PDF, 1.56MB

Poutníkovy příběhy
Lukáš Jan Bujna
1
mému andělu strážnému
Když jsme na cestě,
všechny věci jsou znameními.
John Main
Sokolov Léta Páně 2014
na titulním listu: Nikolaj Roerich:
Sláva hrdinovi (detail)
2
Edward Burne-Jones:
Anděl hrající na flétnu
3
KŘIŽOVATKA
O
dpoledne se nachylovalo k večeru. Po
celodenním pochodu se unavený
Poutník zastavil na křižovatce tří cest. Kudy
teď? Mapu neměl, ukazatel tu chyběl.
A tak se opřel o poutnickou hůl, osvěžil
se douškem vody a trpělivě očekával věci
příští.
Přiřítil se automobil a odbočil doleva.
Poutník se ani nepohnul. Přiletěla vrána
a zamířila doprava. Poutník za ní otočil
hlavu, ale nezvedl se. Zafoukal větřík.
Z košatého stromu poblíž křižovatky se
snesl jediný žlutozelený list a přistál na
prostřední cestě. Poutníkovi to neušlo.
Asi za čtvrt hodinky se auto vrátilo.
Řidič se tvářil naštvaně. „Doleva nepůjdu,“
řekl si Poutník a čekal dál. Uplynula půl
hodina, když zaslechl vzdálené zakrákání.
Znělo zklamaně, až vyčítavě. „Doprava také
ne!“
4
Slunce zapadlo, obloha potemněla. Vítr
ustal. Na cestě pořád ležel ze stromu svátý
list. Poutník zavřel oči a pohroužil se do
modliteb. „Musím jít středem,“ uvědomil si
poté, co zašeptal amen a pokřižoval se. „Ten
ubohý list se obětoval, aby mi ukázal
správný směr!“ Něžně jej zvedl z prašné
silnice a vložil mezi stránky staré Bible,
která všude putovala s ním.
Zemi již opanovala noc, když Poutník
dorazil k domu, kde se ještě svítilo.
Nesměle zaklepal na okno. Otevřeli mu
hodní lidé a pozvali ho k prostřenému stolu.
Jelikož z Poutníka vyzařovalo neuchopitelné
kouzlo, hostitelé ho požádali, aby jim před
večeří přečetl nějaký útěšný verš z Písma
svatého.
Poutník rozevřel Knihu knih, opatrně
vzal do ruky list, jenž mu dnes tak dobře
posloužil, a pronesl vděčně: „Milujícím Boha
vše napomáhá k dobrému.“
5
Dante Gabriel Rossetti:
Zvěstování (Ecce ancilla Domini)
6
NEMOCNICE
P
outník zavítal do města, kam se jeho
přítel z mládí odstěhoval za prací.
Rozhodl se navštívit ho. Vždyť se od studií
neviděli! Zvonil u dveří přítelova bytu, ale
marně. Až mladíkovi odvedle se Poutníka
zželelo: „Soused leží ve špitále, prý má smrt
na jazyku…,“ sdělil na rovinu. Jobova zvěst!
Posmutnělý Poutník se hned vydal za
nešťastným přítelem do místní nemocnice.
Jen co vstoupil na oddělení dlouhodobě
nemocných, zmocnil se ho prazvláštní pocit.
Jako by se zatáhla roleta nebo spadla opona.
Nemohl se rozpomenout na přítelovo
příjmení! Výpadek paměti v nejnevhodnější
okamžik!
Jak teď zjistí, na kterém pokoji se přítel
odpoutává od života v tomto slzavém údolí?
Nezbude mu než obejít celé patro, jinak ho
nenajde. Musí doufat, že nezapomněl i na
jeho tvář…
7
V prvním pokoji ho nenašel. Z postelí na
Poutníka hleděly vyhasínající pohledy dvou
neznámých starců. Neznámých, ale nikoli
cizích! „Vždyť to jsou moji bližní, lidé jako
já, děti Boží a Kristovi bratři,“ vydechl
Poutník. Vložil na ně ruce a požehnal jim ve
jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Starci
se usmáli a usnuli.
Stejná scéna se opakovala i na ostatních
pokojích. Svého přítele Poutník nenalezl,
zato požehnal všem pacientům na oddělení.
Jen co posledního z nich označil křížkem
na čele, vytanulo mu na mysli přítelovo
příjmení. Vzpomněl si!
Na chodbě se Poutník málem srazil se
zdravotnicí v modrobílém úboru. „Prosím
vás, pomozte, hledám pana….“ Sestra si ho
přísně změřila: „Jdete pozdě! Dneska jsme
ho po vizitě propustili domů. Vyléčil se!“
Poutník pochopil. Pro ty dědoušky na
pokojích nebylo pozdě. Zavčasu jim přinesl
požehnání a posilu, ať už k uzdravení nebo
pokojnému odchodu ze světa. Požehnal
i sestřičce, jejíž přísnost připsal na vrub
8
těžké službě. Zaradoval se v srdci, jakými
nevyzpytatelnými cestami si Pán vodí své
služebníky, kteří v Něho skládají veškerou
naději.
John Evelett Millais:
Kristus v domě rodičů (detail)
9
CHRÁM
P
olovina září je dobou sklizně, svátkem
svatého Januária, jehož krev, uložená
v ampuli v neapolské katedrále, třikrát do
roka zázračně zkapalní. V poledne slunce
ještě hřeje, jak se na babí léto sluší, ale za
úsvitu do Poutníkova spacího pytle vlezl
nepříjemný chlad a zahnal spánek.
Po probuzení si Poutník sbalil věci,
vykonal ranní chvály a vyšel z borového
lesíka, kde přečkal noc. Pustil se cestou do
nejbližší vsi, nad níž se vypínala štíhlá věž
gotického kostelíka.
Zanedlouho obdivoval starobylý chrám,
pečlivě udržovaný a vkusně vyzdobený.
Usedl do poslední lavice a čekal na Mši
svatou. Vždyť toho dne byla právě neděle.
Čas ubíhal, ale nikdo nerozhoupal zvon,
vesničané nepřicházeli…
Polootevřenými vraty do kostela padl
stín. Pod žebrovou klenbou se smísila jemná
10
vůně kadidla s nelibým pachem tabáku.
Poutník, jemuž zavanul pod nos podivný
odér, vyrušen z tichého usebrání zakašlal
a ohlédl se přes rameno. Kdože to pokuřuje
před chrámem Páně? Prošedivělý kněz
v elegantní klerice, s tváří hollywoodského
herce charakterních rolí!
Páter s cigaretou v koutku úst vypadal
zaskočeně, když spatřil neznámého cizince,
co se mu „vetřel“ do svatyně. Dokouřil
a zmizel. Poutník slyšel jeho kvapné kroky,
jak zvenčí obchází kostel. Za presbytářem
zavrzala dvířka, zřejmě od sakristie.
Nakrátko opět zavládlo ticho, ale brzy
se ozvaly další kročeje, tentokrát pomalé
a šouravé. Do chrámu se vbelhala postava
vystřižená z filmů pro pamětníky: vetchá
babička navlečená v naftalínem načichlých
svátečních šatech. Ťukala hůlkou o podlahu
a štrachala v obstarožní kabelce, až vylovila
ohmatanou modlitební knížku.
Minula Poutníka, aniž by si ho všimla,
a posadila se vpředu u stupňů oltáře. Kněz,
vyparáděný ve skvostném ornátu, poněkud
11
nejistě zanotoval úvodní píseň. Začala Mše
pro pouhé dva věřící… Nevadí, pomyslel si
poutník, kdekoli shromáždí se dva nebo tři
ve jménu Kristově, tam je On uprostřed
nich!
Stařenka si zlehka pobrukovala a pozorně
sledovala kněze. Ujišťovala se, zda naplňuje
liturgické řády dle předepsaných pravidel?
Zatímco móresům své věkovité farnice byl
kněz uvyklý, Poutníkova přítomnost ho
očividně vyváděla z míry. Pokradmu se na
něho díval a neklidně se ošíval. Pokud se
jejich pohledy náhodou setkaly, sklopil zrak.
Nervozita se projevovala i na jeho zpěvu,
falešné tóny tahaly za uši. Při kázání se
zakoktal a ztratil nit.
Vrchol trapnosti ovšem nastal při Svatém
přijímání. Stará paní se zbožně sepjatýma
kostnatýma rukama přijala Svátost. Poutník,
jenž přistoupil po ní, ale polkl naprázdno…
Na misce, kterou kněz křečovitě svíral, totiž
nebylo Tělo Páně! Jedinou malou Hostii už
zkonzumovala stařenka. Zmatený Páter cosi
zavrčel - asi pokus o omluvu - a pak se otočil
12
William Holman Hunt:
Světlo světa
13
k překvapenému Poutníkovi zády. Odebral
se za oltář, v neuctivém chvatu vypil víno
z kalicha a po závěrečné formuli „Ite, missa
est“ div neutekl do sakristie. Jeho tvář hollywoodského seladona zaléval nach jako líce
ztrémovaného ochotníka po nepovedeném
školním představení.
Navzdory groteskním výjevům, jichž byl
Poutník při Mši svědkem, babička se na
odchodu z kostela blaženě usmívala. Vrátil
se jí elán, zpevnil krok, narovnala páteř!
Poutník jí popřál požehnanou neděli. Rád
by se optal, proč se bohoslužeb neúčastní
více lidí, takt a stud mu to však nedovolily.
Prohlásil tedy pochvalně: „Určitě jste hrdá
na váš krásný chrám!“
Stařenka rozpačitě mlčela. Přemýšlela co
říct? Že kostel je sice pěkný, ale podobný
muzeu či výstavní síni, kam nepřicházejí
žádní milovníci kultury…? Kdepak! Mrkla
na Poutníka a rozloučila se krátkým sbohem.
Její úsměv mluvil za vše.
Poutník opustil vesnici. Ocitl se mezi poli
a luky, myšlenky stále rozvířené zážitky ze
14
Mše: „Nemám zde k Všemohoucímu blíže,
s jasným sluncem nad hlavou a vlahou
trávou pod nohama? Což nenapsali básníci,
že chrámem je příroda s živými pilíři? Že
pole jsou zelená a zlatá, všechna svým dílem
svatá? Zatímco kostelík zmrtvěl v muzeum,
pod Boží oblohou vidím zrození a růst!“
Poutník se náhle zarazil. Skutečně je onen
gotický svatostánek mrtvý? Alespoň jedna
křesťanka tam přece dostává Chléb života!
---------------------------------Poutník netuší, co ví pisatel těchto řádků
a co prozradí i čtenářům. Stará paní už před
mnoha lety ohluchla. Kněz, který se staral
o kostel, ale nezajímal o lidi, přišel o většinu
farníků. Pouze hluchá babička neodpadla od
nehodného pastýře.
Ta vzácná žena je jeho spásou, neboť jen
jí může sloužit Svátostmi a naplňovat své
kněžské poslání, jemuž se jinak téměř ve
všem zpronevěřil. Ona samotná brání jeho
naprostému pádu, je mu štítem proti peklu
a klíčem od nebeských bran. Milosrdný Bůh
ji poslal jako anděla, aby zachraňovala jeho
15
duši tím, že on její duši občerstvuje Tělem
našeho Pána Ježíše Krista.
Závisí na sobě, neboť byli stvořeni jeden
pro druhého.
Odilon Redon: Svaté srdce
16
OBRAZY
K
dyž konečně uposlechl vnitřního hlasu,
jenž ho volal na cestu vandrujícího
blázna Božího, vzdal se Poutník mimo jiné
i záliby ve psaní. Duchovnímu Otci, který ho
na prahu dospělosti přivedl ke svátosti křtu,
odevzdal všechny písemnosti, plody svého
studia. Dal mu volnou ruku, ať s jeho texty
naloží, jak uzná za vhodné. Vyprosil si pak
požehnání, aby v dobré víře putoval pod
ochrannými křídly andělskými.
Při listování Poutníkovými papíry zaujaly
Otce drobné črty o „rytířích štětce a pera“,
zápasících s náboženskou tématikou…
---------------------------------Nepoznal bych opravdové umění - nebýt
románu V horách šílenství H. P. Lovecrafta.
Vypravěč hororového příběhu přirovnává
tajemné antarktické velehory k himálajským
vrcholům vypodobněným na Roerichových
plátnech.
17
Malíř a badatel Nikolaj Konstantinovič
Roerich (1874-1947) emigroval z Ruska záhy
po bolševické revoluci. Působil ve Finsku,
později ve Spojených státech. Ve 20. a 30.
letech podnikl archeologické výpravy do
Kašmíru, Tibetu, Číny a Mongolska. Zemřel
v zemi zaslíbené mystice - na indické straně
Himálají.
Jeho obrazy svědčí o poctivém hledačství
ducha, které se rozbíhá různými směry. Tu
jsou vymalováni pravoslavní světci, tam
zase jogíni a lámové. Nejsem tím pohoršen!
Věřím, že všechny rozptýlené střípky dávné
moudrosti Západu i Východu odkazují na
prvotní Moudrost, vtělenou v Kristu.
Též zájem o Prerafaelity ve mně vzbudila
četba. Miloš Urban v románu Stín katedrály
zmiňuje Danta Gabriela Rossettiho (18281882), svou tvorbou navazujícího na gotiku
a ranou renesanci. K Bratrstvu prerafaelitů
patří i W. H. Hunt (1827-1920) a J. E. Millais
(1829-1896). Na jejich odkazu staví Edward
Burne-Jones (1833-1898), inspirátor povídky
Král Kofétua velkého romantika Julia Zeyera.
18
Dante Gabriel Rossetti:
Svatý grál
19
Rossettiho múzou a osudem byla Alžběta
Siddalová. Manželství jim netrvalo dlouho.
Poté, co porodila mrtvé dítě, hledala útěchu
v opiu… Až se jím předávkovala. Na důkaz
lásky a úcty k zesnulé vložil Rossetti do její
rakve jediný exemplář své básnické sbírky.
Za sedm let ho „přátelé“ přinutili hrobku
otevřít… Děsivé hřbitovní drama líčí novela
Ewy Luskiny Čarodějka zapomenutá. Báseň
Náhlé světlo, zachráněnou pro další pokolení
za cenu znesvěcení místa posledního odpočinku, jsem se v mladickém zápalu pokusil
přeložit:
Kdysi jsem zde byl,
ale postrádal jsem řečnosti:
s travou za dveřmi se seznámil,
s ostrou vůní sladkosti,
se světly na břehu a proudem sil.
Tenkrát jsi mojí byla,
nevím ani, kolik je tomu let.
Ale za vlaštovkou, co se rozletěla,
když zrak jsi chtěla obracet:
závoj ti spadl - a stalo se, cos netušila.
20
Nejednou se to přihodilo.
Copak čas neumí dát ve víření
našich životů, co lásku by obnovilo
ve smrti a soužení a ve dne v noci opět potěšením žilo?
Pracuje Rossetti s motivem opakujícího se
času, anebo spíše hledí kamsi mimo čas, do
věčného bezčasí? Je nějaká naděje, že se opět
shledáme s milovanou bytostí, aniž bychom
ji znovu ztratili?
Využijme času a naučme se klást otázky!
Odpovědi přijdou na věčnosti…
Nikolaj Roerich: Pokračujeme v rybolovu
21
Jméno francouzského symbolisty Odilona
Redona (1840-1916) mi nic neříkalo, dokud
se jeho chorobně fantaskní kresby neobjevily
na stránkách tlustopisu Patrika Linharta
Vyprávění nočních hubeňourů, mohutném přehledu obskurních autorů a pokleslých žánrů
moderní literatury.
Redon ke stáru odkládá temné odstíny
a v měkkých pastelových barvách ztvárňuje
náměty z biblické i dálněvýchodní tradice.
Na zralých malbách umisťuje zdroj světla
do nitra postav, nejpůsobivěji do Ježíšova
Svatého srdce.
Rozporuplný prorok a vizionář William
Blake (1757-1827) mě dříve než jako originální výtvarník oslovil coby geniální básník.
Pověstného Tygra se mi překládat nechtělo,
ale na neméně slavnou Zahradu lásky jsem si
nerozvážně troufl:
Vešel jsem do zahrady lásky
a tam jsem spatřil poprvně
kapli stát, kde jsem si hrával
kdys uprostřed té zeleně.
22
Ale brány byly na zámek
a »Nesmíš!« psáno na dveřích.
Tak obrátím se k zahradě
kde není už lístků okvětních:
Vidím hřbitov bez konce
a místo květin jen kosti
a kněze v černých talárech
trním rdousit mé radosti.
Ztracený ráj dětinského věku! Nevinnost
ustoupila zkušenosti. Adam a Eva v zahradě
Eden byli naprosto nezkušení, a právě proto
nevinní. Když se s nimi Had podělil o svou
zkušenost, rázem přišli o nevinnost. Získali
ovšem poznání: „Poznali, že jsou nazí…“
---------------------------------Otec zaklapl desky s lejstry a zamkl je do
zásuvky u stolu. Snílek zemřel, aby se mohl
zrodit Poutník. Otci se ozřejmilo, co nechal
Poutník vyvanout: přemíru dojmů, tlačenici
slov, hluk v hlavě. Ponořil se do ticha: „Učte
se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného
srdce…“ Jiná cesta by nedávala smysl.
23
William Blake:
Kristus v hrobě
24