SC08/1 - Náboženská společnost českých unitářů

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
1
leden–březen
2008
ročník iv
******************************************
Obsah čísla 1:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 1 .......................... s. 1–3
ČAPEK, Norbert Fabián: Klid a síla cestou jógy …. s. 3–10
MIKEŠ, Otakar: Univerzální nedogmatické náboženství
budoucnosti ……………………………………….. s. 10–19
Už je ze mě hasič? (poslal br. Jan Schwarz) …..… s. 19–21
MOJŽÍŠ, Petr ml.: Básně ........................................ s. 21–23
SCHWARZ, Jan: V pytli …………..…..…………. s. 24–25
POKORNÝ, Pavel: Bůh v nás, kolem nás a daleko od nás
……………………………………………............... s. 25–32
SCHWARZ, Jan: Dubový …………..……………. s. 32–33
Pro nové zájemce o časopis …………..…………....…. s. 34
******************************************
Úvodník k číslu 1:
Vážení a milí čtenáři,
v prvním letošním čísle Svobodné cesty naleznete opět pestrý
výběr příspěvků od několika různých autorů. V úvodu přinášíme text
přednášky zakladatele NSČSU Norberta Fabiána Čapka, který je věnován józe. K vydání jej připravil bratr Luděk Pivoňka.
Druhý příspěvek poskytl redakci Svobodné cesty bratr Otakar
Mikeš. Zabývá se v něm myšlenkou univerzálního nedogmatického náboženství budoucnosti.
Další články pocházejí z pera bratra Jana Schwarze, jenž mimo jiné v prosinci 2007 obnovil své veřejné působení a znovu pořádá
společná duchovní setkávání v Anenské ulici v Praze na Starém městě.
Ta se konají každou neděli od 16 hodin. Zároveň se Jan podílí na vytváření a doplňování internetových stránek www.pastorschwarz.cz, na
nichž lze najít řadu fejetonů i jiných textů sloužících k hlubšímu zamyšlení nad životem i k duchovnímu rozjímání. Právě z těchto stránek,
jejichž vytváření má na starosti s. Jolana Hršelová, pocházejí příspěv1
ky uveřejněné v tomto čísle SC. Ty doplňuje text putovního emailu s názvem „Už je ze mě hasič?“, který před časem rozeslal přátelům a známým právě Jan Schwarz. Protože všichni bratři a sestry nepracují s internetem, uvádím text daného emailu v našem časopisu, i když s lítostí
konstatuji, že jeho autora ani překladatele bohužel neznáme.
Dalším autorem, který se představuje v čísle 1, je pan Petr Mojžíš
mladší. Ten je synem stejnojmenného plzeňského léčitele ing. Petra Mojžíše staršího, který je navíc známý i například coby publicista a přispěvatel Regeny či úspěšný přednašeč (pan Mojžíš starší vystoupil jako
host s několika přednáškami rovněž pod hlavičkou plzeňské Unitarie,
přičemž tyto patřily k nejvíce navštívěným pořadům pro širší veřejnost.) Petr Mojžíš mladší (*1975) se podobně jako jeho otec zabývá léčitelstvím a duchovními naukami a v daném oboru překládá či publikuje na různých internetových serverech. Působí též jako učitel jazykové školy a již několik let skládá básně, které si vydává sám v podobě
malých sbírek kapesního formátu. Požádal jsem Petra Mojžíše mladšího o možnost uveřejnit několik ukázek jeho básní a tento s mým návrhem souhlasil i navzdory tomu, že příspěvky ve Svobodné cestě s ohledem na rozpočtové možnosti OUP nemůžeme honorovat.
Zamyšlení nad otázkou pojímání Boha a náboženství zaslal do
Svobodné cesty také bratr Pavel Pokorný z Hořic v Podkrkoší. Rovněž
jemu děkuji za jeho příspěvek a přeji mu, jakož i jeho rodině (bratr Pokorný obětavě pečuje o svou nemocnou choť i staršího bratra), do dalších let zdar a pevné zdraví. Pavel Pokorný také mimo jiné krátce reagoval na můj starší článek o kontaktech Alice Masarykové s českými
unitáři (vyšel ve 3. čísle SC roku 2006). V reakci na má pochvalná slova o Františku Urbánkovi, českobratrském kazateli a blízkém příteli
T. G. Masaryka, však upozornil na fakt, že Františka Urbánka dobře
znal právě starší bratr Pavla Pokorného, jenž si tohoto kazatele pamatuje jako člověka velmi zbožného, nicméně zastávajícího některá ortodoxní protestantská stanoviska a vyžadujícího jejich respektování.
V dané věci se tedy rozchází s hodnocením lidí, kteří se pohybovali
okolo T. G. Masaryka na Hradě a kteří Urbánka posuzovali poněkud
jinak. Zdá se být logickým vysvětlením, že Urbánek toleroval i jiná teologická mínění svého letitého přítele Masaryka a jeho přátel a příbuzných, ve své církvi (Masaryk nebyl jejím členem) však důsledně vyžado2
val respektování věroučných stanovisek, která odpovídala její konfesi (tj.
vyznání víry). Tento poznatek podepřený svědectvím pamětníka uvádím
coby zajímavost pro naše stálé čtenáře, kteří znají obsah minulých ročníků Svobodné cesty.
Za redakční radu se tímto loučí a na setkání u dalšího čísla našeho
časopisu se těší
Radovan Lovčí
**********************************
Klid a síla cestou jógy
Norbert Fabián Čapek
**********************************
Náboženství vychází od problémů kosmických, od věčnosti, od
Absolutna, od sounáležitosti veškerenstva, a proto nemůže být zužováno a omezováno něčím, co je jen místní či časové. Náboženství nemůže být jen národní, nemůže být pouhým moralizováním. Nemůže být
jen evropské, či indické, evangelické, anebo katolické, jen pro pověrčivý dav, či pouze pro jemné estéty. Nemůže být ani omezováno na
křtění, oddávání, pochovávání či jiné obřady. Náboženství musí být
něčím, co je ve všem, při všem a za vším. Nesmí být přítěží, strašákem
nebo karatelem. Musí být jako duchovní slunce, jako životní elixír, jako nektar bohů.
Náboženství má především objevovat skryté síly člověka, obrnit jej před nárazy, zvláště duševními. Má být zdrojem dobré nálady,
tělesného a duševního zdraví, úsměvů a humoru. Má podněcovat životní elán a optimismus, chuť k práci a životu vůbec.
Géniové, velcí svatí a hrdinové, které obdivujeme, neměli na
očích klapky, které by jim bránily v rozhledu. Tito lidé měli opravdu
odvahu všechno zkusit a vždy se učit, třeba i od nepřítele. Nebáli se života, nelekali se pohledět pravdě do tváře, neuzavírali se do ideových
ohrad, přes něž není dovoleno se podívat.
Je to otázka, který výrok apoštola Pavla byl ze všech největší.
Domnívám se, že jím byl jeho výrok: „Všechno je vaše!“ Držme se to3
hoto výroku. Je-li u Zaratuštry něco dobrého, buďme mu za to vděčni.
Najdeme-li v evangeliích snadnější cestu k většímu a krásnějšímu životu, zkusme se na ni vydat. Je-li jóga, nebo její část něčím dobrým,
proč by nemohla být také naší?... Co je jóga? Je to cesta či způsob, pomocí něhož lidé, kteří ji znají a praktikují, dosahují toho nejvyššího sebeovládání, sebepoznání i největšího rozvinutí duševních sil.
Norbert Fabián Čapek
Je několik druhů jógy. Jedna z nich klade důraz na ovládání dechu a tím i na tělesné síly a životnost. Jiná klade důraz na pěstění silné
vůle a vykonávání vlivu na jiné lidi. Jiná opět zabývá se především silou myšlenky a imaginace. Z nich některé ovlivňují intelekt, jiné nálady a jiné opět duševní síly a nervovou soustavu. Další opět vedou k rozvíjení zvláštních schopností, jako je jasnozření, extáse, vybavování se
z těla a podobně… Všechny druhy jóg však napomáhají člověku v tom,
aby dosáhl větší jistoty, většího klidu a větší síly.
K snažšímu pochopení, jak poznatků jógy bývá používáno
v praktickém životě, budiž zde uvedena jedna historka charakterizující
ducha četných Indů. Jistý brahmín Anantja řekl své mladé paní před
4
spaním, že prý ženy jsou příliš povídavé. Odpověděla mu, že zná muže, kteří jsou ještě povídavější než ženy. Brahmín se cítil dotčen. K hádce
však nedošlo. Jen se vsadili, že ten, kdo první promluví, bude muset
dát druhému betelový list. Usnuli, aniž by více slova promluvili.
Když následující dny z domu nevycházeli, dveře neotvírali a na
klepání neodpovídali, sousedé v domnění, že se jim přihodilo cosi zlého, vnikli do jejich bytu. Zde našli ženu a muže jak sedí se zkříženýma
nohama, aniž by promluvili jediného slova. Všechny pokusy přimět je,
aby promluvili, byly marné. V domnění, že se jedná o nějaké kouzlo,
rodiče muže povolali zaklínače, aby je zbavil kouzla. Mezitím však
přišel známý brahmín a prohlásil, že je zbaví jejich nemoci. Rozžhavil
zlatou tyčinku a pošimral jí muže na chodidle. Pak ještě u loktů, v jamce srdeční a na zátylku. Muž strpěl bolest, aniž by vydal hlásky. Brahmín se pak přiblížil s rozžhavenou tyčinkou k ženě a chtěl se dotknout
jejích chodidel. Ale mladá žena rychle odtáhla nohu a vykřikla: „Již
dost!“ Uznala svoji prohru a podala muži lístek betelu. Manžel jej s uspokojením přijal a dodal, že ženy jsou přece jen povídavější.
Pokud je mi známo, nikdo nikde nedokázal dosáhnout většího
klidu mysli než ti, kteří šli cestou jógy. Byli to právě indičtí mistři a zasvěcenci, kteří se stali virtuosy v umění jak dosáhnout a vědomě udržovat klid.
Kdo se stal pánem jógy, je schopen podle své vlastní vůle kdykoliv se uklidnit, ovládnout dokonale své city, zastavit své myšlenky či
libovolně je usměrnit. Dokáže být nejen naprosto imunním proti jakýmkoliv zevním dojmům a vlivům, ale může také sám v sobě vyvolat
jakékoli pocity a nálady. Kdykoliv je řeč o těchto schopnostech u nás
v Evropě, vždy slyšíme námitku, že nic podobného není u nás v Evropě možné a že jen v prostředí Himálaje, v naprosté odloučenosti od
světa a bezstarostnosti o denní potřeby, je možno se oddat takovým
cvičením, s nimiž je nutno započít již v dětství.
My v Evropě, na rozdíl od oněch indických mistrů, jsme virtuosy v opačném směru. My umíme se tak oddat zápasu o denní potřeby,
o vytváření materiálních hodnot, že sami sebe při tom úplně ztrácíme.
A tak pravý, hluboký klid stává se něčím pohádkově nedostižným, zatímco neklid, nervozita a vnitřní rozháranost jsou na denním pořádku
právě tak jako proměny počasí. I zde je třeba hledat příčinu toho, proč
5
i naši nejlepší lidé zpravidla předčasně umírají a proč jejich nervy
a srdce nesnesou trvalý neklid.
Osobně jsem přesvědčen, že je možné, ba nanejvýš nutné, abychom to nejlepší z indických a evropských schopností a vymožeností
spojili a sladili. Je třeba, abychom mezi klidem indických mistrů a výbojností Evropanů učinili rozumné vyrovnání. Je nutné, abychom nežili jen a toliko vnitřně jako někteří východní zasvěcenci, ale ani jen
zevně a smyslově. jako je u nás zvykem. Spojujeme obojí ve velkou harmonii velkého života!
V člověku jsou dva póly. Jedním koncem dotýkáme se věčného, nejvyššího, vesmírného, božského života. V tomto božském životě
má být hluboce zakořeněn náš klid. Druhým koncem jsme zakotveni
ve smyslovém těle, v přírodě nás obklopující a v potřebách, které vyžadují uplatnění našich sil duševních i tělesných, rozumových, organizačních, vůdcovských a společenských.
Je potřebí, abychom i při největším vypětí sil uměli zachovat
vnitřní klid a při největším klidu zůstávali schopni největších výbojů.
Je potřebí, abychom se podobali stromu, který má kořeny hluboko v zemi a které zůstávají v klidu i tenkrát, když větvemi burácí ta největší
bouře.
Je žádoucí, abychom se podobali moři, které ve svých hlubinách je klidné i tentokráte, když vichřice zvlní povrch k nepoznání.
Mělký rybník těžce snáší silný vítr. I slabší závan větru dokáže pohnout nejspodnějšími vrstvami vody, pozdvihnout bláto a zakalit celý rybník, takže v něm nezůstane ani kapička čisté, průhledné vody. Tam
také nezůstává ani to nejmenší místečko v klidu.
Když jsem svého času nastoupil cestu vyšší jógy, bylo mi nejnápadnější a nejzvláštnější to, že už při počátečních dechových cvičeních je kladen velký důraz na to, aby všechny svaly těla byly v úplném
uvolnění, tedy v klidu, kromě oněch, jichž je zapotřebí k samotnému dýchání. Sám jsem mohl pozorovat, jak při tomto cvičení nastával v těle
zvláštní a požitkově velmi žádoucí rytmus mezi klidem těla a činností
dýchacích orgánů.
Někteří lidé se zajímají o jógu, protože chtějí získat vnitřní klid.
Toto je správné. Jsou však mnozí, kteří chtějí mít klid pro klid. Chtějí
mít od všeho pokoj. Takový klid je však klidem za pecí, klidem v pa6
pučích, klidem lidí, kteří nemají co dát a jejichž smysl života je vyčerpán tím, co oni pro sebe a jen pro sebe užijí. Nám musí běžet o jiný druh
klidu. O klid pro nabrání nových sil. Toto je jedině zdravý klid, zasloužený klid, klid duší vznešených.
Jak dosáhnout žádoucího klidu mysli? Jak vypěstit onu duševní
sílu, která by nám napomáhala čelit všem těm různým starostem a těžkostem, na něž v životě narážíme? Je nepochybně důležité poznat a ovládnout své tělo, tak jako i svůj dech. Vláda nad sebou však začíná vládou
nad svými myšlenkami.
Dnes už vidíme, jaký ohromný vliv mají myšlenky na celý organismus člověka. Od nich velmi často závisí zdraví nervů, dobré trávení, dobrá nálada, radost ze života a téměř všechno, co činí život krásným a žádostivým.
My vlastně nežijeme a netrávíme z toho, co kolem vidíme a slyšíme, ale z toho, co o tom myslíme, jak si to prostřednictvím svých
představ bereme k srdci. Není možno trápit se nad něčím, co se dříve
nestalo obsahem našich myšlenek a také není možno z něčeho se radovat, když na to nemyslíme. Mohu-li své myšlenky ovládat, tak jako ovládáme radiový přijímač, nechám na sebe působit jen to, nač jsem svůj
přijímač – svou mysl – naladil. Ovládaná myšlenka je velkou mocí.
Letí k cíli jako dobře namířená střela. Je silná, je tvůrčí, je vítězná. Neovládaná, nebo vnucená myšlenka může být naproti tomu jako síť, do
které se člověk zaplete a nemůže se pak hnout.
K duševnímu klidu vede několik kroků či stupňů: relaxace, sugesce, eliminace, sublimace a imaginace. O relaxaci a sugesci bylo již hovořeno dostatečně při jiných příležitostech. Co však rozumíme eliminací? V podstatě jde o odstranění z mysli a i z podvědomí všech otravujících, zmalátňujících a rozčilujících myšlenek. Příklad z běžného
života nám to osvětlí ještě lépe. Když pozoruji, jak hospodyňky přebírají čočku, vidím, že smetí vyhazují a starají se jen o čočku, která má
být předložena k jídlu. Ale když pozoruji, jak lidé duševně žijí, tu vidím, že činí pravý opak. Čočku vyhazují a smetí pozorně ukládají do
salonu své duše a potom se diví, že mají mrzuté nálady, že se jim nechce do žádné vážné práce, že nemají o nic zájem, žádný zápal pro nějaký ideál.
7
K umění být klidnými a silnými patří takto umění odhazovat duševní smetí. Každý nepříjemný zážitek, jestliže jsme mu vědomě nevyhradili jeho místo, způsobuje nám duševní únavu a tím nás připravuje
i o náš duševní klid.
Kdysi, jako novinář a redaktor, čítával jsem každé ráno všechny
noviny. Býval jsem z toho celý den mrzutý, oslaben a rozladěn. Myslíval jsem, že musím trpět a trápit se za všechny nezdary a zlořády druhých, a tak jsem kromě trochy zlosti a hořkosti neměl ze života takřka
nic. Všechno úsilí zdálo se být marným – pouhým plácnutím do vody.
V tomtéž stavu nacházím dnes mnohé, i když nečtou všechny noviny.
Tím ovšem samotné novináře nikterak neobviňuji. Proč bych se však
měl zlobit na zrcadlo našeho veřejného života? Ono jen odráží skutečnost, jaká je – a to ještě jen z polovic.
Čím více se venku stmívá, čím situace domácí či zahraniční je
zachmuřenější, tím více je zapotřebí, abychom se cvičili v umění být
silnými a klidnými. Cvik tzv. eliminace může nám v tomto směru být
dobře nápomocen. Taktéž však i sublimace, která představuje umění přeměňovat nižší pudy na vyšší, hrubé city v jemnější.
Neméně důležitou úlohu v našem životě hraje i imaginace, čili
představivost, kterou považuji za klíč k největším ziskům duševního
života. Jogíni, tak jako všichni vnitřně silní lidé měli, jak jsem poznal,
vždy jen jednu vůdčí myšlenku, která jim byla neobyčejně jasná. Tato
myšlenka na něco, co bylo větší než oni sami, dokázala v nich probudit
neobyčejné síly a schopnosti. Má-li člověk tolik představivosti, aby si
ve své mysli vytvořil nějaký velký a vznešený cíl, jak tomu např. učí jóga, a snaží-li se tohoto cíle dosahovat, pak nikdy ho tak nebolí, ani nerozrušuje, musí-li se na své cestě v tom či onom zapřít. Prochází-li se
někdo např. na nástupišti bez cíle a někdo ve spěchu do něho vrazí, může ho to velmi rozrušit. Ale jestliže se chce při velkém návalu dostat do
přeplněného vozu a někdo při tom do něho strčí, valně si toho nepovšimne. Jen když dostane ve vlaku místo a bude moci jeti…
Takový jogín jen proto snáší snadno mnohé útrapy i pokoření
s klidem, protože je plně zabrán myšlenkou na to, co chce dosáhnout.
Naše blaho, náš klid, naše síla, naše nadšení nikdy nezávisí na pravém
místě od toho, co se kolem nás či s námi děje, jako od toho, čím je naše
mysl naplněna. Toto je jeden z nejvyšších poznatků jogy. O tomto byly
8
ostatně podány nesporné důkazy i hypnotickými experimenty. Hypnotisovaný prožívá jen to, co hypnotisér vložil do jeho mysli.
Je-li mysl člověka naplněna vědomím věčnosti a všudypřítomností Boha, je člověku dán klíč k pokladům klidu a duševní síly, k pokladnici, kterou žádný jiný klíč tak bezpečně neotvírá.
Může-li tedy člověk říci, jak stojí v jedné unitářské písni:
„Já s Bohem vlastním hvězdnou říš
a věčnost nosím v duši své,“
potom může říci i druhou polovičku verše:
„mě blaží koutek, okamžik,
a jedno slůvko upřímné.“
Není krásnějšího zvyku, jako když si člověk denně vyhradí pro
sebe chvilku, kdy se chce potkat sám se sebou, aby si připomenul hlubší smysl života:
„Jsem božím dělníkem. Jsem jiskrou zapadlou do hmotného těla.“ V tomto těle je třeba onu jiskru rozkřesat v posvátný oheň, v kterém pak nechť shoří vše, co je nežádoucí, a znovu a silněji podnítí to
nejlepší, čím člověk chce žít.
Naše tělo je dílnou ducha, ale je také svatyní, kde se potkáváme
s Duchem všech duchů. Paprsek, který máme z Boha, jen proto září,
hřeje a nás oživuje, že jedním pólem je spojen s námi a druhým je ve
spojení se svým zdrojem.
9
Když se oddávám meditaci, ať cokoliv jiného při tom zanedbám
nebo opomenu, jedno však ať mi zůstane, i kdybych žádných slov nepoužíval: ono vědomí sounáležitosti s vesmírným životem.
Utišíme-li se sami v sobě, přiblížíme se tam, kde všechna přání
ztichnou, kde všechno jiné se zapomene a zůstane jen pocit Velké Přítomnosti Věčného.
**********************************
Univerzální
nedogmatické
náboženství budoucnosti
Otakar Mikeš
**********************************
1. Úvod
Vývoj náboženství v nové době ve vyspělejších zemích západního typu (ale zejména i v naší vlasti) lze charakterizovat slovem sekularizace (což znamená zesvětšťování, odcírkevňování). Mnozí lidé už
nemohou věřit starým náboženským pověrám, které církve nehodlají
měnit, a proto počet věřících příslušníků různých církví klesá, a ti, co
zůstávají církvím věrni, jsou často jen tzv. matrikoví věřící, kteří kostely nenavštěvují a nevedou žádný opravdový zbožný život. Někteří
z nich však vítají kněze alespoň při pohřbu nebo při křtu, o duchovní
život se ale nezajímají.
Lidstvo tak prodělává proces, který lze výstižně charakterizovat
slovy náboženská krize. Avšak řadu duchovně uvědomělých lidí (kteří
pociťují určitý stupeň necírkevní religiozity) zmíněná situace zneklidňuje, protože si uvědomují, že náboženská víra člověka bývala u mnohých občanů východiskem etiky a základem jejich morálky. Pokles takové víry se pak promítá i do svědomí člověka a krize náboženská tak
10
přechází v krizi etickou, což na chování některých našich občanů zřetelně vnímáme.
Nepostihuje však všechny spoluobčany. A tak souběžně s růstem sekularizace pozorujeme i růst snah některých uvědomělých spoluobčanů, orientovaných vědecky i duchovně, kteří se snaží vytvářet
jakési nové, necírkevní, nedogmatické a vědě blízké duchovní učení,
které nazýváme postmoderní univerzální náboženství budoucnosti. A jeho popis určuje zaměření tohoto předkládaného pojednání.
2. Charakterizace takového náboženství
V současnosti existuje několik velkých celosvětových náboženství (buddhismus, křesťanství, islám), několik národních či kmenových
náboženství (hinduismus, šintoismus, judaismus) a řada dalších menších duchovně orientovaných seskupení. Každá z těchto velkých i malých skupin zdůrazňuje přednosti a výhradní pravdivost svých nauk
a většinou se staví odmítavě k těm druhým. Naproti tomu nově vytvářené náboženské učení však musí směřovat k univerzalitě, tj. k tomu,
aby bylo společné většině lidstva. Proto se musí vyznačovat velkou tolerancí. Již perský filozof ABDUL BAHÁ, syn zakladatele baháismu –
údajně posledního zjeveného náboženství a pokusu o „univerzální náboženství" – , pravil: „ Varuj se předsudku. Dobré jest světlo, ať si v jakékoli lampě hoří, krásná jest růže, ať si v kterékoli zahradě kvete.
Týmž třpytem září hvězda, ať svítí od východu nebo od západu. Proto
oči naše vždy otevřeny jsou novému poznání, uši naše ochotny jsou vyslechnouti jakékoliv tvrzení a srdce naše přijímá pravdu od každého
a v každý čas…“
Kromě své snahy o univerzalitu nově vytvářené duchovní učení
musí respektovat vědecké poznání, nebo s ním alespoň nesmí být v rozporu, neboť vědecký přístup otevírá cestu ke stále hlubšímu poznávání
přírodních zákonů a tím přibližuje pochopení podstaty a funkce tohoto
světa. Čechoameričan a unitář dr. LADISLAV ŠTOLFA ve svém spisu Za novým náboženstvím napsal: „Náboženství budoucnosti bude pracovati převážně v takových oborech, kam samotná věda nemůže vkročit, aniž by se zpronevěřila svému základnímu principu zkoumat jedině
ty věci, jež jsou přístupny smyslům, a bude povznášeti lidstvo v těch smě11
rech, kde nedostačuje ani jakékoliv umění. Pravé náboženství budoucnosti má v úctě vědu a upřímný učenec má plné právo se tišiti a povznášeti pravým náboženstvím. Velebný a hluboký pojem Boha se nikterak nepříčí rozumu a jest úplně v souhlase s moderním vědeckým
názorem na svět... Věda však vždy musí kontrolovati náboženství, věda
musí ostříhati jeho kroků, aby – svedeno zářivými bludičkami – se neocitlo na scestí a nezapadlo do močálů pověry.“
T. G. Masaryk
Tato slova můžeme vhodně doplnit citací Masarykových slov
o skepsi, které napsal ve svém spisu V boji o náboženství a která dále
rozvinul ve sborníku KARLA ČAPKA Hovory s T. G. Masarykem: „Víra, která může být ověřena argumentem přesvědčení, musí být základem náboženského učení […]. Čím více rozšiřujeme a prohlubujeme vědeckým poznáním svůj obraz světa a života, tím lépe poznáváme nebo
můžeme poznat Boha stvořitele a hybatele [...]. Teologové často – prý
v zájmu náboženství – žalují na rozum a moderní skepsi. Neprávem [...].
Skepse není bezbožnost. Skutečným nepřítelem náboženství, pravým bez12
božstvím a odpadnutím od Boha, je indiference, lhostejnost a cynismus. Indiference a cynismus jsou hrob náboženství a duchovního života vůbec, jsou duchovní smrtí. Mnohý skeptik, ba i ateista, má více náboženství než takový nábožensky vyčichlý církevník [...]. Úkol je pořád: myslit kriticky – a žít zbožně.“
Dalším důležitým rysem nově vytvářeného náboženství je jeho
kosmická orientace. Geniální vědec ALBERT EINSTEIN vyslovil tuto
prognózu: „Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě
jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění vyrůstajícím ze zkušenosti a objímajícím všechny věci přírodní i duchovní smysluplnou Jednotu.“
Albert Einstein
K charakterizaci nově vytvářeného duchovního směru patří
i problematika jeho hlásání. Uvedeme citaci z nakladatelstvím Unitaria
vydaného spisu Sádhaná – duchovní cesta: „ Náboženství budoucnosti
bude určeno celému lidstvu, které ovšem i v budoucnu ještě dlouho bude v různých zemích na různém stupni vývoje. Aby takovéto učení mo13
hlo univerzálně vyhovovat, musí jeho doktrina být z hlediska srozumitelnosti podávána vícestupňově, alespoň ve třech stupních: První stupeň se bude vyznačovat maximální srozumitelností pro nejširší vrstvy,
třeba i na úkor přesnosti podání, a tento stupeň bude také nejbližší dosavadním stávajícím náboženstvím, od nichž se však bude lišit nevytvářením dogmat. Druhý stupeň bude přinášet soustavy duchovních cvičení pro ty mysticky nadané jedince, které běžné náboženské formy
neuspokojují a kteří touží po hlubším duchovním životě. Konečně stupeň třetí bude podávat nejvyšší duchovní pravdy filozofickou formou
těm, kteří je budou schopni chápat a prožít. Pro všechny své stoupence
bude náboženství budoucnosti přinášet srozumitelnou etiku jako zdroj
vhodných norem pro chování člověka a pro mezilidské vztahy, pro mravnost a morálku.
A jaká bude základní forma takového postmoderního, necírkevního, nedogmatického a vědě blízkého náboženství? Nepředstavuji si,
že bude lidstvu předloženo jako nějaká nová forma svatého písma, jako
nějaký nový kánon (i když pokusy o jeho formulaci samozřejmě nemůžeme vyloučit). Představuji si, že to bude jakási v celosvětovém měřítku v různých zemích publikovaná řada samostatných takto orientovaných příspěvků. A z tohoto nijak pevně neorganizovaného souboru, dostupného na internetu či i jiným způsobem (záslužnými překlady těchto děl a přednáškami o nich v různých institucích) si každý zájemce
bude vybírat ty příspěvky, které ho nejvíce osloví a na jejich základě si
bude vytvářet svůj osobní duchovní přístup, své vlastní náboženství. To
samozřejmě nebude u všech stoupenců identické, přesto však bude mít
určitý ušlechtilý rámec, který je bude sjednocovat.
Pod pojmem postmoderní univerzální náboženství budoucnosti
tedy rozhodně nemíním nějakou novou církev s nějakou novou kněžskou hierarchií. Považuji však za účelné jmenovat řadu duchovně i vědecky orientovaných osvícených myslitelů, kteří do tohoto společného
souboru už přispěli nebo přispívají. Jsou to především spisy Paula Bruntona, Ralpha Waldo Emersona, Alberta Einsteina, Chalíla Džibrána,
Pierra Teilharda de Chardina, Carla Gustava Junga, Olivera Lodgeho,
Šrí Ramany Mahárišiho, Prentice Mulforda, Romaina Rollanda, Alberta Schweitzera, Rabindranátha Thákura, Ralpha Waldo Trineho, Svámího Vivékanandy a řady jiných zahraničních myslitelů.
14
V naší vlasti – před více jak osmdesáti lety – zahájili systematickou snahu v tomto směru zakladatelé Unitarie dr. Norbert Fabián
Čapek a dr. Karel Hašpl se svými následovníky. Jeden z pokusů o současný český skromný příspěvek k systematickému rozvíjení snah o postmoderně pojaté duchovní učení je i naše Náboženství Moudrosti. Motto všech těchto příspěvků zní: Univerzální náboženství budoucnosti nevznikne samo od sebe nějakým zázrakem z vůle Boží. Bůh náboženství
nepotřebuje, potřebujeme je my – lidé. Proto je také musíme vytvářet.
3. Můj příspěvek do tohoto souboru
Rada vědeckých společností Československé akademia věd a Evropský kulturní klub uspořádaly dne 20. 4. 1995 v budově Akademie
věd v Praze na Národní třídě tzv. panelovou diskusi na téma Náboženství a věda. Měl jsem možnost tam přednést úvahu na téma Futurologie vztahu náboženství a vědy. Uvádím její přehled formou deseti bodů podle stejnojmenné promluvy, přednesené dne 10. 4. 2007 v pražské Unitarii. Dle těchto souhrnných představ:
(1)
Bůh bude chápán jako neosobní kosmický duchovní Princip,
který je příčinou a základem všeho existujícího. Je prapodstatou veškerého bytí a dění.
(2)
Bůh nesmírně převyšuje možnosti našeho lidského poznání, proto člověk nemůže Boha plně rozumově pochopit, je nepředstavitelný
a snaha o nějaké jeho definování či zobrazování je naivní. Člověk se
však může – oproštěn od závaží svého malého ega – Bohu blížit duchovní cestou ve stavu hlubokého niterného ponoření a nacházet jej jako svou duchovní prapodstatu.
(3)
Bůh je současně transcendentní (ve Věčnosti) a imanentní (ve
vesmíru). Bude chápán jednak jako bezpřívlastkové Absolutno existující trvale ve Věčnosti – této formě říkáme Bůh transcendentní. Přitom
Věčnost není sumace, nýbrž negace času. Je tam, kde čas není. Pro vědecké pracovníky by určitým přiblížením mohl být pojem singularita.
Z tohoto základního centra veškerého bytí jsou postupně vyzařovány
jednotlivé vesmíry a Bůh imanentní tkví v jejich podstatě – je prapříčinou jejich bytí a rozvoje. Bohu budou proto připisovány dvě formy
existence: trvalá, věčná, neprojevená (transcendentní) a dočasná, i když
15
dlouhodobě projevená (imanentní). Zdůrazňuji: Bůh je však jediný, celistvý, transcendentní i imanentní současně.
(4)
Bůh bude chápán jako Zákon a všechny nám dnes známé přírodní, duchovní i společenské zákony – jakož i zákony, které budou teprve objeveny – jsou součástí tohoto univerzálního Zákona. A právě
snaha o jeho podrobné studium je jednou z hlavních cest, kterou se věda v plné šíři může tangenciálně blížit poznání božství, neboť co činí
věda jiného, než že se snaží odhalovat přírodní zákony? Řečeno zkráceně: Bůh je zdrojem základní zákonitosti v každém z projevených vesmírů a Zákon je způsob, jakým se Bůh projevuje.
(5)
Základní metodou, kterou je náš vesmír na všech úrovních
prostřednictvím těchto zákonů ustavičně a nepřetržitě vytvářen, je postupný vývoj – evoluce. Probíhá na úrovni kosmu i pozemské přírody,
kde se vztahuje na fylogenezi i ontogenezi, a platí i pro úrovně čistě duchovní. Zdůrazňuji: Vývoj je základní univerzální metoda, která trvale
směřuje ke stále větší dokonalosti všeho tvořeného.
(6)
Náboženství budoucnosti bude univerzálním etickým učením.
Výraz univerzální náboženství má tři významy. Jednak znamená všeobecnost, tj. učení pro všechny lidi bez ohledu na rasu či barvu pleti,
národnost, pohlaví, státní či společenskou příslušnost a bez ohledu na
náboženství jejich otců. Druhý význam vyjadřuje snahu vybírat ze starých i současných věr celého světa vyspělé nauky s nadčasovým významem a vytvářet tak předpoklady k jednotnému společnému náboženství.
(7)
Třetí význam výrazu univerzální je odvozen od latinského slova
universum, což znamená „vesmír". Jak to předpokládal již Einstein,
bude to náboženství kosmické, odvozené ze vztahu vyvíjejícího se člověka k vyvíjející se přírodě a vesmíru, k jeho duchovní vyvíjející se
Jednotě. Svou symboliku a slavnosti bude přebírat z kosmického dění,
zejména ze zdánlivé dráhy Slunce, které bude jeho hlavním náboženským symbolem.
Náboženství budoucnosti bude prosto dogmat a nebude založe(8)
no na zjeveních ani na svatých písmech. Bude to náboženství přirozené, etické, humanistické, formulované zcela nově způsobem odpovídajícím věku uvolňování atomové energie, letů do vesmíru, genových
manipulací a dalších významných pokroků vědy. Bude charakterizová16
no nejen ušlechtilým vztahem člověka k člověku, ale i velmi úzkým vztahem k přírodě, považované za chrám Boží.
(9)
Náboženství budoucnosti nebude s ostatními zanikajícími formami bojovat nebo zbytečně polemizovat. Bude jimi klidně a nekonfliktně prorůstat ke světlu poznání. Bude si vědomo toho, že nové moderní nauky nelze nikomu vnucovat, k nim nutno dospět vývojem, a to
vyžaduje svůj čas. Náboženství budoucnosti bude proto naprosto tolerantní k jiným ušlechtilým duchovním učením a filozofickým směrům. – A konečně:
(10) Naše Země se stává relativně stále menší a současné možnosti
globální výměny informací povedou k tomu, že náboženství budoucnosti bude nakonec učením celosvětovým – kosmopolitickým. Než
však k tomu dojde, to ovšem potrvá velmi dlouho a my se toho určitě
nedožijeme.
*
Tento stručný přehled je ale nutné ještě doplnit tím, jak si
představujeme, že takové náboženství vznikne. Uplatní se zde pět metodických přístupů a zdrojů:
(1) Náboženský synkretismus
(2) Náboženský eklektismus
(3) Duchovní intuice
(4) Duchovní inspirace
(5) Permanentní selekce.
Vysvětleme si je trochu!
(1) Prvý princip – synkretismus: Žijeme v době, kdy věroučné a duchovní proudy celého světa se vzájemně prolínají a ovlivňují, k čemuž
přispívá nejen moderní sdělovací technika, ale i rozvíjející se intelekt
věřících. Podobné procesy před dvěma tisíciletími vedly v oblasti Středomoří ke vzniku gnose a přispěly tak k relativně rychlému přijetí tehdy nového křesťanství. Nyní zažíváme rovněž období výrazného duchovně-náboženského synkretismu. (Připomeňme si New Age!). Na rozdíl od gnose nebude omezeno na jednu lokalitu.
17
(2) Druhý princip – eklektismus: Pouhým synkretickým promísením někdy i protikladných náboženských nauk by vznikla příliš složitá
a nepřehledná směs. Dále – součástí dnešního synkretismu jsou i učení
některých duchovních Mistrů, které však někdy není snadné oddělit od
nežádoucích praktik některých sekt, jejichž počet stále narůstá. Je proto nutný výběr. Moderní lidé jsou především eklektici, srovnávající různé prameny a vybírající to, co považují za nejlepší. Ze synkretického
podhoubí mohou pečlivým výběrem vyrůstat opravdu hodnotné nauky.
Přitom se může uplatnit i srovnávací věda náboženská.
(3) Třetí princip – intuice: Většina velkých náboženství (s výjimkou
buddhismu) byla založena na určitých formách zjevení osobního etického Boha či jím vyslaného archanděla. Postmoderní náboženství nebude postaveno na víře v takového Boha, a proto nemůže přijímat zjevení jako ideový princip, na kterém by bylo založeno. Bude však chovat ve velké úctě duchovní intuici, pramenící z hlubokých duchovních
oblastí nitra člověka, která v minulosti prostřednictvím rišiů (tj. zřeců)
či proroků přinesla lidstvu nesmírně cenné duchovní klenoty. Náboženská intuice a moudrost člověka to budou, které umožní výše zmíněný výběr.
(4) Čtvrtý princip – inspirace: Formulace kánonických spisů svým
pojetím nese často patinu tisíciletí. Náboženství budoucnosti se tím nebude vázat. Vybrané nauky bude formulovat zcela nově, způsobem odpovídajícím současné době a rozvoji vědy. Na starou moudrost bude
chtít navazovat také ideje zcela nové. A k veškeré této tvůrčí aktivitě
bude potřebovat náboženskou inspiraci.
A tak ti, kteří budou usilovat o vytváření náboženství budoucnosti, by měli být nadáni – kromě intelektuálních schopností – také
dvěma cennými „dary shůry" (řečeno obrazně), tj. náboženskou intuicí
a náboženskou inspirací. Proč by tyto cenné vlastnosti měly být dávány
v minulosti jen starým prorokům, proč by dnes i v budoucnu nemohli
existovat proroci moderní? Brání tomu snad nějaký přírodní či duchovní zákon?
(5) Pátý princip – permanentní selekce: Náboženství budoucnosti
nebude učením vytvořeným jednou provždy, jako nějaké svaté písmo,
nějaký kánon. Tyto nauky budou stále průběžně aktualizovány. Tím se
bude zásadně lišit od strnulých svatých písem minulosti.
18
Jak takové postmoderní náboženství opravdu vznikne? Bude to
učení blízké vědeckému poznání. Vzhledem ke složitosti vývoje lidské společnosti v nové době je to úkol přesahující možnosti jednoho
člověka. Univerzální náboženství vznikne postupně. Větší počet podobně orientovaných a literárně schopných lidí, kteří pocítí niterné
podněty k takové práci, bude toto krásné učení krok za krokem, skromně, nezištně a obětavě vytvářet. 1
**********************************
Už je ze mě hasič?
**********************************
Dějiště příběhu:
město Brisbane, stát Queensland, Austrálie.
Šestadvacetiletá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii. Její srdce bylo plné smutku
a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny... Nyní to již ale
nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.
Avšak ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala se: „Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys
chtěl být, až jednou vyrosteš? Měl jsi někdy nějaký sen a přání, co bys
chtěl v životě dělat?"
„Mami, vždycky jsem si přál být hasičem, až vyrostu!"
Matka se na něj usmála a řekla: „Uvidíme, jestli se nám podaří
ti tvůj sen splnit!"
Ještě toho dne zašla do místní hasičské stanice v Brisbane, kde
potkala hasiče Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland.
Objasnila mu poslední přání svého syna spolu s okolnostmi, které na1
Tuto a řadu dalších statí bratra ing. Dr. Otakara Mikeše, DrSc., mohou čtenáři nalézt na internetové adrese: http://sweb.cz/Mikes.Otakar/ a nověji též na nové adrese: www.nabozenstvimoudrosti.cz, odkud si je lze pro vlastní potřebu bezplatně
stáhnout.
19
staly, a poprosila ho, zda by bylo možné chlapce svézt v hasičském
autě. Hasič Bob řekl: „My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš
syn připraven ve středu ráno v sedm hodin, jmenujeme ho čestným hasičem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst a jezdit
na všechny výjezdy v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravou hasičskou helmu, ne
hračku – se znakem Queenslandské záchranné hasičské stanice, žlutý
gumový kabát, stejný jako nosíme my, a gumové boty. Vyrábí se přímo
tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové!"
O tři dny později hasič Bob vyzvednul malého Bena, oblékl ho
do jeho zbrusu nové hasičské uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu hasičskému speciálu. Ben si musel sednout na
zadní sedadlo a díval se, jak se s ním vrací Bob na hasičskou stanici.
Cítil se jako v sedmém nebi.
Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil
všech tří zásahů a svezl se ve třech různých hasičských autech. Mimo
jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována od jeho nových velkých hasičských kamarádů, zapůsobily na
Bena tak hluboce, ze žil ještě další tři měsíce. Déle než všichni doktoři
považovali za možné.
Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice – domova, kde by nikdo neměl
umírat sám a opuštěný – začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen
hasičského sboru, a zavolala i na hasičskou stanici. Požádala, zda by
bylo možné, aby se jeden z hasičů dostavil v uniformě do nemocnice
k Benovi, a postál u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.
Sloužící důstojník odpověděl: „My můžeme udělat daleko více!
Budeme tam do pěti minut! Máme jen malou prosbu. Než uslyšíte houkat požární sirény a uvidíte modrá světla majáků, můžete, prosím, oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposledy vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů.
A můžete, prosím, nechat otevřené okno do jeho pokoje?"
O pět minut později za zvuku sirén a blikání světel dorazilo hasičské auto k hospici a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova
20
pokoje ve třetím patře. Šestnáct hasičů v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho matky ho objali, drželi ho v náručí, střídavě za
obě ruce, a řekli mu, jak moc ho mají rádi.
Ben vzhlédl na velitele a s posledním dechem se zeptal: „Veliteli, je ze mě už skutečně hasič?"
„Ano, Bene, jsi velkým hasičem a nejvyšší velitel drží tvou ruku," řekl důstojník.
S těmito slovy se Ben usmál a řekl: „Já vím, držel mě za ruku
celý den a andělé mi zpívali..." Nato naposledy vydechl a velitel mu
jemně zatlačil oči... 2
**********************************
Básně
Petr Mojžíš mladší
**********************************
Starý rok doznívá
Starý rok doznívá…
Zimní noc mrazivá
s hrozivou vážností zůstala nad námi.
Na cestách zašlých dnů spočívá hvězdný prach.
Tiše se modlíme:
2
Tento text již delší dobu anonymně koluje v internetové síti. Jméno autora ani překladatele není známo. Text prošel před publikací v SC dodatečnou jazykovou úpraou.
21
Ať nové poznání s tisíci hvězdami,
novými hvězdami, co nejsou na mapách
a svůj třpyt vrhají do hlubin vesmíru,
v nichž lidé bojují a touží po míru,
kde lidé zoufalí hledají vnitřní klid
a děti přesmutné chtěly by pohladit,
kde ruka matčina láskou již nehřeje,
ve chvílích nejtěžších pozbývá naděje
i ten, kdo doufá,
ať duši drásanou omyje, osvítí,
probudí vážností těžkého prožití. –
Nejsou všem lhostejné vzdálené osudy
vzdálených lidí.
Vždyť s jejich strádáním trpí i něco v nás,
co přikrýt nemůže vzdálenost ani čas. –
Vykročme s nadějí do nových, vzácných chvil.
Snad mnohý váhavý z hrůz těch se poučil,
z hrůz, za něž může si člověk jedině sám!
Ať nikdo z věřících již průchod obavám
nedává více.
Není se čeho bát, strach musí ustoupit:
Ať silou vítěznou konečně září cit!
Síla Světla
Jedna síla nad vším vládne, ji tisíce sluncí vpíjí,
určuje a vytyčuje dráhy hvězdných galaxií.
Z mlhovin a hlubin kosmu vystupuje v mocném dění,
proniká až do atomů v dokonalém zrcadlení.
Jedna síla za vším stojí. Metamorfóz mocné pnutí
prožhavuje vnitřním světlem k nádhernému rozvinutí.
V zákonitém koloběhu, kde nic není nahodilé,
vznikání i zanikání podléhá jen této síle.
22
Jedna síla všechno řídí, souhvězdí se před ní sklání,
vesmírná pláň se k ní vzdouvá v harmonickém zachvívání.
Shluky hvězdných seskupení nové světy utvářejí
a z nápěvu prapočátků nejkrásnější tóny znějí.
Smrt
Pohleď v řád hvězdných drah, v tok věčných proudění
vesmíru, v mohutné živoucí kroužení.
Pohyby planet, hvězd, sluncí a hvězdokup,
kde každý zánik je počátkem pro vzestup.
Zrcadlem vesmíru i tělo člověka,
jímž lymfa obíhá, kroužíc krev protéká.
Myslíš, že jen ty sám můžeš zde stranou stát?
Jen v těchto zákonech máš svou smrt zvažovat.
Každý v ní od dětství věříš, s ní počítáš.
Z jakého důvodu odsouváš, odmítáš
vážně se zabývat svou smrtí v myšlénkách?
Odkud však pramení úzkostná bázeň, strach?
Copak jsi zapomněl, že Tvůj duch žije dál,
že záhal tělesný slouží mu za obal?
Má duši jako plášť v pozemském sloužiti,
aby zde dospěl duch k nutnému prožití
a v době spojení se zemí, se hmotou,
oděl se pro vyšší úrovně čistotou.
Po pouti hmotností zazářil zralostí
a vzhůru stoupat směl – do říše radosti. 3
∞∞∞
3
Básně převzaty ze sbírek: Hledači pokladů, Světlo teď schází nám a Živoucí kroužení (rok vydání není uveden v žádné ze jmenovaných sbírek).
23
**********************************
V pytli
Jan Schwarz
**********************************
Když se nám něco nedaří nebo zhatí, říkáme, že je to v pytli,
a často i víme, kdo ten pytel drží v ruce, kdo za všecko může, kdo je
strůjce zlého a osnovatel vší špatnosti a původce našeho neúspěchu, ale
někdy nám osud dopřeje uvidět až na konec děje a pak si dáme překvapeně ruku na ústa, protože bychom do nich rádi vrátili slova a zapomněli vyřčené, poněvadž jsme právě uviděli, jak se může člověk i událost obrátit naruby; pro někoho je autorem té proměny osud a pro jiného Pánbůh, někdo však, a já nevím proč, nenechá události plynout naznačeným směrem a obrací zlo v dobré a třebas i naopak.
Slyšel jsem kdysi příběh, který vyprávěl profesor na fakultě,
aby demonstroval tak zamotanou situaci na skutečné události. Hlavní
roli v ní hrál člověk, který jezdil za války do lágru s trakačem a na něm
vozil pytle brambor. Lákala ho touha vydělávat na cizím neštěstí, protože věděl, že židi v lágru mají sice ukryté cennosti, ale zato nic k jídlu. A tak se každý pytel brambor dal vyvážit zlatem. A tenhle podnikavý člověk vždycky jednou za čas přijel s trakačem a měnil ty drahocenné kobzoly ze své stodoly, které mohly zahnat hlad a oddálit smrt
židů, za jejich rodinné šperky, za zlaté snubní prsteny, za přívěsky a honosné brože.
Jenže pak přišel ten dlouho obávaný den, kdy židi neměli žádné
šperky a nebylo tedy za co měnit, a vrchní dodavatel zemáků pochopil,
že je utrum a že nastal ámen s podnikáním, že výhodné obchody definitivně skončily, že teď na něho už jen odevzdaně civí vyhublí odsouzenci. A stala se taková divná věc. Ten podnikavec, který do té chvíle
pečlivě vážil každou bramboru, vysypal beze slova svůj náklad na zem
a do prázdného pytle naložil churavé židovské děcko a vyvezl ho na
trakači z lágru. A stejným způsobem stačil zachránit třicet dalších dětí.
24
Jednou však obchodníka se smrtí přistihli při činu, dovlekli ho k šibenici a veřejně popravili.
A tak si nezoufám, když je něco v pytli, člověk není napořád
zlý ani dobrý, člověk se přece mění a dozrává k novému rozhodnutí,
člověk má vždycky naději a záleží na něm, co veze v pytli a za co svůj
náklad vymění, proto nikoho nesoudím a nevynáším konečné ortely
a sám jen doufám, že budu jednou osvobozen, přátelé v pytli i ti jdoucí
za svým vozem.
**********************************
Bůh v nás, kolem nás
a daleko od nás
Pavel Pokorný
**********************************
Spory o to, je-li Bůh, či není, mezi lidmi stále probíhají. Z hlediska společenského jde o spor různých ideologií, které různí lidé přijali za své. Chceme-li tento spor pozorovat nebo jej sami řešit, musíme se zabývat důvody „věřících” nebo „nevěřících” pro přijetí jednoho
pohledu a odmítnutí druhého. Důvody pro, či proti, jsou buď upřímné,
nebo neupřímné, buď rozumové, anebo citové. Významnými důvody
jsou také důvody zájmové. Někteří lidé chtěli pomocí náboženství
ovládat lid, proto šířili víru. Jiní chtěli moc církve zrušit, proto šířili
nevěru v Boha. Pro svoje zájmy jedni chtěli, aby Bůh byl, a druzí
chtěli, aby Bůh nebyl. Církve působily politicky a politici buď církve
využívali, nebo se obraceli proti nim. Zájmové zacházení s náboženskou otázkou je ovšem morálně pokleslé, přesto má ve společnosti silný vliv.
Trochu poctivější je, začneme-li se otázkou existence Boha zabývat ne pro svůj hmotný nebo mocenský zájem, ale převážně rozumem. V současnosti je rozum více ceněn než cit, lidé více věří vědě
než nějakému vyciťování pravdy a skutečnosti. Někteří myslitelé do25
spěli k naprosté skepsi, pokud jde o oblast poznání. Některé ideologie zase pyšně prohlásily, že pro člověka je svět dokonale poznatelný,
že člověk svět a přírodu ovládne, podřídí sobě.
Kde je pravda? Snad někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Jakou možnost má člověk tyto otázky rozřešit, najít na ně rozumové odpovědi? Dosud nikdo nepřesvědčil o takových odpovědích všeobecné
povědomí. Převážná většina lidí jsou lidé hledající, „věřící” nebo „nevěřící”. Jsou mezi námi lidé, kteří vědí? Pokud jsou, nechme je stranou, zcela jistě je jich málo a nám se zde jedná o cestu poznání průměrného člověka. Pokud jsme na půdě rozumu, nedaří se nám existenci
Boha dost jasně dokázat, ba ani popřít. Zvláště se nám to nemůže podařit, pokud nechceme, aby se to podařilo. Mimo zájmů hmotných
a mocenských jsou také skryté zájmy osobní, nebo přirozená inklinace
k idealismu či materialismu.
Jedním silným rozumovým důvodem pro existenci Boha je
vysoká organizovanost ve tvorstvu – v neživé hmotě, v živých tělech
i v dalších projevech v přírodě. Všechno, co my v přírodě známe, vše
se rozpadá. Z organizovaných forem se stávají méně organizované, až
nastává chaos. Vidíme však také vysoce organizované formy hmoty
a života až po člověka. Odkud se vzaly?
Na první pohled se pravděpodobnějším jeví, že prvotní musela
být mentální složka – inteligence. Ze strany materialistů je snaha vysvětlit vysokou organizovanost rozlehlostí vesmíru a náhodnými procesy. Nebyl u tohoto vysvětlení ale nějaký zájem? „Nosilo se to”
v jisté době, kdy náboženství bylo potíráno z politických důvodů. Já
osobně věřím, nebo spíše jsem přesvědčen, že „hmota – látka“, „hmota – paprsky“ i „hmota – pole“, musely vzniknout z mentálna, z nejzazší příčiny, že nejvyšší inteligence je to, co je věčné, co vytvořilo
vše další. Ale je možné, že k objevení toho nepovede již věda a že
člověk bude muset najít přímější a přirozenější cestu, která bude jen
mentální. Tušení toho se nachází v různých náboženstvích.
Tam se ale při snaze pochopit, nebo dokonce tohoto přirozeného tušení člověka mocensky využít, vše zdeformovalo. Důvod pro odmítání náboženství dává náboženství samo. Pronásledováním pokrokových myšlenek v minulosti a konzervováním zpátečnických myšlenek v přítomnosti. Dále mezi náboženstvími a mezi teology se téměř
26
nesetkáte s někým, kdo by představu o nejzazší příčině – Bohu – nepřizpůsoboval a nepodřizoval lidskému chápání.
Je pravda, že z lidské vymezenosti se vymknout nemůžeme, ale
my se této podřizujeme přespříliš. O Bohu hovoříme tak, aby byl pro
nás co nejpřijatelnější. Podle našich představ je osobností – jako my,
protože však je Bůh, podle nás je všemohoucí a vševědoucí, po tom
toužíme i my. Tvoříme o Bohu fantazie a uniká nám skutečnost, kterou můžeme pozorovat a poznávat, budeme-li mít odvahu a budemeli objektivní.
V současnosti je velice rozšířen materialismus. Pro některé lidi
je vyznávaným světovým názorem. Mnozí další ke všemu kolem sebe
zaujímají materialistický postoj, i když si žádný světový názor ani netvoří. Prostě žijí a jednají z přirozeně zaujímané pozice, že materiální
hodnoty jsou nejdůležitější. Dále jsou mezi námi lidé, kteří vyznávají
ústy nějaké náboženství, ale jejich přirozené postoje jsou materialistické.
Materialisté říkají, reagujíce na náboženství a na idealistické
filosofie, že je nesprávné vykládat svět Bohem, že je třeba vykládat
svět z něj samého. Myšlenka míří správným směrem, ale není dotažena až do konce. Nejprve bychom museli celý kosmos znát a mít nekonečně dokonalé schopnosti, abychom svět z něj samého mohli vysvětlit. My lidé asi nejsme schopni posoudit stupeň své vlastní omezenosti. Náboženství nám představuje Boha takového, jaký zcela jistě
není! Přizpůsobuje Jej našim potřebám a našim omezením. Zabraňuje
nám také vidět svět takový, jaký je.
Proč se lidé odedávna ptají po Bohu? Protože je tíží nejistota
o smyslu existence. O smyslu existence jich samých jako individua
a také o smyslu existence všeho v kosmu vůbec. Otázky tohoto druhu
spolu vzájemně souvisejí. Tedy sem patří otázky harmonie, vztahu lidí navzájem (otázky mravnosti či moci), vztahu člověka ke zvířatům,
rostlinám, k neživé přírodě, k nemocem (bakteriím, virům, k jiným
příčinám nemocí), k dosažitelnému i nedosažitelnému v kosmu,
k možným mimozemským civilizacím, k možným bytostem dokonalejším, než je člověk.
Ptá-li se člověk po Bohu, ptá se tedy po základních pravdách
svého bytí a zároveň po tom, jaký má mít poměr ke všemu, co je
27
kolem něj, jak s tím vším má vycházet, jednat. Chceme-li podniknout
nový pokus poznat nejzazší příčinu, je užitečné, abychom se osvobodili od všech dogmat i od všech údajných zjevení, která by se nám
z nějakých důvodů mohla možná líbit, nebo zdát se pravděpodobná.
Je třeba vyjít z toho, co je dosažitelné prostředky smyslovými, fyzickými i psychickými, které máme k dispozici.
Otázka, je-li Bůh, je otázkou dosti nedokonalou. Má antropomorfickou formu. Ptá se po bytosti, které je možno sice přisoudit vysoký, nebo nejvyšší stupeň dokonalosti, ale stále v naší představě zůstává stín lidské nedokonalosti. Otázka nevyjadřuje dosti přesně to, co
se snaží vyjádřit. Měla by být přijata dokonalejší formulace:
Je prvotní materiálno, anebo mentálno?
Vědci celého světa se jednoznačně shodují v mnoha závěrech,
ale na tuto otázku odpovídají různě, protichůdně. Zkusme se pro tuto
nejednoznačnost vědy odklonit od jejích metod. Ponechejme si logiku, výsledky tréninku lidské mysli a naše prosté znalosti o světě
oproštěné od jejich hodnocení, přibližme se pohledu na svět, jako bychom jej viděli poprvé. V pozici takového pozorovatele nutně musíme
být ohromeni dokonalostí světa, nejvíce nás samých. V pozici takového pozorovatele musíme nabýt přesvědčení, že toto vše, co pozorujeme, nemohlo být vytvořeno bez inteligence, tedy bez mentálního
principu. Tak si odvodíme, že mentálno je prvotní a věčné. S tímto
závěrem budou radostně souhlasit příslušníci církví a vydají se dále
na cesty teologií, dogmatik a apologetik. My však s nimi dále nepokračujme, zůstaňme na stanovisku toho pozorovatele, jakým jsme se
stali. Co se s námi stalo? Vznikl v nás údiv. To je emoce. Pokud náš
emocionální vnitřní prostor není umrtven, mohou se přidat i další city.
Možná cit pokory, možná cit strachu, možná údiv přejde v extázi,
možná nám náš zážitek bude inspirací k uměleckému projevu.
Pokud jsme byli na půdě pouhých rozumových analýz, byli
jsme v myšlení jednostranní. Jsou také lidé jednostranní tak, že žijí
jen citem a rozum přichází zkrátka. Hledejme nejlepší rozvinutí citu
i rozumu a použijme jich u otázek, u kterých nám pomůže více ten
nebo onen přístup. Tak si například rozumem můžeme odvodit z na28
šich pozorování, že pravý pohled na tvůrčí kosmické dílo je ještě
mnohem dokonalejší, než jaký si my tvoříme v našich představách,
také že nejzazší příčina je dokonalá jiným způsobem, než si ji chceme
představit my, že je mnohem velkoryseji působící a tvořící, než jsme
schopni pochopit. Můžeme si také odvodit, že jsou oblasti, kam nedohlédneme. Někam jsme nedohlédli v minulosti, někam nedohlédneme
v přítomnosti a ani v budoucnosti. Zůstanou pro nás tajemstvími některé oblasti hmoty, paprsků, polí, ducha, mentálna. Do některých
oblastí bude asi vstupovat již jiný tvor, dokonalejší, nějak „řádově”
dokonalejší, než je člověk. Půjde již možná přímějšími cestami, než je
vědecké bádání. K lepšímu chápání a prožívání se bude muset vyvinout, překonat a opustit svá nynější omezení, aby se více přiblížil nejzazší příčině a lépe s ní spolupracoval. Jaká to asi bude cesta? Co
jsme jako lidé dnes my a co bude tvor, který vznikne zdokonalením
nás?
Všude kolem sebe vidíme nějakou harmonii. Dokonalejší jednotka je vždy spojena s dokonalejší harmonií, organizovaností. Ve
světě rostlin probíhá soutěž o životní prostor, vznikly a trvaly nebo
ještě trvají rovnovážné stavy rostlinných společenstev. Jejich bohatství může být námi moudře, anebo nemoudře využito a také pohledem
na ně se můžeme těšit. Ve světě zvířat probíhá též soutěž o životní
prostor. Silnější se živí těly slabších, vzniká a udržuje se rovnováha.
V rostlinném a zvířecím světě je udržována rovnováha, pokud nezasáhne rušivě člověk, tvor s vyšším stupněm mentální mohutnosti. V přírodě vzniknul rozpor. Objevil se tvor funkčně po jedné stránce dokonalejší, ale jeho soutěží o životní prostor se stává ničitelem nižší sféry
života a ničitelem sama sebe. Tvůrčím zákonem však je vytvoření
vyšší a vyšší harmonie. Přirozená soutěž v říši rostlin a pojídání slabších zvířat silnějšími tvořilo funkční stupeň harmonie. Jednání člověka je dysfunkcí.
V duševním prostoru člověka však se vyvíjí touha po harmonii
a také svědomí. Projevují se ve společnosti různě. Jako mravní stránka náboženských soustav, jako humanistické projevy společenských
uspořádání. Cesta vede ke kolektivnímu pochopení nutnosti vytvořit
opět vyšší stupeň harmonie lidské společnosti na základě souhry citu
a rozumu. Ukazuje se, že cesta k tomuto kolektivnímu pochopení ve29
de přes utrpení a katastrofy, které si lidstvo samo působí a ještě více
bude působit.
Všimli jsme si, že popudy k pokroku společnosti a člověka
jsou touha po harmonii a svědomí. Měli bychom tyto jevy probrat do
větší hloubky, protože se ukazují jako to, co je tím nejprogresivnějším
z duševních statků, které se u člověka vyskytují.
Každá společnost, aby neničila sama sebe, vytváří zákony.
Někteří lidé pro svůj prospěch jsou schopni ublížit druhým, a to i těžce, zločinem. Pokud je světská spravedlnost nedostihne, mají radost,
jsou spokojeni. To jsou lidé, kteří buď již, nebo ještě nemají svědomí,
anebo svého svědomí nedbají. Většina lidí však se svým svědomím
smlouvá. Harmonie je cílem, svědomí je jedním z prostředků k jejímu
dosažení. Svědomí je vloženo do lidského nitra. Zabraňuje disharmonii ve společnosti a disharmonii člověka a přírody. Omezuje člověka
v disharmonickém jednání, ale není již tím, co by na jednotlivce působilo přímo ke kladným postojům, je pouze brzdou pro postoje záporné. Směrem ke kladným postojům působí niterná touha po harmonii.
V někom existuje, v někom nikoli. Někdo žije euforií z vítězství nad
druhými ve spojení s hrabivostí a mocichtivostí. Jiní nacházejí radost
a uspokojení z obohacování druhých hmotně či duchovně. V těchto
druhých lidech se vyvíjí vyšší typ harmonie, objektivně vyšší. Je chápán a realizován jen menší částí společnosti, ale uprostřed rozmáhající
se dysfunkčnosti společnosti je jedině perspektivní.
Křesťanství právě proto tak silně zapůsobilo na lidstvo, že začalo stavět na idejích harmonie, altruismu, lásky. Velká část lidí podvědomě cítí potřebu a nutnost harmonie. Nejnižším patrem křesťanství je zásada nečinit druhým, co nechceme, aby nám činili oni, a činit druhým to, co chceme, aby nám oni činili. Křesťanství má ale ještě
vyšší patro. Je to patro lásky a oběti. Institucionální křesťanství však
velice brzy začalo porušovat hrubým způsobem i to patro nižší a jeho
větší část trvá při tom, navenek se tváříc svatě.
Prvotní křesťanství přišlo se silnou ideou oběti. Ježíšova oběť
byla přinesena i za zlé lidi, kteří nevědí co činí. Je to protipól bezohledného přivlastňování si statků a moci. Je to vývojově vyšší typ
harmonie, který rozkvétá uvnitř bytosti člověka. Můžeme jej označit
za část Boha v nás. Ale někdo Jej vidí, někdo ne. Stejně jako někdo
30
vidí Boha kolem sebe a někdo ne. Ti čistého srdce Boha vidí. Většina
náboženských lidí věří a sugeruje ostatním, že Bůh je příliš daleko.
Na jednu stranu mají tito lidé pravdu. Nejzazší příčinu – Boha – skutečně nikdo neviděl a neuvidí. Vždyť je za vším. Ale jdeme-li cestou
harmonie, jsme napojeni na strukturu, která nás s Bohem, nejzazší
příčinou, spojuje.
Snažíme se žít podle kosmických zákonů, tvůrčím způsobem
s nejzazší příčinou spolupracujeme, tím nejzazší příčina pracuje skrze
nás a pokračuje ve svém tvůrčím díle. Vzhledem k nynější dysfunkci
společnosti, jak jsme o ní dříve hovořili, půjde tvůrčí dílo přes katastrofy, ale jednou musí přijít výsledek: ještě vyšší harmonie a další
tvůrčí etapa.
Jako lidé se narodíme a nevíme, odkud jsme přišli. Daří-li se
nám v životě dobře, radujeme se. Daří-li se nám špatně, stýskáme si,
anebo si zoufáme. Ať jsme se radovali, nebo si stýskali, umíráme a nejsme si jisti, co se ve smrti stane s naší individualitou. Jak tedy máme
nakládat se svým životem?
Můžeme se rozhodnout pro zneužívání druhých pro naše
pozemské výhody, pro podvody, pro lež, pro moc nad druhými, nebo
se můžeme rozhodnout pro harmonii. Tím se rozhodujeme pro peklo,
nebo pro nebe v naší duši. Záleží na nás, jaké vlastnosti v sobě roz31
víjíme a jaké dle naší vůle opouštíme, měníme ze špatných v jejich
dobrý opak. Například touhu po sebeprosazení v touhu po harmonii.
Pokud jsme se rozhodli pro harmonii, pěstujeme v sobě soucit s utrpením druhých, radost z dobrých úspechů druhých, svými vlastními
potřebami se zabýváme jen v menším rozsahu, stále něco obětujeme
pro harmonii. To vzhledem k lidem. Pak ale je třeba řešit svůj vztah
k nejzazší příčině. Neměl by to být vztah strachu mnoha náboženských lidí z toho, aby nás Bůh nepotrestal či neodmítnul.
Rozhlédneme-li se dobře kolem sebe, vidíme velkolepé tvůrčí
dílo. Vizme je takové, jaké skutečně je, a Boha nevizme takového, jaký není. Zdá-li se nám stvořitelské dílo v něčem nedokonalé, nechme
pracovat Boha našima rukama k zdokonalení stvořeného v průběhu
času, který je mnohonásobně delší než čas našeho života, a v prostoru
fyzickém či mentálním, který je zcela jistě mnohonásobně nebo nekonečně rozsáhlejší, než člověk může chápat. Je to pro nás obrovské dobrodružství. Přemýšlíme-li upřímně, dojdeme k závěru, že vůči nejzazší příčině bychom měli zaujímat hlavně vztah obdivu, důvěrnosti
a pokory. Vyjádřit se můžeme niterně a můžeme si pomoci i upřímnými rituály, jako například gestem sepnutých rukou na srdci a hlavou skloněnou v úctě. I tak můžeme posilovat pravý mentální vztah
k prameni všeho stvořeného. Nejsme s to žít dokonale, nejsme s to
povznést se dost vysoko nad naši sebestřednou omezenost. Uvědomme si naše postavení alespoň naším omezeným rozumem a žijme podle čistých pohnutek srdcem.
**********************************
Dubový
Jan Schwarz
**********************************
Mohutný dub je pro mne takový patriarcha mezi stromy. Pro
keltské kněze to byl navíc svatý strom s božskou silou. Keltové věštili
pod korunami dubů, které prý znásobovaly jasnovidecké schopnosti.
Pohanští kněží pro zvýšení věšteckého umění pojídali dubovou kůru.
32
Nejen Keltové, ale také Germáni uctívali dub a Slované pod ním obětovali Perunovi dary. Věřili v sílu dubových ratolestí a náhrdelník ze
sušeného listí je měl ochránit před zlými mocnostmi. Naši předkové
u dubu obětovali každý rok beránka, jeho krev nechali stékat mezi kořeny, aby zajistili pro svá pastviště a pole dostatek vláhy.
Léčebné procedury s pomocí dubové kůry ani dnes nikdo nepodceňuje, koupele v odvaru pomáhají při nadměrném pocení nohou,
při léčbě ekzémů a popálenin.
O duchovní síle posvátného stromu vypráví i poměrně mladá
pověst z křesťanských dob, podle níž se největší český válečník narodil
pod dubem. Pověrčiví sedláci z okolí nakonec sami zničili památné místo Žižkova narození, když z kmene stromu tak dlouho osekávali dřevo
k výrobě topůrek na nářadí, které prý podávalo obzvlášť velké výkony,
až na místě nezbyly než kořeny. Jiná pověst z časů křesťanských hovoří o dubovém pařezu v rybníce pod Blaníkem. Až z něj vypučí ratolesti
a dub se zazelená nad hladinou, vyjedou blaničtí rytíři ze skály na pomoc ohrožené zemi.
Dub může ochránit člověka i před jiným nebezpečím. Zachránil
například sedláčka Čuperu, který se upsal čertu, aspoň tak nám to pan
Werich krásně popsal v pohádce „Až opadá listí z dubu“. Listí z dubu
totiž neopadá, teprve na jaře nové rašící listí shodí to staré zažloutlé,
takže s hloupým čertem dohodnutý termín nástupu do podsvětí Čuperovi nikdy nenastal. Stromy provázejí člověka celý život – vrhají mu
blahodárný stín, udržují vláhu, poskytují dřevo na kolébky i rakve,
dávají sílu k uzdravení i moudrost k poučení. J. V. Sládek ve své básni
vyzval budoucí čtenáře: „Pevný buď a nepovol, jsi-li v lese žití dub. Jsili pouze trávy stvol, schyl se, ale neustup. Dub, anebo třaslice, drž se
půdy, z níž jsi vzrost, zlomí-li tě vichřice, žils jak muž, a to je dost.“ –
Učme se žít jako stromy, přátelé.
33
**********************************
Pro nové zájemce
o časopis
**********************************
Časopis Svobodná cesta vychází čtyřikrát ročně, s barevnou
obálkou a s maximálním počtem 40 textových stran formátu A5. Noví ,
mimoplzeňští zájemci o jeho pravidelné odebírání, kteří nejsou členy
NSČU, si jej mohou objednat na adrese: Obec unitářů v Plzni Náboženské společnosti českých unitářů (NSČU), Tomanova ulice č. 3,
301 00 Plzeň, tel.: 377 442 638 a 737 870 502; emailový kontakt:
[email protected]. Dobrovolný příspěvek na roční odebírání časopisu činí (včetně poštovného) 160 Kč. Bez poštovného jde o sumu
120 Kč. Nižší částku dobrovolného příspěvku lze odevzdat tajemníkům brněnské či pražské unitářské obce. V takovém případě bude možné vyzvedávat si časopis přímo v sídlech brněnské či pražské obce. Členové Obce unitářů v Plzni jej dostávají zdarma!
*
Pod hlavičkou Náboženské společnosti českých unitářů vycházejí ještě další dva časopisy. Obec unitářů v Brně vydává desetkrát
ročně periodikum Poutník (formát A5, černobílá obálka s výrazným grafickým motivem, cca 24 stran), které je možno objednat na adrese: Obec
unitářů v Brně, Staňkova 18a, 602 00 Brno, tel.: 549 210 854, emailový kontakt: [email protected]. Roční předplatné činí bez poštovného 150 Kč (plzeňští zájemci mohou tuto částku odevzdat bratru Pivoňkovi a vyzvedávat si časopis v sídle OUP), s poštovným 250 Kč.
*
Pražská obec unitářů vydává jedenáctkrát ročně časopis Unitářské listy (formát A5, barevná obálka, maximální počet stran 40).
Podmínky odběru Unitářských listů lze zjistit na adrese: Pražská obec
unitářů, Karlova 8, 110 00 Praha 1 – Staré město, tel: 222 220 387,
email: unitaria–[email protected].
34
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen