SVOBODNÁ CESTA 2

SVOBODNÁ CESTA
DUCHOVNÍ REVUE PLZEŇSKÝCH UNITÁŘŮ
číslo
2
červenec–prosinec
2010
ročník vi
******************************************
Obsah čísla 2/2010:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 2/2010 ................. s. 1–2
MIKEŠ, Otakar: Náboženská věčnost a vědecká singularita.
Protiklad, anebo shoda? ..………………………….. s. 2–16
PALKA, Jiří: Léčení rozpomenutím se na minulé životy
v hypnóze ………………………………………….. s. 16–34
TOMÁŠ, Eduard: Pravé poselství Svámího Džanárdany
........................................................................…... s. 34–47
SCHWARZ, Jan: Diskuse ……………………….. s. 48–49
Aktuální nabídka nakladatelství Avatar …...……….... s. 50
******************************************
Úvodník k číslu 2/2010:
Vážení a milí čtenáři,
i ve druhém čísle duchovní revue Svobodná cesta naleznete články z pera jejích dlouholetých přispěvatelů – ing. Dr. Otakara Mikeše,
DrSc., a ThDr. Jana Schwarze. Speciálně bych také rád upozornil na
pojednání z pera známého českého duchovního učitele, spisovatele a mystika JUDr. Eduarda Tomáše (1908–2002) který v 60. létech minulého století a na počátku let sedmdesátých působil z podnětu br. dr.Václava
Antropia na půdě české Unitarie coby laický duchovní. Jeho promluvy
a výuka meditací a duchovních cvičení se setkaly s nečekaně mocným
ohlasem v řadách části členstva NSČSU i široké veřejnosti a dr. Tomáš
se stal brzy nepřehlédnutelnou postavou v řadách české unitářské společnosti.
Bohužel úspěšné Tomášovy programy byly v době začínající normalizace z příkazu úřadů zastaveny a dr. Tomáš musel z Unitarie, spolu s několika dalšími oblíbenými řečníky (např. Mgr. Miroslavem Matoušem), ale
i s některými svými spolupracovníky z řad unitářských členů a funkcionářů (včetně dr. Antropia), nedobrovolně odejít. Přednášky JUDr. E. Tomáše z doby unitářského působení se později dočkaly též knižního zpracování a z jedné z těchto knih, „Tajných nauk Tibetu“, pochází i pojednání
1
nazvané „Pravé poselství Svámího Džanárdany“. Za laskavé svolení k publikaci děkujeme p. Ing. Miloši Tomášovi z nakladatelství Avatar a za dodání textu pak p. Mgr. Martinu Paříkovi z téže insituce. 1
Dalším významným příspěvkem 2. čísla SC je text přednášky penzionovaného unitářského duchovního br. Jiřího Palky z Jablonce nad Nisou o tzv. léčení rozpomenutím se na minulé životy v hypnóze, a to z pohledu světoznámé spisovatelky a psycholožky Helen Wambachové, Ph.D. Ta
se ve svých pracích zabývala mimo jiné popíráním nepravdivých stereotypů a předsudků šířených o tomto typu léčby neznalými lidmi a také možnostmi historické verifikace údajů získaných v hypnóze.
Za redakci Svobodné cesty přeje příjemné čtení
Radovan Lovčí
**********************************
Náboženská věčnost a vědecká
singularita.
Protiklad, anebo shoda?
Otakar Mikeš
**********************************
1. Úvod
Jsem si plně vědom toho, že se touto statí ocitám jako autor na
velice problematické půdě a že se tak mohu stát předmětem vážné kritiky jak z hlediska náboženství, tak z hlediska vědy. Poněvadž však
tato otázka může být zajímavá pro čtenáře z obou těchto skupin, rozhodl jsem se to riskovat a pojednání napsat. – Podle svého zvyku se
nejprve pokusím vysvětlit, co oba pojmy znamenají.
1
Oplátkou uveřejňujeme na konci čísla aktuální nabídku knih z nakladatelství Avatar.
2
2. Věčnost
Nenáboženští lidé si pod pojmem věčnost zpravidla představují
obrovský tok času od pradávné minulosti přes současnost k nedozírné
budoucnosti. To je však naivní představa. Z duchovního hlediska chci
tvrdit, že Věčnost není sumace, nýbrž negace času; je tam, kde čas neexistuje, jak to bude dále podrobněji vysvětleno. Spirituální představa
Věčnosti byla mnohokráte různým způsobem vykládána. O tom však
nebudu referovat. Já se omezím jen na výklad, který je v souladu
s mnou hlásaným Náboženstvím Moudrosti. (Viz internetová adresa:
www.nabozenstvimoudrosti.cz).
Podle tohoto pojetí Věčnost je tam, kde není ani čas, ani prostor.
K pochopení Věčnosti se nejlépe přiblížíme, uvědomíme-li si dvě formy existence Univerzální Prapodstaty všeho bytí a dění. Tímto pojmem
míním nikterak neantropomorfizovaný neosobní, avšak vysoce inteligentní a všeho vědomý duchovní Princip, který sice byl, je a bude původcem všech existujících vesmírů, ale přesahuje časový rámec jejich
existence a určitým způsobem je všechny propojuje. Tuto formu
existence (která je totožná s Věčností) zkráceně označujeme slovem
Bůh.
Základní forma takového Boha se nazývá Bůh transcendentní
(tzv. neprojevený). To znamená takovou formu tohoto nesmrtelného
Principu všeho bytí, která trvale existuje, je tudíž věčná, bez ohledu na
to, jestli existuje, anebo neexistuje nějaký vesmír. V základu této formy
Prapodstaty veškeré existence (Věčnosti) je jen trvalé Nyní, božské
vědomí bytí, k jehož vystižení se nejvíce přiblížíme biblickými slovy
„JÁ JSEM“. Opravdovou širší formu vědomí transcendentního Boha
však stěží můžeme chápat. Naše Náboženství Moudrosti jednoznačně
hlásá: „Nejenže Bůh má své specifické vědomí (nazývané pravědomí),
ale navíc tato Kosmická Inteligence svým vědomím daleko přesahuje
možnosti našeho vědomí, i když sama lidské vědomí a myšlení plně
chápe“.
Uvedený neosobní Bůh má však i druhou formu, která je
dočasná, i když velmi dlouhodobá (trvá po celou dobu existence vesmíru) a nazývá se Bůh imanentní (tzn. „tkvící v podstatě vesmíru“).
Bývá nazýván také Bůh projevený. Pozor však! Bůh je jediný, trans3
cendentní a imanentní současně. – Náboženská Věčnost je tedy forma
trvalé existence neosobního neprojeveného transcendentního Boha. –
Zbývá ještě zodpovědět otázku: „Kde Věčnost je?“ Odpověď je velice
obtížně pochopitelná: nachází se mimo náš prostor a mimo náš čas. Je
to zcela zvláštní specifická forma trvalé duchovní existence.
3. Singularita
Singularita je pojem čistě vědecký. Ve velice zajímavé a nesmírně důkladné knize JOSIPA KLECZKY „Velká encyklopedie vesmíru“
se můžeme mimo jiné dočíst, že „singularita je oblast v prostoročase,
kde selhávají známé zákony fyziky. Její přesná definice je však velice obtížná.“ Já jsem se otázkou singularity zabýval také ve dvou následných
číslech pražských „Unitářských listů“ r. 2007 (č. 5 a 6) v článcích o gravitaci, z nichž některé údaje můžeme převzít: „Singularita (nábožensky
„Věčnost“) je oblast, která se vymaňuje z našeho časoprostoru, se kterou
nemůžeme mít žádnou komunikaci, odkud k nám nic hmotného – ani žádná informace – neproniká, ale naopak do které se v její blízkosti vše propadá díky extrémně velké gravitaci v této oblasti. Zaniká tam čas i prostor. Poněvadž naše přírodní zákony jsou formulovány pro podmínky časoprostoru, přestávají v singularitě platit a z přísně vědeckého hlediska
proto nemůžeme říci, co v singularitě je, ani co se tam děje.
Z EINSTEINOVÝCH rovnic teorie relativity lze odvodit, že dojde-li
na některém místě vesmíru k takovému gravitačnímu soustředění, stlačení, zahuštění či nakupení hmoty M, při kterém zmíněný objekt směrem
dovnitř překročí velikost tzv. Schwarzschieldova poloměru R, dojde ke
zhroucení takového objektu do singularity formou tzv. černé díry. Schwarzschieldův poloměr R vypočteme z jednoduché rovnice
R = 2GM
c2
kde G je gravitační konstanta (určující sílu, kterou se všechna hmotná tělesa přitahují), M je hmotnost hroutícího se objektu a c je rychlost
světla. Takové zhroucení se děje většinou na konci života obřích hvězd
(mnohonásobně převyšujících hmotu našeho Slunce) po vyčerpání je4
jich jaderného paliva… Hmota nadhvězdy se pak propadne k jejímu středu, což vede k prudkému výbuchu formou exploze supernovy. Její okrajová hmota je odmrštěna daleko do kosmického prostoru a zbylá stlačená hmota uvnitř se zhroutí do singularity formou „černé díry“.
Albert Einstein
Schwarzschieldův poloměr je tím větší, čím více hmoty je uvnitř
nadhvězdy. Pro hmotnost našeho Slunce (které ovšem neskončí formou
„černé díry“) by byl jen asi 3 km. Ve vesmíru však existují obří černé díry o poloměru až 300 milionů km, i více. „Černé díry“ kolem sebe
vytvářejí tzv. akrekční disk, který může i rotovat. Tyto disky u „obřích
černých děr“ vytvářejí extrémně zářící „bodové“ zdroje světla – tzv.
kvasary (hvězdám podobné kvasistelární objekty), které chrlí nesmírně
velkou energii do velikých kosmických vzdáleností. – Obrovské
„černé díry“ spolu s kvasary jsou spojeny s vývojem galaxií (nacházejí
se v jejich středech). Také naše galaxie (tzv. „Mléčná dráha“) vznikla
asi před 13 miliardami let vyzařováním z mohutného kvasaru, který dosud dohořívá v centru naší galaxie a který se (spolu s obrovskou „černou
dírou“) nachází na obloze v souhvězdí Střelce.
Na počátku všeho (před vznikem našeho vesmíru) existovala jediná singularita, z níž byl vesmír vyzářen. Dnes jsou v něm rozptýleny
5
ostrovy a ostrůvky izolovaných singularit ve formě různě velkých „černých děr“. Na konci existence našeho vesmíru se však opět spojí s jedinou možnou existencí – univerzální singularitou.
4. Vzájemné srovnání věčnosti a singularity
Co můžeme říci závěrem k předešlým kapitolám? Ve většině náboženských úvah o Věčnosti se zpravidla nevyskytují úvahy o gravitaci,
avšak zdůrazňuje se tam úloha Boha. Ta naopak chybí ve vědeckých
úvahách o singularitě, zobecňujících především úlohu gravitace. Uvedené však neplatí o doktríně Náboženství Moudrosti (jak to bude patrno z následujících kapitol), která zdůrazňuje vzájemnou blízkost pojmů „věčnost“
a „singularita“, poněvadž u obou uvažuje o jejich existenci mimo čas
a prostor.
5. Věčnost a vznik vesmíru
Náboženské nauky vykládají vznik vesmíru Božím zázračným
stvořením z ničeho. Příkladem může být Geneze v křesťanské Bibli.
Tato biblická představa Boha jako Stvořitele světa není v tomto směru
jediná. Např. pro náboženství Indů jsou důležité představy Véd a Upanišád. Podle nich Tvůrce-Brahma vydechuje vesmír, který pak existuje miliardy let. Tento proces bývá nazýván také „Brahmův den“. Rovněž ve svaté knize starých Peršanů Avestě (hlásající učení proroka Zarathuštry) se vyskytují otázky, kladené Bohu Ahura-Mazdovi, aby vysvětlil vznik světa a všeho živého. Podobně neskutečné přístupy k problematice stvoření bychom mohli nalézt i v jiných náboženstvích.
Jako zajímavý spirituální přístup k této problematice musím
zmínit tzv. mentalismus moderního duchovního učitele dr. Paula Bruntona. On hlásá dva duchovní pojmy: „Mysl“ a „Kosmickou Mysl“. Prvý můžeme přibližně ztotožnit s dříve zmíněným pojmem „transcendentní Bůh“, druhý s pojmem „Bůh imanentní“. Podle Bruntona existující vesmír je jen myšlenkou Boha (ve formě „Kosmické Mysli“), ale
poněvadž my jsme součástí této obrovské vesmírné představy, chápeme ji jako tzv. objektivní realitu.
Co z duchovního hlediska o vzniku vesmíru říká naše Náboženství Moudrosti? V našich skriptech stojí: „Z astrofyzikálního hlediska ten6
to proces probíhá takto: z centra veškerého bytí, které není součástí našeho časoprostorového kontinua (tj. z tzv. Věčnosti = singularity) jsou
v určitých velmi dlouhých intervalech postupně vyzařovány jednotlivé
vesmíry, jichž je projevený Bůh imanentním principem. Posuzováno
z našeho hlediska se to děje formou kosmických výbuchů, které nazýváme velikým třeskem…“ V dalším pokračování naše skripta líčí vznik vesmíru v podstatě shodně s tím, jak to v následujících odstavcích líčí věda.
Z duchovního hlediska je jen nutno dodat, že při zrodu vesmíru
Bůh do vznikajících forem hmoty a energie vkládá základy Univerzálního Zákona, jehož jsou všechny naše známé zákony přírodní i duchovní
(jakož i zákony, které budou teprve objeveny) integrální součástí. Řada
z nich (např. biologické, biochemické a fyziologické zákony životních
procesů) se však mohly uplatnit až po milionech let, když se původně
žhnoucí vesmír dostatečně ochladil. A proto musíme obdivovat nesmírnou předvídavost a prozíravost Tvůrce vesmíru a chovat jej ve veliké úctě.
6. Singularita a vznik vesmíru
A nyní můžeme přistoupit ke stručnému popisu toho, jak na vznik
vesmíru pohlíží současná věda. Přitom budu některé údaje čerpat ze
svého článku „Vznik a zánik vesmíru dle náboženství a vědy“, uveřejněného v časopisu brněnské unitářské obce „Poutník“ v č. 2 ročníku 2009.
I když o vzniku vesmíru existuje mnoho publikací třeba i protichůdných, převažující názor vědy představuje hypotéza tzv. velikého třesku.
Proč? Známý americký astronom EDWIN POWELL HUBBLE – po
němž byl nazván jeden z nejdokonalejších družicových teleskopů –
pozorováním spekter dokázal, že všechny vesmírné galaxie se od nás
(a tím i od sebe samých) vzdalují rychlostí, úměrnou vzdálenosti.
Hubbleův zákon lze matematicky vyjádřit jednoduchou rovnicí:
v=Hxr
kde v je rychlost rozpínání, r je vzdálenost galaxie od nás a H je tzv.
„Hubbleova konstanta“. Její hodnota byla stanovena takto: vzdálenost r
v délce jednoho milionu světelných roků se za vteřinu prodlouží o 20 km.
7
Znamená to tedy, že se vesmír rozpíná. (Tato „konstanta“ se však
s vývojem vesmíru postupně zmenšuje). Jestliže je tomu tak, pak musel
existovat okamžik, kdy toto rozpínání začalo. A pro vysvětlení toho navrhl americký astrofyzik ruského původu – GEORGE GAMOW – hypotézu o velikém třesku (anglicky Big Bang). Ta byla většinou astronomů přijata a řadou astrofyziků rozpracována do podrobností.
Postupujeme-li v našich vědeckých představách podle kvantové
teorie do minulosti až k počátku velikého třesku, ke kterému došlo asi
před 13 miliardami let, nemůžeme se dostat k jeho úplnému absolutnímu začátku, před nímž vesmír ještě neexistoval. Můžeme postoupit nejblíže do časového okamžiku 10-43 vteřiny po velikém třesku. To je elementární kvantum času, tzv. Planckův čas, který definuje tzv. Planckovu
éru.
Max Planck
To je hypotetické období na samém počátku vesmíru od výchozí
singularity, ze které byl vesmír vymrštěn, do doby, než se horizont fiktivního pozorovatele rozepjal na rozměr Planckovy délky, tj. na velikost
8
1,6 x 10-33 cm, kterou naše světlo uběhne za Planckův čas. Tato délka
udává tzv. kvantum prostoru. Podrobnější zdůvodňování těchto pojmů
teorie kvantové fyziky by přesahovalo možnosti této stati. Můžeme jen
krátce konstatovat, že seriózní matematický přístup nedovoluje při výkladu velikého třesku tuto hranici směrem do minulosti překročit, aniž
bychom riskovali, že se dostáváme do oblastí nedostatečně podložené fantazie.
Co se na samém začátku událo od tohoto hraničního okamžiku?
Současná astrofyzika to popisuje dosti přesně tzv. teorií inflace. Ta však
počíná okamžikem až po 10-35 sekundy, v němž byl průměr celého izotropního (tj. ve všech směrech stejného) vesmíru jen 10-24 cm a jeho
hustota nepředstavitelně vysoká, tj. 5 x 1093 g/cm3. Přitom se začal vytvářet časoprostor. Tehdy vše ovládala tzv. supergravitace, která původně bránila vytržení vesmíru ze singularity. (Po velikém třesku však
zanikla). Od tohoto okamžiku se během 10-32 sekundy počáteční vesmír
stotrilionkrát zvětšil z bodu o velikosti Planckovy délky na velikost asi
kopacího míče. Hnací silou tohoto zvětšování byla antigravitace (která
však po velikém třesku také zanikla).
Další rozpínání vesmíru pokračovalo a pokračuje setrvačností až
do dnešní doby. Rozpínání této poměrně velmi malé koule o teplotě tisíc kvintilionů stupňů probíhalo explozivně těmito etapami velikého třesku, tzv. érami: Po vzniku kvarkového plasmatu (kvarky jsou nejmenší
známé částice hmoty) a přes tzv. kvantovou éru došlo během desetitisíciny vteřiny k anihilaci kvarků a antikvarků, začaly se tvořit těžké částice – tzv „baryony“ – a nastala tzv. hadronová éra (tj. éra těžkých
částic), při které se kvarky spojovaly v jádra neutronů a protonů. Mírná
převaha částic nad antičásticemi – tj. hmoty nad antihmotou – způsobila, že náš vesmír je složen z hmoty a ne z antihmoty (i když v některých oblastech vesmíru oblaka antihmoty dosud existují). Při všech
těchto érách se teplota žhnoucího vesmíru prudce snižovala a na konci
hadronové éry poklesla na bilion stupňů. Následovala tzv. leptonová
éra (tj. éra lehkých částic), která trvala asi 3 až 10 vteřin a ve které se
vytvářely elektrony a pozitrony. Přitom vznikalo velké množství neutrin, které zbyly jako významná památka na leptonovou éru a které dodnes prolétají celým vesmírem ve velkých množstvích. Jsou dalším důkazem průběhu velikého třesku a významným objektem současného astro9
fyzikálního pozorování. Na konci leptonové éry teplota vesmíru poklesla na 10 miliard stupňů.
Edwin Hubble
Pak následovala mnohem delší éra záření. Tato doba produkce fotonů trvala asi 300 000 až milion let a jako pozůstatek (tzv. „relikt“) po
ní zbylo tzv. reliktní záření, které dodnes křižuje celým vesmírem, má
ohromný význam pro astronomii a je dalším důkazem průběhu velikého
třesku. Během éry záření se dosud neprůhledný vesmír stal průsvitným.
Po éře záření nastoupila tzv. éra látky, při níž ve vesmíru převážilo množství hmoty nad zářením a v níž se z prve zmíněných prekurzorů (tj. z jader a elektronů) začala skládat prvotní hmota v našem pojetí. Tato
éra látky (vznik atomů a molekul) vedla přes následný vznik hvězd „prvé generace“ (složených jen z atomů vodíku a helia) ke hvězdám „druhé
generace“ (obsahujícím i ostatní vyšší prvky, které vznikaly při explozích nov a supernov). Éra látky trvá dodnes a teplota expandujícího vesmíru přitom poklesla do silně minusových hodnot (dnes je v blízkosti absolutní nuly, jde cca o necelé 3 stupně podle Kelvinovy stupnice). Tímto po10
pisem jsme stručně probrali nejen vlastní události okamžiku velikého
třesku, ale i několik etap dalšího vývoje vesmíru. A nyní musíme přistoupit k následujícím kapitolkám této stati, tj. k úvahám o zániku vesmíru.
7. Věčnost a zánik vesmíru
Podle našich náboženských úvah výše zmíněná „Věčnost =
singularita“ vznikem vesmíru nezanikla, existuje trvale dále kdesi mimo čas a prostor. Až vývoj vesmíru skončí, neprojevený transcendentní Bůh (tj. Věčnost) původně jím vyzářený vesmír do sebe opět
vstřebá, svět přestane existovat a projevená (imanentní) forma Boha zanikne. Dále už nebude existovat nic než „Věčnost = singularita“, dokud nedojde k vyzáření dalšího vesmíru.
Již citovaný soubor indických Véd a Upanišád o tom říká:
„Brahma-Tvůrce nakonec celý jím vydechnutý vesmír opět vdechne,
což se nazývá také Brahmova noc.“ – Unitářská skripta „Přiblížení.
Úvod do Náboženství Moudrosti“ (vydaná v r. 1990 nakladatelstvím
Unitaria v cyklostylované formě) říkají: „Singularita je světem, uzavřeným do sebe sama mimo náš prostor, jako by to byla jiná dimenze
bytí… S touto oblastí není možná žádná technicky realizovatelná komunikace. Přece však existuje významná síla, kterou se singularita projevuje navenek, mimo svou do sebe uzavřenou oblast – a tou je gravitace. Všeobecná gravitace má hluboký duchovní význam: je fyzikální
manifestací Jednoty projeveného vesmíru a neprojeveného božství. Proniká nejen celým vesmírem jakožto časoprostorovým kontinuem obsahujícím hmotu a energii, ale také těmi oblastmi, které jsou vyčleněny
z našeho časoprostorového kontinua a ponořeny do singularity (tj. do
„Věčnosti“).
Všeobecná gravitace spojuje opravdu všechno. Je to široce rozevřená náruč, jíž naše „Kosmická Matka“ láskyplně objímá své děcko –
celý projevený vesmír. Nyní své objetí dosud povoluje a dovoluje děcku,
aby rostlo, aby se vesmír rozpínal. Ale až se dovrší jeho čas, až vesmír
vyčerpá podstatnou část své expanzní energie z doby počáteční kosmické exploze, která mu dala život, pak své objetí opět úžeji sevře a nakonec strhne vesmír do svého lůna, jen aby jej přetvořila a připravila k dalšímu zrození“.
11
8. Singularita a zánik vesmíru
Jaký je zánik vesmíru podle vědy? Opět můžeme přebírat některé údaje z již zmíněného článku v brněnském Poutníku: Hubbleova konstanta H z rovnice v kapitole 3 není pravou konstantou, neboť se v průběhu dlouhého času mění. I když byly nedávno publikovány některé
názory o opaku, většina badatelů soudí, že se pomalu zmenšuje. To znamená, že se rozpínání vesmíru zpomaluje a lze předpokládat, že energie
počátečního výbuchu se časem vyčerpá a rozpínání vesmíru se zastaví.
Co bude potom?
Brahma, jak si jej představují někteří jeho vyznavači
Geniální ALBERT EINSTEIN sestavil rovnice, charakterizující
možnosti vývoje vesmíru. Důležitou roli v nich hraje tato veličina:
celková hmotnost vesmíru. Bude-li menší než určité definované kritické
12
množství, vesmír se bude stále rozpínat. Naopak překročí-li tuto hodnotu, dojde časem k jeho smršťování. Donedávna se soudilo, že celkové
množství hmoty ve vesmíru (vypočtené z hmot zářivých galaxií) nestačí k takovému překročení a že se vesmír tudíž bude trvale rozpínat.
V nejposlednější době bylo – na základě gravitačních studií – zjištěno,
že ve vesmíru existuje nějaká dosud skrytá hmotnost, vícenásobně převyšující hmotnost zářivých galaxií a proto převyšující kritické množství. Rozpínání vesmíru se tudíž zastaví a dojde k tzv. inverzi, po které
se vesmír začne smršťovat.
Někteří odborníci odhadují dobu, kdy k inverzi dojde, asi na 40 miliard let. Gravitační smršťování vesmíru má trvat tak dlouho, jako
trvala jeho expanze počínaje velikým třeskem, takže celková doba existence vesmíru je odhadována asi na 100 miliard let. Při tomto smršťování se vesmír bude oteplovat, až se nakonec – nesmírně žhnoucí –
propadne zpět do náručí singularity („Věčnosti“), ze které byl původně
vymrštěn. Po nedefinovatelném intervalu snad dojde k opětnému velikému třesku. Tyto hypotézy jsou v souladu se zmíněnou vírou staré Indie o Brahmově dýchání.
Podle mé víry se dnešní vesmír už na takové konečné smršťování začíná připravovat. Proto v závěrečném odstavci zmíněného pojednání o gravitaci v Unitářských listech jsem napsal: „Fyzikální ani duchovní tajemství všeobecné gravitace není dosud ani zdaleka odhaleno. Můžeme brzy očekávat překvapující objevy zejména vysokých hodnot gravitace, pocházejících z neznámých zdrojů a vytvářejících předpoklady
k „brzkému“ počátku smršťování vesmíru.
Např. z naší jižní polokoule je pozorovatelné málo známé souhvězdí „Pravítko“ (neboli „Norma“). V jeho směru bylo ve vesmíru zjištěno extrémní gravitační centrum, nazvané „Veliký přitahovač“ („Great
Attractor“), který přitahuje nejen velkou skupinu galaxií, pozorovatelných ve směru souhvězdí „Panny“ (neboli „Virgo“), ale i naši galaxii,
tzv. „Mléčnou dráhu“. Ta k němu padá se stále zvětšující se rychlostí
(dnes asi 600 km/sec.). Avšak ani naši časově velice vzdálení potomci se
toho nemusejí bát, protože život na planetě Zemi zanikne mnohem dříve:
během několika miliard let se Slunce zákonitým procesem vývoje k tzv.
„bílému (a později i černému) trpaslíku“ napřed přemění v tzv. „rudého obra“, velice se přitom nafoukne a sežehne veškerý život na naší Zemi.“
13
A co můžeme říci na závěr této a předchozí kapitolky? Pamatujme: Všeobecná gravitace (projevující se v singularitě i ve světě), Věčnost, vesmír a Bůh vytvářejí duchovní Jednotu. Snažme se to pochopit
a prožívat!
9. Fantazie o možnostech přenosu informace
singularitou
Singularita je i z vědeckého hlediska považována za určitou formu jednoty, poněvadž tam neexistuje prostor, který by něco mohl rozčleňovat. Náboženství dále přisuzuje Věčnosti i určitou formu spirituálního vědomí. To otevírá cestu k různým spekulacím o možnosti přenosu
informace do astronomických dálek velikou (nadsvětelnou) rychlostí.
Na toto téma byly sepsány i různé „science fictions“ typu
„Hvězdná brána“ apod. Rozhodně nemám v úmyslu se těmito nevědeckými fantaziemi nějak ze široka probírat, chci však upozornit na jednu
zajímavost, která by mohla do této kategorie utopií zapadnout.
Před lidstvem se stále více otevírá otázka možnosti komunikace
s tušenými astronomicky vzdálenými civilizacemi. Ty lze však předpokládat jen na malém počtu planet některých velmi vzdálených hvězd.
Tyto vzdálenosti se měří na desítky či stovky světelných let, což nějakou smysluplnou komunikaci s pomocí elektromagnetických vln prakticky znemožňuje. Proto by možnost nějakého přenosu informací výrazně nadsvětelnou rychlostí jistě měla pro lidstvo mimořádný význam.
I když vím, že si tím koleduji o udělení „bludného balvanu“
spolku Sisyfos, musím prohlásit, že tzv. telepatii (tj. přímý přenos myšlenek na dálku) považuji za prokázanou. Pokusy s tzv. „Faradayovou klecí“ (která znemožňuje prostup elektromagnetických vln), v níž byl uzavřen buď „vysilatel“ nebo „příjemce“ telepatického signálu, prokázaly,
že se telepatické spojení neděje prostřednictvím elektromagnetických
vln. Jak tedy k němu dochází? K tomu by mohlo hodně přispět určení
rychlosti přenosu ve srovnání s rádiovými signály.
Tuto rychlost však nemůžeme měřit ani na Zemi ani v astronommickém „okolí“ (např. s využitím Měsíce). Tyto vzdálenosti jsou příliš
malé. Duševní příprava k vyslání signálu či jeho příjmu totiž vyžaduje
minuty. Mohla by se přitom uplatnit nějaká speciální družice, která by
14
„vysilatele“ nebo „příjemce“ vynesla na extrémně protáhlou eliptickou
dráhu do velké vzdálenosti od Země. Nic takového se však neplánuje.
Ale jestliže se v budoucnu uskuteční vytvoření lidské posádky na Marsu, tak se tato možnost nabízí, neboť Mars se někdy vzdaluje od Země
na vzdálenost, která by takové pokusy umožnila.
Michael Faraday
Proč si myslím, že tato otázka je velmi důležitá? Kdyby se totiž
prokázalo, že telepatický přenos se děje prostřednictvím nějaké univerzální formy vědomí, kterou předpokládáme ve „Věčnosti“, pak by
k přenosu mohlo docházet „okamžitě“, poněvadž by se nepřekonávala
žádná velká vzdálenost (tam, kde prostor není) a to by mohlo umožnit
smysluplný přenos informací i od a do vzdálených – takovými možnostmi také vybavených – civilizací.
Jsem si však vědom toho, jak fantasticky tato problematika zní.
Na druhé straně jsem si ale také vědom toho, že Einsteinova teorie relativity se mnohým zpočátku rovněž jevila jako nesmyslná fantazie, než byla její skutečnost prokázána. Kdyby se totiž možnost přenosu informací
15
nějakou vysoce nadsvětelnou rychlostí touto cestou prokázala, znamenalo by to ve vědě i v náboženství nesmírný převrat názorů.
10. Duchovní závěr
V předešlých odstavcích jsme si objasnili některé základní skutečnosti a procesy našeho vyvíjejícího se vesmíru. Nad některými se
nám může až zatočit hlava z obav z toho, co lidstvo v jeho životě na
této Zemi ještě čeká. V této poslední kapitolce chci však čtenáře uklidnit. Ať se život na Zemi – a celý vesmír – vyvíjí, jak chce, my se nemusíme ničeho obávat, jestliže své vědomí, svou pozornost, obrátíme k nesmrtelné Prapodstatě všeho, k onomu věčnému Bohu, jehož Paprsky
nosíme ve svých nitrech ve formě našeho „Vyššího Já“, „Nadjá“, „Vnitřního Pozorovatele“ či „Svědka“, „Niterného Krista“ nebo „Atmana“.
Tato Svatá Jiskra v nás nám nabízí průzor do Absolutna, které je zdrojem naprosté jistoty a kterým žádné kosmické dění nedokáže otřást. Je
to ta výše zmíněná spirituální „Věčnost“. Tam hledejme spásu od všeho
pozemského.
Autor této stati vám k tomu přeje duchovní úspěchy a vnitřní Mír.
Až se ho dotknete, podržte si jej a ve zbytku svého života na Zemi se
vraťte k ušlechtilé aktivitě ve prospěch celé lidské společnosti. Tak nejlépe naplníte smysl svého zrození na této „Modré planetě“.
**********************************
Léčení rozpomenutím se na
minulé životy v hypnóze
Jiří Palka
**********************************
Vážení přátelé, už jsem zde několikrát hovořil o dr. Wambachové, která v roce 1955 nastoupila jako psychoterapeut do psychiatrického oddělení nemocnice ve městě Long Branch severně od Nového Yorku. Po celou tu dobu používala hypnózu jako součást léčebného procesu, a teprve po 10 letech, roku 1965, začala pátrat po traumatických zá16
žitcích pacientů v nejranějším věku jejich života: v průběhu porodu,
v době před porodem a pak dokonce i dávno před početím – v době,
kdy, jak se ukázalo, pacient žil v jiné zemi před desítkami a stovkami
let v jiném těle. Ukázalo se, že příčinou zdravotních nebo psychických
potíží jejích pacientů byl způsob, jak v minulém životě zemřeli, anebo
jiná otřesná událost. Odreagováním v hypnóze potíže zpravidla zmizely. Dr. Wambachová tím dala základ nové léčebné metodě, které říkáme léčení regresí v hypnóze do minulých životů.
Abych Vám vysvětlil a přiblížil tuto léčebnou metodu, dovolte,
abych uvedl několik příkladů z její praxe, které popsala ve své knize:
LIFE BEFORE LIFE, která vyšla v roce 1979:
Ústřední postavou prvého příběhu je jakýsi pan John. Začala se
u něho objevovat nevysvětlitelná úzkost a strach v takovém rozsahu, že
jeho výkon v zaměstnání klesal a on se stával neschopným vést normální soukromý život. Jeho potíže začaly, když jednoho dne nalezl
v blízkosti svého domu při procházce lesem mrtvolu. Oznámil to policii, byl vyslýchán a tím celá záležitost skončila. Žil svým normálním
životem. Ale jednoho rána se probudil zalit potem, vystrašený. Pokoušel se, aby jeho pracovní den probíhal jako obvykle. Potřeboval zajet
autem do zaměstnání, kde pracoval v oddělení pro elektronické přístroje.
Působil tam již deset let a plně se osvědčil. Pracoval tam rád a svůj strach
z opuštění domu si nedovedl vysvětlit. Nejdříve se snažil jezdit normálně ráno do práce, za několik dnů jeho strach ale tak vzrostl, že to
nedokázal. Neodvažoval se na ulici. Domníval se, že ho pronásleduje
mafie. Myslel si, že mrtvola, kterou nalezl, byla obětí mafie, a tím, že
to hlásil úřadům, se vystavil její pomstě.
Jeho strach se zvětšoval, že se již neodvážil na ulici, a často ani
nešel do práce. Začal od svého lékaře dostávat uklidňující prášky, které
nepomáhaly. Byl nucen přijmout zaměstnání na zkrácený úvazek a jeho žena ho vozila jak do práce, tak z práce domů. Byla stále s ním, dodávala mu odvahy, ale bezvýsledně. Lékaři se domnívali, že jde o začínající paranoidní psychózu. Lekal se bezvýznamných věcí a začal trpět nespavostí jako schizofrenici. Bál se vlastních snů, nechtěl usnout,
takže jedinou radou byly silné uspávací prášky.
„V průběhu prvního měsíce léčby u mne šlo o to,“ píše Helen
Wambachová, „aby si John na mne zvykl a získal ve mně důvěru. Dospě17
la jsem k názoru, že se zde nejedná o paranoidní psychózu a jeho strach
z mafie byl způsoben prostě tím, že v našem státě došlo před časem skutečně k několika popravám, které provedla mafie.
Jeho stav se nelepšil, ačkoli jsem použila všechny běžné metody, až jsem se rozhodla zkusit hypnózu. Měla jsem v tom zkušenosti, pracovala jsem předtím v lazaretu pro válečné vysloužilce, u kterých docházelo často k psychickým poruchám v důsledku nějakého šoku na frontě.
John tak dalece pojal ke mně důvěru, že se mi podařilo ho uklidnit,
uspat. Ve spánku jsem ho vedla do jeho dětství. Byl vychován svým strýcem a tetou. Na nic jiného si z dětství nepamatoval. Vedla jsem ho v hypnóze do věku desíti let. Odpovídal na mé otázky hláskem a způsobem jako desetiletý kluk, který byl celkem klidný, trochu plachý. Strýce i tetu
měl rád. Nenarazila jsem na žádné znepokojující okolnosti. Vedla jsem
ho tedy do stáří pěti let. Začal na mé otázky odpovídat jednoslabičně,
jevil silné vzrušení. Říkal, že má v noci zlé sny, nesdělil mi ale nic z jejich obsahu.
Při otázce, kde je nyní jeho matka, se téměř rozplakal: „Nevím,
řekl, chci vidět svoji matku!“Vedla jsem ho tedy ještě zpět k jeho poslednímu setkání s matkou. Bylo to v malém domě v lesích Nové Anglie, nahoře v ložnici. „Maminka a otec na sebe křičí,“ řekl. Ptala jsem
se, zda má strach, a přikývl. „Tatínek do maminky strčil.“ Z jeho dalšího vypravování vysvitlo, že běžel po schodech dolů a vyběhl ven. Všude viděl napadaný sníh a v závěji pod oknem nalezl svou mrtvou matku.
Žádala jsem ho, aby popisoval své pocity, které měl před tímto zlým nálezem a po něm, protože právě toto znovuprožití pocitů, které tehdy potlačil,
bylo nutné, aby došlo k odreagování jeho přítomného strachu.
Když se probudil z hypnózy, byl velmi udiven. „Ten dům jsem
již mnohokrát viděl ve snu a věděl jsem, že jsem tam žil,“ řekl.
„Vzpomínám si na to stále zřetelněji. Myslím, že jsem od té doby matku
ani otce už nikdy nespatřil. Policie mne zřejmě odvezla ke strýci a tetě,
kteří mne vychovali.“
Chvíli pak seděl zticha, uvažoval o všem a pak řekl: „Tak proto se tak bojím mrtvol. A proto tak strašně lpím na své ženě. Obávám
se, že bych ji mohl ztratit, tak jako jsem ztratil svou matku.“
John se rozhodl, že napíše svému strýci, jak to bylo. Nikdy mi
ale pak nenapsal, co se dozvěděl a zda skutečné události probíhaly
18
opravdu tak, jak to popisoval v hypnóze. Faktem ale je, že jeho stav se
potom rychle zlepšil, takže byl po dvou týdnech schopen jít do práce
a jezdit svým vozem.
Byla bych ráda věděla, jak se události skutečně udály, abych
získala jistotu, do jaké míry jsou výpovědi pacientů v hypnóze spolehlivé. Mnoho lidí je přesvědčeno, že člověk v hypnóze nemůže lhát, ale má
otázka byla, zda tomu tak je skutečně. Každopádně tato kauza mne zavedla na stopu, jak pomoci lidem s podobnými stavy strachu, neodůvodněné úzkosti, fóbiemi. A má otázka zněla: Jestliže někdo trpí takovými poruchami, nebylo by možné, že jejich příčina vězí nejenom v jeho dětství, ale možná v tom, jak probíhal jeho porod, na co se pamatuje před porodem, nebo dokonce – zda příčina všeho neleží v jeho předešlém životě. Vedla jsem pak svůj další průzkum tímto směrem.
V průběhu doby jsem se těmito otázkami nezabývala jen v zaměstnání, ale i doma. Utvořila se celá skupina lidí, kteří chtěli zjistit, co
je na tom pravdy, že by skutečně existovalo převtělování i něco jako
karma, tj. zákon příčin a následků, odměny a odplaty. Po čase jsem se
začala zabývat jednou ženou středního věku, u které byla ta výhoda, že
v hypnóze vypovídala velmi zřetelně, že se s ní dobře spolupracovalo.
U mnohých pacientů jsem se setkala s tím, že usnuli tak hluboce, že
bylo pak obtížné se od nich něco dozvědět. Tato má pacientka se jmenovala Anna a narodila se roku 1938…
Vedla jsem ji do několika desetiletí 18. století, a když jsem vyslovila rok 1770, začala se její víčka cukat, což bylo vždy znamení, že
něco vidí. Když jsem řekla rok, v němž pacient nebyl právě ve vtělení,
měl jeho obličej klidný výraz, a když jsem se ho ptala, co se děje, odpověděl, že nic, že se vznáší. Výraz, že se někdo vznáší, jsem slyšela znovu a znovu.
Anna popisovala místnost, v níž žila jako malé dítě a v jejímž rohu stál kolovrátek, na kterém se tkala příze. Popisovala, jak chodila bosa
v trávě i jak byla na poli, kde velká skupina lidí trhala lusky. V průběhu dalšího vypravování popisovala svého bratra, otce, jak seděl venku v čele stolu a četl. Vzpomněla si, že se jmenovala Ráchel a že když
měli jet nakoupit, že zapřáhli koníka do malého vozu a jeli do města,
které bylo vzdáleno dva dny cesty, takže musili po cestě přenocovat. Postupně se též rozvzpomenula, že toto město se jmenovalo Webster ve státě
19
Massachusetts. Vypravovala o svém muži, o tom, jak otěhotněla a o tom,
jak porod znamenal nejen konec jejího života, ale také života dítěte. Vypravovala sama o sobě, jak opustila své tělo a vznášela se okolo domu,
jak měla starost o své dítě, co s ním bude, a nehnula se od něj, až vykopali hrobeček za domem vedle stájí a pochovali jej.
Věděla jsem už z jiných příběhů, že lidé často myslí na své povinnosti a starají se, aby nic nezanedbali i tehdy, kdy už jsou vlastně
mrtví a nemohou do ničeho zasáhnout. Že se často pokoušejí utěšovat
pozůstalé a ujišťují je, že se cítí dobře a že vlastně není důvod ke smutku.
Pečeť státu Massachusetts
Když byla Anna se svým vypravováním u konce, ptala jsem se jí
ještě, co si o celém tom životě Ráchel myslí. Odpověděla, že se jí ten život líbil. „Neměli jsme žádný majetek, jen ty nejnutnější věci. Ale byla
jsem šťastna. Měla jsem dobrý pocit, že žiji. Byli jsme si s mužem velmi
blízcí. Byl to šťastný život.“ Na základě dřívějších zkušeností s velkým
počtem regresí do minulého života jsem se opět utvrdila v tom, že se
svým životem byli spokojeni převážně lidé chudší, kteří měli čas jeden
pro druhého, kteří nebyli pod tlakem událostí, pod tlakem chudoby nebo velkého majetku a byli schopni se zamyslet sami nad sebou a smyslem života.
20
Celá naše skupina by byla ráda našla nějaký důkaz, že to, co Anna
vypravovala, se skutečně stalo. Ale mimo zjištění, že v roce 1700 ve
státě Massachusetts vskutku existovalo město Webster, se nic z jejího
vypravování nedalo dokázat. Protože se v tomto životě narodila v r. 1938,
postupovala jsem dozadu, a když jsem vyslovila rok 1917, začala Anna
vypravovat, jak stojí u okna a vyhlíží na téměř liduprázdnou ulici.
Měla zcela jiný hlas než Ráchel. Působila inteligentnějším dojmem, ale
nebyla tak živá jako Ráchel.
Bylo vidět, že je se svým životem nespokojená. Žádala jsem jí,
aby vyprávěla něco o sobě a svém okolí. Žila v malém městě jménem
Westfield ve státě New Jersey. Jméno města zjistila z novin, které měla
ležet doma. Nudila se tam. Popisovala, jak chodila nakupovat do hlavní ulice, jaké měla záclony a s kým se stýkala. Byla válka, její muž byl
na vojně, ale bylo zřejmé, že k němu neměla příliš úzký vztah. Z dlouhé
chvíle a touze po dobrodružství se přidala ke skupině šmelinářů, kteří
kradli nějaké zboží z vojenských skladů v tom městě a prodávali je na
černém trhu…
Chtěla jsem po ní více podrobností, co se týče toho černého obchodování. Tu se počala třást rozčilením. Se strachem vyslovila obavu,
že jejich skupina bude možná objevena, a styděla se při představě, že
by celé město vědělo, že vydělává na vojenských zásobách, zatímco její
muž bojuje v Evropě. Tyto obavy v ní byly velmi silné a pramenily z toho, že obyvatelstvo bylo naplněno nenávistí vůči Němcům, kteří vyprovokovali tuto válku. Bojovat proti nim se považovalo za věc cti.
A uprostřed této atmosféry se skutečně stalo, že krádeže byly objeveny
a v maloměstských poměrech, které tam vládly, nebylo snad člověka,
který by byl nevěděl, že i ona je mezi obviněnými. Byla tím tak zdrcena
a otřesena, že nenalezla v sobě sílu, aby něco podnikla, např. aby
utekla, a tak jí nezbylo nic jiného než spáchat sebevraždu. Z jejího hlasu byla zřejmá bezvýchodnost její situace i odhodlání učinit všemu rychlý konec. Řekla: „Přiložila jsem si pistoli ke spánku a pak jsem už viděla jen nádherné zářící barvy. Výstřel jsem ani neslyšela. Bože, já
jsem skutečně nenalezla jiné východisko! Pamatuji se na všechno do nejmenších detailů.“
Bylo to poprvé, co jsem ve své praxi narazila na sebevraždu v minulém životě. Z vypravování Anny jsem měla dojem, že necítila žádnou
21
bolest, když se zastřelila, ale že byla při plném vědomí. Nalézala se pak
mimo své tělo a měla pocit, že problémům, kterým chtěla sebevraždou
utéci, neutekla. Stále ještě byla naplněna studem a zmatkem, které ji k sebevraždě dohnaly.
Když se probrala z hypnózy, hovořila jsem s ní o problémech
sebevraždy, a ona řekla, že už mnohokrát byla v životě na pokraji svých
sil, ale vždycky měla dojem, že sebevražda je něco zcela nesprávného
a naprosto není východiskem z problémů. Tento názor vznikl zřejmě
tehdy, když ukončila svůj minulý život.
S ohledem na to, že vypravování Anny spadalo do doby poměrně nedávné, bylo to vlastně prvé svědectví z minulého života v tomto století. Žádala jsem Annu, aby mi v hypnóze sdělovala další a další podrobnosti, které by se daly doložit, prokázat. Uspala jsem ji ještě třikrát. Vykládala o tom, jak město vypadalo, jak se jmenoval obchodník
za rohem, jak se jmenoval a jak vypadal náčelník policie … a jemu
podřízený policista, který na podvody přišel, jaké jméno měla ulice, ve
které Anna bydlila. Jmenovala se Mud Lane, tj. Blátivá ulička. Anna popsala požár ve městě v roce 1896 a vypravovala, že požární zvon začal
zvonit v její třídě, ačkoliv oheň vypukl několik bloků od školy.
Shodou okolností se město Westerfield nalézalo jen 30 km od
našeho města, a tak jsem se tam rozjela. Když jsem tam dorazila, zjistila jsem ke svému potěšení, že v městské knihovně se nalézaly mikrofilmy všech novin, které vyšly v té době, až zpět do roku 1885. Zde jsem
rovněž nalezla zprávu, která vysvětlovala, jak to bylo s tím požárním
zvoncem ve školní třídě. Byl to skutečně jediný požární zvon ve městě.
V novinách jsem našla i fotografii tehdejšího náčelníka policie, který se
jmenoval O´Neill a měl řízný knír, přesně takový, jak ho popsala Anna.
Rovněž jméno obchodníka, který bydlil nedaleko Anny, souhlasilo. Jediný
problém mi dělala ulička jménem Blátivá, protože žádná taková ulice
ve Westfieldu neexistovala. Ale v novinách z roku 1924 jsem nalezla
zprávu, že Mud Lane byla tehdy vydlážděna a že dostala jméno Creswood Drive. A ta skutečně existovala dodnes.
Poslední problém mne čekal v seznamu zemřelých na faře. Tam
jsem žádné údaje o pohřbu Anny nenašla. Našla jsem ovšem snadno náhrobek její rodiny se jmény všech příbuzných, ale její jméno chybělo.
Z listin správy hřbitova jsem nicméně zjistila, že na pozemku, který byl
22
vyhrazen její rodině, existují dva hroby, které nejsou označené. Jeden
z nich nesl letopočet 1917, což mohl být rok smrti Anny. Když jsem se
se svými problémy obrátila na správu hřbitova, sdělili mi, že sebevrazi
často ani nebývají pohřbíváni na hřbitově, a pokud se tak stane, nevedou se o tom žádné záznamy a hrob se zřetelně neoznačuje, takže jen
nejbližší příbuzní vědí, kdo tam leží.
A tak jsem měla svůj první případ výpovědi v hypnóze, kterou
jsem mohla poměrně spolehlivě doložit.“
*
Vážení přátelé, jestliže jste pozorně poslouchali, všimli jste si patrně, že u tohoto posledního případu nebylo jasně vysvětleno, jakými
potížemi pacient trpěl a zda mu bylo pomoženo. Bylo sice řečeno, že je
přesvědčen o nesprávnosti sebevraždy a že má proti ní naprosto zamítavé stanovisko. Tento moment ale jistě nebyl důvodem, proč se dr. Wambachová pacientkou Annou zabývala.
Přikročme tedy k případu třetímu, kde se hned na začátku přesně popisuje, s jakými obtížemi se pacientka jménem Shirley potýkala. Trpěla
občas závratěmi a v určitých situacích se stávalo, že najednou, bez přípravy, utekla z domova, utíkala ulicemi, jako by ji někdo pronásledoval, skrývala se v průjezdech a cizích domech, až se konečně uklidnila, sedla si někde do parku a po hodině přišla opět domů. Své jednání
si nedovedla vysvětlit a říkala, že jen málokdy se jí podaří ovládnout se
a neutéci, ačkoli by chtěla.
Dr. Wambachová ji mnohokrát hypnotizovala a prošla s ní několik posledních životů, aby odkryla příčiny jejího chování. Zjistila, že
v 15. století Anna žila v Nové Guinei, v 16. století v Benátkách,
v 18. století v Normandii jako venkovanka a koncem 19. století se narodila v Norsku, přijela jako plavčík do Spojených států a strávila většinu
svého života na březích řeky Mississippi. Za posledních šest set let žila
tedy pětkrát.
Konečně se dr. Wambachové podařilo zjistit, že událost, která
zanechala následky v tomto životě, se zřejmě udála v Normandii kolem roku 1750. Anna uvedla místo na pobřeží, kde žila. Jmenovala se
Marie. Měla šťastné manželství u svých rodičů, ale když dospívala, jejím rodičům se něco stalo a jí nezbylo než přijmout místo služky v hospodě nedaleko. Nosila komický klobouk, černé botky a hrubou bavlněnou
23
sukni, která byla v pase držena širokým pásem. Když se podívala
z okna, viděla na protější straně dům natřený špinavě bíle s okny,
tvořenými malými sklíčky zapuštěnými do olova. Byla velmi sensitivní, měla velmi úzký vztah ke zvířatům, k přírodě. Vyznala se v bylinách.
Benátky na portrétu proslulého malíře
Canaletta (1697–1768)
Stala se jí ovšem zlá věc. Jednou navštívila své vzdálené příbuzné
ve městě, které bylo dosti daleko. V sousedství byl už dlouho nemocný
malý chlapec a jeho rodiče ji prosili o lék z jejích bylin. Ráda jim vyhověla. Ale když pak odešla domů, doslechla se v krátkosti, že chlapec
zemřel. Po nějakém čase sbírala v lese byliny a tu uviděla z dálky sku24
pinu lidí z města, kteří se odněkud vraceli. Poznali ji a začali ji pronásledovat. Z jejich výkřiků vyrozuměla, že jsou přesvědčeni, že zavinila smrt onoho chlapce, když jej předtím údajně uhranula. Utíkala před
nimi ze všech sil, ale zahnali ji k mořskému útesu, ze kterého nakonec
skočila do moře. Vypravovala to s velkým strachem a rozčilením. Jinou
volbu neměla, chtěli ji upálit jako čarodějnici.
V posledních šesti staletích žila Shirley dvakrát jako žena a třikrát jako muž. Bylo to podruhé v těchto životech, že se setkala s něčím
jako kouzelnictvím, uhranutím. Jako černý domorodec na Nové Guinei
vedla velmi těžký život. Bydlela v malé vesnici, jejíž obyvatelé žili
v neustálém strachu ze zlých duchů. Když šli do lesa, musili u určitých
stromů a kamenů pronášet zaříkávací formule, které je měly chránit.
Před jejich chýšemi stály totemy, zobrazující veverky. Všichni byli přesvědčeni, že zlé duchy uchlácholí tím, že se sami budou považovat za
veverky a chovat se podobně, a ne jako lidé. Shirley vzpomínala na
tento život s hrůzou. Zdálo se jí, že neznali žádnou svobodu, stále byli
vystaveni strachu. Kouzelnictví a pověry byly tak silné, že se téměř nedalo žít. Dr. Wambachová vyslovila názor, že strach z čar a kouzel
z tohoto života se spojil i se strachem před lidmi z města, kteří dívku
obvinili z čarodějnictví, a tak ještě zesílila její touha utéci a její závratě, související s pádem z útesu.
Dr. Wambachová se Shirley vyptávala, zda ji nedeprimovalo,
když se jí znovu a znovu vyptávala na způsob, kterým v minulých
životech zemřela. Pokoušela se jí vysvětlit, že ačkoli jsou tyto vzpomínky jistě velmi deprimující, že je přesto třeba je znovu prožít, protože jen to je schopno zbavit ji nucených představ, kterými trpěla.
Shirley ale odpověděla, že i když to nebyly vzpomínky příjemné (přinejmenším do toho okamžiku, kdy opustila své tělo), že přesto to
bylo to nejúžasnější, co v hypnóze zažila. A to proto, že v okamžiku
opouštění těla okamžitě pochopila, že všechny představy o smrti, které
měla, byly nepravdivé.
Právě díky tomu, že svou smrt prožila několikrát, i když
vždycky za jiných okolností, se znovu a znovu přesvědčovala, jakým
osvobozením smrt byla, jak mylné byly představy o opuštění tohoto
světa, a to jí dodalo velkou sílu žít svůj nynější život a dívat se do budoucna optimisticky.
25
Co se týče vlastního procesu uspávání do hypnózy a průběhu sezení s lékařkou, řekla, že k tomu přistupovala s určitými obavami, ale
že nakonec sama viděla, že nucené představy zmizely, a to bylo pro ni
velkým osvobozením. Obávala se totiž dříve, zda není nějak duševně
nemocná. Nyní je jí jasné, že nemocná není. Jde jenom o podvědomé
vzpomínky na nějaké otřesné zážitky a tyto vzpomínky znovuprožitím
vybledly a ztratily svou moc.
Dr. Wambachová se rovněž chtěla zabývat ověřováním informací ze Shirleyina vyprávění. Shirley ale stejně jako většina jiných
pacientů zastávala názor, že je zcela jedno, zda to, co vypravovala, byla pravda úplná, anebo jen z části. Pro ni bylo rozhodující, že její strach
zmizel.
Vážení přátelé, chtěl jsem se nyní chvíli věnovat metodám, které dr. Wambachová používala, aby zajistila co největší možnou pravdivost výpovědí pacientů. Nechala je například vyprávět o životě, když
jim bylo deset nebo pět let.
Vrátila jsem je zpět do jejich dětství a ptala se na zařízení jejich
pokoje, jak byl velký, kolik lidí tam žilo, jaké byly vzájemné vztahy,
s čím si hráli, jaké měli kamarády v okolí, kam chodili na procházky, co
zvláštního se v té době událo.
Bylo pravidlem, že pacienti byli překvapeni rozsahem vzpomínek, které byly uloženy v jejich podvědomí, a že pak psali rodičům, nebo se za nimi rozjeli, aby se jich zeptali, zda se skutečně teta Rose rozvedla za těch a těch okolností, odkud byl ten zvláštní obraz visící v jídelně na stěně, co se stalo s jejich psem a co se stalo s jejich sousedem,
o kterém od té doby neslyšeli.
Lidé se někdy cítili tak upoutáni a fascinováni svými vlastními
vzpomínkami, že se jimi zabývali několik měsíců. Stávalo se dokonce,
že dr. Wambachová se snažila vést je k jejich porodu a k událostem, ke
kterým došlo předtím, oni ale úplně přeslechli její instrukce a stále se ponořovali do svého dětství. Nakonec se probudili z hypnózy a byli zklamáni, že se kvůli zážitkům z dětství nedozvěděli nic o svém předchozím životě.
Dr. Wambachová se občas snažila vytrhnout je ze zaujetí pro
jejich dětství. Říkala jim: „Vy jste přicestovali z takové dálky a zaplatili jste tolik a tolik, abyste zjistili něco o své dávné minulosti. Sle26
dujte proto mé instrukce a nesetrvávejte u žádné otázky déle, než opět
položím další.“ Ale ani to často nepomohlo.
Vždycky, když sebrala dotazníky, hledala v nich v prvé řadě
zjevné chyby. Tak jeden dotazovaný např. psal, že ve 14. století hrál na
klavír, ale dr. Wambachová zjistila, že prvé klavíry byly zkonstruovánny až ve století šestnáctém. Jiný uvedl, že v r. 1700 př. n. l. vyučoval studenty o zákoníku Chammurapiho. Dr. Wambachová zjistila, že Chammurappi skutečně žil na přelomu 17. a 16. stol. př. n. l., ale že jeho zákoník byl sestaven až ve 13. století a vytesán do skály.
Naproti tomu se ve výpovědích nalezly údaje zcela opačné. Tj.,
že pacient vyprávěl o nějaké události a současně tvrdil, že se asi musil
v hypnóze mýlit. Tak jedna žena popisovala, jak ve Střední Americe
2 000 let př. n. l. jezdila na koni a dodala k tomu, že to musí být mýlka,
protože v Americe přece žádní koně nebyli, to víme od Kolumba. Skutečnost je taková, že indiáni v Kolumbově době koně opravdu neznali, ale
naproti tomu ukazují archeologické vykopávky ve Střední a Jižní Americe, že se tam koně v rozmezí let 2 000–1 000 př. n. l. vyskytovali.
Pět jiných pacientů popisovalo, že v době mezi roky 2 000
a 1 000 př. n. l. žili v oblasti Kavkazu. Krajinu, která se rozkládala severně od Íránu a na pákistánských hranicích, líčili jako hornatou a neúrodnou. Z výpovědí bylo zřejmé, že to byli nomádi a že bydlili ve stanech a pod stříškami na tyčích. Tvrdili, že jejich pleť byla bílá a vlasy
světlehnědé nebo blond. Několik jich v dotazníku uvedlo, že musí jít
o mýlku, protože obyvatelé těchto míst jsou snědí a mají černé vlasy.
Dr. Wambachové se po delší době podařilo zjistit, že dlouho před Kristem bydlili v těchto krajinách Skythové a jiná etnika, která měla skutečně bílou pleť a světlé vlasy.
Z těchto výpovědí vyplývá, že údaje pacientů nemohou být vymyšlené. Naopak, pacienti po probuzení měli vždy snahu vysvětlit
dr. Wambachové, jak má správně jejich výpovědím rozumět, protože jim
samým záleželo na vypátrání pravdy. Ve více než 1 000 dotazníků nalezla dr. Wambachová údajně pouze 11 údajů, které pokládala za mylné.
Jeden z údajů, který umožňoval kontrolu, byla informace o sociální vrstvě, k níž pacient dříve náležel. Kdyby si někdo vymýšlel
o své minulosti, měl by jistě tendenci vyprávět, že byl králem, velmo27
žem nebo podobně. Ale 60 až 77 procent pacientů vypovědělo, že patřili k nejchudší vrstvě, pracovali v zemědělství, byli často otroky a popis jejich činnosti, jídla a toho, jak bydleli, nenesl stopy výmyslu, spíše
to byly otřesné údaje o tom, jak lidé tehdy žili.
Jejich život byl jednotvárný a těžký. Přežívali v primitivních
chatrčích, jedli vařené obilí rukama z dřevěných mís, oblékali se do hrubých, ručně tkaných látek i do kožešin. Mnozí z nich byli nomádi, žili
ve stanech z kůží, sbírali jedlé bobule nebo lovili zvěř. Ke střední vrstvě řemeslníků a obchodníků patřilo cca 20–30 procent dotázaných a na
nejvyšší vrstvy připadalo maximálně 10 procent. Nikdo z dotázaných
nebyl králem nebo slavnou a mocnou osobou, s jedinou výjimkou: jedna žena v hypnóze vypověděla, že byla v 19. století americkým prezidentem Buchananem2, a vypravovala řadu detailů z jeho života, málo
známých.
James Buchanan
Bohatí a mocní lidé zpravidla nepopisovali svůj život jako šťastný. Odpovědnost a různé obtíže způsobovaly, že byli vesměs rádi, když
tento svůj život mohli opět opustit. Život, který pacienti popisovali ja2
Americký demokratický politik, prezident USA v letech 1857–1861. Po celý život
zůstal svobodný a okolím byl podezříván z homosexuality. Jako jediný prezident USA
vykonával svůj úřad z Pensylvánie a nikoli z Bílého domu (poznámka redakce).
28
ko šťastný, byl téměř vždy životem velmi jednoduchým, lidí spíše nižších vrstev.
Další možnosti kontroly se týkaly pohlaví pacientů. Průzkum
veřejného mínění ve Spojených státech jednoznačně zjistil, že kdyby
lidé měli možnost rozhodnout o barvě své pleti a o pohlaví, že by byli
nejraději bělochy a muži.
Výzkum barvy pleti a pohlaví v minulých staletích u pacientů
ale ukázal, že pacienti patřili k nejrůznějším rasovým a národnostním
skupinám. Např. Shirley, o které jsme vyprávěli výše, se narodila jednou jako černoch v oblasti Nové Guineje, podruhé jako indiánka ve
Střední Americe, jednou jako Italka, jindy jako Francouzka.
Ještě zajímavější je průzkum, který dr. Wambachová provedla
ohledně pohlaví pacientů v minulých životech. Vytvořila několik skupin. Někde byl počet mužů a žen téměř stejný. Jinde bylo 55 procent
mužů a 45 procent žen. Ať vytvořili jakoukoli smíšenou skupinu, při
zkoumání pohlaví v minulosti jí vždy vyšlo, že počet jedněch nikdy neklesl pod 45 procent a nikdy nestoupl nad 55 procent. Zkoumala tyto
vztahy v jednotlivých tisíciletích od r. 2 000 př. n . l. a vypracovala diagramy, které se od sebe příliš nelišily. Z toho plyne, že není pravděpodobné, že by si větší skupina osob něco ohledně svého minulého pohlaví vymýšlela.
Další druh výpovědi, poměrně snadno kontrolovatelný, je oblečení. Z písemných památek i kreseb na nejrůznějších materiálech je nám
oblečení lidí v různých částech světa a v různých obdobích poměrně
dobře známo.
Dr. Wambachová procházela písemné památky za posledních
4 000 let a popisovala oblečení s odvoláním na prameny, ze kterých tyto
údaje získala, od zvířecích kůží a lidí, kteří chodili kvůli teplému
klimatu nazí nebo téměř nazí, po pruhy látky, které se různým způsobbem na těle upevňovaly či které případně měly uprostřed otvor pro
hlavu a přepásaly se řemenem. Spodní prádlo bylo něčím výjimečným.
Porovnávala zjištěné údaje s výpověďmi pacientů a zobrazovala opět na
diagramech, kolik procent lidí v tom kterém století nosilo šaty a kalhoty, řasené hávy a zvířecí kůže nebo hrubé tuniky.
Dr. Wambachová zkoumala podobným způsobem obutí a vytvořila diagramy, kde rozeznávala boty, holínky a pantofle, sandály, zví29
řecí kůže omotané kolem nohou, hadrovité zábaly, případně bosé nohy.
Mnoho zajímavostí se objevilo při zkoumání toho, co lidé jedli.
Podle jejího zjištění v dotaznících i historických pramenech existovalo
organizované zemědělství již před 2 000 lety př. n. l. Je samozřejmé,
že i dlouho potom existovaly kraje, kde se lidé živili sběrem plodů, kořínky a lovem. Předmětem lovu byla vždy malá zvířata. Zprávy o lovu
velkých zvířat byly zcela ojedinělé. Kde se vyskytovalo vyspělé zemědělství, tam existoval zpravidla také chov domácích zvířat, hlavně drůbeže. Ve všech zkoumaných obdobích existovalo pojídání masa a národy, které žily zcela vegetariánsky.
Dr. Wambachová mohla do značné míry kontrolovat výpovědi
také ohledně toho, k čemu se používalo koření. Stejně zajímavé bylo
sledovat, čím lidé v různých dobách jedli.
Od roku 500 př. n . l. do r. 400 př. n . l. používali lidé zpravidla
dřevěné lžičky, které byly téměř ploché, podobně jako lopatka. Teprve
po roce 400 př. n. l. se tyto lžičky objevily v severní Evropě. Lžíce, které byly trochu vyhloubeny, se vyskytovaly převážně v oblasti Egypta a Libanonu, a to výlučně v bohatých rodinách.
Kolem roku 1 500 n. l. se poprvé objevila zpráva o používání
vidličky, která měla tři hroty. Byla zpravidla z kovu a větší než vidličky užívané dnes. Teprve koncem 18. století se objevuje vidlička čtyřhrotová, kterou kolem roku 1850 používala většina dotázaných.
Stejným způsobem zkoumala dr. Wambachová talíře. Vytvořila
diagram používaných talířů a misek ze dřeva, z kovu, z porcelánu a keramiky.
Zdá se, že ještě v antice byly mísy, talíře a džbány používány
spíše k uchovávání potravin a ne k jídlu. Znovu a znovu se dr. Wambachová setkávala a s tím, že lidé jedli z listů, případně ze společné mísy
nebo z hrnce, a to rukama.
Jednou z velmi zajímavých záležitostí, kterým dr. Wambachová
věnovala mnoho času, je příslušnost k jednotlivým rasám v minulých
stoletích.
Někteří lidé totiž napadli výzkumy dr. Wambachové tvrzením,
že to, co pacienti v hypnóze vypovídají, nejsou zážitky z minulých životů, vzniklé převtělováním, nýbrž že jde o paměť zakódovanou v dě30
dičných buňkách. Jinými slovy, že pacienti líčí zážitky svých rodičů,
prarodičů a praprarodičů, které jsou uloženy v zárodečné buňce, a to
v molekule DNA, která je nositelem dědičnosti. Tito lidé tvrdili, že existuje genetická paměť do minulosti, která s převtělováním nemá nic společného.
Jakým způsobem by bylo možno doložit, anebo vyvrátit toto tvrzení? Dr. Wambachová si nejdříve vytvořila tři druhy rasové příslušnosti:
rasu bílou, která přišla do Evropy a Ameriky z Kavkazu, tedy rasu: kavkazskou. Pak rasy asiatské, žluté, a rasy indické s různými odstíny tmavé pleti, které dala do jedné skupiny. A pak rasy černé, které spojila
s Blízkým Východem. 3
Všichni účastníci jejích výzkumů byli běloši, patřili ke středním
vrstvám a byli původem z Kalifornie. Z toho by vyplývalo, že všichni
v minulosti musili patřit ke kavkazské rase. Jejich průměrný věk byl
30 let, takže se převážně narodili po válce. Tento průzkum byl totiž prováděn mezi roky 1975 a 1977.
Její průzkum ukázal, že třetina dotazovaných patřila mezi léty
1945 a 1900 k asijským rasám. Řada z nich měla blond vlasy, a přesto
v předcházejícím životě patřila k černé rase.
Přestože všichni dotazovaní byli běloši, ukázalo se, že v roce
2 000 př. n. l. jen 20 procent z nich patřilo ke kavkazské rase.
Na začátku našeho letopočtu žila polovina dotázaných na Blízkém Východě, asi 30 procent patřilo ke kavkazské rase a 20 procent
k asiatské.
Ze všech těchto uvedených údajů jednoznačně vyplývá, že to,
co pacienti vypovídali, nebyly zážitky jejich předků, uchované v genetickém kódu, ale něco jiného. 4 A nic jiného než převtělování to pak ani
být nemůže. Tento fakt byl zřejmý i z toho, jak pacienti vypovídali.
Dr. Wambachová je žádala, aby vypravovali něco ze života jejich rodi3
V představě Evropana je Blízký Východ často spojen především s Palestinou a některými okolními arabskými státy. Americké chápání tohoto pojmu je však poněkud širší. V pojetí Američanů jde i o země, jako je Somálsko, Súdán či některé severoafrické země (poznámka redakce).
4
Nemluvě o tom, že by potom tato genetická paměť byla pouze částečná a končila
přibližně v období zplození nového potomka, tedy by nemohla zachycovat smrt konkrétní osoby (poznámka redakce).
31
čů a prarodičů, bez ohledu na to, kolik generací nazpátek by mohli jít.
Ukázalo se totiž, že člověk v hypnóze je schopen nahlédnout do minulých životů i jiných lidí, zvláště když je zná osobně.
Představa reinkarnace, jak ji názorně zobrazili
uctívatelé boha Kršny
Pacienti tedy byli schopni řadu věcí vypravovat, ale z jejich celkového postoje bylo zřejmé, že vyprávějí o minulém životě nějaké jiné
osoby. Nikdy neřekli: „To jsem byl já.“ Jestliže však vyprávěli sami o sobě, řekli pokaždé: „To jsem byl já.“
32
Při studiu převtělování do různých ras, národností a náboženských příslušností dochází dr. Wambachová k názoru, že znalosti, kde
se ten který z nás narodil v minulých stoletích, by mohly vyřešit náboženské, rasové a národnostní předsudky a nenávist. Je přece možné, aby
metodista nebo unitář z Nevady zjistil, že v minulém životě žil v komunistické Číně. Že Němec, který se nechal ovlivnit Hitlerovou propagandou o nadřazené německé rase a méněcennosti slovanských národů
a bojoval s přesvědčením a proti Rusům, možná zjistí, že v předešlém
svém životě byl Rusem. Že běloch, který v Jižní Africe nebo jižních státech USA bojoval proti černým, zjistí, že sám byl před několika desetiletími černochem. Že muslim, který žije v nepřátelství vůči hinduistům
nebo křesťanům, kterážto nenávist stála životy milionů lidí, zjistí, že sám
byl kdysi hinduistou či křesťanem.
Všeobecná znalost převtělování by mohla vést k tomu, aby se
velká část obyvatelstva této planety zamyslila nad nesmyslností válek.
Aby v sobě vyvinula snahu a dobrou vůli po vzájemném dorozumění.
Aby vlády jednotlivých zemí dbaly na to vychovávat v dětech dobrý
vztah k sousedům blízkým i vzdáleným a vyučováním jazyků překlenout jazykovou bariéru a umožnit tak sblížení všech navzájem. Možná,
že by se pak podařilo vytvořit jednotný celosvětový stát, jak o tom před
válkou a po válce kázal slovenský evangelický kněz Ján Maliarik a napsal o tom desítky knih. Jak o tom snil americký básník Longfellow.
Jak o tom snili i původní socialisté, kterým nyní říkáme utopičtí. Jak
mnoho lidí dobré vůle ve všech zemích a ve všech dobách si takto kreslilo budoucnost lidstva, aniž by se jim podařilo nalézt způsob, jak své plány uvést do praxe, jak tuto myšlenku uskutečnit.
A tak se dostáváme k poznání, že oddělenost jednoho národa od
druhého je iluzí, že oddělenost jedněch věřících od jiných je iluzí, že
oddělenost určité rasy od druhých je iluzí. A toto poznání se nápadně podobá jinému, ke kterému jsme došli, když jsme hovořili o tom, jak se
správně modlit, pronášet mantry, meditovat. Jestliže se nám podaří přivést naše vědomí na vyšší úroveň, na jemnější vibraci, takže se dotkneme „Krista v nás“, našeho Nadjá, zjišťujeme, že se ponořujeme do duchovní energie, která prostupuje přírodou, kterou jsou všichni lidé propojeni, spojeni, takže jejich fyzická oddělenost je opět krátkodobou iluzí.
33
Vážení přátelé, smyslem mé dnešní přednášky je přesvědčit vás
o jednotě všech lidí, o jednotě veškerenstva, jak říkají katolíci, a pomoci vám, abyste k tomuto poznání došli – i kdybyste neuměli meditovat nebo se modlit – zcela bezprostředně.
**********************************
Pravé poselství Svámího
Džanárdany
Eduard Tomáš
**********************************
ÓM MANI PADMÉ HÚM
„Dokonalý užívá svého srdce jako zrcadla. Nejde vstříc věcem, nejde proti nim. Zrcadlí je, nezachycuje je však pevně. Proto může přemoci svět, aniž by někoho zranil. Není otrokem slávy, nemá pánů a nežene se bezhlavě za činností. Ale nežene se ani za poznáním. Přesto si
všímá i toho nejmenšího. Je nevyčerpatelný a nezanechává stop, neboť
mešká na druhé straně svého já. Do posledního okamžiku přijímá, čím
ho nebesa obdarovávají, a přece nevypadá jako člověk, jenž přijal. On
je a zůstává v nejvyšší bdělosti.“
Tato podivuhodná slova napsal veliký čínský básník a filozof
Čuang-c’. Poznal jsem člověka, který podle nich žil.
Dovolte mi, drazí přátelé, seznámit vás s tím, co mu dalo sílu takto žít, co ho učinilo takovým, jakým je. Dovolte mi sdílet s vámi pravé
duchovní poselství Svámího Džanárdany.
Přišli z daleka. Jejich ášram leží až v Laksmandžule, na jižních
svazích nebetyčného Himálaje, tam, kde Ganga je ještě zcela malou řekou, velice studenou, prudkou a úzkou. Mnozí z vás je osobně poznali,
mnozí z vás o nich ledacos četli, někteří na ně dodnes vzpomínají.
Návštěva Šrí Džanárdany, jemuž se u nás říkalo gurudží, a jeho oddaného žáka dr. Ráméše Khandelvala v Československu nebyla nahodilá. Přijeli do Prahy v květnu 1970 na pozvání československých vědců, doktorů psychologie a lékařů psychiatrů. Pozvání bylo osobně tlu34
močeno jejich zástupcem přímo v indickém Dillí v Institutu pro duchovní zkoumání, jehož je gurudží ředitelem. Pozvání přijali v rámci
své misijní cesty po Západě a Praha se stala jejich prvním působištěm.
„Jsme šťastni, že začínáme právě u vás, Praha v sobě chová tak
zvláštní kouzlo, má tak mimořádnou duchovní atmosféru...“ řekl mi
dr. Khandelval. „A pak... je to přímo neuvěřitelné... vy vykládáte tytéž tajné nauky tibetské, které jsou základem naší sádhany...“
Eduard Tomáš
Stala se totiž opravdu zvláštní náhoda. Ke konci našeho celoročního vyučování tajných tibetských nauk k nám přijeli živí reprezentanti
jedné z nich – nauky tummo, nauky o psychickém teple, která byla právě tehdy na pořadu.
Přišli znenadání, ale začali vykládat přesně v tom místě, kde jsme
my skončili. Bezděčně tak navázali na náš vlastní výklad nauky
a dovedli jej prakticky až k jejímu závěru. Učinil jsem totéž o několik
týdnů později desátou přednáškou tohoto cyklu. Jsou v ní uvedeny
všechny tři alternativy závěrečného tantrického cvičení, kterým nauka
tummo vrcholí. Jistě jste si povšimli, že dvě z těchto cvičení – velice
účinná a radikální – se přidržují starých textů, jak se nám zachovaly,
a třetí že je zkrácenou modifikací obou předchozích původních cvičení. Tato poslední modifikace byla takto upravena a přednášena Šrí
35
Purnánandou, zesnulým guruem našeho hosta gurudžího Džanárdany.
Šrí Purnánanda strávil dlouhou řadu let v tibetských klášterech, odkud
toto staré učení přinesl zpět do Indie.
Všechna tato tři cvičení jsou, respektive při správném provádění mohou být, velice mocná, neboť jsou nejen dobrou metodou k odstranění
psychických a i některých fyzických potíží, ale mají především za účel
rozmnožit, posílit a usměrnit tajnou životní energii v člověku do té míry, že ho mohou dovést k vyšším stupňům vědomí a dokonce až k samému poznání pravdy, to jest k nejhlubší její realizaci.
Mnozí z přítomných, i když ještě třeba ani nečetli desátou kapitolu tajných nauk Tibetu, jsou již o této sádhaně a zejména o její třetí
alternativě, jak ji zde gurudží hlásal, informováni. Mnozí ji cvičili
a cvičí již od jara, někteří obdrželi dokonce i vnitřní zasvěcení do těchto
cvičení. Přesto se však jejich výsledky velmi různí. Proč?
Proč jsou výsledky této jógy u nás tak nestejné a často velmi proměnlivé? Proč se to někomu po jistém úsilí docela dobře daří, jinému
se to daří jen velmi těžko (anebo jen občas) a jiný si je nemůže od samého začátku vynachválit? Proč?
Protože ti méně úspěšní, a těch je bohužel převážná většina, přijali a pochopili dosud jen malou část Svámího poselství, jen jeho zevní, nižší část, tu, která byla výrazem jen zevního projevu Mistra.
Opomněli však či nedovedli a možná, že ani nemohli přijmout, onu
hlubší část poselství. Tu, kterou je možno tak těžko popsat, nesnadno
předat, těžko vnímat, kterou však s pomocí Boží je možno si osvojit a kterou bychom mohli stručně nazvat opravdovostí srdce.
Ale pochopit tuto opravdovost, přijmout ji za svou a sžít se s ní je
ovšem základní podmínkou pokroku každého žáka. A protože je tomu
opravdu tak, povíme si o ní dnes něco bližšího.
Jeden z těch úspěšných mi tehdy řekl: „Vstoupil jsem do místnosti, kde byl gurudží, a tu jsem pocítil, jak je ho plná od podlahy až ke stropu.“ To bylo vyciťování Džanárdanovy opravdovosti. První a ještě ne
zcela jasné spojení s ní.
Někteří to nazývali čistotou duše, jiní vnitřním světlem a další
duchovním ozonem anebo géniem Mistra. Já sám jsem to tenkrát zažil
jako mocný úder zvláštní, těžko popsatelné radosti ve středu srdce, odkud se pak šířila, doplňována svatostí a čistotou bytí, do nedohledna ja36
ko záplava. K tomu došlo rovněž při našem prvním setkání, při našem
prvním vzájemném pohledu do očí.
Nestalo se tak poprvé v mém životě. Zažil jsem obdobu této zkušenosti již u několika duchovních Mistrů, s nimiž jsem měl čest se v životě setkat, a měl jsem vždy, díky Bohu, to nesmírné štěstí, že všichni,
se kterými jsme si takto porozuměli – neboť tu jde vždycky o porozumění obapolné – , se pak stali buď mými učiteli, anebo nejupřímnějšími
duchovními bratry.
V případě Svámího šlo o tuto druhou alternativu. Při každém z těchto setkání se však vlivy specificky odlišovaly. Každý byl jinak nádherný, jinak svatý, jinak čistý, jinak moudrý. Je to pochopitelné, neboť
tu jde o individuální výraz Mistra vzhledem k jeho předchozí erudici i povaze učení. U některého převažuje hluboká moudrost, u jiného bhaktická láska, u dalšího čistota citů nebo svoboda mysli či dětská prostota.
Jen jedno měli všichni společné. Byla to ona opravdovost srdce.
Opravdovost srdce! To je to, co mnozí u gurudžího dobře nepostřehli. Viděli jen zajímavého člověka, laskavého stařečka, indického jógina exotického vzhledu a oblečení, jehož svatost byla sice očividná,
ale neprůbojná, jako je neprůbojnou každá svatost. Působení svatého se
neprosazuje samo od sebe. Aby byla svatost přijata a pochopena, musí
vždy nalézt svůj vhodný protipól. Jak mohla prorazit pancířem osobních předsudků, osobních zájmů, představ, názorů a povrchního pozorování? Jak mohla prorazit silou egoismu? Opravdovost srdce nevolá
a ani nepřemlouvá hluché, ona je.
Ježíš ani Buddha ani Kršna nepřesvědčovali nepřesvědčitelné. A přece měli a dosud mají svůj mohutný specifický hlas, slyšitelný po dlouhá staletí miliony lidí. Čí je to hlas? Je to hlas toho, kdo je mimo žádost, je to hlas z oblasti, kde bylo odloženo i samotné vědomí žádosti.
Je to hlas opravdovosti srdce.
Opravdovost srdce je emanací skutečnosti, která se nikdy nezrodila a následkem toho nikdy neumírá. Je potvrzením života, který se
vzdal sobectví v jakékoliv formě. Je dechem květu duše, jenž neuvadá
a nemá jména a ani tvaru. Je světlem komnaty srdce a sídlem matky
světa. Probouzí v člověku nejintimnější duchovní blaženost a utišuje
klam duše. Zapuzuje stíny pochybností a nerozhodnosti. Dovede proměnit lidi v génie a génie v absolutno.
37
To je hlas opravdovosti srdce. V nejvyšším slova smyslu opravdovost srdce znamená stát se sám cestou. Je psáno v jedné moudré knize tibetské: „Nemůžeš jít po cestě, dokud sám nejsi cestou!“
„Já jsem cesta, pravda a život!“ volá Ježíš.
„A když je cesta spatřena, jdeme po ní bez pohybu. Na této stezce,
ať jdeme kamkoliv, dojdeme vždycky k sobě,“ praví Šrí Kršna. To je opravdovost srdce.
Ježíš na obrazu
neznámého autora
Opravdovost srdce je milosrdenstvím soucitu. Je výrazem jediné
zbylé touhy – touhy učit, touhy pomáhat, jediné zbylé touhy bódhisattvy mahásattvy, kterou si ještě ponechal: touhy vracet se znovu a znovu ku pomoci druhým. To je opravdovost srdce uvnitř sama sebe.
Opravdovost srdce uvnitř sama sebe však neoplývá radostí, jenom
je. Teprve navenek, v pohybu, hýří radostností, září nejčistším blahem lásky a sálá nadějí. Oslní vás jako prudký náraz přemírou pokory a prostoty
duše. Je to kouzlo, je to půvab a je to i čistota.
38
V opravdovosti srdce není neplodných disputací ani sáhodlouhých
filozofických spekulací, ty v ní nemají místa, neboť jsou nejen zbytečností, ale i překážkou. Nediskutujte s mudrci o moudrosti, nejste-li sami mudrci, je jim to k smíchu i k pláči. Dejte se poučit jejich klidem.
On, Svámí, nikdy mnoho nemluvil.
Opravdovost srdce znamená prostě úplné produchovnění. Ale nejen produchovnění srdce, nejen člověka jako takového, ale nakonec
veškeré jeho hmoty (možno-li tak říci) a dokonce i veškeré hmoty, které se takový člověk dotýká nebo kterou svými smysly vnímá, a to včetně všech jeho lidských projevů, jídla, pití, spánku, ba i spojení základních sil přírody v pravé čisté lásce.
Ale je v ní i volnost a srdečnost, svoboda a radost ze svobody a volnosti, radost ze zničení žízně, ze zničení žádostí, radost z ticha a radost
z bytí i nebytí. Je v ní tichá radost z toho, že si nic nepřeješ, že nic
opravdu pro sebe nepotřebuješ. A proto také je v ní naprostá plnost.
Jen opravdovost srdce může dát totiž naprostou plnost. A je v ní spolupráce s Tvůrcem všehomíra, spolupráce v nádheře ducha současně zrozeného.
A je v ní ctnost a neposkvrněná čistota, mír bez přání a láska bez
neřesti. Radost z odříkání nad propastí hmoty. To je ta dětská radost
pramenící z čistoty sebe sama, z přátelství sama se sebou ve všem a ve
všech.
Viděl jsem gurudžího, jak si hrál s chlapcem na lov divokých slonů. Dvě malé čisté děti s věkovým rozdílem 70 let. Zář jejich duchovní
čistoty se šířila nad jílovskými vonícími lesy jako paprsky vycházejícího slunce.
Kde je opravdovost ducha, není zavádějících žádostí a není hříchů. Jsou umlčeny jako myšlenky. Jsou umlčeny jako klamné smysly odložené k svatým nohám Mistra. A žádná bouře žádostí není s to zkalit
živý čistý pramen duchovní opravdovosti.
Opravdovost srdce je také stavem malého děcka. „Dokud nebudete jako jedno z těchto maličkých, nevejdete do království Božího!“
Ale je to i chladná hlava, chladná hlava s čistou duší a čistá duše
s hořícím srdcem. Je to zvládnutí vnitřní i zevní obraznosti, kdy mysl
se noří do vlastní podstaty, do své vlastní dokonalosti. Je to potenciální
ponoření se v sama sebe, z něhož září vše. Je to první i poslední pod39
mínka ke konečnému odložení individuality, k prohlédnutí klamu individuality, kdy jiskra ega mizí v ohni Já, jež věčně září. Je to podmínka přerození žáka v učitele, základna guruů, základna Mistrů.
Opravdovost srdce je však i naukou. Je to nauka srdce, ne nauka
řeči, hlavy nebo mozku. A proto je možno ji pochopit zase jen srdcem,
neboť je to mluva Slova s velkým „S“, Slova, jež zveme Logos a které
je nejen za slovy lidí, ale i daleko za jejich myšlenkami. „Na počátku
bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo...“
Anebo otevřít se v lásce k Bohu a k lidem, to je také opravdovost.
Drazí přátelé! Není člověka, který by neměl v sobě tuto možnost.
Jeho nynější uzavření srdce je jen jeho věcí, jeho budoucí otevřenost
srdce, to jest opravdovost srdce, je také jen jeho věcí, jeho velikou
možností. Neboť Bůh je tam, kam je vpuštěn.
Friedrich Heer, moderní duchovní filozof, popsal tuto dvojí možnost velmi dobře ve své knize „Věčnost začíná dnes“.
„Nebe a peklo jsou ustavičně přítomny ve hře našeho života,“ píše. „Přicházejí k nám ve věcech, situacích a lidech, s nimiž máme co
dělat. Zvou nás, pokoušejí a svádějí nás, když se jich chceme zmocnit
a spotřebovat je pro sebe, ke svému prospěchu. To je peklo na zemi. To
jsou ta nucená společenství lidí, kteří jsou zaslepeni chtivostí, závistí,
panovačností a požitkářstvím. Lidí, kteří se se strachem a vztekem vzájemně napadají, ovlivňují a znásilňují. To jsou koncentráky na poli mezinárodním, společenském, manželském i rodinném. Ale je také království Boží mezi námi,“ pokračuje „ a přichází všude na této zemi k člověku, který se otevírá radostné zvěsti a dá se proměnit. Patří k prvním
úkolům pravého životního umění hledat a nacházet nebe na zemi, najít
k němu cestu a v něm i záchranu. K tomu je však třeba naučit se je
vidět: vidět svaté lidi i v současné době, neboť oni tu jsou a často
uprostřed nás. My však necítíme anebo jen sotva cítíme svatou vůni Kristovu, kterou vyzařují.“
A je to právě opravdovost srdce, co nazývá Heer svatou vůní Kristovou. „Napříč Evropou a širou Rusí,“ píše Heer dále, „z Irska a Švédska až do Jeruzaléma, z Rigy až do Santiaga de Compostela, z Krakova
a Kyjeva až do Říma putovali dřív lidé ke světcům. A třeba pěšky a bosi. Putovali k jejich pozemským obydlím v kostelích a klášterech, k místům, kde se nejsilněji projevovalo světlo, které tito světci vyzařovali.“
40
To byla také opravdovost srdce. Byla to opravdovost žáků. Neboť
má-li být opravdovost Mistra žákem skutečně vnímána a prožita, byť
alespoň zčásti, předpokládá nutně jedno – opravdovost žáka. Tato
vlastnost, která má mnoho stupňů, musí být vždy vzájemná u žáka i Mistra alespoň potenciálně, jinak se stane to, co se stalo a stává v tolika setkáních s opravdovou duchovností. Není spatřitelná. Není ji možno rozeznat. Vidíte všedního člověka, stejného jako každý jiný, i kdyby to byl
sebevětší duchovní Mistr. A po čase vám ještě více zevšední, aniž jste
vůbec rozeznali, že Mistrem byl.
Bazilika v proslulém poutním místě
Santiago de Compostela
Přijde k vám duchovní člověk a nabízí vám vše, co má. Celou
svou bytostí se vám dává k dispozici. Zadarmo, bez nároků, bez jakýchkoliv vzájemných požadavků. A co uděláme my? My ho necháme zpra41
vidla přejít bez povšimnutí, bez kontaktu, bez naděje na kontakt. Ba vyskytly se případy, jako se stalo tím potupným článkem v jednom pražském listě, kdy si člověk počíná ještě hůř. Zavalí svatého svou vlastní
nízkostí, zrcadlením svých vlastních nectností, pošpiní ho neodůvodněnými podezřeními, pokroucenými výmysly a někdy i očividnými pomluvami, závistí a zlobou, nebo ho v sobě alespoň poníží špatně zastíranou falší.
A přece, jaká tu byla příležitost k procitnutí u tak mnohých, kteří
měli to štěstí, že se alespoň jednou v životě setkali s pravou, čistou duchovností!
Že neodpovídal ten člověk našim představám? Co na tom proboha
záleželo? Stojíme-li u proudu řeky a hrozí-li nám vážné nebezpečí na
tomto jejím nejistém břehu, záleží na tom, jaká loď nás převeze na
druhou stranu? Zda je to loď starší, anebo nová, ocelová, či jen dřevěná? Kdo bude uvažovat v bouři, jaká loď ho má zachránit? Kdo si bude
vybírat? A co když už žádná jiná nepřijede? Hlavní přece je, že ho doveze ke břehu, že s ním přeplave do bezpečí.
Vážení přátelé!
Nikdo na světě neprojde úzkou branou do království nebeského,
leč jen ten, kdo má v sobě opravdovost srdce, kdo to myslí opravdově,
nesobecky a upřímně. Neváhejme od něho přijmout pomocnou ruku.
Nedávno mi napsal jeden anonym: „Vážený bratře, tantry nejsou
ani zdaleka nejkratší cestou k pravdě.“ Už podruhé mne o tom poučoval. Obyčejně házím anonymy do koše, ale tohoto bratra je mi upřímně
líto, a proto mu odpovídám touto cestou:
Ale jsou, milý příteli, jsou. A třeba zrovna pro vás jsou... Jen budete-li je provádět s opravdovostí srdce! Pak vám pomohou hladce
překonat zdánlivý rozdíl mezi absolutnem a vámi, a to rozvinutím vaší
vlastní absolutnosti, která není – jak mylně soudíte – omezena ďáblem
do půli těla anebo po kolena, ale ve skutečnosti je celá božská. Vy sám
jste božský, ale nevíte o tom. Naučíte-li se opravdovosti srdce a přestanete-li se zároveň dívat na sebe sama tak tragicky a důležitě, což vám
upřímně přeji, budete o tom vědět.
„Hledej stezku, ó žáku, ale hledej ji opravdově a buď čistého srdce, než na ni vyjdeš. Než učiníš první krok, nauč se rozeznávat skutečnost od zdání, prchavé od trvalého. Ale především se nauč odlišovat své
42
vlastní domněnky a představy od vědění duše...,“ říká stará tibetská nauka, o které také píše H. P. Blavatská ve svém „Hlasu ticha“.
HAM SA, Já jsem. To je to cvičení Svámího Džanárdany, o němž
se dočtete v desáté části tajných nauk Tibetu. Kam by vedlo, kdyby nebylo podloženo opravdovostí srdce? Nikam. S výjimkou dočasného uvolnění leda do nové nevědomosti. Vidíme to na mnohých žácích, kteří toto cvičení takto nedokonale sledovali a prováděli a dosud provádějí.
Co je platná jakákoliv nauka, stala-li se pro nás jen povrchní naukou slov? Nauce se učíme nejlépe sledováním Mistra, božského to vedení ve vlastním duchovním srdci. Neboť, kdo je naším guruem, guruem všech guruů? Kde sídlí moudrost moudrostí? V srdci, v základu naší vlastní bytosti, v duchovním srdci. Tam je guru všech guruů, jemuž se
musíme umět otevřít, sžít se s ním a být s ním trvale.
A to znamená být skutečně opravdovými. Zevně i vnitřně. Neklamat sebe ani jiné. Otevřít své srdce přístupu Boha, absolutna. Chválit
jej tiše v sobě samém, představit si v sobě samém velebnost Boží a žádat ji a prosit o milost, pokud se cítíme ještě v dualismu, nebo o schopnost jen být, známe-li už ohlas Boží všejednoty, třeba ještě vzdálený.
Musíme rozhlašovat slávu Boží nejen slovy, ale především činy, nesobeckými činy. Nikoliv prosazováním sebe a svých názorů a zájmů, nýbrž ustoupením před lepším Já v sobě samém, ústupky svým bratřím
a sestrám, pochopením a chápáním této všejednoty, jednoho v mnohých.
„Chváliti budu Pána každého času a chvála jeho nejen v ústech, ale
v činech mých,“ říká žalmista. A jinde je psáno: „Služme lidem, líbíce se
Bohu v bázni a uctivosti, neboť On jest všudypřítomný!“ To znamená
přítomný ve všem a ve všech.
Že tu jeho všudypřítomnost nepozorujeme? Pak to není vina Boží,
ale naše. Pak nejsme prostě opravdoví srdcem. Pak nemáme tu skutečnou opravdovost a následkem toho ji ani u druhého nemůžeme dobře
rozeznat, byť by byl sebesvatějším a byť by k nám na svět sestoupil jako sám Bůh Šiva.
Jsou vždycky v nás a s námi láska i moudrost Boží, ale my je nepozorujeme a nemůžeme je pozorovat pro náš vlastní egoismus, závist,
sobectví, lakomství a pýchu.
V našem srdci je také zrcadlo jako v srdci Dokonalého, ale my
v něm věci tohoto světa zachycujeme ne lehce a svobodně, jak bychom
43
měli, nýbrž pevně, toporně a žádostivě, a tak, třebaže nakonec odplynou
nebo se zničí, což je přirozenost věcí, zůstane po nich vždy ještě prach
a popel a případně i smutek v našich srdcích.
„Tělo mé je stromem bodhi,
srdce jak čistého zrcadla rám,
často je pilně čistím, otírám,
aby naň nesedal špinavý prach,“
říká ve své sútře opat Šen-siou. To znamená: Spoj hlavu a srdce,
použij příkladů drahocenné moudrosti světců a mudrců a setři ve svém
srdci to, co bylo v tobě naneseno, co se znovu a znovu v tvé duši nanáší jako těžký mastný prach pout, žádostí a závislostí. Odvrátit se od lákadel smyslů, nedůvěřovat jim tolik, nenásledovat bezhlavě a slepě jejich volání a žít víc z nitra a žít opravdově. To je hlavní. A domyslet věci až do konce...
My jsme ve své podstatě absolutnem, jen na to nikdy nezapomínejme. Pokud to dosud ani částečně nezažíváme, prosme Boha o milost
otevření a pak si představme co nejjasněji a co nejčastěji, že je již otevřeno. Ono totiž tomu tak skutečně je. Nebe je stále pro nás otevřeno, jen
si to s opravdovostí srdce představme.
Vžijme se do této představy neomylně. My sami jsme existencí,
vědomím a blahem, my sami jsme svatostí sebe sama a všechny věci
jsou tímtéž. Co jiného jsou věci? Co je tvar? Dnes tu ještě je a zítra
bude jenom hrstkou prachu. Jméno a tvar, to jsou přece aspekty patřící
světu, ale podstata všech věcí i lidí patří Bohu. Existence, vědomí a blaho všeho, to je přímo on a jsme to my. Není rozdílu mezi naší podstatou a podstatou světa. Vše je jen jedním jediným. Proč se tedy stále uzavírat do ulity klamu? Do ulity těla, smyslů, strachů a toužení? I když
nemáme tělo, stále ještě existujeme. I když je nebudeme mít, budeme žít
dál.
Pěstujme soucit, tím otevřeme svá srdce dokořán. Vždyť svět to tolik potřebuje. Pěstujme soucit s lidmi, soucit se zvířaty, ba i se všemi
věcmi. K tomu, abychom otevřeli svá srdce, nemusíme nutně sedět v ásaně a nemusíme ani zůstávat nečinní. Činnost i nečinnost, to všechno je
on. Naše mysl může být v klidu, v pohroužení, v opravdovosti srdce za
činnosti i nečinnosti. Viděli jsme to na příkladu Svámího Džanárdany.
Gurudží nebyl nečinný. Pracoval a pracuje i ve svých 82 letech více
44
než kdo jiný. Není maličkostí vydat se v tomto požehnaném věku na
cestu kolem světa.
A přitom – kdyby byl chtěl – mohl by v naprostém klidu a odloučenosti sedět na místě. Ale to on nechce. On nevěří, že by ho pouhá
nečinnost dovedla k trvalému osvobození. Radí, pomáhá, kde může,
mluví, přesvědčuje a hlavně září. Spontánně září už jenom tím, že je.
Požehnaný prochází světem, září svým vlastním světlem, září životem
osvíceného. Ukazuje pravdu opravdovostí srdce víc nežli řečmi – lidem, bohům i dévům. Celou svou bytost, celou svou duši i tělo je ochoten kdykoliv položit v zápalnou oběť pravdě. Celou svojí bytostí je
k službám komukoliv, kdo toužil, přišel a žádal.
Viděli jsme, jak usedl na zaprášenou podlahu chodby za vraty domu, aby se tiše pomodlil ke svému guruovi, když ho kdosi požádal o svaté zasvěcení v poslední chvíli ještě před odjezdem. A on je udělil. Tam,
v prachu chodby... a neposlal ho zpět. I to je opravdovost.
Jeho guru je pro něj vším. Svámí Džanárdana nosí obraz svého gurua nejen stále s sebou jako svatou relikvii, ale nosí ho především ve
svém srdci jako kdysi Milarepa svého přísného Mistra Marpu. Pouhý
sen o tom, že Mistr Purnánanda nejí a nepije, způsobuje, že gurudží odmítne jakoukoli potravu na dobu plných 67 dnů, dokud se mu jeho Mistr
opět nezjeví a nedá mu výslovný příkaz, aby znovu jedl a pil.
Svámí by raději zemřel, než by svého Mistra zradil nebo neposlechl. I to je opravdovost, opravdovost srdce, ke které my lidé namyšleného Západu máme ještě velmi daleko. A pak se divíme, že nám to nejde.
Pýcha a domýšlivost nás posedají při sebemenších náznacích duchovní zkušenosti, třeba jen v pouhých snech, ne tichá pokora a moudré
porozumění. O uctívání duchovních Mistrů, i kdyby tu nakrásně nějací
živí byli, už vůbec nemluvě. Je to důsledek našeho tak dlouho naočkovávaného skepticismu, je to znamení z hlubin nevědomosti, kam až zabředl Západ. Téměř jsme ztratili schopnost správného uznání a ocenění
duchovní autority. Ztratili jsme schopnost létat ke slunci s ptáky, a dokud ji v sobě znovu nenajdeme, můžeme se pokoušet jen plazit.
Jsme proto ztraceni? Ne, to přece nejsme. To nesmíme a nemůžeme nikdy uznat a ani připustit! Je třeba použít vše, co máme k dispo-
45
zici. Není-li po ruce loď, musíme zhotovit alespoň vor k přeplavbě řeky nevědomosti.
Že srdci vadí svět? Pročpak by mu měl vadit? Je celý jsoucností
a jsoucnost, to je Já. Je neomezena časem a prostorem. Je charakterizována čistou existencí, tak jako celý svět.
Milarepa na obrazu buddhistického výtvarníka
Když zůstáváme bezzájmovými, rozumně indiferentními ke všem
zevním touhám a jejich předmětům, setrváváme jen ponořeni v Já,
v okolním univerzu, v blahu, jež pramení v poznání brahma, jsme pouhými svědky změn. A svědek, to je Já. Tak v lásce, jež je vším, s ním tiše splyneme v naprosté jedno...
46
Rozumějte mi prosím... Rozumem, pouhým lidským přemýšlením
člověka nejsme a nemůžeme být nikdy schopni pochopit tuto nejvyšší
existenci jednoty. Ale je to rozum, který nás nakonec přivede k jejímu
zdroji, kde nutno už jen být, aby se zdroj otevřel a přijal nás zpět v sebe. To je třeba domyslet a nezapomínat. Rozvážit důkladně v hlubinách svého srdce: A pak podle toho žít. Pokojně, klidně žít pro pokoj
a mír všech. Sám sebe přemoci a žít víc pro druhé, kteří jsou také Já.
Nesvolit ke zlému ani pro štěstí světa, ani pro jeho strach. Ale
přerodit se v opravdovost srdce! To je to poselství, jež nám zde zůstalo.
Buď opravdovost srdce i naším poselstvím!
ÓM NAMÓ SARVA TATHÁGATA
Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!
ÓM MANI PADMÉ HÚM
ÓM 5
5
Historii vzniku knihy „Tajné nauky Tibetu“, ze které je převzato toto pojednání,
blíže přibližuje předmluva z pera samého autora, z níž pro ilustraci částečně citujeme
níže:
„… Napsal jsem ji jako výňatek z nepřehledného množství tibetských mystérií, jejichž
studiu jsem se věnoval, abych ji v šedesátých letech formou cyklu promluv veřejně přednášel v náboženské společnosti Unitaria v Praze. Skromně řečeno: tento cyklus vyvolal tenkrát veliký zájem a rozruch. Byl štikou ve stojatých vodách tehdejšího duchovního kolektivního vědomí, ve kterém sice panovala veliká touha po pravdě a osvícení,
ale obsah většiny veřejných vystoupení měl jen etické a sociální zaměření, takže z duchovního hlediska byla málo působivá, ba někdy téměř hluchá. Posluchači, unaveni
dlouholetým stereotypem dosavadních kázání, přijímali každé slovo nového cyklu a každou jeho ideu jako živou kapku rosy a duchovní podpory. Dnes se nám to tak mimořádným nejeví. Musíme si však představit tehdejší situaci. Komunistický, přísně materialistický režim duchovnosti nepřál, byla mu trnem v oku, neboť narušovala jeho právě se rozvíjející marxisticko-leninské přeškolování národa, a tak ji potlačoval, jak jen
mohl. V každém shromáždění náboženské obce seděl nejméně jeden státem dosazený
konfident, který zaznamenával každou podezřelou myšlenku, překračující beztak nízkou hladinu tolerovaného idealismu. A tak úroveň tehdejších přednášek byla mírně
řečeno ubohá a přednášející, pokud si chtěli zachovat možnost veřejného vystupování
i nadále, museli tyto okolnosti ve svých promluvách chtě nechtě brát v úvahu. Nebylo
divu, že až na několik babiček, které si přišly spíš v klidu posedět a odpočinout než se
zaujetím poslouchat, zely přednáškové sály prázdnotou. Tehdy mne navštívil můj dobrý
47
**********************************
Diskuse
Jan Schwarz
**********************************
Navštívil mě člověk a mermomocí chtěl diskutovat o víře, stál
neodbytně mezi dveřmi a v ruce držel věroučné knihy. Já se mu snažil
vysvětlit, že nemám zájem o něco se přít, že jestli věří, můžeme se
spolu pomodlit, že jsem otevřen každému, kdo směřuje k Bohu. Trval
na svém a chtěl se nejdřív přesvědčit, zda věřím správně, tedy podle
jeho představ. Já si vzpomněl na rybku akvarijní, k níž chovatel vpustil rybku z moře a ta první se ptala – Jestlipak je moře velké jako moje
akvárium? – a druhá se smála – To je prostě nesrovnatelné, víte? –
načež se akvarijní rybka urazila, protože troufalejší lež prý ještě neslyšela.
S náboženskými představami a diskusí o Bohu je stejná potíž jako hovořit o moři, když jsme k němu nedospěli. K čemu přirovnat
Boha, pokud vše, co vidíme, je pouze jeho dílo? Proč vyslovovat nevyslovitelné a snažit se definovat vítr v lese, bekání srnce na stráni,
vlnobití na břehu mořském a ranní zpěv ptáků, když stačí jen otevřít
srdce a naslouchat a v každém tepu zažívat tiché souznění, přizpůsobit
se pokorně rty svému srdci, a nikdy naopak. Milovat svět, pro nic za
nic, prostě jen tak, nestavět hráz ani hranice, nepořádat pro víru štvanice na lidi, žít s Bohem a vracet se k Bohu. To je má víra a tolik o ní
vím, a jinak už to říct ani neumím.
známý, předseda Unitarie dr. Antropius, a požádal mě, zda bych nebyl ochoten tajné
nauky osobně v jejich sále přednést. Znal můj duchovní zájem a důvěřoval mi. Dalo
prý dost úsilí a přemlouvání, než mně úřady veřejnou přednáškovou činnost povolily.
Už mě také znaly a nedělaly si klamné představy o mých duchovních názorech. Nakonec – držíce se patrně zásady, že bude lepší mít mě pod policejní kontrolou než připustit, abych rozšiřoval jed idealismu mezi občany tajně a nekontrolovaně – jsem
povolení k přednáškám obdržel... Vydržel jsem to, díky Bohu, a všechny kapitoly knihy
jsem v pohodě odpřednášel a ještě mnoho jiných. Unitarie pak vydala celý text jako
samizdat, lidé si jej četli, rozmnožovali a dělali si výpisky…“. (TOMÁŠ, Eduard:
Tajné nauky Tibetu. Praha:Avatar, 2000, s. 5–6).
48
Připadám si jako poutník, který se kdysi vydal na vysokou
horu, ale cestou ho stále zrazují. Počasí prý není nejlepší a každou
chvíli se dá do deště – Kam chcete dojít, když tak leje? – ptají se
s obavou, ale já vím, že moje srdce už je na vrcholu hory. A moje tělo
k němu jen tiše spěje, proč si tedy stavět překážky, proč vyhledávat nepřítele, proč stále víru poměřovat a s někým diskutovat, když jediná míra mé pouti je sama pouť.
Cesta (foto David Richtr)
Míra je cíl, k němuž jsem své kroky obrátil, míra je čas, který
jsem proměnil v laskavé pochopení, a teprve láska zasáhla mé nepřátele a darovala mi v nich nové přátele. To abych nešel sám pod klenbou vesmírnou, neboť vesmír si mé kroky neuvědomuje, ale já ano.
Podobně jako ten, kdo hledá pravou víru, ji stále nenalézá, neboť nedokáže pochopit, že cílem jeho hledání je sám hledající. Vždyť Bůh,
stejně jako dobro, pravda a láska, je stále uprostřed nás, přátelé cesty daleké i srdce plného světských krás.
**********************************
49
Aktuální nabídka nakladatelství Avatar
Sluneční náměstí 8/2567, Praha 5, 158 00 (stanice metra B – Hůrka, u pošty)
tel.: 251 61 09 54, knihkupectví otevřeno Po – Pá 10-18h, St 10–19h,
www.avatar.cz
Míla Tomášová – ZA ČAS A PROSTOR, edice VHLED, 350 Kč
Míla Tomášová – TŘPYT PRÁZDNA, edice VHLED, 250 Kč
Míla Tomášová – SVĚTLO VĚDOMÍ, edice VHLED, 250 Kč
Míla Tomášová – VNITŘNÍ PRAMEN, edice VHLED 180 Kč
Míla Tomášová – SETKÁNÍ 1, edice VHLED, 180 Kč
Míla Tomášová – SETKÁNÍ 2, edice VHLED, 180 Kč
Míla Tomášová – SETKÁNÍ 3, edice VHLED, 200 Kč
Míla Tomášová – PRŮZRAČNÝ SVĚT, hluboká mystická nauka, 170 Kč
Míla a Eduard Tomášovi – PO STOPÁCH ZLATÉHO VĚKU, edice Zlatý věk, 170 Kč
Míla a Eduard Tomášovi – POSELSTVÍ, edice VHLED, 150 Kč
Míla a Eduard Tomášovi – PRAXE JÓGOVÉ FILOZOFIE, edice Vhled, 250 Kč
Eduard Tomáš, Alexandr Popov – VELIKÉ KOUZLO, téměř faustovský příběh, edice
SRDCE, 170 Kč
Eduard Tomáš – DUHA V ZRCADLE, edice Zlatý věk, 350 Kč
Eduard Tomáš – CESTA USKUTEČNĚNÍ, edice VHLED, 230 Kč
Eduard Tomáš – STVOŘME SVĚT MÍRU, edice SRDCE, 170 Kč
Eduard Tomáš – PAMĚTI MYSTIKA I, edice Zlatý věk, dotisk, 270 Kč
Eduard Tomáš – OSVÍCENÍ, edice VHLED, 170 Kč
Eduard Tomáš – NEBESKÁ STEZKA, edice VHLED, 170 Kč
Eduard Tomáš – TAJEMNÉ ABSOLUTNO, edice VHLED, 150 Kč
Eduard Tomáš – METAFYZICKÉ PŘÍBĚHY, edice Zlatý věk, komplet 2 svazků, 490 Kč
Eduard Tomáš – UMĚNÍ KLIDU MYSLI, edice VHLED, nové vydání, 310 Kč
Eduard Tomáš – JÓGA VELIKÉHO SYMBOLU, edice VHLED, nové vydání, 270 Kč
Eduard Tomáš – TAJNÉ NAUKY TIBETU, edice VHLED, dotisk 270 Kč
Eduard Tomáš – JÓGA POZORNOSTI, edice VHLED, reedice, 210 Kč
Eduard Tomáš – ÚVOD DO INTEGRÁLNÍ JÓGY, edice VHLED, 210 Kč
Eduard Tomáš – 108 MEDITACÍ, edice VHLED, nové vydání, 350 Kč
Eduard Tomáš – MILAREPA, dotisk, Zlatý věk, 380 Kč
Eduard Tomáš – 999 OTÁZEK A ODPOVĚDÍ NA CESTĚ POZNÁNÍ, 380 Kč, reedice
Eduard Tomáš – CESTA LÁSKY – Bhaktijóga, edice SRDCE, 150 Kč
Eduard Tomáš – POHLED Z DRUHÉHO BŘEHU, knižní verze tří přednášek, edice
VHLED, 190 Kč
Miloš Tomáš – O MILOSTI, esejisticky laděné promluvy na hluboká duchovní témata, edice
VHLED, 260 Kč
Miloš Tomáš – O ROZPOUŠTĚNÍ EGA, duchovní postupy vedoucí k prozření, edice
VHLED, 350 Kč
Miloš Tomáš – ODEVZDANOST, co jest zapotřebí ke splynutí s Absolutnem, edice
VHLED, 350 Kč
TISKOVÁ OPRAVA Z MINULÉHO ČÍSLA SC: V č. 1 byl někdejší unitářský duchovní
br. Muk označen za Emanuela. Správně mělo být: Emil Muk. Za chybu se omlouváme.
50
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
jazykový korektor, technický a odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Vladimír Mrvka, Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen