Věčnost - Naše tvorba

Věčnost
Ostrý záblesk prošlehl temnotou.
S hlasitým syčením se cosi začalo pohybovat.
Hluboká tma se rozmělnila do nejasného šera a silný chlad zastudil na holé kůţi…
Prudce se vymrštil a vztyčil do sedu. Mrazivý chlad a stříbrná tekutina se rozptýlily po
bledé hrudi.
Na malý okamţik se zvýraznilo staré tetování.
Kraken poţírající loď, vyvedený nad srdcem, uvnitř silně dýchající hrudi.
V prvé chvíli zmaten, odtrţený od své paměti, se rozhlédl po bílé místnosti se
stříbřitými sloupy. Opalizující opar, stoupající jako vodní pára z povrchu stříbrné hladiny
studil snad více neţ led. Seděl ponořen do půl pasu, jako ve vaně.
„Nééé, už nééé…“vyhasla a vzápětí se ztratila zmatená myšlenka v labyrintu jeho mysli.
Pomalu zamrkal a pohlédl na klečící postavu v černé sutaně. Muţ klonící svou holou
lebku s jediným hnědým copánkem na temeni tiše pronesl.
„Odpusť, můj Protektore, vyrušení ze schrány. Protektor Estaa-Terkhe přichází v zájmu
Hegemonie s neodkladnou záleţitostí“
Neţ domluvil, probudila se spáčova mysl z léčebného spánku.
A on získal opět přístup ke své paměti. Po druhé sklopil pohled na toho, kterému před
časem daroval neomezený ţivot a zdraví ve jménu Účelu.
Na svého Patrona.
„Odpouštím, Ayary. Připrav mé roucho“
Vztyčil se a jediným, dlouhým krokem opustil Schránu ţivota. Zamáčkl zámek a
nepřítomně sledoval, jak se uzavírá vnitřní přepáţka. Pečlivě vyrobená z rafinovaného,
vysoce čistého a kladného Elderonu.
Dnem i nocí bránil ten kus lesklého kovu, aby se stříbrná Míza, ta koncentrovaná
ţivotní síla miliónů obyvatel Hegemonie, vypařila.
Pak se sklopilo a se zaduněním zapadlo i svrchní víko, z vnitřní strany pokryté tenkou
vrstvou hrubého Elderonu.
Odvrátil se od toho stříbrného kvádru, zaobleného a nedocenitelného.
Na chvíli se protahoval, zkoumající rozsah vyléčení. Zaznamenal drobné nepřesnosti ve
svalové koordinaci, ale jinak byl jeho zničený trup obnoven s uspokojivou funkčností. Přes
předčasné ukončení léčebného procesu byl opět schopen slouţit Účelu.
Umírněná spokojenost zalila jeho mysl.
Vyslal Stromu svůj sjednocovací signál a vyčkal kompletního splynutí s Podstatou.
Jeho podřízený Patron, Ayary, mezitím dorazil zpět a podával mu sněhobílé roucho a
spodní šat téţe barvy. Nakonec mu, s úctou, která jí náleţí, podal vznešenou zbraň, odznak
pravého syna Stromu.
Čepel z mléčného, taktéţ vysoce čistého Elderonu, zvráceného na zápornou stranu, byla
skryta v pochvě z bělostné kůţe vzácného ledového červa.
Probuzený se ustrojil a zamířil do přijímacího sálu svého sídla.
1
☼
Protektor Estaa-Terkhe nehybně očekával příchod hostitele. Shodně ustrojen jako pán
domu, stál zády k velkému oknu, za kterým pozvolný travnatý svah klesal k hladině zátoky.
Příchozí pohlédl do jeho netečné tváře a vyčkal, aţ cizí Protektor ukončí své plné
propojení s Podstatou.
Host zamrkal bledými řasami ve stříbrem prokvetlé tváři. Jeho oči, naprosto pokryté
třpytnými ţilkami se stočily ke svému protějšku a sálem zazněl tichý, klidný hlas.
„Přicházím v neodkladné záleţitosti, Naar-Aeli. Věc Hegemonie potřebuje tvůj vzácný
talent.“
Naar-Ael mírně pokývl hlavou. Potřeba Hegemonie byla samozřejmě prvořadá, sluţba
Účelu byl důvod jeho existence.
Zdejší Protektor se krátce soustředil a vyslal svůj vnitřní Hlas.
Ayary, připrav povoz a vyšli signál do přístavu. Ať je Imandrea 2 připravena k plavbě.
Ihned zachytil Patronovo potvrzení a otočil se k hostu. Pokynul mu a oba vyšli jsme na
oblázky sypané prostranství před sídlem.
Obě Gelchorská slunce je zalévala růţovým svitem i kdyţ bílý kotouč Malého bratra uţ
klesal k vodní hladině rozlehlého moře. Trojnásobně velká, hněvivě rudá koule Velké sestry
dominovala nadhlavníku. S odchodem Malého se světlo utápělo ve stále hlubších odstínech
rudé. Na temné straně nebe však uţ vykukoval okraj Vladaře. Tato obří mnohobarevná koule
svými převáţně ţlutošedými odstíny brzy přinese nové odstíny Gelchorské krajině.
I přes naprosté soustředění na cestu Účelu, občas Naar-Ael pocítil prchavý stín zájmu a
snad i čehosi, jako lidského potěšení nad bizardní proměnlivostí zdejší oblohy. Rozhodně
byla pro slabé emocionální relikty jeho lidské minulosti mnohem působivější, neţ vymetená
obloha Symetrie.
S tichým syčením přijel povoz.
Ayary jim úsluţně otevřel dvířka, zatímco se nízký, oválný trup vozidla chvěl pod pulzy
ţhnoucího pohonu. Pára unikající průduchem na vrcholu trupu syčela jako tichounký hádek.
Oba Protektoři se usadili v čalouněných křeslech šedavé barvy a zavřeli dvířka. Ayary,
oddělen stěnou s okénkem, uchopil páky řízení.
S tlumeným tepáním se začala prohánět voda kolem srdce pohonu a ţhavec ji takřka
ihned měnil v páru. Jako krev se příval horkého plynu rozlétl tělem stroje, hýbající převody a
poté se chladící v břiše mechanického oře.
Vyrazili k přístavu, šest kol se skřípavě zakouslo do oblázků. Cesta neměla trvat déle
neţ hodinu.
☼
Tlumený sykot a klapání pohonných mechanismů Naar-Aelova osobního křiţníku
vytvářelo uspokojivé zvukové pozadí pro rozhovor s bratrem Protektorem. Nevysoké vlny
období Rozluky, kdy byla slunce vzdálena a putovala kaţdé po jiné nebeské dráze, jen lehce
pohupovala plující Imandreou 2.
Usedli v pohodlné kajutě pod můstkem.
Estaa-Terkhe se natáhl po láhvi Dirienského jiţního, excelentního vína z jiţních oblastí
pohostinného a Účelu oddaného Dirienu.
Naar-Ael několika odměřenými slovy ocenil výběr.
Estaa-Terkhe si nalil a pomalu ochutnal. Pak, lehce defenzivně, prohodil.
2
„Jsem si vědom zbytečnosti tohoto rituálu. Z pohledu Účelu je prostá voda dozajista
přínosnější.“
Pohlédl svýma studenýma očima na pohár a na chvilku se v nich mihl jistý zájem.
„ Ovšem mnozí z nás v sobě nosí nevymýtitelné fragmenty naší lidské minulosti. Jsem
si jist neškodností tohoto mého zlozvyku.“
Naar-Aele vteřinku počkal, ale Podstata mlčela. Tak tedy odpověděl sám za sebe.
„Naprosto souhlasím,“ Vstal a vydal se ke stěně. Bezmyšlenkovitě poloţil bledou,
stříbrem prokvetlou dlaň na stěnu.
Tepot strojů, přenášený zdí byl…příjemný.
Naar-Ael rychle posílil ledový chlad své mysli a nepřípustné pocity pohřbil uvnitř své
mysli.
Pokračoval, jako by se nic nestalo.
„ Pověz mi, jak mohu poslouţit Účelu. Předpokládám, ţe se jedná o utajenou záleţitost,
Podstata mě nijak neinformovala.“
„Ano, proto jsem přicestoval osobně. Podstata je omezena zámkem. Tato záleţitost
bude známa pouze Stromu a zúčastněným důvěrníkům.“
Naar-Ael se opřel a vyčkal dalších slov. Lehounký záblesk zvědavosti probleskl
z hrobky jeho lidství.
„Je potřeba tvého vzácného umění. Máme nečekaného zajatce, Renegáta,“ EstaaTerkhe dopil víno a jen na okraj potvrdil Naar-Aelův předpoklad.
„Potřebujeme získat informace.“
Naar-Ael pokývl.
„Pro tento úkol jsem opravdu ten pravý.“
„Strom to přirozeně ví. Zajatec je uţ tady, na Gelchoru, nebude nutné odcestovat.“
„Oceňuji to.“
„Naber kurs na Hergeru, Renegát je drţen v tamním nápravném komplexu.“
„Budeme tam do dvou hodin.“
Zároveň vyslal pán lodi Hlas s pokyny na můstek nad kajutou. Ayary pak předal rozkaz
kormidlu.
Naar-Ael vstal a vydal se na kontrolu strojovny.
Estaa-Terkhe se opřel a přivřel oči, vzápětí se ponořil se do neustávajícího proudu
informací vířících Podstatou.
Pán lodi naopak momentálně necítil ţádnou motivaci ke sledování hlášení, událostí či
pokynů, létajících rychlostí myšlenky sítí propojených kousků Podstaty, obsaţených
v kaţdém, který v sobě nesl plod, či alespoň sémě Stromu.
Kontrola stavu jeho plavidla byla mnohem…účelnější.
☼
Naar-Ael prošel šedivou chodbou ozářenou světlivci. Nehybná oválná těla se spokojeně
krmila zeleninovou kaší, nalitou v nádobkách ve stěně pod nimi a měkké, bílé světlo bylo
odměnou za neustávající hostinu.
Otevřel bytelné, kovové dveře, které vedly do bílé, obklady obloţené místnosti.
Vprostřed se, pod dohledem dvou bitevních Patronů z Androanu, krčil na kovovém
křesle nahý zajatec. Důkladně spoután tlustými řetězy, s hlavou znehybněnou mohl
maximálně chrčet.
Izolace místnosti byla skvělá, přesto se občas vloudily vzdálené výkřiky
nepolepšitelných regresivistů. Jejich výuka v opětovné poslušnosti Účelu se neobešla bez
intenzivních motivací zaloţených na přínosné bolesti.
Do místnosti vešel Estaa-Terkhe.
3
Druhý Protektor se k němu otočil a prohodil.
„Takţe začneme s extrahováním důleţitých informací.“
Naar-Ael přešel ke spoutanému zajatci a krátce pohlédl do jeho stříbřitých očí.
Ten je na něj upíral s nenávistí a strachem.
Jak dokonalá ukázka renegátské degenerace. Naprosto ztratil kontrolu nad těmito
nízkými funkcemi svého mozku. Přišel o ledový klid, darovaný mu semenem Stromu.
Naar-Ael pocítil po těchto myšlenkách lehké znechucení, ale kontrola jeho mysli tyto
emoce rychle potlačila.
Pokynul mohutně opancéřovaným kolosům z Androanu. Oba dvoumetroví, nelidsky
svalnatí Patroni se za doprovodu tichého skřípání a cinkání vrostlého pancíře stáhli.
Otočil se k bratru Protektorovi.
„Výhodou výslechu renegáta je jeho odolnost. Zde, tento zdegenerovaný Patron je
mnohem odolnější neţ prostí lidé. A to je náš zisk. Má metoda těţení informací je pro lidský
mozek neuspokojivě často fatálně destruktivní. Ovšem mozek Patrona je nadán značnou
schopností regenerace. To umoţňuje získat dostatek času k pečlivé práci.“
A rutinním pohybem zahájil trepanaci lebky. Ostrá čepel jeho meče spolu
s destruktivními účinky záporného Elderonu byla nadmíru vhodným nástrojem.
Nad křičící tváří, zalitou krví se posléze odhalil stříbrem lehce prokvetlý mozek. Mírně
se chvěl.
Naar-Ael odloţil meč a vysunul v mezisvětí z aury své jemné výběţky. Pomalu, takřka
mazlivě, pohladil záhyby síly kolem regresivistova mozku.
Pak se napojil na sloţitou krajku bělostné aury nad členitým povrchem zajatcova
mozku. Posílil objem ţivotní síly v této oblasti, připraven korigovat její kolísání.
Nakonec vytáhl pouzdro s vzácnými, jako vlas tenkými jehlami z rafinovaného,
kladného Elderonu.
První z nich vzápětí vklouzla na své místo v mozkové hmotě Renegáta.
Otřásl se a zakvílel, jak Naar-Ael s virtuozitou mistra umístil zbytek jehel na svá místa.
Roztřepil své výběţky do tenkých vlásečnic a dotkl se kaţdé jehly. Vpustil skrz ně trochu
ţivotní síly do jeho mozkové kůry. Po prvním impulzu, který přivedl zajatce k pláči i smíchu
a zazmítal jeho tělem, začal různě měnit intenzitu toku síly.
Po chvíli pohlédl Naar-Ael na mírně fascinovaného bratra Protektora.
Naar-Ael na chvilku zapřemítal, ţe by bylo nadmíru přínosné pro Účel, pokud by se
tuto metodu výslechu dokázali naučit i ostatní bratři a sestry.
Ale bylo to něco mimo běţnou sumu dovedností, které je moţno se naučit či dokonce
vštípit Podstatou.
Sama Podstata, tedy tím pádem v rozšířeném slova smyslu Strom, se vyjádřil k tomuto
problému. Jedná se o něco, co spíše připomíná talent, určité prozatím neodhalené dispozice,
vrozené jiţ lidskému základu.
Jen hrstka Protektorů tímto talentem disponuje, většinu učil právě Naar-Ael.
On, první, kdo dlouhým experimentováním a výzkumem dosáhl mistrovství v tomto
oboru. V podstatě tento obor vytvořil.
Proto prohodil k bratru před ním.
„Je to jako hudba. On je úţasně sloţitý hudební nástroj a já jsem virtuos. Ruka amatéra
by ty jemné struny nenávratně rozervala.“
Renegát se zasmál a zaslzel.
Pak začal mluvit, zmatené zvuky se spojovaly do prvních slov, jak Protektor
postupoval, napojený na neuvěřitelně sloţitou krajinu regresivistovy mysli.
Jako tisíce drobných a křehkých vláken se před Naar-Aelovým vnitřním zrakem
rozprostíraly moţnosti jeho mozku.
Bylo by tak jednoduché, zničit jej.
4
Pouhý lehký pohyb a byl by na místě mrtvý. Ani všechna regenerace by uţ nic
nezmohla.
Umění je však v tom, vybrat v překrývajícím se bludišti ty pravá vlákénka, jemně je
pohladit a naplnit zvonivou písní ţivotní síly. Jako harfa o milionu strun pevných jako dým.
Vyţaduje to skutečného mistra. A to z něj dělá velmi cenného syna Stromu,“ mihl se sled
myšlenek Naar-Aelovou hlavou.
Nekonzultoval to s Podstatou, ale byl si jist, ţe krom jeho učňů má kaţdý Protektor
v sobě hluboko zakotvený hlavní příkaz, chránit ho i za cenu svého zničení.
Na Klenketheru toho byl svědkem, tam, v prudké bitvě s Haggarskými invazními
silami. Neměl samozřejmě být v první linii, Strom si dává pozor. Ale byli překvapeni
nečekaným vpádem.
Haggarští bezúčelní vyuţili s největší pravděpodobností vzácný jev, netypickou blízkost
dalšího světa krouţícího kolem stejného slunce, pod jejich kontrolou a místo útoku na silně
střeţený Průchod vyslali skrz smrtící prázdno mezi světy své samostatné plodnice.
Obří obrněná semena dopadla do vzdálených míst, mimo dohled hlídek kolem
Průchodu. Tam pak zahájila plodící proces, na jehoţ konci, po několika letech, byla invazní
armáda, která udeřila na pevnost Průchodu.
V místech dopadu bylo k dispozici mnoho místní biomasy, útočná síla proto byla
značná. Tuto variantu Hegemonie nepředpokládala a jejich ztráty byly obrovské.
Pevnost nebyla připravena na tak masivní útok zvenčí. Klenkether ztratili a Naaraelv bitvě takřka zahynul.
Tři Protektoři padli, kdyţ transportovali jeho strašlivě zničené tělo k Průchodu.
Kdykoliv ho tam mohli nechat a zachránit se, sami nezraněni a proto teoreticky cennější, neţ
on.
Jeho zdevastované tělo vyţadovalo značnou dobu ve Schráně, kdy nebyl pro Účel
přínosem.
Přesto byla jeho záchrana vyhodnocena jako priorita číslo jedna a byli obětováni tři
Protektoři. Větší důkaz pro svou domněnku nepotřeboval.
Ostře si vybavil vzpomínku na obrovského haggarského Válečníka, valícího se skrz
roztříštěnou bránu jako předvoj nepřátel, přes nádvoří přímo ke němu. Tři zásahy děly na
ochozu jím smýkly do strany a rozstříkly kolem zelenavý sliz a kusy pancíře. Jedna z
osmi ostnatých, třímetrových nohou odlétla od trupu. Pak se desetimetrové, štíru podobné
tělo, otočilo ke Protektorovi a šestice malých narudlých oček na stoncích ho zaměřila. Dvě
chapadla zakončená složitými nástroji z černého pancíře zavířila a doprovázena rychlými
údery dvou jedových bodců na složených mnoho kloubnatých končetinách vyrazila k NaarAelovi.
Bestie smetla trojici vojáků, snažících se vypálit z kulopalů a pak naplnila Protektorovo
okolí pancéřovanou smrtí s odstřikujícími kapkami žíravého jedu.
Zahlédl připojenou mozkovou schránu, jako zvrásněný nádor v prohlubni, krytou
kostěným štítem.
Díky dlouholetým zkušenostem sil Hegemonie dokonale věděl, co to znamená.
Válečníka se zvířecí inteligencí využívá jako své bojové tělo Haggarský pán. Před
dlouhou dobou je jejich chaotický, Účel postrádající vývoj zbavil vlastních těl a učinil z nich
samostatné mozky se soustavou žláz zajištujících hormonální funkce a výživu. Ukryti
v pevných schránách, dokázali se napojit na roztodivné výtvory svých plodnic.
Stali se největším ohrožením Účelu.
Díky své rychlosti proklouzl Naar-Ael mezi vířícími končetinami a vyrazil v mohutném
skoku vstříc pánově schráně.
5
Přistál před kostěným pancířem nad schránou. Jen malým otvorem vykukoval
zvrásněný, destičkami pancíře a sadou malých oček pokrytý obal, skrývající nepřátelský
mozek.
Napřáhl meč.
V poslední chvíli uskočil před mohutným klepetem, otočkou se vrátil před otvor a švihl
mečem.
Kostěné segmenty pancíře jednoho chapadla sevřely jeho pas a stehna.
Hrot meče se skřípotem projel schránou a vnikl do měkké mozkové hmoty pod ním.
Válečník vydal vysoké zavytí a s explozí mocné agónie se křečovitě sevřelo chapadlo,
obtáčející mou dolní polovinu.
Protektor zablokoval vlnu strašné bolesti a ignoroval zvuk drcených kostí.
Zarazil ihned meč až po jílec a pak trhl vzhůru. Schrána se otevřela jako slupka tvrdého
ořechu a ve stopě čepele protínající kostěný pancíř nad mozkovou prohlubní vystříkl hustý,
žlutavý sliz s šedobílými chuchvalci.
Duté zavytí doprovodilo trhnutí chapadla kolem mého rozdrceného pasu.
Válečník, nyní odkázaný na svou základní zvířecí inteligenci ho stáhl před svůj ústní
otvor.
Velká škoda, že nebyl pouhou nástavbou pro svého pána.
Naar-Ael krátce zalitoval smutné náhody, že zrovna tento byl designován také jako
samostatná jednotka.
Pak tuto atavisticky lidskou reakci potlačil a racionálně, bez emocionálního balastu
čelil dalším událostem.
Z úst vyrazilo šedavé chapadlo odstřikující průhlednou, stereotypně žíravou tekutinu.
Na konci „jazyka“ se rozevřelo hnízdo plné dutých jehel a zabodlo se prudce do Protektorovy
hrudi.
Se spalující intenzitou vytryskly žíravé šťávy do jeho útrob a začaly střelhbitě měnit
Naar-Aelovo již tak dost poničené tělo na výživnou kašičku. Regenerační schopnosti se
tomuto smutnému osudu postavily do cesty, ale jejich možnosti byly limitované.
Naar-Ael udělal to jediné rozumné, co se dalo.
Zastavil své srdce, aby zabránil průniku trávících šťáv skrze krevní řečiště do hlavy a
přesunul veškerou životní sílu do oblasti lebky, ve snaze udržet mozek co nejdéle
nepoškozený.
Trojitý dunivý výstřel skrze kolabující smysly příliš nevnímal.
Válečník jí však věnovat pozornost rozhodně musel.
Další dělová salva mu roztříštila trup a poslední náboj rozmetal jeho hlavovou část.
Protektor odlétl jako rozteklá a ožehnutá hadrová panenka.
Pak se v protiútoku jeho torza zmocnily síly Hegemonie a začala prudká bitva
s menšími haggarskými bojovými jednotkami o Naar-Aelovu záchranu.
Výsledkem byl jeho úspěšný transport na bezpečnou půdu Gelchoru, ztráta dvou bratrů,
jedné sestry a neznámého mnoţství Účelu oddaných vojáků.
Prostě fakt Naar-Aelovy priority byl nezpochybnitelný.
Pak byl uloţen do Schrány ţivota, strávil v ní takřka standardní rok a nakonec byl
probuzen pro tento úkol.
Naar- Ael přestal přemítat a vrátil se do přítomnosti.
Kontakt s mozkem Renegáta v něm probudil realistické vzpomínky, někdy se to
stávalo.
Soustředil se na těţení informací a rozehrál mozek pod sebou jako hrací skříňku pravdy.
Estaa-Terkhe začal pokládat otázky.
6
☼
Naar-Ael zrušil kontakt a vytáhl vzácné jehlice. Renegát zasténal a ochabl. Protektor se
na něj zpytavě zadíval a pak přiklopil vršek lebky na své místo.
Jemným pulzem ţivotní síly podpořil zajatcovu regeneraci, a zatímco si utíral ruce,
prohodil:
„Noon-Anreh…,“ krátce se soustředil na víření Podstaty.
„Mladý Protektor…renegát…“ na chvíli opět zmlkl, sledující prudké pohyby
v Podstatě.
Spojení s Noon-Anrehem…ztraceno…poslední pozice…Korb-Drogonský Průchod…
Estaa-Terkhe upřeně sledoval zajatce, zatímco utrousil:
„Je hledaný, nemá moc šancí. Bude hon. Největší hon v dějinách Hegemonie“
Naar-Ael odhodil ušpiněný kus látky.
„Spíš mě zajímá, jak je to vůbec moţné. Patroni, budiţ, jejich spojení s Podstatou je
bídné.“
Pozvedl ochablou tvář zajatce a nechal ji zase klesnout na jeho hruď.
„Ale Protektor…to je základní stavební kámen sítě Podstaty,“ ztichl, nejblíţe ohromení
za svůj ţivot Protektora, co pamatoval.
Ani Estaa-Terkhe nevypadal jako ztělesnění klidu. Pak se však vzchopil, znovu zahalen
do bezpečí chladného intelektu syna Stromu.
„Musí jít o naprosto ojedinělý úkaz…uţ tu byli Protektoři, kteří byli odtrţeni od
Podstaty.“
Naar-Ael se k němu otočil a chvíli propátrával Podstatu. Ta však nenabídla ţádné
vysvětlení.
„Je to uzamčeno, bratře,“ prohodil Estaa-Terkhe. Pak pokračoval:
„Ale kaţdý odtrţený Protektor…zešílel. Stalo se z něj sice vychytralé, ale přesto pouhé
zvíře.“
Naar-Ael se na chvíli zahleděl do prázdna. Vrátil se pohledem ke spoutanému
renegátovi.
„A Patroni?“
Druhý Protektor na okamţik mlčel a přemýšlel.
„Nedá se říci, ţe by vyloţeně zešíleli. Ale byli velmi nestabilní, nevypočitatelní. A
převáţně silně bezúčelní.“
„Ale renegáti takoví nejsou. Jsou vychytralí, skrývající se.“
Estaa-Terkhe pokývl.
„Ano…tohle je něco jiného. Musíme bezpodmínečně najít Noon-Anreha.“
Naar-Ael přikývl.
Vzápětí sebou lehce trhnul.
Podstata mu doručila jasný a neodkladný rozkaz.
Estaa-Terkhe na něj tázavě pohlédl.
„Musím k Průchodu. Renegát prošel na Nimer. Tamní síly zajaly dalšího z jeho
Patronů.“
Překontroloval si svou výslechovou sadu nástrojů.
Druhý Protektor se zamyslel.
„Nimer…to je další z těch nově otevřených světů.“
Naar-Ael přikývl. Před pár lety se náhle otevřely uţ dlouho uzavřené cesty a na
několika světech, do té doby odříznutých znovu oţily Průchody. Nimer, Korb-Drogon,
Tjeskhal…a tucet dalších. Proč oţily, to zatím Hegemonie netuší, ale je jasné, ţe musejí být
připojeny k Účelu.
Pak se otočil na regresivistu a lhostejně přešel jeho nenávistný pohled.
7
„Doporučuji zajatce odvést na Symetrii a provést celkovou obnovu. Nač plýtvat silným
tělem, které můţe ještě dobře poslouţit Účelu.“
Estaa-Terkhe přikývl a pak doprovodil bratra Protektora z místnosti.
Nenávistného řevu za zády si nevšímali.
Zanedlouho nastoupil Naar-Ael zpáteční cestu do svého sídla a dál, ke Gelchorskému
Průchodu.
☼
Spoutaný zajatec byl odnášen dvěma Patrony k Průchodu. I jej čekala cesta Na
Symetrii, hlavní svět Hegemonie a následná obnova. S čistou myslí, bez balastu neúčelných
vzpomínek bude opět dobře sloučit Účelu. Nebo tomu alespoň Naar-Ael věřil a Podstata
nevyjádřila nesouhlas.
Protektor pokynul Achnatovi, svému dalšímu Patronovi.
Ten mu podal lahvičku se stříbrnou Mízou.
Naar-Ael se napil a nechal příjemný pocit z obnovy síly pomalu v tichosti vyhasnout.
„Chanjra….,“ tiše prohodil.
Achnat s lehkou úklonou zamumlal.
„To je zdejší hlavní město, ţe?“
„Ano…renegát se vydal přímo tam.“
Naar-Ael se pomalu vydal ven ze stanu, zatímco hovořil k Patronovi.
„Konečný útok proti této říši byl v plánu jiţ delší dobu, jen urychlíme naše záměry.
Zůstaneme tady a budeme se účastnit zdejšího taţení.“
Venku se vyhoupl na ještěrovce a zamířil pryč od opevnění kolem Průchodu.
☼
Čpavý dým mu přelétl po obličeji, Naar-Ael popohnal ještěrovce a vyklusal na vrchol
svaţité ulice. Z leva se ozvala neuspořádaná salva z kulopalů a pak řev hrdinných oddílů
Hegemonie, útočících na bodák. Zpoza barikády, jejíţ cíp Protektor zahlédl přes dým
z hořících domů, vylétaly šípy a ostnaté koule. A občas se ozvala rána z nějakého
ukořistěného kulopalu.
Jen obvyklá hudba neustávající symfonie věčné války, přelévající se z jednoho světa
na druhý.
Bez pohybu není ţivot. A Hegemonie si zvolila za svůj pohyb expanzi.
Stočil svého šupinatého oře a přestal věnovat pozornost šarvátce na malém náměstí.
Sjel svaţitou ulicí napravo a po cestě si ţivě představil tvář svého Patrona.
Ayary! Připrav mou Schránu, jsem na cestě. Úderem třetí hodiny se musím spojit
s bratrem Protektorem.
Pocítil úspěšné propojení a bezeslovný souhlas. Naar-Ael popohnal svého ještěrovce
ještě více a vzápětí takřka převálcoval niţšího důstojníka, který vyběhl z dýmu válejícího se
mezi hořícími domy v malé uličce. V poslední chvíli Protektor strhl zvíře, aţ čtyři svalnaté,
ostnaté nohy zatančily klouzavý tanec.
Voják v pošpiněné bílé zavrávoral a vytřeštil oči. Pak se však opanoval a vzorně
pozdravil. Naar-Ael pohlédl na jeho hruď a zaregistroval bronzový kruh.
„Co se děje, bronzový vůdce? Kde je tvá jednotka?“
„Byli jsme rozprášení, ctěný Protektore. V tom dýmu a chaosu jsme ztratili přehled a
vzbouřenci nás přemohli. Útočí ze zálohy, z kaţdého domu, z kaţdé ruiny.“
8
Naar-Ael mávl rukou.
„ Tímto směrem je dočasné velitelství, podej zprávu svému měděnému. Čest Účelu,
bronzový.“
„Účel, Protektore!“
A Protektor se rozcválal do dýmu, ponechávaje bezejmenného vojáka svému osudu.
Jen krátce zauvaţoval nad obtíţným bojem s obránci tohoto města. Tvrdá obrana kaţdého
domu, kaţdé zapadlé uličky stála síly Hegemonie vysokou cenu.
Obléhací kanóny nebyly pouţity z příkazu Podstaty. Naar-Ael to chápal, na pozadí
boje o toto město byla touha dopadnout Protektora-renegáta. A v hromadách sutin se hledá o
dost obtíţněji.
Na chvíli zastavil ještěrovce a rozhlédl se.
Ostrá rána se rozlehla mezi domy.
Prudký úder s ním zacloumal. Z hrudi mu vyrazil stříbrný výtrysk, okamţitě se
v ovzduší odpařující v bělavý dým. Jeho vlastní Míza.
Zavrávoral a seskočil z ještěrovce. Krátkým pohlazením aury ještěrovce znehybnil.
Vrhl se ke zdi a s chladným odstupem zalitoval, ţe nemůţe projít do zásvětí,
v poklidu si najít střelce a pak se mu zhmotnit za zády.
Ale přechod mezisvětím, tou vstupní síní do zásvětí, na Nimeru znamená pro
Protektora přinejmenším paralyzující vyčerpání, pokud ne rovnou konečnou smrt. Skončil by
sice v zásvětí, ale ochromený a odsouzený k pomalé smrti vyhladověním.
Tento svět měl prostě mezisvětí zvláštní, rozzuřené a velmi hladové.
Přeběhl podél zdi a vnikl do vyhořelé skořápky domu.
Prosmýkl se trhlinou mezi dvěma zdmi.
Vymrštil se do výšky, vyšplhal po trámu a další skok ho vynesl do podkroví.
Muţ, oděný v rozervaném tabardu obránců se otočil a čerstvě nabitý kulopal vystřelil.
Kule rozvířila Protektorovi prameny bílých vlasů, ale to uţ Naar-Ael přilétl blíţe,
s praskáním kůstek nepříteli vylomil ukořistěný kulopal a druhou rukou jej zvedl pod krkem.
Vysunul jej z podkroví, aţ mezi jeho kopajícíma nohama a dlaţbou po dvě patra níţe
byl jen proudící vzduch.
Muţ vytřeštil oči a zmítal se.
Naar-Ael prohodil, jeho řečí:
„Jsi tu sám?“
Muţ prudce přikývl.
A vytřeštil oči.
Naar-Ael sice dík svým reflexům ty šípy zahlédl, ale nestihl uţ nic udělat.
Jeden šíp se zabořil nepříteli do zad.
Druhý probodl Protektorovu paţi.
Ten ji mimoděk povolil.
A zajatec se zřítil na tvrdou, ţivotu nenakloněnou dlaţbu.
Pak se Protektor vrhl dozadu a podkrovím prolétl aţ do přízemí.
Vyrazil do ulice a mohutným skokem, zatímco se mu zacelila rána po vyrvaném šípu,
dosáhl protějšího domu.
Vnikl dovnitř.
Skrz pobořený strop zahlédl v druhé části dvě postavy, které se zapřely do trámů
vraţených do trhlin ve stěně.
A stěna se vyklopila dolů.
Naar-Ael uskočil, obklopený prachem a kusy zdi.
Vylétl na ulici, kde se dvakrát překulil, pokrytý sutí.
Pomalu se zvedl, oprášil a chvíli bez hnutí sledoval zavalené přízemí domu.
Pak zamířil k paralyzovanému ještěrovci.
9
Vyhoupl se na něj a ve chvilce uţ cválal ulicí pryč.
Brzy opustil stísněné ulice hořící Chanjry a zamířil skrz leţení 4. a 5. pluku 2. armády
Hegemonie ke svému stanu na kopci. Bělal se ve stínu rozlehlé koruny stromu s namodralým
listím.
Tam uţ čekal Ayary v tradiční černé sutaně. Jen obří řemdih, zastrčený v pouzdře na
zádech rušil iluzi Gelchorské domácí pohody.
Naar-Ael seskočil a uvolnil propojení s kompatibilní aurou ještěrovce. Potvora se
otřásla a pak, ještě lehce zmatená, se nechala Ayarym odvést k uvázanému trupu strakatce,
oblíbené potravy masoţravých ořů dětí Stromu. Za chvíli se uţ rozléhalo chrupání kostí a
mlaskání rvaného masa, jak se hladová, trojcípá hlava šupinatého dravce dala do práce.
To uţ Protektor kráčel k připravené Schráně ţivota, po cestě se jen krátce podíval na
přesnou časomíru, tak důleţitou při vedení nekonečných taţení Hegemonie. Za krátký kmit
uţ bude třetí hodina centrálního času. Protektor pocítil uspokojení, přinášelo mu útěchu, kdyţ
plány vycházely.
Otevřel vnitřní víko z rafinovaného elderonu a ponořil se do stříbrné Mízy. Kolem něj
se sevřela mrazivá náruč a temnota. Víko zapadlo.
Soustředil se a začal shromaţďovat sílu z okolní Mízy. Pak vyslal volání.
Takřka ihned pocítil škubání, jak se jeho sonda dotkla čekajícího cíle. Protektor
Koon-Eoch přijal volání a vytvořil most mezi nimi.
Kaţdá důleţitá porada měla svého vzdáleného účastníka. Vţdy byl alespoň jeden
svědek daleko a v bezpečí. Podstata sama nebývala zase tak dokonalým záznamem všech
detailů. Zkušenosti s haggarskými zákeřnými útoky je tomu naučily.
Naar-Ael vyhlédl jeho očima a uslyšel jeho ušima. Koon-Eoch se právě se otočil
uvnitř rozlehlého stanu plného vysokých důstojníků k dalšímu Protektorovi. Proslulému
veteránu mnoha taţení ve jménu Účelu, Tain-Suuthovi, jejich neoficiálnímu vůdci
v Nimerském taţení.
Gelchorský Protektor zaslechl hlas svého dočasného hostitele.
„Naar-Ael je s námi, můţeme začít.“
A válečná porada začala.
10
☼
Tain-Suuth pozvedl bledou, třpytivou tvář a upřel čistě stříbrné oči na skupinku
vojenských velitelů. Urovnal plátno nataţené na velkém stole a poloţil na něj roli mapy.
Podle údajů Podstaty, které Naar-Aelovi mimovolně proskočily do vědomí, byl tento
Protektor opravdový pamětník, takřka půl tisíciletí uţ kráčel po stezce Účelu. Napřed věrný
Patron a posléze zkušený Protektor. Většina jeho vrstevníků se uţ dávno vydala zpět na
Ostrov. Ulehli ke Stromu, splynuli s ním a přidali svou dále nepotřebnou kostru ke zbylým
předchůdcům. A jejich mysli se staly součástí pevného jádra Podstaty.
Tain-Suuth byl výjimečný uţ tím, jak dlouho byl schopen slouţit Účelu.
Naar-Ael upřel pozornost na jeho slova. Zde na Nimeru byla Podstata jaksi oslabená.
Takţe se nemohl předem informovat o podkladech k poradě.
Nehledě k tomu, ţe Podstata začala být celkem skoupá na mnohé informace,
rozmohly se zámky, důvěrná omezení. To vše z obavy, zda renegát není schopen stále
Podstatě naslouchat.
Mezisvětí, Podstata, více věcí tu nefungovalo, jak by mělo. Aţ bude Nimer připojen
k Hegemonii, bude tato anomálie prozkoumána.
I díky tomu skutečně Naar-Ael netušil, co porada přinese.
Stanem se rozlehl Protektorův zastřený, prastarý hlas.
„Velitelé, Nimerské taţení se chýlí ke konci. Je zřejmé, ţe naši nepřátelé ztrácejí
poslední pozice.“
Tain-Suuth rozvinul na stole mapu.
„ A my tento vývoj zrychlíme. O zítřejším poledni projdou tři čerstvé divize
Seláhských válečných mistrů a budou nasazeny do bitvy o Vnitřní město v Chanjre. Tento
poslední bod organizovaného odporu musí být neprodleně ve jménu Účelu rozdrcen.“
Jeden ze zlatých vůdců, člen vrchního velení, pozvedl ruku. Odkašlal si a zachmuřeně
prohodil.
„Na Vnitřním městě jsme uţ ztratili celý pluk, ctění Protektoři. Je to tam jedna velká
past. Obránci mají na své straně samé výhody. Chtěl bych poţádat o povolení pouţít kanóny
za městem.“
Můj hostitel promluvil.
„Vůdče Ilchrame, těţké zbraně jsou zakázány a toto rozhodnutí nebudeme měnit.
Vnitřní město bude dobyto dům za domem, bez rozsáhlé zkázy.“
Ilchram ohlédl na zbytek vojenského velení.
„Ztráty budou strašné!“
Tain-Suuth pohlédl na mapu a utrousil.
„S tím počítáme. Tuto oběť přineseme ve jménu Účelu. Vdovy a sirotci po padlých
v Chajnře dostanou o třetinu vyšší rentu.“
Zlatý vůdce se zamračil a mávl rukou.
„Budiţ, nepřu se s vámi, ctění, evidentně neznám všechny detaily…ale není to
takticky správné rozhodnutí. Coby hlavní vůdce útoku na Vnitřní město vznáším protest.
Protektor na něj pohlédl a přikývl.
“Vaše právo bude ctěno…,“ otočil se k zapisovateli: „do záznamu taţení uveďte
protest. Zlatý vůdce Ilchram nebude hnát k odpovědnosti za případné selhání následného
útoku.“
Ilchram pohlédl na dalšího zlatého. Potřásl hlavou, ale uţ se neozval.
Tain-Suuth nesouhlasně sykl a hned si opět získal absolutní pozornost.
11
„Na podporu pěchoty postupující ulicemi budou nasazeny i kulopalné samohyby.
První šestice uţ je na této straně průchodu sestavována. Druhá se právě odesílá, díl po dílu.
Větší podporu uţ poskytnout nemůţeme.“
Ilchram sklonil spolu se svými kolegy hlavu k mapě a utrousil.
„Ta vozítka se moc daleko nedostanou, hlouběji jsou křivolaké a úzké uličky, úplné
myší díry…ale díky alespoň za to.“
Pohlédl na oba Protektory.
„Stane se, jak si přejete, ctění Protektoři.“
Tain-Suuth pokývl hlavou a vrátil se zrakem k mapám.
„Podoba našeho bojiště nám není do detailu příliš známa. Chaotická změť domů,
hradeb a podúrovňových staveb, to vše na nepravidelném kruhu o průměru pěti mil nám
situaci značně ztěţuje. Naštěstí máme několik přeţivších důstojníků z obou průniků za první
linii obrany. Někteří dokonce dokázali přeţívat delší dobu, skryti přímo ve Vnitřním městě.
Jejich zkušenosti nám pomohou.“
Pokynul rukou a do stanu vchodem za jeho zády vstoupila šestice muţů, v různém
stádiu zranění a hojících se ran.
Následovala dobrá hodina naplněná hlášeními této hrstky přeţivších, jejichţ
spolubojovníci zanechali svá chladnoucí těla na půdě nepřítele.
Na konci ustoupili veteráni bitev o Vnitřní město dozadu a Tain-Suuth se vrátil před
ně, do čela stolu.
„Jak vidíte, máme určitá vodítka, kudy vést útoky. Jak mí bratři vědí,“ otočil se
k nám, „naše osobní iniciativa během bitvy o Vnitřní město bude značně omezena.“
Naar-Ael si vybavil, ţe první Protektor, který provedl průzkum po nečekaném
otevření uţ odepsaného Průchodu, skončil jako vysátá moucha. Jen stará slupka, vhodná leda
k zahrabání. Mezisvětí ho při pokusu o vstup vysálo jako pavouk. Velmi nepříjemné, být
odříznut od celé sady jejich uţitečných vlastností. Od úţasné rychlosti po mnohé odhalující
pohled do říše ţivotních energií.
Starý Protektor pokračoval.
„Je nezbytné postupovat koordinovaně. Nikdo nesmí uniknout z obleţení, jakmile
ovládneme bojiště, začneme intenzivně pátrat po velení nepřátel. Je evidentní, ţe nejvyšší
představitelé bezúčelných musejí být ve Vnitřním městě. Jakmile ovládneme toto srdce,
zbytek světa uţ bude jen poznámkou pod čarou a brzy bude začleněn zpět do Hegemonie.
Nemusím přítomným připomínat, ţe hrozba haggarského Společenstva visí i nad tímto
místem. Jakmile jej ovládneme, získáme v místní skupině silný operační bod pro údery proti
blízkým světům, infikovaným Společenstvem. Bitvu o Nimer je nutno vidět v širším měřítku
války s Haggarany. To je pro začátek vše, pánové. A nyní přejdeme k jednotlivým plukům a
jejich rozkazům,“ pokynul rukou a pohlédl na vojenské velení. „Zlatý vůdce Deichme,
přistupte prosím k ma-“
V půli slova jeho hlas umlkl, zakončen krátkým svistem.
Náhlý pohyb, rozmazaný svou prudkostí, vybuchl za jeho zády.
Hladká, lesklá čepel, elegantně úzká, prolétla jako útočící had prostorem.
Můj hostitel na okamţik spočinul zrakem na stříbřité hlavě kutálející se po stole.
Tain-Suuth zemřel s překvapeným výrazem na odletující hlavě.
Koon-Eoch reagoval s chladem pravého syna Stromu a okamţitě se soustředil na
útočníka, netečný k pádu hlavy mrtvého bratra.
Jeden z přeţivších veteránů v té chvíli stáhl čepel, kterou popravil protektora a zabořil
ji úchvatnou rychlostí do okolostojících vojáků. Zbraň opsala bleskurychlý, rozmazaný
půlkruh a zbytek přeţivších z Chanjry odlétl vzad s hlubokými ranami v hrudích.
Útočník zároveň vyskočil na stůl, zatímco se za ním trojice zmasakrovaných hrdinů
z Vnitřního města dopadla na zem a prudce švihl čepelí po zbývajícím Protektorovi.
12
Díky stálému spojení měl Naar-Ael útok z první ruky.
S lehkým překvapením zaregistroval nelidskou rychlost útoku a s o něco silnějším
údivem poznal atentátníka.
Zpoza vířící zbraně na něj hleděla nehybná a soustředěná tvář jednoho ze známých
důstojníků 2. armády. Lurg Hatchar, stříbrný vůdce, hrdina řady bitev na několika světech a
člen významného válečného řádu Hegemonie. Oddaný sluţebník Účelu.
Nyní ovšem s ledovým výrazem popravil jednoho a pokusil se setnout druhého
Protektora, symbol Účelu.
Koon-Eoch se zaklonil a sám udeřil svou zbraní. Zároveň Naar-Ael zachytil jeho
Hlas.
Zůstaň se mnou Naar-Aeli, jako svědek incidentu. Pokusím se udržet spojení. Všimni
si jeho síly a rychlosti! Bude to těžký boj při našem zdejším oslabení.
Vzápětí se do sebe oba pustili a jejich zbraně se míhaly rychleji, neţ mohli vojáci
kolem, sami se teprve pomalu probírající z překvapení, sledovat.
Vzdálený Protektor shromaţďoval detaily boje. Neměl sice kompletní smysly
hostitele, ale i tak poznal, ţe Hatcharovy údery jsou nadlidsky silné. Nemluvě o jejich
rychlosti, samozřejmě.
Pak se od sebe odtrhli, oba pošramocení. Hatchar naklonil hlavu, stále se stejně
chladným, nezúčastněným výrazem, na jaký by mohl být i Protektor hrdý a Protektoři
zahlédli hlubokou ránu na krku.
Ovšem místo stříkající krve z ní vytékal jen jakýsi purpurový sliz, bublající a kypící
s lehounkým fialovým oparem. V krátké chvíli se rána zacelila a zmizela mţikem oka.
Nepřítel pozvedl paţi s mečem a zároveň i druhou, podivně znetvořenou, oteklou a
cukající ruku.
Koon-Eoch zaútočil a srazil jej vzad sérií prudkých výpadů, po kterých Hatchar
zavrávoral, s hrudí plnou bublajícího a dýmícího slizu.
Pak prudce zaútočil, a zatímco Koon-Eoch vykrýval vysoký sek na hlavu, Hatcharova
druhá ruka…vybuchla.
U lokte se prudce nafoukla, aţ se rukáv uniformy rozlétl a pak se, jako bizardní vlna
nafouklé místo rozlétlo po předloktí.
Zápěstí se doslova rozstříklo a ve fialově purpurovém oblaku se zaleskly blyštivé
úlomky.
Obrovskou rychlostí vlétly do obličeje Naar-Aelova hostitele.
Koon-Eoch odlétl vzad, zasaţen špatně vykrytým sekem meče. Dopad otřásl světem
kolem, obrazně řečeno.
Jediné zbývající oko poskytlo výhled na plátěnou podlahu a zmatek pobíhajících
vojáků. Sluch selhal úplně. Bezvládná pozice jeho hostitele a šířící se kaluţ krve rozhodně
Naar-Aela nenaplnily optimismem. Rychle se spojil s Podstatou a pokusil se zjistit, přes
zdejší výpadky, zjisti stav Koon-Eocha.
Výsledek přišel vzápětí a nebyl potěšující.
Padlý Protektor utrpěl rozsáhlé poškození mozku a hluboké zranění hrudi. S rychlou
pomocí by dokázal přeţít, ale ta byla momentálně mimo dosah. Rozhodně byl kompletně
vyřazen z boje.
Byl zázrak, ţe fungovaly alespoň oblasti jeho mozku zajišťující jejich spojení.
Naar-Ael zahlédl jsem Hatchara, rychle kráčel stanem a jeho meč svištěl kolem,
zatímco za ním padali mrtví velitelé k zemi.
Jeho vybuchlá ruka se změnila v kostěnou trubku, obklopenou pulzujícími měchy a
silnými ţílami.
Z konce s fialovými obláčky cosi vyletovalo.
13
Právě otočil svůj nelidský pahýl k přibíhajícímu vojákovi. Fialový obláček vylétl do
prostoru a voják se zhroutil s kovově lesklými jehlicemi vraţenými do hrudi.
Vzápětí obrátil svou zbraň na druhou stranu a palbou do zad popravil dva prchající
zlaté vůdce.
Naar-Ael si uvědomil, ţe i kdyţ mu to tak nepřipadalo, od začátku útoku uběhla
teprve krátká chvíle a lidští vojáci zatím ani povětšinou nestihli uniknout.
Protektor zaregistroval klesajícího důstojníka, s rukou svírající v poslední křeči jehlici
trčící z oka. Insignie na jeho hrudi hovořily jasně. Hatchar právě zlikvidoval Bílého vůdce,
nejvyššího vojenského velitele Nimerského taţení.
Mezitím útočník, klidný a metodický, dorazil hýbající se zraněné, odstřelil první
útočící vojáky, vbíhající do stanu a vydal se k leţícímu Protektorovi.
Pak se jeho zkrvavené boty zastavily u Koon-Eochovy tváře a převrátil ho. Naar-Ael
pohlédl zbývajícím okem hostitele na stále chladnou, bezvýraznou Hatcharovu tvář.
Ten si pozorně tělo prohlédl ledovýma očima, zatímco vztáhl do boku svou zrůdnou
ruku a sérií výstřelů zlikvidoval další vbíhající vojáky Hegemonie.
Pak máchl druhou paţí a kratičký pohled na blyštivý záblesk čepele byl vystřídán
tmou.
☼
Naar-Ael otevřel oči do temnoty a prudce se posadil. Schrána ţivota kratičce
zasténala, vzdorující jeho síle, pak však kapitulovala.
Vylétl ven v oblaku rozstřikující se a odpařující Mízy. Kusy Schrány zarachotily na
dláţděné podlaze mého stanu.
Ayary se vřítil, máchající svým mohutným řemdihem. Protektor na něj mávl a
zároveň se vydal rychlým krokem ven. Po cestě sebral své roucho a přes rameno zavolal na
Ayaryho.
„Připrav tři ještěrovce. Okamţitě!“
Pak vyšel před stan a zahleděl se východním směrem. Tam, za kopci je velitelství.
Tam je můj cíl.
Rozhlédl se po leţení kolem tohoto kopce, nad řekou za níţ se rozkládá Chanjra.
Kolik zrádců se ještě skrývá v naší armádě? Zapřemýšlel na své poměry nadmíru
znepokojený Protektor.
Kolik takových nelidských stvůr čeká na svou chvíli. I přes hluboký klid jeho
konvertované mysli, ho představa útočníka, který dokázal zlikvidovat dva Protektory a
pokračovat dál, značně rozrušila. Jistě, na straně atentátníka byl moment překvapení a
nehostinné podmínky tohoto světa, které děti Stromu značně oslabují. Ale přesto…
Hrdina Hegemonie…zrádce…nelidská bestie. Byl takový vždy? Nebo jej něco
transformovalo, jako když je smrtelník povýšen pro službu Účelu?
Přetrhl nit zbytečných úvah a vyslal Hlas ke svému dalšímu Patronovi.
Achnate! Připoj se k nám u mého stanu. Okamžitě!
Otočil se, aby se účastnil příprav zvířat, vzápětí však strnul na místě.
Ucítil zamrazení a okolní svět se na chvíli vytratil do pozadí.
Pak jsem se opět probral z okamţiku strnulosti.
Právě jsem byl sladěn!
14
Podstata vyslala prioritní příkaz všem Protektorům v dosahu, aby se neprodleně
vydali k místu útoku. Zároveň přidala jeho vzpomínky na útok.
V případě Naar-Aela uţ samozřejmě příkaz nebyl nutný. Ostatní však okamţitě ustali
s veškerými činnostmi a hnali se k cíli, s kusem jeho paměti uvnitř svých myslí.
Jednou ho napadlo, jestli by Podstata dokázala stejně snadno vloţit do všech
Protektorů jednu jedinou stejnou paměť a ty ostatní vzpomínky, ty jedinečné osobnosti, tím
vymazat.
Asi ano. Ta odpověď ho, přes jeho poslušnost Stromu a Účelu znepokojila. Cenil si
své jedinečnosti, věřil, ţe Účelu prospívá. Nechtěl o ni přijít.
Opustil ty ostudné myšlenky, lehce zavánějící odpudivým renegátstvím a vydal se
k Ayarymu, přivádějícímu ještěrovce. Za chvíli očekával i Achnata, uţ vnímal to iluzorní
bzučení značící blízkost jeho dalšího stvořence.
A pak vzhůru k nepříteli.
☼
Vyhoupli se na chrčících ještěrovcích na vrchol kopce. Pak se v plné rychlosti vřítili
do leţení na jeho úpatí. Hořící torzo velitelského stanu čadilo k podvečerní obloze,
obklopeno širokým pásem dalších planoucích, zborcených stanů. Přihnali se k volnému
prostranství kousek od desítek těl porůznu poházených, jak je zkosila smrt v podobě
atentátníka na jeho cestě od velitelského stanu. Lidští vojáci neměli vůbec šanci. Podle
zdevastovaného okolí té stezky smrti to vypadalo, ţe nasadili i hrubější zbraně. Děla a
kulopaly.
Přesto…
Teď tu však uţ byla pětice zbývajících Protektorů, přidělených k Nimerskému taţení.
Plus tucet Patronů v tradičních černých oděvech.
Vířili jako bělostné vločky a saze kolem purpurově bublajícího a dýmícího monstra.
Jejich prudké útoky svíraly zuţující se kruh. Bledé čepele vířily, jak sráţely jehlice a zuby
poznamenanou čepel. Z celého povrchu útočníka byla jedna kypící masa slizu. Nestíhal
zacelovat své rány. Protektoři se však drţeli zpátky, hlavní cíl byl nepřítele polapit.
Naar-Ael a jeho Patroni se přidali se k boji.
Protektor švihl čepelí a zasekl ji do jeho zad.
Ucítil zabrnění, jak se záporně zvrácený elderon jeho zbraně zakousl do jakéhosi
energetického pole. Silnějšího a aktivnějšího neţ lidská aura. To ovšem uţ nyní nebylo ţádné
překvapení, stačilo se jen rozhlédnout, co ta bestie vše zvládla. To nebyla práce člověka.
Naar-Ael znovu udeřil a pak se stáhl, aby si vytáhl jehlici z nohy. Úzká a ostrá,
vybavená jemnými dráţkami pro snadnější vniknutí. Tvrdý namodralý kov. Přesto z ní cítil
slabé chvění, jako by v ní byla jakási energie. Zasáhlo ho podezření, zdali není ta šipka i
nějak otrávená. Vnímal jakousi slabost v okolí zasaţeného místa.
Pak se náhle šipka zachvěla, energie zmizela a vzápětí se střela rozsypala do obláčku
modravého prachu.
Ta síla v ní ji stabilizovala.
Na malou chvilku se mu povedlo vycítit povahu té síly, její otisk.
Cosi v něm zatrnulo.
Podstata se…zachvěla. Prolétl jí nějaký mohutný tok informací. Nějak to souviselo
s tou šipkou. Naar-Ael vyčkal, ale ţádná další reakce se uţ nedostavila.
Pak přece jen něco zachytil. Nový rozkaz Podstaty.
Zlikvidujte cíl! Přestaňte se pokoušet o jeho polapení.
15
Děti stromu poslechly pokyn.
V krátké chvíli se po rozmazaném víření mléčných čepelí i dalších zbraní zhroutilo
rozsekané monstrum k zemi.
S bubláním a syčením se zmítalo po zemi, výpary fialového dýmu odnášel ostrý vítr
do dáli.
Pak se zachvělo a strnulo.
Jemné zabrnění, jako by lehký závoj přelétl po Naar-Aelově těle.
V blízkém okolí se uvolnil silný náboj energie.
A v krátké chvíli, jako kdyţ se uvolní stavidla, se torzo rozteklo.
Jako sníh na ohni. Jen zápach a zbytek dýmu zůstal, neţ je vítr rozehnal.
V posledních chvílích odtok purpuru odhalil modravou, kovovou kostru, na mnoha
místech oslabenou a děravou. I ta však bleskurychle kapitulovala a rozpadla se do
pomněnkově zbarveného prachu, odnášeného rudými tekutinami do země.
Pohlédli s bratry Protektory na sebe a chvíli vyčkali, jestli nepřijdou další pokyny.
Nic se však nestalo.
Tak se rozešli za svými povinnostmi. Někteří za léčbou. Jiní se vydali zhodnotit
škody způsobené atentátníkovým útokem.
Naar-Ael se vydal do zásobovacích vozů.
Potřeboval novou Schránu.
Na malou chvíli mu cosi prolétlo myslí, jakýsi stín rozladění…jako by někde za
rohem čekalo cosi nepříjemného. Cosi znepokojivého…pocit vyhasl.
A vzápětí obdrţel nový pokyn od Podstaty.
Otočil ještěrovce, schrána prozatím počká, zajistí to Ayary.
On musel neprodleně k Průchodu, jeho místo nyní bylo na jiném světě.
Kdyţ si uvědomil, kam míří, neubránil se chvilce překvapení.
Nien…strategický svět, jen několik málo osob má povolený vstup.
A on je nyní jeden z nich.
Přes veškerý chlad konvertované mysli jej zalil neustávající dech zvědavosti.
Předchozí nepříjemný pocit uţ zmizel beze stopy a on nedočkavě popohnal zvíře.
☼
Naar-Ael se ohlédl do oslnivého jasu bílé kotliny. Ze stínu pod rozervaným vstupem
do nitra hory přelétl ještě jednou pohledem dlouhou cestu, z níţ se rozbíhaly stezky
k jednotlivým, nepravidelně roztroušeným vstupům do podzemních dolů. Jen dřevěné boudy
a kolejnice vedoucí k plošinám, pod nimiţ mohou zastavit samohyby a přijmout náklad.
Všude, kam oko dohlédlo jen písek, kamení a prach, koupající se v záři velkého, oslnivého
slunce.
Protektor se otočil zpět a následoval trpělivě otálejícího Riin-Trima, jediného
Nienského syna Stromu.
Prošli dlouhým, temným tunelem, osvíceným sporadickými koši se světlivci. Bratr
Protektor mávl rukou a utrousil.
„Stejně jako pracovníky v dolech, i světlivce je problém v této pustině krmit. Jsme
naprosto závislí na dodávkách zpoza Průchodu. Musíme šetřit, kde se dá.“
Po tomto vysvětlení se odmlčel a dramatickým gestem rozrazil mohutná vrata na
konci tunelu.
16
Tunel zalila sytě rudá záře.
Oba vstoupili do rozsáhlé prostory, sloţitě členěné mohutnými, divoce tvarovanými
deskami, rampouchy i krystaly narudle průsvitné barvy. Karmínový svit ozařoval
nepřehledný chaos zběsile zformovaných nerostů. Mezi tím vším se vinula stezka, místy
dláţděná a občas přecházející do visutých můstků. Vlnila se a proplétala rudým zmatkem, aţ
nakonec mizela za vzdálenými převisy a nerostnými závěsy.
Riin-Trim se otočil a pousmál, mávl paţí a stovky pokřivených rudých odrazů jeho
gesto věrně zopakovaly.
„Toto je srdce hory, táhnoucí se všemi směry. Nejzvláštnější nerost, co jsem kdy
viděl,“ poplácal nejbliţší ostrý hrot křehkého rampouchu, trčícího do prostoru.
„Je tvrdý a pevný. Oddělit třebas jen špičku chce nečekanou sílu. Po oddělení od
zbytku ztrácí integritu a rozpadá se na prach. Zdá se, ţe vyzařuje mírné teplo. A světlo, co
kolem vidíme, je jeho dílem. Fascinující, ovšem prakticky takřka nevyuţitelný.“
Znovu se pousmál.
„Avšak,“ pozvedl v mentorském gestu štíhlý prst se špičatým nehtem, „nemám ani
stín pochybnosti, ţe výskyt surového elderonu úzce souvisí s tímto nerostem. Jako kořeny se
rozbíhají elderonové ţíly od ostrých výběţků nienitu, jak jsem si dovolil tento nerost
pojmenovat.“
Naar-Ael se rozhlédl a stovky velkých i malých odrazů mu zamyšlený pohled oplatily.
„Takţe toto je jediné místo v celé Hegemonii, kde se nalézá elderon?“
„Uţ to tak bude, můj stále vzdělanější bratře.“
Gelchorský Protektor vstoupil mezi nienitové bloky.
„Pak je ovšem toto místo strategickou slabinou naší říše!“
Riin-Trim se zašklebil a krátce se uchechtl. Naar-Ael na něj nevěřícně pohlédl.
„No a právě proto Hegemonie nelenila a investovala do intenzivní výstavby
obranných pevností.“ Rozhlédl se a pak s křivým šklebem na své úzké tváři pohlédl úkosem
na svého kolegu.
„Já vím…divně se chovám. Kde je můj poţehnaný chlad…to je tímto místem, divně
působí na Podstatu. Jsem…v pořádku, jen lehce, emocionální…“
Naar-Ael se lehce zachmuřil a utrousil.
„V poslední době zjišťuji, ţe takových míst je celá řádka.“
Pak se rozhlédl a poloţil otázku:
„Dobrá, proč jsem tedy zde? Pouhé zasvěcení do tajemství Hegemonie to zřejmě
nebude.“
Riin-Trim přejel vyplazeným jazykem v koutku svých úst a s pobaveným výrazem
chvíli sledoval vyššího Protektora.
Pak se náhle vydal vpřed a gestem vyzval bratra, ať pokračuje dál po stezce mezi
nienitovými útvary.
„Strom, drahý bratře, to Strom sám má pro tebe tajný úkol, vyčleněný z Podstaty.“
„Jaký úkol?“
„Dočkej času a vychutnávej kouzlo tohoto místa.“
Riin-Trim přimhouřil oči a náhle z jeho hlasu zmizelo veselí a naplnil se hlubokou
úctou.
„Tady je zvláštní atmosféra. Dávní obyvatelé tohoto světa věřili, ţe tato hora je…bůh.
Občas, kdyţ tudy jdu sám…chápu jejich pocit.“
Naar-Ael se k němu natočil a zároveň se vyhnul roztáhlým záclonám nerostu.
„Uctívali kámen?“
Nienský Protektor se odmítavě zašklebil.
„Ne kámen! Uctívali…hm, duši tohoto místa.“
17
„Primitivní národy mnohdy uctívají ve strachu z nepochopitelného. Vţdyť my sami
jsme na několika krátce připojených světech ještě stále uctíváni jako nadpřirozené bytosti
velké moci. Tedy, jsme pro ně bohy.“
Riin-Trim zavrtěl rezignovaně hlavou.
„Jak hluboce omezený názor.“
„Nemyslím…Teď mě však napadá, jak můţeš vědět, co uctívali dávní domorodci.
Sám jsi mi řekl, ţe zmizeli před celými věky.“
„Tato místa mají svou paměť, jako by něco z těch dávných lidí tu zůstalo.“
Naar-Ael se rozhlédl a pak si vzpomněl na střípek znalostí, vynořivši se z hlubin
zoufale zpomalené a hučící Podstaty.
„Něco jako Jeskyně ozvěn na Krionu?“
Riin-Trim se zamračil a pak váhavě přisvědčil.
„Ano, cosi na ten způsob. Někdy se prostě ty obrazy uvolní a já je zachytím.“
„Pověz mi tedy,“ řekl Naar-Ael, lehce zaujat, „co jsi…ech, odchytil?“
Nienský Protektor se zastavil a s nepřítomným výrazem začal vyprávět.
„Kdysi dávno byl tento svět pokrytý mořem a tisíci ostrovy, na nichţ ţili domorodci.
Jejich bůh přišel, jak uţ často zvykem bohů bývá, z nebe. S děsivým rachotem, který
rozechvěl celý svět, sestoupil v oslnivých plamenech skrz mraky, které rozmetal po celé
obloze. Jasná záře vyšlehla a změnila noc v den, kdyţ se dotkl světa. Hřmění a otřesy země
pronikaly do morku kostí. Ohnivý sloup se vzepjal a obklopen mocnými mračny se rozlétl
kolem poţehnaného místa. Obrovské vlny spláchly mnoho ostrovů. Svět se ponořil do stále
chladnější noci, kdy pod šedými mraky domorodci poprvé poznali sníh.“
Riin-Trim na chvíli zavřel oči.
„Přešly věky a domorodci, jejich značně zredukovaná populace, obydleli okolí hory,
čnící nad ledovec, v který se změnilo mělké moře. Kolem samotné hory však byl pás
vlaţných vod, zahřívaných jejím teplem. Tam ţili a uctívali svého boha rudě ţhnoucího pod
černými mračny staleté noci.“
Malý Protektor se posadil na můstek a upřel rozostřený pohled do neurčita.
„Prosili svého boha, aby vrátil teplo jejich světu a jejich modlitby byly časem
vyslyšeny…mračna se rozpustila a jasné slunce opět pohlédlo na jejich svět. Ledovce mizely
a teplo podporovalo skomírající zvířata v jejich obnově…Teplo však stále narůstalo.
Přátelská tvář jejich slunce se zvětšovala a měnila v nesmiřitelného katana. Aţ se z dříve
mrazivého světa stala výheň. Vody ubývalo a horko ubíjelo ţivot.
Riin-Trim pohlédl na Naar-Aela a zaostřil na něj.
„A nakonec se z Nienu stala tato pustina a domorodci vymřeli.“
„To je tragická legenda.“
„Ano, to je. Ovšem my tu máme díky této události zdroj nenahraditelného elderonu.“
Naar-Ael se zamračil a potřásl hlavou. Otravný zvuk, jakési hučení, jej
dezorientovalo. Náhle ho postihl prapodivný pocit. Na chvíli se mu do představ vloudila vize
jako ţivá a on ji nedokázal dostat z hlavy.
V duchu viděl Nien jako nezřetelnou kouli, do níţ je zaraţený střep, ne, střep ne, je to
jakýsi…tvor. Jako parazit je přisátý k tělu světa a jeho kořínky, bledé a lačné, se zavrtávají do
celého sladkého těla jeho nedobrovolné planetární milenky. Vysává ji. Jako zlaté lano,
omotává svým pavoučím vláknem vzdálené světlo, centrální hvězdu a v rytmu staletých
výdechů k ní celou stále rozpálenější kouli přitahuje…Naar-Ael prudce zamrkal a vidina se
vytratila. Trochu nejistě se rozhlédl. Jakýsi pocit…
Elderóóóón….
Prudce se otočil, ten Hlas. Nezřetelný, jako závan vichru.
El…de…róóón…
Podíval se na Riin-Trima, který jej napjatě sleduje.
18
„Ty to slyšíš, ţe?…“ vydechl Nienský Protektor.
„Něco slyším…“
„Já vím…myslel jsem, ţe moţná…moţná začínám být z nedokonalého spojení se
Stromem šílený, ale…“
„Ne, také to slyším,“ Naar-Ael se prudce rozhlédl, znejistěný podivnými pohyby
v odrazech kolem nich. Jako by oţívaly vlastním ţivotem. Zároveň stísněně vydechl.
„Mám strašně silný pocit…intuici…ţe tahle hora je jako parazit. Ničí tenhle svět a
táhne jej ke slunci…nevím, moţná jsme šílení oba.“
„Já viděl podobnou věc…jako polyp, omotává svět i slunce do smrtící sítě,“ RiinTrim náhle vstal a sevřel paţi svého bratra. Podíval se vytřeštěnýma očima do jeho.
„Ale slunce se opravdu zvětšuje, za posledních pět století těţby se průkazně zvětšilo.
Podmínky těţby jsou stále obtíţnější…copak můţeme být blázni, pokud máme tento
důkaz?!“
Naar-Ael v jeho očích zahlédl hluboký strach. Sám si náhle uvědomil, ţe jeho
sebekontrola je také pryč, jako pouhý smrtelník…hůř, jako odporný renegát se tu sám svíjí
strachy z představy jakéhosi planetárního parazita. Pokusil se ponořit do analyticky
chladného způsobu myšlení syna Stromu, ale…
El…de…róóón…
Znovu tu byl ten zvuk, neosobní hlas a odrazy kolem se rozplývají, jako by horkým
vzduchem.
Tam!
Na kratičký okamţik zahlédl Naar-Ael ve velkém bloku nienitu cosi jiného, neţ je on
sám a Riin-Trim.
Tvář, nejasná a velká.
A vzápětí byla pryč.
Vpravo se cosi zlatého mihlo v rudém odrazu.
Jako…postava, tančící zlatá postava s éterickými křídly…dvě postavy vířící kolem
nezřetelného trůnu…
Prudce se otočil a zahlédl mizející přelud nekonečného moře zelených stromů.
El..de...ron.
Zástup vysokých postav, zahalených do bílých hávů a kápí s velkým černým znakem na
zádech…kráčejí pustinou a za nimi, jako gejzíry hnědozelené vody vybuchují ze země statné
stromy, vzrůstající v okamţiku do majestátu stoletých kmetů.
Naar-Ael tasil meč a pokračoval v bleskurychlých obratech.
Ta tvář byla zpět…
Štíhlá a nelidsky protaţená do špičaté brady. Šarlatově ţhnoucí oči. Bílé vlasy,
podivně hrubé, jako ze stovek malých cůpků. Průsvitná, vznášející se na pozadí moře
zelených stromů. Náhle zazněl podivně cizí, bzučivý hlas, objevil se odnikud a vzápětí se
zase ponořil zpět do monotónního hučení. Jediné slovo, pronesené jako by šlo o základní
pravdu, pilíř a středobod vesmíru. Na prchavý okamţik to Naar-Ael dokonce chápal! Tu
bezkonkurenční důleţitost, nadřazenou všemu ostatnímu.
…Rovnováha…
Odraz…
Oheň v temnotě, jasné kopí bílého plamene, bořící se do nejasného tvaru, ohnivý květ,
vybuchující a mizející zpět do černé noci plné nehybných světélek.
Odraz…
Vířící mračna a malý, lesknoucí se předmět, řítící se skrz ně. Protrhává je a snáší se
k obrovské černé stavbě, nepravidelně rozlezlé mezi kopci. Z výšky vypadá jako rozstříknutá
skvrna na tváři krajiny. Záblesk! Celé údolí mizí v hrůzném šílenství vířících barev,
zraňujících svým jasem a zběsilým vířením.
19
Odraz…
Masivní stříbrný prsten, otáčející se v temnotě…Prudký vichr smýkající mohutnými
stromy a měnící je v rozšiřujícím se okruhu v práchnivé a padající ruiny. Mohutná, plameny
obklopená stvůra se vzpíná a svíjí vprostřed šířící se zkázy.
Odraz…
Skalnatá krajina, po jejímţ nebi se valí monumentální plameny.
Odraz…
Obrovský rudý sloup z blyštivého kamene…z nienitu…pulzující jiskřivými hádky
výbojů, jistota čehosi zběsile se zmítajícího pod jeho povrchem…napětí a chvění…Náhle se
v jasném záblesku rozpadá a stovky třpytivých střepů, planoucích palčivým karmínem mizí
všemi směry do temnoty plné dalších nehybných světélek. Ozvěna neslyšného
výkřiku…El..de..róóón…
Zběsilý tanec obrazů, prolínajících se ve stále rychlejším chaosu změnil rudé plochy
okolního nienitu na plátna plné křepčícího šílenství. Sténání a hučení rozechvívá vzduch.
Nezřetelná slova, křičená tisíci hlasy se prolínají a rozlétají jako práchnivé listí v mrazivém
vichru. Bzučivý Hlas se pozvedá skrze kakofonii blábolícího chóru.
EEEEEEEL..DEEEEEE…RÓÓÓÓN!
Naar-Ael prudce vydechl a zavrávoral. Vzápětí se otřepal, nacvičeným švihem
zasunul zbraň a uchopil zmateně se rozhlíţejícího bratra Protektora.
Strhl ho sebou a skočil na konec stezky, mizející v černém tunelu.
Vzápětí vpadli do ticha a klidu černé skály.
Naar-Ael se otočil a chvíli naslouchal, ale uţ nic nezaslechl, jako by celá událost byla
jen jakýsi sen. Klid a nehybnost zase vládly rudému srdci hory.
Otočil se zpět ke strhané tváři svého kolegy.
Riin-Trim si přejel dlaní tvář a zamumlal.
„Při Stromu! To bylo…“větu zakončil zasténáním. Pak se nadechl a získal zpět trochu
klidu. Pohlédl Naar-Aelovi do očí.
„Tohle jsem nikdy nezaţil. Občas nějaký ten šepot, nezřetelná vize, jako vzpomínka
na sen…ale takové…šílenství!“
Gelchorský Protektor se zamyšleně otočil zpět a ještě jednou změřil pohledem
nienitovou jeskyni.
„Ale co to mělo být? Takové vidiny…měl jsem pocit, jako by mě obklopovalo
něco…těţko to vyjádřit…něco obrovského a mocného…něco lačného…ale po čem?“ potřásl
hlavou a nespokojeně se otočil na Riin-Trima.
„Nedokáţu to uchopit. Uţ teď ty pocity mizí, jako vzpomínka na sen. A proč pořád
ten podivný hlas mluvil o elderonu. Proč to pořád opakoval.“
Riin-Trim se nepřítomně rozhlédl a pak se stopou atavistického strachu zamumlal.
„Je moţné, ţe by to byla sama hora? Je vědomá?…A,“ s rozšířenýma očima pohlédl
na svého kolegu, „vadí jí snad naše těţba?“
Naar-Ael se chvíli rozmýšlel a pak pomalu zavrtěl hlavou.
„Je to zajímavé vysvětlení…ale mám pocit, ţe je za tím něco jiného…neměl jsem
dojem hněvu…jen jakési touhy, nedočkavé lačnosti…eh! Je problém to vyvolat zpět. Ale
jedno si dobře pamatuju. Neměl jsem pocit, ţe by mluvil o elderonu…spíš, jako by to bylo
jméno…ne název. Hrdé a mocné jméno!“ otočil se k Riin-Trimovi.
„Jak vlastně vznikl název elderon, co znamená?“
Nienský správce pokrčil rameny.
„Nevím, říká se mu tak od nepaměti. Ani v Podstatě nic o tom není, studoval jsem
podrobně problematiku objektu svého Účelu. Prostě je to elderon, jako slunce, svět, a tak dál.
Kdoví, moţná ţe naši předchůdci, kteří ho nalezli, tomu rozuměli, ale to v Podstatě také
není.“
20
Naar-Ael se zamyšleně promnul bradu.
„Hm…zajímavé. A co kdyţ kovu dali ten názvem, protoţe se tak jmenuje něco v téhle
hoře. A ten název jim byl vnuknut, nebo ho slyšeli jako my…nebo tak něco.“
„O tom by snad měl být záznam. Něco tak divného.“
„No, o nálezu elderonu také není záznam. A to mi přijde jako extrémně důleţitá
událost. Mám dojem, ţe je za tím cosi divného.“
„Moţná ano…a teď se tě zeptám, pokud Strom nechce, abychom to věděli, jaký smysl
má pak tato debata?“
Naar-Ael zamrkal a pak přisvědčil.
„Máš pravdu, nějak jsem se ztratil na stezce mých myšlenek. Pokud to není
v Podstatě, je to z dobrého důvodu. Strom ví, co dělá. Je snadné znečistit svou mysl aspektem
renegátství.“
„Ach ano, bratře…a tady více, neţ kde jinde.“ Riin-Trim se narovnal a pokynul do
tunelu.
„Pojď, ukáţu ti důvod tvé cesty. Tvůj momentální účel v Účelu.“
Naar-Ael pokývl a odsunul znepokojivé úvahy na dno své mysli. Vykročil za svým
průvodcem.
☼
Riin-Trim se shýbl a zvedl koš se světlivci. Otočil se ke svému společníkovi a
s lehkým úšklebkem, stále poznamenaným předchozím otřesem utrousil.
„Tam, kam jdeme je pořádná tma, dokonce i v Mezisvětí.“
Naar-Ael se mírně podivil a vykročil skrz nízký průchod do křivolakých chodeb
uvnitř černé skály. Jako červí cestičky, napadlo ho. Kroutí se a kroutí.
Konečně přišli před malé, leč bytelné dveře. Nienský správce otočil klíčem a strčil do
dveří.
„Zde, důvod tvé návštěvy Nienu.“
Naar-Ael nakoukl do panující temnoty za vchodem. Riin-Trim se pousmál a vkročil se
světlivci dovnitř. Gelchorský Protektor ho následoval. Hned za vchodem lehce zavrávoral,
scházející za prudkého sklonu hladké podlahy.
Uvnitř se rozhlédl a přelétl očima po hladké, kulovité prostoře, se stěnami z nienitu.
Bez jediného kazu se kolem nich stáčí perfektně čistý a jednolitý nerost. Tentokrát však
nevyzařuje ţádné světlo, skoro jako by aţ svit koše naopak polykal.
A uprostřed místnosti…
Z nejniţšího bodu duté koule se zvedá nienitový krápník, a uvnitř něj se cosi lehce
blyští.
Naar-Ael přistoupil blíţ a sklonil se.
Ne, nemýlil se. Uvnitř je elegantní štíhlý meč. Jednoruční, lehoučký zabiják.
Prazvláštně se blyští. Jako by sama duha hrála na jeho povrchu v rytmu světelných efektů
pohybujícího se koše se světlivci. Jen kousek jílce, vykukuje nad nerostný obal.
Pohlédl na nepřítomně se tvářícího Riin-Trima.
„Nuţe?“
Nienský Protektor potřásl hlavou a zaostřil na svého kolegu.
„Tento meč tu čeká na tebe. Strom tak rozhodl…,“ ztišil hlas a pohlédl na krápník.
„Je to zvláštní zbraň…podivná…“ hlas se mu vytratil.
Odkašlal si a odtrhl pohled od uvězněného meče.
21
„Vezmi si ho a vrať se na Nimer. Zřejmě jej vyuţiješ.“
Naar-Ael se otočil k nienitovému bloku a natáhl paţi. Na chvilku znejistěl, podivná
tíseň na chvíli přebila konverzi jeho lidského já. Zaváhal a otočil se zpět.
„Co je vůbec zač…?“
Riin-Trim se ušklíbl.
„No vida, i na tebe působí zdejší…atmosféra. Místo bezmyšlenkovitého vykonání
pokynu Podstaty váháš a jsi znepokojený. Fascinující…ta moc tohoto místa, ţe?“ pak se
stísněně ohlédl a Naar-Ael snadno poznal, ţe si vzpomněl na podivný úkaz v nienitové
jeskyni.
Náhle toho Gelchorský Protektor měl všeho dost, tajemného úkolu, zdejšího světa,
divné hory…plíţivého strachu tam kdesi u dna toho, co nazýval svou duší. Tvrdě zavrčel:
„Ano, fascinující. Moţná víc, neţ sis donedávna myslel, Riin-Trime. A moţná spíš
děsivá, neţ fascinující, mám pravdu, správce? Vypadáš trochu atavisticky vystrašený. Jako
malá myška před velkým kocourem!“
Riin-Trim se prudce otočil a s náhlým zábleskem hněvu tiše zavrčel.
„Jen se vysmívej, nevíš nic…to já tu musím ţít.“
„Tvůj Účel, můj nezájem, milý příteli. Můţeš to třeba svést na oslabení Podstaty. Tak,
jak to je? Oč jde s touto zbraní?“
Riin-Trim se s kyselým výrazem stáhl ke stěně a tichým hlasem řekl.
„Je to další zvláštní úkaz. Jednou se zbláznil dělník a s nádobou plnou ţhavého
elderonu začal prchat dovnitř hory. Nakonec jsme ho našli tady. Byl mrtvý, skolila ho
mrtvice a ţhavý kov, který se mu vylil při fatálních křečích, se převaloval v dýmu mezi
praskajícími kusy nienitu. Nakonec z něj vznikla jakási slitina obou látek. Hrubý ingot jsem
odnesl k mistrovi kovodělců, ať to vyzkouší a pokusí se z toho něco udělat.“
Ukázal na meč.
„No a on z něj vykoval tuhle zbraň. Říkal, ţe to šlo samo, skvělá slitina. Ale uţ se
nám nikdy, i přes četné pokusy, nepovedlo ji znovu vyrobit. Při kontaktu s nienitem v této
jeskyni se velice rychle pokryje jeho křehkou krustou.“
Naar-Ael se s výrazem zvláštní nedůvěry rozhlédl po okolním prostoru. Cosi zabručel.
Riin-Trim ho poţádal o zopakování. Gelchorský Protektor se k němu otočil a s despektem
houkl.
„Řekl jsem, ţe mi to tady jako jeskyně moc nepřijde. Je to zatraceně prapodivná
místnost! A ty musíš být blázen, pokud ti to tady nepřijde podezřelé.“ A odvrátil se od
znejistělého výrazu na Riin-Trimově tváři.
Pak se znovu zadíval na duhový film, pokrývající zvláštní kov.
Zaváhal a chvíli nechal bojovat nejistotu s poslušností vůči Podstatě.
Pak povytáhl obočí a zamručel.
„Ţivot je jedna velká nejistota.“
Vzápětí natáhl ruku a uchopil vyčnívající jílec.
Zabral a s tichým praskáním povytáhl meč vzhůru. Po malém zaváhání se s cinkotem
rozsypal nienitový obal a meč, překvapivě těţký, mu zůstal v ruce. Zkusmo s ním máchl a
krátce provedl několik cvičných úderů. Musel uznat, ţe zbraň je skvěle vyváţená a přímo
zpívá, jak protíná vzduch. Přesto z ní má zvláštní pocit, jako by ho zároveň mrazilo i hřálo.
Nečekaně jej zaplavil pocit dobré nálady. Jako by se celá konverze jeho mysli
rozsypala v prach a chlad byl ten tam. A nedalo se říct, ţe by ho to nějak rmoutilo.
Otočil se k Riin-Trimovi a zasmál se, sytým a spokojeným hlasem.
„No, u všech mořských ďasů, není to špatný mečík! Myslím, ţe si budeme rozumět.“
Sienský správce prudce zamrkal a trochu ustoupil.
„Jsi v pořádku, bratře Protektore?“
22
„Ach, je mi výborně! Pročpak se ptáš, drahý příteli?“ zapředl Naar-Ael sametovým
hlasem.
Riin-Trim zaváhal, náhle mu připadalo, jako by jeho kolega vyrostl. Cosi se změnilo a
najednou se zdálo, ţe se tyčí nad ním, jako skála nad mravencem. A nejhorší bylo, ţe
Nienský správce cítil neodbytnou potřebu se přikrčit a v obavách očekávat vůli té…bytosti
před sebou. Ošil se a sklopil oči před Naar-Aelovým nepříjemně pronikavým pohledem.
Ten pokýval hlavou a hlubokým hlasem, který přinutil Riin-Trima ztuhnout pronesl.
„Nějak vím, na co asi myslíš. Zvláštní, sám mám pocit…nu, nechme toho.“ Naklonil
se kupředu a lehce ho ťukl špičkou meče, Riin-Trim zasténal, ten meč zpíval, jemně, jako
křišťál. Naar-Ael cosi tiše pronesl. Riin-Trim mu nerozuměl ani slovo. Pak se Naar-Ael
usmál.
„Nejsi v Rovnováze, drahý příteli. A to je zlá věc!“
Nienský správce zalapal po dechu a začal ustupovat od toho…tvora. Náhle pocítil
intenzivní hrozbu, sálající z toho usměvavého obličeje s nehybnýma očima, sledující kaţdý
jeho krok. Zmateně si uvědomil, ţe se místnost jako by prosvětlila. Neuchopitelný svit
naplnil do nynějška temné místo a učinil záření světlivců nepodstatným.
Bohové modré hlubiny! Ten pohled, jako by to byl sám Hlubinný soudce! Napadlo
Riin-Trima, jak se v jeho nečekané, nelogické hrůze oţivily představy a strachy z jeho
nekonvertované minulosti.
Ustupujíc, zamumlal.
„Výborně…to jsem rád, ţe…“ zmlknul se zajíknutím, pod tíhou Naar-Aelova
pohledu.
„Stůj!“ zazněl tvrdý rozkaz.
A Riin-Trim poslechl.
Naar-Ael k němu pomalu přišel a pak opět zaduněl ten hlas…jako hlas boha!
Zasténalo cosi v Riin-Trimově ochromené mysli.
„Upokoj se!“ a Protektor se uklidnil, náhle byl strach pryč a on sám se vytratil na
jakési příjemné, vzdálené místo. S lehkým úsměvem nepřítomně pohlédl na tvář svého
zhmotnělého boha. Touţící mu poslouţit, touţící ho uctívat.
Naar-Ael se pousmál, jeho podivně prázdné oči plné nebezpečných záblesků shlédly
na nepřítomnou tvář Nienského správce a tiše zabroukal.
„Otevři svou mysl Rovnováze.“
Pohladil jej po vlasech a do ucha mu zasyčel:
„ Přijmi ryzí dobro, přijmi světlo Ýthinu!“
A vše se rozplynulo v oslnivém jasu.
Ta záře…ach byla tak…bílá! Strašná, oslnivá, bílá, popírající vše jiné. Neexistovalo
nic jiného. Nikdy! Jen ta záře čirého Ýthinu! S poslední svobodnou myšlenkou Riin-Trimova
zmučená mysl vykřikla do nesnesitelného svitu, který ji navţdy pohlcoval.
Ach! Tak přece jen jsi, Hlubinný soudče! A jsi bílý, tak nesnesitelně bílý!
☼
Naar-Ael se otočil a pokynem zarazil samohyb. Vozka zatáhl za páky a ozvalo se
pronikavé zakvílení unikající páry.
Gelchorský Protektor se zachmuřil a otráveně zamručel. Celý zbytek návštěvy
elderonových (El’De-Ronových!) dolů mu od převzetí duhového meče nějak splynul
v nezřetelnou šmouhu, vlastně si ani neuvědomoval, jestli se rozloučil s Riin-Trimem.
Pravdou však je, ţe celý výlet na Nien pokládal za ztrátu času, který mohl věnovat
finálnímu úderu v Nimerském taţení. Bylo sice hezké, ţe se dozvěděl něco o strategicky
nedocenitelných dolech a odnesl si milý suvenýr, při té myšlence potěţkal upravenou pochvu
23
s nezvyklou čepelí, avšak jeho přítomnost snad nebyla nutná, mohli mu zbraň poslat. Pohled
na dlouhé, skalní štoly a nezajímavý rudý kámen ho nijak nenadchl. Prostě nezáţivná
záleţitost (Tvář! Obrazy!).
No, uţ je to za ním, je čas, vydat se na Nimer. Kdoví, snad tam přece jen nějaká práce
zůstala. Koneckonců, Podstata musela mít důvod, proč jej poslala pro nový meč.
Pohlédl na trpělivě vyčkávajícího vozku a pokývl, zatímco se pohodlně uvelebil
v křesle.
Samohyb se zasyčením páry roztočil kola a vydal se po solné cestě. Naar-Ael se
znechuceně rozhlédl a odplivl si. Uţ aby byl pryč z tohoto světa, jeho sebekontrola a
emocionální umrtvení je v troskách. Na okamţik ještě pohlédl na vzdalující se horu a pocítil
záblesk strachu. Jako by v samotném vzezření toho obřího kamene byla jakási hrozba,
nepochopitelná a děsivá. Tiše zaklel a sevřel pevněji svou novou zbraň. Za chvíli se uklidnil a
obava vyvanula z jeho mysli.
Nevrle popohnal vozku k vyšší rychlosti a pak uţ jen zamlkle sledoval jednotvárnou
scenérii dna dávného moře, zatímco velké a divoké slunce ţhnulo nemilosrdným ţárem
vysoko na vybledlém nebi.
☼
Naar-Ael učinil krok vpřed a opustil kruh malého Průchodu. Pokývl na přítomného
Patrona.
„Potřebuji svou Schránu, měla by tu být uloţena.“
Patron, pohledná ţena, mladá věkem i dobou proměny uctivě sklonila hlavu.
„Jistě, ctěný Protektore, vaše Schrána je zde. Očekávali jsme vás. Následujte mě.“
Gelchorský Protektor se vydal za dívkou v přiléhavém úboru. Zaregistroval nečekaný
zájem o křivky jejího pohupujícího se pozadí, ale vzápětí se jeho vybuzenou myslí rozšířil
hluboký chlad konvertované mysli. S mírným uspokojením, povoleným i ledové mysli syna
Stromu, konstatoval, ţe je vše v pořádku. Podstata byla opět silným hlasem v pozadí jeho
myšlenek a propojení se Stromem vykazovalo sílu a neochvějnost poţehnaného stavu
konverze.
Propustil Patrona a uloţil se do své nové Schrány. Víko zapadlo a v ledovém objetí
Mízy, které však vzápětí přestal cítit, vyslal, volání svým proměněncům.
Rychle odpověděli a on jim vyslal pokyny k jejich shledání. Pak opustil Schránu a na
odchodu z pevnosti Průchodu zanechal instrukce, kam ji mají poslat.
Pak uţ venku osedlal volného ještěrovce a vyrazil ke vzdálené Chanjre.
☼
Protektor nehybně sedící na strnulém zvířeti shlíţel z kopce na pokořené město.
Vpravo za rozbitými hradbami rozeznával hemţení lidských mravenců. Kopali hluboké jámy,
další pak do nich z povozů shazovali bezvládná těla. Asanační práce byly v plném proudu.
Pracující byli Chanjrané, kteří přeţili boje i následné exekuce. Po měsíci tvrdých bojů
konečně padlo Vnitřní město a Chanjra byla pokořena a připravená na příliv nových
kolonistů z Rigelionu a T-granu. Původní obyvatelstvo, čtvrtina populace určená k přeţití,
bude částečně přesídleno po malých skupinkách na Účelné světy, kde se naučí ţít pod
moudrou vládou Hegemonie. Druhá část, odborníci a vzdělanci, ochotní spolupracovat budou
ponecháni na Nimeru, aby pomohli přicházejícím kolonistům sţít se s novým domovem.
Samozřejmě, skupinky vzdělanců jsou moţné podhoubí vzpoury. Proto bude malá
část těchto potenciálně nebezpečných elementů proměněna novými Správci na Patrony, aby
24
tajně dohlíţeli na své bývalé soukmenovce. A za jednu, dvě generace bude z Nimeru uţitečný
a plnohodnotný člen Hegemonie.
Přirozeně je na tomto světě ještě několik států, oddělených rozsáhlým mořem od
pevniny, na níţ je Průchod. Ovšem, jakmile ovládá Hegemonie tento kontinent a Průchod, je
přičlenění zbytku světa jen otázkou času. Jak dlouhého, závisí na nutnosti napínat síly jinde.
Ovšem i kdyby to přesáhlo délku lidského ţivota, pro Hegemonii to nic neznamená, je
trpělivá a neomezená časem daným běţným lidem. A stejně jako jejich říše, jsou takoví i
Protektoři.
Jiný konec ovšem vzalo pátrání po renegátovi. Noon-Anreh dokázal opustit město
ještě před jeho pádem.
Naar-Ael se zahleděl do dáli, aţ k oparu na horizontu.
A zamířil kamsi tam.
Doprovázen posledním Patronem, který mu po zajetí dalšího v Chanjře zbyl.
Přelétl pohledem po zničeném městě, minul jizvy po zbořených domech a zkušeným
pohledem zachytil rozsáhlé manévry tří pluků na pláni za městem. Jednotlivé formace
zaujímaly svá místa a rovnaly se do pochodového útvaru.
Naar-Ael prozkoumal Podstatu a zachytil pokyny pro třetí, čtvrtý a pátý pluk Druhé
armády. Rozkaz k taţení do oblasti Achnajských hor, pohoří vzdáleného dva týdny pochodu.
Nic bliţšího ovšem k dispozici nebylo, opět byla Podstata omezena jistým stupněm utajení.
Samozřejmě pro něj nebyl skutečný důvod tajemstvím. Renegát se uchýlil pod
ochranu horské části padlé říše. Někde tam bylo místo, které uctívali jako svatou půdu.
Bude nutno odtamtud renegáta vyšťárat.
Zachytil známé bzučení na hranici pozornosti.
Ayary a Achnat šplhali sviţně po svahu ke svému Protektorovi.
Naar-Ael duševním pokynem popohnal své zvíře k nim a zeptal se:
„Máte vše sbaleno na cestu?“
Ayary se otočil a zkoumavě se zahleděl na vzdálené precizní manévry zkušených
vojáků Hegemonie.
„Míříme také do svatého místa v těch horách?“
„Zcela určitě…zničíme srdce jejich odporu, to posvátné místo a k tomu získáme, pro
co jsme sem přišli.“
Naklonil hlavu a zachytil rozkazy Podstaty. Všech dalších pět přítomných Protektorů
se přidá k taţení.
„Ihned vše zařiďte. Vyráţíme.“
„Dle rozkazu, Protektore,“ odvětili unisono oba proměněnci a vydali se zpět do
tábora. Naar-Ael popohnal své zvíře a vyrazil za pochodujícím útvarem.
☼
Ve večerním soumraku se zatřepetal bílý prapor se stylizovaným zlatým sluncem
vprostřed. Výsostný znak Hegemonie, zavlál nad leţením 4. pluku.
Vysoká postava v bílém rouchu s kápí přelétla pohledem po rozsáhlém moři stromů
pod vrchy, na nichţ se pluky utábořily. V dáli na východě, za zeleným, šumícím mořem
čněly temné vrcholky Achnajských hor.
Naar-Aelovy stříbrné oči se zablyštěly ve svitu dvou malých rudých měsíců Nimeru.
Pečlivě zkoumal své nitro, ve snaze odhalit zdroj nepříjemného pocitu, který od okamţiku,
kdy vystoupili na tyto vrcholky, narušoval jeho chladnou integritu.
Natočil hlavu k Ayarymu po svém boku a jeho hlas prudce zasyčel přicházející nocí,
aţ se z blízké houštiny vyplašeně zvedla dvě éterická hmyzí těla a za chvění modravě
ţhnoucích blanitých křídel odlétla do údolí.
25
„Něco se mi nelíbí, můj Ayary. Dnes jsem měl divný pocit. Jako bych snil sen za
bílého dne…“
Hlava, narudle se lesknoucí ve svitu Nimerských souputníků, se otočila, aţ černý cop
na temeni zavířil.
„Nechápu, můj Protektore. Nikdo z konvertovaných nemá sny. Ani Patroni a uţ vůbec
ne…“
„Ano, samozřejmě. Přesto…“ Protektor zmlkl a rovnal své myšlenky. Pak promluvil
opět chladným, kontrolovaným hlasem.
„Myslel jsem to obrazně. V určité chvíli jsem měl pocit podobný ospalosti, jak si ji
pamatuju. A pak jsem viděl jiná místa. Měl jsem velmi ţivou…představu, jako bych náhle
byl někde jinde, ale nepřekvapovalo mě to. Byly tam nějaké hory a sníh…a na něm krev.
Spousta krve a spousta mrtvých…hm, myslím, ţe jsem je pobil já. A pak nějaké hory a skalní
kaňon, velmi úzký s vtesanou pevností…a další mrtví, mou rukou…Bylo to zvláštní. Vše
bylo jako pod vodní hladinou, chvějivé a namodralé…Probral jsem se, kdyţ jsem vstoupil do
jakési chodby ve skále…“ pohlédl na soustředěnou tvář svého nejstaršího proměněnce.
„Nevím, co to má znamenat. Řekni mi, Ayary, co bys sám usoudil?“
„Děkuji za důvěru, můj Protektore…hm, coţ takhle zasuté vzpomínky, které vypluly
na povrch podpořeny zdejším prostředím? Snad je podobné vašemu lidskému domovu?“
„Dobrá teorie, moţná máš pravdu. Mnoho věcí si z minulosti nepamatuji. Mé lidské já
velmi vzdorovalo konverzi, má paměť tou mentální bitvou utrpěla.“
Patron sklonil hlavu a pak, s jakýmsi náznakem vzdorné odvahy v hlase řekl.
„Můj Protektore, je tedy pravda, ţe jste byl konvertován v Protektora, přímo
z lidského počátku?“
Naar-Ael, lehce překvapen, neţ jeho úpravy přemohly neţádoucí emoci, natočil hlavu.
„Tak? Povídá se to?“
„Ano, můj Protektore. Je to velmi vzácné, zákonitě to vyvolá…zájem mezi Patrony.“
„I mezi Protektory…není potřeba tajit, ţe i my máme někdy jakési stíny lidských
nešvarů, jako jsou emoce, či zvědavost.“
Ayary překvapeně sklonil znovu hlavu.
„Opět děkuji za důvěru, můj Protektore.“
„V pořádku. Koneckonců, dospěl jsem k jistému rozhodnutí. Dobře jsi vţdy slouţil
věci Hegemonie a jsem s tebou dlouhodobě spokojen. Doporučil jsem tě ke konečné
konverzi, čekám na brzkou odpověď.“
Ayary tentokrát neovládl své překvapení a šokován pohlédl do stříbřité tváře,
lesknoucí se v záři hustých oblaků hvězd a dvou měsíců.
„Já…děkuji! Můj Protektore.“ A poklonil se aţ k zemi.
„Pevně věřím, ţe brzy bratře Protektore, můj Ayary.“
Naar-Ael se zhluboka nadechl večerního vzduchu a pomalu vydechl.
„Nuţe, zpět k mé předchozí myšlence. Můţeš mít pravdu, aţ obdivuhodně často bývá
tvůj odhad přesný, přesto…mám takový opravdu nepříjemný pocit. Můţe za tím být něco
jiného, neţ neškodné vzpomínky. Jako tušení mraku za obzorem.“
„S tím asi nedokáţu pomoci, můj Protektore.“
Naar-Ael pokýval hlavou a zůstal zamlkle stát, sledující temnou masu lesa pod sebou.
Po chvíli se Ayary tiše vzdálil a nechal svého stvořitele v nehybném přemítání.
26
☼
Měděný vůdce zoufale zařval a vypálil z příručního kulopalu, novinky ve výzbroji
hegemoniální armády. V třesku střelného prachu, zanikl zvuk kule, nořící se do rozloţité
hrudi chlupaté bestie. Stvůra pustila z drápů rozdrcené hlavy dvou vojáků před důstojníkem.
Třímetrový dravec zaryčel a s rozšklebeným zobákem plným zubů rozpřáhl čtveřici
mohutných pařátů. Měděný vůdce pustil z ochromených rukou neforemnou zbraň a zůstal
ztuhle stát, ochromený strachem. Jako odpověď na vraţedné chrčení stvůry naplnil jeho
kalhoty prudce zurčící čúrek moči.
Naar-Ael srazil ochromeného důstojníka stranou a podběhl vířící pracky. Sklonil se a
jeho duhový meč zasyčel vzduchem.
Bestie zaryčela a zamáchal pařáty ve snaze smést nového protivníka. Obří zoban se
mrštně sklonil a zaklapl těsně za vířícím pláštěm Protektora. Ten uţ znovu švihl svým mečem
a prudce urychlen úder ještě jednou zopakoval.
Narudlé kličky vnitřností, proloţené modravými tóny dopadly na travnatý koberec.
Hrůzné vytí protnulo vzduch.
V té chvíli zapráskala první salva z kulopalů a vzápětí další, jak vypálila druhá
skupina střelců.
Bestie zavrávorala a pak, sraţena druhou vlnou střel, dopadla do mechu, kde tiše
zachrčela a znehybněla.
Naar-Ael, uţ stranou a v bezpečí před palbou svých vojáků, otřel meč a při cestě
z mýtiny přikázal pohřbít padlé.
Na okraji se k němu připojil Achnat. Jeho vybledle bronzová tvář přelétla pohledem
po spoušti, pokrývající zelenkavý koberec mechu. Šustivý tanec větví vysoko nad jejich
hlavami sesílal dolů proměnlivé prameny zlatavého světla. Celé okolí vyzařovalo zrádný
pocit míru a pokoje.
Achnat pohlédl na vysokou postavu v bílém rouchu.
„Tohle je uţ nejméně desátý útok, je to tu plné dravců. Máme značné ztráty.
Obzvláště, kdyţ si uvědomíme, jak malý úsek trasy jsme zdolali.“
Naar-Ael se zastavil a zhluboka se nadechl. S pomalým výdechem otevřel oči a zazněl
jeho tichý hlas.
„Ach, je tu taková…rovnováha. Jako závan domova. Domova, který uţ není…“ jeho
hlas se pomalu vytratil, zatímco stál, opíraje se rukou o mohutný strom.
Achnat se na něj zmateně podíval.
„Jsi v pořádku, můj Protektore?“
Naar-Ael sebou malinko trhnul a pak zamrkal.
„Nic se neděje. Jen jsem se…zamyslel,“ vykročil mezi stromy, úsporným gestem
vyzývající svého proměněnce k následování.
„Máš pravdu, Achnate. Máme neúměrné ztráty,“ přimhouřil oči a rozhlédl se.
„Celý tenhle les je jako-… jedna velká past. Já to cítím!“ dokončil svou řeč za
vzdálených výkřiků a práskání kulopalů.
Achnat pozvedl obočí a zapátral očima v okolí.
„Ale, kde je nepřítel? Útočí na nás jen zvěř.“
Naar-Ael se zašklebil, na tu krátkou chvíli, neţ následky konverze zasáhly.
„V horách. Tady to jsou jen vycvičení mazlíčci, domácí zvířátka. Páníček, kterého je
nutno klepnout přes ruce je aţ za touhle zelenou pastí.“
Proměněnec se překvapeně podíval na svého stvořitele.
„Je to jen odhad, nebo máte nové informace?“
Gelchorský Protektor se otočil a zavrčel.
27
„Je to jen pocit! Zatracený úsudek a prokletý pocit!“ pak ho zaplavil ledový klid, ale i
tak měl dojem, ţe jeho konverze začíná dostávat jakési trhliny.
Prudce se odvrátil a gestem popohnal Achnata vpřed.
„Vyráţíme dál! Musíme překonat les, a to co nejrychleji.“
Vydal se k hlavnímu voji svého pluku. Musejí stáhnout průzkumníky a přeskupit se
do sevřeného tělesa. Rozvinutou formací jen nabízejí menší skupinky k napadení.
Skoro zakopl o dvě těla v bílých kabátcích, hojně pocákaných krví.
Divoce zasyčel, na krátký okamţik ho zaplavila vlna spalující zuřivosti. V horách si
s někým o tomto lese důkladně promluví!
Kus před ním se voják chytil za šíp, náhle trčící z hrudi a padl do křoví.
To byl vrchol, ty neustávající drzé útoky!
Protektor se zastavil a zamyšleně pohlédl na změněnou oblohu, karmínová oblaka,
zuřící fialovými klubky blesků. Veden jakýmsi mimovolným reflexem se před krátkou
chvilkou ponořil skrz vysávající a zničující Mezisvětí, jen na vteřinku oslaben, aţ přímo do
Zásvětí, toho prostoru za oponou běţného světa. Byl to risk, ale vyplatil se, přeţil nebezpečné
Mezisvětí tohoto světa.
Naar-Ael přimhouřil oči a udělal ještě jeden dlouhý krok vpřed, nachýlený proti
ledovému vichru zuřícímu v Zásvětí. Pozvedl paţi s mečem a sledoval zuřivý tanec
bělostných záblesků, svíjejících se jako divoké závoje kolem oslnivě bílé čepele.
Pak bodl zbraní a prorazil bariéru mezi světy. Ţhnoucí, zářící vír ho uchopil a odnesl
zpět do světa smrtelníků.
Jeho odhad byl dokonalý.
Zhmotnil se přímo za zády nic netušícího ostřelovače. Ten právě kradmo zakládal do
svého luku další šíp, smáčející hrot v lahvičce s podezřelou kapalinou.
Muţ, oděný v koţené haleně a krátkém plášti hnědozelené barvy, pokrytý od hlavy
k patě větévkami, opatrně vyhlédl a natáhl luk.
Naar-Ael, tichý a nedýchající, úsporně švihl čepelí.
Ostří přeťalo tětivu a lehce se zabořilo do ostřelovačova ramene. Muţ vzkřikl a skulil
se na stranu, šátraje po meči.
Protektor přikročil a přidupl paţi svírající konec jílce. Pak přiloţil hrot čepele k hrdlu
leţícího zajatce.
„Vzdej se nebo zemři,“ pronesl lhostejným hlasem řečí Nimeřanů.
Muţ zatěkal vytřeštěnýma očima, pak povolil sevření na své zbrani. Namáhavě polkl
a vzdorně se zašklebil.
Naar-Ael ustoupil, stále ve střehu.
Zajatec pomalu vstal a s pracně skrývaným strachem pohlédl na stříbřitě bledou
postavu před sebou. Protektor chladně pronesl:
„Pověz mi, bezúčelný člověče, kde je sídlo tvých vůdců?“
„Chcípni, stvůro! Kéţ by tě Les pohltil a nic z tebe nezůstalo.“
„Jak působivá ukázka klasické reakce bezúčelných. Křečovitá a nelogická odvaha
tváří tvář neodvratné zkáze.“ Protektorův obličej se pohnul a na kratičkou chvíli probleskl
nehybnou, chladnou maskou záblesk hlubokého pohrdání. Rty se zkřivily a skrze ostré zuby
vyšlo sardonické zasyčení.
„Jak hluboce podřadné. Jak typicky…teronské.“
Jediným plavným krokem připlul blíţ a neţ stihl muţ zareagovat, zvedl jej za hrdlo do
výše. Ostřelovač zachrčel a zazmítal se.
Naar-Ael, náhle plný příjemného plamene zuřivosti zavrčel:
„Tak, terone! Buď hodný otrok a pověz nadřazenému svá tajemství.“
Netušil, kde se to v něm bralo, ale bylo to tak příjemné. Nevzdoroval tomu ţáru ve
své náhle nekontrolované mysli.
28
Nepřítel předvedl fascinující ukázku vzdoru a přes dusivý stisk se mu povedlo
plivnout na Protektora. Sice se netrefil, ale Naar-Ael ocenil gesto potěšeným zavrčením.
Vzápětí s muţem několikrát udeřil o mohutný kmen, aţ Nimeřan ochabl.
Ozval se v něm jakýsi nový pocit, náhlá a bytostná touha. Palčivý hlad!
Přitáhl si zajatce a zasyčel mu do ucha.
„Jak nádherně voníš! Jak sladký, je šum tvé krve plné ţivota! Buď mým potěšením,
podřadný, krátkověký tvorečku!“
Teď uţ dokonale vyděšený muţ se zazmítal, ale síle toho tvora nedokázal vzdorovat.
Naar-Ael se s hrdelním zavrčením zasmál a syčící hlubokou ţádostí se brutálně zahryzl
ostrými zuby do muţova hrdla.
Výtrysk horké krve do jeho úst přinesl kovovou chuť, příliv vroucí energie a
…obrazy. Zavřel oči a s táhlým zasténáním rozkoše se zabořil hlouběji. Bylo to
nesrovnatelně lepší neţ Míza! Jeho mysl naplnily zlomky slov a obrazů. Tančící uvnitř
hluboké rozkoše krmení, skládal střípek ke střípku. Trhané obrazy cesty lesem aţ k horám,
občasné záblesky horské pevnosti, hlubokých jeskyní…sténající ţena, upocený akt
nemotorného rozmnoţování teronů…starý muţ nad plánem lesa…plíţivé přesuny v nočních
stínech, provázeni zvířecími spojenci…posvátná půda a vchod do zapovězených jeskyní ve
vysoké skále pod mohutnými stromy…souboj s hegemonským vojákem…zpět!…posvátná
půda…kde?…aaaach! Hodný chlapec…hodný!
Naar-Ael rozpřáhl ruce a zmasakrovanou mrtvolu nechal na pospas lačné gravitaci.
Tiše se usmál zkrvavenými ústy a pohlédl na vytřeštěný, bledý obličej, pokrytý kapičkami
krve. Mrtvé oči zíraly do korun stromů, plné hrůzy z posledních chvil. Protektor se zájmem
zaregistroval, ţe smrt přišla dříve, neţ stihl zestárnout. Jiţ dříve bral ţivotní sílu, dotykem a
pomalým tahem. Bez rozkoše jakou pocítil nyní. Odliv ţivotní síly oslabil lidské tělo a buňky
prudce stárly. Výborná metoda výslechu, vzít mládí, vrátit mládí…mnozí pak rádi řekli vše,
co věděli. Tohle bylo ovšem jiné.
Pohlédl na své ruce.
Vše bylo náhle jinak. Neslyšel Podstatu. Jen cosi se jí podobajícího. Takřka vzápětí to
pochopil. Podstata byla pryč, ale on stále cítil mysli svých bratrů a sester v lese. Zachytával
útrţky jejich myšlenek. Sám však uzavřený…stál ve středu jejich malé sítě. Zvláštní pocit.
Vzápětí zachytil blízkost jedné z chladných myslí.
A zároveň zaslechl takřka neslyšné kroky. Otočil se a spočinul na příchozí ţeně
v bílém rouchu. Sestra Protektorka pohlédla na tělo a pak na Naar-Aela.
„Co se stalo? Proč máš na obličeji jeho krev?“
Naar-Ael se neovládl a utrousil:
„Ach, nu, stala se taková drobná lapálie. Kladl odpor a nešťastně mi upadl na
chrup…několikrát.“
Riian-Asu zamrkala a tiše pronesla:
„Něco je s tebou špatně…“
Otřásla se.
„S námi se všemi…musíme se vrátit a spojit s Podstatou…rozpadáme se …uvnitř.“
Naar-Ael se široce usmál a přikročil k bělostné ţeně. Ta na něj zkoumavě pohlédla.
Sílící znepokojení problesklo jejím nehybným obličejem. Naar-Ael pohlédl do jejích
stříbrných očí a zahlédl pár hnědavých prouţků pod sítí stříbrných vláken. Tiše zasyčel,
zatímco přejel rukama po jejím těle.
„Ach, jak krásná a něţná jsi, ty sněhová vločko…a jak krutý je ten svět, kde dech jara,
ten něţný polibek…tě rázem zahubí!“
A v mţiku, aţ cítil zachrupání několika prstních kůstek ve své ruce, jí prorazil pěstí
hruď mezi ňadry. Omluvně se zašklebil do její aţ lidsky šokované tváře. Vzápětí sevřel
pomalu její tlukoucí, silné srdce. Zatímco sebou trhla v prudkém odvetném útoku, vyhnul se
29
nakloněním hlavy její paţi a nechal se uchopit za rameno druhou. To uţ však s prudkým
polibkem na sevřené rty silně stiskl pěst uvnitř její hrudi.
Zasténala do jeho pootevřených úst a ochabla. Tiše se svezla na kolena, visící jako kus
masa na jeho zabořené ruce. Namáhavě pozvedla hlavu a zasténala.
„Proč…“
Naar-ael se smutně usmál a zbylou dlaní něţně pohladil její bělostné vlasy.
„Ach…protoţe musím, holčičko moje, tvůj něţný hlásek jiţ nesmí zaznít…ani
vzduchem, ani Podstatou…ale jsem na tebe hrdý, jsem si jist, ţe jsi byla dobrou dcerou
Stromu…Ty jsi přece vedla invazi na Korb-Drogon, ţe? Ach, jsem si jist, ţe Strom je na tebe
hrdý.“
Sevřel jí bradu a vytrhl druhou pěst i s rozmačkaným srdcem. Pak pevně uchopil její
bezvládnou hlavu a naklonil si ji na stranu, aţ se bledé hrdlo napjalo. Chtivýma očima se
vpíjel do odhalené kůţe.
„A teď, má něţná vílo…teď uţ budeš odpočívat…v rovnováze. A já…aaaach, já se
s tebou potěším. A ve jménu Rovnováhy vyčistím tvůj poskvrněný Ýthin.“
A prudce se zahryzl do nastaveného masa. Výbuch síly jej pozvedl, jako okamţik
extáze. Koncentrovaná síla sestry byla jako oheň a nejsladší zákusek…omamná a úchvatná.
Potlačil obrazy a představy…Protektor mu nemohl nic zajímavého ukázat. A pokračoval
v překotném hltání.
Nakonec upustil tělo s rozdrásaným hrdlem. Otřel si ústa a otočil se k odchodu. Jak
míjel bezvládné tělo, švihl bez zájmu duhovým mečem. Bledá hlava odskočila do křoví.
Vše bylo jinak. Byl jiný…a líbilo se mu to.
Utrhl cár z pláště padlé Protektorky a otřel si stopy krve. Stříbrná Míza se mezitím
odpařila sama.
Zívl, překvapil jej pocit běţné lidské ospalosti…no, bylo to náročné, krátký odpočinek
nezaškodí…jeho myšlenky se rozplizly, ztratily soudrţnost.
A odkudsi z hloubi se vrátil chlad konvertovaného. A s ním se vytratily vzpomínky na
poslední chvíle…
…Naar-Ael se vnořil mezi stromy a potřásl hlavou. Rozhlédl se a pocítil mírné
zklamání.
Škoda, ţe mu ten bezúčelný člověk, ten ostřelovač, unikl, mohl jej vyslechnout.
Ovšem nepřítel prokázal nečekanou mrštnost.
Uchopil lahvičku s Mízou, ale pak si překvapeně uvědomil, ţe je sytý. Zkontroloval
hladinu své síly, ale nezdálo se, ţe by ubylo. Zřejmě se mu podařilo úsporně nakládat
s energií. Dál uţ o tom nepřemýšlel.
Bylo nutné, sejít se s ostatními, sílící oddělení od Podstaty, které si nyní jasně
uvědomil, je velmi nebezpečné. Určitě se tímto směrem ubírají i úvahy ostatních, musejí to
probrat.
Po cestě povolal Ayaryho a Achnata. Musí shromáţdit bratry a sestry. V mysli se mu,
jako náhlý záblesk nečekané inspirace vynořil nápad.
V ţivých barvách se v jeho hlavě zjevovala vize plamenů, mocných a hučících.
Planoucí les, zuřivý oheň poţírající zelené moře před nimi. Tou myšlenkou byl úplně
fascinován.
Byl čas, podělit se o ni s ostatními.
☼
Gryn-Thaan naklonil hlavu a zpytavě pohlédl na zbylou trojici Protektorů. Pak tiše
pronesl: „Nuţe, já osobně shledávám Naar-Aelův návrh za podmanivý. Souhlasím.“
30
Menší bratr, vyzáblý a typický neustálými prudkými pohyby, pohlédl na stromy, které
jako mlčenlivá hradba obepínaly mýtinu, na níţ se setkali. Jeho vysoký hlas zazněl se stopou
potlačovaných obav.
„Oheň je to pravé, pro toto bezúčelné místo. Sám jsem jiţ o tom uvaţoval…ovšem
bez funkční Podstaty jsem to ještě chtěl promyslet…“
„Jsem rád, ţe jsi došel ke shodnému závěru jako já,“ řekl se skromným výrazem
gelchorský Protektor
Muţík, Isar-Drinai, trhaným pohybem pokývl a dál sledoval stíny mezi mohutnými
kmeny.
Poslední ze čtveřice, ţena jménem Nias-Enai, pohlédla na Naar-Aela.
„Vzhledem k tomu, ţe se naše sestra Riaan-Asu doposud neobjevila, lze usuzovat, ţe
ji zřejmě potkalo něco fatálního. Proto mohu prohlásit návrh Naar-Aela za jednomyslně
přijatý. Naprosto souhlasím, naše ztráty dosáhly takové výše, ţe lze jiţ uvaţovat o
neúčelnosti našeho taţení. Ještě dnes spálíme les a projdeme přes spáleniště.“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Přejděme k dalšímu bodu naší porady.
Naším největším problémem je slabounké spojení s Podstatou. Je naší povinností,
odhlédneme-li od samotného rizika odštěpení pro naše osoby, obnovit informační tok.
Podstata musí vědět!“
Rozhlédla se po ostatních.
„Jeden z nás se vydá zpět, dokud nedosáhne plného spojení s Podstatou. Předá
informace a pak bude jednat podle aktuálních pokynů. Budeme losovat.“
Naar-Ael tiše pronesl.
„Musím odstoupit z losování. Byl jsem před časem váţně zraněn a stále jsem ještě
oslaben. Bylo by riskantní, vloţit tak důleţitý úkol na má bedra.“
Nias-Enai zkoumavě pohlédla na nehybnou tvář před sebou a pak kývla.
„To je dobrá úvaha. Pak tedy budeme losovat pouze my tři.“
Naar-Ael sklonil hlavu a ustoupil vzad, oznamující, ţe půjde organizovat své jednotky
do ţhářských oddílů.
Zbývající tři Protektoři se postavili k sobě a začali losovat.
31
☼
Třesk výstřelu poplašil číhajícího predátora. Mrštné, svalnaté tělo obří kočkovité
šelmy vylétlo do vzduchu a vzápětí zmizelo v hustých houštinách.
O deset metrů dál udeřilo tělo Nias-Enai o mohutný kmen. Sprška krve z roztříštěné
lebky zkropila širé okolí.
Prudce zatápala jednou rukou, zatímco druhá se jen kroutila v bezcílných křečích.
Ovladatelná dlaň sevřela lahvičku s Mízou, zatímco zbývajícím okem pozorně sledovala
okolí. Poškozený mozek měl jisté problémy s vyhodnocováním vizuálních informací, ale i
přes kaleidoskopické skoky obrazu dokázala zraněná Protektorka kontrolovat houštiny.
Napila se Mízy a vzápětí tasila. Zatímco se její poničený mozek pomalu obnovoval,
sklouzla vrávoravě do dřepu, kryjící se za padlým kmenem. Pokus o pohled do Mezisvětí byl
korunován výbuchem bolesti a neúspěchem. Zaposlouchala se, ale celé okolí naplňoval jen
tichý zpěv větru v hustém listoví. Jako by zbytek lesa bezdechu čekal na další události.
Náhle zaslechla pár tichých zapraskání.
Soustředila svůj zlepšující se zrak do oblasti, kde přes svůj poškozený sluch odhadla
polohu zvuků.
V houštině se cosi zamihotalo.
Jakási nejasná záře vykreslila obrysy větví a listů.
Pak ta bělostná záře zesílila a přiblíţila se.
Nias-Enai sevřela svůj meč a zmobilizovala všechnu sílu. Krátce zalitovala, ţe zatím
stále není v dosahu Podstaty. Pak vstala, aby jako pravý Protektor neohroţeně čelila
neznámému.
☼
Strašný ţenský řev plný agónie rozechvěl rozlehlé okolí. Neţ umlkl, všichni dravci,
původně mířící ke zdroji nepřátelského pachu, se rozprchli co nejdál, pohánění jakousi
instinktivní hrůzou. Něco, co cítili v chvějící se atmosféře jejich lesa, je vyděsilo k smrti.
Dlouho trvalo, neţ ten zoufalý hlas umlkl. I kdyţ ke konci se uţ vytrácel do ubohého
kvílení, neartikulovaného a zvířecího ve svém nelidském utrpení.
☼
Mocné plameny poţíraly s chtivým hukotem strom za stromem, ţenoucí před sebou
houfy zvířat. Obětí i dravců, bok po boku ve vzácném spojenectví úprku před nemilosrdnou
zkázou.
Tři Protektoři sledovali nepohnutě z návrší nová a nová ohniska plamenů, vrhaná do
bitvy o les. Jejich oddíly v šedivých a zčernalých tunikách stále znovu zakládaly nové ohně,
pálící další kousek nepřátelského území, neţ se samy stromy zřítily, či příliv hmyzu, nebo
nečekaný propad země zadusily slibné plameny.
Naar-Ael v čele podmračeně sledoval pracný boj vojáků o lesní území pokračující i přes
řadu nepříznivých okolností. Od rána se cítil jaksi unavený, podivné, napůl zformované
myšlenky krouţily jeho myslí.
32
Ach, ne, ne. Žádné „nepříznivé okolnosti“, to co vidím, je boj Lesa o svůj ţivot! Je to
velký tvor, jedna obří bytost, složená z mnoha malých věcí…aaach, ale i velcí tvorové, jakkoli
složití, nakonec umírají…
Tiše zavrčel a cosi tlumeně pronesl. Bylo to temné, ponuré a dokonale nesrozumitelné.
Isar-Drinai prudce otočil hlavu a vzhlédl k Naar-Aelovi.
„Nerozuměl jsem, bratře.“
„To nic, jen jsem tak přemýšlel nahlas. Postupuje to příliš pomalu a míra našich ztrát
mě rozlaďuje.“
„Máme dostatek času, Nias-Enai by uţ měla být dost daleko a Podstata uţ má veškeré
nutné informace,“ otočil se zpět a jeho úzký obličej s ostrým nosem přelétl paličské oddíly
s jakýmsi lehkým uspokojením. „Svým postupem jsme vyčistili trasu pochodu a zcela určitě
sem budou záhy převeleny čerstvé jednotky od Průchodu. Jejich postup by měl být celkem
hladký. Myslím, ţe si můţeme dovolit trochu trpělivosti a nějaké ty ztráty navíc. Budou
vykoupeny pozdějším snadným taţením.
„Pokud ovšem šlo vše podle plánu.“
Malý Protektor se otočil ke svému gelchorskému kolegovi a pozvedl obočí.
„Proč by se to nemělo podařit? Řekl bych, ţe cesta zpět nebyla pro Protektora nijak
náročná.“
Naar-Ael pokýval hlavou a dál vzdáleným pohledem sledoval nerušené vlnění
baldachýnu listoví za linií ohňů.
„Jistě, pravda. Co by se mohlo stát…“
Nadechl se a vykročil z popelem pokrytého úbočí směrem od zuřivě pracujících
vojáků Hegemonie.
Spojil se s Ayarym a přikázal mu připravit jeho stan. Cítil, ţe potřebuje malý
odpočinek. I mocné tělo Protektora mělo své limity, ve zdejším prostředí zřejmě značně
sníţené.
☼
Ţelezný vůdce Belnerd si odplivl a roztřesenýma rukama nahnul polní láhev.
Podmračeným pohledem přejel rozrůstající se oheň ve spletitém křovisku. V sílící tmě
vydával příjemné světlo. Pak podal láhev vojínu Drulanovi.
„A má to, svině jedna.“
„A kdo,“ otřel si rty podsaditý Drulan, rodák z kamenitých a větrných výšin T-granu,
„ţelezný vůdče?“
Belnerd mávl neurčitě rukou a vzal si láhev zpět.
„Ale nikdo, jenom tady to zatracený křovisko! Ještě jsem neviděl tak blbý dřevo na
podpal.“
„Jo, to já nevím, ţelezný, mě všecko to dříví přijde stejný. U nás máme akorát takový
křovíčka co se plazej mezi šutrama. A mechy…mechy jsou v pohodě. Zato z těchhle
zelenejch obrů nejsem vůbec nadšenej.“
Vysoký a hubený Rigelioňan Belnerd zavrčel.
„U chtívý díry Matky světa! To já taky! U nás máme dost stromů. Ale tyhle svině mi
přijdou…nevím, nějak jiný, nebo co. Jako bych je skoro slyšel šeptat. Jsou takový
jako…nevím, nepřátelský, nebo tak. A furt se něco sere. Tady díra, tady zas zasraný brouci.
A pak se to celý zřítí do nějaký bezedný jámy, hořící stromy, chlapi…. Doprdele, víš, kolik
chlapů uţ zařvalo, jen na našem úseku? Víš to?“
33
Drulan zavrtěl hlavou a s upřeným pohledem vyzařujícím absolutní obdivnou
pozornost si nenápadně uřízl kus ze sušeného masa, které nechal jeho nadřízený leţet jen tak,
u ohniště.
Belnerd rozhodil rukama a přihnul si z láhve. Na chvíli zalitoval, ţe v ní nemá něco
silnějšího, ale pak zafungoval dril výborně vycvičených jednotek Hegemonie a v duchu se
pohrdavě ušklíbl. Drsný voják Balgerova regimentu nic takovýho nepotřebuje, se nepodělá
z pár stromečků.
„Patnáct, chlapečku. Uţ patnáct drsnejch chlapů zařvalo během odpoledne při pálení
blbý trávy. A to jenom tady. Sakra!“
„No, jo, ţelezný, to je na prd. Ale furt lepší, neţ předtím. Sem slyšel, ţe sme na
kaţdejch deset metrů přišli vo jednoho chlapa. Tak si to spočítej.“
„Eh, doprdele…tak to máme…hm, patnáct kiláků…tak to je…eh….no moc!“
„Jo, přesně tak. Je to móc dobrejch kluků, co teďka hnijou mezi stromečkama. A před
náma je nejmíň ještě pět dalších kiláků. A čím dál jsme byli, tím to bylo horší. Takţe jestli
zařve stovka chlapů při rozdělávání vohníčků, tak furt ještě dobrý…estli to teda nebudu já, to
by bylo fakt na houby,“ zakončil s širokým šklebem.
„No jo, akorát…“zarazil se Belnerd a nahnul se na stranu.
„Sakra, co to je?“ zamumlal, zatímco mhouřil oči do temných křovisek napravo.
„Co?“ zneklidněl T-graňan.
„Něco jsem zahlíd…nějaký světýlko, nebo co.“ Belnerd vstal a posbíral zbraně.
„Dělej, zavři tu hubu a popadni kulopal. A ber i bodák.“
„Jo, jasně a neměli bysme…“
„Vztyk vojáku! To je rozkaz. Kulopal nabít a zajistit, bodák a vpřed!“
„Do prdele!“ šeptem si Drulan ulevil, ale uposlechl rozkaz, jak byl vycvičen.
☼
Naar-Ael se převalil na svém málokdy vyuţívaném lůţku. Upíral zachmuřený pohled
do stropu a přemítal, jak se vlastně usíná. Nějak to na povel nešlo, i kdyţ byl strašně
unavený. Jako Protektor na to příliš zvyklý nebyl.
Jakýsi špatný pocit ho rozptyloval a nutil se převalovat. Pořád se přistihoval, jak
bedlivě naslouchá nočním zvukům. Nic zvláštního nezaslechl, ale stejně co chvíli bezdechu
upíral pozornost do okolí.
Prostě jakýsi špatný pocit. Neurčitá hrozba. Jako by uţ nebyl dost rozptylující sám
les. Občas měl pocit, jako by mu ten zelený obr šeptal za zády, sledující a vědomý.
Nakonec se otočil ke stěně a pevně zavřel oči.
Rychlost s jakou na něj padl hluboký, bezesný spánek jej ani nestihla překvapit.
34
☼
„Hej, ţelezný!“ zasyčel šeptem Drulan. Belnerd se popuzeně otočil, zatímco se
v podřepu kryl za kmen stromu mezi křovisky. Kolem byla hluboká tma a on byl stále víc
podráţděný.
„Co je, vojáku!“ zasyčel nazpět.
„No nic, já jen, ţe prd vidím a estli je tu nějaká potvora, tak mi uhryzne půlku kaďáku
a já si ji ani nevšimnu.“
„Jo, já vím…sakra, něco tu bylo. Nějaké světýlko. Nejsem blázen!“
„No, jasně…určitě tu bylo,“ utrousil Drulan, zatímco se nervózně kousal do rtu.
Pokoušel se prohlédnout okolní tmu, ale jediné, co občas zahlédl, byl záblesk hvězd skrz
koruny stromů. „Hele, ale stejně máme kliku, zatím ţádná potvora. Je to tu úplně
prázdný…to asi ten voheň, zahnal všechny ty potvory, kerýma se to tady jen hemţí.“ Polkl a
velmi tiše dodal. „Teda doufám, do prdele, ţe to byl náš vohníček…co je zahnalo.“
Belnerd si odfrkl.
„A co by to, do háje, mělo bejt jinýho!“
„No já nevím…moţná nějaká další potvora, větší neţ všecky ty ostatní hnusotky.“
Belnerd se zašklebil a pevně sevřel vlastní kulopal. Před chvílí sundal jištění a teď
drţel zbraň opatrně v šikmé poloze, aby se mu neuvolnil prach a kule.
„Tak jí, doprdele, ve jménu Účelu nakopem řiť. Nejsme jen tak někdo. Jsme sakra
ostří kluci z Balgerova regimentu. No nejsme?! Co?!“
„Jo doprdele, to víš, ţe jo. A neřvi, sakra!“
Belnerd si odfrkl a vydal se pomalu vpřed, po hmatu odstrkující větve.
„Neblbni, ţelezný. Kam chceš v týhle podělaný tmě lézt?“
„Drţ hubu a za mnou vojáku!“
„No jo, ale kam, vidím akorát velký, temný hovno.“
„Tak lez sakra po zvuku, nebo tě-“
„Co to, do prd…“
„To je vono, to je to světýlko!“
Drulan vytřeštil oči na nezřetelný svit za hustou sítí větví. Nadzvedl se a…
Svět vybuchl.
Na kratičký okamţik viděl ostře vykreslené obrysy větví a kmenů. Pak se vše rozlétlo,
jen jemný, horký prach je pohladil po tvářích.
Zůstalo jen bolestivě oslňující světlo. Jako bílé srdce hvězdy zuřící bezbřehým
hněvem. Vlna horka je zalila jako velká přikrývka.
Oba se rozeřvali zároveň. Celý vesmír se vyplnil pulzující září. Tak nesnesitelně
bílou, aţ ječeli bolestí
Vše pominulo, pocity, myšlenky, touhy.
Jejich já.
Zůstalo jen nesnesitelné světlo, bílé peklo uvnitř jejich hlav.
A agónie.
35
☼
Naar-Ael se rozhlédl a jemně dotkl seschlé větvě, vypadající jako atrapa slepená
z pouhého prachu. Větev v tichosti pod jeho dotykem kapitulovala a rozsypala se na krátké
torzo trčící nad sprškou prachu, padajícího na pustou, mrtvou zem plnou téhoţ jemného
odpadu. Kolem Protektora, ať se rozhlíţel, kam chtěl, nebylo nic, neţ ta samá bezútěšnost
mrtvé vegetace a sem tam vyschlé, šedivé tělíčko nějakého zvířete. Ovšem pod jeho nohama
byl větší úlovek.
Sklopil oči a jemně šťouchl do těla mrtvého vojáka. Prázdné oční důlky se z křehké,
šedivé tváře vyčítavě koukaly kamsi vzhůru. Pod ušpiněnou tunikou se rýsovalo dramaticky
vyhublé torzo. Skrz křehkou, vyschlou kůţi se prodíraly prapodivně pórovité kosti. Jedna
polámaná ruka, změť prachu, zbytků kůţe a roztříštěných kostí stále obklopovala paţbu
kulopalu.
To bylo to, co Naar-Aela zaujalo nejvíce, přes neskutečnou devastaci všeho ţivého,
výstroj, zbraň a dokonce prach v hlavni, prostě cokoliv neţivého bylo v naprostém pořádku.
Jen těla a stromy se změnily v křehoučké kosti, práchnivé kmeny a všudypřítomný jemný
prach.
Znovu se vrátil očima k tělu pod ním a sledoval, jak se pod jeho jemným
šťouchancem torzo bezejmenného ţelezného vůdce dál rozpadá. O kousek dál bylo schoulené
další mrtvé tělo, vojín se v posledních chvílích tiskl do prohlubně v kmeni, ale nijak mu to
nepomohlo, následoval příklad svého velitele.
Podivně se mu zamotala hlava, chvilková závrať se přehnala a zmizela jako sen.
Jo, prach jsi a v prach…tohle je tedy opravdu názorné potvrzení téhle fousaté pravdy.
Naar-Ael se pobaveně zašklebil a vykročil zpátky k okraji lesa, tam uţ na mýtině začínalo
další zajímavé divadlo.
Cítil, jak se po této noci cosi změnilo, něco bylo ve vzduchu. Vnímal pohyby myslí
zbývajících dvou Protektorů. Byly nějak…rozcuchané. Dřívější ostré a ploché linie se
změnily v klubka emocí a tuţeb, srolovaných a touţících vykvést prapodivnými květy.
A z nich se k němu upnula lanka spojení. A Podstata…
Zarazil se.
Uţ nebyla Podstata, spojení zmizelo a zbylo jen napojení dvou bratrů na něj, jako
tonoucí, chytající se okraje člunu zkřehlými prsty. Zahákli se za jeho mysl a drţeli. A jejich
mysli se rozvíjely…pod taktovkou silných emocí. Temných a lákavých.
Potřásl hlavou a pokračoval k mýtině.
☼
Gryn-Thaan rázným krokem rozrazil kruh vojáků, následován dvěma mohutnými
bitevními Patrony z Androanu. Víc jak dvoumetrové kolosy se za skřípotu vrostlého pancíře
zastavily a zaloţily předimenzované paţe na hrudích.
Verkariánský Protektor rozpřáhl ruce a zvesela zahalekal na tucet spoutaných,
klečících muţů.
„Vítejte v milující náruči Hegemonie! Dnes utišíme váš duchovní hlad a dáme vám
poznat krásy Účelu,“ otočil se k androáncům, „prozatím zůstaňte s námi, hoši. Hej, ty!“ houkl
na jednoho z vojáků. „Přines ten koš!“
36
Voják odběhl, aby se ve chvilce vrátil s proutěnou koulí na trojnoţce, ukotvené k tyči,
která prochází středem nádoby. Na jednom konci tyče byla klika. A uvnitř se za šustění
převalovaly zmuchlané koule papíru.
Voják koš postavil a Gryn-Thaan dramaticky zatočil klikou. Pak, zatímco všichni
přítomní instinktivně zpozorněli, se tiše zaposlouchal do ševelení převalujících se papírů.
Prudce spráskl ruce a otočil se k zajatcům.
„Ták! Milí hosté naši, Hegemonie netouţí po ničem jiném, neţ vás obejmout jako
matka. Ovšem!“ dramaticky pozvedl prst a nechal na své tváři vyrůst hrozivý výraz.
„Naší matce chybí to nejdůleţitější…poslušnost, důvěra a pravdomluvnost jejich
zlobivých dětí.“
Přešel k nejbliţšímu zajatci, sklonil se a vzal jeho cukající se tvář do dlaně. Konejšivě
se usmál, ovšem záblesk mrazivého šílenství v očích a lesk jeho ostrých zubů výsledný efekt
trochu pokazil.
Gryn-Thaan se nám zajímavě rozvinul… pousmál se v duchu Naar-Ael, sedící na
nedalekém balvanu a pobaveně pozorující představení.
Gryn-Thaan mezitím pokračoval.
„Nezlobte maminku a povězte jí, co chce vědět.“ Vstal a rozhlédl se, zatímco se jeho
úsměv rozšířil.
Se šklebem ţraloka poplácal Verkariánský Protektor koš a znovu zatočil.
„Ach, vy zlobivé děti, dokonce jste mamince neřekli ani svá jména…no, nevadí,
kaţdá matka má svaté právo pojmenovat své dítě. Vaše nová jména nesete na cedulkách
kolem krku a jsou to dobrá jména. A stejná jména jsou na papírcích v našem osudí…víte,
říkali jsme si, jak vás přimět mluvit a zároveň nepřijít při hrubších metodách přesvědčování o
klíčové informace nevhodným výběrem motivačního subjektu.“ Na chvíli se odmlčel a
rozhlédl se jako učitel po třídě plné nadějných mladých talentů. Pak pokračoval.
„Odpověď zní, ţe to prostě bez rizika nejde. Máme tu sice moţnost, pokusit se z vás
dostat informace i jiným způsobem,“ krátce pokynul Naar-Aelovi, „ale tato metoda je
povětšinou fatální před dosaţením úspěchu. Přikročíme tedy k tradičnější cestě. A abychom
nemohli být nařčeni z nějaké chyby, necháme to na nádherné hře náhody. Vylosuji jméno
a…“ prudce se otočil a otevřel dvířka na horní polovině koše. Zahrabal a vytáhl papír. Pak jej
rozloţil.
„Názorná ukázka bude nejlepší! Takţe, Talamyr! Prosím pojďte mezi nás. No,
nestyďte se.“
Vojáci vpadli hrubě mezi klečící nepřátele, divoce mţourající na jména na cedulkách.
Pak jeden z nich zavolal a uţ vlekli vzpouzejícího se mladíka v roztrhané tunice se zbytky
lesního maskování.
Před mírně se usmívajícím Protektorem jej zvedli na nohy. Gryn-Thaan ho pomalu
obešel, tiše pomlaskávající. Pak se rozhlédl po zbylých nimeřanech.
„Takţe, nějací dobrovolníci touţící se podělit o strategické informace?“
Chvíli stál a nechával, s tváří obrácenou k nebi, plynout ticho rušené jen polohlasnými
kletbami zajatců. Pak pokýval hlavou a usmál se na takzvaného Talamyra.
„No, nečekal jsem nic jiného…víš, opravdu doufám, ţe nemáš nějaké unikátní
znalosti. Tahle nejistota mě mučí.“
Otočil se k jednomu z androánců a napřáhl ruku. Přijal mohutný řemdih s děsivou
koulí na konci. Jemně se dotkl jednoho z ostrých bodců a pohlédl na křečovitě polykajícího
zajatce.
„Nechť strach tvůj pohasne, nezdárný synu, uţ brzy veškeré starosti pominou,“
zadeklamoval sakrálním hlasem a pak se srdečně rozesmál. Za chvilku potřásl hlavou a
spokojeně si povzdechl.
A švihl zbraní.
37
Ostré zasyčení vylouděné svištící koulí dávalo spolu s jejím rozmazaným obrazem
představu o neskutečné rychlosti úderu.
Talamyr odlétl jako strţený vichrem, jen výkřik bolesti prolétl mýtinou.
O pár metrů dál dopadl a schoulený v klubku, zvracející krev a chroptící nedostatkem
vzduchu se svíjel jako rozšlápnutý brouk.
Gryn-Thaan tanečním skokem překonal vzdálenost a pozvedl jej, nevšímavý
k sténající, bledé tváří ozdobené proudem krve vyvěrajícím z bublajících úst. Otočil jej
k zajatcům a ignorující jejich výkřiky i nadávky ho předal jednomu z vojáků. Ten, viditelně
nervózní, jej převzal a podepřel tělo, zle potrhané a krvácející i z rozervaného břicha a dolní
části hrudi. Bílé úlomky ţeber prosvítaly ze spodního okraje hrudního koše.
Gryn-Thaan máchl krvavou koulí nad hlavou a nechal se skropit kapkami krve. Jeho
zběsile se lesknoucí oči přelétly po zajatcích a on vyrazil divoký chechot, jako by se vyţíval
v koncentrované nenávisti, v proudech jej zalévající z těch vyděšených očí. V jeho tváři se
cosi zazmítalo, jako zběsilý kaleidoskop emocí v jediné bleskové křeči a on zařval.
„Jeden nadobro z kola ven! Hop héééj!“
A dvěma švihy prohnal opět kouli vzduchem.
Zajatcova umdlévající hlava se rázem rozprskla po okolí. Voják, drţící takzvaného
Talamyra vykřikl, pustil tělo a zbrocený krví, kousky kostí a mozkem od hlavy aţ k pasu
zoufale šmátral po kousku kosti trčící z jeho oka. S řevem se začal točit kolem své osy.
Gryn-Thaan ustal ve svém oslavném tanečku a otočil se k trpícímu hegemoňanovi.
Řemdih zasyčel a řev ustal, jako uťatý.
Tělo s rozdrcenou lebkou dopadlo na trávu, hnojící tenhle malý kousek cizího světa
jejím drahocenným obsahem.
„Ále, drţ hubu, ty posero,“ zabručel Gryn-Thaan a zvesela vykročil k osudí…
☼
Naar-Ael podkopl prchajícímu zajatci nohu a zavolal na šťastně vyjícího GrynThaana.
„Hej hola, vyšinutý příteli! Tady máš ještě jednu ovečku.“
Verkariánský Protektor se přihnal jako vítr a dvakrát přeskočil vstávajícího, strachem
skučícího nimeřana. Pokaţdé ho srazil zpět k zemi. Pak ho vzal za delší vlasy a prudce trhl,
zatímco nohou mu přišlápl záda.
Odervaný skalp si nasadil na vlastní vlasy, zdobící nyní bílé prameny čúrky krve.
Bolestí ječícího zajatce přidrţoval při zemi nohou. Zazubil se na Naar-Aela.
„Jaká zábava!“
Ten pokýval hlavou a za zády zagestikuloval směrem k androáncům, aby nenápadně
odtáhli poslední dva přeţivší zajatce. Pak se zkoumavě podíval do tančícího šílenství v GrynThaanových rozšířených očích a zavrtěl hlavou.
„Příteli, ty jsi dokonale mimo, jak vzteklá fretka.“
„aaah…všechno…všechno!“
Verkariánský Protektor se sklonil ke skučícímu zajatci.
„Coţe, krvavá makovičko?“
„Všechno! Řeknu všechno!“ zakvílel chroptící zajatec.
Gryn-Thaan se široce zazubil a pohlédl na svého kolegu.
„Hmm…tak fretka…no jistě a proč ne?!“ a dutě se rozchechtal. Naar-Ael ho chvíli
sledoval a pak se rozesmál taky. Tak nějak mu to přišlo všechno vlastně veselé.
Po chvíli Gryn-Thaan se zahýkáním ztichl a sklonil se k nimeřanovi. Horce mu dýchl
do ucha a zabručel.
38
„No jo, příteli, jenţe…tady to uţ nikoho nezajímá. Ty moje malé kuřátko!“ A
s divokým zavytím se mu zahryzl do vypjatého krku.
Naar-Ael se na to chvíli díval a pak se trochu otřásl. Ve vzduchu tu číhá kvalitně
nakynuté šílenství…čím to je…nepřítomností Podstaty, nebo něčím jiným…a zadíval do
mrtvého lesa, směrem k horám. Nienský meč po jeho boku byl na vteřinku těţší neţ balvan.
Otřásl se a jeho chvilkové znepokojení pominulo jako mlha na slunci. Pryč a
zapomenuté v jasném svitu slunce jeho nově nalezené rozjařenosti.
Pak jeho zrak sklouzl k otřesenému hloučku vojáků.
Aha, a tady máme nešťastné svědky indispozice Protektorů. Hm.
Otočil se ke svačícímu monstru a konverzačně prohodil.
„Hej, šílený bratříčku. Jak se ti líbí představa malé umělecké kompozice? Mám na
mysli rudé téma na bílém podkladu.
Zkrvavený šílenec upřel ţhnoucí oči k hrdinným vojákům Hegemonie. Pak se dlouze
olízl. Naar-Ael se zasmál a poplácal jej po hlavě.
„Tak pojď, vlčku, králíčci se uţ nemůţou dočkat.
☼
Sporadická palba kulopalů trhala záhrobní ticho mrtvého lesa na kusy. Oddíly
Hegemonie postupovaly kupředu a po cestě drtily neorganizované skupinky obránců.
Domorodci, evidentně zaskočení rozměrem zkázy, která pohltila jak rozsáhlé území v jejich
lese, tak i všechny oddíly obránců, rozmístěné v úkrytech, neúčinně vzdorovali náporu.
Neschopni zaujmout funkční obranná postavení ve zdevastovaném prostředí, stávali se
snadnou kořistí špičkově vycvičených jednotek Účelu.
Bílí vojáci se hnali, jako by jim byla v patách sama smrt. Ona vlastně byla. Za rojnicí
vojáků a zuřících Patronů postupovali na ještěrovcích Protektoři. Rychlí, vraţední. A
dokonale šílení. Všechny, co potkali, ať uţ zázrakem uniklé obránce, či opozdilé muţe
z vlastních řad, pobíjeli jako zvěř v jediném zuřivém karnevalu krve a smrti.
Jako divocí psi, ţenoucí své stádo, křiţovali za zadními řadami vojáků, co chvíli se
vracející na své trase k nejvzdálenějšímu Protektorovi. Zvláštní obraz evokující jistou
představu.
Divocí psi a jejich pastýř.
Naar-Ael si byl vědom stavu svých bratrů, i toho, ţe z nějakého podivného důvodu
bylo jeho šílenství mnohem slabší a ostatní se k němu začali sami od sebe chovat jako
k vůdci smečky. Bez otázek plnili jeho příkazy.
Chvíli je to udivovalo. Ale pak náhle hladce přijal nový stav věcí. Jako by cosi z něj
v té hlubině znalo odpovědi, které na povrch nevyplavaly.
Tak nebo onak, jeho oddíly postupovaly závratnou rychlostí. Během pár hodin tímto
tempem dosáhnou hor. Minimální ztráty, přinejmenším tedy z rukou nepřítele a bohatá lázeň
nimerské krve. Rozkázal nebrat zajatce, dokud nedorazí k předhůří. Tam pak z nejbliţšího
zdroje vytěţí strategické informace.
☼
Naar-Ael si zamyšleně otřel ruce do osušky, úsluţně drţené Ayarym. Krátce pohlédl
na své dílo.
Na pevném křesle byl přikurtovaný muţ. Třesoucí se v kratičkých křečích rozstřikoval
krůpěje slin, jinak v čúrcích kanoucích na jeho, spermatem hojně zmáčené, roztrhané kalhoty.
39
Snad jen skvrna moči konkurovala slizkých chuchvalcům. Místo vlasů se ve světle olejových
lamp leskl povrch mozku, stále zdobený jemnými, elderonovými jehlami.
„Vydrţel dlouho, pane.“
„Ach, to tedy ano, drahý Ayary. Nějak jsem ho dokázal udrţet na ţivu, i kdyţ to byl
jen člověk…nějak.“ Dokončil zamyšleně Protektor. Po pravdě sám nevěděl, jak to konečně
dokázal, těţit člověka a nezabít ho, neţ vůbec pořádně začal. Divné, všechno je to nějaké
divné. Byly tam ty okamţiky…
(světla!)
…nesoustředností. Ty krátké…
(bílé)
…chvíle zasnění. Trochu znepokojivé. Moţná únava z vyčerpávajícího taţení…
No, tak, či tak. Konečně má pořádné informace o soustavě skalních sídel a pevností
v kaňonech a soutěskách před nimi.
A také o té zahradě na kopci, ve stínu horských velikánů.
Lákala ho a dráţdila od chvíle, kdy ji předsunutí zvědi nalezli.
Krátce se soustředil a brzy do stanu nakoukli dva zbylí Protektoři. Tedy jeden nakoukl
a druhý se zhmotnil.
Isar-Drinai jako by stále dokonaleji zvládal přechod do Zásvětí a zpět. Právě nyní se
napůl objevil v rohu stanu, sedící na polní ţidli, hlava a část trupu jasně zřetelná, zbytek však
neostrý, jako by rozmazaný.
S nepřítomným výrazem se rozhlédl a pak jeho tváří proběhla viditelná křeč
usilovného soustředění.
Vzápětí se zaostřil a ţidle se slyšitelným zaskřípěním poklesla. Trhl hlavou a roztrţitě
pohlédl na Naar-Aela.
„Je to tak těţké…jak vůbec dokáţeme ţít na děravé pavučině?“
„Jak to myslíš, bratře?“
Malý Protektor se nervózně zasmál a krátce vybledl, jako kdyţ přes tvář měsíce
přeběhnou pásy mraků. Některá místa jeho těla zprůsvitněla. Pak bylo vše zase v pořádku.
„Všude jsou…díry. Tolik děr!“ a zmlkl, těkající očima kolem s výrazem štvance.
Naar-Ael se kradmo rozhlédl, s nejasným pocitem ohroţení. Co když nepřátelé…Trhl
hlavou. Nesmysl! Isar-Drinaiovo šílenství zesiluje, propůjčilo mu sice nebývalý rozměr moci
nad Zónami, vybralo si však svou daň. Stačí se na něj podívat. Zmizelo mu celé předloktí a on
si toho snad ani nevšiml.
Naar-Ael se zachmuřil. Byly chvíle, kdy se sám vznášel na křídlech opojení. Nic
nebylo nemoţné a on sahal po koruně světa…ale občas, jako nyní, nepříjemně vystřízlivěl.
Rozhlédl se a pak se zadíval na stěnu stanu, za kterou byl kopec. Pokrytý lesem skrýval cestu
k té zahradě. Tam by mohl najít cosi…myšlenka se mu vytratila. Nevěděl co, ale cítil, ţe je to
důleţité.
Táhlé zasyčení odvedlo gelchořanovu pozornost. Gryn-Thaan se s rychlostí i elegancí
útočícího hada otočil a lačným pohledem přejel mladého vojáka, nesoucího dţbán vody. Jeho
ţivotní záře byla plná sil, jako nádherné jablko, ozdoba sadu vášnivého pomologa.
Úzký úsměv odhalil ostré jehly blyštivých zubů a verkariánovy ţraločí oči našly
modrý pohled krátce dospělého vojína.
„Pojď ty sem, holoubku…“zapředl s hlubokým hrdelním předením šílený Protektor.
Vojín sebou trhl, voda vyšplouchla.
A pak se ve vystrašené tváři zabydlel prázdný výraz. Jako náhlá tma po sfouknutí
svíce. Muţ toporně vykročil se vzdáleným, zasněným výrazem ke vstávajícímu a dychtivě se
šklebícímu tvoru.
Gryn-Thaan sklonil hlavu a zhluboka se nadechl vůně jeho kůţe. Zavzdychal jako
roztouţený panic v náručí rozpálené dívky. A pak, se stenem rozkoše upil z jeho sil.
40
„DOST!“
Zaduněl hlas, přelévající se prostorem jako temný hrom a Naar-Ael na kratičkou
chvíli ztratil přehled o scéně před sebou. Nastal jakýsi zmatek a v paměti mu uvízl pouze
obraz verkariánského Protektora, jak s řevem prolétl vzduchem a přerazil jednu ze vzpěr
stanu. Zůstal leţet v jeho troskách, kvílící a svíjející se v agónii svaly trhajících křečích.
Poslušný zuřivého impulsu, na chvíli otrok svých emocí, přikročil gelchořan
k trpícímu Protektorovi a bez okolků jej zvedl pod krkem do vzduchu. Do vypouleným očí
tichým hlasem zasyčel.
„Jsi snad zvíře?! Jsi můj hloupý pes?! Přišel ses jen naţrat do stanu svého pána?
He?!“
Gryn-Thaan cosi zachrčel a Naar-Ael s ním zatřásl, jako by neváţil víc neţ králík.
„Tak ono to mluví! Ţrát, můj milý, budeš v mé přítomnosti jen s mým svolením!“
Uvnitř byl Naar-Ael trochu odtrţený od okolí, lehce udiven svým chování, ale
neochotný ho měnit. Jako opilý chlap, vyřizující si náhle dlouholeté spory, tvrdě a rychle.
S nejasným pocitem, ţe zítra bude sakra udivený, co ţe to vlastně udělal.
Odhodil s pohrdavým výrazem Gryn-Thaana zpět pod bortící se plachtovinu.
„Jasné?…Můj sluţebníku?“
Zmučený Protektor se konečně přestal třást a plazící se mezi troskami zaskuhral.
„Ano…můj pane.“
„Tak a teď se naţer!“ pokynul k leţícímu vojákovi.
„A pak probereme strategii našeho dalšího postupu.“
☼
Vlhké bezvětří změnilo dvojici bílých plášťů ve zplihlé hadry. Gryn-Thaan se otočil
ke svému pánu a znechuceně ohrnul rty.
„Nelíbí se mi to,“ zatěkal očima kolem. Tiše posykával a přikrčený třímal svůj bledý
meč.
O kus dál se rozvlnila mlha a ze Zásvětí se vynořil Isar-Drinai. Divoce se rozhlédl. Na
chvíli jeho pohled přelétl po dvojici zbývajících Protektorů a pak se zase malý muţík rychle
rozplynul, sestupující zpět do Zásvětí, kde nyní trávil čím dál více času.
Naar-Ael se pomalu otáčel, měl nejasný pocit nervozity. Na tomhle místě bylo cosi,
co jej aţ do morku kostí iritovalo.
Studená šedavá mlha se převalovala mezi pochmurnými kmeny mohutných stromů,
občas popohnaná slaboučkými vánky.
Gryn-Thaan sykl a ukázal před sebe.
Mezi zřídlým oparem se vyrýsoval oblouk staré brány.
Za ním se objevily zřídlé stromy a obrys nějakého stavení.
Gryn-Thaan zavrčel, setřepal tísnivý pocit a dlouhým skokem se vrhl k bráně.
Ostrá rána, zahřmění, převalující se mezi kmeny stromů a řev Protektora, který prolétl
mlhou jako šílený netopýr a přistál mezi staleté velikány, to vše splynulo do jednoho zvuku.
Naar-Ael překvapeně zasykl a opatrně přistoupil k rozvlněnému vzduchu před černým
a polorozpadlým obloukem brány.
Na chvíli zalitoval, ţe na počátku mlhy poslal své proměněnce zpátky od tábora.
Ayary a Achnat by teď mohli být více neţ uţiteční.
Váhal. Gryn-Thaan zatím sténal mezi stromy a Naar-Ael zamyšleně pozoroval duhové
záblesky na čepeli svého meče.
Pak přikročil o malý kousek blíţ, cosi jej přitahovalo, jako můru plamen. Nedokázal
ten pocit uchopit, ale tam vepředu bylo cosi…lákavého…vyzývavého.
41
Máchl mečem a s jedovatým syčením před ním vzplál vzduch, štěrbina orámovaná
modravými plameny se pohostinně rozevřela, vyplněná vlnícím se vzduchem.
Naar-Ael se pohrdavě ušklíbl, přebíjející pocit nejistoty v nitru.
A udělal krok skrz otvor.
☼
Dunění kladiv rozechvívalo kaţdičký kousek okolního světa za rudým závojem. Rudým
závojem plným zářivých kol.
Oči…musím otevřít oči, blesklo mi hlavou. Přesně tou hlavou, kterou trhala bolest na
kusy, v rytmu imaginárních kladiv.
Se sténáním jsem konečně zvedl ty rudé závoje, má přetěţká víčka a do příliš jasného
světla rozplizle šedého nebe vychrlil řadu nadávek.
Bylo mi mizerně, hlava, celé tělo mě bolelo, jako kdyţ jsem…zarazil jsem se.
Co jsem udělal?
A kdy?
A…kdo vůbec jsem?
Vymrštil jsem se do sedu a za mnou se ozval prudký nádech a cosi zapraskalo.
Otočil jsem hlavu a zasténal. Svět se ošklivě zhoupl a já těţce bojoval se ţaludkem.
Za mnou stála mladá ţena, opírala se o kůru statného stromu a pronikavýma, temně
modrýma očima si mě měřila. Lehká, šedavá róba obepínala v závanech větru její postavu.
Lekla se, bylo to vidět, ale stejně mě cosi v jejím postoji varovalo. Tahle kočička má
drápy. Pak jsem zatřepal hlavou a mlhavý závoj před očima se rozplynul. Pořádně jsem si ji
prohlédl, od vysoké postavy, moţná trochu šlachovité a hranaté na něţnou dívku, přes
překvapivě jemné ruce aţ ke tváři pod hnízdem havraních vlasů.
Trošku nesouměrný, trochu bledý, byl ten soustředěný obličej. Nos malý, rty výraznější,
neţ by bylo záhodno. Obočí naopak delikátní a oči jako temnící obloha.
Strnul jsem, kdyţ se naše pohledy zkříţily.
A uvědomil si, ţe ji miluju.
Dokázal bych pro ni udělat strašné věci.
Pro její úsměv bych zabíjel…
Na chvíli nebylo nic neţ ty oči, její překvapený výraz a rozšiřující se panenky. A já
cítil, ţe i ona si právě uvědomila to samé, co já.
Vstal jsem, nahý jako nemluvně. Ne, ţe by mě to trápilo.
Trochu se napnula, klouzající pohledem po mé tváři. Tedy převáţně po ní.
Napřáhl jsem paţi a cosi zaskuhral. Odkašlal jsem si a zkusil to znovu.
„Nevím, kdo jsi…je to divné, ale…známe se?“
Opatrně poodstoupila od stromu a zašeptala. Trochu vzdorně, trochu vystrašeně.
„Nevím…nevím kdo jsem…ale tebe znám…cítím to!“
Rozhlédl jsem se a chvíli setrval pohledem na starém, dřevěném domu. Kdesi za ním,
ukryto stromy, něco hučelo a syčelo.
Příboj! Moře! Zasténalo cosi touţebného v mé duši a já se zasněně usmál. A neţ jsem si
uvědomil, co dělám, vzal jsem tu ţenu za ruku a zašeptal:
„Moře, lásko! Moře…“
Sevřela silně mou dlaň a podivně teskně se usmála.
„Lásko…,“ natočila hlavu a podívala se mi do očí. V těch jejích tančily slzy a cosi
nečitelného. Nadechla se a také zašeptala:
„Lásko…ano…to jsme…zemřela bych pro tebe…kdo jsi?!.“
42
Něco se ve mně sevřelo a já ji strhl do náruče, zmáčkl jsem ji, jako bych jen tím stiskem
mohl zahnat cosi černého a mrazivého, co se slizce zahemţilo na dně mé duše po jejích
slovech.
Za starou, dřevěnou brankou se v oparu mezi stromy nezřetelně zamihotalo.
Na malou chvilku si větřík pohrál s lehkou mlhou, zahustil ji a stvořil úzkou tvář.
Roztáhla tři cáry na místě úst a neţ ji další poryv vánku vymazal z tváře světla, zasáhla mě
další mrazivá křeč.
Z té mlhy jako by po mě sáhlo cosi hladového a zlého.
Silný třas se přenesl i na Ni.
Přitáhla mě ještě blíţ a já, utopený v těch očích, zapomněl na zlou vidinu, mrazivý pocit
i vzdálené, hněvivé zabzučení kdovíjakého hmyzu.
Pak jsme se políbili.
Poprvé, ale zdaleka ne naposledy.
☼
Opíral jsem se o rošt z větví a vysušených stonků a čmáral uhlem na velký arch
papíru. Přede mnou se rýsovala hladina moře a na ní loď, hrdá a velká, plná plachet a stoţárů.
Kousek za ní zapadalo slunce.
A skoro totéţ bylo přede mnou i ve skutečnosti, jen ta loď chyběla.
Ona se mi nahnula přes rameno a kraťounký pramínek jejích vlasů mě zašimral na
holé kůţi.
„Krásná loď…jak se jmenuje?“
Zamračil jsem se a přestal jezdit uhlem po papíře. Její otázka mě trochu rozladila, ale
odpověděl jsem po pravdě.
„Nevím, vídám ji ve snech. Pokaţdé stejnou, noc co noc.“
Mírně se zamračila.
„To je zvláštní…jako všechno.“
Rozhlédl jsem se po mírumilovném pobřeţí, které nám štědře dávalo vše, co jsme
potřebovali, a ponechávalo nás ve dvoučlenném odloučení od jakékoliv jiné společnosti.
„Divné…kdo jsem, kdo jsi ty…a ta loď…je prostě důleţitá.“
Nemohl jsem odolat a vrátil se k malbě. Bylo to silnější, neţ já.
Ona mě ale objala a začala hladit. Pak byly její ruce hbitější, naléhavější. Silné i
jemné, přelétaly po správných místech.
Odhodil jsem malbu a strhl ji na hromadu listů z okolních stromů.
Nějak jsem nepřišel na chuť ostrému písku zadřenému všude, kde jen člověk pomyslí.
Vzápětí jsem přestal přemýšlet a ponořil se do vlastního, malého ráje pro dva.
☼
Dny míjely a řadily se v týdny. Procházel jsem se po břehu, miloval se s Ní, povídal
si…a stále kreslil svou loď. Ano, byla to má loď, neminula noc, aby se mi o ní nezdálo.
A občas o dunivém hromu a ohni.
Jen někdy mě z jednotvárného, rozplizlého příjemna šedavých dnů na břehu teplého
moře vytrhl ten opar vzadu, v lese.
Bylo tam mrazivo a teskno. Ponurá mlha se plíţila mezi stromy za brankou.
A vítr tam čaroval divné věci.
Tváře, bzučivé hlasy.
43
Nejsem zbabělec, to vím, přestoţe jsem beze jména a minulosti. Ale od té branky jsem
vţdy prchal jako zajíc.
Je to jen mlha a vítr, pár ponurých stromů. Jako mantru jsem si to opakoval. A na břehu
za šumění mého milovaného moře, pod šedavě světlou oblohou, bylo snadné tomu věřit.
Ale tam v zadu, obklopen mrazivým oparem. Tam jsem tomu nevěřil!
Byl tam i divný kořen, hned před brankou. Slizký a odpudivý, pokrytý bledými
šlahouny, strupatými a ostnatými.
Malý kořen, jen tak do ruky, čnící nad zem.
Ale děsil mě, u černé chobotnice, jak ten mě děsil.
Jako by mě sledoval, jako by se ty šlahouny uţ, uţ chystaly po mě skočit.
A já věděl, ţe šáhnout na ten kořen, tak mě ty odporné výhonky sevřou jako pařát
utopence.
Někdy jsem se pak v noci třásl a Ona mě utěšovala.
Zoufale jsme se milovali, abychom odehnali tu mrazivou díru, která ze mě vysávala
ţivot a radost.
Občas se mi zdávalo, ţe se ta mlha dala do pohybu a plíţí se nočním šerem do domu.
Vniká dovnitř naší loţnice a vše v její cestě mizí pod stříbrnou jinovatkou.
A bzučivé volání proklatého hmyzu zní všude kolem.
Po takovém snu jsem i hodiny dokázal čmárat své malby, jen abych ho dostal z hlavy.
☼
Dokončil jsem další obraz a Ona si jej chvíli prohlíţela. Pak pohladila vybledlé
tetování nad svým srdcem a podívala se na stejné na mé hrudi.
Otočila obraz a bez pochybnosti prohodila.
„To je Kraken, lásko.“
Zahleděl jsem se na svou malbu, na které se vzpínala nad lodí jakási stvůra, a tucet
mocných chapadel se sápal po nesmiřitelném slunci na nebi nad korábem.
Zamyšleně jsem odpověděl.
„Ano lásko, to je Kraken.“
A věděl jsem, ţe mám pravdu.
Ale Kraken, strašná stvůra nebyl na obraze ničím děsivým. Měl jsem pocit, ţe jsem jej
vymaloval vyloţeně mile, naplněný obdivem k jeho síle a nelidské kráse.
Zkřivil jsem tvář.
To slunce…to bylo zlé a odpudivé. Nějak se mi ho povedlo vykreslit tak, ţe
bezduché kouli na obloze jsem vdechnul cosi zlého a hladového.
A ta loď, má milovaná, stále dokola malovaná loď byla tak malá a bezbranná před tou
děsivou sluneční tváří.
Vytrhl jsem ten obraz z její ruky a zahodil jej daleko do moře.
A od té chvíle jsem uţ nemaloval.
Seděl jsem v písku a kolébal se.
A Ona mě hladila a tiše plakala.
Něco bylo špatně, strašně špatně a oba jsme to věděli.
☼
Stál jsem a zíral do mlhy. Šedivá se ovíjela kolem stromů a čarovala obrysy postavy.
Jen podivný vír, mezera v cárech mlhy, jako roucho, rozevláté a zakončené kápí, natahující
pařáty, touţící mě chytit, pohltit. Mrazivé závany a ten protivný bzukot všude kolem.
44
Zaklopýtal jsem a s kletbou se otočil.
Neběţel jsem, to ne.
Ale chůze to byla zatraceně rychlá.
A na pozadí mých myšlenek na moře a siestu na písku, se plíţil strach.
Na břehu stála Ona a smála se na mě.
Na chvíli jsem na strach zapomněl a chytil ji do náruče.
Ale strach se nakonec zase vrátil.
A já místo spánku zíral do stropu a poslouchal.
Očekával bzukot a první pramínek mlhy v naší loţnici.
Nakonec jsem přece jen usnul a mé sny byly divné a tíţivé.
☼
Ten večer jsem ji políbil a zblízka hleděl do těch úţasných očí. Tlumeně se smála a já
ji hladil konečkem prstu po tváři.
Tichý vánek ševelil v okolním písku a bylo nám tu dobře.
Daleko od stromů a mlhy.
Daleko od bzukotu.
V tiché písni mírných vln jsme se opět milovali, dlouze a pomalu.
A co jsem v té chvíli nevěděl…naposledy.
45
☼
Zrovna stála uprostřed naší síně, smála se a předváděla mi jakési nové šaty,
vyzvednuté z bezedné skříně. Svíce zářily a zaháněly šeď noci.
Bylo to jako mţik. Náhle se ochladilo a nečekaný severák spálil mou kůţi a pokryl ji
husí kůţí.
Výbuch mrazivé mlhy utopil ve své beztvarosti půl místnosti a z jejího ledového
objetí se vynořil kdosi, oděný v bělostné roucho. Menší muţ, syčící jako had a s nezřetelnou,
prapodivně rozmazanou tváří.
Blýskavá, skoro aţ zářící čepel bledého meče kmitla prostorem.
Dva výkřiky otřásly místností.
Její plný bolesti.
Můj plný hrůzy.
Bledý meč vyjel mezi jejími ňadry a ve spršce krve opět zmizel.
Stvůra odhodila meč, který zmizel obklopený plameny a vrhla se bokem. S řevem
plným bolesti proběhla stěnou.
Aniţ ji poškodila.
Já sevřel Ji, padající a sténající.
Její horká, tak strašně horká krev zalila mé ruce a Ona se zahleděla do mých očí.
Pozvedla třesoucí ruku a já v těch jejích cosi četl. Překvapení, úţas. Pohladila mou
tvář a vydechla: „Hakime…“
Zařval jsem a přitiskl její hlavu s vyhaslýma očima na svou hruď.
Zasténal jsem: „Lantis…“
A uvědomil si, ţe znám její jméno.
A ţe jsem ji uţ tak jednou drţel.
Jen kolem nebyl dům, ale paluba lodi, mé lodi…Rao-Nelmen, Krakenův hněv….
Všude kolem trhalo dunění a záře plamenů noc na kusy. Hořící vraky nalevo i
napravo. A mezi nimi jako smrtící lovci se proplétaly štíhlé lodě, syčící dravci, plavící se pod
zlatým sluncem na bílém poli.
A stvůra, která dnes Lantis zabila, to udělala uţ podruhé.
Stejně jako podlaha našeho domu i paluba mé lodi se smáčela její krví.
Jen jí tehdy bylo víc. A nejen její. Ten den prolil svou krev skoro kaţdý z mé
posádky.
Bílou stvůru jsem tehdy zničil. Jenţe to jsem měl ten modrý kámen.
Nepřítomně jsem si přejel po hrudi.
Nenávist a zloba…bolest.
Stejně jako tehdy.
Vychutnal jsem její zášleh, plnící moji hlavu.
A ucítil tu bestii. Věděl jsem kde je, jako by mi to našeptal tichý hlásek. Byla
nedaleko domu…pomalu unikala. Do mlhy.
Ale já jsem se tentokrát uţ mlhy nebál. Ničeho jsem se nebál
Opatrně jsem poloţil Lantisinu hlavu na podlahu. Na krátko jsem se na ni zadíval a
zašeptal: „Mé druhé sbohem, nejkrásnější korzárko…“
Pak jsem se otočil a vyběhl z domu.
Pod temnícím nebem, za zvuků hromu jsem vyrazil proti studenému vichru.
Přede mnou se v mlze potácela postava.
V rouchu, chvílemi zřetelná, chvílemi aţ průsvitná. Občas kousek zmizel a jiný se
objevil.
46
Bestie se prodírala proti vichru, vířícímu sychravou mlhu, podivně stříbrnou.
Vběhl jsem do ní a vrhl se za stvůrou. Uţ byla takřka u vrátek.
Můj pohled padl na chvilku na zlověstný kořen.
Uţ tam nebyl.
Místo něj se v zemi skvěl nádherný jílec meče. Zvoucí. Má pomsta, pochopil jsem.
Hmátl jsem a vytrhl meč ze země, okamţitě vzplál bělostným ţárem, ale mě to nějak
uţ vůbec nepřekvapilo.
Se stvůrou jsme vrátky prolétli zároveň, bolestivě sevřeni rozzuřeným vichrem.
Bylo stále mrazivěji, kdyţ jsem jediným úderem, silný jako nikdy stvůru srazil
k zemi.
Kápě jí spadla a malý, plešatý muţík se stříbrnou kůţí a studenýma, šílenýma očima
cosi zaječel.
Prohnal jsem ţhnoucí meč jeho hrudí.
V poslední chvíli se jaksi rozostřil a skoro rozplynul.
Ale planoucí čepel to mu udělala přítrţ.
Vzepjal se, zaostřil a s pronikavým výkřikem během chvilky seschl jako stará mrtvola
na poušti. A rozpadl se na prach, jen roucho zůstalo.
Meč ţhnul jako srdce samotného slunce.
Otočil jsem se zpět, ovíjen mrazivou mlhou.
Ale uţ mi to nevadilo, ten mráz byl náhle příjemný, přátelský.
Bzukot kolem zesílil a já zahlédl další stvůru, padla přede mnou, sraţena vichrem.
Pozvedl jsem meč nad hlavu.
Ten muţ, bledý a stříbřitý vykřikl.
Mráz byl všude kolem.
I uvnitř mé hlavy.
Zamrkal jsem a strnul.
Ten bzukot se změnil v bzučivý hlas.
Uţ jsem věděl, komu patří.
A co říká.
Jsi můj…navěky můj…
Mrazivé stříbro vyplnilo svět.
Byl jsem unavený…myšlenky se mi rozplývaly v ledovém snu…tříštily se jako led
v sílícím bzukotu. Poslední jasná myšlenka se zatřepetala jako motýl mezi ledovci.
Lantis…
☼
Naar-Ael pohlédl na Gryn-Thaana, plazícího se u jeho nohou. Pomalu spustil
napřaţenou ruku s mečem.
Byl zmatený, cosi se stalo…ale nevěděl co.
Pohlédl k rozpadlé bráně, utopené v ponuré mlze.
Zachvátil jej neklid. Nechuť tady dál zůstávat.
„Vstávej.“
Gryn-Thaan pomalu vstal.
„Jsem ti věrný, můj pane, nezabíjej mě,“ zachrčel.
Naar-Ael chvíli mlčel.
„Isar…byl zrádná krysa…dobře jsi udělal, ţe jsi ho zabil. To byl můj nápad, aby
zásvětím prošel tou neviditelnou zdí a zachránil tě z pasti…to já tě chtěl vysvobodit, můj
pane,“ lísal se jeho sluţebník.
47
Bariéra…prosekl ji mečem, modré plameny kolem…prošel jí…a pak…nic, prázdno!
Trhl sebou a pohlédl k ruině brány. Nic si nepamatoval…ani, ţe zabil Isar-Drinaie.
Jeho neklid zesílil.
Beze slova mávl rukou a Gryn-Thaan se mohl přetrhnout, aby vykonal jeho pokyn.
Vydali se dolů z kopce. Pryč od té prokleté zahrady.
Jen jednou se Naar-Ael otočil a na malou chvilinku mu myslí prolétl obraz moře a
temně modrých očí…aby se vzápětí ztratil a Protektor se s odhodláním vydal zpět ke svému
vojsku.
☼
Ve vysoké věţi uprostřed prstence strmých skalních stěn se prastarý nelidský tvor
otočil ke svému synu. V kvílení větru na ochozu nejvyššího patra zazněl bzučivý hlas.
„Nirvána selhala…posel Proklatého je zpátky na své pouti,“ An´tha-Dha, pán Věčné
věţe, se odmlčel. Chvíli hleděl svýma sloţenýma, rudýma očima k obzoru a pak pokynul
svému synu a vydali se zpět dovnitř.
„Teď uţ se boji nevyhneme.“
Jeho syn, Dha´thu-Dhera, roztáhl tři laloky úst a vydal bzukot podřízeného hlasu.
„Připravím obranu, Otče.“
Pán Věčné věţe pokýval hlavou a za oběma zapadla brána na ochoz.
☼
Dunivá exploze otřásla skalními stěnami a prohnala se jako řev nepředstavitelného
zvířete v řadě ozvěn soutěskou. Mocný oblak prachu, dýmu a trosek se rozlétl od napůl
přírodní hradby uzavírající úzký kaňon.
Jednotky Hegemonie, kryjící se za improvizovanými štíty ze dřeva nedaleko
poraţených stromů se napnuly. A pak, na hlasitý řev ţelezných vůdců vyrazili odhodlaní
vojáci zpoza ochrany do prašného šera. Na čele, dokud před nimi nebyl nikdo ze
spolubojovníků, se někteří zastavili a se zachmuřenými tvářemi rychle podepřeli kulopaly,
neţ naslepo vypálili do převalujících se chuchvalců dýmu nad rozervanou stěnou. Kašel a
výkřiky z druhé strany byly dobrým vodítkem pro směr palby. Pak odhodili nepotřebné
zbraně, druhá vlna je sebere a s meči se vrhli vpřed.
Ve chvíli, kdy se v prachu napřáhlo čelo útoku, aby do siluet, vynořujících se
znenadání nad povalenými balvany proraţené hradby vrazilo své meče, prolétli mezi nimi tři
ještěrovci, následováni čtveřicí nelidsky rychlých pěších postav.
Protektoři a jejich Patroni udeřili na obránce cesty srdcem hor.
Krátké výtrysky krve, bublavé syčení zuřících ještěrovců a čvachtavé, odpudivé zvuky
dopadajících tupých zbraní z rukou silných Patronů rozezněly svou symfonií nové bojiště.
Troubení obránců dostalo naléhavý, zoufalý tón.
Naar-Ael lehkým švihem rozsekl od ramene aţ k pasu dotěrného nimeřana a krátkým
pohledem přelétl masakr kolem sebe. Lidští obránci Javorové tvrze, jak poeticky nazvaly
kusy umírajícího masa kolem svůj budoucí hrob, neměli proti totální převaze proměněných
útočníků šanci. Přesto bojovali sveřepě do posledního dechu. Pro svou víru. Ta jediná věc,
víra, láska, všechny tyto city, dokázaly hnát zoufale bezmocné, pomalé muţe a ţeny do spárů
krvavé smrti. Opět byl Naar-Ael fascinován mocí pravé víry.
Vřící mlýn smrti napravo, tvořený vírem rozmazaných paţí nad pomalu se prodírajícím
ještěrovcem a kolem tryskajícími gejzíry krve a kusů těl postupoval k jediné věţi umírající
tvrze. Pak Gryn-Thaan nadšeně zavyl a po jediném skoku z hřbetu běsnící bestie prolétl větší
48
střílnou vysoko nad bojištěm. Pak uţ kamenné zdi skryly další masakr, pohlcující obránce
uvnitř věţe.
Gelchorský Protektor popohnal ještěrovce vpřed, aby v relativně klidném tempu začal
doráţet zbytek lidského dobytka kolem. Jiné přirovnání mu při pohledu na jatka uvnitř malé
pevnosti ani nepřišlo na mysl.
Lehké tepání bolesti v hlavě, věrný souputník posledních dní zesílilo a v rychlejších
pulsech naplňovalo okolní svět nepřirozeně jasnými zásvity. S lehkou závratí se probíjel skrz
vlnící se masu obránců, veškerý mumraj kolem získal nádech mírného absurdna a nereálnosti.
Stroboskop zuřivých i zoufalých tváří, trhaných pohybů, blýskajících se zbraní a výbuchů
šarlatových vějířů.
Zvedl pod krkem nejbliţšího nimeřana , mladou ţenu v nepadnoucí zbroji a se
slastným vzdychem ji vzal pošpiněný Ýthin, aby jej učinil čistým. Mezitím prokopl
dotírajícímu muţi hlavu a tlama jeho šupinatého oře udělala se zkrvaveným obličejem krátký
proces.
Pocítil krátkou lítost nad unikajícím surovým Ýthinem, ale pak si uvědomil, ţe tak,
jako tak se prostě přidá do hrubého pozadí této planety, bude dál vřít ve špinavém koloběhu
ţivých tvorů a aţ konečně zaplane záblesk jasného světla velkého Všejá , bratři naleznou
cestu a přijde čas Očisty tohoto hříšného koutu všehomíra, bude prostě spasen i se zbytkem
planety…
Zmateně se oklepal a pocítil nepříjemný úder, jak jedna z čepelí vyuţila jeho
ochromení a zasáhla. Bezmyšlenkovitě urychlil regeneraci a opovrţlivým gestem bez dotyku
srazil v křečích útočníka k zemi. Zatímco se ječící muţ svíjel na zemi, mezi dalšími obránci,
jeho hlava doslova explodovala. Mohutné proudy kouřící krve vyrazily oči z důlků a
proměnily nos, ústa a uši v krátkodobé bizardní chrliče.
Stále ještě zmaten podivnými, nesmyslnými úvahami, nevěřícně napřáhl paţi a prudce
máchl směrem k, desítky vzdáleným nepřátelům.
Padli jako kuţelky, sraţeni neviditelným úderem. Zběsile se svíjející obránci brzy
rozprskli svou vřící krev po okolí. Konsternován se otočil a napřáhl dlaň k přibíhajícímu
nimeřanovi. Ten se zarazil na místě, jako by se mu do cesty postavila zeď. S vytřeštěnýma
očima se svezl na kolena, bezhlesně pohybující rty. Upřeně hledící bulvy naplnila stále
výraznější síť ţilek. Brzy se začaly drobné, karmínové kapičky shlukovat a muţ ronil krvavé
slzy.
„Ach, vyplač si, vyplač oči do krve, pro ten hříšný svět…“cosi se mihlo NaarAelovou závratí stiţenou hlavou a on to polohlasně pronesl. Pak zamrkal, ale jakýsi dvojitý
obrys kolem muţe uţ zůstal. Vlastně se všichni kolem trochu rozmazali, obklopeni lehkou
linkou kopírující jejich siluetu. Nezřetelnou, uráţlivě špinavou, bílou linkou.
Protektor v opovrţení zkřivil svou tvář a jakýmsi nevysvětlitelným, sloţitým
způsobem zmáčkl a zkroutil tu linku kolem krvácejícího obránce.
Na kratičký okamţik zaplála jasná linie, jako trhlina do bílého srdce hvězdy…ach, to
nebyla jen slova, básnický příměr. To bylo porovnání s očitou zkušeností! Na vteřinku
v duchu, naveden působivou podobností jasu před sebou, opravdu zahlédl zuřivé srdce
hvězdy, bílé a zničující. Zavěšené v sametové černi. Šlehající plamennými chapadly. Malý,
bílý obláček, pulzující jemnými vlásky nádherně sněhobílého jasu, visící bez opory nad
plamenným, modrobílým mořem…Jak?! Kde?!…Zavyl zuřivým strachem
z nevysvětlitelného, strachem z šílenství, kdy se realita a představy promísí. Ten strach jej
prostoupil jako voda houbu a poprvé se cítil malý a bezmocný. Bezbranný.
Svíjející se nimeřan, chrlící krev a nabývající na objemu v bizardním procesu
opuchání přitáhl jeho pozornost jen ztěţka. Pak ho však rozptýlil a zahnal do zapomnění ten
hrozný strach.
49
O chvíli později, zatímco padlý obránce vybuchl jako vak přeplněný krví a bělavě
pableskující kapky krve pokryly okolní nimeřany, si uţ na svou obavu ani nevzpomněl.
Vlastně uţ ani neuvaţoval o nové moci. Prostě ji bral jako samozřejmost. Chvíle pochybností
byly pryč, jen nezřetelná vzpomínka utonula v ledovém jasu jeho duše. Nyní byl
konečně…šťastný.
To uţ začali umírat všichni, kteří byli zasaţení infikovanou krví první oběti. Proces
vnitřního očištění Ýthinu byl fatálně nakaţlivý. Jediná kapka na nechráněném povrchu těla a
iniciace procesu proměny špinavého, ţivého Ýthinu na čirou substanci byl zahájen. Smrtící
řetězová reakce začala v rozšiřujícím se kruhu měnit obránce, i připletené vojáky Hegemonie,
ve vybuchující krvavé pytle, štědře kolem sebe trousící děsivou smrt.
Naar-Ael si s podivně napjatým výrazem zaloţil ruce na hrudi a bez pohnutí sledoval
pro ostatní neviditelné obláčky čirého Ýthinu, směřující k němu a tiše mizející v jeho auře.
Ayary, překvapen a dokonce vyděšen krvavým divadlem vzhlédl ke svému pánu.
Naar-Ael k němu sklonil mrazivé oči a chladně pronesl.
„Nic se neboj, můj zrozenče. Tato hrubá, ţivelná Očista nebude ve tvém
transformovaném tělesnu iniciována. Částečné pozvednutí, kterým jsi prošel, tě chrání. Tvá
duchovní integrita bude při pozdějším konečném pozvednutí zachována. Sleduj a uč se.
Očista je to nejnádhernější představení na jevišti Všehomíra“
Ayary odtrhl pohled od stříbřité tváře s děsivě blyštivýma očima a zauvaţoval, co mu
ten hluboký výraz v napovrch chladných očích připomněl.
Ach, ano. Podobalo se to trochu některým tvářím nimeřanů, kdyţ se hnali na jistou
smrt proti němu a děsivým Androáncům po jeho boku.
Byl to utajený plamen, který spálí duši a zanechá po sobě aţ do konce jen duševně
zmrzačenou zrůdu.
V Naar-Aelových očích se, jako dva mrazivé diamanty, blýskala záře neochvějného
fanatismu.
Ayary polkl a pevněji sevřel svůj řemdih. Náhle pochopil prostou pravdu. Pozdě. Ale
nezvratně.
Došlo mu, ţe uţ dávno opustili Hegemonii.
Jeho znepokojivá myšlenka se ovšem netýkala pouhého území.
☼
Naar-Ael pokynul gryn-Thaanovi a ten vyrazil do čela vojska. Pak se Protektor-velitel
otočil ke zbytku svých jednotek.
Necelý tisíc muţů, méně neţ třetina. Z původních tří pluků zbylo torzo. To ovšem
postačí. Před nimi je poslední pevnost a za ní…
Ach, země svatá…
Chladný úsměv prolétl přes Naar-Aelovyi rty. Čas zúčtování se blíţí. Uţ brzy chlapci
v bílém zaklepou na zelené dveře a vejdou. Pak vytáhnou staré účty a na nich bude rudým
inkoustem krátká poznámka. Splatné ihned.
Tiše se zasmál.
Vydal pokyn a vojáci s podivně prázdnýma očima, naplněnýma odrazem nezřetelné
záře vykročili vpřed, od ruin vypálené pevnosti vzhůru po kamenité stezce. Vzhůru mezi
mocnými stěnami z hnědavého kamene. Táhnoucími se stále výš, snad aţ k, v mracích se
skrývajícím, sněhem pokrytým vrcholkům jedné ze střech tohoto světa.
☼
50
Gryn-Thaan odkopl chumel mrtvol a bez pohnutí u toho prošlápl hruď padlého
bojovníka Hegemonie. Svou povinnost uţ splnil, tak co s ním. Uţ je to jen odpad.
Pohlédl na strmou skalní stěnu, zvedající se za mohutnými duby do výše, aţ oči
přecházejí. U úpatí se válejí hromady mrtvých. Hnědozelení nimeřané, ovšem mnohem více
bílých, krví umazaných synů jiných světů.
Zamračil se a pokynul padesátičlenné skupince za jeho zády. Jen sto metrů od nich, za
hradbou stromů, rovnou, jako by mečem ťal, se černalo ústí brány. V těle mocného útesu,
mohutná brána. Pohledem zkontroloval skupinku nesoucí velkou náloţ. Další pokus. Jeden
z posledních. Uţ zbývá jen pár vojáků.
Zařval a vyrazili.
V mţiku překonali hradbu stromů a vyběhli na otevřené místo.
Cílová rovinka smrti.
Polovina vojáků okamţitě zaklekla a na drţáky umístila kulopaly. Zbytek se hnal
s Protektorem a náloţí k bráně. Třesk kulopalů za nimi okamţitě ohlásil zjevení obránců na
krytých ochozech v těle útesu. Vysoko nad útočníky.
Jedovaté syčení a bílé záblesky.
Svazky bílých blesků, bušící do útočníků. Padající muţi pokrytí krví a rozervanými
ránami.
Gryn-Thaan zakolísal, zasaţen do ramene a skučící bolestí regeneroval odervaný,
napůl uvařený sval.
Náloţ dopadla do půdy a zůstala leţet, zatímco kolem s řevem umírali její nositelé,
smáčeni zářivým deštěm smrti.
Gryn-Thaan se naposledy, s vybuchující nohou ohlédl k nedosaţitelné bráně a pokusil
se pozvednout náloţ. Kolem brány se otevřely skryté střílny a záblesky jej zvedly do vzduchu
a odhodily takřka aţ ke stromům. Bez ruky, půlky tváře a se dvěma děrami v hrudi.
Z posledních sil se vrávoravým skokem vymrštil, odráţející se na pahýlu nohy.
Zdevastovaný dopadl mezi stromy, popálený a potrhaný. Karikatura lidského těla.
Naposledy se soustředil, vyslal volání a upadl do komatu hluboké regenerace.
☼
Naar-Ael shlédl na leţící trosku svého sluţebníka.
Krátkým pokynem ruky z něj vysál zbytek jeho sil.
Gryn-Thaan zemřel, aniţ procitl.
Posílený Naar-Ael se odvrátil od vyschlé mrtvoly a otočil se k Ayarymu.
Tiše pronesl:
„Nuţe, zkusíme to jinak. Nastal čas, kdy uţ jsem na ně konečně připraven.“
„Mám zavolat zbytek vojáků?“
„Neobtěţuj se, ţádní nezbyli, jste tu uţ jen vy dva, mí stvořenci. Ostatní…přispěli
svým dílem. Jejich Ýthin vhodně zuţitkuji. Počkejte tady.“
Pak vyšel pod ochozy a klidně vyčkal hemţení obránců.
Blesky. Bílé a jasné vyšlehly v mohutném přílivu.
Rozpřáhl paţe a nechal se jimi zalít.
Zmizel v sršícím klubku bílých plamenů.
Kdesi uvnitř jasné záře, ve vesmíru zuřícího čirého Ýthinu se Naar-Aelova
rozpouštějící tvář usmála.
Používat zbraně na principu Ýthinu, jaká hloupá drzost.
Krátce se soustředil a vycítil svázanou sílu v padesáti sedmi prastarých zbraních
z jiných, dalekých světů. Polibek dávno zaniklého. Vychutnal jej.
A pak právem své moci tu sílu v jediném okamţiku osvobodil.
Na skalní stěně vykvetlo čtyřicet dva malých, bílých sluncí.
51
U úpatí se k nim mezi mrtvými těly přidalo patnáct dalších. Kulopaly útočníků byly
předtím přece jen alespoň trochu úspěšné.
Naar-Ael, uvězněn v bíle sršící záři tiše sledoval déšť uvařených kusů těl a pak
pokynul k lesu. Jeho volání dostihlo cíl.
Ayary, Achnate, buďte tak laskavi, vezměte nálož a odemkněte mi ta vrátka. Je čas.
S úsměvem se otočil k pokořené bráně.
Ach, ano. Konečně je už čas…
☼
Ayary s Achnatem dupali jako stádo slonů, jak se prudce hnali kupředu hnědavým
skalním tunelem. Více neţ pět jejich výšek nad nimi se míhal klenutý strop. Jejich obří,
několika metrové skoky je nesly ke konci tunelu. Mezi jejich supícími těly se neslo další
ničivé zařízení, zkonstruované z přebytečných zbraní a zásob střelného prachu. Jejich
univerzální „klíč“ ke všem kouzelným vrátkům.
U druhé mohutné brány zabrzdili a chvatně připevnili náloţ, pak zaţehli zápalnou
šňůru a ještě kvapnějším tempem se začali vracet.
Z tunelu vylétli, provázení proudem dýmu a trosek. Dopadli k nohám svého pána a
Ayary se sebezapřením pohlédl na postavu nad ním.
Pocítil niterné zachvění. S jejich pánem se stalo cosi podivného. A nezdálo se, ţe by
to byla přechodná událost. Spíše to dál pokračovalo.
Strnule sledoval kusy kamení, jen lehce rozkolísané, jak klidně pokračují v letu,
přestoţe před chvílí prolétly prostor kde nevšímavě stál Naar-Ael. Ayary polkl a sklopil oči,
jen v poslední chvíli zachytil Achnatův pohled.
Jeho bratr proměněnec měl v očích stejné pochyby. Ayary na kratičkou chvíli jako by
ovládl moc vidět do cizích myslí a bez problémů vyčetl z toho pohledu to samé, co tíţilo i jej.
Achnat také uvaţoval, jak uniknout z šílené blízkosti jejich pána. Zbývalo jen
uhodnout, jaká je šance, ţe naleznou dalšího Protektora, který by je svázal se svou silou a
začal je ţivit energií, neţ by zahynuli vyhladověním. Ach, jak se běţný fakt ţivota Patronů
mění náhle v prokletí.
Pak oba sklonili hlavy a hluboko utopili své zrádné myšlenky.
Na hlavách pocítili horký dotek, lehounký jako závoj z hedvábí, podivně nestálý a
měkký.
Spočinuly na nich ruce jejich pána.
Vstaňte, mé děti…je čas vstoupit do země zaslíbené…rozezněl se v jejich myslích
Naar-Aelův jasný, zvonivý hlas. Nepopsatelně mocnější, neţ kdy dřív.
Ayary mrkl na stranu a zachytil další Achnatův pohled. Opět se beze slov shodli.
Nezbývá, neţ poslechnout. Vzdor by nyní byl šílenstvím.
☼
Z trosek vrat se vynořili do sluneční záře a pohled před nimi je omráčil. Do dáli se
prostíralo zelené moře fantasticky mocných a rozlehlých stromů. Z výšky kamenitého náspu
u paty útesu je přehlíţeli jako orli, vznášející se nad světem. Klesalo pod nimi stále níţ, jako
hluboká mísa se údolí sbíhalo od prstence vysokých, nepřerušených útesů k nejhlubšímu
52
středu, odkud vyrůstala hnědozelená věţ, snad porostlá rostlinami, vysoká a štíhlá. Jako jehla,
dosahující svým vrcholem výšky útesů.
Stromy plnily vzduch hlubokým, aţ zlovolným ševelením. Tlumené skřeky jakýchsi
ptáků a chraplavý řev šelem doplňoval nehostinný dojem v obou proměněncích. Ještě
nezapomněli na martyrium předchozího taţení lesem.
A ten vypadal ve srovnání s tímto hvozdem jako pohodlný hájek někde za vsí.
Pak se za nimi vynořil Naar-Ael a mysli jeho zrozenců naplnil duševní povzdech plný
jakési nostalgie.
Aaach...sladký L´tair..taková urážka patetickou napodobeninou.
A hluboké pohrdání zaplavilo jejich duše.
Stále nepochopili...L´tair je jen jeden...
A na jeho pokyn sestoupili ze svahu, po široké cestě dláţděné nepravidelnými
dlaţdicemi. Aţ se nad nimi vzepjaly mocné baldachýny listoví a oni vstoupili do zeleného
šera pod nimi.
☼
Ayary zařval a úderem řemdihu rozdrtil nejbliţší lebku. Muţ v barvách nimerských
vzbouřenců odlétl.
Šíp protnul jeho bok a Ayary uskočil vzad, při letu drtící hruď dotírajícího nepřítele.
Další dva šípy se zaryly do kůry mohutného stromu po jeho pravici. Prosmýkl se za
něj a při dopadu si vyrval šíp. Pocítil silnější příliv teplého škubání v ráně, jak se jeho
proměněné tělo rychle zotavovalo. Zašmátral rukou, ale jeho oblíbený řemdih uţ nebyl na
dosah. Okolní pokřik a zvuky šípů mu nedávaly prostor po něm pátrat.
Mrštně se prosmýkl pod leţícím kmenem pokrytým mechem. Odtrhl si jakousi
ještěrku, co se mu zuřivě zahryzla do tváře a tlumeně zanadával. V tomhle prokletém místě
na něj útočilo všechno, co se hýbalo. Dokonce by přísahal, ţe se mu i křoviska víc zamotávají
svými trny do šatů, zbroje nebo prostě jen do cesty.
Prolezl pod spletitou změtí padlých kmenů
Vynořil se na druhé straně, prudce cukl hlavou a hrot meče zuřivého nimeřana se
zabodl na délku dlaně od jeho hlavy.
Rychlým pohybem se vyvlékl mimo kmen a mrštně nad sebou sevřel rozkrok muţe
s mečem.
A svou nadlidskou silou jej doslova rozdrtil.
Nimeřan byl dokonale mimo hru.
Jeho vlastním mečem ho vzápětí dorazil. Pak se rozhlédl, skočil do hustých křovisek a
rozběhl zpět ke svému pánu a Achnatovi.
Jedno bylo jisté, průzkum se příliš nevydařil.
☼
Achnat zemřel, aniţ tomu mohl jakkoliv zabránit.
Právě znovu natáhl ukořistěný luk a přelétl pohledem řádku mrtvých, leţících
v různých křečovitých polohách, jak je srazily jeho přesné šípy. Pozorným pohledem zachytil
v blízkém křoví další pohyb.
A vypálil.
Z křoví se vymrštil nimeřan, na chvíli zašmátral po dřívku, komicky zdobícímu jeho
krk. A pak se zhroutil zpět, jako loutka, které přestřihnete šňůrky.
Kdyţ vybuchla země pod Achnatovýma nohama, stačil pocítit okamţik překvapení.
Pak přišla bolest.
53
☼
Naar-Ael, opodál zahalený ve spirále své moci, ţhnoucí dovnitř, nepohnutě sledoval
konec svého zrozence.
Soustředěně zkoumal útok nepřítele a zvolenou strategii. Osud Achnatův ho nechával
dokonale chladným. Vţdyť to byla jen uţitečná nádoba nesoucí nedokonale vyčištěný Ýthin.
A nyní se rozbila. Nic opravdu důleţitého.
Ovšem i zánik nádoby můţe být uţitečný.
Ve chvíli, kdy z tmavé půdy vyrazily černé šlahouny, zdobené trny a prorazily na
tuctu míst proměněncův trup, soustředil Naar-Ael svou pozornost na proudy
koncentrovaného Ýthinu, ovšem stále špinavého, vedoucí skrze nasycené šlahouny do půdy a
dál k okolním stromům, které jako rezervoáry moci sytily útočné komponenty energetickobiologického stroje, ve který se blízké okolí proměnilo.
Soustředěný Protektor přímo slyšel sykot bořených a přestavovaných buněk sycených
šlahounů. Biologické pochody, mnohonásobně urychlené bouřící řekou Ýthinu umoţňovaly
tvořit a ničit buňky, jak bylo potřeba. Šlahouny se pak pohybovaly, jako by byly obdařeny
svaly, ostřily a natahovaly se během útoku, neustále umírající buňky byly nahrazovány
novými, zatímco okolní rostliny, podílející se na šedavě ţhnoucí síti coby zdroje síly,
umíraly.
Naar-Ael se soustředil a zatímco vnímal okolní svět na úrovni energie Ýthinu,
přistoupil, stále krytý před nechtěnou pozorností, k jednomu uzlu síly.
Připravil se a naposledy vše zkontroloval.
Pak, jako zářivý plášť, rozevřel svou spirálu moci.
Jako by vysvitlo slunce, tak se jeho moc rozlétla do okolí.
A náhle všichni v tomto hvozdu věděli. Nyní uţ jim nenechal místo pro pochyby.
Přímo cítil, jak všichni otočili prudce tváře k místu jeho odhalení, jako slunečnice točící se ke
slunci.
A ve všech těch zvláštních a tak povědomých myslích zaznělo jediné slovo. Tančící
na vlnách hrůzy, vzlétající na křídlech temného strachu, zdobené blesky odporu. Tak mocně
zaznělo v jejich duších, aţ je Naar-Ael zaslechl.
K´al-trei!
A ta smrtelná hrůza z jediného slova se rozlétla hvozdem. Zvěř se rozběhla, marně
hledající úkryt a stromy se roztřásly.
K´al-trei!
Neztrácel čas a svou mocí se napojil na uzel síly, infikoval jej supračistým Ýthinem
z nejhlubších míst své podstaty a podřídil své kontrole.
Nebezpečná substance se rozlétla sítí a během chvilky napadla všechny součásti
útočného kompletu. Na hranicích slabého propojení se zbytkem hvozdu se zastavila.
Mohutný konstrukt se zachvěl a strnul. Čekající na poslední pokyn nového pána.
A on, zahalen v zářivé auře Ýthinu, nepozemský a mocný, jej vydal.
V jediném okamţiku vyšlehlo oslnivé světlo, jako by slunce ulehlo k odpočinku do
tohoto hvozdu.
Vše ţivé uvnitř údolí bylo naplněno šířící se září, aţ jen tmavé kontury pluly
v převalujícím se moři bělostného svitu.
A pak, zprudka vysáta zpět, do nejsilnějšího stromu původní, útočné sítě se stáhla
veškerá moc, zanechávající za sebou poničené, seschlé karikatury dříve ţivých objektů.
Vyvolený strom ţhnul, aţ svým světlem zaháněl slunce na nebi.
54
Naar-Ael se jemně dotknul oslnivé kůry a pohltil nezměrnou sílu, kterou obsahovala.
Strnul a počkal, aţ jej prostoupí.
Pak se otočil, obklopen mrtvým údolím, a vykročil skrz šedou, neţivou zemi k vysoké
věţi.
Po cestě míjel seschlé mrtvoly nimeřanů, ale nevěnoval jim ani pohled.
Teronské zdechliny nebyly podstatné, tento konflikt se ve skutečnosti týká pouze
vyšší rasy.
☼
Pod jednou hromádkou zdevastovaných těl se cosi pohnulo a pak se vynořil Ayary,
s vytřeštěnýma očima přelétl moře zkázy kolem a pak pohlédl na zářivou siluetu, vzdalující
se směrem k věţi.
Před očima mu přelétl obraz Achnata trhaného zaţiva na kusy, zatímco nedaleko
stojící stvořitel nehnul ani brvou.
Okamţitě si v duchu si slíbil jediné. Raději chcípnout trýznivou smrtí vyhladověním,
neţ se dál účastnit téhle hrůzy.
Jasně si uvědomil prostou pravdu.
Tohle naprosto a dokonale převyšuje jeho ligu.
Je čas zmizet.
Klopýtavě se pustil k východu z údolí.
☼
Milkhai a Olcmei proběhli skosenou chodbou a skočili do šikmé šachty. Během chvilky
sklouzli o dvě patra níţe a zabrzdili v hustých vrstvách hebkého mechu, kryjícího malou
místnůstku pod vyústěním spojovací šachty. Oba natáhli ruce a utrhli temně rudé plody
z tmavého křoví v západním rohu, osvětleného slunečním svitem z malé šachtičky nad ním.
Zakousli se, a zatímco jim sladká šťáva stékala po bradě i do hrdla, pohlédli na sebe.
Chvíli počkali, dokud se z nich pod vlivem plodu odvahy neztratil strach a pak, plní
rozjařeného odhodlání pevněji sevřeli posvátné zbraně Starých.
Přestali vnímat vysoké kvílení poplašných lián, plazících se patry nebetyčné věţe
Nesmrtelných a vyběhli do prostorných chodeb pozemního podlaţí.
Série tlumených detonací je navedla do hlavní galerie, kde pod baldachýnem zlatavě
ţhnoucích listů probíhali další spolubojovníci, odhodlaní do posledního dechu bránit Starou
rasu.
Vytáhli ze svých vaků malé hlízy, zakončené tenkými, dutými trny. Lehce je zmáčkli,
dokud neukápla první kapka průsvitné tekutiny. Pak si je vrazili do krku a prudce zmáčkli.
Krátká bolest pominula a oni se omámeně rozhlédli. Svět se změnil v bělavě ţhnoucí
místo, prodchnuté lehce zářící mlhou, shromaţďující se jako jasné hvězdy v rostlinách a
tělech všeho ţivého. Pohlédli do světa Nesmrtelných.
V dáli, na konci galerie se v té chvíli zrodilo nové slunce.
Oslnivá záře několika dlouhých, ţhnoucích šlahounů ozářila trosky rozmetané brány,
zmírající baldachýn světlodárců se sypal jako mrtvý popel na svíjející se chapadla překrásně
bělostného ţáru.
Pak se za nimi prosmýklo vysoké, roztřepené tělo. Spíš silueta vzdáleně připomínající
nehmotnou postavu v kápi a rozmarně rozevlátém rouchu. Ovšem o několik hlav převyšující
běţné smrtelníky.
55
Vysoký přízrak se vztyčil pod hroutícím se listovím a desítky smrtících chapadel,
zářivých pentlí, zrádně krásných, se rozkmitaly.
Těla umírajících spolubojovníků naplnila vzduch jekem a posléze i kouřícími kusy těl.
Galerií se pomalu, ale jistě začala šířit vůně vařeného masa.
Vzápětí se prohnal přední částí prostoru záblesk a v úkrytech se zhroutili další
obránci, odhodlaně a bez účinku ostřelující nepřítele šípy.
Dva malé katapulty vypálily salvu kamenů.
Kameny dopadly do místa, kde se strašlivý nepřítel pohyboval, ale bez účinku.
Milkhai sevřel zapůjčenou zbraň a odhodlaně pohlédl na svého přítele. Pak se vrhli
kupředu, a zatímco posvátné zbraně na chvíli spočinuly v pouzdrech na zádech, vydali se oba
bojovníci, vyznamenaní nejvyšší ctí nosit zbraně Starých, po liánách co nejrychleji
k nepříteli.
Dopadli do krytu za starým kamenným valem. Pod jejich nohama tiše leţelo vyschlé
tělo prastaré mumie. Oba ale věděli, ţe ještě před chvílí to byl mladý, dýchající muţ plný sil.
Beze strachu, poháněni kouzlem plodů odvahy, se vztyčili, zaloţili posvátné zbraně a
jako jeden muţ zahájili palbu.
V krátké chvilce se k nim z různých míst přidal tucet dalších střelců.
Prostor naplnily bělostné záblesky.
☼
K´al-trei, který se dříve nazýval Naar-Aelem na okamţik strnul, zatímco na něj
obránci věţe spustili palbu takřka čistým Ýthinem. Poklidně absorboval plnou dávku
nepřátelské palby, mlsající jako kočka smetanu.
Cožpak jsou opravdu tak hloupí a nepoučitelní?, blesklo nelidskou myslí bytosti,
která uţ opustila ideu tvora jménem Naar-Ael a stala se něčím, co nepotřebovalo vlastní
jméno a identitu. Teď uţ byla částí velkého Všejá, a tam nebylo jmen více potřeba.
Nyní byla K´al-trei. Nic víc, nic méně.
Zářivý posel velkého Očištění se pohnul vpřed, odhodlán očistit tuto věţ od
nejhorších heretiků, jací se zrodili pod svitem všech hvězd.
☼
Olcmei odhodil posvátnou hůl. Vypálil pětici ran, jak mu Staří poručili. Jeho přítel
udělal to samé. Oba viděli, jak se strašlivý nepřítel vydal vpřed. Nezraněn, jak předpověděli
Nesmrtelní.
Oba hrábli vzad a nechali do svých rukou sklouznout ty druhé zbraně, které dostali od
Starých. Těţké, podivné a cizí. Sevřeli je, zaloţili a připravili se na jejich sílu, vzpouzející se
a divokou. Uţ ji znali a věděli z dřívějška, jak ji zkrotit.
Nadechli se a jediným pohybem prstu rozpoutali peklo.
☼
56
Nhe´ngah-theru přivřel své protáhlé, sloţené oči. Napjatě sledoval nedaleké drama.
Musí neprodleně oznámit výsledek pokusu. Snad budou mít úspěch. Vyklonil se z krytu ve
stěně galerie a napjatě sledoval místo, kde se proti nejstrašlivějšímu nepříteli jeho rasy obrátil
mocný rachot a oheň z jiných, velmi cizích světů.
Zbraně s jedinečnou vlastností.
☼
S ohlušujícím řevem spustil tucet útočných pušek nazývaných ve světě svého původu
M16A2 palbu na nepřítele. S prudkým šleháním plamene začaly chrlit kovové náboje
rychlostí tisíce metrů za vteřinu, při kadenci osmi set střel za minutu jich uţ v prvních
vteřinách vzduchem prolétlo několik set.
A nejméně polovina zasáhla cíl.
☼
K´al-trei zakolísal. Neviditelné, hmotné střely. Rychlé kousky kovu, bez důleţitých sil
ve své struktuře. Nic podstatného. Jeho transformovaným tělesnem prolétnou jako závan
vánku.
Rvavá bolest a prudké oslabení jej opravdu překvapily.
☼
Nhe´ngah-theru prudce vstal a nedočkavě se zhoupl na liáně vstříc nejbliţšímu Kmeni
dalekomluvy. Bezpečně viděl, jak se ta stvůra zastavila a zakolísala. Dokonce si byl jist, ţe se
i zmenšila.
Nesmrtelní měli pravdu a ty zbraně byly opravdový poklad, zasluhující si veškerou
náročnou péči.
Kolik úsilí stálo je získat. Jak nebezpečné to bylo.
Oprostil se od vzpomínek. I kdyţ nebyly jeho, ale byly mu vštípeny Nesmrtelným,
přesto byly jako ţivé. Ty dávné dny nepředstavitelných zázraků i hrůz.
A poklad přetrvávající aţ do dnes.
Zbraně z jiného času a prostoru.
Z vesmíru, kde neexistuje Ýthin, ani Adún. Kaţdá částečka, tajemně zvaná atom, je
dokonale bez jakékoliv špetičky základní dvojice sil.
Nic, čeho by se mohla ta odporná stvůra dotknout. Co by mohla pohltit.
Prázdný kov.
Hladový a zničující. Trhající prameny základních sil.
Cupující na kusy energetické závoje kolem transformovaného zbytku tělesna.
Jeho protáhlá tvář zformovala malý úsměv, všechny čtyři laloky pysků se rozevřely a
odhalily tenká, tvrdá dlátka zubů.
První salva ze starých, Ýthinovských chrličů nepřítel posílila, ale zároveň na krátkou
chvíli zkoncentrovala energetické závoje kolem zbytku jeho těla. A následoval o to ničivější
dopad cizáckých střel.
Ó ano, Nesmrtelní vědí, jak bojovat s těmi Stvůrami z dávných, strašlivých příběhů.
Doskočil ke kmeni dalekomluvy a začal chrlit hlášení, přenášené membránami
roztáhlého stromu aţ nahoru, do poslechové komory.
57
☼
An´tha-Dha tiše poslouchal hlášení, brnící z membrány vrcholového květu. Za ním stojící
druzi dávali najevo nepatrné známky radosti. On však setrvával v chmurném klidu. Ještě není
rozhodnuto. Jeho prastará mysl si velmi dobře pamatovala houţevnatost té noční můry jeho
rasy, strašných K´al-trei.
Dny jeho dávného mládí, kdy se ve Starém teritoriu účastnil zoufalé války s vyznavači
šíleného boha. Dny plné smrti, boje a pomalého ústupu před neúprosnou vlnou postupujících
K´al-trei a jejich sluţebníků.
Ach ty dávné dny. Kolik jen světů viděl zahynout, neţ se v posledním velkém exodu,
v bláznivém tanci smrti, zrady i hrdinství neodpoutali od staré domoviny a nenechali původní
světy napospas zkáze z rukou strašného nepřítele.
Putovali daleko, dál neţ si dříve dokázali představit. Nalezli nové teritorium. Stvořili
nové, ţivé světy a skoro zapomněli na dávný domov tam daleko, kde zůstala jen smrt.
A nesmrtelní, děsiví K´al-trei.
An´tha-Dha nikdy nezapomněl. Vţdy v koutku mysli tušil, ţe Nepřítele ještě někdy
potká. Válka nikdy neskončila, jen nastalo období oddechu mezi bitevní vřavou. Přímo cítil,
ţe jsou stále tam, daleko, předaleko. A čekají na svou příleţitost.
V černém sametu věčné noci, vznášejí se nad prašnými hroby, které je v dobách
ţivota zrodily.
A upírají svou hladovou pozornost k dalekým jiskřičkám světla v nezměrné hlubině
kolem nich.
Hledají ţivot, který jim unikl.
Čas pro ně nic neznamená…
Tak to vţdy cítil, v dobách, kdy spočinul, se jeho pohaslou myslí hnaly temné
představy bílého ohně a černého sametu.
A teď…
Teď je K´al-trei zde.
Se vzdáleným záchvěvem strachu zapřemýšlel, zda je opravdu jen jeden, záhadným
způsobem sám, nebo se jich vznáší více v jejich Energosférách nad jeho nebohým světem a
kaţdým okamţikem vyšlehne bílý oheň posledního soudu.
Podle Naslouchajících je tady jen ten jeden. Jak? To nikdo netuší.
Ale musí být zničen, protoţe představa zajetí a výslechu takové bytosti je…absurdní.
Musí být zničen za jakoukoliv cenu.
Prudce se otočil a vydal spěšně se rozestupujícím kordonem zbylých Nesmrtelných i
běţných Erdarů.
Ne, nemůţe spoléhat na cizí zbraně. Musí počítat s kaţdou moţností. V nejvyšším
sále vyčká konce bitvy, tam můţe skutečně vzdorovat do posledního dechu se ctí…
☼
Neustávající rachot se valil pod baldachýnem zářících listů, temnících v hustém dýmu.
Destruktivní symfonie občas zakolísala, to kdyţ střelci krmili zbraně novou zásobou střel.
Milkhai a Olcmei se hlasitě chechtali, opilí silou a bojem.
Svíjející přízrak se zmenšoval a temněl.
Dnes je ten den, kdy budou slavit triumf, zachrání Starou rasu a vydobudou si právo
na druţku, potomstvo a místo ve středních patrech věţe.
Dnes budou hrdiny.
58
☼
Bezhlesý řev agónie, protínající mysl zářivé bytosti jako oslnivá čepel. Zběsile vířící
závoje síly, neschopné se zkoncentrovat pod údery zuřivého, kovového hmyzu.
K´al-trei ustoupil. A znovu.
Tucet zbraní chrlilo s krátkými přestávkami řeky zničujícího kovu. Tak hladového a
prázdného. Mocná bytost znovu a znovu stavěla bariéry, těmi však střely prolétaly jako šípy
látkou.
S kolísáním se K´al-trei zastavil. Začal se hroutit, ztrácet soudrţnost. V mysli všech
v okolí se ozvalo vzdálené vytí, hlas jeho bolesti.
Pokusil se vypálit zničující vlnu čistého Ýthinu.
Selhala.
Zablikala a zhasla, jako nepovedené představení kejklířů.
Začal se rozptylovat do slábnoucích závojů špinícího se Ýthinu.
☼
Milkhai se vztyčil a pečlivěji zacílil na střed blikající, beztvaré záře na konci galerie.
Vítězství se blíţí. Velký triumf.
Olcmei pokývl a vycenil zuby v zuřivém úšklebku. Oba postoupili vpřed, drtící
strašného nepřítele jejich milovaných pánů.
☼
K´al-trei konečně ustal s veškerou obrannou snahou. Poslední síla se rozplývala a
jakési odevzdání naplňovalo jeho ţhnoucí já.
Otevřel se prudkému biči ničivého kovu.
Na malou chviličku na váţkách osudu spočinula jeho samotná existence.
Nemoţné určit, kam se ručička vah převáţí.
Pak se rovnováha porušila.
K´al-trei se naposledy vzepjal. Reflexní odpor umírajícího giganta.
Krátká křeč rozvlnila rozpadající se závoje bílého jasu.
Poslední výdech moci.
Poslední vzepětí.
Kraťounký výboj síly. Bez zacílení a síly.
A pád do naprosté prázdnoty, bez energie, rozplývající se do rozředěné špíny.
A pak…
☼
Obránci zařvali nadšením. Stvůra podnikla poslední zoufalý pokus. Konec galerie
ozářil oslnivý záblesk, ale slabší, neţ dřív a naplněný marností.
A pak se ta zrůdnost konečně zhroutila.
Neschopni uvěřit svému štěstí, sledovali, jak se záře tlumí a ta věc se rozplývá jako
mlha na slunci.
59
Poslední zbylo jakési šedavé torzo lidského těla, nestálé a rozpadající se do oblaku
prachu, cupovaného neustávající střelbou.
Aţ nezbylo nic.
Zaryčeli znovu a jejich Hlas byl triumfálně přenášen kmeny dalekomluvy skrz celou
poţehnanou věţ.
Vítězství.
Pár výstřelů zarachotilo ke stropu a pak se uţ hrdinové objímali, prozatím ignorující
mrtvé kolem sebe. Na truchlení bude ještě čas.
Teď musí slavit, zvítězili nad největší hrůzností, jakou znali z mýtů a legend.
Milkhai pozvedl zbraň a zamával s ní nad hlavou.
„Sem se šťávou radosti! Zaslouţíme si ji!“
☼
O něco dříve…
Sama nestálá, napůl hmotná podstata jeho bytosti se rozpadala pod údery střel.
K´al-trei zběsile hledal v obrovských síních vnuknutého vědění svého druhu, jak
uniknout nečekané zkáze.
Necítil strach. Necítil hněv.
Tyto emoce uţ překonal svou transformací.
Přesto v něm zůstala základní touha po pokračování své existence. Obzvláště v jeho
situaci, kdy nesdílel svou část Všejá, svou operační mysl, s ostatními částmi bytosti nazývané
K´al-trei.
Myriády vizí, zlomky tisíců let zkušeností prolétaly několika úrovněmi jeho mysli.
Odštěpil nejméně tucet samostatných osobností, či jejich okleštěných verzí. K´al-trei nemá
samozřejmě pravou osobnost v lidském slova smyslu.
Tucet podmyslí prosévalo vědění, zatímco hlavní zbytek pomalu pohlcovala marnost
a letargie způsobená neustálým odlivem energie.
Mnoho času mu uţ nezbývalo.
Jeho obrana se hroutila a on s ní pomalu ustával. Sílící lhostejnost jej pohlcovala do
hluboké řeky zapomnění.
Postupně začaly zanikat i jeho odštěpené části.
Vtom se jedna z podmyslí ozvala, jako tichý hlas prolétla zbytkem sloţité struktury
mysli.
Nalezeno možné řešení.
S monumentálním úsilím ji vyzdvihl do popředí a přenechal jí vládu nad zbytkem sil,
zatímco zbytek velké mentální struktury kolabující bytosti rezignoval a upadl do nečinnosti
na pokraji zkázy.
Poslední podmysl se vrhla do práce.
☼
Nhe´ngah-theru pomalu sestoupil na podlahu galerie, stále omámený a nevěřící. Přímo
před jeho očima byl zničen nejstrašnější nepřítel, o jakém kdy v nočních můrách jeho lid snil.
Dokonce i Nesmrtelní neskrývali strach před dávnou metlou a prokletím jejich rasy.
60
A náhle tu byl, udeřil a rozséval smrt.
Erdar, ovlivněn tolika starými příběhy kdesi v hloubi duše začal očekávat smrt,
kousíčkem naděje zoufale upnutý s aţ dětskou vírou k síle a zkušenosti Nesmrtelných a
moudrému vedení Přerozených.
A, s nečekanými slzami, náhle pocítil takovou úlevu, aţ se pod ním podlomila kolena.
Uvědomil si, ţe díky předaným vzpomínkám Nesmrtelného opravdu nečekal vítězství.
Teď tu stál, zíral na oslavující Terony a s povislými chlopněmi úst sledoval, jak se
ţhnoucí listoví nad jejich hlavami pomalu vzpamatovává a plní se ţivotní silou.
Jako by i ty listy oslavovaly, skoro se mu aţ zdálo, ţe září víc, neţ kdy dřív.
Konečně pochopil ten prostý fakt.
Zvítězili!
Jako kladivo jej to poznání zasáhlo a on dopadl na kolena, bezmyšlenkovitě se
tisknoucí ke kmeni dalekomluvy a drmolící zmatené hlášení o triumfu.
☼
An´tha-Dha se otočil v ústí rozlehlé chodby, přibíhající ţena uţ z dálky křičela.
Pak se soustředila, umlkla a vyslala svůj duchovní Hlas.
Zvítězili jsme!
Nesmrtelný, starý celou věčnost, jak mu připadalo, trhl hlavou a přivřel oči. Kratičkou
chvíli zpracovával, co mu řekla. Pak uţ zaslechl svýma stále skvělýma ušima vzdálený
pokřik přenášený kmenem dalekomluvy, a k tomu občasné rachocení cizích zbraní a
nezřetelné drmolení vzrušeného Hlasu jejich pozorovatele, kterému sám předal cenzurovanou
a zjemněnou verzi svých starých vzpomínek. Na jeho jméno si ovšem nevzpomněl, ne ţe by
to bylo důleţité. I Erdaři se střídali v neustávajícím kolotoči zrodu a zkázy. Dnes tu byl,
jméno bylo důleţité a zítra…
Přišlo mu, ţe čím byl starší, tím rychleji mizeli v temnotě věcí minulých.
Jen Nesmrtelní a Přerození zůstávali zdánlivou konstantou v tomto vířícím vesmíru.
Ovšem ve skutečnosti konstantou nebyli, stačí jediný K´al-trei a budou také jen
krátkou epizodou podél proudu řeky času.
Soustředil se a zamračil.
Jak?!, vypálil myšlenku, ostrou a tvrdou.
Nesmrtelná se zapotácela a zašklebila. Sloţené oči se naplnily rudým zabarvením a
karmínovými slzami
Cizí zbraně…zničily to!...Otče…
Chvíli na ni hleděl, vnímající její strach, úlevu, celou škálu emocí, které stále ještě
sdílela s ostatními Nesmrtelnými. Kromě něho.
Náhle pocítil slabounký záchvěv soucitu…nečekaný, ale příjemný.
Trochu se usmál a konejšivě ji zalil jemným psychickým proudem.
Zapomněl jsem…jste už se mnou tak dlouho…a tak dlouho už jste mě neoslovili
otče…neuvědomil jsem si, jak jsou vaše mysli stále křehké. Pořád jste ještě tak mladí.
Postoupil a vzal ji za ruku. Vzhlédla k němu a on viděl v jejích očích neustávající
obdiv a úctu.
Uvědomil si, ţe nějaké emoce stále přetrvávají i v tak staré mysli, jako je ta jeho.
Přese vše, na jeho „dětech“ mu stále záleţelo.
Pojď, dcero. Vrátíme se a poslechneme si, co se stalo, než půjdu spravit Přerozené.
61
☼
O něco dříve…
Podmysl zformovala za cenu ztráty takřka celého zbytku sil malou perlu, sloţenou
z tisíců jemných vrstev energetických závojů, komprimovaných a prolínajících se. Pak jí
udělila poslední impuls síly, zatímco spustila souběţný výboj zbytku sil bez zaměření a cíle.
Nově vytvořené jádro, malou rotující kouli čistého Ýthinu vyslala podmysl impulsem
v posledním vzepětí vzhůru, do zbytků hynoucího listoví, plazícího se pod stropem galerie.
Cestu bílého kulového blesku pak zamaskovala posledním výbojem z hroutící se aury.
Pak uţ zůstala jen rozplývající se, hasnoucí mlhovina zmírajícího čistého Ýthinu.
Mizejícího do koloběhu znečištěné síly tohoto světa.
☼
Olcmei roztáhl paţe a triumfálně vykřikl k sílícímu davu Teronů, jak Obránců, tak i
Dělníků, vylézajících z úkrytů. V pozadí dokonce zahlédl uniformy pár vznešených ze
středních pater. Do rozlehlé galerie uţ stačilo vproudit několik tisíc obyvatel spodních a
podzemních pater.
„Dnes jsme zvítězili!“
Zachechtal se do sílícího jásotu.
„A ne jen tak nad někým!“
Trochu se zapotácel, uţ teď mezi shromaţďujícím se lidem spodních pater kolovaly
hlízy se šťávou radosti a k hrdinům se jich dostalo nejvíce.
„Ne a ne!“
„Ohó“, vyšplhal na balvan, coby improvizovanou tribunu i Kcharkil, další z hrdinů
velké bitvy, jak ji před chvílí Olcmei nazval.
Milkhai je pobaveně od paty balvanu sledoval a přemýšlel, kam aţ chce svou kariéru
Olcmei hnát. Uţ teď tvrdě pracoval na postupu do středních pater. Evidentně se rozhodl stát
„tváří“ hrdinů.
No, politika má své výhody. Prý opravdu důleţitým Teronům Staří prodluţují zdraví a
ţivot.
Ale to není nic pro Milkhaie. Bude rád, kdyţ mu dovolí prostornou místnost ve středu
věţe a druţku, se kterou bude smět zplodit potomky.
To je jeho malý sen.
Usmál se a přihnul si z hlízy.
Ach, vše je tak skvělé, ta euforie a naděje.
I strop září silněji, jako by jeho radost rozţhnula celé listoví silou slunce.
Pozvedl hlízu a připil záři nad hlavami oslavujícího davu.
Napadlo ho, ţe baldachýn vypadá jako úsvit slunce. Sílící vstříc novému, skvělému
dni.
Pak se větve, nesoucí zářící listy pohnuly…
☼
62
Kcharkil pozvedl zbraň a vypálil ke stropu, nadšený řev davu zesílil. Triumfující
Obránce se zašklebil a zajásal s davem.
Vzápětí vylétl do vzduchu.
Na vteřinu udiveně zíral na desítky dalších lidí, také stoupajících nad stále jásající
dav.
Pak přišla bolest.
Uţ nepřemýšlel nad tím, co vidí, neřešil bláznivou scénu desítek lidí vznášejících se
na konci černohnědých, ostnatých větví, pokrytých bělavě ţhnoucím listím.
Místo toho dělal jedinou věc.
Řval. Jako nějaké zvíře, plné strašné agónie.
Ovšem jen chvíli…
☼
Milkhaiovi vypadla hlíza z rukou, zatímco se kolem něj dav přenesl z nadšeného
jásotu přes zamlklé ticho k hysterickému řevu a zmatenému rachotu zbraní hrdinů.
Na vteřinku sledoval stoupajícího Kcharkila, nabodnutého na jednu z desítek
dlouhých, švihajících větví, měnících poklidný baldachýn světla, který před chvílí obdivoval
ve svíjející se klubko hadů pokryté svítícími šupinami.
Kcharkil při svém posledním letu řval a zmateně mával rukama. V jedné ještě stále
třímal M16 a ta stylově podmalovala jeho křik svým štěkáním.
Proud střel vybíjel v davu krvavé cestičky.
Pak sebou muţ náhle trhl a ztichl.
A zhroutil se do sebe.
Jako kdyţ splaskne nafouklý měch.
Po celé galerii k zemi začal pršet déšť šedavého prachu a vyschlých kousků
mumifikovaných těl.
Milkhai se konečně vzpamatoval a vrhl se bokem, do provizorního krytu pod
převislým balvanem, vypadlým ze stropu po předchozí bitvě.
Pevně sevřel cizí zbraň a zkontroloval zásobníky.
Ke svému údivu zjistil, ţe nemá strach, jen cítil jakési znechucení a zklamání, ţe ta
hezounká ţenuška uprostřed rozlehlé síně, s kupou dětí kolem vzrušujících noţek na něj asi
nikdy čekat nebude.
Odplivl si a zanadával. Pak vyměnil poloprázdný zásobník za plný.
Opatrně se podíval nahoru, do pekla plného pachu krve, občasného rachotu zbraní
bratrů hrdinů a šedavého prachu.
Jak se asi zabíjí křoví?
☼
Olcmei určitě aspiroval na pohotovou reakci desetiletí. Jen se Kcharkil vznesl, mrkl
na stranu a neţ vůbec pochopil co se děje, uţ letěl z balvanu a po cestě pevně svíral zbraň.
Instruktor mu vţdycky říkal, ţe má reflexy a chování divokého zvířete. Teď jeho
hodnocení potvrdil na výbornou.
Stačil ještě zahlédnout, jak proud střel zajiskřil na místě, kde stál a pak
nekontrolovaná palba umírajícího kolegy smetla jako velká, neviditelná pěst dvě ţeny, tísnící
63
se nejblíţe u balvanu. Výstřiky jejich krve uţ neviděl, protoţe v té chvíli dopadl na druhou
stranu balvanu, na nějaká těla.
Vztyčil se, uskočil, a zatímco prolétající odporná ostnatá větev zachytila jakéhosi
dělníka po jeho pravici, strhl zbraň a dávkou ustřelil další větev, ohebnou jako had a svištící
k němu.
Mezitím se dělník vznesl, aby vzápětí přešel do podoby mumie, rozpadající se při
návratu na matičku zem.
Olcmei sevřel rty v zarputilém šklebu a vypálil po unikající větvi.
Pak se vzpamatoval a uvědomil si, ţe tohle nemá smysl, větví bylo mnoho a byly to
opravdu velmi špatné cíle.
Zapátral v kaleidoskopu světelných skvrn vířících větví a zauvaţoval, jestli to křoví
nemá nějaké srdce, či tak něco. Nad tím, čím to je, ţe se jejich svítící baldachýn zbláznil,
neuvaţoval. Nepřišlo mu to v této chvíli důleţité.
Naopak dost důleţité mu přišlo najít Milkhaie. Víc hlav…a hlavně víc zbraní…
Rozběhl se a začal kličkovat.
☼
Milkhai ucukl pod převis, zatímco do kamene u jeho nohou zabořila nějaká Dělnická
ţena své prsty, aţ se jí odlomily nehty.
Se strašným jekotem se drţela, zatímco Milkhai sledoval větev, nořící se za výtrysků
krve do jejích zad.
Její výraz plný šílenství, zoufalství a bolesti jím otřásl.
Zvedl hlaveň a vypálil dávku přímo do té tváře, zírající na něj.
Její hlava se rozprskla a větev částečně bezhlavé torzo vytrhla vzhůru.
Milkhai zařval odporem a vymrštil se, neţ další větve vymetou jeho chatrný úkryt.
Krátce pohlédl na molocha nad svou hlavou, vířící světelné představení plné smrti a
bolesti.
Záře baldachýnu zesílila a kaţdá létající větev házela světelné záblesky na všechny
strany.
Pobíhající dav se zmateně motal pod stroboskopem bělavé záře. Co chvíli se z jeho
masy vzneslo ječící tělo, brzy padající dolů ve spršce prachu. Tiché a beznadějně mrtvé.
Vzduch uţ byl plný dráţdivého prachu, jeho pachu a trpké chuti.
Chuti desítek, stovek mrtvých.
S řevem začal pálit do stropu. Náhle zavalený beznadějí a jakýmsi hlubokým
odporem.
V duchu mu hučelo stále dokola.
Jak zabít křoví?!
Jak zabít prokleté křoví?!
Kolem něj vířilo stále více větví, jako přitahovaných jeho odporem.
Řval a tiskl spoušť.
Točil se a střílel, tříštil jednu větev za druhou, ale stále jich přibývalo.
Víc a víc.
☼
64
Olcmei se prodíral stále řidším davem, bořící se do vrstvy prachu a seschlých zbytků
těl.
Všude kolem byly větve. Vyhýbal se jim jen s největším úsilím. Občas zaslechl rachot
zbraní, ale byly to jen ojedinělé výkřiky v sílícím tichu krypty, ve kterou se galerie
proměnila.
Konečně zahlédl Milkhaie, tiskl se k balvanu, zhroucený a bezcílně mávající zbraní.
Olcmei k němu doběhl a sestřelil nejbliţší dotírající větve.
Milkhai zvedl hlavu a podíval se na něj.
Olcmei sebou trhl při pohledu na jeho prázdné, vytřeštěné oči, debilní úsměv s čúrky
slin a boláky, hnisající po celé tváři.
Milkhai otevřel ústa, odkud vytekla trocha hnisu a vypadly tři zuby.
„Poď…pšidej še k ňám…budě dobše-“
A vypálil ze své zbraně.
Olcmei, rychlý jako vţdy stihl sám reflexivně zvednout zbraň a našít trojici střel do
břicha ubohého idiota, ve kterého se změnil jeho přítel.
Střely v mţiku prolétly prostorem.
Milkhai sebou zazmítal, rozstříkla se krev, ale on nevydal ani hlásku.
Jen koukal se stále stejným šklebem kreténa na cukající rány ve svém břiše.
Pak se náhle zatáhly a on spokojeně neartikulovaně zabublal
Olcmei odlétl mezitím vzad, nadzvednut dávkou, trhající také jeho břicho. Byl
zachycen tvrdou náručí větví a lehce nadzvednut. Skrz opar bolesti pohlédl na zírajícího
Milkhaie.
Ten si ukázal na břicho a šťastně zahýkal.
„Nešmrtělní…uvidíš…“ a hýkal dál, aţ mu sliny stékaly jako bizardní vodopád.
Olcmei zašátral po zbrani, ale ta leţela zoufale mimo jeho dosah.
Pak jej větve vyzvedly nahoru a nesly ke stropu, do hnízda smrti.
Po cestě se před jeho očima jedna rozštěpila do malých větévek a ty vnikly do jeho
ran.
Zazmítal se, ale dokázal jen řvát bolestí.
Pak jej naplnilo světlo.
Bílé a oslnivé.
Tak jasné, ţe spálilo jeho duši a místo mysli nechalo jen prázdné místo, naplněné
vzápětí odleskem té záře a Hlasem.
Není nic, mimo Všejá…od teď jsi služebníkem Očištění.
Olcmei se šťastně rozhýkal, nevšímavý k bolesti, bolákům a padajícím zubům.
Byl šťastný.
Byl plný Světla.
☼
K´al-trei konečně zrekonstruoval svou mysl a shromáţdil nově naverbované
bojovníky Očištění. Zkontroloval jejich stav a s uspokojením zaregistroval, ţe nějakou chvíli
ještě vydrţí, neţ je čistý, koncentrovaný Ýthin v jejich útrobách rozeţere zaţiva.
Prozatím zůstával roztáhnutý v baldachýnu pokrývajícím strop galerie. V počáteční
fázi jeho obnovy to byla vcelku příhodná forma.
Ze stovek vysátých teronů získal dostatek čistého Ýthinu ke svému probuzení z formy
zálohového jádra do plně vnímající entity.
65
Zanedlouho bude nucen najít novou fyzickou formu, zatím nemá dost sil ke konečné
transformaci v energetickou entitu. Bude muset pokračovat v misi v provizorní podobě. To
však není problém, K´al-trei uţ čelili větším potíţím.
Soustředil pozornost na posledního zajatce.
Je čas vyslat zprávu heretikům.
☼
An´tha-Dha tiše stál, obklopen hrobovým tichem Erdarů i Nesmrtelných. Z kmene
dalekomluvy ještě chvíli zazníval křik, vystřídaný nakonec jen tichými, vzdálenými zvuky.
Jeho děti i Erdaři se na něj bezradně dívali, pohlédl na ně, kdyţ se z membrány květu
dalekomluvy ozval hlas jejich pozorovatele Nhe´ngah-thery, prázdný a vzdálený.
„Nhai T´hy El´De-Rona….Kh´tha dhannanth tho´gha… K´al-trei ghe´theth…“
Ostatní se podívali na nejstaršího z nich. Ten studeným hlasem pronesl.
„To byla konthionská Kyranghista, zapovězený jazyk K´al-trei.“
Jeden z Nesmrtelných pohlédl zpět na kmen dalekomluvy a pak tiše zasípal.
„A co nám chtěl.“
An´tha-Dha pochmurně zasyčel a tiše zamručel.
„Není boha krom El´De-Rona…není smrti pro jeho střípky… K´al-trei přichází…“
Pak se rozhlédl po prázdných, bezradných obličejích.
„Jdu spravit Přerozené, počkejte tu na mne…pak vám vydám pokyny.“
Odcházel, trpce se usmívající nad novou nadějí, která se vlila do jejich tváří.
Spoléhají na něj…ale on má jen jediné řešení.
Zajímalo by jej, jak dlouho jim ta naděje vydrţí, aţ to pochopí.
☼
Olcmei a Milkhai stáli bok, po boku a s mírným úsměvem odkrývali balvany, blokující
po nenadálém výbuchu cestu do vrchních pater.
Pod nimi se válelo pár posledních zubů, a chomáčů vlasů. Jejich holé, vyzáblé lebky
ronily hnis a občas se zaleskly, jako by se v jejich ţilách proháněli malí, zářiví hádci.
K´al-trei, košatý a úţasnou rychlostí se rozrůstající sklepeními pod galerií na krátkou
chvíli převedl část pozornosti na své vojáky.
V mţiku odhadl, ţe jejich činnost je sice odhodlaná a neúnavná, leč marná. Zával byl i
nad síly vybuzených sluţebníků Očištění.
Rychle dokončil výlov posledních nalezených uprchlých, zoufale hledajících úkryt ve
sklepeních.
Vzápětí začal stahovat biohmotu své dočasné formy, koncentrující kypící buňky,
přetavující je ve výhni své vůle a zhušťovaného Ýthinu.
Musí se pohnout a dokončit úkol.
Nastal čas, naučit rostlinu chodit.
☼
An´tha-Dha se bez hlesu poklonil, zatímco za ním tiše zapadla obrovská vrata
z narudlého kamene.
66
Erdar, sedící na sluncem zalitém palouku mezi mohutnými stromy, pomalu zvedl
hlavu. Vyschlá a vrásčitá lebka se zbytky vlasů pomalu stoupala nad polonahý trup,
odhalující šlachy a kosti pod tenkou kůţí.
Stařec dokončil bolestivě pomalý pohyb hlavy, jinak nehybný, s nohama zkříţenýma
a napůl mizejícíma v zemi.
Pak otevřel oči.
Třpytivé a jiskřící jako dva pomyslné démanty a všude kolem An´tha-Dhaa zazněl
hlas, všudypřítomný, jako vítr ve hvozdu.
-blíží se velká bouře…Prastarý válečník pomalu zvedl hlavu a s tónem hluboké úcty pronesl ve starém
jazyce.
„Tak jest, Hlase…zvrácený kněz ţivota přichází.“
Krátkou chvíli se nehybné oči upíraly kamsi do nepostiţitelné dáli, starý Erdar,
nehybný jako socha. Ani pohyb hrudi nenaznačoval aspoň stopu ţivota.
Pak se mezi stromy opět vznesl hlas, jako z tisíců šepotavých křídel.
-budeš bojovat, věrný válečníku, křik a zkáza naplní naši věž. Přijde opět ten zvrhlý
čas, kdy smrt brání živé a život zabíjí…víš…dobře víš…že sama věž může snadno padnout.
Třpytivé oči se náhle zabodly do uctivých rudých. An´tha-Dha se lehce zapotácel, pod
úderem vůle, ukryté v těch jiskřivých bodech.
-postarej se o zachování Věže…avataři jsou připraveni…znáš svůj úkol. Založ štěp.
Nesmrtelný lehce sklonil hlavu.
-nesmíš dopustit, aby Přerození padli do spárů zvrhlého kněze. S nimi by získal sílu
k rozpoutání nové Války. Jsme připraveni na tvé…konečné řešeníAn´tha-Dha jen lehce pokývl, nebylo třeba nic víc říkat. Hlavu měl stále skloněnou.
Nezvedl ji, ani kdyţ v okolních stromech hluboce zapraskalo.
Aţ řada tichých kroku pomalu narovnala jeho šíji, zatímco očima stále lehce překvapen
sledoval let malého rubínu.
Krvavé slzy, uniklé z jeho pravého oka.
Poprvé po tisíci letech.
Spočinul zrakem na zástupu nahých Erdarů, pokrytých naţloutlým slizem, jak
omámeně mrkají očima.
An´tha-Dha prošel jejich řadou, a vykročil k nedaleké stěně za dvěma velkými kmeny.
Po cestě minul velké otvory v tělech stromů, stále plné pulzujících ţil a vytékajícího slizu
barvy jantaru. Pomalu, pomalounku se zavíraly.
Zastavil se u sloţitého obrazce tvořeného vytesanými čtverci a spirálami.
Opřel ruku o stěnu z tmavorudého kamene a chvíli postál, přemítavě hladící chladný
povrch.
Pak se naklonil a tiše vydechl jakési slovo, skřípavé a táhlé, na hranici schopnosti jeho
Hlasivek.
Pak tiše, snad jen pro sebe, dodal.
„Je čas, kdy semena odlétnou do bezpečí z hořícího stromu.“
Kamenný obrazec podivně změkl a začal se hýbat, jako kdyţ líná vlna točí s prachem
na povrchu hladiny.
Otočil se k nahým Erdarům.
„Vykořeňte Hlas, povede vás. Jděte cestou kamene za svým osudem. Pošlu za vámi
nového obránce.
Lehce sklonil hlavu.
„Ať vás vede moudrost vašich předchůdců, avataři.“
Pak mezi nimi prošel, nevšímavý k jejich úsilí vykopat starého Erdara, jehoţ nohy se
pod opadávající hlínou podivně větvily…jako spousty malých kořínků.
67
Vyšel na chodbu a zamířil ke svým dětem, ještě toho musí spoustu vykonat, neţ
nemesis překročí jeho práh, tady na vrcholu věţe.
☼
Vojáci Očisty, hořící vnitřním ohněm čirého Ýthinu, se shromáţdili kolem pulzující
hromady větví, slizu a ţhnoucích listů. Uvnitř otřásající se kupy cosi získávalo tvar a novou
formu.
Ztělesnění jejich Boha.
S přihlouplými úsměvy, uţ dávno imunní vůči bolesti jejich degenerujících těl, zírali na
divadlo přeměny ţivé hmoty pod taktovkou jejich pána.
Konečně ustaly křečovité pohyby a výtrysky různobarevných slizů
K´al-trei rozpřáhl nové končetiny a vztyčil se.
Kulovitý trup, pokrytý spletenými hady, původními větvemi, nyní zakletými do
prapodivné hybridizace rostlinné a ţivočišné tkáně, se vznesl na tuctu ohebných chapadel,
pokrytých ostrými trny a pulzujícími přísavkami.
Na spodní straně trupu se pod neprůhlednou blánou rýsovala nehybná, humanoidní
postava.
Menší, štíhlé manipulátory zavířily v podobě dalšího tuctu tenkých bičů, zakončených
zřetelnými bulvami se svislými, bělavě ţhnoucími zornicemi.
Táhlé zasyčení protnulo bezdeché ticho fascinovaných uctívačů.
Pak se většina tvorových očí soustředila na nejbliţší zeď, a zatímco trojice chapadel
vyrazila vpřed, myslí sluţebníků prolétla jasná představa. Dalo by se říci, ţe jim byla
vnuknuta myšlenka dalšího postupu.
Zakončení tří chapadel pohladila zeď a tiše pukla. Z odkryté, ţlutozelené tkáně vyrazily
desítky jemných vlákének, začaly se svíjet a tančit po kamenné stěně.
Pak se objevily první prasklinky.
Se silou, jakou proráţejí kořeny skaliska, se vnořily kořínky do stěny a v krátké chvíli ji
pokryly sítí prasklin.
Neţ přišli sluţebníci Očištění ke stěně, prasklinky se spojily a se záplavou prachu
roztrhaly kompaktní zeď na kusy.
Vzniklým otvorem se vzápětí prodrali první naverbovaní vojáci. Jejich extatický řev
naplnil nedotčené prostory.
Zarachotily první výstřely automatických zbraní a k masakru na zmateně pobíhajících
obyvatelích, bláhově doufajících ţe se zachrání v oddělených prostorách, se přidaly i
provizorní zbraně zbytku více jak stočlenné armády K´al-trei.
Pak se otvorem prodral sám velitel útoku.
Velmi rychlý a obratný.
Brzy se v čele útoku prohnal sítí chodeb a nocleháren dělníků.
Verbující a poţírající, důsledně dodrţující dietní reţim jeden na tři.
Veškerý pokus o odpor byl marný.
V krátkém čase se odehrály desítky scén, dojemných, ubohých i hrdinských. Ale
nakonec všechny skončily stejně.
Hrůzným epilogem tváří v tvář mocnému a strašnému Světlu.
☼
68
Dha´thu-Dhera zvedl oči k otevírajícím se dveřím, sám sedící v pohodlném křesle
rokovací síně. Vzápětí krátce zkříţil zrak se svým vcházejícím Otcem. Tiché mumlání a
ševelení známých hlasů kolem něj utichlo.
Pak jen vzdychl, shodil nohy ze stolu, a zatímco několik jeho sourozenců ještě zmateně
přejíţdělo pohledem mezi nejstarším synem a Otcem, vytáhl temně šedý meč a zasněně
pohladil jeho čepel.
Lehce se usmál a znovu pohlédl do rudých očí svého nesmrtelného Otce, z jehoţ krve
povstal do druhého ţivota.
„Adún s tebou, Otče.“
Nic víc uţ neřekl. Nebylo potřeba. Pak se naposledy ve svém ţivotě podíval do An´thaDhaovy tváře.
Vzápětí se otočil a při odchodu odhodil pochvu meče. Ještě přede dveřmi shodil
pohodlné roucho a jeho nahou postavu začaly ovíjet černočerné závoje dýmu, usazující se na
něm jako druhá kůţe.
Pak zapadly dveře a An´tha-Dha uţ nikdy svého nejstaršího syna nespatřil.
☼
Helckai nakoukl za roh lomeného schodiště a prakticky ihned dávkou smetl dva
utíkající terony.
Neţ jejich těla dopadla na odpočívadlo, uţ vybíhal poslední schody, aby vzápětí vtrhl
do krátké chodby.
„Ýýýýthíííín!“
S táhlým výkřikem pozvedl zbraň.
V kratičké chvíli stihl pohlédnout do očí dvou zachmuřených, sedících vojáků a krátce
slétl pohledem na věc před jejich sedátky.
Na krátké, kovové noze, zapuštěné do nízkého vozíku spočívala cizácká zbraň.
S tichým bzučením vířil svazek hlavní.
V očích za dvojicí drţáků uviděl smrt.
Víc uţ nestihl.
Vířící hlavně se probraly k hlučnému a ohnivému ţivotu.
Proud střel s počáteční rychlostí 869 metrů za vteřinu dokáţe provést s teronským tělem
velmi ošklivé věci. Obzvlášť, pokud je zbraň schopná vypálit aţ sto osmimilimetrových střel
za vteřinu.
V takovém případě jen zázrak dokáţe zabránit bleskovému a krvavému konci
dotyčného neboţáka.
Na Helckaie dnes ţádný zázrak nečekal.
Jeho osud se završil v souladu s prostými pravidly pravděpodobnosti.
Ani veškerý čirý Ýthin v jeho podrobeném těle nezabránil jeho špatnému konci.
I kdyţ střelec za spouští minigunu to vlastně viděl jinak.
Podle něj toho rozstříleného chudáka naopak právě potkala první dobrá věc od jeho
setkání s K´al-trei.
Gylkhoi, člen elitní Stráţe střed, odplivl rozţvýkaný kořen léčivky a trhnutím hlavy
naznačil svému kolegovi, Untaikovi, aby vyměnil buben s náboji.
Uţ slyšel dupot zbytku ovládnuté hordy.
Zašklebil se.
On uţ je vyléčí.
69
Pohladil drţáky minigunu.
Na jejich ošklivou nemoc zná velmi účinný lék.
☼
K´al-trei nehybně stál a několik jeho očí sledovalo převalující se tělo, klouzající ze
schodů jako by unášeno malým potůčkem krve.
Malým, ale vytrvalým.
Tucet chodidel zatančil ve sloţitém rytmu, a tvor rozstříkl kapky krve všude kolem.
Neustávající rachot, hvízdání odraţených střel a výkřiky uţ nějaký čas rozechvívaly okolní
vzduch. K´al-trei začínal být…ten stav se velmi podobal jistému běţnému pocitu niţších
bytostí. Do morku transformovaného já jím prostupovala netrpělivost.
Podle skromného odhadu El´De-Ronova kněze uţ na tom jediném palebném stanovišti
přišel o dobré tři desítky následovníků. Ta chodba se stávala pomalu neprůchodnou,
přehrazenou přirozeně vzniklou barikádou z padlých sluţebníků Očištění.
Je nepřípustné, aby bylo posvátné Očištění brzděno pouhou dvojicí přisluhovačů
heretiků.
K´al-trei k sobě povolal dva tucty vojáků.
Vztyčil se nad nastoupenou jednotkou a jeho končetiny zavířily.
Osmnáct mumií padlo k zemi, připraveno se rozpadnout při prvním letmém dotyku.
Zbylá šestice byla naopak náhle přímo rozzářena.
Plná ryzího, koncentrovaného Ýthinu, na pokraji zhroucení.
Jejich pán je vyslal vpřed.
Vyřítili se, jako by jim byla smrt v patách.
Ve skutečnosti si ji však nesli v sobě. Štědrou dávku, připraveni nezištně obdarovat
všechny v okolí.
V kratičké chvíli se šestice ţivých, samonaváděných bio bomb prohnala po schodišti a
vpadla na malé, uzavřené bitevní pole.
☼
Gylkhoi by nedokázal říct, jak dlouho uţ svádí bitvu s útočníky, ani kdyby na tom
závisel jeho ţivot. Měl nejasné tušení, ţe je to jen pár minut, ne více, neţ čtvrt hodiny. Ale
zároveň měl pocit, ţe to uţ trvá věky.
Celý jeho ţivot před prvním stisknutím spouště se změnil v cosi strašně vzdáleného a
upřímně i trochu nereálného. Jako zmatená pohádka na dobrou noc.
Realita byla tady.
Horký vzduch od hlavní, bzučení servomotoru mezi rachotem palby, zpocené ruce a
otřesy klouzajících drţadel.
A krev.
Všude před ním.
Stékající ze stěn, kapající ze stropu.
A neţ hromada rozervaného masa zakryla schodiště, viděl i potůček stékající dolů po
schodech.
70
Gylkhoiova řeka…, uchechtl se v duchu a znovu měl pocit, jako by mu zem tak nějak
ujíţděla pod nohama.
Nebo spíš pod myslí.
Zaťal zuby a s velkým úsilím sehnal utíkající myšlenky dohromady.
Zahvízdání a roj jisker.
Ostré štípnutí, jako by ho včelka bodla do paţe.
Cizí kulka se o něj škádlivě otřela.
Uţ chvíli je sporadickou palbou ohroţoval jeden z nepřátel, zavrtaný mezi mrtvé
soukmenovce.
Jako červík v mršině…
Zase se jeho myšlenky rozběhly do různých směrů.
Jako rozverní beránci…s krví v kučeravých koţíšcích…
Dal si facku a krátkou dávkou smetl dalšího dotěru.
Plesknutí kusů lebky s chuchvalci mozku při dopadu na zeď jím uţ ani nepohnulo.
Untaik vedle něj trhl rukou a vzápětí mrštil malou tyčí s uzavřenou nádobkou na konci
za hromadu mrtvol.
Granát zaduněl, zvedl do vzduchu spoustu krve a masa a hlavně umlčel dotírající
střelbu kryjícího se ostřelovače.
Pak se Untaik svezl ze sedátka a zasípal.
„Ten zmetek …přece jen… jsem ho…nakonec… dostal …“
A zmlkl, zhroucený na podlaze střeleckého vozíku. Oči upřené na strop, nevidoucí a
vzdálené.
Gylkhoi se na něj ani nepodíval. Jen se natáhl a sám si vzal nový buben se střelami.
Teď uţ bude na řadě on.
Tak nějak ho to uţ ale nevzrušilo.
Všechno je stejně jen sen…nikdy asi nebylo nic jiného. Kdo by věřil takové pohádce.
Má za sebou věčnost se svou jedinou láskou v rukou, pohladil rukojeť minigunu.
A teď uţ přijde odpočinek.
Brzy.
Rutinně zaměřil další narušitele a smetl je přesnou palbou.
A další.
A dál.
Pak se, rychle jako vítr, vyřítilo šest bláznů.
Střely první dva nadzvedly a roztrhaly, kouřící krev se rozlétla do okolí.
Zbylá čtveřice se prořítila skrz oblak smrti a nevšímavá k dalšímu proudu střel i trhání
svých těl na kusy.
Pak poslední dvojice doskočila k vozíku.
Zblízka se šílené, oteklé obličeje, ronící z kaţdého póru krev zdály být aţ nereálné.
V krvi plavající bulvy, vypadávající na svazcích nervů z kouřících očních důlků
Vyznamenaný voják Stráţe střed se křečovitě rozesmál.
Pak, přepadávající přes vyjící hlaveň minigunu, poslední dva šílenci explodovali.
Doslova se rozstříkli, v detonaci horké, kouřící krve.
Gylkhoi měl rázem pocit, ţe jej ponořili do pece.
Vřelá krev jej zalila a zapálila plameny pod jeho kůţí. Ţhavý poţár propalující se skrz
jeho tělo.
S řevem se zhroutil v křečích ze sedátka, stále svírající minigun. Poslední linky střel
tančily po stropě i stěnách, dokud nedošla munice.
A dokud oteklé, praskající Gylkhoiovo tělo neexplodovalo, jako natlakovaný měch plný
horké krve.
Pak minigun definitivně zmlkl.
71
☼
Kolem bytelného stolu hučela prudká debata. Pod jasným svitem kulovitého keře na
stropě tu pobíhaly, nebo stály na dvě desítky teronů. Na rozlehlé desce stolu se povalovaly
všemoţné mapy věţe.
„Ztratili jsme palebné hnízdo jedna, pane!“ vychrlil ze sebe udýchaný voják a vzdal
čest trojici vyšších důstojníků u stolu.
Takřka zároveň přiběhl další a mezi lapáním po dechu zahalekal.
„Stanoviště dvě a tři hlásí narušitele!“
Jako znamení zazněla vzdálená palba.
Velitel obrany, generál Niklial rutinně rozeznal odlišné hlasy minigunu a MG 42.
Zachmuřil se, nespokojeně poklepal prsty na mapu před sebou a otočil se k plukovníkovi
Etiklaiovi.
„Nepřítel postupuje příliš rychle, odpalte náloţe v přístupových koridorech.“
Plukovník zvedl překvapeně oči.
„Ale osádky stanovišť…je tam můj pravnuk…“, dokončil polohlasem, sám si
uvědomující, ţe to teď nebude mít ţádnou váhu.
Generál ho uchopil za rameno.
„Já vím, Eti, je mi to líto…ale oni s ústupem nepočítali, všichni jsou to
dobrovolníci…hrdinové.“
Etiklai s ochablým výrazem pokýval hlavou a vzápětí vydal rozkaz. Posel se ihned
rozběhl k minérům.
Mezitím Niklial udeřil pěstí do stolu.
„Kdybychom alespoň věděli, co se děje a mohli komunikovat se všemi postaveními!“
„To bylo první, co nepřítel narušil.“ Plochým hlasem utrousil plukovník. „Staří s tím
nic evidentně nenadělají.“
Niklial se na něj nespokojeně otočil a ucedil šeptem.
„Nerouhej se! Vojáci v Ně musí věřit.“
Plukovník na chvíli opětoval jeho pohled starýma a prázdnýma očima. Nikliala vţdy
zajímalo, jak je vlastně jeho podřízený a přítel starý. Často měl pocit, ţe i kdyţ sluţebně výš,
je přesto mladší o několik cyklů. Obnovou mládí se tělo vyhladilo a naplnilo silami, ale tam
někde uvnitř…v duši…tam se nános času neměnil.
Odtrhl pohled od těch starých, cynických očí a otočil se k poslednímu z nerovného
triumvirátu vrchního velení.
Vysoký muţ, melancholický a tichý, jako nějaký vykladač Knihy, opětoval klidně
jeho pohled a trošku se, posmutněle, usmál.
„Co já tady, generále. Tady jsem jen suchou pláňkou.“
Niklial se chvíli zamyslel, ale stejně ho nenapadlo co na to říct. Odvrátil se od velitele
Vnitřní stráţe, tajných oddílů, hlídajících čistotu smýšlení teronského obyvatelstva věţe. Tak,
nebo onak, nikdy ty vyzvědače a tiché vrahy neměl rád. Nemohl si pomoci, vnímal je jako
jakýsi odporný hmyz, trpěný v těle jejich společnosti kvůli udrţování rovnováhy vnitřního
prostředí…ale nemohl říct, ţe by z jejich přítomnosti jásal.
Otočil se k mapám a pak je smetl na zem.
„K ničemu, tohle haraburdí...k čemu mi to je, kdyţ ta zrůda evidentně dokáţe prorazit
i skálu.“
„Správně. K ničemu, drahý generále. Závaly je jen zpomalí, ale i to se nám hodí.“
Niklial se otočil k novému mluvčímu. Vysoký, bzučivý hlas značnou část překvapení
prozradil předem, ale přesto sebou při pohledu na příchozího trhl.
72
„Vaše Vznešenosti...jaká čest.“
Dha´thu-Dhera krátce přelétl pohledem místnost plnou ztichlých teronů a chladně se
usmál.
„Pokračujte a vy, generále, na slovíčko.“
Otočil se, aţ zvláštní šedočerný plášť vypadající jako pouhý dým, zavířil místností.
Nejeden teron pocítil slabost, kdyţ zakusil jeho mrazivý dotek.
Niklial následoval jednoho z Nesmrtelných, po cestě horečnatě uvaţující, co tato
návštěva znamená pro něj.
Ve vzdálenější komnatě se Dha´thu-Dhera otočil a poskytl znovu generálovi výhled
na prapodivný oděv, černý jako noc a obtahující jeho tělo jako druhá kůţe. Niklial zamrkal,
ale nezdálo se mu to, celý oděv, jako by se odpařoval do jemného šedočerného oparu, řidšího,
ale jinak stejného jako plášť, který se znepokojivě pohyboval v neexistujícím větru.
Nesmrtelný beze slova zpoza pláště tasil dlouhý, šedivý meč.
Niklial couvl a neubránil se trhnutí.
Takže budu degradován rovnou na mrtvolu…, napadlo jej ve zlomku vteřiny.
Dha´thu-Dhera se po způsobu své rasy chladně zasmál.
A s rozmáchlým gestem zbraň odhodil.
Meč zůstal na chvíli stát ve vzduchu, aby po chvilce začal krouţit po obvodu
místnosti.
Niklial bojácně přistoupil blíţ k jednomu ze svých pánů, přestoţe v jeho blízkosti
nepochopitelně klesala teplota a syrový chlad se zakousl aţ kamsi hluboko do jeho těla.
Zbraň krouţila stále rychleji, aţ se s tichým svistotem proměnila v jednolitou šedivou
stěnu, obklopující oba přítomné.
Niklial polkl a pak pohlédl do narudlých, fasetových očí nad třícípou čelistí.
Nesmrtelný chvíli opětoval jeho pohled a pak tiše prohodil.
„Ţádný strach, generále. Jsme jen chráněni před cizími zraky a dalšími zvědavými
smysly. Kdoví, co všechno Nepřítel dokáţe.“
Generál pouze přikývl, zoufale se choulící z intenzivního chladu.
„V tomto koridoru se naplno utkáme s nepřátelskými silami. Připojím se k bitvě.“
Sklonil se, více jak o hlavu převyšující velitele Střední obrany. Zblízka pohlédl do
kulatých a měkkých teronských očí.
„Před bitvou zavalíte ústupové trasy. Pro nikoho z nás nezůstane cesta zpět, to je
rozkaz! Vítězství, nebo věčná smrt.“
Niklial zamrkal a cosi zasípal sevřeným hrdlem.
Dha´thu-Dhera nad ním mávl rukou a Nikliala naplnil ledový klid. Ani chlad uţ
necítil. Odkašlal si a promluvil.
„Před takovou zásadní bitvou by se nám hodily posily, stáhnout sem obranu vyšších
pater a podřídit ji jednomu velení...víc muţů a zbraní by moţná...“, zmlkl, vědom si toho, ţe
začal ţadonit. Došlo mu, ţe tohle uţ není jen otázka obrany a ústupu. Teď jde o ţivot a on
zatraceně vůbec nechtěl zemřít, ať si tenhle všemocný Nesmrtelný říká, co chce.
Trpce si uvědomil, jak je náhle všechno jiné, neţ před krátkou chvílí, kdy vydával
rozkaz o odříznutí palebných stanovišť před nimi.
Teď jde o něj!
Není zbabělec a nikdy nebyl, ale čím více cyklů obnovy podstoupil, tím se mu zdál
ţivot více vzácný. Křehký.
Pak znovu pohlédl do nelidských očí nad sebou a pochopil, ţe tuto bytost jeho ţivot
nezajímá ani v nejmenším.
Cosi jej polechtalo na okraji jeho myšlenek.
Zachytil to.
73
A na kratičkou chvilku jako by nahlédl za chladnou masku Nesmrtelného. Cosi na dně
těch rudých faset se zamihotalo a Niklial, rok od roku citlivější a v určitém, pečlivě
skrývaném ohledu talentovanější pochopil, ţe mocný tvor před ním uţ neřeší ani svůj ţivot.
S nepochopitelným klidem a dokonce hořkým pobavením očekávala ta všemocná
bytost, ţe ani ona plánovanou bitvu nepřeţije.
Natoţpak kdokoliv ze směšně křehkých teronů na tomto patře.
Dha´thu-Dhera uchopil bleskurychlým pohybem generálovu bradu a pozvedl mu
hlavu.
„Ale, ale, generále! Vy jste tvor mnoha překvapení a skrytých talentů.“
Pobaveně zabzučel.
„A některé jsou přímo hrdelními zločiny. I vy hříšníku!“
Niklial se vzchopil a překonal reflexivní strach z prozrazení.
„Myslím, ţe teď uţ je to celkem jedno, co uţ na tom sejde.“ A pak náhle sám sebe
překvapil nečekanou drzostí. „nemyslíš, ty tyranská stvůro?“
Dha´thu-Dhera ho překvapeně pustil a přemítavě zabzučel, potřásající hlavou.
„Neuvěřitelné...znepokojivé....taková regrese!“
Pak se zašklebil, jak to jen dokáţe tvor s trojcípou čelistí a sadami jako jehla ostrých
zubů.
„Tuhle nečekanou ukázku páteře si pěstujte, generále. Brzy se vám bude hodit.“
Máchl rukou a zachytil meč, který mu poslušně vylétl vstříc.
„Dobře jste mě přečetl...opravdu uţ na tom nesejde. Vpřed můj drzý mentaliku, dnes
ukáţeme, co v nás je.“
Generál se otočil a polohlasem zabručel.
„Na ja…krev.“ Pak se ušklíbl, najednou poprvé v ţivotě zbaven respektu před Starými
i Nesmrtelnými. Nová myšlenka mu vykouzlila pokřivený úsměv.
„Ale moţná zahlédnu, i to, co je v tobě, stará raso.“
Zhluboka se nadechl, konečně svobodný. Poprvé bez obav z prozrazení naplno roztáhl
svůj duševní štít, v jeho představách lesklý, jako zbroj bojovníků z příběhů jeho dávného
dětství.
A chráněn jeho silou před všudypřítomným jhem mentálního záření vládnoucí rasy
přestal ve Starých vidět bohy.
Poprvé s opravdu čistou hlavou se rozhlédl a krátce zrekapituloval svůj ţivot.
Pak si s gustem odplivl.
☼
K´al-Trei zvedl dvojicí chapadel zraněného obránce, z posledních sil šátrajícího po
převrácené MG 42.
Čtveřice očí pohlédla na krev zvracející obličej, tančící v rytmu koktejlu bolesti a
nenávisti. Umírající teron posledními výdechy proklínal tvora před sebou.
Na K´al-Trei to neudělalo ţádný dojem, schopnost obdivu či empatie k hrdinnému
odporu nepřátel uţ dávno ztratil.
Jednoduchým impulsem obrátil umírajícího k velkému Světlu jediného pravého boha.
Tito Teroné se tak snadno napravovali a léčili. Jen kdyby byli schopni vydrţet nápor čistého
Ýthinu trochu déle.
Šťastný, čerstvý a pomalounku se rozpadající zombie plný Světla vzal těţký kulomet
a přidal se k postupujícímu oddílu sluţebníků Očištění v různém stádiu degenerace.
Mohutný tvor se prodral kupředu, rozhodnutý vyřešit drobný problém s novým
závalem.
74
Před sebou cítil cosi, co ho trochu vyvádělo z míry, jakési matně tušené ohroţení.
S očekáváním pohlédl na mlčící kameny před sebou.
Za nimi je nová a důstojná výzva.
Na chvíli strnul, přemýšlející o moţných variantách dalšího postupu.
Dospěl k názoru, ţe drobné zdrţení obráncům nijak nepomůţe.
Přivolal k sobě tři desítky sluţebníků.
Dalších pár hodin pak strávil rychlou a zkušenou prací s teronským materiálem.
Výslednou údernou skupinu, šestici nových, vylepšených tvorů pak postavil za první vlnu
útoku. Prvosledový nápor obrácených teronů zaměstná palebný potenciál nepřítele a poskytne
manévrovací prostor pro těţkou jízdu šesti válečníků. K´al-Trei byl s prostým plánem
spokojen.
S matným pocitem očekávání se pustil do bourání stěny vedle závalu.
Ta výzva vepředu jej naplňovala touhou se střetnout.
☼
Niklial zamyšleně pohladil cizáckou zbraň, vţdy se pozastavil nad tím, jak blízká, aţ
intimní mu přišla. Bylo na ní cosi známého, uklidňujícího. Byla jako kus pevného lana
uprostřed bouře.
Bezmyšlenkovitě vytáhl zásobník a znovu jej zasunul. Zkontroloval, uţ alespoň po
osmé, mechanismus své oblíbené zbraně. Samopal MP 40, vytanulo mu cizí jméno.
„Mein klein Freund, mein Schmeisser…“, napadlo jej, jak si uţ po několikáté vybavil
jakási nesrozumitelná slova, která mu vnikla do hlavy, jen co jej kdysi dávno vzal poprvé do
ruky. Nesmyslná slova jej přepadla sama od sebe. Doslova přepadla, od té doby uţ je
nedokázal z hlavy dostat.
Skrčený za hromadou balvanů pohlédl na Etiklaie, plukovník stoicky hleděl ke
vzdálenému průchodu na konci obrovského dómu, plného sutin a provizorních krytů.
Generál pokračoval ve výletní trase svého pohledu a přeskakoval mezi přikrčenými
muţi, k jeho velkému smutku aţ příliš vzácně vyzbrojenými cizími zbraněmi a dvěma
kulometnými hnízdy.
Pak zakončil kontrolu okolí na černé postavě před jejich obrannou linií. Nesmrtelný
stál otočen tváří k protějšímu konci prostoru, jen jeho plášť stále vlál. Kolem vysokého tvora
vířil šedočerný opar, pohybující se znepokojivě rytmicky, jako pod taktovkou jeho pomalu
tančících rukou.
Náhle se opar stáhl a vytvořil dvakrát shodný sloţitý obrazec, neznámé znaky, linky a
obliny, vznášející se nad dlaněmi jednoho ze Staré rasy.
Pak se obrazce odtrhly a odlétly do stínů u stropu. Stejné divadlo se opakovalo ještě
pětkrát, aţ tucet dýmovitých zjevení zmizel z očí na různých místech stropu dómu.
Generál si odplivnul. Jak já nenávidím všechna ta prokletá kouzla…
Pak se Dha´thu-Dhera vrátil za pozice obránců. Přišel k Niklialovi a pokynul dozadu,
k dlouhé chodbě zející ve stěně dómu hned vedle rudé, kamenné brány, vţdy zavřené, co
generál pamatoval.
„Vše připraveno, udatný veliteli?“ zabzučel chladný hlas.
Niklial na něj pohlédl a pak polohlasně zadeklamoval.
„Dle rozkazu. V případě nepřátelského průlomu opustím s vybranou skupinou frontu a
přesunu se do ústí únikové chodby. Klíčové je, zavalit konec tunelu a zpomalit nepřítele. Pak
se vrátíme a budeme bojovat…aţ do konce.“
Pak se zahleděl kupředu a zavrčel.
„Ale netuším, k čemu to bude, za chvíli se probijí…nejspíš támhle tou rudou bránou.“
Nesmrtelný se syčivě zasmál.
75
„To jim ovšem nijak nepomůţe.“
Niklial na něj mrkl a pak utrousil.
„Ale já detaily nepotřebuju znát, ţe?“
„Správně. Soustřeďte se na první etapu bitvy, zbytek budeme řešit operativně.“
„Pevná půda pod nohama. Řekněte mi jednu věc, myslím, ţe uţ je to stejně jedno tak
mi dopřejte chvilku upřímných odhalení.“
Z Nesmrtelného vycítil pobavení.
„Dobrá, do toho…“
„Je pravda, ţe tyhle zbraně pocházejí z teronského světa…bez kouzel? Bez jiných
ras?“
„Ano.“
Niklial se hořce usmál a zasněně pohladil svou zbraň.
„A jací jsou?“
Dha´thu-Dhera na něj shlédl a lehce se zasmál.
„Není to ţádný ráj, můj milý generále. Nedělejte si hloupé iluze. Z řetězu utrţení
teroné jsou nebezpeční i sami sobě…ale pravda je, ţe bez dohledu vyšších sil dokázali
zajímavé věci. A proto se to v této rovině bytí nikdy nesmí stát,“ dokončil tvrdě.
Niklial na něj pohlédl s náhlou nenávistí a lehce pozvedl svůj samopal.
„Jen to zkuste, můj drahý hrdino a mstiteli nebohých terončat…to ale nic nezmění,
stejně tu všichni nejspíše poznáme věčnou smrt…tak nebo onak,“ zasyčel Nesmrtelný a mávl
rukou k protější stěně dómu.
„Támhle to, co se blíţí je stokrát horší neţ já a mně podobní…tam je naprostý zánik
všeho, co známe a co je nám drahé,“ zblízka se zahleděl do Niklialových očí.
„ Konec individualit jako jsou erdaři, teroné, Nesmrtelní … ţivotní ideál té bytosti, co
si pilně razí cestu k nám je homogenní záře čiré síly, doslova vyţdímaná ze všeho ţivého,
zbavená balastu přítěţe hmotné formy. Nic neţ nekonečný a neměnný bujón Ýthinu. A to,
můj milý generále, je teprve opravdu zlé.“
Niklial na něj chvíli hleděl, ale pak spustil hlaveň a pohlédl na praskající zeď v dáli.
„Obávám se, ţe čas zábavných besed definitivně vypršel…“
☼
An´tha-Dha pomalým pohybem vytáhl svůj meč. Krátce pohlédl na starou čepel a přelétl
zrakem ke zbytkům mohutného řetězu. Od stropu visel snop hrubých ok, v půli cesty k
podlaze přeťatý. Kupa zbylých ok zakrývala dva kamenné sarkofágy, oba byly otevřené a
prázdné.
Za pánem Věţe, ve vchodu do kobky, se ozvalo nejisté zabzučení. Jeho dcera, Dha´thuNhyst, zůstala na prahu, na pozadí mocné kmeny a zlatisté světlo Síně Přerozených.
An´tha-Dha se na ni chvíli díval a pak pokynul k sarkofágům.
Byl čas, dcero má, naivní čas, kdy jsem věřil, že máchnutím meče jsem nás spasil...
Co tam bylo uzavřeno, Otče?
Starý Nesmrtelný se mrazivě usmál.
Staré vzpomínky…dva trumfy ze starých dob…jednoho jsem vyslal, aby se stal smrtí. Ten
druhý…ten se měl stát novým životem.
Nesmrtelná postoupila kousek kupředu.
76
Proč jsme nevěděli o této místnosti, kolik nám toho ještě tajíš?
An´tha-Dha udělal krok vpřed a uchopil její dlaně.
Mnoho, má drahá, ale sama budeš brzy vládnout velkým věděním.
Její pohled se opět zastavil na rozbitých sarkofázích.
Jedna smrtící čepel vylétla z pochvy. Chtěl jsem jejím úderem zničit jednou provždy
hnízdo zmijí na prahu našeho domova. Netušil jsem, že se v klubku zmijí skrývá kobra. Můj
zásah ji jen probudil a vydráždil…druhá čepel nyní spí, daleko odtud, aby procitla a udeřila
v pravý čas. Mnohotvární…prastaré nástroje a spojenci z dob starého teritoria. Zloději
podoby, vzpomínek a duše.
Rudé oči jeho dcery se na něj soustředily.
Nesmrtelný, pamatující První věk, přimhouřil své rudé, fasetové oči.
Pokud kamínky zapadnou na své místo a můj záměr dojde naplnění…pak to bylo vlastně
nevyhnutelné…každý náš neúspěch, každá smrt…to jediné mi dodává kousek klidu a víry.
Jeho dcera se na něj na chvíli zadívala, ale pak rezignovala.
Stále nechápu…
An´tha-Dha pokývl hlavou.
To není nutné…mám pro tebe jiný úkol.
Pokynul jí a vydali se zpět do Síně Přerozených.
☼
Dha´thu-Dhera stál jako socha, ani na roztříštění stěny, ani na řev hordy sluţebníků
K´al-Trei, která se vřítila do síně, nereagoval. Pouze přimhouřil oči a soustředil se na šestici
rychlých a tichých útočníků, postupujících za čelní hordou, která právě umírala v dunění
cizích zbraní.
Šestice se rozptýlila a vyuţívající krytí za spadlými kamennými bloky a těly
rozpadávajícího se prvního sledu útoku, postupovala k jednotlivým ohniskům obrany.
První útočník se přehoupl přes spadlý sloup a vskočil mezi osádku kulometného
hnízda. Zatímco se začal nadlidskou rychlostí ohánět mečem, z celého jeho těla začala
proudit bílá, proměnlivá záře. Ti, kteří hned nepadli pod mečem, se zhroutili v křeči, vzápětí
doraţeni ocelí v jeho rukou.
Dha´thu-Dhera mávl paţí.
Šestice tmavých stínů sklouzla z rohů a mihem oka dolétla k nepřátelům.
Vyšlehlo šest jasných záblesků, oslnivý zášleh byl nahrazen pulzující září, vířícím
oblakem kolísavého světla.
Pak se čtveřice oblaků zhroutila z bílé do rudě oranţového snopce plamenů a
v černém dýmu dopadlo čtvero hořících trupů k zemi.
Nesmrtelný se otočil na Nikliala.
„Stáhněte se k ústí chodby a kryjte se, to je jen začátek.“
Dva nepřátelé překonali nápor cizí síly a vrhli se vpřed, vyhublí a rozkolísaní.
Dha´thu-Dhera jim vyskočil v ústrety a s mečem napřaţeným k úderu vlétl mezi
dvojici nepřátelských bytostí. Jeho plášť omotal jako ţivý tvor jednoho z vylepšených
válečníků, z těla bytosti bojující s napohled dýmovitými avšak pevnými cáry pláště vyrazily
plamínky.
Druhý útočník si s Nesmrtelným vyměnil několik úderů. Pak se Dha´thu-Dhera
protočil a jeho plášť vrhl hořícího sluţebníka Ýthinu proti jeho spolubojovníkovi.
Ten se vyhnul, ale rozkolísaný vzápětí obdrţel sek přes stehno, zavrávoral a nastavil
svou zbraň k neúčinné obraně.
77
Čepel Nesmrtelného prošla. První sek pronikl skrz rameno. Druhý zasáhl hlavu z levé
strany. Poslední byl uţ čistý úder sráţející jeho hlavu z krku.
Dha´thu-Dhera udělal pár kroků a dorazil druhého, ohořelého a bezmocného
válečníka.
Pak se pomalu vydal k trhlině ve zdi, ze které se valil dým, prach a mlha.
Tam, zatímco se vyřítila druhá, málo početná vlna útočníků, mezi dýmem a prachem
povstala stvůra na tuctu chapadel, bičující vzduch desítkou dalších, tenkých chapadel.
Několik očí, plných bílé, doutnavé záře obhlédlo prostor.
Vzápětí s intenzivním zasyčením z trupu stvůry vyrazilo několik tmavých předmětů,
vzlétly ke stropu a rozprskly se jako krvavý déšť nad obrannými pozicemi.
Obránci věţe, skrápěni rudým deštěm řvali a umírali, dušeni, mučeni praskajícími
vředy a krvácením ze všech tělních otvorů.
Nesmrtelný jen krátkým ohlédnutím zkontroloval, ţe Niklial se svým týmem jsou
v bezpečí a vrhl se k monstru. Za jeho zády se ozvala soustředěná palba. Niklialova skupina
z bezpečí úkrytu zastavila a rozbila útok oddílu sluţebníků Ýthinu.
Dha´thu-Dhera se soustředil na bestii před sebou.
Prolétl dýmem a prachem, na kratičký okamţik pohlédl do rozplizlých bulev
naplněných mléčným svitem, zazmítaly se na konci tykadel jako by mu mávaly na přivítanou,
průhledný sliz, chránící jejich povrch se rozstříkl všude kolem.
Meč dopadl, veden spodním obloukem a odsekl tři chapadla, na kterých bestie stála.
Ta divoce zasyčela, zapotácela se a na černého bojovníka se snesla tenká chapadla zakončená
bodci a háčky i čímsi, připomínajícím hnízda červů, ohebnými, slizkými a touţícími jej
uchopit.
Dha´thu-Dhera se ohnal kolem sebe a jeho čepel srazila některé z útočících orgánů,
přesto jej další uchopily, sevřely či nabodly. Přišlo palčivé horko a ochromující chlad, Ýthin
se zakousl do Adúnu v jeho těle. Vyšlehly první plamínky.
Dha´thu-Dhera zasyčel bolestí a roztáhl laloky svých třícípých úst v děsivé grimase.
Máchl paţí.
Šest zbývajících temných znaků slétlo a udeřilo do těla bestie K´al-Trei.
Stvůra se vzepjala, na kratičkou chvíli se její tělo roztáhlo jako tenký měch. Vyšlehl
jasný záblesk.
A půl síně zmizelo ve výtrysku plamenů, vzepjaly se, jako vlna na moři a udeřily do
stropu, stěn, padlých bojovníků i trosek.
Jako kámen z nebes, tak vylétl Dha´thu-Dhera ze stěny ohně, sám planoucí a narazil
do protější, rudé brány. Svezl se k zemi a tam zůstal leţet, čadící, ale uţ nehořící.
Pomalu se, tvář zčernalou, s vypětím sil otočil a posadil, opřený zády o stěnu vedle
brány. Jeho oči ronily husté, karmínové slzy, ohořelé laloky úst se chvěly a odhalovaly řady
tenkých, očouzených zubů. Namáhavě pozvedl paţi, na některých místech prohořelou aţ na
kost, prsty, spečené pařáty křupající při kaţdém pohybu se zapřely do prohlubně vedle brány.
Pak strnul a pozorně sledoval konec síně, kde se pomalu rozplýval hustý, černý dým a
pohasínaly poslední hořící těla.
Z otvoru ve zdi, očazeném a pokrytém spečenými kusy tkání, se vynořila třetí vlna
útočníků, silná a početná, vprostřed osm rychlých a smrtících poslů smrti. A vprostřed davu,
pomalu kráčející, zatímco se kolem něj řítili ostatní do útoku, kráčel Erdar. Nahý a mokrý.
Dha´thu-Dhera napjal svůj zrak, oslabený ohněm, ale stále dost bystrý. Dým se
zazmítal a na chvíli neznámého odkryl.
Zle popálený válečník Adúnu v prvním okamţiku nedokázal ovládnout překvapení.
Nesmrtelný dobře znal Nhe´ngah-theru, odváţného a schopného Erdara, plného ohně,
tak nezvyklého v rodu Erdarů. Dha´thu-Dhera ho v budoucnu chtěl proměnit v Nesmrtelného,
byl jsi jist, ţe by mu byl synem, na něhoţ by mohl být hrdý.
78
Naposledy jeho hlas slyšel, kdyţ tupě pronášel zapovězená slova do kmene
dalekomluvy, svou odvahou sám poslán do první linie vstupní síně.
A nyní tu kráčel, jako na procházce, v ruce obnaţený, duhový meč.
Dha´thu-Dhera mu pohlédl do očí a i na tu dálku viděl dost, aby pochopil.
Ty oči byly jako třpytivé studny s dvěma nesmiřitelnými, bělostnými slunci na dně.
☼
K´al-Trei se zachvíval. Zatímco se kus od něj, za proraţeným otvorem, vrhal první
sled do útoku, tvor, jehoţ vytvořené tělo K´al-Trei vyuţíval, podstupoval cosi velmi podobné
porodu. Blána na spodní straně trupu praskla a z útrob se pomalu vysouval erdar, připojený
sítí trubic a ţil k mateřskému organismu. Pulzy bílé záře mizely ve chvějícím se erdařím těle.
Pak náhle všechny ţíly popraskaly a tělo dopadlo na zem. Bestie nad ním opatrně
ustoupila.
Erdar otevřel oči a rozhlédl se. Pak pokynul unavenou, ale kaţdým okamţikem sílící
paţí bestii před sebou. Ta se otočila a vydala se otvorem ve stěně do boje.
K´al-Trei se napřímil a v ruce potěţkal duhovou čepel. Druhá fáze obrození byla
dokončena, dokonce získal odolnější erdaří tělo. Poslední fáze by pak měla být o to snazší.
Nyní jiţ samostatná bestie, řízená pouhým fragmentem podmysli, právě podstupovala
souboj s velmi nebezpečným nepřítelem. K´al-Trei cítil aţ sem odpudivý pach Adúnu.
Proto uspíšil své obrození, předpokládal, ţe nepřítel by mohl vyplýtvat svá temná
překvapení na obětovanou bestii.
A povedlo se…
K´al-Trei chvíli počkal, aţ dým zeslábl a plameny vyhasly. Pak pokynul poslední vlně
sluţebníků za sebou a vydal se, uprostřed řvoucí masy synů a dcer Světla vstříc oslabenému
nepříteli.
☼
Nesmrtelný přivřel oči, pak se pootočil a pohlédl do očí vykukujícímu Niklialovi.
Pohybem hlavy jej přivolal k sobě, zatímco zaháknutou paţí v prohlubni stěny vydal
příkaz.
Rudá brána se za skřípotu a rachotu rozlétla dokořán.
Z ní zazářilo denní světlo, vlétl studený vítr přinášející rej barevných listů a pár
vloček.
Sílící skřípění a rachot naplnily svět.
Niklial se zmateně zastavil, zatímco palba jeho muţů od tunelu začala vybírat
krvavou daň v přívalu nepřátel.
Nevěřícně pohlédl na sedícího, spáleného Nesmrtelného.
„Tunel odpálen?“ sípavě zabzučel ochromený válečník Adúnu.
„Ja…“ zamumlal Niklial a zíral na dlouhou rouru, na konci rozšířenou a
perforovanou, vysouvající se z brány, skřípot a rachot ho rozechvívaly…cosi v něm se
zlomilo.
„Tiger…mein gott,“ zamumlal.
Tank se hřmotem projel bránou a okamţitě vypálil z hlavně děla. Strašný výbuch
uvnitř gigantické síně rozmetal střed útoku.
Niklial se zhroutil za balvan, vypadlý ze stropu. Výstřel jej takřka ohlušil.
Tank mezitím manévroval na stranu a za ohlušujícího rachotu kulometu uvolňoval
prostor dalšímu pancéřovanému stroji.
79
Niklial strnule hleděl na černobílý kříţ na boku stroje. Pak se zahleděl na
Nesmrtelného.
„Jsem odtamtud…“ to ani nebyla otázka, Nesmrtelný kývl.
„Měli jste zemřít, vy i všichni vaši muţi. Byli jste v jakési vaší válce, obklíčení a
ztracení. Vyrvali jsme vás osudu těsně před vaší zkázou. Obklopili Vás bublinou řídkého
Adúnu a vytrhli z vašeho prostoru. Část muţů jsme rovnou adaptovali a začlenili do naší
Věţe a část čekala …věčný okamţik, zamrzlý před průchodem Bránou, čekali na svou chvíli.
Naše překvapivá obranná linie.“
Trojice tanků zaujala pozice a drtila útočící sluţebníky Ýthinu. Naštěstí zatím pouze
kulomety.
Niklial se otočil zpět.
Nesmrtelný mu náhle podal druhou ohořelou rukou svůj meč.
„Auf wiedersehen, main General.“
A pokynul ke stále otevřené bráně. Niklial omámeně převzal meč, těţký a chladný.
Nakoukl do brány a pod pomalým proudem roztrhaných mraků přelétl pohledem
krajinu plnou bříz, s náznakem přicházející zimy v chladném jitru. Vločka jej zastudila na
tváři a on se nadechl. A ucítil domov.
„Meč Vám pomůţe, je odolný a dokáţe kolem sebe šířit prostor moci. I ve vašem
prázdném světě. Jděte a odneste jej tam, kde je třeba, meč vás navede. Hodně štěstí generále.
I Adún zná vděk.“
Niklial se otočil a zahlédl plukovníka, ten mu zasalutoval. A vrhl se mezi trosky,
bránící poslední obranou pozici.
Niklial se otočil, stále trochu nezúčastněný, lehce zmatený a vykročil Bránou.
Podivně to zašimralo.
Brána se zabouchla.
A vzápětí zmizela.
Jen skalní stěna, to jádro věţe, zůstala, holá a nedotčená.
☼
K´al-Trei pozoroval zkázu před sebou, částečně krytý troskami sledoval, jak se velká
část obří síně mění v naprosté ruiny.
Tři nepřátelské stroje začaly před chvílí pálit ze svých velkých zbraní. A to definitivně
rozbilo jeho útok.
Nepříjemné překvapení.
Naštěstí i s tímto si dokáţe proces Očištění poradit a nic nezastaví jeho neúprosný
postup. K´al-Trei naklonil hlavu a čemusi naslouchal. Přes démonický hluk boje to zachytil
Jeho poslední spojenec právě dorazil, svou pracnou a pomalou cestou.
☼
Tanky se otřásly.
S praskáním pod nimi povolila kamenná podlaha, stovky, tisíce oddenků vyrazily
vzhůru, omotaly pásy a pak provrtaná podlaha kapitulovala pod strašným zatíţením.
Tři těţká monstra rázem za dunění a praskání zmizela.
Jen vzdalující se rachot značil jejich dlouhý pád patry věţe skrz perforovaná podlaţí.
80
Zmutovaná rostlina vyrazila částečně skrz tunel k závalu, částečně k Dha´thuDherovi, poslednímu přeţívajícímu obránci v této síni.
Oslabený, beze zbraně seděl a opíral se stále o zeď.
S vypětím sil kolem sebe rozšířil Adún.
V půlkruhu tří metrů kolem něj, oddenky seschnuly a zastavily se.
Pak se klidným, takřka tanečním krokem přiblíţil erdar. Dha´thu-Dhera se zašklebil a
plivl po něm.
K´al-Trei jej nehnutě pozoroval a pak máchl mečem. Pole Adúnu zkolabovalo.
„Jsi slabý,“ tiše pronesl erdar, který býval Nhe´ngah-thera.
Dha´thu-Dhera vztyčil hlavu a vypálil poslední znamení, slabé a nezřetelné.
K´al-Trei mávl mečem.
Hlava Nesmrtelného zatančila na podlaze.
El´de-Ronův kněz mávl rukou a oddenky se napřely v chodbě do závalu.
K´al-Trei vykročil, cítil, ţe srdce Věţe a s ním spojená moc, díky které se spojí se
zbytkem Všejá je blízko.
☼
An´tha-Dha chvíli bez pohnutí sledoval pomalý pohyb kamene, uvnitř portálu nebyl
pevnější, neţ voda.
Stále měl před očima svou dceru, která před kratičkou chvílí prošla portálem v patách
Štěpné výpravy.
Pak kámen ztuhl.
Nesmrtelný se otočil k okolním stromovým velikánům.
„Děkuji vám za moudrost a rady, které mě vedly na mé stezce,“ tiše pronesl a sklonil
hlavu.
Přerození, mohutní a dávno proměnění v mohutné stromy mu bez Hlasu nemohli
odpovědět, ale věděl, ţe má jejich poţehnání.
Přešel do středu síně a skřípavým hlasem začal zadávat sekvence příkazů.
Pod jeho nohama s vibracemi začalo oţívat prastaré zařízení.
Cítil první pulzy energie.
Pak se jeho mysli dotkla jiná, podivně chladná a plochá.
Vládce věţe se uvolnil.
Teď uţ můţe osud přijít.
81
☼
Dha´thu-Rog se napřímil, jen krátce uvízl pohledem na své sestře klesající
v plamenech k zemi. Oslnivě zářící čepel opustila její trup a Nepřítel pohlédl přímo na něj.
Poslední ze synů pána Věčné věţe rychle vypálil dvojici šípů. Tmavé kouřmo ve
stopě jejich letu uţ nesledoval, vzápětí klesl zpět za převrácenou desku mohutného stolu.
Ještě před dvěma hodinami tady seděl s ostatními a rokovali o osudu věţe.
Pokřiveně se zašklebil.
Zřejmě si to osud nakonec namířil vlastní cestičkou.
Nad jeho hlavou se zavytím proletěla vlna bělostného světla. Celé tělo mu
zamravenčilo a začalo pálit, jak se jeho vnitřní Adún setkal se silným zářením Ýthinu.
Zasyčel a vrhl se do boku, na prstech visící připravený Znak.
Vztyčil se a mrštil po K´al-Trei zámotek Adúnu.
Nepřítel si vytrhl šíp, mrazící jeho maso a nastavil dlaň, zářící aurou Ýthinu, letícímu
Znaku.
Oslnivě se zablesklo, jak se oba principy střetly a vzájemně zničily.
Nepřítel se vzápětí vynořil v oblaku dýmu, a zatímco se nad ním rozevřely dvě plochy
Ýthinu jako oslnivá křídla, úsporným gestem roztříštil mohutný stůl.
Dha´thu-Rog odlétl vzad a svezl se po stěně.
Jeho další Znak se vypařil na půl cesty k Nepříteli.
O chvilinku později uţ vstávající Nesmrtelný odrazil prudký výpad ţhnoucí čepele.
Čepele se zableskly a zarachotily jako letní bouře.
K´al-Trei v rychlém sledu úderů zatlačil protivníka do kouta a posledním útokem mu
vyrazil zbraň.
Dha´thu-Rog vypálil další znak.
Oţehly jej plameny a vzápětí byl obklopen bělostnými závoji Ýthinu. Křídla nepřítele
se kolem něj sevřela.
Bzučivý řev rezonoval celou místností.
A pak nastalo ticho.
A ve Věţi uţ krom jejího pána nezůstal jediný Nesmrtelný.
K´al-Trei se odvrátil, zatímco se jeho popálené tělo rychle uzdravovalo.
Chvíli pohlíţel na narudlé schody, vedoucí vzhůru.
Cítil, coţ pro K´al-Trei bylo jako vědět, ţe nahoře na něj čeká cíl jeho výpravy.
Nebyl důvod otálet.
Obklopen závoji Ýthinu vykročil po schodišti.
☼
An´tha-Dha dokončil poslední stěnu ze sloţitě propletených linií Adúnu. Několik
soustředných kruhů jej, stojícího ve středu síně, oddělovalo od brány.
Cítil blíţící se vír Ýthinu. Nepřítel pomalu stoupal po schodišti, jistý si svým
nevyhnutelným vítězstvím.
Ovšem to si byli K´al-Trei vţdy.
Pod jeho nohama vibrovala podlaha.
A ta plochá, cizí mysl mu šeptala do hloubi jeho temné duše.
Odpočítávala jeho chvíli.
Pozvedl hlavu a rozhlédl se po velikánech kolem.
Na první pohled se nic nezměnilo, zlatisté světlo, jemný šumot tisíců listů, vůně
starého domova.
82
Upřel svůj zrak na vzdálenou bránu.
A ta se, překvapivě tiše, rozpadla na malé kousky.
Jen na vteřinku zaţhnula tisíci prasklinami. Bílý jas se vřítil skrz tříštící se kámen.
Nepřítel stál na prahu.
K´al-Trei se rozhlédl, křídla Ýthinu zatím hypnoticky pomalu vířila kolem jeho těla.
Pak, s jakýmsi spokojeným povzdechem vkročil do síně.
Vyšlehly plameny a tvor, který býval Naar-Aelem zakolísal. První stěna Adúnu se
hněvivě srolovala kolem vetřelce.
V plamenném sloupu na chvíli nebylo nic vidět.
Pak plameny pohasly a zčernalé erdaří tělo vykročilo kupředu, bělostná křídla se
vzpínala nad černý trup.
Druhý závoj se vrhl do boje.
Třetí závoj vydal vzápětí svou sílu, aby zastavil Nepřítele.
Spálený tvor se zastavil, zatímco se kolem něj sevřela jeho křídla.
Poslední závoj zatím vyčkával.
An´tha-Dha jej nehybně sledoval.
Nepřítel byl opatrný, měl dost sil, aby vše uţ na prahu v této místnosti zničil jediným
výšlehem své síly.
Ale neudělal to a An´tha-Dha s tím počítal.
Nepřítel by zničil to jediné, oč mu šlo.
Přerozené.
Jeho cestu k navázání spojení se zbytkem K´al-Trei tam daleko, ve Starém teritoriu.
Ýthin se rozevřel a pod ním bylo uloupené tělo opět bez poskvrny.
K´al-Trei přesto zůstal stát, jeho zářivé oči sledovaly pána Věčné věţe.
Pak Nepřítel promluvil.
An´tha-Dha se lehce napnul, zaplaven odporem při zaslechnutí kyranghisty.
„Jsi slabý…nač ten vzdor,“ tiše a melodicky promluvil El´De-Ronův kněz.
Nesmrtelný pomalu zabodl svůj meč do půdy pod nohama. Pak odpověděl svou
vlastní řečí.
„Nesmyslný vzdor je to jediné, co nás tehdy zachránilo…ale ty to víš.“
Chvíli bylo ticho, ale pán Věţe cítil, jak K´al-Trei jemně ohmatává strukturu prostoru
slabounkými vlákénky jeho síly. Pátral po léčkách a nástrahách.
An´tha-Dha byl příliš starý, aby se ještě bál, nebo cítil napětí. Udělal maximum a
zbytek uţ je jen hra v kostky. Přesto pokračoval, hrající o nutný zbytek času: „ jsou daleko,
nedaleko…ostatní jako ty…tady není vaše místo.“
Nepřítel vydal zášleh Ýthinu a pozorně si prohlédl strukturu poslední bariéry,
zvýrazněnou podráţděním protichůdným principem.
„Působivé, vyváţenost a harmonie, nečekané od středobodu Adúnu,“ pronesl pomalu
El´De-Ronův kněz.
An´tha-Dha pohlédl na své ruce. Na chvíli pocítil náznak trpkosti.
Tolik Ýthinu kousek od něj. A tak málo Adúnu v něm.
Jako by mu četl myšlenky, promluvil v té chvíli Nepřítel.
„Adún je tady slabý…,“ byl v tom jakýsi tázavý tón, jako by ta bytost o čemsi
usilovně přemýšlela a toto byl kamínek do mozaiky jejích úvah.
„Nemohli jsme dovolit, aby tu Adún prýštil…ti ostatní by to i přes propast věčné noci
mezi světy mohli ucítit. Síly mají své vlastní rychlé cesty, sám to víš,“ tiše zabzučel pán
Věţe.
Nepřítel konečně udělal krok vpřed se slovy: „Chybná strategie, která bude naším
triumfem.“
A protnul poslední závoj.
83
V oslnivém zášlehu prolétl bariérou.
An´tha-Dha se napnul v poslední vteřině, kdy se na něj K´al-Trei řítil, mu svou myslí
vyšel vstříc, proklouzl mezi závoji jeho zářícího já, mrštný zkušeností tisíce let.
A dotknul se toho jediného v Nepříteli, co El´De-Ronovu knězi nenáleţelo.
Čehosi prakticky mrtvého, přesto silného a patřícího Adúnu, té síle nad smrtí.
Čas se zdánlivě natáhnul.
☼
Loď se zmítala, obklopena děsivou bouří, v oku vířícího ţivlu, ozařována tisící
oslnivými, bělostnými blesky, tančila na temných vlnách.
Potácel jsem se, zalévaný ledovou vodou a křečovitě svíral kormidlo.
Sám na opuštěné lodi jsem manévroval mezi stěnami bouře. A proklínal všechny
bohy, co jsem jen znal.
Tahle noční můra uţ trvala příliš dlouho. Ani jsem vlastně nevěděl jak dlouho.
Kdesi v bouři zmizela Lantis i se svou lodí.
A já jí nemohl pomoct.
Proklel jsem se tisíckrát. Nakonec jsem jen prašivý zbabělec.
Já se té bouře bál…já, Kraken, postrach moří, bál se hloupé bouře!
A náhle jsem uţ sám nebyl.
Jakýsi stín stál pod můstkem.
Krakene…tvá loď se potápí.
Zazněl nezřetelný, bzučivý hlas a já zuřivě zamrkal, vyhánějící slanou vodu z očí.
Ta bouře je tvůj nepřítel
„Kdo jsi!“ zařval jsem a zuřivě zatočil kormidlem. Vyděšený, ţe ztrácím rozum.
Tvůj přítel…a zachránce toho nejdražšího. Pohleď!
Mávl ten stín paţí.
Vykřikl jsem a vytřeštil oči
Náhle, na okraji bouře, se vynořila Lantisina loď, pochroumaná, stěţně přelámané,
plachty servané. Hříčka děsivého ţivlu.
Potápí se…pluj pro ni, nebo buď proklet navždy! Zasyčel ten bzučivý hlas a já zařval
vzteky.
A zamířil s lodí přímo proti bouři, plivající na její děsivost, smějící se jejím bleskům.
Byla tam Lantis a já dostal poslední šanci být zase Krakenem.
Být Hakimem, který si její lásku zaslouţil.
Rao-Nelmen vnikla do čela bouře, sledující stín Lantisina korábu.
Divoce jsem se zasmál.
Najednou jsem měl zase pocit, ţe ţiju.
Všude kolem vyšlehlo jasné bílé světlo.
☼
K´al-Trei se zazmítal a dopadl kousek od hroutícího se pána Věčné věţe. Náhle byla
jeho síla pryč, roztříštěna a rozmetána. Cosi vevnitř, jej na vteřinu oslabilo, rozbilo jeho
kontrolu nad sloţitým prouděním síly. A ta se mu vymanila.
Jen na vteřinku.
Jeho nelidskou myslí se mihla představa modrých očí pod havraními vlasy, Loď na
čele temné vlny a divoký smích.
Moc se rozlétla.
Aby ji vzápětí opět začal stahovat.
84
Vtom se vše zastavilo.
V tichu náhle ustrnul pohyb sil a ty zmizely jako by nikdy nebyly.
Slabounce zářící K´al-Trei neměl ani sílu vstát.
Naproti němu, za rozrytou půdou, ze které trčelo oblé vejce, velké jako muţ, klečel
jeho protivník
Modravé linky pulzovaly a tichý bzukot vyplnil předešlé ticho.
Modrá záře sílila a K´al-Trei poznal původ kovového vejce.
Orthové..
Nebyla to řeč, v tomhle podivném nehybnu znělo jen syčení proklatého stroje před
ním. Přesto El´De-Ronův kněz věděl, ţe jeho nepřítel jej vnímá. A vzápětí dostal odpověď.
Ano…Orthské zařízení a s ním poslední orthské jádro, co nám zbylo.
El´De-Ronův kněz ochabl. Pochopil.
Past…negace sil…odříznutí…prohra.
An´tha-Dha se uvnitř zasmál.
Máme jen malou chvilku…než nastane chvíle, za kterou už nebudeš…než ti dám
největší dar!
S radostí přivítal oslnivý modrý záblesk. Vír, který jej kamsi táhl.
Sám čas zborcený do nekonečného kruhu! Tvá vlastní, osobní věčnost!
K´al-Trei uţ nestihl zareagovat.
☼
Na vrcholu skaliska dvě postavy tiše sledovaly, jak se podivně zaleskl vzduch nad
prstencem skal, a vysoká věţ se zkroutila, aby vzápětí v modrém záblesku zmizela.
Zůstaly jen hladké stěny, jako uříznuté, padající na dno pravidelné mísy.
Muţ v šedém rouchu a rudém plášti se otočil k menší ţeně, která jej drţela za ruku.
Jeho krátké, bílé vlasy se zavlnily v silném větru vanoucím od prstence skal.
Jedna stříbrná slza stekla z jeho oka.
„Dokázali to, lásko moje, zastavili ho.“
Ţena se usmála a políbila jeho ruku: „Co teď, Najsjile?“
Renegátský Protektor se zamračil: „Není konec, ještě ne…Hegemonie je pořád tam
někde a kořen zla je na Nienu. Vyhráli jsme důleţitou bitvu, ale válka pokračuje.“
Pohlédl k nebi a silně stiskl ţeninu ruku.
„Musíme aţ do jámy ďáblovy. Je teď na mě, abych připravil půdu pro hlavní bitvu.
Aţ za pár desetiletí spáč procitne,“ mimoděk si pohladil stříbrný náramek, který mu svíral
zápěstí, „musí být vše připraveno pro hlavní úder.“
„Ale předtím,“ zamyšleně se zahleděl do krajiny, „musíme najít jednoho muţe, bloudí
někde tam dole.“
Jeho druţka se na něj pátravě zahleděla: „Přítel?“
Bývalý Rytíř Korb-Drogonu se usmál: „Zatím ještě ne, ale bude. Jmenuje se Ayary a
také on přetrhl otrocké pouto se Stromem. Cítím ho.“
„A pak se vydáme k moři, bude tam čekat loď starých Korb-Drogonských spojenců.
Svaz lodivodů nás dopraví, kam budeme potřebovat.“
Uchopil ji za paţi a pomohl jí z vrcholu skály.
Brzy zmizeli mezi stromy na jejím úpatí.
☼
Epilog
85
Ostrý záblesk prošlehl temnotou.
S hlasitým syčením se cosi začalo pohybovat.
Hluboká tma se rozmělnila do nejasného šera a silný chlad zastudil na holé kůţi…
Prudce se vymrštil a vztyčil do sedu. Mrazivý chlad a stříbrná tekutina se rozptýlily po
bledé hrudi.
Na malý okamţik se zvýraznilo staré tetování.
Kraken poţírající loď, vyvedený nad srdcem, uvnitř silně dýchající hrudi.
V prvé chvíli zmaten, odtrţený od své paměti, se rozhlédl po bílé místnosti se
stříbřitými sloupy. Opalizující opar, stoupající jako vodní pára z povrchu stříbrné hladiny
studil snad více neţ led. Seděl ponořen do půl pasu, jako ve vaně.
„Nééé, už nééé…“vyhasla a vzápětí se ztratila zmatená myšlenka v labyrintu jeho mysli.
.
.
.
Ostrý záblesk prošlehl temnotou.
S hlasitým syčením se cosi začalo pohybovat.
Hluboká tma se rozmělnila do nejasného šera a silný chlad zastudil na holé kůţi…
Prudce se vymrštil a vztyčil do sedu. Mrazivý chlad a stříbrná tekutina se rozptýlily po
bledé hrudi.
Na malý okamţik se zvýraznilo staré tetování.
Kraken poţírající loď, vyvedený nad srdcem, uvnitř silně dýchající hrudi.
V prvé chvíli zmaten, odtrţený od své paměti, se rozhlédl po bílé místnosti se
stříbřitými sloupy. Opalizující opar, stoupající jako vodní pára z povrchu stříbrné hladiny
studil snad více neţ led. Seděl ponořen do půl pasu, jako ve vaně.
„Nééé, už nééé…“vyhasla a vzápětí se ztratila zmatená myšlenka v labyrintu jeho mysli.
.
.
.
Ostrý záblesk prošlehl temnotou.
S hlasitým syčením se cosi začalo pohybovat.
Hluboká tma se rozmělnila do nejasného šera a silný chlad zastudil na holé kůţi…
Prudce se vymrštil a vztyčil do sedu. Mrazivý chlad a stříbrná tekutina se rozptýlily po
bledé hrudi.
Na malý okamţik se zvýraznilo staré tetování.
Kraken poţírající loď, vyvedený nad srdcem, uvnitř silně dýchající hrudi.
V prvé chvíli zmaten, odtrţený od své paměti, se rozhlédl po bílé místnosti se
stříbřitými sloupy. Opalizující opar, stoupající jako vodní pára z povrchu stříbrné hladiny
studil snad více neţ led. Seděl ponořen do půl pasu, jako ve vaně.
„Nééé, už nééé…“vyhasla a vzápětí se ztratila zmatená myšlenka v labyrintu jeho mysli.
.
.
.
Konec
86