struktura ústní zkoušky

Transkript

Anna Karenina
Výňatek
Umělecký text
Když vlak vjel do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim
jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěla
udělat. Vše, co se jí dřív stálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch
nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči, nabízející své služby, nebo tu
chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a prohlíželi si ji, anebo zas se jí
nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si, že chtěla jet dál, nebude zde mít odpověď. Proto
zastavila jednoho z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského. „Hrabě
Vronskij? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně Sorokinové a slečně dceři. A jak
vypadá ten kočí?“ Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém
kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a
srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla. „Je mi velice líto, že mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset
hodin,” nedbalým písmem psal Vronskij. Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla.
„Dobře, tedy jeď domů,” tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce
tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale hrozba neplatila jemu ani jí
samé, nýbrž někomu neznámému, kdo jí působil muka.
STRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY
1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla
a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu)
- určit dominantní slohový postup ve výňatku, určit literární útvar
- zasadit výňatek do kontextu celého díla
- charakterizovat postavy ve výňatku
- charakterizovat jazykové prostředky užité v textu
- posoudit aktuálnost vyznění díla
- zasadit Tolstého dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Anna Karenina je podívaná hravá, neotřelá, ale časem vyprchá
Zápletku neupravuje, ale její vypravěčské možnosti překvapivě obměňuje. Přitom by se řeklo, že na
Anně Karenině už není co vymýšlet. Poprvé se předloha Lva Tolstého natočila roku 1910 a od té doby
mnohokrát; krásku mezi dvěma muži hrály Greta Garbo i Sophie Marceau a není snad diváka, jenž by
nevěděl, jak hrdinka skončí. Tak proč chodit do kina znovu?
Protože novinka, jež právě vstupuje do Česka, nevšedním způsobem smiřuje tři světy: literatury,
divadla, filmu. Nástup dočista ohromí odvážnou, ale účinnou metodou: všechno se odehrává na
jevišti či v hledišti, všechno v plynulé akci. Doslova za pochodu se mění dekorace, situace i herci, v
tempu určovaném tepem města i rytmem příběhu. Je to podívaná původní i půvabná, hravá,
neotřelá; i ten dětský vláček uhánějící zimní krajinou se naprosto přirozeně přenese do reálné
velikosti a prostředí.
S některými tanečními výstupy čistě střihanými do přiléhavé hudby dostává film vyloženě muzikálový,
lehce neskutečný nádech, skoro jako Moulin Rouge, jen místo pařížského retra nastupuje retro ruské.
A v něm se líhne labužnické pochutnáníčko nápadů, jaké umí právě a pouze režisér Joe Wright. Nejde
o zfilmované divadlo v duchu Odcházení, nýbrž o film povýšený darem divadelní představivosti.
(Zdroj: http://kultura.idnes.cz/recenze-filmu-anna-karenina-dfu-/filmvideo.aspx?c=A121205_160311_filmvideo_jaz)
2. charakteristika neuměleckého textu
- posoudit souvislost obou výňatků
- určit funkční styl, doložit znaky funkčního stylu
- určit slohový útvar
ČESKÝ JAZYK A LITERATURA
PREZENTACE
Bertold Brecht
Matka Kuráž a její děti
Výňatek
Umělecký text
SELKA Katrin Modli se, chudáčku, modli! Nemůžeme zabránit krveprolití. Když už neumíš mluvit, tak
se aspoň modli. Jestli tě nikdo neuslyší, On tě uslyší. Pomůžu ti. Všichni pokleknou, Katrin za
venkovany: Otče náš, jenž jsi na nebesích, vyslyš naši modlitbu a nedej zahynout městu se všemi,
kteří v něm pobývají a nic netuší. Probuď je, aby vstali, vyšli na hradby a viděli, jak se uprostřed noci
po svahu blíží nepřítel s kopími a kanóny. Obrácena ke Katrin. Ochraňuj matku a učiň, aby strážný
nespal, ale vzbudil se dřív,než bude pozdě. I při našem švagru stůj, je tam se čtyřmi dětmi. Nedej jim
zahynout, jsou nevinné a nevědí o ničem. Ke Katrin, která zasténá. Jednomu ještě nejsou dva roky,
nejstaršímu je sedm. Katrin zděšeně vstane. Otče náš, vyslyš naše prosby! Jen ty můžeš pomoct, jinak
zahyneme, poněvadž jsme slabí a nemáme kopí a nemůžeme se ničeho odvážit. Náš osud se vším
naším dobytkem a s celým dvorem je v Tvých rukou, stejně jako je v Tvých rukou město, kde
přemocný nepřítel stojí před hradbami. Katrin se nepozorovaně odplíží k vozu, něco z něho vyjme,
strčí pod zástěru, a vylézá po žebříku na střechu chléva.
SELKA Pomni dětí, jež jsou ohroženy, zvláště nejmenších, starců, kteří se nemůžou hnout, a vůbec
všeho živého.
SEDLÁK A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Amen. Katrin usedne na
střeše a začne tlouci do bubnu, který vytáhne zpod zástěry.
SELKA Kristepane, co to dělá?
SEDLÁK Pominula se!
SELKA Vylez pro ni, rychle! Sedlák běží k žebříku, ale Katrin vytáhne žebřík na střechu.
SELKA Uvrhne nás do neštěstí!
SEDLÁK Okamžitě přestaň s tím bubnováním, mrzáku!
SELKA Přivedeš na nás císařské!
SEDLÁK hledá na zemi kameny Praštím po tobě!
- zasadit Brechtovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena
mírová jednání, proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír. Kromě třicetileté války
se jednání týkala také tzv. osmdesátileté války, sporu mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi.
(Válka mezi Francií a Španělskem trvala až do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.)
Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování pravidla „cuius regio, eius
religio“ („čí země, toho náboženství“). Ve většině zemí to znamenalo návrat ke katolickému
náboženství. Třicetiletá válka byla posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě.
Během válečných let se začal prosazovat nový umělecký směr, baroko. V dějinách českých zemí bývá
období třicetileté války a období poválečné označováno jako „doba temna“. Je to proto, že během
války zahynula více než třetina obyvatel. Nastala doba rekatolizace, lidé byli pronásledováni kvůli
náboženskému přesvědčen, mnoho z nich odešlo do vyhnanství. Jedním z nejvýznamnějších Čechů,
kteří museli opustit svou vlast, byl Jan Amos Komenský. Během válečných let poklesl počet obyvatel
Evropy v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. (Např. na území dnešního
Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny.
Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém po válce zůstalo z 25 000 obyvatel
pouze 2 464. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku činil pokles obyvatel pouze
deset procent.) Na území, které bylo nejvíce zasaženo válkou, tj. zejména v dnešním Německu a
okolních zemích, propukaly během války i v době, kdy boje skončily, epidemie. Kroniky a dobové
záznamy podávají informace o takzvané „uherské nemoci“( její pravá podstata není známa, snad šlo o
úplavici nebo syfilis), propukaly však také epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.
(http://www.dejepis.com/ucebnice/tricetileta-valka/)
PREZENTACE
Stendhal
Červený a černý
Výňatek
Umělecký text
„Všechna ta řečnická nabubřelost státního návladního, ukradená Bossuetovi, vám jen
prospěla,“ řekl obhájce. Vskutku, sotva obhájce mluvil pět minut, měly skoro všechny ženy v rukou
kapesníky. Tím povzbuzen, dorážel energicky na porotce. Julián se chvěl. Stěží zadržoval slzy. „Pane
Bože, co řeknou moji nepřátelé?“ Byl by málem svému pohnutí podlehl, když tu naštěstí postřehl drzý
pohled pana barona de Valenod. „Tomu hrubci se oči jen lesknou,“ řekl si. „Jak jeho nízká duše
triumfuje! kdyby byl můj zločin způsobil jenom toto, musil bych jej proklínat. Bůh ví, co poví o mně
paní de Renal!“ Tato myšlenka potlačila všechno ostatní. Brzy poté byla Juliánova pozornost
připoutána známkami souhlasu, jež projevovalo obecenstvo. Obhájce právě skončil svou řeč. Julián si
vzpomněl, že bývá zvykem stisknout obhájci ruku. Čas rychle míjel.
Obhájci i obžalovanému přinesli občerstvení. Teprve teď si Julián všiml, že ani jedna žena
neopustila soudní síň a nešla domů k obědu. „Na mou věru, umírám hladem,“ řekl obhájce, „a vy?“
„Já také,“ odpověděl Julián. „Hleďte, paní prefektová také dostala večeři,“ řekl mu advokát a ukázal
na malý balkón. „Jen se nebojte, všechno jde dobře.“ Přelíčení pokračovalo. Když předseda přednášel
svůj závěr, odbíjela půlnoc. Musil svou řeč přerušit. Úzkostným tichem, jež se rozhostilo v síni, se
nesly truchlivé zvuky zvonu.
„Můj poslední den začíná,“ pomyslil si Julián. Tu jím prochvělo palčivé pomyšlení na jeho
povinnost. Až dosud své pohnutí ovládal a zachovával své rozhodnutí, že nepromluví. Ale když se ho
předseda poroty zeptal, chce-li něco dodat, povstal. Viděl před sebou oči paní Dervillové. Zdálo se
mu, že se proti světlu velmi lesknou. „Pláče snad?“ pomyslil si.
„Páni porotci, přání, abych neupadl v opovržení, jemuž, jak jsem se domníval, bych mohl
vzdorovat i v okamžiku smrti, mě nutí, abych se ujal slova. Pánové, nemám čest náležeti k vaší
společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu…
- zasadit Stendhalovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Advokátní kancelář v Praze působí nepřetržitě od roku 1993 a nabízí všestrannou a profesionální
právní pomoc od právního poradenství po komplexní vyřízení složitých právních případů. Advokátní
kancelář provozuje JUDr. Tatiana Poupová, advokát s dlouholetými zkušenostmi z generální právní
praxe, vykonávané aktivně od absolvování právnické fakulty v roce 1983.
Poskytujeme komplexní právní služby zejména v těchto právních oblastech :
Občanské právo, vlastnictví, závazky, smluvní a sporná občansko-právní agenda
Rodinné právo, opatrovnické věci, výživné, otcovství, rozvody, manželské smlouvy
Dědické právo, nabývání dědictví, závěti, vydědění, spory o dědictví
Medicínské právo, odpovědnost zdravotnických zařízení, náhrada škody na zdraví a životě
Obchodní právo, právní servis pro firmy a družstva, obchodní smlouvy a spory
Byty a nebytové prostory, převody, nájmy, podnájmy, výměny, výpovědi, vyklizení
Nemovitosti, kupní smlouvy, darovací, směnné, budoucí aj. smlouvy, věcná břemena
Zastoupení u soudů a jiných orgánů
Poskytujeme právní služby v sídle advokátní kanceláře v Praze 4 a na pobočce Hořovice, okr. Beroun,
efektivně, odborně a rychle s cílem dosáhnout v zájmu klientů co nejlepšího výsledku. V průběhu let
advokátní kancelář získala důvěru stálé a spokojené klientely, která oceňuje jak profesionalitu,
spolehlivost a diskrétnost, tak dostupnost potřebných právních služeb za přijatelné ceny. V případě
potřeby je právní pomoc poskytnuta též v místě bydliště nebo v sídle klienta.
(http://www.poupova.cz/)
PREZENTACE
Lion Feuchtwanger
Židovka z Toleda
Výňatek
Umělecký text
Krokem nikterak rychlým, leč s dychtivě pátrajícíma očima prosel četná schodiště i četné sály,
komory, chodby i nádvoří. Byla to pustá, ohyzdná budova, spíše pevnost než palác. Její vnější vzhled
nebyl zřejmě odlišný ani tenkrát, když zde bydleli Ibrahimovi předkové, Ibn Ezrové. Ale ti jistě zařídili
vnitřek pohodlně po arabském způsobu a nádvoří bývala kdysi tichými zahradami. Bylo lákavé
zbudovat znovu dům otců a z ohyzdného, sešlého Castilla de Castro vytvořit krásné, půvabné Castillo
Ibn Ezra.
Jaké to nesmyslné plány! V Seville byl králem kupců a na emírově dvoře byl rád vídán mezi básníky,
umělci a učenci, které shromáždil emír kolem sebe z celého arabského světa. Cítil se tam z té duše
dobře on i jeho milé děti, dívka Rejcha a hoch Achmed. Není to hřích a pošetilost, jestliže si třeba i jen
pohrává s myšlenkou, že by zaměnil ušlechtilou, vznešenou Sevillu za barbarské Toledo?
Nebyla to pošetilost a dojista to nebyl hřích. Rod Ibn Ezrů, nejhrdější ze všech židovských rodů
poloostrova, prošel během posledních sto let mnoha převraty. Neštěstí, které Afričané způsobili
židům svým vpádem do Andalusie, prožil i sám Ibrahim jako chlapec, tenkrát se ještě jmenoval
Jehuda ibn Ezra. Stejně jako ostatní židé v tehdejším sevillském království uprchli tenkrát i Ibn Ezrové
do severního, křesťanského Španělska.
- zasadit Feuchtwangerovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Ačkoli evropský středověk nevnímal muslimy výlučně jako krvavé nájezdníky, za partnery v kulturním
dialogu je považoval jen zřídka. Ani v těchto výjimečných případech muslimové nehovořili sami za
sebe, nýbrž naplňovali vlastní křesťanské představy o tom, jak by hovořit měli. Muslimský
(„pohanský“) filozof v Dialogu žida, křesťana a pohana, sepsaném Petrem Abelardem v první polovině
12. století, se stejně jako žid nakonec sklání před nepřemožitelnou logikou křesťanské věrouky.
Středověcí teologové a právníci posuzovali islám v zásadě třemi způsoby: buď ho považovali za
autonomní monoteistické náboženství (příbuzné v postavě Boha Otce judaismu a křesťanství), nebo
za kacířskou sektu původně křesťanských nebo židovských odpadlíků (uctívajících Boha Otce, ale
popírajících Svatou Trojici a Kristovo božství), či za obyčejné pohanské modlářství. Pojetí muslimů jako
pohanů se v kanonickém právu prosadilo a upevnilo v době křížových výprav.
O tom, jak vnímala islám vládnoucí vrstva západokřesťanské společnosti, nás však lépe než spisy
teologů a kanonistů může poučit beletrie, především hrdinské eposy... Pokud se ptáme jak mocní
evropského Západu vnímali arabsko-muslimskou společnost, máme právě v hrdinských eposech
pozoruhodný pramen poznání. Nejprve je nutné předeslat, že ji vnímali především prizmatem svého
světa rozděleného na ty, kdož se modlí, ty, kdož pracují, a ty, kdo předchozí stavy chrání. V hrdinských
eposech se nesetkáme s muslimskými rolníky a jen velice zřídka s náboženskými vůdci nebo kněžími.
Prostor kontaktů křesťanského světa s islámem určuje totiž v hrdinských eposech válka, lépe řečeno
boj, jehož se účastní především rytíři a další ozbrojenci.
(RYCHTEROVÁ Pavlína. Saracéni a machometáni. Vnímání islámu a Arabů ve středověké Evropě. Dějiny a současnost. 2004, č. 3. s. 15 – 17.)
PREZENTACE
George Bernard Shaw
Pygmalion
Výňatek
Umělecký text
KVĚTINÁŘKA : Chudá holka nemá zastání! Život na draka, a eště ji votravujou a sekýrujou!
PÁN (se opět obrátí k levici muţe se zápisníkem): Mohu se zeptat, jak to děláte?
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM: Pouhá fonetika. Věda o řeči. Moje profese a zároveň můj koníček. Šťastný
člověk, kterému koníček vydělává na živobytí! Vy rozpoznáte Ira nebo řekněme Angličana ze
severního hrabství podle jeho nářečí. Já dokážu zařadit kohokoliv s přesností šesti mil. V Londýně s
přesností dvou mil. Někdy dvou ulic.
KVĚTINÁŘKA: Že se nestydí, poseroutka!
PÁN: A dá se z toho vyžít?
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM: Ale ovšem. Docela pohodlně. Žijeme v době zbohatlíků. Lidi začnou na periférii
s ročním příjmem osmdesát liber, a skončí v centru se sto tisíci. Chtějí se periférie zbavit, jenţe ona se
nezapře; stačí, když otevřou pusu. A já je naučím KVĚTINÁŘKA: Ať se stará vo sebe a nechá ubohou holku MUŽ SE ZÁPISNÍKEM ( vybuchne ): Ženská, okamžitě s tím ohavným skuhráním přestaňte, nebo si
hledejte útočiště na jiné posvátné půdě!
KVĚTINÁŘKA ( se chabě brání) : Já mám právo tady bejt zrovna jako vy.
MUŽ SE ZÁPISNÍKEM Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic - ani na
život. Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše
mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!
- zasadit Shawovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Přesná výslovnost samohlásek je jedním z nejnápadnějších rysů, které odlišují kultivovaný
profesionální projev od nepečlivých nebo nespisovných projevů. Častým nedostatkem je krácení
dlouhých samohlásek. Objevuje se zejména u samohlásek í, ú (např. ať vědi, mužete říci, začali si
povidat, divám se po hodinách a vidim, v západnich Čechách, podle současnych prognóz, proti
mezinárodnimu terorismu, Spojenym státum, estetickym nárokum spotřebitelu), často však také é,
zejména v koncovkách -ého, -ému (např. vysiláni pražskeho rozhlasu, na počest Velkeho Října,
Sovětskeho svazu, významnemu výroči, atd.). Krácení dlouhých samohlásek je jev velmi rozšířený v
obecné češtině, jeho výskyt je výrazně diferencován (pokud jde o jednotlivé samohlásky, jejich
umístění ve slabice i ve slově) a diferencováno je zřejmě i jeho působení na styl projevu (jak je
ostatně zřejmé i z výše uvedených příkladů). Pro posluchače je však zkrácení samohlásky obvykle
nápadnou odchylkou od standardní podoby slova a v projevech, u nichž se předpokládá jistý stupeň
pečlivosti, jako je tomu v projevech rozhlasových, působí většinou negativně (jistou výjimkou jsou
projevy mluvené velmi rychlým tempem, jako např. některé sportovní reportáže).
Stylovou úroveň projevu výrazně snižuje protahování koncových krátkých samohlásek (obvykle před
pauzou), které může působit až vulgárně. V rozhlasových pořadech se objevuje sice méně často než
krácení, pro některé mluvčí je však součástí osobního úzu. (Např. … / v Hraci sme bylí / v Brně sme
bylí … co si přectavujéš / nebo přectavujeté … dvě stě desét / dvě stě čtyřicét…).
Stejně nevhodná je kvalitativní deformace samohlásek, zejména jejich příliš otevřená, široká
výslovnost, při které se přibližuje samohláska i k e, u k o, případně e, o k a. Mluvčí si tuto chybu někdy
přináší z oblastního úzu (zejm. z pražštiny, ale i z dalších oblastí), může však být i důsledkem nedbalé
artikulace.
(Zdena Palková, Výslovnost rozhlasových mluvčích, Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 4, časopis Ústavu pro jazyk český AVČR)
PREZENTACE
Ernest Hemingway
Komu zvoní hrana
Výňatek
Umělecký text
„Nepotřebuješ nic, inglés?“ Podívala se na něho a zavrtěla hlavou.
„Ne,“ odpověděl a mluvil dál k Marii. „Tohle není žádné loučení, guapa, protože my nebudeme od
sebe. Měj se v Gredosu dobře. Jdi už. Buď hodná a jdi. Ne,“ mluvil pořád klidně a rozvážně a Pilar
zatím dívku odváděla. „Neotáčej se. Vlož nohu do třmene. Ano. Nohu do třmene. Pomoz jí do sedla,“
řekl Pilar. „Zvedni ji do sedla. Teď se vyhoupni.“
Celý zpocený otočil hlavu, podíval se dolů po stráni, pak se zase zahleděl tam, kde dívka
seděla v sedle a Pilar stála vedle ní a za nimi Pablo. „Jeďte už,“ řekl. „Jeďte.“
Chtěla se ohlédnout. „Neohlížej se,“ řekl Robert Jordan. „Jeď.“ Pablo udeřil koně koženým poutem
přes zadek a zdálo se, jako by se Maria pokoušela svézt ze sedla, ale Pilar s Pablem jeli těsně při ní,
Pilar ji držela a všichni tři koně začali stoupat úžlabinou. Maria se otočila a zavolala: „Roberto! Dovol
mi zůstat! Dovol mi zůstat!“ „Já jsem s tebou,“ zavolal Robert Jordan. „Já jsem s tebou. Jsme tam oba.
Jeď!“ Pak mu zmizeli z očí za ohbím úžlabiny; Robert Jordan byl zalitý potem a nedíval se na nic. Vedle
něho stál Agustín.
„Nechceš, abych tě zastřelil, inglés?“ zeptal se, skláněje se až k němu. „Ouieres! Nic to
není.“„No hace falta,“ řekl Robert Jordan. „Jen jeď. Je mi tady moc dobře.“ „Me cago en la leche que
me han dado!“ řekl Agustín. Plakal, takže viděl Roberta Jordana jenom rozmazaně. „Salud, inglés.“
„Salud, kamaráde,“ řekl Robert Jordan. Díval se dolů po stráni. „Dobře se starej o tu ostříhanou
hlavičku, ano?“ „Neměj strach,“ řekl Agustín. „Máš všecko, co potřebuješ?“ „Do téhle máquiny máme
už málo nábojů, a tak si ji nechám,“ řekl Robert Jordan. „Nesehnal bys je už. Do té druhé a do té
Pablovy se seženou.“
- zasadit Hemingwayovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Institut Cervantes byl otevřen v roce 1991, jako oficiální instituce španělského státu podporuje výuku
španělštiny a usiluje o šíření kultury Španělska a dalších španělsky hovořících zemí. Instituto
Cervantes je přední institucí ve výuce španělštiny jako cizího jazyka. Poskytování vynikající výuky je
jedním z jeho hlavních záměrů. Abychom tohoto cíle dosáhli, vycházíme z těchto základních bodů:

Nabídka kurzů: Nabízíme různorodé spektrum kurzů zaměřených na širokou
veřejnost (děti, mládež, dospělí, senioři). Tato nabídka pokrývá velkou škálu všech
komunikačních potřeb v oblasti osobní, veřejné, pracovní i akademické. Nabídka
kurzů je rozdělena na:
- Všeobecné kurzy
- Specializované kurzy
- Individuální kurzy
- Firemní kurzy
- Kurzy češtiny pro cizince
- Internetové kurzy

Metodika: Komunikace, ať již ústní či písemná, je základem naší koncepce, naši
studenti vstupují již od prvního dne do kontaktu se španělským jazykem ve velmi
uvolněném prostředí. Během našich kurzů je španělština využívána jako jazyk, který
slouží k udělování pokynů za účelem vykonávání různých aktivit spojených s
komunikací. Abychom mohli takto postupovat, máme vlastní studijní plán, který
vychází ze směrnic Společného evropského referenčního rámce pro výuku cizích
jazyků (SERR) a ze Studijního plánu Institutu Cervantes. Jsme oprávněni tvrdit, že
Institut Cervantes představuje nyní celosvětovou autoritu v otázce aktualizace
metodologie a vzdělávání lektorů.
(http://praga.cervantes.es/cz/kurzy_spanelstiny/kurzy_spanelstiny.htm)
PREZENTACE
Ernest Hemingway
Pohyblivý svátek
Výňatek
Umělecký text
Lehko si člověk zvykl stavět se navečer v rue de Fleurus 27 kvůli tomu teplu a těm skvělým obrazům a
povídání. Slečna Steinová nemívala hosty nijak často a vždycky bývala přátelská, dlouho dokonce
láskyplná. Když jsem se vracel z cest, které jsem musel podnikat za ty kanadské noviny a za tiskovou
agenturu, pro kterou jsem taky pracoval, na různé politické konference, na Blízký východ nebo do
Německa, pokaždé po mně chtěla, abych jí vyprávěl všecky zábavné podrobnosti. Nějaké humornější
stránky se vždycky našly a jí se líbilo i to, čemu Němci říkají historky s šibeničním humorem. Chtěla v
běhu světa znát tu veselejší stránku, nikdy ne tu skutečnou, tu zlou.
Byl jsem mladý, nebýval jsem žádný škarohlíd a vždycky, i v té nejhorší době, se děly věci nezvyklé a
komické a slečna Steinová to ráda poslouchala. To ostatní jsem jí nevykládal, to jsem si psal sám pro
sebe. Když jsem se zrovna nevrátil z žádné cesty a stavěl se po práci v rue de Fleurus, snažíval jsem se
někdy přimět slečnu Steinovou, aby povídala o knížkách. Když jsem psal, míval jsem zapotřebí po
práci číst. Bylo zapotřebí mít nějaký tělocvik, unavit něčím tělo, a moc dobré bývalo milovat se s
někým, koho člověk miloval. To bylo vůbec ze všeho nejlepší. Ale potom, když byl člověk
vyprázdněný, bylo zapotřebí číst, aby člověk nemyslel na práci a nestaral se o ni, než se zas do ní
pustí. Už jsem se naučil studnici svého psaní nikdy nevyčerpávat, pokaždé přestat, dokud ještě v
hloubi studny něco zbývá, a nechat ji, aby se přes noc zase naplnila z pramenů, které ji napájely.
Abych po práci na psaní nemyslel, četl jsem si někdy autory, co tehdy psali, jako Aldouse Huxleyho, D.
H. Lawrence, anebo kohokoliv, kdo vydával knížky, jaké se daly vypůjčit v knihovně Sylvie Beachové
anebo najít ve stánku na nábřeží.
„Huxley je mrtvola,“ říkala slečna Steinová. „Nač chcete číst někoho, kdo je mrtvý? Copak nechápete,
že to je mrtvý spisovatel?“
Výňatek
Neumělecký text
Gertrude Steinová, přítelkyně pana Picassa
Až do poloviny ledna mají všichni milovníci Pabla Picassa, Henriho Matisse či Paula Cézanna možnost
zhlédnout ve své podstatě unikátní expozici v pařížském Grand palais zahrnující sbírky této bohaté
Američanky a spisovatelky, která se zamilovala do Paříže, a tak kupovala obrazy od slavných malířů a
zvala je k sobě na intelektuální diskuse. Gertruda Steinová přijela se svým bratrem do Paříže na
začátku minulého století a ze svého bytu na Rue de Fleurus udělala centrum společenského života.
Gertrude Steinová odjela v roce 1903 do Paříže za svým bratrem Leem, významným výtvarným
kritikem, a strávila zde většinu svého života. Kromě spisovatelských aktivit zde provozovala také
vlastní salon na 27 Rue de Fleurus, jehož pravidelnými návštěvníky byli mimo jiné Pablo Picasso, Paul
Cézanne, Henri Matisse a další významní umělci 20. století. Právě s Picassem ji pojilo velké celoživotní
přátelství. "Gertruda Steinová byla silná autoritativní osobnost. S Picassem byla v kontaktu až do
konce života, on ji měl opravdu hluboce rád," vypráví kurátorka výstavy Cécile Debrayová.
(http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/155042-gertrude-steinova-pritelkyne-pana-picassa/)
PREZENTACE
Ernest Hemingway
Sbohem, armádo
Výňatek
Umělecký text
Viděli jsme jejich bílé uniformy mezi stromy a šli jsme k nim. Rinaldi zasalutoval. Zasalutoval jsem
taky, ale trochu mírněji.
„Dobrý večer,“ řekla slečna Barkleyová. „Vy nejste Ital, že ne?“ „Kdepak.“ Rinaldi mluvil s druhou
ošetřovatelkou. Smáli se. „To je ale divné – že jste v italské armádě.“ „Nejsem vlastně v armádě.
Jsem jen u sanity.“ „Stejně je to ale divné. Proč jste to udělal?“
„Nevím,“ řekl jsem. „Všechno nejde vždycky vysvětlit.“
„Že nejde? Mě vždycky učili, že jde.“
„To je rozkošné.“
„Musíme opravdu mluvit pořád takhle?“
„Ne,“ řekl jsem.
„Člověku se hned uleví, že?“
„K čemu ta hůlka?“ zeptal jsem se. Slečna Barkleyová byla dost velká. Měla na sobě něco, co mi
připadalo jako uniforma ošetřovatelky, byla to blondýna, měla osmahlou pleť a šedivé oči. Pomyslel
jsem si, že je velice krásná. V ruce držela tenkou hůlku z rákosu, opletenou kůží, která vypadala jako
jezdecký bičík pro děti.
„Patřila jednomu chlapci, který loni padl.“
„Promiňte, prosím.“
„Byl to skvělý chlapec. Chtěl se se mnou oženit a padl na Sommě.“
„Tam to bylo peklo.“ „Vy jste tam byl?“ „Ne.“ „Slyšela jsem o tom,“ řekla. „Tady vlastně vůbec žádná
taková válka není. Tuhle hůlčičku mi poslali. Jeho matka mi ji poslala. Vrátili ji s jeho věcmi.“
Výňatek
Neumělecký text
První použití tanků v ostrém boji
Když se řekne slovo armáda nebo válka, představí si mnoho lidí tank. Obrněné pásové vozidlo nesoucí
věž s kanónem schopné překonávat relativně rychle i ten nejhorší terén. Tank se ve dvacátém století
stal symbolem pro pozemní boje. Tato mocná zbraň poprvé na ostro střílela před 95 lety v bitvě na
řece Sommě.
První světová válka přinesla zcela nový způsob boje a nový náhled na vojenskou taktiku. Palebná síla i
dostřel zbraní se na začátku 20. století výrazně zvyšovaly, jejich pohyblivost však více méně
stagnovala. Tato nerovnováha velmi zvýhodňovala obránce, kteří se při použití stejně silných zbraní
jako útočníci nepotřebovali hnout z místa. Spolu se zavedením nových protipěchotních prostředků
jako miny nebo ostnatý drát to mělo za následek situace, v nichž útočící pěchota při sebevětší snaze
nemohla dobýt dobře umístěný těžký kulomet.
Logickým vyústěním tohoto stavu byla zákopová válka. Nekonečná nepohybující se fronta proti sobě
zakopaných dobře opevněných obraných pozic, jež nedokázala ani jedna ze stran překonat. Pokusy o
obejití obranných pozic způsobovaly jen další a další rozšiřování zákopové linie, až nakonec byly
zákopy po celé frontě a válečný postup se zcela zastavil. V průběhu první světové války vedla
například zákopová linie prakticky nepřetržitě od kanálu La Manche až k hranicím neutrálního
Švýcarska.
(http://www.novinky.cz/veda-skoly/historie/244274-prvni-pouziti-tanku-v-ostrem-boji.html)
PREZENTACE
Ernest Hemingway
Stařec a moře
Výňatek
Umělecký text
Nevím, co to bylo zač, co mi teď právě zabralo. Mohl to být marlin nebo žralok. Ani jsem to necítil.
Musel jsem se toho zbavit moc nahonem. Nahlas řekl: „Kdyby tak tady byl chlapec!"
Ale chlapec tady není, pomyslel si. Jsi tady jen ty sám a měl by ses radši dostat k poslední šňůře hned
teď, tma netma, odříznout ji a navázat zásobní kotouče. A taky to provedl. Bylo to potmě těžké a ryba
sebou jednou trhla tak prudce, že upadl na obličej a roztrhl si kůži pod okem. Krev mu stekla kousek
po tváři, ale srazila se a uschla, než dosáhla brady, a on se doplazil zpátky na příď a odpočíval opřený
o dřevo. Narovnal si pytel a posunul opatrně šňůru tak, že mu přišla na ramenou o kousek dál, a když
si ji na ramenou zakotvil, opatrně zkusil, jak ryba táhne, a pak strčil ruku do vody, aby cítil, jak loďka
pluje vpřed.
Rád bych věděl, po čem se to tak vrhla, pomyslel si. Drát po tom velikém kopci jejího hřbetu určitě
sklouzl. Ji hřbet jistě tak nebolí jako mne. Ale nemůže ten člun táhnout věčně, ať je jak chce veliká.
Mám teď s krku všechno, co by mi mohlo překážet, a mám pořádnou zásobu šňůry; to je všechno, co
může člověk chtít.
„Rybo," oslovil ji tiše, „zůstanu s tebou, dokud nevypustím duši."
Ona se mnou nejspíš zůstane taky, řekl si pak v duchu a čekal, až se rozední. Bylo teď v té chvíli před
úsvitem chladno a stařec vrážel tělem do bednění, aby se zahřál. Dokážu to právě tak dlouho jako
ona, myslel si. A v prvním úsvitu se šňůra začala rýsovat šikmo dolů do vody. Člun plul vytrvale a
krajíček vycházejícího slunce se ukázal po starcově pravičce.
„Nabírá si to na sever," řekl stařec. Proud nás asi zanesl daleko k východu, pomyslil si pak. Kdyby se
tak stočila po proudu! To by znamenalo, že začíná být unavená.
Když slunce vystoupilo výše, uvědomil si stařec, že ryba unavena není. Bylo tu jen jedno příznivé
znamení. Úhel šňůry ukazoval, že pluje v menší hloubce. Neznamenalo to ještě nutně, že bude skákat.
Výňatek
Neumělecký text
Rybářské uzly pro běžné použití: Několik základních uzlů
Všichni rybáři by se měli naučit vázat základní spolehlivé uzly. Na montáži u prutu totiž budou vždy
nejméně dva uzly (jeden uzel bude připojovat vlasec k navijáku a ten druhý bude spojovat háček s
nástrahou) a každý uzel je potencionálním slabým místem. Před zatažením uzlu jej navlhčete vodou,
abyste v něm zmenšili tření, které může poškodit vlasec. Volné konečky vlasce kolem uzlu zastříhněte
(kuřáci používají i cigaretu na zatavení), aby se nezachytával v očkách prutu.
Navazování háčku (karabinky) s očkem
1. Prostrčte volný konec vlasce očkem. Můžete i dvakrát.
2. Volný konec otočte zpět a podstrčte jej pod vlasec.
3. Otočte volný konec kolem vlasce a vytvořte tak smyčku. Pokračujte v otáčení volného konce vlasce
a vytvořte tak asi čtyři otočky.
4. Volný konec vraťte zpět k očku a prostrčte jej mezi první otočkou vlasce, pro větší pevnost můžete
protáhnout i velkým očkem.
5. Uzel pevně zatáhněte a zastříhněte konec.
(http://www.nachytano.cz/clanky/uzly-a-uzlovani/41/rybarske-uzly-pro-bezne-pouziti/a/575/)
PREZENTACE
Gabriel Chevallier
Zvonokosy
Výňatek
Umělecký text
„Tak to tedy se, pane starosto, vracím k svému dřívějšímu návrhu, aby se zřídila obecní knihovna, v
níž bychom měli výběr knih, schopných rozvíjeti ducha našeho obyvatelstva a zasadit poslední ránu
starosvětskému fanatismu.“ ,,S touhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme čas. Řekl jsem vám
to již jednou: zvonokoští občané nebudou ty vaše knihy číst. Úplně jim stačí noviny. Snad si nemyslíte,
že já sám čtu něco jiného? Tenhle váš plán by nám natropil mnoho zla a užitek by nepřinesl žádný.
Potřebujeme něco, co by vzbudilo větší efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je
naše. Nevíte opravdu nic kloudného?“
„Budu o tom přemýšlet, pane starosto... Ale bylo by ode mne příliš všetečné, kdybych se zeptal, zdali
vy sám...“ „Ano, Kulíšku, já nápad mám... A už dlouho mi to leží v hlavě.“ ,,No jo, to jo!“ přizvukoval
učitel. Ale nezeptal se, protože každý zvonokoský občan ztratí chuť k řeči, jakmile se ho začnete ptát.
Kulíšek tedy nedal najevo ani nejmenší zvědavost. Jenom přisvědčil, jako že panu starostovi plně
důvěřuje: „To tedy, když už máte nějaký nápad, by bylo zbytečnélámat si hlavu!“
A tu se Bartoloměj Pěšinka zastavil uprostřed rynku, poblíž staleté lípy, a ohlédl se letmo do hlavní
ulice, aby se ubezpečil, že nikdo nejde. Potom si dlaní pohladil zátylek zdola nahoru, takže si klobouk
srazil zase na oči. A pak tam tak zůstal stát, upíral oči na zem a zlehka si přitom masírovalmozeček.
Konečně se rozhodl: „Povím vám to, Kulíšku, ten svůj nápad... Chci dát na obecní útraty něco
postavit.“ „Z obecních peněz?“ podivil se učitel, neboť věděl, jak velice mohou výdaje z peněz
získaných daněmi a dávkami ohrozit popularitu obecního představenstva. Ale nezeptal se, co chce
starosta dát postavit, ani kolik by to stálo. Znal ho jako člověka velmi rozvážného, obezřelého a velmi
obratného. A tak tedy starosta sám vysvětloval: „Tak jest, vystavět chci něco. Něco, co bude užitečné
jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti... No tak, ukažte, jak bystrý máte rozoumek, Kulíšku!
Hádejte trochu...“
- charakterizovat postavy a ve výňatku
- zasadit Chevallierovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Mobilní WC
Nejjednodušším a nejrychlejším řešením, jak zajistit kvalitní hygienické podmínky kdekoliv pod širým
nebem, jsou naše mobilní WC. Své uplatnění naleznou nejen na stavbách, ale i na krátkodobých a
dlouhodobých akcích různého charakteru. Toalety dodáváme v několika provedeních a velikostech,
od jednoduchých pisoárů až po luxusní karavany s veškerým komfortem. V nabídce naší firmy
nechybí ani mobilní toalety pro tělesně postižené. Ke každé dodávce patří pravidelný a kvalitní servis
zabezpečený personálem firmy TOI TOI.
(www.toitoi.cz)
PREZENTACE
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Idiot
Výňatek
Umělecký text
„Kníže Myškin? Lev Nikolajevič? Neznám, prosím…“
„Samozřejmě,“ potvrdil hned mladík, „knížata Myškinové dnes už vůbec neexistují, až na mě, myslím,
že jsem poslední. A co se týče mých otců a dědů, ti většinou hospodařili na menších usedlostech. Ale
můj otec byl podporučík, odchovanec vojenské akademie. Ani vlastně nevím, jak se generálová
Jepančinová dostala mezi Myškiny. Také je poslední svého druhu.“
„Hihihi! Poslední svého druhu! Vy jste tomu dal!“ zahihňal se úředník.
Také mladík v kožiše se zasmál. Blondýn byl maličko udiven, že se mu povedla taková nevalná slovní
hříčka.
„Ujišťuji vás, vůbec jsem to tak nechtěl říci,“ omlouval se udiveně. „Však rozumíme, však rozumíme,“
vesele přisvědčil úředník. „A to jste tam, kníže, u toho profesora také studoval?“ zeptal se z ničeho
nic brunet.
„Ano… studoval…“
„To já nikdy nic nestudoval.“
„Já také jen sem tam něco,“dodal kníže, jako by se omlouval.
„Pro nemoc mě neuznali za schopného soustavného studia.“
„Znáte Rogožinovy?“ Zeptal se chvatně brunet?
„Ne, neznám, vůbec ne. Já přece v Rusku znám málokoho. Vy jste Rogožin?“
„Ano, jsem Parfen Rogožin.“
„Parfen? Snad ne z té rodiny Rogožinových…,“ naddhodil velmi důležitě úředník.
„Ano, z té, právě z té,“ rychle a s nezdvořilou nedůtklivostí ho přerušil brunet; do této chvíle na
uhorvitého úředníka ani jednou nepromluvil, obracel se výhradně ke knížeti.
- zasadit Dostojevského dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Nomen omen aneb krátká vzpomínka na osmašedesátý
Je příznačné, když se ředitel Botanické zahrady jmenuje Větvička, když se mluvčí policie
jmenuje Zatloukalová, televizní rosnička Mráčková a silně věřící katolička Pia Bůžková. Pak je vše
jasné, nomen omen - jméno znamení, je naplněno a věci mají svůj řád. Ale ne vždy se to povede.
Jméno nás svým způsobem určuje a vyjadřuje. Také ovlivňuje, jak na nás ostatní reagují. S úctou,
obdivem, posměchem, nijak, podle toho, jaké jméno nosíme. Úplně chápu a respektuji, když někdo
cítí potřebu změnit si jméno a udělá to.
Narodila jsem se v padesátých letech a dostala jméno Nataša. Nataša je ruská podoba jména
Natálie. Natálie pochází z latiny, ze slova natalis, rodný, narození. Nejdříve se toto jméno dávalo
dívkám narozeným o Vánocích. Dies natalis, den narození, myslí se Christi natalia - Kristovo narození.
Tím, že rodiče dali dítěti jméno Natalia, vyjadřovali radost nejen z narození dítěte, ale také z narození
Krista. V raném křesťanství, kam se vznik jména datuje, zhruba na počátek 4. století n.l., se tím také
zveřejňovalo přihlášení se k nové víře, křesťanství. Rodiče volbou jména svého dítěte dávali tedy
najevo určitý ideový postoj.
V Rusku bylo, a je dodnes, jméno Nataša tak rozšířené, že se stalo téměř synonymem pro
označení ruské ženy či dívky. Mně moje jméno nesedělo. Moc jsem se v něm necítila, ale nevadilo mi,
a to až do 21. srpna roku 1968, kdy do Československa vpadli Rusové.
(Nataša Bartošová www.respekt.cz, 18. 8. 2013)
PREZENTACE
James Joyce
Dubliňané
Výňatek
Umělecký text
Usnul jsem dost pozdě. I když jsem byl na starého Cottera dopálený, že mě pořád považuje za dítě,
vrtalo mi hlavou, co vlastně těmi nedořečenými větami myslel. Ve tmě u sebe v pokoji jsem si
představoval, že znovu vidím tu ztěžklou popelavou tvář člověka raněného mrtvicí. Přetáhl jsem si
přikrývky přes hlavu a pokoušel se myslet na Vánoce. Popelavá tvář mě však pronásledovala dál.
Něco si mumlala a já z toho vyrozuměl, že mi chce cosi svěřit. Cítil jsem, jak se v hloubi duše nořím do
jakési příjemné a neřestné oblasti, kde na mě ta tvář opět čeká. Začala se mi mumlavým hlasem
zpovídat, a mě napadlo, proč se vlastně ustavičně usmívá a proč má rty vlhké od slin. Jenže pak jsem
se rozpomněl, že zemřela na mrtvici, a pocítil jsem, že se taky chabě usmívám, jako kdybych měl dát
rozhřešení hříšnému svatokupčíkovi. Ráno po snídani jsem se šel k domku v Great Britain Street
podívat. Sídlil tam nenápadný obchůdek označený mlhavým názvem Galanterie. Vedli hlavně botky
pro děti a deštníky. Ve všední dny visíval v okně nápis: Potahujeme deštníky. Teď žádný nápis vidět
nebylo, protože měli stažené žaluzie. Na klepátku domovních dveří visela smuteční kytice přivázaná
stuhou. Dvě chuděry a poslíček od telegrafu zrovna luštili kartičku, která k ní byla přišpendlená. Taky
jsem přistoupil blíž a četl:
Dne 1. července 1895
zemřel ve věku 65 let
Reverend James Flynn
(dříve kostel svaté Kateřiny, Meath Street)
R. I. P.
Slova toho oznámení mi jeho smrt potvrdila, a následně mě rozrušilo zjištění, že se tím cítím
zaskočený. Kdyby nezemřel, zašel bych do té tmavé místnůstky za obchodem, kde sedával v křesle u
krbu, celý zachumlaný v zimníku.
- zasadit Joyceovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Pojeďte s námi za historií i zábavou do Dublinu, hlavního města Irské republiky. Eurovíkend v Dublinu
ve Vás zanechá vzpomínky na krásné a živoucí město uprostřed drsné irské přírody. Ať už budete
obdivovat zdejší pamětihodnosti, kterých je v Dublinu opravdu mnoho, nebo vyrazíte na výlet do
blízkého okolí, eurovíkend v Dublinu rozhodně stojí za to.
Hlavní město Irska, Dublin, se v minulých letech stal populárním místem pro strávení příjemného
pobytu. Nabízí mnoho turistických atrakcí – kostely, historické budovy, muzea, knihovny a galerie,
parky a zahrady. Mezi nejzajímavější místa patří Bank of Ireland z roku 1739, kostel Christ Church
Cathedral v nejstarší části města, radnice v korintském stylu, hrad z roku 1208, národní galerie s 2
000 exponáty a mnoho dalších zajímavostí. Náročný den můžete zakončit v mnoha barech nebo pubs.
Můžete se také vydat do krásného okolí Dublinu – pronájem auta rádi zajistíme.
(http://www.natour.cz/eurovikendy/dublin/)
PREZENTACE
Charles Dickens
Kronika Pickwickova klubu
Výňatek
Umělecký text
Většina našich čtenářů se asi pamatuje, že ještě před několika málo lety byla ve zdi Fleetského vězení
jakási železná klec, v níž stával člověk hladového vzezření, chvílemi chřestil pokladničkou a žalostným
hlasem kvílel: „Pamatujte na chudé dlužníky, prosím, pamatujte na chudé dlužníky, prosím.“ Obsah
pokladničky, bylo-li v ní něco, se rozděloval mezi nemajetné vězně, a muži z chudé strany se v této
potupné službě střídali. Ačkoliv tento obyčej postihl zákaz a klec již dnes kryje bednění, strašlivé a
zoufalé poměry těchto nešťastníků se nijak nezměnily. Netrpíme již, aby se u vězeňské brány
dovolávali dobročinnosti a soucitu chodců, ale k ústě a obdivu příštích věků jsme ještě stále ze
stránek zákoníku nevymazali spravedlivý a blahodárný zákon, který stanoví, že prohnaného
podvodníka je dlužno živit a šatit, kdežto nemajetný dlužník se má ponechat smrti hladem a zimou.
To není výmysl. Nemine ani týden, aby v každém z našich vězení dlužníků nehrozila některým z těchto
lidí neodvratná smrt zdlouhavými mukami nouze a hladu, kdyby jim spoluvězňové nepomáhali. Pan
Pickwick přemítal o všech těchto věcech, zatím co stoupal po úzkém schodišti, k jehož patě ho pan
Roker dovedl, a ponenáhlu se vybičoval až k bodu varu; a úvahy o tom všem ho rozčilily takovou
měrou, že vtrhl do pokoje, kam ho pan Roker poslal, dřív než si stačil v paměti přesně ujasnit, kde
vlastně je a co tam chce. Celkový vzhled místnosti ho však naráz přivedl k sobě; ale sotva zavadil
zrakem o postavu muže, který dumal u vyhaslého a zaprášeného krbu, pustil klobouk na zem, úžasem
zkoprněl a strnul bez hnutí jako solný sloup.
Ano! V rozedraných hadrech a bez kabátu, v obyčejné kalikové košili plesnivě žluté a jeden cár, s vlasy
spadlými do obličeje a rysy utrpením ztrhanými a hlady vychrtlými tam seděl pan Alfred Jingle,
podpíral si rukou bradu, zíral upřeně do krbu a celý jeho zjev mluvil o bídě a zoufalství.
- zasadit Dickensovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Počátky Londýna sahají až do doby starověkých Římanů, kteří v prvním století položili jeho základy.
Jak stoupala sláva a význam celé země, město na řece Temži se stávalo čím dál mohutnější a
kosmopolitnější. Díky své dlouhé tradici je dnes plné různorodých etnik a kultur a slouží jako
obchodní, politické a kulturní středisko. Obývá jej téměř osm miliónů lidí a je zároveň největším
městem celého království.
Londýn vznikl z římské osady Londinium, založené roku 43. S rostoucí prosperitou a významem se
zvyšoval i počet útoků, zejména ze strany Vikingů. Římané město opustili v pátém století, a tak
připadlo původním anglosaským obyvatelům. Rozmach započal za vlády Alfréda Velikého v devátém
století a od počátku nového tisíciletí, kdy v roce 1066 usedl na trůn Vilém Dobyvatel, se z Londýna
stalo centrum středověkého světa, což ještě umocnil koloniální rozmach Británie ve druhé polovině
tisíciletí.
Nejtragičtějším obdobím metropole bylo sedmnácté století. Tehdy Londýn nejprve schvátila morová
epidemie a posléze v roce 1666 rozsáhlý požár, jenž zničil převážnou část města. Po požáru však
nastala obrovská vlna stavitelství, která značně ovlivnila dnešní vzhled Londýna. Během průmyslové
revoluce v 18. a 19. století došlo k další vlně rozmachu, při které se nejen změnila tvář města, ale také
se rozrostlo o desetitisíce nových obyvatel. Až do počátku 20. století byl Londýn největším městem
na světě.
Martin Kovář a kol. Londýn : kulturně-historický průvodce Martin Kovář a kol., Praha: Academia, 2011
PREZENTACE
Guy de Maupassant
Kulička
Výňatek
Umělecký text
Zpočátku se v ní všechno vzbouřilo spravedlivým hněvem a už otvírala ústa, aby jim
pověděla, co si o nich myslí, a ulevila proudu nadávek, které se jí draly na jazyk; ale rozčilení jí tak
sevřelo hrdlo, že se ani nezmohla na slovo. Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl.
Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak
odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě
spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na
paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne
příliš napjatá struna; ucítila, že má na krajíčku pláč. Ze všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu,
polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček,
zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji
vyronily další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku
jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a
bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.
Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by
chtěl říci: „Inu, já za to přece nemohu!“ Paní Loiseauová se pod vousy vítězoslavně usmála a
zašeptala: „To pláče hanbou.“ Obě jeptišky se znovu pustily do modlení; předtím však zbývající salám
pečlivě zabalily do papíru.
- zasadit Maupassantovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Definitivní konec 2. císařství znamenala válka s Pruskem 1870 – 1871. Vzájemné vztahy se začaly
zhoršovat již po rakousko-pruské válce 1866, kdy Prusko značně mocensky posílilo. Prusko válku s
Francií potřebovalo ke zlomení jejího vlivu na jihu Německa, a tím pádem i k odstranění poslední
překážky sjednocení německých států. Záminkou se stala kandidatura pruských Hohenzollernů na
uvolněný španělský trůn. Francie se obávala obklíčení Pruskem z obou stran, proto Napoleon III. proti
pruské kandidatuře vystoupil a požádal, aby se Leopold, syn pruského krále, kandidatury vzdal.
Odpovědí byla tzv. Emžská depeše, původně zdvořilé odmídnutí ze strany Pruska, které ale kancléř
Bismarck upravil tak, aby vyznělo pro Francii urážlivě. Jako odpověď vyhlásil Napoleon III. Prusku 19.
7. 1870 válku. Již 2. 9. 1870 se obklíčený císař vzdal se svou stotisícovou armádou u Sedanu a byl
Prusy zajat. 4. září téhož roku byla v Paříži vyhlášena 3. republika. V polovině září je již obklíčena
Paříž, kde vznikají Národní gardy z dobrovolníků. Pařížané se ozbrojili a byli odhodláni se Prusům
bránit. V říjnu se však v Metách vzdala druhá část francouzské armády a francouzská vláda začala s
Bismarckem tajně vyjednávat, v lednu 1871 bylo uzavřeno příměří a začaly se vyjednávat mírové
podmínky. V zrcadlové síni ve Versailles bylo 18. 1. 1871 vyhlášeno Německé císařství. Francie přišla
o Alsasko a Lotrinsko.
(Václav Němec, Jan Surý: Francie za druhého císařství)
PREZENTACE
Honoré de Balzac
Lesk a bída kurtizán
Výňatek
Umělecký text
„Opakuji vám, že jste byl podezřelý z účasti na vraždě otrávením, spáchané na slečně Ester; je
dokázáno, že šlo o sebevraždu, čímž je všechno vyřízeno; ale byla přitom zcizena částka sedmi set
padesáti tisíc franků, která patří k pozůstalosti, a vy jste dědic: bohužel tu jde o zločin a tento zločin
byl spáchán, ještě než byla nalezena závěť. A tu se spravedlnost důvodně domnívá, že se tohoto
zločinu dopustila ve vašem zájmu jistá osoba, která vás miluje tak, jako vás milovala slečna Ester.
Nepřerušujte mě,“ řekl Camusot, gestem ukládaje Lucienovi, který chtěl něco říci, aby mlčel, „to není
ještě výslech. Chci, abyste pochopil, jak se tato věc dotýká vaší cti. Odhoďte ten falešný, ten bezcenný
názor, který navzájem víže spoluviníky, že je věcí cti nic na sebe neprozrazovat, a řekněte celou
pravdu.“
Jistě si už čtenář všiml, jak svrchovaný je nepoměr zbraní v tomto zápase mezi vyšetřovanými a
vyšetřujícím soudcem. Je sice pravda, že umí-li zločinec obratně zapírat, může mu jeho zapírání, které
má výhodu v absolutnosti své formy, stačit k obhajobě; ale je to brnění, které ho rozdrtí, najde-li v
něm vyšetřovací sonda spáru. Jakmile je zapírání proti zřejmým faktům nedostatečné, je vyšetřovaný
úplně vydán soudci na milost a nemilost. A teď si představte takového poloviníka, jako byl Lucien,
který by se mohl polepšit a stát se užitečným své vlasti, kdyby se zachránil z prvního ztroskotání své
ctnosti: zahyne v osidlech vyšetřování. Soudce sepíše naprosto suchý protokol, věrnou analýzu otázek
a odpovědí; ale z jeho obmyslně otcovských řečí, z jeho úskočného poučování, jakého jsme právě byli
svědky, nezůstane nic. Soudcové vyšších instancí a porotci vidí výsledky, neznají však prostředky.
Proto by bylo podle názoru některých bystrých hlav výtečné, kdyby vyšetřování vedla porota, jak
tomu je v Anglii. I ve Francii platil po jistou dobu tento systém. Zákoník z brumairu roku IV nazýval
tuto instituci porotou obžalovací, na rozdíl od poroty soudící. Kdybychom se vrátili k porotám
obžalovacím, musil by být konečný proces přidělen královským soudním dvorům bez účasti porotců.
- zasadit Balzacovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
O podmínkách ve vazbě se ví už dlouho, teď je kolem toho hysterie, říká bývalý ministr
Stížnosti Davida Ratha na podmínky vazby rozvířily diskusi o tom, jestli nejsou před zákonem stále
nevinní lidé zbytečně vystavování příliš tvrdému zacházení. Odborníci si ale stěžují na to, že zatímco
se o problému ví už dlouho, mluvit se o něm začíná až teď.
„Veřejný ochránce práv podmínky výkonu vazby kritizoval již před dvěma lety. A neodpustím si
povzdech nad tím, že se teprve za této situace o podmínkách, které nejsou ničím novým, začíná
mluvit,“ zdůraznila Petra Zdražilová, která v úřadu ombudsmana vede oddělení dohledu nad
omezováním osobní svobody.
Podle bývalého ministra spravedlnosti Karla Čermáka se navíc k celé věci přistupuje nesystémově.
„Musíme se nejdřív podívat jinam. Musíme se podívat do domovů důchodců, do LDN, do
nejrůznějších ústavů, třeba psychiatrických. Mají tam lidé, kteří tam také nechodí dobrovolně, stejný
komfort, jako měli předtím,“ poznamenal Čermák.
Zdražilová připomněla, že ombudsman navštěvuje a dlouhodobě kritizuje podmínky i těchto zařízení.
Zprávám se ale nikdo v současné době příliš nevěnuje.
(http://m.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/o-podminkach-ve-vazbe-se-vi-uz-dlouho-ted-je-kolem-toho-hysterie-rika-byvaly-ministr-1076730)
PREZENTACE
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Mrtvé duše
Výňatek
Umělecký text
Správce přišel. Byl to sotva čtyřicetiletý muž, jenž si holil vousy, chodil v kabátě a zřejmě žil velmi
klidně, protože jeho obličej kypěl jakousi kyprou tloušťkou a nažloutlá barva kůže a malé oči svědčily,
že věděl příliš dobře, co jsou prachové podušky a peřiny. Na první pohled bylo zřejmo, že udělal
kariéru jako všichni panští správcové: byl nejdřív v domě chlapcem – písařem, pak se oženil s nějakou
Agaškou, klíčnicí, již si paní oblíbila, sám se stal klíčníkem, a pak dokonce správcem. A když se stal
správcem, vedl si ovšem jako všichni správcové: přátelil se a držel s těmi, kteří byli ve vsi nejbohatší,
přidával roboty chudším; probudil se obvykle v devět hodin ráno, počkal, až mu přinesou samovar, a
pil čaj. „Poslyš, milý, kolik nám zemřelo sedláků od té doby, co jsme podávali revizní seznam?” „Jak
to, kolik? Mnoho jich zemřelo od té doby,” řekl správce a přitom škytl, lehce si zakryv ústa rukou jako
štítkem. „Ano, přiznávám se, sám jsem tak myslil,” dodal Manilov, „opravdu, velmi mnoho jich
umíralo!” Tu se obrátil k Čičikovu a dodal ještě: ”Skutečně, velmi mnoho.” „A kolik, na příklad, na
počet?” zeptal se Čičikov. „Ano, jak asi mnoho?” přidal se Manilov. „Jak bych řekl – kolik? My přece
nevíme, kolik jich umřelo: nikdo je nepočítal.” „Ano, opravdu,” řekl Manilov, obraceje se k Čičikovu,
”také jsem to předpokládal, byla velká úmrtnost; vůbec nevíme, kolik jich zemřelo.” „Prosím tě, sečti
je,” řekl Čičikov, „a udělej podrobný seznam všech podle jmen.” „Ano, všechny podle jmen,” řekl
Manilov. Správce pravil: „Prosím!” a odešel.
„A k čemu to potřebujete?” zeptal se Manilov po správcově odchodu. Tato otázka, zdálo se,
přivedla hosta do rozpaků; na jeho obličeji se objevil jakýsi napjatý výraz, že se dokonce začervenal –
úsilí vyjádřit něco, čemu se dobře nechtělo na jazyk. A opravdu, Manilov konečně uslyšel takové
podivné a neobyčejné věci, jaké ještě nikdy lidské uši neslyšely.
- zasadit Gogolovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
VZP odhalila 5000 mrtvých duší, peníze za ně ale nevrátí
Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) odhalila za pět let v registru pojištěnců, který vede pro všechny
tuzemské pojišťovny, přibližně 5000 tzv. mrtvých duší. Dvě tisícovky patřily mezi osoby, za které platil
pojistné stát. Tyto peníze, které pojišťovna od státu získala, ale VZP vracet státu nebude. Právu to řekl
v úterý ředitel odboru výběru pojistného VZP Tomáš Červinka. „VZP nemůže sama provádět změny
v registru pojištěnců. Tyto údaje získává od matrik. Sama tedy nemá mnoho možností odhalit chyby,
pokud jí matriky údaje nenahlásí,“ řekl Červinka. Přesto pojišťovna navrhuje, aby se taková situace
neopakovala a nebo mrtvých duší bylo co nejméně, aby stát platil za své pojištěnce paušální částku.
Dával by do systému peníze podle počtu osob, které sám eviduje, nebo by při zavedení tohoto
způsobu platby určil pevnou částku, kterou by pak valorizoval.
Odhalení bylo nečekané
Celá kauza mrtvých duší v registru pojištěnců vznikla poté, co VZP poslala nový evropský průkaz
pojištění i dívce, která před 18 lety zemřela krátce po narození. Její matka převzala v roce 1992 při
vzniku VZP pro dívku průkaz zdravotního pojištění, ačkoli ta už nežila a nikde nic neoznámila, ani
průkaz nevrátila. Učinila to až nyní při druhém průkazu. Matka se chce nyní obrátit na Nejvyšší
kontrolní úřad, aby prošetřil, v jakém stavu je evidence pojištěnců VZP. Mluvčí VZP Jiří Suttner Právu
řekl, že VZP dostala na tuto dívku 48 636 korun od státu, ale tyto peníze se státu vracet nebudou. Je
totiž hodně případů, přibližně stejně tolik jako mrtvých duší, kdy stát zůstane pojišťovně za své
pojištěnce dlužen.
(http://www.novinky.cz/domaci/49984-vzp-odhalila-5000-mrtvych-dusi-penize-za-ne-ale-nevrati.html)
PREZENTACE
Charles Dickens
Oliver Twist
Výňatek
Umělecký text
Vyprávění o osudech těch, kteří v tomto příběhu vystupovali, dospělo téměř ke konci. Ono málo, co
jejich kronikáři ještě zbývá dopovědět, lze říci hrstkou prostých slov.
Než uplynuly tři měsíci, byli Róza Flemingová a Harry Maylie oddáni ve vesnickém kostele, který měl
nadále být působištěm tohoto mladého duchovního, téhož dne se nastěhovali do nového a šťastného
domova. Paní Maylieová se usídlila u syna a u snachy, kde se pak po celý pokojný zbytek života těšila
největšímu blahu, jaké může věk a dobrota poznat – pohledu na štěstí těch, které nepřetržitě
zahrnovala nejvřelejší láskou a nejněžnější starostlivostí svého nepromarněného života.
Po zevrubném a pečlivém prozkoumání se ukázalo, že kdyby se trosky jmění, zbývající v opatrování
Monksově (které nikdy nevzkvétalo ani v rukou jeho, ani v rukou jeho matky), rozdělily rovným dílem
mezi něj a Olivera, připadlo by na každého něco málo přes tří tisíce liber. Podle ustanovení otcovy
poslední vůle by byl Oliver měl právo na všechno, ale pan Brownlow, který nechtěl staršího syna
připravit o možnost, aby své dřívější hanebnosti odčinil a nastoupil počestnou životní dráhu, takové
rozdělení navrhl a jeho mladý chráněnec na to s radostí přistoupil.
- zasadit Dickensovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Zřeknutí se dědického práva
Dosavadní právní úprava možnost zřeknutí se dědického práva nepřipoušti. Dědic musí po
zůstavitelově smrti dědictví buď přijmout, nebo odmítnout. Pokud ale zůstavitel uzavře smlouvu o
zřeknutí se dědického práva před 1. lednem 2014 a zemře až po 1. lednu 2014, bude se taková
smlouva považovat za platnou (§ 3071), i když ji dosavadní pravní úprava nepřipouští.
NOZ dědici umožní, aby se svého dědického práva zřekl ve smlouvě se zůstavitelem (§ 1484 odst. 1).
Pro smlouvu o zřeknutí se dědického prava se vyžaduje forma veřejné listiny. Zřeknutí se dědického
práva povede k vypořádání případných dědických sporů již za zůstavitelova života.
Zůstavitel má tři syny a jednomu z nich za svého života daruje pozemek, aby si mohl postavit rodinný
dům. Vzhledem k tomu, že ostatním dvěma synům nic za života nedaroval, chce je spravedlivě podělit
a také předejít připadným sporům po své smrti. Může uzavřit s obdarovaným synem dohodu o
zřeknutí se dědického práva.
Zříci se dědického práva je možné jako celku, nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva
na povinný díl. Pokud se zřekne pouze práva na povinný díl, může ještě dědit.
(Dědické právo v novém občanském zákoníku, Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při MS ČR)
PREZENTACE
Honoré de Balzac
Otec Goriot
Výňatek
Umělecký text
Když přijel pohřební vůz, dal Evžen vynést rakev, otevřel ji a na prsa starochova položil obrázek z
doby, kdy Delfína a Anastázie byly malé, svobodné a nevinné a nemudrovaly, jak o nich řekl ve
výkřicích své agónie. Rastignac a Kryštof šli sami se dvěma pohřebními zřízenci za vozem, jenž odvážel
ubožáka ke kostelu Saint-Etienne du Mont, jenž byl blízko ulice Neuve-Sainte-Geneviève. Když tam
dojeli, bylo tělo uloženo v malé, nízké a ponuré kapli, kde student marně hledal obě dcery otce
Goriota a jejich manžely. Byl sám s Kryštofem, který se cítil zavázán vzdát poslední poctu muži,
protože mu dal několikrát vydělat dobré spropitné. Zatím co čekali na dva kněze, ministranta a
kostelníka, stiskl Rastignac Kryštofovi ruku a nemohl ze sebe slova vyrazit.
„Ano, pane Evžene,“ pravil Kryštof, „byl to hodný a poctivý člověk, neřekl nikdy křivého slova, nikomu
neublížil a nic zlého neudělal.“ Přišli dva kněží, ministrant a kostelník a udělali všechno, co se
může chtít za sedmdesát franků v době, kdy církev není dost bohatá, aby se mohla pomodlit
zadarmo. Duchovní zazpívali žalm Litera a De Profundis. Obřad trval dvacet minut. Byl tam jen jeden
smuteční povoz pro kněze a ministranta, kteří se uvolili svézt i Evžena a Kryštofa.
„Průvod není,“ řekl kněz, „můžeme jet rychleji, abychom se nezdržovali, je půl šesté.“ Přece však v
okamžiku, kdy rakev byla naložena do pohřebního vozu, objevily se dva kočáry s erbem, avšak
prázdné. Kočár hraběte de Restaud a barona de Nucingen.
V šest hodin bylo tělo otce Goriota spuštěno do hrobu, nad nímž stálo služebnictvo jeho dcer, jež
zmizelo s duchovním, jakmile se za starocha odříkala krátká modlitbička za studentovy peníze.
Výňatek
Neumělecký text
Pohřby bez obřadu jsou častější, Češi už nemají peníze na nebožtíky
V Česku poslední dobou roste počet pohřbů bez obřadu. Lidé totiž na důstojné rozloučení s
nebožtíkem nemají peníze a zesnulé pohřbívají bez obřadu. Pohřby do země pak někteří pozůstalí
nahrazují levnější kremací. Ušetří tím až desetitisíce korun.
Ceny pohřbů se rok od roku zvyšují kvůli pozvolnému zdražování používaných materiálů, květin či
rostoucím cenám energií. Zdražování ale nekončí. Podle ekonomů po zvýšení daně z přidané hodnoty
pohřby skokově zdraží o další tisíce.
Lidé šetří a zbavují se výdajů, které pokládají za zbytné či bez kterých se mohou obejít, shodují se
psychologové s ekonomy. Důvodem, proč lidé opouštějí tradiční životní rituály, jsou jednoznačně
peníze, potvrzují i zaměstnanci pohřebních agentur. Že lidé nemají na mimořádné události peníze,
potvrzuje i Český statistický úřad, podle kterého by pro 40 procent rodin představoval problém
neočekávaný výdaj osmi tisíc korun.
(http://www.novinky.cz/ekonomika/243447-pohrby-bez-obradu-jsou-castejsi-cesi-uz-nemaji-penize-na-neboztiky.html)
PREZENTACE
Gustav Flaubert
Paní Bovaryová
Výňatek
Umělecký text
Když nebyl Charles doma, často vytahovala ze skříně zpod složeného prádla doutníkové
pouzdro ze zeleného hedvábí. Dívala se na ně, otevírala je, a dokonce voněla k podšívce, která byla
cítit směsí tabáku a verbeny. Komu asi patřila? Vikomtovi. Třeba to byl dárek od milenky. Někdo jej
vyšíval na rámu z palisandrového dřeva a skrýval tu roztomilou věc před všemi pohledy; práce na ní
zabrala mnoho hodin a skláněly se nad ní měkké kadeře zamyšlené vyšívačky. Dírkami kanavy vanuly
vzdechy lásky; každý steh jehly tu zachytil nějakou naději nebo vzpomínku a všechny ty propletené
hedvábné nitky byly výrazem všeobjímající tiché vášně. A jednou ráno si vikomt pouzdro odnesl. O
čem asi mluvili, když leželo na široké římse krbu mezi vázami s květinami a rokokovými hodinami?
Ona je v Tostes. On je nyní v Paříži, ano, tam! Jaká je asi Paříž? Jaké nádherné jméno! Polohlasně si je
pro radost opakovala, znělo jí v uších jako chrámový zvon, plálo jí před očima, zářilo dokonce na
etiketách jejích kelímků s krémy.
Probouzela se v noci, když pod jejími okny projížděli ve vozech prodavači ryb zpívající la
Marjolaine; naslouchala dunění okovaných kol, která zněla tlumeněji, jakmile vjela na hliněnou cestu
za vesnicí, a myslela si: „Zítra tam budou!“ A sledovala je v myšlenkách, jak jedou do kopce a z kopce,
jak míjejí vesnice a ujíždějí po hlavní silnici za svitu hvězd. A kdesi v neurčité dálce bylo vždycky
nějaké nejasné místo, kde se její sen rozplýval. Koupila si plán Paříže a konečkem prstu se na mapě
pohybovala po hlavním městě. Chodila po bulvárech, zastavovala se na každém rohu mezi čárami
ulic, před bílými čtverci, které představovaly domy. Nakonec cítila v očích únavu, zavírala víčka a ve
tmě viděla plameny plynových svítilen, pokroucené větrem, a stupátka kočárů, spouštěná s rachotem
před sloupořadím divadel.
- zasadit Flaubertovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
U nás není Paříž: Francouzské inspirace českých umělců v 19. století
Rozdíly mezi Prahou a Paříží byly v prvních desetiletích 19. století patrné již na první pohled. Na jedné
straně dynamicky se rozvíjející velkoměsto udávající tón celé Evropě, na straně druhé provinční
město habsburské monarchie. Stejná propast zůstala mezi oběma městy po celé 19. století. Svůj sen
o Paříži začala snít česká společnost ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, v době, kdy se v celé
Evropě rodí ucelený obraz města jako literární topos. Případ Paříže v evropské literatuře je zřejmě
nejznámější. Vždyť kdo by neznal Sueovu, Hugovu či Zolovu Paříž? Na samém počátku 19. století však
vypadal obraz Francie velmi negativně. Prvním obrazem Francie, který se vryl hluboko do povědomí
české společnosti, byl obraz Babylonu, starozákonního asyrského království, které musí být zničeno,
neboť porušilo Boží řád. Taková představa se rozšířila v habsburské monarchii zejména po roce 1793.
Její funkce byla jasná: za pomoci kázání na starozákonní motiv jasně definovat nepřítele, který
ohrožuje Bohem ustavený řád na zemi. Vždyť co jiného než porušení Božího řádu na zemi
představovala v očích dobové společnosti poprava francouzského krále? S největší pravděpodobností
se mění pohled na Francii teprve ve třicátých letech.
(http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/4/u-nas-neni-pariz-/)
PREZENTACE
Henryk Sienkiewicz
Quo Vadis
Výňatek
Umělecký text
Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě tmavé postavy. Jedna z
nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce. Obloha na
východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale stále
zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vil a oblouky
vodovodů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více
a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil Albské vrchy, které se objevily zrakům
nádherné, nafialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu. Mlha se rozplývala a odhalovala širší a
širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy
chrámů. Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili
zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor,
odrážel se do ticha klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou. Pak se v horském sedle
objevilo slunce, ale v témže okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo,
místo aby stoupalo na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici. Petr se zastavil a řekl:
„Vidíš tu záři, která se k nám blíží?“ „Nic nevidím,“ odpověděl Nazarius.
Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu: „Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním
světle.“ K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius
viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl, a že světlo se rozlévá po rovině do
větší a větší šíře. Zahleděl se udiveně na apoštola. „Rabbi! Co je ti?“ zvolal pln neklidu. Poutnická hůl
vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas,
radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:
„Kriste! Kriste!“ A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem
ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem. „Quo vadis, Domine?“
- zasadit Sienkiewiczovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Instrukce bytového družstva č. 6/2006
1. Kdo zjistí v objektu požár je povinen jej hasit všemi dostupnými prostředky.
Nestačí-li na uhašení požáru svými silami a prostředky je povinen vyhlásit voláním
"HOŘÍ"
P O Ž Á R N Í P O P L A C H,
požár okamžitě nahlásit nebo zabezpečit jeho nahlášení na ohlašovně požáru hasičského
záchranného sboru, tel: 150, provést nutná opatření pro záchranu ohrožených osob,
zabezpečit uzavření hlavního uzávěru plynu, vypnutí el. proudu a provést nutná opatření k
zamezení šíření požáru.
2. V hlášení je nutné uvést kdo volá, kde hoří a co hoří.
3. Každý je povinen na výzvu velitele zásahu, velitele jednotky požární ochrany nebo obce
poskytnout pomoc, jestliže mu v tom nebrání důležitá okolnost, nebo jestliže tím nevystaví
vážnému ohrožení sebe nebo osoby blízké.
4. K hašení el.motorů, rozvodových desek, kabelů a podobných elektrických zařízení lze
použít výhradně sněhových a práškových hasících přístrojů nebo písku.
5. Při ohlašování požáru a pro přivolání nutné pomoci, případné ohlášení poruchy jsou
nejdůležitější tato telefonní čísla:
Hasičský záchranný sbor, hlášení požárů ...
Mezinárodní číslo tísňového volání …...........
Policie ČR ....................................................
Městská policie ...........................................
Záchranná služba .......................................
150
112
158
156
155, 545538538
PREZENTACE
Erich Maria Remarque
Tři kamarádi
Výňatek
Umělecký text
Albertovi je zle. Odnesou ho a amputují. Vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví.
Jednou řekl, že se zastřelí, jak se jen zas dostane k svému revolveru.
Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant.
Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo; jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se
něco stane. Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na
stůl. Hmatá po vidličce, najde ji a vrazí šiji vší silou k srdci, pak chytí botu a tluče jí, co má síly, na
rukojeť. Voláme o pomoc a je potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně
hluboko. Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve.
Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už
nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry
rozmyslí.
Ale jednoho dne se rozevřou dveře, dovnitř se vevalí plochý vozík a na něm sedí bledý, hubený,
vzpřímený, triumfující Petr s rozcuchanými, černými, kudrnatými vlasy. Sestra Libertina ho strká se
zářící tváří k jeho staré posteli. Vrací se z chcípárny. Měli jsme ho už dávno za mrtvého.
Rozhlíží se: „Tak co tomu říkáte?"
A i Josef musí přiznat, že takového něco ještě neviděl.
- zasadit dílo E. M. Remarqua do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Pacienti, jimž hrozí amputace nohou, mají šanci díky kmenovým buňkám
Pacientům s neléčitelnou nedokrevností dolních končetin, kterým hrozí amputace nohy, svítá naděje
na úspěšnou léčbu. Česko se totiž už v říjnu zařadí mezi hrstku zemí, ve kterých lékaři dokážou
pomocí aplikace kmenových buněk amputaci zamezit.
Novou metodu zatím ojediněle provádějí nemocnice ve Spojených státech a v Asii, kde lékaři před
amputací zachrání šedesát procent operovaných. Nyní se k nim přidá i Česká republika, konkrétně
chirurgická klinika fakultní nemocnice v Plzni.
Nedokrevností končetin dnes trpí statisíce Čechů, především kuřáci a cukrovkáři. „Vytipujeme
nemocné, u kterých hrozí amputace ve stehně a u kterých jiná z metod nezabere. Takoví lidé k nám
na kliniku chodí denně, zájem nebudeme moci pokrýt i z finančních důvodů,“ řekl Právu profesor a
přednosta kliniky Vladislav Třeška. Cena jedné operace se pohybuje okolo sta tisíc korun. Protože se
jedná o nevyzkoušenou a neověřenou metodu, pojišťovny ji zatím nehradí. Lékaři si proto budou
muset pomáhat financemi z grantů a dotací, což je značně složitý a zdlouhavý proces.
A jak samotná operace probíhá? Při zákroku lékaři aplikují kmenové buňky do nedokrevných nohou.
„V těch by se poté měly vytvořit cévy, které budou končetinu prokrvovat. Pomocí speciálního
přístroje k měření tlaku kyslíku v postižené tkáni zjistíme, jak se mění prokrvení končetiny po aplikaci
kmenových buněk,“ vysvětluje Třeška.
(http://www.novinky.cz/domaci/313438-pacienti-jimz-hrozi-amputace-nohou-maji-sanci-diky-kmenovym-bunkam.html)
PREZENTACE
Tři kamarádi
Výňatek
Umělecký text
Za několik dní potom jsem pocítil píchání na prsoua kašlal jsem. Primář to slyšel, když šel chodbou, a
nahlédl do mého pokoje. „Pojďte se mnou do ordinace.“
„To nic není,“ řekl jsem.
„To je jedno,“ odvětil. „S takovým kašlem nesmíte vysedávat u slečny Hollmannové. Pojďte hned se
mnou.“
Se zvláštním uspokojením jsem si v ordinaci svlékal košili. Tady nahoře připadalo člověku zdraví
téměř jako neoprávněná výhoda. Připadal jsem si jako keťas a ulejvák. Primář na mne upřel zvláštní
pohled. „Vypadáte, jako byste z toho měl ještě radost,“ řekl vraště čelo. Pak mě pečlivě prohlédl.
Díval jsem se na lesklé věci na stěnách a dýchal zhluboka a pomalu a rychle a krátce, jak to vyžadoval.
Přitom jsem zase cítil píchání a byl spokojen, že už nebudu mít před Pat takovou výhodu.
„Jste nachlazen,“ řekl primář. „Lehněte si na den nebo dva do postele nebo alespoň zůstaňte ve svém
pokoji. K slečně Hollmannové teď nesmíte. Ne kvůli sobě – ale kvůli slečně Hollmannové.“
„Mohu s ní mluvit skrze dveře?“ zeptal jsem se. „Nebo přes balkón ?“
„Přes balkón ano, ale jen pár minut, a dveřmi pro mne za mne taky, jestliže budete pečlivě kloktat.
Jste nachlazen a kromě toho máte ještě kuřácký katar.“
„A plíce?“
Čekal jsem, že na nich bude alespoň nějaká maličkost v nepořádku. Měl bych tak vůči Pat lepší pocit.
„Z vašich plic by se daly pořídit troje,“ prohlásil primář. „Jste nejzdravější člověk, jakého jsem za
dlouhý čas viděl. Máte jen trochu ztvrdlá játra. Asi moc pijete.“
- zasadit dílo E. M. Remarqua do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Mnohem častěji se onemocnění TBC vyskytuje u mužů než u žen. Tato skutečnost je odrazem vyššího
zastoupení mužů v různých rizikových skupinách (bezdomovci, vězni, HIV infikované osoby). V roce
2010 činil poměr muži:ženy za celý evropský region WHO (World Health Organization = Světová
zdravotnická organizace) 2,1. Podobný výsledek byl i v zemích EU (poměr 1,8) a ve státech mimo EU
(poměr 2,1).
Nově zjištěných TBC bylo oznámeno 285 320, tj. 73 % z celkového počtu případů. Nejčastěji (37 %)
byli noví pacienti registrováni ve věkové skupině 25–44 let. To platí nejen pro celý evropský region
WHO, ale i pro země EU a nečlenské státy EU. Zastoupení uvedené věkové skupiny mezi novými
případy TBC je u států mimo EU a skupiny 18 „vysoce prioritních“ zemí výraznější než u zemí EU (38 %
k 31 %), naopak členské země EU evidují v porovnání se státy mimo EU/EEA vyšší podíl starších
pacientů (65+).
Z hlediska lokalizace se v roce 2010 ze všech hlášených případů tuberkulózy 83 % týkalo plic, což
odpovídá podílu v minulých letech. V evropském regionu WHO tvořili cizinci (podle země narození
nebo státní příslušnosti) 5,4 % nemocných TBC. Podíl cizinců byl v zemích EU 25 %, v nečlenských
státech EU 1 %. Nízký podíl v zemích mimo EU je dán do značné míry tím, že některé státy pacienty
podle země původu nesledují, popř. vykazují velké procento případů neznámého původu.
Podíl osob s HIV na počtu hlášených případů TBC vzrostl z 3,4 % v roce 2008 na 5,5 % v roce 2010.
Většina osob (86 %) s kombinovanou infekcí TBC/HIV pocházela z východní části evropského regionu.
(Tuberkulóza v Evropě v roce 2010 na základě výsledků Tuberculosis surveillance and monitoring in Europe, Ústav zdravotnických informací
a statistiky České republiky, 2012)
PREZENTACE
Romain Rolland
Petr a Lucie
Výňatek
Umělecký text
Nebe zůstalo i na Velký pátek zataženo dlouhými šedivými závoji; ale vzduch byl vlahý a klidný. Na
ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialy. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém
Zlatnickém nábřeží a prošli kolem čisté Matky boží. Půvab starého města zalitého tlumeným světlem
obklopoval je svou velebnou lahodou. Na náměstí svatého Gervasia se před nimi rozlétl houf holubů.
Dívali se za nimi, jak poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl na hlavu kamenné sochy.
Nahoře na průčelních schodech, když se již chystali vkročit do chrámu, Lucie se obrátila a spatřila ve
vzdálenosti několika kroků mezi scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou rusovlasou dívenku; opírala
se, obě ruce majíc zdviženy nad hlavu, o průčelí a pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud archaickou
tvářičku středověké sošky, s úsměvem záhadným, roztomilým, produševnělým a něžným. Také Lucie
se na ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A
děvčátko, zakryvši si tvář dlaněmi, zmizelo.
„Co se jí stalo?" zeptala se Lucie. Ale Petr se nedíval. Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk
zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a
zvuková opona, to všechno je oddělilo od světa. Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi
druhou a třetí kapli. Usedli na schody ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve
výklenku pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v
poboční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané,
drželi se za ruku před tím velikým Přítelem v truchlícím kostele.
- zasadit dílo R. Rollanda do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
SLOUPY, SLOUPKY A PILÍŘE
Sloupy a pilíře jsou svislé konstrukční prvky přenášející zatížení z nesených části stavby. Zároveň v
mnoha případech plní i funkci zdobného architektonického prvku. Sloup je svislý konstrukční prvek
sloužící primárně k přenosu zatížení, případně též dekorativní funkci. Může být proveden jako
vyřezávaný nebo vysoustružený ze dřeva, vytesaný z kamenného bloku nebo vyzděný z kamenů či
cihel. V případě menšího profilu můžeme hovořit rovněž o dřevěném sloupku, při větších
průřezových rozměrech o kamenném nebo cihelném pilíři.
V moderní architektuře je termínem pilíř chápán nosný prvek větší mohutnosti, například v případě
mostů. Často se používá také termín „opěrný pilíř“, což je zpravidla blok zdiva podpírající například
starší poškozenou zeď.
(http://www.lidova-architektura.cz/prehled-seznam/encyklopedie/sloupy.htm)
PREZENTACE
Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ
Výňatek
Umělecký text
„Kdo jsi?" zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká..."
„Jsem liška," řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný..."
„Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. „Nejsem ochočená."
„Ó promiň," řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a pak dodal:
„Co to znamená ochočit?"
„Ty nejsi zdejší," řekla liška, „co tu hledáš?"
„Hledám přátele", řekl malý princ. "Co to znamená ochočit?"
„Lidé," řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich
jediný zájem. Hledáš slepice?"
„Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
„Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..."
„Vytvořit pouta?"
„Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých
chlapců. Nepotřebuji tě a ty mne taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou, podobnou statisícům
lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a
já zas pro tebe jedinou na světě..."
„Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu ... myslím si, že si mne ochočila..."
„To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
„Ó to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost: „Na jiné planetě?"
- zasadit Exupéryho dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
V jihlavském útulku přes Vánoce přibylo osmnáct psů
Pro mnoho psů nejsou Vánoce šťastným obdobím. Jihlavský psí útulek aktuálně ubytovává
dvaačtyřicet psů. Běžně jich je přitom v útulku umístěno osmadvacet. Kolem Vánoc tu našlo domov
osmnáct nalezených štěňat. Tak jako každoročně i ty uplynulé Vánoce spousty dětských očí rozzářil
živý vánoční dárek v podobě štěněte. Po obrovské počáteční radosti ale často může pes záhy omrzet
a pro rodinu se stává přítěží s nutností pravidelného venčení. V krajních případech pak takový pes
končí na ulici, v lepším případě v útulku pro psy.
Podle vedoucího útulku v jihlavském Pístově Vítězslava Vítkoviče se zatím nenašel nikdo, kdo by do
útulku přivezl psa s tím, že šlo o nevhodný dárek. „Někteří lidé volají s dotazem, že mají štěně a
potřebují se ho zbavit. Lidé nikdy neřeknou, že šlo o nevhodný dárek, častěji přijdou s tvrzením, že
mají alergické děti nebo že se třeba budou stěhovat,“ popsal běžné argumenty lidí Vítkovič.
Přesto je v útulku z předvánočního „boomu“ osmnáct nových štěňat, která útulek zaevidoval od
šestnáctého prosince do Vánoc. „Až na výjimky nám v útulku zůstala, lidé si od nás brali spíše odrostlá
štěňata, ta úplně maličká tady stále máme,“ dodal Vítkovič.
(http://jihlava.idnes.cz/v-jihlavskem-utulku-pres-vanoce-pribylo-osmnact-psu-f9w-/jihlava-zpravy.aspx?c=A110106_1509980_jihlavazpravy_mav)
PREZENTACE
John Steinbeck
Hrozny hněvu
Výňatek
Umělecký text
Paní Wainwrightová vstala a šla ke dveřím. „Hej!" zavolala tiše. „My se vodsaď tak brzo nedostanem."
Ukázala do kouta, kde stála bednička od jablek. „To nejni dobrý, že to tu tak leží. Jenom to přináší
žalost a mrzutostě. Nemohli byste to vy, mužský, vynýst a - a tak říkajíc - pochovat?" Muži mlčeli.
Konečně řekl táta. „Máte praudu. To jen přináší žalost. Jenomže pochovat to - to je proti zákonu." „Je
moc věcí, který jsou proti zákonu, a přeci si nemůžem pomoct a musíme je dělat."
„Prauda." Al řekl: „Měli bysme vodtrhat ty postranice, dřív než voda moc vystoupí." Táta se obrátil k
strýci Janovi. „Honzo, nechtěl bys to vzít a zahrabat? Já zatím pudu s Alem trhat ty prkna."
Strýc Jan řekl nevrle: „Proč to mám dělat já? Proč ne některej z vás? Mně to nejni nijak příjemný." A
potom znenadání: „Toť se ví, že to udělám. Toť se ví - tak mi to honem dejte - dejte mi to!" Jeho hlas
začínal stoupat. „Tak mi to dejte - honem mi to dejte!" „Nebuďte je!" napomenula ho paní
Wainwrightová. Přinesla bedničku ke dveřím a zabalila ji úhledně do pytle. „Lopata stojí za tebou,"
řekl táta. Strýc Jan vzal do ruky lopatu a sklouzl ze dveří do pomalu tekoucí vody; když dosáhl dna,
sahala mu až k pasu. Obrátil se a vzal si bedničku pod paži druhé ruky. Táta řekl: „Tak pojď. Ale!
Přinesem ty prkna."
V šedém světíc rozbřesku se strýc Jan brodil vodou, obešel vagón, prošel kolem Joadova auta a
vyšplhal se po kluzkém svahu na silnici. Kráčel po silnici podél písčiny, až došel k místu, kde vířící
proud tekl blízko u silnice, kde rostly vrby u samého silničního náspu. Položil lopatu a sestupoval
křovím, drže bedničku před sebou, až stál na kraji dravého toku. Chvíli tu stál a díval se, jak proud víří,
jak zanechává žlutou pěnu mezi vrbovými kmeny. Bedničku tiskl k prsům. A potom se naklonil a
položil bedničku opatrně do vody a podržel ji rukou. A promluvil divoce: „Tak plav a pověz jim to!
Připlav do ulice, hnij tam a pověz jim to takle! To je jedinej způsob, jak můžeš mluvit. Ani nevím,
jestlis byl hoch nebo děuče. A ani se nepodívám. Plav po proudu a připluj do ulice! Možná že to
potom budou vědět."
- zasadit Steinbeckovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Úspěchy v péči o novorozence s extrémně nízkou porodní hmotností vedly k dalšímu snížení hranice
viability na dokončený 24. týden těhotenství. Znovu se projevil obdobný efekt jako v období 19901994 s prvotním zvýšením celkové časné novorozenecké úmrtnosti (ČNÚ) a s následným poklesem na
1,6 ‰ v roce 2000, kdy byla časná novorozenecká úmrtnost (ČNÚ) již pod hodnotou mrtvorozenosti
charakteristické pro vyspělé země. Na tomto úspěchu se podílelo zejména:



přístrojové dovybavení pracovišť z prostředků Národního perinatologického
programu,
vyškolení neonatologů v moderních postupech a
ustavení perinatologických center (MZ, 1995).
(Perinatální mortalita v České republice)
PREZENTACE
John Steinbeck
O myších a lidech
Výňatek
Umělecký text
„Já se rád mazlím s hezkejma věcma. Jednou jsem viděl na trhu tyhlety králíky s dlouhou srstí. To
vám byla krása! Když nemám nic lepšího, tak se někdy mazlím i s myšma…“Curleyova žena si od něho
maličko poodsedla. „Vy asi máte o kolečko víc…“„Ba ne, nemám,“ vykládal Lennie vážně. „George
říká, že nemám. Já rád jezdím prstama po hezkejch věcech, když jsou takový heboučký…“To ji trošku
uklidnilo. „To každej. To dělá rád každej! Já omakávám ráda hedvábí a samet. Omakáváte rád
samet?“
Lennie se blaženě zahihňal. „Jakpak by ne, a jak!“ vykřikl rozradovaně. „Ten já měl taky. Od jedný
paní, a ta paní byla ... teta Klára. Schválně mi ho jednou přinesla - asi takhle velkej kousek. Škoda že
ho už nemám…“ Obličej se mu zachmuřil. „Já ho ztratil. Už dávno…“
Curleyova žena se dala do smíchu. „Vy jste ale blázen! Ale takhle jste hodnej člověk. Jako takový velký
děcko. Ale člověk vám vlastně dost rozumí. Když já se češu, já si taky kolikrát začnu hladit vlasy,
protože jsou takový heboučký…“ Aby mu ukázala, jak to dělá, přejela si prsty po temeni hlavy.
„Některý lidi mají vlasy hrubý,“ poznamenala samolibě, „třebas Curley. Ten vám má vlasy jako dráty.
Ale moje jsou jemný a heboučký. To se ví, já si je taky hodně kartáčuju. To jim dává jemnost.
Mákněte si - tuhle…“ Vzala jeho ruku a položila si ji na hlavu. „Jen si mákněte, jaký jsou heboučký…“
Lennieho ohromné prsty ji začaly hladit po vlasech. „Ale abyste mi je nerozcuchal…“
„Jé, to je hezký,“ liboval si a trochu víc přitlačil. „Jé, to je hezký!“
„Dejte přece pozor, vždyť mi je rozcucháte... A pak už rozzlobeně: „Nechte toho už, budu celá
rozcuchaná!“ Uškubla hlavou na stranu, a Lennieho prsty se jí na vlasech sevřely a nechtěly pustit.
„Pusťte! Tak už pusťte! Lennie se vyděsil. Obličej se mu zkroutil. Vtom zaječela, a jeho druhá ruka jí
přikryla ústa a nos a sevřela se. „To ne, prosím vás,“ žadonil. „Nechte toho, prosím vás.“ George se
bude zlobit…
Výňatek
Neumělecký text
V sobotu 20. dubna 2013 opanovala zlínské Městské divadlo atmosféra o trochu svátečnější než v jiné
soboty. V ten den se konala již čtvrtá letošní premiéra. Poprvé tak diváci měli možnost zhlédnou
psychologické drama z pera Johna Steinbecka O myších a lidech v režii Ivo Krobota.
Ti dva jsou opravdu nesourodá dvojka, silák s duší dítěte, prostý, ale věčně se radující Lennie a jeho
opatrovník George, rozumný chlapík se sociálním cítěním, řečeno dnešní hantýrkou. Cestují společně
po americkém Jihu, nechávají se najímat na práci na rančích. Námezdní dělníci na rančích, toť skvadra
rozdílných a roztodivných týpků, což má za následek, že v noclehárně vzniká miš maš povah, osudů a
událostí. Jedno je však dělníkům společné, a to touhy po lepším životě, po práci na svém vlastním
kusu země, po vybudování si zázemí a rodiny. O tom sní i Lennie i George, jenže Lennieho síla a
současně prostoduchost jsou příčinnou všemožných problémů a nemalých průšvihů.
Síla příběhu tkví v intenzitě nesplněných a nesplnitelných snů a tužeb. A ač musí být Georgovi,
Slimovi, Candymu i Carlsonovi jasné, že osud, jenž jim určil roli námezdního dělníka, nepřekonají, jako
ti přísloveční tonoucí se stébla-svých snů chytají. George, Lennie i Candy dál snovají plány, dolaďují
detaily společného soužití a vůbec si nepřipouští myšlenku, že vše je utopie. Divák se s postavami
kromě snění o lepší budoucnosti užírá i osamělostí v přeplněné noclehárně, případně na ranči plném
lidí. Téma tak nadčasové a aktuální i dnes.
V hlavní roli George exceluje Radovan Král, který „tomu ochranitelskému správňákovi“ vdechl
charisma. Díky hereckému umění Radovana Krále není George nemastná neslaná postava „klaďase“,
který si právě pro své kladné charakterové vlastnosti získá okamžitě přízeň publika. Inscenace O
myších a lidech potvrdila, že divadlo na východní výspě republiky má ve svém souboru Pana herce,
jehož nominace na divadelní cenu Thálie byla opodstatněná. A je jen otázkou času, kdy Radovan Král
nějakou divadelní cenu získá, troufám si prorokovat, že u jedné nezůstane.
(http://www.kultura21.cz/divadlo/6517-o-mysich-a-lidech)
PREZENTACE
Anton Pavlovič Čechov
Strýček Váňa
Výňatek
Umělecký text
ASTROV: Eh! (Mávne rukou) Zůstaňte, prosím vás. Co chcete dělat? Před čím utíkáte? Kam půjdete?
Nic jste neužila... co máte na světě? Dříve nebo později, stejně se jednou poddáte a budete hořet...
Když to má být... než někde v Charkově nebo v Kursku... to raději tady... s celou poezií... vidíte ten
zlatý podzim... Tady máme les, trávu... nebe... opuštěná hnízda... jako v Turgeněvovi...
JELENA: Jak jste směšný, doktore. Zlobím se na vás. Ale budu na vás ráda vzpomínat. Jste zajímavý a
jiný než všichni. Už vás nikdy neuvidím, proč bych tedy před vámi hrála? Trochu jste mi popletl hlavu.
Trošičku. Nu, dejte sem svou ruku a rozejděme se jako dobří přátelé. Nevzpomínejte na mě ve zlém.
ASTROV (tiskne jí ruku): Ano, jeďte si... (Zamyšlen) Nerozumím vám: jste dobrá a jemná, ale i kus
kamení je ve vás. Přijeli jste sem, vy a váš muž, a všichni, kdo tu pracovali, lopotili se, něco vytvářeli,
všeho museli nechat a celé léto se museli točit jen kolem vás a podagry vašeho muže. Nakazili jste je
všecky svou zahálkou. On i vy. Taky jsem se dal strhnout. Nic jsem nedělal, celý měsíc mě to táhlo jen
sem, lidi mi zatím stonali a na mých pasekách mužici pásli krávy. Tak je to: ať vstoupíte kamkoli, vy a
váš muž, všude sijete zkázu. Žertuji, ano... Ale jsem jist, že kdybyste zůstala, statek by zpustl docela. I
já... i já... A pro vás... Jeďte, jeďte... krásná. Finita la comedia!
JELENA (bere z jeho stolu tužku): Na památku, smím? (Schová ji)
ASTROV: Jak je to zvláštní! Tak blízko... a najednou... dálka. Nikdy se už neuvidíme. Jsme sami, než zas
přijde strýček Váňa s kyticí, smím? Na rozloučenou. (Líbá ji) Milá, milá.
- zasadit Čechovovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Strýček Váňa v pasti
Šéf činohry pražského Národního divadla Michal Dočekal se pustil do dalšího dramatu Antona
Pavloviče Čechova. Po Rackovi vytvořil se stejným inscenačním týmem Strýčka Váňu. Přístupy ke
známým dramatům ale zvolil odlišné. Zatímco u Racka ho zajímaly hlavně postavy, u Váni akcentuje
především ústřední pocit zmaru. Jak je u Čechova obvyklé i Strýček Váňa se odehrává na jednom
panství, kde se nachází velmi různorodá skupinka lidí. Všichni mají své touhy a sny, ale divák vidí
především jejich strasti a problémy. Správce statku Ivan Vojnickij a jeho přítel doktor Astrov prožívají
krizi středního věku, starý profesor Serebrjakov je nesnesitelně mrzoutský, jeho mladá žena Jelena se
na vesnici nudí a profesorova dcera Soňa se zoufale snaží žít normální život. Jak jsem zmínil výše,
Michal Dočekal vychází při inscenování Strýčka Váni z jiných premis, než tomu bylo před necelými
dvěma roky v případě Racka.Ačkoliv k této povedené inscenaci, které je stále na repertoáru
Národního divadla, jsou v novém kusu zřejmé scénické odkazy (poražený kmen stromu, železná stěna
ve čtvrtém dějství). Jiný je ale výklad. V Rackovi Dočekal důsledně vykládal charaktery jednotlivých
postav a rozvíjel vztahy mezi nimi. Ve Strýčku Váňovi jde spíš po tématu a atmosféře nenaplněných
přání, pocitu zmarněného života a zbytečně uplynulého času.
(http://www.i-divadlo.cz/recenze/strycek-vana/strycek-vana-v-pasti)
PREZENTACE
Lev Nikolajevič Tolstoj
Vojna a mír
Výňatek
Umělecký text
Od zprávy, že Francouzi opustili Moskvu, až do konce války směřovala veškerá Kutuzovova činnost jen
k tomu, aby mocí, lstí nebo prosbami zabránil svým vojskům ve zbytečných útocích, manévrech a
srážkách se zvolna hynoucím nepřítelem. Dochturov postupuje k Malojaroslavci, ale Kutuzov se svou
armádou otálí a vydává rozkaz k evakuaci Kalugy, poněvadž nelze vyloučit, že v případě ústupu bude
ponechána nepříteli. Kutuzov všude ustupuje, ale nepřítel bez ohledu na to utíká zpět opačným
směrem.
Napoleonovi dějepisci nám popisují jeho důmyslný manévr na Tarutino a Malojaroslavec a uvažují o
tom, co by se bylo stalo, kdyby se bylo Napoleonovi podařilo proniknout do bohatých gubernií na
jihu. Ale ponecháme-li stranou, že Napoleonovi nic nebránilo táhnout do těch jižních gubernií
(protože ruská armáda mu nechávala volný průchod), tito dějepisci zapomínají, že Napoleonovu
armádu nemohlo zachránit nic na světě, poněvadž už tehdy se u ní projevovaly příznaky
nevyhnutelného konce. Proč by si táž armáda, která našla v Moskvě obrovské zásoby a zdupala je v
prach, protože si je nedovedla uchovat, a která, když přišla do Smolenska, loupila potraviny, místo
aby si je roztřídila, proč by si tato armáda měla zlepšit svou situaci v Kalužské gubernii, kde sídlili tíž
Rusové jako v Moskvě a kde má oheň stejnou schopnost pohltit v plamenech všechno, co bylo
podpáleno?
- zasadit Tolstého dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Letošní vzpomínková akce proběhne ve dnech 30. listopadu – 1. prosince. Hlavními body programu
budou sobotní bitevní ukázka pod Santonem (14:00) a nedělní pietní akt na Mohyle míru (10:30).
Letošní bitevní ukázka v programu vzpomínkových akcí 208. výročí bitvy u Slavkova proběhne na
tradičním místě pod Santonem u obce Tvarožná, 30. listopadu 2013 od 14 hodin.
Zúčastní se jí na 900 „vojáků" v uniformách armád Francie, Varšavského vévodství, Rakouska, Ruska a
Saska, na 60 koní a 15 děl. Účastníci přijedou kromě České republiky také ze Slovenska, Polska,
Rakouska, Německa, Francie, Belgie, Itálie, Maďarska, Ruska a Rumunska.Průběh bitevní ukázky bude
komentovat historik a autor literatury faktu, věnované mj. především období revolučních a
napoleonských válek, Jiří Kovařík. Scénář ukázky je letos inspirován střetnutím na Starých
Vinohradech, a to proto, že z francouzské strany jej zahajovala divize generála Vandamma, jehož
neúspěšné vystoupení v další velké bitvě na našem území, bitvě u Chlumce ze srpna 1813, si
připomeneme letos během 200. výročí.
(informační portál města Brno)
PREZENTACE
Emile Zola
Zabiják
Výňatek
Umělecký text
Kobka byla odshora až dolů vycpaná, na zemi byly na sobě položené dvě slaměné rohože a v
koutě ležela žíněná matrace a polštář, víc tam nebylo nic. A v té cele Coupeau poskakoval a řval.
Vypadal jako maškara, jak tak házel rukama i nohama, kazajku měl roztrhanou na cáry. Ale ta
maškara vůbec nebyla legrační, namouduši, tahle maškara tančila příšerný tanec, při kterém člověku
vstávaly vlasy na hlavě. Maškara přestrojená za chlapa v posledním tažení. Hrom do škopku, tohle
bylo ale taneční sólo! Vrážel do okna, ustupoval před ním pozpátku, mával pažemi do taktu a házel
rukama, jako by si je chtěl vylomit a hodit je někomu do obličeje. Někdy potkáte v putyce lidi, kteří
tohle napodobují, jenomže to napodobují špatně, to se musí vidět, jak tenhle dupák ochlastů teprve
dostane říz, kdyţ se tancuje doopravdy. A ta písnička se taky nedá napodobit, nepřetržité hulákání jak
o karnevalu, kdy dokořán otevřená huba vytrubuje celé hodiny pořád stejné tóny jako ochraptělý
trombón. Coupeau, ten řval jako zvíře, kterému přejeli tlapu. A muziko spusť, jen do toho, a, pánové,
roztáčejte dámy! „Prokrista, co mu je? Co mu to jenom je?“ opakovala Gervaisa, dostala najednou
strach. Asistent, velký světlovlasý růţolící mladík v bílém plášti, klidně seděl a dělal si poznámky. Byl
to zajímavý případ a mladý praktikant z pacienta nespouštěl oči.
„Můžete tu chvilku zůstat,“ řekl pradleně, „ale musíte se chovat klidně... Zkuste na něho
promluvit, nepozná vás.“ Zdálo se opravdu, že Coupeau svou ženu nevnímá. Když prve vešla,
nemohla si ho pořádně prohlédnout, protože se pořád hýbal. Ale teď se mu podívala zblízka do
obličeje a ruce jí leknutím klesly.
Je to možné, prokristapána, že má takovýhle obličej, oči podlité krví a rty celé zkornatělé?
Určitě by ho zblízka ani nepoznala. Především se strašlivě šklebil, bůhvíproč, hubu měl celou nakřivo,
svraštěný nos a protáhlé tváře, úplně jako čumák nějakého zvířete.
- zasadit Zolovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Účinky alkoholu na organismus člověka, hlavně na centrální nervový systém, jsou prakticky
všem známé. Jejich biologický podklad spočívá v tom, že alkohol narušuje a mění metabolismus
neurotransmiterů (hlavně systém dopaminu, serotoninu a taurinu). Dále dochází k potlačení
inhibičního účinku GABA systému atd. Duševní poruchy a poruchy chování, vyvolané užíváním
alkoholu jsou klasifikovány podle MKN-10 (desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí). Velmi
často se však také používá Jellinkova typologie, která rozlišuje pět typů závislosti na alkoholu:





Typ alfa: tito lidé požívají alkohol jako sebemedikaci, aby odstranili špatnou
náladu, úzkost či depresi, pro typ alfa je charakteristické, že většinou pijí
o samotě.
Typ beta: příležitostní požívání alkoholu, výrazné ovlivnění sociokulturně, tj.
častým pitím ve společnosti, tito lidé mají často tělesné poškození
Typ gama: také označován jako anglosaský typ, typický preferencí piva a
destilátů, závislost na alkoholu, postupně roste tolerance k vypitému
množství.
Typ delta: také označován jako románský typ, typický preferencí vína. Je to
trvalé udržování hladiny alkoholu v krvi, bez výraznějších projevů opilosti či
ztráty kontroly.
Typ epsilon: epizodické zneužívání alkoholu, období nadměrné konzumace,
střídané abstinencí. Tento typ není příliš častý.
(Vladimír Řehan, Adiktologie 1)
PREZENTACE
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zločin a trest
Výňatek
Umělecký text
Záhadou bylo pro Raskolnikova i to, proč měli všichni tak rádi Soňu. Nedělala se před nimi
nijak hezkou; vídali ji zřídka, obyčejně jen na pracovištích, kam za ním na chvilenku přicházívala. A
přece už ji všichni znali a věděli i to, že sem přišla za ním, věděli, jak žije i kde bydlí. Peníze od ní
nedostávali, ani jim neprokazovala mimořádné úsluhy. Jen jednou o Vánocích přinesla výslužku,
pirohy a preclíky, pro celou věznici. Poznenáhlu se s ní však všichni sblížili, Soňa jim psala dopisy
příbuzným a odnášela je na poštu. Jejich příbuzní, přijíždějící do města, k ní nosili věci, ba i peníze,
které jim přivezli. Jejich ženy i milenky ji znaly a chodily za ní. A když přišla za Raskolnikovem na
pracoviště nebo potkala skupinu trestanců jdoucích do práce, všichni smekali čepice a zdravili ji.
„Drahá Sofjo Semjonovno, ty naše milá ochránkyně!" říkali drsní galejníci té malé útlounké bytůstce.
Usmívala se na ně. Líbila se jim i její chůze, všichni se za ní ohlíželi, dívali se, jak jde, a chválili ji,
vychvalovali ji dokonce za to, že je tak maličká, prostě už nevěděli, za co všecko ji pochválit. Chodili se
k ní i léčit.
Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé Velikonoce. Když se uzdravoval,
rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je
odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra
Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Objevily se jakési nové
mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření
rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství.
- zasadit Dostojevského dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Alexandr Solženicyn je považován za prvního a nejvýznamnějšího představitele tzv. lágrové
literatury. Světovou popularitu mu přinesla již jeho prvotina, novela Jeden den Ivana Děnisoviče
(Odin děň Ivana Děnisoviča, 1962), v níž jako vůbec první ztvárnil realitu stalinských pracovních
táborů. Témuž tématu Solženicyn věnoval i Souostroví Gulag (Archipelag GULag, 1973), nejrozsáhlejší
literární svědectví o praktikách sovětského režimu, o stalinských represích a o systému pracovních
táborů, které sovětský režim k těmto represím využíval. Toto monumentální dílo má téměř 1700
stran, je rozdělené do tří dílů a Solženicyn na něm v utajení pracoval deset let, od roku 1958 do roku
1968. Kniha vyšla nejdříve v Paříži v roce 1973, v SSSR mohla vyjít až roku 1990. O rok později se
objevilo i první oficiální vydání v češtině.
Kniha je založena jak na svědectví samotného Solženicyna, který byl roku 1945 na základě
dopisu, v němž vyjadřoval pochybnosti o Stalinově politice, zatčen a odsouzen na 8 let nucených
prací, tak na svědectví mnoha dalších vězňů a čerpá také z historických pramenů. Solženicyn popisuje
nejen své zatčení, soud a každodenní život muklů, ale podrobně se zabývá také historií sovětského
vězeňského systému a věnuje se i politické situaci v SSSR 50. let. Vyprávění tak doplňují mnohá fakta,
reálie, politické, filozofické a náboženské úvahy a spíše než beletrií je kniha historickým
dokumentem. Solženicyn ale v tomto případě neusiloval o výjimečné literární dílo, nýbrž o to, aby se
jeho kniha stala co nejvěrnějším a nejpodrobnějším ztvárněním hrůz sovětského systému.
(iliteratura.cz)
PRACOVNÍ LIST
Antonín Bajaja
Zvlčení
Výňatek
Umělecký text
Zatímco se ty dvě staraly o ohrožené buchty, zeptal se Tomáš sestry, co dělala s Helenou v dílně
tak dlouho. Po malém zaváhání řekla, že jí dcera pomáhala vytahovat z pecí noční várku, že má
rozdělanou zakázku pro vídeňskou výstavu, takovou kachlovou skládačku s panevropským motivem,
ale to že je teď vedlejší, protože jí popraskala okrová glazura a… „Neříkej, že jste těch pár kachlí, co se
ti vejde do vobou pecí, vyndávaly skoro hodinu,“ ukončil Tomáš předčasně Jitčino povídání a zahleděl
se jí do tváře.
„Tady nejsme v ordinaci,“ reagovala.
„Záleží na tom?“
„No,“ řekla, nadechla se, vydechla a dodala: „To počká.“
„Jde vo Helenu, že?“
„Co si to tam špitáte?“ zeptala se Markéta.
„Nic. Bráchovi je divný, že jsme byly s Helou v dílně tak dlouho.“
„Buchtám se nic nestalo,“ ohlásila Jadwiga, „jenom na spodním plechu se trochu připekly, ale to
se spraví.“ – „Připečené dáme Donovi, on je zbožňuje,“ poznamenala Helena a hospodyně všechny
vybídla, aby se šli posadit do pokoje: „Nesmíme se tu všeci motat. Tam se taky topí a my už to tu
s Helenkou zvládnem samy.“
Markéta s Tomášem se uvelebili na pohovce, Olga zapadla do jednoho z křesel. Jitka nejdřív
přisypala do litinových kamen zdobených smaragdovým smaltem a pamatujících slavné časy
rothschildovského slévárenství trochu uhlí, zaharašila roštem a obsadila rozvrzanou, kůži potaženou
židli.
1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s
orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu);
- zasadit dílo A. Bajaji do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Bernolákovština (slovensky bernolákovčina, též Bernolákova (spisovná) slovenčina, Bernolákova
kodifikácia spisovnej slovenčiny, bernolákovská slovenčina, dříve pak bernoláčtina) byla
první kodifikovaná forma (spisovné) slovenštiny s nárokem na celospolečenskou platnost, podrobně
popsaná v normativních příručkách. V roce 1787 ji ustanovil Anton Bernolák na základě kulturní
západoslovenštiny s určitými prvky středoslovenského nářečí a s fonologickým pravopisem.
Období bernolákovské kodifikace spisovné slovenštiny souviselo s vystupňovaným národněuvědomovacím procesem v jednotlivých oblastech Rakouské monarchie. Zvláštní význam mělo
zřízení semináře pro výchovu kněží na Bratislavském hradě, kteří měli v duchu reforem působit
mezi slovenským lidem. Tento nově zřízený seminář se stal ideovou i organizační
základnou bernolákovského hnutí. Jádrem tohoto hnutí byla skupina vlasteneckých filologů, jak se
sami nazývali, kteří pochopili, že šířit vzdělání a osvětu mezi pospolitým lidem a středními vrstvami
lze jen srozumitelným a kultivovaným jazykem. Z tohoto přesvědčení pak vznikla první spisovná
forma slovenštiny – bernolákovština.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Bernol%C3%A1kov%C5%A1tina)
PRACOVNÍ LIST
Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ
Výňatek
Umělecký text
Odpověděl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“
Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl.
Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:
„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne
doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.“
Tak jsem tedy kreslil.
Díval se pozorně a řekl:
„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:
Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
„Ale podívej se ... to není beránek, to je beran. Má rohy...“
Tak jsem kresbu znovu předělal.
On ji však zase odmítl jako ty předcházející:
„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“
A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání
motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:
- zasadit dílo A. de Saint-Exupéryho do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Letadlo je létající dopravní prostředek. Tomuto pojmu lze přisuzovat různě široké významy:
Podle normy ČSN 310001 je letadlo: "Zařízení způsobilé létat v atmosféře nezávisle na zemském
povrchu, nést na palubě osoby nebo jiný náklad, je schopné bezpečného vzletu a přistání a je alespoň
částečně řiditelné." V běžné řeči se slovo letadlo nepřesně chápe v užším významu,
jako synonymum pro slovo letoun, tzn. letadlo těžší vzduchu s pevnými křídly.
V nejširším významu lze jako letadlo označit i libovolný jiný létající stroj; pokud se pohybuje
mimo atmosféru, označuje se jako umělé kosmické těleso. Sem lze zařadit např. raketoplán. Pokud
chceme „běžné letadlo“ rozlišit od kosmických, označuje se jako atmosférické letadlo.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Letadlo)
PRACOVNÍ LIST
Bohumil Hrabal
Ostře sledované vlaky
Výňatek
Umělecký text
"Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!" povídám. A hned mi potřásali rukou a popleskávali
mne, pan přednosta zaslzel.
"Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám
říkám," pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, "sám tenhle říšský zmocněnec Danko
prohlásil v Hradci, že nebude ani chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!" kýval
hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke
dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů. Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel
na perón a holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel roztáhnout ruce a
polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a
jeho četa se na něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se koukal na pana
přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno,
které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.
"Dali nám mizerný uhlí," řekl strojvedoucí, "už podruhý musíme dělat páru."
"Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?" optal se výpravčí.
"Pořád," přikývl strojvedoucí, "teďka maluju moře. Hergot, ten váš přednosta by mohl s těma
holubama do cirkusu."
"Bramborový divadýlko," řekl výpravčí, "ale do malování moře jste se dal?"
A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho četu a topiče, a hned jsem viděl, že
tady zastavili jen proto, aby si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se o něm
vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.
"Moře," povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na pana výpravčího, "podle
pohlednice zvětšuju moře."
- zasadit dílo B. Hrabala do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Atentát (z lat. attentare – pokoušet se) je útok na život významné osoby provedený z politických
důvodů. Často bývá používán anarchistickými, teroristickými či jinými extremistickými skupinami.
Oslavu atentátu jakožto prostředku k dosažení vytyčených cílů nalezneme však i v teoretických dílech
čínského vojevůdce Sun-c' či italského diplomata Niccolò Machiavelliho.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t)
PRACOVNÍ LIST
Ernest Hemingway
Stařec a moře
Výňatek
Umělecký text
Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele
a nezkrušeně. „Santiago,“ řekl mu chlapec, když šplhali na břeh, kam pak vytahovali loďku. „Mohl
bych jezdit zase s vámi. Vydělali jsme nějaké peníze.“ Stařec kdysi naučil chlapce rybařit a chlapec ho
miloval.
„Ne,“ odpověděl stařec. „Jsi na šťastném člunu. Zůstaň s nimi!“
„Ale vzpomeňte si, jak jste jednou nezavadil o rybu sedmaosmdesát dní a pak jsme tři neděle chytali
kapitální kusy den co den!“
„Vzpomínám,“ přisvědčil stařec. „Já vím, že jsi ode mne neodešel proto, že bys pochyboval.“
„To mi poručil táta. Jsem ještě kluk a musím ho poslouchat.“
„Já vím,“ odpověděl stařec. „To je docela přirozené.“
„Nemá zrovna moc víry.“ „Nemá,“ řekl stařec. „Ale my máme. Viď?“
„Máme,“ potvrdil chlapec. „Můžu vás pozvat na Terasu na pivo? Pak odneseme věci domů.“
„Proč ne?“ souhlasil stařec. „Jako rybář rybáře.“
Seděli na Terase a mnoho rybářů si dělalo ze starce legraci a on se nezlobil. Jiní, z těch starších, se na
něho dívali a bylo jim smutno. Ale nedávali to najevo a hovořili zdvořile o proudu, o tom, v jaké
hloubce za sebou dnes vláčeli šňůry, o stále pěkném počasí a o tom, co viděli. Rybáři, kteří měli toho
dne štěstí, byli už zpátky, vyvrhli své mariny a odnesli je naložené v celé délce napříč přes dvě prkna,
klopýtajíce dva a dva na koncích obou prken do rybárny, kde čekali na nákladní auto s ledem, aby je
odvezlo na trh do Havany.
- zasadit dílo E. Hemingwaye do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Kuba perla Karibiku
Kuba je největším a zároveň nejzajímavějším ostrovem Karibiku. Má bohatou historii. Od doby, kdy
byl ostrov objeven Kryštofem Kolumbem v roce 1492, byl středem zájmu všech velkých mocností.
Není se čemu divit, po dlouhá staletí byla Kuba „bránou“ do Nového Světa.
Na Kubě potkáte jedinečnou, barevnou, nesmírně živou, ale milou kulturu. Díky částečné izolaci v
druhé polovině 20. století, i díky pohnuté historii se zde rodí jedni z nejlepších umělců. Kuba je
matkou většiny latinsko-amerických tanců jako je son, rumba, cha-cha a salsa. Živou hudbu, kterou
hraje skutečně kdejaký strejda, najdete na Kubě na každém rohu.
(http://kuba.sedumroseum.cz/uvod/)
PRACOVNÍ LIST
Gustav Meyrink
Golem
Výňatek
Umělecký text
Křičel jsem do pusté ulice, která mi ozvěnou vracela: „Pomoc! Pomoc! Pomoc!“
Padl jsem k zemi a znovu jsem vstal. Nesměl jsem zemřít, prostě nesměl. Kvůli ní, jen kvůli ní. I
kdybych měl ze svých kostí vykřesat jiskry, abych se zahřál.
Náhle můj pohled padl na hadry ležící v rohu. Vrhl jsem se na ně a třesoucíma se rukama jsem si
je přetáhl přes svůj oblek.
Byl to rozedraný šat podivného, pradávného střihu, vyrobení z tlusté, tmavé látky.
Vycházel z něj pach zatuchliny.
Pak jsem se v protilehlém koutě schoulil do klubíčka a cítil jsem, jak se moje kůže zase pomalu,
pomaličku zahřívá. Jen strašný pocit, že mám kosti z ledu, mě nechtěl pustit. Seděl jsem bez hnutí,
zatímco můj pohled bloudil po místnosti: karta, kterou jsem spatřil jako první – onen pagát -, ležela
stále ještě v pruhu světla uprostřed místnosti.
Zdálo se, pokud jsem to dokázal rozeznat z té vzdálenosti, že ji vodovými barvami namalovala
nešikovná dětská ruka a že představuje hebrejské písmeno aleph ve tvaru muže, oblečeného ve
starofranckém stylu, s krátkou bradkou sestřiženou do špičky a se vztyčenou levou paží, zatímco jeho
pravá ukazovala dolů.
- zasadit dílo G. Meyrinka do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Gustav Meyrink, vlastním jménem Meyer (19. ledna 1868, Vídeň – 4. prosince 1932, Starnberg)
byl německy píšící spisovatel ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta.
Narodil
se
ve Vídni jako
nemanželský
syn würtemberského ministra Karl
von
Varnbüler a bavorské dvorní herečky Marie Meyerové. Od roku 1884 žil v Praze, kde si z peněz
odkázaných otcem otevřel bankovní dům. Scházel se s mladou generací pražských a německých
umělců – novoromantiků. Roku 1891 spoluzaložil a předsedal lóži „U Modré hvězdy“ jejímiž členy
následně byli napříkladKarel Weinfurter, Julius Zeyer a Emanuel z Lešehradu. Zajímal se o východní
vědy, okultismus a historii tajných spolků, řádů a společenství. Roku 1904 pod vlivem nenávisti
měštáků a policejního šikanování, zapříčiněné křivým nařčením z bankovního podvodu a také
jeho povídkami plnými ironie, antimilitarismu a tajuplna, opustil Prahu natrvalo. Po zastávkách ve
Vídni, Mnichově a Montreux se usadil a do konce svého života žil ve Starnbergu v Německu.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Meyrink)
PRACOVNÍ LIST
George Orwell
Farma zvířat
Výňatek
Umělecký text
Čtyři podsvinčata v první řadě začala jedno přes druhé mluvit. Psi sedící kolem Napoleona však
náhle hrozivě zavrčeli; podsvinčata zmlkla a zase se posadila. Ovce pak spustily „Čtyři nohy dobré,
dvě nohy špatné“ a bečely dobrých patnáct minut, takže další diskuse byla znemožněna.
Pištík byl později vyslán, aby po farmě vysvětlil nové uspořádání.
„Soudruzi,“ řekl, „jsem přesvědčen, že každé zvíře si jistě uvědomuje, jak velkou oběť na sebe
vzal soudruh Napoleon, když přijal povinnost vést ostatní. Nemyslete si, soudruzi, že vést je snad
nějaké potěšení! Naopak, je to hluboká a těžká odpovědnost. Nikdo si neuvědomuje lépe než
soudruh Napoleon, že všechna zvířata si jsou rovna. Byl by šťasten, kdyby vás mohl nechat
rozhodovat. Ale vy byste někdy mohli rozhodnout špatně! Soudruzi, a kam bychom se pak dostali?
Představme si, že byste například rozhodli pro Kuliše, který – jak dnes víme – nebyl nic jiného než
zločinec!“
„Ale v Bitvě u kravína bojoval statečně,“ řekl někdo.
„Statečnost není všechno,“ řekl Pištík. „Důležitější jsou loajalita a poslušnost. A pokud jde o Bitvu
u kravína, jsem přesvědčen, že přijde čas, kdy vyjde najevo, že Kulišovy zásluhy v této bitvě jsou
značně přehnané. Disciplína, soudruzi, železná disciplína! To je heslo dneška. Jeden chybný krok a
máme nepřítele v zádech. Soudruzi, jistě byste nechtěli, aby se Jones vrátil?“
A opět – na tento argument odpověď nebyla. Jistěže nikdo nechtěl, aby se Jones vrátil. Pokud
měly nedělní schůze přispívat k jeho návratu, pak tedy rozhodně musely přestat. Boxer, který už si
mohl všechno v klidu promyslet, vyjádřil všeobecnou náladu takto: „Když to říká soudruh Napoleon,
musí to být pravda!“ A od té doby ke svému osobnímu mottu „Budu pracovat lépe a radostněji!“
přidal slogan „Napoleon má vždycky pravdu!“
- zasadit dílo G. Orwella do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Velmi známý román v nezapomenutelném kresleném podání. Zub času není prakticky znát a kreslená
prasátka, slepice, koně a krávy si to s klidem rozdávají s nejnovějšími animáky a odcházejí vítězně,
proč? Díky nadčasovosti tématu a výborným vykreslením zvířat uzavřených ve světě, kde se může
každá "svině" postavit mimo zákon. Velmi dobře je zvolená především stopáž, která dává prostor pro
vše důležité, ale zároveň zbytečně neprotahuje celý příběh do délky, kterou už by kreslené postavy
nemuseli zvládnout. George Orwell by byl za takovéhle zfilmování svého díla nadšený.
(www.csfd.cz)
PRACOVNÍ LIST
Charles Bukowski
Ptáčku posměváčku, přej mi štěstí
Výňatek
Umělecký text
Poslední dny mladého sebevraha
už se vidím
po všech těch sebevražedných dnech a nocích,
jak mě vyváží z jednoho z těch sterilních
domovů
pro důchodce
(samozřejmě jenom pokud budu slavný a budu
mít
to štěstí)
duševně zaostalá a znuděná ošetřovatelka...
sedím si vzpřímeně na vozíčku...
skoro slepý, oči se mi protáčí do temné části
lebky
kde hledají
milosrdenství smrti...
„není dneska nádherně, pane Bukowski?“
„jo, jo, to je...“
děti chodí kolem a já ani neexistuju
a krásné ženy chodí kolem
s velkými žhavými boky
a teplými zadky a těsným horkým vším
touží být milovány
a já ani
neexistuju...
„poprvé za 3 dny nám svítí sluníčko,
pane Bukowski.“
„jo, jo, to jo.“
sedím si vzpřímeně na vozíčku,
bělejší než tenhle list papíru,
bezkrevný,
mozek pryč, riziko pryč, já, Bukowski,
pryč...
- zasadit dílo Ch. Bukowskiho do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Jack Kerouac [dʒæk ˈkɛɹəwæk] IPA, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, (12.
března 1922, Lowell, Massachusetts,USA - 21.
října 1969, Saint
Petersburg, Florida,
USA)
byl americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se zejména
svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě.
Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jeho děd, tesař Jean-Baptiste Kirouack se společně se svou
ženou Clémentine Bernierovou přestěhovali z Francie do Nashui, města v amerického státu New
Hampshire. Stalo se to v roce 1889 krátce poté, co se jim narodil syn Léon, budoucí Kerouacův otec.
Léon se stal reportérem a obchodníkem a roku 1915 si vzal Gabrielle Lévesqueovou, budoucí
Kerouacovu matku. Rok po svatbě se jim narodilo první dítě, syn Francis Gerard; roku 1918 pak dcera
Caroline. Jako třetí a poslední dítě Gabrielle Kerouacové přišel na svět Jean-Louis. Doma mu říkali "Ti
Jean", čili "Malý Jan". Teprve později, když se Jean-Luis začal stýkat s nefrancouzskými obyvateli, se z
něj stal "Jack".[1]
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Jack_Kerouac)
PRACOVNÍ LIST
Isabel Allendeová
Dům duchů
Výňatek
Umělecký text
„Barrabás přicestoval do naší rodiny po moři,“ zaznamenala si malá Clara svým jemným
krasopisem. Už tenkrát měla ve zvyku zapisovat si důležité věci a později, když oněměla, zapisovala si
i bezvýznamnosti, aniž tušila, že o padesát let později mi její sešity pomohou oživit vzpomínky
z minulosti a přežít můj vlastní děs. Ten den, kdy přišel Barrabás, byl Zelený čtvrtek. Přijel v bídné
kleci, zhanoben blátem a vlastní močí, měl vytřeštěný pohled zuboženého, bezbranného vězně, ale už
v té chvíli se podle jeho královského držení hlavy a rozměrů jeho kostry dalo předvídat, že to bude
legendární obr, kterým se také později stal. Byl to nudný podzimní den, když Barrbás přišel. Nic
nenasvědčovalo událostem, které malá Clara zapsala, aby se na ně nezapomnělo, a které se staly při
mši o dvanácté hodině ve farním kostele svatého Šebestiána, o mši, jíž se Clara s celou svou rodinou
zúčastnila. Na znamení smutku byli svatí přikryti tmavofialovou látkou, kterou jeptišky každý rok
vytahovaly z velké skříně umístěné v sakristii. Pod smutečními hrubými pokrývkami vypadal nebeský
soud jako změť nábytku před stěhováním a ani svíčky, ani kadidlo, ani sténání varhan nemohly ten
žalostný dojem vyvážit.
- zasadit dílo I. Allendeové do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Magický (Čarovný) realismus je literární směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními
prvky (sny, halucinace, mýty). Často je spojován s boomem tohoto žánru vLatinské Americe v druhé
polovině dvacátého století, a to především s knihou Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze,
která je považována za stěžejní dílo magického realismu. První knihou, která je označována coby
první magickorealistický román je Pan prezident M. A. Asturiase, v němž se prolíná politická realita se
světem mayských mýtů. Magický realismus je kulturně-historicky specifický směr a objevuje se v
próze, poezii, malířství a dokonce i ve filmech.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Magick%C3%BD_realismus)
PRACOVNÍ LIST
Ivan Olbracht
Nikola Šuhaj Loupežník
Výňatek
Umělecký text
Les řval. Padla rána. A zarachotil jich celý řetěz. Radost z pohledu na utíkajícího tvora jest zděděna od
prapředků. Skákající Nikola byl pronásledován nesmyslnou palbou gardistů a dobře mířenými ranami
četníků. Viděli, jak zmizel v lese. „Dopředu! Za ním!“ křičel Lenard a potrhával řetízkem jako koňskou
uzdou. Běželi, udýcháni a klopýtajíce ve sněhu. Ale náhle zazněl z lesa před nimi hlas. Jasný a strašlivě
hněvivý: „Co mi chcete? Proč mě nenecháte s pokojem?“ „Stůj! Stůj! Stůj!" Po hlase poznali, že je na
samém kraji lesa, skryt za některým ze starých buků. Pálili tam. V hluku nebylo slyšet, že také Nikola
střílí. Aniž spatřili, jak se to stalo, ve sněhu leželi dva gardisté. Icko Šafar a Oleksa Chabal. Icko ležel
naznak a z krku mu vysoko tryskal silný pramen krve. Padal nazpět do sněhu a barvil jej. Gardisté jako
by v prvním okamžiku nechápali. Střelba chudla. Stříleli už jen četníci. A zřetelný, zuřivý hlas z lesa
volal: „Běžte, nebo vás postřílím do jednoho!" Uposlechli toho rozkazu okamžitě. Hnali se sněhem
zpět k lesu, klopýtajíce v stopách, které zde prve vyšlapali. Křik strážmistra Lenarda byl marný. A tak,
vida tento zmatek, trhnutím řetízku si Petra Šuhaje obrátil, jeho záda přitiskl na záda svá, a půl ho
nesa, půl vleka za sebou, ustupoval také. Petro, beze smyslů bolestí, křičel:„Střílej, Nikolo! Neboj se,
střílej!" Nad otcovou hlavu vyčníval kousek hlavy Lenardovy. Nikola si dvakrát na ten malý kousek
zamířil. Dvakrát zase pušku sklonil.
- zasadit dílo I. Olbrachta do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Koločava (ukrajinsky Колочава; maďarsky Alsókalocsa) je vesnice na západní Ukrajině. Leží
v Mižhirském rajónu Zakarpatské oblastina jižní hranici Siněvirského národního parku. Obcí protéká
řeka Terebla. Proslula jako rodiště obávaného loupežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta –
Nikola Šuhaj loupežník. Ve vesnici je škola s muzeem a bustou Ivana Olbrachta. U dřevěného kostela
sv. Ducha, ležícího u silnice směrem na Siněvir, se nachází hroby českých četníků, zabitých Nikolou
Šuhajem. V tomto kostele bylo do nedávné doby umístěno Muzeum ateismu, založené v časech
existence SSSR.[1] Na hřbitově blíže na náměstí se nachází hroby Eržiky a Nikoly. Za hřbitovem je
muzeum československé školy a také nový skanzen. V současnosti zde žije okolo 5000 obyvatel.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolo%C4%8Dava)
PRACOVNÍ LIST
Julius Fučík
Reportáž psaná na oprátce
Výňatek
Umělecký text
První máj! V těchto hodinách jsme už vstávali na okrajinách měst a připravovali svoje
prapory. V těchto hodinách už na ulicích Moskvy nastupovaly první oddíly k májové
přehlídce. A teď v těchto hodinách milióny lidí bojují poslední bitvu za svobodu člověka a tisíce padají
v tomto boji. Jsem jeden z nich. A být jedním z nich, jedním z bojovníku poslední bitvy, toť krásné.
Ale umírání není krásné. Dusím se. Nemohu vydechnout. Slyším, jak to v hrdle chrčí, ještě
probudím své spoluvězně. Snad kdybych to svlažil trochou vody... Ale všecka voda ve džbánku už je
vypita. Tam, pouhých šest kroku ode mne, v záchodku v rohu cely, tam je vody dost. Budu mít však
ještě sílu dostat se k ní?
Plazím se po břiše, tiše, tichounce, jako by všecka sláva smrti byla v tom, abych nikoho
neprobudil, doplazil jsem se a piju hltavě vodu ze dna záchodku.
Nevím, jak dlouho to trvalo, nevím, jak dlouho jsem se plazil zpět. Vědomí už zase mizí.
Hledám tepnu na své ruce. Nic necítím. Srdce vystoupilo vysoko do hrdla a teď
prudce padá dolu. Padám s ním. Padám dlouho. Cestou slyším ještě Karlíkův hlas:
- Otce, otce, slyšíš! Chudák, už dodělává.
Dopoledne přišel lékař.
Ale tohle všecko jsem se dověděl až mnohem později.
Přišel, prohlédl a zavrtěl hlavou. Pak se vrátil na marodku, roztrhal úmrtní lístek, který večer už vyplnil
mým jménem, a řekl s odborným uznáním:
- Koňská nátura!
- zasadit dílo J. Fučíka do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Sakrální oběť
Pravěcí Evropané často oběšením obětovali bohům. Tak Keltové věšeli na stromech oběti Esusovi,
bohu větru, aby si je tak mohl náležitě pohoupat. Staří Germáni a Vikingovéoběšením vzdávali úctu
bohu Ódinovi, který se podle legendy také sám oběsil na světovém stromě Yggdrasilu, aby tak dosáhl
osvícení.
Oběšení bylo také častým způsobem rituální sebevraždy vdov. U starých Achájů, Slovanů,
u Germánů (Prokopios tento zvyk dosvědčuje u Herulů, usazených tehdy u na území ČR) až
do novověku se tento zvyk zachoval v Číně.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%9B%C5%A1en%C3%AD)
PRACOVNÍ LIST
J. H. Krchovský
Všechno je jako dřív
Výňatek
Umělecký text
Bylo to nedávno, teprve před pár dny
seděla opodál v příšeří vinárny
furt na mě koukala, byla dost opilá
řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila
Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem
přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem)
a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu
vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu
Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod)
lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod
dělala jako že nic to s ní nedělá
alespoň zpočátku, když ještě seděla
…Zůstala pod stolem, punčochy u kolen
vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen)
potom ji odnesli. A pořád čuměla!
snad, v lepším případě, byla jen umělá…
Hlídám své šílenství v únosných mezích
střídavě pobývám na obou březích…
co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí tě vezu
Lůžko se kolébá… Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
všechno je lepší než nehybný močál…
a z pádu neměj strach; ten pád už počal
Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
poslední, devátá, úlevná vlna…
spi… Zdrávas Maria… Čeho žes plná?
Odešla… Inu co, lhal bych, že brečím…
odešla s úsvitem (alespoň s něčím)
po čtyřech odlezla k domovním dveřím…
že prý mi nevěří (a tomu věřím)
a že prý od včera (lež v jednom kuse!)
neměla vůbec nic teplého v puse
- zasadit dílo J. H. Krchovského do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
J. H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek, (* 22. dubna 1960 Praha) je jeden z nejmladších
českých samizdatových básníků. Žije střídavě v Praze a Brně-Komíně, na Ruském vrchu, pod
pohřebištěm asi stovky vojáků Rudé armády (odtud údajně pochází jeho pseudonym "Krchovský").
V samizdatu publikuje od svých dvaceti let, jeho přeložené básně se objevily i v řadě zahraničních
periodik.[1]
Od roku 2007 hraje na kytaru a zpívá v kapele Krch-off band. 16. ledna 2009 kapela pokřtila své první
CD Naposled.[1] Jeho texty byly zhudebněny různými dalšími interprety, např. Milanem Hlavsou (The
Plastic People of the Universe) a Vladimírem Václavkem, kapelami Hudba Praha, Divoký
srdce, Echt! nebo Nahoru po schodišti dolů band.[1]
Vystupuje též na autorských čteních. Věnuje se i kreslení, sbírku Mladost - Radost... si J.H. Krchovský
ilustroval sám.
Autorovo dílo je po formální stránce velmi precizní (píše nejčastěji čtyřstopým daktylem), je
charakteristické dekadentní stylizací, zálibou ve zobrazování smrti, děsu, erotiky.[2]
Jeho báseň „Na samém konci“ zdobí fasádu domu v nizozemském městě Leiden (viz foto napravo).
Probíhá zde projekt zaměřený na různé autory z celého světa, jejichž vybrané básně jsou namalovány
na zdi domů.[3][4]
(http://cs.wikipedia.org/wiki/J._H._Krchovsk%C3%BD)
PRACOVNÍ LIST
Jiří Kratochvíl
Nesmrtelný příběh
Výňatek
Umělecký text
Na opičákovi Flikovi, nádherném šimpanzím exempláři, chtěl původně strýc Gerhard
demonstrovat tenkrát ještě velice pobuřující Darwinovu myšlenku o mezičláncích mezi světem zvířat
a lidí a dále pak to, že soustavným, soustředěným a vytrvalým výcvikem můžeme z opičáka udělat
tvora lišícího se od běžného a loajálního vídeňského daňového poplatníka jen větší obratností
v lození po kandelábrech na Gingstrasse.
Ale nic ze strýcových velkolepých zvířecích experimentů se nakonec neuskutečnilo. Jenom
shromáždil na lanškrounském statku zvířata a připravil si půdu pro své zvířecí pokusnictví, jež mělo
například prohloubit znalosti o soužití zvířat ve větších nesourodých skupinách, ale pak se bohužel
zapletl s jednou svou nezletilou žačkou a na královéhradeckém gymnáziu propukl děsivý skandál, jaký
posud gymnázia mocnářství nepamatovala, zvláště když strýc Gehard nakonec svou žačku unesl a
kamsi s ní zmizel.
Byl na něho vydán zatykač, ale slehla se po nich země. Říkalo se, že se uchýlil na Antarktidu a tam
si se svou žačkou postavili iglú a žili tam šťastně až do smrti.
- zasadit dílo J. Kratochvíla do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Uprostřed nocí zpěv
Jiří Kratochvil: Uprostřed nocí zpěv, Druhé město, Brno 2010, 251 stran, ISBN 978-80-7227-299-0
V pořadí třetí kniha spisovatele Jiřího Kratochvíla Uprostřed nocí zpěv, která vyšla počátkem 90. let,
se v roce 2010 dočkala druhého vydání. Románový příběh vyprávěný ve dvou částečně paralelních
rovinách je zasazen do několika desetiletí, která následovala po „vítězství pracujícího lidu“. Autor
konfrontuje syrovou realitu, do níž byly vrženy rodiny poúnorových emigrantů, s fikcí, která odkazuje
k magickému realismu.
S ohledem na reálie Kratochvílova života se v příběhu nabízejí autobiografické paralely, které jsou
dále rozvíjeny s dětsky upřímnou hravostí i s chladnokrevným kalkulem. Obě vypravěčské roviny se
postupem času sbližují stále více a v samotném závěru se dostávají na úroveň, která postaví čtenáře
před nutnost interpretovat si pro sebe celý příběh, za což je odměněn katarzí díla.
(http://www.iliteratura.cz/Clanek/27537/kratochvil-jiri-uprostred-noci-zpev)
PRACOVNÍ LIST
Jiří Kratochvíl
Nesmrtelný příběh
Výňatek
Umělecký text
Na opičákovi Flikovi, nádherném šimpanzím exempláři, chtěl původně strýc Gerhard
demonstrovat tenkrát ještě velice pobuřující Darwinovu myšlenku o mezičláncích mezi světem zvířat
a lidí a dále pak to, že soustavným, soustředěným a vytrvalým výcvikem můžeme z opičáka udělat
tvora lišícího se od běžného a loajálního vídeňského daňového poplatníka jen větší obratností
v lození po kandelábrech na Gingstrasse.
Ale nic ze strýcových velkolepých zvířecích experimentů se nakonec neuskutečnilo. Jenom
shromáždil na lanškrounském statku zvířata a připravil si půdu pro své zvířecí pokusnictví, jež mělo
například prohloubit znalosti o soužití zvířat ve větších nesourodých skupinách, ale pak se bohužel
zapletl s jednou svou nezletilou žačkou a na královéhradeckém gymnáziu propukl děsivý skandál, jaký
posud gymnázia mocnářství nepamatovala, zvláště když strýc Gehard nakonec svou žačku unesl a
kamsi s ní zmizel.
Byl na něho vydán zatykač, ale slehla se po nich země. Říkalo se, že se uchýlil na Antarktidu a tam
si se svou žačkou postavili iglú a žili tam šťastně až do smrti.
- zasadit dílo J. Kratochvíla do kontextu české literatury
PRACOVNÍ LIST
Jan Werich
Fimfárum
Výňatek
Umělecký text
Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka, a to bylo každému známo.
Nejenomže schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenomže se do zrcadla nepodívala,
aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky
chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, když kočímu tu koleno ukázala, raději ji
nechal jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.
A téhle Barce povídá farář: „Co kdybychom to druhé prase dali…“
„Ani pomyšlení…!“
„Počkejte, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí, a nám jeden čuník stačí.“
„Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!“
„A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby v té škole měl koho učit,
musí být samozásobitel.“
„Tak mu dáme výslužku, když už musíte rozhazovat, velebný pane.“
„Říkejte si, co chcete, dva čuníci pro nás dva je moc,“ chabě trval farář na svém.
Je zajímavé, že přibližně v téže chvíli učitel došel k podobnému závěru: „Já tu mám hladovejch
krků jako píšťal u varhan, a na faráře jsou dva vepři a dva lidi.“ Načež se zamračil. Čím víc se mračil,
tím usilovněji přemýšlel. Když se mu tvář vyjasnila, vzal do kapsy kladivo a hřeb a že prý se jde
nadýchat trochu večerního kyslíku.
- zasadit dílo J. Wericha do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Vážení zákazníci, dovolte, abychom vás přivítali na webu společnosti Jirout & Říha. Již více než 20 let
se zabýváme speciálními službami ve stavebnictví zaměřenými na řezání stavebních materiálů.
Využívání moderní diamantové techniky známých evropských značek skloubené se zárukou dobře
odvedené práce nás zařadilo na přední místo ve východočeském regionu.
Doufáme, že Vás naše nabídka osloví a těšíme se na spolupráci.
Aleš Říha a Jiří Jirout
majitelé společnosti
(http://www.vrtani.cz/)
PRACOVNÍ LIST
Jeanette Winterson
Tíha
Výňatek
Umělecký text
„Kdo její jablka otrhá, bude jako bohové, bude znát minulost a budoucnost, jako by se
odehrávaly dnes.“
„To by bylo pro lidstvo požehnáním.“
„Bylo by to prokletí,“ řekla Héra. „Lidstvo žije dál díky nevědomosti, protože vědění lidi ničí.
Všechno, co člověk vynalezne, se brzy obrátí v jeho zkázu. Když tvůj bratr Prometheus ukradl oheň,
jak lidé ten dar využili? Navzájem si pálí úrodu a domy. Cheiron vás naučil medicíně; co jste s těmi
znalostmi udělali? Dokonce i ty, Atlante, ačkoli jsi napůl člověk a napůl bůh, jsi zničil nejkrásnější
město na světě. Raději jsi své farmy viděl v troskách, než abys přihlížel, jak na nich sklízí někdo jiný.
Raději jsi prorazil otvory do vlastních lodí a potopil je, než aby před tvýma očima padly do rukou
nepřítele.“
„Bohové s námi válčili,“ připomněl Atlas.
„Proto jste nám práci usnadnili a sami sebe zničili.“
„Proč takhle mluvíš?“
„Abych ti pomohla se rozhodnout.“
„Nemám na výběr.“
- zasadit dílo J. Wintersonové do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Lajka (rusky Лайка; 1954 – 3. listopadu 1957) byl pes, který se jako první živý tvor pocházející
z planety Země dostal na oběžnou dráhu. Stalo se tak 3. listopadu 1957 na palubě sovětské
družice Sputnik 2. V době přípravy jejího letu bylo o vlivu kosmického letu na živé organismy známo
jen málo. Vyslání zvířat do vesmíru bylo proto nezbytným předpokladem letů lidí.[1]
Lajka, potulný pes odchycený na jedné z moskevských ulic, se původně jmenovala Kudrjavka
(rusky Кудрявка; doslova Kudrnka). Pro let na Sputniku 2 byla cvičena s dalšími dvěma psy.
Technologie návratu kosmické lodi z oběžné dráhy na Zemi nebyly k dispozici, proto nebyl Lajčin
návrat na Zem plánován. Třebaže se očekávalo, že prožije na oběžné dráze jeden týden, uhynula
následkem stresu a přehřátí[2] už zhruba 5 až 7 hodin po startu.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Lajka)
Výňatek
Neumělecký text
Uprostřed nocí zpěv
Jiří Kratochvil: Uprostřed nocí zpěv, Druhé město, Brno 2010, 251 stran, ISBN 978-80-7227-299-0
V pořadí třetí kniha spisovatele Jiřího Kratochvíla Uprostřed nocí zpěv, která vyšla počátkem 90. let,
se v roce 2010 dočkala druhého vydání. Románový příběh vyprávěný ve dvou částečně paralelních
rovinách je zasazen do několika desetiletí, která následovala po „vítězství pracujícího lidu“. Autor
konfrontuje syrovou realitu, do níž byly vrženy rodiny poúnorových emigrantů, s fikcí, která odkazuje
k magickému realismu.
S ohledem na reálie Kratochvílova života se v příběhu nabízejí autobiografické paralely, které jsou
dále rozvíjeny s dětsky upřímnou hravostí i s chladnokrevným kalkulem. Obě vypravěčské roviny se
postupem času sbližují stále více a v samotném závěru se dostávají na úroveň, která postaví čtenáře
před nutnost interpretovat si pro sebe celý příběh, za což je odměněn katarzí díla.
(http://www.iliteratura.cz/Clanek/27537/kratochvil-jiri-uprostred-noci-zpev)
PRACOVNÍ LIST
Jeanette Wintersonová
Vášeň
Výňatek
Umělecký text
„Jestli sis přece jen umanul, že budeš pást kozy, pak tě aspoň domů propustím s jedním opravdovým
kumštem. V přestávkách mezi pastvou si můžeš stavět loďku a pak se v ní vozit po té vaší řece, jak jsi
mi o ní vyprávěl, a vzpomínat na mě.“
„Kdybys chtěla, mohla bys jet se mnou.“
„Jenže já nechci. Co bych si tam počala, když by na obzoru nebyl jediný hrací stůl, jen samé
pytle krtků?“
To vím taky, ale nemusela to takhle říkat.
Veslování mi nebylo vlastní a párkrát jsem naklonil loďku takovým způsobem, že jsme z ní
vypadli, a Villanella se mě chytila za límec a křičela, že se utopí. „Vždyť žiješ na vodě!“ bránil jsem se,
když mě stahovala dolů a ječela, co jí hrdlo stačilo.
„No právě! Žiju na vodě – ne pod ní!“
Byl to div, ale neuměla plavat.
„Převozníci nemusejí umět plavat. Žádný z nich by se nepřevrhl. Nemůžeme domů, dokud
neuschneme, smáli by se nám.“
Ani její nadšení mi nepomohlo osvojit si ten um, až večer popadla znovu vesla sama, vlasy
stále ještě mokré, a řekla, že radši půjdeme do kasina.
- zasadit dílo J. Wintersonové do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Aquapalace Lázně Praha je špičkové nestátní zdravotnické zařízení, které poskytuje služby v oblasti
fyzioterapie a rehabilitace. Rehabilitační péči zajišťují lékaři a fyzioterapeuti. V Aquapalace Lázně
Praha se provádí diagnostika, rekondiční cvičení, vodoléčba, masáže nebo speciální lázeňské
procedury.
Každá rehabilitace začíná důkladným vyšetřením rehabilitačním lékařem, který zhodnotí váš
zdravotní stav a stanoví rehabilitační léčebný program. V případě, že jste si rehabilitační program
vybrali sami, lékař provede jeho korekci či individuální doporučení. Na závěr bude provedeno
výstupní lékařské vyšetření sloužící ke zhodnocení rehabilitace a k doporučení dalšího léčebného
režimu.
(http://www.aquapalace.cz/relax/rehabilitace)
Neumělecký text
JSME ATELIÉR POVĚTROŇ
Máme vítr v zádech. Architektura je pro nás zábava, ale zároveň i zodpovědnost. Podstatou naší
práce je hledání přirozenosti v architektuře, v prostoru kolem nás.
Architekturu vnímáme jako kultivaci prostoru, neomezujeme ji jenom na domy a nevymezujeme ji
jenom pro architekty, proto rádi spolupracujeme s jinými profesemi. Jsme přesvědčeni, že pokud
chceme prostor kolem nás ovlivnit, musíme být aktivní. Z tohoto důvodu jsme spolu s výtvarníky
založili občanské sdružení SUA - Sdružení Umělců a Architektů, díky němuž se snažíme zasahovat do
veřejného prostoru.
Ateliér Povětroň založili Michal Rouha, Jana Fischerová a Martin Chlanda. Naše spolupráce trvá od
roku 2010. Povětroň vznikl v roce 2012, kdy se odštěpil od Mio architects.
Projekty vzniklé do října roku 2012 jsme zpracovávali v rámci firmy Mio architects.
(http://www.atelier-povetron.cz/atelier/)
PRACOVNÍ LIST
Karel Čapek
Hordubal
Výňatek
Umělecký text
„Statkář by prodal ty louky,“ podotýká Polana zamyšleně a počítá nahlas, co by stály; ale
Hordubal neposlouchá, Hordubal myslí na pole žitná a bramborová, jež Polana prodala. Pravda, samý
kámen, ale nebyl-liž tam kámen odjakživa? To už, kamaráde, patří k té práci. Dva roky předtím, než
jsem odejel, jsem obrátil kus úhoru v pole – ech, co ty víš o selské robotě!
Hafie se přikradla k Štěpánovi a opírá se mu loktem o rameno. „Strýčku Štěpáne,“ šeptá.
„Co je?“ směje se Manya.
Štěpán ji bere mezi kolena a kolébá jí: „Nu tak, Hafie, co jsi chtěla říci?“
Hafie mu šeptá do ucha: „Strýčku Štěpáne, já ti dnes viděla krásné štěňátko!“
„Ale jdi,“ diví se důležitě Manya. „A já jsem ti viděla zaječici s třemi mladými zajíčky.“
„Jé,“ užasne Hafie, „a kde?“
„V jeteli.“
„A budeš je na podzim střílet?“
Štěpán úkosem na Hordubala: „Nu, nevím.“
Hodný člověk, myslí si Juraj s úlevou, dítě ho má rádo; ke mně by tak nepřišla. Což, zvykne si
dítě; ale že se ani nezmínila o těch obrázcích, co jsem jí dovezl z Ameriky. Měl bych něco dát
Štěpánovi, napadá Hordubala, a hledá očima svůj dřevěný kufřík.
- zasadit dílo K. Čapka do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
JSME ATELIÉR POVĚTROŇ
Máme vítr v zádech. Architektura je pro nás zábava, ale zároveň i zodpovědnost. Podstatou naší
práce je hledání přirozenosti v architektuře, v prostoru kolem nás.
Architekturu vnímáme jako kultivaci prostoru, neomezujeme ji jenom na domy a nevymezujeme ji
jenom pro architekty, proto rádi spolupracujeme s jinými profesemi. Jsme přesvědčeni, že pokud
chceme prostor kolem nás ovlivnit, musíme být aktivní. Z tohoto důvodu jsme spolu s výtvarníky
založili občanské sdružení SUA - Sdružení Umělců a Architektů, díky němuž se snažíme zasahovat do
veřejného prostoru.
Ateliér Povětroň založili Michal Rouha, Jana Fischerová a Martin Chlanda. Naše spolupráce trvá od
roku 2010. Povětroň vznikl v roce 2012, kdy se odštěpil od Mio architects.
Projekty vzniklé do října roku 2012 jsme zpracovávali v rámci firmy Mio architects.
(http://www.atelier-povetron.cz/atelier/)
PRACOVNÍ LIST
Karel Toman
Měsíce
Výňatek
Umělecký text
ŘÍJEN
Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na zlaté hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.
Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech' jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.
Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.
LISTOPAD
Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.
Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.
Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!
- zasadit dílo K. Tomana do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
A protože angličtina ráda přejímala slova od jinak vysmívaného souseda z opačného břehu kanálu La
Manche, objevilo se slovo „bohém“ brzy i v tomto germánském jazyce. Tam se posunul význam ještě
o kus dál – jako bohéma mohou Britové označit i tuláka, tedy člověka, který nemá trvalý domov a
migruje z místa na místo. V angličtině proto může být cikánem i člověk, který k této etnické skupině
sice nepřísluší, ale žije tak, jak staří cikáni žili, totiž kočuje z místa na místo.
(http://procproto.cz/historie/bohem-%E2%80%93-umelec-tulak-nebo-cikan/)
PRACOVNÍ LIST
Louis de Berniéres
Mandolína kapitána Corelliho
Výňatek
Umělecký text
„Napadlo tě, že to dítě mohlo být nemanželské? Mohli mě znásilnit. Skoro k tomu došlo.“
„Napadlo mě to. Byli tu Němci, pak občanská válka…“
„A?“
„Vadilo by mi to. Tehdy jsme měli představy o zneuctění a poskvrnění… Přiznávám, že by mi
to vadilo. Díkybohu už dneska nejsme tak hloupí. Něco se přece jen mění k lepšímu.“
„Ten člověk, co se mě snažil znásilnit… já ho postřelila.“
Překvapeně se na ni zadíval. „Vacca cane! Tys ho postřelila?“
„Nikdy jsem nebyla zneuctěna. Byl to můj snoubenec, ještě před tebou.“
„Nikdy jsi mi o žádném snoubenci neřekla.“
„Ty žárlíš.“
„Samozřejmě že žárlím. Myslel jsem, že jsem byl tvůj první.“
„Ne, to jsi nebyl. A nesnaž se mi namluvit, že já jsem byla tvoje první dívka.“
„Ta nejlepší.“ Začalo se ho zmocňovat až moc velké dojetí, a tak se snažil ovládnout. „Jsme
nějací sentimentální. Dva sentimentální blázni. Podívej…“ Sáhl do kapsy a vytáhl cosi bílého
v umělohmotné tašce. Rozbalil ji a vytáhl z ní starý kapesník a pak jím zamával, aby se rozprostřel. Na
jeho látce bylo vidět pár tmavých, hnědých flíčků se žlutým okrajem. „Tvoje krev, Pelagie,
vzpomínáš?...“
- zasadit dílo L. de Berniéra do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Mandolína kapitána Corelliho je film, po jehož shlédnutí vás okamžitě přepadne pocit, že jste zrovna
shlédli film, který měl setsakramentsky navíc. Příběh o lásce italského důstojníka a venkovské řecké
dívky na pozadí II. sv. války proměnil režisér John Madden v opulentní hollywoodskou podívanou, ve
které vsadil vše na ústřední pár Cage, Cruzová, jejich vztah a na asi dvacetiminutovou válečnou
sekvenci, která s jinak klidným filmem tvoří hodně ostrý kontrast. Vztah Cage s Cruzovou po pár
minutách připomene jakýkoliv slaďáček a při sledování válečné bitvy o město člověka napadne, že
kameraman John Toll se nechal inspirovat kamerovým nasnímáním Zachraňte vojína Ryana od
Januzse Kaminského. Neschopnost režiséra vyvolat v divákovi alespoň nějaké emoce, je alespoň
částečně vykompenzována hereckým uměním Nicolase Cage (kterému role překvapivě sekne) a
Penelope Cruzové, která se zase ukázala, že umí doopravdy hrát. Ale nesmím opomenout další pilíře
hereckého obsazení: vynikající úlohu místního lékaře Johna Hurta a partyzána Christiana Balea. Je
celkem škoda, že tak slibný námět se roztavil v bezduchý filmový kus, který se za pár dnů po
sledování vytratí z paměti.
(8.11.2004)
(http://www.csfd.cz/film/6320-mandolina-kapitana-corelliho/)
PRACOVNÍ LIST
Milan Kundera
Žert
Výňatek
Umělecký text
Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili první otázku: zda prý znám
Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne, jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se
mne, jestli si nepamatuju, co jsem jí psal. Řekl jsem, že si to nepamatuju, avšak pohlednice s
provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si
vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil
dojem, že mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o školení? ptali se.
Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí, odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré
referáty a dobrý kolektiv, odpovídal jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem,
snad něco takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál. Ano, řekl jsem. A
co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co bych si o něm měl myslet? ptal jsem se.
Považuješ se sám za optimistu? ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem
docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich,
může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, pokračoval. Myslíš si, že se dá
vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u
nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe opium
lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval
opiem lidstva náboženství, ale pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych
zvědav, co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, že jejich
optimismus je opium, navázal hned jiný.
A třetí dodal: Pro trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista. Proboha,
jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal? Snad jsem něco takového z legrace
napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to připomenout, řekli a četli mi
mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva. Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík.
- zasadit dílo M. Kundery do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Ústavy marxismu-leninismu, případně dřívější katedry marxismu leninismu – to byly instituce,
které tvořily neodmyslitelnou součást vysokoškolského studia v letech 1950-1989. Nerozhodovalo
přitom, zda jste studovali archeologii, stomatologii nebo huťařinu: marxismus-leninismus vás dostihl
všude. Jednoduše řečeno: povinné zkoušky z marxismu leninismu, to byla daň, kterou musel v letech
1950-1989 zaplatit každý student za vysokoškolský diplom.
Zkoušky (a od poloviny 70. let i povinné státnice) z dějin mezinárodního dělnického hnutí
(popřípadě dějin KSČ a KSSS), marxisticko-leninské filozofie, vědeckého komunismu, vědeckého
ateismu a politické ekonomie museli povinně zvládnout všichni; a není divu, že si tato pracoviště
vybudovala na akademické půdě neblahou pověst. Raději nevzpomínat, raději zapomenout, říká si
většina z nás, dříve narozených.
(http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ustav-marxismu-leninismu-je-mou-celozivotnimurou/)
PRACOVNÍ LIST
Miloš Urban
Hastrman
Výňatek
Umělecký text
Náhle se pokojem mihla Kateřina a vzala to do rukou, jako se do náruče bere dítě. Za
nabíraným rukávem jsem opravdu spatřil dětskou tvář – a také do široka roztáhlá ústa, zavřené oči a
dřevěnou peřinku. Cípy povijanu vytvářely kolem hlavičky sluneční zář. Odradek.
To poznání mnou otřáslo. Co tady dělá pohanská modla? Copak se nezjevuje jen mému
svědomí? Copak si opět počínám chybně, proti svému určení a přirozenosti?
„Pan baron promine,“ hlesla Kateřina. Nyní jsem v hlase zaslechl úzkost. „Zapomněla jsem to
tu, když jsme včera s děvčaty chystaly maškary…“ Vymlouvala se, dobře jsem věděl, že se vesnické
mládeže straní. Nezbylo mi než její slova přijmout, rozšafně se usmát a vtisknout pohár do uctivých
rukou jejího otce. Ale nedalo mi to a zeptal jsem se jí: „Kdes to vzala?“
„Po vodě to připlavalo,“ odpověděla mi a vyšla s figurkou ven.
„Prosím, omluvte ji,“ řekl Kolář, poté co si trochu nedůvěřivě prohlédl pohár a neodpustil si
poznámku, že na víno si tu potrpí jen učitel. „Má teď hrozné trápení, však ráčíte vědět, byl jste na
pohřbu. Chodí po domě jako tělo bez duše a tahá sem takovéhle krámy. Kdyby to viděl ctihodný pán,
pošle na mě z Litoměřic inkvizici.“
„Dnes už těžko,“ řekl jsem.
„No, náš nový velebníček je, jak jste už asi zjistil, trochu nevyzpytatelný,“ poznamenal
smutně. „Holka je Vodnář a rozdala by se, jenom kdyby její dobrotu někdo správně nasměroval – on
zrovna tohle nedokáže. Jako kněz své kvality má, všichni ho obdivují za to, že se o své vůli nastěhoval
do staré školy a faru přenechal škole, ale moje holka se ho bojí jako čert kříže. Je v poslední době
nějaká zmatená, jako ztracená v lese. A bloudí čím dál víc.“
- zasadit dílo M. Urbana do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Slovanské pohanství je tradičně užívané označení pro náboženství Slovanů před jejich
přijetím křesťanství. Kult se, kromě božstev, soustředil především na uctívání přírodních objektů, jako
jsou stromy nebo prameny, nadpřirozených bytostí jako jsou víly, předků a praktikování rituálů. Doba
jeho vzniku je neznámá a zaniklo během středověku pod vlivem přicházejícího křesťanství. Mnoho
pohanských zvyků se však zachovalo až do současnosti především v lidové kultuře a o obnovu tohoto
náboženství se snaží novopohanské hnutí rodnověří. Vykazuje mnoho shodných rysů s
ostatními indoevropskými náboženstvími a bylo ovlivněno i představami různých sousedních etnik.
Z důvodů jisté kontroverznosti pojmu pohanství bývá někdy užíváno pojmu slovanské (archaické,
předkřesťanské) náboženství. Nepřesně je také někdy používán pojem slovanská mytologie, který
však označuje pouze část slovanského duchovního systému.[1]
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Slovansk%C3%A9_pohanstv%C3%AD)
PRACOVNÍ LIST
Oscar Wilde
Obraz Doriana Graye
Výňatek
Umělecký text
Když skončilo druhé dějství, propukla bouře syčení a lord Henry se zvedl ze židle a oblékl si plášť.
„Je tuze krásná, Doriane,“ řekl, „ale hrát neumí. Pojďme.“
„Chci vidět celé představení,“ odvětil chlapec tvrdým, hořkým hlasem. „Je mi hrozně líto, že jste
kvůli mně promarnil večer, Harry. Omlouvám se vám oběma.“
„Já myslím, milý Doriane, že slečně Vaneové dnes není dobře,“ přerušil ho Hallward. „Půjdeme
sem některý jiný večer.“
„Kéž by jí nebylo dobře!“ odpověděl Dorian. „Ale mně se zdá, že je prostě studená a že nic necítí.
Úplně se změnila. Včera večer to byla veliká umělkyně. Dnes je to jen obyčejná podprůměrná
herečka.“
„Takhle nemluvte o nikom, koho milujete, Doriane. Láska je podivuhodnější než umění.“
„Obojí je jenom jistou formou napodobení,“ poznamenal lord Henry. „Ale pojďme, Doriane, tady
už nesmíte zůstat. To neprospívá morálce, vidět špatný herecký výkon. Myslím ostatně, že si stejně
nebudete přát, aby vaše žena zůstala u divadla. Tak co na tom, jestli hraje Julii jako dřevěná panenka?
Je velmi roztomilá, a jestli ví o životě zrovna tak málo jako o herectví, bude to rozkošný zážitek. Jen
dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující – lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí
naprosto nic. Pane na nebi, netvařte se tak tragicky, milý hochu! Tajemství, jak zůstat mladý, záleží
v tom, abychom nikdy nepodlehli vzrušení, které nám nesluší. Pojďte se mnou a s Basilem do klubu.
Zakouříme si a budeme pít na krásu Sibyly Vaneové. Krásná je. Co více si můžete přát?“
„Jděte pryč, Harry,“ vykřikl chlapec. „Chci být sám. Basile, musíte jít pryč. Ach, copak nevidíte, že
mi puká srdce?“ Oči se mi zalily horkými slzami. Rty se mu třásly. Vrhl se do kouta lóže, opřel se o zeď
a zakryl si rukama tvář.
- zasadit dílo O. Wilda do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Současné filmové adaptace her Oscara Wilda, jako například Ideální manžel nebo Jak je důležité míti
Filipa, se většinou věrně drží originálu a odrážejí reálie viktoriánské Anglie 19. století. Režisér Mike
Barker a scenárista Howard Himelstein však důvtipně přenesli stejnojmennou Wildovu hru do
komunity Angličanů a Američanů žijících ve třicátých letech na italském pobřeží Amalfi. Mladá lady
Windermerová, v podání Scarlett Johanssonové, podezřívá svého manžela z milostné aférky s nově
příchozí, skandály opředenou paní Erlynnovou (Helen Huntová). Sama však není daleko od toho,
hodit za hlavu předchozí život a pověst a podlehnout milostným návrhům lorda Darlingtona (Stephen
Campbell Moore). Záhadná paní Erlynnová má ale dobrý důvod jí v takové pošetilosti zabránit.
Atraktivní, sluncem projasněné a vtipné drama nabízí překvapivý pohled na Wildovu klasiku a těží ze
skvělých hereckých výkonů, mimo jiné Toma Wilkinsona a Mileny Vukotidové.
(oficiální text distributora)
(http://www.csfd.cz/film/208111-vejir-lady-windermerove/)
PRACOVNÍ LIST
Paulo Coelho
Alchymista
Výňatek
Umělecký text
S tím srdcem byla potíž: dřív bylo pořád na odchodu, a teď chtělo stůj co stůj dojít. Někdy celé
hodiny vyprávělo teskné příběhy, jindy je tak dojal východ slunce v poušti, že Santiago stěží potlačil
slzy. To srdce tlouklo rychleji, když k němu promlouvalo o pokladu, a zase zpomalilo, když jeho oči
bloudily na nekonečném pouštním obzoru. Nikdy však nemlčelo, ba ani když Alchymista s chlapcem
nepronesli ani slovo.
„Proč mám naslouchat svému srdci?“ zeptal se Santiago, když se toho dne utábořili.
„Protože tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad.“
„Moje srdce je neklidné,“ pokračoval Santiago. „Má sny, dojímá se a je zamilované do ženy
z pouště. Pořád po mně něco chce a často mi v noci nedá spát, když na ni myslím.“
„Tak je to dobře. Tvoje srdce žije. Poslouchej dál, co ti chce povědět.“
V následujících třech dnech minuli několik bojovníků a další zahlédli na obzoru. Santiagovo srdce
začalo mluvit o strachu. Vykládalo příběhy, které slyšelo od Duše světa, příběhy mužů, kteří se
vypravili hledat svůj poklad a nikdy ho nenašli. Postrašilo ho pomyšlení, že i jemu by se to mohlo sát,
nebo že by mohl zemřít v poušti. Podruhé mu tvrdilo, že už mu stačí láska a hodně zlaťáků.
„Mám zrádné srdce,“ řekl Alchymistovi, když se zastavili, aby dopřáli koním chvilku odpočinku.
„Nechce, abych jel dál.“
„To je dobře,“ odpověděl Alchymista. „Dokazuje to, že tvé srdce žije. Strach vyměnit vše, čeho
jsme dosáhli, za pouhý sen, je docela přirozený.“
„Proč tedy mám svému srdci naslouchat?“
„Protože se ti nikdy nepodaří je umlčet. A i kdybys dělal, že neposloucháš, co ti říká, bude ti
v prsou ustavičně opakovat, co si myslí o životě a o světě.“
- zasadit dílo P. Coelha do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Alchymista je nekuřácká, retro cukrárna – kavárna – čajovna na Letné. Sídlí v ulici Jana Zajíce 7/975,
blízko stadionu Sparta.
Účastníme se Prague Coffee festivalu - doprovodný program každý večer od pondělí do pátku od
20:00 u nás v cukrárně více info na Facebooku. Reportáž ČT z našich prostor.
Cukrárna, čajovna a kafírna Alchymista byla otevřena v červenci roku 1998. Je vytvořena v retro stylu,
který navazuje na prvorepublikové kavárny. Nabízí příjemné prostředí v dřevem obložených
prostorách, které navrhl arch. Martin Stránský a realizovala jej firma Kuber. Prostoru dominuje
nástropní malba Jana Kristoforiho, symbolizující alegorii alchymie. Tento významný český umělec se
věnoval tématu alchymie i ve svých dalších malířských a grafických dílech.
(http://www.alchymista.cz/)
PRACOVNÍ LIST
Tereza Boučková
Indiánský běh
Výňatek
Umělecký text
Nedokázala jsem projít okolo záchodu, aniž bych se do něho nevyzvracela. Na střední čáře břicha
jsem při troše dobré vůle objevila pigmentové skvrny! Prsy se zvětšily, marně jsem však na nich
hledala pajizévky. Pálení žáhy a zvýšené slinění nebylo zvláštností. Také močový měchýř nepojmul
tolik moči, poněvadž jej tlačila zvětšená děloha. Nožní klenbu jsem měla oploštělou již od narození,
avšak nervová dráždivost se znatelně zvýšila. Podle učebnice gynekologie, kterou jsem dostudovávala
již několik let, jsem si vypočítala datum porodu a hlavou se mi honila jména a jména.
Po čtrnácti dnech, kdy jsem snídala nakládané okurky, obědvala rybičky pokapané citrónem a
večeřela střídavě krémžskou a plnotučnou hořčici, se na prádle objevila krev a já se v zoufalé naději
nechala převézt do nemocnice, aby mi tam zachránili dítě, které jsem nečekala.
Měla jsem pajizévky v mozku.
- zasadit dílo T. Boučkové do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Po absolvování základní školy studovala na dvouleté ekonomické škole, brzy ale přestoupila
na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, kde v roce 1976 maturovala. Po maturitě
podepsala Chartu 77 a pak pracovala mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo
balička gramofonových desek. Další studium jí nebylo umožněno, ale vzdělávala se soukromě, složila
státní zkoušku z angličtiny, navštěvovala přednášky tzv. bytových univerzit.
Několikrát se neúspěšně pokoušela o přijetí na DAMU. Svůj herecký talent mohla uplatnit jen
v disidentských představeních konaných v bytě Vlasty Chramostové, např. v roce 1978 spolu s ní,
svým otcem Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a Vlastou Třešňákem účinkovala v inscenaci
Kohoutovy adaptace Shakespearova Macbetha (Play Macbeth).
Od roku 2001 je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Angažuje se v ochraně životního prostředí, podporuje mj. Hnutí DUHA, Děti Země. V Evropských
volbách 2004 kandidovala za Stranu zelených.[1]
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Tereza_Bou%C4%8Dkov%C3%A1)
PRACOVNÍ LIST
Václav Hrabě
Blues pro bláznivou holku
Výňatek
Umělecký text
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láskaje jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láskaje bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
a mrtví milovat nemohou
- zasadit dílo V. Hraběte do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Vladimír Mišík je jednou z nejvýraznějších osobností české populární hudby již od 60. Let 20. století.
Svou tvorbou ovlivnil celou řadu umělců ať už hudebního, výtvarného či literárního prostředí.
Muzikanti pod značkou ETC však začali vystupovat v roce 1974. Vladimír Mišík s kapelou ETC přes
mnohé personální změny a dvouletý zákaz činnosti v 80. letech koncertuje dodnes. Do roku 2007
vydal Vladimír Mišík & ETC… 10 řadových alb a několik dalších kompilací.
(http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=630)
PRACOVNÍ LIST
Venědikt Jerofejev
Moskva Petušky
Výňatek
Umělecký text
„Kde jsou Petušky?“ zeptal jsem se, když jsem došel k čísi osvětlené verandě. Odkus se vzala
tahle veranda? Možná, že to není žádná veranda, ale terasa, mezanin nebo mansarda, vždyť
já se v tomhle vůbec nevyznám a věčně si to pletu. Zaklepal jsem a zeptal se: „Kde jsou
Petušky? Je to ještě daleko do Petušků?“ Místo odpovědi se všichni, co na té verandě byli,
všichni se rozchechtali a nic neřekli. Urazil jsem se a zaklepal jsem znova. Řev na verandě se
obnovil. Zvláštní. A jako by to nestačilo, někdo mi řval smíchy i za zády. Ohlíd jsem se.
Cestující vlaku Moskva – Petušky seděli na svejch místech a ohavně se usmívali. Tak takhle to
je! Já teda ještě pořád jedu? „To nic, Jerofejeve, to nic! Ať se smějou, nevšímej si jich. Jak
řekl Sádí: Jak cypřiš rovný, prostý buď, buď jako palma štědrý. Co s tím má co dělat palma, to
nechápu. Ale dobrá, buď jako palma. Zůstala ti v kapse ta kubáňská? Zůstala. Tak jdi pěkně
na plošinu a žahni ci. Žahni si, aby se ti tak nezdvíhal žaludek.“ Vyšel jsem na plošinu,
oblkopen ze všehcn stran pevným sevřením připotomělejch úšklebků. Nepokoj stoupal ze
samotnýho dna mý duše a nedalo se pochopit, co to je za nepokoj, odkud se bere a proč je
tak nejasnej. „To přijíždíme do Usadu, jo?“ Lidi se shlukli kolem dveří a čekali na výstup. A jim
jsem adresoval svou otázku: „To přijíždíme do Usadu?“ „Než klást v opici hloupý otázky, měl
bys radši sedět doma,“ odpověděl mi nějakej stařeček. „Měl bys radši sedět doma a dělat
úkoly. Že sis eště neudělal domácí úkoly na zejtra? Máma ti vynadá.“ A pak dodal: „U nosu to
má eště nudli a už si to hraje na chytrýho.“ Zblbnul ten děda nebo co? Jaká máma, jaký
úkoly, jaká nudle? Ale ne, možná že nezblbnul ted děda, že jsem zblbnul já. Protože teď se u
mě zastavil druhej stařeček, s takovou tuze bílou tváří, kouknul mi zdola nahoru do očí a řekl:
„A vůbec, kam bys jezdila. Na vdávání už je pro tebe pozdě, na krchov brzy. Kam bys jezdila,
milá poutnice...“
- zasadit dílo V. Jerofejeva do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Moskva (rusky Москва
[mɐˈskva]) je hlavní město Ruska o rozloze 2511 km². Má 11 979 529
obyvatel (2013).
Je největší město v Evropě. Představuje politické, hospodářské a kulturní centrum země s asi 60
univerzitami a množstvím dalších vysokých škol, kostelů, divadel, muzeí a galerií. Sídlí zde
všechna ministerstva, státní úřady i významné firmy a také patriarcha ruské pravoslavné církve.
Historické centrum je staré stovky let, v jeho středu se rozkládá trojúhelníkový Kreml, prohlášený
spolu s Rudým náměstím v roce 1990 za světové kulturní dědictví UNESCO.
(wikiphttp://cs.wikipedia.org/wiki/Moskva)
PRACOVNÍ LIST
Vladimír Körner
Údolí včel
Výňatek
Umělecký text
Ondřej držel koníka a čekal; ani žízeň neměl, nevadilo mu ani slunce ani prach. Byl vděčný slunci,
že ho otupilo a vyprahlo jako ty louky kolem cesty, mohlo je třebas spálit!
„Ten písek si nesu z pouště před Akkonem … “
Sotva vnímal, co mu to říká Armin. Rozhazoval si plášť a pokropil i váček, který tam nosil. Hrst
písku, co s tím?
„Řádoví bratři ho nasytili svou krví! Pálí strašně, jako bych ho měl uvnitř v sobě. Strašlivá hřivna,
té se nelze zbavit … “
K Ondřejovi dotíral praznámý zvuk místo Arminova vyznání, nedalo se to odehnat máchnutím
řádového hávu. Bylo v něm k padnutí. Co to tu zabzučelo? Rozhlížel se otupenýma očima proti slunci
a vzduch zlátnul bzukotem.
„Bůh tomu chtěl, Ondřeji, abych přežil. Abych táhl na sever místo k Jeruzalému. Možná, abych se
stal svatým … “
Včela! Odněkud létala včela a zabzučela nad pijícím Arminem, ležel u praménku, jako by se díval
do země.
Ondřej sepjal ruce a přivřel oči. Slunce oslňovalo. Lesy pro divoké včely jak doma na pasece.
Sádek s ovocnými stromy a roubený chodník vede k nabílené zdi odlehlého statku a tam stojí kdosi
před vraty. Jsou otevřená. Jakási žena v bílém, nevěsta a otec, otec …
Ondřej spojil ruce, až mu zbělaly silou, a udeřil!
Tady byl Akkon Armina von der Heide! Pijící tělo se napnulo při tom zákeřném úderu, chtělo se
pozvednout, vzkřiknout, ale další a další rány spojených pěstí je přibily zpátky k oblázkům na zemi,
dokud nepovolilo a rty nadobro neklesly do praménku vody. Barvily ji krví.
- zasadit dílo V. Körnera do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Tak tomuhle říkám filmový zážitek. Obraz středověku podaný takovým způsobem jakým to uměl jen
génius českého filmu František Vláčil. Atmosféra snímku je dokonale budovaná a za pomoci dokonalé
černobílé kamery a famózní hudby Zdeňka Lišky jsem měl na 90 minut pocit, že jsem se opravdu ocitl
ve středověku. O hereckých výkonech je zbytečné se dlouze rozepisovat. Tehdy začínající Petr Čepek
mě dokonale odrovnal a Jan Kačer, který ztvárnil Armina von Heiden, zde nejspíš odehrál nejlepší
výkon své kariéry. Těžko se věří faktu, že film vznikl pouze na popud filmového studia, aby se
upotřebily kostýmy z Markéty Lazarové. Pro někoho možná těžko snesitelný snímek, ale jedná se o
dokonalé filmové umění.
(www.csfd.cz)
PRACOVNÍ LIST
Virginie Woolfová
K majáku
Výňatek
Umělecký text
Lily Briscoová to všechno vycítila. Seděla proti němu a téměř viděla, jako na rentgenovém
snímku, žebra a stehenní kosti mladíkovy touhy zapůsobit, dřímající v mlze jeho těla – v té řídké mlze,
kterou konvence nakládá na jeho žhavou touhu vpadnout do hovoru. Ale, pomyslela si a přimhouřila
přitom ty své čínské oči, když si vzpomněla, jak pohrdá ženami – „neumějí malovat, neumějí psát“ -,
proč bych mu měla pomáhat, aby se mu ulevilo?
Existuje kodex chování, jehož sedmý článek (třeba) praví, že při těchto příležitostech náleží ženě,
ať je její zaměstnání jakékoli, přijít na pomoc mladíkovi naproti, aby mohl odhalit a ukázat ty stehenní
kosti, ta žebra své ješitnosti, své naléhavé touhy uplatnit se; a jejich povinností, uvažovala ve své
staropanenské spravedlnosti, je pomoci nám, kdyby třeba v metru hořelo. Pak bych jistě od pana
Tansleyho očekávala, že mě nějak dostane ven. Ale jak by to bylo, kdyby ani jeden z nás tyhle věci
nedělal? Tak tam seděla a usmívala se.
„Ty se nechystáš jet k majáku, že ne, Lily?“ zeptala se paní Ramsayová. „Vzpomeň si na chudáka
pana Lengleyho; aspoň desetkrát jel kolem světa, ale řekl mi, že v životě netrpěl tak, jako když ho
manžel vzal tam. Vy jste dobrý mořeplavec, pane Tansley?“ zeptala se.
Pan Tansley zvedl kladivo: vysoko se jím rozmáchl, ale jak padalo, uvědomil si, že motýla nemůže
rozplácnout takovým nástrojem, a řekl pouze, že jemu nikdy v životě špatně nebylo. Ale v té jedné
větě bylo jako střelný prach nahuštěno, že jeho dědeček byl rybář, jeho otec drogista, že on se
vypracoval úplně sám, že je na to hrdý, že je Charles Tansley – skutečnost, kterou si tam zřejmě nikdo
neuvědomoval, ale jednou to bude vědět úplně každý!
- zasadit dílo V. Woolfové do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Jestliže budete chtít, aby se někdo seznámil dobrovolně a na vlastní čtenářskou kůži s pracemi
anglické spisovatelky Virginie Adeline Woolfové, vyhněte se prosím doporučení odkazujícímu na
feminismus, modernismus nebo proud vědomí. Představte jim tuhle subtilní ženu jako bravurního
psychologa, který pozná neomylně, co se vám honí hlavou, když si přidáte sběračku polévky nebo se
podíváte na fotografii bývalé přítelkyně, představte jim Virginii Woolfovou prostě a bez orací jako
milovnici omnibusů. Ano, téměř v žádné své próze nezapomněla na omnibus čekat, někoho ze svých
hrdinů do něj nastoupit, omnibus pouze nechala projet okolo. Je pro Angličanku viktoriánské
společnosti vhodné, aby se zabývala něčím takovým?
(http://www.h-aluze.cz/2009/09/27/215/)
PRACOVNÍ LIST
William Saroyan
Tracyho tygr
Výňatek
Umělecký text
Viděli, jak Tracy vzal Lauru za ruku, ale dřív než vyšli, obrátil se Tracy ke dveřím a otevřel je.
Stačilo je jen zlehka pootevřít.
Viděli, jak se ze dveří vynořil Tracyho tygr a postavil se k nohám Lauře Luthyové.
Byl to černý panter s poraněnou pravou přední tlapou. Až na tu poraněnou tlapu to byl
nejkrásnější černý panter, jakého kdo kdy spatřil.
Viděli, jak Tracy a Laura Luthyová a Tracyho tygr odcházejí společně po Warrenově ulici. Viděli je,
jak vstoupili do krámku, ve kterém byly na stěnách rozvěšeny obrazy zvířat.
Za chvíli viděli, jak Tracy a Laura z krámku vyšli a vydali se směrem k dokům na konci Warrenovy
ulice.
A viděli, že tygr už s nimi není.
Blyth a Huzinga seběhli dolů, vyběhli z domu na ulici, přeběhli ulici a vběhli do krámku. Splicer a
Slew už tam stáli a čekali na ně.
„Který z vás je Slew?“ zeptal se Blyth.
„To jsem já, pane,“ řekl Blyth. „A teď mi podrobně vyličte, co jste viděl.“
„Viděl jsem mladého muže a mladou ženu, jak sem přišli, prohlédli si všechny obrazy, co visí na
stěnách, a zase odešli,“ řekl Slew.
„Nic jiného?“ zeptal se Blyth.
„Ne.“
„Vy jste Splicer?“ obrátil se Blyth na druhého muže. „Řekněte mi přesně, co jste viděl vy.“
„To samé pane.“
„Nic jiného?“
„Ne.“
„Můžete se vrátit na stanici,“ vyzval je Blyth.
Oba policisté vyšli z krámku.
- zasadit dílo W. Saroyana do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Láska
Manželé Georges (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Riva) jsou učitelé hudby. Jejich láska a
pevné pouto, které se prohlubovaly roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, je náhle
vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň – Anne prodělá mozkovou mrtvici a její okolí se
musí smířit s její proměnou. Nic není jako dřív ani pro jejich dceru Evu (Isabelle Huppert). Michael
Haneke se ve svém nejnovějším filmu zaměřil na subtilní téma lásky bojující s nevyhnutelným.
(oficiální text distributora)
(http://www.csfd.cz/film/290921-laska/)
PRACOVNÍ LIST
William Styron
Sophiina volba
Výňatek
Umělecký text
Toho léta jsem si všiml, že za určitých okolností dovedla Sophie v okamžicích Nathanových
záhadných náladových zvratů uplatnit taková kouzla alchymie, že se téměř v okamžiku úplně
proměnil – z velikášsky užvaněného hrubiána se stal rázem princ ze Šípkové Růženky. Evropanky své
manžele často ovládají, ale s tak neodolatelnou jemností, jakou Američanky většinou vůbec nemají.
Vtiskla mu na tvář lehounký polibek, a držíc jeho napřaženou ruku v konečcích prstů, zálibně
sledovala, kterak to jeho hrozivě bledé cholerické rozvášnění, s nímž se na mě vrhal, začíná z jeho
tváře pozvolna mizet.
„Vraiment, je t’adore, chéri,“ řekla zjihle, a tahajíc ho za zápěstí, vyzpěvovala tím nejveselejším
hlasem oné šťastné chvíle: „Jde se na pláž! Na pláž! Budeme stavět hrady z písku!“
A bouře byla zažehnána, bouřkové mraky uplynuly do dáli a slunečná nálada opět oživila pestré
barvy pokoje, v němž se v náhlém závanu větru z praku pleskavě roztřepetaly záclony v oknech. A
když jsme v trojici vycházeli z pokoje, Nathan – vypadal ve svém obleku trochu jako dandyovský
karetní hráč z Jarmarku marnosti – mi ovinul paži kolem ramen a nabídl mi tak upřímnou a čestně
míněnou omluvu, že jsem mu ty jeho potměšilé urážky a všechny další přečiny mohl jen odpustit.
„Stingo, kamaráde, já jsem osel, já jsem osel.“ Hulákal mi do ucha tak hlasitě, že to nebylo zrovna
nejpříjemnější. „Nechci být šmuk, já mám takový hloupý zvyk říkat lidem věci do očí, bez ohledu na
to, jestli se dotknu jejich citů. Já vím, že to na Jihu takhle zlé není.
- zasadit dílo W. Styrona do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Autor trojice povídek Radoslav Nenadál (nar. 1929) je čtenářské veřejnosti znám jako excelentní
znalec a překladatel angloamerické literatury (T. Capote, E. Hemingway, E. Kazan, S. Lewis, I. Shaw,
W. Styron, J. Thurber, J. Waine), ale i druhou oblastí své tvůrčí aktivity - vlastní prozaickou tvorbou.
Prosadil se již prvotinou Rakvářova dcera a jiné prózy (1985), po ní následovala řada dalších knih povídek i románů (Dušinky, 1989, My, tě zazdíme Aido, 1991, Gaudeamus, 1994, Ovčáci, čtveráci,
1995, Berany, berany, 1997, Ó, jak jsme jiné, 2001, Hynku, Viléme, Kubelková, 2003, Nebaví, 2003,
Vzhůru ke dnu, 2004). Jímavé vypravěčství a zájem o lidské osudy řadí R. Nenadála po bok českých
klasiků J. Nerudy, K. Čapka, B. Hrabala či J. Škvoreckého.
(http://www.kosmas.cz/knihy/184577/o-lidech-a-slepicich/)
PREZENTACE
Eduard Bass
Cirkus Humberto
Výňatek
Umělecký text
Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.
„Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl
ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci,
všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe
a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do
koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to,
chlapče, radost..“
O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von
Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl
svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.
„To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,“. pokyvovala tlustá paní
Hammerschmidtová hlavou, na ní byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč.
„Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci
a na pořádek, to se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem
já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von
Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se
jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve
spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolik že je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý
věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na
má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění,
které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro
to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne
přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši
hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát,
človíčku, ať se na vás kouknu... no, padne, padne, inu bylo to .šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou
většinou Češi Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město....“
- charakterizovat hlavní postavy díla
- zasadit dílo E. Basse do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Výzva pro filmaře
Na obrazovku se vrací jeden z našich nejvýpravnějších televizních seriálů. Román Eduarda
Basse z cirkusového prostředí, který se mu stal předlohou, vzbudil hned po svém vydání
v roce 1941 mimořádný čtenářský zájem. Byl přeloţen do mnoha jazyků a uţ tehdy se začalo
uvaţovat o filmovém ztvárnění. Nedošlo však k němu pro přílišnou finanční a organizační
náročnost projektu.
Děj románu se odehrává v rozmezí téměř 100 let, od roku 1826 do roku 1924, a vypráví
o šesti generacích cirkusáckého rodu.
Pro filmovou realizaci to znamená sloţité problémy v hereckém obsazení, ve stárnutí postav,
ve výpravě, stavbách, v hledání vhodných exteriérů a především v nastudování dobově
vhodných artistických čísel. Navíc se děj odehrává v nejrůznějších koutech Evropy, na daleké
Rusi, v Persii, tureckém Cařihradě apod.
Dlouho zamýšlenou realizaci umoţnilo proto aţ koprodukční spojení tehdejší Československé
televize a západoněmecké společnosti TV 2000. „Na začátku byl projekt natočit dvoudílný
film,― říká scenárista Otto Zelenka. Měl ho reţírovat Oldřich Lipský, ten se však natáčení uţ
nedočkal…
V seriálu účinkuje 162 herců z řady zemí, několik desítek cirkusových artistů a drezérů,
6830 komparsistů, 422 hudebníků a samozřejmě i spousta cirkusových zvířat.
Natáčení trvalo dva roky, kromě barrandovských ateliérů filmaři pracovali i na zámečcích
Kozel a Luţany u Plzně, točili v praţském Divadle na Vinohradech, v Karlových Varech,
v Berlíně, Výmaru, Rostocku a na několika místech v Polsku.
Role režiséra
O reţiséru Františku Filipovi se všichni herci bez rozdílu vyjadřovali s obdivem. Oceňovali
zvláště příjemnou atmosféru, kterou dovede při natáčení vytvořit. On sám to trochu
s úsměvem popírá: „Vůbec není pravda, že by všechno báječně fungovalo. To vím nejlépe já.
Moje manželka by mohla potvrdit, že se po celou dobu natáčení se mnou nedalo téměř mluvit.
Přiběhl jsem domů jenom se najíst a vyspat. I při večeři a snídani jsem myslel stále
na natáčení. Nebyla to vždycky jenom pohoda, ale pravda je, že se snažím ji aspoň předstírat.
Na lidech, kteří jdou před kameru, se totiž všechno hned projeví. Spíše tedy z profesionální
rafinovanosti se snažím udělat lidem takové podmínky, aby zmizelo jejich napětí, jejich
nejistoty. Myslím si, že režisér by měl herce co nejméně rušit a co nejméně je svazovat. Co
nejméně jim dělat těžkou hlavu, aby mohli co nejpřirozeněji a nejvolněji dát průchod tomu
dobrému, co v nich je.―
http://www.ceskatelevize.cz/porady/898863-cirkus-humberto/5319-zajimavosti-o-serialu/
PREZENTACE
Eduard Bass
Klapzubova jedenáctka
Výňatek
Umělecký text
„Starosti, které nás v našem vznešeném povolání stíhají, nejsou nikterak malé. Jak často si například
myslívám, když přihlížím takovému zápasu, jako je dnešní, proč nebyla kopaná povýšena na oficiální
projev zdravé síly tělesné i duševní? Je k ní třeba tolik sebeovládání, důvtipu, bystrosti, soudružnosti,
sebeobětování, zkrátka tolik individuální práce ve prospěch celku, že je ze všech sportů nejlepším
obrazem dobře rozvinutého života. Pročpak se například místo vydržování ohromných armád
nevypěstuje v každém národě dokonalé footballové mužstvo? Kdyby došlo k sporu, jejž by se
nepodařilo odkliditi smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů s každé strany a
ti by spornou otázku rozhodli.“
„Kdyby Pán Bůh dal,“ řekl starý Klapzuba dojatě, „to by bylo Československo velmoc!“
„No ne, pane Klapzubo, řekněte sám — nebylo by to lépe?“
„A jejich englický veličenstvo, pane král, řeknou oni — nestáli by Klapzubáci za spojenectví?“
„Uvažte jen potíže své země, řekněme s Německem. Jak by to dopadlo, kdybyste se vy se svými
hochy postavil na hřišti na obranu země?“
„Jejich englický veličenstvo, pane král, poslušně hlásím, stodvaatřicet k nule. A možná, že něco přes,
setsakragumová duše!“
„Nu tak vidíte, milý Klapzubo, vy jste rozený ministr války!“
„Pokud se při ní střílí kopačkou. Ale jinač — chraň mě Pán Bůh. To raděj zůstanu kaprálem u jedenácti
Klapzubů.“
„Hm — poslyšte, pane Klapzubo, to vy jste si své hochy sám vychoval?“
„Sám, jejich englický veličenstvo, pane král, a jestli ti kluci dnes něco dovedou, je to asi proto, že se
krev nezapře a jablíčka padají pod strom.“
„Nás to velice zajímá z jisté soukromé příčiny. Když totiž přicházely první zprávy o vašem mužstvu a
noviny se předháněly v podrobnostech, našli jsme jednoho dne našeho syna, pana prince Waleského
ve velkém zamyšlení. Ptali jsme se ho, co mu chybí a on řekl: ‚Královský otče, pročpak nemám i já
deset bratří, abych mohl utvořiti jedenáctku, jako jsou Klapzubové?‘
- zasadit dílo E. Basse do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Fotbal (z anglického football, foot=noha, ball=míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je
nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě.
Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém, nejčastěji travnatém hřišti. Jejich
cílem je dosáhnout více branek (tzv. gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde
brankovou čáru mezi tyčemi branky celým objemem. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k
hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (tzn. jeden z hráčů,
odlišený barvou dresu) může v blízkosti vlastní branky hrát i rukama.
Oficiální pravidla
Oficiální pravidla fotbalu (Laws of the Game) se používají ve všech soutěžních utkáních. Jsou
rozdělena do sedmnácti částí:
1. Hrací plocha[editovat | editovat zdroj]
Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníku. Délka musí být v rozmezí 90–120 m, šířka 45–90 m
(pro mezinárodní utkání 100–110 × 64–75 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami
(max. šířka čáry 12 cm): pomezní čáry vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají brankové
čáry. Hrací plocha je rozdělena na poloviny středovou čárou, v jejímž středu je vyznačena středová
značka, kolem které je vyznačen středový kruh. Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné
branky vyznačena pokutová území a menší branková území. Uvnitř každého pokutového území je
vyznačena pokutová značka. Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se
středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m (10 yardů).
V každém rohu hrací plochy je na ohebné tyči o výšce nejméně 1,5 m umístěn praporek. Stejné
praporky se obvykle umísťují i uprostřed obou pomezních čar. Kolem každého rohového praporku se
na hrací ploše vyznačí čtvrtkruh. Na brankových čárách se obvykle také krátkými značkami vyznačí
vzdálenost 9,15 m od rohového praporku.
Uprostřed obou brankových čar jsou umístěny branky, tvořené dvěma svislými brankovými tyčemi,
které jsou nahoře spojeny břevnem. Všechny tyče musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm),
která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky činí 7,32×2,44 m
(8 yardů×8 stop). Na brankové konstrukci je připevněna síť, která musí být upevněna k tyčím,
břevnům a k zemi tak, aby míč nemohl projít skrz. Síť je vypnuta dozadu tak, aby neomezovala v
pohybu brankáře.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fotbal
PREZENTACE
Karel Čapek
Bílá nemoc
Výňatek
Umělecký text
OTEC: …, jen mě tak napadlo – Když k tomu připočteš, že se nám teď vdá i dcera – ten její si přece jen
našel místo – A kluk se dostane do úřadu, jen co udělá ty státnice – Víš, matko, já ti řeknu, jak to
cítím: Zaplať pánbůh za to malomocenství!
MATKA: Prosím tě! Jak můžeš takhle mluvit!
OTEC: Vždyť je to pravda! Koukej se, nám to pomohlo a mnoha jiným lidem taky – Člověk musí být
vděčný osudu, maminko. Nebýt té bílé nemoci, – tak já nevím; to by nám nebylo tak dobře jako teď.
Tak je to. A teď proti tomu našli lék – Nám uţ se nemůže nic stát. Ale já jsem to ještě ani nedočetl.
(Bere noviny.) Hele, já vždycky říkám: profesor Sigelius je kapacita. Zrovna na jeho klinice to našli. Byl
tam náš maršál – to si musíš přečíst. Prý to byla nadlidská chvíle. To věřím. Já ho viděl jednou, když jel
po ulici, jenom se mihnul – To je velký muž. Ohromný voják, matko.
MATKA: A… válka bude?
OTEC: To víš, že bude. To by byl zrovna hřích, maminko, aby nebyla, když máme tak skvělého
vojevůdce. U nás, v Krügově koncernu, se teď pracuje na tři směny, samá munice – Ne abys to
někomu řekla, ale teď jsme u nás začali dělat nový plyn – Prý to má být něco báječného. Baron staví
šest nových továren – Nemysli si, teď se tam stát ředitelem účtárny, to je velká důvěra. Řeknu ti, já
bych to na sebe ani nebral, kdyby to nebyla vlastenecká povinnost. Tak je to.
MATKA: Já jen… aby náš hoch nemusel na vojnu.
OTEC: Jen ať splní taky svou povinnost, matko! – (Pije.) Ostatně je na vojenskou službu slabý. Žádná
starost, holenku: budoucí válka nepotrvá ani týden. To se nepřítel rozbije na padrť, dřív než se doví,
že je válka. Tak se to dnes dělá, maminko; ale teď mě nech číst.
(Ticho.)
Výňatek
Neumělecký text
Fašismus (italsky fascismo) v užším a původním smyslu označuje italský fašismus, politické hnutí
vedené Benitem Mussolinim, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se
však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích, a stalo se
tak označením typu politické ideologie. Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména
rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus,
kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky. Fašismus
principiálně připouští soukromé vlastnictví, a to včetně soukromého vlastnictví výrobních prostředků;
avšak pouze za předpokladu, že tyto výrobní prostředky budou sloužit kolektivnímu prospěchu.
Konkurenční prostředí volného trhu bylo přípustné v mikroekonomice, avšak v makroekonomickém
měřítku vládl korporativismus a často monopolismus. Řízení podniků probíhalo na principu tzv.
"Tripartity", tedy zástupců majitele, pracujících (odborů) a státu (vůdce).
V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919
vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti, a
Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1920 se sporného území Rijeky
zmocnila bojůvka vedená básníkem Gabrielem d'Annunziem, který spolu s De Ambrisem pro svou
dočasnou državu vytvořil takzvanou Ústavu Fiume, další vlivný dokument fašistického hnutí.
Fašismus, který se brzy začal politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku
politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu
podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa.
Německý nacionální socialismus čili nacismus rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově
socialistických kořenů. „Levičácké“ elementy v rámci fašistického hnutí, jakými byly například SA v
Německu či sorelovské revoluční syndikáty v Itálii, byly rychle odstaveny na vedlejší kolej, jakmile se
fašistické strany chopily moci.[1] Vůdce nacistů Adolf Hitler hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době
jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a další příležitost nabídla až světová hospodářská krize roku
1933, kdy se Hitler dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Již předtím
uveřejnil hlavní ideologický dokument nacismu, knihu Můj boj (1925–1926). Oproti italskému fašismu
kladli nacisté mnohem větší důraz na tzv. rasovou teorii a jejich rasismus je vedl ke genocidě Židů a
dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání
druhé světové války a porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení
fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda
postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Diskuse:Fa%C5%A1ismus
PREZENTACE
Karel Čapek
Povídky z jedné kapsy
Výňatek
Umělecký text
Za dvacet minut vyběhne starý pošťák Uher a křičí: Pane vachmajstr, pane vachmajstr, tak už
se našly ty dvě stovky, co scházely slečně Helence! Ta nová slečna je našla založené v jednom
sazebníku! To je náhoda! Fotr, řekl jsem mu, tak běžte a všude říkejte, že se ty dvě stovky našly. Víte,
aby každý věděl, že mrtvá Helenka nekradla.
Zaplať pámbu! Tak to bylo první. Druhé bylo, .že jsem šel k starému velkostatkáři. Vy ho asi neznáte;
je to hrabě, tak trochu blázen a moc hodný člověk. Pane hrabě, povídám mu, neptejte se mě na nic;
ale jde tu o věc, ve které my lidé máme držet za jeden konec. Zavolejte si
adjunkta Houdka a řekněte mu, že ještě dnes musí odjet na váš velkostatek na Moravě; kdyby
nechtěl, že ho na hodinu propouštíte.
Starý hrabě zvedl obočí a chvíli na mne kouká; pane, já jsem se nemusel nijak nutit, abych
vypadal tak vážně, jak si jen kdo může představit. Nu dobrá, řekl hrabě, já se vás tedy nebudu na nic
ptát. A dal si zavolat toho Houdka. Houdek přišel, a když mě viděl u hraběte, zbledl, ale stál jako svíce.
Houdku, řekl hrabě, dejte zapřahat a pojedete k vlaku; dnes večer nastoupíte službu na mém
statku u Hulína. Budu telegrafovat, aby vás tam čekali. Rozuměl jste?
Ano, řekl tiše Houdek a upřel na mě oči; víte, takové oči jako zatracenec v pekle. Máte nějaké
námitky? ptal se hrabě. Ne, řekl chraptivě Houdek a nespouštěl ze mne očí. Pane, mně bylo z těch očí
ouzko. Tak můžete jít, skončil hrabě, a bylo to. Za chvíli jsem viděl, jak odvážejí Houdka v kočáře;
seděl tam jako dřevěná loutka.
Tak to je všechno. A. půjdete na poštu, všimněte si tam té bledé i slečny. Je zlá, zlá na
všechny a dostává takové zlé a staré vrásky. Já nevím, sejde li se někdy s tím svým adjunktem; snad
za ním někdy i jede, ale pak se vrací zlejší a palčivější. A já se na ni dívám a říkám si: Spravedlnost
musí bejt.
Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí
a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí
bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo
by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska..
Výňatek
Neumělecký text
Zločin na poště (TV film)
Krimi
Československo, 1980, 43 min
Režie:
Jaroslav Dudek
Předloha:
Karel Čapek (povídka)
Scénář:
Jaroslav Dietl
Kamera:
Jindřich Novotný
Hrají:
Vladimír Menšík, Milena Steinmasslová, Pavel Zedníček, Josef Abrhám, Jana Preissová, Jaromír Hanzlík,
Zuzana Šavrdová, Vlasta Jelínková, Oldřich Velen, Vladimír Hlavatý, Ota Sklenčka, Lukáš Bech, Tereza PokornáHerzová
V roce 1980 povídku „Zločin na poště" pro televizi natočil podle scénáře Jaroslava Dietla režisér Jaroslav Dudek.
Pana strážmistra Brejchu mistrovsky ztvárnil Vladimír Menšík.(oficiální text distributora)
http://www.csfd.cz/film/224161-zlocin-na-poste/
PREZENTACE
Karel Čapek
R.U.R.
Výňatek
Umělecký text
Dějství první
(…)
HELENA: Alquiste, vy skutečně věříte?
ALQUIST: Nevím; nejsem si tím tak docela jist.
HELENA: A přece se modlíte?
ALQUIST: Ano. Je to lepší než přemýšlet.
HELENA: A to vám stačí?
ALQUIST : Pro pokoj duše... to může stačit.
HELENA: A kdybyste už viděl zkázu lidského pokolení ALQUIST: Já ji vidím.
HELENA: - pak vylezete na lešení a budete klást cihly či co?
ALQUIST: Pak budu klást cihly, modlit se a čekat na zázrak. Víc, paní Heleno, se dělat nedá.
HELENA: Pro záchranu lidi?
ALQUIST: Pro pokoj duše.
HELENA: Alquiste, to je jistě ukrutně ctnostné, ale -
ALQUIST: Ale?
HELENA: - pro nás ostatní - a pro svět - jaksi neplodné.
ALQUIST: Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.
HELENA: Oh, Alquiste - Řekněte, proč - proč ALQUIST: Nu?
HELENA: (tiše) Proč přestaly ženy mít děti?
ALQUIST: Protože toho není třeba. Protože jsme v ráji, rozumíte?
HELENA: Nerozumím.
ALQUIST: Protože není třeba lidské práce, protože není třeba bolesti, protože člověk už nemusí nic,
nic, nic než požívat - Oh, zlořečený ráj, tohleto! (vyskočí) Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem
ráj na zemi! Proč ženy přestaly rodit? Protože se celý svět stal Dominovou Sodomou! (…)
Výňatek
Neumělecký text
Karel Čapek: R.U.R.
On-line do půlnoci 13. listopadu 2013
Hra, která obohatila náš slovník o slovo robot, záhy obletěla celý svět a byla přeložena do třiceti
jazyků. Rozhlasovou inscenaci Čapkovy hry o vzpouře robotů a zániku lidské civilizace natočil režisér
František Štěpánek v roce 1968.
V blíže nespecifikované budoucnosti se vědci naučí stvořit téměř dokonalého umělého člověka, který
by mohl lidstvo navždy osvobodit od fyzické práce.
Výroby robotů, jak se umělým lidem začne říkat, se chopí podnikavá akciová společnost Rossum’s
universal robots a zaplaví svět levnou pracovní silou, takže umělých bytostí je záhy víc než lidí.
Je jen otázkou času, kdy se roboti vzbouří proti svým pánům a svrhnou zlenivělou lidskou rasu, jejíž
civilizace nejspíš dospěla ke svému zániku.
Divadelní drama se symbolickým koncem R.U.R. napsal Karel Čapek v roce 1920.
Patří do linie tzv. utopistických děl, která dále pokračuje romány Továrna na absolutno, Krakatit nebo
Válka s mloky a hrami Věc Makropulos a Bílá nemoc. Všem Čapkovým dílům s vědeckofantastickou
tematikou je společná hluboká autorova skepse, s níž pohlížel na slepé vzývání vědeckého pokroku.
Převratné vynálezy, které slibují osvobodit člověka a dát lidstvu dosud netušené možnosti, končí
v Čapkových románech a hrách deziluzí nebo rovnou katastrofou.
Tváří v tvář pokušením, která technický pokrok přináší, u Čapka selhávají sobečtí prospěcháři stejně
jako ušlechtilí humanisté. Nejlépe naopak obstojí obyčejní, neokázalí, „malí“ lidé, kteří možná nemají
velké životní ambice, zato se nezříkají svého lidského údělu.
Osoby a obsazení:
Harry Domin (Otakar Brousek), ing. Fabry (Vladimír Brabec), dr. Gall (Jaromír Spal), dr. Hallemeier
(Josef Patočka), konsul Busman (Vladimír Krška), stavitel Alquist (Vladimír Hlavatý), Helena Gloryová
(Jaroslava Adamová), Nána, její chůva (Marie Vášová), Marius, robot (Bořivoj Navrátil), Sulla, robotka
(Marta Kučírková), Radius (Svatopluk Skládal), Damon (Karel Houska), Robot Primus (Jaromír Hanzlík),
Robotka Helena (Růžena Merunková), roboti (Vlastimil Bičík, Vladimír Čech a Karel Fořt)
Autor: Karel Čapek
Rozhlasová úprava a dramaturgie: Dalibor Chalupa
Hudba: Zdeněk Šikola
Režie: František Štěpánek
Natočeno v roce 1968.
http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/karel-capek-rur-22--1277255
PREZENTACE
Karel Čapek
Věc Makropulos
Výňatek
PRUS (vstane): Pánové, zvláštní… náhoda nám dala do rukou jisté tajemství. Jde tu patrně o
prodloužení života. Řekněme, že je to možné. Nikdo z nás, doufám, toho nemíní zneužít pro sebe.
VÍTEK: To právě říkám! Musíme prodloužit život všech!
PRUS: Ne. Jenom život silných. Život nejschopnějších. Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí
život příliš dobrý.
VÍTEK: Oho, dovolte!
PRUS: Prosím já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk
je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost
umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v našich rukou ji udržet. Můžeme
založit aristokracii dlouhověkosti.
VÍTEK: Aristokracii! Slyšíte to? Privilej na život!
PRUS: Tak jest. Jen ti nejlepší jsou důležití pro život. Jen vůdčí, plemenní, výkonní muži. Nemluvím
vůbec o ženách. Ale je na světě deset nebo dvacet nebo tisíc mužů, kteří jsou nenahraditelní.
Můžeme je udržet. Můžeme je přivést k nadlidskému rozumu a nadpřirozené moci. Můžeme vypěstit
deset nebo sto nebo tisíc nadlidských vládců a tvůrců.
VÍTEK: Chov magnátů života!
PRUS: Tak jest. Výběr těch, kteří mají právo na neomezený život.
KOLENATÝ: A prosím vás, kdo by ty vyvolené jmenoval? Vlády? Plebiscit? Švédská akademie?
PRUS: Žádné blbé hlasování! Z ruky do ruky by odevzdávali život nejsilnější nejsilnějším. Vládcové
hmoty vládcům ducha. Vynálezci vojákům. Podnikatelé despotům. Byla by to dynastie pánů života.
Dynastie nezávislá na jakékoliv civilizované luze.
VÍTEK: Jen až by si ta luza přišla pro své právo na život!
PRUS: Ne, ale pro jejich právo na život. Čas od času by jich pár zabila. Co na tom? Revoluce je právo
otroků. Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty.
Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených. To je… vláda rozumu. Nadlidská autorita
vědění a výkonnosti. Vláda nad lidmi. Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva. Máte to
v rukou, pánové. Můžete toho zneužít. Řekl jsem vše. (Usedne.)
Výňatek
Neumělecký text
VĚC MAKROPULOS
Leoš Janáček
Repríza 9.1.2013, 18:30 - Divadlo Antonína Dvořáka
Jednu z nejhranějších Janáčkových oper v zahraničí jsme uvedli 13., 21. a 26. ledna 2012 - v
koncertním provedení a v exluzivním obsazení. V roli Emilie Marty vystoupila ve světové premiéře
sopranistka Eva Urbanová! V hlavní tenorové roli Alberta Gregora vystoupil Aleš Briscein, stálý host
Národního divadla v Praze a řady evropských operních scén (Salcburk, Paříž). Advokáta dr.
Kolenatého ztvárnil slovenský basista Peter Mikuláš, sólista Slovenského národního divadla, jenž se v
této roli před několika lety představil v Metropolitní opeře v New Yorku. Roli Barona Jaroslava Pruse
nastudoval, opět přímo pro Národní divadlo moravskoslezské, sólista pražského Národního divadla a
trojnásobný držitel Ceny Thálie Ivan Kusnjer, který účinkoval na řadě operních scén a koncertních
pódiích v Evropě, Americe i na Středním a Dálném východě.
Z historie: Leoš Janáček vytvořil Věc Makropulos podle stejnojmenné komedie o touze po
nesmrtelnosti i strachu z ní od Karla Čapka z roku 1922. Skladatel převzal od spisovatele základní
dějová fakta, postavy a situace a snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty.
Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností vlastního dlouhého života – žije již 337 let – touží
po lásce, smyslu a životním naplnění. Opera vznikala v letech 1923 až 1925, tedy na sklonku
Janáčkova života. Karel Čapek byl o šestatřicet let mladší než skladatel a vzhlížel k němu s úctou. Dal
mu právo upravit svou divadelní hru bez nároků na jakékoliv schvalování výsledného textu libreta. To
ovšem neznamenalo, že by o opeře neměl pochybnosti. Očekával, že Janáček změní vyznění jeho díla,
což se také stalo. Zatímco Čapkovo drama je koncipováno jako komedie, Janáčkova opera vyznívá
jako existenciální tragédie. Když nakonec Čapek jedno z představení opery navštívil, byl okouzlen a
Janáčkovi řekl: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke které jsem měl tu čest dát tak
trochu podnět. Je to plný, velký úspěch.“
Projekt
se
koná
za
podpory
Nadace
Leoše
Janáčka.
http://www.ndm.cz/cz/opera/predstaveni/309-vec-makropulos/2013-01-09/3636/
PREZENTACE
Josef Čapek, Karel Čapek
Ze života hmyzu
Výňatek
Umělecký text
CHROBAČKA: Jen aby ji někdo nenašel!
CHROBÁK: Nene, tototo! Nemluv! Kdepak, ukrást nám ji! Naši kuličku! Naše zlato! Náš malý kulatý
kapitálek!
CHROBAČKA: Naše skvostné hovínko! Náš život! Naše celé pomyšlení!
CHROBÁK: Počkej, zůstaň tady a hlídej – hlídej ji – pozor dávej – (Odbíhá.)
CHROBAČKA: Kam zas letíš?
CHROBÁK: Důlek hledat... dolíček... hluboký důl... zahrabat kuličku...miláčka... naše zlato... do
bezpečí... (Zajde.) Pozor...
CHROBAČKA: Chrobáku! Ale Chrobáčku, pojď sem! Počkej! Tamhle je...Ale Chrobáku! Už neslyší. A
tamhle je takový dobry důlek! Chrobáku! Už je pryč. A tamhle je tak skvostný důlek! Ten vrták!
Trulant! Pitomec! Kdybych se tam aspoň mohla podívat! Ne, já nejdu nikam, kuličko. Kdybych... jen
mrknout... Kuličko, milounká kuličko, jen chvilku počkej, já hned, hned přijdu, jen mrknout, a budu
tady... (Běží do pozadí, obrátí se.) Kuličko, hezky čekat, být hodná. Já hned, hnedlinko – (Sestupuje do
Lumkovy díry.)
KUKLA: Zrodit se! Zrodit! Nový svět!
TULÁK (vstává).
CIZÍ CHROBÁK (vyběhne z kulis, kde číhal): Pryč jsou. Můj okamžik. (Valí kouli dál.)
TULÁK: Nono, neporazte mě.
CIZÍ CHROBÁK: Z cesty, občane!
TULÁK: Co si to valíte?
CIZÍ CHROBÁK: Hahaha, kuličku, kapitál, zlato.
TULÁK (couvá) : Smrdí to vaše zlato.
CIZÍ CHROBÁK: Zlato nesmrdí. Hybaj, kuličko, val se! Toč se, majetku! Obíhej! Kdo má, ten má.
Hahaha, panečku!
TULÁK: Copak?
CIZÍ CHROBÁK: Inu, je to pěkné něco mít. (Valí kouli vlevo.) Ty můj poklade! Ty krásné jměníčko!
Můj klenote! Mé všechno! (Zachází.) Jen mít! Uloţit majeteček! Pěkně zahrabat! Po-po-pozor! (Zajde.)
TULÁK: Něco mít? Proč ne? Kaţdý chce mít svou kuličku.
1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním
zasazením do literárněhistorického kontextu);
- zasadit dílo bratří Čapků do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus) je brouk z čeledi chrobákovitých. Je dlouhý 12-20 milimetrů,
modročerné kovové barvy. Štít hladký, krovky podélně rýhované. Rozšířen po celé Evropě. Živí se
výkaly, hnijícími houbami, připadně hnijícími mršinami. Samička klade zjara vajíčka do podzemních
chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev. Larvální vývoj trvá celý rok. Larvy se zjara
zakuklí. Nová generace se líhne v červnu
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen:členovci (Arthropoda)
Třída:hmyz (Insectica)
Řád: brouci (Coleoptera)
Podřád: všežraví (Polyphaga)
Infrařád: Scarabaeiformia
Nadčeleď: Scarabaeoidea
Čeleď: chrobákovití (Geotrupidae)
Rod: chrobák (Anoplotrupes)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chrob%C3%A1k_lesn%C3%AD
PREZENTACE
Svatopluk Čech
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. st
Výňatek
Umělecký text
Polomrtev byl dovlečen za křiku a lání davu ku pranýři na Staroměstském náměstí – lid snesl
tam za chvilku hromadu polen salámy- práčata přivalila veliký sud, zaslechl ještě jako v mrákotách, že
vyvalili sud ten z Pekla (pivovar ten byl nyní hoden svého jména), ozval se praskot dřev, vyšlehly rudé
plameny a příšerně ozářily strakatý středověk, dav, jímž se prodrala hrbatá ohyzdná babice, čímsi nad
hlavou máchajíc a zlobně spílajíc: „Dobře tak! Upalte zlého čarodějníka! Hle, tuto vrhám k němu na
hranici pekelnou krabičku s kouzelnými slovy a ďábelské koření, kterým začaroval náš dům, že stal se
příbytkem neštěstí. Jdi k satanu, ohavný kouzelní ku, jemuž jsi zapsal černou duši svou.“ - Nato podnikl
pan Brouček ještě poslední marný zápas s Iítými katany, kteří ho svázaného vstrčili do sudu - naposled
Zdálo se mu, že zahlédl v otevřeném okně domu Domšíkova smutnou tvář spanilé Kunky, pak objala jej
tma, zabušily palice, vrážející nad ním víko v otvor sudu, sud začal se s ním valiti blíže k praskajícímu
ohni. Mrákoty obestřely jeho mysl a jen jako vzdálená hvězda Zamihla se těmi chmurami ještě líbezná
představa Domšíkovy dcery; zakalený duch upjal se k ní bláhově jako k poslední mu Zásvitu naděje a
z prsou vydral se chroptivý, zoufalý hlas: ,,Kunko! Kunkol“
XIV.
,,Božínku, copak to tady kunká?" ozval se nad panem Broučkem povědomý hlas, a když hlavu
povznesl, zočil ustrnulou tvář pana Würfla, nakloněnou k otevřenému sudu. „I pro všechny svaté - pan
domácí!“ trnul hostinský, spráskaje ruce nad hlavou. „Můj ty spasiteli, jakpak se ráčili dostat do sudu?“
(Pan Würfel totiž někdy po starém, ctihodném způsobu ještě oniká.)
Pan Brouček neodpovídal; díval se jen vyjeveně na něho, jako by se nemohl vzpamatovat, kde jest a co
se s ním děje. ,,Líbějí přece vylézt, pane domácí; vždyť je tam plno neřesti,“ pobízel ho Starostlivý
Würfel. Ale pan Brouček prozatím opatrně Vystrčil jen hlavu a rozhlédl se úzkostlivě kolem. Spatřil sice
kus středověku, totiž okrouhlou romantickou věž Mihulku, ale jinak ničeho z těch děsných
dávnověkých zjevů, které jej před chvilkou ještě obklopovaly. Shledal, že je sice v prázdném sudu, ale
nikoli u pranýře a před hořící hranicí na středověkém Staroměstském náměstí, uprostřed hrozivých
zástupů husitských, nýbrž na tichém dvorku útulné Vikárky.
Oddechl si zhluboka, jako by se mu ohromný balvan s prsou svalil, a s pomocí Würflovou vylezl pracně
ze sudu. Měl údy jako přelámané a v hlavě cítil mučivou tíhu.
- zasadit dílo S.Čecha do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Dům U Kamenného zvonu
Dům U Kamenného zvonu, stojící na velkolepém Staroměstském náměstí, je úžasnou ukázkou
nádherné gotické architektury, kterou do Prahy přinesl Karel IV. Dům, pocházející ze 13. století, patří
mezi nejstarší budovy v Praze a vypadá opravdu pozoruhodně. Podobu mu vrátila rozsáhlá
rekonstrukce, dokončená v 80. letech 20. století – palác byl dříve přestavěn barokně a novobarokně.
Původně údajně sloužil jako rezidence královny Elišky Přemyslovny a jejího syna Karla IV. Původní
průčelí domu U Kamenného zvonu se považovalo za jednu z nejkrásnějších ukázek gotické
architektury v Evropě 14. století díky svým vysokým úzkým oknům s lomenými oblouky a zdivu ze
světlého kamene, jež mu náročná rekonstrukce opět navrátila. Název domu je podle pověsti odvozen
od zvonu, který spadl z Týnského chrámu a poté byl v roce 1143 vsazen do nároží této gotické
budovy. Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu pořádá pravidelné výstavy
současného výtvarného umění.
http://cz.prague-stay.com/lifestyle/clanek/153-dum-u-kamenneho-zvonu/
PREZENTACE
František Ladislav Čelakovský
Ohlas písní českých
Výňatek
Umělecký text
XXIV
kam se noha šine:
Pocestný.
sotva přejdeš jedny hory,
hned se najdou jiné.
Je to chůze po tom světě -
Je to život na tom světě -
v jedné hospodě na nocleh
že by čio věk utek:
pán nepán se sejdem.
ještě nezažii jsi jeden,
máš tu druhý smutek.
Což je pánům! Ti na voze
sedi pěkně v suše,
ale chudý, ten za nimi
v dešti, blátě kluše.
Ej, co já dbám na té cestě
na psoty a sloty
jen když já mám zdravé nohy,
k tomu dobré boty. –
Však na pány v krytem voze
taky někdy trhne:
jednou se jim kolo zláme,
jindy vůz se zvrhne.
A krom toho - až své pouti
přejedem a přejdem,
- zasadit dílo F. L. Čelakovského do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Divadelní soubor Čelakovský Strakonice
vás vítá na svých stránkách,
Dovolte nám trochu se Vám představit:
Jsme občanské sdružení, ale v podstatě partička nadšenců pro divadlo všeho
druhu. Hrajeme pro radost dospělákům i dětem. Naší domovskou scénou je
Městský dům kultury ve Strakonicích.
Zveme vás
12. ledna 2014 do Městského domu kultury ve Strakonicích na komedii
Mandarinkový pokoj
http://www.ds-celakovsky.cz/?strana=uvod
PREZENTACE
Jaroslav Hašek
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
Výňatek
Umělecký text
Výraz tváře strážmistrovy nabyl trochu přísnosti a jeho zraky padly na mapu.
„Můžete nám ukázat na mapě, kudy jste šel do těch Budějovic?.“
„Já si ta místa všechna nepamatuji a jenom na to se pamatuji, že jsem zde v Putimi byl už jednou.“
Celý personál četnické stanice podíval se na sebe pátravě a strážmistr pokračoval: „V Táboře jste byl
tedy na nádraží. Máte něco u sebe? Vyndejte to.“
Když Švejka důkladně prošacovali a nenašli ničeho kromě dýmky a zápalek, otázal se strážmistr
Švejka: „Řekněte mně, proč vůbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?.“
„Poněvadž nic nepotřebuju.“
„Ach, můj bože, vzdychl strážmistr, je to s vámi trápení! Vy jste řekl, že jste byl v Putimi už jednou. Co
jste zde tenkrát dělal?.“
„Šel jsem kolem Putimi do Budějovic.“
„Tak vidíte, jak se pletete. Vy sám říkáte, že jste šel do Budějovic, a teď, jak jsme vás jistě přesvědčili,
jdete od Budějovic.“
„Patrně jsem musel udělat nějaký kruh.“
Strážmistr opět vyměnil s celým personálem stanice významný pohled. „Ty vaše kruhy, to mně
připadá, že se potloukáte po okolí. Zdržel jste se dlouho v Táboře na nádraží?“
„Do odjezdu posledního vlaku do Budějovic.“
„A co jste tam dělal?“
„Rozmlouval s vojáky.“
Nový velice významný pohled četnického strážmistra na personál.
„A o čem jste kupříkladu rozmlouval a na co jste se jich tázal?.“
„Ptal jsem se jich, od jakého jsou pluku a kam jedou.“
„Výborně. A neptal jste se jich, kolik mužstva má kupříkladu pluk a jak se rozděluje?.
„To jsem se neptal, poněvadž to už dávno vím nazpaměť.
„Vy jste tedy dokonale informován o složení našeho vojska?“
„Zajisté, pane strážmistře“
„A poslední trumf vyhodil strážmistr, vítězoslavně rozhlížeje na své četníky: „ Umíte rusky?“
- zasadit dílo J. Haška do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Dobrý voják Švejk (1956)
Československo
108 minut
Žánry Historický, Komedie, Válečný
Motto: Komedie podle románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Kinematografií se už od dob němého filmu táhne pestrá nit pokusů o více či měně věrné
adaptace tohoto Haškova slavného románu. Mezi nejznámější patří bezesporu Lamačův film
z roku 1926 s Karlem Nollem v roli Švejka, Fričova adaptace se Sašou Rašilovem, natočená na
počátku třicátých let či zdařilá animovaná verze Jiřího Trnky. V roce 1957 natočil dvoudílnou a
Obsah dodnes neznámější adaptaci režisér Karel Steklý. Její první část (Dobrý voják Švejk) zpracovává
první díl románu a vy se tedy můžete setkat Josefem Švejkem, pražským obchodníkem se psy a
sledovat jeho osudy od chvíle, kdy je po sarajevském atentátu zatčen, vyšetřován a po čase
přes diagnózu notorického blba povolán do armády. Dostává se do vězení, odkud je
vyreklamován feldkurátem Katzem, jako jeho osobní sluha a když ten jej po čase prohraje
v kartách, stává se neštěstím nadporučíka Lukáše.
Režie Karel Steklý
Scénář Karel Steklý
Herci Rudolf Hrušínský, Eva Svobodová, Josef Hlinomaz, František Filipovský, Miloš Kopecký ...
http://www.kinobox.cz/film/6602-dobry-vojak-svejk
PREZENTACE
Karel Havlíček Borovský
Král Lávra
Výňatek
Umělecký text
Byl král irský Lávra,
tuze zanevřel,
povím zkrátka vám,
dal se holit jenom jednou v roce,
a já o tom králi
dlouhé vlasy po krku široce
pěknou píseň znám:
nosil jak roj včel.
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
Horší ještě bylo:
já ji zazpívám.
vždy na letnice,
jak očistil holič
Posud krále Lávru
královské líce,
chválí irský lid,
čekala jej podivná odplata,
nebyl ani tyran,
nic na stříbře, ale skrze kata,
nebyl taky žid,
to šibenice!
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
Divili se lidé,
nedal chudé dřít.
mrzela je dost
na tom dobrém králi
Jenom jednu slabost
tahle ukrutnost;
ten král dobrý měl,
však co král chce, zdrávoť pro poddané,
že jest na holiče
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo,
Jenom holičové
leda trpět, neb jich bylo málo
zvyknout nemohli,
na rebelii.
na šibenici je
- zasadit dílo K. Havlíčka Borovského do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
KRÁL LÁVRA
Animovaný / Loutkový / Dobrodružný
Režie:
Karel Zeman
Hudba:
Zdeněk Liška
Obsah
zobrazit všechny obsahy
Příběh podle námětu Karla Havlíčka Borovského vypráví o jednom irském králi, který byl velmi
moudrý a svým lidem milovaný. Měl však také jednu zvláštnost - vždy jednou do roka si nechal
ostříhat vlasy a oholit vousy a holiče pak nechal bez milosti popravit…(Zlín Film Festival)
http://www.csfd.cz/film/10108-kral-lavra/
PREZENTACE
Křest svatého Vladimíra
Výňatek
Umělecký text
Vladimír cár na svůj svátek,
šálek čekolády. -
když seděl na trůnu,
poslal drába s vyřízením
Pan dráb přišel k Perunovic,
k bohovi Perunu.
zatloukl na vrata,
děvečky se hnedle zeptal:
Hřmi, Perune, na můj svátek
Doma-li pantáta?
místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
Doma, doma, pane drábe,
v bitvách u armády.
ve veliké chatě,
sedí s jehlou na pekýlku,
Hřmi, Perune, na můj svátek
zašívá si katě.
místo kanonády,
Vzkazuje vás, pantatínku,
pak si přijdi se mnou vypít
cár náš pozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
Zde za boha sloužit.
drobet zabubnovat.
Málo platu, služba těžká,
Jak to přeslech tatík Perun,
nikdy konec práce,
hnedle čelo svraštil,
ještě bych mu mil vyvádit
skočil z kamen na lavici,
ve svátek regrace?
kaťmi o zem praštil:
Tuhle při poslední bouřce,
Raděj pásat husy ve vsi,
Při té blýskavici,
Po bahnách se ploužit
Beztoho jsem se propálil
Než u toho Vladimíra
celou nohavici
- zasadit dílo K. Havlíčka Borovského do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Perun je slovanským bohem bouře, hromu a blesku. Ačkoliv písemné zprávy o tomto božstvu pochází
až na výjimky z východoslovanského prostředí, tak byl pravděpodobně ctěn všemi Slovany. Po
christianizaci Slovanů splynul jeho kult v pravoslavném prostředí s kultem proroka Elijáše.
Analogicky nejbližším božstvem je baltský Perkunas, dále pak severský Thór, římský Mars, védský
Indra a pravděpodobně i galský Taranis. Vzdálenější analogií je pak římský Jupiter, řecký Zeus a
chetitský hromovládný bůh.
Jménu Perun je tradičně přisuzován slovanský původ a jeho výklad vychází ze slovesa *perti "bíti,
tlouci", které má být spojen s příponou *-unъ vyjadřující aktivního činitele děje. Podle této teorie
znamená tedy jméno Perun "ten, kdo bije, pere". Může také přímo souviset s výrazem pro úder.
Ačkoliv je takový výklad zcela logický a odpovídá funkci tohoto boha, tak existují souvislosti i
s neslovanskými výrazy.
Velmi podobná jsou jmény baltských hromovládců, litevské Perkūnas, lotyšské Pęrkûnis, Perkūnis,
Perkons a pruské Perkuna, Perkunilacus a Percunis. Vychází z kořene *perkūnas, *perkūnis a blízké
jsou jim výrazy pro dub jako latinské quercus, sanskrské parkāti "posvátný strom" a germánský kořen
*ferchu-z "dub". Tato slova vychází z indoevropského kořene *perku "dub". Proto lze jméno Peruna
vykládat v souvislosti s dubem. Podobnost vykazuje i chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata
"hora, horní oblak". Jméno Perun by tedy mohlo souviset také s indoevropským kořenem *perūnV
("hora").
Souvislost lze hledat také s albánským výrazem perëndi "bůh, nebe". To bývá někdy vykládáno jako
výpůjčka ze slovanských jazyků, jindy jako slovo s Perunem vůbec nesouvisející. Podle chorvatského
lingvisty Petara Skoka toto slovo dokazuje, že Perun byl původně slovansko-ilyrským božstvem.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Perun
PREZENTACE
Alois Jirásek
F. L. Věk
Výňatek
Umělecký text
Od té návštěvy stalo se, že František častěji si zašel do sousedství, a čím dále tím jistěji a směleji.
Někdy zůstal na zahrádce nebo u potoka pod olšemi, nebo u okénka, jež za parného léta Žalman
otvíral, někdy také obešel stavení, a tmavou síní pěkně do světnice. Hochovi se to líbilo. Žalman, mělli pokdy nebo bylo-li mu po chuti, vypravoval, co hocha těšilo, nějakou povídačku divnou, pohádku,
ledacos, aneb odpovídal na četné a divné otázky čiperného hošíka. Nad jednou se však zamračil a nic
mu na ni neodpověděl. František totiž nezapomněl na onu tlustou knihu a její obrázky, jež byl zahledl.
Pokaždé si na ni vzpomněl, když přišel k Žalmanovi, a po očku pátral, nezahlédne-li ji někde. Ptáti se
přímo, toho se nemohl nijak odvážiti, nebo vzpomněl si pokaždé na matku, co mu řekla. Ale jednou
zvídavost přece zvítězila. Zeptal se na tu tlustou knihu, vlastně se podřekl pro její obrázky. A tu již
bylo pozdě, že si vzpomněl, že mu matka, kteréž tenkráte pověděl, jak viděl Žalmana čtoucího,
nařídila, aby mlčel, aby se o knize té ani nezmiňoval. Tenkráte nevěděl proč a nerozuměl matce, že
tak činí z útrpnosti se starým sousedem, aby nebyl uveden do nových nesnází a trampot, kterých už
dost užil pro knihy.
Jak se podřekl a na matku si vzpomněl, zarazil se, zarděl, ale již také Žalman upřel na něj zapadlé své
oči, a nezbylo, nežli s pravdou ven. Hoch pověděl, že ho viděl u tlusté, staré knihy s obrázky.
A cos více viděl!“ ptal se přísně Žalman.
Nic, nic.“
Jak jsem ji schoval?“
Já nevím, já jsem od okna utekl.“
Jak jsem ji dával do truhly, viď, nezapírej,“ zkoumal staroch. Já nevím.“
Ale doma’s pověděl?“ vyslýchal dále Žalman. Mamince.“
Frantíkovi bylo nějak úzko. Žalman mlčel, hleděl zamyšlen, ak zase na něj oči upřel, chtěl něco říci,
ale zamlčel se. Toho dne nejmladší Věků divně odcházel od starého Žalmana. Cítil,
že je soused rozmrzen, že se stal z něho takový bubák, jaký byl k jiným. A také ani neřekl “přijď zas”
jako jindy vždy říkával.
- zasadit dílo A. Jiráska do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Bible kralická je česká tištěná bible, kterou z původních biblických jazyků (hebrejštiny, aramejštiny a
řečtiny) přeložili překladatelé a teologové původní Jednoty bratrské. Svůj název dostala podle místa
vytištění, kterým byly jihomoravské Kralice. Je to první český překlad bible z původních jazyků, nikoli z
latinské Vulgáty.
Bratři kladli od počátku své činnosti velký důraz na literární činnost svých členů, a proto ocenili
význam knihtisku velmi záhy. Jejich tisky vynikají vysokou typografickou úrovní. Protože Jednota
bratrská byla zakázaným náboženským uskupením, také jejich tiskárna působila tajně. Z důvodu
utajení se ve vydaných knihách nepoužívalo označení místa tisku, jen krycí označení in insula hortensi
pro své umístění v zahradách. Tajná bratrská tiskárna byla nejprve (od r. 1503) v Litomyšli, od roku
1518 v Mladé Boleslavi. Ve druhé polovině století (od r. 1562) pak v Ivančicích u Brna a od roku 1578
na tvrzi v Kralicích pod patronátem Jana ze Žerotína, který sídlil v blízké Náměšti. Ve dvou posledních
místech působil významný bratrský tiskař Zachariáš Šolín
Iniciátorem překladu byl bratrský biskup Jan Blahoslav, který jako první navázal na erasmovskou
tradici a snahu přeložit Písmo z původních jazyků. Sám přeložil Nový zákon podle vydání Theodora
Bezy, který byl opatřen i latinským překladem. Jan Blahoslav se řídil především Bezovým latinským
textem, ale značně přihlížel i k řeckému originálu. Tento překlad Nového zákona vyšel celkem
dvakrát:
1. Nový zákon (z jazyku řeckého) nově do češtiny přeložený Léta Páně 1564 v Ivančicích
2. Nový zákon nově do češtiny přeložený, secunda editio diligenter recognita anno 1568 (překlad
latiny: „druhé vydání pečlivě přehlédnuté v roce 1568“).
Jan Blahoslav začal také používat rozsáhlé komentáře, včetně odkazů na příbuzná biblická místa,
překladových variant a někdy i přímo výklad exegetický. Sám Blahoslav měl v úmyslu přeložit i Starý
zákon, ale než se tohoto úkolu stačil ujmout, zastihla ho smrt.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kralick%C3%A1_bible
PREZENTACE
Alois Jirásek
Lucerna
Výňatek
Umělecký text
7. výstup
ZAJÍČEK, HANIČKA
ZAJÍČEK: (huda na housle vejde ze síně, zůstane u prahu a provází dál)
HANIČKA: (Zpívá) Když potřetí ťali, dřevo promluvilo... (Náhle přestane, obrátí se po Zajíčkovi, vesele)
To nám to šlo.
ZAJÍČEK:(se blíží) Když jsem tě Haničko, venku Zaslechl, musil jsem přizvučet; hned housle pod bradu,
jak by je tam někdo vtiskl, a šmytec do ruky. Zrovna se obveselím, když zpíváš. A i když jen tak mluvíš,
jen bych tě poslouchal. Dornička taky říká, že máš milou řeč. Mně jevu tebe volno, jsem ti, věř mně,
nějak smělejší a starost padá. Ty... ty jseš... (pohladí ji po rameni) bože, Haničko, jak bych řek... jako
sestřička... milá jako kvítí...
HANIČKA: Co o starosti povídáte, co vás souží…
ZAJÍČEK: Ó, rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na
osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejší Dornička už nemusila
čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic,
jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé
přes pole, přes vrchy, V dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva
principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné
abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků.
To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech
zkomponíroval.
HANIČKA: A proč, pro koho? '
ZAJÍČEK: Vrchnosti, nové vrchností, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé
sem přijede a s ní vrchní guberno.
HANIČKA: Kdo je to?
ZAJÍČEK: Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá Slavné uvítání- a já...
(tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima,
Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.
HANIČKA: A to skládání - ta suplika...
ZAJÍČEK: Tu po té kasací pěkně podám
Výňatek
Neumělecký text
Alois Jirásek - Lucerna
Lucerna takřka vánoční
Divadlo Na Fidlovačce slaví desáté narozeniny. Jako dárek nejen sobě, ale především svým divákům
nadělilo Lucernu, kterou režírující Tomáš Topfer pojal jako pohádku takřka vánoční. Na premiéře také
nejedno oko nezůstalo suché…Bez ironie, prosím! Od premiéry Lucerny uběhlo více než sto let… Tomáš
Topfer ji oprášil a společně s výtvarníkem Janem Duškem nechal v celé její kráse zazářit na velkém
jevišti Fidlovačky.
Každému herci se dostalo prostoru, aby mohl svým světlem vybarvit to své sklíčko v Lucerně. Kdo si
třeba z dřívějších inscenací vzpomene na výstup Žána a komorné? Na Fidlovačce je to skvostná
komická etuda Dalimila Klapky a Ivy Pazderkové.
Inscenaci přirozeně vévodí Tereza Bebarová v roli opravdu mladé kněžny, která touží po lásce
skutečného muže bez bázně a hany, jímž není nikdo jiný než mlynář v podání Petra Rychlého. Kněžna
není rozmarná šlechtična, ale nešťastná mladá žena, které její postavení nedovolí prožít opravdovou
lásku. Stejně tak mlynář není jen nezlomný mládenec, bojující za svá práva proti vrchnosti, ale i docela
obyčejný venkovský chasník, který by snadno a možná i rád podlehl půvabům krásné kněžny, nebýt
intriky jejích dvořanů…
A samozřejmě Haničky, již Zuzana Vejvodová obdařila přirozeným dívčím půvabem, kterým dokáže
zmámit i mladého hastrmana. Vodník Michal Davida Háka je zelený mužíček, doslova jako vystřižený
z Ladových obrázků. A což teprve Miloš Vávra v roli starého vodníka Ivana, kterému chybí k dokonalosti
už jenom ta vrba!
Na první pohled nesourodou dvojici představují Václav Svoboda a Sandra Pogodová alias manželé
Kláskovi. A přesto jim člověk uvěří, že patří k sobě a že jeden bez druhého nedají ránu. Šumaři Zima
(Břetislav Slováček) a Sejtko (Matěj Kužel) jako by spolu s učitelským mládencem Zajíčkem (Ondřej
Brousek) zabloudili do českých luhů a hájů ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Jejich bloudění
nočním lesem diváci odměnili potleskem na otevřené scéně stejně jako víceméně komické figury
vrchního (Pavel Nečas) a pana France (Ladislav Trojan). Potlesk si zasloužila i Miriam Kantorková coby
babička, a vůbec všichni herci.
Na premiérové děkovačce se ostatně tleskalo dlouho a hlavně zaslouženě. Někteří diváci dokonce
vestoje, jak tomu bylo v začátcích Fidlovačky. Jako by tím publikum chtělo dát najevo, že už má dost
experimentů s klasikou.
MP, 7. listopadu 2008, Tomáš Stanislavčík
http://www.fidlovacka.cz
PREZENTACE
Alois Jirásek
Lucerna
Výňatek
Umělecký text
7. výstup
ZAJÍČEK, HANIČKA
ZAJÍČEK: (huda na housle vejde ze síně, zůstane u prahu a provází dál)
HANIČKA: (Zpívá) Když potřetí ťali, dřevo promluvilo... (Náhle přestane, obrátí se po Zajíčkovi, vesele)
To nám to šlo.
ZAJÍČEK:(se blíží) Když jsem tě Haničko, venku Zaslechl, musil jsem přizvučet; hned housle pod bradu,
jak by je tam někdo vtiskl, a šmytec do ruky. Zrovna se obveselím, když zpíváš. A i když jen tak mluvíš,
jen bych tě poslouchal. Dornička taky říká, že máš milou řeč. Mně jevu tebe volno, jsem ti, věř mně,
nějak smělejší a starost padá. Ty... ty jseš... (pohladí ji po rameni) bože, Haničko, jak bych řek... jako
sestřička... milá jako kvítí...
HANIČKA: Co o starosti povídáte, co vás souží…
ZAJÍČEK: Ó, rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na
osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejší Dornička už nemusila
čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic,
jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé
přes pole, přes vrchy, V dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva
principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné
abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků.
To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech
zkomponíroval.
HANIČKA: A proč, pro koho? '
ZAJÍČEK: Vrchnosti, nové vrchností, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé
sem přijede a s ní vrchní guberno.
HANIČKA: Kdo je to?
ZAJÍČEK: Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá Slavné uvítání- a já...
(tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima,
Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.
HANIČKA: A to skládání - ta suplika...
ZAJÍČEK: Tu po té kasací pěkně podám
Výňatek
Neumělecký text
Alois Jirásek - Lucerna
Lucerna takřka vánoční
Divadlo Na Fidlovačce slaví desáté narozeniny. Jako dárek nejen sobě, ale především svým divákům
nadělilo Lucernu, kterou režírující Tomáš Topfer pojal jako pohádku takřka vánoční. Na premiéře také
nejedno oko nezůstalo suché…Bez ironie, prosím! Od premiéry Lucerny uběhlo více než sto let… Tomáš
Topfer ji oprášil a společně s výtvarníkem Janem Duškem nechal v celé její kráse zazářit na velkém
jevišti Fidlovačky.
Každému herci se dostalo prostoru, aby mohl svým světlem vybarvit to své sklíčko v Lucerně. Kdo si
třeba z dřívějších inscenací vzpomene na výstup Žána a komorné? Na Fidlovačce je to skvostná
komická etuda Dalimila Klapky a Ivy Pazderkové.
Inscenaci přirozeně vévodí Tereza Bebarová v roli opravdu mladé kněžny, která touží po lásce
skutečného muže bez bázně a hany, jímž není nikdo jiný než mlynář v podání Petra Rychlého. Kněžna
není rozmarná šlechtična, ale nešťastná mladá žena, které její postavení nedovolí prožít opravdovou
lásku. Stejně tak mlynář není jen nezlomný mládenec, bojující za svá práva proti vrchnosti, ale i docela
obyčejný venkovský chasník, který by snadno a možná i rád podlehl půvabům krásné kněžny, nebýt
intriky jejích dvořanů…
A samozřejmě Haničky, již Zuzana Vejvodová obdařila přirozeným dívčím půvabem, kterým dokáže
zmámit i mladého hastrmana. Vodník Michal Davida Háka je zelený mužíček, doslova jako vystřižený
z Ladových obrázků. A což teprve Miloš Vávra v roli starého vodníka Ivana, kterému chybí k dokonalosti
už jenom ta vrba!
Na první pohled nesourodou dvojici představují Václav Svoboda a Sandra Pogodová alias manželé
Kláskovi. A přesto jim člověk uvěří, že patří k sobě a že jeden bez druhého nedají ránu. Šumaři Zima
(Břetislav Slováček) a Sejtko (Matěj Kužel) jako by spolu s učitelským mládencem Zajíčkem (Ondřej
Brousek) zabloudili do českých luhů a hájů ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Jejich bloudění
nočním lesem diváci odměnili potleskem na otevřené scéně stejně jako víceméně komické figury
vrchního (Pavel Nečas) a pana France (Ladislav Trojan). Potlesk si zasloužila i Miriam Kantorková coby
babička, a vůbec všichni herci.
Na premiérové děkovačce se ostatně tleskalo dlouho a hlavně zaslouženě. Někteří diváci dokonce
vestoje, jak tomu bylo v začátcích Fidlovačky. Jako by tím publikum chtělo dát najevo, že už má dost
experimentů s klasikou.
MP, 7. listopadu 2008, Tomáš Stanislavčík
http://www.fidlovacka.cz
PREZENTACE
Václav Kliment Klicpera
Hadrián z Římsů
Výňatek
Umělecký text
VÝJEV ŠESTÝ
RYTÍŘ:
(Vejde) Připravte se, dívky, již slézají z koní. Ruměno, ty bud' poněkud skromnější, a ty
sestro, o něco bystřejší a přítulnější. Ty se k němu měj jako ostýchavá nevěsta a ty jako
laskavá matka.
RUMĚNA:
Co asi řekne, otče, tomu, až mu povím, že jej nechci!
RYTÍŘ:
Jak - ? Co mu povíš? - Proč jsem pro něj poslal?
RUMĚNA:
Abych si jej prohlídla a vzala, bude-li se mně líbit.
RYTÍŘ:
Aby sis jej vzala a punktum.
RUMĚNA:
Nehněvej se, drahý otče, to už není možné
RYTÍŘ:
Proč?
RUMĚNA:
Protože jsem-
RYTÍŘ:
Protože jsi_
RUMĚNA:
- volby tvé neznaje-
RYTÍŘ:
Mluv!
RUMĚNA:
- se již jinému zaslíbila
RYTÍŘ:
Hromy a blesk! Komus co připověděla?
RUMĚNA:
Jinochu skvělému co kvetoucí mák, že jej budu do své smrti milovat.
RYTÍŘ:
Miluj si mák kvetoucí až do svého záhrobí, pravici podáš Hadriánovi z Římsů
LEPOHLAV: (Vkročí) Zbrojnoš cizího rytíře čeká v předsíni
RYTÍŘ:
Jen dál, jen sem!
LEPOHLAV : (Odejde)
RYTÍŘ:
(Dupne) Ty si jej vezmeš, nebo tě ještě dnes pošlu do kláštera
- zasadit dílo V. K. Klicpery do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Hadrián z Římsů v Klicperově divadle boří mýty
Michaela Hellerová | 12. listopad 2010, 10:00
Nová komedie v podání Vladimíra Morávka v Hradci Králové v Klicperově divadle boří mýty.
Hadriánem z Římsů hradecké divadlo vzdalo hold městskému dramatikovi Václavu Klimentu
Klicperovi, po kterém v roce 1885 město pojmenovalo vzniklé divadlo a letos tomu uplynulo
rovných 125 let!
Hudební komedie Hadrián z Římsů v Hradci dostala šmrnc. Starodávnou veselohru plnou zápletek,
omylů, ale i čisté a upřímné lásky předvedli herci s absolutním nasazením a s radostnou vizí.
Vladimír Morávek do této inscenace vložil i kousek hradecké historie, aby si diváci během
představení mohli zavzpomínat na slavná jména, která v Hradci na jevišti hrála. „Kdyby ty stěny,
kdyby ty stěny mohly mluvit.“ Ozývá se v každém přerušení hry, ale překvapivě nijak děj
nepřetrhnou. Jako kdyby historie se starodávným tématem korespondovala.
Shakespearovské vybavení a poodhalení herecké profese
Monstrózní kulisy, shakespearovské kostýmy, výrazné líčení, náhlá přerušení, hudební doprovody, ale
i vtipné dialogy, když si například herci sami ze sebe dělají legraci, inscenaci dodávají šmrnc a divadlu
na divadle nic nechybí.
Žoldnéř Srpoš si nenechá mluvit do svého řemesla a kolegovi z branže Soběborovi říká: „To je moje
práce. Nepleť se mi do řemesla, já jsem tu za Hadriána!“ Divákovi tímto odhalí své řemeslo a na
jevišti často dojde ke slovním hříčkám, například kolegyni Jenovefě Srpoš řekne: „Já nejsem opilej, já
to jen hraju. Jen hraju!“
Celé představení se nese v komediálním duchu a na scéně se objevují další a další vtipné gagy a
postavy, které diváky rozesmějí. Například sluhu Lepohlava bravurně hraje Ondřej Malý s typicky
nezaujatým hlasem, kterému je všechno jedno!
Komedie v Hradci nikdy neskončí
Jako každá veselohra i Hadrián z Římsů dopadne šťastně. Komediální detektivka se třemi Hadriány
v Hradci boří mýty. Vladimír Morávek do této hry vmísil část historie Klicperova divadla, a tím nastavil
laťku hodně vysoko. „Kdyby ty stěny, kdyby ty stěny mohly promluvit a za pár let nám sdělit kousek
historie divadla, kde byli na začátku 21. století herci jako Tomicová, Sklenář, Zapletal nebo
Kociánová s velkým divadelním šéfem Ladislavem Zemanem…“
http://www.topzine.cz/hadrian-z-rimsu-v-klicperove-divadle-bori-myty
PREZENTACE
Božena Němcová
Babička
Výňatek
Umělecký text
Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali „Pochválen buď Ježíš Kristus“
aneb „Dej Pánbůh dobrý den“. Kteří se zastavili, zeptali se: „Kampak, babičko? Jak se máte?
Co dělají vaši?“ a hned od nich se něčeho dověděla.
Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu
pán, a každý nesl hlavu výše, než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na
trávníku se procházet. Jestli některý babičku pozdravil, řekl jen zběžně „Guten Morgen nebo „ Bon
jour” a babička nevěděla, má-li říci „Až na věky” nebo „Dejž to Pánbůh”. Vždy říkávala doma: „V tom
zámku je pravý babylon.
Před zámkem seděli dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl složené
ruce na klín a chytal lelky, ten vpravo měl složené ruce přes prsa a zevloval pánubohu do oken. Když
pan Prošek k nim došel, pozdravili ho po německu, každý jiným přízvukem.
Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlaždicemi, uprostřed stál vkusně pracovaný kulečník.
Okolo zdí stály na zelenomramorových podstavcích bílé sochy sádrové, představující mytologické
osoby. Čtvero dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém fraku;
spal. - Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi.
Komorník, slyše šust, trhl sebou; vida ale pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost pána
do zámku přivádí. „Paní kněžna přála si, aby ji tchyně moje s dětmi dnes navštívila. Prosím, pane
Leopolde, ohlaste je,“ pravil pan Prošek. Pan Leopold vyhrnul obočí, pokrčil rameny řka: „Nevím, budeli je chtít přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale ohlásit.
Vstal a volným krokem vešel do dveří, u nichž byl seděl. Za chvilku vrátil se, a nechav dvéře
otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět a babička s dětmi vstoupila do
skvostného salónu. V dětech se tajil dech, nožky se jim sklouzaly na podlaze hladké co led. Babička byla
jako u vidění, rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. „Je toho věčná škoda,“ povídala
si. Než co dělat, ležely všude a pan komorník také po nich chodil. Vedl je skrze koncertní salón a
knihovnu až ke kněžninu kabinetu, pak se vrátil do své lenošky, bruče si pod nos: „Ty vrchnosti mají
divných libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem.“
- zasadit dílo B. Němcové do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Krev není voda. To si uvědomovala i autorka příběhu o nejslavnější české babičce. A možná si to
uvědomovali i jiní. Třeba o tom spolu mluvili. Možná něco tušil spisovatel a básník Václav Čeněk
Bendl, když Boženě Němcové adresoval svůj dopis takto: "Její Blahorodí paní, paní Dorothea
Němcová, manželka c. k. vrchního finančního komisaře, Praha, Řeznická ulice 1360, 3. patro." Co tím
chtěl Bendl napovědět, že ji takto tituloval? A proč ji přejmenoval na Dorotheu? Byla to narážka na
nejmladší sestru vévodkyně Kateřiny Zaháňské Dorotheu? A proč právě na ni? Jak uvádí dr. Helena
Sobková, autorka kniha o Tajemství Barunky Panklové, podobnost těch dvou žen, vévodkyně
Dorothey a Boženy Němcové je až neskutečná. Jen ten, kdo nechce vidět, ji nevidí. "Malá Dorothea
byla spíše zvláštní než přímo hezká se svýma (k obličejíčku nepoměrně) velkýma očima, které později
způsobily tolik neštěstí," napsala o Dorothee jako dítěti její přítelkyně, Emilie von Binzerová, zatímco
o něco málo později (podle výpovědi současníků) "byla už v patnácti Dorothea obdivuhodně krásná."
Pro studium podob obou žen jsou k dispozici jednak malby, jednak (u Boženy Němcové) i několik
fotografií. "Nejvýraznějším znakem, společným u Dorothey i u Boženy, jsou černé až modročerné
vlasy, a velké, hluboké oči," píše se v knize dr. Heleny Sobkové Tajemství Barunky Panklové.
http://jaroslaw.blog.cz/0912/toulky-ceskou-minulosti-nasledek-kongresu-videnskeho-nemanzelskedite-dorothey-zahanske
PREZENTACE
Božena Němcová
Divá Bára
Výňatek
Umělecký text
Bára vidívala Ešku často zamyšlenou, smutnou a z toho hádala, že jí cosi na srdci leží; myslela
si ale: Však se trefí doba, kde mi to poví. - Nemejlila se Bára. - Navzdory tomu, že sousedky Báru
v špatném světle Elšce ukázat se snažily, rozpustilých jí spílajíce, přece Elška Báře vice věřila než jim
a ji ráda měla jako kdy jindy. Před svatým Janem Křtitelem večír sešly se děvčata a Elška ptala
se Báry: „Budeš házet zítra věneček?“ - „ Neházela bych sama, chcete-li ale, přijďte před sluncem
východem k nám, půjdeme spolu“. - „Přijdu!“
Ráno před sluncem východem stála Eška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly
na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. Na koho bude myslet?” ptala se Elška
Báry.- „ Milý bože, nemám na koho, ”vzdychlo si děvče. „ Hodím nazdařbůh věneček, popluje-li
za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.“
Eška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře. „Tu je moje
ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu, doložila s povzdechem. Kterak to mluvíte, Eško, mne málokdo miluje, vás každý, - vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste
krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče - a měla bych myslet na muže
a vy ne?
„Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu
fiala, každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu.- Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne,
jsme si rovny.
Výňatek
Neumělecký text
Příjmení Panklová (nebo německy Pankel) získala, až když si její matku Terezii Novotnou v létě roku
1820 vzal za manželku Johann Pankel, původem z Rakouska. Barboře bylo tehdy - podle ustáleného
datování - půl roku. V roce 1821 se Panklovi přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny
Zaháňské. Tam se za nimi v roce 1825 nakrátko přistěhovala i její 55letá babička – Marie Magdaléna
Novotná rozená Čudová (1770 Dobruška-Křovice – 1841 Vídeň) – která malou Barunku velmi
ovlivnila; v dospělosti si Božena Němcová babičku velmi zidealizovala.
Od roku 1826 do roku 1833 navštěvovala Barbora Panklová školu v České Skalici.
V Praze začala Božena Němcová pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena
psát česky. Její první báseň Ženám českým byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843
v Květech. S jemným a vzdělaným básníkem Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově
sblížila, ale Nebeský milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do
Vídně dokončit svá studia medicíny. Němcová se později, po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily
ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako
prakticky první národní buditel. Roku 1847 se opět odstěhovali z Domažlic. Roku 1848 byl Josef
Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a v roce 1850 jej
přeložili až do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě
navázala styky s literárně činnými vlastenci. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často
žila na dluh.
http://cs.wikipedia.org
PREZENTACE
Božena Němcová
Karla
Výňatek
Umělecký text
„Jak ti říkají?" ptala se malého děvčete selka.
„Karla," odpovědělo děvče, pozdvihši k ní sivé, černě obrvené oči.
„Prosím tebe, Markyto, jaké jsi jí to jméno dala? Co jsem na své nohy vstala, jsem takové
neslyšela," ptala se s podivením rychtářka.
„Jáť za to nemohu. To víš, že je u nás obyčej, aby neslo dítě jméno kmotry. Dala jsem na vůli
kmotře, když se mne ptali. Kdopak by se toho nadál, že by se mohla jmenovat Karolina."
„Hale jestli pak je teky v kalendáři to jméno?" ptala se rychtářka.
„Musí přece být, vždyť pan farář ničeho proti tomu neměl."
Selka kroutila hlavou, dala děvčeti kus koláče, pak je pohladila po hlavě, pravíc útrpným
hlasem: „Ty tě tam, chudáku, pěkně pokřtili!"
„A kde máš Petra?" ptala se Markyta, aby přišly na jiné myšlenky.
„V Medákově ve škole. Podivíš se, kterak vyrostl; přes rok oráče zastane."
„A od té doby vás nepřibylo?"
„Nu, to znáš, osobo zlatá, kterak to bývá," pousmála se rychtářka. „Měla jsem jedno dívčí,
pánbůh mi ji vzíl ha druhé mi zase nadělil. Rok je mu; běhá jako čamrda."
„A kde je máš?"
„Husopaska vzala je s sebú na mez. Ono se to tam rádo v trávě válí."
„A jak se tvoje jmenuje?" ptala se Markyta.
„Hana."
„Hana se pěkně volá. Jsem tomu ráda, že máš děvče; děvče obveselí stavení, jako růže
zahrádku. Budou si s Karlou družky. Za to tě ale prosím, abych si to tvoje dívčí taky vzala na
starost; ty víš, že mám děti ráda," prosila Markyta.
„Mileráda," odpověděla rychtářka; „beztoho když je pelno, neví člověk, kam s těmi dětmi,
má-li je vzít na pole, nebo doma nechat. Ty, Markyto, budeš mi k ruce ha dohlídneš v chlívě,
Hanči pak, starší děvku, budu posílat na pole s čeládkú ostatní."
Výňatek
Neumělecký text
Nenastoupení služby v ozbrojených silách
§ 269
1. Kdo na základě řádně mu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupí službu v ozbrojených
silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v takovém povolávacím rozkaze, ač mu v tom
nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka, bude potrestán odnětím svobody až na
tři léta.
2. Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v
odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.
http://trestnizakonik.cz/trestni-zakon/trestne-ciny-proti-brannosti.html
PREZENTACE
Vítězslav Nezval
Manon Lescaut
Výňatek
Umělecký text
MANON: Víte, nejdu dobrovolně d o kláštera
DES GRIEUX :Ukrutníci!
Snad tam dobrovolně chodí málokterá.
MANON: Žila jsem tak šťastně...
Mě tam posílají rodiče.
DES GRIEUX :Co si myslí vlastně?
Doma jsem měla troje paklíče
Chtěl bych jim to říci!
pro případ, že bych chtěla večer z domu.
MANON: Co si myslí, viďte...
Nevíte, co je t o pro mne za pohromu,
DES GRIEUX :Rodiče! Ach styďte, styďte se
přec, styďte
mít za hlídače místo Pierra
nějakou představenou kláštera.
Rodiče chtějí zachránit mou ctnost.
Proč vlastně? Proč? Mám hroznou zlost !
Manon, Manon, jaký žal!
Manon, co bych za to dal,
kdybych vás byl potkal včera!
Nevstupujte do kláštera!
MANON: Vím to, budu plakat
na klášterním loži.
Nesmíte mě lákat,
je to vůle boží...
DES GRIEUX: Spolehněte se na mou čest
a na něžnost, již vnukl a jste mi,
že stihne spravedlivý trest
každého člověka na t é t o zemi,
jenž by vám přeložil stéblo přes cestu.
Ó, ať se třeba stokrát v krvi brodím,
nenechám vaše utrpení bez trestu,
ach, Manon Lescaut, já vás vysvobodím!
MANON: Ve vašem věku člověk nezklame.
Ó, snad se ještě jednou setkáme.
Kdybyste mi tak pomohl na svobodu,
ač jsem jen prostá, z měšťanského rodu,
byla bych vám navždy díkem povinna.
DES GRIEUX: Manon! Krásná! Sladká ! Něžná !
Nevinná
V maltézském řádu, jehož kříž nosím,
já, mladý rytíř des Grieux,
stanu se pro vás v soubojích křivonosým.
Rytíř je rytíř. Tedy zabije !
MANON: ]sem ráda, jsem ráda, že j sem tak
mladá.
Snad se to všecko změní,
když rytíř, když rytíř mně poklony skládá
když rytíř našel ve mně zalíbení.
- zasadit dílo V. Nezvala do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Manon Lescaut
Jana Preissová a Petr Štěpánek v televizním zpracování slavné básnické hry Vítězslava Nezvala (1970).
Dále hrají: J. Přeučil, V. Ráž, V. Preiss, Z. Řehoř, J. Pick, R. Merunková, J. Šulcová, J. Němeček, V. Jirsák,
J. Patočka, V. Krška, L. Potměšil, J. Novotný, O. Vlach, J. Adamec a další. Kamera V. Opletal. Scénář
a režie J. Henke
Na dnešní den jsme zařadili televizní zpracování básnické divadelní hry Vítězslava Nezvala jako
vzpomínku na tohoto významného autora, od jehož narození v těchto dnech (26. května) uplyne
110 let.
Příběh lásky rytíře de Griex a hříšné světice Manon s mimořádným citem pro básnickou hodnotu pro
televizní obrazovku inscenoval režisér Josef Henke v roce 1970. Poetické salony s množstvím zrcadel,
dekorativní svícny, splývavé závěsy – to je dílo scénografa Ladislava Vychodila. V titulní roli uvidíme
Janu Preissovou, rytíře de Grieux hraje Petr Štěpánek.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/133132-manon-lescaut/27031000027/
PREZENTACE
Karel Poláček
Muži v offsidu
Výňatek
Umělecký text
11. Eman má místo
Nebuďte smutnej, pane Habásko, domlouval laskavě pan Načeradec Emanovi, jednou ty, jednou já,
jednou naše Anka, jak se říká. Jak slyším, Viktorka se držela a vejsledek mohl bejt docela dobře
naopak.
Eman mávl rukou: Vo to! To je to nejmenší, šak my s váma ještě zaválíme bago. Já mám jiný starosti.
Jaký vy, ujal se slova tlustý pán, jaký vy můžete mít starosti, mladej a svobodnej člověk. Když já jsem
byl jako vy, o jé! Moje starosti máte mít, vám řečeno, moje starosti na vaši hlavu. Obchody nejdou,
jak by měly jít, kunčafti jsou faul, tuhle se mně položila firma, kterou jsem zařizoval, já vám říkám,
pane, je to k neuvěření, pane, ale kolikrát si tak myslím, pane, celý noci nespím, vy víte moc, pane,
můj život není k žití, každej mi říká copak vy, pane Načeradec , ale já nejsem pro nikoho k mluvení, já
vím co vím, mně se pohádky nebudou vypravovat
Eman mu vysvětlil, jakého druhu jsou jeho starosti. Nemá místo a tatík mu dělá těžkou hlavu. Má
povětšině pravdu, ale když je protivno ty řeči v jednom kuse poslouchat.
Místo nemáte? povídal pan Načeradec a zamyslil se.
Uplynula minuta. Tlustý pán vyjasnil čelo: Nemá místo! To Jsou řeči, že jste mi to neřek hned. Ale nic.
Pudete ke mně. U mne je práce fůra. Lidí plnej krám, kdo to má vydržet?
Já si taky můžu odpočinout, no já myslím
Tak mluvil pan Načeradec a ponenáhlu se vemluvil do představy, že Eman musí být získán pro jeho
závod, nemá-li tlustý pán předčasně klesnout v tmavý hrob přepracováním.
Ve skutečnosti však toužil po tom, mít ve své blízkosti člověka, se kterým by mohl mluvit o sportu.
Pan Načeradec byl v náruživosti pro fotbal ve své rodině osamocen.
Celé příbuzenstvo, zejména lidi z její strany, mluvili o jeho vášni s hlubokým pohrdáním.
Tak jsme se domluvili, pravil, podávaje Emanovi ruku, a dodal přísně: Zítra v sedm hodin ať jste
v obchodě. Řeči se nevedou, nedochvilnost se netrpí, to víte, já...
Eman odvětil, že je dobře, a poroučel se.
- zasadit dílo K. Poláčka do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Muži v offsidu
Komedie / Sportovní
Režie:
Svatopluk Innemann
Předloha:
Karel Poláček (kniha)
Scénář:
Josef Neuberg, František Tichý, Vladimír Rýpar
Kamera:
Václav Vích
Hudba:
Eman Fiala
Hrají:
Hugo Haas, Jožka Vanerová, Felix Kühne, Jindřich Plachta, Eman Fiala, Betty Kysilková, Theodor
Pištěk, Ella Nollová, Jiřina Štěpničková, Jaroslav Vojta, Růžena Šlemrová, Josef Laufer, František Říha,
Emanuel Trojan, Viktor Nejedlý st., Jaroslav Marvan, Jan Richter, F. X. Mlejnek, František Haller,
Jaroslav Bráška, Jindřich Adolf, Emil Dlesk, Julius Vegricht, Slávka Holakovská, Václav Menger, Karel
Šilhánek, Vladimír Smíchovský, Ladislav Kolda, Josef Oliak, Robert Ford, Marie Oliaková, Arnold
Reimann, Mariana Hellerová, R. A. Dvorský
Obsah
Majitel obchodu s konfekcí, pan Richard Načeradec ze Žižkova, je nadšeným fandou S. K. Slavie a přes
odpor své ženy chodí každou neděli na fotbal. Krejčí Emanuel Habásko žije osaměle s dospělým
synem Emanem. Krejčího nekonečně uhání vdova Ouholičková, ale otec Habásko statečně odolává.
Habáskové neuznávají jiný klub kromě S. K. Viktorie. Jednou na utkání Slavie - Viktorie se střetne
Načeradec s Emanem. Jejich bouřlivou rozpravu ukončí až strážník a odsoudí oba k pořádkové
pokutě. Eman, který je nezaměstnaný, nemá na pokutu peníze. Načeradec zaplatí i za něho a nabídne
mu práci ve svém obchodě. V novém zaměstnání se Eman zamiluje do Emilky Šefelínové z Nuslí. Tuto
známost chce otec Šefelín bez milosti ukončit. Ale oblíbí si otce Habáska pro jeho bodrou povahu.
Proto může všechno skončit svatbou Emana s Emilkou v kostele svaté Ludmily.(oficiální text
distributora)
http://www.csfd.cz/film/4646-muzi-v-offsidu/
PREZENTACE
William Shakespeare
Kupec benátský
Výňatek
Umělecký text
Vystoupí BASSINIO a SHYLOCK.
SHYLOCK: Tři tisíce dukátů. Aha.
BASSANIO: Ano, pane. Na tři měsíce. I
SHYLOCK: Na tři měsíce. Aha.
BASSANIO: Ručitelem bude Antonio, jak jsem vám řek. Už se k tomu uvázal.
SHYLOCK: Antonio se uvázal. Aha
BASSANIO: Pomůžete mi? Vyhovíte mi? Dočkám se odpovědi?
SHYLOCK: Tři tisíce dukátů na tři měsíce a ručitelem je Antonio.
BASSANIO: Vaše odpověď?
SHYLOCK: Antonio je dobrý.
BASSANIO: Vy jste snad o něm někdy slyšel něco špatného?
SHYLOCK: Oho, to ne, to ne. Když říkám, že je dobrý, myslím tím, že je solventní. Jeho majetek je
ovšem nejistý. Jednu loď má na cestě do Tripolisu, druhou do Západní Indie. Na Rialtu jsem slyšel, že
třetí směřuje k Mexiku, čtvrtá do Anglie a další zboží se mu toulá po všech koutech světa. Ale lodě jsou
jenom z prken a námořníci jsou jenom lidi. A potom jsou tu krysy. Vodní krysy, chci říct piráti,
suchozemské krysy, chci říct zloději. Pak moře, vichry, útesy. Nicméně solventní by byl. Tři tisíce
dukátů. - Myslím, že mohu přijmout jeho úpis.
BASSANIO: Buďte si jist, že můžete!
SHYLOCK: Buďte si jist, že se pojistím, abych si mohl být jist. Rozvážím to. Mohl bych mluvit
S Antoniem?
BASSANIO Ráčil byste s námi poobědvat?
SHYLOCK Aha, vepřovinu čichat, pojídat příbytek, do něhož váš prorok Ježíš Nazaretský zaklel ďábla!
Budu od vás nakupovat, prodávat vám budu, mluvit s vámi budu, chodit s vámi budu, a tak dále, ale
jíst, pit a modlit se s vámi nebudu. Co nového na Rialtu? A kdopak to přichází?
Vystoupí ANTONIO
- zasadit dílo W. Shakespeara do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Ponte di Rialto je jedním ze čtyř benátských mostů (Ponte dell'Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte
della Costituzione), které vedou přes Canal Grande
Poprvé bylo možné překročit Canal Grande suchou nohou přes pontonový most, který
postavil roku 1181 stavitel Nicolò Barattieri. Most byl znám pod názvem Ponte della Moneta,
pravděpodobně proto, že v blízkosti stála mincovna. Vzhledem k tomu, že díky blízkému
trhu, zvaném Rialto, tento most brzy nestačil, byl roku 1255 nahrazen mostem dřevěným.
Stavba byla založena na dvou šikmých rampách a pohyblivém středu, který umožnil průplav
vyšším lodím. Nakonec došlo ke spojení s přilehlým trhem a most podle něj dostal své dnešní
jméno.
Během první poloviny 15. století vznikly dvě řady obchodů po stranách mostu. Roku 1310,
při vzpouře vedené Bejamonte Tiepolem, byl částečně spálen. Roku 1444 nevydržel nápor
lidí sledujících průvod lodi a zřítil se. Myšlenka na stavbu mostu kamenného byla poprvé
vznesena roku 1503.
Současný most, jak ho známe dnes, navrhnul Antonio da Ponte a byl dokončen v roce 1591.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ponte_di_Rialto
PREZENTACE
William Shakespeare
Romeo a Julie
Výňatek
Umělecký text
Scéna 5.
V zahradě Kapuletů
Vystoupí nahoře ROMEO a JULIE (s provazovým žebříkem)
JULIE: Miláčku, nechoď. Ještě není ráno. Ten ptáček, co tě zpěvem vyplašil, to nebyl skřivan, to byl
slavíček. Každou noc si tu venku na jabloni tak prozpěvuje. Slavík to byl, věř mi.
ROMEO: Ne, byl to skřivan, posel svítání. Vidíš, jak závistivě východ zbledl a krajky světla potrhaly
mraky? Noc vypálila svoje svíce. Den už schází po špičkách z vrcholků hor. Buď živý odejdu, nebo tu
zemřu.
JULIE: To není svítání. Já vím, že není. Spíš je to meteor či kometa, která ti svojí loučí posvítí a ukáže ti
cestu do Mantovy. A proto zůstaň! Ještě máme čas!
ROMEO: Ať si mě chytnou! Ať mě zabíjí! Mně je to jedno. Bude, jak si přeješ. Dobře, ten šedavý svit
není úsvit, jen odlesk bledé záře měsíce a žádný skřivan zpěvem neudeřil do strmé klenby nebe nad
námi.
Neodejdu. Touha zůstat je větší. Přijď, smrti, přijď, když Julii to těší. Povídej něco, ještě není ráno.
JULIE: Je ráno. Uteč! Honem! Na shledanou. To skřivan skřehotá tak rozladěně, vrže to, skřípe, až mi
to rve uši. Prý jeho trylky duši rozveselí, mně naopak z nich srdce usedá. Jestli má žabí oči, jak se říká,
proč nevyměnil s ropuchou i hlas, když jeho nelítostné kvákání jak poplach od sebe nás odhání. Jdi už!
Světlo je čím dál jasnější.
ROMEO: S tím světlem tma nám padá do duší.
(vstoupí CHŮVA.)
CHŮVA: Julie!
JULIE: Chůvo?
CHŮVA: Jde sem paní matka. Dejte si pozor, už je boží den!
(Odejde)
Výňatek
Neumělecký text
Romeo a Julie
Proč musí ty největší lásky tak špatně končit?
WILLIAM SHAKESPEARE (1564-1616)
Romeo a Julie je novodobý mýtus o lásce. Před více než čtyřmi sty lety ho zpracoval tehdy začínající
dramatik a básník William Shakespeare. Byla to jeho první velká tragédie, která se stala autorovou
nejúspěšnější hrou vůbec. V počtu uvedení by jí dnes mohl konkurovat snad jedině Hamlet. Romeo a
Julie je zároveň jednou z prvních Shakespearových her uvedených u nás. V roce 1617 ji z Polska na
Moravu přivezla anglická kočující společnost principála Greena, která hru, či její adaptaci, uvedla
nejprve v Olomouci a dalších několika moravských městech a posléze také v Praze u příležitosti
korunovace arciknížete Ferdinanda Štýrského. První pokus inscenovat Romea a Julii v češtině se
uskutečnil až v roce 1805, a to poněkud kuriózně. Úředník pražského magistrátu Hynek Ignác Šiessler
přeložil německou úpravu Christiana Felixe Weisse, jemuž původní Shakespearova hra připadala příliš
drsná, takže ji ukončil happyendem. Ovšem kritikům, jako např. F. B. Mikovcovi, jeho přístup připadal
jako „hnusné předělání Shakespeara".
Naše současná inscenace je moderní, citlivou interpretací Shakespearova textu v překladu Martina
Hilského a úpravě a režii Zdeňka Černína, který do titulních rolí obsadil Magdu Tkačíkovou a Jakuba
Šafránka. Snad nejslavnější tragédie o lásce všech dob. Shakespeare zasadil děj Romea a Julie do
Verony, ve shodě se svými prameny zachoval základní zápletku, ale změnil některé podrobnosti.
Milostné vzplanutí je zasazeno do bojů mezi Monteky a Kapulety, důvod na život a na smrt zuřícího
konfliktu nikdy není objasněn. Shakespeare straní velkému lidskému citu. Nechává své hrdiny, aby se
ve jménu lásky dopouštěli leckterých zapovězených skutků, ať už je to tajný sňatek proti vůli rodičů,
protizákonná koupě jedu, či dokonce sebevražda a naopak ukazuje, jak fatální důsledky může mít
lpění na zásadách rodové cti povýšených nad zákon. Ústřední dramatický konflikt, který se na různých
rovinách projevuje rovněž jako střet mladých a starých, citu a rozumu, neodvratného osudu a
svobodné volby, vrcholí poznáním o lidské nepoučitelnosti, jíž se v nerovném boji může vzepřít pouze
milostný cit dvou mladých lidí jako hodnota ze všech nejvyšší.
Text: Martin Dohnal
http://www.ndbrno.cz/cinohra/romeo-a-julie
PREZENTACE
William Shakespeare
Večer tříkrálový
Výňatek
Umělecký text
Výjev čtvrtý
Pokoj v paláci vévodově.
Vstoupí VALENTIN a VIOLA v mužském obleku.
Valentin. Bude-li vám vévoda stále tak přízniv, Cesario, můžete to daleko přivést: Zná vás teprve tři
dni a již nejste cizincem.
VIOLA: Vy se bud jeho vrtochů buď mé netečnosti bojíte, že o další jeho příchylností pochybujete.
Cožpak není stálý ve své přízni?
VALENTIN: Věřte mi, není.
Vstoupí VÉVODA, KURIO a družina.
VIOLA: Mé díky mějte. Tu jde hrabě.
VÉVODA: Hej, kdo viděl Cesaria?
VIOLA: Zde, pane, k vašim posluhám
VÉVODA: Postůjte chvíli dál! - Cesario, již všechno víš; já tobě rozepnul i samu knihu tajné duše své: a
protož, dobrý hochu, pospěš k ní, nedej se odpustit, stůj u dveří, a řekni jim, že nohy utkvělé tvé
vrostou, až ti bude slyšení.
VIOLA: Však jistě, pane vznešený, když tak své zanechána strasti, jak se dí, mne nikdy nepřipustí před
sebe.
VÉVODA: Vše dvorné meze přeskoč bouřlivý, než bys se vrátil s nepořízenou.
VIOLA: Nuž, pane, kdybych mluvil s ní, což potom?
VÉVODA: Ó pak jí rozviň strázeň lásky mé, ji zprávou překvap o mé věrnosti: žal tváře můj ti dobře
bude slušet, líp bude pozor dávat při tvém mládí než při poslu, jenž hledu přísnějšího.
VIOLA: To, pane, nemyslím.
VÉVODA: Věř, milý hochu; neb ještě přelhává tvá blahá léta, kdo dí, že muž jsi.Hladší, rdělejší ret není
Dianin; tvé hrdélko má dívčí hlásek, jasný, zvučivý a vše se hodí k ženské úloze. Vím, že tvá hvězda
zcela způsobna k jednání tomu. - Asi čtyři, pět jej provoďte, či všichni, chcete-li; mně nejlíp, když jsem
spolku daleký. – Pořiď to dobře, a máš vůli mít jak pán tvůj, nazvat jeho statek svým.
VIOLA: Chci snažit se, vám slečnu namluvit.
(stranou) Zlý spor, mu jinak na námluvy jít, když sama bych mu chtěla chotí být.
Odejdou.
Výňatek
Neumělecký text
William Shakespeare, největší dramatik světové literatury. Neví se kdy přesně se narodil, odhaduje
se 23. 4. 1564, jisté je však pouze to že byl pokřtěn 26. 4. 1564. Narodil se v Anglii ve Stratfordu nad
Avonou. Jeho otec pracoval zřejmě jako rukavičkář a jeho matka Mary pocházela ze staré zemanské
rodiny. Ve svém rodném městě (Stratford nad Avonou) vystudoval gymnázium (King Edward VI
Grammar School).
V 18 letech se oženil o osm let starší ženou Annou Hathawayovou (26let), která již tou dobou čekala
dítě- Sussana se narodila půl roku po svatbě. Později měli ještě dvojčata Judithu a Hamneta. Hamnet
v 11 letech zemřel, což jistě poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Po narození dvojčat byl
Shakespeare spatřen naposledy na křtu dětí pak na 7 let zmizel. Před rokem 1592 se Shakespeare
připojil ke kočovným divadelníkům. Roku 1592 přišel do Londýna, kde hrál v různých divadelních
společnostech. Stal se také spolumajitelem divadla. Ale v letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla
zavřena kvůli epidemii moru.
Nedoložené zprávy o jeho životě vedly k dohadům, že pod jménem Shakespeare se kryje jiný autor.
Shakespearovi se připisuje 37 děl, u některých je však jeho autorství sporné. Shakespeare vynikal
jedinečnou představivostí. Do úst svých hrdinů vkládal úvahy o běžné životní skutečnosti i hluboké
zamyšlení nad smyslem lidské existence.
Také napsal hromadu básní a z toho většina byla určena mužům.
Hrdinové jeho her jsou osoby heroické, tragické, směšné i vážné, zlí a odpuzující, žádný z nich však
nepozbývá věrohodnosti. Dramatická tvorba Shakespeara přerůstá časový a společenský rámec své
doby, zůstává živá a pochopitelná i dnešnímu divákovi.
http://www.spisovatele.cz/
TRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY
PREZENTACE
Jiří Suchý
Jonáš a tingl tangl
Výňatek
Umělecký text
SUCHÝ: Dobrý večer. Dovolte, abych se vám představil: Jsem Jonáš. Příjmení jsem záhy
zkompromitoval, proto od něj upouštím. Sem do New Yorku jsem přijel koňmo, hned vysvětlím proč.
Ač postavou spíš účetní z čistírny, mám duši kovboje. Proto jsem volil cestu prérií. A cestou, co se mi
nestalo. Tedy, chci samozřejmě říct, co se mi stalo. Jedu a najednou přímo proti mně jede kovboj,
opravdovej kovboj, takovej, jak je známe z němejch filmů. Tak na něj volám: Pane kovboji, pane
kovboji! - On se otočí a říká: Co je, jestli se mnou chcete mluvit, tak mě snad můžete oslovit jménem,
jak je to v kraji zvykem? - Já říkám: Pardon, já neznám vaše ctěné jméno, já nejsem vocaď. - On říká:
Á, to je jiná. Seskočil z koně a podal mi ruku. Já jsem Zabiják! Taky jsem mu podal ruku a říkám: Já
jsem tady za divadlo! Jenomže to všechno jsme si říkali anglicky, takže to nebyla sranda.
Tak jsme se zkrátka seznámili - vyměnili jsme si zkušenosti, jak se říká, a díky tomuto seznámení
pochytil jsem nejednu americkou lidovou písničku. Jednu z té nejedné písničky vám zazpívám. Je to
americká lidová balada o dívce jménem Klementajn
Byla krásná
Každej by chtěl
A tak vznikla
Junge Frauen
Byla milá
Klementajn
Láska tajná
Alter Wein
Byla chytrá
Jednou ráno
Mezi ním a
Jinak se mám
Zkrátka fajn
Přišel jeden
Klementajn
Celkem bídně
Na zahrádce
Napůl Ábel
Když je radost
Žij si blaze
Něco ryla
Napůl Kain
Přijde smutek
Klementajn
Říkali jí
Napůl peklo
Zmizí vše co
Do duše jí
Klementajn
Napůl Eden
Bylo fajn
Padla tíseň
Kolik má prej
Začal svádět
Její darling
Tak se vrhla
Nápadníků
Klementajn
Od ní utek
Na kokain
O tom nemá
Tělo rovný
Zbyla sama
A tím končí
Nikdo šajn
Měl jak lajna
Klementajn
Nejen píseň
Podávaj si
Nejrovnější
Jednou přišel
Ale taky
U ní kliku
Ze všech lajn
Pozdrav z Vídně
Klementajn
1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním
zasazením do literárněhistorického kontextu);
- zasadit dílo J. Suchého do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Jonáš a tingl-tangl
kabaret
Napsal: Jiří Suchý
Hudba: Jiří Šlitr
Texty písní: Jiří Suchý
Režie: Karel Mareš
Kostýmy: Běla Suchá
Premiéra: 18. července 1962
Derniéra: 16. dubna 1967
Repríz: 242
Hráli:
Jiří Suchý a Jiří Šlitr , Eva Pospíšilová nebo Zuzana Burianová nebo Milena Zahrynowská Vladimír
Hrabánek (řekne jedinou větu „Jonáš, jeho život a dílo“) rytmická skupina divadla Semafor
Děj:
Kabaretiér Jonáš (J. Suchý v dvojroli vzpomínajícího i vzpomínaného) a pianista (zatím bezejmenný J.
Šlitr) vzpomínají na svá vystoupení v různých městech světa (Vídeň, Londýn, Milán, Paříž, New York,
Praha, Moskva, Berlín), děj tvoří prakticky jednotlivá vystoupení Jonáše, vyprávění anekdot, Šlitrovy
variace na lidovku Šla Nanynka do zelí a vzpomínky.
Písničky:
Vyvěste fangle
Chybí mi ta jistota
Tak jak ten Adam
Honky Tonky Blues
Modré punčochy
Klementajn
Tulipán
Lili Marlén
Bar Honolulu
Škrhola
Píseň pro Petrušku
Šišlala
Koupil jsem si knot
Tatar
Motýlek
http://www.semafor.cz/historie/hry/jonas-a-tingl-tangl_16
PREZENTACE
Fráňa Šrámek
Měsíc nad řekou
Výňatek
Umělecký text
(…)
PANÍ HLUBINOVÁ (stále v rozpacích, zatéká očima, vsune zásuvku u stolu, která zůstala ještě
otevřena, pak): A víš-li pak, že ta fotografie není k nalezení? Hledala jsem všude, ale jako by se země
po ní slehla SLÁVKA: Která fotografie?
PANÍ HLUBINOVÁ: No ta, co je na ní tatínek se svými spolužáky po maturitě SLÁVKA: A co?
PANÍ HLUBINOVÁ: Sama jsem ji jednou schovala, aby ji neměl na očích, aby v něm nebudila
vzpomínky...a teď je pryč, je pryč SLÁVKA (krčí rameny).
PANÍ HLUBINOVÁ: Jistě ji nalezl, má ji, dívá se na ni občas s lítostí... abychom o tom nevěděly SLÁVKA: S lítostí?
PANÍ HLUBINOVÁ: Jak by ne s lítostí... že ostatní to přivedli tak daleko... a on, premiant ve třídě —
SLÁVKA (zazpívá): Hoj ty jeden študente, ty malý premiante
PANÍ HLUBINOVÁ:(smutně vzrušena): Z toho není, Slávko, do zpěvu, že on tam teď za pultem
v krámě
SLÁVKA: (deklamuje): Papírnictví, obrazy, umělecké potřeby, pohlednice PANÍ HLUBINOVÁ: A to všechno jen kvůli mně, že jsem se neuměla vzdáti — (S bědňoučkou emfází)
Že jsem se mu zavěsila na jeho mladá křídla —
SLÁVKA: Mami, nemluv se mnou tak básnicky, víš, že na to nemám hlavu PANÍ HLUBINOVÁ: Ať to řeknu tak nebo onak, co říkám...je smutná pravda.
SLÁVKA : (náhle) Co je, mami, k obědu?
PANÍ HLUBINOVÁ: (dotčena) Takhle ty mne vždycky zarazíš
SLÁVKA: Ale vždyť už všechno vím, co bys mi ještě řekla
— (Vesele) A oběd, oběd, pamatuj! Tatínek dnes bude asi při chuti... vypadá skvěle, zpívá, dělá vtipy,
vyhazuje dceru z krámu -
- zasadit dílo F. Šrámka do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Měsíc nad řekou
Dana Medřická v hlavní roli filmového přepisu stejnojmenné divadelní hry Fráni Šrámka o konfliktu
mládí a stáří, rozumu a citu (1953). Dále hrají: Z. Štěpánek, Z. Baldová, E. Cupák, B. Waleská, J. Plachý,
V. Vydra st. a další. Kamera F. Pečenka. Scénář a režie Václav Krška
Divadelní hra Fráni Šrámka Měsíc nad řekou vznikla v roce 1922 a ze všech dramatických prací
Šrámkových nejlépe a nejplněji postihuje věčný konflikt mládí a stáří. V jednoduchém příběhu z
malého městečka líčí tichou rezignaci Jana Hlubiny, kdysi nejlepšího studenta místního gymnázia,
který však podlehl tlaku vnějších okolností, zklamal naděje v něj kladené a uvízl v městečku jako
papírník. Na tyto zklamané naděje navazuje citový osud jeho dcery Slávky, vzdorující měšťácké
představě o nutnosti sňatku, třebas bez lásky, jako jediném řešení života ženy. Její setkání s jinošským
Vilíkem Roškotem pod vlivem křehkého kouzla měsíčního večera a hučící řeky vyvolává prudký
konflikt rozumu a citu a vede k náhlému chlapcovu dozrání.
V roce 1953 převedl režisér Václav Krška tuto divadelní hru do filmové podoby. Do hlavní role Slávky
Hlubinové obsadil Danu Medřickou. Jak ve své studii napsal J. Černý: „Není to stárnoucí slečna s rysy
jedovatosti a kyselé zlobivosti, ne vadnoucí sentimentální snílek. Je to věčná, energická, sebejistá,
inteligentní, citově bohatá žena… Medřická zbavila postavu sentimentu, zrealističtila ji, a přesto je
vroucnější, než bývaly Slávky minulé.“ Vedle D. Medřické podali výborné herecké výkony i Zdeněk
Štěpánek, Zdeňka Baldová, Eduard Cupák, Jiří Plachý a další.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/16275-mesic-nad-rekou/29338362110/
PREZENTACE
Josef Kajetán Tyl
Strakonický dudák
Výňatek
Umělecký text
DOROTKA: (za scénou) Pusťte mě, já S ním musím mluvit!
ŠVANDA:
Umučená hodino! To je Dorotka!
ALENOROS: (nevrle) Co je to?
DOROTKA: (vběhne, za ní Kalafuna) Kalafuno, tady je! Švando, je to pravda, co se venku povídá? Ty si
budeš brát princeznu?
ALENOROS: Tívka a táky z Češka? Kto to je?
VOCILKA:
Nešťastná osoba, královská milosti! My ji živíme z outrpnosti i s tímto člověkem - ale
musíme je držet pod zámkem, protože mívají divoké nápady.
DOROTKA: Švando!
VOCILKA:
Vidíte ji! Myslí si, že je zakletá princezna a chce si mého pána namluvit!
ZULIKA:
(šlehne bičem) Nikdy!
VOCILKA:
(ukazuje na Kalafunu) A tenhle dobrák si o sobě myslí, že je nejlepší muzikant pod
sluncem!
KALAFUNA: I ty darebáku!
DOROTKA: Švando, a ty to trpíš? Ty necháš o mně tak mluvit? O mně, která z lásky k tobě sjezdila celý
svět?!
VOCILKA:
Koukněte, jak jiskří očima! To je její zlá hodina!
ALENOROS: Áže! Áže em! Oveďte y idi a lejte ktora!
(Stráže! Stráže sem! Odveďte ty lidi a zavolejte jim doktora!)
DOROTKA: Švando, pamatuj na tuto hodinu! (Stráže ji odvádí i s Kalafunou.)
KALAFUNA: Kam mě to vlečete! Já jsem primáriusl
- zasadit dílo J. K. Tyla do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Dudy (také moldánky, na Moravě též gajdy, na Chodsku pukl) jsou prastarý lidový hudební nástroj,
užívaný v podobě historicky známé už v antickém Řecku. Původně byly jednoduchým dechovým
nástrojem, který pravděpodobně vznikl již před 4 000 lety v Egyptě a v přední Asii. Odtud se postupně
šířily s pastýři, ale především s četnými arabsko-tureckými nájezdy do Evropy, kde nacházíme nejvíce
jejich forem a druhů - mnoho evropských národů má pro ně nejen vlastní jméno, ale i své vlastní
modifikace nástroje.
Dudy jsou aerofon. Funkce nástroje je založena na pumpování vzduchu pomocí kovářského měchu
umístěného v levém podpaždí hudebníka do zásobního koženého měchu pod pravou rukou, odkud
vzduch proudí přes strojek (tzv. piskor) s plátkem (plátky) do píšťaly s otvory. Rozechvíváním
plátku(ů) vzniká zvuk a tón je tvořen odkrytím vždy jednoho otvoru (tzv. uzavřený prstoklad) píšťaly
prsty, podobně jak je tomu např. u zobcové flétny (tak pracují např. dudy české). Nejčastěji jsou
laděny v tónině Es dur, jsou také často používané dudy v ladění C dur (více na Moravě). Na poněkud
jiném principu pracují dudy skotské, kde se vzduch do měchu nástroje nevhání mechanicky, ale jen
dofukuje ústy.
Zvuk dud je mečivý a na přední píšťale (tzv. předničce) hrají české dudy pouze na osm tónů, což
dodává jejich hře jednotvárnosti. Dalším zvláštním rysem je přítomnost jedné nebo více zadních
píšťal - tzv. huk neboli bordun, které nepřetržitě hrajou stále jeden o dvě oktávy hlubší tón, který se
kombinuje s proměnlivými tóny na přední píšťale.
Dudy mají stále mnoho ctitelů. Nejvíce proslavili dudy čeští dudáci ze Strakonicka a Chodska. V Česku
existuje několik kvalitních lidových souborů a ve Strakonicích se pořádá jednou za dva roky významný
Mezinárodní dudácký festival.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dudy
PREZENTACE
Jiří Voskovec, Jan Werich
Kat a blázen
Výňatek
Umělecký text
ALMARA: Povídám, mám nápad. Mám zbraně připraveny. Máme zfanatizovanou mládež, máme vůči
lidu těžké postavení. Provolejme hrdiny za diktátory. Bude to vděk národa a necháme je vládnout, ať
si to vylížou za nás
IBAYO
No ale, to by nebyl triumvirát
ALMARA: Jakpak ne? Ale anonymní. My budeme vládnout a oni si to odnesou.
IBANE: To je skvostná myšlenka! Výhodné je jenom osvobozovat lid od jha. Když to jho není, musíme
si je udělat.
IBAYO: He, he, he, bude útisk, lid bude trpět, a až bude nejhůře, přijedeme my, svrhneme diktátory a
bude vládnout zase naše mladistvá avantgarda.
IBANE: Jenže co uděláme do té doby s mládeží? Ta je žhavá do boje.
ALMARA: Výborně, z mládeže uděláme osobní gardu diktátorů.
IBANE: Můj syn může být hlavním velitelem. A to jim dáme stejnokroje?
ALMARA: Pro to bych nebyl. To by tlouklo do očí.
IBANE: Co takhle košile? Není to stejnokroj, není to civil.
ALMARA: Jenže se to špiní.
IBAYO: Tmavé, pánové, hodně tmavé, na tom není vůbec žádná špína vidět.
IBANE: Správně, nebude v partajích špinavé prádlo
IBAYO: A kdy je provoláme?
ALMARA: (k Ibayovi) Hned, ale maličkost, váš syn požádá o ruku mé neteře.
IBAYO: Co s tím?
ALMARA: Hleďte. On má za ženu Národní Matku. Vy si berete její dceru. Váš syn si vezme moji neteř,
aby byl triumvirát v rodině
(Všichni si podají ruce a udělají spiklenecké znamení)
- zasadit dílo V+W do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Kat a blázen je divadelní hra autorů Jana Wericha a Jiřího Voskovce s hudbou Jaroslav Ježka,
uvedená v Osvobozeném divadle v roce 1934.
Hra získala podtitul satirická fantazie o deseti obrazech. Ve své předmluvě k této hře napsali Werich a
Voskovec, že by radši psali pro své divadlo "divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky".
Proč? Jelikož správné divadlo má diváky odvést na míle daleko od šedé skutečnosti do časoprostoru
nereálného, absolutně vymyšleného a nesmyslného. Jenže jelikož se psal rok 1934 a skutečnost
kolem nich nebyla šedá a obyčejná, ale stala se "strašlivou konkurentkou tohoto ideálního divadla",
rozhodli se nezůstat k ní chladnými, ale naopak na ni reagovat. Od poetismu přešla tvorba
Osvobozeného divadla k satirické, ostře společensky zaměřené tvorbě, která měla reagovat na to, co
se právě děje: Adolf Hitler v Německu uchvátil moc a začal se zbavovat svých odpůrců těmi
nejkrutějšími cestami. Nezaměstnanost rostla a ekonomická krize byla v plném květu.
Proti hře protestovalo mexické velvyslanectví. Požadovalo, aby bylo vynecháno vše, co nějak
souviselo s Mexikem. V důsledku toho se pozměnil i původní text mexické hymny. Představení byla
často narušována útoky fašistů, kteří vytloukali okna a snažili se všelijak narušovat chod divadla. Čím
dál tím více přítomných diváků si s nimi ale vědělo čím dál tím lépe rady. Osvobozené divadlo
fungovalo dál.
Gogolova slova, která použili i V+W v úvodu k této hře: "Zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu!"
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kat_a_bl%C3%A1zen
PREZENTACE
Jiří Voskovec, Jan Werich
Rub a líc
Výňatek
Umělecký text
OBRAZ DRUHÝ HIGH LIFE 1934
Před oponou
Krev a Mlíko vstoupí před oponu
KREV: Nemyslete si, pane, že mně snad záleží na takovém jednom sporťáčku, při svém postavení si mohu
dovolit třeba deset takových bouraček do měsíce, když na to přijde, víme?
MLÍKO: Chcete snad nadhodit, že já si z toho něco dělám, že jste mi můj roadster svou nepříčetností zničil? Jde
mi jen o to, že nerad ruším slovo, a slíbil jsem, že ještě dnes budu v Kitzbühelu. Mám tam totiž schůzku se
Simpsonem Třetím.
KREV: Ach, vy také jezdíte na wintersporty do auslandu?
MLÍKO: Přece se nebudu otravovat v inlandu.
KREV: Mne skutečně těší, že jsem měl tu nehodu s člověkem, který je mi sociálně roven. Poslyšte, ten Simpson
Třetí, to je opravdu rozkošný člověk. Takový enfant terrible mezi námi aristokraty.
MLÍKO: Mně se na něm líbí, že je, řekl bych, revolucionářem v našich kruzích. Podívejte se v té Vídni, jak při té
revoluci rozstříleli Marxhof, on se na to přijel podívat...
KREV: A s jakým klidem si zatknul do knoflíkové dírky rudý karafiát.
MLÍKO: On ví, že se mu nemůže nic stát, ale on si ten karafiát vezme. — Nebo jak to nakreslil v Anglii vládě.
Vezme si buřinku, dvouřadové sáčko, čistě občanský král — a jde mezi nezaměstnané, podívat se, jaká ta bída
je. Vidí, že je veliká, že se s tím těžko dá něco dělat, tak s tím praští a jde od toho.
KREV: A ta důslednost! Jak tu abdikaci provedl důkladně! Všeho se vzdá, koruny, trůnu, titulů, všechnu tu
pompu pověsí na hřebík a fakticky si nechá jen to existenční minimum.
MLÍKO: A poslyšte, pane, vy jste jel na svůj zámek nebo ze svého zámku?
KREV: Totiž, to je tak: á{ jsem jel ze svého zámku na svůj zámek.
MLÍKO: Ach tak; my také máme v rodině pro každý měsíc jeden zámek. Máte snad také hrad?
KREV: Tajemný v Karpatech. Tam nám tak strašilo, že jsme museli se strašidly předků udělat takový gentleman
agreement o výročním strašecím dnu. To se odstěhujeme a předkové mají valné strašení.
MLÍKO: Zajímavé. U nás v rodu straší totálně. Tedy totalitní strašení. Jen zaručeně čistokrevní předkové mají
privilej strašit na opyši, v hale a v kryptách. Poslední dobou si stěžují, že nemají co žrát, ale straší tím víc.
(V orchestru se ozve táhlé zaskučení a zároveň se přitlumí světlo)
KREV: Co to bylo? Nějak se smráká!
MLÍKO: To je můj strýc Pšor, náš strašführer. Udeřila jeho hodina.
KREV A MLÍKO (zpívají) Prabába mé prabáby
1. charakteristika uměleckého textu (s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla a s orientačním zasazením do
literárněhistorického kontextu);
- zasadit dílo V+W do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Svět patří nám
Slavná satirická komedie, ve které Jan Werich a Jiří Voskovec názorně předvedli, jak inteligentní
humor překoná časoprostor (1937). Dále hrají: V. Šmeral, A. Mandlová, B. Záhorský, J. Průcha a další.
Scénář Formen. Hudba J. Ježek. Kamera O. Heller. Režie Martin Frič
V roce 1936 se politické nebe zatahovalo stále temnějšími mraky. Hrozba nacismu byla neodvratná.
Tehdy Jiří Voskovec a Jan Werich uvedli na jevišti Osvobozeného divadla premiéru hry Rub a líc.
Hudebním leitmotivem hry byl optimistický pochod Jaroslava Ježka Svět patří nám, který dal i název
pozdějšímu filmu Martina Friče. Aktuální námět totiž přímo volal po zfilmování. Filmová specifika si
vyžádala zhuštění děje, zasáhla však i cenzura Filmového poradního sboru. Ta si vyžádala změnit
jména postav, připomínajících jména nacistických pohlavárů. Nařídila i změnu příliš průhledného
úboru fašistů.
V kinech se Fričův film objevil pouhého půl roku po divadelní premiéře. V roce 1939 nechali nacisté
spálit všechny negativy a kopie filmů V+W, jejich duch a písničky však i přesto posilovaly český národ
v nejtragičtějším období jeho historie. V roce 1947 byl film znovu uveden do kin v okleštěné podobě. I
když dochovaná kopie nepodává úplný obraz o původních záměrech tvůrců, na mistrovských
výstupech V+W to nic nezměnilo a dodnes těší diváky pamětnických filmů.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/16597-svet-patri-nam/29138360533/
PREZENTACE
Vladislav Vančura
Markéta Lazarová
Výňatek
Umělecký text
Ti, kdož zůstali naživu, jsou již spoutáni, Mikolášovi lidé je svazují vždy po dvou a zády k sobě.
Mikoláš si utírá meč a praví: „Náš pán mi dopřál, abych mohl splatiti svůj dluh, Lazare, jsme
vyrovnáni. Avšak protože jsi tak snášenlivý a protože chceš býti mým věřitelem, dopřej mi jedné ze
svých dcer. Dopřej mi té, kterou vidím nasazovati si klobouk.“ Řka to označí Mikoláš špičkou svého
meče spanilou dívku. Je to Markéta, čtvrtá Lazarova dcera. Vidíte ji postoupiti o krok a třásti se
hrůzou. Již ji odvlékají a nemůže dáti ani spánembohem svým sestřičkám. Po chvíli unášejí loupežníci
Marketu k lesu svázanou v síť mezi dvěma hřebci. Lazar se potácí a hrozné dvojice pochodují na svých
místech. Lazar se válí po zemi a s jeho lidmi je velmi zle. Až do soumraku trvala tato muka. Již
vzcházela večernice, již bylo slyšeti dupot vracejícího se stáda, když spadla pouta z rukou dvou
pacholků. Vzápětí byli všichni vysvobozeni. Není to pozdě? Nezemře Lazar od svých ran, ustanou paní
v pláči?
Za tohoto truchlivého postavení nemohly nešťastnice než plakati. Nemohly leč vypraviti posla
pro vozy a s nářkem odjeti do Boleslavě.
Mikoláš dojel ke Kozlíkovu táboru kolem půlnoci. V řeži s Lazarovými pozbyl jednoho ze svých vrahů a
pyšné bláznovství jej mělo k lítosti nad touto ztrátou, nikoliv snad pro nesmrtelnou duši, která
skanula rovnou do pekel, ale pro vojenskou škodu a pro smích loupežníků. Od chvíle, kdy vnikli do
lesa, byla půda tak nerovná, že nemohli dva koně jíti vedle sebe, přiměli tedy Marketu, aby vsedla na
hřebečka. Byla jim po vůli, činíc bez hlesu vše, co si přáli. Pokorná křesťanka nepřestane doufati
v Boha. Ví, že není uniknutí z tohoto lesa, a všechnu naději skládá ve smrt. Snad se jí podaří nalézti
pohozený nůž a vetknouti si jej do srdce, snad bude tento hrozný skutek na nebesích shovívavě
posouzen.
Loupežníci se zatím zařídili v lese podomácku. Kolem tábora již byly záseky. Uprostřed mýtinky
stály dvě chýše vystlané klestím, rovněž na stropě a kolem zdí byla čečina. Rozehřívající se sníh,
kterým poházeli střechu, po kapičkách stékal na obludné spáče; byli syti a nepostrádají míru.
Kozlík se opřel o loket, aby vyslechl Mikolášovy zprávy.
- zasadit dílo V. Vančury do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Popis filmu Markéta Lazarová
I po letech, které uplynuly od vzniku snímku, okouzlí a strhne všechny, kdo jej mají možnost vidět.
Vyhrála Marketa Lazarová. Dnes stejně jako svého času uchvacuje obrazovou imaginací, krásou slova
i krutostí skutků, košatostí děje i bohatstvím myšlenek. Málokdy se v dějinách světové kultury
přihodí, aby literární předloha byla předstižena filmovou adaptací, a tentokrát se to stalo. Práce na
rozsáhlém projektu trvala téměř sedm let. Plné tři roky strávil režisér František Vláčil se scenáristou
Františkem Pavlíčkem nad převodem jazykově náročného textu do scénáře, další tři roky trvalo
natáčení v šumavských exteriérech, pak následoval náročný střih a dokončení. Při výběru herců pro
klíčové postavy příběhu se režisér řídil spíše zevnějškem či mentalitou lidí. Titulní roli vytvořila mladá
slovenská studentka Magda Vášáryová, roli loupeživého rytíře Kozlíka Josef Kemr, jeho syny František
Velecký a Ivan Palúch, starého zemana Lazara Michal Kožúch, německého jinocha Kristiána Vlastimil
Harapes a potulného žebravého mnicha Vladimír Menšík. Marketa Lazarová byla vysoce oceněna
nejen u nás, ale i na mezinárodním fóru; například na MFF v Mar del Plata získala jednu z hlavních
cen.
Ambiciózní a mnohovrstevný velkofilm Františka Vláčila se odehrává ve středověku třináctého století
uprostřed českých lesů a tematizuje přechod pohanství ke křesťanství na postavě pohanského
bojovníka Mikoláše Kozlíka (František Velecký), který unese a brutálně znásilní titulní hrdinku (Magda
Vašáryová), nevinnou, do kláštera se chystající dceru vůdce rodového klanu.
Při prvním uvedení (po šesti letech natáčení) označil časopis Variety Markétu Lazarovou, téměř
tříhodinový snímek vyprávějící temný středověký příběh s důrazem na symboliku a metafory, za
"vynikající dílo, avšak nevhodné pro běžnou komerční distribuci“. V roce 1998 byl však tento
černobílý mistrovský gotický opus – podle námětu předválečného avantgardního románu a vizuálně
evokující snímky Carla Theodora Dreyera, Akiry Kurosawy či Ingmara Bergmana – zvolen tuzemskými
kritiky a zástupci filmového průmyslu za nejlepší český film všech dob.
Vláčil – proslavený svým poetickým lyrismem a historickými filmy (jeho ďáblova past z roku 1961 se
odehrává v době protireformace a v Údolí včel z roku 1967 je český hrdina vychován členem Řádu
německých rytířů) – neredukuje příběh na povrchní akční dobrodružství, nýbrž využívá skvělou
kameru a dobové detaily k tomu, aby se ponořil do psychologického a duchovního rozpoložení svých
dávných postav. Markéta Lazarová tak představuje snímek ztělesňující „atavistickou noční můru,
filmovou báseň, kterou je obtížné zařadit ve smyslu žánru nebo vzbuzených obav“.
http://programy.sms.cz
PREZENTACE
Julius Zeyer
Radúz a Mahulena
Výňatek
Umělecký text
RUNA: Slyš. Mahuleno, slovo jediné - pak jdi!
MAHULENA: To slovo, matko?
RUNA: Kletbu vrhám na tebe, kletbu těžkou, kletbu strašlivou
MAHULENA: Matko! Matko!
RUNA: Kletbu na tě vrhám nejmocnější, ta půjde za tebou a štvát tě bude, štvát do smrti, jak plachou
laňku smečka vzteklých psů. Nebem proklínám tě, proklínám tě zemí! Ó, země, ty jsi matkou též, ty
vyslyšíš mě, ty slyšet musíš mě, bud' zkáza tobě, zůstaneš-li hluchou? Má kletba silná jest jak vichr, oheň,
moře! Jak slovo čarodějné, děsuplodné, jež trhá hvězdy z nebe! Mou kletbu nepřemůže ani osud!
MAHULENA: Ó, zadrž, zadrž!...
RADÚZ: Pojď, Mahuleno. (Táhne ji za sebou.)
MAHULENA: Klesám, nemohu...
RUNA: Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on
v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud' cizí mu, jak cizí jsi
teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen
touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým
zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal
bud tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!
RADÚZ: Ó, Mahuleno, nermuť se a pojď! Je láska mocnější než nenávist, to uvidíš
RUNA: Svůj omyl poznáš, Radúze! Má kletba padá tebe též jak na ni! Nemenší bude tvoje utrpení, ač
bolestnou ti bude záhadou! Jakmile jiné ženy celující ret se dotkne tváře tvé, tu béře moje kletba
počátek! V tom okamžení zapomeneš ji, a znát ji nebudeš, svou Mahulenu, bys na ni třeba neustále
hleděl! O její jsoucnosti ni stopy nezůstane v tvé čarem jaté paměti! A rána, kterou chápat nebudeš, ti
bude krváceti v srdci, krváceti, až rozum tvůj se zamží trudem tvým! Ó, kletba moje stojí jako Tatry
pevně! Ty slyšelas ji, země, naše matko, ty slyšelas, tvé zachvění jsem ucítila!
- zasadit dílo J. Zeyera do kontextu české literatury
Výňatek
Neumělecký text
Vysoké Tatry (polsky Tatry Wysokie, maďarsky Magas-Tátra) je nejvyšší pohoří na Slovensku i
v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je
odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km²
(260 km² na Slovensku a 81 km² v Polsku). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km.
Od jihu je pohoří ohraničeno Podtatranskou kotlinou, na severu sousedí se Spišskou Magurou a
západní hranici tvoří Kôprová dolina oddělující Vysoké Tatry od Tater Západních. Na východě jsou
ohraničeny masivem Belianských Tater. Belianské Tatry jsou nižší než Vysoké Tatry (plocha 64 km²,
délka hřebene 14 km, nejvyšší vrchol Havran - 2142 m)
Hlavní hřeben Vysokých Tater, který je ve svém středu podkovovitě prohnut k jihu, je 26 km dlouhý a
jeho maximální šířka je 17 km. Vysoké Tatry se táhnou od Ľaliového sedla (1947 m) na západě ke
Kopskému sedlu (1749 m) na východě. Jejich nejzápadnějším vrcholem je Svinica (2301 m),
nejvýchodnějším Jahňací štít (2229 m). Hřeben téměř vůbec neklesá pod 2000 m a jeho nejvyšším
vrcholem je Ľadový štít (2627 m). Odbočuje z něj pět hlavních hřbetů na jih s vrcholy (Kriváň,
Končistá, Gerlachovský štít, Slavkovský štít, Lomnický štít,) čtyři na sever (Kozi Wierch, Opalony
Wierch, Malé Rysy, Veľká Javorová veža). Nejvyšší vrchol Gerlachovský štít je zároveň nejvyšším
vrcholem nejen Tater, ale celých Karpat
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%A9_Tatry
PREZENTACE
Český jazyk a literatura
Alan Marshall
Už zase skáču přes kaluže
Jak čas utíkal, berle ke mně už nerozlučně patřily. Paže se mi vyvinuly mnohem víc než
ostatní tělo a podpaží jsem měl tuhá a tvrdá. Berle mne již nedřely a chodil jsem docela
snadno.
Naučil jsem se chodit na několik různých způsobů, které jsem si pojmenoval podle druhů
koňské chůze. Dovedl jsem běhat, klusat a cválat. Padal jsem často a těžce, ale naučil jsem se
dopadat tak, abych se neuhodil do „špatné nohy“. Své pády jsem si rozdělil do různých typů,
a jakmile jsem viděl, že upadnu, věděl jsem přesně, bude-li to pád „dobrý“ či „špatný“.
Jestliže mi uklouzly berle ve chvíli, kdy jsem už udělal krok dopředu, upadl jsem na záda a to
byl nejhorší pád, protože jsem si často vyrazil dech nebo si zkroutil pod sebe „špatnou
nohu“. Bolelo to až hrůza, a když jsem takhle upadl, najednou jsem bušil rukama do země,
abych se nahlas nerozplakal. Když mi uklouzla jen jedna berle, nebo narazila na kámen či
kořen, upadl jsem dopředu na ruce a nestalo se mi nikdy nic.
Byl jsem pořád samý šrám, boule nebo škrábanec a večer co večer mi maminka ošetřovala
nějaké zranění, které jsem toho dne utržil.
- zasadit výňatek do kontextu celého díla, tvrzení zdůvodnit
- zasadit dílo A. Marshalla do kontextu světové literatury
Hipoterapie je metoda fyzioterapie využívající přirozený pohyb koně v kroku jako stimul
a rehabilitační prvek. Krok koně se promítá do trojrozměrného pohybu koňského hřbetu,
který se stává pro terapii jedinečnou balanční plochou.
Hipoterapie je léčebná metoda, která působí na klienta prostřednictvím pohybových
impulzů, vznikajících při koňské chůzi. Přenosem těchto impulzů přes koňský hřbet na
klienta, který na koni sedí či zaujímá jinou, jeho možnostem odpovídající polohu (vleže na
břiše, s oporou o předloktí atd.), dochází k oslovení centrálního nervového systému – mozku.
Ten musí nejen zpracovat vjemy o změnách, které nastávají při kontaktu s pohybujícím se
koňským hřbetem, ale i vyslat adekvátní rozkazy k tomu, aby organizmus reagoval správně
a v rámci rovnovážných reakcí. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp
chůze jako člověk, nutíme tak centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka
zpracovávat a vysílat vjemy a příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi.
Je tak možno docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých tam, kde je
postižena koordinace, rovnováha a vývoj vzpřimování.
Hipoterapie může také působit preventivně tam, kde z důvodu onemocnění dochází
k degeneraci či přerušení nervových drah, řídících pohyb. Čím déle je možnost organizmu
připomínat jeho správnou funkci, tím více se oddálí negativní vliv degenerativních
onemocnění či následků úrazu na hybnost člověka. Zároveň se připravují vhodné podmínky
pro aplikaci klasických fyzioterapeutických metod (např. Vojtova metoda), kterými má být
vždy kvalitní hipoterapie doplněna.
Je to metoda, která umožňuje dosáhnout velmi kvalitního léčebného efektu za téměř vždy
nadšené spolupráce klienta.
www.wikipedie.cz
PREZENTACE
Jane Austenová
Pýcha a předsudek
Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář a přátelské, nestrojené vystupování. Jeho
sestry byly půvabné a dělaly dojem dam velkého světa. Jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil
všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými rysy, hrdým držením a zprávou, že
má totiž jmění vynášející deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák, dámy usoudily, že je
mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu večera k němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem.
Společnost záhy shledala, že je pyšný, že mu nejsou dost vznešení a že se tu nebaví, a pak už ho ani
rozlehlé statky v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný zevnějšek a aby svému
příteli nedosahoval ani po kotníky.
Pan Bingley se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě se bavil, nevynechal ani jeden kousek,
byl smutný, že ples už končí, a zmínil se o tom, že musí také uspořádat podobný večer v Netherfieldu.
Pan Darcy si zatančil pouze jednou s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být
představen žádné jiné dámě. Byl to nejpyšnější, nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál,
aby se tu ještě kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová, která nejen neschvalovala
jeho celkové vystupování, ale navíc byla pobouřena tím, že se opovržlivě vyjádřil o jedné její dceři.
Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky prosedět, a během této doby
stanul pan Darcy na chvíli poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym. "Pojď, Darcy,"
pravil, "musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit."
"Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře svou partnerku. V takovéhle
společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl
hotový trest."
"Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!" zvolal Bingley. "Na mou věru, co jsem živ, neseznámil
jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami za jediný večer, několik je jich tu přece velmi hezkých."
"S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty," řekl pan Darcy a pohlédl na nejstarší slečnu
Bennetovou.
"Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za tebou sedí jedna z jejích sester
a ta je také velmi půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice představí."
"Která to je?" ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth, když se setkal s jejím pohledem, odvrátil
se a chladně prohlásil: "Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení."
a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu):
- charakterizovat postavy ve výňatku, charakterizovat jazykové prostředky užité v textu
- zasadit dílo J. Austenové do kontextu světové literatury
Emancipace
Co je vlastně emancipace? Je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění
a získání nezávislosti. v případě ţen jde o emancipaci od muţů a od společnosti, která je,
ţeny, svazuje.
Ţenská emancipace se vyvíjela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Od doby, kdy ţena
měla ve společnosti prakticky nulové postavení, aţ do doby dnešní, kdy je jiţ plně
emancipována, uběhlo mnoho času a situace ţen se v kaţdém údobí lidského vývoje stále
zlepšovala. Je to logické. S rozvojem občanských svobod a se zapojováním stále většího
počtu lidí do rozhodování o běhu společnosti nemohla být tak neoddělitelná a početná část
lidstva od tohoto procesu oddělena.
Tendence k tomuto stavu se objevily v průběhu 19. století. Tehdy však ještě nebyl plně právně
kodifikován; této kodifikace se dosáhlo aţ ve století následujícím. Přesto byly jiţ v té době
přesně stanoveny sloţky emancipačního hnutí a cíle, kterých chtělo dosáhnout. Ukaţme si
tedy, o jaké sloţky emancipačního hnutí šlo, a posuďme, zda v naší době bylo skutečně
dosaţeno úplné emancipace.
Hlavní sloţky ţenského emancipačního hnutí jsou: úsilí o individuální uvolnění a poţadavek
prakticky neomezeného přístupu ke vzdělání; uvolnění sociální a etické, spojené s
poţadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské činnosti a odstranění dvojí
morálky, nuceného celibátu a prostituce; uvolnění politické, spojené s bojem za právo na
svobodné sebeurčení ve státě, tedy za volební právo, a s úsilím o změnu některých zákonů
znevýhodňujících ţeny; uvolnění rodinné, usilující o mravní a právní rovnost v rodině,
hospodářskou nezávislost a omezení vlivu a moci rodičů.
PREZENTACE
Giovanni Boccaccio
Dekameron
Den sedmý - příběh čtvrtý
V Arezzu žil kdysi boháč, který se jmenoval Tofano. Tomu byla dána za manželku překrásná žena, jež
slula donna Ghita.
…
Paní ho začala prosit, aby jí pro lásku boží ráčil otevřít, ježto nepřichází odtud, odkud on se domnívá,
neboť prý byla na procházce s jednou sousedkou, jelikož noci jsou dlouhé a ona nemůže pořád jen
spát nebo potloukat se sama po domě. Prosby jí však nebyly nic platné, poněvadž se ten hlupák
rozhodl, že se o její hanbě, o níž nikdy neměl potuchy, musí dovědět všichni aretinští občané.
Paní vidouc, že prosbami nic nezmůže, uchýlila se k výhrůžkám a pravila: "Jestli mi neotevřeš, udělám
z tebe nejnešťastnějšího člověka pod sluncem."
Tofano jí na to odvětil: "A copak bys mi mohla udělat?"
Paní, jejíž důvtip zbystřila svými radami láska, odpověděla: "Než bych strpěla hanbu, kterou mi chceš
neprávem připravit, skočím tuhle do studny, co je nedaleko, a až mě tam najdou mrtvou, nikdo ti
neuvěří, že jsi mě tam v opilosti nehodil ty; budeš potom muset prchnout, přijdeš o vše, co máš,
a budeš muset žít ve vyhnanství nebo ti utnou hlavu jakožto mému vrahu, kterým se skutečně
staneš!" Tato slova nikterak neodvrátila Tofana od jeho bláznivého nápadu, pročež paní pravila:
"Nuže, nemohu už to tvé ukrutenství déle snášet. Bůh ti odpusť. Odnes jen mou přeslici, kterou tady
zanechávám."
To pravila, a protože byla noc tak temná, že by byl na ulici jeden druhého nepoznal, odebrala se paní
k studni, vzala kámen, který tam ležel, vykřikla: "Bůh mi odpusť!" - a hodila kámen do studny. Jak
spadl do vody, ozvalo se velké žbluňknutí, jež Tofano zaslechl a rázem byl skálopevně přesvědčen, že
se jeho choť vrhla do studny: popadl proto vědro s provazem, rychle vyběhl z domu a utíkal k studni
ženě na pomoc.
- zasadit dílo G. Boccaccia do kontextu světové literatury
Nový filmový Decameron slibuje nemravné jeptišky
19. září 2008 14:09
Ve stylu teenagerských komedií typu Prci prci prcičky se nese nejnovější adaptace klasického díla
Giovanniho Boccaccia Dekameron. První diváci jí mohli pod názvem Virgin Territory vidět už loni.
Hvězdně obsazený výběr ze stovky lechtivých příběhů v září zamířil do italských kin. Hlavní role v něm
ztvárnili například Tim Roth nebo Hayden Christensen.
"Boccaccio byl génius díky způsobu, jakým dokázal propojit sto různých příběhů Dekameronu do
sebe. My jsme ale nechtěli, aby se film skládal z jednotlivých epizod," říká režisér David Leland.
"Nové zpracování Dekameronu přináší témata, která zajímají dnešní mládež - lásku, sex
a dobrodružství," řekl o filmu jeho slavný italský producent Dino De Laurentiis - produkoval snímky
jako Hannibal, Duna, Tělo jako důkaz či Barbar Conan.
Výpravný film vznikl v římských filmových studiích Cinecittá. Na kostýmech navíc spolupracoval
známý italský módní návrhář Roberto Cavalli.
"Prioritou bylo zachovat ducha Boccacciova díla," upozorňuje Leland a dodává, že v tomto případě
nejde jen o kostýmy. Na dobovou autenticitu se soustředil i v případě výpravy, kulis a samozřejmě
i dialogů.
I přes hvězdné obsazení, slibující i italské krásky v rolích nemravných jeptišek, a opulentní historickou
výpravu se ale zdá, že úspěch filmu nebude takový, jaký by si tvůrci představovali.
Zatím nejúspěšnější filmové zpracování Dekameronu pochází z roku 1971 a vzniklo také v Itálii.
Natočil ho enfant terrible tamní kinematografie Pier Paolo Pasolini.
Zdroj: http://kultura.idnes.cz/novy-filmovy-decameron-slibuje-nemravne-jeptisky-fsi/filmvideo.aspx?c=A080826_113839_filmvideo_efl
PREZENTACE
Křest svatého Vladimíra
Zpěv druhý - Hospodářství
Jedna hora vysoká je
a druhá je nízká,
kdo nemá své muzikanty,
na hubu si píská.
A když potom lidi vstanou,
to je teprve správa!
Někdy nevím samým křikem,
kde mně stojí hlava.
Když hýřili, stolovali
u cárského dvoru,
ten celý den byl bůh Perun
v mrzutém humoru.
Ten, kdo neměl nikdy v uchu
vosy a brabence,
neví, co je Perunova
ranní audience.
"Kdo jaktěživ bohem nebyl,
zkusil ještě málo,
není to tak lehký život,
jako by se zdálo.
To je křiku a modlení,
až mne uši brní,
ten zpívá, ten šepce, vzdychá,
ten zas žalmy frní.
Ráno vstane, do snídaně
musí rosou kropit,
měsíčka zavřít do chlívka,
potom v slunci topit.
A co všechno na mně chtějí,
nelze vyjmenovat,
zbláznil bych se, kdybych si to
měl jen pamatovat.
Dříve čerty, noční duchy
strčit do pytlíka
a hvězdičky puť-ťu-ťu-ťu
svolat do kurníka.
Ten chce zdraví, ta chce děti,
ten nemá co jísti,
ti zas, abych nedovolil
ve fabrikách přísti.
Každý ptáček, každý brouček,
slon až do komára
má hned ráno nasypáno
z božího špejchara.
Sám se žádný starat nechce,
o všechno se modlí,
jako by měl každý boha
jen pro své pohodlí.
- zasadit Borovského dílo do kontextu české literatury
Neumělecký text
Brixen je nejstarší město v Tyrolsku, zmiňovaný jako „Prihsna” bylo založeno v roce 901
našeho letopočtu udělením darovací listiny vydané králem Ludvíkem IV. Město se rozvíjelo
v geograficky výhodné poloze v širokém údolí u soutoku řek Rienz/Rienza a Eisack/Isarco.
V údolí Brixenu byly nalezeny zbytky různých prehistorických osad. Území dnešní městské
části Stufels je označováno jako nejstarší. Rozvoj města jako církevního a duchovního
centra se zastavil v roce 1803, kdy bylo knížectví zesvětštěno a připojeno k Rakousku. Za
bavorské nadvlády byla krutovláda vedena proti církvi; navrácení rakouské vládě (1814)
zlepšilo podmínky diecéze. Rozvoj turistického ruchu přišel s otevřením železnice Innsbruck
– Verona v roce 1867 a ohlásil tak novou éru prosperity.
Dnešní Brixen se stal centrem vzdělanosti díky fakultě Svobodné univerzity v
Bozen/Bolzanu, teologické škole, oborům Univerzity Padova a díky dalším školám, které byly
ve městě zřízeny. Třetí největší město Jižního Tyrolska sdílí diecézi s hlavním městem
provincie Bolzano (diecéze Bozen – Brixen).Pro Čechy je Brixen spojen s nedobrovolným
pobytem Karla Havlíčka Borovského, básníka a bojovníka za českou vlast. Brixen byl po
několik let (1851 – 1855) jeho nuceným bydlištěm. První týdny svého vyhnanství strávil
v hotelu Elephant. Poté pobýval v domě zvaném Kellerhäusl, který je v současnosti
soukromým majetkem. Přesto jsou zde umístěny dvě pamětní desky, velká v italštině
a češtině a malá v němčině.
PREZENTACE
Karel Čapek
Továrna na Absolutno
„Můj Perfect Carburator tím, že dokonale rozkládá hmotu, vyrábí vedlejší produkt: čisté, nevázané
Absolutno. Boha v chemicky čisté podobě. Abych tak řekl, jedním koncem chrlí mechanickou energii
a druhým koncem božskou podstatu. Docela jako když rozkládáš vodu na vodík a kyslík, jenže v ohromně
větší míře."
„Hm," udělal pan Bondy. „Jen dál!"
„Já si myslím," pokračoval Marek opatrně, "že některé výjimečné osobnosti dovedou samy v sobě
rozložit hmotnou a božskou substanci; víš, jaksi vybavit nebo vylisovat Absolutno ze své vlastní hmoty.
Takhle Kristus, divotvorci, fakíři, média a proroci to dovedou nějakou psychickou silou. Můj Karburátor
to dělá čistě strojově. Je to jaksi továrna na Absolutno."
„Fakta," řekl G. H. Bondy. „Zůstaň při faktech."
„Tady máš fakta. Já jsem sestrojil svůj Perfect Carburator zprvu jen teoreticky. Pak jsem udělal malý
model, který neběžel. Teprve čtvrtý model se opravdu točil. Byl jen takhle velký, ale běžel docela krásně.
A už když jsem pracoval s ním, v tak malém rozměru, cítil jsem zvláštní duševní účinky. Takové ti divné
rozjaření a okouzlení. Ale já jsem myslel, že to je jenom radost z vynálezu, nebo snad přepracování.
Tehdy poprvé jsem začal prorokovat a dělat zázraky."
„Cože?" zvolal prezident Bondy.
„Prorokovat a dělat zázraky," opakoval Marek zasmušile. "Měl jsem takové chvíle úžasného osvícení.
Věděl jsem například docela jasně, co se stane v budoucnosti. I tvou návštěvu jsem předem prorokoval.
A jednou jsem si na soustruhu utrhl nehet. Díval jsem se na poraněný prst, a vtom mně narostl nový
nehet. Patrně jsem si to přál, ale je to zvláštní a - strašné. Nebo si představ, že jsem chodil vzduchem.
Víš, tomu se říká levitace. Nikdy jsem takovým nesmyslům nevěřil. Pomysli si, jak jsem se zhrozil."
„To věřím," řekl Bondy vážně. "To musí být trapné.':
„Hrozně trapné. Myslel jsem, že to je něco od nervů, taková autosugesce či co. Zatím jsem postavil ve
sklepě ten veliký Karburátor a uvedl jej v pohyb. Jak jsem ti řekl, běží to už šest neděl ve dne v noci.
A tam teprve jsem poznal celý dosah věci. Za den byl sklep nabit Absolutnem k prasknutí a začalo se to
rozlízat po celém domě. Víš, čisté Absolutno prostupuje každou hmotou, ale pevnými hmotami trochu
pomaleji. Ve vzduchu se šíří tak rychle jako světlo. Když jsem tam vešel, popadlo mne to, člověče, jako
nějaký záchvat. Křičel jsem nahlas. Nevím, kde jsem vzal sílu utéci. Tady nahoře jsem pak o celé věci
přemýšlel; první myšlenka byla, že to je nějaký nový, opojný, rozjařující plyn, který se vyvinuje
dokonalým spalováním. Proto jsem dal zvenčí připevnit ten ventilátor.
Karburátor slouží pro přípravu směsi benzínu se vzduchem (dále jen směs). Jeho úkolem je připravit
směs se složením pokud možno konstantním v co nejširším rozsahu otáček a zatížení, a to při co
nejmenším odporu kladenému proudícímu vzduchu, který by nepříznivě ovlivnil plnění válců, a tím výkon
motoru a spotřebu paliva. Nasátý benzín by se měl v proudícím vzduchu rozprášit co nejvíce (vytvořit
kapičky co nejmenší velikosti, téměř mlhu), pro krátkou dobu "pobytu" v difuzoru karburátoru nelze
zajistit jeho odpaření (zplynování), tento úkol přebírá sací potrubí a kompresní zdvih ve válci.
V režimech, kdy takto vyrobená směs neodpovídá potřebám motoru, nastupují přídavné systémy, které
složení směsi patřičně upraví. Z tohoto pohledu rozdělujeme karburátor na několik částí, které podle své
činnosti patří mezi hlavní nebo pomocné. Karburátor není dokonalým přístrojem, ale zase se vyznačuje
jednoduchostí funkce a minimální poruchovostí, kterou má "na svědomí" minimum pohyblivých dílů.
Pokud je palivo dostatečně čisté - aby nemohlo ucpávat kalibrované trysky - nemá se vlastně co na
karburátoru pokazit.
Příprava směsi karburátorem potřebuje nějakou energii, kterou odebírá z kinetické energie
nasávaného vzduchu. Proto i sebelepší karburátor omezuje plnění motoru a snižuje výkon (i při plně
otevřené škrticí klapce omezuje přívod vzduchu do motoru, a tím zhoršuje činitel plnění válců čerstvou
směsí) za současného zvýšení měrné spotřeby paliva (zvyšuje zápornou práci sacího zdvihu). Proti
systémům se vstřikováním jde o rozdíl okolo 10 – 15 %. Přesto se karburátor používal velmi dlouho, a to
z důvodu nízké ceny. Teprve zpřísňující se emisní limity, které nebylo možné splnit i sebelépe vybaveným
karburátorem, ukončily jeho kralování v automobilové technice.
PREZENTACE
Autor neznámý
Dalimilova kronika
O Libušině proroctví
Libuše po krátké chvíli řekla:
"Ač jste potupili mne i vše, co bylo dříve,
myšlenky mé nejsou lstivé.
Jenom duše zlá a podlá
vlastní obci škodit hodlá.
Vždyť jen v pospolitém svazku
najde obec mír a lásku.
Kdo ji zradí, dává v sázku
život, krb i všechnu chásku,
nenalezne klid a štěstí.
Proto radit chci vám bez lsti.
Soudit nebudu vás déle,
když chcete mít muže v čele.
Ženská ruka je však měkká,
od mužské vás trýzeň čeká.
To poznáte v chvíli jedné,
až váš kníže za poledne
k železnému stolu sedne.
Nepřejte si cizozemce,
ten váš národ zhubí lehce.
Každý v cizině si stýská,
a tak hledá srdce blízká.
Každý k vládě zve si rádce,
cizince jen hňup a zrádce.
Cizák s cizáky se spojí,
váš hlas před ním neobstojí,
najde na vás na sta hříchů,
dům vám vezme, skot i líchu.
Neměň své za cizí právo,
neskláněj se, česká hlavo,
o to prosím naléhavě.
V jednotě je cesta k slávě."
- charakterizovat lyrický subjekt
- analyzovat stěžejní motiv básně
- určit rým, verš
- zasadit dílo do kontextu české literatury
Svatopluk a jeho synové
/převyprávěná původní pověst od Augusta Sedláčka/
Svatopluk, kníže velkomoravský, byl udatným panovníkem, který naháněl svým sousedům strach. Měl
tři syny, a trápilo ho, že jednou po jeho smrti nebudou umět stát při sobě. Proto se rozhodl rozdělit
svou říši na tři části tak, aby každému z nich připadlo jedno knížectví. Nejstarší syn se měl stát
"velkým knížetem" a ostatní dva mu měli být podřízeni. Ještě než je se svým návrhem seznámil, řekl
si, že jim dá nějaký názorný příklad, jak by se měli k sobě chovat.
Nechal si proto přinést tři silné pruty a povolal syny. Pruty před nimi svázal dohromady a vybídl
nejstaršího, aby se je pokusil zlomit. Ten, i když se snažil ze všech sil, to nedokázal, a neporušené
pruty zahanbeně vrátil otci. Svatopluk pak vyzval druhého syna, aby s nimi udělal to samé - ale ani
druhý syn nebyl úspěšný. Poslednímu štěstí také nepřálo; úkol se ukázal nad jeho síly.
Svatopluk pak rozvázal pruty, každému ze synů podal jeden, a vyzval je, aby se nyní pokusili zlomit
každý ten svůj. Teď už to bylo pro ně snadné - všechny tři pruty vzápětí ležely zlomené na zemi.
Synům se od otce dostalo ponaučení: "každý z vás dostane z mého knížectví jednu třetinu. Pokud
zůstanete spolu v lásce a svornosti, nic se vám a vašim knížectvím nestane, a vaši nepřátelé vás nikdy
nepřemohou. Pokud ale budete odpírat poslušnost svému nejstaršímu bratrovi, a objeví se mezi vámi
třenice a hádky, podlehnete nepřátelským sousedům, kteří vaše knížectví vyvrátí a zahubí.
Bohužel, synové na jeho slova časem zapomněli, a s jejich knížectvími to dopadlo přesně tak, jak otec
předvídal.
www.brno-povesti-moravske.cz
PREZENTACE
Daniel Defoe
Robinson Crusoe
Za prvních třináct dní jsem podnikl celkem jedenáct cest k lodi a po kaţdé jsem se vrátil
s plným vorem. Kdyţ jsem se chystal k dvanácté plavbě za kořistí, zdvihal se značný vítr.
Nepřekáţel mi však a proto jsem plul. Předtím jsem jiţ několikrát prohledal velkou kajutu, ale
teprve nyní jsem objevil ve stěně velkou skříň. Bylo v ní několik břitev, velké nůţky, několik
tuctů menších noţů a vidliček. V druhé zásuvce leţelo třicet šest liber šterlinků v bankovkách,
několik jiných evropských mincí, brazilské peníze a zlaté i stříbrné piastry. Zabalil jsem toto
jmění do plátna a jal se roubiti nový vor. Za těchto prací se vítr obrátil a dul silně od břehu.
Vše mne nutilo ke spěchu, neboť s novým přílivem a větrem proti sobě jsem neměl naděje, ţe
dopluji na ostrov. Vzdal jsem se i úmyslu dokončiti vor a skočil jsem do vody. Po velké
námaze jsem přeplul úţinu mezi písečnou výspou a břehem. Poklad, který jsem si přivázal
k tělu, jakoţ i silné vlnobití mi značně ztěţovaly návrat. Nicméně jsem se dovlékl na smrt
unaven do stanu k svému bohatství a brzy jsem usnul tak tvrdě, ţe jsem neslyšel ani bouři,
která se venku rozpoutala. Jistě nezuřila příliš silně, ale kdyţ jsem ráno otevřel oči a hledal
vrak na písčině, nespatřil jsem tam zhola nic. Loď zmizela.
Vzdal jsem se všech myšlenek na vrak i jeho obsah a věnoval všechnu pozornost věcem, které
moře vyvrhovalo na břeh. Tak jsem zachránil nejednu bednu s cenným obsahem a několik
jiných předmětů, ale vše bylo poškozeno vodou. Rozloučil jsem se tedy i s těmito věcmi
a zaměstnával se pracemi, které by mne zabezpečily proti divochům, kdyby se tu náhodou
ukázali. Přemýšlel jsem, jaké obydlí si postavím. Jeskyni v zemi? Anebo srub na povrchu?
Rozhodl jsem se pro obojí.
- zasadit dílo D. Defoa do kontextu světové literatury
Člověk zručný (Homo habilis) je jedna z linií rodu Homo a hypotetický předchůdce dnešního člověka,
který žil v době nejstaršího paleolitu před 2,3 - 1,4 miliony let na území východní Afriky. Jeho
pojmenování vychází z dokladů, dle kterých na rozdíl od australopithéků dokázal nejen používat, ale
i vyrábět primitivní nástroje. Homo habilis je spojován s kamennou industrií kultury oldovan.
/Oldovan je archeologická kultura nejstaršího paleolitu známá pouze z kamenné industrie. Tato
kultura byla rozšířena hlavně ve východní Africe podél zlomové propadliny mezi 2,7 a 0,5 milionem
let. Název vznikl podle první lokality s typicky opracovanými kameny Olduvai v severní Tanzanii./
Člověk zručný byl původně považován za lovce a aktivního predátora. Oproti této do značné míry
idealizované podobě vystoupily hypotézy, že člověk zručný se spíše živil likvidací zbytků úlovků
velkých šelem té doby. V tom případě nástroje používal hlavně k porcování zdechlin. Určitě však je
prokázáno, že patřil do jídelníčku velkých šelem jako např. Dinofelis barlowi - kočkovité šelmy
podobné leopardovi. Bylo nalezeno několik lebek s typickými dvěma otvory v týlu, které vznikly, když
šelma táhla svou kořist do bezpečí. Tato šelma měla ve zvyku se se svou kořistí před obtížnými
mrchožrouty uchylovat do korun stromů a odtud někdy ohlodané kosti propadly skrze kořenový
systém do podzemních jeskyň, kde byly po milionech let objeveny.
Nadále pokračuje diskuse, jestli a do jaké míry dokázal ovládat oheň, jestli pohřbíval své mrtvé, jestli
a jak fungovala spolupráce během lovu a v neposlední řadě, jestli užíval jazyk či dorozumívací gesta.
.
PREZENTACE
Charles Dickens
Oliver Twist
Mnoho dní zůstal Oliver v židově světnici, pilně páral monogramy z kapesníků (jichž chlapci přinášel
domů velký počet) a občas se účastnil hry již dříve popsané, kterou žid hrával s oběma hochy
pravidelně každé ráno. Nakonec se mu začalo stýskat po čerstvém vzduchu, a tu pak mnohou
úpěnlivou prosbou žadonil na starém pánovi, aby mu dovolil jít s oběma kamarády ven na práci.
Oliverovu touhu po činorodém zaměstnání ještě zvyšovaly známky přísně mravního založení, které
u starého pána viděl. Kdykoli se Lišák nebo Čódl Bates vrátili večer domů s prázdnou, vedl starý pán
dlouhé a velmi vášnivé výklady o tom, jak hanebný je zlozvyk zahálky a lenosti, a vštěpoval jim
nutnost pracovitého života tím, že je poslal spát bez večeře. Ba jednou se dokonce tak unáhlil, že oba
hochy shodil ze schodů, to však v prosazování svých ctnostných zásad zašel vskutku neobvykle
daleko. Jednou ráno konečně dostal Oliver dovolení, o které tak horlivě usiloval. Už několik dní
nebyly doma žádné kapesníky, na kterých by mohl pracovat, a obědy byly hodně hubené. To snad
byly důvody, proč starý pán dal svůj souhlas, ale ať už byly nebo nebyly, řekl Oliverovi, že smí jít,
a svěřil ho společné ochraně Čódla Batese a jeho přítele Lišáka. Trojice tedy vyrazila, Lišák jako
vždycky s rukávy u kabátu ohrnutými a s kloboukem posazeným na ucho, mladý pán Bates se loudal
ulicí s rukama v kapsách a mezi nimi Oliver, plný zvědavosti, kam asi jdou a v jakém výrobním oboru
se mu dostane prvního výcviku. Tempo, jakým se ubírali, bylo tak hrozně líné a podezřele loudavé, že
v Oliverovi brzy vzbudilo dojem, že jeho společníci chtějí starého pána oklamat a vůbec do práce
nejít. Lišák měl ještě navíc šeredný zlozvyk strhávat malým chlapcům z hlavy čepici a zahodit ji do
některého hlubokého světlíku před domy, kdežto Čódl Bates zase osvědčoval jisté velmi volné názory
po stránce vlastnického práva tím, že si ze stánků při okraji chodníku přisvojoval rozličná jablka
a cibule a strkal si je do kapes, které byly tak úžasně prostorné, že se zdálo, jako by jim měl celý oblek
podložený ze všech stran.
- zasadit dílo Ch. Dickense do kontextu světové literatury
Film REBELOVÉ Filipa Renče je zasazený do horkého léta roku 1968. Spíše než muzikál v pravém slova
smyslu je to film se spoustou písniček, které hrají spolu se šesti mladými hrdiny jednu z hlavních rolí:
dodávají příběhu důležitou a nezaměnitelnou atmosféru konce šedesátých let, atmosféru
svobodného nadechnutí, která spolu s osudovým zauzlením soukromých a politických dějů tvoří
tkanivo tohoto retromuzikálu. Malé město v českém pohraničí, tři maturantky a tři „rebelové“, kteří
už s totalitním režimem nechtějí mít nic společného, okolnosti, za nichž se mladí hrdinové setkají,
a co všechno z toho vyplyne, to jsou hlavní prvky příběhu o lásce, které dějiny nebyly právě příznivě
nakloněny. A k tomu spousta nesmrtelných písniček v podobě barvitých choreografických čísel: Šššš,
Pátá, Včera neděle byla, Náhrobní kámen, Oliver Twist, Hvězda na vrbě, Stín katedrál, Já budu chodit
po špičkách, Řekni, kde ty kytky jsou…
Film REBELOVÉ je o době, která bude pro mladé diváky možná objevem, pro ty starší zřejmě silnou
vzpomínkou.
Filmový muzikál Filipa Renče, zasazený do horkého léta roku 1968, plný lásky, tance a melodií, které
nelze vymazat z paměti (2001). Hrají: Z. Norisová, J. Révai, T. Hanák, F. Němec, A. Veselá, A. Stanková,
L. Kostolný, M. Kubačák, J. Nosek, O. Šípek, S. Norisová a další. Scénář F. Renč a Z. Zelenka. Kamera
M. Šec
Film získal Českého lva v roce 2001 za zvuk a kostýmy, hlavní cenu diváků Novoměstský hrnec smíchu
a další.
PREZENTACE
Jan Drda
Němá barikáda
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro
schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.
***
"Také já... schvaluji atentát na Heydricha!"
Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale
sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své
třídě. Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.
…
„Pojď, svině!“ pobídnou ho štulcem. A tak jej vedou doprostřed ulice k mrtvé Helence. Před
domovním vchodem leží stará. Uzlíček zpřerážených kostí v koženém pytli. Její syn ji překročí, jako by
šel přes poražený strom. Bez zachvění, bez ohlédnutí. Úzkou, dlouhou lebku nese téměř v záklonu.
Vysunuje bradu jak herec na jevišti.
„Klekni! Polib tu krvavou zem!“ řve Martínek a srazí Waltra na kolena v prostředku ulice. Walter se
pokouší vstát. „Klekni! Polib!“ A tu se zákeřník vzmohl na poslední gesto. Plivl mrtvému dítěti do
krvavého obličeje.
O dvě minuty později byl docela naměkko. Velké zbabělé zvíře, které koktalo krvavou hubou
nesmyslné prosby o milost. „Žer zem!“ křičeli na něho a on poslušně žral. Plnou hubou se zalykal
černou dlažební zemí, polykal její chuchvalce. Konečně měl jednou dosyta té české země, na niž se
vždycky tak hladově třásli!
Pak ho nakrmeného dali do rukou partyzánům.
V jeho legitimaci bylo psáno: doktor lékařství.
- zasadit Drdovo dílo do kontextu české literatury
Jiří Krejčík
Pražský rodák, nepochybně jedním z nejvýznamnějších režisérů a scenáristů české kinematografie.
Po maturitě se věnoval studiu techniky a během druhé světové války pracoval v barrandovských
ateliérech jako statista. Pronikl do světa filmu a brzy zatoužil po vlastní režijní práci. Začínal tvorbou
krátkometrážních a reklamních snímků.
Spolupracoval i s výtvarníkem Jiřím Trnkou na hrané části kresleného filmu Dárek.
Mezi jeho nejznámější filmy patří například Vyšší princip, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné
pány či Božská Ema.
Prvním Krejčíkovým hraným filmem byl nerudovský Týden v tichém domě, ale větší pozornost vzbudil
až v roce 1960 protektorátním dramatem Vyšší princip. Krejčík se podílel i na oblíbené dvoudílné
komedii Císařův pekař a Pekařův císař jako spoluautor scénáře a režisér, ale film nakonec režíroval
Martin Frič. V pozdějších letech si vyzkoušel i herectví, když se objevil v menších rolích v Menzelových
Slavnostech sněženek jako řezník, který "všechno sežere", nebo jako lékař v Hřebejkových Pelíšcích.
Za svoji filmovou tvorbu obdržel několik ocenění. Kromě Českého lva z roku 1999 za dlouhodobý
umělecký přínos českému filmu, převzal také například v roce 2001 medaili Za zásluhy a o dva roky
později na karlovarském festivalu Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.
www.csfd.cz
PREZENTACE
Alexandre Dumas
Tři mušketýři
Tento jediný moment postačil ď Artagnanovi, aby se rozhodl; byla to jedna z události jeho
života, které rozhodují, byla to volba mezi králem a kardinálem; jednou podstoupena, musilo
býti v ni vytrváno. Bíti se, znamenalo neuposlechnouti zákona, znamenalo dát! v sázku svou
hlavu, znamenalo, učiniti se rázem nepřítelem ministra mocnějšího, než byl král sám. Ejhle,
co vše postihl mladý muž a řekněme k jeho pochvale, on neváhal ani vteřiny. Obrátiv se
k Athosovi a jeho přátelům, pravil: „Pánové, dovolíte-li, opravím něco z vašich slov. Pravili
jste, že jste pouze tři, ale mně se zdá, že jsme čtyři“
„Ale vy nejste z našinců," pravil Porthos.
„To je pravda," odpověděl ďArtagnan, „nemám šat váš, ale mám vaši duši. Moje srdce
jest mušketýrské, to cítím dobře, pane, a to mne táhne k vám."
„Vzdalte se, mladý muži," zvolal Jussac, který patrně podle gest a výrazu jeho obličeje
uhodl úmysl ď Artagnanův. „Vy můžete ustoupiti, my vám to dovolujem. Zachraňte se,
pospěšte si!" D' Artagnan se nehýbal.
„Rozhodně, vy jste skvostný hoch," pravil Athos, tiskna ruku mladého muže.
„Jen rychle, rychle, rozhodněte se," začal opět Jussac.
„Je čas," pravili Porthos a Aramis, "aby se něco stalo. "
„Pán jest opravdu generosní“, pravil Athos.
Ale všichni tři pomýšleli na mládí ď Artagnanovo a obávali se jeho nezkušenosti.
„Budeme jen tři, z nichž jeden poraněný, pak jeden dítě," začal Athos, "aspoň nemůže
nikdo říci, že jsme byli čtyři."
„Jak, couvnouti?" pravil Porthos.
„To je těžké," řekl Athos. D' Artagnan chápal jejich nerozhodnost.
„Pánové, zkuste to se mnou přece," pravil, „a já vám přísahám na svou čest, že nechci se
odebrati odtud, budeme-li přemožení."
„Jak se jmenujete, můj hrdino?" pravil Athos. „D' Artagnan, pane!"
„Dobrá! Athose, Porthose, Aramise a ďArtagnane, v před!" velel Athos.
- zasadit Dumasovo dílo do kontextu světové literatury
Ludvík XIII. (1610-1643) byl teprve devítiletý: vládla za něj dosti hloupá, panovačná
a rozmařilá matka Marie Medicejská se svými italskými oblíbenci, jako byl neschopný či všeho
schopný Concini, jmenovaný markýzem dÁncre: ten byl sice 1617 zavražděn z podnětu králova
přítele Luynese a královna byla vypovězena do Blois, ale k obratu došlo až po Luynesově smrti
(1621), kdy převzal řízení státu v roce v roce 1624 Jean Armand du Plessis, známý světu i nám jako
kardinál Richelieu. Ten se snažil o upevnění neomezené centrální moci (královy i své): odňal
hugenotům pevnosti dobyl La Rochelle, ale ponechal jim náboženské výsady; postupně omezil vliv
šlechty na vládu, přičemž řada odbojných šlechticů byla vypovězena, popravena nebo uvězněna
v Bastile (Chalais, Montmorency, Cinq-Mars, vypovězena byla i mladičká vdova po Luynesovi
vévodkyně de Chevrouse). Povstání králova bratra Gastona bylo potlačeno, soudní dvory přišly
o svou samostatnost
Snažil se povznést Francii na první místo mezi evropskými mocnostmi: podporoval Nizozemce
proti Španělům, a od 1635 vstoupil do třicetileté války na straně protestantů proti císaři. Jejího
konce se však nedožil: zemřel roku 1642, rok před svým králem.
Král ani Richelieu ovšem nebyli takoví, jak nám je předvádí románová literatura: Ludvík XIII.
nebyl žádný slaboch, ale přísný vládce, který vyžadoval poslušnost a dovedl přistřihovat křídla:
byl méně shovívavý k nepřátelům než Richelieu, ale v mnohém se podobali, potřebovali se - táhli
za jeden provaz: měli řadu společných nepřátel.
PREZENTACE
Umberto Eco
Jméno růže
Chtěli jsme nahoru do skriptoria, předtím jsme ale zaskočili do kuchyně posilnit se, od rána
jsme totiţ nejedli. Hrnek teplého mléka mi hned zlepšil náladu. Velké ohniště na jiţní straně
jiţ ţhnulo jako kovárna, v peci se pekl chleba pro nastávající den. Dva pacholci tu právě
skládali čtvrtky právě poraţené ovce. Mezi kuchaři jsem zahlédl Salvátora, usmál se na mne
svou vlčí hubou. Všiml jsem si, ţe vzal z jednoho stolu zbytky drůbeţe od večeře a potají je
dal pacholkům, kteří je se spokojeným úšklebkem ukryli ve svých koţených kazajkách.
Vrchní kuchař si toho ale všiml a hned Salvátora napomenul: "Cellerarie, Cellerarie," řekl, "ty
máš majetek opatství spravovat, a ne jím plýtvat!"
"Filii Dei to jsou," řekl Salvátor. "Jeţíš řekl, pro mě děláte, co děláte pro tyto pueris!"
"Bratříku podělaný, uprděný minorito!" rozkřikl se na něho vrchní kuchař. "Tady nejsi mezi
těmi svými ţebravými mnichy! O almuţnu pro dítka se postará milosrdenství opatovo!"
Salvátor se zachmuřil a velice rozhněvaně se na něho rozkřikl: "Já nejsem minoritský bratřík!
Jsem mnich sancti Benedikti! Merde a toy, bogomile posraný!"
"Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!"
křičel na něho kuchař.
Salvátor honem vyváděl pacholky z kuchyně a jak šel kolem nás, ustaraně se po nás ohlédl:
"Bratře," řekl Vilémovi, "braň svůj řád, co není můj, řekni mu, ţe filios Francisi non hereticos
esse!" Pak mi pošeptal do ucha: "Ille menteur, puah," a odplivl si na zem.
- zasadit dílo U. Eca do kontextu světové literatury
Dědici sv. Františka z Assisi
Vznik a rozvoj řádu
Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum OFM) založil sv. František z Assisi a roku 1209
dosáhl jeho schválení papežem Inocencem III. Definitivní řehole byla potvrzena roku 1223. Řád vznikl
v době rozkvětu měst, s nímž se objevila nová společenská vrstva měšťanů, bohatých obchodníků
a podnikatelů a který s sebou přináší vládu peněz. Reakcí na vznikající konzumní společnost byl
Františkův důraz na evangelijní chudobu. František vzal doslova Kristovu výzvu, aby „opravil jeho
rozpadlý dům". Od benediktinů dostal darem kostelík Panny Marie Andělské, který nazval
„Porciuncula" (malý dílek) a zřídil vedle něj dům, který se stal kmenovým klášterem františkánského
řádu. Brzy se žebraví mniši objevili i v jiných zemích.
Pro tento řád je typické stálé hledání nových forem prožívání evangelia a řehole sv. Františka.
Františkáni, které poznáme podle hnědého hábitu s kapucí přepásaného bílým provazovým cingulem,
byli pro svou prostotu a blízkost obyčejným lidem, vždy řádem oblíbeným. Františkánům, jejichž
posláním jsou i misie, vděčíme za vznik a rozšíření zvyku stavět křížové cesty, na Vánoce jesličky
a Boží hrob na Velikonoce.
Do Čech uvedla řád menších bratří sv. Anežka Přemyslovna.
PREZENTACE
Edmond Rostand
Cyrano z Bergeraku
De Guiche zbledl hněvem.
Kadeti se rázem rozkašlali, mnozí potlačovali smích, jiní mocněji bafali z dýmek.
„Zdá se, pane Cyrano, že neznáte jeden důležitý válečnický pojem: Bojovou lest.“
„Možná,“ přijal Cyrano klidně výtku. „Ale já bych si pokládal za velkou čest, kdybych se stal terčem
nepřátel.“
„Tlachy!“ mávl hrabě uraženě rukou.
Jenže Cyrano ho zdrtil:
„Dokonce kdybych tam byl a spatřil, jak odhazujete svou bílou šerpu, nasadil bych život, abych ji
zvedl z prachu a připnul si ji místo vás.“
„Gaskoňský žvást!“ rozhorlil se hrabě. „Ovšem až když je dávno po nebezpečí!“
„Žvást, pane?“ naježil se Cyrano. „Půjčte mi svou šerpu a já ji ještě dnes ponesu do útoku na vlastní
hrudi.“
„Snadné vychloubání,“ zasmál se hrabě nuceně, „když víte, že má šerpa leží někde mezi liniemi,
prostřílená a probodaná.“
„Mýlíte se, pane hrabě. Zde je.“ A Cyrano sáhl do kapsy a vytáhl šerpu, o níž byla řeč.
- zasadit dílo E. Rostanda do kontextu světové literatury
Gaskoňsko zná téměř každý jako zemi dvou proslulých literárních postav, básníka a vojáka
Cyrana z Bergeracu a mušketýra d'Artagnana. Na Dumasův román upomíná také bílý přístav
a pevnost La Rochelle. Známá je také ostrovní pevnost Boyard a jistě není potřeba
představovat skvělé víno Bordeaux a koňak. A oblast Gaskoňska a Akvitánie toho může
nabídnout ještě víc: pláže na Stříbrném pobřeží, bělostné duny s borovými lesy - Landy,
divoké vlny vhodné k provozování vodních sportů i poklidné a bezpečné moře kolem La
Rochelle. A také krásná města, zámky a početné památky, což platí i o severněji položeném
kraji Poitou-Charentes.
Gaskoňsko a kraj Périgord jsou doslova zeleným rájem jihozápadní Francie. Kraj DÁrtagnana,
hrdiny ze Tří mušketýrů od A. Dumase. Zelené kopce, ospalé vísky, divoká údolí řek
(Rocamadour), romantické meandry řek (Dordogne), nejkrásnější středověká architektura
Francie (Moissac) a pohádková městečka (ST-Cirq-Lapopie) a několik vesnic s titulem
nejkrásnější vesnice Francie, památky UNESCO (Sarlat-la Caneda) i národní parky a zahrady,
nejvýznamnější pravěká naleziště (Lascaux), světoznámé trhy (Sarlat), jedinečná gastronomie
(kozí sýry, kachní játra, lanýže) a víno (Cahors) a koňak (Armagnac).
PREZENTACE
Eduard Petiška
Staré řecké báje a pověsti
Sisyfos
Král Sisyfos stál na hradbách svého hradu a díval se do krajiny zalité sluncem. V poledním
žáru žloutla tráva a na zemdlených stromech se nepohnul ani list. Krajina byla bez lidí, všichni
odpočívali ve stínu svých příbytků. Jen král nevyhledával stín. Měl zlou předtuchu, že se blíží
Diův trest. Tu spatřil, jak se prašnou cestou ubírá k hradu Smrt. Seběhl z hradeb do hradu,
vyhledal dva silné provazy a postavil se ke dveřím.
Nic netušící Smrt vstoupila do síně. Sisyfos přehodil přes ni provaz a utáhl jej, jiným
provazem ji sešněroval a spoutanou zavřel do komory. Oddechl si. Teď mu nemohla Smrt
ublížit.
Sisyfos nezemřel a nikdo na světě neumíral. Smrt ležela spoutána na hradě. Bolesti
a nemoci navštěvovaly lidské příbytky jako dřív a neměly konce. Lidé stárli a neumírali. I ptáci
zasažení šípem letěli dál a divoká zvěř prchala s oštěpem v hřbetu do hloubi lesa. Dobytčata
stárla a nikdo je nemohl zbavit života.
- zasadit dílo E. Petišky do kontextu české literatury
Český klub skeptiků Sisyfos je občanské sdružení, jehož základním cílem a posláním je šířit
a obhajovat poznatky a výsledky současné vědy, podporovat racionální, kritické myšlení,
seznamovat veřejnost s principy vědecké metody, vystupovat proti šíření paranormálních
názorů a neověřených postupů, usilovat o to, aby se vysoké školy, vědecké společnosti
a instituce aktivně hlásily k odpovědnosti za obhajobu vědy a kritického myšlení, zkoumat
sporné jevy a tvrzení, poskytovat pomoc občanům v ochraně před podvodnými výrobky
a neúčinnými nebo nebezpečnými metodami alternativní medicíny a léčiteli. Ve shodě
s posláním a cíli klub odmítá zasahovat do oblasti náboženské, morální a politické.
Vznikl na jaře 1995 a má asi 400 členů. Od roku 2000 je členem Rady vědeckých společností
ČR. Mezi jeho přední členy patří astronom a popularizátor Jiří Grygar a spisovatelka
a publicistka Věra Nosková. Název odkazující na mytologického Sisyfa symbolizuje
přesvědčení zakladatelů, že je čeká sisyfovská práce.
Klub se věnuje publicistice jak ve svém zpravodaji a na webu, tak v denním tisku, pořádá
přednáškový cyklus Věda kontra iracionalita, připravil několik sborníků a knih a uděluje
každoroční cenu Bludný balvan „pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých spolků k matení
české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení“.
PREZENTACE
Egon Erwin Kisch
Pražská dobrodružství
Kající Magdalény
Zavolal jsem do Útulku padlých dívek a zeptal se ředitelství, zda bych mohl přijít do ústavu a napsat
článek. „Článek?“ „Ano, článek. Článek do novin.“ Viděl jsem telefonem, jak paní ředitelka zděšeně
potřásla hlavou. „Zeptám se Její Excelence paní presidentky a dám vám zítra vědět.“ Pozítří ráno mě
dámy zavolaly a sdělily, že smím přijít příští den v jedenáct hodin.
V ústavu mě přijali s náležitými poctami. Domovník mi otevřel a otázal se mě vybraně: „Maj
pasírku?“ Sotva jsem odpověděl záporně, už mi chtěl laskavě přirazit nádherná barokní vrata před
nosem. Ještě že mě napadlo zabránit zapadnutí dveří duchapřítomným zvoláním: „Jsem ohlášen.“
Barokní vrata se opět otvírají a domovník udiveně praví: „Aha, voni sou ten pán vod novin.“ Kývl
jsem, načež on dodal: „Dámy už na nich čekají.“ Myslil jsem, že mě očekávají padlé dívky, ale naopak,
o „dívkách“, a dokonce o „padlých“ nemohlo být ani řeči. Byl to ústavní výbor. Nejprve se mi
představil duchovní pastýř ústavu, který mě potom představil presidentce, jakožto i ostatním
dámám. Nato mě vyzval, abych usedl, a měl ke mně řeč. Úvodem řekl, že je potěšitelné, že tak mladý
muž, jako jsem já, již do té míry pochopil vážnost humanitních snah a chce napsat o ústavu článek.
- zasadit dílo E. E. Kische do kontextu české literatury
Lenka Reinerová
V roce 2008 zemřela v Praze spisovatelka Lenka Reinerová. Byla poslední představitelkou pražských
německy píšících autorů, k nimž patřil Max Brod nebo Egon Erwin Kisch.
Lenka Reinerová se narodila 17. května 1916 v Karlíně. Navštěvovala německé gymnázium ve
Štěpánské. Začínala jako komunistická novinářka, od r. 1936 pracovala jako novinářka
v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung.
V roce 1939 utekla z republiky před nacisty přes Francii a Maroko do Mexika, kde působila na
velvyslanectví československé exilové vlády. Pro Židovku zcela nezbytný útěk byl velmi dobrodružný,
Reinerová byla internována v zajateckých táborech. V Mexiku úzce spolupracovala s Kischem.
O svém pestrém životě řekla před dvěma lety v rozhovoru pro Právo: "Chytili jsme divné století. To je
typické pro celou mou generaci. Narodili jsme se za první světové války a nezažili jsme něco jako
bezstarostné mládí, protože se vzápětí přiblížila druhá světová válka a fašismus se všemi jeho
strašlivými důsledky. Nevybrali jsme si to. Přišlo to samo a my v tom museli nějakým způsobem
fungovat. "
www.novinky.cz/kultura
PREZENTACE
Emanuel Frynta
Písničky bez muziky
Kráva
Holub se točí na báni,
neboť má k tomu nadání;
docela klidně se tam vrtí
jakoby nic, a s jakou chutí!
Lítá si, vrká na střeše,
a ještě nosí depeše.
Kráva se dívá na holuba závistí se jí třese huba.
To si tak ale někdo žije!
Vrká si – jaká poezie!
Já jsem to měla doma říci
a vyučit se holubicí.
Co mám teď na tom světě? Nic.
Jen ty dva rohy u čela.
Slepice
Člověk sice
snese více,
nežli by se zdálo,
přece ale
na slepice
je to všechno málo.
Doopravdy, pro člověka
je to smutné velice,
že nesnese to,
co snese
malá hloupá slepice.
A nadechla se z plných plic
a bučela a bučela.
- charakterizovat lyrický subjekt, analyzovat motiv básně
- charakterizovat jazykové prostředky užité v textu, tvrzení doložit, rým, funkci básně
- posoudit aktuálnost vyznění díla, zasadit dílo E. Frynty do kontextu české literatury
2x101 knih pro děti a mládež
Jak vybrat tu správnou knihu, která děti nebude nudit a zároveň jim nezničí vkus? Vedle
školních učebnic a čítanek v českém prostředí v podstatě neexistuje teoretická práce, která
by přehlédla dějiny psaní pro děti a mládež a vybrala z nich ty nejdůležitější, nejzajímavější
a nejoblíbenější tituly. Čtrnáctičlenný tým českých odborníků v čele s editorem Pavlem
Mandysem se o takovou encyklopedii pokusil a předkládá ji všem, kdo vybírají knihy pro své
děti, anebo sami chtějí zavzpomínat.
„Doufáme, že otevře-li mladý čtenář tento lexikon, najde v něm i své oblíbence. A povzbuzen
tímto zjištěním odhodlá se vyzkoušet i další knihy, o nichž se tu píše,“ říká Pavel Mandys.
PREZENTACE
Emily Bronteová
Na Větrné hůrce
Už chvíli předtím jsem zjistila, že je tam pan Heathcliff s námi. Ohlédla jsem se, když se za námi tiše
něco pohnulo, a zahlédla jsem ho, jak vstal z lavice a neslyšně se vykradl ven. Vyslechl všechno až do
té chvíle, kdy Kateřina prohlásila, že by se znemožnila, kdyby se za něho provdala. To mu stačilo - dál
už nechtěl nic slyšet. Kateřina seděla na zemi, takže přes lenoch lavice na Heathcliffa neviděla.
Neměla tušení, že tam byl, a také nepostřehla, když odcházel. Já jsem sebou ale trhla a zarazila ji, aby
byla zticha. "Proč?" ptala se a nejistě se rozhlédla kolem.
"Josef už je tu. A Heathcliff sem asi přijde s ním. Skoro jako bych ho byla zaslechla za dveřmi."
"Za dveřmi nemohl nic slyšet. Jděte připravit večeři, Nely, až ostatní přijdou, zavoláte mě a já budu
večeřet s vámi. Neměla bych klid, dokud se neujistím, že Heathcliff o tom všem nemá ani zdání. Ten
přece ani neví, co je to láska."
"Tak? A pročpak - když vy to víte?" odpověděla jsem. "Co když vás miluje? Dovedete si představit,
jaké by to pro něho bylo neštěstí? Jakmile z vás bude paní Lintonová, Heathcliff přijde o jediného
přítele, kterého na světě má - zkrátka o všechno! Myslíte vůbec na to, jak snesete rozloučení a jak
bude jemu, až ho opustíte a zůstane na světě sám a sám? "Já že opustím Heathcliffa? Co to
povídáte?" vykřikla, a na hlase jí bylo znát pobouření. "Rozloučení - jako by nás někdo mohl rozloučit!
Ne, co živa budu, od Heathcliffa se neodloučím, Eleno! - pro nikoho na světě. To se všichni Lintonové
na světě dřív propadnou do vlastní nicoty, než se já dobrovolně zřeknu Heatcliffa. Něco takového mi
ani na mysl nepřišlo - tak si to vůbec nepředstavuju. Za tu cenu by přece nestálo za to být paní
Lintonovou. Nic se mezi námi nezmění, zůstane pro mě vždycky vším, čím byl odjakživa. Edgar
k němu musí překonat odpor, alespoň trpět ho bude. Já vám už nerozumím, Nely. Vy si myslíte, že
jsem jen prachobyčejný sobec. A to vás nenapadlo, že by z nás byli žebráci, kdybych si Heathcliffa
vzala?
- zasadit dílo E. Bronteové do kontextu světové literatury
Názvy ulic, tříd, nábřeží, náměstí, mostů, sadů, zahrad, alejí, kolonád
1.1 Obecné poučení
Výrazy ulice, třída, náměstí, nábřeží, most, sady, alej, kolonáda, pokud označují veřejné
prostranství, se píšou vţdy s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda stojí na prvním
nebo na druhém místě (obecné výrazy ulice, třída se, zejména v adrese, často neuvádějí):
Česká ulice, ulice Bratří Čapků, Národní třída, třída Míru, Mírové náměstí, náměstí Míru,
Barrandovský most, most Legií, Vojanovy sady, sady Míru,Valdštejnská zahrada, zahrada Na
Valech.
Pokud názvy uvedených veřejných prostranství pojmenovávají stanici hromadné dopravy,
píšou se výrazy ulice, náměstí, nábřeží, most atd. s velkým písmenem: v adrese:
nám. Míru x stanice metra: Náměstí Míru.
1.2 Jednotlivé pojmenovací typy
1.2.1 Předložková spojení
a) Po předloţce následuje podstatné jméno
Předloţka i podstatné jméno se píšou s velkým písmenem: Do Luk, K Rybníčku, náměstí Mezi
Zahrádkami, Na Můstku, Nad Vyhlídkou, Od Školy, náměstí Pod Kaštany, Pod Valem, Před
Rybníkem, U Průhonu, V Zátiší, Za Potokem.
b) Po předloţce následuje spojení podst. a příd. jména
Předloţka i přídavné jméno se píšou vţdy s velkým písmenem, podstatné jméno se v převáţné
většině píše s malým písmenem: K Lesnímu divadlu, Na Staré vinici, Pod Vodárenskou věží,
U Horského pramene, U Panského dvora, Za Obecním úřadem.
PREZENTACE
Francis Scott Fitzgerald
Velký Gatsby
Kdyţ jsem byl mladší a všechno se mě hloub dotýkalo, dal mi otec jednu radu, která se mi od
té doby pořád honí hlavou.
"Vţdycky kdyţ dostaneš chuť někoho kritizovat," řekl mi, "vzpomeň si, ţe všichni lidé na
tomhle světě neměli takové výhody jako ty."
Víc neřekl, ale byli jsme k sobě vţdycky jistým zdrţenlivým způsobem neobyčejně sdílní a já
pochopil, ţe měl na mysli daleko víc. Proto také bývám zdrţenlivý v úsudcích; ten zvyk mi
otevřel mnoho podivuhodných povah a učinil mě rovněţ obětí hezké řádky notorických
otravů. Vyskytne-li se totiţ podobná vlastnost u někoho normálního, abnormální mysl ji
rychle objeví a přimkne se k ní, a tak se stalo, ţe jsem byl na univerzitě neprávem obţalován
z politikaření, protoţe jsem byl zasvěcen do tajných bolů neznámých výstředních lidí. Být
zdrţenlivý v úsudcích vyţaduje nekonečné naděje. Pořád se ještě trochu bojím, ţe o něco
přijdu, zapomenu-li - jak otec snobsky poznamenal a já snobsky opakuji - ţe smysl pro
základní pravidla slušnosti je novorozeňatům rozdělován nerovnoměrně.
Kdyţ jsem se takto pochlubil svou snášenlivostí, musím přiznat, ţe má jisté meze. Základy
chování mohou spočívat na tvrdé skále nebo na mokrých baţinách, ale kdyţ to dosáhne určité
meze, je mi uţ jedno, na čem spočívají. Kdyţ jsem se loni na podzim vrátil z Východu, cítil
jsem, ţe touţím, aby svět nosil uniformu a postavil se jednou provţdy do jakéhosi morálního
pozoru; nestál jsem uţ o ţádné bouřlivé výlety, na nichţ by se mi dostalo privilegia
nakouknout do lidského srdce. Jenom na člověka, který dává této knize jméno, jsem
nereagoval tímto způsobem - na Gatsbyho, jenţ byl ztělesněním všeho, k čemu cítím
nepředstírané opovrţení.
- zasadit Fitzgeraldovo dílo do kontextu světové literatury
Velký Gatsby
Scénář a režie: Baz Luhrmann
Hrají: Leonardo DiCaprio, Carey Mulligan, Tobey Maguire, Joel Edgerton, Isla Fisher
Premiéra v ČR: 16.05.2013
Leonardo DiCaprio předvádí, proč je považován za jednoho z nejlepších herců své generace.
Adaptace Baze Luhrmanna vyznívá nejpřesvědčivěji, když se od nablýskaného povrchu, jímž chtěl
režisér diváka za každou cenu ohromit, vrátí zpět k samotnému příběhu.
Baz Luhrmann do adaptace románu promítl své zkušenosti se společenskou smetánkou dneška, mezi
níž se jako vyhledávaný reklamní (parfém Chanel Nº5), operní a filmový režisér pohybuje.
Obsah románu přizpůsobuje svému osobitému audiovizuálnímu stylu, který je pro jedny strhující
a pro druhé nesnesitelně manýristický. Jeho dynamický a okázalý koncept je přímo stvořen pro velké
plátno, kde tento rej kostýmů, kulis a velkolepých tanečních a hudebních čísel nejlépe vynikne.
V Luhrmannově světě je zkrátka vše, od hudby, přes kulisy, kostýmy, světla, výtvarné nápady
a digitální efekty mámivé, ohromující a hyperstylizované. Připomíná to horskou dráhu, z níž se vám
točí hlava, nebo máte rovnou závrať a režisér vás na ní přesto drží za ruku a ukazuje vám pyšně, jaké
atrakce pro vás ještě připravil. Ti z vás, kteří tomuto jeho stylu uvykli nebo ho mají rádi a vyhledávají
ho, budou nadšeni. Ocenil jsem i způsob, jakým pracuje s 3D formátem. Při zdi se nedrží ani hudební
doprovod, který si vzal na starost Craig Armstrong.
Kritici Luhrmannovi vyčítají, že teatrálnost a opulentnost večírků a s tím spojená křiklavá a přebujelá
audiovizuální forma jejich zpodobnění dusí jak samotný příběh, tak emoce postav, které v něm
vystupují. Domnívám se ale, že režisér a spoluscenárista v jedné osobě těmito párty jen kypří půdu
pro rozehrání skutečného dramatu, který v sobě předloha nese.
www.avmania.e15.cz/velky-gatsby-recenze
PREZENTACE
Robert Fulghum
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil
v mateřské školce
Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole.
Tohle jsem se tam naučil: O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kdes je
našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni, promiň. Před
jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně –
trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si
a pracuj. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni
někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové
knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
"Všechno vypadá líp z dálky. Zvyknout se dá na všechno. Někdy je to opravdu tak hrozné, jak
to vypadá. Neuškodí, když vždycky máte někoho, komu můžete dát pusu na dobrou noc."
a s orientačním zasazením do literárněhistorického kontextu);
- zasadit dílo R. Fulghuma do kontextu světové literatury
Jak připravit dítě k zápisu do školy? Co by dítě mělo umět?
U zápisu by každé děcko mělo zvládnout reprodukovat básničku nebo písničku, znát barvy,
geometrické tvary, mělo by umět vyjmenovat číselnou řadu do 10 a orientovat se v číselné
řadě do 5.
Rozlišování předmětů: vyhledávání stejných předmětů (např. kostek mezi kuličkami),
odlišování rozdílných věcí (najít, co do skupiny nepatří podle tvaru, barvy). Vyhledávání
rozdílů na zdánlivě stejných obrázcích, vyhledání stejných obrazců z několika si podobných,
odlišení rozdílného obrazce z řady stejných, vyhledávání "ukrytých" věcí na obrázku.
Procházení obrázkovými bludišti, vyhledání a určení místa věcí v místnosti, na obrázku,
hračce i v reálu s určováním změny jejich postavení v prostoru, vyhledání věcí na obrázku
s pojmy dole/nahoře, vpravo/vlevo vzadu/vpředu/uprostřed, určení polohy na sobě
a druhém člověku, popis cesty do obchodu, parku apod. s pojmy vpravo/vlevo.
Dítě by mělo poznat první písmeno ve slově. Napodobit rytmus vytleskáváním.
A zapamatovat si větu o osmi slovech a doslova ji zopakovat.
Nelze zapomínat ani na sociální zralost, umět pracovat ve skupině, vykat dospělým, pozdravit
při setkání, poprosit při žádosti o věc / pomoc, poděkovat. Mělo by se umět obléknout bez
cizí pomoci, obout si boty a zavázat tkaničky na kličku.
Dále je velmi důležité, aby budoucí prvňáček uměl správně držet tužku. Pokud tomu tak není
a dítě nerado kreslí a vybarvuje, je vhodné vyhledat odborníka (speciálního pedagoga)
a odstranit nesprávné držení psacího náčiní ještě před vstupem do první třídy.
www.novinky.cz/zena
PREZENTACE
Johann Wolfgang Goethe
Faust
FAUST (prudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě):
Buď mužem! Bez formulky kouzelné!
STAROST:
Nechť mne ucho neslyšelo,
Srdce mnou se rozdunělo.
Měnlivá, mám tvarů sto,
Pášu násilí a zlo.
Na stezkách i vodní pláni
Zneklidňuji bez ustání;
Najde mne, kdo nehledal,
Ať mi klel, ať se mnou hrál. Cožs nikdy Starost nepoznal?
FAUST:
Já světem jen se hnal a hnal,
Chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
Odvrh, co nepostačovalo,
A nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil a naplno vždy žil
A znova práhl, a tak probouřil
Svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
Však teď to moudře jde, rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
K zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
O lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
Zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
Přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
V té chůzi muž měj strast i slastný dík On, neukojen ani okamžik!
- charakterizovat lyrický subjekt, analyzovat stěžejní motiv básně
- určit rým, verš, charakterizovat jazykové prostředky užité v textu
- zasadit Goethovo dílo do kontextu světové literatury
.
Faustův dům – aneb o třech Faustech a jednom mýtu
Někdy jsou fámy a povídačky důvěryhodnější a víc přesvědčivé než pravda sama. V případě Faustova
domu, osob s ním spojených a okolností provázejících jeho vznik, účel a historii to platí dvojnásob.
Jen osoby v jejím příběhu účinkující a některé události zavánějí tajemstvími, mystikou a trochu
páchnou peklem.
Faustův dům, dříve Mladotovský palác, se nalézá v jižní části nynějšího Karlova náměstí
č. p. 502 v Praze na Novém Městě Pražském. Původně měl, jako Slavošovský dům – malá tvrz, hájit
jižní cíp královské cesty, a to již od doby založení Nového Města Karlem IV. Postupně se změnil na
celkem honosné sídlo Opavských vévodů v gotickém stylu vzbuzujícím oprávněnou stavitelskou
pozornost. Po Lipanech začali přibývat majitelé a správci a dům doznal stavebních i účelových změn.
V renesančním období roku 1590 se stal prvním Faustem anglický mág Edward Talbot Kelly –
alchymista, okultista a mystik. I když ho neodnesl ďábel, neskončil dobře a peklo si prožil spíš na zemi
než pod ní. Zanechal po sobě mýtus čaroděje a spolek s ďáblem byl na světě. V 17. století prošel dům
celkem nevýznamnými přestavbami různých majitelů. Věci se začaly dít v první polovině 18. století,
kdy dům získali Mladotové ze Solopysk, především pak Ferdinand Antonín Mladota, proslulý svými
bizarními pokusy ve fyzice, chemii, mechanice a optice. Jeho pohybující se figuríny vyvolávaly dojem
umělých, myslících bytostí, odkud byl jen kousek k ďábelským praktikám a spolkům se satanem. Dům
se příliš nezměnil, jeho pověst a především pověst jeho obyvatel však ano. Druhý doktor Faust byl na
světě. V roce 1838 byl dům přestavěný a využívaný pro ústav hluchoněmých. Díky třetí postavě –
správci domu dr. Karlovi Jaeningovi, kaplanu sv. Jana a správci Faustova domu, byl dokončen i mýtus
o dr. Faustovi. Kaplan byl totiž posedlý záhrobím. Údajně se obklopoval vším, co smrt připomínalo.
Spojení jeho pověsti s těmito symboly muselo nutně následovat, zrodil se třetí Faust a s ním i pekelný
dům. Pověst byla definitivně na světě.
www.praguecityline.cz
- určit funkční styl, doložit znaky funkčního stylu, určit slohový útvar
PREZENTACE
Carlo Goldoni
Sluha dvou pánů
Truffaldino: "No není to paráda? Tolik sluhů hledá pána a já mám hnedka dva! Ale co si teď počnu?
Sloužit dvěma pánům, to přeci nejde. Že ne? A proč ne? Nebyla by to krása, sloužit oběma, pobírat
dva platy a dostávat dva obědy? Byla by to krása a ne, že ne, kdyby na to teda nepřišli. A i kdyby na to
přišli, co se mě může stát? Nic. Když mě vyhodí jeden, zůstanu u toho druhého. Na mou duši, já to
zkusím! A kdyby to jenom jeden den vydrželo, zkusím to! Už za tu zkušenost to stojí. A jde se na to,
napřed pro poštu, pro oba dva!"
…
Pantalone: Milý pane doktore, s celou touhle vaší učeností…
Doktor: Ó, co se týče věna, v té věci se dohodneme. O něco více nebo méně - nejsem tak malicherný.
Pantalone: Tak zase od začátku: Pustíte mě ke slovu?
Doktor: Mluvte!
Pantalone: Povídám, že ta vaše učenost je moc krásná a moc hezká, ale v tomhle případě není nic
platná.
Doktor: Vy byste nechal k té svatbě dojít?
Pantalone: Jednou jsem dal slovo a slovo brát zpátky nejde. Dcera s tím souhlasí, tak co nám překáží?
Šel jsem hned za vámi nebo za panem Silviem, abych vám řekl, jak se věci mají. Je mi moc líto, ale
nemohu si pomoc.
- zasadit Goldoniho dílo do kontextu světové literatury
Stále vyprodáno!
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Ivo Žídek ml.
Kostýmy: Irena Greifová
Hudba: Miki Jelínek
Dramaturgie: Johana Kudláčková
Sluha dvou pánů se odehrává v úzkém rodinném rámci, kde jsou hlavní událostí zásnuby, které
komplikuje sluha Truffaldino, mazaný a přihlouplý zároveň. Rozehrává komedii záměn
a nedorozumění, poháněn svým věčným hladem, skrze nečekané peripetie až ke šťastnému konci.
Obklopují ho tradiční postavy – ustaraný tatík Pantalone, přemoudřelý doktor a jejich zamilované
děti, dobrodružný pár milenců, hostinský Brighella, služka Smeraldina.
Truffaldina u nás hraje Miroslav Donutil, který rozvíjí tradici hereckých improvizací k velké radosti
mnoha diváků. Inscenace je na repertoáru už více než patnáct let let, v červnu 2010 oslavila
neuvěřitelnou 450. reprízu a stále si nachází své početné publikum, které zcela zaplňuje hlediště
Národního divadla.
U příležitosti šedesátých narozenin Miroslava Donutila vydalo Národní divadlo na DVD nejnovější
záznam legendární inscenace, včetně exkluzivních bonusových materiálů - například původní
dokument režiséra Romana Proroka "Sluha jako fenomén". Dvojdiskové DVD je v prodeji
v pokladnách Národního divadla.
Fotografka inscenace: Hana Smejkalová
Délka představení: 3 hodiny, 1 přestávka
www.narodni-divadlo.cz
PREZENTACE
Halina Pawlowská
Strašná nádhera
Jíst, meditovat, milovat
Asi se zlobím sama na sebe! Vím totiž, že film Jíst, meditovat, milovat je plytký a klišovitý, že je to
vlastně druh telenovely a červené knihovny dohromady, a že z nás žen ten film dělá opravdu stupidní
nádoby s jedinou touhou: hezky se napapat, oháknout a nechat se hýčkat mužem…
No jo, no, ale nejsme nakonec opravdu takové?!
Cítím v kostech jaro! Taky chci meditovat a dobře se najíst a strašně chci, abych někoho milovala
tak, jak jsem to dokázala před lety, a chci, aby mne taky tak někdo miloval, a chci někam jet a něco
vidět a bavit se s jinými lidmi než s těmi, které kolem sebe vidím každý den… A co s tím udělám?
No, nejdřív zavolám instalatéra, protože nám neteče teplá voda, pak půjdu do práce, protože jsem
ve štábu, který chystá volbu miss, pak mámu odvezu na oční a pak budu doufat, že můj muž přijde
brzo a že si uděláme bagety s lososem… A pak i pustím nějaký film!
Ale meditovat moc nebudu, to bych si totiž taky mohla pustit plyn…
- zasadit dílo H. Pawlowské do kontextu české literatury
Jíst, meditovat, milovat
Udělejme si jasno hned na začátku. Pokud nechcete být tímto filmem zklamáni, nesmíte od
něj nic očekávat. Fanoušci režiséra Ryana Murphyho: zapomeňte na trademarkovou
nezařaditelnost jeho předchozích děl. Fanoušci Julie Roberts: zapomeňte na to, že se vám
dostane další romantické komedie. Fanoušci tradičního Hollywoodu: zapomeňte na
bezpečné žánrové mantinely. Pokud se na film podíváte střízlivým a očekáváními
nezatíženým pohledem, je třeba říct, že byste neměli dát na celosvětový kritický a divácký
názor. Ten film skutečně není tak strašný, jak se o něm píše. Jeho problémem je, že klame
vzhledem. Vyprávěnka o tom, kterak jedna čtyřicítka byla nespokojená se svým životem,
pročež se rozvedla a vyrazila do světa, aby se v Itálii naučila jíst (čti stát se gurmetkou), v Indii
meditovat (čti porozumět sobě samé) a na Bali milovat (čti konečně přestat myslet jen sama
na sebe a pochopit, že láska není jen o tom přijímat, ale stejnou, či dokonce větší měrou také
dávat), by se totiž klidně mohla odehrávat v New Yorku (Londýně, Moskvě nebo Znojmě)
mezi gaučem v obýváku a pohovkou u psychologa. Na vyznění by se nic neměnilo a rozpočet
by byl desetkrát menší.
Dalším sporným bodem je, pro koho je film vlastně určený. Pro muže určitě ne. Proč?
Protože hlavní hrdinka je marnivá a zpovykaná, až má člověk chuť s ní zatřást, aby se
vzpamatovala. Je to typický prototyp dnešní městské ženy, které nic není dobré, která si
nedokáže vážit toho, co má, a neustále chce něco víc.
Pokud jde o herce, těm není co vytknout. Julia Roberts vypadá krásně, když přemýšlí, i když
se směje. James Franco je plakátově sexy. Z Javiera Bardema srší charizma stejnou intenzitou
jako jiskry z rozbrušovačky. Takže pokud jste žena kolem třicítky, žijící v relativním luxusu,
s příklonem k buddhismu, obdivovatelka Freuda, Junga, Kanta a Kafky, momentálně
nespokojená se svým citovým životem a žijící v představě, že v zemích třetího světa jsou lidé
šťastnější než v tom našem, je tenhle film přesně pro vás. A pokud do téhle skupiny
nepatříte, zkuste prostě jiný film.
filmserver.cz
David Laňka
PREZENTACE
Václav Havel
Vernisáž
(***)
VĚRA To si přece nezasloužíme – při tom všem, co pro tebe děláme!
MICHAL Pro koho myslíš, že Věra ty groombles celé odpoledne zapékala?
VĚRA Pro koho myslíš, že Michal kupoval tu whisku?
MICHAL Komu myslíš, že jsme chtěli ty desky přehrát a kvůli komu za ně vyhazuju valuty a vláčím je
přes celou Evropu?
VĚRA Proč myslíš, že jsem se oblékala, malovala, česala, voněla?
MICHAL Nač myslíš, že jsme ten byt vlastně zařizovali? Pro koho myslíš, že to všechno děláme? Pro
sebe?
(Bedřich je už u dveří)
BEDŘICH Nezlobte se, ale já fakt jdu –
VĚRA (vzrušeně) Bedřichu! Přece nás tady nenecháš! To nám přece neuděláš! Nemůžeš
nás přece opustit, chtěli jsme ti toho tolik ještě říct! Co si tu bez tebe počneme! Copak
to nechápeš? Zůstaň! Prosím tě, zůstaň tu s námi!
MICHAL Vždyť jsi ještě ani neviděl náš elektrický loupač mandlí!
BEDŘICH Ahoj! A díky za groombles –
(Bedřich odchází, než však stačí za sebou zavřít dveře, začne Věra hystericky plakat.
Bedřich se zarazí a hledí rozpačitě na ni)
VĚRA (plačíc) Jsi sobec! Hnusný, necitelný, nelidský sobec! Nevděčník! Ignorant! Zrádce! Nenávidím
tě – já tě tak nenávidím – jdi pryč! Jdi pryč! (Věra běží ke kytici, kterou dostala od Bedřicha, vytrhne ji
z vázy a vztekle ji hodí po Bedřichovi)
MICHAL (k Bedřichovi) Vidíš, co děláš! Že se nestydíš! (Bedřich je chvilku v rozpacích, pak sebere kytici,
odnese ji váhavě zpět do vázy, vrátí se zvolna ke svému fotelu a rozpačitě usedne. Věra a Michal
jeho počínání napjatě sledují, a jakmile vidí, že opět usedl, začnou být náhle zase zcela normální
a s úsměvem se také posadí. Krátká pauza)
VĚRA Michale, nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu?
MICHAL To bychom mohli –
(Michal jde ke gramofonu, a jakmile ho zapne, spustí ze všech reproduktorů naplno
hudba: nejlépe nějaký světový hit v podání Karla Gotta, například „Sugar Baby Love“.
Opona padá, hudba však naplno zní, pořád dokola, dokud poslední divák neopustí
divadlo)
- zasadit Havlovo dílo do kontextu české literatury
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze. Vyrůstal v bohaté podnikatelské a kulturně založené
rodině. Kvůli buržoaznímu původu nemohl po roce 1948 studovat humanitní obory. Vyučil se
chemickým laborantem, absolvoval večerní gymnázium a poté studoval na Ekonomické fakultě ČVUT.
Odtud se snažil přejít na AMU, kde byl odmítnut, a ČVUT už jej zpátky nepřijala.
Havel dramatik
Po vojně nastoupil v roce 1959 do pražského Divadla ABC jako jevištní technik. Během šedesátých let
se mu podařilo dálkově vystudovat dramaturgii na DAMU. Od roku 1960 působil v Divadle Na zábradlí
jako jevištní technik, později se vypracoval na dramaturga, asistenta režie i autora her. Jeho první
nastudovanou hrou byla v roce 1964 Zahradní slavnost. Ve stejném roce se oženil s Olgou
Šplíchalovou, která jej provázela i v jeho nejtěžších obdobích.
Během následujících let napsal dalších 16 her a stal se významným představitelem absurdního
dramatu.
Jeho zatím poslední hra Odcházení o osudu vysloužilého politika vyšla v roce 2007. Její uvedení
v Česku provázely spory; po neúspěšném jednání s Národním divadlem a s Divadlem na Vinohradech
nakonec hru nastudoval režisér David Radok v Divadle Archa.
PREZENTACE
Jaroslav Havlíček
Helimadoe
„Vyrostl jsem do jeho podoby. Nemám druhů ani přátel, nejsem milován v žádném kroužku
způsobných lidí. Horší než jsem já se nade mne vyšinuli, lepší než já o mně nevědí, poněvadž jsem se
neucházel o jejich přízeň. Zůstal jsem sám. Nenaříkám si. Jen někdy, když mě zneklidní žalost poslední
prohry, když mě prolíná nepříjemný pocit, že jsem se opět dal ošálit nějakým chytrákem, vzpříčí se ve
mně vzdor a nakrátko se chystám, že těm druhým ukážu, co jsou zač a kým jsem já. Ale v takových
chvílích přichází on, Hanzelín. Poulí na mne bezbarvé oči s uštěpačným úšklebkem, mračí se, ale hlava
pokyvuje s porozuměním. Říká: „Hlavu vzhůru! Hlavu vzhůru! Není důležité, zda se nám podařilo to,
za čím jsme šli, ale jakou cestou jsme se k tomu ubírali. Hola! Žádnou trpkost! Život nezměníme, to co
máme v moci, je jenom naše vlastní nitro. Uveďme je do harmonie. Přemozme čerty v sobě. Nebe,
které odměňuje je v nás. A i kdyby to, co v sobě postavíme, bylo sebeskvělejší, nezabráníme, aby se
to jednou nesesunulo v popel. Přesto – marnost je vznešená. Buďme lékaři, jimž pacient nakonec
vždycky přece jen umře. Buďme staviteli marnosti.“
***
„Toto je příběh odpočinku, který jsem dopsal v období mezi velkým zármutkem a velkou nadějí. Snad
někomu připomenou jeho vlastní Hanzelíny, Dory, Emy, jasnovidky a kouzelníky. Kdo z nás neskrývá
v hlubině svého nitra vzpomínku na prchlé dětství, slyšící na jméno složené ze jmen, sled
nedosněného snu, malou princeznu Helimadoe, oblečenou do laciných šátečků, s obličejem smytým
slzami? V chvílích obzvláště teskných ji vylovíme z veteše nastřádaných zklamání, hýčkáme ji
a vroucně se jí díváme do tváře – do tváře sladké minulosti, která se nikdy nevrátí!
- zasadit Havlíčkovo dílo do kontextu české literatury
Jména tajemství zbavená
Každý z nás vlastní určité jméno a příjmení. Je to spolehlivá forma vlastnictví. V životě můžeme přijít
o všechno, ale o jméno málokdy. Neznamená to ovšem, že je nemůžeme změnit.
Jak jména vznikala? To je někdy hodně zajímavá otázka. U některých jmen je původ jasný,
u jiných se musíme dohadovat.
Málokomu se jeho křestní jméno líbí, většina lidí by si vybrala jiné a hudrá na rodiče, kteří jim při
příchodu na svět vybrali právě tohle.
Mezi nejzajímavější staročeská ženská jména patřila např: Sestřena, Bratřice, Bratruše, Modliboha,
Ubyněha, Rochna, Vachna, Bušna, Dušna, Děvule
Ve středověku se mezi oblíbená jména řadila: Markéta, Kateřina, Marie, Klára, Dorota, Anna.
Jméno Anna je údajně nejrozšířenější na světě. Počet jeho nositelek se odhaduje na 95 milionů. Je
hebrejského původu (Channách) a znamená „milá, líbezná, milostná“. Holanďané mají Antje,
Angličané Ann, Maďaři Anniko, Francouzi Annette.
www.jmena-tajemstvi-zbavena.cz
PREZENTACE
Joseph Heller
Hlava XXII
"Dva," odpověděl Yossarian.
"A kolik jich vidíte teď?" zeptal se doktor a ukázal dva prsty.
"Dva, "řekl Yossarian.
"A kolik teď?" ptal se lékař a neukázal ţádný.
"Dva," pravil Yossarian.
Lékařova tvář se svraštila úsměvem. "Namouduši, ten mladík nelţe, radoval se celý šťastný.
"On opravdu vidí všechno dvakrát!"
Poloţili Yossariana na vozíček a odvezli ho do pokoje, kde leţel ten první voják, který viděl
všechno dvakrát, a na kaţdého, kdo byl s Yossarianem na oddělení, uvalili novou
čtrnáctidenní karanténu.
"Vidím všechno dvakrát!" volal voják, který viděl všechno dvakrát, kdyţ k němu Yossariana
přivezli.
"Vidím všechno dvakrát!" odpovídal mu Yossarian stejně hlasitým voláním a spiklenecky na
něj mrkl.
"Ty zdi! Ty zdi!" volal ten druhý voják. "Šoupněte je zpátky!"
Jeden z lékařů se opřel o zeď a dělal, ţe ji tlačí zpátky.
"Stačí?"
Voják, který viděl všechno dvakrát, chabě přikývl a sklesl zpátky na polštář. Yossarian rovněţ
chabě přikývl a prohlíţel si svého talentovaného kolegu s hlubokou úctou a obdivem.
Uvědomoval si, ţe tu s ním leří mistr. Určitě bude stát za to, onoho nadaného spolupacienta
studovat a snaţit seho napodobit. V průběhu noci však talentovaný spolupacient zemřel
a Yossarian došel k názoru, ţe kaţdé napodobování má své meze.
"Vidím všechno jednou!" zaječel bez okolků.
- zasadit dílo J. Hellera do kontextu světové literatury
Etymologie
Z prabaltoslovanského galwā, přes praslovanské golva; slovinsky, srbochorvatsky
a makedonsky glava; rusky a ukrajinsky голова (golova); slovensky hlava, polsky głowa.
Vzhledem k blízké příbuznosti slovanských a baltských jazyků lze nalézt jistou podobnost
i v litevském a lotyšském galva.
Význam:
1. část těla oddělená od trupu krkem
Má na hlavě osm očí.
2. (přeneseně) centrum myšlení
Pracuje hlavou.
3. život
Pokud to neudělá, přijde o hlavu.
4. žijící člověk jako statistická kategorie
Kolik je HDP na hlavu?
5. člověk v čele organizace
Je hlavou nadnárodní společnosti.
6. věc podobající se hlavě
Hříbek měl velkou hlavu.
7. oddíl knihy
Tento dokument má 22 hlav.
8. část spalovacího motoru
9. keř vinné révy na vinici
PREZENTACE
Ernest Hemingway
Sbohem, armádo
Dolů jsme šli po schodech, místo abychom jeli výtahem. Koberec byl na schodech prošlapaný. Za
večeři jsem zaplatil, když ji přinesli, a číšník, který s ní přišel, seděl na židli blízko vchodu. Vyskočil
a poklonil se a já s ním zašel do přístěnku a zaplatil jsem účet za pokoj. Ředitel se na mě pamatoval
jako na přítele a nechtěl platit předem, ale u dveří umístil číšníka, pro případ, že bych hodlal zmizet
bez placení. Podle všeho se mu to stávalo; i s přáteli. Za války má člověk tolik přátel. Poručil jsem
číšníkovi, aby nám sehnal kočár, a on mi vzal z ruky Catherinin balíček a odešel ven s deštníkem.
Oknem jsme viděli, jak jde venku v dešti přes ulici. Stáli jsme v přístěnku a dívali jsme se z okna.
„ Jak ti je, Cat?“ „ Jsem ospalá.“
„ Já mám dojem, že jsem dutý, a mám hlad.“
„ Vzal sis něco k jídlu?“ „ Ano, do brašny.“
Viděl jsem přijíždět kočár. Zastavil, kůň měl v dešti svěšenou hlavu, číšník vystoupil, otevřel deštník
a vyrazil k hotelu. Setkali jsme se s ním ve vchodu a šli jsme po mokrém chodníku pod deštníkem ke
kočáru u kraje jízdní dráhy. V kanále proudila voda.
„ Balíček máte na sedadle,“ řekl číšník. Zůstal stát s deštníkem, dokud jsme nenastoupili a dokud ode
mě nedostal spropitné.
„ Uctivé díky. Příjemnou cestu přeji,“ řekl. Drožkář zatáhl za opratě a kůň se dal do kroku.
Číšník se pod deštníkem otočil a šel k hotelu.
- zasadit dílo E. Hemingwaye do kontextu světové literatury
Film Láska a válka je tak trochu přeslazená romantika. Trochu předvídatelná, trochu
naivní, bohužel ale ničím výjimečná, jak by možná divák u Richarda Attenborougha
mohl očekávat. Neurazí, ani nezaujme.
Příběh mladého Ernesta Hemingwaye nám možná odhalí něco z toho, co ho inspirovalo k
napsání jeho slavného díla. A možná nám také ukazuje něco, z čeho se spisovatel nikdy
nevzpamatoval. Tím je velká láska, která začala ve válce a která už v míru dál existovat
nemohla. Richard Attenborough natočil typický americký příběh, kterému nic nechybí, kromě
lásky a války v něm najdeme smrt, hrdinství
i sebeobětování. Můžeme brečet a někdy se zasmát. A možná vás trochu překvapí závěr.
Takže pokud se chcete podívat na povedený romanticko-válečný snímek, neměli byste
tenhle minout.
Na druhé straně se ale nedočkáme ničeho originálního. V téměř dvou hodinách nám Richard
Attenborough nenabídne nic, co by jakkoli vybočovalo nad rámec sladkobolných
romantických filmů, takže nebýt toho, že se jedná o částečnou spisovatelovu autobiografii,
nad hladinu průměrnosti by snímek Láska a válka nevyplaval.
A jestli jste čekali nějaké bonusy, bohužel budete zklamáni. A ani po technické stránce není
tohle DVD ničím převratným.
www.filmserver.cz
PREZENTACE
Homér
Odysseia
ODYSSEŮV NÁVRAT NA RODNOU ITHAKU
Tu Odysseus jasný se vzbudil ze spánku na milé půdě své otčiny, aniţ ji poznal, neboť byl
předlouho vzdálen. Vţdyť Athéna, Diova dcera, rozlila hustou mlhu kol něho, aby mu
všechno řekla a učinila ho neznámým, aby ho nikdo nepoznal z občanů v městě, ni z přátel, ni
manţelka dříve, neţ by se plně pomstil všem ţenichům za jejich zpupnost.
I tesknil po rodné zemi, vlekl se podél břehu, kde hlasitě hučelo moře, tonul v ţalostném
nářku. Vtom přišla mu Athéna zblízka, mladému pastýři ovcí jsouc podobna postavou těla.
Odysseus radosti pln ji spatřil a v ústrety vyšel, ozval se k bohyni takto a hovořil vzletnými
slovy:
"Také tohle mi pověz, a pravdivě, abych to věděl! Která to země a obec? A jací as lidé tu
ţijí?"
Athéna jiskrných zraků zas na to mu odpověděla:
"Ovšemţe drsná to země a není pro koně sjízdná, není však přespříliš nuzná, ač rozsáhlá také
zas není. Obilí nesmírné mnoţství v ní uzrává, zraje v ní víno, neboť přehojná rosa a déšť jí
vţdy dodává vláhy. Výbornou pastvou je koz a dobytka. Všeliké druhy stromů tu jsou a stále
dost vody je pro napajedla. Proto as, cizinče, došlo i do Tróje Ithaky jméno, třebas prý
vzdálena velmi je Trója od řecké země!" Zaplesal po těchto slovech ten trpitel, Odysseus
jasný, těšil se ze své vlasti a políbil ţírnou tu zemi.
- zasadit Homérovo dílo do kontextu světové literatury
Televizní Vinařská odyssea Zdeňka Trošky
Každý pořad - film o víně se počítá. A když je z domácí produkce, tak tuplem. Nápad na Vinařskou
odysseu prý vznikl až těžko uvěřitelným způsobem… Zdeněk Troška se prochází mezi moravskými
vinohrady a hledá lokace pro natáčení nové pohádky, když tu potkává vinaře Miroslava Kovácse.
Slovo dalo slovo a Zdeněk Troška, který do té doby vínu příliš nerozumí, zahajuje pouť po vinařstvích
a rozhovory s vinaři, ve kterých se postupně dozví vše potřebné, aby byl schopen po pár týdnech
vyznat se ve víně natolik, že dokáže vybrat 5 druhů vín k určitým příležitostem, a vyhrát tak sázku. Na
jeho cestě ho provází především již zmíněný Miroslav Kovács, ale svá tajemství prozradí i vinařství
Marcinčák, Znovín, Spielberg, Vinařství U Kapličky, Michlovský, Baloun, Kraus, Hort, Bohemia sekt,
Mikrosvín a další. Celkem dvanáct epizod přiblíží, jak to funguje na vinici, výrobu vína ve sklepě, jeho
skladování a servis, kategorizaci a čtení vinět… prostě úplné základy. Zní to docela hezky. A děsivě
zároveň…
Nápad je mi opravdu sympatický, seznámit vinného začátečníka nenásilně a řekněme i vtipně se
všemi těmihle věcmi je nutno ocenit, nemuselo by jít o vyhozené peníze (mimo jiné z Vinařského
fondu, tedy všech vinařů) a mohlo hezky nalákat spoustu lidí k návštěvě Moravy. I webové stránky
jsou obsahově hodně dobře zpracované a návštěvníkovi poskytnou užitečné informacewww.jiznisvah.cz.
K pořadu vyšla už v lednu kniha a v srpnu se objeví na DVD, především ale od 5. 3. pojede v televizi.
A právě tady vidím kámen úrazu pro to, aby vše pořádně zafungovalo. Premiéra dílu v sobotu
k obědu a repríza v úterý v jednu. Kdo se v tuhle dobu dívá ne televizi? A kolik z těch, co se dívají, má
naladěno TV Barrandov? No pokusím se zvládnout alespoň první díl a udělat si názor nejen z ukázky.
PREZENTACE
Honore de Balzac
Evženie Grandetová
Když bylo odneseno se stolu a dveře pečlivě zavřeny, řekl Grandet Evženii: Dítě drahé, tys tedy
dědičkou po své matce a my spolu musíme uspořádat některé věci. Není-liž pravda, Cruchote?
Ano.
Je nutné, abychom se tím, tatínku, obírali hned dnes?
Ano, ano dcerunečko. Nemohu už déle zůstávat v nejistotě, ve které teď ţiji. Myslím, že mi jistě
nechceš působit starosti.
Ale tatínku...
Tak to tedy musíme všechno uspořádat dnes večer.
Co mám dělat?
Ale dcerunečko, to se mě netýká. - Řekněte jí to, Cruchote.
Slečno, váš pan otec nechtěl ani rozdělit, ani prodat své statky, ani platit nesmírné poplatky ze svých
hotových peněz. Z té příčiny by bylo třeba upustit od soupisu celého majetku, který je dnes
nerozdělen v rukou vašich a vašeho pana otce...
Cruchote, jste si tím jist, abyste o tom takhle mohl mluvit před mou dcerou?
Nechte mě mluvit, Grandete.
Ano, ano příteli. Ani vy, ani dcera mě přece nechcete okrást. Viď, dcerunečko?
Ale co mám dělat, pane Cruchote? zeptala se Evženie netrpělivě.
Nuže, řekl notář, bylo by potřebí podepsat tuto listinu, jíž byste se vzdala dědictví po své paní matce
a ponechala svému otci užívání vašeho společného jmění; on by vám zaručil prosté vlastnictví...
Dejte mi listinu a řekněte mi, kde se mám podepsat.
Sobectví
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je
slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se
s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se
nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka
nepředěláš, jenom se ti vybarví.
Karel Čapek
Bližní vedle bližního spíše couvají před hlubinami smutku, než před propastmi sobectví.
Josef Čapek
Být sobecký neznamená žít, jak se nám líbí, ale chtít na jiných, aby žili, jak nám to vyhovuje.
Maxim Gorkij
Čím víc se kdo zabývá vlastním prospěchem, tím méně je dobrým člověkem, ať už dělá
cokoliv.
Marcus Tullius Cicero
Každá láska je vlastně velké sobectví. Dokladem toho sobectví je její tajemství a její
žárlivost.
Ferdinand Victor Eugène Delacroix
Kdo dává, ten je opravdu bohatý. Nejchudší a nejopuštěnější na světě jsou sobci.
Josef Klíma
Kdyby se lidé chovali míň sobecky a snažili se dělat lidem kolem sebe víc radosti, tak by těch
šťastných bylo kolem nás určitě mnohem víc.
Zdeňka Žádníková-Volencová
PREZENTACE
František Hrubín
Romance pro křídlovku
DNES V NOCI (28. SRPNA 1930)
Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno
přelévají se mi teplé vůně kopřiv,
druhé zamrzá v černých ledech světnice.
Odjelas navečer ve žlutém voze
se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně vztáhla dlaně ("Máte hezký ruce, Terino.")
- na dvě bílá náměstí
plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy,
spěchaly deseti úzkými uličkami,
jež končí nad propastí ("Hezký? Co je na nich?
Mají pět prstů jako každý jiný.")
- s krví
hrnuly se ty výzvy do tvého srdce,
a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých,
zlatovlasé výzvy by z konečků tvých prstů
opadaly.
Už nikdy se nesejdu s Tonkou,
od včerejška večer leží a čeká
v modřínech Obor, a navěky zkamenělá
tam leží mezi ostatními balvany,
čeká a ze starých metlic vystrkuje
černý bok, tisíc let bude mě marně
a marně čekat.
Jsem k zbláznění živý,
má křídla, zřasená v krvi žil a cév,
šíleně tepají.
(Když jsem se řízl břitvou,
křídla vytryskla navrch rudým pírkem,
tatínek trhl rukou a na prsty
sesypal se mu popel.)
- charakterizovat lyrický subjekt, analyzovat stěžejní motiv básně
- zasadit Hrubínovo dílo do kontextu české literatury
Křídlovky
V této kategorii najdete kvalitní křídlovky především pro koncertní hráče. Křídlovky jsou vhodné pro
dechovkové a folklorní uskupení, stejně jako pro klasickou hudbu i jazz. Křídlovky, které najdete
v našem obchodu, jsou dodávány s minimálními časovými prodlevami, neboť většinu těchto nástrojů
máme skladem. Křídlovky pochází pouze od renomovaných výrobců a jejich cena odpovídá kvalitě
zvuku a celkovému zpracování nástroje. Vybere si náročnější i méně náročný hudebník.
Typy nabízených křídlovek: cylindrové a pístové
Informace o křídlovkách
Křídlovky jsou žesťové nástroje a díky své podobě jsou často mylně nazývány trubkami. Křídlovky se
však liší kóničtější a širší trubicí. Mimo pístových křídlovek a cylindrových křídlovek existují
i baskřídlovky.
Křídlovka je stejně jako většina trubek laděna zpravidla in B a obsahuje 3 hrací klapky, přičemž
křídlovka může mít otočný či pístový ventil. Hlavní rozdíl mezi křídlovkami a trubkami je právě
v nátrubku a ústnici, kdy trubka je má méně kónické. Tóny křídlovek jsou oproti ostatní podobným
dechovým nástrojům spíše jemnější a plnější, avšak hra vyšších tónů je pro muzikanta náročnější.
V případě potřeby nás neváhejte kontaktovat, poradíme při výběru.
Kromě výše uvedených křídlovek nabízíme k prodeji také trubky, klarinety a saxofony.
www.clarina.cz
PREZENTACE
Charles Bukowski
Všechny řitě světa i ta má
Láska za $ 17,50
Robertovou největší touhou - kdyţ na takové věci pomyslel - bylo vklouznout do Muzea
voskových figurín a milovat se s voskovými ţenami. To ale vypadalo dost nebezpečně. Ţil
proto ve světě snění a svou touhou milovat se se sochami a figurínami omezil na sexuální
fantazie.
Jednoho dne, kdyţ zastavil na červenou, pohlédl do výkladní skříně. Byl to jeden z těch
krámků, kde se prodává všechno moţné - desky, pohovky, knihy, všelijaká veteš. Uviděl ji,
jak tam stojí v dlouhých červených šatech. Měla brýle bez obrouček a byla pěkně rostlá;
důstojná a sexy, jak tak uţ bývají. Skutečně třída. Zaparkoval o blok dál a vrátil se ke krámu.
Postavil se ke stojanu s novinami a hleděl na ni. Dokonce i oči vypadaly jako ţivé a ústa měla
hodně impulsivní, trochu našpulená. Robert vešel a prohlíţel si regál s deskami. Dostal se tak
blíţ a vrhal po ní pohledy. Ne, takhle je uţ dávno nedělají. Měla dokonce vysoké podpatky.
Přistoupila k němu mladá prodavačka.
"Mohu vám něčím poslouţit?"
"Jen se tak koukám, slečno."
Robert se přesunul k figuríně. Nebyla na ní cenovka. Pochyboval, ţe je na prodej. Vrátil se
k regálu s deskami, vybral levné album a zaplatil.
Kdyţ přišel do krámu příště, figurína tam ještě byla. Robert se trochu ochomýtal po krámě,
koupil popelník ve tvaru svinutého hada a odešel.
- zasadit dílo Ch. Bukowského do kontextu světové literatury
CHARLES BUKOWSKI VYPOVÍDÁ – úplně první rozhovor
Chicago Literary Times 1963
Kdy jste začal psát?
Bukowski: Když mi bylo 35. Počítaje obyčejné šestnáctileté básnické začátky, tak 23.
Proč nemáte rád lidi?
B: A kdo má rád lidi? Ukažte mi ho a já vám ukážu, proč nemám rád lidi. Doba. Musím si dojít pro
další pivo.
Co si myslíte o homosexuálních básnících?
B: Homosexuálové jsou citliví, no a citlivá poezie je špatná, Ginsberg vybočil tím, že udělal
homosexuální poezii silnou poezií, téměř mužskou; ale z širšího hlediska, homosexuál zůstane
homosexuálem a ne básníkem.
Pane Bukowski, myslíte, že všichni brzy vyletíme do vzduchu?
B: Ano, myslím, že vyletíme. Je to prostě věcí matematiky. Máte teorii a máte lidské mínění. Někde se
to nakonec schyluje k průseru. Nějaký mocný šílenec se to tady všechno chystá vyhodit do vzduchu.
To je vše, tak to vidím.
Máte nutkání hledat odpovědi?
B: Ne, samozřejmě ne. V širším smyslu máme jenom jednu věc. Víte... základní kámen, když máme
štěstí; když ne, jsme pod drnem.
Tak vše vzdáváme nebo tomu věříme?
B: Proč taková klišé, proč takové otřepané fráze? No dobrá, chci říct ne. Nevzdáváme vše. Já říkám,
ačkoli to může znít ohraně, že silou, duchem, střelbou, odvahou a riskem několika málo mužů
a několika málo cestami se může zachránit zdechlé lidstvo od zadušení. Ale nic se nestane samo od
sebe. Bojujme jako muži, ne jako krysy. Toť vše.
PREZENTACE
Charlotte Bronteová
Jana Eyrová
Zdál se mi pan Rochester pořád ještě ošklivý? Nikoli, čtenáři; pocit vděčnosti a vzpomínky na naše
rozhovory, vesměs příjemné a družné, způsobily, že jsem s opravdovým zalíbením pozorovala jeho
tvář a jeho přítomnost mě rozjařovala víc než nejzářivější oheň v krbu. Ale nezapomínala jsem přitom
na jeho chyby - nebylo to ani možné, protože mi je sám často připomínal. Byl pyšný, jízlivý a příkře
pánovitý v jednání s každým, kdo se mu nevyrovnal - v hloubi duše jsem byla přesvědčena, že jeho
velmi laskavé chování ke mně je vyváženo až nespravedlivou přísností vůči mnohým jiným lidem. Byl
náladový a nevypočitatelný, takřka nepřátelský. Ale byla jsem přesvědčena; že ta náladovost, ta
příkrost a jeho dřívější nectnosti jsou jen následky nějakého krutého příkoří, jímž ho osud stihl. Věřila
jsem, že má ušlechtilejší povahové sklony, vznešenější zásady a čistší záliby. Nemohu popřít, že jsem
s ním měla soucit v jeho trápení. Ulehla jsem do postele, ale nemohla jsem usnout: pořád jsem před
sebou viděla ten výraz v jeho obličeji, když se ve stromořadí najednou zastavil a řekl, jak se mu tam
zjevil jeho osud a varoval ho, že nemůže být v Thornfieldu nikdy šťastný.
"Proč asi?" ptala jsem se. "Co ho tady tak odpuzuje? Odjede zas brzy? Paní Fairfaxová říkala, že se tu
jen málokdy zdrží déle než čtrnáct dní, a teď je tady už osm týdnů. Jestli odjede, bude mi tady
smutno. A což kdyby se sem nevrátil ani na jaře, ani v létě, ani na podzim! Pak by mě už nic netěšilo,
i kdyby bylo to nejkrásnější počasí a kdyby zářilo slunce!"
Ani nevím, zda jsem při těch úvahách usnula či ne - ale najednou mě vyburcovalo nesrozumitelné
mumlání, podivné a žalostné, které se ozývalo přímo nade mnou, jak se mi zdálo.
- zasadit dílo Ch. Bronteové do kontextu světové literatury
Obětavost - téma na první říjen
V pondělí se, milé čtenářky, budeme bavit o obětavosti. Začne tak nepravidelný (nejspíš
nekonečný) tematický seriál, který chceme věnovat lidským vlastnostem. Jak vnímáte
obětavost vy?
V pondělí se vrátím z dovolené a hned s vámi proberu jedno závažné téma, milé čtenářky,
totiž obětavost. Doufám, že po prodlouženém víkendu mi k tématu pošlete spoustu
zajímavých příspěvků!
Téma dne 1. 10. 2012: Obětavost

Jak vnímáte obětavost?

Je to, podle vás, kladná vlastnost?

Stal se ve vašem okolí nějaký případ extrémní obětavosti?
Své příspěvky k tomuto tématu zasílejte nejpozději 1. 10. 2012 do 15.00 hodin a e-mailovou
adresu redakce (viz níže). Pokud chcete, aby váš příspěvek měl větší šanci na uveřejnění
a tím i na možné získání sladkého dárku, ať je dlouhý, alespoň jako tento odstavec textu,
lépe delší. Tím sladkým dárkem bude tentokrát velké balení čokolády Merci.

Redakční e-mail: [email protected]

Heslo (předmět e-mailu): OBETAVOST
PREZENTACE
John Irving
Svět podle Garpa
Jenny řekla Garpovi, ţe jeho první literární pokusy jsou poněkud neskutečné, ale Garpa
povzbuzoval jeho profesor angličtiny, křehký koktající muţ jménem Tinch, člověk, který měl
na Steeringu nejblíţ k čemusi, jako je hostující spisovatel. Velice mu páchlo z úst a Garpovi
jeho dech připomínal psí dech Tropa. Ale z Tinchových úst vycházela přes onen pach laskavá
slova. Chválil Garpovu fantazii a vštěpoval Garpovi staré spolehlivé zásady gramatiky a lásku
k přesnému jazyku. Tinchovi říkali chlapci na Steeringu Smrďoch a věčně mu někde
nechávali vzkazy o jeho halitose. Na katedře mu nechávali lahvičky s ústní vodou. Školní
poštou mu chodily kartáčky na zuby. Po jedné takové připomínce - byl to balíček mátových
ústních pastilek přilepených lepicí páskou na literární mapu Anglie - se Tinch zeptal třídy,
kterou měl na sloh, jestli se domnívají, ţe mu páchne z úst. "Řekl byste, Garpe, ţe mi páchne
z úst?" Garp věděl, ţe vyhraje výroční cenu v tvůrčím psaní. Jediným posuzovatelem byl
vţdycky Tinch. A kdyby se mu podařilo sloţit za třetí ročník zkoušku z matematiky, kterou
dělal uţ podruhé, slušně by odmaturoval a matka by byla šťastná.
"O-opravdu mi tak ne-nepříjemně pa-pa-páchne z úst, Gar-pe?" zeptal se Tinch.
Jestli je něco nepříjemné nebo příjemné, to je otázka názoru, pane profesore," odpověděl
Garp. "A podle vašeho názoru, Ga-Ga-Garpe?" řekl Tinch.
"Podle mého názoru," odpověděl Garp, aniţ hnul brvou, "máte stejně dobrý dech jako kaţdý
jiný učitel na téhle škole." A vrhl přes třídu neohroţený pohled na Bennyho Pottera z New
Yorku - jenţ byl rozený moudrý pablb, s kterouţto charakteristikou souhlasil i Garp - a svým
upřeným pohledem vymazal z Bennyho tváře úšklebek, protoţe mu očima sdělil, ţe jestli
cekne, zlomí mu vaz.
A Tinch řekl: "Děkuji vám, Garpe," a Garp skutečně v soutěţi tvůrčího psaní vyhrál, přestoţe
ke své poslední písemné práci přiloţil lístek následujícího znění:
Pane profesore, já jsem Vám před třídou lhal, protože Jsem nechtěl, aby se Vám ti idioti
smáli. Ale měl byste, myslím, vědět, že skutečně nemáte zvlášť dobrý dech.
T. S. Garp
- zasadit dílo J. Irvinga do kontextu světové literatury
Lidská sexualita
Lidská sexualita, fenomén, který zajímá lidstvo od nepaměti. Existuje v mnoha různých
podobách, od sexuality, která slouţí k plození dětí, je projevem partnerské lásky, aţ po její
spirituální dimenzi, ve které se propojují dvě bytosti v jednu. Sexualita je krásná a přirozená
a patří k člověku naprosto neodmyslitelně.
Biologický pohled
Biologicky slouţí sexualita zejména k plození dětí. Její rozmnoţovací funkcí je zachování
lidského rodu. Jiţ S. Freud přišel s myšlenkou, ţe hybnou silou lidského jednání jsou dva
základní pudy a to pud sexuální a pud smrti. Sexualita má mnoho různých vnějších znaků,
které přitahují druhé pohlaví jako magnet. Uspokojivá sexualita zlepšuje naši psychickou
spokojenost i naše zdraví.
Teologický pohled
Podíváme-li se na sexualitu optikou křesťanské teologie, zjistíme, ţe ji řadí pouze a jedině do
manţelství.
Spirituální pohled
Do tohoto úhlu pohledu bych ráda zařadila zejména pohled tantrický, i kdyţ různé pohledy na
sexualitu najdeme i v jiných duchovních systémech. Sexualita je v tantře posvátná, je vnímána
jako transcendentní, mystický akt, spojení dvou lidských bytostí v jednu a proţití mystické
jednoty tohoto spojení, které není jen spojením dvou lidských bytostí, ale také spojení se s
Bohem a celým vesmírem.
www.sex-a-erotika-zdrave.cz
PREZENTACE
Ivan Olbracht
Biblické příběhy
Vražda Kainova
Když Adama a Eva odešli ze zahrady Edenu, obdělávali zemi, dobývajíce z ní v potu tváře chléb, jak
Bůh rozkázal. Adam pojal Evu za manželku a ta mu povila syna, jehož jméno bylo Kain. A později se
narodil jeho bratr Ábel.
Když dospěli, byl Kain oráčem, Ábel pastýřem ovcí. Ábel byl jinoch spravedlivý, ale Kain nedobrý
a hněvivý.
Stalo se pak po mnohých dnech, že bratři vystavěli z kamení oltář, aby přinesli oběť zápalnou
z prvorozených plodů, neboť ty náleží Hospodinovi. Kain obětoval z úrody zemské, Ábel
z prvorozených beranů stáda a z jejich tuku.
V oběti Ábelově našel Bůh zalíbení, ale na oběť Kainovu neshlédl. Proto rozlítil se Kain velice
a hněvem zhubeněl v tváři.
Řekl mu Hospodin: „Proč ses tak rozpálil hněvem? A proč opadala tvá tvář? Budeš-li činiti dobře,
také ty mi budeš příjemný; nebudeš-li však, přede dveřmi čeká hřích a jen v tvé moci jest nepovoliti
jeho žádosti a panovati nad ním.“
- zasadit Olbrachtovo dílo do kontextu české literatury
Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství a judaismus
povaţuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována téţ jako Písmo svaté (lat.
Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také
jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.
První část Bible tvoří Starý zákon, který obsahuje soubor posvátných knih (tanach), který
křesťané převzali z judaismu. Tato část spisů je oběma náboţenstvím společná, judaismus ji
ovšem jako Bibli neoznačuje; v akademickém prostředí se spisy společné judaismu
i křesťanství označují jako hebrejská bible.[1] Ve 3. století př. n. l. byl pořízen překlad
hebrejské bible do helénistické řečtiny (koiné) zvaný podle počtu překladatelů Septuaginta,
a tuto verzi většinou pouţívali první křesťané. Starý zákon byl původně převáţně napsaný
v hebrejštině, malá část aramejsky. Některé jeho nejmladší části, tak zvané deuterokanonické
spisy, jeţ však za součást kánonu neuznávají ţidé ani některé křesťanské církve, byly napsány
nebo se dochovaly řecky.
Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry
všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového zákona, totiţ zpráva o Jeţíši Kristu,
naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je
helénistická řečtina koiné.
PREZENTACE
Jan Drda 2
Němá barikáda
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých
sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.
Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII. Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž
byly ještě včera česnem. Kolega Vyšší princip otvírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic
vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém
zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron,
doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.
Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám,
oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil
hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou,
ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal podruhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil, abych včerejší smutnou
událost… uvedl… na pravou míru… Z hlediska… vyššího principu mravního…“
V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí.
- zasadit dílo J. Drdy do kontextu české literatury
PREZENTACE
Jaroslav Durych
Tři dukáty
Ráno se vzbudila v jeho náruči, u jeho rtů; a ve dlani, kterou mu položila ve spánku na prsa,
ucítila zlatý peníz, který byl již teplý teplem její dlaně. Políbila ho. Díval se na ni, jak se strojí,
jak ho její oči hledají a jak se mu vyhýbají. Pak šel za ní. Šla zase do kanceláře, již neměla
hladu, byla vesela. Před odchodem vstrčil zase starci hrst peněz do ruky, nepohlédnuv na
něho. Bylo jí divno, že jde s ní. Nehodili se k sobě; měl kožich a ona jen chudou blůzu. Lidé se
za nimi dívali. Nemluvil a šel s ní až před odpuzující vchod do uhelného skladiště. Potkávaly je
dělnice odtamtud, ohlížely se a smály se. Lidušku to pálilo a přece byla ráda, že jde s ním.
Zdálo se jí, že ji chce její milenec zostudit před lidmi, aby si na ni ukazovali, až sám zmizí. Ale
co na tom! Až ji budou hanobit, budou jí jen připomínat její lásku a štěstí, které sice přišlo jen
nakrátko, ale přišlo přece. Rozloučil se s ní a zmizela v temné chodbě, jako by byla zasypána
v uhelném dole. Věřili jí, že byla nemocna. Byla tenkráte bledá, dnes byla svěží. Pak se
rozneslo, jak ji směšně nastrojený muž provázel, a slyšela hrozné vtipy. Jí bylo horko i mrazilo
ji, byla by rukama lapala po bláznivém štěstí. Divně jí bylo, když musila myslit na konec.
Jednou konec přijde.
- zasadit dílo J. Durycha do kontextu české literatury
Česká katolická literatura (1918–1945)
Arcibiskup Dominik Duka OP uvádí novou knihu Martina C. Putny
středa 9. června 2010, 19:30 hodin
barokní refektář dominikánského kláštera u Sv. Jiljí
Centrum teologie a umění, Česká dominikánská provincie a revue Salve pořádají ve středu
9. června 2010 v 19:30 hodin v barokním refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí
prezentaci knihy literárního historika Martina C. Putny Česká katolická literatura
(1918–1945), kterou uvede pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP.
Martin C. Putna patří mezi nejvýraznější autory reflektující moderní katolickou kulturu
v českých zemích, a to i v širokém mezinárodním kontextu. Kniha Česká katolická literatura
(1918–1945) navazuje na jeho předchozí titul Česká katolická literatura (1848–1918) z roku
1998.
V novém díle Putna mapuje v široké mezinárodní perspektivě utváření katolického prostředí
v době po první světové válce, roli náboženství obecně v atmosféře nově vzniklé první
republiky, vymezení katolického milieu kolem formativní postavy Jaroslava Durycha, prochází
dobovou publicistiku, ale též historiografii, státovědu či ekonomické teorie. Těžištěm je
ovšem hledání uměleckého literárního vyjádření, recepce zahraničních impulzů (čistá poezie,
katolický román), kontakty katolických básníků a spisovatelů s ostatními umělci a jejich
vzájemné ideové ovlivňování (katolicismus a marxismus) či rozumění celým literárním
hnutím prizmatem náboženského sentimentu (např. ruralismus). To vše vede k novému
chápání mnoha rysů nejen prvorepublikové (a nejen katolické) kultury, ale též literatury a
publicistiky druhé republiky (pravicová orientace většiny katolických intelektuálů) a dává
částečný klíč i k chování katolických intelektuálů po druhé světové válce.
PREZENTACE
Jindřiška Smetanová
Domovní důvěrnosti
Žena a technika v domácnosti
Napadlo mě, že stojí za to zamyslet se nad soužitím ženy a techniky v oblasti domova. Je to
z mé strany volba velice záměrná a uvážená, protože jsem se v žádné jiné vědeckotechnické
sféře nedočkala tolika překvapení a mnohdy i debaklů.
Mohu to dosvědčit plným sklepem důkazů a nejspíš se nebudu mýlit, když sama sebe
označím za odstrašující příklad, který je do slova a do písmene k nezaplacení. Přitom na
techniku v domácnosti rozhodně nežehrám a neohrnuji nad ní nos. Patřím naopak k typu,
který na každý hit, slibující osvobození ženy od zbytečné dřiny, okamžitě naletí.
Chyba je nejspíš ve mně.
Nemám trpělivost čekat, až módní technickou novinku vyzkouší, s nadšením přijme anebo
naopak odsune do sklepa někdo jiný. Nikdy jsem vlastně nedokázala včas a bezpečně
odhadnout u některých mechanismů rychlost, u jiných pomalost a neskladnost, u většiny pak
opodstatnění jejich existence v mém životě vůbec.
Jsou samozřejmě vymoženosti, bez kterých se svůj hospodyňský úděl nedokážu představit.
Je to automatická pračka, chladnička s mrazákem, vysavač a svým způsobem i auto.
- zasadit dílo J. Smetanové do kontextu české literatury
Pryč se stereotypy: ženy a muži v netradičních profesích
Jak vyplývá z nedávných studií provedených ve Velké Británii, ženy by se měly více
uplatňovat ve strojírenských profesích a muži naopak hledat práci v zařízeních pro péči
o děti.
Britská ekonomika trpí nedostatkem inženýrů a výzkumných pracovníků. Těmto profesím se
věnuje velmi málo žen, přestože na školách dosahují dívky lepších výsledků v matematice,
fyzice a technologických oborech než chlapci. Jak uvádí britské Národní fórum dovedností,
školy by se měly více soustředit na úsilí přimět dívky, aby hledaly uplatnění v odvětvích, kde
tradičně převládají muži.
Ruku v ruce s tím by se naopak více mužů mělo ucházet o práci v zařízeních péče o děti, ve
kterých výrazně převažují ženy. Proč? Britská Rada pro přípravu dětí na budoucí povolání
zjistila, že 17 % dětí má se svým otcem kontakt méně než dvě hodiny týdně a 39 % méně než
šest hodin týdně. Vyzvala proto muže, aby zvážili zapojení do výchovy dětí předškolního
věku. Podle ní je pro děti do pěti let velmi důležité mít kontakt nejen s matkou, ale
i s odpovědným dospělým mužem. Rada současně uvedla, že i když se tradičně soudí, že
výchova dětí nepatří u mužů mezi atraktivní povolání, i pracovní kariéra v předškolních
zařízeních jim může přinést významné uspokojení z dosažených pracovních výsledků.
Mluvčí odborů Voice, které zastupují pečovatelky v jeslích a další personál v institucích péče
o dítě ve Spojeném království, vyjádřil přesvědčení, že děti potřebují mužské i ženské vzory
rolí. Současně však upozornil, že pokud se nezlepší odměňování, pracovní podmínky,
odborný výcvik, perspektivy pro rozvoj kariéry a celkové postavení této skupiny pracovníků
ve společnosti, stěží se dosáhne žádoucích výsledků při snaze získat více mužů pro práci
v oblasti péče o dítě.
Zdroj: World of Work, The Magazíne of the ILO, No. 65, April 2009, str. 35
PREZENTACE
Alois Jirásek
F. L. Věk
díl II.
Posel, pantáta jakýs, bosý a v beranici, v platně a úzkých plátěnkách něco přes kolena, takţe
mu bylo vidět nahá lýtka, přinesl F. Věkovi uměle sloţené psaní, zavřité malou pečetí
červeného vosku. Na adrese bylo dosti vypsanou, ale třesoucí se rukou: "Monsieur, Monsieur
Fr. Wiek à Dobruschka." V psaní četl mladý kupec:
"Zaslechl jsem, ţe v Jejich prodárně kupujou staročeské knihy, ale ne jako starou popisnici na
kornouty pro koření nebo chřípoprach, ale ţe jsou jejich milovník. To mne moc těší, nebo
dnešního času i učení i knihovtipníci smějou se všemu starobylému jsouc jen utrháčkové
a smějíc se obzvláště kaţdému, kdo naši řeč zanedbanou chtějí napraviti a očistiti od
vypůjčených latinských a obzvláště německých slov a novými, českými jakoby ránoklady jí
přikládati."
Psaníčko končilo vyzváním, aby Věk, aţ by měl pokdy a přijel někdy na Opočen, neopominul
pisatele navštívit, ţe ostává zrovna na "prostranově". Ţe byl také knihovtipníkem a sice
"učencem smyslu latinského"; aţ oţeniv se stal se "spěšnovedem", ale sestrav a dětí nemaje
ţe prodal rychlojezdku a ţe nyní doplňuje znamenitý, starý slovař český, a ţe by rád svůj
poklad, ten slovař a jiné knihy staré, jemu, mladému vlastenci, ukázal a s ním také promluvil
straniva těch českých slov, a ţe jsouc (jako Věk) hudebník, jak slyší, aby přemýšlel, jak by se
řeklo po česku basa, on ("spěšnoved") ţe by myslil "bručka".
- zasadit Jiráskovo dílo do kontextu české literatury
Tisková zpráva k Mezinárodnímu hudebnímu festivalu F. L. Věka / 21. 8. 2012
Mezinárodní hudební festival F. L. Věka uvede za podpory Ministerstva kultury
špičkové sólisty i orchestrální a sborové projekty.
Dobruška, Opočno, Nové Město nad Metují – II. ročník Mezinárodního hudebního festivalu
F. L. Věk uvede za podpory Ministerstva kultury špičkové sólisty i orchestrální a sborové
projekty. Projekt Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věk, loni zaloţeného v podhůří
Orlických hor, vzbudil jiţ při svém startu zaslouţený respekt. Letos tento festival vstupuje do
svého druhého ročníku, který se uskuteční v období 30. září aţ 25. listopadu 2012 ve třech
městech – v Dobrušce, Opočně a Novém Městě nad Metují, v reţii Občanského sdruţení
MAS POHODA venkova, ve spolupráci s Městem Dobruška, zúčastněnými městy
a Dobrušskou klasikou. Program zahrnuje osm koncertů špičkových sólistů, komorních
souborů, pěveckých sborů a orchestrů. Jejich soupis by přitom mohl leckterý z českých jiţ
zaběhnutých festivalů jen závidět. Druhý ročník Mezinárodního hudebního festivalu F. L.
Věk se koná pod záštitou Ministerstva kultury a získal i významnou podporu z jeho grantů.
Na zahajovacím koncertě se 30. 9. od 19:30 představí vynikající houslista Ivan Ţenatý za
doprovodu Talichovy komorní filharmonie a dirigenta Jana Talicha. V dobrušském kostelíku
Svatého Ducha vystoupí 14. 10. nejmladší koncertní mistr v historii České filharmonie Josef
Špaček (finalista prestiţní houslové soutěţe Královny Alţběty v Bruselu) a tamější nově
zrekonstruované varhany rozezní diecézní organolog Václav Uhlíř. Jedním z vrcholů festivalu
bude jistě strhující vystoupení italské sopranistky Raffaelly Milanesi, kterou v neděli 21. 10.
v kostele sv. Václava doprovodí orchestr barokních nástrojů Collegium 1704 se svým šéfem
Václavem Luksem. 28. 10. bude následovat komorní koncert v Synagoze, jeho protagonistou
bude světově uznávaný hráč na klasickou kytaru Pavel Steidl. Největším projektem festivalu
bude uvedení slavného Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, 4. listopadu se tohoto úkolu
ujme Český filharmonický sbor Brno a Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Petrem
Fialou. V den zahajovacího koncertu 30. 9. 2012 uplyne přesně 50 let od slavnostního
odhalení pomníku F. L. Věka na dobrušském náměstí (30. 9. 1962). Součástí zahajovacího
koncertu v 19:30 bude i udělení Ceny MHF F. L. Věk za neobyčejný přínos regionu v oblasti
kultury.
PREZENTACE
Alois Jirásek
Filosofská historie
Umělecký text
Dne 13. června došly do Litomyšle hrozné zprávy, jež všechny pobouřily. „V Praze vypukla revoluce,
staroslavné město vydáno všanc. V hrozném tom zmatku drancují a plení nevázané roty, všecko je na
rub a není sdostatek prostředků a sil, jimiž by pořádek a kázeň byly navráceny!"
Podobné zprávy, plné strašných podrobností, rozlétly se bleskem po celém městě. Na Bělidle sešel se
valný počet měšťanstva, především gardisté a ostrostřelci. Doneseno, že z venkova přichází ohrožené
Praze pomoc, a tu po delší debatě dohodli se také, že se vydají ku Praze. Předtím však vysláno několik
předních měšťanů k nejbližší stanici železniční, vyzvědět, jak se věci mají a jde-li také z jiných míst Praze
pomoc. Zvečera odjeli, záhy zrána se měli navrátit. Prve nežli se všechen dav z Bělidla rozešel, odebrali
se odtud dva filozofové, když byli nejhlavnější, vyslechli. Šli spolu vážně rozmlouvajíce. Před domem
slečny Elis si srdečně stiskli ruku. Vavřena zamířil k zámku, Frybort do bytu, kdež zastal slečnu ulekanou,
postrašenou a s ní Márinku. Obě naléhaly na filozofa otázkami. Zarazilo je, že Frybort, ač nikterak
sklíčený, přece jen byl vážnější než jindy. A když vše dopověděl, zbledla slečna Elis a Márinka zmlknuvši
ohromená, dala se do pláče. Plakala chvíli a bylo slyšeti za pláče:
„Vy mne nemáte rád – vy můžete jen tak odejít –"
Frybort přivinuv ji k sobě, těšil ji, jak mohl, že to svatou jeho povinností, že tak Vavřenovi slíbil.
Neumělecký text
Od konce května však v Praze pobýval Alfred Windischgrätz, jenž plánoval vojenské potlačení
revoluce. Rozmístil po Praze vojenské hlídky, což však veřejnost i revoluční vůdce poplašilo, a Michail
Bakunin, pobývající v té době v Praze, a Josef Václav Frič dokonce začali připravovat povstání.
12. června se na pražském Koňském trhu konala slavnostní svatodušní mše, shromážděný dav se však
po jejím skončení nerozešel, nýbrž se vydal do Celetné ulice, kde byl tvrdě napaden vojskem. Lidé
v ulicích začali stavět barikády, avšak bez promyšlenějšího strategického plánu, takže vojsko ještě do
večera téhož dne ovládla strategické objekty. Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec
Pražané 17. června Windischgrätzovi vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil
Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf zakázal svolat český zemský sněm. Prahu
postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Revoluce_1848-1849_v_Rakouském_císařství
PREZENTACE
Jiří Žáček
Aprílová škola
V restauraci
Aprílová škola II
Pozor! Pozor!
Velký výběr vtipných kaší!
Zvláště pro ty,
kterým v hlavě straší!
Co se učí v aprílové škole?
Lhaní, zlobení a ještě kdesi cosi:
Říkat v cizích řečech helevole,
Dělat na rodiče dlouhé nosy.
Velká příležitost!
Žádná věda!
Každý bezbolestně
zmoudří u oběda!
Že je cukr slaný a tma že je bílá,
Nejtepleji že je na Vánoce…
Tak to chodí jenom na apríla,
Jenom na apríla – jenom jednou v roce.
Když prší
Když prší, kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší, kvetou paraplíčka a každé někam pospíchá.
- zasadit dílo J. Žáčka do kontextu české literatury
Jsem člověk hravý
„Nejdobrodružnější cesta je pouť džunglí vlastní duše.“ Tohle motto má umístěné v záhlaví
svých webových stránek Jiří Žáček, jeden z nejčtenějších a také nejplodnějších současných
českých básníků. Jeho tvorba se dotýká srdcí čtenářů nejrůznějších věkových kategorií. Píše
k zamyšlení i pro zasmání, sbírá i tvoří aforismy, dědeček tří vnoučat s duší chlapce. Zdá se,
že představovat Jiřího Žáčka je zbytečné. Ale známe ho doopravdy? Je ta pouť také
nejoblíbenější?
Nemnoho básníků píše současně pro dospělé i pro děti. Zdá se vám tvorba pro děti těžší?
Kolegové psavci obvykle tvrdí, že psát pro děti je obtížnější. Mně to převlékání do dětské
duše, bez něhož se pro malé čtenáře psát nedá, vždycky připadalo snadné, protože jsem – ať
chci nebo nechci – homo ludens neboli člověk hravý. Proto jsme doma se ženou řádku let
vášnivě hráli scrabble; zúčastnili jsme se dokonce dvou ročníků mistrovství ČR v kategorii
veteránů.
Čím je vám Josef Lada, ke kterému se vracíváte? Patří k vůním vašeho dětství?
Josef Lada je moje dětství. Vyrostl jsem na jeho říkadlech, bajkách a pohádkách, mí kamarádi
nebyli jen Láďa, Vašek, Jirka a Standa z ulice, ale i kocour Mikeš, chytrá kmotra liška a
všelijací bubáci a hastrmani. Jak vím od vlastních vnoučat, Ladu milují i dnešní dětí, aspoň
v rodinách, kde čtou dětem pohádky. Kde rodiče odloží potomky před televizor, tam fandí
televizním upírům a supermanům.
PREZENTACE
Jiří Žáček
Vy mně taky!
Balada o šejdířích
Jak se vám líbí třeba sup?
Šejdíř je také dítě boží,
vzorně se stará o svůj lup
a prachy se mu v kapse množí.
V New Yorku jako v Záporoží
rojí se hejna zlatých much.
Pro šejdíře je všechno zboží,
brzy nám budou prodávat i vzduch.
Řeknou ti: Co chceš, to si kup!
Sokolí křídla, kníry mroží,
žraločí ploutve, tygří chrup…
Z peněžních chrámů na nároží
čpí mrtvolný a ztuchlý puch.
Pro šejdíře je všechno zboží,
brzy nám budou prodávat i vzduch.
- zasadit dílo J. Žáčka do kontextu české literatury
Adolf Born jubilující
Máte-li občas podezření, že ten neodbytný protiva čas letí čím dál rychleji, pak
v případě výtvarníka, k jehož červnovému jubileu uspořádalo ArtForum retrospektivní
výstavu, to platí zcela určitě. Uteklo celých deset let, co Adolf Born slavil neuvěřitelné
sedmdesátiny. Jakou rychlostí asi musely uběhnout samotnému oslavenci při jeho
pověstné tvůrčí aktivitě...
Je všeobecně známé, že nejvíce si námětově zgustne na mentalitě jižních a východních
národů, zvlášť turecké nebo řecké, kterou v grafikách vykresluje stejně barvitě jako
Gerald Durrell v knížkách o své rodině a jiné zvířeně.
Bornově jemné ironii neunikly ani význačné osobnosti českých i světových dějin, které
s jistou dávkou poťouchlosti zachycuje v situacích, o nichž se jim ani nesnilo a na
odborné suchary jdou při pohledu na ně mrákoty. Prokazuje tím ovšem spisovatelům,
buditelům a otcům národa nejlepší službu, neboť se jim dostane báječného polidštění,
které jim historici a pedagogové ve vší důstojnosti dávno odebrali, aby z nich zbyla jen
nezáživná učební látka, kterou znudění žáčci přežvykují během výuky.
I tady se znovu nabízí podoba s Durrellem, když se Adolf Born jmenuje do pozice
stínového vyučujícího, třeba s Janem Nerudou vyžadujícím imunitu v harému, lyžařem
Karlem Havlíčkem Borovským či vůbec nejlépe s výprask uštědřujícím Janem Ámosem
Komenským. Ostatně na učení není nikdy pozdě, tak co si naše velikány nezapamatovat
trochu jinak. Přes všechnu nadsázku mohou být v obráceném slova smyslu tyto veselé
litografie i učební pomůckou, budete-li hledat právě rozdíly mezi realitou a autorem
předestřenou fikcí.
Co však Adolf Born ve svých grafikách důsledně dodržuje, jsou odpovídající dobové
a místopisné reálie: oděvy, architektura, rostlinstvo, i když k nim přimíchá notně
imaginace a pošle tam napříč časem na návštěvu postavy z jiné doby.
A proto bavme se, poučme se a hlavně popřejme Adolfu Bornovi do dalších tvořivých
let nekonečný zdroj nápadů, lehkou ruku a především hodně zdraví!
Zuzana Ottová
červen 2010
PREZENTACE
Josef Kajetán Tyl
Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka
(výjev sedmý: Mareš s Bětuškou zahrají a zazpívají píseň, která Fidlovačku a J. K. Tyla proslavila.)
Mareš: hleď, abychom se někde usadili.
Bětuška: Tamto je pěkný kámen. Pojďte! Já vedle vás postojím. (Vede ho kupředu.)
Dráb: Nu, tak tedy, starej, měj se k tomu! Zadělej něco řádného!
Mareš (posadiv se): Mnoho neumím – co ale dám, jde ze srdce. (Zpívá.)
…
…
Sbor (Plný plesu, opakuje poslední řádky.)
Dráb: Dobře tak, starej, dobře! (Oči si utírá.) Až mě to pod klapkama zašimralo. Já si tě vezmu do
paměti!
- zasadit Tylovo dílo do kontextu české literatury
Státní symboly
Státní symboly jsou předměty, které si stát ústavou určil jako své oficiální nezaměnitelné označení.
Symboly vycházejí z tradic státu a stát reprezentují.
Velký státní znak - velký státní znak je tvořen štítem se čtyřmi poli. Jednotlivá pole symbolizují
historická území České republiky - Čechy, Moravu a Slezsko, čtvrté pole pak republiku jako celek.
V prvním a čtvrtém poli je vyobrazen stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou
korunou. Ve druhém poli je na modrém podkladu umístěna červeno-stříbrně šachovaná orlice se
zlatou korunou. Ve třetím poli se na zlatém podkladu nachází černá orlice s červenou zbrojí a zlatou
korunou, ozdobená stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými listy a uprostřed vybíhajícím
křížkem.
Malý státní znak
Malý státní znak je tvořen jediným polem, na němž je umístěn na červeném podkladu stříbrný
dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou.
Státní barvy - státní barvy jsou bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí.
Státní vlajka - státní vlajka se skládá z horního bílého pruhu a dolního červeného pruhu, do nichž je
vsunut žerďový modrý klín. Poměr šířky k délce je 2:3. Modrý klín zasahuje do poloviny šířky vlajky.
Visí-li vlajka svisle, pak je bílý pruh vlevo a červený vpravo, modrý je vždy nahoře. Užité barvy jsou
národními barvami České republiky.
Prezidentská standarta - vlajka prezidenta republiky je čtvercového tvaru. Na bílém podkladu,
olemovaným okrajem z bílých, červených a modrých plaménků je umístěn velký státní znak,
pod kterým je na červené stužce podložené žlutými lipovými ratolestmi bílý nápis PRAVDA VÍTĚZÍ.
Státní pečeť - státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi. Okolo je vepsán
nápis ČESKÁ REPUBLIKA.
Státní hymna - hymnou České republiky je první sloka písně "Kde domov můj" z původní české hry
Fidlovačka. Autorem textu je Josef Kajetán Tyl, autorem hudby František Škroup.
www.hrad.cz
PREZENTACE
Franz Kafka
Zámek
Ve výčepu, veliké, uprostřed docela prázdné místnosti, sedělo při zdech u sudů a na nich několik
sedláků, kteří však vypadali jinak než lidé z K-ovy hospody. Byli oblečeni čistotněji a jednotněji do
šedožlutavé hrubé látky, kazajky byly nabírané, kalhoty přiléhavé. Byli to drobní, na první pohled
jeden druhému velmi podobní muži, s plochými, kostnatými, a přece zaoblenými tvářemi. Všichni byli
klidní a skoro se nehýbali, jen pohledem sledovali příchozí, avšak pomalu a lhostejně. Přesto na K.
jaksi zapůsobili, protože jich bylo tolik a protože bylo takové ticho. Opět uchopil Olgu za paži, aby tak
těm lidem vysvětlil svou přítomnost.
V jednom rohu vstal nějaký muž, Olžin známý, a chtěl k nim přistoupit, avšak K. ji rukou, jíž byl do ní
zavěšen, otočil jiným směrem. Nikdo kromě ní si toho nemohl všimnout, strpěla to, dívajíc se
s úsměvem stranou.
Pivo čepovala mladá dívka jménem Frída, Nevzhledná, drobná, světlovlasá dívka se smutnýma očima
a pohublými tvářemi, která však překvapovala svým pohledem, v němž byla zvláštní převaha. Když
tento pohled padl na K., připadalo mu, že tento pohled již vyřídil záležitosti, jež se ho týkají a o jejichž
existenci on sám ještě vůbec neví, o jejichž existenci ho však tento pohled přesvědčoval. K.
nepřestával po Frídě pokukovat, ani když se už dala do řeči s Olgou. Nezdálo se, že by Olga byla
s Frídou přítelkyně, prohodily jen pár chladných slov. K. chtěl přispět a zeptal se proto z ničeho nic:
"Znáte pana Klamma?" Olga se zasmála. "Proč se směješ?" zeptal se K. pohněvaně. "Já se přece
nesměju," řekla, ale smála se dál. "Olga je ještě úplné dítě," řekl K. a naklonil se daleko přes nálevní
pult, aby znovu připoutal Frídin pohled. Ona však klopila oči a řekla tiše: "Chcete pana Klamma
vidět?" K. o to požádal. Ukázala na dveře nalevo vedle sebe. "Tady je taková malá špehýrka, tudy se
můžete podívat." - "A co ti lidé tady?" zeptal se K. Ohrnula spodní ret a neobyčejně měkkou rukou
táhla K. ke dveřím. Malou špehýrkou, která tu byla vyvrtána zřejmě kvůli pozorování, přehlédl skoro
celý vedlejší pokoj.
- zasadit dílo F. Kafky do kontextu české literatury
Franz Kafka a přátelé
Kafka neměl moc přátel. Jeho největším přítelem byl Max Brod, se kterým se seznámil v roce 1905.
Max Brod také psal a velmi Kafku obdivoval, jistě přispíval i k vydávání některých Kafkových
drobnějších próz už za Kafkova života. Po Kafkově smrti se stal zachráncem a vydavatelem jeho velmi
významných děl, především románů, a to i přes Kafkovo poslední přání, aby vše, co písemného po
něm zbylo, bylo spáleno. Jeho dalšími přáteli byli Oskar Baum, Felix Weltsch, dále také Robert
Klopstock, který se, spolu s Dorou Diamantovou, o Kafku staral na sklonku života. V neposlední řadě
Kafku poznamenala jeho trojjedinost. Byl Žid, mluvící a píšící německy, žijící v Čechách. Se svým
židovstvím se nikdy nedokázal plně smířit. Jedním z jeho povahových rysů bylo, že nechtěl být
nápadný, chtěl se dokonale sžít s okolím. Ale přesto nemohl věřit tak, jako jeho otec, či jiní příbuzní.
Pochybnosti, strach ze světa a mnoho dalších věcí mu to nedovolovalo. Toužil věřit, ale sám sebe
nedokázal přesvědčit. A tak si celý život musel hledat svou vlastní cestu k židovství. Dokonce se
několik let před smrtí začal učit hebrejštinu. Německy mluvil a psal, ale opravdovým Němcem se
necítil.
To už se více cítil Čechem. Češtinu miloval, rád s ní mluvil a někdy i psal. Nikdy však nenašel svou
pravou "vlast", svou jistotu, o kterou by se mohl opřít a odrazit se od ní do života. Navždy zůstal
vykořeněný, nezařazený a nezařaditelný.
Také je zde důvod proč psal. Psaní bylo jeho bytostnou potřebou. Miloval ho, ale zároveň ho
nenáviděl. Psaním se uvolňoval, očišťoval a naplňoval jím své probdělé noci, zapříčiněné chronickou
nespavostí. Také ho velmi vysilovalo, někdy se až bál, co se to v jeho hlavě rodí za hrůzné příběhy.
Přestat s psaním však bylo zhola nemožné.
Při psaní mu vadil neklid, hlavně v rodinném bytě, celý život nesmírně trpěl hlukem. Jednou řekl, že
nikde na světě není takový klid, jaký by on pro sebe a pro své psaní potřeboval. Také ho od psaní
zdržovala jeho práce, které se věnoval s nechutí, ale o to s větším nasazením. Byl k sobě velmi
kritický, často svá díla přepisoval, ještě častěji ničil. Max Brod a ostatní se museli velmi dlouho snažit
a Kafku přesvědčovat, než se odhodlal vydat jen velmi malou část svých děl. Také o svém psaní velmi
nerad mluvil a nikdy ho nenazýval literárním dílem, ale říkal mu jen psaní.
www.knihovna.jic.cz
PREZENTACE
Karel Čapek
Devatero pohádek
Pláteník byl mazaný a nelek se ani trochu. „A heleme,“ řekl vesele, „tak teda kolegáček. Já
jsem totiž taky loupežník, a to Krvavý Čepelka z Kostelce. Jistě znáte, ne?“
„Nemám tu čest,“ omlouval se Lotrando rozpačitě, „jsem tu, pane kolego, dnes poprvé.
Převzal jsem totiž závod svého pana otce.“
„Aha,“ řekl pláteník Čepelka, „starého Lotranda z Brend, že jo? To je stará, renomovaná
firma loupežnická. Moc solidní závod, pane Lotrando. To vám gratuluju. Ale víte co, já jsem
byl tuze veliký kamarád vašeho nebožtíka pantáty. Tuhle jsme se potkali, a on povídá: „Víš
co, Krvavý Čepelko, jsme sousedi a kolegové, no, rozdělíme si to po dobrém; tahle silnice od
Kostelce až do Trutnova bude tvá a na ní budeš loupit jenom ty.“
„Ach, prosím tisíckrát za odpuštění,“ omlouval se zdvořile mladý Lotrando, „opravdu jsem
nevěděl, že tady je váš revír. Je mi neobyčejně líto, že jsem sem vložil nohu.“
Lotrando a Zubejda si zaslouží Zlatého lva…
Kdyby se uděloval bohuslavický Zlatý lev, divadelníci, kteří hráli v sobotu v Bohuslavicích, by
ho dostali. Členové divadla Moravia z Vápenné sem přivezli orientální loupežníky a zahráli
pohádku Lotrando a Zubejda.
Bohuslavičtí jim už podruhé nadšeně aplaudovali. V živé paměti měli jejich loňský Divotvorný
hrnec, a proto se na letošní pohádku hodně těšili. Znali ji už sice z knižní předlohy
Loupežnická pohádka od Karla Čapka i z televizní verze Zdeňka Svěráka, ale byli zvědaví, jak si
s nimi poradí amatéři.
Neodcházeli zklamaní, protože divadelníci udrželi nastavenou laťku hodně vysoko. Soubor
přitom nemá ani tolik členů, kolik bylo v inscenaci postav. „Někteří museli hrát i trojroli. Ze
starého Lotranda byl nakonec velbloud, z loupežníka Vincka sultán Solimán, ale všechno šlo
jako po másle,“ uvádí jeden z diváků.
Mnozí diváci znali písničky od Jaroslava Uhlíře z této pohádky zpaměti, a když se velbloud,
který vypadal jak živý, vydal na putování po sále, zpívalo skoro všech 250 návštěvníků.
Potlesk na konci představení nebral konec a už teď se Bohuslavičtí těší na další návštěvu
z Vápenné.
Autor: Jitka Hrušková
opavsky.denik.cz/kultura_region/lotrando-a-zubejda-si-zaslouzi-zlateho…
PREZENTACE
Kateřina Tučková
Žítkovské bohyně
Nikdo si neumí představit ten pocit bezmoci, když člověk neví, kam se poděli jeho nejbližší.
Surmena toho červnového dne roku 1974 odešla a už se nevrátila, pak odvedli Jakoubka,
a nikdo, nikdo jí nechtěl podat jedinou podrobnější zprávu. Marně narážela na bariéru mlčení
vychovatelek. Marně se pokoušela zoufalými dopisy donutit Baglárku, aby jí napsala, kde
jsou. Nikdy jí neodepsala, nebo její odpovědi zabavili na internátní vrátnici. Nedivila by se
tomu.
Od začátku to bylo mnohem horší, než by si kdy vůbec uměla představit.
Zavřeli ji do obrovské místnosti s holými, světle zelenými zdmi natřenými lesklým,
omyvatelným nátěrem, s osmi železnými patrovými palandami, které rozviklanými nožkami
brázdily kameninovou podlahu, a se šestnácti plechovými skříňkami v řadě, z nichž
předposlední přidělili jí. Útlou skříňku se dvěma policemi nahoře a dvěma dole, s dvířky
s loupajícím se nátěrem, na kterých visel malý zámek s klíčem. Do ní měla vtěsnat zbytky
svého života.
Na plechové dno položila jedinou tašku, kterou si sbalila pod uspěchaným dohledem
policisty a sociální pracovnice. Dvířka za jejím ubohým majetkem zapadla s hlasitým
skřípnutím, do jejích zad se v té chvíli upíralo patnáct studených párů očí.
- zasadit dílo K. Tučkové do kontextu české literatury
Knižní ceny Magnesia Litera vyhlašují vítěze v celkem deseti kategoriích.
Propagace kvality
Nejdůležitějším úkolem výročních knižních cen Magnesia Litera je propagovat kvalitní
literaturu a dobré knihy. A to bez omezení a bez ohledu na žánry: stejnou pozornost si
zaslouží spisovatelé, básníci, překladatelé, nakladatelé i vědci a teoretici. Proto bylo ocenění
rozvrženo do devíti kategorií, které se snaží obsáhnout veškerou domácí knižní produkci.
Porotu k jednotlivým kategoriím delegují oborově příslušné obce a organizace. Aby se
předešlo příliš úzké specializaci, vítěze v kategoriích Litera pro objev roku a Magnesia Litera –
Kniha roku vybírá 300 oslovených lidí z knižní branže: od univerzitních badatelů až po
knihovníky a knihkupce.
Poslání cen
Posláním cen Magnesia Litera je podpora a popularizace kvalitních knih, původních
i překladových. Chtěli bychom pomoci těm, kteří se o knihy zajímají, aby se zorientovali
v současné početné knižní produkci, chtěli bychom probudit zájem těch, kteří knihy nečtou či
přestávají číst. Za to, že se nám to daří, vděčíme finančním i mediálním partnerům, literárním
odborníkům, spisovatelům a vědcům i dalším osobnostem. Součástí ocenění je i finanční
prémie spojená s hlavní cenou: činí 200.000 Kč. Hlavním efektem cen je však násobné
zvýšení prodeje oceněných knih.
PREZENTACE
Ivan Andrejevič Krylov
Bajky
Svině pod dubem
Tak žaludů se přejedla
pod starým dubem mlsná svině,
že břicho sotva uzvedla
a svalila se na zem líně.
Když probrala se ze spaní,
pod dubem rýt se začla v hlíně.
Uviděli to havrani
a krákorali: „Hej, ty dole,
strom, který kořeny má holé,
churaví, usychá a hyne.“
„Co na tom?“ svině zachrochtá
a dál se v hlíně ryje zlostně,
„mně na dubu tak nezáleží,
jen když tu žaludů dost leží.
Žaludy, to je dobrota,
po které každá svině tloustne.“
A ryla zas jak posedlá.
„S tebou je škoda hovořit,“
„Kdybys jen jednou nahoru
od země rypák pozvedla,
snad poznala bys pravdu prostou.
mávl dub větví pohněvaně.
Žaludy totiž na mně rostou.“
- charakterizovat lyricko-epický subjekt, analyzovat stěžejní motiv díla
- zasadit dílo I. A. Krylova do kontextu světové literatury
48 ponaučení do života od devadesátileté ženy
Na oslavu stárnutí napsala devadesátiletá Regina Brett 48 ponaučení, která jí uštědřil ţivot.
Např.: Život není spravedlivý, ale je pořád dobrý. Život je příliš krátký na to, abychom marnili čas
nenávistí ke komukoliv. Tvoje práce se o tebe nepostará, když budeš nemocen. Tvoji přátelé a rodiče
ano. Udržuj s nimi kontakt. Začni šetřit na důchod od první výplaty. Neporovnávej svůj život s jinými.
Nemáš představu o tom, čím vším museli projít. Zhluboka se nadechni. Uklidňuje to mysl.
Zbavte se všeho, co není užitečné, krásné nebo radostné. Co tě nezabije, to tě posílí. Když přijde
k tomu, jít za tím, co v životě miluješ, neber ne jako odpověď. Nic si nešetři na slavnostní příležitost.
Dnešek je slavnostní. Buď výstřední teď. Nečekej na stáří, abys oblékl purpur. Nejdůležitější pohlavní
orgán je mozek. Vždycky zvol život. Co si o tobě myslí ostatní lidé, tě nemusí zajímat. Tvoje děti
dostanou jenom jedno dětství. Závist je mrhání časem. To nejlepší teprve přijde. Bez ohledu na to jak
se cítíš, vstaň, oblékni se a ukaž se. Dávej. Přátelé jsou rodina, které jsme si vybrali.
www.clanky-48-ponauceni.cz
PREZENTACE
Ladislav Fuks
Spalovač mrtvol
Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme,
připravíme koupelnu." A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. "Je tu horko," řekl pan
Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři
ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným
úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Usmála se na něho dolů, snad mu dobře
nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na
německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla
židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to
nesrovnává s mou německou ctí." A sobě v duchu řekl: "Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi
skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil
jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví
v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla..."
Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan... a pan Kopfrkingl byl po svatodušních svátcích
jmenován ředitelem pražského krematoria.
- zasadit dílo L. Fukse do kontextu české literatury
Spalovač mrtvol byl sice natočen ještě v relativně svobodném roce 1968, ale jeho kvapná premiéra
se odehrála až v březnu 1969, načež byl záhy stažen z českých kin
a na dlouhá léta uložen do trezoru. Asi netřeba zdůrazňovat, že Spalovač mrtvol patří mezi to
nejlepší, co bylo vůbec kdy natočeno, a existuje jen málo filmů, které s ním snesou přímé srovnání.
Celý film se až na drobnosti velmi věrně točí kolem Kopfrkinglovy postavy, geniálně ztvárněné
Rudolfem Hrušínským. A právě Hrušínského neustálá přítomnost, ne-li obrazem, tedy alespoň v jeho
hlase, dává iluzi, že Spalovač mrtvol je jeho hereckou exhibicí, v níž ostatní hrají jen druhé housle,
avšak zcela mimořádné kvality celého snímku jsou položeny v i rolích dalších, herecký výkon Vlasty
Chramostové patří mezi herecké epopeje, kam ostatně patří i výkony Jany Stehnové, Jiřího Menzela,
Ilji Prachaře, Vladimíra Menšíka či Eduarda Kohouta.
Druhou zcela samostatnou kapitolou je velmi kvalitně vypracovaný scénář a dramaturgie, jež neztrácí
nic z uhrančivé atmosféry své knižní předlohy, jež střídá hororové scény s takřka komediálními
výstupy a zejména dokáže svého diváka vtáhnout do nitra Kopfrkinglova myšlení.
Vzhledem ke svému zákazu pak Spalovač mrtvol stihl získat pouhá dvě filmová ocenění, FITES
TRILOBIT v roce 1969 a SIRÉNA v roce 1972, v obou případech za kameru a režii.
PREZENTACE
Lenka Bezděková
Říkali mi Leni
Jenom má babička! Jenom má babička je dobrá víla. Zničehonic a jsou tu vytřené dlaždice a
zničehonic a jsou tu oplatky a zničehonic – začíná vypravovat a jde tudy štíhlá, krásná Jarmila
s tmavými vlasy, Jarmila v bílých letních šatech a s velikou brašnou z voskovaného plátna, nebo
Jarmila s košíčkem jahod, nebo Jarmila v náručí s mou Ninou a za ní Vořech, hnědý, huňatý, medvědí
pes rozšafného obličeje, mírně našlapující a dobrácky vrtící ocasem. Podává pac – jednu – druhou –
jednu – druhou – je to smích, smích a smích! Je to radost, je to radost…
Oni tu přede mnou křičí a tlučou se do prsou a „My a my! ...“
A já jsem to malé děvčátko, ale musím se trošinku smát. My? Kdo je to my?
Raul s roztrhanou zadnicí, který tu pod okny tluče do bubnu?
Maminka, která si vedle šeptá se strýcem Ottou?
Nebo paní učitelka, ošklivá, tlustá, zlá sudička?
- zasadit dílo L. Bezděkové do kontextu české literatury
Kukačka v temném lese
Příběh české dívky dané na převýchovu do německé rodiny během 2. světové války
1984, Polsko - Česko
Třináctiletá Emilie byla odvezena na převýchovu do Německa. Otce jí nacisti zastřelili, matku
zavřeli. Po roce stráveném ve škole vedené jakýmsi řádem sester se Emilka dostává do
rodiny vysoce postaveného lagerkommandanta Otto Kukucka. Na jedné straně krutý
a bezcitný velitel koncentračního tábora, na druhé straně hrdý a milující otec "adoptované"
dívky. Manželce Frídě, která nemůže mít děti a navíc je upoutaná na invalidním vozíku, je
Emílie od prvního okamžiku trnem v oku. Záštiplná žena je proti mladé dívce zaujatá, klade
na ni příliš vysoké požadavky a je zlá, když je nedokáže splnit.
Ani ve škole, kam se Emílie chodí učit především němčinu, ji ostatní spolužáci nemají příliš
rádi, protože se svou uzavřenou a citlivou duší vymyká z kolektivu. Jediný, kdo s Emilkou
soucítí, je služebná Wanda.
Blíží se konec války a s ním přicházejí nálety spojenců. Při jednom z nich je zasažen
i Kukuckův dům a v něm je Frída těžce zraněna, takže se nemůže téměř ani pohnout.
Komandant Kukuck nechává manželku svému osudu a utíká do amerického tábora, kde se
vydává za jednoho z vězňů koncentračního tábora, aby se dostal pryč z Německa. Zradí ho
ale to, že si kromě šperků vzal na cestu i nějaké své památeční fotografie, které jeden z lidí
v táboře najde pod šperky. V okamžiku, kdy Kukuck vychází s propustkou v ruce, jej ostatní
lidé v táboře zlynčují.
Emilka se dostává šťastně domů, k mamince ležící v nemocnici.
xfilms.cz/film/kukacka-v-temnem-lese
PREZENTACE
Jarmila Loukotková
Navzdory básník zpívá
Hosté se stáhli kolem nich. Kdosi přistavil Gabriele židli. Znaveně se posadila. Také Františka přitlačili
na sedadlo. Poháry přestaly cinkat, kostky harašit po hrubých deskách stolů. Nevěstky od Borové
šišky utvořily půlkruh hříšných sudiček. Krčmářka Markétka se zvědavě přitočila a v zápalu
nedočkavosti ani nepostřehla, že Colin Cayeux využil zmatku a snaží se ji obejmout.
Ticho. Jen opilec dále blábolí u své číše: "Bylo mi s ní dobře, stála za hřích, ale za pantofel už mi
nestojí. Říká se, že vznik života je zázrak, ale já myslím, uf, že zázrak je, když z toho ten život
nevznikne. Každá ženská je jako kořenáč s mokrou hlínou, a když -"
"Vidím světelný paprsek, a ten směřuje vzhůru, vzhůru až do věčnosti. Vychází ze srdce. Z tvého
srdce. Je to cesta, která nemá návratu." Děvče upřeně zří do Františkova obličeje, jako by nebylo
slepé, jako by chtělo číst v jeho tváři jako v otevřené knize. Náhle zděšeně vykřikne, obejme jeho
hlavu, jako by ho chtělo chránit. "Slyším kněze, jak káže slovy, která pálí jako výheň, a z jeho úst se
vymrští had a rovnou tobě na prsa. Bude usilovat o tvůj život a zasáhne tě! Střez se!" Villon si ji
nedůvěřivě měří. Kdo by usiloval můj život? Jsem tak bezvýznamný a nikomu nestojím v cestě. Ach,
Filip Charmoy! Ráno mi vyhrožoval, je kazatel - František zbystří pozornost. "Řekněte mi o tom něco
bližšího." Gabriela učiní odmítavý posunek. "Vidím tě zcela jasně. Ale co nevidět se změníš. Vlasy
pryč, svěžest tatam, víra mrtvá, jizva na ústech a kosti potažené kůží. Jen to srdce hoří dál, dál až do
věčnosti. " Gabriela je netrpělivá, jako kdyby ji přerušovali, ale všichni naopak poslouchají se
zatajeným dechem. Tak dlouho a důkladně nevěštila dosud nikomu. Student je zajisté tím, koho tak
dlouho hledala. "Ale to hlavní si pamatuj: musíš svítit, je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali
jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život třepe křídlama do
času, syrový život a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují,
a potom už nic, potom už nic -!" Dívka zaúpí a utíká ke dveřím, nikdo se jí nestaví v cestu a ona
vyběhne do pařížské tmy.
- zasadit dílo J. Loukotkové do kontextu české literatury
NEPŘIZPŮSOBENCI SOCIÁLNÍ
Čteme-li Verlainovy texty, které on sám žánrově řadil ke studiím, s odstupem více než století,
nezbývá než přitakat dvaašedesát let starému hodnocení Teigovu: nejde o víc než
o dokument doby, o svěží a letmé teoretické náčrtky a kritické marginálie, o měkce
a nuancovaně skicovaný soubor šesti básnických siluet. Vznícená básníkova dikce, jeho
sebedojímavá a patosem nešetřící vyznání, která většinu prostoru přenechávají zajíkavě
citovaným ukázkám z poezie těch, které si vyvolil jako své bližní v mizerii realismu
sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, dnes mají sotva takovou hodnotu jako klíče,
které k tomuto Verlainovu opusu nabízejí předmluva F. X. Šaldy a zvláště doslov Karla
Teiga. Šalda, který se debutní české edice Prokletých básníků již nedožil, je ve vydání ze
šestačtyřicátého roku zastoupen uměle přiřazenou studií Několik „Prokletých básníků“,
napsanou v roce 1930. V ní zkoumá a pronikavě pojmenovává přínos básnického díla
Baudelairova, Lautréamontova, Corbirova, Verlainova, Rimbaudova – a rovněž se věnuje
genezi pojmu prokletý básník. Tu klade do souvislosti s ostrou roztržkou, k níž došlo na
přelomu 18. a 19. století mezi hrdinou ducha zrozeným romantismem a paralelně
krystalizující figurou usedlého měšťáka, zaměřeného především na hmotný blahobyt.
Zatímco dřívější časy znaly básníka stojícího životem mimo společnost, avšak svou tvorbou
posvěcujícího její řád a chod, počínaje romantismem vstoupil na scénu básník-odbojce proti
společnosti, čili takový živel, kterému bylo jakékoli docenění ze strany společnosti a priori
zapovězeno, neboť se jak životem, tak dílem hrdě prohlašoval za toho, kdo se odloučil od
průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti, jak píše Šalda. V kritikových očích pak
Verlaine nemohl být nikým jiným než nepřizpůsobencem sociálním, jenž za svého patrona
přijal prototyp prokletého básníka, necivilizovaného pěvce svobody z goticko-renesančního
přelomu: Françoise Villona.
PREZENTACE
Marie Majerová
Robinsonka
Tato povídka patří k autorčiným dílům, které realisticky zobrazují ţivot dětského hrdiny. Líčí příběh
čtrnáctileté Blaţeny, jeţ se vlivem tragické události proměnuje ze zhýčkaného jedináčka
v samostatnou dívku. S porozuměním a lehkým humorem nahlíţí do dospívající dívčí duše, která je
často plna zmatku, jednou radostí zpívá, podruhé umírá ţalem.
Studentka Bláţa je odvolána z letního dívčího tábora na Sázavě. Doma se dozvídá o smrti matky a o
narozeném bratříčkovi, který je prozatím ponechán v ústavní péči. Zůstává sama se svým otcem,
taxikářem Borem. Musí přerušit studium, na jejich bedrech spočívá veškerá starost o domácnost.
Teprve nyní si uvědomuje, kolik činností maminka denně vykonávala, jak ji i otce hýčkala a oni vše
pokládali za samozřejmost.
Snášela svůj úděl velmi těţce (neuměla ani nakoupit, uvařit, uklidit…), byt jí připadal jako pustý
ostrov. Četba oblíbené knihy (Robinson Crusoe) jí pomohla přenést se do světa fantazie, stává sey.
Nalézá i věrného Pátka, sousedku Toničku. S její pomocí zvládá kuchařské umění i další činnosti. I
otec se snaţí povzbudit dcerku ze všech sil, s úsměvem přehlíţí domácí „katastrofy“, sám přikládá ruce
k dílu. Radost jí přináší kamarádství s Jaroslavem Duchoněm, který Bláţe dává jasně najevo své
sympatie a učí ji jezdit na kole.
V ţivotě dívenky však opět vyšlo slunce. Tonička za Blaţenina nadšeného souhlasu přijímá Borovu
nabídku k sňatku. Z ústavu se domů navrací i malý bratříček Péťa a Blaţena půjde opět studovat.
Hlavní postavou románu Robinsonka je dívka Blažena. Poté, co při porodu bratříčka umírá maminka,
se Blaženě najednou naprosto změní život. Nenastupuje do kvarty na gymnázium, ale přeruší školu a
musí se začít starat o domácnost, což pro ni není nijak jednoduché, když doteď žila bezstarostný
život. Blaženě přibude mnoho starostí, povinností, mnohokrát se zklame, ať už ve svém zápasení s
domácností tak i v některých škodolibých lidech. Vypořádat se se vším jí nejdříve pomáhá její otec a
také hodná sousedka, která Blaženu učí vařit a pečovat o domácnost.
- zasadit dílo M. Majerové do kontextu české literatury
PREZENTACE
Marie Pujmanová
Předtucha
„Jarmilo,“ začal Toufar tmavým vážným hlasem, který ji dvojnásob dojal po výsměchu, ale za který
se děvčátko i stydí jako za něco strojeného. „My dva jsme přece kamarádi, že?“
A je to velký, strašný devatenáctiletý muž, který zná svět, a ona malá holka.
„Jsme,“ hlesla poslušně.
Toufar se na ni upřeně dívá takovýma očima, jakýma ji na večírku hypnotizoval při kartách. Držel jich
vějíř tak, že do nich nemohla vidět, jen rub se vzorkem měnícím se jako v kaleidoskopu zahlédla
v opálené ruce s velkými klouby. Druhou ji držel v zápěstí, tam, kde bije tepna; a všechno pohlcovaly
neúprosné oči s číhající panenkou; Jarmile bylo tenkrát na omdlení. Toufar vyřkl třeba: „Srdcové eso,“
a pustil její ruku. A ruka, všechna slabá, trochu zatápala; potom vytáhla pokaždé tu kartu, kterou
poručil. Se žádnou z ostatních dívek se to nedařilo. Jarmila se však ani jednou nezmýlila. Mládež na
večírku je podezírala hlasitými vtipy, že jsou smluveni, jako na pouti. Jak smluveni, takoví dva cizinci!
Takoví nepřátele; kdež kamarádi!
„Řekněte sama, je na tom něco zlého, když se kamarád přijde podívat na kamaráda, jak se mu v lese
hospodaří?“
„Není,“ odpověděla bez vůle.
- zasadit dílo M. Pujmanové do kontextu české literatury
Emoce
- zná je z vlastní zkušenosti každý z nás. Hněv, radost, smutek, strach, ale
i lítost - každodenní součást lidského života, zvláštní druh zážitků, jakési
„pohnutí mysli“, které v nás vzbuzuje příjemné či nepříjemné pocity a dává nám
určitou dávku (míru) vzrušení. Dalším charakteristickým znakem emocí je jejich
osobitý zážitkový obsah (to, co prožíváme, když máme strach, radost, zlost
apod.), který neumíme či lépe řečeno nemůžeme plně vyjádřit slovy. Vymysleli
jsme si proto různá přirovnání jako „strachy se mi třásly kolena“, „hrůzou mi
vstávaly vlasy na hlavě“, „skákal jsem radostí dva metry vysoko“ či „byl jsem
v sedmém nebi“. I definice emocí se různí autor od autora. H. E. Jones kdysi
výstižně prohlásil, „že každý ví, co to jsou emoce až do doby, kdy se emoce
pokusí definovat.“ Další z definic zase uvádí, že „emoce jsou psychické procesy
vyjadřující subjektivní vztah člověka k jeho vlastním projevům i okolním jevům
a situacím“. I přesto, že neexistuje jednotná definice emocí, odborníci se shodují
„alespoň“ v jejich následujících znacích:










emoce jsou maximálně subjektivní (z osobního pohledu) záležitostí - dva
totožné podněty mohou u různých jedinců vyvolat různé emoce (například
nepřijetí na školu může u jednoho jedince vyvolat lítost a smutek, u druhého
naopak vztek a zlobu)
slovy jsou těžko vyjádřitelná
jsou univerzální, doprovázejí všechny druhy duševní činnosti
jsou aktualizovány konkrétní situací v daném okamžiku
jsou neopakovatelné - vjem, který v nás emoci vyvolal, si můžeme znovu
„přehrát“ (vybavit) ve vědomí, ale stejné city nikoliv, ty se s prožitým
obsahem mění
jsou podmíněné, setrvačné – například, když učitel znepříjemní žákovi nějaký
předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat v tomto předmětu
i poté, kdy ho učí jiný učitel
většina emocí jsou polární (protilehlé), například láska x nenávist,
radost x smutek
jsou smíšené (ambivalentní), například láska v nás vyvolává pocit radosti
a štěstí, ale i strach o milovanou osobu, žárlivost a jiné
vnímáme jej ve dvou protipólech - příjemné x nepříjemné
jsou obtížné přístupné nestrannému (objektivnímu) rozboru
PREZENTACE
Mario Puzo
Kmotr
Za chvíli zaslechl Bonasera, jak po úzké vozovce přijíždí těžká sanitka. Pak se ve dveřích
objevil Clemenza a za ním dva muži s nosítky. A Bonaserovy nejhorší obavy se splnily. Na
nosítkách ležela mrtvola zabalená do šedé deky, z níž čouhaly bosé žluté nohy.
Clemenza kývl na nosiče, aby vešli do balzamovací místnosti. A potom vstoupil z temnoty
dvora do osvětlené kanceláře další muž. Don Corleone.
Během rekonvalescence don zhubl a pohyboval se s jakousi nepřirozenou toporností.
Klobouk držel v rukách a vlasy pokrývající mohutnou lebku jako by prořídly. Vypadal starší,
mnohem seschlejší, než když ho Bonasera viděl na svatbě, ale stále ještě z něho vyzařovala
síla. S kloboukem přidržovaným na prsou oslovil Bonaseru: „Tak co, starý příteli, jste
připraven prokázat mi tu službu?“
Bonasera přikývl. Don šel za nosítky do balzamovací místnosti a Bonasera ho váhavě
následoval. Mrtvola ležela na jednom ze žlábkovaných stolů. Don Corleone nepatrně mávl
kloboukem a všichni ostatní opustili místnost.
„Co mám pro vás udělat?“ zašeptal Bonasera.
- zasadit dílo M. Puza do kontextu světové literatury
Zalehnout na matrace
Rčení je útvar lidové slovesnosti. Je to krátká průpovídka, vyjadřující určitou životní zkušenost.
Rčení úzce souvisí s pořekadlem. Rčení se liší od pořekadla především tím, že rčení lze volně
časovat (házet perly sviním), zatímco pořekadlo jen v omezené míře nebo vůbec ne (chyba
lávky; já nic, já muzikant).
Specifickým typem rčení je přirovnání. Přirovnání charakterizuje vlastnost subjektu
připodobněním k typické vlastnosti nějaké osoby, zvířete, předmětu apod. Nejčastěji bývá
tvořeno pomocí částice jako, ale existuje i celá řada jiných forem přirovnání: za – má sílu za
koně, komparativ + než - má se hůře než pes (popř. bezpředložkově – má se hůře psa), nad,
přes – je chytrý nad lišku. Přirovnáním jsou také přímá metaforická označení, např. baba,
tele, křeček.
Podobným útvarem je také přísloví, které se však od rčení liší se v několika ohledech:
Přísloví je vyjádřením nějaké životní moudrosti, rčení je produktem lidové fantazie.
Smyslem přísloví je morální ponaučení, výstraha či pokárání. Smyslem rčení je pobavení,
oživení jazykového projevu.
Přísloví tvoří celé formalizované věty, které nelze rozdělit, přeformulovat, skloňovat či
časovat. Rčení a pořekadla se stávají částmi vět, rčení lze časovat.
www.wikipedia.org
PREZENTACE
Markéta Baňková
Straka v říši entropie
Hrochovy slasti a strasti
Byl to hroch velký až běda. Země se otřásala, když se každé ráno klusal vykoupat do jezera.
Zvířata u vody se vždy hrozila, že se jezero vylije z břehů, až tam hroch vpluje. Ale hroch se ve
vodě změnil! Jako by svůj tuk zapomněl na břehu a faldy se proměnily v ploutve a kormidla.
Mrštně plaval, potápěl se a slastně převaloval ve vlnkách.
Pakůň to sledoval zachmuřeně z pobřeží.
„Nejde mi to na rozum, že se hroch pokaždé takhle změní,“ pravil své ženě. „Podívej, jaký
těžký kus masa to je! Jak to, že se udrží ve vodě? Vždyť by měl klesnout ke dnu!“
„Zeptej se opice, ta ví leccos,“ povídá pakoňova žena.
Šel tedy pakůň za opicí.
„Opice, nevíš, proč hroch ve vodě neklesne ke dnu? Proč je na zemi tak neohrabaný a těžký,
ale ve vodě jako by se proměnil v rybu?“
Kdyby byla bývala opice chodila do školy, dozvěděla by se o této vodní síle víc.
- zasadit dílo M. Baňkové do kontextu české literatury
Co to je entropie?
Autor: Dalibor Skácel | Zdroj: Alternativní energie 1/2002
Mnozí z nás jsme se s tímto pojmem setkali ve fyzice v nauce o teple, kde má tato veličina
své kořeny, a dále v průběhu času ve všech možných oblastech. Některým z nás není úplně
jasné, co vlastně entropie popisuje, protože se jedná o jednu z nejnáročnějších fyzikálních
veličin z hlediska pochopení jejího obsahu. Pojem entropie zavedl v roce 1865 německý fyzik
Rudolf Clausius (1822-1888). Entropie je slovo pocházející z řeckého slova pro změnu formy,
umožňuje sledovat míru nevratnosti děje.
Pokud přijdou do styku dvě tělesa, jedno teplé a druhé studené, předají si teplo. Původní
teplé zaznamená úbytek entropie a původní studené zaznamená nárůst entropie. Celková
entropie obou těles však naroste, protože dojde k degradaci energie, klesne teplota.
Lidé efektivně využívající svůj čas, neznající chaos, oplývají nízkou entropií a vysokou
organizovaností. Mají pro každou věc své místo a stojí je minimum energie cokoli najít.
Zmatkaři věčně něco hledající a chodící všude pozdě žijí vysoce entropický a namáhavý život
plný stresu a únavy. Lidé s vysokou entropií jsou vždy ve spěchu a vše dělají na poslední
chvíli.
Entropie a její nárůst v přírodě, v uzavřeném systému našeho životního prostředí
charakterizuje naši cestu k zániku a sebedestrukci. Z energetického pohledu je využívání
neobnovitelných energetických zdrojů, jaderné energie a prostředků, které převyšují
přirozenost přírody zatěžující naše životní prostředí. Toto zatížení neustále narůstá společně
s entropií a chaosem v podobě hurikánů, nadměrného tepla, sucha nebo dešťů. Příroda sama
o sobě nezná chaos, má svůj pevný řád a jen my jej společně s nárůstem entropie vytváříme,
protože využíváme fyzikálních zákonitostí do krajních mezí, které nejsou k životu zapotřebí.
PREZENTACE
Ivan Martin Jirous
Magor dětem
Ptaly se nebe obláčky:
Proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili.
Františka tiše zašeptá:
a mě se nikdo nezeptá,
proč mají myši kožíšky?
Zeptej se na to Františky.
Proč mají fousy kočičky?
Zeptej se na to Františky.
A Františka ti odpoví:
Pán Bůh je chce mít takový.
Pohádka pro Martu k svátku (a pro Františku taky) o tom, co dělají noční
skřítci
Každý večer, když holčičky usínají v postýlkách, ožívá noc, velká máma skřítků. Narodili se jí
z černých paprsků tmy za nejtemnější místech. bezměsíčné noci. Jsou hodní a hezcí, mají
průsvitná růžová ouška a zelená očička. Starají se, aby svět vypadal pěkně a aby byly hezké
věci na hezkých místech.
- posoudit aktuálnost vyznění díla, zasadit dílo I. Jirouse do kontextu české literatury
Prdlé pohádky pokřtili jejich prdlí autoři
Pondělí, 18. Listopad 2013 12:04 Tisková zpráva
Tomáš Matonoha má problém s konci svých vyprávění, Ester Kočičková se strachuje, zda z ní
příliš nevylezla vychovatelka, Lukáš Pavlásek je ostřílený autor, který vydal už několik knih,
i když jen v rukopise. Pro někoho je hrdinou Knedlík, pro někoho zas princezna, která kradla
zuby. Vycházejí z toho samé prdlé, ale především vtipné a chytré pohádky pro vtipné
a chytré moderní děti. Autoři je pokřtili včera.
Prdlé pohádky právě vycházejí v nakladatelství Hodná holka. Je to výpravná knížka deseti
různorodých příběhů od deseti autorů, které spojuje improvizační pořad Na stojáka: jsou jimi
Tomáš Matonoha, Lukáš Pavlásek, Ester Kočičková, Miloš Knor, Petr Vydra, Václav Neužil,
Jakub Žáček, Marie Ludvíková, Lumír Tuček a Marek Cpin. Dohromady je dala nakladatelka,
vystupující pod jménem svého nakladatelství Hodná holka, která hledala ty nejvtipnější
autory. Po vysilující cestě na Kilimandžáro se svým tehdy třináctiletým synem totiž zjistila, že
většina klasických pohádek se nehodí do extrémních podmínek, kdy dítě (i dospělý)
potřebuje rozveselit a motivovat.
„Vyprávím pohádky synovi, vždycky mi řekne osoby, které v tom mají vystupovat, a konec.
Tentokrát jsem ale žádné zadání neměl, proto má taky moje pohádka konce tři, aby děti
věděly, že v životě není nic jednoznačné a přímo nalinkované,“ říká Tomáš Matonoha, autor
úvodní pohádky O drakovi a jeho třech koncích.
Ester Kočičková má zase pochybnosti, jestli ve své veršované pohádce O princezně a vysavači
příliš nepřehnala výchovné poučení, ke kterému má jako vychovatelka blízko. „Já sama totiž
luxování nesnáším a nikdy to nedělám. Doma nemám ani koberce, abych nemusela vysávat,“
říká.
PREZENTACE
Michal Viewegh
Krátké pohádky pro unavené rodiče
Sára a Bára píší Ježíškovi
Blížily se Vánoce. Ráno už býval na kalužích led a dny se zkracovaly.
Jednou odpoledne maminka, Sára a Bára pekly společně cukroví. V celém bytě to vonělo, a
kdykoli maminka otevřela troubu, horkem jí hezky zčervenaly tváře.
„Tak,“ řekla maminka nakonec, „další cukroví máme upečené. A teď bychom mohly napsat
Ježíškovi.“
Sára překvapeně otevřela pusu dokořán.
„Hurá!“ zvolala.
„Hulá!“ opakovala po ní Bára.
„Běžte pro pastelky a já přinesu čistou čtvrtku,“ řekla maminka.
Sklidily kuchyňský stůl, poprosily tatínka, aby se s novinami přesunul od stolu na gauč, a
začaly psát Ježíškovi.
- zasadit dílo M. Viewegha do kontextu české literatury
Milí rodiče,
na světě je bezpočet knížek pro děti, ale tuhle psal někdo, kdo myslel především na vás.
Mnoho autorů pohádek totiž samolibě předpokládá, že unavený rodič večer po návratu
z celodenního zaměstnání dětem ochotně přečte šestnáctistránkový text…
Zažil jsem také dokonce vztek nad pohádkami, jimž dítě zbla nerozumí. Někdy mívám
pochybnost, zda textu porozuměl sám autor…
Podobným věcem jsem se snažil vyhnout. Všechny příběhy v této knížce lze přečíst do deseti
minut.
Texty psané modrou kurzívou jsou určeny výlučně vám, při čtení je jednoduše přeskočte.
Váš Michal Viewegh
PREZENTACE
Michal Viewegh
Román pro ženy
Kapitola IV
Matčino trauma - Pažoutovy osudové tenisky - Zaručená dieta - Mona Lisa Ruzyně - I wish I could fly
1/
Takže teď moje máma.
Do Chicaga odletěla za Američanem jménem Steven. Před ním chodila půl roku s Norem jménem
Knut. Před ním s jakýmsi Francouzem (jméno mi vypadlo), kterému v Praze týden tlumočila.
Proč samí cizinci?
Určitě, milé dámy, víte, co jsou to traumata z dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný
dobrman - a vy se pak celý život úzkostlivě bojíte všech psů. Nebo vám v mládí dávají na kašel med
s cibulí - a vy pak celý život nejíte vůbec nic, v čem je cibule.
Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy - a od té doby Čechy nesnáší.
Všechny.
O tom prvním mluví zásadně jako o Pažoutovi (přičemž mi dlouho nebylo jasné, zda je to jeho
příjmení, nebo pouze přezdívka; kdykoli o něm máma začala, tvářila se tak naštvaně, že jsem se jí
bála zeptat).
Ten druhý Čech byl můj táta.
Etiketa společenského chování
Všichni lidé by měli zvládnout alespoň základní etiketu společenského chování. Ke vzdělání přece
nepatří jen znalosti cizích jazyků, počítačů a matematiky. Neméně důleţitá je také abeceda slušného
chování, etiketa. Čím dříve se s ní dítě či mladý člověk seznámí, tím méně trapasů a těţkých chvil
zaţijí ve škole, ve společnosti a později iv zaměstnání. Ale ani dospělým neškodí, jestliţe si průběţně
pravidla slušného chování opakují.
Slušnost někdy pomáhá
Etiketa společenského chování sice nepatří k povinným předmětům ve školách, ale její zvládnutí
mnohdy člověku usnadní i složité životní situace. Člověk znalý pravidel společenského chování
můţe daleko snáze zvládnout například i těţkou zkoušku (konkurz, výběrové řízení, vstupní
pohovor), při nichţ jeho „společensky neohrabaný― kolega shoří jako papír.
Protoţe by se slušné chování v ţádném případě nemělo omezit jen na „salon―, je třeba jeho pravidla
dodrţovat na kaţdém kroku.
PREZENTACE
Michal Viewegh
Výchova dívek v Čechách
„Promluvme si zcela konkrétně: Chodil byste sem čtyřikrát tejdně, od pondělka do čtvrtka,
řekněme vždycky na takový dvě hodinky. Na víkend jezdíme pryč, takže pátky, soboty a
neděle budete mít samozřejmě volný.“
„To je ale strašná spousta času – osm hodin týdně,“ řekl jsem váhavě, „zrovna teď mám na
stole korektury románu a nevím jestli…“
„Dvě hodinky denně? Víte, kolik hodin denně dělám já? Dvanáct, taky patnáct. Nejde přece
o žádný otravný doučování… Program záleží jenom na vás.“ Díval se na mě tak dlouho, dokud
jsem nekývl. V ovzduší visela změna. „Čímž se dostáváme k platu,“ řekl Král, „kolik byste si
představoval?“ Proti své vůli jsem nepatrně zrudl. Podle Nařízení vlády ČR o platových
poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací ze dne 22. 4. 1992 mi
v té době přináležela hrubá měsíční mzda ve výši 3 680 korun a v žebříčku padesáti
vybraných povolání, publikovaném v denním tisku, se platy učitelů řadily na 49. místo.
„Máte nějakou představu?“ opakoval vlídně Král.
„Ne.“
„Moje představa je osm tisíc měsíčně na ruku plus něco na způsob výkonnostních odměn.“
Výzkum Factum Invenio se na objednávku MŠMT v roce 2009 zaměřil na názory
učitelů a studentů učitelství.
Základní postoj
Většina respondentů se pro učitelské povolání rozhodla relativně brzo, někdy uţ v dětském
věku. Důvodem pro rozhodnutí byl u 80 % z nich zájem o práci s dětmi, dále potřeba svobody
a tvořivosti, moţnost ţít mezi mladými lidmi a zůstat duševně mladý.
73 % pedagogů uvedlo, ţe jsou ve svém povolání spokojeni. 38 % by si ale po zkušenostech
vybralo jiné povolání. Významným faktorem je i špatné finanční ohodnocení a malý rozdíl
v ohodnocení špatné a dobré práce, dále nízká společenská prestiţ a nechuť jednat s rodiči,
kteří nerespektují učitele. To všechno jsou podle mínění současných kantorů také důvody,
proč mladí lidé nechtějí učit. Nízká prestiţ povolání je podle nich způsobena i tím, ţe učí i
lidé bez kvalifikačních a osobnostních předpokladů.
Jaká je příprava na povolání?
Podle respondentů je na fakultách teoretická příprava kvalitní, ale fakulty nenaučí absolventy
předcházet problémům (podle 73 %), zvládat neukázněné ţáky (70 %), nenaučí je, jak učivo
efektivně podat (50 %), jak pracovat s rodiči a s ţáky s různými vzdělávacími potřebami.
Finanční hodnocení by mělo být určováno kvalitou a mnoţstvím odvedené práce, s niţším
finančním ohodnocením nemají problém ve smyslu, ţe by sniţovalo jejich prestiţ či autoritu,
ale mají pocit, ţe plně neodpovídá jejich vynaloţenému úsilí.
Z hodnoty indexu ochoty ke změně lze soudit, ţe učitelé jsou relativně ochotni realizovat
různé změny, i kdyţ se nedá očekávat, ţe budou ze všech nadšeni.
Celý text výzkumu Factum Invenio „Analýza předpokladů a vzdělávacích potřeb
pedagogických pracovníků pro zkvalitňování jejich práce‖ (2009) najdete zde:
http://www.msmt.cz/uploads/VKav_200/Analyza_191109/ZZ_ucitele_final.pdf
PREZENTACE
Molière
Misantrop
ALCEST
Je zcela zbytečné mi domlouvat.
V tom směru nehodlám dbát žádných cizích rad.
Věk, v kterém žijeme, je rájem zkaženosti.
Nestojím o lidi. Mám styku s nimi dosti.
Veškerá poctivost podléhá zrádné lsti.
Úkladník nachází prostředky k vítězství.
Moc jeho přetvářky, ze které čiší lstivost,
naléhá na právo a zvrací spravedlivost.
Utrápil bych se, žít dál v tom světě, pane!
Pryč z toho pralesa, z té stepi na číhané!
Žijete opravdu jak vlci vespolek –
– a já, já jsem se vás, vy zrádci, navždy zřek’.
Sprostý ničema se soudu nebojí.
Smí páchat zločiny a dál žít v pokoji.
Dalek možnosti si škodit na pověsti,
spíš zítra povýší a upevní své štěstí.
Přicházím o hodně snad.
Mám však své dobré právo lát,
být nesmiřitelný k té hnusné lidské rase
a živit počestně své záští k ní.
V tom zdá se zbytečné mi vnucovat svůj soud!
Co byste mně též chtěl a mohl namítnout?
Měl byste odvahu mi tvrdit bez zardění,
že to, co děje se, nic konec konců není?
FILINT
Jsem s vámi zajedno a nesouhlasím s vším.
Náš svět je ovládán, žel bohu, sobectvím.
Dnes vítězí v něm lež, před kterou vše se klaní,
a lidé měli by být lepší o poznání.
ALCEST
Zde, prosím, vidíte, co všechno láska může.
Jste svědky slabosti a bezmocnosti muže.
Ale to není vše a nezdá se tak zlým.
Já zajdu ještě dál, a tím vás přesvědčím,
že zcela neprávem se máme za mudrce
a že je v každém z nás jen slabé lidské srdce.
- zasadit Molierovo dílo do kontextu světové literatury
Moliére
Spisovatel
Datum narození: / datum úmrtí:
15. 01. 1622 / 17. 02. 1673
Místo narození:
Paříž, Francie
Znamení:
Kozoroh
Životopis:
Francouzský spisovatel Jaen- Baptiste Poquelin vystupující pod jménem Moliére se narodil v roce 1622.
Od svých mladých let působil u kočovných společností jako herec a režisér. Zabýval se také psaním
frašek a komedií. Poté získal místo ředitele královského divadla v Paříži. Stále vedl válku s církví
a s královským dvorem. V jeho hrách se promítala soudobá mravní problematika, od postavení žen ve
společnosti i v rodině, lakoty, náboženského pokrytectví až po úlisnost a snahu měšťanstva
napodobovat šlechtu. Postavy jeho děl mají výrazné charakterové rysy.
www.spisovatele.cz
PREZENTACE
Moliere
Lakomec
Harpagon: … Nestůj tady jako tvrdý y a nečíhej, co se kde semele, aby ti z toho něco káplo. Já
nechci mít pořád v patách špicla, křiváka s krysíma očima, co všude čmuchá a strká nos do
všeho, co dělám, slídí, kde by co ukradl, a nejradši by sežral všecko, co mám.
Štika: Jak hrome chcete, aby vás někdo okrad? Vás a okrást, to mě podržte, když všecko
zamykáte na deset západů a ve dne v noci se od toho nehnete?
Harpagon: Zamykat si budu, co chci, a hlídat si to, kdy a jak bude potřeba. – (Stranou) Není
to jeden z těch čmuchalů, co špiclujou po domácnostech? Snad proboha neví, kde ty prachy
mám. (Nahlas) Snad nejseš z těch, co o mně rozhlašujou, že doma schovávám bůhvíjaký
prachy?
Štika: Vy doma schováváte bůhvíjaký prachy?
Harpagon: To jsem neřek, ty darebáku! (Stranou) Do prkýnka! …
- zasadit Molierovo dílo do kontextu světové literatury
Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje hlavně starověkými vzory a zdůrazňuje
střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikl ve Francii 17. století za vlády
"krále slunce" Ludvíka XIV. jako reakce na citové aţ vášnivé baroko a odtud se rozšířil do
celé Evropy. Tato první fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protoţe
se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do
kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup
klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus
(josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká
francouzská revoluce, kdy se klasicismus stal také slohem bohatých měšťanů. Pro další vlnu
klasicismu, kterou přinesl Napoleon Bonaparte a Napoleonské války, se uţívá označení empír
(z franc. empire, císařství).
Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běţné městské výstavby
a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských
a totalitních reţimů. Pro toto období od poloviny 19. století se u nás obvykle pouţívá název
neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéţ co
klasicismus.
PREZENTACE
Božena Němcová
Karla
Dni plynuly jako vlny, děvčata se ani nenadála a byly z nich děvky, od kterých matky již
statečný kus práce požadovaly. Také když šly po vesnici, chlapci po nich se začínali ohlížet,
a když byla řeč o rychtářovic, již se mnohdy přidalo: "Komupak se hasi Hana dostane?"
Hana byla děvče boubelaté, modrooké, velmi libné. Povídali si lidé, že se vyrůstá do podoby
máminy, a Milotová platila za nejhezčí selku v celé vsi.
Karla nebyla tak libná jako Hana, ale kdo se jednou dobře do její "počerné" tváře podíval,
tomu se jistě zalíbila. Postavu měla na svůj mladý věk velmi silnou, zdálo se, že bude
mnohem vyšší i kostnatější než matka. Sivé, černě obrvené oči a silné obočí i havraní vlas
měla také po matce, ale po otci pěkný prohnutý nos, v bradě důlek, jenže veliká ústa. Přece ji
ale viděli rádi, když se zasmála a plničká ústa bílých zubů ukázala. Mrštná byla, svižná jako
mník a vtipná ke vší práci, takže bylo jí třeba jen kouknutí a již věděla kudy do toho.
Jí bylo příst jako tkát, vařit jako prát. Uměla košili ušít i fěrtuch vyšít. Trávy nasíkla srpem
i kosou. Obratná byla při senoseči jako při žatvě a žádné děvče nevydrželo kleče tak dlouho
žnút jako Karla. Orat a sít znala rovněž dobře jako Petr, ale on nedokázal po ní vyhoupnout
se tak rychle na koně jako ona. Hana mohla kravám při dojení nejlepší mluvit, ony jí tak
nestály, jako když si na ně Karla houkla. Zkrátka, byla statná děvka a Milotová často říkala,
když ji při práci pozorovala: "Tuto sú Markytino živné ruce." Proto ani jí ani Milotovi nebylo
proti mysli, když zpozorovali, že Petr o ni stojí. Takové děvče lepší než kus pole.
Kde se vzala nářečí
Pro vznik největších rozdílů v mluvě na území českých zemí bylo zásadní, že se ve 12. století Morava
stala do velké míry samostatnou správní jednotkou. Dodnes se proto čeština na východ od Vysočiny
poněkud liší od té v české kotlině. Stala se ale ještě jedna podstatná věc. Zatímco na Moravě a ve
Slezsku zůstaly výrazné nářeční oblasti ještě poměrně uchovány, na území Čech začalo ke stírání
rozdílů docházet poměrně dávno.
„Čechy byly odedávna územím pod silným vlivem Prahy coby jednoho hlavního kulturního,
politického a správního centra. To se odrazilo i v jazyce,“ říká Stanislava Kloferová, která vyučuje
dialektologii na Filozofické fakultě MU a v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR patří
k autorskému kolektivu Českého jazykového atlasu. Odkazuje přitom i na Karla Jaromíra Erbena, který
už ve 40. letech 19. století předpovídal, že nářečí v Čechách dlouho nepřežijí.
„Morava naproti tomu neměla dlouho jeden výraznější střed. Bylo tu Brno, Olomouc, Kroměříž a další
centra, která si nenechala sáhnout na svoji suverenitu a neměla zájem se mezi sebou domluvit.
Hranice správních celků tedy byly v těchto končinách poměrně ostré, tvořily zároveň komunikační
předěly a podle toho se lišil i jazyk zdejších obyvatel. Tomu všemu je dnes konec a ústup dialektů
pokračuje i na Moravě. Pomalu se ztrácejí s tím, jak umírají jejich nositelé, kteří nářečí užívali jako
závazný komunikační prostředek. Pominuly důvody, proč nářečí původně vznikla, a nemá příliš smysl
je udržovat uměle při životě. Cestuje se, lidé víc migrují za prací, jsou ovlivněni v podstatě stejnými
médii. Nářečí přežívají díky soukromé komunikaci, zejména v kruhu blízké rodiny.
Na jazyk se proto dnes lingvisté dívají spíše jako na živý organismus, kterému se nedá poroučet.
Stejně jako ze života společnosti mizí některé předměty, profese a činnosti, ztrácejí se i jazykové jevy
a s nimi i útvary. Jazyk se prostě vyvíjí se svými nositeli.
www.veda.muni.cz
PREZENTACE
Božena Němcová
V zámku a podzámčí
Co zatím ženy ve dvorci o Karáskové si povídaly, ubírala se ona s dětmi cestou na louku; pak se daly
okolo sadu a u kříže si sedly do trávy. - Vojtěch byl již přestal plakat a jedl brambory, od matky mu
podané. Byl to pěkný hoch, podoben k matce. - Na jeho tváři nebyl ale růžový nádech zdravoty, jejžto
již drsná ruka bídy byla setřela, a ve velkých modrých očích nejevila se také ona bezstarostná dětská
mysl, veselost, jarost, která nás, dívající se do očí dítěte, tak mile dojímá, mdlé byly a smutné, zvlášť
když je na utrápenou tvář matčinu upřel; ale jevila se v nich velká dobrota a rozum, v tom stáří
neobyčejný. - Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono užije blahé doby krásné mladosti v radosti;
nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů, nezná jiných
starostí, leda o své učení. - Slabé jsou to mráčky, co nebe jeho kalí. Chudé dítě nezná takových
radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě.
Chladným ostrým dechem setře z něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz
kdy spálí sotva rozvité poupě.
Vojtěch byl ještě mladičký hoch, a již musel bývat matčinou podporou - byl jejím jediným přítelem.
Sotva byl s to chleba si ukrojit, a musel pomáhat již na něj si vydělávat. - Sám ještě dítě, musel, když
matka pracovat ještě mohla, bratříčka opatrovat jako statná chůva. A Vojtěch dobře ho obstaral;
nemoha ho nosit, sedl s ním před komoru na práh, hejčkal ho, zpíval mu, jak to od matky vídal
i slýchal, tak dlouho, až chlapec usnul. Když se pak probudil, hrál s ním, těšil ho, že maminka hned si
ho vezme, rozmlouval s ním, ač bledé, choré dítě nerozumělo, co mu povídá, přece oči po něm
obracelo a na řeč poslouchalo. Vojtěch těšil i sám sebe vypravováním o tatínkovi a lepších časích.
"Milý Jozífku," vypravoval dítěti, "kdyby tatínek živ byl, ten by nám často přinesl dalamánek, jablka
a měli bychom se lépe. Holečku, tatínek nás měl tuze rád. Jednou mně koupil na jarmarku koně
a trubku. Holečku - to mne posadil tatínek na koleno a houpal a já jsem troubil a zpíval mi 'Jede, jede
poštovský pacholík. - Kdyby tatínek živ byl, to bychom nebyli v komoře.
Chudoba
Koho lze nazvat chudým, resp. kdo se dnes za chudého považuje? Pojem chudoby prošel
inflací nepřiměřených požadavků, a tak se jím „opájí“ řada lidí, z nichž naprostá většina
netrpí nedostatkem. Nemožnost koupit si kávovar, dovolenou nebo každý rok nový mobil
neznačí chudobu, ale prosté nesmíření se s okolnostmi, na což upozornil už Seneca: „Chudý
není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít víc.“
Je nesporné, že dávné generace chápaly svůj úděl smířlivě. Selské vzpoury nevznikaly jako
snaha vydobýt si něco nového, např. dotace na další pluh, ale jako přímá reakce na
nestřídmé jho uvalené vrchností. Co se však zdá být dějinným skokem od poddanství ke
svobodě, tvoří ze současné perspektivy postupný návrat k poddanství.
Démokritos prohlašoval, že „snášet dobře chudobu, svědčí o rozumnosti“. Tyto hlasy dnes
neslyšíme. Nikdo si je neodváží říct, i kdyby si to v koutku duše uvědomoval. Žijeme v době,
kdy chudoba se stala zlem, proti kterému musíme bojovat.
„Sestrou poctivé mysli je chudoba“ vyznával Petronius. Jak je možné, že se kdysi k chudobě
uchylovala dobrovolně řada lidí? Jak je možné, že si v ještě ne tak dávných dobách lidé
spojovali s chudobou pozitivní vlastnosti a větší potenciál k rozvoji než bohatství?
Jak málo se objevuje těch, kteří nežádají více po jiných, ale po sobě.
www.skutecnosti.cz
PREZENTACE
Jan Neruda
Písně kosmické
Seděly žáby v kaluži
Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.
Rozmluvil se pak o Slunci
- žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.
Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé krtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je "Světa krtky".
…
…
Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.
Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.
Tedy že, řekněm pro příklad
- věříme-li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.
"Jen bychom rády věděly,"
vrch hlavy poulí zraky,
"jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!"
- zasadit Nerudovo dílo do kontextu české literatury
ŽÁBY
Říše: Živočichové (Animalia), Kmen: Strunatci (Chordata), Podkmen: Obratlovci (Vertebrata), Třída:
Obojživelníci (Amphibia), Podtřída: Lissamphibia, Nadřád: Žáby a ropuchy (Salientia), Řád: Žáby
(Anura)
CHARAKTERISTIKA A VÝSKYT
Žáby jsou zvláštním, velmi různorodým typem obojživelníků, jedním z hlavních řádů této třídy. Řád
Anura zahrnuje jak žáby, tak ropuchy, přičemž označení žába je užíván na formy s dlouhýma nohama
a hladkou, hlenem pokrytou kůží, kdežto název ropucha se používá pro robustní, krátkonohé žáby
s hrubou kůží. Oficiálně jsou ropuchy zahrnuty do čeledi ropuchovití (Bufonidae), která patří do řádu
Anura (žáby). V současné době je uznáno 25 čeledí, které zahrnují více než 5000 jednotlivých druhů
žab.
Žáby se vyskytují téměř po celém světě, výjimkou jsou jen polární oblasti, velmi horké pouště
a některé oceánské ostrovy. Nejrozmanitější druhy žab se vyskytují v tropických oblastech.
ANATOMIE
Žáby mají několik specifických anatomických rysů, které je odlišují od jiných obojživelníků. Název
Anura znamená „bez ocasu“ – dospělé žáby nemají ocas. Jedinou výjimkou jsou žáby z rodu
Ascaphus (ocasatky).
POTRAVA
Naprostá většina žab se živí hmyzem, jinými členovci, či červy, některé větší druhy však požírají i jiné
žáby, nebo menší obratlovce – drobné hlodavce, malé hady, dokonce i menší želvy.
ROZMNOŽOVÁNÍ
Jakmile dosáhnou dospělé žáby pohlavní zralosti, shromáždí se v blízkosti vody. Tento pud nutí žáby
k migraci i na velkou vzdálenost. Samotný akt páření probíhá mimotělně. Tento způsob páření je
typický téměř pro všechny druhy žab, výjimkou jsou jen žáby z rodu Nymbaphrynoides, které jsou
živorodé.
Specifika žab: lebka je kostmi tvořena jen částečně, hlava je však i přesto z větší části pevná. Tělo
mají krátké, oči vystouplé, čelist je bez zubů a jazyk bývá velmi dlouhý. Samci většiny druhů mívají
vokální vaky, Pro žáby jsou specifické i jejich vnitřní žábry a nohy. Přestože jsou všechny žáby snadno
rozpoznatelné, existují mezi jednotlivými druhy velké rozdíly z hlediska velikosti a stavby těla.
DRUHY
Řád Anura zahrnuje téměř 5000 druhů, rozčleněných do 33 rodů, z nichž nejpočetnější jsou rody
Leptodactylidae, Hylidae a Ranidae.
PREZENTACE
Jan Neruda
Zpěvy páteční
Ecce homo
Před skříní výkladní zde stojím v zadumání,
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drţí zrak můj v poutu:
Zde „Ecce homo―, tam zas v druhém koutu
„Kdyţ na lid český padla persekuce―.
Dva obrazy tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě — tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz — v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny — tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenţ velkým slovem učí,
ţe v světě volni mají býti lidé kaţdí,
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraţdí
a druzí v témţe jménu bez vin umírají!
Paprsky slunce po obrazech hrají —
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vţdy tak, boţský lidstva brachu?!
- zasadit Nerudovo dílo do kontextu české literatury
Jaroslav Vrchlický
- vlastním jménem Emil Frída, byl básník, překladatel, dramatik, vůdčí osobnost lumírovců.
Vystudoval filozofii, historii a románské jazyky.
Pobýval rok v Itálii jako šlechtický vychovatel. Zde pronikl do italské a francouzské poezie, která se
později projevovala v jeho vlastní tvorbě.
Po návratu do Čech redigoval Jaroslav Vrchlický Světozor, byl divadelním referentem v časopisech
Pokrok a Hlas národa. Rovněž pracoval jako tajemník České techniky, později jako tajemník České
akademie věd a umění.
V roce 1893 byl Jaroslav Vrchlický jmenován profesorem srovnávacích literatur na univerzitě. Byl
členem několika zahraničních akademií, poslancem Panské sněmovny ve Vídni aj.
Dílo Jaroslava Vrchlického je velmi rozsáhlé. Obsahuje přes 270 knih včetně překladů, přes osmdesát
původních děl doplňují překlady z osmnácti jazyků.
Z Vrchlického činnosti je kvantitativně nejbohatší jeho práce překladatelská. Autor si dal za cíl převést
do češtiny nejznámější díla světové literatury a na tomto nadlidském úkolu pracoval s nejvyšším
úsilím. Přeložil např. Dantovu Božskou komedii, Goethova Fausta, dále to byli např. F. Petrarca,
E. Rostand, V. Hugo, A. France, F. Schiller, W. Shakespeare aj.
Překládal i moderní francouzské básníky, Ch. Baudelaira, J. A. Rimbauda, P. Verlaina apod.
Překlady doprovázel literárními studiemi a eseji.
Vrchlický se svými překlady snažil veřejnost seznámit s dosud neznámými autory.
Vrchlického dílo bylo zpočátku velice ceněno, byl nazýván knížetem české poezie. Snažil se o
zviditelnění děl českých autorů. V devadesátých letech 19. století byl však kritizován ze strany mladé
generace za nepůvodnost a malou originalitu.
Až další básnická generace se opět k Vrchlickému hlásila a ocenila jeho snahu objevovat krásy světa
a života - Neumann, Šrámek, Seifert.
www.spisovatele.cz
PREZENTACE
Vítězslav Nezval
Sbohem a šáteček
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
- zasadit Nezvalovo dílo do kontextu české literatury
Ručně malované hedvábné šátky
Dnešní trh je přesycen nabídkou dárků, je stále obtížnější najít ten pravý dárek pro naše blízké. Stále
častěji hledáme originální dárek, který by byl něčím zvláštní a více osobní. Právě takové dárky můžete
nalézt v naší prodejní galerii. Můžete si být jisti, že dárek zakoupený u nás nikde jinde nenajdete.
Vyplatí se také naše stránky pravidelně sledovat, protože nabídka je stále aktualizována.
Šátky jsou velmi oblíbeným dárkem pro ženy každého věku. Ručně malované hedvábné šátky jsou
jedním z nejvšestrannějších módních doplňků vůbec. Každý kus je originál, odstíny barev jsou ručně
míchány i malovány a také vzory jsou originální. Jsou použity barvy na hedvábí Dye-na-flow od
společnosti Jacquard. K barvení a malování šátků jsou používány různé techniky, např. kombinovaná,
shibori pocházející z Japonska. Některé jsou staré několik staletí, některé jsou nové.
Velikosti 86 x 86 cm, 90 x 90 cm.
Okraje šátků jsou začištěny speciálním stehem upraveným na obšití hedvábí. Jsou zažehleny a při
praní nepouštějí.
Šátky jsou baleny v dárkové krabičce.
Nepostradatelným módním doplňkem každé ženy je šátek od nás.
www.fler.cz
PREZENTACE
Norbert Frýd
Krabice živých
Neblázněte, hlásil někdo od dveří. Támhle vidím posta na věţi, zrovna si zapaluje ciaretu!
A co má být! Ještě to neví. Snad se to dozví také teprve ráno? A kdo je vůbec takový post?
Páté kolo u vozu. Vy myslíte, ţe by Kopitz a Deibel vyrozuměli napřed posty, neţ by sami
uprchli? Ţe by jim slavnostně řekli: Jde se domů, projeli jsme to! Kdepak! Jestli fouknou,
fouknou tajně. Odvlečou s sebou všecko, co nakradli, nechají posta klidně sedět na věţích...
Švýcarský červený kříţ (nikdo ani na chvilku nepochyboval, ţe bude švýcarský) přijede
s ohromnými zásobami věcí. Copak se o nás venku nevědělo? Dachov, hergot, na Dachov
a jeho filiálky se Švýcarský červený kříţ půjde podívat hned první ráno příměří. A jakţe se
jmenuje jejich známá čokoláda? Vilém Tell - ta je ovšem mléčná. Mají také Galapeter,
hořkou, mnohem lepší. A já jsem ti jednou kouřil švýcarské cigarety značky Turmac, rozumíš,
tur-mac, tureckomacedonské tabáky, ale jedna báseň.
Kdo usnul, spal neklidně. A probudil se ošklivě, protoţe před pátou, ještě za tmy, zaznělo
poplašné zvonění traverzy. Od kuchyně řvaly hlasy: "Kafé holééé!" A hned nato jiné: "Ţádný
kafe! Blokouši mají nastoupit!"
Z věţí zazářily reflektory, všecky najednou, jejich kuţele se shlukly na apeláku. Do prostoru
osvětleného ostře jako cirkusová manéţ vběhl Deibel. Deibel sám. Poskakoval chvíli, udělal
dva dřepy, hrábl levičkou do rozkroku a posunul si příliš těsné kalhoty do pohodlnější polohy.
Byl netrpělivý, chtěl uţ něco dělat, řval: "Tak bude to, prominenti, verfluchte Scheissbande!"
Ţabák vyskočil z písárny, klepal se zimou a mnul si oči. Pěkné nadělení. Deibel v táboře
a Kopitz nikde. To znamená, ţe se na nás rapportführer vykašlal. Neposlali mu transport a on
teď neví, koho rychle vyhnat na stavbu k Mollovi. Pustil tedy za dráty Deibela a dal mu
volnou ruku - fuj!!
- zasadit dílo N. Frýda do kontextu české literatury
Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák nebo lágr (z něm. Lager = tábor), je místo
sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo
jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu
internačních táborů pro civilní obyvatelstvo v 19. století (např. v USA pro indiány, v jižní Africe
v průběhu druhé búrské války). Později byly jako „koncentrační“ označeny tábory, v nichž německý
nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Poté co byly
nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické
genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv
a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. Různá
vězeňská a internační zařízení však jsou právě proto často popisována jako koncentrační tábory lidmi,
kteří kritizují jejich existenci a způsob činnosti.
Mezi lety 1933–1945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí. Tábory
byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze
čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění.
PREZENTACE
Ota Pavel 2
Jak jsem potkal ryby
Zahnul jsem do poslední zatáčky. Přede mnou se objevil samotný Záruba. Stál rozkročen uprostřed
uličky jak černí gestapáci, kteří k nám občas jezdili na prohlídku. A v ruce držel tu krátkou hůl, která se
podobala pendreku. Po obou stranách uličky čněly zdi, odnikud sem nebylo vidět.
Podklesla se mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu klackem, a tak jsem se skrčil. Ale nic se
nedělo. Vzhlédl jsem k němu. Nařizoval mi důrazně: „Křič!“
Zprvu jsem nechápal.
„Tak krucinál křič!“
Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako
jsem jednou slyšet kvičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první, ani
druhou ranou ho pořádně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně
běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:
„To stačí.“
Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva poslední v tomto městě. On
poznamenaný bohem, já ocejchovaný nadlidmi.
- zasadit dílo O. Pavla do kontextu české literatury
PREZENTACE
Boris Leonidovič Pasternak
Doktor Živago
"Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou studentskou uniformu, v přítmí,
za přepážkou hotelového pokoje, byla jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná.
Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to kouzelné světlo, které jsi ve mně
tehdy roznítila, ten postupně blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj
život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno ostatní.
Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já
chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil:
tohle štíhlé, hubené děvčátko je vrchovatě - jako elektřinou - nabito veškerou ženskostí, jakou si lze
na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď
mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem.
Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe,
chlapce, a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné
milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku
vzbuzovat. Vidíš, nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem toho plný."
Larisa Fjodorovna ležela na okraji postele oblečená, necítila se ve své kůži. Schoulila se do klubíčka
a přikryla vlněným šátkem. Jurij Andrejevič seděl na židli vedle ní a mluvil tiše, s dlouhými
přestávkami. Chvílemi se Larisa Fjodorovna nadzvedla na lokti, podepřela si bradu do dlaní a hleděla
na Jurije Andrejeviče s otevřenými ústy. Chvílemi se přitiskla k jeho rameni a tiše, aniž si toho byla
vědoma, blaženě plakala. Nakonec se k němu natáhla, předklonila se přes okraj postele a radostně
zašeptala: "Juročko! Ty jsi tak chytrý, Juročko! Ty všechno víš, všechno uhodneš. Ty jsi má opora,
útočiště a spása. Juročko, ať mi Pánbůh odpustí, že se rouhám. Já jsem tak šťastná!
- zasadit Pasternakovo dílo do kontextu světové literatury
Doktor Živago
Film měl v amerických kinech premiéru 22. prosince 1965 a příští rok při udělování Cen akademie
získal celkem pět Oscarů (nejlepší scénář podle předlohy, barevná kamera, barevná výprava, barevné
kostýmy, hudba) a v dalších pěti kategoriích byl ještě nominován (nejlepší film, režie, herec ve
vedlejší roli - Tom Courtenay, střih, zvuk). Oscarovým vítězem se však stal muzikál Za zvuků hudby se
stejným počtem zlatých sošek, včetně té nejcennější za nejlepší film roku.
Rozsáhlá stejnojmenná předloha ruského básníka a romanopisce Borise Pasternaka (1890-1960)
obsahuje řadu autobiografických prvků. Autor ji dokončil v roce 1956, ale ve své vlasti ji nemohl
uveřejnit. Rukopis se nejdřív dostal do Itálie a v roce 1958 byl s velkým úspěchem vydán v překladech
do osmnácti jazyků. Téhož roku mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, ale Pasternak ji musel
na nátlak sovětských úřadů odmítnout (cenu přijal až básníkův syn Jevgenij v roce 1989). Poslední
léta svého života strávil ve svém domě v Peredělkinu blízko Moskvy. Doktor Živago byl v Sovětském
svazu vydán teprve v roce 1987.
Klasik světové kinematografie, anglický režisér David Lean (1908-1991) se do dějin filmu zapsal jako
čelný představitel britského civilismu (Pouto nejsilnější), skvělý tlumočník děl Charlese Dickense
(Velké naděje, Oliver Twist) a především jako tvůrce výpravných velkofilmů, v nichž na rozdíl od
běžných monumentálních podívaných dokázal přesvědčivě skloubit výtvarnou krásu obrazu a epické
vypravěčství s přesvědčivým vykreslením pocitů a motivací svých nejednoznačných hrdinů (Most přes
řeku Kwai, Lawrence z Arábie, za něž dostal Oscary, Doktor Živago, později už s menším úspěchem
Ryanova dcera a Cesta do Indie).
www.ceskatelevize.cz
PREZENTACE
Ota Pavel
Jak jsem potkal ryby
Vrátil jsem se a našel maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí
tekly slzy.
"Proč pláčeš, maminko?"
"Kdyţ je hodně hub, bude válka!"
"To je pověra, maminko."
"Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak
byla brzy bída a nouze."
Příští rok nás zabrali Němci.
Člověk můţe říct, ţe slunce je často velký ţlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se
zahnal smutek a nastala nálada.
Moře je vůbec největší náměstí světa a ţivot je hlavně pod tím náměstím.
Kolikrát jsem se uţ v ţivotě spletl. Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci
a uboţáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.
Bráškové se vybouřili v mládí, oţenili se, jak uţ to bývá, a vrátili se k rybám, coţ taky bývá. Jako by
si uvědomili čínské přísloví:
Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.
Chceš-li být šťasten tři dny, tak se oţeň.
Chceš-li být šťasten celý ţivot, staň se rybářem.
- zasadit dílo O. Pavla do kontextu české literatury
Rybníkářství
První zprávy o zakládání rybníků jsou z roku 1115. Rybníky se u nás stavěly od velké kolonizace
ve 13. století. V chovu ryb představovala naše země již od této doby velmoc
a český kapr patřil tenkrát mezi exportní priority. Za Karla IV. bylo podporováno rybníkářství a lepší
hospodaření s vodou i z královských prostředků. Pravá konjunktura se dostavila ve století 15. a 16.
Šlechta při hledání peněz brzy postřehla, že přes poměrně vysoké investice poskytovalo rybníkářství
rychlou návratnost investovaných peněz. Většina rybníků v jižních Čechách byla postavena v 15. a 16.
století za vlády Rožmberků.
Průkopníky rybníkářství byli Vilém z Pernštejna a Josef Štěpán Netolický. Jedinečným stavitelem
rybníků byl Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, zvaný též jako Rybníkář Kuba. Krčín byl tvrdý k sobě
a pověstně tvrdý k podřízeným tak, že tehdejší kronikář o něm poznamenal: ten člověk "nerudný
a mračný jen na rybníky laskav byl". Dovršil dílo předků. Ve zlatém věku rybníkářství, v době působení
Krčína, bylo u nás rybníků čtyřikrát více než dnes. Krčín vstoupil ve 26 letech do služeb Viléma
z Rožmberka a záhy v roce 1569 ve 34 letech byl jmenován regentem všech rožmberských panství.
Vedle rybníkářství se věnoval budování nových dvorů, mlýnů, ovčínů, cest, vysoušení mokřin podle
zásady "Starými příjmy nehýbej, nové hledej". Geniální organizátor Krčín byl i výtečným geometrem,
"měřičkou", jak se tehdy říkalo. Vedle jiných rybníků v jižních Čechách vynikla stavba dvou rybníků.
Byl to rybník Svět (Krčín říkal Nevděk), odvážné dílo u Třeboně, výškově situované dokonce nad
městem, a druhý rybník Rožmberk "jihočeské moře", který se stal největším rybníkem ve střední
Evropě. V souvislosti s touto stavbou muselo být zřízeno 15 km dlouhé umělé koryto nazvané jako
Nová řeka. Na obřím rybníku o tehdejší rozloze 1060 ha v letech 1584 - 1590 pracovaly desítky
poddanských vesnic. Krčín stavěl podstatně mohutnější hráze, více kónické, a zesílené u paty, aby
zabránil zničujícím průsakům.
www.rybnikarstvi.cz
PREZENTACE
John Grisham
Případ Pelikán
Prolog
Mladá studentka práv Derby Shawová má známost se svým profesorem Thomasem Callahanem.
Dívka mu jednoho dne předá svou analýzu situace kolem smrti dvou soudců Nejvyššího soudu, kde
vyslovuje odvážnou hypotézu, kdo za celým případem stojí. Callahan svěří dokument svému příteli od
FBI Gavinovi. Informace o existenci dokumentu pronikne až do Bílého domu. Zanedlouho nato spolu
chtějí Thomas a Darby nasednout do auta, ale dívka si to na poslední chvíli rozmyslí. Auto exploduje.
Thomas je místě mrtev, zoufalá Darby prchá a skryje se v hotelu. Odtamtud se spojí s vynikajícím
novinářem Granhamem pracujícím pro přední americký list a svěřuje se mu, protože ví, že mu
Thomas důvěřoval. Mladík nabízí pomoc a s Darby se ochotně sejde. Společně se pak pouštějí do
smrtelně nebezpečného pátrání. I jeho několikrát telefonicky kontaktoval muž, který si říkal Garcia
a tvrdil, že zná pozadí vražd obou soudců... Nejvyšší soudci jsou ve Spojených státech jmenování do
svých funkcí na doživotí. Má se tak předejít korupci a ovlivňování. Pro bohatou firmu však není nic
snazšího, než najmout atentátníka a nechat několik neúplatných soudců zavraždit. Jak se zdá, do
případu jsou zapletena nejvyšší politická místa.
- zasadit dílo J. Grishama do kontextu světové literatury
Central Intelligence Agency (CIA, Ústřední zpravodajská služba) je zpravodajská sluţba
USA s vnějším polem působnosti (tj. špionáţním), mající zároveň za úkol provádět po celém
světě operace ve prospěch USA. Vznikla 18. září 1947 na základě National Security Act
(Zákona o národní bezpečnosti), který podepsal prezident Harry S. Truman. Stala se tak
nástupcem OSS (Office of Strategic Services).
Federální úřad pro vyšetřování (anglicky Federal Bureau of Investigation, zkráceně FBI)
je vyšetřovací orgán amerického ministerstva spravedlnosti, který působí jak jako federální
vyšetřovací úřad trestné činnosti, tak i jako kontrarozvědná sluţba. Ředitel FBI je jmenován
prezidentem USA a potvrzen Senátem USA. Počátek FBI se datuje na 26. července 1908.
PREZENTACE
Petr Šabach
Hovno hoří
Opouštěli jsme Paříž. Nepohodlný autobus byl plný povykujících dětí. Sedel jsem u okénka, pozoroval
ubíhající baráky a měl nostalgickou náladu - takovou, jaká se vás zmocní, když opouštíte Paříž.
Všechny ty děti si odtud něco odvážejí, říkal jsem si. Jejich hlavičky jsou teď plné nezapomenutelných
dojmů.
Děvčata seděla vpravo, hoši vlevo. Sami si tak sedli, já jsem jim nic nenařizoval. Z dívčí sekce se
ozývalo žvatlání. Půjčovaly si navzájem jakési plyšové zvířátko a pořád opakovaly: "Jééé, půjč mi ho
ještě! Ten je sladkej! Mně ho taky podej! Panebože, ten je sladkej!" Plyšová potvora s připitomělým
úsměvem putovala z náruče do náruče a vždy vyvolávala novou bouři nadšení. Takhle jim to vydrželo
asi půl hodiny.
Na sedadlech za mnou seděli dva obrýlení chlapci s vysokými čely. Jejich rozmluva trvala celou trasu
Paříž-Praha. Zcela vážně a ze všech stran rozebírali problém, jestli hovno hoří.
Dva světy rozdělené jen úzkou uličkou.
Holkám ve třídě, až na výjimky, konečně narostla prsa. Zkoušel jsem to s všelijakými holkami, ale měl
jsem strašnou smůlu nebo co. Jedna mi na všechno říkala: "Řekni pozpátku MACEK!", druhá mi
všelijak lámala prsty, jen jsem na ni sáhl, třetí opakovala: "Já nevím." To jednoho nebaví, zvlášť když
sám nic neví.
Prožil jsem krátký románek s děvčetem ze střelnice. Ta romantika se mi hrozně líbila - maloval jsem
si, jak spolu táhneme po rozpálené silnici široširým světem, ona vaří a já na schodech maringotky
odlévám broky. Líbily se mi nekomplikované vztahy, které vládly u nich v rodině. Navíc na sebe
nechávala klidně sahat, bohužel jen nahoře. Ale naučila mě aspoň líbat. To se vždycky hodí.
Záviděl jsem "kabelkářům" - klukům, co nosili holkám kabelky. A jednou jsem potkal frajera s dvěma
slečnami a se dvěma kabelkami, a to mě otrávilo na pár dní.
- zasadit dílo P. Šabacha do kontextu české literatury
Petr Šabach: „Jsou věci, který bych za života svých rodičů nevydal.“
Petr Šabach žije celý život v Dejvicích. Píše o svém dětství, o své rodině. Píše o Češích. Petr Jarchovský
přetváří Šabachova vyprávění ve scénáře, Jan Hřebejk či Ondřej Trojan podle nich točí filmy. Kritika
ráda označuje jejich tvorbu za typicky českou. Existuje podle Vás typicky český způsob psaní?
Já nevím, existuje podle Vás typicky český způsob myšlení? Tohle se určitě dá říct třeba o Rusech.
Tam máte někdy problém rozlišit jednoho od druhého. Ale heleďte, podle mě neexistuje ani typicky
český humor. Víte, my jsme taková braktická voda, místo, kde se stýká slaná voda se sladkou. Západ
s východem. My jsme limitovaní plochou. Probíhá zde takový komínový efekt. Tady se vše musí
odehrávat směrem nahoru, ne do stran. Kdyby jel někdo dlouho na koni, tak je za chvíli na hranicích.
Nebe je naše moře. V našich pohádkách jde většinou o to, přelstít čerta.
Vy píšete často autobiograficky, nevadí Vám, že tento způsob psaní bývá považován za
podřadnější, méně náročnou literaturu?
Ze sebe přece vychází každý. Takhle bych na to ani nešel. Kdo to podle Vás takhle bere? Existuje vyšší
a nižší patro literatury. Ale rozhodující pro kvalitu je téma, které si zvolíte. Téma pak určí úplně
všechno, váš styl, váš jazyk. No a pak samozřejmě rozsah. Když si určíte cíl napsat román, tak stojíte
před zatraceně těžkým problémem. To se musíte dopředu pořádně zamyslet. No a čím méně závažné
téma si zvolíte, tím víc si můžete dovolit hrát. Já si žádná velká témata nevybírám.
A téma si určíte dopředu, nebo čekáte, jaké z textu samo vyleze?
Věřte mi nebo ne, já píšu z čiré radosti. Mně to prostě fakt baví. Takže potom vysvětlovat, proč a jak
jsem něco napsal, by byla pro mě šílená dřina. Mně se to prostě chtělo napsat, jo? Já bych psal,
i kdybych nevydával. Psal bych třeba svým vnoučatům pohádky. To bych ale chtěl udělat stejně,
akorát se zdá, že než se k tomu dostanu, tak vyrostou.
KATEŘINA NECHVÍLOVÁ
PREZENTACE
Publius Ovidius Naso
Proměny
Daidalos a Ikaros
Minos zahradil vše, by cizinec nemohl prchnout:
na křídlech odvážnou cestu našel si daidalos přec.
Jakmile v Labyrint zavřel plod matčin, počatý hříšně,
muže, jenž zpola byl býk, býka, jenž zpola byl muž.
„Skonči mé vyhnanství,“ děl, „ó Minoe přespravedlivý,
aby tak aspoň můj popel přijala otcovská zem.“
Dej, ať se chlapec vrátí, když starce si ceníš jen málo,
nechceš-li ušetřit chlapce, starce bys šetřiti měl.
Ovládá Minos i země a ovládá stejně i moře,
takže pro útěk náš zavírá moře i souš.
Zbývá jen vzdušná cesta, nuž zkusíme uniknout vzduchem.
- zasadit dílo P. O. Nasa do kontextu světové literatury
Významné vynálezy
Kolo - objevilo se bezmála před šesti tisíci lety v Mezopotámii. Původce tohoto převratného
technického vynálezu neznáme. Vynález kola ve spojitosti s průmyslovou revolucí
v 19. století dal vzniknout zcela novým dopravním prostředkům.
Písmo - poprvé se objevilo v Egyptě před šesti tisíci lety, v Mezopotámii vytvořili Sumerové
písmo klínové ryté do hliněných destiček. Podobný styl převzali i Chetité, jejichţ abecedu
rozluštil český vědec Bedřich Hrozný.
Knihtisk - umění knihtisku se na evropské půdě ustálilo teprve v polovině 15. století. Podstata
vynálezu Jana Gutenberga spočívala ve vytvoření odlitků pro jednotlivá písmena, která se
dala vţdy pro potřeby konkrétní knihy zkombinovat.
Kompas - bez nedocenitelného kompasu by se stěţí mohly podnikat daleké zámořské
výpravy, které v mnoha případech přispěly k objevování nových kontinentů, nového
bohatství k obchodování.
Parní stroj - nejdůleţitějším objevem 18. a 19. století, byl vyuţíván téměř ve všech oblastech
průmyslu i zemědělství a jeho význam poklesl aţ v minulém století, kdy byl ze scény vytlačen
objevem spalovacího motoru.
Ţárovka - bez vynálezu ţárovky bychom se patrně dodnes utápěli v temnotách. Noční ulice
by byly osvětleny loučemi nebo syčícími plynovými lampami a domácnosti by po setmění
zůstávaly potmě. Skutečně prvním objevitelem se stal Heinrich Göbel. Německý přistěhovalec
do Ameriky osvětloval výkladní skříň svého hodinářství jiţ v polovině 19. století, kvůli své
neznalosti angličtiny však patrně neuměl vyplnit přihlášku k patentování vynálezu. Teprve
Edison vyuţil ţárovky k průmyslovému osvícení ulic, továren i domácností.
Internet - předchůdcem dnešního internetu se stal v šedesátých letech minulého století tzv.
Arpanet, obecné veřejnosti zůstal nepřístupný. Teprve s příchodem devadesátých let vznikl
ve Švýcarsku World Wide Web, jehoţ duchovním otcem se stal Tim Berners Lee.
www.historieweb.cz
PREZENTACE
Čas žít, čas umírat
Graeber stál na slunci. Za chvíli vyšel Josef ze dveří. Šel těsně kolem Graebera. "Všechno nej lepší!"
zašeptal.
"Všechno nejlepší."
Graeber se vrátil. Křížová zahrada byla v tuto dobu prázdná. Dva žlutí motýl i s červenými tečkami na
křídlech poletovali okolo keře s drobnými bílými květy. Keř stál u hrobu sídelního kanovníka Aloysia
Blumera. Graeber přistoupil a prohlížel si jej. Tři hroby byly propadlé, ale Blumerův tak, že se zdálo, jako
by pod trávník vedla díra. Bylo to dobré místo.
Napsal na lístek, že je to popel katolického vězně z koncentračního tábora. Učinil to pro případ, že by
někdo krabici objevil. Lístek vsunul pod hnědý papír. Potom vyřízl bajonetem kus trávníku a zvětšil
opatrně proláklinu v zemi, až tam šlo krabici vsunout. Šlo to snadno. Zemí, kterou vyhrabal, zasypal
znova díru a zakryl pak všechno drnem. Bernhard Kruse, byl-li to on, nalezl takto místo v posvěcené
zemi, u nohou vysokého církevního hodnostáře.
Graeber se vrátil a sedl si na zídku křížové chodby. Kameny byly teplé sluncem. Snad je to rouhání,
pomyslil si. Snad taky jenom zbytečná sentimentalita. Bernhard Kruse byl katolík, a katolíkům byl pohřeb
ohněm zapovězen; ale to bude musit církev zajisté vzhledem k zvláštním okolnostem přimhouřit oko.
A není-li to v krabici vůbec Kluse, nýbrž popel různých obětí, možná i protestantů a orthodoxních židů,
mohlo by jistě v tomhle případě projít i to, myslil si. Ani Jehova, ani Bůh protestantů anebo Bůh katolíků
nebudou proti tomu celkem příliš namítat.
Pohlédl na hrob, do něhož byla kradmo vložena krabice od doutníků jako kukaččí vejce do hnízda. Po
celou cestu nepociťoval nic zvláštního; ale teď, když bylo po všem, cítil hlubokou a nekonečnou hořkost.
Bylo to více než pouhá myšlenka na mrtvého. Byl v ní Pohlmann a Josef a veškerá bída, kterou viděl,
válka, a také jeho vlastní osud.
Vstal. V Paříži viděl hrob Neznámého vojína; nádherný, pod triumfálním obloukem, do něhož byly
vtesány velké bitvy Francie. Zdálo se mu, že propadlý kus trávníku s náhrobkem kanovníka Bliimera
a s krabicí od doutníků pod ním je něco podobného, a možná že dokonce ještě více - i bez duhového
oblouku slávy a bitev.
- zasadit Remarqueovo dílo do kontextu světové literatury
Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou inflací, což mu znemožňovalo
uhradit válečné reparace. Německá vláda vyzvala občany v Porúří k uplatnění pasivní rezistence. Tím
však uštědřila ránu do vazu německému hospodářství. V následujících měsících proto v zemi propukla
hyperinflace neskutečných rozměrů. V tomto ovzduší ekonomické a politické nestability se
v listopadu 1923 válečný hrdina Erich Ludendorff a vůdce nové extremně pravicové strany
nacionálních socialistů (NSDAP), Adolf Hitler, neúspěšně pokusili provést v Mnichově převrat
(Pivnicový puč).
Krach na newyorkské burze v roce 1929 však znamenal počátek velké hospodářské krize, jejíž
drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace země rychle upadala. V zimě 1932-1933
činil počet nezaměstnaných více než 6 000 000. Vzrůstající vnitřní napětí připravilo živnou půdu pro
rozmach různých extremistických hnutí, především komunistů (KPD) a nacionálních socialistů
(NSDAP).
V parlamentních volbách v červenci 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, což z ní učinilo největší
politickou sílu v zemi. Společně s KPD disponovali nyní nacisté v Reichstagu nadpoloviční většinou
poslaneckých mandátů. NSDAP vděčila za svůj úspěch hlavně mladým lidem, kteří nebyli schopni
nalézt pracovní uplatnění. Podporu nacistům projevovala rovněž nižší střední třída, jíž připravila
hyperinflace ve 20. letech o úspory, venkovské obyvatelstvo a velká část z masy nezaměstnaných.
V lednu 1933 vyvinuli pravicoví politici v čele s bývalým kancléřem Franzem von Papenem nátlak na
Hindenburga, který následně 30. ledna 1933 jmenoval Adolfa Hitlera německým kancléřem.
PREZENTACE
Leo Calvin Rosten
Pan Kaplan má stále třídu rád
"Slečna Fanny Gidwitzová."
"Zde."
"Pan Matsukas."
"Hmff."
"Pan Nathan P. Nathan."
"Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven."
Profesor Parkhill s úsměvem vzhlédl. Mladý muž jménem Nathan P. Nathan mu dělal radost.
Rozhodně nebyl žádný jazykový zelenáč. Mluvil plynně, suverénně používal nejrůznější rčení
a nešetřil hovorovými výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik žáků
v začátečnické třídě utrpením, ani domorodých zvláštností, kvůli nimž tolikrát propadali zoufalství.
Všem spolužákům se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl energický, rusovlasý, rozevlátých
způsobů, mrštného jazyka. A pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho smích
byl nakažlivý. Dokonce i Hyman Kaplan, který zrovna nenosíval srdce na dlani, přizvukoval smíchu
Nathana P. Nathana kamarádským pochechtáváním. Jediné, co profesora Parkhilla na mladém
Nathanovi znepokojovalo, bylo to, že nikdy nevypracoval domácí úkol.
Dnešního večera se už potřetí od začátku roku zabývali mluvním cvičením.
"Byl to krásný projev," červenala se slečna Mitnicková, "i když není třeba říkat peřímo místo přímo
a cepu místo cpu."
"Kam jel ten flák?" vypískl Vincente Perez.
"Jaký flák!" zeptala se slečna Schneidermanová.
"Ten flák, co ste na něm narodil!"
"Já nevím," zasmál se pan Nathan.
"Vy nevité, kde ste narodil?!" zasténala paní Moskowitzová.
"Nikdo vám neřek, jestli ste Turek, Žvýcar nebo Holanďák?" zeptal se pan Vinograd.
"Nikdo to nevěděl," řehonil se Nathan P. Nathan, „my hrozně spěchali. Otec vlez do perevního vlaku,
kam se rodina vešla."
"V jakém státu?" naléhala slečna Gidwitzová.
"V Kanadě."
"Tak on neni Američan!" Zklamání slečny Goldbergové bylo veliké.
"Tak on je Kanadyján!" zvolal pan Kaplan. "To si dám líbat!"
Profesor Parkhill musel několikrát zabubnovat na stůl, aby rozvášněné fórum utišil.
"Ať Natan Pé Natan žekne," vyjelo náhle z pana Kaplana, "co má v národním listu!"
„V rodném listu, pane Kaplane -"
„Uzavírám tuto diskusi!" oznámil pan profesor."
- zasadit Rostenovo dílo do kontextu světové literatury
Učte se češtinu s profesionály z jazykového centra.
Nabízíme kurzy češtiny pro všechny úrovně, individuální nebo skupinové (2-5 studentů)
v naší škole, ve Vaší firmě či doma. Efektivní lekce vedené zábavnou formou profesionálními
a přátelskými lektory.








Máme dlouholeté zkušenosti s výukou češtiny.
Učíme pouze češtinu jako cizí jazyk, máme bohatou knihovnu učebnic češtiny.
Škola má výhodnou centrální polohu, krásné a klidné okolí. Učebny jsou vybaveny
nejmodernější technikou, v kaţdé také PC s připojením k internetu.
Naše kurzy probíhají celoročně, můţete tedy kdykoli pokračovat. Poskytneme Vám
informace o zkouškách, které lze v ČR absolvovat a rádi Vás na ně připravíme.
Při dlouhodobých kurzech pro studenty z Prahy nabízíme i platbu zpětně – platíte
lekce, kdy jste skutečně absolvovali.
Nabízíme mnoţství intensivních kurzů, pro studenty ze zahraničí doporučíme či
zajistíme ubytování.
Pokud si nevyberete z naší nabídky kurzů, zorganizujeme Vám kurz na míru.
V ceně letních kurzů je společný oběd, výlet lodí a procházka v okolí školy.
Občerstvení ve škole – káva, čaj, minerálka jsou zdarma.
PREZENTACE
Joanne Kathleen Rowlingová
Harry Potter a Kámen mudrců
V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý, soudě podle jeho
stříbrných vlasů a vousů, dost dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek. Na sobě měl dlouhý hábit,
purpurový plášť, který vláčel po zemi, na nohou boty na vysokém podpatku a s přezkami. Modré oči
za půlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé a svítily v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý
a křivý, jako by ho měl kdysi dvakrát zlomený. Jmenoval se Albus Brumbál.
Albus Brumbál si zřejmě vůbec nepřipouštěl, že se právě ocitl v ulici, kde všechno od jeho jména až
po jeho vysoké boty bylo nevítané. Přehraboval se v kapsách svého pláště, jako když něco hledá.
Zřejmě si však uvědomil, že ho někdo pozoruje, poněvadž naráz zvedl hlavu a podíval se na kočku,
která se na něj z opačného konce ulice ještě pořád upřeně dívala. Pohled na ni jako by ho z nějakého
důvodu pobavil. Uchechtl se a zamumlal: "To jsem si mohl myslet."
"To je ale náhoda, že jsme se tu sešli, profesorko McGonagallová."
Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se usmíval na
dost přísně vyhlížející ženu, která měla na nose hranaté brýle přesně téhož tvaru jako skvrny, jež
zdobily kočku kolem očí. Měla na sobě také plášť, ale smaragdově zelený, a černé vlasy stažené do
tuhého uzlu. Bylo na ní vidět, že je nazlobená.
"Jak jste zjistil, že jsem to já?" zeptala se.
"Milá paní profesorko, v životě jsem neviděl kočku, která by seděla tak strnule."
- zasadit dílo J. K. Rowlingové do kontextu světové literatury
Kámen mudrců (latinsky lapis philosophorum, arabsky El Iksir) je hypotetická látka, která je
schopná přeměnit téměř bezcenné kovy ve zlato. Rovněţ dokáţe vyrobit elixír ţivota, který
má slouţit k omlazení a moţná i k dosaţení nesmrtelnosti. Nalezení této látky bylo jedním
z hlavních cílů alchymie.
Původ alchymie je ve starověkém Orientu, Řecku a v Indii, myšlenka omlazení však pochází
z Číny a přeměna kovu na draţší látku (zlato nebo stříbro) je z arabské alchymie z 8. století.
Jabir ibn Hayyan (latinsky Geber) analyzoval všechny prvky a určil čtyři základní vlastnosti horko, chlad, sucho a vlhko. Oheň je suchý a horký, země studená a suchá, voda studená
a mokrá a vzduch horký a vlhký. Dále teoretizoval, ţe všechny kovy jsou kombinací těchto
čtyř principů.
Podle těchto předpokladů by přeměna jedné látky na jinou byla moţná přeskupením těchto
vlastností. Tato změna by byla zprostředkována látkou, která je v arabštině zvaná al-iksir.
Mimo to se více dozvíte v knize od Mathewa Reillyho - Posvátné kameny.
Zdroj: Alchymie - kameny
PREZENTACE
Joanne Kathleen Rowlingová
Harry Potter a Kámen mudrců
V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý, soudě podle jeho
stříbrných vlasů a vousů, dost dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek. Na sobě měl dlouhý hábit,
purpurový plášť, který vláčel po zemi, na nohou boty na vysokém podpatku a s přezkami. Modré oči
za půlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé a svítily v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý
a křivý, jako by ho měl kdysi dvakrát zlomený. Jmenoval se Albus Brumbál.
Albus Brumbál si zřejmě vůbec nepřipouštěl, že se právě ocitl v ulici, kde všechno od jeho jména až
po jeho vysoké boty bylo nevítané. Přehraboval se v kapsách svého pláště, jako když něco hledá.
Zřejmě si však uvědomil, že ho někdo pozoruje, poněvadž naráz zvedl hlavu a podíval se na kočku,
která se na něj z opačného konce ulice ještě pořád upřeně dívala. Pohled na ni jako by ho z nějakého
důvodu pobavil. Uchechtl se a zamumlal: "To jsem si mohl myslet."
"To je ale náhoda, že jsme se tu sešli, profesorko McGonagallová."
Otočil se k mourovaté kočce a chtěl se na ni usmát, ale nebyla tam už. Místo na kočku se usmíval na
dost přísně vyhlížející ženu, která měla na nose hranaté brýle přesně téhož tvaru jako skvrny, jež
zdobily kočku kolem očí. Měla na sobě také plášť, ale smaragdově zelený, a černé vlasy stažené do
tuhého uzlu. Bylo na ní vidět, že je nazlobená.
"Jak jste zjistil, že jsem to já?" zeptala se.
"Milá paní profesorko, v životě jsem neviděl kočku, která by seděla tak strnule."
- zasadit dílo J. K. Rowlingové do kontextu světové literatury
Kámen mudrců (latinsky lapis philosophorum, arabsky El Iksir) je hypotetická látka, která je
schopná přeměnit téměř bezcenné kovy ve zlato. Rovněţ dokáţe vyrobit elixír ţivota, který
má slouţit k omlazení a moţná i k dosaţení nesmrtelnosti. Nalezení této látky bylo jedním
z hlavních cílů alchymie.
Původ alchymie je ve starověkém Orientu, Řecku a v Indii, myšlenka omlazení však pochází
z Číny a přeměna kovu na draţší látku (zlato nebo stříbro) je z arabské alchymie z 8. století.
Jabir ibn Hayyan (latinsky Geber) analyzoval všechny prvky a určil čtyři základní vlastnosti horko, chlad, sucho a vlhko. Oheň je suchý a horký, země studená a suchá, voda studená
a mokrá a vzduch horký a vlhký. Dále teoretizoval, ţe všechny kovy jsou kombinací těchto
čtyř principů.
Podle těchto předpokladů by přeměna jedné látky na jinou byla moţná přeskupením těchto
vlastností. Tato změna by byla zprostředkována látkou, která je v arabštině zvaná al-iksir.
Mimo to se více dozvíte v knize od Mathewa Reillyho - Posvátné kameny.
Zdroj: Alchymie - kameny
PREZENTACE
William Shakespeare
Zkrocení zlé ženy
Vystoupí Kateřina.
PETRUCCIO:
Dobrýtro Kačenko!
Tak se prý jmenujete, jak jsem slyšel.
KATEŘINA:
To jste si seděl na uších.
Kdo mluví o mně, říká Kateřina.
PETRUCCIO:
Kdež! Jenom Kačka! Kačka jako lusk,
a někdy taky jedovatá Káča.
Leč, Káčo Kačenko všech Kačenek,
Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo,
Kačičko, kočičko, ty koketko,
slyš, co ti povím, Kačenko mé touhy!
Zvěst o tvé lahodě a dobrotě
a kráse, hlaholící po všech vlastech ač proti skutečnosti chabá -, tak
mnou pohnula, že tě chci za manželku.
KATEŘINA:
Když jste tak pohnut, pohněte se zas,
a hybaj, pohyblivý svršku jeden! Jste dřevo, to je vidět.
- zasadit Shakespearovo dílo do kontextu světové literatury
Pavla Beretová: Někdy mám diváků dost, že bych křičela
Pavla Beretová, herečka praţského Národního divadla a A studia Rubín, pochází z Ostravy
a je to na ní poznat. Je milá, vstřícná a také neuvěřitelně přímá.
Po premiéře inscenace Zkrocení zlé ženy jsem se setkala s názorem, že se na roli Kateřiny
nehodíte, protože jste moc hodná.
S touto teorií začal Dan Špinar uţ na škole. Říkal, ţe vţdycky budu hrát naivky a nic s tím
nezmůţu, protoţe tak zkrátka vypadám. Byla jsem na něho hodně naštvaná. Ano, jsem malá,
baculatá a mám velké modré oči, ovšem lidi, kteří mě opravdu znají, říkají, ţe to tak vůbec
není.
Nejste vůbec milá?
Ale ano, jsem. Neznamená to ovšem, ţe bych nemohla hrát i jiné typy. Kateřina je pro mě
opravdu protiúkol k rolím, které běţně dostávám v Národním divadle. Na DAMU mě Eva
Salzmannová do ostřejších typů nutila, protoţe jsem byla ze spoluţaček ta „nejdrsnější―.
Jak jste vnímala, když vám roli Kateřiny nabídli?
Nejprve se mluvilo pouze o Lucii Ţáčkové. Pak jsem se dostala do alternace a pravděpodobně
to bylo právě proto, ţe jsme úplně jiné. Tu zlou ţenu si kaţdá neseme jinak. Jsem za tuto
příleţitost – nehrát pouze holčičky – moc vděčná. Je to opravdu moje první dospělá role.
V Národním divadle je rozdělení na herecké typy dost silné, a proto jsem ráda, ţe jsem z toho
vykročila. Na inscenaci nejsou nejlepší ohlasy, ale mně se v tom hraje výborně. A Igor Bareš
je dobrý kolega i herec. Moţná by se předešlo několika nedorozuměním, kdyby se škrtlo
v podtitulu slovo komedie. Reţisér Martin Čičvák toto Zkrocení zlé ţeny opravdu jako
komedii nezamýšlel. Prostě připravil jinou koncepci, i kdyţ jsem si vědoma, ţe jsme ji úplně
nenaplnili.
www.divadelni-noviny.cz
PREZENTACE
Sofokles
Král Oidipus
Výňatek
Umělecký text
NÁČELNÍK SBORU
Já nevím, zda sis dobře poradil:
Je lépe nežít, nežli slepý žít!
OIDIPUS
Ach již mi neraď, nepoučuj mne,
že nejednal jsem takto nejlépe!
Já nevím, kdybych zemřel maje zrak,
jak na otce bych mohl pohlédnout
Tam v podsvětí a na ubohou matku,
dvě duše, na nichž jsem se prohřešil
Tak zle, že provaz by byl mírný trest.
Či dítky, zrozené už jakkoliv,
snad ty by těšilo mě vídati?
Ó nikdy! Já bych nemohl zřít jich,
ni město, hradby, boží oltáře
I svatyně, jichž nešťastník já sám,
já, nejslavnější odchovanec Théb,
se zbavil, sám všem vele o sobě,
by bezbožníka hnali od prahu,
když bohy nalezen byl nečistým
a příslušníkem krve - Láiovy.
A rozhlásiv tu skvrnu hanby své,
já měl bych pevným zrakem hledět na lid?
To nikoli. Ba kdyby sluchu zdroj
se ucpati dal také, bez váhání
své bídné tělo hned bych uzamkl,
bych slepý byl i hluchý. Sladko je
žít bez smyslů mimo dosah zla!
Nuž rychle pryč už se mnou, při bozích,
- zasadit Sofoklovo dílo do kontextu světové literatury
Výňatek
Neumělecký text
Spojení Oidipovský komplex je všeobecně známo. Obvykle si pod ním představíme určitý typ chlapů,
jakési „maminčiny chlapečky“, kteří jsou na svou matku až příliš vázáni. Vznik komplexu vystihl
Sigmund Freud a pro jeho pojmenování snad ani nemohl vybrat vhodnějšího názvu.
Teorie Sigmunda Freuda
Objasnění podstaty Oidipovského komplexu je součástí Freudovy vývojové teorie. Dle ní začnou chlapci
ve věku 3-6 let pociťovat instinktivní náklonnost k matce a nenávist ke svému otci. Ten pro ně
představuje soka. Později si však uvědomí, že otec by pro ně mohl znamenat hrozbu, chlapec svoji
touhu po matce vytěsní do nevědomí a identifikuje se se svým otcem. Podobný proces probíhá
s jistými specifiky též u dívek. S překonáním komplexu dochází k formování superega (jakéhosi nadjá)
a k posílení identifikace s rodiči.
PREZENTACE
Stanislav Rudolf
Metráček
Při tělocviku nám Bohoušek oznámil, že vybere družstvo pro turnaj ve vybíjené.
Srdce mi začalo prudčeji bít. Pochopila jsem, že teď, jedině teď mohu rozhodnout své příští
dny. Musím ukázat, co jsem se naučila. Kluky poslal Bohoušek zvedat činky.
Turnaj ve vybíjené hrála jen děvčata. Ta nejlepší z celé školy. To znamenalo, že z naší třídy
budou vybrána nejvýše tři čtyři. Postavily jsme se do řady a začaly rozpočítávat. Na každé
straně zůstalo devět hráček. Kapitánkou mého družstva byla zvolena Andula. Nina hrála proti
mně!
Ozvalo se písknutí. Začaly jsme. Zdržovala jsem se ve střední části hřiště. Nemusela jsem tolik
přebíhat.
„Podej! Přihraj!“ volala jsem na Milku, na Emču, ale žádná nepřihrála. Škoda míče, myslely si
jistě. Musela jsem se postavit proti ráně sama. Přeběhla jsem si skoro až k půlicí čáře. Z téhle
blízkosti mě musí každá ze soupeřek trefit. Uvědomovala jsem si, jakým jsem výhodným
terčem. Konečně rána proti mně! Ztlumila jsem ji na prsou, jak jsem se to učila sama v kolně.
Povedlo se. Vyslala jsem prudkou šupu! Na druhé straně odešla ze hřiště Majka. A znovu!
Milena to dostala do nohy.
„Dobře, Jitko!“ zaslechla jsem Bohouškův hlas.
- zasadit dílo S. Rudolfa do kontextu české literatury
Poslankyně a šéfka sněmovního školského výboru Anna Putnová: Chceme do
škol hodinu tělocviku navíc.
Co vás vlastně k takovému nápadu vyprovokovalo? Alarmující poznatky pediatrů, že se
zvyšuje počet chorob jako bolesti zad nebo diabetes dokonce u předškolních dětí. Zároveň si
učitelé stěžují, že dětem nechutná zdravá strava ve školních jídelnách a vracejí to na talířích.
Pak si jdou koupit brambůrky a colu.
Měly by se zakázat automaty na cukrovinky na chodbách škol? Nevím, kupovaly by si to
jinde. Já prostě chci, aby děti měly víc pohybu a zdravě jedly. Jde mi o osvětu zdravé
výživy. Já jsem zatím založila nadační fond Zdravé dětství. Druhá věc je dosáhnout hodiny
tělocviku navíc. Jinak hrozí, že část populace bude invalidní.
Nepřeháníte? Ne. Bez pohybu a zdravé výživy budou mít problémy s páteří, hrozí
odvápnění kostí. Následné řešení je pro zdravotnictví nákladnější než dnes prosadit
prevenci v podobě jediné hodiny tělocviku navíc.
Dvě hodiny tělocviku měly i předchozí generace a invalidní nejsou. Co je dnes
špatně? Změnil se zásadně způsob života. Děti tráví hodně času u televize, u počítačů.
Ubylo přirozených ploch, kde by si mohly hrát, ubylo pocitu bezpečí pro volné hraní venku.
To vše
v součtu znamená, že se hýbají podstatně méně. Některé ani neumějí udělat obyčejný
kotrmelec. Tělocvik je cesta, jak si oblíbit pohyb. V době puberty sportovní aktivita může
odvést energii, aby se děti nevybíjely v patologických projevech, jako je šikana.
Baví dnes děti vůbec tělocvik? Potíž je, že když dnes některé děti tělocvik nebaví, rodiče je
v tom podporují. Napíšou jim omluvenku.
Václav Dolejší, Mladá fronta DNES, 6. 5. 2011, Rubrika: Z domova, str. 3
PREZENTACE
Stanislav Rudolf
To jsme, prosím, nebrali
„Randák!“
Randák vstal, chňapl rukou po sešitu a vzpřímeně kráčel k tabuli, takže připomínal
pochodující pravítko. Pár spolužáků se bezdůvodně uchichtlo. Byl oblečen jako obvykle
v manšestrových kalhotách a kostkované košili, krk měl ovázaný šátkem. Položil poznámky
před profesorku.
„Co je to laktační křivka?“ otázala se Veselá a stále listovala v poznámkách a zápisech.
Zkoušela každou hodinu, jako by chtěla podpořit moudrý výrok studenta Kopejska, který
často provokativně prohlašoval, že hodina bez zkoušení je jako kolo bez řídítek. Profesorka
Veselá zkoušela patrně ráda, i když se musela velice často nad neznalostmi žáků druhého
ročníku pohoršovat.
Randák se nad otázkou dlouze zamyslel, ale výsledkem jeho intelektuální námahy byl pouze
slovní protichvat: „To jsme, prosím, nebrali!“
Třída jásavě zašuměla na souhlas.
Profesorku však nemohli zmýlit. S převahou potvrdila: „Ale ano, laktační křivku jsme brali!“
Randák tedy jenom zdvihl ramena a zas je potom bezradně spustil.
- zasadit dílo S. Rudolfa do kontextu české literatury
Je mi líto učitelů, aneb Bejvávalo
Přiznám se, že článek o tom, kterak si učitelé stěžují, že školství upadá, mne skutečně zaujal.
Je to totiž nádherný příklad toho, jak se chodí okolo horké kaše a okecává to, co si nikdo
nedovolí říct nahlas. Nejsem pedagog, a tudíž nemám právo hodnotit z učitelské perspektivy,
avšak coby student před maturitou mohu poskytnout pár svých poznatků.
"Jo, to když pan učitel přišel, to přišel zákon," vzpomínala moje prababička, ročník 1920.
Bydlela na vesnici, kde v té době učitel byl nejváženější osobou společně se starostou a
farářem. "Pan učitel nosíval pravítko, a když někdo zlobil, nastavil prsty a pořádně ho přes ně
majznul! A pan farář na náboženství, ten nás nechával klečet na ostrém polenu. To si nikdo
nic nedovolil." "A to si jako vaši rodiče ani nestěžovali?" opáčila jsem. "A na co vlastně?"
zeptala se babička nechápavě. "No prostě na to, že oni vás takhle týrají!"
Byl rok 2008, mně bylo právě dvanáct a na babiččina slova jsem vzpomínala s nostalgií. Po
nástupu na druhý stupeň. Nároky slabé, výuka slabá, učitelka slabá. Proti tomu mladí tyrani
vybaveni haldou práv, argumentů a rodiči v zádech.
Dnešní společnost si zakládá na tom, že vše je relativní. Morálka je relativní a je
společenskou dohodou, vzdělání je relativní a musí být uzpůsobeno potřebám žáků, respekt
je relativní. Většina mých znalostí nepochází ze školy.
Za výchovu dítěte je zodpovědná primárně rodina. Jako kdyby se rodiče domnívali, že etika,
svědomí nebo vlastní úsudek se v dětech jen tak vyskytnou, že dítě přirozeně dospěje,
přirozeně bude zodpovědné, přirozeně bude morální. Respekt, stud, bázeň - to všechno jsou
pro děti cizí slova. Vyhovuje se jim, mohou se vyhýbat jakýmkoliv povinnostem, dohodám,
slibům, tak nějak automaticky se jim vše odpouští.
Tohle všechno jsou jen moje názory a dojmy.
Zdroj: http://lucieamaliesulovska.blog.idnes.cz/c/362203/Je-mi-lito-ucitelu.html
PREZENTACE
John Steinbeck
Na Plechárně
Umělecký text
Mack nikdy nenavštěvoval Medvěda jako zákazník. Bývalo by mu to připadalo tak trochu jako
krvesmilstvo, Chodil do podniku u baseballového hřiště. Proto když přišel do výčepu U medvěda,
každý se domníval, že chce pivo. Přistoupil k Alfrédovi: Je tu někde Dora?“ zeptal se,
„Co vod ní chcete?" domáhal se Alfréd. „Potřebuju se s ní vo něčem poradit."
„Vo co de?"
„Do toho vám nic není, hergot!" rozehřál se Mack.
„Dobře, ať je teda po vašem. Podívám se, jestli se vona bude chtít radit s váma."
Za okamžik už vedl Macka do svatostánku. Dora seděla u psacího stolu se stahovací deskou.
Oranžové vlasy se jí vršily v prstencích na hlavě a na čele měla zelené stínítko. Tupým perem
dělala nejnovější zápisy do solidní, staré hlavní knihy, aby neměla v účetnictví resty. Měla na
sobě úžasný růžový hedvábný župan s krajkami na zápěstí a u krku. Když Mack vešel, prudce se
obrátila na otáčecí židli a podívala se na něho. Alfréd se zastavil u dveří a čekal. Mack stál, dokud
Alfréd neodešel a nezavřel dveře.
Dora si ho pátravě a podezřívavě prohlížela. „No - tak copak byste rád?" zeptala se konečně.
„Víte, milostivá," řekl Mack – „no, konečně, jistě ste slyšela, co sme nedávno provedli u pana
doktora."
Dora si postrčila stínítko výš na hlavu a pero zasunula do staromódního držáku ze spirálové
pružiny. „Jo," odpověděla, „to jsem slyšela."
„Tak teda, milostivá, my sme to udělali pro pana doktora.
Možná že tomu nebudete věřit, ale chtěli sme mu udělat mejdan. Jenomže von se nedostal
domů včas a - no, zkrátka, vymklo se nám to z rukou."
„To jsem slyšela," přitakala Dora. „No - a co mám jako dělat?“
„No," řekl Mack, „já a mládenci sme si mysleli, že se s váma poradíme. Víte přece, jak si pana
doktora strašně vážíme. Prostě sme se s váma chtěli poradit, co si myslíte, že bysme pro něj
mohli udělat, čím by sme mu to jako dokázali."
Dora řekla: „Hm," zapadla těžce do otáčecí židle, přehodila nohu přes nohu a urovnala si
župan na kolenou. Vyťukla z krabičky cigaretu, zapálila ji a uvažovala. „Udělali jste mu večírek,
na který nepřišel. Proč byste mu tedy neudělali večírek, na který přijde?"
„Panenko milosrdná," vydechl Mack později v rozmluvě s mládenci. „To je prostě fantastický,
jak to bylo jednoduchý. Teda, to je senzační ženská. Není divu, že se z ní stala bordeldáma.
Prostě senzační ženská."·
Neumělecký text
Každý spisovatel má některá svá díla raději, některá méně a některá považuje i za nepovedená.
Čtenáři i literární historie na to mívají jiný názor; v případě Steinbeckově se však, zdá se, shodují
s míněním autora. Novely Na plechárně a Sladký čtvrtek se obecně pokládají za díla literárně
zdařilá a čtenářsky vděčná. Steinbeck byl vždycky především zpodobitelem toho, co sám
bezprostředně poznal, zažil, viděl; kde si jenom vymýšlel, nedopadlo to nikdy nejlépe. (O tom
ostatně svědčí i autorovy politické názory posledních let.)
Ty legrační i smutné, napínavé i tragikomické příhodičky novely Na Plechárně se však dějí v kraji,
kde se spisovatel narodil - takže z nich přímo vydechuje neopotřebovaná pravost, ryzí autenticita,
která zajistila novele neutuchající oblibu. To byl asi jeden z důvodů, proč se tvůrce za čas zmocnil
pygmalionský pocit, který jej přiměl, aby napsal jakési pokračování: tím je rozsáhlá próza Sladký
čtvrtek, která - už proto, že se v ní čtenář znovu shledá s postavami, které už důvěrně zná - u nás
doufejme, zdomácní tak jako povídka Na Plechárně.
PREZENTACE
William Styron
Sophiina volba
Jsou vzácné okamžiky v životě, kdy se intenzita našeho skrytého citu, jaký jsme vůči nějaké osobě
chovali hluboko ve své hrudi – buď potlačená averze nebo nesmírná láska -, náhle vynoří nad práh
našeho vědomí s bezprostřední jasností; někdy to dokonce působí jako tělesná smršť, zkušenost
navždy nezapomenutelná. Sophie mi řekla, že ten okamžik, kdy náhle nazřela svou nenávist k otci
a kdy ji ten pocit zalil až hrozivým horkem, nikdy nezapomene, nemohla prý ze sebe vypravit ani
hlásku a myslela si, že omdlí a víckrát se neprobere...
„Když jsem ti včera v noci,“ začala, „když jsem ti včera v noci, Stingo, řekla, co se stalo v Connecticutu,
uvědomila jsem si poprvé jedno. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že mě nechal. Víš, opravdu,
upřímně ráda. Já na něm byla naprosto závislá, chápej, a to nebylo zdravé. Bez něho jsem se
neodvážila podniknout jediný krok. Nebyla jsem s to udělat to nejbezvýznamnější décision, aniž jsem
nejdřív nepomyslela na Nathana. Hm, já vím, že mu tolik dlužím – vykonal pro mě hrozně moc – to já
vím – ale to ode mě nebylo normální, když jsem dělala jen takové malé kotě na hraní. Na hraní a do
postele -“
„Ale říkalas přece, že bral drogy,“ skočil jsem jí do řeči. Najednou jsem z nějakého podivného důvodu
potřeboval říct něco na jeho obranu. „Totiž, není snad pravda, že se k tobě choval tak strašlivě, jenom
když se dostal do těch svých nálad po drogách -?“
- zasadit Styronovo dílo do kontextu světové literatury
Mučení (též tortura, z lat. torquere – torze) je jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest
nebo tělesné či duševní utrpení. Mučení je vymezeno jako jednání proti člověku, kterým mu je
způsobována silná bolest a utrpení, a daná osoba má strach, že jí toto jednání ohrožuje na životě.
Obecně mučení zakazuje mnoho právních předpisů, např. Všeobecná deklarace lidských práv,
Ženevské úmluvy, Úmluva proti mučení OSN a další.
Fyzické mučení je působení na tělo mechanickým, fyzikálním nebo
chemickým způsobem.
Psychické mučení je vytváření nepříjemných pocitů, strachu, úzkosti apod.
Fyzické mučení – aktívní - není třeba dále rozepisovat .
Fyzické mučení – pasívní - bolest je způsobována nepřímo. Jedná se zejména
o fixaci do nepohodlných poloh, vystavení slunci, vodě, chladu, hmyzu apod.
Další technikou jsou tzv. psychologické metody mučení. Jedná se o větší nebo menší nátlak na
obviněného. V amerických policejních složkách se označují jako "třetí stupeň" výslechu. Nátlak mohl
zahrnovat omezení spánku, působení silného světla a podobně.
Dále je zejména v souvislosti s metodami používanými tajnými službami zmiňován tzv. brainwashing vymývání mozku.
Jedná se o kompletní dezorientaci (která spočívá v zákazu spánku a odpočinku) doprovázenou např.
monotónním zvukem – např. kapání vody nebo výsek jedné části melodie. Dále je osoba nucena
poslouchat strážce, kdy nesplnění rozkazů je trestáno bitím. Postupem času dochází k stádiu tzv.
superstresu, který přechází i ve zvláštní hypnoidní stav. Toho pak využívá vyšetřovatel nebo ještě lépe
kombinace hodného a zlého vyšetřovatele. Osoba je schopna po úspěšné aplikaci brainwashingu
žádat pro sebe největší trest i trest smrti.
PREZENTACE
M. A. Šolochov
Osud člověka
V noci přišel takový liják, ţe jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těţký granát,
nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se
nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: "Soudruhu, nejsi raněn?"
Odpovídám mu: "A co bys rád, chlapče?" On na to: "Jsem vojenský lékař, nemohu ti něčím
pomoct?" Postěţoval jsem si mu, ţe mi levé rameno lupe a otéká a ţe mě děsně bolí. Povídá tak
nějak zostra: "Sundej si blůzu a košili." Stáhnul jsem to všechno ze sebe a on mi začal ruku v
rameni prohmatávat svými jemnými prsty, ale tak, ţe se mi dělaly mţitky před očima. Skřípu
zuby a povídám mu: "Ty jsi zřejmě zvěrolékař a ne doktor pro lidi. Proč mi tak mačkáš to bolavé
místo ty mordýři?" Ale on prohmatává dál a hudruje: "Ty máš největší právo křičet. Mě budeš
něco vykládat! Drţ se, teď tě to bude bolet ještě víc." A tak mi škubne rukou, ţe se mi v očích aţ
rudě zajiskřilo.
Kdyţ mi otrnulo, ptám se: "Co to děláš, ty fašisto nešťastná? Mám ruku rozbitou na hadry, a ty
mě za ni tak rafneš." Slyším, jak se potichu zasmál, a povídá: "Já myslel, ţe mě pravačkou bacíš,
ale ty jsi zřejmě kliďas. A ruku nemáš rozbitou, byla vykloubená, tak jsem ti ji napravil. No, co
to teď dělá, ulevilo se ti?" A opravdu, cítil jsem, jak bolest polevuje. Poděkoval jsem mu
upřímně a on šel dál v té tmě a potichoučku se ptal: "Jsou tu ranění?" To je tedy opravdu doktor,
jak má být! I v zajetí, i potmě koná své velké dílo.
- zasadit Šolochovo dílo do kontextu světové literatury
Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehoţ se zúčastnila většina států světa
a jenţ se stal s více neţ 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným
střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která
prohloubila pocit poníţení v poraţených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize
na přelomu dvacátých a třicátých let, jeţ zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímţ
umoţnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních reţimů v celé
Evropě.
Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo
napadlo Polsko. 17. září 1939, tedy šestnáct dní později, zahájil Sovětský svaz (SSSR) invazi do
Polska z východu. Krátce poté se do konfliktu vloţily Francie, Velká Británie a státy
Commonwealthu.
Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem smlouvu o neútočení (tzv. Pakt RibbentropMolotov), podepsanou 24. srpna 1939 (avšak datovanou o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939).
Tímto paktem si tyto dva státy - mimo jiných ustanovení - rozdělily sféry vlivu.
V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou států. V dalším
průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho
spojenci (tzv. Operace Barbarossa).
PREZENTACE
Vladislav Vančura
Obrazy z dějin národa českého
Kosmas
V kapitulním domě, blízko pražského kostela, zůstávalo dvacet pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval
Kosmas. Nebyl ani velký, ani malý, a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy
příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní.
Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal
k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen
v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě
nemiloval.
"To mi připomíná," pravil jednou nad podobným rukopisem, „psa, který si chňape po ocase.
Namouduchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to!
Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí."
"Máš pravdu," odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, "máš docela pravdu, neboť pročpak
se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh,
který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je
to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem a
ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí,
aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily,
a potom jsou tytam, anebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež."
- zasadit Vančurovo dílo do kontextu české literatury
Dějiny udatného českého národa
je kreslený seriál pro děti o české historii. Autorkou pořadu byla Lucie Seifertová. Postavou vypravěče
provázejícího seriálem je český lev, kterého namluvil Jiří Lábus.
Seriál odvysílala Česká televize premiérově v letech 2010–2012. V roce 2009 soutěžil v Mezinárodní
soutěži krátkých animovaných filmů pro děti na 49. ročníku Mezinárodního festivalu filmů pro děti
a mládež Zlín 2009 a na 8. mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifest 2009 v Třeboni.
Autorka pořadu Lucie Seifertová vytvořila v roce 2003 stejnojmennou knihu, která se později stala
předlohou seriálu. Tato kniha získala cenu Magnesii Literu jako kniha roku 2003 pro děti a mládež,
Zlatou stuhu za rok 2003 v kategorii Literatura faktu a populárně naučná literatura pro děti a cenu Zlatá
pečeť za polygrafické zpracování.
Celkem bylo vytvořeno a odvysíláno 111 dílů seriálu od Lovci mamutů až po Sametová revoluce.
Jeden díl byl pojmenován Kosmas.
… O jeho původu toho není příliš známo, prakticky veškeré informace, které o něm jsou známy,
pocházejí z jeho kroniky a jsou zmíněny mimochodem v textu. Na rozdíl od řady autorů středověkých
kronik je jeho jméno pravé. Tímto jménem jsou podepsány předmluvy a je uvedeno k připsání jeho
smrti v jím psané kronice…
PREZENTACE
Vladislav Vančura
Obrazy z dějin národa českého
Kosmas
V kapitulním domě, blízko pražského kostela, zůstávalo dvacet pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval
Kosmas. Nebyl ani velký, ani malý, a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy
příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní.
Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal
k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen
v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě
nemiloval.
"To mi připomíná," pravil jednou nad podobným rukopisem, „psa, který si chňape po ocase.
Namouduchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to!
Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí."
"Máš pravdu," odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, "máš docela pravdu, neboť pročpak
se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh,
který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je
to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem a
ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí,
aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily,
a potom jsou tytam, anebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež."
- zasadit Vančurovo dílo do kontextu české literatury
Dějiny udatného českého národa
je kreslený seriál pro děti o české historii. Autorkou pořadu byla Lucie Seifertová. Postavou vypravěče
provázejícího seriálem je český lev, kterého namluvil Jiří Lábus.
Seriál odvysílala Česká televize premiérově v letech 2010–2012. V roce 2009 soutěžil v Mezinárodní
soutěži krátkých animovaných filmů pro děti na 49. ročníku Mezinárodního festivalu filmů pro děti
a mládež Zlín 2009 a na 8. mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifest 2009 v Třeboni.
Autorka pořadu Lucie Seifertová vytvořila v roce 2003 stejnojmennou knihu, která se později stala
předlohou seriálu. Tato kniha získala cenu Magnesii Literu jako kniha roku 2003 pro děti a mládež,
Zlatou stuhu za rok 2003 v kategorii Literatura faktu a populárně naučná literatura pro děti a cenu Zlatá
pečeť za polygrafické zpracování.
Celkem bylo vytvořeno a odvysíláno 111 dílů seriálu od Lovci mamutů až po Sametová revoluce.
Jeden díl byl pojmenován Kosmas.
… O jeho původu toho není příliš známo, prakticky veškeré informace, které o něm jsou známy,
pocházejí z jeho kroniky a jsou zmíněny mimochodem v textu. Na rozdíl od řady autorů středověkých
kronik je jeho jméno pravé. Tímto jménem jsou podepsány předmluvy a je uvedeno k připsání jeho
smrti v jím psané kronice…
PREZENTACE
Vladimír Páral
Válka s mnohozvířetem
Po srážce s masitem jsme jeli už jen krokem.
V nejníže položeném vnitřním městě na břehu řeky Labe hnědá chumelenice zeslábla. Objemné
těžké vločky masitu po mnohatýdenním putování ve vzdušných proudech nad Evropou se tu
začaly zabydlovat naplno – usadily se na střechách všech domů a z jejich tlustých pláství stékaly
proudy světlého žlutohnědého rosolu, tuhly do tmavých krápníků
a z lepkavých závějí na chodnících vyrůstaly jim vstříc jakoby révové kmeny téže masy, plazily se
vzhůru po domovních zdech, obrůstaly je svými větvemi a dychtivě se spojovaly se svislými
stalaktity krápníků do souvislých již těl… jakoby jednoho gigantického organismu? To není
dosud exaktně doloženo, ale obecně se má za to, že masit vykazuje jistou primitivní inteligenci
nebo přinejmenším instinkt úporného srůstání a expanze.
Komplex budov krajské nemocnice se zdál obrostlý tunami mokré hnědé skloviny, zdi pokryty
obludně vypouklými pohyblivými reliéfy, jež těžce kanuly po omítce i šplhaly vzhůru po
okenních římsách.
„No teda -,“ vydechla Leona, když vystoupila z auta, a podívala se na Stanislava Bimoně.
- zasadit dílo V. Párala do kontextu české literatury
UŽIVATEL vladislaus - 22. 4. 2013, 15:38
Už dlouho jsem nečetl knihu s tak naivním autorským nápadem. Popisovaná ekologická
katastrofa je ve stavu, kdy by dnešní lidí dávno propukli panice, byl by nedostatek potravin,
energií, vládl by chaos a anarchie. Autorovy postavy si žijí úplně normálně, dýchají hnědý smog
bez roušek, dokonce pojídají hnědé cizopasníky na kůži. To už je vrchol!
UŽIVATEL Vojtik69 - 7. 11. 2010, 15:27
První část knihy, kde je popisován boj s živoucí hmotou, je úchvatná a nemohl jsem se od ní
odtrhnout. Druhá část, která je už spíše psychologickým románem, už pro mě tolik zajímavá
nebyla, ale i tak jsem si v ní našel své. Kniha je velmi poučná.
UŽIVATEL v3s - 26. 12. 2012, 16:02
Pro mne byla druhá část mnohem zajímavější, trošku zdlouhavé mi přišly jen pasáže
s popisem technik AT, ale dostat se pod kůži jednotlivých hrdinů stálo za to. Celkově mě knížka
bavila od začátku do konce, prožil jsem prvních dvacet let života v severních Čechách, kousek
od Ústí a tento román tam sedí, jak se říká, "jak prdel na hrnec". Je to hodně přínosné čtení,
pokud vás zajímá boj dobrých a špatných vlastností v každém z nás. Černý
a bílý vlk jsou zde hnědé mnohozvíře a bílí AT lidé.
www.cbdb.cz/kniha-valka-s-mnohozviretem
Česká bibliografická databáze
PREZENTACE
Jan Vodňanský
Jak mi dupou králíci
Jak mi dupou králíci
Ptáš se, jak mi dupou králíci:
skvěle - pojď si poslechnout,
sevřeně v trojstupu obcházejí chalupu,
smělý úsměv na líci - tak mi dupou králíci!
Ptáš se, jak mi dupou králíci:
skvěle - pojď si poslechnout,
stejný krok, stejný vous, kaţdý láskou by tě kous',
v očích ţár a pevný cíl - tak mi dupou králíci!
Jejich uši moţná tuší více, neţli ti oči napoví,
formaci svou neporuší, no zkrátka uţ jsou takoví,
zoceleni jsou i v duši, ve své duši králičí,
bubny zní a srdce buší, kroky duní v jehličí,
kupředu levá a zpátky ani krok!
- zasadit dílo J. Vodňanského do kontextu české literatury
Petr Skoumal
Petr Skoumal je český hudebník, který se narodil 7. března 1938 v Praze. Vytvořil hudbu k celé řadě
českých filmů i ke známým tuzemským večerníčkům, jako je Maxipes Fík, Bob a Bobek nebo A je to.
Studoval nejprve na Praţské konzervatoři, kde získal dirigentské vzdělání. Ve vysokoškolských studiích
pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kterou absolvoval v roce 1962. Poté se
věnoval psaní scénické hudby a externě spolupracoval s Československým rozhlasem.
Od roku 1966 pracoval jako reţisér a hudební dramaturg v Činoherním klubu. Zde vyvrcholila jeho
spolupráce s Janem Vodňanským, s nímţ v minulosti působil v divadle Reduta, v Ateliéru a v Divadle
hudby. Vrcholem jejich společné umělecké tvorby se staly scénické koláţe parodických scének, básní
a písniček. První z nich vznikla v roce 1969 pod názvem S úsměvem idiota. O rok později pak
následovaly Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota. Některé z textů reagovaly na tehdejší politickou
situaci, a proto se jejich autoři dostali do přísného hledáčku komunistického reţimu.
V období normalizace byly autorské počiny Petra Skoumala a Jana Vodňanského zakázány. Oba umělci
museli z Činoherního klubu odejít. Nesměli účinkovat ani v televizi či v rozhlasovém vysílání. Mohli
vystupovat pouze příleţitostně, a to na některých malých scénách, mezi které patřil například klub Eden.
Začátkem 80. let se umělecké dráhy Petra Skoumala a Jana Vodňanského rozešly. Praţský rodák se začal
plně věnovat samostatné tvorbě. Napsal mnoho písní pro dospělé i pro děti. Hranice mezi nimi ale není
ostrá. Mnohé dětské písničky mají díky svému osobitému stylu ohlas i u dospělého publika.
V listopadu 1989 sloţil monumentální píseň Svatý Václave. Několik let působil také jako člen kapely
ETC Vladimíra Mišíka. Dlouhodobě spolupracoval například s Michalem Prokopem.
www.pisnicky-akordy.cz
PREZENTACE
Alena Vrbová
V erbu lvice
Zdislava se narodila ve vzorné rodině, její šlechtičtí rodiče pan Přibyslav z Křižanova a paní Sibyla ze
Sicílie ji vychovali křesťansky. Pan Přibyslav byl královským purkrabím na hradě v Brně a Veveří u Brna.
Mladší sourozenci Zdislavy byli Eufemie, Eliška, Petr a Libuška. Oba poslední brzy zemřeli. Dvě její mladší
sestry založily šťastné rodiny.
Mladičká Zdislava se provdala za šlechtice Havla Markvartice do severních Čech na hrad Lemberk. Měli
spolu čtyři děti: Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislavu. Manžel kolonizoval severní Čechy, byl ve službách
krále Václava I. Manželé založili spolu klášter v Jalonném a v Turnově pro kazatelský řád svatého
Dominika, který si paní Zdislava zvlášť zamilovala a horlivě s ním spolupracovala jako dominikánská
laička. Apoštolského ducha čerpala od prvních slovanských synů a žáků svatého Dominika, kteří od něho
přijali v Římě řádové roucho. Byl to první slovanský bratr kazatel, původem
z českého království, blahoslavený Jindřich z Moravy, vynikající zbožností a učeností, a polští řádoví
bratři svatý Hyacint a blahoslavený Česlav, kteří procházeli českým královstvím do Polska a na cestě
kladli základy k novým klášterům ve velkých městech a získávali další dorost. Zdislava je jedna z prvních
horlivých spolupracovnic Dominikových synů a dcer na celém světě.
Vyčerpána rodinnými starostmi, mateřskou péčí o velkou rodinu všech pocestných, chudých,
nemocných a postižených, budovatelskou a apoštolskou prací, strávena dokonalou láskou, zesnula
v Pánu mladičká, v letech Kristových, na hradě Lemberku roku 1252.
Její tělo bylo uloženo do hrobky dominikánského kláštera svatého Vavřince v Jablonném.
- zasadit dílo A. Vrbové do kontextu české literatury
Zdislava
Zdislava, jíţ je věnován den v českém občanském kalendáři, má jiţ po staletí tradiční svátek 30.
května. Toto jméno je slovanského původu a má ještě tvar Zdeslava. Význam slova je „zde
slavná"" a jeho nejznámější nositelka takovou skutečně byla či, lépe řečeno, stále je. Zdislava, o
které mluvíme, se narodila v rodině pana Přibyslava z Křiţanova a Sibyly ze Sicílie. Její otec byl
královským purkrabím na hradech v Brně a Veveří u Brna. Zdislava měla ještě několik
sourozenců a proţila s nimi velice hezké dětství. Kdyţ přišla do těch pravých let, provdala se za
šlechtice Havla Markvartice do severních Čech na hrad Lemberk. Manţelé spolu měli čtyři děti:
Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislavu. Její manţel dosáhl brzy vysokého postavení a ve sluţbách
krále Václava I. kolonizoval severní Čechy. Spolu se svou manţelkou zaloţil kláštery v
Jablonném a v Turnově. Usídlil se zde kazatelský řád sv. Dominika, který paní Zdislava velice
podporovala. Měla mezi dominikány plno přátel, s nimiţ se starala
o nemocné a chudé, vedle toho pečovala i o svou rodinu. Lidé ji ctili jiţ za jejího ţivota. Její
staletý kult potvrdil v roce 1907 papeţ Pius X. a zařadil ji mezi blahoslavené. Ke svatořečení
došlo 21. května roku 1995 v Olomouci. Památku na Zdislavu šířili především členové
šlechtického rodu Berků z Dubé, kteří postavili nad jejím hrobem v Jablonném překrásný
barokní chrám zasvěcený
sv. Vavřinci. O její svatořečení se pak nejvíce zaslouţil litoměřický biskup a později kardinál
Štěpán Trochta, který roku 1949 zahájil diecézní kanonizační proces. Nesmíme však
zapomenout ani na historika Zdeňka Kalistu, který o Zdislavě napsal vědecké studie a očistil její
osobnost od barokních nánosů a nepravd. Stejně tak přínosná byla i práce P. Ambroţe Svatoše.
Paní Zdislava vstoupila i do české beletristické tvorby a poezie. Jakub Deml ji oslavil Písní na
blahoslavenou Zdislavu a literárním skvostem se stalo Durychovo Světíc
v tmách. V 70. letech 20. století vyšel román Aleny Vrbové V erbu lvice, podle kterého vznikl
také úspěšný film.Zdislava je dnes uctívána jako patronka rodin, kongregace sester
dominikánek, ale také litoměřické diecéze a českého národa.
PREZENTACE
Oscar Wilde
Strašidlo cantervillské
Když vystoupili, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla uhlazeně a starosvětsky:
"Buďtež mi vítáni na zámek Canterville!"
Kráčeli za ní a dvoranou v čistém tudorském slohu prošli do knihovny, dlouhé nízké komnaty, vykládané
černým dubem, na jejímž konci bylo veliké okno z barevných skel. Zde bylo prostřeno
k čaji, a když odložili pláště, usedli, a zatímco je paní Umneyová obsluhovala, začali se rozhlížet.
Náhle zpozorovala paní Otisová na podlaze, zrovna u krbu, temně rudou skvrnu, a nemajíc ani tušení, co
by to vlastně mohlo být, řekla paní Umneyové: "Tamhle se myslím něco rozlilo."
"Ovšem, madam," odvětila tichým hlasem stará hospodyně. "Krev se na tom místě rozlila."
"Ale to je hrozné!" zvolala paní Otisová. "Mám tuze nerada krvavé skvrny v pokoji. To se musí hned
odstranit."
Stará žena se usmála a odpověděla zase tím tichým, tajuplným hlasem:
"Toje krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir
Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo
nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují
turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá."
"To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNí SKVRN
A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět." A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na
kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika
vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
- zasadit dílo O. Wilda do kontextu světové literatury
Strašidlo
Strašidel je mnoho a vypadají různě. Kdo se chce ve strašidlech vyznat, musí ovládat strašidelný
ţivočichopis neboli strašidlopis. Jistě vás bude zajímat, jak se ve strašidlopise rozdělují strašidla.
Strašidla podobná člověku:
- bílá paní, hejkal, polednice, klekánice, bubák,
- bezhlaví rytíři - jejich tělo nemá hlavu, kostlivci - jsou jenom z kostí, to ostatní jim chybí.
Strašidla nepodobná člověku:
- obludy - drak, příšery, vlkodlaci,
- bludičky - drobná světýlka.
Strašidla neviditelná:
- duchové.
Podle velikostí jsou strašidla:
Velká strašidla jsou: obludy, příšery, ohnivý kůň.
Střední strašidla: hejkalové, vlkodlaci, bílé paní, polednice, bubáci, kostlivci, klekánice.
Malá strašidla jsou: upíři a bludičky.
Nestálá strašidla jsou: duchové a ohnivé čáry.
V pohádkách je ještě mnoho dalších strašidel, jako například mrkadlo tříuché, zubatka vyjevená,
dvouhlavník chechtavý, dutohlásek jekotavý, dupálník obronohý, skučilka mňoukoprskavá,
plamenoplivatka kouřivá, škrták mnohoprstý a jiná. Ale to uţ je pro vyšší ročníky.
Všechna strašidla straší jen v noci, začínají o půlnoci a končí při kohoutím zakokrhání. Kdyby některé
strašidlo neposlechlo a strašilo po třetím kokrhání, zmizelo by a uţ víckrát by se na světě neobjevilo.
Výjimku tvoří jenom klekánice, ta straší od setmění do půlnoci,
a polednice, ta straší jen v pravé poledne.
PREZENTACE
Jiří Wolker
Host do domu
Host do domu
Tvé vlastni srdce to bylo, co řeklo ti: Lazare, vstaň!
a já s tebou vyšel jsem z kamenné světnice.
Zaradovali jsme se oba velice,
kdyţ jsme našli nové a dovedné ruce na svém těle,
zemi jsme do nich uchopili převesele
a země byla těţká jako práce modrookých havířů
a země byla slavná jako rodinná kamna při večeři.
Na kamenném chodníku
poznáš svátek nejlépe.
I my jsme jej poznali a proto půjdeme
na pout k svatému světu.
Však my uţ cestu docela dobře najdeme,
vţdyť ne hvězda jediná,
ale hvězd tisíce
dobře nás povedou na všechny strany od bílého měsíce,
protoţe se na všech stranách narodila
pacholátka.
- zasadit Wolkerovo dílo do kontextu české literatury
Základy etikety u návštěv
Jakmile přijdou nějací hosté na návštěvu, měli by se přijmout srdečně. A nezáleží na tom, jestli byli
dopředu ohlášení, nebo ne. Navštěvování probíhá mezi příbuznými, přáteli a známými z důvodu
příjemně strávených chvil, projevení pozornosti nebo nějaké oslavy. Pozvání může být formální
i neformální. Během pozvání je velice důležité hostovi oznámit, za jakým účelem je zván na návštěvu,
kdy je očekáván a kde se bude návštěva konat, pokud se jedná o neobvyklejší místo.
Pokud je to nutné, pak by mělo také být oznámeno, jaké oblečení si na sebe host má vzít, protože se
může jednat o slavnostní večeři, ale také grilování v přítomnosti domácích zvířat, takže se od sebe
mohou lišit požadavky na oblečení. Důležité je pozvat návštěvu včas, aby se v případě nutnosti mohl
host omluvit. Pozvání na společenskou událost by se z hlediska etikety mělo při nejbližší vhodné
příležitosti oplatit.
Každý hostitel má určité povinnosti vůči svým hostům. Při přivítání se podává ruka a jako první by
měla zdravit hostitelka příchozí ženu, poté muže a poté se s příchozí dvojicí zdraví také hostitel.
Jestliže už jsou na návštěvě přítomní jiné hosté a neznají nově příchozí, musí hostitel hosty navzájem
představit. Z pohledu hosta je nutné poznamenat, že ti se mohou posadit až potom, co se posadí
hostitelka. Jestliže do místnosti přichází více hostů najednou, pak se dodržuje pořadí společenské
významnosti. Hostitelka vchází do místnosti jako poslední z žen a hostitel přichází jako úplně
poslední. Návštěvy by se neměly nutit do jídla či pití. Stačí je decentně pobídnout. Hostitelé by se
měli starat o veškerou zábavu. Všichni hosté by měli dostat stejnou pozornost a péči. Domácí by měli
mít dostatečný výběr nápojů a občerstvení. Dopředu byste také měli vědět, jestli nemají hosté
nějaké speciální stravovací návyky. Pakliže pozvete hosty k jídelnímu stolu, měli byste ho zvládnout
dobře prostřít a upravit. Při odchodu se hosté zbytečně nezdržují. V případě, že se naopak hosti
k odchodu nemají, můžete jim taktně naznačit, že už je pozdní hodina a že máte ještě další program.
S každým z hostů byste se měli při odchodu rozloučit zvlášť a doprovodit ho k východu.
Povinnosti návštěvy si řekneme příště.
PREZENTACE
Zdena Salivarová
Honzlová
Někdo zaklepal, a ještě než jsem stačila stáhnout nohy ze stolu, rozletěly se dveře, málem vylítly
z pantů, ve dveřích naducaná blondýnka s ondulací jako vypáraná vlna. Myslela jsem, že mám vlčí
mlhu, podívala jsem se znovu, pořádně, ještě líp, ne, ano, je to tak. Fantice seniorka.
"Čest práci, soudružko," zamávala telegramem, který dostala maximálně před hodinou, přistoupila ke
mně, podala mi ho, ruce v bok, ve tváři úsměv pokořitele. Telegram na čtyři řádky, co slovo, to perla,
to jedna finská valuta.
"VAZENA SOUDRUZKO - UJMETE SE LASKAVE UKLIDU - PELIKANOVA ZEMRELA - HONZLOVA VAM
PREDA NACINI A KLICE - FESTIVAL KRASNY
přece nebudu brát peníze zadarmo a když nemáte ty klíče tak mi dejte svoje já sem budu chodit brzo
ráno co bych tady dělala celej den vytopakzamknete..."
Neposlouchala jsem ji. Mlela stále totéž, klíčeklíče, jájájá důležitá, já soudruh řiditel já Bořík říkal ty
klíče ratatatetatotammete já moje dcera říkala žesinavásmámdátpozor... Bum!
No dobrá. Když válčit, tak válčit.
"Podívejte se, paní Fantová," nadechla jsem se zhluboka, "já si budu dávat pozor na vás, dokud
nedostanu přímý pokyn od soudruha Kořána. Vždyť vlastně ani nevím, jestli jste paní Fantová. Vy mě
taky můžete klamat, telegram není žádná pracovní smlouva. Mám to tady hlídat, než se vrátěj. Jestli
si na mě chcete dávat pozor, tak si ho dávejte, já si na vás taky dám pozor, a proto vám ty klíče
nedám, i kdybych jich měla padesát, a vůbec." Rozkřikla jsem se. "Já tu nejsem od toho, abych vás
přijímala do zaměstnání!"
- zasadit dílo Z. Salivarové do kontextu české literatury
Sedmikráska obecná, latinsky Bellis Perennis již po staletí věští lásku. Svojí křehkou krásou všem
přináší potěšení a radost. Jméno sedmikráska označuje kvítek mnoha krás.
Sedmikráska je také velmi dobře známa pod názvem „chudobka“. Pochází z Evropy a Malé Asie.
Nejrozšířenější jsou bílé Pomponette Weiz s jednoduchými okvětními lístky. Růžové sedmikrásky
Pomponette Rosa až po karmínově červené Pomponette Rot s hustými okvětními lístky vytvářejí
kulovité květy. Nejvíce těmto kultivarům svědčí dobře prokypřená vlhká půda, bohatá na živiny. Jsou
jedním z veselých pozdravů jara, ale to je však stále daleko. Ještě se mohou vyskytnout holomrazy, na
které jsou sedmikrásky choulostivé. Proto je dobré, chránit je přikrývkou pilin.
Nejvhodnější je pěstovat sedmikrásky jako dvouletky. Necháte-li je na záhonu déle, začnou zplaňovat,
květy jsou pak nevýrazné a jednoduché. Množí se výsevem na záhony nebo do pařeniště
v červenci.
V bytě z nich můžeme vytvořit překrásné dekorace. Pokud znáte techniku decoupage, můžete si
vytvořit sami pěkný květináč nebo dva s motivem chudobek a do květináčů pak vysadit živé
purpurové sedmikrásky. Sedmikrásky budou příjemně působit i v květináčích pastelových barev.
Jednoduchý tvar chudobek umožňuje kombinace s nejrůznějšími barevnými květinovými druhy.
Stejně tak vás může okouzlit kompozice tří druhů sedmikrásek uložených do přírodní barvy košíčku
vyloženého mechem. Barevné stužky laděné do stejných odstínů a provlečené proutím košíčků
budou jejich skvělým doplňkem
Často se dočteme, že sedmikrásky mají své využití i v lékařství. Čistí krev, pomáhají v boji
s revmatismem a zabraňují tvorbě žlučníkových kamenů. Nejdůležitější je však jistě to, že pohled na
ně potěší snad každou duši.
www.magazinzahrada.cz
PREZENTACE
Josef a Karel Čapkovi
Ze života hmyzu
CHROBÁK
Hybaj, stará, už mám důlek! Kdepak jsi? Kde je má kulička? Kde je má žena?
TULÁK
Vaše paní? Není to taková stará důra? Taková tučná, šeredná, hubatá, vzteklá, špinavá plundra?
CHROBÁK
To je ona! A kde je má kulička? Kam dala mou drahou kuličku?
TULÁK
Tak tedy vaše polovička vás šla hledat.
CHROBÁK
A kde je má kulička?
TULÁK
Ta velká smradlavá koule?
CHROBÁK
Ano, ano, mé zlato! Můj majeteček! Mé všechno! Kde je má krásná koule? Vždyť jsem u ní nechal
svou ženu!
TULÁK
On si ji tadyhle tudy odvalil jeden pán. Dělal, jako by byla jeho.
CHROBÁK
Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi! Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem)
Můj poctivý majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí) Pomóc! Chyťte
ho! Vra-ho-vé! (Řítí se vlevo).
- zasadit dílo bratrů Čapkových do kontextu české literatury
Chrobák, lat. Geotrupes Latr., rod brouků z čeledi listorohých (Scarabaeidae) a podčeledi
chrobákovitých (Geotrupini), která vyznačuje se tykadly 11člennými, břichem 6členným a průduchy
krovkami přikrytými. Chrobák má tykadla s vějířkem 3listým, bradu vpředu hluboce vykrojenou a oči
postranním krajem hlavy rozdělené. Tělo vždy zavalité, neobratné, barvy černé nebo kovové a lesklé.
Lítají na večer zvučně bručíce; živí se lejnem koňským i hovězím nebo starými houbami a vyhrabují
pod trusem nebo houbou do země kolmé, as 30 cm hluboké roury, do kterých zatahují kousky trusu
nebo houby, na nějž pak samička po 1 vajíčku snáší. Larvy nesoucí ráz larvám brouků listorohých
společný živí se přidaným vajíčku trusem, na podzim pak mění se v přezimující kukly. Rozšířeni jsou
po střední části Evropy a Sev. Ameriky, v Asii na Himálaji, v Jižní Americe v Chili a po sev. pobřeží
africkém; v oblasti evropské žije 41 druhů, z nichž 6 jest českých. Nejobyčejnější jest chrobák obecný
(G. stereorarius L.), as 20 mm dl., černý, vezpod fialově až zlatě zelený; na krovkách má po
14 tečkových proužcích s hladkými mezerami; zevní kraj čelistí jest rovný a konec 2krát vykrojený.
Jemu podobný G. putridarius Er. má zevní kraj čelisti zaoblený a konec jednou vykrojený,
a G. mutator Msh. má na krovkách po 18 proužcích tečkových. Chrobák lesní (G. silvaticus Pz.) má
mezery mezi proužky svraskalé; žije v lesích, nejraději v houbách. Chrobák jarní (G. vernalis L.) má
krovky hladké. Podrod Typhoeus, zastoupený u nás jediným a to dosti vzácným druhem G. typhoeus
L., chrobák třírohý, vyznačuje se tím, že sameček má na štítu šíjovém tři ku předu namířené rohy,
samička příčné žebro. Vyhledává nejraději trus ovčí.
Ottův slovník naučný
PREZENTACE
Julius Zeyer
Radúz a Mahulena
MAHULENA (za scénou)
Radúz! Radúz! On volá mne! Já jdu!
RADÚZ
Tlukot mého srdce zastavuje se! Ó, radost nevýslovná! Je to možno? Je to klam? Ó, Mahuleno!
MAHULENA (objeví se)
Radúze, můj! Radúze!
RADÚZ (trhá řetězem)
Jsem spoután, přikován a k tobě nemohu, vší silou trhám pouta. Ó, prokletí, jsem sláb – (padne)
MAHULENA (spěchá nahoru k němu)
U nohou tvých, zde, zde, ó, moje duše! Ó, polož nohu svou na moji šíj a trestej mě, že tak tě trýznili!
RADÚZ
Kéž zemru, Mahuleno, v tomto okamžiku, než zase odejdeš – (drží ji křečovitě)
MAHULENA
Já spásu nesu ti a volnost!
RADÚZ
Ach, neklam mne! Co z tebe mluví, je pouhá útrpnost a vřelé přání! Co slibuješ, jak bys to vyplnila?
MAHULENA
Klíč pout tvých nesu, hleď. Já líbám jej. Jen ruka moje teď se příliš třese, sotva udržím jej. Přece. Teď
v zámku je a skřípe, pouto padá tvé! Radúze, volný jsi, teď prchej, jdi, a nech mě zemřít! (padne na
tvář)
RADÚZ (táhne ji k sobě)
Ty moje spáso! Duše přemilená, ty umíráš! Já střemhlav se skal vrhnu se. Neplač, Mahuleno!
- zasadit Zeyerovo dílo do kontextu české literatury
Řecká mytologie sestává z mýtů a legend starých Řeků, pojednávajících o bozích a hrdinech, povaze
světa či vzniku a významu řeckého kultu a rituálů, které jsou součástí náboženství starověkého Řecka.
Moderní badatelé studují mýty ve snaze zjistit více o náboženském a politickém zařízení starověkého
Řecka – jeho civilizace – a pochopit samotnou povahu vytváření mýtů. Někteří teologové považují za
možné, že staří Řekové vytvářeli mýty za účelem odpovědět na všechny otázky ohledně světa, aby,
tak říkajíc, nezbývaly žádné nezodpovězené.
Řecká mytologie je přímo ztělesněná rozsáhlou kolekcí příběhů. Snaží se vysvětlit původ světa
a podrobně líčí životy a dobrodružství široké škály bohů, bohyň, hrdinů, hrdinek a jiných
mytologických stvoření. Nejstarší známé řecké literární prameny, epické básně Ilias a Odysseia, se
zaměřují na události okolo Trojské války. Mýty se také uchovaly v Homérských hymnech, zlomcích
eposů "epického cyklu", lyrických básních, dílech tragédů pátého století př. n. l., spisech badatelů
a básníků helénské doby a textech z dob Římské říše od spisovatelů, jako byli Plútarchos či Pausaniás.
Archeologické nálezy poskytují důležitý zdroj podrobností ohledně řecké mytologie, s bohy a hrdiny
objevujícími se hlavně coby dekorace mnoha artefaktů. Kresby na keramice z 8. století př. n. l.
zobrazují výjevy z Trojské války, stejně jako dobrodružství Hérakla. Na keramice z následujícího
archaického, klasického a helénistického období se objevují jak homérské, tak mnohé další
mytologické výjevy, které takto doplňují existující literární doklady.
Řecká mytologie měla obrovský vliv na kulturu, umění a literaturu západní civilizace a zůstává
součástí západního jazykového dědictví. Básníci a umělci od dávných dob podnes čerpali z řecké
mytologie inspiraci a nalézali přetrvávající význam a platnost v jejích tématech.

struktura ústní zkoušky

Transkript

Podobné dokumenty

Stáhnout materiál Obraz Doriana Graye

Hlava XXII

VY_12_INOVACE_CJ_PLB26, J. Voskovec – J. Werich – Balada z

Marie Sochrová

Publicistika

Marie Sochrová

Erich Maria Remarque Jiskra života Umělecký text „Mlha zhoustla

OSCAR WILDE CANTERVILLSKÉ STRAŠIDLO OBRAZ DORIANA

Nabídka Růže David Austin 2013