NÁBOŽENSTVÍ A JÍDLO NÁBOŽENSTVÍ A JÍDLO

t é m a
NÁBOŽENSTVÍ
A JÍDLO
Strava mùže znamenat prùlom posvátna do bìžného života
Ivan O. Štampach
Moderní civilizace zmìnila jídlo v pouhý „pøíjem potravy“. Zapomíná
na jeho sociální, kulturní, etické a duchovní souvislosti. Náboženství
bylo vykázáno do oblasti zbožných citù. Jeho dìjiny i souèasný
život však ukazují, kolika vazbami je s jídlem spojeno.
Jsme to, co jíme
Nechápeme-li náboženství jen jako sociální
útvar charakterizovaný organizaèními strukturami, ceremoniemi, mýty a doktrínami,
vznikne otázka po vazbì jeho osobního
prožívání se zkušeností. Existuje specifická
„náboženská zkušenost“? O to se odborníci
pøou. Pro jedny jde jen o nábožensky zaøazené bìžné životní zkušenosti, druzí se domnívají, že jde o neredukovatelné, specifické
prožitky.
Moudrost jazyka samotného nám ukazuje, oè mùže jít. Slovo zkušenost souvisí
s kousáním. Poznatky se èasto oznaèují jako
potrava pro duši. Známe-li nìco, napø.
nìjakou životní situaci povrchnì, øíkáme, že
jsme toho pouze okusili nebo to ochutnali.
Když se do nìjakého tématu pustíme naplno,
øíkáme hovorovì, že jsme do nìj zažráni.
O zkušenostech, které nás netìší, øíkáme
nìkdy, že jsou hoøké.
V rùzných jazycích pozorujeme spojitost poznání s rùznými tìlesnými zkušenostmi. Latinské cognitio - poznání se nìkdy vykládá jako co-genitio (spolu-plození,
spolu-rození). Podobnì hebrejské jada´,
které najdeme v biblickém pøíbìhu o prvních
lidech, se pøekládá tak, že Adam „poznal“
Evu, ale následkem tohoto poznání bylo, že
porodila syna. Proces, jímž dospíváme
k zvláštnímu poznání poskytnutému jaksi
„shùry“, se nazývá „inspirace“, což je
latinské inspiratio - vdechnutí, vdechování.
Vše nasvìdèuje tomu, že novovìké
myšlení zvìcnilo a zpøedmìtnilo bytostnì
lidské dìje, jako je jídlo a spolu ním dýchání
a milostné dotýkání a objímaní. Vyrvalo je
z komplexní lidské souvislosti. Pøipsalo jim
jen fyzikálnì chemický a biologický význam.
Archaickému èlovìku neunikala hlubší dimenze jídla a ostatních zpùsobù kontaktu
se skuteèností. Postmoderní èlovìk znovu
objevuje posvátnou dimenzi prostých kaž-
DINGIR 1/200 5
dodenních aktivit. Fenomenologická analýza takových èinností, jako je jídlo, ukazuje,
že to, co nazýváme náboženskou zkušeností, mùže opravdu být právì jejich hlubší
dimenze.
Z tohoto hlediska není udivující, že náboženství mají svá pravidla, co jíst a co nikoli, kdy jíst a kdy nejíst, znají pøíležitostná
nebo úèelová omezení v jídle, doprovázejí
všední jídlo bdìlou pozorností odhalující
jeho hlubší rozmìr, a proto také meditací
a modlitbou. Jídlo je souèástí obìtních rituálù: tak, jako èlovìk navazuje nebo obnovuje
pøátelské èi pøíbuzenské pouto s lidmi
u spoleèného stolu, i jedení z toho, co bylo
nabídnuto Bohu èi bohùm, znovunavazuje
(lat. religio - znovunavázání) spojení s nimi.
Pardubická konference Náboženství a jídlo
Nejvìtší religionistické pracovištì v Èeské
republice, Katedra religionistiky a filozofie
Fakulty humanitních studií pardubické
univerzity, poøádala spoleènì s Èeskou
spoleèností pro studium náboženství ve
dnech 25. a 27. øíjna 2004 dvoudenní
mezinárodní konferenci vìnovanou právì
vztahu jídla a náboženství. Pracovníci
hostitelského pracovištì, jiných univerzitních a akademických pracoviš, také ze
Slovenska a z Polska, se touto tematikou
zabývali v tematických blocích vìnovaných
historii jídla v religiózním kontextu od antiky
po novovìk. Zvláštní blok byl vìnován rituální hostinì ve starovìku. Další pøednášky
poskytly materiál ke srovnání jídelní praxe
a pohledù na jídlo v judaismu, køesanství
a islámu. Více pøíspìvkù, napø. vìtšina pøíspìvkù slovenských úèastníkù, se vìnovalo kulturnì antropologickým a etnologickým souvislostem.
Druhý konferenèní den pøinesl pøíspìvky o jídle v souèasné religiozitì. Vít Machálek si všiml extrémního jevu, který pracovnì nazval „spirituální anorexií“. Dva
referující (Bryndzová a Fárek) se vìnovali
jídlu ve višnuistické tradici s ohledem na
souèasné hnutí Hare Kršna. Milan Fujda
z Brna se zabýval z religionistického hlediska souèasným èeským èajovnictvím.
Závìreèný pøíspìvek nabídl filozofickou
reflexi tématu.
Pøíspìvky tohoto èísla jsou výbìrem
nìkolika pøíspìvkù z pardubické konference
ve zkrácené a zjednodušené podobì. Kompletní znìní vyjde pravdìpodobnì ještì
v první polovinì roku 2005.1
Obecná jídelní pravidla
Kdyby se sešli u stolu pøedstavitelé všech
náboženství, bylo by tìžké sestavit menu,
které by všem vyhovovalo. Jídelní pravidla
jsou pro rùzná náboženství a smìry uvnitø
nich specifická a výluèná. Religionisté jevili
tendenci hledat v nich (a v jiných náboženských pøedpisech èi úkonech) nesystematická, pøedvìdecká, pouze empiricky
odvozená hygienická pravidla. To však už
dnes nelze jednoznaènì potvrdit. U nìkterých pokynù nenajdeme racionální odùvodnìní a jsme nuceni pøedpokládat napø.
potøebu odlišit se od náboženského okolí.
U archaických náboženství si religionisté všimli fenoménu tabu. 2 Kulturní
antropologové a etnologové nahromadili
rozsáhlá pozorování. Srovnávací práce v tak
velkém rozsahu by byla nesnadným úkolem,
jehož by se religionistika mohla teprve
ujmout. Teprve tak by se potvrdily èi vyvrátily obèas formulované hypotézy o dalekosáhlé shodì napøíè rasami, klimatickými
oblastmi a kontinenty.
Èínské tradièní náboženství, a v jeho
konfuciánské nebo taoistické podobì, je
nesnadné odlišit od jiných oblastí lidského
života. To platí i o tradièní èínské medicínì
s jejími komplikovanými profylaktickými
a léèebnými dietami. Radikální stoupenci
indických náboženství vázaných na védskou tradici aplikují zásadu ahimsa (nenásilí)
tak, že uplatòují vegetariánskou nebo dokonce veganskou dietu. Obecnì znám je
zákaz pojídání hovìzího masa. Jídla se
posuzují podle pøíslušnosti ke tøem principùm zvaným sattva, radžas a tamas,
pøièemž pøi duchovní praxi se doporuèuje
strava sattvická. Buddhisté, pokud jim v tom
nebrání zvl᚝ nepøíznivé pøírodní podmínky (jako v Tibetu èi Mongolsku), jsou
vegetariány. V první z Patera mravních zásad (panèa šíla) se buddhista, a mnich
nebo laik, zavazuje neubližovat cítícím
tvorùm. Pokud si mnich vyžebrá maso, mùže
je jíst, ale nemá pøipustit, aby se kvùli jeho
9
t é m a
potravì zabíjela zvíøata. Pátou zásadou se
buddhista zøíká užívání opojných prostøedkù.3
Obrátíme-li pozornost k monoteistickým
abrahámovským náboženstvím, zjišujeme
nejprve v judaismu složité pøedpisy o rituálnì èisté stravì (košer) postupnì formulované na základì Tóry, Talmudu a historických i souèasných výrokù autorit.
Víme, že rùzné postoje k tìmto pøedpisùm
najdeme v rùzných smìrech judaismu
(ortodoxní, konzervativní, liberální apod.).
Køesanství nemá speciální „dietu“. Èlovìka podle Ježíšových slov neposkvròuje
to, co do nìj (jako pokrm) vchází, nýbrž
špatná slova a špatné èiny, které z nìj vycházejí.4 Køesan mùže jíst cokoli s vdìèností za Boží dary. Výjimku tvoøí adventisté,
kteøí v ponìkud volnìjší verzi uplatòují
židovské pøedpisy o jídle, a znaèná èást
z nich v tom jde ještì dále a jsou vegetariány. Islám zakazuje podobnì jako judaismus vepøové maso a navíc ještì alkoholické nápoje. 5
Pùst
Náboženství stanovují èasová omezení
v jídle. Pùst se ovšem nemusí týkat jen jídla.
Mùže znamenat také období bez zábav,
souvisí s pokáním, a proto je obdobím vážným. Židovská postní praxe je omezena na
Jom Kipur, kající den blízko zaèátku židovského roku. Dospìlí nic nejedí a nepijí
a berou na sebe i další omezení - nìkteøí se
postí celých deset dní pøed hlavním svátkem. Devìt dní, poèínaje dnem prvního
jarního úplòku (s pøihlédnutím k židovskému
„pøestupnému roku“), je pesachových, velikonoèní dny, ve kterých zejména aškenázští
Židé nejedí nic kvašeného (kynutého) z pìti
urèených obilovin, ale i nìkteré další pokrmy. Na jeden ze dnù pøed hlavním svátkem
Pesach pøipadá pùst prvorozených.
Tradièní køesanské církve mají pùst
pøed Velikonocemi. Jeho zaèátek v západním
ritu, Popeleèní støeda, a pak Velký pátek jsou
dny pøísného postu, kdy se mùže dospìlý
èlovìk nasytit jen jednou dennì a nemá jíst
maso. Nìkteøí na Velký pátek nejedí vùbec.
V ostatní dny pøedvelikonoèního postu
a všechny pátky roku (kromì liturgických
slavností) je mírný pùst zvaný pùst zdrženlivosti, nikoli pùst újmy. Pokoncilní øímskokatolická církev postní praxi liberalizovala
v tom smyslu, že umožòuje jeho náhradu
jinými skutky.
Pravoslavní køesané, zejména mniši,
mají mnohem pøísnìjší a velmi komplikované
postní pøedpisy. Pøedvelikonoèní pùst je
10
delší, jiný dlouhý pùst je pøed Vánocemi
a bìhem roku jsou další postní dny nebo
období. Protestantské církve sice posty
obvykle nepøedepisují, v nìkterých evangelikálních a zejména letnièních církvích se
však lidé postí dobrovolnì, spíše pøi rùzných pøíležitostech než v dobách stanovených kalendáøem. Ve velmi radikální podobì
to mùže znamenat úplné zdržení se pokrmu
i na ètyøicet dní.
Velmi známý je islámský postní mìsíc
ramadán, kdy se od východu do západu
slunce nemá jíst, pít a souložit. Celý mìsíc
je chápán jako doba modlitby, pokání, studia
a zklidnìní. Vzhledem ke kratšímu islámskému roku se ramadán postupnì posouvá
proti našemu kalendáøi. Snadnìjší je
k dodržení na severní polokouli (kde žije
vìtšina muslimù) v dobì, kdy spadá na
období blízko zimního slunovratu - jako
v tìchto letech.
Posvátná hostina
V tradièní spoleènosti spoleènì stoluje
rodina. Kdo je pozván k rodinnému stolu,
stává se témìø èlenem rodiny. Spoleèné
stolování naznaèuje vznik pøátelského vztahu. Bùh, èi bohové a bohynì jsou v rùzných
náboženstvích úèastníky hostiny, a tak se
mezi ním/nimi a lidskými stolovníky vytváøí
vztah popisovaný jako rodinný, pøátelský
èi smluvní. Èastým darem pøedkládaným
božským bytostem je pokrm nebo nápoj.
Nìco z obìtin požívají knìží a další zúèastnìné osoby. V rùzných archaických a antických náboženstvích máme obìtní èi jiné
posvátné hostiny s rùznými odstíny a dùrazy.
V izraelské náboženské tradici se obìti
a obìtní hostiny tak, jak jsou popsány
pøedevším v Pìti knihách Mojžíšových,
praktikovaly v kmenových svatyních a pak
ve spoleèném jeruzalémském chrámì. Po
jeho znièení se obìti nepøinášejí, nepokládáme-li za obì velikonoèní usmrcení
beránka a požívání jeho peèeného masa
(oficiálnì se vykládá jinak). Rùzné typy
hostin o svátcích nebo po synagogální
bohoslužbì doplòují rodinnou velikonoèní
hostinu - seder.
Køesané konají památku vykupitelských èinù Ježíše Krista tím, že konají to, co
podle pìti novozákonních zpráv konal Ježíš.
Když se svými uèedníky veèeøel, nad lámaným a rozdíleným chlebem øekl, že je to jeho
tìlo, které se láme èi vydává za nás. Nad
sdíleným kalichem mluvil o krvi, již mìl brzy
prolít a o smlouvì. Nìkteré køesanské
církve (katolíci, pravoslavní, starobylé vý-
chodní církve) této posvátné hostinì pøipisují centrální význam v køesanském životì,
u jiných ponìkud pozbyla dùležitosti. Bývá
rùznì oznaèována: veèeøe èi památka Pánì,
eucharistie, spolu s dalšími obøady také
božská liturgie a mše.6
Jídlo v souèasné religiozitì
Dnešní doba je nábožensky aktivní, i když
Èesko se zdá být v rámci euroatlantické
civilizace výjimkou. Není však nábožensky
tvoøivá. Jde spíš o citování a míšení náboženských prvkù. Najdeme tam vše, o èem
byla øeè, nìkdy v radikalizované podobì.
V širokém proudu nìkdy oznaèovaném
souhrnnì (i když zøejmì nepøesnì) jako New
age (Nový vìk) se klade velký dùraz na
stravování. Nìkdy jsou stoupenci tìchto
smìrù dùslednými vegetariány, nìkteøí
pøešli na indický zpùsob stravování napø.
podle receptur hnutí Haré Kršna. Ponìkud
se v tìchto okruzích opomíjí sociální role
duchovního stolování, tedy sycení hladových nejen božskými pravdami, ale i pozemským chlebem.
Závìr
Je zøejmé, že náboženství má co dìlat s jídlem
a jinými docela pozemskými zkušenostmi.
Pomìrnì vzácná je jeho verze, která se od
tìla a pøírody distancuje a odehrává se èistì
v oblasti myšlenek a citù. Potrava pro duši
a potrava pro tìlo se nemusí, neupadáme-li
do krajností, vyluèovat.
n
Poznámky
1 Pøipravovaný sborník z konference má vydat CERES,
støedoevropská sekce svìtového sdružení pro religionistiku IAHR.
2 Výraz z polynéského jazyka Tonga díky badatelùm
zdomácnìl pro oznaèení posvátného pøíkazu èi zákazu
bez ohledu na kulturu, již popisuje.
3 Dílèí informace o obøadech a pravidlech èínského náboženství v obou jeho verzích, indických náboženství
navazujících na védy i buddhismus najdeme roztroušené
v heslech solidního slovníku kol.: Lexikon východní
moudrosti, Votobia, Olomouc 1996.
4 Evangelium podle Matouše 15,10-11.
5 Detaily k židovským zvykùm a pøedpisùm najdeme
pøehlednì ve slovníku Ja´akov Newman a Gavri´el
Siwan: Judaismus od A do Z, Sefer, Praha 1992, k judaismu a dalším dvìma náboženstvím též Slovník
judaismus, køesanství, islám, redigovala Helena Pavlincová, Mladá fronta, Praha 1994.
6 Serióznì a pøehlednì z køesanského hlediska o ústøední
posvátné hostinì køesanství, též na pozadí židovské
tradice Pavel Filipi: Hostina chudých, Kalich, Praha
1991.
Doc. ThDr. Ivan O. Štampach (*1946) je vedoucím katedry religionistiky a filozofie na Fakultì humanitních
studií Univerzity Pardubice.
DINGIR 1/200 5