Tunisko

Už od jara, kdy se nám z časových důvodů nepodařilo realizovat plánovanou výpravu na
Mauritius, jsme se s Liborem a Michalem zabývali myšlenkou, že aspoň na podzim se
utrhneme z neúprosného pracovního procesu a vyrazíme na nějaký malý exotický výlet.
Nakonec volba padla na Tunisko - ještě jsme tam nebyli - bude to tedy po dlouhé době další
navštívená země, bude tam ještě teplo na koupání, je tam plno možností pro výletování a
kromě toho nám pěkně po třech letech opět vychází návštěva Severní Afriky, která by se nám
tímto tempem za šest let měla pěkně zkompletovat (ještě chybí Libye a Alžírsko)…
Naše tradiční sestava byla tentokrát zachována - do poslední chvíle to vypadlo, že se k nám
přidá ještě Liborův a Michalův spolužák z ČVUT, ale nakonec jsme na sever Afriky vyrazili
ve třech. Z původně zamýšleného začátku září se sice stal začátek října, ale to nám pranic
nevadí! Tak tady, vzhůru do Tuniska!
Den 1. - 3.10.2003 pátek
Pro cestu do Tuniska jsme si vybrali Exim tours. Ve středu jsme zaplatili pobyt a v pátek
odlétáme! Rádi bychom skloubili odpočinek u moře s cestováním, což se nám na žádné
výpravě ještě pořádně nepodařilo. Pár dní si poležet na pláži a pár dní cestovat a poznat aspoň
kousek Tuniska! Máme pro náš plán ideální výchozí bod - město Sousse, které leží ve střední
části země a většina našich cílů je odsud dobře dosažitelná.
S Liborem se vydáváme z Tábora okolo deváté, letadlo letí v poledne, nevíc je to charterový
let, takže máme času dost. Michal je na letišti tradičně
dřív a jako vždy na nás čeká. Než jsme dorazili, tak
zatím vyřídil vouchery a letenky, takže máme po
příjezdu o starost méně. Odbavení probíhá bez
problémů, akorát na monitoru s odlety se dovídáme,
že je náš start odložen až na půl druhou, což znamená,
že budeme hodinu a půl sedět v bezcelní zóně.
Náš Boeing 737-800 společnosti Travel service se s
námi nakonec odlepil od země až ve 14,05, ale hlavně
že jsme konečně zamířili do tepla! Čekalo nás
1622km, které jsme ve výšce 11887m nad zemí
zdárně překonali za 2 hodiny a 20 minut. Cestou byla
krásně vidět Itálie a Apeniny, nad mořem se trochu zatáhlo, ale průlet nad tuniskými
městečky zvláště nad Sousse byl opravdu efektní. V 16,24SEČ jsme drsně dosedli na plochu
letiště Habiba Bourguiby v Monastiru.
Zdejší letiště je malinké, ale docela útulné. Pasová kontrola je rychlá a brzy dostáváme razítka
do pasu. Výhodou cesty do Tuniska s cestovní kanceláří je skutečnost, že nepotřebujeme
vízum. V letadle jsme pouze vyplnili vstupní formulář, jehož spodní část s námi bude cestovat
po Africe až do našeho odletu.
Zástupci cestovky nás směrují do autobusu před letištěm a brzy se vydáváme do nedalekého
Sousse (cca 10km), které jsme si už pěkně
prohlédli z výšky. Teď si ho prohlédneme také ze
země - poprvé míjíme zdejší přístav, medínu se
starobylým ribatem a kasbou na návrší, nádraží
předměstského vlaku (říkejme mu stejně jako
domorodci metro), stanoviště drožek a malých
turistických vláčků a také nepřehlédnutelnou
turistickou zónu, kde stojí jeden hotel vedle
druhého. S napětím sledujeme, jak daleko bude náš
"Marabout" daleko od centra. No, není to nejhorší,
ale půlhodina chůze taky není zrovna málo. Ale
1
hotel je to pěkný (přestože se v překladu jmenuje "Hrobka"). Vstupní hala má opravdu tvar
hrobky, jaké známe z naší cesty do Maroka, zbytek hotelu je mírně monstrózní, ale vkusně
zasazený do palmové zahrady, takže vzhůru na pokoj 901, který bude následující necelé dva
týdny naší základnou a domovem…
Večer se vydáváme na první obhlídku Sousse. Procházíme rušnou obchodní ulicí a míříme do
centra. Musím říci, že z okna autobusu i na mapě se centrum zdálo být mnohem blíž. Když
jsme se dostali na konec dlouhatánské nábřežní promenády, kde nás od hradeb medíny dělí
ještě dobrých 500 metrů, jsme už totálně uchození. Na víc už nemáme sílu. No, Sousse je
docela velké. Chuť si chceme spravit v supermarketu naproti našemu hotelu - budova je z
architektonického hlediska zvláštní tím, že ji podpírají dva mohutné betonové hasáky nákupem pivka na uvítanou. Alespoň se hodí několik drobáků, které zbyly mým rodičům,
kteří zde trávili dovolenou 14 dní před námi. Bohužel jsme nakoupili pivo Stella (1.250TND),
které se na pokoji ukázalo být nealkoholickým a navíc ještě mírně "bylinkózním".
Den 2. - 4.10.2003 sobota
Druhý den je odpočinkovým. Tak to bývá na většině našich cestách a v Tunisku nebyl žádný
důvod tento pěkný zvyk měnit. Můžeme se alespoň
trochu zorientovat v našem hotelu a především si
poležíme na pláži. Na obloze se sice prohání sem tam
nějaký ten mráček, ale jinak do nás pěkně praží
Sluníčko, což jsme po odletu ze sychravé Evropy
potřebovali.
Asi hlavním úkolem dneška bude obstarání místní
měny, což pro kluky představuje návštěvu některého z
bankomatů, které jsme při včerejší večerní obchůzce
míjeli. Já jsem netradičně vybaven dolary, které našim
zbyli z dovolené, tak budu po velmi dlouhé době
měnit hotovost. Směnárna je naštěstí v recepci hotelu,
tak nemusím chodit nikam daleko. Kurz vychází zhruba na 24,-kč za dinár, což je o něco více
než při výběru z bankomatu. Ale hlavně, že jsem se zbavil dolarů…
Teď už vzhůru na pláž. U obsluhy si platíme lehátka na celý den (1.500TD) a uleháme pod
jeden z mnoha rákosových slunečníků, které z dálky připomínají přerostlé bedly. Moře je ještě
docela teplé, takže se s chutí vrháme do vln Středozemního moře. Tak tohle jsme přesně
potřebovali - položit se na hladinu a nechat se kolébat! Prostě paráda! Bohužel záhy zjišťuji,
že ta smítka, která sem tam ve vodě potkávám, není nic jiného, než malinké medúzky s
černými chapadýlky. Chvíli na ně s Michalem
nedůvěřivě koukáme, ale zkoušet, jestli žahají, to se
nám tedy moc nechce. No, Libor ten test provedl za
nás - nedobrovolně. A…. žahají! Nechtěně o jednu
medúzku zavadil rukou a teď má na zápěstí svědící
škrábanec. Naštěstí se ta malá pálivá stvoření útokem
na Libora natolik uspokojila, že další den odtáhla, a
víc jsme je u našich břehů nespatřili.
Na pláži jsme zůstali asi do čtyř. Liborovi se už moc
do vody nechtělo a radši se slunil, my s Michalem
jsme si ještě poplavali v moři a raději jsme se
vyhýbali všem smítkům a větvičkám, které jsme před
sebou zahlédli. Odpoledne jsme se vydali na procházku do centra. Chtěli jsme obhlédnout
Sousse a hlavně jsme se chtěli podívat, v kolik hodin odjíždí metro do Monastiru (později
jsme zjistili, že jízdní řád máme přímo v recepci hotelu a že jsme tudíž podnikli asi 5km cestu
2
na nádraží poměrně zbytečně). Ale aspoň jsme se zorientovali ve městě - prošli jsme celou
nábřežní promenádu, třídou Habiba Bourgiby jsme došli až na náměstí Farhat Hachet - tedy k
bráně do medíny, a odtud podél přístavu jsme se dostali až k do stanice metra. Zítra se do
centra vrátíme na pořádnou prohlídku, teď už spěcháme do hotelu, kde dnes od šesti úřaduje
naše delegátka, u které bychom si chtěli objednat výlet do pouště. Původně jsme chtěli i na jih
cestovat sami, ale teď máme možnost během dvou dnů procestovat prakticky všechny
lokality, které jsme měli v plánu, což bychom sami tak rychle asi nezvládli. Aspoň zbude víc
času na koupání….
Slečna delegátka hned od začátku dávala najevo, jak moc ji její práce baví a jak je ráda, že po
ní zase někdo něco chce. Člověk si pak znova a znova říká, že je asi opravdu lepší vzít na
záda bágl a zařídit si cestu sám. No, dvoudenní výlet jsme si nakonec domluvili na čtvrtek a
do té doby budeme doufat, že s tam s námi tato nemilá slečna nepojede jako průvodkyně…
Den 3. - 5.10.2003 neděle
Tak v Tunisku jsme se rozkoukali, tak je na čase trochu výletovat. Pro začátek to nebudeme
přehánět a vydáváme se do sousedního přístavního městečka Port El Kantaoui, jehož centrum
bylo vystavěno celé v maurském stylu především pro potřeby turistů. Kromě velikého
přístavu pro plachetnice z celého světa tu najdeme i golfové hřiště s 27 jamkami, tenisové
kurty nebo jezdeckou stáj.
Od hotelu to do Port El Kantaoui máme asi 10km.
Svezeme se turistickým vláčkem, který neustále
pendluje mezi centrem Sousse a okrajem zábavního
parku Hanibal právě v Port El Kantaoui. Chvíli
čekáme u hlavní třídy, která vede kolem našeho
hotelu, a brzy se objevuje bílý vláček (na trase jezdí
ještě červený a modrý). Za 3.500TD kupujeme
zpáteční lístek, což znamená, že zpátky do Sousse
musíme jet zase tímto bílým vláčkem, protože co
barva to jiný majitel.
Cesta trvá chvilku. Míjíme několik obchodů, velkou
budovy Amen banky, jejíž bankomat včera posloužil
Liborovi a Michalovi, a také spoustu dalších hotelů, které stojí na konci naší turistické zóny.
No, odsud je to do centra Sousse už opravdu dost daleko. Asi za dvacet minut vystupujeme v
Port El Kantaoui. Do centra se vydáváme přes nějaké parkoviště, což sice není zrovna ideální
cesta, ale v přilehlém obchůdku alespoň můžeme nakoupit poměrně levnou vodu (0.380TD).
Konečně stojíme na pěkném palmovém náměstíčku.
Bělostné centrum města je poměrně upravené, je
vidět, že pro turisty ho místní pečlivě udržují. Do
přístavu se prochází bránou s osmibokou
dvoupatrovou věžičkou. Tady koncentrace restaurací
a obchůdků dosahuje maxima. V přístavu kotví
ohromná spousta krásných jachet až z toho oči
přecházejí. Sem tam nás otravuje místní nadháněč a
láká na projížďku po moři, my se ale jdeme raději
projít na molo s malým majákem. Nějaký místní
sváteční rybář se tu snaží rozmnožit svůj chabý
úlovek, kterým je nějaká mrňavá čudla, kterou se
jeho malý synek právě snaží zamordovat pokud možno co nejoriginálnějším způsobem. Na
kamenech se producírují krabíci a u břehu se objevují i naše oblíbené medúzy. No, jen ať si
tady zůstanou…
3
V přístavu panuje taková pohodová atmosféra, takže si ho ještě pořádně projdeme.
Prohlédneme si kotvící jachty a chvíli ještě posedíme na druhém molu. Je odsud krásný
výhled na celou riviéru s hotely. Z některé pláže občas vyletí odvážlivec tažený motorovým
člunem na padáku a po hladině se prohánějí vodní skútry i jachty.
Přístav opouštíme opět pěknou bránou, ještě chvíli posedíme u zpívající fontány na náměstí,
nahlédneme do zábavního parku Hanibal a vláčkem se vydáme zpátky do Sousse. Nevýhodou
se ukazuje být "bílý" zpáteční lístek - ostatní dva vláčky přijíždí mnohem dřív, jenomže my
musíme čekat půl hodiny na ten náš. Do Sousse se za zvuku hlasité hudby kodrcáme zhruba
hodinu po poledni. Jedeme až na konečnou, tedy do místa, kde končí nábřežní promenáda a
začíná moderní třída Habiba Bourgiby.
Sousse patří k největším tuniským městům - dnes zde žije 230 tisíc obyvatel - a zároveň k
největším turistickým letoviskům v zemi. Založeno bylo v 9.století př.n.l. Féničany jako
Hadruméte. Během druhé puncké války v r.202 bylo město použito jako pevnost, nicméně až
za Římanů následoval opravdový rozkvět a prosperita. Postupně dosáhlo takového významu,
že sám císař Dioklecián z něj učinil hlavní středisko celé jižní provincie. Za nadvlády
Vandalů bylo město přejmenováno na Hunericopolis a o sto let později ho zase Byzantinci
přejmenovali na Justinianopolis. A právě Byzantinci byli první, kdo město opevnil. Přesto v
sedmém století padl Justinianopolis do rukou Arabů vedených Uqbou bin Nafi al-Fihrim. V
9.století se přestavěné město stalo hlavním přístavem dynastie Aghlabovců a právě z této
doby pochází městské hradby, které dodnes obepínají staré město - tedy Medínu.. Přestože
bylo město důkladně opevněno - za městskými hradbami byla ještě postavena pevnost-ribat padlo ve 12.století do rukou Normanů a v 16.století ho zase obsadili Španělé. Rozsáhlé škody
městu způsobili spojenecké nálety během 2.světové války, ovšem dnes na začátku 21.století
prodělává město obrovský rozvoj díky turismu. Podél dlouhé městské pláže vyrostly obrovské
hotelové komplexy, krásná nákupní centra a turismus dnes zaměstnává nemalou část obyvatel
Sousse. Společně se severotuniským Hamametem a ostrovem Djerba je dnes Sousse
nejčastějším cílem turistů z celého světa.
V centru města, prakticky hned vedle přístavu, leží
staré město - medína obehnaná hradbami z roku 859.
Na jejím severovýchodním okraji se rozprostírá
náměstí Farhat Hached, které je zajímavé hlavně tím,
že je to snad jediné hlavní městské náměstí, jehož
středem vedou koleje, po kterých jezdí nikoliv
tramvaje nýbrž vlak! Na náměstí také ústí třída
Habiba Bourgiby, na jejímž začátku jsme vystoupili z
našeho vláčku. Ze všeho nejdříve se jdeme podívat na
městské nádraží - tedy ne na stanici tzv.metra, kde
jsme byli včera, ale na skutečné železniční náměstí,
odkud jezdí vlaky do Tunisu, kam bychom se také během našeho pobytu rádi vydali.
Nádražní budova leží za poštou asi 200m od náměstí. Jízdní řády jsou kromě arabštiny také ve
francouzštině, takže jsme bez problémů získali všechny potřebné informace a můžeme se
4
vydat do medíny.
Vstup do medíny je hned vedle náměstí Ferhat Hached, ovšem není to žádná honosná brána,
na jaké jsme zvyklí třeba z Maroka. Tady v Sousse se do medíny vstupuje velkou dírou,
kterou tu v jinak masivní hradební zdi vytvořila letecká puma během spojeneckého
bombardování v roce 1943. Dříve tu stála brána Bab el Bahar, která zavedla návštěvníky do
spleti úzkých uliček s mnoha obchůdky všeho druhu. Dnes už tedy zbyly jen ty uličky a malé
krámky, nad tím vším se tyčí jednak věž ribatu a také
mohutná kasba, u které hradby končí.
My nejdříve obdivujeme starý přístav na okraji
medíny a kolem obchůdků se dostáváme až na malé
náměstíčko mezi ribatem a Velkou mešitou. Do
mešity se bohužel nedostaneme, pustili by nás pouze
na nádvoří, a tak raději navštívíme ribat, z jehož věže
se podíváme nejen na nádvoří mešity, ale budeme se
moci rozhlédnout po celé medíně i po novém městě.
Zdejší ribat byl vystavěn na konci 8.století za vlády
Almurabidů, což byli oddaní bojovníci za víru, kteří
žili podle přísného vojenského řádu. Ribat byl
postaven jako vojenské hrad, ale sloužil také jako ubytovna pro poutníky a příjmal také
uprchlíky. Dnes je označován jako nejstarší islámská stavba v Severní Africe. V roce 821 byla
za vlády Aghlabovců přistavěna věž, která se jmenuje Nador, a která je z dálky viditelnou
dominantou celého opevnění.
Za 2.100TD vstupujeme do ribatu, samozřejmě si připlatíme i požadovaný jeden dinár za
focení i natáčení, protože pevnost skýtá opravdu
zajímavé prostředí. V přízemí najdeme několik
temných místností a velké nádvoří. Na jeho okraji
hned za vchodem jsou schody do prvního patra, kde
lze vstoupit do věže. Z ní je opravdu nádherný výhled
na Sousse. Staré město se rozkládá na malém návrší,
jehož dominantou je výše zmíněná kasba, krásně
vidíme i náměstí Hached, přístav a jižním směrem
dohlédneme až do sousedního Monastiru.
Samozřejmě máme jako na dlani také sousední
Velkou mešitu, která pochází z roku 851, kdy ji
nechal postavit Aghlabitský vládce Adbul Abbas.
Pěknou bránou opouštíme ribat a míříme do souků, tedy na tržiště, které se rozprostírá v
úzkých uličkách medíny. Je to klasický arabský bazar s nepřeberným množstvím zboží a
dotěrnými prodavači. Koupit se tu dá koření, kožené věci, vodní dýmky, ovoce, zelenina, ale
také zlato nebo cédéčka. Vyjímkou nejsou ani živá zvířata jako chameleóni nebo želvy. Podél
jižní hradby stoupáme po schodech ke kasbě. Tady výš v kopci už bazar není, za to je tu špína
a nepořádek. Velká kasba s majákem dnes slouží jako archeologické muzeum, ale vzhledem k
tomu, že se chystáme v Tunisu navštívit proslulé muzeum Bardo, tak si návštěvu kasby tady v
Sousse odpustíme.
Vracíme se na bazar a přes nevábnou rybí tržnici opouštíme Medínu.. Podél hradeb se
vracíme na náměstí Hached a já mezitím vybírám z bankomatu peníze na zaplacení pouštního
výletu. Na náměstí na chvíli nakoukneme do honosného tříposchoďového obchodního domu s
pevnými cenami a na chvíli ještě posedíme u stánku nad dobrým ale drahým kebabem
(3.000TD) a solidním pivem (3.000TD). Do hotelu se vracíme pěšky, což znamená, že jsme
po takové túře večer pěkně upajdaní…
5
Den 4. - 6.10.2003 pondělí
Tak nevím, co jsme včera Sluníčku udělali, ale dneska se schovalo za mraky a nechce se mu
vylézt. Škoda, na dnešek jsme si naordinovali odpočinek a zahálku na pláži. Nedá se nic dělat,
zahálet budeme v krytém bazénu. Ráno platíme naší "milé" delegátce výlet do pouště (157TD
- mimochodem, když jsme jí ty prachy dali, tak asi na deset vteřin polevil její pohled
rozzuřeného sršně) a prakticky celé dopoledne trávíme ve vodě bazénu, na jehož břehu právě
cosi natáčí nějací filmaři z Ruska. Nejsem si jistý, copak to vytvářeli za umění, ale podle
kostýmů a chování štábu bych to viděl na nějakou neodolatelnou telenovelu. Nicméně Libor
měl to štěstí, že byl samotným režisérem požádán o účinkování, takže někdy v budoucnu
zřejmě budou mít ruské ženy v domácnosti možnost vidět našeho kamaráda, kterak noblesně
plove v bazénu z jednoho břehu na druhý…
Den 5. - 7.10.2003 úterý
Po dni odpočinku se znovu vydáváme na výlet. Dnes míříme na jih od Sousse do Monastiru a
Mahdie. Za tímto účelem tedy poprvé využijeme to zdejší takzvané metro. Hned po snídani se
tedy vydáváme přes celé město na stanici. Vlak nikoliv nepodobný našim pantografům odjíždí
v 9,35 a zpáteční lístek II.třídou do Mahdie stojí
4,920TD, což je poměrně solidní cena.
Vlak je zpočátku dost plný, ale lidé postupně
vystupují a největší nápor tak zažíváme až na
předposlední stanici "Faculte", což - jak název
napovídá - je studentská zastávka někde v blízkosti
university. Do Monastiru přijíždíme téměř načas,
tedy krátce po desáté. Zdejší medína začíná kousek
od nádraží, my ale zatím jdeme po Bourgibově třídě
podél hradeb na malé náměstí se zlatou sochou právě
prezidenta Bourgiby. Ta socha tu není náhodou,
protože Monastir je rodištěm tohoto prvního tuniského prezidenta. Však z této skutečnosti
město těžilo plných třicet let a dnes je jedním z nejhezčích a nejmalebnějších měst Tuniska. V
dobách antických bylo město - tehdy zvané Ruspina - výchozím místem Caesarova tažení do
Afriky, své současné jméno získalo díky ranně křesťanskému klášteru. Dnes je Monastir
moderním městem, které se sice nemůže svou velikostí rovnat sousednímu Sousse, ale o to
větší tu najdeme klid. Svými památkami pak svého
severního souseda rozhodně předčí.
Než navštívíme samotné centrum, projdeme se ještě
po nábřežní promenádě lemované palmami. Je o
mnoho kratší a klidnější než promenáda v Souse. Také
tady najdeme v jejím sousedství přístav a hlavně tu na
návrší před námi stojí osvědčená dvojice - Velká
mešita a ribat. Samotná mešita není nijak zajímavá,
přestože je jistě také velmi stará, zato opravdovým
skvostem je zdejší ribat. Je o mnoho větší a
masivnější než ribat v Sousse, pochází také z konce
8.století (796) a také jeho dominantu tvoří věž.
Původně byl vystavěn jak vojenský klášter, který měl zároveň sloužit jako obrana proti
křižákům. V mohutných zdech se nachází spleť místností a schodišť. Ve druhém patře
najdeme skromné ale přehledné muzeum islámského umění a podaří-li se nám najít správné
schodiště do dalšího poschodí, můžeme i zde vystoupat na vrchol věže.
Z věže je opravdu nádherný výhled. Na jedné straně moře a přístav, hned vedle muslimský
hřbitov, krásné mauzoleum Habiba Bourgiby, prezidentovo náměstí s desítkami palem a
6
moderní mešitou, nové město a malebná Medína.. Opravdu to stojí za to! Starobylý ribat
(Monty Pythoni z něj udělali Jeruzalém pro svůj film "Život Briana") nádherně kontrastuje s
moderní islámskou architekturou v okolí. Člověku se z té věže ani nechce slézt dolů.
Ale protože se ještě chceme podívat do zmíněného mauzolea, musíme si trochu pospíšit, jinak
nám ujede vlak, kterým chceme pokračovat do Mahdie. Ještě se projdeme po mohutných
hradbách a potom už spěcháme přes ulici k velkým fontánám, u kterých začíná pěší
promenáda, která končí před branou mauzolea.
Samotné mauzoleum je zvláštní především tím, že je určeno osobě - tedy bývalému
prezidentu Bourgibovi - který stále ještě žije! To není zrovna obvyklé. Budova mauzolea má
tvar maraboutu, tedy hrobky se zlatavou kopulí. Dominantu však tvoří především dva vysoké
minarety s arabskými texty na stěnách a kromě
zmíněného maraboutu tvoří mauzoleum ještě dvě
boční křídla každé se svojí zelenou kopulí a také
dvě sloupořadí. Nádvoří mauzolea je dlážděné a
návštěvníky zde ještě zaujmou nádherné
kaligrafické dveře s typickým obloukem a čtyřmi
sloupy. Tudy se ale do mauzolea nevstupuje, k
tomuto účelu slouží dveře v jednom z bočních
křídel. Tudy se dostaneme do osmibokého sálu.
Zde uprostřed stojí přichystaný sarkofág, ve zdi
nechybí ani mihráb a náhrobky ostatních členů
prezidentovy rodiny. V přilehlé místnosti můžeme
nahlédnout do prezidentovy pracovny, která je vyzdobena státní vlajkou, knihovnou a
osobními věcmi prezidenta Bourgiby.
Čas už začíná být proti nám a tak musíme spěchat zpátky na nádraží. Medínu už jen ledabyle
proběhneme, protože ve 12,25 nám jede vlak do Mahdie. Stihli jsme to, ale pantograf už je
naprosto přeplněný, takže sezení v nejbližších minutách nehrozí. Naštěstí cestující opět
postupně vysedají, takže v půlce cesty už zase pohodlně sedíme a zhruba po hodině jízdy
vystupujeme v Mahdii.
Mahdia je městečko na břehu Středozemního moře, které žije především z rybolovu a
zemědělství. V dávných dobách tu měli svůj velký přístav
Féničané. Jméno má podle svého zakladatele sultána Obeida
el Mahdi, který jej nechal vystavět v roce 921 na skalnatém
poloostrově. Korzár Dragout, který ve službách Osmanů jako
kapitán turecké flotily ohrožoval bezpečí na moři, zde nechal
v 16.století vystavět pevnost a kasbu, ovšem dnes už je
význam Mahdie ten tam a my tu nacházíme klidné městečko s
malebnými zákoutími, rozpadlou kasbou a zbytky zmíněného
fénického přístavu.
Nádraží není daleko od medíny a za chvíli už stojíme před
zdejší chloubou - bránou Skifa el Kahla. Tento vstupní portál je opravdu mohutný a samotný
průchod je dokonce 50m dlouhý. Za branou začíná medína, která je taková trochu modernější
a ani obchodů tu zase tolik není. Centrem medíny je náměstí Khani en Noamine před Velkou
mešitou, která se zdá být na pohled poměrně zachovalá a zrenovovaná. Dovnitř nás však
7
stejně nepustí a tak pokračujeme uličkou Rue Manouba k Dragoutově pevnosti Borj el Kebir.
Za pevností začíná muslimský hřbitov, který se rozkládá na zbytku poloostrova až k mysu
Afrika. Mořský břeh tu lemují zbytky fatimovského přístavu, ale jsou to opravdu už jen
neforemné ruiny a člověk musí mít opravdu bujnou fantazii, aby si tu představil veliký
přístav.¨
Na konci poloostrova stojí maják. Trochu si tu
odpočineme než se vrátíme na náměstí Noamine.
Kousek odtud je pěkný palmový park, kde ještě chvíli
posedíme než se vydáme medínou na náměstíčko
Place du Caire, které slouží jako jedna velká kavárna
po širým nebem nebo spíš pod stromy. Je tu i několik
obchůdků a malebná mešitka Mustafy Hamzy z roku
1772. Bránou Kahla medínu opouštíme a vracíme se
na nádraží. Zpáteční vlak odjíždí v 16,05
Čeká nás asi 105 minut jízdy přes Monastir do
Sousse. V Monastiru nastupuje opět spousta studentů,
kteří s námi tentokrát jedou až na konečnou. A aby toho nebylo málo, tak nám ještě průvodčí
(mimochodem vypadal jako Poirot) pustil trochu té hlučné arabské hudby…
Den 6. - 8.10.2003 středa
Středa je opět odpočinková. Po včerejším výletu budeme zase lenošit, vždyť další dva dny nás
čeká pouštní výlet, tak musíme šetřit síly. Počasí je opět ideální koupací, medúzy z prvního
dne nikde, takže hurá do vody!
Odpoledne jdeme s Michalem vyzkoušet místní pizzu - inu, Itálie je tak blízko, takže tradiční
arabský kus kus pomalu ale jistě vytlačuje pizza. A musím podotknout, že dobrá pizza! A za
4.950TD není ani příliš drahá a když k tomu přidáme solidní pivko Celtia (2.000TD)
nemůžeme být nespokojení! Večer ještě skočíme na nějaké ty nákupy, jinak je středa koupací
a odpočívací…
Den 7. - 9.10.2003 čtvrtek
Dnes jsme si pěkně přivstali. Jakpak by ne, když nás
čeká dlouhá cesta na jih. Návštěva pouštních oblastí
byla jedním z hlavních cílů naší cesty, takže nějakou
tu hodinku spánku klidně oželíme. Ve tři čtvrtě na
sedm vyrážíme autobusem od našeho hotelu. Chvíli
ještě nabíráme spolucestující u okolních hotelů a
potom už na okraji Sousse najíždíme na dálnici a
vydáváme se na jih.
Naším prvním cílem je asi 50km vzdálený El Jem. Na
okraji této malé obce stojí na pláni mezi olivovníky
monumentální římské koloseum, které je třetí největší
8
stavbou svého druhu na světě a největší mimo Itálii! V letech 230-238 ho nechal vystavět
císař Gordiánus. Amfiteátr má úctyhodné rozměry - 138 x 114m a jeho 30m vysoké třípatrové
tribuny pojmou až 35 000 diváků. Na svou dobu to byla skutečně grandiózní stavba, tím spíš,
že stavební materiál musel být dovážen až ze 30km vzdáleného lomu v Salaktě. Koloseum
výraznou měrou přispělo k rozkvětu samotného města, které se tehdy ještě jmenovalo
Thysdrus, a které si své období největšího rozkvětu prožilo právě v období mezi 2. a
3.stoletím n.l. Tehdy sloužilo jako důležitá obchodní křižovatka a procházelo jím veškeré
zboží putující z vnitrozemí na pobřeží. Stavba
mohutného amfiteátru městu dodala další lesk a
Thysdrus se stal po Kartágu druhým nejdůležitějším
městem celé oblasti. Konaly se zde zápasy gladiátorů i
zvířat, ve zdech kolosea ale někdy našli své útočiště i
povstalci, jako například v roce 647 byzantské
jednotky, které se sem uchýlili po porážce u Sbeitly.
V roce 697 zde byla zase obklíčena arabskými vojsky
princezna Al-Kahina a v 17.století zde bojovali proti
rebelům jednotky Mohameda Beye, kterým se
dokonce podařilo zdi amfiteátru na některých místech
rozbořit. Dnes slouží amfiteátr jako obrovské divadlo
pod širým nebem a každé léto zde hrají orchestry z Evropy klasickou hudbu.
My zastavujeme na parkovišti před koloseem. Vchod je ovšem na opačné straně, takže
nejdříve musíme obejít oplocený areál, který je lemovaný desítkami obchůdků. Vstupné
4.200TD máme zahrnuto v ceně, takže jenom zaplatíme obligátní poplatek za fotografování a
můžeme vstoupit. Je opravdu neuvěřitelné stát uprostřed arény, kterou obepínají tak obrovské
tribuny. Ani se nechce věřit, že byli lidé schopni něco podobného postavit před více než 1700
lety. Je pravdou, že takový egyptský Karnak nebo
kambodžský Angkor Wat jsou ještě monumentálnější
stavby, ale stejně působí El Jemské koloseum opravdu
majestátně.
Z arény sestupujeme po schodech do podzemních
kobek, kde na svůj zápas o život čekávali gladiátoři, a
kde byla také pro potřeby zápasů pěstována divá zvěř.
Z podzemní se vydáváme nahoru do ochozů, kam nás
zavede několik širokých schodišť. I z vrchu vypadá
koloseum velmi grandiózně, nevíc odsud máme i
pěkný výhled na moderní El Jem, který už zdaleka
není tím slavným Thysdrem. No, nezbývá než fotit a
fotit. Několik snímků ještě pořídíme zvenku - pěkný výhled (i když trochu proti Slunci) je
především z parkoviště - a potom už musíme pokračovat dál v cestě.
Průvodkyně, která nás bude tyto dva dny provázet, je postarší dáma, která neustále srší
humorem, a která především už asi velmi dlouho pobývá v Tunisku, takže nám po cestě
vypráví o místních obyčejích a zvycích. Alespoň cesta rychleji ubývá. Brzy míjíme druhé
největší Tuniské město Safx a chvíli na to zastavujeme v městečku Mahrés v malé kavárně,
abychom se na další cestu trochu posilnili. No, kebábek za tři dináry přišel k duhu.
9
Pokračujeme podél Středozemního moře dál na jih a asi za hodinu objíždíme město Gabés,
které je vlastně jakousi branou do jižních pouštních oblastí. Však také dlouhá staletí bývalo
cílem velbloudích karavan z jihu. Dnes tu najdeme spíš petrochemický průmysl a také
rozsáhlé palmové plantáže. A samozřejmě začínající
poušť.
Blížíme se k našemu dalšímu cíli, kterým je proslulá
Matmata - tedy útočiště Berberských kmenů, které si
zde vyhloubily do země svá jeskynní obydlí. Něco
podobného jsme už viděli před třemi lety na okraji
španělské Granady, tak jsem docela zvědavý, jak žijí
troglodyté tady na jihu Tuniska.
No, jeskynní obydlí tady v Matmatě jsou mnohem
propracovanější než prosté díry španělských cikánů.
Většinou je vyhloubena centrální jáma, do ní je
prokopaný vchod a z jámy jsou dále vyhloubené
jednotlivé místnosti. Ty prý zůstávají v horkém létě chladné a v zimě se v nich zase drží teplo.
Lidé zde žijí opravdu primitivním způsobem za použití těch nejjednodušších pomůcek a
nástrojů. Obilí tu melou ručně a olivový olej lisují v lisech poháněných koňskou silou.
Pravdou je, že tuto tradici už dnes udržují především kvůli turistům. Při návštěvě takového
obydlí je tedy slušnost zaplatit nějaký symbolický
příspěvek na domácnost.
Mě to všechno připadá jako divadýlko. Průvodkyně
se dušuje, že tito lidé zde skutečně žijí celý rok, že to
není jen pouhá póza pro turisty. Ne, že bych jí
nevěřil, ale na těch "pózách" něco přece jen bude.
Stará babička sedí na koberci a předstírá, že mele
obilí. Jednou rukou točí kolem a druhou má
nastavenou na dinárky…Kdepak, tradice je ta tam. V
praxi to vypadá tak, že se do obydlí nahrne hromada
turistů, kteří fotí jako diví a vzájemně si překážejí.
Domorodce se předvedou, jak tu spokojeně žijí,
vyberou "vstupné" a představení končí. Nelíbí se mi to…
Raději se jdu porozhlédnout po okolí. Matmata se totiž rozkládá na malém návrší a je odsud
nádherný výhled do mírně zvlněné pouštní krajiny. Nedaleko troglodytních obydlí se nachází
moderní Matmata, kde dnes žijí asi 3000 obyvatel. Samozřejmě v normálních domech, je tu
také několik hotelů a v jednom z nich nás za chvilku čeká oběd. Hotel je skutečně přepychový
a jak jinak, je vystavěn v díře v troglodytním stylu, ovšem zdi jsou obložené mramorem.
Oběd byl výborný - samoobsluha jako vždy - až na to, že jsem si úspěšně ulomil kus jedné
stoličky. Naštěstí to nebolí, takže návštěva oblíbeného dentisty mě čeká až doma.
10
Po obědě se vydáváme na západ dál do pouště. Teď
máme namířeno do oázy Duz, kam vede z Matmaty
nová poměrně kvalitní silnice. Duz je pěkná palmová
oáza s asi 12 tisíci obyvateli. Rozkládá se na severním
okraji velkého východního ergu, tedy dunového pole,
které odtud sahá hluboko na jih do Libiye a Alžírska.
Při pohledu na těch 400 000 palem, které tu místní
obyvatelé pěstují, mě napadá srovnání s marockou
Merzougou. A stejně jako v Maroku i tady nás teď
čeká malý výlet na velbloudech.
Ještě před tím se ale ubytujeme v přepychovém hotelu
Sun Palm. Neměl bych nic proti tomu zase strávit jednu noc pod stanem pod těmi miliony
hvězd, což má své neodolatelné kouzlo, ale na druhou stranu musím říci, že koupel pod
stejnými hvězdami uprostřed pouště v 25m bazénu
má také něco do sebe. No, snad se z nás nestanou
snobi…
Mnozí naši spolucestující se před projížďkou vystrojí
do pruhovaných hábitů ve snaze vypadat jako
nomádi. Těžko jim budeme vysvětlovat, že vypadají
jako idioti, a jdeme do autobusu, který nás odveze na
okraj městečka k velbloudímu stanovišti. Po třech
letech se zase povozím na odvěkém korábu pouště.
Přestože naše zvířata vede domorodý chlapec, má
taková vyjížďka pro nás Evropany přece jen něco do
sebe. Liborův velbloud je přivázaný k tomu mému,
takže putujeme společně, Michal jede v jiné skupince, takže se uvidíme až na krátké zastávce
mezi dunami, kde si naše zvířata po čtvrthodince volné chůze odpočinou.
No, můj velbloud se zhroutil do písku a nevypadá to,
že by se mu chtělo ještě pokračovat. Že bych byl tak
těžký? S Liborem nabíráme písek a snažíme se něco
vyfotit. Domorodci nám tu servírují osvěžující nápoje
- samozřejmě s pouštní přirážkou. Za chvilku se
vydáváme zpět do Duz, ovšem na jiné místo, než jsme
začínali. Slunce se pomalu sklání nad obzor, což je ten
pravý čas pro fotografování, protože je naprosto
ideální světlo a duny vytváří nádherné stíny. Po
sesednutí neodoláme a za jeden dinár ještě
nakupujeme velikánské pouštní růže, někteří naši
spolucestovatelé se zase projíždí v buginách. Západ Slunce nad Duz je opravdu úchvatný a již
za tmy se vracíme zpátky do hotelu, kde nás čeká zmíněná koupel a samozřejmě večeře. S
Liborem se potom ještě vydáváme na noční procházku neboť nás lákají z dálky znějící hlučné
tam tamy, ale když jsme se k hluku přiblížili, tamtamy začaly dunět zase někde jinde. A tak se
pomalu vracíme zpátky, zítra budeme vstávat ještě dřív než dnes, tak se na to musíme pořádně
vyspat.
11
Den 8. - 10.10.2003 pátek
Budíček ve čtyři ráno! To je opravdu něco hrozného, ještě že to má své opodstatnění. Míříme
totiž do obrovské solné pánve Chott el Jerid, kde si chceme počkat na východ Slunce. Z Duz
tedy odjíždíme hned po brzké snídani, projíždíme oázou Kebili a vjíždíme do velkého slaného
jezera o rozloze 5000km2, jehož středem vede asfaltová silnice, kterou tu vybudovala armáda
v roce 1990. Veškerá sůl je samozřejmě v pevném skupenství, jen tu a tam se podél cesty
objevují mělké laguny naplněné vodou. Silnice je místy až metr vyvýšená na solný povrch,
který připomíná zasněženou pláň.
Zhruba v půlce jezera zastavujeme a čekáme východ Slunce. Já si stavím kameru na stativek a
chystám se natáčet, kluci budou zase fotit. No, ranní rozbřesk byl opravdu nádherný, to
vstávání za to rozhodně stálo. Paprsky Slunce pomalu zalévají bílou pláň a jednotlivé
krystalky soli se začínají krásně lesknout. S klukama si prohlížíme makety zvířat vykutané ze
soli, uděláme ještě pár fotek a budeme pokračovat v cestě. Slunce už pěkně svítí na celé
jezero i na vrcholky hor, které tuto solnou pánev obepínají.
12
Pokračujeme dál do městečka Degache, což je další
malá oáza na okraji velkého chottu. Tady nasedáme
do džípů, kterými budeme pokračovat dál v cestě do
horských oáz, kam bychom se autobusem dostávali
jen velmi těžko. Silnice je zatím velice kvalitní, ale
naši řidiči s námi několikrát odbočují mezi duny, aby
nás pořádně povozili po poušti a ukázali, co kudy
všudy se svými stroji projedou. No, jednu dunu náš
řidič podcenil a vyjeli jsme ji až napotřetí…
V cestě pokračuje skrz další chott - tento se jmenuje
El Gharsa a leží dokonce 17 metrů pod úrovní moře.
Asi za hodinku přijíždíme do oázy Chebika, kterou bez váháni označuji za jednu z
nejkrásnějších, jakou jsem kdy navštívil. Zatímco ostatní oázy jsou velice podobné těm
marockým, Chebiku bych spíš přirovnal k izraelskému En Gedi. Leží na úpatí vysokých
skalisek, pod kterými se rozkládá mohutná palmárie. Ve skalách pramení potůček, který se
potom vine skrze celou oázu a vytváří zde mnohá pěkná zákoutí.
S džípem zastavujeme na okraji opuštěné kamenné vesničky. Je zde jen několik obchůdků a
spousta dětí, kteří mají samozřejmě z naší návštěvy pozdvižení. Mezi opuštěnými baráčky
stoupáme na návrší, abychom se rozhlédli po okolí a hlavně abychom na vlastní oči mohli
přehlédnout celou horskou oázu. Děti jsou poměrně otravné, takže je musí naše průvodkyně
arabsky trochu usměrňovat, ale když sestupujeme z návrší k
prameni potůčku, je už od nich zase pokoj a my si můžeme v
klidu vyfotit krásné scenérie, kterou tu palmy mezi skalisky
vytváří.
Naše procházka trvá asi 40 minut, ještě nakoupíme vodu a
pojedem dál. Serpentinami překonáváme další horský masív,
kde se nám naskýtají opět nádherné výhledy do všech stran.
V jednom sedle na chvíli zastavujeme, abychom ta
panoramata mohli v klidu vyfotit a natočit.
Další zastávkou je vodopád Tamerza, který návštěvníky
neohromí ani svoji výškou ani množstvím vody, která z něj padá. Jen je všude plno obchůdků
a dotěrných prodavačů. A tak raději pokračujeme do stejnojmenné oázy, kde nás vítá další
obrovská palmárie. Tamerza je největší ze všech zdejších horských oáz. Berbeři zde postavili
své hliněné opevnění, které tu mezi palmami stojí dodnes a je asi tím nejzajímavějším, co je
tu k vidění. Postupem času vyrostla na břehu říčky Oued Horchane nová Tamerza, jejíž
obyvatelé se věnují především pěstování datlí, které patří k nejkvalitnějším v zemi.
Dále pokračujeme horskou silničkou, která se tu
přibližuje až na 6km k Alžírské hranici. V cestě nám
stojí další horský masív a těsně pod jeho vrcholkem
navštěvujme malou jeskyni, v níž byly údajně
natočeny některé záběry filmu Anglický pacient. Dále
nás čeká průjezd městem Redeyef, které je známé
především díky zdejší těžbě fosfátů a potom už nás
čeká jen horská pouštní raley po části trasy, kde se
jednou v minulosti jel slavný závod Paris-Dakar (i
když tehdy ta trasa vlastně končila v Egyptě, jestli se
nepletu). Výlet končí v Metlaoui - průmyslovém
centru těžby fosfátů v zemi. Tady nás čeká oběd.
Poprvé v Tunisku dostáváme přichystané menu - lečo jako předkrm, kuře s americkými
bramborami a jako zákusek vodní meloun. Přes Ghafsu potom pokračujeme zpátky na sever,
13
na chvíli se zastavíme v kavárně ve městě Jelma a potom okolo masívu Djebel Trozza (996m)
pokračujeme až do Kairouanu.
Kairouan je po Mekce, Medíně a Jeruzalému čtvrté nejsvatější město islámského světa.
Založeno bylo v roce 670 arabským generálem Uqba
bin Nafi al Fihrim pod názvem "Qayrawan", což
znamená vojenský tábor. Podle pověsti tu kůň
generála zakopnul o jeden z koberců, které se kdysi
ztratili z Mekky. Generál tomuto znamení uvěřil a
nechal na tomto místě vystavět základy města.
Původní město však bylo záhy zničeno Berberskými
rebely a svého obnovení se Kairouan dočkal až v roce
694, kdy jej znovu založil Hassan Ibn Noamam. Zlatý
věk nastal v 9.století za vlády Aghlabovců, kteří z něj
učinili své hlavní město, ovšem už v na začátku
10.století (909) padlo do rukou Fatimovců, kteří své
hlavní město přesunuli do Mahdie a Kairouan začal upadat. Ještě ve 13.století se město
dočkalo přestavby, ale ta celkovému úpadku nezabránila. Dnes žije Kairouan především ze
zemědělství a řemeslné výroby. Proslulé jsou zdejší koberce, které jsou většinou ručně tkané.
Samozřejmě je město díky svým mešitám a medresám cílem poutníků z celého islámského
světa.
My na konci našeho výletu už nemáme na návštěvu Kairouanu dostatek času a tak naše kroky
míří především k velké mešitě Sidi Oqba. Stavba bylo postavena v roce 670, ovšem v 9.století
ji přestavěli Aghlabovci a z této doby také pochází její současná podoba. Dominantou mešity
je obrovský čtyřstěnný třípatrový minaret. Jeho spodní patro pochází z roku 728, zbytek byl
dostavěn v 11.století. Obrovské nádvoří má rozměry
95 x 80 metrů a celé ho obklopuje dvojité sloupoví.
Složité sběrače vody, které byly vtesány do podlahy
dvora, vedou přefiltrovanou dešťovou vodu do
podzemních nádrží. Modlitební sál podpírá 600
římských a byzantských sloupů. Do sálu však mají
přístup pouze muslimové a protože je dnes pátek - tedy
jakási muslimská neděle - nedostaneme se ani na
nádvoří. Mešitu a její nádvoří si tedy prohlédneme
pouze z terasy přilehlé kobercárny a za "odměnu"
potom můžeme shlédnout předvedení široké nabídky
koberců.
Víc už bohužel v Kairouanu nestihneme. Za návštěvu by ještě rozhodně stály například velké
Aghlabovské nádrže z 9.století nebo některá z mnohých medres, ale my už si z okna autobusu
stihneme akorát prohlédnout mohutné hradební zdi z nepálených cihel. Okolo půl šesté
přijíždíme do Sousse, kde náš výlet zdárně končí.
Den 9. - 11.10.2003 sobota
Po dvou dnech cestování je na řadě zase odpočinek. Ráno jdeme pouze nakoupit vodu, jinak
trávíme celý den na pláži. Počasí je zcela ideální, tak je toho třeba plně využít. Až navečer se
vydáváme do města. Nedaleko našeho hotelu je velké nákupní centrum, tak zběžně omrkneme
obchody, ať víme, kde máme poslední den nakupovat suvenýry. V horním patře nákupního
centra je restaurace plně obsazené hulákajícími domorodci - právě dávají fotbal, hraje Anglie
s Tureckem a místní samozřejmě temperamentně fandí Turkům. Cestou zpátky do hotelu ještě
14
vybírám z bankomatu 80TD, abych se nedejbože nedostal do finanční krize, a všichni se
těšíme zítřek na náš poslední výlet.
Den 10. - 12.10.2003 neděle
Na dnešek máme naplánovaný výlet do hlavního města. Vstáváme tedy v sedm hodin, protože
vlak jede v 8,30 a my musíme stihnout snídani a potom ještě asi 30 minutový pěší přesun na
nádraží. V pokladně kupujeme zpáteční lístek (10.250TD - II.tř.) a jdeme si sednout do vlaku.
Vagón vypadá celkem solidně. Nejsou tu kupé, takže to vypadá jako v našem osobáku, ovšem
v oknech jsou žaluzie, což mě moc netěší neboť bych rád cestou něco také natočil. A tak s
Liborem přebíháme z místa na místo než najdeme
okno, které tomuto záměru vyhovuje.
Vlak sice vyráží načas, ale zpočátku jedeme dost
pomalu a především stavíme v každé vesnici. Až za
městem Kaala Kebira nabíráme rychlost a cesta začíná
utíkat. Ve stanici Bir Bou Regbe se přestupuje na
linku do Hamametu a pár lidí naopak přistupuje k
nám. Mezi nimi i několik hlučných Španělů. Když je
slyším mluvit, tak nevěřím, že bych jejich jazyku
někdy porozuměl, přestože bych tomu časem byl moc
rád…
Za městem Hamam Lif začíná defacto předměstí
Tunisu a naše rychlost opět klesá. Do cílové stanice přijíždíme s asi 15 minutovým
zpožděním. Zpáteční vlak nám jede v 17,35, takže na prohlídku hlavního města a Kartága
máme zhruba sedm hodin. Jak se ukázalo, je to zatraceně málo…
I se svými předměstskými částmi má Tunis asi 3 miliony obyvatel. První zmínka o osídlení je
z 5.století př.n.l. a první medína zde byla vystavěna v 7.století jako obrana proti Arabům.
Významu město nabývá především v 9.století, kdy do Tunisu přenesl svůj stolec Aghlabitský
vládce Ahmed II. Další Aghlabovci však sídlí v Kairouanu a Fatimovci dokonce v Mahdii,
takže Tunis záhy svůj význam zase pozbývá a hlavním městem se stává opět roku 1160 za
vlády Almohavidů. Zlatý věk nastává v období mezi léty 1229-1574 za vlády Hafsovců, kdy
se ztrojnásobila zdejší populace a kdy byly postaveny nové mešity (Velká mešita) a medresy.
Od roku 1574 získávají město Turci, bohužel za cenu značného poškození během bojů se
Španěly. Za vlády Sinana Pashy se však obyvatelé vracejí a zároveň přichází i spousta
andaluských uprchlíků, kteří se významně podílí na nové výstavbě a obnově města. Od roku
1881 jsou zde přítomni Francouzi, kteří budují další
nové čtvrti.
My vycházíme z nádraží a ocitáme se na náměstí
Place Barcelona, které momentálně prochází
náročnou rekonstrukcí, takže je tu o to větší zmatek.
Náměstí je důležitým dopravním uzlem a především
zde mají své zastávky všechny městské tramvaje. My
se snažíme najít linku č.4, která jede až k muzeu
Bardo, které je naším hlavním cílem. Lístky
(0.450TD) se prodávají v budce u vstupu na
nástupiště, takže s jejich nákupem není problém.
Tramvaj bohužel přijíždí až za 15 minut, takže ztrácíme trochu toho drahocenného času,
samotná jízda k muzeu pak trvá asi 20 minut. Ze zastávky je to k muzeu asi 5 minut chůze
okolo bedlivě střežené budovy parlamentu.
Muzeum Bardo stojí v honosném a udržovaném parku. Dříve jeho budova sloužila jako
panovnický palác - jeho prvním obyvatelem byl Hafsidský sultán El-Mustansir (1249-1277).
15
Dnešní výstavní prostory se nacházejí v bývalém palácovém harému ze 17.století s bohatě
dekorovanými stropy. Samotné muzeum zde bylo otevřeno v roce 1888. Vstupné činí
4.200TD plus tradiční dinár za fotografování.
V přízemí najdeme ranně křesťanskou místnost s několika mozaikami, v dalších místnostech
můžeme obdivovat sochy římských vládců, busty, sarkofágy nebo nástěnné kachle. V prvním
poschodí najdeme mořské mozaiky v místnosti, která je zdobená pěknou zahradou, hned
vedle je mauzoleum s dalšími mozaikami a sarkofágy. Zajímavá je místnost věnovaná Mahdii
- zde najdeme pozůstatky z potopených lodí i vyprávění jejich příběhu. Velká místnost je
věnovaná Kartágu - na podlaze můžeme obdivovat dvě velké mozaiky a dále jsou zde k vidění
i krásné sochy a keramické předměty. Velkým skvostem je Vergiliova mozaika, kterou
najdeme v jedné z bočních místností. Hned vedle je puncká šperkárna s alabastrovými stropy
a také místnost věnovaná Sousse s velkou mozaikou Triumf Neptuna a sochou Jupitera. Ze
druhého poschodí máme pěkný výhled na Kartaginskou místnost a v dalších místnostech si
můžeme prohlédnout další krásné mozaiky. Přestože muzeím moc nefandíme, prohlídka
Barda se nám moc líbila a já osobně bych řekl, že po Egyptském muzeu v Káhiře je tuniské
Bardo nejvýznamnější institucí svého druhu v Severní Africe.
Tramvají č.4 se vracíme zpátky do centra a tentokrát jedeme až na konečnou do stanice
Marine. Tady je totiž zastávka předměstského vlaku TGM (Tunis-Goulete-Marsa), který jezdí
do Kartága. V pokladně kupujeme zpáteční lístek (1.250TD) a nastupujeme do přistavené
soupravy.
Vlak směřující do Kartága s námi nejdříve uhání po
břehu velkého kanálu, který spojuje Tunis s hlavním
přístavem v zemi La Goulete. Dokonce jsem cestou
zahlédl i skákajícího delfína. V La Goulete je první
zastávka a jednotlivé stanice už potom následují
zhruba po 200 metrech. Naším cílem je stanice
Hanibal přímo v srdci Kartága.
Kartágo bylo založeno Féničany v roce 814 př.n.l. pod
jménem Qart Hadasht - Nové město. V roce 146
př.n.l. zničili Kartágo Římané. Dnes tu najdeme
moderní vilové město, v němž jsou na poměrně velké
ploše rozptýleny jednotlivé památky na starobylé hlavní město.
Centrem je kopec Byrsa na jehož vrcholku stojí katedrála sv.Ludvíka, která dnes slouží jako
koncertní sál. Katedrálu zde postavili Francouzi v roce 1890 a zasvětili ji králi ze 13.století,
který zde zemřel na mor během 8.křížové výpravy. Hned vedle katedrály stojí budovy
národního muzea. Zde kupujeme vstupenky za 5.200TD, které platí do všech nejdůležitějších
památek Kartága. Bohužel my máme tak málo času, že to byla opravdu zbytečná investice.
Ani samotné muzeum není nic moc, je tam pár soch,
několik mozaik a jeden zachovalý kostlivec. Nic víc.
Okolo muzea spíše stojí za vidění zbytky Akropole a
vůbec nejlepší je asi výhled na přístav Goulete a
především na celý Tunis. V dálce na pobřeží ještě
vidíme starý puncký přístav, kam se za chvíli pěšky
vydáme, ale už takhle zdálky je vidět, že ani tam nás
nic převratného nečeká.
Okolo moderní vilové čtvrti scházíme dolů k trati
TGM a jdeme do přístavu. Dnes je to ale jen obyčejná
zátoka a je třeba velké fantazie, abychom si
představili velký přístav, ve kterém mohlo v dobách
největší slávy kotvit až 220 válečných lodí. Cestou na stanici TGM se ještě zastavujeme u
16
zbytků svatyně Sanctuary of Tophet, kde bylo v období mezi 2.-4.století př.n.l. obětováno
bohům více než 2000 dětí. Metrem se vracíme zpátky do Tunisu.
Vystupujeme opět v Tunisu ve stanici Marine a jdeme
se ještě projít po třídě Habiba Bourgiby. Brzy
přicházíme na náměstí 7.listopadu 1987 s velkými
hodinami. Název toho náměstí, které protíná třída
Habiba Bourgiby, je opravdu paradoxní neboť
vyjadřuje datum, kdy byl právě prezident Bourgiba
sesazen ze své funkce současným prezidentem Zine El
Abedinem Ben Alim. Okolo národního divadla
pokračujeme až k velké katedrále, odkud se už
musíme vrátit na nádraží. Nahlédnout do medíny už
bohužel nestihneme. Pokud chce člověk navštívit
Tunis i Kartágo a nechce se příliš honit z místa na
místo, pak je asi ideálnější v Tunisu přespat. Takhle nám přesun z a do Sousse zabírá příliš
mnoho času. Ale i tak jsme rádi, že jsme hlavní
město navštívili. Mně se podařilo na nádraží
nakoupit docela levná cédéčka (5TD) a spolu s
davem lidí jsme se přesunuli na perón vyčkat příjezd
vlaku. Bohužel se nám kdesi zapomněl Michal, takže
v masovém boji o místa jsme my s Liborem sice
uspěli, ale Michal musel celou cestu stát. Vlak byl
totiž plný studentů, kteří v neděli zřejmě mířili do
Sousse na internáty a koleje.
Přestože vyjíždíme načas, do Sousse opět přijíždíme
s obligátním 15ti minutovým zpožděním, takže
máme co dělat, abychom v hotelu stihli večeři.
Den 11. - 13.10.2003 pondělí
Výletem do hlavního města jsme uzavřeli naše cestování po Tunisku. Dneska se ještě pořádně
vykoupeme v moři, i když voda se nám už zdá trochu studenější než na začátku. Inu, však už
je půlka října. Odpoledne o půl čtvrté se vydáváme na první nákupy - ve vyhlédnutém státním
obchodě nedaleko nábřežní promenády nakupujeme víno a nějaká ta pivka, abychom je mohli
dát ochutnat i známým doma. Samozřejmě nakupujeme i zdejší výborné nugáty a já neodolám
vábení pěkně vypadajících oliv. Večer se obloha pěkně zatáhla a vypadá to na bouřku - ještě
že už zítra odlétáme.
Den 12. - 13.10.2003 úterý
Tak dneska je už zcela pod mrakem, naštěstí jsme se
dosytosti vykoupali včera. Alespoň můžeme v klidu
pobalit věci a dokončit nákupy. A tak opět vyrážíme
do města pro velbloudy, talíře a kluci ještě kupují
nějaké barevné písky. V jednu hodinu opouštíme
pokoj a bágly necháváme ve vyhrazené místnosti.
Přestože už počasí není nic moc, ještě se půjdeme
trochu smočit do vody - nejdříve do moře a potom se
ještě rozloučíme s naším bazénem. Navečer následuje
poslední tuniská pizza a v šest hodin odjíždíme na
letiště do Monastiru. Odbavení je docela rychlé a tak
17
nezbývá než čekat na přílet našeho letadla, které se s námi vrátí do Prahy.
Náš Boeing 737-800 se s námi od africké půdy odlepil ve 21,25 s asi dvacetiminutovým
zpožděním. Zakroužili jsme nad Monastirem, naposledy jsme zamávali osvětlenému Sousse a
vydali se vstříc bouřkovým mrakům. V první třetině cesty s námi trochu třáslo neklidné
ovzduší, ale zbytek letu už pokračovat ve výšce 11600m rychlostí 860km/h celkem v klidu.
Před přistáním nás vítala tradičně nádherně osvětlená Praha - ty přílety do Čech za tmy se mi
začínají líbit čím dál víc!
Přistání bylo tentokrát hladké a proběhlo zhruba čtvrt
hodiny před půlnocí. Na letišti už čekali naši, tak jsme
se rozloučili s Michalem, který čekal na letišti na svůj
odvoz, a s Liborem jsme rychle naskákali do auta a
vydali se do Tábora.
Náš podzimní výlet úspěšně skončil a myslím, že se
vydařil! Byla to taková typická "lastminutovka", takže
poměrně spontální a pohodová. Teď když konečně
sepisuji naše zážitky (26.12.2003), tak to zatím
vypadá, že se na další cestu vydáme na přelomu února
a března. Bohužel bez Libora, který se rozhodl
následující sezónu vypustit (vyjma krátké letní dovolené) a tak budeme náš další cíl vybírat
asi jen s Michalem. Vrátíme se znovu do Afriky - tentokrát na jih? Možná se už konečně
vydáme někam za Atlantik. Uvidíme. Každopádně se moc těším!
18