Můžeme být jen živí, nebo jen mrtví

Můžeme
být jen živí,
nebo jen mrtví
V názoru na posmrtný život
nemusí být mezi biblí
a přírodovědci rozpor
FRANTIŠEK VYSKOČIL
Ať jsme ateisté nebo deisté, čas od času se nám vetře do mysli lehce postmodernisticky oděná otázka,
co bylo, když nebylo nic, a co bude, až my tu nebudem (B. Polívka). Především v souvislosti s transplantacemi se někdy spekuluje o duši, pomalu se odpoutávající od jednotlivých částí těla. Jako tkáňový
a buněčný neurofyziolog bych chtěl konstatovat,
že z hlediska současných znalostí biomedicíny neexistuje žádná substance postižitelná a změřitelná
elektrofyziologicky, kalorimetricky nebo jakýmikoliv
dostupnými fyzikálními metodami, která by se v okamžiku zrození spojila s tělem a při smrti se odpoutávala. Duše tedy nemá žádný fyzikální rozměr
a nemáme žádné důkazy (ve smyslu formální logiky,
nezávisle na psychickém stavu člověka a jeho pevném přesvědčení), že by přežívala tělo. Přesto věřící
lidé v naší kulturní oblasti většinou přijímají nějaké
informace o existenci nesmrtelné duše v některé z desítek církví křesťanstva.
Krátký pohled na několik míst v bibli však ukáže překvapivou shodu původního nezkresleného judaistickokřesťanského názoru na duši s dnešním vědeckým
názorem. Biblická slova – ať už je čteme v kterémkoliv
jazyce či překladu – jasně říkají, že se člověk stal duší,
nikoliv že by ji dostal. Původní význam slova duše je
živá bytost, jak vyplývá z následujících ukázek: Tak
tedy v 1. knize Mojžíšově (Genesis) čteme ve 2. kapitole 7. verši: „Bůh vytvořil člověka… a člověk se stal živou duší“ (hebrejsky neféš, řecky psyché). I pisatelé
Nového zákona (řecká písma) s tím souhlasí. Pavel (Saul
z Tarsu) napsal ve svém 1. dopise Korinťanům 15,45:
„…první člověk Adam se stal živou duší.“ Je zřejmé,
že podle hebrejských částí Bible může duše zemřít. Ekumenický překlad třebas uvádí volně slova osleplého
Samsona před stržením Dágonova chrámu na hlavy jeho
věznitelů: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci“ – doslovně „ať
má duše (nepheš) zemře s Pelištejci“. Nebo v knize Ezechielově kap.18, verše 4 a 20 čteme: „zemře ta duše,
která hřeší“.
Co je to vlastně smrt?
V těle zemřelého nebo uhynulého organizmu dojde
k takovému zvýšení entropie (stručně řečeno neuspořádanosti), že již nelze žádnými oživovacími manévry zvrátit stav celého těla do původně vysoce organizovaného stavu života. S trochou zjednodušení lze říci, že známe v podstatě tři základní příčiny
konce života: 1. celkový nedostatek kyslíku včetně
ztráty krve (mimochodem biblickým symbolem
pro duši, tj. život, je krev, viz 3. Mojžíšovu 17,11);
2. poškození některého netransplantovatelného
a životně důležitého orgánu, např. mozku; to může
být mechanické (úraz, násilná smrt) nebo fyzikálně-chemické (nemoc, otrava); 3. ztráta funkce některého nebo několika klíčových orgánů buď přirozeně (stárnutí), nebo patologicky (např. odumření
buněk srdeční svaloviny při infarktu).
Pro přesnost dodejme, že během našeho života jsou
celé populace buněk naprogramovány na svou smrt.
Tomuto ději říkáme apoptóza. Živé buňky našeho těla,
všech orgánů a tkání jsou doslova plné energie, mají
elektrochemický a chemický potenciál. Přes buněčnou
membránu je udržováno elektrické napětí o velikosti
asi desetiny voltu. Membrána se „nabíjí“ iontovými
pumpami, využívá se energie z potravy na tvorbu droboučkých briket (molekul adenozintrifosforečné kyseliny, ATP), v nichž se skladuje chemická energie použitelná zcela univerzálně pro tisíce stavebních
i očistných procesů a také pro tvorbu tepla (viz P. Jirounek, Vesmír 75, s. 65, 150, 191, 255 a 234, 1996).
V cytoplazmě lidských buněk (s výjimkou červených
krvinek) je jádro s genetickým programem, který je
neustále v činnosti, buňka má zásobní vakuoly
a měchýřky s hormony, neuropřenašeči nebo se stavebním materiálem (viz Vesmír 69, 432 a 564, 1990).
To vše je v buňce „podminováno“ drobnými organelami – lyzozomy – kde jsou destrukční enzymy, které
po uvolnění ničí bílkoviny. Jakmile se z některého
z výše zmíněných důvodů buňky a tkáně poškodí
nebo doslouží, elektrické napětí buněk klesá, chemické reakce ustávají, do buňky vniká drobnými kanálky vápník a spouští spolu s dalšími vlivy (okyselením
vnitřku apod.) program sebezničení. Bílkoviny se rozpadají na krátké nefunkční úseky, a nakonec na jednotlivé aminokyseliny; membrána obalující buňku
praská, obsah se vylévá a pod mikroskopem vidíme
úplný obraz zničené buňky. Jestliže jde o mozek, po
několika minutách klinické smrti se nezvratně ruší
spoje mezi miliardami neuronů, vlákna nervů jsou
nedráždivá, vymizí elektrické vlny a mozek už nereaguje ani na snahu lékařů zásobovat ho uměle kyslíkem, živinami (glukózou) a nezbytnými solnými roztoky. Tkáň chladne a definitivně odumírá. Vymazává
se paměť, nevydávají se příkazy do těla.
Ostatní orgány mohou – podle toho, jak jsou samy
zásobovány či jaké mají své vlastní rezervy – přežívat minuty, hodiny nebo dny, ale centrála – mozek –
je definitivně zničena, a proto nakonec, bez pomoci
přístrojů, umírají i ony.
A co duše? Existuje po smrti?
Na tuto otázku shodně odpovídá moderní ateistický
přírodovědec stejně jako bible: Ne. Přírodovědný pohled na konec života biologického mnohobuněčného individua včetně člověka je při troše zjednodušení následující:
Dokud se nevyčerpají energetické zásoby a nezastaví se i ten zanedbatelný podíl bezkyslíkové produkce ATP, nacházejí se živočichové a člověk ve stavu klinické smrti, kdy je možná cesta zpět. Kdysi
jsme s kolegy J. Burešem a N. Křížem měřili iontově
citlivými mikroelektrodami vylévání hlavního buněčného elektrolytu – draslíku – z korových neuronů
Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu
AV ČR se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných
membrán. Objevil nekvantové uvolňování neurotransmiterů
u savců. Je členem Učené společnosti ČR.
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
327
laboratorní krysy.*) Při zastavení přívodu kyslíku
do mozku (anoxii) byl jasně patrný výtok draslíku
z neuronů, zpočátku kompenzovaný činností
Na/K-ATPázové pumpy, a potom náhlý únik tohoto elektrogenního iontu, jako kdybychom prostřelili
akumulátor. Od tohoto okamžiku, který nastane asi
5–6 minut po zástavě dýchání, nelze zvíře oživit (resuscitovat) přívodem kyslíku.
Co se stalo? Zhroutil se membránový potenciál nejcitlivějších nervových buněk, otevřely se membránové vápníkové kanály regulované depolarizací, vápník
začal proudit do buňky, vylily se i zásoby vápníku
z intracelulárních organel. Vápníkové ionty způsobily další otevření Ca2+-závislých draslíkových kanálů
v buněčné membráně, aktivaci Ca2+-závislých proteáz, uvolnění proteolytických enzymů z lyzozomů atd.
Nastalo okyselení, kleslo pH cytoplazmy, což samo
o sobě aktivuje kyselé proteázy štěpící bílkoviny. Rozběhla se tedy řada již téměř nezvratných biochemických reakcí způsobujících destrukci jednotlivých
mozkových buněk a postupně celé mozkové tkáně.
Nastala smrt řídící centrály – mozku. Z této fáze umírání se nikdy nikdo nevrátil. Zprávy o pocitech
při klinické smrti jsou z období, kdy je asi řada funkcí
mozku zprvu změněna, a pak narušena (proto ony
záhadné dojmy o světle v tunelu, vybavení dosud nevybavitelných paměťových stop a průlet vlastním životem), ale nikoliv z období po vymizení mozkových
potenciálů v důsledku úplného vybití buněčných akumulátorů, kdy už začíná morfologická destrukce.
*) Pozn. red.: Tuto práci v Brain Research 39, 255–9, 1972 zařadil
Garfieldův ISI mezi „citační klasické práce“. V průběhu let byla citována více než 400krát (viz též Current Contents, Apr. 10, č.15, 1989).
František Vyskočil na okolnosti této práce vzpomíná: V horkém
létě r. 1972 jsme během 14 dnů intenzivních pokusů přímo změřili
koncentrace draslíku v mezibuněčném prostoru neokortexu narkotizovaného laboratorního potkana: v klidu, při útlumových vlnách šířící
se korové deprese a při nedostatku kyslíku (anoxii). Nástrojem byla
1 µm veliká špička duté skleněné mikroelektrody, nejprve uvnitř posilikonovaná, a pak naplněna do výše několika mikrometrů organickým roztokem iontoměniče, který měnil svůj elektrochemický potenciál
v závislosti na měnící se koncentraci iontů draslíku v blízkosti špičky.
A hle, klidová koncentrace v mozku (přesněji aktivita) byla 3 mM/l, tj.
o dva mM/l méně než v krevní plazmě! Nová biofyzikální metoda také
odhalila, že při záchvatových vlnách korové deprese se vylévá z buněk
draslík až na hladinu 60 mM/l, ale může být zase přečerpán zpět do
buněk během desítek vteřin a neurony nejsou nijak zvlášť poškozeny. Podobné je to i u epileptických záchvatů. Zastavení krevního zásobení mozku zpočátku nevedlo k žádnému výraznějšímu výlevu draslíku, ale po několika minutách, zřejmě do vyčerpání zásob ATP pro
iontové pumpy, se draslík vylil až na hladinu 100 mM/l, což znamená
úplné„vybití“ buněčného akumulátoru. Tato fáze byla nezvratná
a mozek nejevil po znovuobnovení průtoku žádnou elektrickou aktivitu. Byli jsme překvapeni reprodukovatelností výsledků a bylo nám
jasné, že po této „horké koleji“ se za námi ženou jiní. Pocit, že se
účastníme vzrušujícího závodu, nám dával zapomenout na jiné radosti léta a mládí. Výsledky jsme zpracovali do koncizní formy krátkého
sdělení, publikovaného bez zvláštních připomínek vlastně v první verzi.
S těmi závody jsme měli pravdu. Necelých 400 km od nás v Mnichově
(pro dva z nás v té době politicky nedostupném) kolegové prováděli
velmi podobné pokusy a publikovali je necelý rok po nás. V r. 1975 to
již bylo šest laboratoří, které se připojily k explozi prací měřících přesuny elektrogenních iontů, a další se přidávaly. Naše práce byla příkladem rychlé konvergence tří specializací – neurobiologie, fyzikální
chemie a medicíny. Tuto jedinečnou zkušenost s výrazným „objevem“
bychom s radostí přáli prožít každému, kdo se vydává na lov do krásné, leč nebezpečné džungle dnešní vědy.
Kresba © Pavel Kantorek
328
VESMÍR 80, červen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Za smrtí mozku – a opět: ne všechny oddíly mozku hasnou stejně rychle – následuje postupně rozpad buněk v dalších „výkonných“ orgánech, jako jsou
svaly, ledviny nebo játra. Jejich buňky mají větší
zásoby chemické energie ve formě ATP než mozek,
a proto mohou déle přežít. Toho se využívá při převozu orgánů pro transplantaci.
Esejistické úvahy za hranicí vědy
A co říká autor biblické knihy Kazatel (Kohelet, shromažďovatel), kterou někteří připisují Šalomounovi
(Kazatel kap. 9, verše 5 a 10, Kralická Bible): Mrtví...
nevědí nic... Není práce ani důmyslu ani umění
ani moudrosti v hrobě. Žalm 146,4 říká, že když člověk zemře, ...vrací se do své země, tím dnem berou
za své jeho plány (ekumenický překlad).
Mrtví si tedy nejsou ničeho vědomi, jsou nečinní.
Když Bůh vynášel rozsudek nad Adamem, řekl: Jsi
prach .... a do prachu se vrátíš (1. kniha Mojžíšova
3,24). Tato jasná informace souhlasí s přírodovědně podloženou představou, že vědomý, citový ani intelektuální život po smrti mozku nepokračuje v žádné
formě.
Úvahy o tom, že žijeme dál ve svých dětech, ve svých
genech a mitochondriích, se mi zdají velmi spekulativní a matoucí. Naše děti si žijí své vlastní životy, jejich existence v sobě nenese nic z naší osobnostní zkušenosti ani z našeho poznání světa kolem nás. Předali jsme jim jen strukturální podklad, „továrnu“ života,
pomocí níž musejí sami přijímat informace a vypracovávat své vlastní odpovědi na fyzikální, biologické
a sociální podněty či situace. To, že děti řeší často situace podobně jako rodiče, je dáno jen podobným genetickým substrátem a vzorci reakcí vtištěnými
v mládí, kdy je děti viděly u rodičů či jiných autorit.
A ještě krátce k otázce posmrtného života a duše.
K těm, kteří posmrtný život odmítali, patřili nejen
bibličtí pisatelé, jako autor starozákonní knihy Kazatel, ale i starověcí filozofové Epikúros a Aristoteles,
lékař Hippokrates, skotský filozof David Hume nebo
arabský učenec Averroes.
Bible hovoří o tom, že odešla nikoliv duše, nýbrž
životní síla (síla = schopnost konat práci, která je
v živé hmotě dána především rozdílem elektrochemických potenciálů, a ty se při smrti ztrácejí). Používá jiné slovo, hebrejsky ru´ach, řecky pneuma, které
má významově blízko k českému slovu dech (Genesis 7,22, Žalm 146,4, Kazatel 12,7).
Mnozí si mohou povzdychnout: Není to ale škoda
z hlediska jak psychoterapeutického, tak mocenskopolitického bořit ten pěkně zavedený institut duše,
té netělesné stínové substance, která má být nesmrtelná a která po tom pěkně vylíčeném rozpadu těla,
čili smrti, „žije“ dál? Pěkná představa, není-liž pravda? Můžeme se divit sami sobě i jiným, že vzhledem
ke krátkosti lidského života, jeho nejisté existenci
a pravděpodobnosti zemřít kdykoliv a kdekoliv mnozí
z nás takovou možnost rádi připouštějí, i když často jen neveřejně a nanejvýš slovy přece něco být musí.
Nechce se nám prostě končit tímto životem. Ať se
nám podařilo či nepodařilo stát se „nesmrtelnými“ svými díly nebo činy, ať jsme dostali či nedostali Nobelovu cenu, napsali něco jako R. U. R., prohráli
u Waterloo, zplodili x dětí, založili Baťovu továrnu nebo
složili Devátou symfonii (jako Beethoven, Brahms,
Mahler či Šostakovič), chtěli bychom pozorovat svět
i po rozpadu našeho těla. Obávám se, že to nelze. Nesmrtelná duše se ale hodí mocensky ambiciózním vládcům! Všichni ti Césarové, Napoleonové a Hirohitové,
velcí i menší vládci a vůdci vedoucí druhé na smrt ve
válkách, snadněji manipulují vojáky, kteří věří na nesmrtelnou duši a – jak se nedávno vyjádřil jeden hisballáhský muslim před televizní kamerou – bůh je po smrti
přivítá ve své náruči. Život nekončící smrtí, to byla přeci
idea v pozadí křižáckých výprav, armád katolického
Rakouska stejně jako pravoslavného Ruska za 1. světové války anebo fanatických Japonců za 2. světové
války. I když musíme připustit, že jiným mocensky ambiciózním vládcům, např. Stalinovi, se naopak hodila
představa člověka bez nesmrtelné duše, ale ochotně
pokládajícího svůj život za lepší příští na stavbách komunizmu nebo při obraně vlasti. I on se však za války
obrátil na pravoslavný klérus, aby zmobilizoval miliony věřících občanů.
Nejde jen o zneužívání představy nesmrtelné duše,
nýbrž o obecnou psychologii života po životě (viz Vesmír 71, 463, 1992/8), která vede lidi k víře v život
po smrti i mimo válečné konflikty. Dobře to charakterizuje španělský spisovatel a vědec Miguel de Unamuno: Věřit v nesmrtelnost duše znamená přát si,
aby duše byla nesmrtelná, ale přát si to tak usilovně, že tímto chtěním bude pošlapán rozum a člověk
se stane nerozumným.
Duše a náboženství jsou pro většinu lidí v těsném
propojení. Jak napsal německý spisovatel Gerhad
Herm: Náboženství je také způsob, jak smířit lidi
se skutečností, že jednoho dne musí zemřít, smířit je
s tím buď slibem lepšího života za hrobem, nebo slibem znovuzrození, nebo obojím.
Když se podíváme na náboženství či duchovní směr,
který slibuje posmrtný život, zakládají se v podstatě
tyto sliby na víře, že člověk má duši, která po jeho
smrti přechází do jiné říše nebo se stěhuje do jiného
tvora. Jinými slovy, většina náboženství včetně křesťanství se přes rozmanitost zvyků a náboženských
praktik shoduje na tom, že něco v člověku – duše,
duch či jiná nemateriální substance – je nesmrtelné.
Islám například věří, že po smrti nastane den zhodnocení, kdy člověk předstoupí před Boha, tj. Alláha,
jako když se předstupuje před soud (islámský teolog
Amir Muawijah) a Alláh posoudí život dotyčného
a pošle ho buď do ohnivého pekla, nebo do ráje.
Buddhisté i katolíci na Srí Lance usnadňují odchod duše zemřelého otevíráním dveří a oken
a umístěním rakve směrem ke dveřím, a doplňují tak
nauky svých náboženství o folklorní zvyky…
V křesťanském světě jsou často názory na předpokládanou duši mrtvých směsicí místních tradic
a nominálního křesťanství. Například katolíci
i protestanti v západní Africe (v Senegalu, Guineji aj.)
zakrývají po smrti v domě zrcadla, aby někdo nezahlédl v odrazu ducha zemřelého, a čtyřicátý den
po smrti slaví příbuzní odchod jeho duše do nebe.
Víra v nesmrtelnost byla a je nedílnou součástí
řady východních náboženství a mnoha helenistických směrů již od jejich počátku. Když byl sedmdesátiletý Sokrates asi r. 399 př. n. l. zaujatou porotou odsouzen k smrti, několik hodin před disciplinovaným požitím odvaru z bolehlavu v kruhu svých
žáků plamenně obhajoval nesmrtelnost duše a říkal,
že se smrti nemusíme bát. Tak to popsal Platon
v Obraně Sokrata a dialogu Faidón.
V souvislosti s tímto popisem Sokratových představ bývá Platon považován za prvního zastánce
myšlenky o nesmrtelnosti duše. Již před ním však
věřili Řekové, že po smrti něco žije dál. Pythagoras
už v 6. století př. n. l. tvrdil, že duše prochází převtělováním a je věčná. A ještě dříve se jeden z prvních
řeckých filozofů Thalés z Milétu (asi 624–543 př. n. l.)
domníval, že věčnou duši mají kromě lidí i zvířata,
rostliny a také věci neživé, např. magnet, který pohybuje železem. Jedna starořecká představa byla,
že duše mrtvých jsou převáženy přes řeku Styx
do podzemní říše (podsvětí). V této rozsáhlé prostoře zasedá soudní dvůr a soudci posílají duše buď
do vězení, kde za vysokou zdí budou mučeny, nebo
do blaženého stavu v elysiu.
V 7. století př. n. l. působil v Persii, na území dnešního Iráku, myslitel Zarathuštra (ř. Zoroaster). Jeho
učení – zoroastrizmus – bylo vlastně oficiálním náboženstvím kruté a panovačné velmoci, Perské říše,
která ovládala scénu Starého světa před nástupem
Řecka. Zoroastrizmus uvádí, že v nesmrtelnosti bude
duše spravedlivého vždy v radosti, ale duše lháře
bude v trápení. Tyto zákony přikázal Ahuma…
Výjimku v představě nesmrtelné duše tvoří raný judaizmus a rané křesťanství, přestože se lidé běžně domnívají opak. Teolog Oscar Cullman napsal ve své
knize Immortality and Ressurection (Nesmrtelnost
a vzkříšení) následující pozoruhodná slova: Kdybychom
se dnes zeptali řadového křesťana..., jaké učení o osudu
člověka po smrti je podle jeho názoru obsaženo v Novém
zákoně, kromě několika výjimek bychom dostali odpověď: „Nesmrtelnost duše.“...Tato všeobecně uznávaná
myšlenka je jedním z největších neporozumnění křesťanství. Dokonce i New Catholic Encyclopedia
pod heslem duše stručně konstatuje: ...představa duše
přežívající po smrti se v Bibli nedá snadno rozeznat...
Ve Starém zákoně není žádná dichotomie (rozdělení
na dvě části) těla a duše. Encyclopedia Judaica konstatuje: Učení o nesmrtelnosti duše vstoupilo do judaizmu pravděpodobně pod řeckým vlivem. Hebrejská
písma říkají prostě a jasně, že Bůh, Jahve, původně
zamýšlel, aby lidé žili na zemi na neurčitý čas. Smrt
přišla podle úvodních kapitol Bible jako trest od Boha,
smrt člověka je opak života, nikoliv jeho jiná forma
v nebi neboli pomyslné duchovní sféře.
o
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červen 2001
329