Den, kdy zvítězil hypermarket

téma RESPEKT 33 V 14.–20. srpen 2006
13
Štěstí, že to tu nechtěli regulovat. foto günter bartoš
Den, kdy zvítězil hypermarket
Obchodní centra naležato mění naše města, krajinu i nás samotné
Zní to neuvěřitelně, ale v době,
kdy čeští hokejisté proháněli
puk v Naganu, patřil výraz
hypermarket ještě málem do
slovníku cizích slov. Stálo
jich u nás jen několik, na
nákupy se chodilo nejčastěji do
samoobsluhy a malé obchůdky
se čile množily. O osm let
později se ocitáme ve zcela
jiném světě. S více než dvěma
sty hypermarkety Česko vede
žebříček postkomunistických
zemí, prstence nákupních zón
obrůstají každé větší město
a malých obchodů ubývá. Pivo
se dá pořídit za dvě koruny,
průměrný Čech si pro něj ovšem
zajede několik kilometrů autem.
Takže: jak se nám v tomhle
světě žije?
„M
ám ráda přírodu a sem mě to táhlo odmala. Bydlet tady byl můj sen,“
svěřuje se na zahradě své luxusní
novostavby Petra Täuberová. Pohledná osmadvacetiletá žena v letním
parnu popíjí ledovou šťávu a pozoruje zalesněné
kopce okolo. Jsme v Brně-Ivanovicích, nejatraktivnější čtvrti jihomoravské metropole. Právě tady
se odehrává zatím poslední a vcelku výmluvný díl
seriálu budování hypermarketů v Čechách.
Brněnské Beverly Hills, obklopené lesy, všechny místní realitní kanceláře inzerují jako oázu
klidu jen pár minut autem od centra metropole.
Ivanovice jsou ideální bydlení pro novou podnikatelskou elitu i milovníky tichého prostředí,
kteří dosáhnou na tučné hypotéky. Přestože metr
čtvereční pozemku se tu prodává za 3000 korun,
což je moravský rekord, volné stavební parcely šly
během pár let rychle na odbyt. V Ivanovicích, připomínajících spíš vesnici postavenou z lega než
městskou čtvrť, vyrostly desítky domků na klíč
i honosných novostaveb. Ty nejnovější se právě
dokončují nebo čekají na kolaudaci.
Když úspory z rodinného podnikání před pár
lety dovolily Petře Täuberové uvažovat o stavbě
domu ve vysněné čtvrti, rozhodla se nenechat
nic náhodě. Kromě zařizování koupě pozemku
a samotné stavby chodila pravidelně na jednání
místního zastupitelstva, seznámila se se starostkou, zajímala se, co a jak v Ivanovicích funguje. Správa obce na ni dělala dobrý dojem, lehkou
nejistotu v ní vzbuzovalo jen ječmenem porostlé pole přímo proti novým rodinným domům.
V územním plánu města mu totiž příslušela
zkratka SV/V – laicky řečeno informace, že na
poli lze postavit sklad, obchod nebo výrobní
halu. Představa fabriky pod okny potenciální obyvatelku samozřejmě znepokojila, na
stavebním úřadě i zastupitelstvu jí ale všichni uklidňovali, že nic takového nepadá v úvahu.
„Říkali mi, že tam budou stát malé obchůdky
či řemeslné dílny, kombinované s rodinnými
domy. Navíc brněnský magistrát vždycky
tvrdil, že průmyslová zóna je na jihu města, sever slouží k rekreaci,“ vypráví Petra
Täuberová. Úřední sliby jí připadaly jako
dostatečná záruka a míchačky se pustily do práce
na jejím novém domově.
Střih, píše se rok 2006. Vila paní Täuberové je
po kolaudaci a na protilehlém poli se schyluje ke
stavbě obřího obchodního domu pro kutily. Nadnárodní řetězec Bauhaus přes prostředníka skupuje pozemky a jen neochotně veřejně odhaluje své
plány. Na veškeré požadavky města, aby vyšel vstříc
místní klidné atmosféře, reaguje negativně. Citlivější architektura? Vyloučeno, hobbymarket bude mít
typizovanou halu. Nechat pozemku přirozený svah?
Kdepak, pole se náspem srovná do roviny, čímž se
příjezdová cesta zvedne na úroveň prvního patra
– tedy ložnic – rodinných domů naproti. A teď to
nejlepší – aby byl obchod lépe vidět z dálnice za
kopcem, otočí ho Bauhaus k obci zády. Majitele
nejdražších brněnských vil tedy čeká po probuzení pohled na vnitřnosti hypermarketu, zásobovací
rampy, vykládku palet z kamionů, odvoz odpadků.
Po dnes prázdné silnici brzy projede minimálně
patnáct set aut denně. A v obci se šeptá, že další
investoři už si brousí zuby na okolní pozemky.
„To víte, že když v neděli pozdě večer dostanu chuť na zmrzku, taky si ji ráda jedu koupit do
hypermarketu,“ ujasňuje si svůj vztah k nákupním centrům paní Täuberová, „jenže není přece
možné dovolit výstavbu bez jakýchkoli regulací.“ Rozhořčená mladá žena se spojila s dalšími
sousedy, kterým obchod zkřížil plány na klidné
bydlení a také znehodnotil draze nabytý majetek,
a pustila se do boje s hypermarketem. Není v tom
sama. Stavbu v obci nechce nejen drtivá většina
občanů, jak zjistil nedávný průzkum, který provedli studenti brněnské univerzity, ale ani starostka a kompletní zastupitelstvo. Bydlí tu bohatí lidé,
kteří se snadno dohodnou a kterým dělá zázemí
zkušená brněnská nevládní organizace. Všichni
jsou rezolutně proti, kauza má publicitu v médiích. A pointa? V Česku roku 2006 není síly, která
by dokázala rozjetý hypermarket zastavit.
Přichází investor
Základní stavební kámen budoucího spotřebitelského ráje i starostí s ním spojených byl trochu
symbolicky položen jen pár stovek metrů od vily
paní Täuberové. Za kopcem, který odděluje Ivanovice od dálnice do brněnského centra, postavila
firma Globus v roce 1996 historicky první smíšený
obchod s prodejní plochou větší než 250O m2 alias hypermarket. Pionýr, který měl první dva roky
v zemi jen mizivou konkurenci, se narodil do vděčné doby. Postkomunistická země, vyhládlá padesátiletým přešlapováním ve frontě na banány, se
v polovině devadesátých let konečně pořádně najedla – plocha obchodů v celém Česku se oproti revolučnímu roku 1989 téměř zdvojnásobila a počet
zaměstnanců či živnostníků za pultem dosáhl historického maxima 775 000 lidí. Tou dobou už na
trhu hezkých pár let nedominovaly malé soukromé
obchůdky, i když jejich počet ještě rostl, ale nadnárodní supermarketové řetězce. Co se zdálo jako rozvinutý kapitalismus, byl však zatím jen slabý začátek české nákupní horečky. Tak například desítka
nejsilnějších maloobchodních řetězců (Kaufland,
Lidl, Ahold, Penny Market, Billa, Tesco, Meinl, Plus,
Globus, Spar, Carrefour) v roce 1997 utržila „pouhých“ 25 miliard korun. O osm let později ji čekají
tržby ve výši 145 miliard a na stejnou expanzi se
mohly těšit i hobbymarkety pro kutily.
Nástupu nákupních gigantů si v témže roce
povšimla vláda. Ministerstva průmyslu a obchodu
a místního rozvoje se spolu s profesním Svazem
obchodu ČR sešla nad otázkou, zda je třeba rozvoj
velkoprodejen nějak regulovat. Rozhodli se jednomyslně: ne. Bohatě prý postačí, když na nákupní
centra dohlédnou obce, které vládnou územními
plány a stavebním řízením.
Opravdu málokdo tehdy odhadl, jak obrovský
hypermarketový boom nastane. „Očekává se, že
v roce 2000 dosáhne počet velkých hypermarketů jen u největších aglomerací osmdesáti jednotek,
tudíž možnosti zřizování jsou již limitovány,“ píše
v roce 1999 analytik Svazu obchodu ČR Ladislav
Šípek. Dnes v Česku stojí přes dvě stě hypermarketů, jen loni jich zahajovalo rekordních třicet (plus šest
obřích nákupních center), letos se očekává vznik dvacítky nových a napřesrok developeři avizovali další
rekordní přírůstek. S dvaceti superobchody na milion obyvatel jsme předběhli všechny kolegy z postkomunistického bloku – Maďarsko jich má polovic,
Polsko třetinu, na paty nám šlape jen Slovensko.
14 téma
14.–20. srpen 2006 V RESPEKT 33
o ekonomické závislosti, který by chránil dodavatele před nátlakovou politikou hypermarketů (má
ho Rakousko nebo Německo), ale neuspěl stejně
jako návrh levicových poslanců a odborářů regulovat otvírací dobu mamutích obchodů.
Jediným prostředkem, kterým může dnes město ovlivnit, kde a jaký chce mít hypermarket, tak
zůstává územní plán. Jenže tenhle počátkem 90.
let zbrusu nový a nadějný nástroj plánování rozvoje obcí dnes u znalců budí už jen úsměv. „Nepamatuji si prakticky jediný případ, kdy by politici ve
městě nezměnili územní plán na přání obchodního řetězce,“ říká členka olomouckého Hnutí Duha
Dominika Kovaříková a pražští i brněnští kolegové
přitakávají. Stejně to funguje, má-li řetězec zálusk
na ornou půdu – vyjmutí ze zemědělského půdního fundu se vyřizuje automaticky. Výjimek je
pramálo. Uvědomělou politiku provádí například
jihočeská Třeboň: trvá na tom, že řetězce vpustí
jen na severní, průmyslový okraj města, a jejich
vstupu do centra či sídlištní zástavby hodlá podle
místostarosty Jana Oušky bránit všemi prostředky. Jinak se u nás hypermarkety těší dlouhodobé
přízni politiků. Takže mají-li pravdu skeptici, měli
bychom na tom být prachbídně.
Hadry z Číny
Na tržiště do centra se chodí pro zeleninu a ovoce, zbytek mají lepší za městem. (Olomouc) foto günter bartoš
Už i Jičín
Češi si nákupní ráje zkrátka zamilovali. Hypermarkety nejprve obrůstaly okraje měst a vznikaly
tak obrovské nákupní zóny, v poslední době ale
stále častěji pronikají blíž k centrům. Například
v Praze na Chodově loni na podzim otevřelo největší nákupní centrum v zemi (kromě obří samoobsluhy se chlubí i rekordním počtem dvou set
obchodů pod jednou střechou) a seznam těch,
která se ještě chystají, může nepřipraveného obyvatele hlavního města svou délku zaskočit: multifunkční centrum Arkady na Pankráci, Centrum
Opatov, Vltava River Park v Holešovicích, Vítek
Centrum u Masarykova nádraží, Dejvice Center na
Vítězném náměstí, A7 Arena Holešovický pivovar,
Copa Centrum u metra na Národní třídě, Palladium v bývalých kasárnách na náměstí Republiky,
Obchodní centrum Švestka v Ruzyni… Sečteno
a podtrženo – jen v metropoli vzniká celkem 32
nových projektů včetně kancelářských budov.
Zatímco dříve se hypermarkety stavěly ve velkých městech, dnes má své Tesco třeba i sedmnáctitisícový Jičín, Opava či Znojmo si dopřály hned po
čtyřech hypermarketech. Pro obecní kasu to není
jednoznačné plus – inkasuje sice daň z nemovitosti, ale obchodní centrum znamená také výrazně
větší provoz přes obydlené čtvrti, vyšší náklady na
údržbu a opravu silnic a další výdaje. Nejvíce obřích
obchodů dnes najdete v Moravskoslezském kraji, nejméně jich má Vysočina. Okresů, kde nestojí
žádný, je už jen jedenáct. Stejnou hypermarketovou
horečku jako postkomunistická Evropa na přelomu
tisíciletí prožívá pouze východní Asie.
Hypermarkety změnily obvyklé způsoby nakupování. Přetáhly zákazníky nejen drobným živnostníkům, ale i služebně starším supermarketovým řetězcům, zdatně jim konkurují jen diskonty typu Lidlu nebo Plusu, které prodávají z palet
mimořádně levné potraviny. Podle průzkumu
agentury AC Nielsen v hypermarketech nakupuje
až 70 % zdejších obyvatel a tráví v nich čím dál více
Kdo šetří,
má Wal-Mart
Česku se zatím vyhýbá, ale ve světě je to jednička.
Největší obchodní řetězec a druhá nejmocnější
korporace planety, vynálezce nových obchodních
metod, symbol hojnosti i všehoschopný predátor.
Zkrátka král všech hypermarketů – Wal-Mart.
„Slavnostně slibuji a zavazuji se, že kdykoli
ke mně přistoupí zákazník blíž než na deset stop,
usměju se, podívám se mu do očí a pozdravím ho.
K tomu mi dopomáhej Sam.“ S pravou rukou zvednutou k přísaze tenhle závazek jednoho sobotního
rána roku 1989 opakovali na schůzce se svým
šéfem všichni přítomní zaměstnanci. Muž, který
přísahu vymyslel a přizval k ní reportéra časopisu
Fortune, byl evidentně spokojen.
Farmářský synek a sportovec Sam Walton
s byznysem začal už v dětství, když za světové
hospodářské krize vylepšoval rodinný rozpočet
prodejem mléka otcovy krávy. Po válce se uchytil
jako manažer v obchodních řetězcích a v roce
času. Obvyklý způsob obstarávání potravin devadesátých let – tedy 3krát týdně s velkou taškou do
obchodu – se změnil. Jak zjistila další agentura
Incoma, rodiny pořádají výpravy za nákupy jednou
až dvakrát týdně, většinou jezdí autem a v hypermarketu stráví minimálně hodinu až dvě (čtvrtina
zákazníků ovšem mnohem víc, někdy celý den).
Vytrvale také roste průměrná výše útraty – podle posledních průzkumů průměrný Čech nechá
u pokladny skoro dva tisíce korun.
Nesvobodný svět
Výhody levného nakupování asi není třeba detailně rozebírat – většina obyvatel Česka dává týden
co týden najevo, že jim rozumí dostatečně. Vzhledem k tomu, že nás na rozdíl od asijských konzumních tygrů zastihla nákupní vášeň uprostřed
příprav na vstup do Evropské unie, je ale trochu
s podivem, že se politici u sousedů neinformovali,
zda neexistují také nějaká rizika, kterým by stálo za to se vyhnout. „Hypermarkety mají spoustu negativ,“ říká Milan Štefanec, člen brněnské
nevládní organizace Nesehnutí, která se tématu dlouhodobě věnuje. „Zastavují volnou krajinu nevzhlednou architekturou, například v Brně
jich 80 % vzniká na zelené louce. Výrazně zvedají automobilovou dopravu ve městech, a díky
dominantnímu postavení na trhu, dumpingovým
cenám, kterým se nedá konkurovat, a tvrdé politice vůči dodavatelům ničí lokální výrobce i obchodníky. Centra měst se vylidňují, protože není, proč
do nich chodit.“
Obdobné výhrady má pražský urbanista a architekt Pavel Hnilička, který se fenoménu suburbanizace věnoval postgraduálně na univerzitě ve
Švýcarsku. „Vznikají tu prazvláštní oblasti, kde je
člověk naprosto nesvobodný, protože se v nich dá
pohybovat jen autem,“ vysvětluje, „tahle monofunkční krajina je nejen nehostinná, ale pro město i nesmírně drahá – roztahuje jej do šířky, což
s sebou nese náklady na silnice, osvětlení, sítě.“
1952 si založil vlastní. Zvolil originální strategii
– tvrdě šetřit na všem. Charismatický obchodník,
který i v době, kdy už byl druhým nejbohatším
mužem Ameriky (po Billu Gatesovi), chodil
k holiči ve své ulici a zásadně mu nedával ani cent
spropitného, zaměstnal ve Wal-Martu minimum
lidí, škudlil na platech, s výrobci tvrdě smlouval
o ceny a na minimum osekal i vlastní marže.
Zafungovalo to – jeho levná nabídka šla na odbyt
a na prodaném množství vydělal Walton mnohem
víc, než kdyby nasadil vysoké ceny. Připočteme-li
Samův nos na nové trendy (jako citovanou
vstřícnost k zákazníkům) a technologie (už v 70.
letech například firma používala první počítače),
obrovská expanze Wal-Martu začne dávat smysl.
Dnes má firma 5000 obchodních domů všude po
světě, zaměstnává 1,6 milionu lidí a obstarává
téměř tři procenta amerického HDP.
A nejen to – má také bezpočet nepřátel.
Waltonovy podnikatelské způsoby, škudlení na
mzdách i pojištění zaměstnanců, zaměstnávání
ilegálů, diskriminace žen, ničení příměstské krajiny či nenávist k odborářům se staly námětem knih
i filmů. Dokud charismatický Walton žil, dokázal
V zahraničí, kde mají megaobchody mnohem
delší tradici, podobně kritická slova běžně volí
i politici a postupně se jim přizpůsobuje také
legislativa. Většina evropských zemí reguluje
otvírací dobu hypermarketů, mnohde, jako třeba v Německu, se přitvrdily antimonopolní zákony, takže prodejce nesmí nabízet zboží za nižší
než nákupní cenu (běžná praxe po vstupu řetězce na trh, která má odstavit konkurenci). Západní
země také přísněji posuzují vliv hypermarketů na
krajinu, německé územní plány limitují kapacitu
obchodů, Britové rovnou zakázali stavět ve volné krajině mimo obce. Francie šla tak daleko, že
vznik každého superobchodu musí povolovat vláda a prakticky umožňuje jen náhradu za zkrachovalý podnik. V roce 2003 tak na území celé Francie vznikly pouze čtyři hypermarkety. Podnikání
řetězců všude ostře sledují antimonopolní úřady a běžně udělují vysoké pokuty. Britský ministr
životního prostředí před třemi týdny na schůzce
osobně přemlouval šéfy řetězců k ekologičtějšímu
chování a část jich například slíbila, že zkusí stavět budovy ze dřeva.
U nás si velké obchody užívají naprosté svobody. Magistrátní úředníci měst jako Brno nebo Olomouc se sice svého času pokoušeli přijmout regulativ, kolik smí být ve městě obchodní plochy, ale
politici jej včas poslali k ledu (navrhovaný 1 m2 na
obyvatele je dávno překonán). Dumpingové ceny
český zákon zakazuje jen dominantním podnikům
na trhu (což v případě řetězců není žádný, protože jich je hodně), takže si v českých super nebo
hypermarketech leckdy můžete koupit rohlík za
padesátník a zapít ho pivem za dvě koruny. Mluvčí antimonopolního úřadu Filip Vrána si vzpomíná na jedinou udělenou pokutu (dostali ji v roce
2003 Billa a Meinl za to, že si domlouvali systémy
slev a bonusů pro zákazníky), další pokus penalizovat deset řetězců za to, že jim ve stejnou dobu
záhadně vzrostla cena brambor na téměř stejnou
částku, ztroskotal pro nedostatek důkazů. Úřad
se pokoušel ve sněmovně prosadit přijetí zákona
prý svým osobním kouzlem a zaměstnaneckými
akciemi podřízené přesvědčit, aby i za těchto
podmínek pro firmu dýchali. Létal v letadle od
obchodu k obchodu, snažil se být mezi regály
a posilovat pocit, že je jedním z nich. Po jeho smrti
v roce 1992 se ale firma stále častěji dostávala
pod palbu kritiků, a to nejen ekologů nebo odborářů, ale třeba i republikánských politiků. Během
primárek před posledními americkými volbami se
prakticky všichni shodli na tom, že podnikatelské
způsoby firmy se musí změnit. Když si šéfové WalMartu posléze nechali udělat průzkum a zjistili, že
díky špatné pověsti ztratili osm procent zákazníků,
začali být přístupnější. Reforma by neměla být tak
těžká, jedna nezávislá studie spočítala, že kdyby
řetězec zvedl hodinovou mzdu zaměstnanců o dva
dolary, zboží na pultech by to zdražilo jen o setinu.
Waltonovi nástupci, pro něž jsou prý zásady otce
zakladatele téměř posvátné, ale evidentně mají
strach, že se starý Sam obrátí v hrobě. „Změna je
nutná,“ připustil v rozhovoru pro New York Times
lišácky hlavní mluvčí korporace, „ale zároveň
nemůžeme změnit to, co dělá Wal-Mart WalMartem.“
Zájemce, který touží poznat zákulisí českého
hypermarketového boomu zblízka, má mnoho
možností, kam se vydat, výprava do Olomouce zní
ale slibně nad jiné. Téma tu bylo v jisté době velmi
živé – magistrát se chová k investorům nanejvýš
vstřícně, ale přesto se místním občanům v celorepublikově ojedinělé kauze podařilo odvrátit stavbu hypermarketu v centru. A navíc: mají tu dobrá
čísla. Zatímco odboráři ani ministerstvo pořádně
nevědí, kolik u nás rozmach obřích obchodů vlastně připravil o práci drobných soukromníků, a některá data z ciziny budí zbytečnou hrůzu (Malajsie –
38 % maloprodejců bez práce), v Olomouci svého
času proběhl detailní průzkum. Zjistil, že mezi lety
1998–2002 tu ubylo celkem 104 z necelých osmi
stovek obchodů (zmizelo i 37 obchodů s potravinami), ačkoli celková prodejní plocha se zvedla
o třicet procent. Tedy žádná katastrofa, na druhou
stranu poměrně přesvědčivý důkaz, že do sedla se
vyšvihly hypermarkety. Návštěvník z Prahy si žádného zvláštního pustnutí památkově chráněného
centra nevšimne, odpůrci řetězců jej ale navádějí na stopu: „Obchody ubývají pořád, hlavně ty
specializované – boty, optika, turistické potřeby
nebo fotoaparáty,“ stěžuje si Dominika Kovaříková z Hnutí Duha, „všude se prodávají levné hadry
z Číny.“ Rychlá anketa v místní otevřené tržnici
ukazuje, že zákazníci se naučili těžit z výhod obou
světů. Obcházejí stánky se zeleninou a zkušeným
okem odhadují kvalitu. „Do Globusu nebo Kauflandu jezdím pro mouku a cukr, to je tam levnější,“ prozrazuje svou strategii starší dáma v květovaných šatech, „ale zeleninu bych tam nekupovala, tam mají dováženou z ciziny, zapráškovanou.
Tady koupíte čerstvou. Vidíte ty jahody za pětatřicet? To je zadarmo,“ pochvaluje si.
Paradoxní je, že právě tahle tržnice přežila jen
díky nebývale silnému odporu, který se v Olomouci proti hypermarketům zvedl před čtyřmi
lety. Magistrát se tehdy stranou veřejnosti dohodl s izraelským investorem na stavbě třípatrového
obchodního Paláce Morava na místě tržnice, v bezprostřední blízkosti památkové zóny se sloupem
zapsaným na seznam památek UNESCO. Když
se plán objevil v médiích, strhla se vlna kritických
hlasů – předimenzovaný, nehezký projekt, a navíc
nárůst počtu aut v centru. Politici kritiky nabádali
k obezřetnosti: „V jiných lokalitách máme studie
a nemůžeme najít investora, který by je uskutečnil. Teď investora máme a neustále ho zahlcujeme
nějakými podmínkami. Mohla by mu dojít trpělivost,“ varovala v tisku zastupitelka za ODS Marta
Vláčilová. A náměstek primátora Jaromír Czmero (ČSSD) veřejnost upozornil, že s investorem už
je podepsaná smlouva, která počítá se sankcemi
v případě odstoupení.
Občanský odpor byl ale v tomhle případě
mimořádně silný – organizovalo ho pětadvacet
lidí z nevládních organizací i dobrovolníků, přidali se architekti, památkáři, olomoucké celebrity,
jako například bývalý ministr kultury Pavel Dostál.
Pořádaly se debaty, před magistrátem demonstrovala tisícovka lidí, noviny přetékaly polemikami a petici proti Paláci Morava podepsalo pět
tisíc lidí, tedy každý dvacátý občan města. „Bylo
před volbami a my měli mezi sebou politologa,
který to radním přepočítal na hlasy,“ vzpomíná
Dominika Kovaříková na vítěznou bitvu. Magistrát nakonec ustoupil a Palác Morava se stal historií. Nádavkem pak tři tisíce obyvatel Olomouce
podepsaly petici Duhy Stop dalším hypermarketům.
Od té doby je ovšem ticho a obchody rostou dál.
„Snažíme se účastnit všech řízení, ale zastavit to
jde velmi špatně,“ říká Kovaříková. „Hlavně na
kraji města – možná vám pár nadšenců podepíše
petici, ale s tím nic nezmůžete.“
Mívali jsme čtyři prodavačky
V kanceláři starosty obce Velký Týnec Petra
Hanušky pár kilometrů jihovýchodně od Olomouce si člověk dopřeje osvěžující změnu. Příjemný,
sečtělý a věřící člověk, civilním povolání bohe-
téma RESPEKT 33 V 14.–20. srpen 2006
15
Hypermarkety tu nejsou jen kvůli nakupování a Češi to dobře vědí. foto günter bartoš
mista, evidentně není ostříleným komunálním
politikem, i když názory má podobné. Je pravým
fanouškem hypermarketů. Právě na jeho katastru vznikl zatím poslední olomoucký obchodní přírůstek a jediné, co prý starostovi kalí radost, je, že
se jmenuje Olympia Olomouc, a ne Olympia Nový
Týnec. Uprostřed polí, změnou územního plánu
proměněných na stavební pozemky, vyrostl rozlehlý areál plný obchodů, restaurací, který dává
místním lidem práci, a hlavně možnost snadných
nákupů. Do třiadvacetimilionového městského
rozpočtu přináší Olympia 600 000 korun, starosta si ale víc než peněz cení rozvoje obce. „Víte
před dvěma lety tu byla venkovská krajina s poli,
cestami a stromy, ale tohle prostě není udržitelné,“
je přesvědčený Hanuška. Na otázku, zda by rozvoj
hypermarketů měl být nějak regulován, odpovídá:
„Regulace nejsou potřeba, tohle se reguluje samo.
Zrovna Olympia má celkem pěknou architekturu, která krajinu moc neničí.“ Rovněž dopad na
místní maloobchodníky prý nebyl nijak dramatický. A dopravní zátěž? Na výpadovce z Olomouce
přibylo po otevření Olympie pět tisíc aut denně.
Automobilismus k dnešku podle starosty ale patří a jiné alternativy nejsou. Sám si pamatuje, jak
se, když ještě pracoval v Olomouci, musel každé
ráno dvacet minut mačkat v autobuse. „Nevím,
jaká by ta hromadná doprava musela být, abych
se k ní vrátil,“ svěřuje se Hanuška a doplňuje plány obce do budoucna: nedaleko Olympie by měl
vyrůst velký obchod s nábytkem.
Po rozloučení s usměvavým starostou a se
stohem brožurek o krásách Nového Týnce pod
paží, si člověk může jako studenou sprchu dopřát
exkurzi v potravinách jen pár metrů od budovy
městského úřadu. U manželského páru, který
prostorný obchod provozuje už od listopadové
revoluce, vyvolává slovo hypermarket nervózní
rozechvění. „Mívali jsme čtyři prodavačky, teď
jsme tu sami dva. Každý den ráno od půl šestý do devíti večer,“ říká pan Stejskal. „Dovolenou jsem měl naposledy v roce 1991.“ Když si
prý po revoluci vzali s manželkou úvěr a koupili
obchod, odebíral denně z Přerova 250 vek, dnes
po hypermarketové revoluci jich prodá pět a sotva se uživí. „Myslel jsem, že živnostník bude žít
trochu na úrovni,“ dodává. „Hnusnej, odpornej
hypermarket,“ přidává se jeho žena, „za chvíli
město přestane být městem a všichni budou korzovat po hypermarketech.“ Zavilými bojkotéry ale
manželé Stejskalovi nejsou: když potřebují větší
nákup, jedou pro něj do Olympie nebo Globusu
jako jejich sousedi.
Hypermarkety a jejich služby jsou zkrátka příliš
velkým lákadlem a jejich provozovatel dělá maximum pro to, aby přitáhl lidi. Do Olympie jich 70
procent přijede autem, pro ty zbylé jsou připraveny autobusy neustále zdarma pendlující mezi
nákupním gigantem a centrem Olomouce. A aby
nepřišli zkrátka obyvatelé okolních vsí, dvakrát
týdně zajede autobus zdarma i pro ně. „Nakupuje tu starosta, hejtman, fotbalisti i umělci,“ říká
manažerka Olympie Ivana Kočí. „Od města už
dneska nic nečekejte. Často, když jsem tam šla
nakupovat, našla jsem místo svého oblíbeného
značkového obchodu vietnamský krám. Navíc
tam není kde zaparkovat.“ A co zkusit tramvaj?
S touhle otázkou si tazatel evidentně spletl století. „No dobře, ale to musíte vědět, jak ten systém
tramvají funguje,“ říká bezelstně mladá absolventka psychologie a mezinárodního obchodu. „Není
to pro každého.“
Podlehne každý
Cestou zpátky do města si v autobuse (mimochodem otvírá dveře tak rafinovaně, aby se s ním
nedalo popojíždět po Olomouci, ale pouze dojet
do/z Olympie) lze ověřit, že podobnou filozofii
sdílí i nejmladší generace. V autobuse jedou jen ti,
kteří ještě nemají řidičák, nebo senioři. „Jezdíme
sem skoro každý den,“ pokyvují hlavou čtrnáctileté studentky gymnázia Tereza a Adéla, „většinou nic nenakupujeme, jezdíme se jen koukat po
obchodech.“ Nákupy pak obstarávají během cest
s rodiči – do centra už nakupovat vůbec nechodí.
„Lidem nákupní centra přinesla obrovský komfort, zjednodušení,“ vysvětluje specialista na geografii a maloobchod z Palackého univerzity Zdeněk Szczyrba. „Ale tohle už není o uspokojování
základních potřeb, to je zábava, na které se stáváte vědomě závislými.“ Svým zdaleka ultraliberálním přístupem k rozvoji nákupních center prý
Česko výrazně urychlilo proměnu, jakou procházejí města v postindustriální společnosti. „Město už nemá jedno přirozené centrum, ale několik
různých center, která představují právě nákupní
zóny,“ myslí si Szczyrba. Do nákupních zón se
postupně stahují různé městské „funkce“ jako
restaurace, kina, banky, pošty, sportoviště i ordinace lékařů. V Británii se například v červnu řešilo,
zda umožnit fungování chirurgických klinik uvnitř
nákupních center (nezávislí lékaři jsou vesměs
proti, protože bezprostřední sousedství sladkostí,
alkoholu a cigaret není pro rekonvalescenci ideální). „I já jsem jednou musela do Olympie, když
ve městě zavřeli poštu a potřebovala jsem nutně
něco poslat,“ svěřuje se aktivistka Hnutí Duha
Dominika Kovaříková, „nejhorší je, že i ti, kteří
chtějí hypermarkety bojkotovat, to nevydrží. Systém je nakonec donutí.“
Salám paní Vodičkové
Ani sociálnědemokratické ministerstvo průmyslu a obchodu, natož pravicová ODS momentálně
nemají v plánu rámec pro fungování obchodních
řetězců nějak měnit. Podle Ambrozkovy mluvčí
Karolíny Šůlové k němu nemá co říct ani ministerstvo životního prostředí – stavby většinou nekolidují se zákonem chráněnými území. Nezbývá
tedy než si na mamutí obchody zvyknout. Zdá se,
že po šoku a bankrotech na přelomu století se to
už podařilo alespoň některým malým obchodníkům. Jako dobrý nástroj, jak čelit mocnějším
konkurentům, se ukázalo být sdružování do volných obchodních asociací, v nichž každý živnostník sice vydělává na sebe, ale s dodavateli jedná
společný zástupce. Protože výrobci velkoodběratelům rádi dávají množstevní slevy, různé bonusy a výhody (hypermarkety jsou vyhlášené tím, že
tvrdě smlouvají o cenu a ještě si nechají od dodavatelů platit třeba za výhodné umístění produktů
v regálech), malým se sdružování vyplatí, protože
tak dosáhnou na nižší ceny a i velkorysejší doby
splatnosti faktur za zboží.
„Naučili jsme se s nimi žít,“ říká tajemník
jedné takové potravinové sítě Brněnka Milan
Škrdlík. Společný postup prý umožňuje nabízet zákazníkům až o pětinu levnější potraviny,
než by si mohl dovolit osamělý obchodník. „Ale
pochopili jsme, že proti nim nemůžeme bojovat
cenou, oni jedou na objemy, nakupují po lodích
a vlacích na aukcích ve světě,“ vysvětluje Škrdlík, sám majitel sedmi obchodů (dohromady jich
pod vlajkou Brněnky prodává v moravské metropoli a okolí 200). „Můžeme bojovat tím, že jsme
blízko, máme vše čerstvé, hlavně z lokální produkce a snažíme se vytvořit rodinnou atmosféru.“ Brněnka usiluje o osobní vztahy se zákazníky, pořádá pro prodavačky speciální školení
a jejím ideálem prý je, když každá prodavačka při
vstupu zákazníka příjemně zaševelí: „Co můžu
nabídnout, paní Vodičková, vaši oblíbenou Vysočinu?“ Dalším trumfem Brněnky je prý nabídka
hodně rozmanité skladby potravin, vyráběných
přímo v regionu, na což zákazníci slyší. „Většina zdejších výrobců začínala po revoluci s jednou škodovkou, známe se dlouho, tykáme si
a držíme se navzájem,“ vysvětluje Škrdlík. „Od
mnohých bereme třeba 60 % produkce. Dělá mi
to dobře. Proč bych měl sypat peníze do zahraničních dodavatelů? Co je mně do nich? Chci
podporovat region.“ Kromě patriotů si Brněnku
v poslední době oblíbili také vyznavači zdravého
životního stylu a globální spravedlnosti, protože
začala nabízet výrobky Bio a Fair Trade. Strategie být jiný funguje – za patnáct let činnosti
přežila Brněnka boom supermarketů, diskontů
i hypermarketů, aniž by jeden z jejích obchodů
zkrachoval.
Na závěr se ještě vraťme do Ivanovic, které
nejlépe ukazují, jaká je hlavní daň za neregulovaný hypermarketový rozmach: česká společnost
se zřekla práva rozhodovat o tom, jak budou její
krajina a města vypadat. Protestů občanů proti stavbám hypermarketů v poslední době ubylo – zcela bez ohlasu se tak například v těsném
sousedství pražské památkové rezervace přestavují bývalá kasárna na gigantický obchodní dům
s devíti sty parkovacími místy v podzemí. Ekologové sice podali rutinní žalobu, ale bez podpory
veřejnosti neměli proti investorovi šanci. „V centru už se dnes málokdo bouří, investor každého
zkorumpuje,“ říká nestor pražských environmentalistů, právník Petr Kužvart, který žalobu podával. Komunální politici ve velkoměstech tak často kopali za řetězce, že už jen málo jejich odpůrců
má dnes chuť jít do předem prohraných bitev.
Proč to komplikovat
Ivanovice jsou ve zvláštní situaci – místní politici jsou jednotně proti stavbě hobbymarketu.
„Takhle se přece nedá zacházet s krajinou,“ kroutí hlavou nad výkresem plánovaného Bauhausu
starostka městské části Eva Slavíková (nezávislá).
Dlouho se prý snažili louku osídlit přijatelnějším
způsobem, domlouvali se s drobnými živnostníky,
byli ochotni přistoupit na stavbu skladu. Snaha
troskotala na tom, že na pozemku je potřeba velmi nákladným způsobem přemístit vedení plynu
a elektřiny. Městská část na to neměla a potřebovala movitějšího investora. Jednání se vlekla, až
se objevil zástupce investora kutilského řetězce
(jeho identita se dlouho tajila) s plánem hypermarketu. Má předjednaný výkup pozemků a vcelku snadno získal územní rozhodnutí od stavebního úřadu, který spadá pod brněnský magistrát.
„Pozice magistrátu je jasná,“ říká starostka Ivanovic Slavíková, „když u mě byli na jednání zástupci investora a já jim řekla, že se chystá anketa
mezi obyvateli, okamžitě odešli. Za dvě hodiny
mi volal náměstek primátora a ptal se, proč to
komplikuji.“
Ivanovice se sice odvolaly (k nadřízenému
magistrátnímu odboru), ale úspěchu v obci nikdo
příliš nevěří. Řeči o krajinném rázu a dopravní
zátěži většinou úřady neberou moc vážně. „Bojím
se hluku a taky toho, že to bude v noci svítit,“ svěřuje se Libuše Novotná, penzistka, která se opaluje na zahradě svého nového domku přímo naproti zamýšlené stavbě. Žlutý katalogový domek,
na jehož vzorně upravené zahradě pobíhá bílý
retriever, jí pořídil syn za čtyři miliony korun plus
pozemek. „Dlouho jsme věřili, že se to dá zvrátit,
podepisovali jsme petice. Ale teď už mám pocit,
že proti těm řetězcům jsme bezmocní, že se to
nedá vyhrát. Nezbývá než si to tady užít i s hypermarketem.“
Petr Třešňák
Q