělali vevnitř, říkali, že na to
nemají čas, ale že bratr jednoho z nich by ho udělal, a tak se stavělo hned.
Když jsi sem pak začal vozit kapely, měl jsi vlastní kontakty, nebo nějakou
agenturu, skrze kterou jsi se zaučoval?
Tohle už si moc nevybavuji. Myslím, že jsem kontaktoval nějaké muzikanty. Nebo
jsem to dělal tak, že jsem chodil na koncerty kapel a po koncertě jsem je oslovoval,
s tím, že mě třeba odkázali na svůj management, ale tak jsem to dělal dost dlouho.
Tehdy přeci jen nebyl internet a mám pocit, že jsem neměl ani mobilní telefon...
Mimochodem, ten sis pořídil kdy?
Potom, co jsem byl s dětmi na lyžích, vrátil jsem se a dozvěděl se, že hospoda byla
dva dni zavřená, protože vyhořela elektroinstalace a nemohli mě sehnat. Takže jsem
zjistil, že ačkoli jsem se tomu dlouho bránil – stejně jako počítači – že se tomu
nevyhnu.
Měli jste nějaké kartelové dohody s plzeňskou konkurencí, abyste si nelezli do
zelí?
Ty se vždycky nějak předjednávaly. Nejenom s výše zmíněnými kluby, ale i s ostatními
plzeňskými promotéry jsme se domlouvali na koordinování našich koncertů, ale
mám pocit, že k tomu v podstatě nikdy nedošlo. Snažili jsme se třeba s Goranem
(Stojič, muž v pozadí Jazz Rock Café, dnes House Of Blues – pozn. rdd) sladit naše
hrací dni, protože pro mne bylo přes zimu dost citlivé Jazz Rock Café. On tam měl
jeden čas každou středu hudbu zadarmo, a často to nebyly žádný ořezávátka,
a jestliže já tady měl nějaký jazzík nebo něco podobného, hned to bylo znát – kluby
jsou od sebe 200 metrů.
Tys mimochodem od začátku najel na tehdy docela specifické koncerty ve
všední den?
Na začátku jsem určitě dělal pátky a soboty, myslím si ale, že jsem záhy došel
k přesvědčení, že pro hospodu, která funguje i bez hudebního programu, to prostě
není optimální. Dodnes je to trochu výjimečná záležitost. Snažím se samozřejmě
přitáhnout lidi na ty ne úplně nejlepší dni, celé roky přemýšlím, jestli by se nedaly
změnit, ale pořád přicházím k tomu, že když je léto, tak i když je úterý nebo čtvrtek,
pokud přijede dobrá kapela, přijdou...
Spíš myslím na postřeh význačného autodopravce Ozzyho (& Potkan, milé
máničky – pozn. rdd) z počátku tisíciletí – že ve všední den projde čtyři – pět
barů nebo klubů, ve kterých se hraje naživo a všude je dost lidí.
Pokud se hraje na pěti místech a pokud je to žánrově podobné, tak to návštěvnost
samozřejmě ovlivní – netvařme se, že ne, zas taková metropole Plzeň není. Ale pokud
uspořádá pět klubů koncerty, které si nekonkurují, pětkrát sto lidí Plzeň dá.
Co by za to jinde dali...
Ale strašně dělá termín – a to je věc, kterou jsem se dodnes pořádně nenaučil.
Postihnout všechny aspekty: výplaty, dovolené, svátky, konkurenční akce, počasí,
náladu mezi lidmi, kterou nejsem vždycky schopen odhadnout, a tak dál. Někdy jsou
ty provary drtivé.
Vybavíš si nějaký význačný provar?
Někdy začátcích mi jednou volal nějaký Ir, že by si přijel zahrát. Byla sobota večer,
nahoře dvanáct lidí a jakmile začal hrát, všech dvanáct lidí se zvedlo a odešlo do
sklepa, takže pán odehrál celý večer komplet pro prázdný sál. Stává se mi to každý
rok, že udělám koncert a přijde osm lidí, a pak tam stát a nést tu porážku… ale
naučilo mě to – nebo učí – nervat si vlasy a tvářit se, že je to úžasné.
Ale to k téhle činnosti patří. Nemusím chodit daleko, v půlce května koncert Petra
Fialy, čtyřicet platících diváků. Vypropagované, oba dva jsme pro to udělali všechno,
ale je to spíš potvrzení toho, že funguje zavedená značka, a sólový projekt, i když se
jedná o lídra, duši a ksicht skupiny, nefunguje.
Mimochodem, Mňága drží návštěvnický rekord, ne?
Kdepak, to je od loňska Radůza.
A to je?
(posupný smích...) na dnešek mám už prodáno víc.
Kdy tu hrála poprvé?
Vždycky uvádím, že v roce 1997, ale nejsem si úplně jistý (viz přehled koncertů,
pozn. rdd). Udělal jsem tři, čtyři za mizivého zájmu, i když jsem věděl, že je dobrá.
Taky se mi do hospody dramaturgicky hodila a navíc – mám slabost pro
harmonikáře.
Který Největší Čech tu hraje nejvíc?
Kukulín, Ta Jana z Velké ohrady, Vašek Koubek, z plzeňských... Znouzectnost,
Mediterian, Tleskač... ale nedělám místním kapelám víc než dva koncerty do roka.
Zmínils Kukulín. Jan Hrubý často hraje na oslavách zachovských narozenin. To
pouto se vytvářelo dlouhodobě, nebo z roku na rok?
Dřív než s Honzou Hrubým jsem se znal s Honzou Kolářem, protože je to filharmonik,
který hrál u přítele Honzy Hasenhöhrla v symfoňáku, v době, kdy ještě hrál se
skupinou ZOO. Honza Kolář mne seznámil s Honzou Hrubým... A docela hezký je,
že Ruda Hálek je můj stolně-tenisový protihráč z dětství, ze snad prvního turnaje,
který jsem hrál.
Poměrně záhy se na programu objevily i zahraniční akvizice. Snad první byli
jacísi Pressgang z Readingu. Jak se sem dostali?
Myslím, že jeli kolem, viděli v zatáčce poutač s Guinesssem, zastavili na chodníku
a zeptali se, jestli bych je na noc neubytoval. Myslím, že jeli do Prahy a že jsme se
dohodli, že narychlo vylepím plakáty a oni tady za dva za tři dni zahrají. Pak se sem
ještě jednou nebo dvakrát vrátili.
Zkoušel jsi je kontaktovat?
Zkoušel, ale spojení už nefunguje.
Vybavíš si reakce? Myslím, že v roce 1996 se nějaký ostrovan tu a tam objevil
v Lampě, ale to bylo asi tak všechno...
Dobrá. Oni hráli za nějaký přátelský peníz, takže jsem ani nevybíral vstupné a pro
všechny to spíš bylo takové příjemné překvapení. Lidi byli navíc pořád lační. Pamatuji
si, jak jsem někdy v létě 1997 nebo 98 pořádal koncert nějakého irského zpěváka,
pro všechny naprosto neznámého, a ačkoli jsem vybíral vstupný, zaplatilo sto lidí. To
už by se dnes nestalo ani omylem.
Vzpomněl bych taky Tiger Lillies, dnes docela hvězdy z Picadilly. Odehráli tady
skvělý koncert a dodnes mne mrzí, že už se mi nepodařilo je sem dostat. A už se mi
to asi ani nepovede, protože bych je nezaplatil, ale přiznám se, že mi učarovali.
Martin Jacques s tou svojí fistulkou… provázel je nějaký Mirek Šídlo, zvukař, který se
o ně jako by staral. To byl ukrutný notář – měl s sebou šíleně extravagantní holku,
kterou sbalil někde v Praze, a vím, že ve čtyřech vypili asi za tři tisíce becherovky, nic
k jídlu, jenom pivo a becherovka, strašně se zlili – ale koncert byl skvělý.
Pro mě jsou malou zachovskou legendou Glansbandet...
Ty se na mně napojili nějak přes internet. Neměl jsem ještě počítač, ale webové
stránky už ano, takže si mě našli, zavolali – ale už mi nezavolali, že jich bude
sedmnáct. Čekal jsem tři, čtyři… a bylo to. Nejvíc lidí v místnosti, tolik se jich sem už
nikdy nenacpe.
Jako jeden z prvních, ne-li úplně první, jsi začal do Plzně vozit české kapely,
které reagovaly na rostoucí vlnu zájmu o world music...
Já jsem samozřejmě začínal u irských a v uvozovkách keltských českých kapel, což
samozřejmě taky bylo ethno, akorát se tomu tak asi neříkalo. Ale zájem o „Kelty“
bohužel postupem času trochu vyvanul, takže jsem začal hledat alternativu a zjistil,
že etnická muzika začíná fungovat nejen na západ, ale taky řekněme na východ a na
jih. Takže se začaly objevovat první balkánský kapely...
Byla to spíš odpověď na místní poptávku, nebo sázka, která vyšla?
Poptávka snad ani nebyla. Zkusil jsem to nabídnout a viděl jsem, že to je jedna
z možných variant pro hospodskou dramaturgii.
Máš mezi těmihle kapelami nějakou vlajkovou loď, jistotu?
Gothart, pokud mluvíme o téhle „jihovýchodní“ variantě. Jinak samozřejmě Dún an
Doras, dovolím si tvrdit, že nejlepší česká kapela ve svém oboru, sem jezdí celou
dobu taky, i když návštěvy bohužel lehce stagnujou.
Na konci minulé dekády Zach‘s Pub mírně koketoval s taneční hudbou a DJi,
ale mám pocit, že se příliš neuchytili...
Pořád jsem hledal novou klientelu nebo způsob, jak udržet tu starou, a jednou z cest
bylo hledat mezi místními jmény. Vzhledem k tomu, že plzeňská scéna není tak
bohatá, abych nacházel nové věci v zavedených škatulkách, začal jsem hledat
i v téhle branži. A zkoušel jsem experimentovat i s DJi, ale pro klub tohohle typu to
není životaschopný model. Přestože DJ Hofee má dobré jméno, nijak zvlášť to tady
nefungovalo. Zkoušel jsem DJe Kayu a celý ten soundsystem, ale… oni sice chtějí
peníze jako kapela, ale lidi na ně jako na kapelu – aby za to byli ochotni zaplatit
vstupné – nechodí. Ani dispozice klubu není dobrá a pokud budu chtít hrát venku,
musím končit v deset. To je taky dost blbý.
Podívám se na program a vidím – 24. června Bow Wawe, asi první hip hop
v dějinách pubu – to je zase tvůj pokus najít si nějaký nový výklenek, nebo
odpověď na poptávku?
Za to může můj barman, DJ Chocolate. Přišel, že by si chtěl udělat jeden koncert,
tak mu bezplatně pronajímám klub.
Aha. Mimochodem, zajímá tě hip hop?
Určitě. Jak jsme se bavili o kultovních kapelách mého studia, tak jednou z nich byli
Manželé. Jejich kazetu jsem pouštěl už ve Studni, naučil jsem se do toho Jižák Jižák
město snů – dneska už bych se za to styděl, ale po pár pivech…
First one, Barokní opera. Jak ses s bratry Formanovými seznámil?
Spojnice mezi mnou a jimi je zase Honza Hasenhöhrl, který byl tuším s Petrem
Formanem na vojně. A s bratry Formanovými jsem se seznámil přes fotbalové turnaje
v Hrachovicích v jižních Čechách: nejdřív proběhlo pár ošklivých faulů, ale pak jsme
si padli kolem krku, udobřili se…
Kdo hrál jako prase?
Všichni. Jsme zarputilí sportovci, kteří neradi prohrávají, takže… naše kamarádství
pochází odsud a dvojí představení Barokní opery je přátelským gestem.
Byla něčím výjimečná?
Ve všech směrech, už jen tím, jak to první celé propršelo. Pak dětskými návštěvníky,
diváky z Japonska, a dalšími a dalšími kuriozitami.
Inženýr s Mikulášem, velmi raná destinace klubu
Jan Hrubý a Karel Zach, křest Kukulínu
Srandičky… „V Rock a Popu jsme se objevili v rubrice Sranda roku. Totiž Marek
Pražák, tehdy redaktor v Nové Pravdě, vydal 31. prosince – asi v roce 1993 –
oznámení, že v Plzni vystoupí Bruce Springsteen, U 2, Tom Petty and the
Heartbreakers a The Suřík. Telefon dal na bar do Zachariáše. A telefony se netrhly!
Lidi tomu fakt uvěřili…“
Konec Zachariáše. „Nejdřív byla eufórie začátku devadesátých let znát. Pak se lidi
rozprchli, rodiny, vlastní podniky… Když se barmani ze Zachariáše stěhovali do
Kapsy, objednali si od dopravních podniků tramvaj. Z Palackýho na Mírák, výjimečná
trasa a dali tam cedule Zachariáš – Kapsa. Když se přijelo před Kapsu, ukázalo se,
že majitelé nemají klíče. Jo a ještě se ze Zachariáše stěhovala polička s hodinama
pro Čendu Mrzenu. Vždycky postával v rohu a neměl se o co opřít, tak mu přidělali
poličku a k ní hodiny a na nich bylo pořád 21.15. Tehdy on chodil do hospody.“
The Suřík
Jak se k vám chovají muzikanti? Jsou na barmany protivní? Koukají na vás
z výšky?
Nemám nepříjemné zážitky v tomhle ohledu. Třeba Laco Deczi: jeden z nejlepších
jazzmanů, slavnej v New Yorku… dal si utopence a desítku a byl nadšenej.
Krade se dost, co…
Zvlášť dole v restauraci malý obrázky, ale občas někdo odnese i květník s muškáty
ze zahrádky a najdeš ho pak za rohem rozbitej…
A dneska jedině černý. Pan Stejskal s apartní pavučinou, Halloween 200?
MY JSME SI JEŠTĚ PŘILOŽILI…
… pravila má zimomřivá žena číšníkovi, který před chvílí za jejími zády vymetl krb
a ona zas poté za jeho zády oheň znovu rozdělala. To nevyhasne ani do tří do rána,
bědoval ten pilný muž, no však my taky nikam nespěcháme, vysvětlila má zimomřivá
žena. Tedy jsme seděli a nikam nespěchali. Po koncertě a nyní ve sklepení páně
Zachova restaurantu plni dojmů a bifteku a guinnesse. Tajůplná plzeňská kamarádka
Leona rozprávěla, jak by se ráda stala špionkou. Mládenci naslouchali rozverně,
posvěceni dobrým truňkem, a Andrea si s novou lahví červeného zčerstva stěžovala
na svůj zdravotní stav. Venku zatím mrzlo. Přítel Spok mi zítra pošle fotku zářícího
ledopádu před zdejší pedagogickou fakultou – „Fontána druhý den ráno“. Vzpomínal
jsem si na nedávný výlet do Skoků, na spící mariánský kostel, opuštěný dům,
německý hřbitov a návrší zdivočelých zerafů. Jó, panenko skákavá, panenko
skokovská, panenko na pařezu před skokem do údolí, panenko z Maria Stock ! My
jsme si ještě přiložili. Ale číšník už tam nebyl.
Plzeňští duchové sídhe mi nadiktovali toto pozdravení
a poděkování panu Zachovi se zvláštním důrazem
na biftek, oheň a mráz.
Petr Linhart, Majerovky BT.
No a kromě oficielních svátků, copak se slaví výjimečně?
„Třeba byl meruňkovej den. Kuchař udělal meruňkový knedlíky, pila se meruňkovice
a podávaly se sušené meruňky. Jednou jsem v tenise prohrála 15 porcí domácí
svíčkový. Hody byly u Zacha.“
Halloween 200? Dita Homolová, Jiří Stejskal, Markéta Brunátová
3) Harfa
Tu mi věnoval místní harfář, ze skupiny Poitín... Pořád váhám s jednou věcí. Moje
máma je harfenistka a má doma zlacenou Chvojkovu harfu. Kolikrát si říkám, že by
to mohl být klenot zdejší dekorace, ale když jsem viděl, v jakých cenových relacích
se tyhle kusy pohybují, neodhodlal jsem se.
4) Položils kartáče?
Velmi nenápadná, ale významná cedule. Za prvé kvůli tomu, jak jsem ji získal. Kupoval
jsem ji v Bric-a-bracu, takovém tom vetešnictví poblíž Ungeltu. Jugoš, který ho vede,
ji měl asi za dva tisíce. Říkal jsem mu: „Chápu, že tady máte reklamní cedule Cocacola nebo pivovarský, že vám to nějakej cizinec koupí, ale kterej cizinec vám koupí
ceduli Položils kartáče? Tak mi aspoň řekněte, co to znamená.“ On že neví. Já říkal,
že taky ne, ale rád se o tom pobavím se svými hosty. A že mu za ní dám pětistovku.
On, že v žádným případě... a pořád dokola.
Nicméně jsem ho nakonec
ukecal, on uznal, že to pro něj
nemá žádnou hodnotu, pořídil
jsem ji za pět set a od té doby se
tady
dohadujeme,
co
to
znamená. Jirka Stejskal má
teorii, že „kartáče“ mají něco
společného s elektromagnetickou
indukcí, takže se jedná o nějaký
přístroj, který bylo třeba vypnout,
a to tím, že se položily kartáče.
Já si vytvořil teorii, že „kartáč“
by mohl znamenat trolejbusovou
trolej. Ve chvíli, kdy trolejbus
zajel do vozovny, a ukončil svou
jízdu, byla tam cedule, aby sňali
troleje z vedení – ale to je,
uznávám, laická hypotéza.
5) Balóny nad Richmondem,
L. P. 1816
Vedle
velimské
cikorky
jedna
z nejstarších rekvizit. Přivezl jsem to
z Londýna, hned někdy v prvním roce,
za velmi pěkný peníze. Ceny
dekorativních předmětů tam nejsou tak
vyhoněné.
6) SPZ až z USA
Vesměs originály. Nikdy jsem je nijak
zvlášť nesbíral, buď jsem je dostal
darem nebo výměnou, ale protože jsem
nechtěl dělat motorkářskou hospodu,
většinu jsem vyměnil. Shodou okolností
za Mýdlo Tři muži, kteří jsou nad tím...
7) cedule Druztová
Dar Vildy Motyse, prvního bartmana
Zach‘s Pubu. Vilda z Druztové pochází
a tuším, že ji měl někde ve stodole.
Jednou mi nabídl, že mi prodá celou
sbírku.
8) Šulkovna
Kupoval jsem ji v Praze, ale ani netuším,
odkud pochází. Připadá mi, že by se
mohlo jednat o nějaké větší město na
Moravě, protože smaltovou ceduli
takového typu asi žádná víska
nevydávala... (v květnu 2005 zjištěno,
že lokalita se nachází ve ZdibechPřemyšlení na severním okraji Prahy.
Cesta, která nese název Šulkovna (ale
žádná cedule to světu nezvěstuje) vede
z Přemyšlení k Vltavě, ke klecanskému
přívozu. Podivný prostor: na jedné
straně továrna, na druhé novostavby
v duchu podnikatelského baroka na
návrší. Mezi tím se z divoké vegetace
po stranách noří domy chátrající
i zbořené. Cesta po Šulkovně vrcholí
nálezem
přízračné
ruiny
mlýna
a odpadní jímky. Sudety čtvrt hodiny
cesty od Prahy).
9) Vlkoň na dvoře
Za něj může můj bývalý profesor ze
stavební průmyslovky pan doktor Kůs,
charismatický dějepisář, který svého
času dělal vedoucího odboru kultury
na městě. Pořádal sympózia Winged
Arrow, lidí, který dělali věci z železného
šrotu a říkal, že je nemají kam dát, já na
to, že mi to připadá docela dobré, takže
jsme šest artefaktů umístili tady. Pak si
jich většinu odvezl a nechal tady
vlkoně, který sleduje dění na dvorku.
Toho mi ale dělal na zakázku.
Doktor Kůs sem dodneška chodí na
pivo a nedávno jsme tady řešili poutač,
který bych chtěl mít mezi historickým
jádrem a Zach‘s Pubem. Chtěl jsem
nějaký vlastní prostor, kde bych měl
vlastní programy – on by mi je sice
stejně někdo přelepoval, ale mohl bych
si tam dvakrát třikrát týdně zajít a vylepit
si to znova – ale setkali jsme se
s neuvěřitelnou byrokratickou zvůlí.
Není možné umístit na chodníku něco,
co není pevně spojené s chodníkem
a není povoleno zakotvit cokoli pevně
do chodníku. Já jsem přiznal, že jsem
to tušil, a nechal ho v tom trochu
vykoupat, protože by to byla zakázka
pro něj, a dopadlo to tak, jak jsem si
myslel. Strašně se nasral a řekl, že na
to kašle. Půl roku na tom dělal, měl
všechny papíry a pak mu řekli: „No jo,
ale vy půjdete tam a tam, tam sedí ta
paní a ta vám to povolení nedá.“
Glansbandet, nedělní překvapení, které drží
rekord v počtu účinkujících nasulcovaných
uvnitř pubu. Duben 1999
Věra Bílá a Kale na dvorečku, 1998
Dřevní fotografie, 1996? Ing. Zach,
Marcel Hájek a ???
Vladimír Mišík s ČDG uvnitř
Viz předchozí
Tytéž dámy s kormidelníkem
Zach‘s Pub na počátku existence
Vlasta Třešňák, leden 2004?
Krausberry na dvorečku (malá parta)
Jan Spálený & ASPM
Jan Spálený
Luboš Pospíšil & Jan Šlupka Svěrák
Laco Deczi
Dan Bárta
Radůza s kytarou
Irská kapela
... a Radůza s harmonikou
8. 4.
1997
7. 5.
21. 5.
28. 5.
4. 6.
11. 6.
18. 6.
25. 6.
2. 7.
9. 7.
16. 7.
23. 7.
30. 7.
6. 8.
12. 8.
Tiger Lillies (GB)
Sluneční orchestr
Taras Band
Darrell Standing
Jimi Hendrix Revival
Pavel Klikar & Swing Maniacs
Kukulín
The Stars
Nastřižený vlasy
Jim Čert
Odyssea Accoustic
Los Yojayas (Peru)
Vlaďka Bauerová
Elena & Jocose Jazz /
Jazz Friends
13. 8. Zuzana Dumková &
Katchatawa / J. J. Jazzman &
Vlaďka Bauerová
14. 8. ASPM / Luboš Holzer Band
15. 8. Safe Jazz / Jazz Friends
18. 8. CHBQ / Bodlo
19. 8. MHS / Petr nebo Pavel
20. 8. Mercy Street / Ticket Regres
21. 8. Harry Phil Band / Nová sekce
22. 8. Country Boys /
Bluegrass Collection
27. 8. Filip Topol
3. 9.
JRC House Band
(JRC – Jazz Rock Café)
10. 9. Crumbled Beauty
24. 9. Navzájem / Pellarovo
panoptikum laciných písní
5. 11. Silvester Brosch
17. 12. Darrell Standing
1998
24. 2.
26. 2.
2. 3.
5. 3.
26. 3.
28. 3.
ASPM,
Valerij + Alexandr (UKR)
Valerij (UKR)
Silvestr Brosch
Pressgang/GB/
Kukulín
Pavel Klikar & Prague
Swing Quartet
5. 4.
Ha-ha Bimbi
22. 4. Odyssea Accoustic
6. 5.
Extempore
7. 5.
Echt!
8. 5.
Jim Čert
9. 5.
Dún an doras
13. 5. Silvestr Brosch
20. 5. Činna
27. 5. Darrell Standing
3. 6.
Kukulín
10. 6. ZNC
17. 6. Majerovy brzdové tabulky
20. 6. Jimi Hendrix revival
24. 6. Věra Bílá & Kale
1. 7.
Taras band
4. 7.
Citadela
8. 7.
Blue Condition
13. 7. Divadlo bří Forman
Barokní opera
15. 7. Nahoru po schodišti dolů band
18. 7. Mrumle
22. 7. Nastřižené vlasy
29. 7. Odyssea Accoustic
5. 8.
Buster Nixon
7. 8.
Uisce beatha
12. 8. P.Milcová & P.Binder
14. 8. Pellarovo panoptikum
laciných písní
19. 8. Abigail
21. 8. Staří psi
26. 8. Mercy Street
29. 8. Silvestr Brosch
2. 9.
Ha-ha Bimbi
9. 9.
Jim Čert
16. 9. Palice
25. 9. Dún an doras
30. 9. Hokr
4. 11. Děda Mládek Illegal Band
18. 11. Darrell Standing
25. 11. The Stars
2. 12. Odyssea Accoustic
16. 12. Mrumle
1. 9.
8. 9.
15. 9.
22. 9.
29. 9.
26. 10.
30. 10.
10. 11.
17. 11.
20. 11.
8. 12.
15. 12.
Nahoru po schodišti dolů band
Kozatay
Folimanka Blues
Dún an doras
Odyssea Accoustic
Pressgang (GB),
Poitín
Pipiping-Zip-Pong
Riverside Blues Band
Crepitus
Jan Šlupka Svěrák
Na holou 25
4. 7.
8. 7.
Ponožky pana Semtamťuka
Darrell Standing
Irish Dew
Poitín
Děda Mládek Illegal Band
Mrumle
Na holou 25
Václav Koubek
Stars
Crepitus
Folimanka Blues
Ex-experiment Karla Kopejtka
Ha-Ha Bimbi
Jan Šlupka Svěrák
Jiří Konvrzek & Třetí zuby
Jim Čert
Pod kopcem blues band
Bran
Hibaj
Vojta Lavička & Do konce
Blue Condition
Buster Nixon
Kukulín
Kapela snoo a Karel Babuljak
Manželé
Pipiping-Zip-Pong
Dub Be Bop
Nahoru po schodišti dolů band
Mig 21
9. 8.
10. 8.
11. 8.
14. 8.
15. 8.
16. 8.
2000
7. 1.
12. 1.
19. 1.
2. 2.
9. 2.
16. 2.
23. 2.
1. 3.
8. 3.
17. 3.
22. 3.
29. 3.
5. 4.
19. 4.
26. 4.
6. 5.
10. 5.
13. 5.
17. 5.
24. 5.
27. 5.
31. 5.
7. 6.
10. 6.
14. 6.
17. 6.
21. 6.
28. 6.
1. 7.
12. 7.
15. 7.
19. 7.
22. 7.
25. 7.
26. 7.
29. 7.
2. 8.
5. 8.
8. 8.
17. 8.
18. 8.
23. 8.
30. 8.
6. 9.
9. 9.
13. 9.
20. 9.
23. 9.
27. 9.
4. 10.
18. 10.
25. 10.
4. 11.
11. 11.
15. 11.
17. 11.
22. 11.
6. 12.
12. 12.
20. 12.
Švihadlo
Isaac Shariff &
Spěchej pomalu
Václav Koubek
Irish Dew
Forbidden Fruit
2120 South Michigan
Avenue (USA)
Hangmen (D)
Palice
Riverside
-123 minut
Pestalozzi
Blues Generation /
White Magpie (D)
Ondřej Konrád & Gumbo
B. Band
Krausberry
Dún an doras,
Michal Hromek Consort
Noel O´Brien & Bandshees &
Cosceim (IRL)
Dobrohošť
České srdce
Tino Standhaft (D)
Asonance
Buster Nixon
Kakuluma
Hibaj
Taras Band
Poitín
Jeff Zima (USA)
Kubov (piano)
Kubov
Irishcoffee (FR)
Luboš Pospíšil &
Jan Šlupka Svěrák
Crepitus
Jan Burian
Gautier Gerard (FR)
Na holou 25
Bran,
ASPM
Kukulín