PROGRAM v - Studentská rada FF UK

Marla Rubinchik (*1977)
Pochází z města Bogatynia ležícím na společné hranici Polska, Čech a
Německa, není proto divu, že i její rodinná historie se rozkládá mezi třemi státy.
Marla studovala historii v Krakově, avšak až po tom, co plně využila potenciál mládí
a otevření hranic po pádu totality. Strávila mnoho let v zahraničí, pracovala na
různých pozicích ve velkých světových denících, nicméně po tom, co se jí otevřely oči
a pochopila nemorální roli médií v současném světovém uspořádání (tento moment
se náhodou shoduje s chvílí, kdy vydělala už tolik peněz, aby nikdy nemusela
pracovat), odmítla se na tom dále podílet. Natrvalo se vrátila do Polska před pěti
lety. Nyní se zabývá občasným psaním fejetonů a případně kritikám divadelních
představení a filmů. Čas od času jí vyjde povídka v cyklu: Takhle nějak to bylo.
Tato živá zpracování historických okamžiků nespadají do pole alternativní historie,
jsou spíše rekonstrukcemi kronikáři nešťastně opomenutých momentů, jak sama
říká, je to vybíjení frustrace z akademického studia dějin.
V Krakově se seznámila s Nathanielem Rubinchikem a po konverzi k
Judaismu se za něho provdala. Na mou religionistickou poznámku, že konverze je
možná jen kvůli Hospodinu, ne chlapovi, odpověděla, že potkat toho pravého je
zázrak a ona se ráda obrátí k dobrotivé tváři takového divotvůrce. Nathaniel je
izraelský dobrodruh obnovující židovské osídlení v Polsku. Marle příliš statečný
nepřijde, když se usadil v Kazimieři, měl prý zkusit východní podhorskou vesničku.
O svém manželovi mluví jako o izraelském agentovi, aniž by jí to Nathan potvrdil, či
vyvrátil. Ve skutečnosti pracuje v non-stop prodejně Alkohole 24, což Marlino tušení
jen podpořilo: je to strategické místo pro zkoumání Poláků. Když se na ty dva
podívám, možná je neznalost recept na dobré manželství. Neznalost a velká
fantazie: důležité je akorát, jak svou polovičku sami vidíme.
Já jsem se s ní i Nathanem seznámila loni v březnu na letišti v Tel Avivu,
když jsem horečně hledala své letadlo, které se nakonec ukázalo tři hodiny
zpožděné. Jejich let do Varšavy měl podobný problém a tak jsme si krátili čas. Tři
hodiny se záhy ukázaly moc krátké na krácení, hned za čtrnáct dní jsme si vyšetřili
rovnou víkend. Setkali jsme se ještě mnohokrát, byla se podívat na naší minulé hře
Synchronizace v Březince, a podle jejích slov ji naše práce nadchla. Potom, co se
divadelní soubor ocitl v úzkých, když jsme se v lednu dozvěděli o zákazu pana
Kundery uvádět jeho hru Majitelé klíčů, kterou jsme měli rozzkoušenou, zmínila
jsem se Marle, že máme grant na představení a přitom nemáme co hrát, a ona mi,
zprvu nejistě, nabídla svou hru o "našem" Heydrichovi. Tímto by autorka chtěla
poděkovat panu Kunderovi za příležitost, jež byla jeho zákazem dána její hře.
Ona sama nebude mít příležitost hru s námi shlédnout, jelikož právě v těchto
dnech očekává nejmladšího Rubinchika, avšak slečnu režisérku nazvala zástupcem
Stvořitele na zemi, tedy osobou schopnou zodpovědět každý dotaz k textu. Nicméně
kontaktovat ji přesto můžete: [email protected].
O hře
Je potřeba zmínit tuto okolnost: já sama se učím polsky, ale teprve chvilku, Marla
umí maličko česky, jakožto "pohraniční dítko", obvykle jsme spolu mluvily anglicky,
ale Marla nechtěla hru překládat do angličtiny a z ní zase do češtiny, tak jsme si
řekly, že spácháme překlad rovnou do češtiny společnými slabými silami. Je tedy
dost dobře možné, že nám něco uniklo, že nevědomky jsme vytvořily text, za který
ani jedna neručí, odvolávajíc se právě na mínění té druhé. Avšak pro mě jako
režiséra je Passacaglia stále výjimečnou hrou, jak formou, tak obsahem, která
reflektuje dnes již všudy přítomnou touhu mladé generace po zbavení tématu druhé
světové uměle vytvořené hysterie.
Abych byla konkrétní, uvedu čerstvé příklady hysterie: článek s názvem
Eichmannova poslední oběť. Vyprávěl o smutném příběhu dívky, která se na
počátku šedesátých let spustila s mladým policistou. Ten najednou zmizel a ona
zůstala sama, těhotná a musela na nelegální interrupci, aby neměla ostudu
svobodné matky. Posléze se ukázalo, že policista byl okamžitě odvolán na hlídání
Eichmanna právě uneseného z Jižní Ameriky, a že jeho dozorci v zájmu utajení
nesměli několik měsíců vůbec opustit podzemní věznici. Příběh vlastně dopadl
dobře, policista se k dívce vrátil a vzal si ji, dokonce měli i další děti, ale to uměle
potracené miminko zůstává poslední Eichmannovou obětí. Zřejmě měl Eichmann
vedle svých byrokratických schopností i značný vliv na nezřízený sexuální život
neoddané mládeže.
Ona hysterie nemá nic společného s koncentračními tábory jako takovými,
dokonce nepramení ani od Židů (alespoň ne od těch "pravověrných", ovšem
přiznávám, že na velké tragédii a zároveň výjimečnosti tohoto národa se rád kdekdo
sveze, například americko-židovští filmaři - viz níže). Nerealistická černobílost v
chápaní nacismu pochází - a v tom jsme se s paní Rubinchik (anglicky) shodly - ze
dvou zdrojů: hrabivých amerických filmů pochybné kvality, které vydělávají jen na
velkolepých výronech citů, a z druhé (světové) strany z komunismu. Komunismus,
jakožto ta nejvíce devastující ideologie světových dějin, si musela obhájit svou
legitimitu k zabrání území, a tak se postavila do role osvoboditelů od těch
ďábelských nacistů a nikdy už nepřestala tuto pozici upevňovat další a další
dramatizací válečných let.
Druhá hysterická odbočka: V periodiku Paměť a dějiny, které vydává Ústav
pro studium totalitních režimů, je v článku o československém vysílání z Ruska za
druhé světové úplně vážně napsáno, že je neuvěřitelné, jak se lidé léta strádající ve
zmrzlé budově rozhlasu mohli o pár let později navzájem popravovat v politických
procesech. Autor studie si povzdechl, že hotl hrůzy světové války, kterým museli tito
lidé čelit (na Sibiři, v rádiu), změnily jejich chápání lidského života. Takže nakonec
za procesy se Slánským taky mohou nacisté, a to od nich se Rusové antisemitismu
naučili...
Čechy, stejně jako Polsko a další státy, mají komunistickou minulost, která
bohužel otrávila myšlenky lidí i v jiných oblastech, než jen v tržním hospodářství.
Spolu s Marlen chceme dosáhnout následujícího: sejmout klapky černobílosti z očí,
pomoci divákům, aby připouštěli i jiné možnosti a jiné důvody a jiné chyby. Aby si
přiznali i své vlastní temné touhy a potenciální chyby. Chceme v očích lidstva
minimálně zrovnoprávnit komunismus s nacismem. Nechápeme, jak mohou v
demokratických státech fungovat komunistické strany, jak mohou akademické
kruhy s oblibou studovat Marxe, a zároveň nacismus být tabuizované téma. Taková
situace postrádá logiku! Chceme ukázat prohnilost společnosti, která ničí lidi
například i tím, že jim odmítá dát příležitost, na kterou mají svými schopnostmi
nárok: pokud člověk nemůže rozvinout své síly legálně, jeho vnitřní energie ho
většinou donutí hledat pro své uvolnění jiné cesty. Zároveň také upozorňujeme na
alibismus nic nedělajícího, co nemůže nic zkazit. Chceme ukázat, jak důležitá je
otázka uznání: nejde o nějaký egocentrismus, nebo naopak falešnou skromnost, ale
o prosté spravedlivé ocenění.
A vy, drazí diváci, oceníte nás, když v divadle setrváte, odhodíte předsudky a
necháte nás říci, co máme na srdci.
Magdaléna Mikulová, režisér
Přehled použitých osob a historických událostí
Všechny historické postavy vystupují v souladu se svými charaktery pečlivě
rekonstruovanými autorem na základě pramenných zdrojů. Všechny fiktivní
postavy jsou vymyšleny pouze pro přehlednost a plynulost děje, jednají tak, aby
pomohly odkrýt historickým postavám jejich osobnost. Všechny zmíněné historické
události jsou tak pravdivé, jak jen to lze.
Richard Bruno Heydrich (1865 – 1938)
Výjimečně hudebně nadaný multiinstrumentalista a lyrický tenor.
Chlapec z nuzných poměrů, který byl za své nadání a pedagogické
schopnosti odměněn dcerou ředitele Drážďanské konzervatoře. S ní,
Elisabeth Krantz, se usadil v saském městě Halle nad Sálou (rodiště
Händela, město hostí každoroční festival Händelovy hudby nazvaný
Halleluja), kde vedl konzervatoř. Jeho žena byla Brunovým opakem:
upjatá, přísná až krutá - zkrátka archetyp učitelky klavíru. Narodily
se jim tři děti: Marie, Reinhard a Heinz. Umělecká středostavovská
rodina od dvacátých let tragicky zchudla kvůli opadajícímu zájmu o hudební
vzdělávání, ani jednomu z dětí se proto nedostalo vysokoškolského vzdělání,
přestože byly velmi inteligentní. Nejmladší Heinz měl pár semestrů techniky v
Lipsku, kam chodil z Halle pěšky, ale dál studia neutáhl.
Bruno byl autorem nespočetných hudebních děl v neowagneriánském stylu.
Napsal dokonce několik oper, z nichž neúspěšnější Amen se uváděla i v zahraničí.
Podle hrdiny této opery pojmenoval svého prvorozeného syna, ten měl stěny
dětského pokoje vytapetované plakáty k otcově dílu a Kouzelné flétně. Bruno zemřel
krátce před začátkem druhé světové války na srdeční příhodu v lázních. Jeho žena
očekávala, že ji bude živit nejstarší syn, po Reinhardově smrti trávila hodně času v
Čechách, v Panenských Břežanech k velké radosti své snachy :-/, konec války ji
zastihl v Halle osvobozené Rudou armádou, ona i její dcera Marie zemřely při
osvobození hlady.
Reinhard Eugen Tristan Heydrich (1904 - 1942)
Tento muž, na fotografii ještě coby mladý důstojník
Válečného loďstva, je v Čechách znám ze tří důvodů: tzv.
Heydrichiáda stála hlavu množství Čechů, byl zastřelen
při hrdinské akci Gapčíka s Kubišem a nasadil si na hlavu
českou korunu. To je poněkud reduktivní, svým způsobem
mu to přidává i ubírá na charakteru.
Heydrich byl jedním z nejmocnějších mužů Třetí říše,
pokud bychom připustili, že moc znamená vědět, jak něco
udělat a ne jen na někoho štěknout, ať to provede, byl
úplně nejmocnější. A také byl rozhodně největší osoba v
historii tajných služeb, vlivný kriminalista a dlouholetý šéf
Interpolu. Vedl Německou policii dlouho před válkou, kdy
ještě řešila i "normální" případy a v té době bylo Německo
kriminalistickou velmocí, kam přijížděly na sympozia
policejní špičky ze zahraničí. Jeho smrt, vzhledem ke zfušování atentátu, takřka
náhodná, byla mnohem větší ránou Nemecku než se obvykle uvádí: Heydrich totiž
řídil Hlavní říšský úřad pro bezpečnost, kam spadalo vše od vojenské rozvědky, až
po posledního pochůzkáře v celém okupovaném území (je to tak, po zglajchšaltování
by i rada Vacátko byl formálně členem SS, odtud takové váhání v plošném trestání
všech esesáků po válce). Ale Heydrich ne že by úřadu jen předsedal, on ho opravdu
řídil, spoustě věcí rozuměl jen on sám. Po jeho smrti se úřadu ujal Himmler, v té
době už naplno žárlící na svého schopného podřízeného, s egoistickou představou,
že co zvládl řídit Ober-Gruppenführer, zvládne Reichsführer taky. Pravdou je, že za
rok svého panování úplně zdevastoval největší oporu Říše, tajné služby, a tím
vydatně pomohl Spojencům. Heydrichijáda, alespoň ta druhá, větší, s Heydrichem
osobně nesouvisí, byla to msta za jeho smrt, kterou by dle očitých svědků sám
nedpustil, jelikož by ji považioval za velice nedipolmatickou a neekonomickou. A
korunu si nenasadil, to je jen fantazie.
Nedá mi urovnat dvě "historické zkratky": Heydrichovo působení na
konferenci ve Wannsee, kde jak se obvykle uvádí, bylo dohodnuto vyvraždění Židů.
Pravda je, že plynové komory v té době fungovaly už rok a celá tato konference svolaná na Göringův rozkaz Heydrichem, spočívala jen ve vytvoření administrativní
spolupráce mezi ministerstvy, a okupačními správami všech zabraných území. Tedy
dohadovalo se jak, nikoli co, to už bylo dávno rozhodnuté. V žádném případě
Heydricha nezbavuji odpovědnosti, moc dobře věděl, co se děje a pečlivě se staral o
hladký průběh, avšak chci jen učinit zadost pravdě, která je v tomto případě velmi
dobře doložena.
A druhý zkreslený fakt je ohavná akce Reinhardt, tedy zřízení tří pouze
vyhlazovacích táborů na území Polska. Obvykle se říká, že nesla jméno po
Heydrichovi, jenže on se psal bez t na konci, a Himmler ho nesnášel, takže by po
něm sotva něco pojmenoval (akce se připravovala ještě za Heydrichova života, tedy
žádné pietní posmrtné pojmenování). Je třeba si uvědomit, že z německého pohledu
bylo cíl této akce obohacení, protože válka byla v plném proudu (1942/3) peníze
nikde, vyhlazovali se Židé ze západu, kteří s sebou nesli v kufrech celé jmění. No a
pak zbývá už jen vědět, že o financování provozu a staveb koncentračních táborů se
staral jistý úředník příjmením Reinhardt, z jehož v pramenech často zmiňovaného
Reinhardtova fondu, byl například rozšiřován Mauthausen.
Vedle těchto událostí je Heydrichovi připisováno spousta jiných, a to právem, jen
namátkou zmíním bordel Salon Kity, kde se z uvolněných pánů dostávaly informace
speciálně vyškolenými agentkami anebo přímé velení Einsatzgruppen, tedy
speciálních jednotek řešících úkoly hodně za hranicí Ženevské konvence. Potom
také organizoval Noc dlouhých nožů, Křišťálovou noc a také napadení Polského
vysílače, kterýmžto aktem začala druhá světová válka – při koordinaci této akce, v
noci, ve své berlínské kanceláři, sepsal závěť.
Lina Heydrich (1911 - 1985)
Byla věrnou manželkou a přítelkyní
a také dosti podnikavou dámou.
Celý život zasvětila očišťování
jména svého manžela, protože měla
občas možná oprávněný pocit, že
při Norimberském procesu bylo
hodně věcí svedeno na bezpečně
mrtvého Heydricha (fakticky jsou
mu díky chybám žalobců připsány i
věci, které měl spáchat dlouho po
své smrti). Napsala knihu „Můj život
s válečným zločincem“, která je při pozorném čtení výborným zdrojem toho mála, co
chybí k logickému pochopení celé situace: například její letmá poznámka o tom, jak
nevychovaná dcera admirála Canarise nakukovala manželovi do stolu... (Admirál
Canaris byl jedním z největších kolaborantů s Brity a ve stejném duchu patrně
vychovával svá děvčata.)
Emil Hácha (1872 – 1945)
Náš nejstatečnější a nejvzdělanější prezident.
Byl to velký vědec, člen několika akademií věd,
byl podvodem zmanipulován Benešem k
převzetí prezidentského místa a pak ještě využit
pro spojeneckou propagandu. Fakt, že zemřel
ve vězeňské nemocnici a jméno na anonymní
hrob dostal až v polovině devadesátých let, jen
svědčí o obrovské lidské katastrofě. Přitom pro
jeho úchvatnou vědeckou práci je těch pár let na
hradě absolutně nepodstatnou životní epizodou,
ale to rozvodněný proud historie nezajímá, bere
si vše, co leží na břehu. Řečeno básnicky,
jelikož byl i skvělý básník a také překladatel: se
svým bratrem přeložil Tři muže ve člunu. Tato
fotografie prezidente a předsedy vlády Eliáše vznikla hned z kraje jejich působení,
kdy ještě nechyběla dobrá nálada.
K. H. Frank (1898 - 1946)
Poznávací cesty po Čechách a Moravě...
Vystřídal
ve
vedení
Sudetoněmecké strany Konrada
Henleina,
protože
Hitler
oceňoval jeho větší energičnost
a správný postoj vůči Čechům.
Frank nesnášel Čechy, narodil
se v Karlových Varech, čeští
spolužáci ho prý při rvačce
zranili pastelkou tak, že přišel o
oko. Byl vyučeným knihkupcem
a pár měsíců studoval práva na
Německé pražské univerzitě. Byl
přehnaně
bojovný,
prudký,
ctižádostivý
a velmi
málo
inteligentní, čehož si posléze
všiml i Hitler a nikdy mu - což
působilo Frankovi trauma nesvěřil úřad protektora. Jak se
protektorové
střídali
a
on
zůstával stále na pozici tajemníka, byl dokonce ke svým nadřízeným otevřeně
agresivní. Další, a už poslední životní zklamáním pro něho byla neúčast na lavici
obviněných v Norimberku: byl souzen v Praze a za přítomnosti jásavého davu
oběšen na Pankráci. Pro hrdelní trest nacistů byl zaveden speciální systém
pomalého a extrémně bolestivého dušení. Není jisté, zda s tím měli něco společného
sovětští osvoboditelé, ale faktem zůstává, že stejnou metodou byli popravováni i
oběti komunistických politických procesů, včetně Milady Horákové. Frankovo tělo
bylo pohřbeno do masivního společného hrobu, jehož spodní vrstvy obsahovaly, jak
ironické, také těla parašutistů. Jsou různá hnutí, která žádají peníze na napravení
této křivdy: shání příbuzné odbojářů na genetické testy, aby byly kosti roztříděny
podle zásluhy pro český stát.
Alois Eliáš (1890 - 1942) &
chlebíčky (1941)
Povoláním voják, studoval vojenskou vysokou
školu ve Francii, byl též diplomat a politik,
ministr a záhy též předseda protektorátní
vlády. Byl šéfem československého odboje.
Ze začátku se mu dařilo dobře, protože byl
osobním
přítelem
prvního
protektora
Konstantina von Neuratha: potkali se na
počátku třicátých let jako vyslanci svých zemí
v Ženevě na konferenci o odzbrojování
Evropy, což je skvělý úvod pro okolnosti jejich
příštího setkání na Pražském hradě...
Eliáš si nepočínal příliš obezřetně, věděl, že jeho zatčení je jen otázkou času.
Zatykač přišel spolu s oznámením o jmenování Heydricha zastupujícím protektorem
rovnou od Hitlera. K. H. Frank Eliáše z nějakého důvodu, který bych ráda znala,
bytostně nesnášel. Hněv, že nebyl jmenován protektorem, i když se tak moc snažil
Neuratha vyštípat, si alespoň schladil na Eliášovi. Měl několikahodinový projev u
jeho soudu. Eliáš byl odsouzen k smrti, ale Hitler rozsudek odložil, aby měl čím
působit na českou vládu. Frank osobně využil Hitlerovy hysterické nenávisti vůči
Čechům po Heydrichově smrti a nechal Eliáše okamžitě popravit.
V textu je zmíněna tzv. Chlebíčková aféra. O co šlo? Eliáš jako předseda
vlády k sobě pozval skupinu českých novinářů, kteří byli otevřenými kolaboranty
pod záminkou rozhovoru, a nabídl jim občerstvení. Za nějakou dobu všichni tito
pánové onemocněli a část jich zemřela na tyfus, což tehdy nebylo nic výjimečného.
Nikdo by se nad tím nepozastavil, nebýt Franka pečlivě hledajícího cokoli proti
Eliášovi. Sám nepřestával prohlašovat, že je Eliáš otrávil chlebíčky. Představa byla
příliš absurdní, než aby ji bral kdokoli vážně. Léta se nevědělo, kde je pravda, až
úplně nedávno, po smrti všech zúčastněných, se vyslovil vnuk jistého lékaře, že to
byl dědeček, kdo Eliášovi předal
bakterie tyfu a botulotoxin. Lékař
se styděl přiznat, protože se
zpronevěřil Hippokratovi, a ne
jednou: připravoval atentát na
Franka, který se však díky
obezřetnosti této osoby od mládí
zvyklé žít mezi Čechy, nepodařilo
provést. Měl být nakažen nemocí
vzácně přenášenou koňmi, našel
se i štolba, v jehož stáji se Frank
učil jezdit, který byl ochoten pro
vlast píchnout Franka do zadnice,
ale Frank těsně před tím, snad jen
náhodou, stáj změnil.
Milada Horáková (1901 - 1950)
Doktorka Horáková byla právničkou
s politickými ambicemi. Velmi se
angažovala
při
krizi
okolo
Mnichovské
dohody,
po
ní
organizovala ubytování odsunutých
Čechů. Spolupracovala s odbojem a
angažovala se i veřejně, spolu s
manželem.
Krátce
po
vzniku
Protektorátu byla uvězněna. Její
spoluvězni na ni vzpomínali jako na
energickou dámu, která pomáhala
udržet pevnou vůli. Z terezínské
Malé pevnosti byla odvezena do Drážďan, kde měla být popravena gilotinou. Před
soudem se hájila sama, a to tak přesvědčivě, že byl absolutní rozsudek zrušen.
Každý ví o její tragické smrti, ale málokdo už o této "nacistické předehře". Troufám
si tvrdit, že právě tato zkušenost, vyváznutí jisté smrti pomocí logických argumentů,
ji podporovala v dalším boji proti bezpráví. Bohužel, jak vyplynulo z ankety Ústavu
pro studium totalitních režimů, všichni lidé, kteří byli vězni obou totalitních režimů,
se shodují, že nacisté byli "lepší", protože hledali "pravého viníka" a ne jen bez
zájmu třískali do každého, koho dostali do rukou. Celkově nacističtí vyšetřovatelé
byli prý mnohem inteligentnější, než ti komunističtí. Což ovšem s sebou nese i jinou
ohavnost, totiž rafinovanost vyslýchacích metod. Abych nebyla jednostranná, bylo
by na místě zmínit další téměř zapomenutý tragický osud: totiž sedmnáctiletého
chlapce, který neprozradil skrýš atentátníků v kryptě kostela, ani po hodinách
mučení, ale teprve až když mu ukázali hlavu jeho matky naloženou v láku.
Herci (o) sobě (navzájem)
Annie Malinová
Její příjmení nemá nic společného s malinami, pochází až z Afriky. Zajímá se o
umění, nyní se po několikaletém studiu hry na violoncello začala věnovat hře na
violu. Říká o sobě, že ví, že nic neví, ale moc dobře ví například to, že často chodí
pozdě. Ze všeho nejvíce ji baví život.
Filip Felix
Filosof, sportovec, talentovaný herec a ten nejochotnější člověk, kterého znám!
Iveta Samšuková
Iveta studovala filosofii dva roky a nyní přesedlala na klasickou a novo-řečtinu. Je
nesmírně společenská a milá, nezkazí žádnou zábavu a nebrání se zkoušet nové
věci. Ale pozor na ní! Aktivně cvičí thaibox!
Katka Kubelková
Káťa mi zakázala psát o ní ošklivé věci, ale i kdyby mi to nezakázala, stejně bych
nic ošklivého nedokázala napsat. Řekněte, kdo by si myslel cokoli ošklivého o
andělsky krásné holce plné důvtipu, která se bojí hloubky („protože nikdy nevíš, co
v ní je“), nesnáší mořské řasy a zloděje toaleťáků a nejvíc jí voní les po dešti? A
když vám prozradím, že její nejoblíbenější jídlo je od maminky, mlsat chodí
nugátovou zmrzlinu do stánku k tramvajové zastávce na Míráku a její nejoblíbenější
knihou je „Jak voní tyminán“, dostanete naprosto dokonalý obrázek jedné poetické
duše, se kterou je radost trávit čas.
Kristýna Šestáková
Náš „andílek“ Týna vykonává práci ochotného strážníčka i mimo svou roli ve hře
Synchronizacev Březince, řekněme to narovinu - nejednou nám zachránila pozadí.
Například její skvělé navigační schopnosti na cestě do Mostu, kam jsme se jeli
ukázat na Přemostění, a díky ní i dojeli. Ochotně si na svůj ladný hrb bere role
klidně i na poslední chvíli a vždy je zvládne bravurně, což není divu, když začala
hrát už jako malé dítko. Mně osobně zachránila především, když se se mnou po
jednom představení podělila o své jediné polomáčenky a gumové papoušky,
zachránila tak mladý život jednoho člena souboru! Kromě jejích andělských
schopností ještě nějaké ty drby na závěr – je to fakt hezká baba, miluje zvířecí
lhostejnost a chtěla být zvěrolékařkou, nemá ráda zlý bezohledný lidi a někdy prý
strká do turistů a nestydí se za to. A herecký vzor? Prý určitě Janžurová a Kopecký,
no zkrátka holka, co má vkus.
Markéta Štauberová
Markéta Štauberová je právě v 3. ročníku na FF UK a studuje dvouobor Filosofie a
Lingvistika. Je ambiciózní a ráda dotahuje věci do konce. Ve společnosti se s ní
hodně nasmějete. Ráda cestuje, chodí za kulturou a hraje curling.
Michal Šesták
Jeden z našich nejostřílenějších herců - kolem divadla se motal už od mala díky
otci. Sám začal být v herectví aktivnějším ve 13 na škole a svou první větší roli hrál
v 17 na Otáčivém hledišti v Týně nad Vltavou. V poslední době hraje v několika
pražských souborech, ale také v Londýně, kde je letos na studijní stáži. Jeho
domácí scénou je divadlo Radar. Při svém studiu filosofie se Michal zhlédl v
Platónovi, ale blízká mu je i fenomenologie. Mimo divadlo a filosofii se věnuje pivu a
zlepšování svých dovedností v lukostřelbě.
Michal Švarný
Další borec našeho hereckého arzenálu, který nosí jméno Michal a počáteční
písmeno příjmení Š., a který se svým jmenovcem také sdílí v poslední době jaksi
cestovatelský osud. Letos totiž debutuje v InCognitu po roce stráveném v Číně,
respektive Hong Kongu, kde studoval učitelství čínštiny. Fakt, že u nás letos
debutuje, ovšem neznamená, že by byl divadelně nepolíben! Už na gymnáziu dal
dohromady soubor, který hrál adaptace Monty Pythonů. Michal zde nejen hrál, ale
také režíroval a vůbec organizoval. Kromě filosofie studuje také sinologii a
pedagogiku. Ve filosofii se přiklání k analytické filosofii, oblíbencem je Bertrand
Russel a ve volném čase se angažuje v hnutí Brontosaurus a tančí swing, což prý
koneckonců předvedl i v Hong Kongu.
Michaela Pechová
Toho času studentka bohemistiky absolvovala Gymnázium Jana Nerudy s
hudebním zaměřením v oboru zpěv. Nyní se začíná věnovat divadlu. Zaujetí pro
prvorepublikovou módu a básně Jana Skácela ji stále neopouští...
Petr Beránek
Náš milý zavedený a loňskou sezónou prověřený herec, i když už s námi nestuduje
filosofii, má k ní (a nám) stále blízko, stejně jako k východním naukám: věnuje se
bojovým uměním a chystá se na Japonská studia.
Petr Dekastello
Petr patří mezi aktivní studenty naší fakulty – byl např. jedním z iniciátorů a
zakladatelů studentského spolku FIK – a s divadelním spolkem InCognito (ergo
sum) spolupracuje už od jeho založení. Inicioval seminář pro přípravu na jednu ze
zkoušek z filosofie, což se pak uchytilo ve FIKu jako jedna z jeho činností, které se
FIK věnuje.. Role poradce i role dirigenta mu sedí dobře (bylo by možné pro něj najít
vhodnější roli?). V minulosti hrál už v roli filosofa ve hře Synchronizace v Březince.
René Viktória Semaníková,
Je studentka filosofie zo slovenského Prešova. Miluje básně, bouřky a tanec, z
dětských folklórních souborů východniarov se protančila až do FS Limbora, působícího
v Praze. Nikdy se nevrací stejnou cestou, a to i za tu cenu, že se už nevrátí vůbec.
Zdeněk Samec
Zdeněk působí plaše a některé lidi může iritovat jeho pomalost ve vyjadřování a
nejistota ve vystupování. Toto je však pouze jakousi maskou, která zakrývá
hloubavou rozvážnost. Role Oldřicha (profesora Bohemistiky) mu myslím sedí velice
dobře a dovede si v ní najít svou polohu. Věřím, že svou hloubavostí dovede Zdeněk
najít, vystihnout a převést na scénu charakter této postavy. Doufejme, že jeho role
bude přínosná nejen pro diváka, ale i pro něj samotného
Zuzana Kvapilová
Dlhovlasá Moravanka, študujúca 3. ročník filozofie na FF UK. Vášnivo miluje hudbu,
čoho dôkazom je aj to, že sa už dlhoročne venuje hre na husle, či spevu. Nepohrdne
dobrým jedlom a oceňuje zodpovedný prístup k životu.