Camino di Santiago

Obsah:
14.5. pátek – Jičín.............................................................................................. 5
15.5. sobota 6 km pěšky.................................................................................. 5
16.5. neděle 15 km pěšky................................................................................. 6
17.5. pondělí 1. etapa Saint Juan Pied de Port – Roncesvalles 27 km.............. 6
18.5. úterý 2. etapa Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km ..................................... 9
19.5. středa 3. etapa Uterga 33 km, celkem 88 km ......................................... 10
20.5. čtvrtek 4. etapa Estella 30 km, celkem 118 km ..................................... 12
21.5. pátek 5. etapa Torres del Rio 30 km, celkem 148 km............................ 14
22.5. sobota 6. etapa Navarreta 34 km, celkem 132 km ................................. 16
23.5. neděle 7. etapa Cirueňa 31 km, celkem 213 km .................................... 18
24.5. pondělí 8. etapa Villafranca 41 km, celkem 254 km ............................. 20
25.5. úterý 9. etapa Burgos 34 km, celkem 288 km........................................ 22
26.5. středa 10. etapa Hontanas 31 km, celkem 319 km................................. 25
27. 5 čtvrtek 11. etapa Frómista 35 km, celkem 354 km ................................ 27
28.5. pátek 12. etapa Carrión de los Gondes 20 km, celkem 374 km............. 30
29.5. sobota 13. etapa Sahagun 39 km, celkem 413 km ................................. 32
30.5. neděle 14. etapa Villarente 43 km, celkem 456 km............................... 33
31.5. pondělí 15. etapa Villadangos dei Paramo 36 km, celkem 492 km....... 34
1.6. úterý 16. etapa Santa Catalina 36 km, celkem 528 km............................ 37
3.6. čtvrtek 18. etapa Villafranca del Bierzo 31 km, celkem 595 km............. 42
4.6. pátek 19. etapa Fonfria 42 km, celkem 637 km ....................................... 44
5.6. sobota 20. etapa Sarria 33 km, celkem 670 km ....................................... 46
6.6. neděle 21. etapa Ligonde 38 km, celkem 708 km.................................... 47
7.6. pondělí 22. etapa Arzua 37 km, celkem 745 km...................................... 49
8.6. úterý 23. etapa Monte del Gozo 35 km, celkem 780 km ......................... 50
9.6. středa 24. etapa Santiago de Compostella 5 km, celkem 785 km............ 53
10.6. čtvrtek..................................................................................................... 55
11.6. pátek ....................................................................................................... 55
12.6. sobota...................................................................................................... 56
Nakonec poděkování a pár informací ............................................................. 57
1
Prenons le chemin,
Tous les matins nous allons plus loin,
Jour aprés jour la route nons appelle,
C´ est la voix de Compostella.
Každé ráno se dáváme na cestu,
každé ráno jdeme dál,
den za dnem nás volá naše pouť,
jdeme za hlasem Compostely.
Slavná francouzská poutní píseň
Santiago de Compostela po čtvrté 2010
13.5 – 12.6.2010
Jakubská cesta radosti
Poutní cesta je paralela s cestou životní a cestou k sobě samému. Člověk je na
cestě neustále, ale na poutní cestě je opravdu a bytostně. Na cestě mám jen
starosti, že jdu do Santiaga. Čas plyne tak, jak mu dovolím. Jsem naladěn na
cestu, otevírám se svým myšlenkám, citlivěji vnímám přírodu a lidi kolem.
Raduji se z maličkostí, potěší jen slůvko „Buon camino“, které je nejčastější.
Vyčistím si hlavu zrovna jako na treku v Himálajích.
Ve středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná
poutní místa: Kristův Svatý hrob v Jeruzalémě, hrob Svatého
Petra v Římě a ostatky apoštola Svatého Jakuba v Santiagu.
Pocházel z rybářské rodiny, ale později se (stejně jako jeho
bratr Jan) stal jedním z dvanácti apoštolů. Pro jeho vznětlivou
povahu mu přezdívali "Syn Hromu". Zasloužil se o šíření
evangelia na Iberském poloostrově. Byl prvním z Ježíšových učedníků, který byl
pro svou víru popraven. Stalo se tak r. 41 n.l. v Palestině, na rozkaz krále
Heroda Agrippa I. Podle legendy bylo jeho tělo převezeno do země, kde působil
jako misionář, a pohřbeno v nejzápadnějším cípu poloostrova, na místě, kde
2
dnes stojí město Santiago de Compostela. Název SANTIAGO vznikl ze jména
St. Jakob. COMPOSTELA pochází z latinského "campus stellae" = hvězdné
pole, které prý spatřil biskup Teodomiro (podle jiných zdrojů zbožný
poustevník), a díky kterému apoštolův hrob objevil. Kostel, ve kterém byly
ostatky uschovány, byl vysvěcen 25. července 816 (svátek sv. Jakuba) a v letech
1075 - 1211 vyrostla na jeho místě katedrála. K hrobu tohoto mučedníka se
začaly vydávat stovky poutníků a Santiago de Compostela se stalo vedle Říma a
Jeruzaléma nejvýznamnějším poutním místem. Po trase vznikaly ubytovny pro
poutníky, byly zakládány kostely, stavěny mosty a budována města.
Poutníci do Říma se nazývali Romeiros a jejich znakem byl kříž. Symbolem
jeruzalémských poutníků, kterým se říkalo Palmeiros, byly palmové ratolesti.
Svatý Jakub je pochován v Galicii a místo bylo nazváno Compostela. Kolem
katedrály s hrobem apoštola vyrostlo město Santiago de Compostela. Poutníci se
nazývají peregrinos a jejich znakem je mušle hřebenatka, ze které Jakub pil.
V 15. st. do Santiaga dorazila i slavná výprava českého šlechtice pana Zdeňka
Lva z Rožmitálu (na kraji města stojí dnes vysoký pilón, na kterém je 25 bust
s nejvýznamnějšími osobnostmi světa, které navštívily toto město a na jedné je
podobizna pana Lva). V době největší slávy Santiaga ve 12. st. přicházelo do
města až 150 000 poutníků ročně. V roce 2004 to bylo 175 000 poutníků
z celého světa.
Ve středověku byla tato pouť nesmírně dobrodružným podnikem. Přesto se lidé
vydávali na cestu, aby prošli vyprahlou krajinou, šlapali přes ledové průsmyky
Pyrenejí, přecházeli husté lesy, odolávali vyčerpání, v zimě i vedru, bránili se
lupičům. Putování bylo svým způsobem vždy jakési „modlení se nohama“;
člověk putoval osamocen vstříc vykoupení. Toto je dnes zapomenuto.
Ještě nechci být líný a „tak já teda jdu, aneb Moje Svatojakubská pouť, stejně
tak se jmenuje má poslední kniha od Hape Kerlinga. Jakubská cesta do Santiaga
de Compostela je vedle Via Francigena vedoucí z Canterbury do Říma a vedle
pouti do Jeruzaléma třetí křesťanskou poutní cestou.
3
Proč opět půjdu? Občas prach kolem, bláto na unavených nohách, někdy bičující
déšť, jindy spalující slunce na mé kůži.
Proč počtvrté během dvou roků na tuto cestu?
Kvůli krásným historickým městům?
Kvůli románským kostelům či jiným památkám?
Pro chutné a levné jídlo či výborné červené víno?
Ne, jenom mám chuť jít a jít.
Mé nohy mají stále chuť jít a jít, nezáleží na cíli. Jdu kolem báječných lidí,
Španělů a také se zajímavými a pokornými poutníky z celého světa a proto žiji
naplno. Je to mé obrovské štěstí, které si chci opět vychutnat.
„Camino“ otvírá mé srdce, dodává vnitřní energii, naděluje mi radost. Na této
pouti jsem jen já a má cesta; jeden den, jeden start, jeden cíl. To mezi jsem já.
Nevím, co den přinese, ale vím, že chci dojít. Nejsem na pouti sám, ale mnoho
lidiček všech možných národností a věkových skupin. Nevybírám si je, ale jdu a
žiji s nimi tuto pouť. Všechny své věci v báglu a stejně jich je moc; 14,5 kg váží
batoh skoro celou cestu. Jak málo nám stačí k životu ☺. Každý den ujdu kus
cesty a krajina i lidé se mění, mění se i profily a povrchy pod nohama, je teplo a
slunce hřeje, někdy bičuje i déšť a vítr, někdy je horko, někdy jsem i mokrý;
jsem součástí okolí a přátel, někdy jsem sám… Jsem to stále ale jen já. Jdu do
Santiaga a je mi skoro jedno, co tam uvidím, je to můj cíl. Někdy se ptám sám
sebe, proč tam jdu? Má to smysl? To, co mi dává pouť, je síla pro život ve světě,
kde žiji, pohled do vlastního nitra, souznění s pocity a životy přátel souputníků.
Tato pouť je pro mě láska k nejbližším, tady si plním tajná přání, tady otvírám
své srdce spolupoutníkům zrovna jako oni mně; přijímám pomoc od jiných a
snažím se ji opětovat, udělat radost jiným zrovna jako oni mně. Jsem naprosto
svobodný, užívám si to nic, které se stává součástí všeho. Příroda, krajina, lidé a
zvířata jsou mi průvodcem, čistá prostota, plesání duše, síla i slabost a hlavně
poutníci…, to je má radost. A cesta je můj život. To je má pouť. Jdu tam, kde
cesta je víc než cesta.
Toto jsem si říkal, ještě než jsem odjel.
4
14.5. pátek – Jičín
Plné 4 dny jsme s Mirkem Jiranem čekali, až jsme se dočkali. Dva kamiony
Carga a oba vezou zboží do španělské Pamplony, kam jsme měli v plánu dojít
třetí den.
Ráno ve 2.30 hod. společně jedeme
jedním kamionem z Jičína na hranice
do Rozvadova, kde na nás čeká druhý
kamion. Všichni společně po šesté
hodině jsme opustili republiku a
s malými
přestávkami
v Německu
jsme ukončili první část cesty za
Štrasburkem,
už
ve
Francii,
na
pěkném upraveném a vybaveném
parkovišti u benzinky. Mirek (dále jen
M.) jel se starším výřečným řidičem
Frantou Pírkem a já s Karlem Scheinpflugem, zdatným chlapem, 48 let. Po
celou cestu hustě pršelo, což nám ve vyhřátých kabinách nevadilo. Dlouhou
bezpečnostní pauzu jsme využili k občerstvení, hygieně a odpočinku.
15.5. sobota 6 km pěšky
Budíček byl před půlnocí. Lehce jsme posnídali a v 0.30 hod. pokračovali po
francouzském území. Za Besanconem jsme trochu „kufrovali“ a ztratili tak asi
hodinu času. Řidičům překvapivě nepomáhaly ani GPS, ale já byl trpělivý.
Kolem poledne vypršel čas jízdy a zastavili jsme u nové benzinky před
Montluconem, kde byla nejenom bezpečnostní přestávka, ale museli jsme čekat
celou neděli, kdy je zákaz jízdy kamionů, tzn. celkem 36 hodin. Naštěstí sociální
zázemí bylo výborné včetně sprchy a zásoby jídla a pití z domova také. Počasí
bylo chladné, jen 13°C a občas i pršelo. V kabině řidiče nám však skoro nic
nechybělo. Před večerem dokonce vysvitlo slunce a tak jsem se prošel po okolí,
asi 6 km. Po večeři jsme sledovali na DVD český film.
5
16.5. neděle 15 km pěšky
Nikdo kromě chladírenských vozů nemohl pokračovat v cestě a tak byl po ránu
na parkovišti velký klid. Vstávali jsme kolem 9. hod., posnídali a ranní sluneční
paprsky mě vylákaly na větší procházku mezi osamělá selská stavení, kde se
pásli koně i krávy. Příjemná lesní cesta mě dovedla až na lesní louku, kde bylo
asi 30 aut, kde francouzská mládež podobající se hippies ze soboty na neděli
„pařila“. Pozvali mě na grilovací oběd, ale dal jsem si s nimi jen pivo a vrátil se
kolem 14. hod. do kamionu a poobědval. M. zatím luštil křížovky a řidiči
pospávali. Odpolední siestu jsem si zpestřil dobrým Chardonay a sladkostmi,
večer plzeňským pivem.
17.5. pondělí 1. etapa Saint Juan Pied de Port – Roncesvalles 27 km
Jedna z nejtěžších etap; předtím jízda kamionem 530 km a autostopem 10 + 20
= 30 km. Pár minut po půlnoci jsme odjeli na poslední třetinu našeho přesunu do
blízkých Pyrenejí. V plánu bylo město Bayonne a poté vlakem odjíždějícím
v 8.10 hod. Bohužel jsme měli asi 10 minut zpoždění a kamiony nemohly přímo
na nádraží. Proto jsem zvolil alternativní řešení a jeli jsme asi 12 km do první
zastávky vlaku, ale i zde nám vlak již odjel, neboť řidiči kamionů se zdržovali
na kruhových křižovatkách s malým poloměrem a nemohli zajet přímo
k nádraží. Další vlak jel až za 4 hod. a tak jsme se rozhodli pokusit se cestovat
autostopem. Poměrně
brzy nás naložily dvě
dívky, ale po 10 km
odbočovaly.
jsme
A
tak
zkoušeli štěstí
znovu
a
mladý
francouzský turista či
horolezec nás zavezl
přímo na start našeho
putování.
6
Jen asi o 20 minut později než vlak jsme přijeli do podhůří Pyrenejí, nedaleko
španělských hranic. Shlédli jsme typický baskický trh se sýry, salámy a vínem a
za pár minut jsme navštívili
poutnické
centrum,
kde
jsme za 2€ získali poutnické
pasy, které nás opravňovaly
k levnému
ubytování
na
cestě do Compostely. M. si
ještě
koupil
mušli,
symbolický poutní znak, což
je lastura hřebenatka; je to
symbol člověka a jeho pěti smyslů (hvězda s pěti cípy), kterou je nutno otevřít,
aby byla nalezena perla. Opustili jsme město a stoupali do hor. M. dal přednost
kratší cestě, částečně po silnici, která nepřetíná hlavní vrchol. Já s návrhem
souhlasil, neboť jsem tudy nikdy nešel. Počasí nám přálo; bylo teplo a mraky na
obloze se odpoledne rozpadly a tak slunce příjemně hřálo.
7
Z nadmořské výšky 180 m
jsme
vystoupali
k průsmyku
Puerto
až
de
Ibanela (1057) a vstoupili
do Španělska. I tak to za
odpoledne
znamenalo
převýšení více jak 1200 m.
Po silnici nás předjeli dva
poutníci s traktory; první
byl Belgičan s přívěsem za
auto a druhý Němec, též na traktoru s pěkným dřevěným přívěsem s vlaječkami
a nápisy Santiago. Moc nás zdravili, což jsme opětovali. Za celou dobu jsme
předešli pouze dva poutníky z Brazílie, kteří vůbec nevěděli, že existuje Česko.
Cesta divokou přírodou podél bystrých řek mi mnoho připomínala džungli
v Nepálu, ale ve výšce 3000 m n.m. Zvolili jsme relativně nejsnazší cestu, neboť
spodní část byla po asfaltovém povrchu, ale skoro bez aut, a vyhnuli jsme se
vrcholu Lepoeder ve výšce cca 1400 m n.m., kde ještě ležel sníh. Do cíle cesty
jsme došli v 17.30 hod. a ubytovali se v obrovské kapli, resp. opatství z 12.st.,
kde bylo min. 120 lůžek včetně paland a
skoro vše bylo obsazeno. Ubytovna je
vzorně organizována, vše je skromné, ale
čisté. Poplatek za spaní byl 5€. Večeři
jsme si dopřáli v blízké restauraci, kde
bylo poutnické menu za 9€ (polévka,
pstruh s bramborem a víno). Krátce jsme
se zastavili na mši pro poutníky, kde i
nám Čechům bylo popřáno mnoho zdaru
na cestě do Santiaga. M. „potrápil“
internet a já psal deníček. Ve 22 hod. se
zhasíná a tak i my spěchali do postele.
8
18.5. úterý 2. etapa Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km
Přesně v 6 hod. se rozsvítilo, zazněly nábožné písně z amplionu a všichni
vstávali (skoro jako na vojně). Dobře vyspalí jsme opustili ubytovnu v půl
sedmé. Každý si mohl vzít namazaný chléb a část jablka. Začali jsme sestupovat
bukovým lesem za teploty jen 7°C, ale obloha se brzy vyjasnila a slunce začalo
hřát a rychle se oteplilo. Sestup bukovým a později borovým lesem mezi
vonícím trním a nádhernými
baskickými
domy
byl
pohodlný, překrásný. Zjišťuji,
že po 2 letech byly strmé
cesty
nahrazené
upravenými
bohužel
novými
kamennými
i
a
betonovými
cestami. Vše financuje EU dle
projektu pro rok 2008 – 2013.
Snídali jsme až kolem 9 hod.
na
prosluněném
dětském
hřišti. Sestup do obce Zubiri
byl prudký, ale už ve 12.30
hod. jsme se vyhřívali na
slunci polonazí a obědvali
poslední dobroty z domova a
popíjeli
španělské
červené.
Siesta trvala více jak 1,5 hod.
a počasí nám přálo, min. 25°C
ve stínu. Jen 1,5 hod. zbývalo
do cíle v Larrasoaňa, kde jsme
se ubytovali v příjemné menší
9
ubytovně za 6€. Po nezbytné hygieně a praní prádla jsme zašli do baru na pivo
(cena 3.30€ byla nesmírně vysoká), ale i tak nám chutnalo. Následoval nákup na
večeři, večeře na ubytovně a popíjení červeného na dobrou noc. Bylo to
překrásných 27 km a opustili jsme Pyreneje. Kromě nově upravených cest
(nejčastěji ploché kameny zalité v betonu) jsou cesty doplněné směrovníky
s vyznačením příštích obcí a měst s udáním vzdálenosti – opět žluté šipky a
nápisy na modrém podkladě. Značení a orientace na poutní cestě je dokonalá a
opravdu není třeba mapy.
19.5. středa 3. etapa Uterga 33 km, celkem 88 km
Vstávali jsme v půl sedmé a opustili ubytovnu mezi posledními. Ale byli jsme
asi jediní, kteří posnídali (ostatní nám záviděli naše vaření, tj. plynový vařič a
ešus). Teplota po ránu byla kolem 12°C, skoro jasno, SV vítr; na cestu ideální
počasí. Nikdy jsem Pyreneje nepřešel bez deště jako letos. M. tvrdil, že je to
díky jemu, neboť s ním mám pokaždé štěstí na dobré počasí (naposledy nedávno
v Beskydech). Velmi pohodlná
je cesta do Pamplony, kam
jsme vstoupili po překročení
dvou
románských
mostů
z 12.st. přes řeku Agra. Po 11.
hod. jsme přišli do historického
města
Pamplona,
hlavního
města Navarrského království
k Dómu, který je již třetím
rokem
zakrytý
lešením
z důvodů opravy. Zajímavá a
pestrá
náměstí
je
fasáda
radnice
Castilione,
a
kde
M.odpočíval a ošetřoval svou
oteklou nohu a já obstaral nákup
pro chutný oběd.
10
Teplota byla 20°C, polojasno, trochu větrno. Po obědě M. odešel fotit katedrálu
a já se bavil s Němci,
kteří jedou na kolech
a spali na ubytovně
s námi. Město jsme
opustili
nádhernými
parky na periferii a
odtud
již
sami
stoupali na hřeben ve
výšce 750 m n.m.
mezi lány vzrostlého
obilí
až
k větrným
elektrárnám
na
hřebeni. Rychle jsme
sestoupili mezi buky
a obilím do vesničky
Uterga, kde jsme se
ubytovali
v menší
ubytovně
za
Překvapivě
10€.
tu
byli
opět Němci na kolech
a divili se, že jsme tu
pěšky také. Ve vsi
chybí
obchod
s potravinami a tak
nezbylo
než
si
nic
jiného
objednat
poutnické menu za
12€. Tentokráte bylo
možné si vybrat ze tří
alternativ a tak byl
11
spokojen jak M., tak i já. Dobrou náladu vždy pozvedne červené víno. Po večeři
jsme studovali profily všech 34 etap cesty a musím zopakovat, že první dvě patří
mezi nejtěžší. Pouť se chodí celý rok, ale v zimě je poutníků mnohem méně. Za
celý rok je to cca 150 000 lidí z celého světa, tzn., že každý den na trasu
nastupuje asi 500 poutníků. Nemusím věřit v Boha, abych dokázal poznávat na
cestě dobré i zlé; naštěstí to druhé tu zatím chybí. Poutníci nejsou fanatičtí
věřící, někteří nevěří v Boha vůbec; k těm patřím také já. Většinou jsou na pouti
proto, že hledají smysl svého bytí.
20.5. čtvrtek 4. etapa Estella 30 km, celkem 118 km
Přispali jsme si do půl sedmé, ale
už v 7 hod. pokračovali v cestě. Jen
M. si dal kávu z automatu. Ve vsi
Obanos jsme si nakoupili chléb u
mého známého prodejce, který nám
dal i teplou vodu na čaj. Seděli
jsme
přímo
překrásného
proti
kostelu
slunečného
za
teplého
rána. Poté jsme míjeli mnoho
románských staveb, hlavně kostelů
a kolem pohodlné
cesty již dozrávalo
obilí
nebo
byly
vinice, občas i sady
olivovníků
(chřest
v tuto dobu byl již
sklizený). Překrásná
je Punte la Reina a
nejhezčí ze všeho
románský
pětiobloukový most z 11. st. přes řeku Agru. Zde nás žádaly o focení španělské
12
turistky.
Pokračovali
jsme krásnou krajinou po
středověkých kamenných
můstcích, krajinou starou
a
vypálenou
sluncem,
kde bylo ticho, svoboda a
občas vápencové útesy.
Ve
více
stoupání
jak
dlouhém
2
km
nás
předjelo 6 španělských
cyklistů, ale nestačili se
silami; M. nasadil takové
tempo,
že
je
začal
předcházet, když tlačili
svá
kola
do
kopce.
Sklidil potlesk a obdiv
těch, kteří už byli nahoře.
Ve vsi Lorca se to
poutníky přímo hemžilo.
Zastavili
konci
jsme
až
na
v minimarketu,
kde nám na zazvonění
otevřel svůj obchůdek
starší muž a nabídl to
nejjednodušší
polední
Když
pro
občerstvení.
chybělo
pivo,
zazvonili jsme znovu a
přinesli
další.
Teplota
přesahovala 25°C a tak jsme se připojili ke španělské siestě. Před odchodem
nám majitel obchůdku přinesl domácí klobásu a popřál šťastnou cestu.
13
Už jen 2 hodiny zbývaly do cíle
dnešní etapy do Estelly. Ve velké
pohodě v půl čtvrté odpoledne
jsme
byli
v cíli
starého
královského sídla, kde je asi 10
historických kostelů, klášterů a
kaplí. Ubytovali jsme se ihned
v albergu Municipio za 7€, kde
bylo téměř plno. V pokoji bylo asi
50 postelí a už skoro obsazených
převážně ženami. A tak jsme raději
šli
na
procházku
po
městě,
nakoupili laskominy na večeři a
využili místní internet v knihovně
zdarma k vyřízení pošty. Večeře
byla výborná a společnost také.
Převažují stále Francouzi a domácí
Španělé.
21.5. pátek 5. etapa Torres del Rio 30 km, celkem 148 km
V 6 hodin nás probudila hudba, ale ne náboženská, jak je na poutní cestě
obvyklé, ale jako na diskotéce; však se tomu všichni smáli. V kuchyňce bylo
možné
zdarma
posnídat,
což
většina využila. Už v půl sedmé za
teploty 13°C jsme vyšli vstříc
dalšímu dni. V 7,15 hod. jsme před
klášterem, vedle něhož je vinařský
závod, který převzal péči nad
poutníky a pojal ji po svém: dva
kohoutky; vpravo teče dobrá voda
a vlevo navarrské červené víno z Irache – chutnalo výborně.
14
Cesta stále stoupala mezi olivovníky a vinicemi, občas zelené lány obilí, ječmen
nebo pšenice. Uklidňující barva, pohodlná hlinitopísčitá cesta, ticho, jen ptáci
zpívali, max. pohoda. A tak si stále opakuji, že tato cesta je pro mě nejkrásnější
aktivní odpočinek a navíc potkávám mnoho zajímavých lidí. Skoro mám strach,
že ji budu chtít opakovat stále, dokud budu na tomto světě. Tempo udával stále
M.; do kopců většinou zrychloval, předbíhal poutníky, po rovině byl klidnější.
Postupně jsme se propracovávali na čelo poutníků společně se sympatickým
horolezcem ze Sao Paula, který má atletickou postavu a svalnaté opálené nohy.
Na
oběd
jsme
se
zastavili na náměstí u
barokního
kostela
s nádhernými zlatými
oltáři s gotickou věží
a křížovou chodbou
v Los Arcos. Ve stínu
jsme obědvali déle jak 1,5
hodiny a bavili se s mladými poutníky z Austrálie, Itálie a Španělska – moc
příjemné. Již od 9. hodiny jsme šli v kraťasech, neboť stejně jako včera teplota
v poledne byla min. 25°C, na slunci vedro, neboť chyběl včerejší vítr. Město
jsme opustili krásnou kamennou bránou a z amplionu se ozývala nádherná
hudba pro poutníky na cestě do Santiaga (M. má nahrávku na videu). Bylo to
velmi dojemné, až mé oči zalily slzy radosti nad krásným životem, který žiji!
15
Tato cesta je pro mě velký dar, velké potěšení. Raduji se ze svého dárku.
Rovinatá je cesta
s písčitým
povrchem do vsi
Sansol
s kostelem a jen
1 km zbýval do
cíle cesty ve vsi
Torres del Rio,
kde jsme se v 15
hod.
za
10€
ubytovali včetně
snídaně. Vzorně čistá a vzdušná je ubytovna asi pro 2 x 20 poutníků a tak jsme ji
využili k vyprání všeho, co jsme měli. Postupně docházeli další poutníci, už naši
přátelé, a společně jsme trávili příjemný večer za stálého slunce až do 20 hodin.
22.5. sobota 6. etapa Navarreta 34 km, celkem 132 km
V 6.30 hod. jsme společně s poutníky posnídali a
opět za
nádherného
prosluněného rána pokračovali pohodlnou písčitohlinitou cestou do Viany.
Kolem
jen
vinice,
olivové
háje,
barevné
vonící
keře,
mateřídouška,
jalovec
nádhera.
atd.
–
V9
hodin
jsme
měnili
dlouhé
kalhoty
za
krátké,
teplota
více jak 22°C, modrá obloha.
16
Uprostřed cesty
do Logroňa stála
v poli
anglická
ambulance, kde
ošetřovali
poutníkům
puchýře a M. si
dal
svou
oblíbenou
kávičku
a
moučník
a
já
ochutnal
džus.
V Logroně jsme
přešli po mostě
přes řeku Ebro
ke
katedrále
s barokními
věžemi z 12. st..
Poté
jsme
nakoupili
v supermarketu na centrálním náměstí
vedle kašny s fontánou a jezdcem na koni
a v blízkém pěkném parku poobědvali.
Během oběda nás oslovilo asi 12 fotografů
mladší generace v barevných kombinézách
s označením „Turismo Logroňo“, kteří
soutěžili o nejlepší fotografii turistů ve
městě. Žádali naše foto a nejvíce se
soustředili na nohy a boty. Bylo to milé
setkání a dlouho jsme se vzájemně bavili.
17
Z města jsme pokračovali více jak 2 km parkem a poté kolem jezera, kde
španělské rodiny grilovaly a relaxovaly v příjemném prostředí uprostřed
borovicového lesa. Dál cesta pokračovala kolem frekventované silnice a teplota
překročila 25°C. Šli jsme ale v dobré pohodě a už kolem 16 hod. se ubytovali
v albergu za 5€ v městě Navarreta. Po hygieně
a praní obvyklá ochutnávka cervezy (piva) a
nákup
na
večeři.
Předtím
jsme
ještě
v pozlaceném kostele sledovali španělskou
svatbu, kde bylo přítomno asi 250 lidí a
svatební obřad stvrdilo kromě faráře šest
svědků. M. často telefonoval domů a tak jsme
měli čerstvou informaci o našem šťastném
vítězství na MS v hokeji nad Švédskem a
radovali se z postupu do finále. Připravili jsme
si teplou večeři a dobré pití. Na internetu jsme
vyřídili poštu a ještě stačili sledovat finále
Mistrů Inter Milan – Bayern Munchen 2:0. Po
večerce jsme slavili společně s Italkami až do
23 hodin.
23.5. neděle 7. etapa Cirueňa 31 km, celkem 213 km
Přestože jsme vstávali kolem šesté, až před sedmou hodinou jsme se rozloučili a
poděkovali správci ubytovny a vinným krajem Rioja jsme pokračovali
pohodlnou cestou do Najery. Na
některých
vinicích
bylo
tolik
kamení, oblázků, že jsem se divil,
jak tu víno může růst a při obědě
zjistil, jak je dobré, kořeněné.
Dlouho šly před námi stejně rychle
tři dívky z Norska, ale bez batohů;
ty jim vezl taxík. Počasí opět skvělé,
18
jen trochu větrněji, což nevadilo.
Přestože byla neděle a skoro
všechny
obchody
jsou
ve
Španělsku uzavřené, byl nám
doporučen market, kde právě
grilovali kuřata. A tak jsme si na
jedno skoro půl hodiny počkali a
udělali jsme dobře. Najera
patří
mezi
města,
která
křesťané
dobyli
po
muslimech
jako
první.
Hlavní památkou je klášter
Santa
Maria
s královskou
la
hrobkou
Real
a
náhrobkem slavného stavitele
Lopéze. Na sousedním domě je
nápis: „Rey don Garcia“, král
pan Garcia. Pořádně jsme se
přecpali
(každý
půlku
kuřete), vínem trochu opili,
ale
pokračovali
kolem
kláštera Santa Maria, kde
bylo
mnoho
okolních
čápů
skalách.
na
Zprvu
borový les byl příjemný a
chránil nás před sluncem. M.
uháněl kolem vinic a mnoha starých viaduktů jako mladík, tempem skoro 6 km
19
za hodinu až do Azory, kde jsme dostihli dívku z Barcelony. Ta v ubytovně
končila jako většina poutníků, ale my jsme si ještě 10 km přidali mezi vinicemi
do vsi Cirueňa, kde jsme se
ubytovali
v soukromém
starém
domě; relativně velmi draho, za
13€. Nebyl to žádný luxus; malý
pokojík, palanda a s námi dvě
Angličanky, ne moc sympatické,
kterým
jsme
museli
přenechat
manželské lože. Cirueňa je spíše
nové městečko, ale většina nových
domů je na prodej nebo pronájem;
bohatší tu využívají golfové hřiště.
Cestou jsme minuli poutní kříže ze
16. st. Majitel penzionu byl spíše
„vydřiduch“- vše drahé, mizerné
kvality, vybavení zastaralé. Večer dokonce uzamkl kuchyňku, kde jsme měli
uložené potraviny v ledničce a odjel na hodinu pryč. Po návratu jsem mu
pořádně vynadal a řekl mu, že tak špatnou a drahou ubytovnu pro poutníky při
svých čtyřech cestách do Santiaga jsem ještě nepoznal. Vymlouval se, že má
ubytovnu v pronájmu teprve rok a její využití je jen 5 měsíců v roce a platí
vysoký nájem. Večer opět odjel, ale kuchyňku už nezamkl a řekl: „můžete si tu
vzít cokoliv“.M. tam našel vhodné jen jedno jablko. Lehce jsme povečeřeli a
vychutnali červené víno koupené v hospodě.
24.5. pondělí 8. etapa Villafranca 41 km, celkem 254 km
Vstali jsme před šestou a společně s ostatními posnídali trochu připálený tvrdý
chléb s džemem a bílou kávou (bylo v ceně 13€).Začali jsme pohodlnou
písčitohlinitou cestou, kolem jen zelené obilí, kam oko dohlédlo. Už před
sedmou hodinou vycházelo slunce. Vlevo byl zasněžený hřeben s horou San
Lorenzo (2262) a tak jsme se těšili z překrásného rána; na obloze žádný mráček
20
a v 10 hodin na teploměru 23°C.
Brzy jsme byli v San Domingu,
kde jsme si prohlédli románsko
gotický chrám. Pokračovali jsme
přes
Graňon
kolem
dubů
a
tamaryšků do Recidelle, což je
hranice Kastílie. Zemí hradů jsme
šli dále mezi zelenými lány obilí a
předcházeli mnoho poutníků. Mně
se šlo obzvláště dobře a tak jsem
šel několik metrů před M. Když
jsme zastavili, tak mi řekl, „proč
mě dneska zkoušíš?“ Po malém
občerstvení jsem ho poslal napřed, abych mohl jít svým tempem a v Beloradu na
mně počkal. Členitá je tu krajina, připomíná mi to Vysočinu, stále v zeleni.
Překrásný slunečný den, asi 26°C. V Belorado M. odpočíval v parku a já
21
nakoupil na oběd a další koňak „Veteráno“, abychom oslavili naše vítězství na
MS
v hokeji.
Oběd
se
protáhl skoro na 2 hodiny,
neboť jsme vítězství slavili
velkolepě. Po třetí hodině
M. chtěl pokračovat a tak
jsme míjeli jednu ubytovnu
za druhou, až nás zastihla
dešťová
přeháňka
za
Tosantosem, kde jsme vypili
poslední piva. Přestože jsme
kráčeli ve výšce nad 900 m n.m. v dešti, bylo velmi teplo a M. udával rychlé
tempo a začal nadávat na déšť (mně nevadil ☺). Ubytovali jsme se ve vsi
Villafranca za 6€, vykoupali
a
slavili
naše
vítězství
v hokeji a také to, že jsme
konečně v suchu. Nakoupili
jsme a vařili chutnou večeři
a popíjeli velmi kvalitní
víno
(5€
za
láhev).
Villafranca leží v zeleném
údolí a její bílé domky a
barevné střechy svítí pohostinně.
25.5. úterý 9. etapa Burgos 34 km, celkem 288 km
Jako poslední jsme šli spát po 22 hod. a skoro jako poslední ráno opouštěli
ubytovnu, i když ještě nebylo 7 hodin. Více jak 60 poutníků bylo před námi jen
z naší ubytovny a všichni šli tentokráte velmi rychle a některým jsme ani
nestačili. Mokré věci včetně bot do rána neuschly a tak vše jsme sušili na
batohu. Naštěstí bylo teplo a ještě vál mírný vítr a stoupali jsme do výšky 1150
m n.m.; odtud byla vyhlídka na zasněžené pohoří Millan. Dále po velmi
22
pohodlné hlinité cestě lesem kolem buků, později borovic a vřesovců až
k osamělému románskému klášteru
San Juan de Ortega. Odtud jsme
sestoupili do vsi Agés a na oběd
zastavili už v 11 hod. ve vsi
Atapuerca,
kde
jsme
dlouho
poseděli v překrásné zahradní restauraci, dosušili svršky a ve vyměněných
botách zase stoupali po kamenité cestě do podhůří. Krásná byla zdejší květena a
daleký výhled, až na město Burgos, metropoli Kastílie.. Už ve 14.30 hod. jsme
byli na periferii města, kde stál městský autobus, který jsme využili a okamžitě
odjeli do centra města. Ušetřili jsme asi 5 km nudné chůze a min. 1 hodinu času
23
a tak už po 15té hodině jsme
vstoupili gotickou branou do
historického centra města a
obdivovali gotickou katedrálu.
Žasli jsme nad její nádherou a
říkal jsem si: „co ti naši předci
uměli a dokázali“. Stavěly ji tři
generace německého stavitele
Hans-Juana; on, syn Simon a
vnuk
Francesco.
Kolem
hlavního trojlodí je mnoho
kaplí. Je to gotická nádhera či
pohádka se sochami. Necelých
200 m od katedrály jsme se
ubytovali ve stejně krásném
albergu za pouhá 4€. Vše upravené, čisté, příjemní lidé kolem. V naši kóji spala
s námi zatím jen Brazilka a byl jsem zrovna na recepci, když se hlásila na
24
ubytování dáma z italské Aosty, kterou jsem už znal a recepční mě požádal,
abych ji doprovodil k posteli nad Brazilkou; a tak jsme byli sexuálně vyvážená
společnost. Volný čas jsme využili k prohlídce města, návštěvě knihovny
k vyřízení mailů a nákupu na večeři. V 19.30 hod. krátká návštěva mše pro
poutníky v blízké katedrále a teprve poté večeře v albergu. M. šel spát dříve a
tak jsem si povídal s mladým
Švédem,
který
má
rád
adrenalinové sporty. Pyreneje
přecházel o 3 dny dříve než
my
a
brodil
se
skoro
půlmetrovou vrstvou sněhu.
Den předtím mi poutnice
z Mnichova vyprávěla, jak se
dokonce ten den musela vrátit, neboť ji zastavila sněhová vánice. Vyprávěl
jsem, jak krásné počasí v Pyrenejích bylo o tři dny později, když jsem je
přecházel já s M..
26.5. středa 10. etapa Hontanas 31 km, celkem 319 km
Již před 6. hod. jsem vařil čaj a dával ranní hygienu. V ubytovně je sice jídelna,
ale kuchyňka chyběla.. Byli jsme asi jediní, kteří měli teplou snídani a ještě čaj
dostala skoro do postele Italka z Aosty, což ji potěšilo.V půl sedmé jsme
opouštěli
kolem
katedrály
Burgos. Bylo oblačné počasí,
větrno a chladněji než jindy.
Začali
jsme
v nadmořské
výšce skoro 800 m a během
dne vystoupali do 950 m.
Teplota nepřekročila 18°C.
Pohodlná
je
cesta
Tardajosu.
Drsná
do
krajina
mesety byla pro nás příjemná. Ještě hezčí bylo stoupání do Hornilosu, kde byla
25
překrásná barevná obloha a zelené obilí kolem nás. Byl jsem rád, že M. hodně
fotil, neboť to bylo velmi plastické a krásné. Po 20 km jsme neměli ani hlad a
tak kromě obvyklého „služebního piva“ jsme jedli jen sýr, chléb a pili skvělé
červené. Po náhorní plošině zvané
meseta, což je pahorkatina, krajina
jako step někde v Mongolsku, kde
byla jen pustá krajina, občas tráva
a hromada kamení, jsme přišli do
kamenné vísky se středověkými
uličkami do Hontanas, kde jsme
se za 5€ ubytovali; sem nelze
dojet autem, což je určitá rarita.
Ještě
nebyli
ani
2
hodiny
odpoledne a M. měl skoro chuť
pokračovat. Ale já chtěl dodržet
slovo, že denní etapy nebudou o
moc delší než 30 km. Měli jsme
za sebou 10 dní a byl jsem rád, že tato pouť je pro mě „cestou slunce“. Každý
den nás doprovázelo na cestě. Poutník potřebuje vodu a lásku. V každé vísce
stojí kašna či alespoň studna s pitnou vodou a navíc tekutiny doplňujeme jak
cervezou, tak i kvalitním
vínem. A lásky je také
dost…
ctěni,
Poutníci
srdečně
zdraveni
najdou
a
jsou
vítáni,
pokaždé
ubytovnu
–
alberge, kde si mohou
odpočinout
za
přiměřenou
cenu.
Povečeřeli
jsme
ve
společnosti tří mladých Korejců a poté s Němcem popíjeli červené. Večer jsme
26
vyřídili mailovou poštu a já napsal příspěvek do jičínských novin. Píši o tom, že
tuto pouť by si měl projít každý sám. Na rozdíl od M. mě nepřekvapí, že
potkávám rozhádané páry nebo jde každý svým vlastním rytmem a večer se
setkají. I největší přátelé se raději rozdělí a pokračují sami. Skupiny tu skoro
nepotkáte. Základním úkolem každého poutníka je zůstat sám sebou. Nic víc a
nic míň. Tato cesta mi dává jistý pocit bratrství; hledám to, co mě s lidmi
sbližuje. Tato ctnost se dá právě tady naučit. Všichni mají společný cíl a to je
dojít do Santiaga.
27. 5 čtvrtek 11. etapa Frómista 35 km, celkem 354 km
Podle již zaběhnutého rituálu vstáváme v 5.45 hod., připravíme snídani a v 6.30
hod.
opouštíme
ubytovnu. Poprvé byla
trochu mlha, oblačno,
ráno
asi
13°C.
Sestoupili jsme údolím
ke
zřícenině
Anton,
San
bývalému
gotickému kostelu.
Na začátku další obce
Castrojeriz
Nuestra
Manzano,
je
úžasná
Seňora
del
což
je
španělský kostel a nad
ním starý hrad. Tato
pevnost viděla mnoho
bojů mezi křesťany a
maury. Středověkou silnicí jsme pokračovali úrodnou rovinou k Rio Odrilla.
Následovalo stoupání vápencovou pustinou do výšky 900 m n.m., kde unavení
27
poutníci odpočívali. My však začali sestupovat k řece Pisuerga, přes kterou vede
starý most z 11. st.; má 11 oblouků a je nově opravený nákladem EU. Zde jsme
se
rozloučili
s chudou Kastílii a
začali
v provincii
Palencia.
Ve
vsi
Itero de la Vega
jsme
nakoupili
před
poobědvali
tentokráte
a
kostelem
a
pili
jenom mešní víno.
V další vsi Boadilla
del Camino jsem chtěl navštívit majitele hotelu, kde jsem spal před 2 roky
zdarma a prožil krásný večer s dalšími 7 poutníky ze 7 států! Bylo teprve 13.30
hod. a zatím ještě zavřeno. Dokončili jsme cestu podél kanálu Castilla částečně
28
zarostlého rákosím za zpěvu žab a kukaček ve Frómistě, kde jsme se hned vedle
románského kostela San Martin ubytovali za 7€. Obvyklá hygiena, praní, pivo,
internet,
prohlídka
města, nákup,
večeře
a
odpočinek
–
stejný
denní
rituál,
ale
moc
příjemný.
Před
večeří
nás
oslovil
mladík
z Bratislavy,
který začal o 2 dny dříve a také ho zastihla sněhová vánice v Pyrenejích. Zpět
letí až 24.6. přes Londýn do Bratislavy. Pochvaloval si, že jde sám, s čímž jsem
plně souhlasil. Potkává více zajímavých lidí a tudíž je cesta pestřejší. M. mi před
večeří vyčetl, proč jsem ho na cestu pozval. Asi proto, že rád ukazuji hezké či
zajímavé programy jak své rodině, tak i přátelům a někdy i cizím lidem, mají-li
o to zájem. Proto např. dělám externího průvodce CK Alpina Brno, kde je mi
většinou dobře mezi mladými jak na kole, tak na horských túrách. Proto
připravuji a realizuji výlety v Českém ráji, v Krkonoších, Tatrách, Dolomitech,
ale i v Himálajích pro své přátele. Jejich spokojenost a radost je také radost má a
sdílená je dvojnásobná. Nové věci však objevuji sám. A ještě jedno si
neodpustím, což ví už má Jita; deníčky a fotografie z cest mě moc nelákají,
navíc mě někdy okrádají o volný čas, který bych mohl věnovat dalšímu
poznávání. Chtějí je však stále častěji přátelé a známí a jejich počet se už rozšířil
skoro na 80! Navíc mě o to stále prosí Jita, která tak cestuje dodatečně se mnou.
Proto jsem rád, že na této pouti je se mnou M., který fotografuje, umí to a dělá
to rád. Už se těším na jeho fotografie, které zdokumentují naší společnou cestu.
29
28.5. pátek 12. etapa Carrión de los Gondes 20 km, celkem 374 km
U nás je den voleb a také oba jsme věřili, že převahu bude mít pravice nad
socialisty s komunisty. Po snídani jsme opustili ubytovnu v 6.40 hod. a šli
rovinatou krajinou podél
silnice
do
20
km
vzdáleného Carriónu de
los Gondes. Já šel část
cesty
se
sympatickou Gracií
z Aosty a trochu pomaleji
než
M.,
předešel.
hodině
který
Asi
nás
po
společné
půl
cesty
jsem začal M. stíhat, ale
marně. Nevím, kde jsem
ho mohl minout, neboť
jsem
odbočil
gotickému
i
ke
kostelu
ve
Villalcaru s románskými
prvky.
M.
však
došel za 20 minut,
neboť
si
někde
odskočil mimo cestu
na WC. Byla velká
oblačnost,
občas
spadlo i pár kapek a
tak jsem doporučil
odpočinkový
den,
neboť
další
ubytovna byla až po 17 km. M. měl však chuť pokračovat dál. Když uviděl
30
ubytovnu kláštera
a jeptišky v ní,
hned
změnil
názor a ubytovali
jsme se jako první
poutníci už před
12. hodinou. Je to
Benediktinský
klášter
Real
Monasterio
San
Zoilo; snoubí se
tu nádhera se skromností a to se nám líbilo V klášterech se dá meditovat – o
životě a smrti, což jsou krajní body života. Člověk musí zemřít, aby se jiný
narodil. Stejně jako po noci přichází ráno. Vstávám, abych šel večer spát, jít do
školy a skončit v důchodu, jako nyní já. Všechno začíná a končí.
V supermarketu
jsme
udělali
velký
nákup
včetně vepřových
a kuřecích plátků
a mnoho dobrého
pití
a
začali
vyvařovat.
tu
pohoda,
Byla
obrovská
která
k této cestě patří.
M. byl nadšený zvláštním prostředím mezi jeptiškami a čistým a prostorným
ubytováním. Odpoledne se obloha vyjasnila a tak jsme svá těla vystavili slunci,
které příjemně hřálo a ve stínu bylo 25°C. Po super večeři včetně kuřecí polévky
bylo mnoho piva a vína.
31
29.5. sobota 13. etapa Sahagun 39 km, celkem 413 km
M. vstal už v 5.30 hod. a tak po snídani jsme odešli v 6.25 hod. směr Sahagun.
Po ránu bylo chladněji, velká oblačnost a M. začal vysokým tempem po rovinaté
písčitohlinité
cestě.
Kolem cesty bylo buď
zelené obilí nebo jen
tráva; stále jsme šli ve
výšce nad 800 m n.m..
Po 26 km byla zastávka
na oběd u prastarých
kamenných lavic a stolu
ve vysoké trávě ve vsi
Terradilles,
většina
kde
je
domů
ještě
z vepřovicových
cihel.
Ubytovali jsme se stejně
jako před 2 roky v hotelu
Viatoris
za
7€.
Na
hotelových kolech jsme
si jeli prohlédnout město
a nakoupit na večeři,
neboť jsme chtěli využít
místní kuchyňku. Radost
nám udělal syn Štěpán
s předběžnou
výsledků
pravice
zprávou
voleb,
měla
kde
konečně
dosáhnout převahy nad
32
levicí; uvidíme. V Sahagunu jsou zajímavé románské kostely San Lorenzo a San
Tiso. Mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými domy. Vše je z cihel a
ve 12. a 13. st. je stavěli muslimové; v době, kdy na poloostrově převládali
křesťané. Celé Baskicko je čisté, upravené, hezké domy skoro všude. Po
výborné večeři jsme seděli na terase, kde bylo slunečno až do 21.30 hod. a
popíjeli výborné červené.
30.5. neděle 14. etapa Villarente 43 km, celkem 456 km
Již před půl sedmou jsme opustili
město a na cestu nám svítil měsíc
skoro
v úplňku.
Za
chvilku
ho
vystřídalo slunce a modrá obloha.
Pohodlná písčitá cesta, vlevo alej
platanů,
opět
po
rovině,
ale
v nadmořské výšce nad 800 m, nás
vedla do Burgo Ranero. M. nasadil
příliš rychlé tempo a tak jsem ho
musel na čele vystřídat a zvolnit.
Vedle je asfaltová silnice, asi 4 m
široká, po které jezdí jen poutníci na
kolech. Jsou to spíše
turisté na kolech a jezdí
denně cca 50 – 60 km.
Kolem
cesty
bylo
vzrostlé obilí, žito až 1 m
vysoké; nižší je ječmen a
pšenice.
Některé
pole
bylo čerstvě zoráno, jiné
leží ladem, občas slatiny
– prohlubně země a stojící voda a v ní kvákající žáby. Zajímavé jsou
zavlažovací systémy a podzemní domy. Ve vsi Reliegos jsme v parku u
33
restaurace poobědvali vedle skupinky Francouzů, kteří asi více jedí a pijí než
chodí. Po obědě jsme pokračovali do vsi Mansilla de las Mulas, kde jsme se
chtěli ubytovat. Překrásné albergo bylo už v 15 hod. obsazeno a tak nezbylo nic
jiného než pokračovat dalších 6 km a ubytovali jsme se v malé ubytovně
Villarente za 5€. Večer jsme si dopřáli poutnické menu za 10€ a byli jsme velmi
spokojeni. Společnost nám dělali Němci a Švýcar a já se věnoval sympatické
dámě z Innsbrucku, která navštívila Prahu minimálně 10x a pokládá ji za
nejhezčí město, které shlédla.
31.5. pondělí 15. etapa Villadangos dei Paramo 36 km, celkem 492
km.
Jen čtyři jsme byli na pokoji a spalo se výborně. Cestou do Leonu jsem šel
chvilku se Švýcarem z Lucernu, který mě oslovil „dobrý den“. Před 30 roky
studoval
v divadle
„Na
zábradlí“
pantomimu
u
Ladislava
Prahu
Fialky
má
a
rád;
příjemná slova hned
po
ránu.
V Leonu
první
kroky
směřovaly k obrovské
bílé katedrále s mnoha
věžemi,
prý
nejkrásnější
chrám
Španělska (čistá raná
gotika). M. stále fotil
a já se jen kochal a
žasl nad tou krásou.
Samotné
město
je
nádhera, pískovcově
34
zbarvená metropole Kastílie; toto město ve mně
pokaždé
probouzí
radost.
Jen
španělského
poutníka jsem musel fotit na Plazade la Tegla.
Nedaleko odtud je neméně hezká románská
bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel
s hrobkou
leonských
králů
a
hospital.
Obědvali
jsme
v pěkném
parku
a
pokračovali
rovinatou
cestou
za
35
velkého
tepla
(ve stínu 27°C)
do
vsi
Viladanges, kde
jsme
se
v 17
hodin ubytovali.
Poprvé jsme tu
potkali
pár
z Čech, z Říčan
u Prahy. Cestu
do
Santiaga
jdou 40 dní, tj.
20 km denně.
Zatím
co
my
opět vyvářeli a popíjeli víno a pivo, oni jedli jen bagetu a zapíjeli ji vodou.
Jejich pobyt včetně cesty bude prý stát cca 25 000 Kč na osobu, zatím co náš asi
měsíční odhaduji na 15 000 Kč; jsou začátečníci, i když jim bylo přes 40 let.
36
1.6. úterý 16. etapa Santa Catalina 36 km, celkem 528 km
Po snídani jsme v 6.40 hod. šli po rovince do Hospital de Orbigo, kde bylo na
všech věžích mnoho čápů a v kanálech kolem cesty kvákaly žáby- žabí koncert.
Mají tu opravdu důmyslné zavlažovací kanály a pěstují tu kromě obilí i
zeleninu. Vstup do města vede
přes nádherný dlouhý kamenný
most, v oblouku, do kopce i
s kopce a ještě je zvlněný. Nyní
se však částečně opravuje. Říká
se o něm, že je to král
středověkých mostů přes řeku
Orbigo. Při přechodu této řeky
bojovali mauři s křesťany. Do
dalšího města Astorga jsme šli
už členitějším terénem mezi
barevnými keři a v pozadí byly
zasněžené hory. Často jsem šel
a
nemluvil,
někdy
ani
nepřemýšlel, na nic nemyslel,
jenom šel – prý to tělu moc
pomáhá.
Také
jsem
někdy
zdravil bez slov, jen pokynutím
a úsměvem. A pomáhalo mi to; byl jsem svěží. Snažil jsem se plnit motto mé
cesty: „Jít dál! A říkat jen to, co je nutné – a dost!“ V Astorze jsem byl
v posledních 2 letech již počtvrté, neboť se zde připojuje jižní cesta od Sevilly
ke Camino francese. Cesta je krásná, že ji jdu opravdu rád; 2x pěšky a 2x na
kole. Města jsou krásná a působivá panoramata jedinečná a stres uvolňující, ale
žádné místo není tak mimořádně krásné, žádný kraj tak zvláštní, že bych tady
chtěl zůstat napořád. Je to prostě jen cesta a tak to má být. Často vzpomenu na
domov, Český ráj, domov můj.
37
Před
náměstím
jsme
s M.
uspořádali pestrý piknik, neboť
jsem
nakoupil
v blízkém
supermercadu kromě další láhve
Veterána také naše plzeňské pivo
(jen 1,20€ za ½ litru).
Poté jsme si prohlédli fasádu
radnice plnou fantazie a pozdně
gotickou
biskupský
katedrálu.
palác
od
Vedle
je
Gaudího
v novogotickém stylu; nádherná
stavba podobající se hradu má pět
stran a z každé vypadá jinak.
Slouží
jako
Svatojakubské
Předpokládal
jsem,
že
ubytujeme,
ale
M.
se
muzeum
cesty.
tu
chtěl
pokračovat do hor, neboť bylo
teprve
poledne.
Po
dalším
plzeňském jsme došli
do obce
Santa
jsme
Catalina,
kde
se
ubytovali ve zcela novém albergu
za 5€ a relaxovali. Ve velkém
pokoji jsme spali pouze tři. Před
spaním jsme chutnali sýr a olivy a
popíjeli červené víno.
38
2.6. středa 17. etapa Molinaseca 36 km, celkem 564 km
V pohodě jsme posnídali v
předsálí jídelny a v 6.40 hod.
začali stoupat za jasné oblohy
do vsi El Ganso. Krajina byla
čím dále hezčí, členitější.
Zprvu
dubové
háje,
poté
borovicový les; dále už jen
vřes a rozkvetlé keře; květy
žluté, modré, fialové, bílé –
nádhera. Přitom výhledy na
zasněžené
pohoří
Teleno.
V Rabanalu jsme se převlékli
do kraťasů, připili Veteránem
a
nádhernou
krajinou
s dalekými výhledy stoupali
do polorozbořené kamenné
vsi
kde
Forcebadan,
jsme
vypili
kvasnicovou
cervezu
ve
společnosti mladých německých děvčat a Vídeňanky,
které začaly putování o týden dříve než my. Za
půlhodiny jsme dosáhli výšky 1525 m n.m., což je
39
nejvyšší místo na poutní
cestě
a
je
zde
slavný
železný kříž Cruz de Ferro
na dlouhém dubovém kůlu a
kolem
něho
kamínky
z celého světa Kamarádili
jsme se tu se Španěly
z Barcelony.
Nejsilnější
zážitek ale byl ze setkání
s italským
poutníkem
z Cogne poblíž Aosty (zde
jsem byl loni na podzim na
pozvání horolezkyně paní
Innes), kterému je 76 let a jde poutní cestu z domova do Santiaga a už se vracel
opět domů. Vyšel 4.3. a v deníčku měl napsáno 2120 km – za 90 dní! Při
přechodu Alp ve St. Bernardu šel týden ve sněhu a poté zničil boty tak, že si
cestou musel koupit nové, v kterých chce cestu dlouhou více jak 2600 km
40
dokončit; neuvěřitelné. Popili jsme s ním koňak
a jeho stisk ruky mluvil za vše; bodrý chlap!!!
Další 4 km do rozpadlé vsi Manjarinu byly
nejhezčí z celého dne. Procházeli jsme se
skalkami, samé kvetoucí keře, nádhera. Do
kamenné horské vsi El Acebo jsme sestoupili
na
oběd
a
obdivovali
upravené
domy
s břidlicovými střechami a dřevěnými visutými
balkony – víska jako z pohádky, příroda kolem
bere dech. Poté jsme sestoupili „botanickou
zahradou“ do Molinaseca,
kde protéká ve velkém
meandru velmi čistá říčka a
na svazích jsou vinice.
Ubytovali jsme se až na
konci
obce,
neboť
předchozí ubytovny byly
po 16té hodině
již
plně
obsazené. Teplota přes den se
blížila 28°C i v nadmořské
výšce 1000 m. Náročný byl
sestup více jak 900 m. Večeři
jsme si připravili z nakoupených
surovin v minikuchyňce a spali
na terase pod střechou.
41
3.6. čtvrtek 18. etapa Villafranca del Bierzo 31 km, celkem 595 km
Na terase při teplotě v noci 12°C se spalo ve spacáku lépe než v přeplněné
ubytovně, i když se to M. zprvu.moc nelíbilo. Tamtéž jsme posnídali a v půl
sedmé pokračovali v cestě s mnoha poutníky do blízkého většího města
Ponferrada. Vstup do města
vede po románském mostě
přes řeku Bierza. Světoznámý
je
hrad
templářů
ze
středověku; dále M. fotografuje barokní
radnici a městskou bránu zvanou Brána
milosti a kostel Nuestra Seňora. Kolem
cesty do Columbrianosu začínají
ovocné sady, hlavně třešně a vinice.
Vše je pečlivě upravené, některé
domy či vily překrásné. Cesta byla
často po asfaltu, mírně členitým
terénem. M. opět nasadil velké
tempo, kterému nestačili ani tři
mladíci z Japonska. Za odměnu jsme
si dali půllitru. cervezy v pivnici se znamením štíra, což je měsíc narození M.
Poté byla krátká zastávka ve vinařském závodě Bierzo, kde M. nakoupil dvě
láhve dobrého červeného, neboť večer předtím jednu láhev rozbil.
42
Oběd byl jako obvykle v pěkném parku a už ve 14.15 hod. jsme se ubytovali
v albergu
v romantické
vsi
Villafranca
del
Bierzo
6€.
za
Vstup do města je
Branou
milosti.
Město
má
přezdívku
„Malá
Compostella“;
ti
co už dál nemohou
zde
obdrží
milostivou Compostelu. Poutníků opět přibylo a tak musíme končit raději dříve,
abychom dostali volné místo na spaní. Počasí opět slunečné, teplota k večeru
ještě přes 25°C a
jen
slabý
vítr.
Kolem cesty byly
většinou
vinice.
opět
Vyprali
jsme velké prádlo
a jako obvykle šli
do baru na cervezu
a do knihovny na
internet. Zatím co
M. fotil kostely, já
už jsem je viděl třikrát, tak jsem nakoupil dobroty na večeři. Vařiče v kuchyňce
nás moc neposlouchaly a tak jsme vaření a smažení ukončili na našem plynovém
vařiči. K večeři byla anglická játra, sýr, olivy a mnoho piva a vína. M. si moc
pochutnal a já také. Spát jsme šli už před desátou hodinou, neboť jsme měli
v plánu vstát dříve a užít si zítřejší horskou etapu s převýšením cca 1000 m.
43
4.6. pátek 19. etapa Fonfria 42 km, celkem 637 km
Celou noc bylo velmi teplo a navíc stálé rušení od bouchajících dveří na WC
nám mnoho odpočinku nepřineslo. Navíc většina poutníků vědoma si náročnosti
cesty začala vstávat o hodinu dříve, tj. už ve 4.30 hod. a vedle spící Japonci
dokonce rozsvítili v pokoji a tak i já s M. vstávali neobvykle ve 4.45 hod. Po
snídani na ubytovně už
v 5.30 hod jsme začali
hledat cestu z města.
Jedna
Španělka
mě
ráno ještě obdarovala
sladkým moučníkem ke
snídani. M. mě brzy
vystřídal
ve
vedení,
neboť se mu mé tempo
zdálo asi pomalé. Šli
jsme údolím podél řeky
Valcarce tempem více
jak 5 km za hodinu.
Zprvu
cestě,
po
ale
asfaltové
s min.
provozem
kolem
a
procházeli
malými
kamennými, ale upravenými vesnicemi, stále
nahoru. Překrásné slunečné počasí jako obvykle.
Prudké bylo stoupání do vsi La Faba a ještě dále
do vsi Laguna de Castilla, kde jsme si dali
cervezu. Zde jsme překročili hranice do Galície a odtud už jsou kilometrovníky
44
(po půl km) odpočítávající cestu do Santiaga. Před překrásnou vsí O Cebreio
jsme šli opět „botanickou zahradou“ jako včera. Je to nejpříkřejší úsek celé
Jakubské pouti. O Cebreio je skutečně nádherné. Kruhové panorama nekončící
sytě zelené krajiny
bere dech. Mluví
se tu galicijštinou,
což je něco mezi
portugalštinou
a
italštinou.
Románský
chrání
národní
kostel
galicijský
poklad:
Svatý grál (pohár).
Obec Pallas má
upravené kamenné domy s doškovými střechami. Byli jsme ve výšce 1335 m a
odtud už následoval sestup do vsi Fonfria, kde jsme se ubytovali. Za nejlepší
výkon 42 km a převýšení více jak 1000 m jsme si večer dopřáli poutnické menu,
45
které bylo zatím nejlepší; jídlo a pití, co žaludek zvládl a nakonec ještě moučník.
Společnost nám dělali Kanaďané, Francouzi a Ital ze Sardinie, příjemní a milí
lidé.
5.6. sobota 20. etapa Sarria 33 km, celkem 670 km
Ráno
téměř
všichni
vstávali v 5.30 hod. a tak
jsme se také přidali, neboť
skoro
8
hodin
spánku
stačilo. Poprvé bez snídaně
jako téměř všichni jsme už
v před šestou hodinou za
šera
začali
sestupovat
skoro 2 hodiny z 1300 m
n.m. do 650 m n.m. do
městečka Triacastela, kde jsme chtěli posnídat. Opět cesta byla lemována
barevnými keři. Nahoře bylo teplo, inverze, ale ve výšce cca 900 m n.m. ležela
hustá mlha. Pekárna však
ještě neotevřela a tak jsme
pokračovali směr Samos.
Snídali jsme až v prvním
otevřeném baru po 9. hod.
V protisměru jsme potkali
zajímavého
s oslem
poutníka
a
psíkem
vracejícího se ze Santiaga,
který
vyšel
ze
svého
domova v Cadizu na samém jihu Španělska, spíše už na hranicích Tuniska. Jeho
cesta tam i zpět obnáší více jak 2500 km. Putoval po jižní cestě přes Sevillu,
kterou osobně znám z loňského výletu na kole z Granady do Santiaga. Stěžoval
si na problémy s ubytováním, neboť osel i pes mu velmi komplikovali nocování
46
poblíž ubytoven. Cesta údolím do Samosu, kde je obrovský klášter, je úžasná,
neboť je chráněna vzrostlými
starými stromy, také kaštany
jsou až 800 let staré a navíc
prochází
mnoha
starými
usedlostmi. Zde se zastavil
čas. Pohodlnou cestu jsme si
vychutnávali a dopřáli si také
zastávky na cervezu i koňak.
Po 14. hod. jsme ukončili
cestu v příjemném vzdušném
albergu jako první v Sarria,
které už znám z předchozích
pobytů. Poprvé jsme za celý
den neviděli slunce; typické galicijské počasí: občas mrholení, chlad a mlha.
Navíc to všude „voní“ po kravském hnoji. Bohatá byla večeře, kterou jsme si
připravili – skoro půl kg kuřecích prsou na grilu, sýr, zelenina, pivo, víno a
preclíčky.
6.6. neděle 21. etapa Ligonde 38 km, celkem 708 km
V ubytovně se spalo výborně a po dobré sladké snídani (buchty) a ještě vajíčka
na šunce jsme už v 6.30
hod.
pokračovali
s desítkami poutníků do
Portomarinu.
M.
začal
stoupání ve velkém stylu a
rychle;
skoro
soupeřil
s pěknou mladší dámou
z Nikaragui. Byla vysoká
oblačnost, ale příjemně;
teprve
kolem
oběda
47
vysvitlo slunce, které hřálo. Teplota jen 23°C. Stejně jako včera jsme procházeli
vesničkami, které mají většinou kamenné domy s břidlicovými střechami a
kolem
samé
žulové
zídky.
Viděli
jsme
přímo do chlévů,
jak kydají hnůj
nebo
Převažuje
dojí.
tu
ruční práce a je
úcta
Nepřekvapí
k ní.
na
poli ani motyka
nebo praní prádla u vesnické nádrže. V pohádkovém Portomarinu jsme byli
přijati jako první poutníci místními chasníky v krojích na širokém schodišti při
vstupu do města. Poobědvali jsme v parku a pokračovali bukovými lesy, kde se
48
jejich vůně mísila s močůvkou z luk. Putování
jsme ukončili v obci Ligonde, kde jsme se
ubytovali v malém novém albergu za 4€. Také
zde jsme si připravili večeři v malé kuchyňce,
neboť tu spalo jen
10 poutníků, což bylo
příjemné zvláště pro M..
7.6. pondělí 22. etapa Arzua 37 km,
celkem 745 km
Po lehké snídani už před půl sedmou jsme zahájili
předposlední etapu do města Arzua. Asi hodinu jsme šli sami do Palas de Rei,
odkud jsme už potkávali desítky poutníků jdoucích stejným směrem. Bylo teplo
a tak jsme brzy odložili bundy a jako pokaždé připili koňakem na šťastný den.
M. fotil kromě kostelů sušáky na kukuřici v dřevěném i kamenném provedení a
proutěné koše pro pastýře na
poli; dále kamenné „kašny“
na praní prádla. Cesta byla
hlinitopísčitá
s
členitým
profilem a vedla převážně
lesy.
Poprvé
eukalyptovým
jsme
šli
vonícím
hájem; také kapradí dosahuje
49
lidské výšky. Už v 11 hod. jsme díky
M. zvládli 23 km a obědvali v Melide
v přírodním parku, kde bylo jen 20°C.
Pohodlnou cestou se zastávkou na
ovoce a další pivo jsme dosáhli cíle
v městečku
Arzua, ale
poutnické
ubytovny
už byly plné. Téměř
v centru jsme si dopřáli malý penzion
za 10€ a dokonce mohli využít jeho
kuchyňku. A tak jsme nakoupili a
připravili opět báječnou večeři, neboť
steaky
vážily
skoro
půl
kila.
Společnost nám dělali starší manželé
z Norimberku, kteří dokončují poutní cestu z domova do Santiaga dlouhou 2500
km a jdou už pátým rokem; pokaždé 3-4 týdny v roce. Nabídli nám zbytek své
večeře, což byly špagety s kečupem, fazolemi a česnekem. Ochutnal jen M., ale
moc mu to nechutnalo. Skoro mě jich bylo líto, když jsme tak hodovali. Ráno se
to opakovalo při snídani.
8.6. úterý 23. etapa Monte del
Gozo 35 km, celkem 780 km
Po snídani jsme odešli už v půl
sedmé
na
předměstí
poslední
etapu,
na
Santiaga.Je
tam
30
moderních velkých bloků pro cca
3000 poutníků a obsazen byl jen
jediný; spal jsem tam naposledy
loni. Ubytování za 5€.
Od rána
byla obloha zatažená a podruhé na
cestě začalo drobně pršet a vydrželo
to s malými přestávkami až do
50
příchodu na ubytovnu před 15. hodinou. Cesta je však velice snadná, s měkkým
hlinitopísčitým povrchem a skoro stále lesy a vonící eukalyptové háje. Byla to
pro mě nejzdravější
procházka a na rozdíl
od
M.
mi
vůbec
nevadil déšť, neboť
jsme měli pláštěnky
včetně
překrytí
batohů.
Slunce
poprvé nesvítilo, ale
já ho měl v duši a
radoval jsem se celou
cestu a usmíval se na
poutníky a oni mi to
opláceli.
Jediným
větším místem byla
Arca, kde jsou krásné
upravené
domy
zahrady,
a
v nich
fuchsie a kamélie a
mnoho
sestříhaných
okrasných
keřů.
Překvapivě
cestou
nebyly žádné bary a
možnost občerstvení
pod
střechou
byla
malá. Naštěstí kolem
poledne déšť ustal a
přístřešek
s
dřevěnou lavicí jsme
neminuli. Snědli jsme skoro vše, co jsme nesli v batozích a nebylo toho málo.
51
Na předměstí Santiaga je velký monument postavený na počest návštěvy papeže
v roce 1993. Jen 6
minut
odtud
ubytování
bylo
a
déšť
značně zesílil. O to
příjemněji
sprše
bylo
pod
ve
horkou
vodou, když venku
začalo „lejt“. Trochu
mi bylo líto poutníků
na cestě a mnozí přišli
značně vyčerpáni. Po
pravidelné
hygieně
jsme zašli na cervezu,
internet,
nákup
a
večeřeli jsme ve společnosti bodrého Španěla a dotěrné Polky, která naštěstí
brzy odešla. Podruhé jsme slyšeli češtinu od mladého poutníka z Prachatic, který
šel Camino Norde a stěžoval si na cesty jen po silnici a málo ubytoven; příště
prý raději pojede na
kole. Já tuto cestu
absolvoval právě loni
na
kole
a
to
v protisměru až do
Irúnu,
Francie.
na
hranice
Potěšující
zpráva přišla od Petra,
řidiče kamionu Carga,
který mi nabídl odvoz
z Burgosu, i když jede ve dvojici se svým synem. Rád bych cestoval s Petrem a
dojel za ním do Madridu stopem, jak jsem zvyklý z předchozích cest, ale M.
chtěl, abych cestoval s ním busem, že jízdenky za autobus zaplatí.
52
9.6. středa 24. etapa Santiago de Compostella 5 km, celkem 785 km
Až po šesté hodině mě probudil M., neboť jsem si myslel, že tentokráte nikam
nespěcháme. Po výborné snídani na ubytovně jsme dokončili poutní cestu ke
katedrále Sv. Jakuba už v 7.55 hodin. Drobně pršelo, ale já se radoval ze čtvrté
návštěvy
světoznámého
poutního města. O pocity
štěstí a radosti jsem se
stačil
dělit s poutníky,
které
jsme
předcházeli.
pomalu
Také
oni
neskrývali svou radost a
usmívali se ještě více než
předtím. Před katedrálou
jsem blahopřál M. a sdělil svou radost, jak jsme cestu oba zvládli a nenastala
„ponorková nemoc“. Požádal jsem ho, aby stál ve frontě na vyřízení credenciálu,
zatím
co
já
zjistím
možné
dopravní spojení do Burgosu,
kde nás naloží některý kamion
Carga. 2 km od centra je vlakové
nádraží, kde jsem zjistil, že
přímý vlak jede jen jednou
denně v 9.25 hodin. Hledal jsem
proto autobusové nádraží, které
bylo 3 km vzdálené na druhém
konci města. První bus do
Burgosu jede ve 14 hodin,
druhý, noční ve 23 hodin. Přítel
Jirka
z Carga
doporučil
využít
Mates
už
mi
první
kamion z Burgosu dnes v noci
53
a tak bylo vše rozhodnuto. Také M. se moc těšil domů, neboť poslední týden se
mu stýskalo po domově. Krátce jsme poseděli v kavárně a rozhodli se o
okamžitém návratu. V 11.30 hod. jsme začali s prohlídkou katedrály a byli
účastníky slavnostní mše pro poutníky. Předtím M. vyzvedl i pro mě Credencial,
diplom o vykonané cestě v poutnické kanceláři Oficina de los Peregrinos. Stačil
jsem zavzpomínat na své nejdražší a rozsvítit svíčky za ně i přátele. Dále jsem
jen rozjímal s poutníky celého světa, kterých bylo skoro 2000 a naslouchal
motlitbě,
zpěvům
a
poděkování
za návštěvu
Santiaga. Za
poutníky
pronesl
zdravici
poutník
z Německa.
Dnešního
dne
došlo
z Čech 5 poutníků; jeden z Leonu, dva z Burgosu a dva, M. a já, ze Saint Jean
Pied de Port. Bohužel po hodině, ještě než se začala houpat na laně největší
kadidelnice světa „Bota fumeiro“, jsme museli chrám opustit a spěchali na
autobusové nádraží, kde jsme
si
koupili
jízdenky
do
Burgosu. Nakoupili jsme ještě
jídlo na cestu a ve 14. hodin
se začali vracet domů. Zatím
jen do Burgosu, cca 650 km
za 40€ a cesta trvala 9 hodin.
Bylo
teplo,
ale
obloha
zatažená a často pršelo, občas
54
velmi moc. V některých městech, která jsme projížděli, teklo velké množství
kalné vody přímo po ulicích. Před půlnocí jsme se šťastně setkali s Romanem
Dobešem, řidičem Carga, který si mě pamatoval, když jsem jel s Cargem
do Madridu poprvé. Asi po 1,5 hodině jízdy jsme měli 9ti hodinovou
bezpečnostní přestávku nedaleko francouzských hranic.
10.6. čtvrtek
Přestože jsme šli
spát
až
v půl
třetí, neboť jsme
si
příjemně
povídali
lahví
nad
koňaku,
vstávali jsme už
po
8.
hodině,
posnídali,
v blízkém
supermarketu
nakoupili a v 10.30 hod. pokračovali v cestě. Večer jsme museli opět na 10
hodin zastavit a bylo to na placeném parkovišti tzv. „autohofu“, kde jsme se
v restauraci výborně navečeřeli za 11,5€. K dispozici byl samoobslužný pult
nejrůznějších předkrmů včetně ústřic a jiných rybích specialit, hovězího masa,
vajíček a mnoha salátů; z hlavních jídel jsme si vybrali vepřovou kotletu
s hranolky. Pestrý byl výběr moučníků, sýrů a ovoce včetně žlutého melounu a
k pití 0,3 l červeného vína. Najedli jsme se opravdu dosyta a lepší víno popili
před spaním ještě v kamionu.
11.6. pátek
Po lehké snídani jsme už v 6 hodin pokračovali v cestě na východ dalších 10
hodin s 2 hodinovými přestávkami do Mulhause. To už jsme věděli, že pro nás
zde jízda skončí, neboť řidič vezl zboží do Německa a bude zde stát plné dva
dny, neboť vykládku má až v pondělí. Měli jsme však štěstí, neboť za námi jely
55
další kamiony Carga a hlavně můj kamarád Petr Dusbaba. V kamionu sice jedou
ve dvou řidičích, ale byl ochoten nás odvézt do Jičína oba. Dříve však do Jičína
odjížděl jiný kamion s dvěma řidiči a tak ho využívá M., který bude doma dříve
než já.
12.6. sobota
A také se tak stalo. M. přijel domů už kolem 6. hodiny ráno a já o 3 hodiny
později. Měl jsem štěstí, neboť kromě manželky na mě čekaly děti a vnoučata.
Lepší přijetí snad ani nemohlo být. Po desáté hodině už jsem s nimi plaval
v místním bazénu.
Jakubská pouť mi přinesla radost zrovna jako přijetí doma. Pokaždé se na cestu
těším ještě více na návrat domů. Chtěl bych zbytek života mít stále radost,
vyrovnanost a pohodu jako na této pouti. Camino nabízí každému možnost
podívat se pořádně sám na sebe.. Tady jsem si uvědomil, že nejdůležitější je
nechat druhého volně dýchat; to jsem se začal učit právě zde vedle M. Cesta je
trochu tvrdá, ale nádherná. Proto ji rád opakuji. Vezme dost sil, ale
mnohonásobně je vrátí. Musíš ale tu pouť jít, jinak svá tajemství nesdělí.
Všechny cesty kladou otázku. Kdo vlastně jsi?
„Všichni jsme poutníci na cestě za neznámem“
Paulo Coelho
56
Nakonec poděkování a pár informací
1/ Jitě, která mi cestu přála a současně cestovala po Číně
2/ Mirkovi, který byl dobrým partnerem a znovu překvapil svou výbornou
kondicí, přestože ho v první polovině trápila oteklá noha; do kopců někdy chodil
„jako by závodil“. Nesplnil tak roli mé „brzdičky“, jak sliboval. Denní průměr
byl 34,5 km a sliboval jen 30 km za den
3/ Jirkovi Matesovi z Carga za dopravu do Španělska i zpět
4 / všem neznámým poutníkům a Španělům, kteří nám na cestě pomáhali
5/ ještě jednou Mirkovi děkuji za fotodokumentaci, kterou Jitka zpracovala do
deníčku.
Náklady na ubytování, stravování a pití nepřekročily 500 Kč za den na osobu.
„Camino di Santiago 2010“ skončilo,
ať žije „Camino di Santiago 2011“
V Jičíně 22. června 2010
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2010
57