obrněnci - Nature in Picture

Te p l é
podnebí
kolébky
antické
civilizace
svědčí
nejrůznějším tvorům včetně několika druhů želv.
Obrněnci s krunýřem žijí nejen ve zdejších sladkých vodách a na souši, ale i v moři. Mořské želvy
jsou
největšími
z řeckých
plazů
a paradoxně
právě jim hrozí největší nebezpečí ze strany lidí.
řecko
obrněnci
pod helénským sluncem
Každoročně od května do srpna připlouvají do zálivu Laganas v jižní části
řeckého ostrova Zakynthos majestátní
návštěvníci. Nad písečným dnem mělkého moře se po tři měsíce vznášejí
velké oválné stíny. Po dlouhé pouti, někdy dlouhé i patnáct set kilometrů, do
zdejších prohřátých vod dorazily stovky
karet obecných. Přišel jejich čas.
[potápění s koráby oceánů]
Podle fosilních dokladů obývali předkové
dnešních želv naši planetu společně s dinosaury. Během mnoha milionů let evoluce
se želvy výtečně přizpůsobily prostředí, ve
kterém žijí. V případě těch mořských to znamenalo zploštění krunýře a přeměnu pahýlovitých nohou ve výkonné ploutve. Ve vodě se
z nich díky tomu stali obratní plavci, jejichž
pohyb pozoruhodně připomíná elegantní
[dvacetšest
[text: Michael Fokt, foto: autor]
let ptáků. Každá mince má však dvě strany.
Jednou za dva až čtyři roky přichází v životě
samic mořských želv okamžik, kdy se musejí
vydat mimo svůj živel. A právě proto se houfně shromažďují u zakynthských břehů. Přivábil je sem nejsilnější instinkt všech živých
tvorů – volání rodu. Vajíčka mořských želv se
musejí vyvíjet v písku na souši, kde mohou
zárodky bez problémů dýchat vzdušný kyslík.
Rozmnožování tak zůstalo jediným pojítkem,
které svazuje mořské želvy se suchou zemí.
Ačkoli jsou výlety samic na souš v porovnání
s dlouhou plavbou oceánem doslova nicotné,
patří přesto mezi nejnebezpečnější okamžiky
jejich života. Tělo mořských želv není přizpůsobené k pohybu po pláži, kde jsou vydané na
milost a nemilost svým nepřátelům. Karety
se proto snaží snížit možné nebezpečí na minimum. K nebezpečnému podniku se proto
odhodlávají až v nočních hodinách, kdy je
kolem největší klid. Během dne vyčkávají na
svou příležitost ve vodě blízko břehu. Právě
tehdy má fotograf přírody vynikající příležitost setkat se s více než metr dlouhými želvami tváří v tvář přímo ve vodě. Karety většinou
zvolna proplouvají zátokou nebo odpočívají
na dně, často v hloubce sotva tří metrů. Čas
od času se musejí vydat k hladině nadýchnout se čerstvého vzduchu, kde k jejich pozorování není nutný ani potápěčský dýchací
přístroj. Někdy je však zapotřebí notná dávka
trpělivosti. Krev a svaly karet dokážou výtečně
uchovávat kyslík a vědci zaznamenali i případy, kdy želvy vydržely pod vodou spát či odpočívat bez nádechu celých šest hodin.
[podmořští navigátoři]
o Mořské želvy se k vyhlédnutým plážím
opakovaně vracejí z velkých dálek. Dodnes
přesně nevíme, podle čeho v nesmírné roz-
loze oceánů vyhledávají správnou cestu. Jisté
je pouze to, že vždy správně dorazí do cíle.
Odborníci se alespoň pokoušeli zjistit, jestli
se karety vracejí na místo, kde se vylíhly, či
zda si prostě vyhlédnou jinou pláž vhodnou
ke kladení vajec. Po mnoha letech snahy našli odpověď na překvapujícím místě – uvnitř
buněk želvího těla. Každá buňka potřebuje
ke svému životu energii. V jejích útrobách
proto pracují miniaturní továrny na zpracování energie zvané mitochondrie. Ty přitom
pochází pouze z vaječné buňky. Tedy jinak
řečeno – dědí se pouze po matce. Kdyby se
tedy samice želv vracely vždy na tu pláž, kde
se vylíhly, měla by být DNA z těchto energetických továren u všech karet z jedné oblasti
podobná. Zároveň by se měla lišit od vzorků
odebraných u jiných populací. Protože se tato
domněnka vědcům skutečně potvrdila, dokázali, že si želvy jakýmsi záhadným způsobem
zapamatují místo svého zrodu a vracejí se
k němu třeba přes půl oceánu. Během cesty
nebo až na dohled od cílových pláží se samice spáří s čekajícími samci, kteří mají oproti
svým něžnějším polovičkám velkou výhodu.
Otcovské povinnosti si splní již ve vodě a na
suchou zem se tedy nemusejí vracet vůbec.
Všechny želvy, které pod hvězdnou oblohou
vylézají z vody, jsou tedy bez pochyby samice
připravené klást vajíčka. „Ačkoli je to pro ně
velká námaha i nebezpečí, musejí se dostat
až nad čáru přílivu. Jinak by jejich snůšky
zaplavila mořská voda a zárodky uvnitř by
se zadusily,“ vysvětluje Chris Dean. Pracuje
jako vedoucí týmu dobrovolníků organizace
ARCHELON, která se zabývá ochranou želvích snůšek na plážích hojně navštěvovaných
turisty. O zvycích karet a obzvláště o jejich
rozmnožování má proto informací na rozdávání. „Každá ze samic si nejprve vyhrabe
dvacetsedm]
V mnoha kulturách Asie, Afriky, Střední i Jižní
smlouvají všichni a o všechno. Ovce i ryby, domy
i nevěsty. Kdo nesmlouvá, prohrává. A protože my
Evropané máme smysl pro smlouvání zdeformovaný
dějinami, nutně musíme ve středu na bitevním poli
tržiště prohrávat. Kdo uhraje remízu, je dobrý!
mělkou sníženinu, do které se vejde celé její
tělo. Pak začne střídavými pohyby zadních nohou hloubit samotnou komoru pro vajíčka,“
líčí Chris výjev, který mohou pozorovat pouze zkušení členové dobrovolnických želvích
hlídek. Během noci mají totiž ostatní lidé na
pláže s hnízdy zákaz vstupu, aby snažící se samice nerušili. „Pak začíná samotné kladení.
Každá ze samic může po jednom či po dvou
naklást do jediného hnízda i více než stovku
vajíček. Pak hnízdo zahrabe a udusá písek
krunýřem. Nakonec na něj mohutnými záběry předních nohou nahází další písek, aby zamaskovala, kam své potomstvo uložila.“ Svůj
podnik přitom samice karet zopakují často
vícekrát za sezonu a není proto divu, že jsou
k dalšímu rozmnožování připravené až za
dva či tři roky. Reprodukční cyklus je jedním
z důvodůohrožení želvích populací.
[ochrana před lidmi]
Sledováním kladení vajíček však práce dobrovolných strážců Národního parku Zakynthos teprve začíná. V období rozmnožování
vyrážejí už za rozbřesku skupinky dobrovolníků na pravidelnou ranní patrolu po plážích.
„Želvy u nás na Zakynthu využívají ke kladení vajíček pět pláží a k tomu ještě jednu na
nedalekém ostrůvku Marathonissi. Celkem
to dělá pět a půl kilometru trasy, kterou musíme zkontrolovat dříve, než se probudí rekreanti.“ Takový spěch je přitom mimořádně důležitý. Dobrovolníci označí každé nově
nalezené hnízdo speciální drátěnou konstrukcí, aby na ně turisté nešlápli a vajíčka
pod pískem nerozmačkali. „Sledování hnízd
má i další účel – sbírání vědeckých dat,“ zdůrazňuje Chris. Při jedné z ranních pochůzek
se strážci jsem se o tom mohl ostatně přesvědčit na vlastní oči. Jakmile dobrovolníci
[dvacetosm
objeví neoznačené hnízdo, začíná horečná
činnost. Členové týmu měří průměr rozhrabané plochy hnízda, jeho vzdálenost od mořské hladiny a zaměřují jeho přesnou polohu
vůči orientačním bodům. Pak teprve přichází jemná práce pro školené ruce. „U každého
hnízda musíme opatrně odkrýt svrchní vrstvu písku, abychom věděli, na čem jsme. Ne
každý pokus o nakladení vajíček totiž musí
být nutně úspěšný.“ Může se stát, že zkušená
samice během hloubení hnízda zjistí, že si
vybrala nevhodné místo. V takovém případě
rozdělané hnízdo opustí a přesune se jinam.
„Odkrývání hnízda je však mravenčí práce,“
líčí průběh vykopávek Chris. „Dobrovolníci
musejí pracovat velmi opatrně, aby vejce
v hnízdě nepoškodili. Také by s nimi neměli
nijak hýbat, zárodkům uvnitř změna polohy
většinou nesvědčí.“ Monitorování pláží pak
pokračuje až do podzimu. Od srpna do října
totiž dochází ke druhému dějství celého dramatu. V druhé polovině léta se začínají líhnout mláďata. „U větších snůšek to většinou
probíhá tak, že se mláďata líhnou v několika
várkách. Zajímavý je na tom fakt, že malým
želvičkám trvá často dva nebo tři dny, než
se vrstvou písku prohrabou až na vzduch.
Když se dostanou nahoru během dne, je
písek moc rozpálený. Mláďata proto čekají
pod povrchem, až zase vychladne. K tomu
dochází v noci, kdy je také nejvhodnější
doba na rychlý úprk do moře.“ Při hledání
směru k vodě se malé karety orientují podle
světlejšího pásu oblohy nad mořskou hladinou. „Proto je také důležité, aby za hnízdními plážemi svítilo co nejméně umělých světel. Pouliční osvětlení, poutače restaurací
či světla hotelů mohou želvičky zmást. Místo k moři se vydají opačným směrem a po
několika hodinách hynou vyčerpáním.“
[malé "karety" v močátech]
Pracovníci ARCHELONU kromě ochrany
hnízd také pořádají pro turisty přednášky
v informačních centrech nebo na vyhlídkových lodích vykládají o karetách přímo
v terénu. Milovníci přírody se jim odvděčují
tím, že hlásí výskyt mořských želv v zálivu
a pomáhají tím doplňovat vědecké údaje.
Poměrně často však strážci dostávají hlášení typu: „Haló, viděl jsem takovou malinkou
karetu. Seděla u strouhy přímo pod naším
hotelem. Asi tak kilometr od moře.“ „Za
takové příspěvky většinou slušně poděkujeme, musíme přece ocenit tu snahu,“ usmívá se Chris. Po faktické stránce jde však
samozřejmě o omyl. Ačkoli karety obecné
snášejí i brakickou vodu a někdy vplouvají
do ústí řek, ve sladké vodě rozhodně nežijí. Protože se však u laganaského zálivu
rozprostírají rozsáhlé sladkovodní močály,
můžeme se zde potkat s jejich vzdálenými
příbuznými – sladkovodními želvami. Právě želvy bahenní či kaspické jsou zodpovědné za všechny ty plané poplachy. Když
k tomu připočítáme, že je při troše štěstí
v suchém vnitrozemí ostrova možné pozorovat i suchozemské želvy zelenavé, stává se
Zakynthos pro milovníky obrněnců s krunýři doslova zemí zaslíbenou. Při obdivování
přírody by však všichni měli dodržovat pravidla chování v národním parku.
Další informace o mořských želvách,
Podmořském národním parku Zakynthos
i pravidla, která by měli dodržovat jeho návštěvníci, najdete na internetových stránkách nevládní organizace ARCHELON:
www.archelon.gr Dozvíte se zde také, jak
se stát dobrovolným strážcem parku a pomoci tak při ochraně mořských želv.