CVIČENÍ SE ZRCADLEM

CVIČENÍ SE ZRCADLEM
OKAMŽITÉ UTVÁŘENÍ NOVÝCH EGOSTAVŮ – KONSTRUKTIVISTICKÝ
PŘÍSTUP
Adrienne Lee
„Nemůžeme to zvládat den co den, jedno ale víme,
čas není žádný léčitel, pacient je už jinde.“
T. S. Eliot, Čtyři kvarteta
Ústřední tezí konstruktivistického přístupu je, že pohled člověka na „realitu“ se každý den
znovu spoluutváří v příbězích, které užívá k tomu, aby mu svět „dával smysl“. Pokud tuto
zásadu aplikujeme na koncepci egostavů (stavů ega), můžeme odvodit, že egostavy se doslova
znovu vytvářejí každý den. Panuje všeobecná shoda v tom, že rodičovský a dětský egostav se
vztahují k minulosti člověka, zatímco dospělý egostav patří přítomnosti. Když to však
přehodnotíme z pohledu konstruktivistické analýzy, rozdíly se stírají a začíná být zjevné, že
v přítomnosti je prožíván jak rodičovský, tak dětský, tak dospělý egostav. (Stewart a Lee
1997) To má důležité důsledky pro teorii a praxi transakčněanalytické psychoterapie i pro roli
terapeuta v navozování autonomie.
Přestože konstruktivistický přístup je sám o sobě relativně novou součástí
transakčněanalytického uvažování, lze nalézt jeho spojitost s vžitou teorií, a to
prostřednictvím pojmu ortriogeneze, který Berne (1961: 48) převzal od Federna (1952). Zde
je každá osoba skutečně chápána tak, že každý den v průběhu probouzení vždy znovu utváří
své egostavy. Zkušenost nového dne potom tvoří další „ego-jednotku“, která se asimiluje
během následující noci v průběhu snění.
„Psychický život lze chápat jako... kontinuum, s jediným egostavem, který se
modifikuje okamžik od okamžiku, náhle nebo pozvolna... Psýché je v průběhu dne
obvykle bombardována podněty zvnitřku i zvenčí, a ne všechny je možné okamžitě
asimilovat. Příležitost k takové asimilaci nabízí následný spánkový stav. Den tak lze
chápat jako ,ego-jednotku‘.“ (Berne 1961: 48)
Jelikož tento proces se z větší části odehrává mimo vědomí (je předvědomý), úkolem
terapeutického procesu je pomoci klientovi, aby si tento předvědomý příběh oživil a sám si ho
1
přepsal způsobem, který plně vyhovuje jeho růstu a autonomii. Mnoho stávajících
terapeutických technik TA tomuto účelu již samozřejmě slouží. Tak například „práce se
dvěma židlemi“ je přímou, dramatickou cestou, během níž klient přepisuje ty části scénáře
svého příběhu, které mají formu vnitřního dialogu. K trvalé změně dochází, jestliže se dialog
„napíše odlišně“ na úrovni Dítěte. Tuto dynamickou kvalitu dětského egostavu oceňují
Gouldingovi:
„Chápeme Dítě jako neustále rostoucí a neustále se vyvíjející, jako úhrnný součet
všech zkušeností, které kdy mělo a která má v přítomnosti.“
(Goulding a Goulding 1979, s. 20)
„Práce s ranými scénami“ je vlastně prací s klientovou nynější emoční zkušeností se znovu
vybavenou scénou z minulosti. Terapeutické změny bude dosaženo jedině tehdy, když klient
přepracuje tuto nynější zkušenost tím, že přenese některé nynější zdroje ze situace tady a teď,
včetně kontaktního terapeutického vztahu, do vybavené minulé zkušenosti. S tím, jak klient
provádí změny v přítomnosti, nevyhnutelně se mění také „minulost“, která je dynamickou
součástí nynější zkušenosti. Došlo k rekonstrukci egostavů. Ztotožňuji se s Allenovými
(1997):
„V tradiční transakční analýze zpravidla přijímáme myšlenku, že minulost určuje
přítomnost a budoucnost. Je však stejně dobře možné – a klinicky je to často zjevné –,
že přítomnost může zabarvovat naše vzpomínky na minulost... Minulost není
neměnná, nezměnitelná, monolitická struktura.“ (Allen a Allen 1997, s. 92)
Účelem cvičení se zrcadlem je umožnit rekonstrukci či rekonfiguraci egostavů. Cvičení jsem
vytvořila roku 1972 a od té doby ho trvale užívám při terapii i výcviku; důkladně jsem
otestovala jeho strukturu i klinická pozorování. Součástí cvičení je nový dialog v situaci tady
a teď mezi katektovaným dětským egostavem a dospělým egostavem klienta prostřednictvím
řízené fantazie. Cílem je přenést minulý egostav z dětství do přítomnosti, způsobem, který
plně zapojuje klienta jako dnešního dospělého, aby tak mohlo dojít k zahojení „narušeného
kontaktu“ (Erskine a Trautmann 1996), nedostatku z minulosti, nebo dovolit vzájemnou
výměnu svolení a zdrojů, což klientovi umožní růst a dosáhnout změny. Zdroje a zkušenosti
z jednoho egostavu lze přenést do jiného egostavu. Zdroje Dospělého v přítomnosti jsou často
užity k přetavení Rodiče v Dítěti a zdroje Dítěte jsou užity ke vzpruze Dospělého. Výsledky
cvičení v klinické praxi ukazují, že jeden z egostavů je převážným zdrojem pro stav druhý. Ve
většině případů je dospělý egostav dospělé osoby v situaci tady a teď vydatným zdrojem na
2
ochranu a udílení svolení pro Dítě, a je zpravidla začleněn coby nový rodičovský egostav,
přičemž dětský egostav je pro dospělou osobu často zdrojem energie, vitality, zábavy a
spontaneity. Na cvičení je důležité to, že se všechny tři egostavy spoluutvářejí a rekonstruují
v přítomnosti. Cvičení lze opakovat v různých stadiích terapeutického procesu, přičemž je
zpravidla zcela zjevné, že nastaly výrazné změny v egostavech.
Cvičení se opírá mimo jiné o předpoklad, že hlavní terapeutická změna může nastat v plně
kontaktním vztahu, pro který je charakteristické sladění a zapojení (Erskine a Trautmann
(1996). Scénáře vznikají a posilují se tím, že došlo k narušení kontaktu v dětství a
v dospělosti. Jestliže například dívka v dětském věku očekává a přeje si, aby rodič pochválil
její nový tanec a místo toho se setká s kritikou a nezájmem, může se rozhodnout pro závěr:
„nejsem důležitá“ nebo „jsem špatná“. Zážitek hanby a rané životní rozhodnutí, které se stalo
obranu proti bolesti, se může posilovat. Toto narušení kontaktu může rovněž posílit prvotní
ránu (Lee in Tilney 1998) způsobenou tím, že dítě bylo opuštěno, zaplaveno, zraněno nebo
nezapojeno. Narušení kontaktu je možné zahojit prostřednictvím terapeutického vztahu, tento
vztah se však může utvářet celá léta a výsledek není zdaleka jistý. V uvedeném cvičení se
mezilidský kontakt zdramatizovaných egostavů stává intrapsychickým kontaktem a
příchylností. Podle mého přesvědčení právě intrapsychická příchylnost a kontakt spravuje,
vytváří a posiluje vnímání vlastního já. Dospělé já může poskytnout jedinou důvěryhodnou
„korektivní rodičovskou péči“ prvotním ranám Dítěte. „Dospělý“ tedy při cvičení může
naprosto poctivě říct: „Nikdy tě neopustím!“ a Dítě ví, že je to pravda a musí upustit od
jakýchkoli obranných popření. Podobně může dospělý slíbit, že malého nezraní ani nezaplaví
a zůstane s ním ve skutečném, kontaktním vztahu. Síla cvičení spočívá ve skutečnosti, že této
nové konfigurace či struktury je dosaženo prostřednictvím těsného kontaktu a příchylnosti,
tedy potřeb nezbytných pro osobní vývoj a utváření vztahů. Kontakt a příchylnost se navíc
týká rovněž částí klientova vlastního já. Cvičení umožňuje, aby se příchylnost stala jak
„mezilidskou“, při externalizovaném dialogu a setkání, tak „vnitřně psychickou“, při integraci
dvou částí.
Dospělý egostav člověka vytváří „jeviště“ či rámec, kde může dojít k nynější dramatizaci
(divadelnímu střetu) dnešního „dospělého“ a včerejšího dítěte. Dítě zpravidla chápe
„dospělého“ jako rodiče, a tak se odehraje dialog mezi Rodičem a Dítětem. K dramatizaci
intrapsychického vztahu dochází prostřednictvím Dospělého, jako kdyby šlo o vnější nebo
vnitřní postavu (obr. 1).
obr. 1
3
Dospělý
Ro
Do
DOSPĚLÝ
P
Dí
A
Když během cvičení dojde k intrapsychické integraci zdramatizovaného mezilidského vztahu,
„dospělý“ je zpravidla začleněn jako nový rodičovský egostav (Rodič), a z „dítěte“ se stává
nový dětský egostav (Dítě), kterému se dostalo nové kontaktní rodičovské péče (obr. 2).
Obr. 2
Ro
Do
velký
dítě
Dí
4
Nyní se může odehrát nový vnitřní dialog. Intimita a příchylnost, jež spolu sdíleli „dospělý“ a
„dítě“, se přenesly do obsahu a struktury egostavů se stejným vztahem intimity a kontaktu.
Nový vnitřní dialog je proto dialogem zdravého těsného vztahu (obr. 3).
Obr. 3
Ro2
Do2
nový interní dialog
Dí2
Fenomenologická zkušenost klienta je taková, že má nový dětský egostav, jenž je nyní
schopen katexe v různém věku a může nadále sebe samého utvářet a přetavovat v sobě
Rodiče. Klienti rovněž hovoří o fenomenologických změnách ve svém rodičovském egostavu,
který teď má odpovídající, současné zdroje. Existuje názor, že by tyto „nové“ egostavy měly
být označeny jinými čísly, kvůli jejich odlišení od „starých“ egostavů, to však není nezbytné,
pokud přijmeme hypotézu, že své vlastní egostavy přetváříme neustále, každý den. Tento
konstruktivistický přístup dává nový význam pojmům přetavit v sobě Rodiče (James 1974) a
přetavit v sobě Dítě (Clarkson a Fish 1988). V rodičovském a dětském egostavu lze rozvíjet
nové zdroje a zkušenosti.
„Zážitky z nové rodičovské péče a přetavení Dítěte umožňují integrovanému
dospělému egostavu čerpat z těchto pozitivních zkušeností v situacích stresu, a tak
dosáhnout větší stability.“ (Clarkson a Fish 1988, s. 59)
5
Cvičení se zrcadlem
Cvičení se zrcadlem spočívá v řízené fantazii, kterou musí terapeut vést tempem, jež dává
klientovi dostatek času k dokončení transakcí. Klient může své odpovědi vyslovovat nahlas,
nebo celé cvičení provádět v duchu. Pokud dá klient přednost druhé možnosti, terapeut musí
sledovat řeč těla, aby zachytil signály ukončení transakcí, a v případě potřeby požádá klienta
o potvrzení toho, že transakce skutečně ukončil. Při řízené fantazii je sice někdy vhodná
pružnost, je však žádoucí, aby byly veškeré procesy dokončeny, a to zejména závěrečné
včleňování a slučování. Důvody uskutečnění každé ze součástí procesu vysvětluje komentář.
Řízená fantazie
Komentář
•
Představte si, že před vámi stojí velké
zrcadlo.
•
Užití zrcadla dodává zřetelný, konkrétní
rámec či hranice vymezující cvičení.
Později se z něj stává zvláštní časový
rámec.
•
Promítněte si do zrcadla svůj obraz coby
sedmi nebo osmiletého dítěte. (Podle
potřeby lze užít jiný vhodný věk.)
•
Klient bude možná potřebovat radu, aby
k oživení zrakové paměti použil
fotografii. Užití obrazu v zrcadle je
důležité. Klient vidí v zrcadle svůj dětský
obraz a současně je pozorovatelem.
•
Jak ten chlapeček/holčička vypadá?
Co má na sobě?
Jaký má účes?
Výraz obličeje?
Jak stojí?
Co dělá s rukama?
Má něco v rukou? atd.
•
Užití třetí osoby jednotného čísla a
přítomného času slovesa navozuje
odstup, který umožňuje zkreslení času a
staví archaický dětský egostav
behaviorálně do „přítomnosti“, bez pocitů
spjatých s minulými zážitky z dětství.
Přesnost vizuálních podrobností je
důležitá pro zakotvení Dítěte
v přítomnosti.
•
Hned vedle obrazu chlapečka/holčičky
umístěte obraz dospělého, jímž jste dnes.
•
Teď se do obrazu v zrcadle přidává
dospělý ze situace tady a teď – tím se oba
egostavy osvobozují od časových pout a
mohou existovat současně
v „bezčasovém“ rámu zrcadla. Já v roli
pozorovatele je však stále přítomno vně
zrcadla.
•
Ať se teď oba otočí čelem k sobě.
Co si velký myslí o malém?
Co si malý myslí o velkém?
•
Obě součásti já jsou zdramatizovány
v tomtéž časovém rámci. Klient je
vyzván k rychlému pohybu mezi oběma
a od vnitřního zážitku k vnějšímu
uvědomování si. Klient je rovněž vně
zrcadla a také v terapeutické místnosti,
kde provádí cvičení. Je vyvoláno vyšší,
meta já vně starých egostavů a je
odvozen Scénář.
6
•
Co říká malý velkému?
Co říká velký malému?
•
Vybízení ke kontaktnímu dialogu.
•
Co chce malý, aby se dozvěděl velký?
Co chce velký, aby se dozvěděl malý?
•
Mohou se vyjevit tajemství. Mohou se
předávat moudrosti. Jde o příležitost
k intimnímu a upřímnému odhalení pravd
dítěte, a také k tomu, aby dospělý začal
předával dětskému egostavu „bezpečí“ a
zdroje. Někdy se pozitivní zdroj nachází
u dítěte, které může vzpružit dospělého,
jenž ztratil kontakt se zdroji vlastní
energie a vitality.
•
Čeho má malý příliš? Čeho se malému
nedostává?
•
•
Čeho má velký příliš? Čeho se velkému
nedostává?
Tyto otázky adresované meta já vybízejí
ke kritickému odstupu ve stadiu, kdy
citové rozrušení může být příliš silné a
potenciálně přerušit trans. Otázky týkající
se míry rovněž naznačují, že se míra
zaznamenané kvality může časem
zvyšovat nebo snižovat.
•
Co chce malý od velkého?
Co chce velký od malého?
•
Zde se vychází z předpokladu, že každý
má pozitivní zdroje, které ten druhý může
využít. Uvědomění si toho je jak na meta
úrovni, tak u dospělého a u dítěte.
•
Co si potřebují navzájem říct? Ať každý
z nich postupně mluví a druhý naslouchá
a dá prvnímu na srozuměnou, že ho
slyšel.
•
To může pokračovat tak dlouho, jak je
potřeba k dokončení dialogu, a terapeut
může pomoci s tím, aby byl dialog
kontaktní a sladěný.
•
Mají spolu nějaký fyzický kontakt?
•
Pokud k tomuto zážitku dosud nedošlo, je
otázka výzvou k nějaké formě kontaktu.
Zpravidla je důležité počkat dostatečně
dlouho, aby se před fyzickým kontaktem
vytvořil pocit důvěrné známosti.
•
Chce dát velký malému nějaký dárek?
Chce dát malý velkému nějaký dárek?
•
Výměna dárků je příležitostí pro
nevědomou mysl přijít se symbolem nové
příchylnosti. Později je možné se k dárku
vrátit a dešifrovat ho, aby zkušenost
ukotvil.
•
Teď, až to bude možné, najděte způsob,
jak oběma obrazům umožnit spojit se v
jeden...
...a až to uděláte,
OTEVŘETE OČI
...a vraťte se ze zrcadla zpátky do situace
tady a teď
•
Spojení obou já je nesmírně důležité pro
integraci a rekonfiguraci. Pokud s tím má
klient potíže, terapeut může navrhnout,
jak na to, např.: „Ať velká otevře náruč a
přitiskne si malou na srdce, a teď obě
spojte v jednu.“
7
Cvičení umožňuje klientovi být jednak v zrcadle, v obrazech, které zažívají intimitu dialogu, a
současně na meta úrovni, vně zrcadla, jako nestranný pozorovatel či spolu-terapeut. V tomto
objektivním či nezúčastněném postavení, o němž se domnívám, že umožňuje přístup
k vyššímu já klienta, se klient může osvobodit od jakýchkoli negativních či archaických
emocí a být „mimo čas“. Je prakticky v postavení autora, který může vytvářet nové egostavy a
nový příběh, i když je současně postavami dialogu. Dochází k nové konfiguraci a
transformaci. Toto je spontánnost; toto je intimita; toto je autonomie.
„Možná jsou dějiny otroctvím,
možná jsou dějiny svobodou. Hleďme, teď mizí,
tváře i místa s vlastním já, jež je milovalo, jak jen bylo s to
aby se obnovilo, přetvořilo do jiného tvaru.“
T. S. Eliot, Čtyři kvarteta
8
Literatura
Allen, J., Allen, B. (1991) “Towards a constructivist TA“. The Stamford Papers: selections
from the 29th ITAA Conference, 1-22.
Allen, J, Allen, B. (1997) “A new type of transactional analysis and one version of script
work with a constructivist sensibility”. TAJ, 27: 89-98.
Berne, E. (1961) Transactional Analysis in psychotherapy. New York: Grove Press.
Clarkson, P., Fish, S. (1988) “Rechilding: creating a new past in the present as a support for
the future”, TAJ 18 (1): 51-59.
Erskine, R., Trautmann, R. (1996) “Methods of an integrative psychotherapy”, TAJ 26 (4):
316-328.
Federn, P. (1952) Ego psychology and the psychoses. New York: Basic Books.
James, M. (1974) “Self Reparenting: theory and process”, TAJ 4 (3): 32-39.
Goulding, M., Goulding, R. (1979) Changing lives through redecision therapy. New York:
Brunner/Mazel.
Lee, A. (1996) “The Mirror Exercise and reconfiguration of ego states”. ITA News, 45: 47-50.
Stewart, I. (1992) Eric Berne. London: Sage.
Stewart, I., Lee, A. (1997) “Reconfiguring: the art and practice of autonomy”. Aspiration and
Autonomy 1997 EATA Conference Papers, Paper 33.
Tilney, T. (1998) Dictionary of Transactional Analysis. London: Whurr.
9
Biografie
ADRIANNE LEE, BA., PGCE., TSTA.
Adrienne má akreditaci Mezinárodní asociace transakční analýzy (ITAA) a Evropské asociace
transakční analýzy (EATA) jako Školící a supervidující transakční analytik, což je nejvyšší
kvalifikace, kterou tyto organizace umožňují. Je psychoterapeutkou registrovanou u UKCP a
působí rovněž jako specialistka v Neuro Linguistic Programming.
Adrienne učí na univerzitě a je psychoterapeutkou přes pětadvacet let. Byla jednou z prvních,
kdo v Británii začali s transakčněanalytickou psychoterapií. Je zakládající členkou a bývalou
předsedkyní Britského institutu transakční analýzy (ITA). Nyní je zástupkyní ITA v Radě
EATA a aktivní členkou Výboru pro odborné školení a standardy a Rady pro certifikaci.
Od roku 1975 pořádá TA školící programy a s Ianem Stewartem spoluzaložila a spoluřídí
Berneův institut v britském Nottinghamu. Berneův institut je zosobněním jejich oddanosti
nejvyšším standardům transakčněanalytické psychoterapie a výcviku, v kombinaci
s tvořivostí, odlehčenými způsoby učení a respektováním druhých na komunitní i osobní
úrovni.
Adrienne Lee, leden 2002
10