1 Egypt (26.5. - 2.6.1991) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu

Egypt
(26.5. - 2.6.1991)
Pár slov úvodem:
Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní
příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je
získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení
nejsou v češtině naprosto korektní.
Tentokrát naše cesta nezačala jako minule otázkou: "A co takhle Egypt?", ale obyčejným
zařinčením telefonu. Na drátě byla moje spolucestující se zprávou, že právě čte noviny a objevila
inzerát nabízející plavbu lodí po Nilu. Nedá se říci, že mne tím nějak nadchla, protože jsem se právě
potýkal s jednou databankou a neměl myšlenky ani na čtení novin, natož na courání po Nilu. Pak mi
cesta ale přeci jen začala vrtat hlavou a po zjištění, že bychom se podívali i do míst, která jsme při
poslední návštěvě nenavštívili, se mi nápad začal líbit. Cenově byla cesta víc než výhodná a já si jen
nemohl srovnat 1350 DM na osobu s popisem cesty hemžící se slovy luxus, luxusní a jinými
superlativy. Něco se ale riskovat musí, dlouho jsme na rozmýšlení neměli, cestu dva dny po
inzerátu rezervovali a po zjištění, že celkové výdaje naše kasa unese, nakonec objednali. Byl
nejvyšší čas, protože týden nato už byla cesta vyprodána. Objevily se sice další termíny, ale už ne o
prázdninách a i cenově byly cesty upraveny směrem nahoru. Dá se říci, že jsme tentokrát cestu vzali
jako housku na pultě.
Na velké přípravy nebyl čas, jen jsem si vyhrabal příručky a poznámky z roku 1981 a
příležitostně nakukoval do Polyglotta arabštiny. Snažil jsem se i o osvěžení hieroglyfů a různých
dat, ale nikam to nevedlo. Dělaly mi potíže i jednoduché hieroglyfické texty a rozhodlo jsem se jet
do Egypta připraven jako kdysi na zkoušku z chemie. Něco jsem věděl a zbytek jsem měl po
kapsách. Junior byl zaměstnán školou a proto jsme mu radši nic neřekli hned, ale až týden před
odjezdem, když mu začaly prázdniny. Docela mne překvapil tím, že se vrhnul na zeměpis a
důvodem bylo, že shodou okolností brali Egypt pár týdnů předtím. Projevoval velké nadšení a když
se pustil i do kartuší a různých dynastií, začal jsem mít obavy, aby neskončil jako já minule. Aby
nakonec nejel nervózní z toho, že nic neví. Koneckonců to měl být výlet a dovolená a ne nějaké
zkoušení ze zeměpisu a dějepisu. Zkoušení si za minulé dva týdny ve škole užil až dost. Teoretické
přípravy byly velmi omezené a o to důkladnější byly připravy praktické. Co vzít s sebou na
oblékání, jídlo a hlavně čím vybavit lékárničku, protože jsme po různých zkušenost byli velmi
opatrní. Mimoto jsme cestovali v době, kdy je v Egyptě člověku nejlépe v klimatizovaném hotelu.
Dělal jsme si starosti hlavně s juniorem, který s námi sice už ledackde byl, ale doposavad se jednalo
jen o pobyt v hotelu, odkud jsme dělali výlety, ale skutečná okružní cesta to nebyla. Takové cesty
1
jsou vždycky náročnější a když se marodí, tak je zle. Nutno ale podotknout, že se u této cesty
nejednalo o klasickou okružní cestu, kdy se prakticky každý den mění hotel, ale o okružní cestu,
kde vše probíhalo daleko klidněji a pohodověji. Stejně jsme ale probrali veškeré možnosti a když
jsme byli hotovi, tak mohla naše cestovní lékárna směle konkurovat kdejaké apatyce. Jen morfium
nám chybělo.
Ještě šlo o to, jak se dostaneme do Mnichova na letiště. Cestu pořádala místní cestovka a byla
možnost jet autobusem, který byl ale o stovku dražší než vlak. Nakonec vše skončilo tak, že junior
v cestovní horečce sáhnul do jeho prasátka, stovkou k cestě přispěl, my jeli vlakem a cesta na letiště
byla „zadarmo“. To sice nebylo v žádném případě nutné, ale na druhé straně není nikdy na škodu,
když si děti uvědomí, že každá legrace něco stojí a že není samozřejmé, že vše jen dostanou. Že mu
pak byla ona stovka časem nenápadně vrácena, není nutné ani dodávat.
Odlétalo se linkou Egypt Air v neděli odpoledne, což se nám moc zamlouvalo, protože jsme
nemuseli vyrazit z domova v nějakou nekřesťanskou dobu uprostřed noci, jak tomu už často bylo
dříve. Odlétalo se z Terminálu 1, který je vyhrazen pouze linkám, ale které jsme dobře znali ještě
z doby, kdy tam startovaly i chartery. Chvíli jsme se potloukali po letištní hale, dá se říci že jsme i
vychutnávali onu typickou atmosféru letiště a poté, co jsem si napsal odjezdy vlaků pro zpáteční
cestu, šli jsme podat kufr. U nás ale nic neproběhne hladce. Zavazadla prosvěcovali a my si
utahovali z juniora, že zase bude muset vybalit ruksak, protože tam měl jeho malá autíčka a
bezpečáci pokaždé chtěli vědět co to je. Nakonec se ale smál on nám. Prosvítili naši tašku a
zřízenec si krátil chvíli vyjmenováváním všeho co v ní bylo. Byla to naše "žrádelní taška" a po
chvíli se bavilo jeho komentářem celé okolí, když objevil šišku salámu. No, prostě se český Honza
zase vydal do světa. Byli jsem docela rádi, když byl s inventurou naší tašky hotov a připadali jsme
si dost venkovsky. Zkušenosti se ale nesbírají nadarmo a věřím, že pár našich spolucestujících
poveze příště šišku salámu také. Jako obyčejně byla potíž i s podáním kufru. Pokaždé se doposavad
pozastavili nad třemi letenkami a pouze jedním kufrem, což jest víc než neobvyklé. Tak tomu bylo i
tentokrát. Ani vysvětlení, že se nestěhujeme, ale že pouze jedeme na týdenní výlet, se jim nezdálo a
kroutili na tím hlavou. Ještě jsme se stavěli v Duty free shopu a pak už jen byli zvědavi na letadlo.
Juniorovi jsme „vyhrožovali“, že to bude zase jen Boeing 737, ale on doufal, že poletíme Airbusem,
ve kterém ještě neseděl. Nakonec se ukázalo, že to nebylo ani jedno a ani druhé, byl to Boeing 767.
O něco menší letadlo než co jsme letěli do Keni, ale přeci jen pořádné letadlo a v každém případě
větší než B 737. Nám se moc zamlouvalo, že letadlo nebylo plné a cestovalo se proto pohodlně.
Nuda nebyla, protože každých pár metrů visela nad námi televize, kde promítali krátké filmy a
informace o možnosti nákupu v letadle a také pravidelně i mapu středomoří s označením kde právě
jsme, jakou máme rychlost, jak jsme vysoko, jaká je venku zima a na které poloze se letadlo právě
nachází. Kdo nechtěl koukat na televizi, ten si vyklopil z opěrky sedadla pultík a lovil stanice
palubního rozhlasu. Byli jsme vším tak zaměstnaní, že jsme akorát dojedli a divili se proč se máme
2
připoutat. Pomalu jsme šli na přistání. Zážitek jsme měli i se spolucestujícími přes uličku, kde dva
kluci oslavovali cestu do Egypta, kam se letěli potápět. Jeden občas přišel k mému oknu udělat
fotku a druhý jen pilně popíjel. Zeptal jsem se ho, jestli to jeho kolega s pitím trochu nepřehání a
nakonec se do nich obula moje spolucestující a dostali vynadáno, že by od nich pes kůrku nevzal.
Nedělali turistům zrovna dobrou reklamu a docela jsem tomu druhému přál, že bude v Káhiře
vystupovat s opicí a bude se o ni muset starat i druhý den na cestě k Rudému moři, kam měli
namířeno. Kocovinu bych v tamních vedrech mít opravdu nechtěl. Viděl jsem je i na zpáteční cestě
a byli o poznání klidnější a střídmější. Ještě bych jen poznamenal, že se napájeli z vlastních zásob a
obsluha v letadle se držela zásady – náš zákazník náš pán. Také se jim to nelíbilo, ale neodvážili se
v letadle dělat nějaký rozruch, protože hoši byli dost siláčtí. Když je pak moje spolucestující
verbálně dofackovala, tak jí přišla stewardka poděkovat.
Cesta byla sice příjemná, ale takmového přistání nás mohl pilot ušetřit, protože něco
podobného jsem ještě nezažil. Přistál jen na jedné straně podvozku a dal bych krk na to, že jsem
v letadle nebyl jediný, kdo se tak leknul. Měl jsem stejný pocit, jako když se dostane auto do smyku
a moje spolucestující se nechala slyšet, že si myslela, že vyletíme z přistávací dráhy. Dokonce i
junior konstatoval, že bylo přistání „ňáký divný“. Takže pasažéři pilotovi ani moc netleskali, když
s námi ani tak nepřistál, jako spíše říznul jako s trakařem.
Změny v Káhiře jsme zpozorovali už na letišti. Mají tam novou halu, kde nás nepřivítala ani
jedna kočka a kde byli pouze pasováci a všudypřítomní agenti cestovních společností mávající
cedulemi a shánějící jejich stádečka vykulených turistů. Po kontrole a získání víza jsme si vyzvedli
kufr a mohlo se jít k autobusu, nebýt jedné spolucestující, která sice objevila svoji tašku, ale pak
zjistitla, že "její" taška má úplně jiný obsah. Někdo vlastnil nachlup stejnou tašku a ona se v tom
fofru spletla. Bylo z toho menší vzrůšo, ale nakonec jsme se do autobusu přeci jen dostali. Cítili
jsme se tam ale jinak opravdu jako doma. Všude kolem zněla švábšina a dokonce i autobus byl
z německé výroby - Kässbohrer – SETRA.
Autobus se vydal novou, několikaproudou silnicí z Heliopolis do Káhiry a my začali
objevovat první známky staré kultury. Na pásu zeleně mezi vozovkami nás nejdříve přivítal obelisk
a pak nám zamávala socha Ramsesa II. Byl jsem zvědav jak dlouho pojedeme, protože jsme měli
být ubytováni v Sheratonu a já věděl, že jeden je poblíž letiště a druhý uprostřed města. V cestovce
to ale nevěděli a proto to napětí. Autobus tvrdošíjně mířil stále k městu a posléze se ozval i
průvodce s přivítáním a všobecnými informacemi. Také se zmínil, že budeme bydlet v Sheraton
Tower & Casino a bylo po starostech. Průvodce nás ale nijak dlouho nevítal a brzy se dostal
k egyptskému zaklínadlu – „bakšiš“, což jest něco jako tuzér. Oznámil, že se ted' vše praktikuje
jinak, bakšiš nedává každý sám jak uzná za vhodné, ale vše vybere průvodce a pak na příslušných
místech rozdává. Takže jsme ještě ani nebyli v Káhiře a už se vybíral bakšiš. Ale bylo nám to tak i
milejší. Na Sheraton vybral 10 DM na osobu a na pobyt na lodi se později vybíralo 30 LE na osobu,
3
což při kurzu 1 DM – 1, 953 LE, bylo za nás tři celkem 45 DM. Některým ze skupiny se to ale moc
nezamlouvalo. Jednak to na místní poměry opravdu nebylo málo a mimoto si každý přeci jen sám
rád rozhodne komu, kde, kolik dá a za co.
Autobus se dostal do středu města a já zjišťoval, že se jezdí civilizovaněji než jak tomu bylo
před deseti lety. Někde se dokonce na červenou i stálo. Na křižovatkách bylo hodně policajtů a
chvílemi se zdálo, že je v tamním dopravním blázinci i určitý systém. Začaly se objevovat první
známé věci a chvíli po zahlédnutí káhirského „Petřína“ projel autobus jednosměrkou v protisměru a
zastavil u hotelu. Shromáždili jsme se v hale, která mohla rozlehlostí klidně sloužit jako nádraží,
cucali džus a čekal jsme na přidělení pokojů. Teprve po chvíli jsem se začal rozhlížet a zjišťoval, že
to bude zatím asi nejlepší hotel v jakém jsme kdy byli. Pouze amánský Ambasador mohl trochu
konkurovat, ale ten byl daleko menší.
Čísla pokojů byla přidělena v autobusu a v hale se už jen označil kufr a obdrželi jsme „klíč“.
Místo solidního šperháku jsme ale dostali pouze magnetickou kartičku. Vydali jsme se hledat pokoj,
což nebylo vůbec jednoduché. Hotel se skládá z tří vzájemně propojených mrakodrapů s obrovským
množstvím hal, restaurací, kaváren, obchodů a hlavně výtahů a schodišť. Měl jsem sice nápad že
v hale počkám až někdo odveze naše zavazadla a jít za ním, ale zbytek famílie došel k názoru, že to
zvládneme sami. Daleko jsme se ale nedostali a nakonec byli rádi, když z výtahu vyrazil posluha
s vozíkem plným kufrů a my nenápadně sledovali kam míří a do kterého věžáku s kufry půjde. Tam
už jsme se pak mohli tvářit jako že víme kde pokoj je a také ho posléze objevili. Ještě jsme trochu
zápasili s elektronikou, protože místo klíčové dírky byl u kliky jen "šlic", kam se ona klíčová
magnetkarta vrazila a když měl člověk štěstí, tak zablikalo zelené světélko a my byli doma. Pokoj
byl pěkný, mimo klimatizace, ledničky a koupelny měl i televizi a to jediné, co trochu překáželo,
byla třetí postel uprostřed cimry. Postel jsme ale trochu odstrčili do kouta a libovali si co máme
místa. Pohled z balkónu také nebyl k zahození. Na jedné straně Nil a na druhé straně hotelový
bazén, kde se právě konala nějaká párty. Moc jsme nevybalovali, pouze trochu odlehčili žrádelní
tašce a po vykoupání jsme seděli na balkóně a vychutnávali pohled na Nil. Junior trápil televizi a
nakonec jsme ho museli zahnat do pelechu, protože byl ochotný koukat nejen na anglické reklamy,
ale i na arabský film.
Pondělí 27.5. začalo hledáním kavárny, kde se podávala snídaně. Nebyli jsme jediní kdo delší
dobu bloudili, ale nakonec jsme se přeci jen všichni sešli. Námětem hovoru byla hlavně včera
zaměněná a dosud nenalezená taška a chvíli poté, co moje spolucestující nabídla postižené
k zapůjčení něco z vlastní garderóby, se připojili i další, takže měla paní naději, že nebude muset
celou dobu běhat a spát v jedněch kalhotách. Jinak se při snídani opět ukázalo, že čím lepší hotel,
tím horší menáž. Snídaně byla jen tzv. kontinentální, což znamenalo vánočkovité housky „bud'áky“
s marmeládou a pouze džus byl navíc. Po snídani jsme se odebrali do haly v prvním patře a čekali
na průvodce. Měli jsme čas si všechno pořádně prohlédnout a bylo vidět, že si na hotelu moc
4
zakládají. Všude jen různobarevný mramor, kožená křesla, křišťálové lustry jak z divadla,
vodotrysky, zrcadla a mosaz. Nedá se říci, že by na něčem šetřili. Kam se člověk podíval, tam
chodili v bílých hábitech s "plenou" na hlavě Arabové z Kuvaitu. Teprve tehdy nám došlo kde jsme
skončili. Jednou byl doma pořad o tom, jak bohatí z Kuvaitu utekli před Husajnem a nastěhovali se
v Káhiře do Sheratonu. Zabrali celý jeden mrakodrap, zabydleli se a ted` se jich nemůžou zbavit.
Sheraton byl a stále ještě je nejpečlivěji hlídaný hotel v Káhiře. Mimo hotelových hlídačů si každý
Kuvajťan přivezl ještě i jeho osobní ochranku, takže se v hotelu gorilami jen hemžilo. Hlouček
obyčejných a vykulených turistů do hotelu ani moc nepasoval a my byli docela rádi, když si nás
průvodce vyzvednul. Naložil nás do autobusu a .... čekalo se na opozdilce. Jestli v hotelu zabloudili,
či hned první den dostali průjem, to nevím.
Vydali jsme se ulicemi Káhiry a průvodce nás seznámil s plánem. Udělal mi radost, protože
se ukázalo, že se podíváme na jiné pozoruhodnosti, než které jsme viděli při naší minulé návštěvě.
Autobus nás zavezl na Saladino náměstí (Midan Salah ed-Din), kde jsme juniorovi ukázali mešity
sultána Hasana a Er-Rifai. Našim cílem byla ale citadala El-Kalaa. Se stavbou započal v roce 1166
Saladin a po dokončení patřila k nejmohutnějším pevnostem islámské říše. Údajně měla být
postavena z kamenných kvádrů pocházejících z pyramid v Gize a Memfis. Pevnost byla neustále
vylepšována a mimo opevnění přibyly i paláce se zahradami, mešity, sklady, atd. Nakonec stavba
sloužila nejen jako vojenská pevnost, ale i jako rezidence sultánů a sice až do roku 1823, kdy
vyletělo do vzduchu tamní skladiště střelného prachu a s ním skoro celá citadela. Nechtěně tak
vzniklo místo pro nové stavby, čehož využil Mohamed Ali a nechal tam postavit tři paláce a mešitu.
Tato mešita, s přízviskem alabastrová, je pro dnešní Káhiru totéž jako Hradčany pro Prahu a její 84
metrů vysoké minarety jsou ve městě jedním z typických orientačních bodů. Mešitu postavil
turecký architekt Jusuf Boschna a proto není divu, že formou připomíná obdobné stavby
v Istanbulu. Navíc mu za předlohu posloužila Nuru-Osmanije mešita a celkový sloh mešity je proto
dnes v Káhiře výjimkou. Na nádvoří každého upoutá kašna s kopulí odpovídající osmánskému
stylu, podloubí a věž s hodinami, dar francouzkého krále Ludvíka Filipa v roce 1845. Jak to
s darováním bylo by mohlo být i sporné. Nejspíš byl dar revanš za obelisk darovaný Mohamedem
Alim Karlu X. v roce 1831. Obelisk stojí v Paříži na Place de la Concorde, kde jsme měli před lety
první kontakt s egyptskou kulturou. Několik nadšenců se hned vydalo na lovení obrázků interiéru,
ale byli zahnáni zpět a fotilo se až po fasování "bačkor". Ve vlastní mešitě jako první ohromí kopule
o průměru 21 metrů dosahující výšky 52 metrů. Spočívá na čtyřech obloucích typických pro
byzantský styl staveb: hlavní kopule, čtyři polokopule, čtyři menší kopule, čtyři rohové věže a
polokopule nad mihrábem. Výzdoba a osvětlení snad musí ohromit každého. Stěny jsou pokryté
alabastrem a kam se jeden podívá, tam vidí "turecké rokoko". Zvláštností jsou i dva minbary. Větší
je ze zlaceného cedrového dřeva a menší minbar je z alabastru. Je to dar krále Faruka z roku 1939.
5
Opustili jsme mešitu a venku se na nás vrhli prodavači pohledů, známek a pití. Nechyběli ani
prodavači papyrů, kde dost zarazily jejich ceny. Za sedm velkých papyrů požadoval jen 5 LE, což
bylo velmi zarážející, protože to byl jen zlomek ceny, co takové papyry normálně stály. Vysvětlení
je ale velmi jednoduché. Nejednalo se o pravý papyrus, ale o pouhou náhražku udělanou ze slupek
banánů. Přesto ale šly ony pseudopapyry ohromně na odbyt a naši spolucestující dělali dojem , jako
když jsou někde ve výprodeji. Od mešity jsme se vydali na hradby, podívat se na káhirskou skyline
a na špičky jehlanů paramid za mořem domů. Tyto jehlany byly jedním z našich příštích cílů, ale
nejdříve jsme zamířili do muzea.
Egyptské muzeum je zbytečné popisovat, to se musí vidět a přestože to byla naše druhá
návštěva, tak bylo nadále vše fascinující a omračující. Chodili jsme kolem známých věcí, pozdravili
se s bubákovitým Chefrenem, nechali se opět ohromit věcmi z Tutanchámonova hrobu a potom
jsme se vydali hledat exponáty, které jsme minule přehlédli, nebo se k nim nedostali. Našli jsme
jich hodně, ale na mnoho věcí opět nedošlo, protože jsme i tentokrát měli málo času. Nedalo se ale
nic dělat, autobus na nás už čekal. Ulicemi města jsme se propletli ven a po krátké jízdě se objevily
pyramidy, poslední ze sedmi divů světa. Nejdříve byl ale na programu oběd teprve potom kultura.
Zastavili jsme u řady restaurací, vstoupili do jedné s názvem Peace a z oken jídelny jsme se dívali
přímo na Cheopsovu pyramidu. Zastávky na jídlo vždycky všude beru spíše jen jako ztrátu času, ale
zde se to dalo docela vydržet, když byl Cheops na dohled. Námětem hovoru u stolu bylo všeobecné
zděšení, když jsme ve městě nastoupili do autobusu a řidič se nám snažil udělat radost tím, že pustil
německé lidovky. Měl celkem štěstí, že je na konto mrzutého bručení pasažérů brzy vypnul, jinak
by v autobusu asi přišel o radio. V restauraci nás příjemně překvapili chlebem ajš a omáčkou
tihinou. Lámali jsme si spokojeně placky, máčeli je v omáčce a ke zděšení spolucestujících jsme se
pustili i do salátů a se spokojeným výrazem spocívali i maso, resp. rybu. Arabštinou jsem
pošťuchoval číšníka a vyneslo mi to suvenýr v podobě jednopiastrové mince. To bylo poprvé a
naposledy, co jsem se s touto mincí setkal.
Po obědě se jelo k pyramidám. Zastavili jsme u Cheopse, vyslechli jak stará a velká pyramida
je a hlavně sledovali, jak turisté honí po písku jejich klobouky, jelikož pořádně foukalo. Od
Cheopse jsme pokračovali Chefrénovi, kde se procedura opakovala a je pochopitelné, že jsme byli
celou dobu neustále obléháni loupeživými beduíny, nabízejícími jízdu na velbloudu či zaručeně
"pravé" starožitnosti z faraónských hrobů. První, čeho jsem si všimnul, byla nepravidelná stavba při
úpatí velké pyramidy, která tam při naší první návštěvě ještě nebyla. Jednalo se o stavbu, kde
vystavovali nalezenou faraonovu sluneční bárku. Prohlídka bárky ale na programu nebyla a horečně
jsem přemýšlel co s tím udělat. Šel jsem za průvodcem, dohodl si s ním „opušťák“ po prohlídce
Chefrenovy pyramidy a nechal si určit místo, kde skupinu zase najdeme. Nejdříve se ale šlo do
Chefrena. Průvodce tam s námi nebyl a ujal se nás mouřenín, vedoucí jen radoby vtipné řeči.
Jednou nás vyfotil a nesebrat mu foťák, tak nám v něm snad vyplácal celý film. K pohřební komoře
6
se v pyramidě chvílemi lezlo v nepohodlně skrčenecké pozici a jen chvílemi jsme se mohli
narovnat. Komora byla pochopitelně prázdná a pouze na zdi byl nápis od cirkusového siláka a
egyptologa-amatéra Itala Belzoniho, který se o egyptské památky sice hrozně zajímal, ale skoro
všude nadělal víc škody než užitku. Houf skrčenců se zase vydal horou kamení zpátky za sluncem,
venku jsme ještě udělali pár fotek a s juniorem hledali nějaký pěkný kamínek. Po minulé návštěvě
mne mrzelo, že jsem si nepřivezl alespoň malý kousek pyramidy a to se tentokrát muselo napravit.
Už jsme mířili dál, když jsem si všimnul stařešiny na oslíku. Bylo mu něco mezi osmdesáti lety a
Metuzalémem a vypadal jako kdyby zdrhnul z muzea exponát v oddělení mumií. Moje
spolucestující po něm neustále pošilhávala a dost dobře nevěděla jak ho vyfotit. Byl výjimečný
nejen vzhledem, ale hlavně tím, že na nikoho nedorážel a na nikom nic nechtěl. Právě to byl důvod,
že jsem k němu šel, lámanou arabštinou jsem se zeptal jestli si ho můžeme vyfotit a moji prosbu
podpořil malým bakšišem. Děda se uculil jak jezulátko a my získali obrázky jak vymalované. Pak
jsme se vydali poklusem k autobusu, nahlásili průvodci odchod a upalovali ke sluneční bárce. Po
cestě jsme ještě stačili sebrat suvenýr z Cheopse a pak jsme po ochozu kroužili kolem vystavené
sluneční bárky takovým kalupem, že jsme ztratili i tamního samozvaného průvodce, snažícího se
nám vykládat nějaké zajímavosti. Prostě mu došel při běhu dech a vzdal to. Byla to nejrychlejší
prohlídka jakou jsem kdy zažil, ale měli jsme na ni pouze čas, který jsme získali během od
Chefrena, než se k autobusu doloudal zbytek skupiny. Zvládli jsme vše v rekordním čase a autobus
se s námi vydal na návrší kousek od pyramid, odkud jsme měli celý areál jako na dlani. Uzávěrky
fotoaparátů cvakaly jako o závod, protože o náměty nebyla nouze. Zlatým hřebem výletu pak byl(a)
Sfinx, přičemž je správnější TEN Sfinx, jelikož je Sfinx mužského rodu. Koneckonců se jedná o
sochu lva s hlavou faraona – údajně to má být Chefren a nejednalo o faraonku. Abych ale nikoho
nepletl gramatikou, tak nadále zůstanu u Sfingy v ženském rodě.
Poflakovali jsme se pohřebním chrámem, poslouchali výklad a když jsme se dostali na zídku
přímo proti Sfinx, tak jsme k velké radosti zjistili, že je nejen restaurovaná, ale dokonce už i bez
lešení. Jedinou naší starostí bylo samým nadšením nešlápnout vedle a nespadnout ze zídky odkud
jsme fotili. Tím bylo naše denní penzum kultury splněné a my se vydali na zpáteční cestu. Ještě
jsme dostali přídavek ve formě návštěvy v Papyrus – centre, kde nám opět ukázali jak se papyrus
vyrábí, jaká je s tím práce a nakonec rozdali kartičky, na které si psali čísla vystavených papyrů
zájemci o koupi. Jelikož se jednalo o pravý papyrus, tak byly ceny nepoměrně vyšší než za ony
„banana“, ale přesto dost lidí opustilo krám s objemnými rourami. Jen my jsme odcházeli bez
papyru, ale zato s adresou jedné tamní prodavačky, která projevila zájem o fotku a vše skončilo
vzájemným focením a slibem, že jí onen obrázek zcela jistě pošleme.
Vrátili jsme se do hotelu, šlapali pod křišťálovými lustry šejkům a sultánům na kuří oka,
vyhýbali se kuwajtským princátkům hrajícím si na babu a opět po menších potížích našli pokoj.
Spláchli jsme ze sebe tisíciletý prach od pyramid měli zážitek s juniorem, na kterém, když vylezl
7
z koupelny, bylo vidět, že ho něco trápí. Nakonec z něj vylezlo, že mu vrtá hlavou tamní druhá
"záchodová mísa". On se totiž poprvé v životě setkal s bidetem, který si popletl s mušlí na pánskem
záchodě a my z toho měli srandu. Něco jsme pojedli a šli se trochu projít. Okukovali jsme zařízení
hotelu, zabrousili i do obchůdků, zdrželi se u voňavkáře a poflakovali se po nábřeží a plivali
z mostu do Nilu. Den se nám opravdu vydařil a spokojenost byla dokonalá. Po návratu už nás
čekalo jen balení kufru, protože jsme druhý den hotel opouštěli. Večer byla krátká schůze
s informacemi jak a co bude v úterý a den byl u konce. Junior chvíli koukal na směsici arabských
zpráv a anglickýh reklam v televizi a my posedávali na balkóně a koukali na Nil. Čekali jsme, že
výlet juniora dost utahá, ale museli jsme ho nakonec do postele zahnat, protože kvůli všem
zážitkům dne nějak zapomněl jít spát. Budíka a pípátko na hodinách jsem nastavil na 4:30 hodin,
pro jistotu objednal buzení i telefonem a první den byl za námi.
V úterý 28.5. začal den tím, že jsem si fajnově popovídal s automatem. Budil nás nejen budík,
ale i telefon, já se ohlásil a zvěstoval že jsem při smyslech a poděkoval za vzbuzení. Paní ale
mluvila dál arabsky a anglicky, že nás jako budí a že přeje příjemný den. Chvíli mi přeci jen trvalo,
než mně došlo, že to nebyla žádná tetka, ale pouze zvukový záznam z pásku. Už dlouho jsem se tak
brzy ráno nesmál a výhoda byla v tom, že jsem se dokonale probral. Pro kufr si posluhové přišli
celkem brzy a na snídani jsme se vydali jen s příručním pinglíkem. Jen jsme ale cumlali čaj a
v autobusu na letiště trochu doklimbávali. Už po cestě jsem si všimnul aut s bílými vlajkami. Zprvu
ojediněle, ale na letišti jich bylo plno. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat a dozvěděli jsme
se, že tak označují jejich auta poutníci na cestě do Meky. V čekací hale jsme se shromáždili a jen
sledovali cvrkot, protože oznámení letů bylo poněkud svérázné. Žádné monitory, pouze hulákající
zřízenec, který v hale vyvolával čísla a cíl letů jako někde na trhu. Občas se objevil i někdo
z posádky letadla a sháněl nějakého opozdilce. Provoz na káhirském mezinárodním letišti proto
dělal poněkud venkovský dojem. Další kratochvíli jsme měli s čističem bot. U mne nehrozilo, že by
mi nabídnul jeho služby, protože ho moje kecky nijak nezajímaly. Zato mu ale padly do oka pánovo
polobotky naproti. Vypucoval mu je vzorně a došlo i na jeho paní. Měla na nohou bílé „šlupičky“
které čistič nejprve odborně prohlédl a poté natřel něčím, co mělo za následek okamžitou změnu
barvy z bílé na čmouhatě fialovou. Barva v obličeji jeho zákaznice se na to konto také změnila a
následoval přesně barvu bot. Obličej jí nejdříve zbělel a pak čmouhatě zfialověl. Čistič ale, na rozdíl
od majitelky bot, žádné zděšení nejevil a pouze nad botami točil utěrkou jako nad odpočívajícím
boxerem. My si trochu přisolili návrhem, že kdyby jako ty boty musela vyhodit, tak že jí můžeme
dát dva plastikové pytlíky. Botám se ale barva brzy vrátila, lépe řečeno jí ztratily a paní odlétala
v čistých bílých perkách.
Onen letištní trhovec nakonec vyvolal i náš let a šlo se na věc. Z letadla měl největší radost
junior, protože to byl Airbus A 300, který mu do sbírky letadel ještě chyběl. Mně se to „létadlo“
líbilo už méně, protože dělalo dost olétaný dojem a podezřele se podobalo letadlům, kterým říkáme
8
"inšalah Airline" – když Bůh dá, tak doletí. Seděli jsme ale u okna, něco na zub se také našlo,
přistání v Luxoru bylo jako do peří, takže jsme mohli být spokojeni. V Luxoru hodně lidí
vystoupilo a dál letadlo letělo poloprázdné. Byl to už jen skok a od přistání v Luxoru a přistání
v Asuánu, tentokráte měkce a bez smyku, uplynulo asi třičtvrtě hodiny. V Asuánu slouží letiště i
vojákům a chvíli po nás přistála stihačka, kterou junior identifikoval jako Mig-21. Její přistání byla
docela zajímavá podívaná, protože brzdila padákem.
V letištní hale jsme se moc neohřáli, resp. neochladili a už nás hnali do autobusu. Byl to
tentokrát Renault, technickým stavem trochu připomínal naše letadlo, ale přeci byl asi o něco
zachovalejší, protože v autobusu mne neobtěžovala uvolněná lišta jako v letadle. Při odletu
v Luxoru jsem při připoutávání místo pásu nahmátl nějakou lištu, která mi zůstala v ruce, protože
jeden šroub nedržel. Zbytek letu jsem jen doufal, že jsou všechny důležité šrouby v letadle utažené
trochu pečlivěji.
Nejdříve se jelo na novou přehradu. Junior se o ní dost učil ve škole a obšťastnil nás
přednáškou o výhodách a nevýhodách stavby, včetně všech technických parametrů. O přehradě
Sadd el-Ali věděl opravdu hodně a přehrada mu byla jedinečný příklad skutečnosti, že se člověk
neučí jen pro školu, ale i kvůli příjemnějším příležitostem. Na hrázi následovala přednáška
průvodce a já musel juniora trochu brzdit, protože byl nabitý čerstvými znalostmi ze školy a
projevoval snahu průvodce opravovat a doplňoval. První náznaky už byly u Sfingy, kde průvodce
vykládal, že Sfingu potloukli Napoleonovi dělostřelci a junior se přihlásil s dotazem, co na ní tedy
pak ještě rozbili dělostřelci mameluckého vojska Murada Beje, se kterým se Napoleonem 21.
června 1798 utkal bitvě u pyramid. V tom měl junior sice pravdu, ale někdy je lepší mlčet a na nic
neupozorňovat. Napoleon v Egyptě nejen válčil, ale, jako mnozí jiní, také „zachraňoval“ hodnoty a
bral vše, co mu padlo do rukou, vypadalo cenně a bylo možné odtransportovat. Jednou takovou věcí
byla i Rossetská deska, kterou 15. června 1799 v nilské deltě nalezl francouzký oficír Pierre
François Xavier Bouchard. O nálezu existují dvě verze. Podle první měl o desku zakopnout jeho
kůň a podle druhé verze byla deska nalezena při bourání starého obranného valu. Deska nakonec
roku 1801 skončila u Angličanů a posloužila Champollionovi při rozluštění hieroglyfů, což se mu
roku 1822 podařilo a tím umožnil egyptologům vniknout do záhad staroegyptské historie. Rossetská
deska se dá počítat k jednomu z nejvýznamnějším nálezům v Egyptě a mne při té příležitosti
napadlo, že by se mezi nejvýznamnější egyptology dal počítat i kůň onoho oficíra, který o desku
údajně zakopnul.
Moje spolucestující z průvodcova výkladu moc neměla, protože pod hrází objevila smečku
psů a celou dobu zpestřovala těm šakalům jídelníček. U přehrady jinak moc nefotila a pouze na psy
prasklo pár snímků. To ale ani jinak neznám. Mne s focením spíše přitahoval chrám Kalabša za
vodou. Od nové přehrady jsme pokračovali ke staré přehradě, kde jsem měl oči na stopkách,
protože jsem měl v paměti obrázek Tatry Hanzelky a Zikmunda právě na té hrázi a chtěl vidět
9
místo, kde jejich auto kdysi fotili. Ono místo jsem opravdu našel, byl spokojený a jen ona tatrovka
tam již nestála. Není se ale čemu divit, protože již dávno stojí v Praze v muzeu. Doposavad to byly
ale zatím všechno relativně nové stavby a mimoto se jednalo o věci, které jsme již viděli při naší
první návštěvě. Pomalu ale jistě se blížily věci, které jsme dosud neviděli a jedním z nich byl chrám
Philae.
Autobus nás vyklopil v přístavišti motorových lodiček nedaleko staré přehrady a chvíli poté
jsme byli na vodě. Chrám bohyně Isis měl podobný osud jako chrám v Abu Simbelu a pouze
v době, kdy byla stará přehrada otevřená, odteklo tolik vody, že byly stavby na suchu. Jinak se
kolem chrámu jezdilo na lodičce obdobně, jako kolem ostrůvku na Máchovo jezeře. Při záchraně
chrámu proto nejdříve kolem postavili hráz, vodu odpumpovali, vše vysušili, rozebrali na jednotlivé
kameny a odvezli na nedaleký ostrov Agilkia, kde byl chrám do posledního kamene opět postaven.
První stavby na ostrově pochází z doby faraona Nektaneba I. (30. dynastie, 378 - 360 př. n. l.). Se
stavbami pak pokračovali až do 2. století n. l. Ptolemajovci a Římané a k chrámu bohyně Isis (Eset)
přibyl ještě chrám bohyně Hathor, chrámy Harendota a Augusta a Hadriánova brána. Z římské doby
pochází jedna z nejpozoruhodnějších staveb - Trajánův kiosek. Právem byl proto ostrov Philae dříve
nazýván "Perla Egypta". Byl oázou krásných staveb uprostřed palmového háje, vše muselo působit
opravdu velkolepým dojmem a není divu, že zde mělo křesťanství velké potíže se proti proti starým
egyptským bohům prosadit. Ještě roku 473 n. l. byl Philae poutním místem Nubijců, obětujících
starým egyptským bohům. Příslušné zachovalé nápisy na zdech dnes ještě vše dosvědčují.
Od přístaviště jsme se vydali na prohlídku památek. Shromáždili jsme se na prostranství před
prvním pylonem a obklopeni sloupovím, typickým pro stavby faraonů a naslouchali výkladu. Byli
jsme v chrámu bohyně Isis, hlavním chrámu ostrova. Jako perličku se dovídáme, že Isis každý
desátý den odjížděla na sousední ostrov Bigge navštívit manžela Osira. Výklad byl podrobný a my
pomalu začínáme hledat stín ve sloupoví a obdivujeme krásně vypracované hlavice sloupů.
Nejpozoruhodnější stavbou byl ale samotný pylon. Dříve tam stály dva obelisky - nyní jsou
v Anglii, hlídané lvy. Pylon je 18 metrů vysoky a 45.5 metrů široký a formou neodpovídá stavbám
z doby Ptolemajovců. Je zdoben reliéfy znázorňujícími faraona Ptolemaja XII., jak dává bohyni
Nephtys a Horovi koruny Horního a Dolního Egypta a nechybí ani tolik oblíbené výjevy, na kterých
faraon ubíjí jeho nepřátele. Prošli jsme pylonem a dostali se na nádvoří s kolonádami, místnostmi
pro kněží a chrámové služebnictvo a domem narození s reliéfem legendy o Isis, Horovi a Sethovi.
Šikmo k ose prvního pylonu stojí druhý pylon, který ale výškou 12 metrů a šířkou 32 metrů nemůže
s prvním pylonem konkurovat. Jeho reliéfy znázorňují Ptolemaja XII. jak obětuje bohům. Za
pylonem se nachází vlastní svatyně. Sloupoví tvoří fasádu předhaly, která byla za Justiniána roku
557 n. l., přeměněna na křesťanský kostel. Důkazy jsou všude na stěnách ve formě řeckých nápisů,
koptských křížů a nechybí ani poničené reliéfy. Ve vlastní svatyni vládne dost ponurá atmosféra a
10
jedinou zajímavostí je podstavec, kde dříve stála posvátná bárka. Je velká škoda, že je výzdoba dost
poničená působením vody a bahna z doby zatopení chrámu.
Kolem zbytků chrámu bohyně Hathor jsme se poté vydali k nejlíbivější stavbě ostrova Trajánovu kiosku. Obdélníková stavba se čtrnácti sloupy s krásně zachovalými hlavicemi dříve
sloužila jako přijímací hala pro procesí. Posedávali jsme na zídce nad vodou, vychutnávali nádheru
kolem nás a obhlíželi zbytky moderní techniky nedaleko ve vodě, dosvědčující stěhování chrámu a
jeho záchranu. Dostali jsme i „rozchod“ a měli čas se ještě sami porozhlédnout. Když jsem jako
jeden z posledních dorazil k přístavišti, tak chyběli pouze dva. Moje spolucestující a junior. Moje
spolucestující se objevila vzápětí, ale juniora jsme museli jít hledat. Našli jsme ho jak spokojeně
bloumá kolem staveb a byl vyloženě rozčarován, že už máme jít pryč. Cestou k lod'ce jsme mu
vysvětlili nutnost hlídat si čas a skupinu, ale nezlobili jsme se ani v nejmenším. Spíše jsme měli
radost z jeho nadšení nad tamními krásnými historickými památkami, kde úplně ztratil pojem o
čase. Koupili jsme si láhev vody, ubránili se prodavačům korálků a zanedlouho jsme už mířili
kolem ostrova zpátky. Na lod'ce mne upoutaly dvě věci. První byla vodní dýmka, kterou nám
předvedli na cestě na ostrov a druhou věcí bylo technické vybavení toho korábu. Nafťák vydával
bouchavé zvuky svědčící o tom, že původně sloužil v nějakém náklad'áku a táhla kormidla byla
zajímavou směsicí zašmodrchaných řetězů, lanek a prodřených provázků. Po přistání se na nás opět
vrhli prodavači suvenýrů, přehlušovaní pouze vyvoláváním kioskáře s pitím. Úspěch ale neměl
nikdo z nich, protože skupina projevila zájem spíše o nabídku v nedalekém krámku s galabejami,
ubrusy a háčkovanými čepičkami. Prodavači textilu byli úspěšnější a při odjezdu autobusu se námět
hovoru brzy stočil z dojmů z Philae na to, kolik kdo, kde a za co uhandloval. Vše nasvědčovalo, že
bude handlování jeden z nejoblíbenějších turistických sportů i tentokrát. Pouze my jsme odjížděli
s prázdnou. Byla to ale první příležitost k nákupu a proto jsme ji klidně vynechali.
Autobus se s námi vydal po východním břehu jezera směrem na Assuan a my poslouchali
informace o tom, že ve městě žije 150.000 obyvatel, že bylo už dříve důležitým obchodním
střediskem tvořícím bránu do centrální Afriky známým pod jménem Suenet (Syene) a že důležitost
města po dokončení nové přehrady ještě vzrostla. Ahmed nás s určitou pýchou upozorňuje i na
místní univerzitu a v jeho přednášce chyběla pouze zmínka o tom, že právě v Assuánu se podařilo
Řekovi Erasthothenovi (275 – 196 př. n. l.) určit délku rovníku. Využil skutečnosti, že v den
slunovratu stojí slunce v Assuanu v zenitu, že znal vzdálenost z Assuáu do Alexandrie a poměrně
jednoduše z úhlu dopadajících slunečních paprsků obvod zeměkoule vypočítal. Tuhle zajímavost
sice průvodce vynechal, ale o to podrobněji vyprávěl o důležitosti Assuánu pro faraóny, kdy město
sloužilo hlavně jako dodavatel stavebního materiálu a tím se dostal ke známému lomu s jedinečnou
zvláštností – nedokončeným obeliskem. Posloucháme povědomý výklad o velikosti a váze obelisku,
jaké techniky bylo použito k vytesání a transportu a jakou měli smůlu, když byly na skoro hotovém
obelisku objeveny pukliny. Obelisk jsme našli přesně tak, jak jsme jej před deseti lety opustili a ani
11
jsme se moc nedivili, že ho nikdo neodstěhoval nebo neukradl, protože při jeho délce 41.75 metrů,
šířce základny 4, 20 metrů a váze cca. 1170 tun, by to bylo přeci jen trochu problematické. Navíc
ještě, když je spodní část obelisku stále ještě spojená se skálou. Opakovaly se i staré potíže udělat
fotku tak, aby na obelisku stál pouze junior jako měřítko velikosti. Byli jsme tentokrát úspěšnější,
protože všichni ti, kteří dělali fotky typu „mamina a obelisk“, již odešli a ti druzí fotili juniora
s námi. Junior měl ze všeho legraci, pobíhal jako kamzík po obelisku i v kolem vytesaném "kanálu"
a dělal fotografům měřítko podle potřeby. Byl tam ze všech daleko nejmenší a rozměry obelisku o
to víc vynikly. Pak jsme ho ještě čapnul a šel udělat obrázek jak sedí na kamenném transportním
válci. Onen válec je celkem dost nenápadný kus skály, ani při jedné naší návštěvě o něm nepadla
zmínka a člověk musí i trochu vědět co hledá, aby onen technický pozůstattek z dávných dob
nepřehlédnul. Takže mám ted' obrázky dva. Starou fotku z naší první návštěvy a novou s juniorem
jako měřítkem. Chvíli jsem ještě dělal "pomocného průvodce", protože Ahmed o tom nic neřekl a
lidi chtěli vědět co tam fotíme.
Na parkovišti na nás čekal nejen autobus, ale i stánky se suvenýry. Převážnou většinu tvořily
nejrůznější sošky, korálky a jakýsi druh místních skřipek z kokosového ořechu či dýně, klacku a
jedné struny. Byl u toho i smyčec a snaživý prodavač dělal kvílivými zvuky zajímavou a poměrně
hlasitou reklamu. Byl dost úspěšný a lidé se u něj těmi chytači prachu dost zásobili. My jsme
nekoupili opět nic, byla to ale docela zajímavá podívaná. U jednoho stánku jsme přeci jen zůstali
viset déle, protože tam moje spolucestující objevila místního "Sandmana". To je někdo, kdo plní
lahvičky barevným pískem tak šikovně, že vzniknou ornamenty, nebo dokonce i nápisy a obrázky.
Sandman zpozoroval náš zájem, moc nám koupi doporučoval, ale takovou lahvičku již máme. Chtěl
vědět odkud a byl poněkud vyveden z míry, když jsem mu řekl, že z Al mamlaka al urdunija al
hašemia, což jest arabský název Jordánska. V tu ránu zapomněl na sypání písku do lahvičky a i na
kšeftování a už chtěl vědět jak a co dělá onen jeho vzdálený konkurent a hlavně co u něj ty výrobky
stojí. On chtěl 5 LE, což bylo trochu méně než v Jordánsku, ale jeho "ornamenty" se skládaly jen
zvbarevných vrstev písku a po figurkách či dokonce textech by se u něj jeden marně rozhlížel.
Egyptský sandman byl proti jordánskému spíše amatér a ceny měl proto i poněkud přehnané, což
vzal na vědomí se zřejmou nelibostí.
Autobus na nás už čekal, cestující si navzájem ukazovali úlovky z trhu a já šel za Ahmedem
s dotazem. Pro něj bylo typické, že pokaždé když skončil výklad, tak přišel dotaz, jestli máme
nějaké doplňující otázky. Těch jsem měl dost, ale neměl jsem chuť na sebe nějak upozorňovat a
proto se vždycky ptal až dodatečně, jen mezi čtyřma očima. Tentokrát se můj dotaz týkal transportu
obelisku. Už jinde jsem popsal techniku transportu, kdy pod obelisk, ležící napříč nad vodou,
přijede lod' naložená pískem, ten se začne vykládat, lod' se vynoří a po kompletním vyložení písku
obelisk nadzvedne a tím obelisk naloží. Je to jednoduché, logické a dalo by se říci, že vyřízené.
Jenže mne později napadlo, že ty stovky tun obelisku museli nejdříve nějak přes vodu přetáhnout,
12
aby pod něj mohla lod' podplout. Když dělali tenhle obeliskový „most“, tak už ho mohli na lod'
rovnou naložit. Chtěl jsem proto vědět, jak ty obelisky přes vodu přetahovali, protože jsem o tom
nikde nic nenašel. Ahmed na mne chvíli přemýšlivě koukal a pak řekl, že to se neví. Takže nevím,
jestli to skutečně není známé, nebo se o tom jednoduše nepíše. Jednu teorii bych měl, ale je to jen
můj vlastní a ničím nedoložený nápad. Obelisk se na válcích přikutálí k vodě na trochu vyšší břeh a
následně se pod střední částí obelisku začne břeh odhrabávat tak dlouho, až vznikne malý kanál,
kam lod' vjede jako do garáže. No a vlastní naložení obelisku pak již funguje pomocí vykládání
písku. Jestli tomu ale tak opravdu je, to nevím a doposavad jsem nic nenašel.
Z lomu jsme jeli do města k nábřeží. Dozvěděli jsme se ještě, že je město kvůli klimatu
zároveň i oblíbenými lázněmi a ideální k přezimování pro marodící Evropany. Zbytek cesty jsem si
doplňoval notes poznámkami o tom, že začínající akademik vydělá měsíčně 150 LE, což opravdu
není moc, protože třeba v Káhiře stojí nájemné za jednoduchý byt 50 LE.
Byli jsme zvědavi, jestli to ve městě ještě poznáme, ale nějak se nám nedařilo. Hodně se tam
staví a pouze nábřeží zůstalo a pochopitelně Agha Khan, ostrov Elephantine a ostrov lorda
Kitschenera. Na nábřeží bylo plno přístavišť, nás se zmocnila jakási nervozita a byli jsme hrozně
zvědavi kde zastavíme. Autobus ale projel jak rychlík a když začal zastavovat, tak na vodě nebylo
nic než plachetnice feluky. Naštěstí se ale ukázalo, že musel onu zajížd'ku udělat jen proto, aby se
dostal do protisměru. Sledovali jsme ukotvené lodě a začali si vybírat. Lodí tam bylo plno a bylo
vidět, že se turismus po válce v Iráku ještě nevzpamatoval. Kvůli samému vybírání jsme naši lod'
přehlédli, protože to nebyla jen barevná plovoucí krabice, jako většina tamních lodí, skutečná lod'
s přídí a zádí, celá bílá a pouze zlatý pruh na boku a znak rejdařství ve formě zlaté okřídlené kotvy
dávaly tušit, že to je také turistický "hausboot". Lod' měla sice také tři paluby a sluneční terasu, ale
vše dělalo poměrně malý dojem. V té chvíli jsem si vzpomněl co jednou říkala mami a bylo mi
jasné kdy bude lod' po cestě poprvé houkat. Průvodce začal rozdělovat kabiny a měl jsem hrůzu
z toho, že dostaneme "přízemí“ hned nad vodou, protože jsem věděl, že je v prvním patře jídelna a
jen pár kabin a v druhé patře jsou kabiny jen pro jednoho. Proto jsme měli velkou radost, když se
ukázalo, že je naše kabina v prvním patře. Lod' nesla jméno Nile Empress – Nilská císařovna a
Ahmed nepřestával zdůrazňovat, že máme veliké štěstí, že jsme právě na této lodi, protože má patřit
k těm nejlepším, které se po Nilu plaví. Brali jsme ho ale s reservou, protože přehánět patří
k arabské mentalitě. Nedočkavě jsme se nahrnuli na lod', ani se moc nerozhlíželi a hnali se na
kabinu 201. S hledáním kabiny jsme potíž neměli, protože káhirský hotel Sheraton to rozlohou
opravdu nebyl. Zjistili jsme, že máme první kabinu na levé straně a to bylo dobrým znamením,
protože čím dál od motorů tím tišší cesta bude. Mimoto nás průvodce ujišťoval, že má lod'
opravdové třílůžkové kabiny a nejedná se jen o „dvoják“ s pouhou přistýlkou. Vrazili jsme do
kabiny jako velká voda a ocitli se v kumbálku asi tak 3 x 3 metry s jednou postelí, gaučem, stolem,
křeslem a skříní. Dost nám zklamáním spadly čelisti, ale naše rozčarování naštěstí netrvalo dlouho.
13
Otevřené dveře do kabiny nám totiž kompletně zakryly průchod do druhé části kabiny s koupelnou
a velkou ložnicí. Ukázalo se, že se jedná o dvě spojené kabiny a přepážku mezi nimi tvoří velká
oboustranná skříň. To se nám pochopitelně moc zamlouvalo a nechyběl ani psací stůl, okna byla
v obou částech kabiny a v menší části, kde se zabydlel junior, byla navíc ještě i lednička a televize.
Kvůli televizi se nám junior sice chvilku poškleboval, že je na tom lépe, ale skončil přesně
v okamžiku, kdy jsme v ložnici ve výklenku ve skříní našli druhou televizi. Pouze o koupelnu jsme
se museli dělit. Byli jsme moc spokojeni a mně se dost ulevilo, protože první dojem po vstupu do
kabiny byl docela šok. Ještě jsme ani pořádně nerozbalili kufr a už jsme šli na obhlídku. Všechny
lodě jsou zřejmě stavěné podobně. V přední části se bydlí, na zadní polovině byla jídelna a o patro
výše to bylo prohozené. Vpředu byl sál s barem, vzadu kabiny a mezi tím obchůdek se zlatem a
suvenýry. Po opuštění nástavby jsme se dostali na zadní palubu s křesílky a odtamtud se šlo po
schodech na nejhořejší palubu s proutěnými stolky a křesílky, barem a za ním, směrem k přídi, byl
bazén. Tato část paluby s bazénem nebyla zastřešená plachtou, všude stála lehátka a na první pohled
bylo vidět, že to někdo na slunci odskáče spáleninami. Dlouho jsme se ale zdržet nemohli, protože
byla v kafáči „schůze“. Šlo o změnu programu, jelikož se mělo původně hned odplouvat do Kom
Ombo a ještě ten den si tam vše pohlédnout. Odhlasovali jsme ale odplutí až večer s tím, že si Kom
Ombo prohlédneme druhý den dopoledne a tak jsme získali dvě hodiny volna v Assuánu navíc. To
bylo moc dobře, protože jsme si jinak přímo v Assuánu nic prohlédnou nemohli. Zvedli jsme se
jako první a hurá do ulic. Moje spolucestující si při první návštěvě v Assuánu koupila zlatou kartuši
na krk a nyní si nenechala ujít příležitost se jít na zlatníka podívat ještě jednou. Mne jen strašně
mrzelo, že jsme s sebou nevzali jednu fotku, na které jsme byli s hlídačem tamní mešity a kterou
jsme mu i poslali. Odpověd' jsme od něj nedostali a proto nevěděli, zda fotka dorazila. Mít fotku
s sebou, tak jsme se u něj určitě stavěli, ale s tím jsme nemohli počítat, protože jsme podle
programu cesty museli vycházet z toho, že se v Assuánu ani neohřejeme a hned pocestujeme dál.
Rozhodli jsme se jít po nábřeží kam až to časově půjde a po obdržení bordpassu, což jest lodní
legitimace, jsme vyrazili do ulic. Původně jsme mysleli, že nám dali legitimaci proto, aby se jim na
lod' nevloudil někdo cizí, ale bylo to spíše proto, aby měli přehled kdo na lodi je a kdo ještě courá
na břehu. On by to mohl být dost horor někoho někde zapomenout.
Mašírovali jsme podél vody, ukazovali si navzájem poznávané věci a juniorovi to, co
tentokrát na prohlídce nebylo. Došli jsme k bazaru, ale bylo ještě brzy a měli siestu. Rozhodli jsme
se proto pokračovat dál k hotelu Kalabscha, kde jsme byli ubytováni při naší první návštěvě. Hotel
jsme našli, měli jsme ale velkou potíž poznat jeho okolí, protože tam, kde tenkrát stála ruina mešity,
ted' stála mešita nová a kde byly pouze lány kamení a písku, nyní stála řada „paneláků“. Vlastní
hotel dělal opuštěný dojem a pouze s hotelem sousedící nubijská vesnička s "železnou nedělí" na
střechách se nijak nezměnila. Zamířili jsme podél vesnice k Nilu, kde jsem tenkrát po návratu z Abu
Simbelu odpočíval na kamenném schodišti k vodě a povídal si s domácími, ale i z toho zůstaly již
14
jen trosky, dělající dojem, že bylo schodiště použito jako kamenolom. Cesta k vodě byla plná smetí
a zbytků kovových prutů do železobetonu a tam, kde se dříve na modré hladině Nilu pohupovaly
lod'ky, ted' byl jen napůl potopený vrak a na hladině plavala olejová skvrna. Po dřívější romantice
nebylo ani památky a není proto divu, že jsme se tam nijak moc dlouho nezdrželi. Bylo to pro nás
docela zklamání, cestou zpátky k bazaru jsme toho moc nenapovídali a teprve u zlatníka se nám
opět vrátila dobrá nálada. Času jsme sice moc neměli, ale výkladní skříň zlatnictví lákala a nakonec
jsme stihli koupit náramek a včas se vrátit na lod'. Vrazili jsme na palubu, na kabině se dali trochu
do pořádku a pospíchali na vyhlídkovou terasu sledovat odplutí lodě. Všechno pro nás bylo nové a
zajímavé. Posádka lodě dělala vzhledem trochu pirátský dojem, ale šlo jim to jako na drátku a bylo
vidět, že je posádka rozdělená na dvě kasty. Ti, co byli v kontaktu s pasažéry, byli jako ze škatulky
a zbytek posádky v podpalubí u mašin a lodníci, mohl jít z fleku hrát do nějakého pirátského filmu.
Netrvalo dlouho, chvíli po šesté nám chvění paluby oznámilo, že se lod' vydala na cestu. Usadili
jsme se ve stínu do křesel a vychutnávali pohodu. Na vodě správně táhlo a proto jsme přešli na
zadní polubu, kde bylo jako v pokojíčku. Stále bylo nač koukat a co pozorovat a jelikož byla večeře
až v osm hodin, tak bylo času dost.
Cestou na kabinu jsme si začali trochu víc všímat i zařízení a vybavení lodě. Všude dřevo,
mosaz a koberce, v kafáči byl i malý parket a jídelna dělala na první pohled obrovský dojem, ale byl
to jen optický klam, protože byla ve skutečnosti poloviční a druhou polovinu „tvořila“ zrcadlová
stěna. Nemáme sice žádné srovnání s jinými loděmi, ale myslím, že průvodce skutečně nepřeháněl,
když nám slíbil prvotřídní lod'. To jediné, co se mi nijak moc nezamlouvalo, byly závěsy a potahy
v kabině. Byly lesklé a zoufale květinové, ale moje spolucestující mne brzy vyvedla z omylu
sdělením, že to ted' hrozně frčí. S ledničkou a oběma televizemi jsem potíže neměl, ale nastavit
klimatizaci na příjemnou teplotu mi trvalo dost dlouho. Co jsem ale pochopil až poslední den, byly
vypínače. Bylo jich celkem osm, z toho šest pohromadě a ať jsem stisknul který chtěl, vždycky to
byl ten špatný. Mojí spolucestující nejvíc učarovala koupelna. Sprcha, umyvadlo a záchod jsou
normální, ale byl tam i bidet – juniorova specialita a mimoto visela na zdi vedle zrcadla nějaká
bedna se sluchátkem. Alespoň to tak na první pohled a zpovzdálí vypadalo. Telefon to být nemohl,
ten byl s rádiem v nočním stolku a teprve když jsem přišel blíže, tak mi začalo svítat. Vzal jsem
sluchátko do ruky a když začalo hučet jako fukar, tak jsem ho málem upustil a byl konečně doma.
Prostě docela obyčejný fén, ale napevno zabudovaný a navíc další důkaz, že jsme na lepší lodi,
protože fén ke standardní výbavě hotelových pokojů moc nepatří a pokud někde je, tak se vždycky
jednalo o hotel vyšší kategorie. Český Honza se na cestách tudíž opět něčemu přiučil. Pro moji
spolucestující tam ale nic překvapením nebylo, moc se jí vše zamlouvalo a mám dojem, že jí nejvíc
učaroval starorůžový velurový koberec tloušťky peršanu. Tímto druhem koberce byly na lodi
vyložené veškeré podlahy, s výjimkou parketu v kafáči a rozdíl byl jen v barvách.
15
Netrvalo to dlouho a z rozhlasu se ozvala gongová melodie svolávající pasažéry na večeři.
V jídelně na nás už čekala smečka stevardů, připravených se na nás vrhnout. Každý z nich byl šarží
něco jiného a vše šlo přesně podle bontou. Alespoň se mohl vesnický Honza přiučit jak se co a
z které strany servíruje. Jen jsme museli dávat trochu pozor, abychom nebyli personálu v jejich
ceremoniálu v cestě. Nejvíc mne fascinoval černý Nubijec se zuby ze stříbra, bílého zlata či
nerezocele, který v bílých rukavicích roznášel talíře. Ten jediný byl v galabeji jako z harému a na
hlavě měl bělostný turban. Ostatní číšníci byli v civilu s jakoby navoskovanými motýlky. Co by se
dalo napsat povšechně o jídle? Jen snídaně byly ve formě švédských stolů a obědy a večeře se
servírovaly. Polévka, předkrm, hlavní jídlo a dezert. Navíc byl ještě odpoledne teetime v kafáči či
na palubě. Měli jsme možnost ochutnat i jejich pečivo, které mělo vesměs chuť přeslazeného medu
a jejich největší specialitou asi budou české pusinky – také přeslazené. Na slazení si moc zakládají a
zřejmě platí, že čím sladší, tím lepší. Pouze na jednu věc jsme museli dávat při jídle, resp. po jídle,
pozor, - správně odložit příbor když se dojedlo. Jakmile se objevil náznak, že je příbor na prázdném
talíři i jen trochu překřížený, tak to mělo za následek, že ten dotyčný obratem obdržel další porci
jako nášup. S pitím to bylo jednoduché. Já konzumoval hlavně baterie 1,5 l lahví s osvědčenou
minerálkou a můj doprovod nejčastěji colu či džus. Také jsem ochutnal jejich pivo, ale s tím
výsledkem, že jsem pak zůstal přeci jen radši u minerálky a spořádal jsem jí takové množství, že to
bylo nápadné i číšníkovi. Každý den jsme ještě navíc jednu láhev minerálky namíchali
s izotonickou solí, kterou s sebou bereme na všechny cesty a není vyloučené, že nás to ušetřilo
všech problémů, které se v naší skupině pak občas vyskytly. Přežili jsme i večeři ve formě buffetu,
kdy se servírovala jen domácí jídla. Kufta, šiškabab, ryby, kuřata, oblohy a omáčky včetně mé
oblíbené tihiny. Jen moje spolucestující měla k jídlu výhrady, protože za celou cestu nedostala ani
jednou čerstvý salát, ale vždycky jen nějakou nakládanou zeleninu. Není se ale čemu divit, protože
se čerstvým salátům turisté dost vyhýbají na konto různých varování v cestovních příručkách, které
vesměs doporučují jídla bud' vařit, péct, loupat nebo zapomenout. Místní se tomu zřejmě
přizpůsobili, protože je přestalo asi bavit netknuté čerstvé saláty pokaždé vyhodit a jednoduše je
zrušili. Tak tomu bylo tentokrát a je jen zarážející, že v Hurghadě či Sharm el Sheiku je čerstvých
salátů co hrdlo ráčí a v nejpestřejším výběru.
Po večeři jsme se standardně odebrali na horní palubu zažít události dne a vychutnat
zapadající slunce – pokud již mezitím nezapadlo. První den tomu ale tak nebylo. V Kom Ombu
jsme přistáli během večeře, což se nám moc nelíbilo. Když jsme s jídlem skončili, tak jsme se
zastavili u východu z lodě, kde visel nejen jídelníček, ale i časový plán co, kdy, kde a jak bude. To
první, co nám padlo do oka, byla zmínka o programu v televizi. Už odpoledne jsme si dělali legraci,
že nám na kabině chybí už jen videoplayer a půjčovna kazet s filmy. U oné nástěnky jsme byli
poučeni, že mysleli i na to, videa na lodi byla a informace na nástěnce zvěstovala, že ve 22 hodin
16
půjde v televizi na kanálu 12 detektivka „Smrt na Nilu“ od Agathy Christie. Přesně o tom filmu
jsme odpoledne mluvili, že bychom si ho šli vypůjčit.
Dlouho jsme se u nástěnky ale nezdrželi, upalovali se převléci do "pracovního" a pospíchali
na břeh, protože jsme z lodě zahlédli nedaleký osvětlený komobský chrám. Vyfasovali jsme
propustky a k údivu ostatních jsme v plné polní vypadli z lodi. Vycházel jsem z toho, že bych mohl
udělat nějaký pěkný noční snímek chrámu, ale čím blíže jsme byli, tím méně toho bylo vidět,
protože se chrám tyčil dost vysoko nad cestou. Nechtěl jsem budit rozruch šplháním se stativem po
šikmých zdech a vrátili jsme se k osvětlené lodi, kterou jsem si vyfotil místo chrámu. Následovala
sprcha a chvíli po začátku filmu jsem u televize už blaženě spal. Něco ze začátku filmu jsem ještě
zahlédl, byly to známé záběry z Luxoru, ale viděl jsem jen zlomek toho, co viděl junior, kterému
nelezlo do hlavy, že jsem u takového filmu mohl usnout. V usínání u televize jsem ale naprosto
neporazitelný.
Středa 29.5. pro mne začala poměrně brzy ráno, ale není se čemu divit, protože na cestách
stejně nikdy nemohu dospat. Vykradl jsem se po špičkách z kabiny a šel nahoru na terasu. Lod'
trochu připomínala zámek Šípkové Růženky a pouze recepční si mne zkoumavě prohlížel, asi jestli
mi není špatně. Pravý opak byl pravdou a důvodem bylo i to, že jsem měl lod' prakticky jen pro
sebe. Poflakoval jsem se po terase, prohlížel si okolí a stále se vracel na špičku lodě, odkud byl
nejhezčí pohled na chrám bohů Sobeka a Haroera. Ranní slunce bylo ideální na barvy, které byly
daleko sytější než jsou třeba v poledne. Idylka ale nakonec skončila, když se přikolébal jeden trochu
podivínský spolucestující. Nebylo se ale čemu divit, protože byl povoláním doktor na psychiatrii a
původem byl z CCCP. Měl strašidelný přízvuk, stále hledal společnost a hrozně rád si s někým
povídal. Vždycky spustil jako vodopád a naprosto mu stačilo, když jeho oběť občas prohodila
nějaké to „Opravdu?“ nebo „No, to se ale divím“. Někdy mu ke spokojenosti stačily třeba i
citoslovce. Nakonec jsem byl rád když byl čas na snídani, protože jsem vycházel z toho, že hned
vyrazí, ale trvalo to ještě celou věčnost, než se vypovídal.
Vycházel jsem z toho, že se hned po snídani vyrazí na prohlídku chrámu, ale trvalo celou
věčnost, než jsme byli na cestě. Ne, že by se na někoho čekalo, ale bylo prostě dost času. Ke
chrámu to byl jen kousek, ale skupina se stačila cestou roztáhnout od lodi až po vstup do chrámu.
Měli to na svědomí pouliční prodavači. Turistů bylo všude málo a u těch pár, co do Egypta po válce
s Irákem přijelo, se místní obchodníčci snažili dohnat, co do té doby propásli. Nakonec ale bylo celé
naše stádečko v bezbečí v chrámovém areálu.
Chrám v Kom Ombo je dvojitý chrám, zasvěcený bohům Sobek a Haroeris. První bůh má
hlavou krokodýla a druhý sokola. Zvláštnost stavby je v tom, že každému božstvu patří polovina. Je
to prostě něco jako „dvojdomek“, kde pravá polovina patří bohovi Sobek a levá Haroeris (Horus).
Každý chrám má vlastní bránu, poutní cesty a kaple. Výjimkou jsou také tři předsálí místo
obvyklých dvou. Chrám je dost poničený a uspořádáním dělá trochu chaotický dojem. Není ani tak
17
starý, protože na něm začali Ptolemajovci stavět až ve 2.století. př. n. l. Přesto byl ale zajímavý
právě jeho „novotou“, protože si později už nikdo s faraónů nic nepřivlastnil a neměnil a všechny
nápisy a reliéfy byly originály. Ať už to byl výjev zobrazující Ptolemaja XII. při křtinách, či
astronomické údaje a úkazy. Pochopitelně tam nesmí chybět ani reliéfy znázorňující faraóna při
setkání s bohy. Něco jsme tam viděli úplně poprvé. Některé reliéfy jsou hotové, ale část zůstala
nedodělaná a jsou tam dokonce i takové, které jsou teprve naskicované. Něco podobného je sice i
v Údolí králů, ale tam se jednalo pouze o texty a tady to jsou celé reliéfy. Ahmed nám ukázal i dvě
zajímavosti, které opravdu stály za shlédnutí. První byl kalendář a druhou byly lékařské nástroje.
Některé z nich dělaly velmi moderní dojem a u kalendáře jsem se naučil další egyptské slovo –
„beh“, které znamená konec čili „šlus“ a od faraónů bylo toto slovo převzato i do slovníku moderní
egyptské arabštiny a říká se tak dětem, když už příliš dlouho s něčím otravují. Slovíčko „beh“ jsem
si velmi pečlivě poznamenal a později měl příležitost zjistit, že opravdu dobře funguje.
Kličkovali jsme mezi sloupovím, zastavili se v troskách svatyně s černým granitovým
podstavcem pro svatou bárku a pak jsme šli k nilometru. Je to vlastně studna spojená podzemním
kanálem s Nilem a podle toho jak vysoko v ní stoupla voda při záplavách, se vyměřovaly daně.
Voda byla ve studni poměrně nízko a já začal přemýšlet, jestli bych to nemohl nějak použít i jako
argument při daňovém vyrovnání za letošní rok.
Tím prohlídka skončila a my měli ještě trochu času se porozhlédnout na vlastní pěst. Na
zpáteční cestě jsme se zastavili v malinkaté kapli bohyně Hathor, kde jsou mumifikovaní krokodýli.
Původně byli pohřbeni v hrobech, ale jelikož by z nich časem nic nezbylo, tak je přenesli do kaple.
Byli za sklem a s focením byla patálie, protože sklo blesku vadí, jelikož funguje jako zrcadlo.
Opustili jsme chrám a padli opět do spárů místních prodavačů. Podél cesty byla řada krámků
s galabejami a kdo si už jednu nekoupil na cestě do chrámu, ten jí koupil na cestě zpět. Jeden koupil
dokonce hned dvě, protože byla na večer nahlášena gelabeja – párty. Jen my jsme nic nekoupili,
protože jsem měl přesnou představu co chci a mezi místní nabídkou „turistických“ galabejí jsem nic
takového nenašel. Všichni prodávající sice věděli co hledám, ale nikdo z nich to neměl. Možná by
se sice něco našlo ve „skladě“, ale já nebyl ochoten kupovat naslepo „žaveskou“.
Vrátili jsme se na lod', která brzy poté odrazila od břehu. Neztráceli jsme čas, vyskočili
z „montérek“ a uháněli k bazénu na sluneční palubě, kde se krátce poté sešla celá společnost. My
se, na rozdíl od druhých, na sluníčku nijak nepovalovali, jen vykoupat jsme se chtěli. Zažili jsme ale
menší šok, protože byla voda jako led. Alespoň se nám to v prvním momentě zdálo. Po chvíli to už
bylo lepší a čím déle jsme ve vodě byli, tím teplejší se nám zdála. Trochu se i fotilo a při té
příležitosti moje spolucestující dost vylekala společníky, když jsem na ní chtěl foťák, že ji vyfotím
a ona mi ho hodila do vody. V lidech dost hrklo, ale koupel našemu vodotěsnému „kanárovi“ nijak
nevadí. Foťáku říkáme „kanár“ proto, protože je žlutý jako kanárek. Čas nám utekl jako voda a
když jsme měli jít na oběd, tak se nám ani moc nechtělo. Žvanec jsem si ale ujít nenechali a jen
18
jsme museli dávat pozor, abychom po jídle správně odložili příbor a nevykoledovali si nášup. Mne
jen trochu rozčilovalo neustálé převlékání, ale musel jsem se s tím smířit, protože na kempu jsme
opravdu nebyli a jít na oběd v plavkách bylo naprosto nemyslitelné. Po obědě jsme ještě měli čas na
siestu a úderem druhé hodiny odpoledne jsme dorazili do Edfu. Nadále se ale nic nedělo, protože
bylo na prohlídku příliš velké vedro a já měl dost času dumat nad tím, proč je tedy voda v bazénu
tak ledová.
Teprve kolem čtvrté hodiny odpolední jsme konečně vyrazili. Jeli jsme drožkami, což nám
přišlo docela vhod, protože to byla jednak změna a i zážitek a mimoto sluníčko ukazovalo co umí a
my se nemuseli ve vedru plahočit prachem cesty. Že toho egyptské sluníčko umí opravdu hodně,
není třeba zdůrazňovat. Jen voda v bazénu ho asi nějak nebere. Chrám nebyl daleko a brzy
vystupujeme na náměstíčku rámovaném všudypřítomnými kšeftíky s galabejami. Jen jsem do nich
ale nakouknul a chtěl se pořádně porozhlédnout až po prohlídce. Vešli jsme do areálu, Ahmed začal
s výkladem, ale daleko se nedostal, protože do nás pralo slunce a nezbylo, než se odsunout do stínu
u hliněné zdi opodál. Dozvěděli jsme se, že byl chrám zasvěcen bohům Horus, Hathor a Hersomtus
a archeologicky se na něm vyřádil Mariette, který měl prsty i v Serapeu a káhirském muzeu. Se
stavbou započal roku 235 př. n. l. Ptolemajos III., ale jak tehdy (někde i dnes) bylo zvykem,
dokončen byl až po létech v roce 57 př. n. l. Je to typická stavba pozdní doby ve formě pylonu,
jehož vnější hradby se táhnou kolem celé dvorany a stavba nemá svou zachovalostí v Egyptě
obdoby. Prošli jsme pylonem, jehož rozměry předčí pouze chrám v Karnaku do dvorany obklopené
sloupovím a pokračovali do vestibulu branou hlídanou sochami boha Hora. Vše bylo zdobené
reliéfy, z nichž nejpozoruhodnější byla korunovace krále a pokládání základního kamene chrámu.
Následovala sloupová síň, kde jsou dvě zvláštnosti. Jednak malá (tajná) laboratoř, kde byly na
stěnách recepty na parfémy a mimoto jsme tam měli možnost se podívat, jak staří architekti vyřešili
nepřímé osvětlení celých prostorů, což se dá pro zachovalost chrámu vidět pouze tam a jinde to lze
pouze jen tušit. Náledovala dvě předsálí a nakonec vlastní svatyně, kde se nachází čtverhranný
Naos, kde stála posvátná bárka, kterou jsme si mohli vyfotit o kousek dál. Nechyběl ani žulový
sokl, který přímo lákal k udělání typického turistického obrázku, což ale nesměl nikdo vidět. Prostě
tam, kde byla dříve na soklu svatá bárka, dělal turista římskou sochu „Cesara“. Proto moje
spolucestující s juniorem počkali až všichni odešli, junior vyskočil na sokl, postavil se do pózy a
fotka je jako vymalovaná.
Následně jsme se šli podívat na pěkné reliéfy na hradbách, kde se opakovaly již známé
motivy procesí a legend. Zde to byla legenda bohů Horus a Seth. Chvíli jsme posedávali ve stínu
hradeb a já zjistil, že je hieroglyfický „rukopis" z doby Ptolemajovců přeci jen trochu odlišnější, než
byl v dobách starších. Vše se mi zdálo být trochu jemnější a hladší. Co tam muselo do oka padnout
snad každému, byly prázdné kartuše, což Ahmed vysvětlil tím, že stavitelé ještě nevěděli kdo bude
19
po dokončení dlouhodobé stavby nakonec vládnout a proto ještě jméno nevytesali a prázdnými
kartušemi si nechali otevřená zadní vrátka.
Prohlídka skončila a já upaloval napřed se podívat po nějaké galabeji. Bylo jich tam sice
hodně, ale stále to nebylo to, co jsem hledal. Střih by sice odpovídal, ale materiálově galabeju moje
spolucestující hrozně „zdrbla“. Prodavač se sice snažil kvalitu látky vychvalovat co mu síly stačily,
ale proti mojí spolucestující neměl v tomto směru šanci.
Zbývá jen dodat, že jsme na lod' dorazili jako poslední a po cestě ještě měli zážitek
s policajty. V kočáru jsme seděli čtyři a pátý si sednul na kozlík vedle kočího. Vyrazili jsme a
netrvalo to dlouho a kočí nadskočil jako když ho píchne, začal vylekaně gestikulovat a
s vyplašeným výrazem v obličeji ukazoval na „lítačku“. Zpočátku jsme vůbec nevěděli o co mu jde,
protože jsme příliš rychle zcela určitě nejeli. Nakonec se ukázalo, že turisté na kozlíku sedět nesmí,
náš kolega se vmáčknul k nám, kočí se uklidnil a když byli policajti z dohledu, tak se kolega zase
odstěhoval na kozlík ke kočímu, který nám byl za naši „spolupráci“ víc než vděčný. Nedaleko lodě
se z nás náš „šofér“ ještě pokusil vyrazit druhý bakšiš, ale úspěch neměl, protože jsme ho odkázali
na Ahmeda, který ty bryčky platil včetně bakšiše. Vše bylo tudíž v pořádku, on to i věděl, ale stejně
si nenechal ujít příležitost získat ještě něco navíc.
Skupina se sešla na teetime, chroupala sněhové „pusinky“, cumlala kafe či čaj a spokojeně si
olizovala prsty, protože na některém pečivu tekla čokoláda na sluníčku jako kakao. Ten den jsme
opravdu nijak nemrzli a když jsem před odjezdem na prohlídku vzal na palubu teploměr, tak ve
stínu ukázal 35° C. Když se teploměr položil na slunce, tak se začala rafička pohybovat jako
vteřinová ručička na hodinkách a zarazila se na 55° C, protože to je na teploměru maximum. Takže
nevím, jakou konečnou teplotu by teploměr ukázal – kdyby mohl. Vedro tam ale bylo jak v Sharm
el Sheiku.
Lod' opět vyplula a my jsme sledovali fascinující scenérii na břehu s palmami a pouští
v pozadí a občas i nějakou usedlostí. Stále bylo nač koukat, nedá se říci, že by měl člověk dlouhou
chvíli a byla to opravdu pestrá podívaná. Ať šlo o velké prádlo nebo modlení muslimů přímo na
poli a občas se objevili i rybáři, kteří jsou snad všude na světě stejní. I tam se rádi pochlubili jejich
úlovkem a když jsme si s nimi mávali, tak jeden z nich zvedl nad hlavu rybu, která měla snad ¾
metru. Občas jsme potkali i nějakou turistickou lod' a pak jsme již jen čekali na „kdo z koho“ –
která lod' zahouká jako první. Potkávali jsme lodě, které byly daleko větší než naše, ale náš kapitán
nikdy nezahoukal jako první a já nevím, jestli byl jen nevychovaný, nebo proto, protože měla lod'
označení šlechtičny (Nilská císařovna) a žádná dáma s modrou krví jako první nezdraví. Snažil
jsem se té záhadě přijít na kloub a zeptal se na to u posádky. Výsledkem ale byla jen přednáška o
pravidlech říčního provozu, ale kdo, kdy a proč houká, jsem se nedozvěděl. S juniorem jsme se pak
šli podívat na můstek. Nesli jsme s sebou i svazeček propisovaček, které jsme jednomu z posádky
slíbili. Posádka sice zásadně na pasažérech nic nechtěla, ale jednou jsme přišli na palubu hodně
20
brzy a plavčík ještě nebyl hotový s pucováním lehátek a mytím paluby. Drobet jsme lámali
angličtinu a arabštinu a protože nebyl na dohled žádný steward, který by ho setřel za obtěžování
posažérů, tak nakonec nesměle špitnul, jestli bychom pro něj neměli něco na psaní. S sebou jsme
sice nic neměli, ale v mojí "bakšišbedně'' jsme měli nejspíše víc, než celá skupina dohromady.
Ukázalo se to koncem cesty, kdy jsem nakonec rozdával propisovačky i všem našim
spolucestujícím, kteří už udělali s propiskami bankrot a kteří byli docela vděčný, když zase měli
k dispozici nějaké to „výkupné“ pro domácí na ulici. Plavčíkovi jsme tužky slíbili a když jsem šli na
můstek, tak jsem tam nešli s prázdnýma rukama.
Na můstku jsem si vše prohlédli a nejvíce nás fascinoval kapitán. I na Araba byl hodně černý,
což ještě zdůrazňoval jeho bílý hábit a turban a zřejmě zápasil v těžké váze. Tomu zase
nasvědčovaly jeho tělesné rozměry. Seděl na něčem, co vypadalo jako kříženec mezi barovou
stoličkou a trůnem Tutanchamona a kormidloval nohou. Všichni byli hrozně přátelští, ale o
pravidlech či zvycích s houkáním lodí jsme se nic nedozvěděli. Juniora hrozně moc zajímaly
technické údaje lodi, ale protože anglicky vůbec nevládli, tak se nic nedozvěděl. Nakonec ale vše
zjistil u jednoho stewarda. Junior se s posádkou velmi rychle skamarádil, protože s ním, jako
s děckem, jednali přeci jen trochu bezprostředněji než s dospělými. Jelikož se junior naučil arabsky
to nejnutnější, jako třeba pozdravit, poděkovat a poptat se jak se vede, tak ho málem přijali do
posádky. Od onoho stewarda se dozvěděl, že je lod' teprve rok stará a zjistil i to, co ho zajímalo
nejvíce - že má motor 500 HP. Při té příležitosti stewarda trochu vyzpovídal i privátně a pak
zvěstoval, že žije v Káhiře, je ženatý a má dceru a dva kluky. Junior na to konto pak přemýšlivě
dumal nad jeho miniautíčky, které měl s sebou jako hračky a skončilo to tím, že mu pro kluky dvě
autíčka dal. Už doma jsme mluvili o tom, že by nemuselo být na škodu si pro nějakou nečekanou
situaci vzít s sebou i nějakou hračku navíc a podle toho pak juniorův ruksáček vypadal. Opět se
potvrdilo, že nějaká maličkost a znalost pár slov v řeči domorodců dělají divy. Pro juniora byla lod'
jedním velký zážitkem, stále někde coural a my věděli, že když je fuč, tak si krátí chvíli s někým
z posádky. Jen jsme doufali, že ho jednou nenajdeme v kotelně, jak přikládá uhlí. To ale bylo málo
pravděpodobné, protože lod' jezdila na naftu. To byla docela klika, protože jinak se ke kotlům, uhlí
a lopatě určitě taky dostal. Navíc bylo dobré, že se mohl trochu otrkat a hlavně použít to, co se ve
škole do té doby s celkem malým nadšením učil – angličtinu. Na lodi mu došlo, že nejde jen o učení
slovíček a gramatiky, ale že jde spíše o to, si pak někde pomocí angličtiny i něco užít.
Při povalování u bazénu utekl zbytek dne jako voda a nakonec se objevila Esna. Zastavili
jsme před zdymadlem a čekali až na nás přijde řada. Bylo nám řečeno že zdymadlem projedeme až
druhý den ráno a to nám moc vyhovovalo, protože se už šeřilo my chtěli vše vidět za světla.
Lod' ještě ani nebyla pořádně uvázaná a už se kolem vyrojili pouliční prodavači. Pokřikovali
na nás nejen z břehu, ale i z lodiček, které kolem nás kroužily. Jeden prodavač na lodičce nabízel
nějaký ubrus a než jsem se nadál, tak z ubrusu udělal uzlík a hodil mi ho. Chytil jsem ho jen tak tak,
21
ukázal ho kolemstojícím, ale nikdo neměl o zbrus zájem. Ubrus jsem zase sbalil do uzlíku a hodil
ho zpátky. Sice uzlík chytil, ale nějak nedobře a ubrus skončil ve vodě. Trochu se kabonil, ale při
jeho metodě obchodování zcela jistě počítal s tím, že se občas něco vymáchá v Nilu. Nikdo nic
nekoupil a každý byl rád, že je tentokrát v bezpečí na lodi. Muselo to tam být nějaké divné, protože
se vyrojila celá posádka, nenápadně postávali na palubě a hlídali.
Byl už pomalu čas na večeři a po ní měla být slíbená galabeja párty. Večeře byla tentokrát ve
formě buffetu a stoly se prohýbaly pod egyptskými specialitami. My jsme se ládovali a moc si
libovali, ale druzí si vše prohlíželi dost opatrně a i nedůvěřivě. Bylo mezi námi už pár marodů a
nebyla to jen tzv. „Faraonova pomsta“. Jednalo se o nějakou infekci s dost vysokými horečkami.
Číšníci tentokrát vypochodovali oblečeni do "folklóru" a v restauraci to vypadalo jak někde na
velbloudím trhu. Po večeři se šlo na onu galabejovou slávu a vycházel jsem z toho, že budu jediný
v civilu, protože snad každý už si nějakou tu egyptskou noční košili koupil. O to větší bylo moje
překvapení, když jsem zjistil, že v burnusech přišli jen dva. Byl i menší program a bylo vidět, že
z něj má větší radost posádka než turisté. Trochu se zpívalo, hopsalo a nakonec se utvořil had a
prolézala se celá lod'. Hodně lidí se pak odebralo na kutě a jen pár nás ještě zůstalo na pokec. Byla
už skoro půlnoc, když nám známé chvění lodě oznámilo, že plujeme. Vyřítili jsme se na palubu a
zjistili, že právě vplouváme do zdymadla. Proč se najednou rozhodli přeci jen vyplout to nevím, ale
lod' plula a junior už spal. Sice jsem pro něj zašel, ale nakonec jsme ho nechali spát, protože byl
dost utahaný. Vrátil jsem se na palubu a koukal co bude. Trvalo věčnost než se za námi zavřela
vrata zdymadla a odklonili most se silnicí. Na nábřeží pod nám se mezitím shromáždili opět
prodavači, kteří čekali až klesneme na jejich úroveň a budeme na dosah. Jeden ze skupiny byl přímo
k nezaplacení. Mluvil na ně zásadně jen švábským nářečím němčiny a pouze čísla říkal anglicky.
Už dlouho jsme se tak nenasmáli, protože mu huba jela jako šlejfíři, že i prodavači z něj byli úplně
paf a to už je co říci. Co byl zač to nevím, ale musí doma bydlet nedaleko od nás, protože jsem ho
po návratu už potkali. Nikdy by do něj člověk neřekl, že se umí tak rozjet, protože jeho šedivé vlasy
a celkové vzezření dělalo dojem, že patří nejspíše do nějaké usedlejší lepší společnosti a vypadal
jako ředitel banky. V žádném případě ale ne na lodi na Nilu. Na párty byl jedním s nositelů galebeje
a neustále si liboval, že si veze domů pohřební rubáš a jak lacino ho pořídil. Jeho handlování
s domácími bylo opravdu jedinečné. Spustil na prodavače způsobem: "Pocem kluku, ukaž co to
nabízíš za triko!“. V plastikovém pytlíku bylo něco bílého, co já měl za tenkou teplákovou
soupravu. „Ředitel banky“ na to jen mrknul, sáhnul a pravil: „Co za to chceš?“ a dostal odpověd' že
„Fifty“. Ředitel banky se halasně rozesmál a nechal se slyšet, že: „No, to nemyslíš vážně, já ti dám –
Ten“. Takhle to šlo stále dál až se nakonec dohodli na 25 LE. Jeho manželka nakonec koupené
vybalila z pytlíku, ukázala úlovek kolegyni a obě se shodly, že je to dobré nejen materiálem, ale i
cenou, protože jsou u toho i kalhoty. Bankovní ředitel vyskočil jako když ho píchne vosa, protože
vůbec netušil, že jsou u toho i kalhoty a celou dobu si myslel, že smlouvá jen o nějaké tričko.
22
Obratem prohlásil, že: „No, to je něco jiného ....“ a už hledal onoho prodavače a hlaholil: „Pocem,
kluku, máš to ještě jednou?“ Nakonec se obrátil ke skupině a zeptal se, jestli to také někdo nechce,
že by to vzal s handlováním z jedné vody na čisto. Klukovi, co to nabízel, mohlo být tak 15 let a byl
ze všeho úplně na větvi. Nakonec prodal ještě jednu soupravu za dvacku a když se ho náš
„bankovní ředitel“ zeptal, jestli ještě něco nemá, tak se dal radši na kvapný ústup. Ani jsme při tom
cirkusu nepotřehli, že opouštíme zdymadlo. Nepluli jsme ale daleko, lod' brzy zakotvila na noc, my
se vrátili k našim opuštěným sklenicím a byla jedna hodina v noci, když jsme se rozešli.
Ve čtvrtek 30.5. byl ráno druhým, který se objevil na vyhlídkové palubě, opět psychiatr.
Zblejsknul mne okamžitě a než jsem stačil nenápadně zmizet, tak mne jeho povídáním oblažoval
zase až do snídaně. Dopoledne nás čekala jen etapa do Luxoru a s tím spojené lenošení u bazénu.
Trochu jsme se cachtali a junior se jen tak mimochodem zmínil o tom, že se jednou přichomýtnul
k rozhovoru druhých, kteří se dohadovali o tom, odkud voda v bazénu je. Pochybovali, že mají na
lodi tak velké nádrže, aby ji mohli neustále měnit. Junior se nechal slyšet v tom smyslu, že voda
stále čerstvá je, protože ji pumpují přímo z Nilu. Nevěděl to pochopitelně najisto, byla to jen jeho
domněnka, ale lidi to vzali jako fakt, protože už věděli, že to není naše první cesta a mysleli si, že to
ví od nás, když to tak suverénně prohlašoval. Nakonec jsme si z toho dělali legraci, ale skutečnost je
taková, že jsme se v bazénu koupali sami.
V Luxoru jsme zakotvili přímo před hotelem Savoy, kde jsme před deseti lety seděli na
lavičce na nábřeží, dívali se na západ slunce a slibovali si, že se do těch končin zcela určitě ještě
jednou podíváme. Ten den byla na programu prohlídka tamních chrámů, ale až odpoledne a my
měli čas se jít rochu projít. Šli jsme směrem k hotelu Winter Palace, byli neustále obtěžováni
„šoféry“ kočárů nabízejících svezení, ale po onom lenošení na lodi jsme byli vděčni za každou
možnost se trochu projít. Poflakovali jsme se kolem vody, zašli i na nový bazar, zastavili se u
luxorského chrámu, okukovali u „Philipse“, kde jsme byli již posledně, koupili pohledy a
pokračovali starým soukem na náměstí a uličkami kolem mešity zpět na lod'. V Luxoru jsme si
připadali jako doma, protože se tam prakticky nic nezměnilo.
Na prohlídku památek jsme se vydali odpoledne a měli na programu jak chrám v Karnaku, tak
i v Luxoru. Přesně v tomto pořadí. Obráceně by to bylo sice lepší, protože ve srovnání s karnackým
chrámem pak ten luxorský vypadá dost chudě, ale nedalo se nic dělat. Do Karnaku se tentokrát
nejelo kočáry (kaleše), ale měli jsme objednaný autobus, který nás po krátké jízdě vyklopil před
vchodem do chrámu, kde začal příslušný výklad a kde jsme byli jako na trní, protože jsme se na
karnacký chrám moc těšili a nejraději bychom hned mašírovali dovnitř. Přečetl a napsal jsem toho o
chrámu tolik, že mi výklad připadal jako zbytečnost a ztráta času, ale nebyli jsme tam sami a pro
ostatní to byly úplně nové věci a informace. Tak jsme jen postávali, čekali a měli pocit, jako
kdybychom tam byli ne před deseti lety, ale včera. Tam se nezměnilo ani to nejmenší, ale stále jsem
měl pocit, jako když mi něco chybí. Vím, že je to nesmysl, vše tam bylo a nic nescházelo, ale když
23
jsme pak odtamtud odcházeli, tak se mi moje spolucestující přiznala, že jí tentokrát chrám připadal
nějaký jiný a i trochu menší než posledně.
Prošli jsme sloupovými halami, zastavili se u soch, vyslechli zajímavosti kolem obelisků a
nakonec skončili u obřího kamenného skarabea u posvátného jezera, kde výklad skončil a byl
rozchod. Ve srovnání s minulou návštěvou to byla tentokrát trochu „žaveska“, což byla velká škoda
a trochu nás to i rozladilo, protože se nám zdála být tak krátká procházka onou monumentální
stavbou skoro rouhání. Ukázalo se ale, že to průvodce udělal dobře, protože jen byl dán rozchod,
tak se skupina odebrala do hospody a pouze pár "cvoků" upalovalo zpátky do chrámu. Bylo tam
ještě plno věcí které průvodce vynechal a které my nehodlali nenavštívit a hlavně ukázat juniorovi a
navíc jsem zahlédl, že byla zpřístupněna i jedna část, která byla kvůli vykopávkám při naší první
návštěvě zavřená. Běhali jsme sice s vyplazeným jazykem, ale stihli jsme celou prohlídku ještě
jednou a v daleko širší míře. Zbyl čas i na focení a mohli jsme si i vybírat, protože tam mimo nás
nebyla ani noha. Junior opět s nadšením u monumentů sloužil jako měřítko a vyrušila nás pouze
jedna kolegyně ze skupiny, která šla do chrámu spolu s námi, ale kterou jsme pak ztratili z očí. Tam
jsem ji zahlédl, jak se k nám s nadšeným výrazem v obličeji řítí a hned zvěstovala jak je ráda, že nás
zase vidí, protože v té sloupové síni už drahnou dobu chodí stále v kolečku a neví kudy ven. Tak
jsem ji nasměroval a slíbil, že zůstanu stát na stejném místě tak dlouho, až najde onen průchod na
hlavní cestu k pylonu. Východ našla, otočila se, zamávala a měli jsme z toho zážitek oba.
K autobusu jsme pochopitelně dorazili jako poslední, ale na to už si skupina zvykla a věděla, že se
nikde neflákáme ale prohlížíme a navíc jsme vždycky dorazili včas. Ahmed se nás jen zeptal, jestli
se nám jeho prohlídka líbila a my se nechali slyšet že moc ne, protože byla příliš krátká, ale že nám
to bohatě vynahradil volným časem, kdy jsme měli možnost vše dohnat. Jen se spokojeně uculil a
nechal se slyšet, že musí brát ohledy na celou skupinu, což jsme velmi dobře chápali.
Autobus se s námi vydal zpět do Luxoru k tamnímu chrámu. Ten se už trochu změnil a
změnila se i příchozí cesta, kde moje spolucestující marně hledala výklenek ve zdi, kde minule
z nepozornosti při focení šlápla hlídači na jeho modlitební kobereček. To byl její jediný nepříjemný
zážitek z celé cesty a zůstal jí v paměti dodnes. V chrámu opět následoval výklad a upozorňování na
pozoruhodnosti a my se procházeli, dívali se, poslouchali a občas juniorovi doplňovali něco, co
průvodce tentokrát vynechal. Pomalu ale jistě začali poslouchat i druzí a při takové příležitosti se
začala jedna divit jisté tamní zvláštnosti, protože tam stojí mešita postavená na daleko starší stavbě.
Když se stavěla ona mešita, tak luxorský chrám ještě zdaleka nebyl vysvobozen z hor písku, takže
ani dost dobře nevěděli oč se jedná, když najednou našli krásné a pevné místo pro základy mešity.
Ahmed se po chvíli dostal k té samé story a nikoho nepřekvapilo, když vyprávěl to samé. Ve
skupině jsme prostě platili za turisty těžce postižené egyptským bacilem. Začalo to vlastně už
v Kom Ombo, kde se někdo průvodce zeptal, jak se vlastně hieroglyfy čtou a aby nám tam něco
přečetl. Ahmed toho věděl opravdu hodně, určitě daleko víc než naše průvodkyně Soher před lety,
24
ale se čtením hieroglyfů přeci jen potíže měl a přečetl jen pár znaků. Junior stál hned vedle a když
viděl, že Ahmed neví jak dál, tak začal hulákat abych se na to šel podívat. Tím mi ale radost
neudělal, protože jsem na sebe nechtěl nějak upozorňovat a vše jsme si pak louskali sami. Byl ale
příliš velký optimista, zdaleka jsem na všechny texty nestačil. Něčemu jsem se ale u Ahmeda přeci
jen přiučil. Všiml jsem si, že čte často jména faraónů v kartuších jinak, než jak je to popisováno
v knihách. Např. druhé jméno královny Hatšepsut nečetl jako Ka-Maat-Re, ale Maat-Ka-Re. Ptal
jsem se ho na to a dozvěděl se, že se ted' čtou kartuše od prostředka. Juniorova zvědavost a
zvídavost o egyptských památkách neznala mezí a někdy tam chodil jak v horečce. Když jsme se
třeba někde zdrželi okukováním a povídáním, tak se nezřídka ukázalo, že jsme měli i pár
posluchačů ze skupiny navíc. Prostě se na nás lidi začali dívat jako na cvoky, ale naštěstí se na nás
dívali blahovolně a tak tomu bylo i v Luxoru. Prošli jsme chrámem, doposlouchali výklad a byl
konec. Průvodce dal rozchod s tím, že se vrátíme na lod'. Ale v tom se hrozně mýlil. Trojhlasně
jsme prohlásili, že nikam nepůjdeme a že tam zůstanem. Skupina odklusala a my měli celý chrám
jen pro sebe. Jen jsme se ještě zeptali, kde byly nalezeny poslední sochy o kterých se u nás doma
psalo v novinách. Mělo to být někde mezi sloupovou síní a plotem u silnice, ale nemohli jsme najít
žádné stopy kopání. Náhodou jsme se pak připletli k jiné skupině, která mezitím dorazila a těm
průvodce zase vykládal, že to mělo být mezi sloupovými síněmi. Takže jsme došli k názoru, že
každý vykládá něco jiného a dál jsme už nic nehledali. Spíše jsme jen tak bloumali v zákoutích,
hledali co nového a hezkého vyfotit a pak jsme se usadili ve stínu tisíciletých ruin a nedělali vůbec
nic a jen koukali. Čas je ale neúprosný a nakonec nezbylo, než pomýšlet na návrat na lod'. Ještě
jsme se zastavili v aleji sfing a poté se vrátili na lod' balit, protože jsme druhý den ráno museli lod'
opustit již s bagáží. Nemusím k tomu dodávat, že jsme nijak nadšeni nebyli, klidně bychom to tam
vydrželi déle. Juniorovi se odtamtud také nechtělo a my ho uklidňovali tím, že se tam jednou může
podívat jako dospělý, nás stařečky pak vezme s sebou, my se mu budeme všude ztrácet a on z toho
bude mít povyražení.
Na lodi jsme se pustili do balení, já projevil snahu trochu pomáhat, ale skončilo to opět tím,
že moje spolucestující rezolutně prohlásila, že jí jen všude překážím a že by bylo lepší, kdybych
zmiznul. To nebyl špatný nápad a já se vydal na souk podívat se po nějaké galabeji. Prolezl jsem
pár kšeftíků, ale nemohl najít tu pravou. Galabejí měli sice všude haldy, ale byly to jen takové
cirkusácko-turistické, které jsem nehledal. Já hledal s dlouhým rukávem, stojáčkem, kapsami a u
krku se zapínáním na knoflíčky ve formě malinkatých bambulek. Potíž byla v tom, že to je galabeja
pro domácí a navíc ještě ne na všední den, ale parádní. Nakonec se na mne ale přeci jen usmálo
štěstí, objevil jsem hledané a došlo na smlouvání. Za turistické „košile“ požadují 50 LE a
uhandlovat se dají na dvacku, přičemž je skutečná cena jen 10 LE. Cena lepších galabejí se
pohybuje pro domácí mezi 40 - 70 LE a požadují 80 LE. Na mne se vytasil s cenou 180 LE.
Prohlásil jsem, že je to vtip a že já mám lepší vtípek a nabídnul jsem mu 10 italských lir, což je pár
25
feniků. Na to konto zjistil, že takhle bychom se nikam nedostali a začal vážně. O ceně chvíli
nepadla ani zmínka a jen jsme se bavili o všem možném. Od památek jsme to vzali přes politiku až
k rodině. Zajímal se i odkud jsem a já po zkušenostech z dřívějška prohlásil, že jsem z Norska. To
má velké výhody, protože tam Norů moc není, domácí často ani neví kde Norsko leží a proto dost
dobře neví jak mají na Nory jít. ČSFR ani NSR jsem nijak moc nevytahoval, protože jedni moc
kšeftů nenadělají a druzí mají pověst, že zaplatí kdejakou požadovanou cenu. Jednou jsem to zkusil
i s Islandem, ale s tím jsem velmi rychle skončil, protože si Island pletli s Izraelem a to by u Arabů
nemuselo dobře skončit. Povídání nebralo konce a jen občas jsme se jen tak bokem vrátili k ceně
"košile“. Celá záležitost trvala dost dlouho, ale to mi nevadilo, protože jsem čas měl. Nakonec jsme
se sešli na ceně 50 LE, což jsem akceptoval s tím, že se na ni přijdu podívat večer s „madam“, která
překontroluje kvalitu látky. Dost se na mne mračil, protože si určitě myslel, že už mne v životě
neuvidí, ale já ho ujistil, že to myslím opravdu vážně a že to není jen nějaké „bukra fil miš miš“.
V překladu to znamená, že zítra pokvetou meruňky, ale používá se to spíše ve smyslu španělského
„maňana“. To znamená zítra, ale zítra to opět znamená zítra, takže ono zítra nikdy nepřijde. Byl
z toho dost vykulený a už nepochyboval o tom, že skutečně přijdu. Tentokrát jsem byl arabštinou
vyzbrojený daleko lépe, protože jsem měl nejen slova, ale celé věty. To domácí dost mátlo, nevěděli
na čem jsou a byli proto opatrný.
Vrátil jsem se na lod', navečeřel se a pak jsme vydali na souk všichni tři. Moje spolucestující
materiál okamžitě odsouhlasila, ale česky a měla u toho výraz v obličeji, jako když sahá na
počuranou plenu. Na tom jsme byli dohodnutý, to je také docela dobrý trik když se něco kupuje.
Jeden projeví zájem, druhý by to taky bral, ale tváří se, jako že je ten druhý šílenec, když chce
takový šmejd za tak vysokou cenu koupit. Měl jsem ale tentokrát na handlování čas a chtěl vědět,
jak daleko se s handlováním dostanu. Můj doprovod brzy odešel, já si ještě chvíli povídal o všem a
o ničem, skočili i pro pití a nakonec jsme se skoro po dvou hodinách sešli na konečné ceně 40 LE.
Mezitím jsem si trochu přisolil i při dalším prodávání, když přišli Angličané kupovat tričko
s natištěnou kartuší a chtěli vědět co znamená. Byl to Tutanchamon, ten mi potíže nedělal, přestože
to bylo jeho druhé jméno Neb-Cheper –Re, což významově znamená něco, jako že se vše stane
jednou sluncem. Docela by mne zajímalo, co si Angličané asi mysleli, když mne tam s domácími
viděli posedávat. Tričko ale koupili, spokojeně odešli a navíc se zase po chvíli objevili s jejich
kumpány, kteří také hledali nějaký suvenýr. Nic lepšího se mi nemohlo stát. Odpoledne jsem se
začal o ceně dohadovat s jedním a večer nás tam sedělo už pět, protože se přišli na „Alibabu“
podívat prodavači ze sousedství ve snaze zjistit, co to tam ta „bílá huba“ vyvádí a mít i trochu
legrace, kterou si domácí nikdy nenechají ujít. Bylo už po jedenácté večer, když jsem se vydal
zpátky na lod'. Prodavač za galabeju dostal požadovaných 40 LE, přidal jsem k tomu ještě 2 LE za
pití, které se ale normálně při takových příležitostech neplatí a navíc dostal ještě 1 LE jako bakšiš za
zábavu, kterou jsem tam měl. Takže nakonec dostal celkem 43 LE, což byla přesně cena, na které
26
nekonečně dlouho trval a ani za nic nechtěl na 40 LE slevit. Koukal na to dost vykuleně a když mu
všechno došlo, tak skočil k regálu a dal mi ještě pro moji spolucestující šátek s „penízky“, který
vypadal jako ze střelnice. Ke všemu mne začal ještě přemlouvat, že zavře krám a vezme mne do
nějaké jejich kavárny na vodní dýmku – šišu. To si ale měl vzpomenout dřív, protože já musel
zpátky na lod' a dobře jsem věděl, že už na mne všichni čekají a jsou jako na trní. Bylo zajímavé, že
mne na zpáteční cestě bazarem nikdo neobtěžoval, nikdo mne do jeho kšeftu nelákal a to jsem tam
byl jediný turista. Jak se dalo očekávat, tak už byl kufr sbalen a moje spolucestující chodila po lodi
jako tygr v kleci, kde že jsem. Pro mne byl ten večer ale jedinečným zážitkem a opět jsem zjistil, že
i ten nejneodbytnější prodavač může být i docela příjemným společníkem a kumpánem.
Byl to náš poslední den na lodi. Alespoň podle programu, protože jsme měli jet druhý den na
výlet už s kufry a pak rovnou na letiště. To se nám nezamlouvalo ani v nejmenším, protože z toho
koukalo odpoledne prosezené v letištní hale. Jenže nikdo nepočítal s tím, že je v Egyptě taková bída
o turisty a jelikož po nás na lod' nová skupina nepřišla, tak nám bylo nakonec umožněno zůstat na
lodi ještě i celé odpoledne. To nám pochopitelně ohromně vyhovovalo a naše spokojenost nemohla
být větší.
V pátek 31.5. jsem ráno odjeli na západní stranu Nilu prohlédnout si tamní památky. Nejdříve
jsme se jako minule zastavili u Memnonových kolosů a přestože je na řadě fotek už máme, tak jsme
s focením neodolali ani tentokrát, zvláště, když nám junior zase dělal měřítko. Od kolosů jsme
pokračovali kolem Medinet Habu do Údolí královen – Biban el Harim, kterému staří Egypťané
říkali "Místo krásy“. Ve skoro sedmdesáti hrobech tam jsou pohřbeni princové, princezny a
královny z 18., 19. a 20. dynastie. Hroby se podobají hrobům v Údolí králů, ale nejsou tak velké a
pompézní. Výzdoba je ale stejně nádherná, jen si je nutné uvědomit, že je vše jen malované a není
tesané, čímž se na stavbě dost ušetřilo. Je tam celá řada hrobů, které stojí za prohlédnutí, ale my byli
pouze v jednom a mne moc mrzelo, že to nebyl hrob manželky Ramsese II. – Nefertari. Ten je ze
všech hrobů nejznámější, ale byl kvůli restaurátorským pracím zavřený. Ahmed nás proto zavedl do
hrobky prince Chaem-Weset, který byl synem Ramsese III. a působil jako kněz boha Ptah
vvMemphis. Hrob je zdoben výjevy prince s otcem jak obětují bohů a ostatní volná místa po
stěnách zaplňovaly texty z knihy mrtvých. Tam se mi moc líbilo, protože se mi zdají být menší
hroby „útulnější“ než rozlehlé podzemní paláce králů. Co už se mi ale líbilo méně, bylo, že tím naše
prohlídka v Údolí královen skončila. Vraceli jsme se k autobusu a jen lapali po dechu, protože
v hrobě bylo k zalknutí a venku to nebylo o moc lepší. Ahmed odpovídal na dotazy jestli se už
všechno našlo, což je vždycky znamením, že se lidí zmocnila zlatokopecká horečka. Dozvěděli
jsme se, že se občas ještě něco najde a jako příklad byl nedávno objeven nový hrob v Sakaře, kde
údajně našli i 3000 let starý, ale stále ještě poživatelný, sýr. Moje poznámka, že je docela divné, že
ten hrob našli až nyní, když tam ležel tak starý sýr, protože musel být cítit na sto honů, měla docela
úspěch.
27
Pokračovali jsme k chrámu královny Hatschepsut – Deir el-Bahari a Ahmed se pustil do
výkladu a vzal to tentokrát velmi podrobně. Ve stínu sloupů teras nám bylo docela dobře a se
zájmem jsme poslouchali popisy a výklad jednotlivých reliéfů. Na nejzajímavějším reliéfu byl
zobrazen „trik“, kterým se Hatschepsut dostala k moci. Mohla se stát královnou pouze tehdy, kdyby
byla dcerou boha a proto si vymyslela legendu jak bůh Amon navštívil její matku Ahmes a problém
byl vyřešen. Reliéf zobrazuje boha Amona u lůžka její matky, takže není na pochybách, jak se
Hatschepsut stala dcerou boha. Mne jen napadlo, že by bylo výstižnější a i jednoznačnější, kdyby
tam místo boha Amona zobrazili boha Min, který je vždycky zobrazován ve velmi „vzrušeném“
stavu. Tak detailně to ale asi přeci jen nechtěli dělat a navíc měl Amon mezi bohy nejvyšší „šarži“.
Co tentokrát průvodce úplně vynechal, byla hala s reliéfy hlavní bohyně chrámu Hathor. Tomu jsme
se dost divili a běželi to s juniorem rychle dohnat. Ukázalo se ale, že tam také něco opravují a
zástupy čumilů nemohou potřebovat, ale jednotlivce přeci jen akceptovali.
Od Deir el-Bahari jsme jeli do Biban el-Moluk – Údolí králů. Po cestě jsme juniorovi ukázali
Rameseum, které jsme si před deseti lety prohlíželi na vlastní pěst a kde nám bylo moc dobře. Ve
vesnici El Kurna jsme zahlédli alabastrovou manufakturu, kde se ale tentokrát nestavělo. Těsně
před vjezdem do Údolí králů se objevil domek, kde bydlel Howard Carter a kde nás Ahmed trochu
popletl, protože se stejnou informací ukázal na domek kousek vedle. Takže dnes nevím který z těch
domků to opravdu je a kdo z průvodců měl pravdu. Zda Ahmed nyní, nebo Soher před deseti lety.
Ono to ale zas tak životně důležité není.
Do poslední chvíle jsme doufali, že bude hrob Tutanchamona otevřený, ale poslední naděje se
rozplynula při cestě z parkoviště autobusů. Hrob restaurují a je zavřen. Zamířili jsme proto k hrobu
Ramsese II. hned vedle, ale protože tam byla právě jiná skupina, tak jsme šli nejdříve navštívit hrob
Haremhaba. Jednalo se o hrob, kde jsme doposavad nebyli a bylo překvapivé, jak čerstvý dojem
ještě dělají barvy výzdoby. V hrobce stojí navíc za podívání i to, co tam vlastně ještě není. Jedná se
o výzdobu, která je z části hotová, z části předpracovaná a někde je pouze načrtnutá včetně
doplněných korektur. Zde bylo možné si představit, jakou metodou celá výzdoba postupně vznikla.
Další navštívený hrob byl faraóna Ramsese VI., který ohromí hlavně jeho rozlehlostí. Snažili
jsme se louskat nápisy na stěnách a junior chtěl hlavně vidět obřad posmrtného otevírání úst,
protože se o tom dočetl v učebnici a nyní chtěl vidět originál. Měli jsme ale smůlu, protože jsem
tam ten reliéf nenašli a hrob Tutanchamona, kde onen reliéf také je, byl zavřený.
Skupina se pak sešla venku a tím byla prohlídka u konce. Měli jsme ale zase kliku, protože
Ahmed oznámil, že vstupenka platí na prohlídku třech hrobů a jelikož jsme navštívili doposud je
dva, tak si ten třetí můžeme vybrat podle vlastního uvážení. My jsme neměli nad čím přemýšlet a
upalovali k hrobu Setha I. V něm jsme sice již byli, ale to je hrob, který se dá vidět i vícekrát. Je
barevnější než ostatní hroby, protože podklad pro výzdobu není bílý, ale okrový. Část skupiny se
odebrala do nedaleké hospody, ale pár lidí, kteří zahlédli jak někam cílevědomě mašírujeme, nás
28
dohnalo a po ujištění kam jdeme, se přidali. Nebylo se čemu divit, já bych to udělal stejně. Nač
něco hledat a bloudit, když jiný ví co a kde. Hrob měl úspěch u všech a bylo v něm navíc daleko
příjemněji, protože jsem se tam nemuseli mačkat.
Vrátili jsme se ke skupině v restauraci a společně šli k autobusu. Po cestě jsme byli opět
obléháni potulnými prodavači, kteří nám přímo vnucovali „zaručeně pravé" starožitnosti a
nejrůznější sošky a kýče. Tašky lidí ve skupině začaly opět těžknout a já v jednom kuse mlel moje
zaklínadla: „Ána miš aus“ a „Síbni, íbaid“ – jako že to nechci a má odejít a pochopitelně nechybělo
ani „lá’a, šokran“. Šlo je o to, ze sebe vše vysypat co nejrychleji, aby zanikly event. gramatické
nedostatky a především zcela jistý zoufalý cizí přízvuk. Fungovalo to krásně a já měl klid. Už jsem
byl skoro u autobusu, když jsem se stal svědkem něčeho, co mi dost vzalo dech. Na silnici stál
policajt a házel kameny po mouřenínovi a vypadal velmi zle. Co toho bylo původem nevím, ale
policajt házel kameny ostře a cíleně. Vyvrcholilo to tím, že vytáhnul pistoli, zasunul zásobník a
pistoli natáhnul. Chudák mouřenín pak lezl po skále jako kamzík a jen koukal kde se schovat. Co se
semlelo opravdu nevím, ale nelíbilo se mi to a i všichni ve skupině byli dost zaražený. Všem nám to
trochu pokazilo nálada a já bych se bez toho „zážitku“ klidně obešel. Vycházím z toho, že byl
mouřenín prodavač, který překročil nějakou zakázanou hranici a nebo neměl licenci. Těch tam sice
bylo všude plno, ale ne na cestě od parkoviště k vstupní bráně. To je ale pouze můj dohad.
Na zpáteční cestě jsem se pokusil Ahmeda přemluvit k návštěvě alabastrové manufaktury v El
Kurna, ale u lidí nebyl zájem a jelo se proto rovnou k převozu, kde jsme juniorovi koupili suvenýr
ve formě skarabea. Do jednoho skarabea se zakoukal již při cestě tam a i se s jedním prodavačem
trochu dohadoval, ale udělal zkušenost, že se prodavači s dětmi o kšeftě nijak moc nebaví. Na
zpáteční cestě ale u toho byla i moje spolucestující a to už bylo jiné. Je to sice jen chytač prachu, ale
nějaký suvenýr si přivézt chtěl a skarabeus nevypadá špatně a slouží nyní jako těžítko.
Převezli nás přes Nil, nahrnuli jsme se na lod', skočili do plavek a hurá do bazénu. Byli jsme
nadšeni a neustále si opakovali, jakou máme kliku, protože tou dobou jsme měli původně již sedět a
čekat na letišti. Cachtali a opalovali jsme se tak dlouho, až nám z toho vyhládlo. Poslední den jsme
měli už jen snídani a museli se s jídlem o sebe postarat sami. Bylo to ale jednoduché, protože
kuchař vařil dál a my mohli jít na oběd na lodi. Nehrozilo proto nebezpečí že umřeme hlady a navíc
byly naše vlastní zásoby ještě skoro netknuté a vézt s sebou zase vše zpátky by byl celkem nesmysl.
Navíc jsem dostal chuť na „ajš“ a jen tak prohodil, že by nebylo špatné si udělat piknik. Nijak moc
vážně jsem to sice nemyslel, ale můj doprovod mne převezl konstatováním, že to vůbec není špatný
nápad a jediná potíž je v tom, že bych musel jít nakoupit nějaké ty doplňky. Tím jsem sice nijak
moc nadšen nebyl, ale už se toho nápadu nepustili a já nakonec vyrazil do ulic na nákup. Prošel
jsem uličkami na náměstí, našel obchůdek kde opékali tenké buřtíky a kde měli i rohlíky. Jenže ty já
nechtěl, já měl chuť na docela obyčejný plackovitý chleba – ajš. Vysvětlili mi kam mám jít a po
chvilce jsem mašíroval uličkami, kde byli už jen domácí. Objevil jsem i samoobsluhu, ale měli zase
29
jen rohlíky. Odtamtud mne poslali k pekaři, ale ani u něj jsem neměl štěstí. Byl totiž pátek a to se
konzumují „nedělní“ rohlíky, připomínající tvarem hieroglyfický znak pro zdraví – seneb. Tvar mne
trochu překvapil, ale podoba to byla čistě náhodná. Také mne dost překvapila přívětivost domácích,
když zjistili, že tam nejsem jen na čumendu ale na nákupu. Byl tam nepředstavitelný zmatek,
protože se konal jejich trh a uličky byly plné stánků. Nakonec mi nezbylo než koupit ony
vánočkovité rohlíky a pekař, když zjistil, že chci koupit ještě i „tamátim“ – rajčata, tak mne
k zelináři doprovodil. Opět jsem měl pěkné zážitky a obtěžkán nákupem se vrátil na lod'. Získal
jsem tam zároveň i trochu přehled o místních cenách. Co stojí rohlík jsem pochopitelně nevěděl, dal
za pět rohlíků 1 LE a čekal co dostanu zpět. Vrátil mi "chamsín" a to znamená, že stál jeden rohlík
10 piastrů. Přičemž zde výraz „chamsín“ znamená padesátník a ne pouštní vítr, který se jmenuje
stejně údajně proto, protože vždy vane padesát dní. U zelináře to bylo jednodušší, protože měl u
rajčat papundel s napsanou cenou. Kilo rajčat za 100 piastrů a já vzal cca. půl kila. Ani je pořádně
nevážil, ještě něco přidal navíc a bylo to také za „chamsín“. Měl jsem nakoupeno za necelých 60
feniků, což bylo velmi málo, ale pro domácí tam zrovna nejnižší ceny neměli. Naskládali mi
všechno do plastikové tasa a já namířil zpátky na lod'.Vracel jsem se přes turistický souk a zjistil
jednu zajímavou věc. Už včera, když jsem tam byl bez foťáku na krku, mne nijak moc neuháněli
něco koupit a ted' to bylo ještě lepší. Průhlednou taškou prosvítaly rohlíky a rajčata, což jest nákup
pro turistu poněkud neobvyklý a měl za následek, že se nejdříve naháněči podívali na mne, otevřeli
pusu, ale pak jejich oči zakoply o můj nákup a pusu zase sklapli. Komu jsem ale neunikl, byl
včerejší prodavač galabeji. Jen mne zahlédnul, tak se přiřítil a byl by si povídal dál. Chvíli jsem sice
poseděl, ale byl jsem jak na trní. Jeho příručí, když zahlédl moje rohlíky, tak prohlásil, že má hlad a
škemral rohlík. Rohlík pochopitelně nedostal, protože my měli také hlad, ale nabídnul jsem mu ¼
pfundu, ať si pro ně skočí k pekaři sám. Už jsme se ale nedohodli, protože se na něj jeho šéf obořil
takovým stylem, že jsem trochu znervozněl. Bleskal očima a chrlil na něj něco arabsky jako
kulomet. Příručí schlípnul a o rohlík ztratil zájem. Sice jsem si myslel, že nebylo nutné dělat kvůli
jednomu rohlíku takový kravál, ale když se to vezme z druhé strany, tak to zas tak neoprávněné
nebylo. Mne by doma také ani nenapadlo páčit z náhodného návštěvníka něco z jeho nákupu.
Nikým neobtěžován jsem prošel soukem, vrátil se na lod' a u recepce potkal Ahmeda. Zahlédl
můj pytlík a jako první chtěl vědět, zda jsem konečně sehnal moji galabeju. Moc se pak divil, když
viděl jen rajčata a rohlíky. Mohu k tomu jen dodat, že nám všem hrozně moc chutnalo a domů jsme
toho už moc ze zásob nevezli. Všichni byli spokojeni a nejspokojenější jsem byl já a ani ne tak
kvůli tomu žvanci, ale kvůli postřehům v souvislosti s nákupem na domácím trhu.
Navečer nás vyzvedl autobus, odjeli jsme na letiště a bylo krátce před šestou, když jsme mířili
k letadlu. Juniorovi přibyl do jeho „sbírky“ další typ letadla - Boeing 737, nejmenší letadlo, jakým
dosud letěl. Bylo dost ošumělé a nebylo na něm žádné označení. Dokonce ani výsostné znaky. Let
do Káhiry trval asi hodinu a o jediné zpestření se postaral junior, který delší dobu soustředěně
30
koukal z okna a pak se na mne obrátil s otázkou, jestli nevím co to teče z motoru. Trochu mne
vylekal, protože u jedné spáry byl opravdu tenký medový proužek nějaké kapaliny. Uklidnil jsem
ho sice vysvětlením, že to bude jen nějaká zaschlá čmouha, ale dost mi vrtalo hlavou, proč pilot při
odletu v jeho proslovu tolikrát použil ono úsloví „inšalah“ – když Bůh dá. Junir byl chvíli zticha,
jen koukal z okna a nakonec se přihlásil s dotazem, proč z té zaschlé čmouhy vítr strhává kapky. To
se ale do všeho vložila moje spolucestující s výzvou, aby už přestal, že takové reportáže nechce
slyšet. Podíval jsem se na onu „čmouhu“ pozorněji a byl to opravdu pramének nějakého oleje,
vytékající z motoru. Vítr strhával kapky a zadní část turbíny byla už dost opatlaná. Naštěstí ale
juniorovu pozornost na sebe připoutaly pyramidy v právě přelétané Sakaře a po chvíli letadlo
v pořádku dosedlo na zem. To první, co nás na káhirském letišti přivítalo, byla obří cedule
s označením WC. Zřejmě už měli velké zkušenosti s typickými turistickými obtížemi.
Autobus nás následně odvezl do Sheratonu, dostali jsme pokoj a den byl u konce. S hledáním
pokoje jsme tentokrát problém neměli a zase si moc libovali. Pokoj byl spíše velkou halou, ležel na
druhé straně hotelu a my měli krásný výhled na Nil. To jediné, co nás nijak nenadchlo, byla postel.
Junior na tom byl dobře, ten měl vše jen pro sebe. Jak postel, tak i deku a nebyla to tentokrát jen
přistýlka, ale solidní samostatná postel. My měli uase jen onen typický ring, kde se v noci neustále
pereme o deku. Pokoj měl nadstandardní velikost zřejmě proto, protože se s ním počítalo pro
famílii. Byla tam dokonce ještě i postýlka pro mimino, ale ta zůstala v našem případě nepoužitá.
Posedávali jsme na pokoji, trápili televizi a čekali na kufry. Dlouho očekávané zaklepání se
sice ozvalo, ale byla to jen pokojská, která chtěla vědět, zda je u nás vše v pořádku. Další zaklepání
měl na svědomí zřízenec, kterých chtěl vědět, zda si nepřejeme led na drinky. U nás bylo vše
v pořádku a led jsme nechtěli. My chtěli jen náš kufr. Navíc jsme si mohli pro led dojít sami do
výklenku na chodbě, kde ho byla za ozdobně vyřezávanou dřevěnou mříží halda jako na Aljašce a
cedule hlásající, že je tam k mání led, nebyla k přehlédnutí. Byly tam dva obří vyklápěcí šuplíky
s kostkami ledu a lopatkou a na pokoji byl i příslušný „sektkýbl“. Tenhle servis jsme ale nepoužili,
my nic takového nechtěli, my chtěli jen náš kufr. Ten nakonec dorazil a nám nebylo jasné, proč mu
těch pár schodů trvalo déle než celý let z Luxoru. Měl jsem sice snahu náš kufr „ukrást“ a odnést si
ho sám, ale v hotelu bylo nemyslitelné a i nepřípustné, aby si hosté odnesli kufr sami. Od toho tam
jsou zřízenci.
Dali jsem se trochu do pucu a odebrali se do haly na informační potlach. Na zpáteční cestě
jsem začal pomalu zpracovávat Ahmeda a lidi ve skupině ohledně programu na poslední den, kdy
bylo volno. Možností bylo několik. Starý bazar, Memfis a Sakara, oáza Fajúm a Alexandrie. Nám
se nejvíce zamlouval výlet do oázy Fajúm a nenápadně kormidlovali k tomuto cíli. Večer jsme se
opravdu na tomto výletu shodli a bylo po problému co s volným dnem. Ahmed se s námi sice už
rozloučil, ale od jeho nástupce, který nás měl na starosti v Káhiře, jsme se dozvěděli, že s námi
31
pojede. Chvíli jsme ještě courali a očumovali mezi kuvajtskou šlechtou v mramorových dvoranách
a nakonec se usadili s alkoholickou „medicínou“ na balkóně a koukali na Nil a večerní Káhiru.
V sobotu 1.6. jsme se po snídani sešli v hale, kde už na nás čekal náš káhirský opatrovník –
Ozama. Měl napuchlý ret a vypadalo to, že někde dostal přes hubu. Vysvětlil nám to ale tím, že měl
včera nehodu na motorce, nestačil zajistit autobus na výlet a výlet se tudíž nekoná. To byl blesk
z čistého nebe a navíc nám to nějak nepasovalo dohromady s nehodou na motorce a zajištěním
autobusu, protože Arabové jsou mistři světa v improvizaci a nic pro ně není nemožné. Nedalo se ale
nic dělat a ať to bylo jak chtělo, na věci to nic neměnilo. Dostali jsme zpátky našich 150 DM co měl
výlet stát a přemýšleli co dál. Někteří ze skupiny si šli pro plavky a uložili se u bazénu, jiní se
vydali do města a jen my nevěděli co podniknout, protože se nám ani jedno a ani druhé nijak moc
nelíbilo. My chtěli někam do zeleně a ne k bazénu nebo na dlažbu ulice. Dohadoval jsem se
s Ozamem jak výlet do oázy přeci jen zvládnout a nakonec jsme skončili u taxíka. Po zkušenostech
z Hurghady jsem ale s taxíky opatrný, protože tam si lidi vzali taxíka a probrali se v nemocnici.
Proto se mi nějaký „pouliční“ taxík s kamikaze za volantem nijak moc nezamlouval. Naštěstí se ale
ukázalo, že má Sheraton vlastní licenci na taxislužbu a to už byla jiná. Netrvalo dlouho, vše bylo
přes recepci dohodnuto a my odjeli směrem na El Fajum. Nakonec se ukázalo, že bylo moc dobře,
že to tak dopadlo, protože místo původních 150 DM nás celý výlet stál jen 150 LE. Vše se platilo na
recepci hotelu a na to konto odpadlo i dohadování s taxikářem. Vše špatné je na něco i dobré a lépe
jsme to vyřešit snad ani nemohli.
Taxík s námi zamířil směrem k pyramidám a chvíli poté už jedeme pouští. Silnice nebyla
v nejlepším stavu a já měl trochu obavy, aby houpání auta nějak juniorovi nerozhoupalo i žaludek,
protože to bylo přeci jen 95 kilometrů. Junior byl ale v nejlepší náladě a ohromně se bavil.
Taxikářova angličtina byla poněkud nezvyklá, měl jsem s ní dost potíže a mimoto jsem byl ten den
nějaký zabedněný a aniž bych si to byl uvědomoval, tak jsem od angličtiny až po češtinu míchal
páté přes deváté. Junior z toho měl docela legraci a nechal se slyšet v tom směru, že by ho docela
zajímalo, co by mé angličtině říkal jeho angličtinář. To nevím, ale tam to nijak nevadilo, tam to
bylo prostě „maléš“ – nic se neděje. Taxikář byl mladý kluk a zpočátku byl dost nesmělý. Zřejmě
mají z hostů z Sheratonu dost respekt a jsou proto daleko zdrženlivější. Nakonec se ale přeci jen
rozpovídal a prozradil na sebe i to, že je vyučený cukrář.
Měli jsme sice namířeno do zeleně, ale zatím krajina podél silnice nijak moc zelený dojem
nedělala. Všude kolem jen neutěšená poušť, zpestřená sloupy elektrického vedení a občas i nějakým
vojenským objektem. Slunce už bylo dost vysoka na obloze, když se před námi objevil Birket elKarun – Karunské jezero. Dříve se rozprostíralo přes víc než polovinu dnešní oázy, bylo tam vše
navíc i dost močálovité a dobré jen na lov krokodýlů a pěstování okurek. Původně leželo jezero 22
metrů nad hladinou Středozemního moře a dnes je 44 metrů pod ní. Jezero je velké 50 x 12 km a 4 –
18 metrů hluboké. Voda je sice trochu slaná, ale to ani v nejmenším nebrání tomu, aby se tam ryby
32
cítily víc než dobře. Vše, co zbylo po močálech, je dnes úrodnou půdou. Vše ale nadále stojí a padá
se zavlažováním. Oáza je proto protkaná tisíci kanály, napájenými vodou z Josefovy řeky - Bahr
Jusuf, která je jedním z postranních proudů Nilu a oč je pustější okolní poušť, o to úrodnější je
oáza. Nejen florou, ale i faunou. Je tam plno vodního ptactva a řidič vykládá, že se tam jezdí na lov
a netrvalo to dlouho a na potvrzení jeho slov se vedle auta objevila Jawa a její řidič za jízdy něco
hulákal do otevřeného okna taxíku. Trochu mne znervozňovala brokovnice kterou u sebe měl, ale
dostalo se mi vysvětlení, že nám jen nabízí možnost si jít zastřílet na kachny. Trochu mne to
vyvedlo z míry, s poděkováním jsem odmítl a po chvíli jsme zastavili u Auberge du Lac. Obstarožní
hotel postavený v koloniálním stylu dělal dojem, že jsme se ocitli v nějakém starém filmu. Zašli
jsme na čaj, pozvali i řidiče, ale ten se jen ošíval a nechtěl. V hotelu jsme byli prakticky sami.
Vypili jsme si kafe a čaj, který mne ale trochu zklamal. Chtěl jsem čaj s mátou peprnou, ale nebyla.
Servírka se šla podívat i na zahradu, ale bezvýsledně. Že by to s tamní úrodností přeci jen tak
růžové nebylo? Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali dál. Projeli jsme usedlostí, kde vše dělalo
dojem, že se tam čas zastavil. Byla to prostě pravá arabská venkovská idylka a na naše oči vše
dělalo docela chudý dojem. Pravý opak byl ale pravdou, protože ten, kdo tam vlastní půdu, patří
k bohatším. Jelikož využívají opravdu všeho, tak měl junior možnost se v reálu podívat na něco, co
už znal ze zeměpisu. Šlo o třístupňové hospodaření na políčkách. Aby se půdy využilo co nejvíce,
tak mezi palmami pěstují ovocné stromy a mezi nimi ještě zeleninu. Takže je z každého políčka
trojnásobný užitek a navíc roste zelenina trochu ve stínu, což také není k zahození. Řidič pak
zastavil u jedné místní zajímavosti. Oáza má i vlastní prameny a kolem jednoho udělali něco na
způsob botanické zahrady. Skočil nám koupit vstupenky a už mašírujeme pod stromy obsypanými
červenými květy. Cestičky byly dlážděné, lemované hliněnými zídkami a vchody do příbytků. Vše
dělalo dojem, jako kdyby na botanickou zahradu předělali celou místní vesnici. Byl jsme daleko
široko jedinými turisty a není divu, že o nás byl u místních dětí dost velký zájem. Děcka nabízela na
ochutnání „mišmiš“ (meruňky) a radovala se z tužek a žvýkaček, kterými jsme se revanžovali. Došli
jsme až k vlastnímu pramenu, vytékajícímu ze stavby připomínající miniaturní římský amfiteatr. Od
zřízence jsme dostali sklenici vody na ochutnání a pak chvíli zaháněli chmurné představy, co by to
mohla udělat s našim zažíváním. Voda ale byla dobrá a následky se nedostavily. Proběhli jsme to
tam celé, děti na nás volaly "bakšíš, bakšíš“, my na ně na oplátku a obveselení dospělých "bakšíš
anazaju“, jako že od nich také chceme bakšiš a pak jsme s vojáčkem v patách, kterému se zdály děti
už moc divoké a dělal nám něco jako (zbytečnou) ochranku, vrátili k autu a pokračovali do města
Fayum. Dalo by se říci, že je to něco jako jejich okresní město a má celkem 75000 obyvatel.
Jednalo se o typické provinční městečko, kde se míchala moderna se středověkem a kde se
křižníkům silnic do cesty pletly naložení oslíci. Chtěli jsme vidět tamní kola na čerpání vody a po
menším vyptávání na cestu jsme zastavili u kavárny, kde čtyři kola čerpala vodu z bazénu do
odvodního kanálu. Měli je tam přímo na náměstí. Než jsme se mohli usadit u čaje, tak jsme se
33
museli nejdříve nahlásit u policajta hned vedle. Oni si nás po cestě vůbec dost hlídali a vždycky a
všude si psali kdo přijel a kdo odjel. V kafáči jsme byli jedinými cizinci a všichni k nám byli
ohromně přátelští. Tentokrát byl čaj s mátou peprnou a dostali jsme i něco jako bábovku. Posezení
bylo velmi příjemné a chládek a romantiku ještě zdůrazňoval zpěv “šadůfu“, jak se ta čerpací kola
jmenují. Kola pochopitelně nijak nezpívala, pouze vrzala, ale tak táhle a melodicky, že to chvílemi
připomínalo melodie ze „Silkroad“ od Kitaro. On to vlastně ani skutečný starý šadůf nebyl, protože
to by ho musel pohánět nějaký živočich, ale tuhle modernizaci jsme jim celkem snadno prominuli.
Venku jsme zjistili, že náš šofér beze stopy zmizel, chvíli proto kecali s číšníky a posléze objevili
řidiče v kšeftě přes ulici. Využil krátkého volna, skočil si koupit košili a my nevynechali příležitosti
si prohlédnou místní „Smíšené zboží“, kde měli nejen textil, ale i hrnce a elektrospotřebiče. Byl to
zřejmě i místní „frc“, protože vedli i opotřebované sporáky. Ke zděšení řidiče jsme projevili přání
jít opět na nákup, ale ne na takový jaký myslel on. Nám nešlo o suvenýry, šlo nám o chleba.
Objížděli jsme náměstí a vyptávali se na pekárnu. Nakonec jsme ji našli a tentokráte to byla
opravdu ta správná. Vypadalo to tam spíše jako v kovárně, ale měli úplně čerstvý a ještě horký
plackovitý „ajš“. Když jsme poté ještě zastavili u zelináře, tak jsme měli nakoupeno na večeři. Moje
spolucestující sice ještě projevila zájem jít se podívat i po jiných kšeftech, ale z toho se řidič dost
vyplašil. Při dosavadních nákupech musela moje spolucestující s juniorem zůstat v bezpečí v autě a
on běhal stále se mnou a hlídal mne. Zřejmě o nás měl dost strach. O nějakém běhání po městě
nechtěl ani slyšet a neustále nabízel, že s námi vše projede autem a tak jsme od našeho nápadu
s dalšímu okukováním kšeftů radši upustili a řidič se na to konto viditelně uklidnil.
Byl pomalu čas se vydat na zpáteční cestu a docela jsme litovali, že jsme nemohli zůstat déle,
protože tam bylo ještě pár věcí na prohlédnutí. Jako např. rujny Krokodilopolis, hawarské pyramidy
a zbytky labyrintu. Jeli jsme ale hlavně za zelení, navíc bychom museli mít daleko víc času a také
jsme nechtěli být na cestě celý den. Namířili jsme proto zpátky do Káhiry s tím, že bychom si někde
skočili na oběd. Původně jsme se chtěli najíst v oné „auberge“ u jezera, ale tam jsem už nejeli a
řidič nám slíbil, že nás zaveze do dobré a nepříliš drahé restaurace. Mohli jsme vycházet z toho, že
nás zaveze do nějaké restaurace u pyramid a trochu se na to křenili, protože to jsou typické
turistické restaurace a my hledali něco domáčtějšího. Opravdu jsme skončili u pyramid, ale naštěstí
se ukázalo, že je tam restaurací celá řada, řidič ony turistické restaurace minul a namířil s námi tam,
jak se nechal slyšet, občas i sám chodí. Řidiče jsme také pozvali na oběd, ale i tentokrát s díky
odmítnul. Usadili jsme se v restauraci a začali studovat jídelníček. Měli celkem tři menu v ceně od
20 do 30 – 35 LE a rozdíl byl jen v tom, že u prvního menu bylo asi pět řádek co menu obsahuje a u
toho nejdražšího bylo těch věcí dobrý dvojnásobek. S juniorem jsme se rozhodli pro rybu a moje
spolucestující pro šiškabab, který na jídelníčku sice nebyl, ale otevřené ohniště nedaleko svědčilo o
tom, že mají i ono grilované maso. Jídlo bylo opravdu výborné a bylo ho tolik, že jít tam ještě
jednou, tak bychom si objednali jen dětské porce. Naše ryba přečuhovala velký talíř na obou
34
stranách a moje spolucestující na tom byla s jejím grilovaným masem také víc než dobře. Navíc
přinesli ještě přinesli tác pomfritů, tác rýže, mísu plackovitého ajše a to ještě na stole stála řada
talířů s různými saláty a nechyběly ani všelijaké omáčky, olivy a ostrý ovčí či kozí sýr. Nakonec
přišlo ještě i kafe a můj čaj. Bylo nám moc dobře a neměli jsme již žádné další přání – asi
k velkému zklamání číšníka, který se nás pravidelně chodil ptát, jestli je vše v pořádku a jestli si
ještě něco nepřejeme. V restauraci jsme byli opět jediní turisté a mimo nás tam byla ještě nějaká
domácí oslava, pro kterou jsme byli svým způsobem i trochu atrakcí. Ty hody nás přišly celkem na
65 LE plus 5 LE jako tuzér, což bylo pro nás víc než laciné, ale na místní poměry velmi luxusní.
Opět se ukázalo, že se v jednodušších restauracích jí daleko lépe než tam, kde si potrpí na zbytečný
a často i hraný luxus a kde každý předražený prd servírují na stříbrném podnosu.
Když jsme vyšli ven, tak se ukázalo, že to byla restaurace opravdu jen pro domácí, protože na
dvoře seděl náš řidič v družné rozpravě s řidiči turistických autobusů, kteří se tam přišli nadlábnout,
nebo třeba jen na kus řeči a vypít čaj. Takže byl i oběd nakonec zážitkem. To, že vařili na
otevřeném ohništi na zahradě, nás nijak moc nepřekvapilo, ale tam jsme se setkali ještě s jednou
věcí, kterou si šel junior se zájmem prohlédnout. Byla to kopulovitá pec na pečení jejich typického
plackovitého chleba. Udělá se placka z těsta, ta se žonglérsky přicplácne zevnitř na horkou kopuli,
placka se nafoukne jako balon a když se to umí a přesně odhadne kdy je dopečeno, tak ji z té pece
vyndají dřív, než se odlepí a spadne do ohniště. To jsou všechno sice jen takové maličkosti, ale jak
naznačuje titul jedné knížky, tak opravdu – „V Egyptě nejsou jen pyramidy“.
Před hotelem jsme se rozloučili se sympatickým šoférem, vyndali z auta naše saky-paky a
s pocitem, že je cesta u konce, namířili do hotelu na pokoj. Dostali jsme se ale jen ke vchodu, kde
nás zastavil portýr, který chtěl vědět, zda jsme byli spokojeni. Nejdříve jsem si myslel, že je to jen
zdvořilostní fráze, ale brzy jsem zjistil, že to portýr myslí naprosto vážně a že se jedná o jakési
vysvědčení pro taxikáře. Spokojenější jsme s ním nemohli být víc, taxikář od nás dostal samé
jedničky s hvězdičkou a spokojenost byla na všech stranách. Oč příjemnější bylo setkání
s domácími ve Fajumu, o to horší bylo setkání s Kuvajťáky v hotelu. Nejdříve to do mne narval
malý prcek řítící se chodbou přímo na mne. Koukal se mi přímo do očí a nakonec do mne oběma
rukama vrazil a chtěl mne odstrčit z cesty. Měl ale smůlu, nezvládnul to a já tak měl poprvé v životě
možnost pěkně od plic nazvat nějakého skutečného prince „posraným harantem“. V hotelu to ale
neměl personál lehké ani s dospělými. Jednou jsem viděl, jak jeden kuvajtský „šlechtic“ odplivnul
chrchel přímo na vyleštěnou mramorovou podlahu na chodbě. To mne dost zarazilo a ještě víc mne
zarazilo, že když jsem se tamtudy po chvíli vracel, tak už bylo vše uklizené. Takové věci jsou pro
nás naprosto nepochopitelné a byly pouze důkazem, že přes všechny jejich olejové miliardy nadále
zůstávají pouhými honáky dromedárů, kterými byli již jejich předkové.
Odebrali jsem se k bazénu, kde jsme našli celý zbytek naší skupiny. Někteří tam leželi celý
den, ale byli i podnikavci, kteří navštívili nějakou tu pozoruhodnost ve městě. Ted' ale všichni leželi
35
kolem bazénu a pozorovali cvrkot. Všude kolem leželi „Kuvajtíci“ a bazén byl plný dětí. Od jedné
číšnice jsme se dozvěděli kdo tam co je. Princů a princezen tam byla halda a každé děcko mělo
nejméně jednoho osobního strážce. Ti postávali u pultíku s telefonem a hlídali kde se co šustne.
Telefon zařinčel, bodygard převzal rozkazy, vytáhl z vody nějakého toho šlechtického haranta,
usušil ho, oblékl a vyexpedoval k příslušné chůvě. No prostě úplný ciskus. Dokonce se tam musel
zapsat do knihy každý, kdo na tu terasu přišel. To jsem se ale dozvěděl až dodatečně, takže jsem
tam byl vlastně inkognito. Modrá voda v bazénu s altánkem na ostrůvku a umělým trávníkem kolem
bazénu sice lákala, ale víc mne lákalo muzeum, jehož cípek jsem zahlédl přes řeku za hotelem
Hilton a kam jsem se rozhodl ještě zajít. Nikdo nejevil zájem jít se mnou, a tak jsem šel sám.
Poflakoval jsem se po ulicích, občas si při přechodu ulice zahrál ruskou ruletu a nakonec jsem
skončil u muzea. Jenže jsem vše nějak nedomyslel a už bylo zavřeno. Chvíli jsem posedával na
náměstí el Tahir a pak šel pomalu zpátky. Snažil jsem se si procházku co nejvíce prodloužit, ale
k hotelu to nebylo daleko a já tam celkem brzy dorazil. Dojem mramorové haly se mi míchal
s otrhaným klukem žebrajícím u cestujících na autobusovém nádraží u muzea a rozmazlenci
v bazénu celý dojem už jen dorazili. Lidé ze skupiny se spokojeně cachtali ve vodě, nebo chytali
bronz. Den skončil opět u anglických zpráv a arabských reklam a z našeho rádia jsem zjistil, že je
doma 20° C, což bylo o dva stupně víc než pár dní předtím. Nakonec jsme už jen posedávali na
balkóně a byli spokojeni. Jenže když je člověku nejlépe, tak nezřídka dostane nějaký tipec. Junior
měl s sebou fotoaparát po dědovi, který jsem opravil. Děda do něj dal film, udělal pár snímků a
zbytek filmu si vzal na dofocení junior s sebou na cestu. Bylo to celkem 24 obrázků a junior se ten
večer divil, že už fotí obrázek číslo 27. Nejdříve jsem sice myslel, že dal děda do foťáku film na 36
obrázků, ale pak ve mně správně hrklo. Vzal jsem foťák, odešel do koupelny a ve tmě ho otevřel.
Ukázalo se, že ve foťáku film vůbec nebyl a i děda prvních osm obrázků vyfotil naprázdno. To bylo
opravdu to poslední s čím bych počítal. Málem jsme pak nad juniorovým zklamáním brečeli. Byl už
i tak dost sebraný z toho, že cesta končila a ted' ještě tenhle malér. Mne nejvíc mrzelo, že si
s vybíráním motivů dal po cestě opravdu velkou práci ve snaze udělat co nejhezčí fotky. Radši jsme
se doma před dědou o ničem nezmínili.
Neděle, 2.6. byl den odjezdu. Měli jsme odlétat v půl dvanácté a mohli proto vyspávat,
protože nebylo kam pospíchat a sbaleno jsme měli našup. Nejdůležitější bylo vyndat bundy z kufru,
protože nás doma žádné pařáky nečekaly. Čekání na autobus nám zpestřil jeden místní řidič, který
se snažil s jeho zaparkovaným autem vyjet od chodníku. Na vyjetí neměl místo a proto tak dlouho
narážel do nárazníku auta před ním a za ním, až si udělal dostatečné místo a vyjel. Zřejmě ho to ale
nijak moc nevzrušovalo, bylo to prostě „maléš“ a navíc se podobná metoda praktikuje třeba i ve
Francii. Cestou na letiště jsem jen zamávali soše Ramsesa a poslednímu obelisku, naše okružní
cesta byla u konce a zůstala jen otázka, zda to byla poslední cesta do Egypta.
36
V hale na letišti jsme měli možnost si celou cestu zopakovat v televizi, protože v jednom
kiosku prodávali videokazety o Egyptě a jedna z nich běžela jako reklama. Letadlo bylo tentokrát
pěkné a pohodlné, ale pro juniora nezajímavé, protože se nejednalo o nový typ do jeho „sbírky“.
Cestou nechyběly ani informace kde se právě nacházíme a film s reklamami. Takže je celkem
zbytečné dodávat, že jsem se u televiza krásně vyspal. Skupinu, která se většinou vracela
objednaným autobusem jsme opustili před letištěm a byli opět sami. Na nádraží jsem si ještě vypil
pivo, ale nechutnalo mi ani zdaleka tak dobře, jako putny obyčejné minerálky v Egyptě. S juniorem
nebyla pomalu řeč, protože mu končila nejen cesta, ale i prázdniny. Cestou byl absolutně a bez
výhrad nadšen a musím říci, že s ním nebyla po cestě ani jedna komplikace. Velkou roli ale zcela
jistě hrála forma cesty, protože jsme velkou část cesty pluli lodí a autobusem dělali jen poměrně
krátké výlety. Cestování lodí bylo premiérou i pro nás a shodli jsme se na tom, že se jedná o velmi
pohodlnou a klidnou formu cestování a proto se už nijak nedivím, že byla svého času plavba po
Nilu tak oblíbenou kratochvílí u lépe situovaných Angličanů. Je proto velkým štěstím, že si takovou
cestu dnes může dovolit i člověk, který nepatří mezi lordy a různé mylady.
Opravdu velkým štěstím. Masalama, Misr. Tschokran ... Ašufa senegaja – inšalah.
37