1 SNÁŘ Z TOVÁRNY Dream Factory

Ú
SNÁŘ Z TOVÁRNY
MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2013
Milí čtenáři,
Dream Factory Ostrava se rozjíždí
popáté, tentokrát za deštivého počasí a s nutností zrušit open-airovou produkci Decalages. Možná, že
někteří z vás, kteří čtete tyto řádky,
pamatujete všechny předchozí čtyři
ročníky. I tak ale čtete tento magazín
poprvé, náš zpravodaj je totiž premiérou. Pokusí se být vám zábavným
společníkem ve chvílích, kdy budete
čekat na představení, chytrým poradcem v momentech, kdy nebudete vědět, a co se vydat příště, a zdatným
košíkem a potměšile informativním
doplňkem pro vaše prožívání celého
radostného ročníku festivalu. Spolu
se zdatným frekventantem DAMU
Kryštofem Pavelkou, rozevlátým básníkem a novinářem Ivanem Motýlem
a příležitostně ironickou i přátelskou
dramaturgyní Ilonou Smejkalovou pro
vás vytvoříme list, jenž je tak pomíjivý a opojný, jako jen divadlo a festival
umějí být, a tak zemitý, jak umí být
zas jen industriální prostory, zpevněné a jištění zespoda fortelnou silou
zkušených řemeslníků. Není potřeba
okázalých trombónů, víření na tympány ani teskných zvuků trub... jinak
by totiž také mohli dorazit farářův
černý pes nebo finský kůň. Nebo dokonce, a to by byla ta pravá divadelní
tragédie, Pinocchiův popel! Užijte si
festival bez nich,
váš Vojtěch Varyš
Ý4
. Č E R V NA
20
1
13
Dream Factory
R
TE
Tomáš Suchánek: Hledali jsme houby
a tvář festivalu
Na začátku festivalu je dobré popovídat si s osobou nejpovolanější, s ředitelem
Dream factory Ostrava Tomášem Suchánkem. Ten probděl bezpočet nocí a vypotil
mnoho tekutin nad tím, aby pátý ročník vůbec začal...
Jaké změny přináší letošní Dream Factory
oproti loňskému ročníku?
Asi nejviditelnější změnou bude omezený
počet představení v industriálním prostředí Dolu Hlubina, kde letos probíhá rekonstrukce. Hrát tam budeme pouze v prostoru Špica. Nově diváky zavedeme do Staré
Arény a Minikina, kde premiérově zahajujeme filmovou sekci festivalu. Již tradičně
uvádíme festivalová představení v Divadle
Petra Bezruče, Domě kultury města Ostravy a multižánrovém centru Cooltour.
V rámci Ostravské sekce se do festivalu
zapojí svými nejnovějšími inscenacemi
všechna ostravská divadla.
Letošní festivalovou novinkou budou jevištní rozhovory s herci a tvůrci po vybraných představeních a radost mám také
z tohoto zpravodaje, který bude, letos
poprvé, mapovat festivalové dění.
Letos festival v menší míře okupuje industriální prostředí, dotklo se to nějak
programové nabídky?
O záměru rozsáhlé rekonstrukce Dolu
Hlubina, kde náš festival každoročně
Ruku na srdce: jsme lepší než před lety?
Stoletý kurýr Ivana Motýla č. I:
Střelnice s černými neštovicemi, salám v divadle a zasloužené bezvědomí
o víkendu vrcholil, jsme věděli od našich kolegů z Vítkovic s velkým časovým
předstihem, proto je dramaturgický výběr inscenací šitý na míru prostorům,
které máme k dispozici.
Věříme a těšíme se, že za rok našim
divákům představíme Hlubinu v novém
hávu.
Pak už jsem jenom zavolal Honzovi Mikuláškovi, který mi kdysi dávno slíbil, že
až jednou budeme mít festival, složí nám
úvodní znělku:) A dál už to znáte…
Festival slaví pátý ročník; jak dlouhou
cestu za těch pět let urazil?
Začínali jsme s myšlenkou, že po „zkušebním“ prvním ročníku bude následovat něco velkolepého. Přišla velkolepá
finanční krize, za ní její druhá vlna,
a nám realita zatnula tipec.
V porovnání s podobnými festivaly
u nás je ten náš stále výrazně podfinancován. Snažíme se, aby to nebylo znát
na jeho programu, a stále přesvědčujeme partnery, že podporovat kulturu má
smysl. Loni nás statutární město Ostrava poprvé zařadilo mezi významné akce
města, což nás mile překvapilo, avšak
na financích se výrazně neprojevilo.
Zatím stále jen sníme o tom, jak festival získá od Ostravy alespoň takovou
podporu, jakou mají podobné festivaly
v jiných městech.
Které okamžiky z historie festivalu
vnímáte jako nejsilnější, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu?
První ročník, zejména jeho závěr na
Hlubině, se nesl v poměrně partyzánském duchu. Vzpomínám si, jak jsme
rušili, stejně jako letos, jediné představení pod širým nebem, protože se rozpršelo, jak už to bývá, v tu nejnevhodnější chvíli. Na závěrečném koncertě
pak přestala fungovat elektrocentrála,
festival se náhle zahalil do černočerné
tmy a zmizel. Lepší finiš bychom vymysleli stěží. Rád vzpomínám na inscenaci
Jána Mikuše Werther – Werther, Ivanku
Uhlířovou v Zemi beze slov, na Havlovo Prase z brněnského Provázku… Těší
mě, že na festivalu často představujeme
inscenace, které pak napřesrok sbírají
prestižní ocenění – jako třeba Ucpanej
systém Dejvického divadla. Nezapomenutelným zážitkem asi zůstane, nejen
pro mě, loňské loučení s Divadlem Komedie.
Jste u toho od začátku. Vzpomínáte si
ještě na první nápady a schůzky - jak
a z čeho festival vznikal?
Už jako student jsem jezdíval na různé festivaly u nás a často snil o tom,
že něco takového bychom si zasloužili
mít taky v Ostravě. Zprvu jsem městům
s divadelními festivaly jen tiše záviděl,
pak jsem oslovil tehdejšího studenta
produkce DAMU Davida Mírka a dramaturgyni Zuzu Mildeovou, založili
jsme občanské sdružení, chodili jsme
po Beskydech, hledali houby a tvář
festivalu… Jsem rád, že David přišel
s nápadem oživení industriálu, který
festivalu vtiskl punc nezaměnitelnosti.
Na co z letošního programu se vy
osobně těšíte nejvíc?
Jsem rád, že jednu ze záštit je letos
Richard Krajčo, který se před sedmi
lety loučil s Divadlem Petra Bezruče
rolí Toma v kultovní inscenaci Skleněný zvěřinec. Nyní se na stejné jeviště vrací, opět v režii Janusze Klimszi,
v inscenaci Deštivé dny, v roli policisty Dennyho, za kterou obdržel Cenu
álie. Mám radost ze tří titulů Petra
Kolečka i ze tří inscenací v režii Jana
Nebeského. Program jsme sestavovali
po celý rok docela pečlivě, takže bych
těžce hledal inscenaci, na kterou bych
se netěšil.
Na jaké festivaly jezdíte vy rád jako
divák?
Mým prvním setkáním s divadelním
festivalem byl festival Na hranici v Českém Těšíně, kam jsem jezdíval jako
student na gymplu. S tímto festivalem (dnes pod názvem Bez hranic, nás
od loňska váže partnerství a kolegové
z Těšína budou letos hosty pátečního
programu našeho festivalu.) Za dob
mých studií v Olomouci jsem pak objevoval Divadelní floru a stal se pravidelným návštěvníkem Divadla evropských
regionů v Hradci. Právě tyto festivaly
byly inspirací pro festival Dream Factory. A asi někde tam vznikala myšlenka
mít v Ostravě festival vlastní.
Co je pro vás inspirací při přípravě
Dream Factory?
A co vás stále motivuje to každý rok
zkoušet znovu a znovu?:-)
Po uplynulých ročnících, zejména po
tom loňském, se začalo psát, že se festival Dream Factory Ostrava zařadil,
především díky dramaturgii, mezi nejvýznamnější divadelní festivaly v republice. Přičtu-li k tomu zájem ostravských
diváků, kdy většina představení bývá
ještě před začátkem festivalu beznadějně vyprodána, asi je to právě to, co nás
žene dál. Bez Stáni Rožnovské, Míši
Kubicové, Lenky Foltové a další hrstky
nadšenců, se kterými festival po celý
rok chystáme, a bez našich finančních
partnerů, především statutárního města
Ostrava, by však naše počínání nemělo
žádný smysl. Moc rád bych všem ještě
jednou poděkoval. A divákům přeji, ať
se jim s námi na festivalu líbí!
Díky za rozhovor.
Vojtěch Varyš
Kompánia eatre Studio a Décalages
– divadlo v pohybu. Tanec a akrobacie
pro dnešní večer!
Ostrava tančí ráda a cirkus
miluje, zatímco s „hoch“ uměním mívá
problém. Utančit se k smrti! „Ačkoliv
Janoškové je již padesát čtyři let, točila
se v kole lépe jak osmnáctiletá děvucha.
Pojednou se však skácela v bezvědomí
k zemi a již se nevzpamatovala,“ vylíčil
takový příběh Ostravský deník na sklonku ledna 1914. Ostrava tančí a tleská
cirkusákům, hlubokomyslné kusy tu ale
špatně hledají diváky. „Je to země klasické tmy kulturní, beznadějným úhorem, kde dařilo se nanejvýš parazitům
civilizace, nikoliv však civilizaci samé,“
poznamenal již v roce 1906 v novinovém sloupku redaktor Ostravského
deníku. Tajně přitom věřil, že kulturní
temno kraje může rozptýlit nově plánovaný kulturní měsíčník Revue moravsko-slezská, ačkoliv si zároveň přiznával, že veškeré dosavadní snahy učinit
z Ostravy kulturní město, byly marné:
„Vyskytovaly se tak porůznu a chorobně, že se nedalo od nich očekávat zhola
nic.“ Ostrava byla považována za město
„na kulturně nejnižším stupni“. Zatímco Praha kypěla uměleckým kvasem,
v Ostravě se podle citovaného novináře chodilo výhradně na „pimprlácké
komedie, kolotoče, střelnice s černochy
a s černými neštovicemi z Afriky, panoptikum, cirkus s tureckou muzikou
a vůbec muzikou, co kosti proniká“.
Pojďme rovnou do ostravských
ulic. Třeba v roce 1906 mohl řadový
Ostravák zakončit den kulturou v elek-
trickém divadle společnosti Grand
Royal bioskop Paris, na jednoaktovce
Hrůzostrašná noc v hostinci Sokolovna v Ostravě-Přívoze nebo s vídeňskou
dámskou kapelou v kavárně Ľ Europe
ve Velké ulici číslo 58. Ostravským kasovním trhákem toho roku se stal tvor
údajně ulovený v severních mořích
granátovou harpunou. Třiadvacet metrů dlouhá velryba byla vystavena ve
dvoraně Střelnice a publikum bylo lákáno následujícím inzerátem: „Není to
kostra, nýbrž zvíře preparované a bez
zápachu.“ Zvířata vůbec lákala široké
publikum více než divadelní sály, třeba
cirkusů přijíždělo bezpočet, zato činnost místních ochotníků byla v deficitu. „Tyl - deficit. Šimáčkův Jiný vzduch
- deficit. Jiráskova Lucerna - tak, že se
vyšlo. Šechovo Třetí zvonění – deficit?“
rekapitulovali divadelníci Spolku ochotnického divadla v Moravské Ostravě ve
zprávě z července 1906.
Před papaláši je nicméně nutno ukázat, že v Ostravě je kultury dost.
Když 28. června 1906 přijíždí do Moravské Ostravy na návštěvu císař František Josef I., neopomene místní smetánka zdůraznit, že město pracuje i na
poli kulturním. „Jsme šťastni, že můžeme před očima císařské a královské Milosti svými kulturními díly se vykázati,“
pochlubí se před císařem místní politik
dr. Palkovský a císař mu česky odpovídá: „Vaše snahy kulturní těšiti se budou
mé přízni.“
Čím se to ale vlastně místní honorace chlubí před císařem? Nevšední
divadelní kulturou všedního dne, která
se bude provozovat na jevišti právě dokončovaného městského divadla (dnes
Divadlo Antonína Dvořáka)? „Obecenstvo považuje stánek Múz za nějakou
knajpu a dle toho se chová. Piva se tu
vyčepuje více za večer, než v Německém domě za týden. Obecenstvo, které
tam má kojiti kulturní žízeň, holduje
spíše než Múzám nápoji Gambrinovu.
Než nejen v bufetu ukájí žízeň tělesnou, obecenstvo si chce i do hlediště
nositi pivo,“ kritizuje český tisk atmosféru v novém městském divadle. A přidává se i německý Mährisch-Schlesische
Grenzbote, který předvídá, že brzy se
bude do sálu nositi i salám. „Bude to
pohled pro bohy, až bude panstvo v divadle sál znečišťovati šlupkami.“
Umění s rezervou, noc si je
však třeba užít. A hlavně si zatančit.
„Do stánku Terpsychory sezváněli v devět a vládě její odzváněli o půl páté
hodině ranní, načež všeobecná únava
a ochablost hledala spásy a posily pro
život budoucí v jemném chmýří nadýchaných peřin,“ líčí Ostravský deník
z počátku dvacátého století, jak se
místní obyvatelstvo navrací z nočních
tanečních dýchánků. A dodává: „A spanilomyslným tanečnicím, jimž Amorek
kolem rozesněných skrání stále oblétal,
bylo sladce v blahém, po přestálém večeru, zaslouženém bezvědomí.“ To je
vzkaz jako šitý na míru i spanilomyslným tanečnicím z řad divaček na festivalu Dream Factory. „Zasloužené bezvědomí!“
Ivan Motýl
Décalages zmokli!
DNES / ÚTERÝ 4. ČERVNA
Dvě pouliční představení vynikajícího souboru Décalages, které měly zahájit letošní
ročník, odpolední Velvet Blues na Masarykově náměstí a večerní Malé formy ve
vzduchu před Domem kultury, se bohužel neuskuteční z důvodu nepříznivého počasí. Sejdeme se uvnitř!
17.00 / Divadlo Petra Bezruče
SONS THAT BECAME DEER /
Kompánia eatre Studio
(Maďarsko)
19.00 / Dům kultury města Ostravy / slavnostní zahájení festivalu
VINNETOU / Městské divadlo
Kladno
ZÍTRA / STŘEDA 5. ČERVNA
16.00 / Stará Aréna
MRKEV V ŘITI A KŘIK /
MeNe KeKeL (Zlín)
Sons that became Deer
Maďarský tanec, podle Bély Bartóka?
Nenechte se zmást, tahle parta je pořádně divoká a sbírá zkušenosti a ocenění po všech evropských koutech!
Drásavá podívaná z puszty, která se
nezastaví před ničím. je na vás, zda sledujete nasazení a dech beroucí invenci performerů, radikální obrazy, které
vytvářejí, nebo filozofické otázky které
kladou. Silný zážitek!
Vinnetou
Kdo ho nečetl, kdo ho nesledoval? Takoví jsme byli my i herci Vojtěch Kotek
a Jakub Prachař, kteří na jevišti zhmotnili vizi dramatika Petra Kolečka. Není
to jen vzpomínání na dávná dobrodružství mezi pokrevními bratry, ale také
na naše dospívání za železnou oponou.
Westernová komedie z Divokého západu, stíhaná těmi nejlepšími recenzemi
a diváckými ohlasy, je v Ostravě jen
krátce po světové premiéře.
Tajný tip Vojtěcha Varyše
(nenechám si ujít)
17.00 / Cooltour
FEDERER–NADAL /
A studio Rubín (Praha)
19.00 / Divadlo Petra Bezruče
DENNĚ (Poníci slabosti) /
Divadlo Na zábradlí (Praha)
21.00 / Divadlo Petra Bezruče –
Márnice
ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ /
A studio Rubín (Praha)
Po představení krátká debata s dramatikem Petrem Kolečkem a tvůrci
inscenace
Těžko doporučovat, když všechny položky programu jsou tak skvělé a některé dokonce vyprodané. Dovolím si tedy jen tři nenápadná doporučení na nejbližší dny.
Za prvé, neznámý širší veřejnosti, leč fascinující maďarský soubor Kompánia hned
zkraje festivalu, dnes v pět. Zatím mě nikdy nezklamali. A tom už jsem je viděl
dostkrát. Za druhé, úterý ve čtyři ve Staré Aréně. Mladý zlínský umělec Martin Macháček a jeho one man show (s pár dobrovolnými pomocníky) Mrkev v řiti a křik.
Rozdávaní ze slovního pokladu, huňatý kožich a divoké videoprojekce. A to vše
přitom jako maska pro tklivý příběh o nás, o obyčejných lidech. Mlaskavé historky
z malého města. A konečně, znovu ve čtyři, znovu Stará Aréna. Ale až ve středu.
Enfant terrible či poslední romantik slovenského divadla Blaho Uhlár. Jeho video-divadlo-manifest-zpověď Pokus patří k tomu nejorigiálnějšímu, co se za poslední léta
na jevištích obou zemí bývalé federace objevilo. A Uhlára jsem navíc poprvé kdysi
viděl na stejném festivalu jako ty Maďary. Nenechte se pobízet!
Snář z továrny / magazín festivalu Dream factory Ostrava 2013 / První číslo, vychází v úterý 4. června / Redakce Vojtěch Varyš,
Kryštof Pavelka / Spolupracovníci Ivan Motýl, Ilona Smejkalová / Fotografie Lukáš Horký a archív Dream Factory Ostrava /
Grafika a sazba Lukáš Horký / kontakt [email protected] / www.dfov.cz / Vydává festival Dream Factory Ostrava