-1 - HISTORIE - Psychologické názory vznikaly již v pravěku, kdy o

HISTORIE
- Psychologické názory vznikaly již v pravěku, kdy o sobě začali lidé přemýšlet.
- Předchůdci psychologických názorů – mouder jsou mýty, báje, pověsti, přísloví, pořekadla apod.
- Psychologie byla dříve součástí filozofie → dualismus
→ Orfismus – 6. st. pnl. (podle bájného pěvce Orfea) – Existuje tělo a duše, ta je nesmrtelná,
nehmotná, nositelka života, možnost reinkarnace duše.
Platón (457 pnl.)
- Představitel dualismu a idealismu, žák Sokrata.
- Založil školu Akademii.
- Dualismus – Existuje světová duše, která je bez vývoje, věčná, řídí svět ve střetávání dobra a zla.
Součástí této duše jsou duše jednotlivých lidí. Lidská duše je nesmrtelná, nehmotná substance,
všechny naše skutky v životě se do ní zaznamenávají, je to patrné, když opouští tělo → některé
jsou po smrti odsouzeny do podzemí nebo do nebe, musí putovat a převtělovat se do jiných lidí
nebo zvířat = reinkarnace. Po morálním očištění se duše vrací na hvězdu k blaženému životu.
3 složky duše:
1) rozum (nejvyšší část) spojený s demiungem
2) duše vznětlivá (sídlí v srdci)
3) duše žádostivá – těžko ovladatelná, pudová, strhuje duše k zemi.
Rozlišuje 2 světy poznání:
1) věčný svět idejí – ideje tvoří podstatu všeho, pravou skutečnost, ale mají abstraktní podobu, už se
s nimi rodíme a jsou našimi průvodci při poznávání (např. idea krásna)
2) neuznává smyslové poznání – vidíme věci, ale nemůžeme spatřit ideje – poznáváme jen rozumem.
3) Paměť má podobu voskové destičky, do které se vtiskují poznatky.
Aristoteles (384 - 322 pnl.)
- Žák Platóna, ale jeho učení je odlišné, vychází z něj novodobá věda.
- Studoval biologii a medicínu.
- Po smrti Platóna odešel a žil mimo Athény, věnoval se pozorování přírody, zvířat, dělal pitvy lidí.
- Založil školu Lykeion.
- Naše poznání je induktivní – vycházíme ze zkušeností (empirik), představ a na základě toho si
vytváříme obecné závěry.
- Pro porozumění je důležité pozorování.
- Zabýval se pamětí – opakování slouží k dobrému zapamatování, citové prožitky se dobře pamatují.
- Vytvořil první asociační zákony – spojují se nám určité představy, zkušenosti, které se pak
současně vybavují (např. Zákony dotyku v prostoru a v čase – věci, které jsme prožívali ve stejnou
chvíli a na stejném místě, se potom lépe vybavují).
- Teorie motivace – buď jsme motivováni libostí nebo trestem.
- Teorie katarze = očištění (pomocí divadla – dramatu), v současnosti pomocí umění.
- Duše = něco, co dává člověku život, je nehmotná, je to, co se děje, rozděluje se do 3 částí:
1) duše rostlinná – vitální, zajišťuje nezbytné životní funkce (vyživovací, rozmnožovací,...)
2) duše živočišná = animální – zajišťuje vnímání, myšlení, žádostivost,...
3) duše lidská = rozumová – zajišťuje myšlení ušlechtilý lidský cit, je nesmrtelná.
- spis O duši.
Theofrastos (372 – 287 pnl.)
- Žák a přítel Aristotela.
- Vynikající učitel (měl až 2000 studentů)
- Jako jeden z prvních se pokusil o typologii lidí podle charakteru, spis Charaktery = Povahopisy
-1 -
ŘEČTÍ LÉKAŘI
Hyppokrates (460 – 370 pnl.)
- Rozdělil lidi podle 4 typů, podle toho, která ze 4 šťáv převažuje – krev, žluč, hlen a černá žluč.
Galenos (130 – 201 nl.)
- Nejznámější lékař své doby.
Zabýval se city:
- City příjemné = sténické
- City nepříjemné = asténické
Teorie temperamentu podle 4 šťáv.
- Psychika působí na naše tělo, to co člověk prožívá se odráží v činnosti těla – Psychosomatika.
- Na základě hyppokratových 4 šťáv určil 3 poznávací funkce: myšlení, představivost, paměť.
- Rozdělil nemoci na:
1) organické – poruchy orgánů
2) funkční – orgány vpořádku, ale funkce je narušena → neurózy
- Zabýval se např. melancholií – doprovázena strachem, úzkostí, osamělostí → rady: pouštění žilou,
hl. správná životospráva (jídla s velkou vlhkostí, mladé maso, ovoce)
STŘEDOVĚK
Tomáš Akvinský (1225 – 1274)
- Navazuje na Aristotela.
- Představitel křesťanské filozofie – člověk je stvořen Bohem a duše je nesmrtelná, je vštěpována
Bohem.
- Zaujímáme pozici mezi přírodou (smysly a pudy) a anděly (rozum).
- Poznání vychází z vnímání a myšlení ze zkušenosti.
NOVOVĚK
René Descartes
- Kladl důraz na rozum – racionalista
- Svět je logicky uspořádán a může být rozumem pochopen.
- Metoda pochybování, jediné o čem nemůžeme pochybovat je to, že jsme – „Myslím, tedy jsem.“
- Rozvíjí se matematika – logické uvažování.
EMPIRISMUS A SENZUALISMUS
John Lock
- Tabula rasa
- Poznání smysly a důraz na zkušenost.
- V 18. st. navazuje směr tzv. ASOCIONISMUS = naše psychika vychází z asociací (smyslová
zkušenost, vjemy, představy).
- Velký rozvoj přírodních věd: matematika, metafyzika.
- Duše je materiální a vnímavou částí mozku.
- Materialismus, mechanika, přírodní vědy → odklon od filozofie, člověk chápán jako stroj (spis
Člověk a stroj).
- V téhle době hlavně fyziologové, kteří se začínají zajímat o psychiku, hledají souvislost mezi tělem
a psychikou – první experimenty.
Herman von Helmholz
- Jak rychle člověk reaguje na určité podměty.
-2 -
Weber a Fechner
- Fyziologové, kteří vytvořili tzv. 1. psychofyzický zákon – výsledky zformulovali do matematické
rovnice – objektivní poznatky.
- Roku 1879 je psychologie uznána jako samostatný obor a v Lipsku vzniká 1. psychologická
laboratoř, kterou založil Wudnt.
-3 -
PSYCHOLOGIE
- Psychologie patří mezi empirické vědy, které zahrnují vědy přírodní (biologie, chemie,...) a
humanitní (sociologie,...), je to i experimentální věda.
- Předmětem psychologie je člověk, jeho psychika je ovlivňována a utvářena biologickými i
společenskými faktory.
= Je to věda o duši, o subjektivní zkušenosti, o prožívání a chováni.
- Psychologie zkoumá lidskou psychiku (soubor psychických jevů).
OBORY PSYCHOLOGIE
Teoretické = základní:
1) obecná psy. (pojmy)
2) vývojová psy. = ontogenetická
3) psychobiologie
4) sociální psy. (interakce, komunikace, malé skupiny)
5) srovnávací psy.
6) psy. osobnosti (o vlastnostech osobnosti)
7) gerontopsychologie
8) psychopatologie
Aplikovaná psychologie = praktická:
1) klinická psychologie
2) pedagogická psychologie (proces učení, výchova, vztah učitel a žák)
3) lékařská psychologie
4) soudní psychologie = forenzní
5) vojenská psychologie
6) psychologie sportu
7) psychologie práce a organizace
8) psychohygiena
9) poradenská psychologie
10) psychologie reklamy
11) kriminalistická psychologie
12) dopravní psychologie
13) politická psychologie
14) psychologie umění
-4 -
DETERMINACE LIDSKÉ PSYCHIKY
3 přístupy:
1) Nativistické teorie – směry – přeceňují vliv biologických faktorů, dědičnost.
2) Enviromentalistické teorie – zdůrazňují význam prostředí na utváření člověka.
3) Interakcionistické teorie – dochází k vzájemnému působení všech činitelů.
1) Nativistické teorie
- Náš vývoj je ovlivněn biologickými předpoklady.
- Růstová teorie (Arnold Gesell pol. 20. st.) – máme vrozený vývojový program a prostředí slouží
jen ke stimulaci a podpoře tohoto programu.
- I. Kant, R. Descartes, Hegel – zdůrazňují vrozené rozumové dispozice a jejich samovolný rozvoj.
- J. J. Rousseaue – „Člověk se rodí dobrý, ale kazí ho společnost.“
- Iracionalisté – nejvíce nás ovlivňuje biologická vrozená stránka, v základu osobnosti jsou pudy:
Eros (sexuální pud, života) a Thanatos (pud smrti, destruktivní)
2) Enviromentalistické teorie
- Zdůrazňují vliv prostředí na člověka.
- Empirismus – zdůrazňuje význam zkušenosti.
- Pozitivismus – poznávání faktů, držet se zkušeností, držet se skutečnosti daných fakt (odmítá
úvahy)
- Behaviorismus (1912) – hl. vliv má prostředí, osobnost je ovlivněna jen vnějším prostředím,
odmítají vnitřní prožívání, vlastní volbu. Zakladatelem je James Watson – „Z člověka vytvořím
cokoli.“
3) Interakcionistické teorie
- Vzájemné působení vrozených dispozic a vnějšího prostředí.
- Každý má možnost volby, jak se bude utvářet.
- Spolu si našim chováním vytváříme prostředí kolem sebe.
- Humanistická psychologie (pol. 20. st.) – témata volby, odpovědnosti, osobní svobody, vychází
z existencionalismu.
Biologická tereminace
- dědičnost, stav a růst tělesného organismu, žlázy s vnitřní sekrecí, vrozený evoluční program.
CNS
- Jakákoli porucha CNS se projeví na člověku.
- Podporuje naše projevy.
- Ovlivňuje např. temperament.
Žlázy s vnitřní sekrecí
- Brzlík → pohlavní žlázy → puberta, štítná žláza, apod.
- Změna žláz vede k tělesným i psychickým poruchám, změnám (depresivita, labilita), i intelektovým
změnám.
Tělesný vývoj
- Je dán vývojem CNS + momentální souvislost tělesného + psychického stavu.
Dědičnost
- Předávání základních vlastností z generace na generaci.
- Nositelem jsou geny, genová informace se přenáší ve chvíli početí.
- Dědíme tělesné vlastnosti (oči, vlasy, některé nemoci, vady,...), psychické vlastnosti (poznáme je
z genogramů, schopnosti, vlohy) a úroveň inteligence (asi z 80%).
-5 -
- Výzkumy u dvojčat, která vyrůstala v různém prostředí ukázaly, že mají společně zděděnou: úroveň
inteligence, charakter CNS → dráždivost, sklon k agresivitě, dominanci, energičnost,
přecitlivělost, neurotičnost, malá odolnost ke stresu → temperament, náchylnost k psychickým
poruchám – depresivita (souvislost s alkoholismem), odolnost vůči závislostem.
-
Vrozený evoluční program
Každý živočišný druž má daný evoluční program, je vybaven určitým biologickým programem
chování.
Etologie – zabývá se chováním zvířat.
Sociobiologie – vychází z evoluční teorie, člověka chápe jako biologický živočišný druh (člověk se
v podstatě chová stejně – podobně jako zvířata).
Cílem člověka je zachovat rod, geny.
Od přírody mají muži potřebu se co nejvíce rozmnožovat, co nejvíce potomků X ženy si je snaží
udržet, snaží se vybrat toho nejlepšího a nejkvalitnějšího otce → kvalitní zdraví potomci.
Pro muže je důležitý vzhled a mládí partnerky → kvalitní a zdravé děti.
Sociální determinace
- Po narození přicházíme do kontaktu se společností → nastává socializace, ať chceme nebo ne
přebíráme vlastnosti společnosti.
- Jen v kontaktu se společností se stáváme člověkem.
- Společnost reaguje biologickým determinantem, staví určité zákony, hranice. Určuje jakým
způsobem můžeme uspokojovat biologické potřeby.
- Na jednu stranu staví zákony a na druhou stranu našich biologických potřeb využívá (reklamy).
- Ovlivňuje nás lidská kultura, historie (muzea, knihovny, masmédia,...).
- Společnost na nás působí, ovlivňuje nás přes malé skupiny, rodinu.
Modální osobnost = reprezentuje společnost, splňuje jejich požadavky.
-
-
Referenční skupiny
skupina, do které chceme patřit. Ovlivňuje nás to, do které referenční skupiny patříme:
věk (období dospívání – subkultura)
vzdělání nebo povolání (můj obor mě ovlivňuje)
bydliště (venkov X sídliště).
Malé skupiny – rodina
Všichni se zde znají tváří v tvář, více nás ovlivňují, máme s nimi blízký vztah.
Každý plní v rodině nějaké role a pozice, do kterých se dostává automaticky (ve škole student, doma
dcera, partnerka,...)
Pozice je místo, které zaujímám v hierarchii té dané skupiny (vyšší a nižší pozice).
V malé skupině se pozice členů automaticky vytváří.
Osobnost je soubor sociálních rolí, které hrajeme.
Rodina:
Primární, určující, nejdůležitější skupina při formování člověka.
Je nám nejbližší, jsme s ní nejčastěji, ovlivňuje nás už od početí.
Longitudinální – dlouhodobý výzkum Zdeňka Matějčka – chtěné a nechtěné děti, po narození na
tom byly nechtěné děti lépe (větší, silnější), ale později byly často nemocné, silnější, měly
problémy se začleněním do společnosti, problémy ve škole, byli méně úspěšní, více patologické
jevy než u dětí chtěných.
Transpersonální psychologie - Je pro nás důležitá cesta na svět (cesta porodními cestami), později
důležité např. při terapii.
Bazální osobnost = Základy osobnosti.
-6 -
OSOBNOST
Definice osobnosti
Allport
- Zformuloval asi 50 definic osobnosti.
- „Osobnost je dynamické uspořádání oněch psychologických systémů v individuu, které určují
jeho jedinečná přizpůsobení okolí.“
V. Tardy
- „Osobnost je člověk jako psychologický celek.“
Znaky osobnosti
1) Citlivost a organizovanost
2) Integrovanost – centrum – vědomí JÁ
3) Otevřenost – schopnost přijímat a reagovat na podněty („Jsem v kontaktu s okolní světem.“)
4) Dynamičnost – proměnlivost
5) Stálost – hlavně našich vlastností (tendence zůstávat jaký jsme)
6) Interindividuální odlišnost (např. otisk prstu a duhovku oka má každý jiný)
- Při poruše znaků hovoříme o dezintegraci
Vlastnosti osobnosti
- Tvoří stálejší, trvalejší oblast naší psychiky.
1) Vlastnosti, které nás aktivizují a motivují (zájmy)
2) Charakterové vlastnosti (charakter, mravní vlastnosti)
3) Výkonové vlastnosti (schopnosti)
4) Seberegulační vlastnosti (sebevědomí, vůle)
5) Temperamentové vlastnosti
- Usuzujeme z chování a projevu. Projev chování může znamenat celou řadu vlastností. Musíme
člověka poznat v nejrůznějších situacích.
- Charakterové vlastnosti ovlivňuje prostředí a výchova.
- Neškatulkovat!!! – nikdo není přesně takový, vlastnosti jsou na určité ose.
- Některé vlastnosti spolu souvisí a dokonce se podporují (např. když žena porodí dítě, tak se změní)
a naopak jsou vlastnosti, které si odporují, ale nemusí to být úplně jednoznačné (vlastnosti jsou
propojené).
Přístupy k práci s osobností
1) vrstvový model
- Snaží se poznat osobnost z hlediska vrstev vlastností (už Platón, Freud – ego, superego, id).
- Nejdůležitější je ta nejvyšší – rozumová nebo nejnižší – pudová složka.
2) Typový model
- Pro každý typ jsou charakteristické určité vlastnosti.
- Ideální typ, většinou jeden typ převažuje.
a) Somatopsychické – biopsychické typologie – tělesné typy (schodné tělesné znaky). Typologie se
vytváří podle určitých tělesných znaků.
b) Neurofyziologické typologie – Pavlov – typy CNS
c) Psychologické typologie – Jung
d) Typologie temperamentu
e) Hodnotové typologie – spranger – typologie podle hodnot člověka
f) Psychosociální typologie
-7 -
3) Faktorový model
- Induktivní přístup, vychází z bohatého empirického materiálu.
- Snaha o objektivizaci, využívá matematicko-statistických metod.
- Pramenné rysy neboli faktory druhého řádu – nejzákladnější vlastnosti osobnosti, ze kterých se
vyvíjejí ostatní, další vlastnosti.
- Big five – 5 základních pramenných faktorů, které má každý v osobnosti zastoupené.
a) Extraverze – živost sociabilita, povídavost, otevřenost, ukvapenost.
b) Introverze – mlčenlivost, rezervovanost, uzavřenost
c) Emocionální labilita – nervózní, úzkostný, podrážděný, neadabtabilní, hypochondričnost
d) Emocionální stabilita – vyrovnaný, klidný, soustředivý.
- Síla ega, integrovanost
e) Cyklotímie – dobromyslnost, kooperativnost, důvěřivost, adabtabilita, snášenlivost
f) Schizotímie – ktitičnost, chladnost, tvrdost, nedůvěřivost, rigidita, žárlivost
g) Vůle k výkonu – činorodost, pracovitost, pečlivost, svědomitost, vytrvalost
h) Lhostejnost, rezignovanost – nestálost
i) Faktor inteligence (kultivovanost) – vytříbenost, vrozená inteligence, zvídavost, otevřenost ke
zkušenostem, flexibilita myšlení
j) Faktor tuposti – nekulturnost, jednoduchost, rigidita
Pojmy související s osobností
Vědomí
- Výsledek činnosti nervové soustavy – CNS.
- Spinoza 17. st.
-
John Lock
Říká: „Obsahem vědomí jsou počitky a vjemy.“
Když si uvědomíme svoje JÁ, začneme vystupovat jako subjekt.
Vědomí souvisí s uvědomováním si svého JÁ, JÁ je středem pozornosti.
K uvědomování si svého JÁ dochází kole třetího roku života.
Karl Gustav Jung
- Reflexivní vědomí – schopnost reflektovat to, co se děje kolem nás, ale i v nás (kolem 10.-12.
roku)
-
Jean J. Rousseaue
Kolem 10.-12. roku se naše JÁ zrodí.
Gestalt terapie
- „Na činnost jsme plně soustředění, prožitky souvisí buď s bezprostředním zážitkem nebo
zprostředkováním vzpomínek, zážitků.“
- Ne každý se umí plně soustředit na konkrétní činnost. Tato terapie učí lidi pracovat s konkrétním
okamžikem.
- Uvědomujeme si fyzický i duševní stav, své emocionální ladění, vnější podněty, naše vlastnosti,
rysy osobnosti.
Vědomí má určité stupně:
- Stupně vědomí se zjišťují na elektroencefalogramu.
- Stupně jsou dány bdělostí = vigilitou a jasností = luciditou (ostrost uvědomování)
a) Vědomí zaujaté – bdělé – soustředěný, přemýšlivý
b) Zastřené vědomí – vnímáme, ale nepřemýšlíme o tom
-8 -
c) Ospalost – somnolence – téměř nevnímáme – vnímáme, že se něco děje, ale jde to kolem nás
d) Spánek
e) Bezvědomí
Funkce vědomí
1) Orientační funkce – pomáhá orientovat se v místě, čase, situaci
- Allopsychická orientace + autopsychická orientace = uvědomujeme si sebe, když ne, nastane
porucha – dezorientace – nevíme kde, kdy jsme, neodhadneme situaci.
2) Integrační funkce – vědomí JÁ mi integruje osobnost, důležitý je pocit jistoty.
- Poruchy – dezintegrace – změna v sobě pomocí terapie, uvědomujeme si, že bychom na sobě
měli něco změnit.
3) Kontrolní funkce – kontrolujeme a hodnotíme svoje chování, ovládáme se.
Nevědomí
=
-
Tento pojem se do psychologie dostal díky Freudovi, předchůdcem nevědomí byl Herbart.
Nevědomí je samostatná oblast duševního života, která má svou dynamiku.
Neuvědomělé aktivity - stereotypní činnosti (zamykání, zhasínání).
Neuvědomované aktivity – podprahové podněty, duševní činnosti (můžu si je uvědomit až
dodatečně).
Psychoanalýza – S. Freud
- Freud se zabýval nevědomím, sny hypnózou, pudy.
- Z počátku hypnózu používal, ale pak ji zavrhl, protože člověk stejně pořádně nepracuje
s nevědomím – to, co vyplyne z hypnózy.
Superego - nadjá
1) svědomí
2) ideál
1) Svědomí
- Vytváří se v průběhu života – hlavně v nejranějším dětství, tak, že si zvnitřňujeme příkazy a
zákazy od „rodičů“. → Poté naše svědomí „naše rodiče“ zastupuje, říká nám, co je správné a co
ne. Pokud jsou „rodiče“ příliš přísní, je přísné i naše superego – vyvolává v nás pocit viny, trestá
nás → neurózy, deprese.
- Superego nám dodává všeobecná morální pravidla.
2)
-
Ideál
Říká nám, jaký bych měl být.
Ideální představa, kterou jsme měli o rodičích jako malé děti.
Způsobuje nám i negativní pocity nedokonalosti a pozitivní pocity, pokud je ideál přiměřený,
reálný a můžeme ho dosáhnout.
-
Id - ono
Je na odvrácené straně, než JÁ.
Temná, nepřístupná, primitivní, iracionální část.
Obsahuje hlavně pudové potřeby, které jsou zdrojem naší energie.
Pudy chtějí být uspokojené → princip slasti.
Pudy na nás vytvářejí tlak.
Pokud je energie jinak využita – sublimace = přenesení do jiné energie, zušlechtění energie.
Z hlediska psychoanalýzy je ID temná část – neexistují žádné hodnoty.
-9 -
Ego - Já
- V počátku je součástí nevědomí, ale okolo 3 let věku se stále více dostává do kontaktu
s vnějším světem – je ovlivňované pudovou stránkou, ale vkládá do jednání myšlenkovou činnost
– uvažuje, máme vůli → neděláme hlouposti.
- JÁ nahrazuje princip slasti principem reality.
- Učíme se v kontaktu s realitou ovládat své pudy.
- Freud to přirovnává ke koni = ID a jezdci = EGO, ale nefunguje to tak vždycky, někdy je kůň
silnější než jezdec.
- EGO slouží 3 pánům: vnějšímu světu, SUPEREGU – nadjá a ID – pudům.
- Pokud je JÁ slabé → úzkost před vnějším světem.
- Neurotická slabost před silnou vášní (ID).
- Psychoanalýza má EGO posilovat a rozšiřovat, aby se nevědomé stalo vědomím.
Carl Gustav Jung
- Představitel psychoanalýzy, nejnadanější Freudův žák, ale jednou se od psychoanalýzy odpojil.
- Studoval alchymii, magii, náboženství, spoustu národů (pohádek ze všech zemí).
- „Nevědomí je primární a vzniká z něj vědomí.“
- Nevědomý stav je mnohem větší a delší (půl života v něm strávíme) – vědomí je jen, když jsme
vzhůru.
- My o nevědomí nic nevíme, jen o něm usuzujeme.
- Vědomím nevědomí přehlušujeme, můžeme ho vnímat meditací, relaxací, klidem a můžeme
z něho čerpat sílu.
- Vědomí se omezuje jen na ten právě daný okamžik.
- V centru vědomí stojí JÁ, ke kterému se váží obsahy vědomí:
1) Ektopsychické – přichází z vnějšku a zpracováváme je myšlením, city, vnímáním a intuicí.
2) Paměť – pomáhá nám vytahovat obsahy z nevědomí.
3) Endopsychická oblast – neovládaná pamětí, je vzdálená od JÁ – nemůžeme ji ovládat.
- O nevědomí Jung říká: = „Vše, co vím, na co však momentálně nemyslím.“
Osobní nevědomí
- Věci známe, ale teď si je nevybavujeme, vzpomínky, potlačené zážitky.
Kolektivní nevědomí
- Zkušenost lidstva, která se váže k různým životním událostem, zkušenosti mají podobu symbolů
(má emocionální náboj) – nazývá je Archetypy = původní. Archetypy nachází v mýtech,
pohádkách v různé podobě, ve snech, v kresbách, halucinacích.
- Např. Archetyp matky – má různé symboliky (babička, kojná, chůva, země, půda, strom, zvíře,
které člověku pomáhá, zkrátka vše, co je mateřské, má ženskou moudrost, dobrotivost, pečující,
milující X ale zároveň strašná matka, pohlcující ryba,...). Pečující a žijící dobrota, orgastická
emocionalita (plodnost) X pohlcující temnota.
- Archetypy neovlivňují jen jedince, ale i množství lidí – „Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne
jako jeden muž a nikdo jim neodolá.“
- Archetypy nám mohou i pomáhat – jednáme intuitivně.
- Jung říká, že v nevědomí jsou životodárné síly, pokud s ním vědomí není v kontaktu nebo ho
potlačujeme, je to špatné → duševní choroba.
Krize středního věku
- Do 40 let se člověk „zabydluje“, ale v určitém období mu to přestane stačit, začne být
nespokojený → dochází ke krizi středního věku. Mělo by dojít k procesu Individuace – člověk
by se měl obracet k sobě, měl by se snažit rozšiřovat svoje JÁ, snažit se o vyrovnání s nevědomím
– stínem. Měl by objevit bytostné JÁ – stát se sebou samým.
-10 -
Vědomí – JÁ
-
JÁ je spojeno se subjektivním prožíváním, vše se k němu vztahuje.
JÁ stojí v centru vědomí. Přes JÁ všechno filtrujeme.
Egocentrismus = Je pro nás důležité to, co se nás jakkoli týká.
Do JÁ patří:
1) Psychické vlastnosti – psychické JÁ
2) Tělesné vlastnosti – tělesné JÁ
3) Sociální vlastnosti – sociální JÁ
1) Tělesné JÁ
- Toto JÁ si uvědomujeme jako první, již od narození – zkoumáme své tělo, experimentujeme
s hlasem. Kolem 2,5 roku se vidíme v zrcadle a zjišťujeme jak vlastně vypadáme. Patří sem
image, řeč, řeč těla, to jak vypadáme.
2) Sociální JÁ
- Toto JÁ si uvědomujeme v předškolním věku (mladší bratr, syn,...). Musíme umět zacházet se
svou rolí.
3) Psychické JÁ
- Soubor našich vlastností, které si uvědomujeme.
Jak si vytváříme obraz o sobě
- Obraz o sobě si vytváříme z reakce druhých lidí na nás – „sociální zrcadlo“ → ostatní na mě
můžou být milí, usměvaví, vstřícní X odvrací se ode mě, nemluví se mnou nebo mi přímo svůj
názor řeknou.
- Nejvíce nás sociální zrcadlo ovlivňuje v raném dětství, jako starší už jsme odolnější, informace
přijímáme, zvažujeme je a přehodnocujeme sebepojetí.
Proč je sociální zrcadlo nejsilnější v dětství???:
Dospělí mají u dítěte absolutní autoritu.
Dítě není schopné rozpoznat a rozebrat, co mu ostatní říkají.
Dítě má strach, že dospělého ztratí, pokud se mu postaví.
- Každá rodina může o stejném dítěti vysílat jiné zprávy.
- Mýtus mého narození – Nepředhazovat dítěti to, za co nemůže, co se stalo už dávno a je to
minulost, na dítě i člověka to působí celý život.
Sebemonitorování
- Jsme hodně zaměření na to, co si o nás ostatní myslí.
- Porovnáváme se s druhými (hl. ve školním věku) → změní se i naše sociální zrcadlo.
- Introspekce a přemýšlení o sobě.
Transakční analýza – Erik Berm
- Zabýval se tím, co se v nejranějším dětství naučíme (osvojíme si) a jak podle toho v dospělosti
jednáme – scénáře, podle kterých se chováme (scénáře nemusí být vždy dobré nebo špatné –
negativní scénáře X pozitivní scénáře).
- Měli bychom dostávat bezpodmínečnou lásku mateřskou – „Mám tě ráda, ať jsi jaký jsi.“ A
podmínečnou lásku otcovskou – „Mám tě rád, ale měl by ses jít učit.“. Ani jedna by neměla
chybět, ale musí existovat hranice, dítě nesmí mít pocit ohrožení.
Postoje k sobě a k okolnímu světu:
1) k obojímu kladný
2) k obojímu záporný
3) kladný k sobě, ale záporný ke světu → vysoké sebevědomí
4) záporný k sobě, ale kladný ke světu → nízké sebevědomí
-11 -
Životní scénáře – např.:
1) Tantalův scénář – „Nikdy toho nedosáhneš,“ → nedůvěra v sebe
2) Damoklův meč – „Co bude potom.“ → neschopnost se radovat, úzkostlivost, strach z toho, co
bude potom
3) Scénář Arachné – stále, pořád, nemá cenu se o něco snažit (Arachné musela věčně přést
pavučinu.
4) Scénář vítěze – „Když to teď nevyšlo, tak se to může zkusit příště.“
Evalvace ega = zvyšování ega – JÁ
X
Devalvace ega = snižování ega – JÁ
- Snažíme se ego zvyšovat a bráníme se proti devalvaci.
Strategie obrany ega:
1) Selektivní interakce – Vybíráme si kontakt s lidmi, kteří nás evalvují a vyhýbáme se lidem, kteří
nás devalvují.
2) Selektivní hodnocení druhých – Kladně hodnotíme lidi, kteří nás evalvují a záporně ty, kteří nás
devalvují.
3) Posilujeme vlastnosti, které kladně hodnotí druzí.
4) Hodnocení skupiny, do které patříme (rodina) - hodnotíme a vylepšujeme tu skupinu, do které
patříme.
5) Strategie zastrašení – Obranná reakce, prezentuji svoji sílu, moc, hrozím, mám vliv → neoblíben
– chrání své JÁ, aby nebylo ohroženo.
6) Strategie sebepovýšení – Lidé, kteří si brání své JÁ tak, že se dělají lepší a úspěšnější, než jsou.
7) Strategie pokorného chování – Prezentují svoji slabost a závislost, a tím druhými manipuluji a
chráním své JÁ tím, že se o ně druzí starají.
8) Strategie zavděčení – Chtějí být s každým za dobře a tak si zajistit, že jejich ego nebude
ohroženo.
9) Strategie příkladnosti – Schovávají se za morální normy a chtějí, aby je ostatní uznávali, jako
vzor ctnosti.
-
Představa ideálního JÁ by se měla v průběhu života měnit – zdravý otevřený přístup.
Vývojová psychologie – Erik Ericsson
- „V každém životním období musíme splnit určité úkoly, abychom mohli přejít do dalšího
období.“
1. Období batolete – „Jsem to, co mohu svobodně dělat.“
2. Období předškolní – „Jsem to, co učiním.“ Ztotožňování se s aktivitami, které dítě zrovna dělá.
3. Období školní – „Jsem to, co dovedu.“
4. Období dospívání – „Jsem to, čemu věřím.“ Ztotožňování se s ideály.
5. Období rané dospělosti – „Jsem to, co miluji.“
6. Období středního věku – „Jsem to, co poskytuji.“
7. Období stáří – „Jsem to, co po mě zůstane.“ Může dojít k integraci nebo rezignaci.
-
Slepá skvrna = Mám vlastnosti, o kterých druzí vědí, ale já si je neuvědomuji, nevím o nich.
Sebeprezentace - souvisí s evalvací ega
Co všechno prezentujeme jako svoje JÁ:
Model cibule
- Nejdůležitější je to, co je v centru našeho JÁ. Do jádra patří: vlastnosti, schopnosti, věci, které
nám zůstanou. X vnější vrstvy obsahují: vzhled, vystupování, schopnosti, postavení, tituly,
majetek, prostředí, ve kterém žiji – věci pomíjivé.
-12 -
Typologie JÁ
-
Avidita = zaměřenost na přijímání, citlivost, potřeba vlastnit.
Sociální citlivost = zaměřenost na lidské vztahy, dávání druhým.
1) Egocentrické JÁ – malá sociální citlivost a velká avidita. Centrum všeho je moje JÁ – mé
zážitky, můj prospěch, získávat od druhých a nebrat na druhé ohled.
2) Alocentrické JÁ – vysoká sociální citlivost a nízká avidita. Rozdáváme se aniž bychom hleděli na
sebe, na úkor svých vlastních potřeb – pomáhání, podporování druhých.
3) Autistické JÁ – nízká sociální citlivost i avidita. Stažení se do sebe, nehledáme kontakty
s ostatními a sami nic nenabízíme. Svým způsobem mezi druhými trpíme.
4) Expanzivní JÁ – vysoká sociální citlivost i avidita. Dáváme, ale očekáváme, že nám bude
vráceno. Rozporné jednání.
-13 -
CHARAKTER
-
Z řečtiny charaseim = vybírat, vytisknout → povaha
Charakter je typický pro nás, stabilnější, stálejší.
Theofrastos – „Životopisy“
Dvojí pojetí charakteru:
1) Především soubor mravních vlastností a vlastností vůle.
- Imanuel Cant – Základ charakteru je hlavně vůle. Také Shoppenauer a Eisenck.
2) Souhrn všech vlastností typických pro člověka, individuální zvláštnosti člověka, nespojují
charakter s morálkou a vůlí.
1) Charakter z hlediska morálky a vůle:
a) Charakter amorální
- Člověk bez principů, zásad, pravidel, impulsivní, neovládá se, egocentrický (psychopat, asociální
osobnost), může být milý, ale je nezodpovědný (manipulátor).
- Nefungující rodina, nedobré vztahy, zavrhované děti, nevychovávané.
b) Účelově zaměřený
- Egocentrický, ale impulzivita je regulována, ani tady nejsou zvnitřněné mravní principy, chová se
mravně jen ve svůj prospěch.
- V rodině - nedůsledný vztah k dítěti, nebo vztah důsledný ale bez lásky.
c) Konformní
- Dělá to, co ostatní, neodlišuje se, nevybočuje, chce zapadnout, důležitá pro něj je odezva druhých.
- V rodině – „Moc se neodlišuj, dělej to, co ostatní.“ Netroufá si na vlastní názor – autoritativní
rodina.
d) Charakter s iracionálním svědomím
- Normy jsou zvnitřněné, pokud se člověk odchýlí nastane pocit viny. Přísné superego.
- Spojeno s přísnou výchovou, rodina vyvolává v dítěti pocit viny, silná závislost na rodičích.
- Fanatici pravdy – mohou ubližovat druhým i sobě.
e) Racionálně altruistický typ
- Člověk má normy zvnitřněné a používá je proto, že o nich přemýšlí, souhlasí s nimi a bere je za
své. Není to moralista, je schopen chápat a odpouštět.
2) Charakter jako souhrn všech vlastností člověka
- Charakterové vlastnosti vyjadřují vztah k ostatním.
Podle vztahu k různým oblastem:
a) Vlastnosti ve vztahu k sobě: hrdost, pýcha X skromnost apod.
b) Vlastnosti ve vztahu k druhým: trpělivost, upřímnost, ohleduplnost X bezohlednost, lhostejnost
apod.
c) Vlastnosti ve vztahu k práci: trpělivost, píle X lenost
d) Volní vlastnosti: cílevědomost, sebeovládání.
e) Mravní vlastnosti: zásadovost, pravdomluvnost, poctivost, čestnost.
a)
b)
Charakter si vytváříme během života, důležitá je výchova a sebevýchova.
Komenský – Základ charakteru se vytváří do 3 let.
Pro působení na sebe je důležité:
Míra sebepoznání
Autosugesce – vnitřní naprogramování (když chci mít nějakou vlastnost, tak si musím představit,
jako bych ji měl).
c) Je důležité, v jaké situaci se nacházíme – reaguji a prožívám určitým způsobem. Doporučuje se
vytvářet takové situace, kde budou potřeba naše vlastnosti, měli bychom posilovat naše dobré
vlastnosti.
- Většinou se s někým ztotožníme (historické postavy, přátelé, rodiče, pohádkové postavy).
-14 -
-
Nejdůležitější je chovat se tak, jak bych se chovat chtěl, podle vlastnosti, kterou chci získat.
Zafixovat si tu vlastnost jako určitý zvyk.
Typologie charakteru
Junová – psycholožka
- Charakter = myšlení + cítění + konání
- Charakter určuje to, jak se budeme v určitých situacích chovat:
1) Typ kontemplativní – rozjímavý
2) Typ emotivní
3) Typ dynamický
4) Typ archaický
1) Typ kontemplativní
- Autonomní myšlení – nezávislé, má své vlastní hodnocení, bývá kritický, nepřijímá myšlenky
druhých, „hledač pravdy“.
2) Typ emotivní
- Soucitný, snášenlivý, připravený pomoci.
3) Typ dynamický
- aktivní, ochotný podstoupit riziko, flexibilní, iniciativní, tolerantní.
4) Typ archaický
- „Udržovatel starých pořádků“ – spolehlivý, stabilní, spravedlivý, důsledný, „ochránce norem“.
Psychoanalýza – vývoj libida a charakteru:
- Základní pud je Eros = více pudových hnutí, které se vážou na libido = pud po slasti.
Stádia vývoje:
1) Orální – oblast úst, dochází k uspokojování sáním
2) Anální – uspokojení vylučováním
3) Falické – pohlavní orgány
4) Latentní – mladší školní věk
5) Genitální – souvisí s funkcí pohlavních orgánů
1) Orální období
- 1. rok života – kojenec.
- Nejde jen o slast v souvislosti s příjmem potravy (kojením), ale i o spojení s matkou → vytváří se
prazákladní důvěra nebo nedůvěra k matce.
- Pokud vše probíhá v pořádku, je dítě uspokojené a může přejít do análního stádia. Pokud ne,
vznikají traumata, dochází k fixaci na toto období a dítě se nemůže dál vyvíjet → úzkostlivost,
závislost, potřeba větší péče → Orální charakter.
2)
-
3)
-
Anální období
1 – 3 roky - batole.
Tělesné poznávání.
Vylučování má význam nejen pro život, ale je to náš první produkt → první setkání s pravidly –
záleží na přístupu dospělých (rodičů).
Pokud vše proběhne v pořádku (bez extrémů), může dítě přejít do falického období. Pokud ne,
může být traumatizované → Anální charakter = vlastnosti tohoto charakteru se vyskytují
pohromadě: pedanterie, pořádnost, skrblictví, shromažďování, přehnaná čistotnost,
pořádkumilovnost (při nervovém vypětí: zácpa nebo průjem).
Falické období
Předškolní věk.
Tvoří se základy (příprava) na sexuální život.
Dítě se osahává, zkoumá, hra na doktora, zjišťování rozdílů mezi chlapečkama a holčičkami.
-15 -
-
-
Oidipův komplex = první erotický vztah k rodiči opačného pohlaví – první objekt pudového
hnutí. Aby k tomuto nedošlo, je nutná identifikace se svým pohlavím – přijetí norem.
Kastrační komplex u chlapců = Chlapci mají strach, aby nedopadli jako dívky. Rivalita vůči otci
spojena se strachem.
Závist penisu u holčiček = nehrozí, pokud se holčičky ztotožní s ženským pohlavím.
4)
-
Latentní období
Mladší školní věk.
Dítě se přestává zajímat o sebe, ale pudy se obrací do okolního světa.
Kluci okukují holky a naopak.
5)
-
Genitální období
Puberta.
Pozornost nejen na vnější, ale i na vnitřní orgány, předehra láska apod.
První sexuální zážitky.
-
Charakter – Erich Fromm
Neproduktivní typy - charakter:
1) receptivní
2) vykořišťovatelský
3) křečkovský
- Očekávají, že vše, co potřebují, přijde z vnějšku!!!
4) Tržní charakter
1) Receptivní typ = přijímající pasivně
- Očekává, že ostatní se o něj budou starat, pomůžou, poradí → závislost, nízké sebehodnocení,
sebedůvěra.
2) Vykořišťovatelský typ = vše si bere, využívá druhé
- Ve vztahu si volí lidi, kteří se nechají vykořisťovat.
- Přebírá a využívá poznatky, nápady druhých.
- Cynismus, závist.
3) Křečkovský typ
- Má pocit, že všeho je omezené množství, a proto si to musí střežit a shromažďovat, aby o to
nepřišel („Čím více, tím lépe.“). Nedává, ale jen bere.
- I v oblasti lásky – žárlivost, vlastnění.
- Obava z většího kontaktu – může být ohrožující.
4) Tržní charakter
- Věci nemají reálnou hodnotu, ale jejich hodnota se řídí tržní hodnotou – konzumní společnost
(tržní hodnota ale nemusí odpovídat reálné).
- Chce to, co se líbí ostatním.
- Hodnota člověka se neposuzuje podle toho, jaký opravdu je, ale podle jeho postavení, známých,
pozice, peněz.
- Snaží se načerpávat informace, které mohou nabídnout.
- Důležitý je jejich úspěch a vysoká cena, jinak pro ně život nemá smysl.
1)
Produktivní typ – charakter:
Humanistické pojetí osobnosti.
Člověk se snaží realizovat sám sebe, bez ohledu na vnější efekt.
Produktivita = vysoká aktivita, ale jen ve svůj prospěch – roztěkanost, citlivost být nejlepší,
řešení problémů – kompenzace, strach z autority...X
2) Produktivnost = spíše kvalita, než kvantita , dělá věci ne jen ve svůj prospěch.
- V oblasti vztahů a lásky: péče a odpovědnost spojena s úctou, porozuměním a respektem druhého.
-16 -
AUTOREGULAČNÍ = SEBEREGULAČNÍ VLASTNOSTI
1) Svědomí
2) Vůle
1) Svědomí
- Svědomí je forma prožívání morálního hodnocení vlastních činů, motivů citů.
- Složka osobnosti kulturně a sociálně podmíněná, osvojená hlavně sociálním učením.
-
Vývoj svědomí podle Jeana Piageta (původně biolog):
Zabýval se vývojem myšlení a inteligence.
Byl empirik, postupoval exaktně, pozoroval děti, dělal experimenty.
4 stádia vývoje morálky:
1) Amorální stádium
- Do 3 let věku dítěte.
- Stádium individuálních rituálů.
2) Stádium heteronomní morálky
- 3 – 8 let dítěte.
- Dítě si uvědomuje, že existují normy a jsou pro něj svaté, protože jsou představované autoritou,
kterou dítě uznává, ale už se podle nich nechová, někdy ho musí upozornit dospělí, někdy si to
uvědomí samo.
- Je důležité jaká pravidla dospělí stanoví a zda jsou důslední.
3) Mezistádium
- 8 – 11 let dítěte
- Dítě už hodnotí dospělé a jejich normy.
- Buď normy platí nebo neplatí – spravedlnost.
- Dítě si musí normy opravu zvnitřnit a ne se podle nich řídit jen proto, že to říká autorita.
Erich Fromm – svědomí:
1) Svědomí autoritativní
- Člověk se řídí normami jen díky tomu, že je prosazuje autorita. Zároveň si sami sebe nevážíme →
tendence k podřízenosti.
- „Nevyrovnaný vztah k autoritě bývá základní příčinou neuróz.“
2) Svědomí humanistické
- Zvnitřněné normy, sami jim věříme.
- Je to náš vlastní hlas, který je nezávislý na vnějšku, a který nám říká, jestli žijeme v souladu sami
se sebou.
2 znaky:
1) Síla ega – Jak je člověk schopný sebe realisticky posoudit a schopen se zařadit mezi ostatní.
2) Humanistické – rozvinuté svědomí – Jak jsme v souladu sami se sebou.
2) Vůle
- Vůlí se zabýval již Platón a Aristoteles – spojovali ji s rozumem.
- Ve středověku se ji zabýval Tomáš Akvinský a Imanuel Kant.
- Shoppenauer a Nietche – „Vůle rozumu nepodléhá.“
- Vůle = Osobnostní dispozice k autoregulaci, která se projevuje ve volním jednání.
Vůle má 2 stránky:
1) Sebeovládání
2) Sebeprosazování
- S vůlí souvisí řada volních vlastností, které jsou součástí charakteru.
- Vůle je opak impulzivního jednání.
-17 -
-
Nejde jen o uspokojování potřeb – není motivované příjemnými pocity a únikem před
nepříjemnými. X Volba různých možností, která je vědomá – nemusí souviset jen s uspokojením.
Rozhodujeme se na základě racionální úvahy, spojeno s úvahami, morálkou a svědomím.
Volní jednání má 2 fáze:
1) Fáze rozhodování – končí rozhodnutím
2) Fáze realizace
1)
a)
b)
c)
d)
-
2)
-
Fáze rozhodování – končí rozhodnutím
Na počátku je impuls – z vnějšku („Pojď do práce.“) i z vnitřku („Přestanu kouřit.“).
→ Následuje zvažování, rozhodování se.
Při rozhodování může docházet k vnitřnímu konfliktu (vnitřní boj motivů) – Kurt Levin –
Gestalt psychologie rozlišuje typy konfliktů:
Apetence – všechny motivy nás přitahují – kyvadlový efekt – problém s rozhodováním, vyberu si
jednu věc a najednou mi ta druhá přijde lepší.
Averze - + x - Něco chci, ale mám strach pro to něco udělat, mám strach z toho, jak to dopadne.
Ambivalentní konflikty – např. rozvod (chci se zbavit manžela, ale nechci aby děti trpěly)
Menší zlo
Nakonec by mělo přijít rozhodnutí – úleva, mělo by být racionální, mělo by zaznít „Já chci“,
„Takhle to bude“ – jasné rozhodnutí, stojím si za ním.
Fáze realizace
Záleží na tom, jak je realizační fáze dlouhá.
Pokud je delší, bývá obtížné rozhodnutí realizovat.
Může být vnitřní i vnější ovlivnění realizace.
Volní vlastnosti
- -Webb – na počátku 20. století vyčlenil obecný faktor vůle, který se projevuje:
- Snahou vzdorovat překážkám, svědomitostí, odolností k rušivým vlivům, vytrvalostí → pasivní
vůle (W) X
- Faktor obecné emocionality (e) – Eysenc ho nazývá faktor neuroticismu, faktor lability.
- Kattel – faktor síla superega: odpovědnost, spolehlivost, vytrvalost, přesnost, svědomitost.
Volní vlastnosti:
1) Pasivní (realizační faktor)
2) Aktivní (rozhodovací faktor)
1) Pasivní
- Rozhodnost X nerozhodnost, zbrklost (impulsivita), sebevědomí, dominance, sebeprosazování,
odvaha, statečnost, iniciativnost a činorodost.
2) Aktivní
- Schopnost odolávat, stálost, odolnost, neovlivnitelnost, rezistence (odpor proti tomu, být ovládán),
vytrvalost, sebeovládání.
Rozdíly ve vůli:
1) Z hlediska kvantitativního
2) Z hlediska kvalitativního
-
Hypobůlie – snížená vůle, může to být jen v určitých obdobích ontogeneze (souvisí s emocionální
labilitou).
Abůlie – ztráta vůle.
-18 -
MOTIVACE
-
Movere (latinsky) = hýbati
Kdykoli přemýšlíme, tak to souvisí s motivací.
Souvisí s pedagogikou, oblast soudnictví, literatury.
Motivy působí jako impuls – něco v nás zapálí jiskru k určitému chování a zároveň regulace
chování – vedou nás.
Děti nemají vůli – musí mít hodně motivace.
Za určitým jednáním může být více motivů: uvědomované, ale i neuvědomované. Většinou
je 1 motiv hlavní.
Co nás motivovalo, poznáme podle míry uspokojení.
Určujeme jednak směr motivace (co?) a sílu motivace (jak moc?) – jak se o věc zajímám, jestli
se ji věnuji i ve volném čase, zda jsem ochotná překonávat překážky…
Formy motivů:
1) pudy – hnací síly
2) potřeby – vrozené + naučené (souvisí s pudy)
3) zájmy
4) postoje
5) hodnoty
6) ideály
7) cíle
8) city
9) vlastnosti osobnosti
Potřeby
1) Homeostatická teorie – tendence k určité vnitřní rovnováze, pokud je porušena, snažíme se ji
vrátit – cítíme potřebu něco změnit.
- V oblasti biologické: hlad, žízeň,…
- V oblasti psychologické: potřebuji si odpočinout, otevřít okno,…
- V oblasti tělesné: je mi teplo, tak se svléknu,…
- V oblasti kulturních potřeb: potřebuji si přečíst knihu, jít do divadla,…
2) Pobídková teorie – potřeby nevznikají jen při nedostatku nebo nadbytku.
- Při uspokojování potřeb se nabaluje řada dalších podnětů. Lákadla (= incentivy), která v nás
vyvolávají potřeby, aniž by to bylo nutné (potřeba peněz, chuť k jídlu, oblečení navíc,…)
3) Poznávací teorie – samo naše poznávání má motivační účinky, jsme aktivní i bez pobídek.
4) Humanistické pojetí motivace – u každého existuje základní motivace k seberealizaci.
-19 -
SCHOPNOSTI
= Psychofyzické dispozice k výkonu. Naučené získané dispozice. Zkušeností (např. školením)
rozvinuté nadání.
- Nadání = vrozené předpoklady k výkonu. Chápáno jako mimořádně velká vloha.
- Talent = mimořádné nadání, nebo mimořádné schopnosti.
- Vlohy = vrozené „morfologické nebo funkcionální diference“ uplatňující se v určitém výkonu
(např. hudební vlohy).
Druhy schopností:
A) Podle úkonů:
1) Percepční – funkce jednotlivých smyslových orgánů
2) Intelektové (práce vědce)
3) Motorické (práce dělníka)
- Mohou být navzájem propojené (např. práce chirurga).
B)
1) Obecné schopnosti – uplatňují se ve více druzích činností
2) Zvláštní schopnosti – jen pro činnosti určitého druhu (např. hra na hudební nástroj)
C) Podle J. P. Guilforda (1959) – druhy schopností určených faktorovou analýzou (nazývá je
dimenze):
1) Dimenze vnímání – primární schopnosti v oblasti vnímání, týkající se různých smyslových
modalit
2) Dimenze psychomotoriky – souvisejí s anatomickými předpoklady a fyziologickými vlastnostmi
motoriky, jež mají vztah k činnosti CNS a svalů
3) Dimenze inteligence – faktory paměti, kognitivní faktory (myšlení), komplexní schopnosti
Základní faktory vývoje schopností:
- Včasná stimulace dané vlohy,
- Systematické a intenzivní cvičení již v dětství,
- Navození a udržování příslušné motivace.
- Vlohy + motivace = činnost (cvičení) → schopnosti
- Schopnosti: inteligence, tvořivost, kognitivní styl.
Inteligence
- Pojem inteligence zavedl Herbart Spencer na počátku 20. století.
- Inteligence je obecná schopnost účelně, adaptivně se chovat. Je mnoho definic inteligence.
- W. Stern – „Obecná schopnost psychického přizpůsobení se člověka novým životním
podmínkám a úkolům.“
- E. Boring – „Inteligence je měřitelná kapacita, která se uplatňuje v testech inteligence.“
Pojetí inteligence v psychologii:
1) Úzké pojetí – dispozice k myšlení
2) Široké pojetí – dispozice k učení
- V praxi se ujalo pojetí známého tvůrce IQ testů D. Wechslera (1948): „Inteligence je úhrnná nebo
globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým
okolím.“
Znaky inteligentního chování (Eisenc):
1) Dobrá orientace a myšlení (soudnost, pohotové a přesné vyjadřování).
2) Ostré vnímání a dobrá paměť (pohotové a přesné vybavování informací z paměti).
3) Koncentrované zaměření na daný objekt činnosti s pružným, rychlým a správným myšlením.
-20 -
Druhy inteligence:
1) Vrozená – asi z 80% (přeceněné)
2) Enviromentální (daná prostředím) – kultura, vzdělání v rámci určité kultury (vliv 20%).
- Nelze srovnávat inteligenci příslušníků různých etnických skupin.
Dělení inteligence:
1) Sociální inteligence – chápání vztahů mezi lidmi
2) Abstraktní inteligence – užívání pojmů, symbolů
3) Praktická inteligence – užívání pomůcek
Měření inteligence
IQ= mentální věk/chronologický věk x 100
Dvoufaktorová teorie inteligence – Ch. E. Spearman (1904, 1927).
- Ve všech výkonech se projevuje jakýsi:
1) Generální faktor g (vyjadřuje blíže neidentifikovanou podstatu inteligence, chápání vztahů –
obecná inteligence a v jednotlivých specifických výkonech se projevují
2) Specifické faktory s
g – obecná schopnost (v nejrůznějších typech úkolů)
s – speciální schopnosti, které se uplatňují
Vícefaktorová teorie inteligence – Thuroton
- Různé schopnosti (faktory) F se uplatňují ve více činnostech T.
Primární – verbální inteligence:
1) Slovní porozumění
2) Slovní plynulost
3) Zacházení s čísly
4) Prostorová představivost
5) Paměť
6) Pohotovost vnímání
7) Usuzování
Kattel
- Krystalická – závislá na prostředí a chuti učit se (fluenční paměť je vrozená).
- Pokud by člověk nic nedělal, tak by fluenční paměť degenerovala.
- Biologický vrchol inteligence je okolo 20 let.
Eisenck
- Rozlišuje rychlost inteligence – rychlá reakce, flexibilita, mohutnost inteligence – hloubka
přemýšlení, využití zkušeností.
- Složka rychlosti s věkem upadá, mohutnost zůstává.
- Inteligence a úspěšnost.
- Inteligence a chytrost až chytráctví.
- Inteligence a moudrost.
- Temperament určuje rychlost a inteligenci našeho chování a citového prožívání.
-21 -
Gerner – 80. léta 20. století
- Rozlišil více typů inteligence:
1) Logicko – matematická (vědecké myšlení)
2) Verbálně – lingvistická (ovládání řeči, jazyka)
3) Vizuálně – prostorová (schopnost představ)
4) Intra – personální (vnímám sám sebe)
5) Inter – personální (vztahy mezi lidmi)
6) Tělesně – kinestetická (pohybové schopnosti)
7) Hudebně - rytmická
Moudrost – zkušenosti, ale musíme je umět pochopit a čerpat z nich, porozumět jim.
-22 -
TEMPERAMENT
Zabývali se jím již Hyppokrates (400 let nl.) a Galenos (131 – 201 let nl.).
Je dán charakterem CNS.
Projevuje se už po narození, je vrozený.
Temperament ze slova temperovat = mísit v určitém poměru.
Míšení tekutin: krev = sang – sangvinik, žluč = chole – cholerik, hlen = flegma – flegmatik,
černá žluč = melanchole – melancholik.
Spojováno s ročním obdobím (např. sangvinik – jaro)
Se znameními a živli: země – melancholik, oheň – cholerik, vzduch – sangvinik, voda –
flegmatik.
Sangvinik – živý, radostný, aktivní X citově povrchní, dominantní
Cholerik – silná vůle, přátelský X vznětlivý, hněvivý, vůdce
Flegmatik – klidný, citově stabilní, přátelský X neaktivní, pomalý
Melancholik – hluboké city, zádumčivý X smutný, pesimistický
I. P. Pavlov
- Dělal pokusy se psy.
- Jsme schopni s temperamentem pracovat – ovládat se, přizpůsobit se.
1) Síla nebo slabost CNS
2) Vyváženost nebo nevyváženost vzruchu a útlumu
3) Rychlost střídání vzruchu a útlumu
1)
2)
3)
-
Síla CNS
Silná CNS – flegmatik, sangvinik, cholerik
Slabá CNS – melancholik (neunese stres, reaguje nepřiměřeně)
Vyváženost vzruchu a útlumu
Vyváženost – flegmatik, sangvinik
Nevyváženost – cholerik (převaha vzruchu), melancholik (převaha útlumu)
Střídání vzruchu a útlumu
Střídání – cholerik, sangvinik
Neschopnost střídání (pomalé střídání) – flegmatik
Eisenck
Labilita - neuroticismus
Melancholik
cholerik
introverze
extroverze
flegmatik
sangvinik
stabilita
Introverze – samotářství, reflexivnost (sebeprožívání), vážnost, ustaranost, pomalost, sociální plachost.
Extroverze – sociabilita, impulzivita, vtipnost, bezstarostnost, optimismus, sociální smělost.
Sociální labilita – kolísání nálad, nespavost, nervozita.
Sociální stabilita – stálá nálada, klidný spánek, duchapřítomnost.
-23 -
Heymense, Wiersny (holandští psychologové)
- 8 typů temperamentu podle 3 kritérií:
1) emocionalita nebo nedostatek emocionality
2) aktivnost a pasivnost
3) primární – rychlá reakce a odeznění (extrovert) a sekundární – počáteční slabá reakce, ale narůstá a
dlouho doznívá (introvert) funkce.
- Stupeň emocionality nemusí souviset se stupněm aktivity.
-
Typ 1 – 4)
sangvinik – neemocionální (povrchní emoce), aktivní, primární funkce
flegmatik – neemocionální, aktivní, sekundární funkce
cholerik – emocionální, aktivní, primární funkce
sentimentální – emocionální, pasivní, sekundární funkce
Typ 5 – 8)
amorfní – neemocionální, pasivní, primární funkce
vášnivý – emocionální, aktivní, sekundární funkce (Bethoven)
apatický
nervózní
Gilford
- Řadil temperamentové typy do tabulky, vycházel z empirie a hypotéz.
obecné
emocionální
pozitivní
sebedůvěra
veselost
negativní
responsibilní
neresponsibilní
aktivní
pasivní
kontrolované
nekontrolované
objektivní
egocentrické
pocit méněcennosti
bdělost
nevšímavost
impulzivita
uvážlivost
sebekontrola
bezstarostnost
objektivita
přecitlivělost
depresivita
společenské
asertivní
sebeprosazování
bojácnost
Kretchmer
- Psychiatr v Německu (20. léta)
- Zabýval se klasifikací a popisem psychických nemocí.
1) Maniodepresivní psychóza = cyklofrenie (období veselosti a smutku) – piknick
2) Schizofrenie = má nejrůznější formy, rozštěpení osobnosti, uzavřenost ve vnitřní světě,
odpoutanost od reality.
→ Typologie podle vnějších znaků (1921 dílo: Stavba těla a charakter):
a) Piknick – menší, otylejší, kulatější, krátké končetiny, ochablé svalstvo, sklon k ukládání tuku,
masivní krátký krk, kulatý obličej
b) Astenik = leptosom – hubený, lehký, protáhlý, úzká ramena, dlouhé končetiny, šlachovitý, bez
tuku, plochý hrudník, dlouhý krk, malá hlava a obličej, nevyvinuté čelo
c) Atletik – široká ramena, úzký pas, souměrný, svalnatý, velké končetiny, kostnatý obličej,
vyvinuté čelo
d) + typ displastický – tam, kde došlo k nějaké tělesné poruše.
-24 -
- Typy temperamentu se nazývají podle jednotlivých psychických nemocí:
1) Cyklotým (tělesná konstituce piknick) – střídání 2 nálad: manické (veselé) a depresivní.
Veselost, živost, čilost X smutek, zadumanost. Otevřený, společenský, družný, sdílný, zřídka se
rozčílí, mívá spíše dobrou náladu, praktičtější, adaptabilní, realistický, má rád pohodlí a klid,
neztrácí hlavu, bývá požitkář, je rád tam, kde se něco děje, smysl pro humor, apod.
2) Schizotým (tělesná konstituce leptosom) – přecitlivělý, dráždivý X citová tupost, chlad.
„Záhadné povahy“, v hloubce je něco jiného, než na povrchu. Uzavřenost, vážnost, plachost,
nepraktičnost, bohatý vnitřní život, hněvivost.
3) Viskózní (tělesná konstituce atletik) – typická epilepsie pro tento typ. Netečnost, flegmatičnost X
zuřivost, výbušnost. Vyrovnanost, klid, málomluvnost, rozvážnost, neobratnost, menší citlivost,
spolehlivost, rigidita (setrvačnost na určitých věcech).
Jungova typologie temperamentu
1) Extravert – otevřený, jedná ve vztahu k objektu, nechává, aby okolí působilo na něj, jeho
prožívání je pro něj důležitější než subjektivní, pozornost je zaměřená na nejbližší okolí,
podceňuje hlas svého nitra, přehlíží své tělesné potíže, při problému se více zaměří do okolního
světa (utíká do činnosti). Nejčastější neurózou je hysterie – nekontrolovanost ve snaze zaujmout
ostatní, tendence dělat se zajímavým, vyvolávat v okolí nějaký dojem. Plodný, ale má málo obran.
2) Introvert – odpovídá schizotýmovi. Vše subjektivně prožívá, zpracovává, to zabraňuje tomu, aby
jejich jednání odpovídalo realitě. Není pro něj důležitá skutečnost. Má hodně obran před vnějším
světem. Bohatá fantazie (vnější svět ho obtěžuje). Nedůvěřivý, váhavý, těžko přizpůsobivý,
všechno chce dělat sám. Málo plodný, ale velká sebezáchova, pohlcující.
a)
b)
c)
d)
Temperament podle 4 funkcí, které nám umožňují kontakt s vnějším světem –
ektopsychické: vnímání, myšlení, city, intuice. Podle toho, které funkce používáme nejvíce:
Vnímání – říká mi, co, kde je. Někde něco je.
Myšlení – říká mi, co to je.
City – pomáhají nám hodnotit (příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné,…)
Intuice – „předvídání, tušení“, „vidění za roh“
a)
b)
c)
Další funkce na rozhraní nevědomí – endopsychické:
Subjektivní komponenty vědomých funkcí
Paměť
Emoce (spíše destruktivní, afekty), nejsou funkce, ale pouze události. Vjel do něho ďábel“. Stav,
ve kterém se člověka zmocní jeho vnitřní stránka.
d) Invaze – ještě horší než city, člověk se přestává ovládat.
- Všichni jsme extroverti i introverti. Pokud jsme extrovert, tak máme introverzi potlačenou.
city
vnímání
extrovert
vědomí
nevědomí = stín
introvert
intuice
myšlení
-25 -
OBECNÁ PSYCHOLOGIE
-
Obecná psychologie se zabývá psychickými procesy: poznávací, citové, vůle.
Poznávání (vnímání) je základním psychickým procesem.
VNÍMÁNÍ – SMYSLOVÉ POZNÁVÁNÍ
-
Smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku se vytvářející obraz vnějšího a vnitřního
prostředí organismu.
- Dozvídáme se o vnějším světě, ale i informace zevnitř z našeho těla. Smyslový orgán je
zprostředkovaný a v mozku se rozvíjející obraz (dostředivé nervstvo) → vznik uvědomění si.
Definice: Vnímání je odrazem těch podnětů, které působí přímo na naše orgány – není zcela
správné, protože náš mozek tyto informace zpracovává pokaždé jiným způsobem např. na základě
zkušeností, nálady, apod. Vnímání je subjektivní, vše je o naší realitě, vnímání reality je náš svět.
→ 2 světy:
1) Transfenomenální – vnější svět
2) Fenomenální – vnitřní svět – poznávání věcí tak, jak nám se jeví, nikoli jaké ve skutečnosti jsou.
- Oko – přichází do něj elektromagnetické vlnění pomocí dostředivého nervstva se nám přenáší
informace.
- Uvědomování vnějšího světa je závislé na funkci mozku → funkce adaptační a regulační.
- Naše vjemy se skládají z jednotlivých počitků: Počitky se dělí podle smyslových orgánů: zrak,
čich, hmat, chuť, rovnováha, pohyb, vnímání podnětů z našich útrob.
- Zpracování podnětů zajišťují analyzátory:
1) Exteroreceptory – z vnějšku (čich, hmat, zrak)
2) Interoreceptory – z vnitřku (svaly, šlachy, nervy)
- Obklopuje nás spousta podnětů – podnětové nebo počitkové prahy – určují rozsah podnětů,
které jsme schopni si uvědomovat.
→ Neuvědomujeme si: infračervené, ultrafialové záření, radiové vlny, rentgenové paprsky. I když si
je neuvědomujeme, tak na nás můžou působit.
- Smyslová citlivost = schopnost pociťovat podněty s velmi malým počitkovým prahem.
- Rozdílový počitkový práh = různá citlivost na rozlišování dvou různých podnětů. Např. malé
děti nejsou schopné rozlišovat různé odstíny barvy. Postupně se zlepšuje schopnost rozlišování.
Př. Absolutní sluch, chuť (degustátoři).
- Feber a Fechner – fyziologové, kteří zkoumali podnětové vnímání.
- Smyslová citlivost se mění, může se:
1) Zesilovat – vnímání bolesti
2) Otupovat – vnímání zápachu – nejrychleji si zvykáme např. na čichové vnímání.
- Zákon kontrastu - Při náhlé změně intenzity podnětu nebo pozadí se nám zdá ten vnímaný
podnět jiný než jaký je. Např. vnímání světla X tmy, tepla X zimy.
Druhy počitků:
Zrakové čití: podnět → elektromagnetické vlny v určitém rozsahu, receptorem je oko (sítnice,
čípky – barevné, tyčinky – nebarevné).
- Barvy jsou výsledky počitků:
a) Chromatické – ostré barvy
b) Achromatické – neostré barvy
- Základní informace – barevné a nebarevné vnímání
a) Žlutá skvrna
b) Slepá skvrna
- Podle spektra barev:
a) Teplé barvy – delší vlnová délka
b) Studené barvy – kratší vlnová délka
- Barvy působí na psychiku. Zelená subjektivně snižuje hluk.
-26 -
Sluch
Podnětem jsou zvukové vlny → vnitřní ucho → mozkové centrum.
Základní počitek: tóny – zvuky – pravidelné chvění (samohlásky)
Šumy – nepravidelné chvění (souhlásky)
Čich
- Receptory → smyslové buňky na sliznici.
- Počitky: pachy
Chuť
- Podnět: rozpuštěné látky
- Smyslové buňky: na jazyku, patře, hltanu
- Počitky: hořký, sladký, kyselý, slaný
Hmat
- Podnět: přímý tlak
- Smyslové buňky: v kůži
- Počitky: bolest, tlak, chlad, teplo, zima, apod.
Vnímání polohy
- Podnět: změna polohy těla
Vnímání pohybu
- Ve svalech a ve šlachách → nervová zakončení
- Počitky: jednotlivé kvality (zvuky, barvy,...)
-
Celostní vnímání
- Uvědomujeme si celky, které na nás působí.
- Podkladem je součinnost jednotlivých analyzátorů v mozku → horová syntéza – vytváří se vjem.
V mozku dochází k syntéze počitků a vše se spojí ve vjem (např. vjem stromu).
- Vjem může být výsledkem jen jednoho analyzátoru.
- Počitek je např. tón, šum a my už rozpoznáváme slova a věty – vjemy.
- Dobrý tvar – pravidla, proporce zlatého řezu – obdelník 1x0, 618, pro nás příjemný tvar – klid,
vyváženost, využívá se v architektuře.
Druhy vnímání:
- Vnímání objektů, jejich velikostí, vzdálenosti, pohybů, vnímání času + podprahové a
mimosmyslové vnímání.
Vnímání objektu (trojrozměrného útvaru, věci)
- Vnímání pomocí tzv. geonů – tvarové prvky (válce, kvádry, oblouky), které jsou komponentami
objektů, vytvářejí svou konfigurací jejich tvary a v mozkové kůře jim odpovídají určité okruhy
neuronů.
- Gestalt zákony (blízkost, podobnost, dotváření).
Vnímání velikosti objektu
- Uskutečňuje se hmatem a zrakem.
- Je určováno srovnáváním s jinými objekty (větší, menší).
- Klíčem k vnímání velikosti objektu je jejich velikost a vzdálenost.
Vnímání vzdálenosti objektu
- Uskutečňuje se zrakem, sluchem a hmatem.
- Perspektiva (když jsme dál, tak je objekt menší), překrývání (to, co zakrývá, je blíž).
- Binokulární vidění (posouvá se obraz).
Vnímání pohybu objektu (rychlosti)
- Uskutečňuje se zrakem, sluchem a hmatem.
- Při přibližování s zvuk zvyšuje.
Vnímání času
- Význam času je koncentrován zejména na činitele prožívání různých časových úseků,
vyjadřované jejich odhadem, a jako prožívání změn probíhajících v čase.
- Starší lidé vnímají čas jako pomalý oproti mladým.
- Vnímání času na základě zkušenosti. Orientace v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
-27 -
-
-
-
-
Podprahové vnímání
Vjemy byly vždy považovány za stavy vědomí, ale někteří psychologové soudí, že to neplatí
absolutně a hovoří o tzv. podprahovém vnímání – probíhá pod prahem vědomí.
Mimosmyslové vnímání
Existuje způsob vnímání, který není zprostředkován dosud známými smyslovými orgány.
Jevy: kryptestézie (identifikace skrytých objektů), telepatie (vnímání něčeho, kde nejsme, čtení
myšlenek), proskopie (jasnozření do budoucna, psychometrie (jasnozření do minulosti).
Je to předmět parapsychologie respektive transpersonální psychologie.
Meziosobní – sociální vnímání
Nejsložitější a nejvíce zkreslené – objekty jsou složité, člověka vnímáme jako celek, je to obtížné,
když je v člověku hodně skryto.
Objekt sám na mě nějak působí, vystupuje (záměrně i nezáměrně).
Toto vnímání je nejvíce subjektivní.
Faktory, které jsou na subjektu i na objektu ovlivňují vnímání osob: jaký mám temperament a
další vlastnosti.
Vždycky se na něco zaměřím.
Záleží na náladě (dobrá nálada – každý se mi líbí, apod.).
Záleží také na určitých stereotypech (černovlasý člověk je temperamentní) – automatické.
Tendence vidět v lidech někoho, koho už jsem znal – bezděčné – přenos („Někoho mi
připomíná.“) → nevědomě přisuzujeme vlastnosti toho, koho nám osoba připomíná.
Projekce – odůvodňujeme svoje strachy, rovnou si uděláme obrázek o objektu a dle toho se
k němu chováme.
Hallo efekt – výrazná vlastnost (výška, tloušťka, úsměv) objektu mě může ovlivnit. Máme
tendenci si takové vlastnosti ihned doplňovat o další vlastnost, ale vůbec to nemusí být pravda (jen
jsme ovlivněni). Záleží na pořadí informací, nejvíce nás ovlivní ta první informace – první dojem.
Záleží také na citovém vztahu k objektu, na naší osobnosti (jak se necháme ovlivnit).
Záleží také na pozici objektu (jeho roli – učitele vnímáme s rezervou).
Je důležité v jaké jsme skupině – figura a pozadí (nevšimneme si inteligentního člověka
v neinteligentní skupině). Více si všimneme hvězdy než outsidera.
Efekt očekávání (pygmalion efekt) – co od objektu očekávám (když kantor věří, že děti se něco
naučí, tak je povzbuzuje a naopak).
Poruchy vnímání:
Iluze (halucinace jsou poruchy představ)
- Vnímáme nějaký podnět, ale uvědomujeme si ho zkresleně (např. u psychóz, v delíriu, narkotika).
- Vjem je nereálný (ve vážnějším případě může být spojený s bludy = porucha myšlení).
- Na iluzi reaguji jako na skutečnost.
- Např. prostorové obrázky, ve vodě zlomená hůl, apod.
- Pseudoiluze = jsme si schopni si uvědomit, že je to jen iluze.
- U iluze existuje podnět, zatímco u halucinace podnět neexistuje.
Parestézie
- Pocity v těle, které nemají reálný podklad (nejsou lékařsky prokazatelné) – může být
způsobeno neurózou, otravou (cítím chlad, teplo), např. po amputaci ještě dlouho vnímáme bolest
amputované končetiny.
Vnímání bolesti
- Centrum bolesti je v mozkové kůře.
- Já bolest cítím → pocit ohrožení.
- Po lobotomii už nebyl pocit, že mě to bolí, ale že ono to bolí.
- Bolest může osobnost rozložit.
-28 -
PŘEDSTAVY
- Představy jsou obrazy předmětů a jevů, které na naše smysly v danou chvíli nepůsobí.
- Vznikají v mozku, určitý proces a jeho výsledkem je představa. Neodpovídá realitě, představy jsou
méně konkrétní, nejsou tak jasné, detailní, barevné.
- Postupem času se věci, které jsme viděli už dávno, představují hůře.
Eidetické představy
- Představa je totožná s vjemem (fotografická paměť), je jako živá.
- Typické u dětí, říká se tomu konfabulace = dětské lži, děti svým představám opravdu věří.
- Pokud přetrvávají do dospělosti, mluvíme o eidetických vlohách.
Perseberační představy
- Vtíravé představy (např. po nehodě stále vidíme mrtvolu).
- Následné obrazy = podobrazy.
Dělení představ:
A)
Podle smyslů: smyslové, chuťové, hmatové, zrakové, sluchové, apod. Jsou doprovázeny pocity,
působí na naše tělo (citron → slinění).
B)
Obecné – představím si člověka – jakéhokoli člověka.
Jedinečné – představím si konkrétního člověka.
C)
Vzpomínkové – pamětní – vychází z reality, představuji si to, co jsem vnímala nebo prožívala
v minulosti.
Fantazijní – nikdy jsem nic takového nevnímala ani neprožívala.
Pamětní představy
- Nevybavují se náhodně – říká se jim asociační zákony.
- Zabýval se jimi Ebbig House – „Jestliže 2 duševní útvary, vjemy nebo prožitky vyplnily vědomí
současně nebo krátce po sobě, návrat některého původního zážitku vyvolal představy i těch
ostatních zážitků. Např.:
• Zákon podobnosti a kontrastu (teplo x vybavím si zimu)
• Někdo nám někoho připomíná
• Zákon novosti, živosti a častosti
- Čím dříve, tím lepší vybavení, spojovat s více smysly, živé představy se lépe pamatují, čím častěji,
tím lepší představa.
- Zapojují se i osobní asociace: mohou být vědomé i nevědomé. Čím je téma osobnější, tak je reakce
delší, objevují se neverbální projevy.
- Kde se asociace používají:
• Projektivní technika (Roschap) – tabule se skvrnami, každý v nich vidí něco jiného.
• Psychoanalýza – Freud používal techniku volných asociací.
• Analytický psychologie – Jung – Asociační experiment – práce s nevědomím s potlačenými
zážitky, cílem je abychom si uvědomili nevědomé.
Metoda Brainstorming = volná asociace
- Nikdo se nesmí kritizovat, čím více nápadů, tím lépe. Ve druhé etapě se vybírají užitečné nápady.
-29 -
Poruchy představ:
Halucinace
- Představy, které člověk považuje za skutečnost.
- Týkají se všech smyslových orgánů.
- Jsou typické pro schizofrenii, senilní psychózy, alkoholové psychózy, epilepsie, apod.
- Elementární = jednoduché – zvuky, barvy
- Komplexní = celé scény
Pseudohalucinace
- Můžeme je mít všichni, ale uvědomujeme si to.
- Např. při spánkové deprivací, v mezních krizových situacích, na samotě, na poušti (trosečník).
- Sluchové – slyší hlasy, často slyší rozkazy, pomluvy, apod. vyskytují se u dlouhodobých nemocí.
- Zrakové – méně časté, většinou v akutních stavech, při otravách (drogy, jed), epileptický záchvat se
ohlašuje halucinacemi, schizofrenie, často ďábel.
- Čichové – u epilepsie, většinou nepříjemné, spojeny s paranoidními bludy.
- Chuťové – u epilepsie, schizofrenie, většinou nepříjemné.
- Tělové – máme pocit, že nás někdo osahává, znásilňuje, apod.
- Pohybové – často u alkoholiků, mají pocit, že se pohybují, že někdo mluví za ně, apod.
- Intrapsychické – pocit, že někdo ovládá naše myšlenky.
-30 -
FANTAZIE
- Slovo fantasma = obrazotvornost.
- Fantazie neodpovídají našim minulým zážitkům, ale nemusí být úplně mimo realitu.
Přetváříme realitu.
- Mezi představou a fantazií není úplně přesná hranice.
Rekonstrukční fantazie
- Pro své představy vycházíme z nějakého podkladu. Např. když čteme knihu, tak si představujeme
děj.
Tvořivá fantazie
- Vytváříme úplně něco nového, nereprodukovaného.
Sny ve spánku
- Ve snech jsme pasivní. Ve snech je velká část nevědomí.
Denní – bdělé snění
- My ho vytváříme, je to hodně stažené k naší osobě. Je to reakce na neuspokojené potřeby, přání,
jsou zaměřené do budoucnosti.
- Lišíme se tím, jak moc sníme a zda se snění změní v reálný plán (míra, schopnost měnit sny
v realitu).
- Snění ovlivňuje naše osobnost, představivost, věk, apod.
- Nejvíce se sní v pubertě, v mém věku bychom měli stát nohama pevně na zemi. V dětství je snění
jako únik, ve stáří je hodnotící snění.
- Z hlediska uspokojování potřeb sní nejvíce nejnižší vrstvy.
Význam fantazie a představ
- Důležité při plánování, stanovování cílů (musíme si to nejdříve představit – promítnout v hlavě).
- V některých profesích, např. účetní nepotřebuje fantazii, ale třeba herec nebo pro naší profesi je
důležité obojí.
- Působí motivačně.
- Může nám pomoci relaxovat, uniknout z těžké situace (nebezpečné je, když se používá jako únik
stále, pak přestáváme řešit realitu).
Typy fantazie:
- Imaginace a magické myšlení
1) Imaginace
- Kombinace prvků, obrazů (např. Kentaur: lidské tělo + koňské nohy) – kombinujeme nejrůznější
věci, např. v umění, zvětšování, zmenšování, apod.
2) Magické myšlení
- Není jako racionální myšlení, nahrazuje racionalitu okultním myšlením (síly, démoni, magické
předměty). Hlavně u dětí, u přírodních národů.
- Antropomorfilizace – dávání lidských vlastností zvířatům a věcem.
-31 -
TVOŘIVOST
- Je to něco jedinečného.
- Souvisí s myšlením a s inteligencí.
- Tvořivost je komplexní schopnost, zabývala se jí faktorová analýza.
Guilford vyčlenil faktory tvořivosti:
1) Originalita – ojedinělé, výjimečné nápady.
2) Fluencita – plynulost nápadů (napadá nás spousta věcí).
3) Flexibilita – pružnost – různorodost představ a nápadů.
Vnitřní činitele:
1) Otevřenost nové zkušenosti
2) Odolnost vůči nejistotě
- Nevyhýbáme se neobvyklému, neprozkoumanému, nejasnému. Nereagujeme obrannými
mechanismy, ale bereme to jako něco nového a využijeme toho.
3) Snášenlivost vůči neurčitosti, složitosti
- Nebojíme se chaosu, věci nefungují podle řádu a pravidel. Nebojíme nepořádku naopak z něj jsme
schopni něco vytvořit.
Charakteristika tvořivého člověka
- Větší citlivost, intuitivnost, není tak velká realita, estetické sklony, větší okruh zájmů, menší
konformita – přizpůsobivost + větší kritičnost, větší individualismus, introverze, silná potřeba
seberealizace.
Školní prostředí
- Podporuje tvořivost: kantor chválí, různé názory, experimenty, odvaha.
- Základem je, že učitel musí být tvořivý. Učitel se nesmí bát pracovního chaosu.
Rodina
- Dost podnětů, ale nepřehánět to, také dávat prostor dítěti.
-32 -
MYŠLENÍ
- Myšlení je zprostředkované poznávání – poznáváme skryté vlastnosti
a vztahy → překračujeme hranici bezprostředně daného přítomného.
- Pracujeme s představami, pojmy, symboly.
- Myšlení je spojováno s řešením problémů – vytváříme, ověřujeme chápáním, ověřujeme
hypotézy.
- Získáváme nové poznatky experimentální nebo logickou cestou.
- Úzká souvislost mezi myšlením a řečí → řečí se myšlení vyjadřuje, zpřesňuje, v řeči se projevuje
kvalita našeho myšlení.
- J. Piaget – „Nejdříve se rozvíjí myšlení praktické. Myšlení se ztotožňuje s činností, ne s řečí.“
Vývoj myšlení:
- Senzomotorické – spojené s praktickou činností
- Obrazově názorné – dítě pracuje s představami
- Pojmově logické – až po 12 roce života
Vnitřní řeč – představy řeči.
Druhy myšlení:
1) Divergentní = rozbíhavé – v situacích, kdy můžeme uplatňovat více nápadů, různá řešení,
používat při práci s klientem.
2) Konvergentní = sbíhavé – jen jedno řešení problému.
3) Obrazově názorné = konkrétní – realita, představy, názor při počítání (1. signální soustava).
4) Pojmově logické = abstraktní – symboly, pojmy, je mimo realitu, počítání v hlavě,..
5) Racionální – vědomé, má konkrétní postupy.
6) Intuitivní – nevědomé.
Myšlenkové operace - jsou v základu našeho myšlení:
1) analýza – rozklad - konkrétní
2) syntéza – skládání dohromady - konkrétní
3) srovnávání - konkrétní
4) abstrakce, zobecnění – abstraktní
Analýza: základní myšlenkové operace dělá je už dítě (mimino) – senzomotorické (manipuluje
s předměty – všechno rozebírá, rozkládá). Při práci s klientem rozkládám problém, zjišťuji.
Syntéza: u dítěte lego, puzzle, dává něco dohromady. Pří práci s klientem dáváme dohromady
souvislosti (např. dítě chybí stále stejný den, vždy když je tělocvik).
Srovnávání: zasazování kostiček do správných otvorů, srovnávání barev, velikostí. Při práci
s klientem srovnávání s jiným případem, ve skupinové terapii (jak to řeší ten nebo ten).
Složitější myšlenkové operace se rozvíjí po 12 roce – abstraktní: abstrakce, zobecnění:
Abstrakce: vytahuje podstatné znaky a vyčleňuje nepodstatné znaky. Při práci s klientem
vybrat nejdůležitější problém, něco, na čem můžeme začít „stavět“.
Zobecnění – poznatky z jedné oblasti můžu přenést na podobné situace (např. děti zjišťují, že
sníh při určité teplotě taje). Při práci s klientem mohu dělat chybné závěry na základě špatné
zkušenosti (např. pracuje se s tím, co se klientovi daří).
Kolektivní zkušenost – myslím si, že muži jsou blbci, ale najednou se setkám s dobrými muži.
Formy myšlení:
1) pojem
2) soud
3) úsudek
-33 -
Pojem
- Ne pojmenování, ale význam pojmenování. Pes – pojmenování, pojem je to, co si pod
pojmenováním představím. Definice, vyčlenění podstatných znaků (pes – čtyři nohy, chlupy,
ocas, čumák,...). pojem má obecnou rovinu (matka – žena, rodička) a osobní rovinu (matka –
láska, péče, jídlo), každý má osobní rovinu individuální, každý si pod pojmem může představit
něco jiného.
- Narativní terapie = práce s příběhem, jeden příběh převypráví každý člověk jinak.
Soud
- Tvrdí, potvrzuje, popírá, připisuje vlastnosti, říká jaké pojmy jsou. Je vyjádřen větou. Soud může
být pravdivý a nepravdivý.
- Práce s klientem – musím se dopracovat ke správnému soudu, než udělám závěr. Např. země je
kulatá.
Úsudek
- spojování soudů pravdivých → spojujeme pravdivý úsudek – závěr.
- Silogismus = „Všichni lidé jsou smrtelní. Já jsem člověk a jsem smrtelný.“
2 postupy:
- indukce (z jednotlivostí děláme obecný závěr – empirismus, Kretchmer, Krakešová)
- dedukce (základní úsudky, z obecného se dělají jednotliviny, obecné se aplikuje na více případů).
- Myšlení chápeme jako řešení problémů. Problém = to, co nemůžeme vyřešit na základě
naučených postupů, musíme hledat nový způsob řešení. → Fáze řešení problému:
1) Iniciační fáze – střetnutí se s problémem
2) Příprava řešení problému = orientačně – analytická fáze
3) Vlastní proces řešení – má 2 fáze:
a) Logicko – operační – používáme logické postupy
b) Intuitivní fáze – nevědomá úroveň
4) Nalezení řešení = „AHA efekt“ = iluminace
5) Verifikační fáze – ověření, zda je řešení správné, zdokonalování, prosazování myšlenky
- Každá fáze je velmi důležitá.
1) Iniciační fáze – zasvědcení do problému
- Setkání se s problémem může mít různý charakter, mohou nastat různé situace:
a) Ocitneme se v problému – máme problém! (něco jsme nestihli, vyprdli jsme se na to,...) →
nepříjemný pocit, napětí, úzkost, nemáme motivaci to řešit.
b) Někdo jiný nás postaví před problém (např. klient, problém ve škole,...). Máme možnost volby.
Problém je před nás postaven, protože jsme kompetentní ho řešit.
- Setkání se s problémem souvisí s charakteristikou naší osobnosti – problém vidíme nebo
nevidíme (děti se všemu diví: „Proč voda teče?“, „Proč letadlo létá?“). Je pro nás všechno nové,
nic není samozřejmostí. Humanistická psychologie, lidé, kteří stále objevují podněty k zamyšlení.
-
2) Orientačně-analytická fáze – příprava řešení
Velice důležitá fáze – nesmím problém řešit zbrkle.
Musím: získat potřebné informace a ověřovat si pravdivost informací, musím si uspořádat
informace, které mám o problému (vyptávat se klienta na potřebné).
Situace se může stát problémovou, když nemáme dostatek informací.
Než začneme řešit, musíme přemýšlet nad zadáním.
3) Fáze řešení
a) logicko-operační – nemusíme zůstat jen ve stereotypním řešení, musíme zkusit nezvyklé, jiné
řešení, nedržet se stereotypů. Přejmenování – „Dítě zlobí“ = „Dítě je živé, aktivní“. Máme
zafixovaný pohled na něco, někoho a nejsme ochotní, schopní ho změnit. Řešení nám znemožňuje
-34 -
pozornost vlastnost CNS, jsme na něco zafixovaní a brání nám to v řešení problému (pokus se
psem – měl v kleci východ, ale když mu dali žrádlo přímo před klec, tak se k němu chtěl dostat
přímo a nenapadlo ho vyhledat východ).
b) Intuitivní řešení – když něco nejde, tak to nechat být, pustit to z hlavy, zaměstnat se úplně něčím
jiným, když se pak k problému vrátíme, tak vidíme úplně nová řešení. Není to jen vědomá
záležitost, ale účastní se i nevědomí.
-
4) Nalezení řešení
Gestaltisté – „AHA efekt“
Je spojené s příjemnými pocity, posiluje naše sebevědomí.
Posiluje naší schopnost řešit problémy a vědomí, že jsme schopni problém vyřešit.
Důležité je, aby si klient na řešení přišel sám, doprovodit ho k jeho vlastnímu řešení. Našim
hlavním cílem by mělo být posilovat schopnosti klienta.
5) Verifikační fáze = ověřování správnosti
- Je dobré ověřit, zda naše nebo klientovo řešení funguje v praxi a musíme se naučit řešení
prosazovat.
- Rozvíjení schopnosti prosadit náš nový způsob řešení. Jak? Techniky asertivity:
Technika „ANO, ALE“ – ostatní oponují, neútočit proti nim, neoponovat („Ano dá se to dělat
takhle, ale je možné to dělat i takhle.“)
Technika + - , říkám nejen klady, ale uvádím i zápory (klady musí převažovat).
Technika bagatelizace – snižování významu protinávrhu.
Opona autority
Poruchy myšlení:
1) Obsahové poruchy
2) Formální poruchy
1) Formální poruchy:
Útlum
- Zpomalení myšlenkových procesů, špatně se nám vybavuje.
- Z velké únavy, nemoc, způsobeno okolnostmi, depresemi,...(u demencí).
Zrychlené myšlení (myšlenkový trysk)
– Na úkor kvality myšlení.
- Ve stavu mánie (maniodeprese), intoxikace.
Ulpívavé myšlení
Projevuje se i v řeči (opakování slov), nutkavý charakter (obscedantní myšlení) – vtíravé
myšlenky, mohou být i ohrožující.
- Spojeno s úzkostmi, fóbiemi, nutkavé neurózy.
- Projevuje se v chování člověka.
-
Zabíhavé myšlení (tzv. slovní salát)
- Neschopnost sledovat cíl myšlení („Začne v noze a končí v koze.“)
- Schizofrenie, demence, hodně úzkostní lidé, kteří mají pocit, že jim druzí nerozumí.
Autistické myšlení
- Odrtžené od vnější reality, spojené s fantazií.
- Pro ostatní je nesrozumitelné.
-35 -
2) Obsahové poruchy:
Bludy
- zachována logická stavba (indukovaný blud), člověk tomu opravdu věří.
a) Megalomanické = expanzivní bludy – mají mnoho druhů (originální, reformátorské, religiózní –
zakladatelé sekt,...). Člověk přeceňuje význam své osoby (např. extropotenční blud – přesvědčen o
nadpřirozených schopnostech).
b) Mikromanické bludy = absolutní podceňování své osoby (nihilismus = popírání sebe,
antoakuzační – ze všeho se obviňují,...)
c) Paranoidní bludy = vše je zaměřené na jeho osobu (spíše negativně): persekuční blud – je
sledován, žárlivecký blud – přesvědčenost o nevěře partnera (u schizofrenie, alkoholových
psychóz,...)
-36 -
PAMĚŤ
-
Paměť je schopnost, výkonová vlastnost, je součástí inteligence.
Je to psychický proces, dlouhodobý.
Individuální – naše zkušenosti.
Z hlediska živočišných druhů – to, co si přinášíme z předchozích generací, souvisí s kolektivním
nevědomím.
Má 3 fáze:
- vštěpování, uchování, vybavování.
Při paměti se účastní mnoho činitelů, které mají na paměť vliv.
Paměť je subjektivní, roli hrají emoce,inteligence, zkušenosti, pozornost,...
Aristoteles se zabýval pamětí, vybavování, asociačními zákony.
Asocionismus – za základ duševního života považuje asociace = Ebbinghouse (zapamatování,
zapomínání).
- Behaviorismus – zabýval se učením, otázkou vzniku podmíněných reflexů.
- Gestalt psychologie – zabývá se osobností jako celkem, zdůrazňuje význam smysluplných celků.
- Psychoanalýza – zabývá se hodně pamětí, paměť tvoří v psychoanalýze základ.
a) Paměť implicitní – odehrává se na nevědomé úrovni, nejsme schopni vědomě vybavovat, nemá
konkrétní podobu (prožitky, emoce, situace). Funguje už u malého dítěte, ukládá se v podobě
vzorců (zkušenost s tím, co můžeme očekávat).
b) Paměť explicitní – pamatování si na vědomé úrovni, má to konkrétní podobu, prožíváme ji jako
vzpomínání.
-
2 základní rozdělení paměti:
1) Empirická (zkušenost) – sbírání zkušeností během celého života.
2) Reproduktivní – záměrné, cílevědomé vytváření poznatků, vědomostí („Učení v užším slova
smyslu“.)
V souvislosti s pozorností:
1) Paměť úmyslná – souvisí s reproduktivní pamětí, záměrná pozornost, zapojení naší vůle.
2) Neúmyslná paměť – spojená s bezděčnou pozorností, pamatujeme si něco výjimečného, velmi
emocionálního.
Z hlediska délky pamatování:
1) Ultrakrátká paměť (= bezprostřední, senzorická) – zajišťuje kontinuitu vnímání, vše se na sebe
napojuje, má to plynulý průběh.
2) Krátkodobá – od několika sekund až do půl hodiny. Něco víme, ale hned nám to z paměti vymizí,
jen dočasné. Nedostává se do dlouhodobé paměti. Měli bychom se to snažit dostat do dlouhodobé
paměti: zaměřím pozornost (spojím s nějakou asociací), opakuji si to.
3) Dlouhodobá – někam myšlenku zařadíme → permanentní paměť – už se to nikdy neztratí.
1) Paměť logická – pamatujeme si něco na základě pochopení, rozumíme tomu.
2) Mechanická paměť – učení se nazpaměť, automaticky. Převažuje do 12 let věku.
1) Ikonická – obrazová paměť, na úrovni představ.
2) Sémantická – založená na slovech nebo symbolech.
-37 -
2 teorie paměti:
1) Fyziologická – když si něco zapamatováváme, tak jsou aktivizovány neurony, dochází ke
strukturálním změnám v mozku: stopy, engramy – ty vyvolávají vzpomínky v dlouhodobé paměti.
U krátkodobé dochází jen ke vzruchu. Musí být určité podmínky, aby se stopy vytvořily, tzv.
uzrály: opakování, čas, apod.
2) Biochemická – důležitá je kyselina rybonukleová (zajišťuje fungování paměti) a
dezoxirybonukleová (DNK) – podmínka genetické paměti.
Fáze paměti:
- Důležitý je čas, opakování, apod.
- Otázkou zapamatování a zapomínání se zabýval Ebbinghouse, dělal experimenty: kolik je třeba
času k zapamatování a kolik je třeba k času k opakování (kolik si toho pamatujeme po určité době,
kolik potřebujeme opakování při opětovném učení).
- Většinu zapomeneme hned po učení → po učení věnovat čas bezprostřednímu opakování
naučeného.
- Logická paměť je efektivnější.
- Transfer = přenášení zkušeností.
- Pozitivní transfer = facilitace – zkušenosti pozitivně ovlivňují další učení.
- Negativní transfer = interference – vzájemné negativní ovlivňování toho, co jsme se učili nebo co
se budeme učit.
- Proaktivní útlum – něco si pamatujeme, ale pro to další už není místo je toho moc (pamatujeme si
hlavně začátek).
- Retroaktivní útlum – to, co se učíme na závěr nám ruší to, co jsme se učili předtím.
→ Nejméně si pamatujeme prostřední část obsahu, měli bychom ji věnovat větší pozornost.
Způsoby vybavování:
1) Reprodukce – doslovné vybavení, přesná kopie originálu, mechanické učení, bez porozumění
(např. báseň).
2) Vzpomínání – vzpomenout alespoň obsah, vlastními slovy. Nemá přesnou podobu, jen části toho,
co jsme si zapamatovali, může nám to něco připomenout.
3) Znovu poznání = rovzpomínání – když nám to někdo připomene, tak zjistíme, že to víme.
Poruchy paměti:
Amnézie (mnézis = rovzpomínání)
- ztráta paměti. Paměť se po určité době vrací – nejprve staré vzpomínky, pak novější.
- Částečná amnézie – zapomnění toho, co se stalo před tím (záchvat, úraz, nehoda, šok,...).
Paramnézie
- zkreslování zapamatovaného. Může k tomu dojít vlivem emocí. Patří se vzpomínkové klamy,
halucinace.
Hypomnézie
- snížená paměť (např. po úrazu hlavy).
Hypermnézie
- zvýšená paměť, může mít různé podoby: buď jsou zvýrazněné některé vzpomínky (nechtěně se
vybavují) nebo pamatování věcí z určité oblasti (např. jen jízdní řády, kalendář jmen, telefonní
čísla).
- nesouvisí s intelektem.
-38 -
POZORNOST
- Pozornost není samostatný psychický proces, který by měl svůj výsledek. Určuje kvalitu
ostatních psychických procesů, je pro ně podmínkou.
- Je to výběrové vědomí na určité podněty, které si potom uvědomujeme s určitou mírou
jasnosti a zřetelnosti.
- Důležitým znakem pozornosti je zaměřenost a výběrovost pozornosti.
- Je to činnost CNS, dochází ke vzruchu a okolí se dostává do útlumu.
Dochází k:
1) Fixaci – soustředění se na podnět po určitou dobu (např. kočka číhající na myš).
2) Přepojování – přenáším pozornost z jednoho objektu na druhý (přenášení pozornosti).
Charakteristiky pozornosti:
1) Koncentrace = intenzita = hloubka – problémy mají děti s ADHD, záleží na zralosti CNS, je
možné cvičení na zlepšení koncentrace.
2) Rozdělování pozornosti – schopnost dělat dvě činnosti současně – jedna činnost bývá do určité
míry zautomatizovaná.
3) Rozsah pozornosti = šířka – schopnost obsáhnout více podnětů najednou.
4) Doba = délka = trvání pozornosti – doba, po kterou jsme schopni se koncentrovat. Je to
ovlivněné věkem, dochází ke kolísání, což je dané fyziologicky. Bourdonův test měřící délku
pozornosti (vyškrtávání písmenek, slov, až to zkazíme, tak se naše pozornost přerušila).
Druhy pozornosti:
1) Záměrná pozornost – chci se koncentrovat (souvisí s vůlí a sebeovládáním).
2) Bezděčná pozornost – je vyvolávána neobvyklými podněty, očekáváním.
Poruchy pozornosti:
Roztržitost
- označení pro poruchy pozornosti. Roztěkanost, malá míra koncentrace, lehká odklonitelnost,
soustředěnost na něco a vypuštění ostatního.
Ulpívání pozornosti
- neschopnost přepojovat pozornost.
- V mírné míře (pomalejší temperamenty, dané CNS), perseberace představ, hypochondire, u
labilních jedinců, hyperprosexie – velké ulpívání (negtivní).
Slabá pozornost
- neschopnost se soustředit, únava, dočasné, hypoprosexie.
-39 -
CITY, EMOCE
- City jsou nálady, stavy nebo vztahy k něčemu nebo k někomu.
- Nakonečný: „Emoce jsou komplexní psychofyziologická reakce na významné podněty
(reaguje CNS + behaviorální reakce + zážitková složka – city)“
- Emoce jsou i tělesné, city jsou pouze zážitky → emocionální život je úzce propojen s našim tělem.
- City jsou důležité pro naše přežití, plní funkci: orientační a regulační. Funkce citů zůstává, ale
tím, že jsme v umělém světě, tak se to tak neprojevuje.
Typy citů:
a) sténické – kladné
b) asténické – záporné
c) neutrální
Tělesné pocity při prožívání:
- stažený krk, knedlík v krku, pocit sevřeného hrudníku, sevřené hrdlo, mění se krevní oběh, tep,
dýchání, potenciál kůže (teplo, chlad), zvyšuje se adrenalin, glukóza v krvi, mění se
rytmus → aktivizace organismu.
Znaky citů:
1) Polarita: extrémně kladné (láska, radost) → neutrální (lhostejnost) → extrémně záporné (nenávist,
smutek).
2) Ambivalence – smíšenost citů: můžeme někoho obdivovat, ale zároveň z něj máme strach.
3) Jedinečnost – neopakovatelnost citového prožívání: už nezažiji to, co jsem zažila před tím, je to
dané i tím, že i já jsem jiná, ne jen situace.
4) Subjektivnost: stejnou věc může každý vnímat jinak (můžeme jen usuzovat, jak to ostatní
prožívají – pozor na projekci – jak bych se cítila já). Nikdy nevím jak prožitek radosti druhého
vypadá, můžu to poznat z mimiky, z pohybů, z postoje, z hlasu (paralingvistika: chvění,
přeskakování hlasu, odkašlávání, tón hlasu, rychlost).
5) Nakažlivost citů: necháme se ovlivnit. Než přijmu klienta, tak bych se měla uzemnit – stabilizovat
(uvědomit si, jak na to jsem, abych to na klienta nepřenášela).
Druhy citů: dělení z hlediska ontogeneze (vývoj jedince, od narození...)
1) Nižší – biologické – základní city (při narození):
- Vzrušení a uklidnění
- Napětí a uvolnění (spojené s ohrožením)
- Příjemné – libost a nelibost – nepříjemné (uspokojování potřeb)
- Strach, hněv, zlost, smutek, radost, hnus (reakce na škodlivé věci), starost (reakce na nejistotu).
2) Vyšší city:
- Estetické city – ideál krásy
- Sebeprožívání (hrdost, pýcha,...)
- Sociální city
- Intelektuální city
- Morální city
City z hlediska intenzity a délky trvání:
1) Citové reakce (hlavně nižší city): vztek, úlek, hnus. Jsou spíše krátkodobější a mají větší intenzitu.
2) Citové vztahy: láska, nenávist, apod. Spíše dlouhodobé i celoživotní, intenzita se mění.
3) Nálady – citové stavy: dobrá, špatná, veselá. Spíše dlouhodobější, mají menší intenzitu. Náladu
způsobuje okolí, počasí, fyzický stav, hormony, apod.
Poruchy citů:
- Deprese, mánie (silné nálady), vášeň, afekt (patický afekt – velice silná citová reakce), úzkost,
fóbie
-40 -
PSYCHOLOGICKÉ SMĚRY
Psychoanalýza
- Zakladatelem je S. Freud.
- Psychoanalýza dává hlubší pohled na psychiku člověka, na příčiny jeho chování a prožívání.
- Pracuje s nevědomím.
Práce s klientem:
• Přenos – neuvědomělý proces (implicitní paměť) – mohou se vynořit předchozí zážitky s jinými
lidmi. Klient se k nám chová a reaguje na nás jako k osobám vžitým z dětství. Psychoanalytik
působí jako „bílé plátno“ a klient na něj přenáší obraz osoby, se kterou má problém.
• Protipřenos – musíme si přenos uvědomit, abychom do klienta také nepromítali své zkušenosti,
abychom ho v tom neutvrzovali, musíme si zachovat roli nestranného odborníka.
• Odpor – nenecháme si sáhnout do nevědomí, je to na vědomé i nevědomé úrovni. Klient odbíhá od
tématu, vyhýbavě odpovídá, může reagovat agresivně X apaticky, už nepřijde, apod.
• Obranné mechanismy – projekce (do druhého promítám své vlastnosti), potlačení (jakoby nevidím
problém, abych ho nemusel řešit) → vytěsnění problému do nevědomí, regrese (návrat do nižšího
vývojového stádia), apod.
• Zjišťujeme u klienta význam mezilidských vztahů (množství, funkce, hloubka vztahů, apod.).
• Důležitá je metoda naslouchání – absolutní tolerance, přijetí klienta, neodsuzovat ho, nesoudit,
hlavně poslouchat.
• Cílem psychoanalýzy je posílit JÁ – EGO – vědomou složku, aby byl klient schopný sám sebe
řídit, postavit se na vlastní nohy, realisticky přijmout skutečnosti.
Alfred Adler (1870 – 1937) – Individuální psychologie
Narodil se ve Vídni.
Spolupracoval s Freudem, pak se ale od psychoanalýzy oddělil.
Původně je lékař – zabýval se kompenzací handicapovaných orgánů zdravými orgány.
Říkal, že všichni máme pocit méněcennosti – nedostatečnosti, provází nás celý život, hybnou
silou je touha po úspěchu, překonat pocit méněcennosti, proto se učíme různé strategie a způsoby
chování. Na nevědomé úrovni svým chováním chceme dosáhnout úspěchu → z toho plyne životní
styl každého, je to způsob jak úspěchu dosahujeme.
- Zabýval se otázkou rodiny a rodinné výchovy, pozice v rodině ovlivňuje životní styl, záleží na tom
jak dítě svou pozici v rodině vnímá.
- Význam Adlera: Jeho terapeutický systém v sobě má hodně výchovných prvků. Je to jeden ze
zakladatelů poraden při školách – poradenství.
- Používal speciální techniky:
• Zaměřoval se na výsledky nesprávné výchovy, především rozmazlování. Nereagovat na
rozmazlené projevy dítěte, ale posilovat dospělácké chování dítěte.
• Paradoxní intence – paradoxně posilujeme negativní chování klienta, dokud si to sám neuvědomí,
přinese mu to problémy, tím ho donutíme změnit životní styl.
- Adlerova typologie životních stylů:
-
sociální cítění (dané od narození, záleží na
rodinném prostředí)
vysoké sociální cítění
nízké sociální cítění
stupeň aktivity (jak dosahujeme úspěchu)
nízký stupeň aktivity
vysoký stupeň aktivity
sociálně užitečný typ
X
vyhýbající
citlivý typ
vládnoucí typ
se typ
- Citlivý typ – nejběžnější životní styl, konzumní, závislý, očekává, že budou uspokojovány jeho
potřeby.
- Vyhýbající se typ – vyhýbají se situacím, kde by mohl být posílen jejich pocit méněcennosti, o nic
se nesnaží, protože mají pocit, že by selhali, to bývají nejčastější klienti.
-41 -
Behaviorální psychologi
- Americký směr 20. století, rozvíjí se od roku 1913.
- Zakladatelem je Watson – sepsal „Behavioristický manifest“. Hovoří o sociální determinaci
lidské psychiky, nejdůležitější je výchova, jsme určování z vnějšku.
- Do té doby psychologie používala metodu introspekce (prožívání). Teď se zaměřuje na vnější
projevy.
- Je to objektivní experimentální věda o chování.
- Rozlišují chování na molekulární a morální.
- Cílem je zjistit jak nejrůznější podněty ovlivňují naše chování (stymul, podnět → reakce).
- Zabývali se hlavně otázkou učení, zjišťují optimální postupy, které slouží k ovlivňování chování,
řízení.
- Vycházeli z Pavlovi reflexologie – vytváření podmíněných reflexů – subjekt je pasivní a učí se tím,
že na něj působí nějaké podněty (experiment se psy), podmíněné reakce jsou citové.
B. F. Skinner
- Dělal experimenty se zvířaty.
- Operantní podmiňování – osvojujeme si takové chování, které v nás vyvolává příjemné prožitky,
chování které je posilováno, odměňováno → odměňování a trestání.
Albert Bandura
- Observační podmiňování – neučíme se jen na základě vlastní zkušenosti, ale vidíme i důsledky
chování ostatních → napodobování.
Behaviorální terapie
- Dá se použít v různých výchovných ústavech, léčebnách, všude tam, kde jde o nácvik nějakého
chování, přepracovávání způsobů chování, v manželském poradenství (nácvik konstruktivní
hádky – desenzibilizace – odcitlivění).
Humanistická psychologie
- Vniká v 60. letech 20. století v Americe.
- Zakladatelem je Maslow, dále Rogers, Frankl.
- Cíl je zaměření na člověka jako takového. Snaha odpovědět člověku na základní lidské otázky:
smysl života, téma lásky, smrti, apod.
- Myšlenka seberealizace.
Humanistická terapie – Rogersova terapie
- Cílem je aby se člověk stal autentickým, aby věřil sám sobě, aby se neřídil svým okolím.
- Kongruence a inkongruence: Máme v dětství různé pocity, okolí nás učí, že naše pocity jsou
nepravdivé → inkongruence – nesoulad mezi tím, co cítím, co prožívám, a tím co si připouštím,
dochází k odcizení sám sebe, později to může způsobit malou sebedůvěru. Cílem humanistické
terapie je to, aby jsme dosáhli kongruence, abychom přijali to, co se v nás děje.
- Pomáhající musí být absolutně akceptující, přijímající.
Základní techniky humanistické terapie:
- Rozhovor (empatie, aktivní naslouchání, zaměření na neverbální složku hlavně u dětí, důraz na
autenticitu).
-42 -
Gestalt terapie
- Vznikla ve 40. letech 20. století, zakladatelem je Fritz Perls, dále Ralph Hefferline a Paul
Goodman
Principy gestalt terapie:
-
-
Gestalt terapie je ve své podstatě otevřený systém - jeho prvním a dá se říct jediným principem je
totiž "teď a tady". Gestalt terapie se neslučuje s kauzálním přístupem (nehledá příčiny) ani s
přístupem finálním (nehledá účel). Minulost a budoucnost si uvědomujeme - někdy dost
koncentrovaně - v přítomném okamžiku. Tím není řečeno, že se nemůžeme dívat zpět či dopředu často je to dokonce nutné, ale i o tom se rozhodujeme zase jen z pozice "teď a tady".
Uvědomění – to, co si neuvědomuji, není moje a nemohu s tím zacházet.
Zkušenost - osobní zkušenost je předpoklad i prostředek osobní změny. Zvlášť důležitá je
zkušenost senzorická a kognitivní.
Kontakt
Fenomenologie
Pole
Holismus - Jsme částmi celku a sami jsme celek, který má své části - jsou jimi tělo, emoce a mysl.
Soulad těchto částí je smyslem osobního růstu i terapie.
Dialog
Zodpovědnost
Kreativita
Růst
Techniky gestalt terapie:
- "horká židle" (klient prožívá intenzivně své "teď a tady" - zpravidla ve skupině, tedy druhým lidem na
očích, s tím, že terapeut ho důsledně podporuje v uvědomění)
- "prázdná židle" (terapeut umístí na židli naproti klientovi něco či někoho z jeho života, konfrontuje ho
a vede k nové zkušenosti)
- identifikace (terapeut nabídne klientovi, aby se ztotožnil s určitou částí reálné situace nebo snu, nechá
ho za ni mluvit či jednat, než se objeví osobní obsah, který může klient integrovat a dále zužitkovat)
-43 -