3 / 2015 - Hlas mučedníků

3 / 2015
Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás
může potkat utrpení. – Židům 13,3
Ústa jsou dána pro úsměv
Příběhy křesťanů ze Sýrie a Iráku
Podpora nepálských křesťanů zasažených zemětřesením
N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í :
Rasooli & Allan – Lékař z Kur­dis­tá­nu
Příběh o obrácení mus­lim­ského mullaha.
A5, 134 stran, cena 77 Kč.
Richard Wurmbrand – Vítězná víra
Inspi­rující čtení na téma křesťanské ví­ry a svě­dectví.
12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kč.
Ken Anderson – Smělý jako beránek
Životní příběh známého čínského křes­ťan­­ského di­si­
den­ta. A6, 170 stran, váz. 137 Kč.
Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání
Sbírka kázání českého malíře, bás­níka a li­­­­terá­ta
z posledních deseti let, ve kterých se ­autor za­­mýšlí
nad duchovní situací současného křes­­ťanstva i spo­
leč­nos­ti.
Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kč.
John Bunyan – Milost přehojná
Duchovní autobiografie Johna Bunyana.
11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kč.
John R. Weinlick – Hrabě Zinzendorf
Životní příběh hraběte Mikuláše Lud­víka Zin­­zen­dorfa,
nejvýznamnějšího před­sta­vi­tele Obno­vené Jednoty
bra­tr­ské.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 232 stran,
cena 175 Kč.
Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB
Autentické vyprávění o pronásledování křes­­­­­ ť anů
v Sovětském svazu v šedesátých letech.
12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kč.
Richard Wurmbrand –
Kristus na Ži­dov­ské cestě
Autor sám židovského původu uvažuje na ži­dov­ské
téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kč.
Sam Wellman – William Carey
Kniha o životě anglického misionáře v In­dii.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 167 Kč.
Hans Martin Braun – Let přes hranice
Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve
se špionážní zápletkou.
Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2. vydání,
cena 138 Kč
Mike Fearon – Martin Luther
Beletrizovaná biografie jedné z klíčových po­stav historie křesťanství.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran,
cena 165 Kč.
Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem NKVD
Memoáry agenta sovětské tajné služby, pů­so­bí­cí­ho
krátce také v poválečném Čes­ko­slovensku.
Vázaná s přebalem,
12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kč.
Tom White – Akce Kuba
Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­prá­ví au­tor
vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za „třti­no­vou opo­nou“.
A6, 230 stran, cena 83 Kč.
Darlene Deiblerová-Roseová –
Ve stínu vycházejícího slunce
Podivuhodný příběh americké misionářky v japonském zajetí za druhé světové války.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str.,
cena 248 Kč.
Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby
promluvily
Autorova kázání, sestavená na samovazbě, ­k terá jsou
pozoruhodným a jedinečným do­ku­men­tem o hlu­bi­
nách křesťanské víry upro­střed nelidského teroru
a zou­fal­ství.
Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč.
Sam Wellman – Jan Kalvín
Biografie slavného reformátora.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 225 Kč
Bratr Andrew – Pašerákem ve službách
Nejvyššího
Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­wa. Díky
této knize se mnozí západní křesťané začali zajímat
o utr­pe­ní svých spoluvěřících v totalitních zemích a
mnohým rovněž po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista.
Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 262 str.,
cena 245 Kč
Richard Wurmbrand – V Božím podzemí
Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je
uvězněn a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení, o kterém obyvatelé svobodného světa
nemají ani tušení.
Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč
Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní straně obálky. Poštovné
ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz
Hlas muèedníkù 3 / 2015
Pracovníci Hlasu mučedníků evangelizují často na nebezpečných místech. Někteří naši spolupracovníci například navštěvují islámské svátky v Pákistánu, při kterých rozdávají mezi
muslimy Bible..
richard Wurmbrand napsal
Ústa jsou dána pro úsměv
„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“
(Římanům 8,35)
Draze milovaní,
v komunistické Číně a v dalších zemích, kde
jsou věřící pronásledováni, jsou nyní miliony
a miliony křesťanů, přestože pronásledování
stále sílí. Scházejí se s radostí v srdci na tajných místech, neboť společně s apoštolem Pavlem věří, že je od lásky Kristovy nemůže nic
oddělit (Římanům 8,38–39).
Přál bych vám vidět, jak pronásledovaní křesťané přednášejí apoštolské vyznání víry. Vyslovují totéž prohlášení o víře, které vyslovujeme my
na Západě. Ve svobodných církvích, jakými jsou baptisté, letniční atd., se
toto krédo sice veřejně neproklamuje, avšak je zde podstatná víra v Trojici
a v Kristovo spasení.
Kde však existuje pronásledování, je toto vyznání vyslovováno jinak,
odlišným způsobem. Kéž byste to tak mohli vidět.
Když začínají, jejich tváře září a oči jsou plné radosti. Říkají: „Věřím –
vy moji pronásledovatelé věřit nemusíte, já ale prostě věřím. Já nejsem vy,
a kdyby i celý svět nevěřil, já věřím – věřím v jediného Boha, všemohoucího
Otce. Neučinil pouze věci viditelné, ale i věci neviditelné. Neučinil pouze
zemi, ale také úžasné nebe, a i když mě uvrhnete do vězení, nebo mě připravíte o pozemský život, nebe mi stejně zůstane.“
Říkají „věřím v Pána Ježíše Krista“ a vyznání zakončují stejně jako my.
„Věřím v těla vzkříšení a život věčný.“
Zvěstuji vám dobrou zprávu, že pronásledování a mučení jejich víru nejen
nedokáže zničit, ale naopak ji ještě posiluje. Máme ve vězeních nespočetné
množství bratrů a sester ve víře, kteří mají tutéž víru jako my.
Tito věřící v komunistických a muslimských zemích se modlí i za vás. Měli
byste se proto za ně také modlit a s láskou na ně pamatovat. Nedomnívejte
se, že sedí ve vězeňských celách smutně a zachmuřeně. Zakoušejí ve svých
srdcích radost, neboť je s nimi Kristus.
Jeden z našich bratrů ve víře byl zatčen. Mučili ho a tloukli, protože
nechtěl zapřít víru. Komunistický důstojník, který vedl vyšetřování, řekl:
„Už mne to unavuje. Nebudeme tě do nekonečna mlátit. Pošleme tě na
Sibiř, kde sníh nikdy neroztaje. Je to tam hrozné. Půjdeš tam i se svou rodinou.“
Bratr se jen usmíval. Ústa jsou nám dána pro úsměv; křesťan se může
usmívat i ve chvíli největšího zármutku. S úsměvem odpověděl: „Kapitáne,
kam mě to chcete vlastně deportovat? Celá země patří mému Otci. Kamkoli
mě pošlete, budu na území svého Otce.“
Teď se komunista pořádně rozhněval. Řekl: „Všechno tvoje vlastnictví
bude zkonfiskováno.“
Křesťan se usmívat nepřestal a odpověděl: „Máte možnost mi sebrat veškerý můj majetek, avšak je mi vás líto, protože svůj skutečný poklad mám
nashromážděný v nebi; a to byste potřeboval vskutku dlouhý žebřík. Jestli
se vám to povede, pak mi vezmete všechno, co mám. Na zemi však nemám
nic.“
Důstojník byl vzteky bez sebe. Vykřikl: „Tak tě rovnou zastřelíme!“
Křesťan – stále s úsměvem na rtech – odvětil: „Pokud mi vezmete tento
pozemský život, vstoupím do svého pravého života blaženosti a krásy. Zabití
se vůbec nebojím.“
Komunista zaječel: „Tak tě nezabijeme, ale dáme na samotku, pěkně za
zámek a železné mříže, a nikoho k tobě nepustíme!“ Stále usmívající se
křesťan řekl: „Můžete mě sice strčit samotného do cely, ale mám Přítele,
který dokáže projít zamčenými dveřmi i železnými mřížemi. Od lásky Kristovy mě oddělit nikdo nedokáže.“
To je zkušenost, kterou jsme ve vězení prožívali. Prožívali ji druzí, prožíval jsem ji já i moje žena. Tutéž naději i radost zakoušel i Alexej Kortov,
pastor, který v Rusku strávil ve vězení 45 let.
Naši bratři a sestry se skutečně naučili, co znamená jedno slovo obsažené
v Apoštolském vyznání víry – „věřím“.
Všichni jste prošli nejrůznějšími zkušenostmi. Každý den musí každý z vás
učinit rozličné volby a rozhodnutí. Kristus je čistý; jste­‑li nečistí, pak zapíráte Krista. Kristus je pravda. Pokud lžete, zapíráte Krista. Kristus je láska
a pokoj. Jestliže se sváříte a nenávidíte, zapíráte Krista. Nebuďte pokrytci.
Ať jsme křesťané, kteří se mohou ze Spasitele opravdu radovat.
Ať ho také každý z nás miluje celým srdcem. Nejsme podrobeni téže
zkoušce víry jako naši bratři v komunistických a islámských zemích. Kristus však hledí k srdci. Kéž vidí muže a ženy, kteří jej milují z celého srdce,
kteří se od lásky Kristovy neoddělují.
Ať vám požehná Bůh za vaši modlitební pomoc ve prospěch pronásledované církve.
V Kristu Váš
Richard Wurmbrand
[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn 14 let
v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil s manželkou Sabinou v roce 1967 mezinárodní
misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento článek pochází
ze staršího vydání amerického zpravodaje Hlasu mučedníků.]
Promlu va Jima Daua
Onen druh odvahy
Neztrácejte proto odvahu,
neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli
a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno… (Židům 10,35–36)
Jistý pastor v Nepálu mi
nedávno řekl, že tato slova
jsou jeho oblíbeným biblickým veršem. Tento pastor, kterého zde nazývejme
Jim Dau
Manish, se stará o přibližně padesátičlenný sbor.
Jeho společenství však ještě před dvěma lety čítalo nějakých 150 věřících.
V té době ale sbor začala napadat radikální hinduistická mládež, která
se několikrát do týdne shromáždila kolem pastorova domu a vyhrožovala Manishovi bitím. A když nebyl zrovna doma pastor, vyhrožovali jeho
manželce a dětem.
Asi dvě třetiny křesťanů se rozhodly vesnici opustit a vyhnout se tak
pronásledování. Kvůli obavám o svoji rodinu se do jiné vesnice nakonec
přestěhoval i pastor Manish. Současně se však rozhodl, že nenechá svěřené křesťany bez duchovního vedení, a proto třikrát nebo čtyřikrát týdně
podniká tříhodinovou cestu na kole, aby mohl své souvěrce navštěvovat
a povzbuzovat je ve víře.
Během našeho setkání mi pastor Manish beze strachu ukázal okolí vesnice, kde žije, a dokonce mi ukázal dům jednoho křesťana, který byl vypálen hinduistickými extrémisty. Pastor Manish také
uvedl, že k poslednímu
útoku extrémistů došlo jen
asi před měsícem.
Bylo mi jasné, že motocykl by pro pastora Manishe
znamenal velkou časovou
úsporu a mohl by se o to více
věnovat svojí rodině a hospodářství i dalším členům
společenství. Proto jsme
mu motocykl obstarali. (Jen Hlas mučedníků v nejrůznějších zemí světa obstarává vesněkolik týdnů po mé náv- nickým pastorům motocykly, díky kterým ušetří mnoho času
štěvě zasáhlo Nepál velké při cestovaní do odlehlých vesnic.
zemětřesení. Pastor Manish i členové jeho společenství jsou v pořádku. Náš
tým v Nepálu usilovně pomáhá věřícím, které tato katastrofa zasáhla.)
Pastor Manish je jedním z více než 30 000 křesťanských pracovníků, které
naše misie po celém světě podporuje. Tito muži a ženy slouží v oblastech,
kde kvůli své víře čelí různému pronásledování.
Naše podpůrné programy se zaměřují převážně na pastory a církevní
pracovníky, kteří se ocitli v různých obtížných situacích a pomáhají jim
v jejich osobním životě i v jejich křesťanské službě. Příspěvky našich dárců
jim umožňují zvěstovat evangelium na nebezpečných místech.
Pastor Manish mi řekl, že má v oblibě shora citovaný verš Židům 10,35–36,
protože mu toto Boží zaslíbení stále promlouvá k srdci. On a mnoho dalších věrných křesťanských služebníků potřebuje naši podporu, aby mohli
sloužit v problémových částech světa. Pevně věřím, že vás jejich příběhy
budou inspirovat a že s nimi věrně setrváme až do konce, abychom i my
dosáhli zaslíbení.
– Hlas mučedníků, USA, červenec 2015
Z aktivit Hlasu mučedníků
Nepál
Pomoc obětem zemětřesení
V sobotu kolem šesté ráno mně i mojí manželce současně dorazilo na mobil textové upozornění ze zpravodajství BBC, které odebíráme. Protřel jsem si oči a čtu – Nepál zasáhlo zemětřesení o síle
7,8 stupně. Ve zpravodajství jsem pak slyšel o stovkách mrtvých
a množství pohřešovaných a zavalených. Moje mysl se v modlitbě
okamžitě soustředila na
náš tým v Káthmándú.
Z Nepálu jsem se vrátil
domů o pouhý týden dříve,
když jsem tam doprovázel ředitele amerického
Hlasu mučedníků Jima
Daua a další spolupracovníky naší misie. Navštívili
jsme několik oblastí, které
byly záhy zasaženy zemětřesením, diskutovali jsme
s církevními představiteli
25. dubna zasáhlo Nepál ničivé zemětřesení. Pracovníci a rozdávali jsme MP3 přeHlasu mučedníků rozdávají mezi postiženými křesťany hrávače s nahranými audio
stany, přikrývky a rýži.
Biblemi.
Ihned jsem odeslal zprávu, ve které jsem se ptal,
zda všechny kostely, které
jsme navštívili, stále stojí a zda všichni, se kterými jsme se setkali, jsou živí a zdraví. Zanedlouho
jsem obdržel krátkou zprávu od jednoho člena našeho týmu v Nepálu, která
potvrzovala, že jsou všichni v bezpečí.
Náš tým sice v bez- Distribuce naší pomoci v Nepálu
pečí byl, ale ne tak mnozí
Nepálci, kteří utrpěli velkou
ránu a ztrátu. Od jednoho křesťana, se kterým jsem se v Nepálu setkal, mi
ještě ten večer přišla naléhavá prosba od vedoucího jedné z našich nepálských misijních skupin: „Prosíme, modlete se za nás, přišli jsme o všechno.“
Ihned jsem tomuto bratrovi zavolal, abych se dověděl, co přesně jeho zpráva
znamená. Sdělil mi, že všichni v jeho misijní skupině přišli o dům, řada
z nich o veškerý svůj majetek. Za své vzal také automobil, který používali
při distribuci Biblí. Dále mi sdělil, že jeho tchánovi museli amputovat nohu
poté, co se na něj zřítila zeď. Ale i tak byli nepálští křesťané velmi vděční
za Boží ochranu. Církve se totiž v Nepálu shromažďují v sobotu a k zemětřesení došlo právě v sobotu těsně před polednem, když jsou křesťané ještě
na shromáždění. Církevní budovy jsou zde většinou nízké s mnohem lepší
konstrukcí než soukromé domy. Díky tomu byla řada životů věřících uchráněna.
Ještě než došlo k zemětřesení, byli naši pracovníci v Nepálu stejně
jako další křesťanští aktivisté a představitelé vystaveni tlaku hinduistických radikálů. Ti jim vyhrožovali zabitím nebo znásilněním jejich žen
či únosem dětí. V důsledku katastrofy pak došlo k určitému zmírnění
těchto nepřátelských projevů. Bezprostředně po zemětřesení distribuoval náš nepálský tým mezi potřebnými křesťany na 600 souprav s humanitární pomocí, které obsahovaly stan, přikrývky a dávku rýže. Touhou
těchto věřících je, aby se jejich společenství co nejdříve zase vzchopilo
a mohli také pomáhat svým sousedům nejen materiálně, ale i zvěstí
evangelia.
„Toto praví Hospodin zástupů: Ještě jednou, a bude to brzy, otřesu nebem
i zemí, mořem i souší. Otřesu všemi pronárody, a přijdou s tím nejvzácnějším, co mají; a naplním tento dům slávou, praví Hospodin zástupů“ (Ageus
2,6–7). Hospodin zatřásl Nepálem. Modleme se, aby k němu v této zemi
mnozí přišli a naplnili jeho dům slávou!
– Hlas mučedníků, USA, srpen 2015
Proná sledovaná círke v dnes
Sýrie a Irák
Ve válečné zóně
Za poslední čtyři roky přišlo o život přibližně 200 000 Syřanů. Zhruba
čtvrtinu z nich tvoří křesťané. Tyto údaje uvádí bratr Pavel, představitel syrské církve a také spolupracovník naší misie. Protivládní protesty, postupně
přerostly do celonárodní občanské války, která na sebe vzala podobu brutálních akcí radikálů­‑džihádistů Islámského státu.
V důsledku násilí a chaosu uprchlo ze svých domovů asi jedenáct milio­nů
Syřanů, z nichž přes čtyři miliony odešly do zahraničí. Kvůli válečným krutostem a nepokojům zbyla v zemi ze třímilionové populace křesťanů jen asi
polovina. A ti, kteří v zemi zůstali, chtějí vesměs také odejít a zachránit si
tak život.
Jak je z následujících řádků patrné, rozhodní křesťané podobně jako
misijní pracovníci, o kterých se zde zmíníme, cítí opravdovou touhu pomáhat svým syrským krajanům, a to i za cenu nasazení vlastního života. Tito
Ježíšovi následovníci umírají každodenně sami sobě, aby se dostali k mnoha
nevinným obětem války – ať už ze země prchají nebo se rozhodli v Sýrii
ještě setrvat.
Otevřenost evangeliu
Marie a její sestra Karima patří k těm, kteří kvůli válečnému násilí ze své
země uprchly. Ačkoli stále čelí nejisté budoucnosti, našly alespoň prozatímní útočiště v libanonském Bejrútu, kde se v roce 2012 připojily ke svému
bratru Mounirovi.
„Pobývaly jsme nejprve poblíž hranice s Irákem a Tureckem,“ uvádí
Marie. Ale protože tuto oblast začínali ovládat Kurdové, bylo to tam stále
nebezpečnější. A tak nám bratr navrhl, abychom odešly k němu do Bejrútu
a společně si tam pronajali nějaké obydlí.“ Marie
nám dále vysvětlovala, že
si v té době většina křesťanů
uvědomovala naléhavost
situace a rozhodla se zavčas
odejít, než bude ještě hůře.
Mounir o této zhoršující se
situaci v Sýrii poznamenal:
„Drásalo mi to srdce, když
jsem viděl, co se kvůli všem
těm teroristům a násilí děje
v jedné z nejkrásnějších
Syrští uprchlíci v utečeneckém táboře v Libanonu.
zemí na světě.“
Ačkoli se situace od
začátku války trvale zhoršovala, představa útěku ze
země byla pro Karimu stále
velmi těžká. „Zvláště po
smrti rodičů,“ vzpomíná.
„Můj nejstarší bratr byl
nemocný a nakonec také
zemřel. A tak jsme přišli
o všechno. Když jsem odcházela ze Sýrie, byla jsem zoufalá a stále jsem plakala. Tábor Zaatari pro syrské utečence v Jordánsku.
Bylo to strašně těžké.“
Navzdory všemu, co její rodina prožila, Karina prohlašuje, že její víra
v Krista tím nijak neutrpěla. „Naše víra se nezměnila… Budeme sloužit
Bohu, ať půjdeme kamkoli – do Evropy, Kanady nebo někam jinam.“ A to je
přesně to, co také činí, jako nejhorlivější členové svého sboru.
Je evidentní, že se nyní muslimové – v Sýrii, v Libanonu i dalších zemích,
kam uprchli před válkou – otevírají evangeliu. Mounir prohlašuje, že dříve
bylo něco takového velmi výjimečné. „Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím
muslimy, jak sedí v kostele a mají před sebou Bible. Něco takového jsem
v Sýrii předtím nezažil. A nyní kvůli této krizi se dostávají blíž Bohu, církvi
a křesťanům.“ Karima slova svého bratra potvrzuje a dodává: „Ke Kristu přichází nyní velké množství lidí.“
Účinný soucit
Z křesťanů, kteří stále ještě zůstávají v Sýrii, se jedni rozhodli zůstat dobrovolně a druzí prostě nemají jinou volbu. Náš misijní tým se setkal se třemi
syrskými ženami – Marií, Amaniou a Ritou – které se osobně rozhodly ve své
zemi setrvat. Tyto ženy cestovaly několik hodin z Damašku, aby se setkaly
s naším misijním týmem
na jistém bezpečném místě
v Bejrútu. Když nám vyprávěly své příběhy, lépe jsme
si uvědomili, jak velkými
obtížemi prošly, a pochopili
i jejich nezdolné rozhodnutí
sloužit Bohu ve své rozvrácené a válkou poznamenané
zemi.
Marie je velmi rozčarovaná množstvím křesťanů, kteří zemi opustili.
A třebaže se Rita rozhodla také zůstat, má oba- Syrské ženy se po rozhovoru modlí s pracovníkem naší
vy o své poslední žijící misie.
dítě. Její milovaná dcera Amani, která byla velice smutná, když viděla
odcházet tolik lidí z jejich komunity, nyní postrádá rušný život, na který byla zvyklá. „Sýrie byla plná kostelů a nádherných křesťanských míst,“
vzpomíná Amani. „Nyní je to všechno pryč. Ale i tak si přeji, abychom
zůstaly.“
Nicméně Rita i její dcera Amani rozumí důvodům, kvůli kterým věřící
odcházejí ze Sýrie. I jejich rodina prožila boj o přežití po brutálním útoku,
ke kterému došlo v Damašku. Amani nám následně vylíčila svoji osobní
tragédii, ke které došlo v srpnu 2013. Tehdy přišel o život její čtyřiadvacetiletý nevlastní bratr, ke kterému ji pojilo silné citové pouto. „Můj bratr šel
do práce, když náhle začali nějací útočníci na ulici házet granáty po nevinných lidech. Jeden z granátů padl zrovna vedle něho a střepina ho zasáhla
přímo do srdce.“
Marie nám vyprávěla, že mnoho syrských křesťanů se stalo terčem podobných útoků. K házení granátů dochází v křesťanských oblastech, kde kvůli
nim přišla o život řada mladých lidí i dětí a bylo zničeno množství domů…
Marie dále uvedla, že společné scházení křesťanů bylo rovněž značně nebezpečné. „Během nedělních bohoslužeb jsme prožívali úzkost, protože militanti měli ve zvyku právě v této době útočit na kostely.“ Všechny tři ženy
vzpomínaly na řadu křesťanů, kteří byli při takových útocích zabiti nebo
vážně zraněni – mnozí přišli o končetinu.
Amaniho rodiče se o úmrtí svého syna dozvěděli několik hodin po útoku.
Zpráva je zdrtila. Také pro mladou dívku, která byla na svého sourozence
hodně vázána, to byl zásadní životní zlom. „Nejprve jsem obviňovala Boha
a volala jsem k němu, proč se to stalo. Později jsem nalezla určité smíření.
I když strůjci toho strašného činu museli být velmi zlí lidé a nebylo snadné
jim odpustit, přesto mi Bůh daroval svůj pokoj…“
Smrt Ritina syna uvrhl rodinu do zoufalství. „Poté, co můj syn zemřel,
úplně jsem ztratila chuť k životu. Cítila jsem strašlivou prázdnotu a uzavřela
jsem se do sebe. Ztratila jsem několik příbuzných. Někteří přátelé mého syna
se rovněž stali oběťmi útoků
militantů.“
Amani však i přesto
popisovala, jak její rodinu
vel­mi povzbudila pomoc
od křesťanů v zahraničí.
Našemu misijnímu týmu
řekla: „Než jsem se setkala s vámi, nevěděla jsem,
že se o nás lidé tak zajímají. Podnikli jste dalekou cestu, abyste vyslechli příběV Sýrii dochází k útokům na křesťany již delší dobu. Letos hy zdejších křesťanů a lépe
o velikonocích (5. dubna) zaútočili radikálové Islámského
státu na syrskou vesnici Tel Nasri a vyhodili do povětří pochopili, čím procházíme.
tamní kostel syrské pravoslavné církve (na snímku před A to pro nás znamená velútokem).
mi mnoho.“
Pro chvíli, jako je tato
Během návštěvy Bejrútu
jsme se setkali s ještě jednou křesťanskou pracovnicí, která se věnuje zvěstování evangelia v rámci
jedné syrské misie. Tato
žena jménem Debra cestovala s trojicí žen z Damašku,
aby se s námi mohla setkat.
Během rozhovoru nám připomněla, že podle střízlivých odhadů přišly od roku
2011 v Sýrii o život desetiti- Zachraňte křesťany na Blízkém východě! Syrští křesťané
síce křesťanů. „V důsledku se shromáždili v libanonském Bejrútu před budovou OSN,
toho mnozí odešli ze země,“ aby volali po záchraně křesťanů ohrožovaných militantvysvětluje Debra. „Jsou pře- ními islamisty.
svědčeni, že se Sýrie stane
muslimskou zemí, a proto chtějí emigrovat a najít si jiné místo k životu.“
„Za těch čtyři a půl roku se aktivity církví kvůli zmíněným událostem
velmi omezily. Dříve u nás žila spousta křesťanů a konala se setkání, přicházeli k nám řečníci ze zahraničí, pořádaly se křesťanské tábory. Nyní to
všechno skončilo.“
„Kdysi byla Sýrie křesťanská země,“ pokračovala Debra. „Pokud ale
budou odcházet další a další křesťané, bude všechno navždycky ztraceno.
Už se nebudeme počítat ke křesťanským zemím. Například z mého sboru
odešli i někteří nejaktivnější představitelé… ti, kteří tuto církev kdysi zbudovali.“
S ohledem na strašlivé násilí a ztráty jsem pak Debře položil otázku, zda
má vůbec cenu v Sýrii setrvat a konat tam nějakou křesťanskou službu. Okamžitě a rozhodně odpověděla: „To je to nejduchovnější, co lze dělat. Dává
mi to příležitost pomáhat druhým, těm, kteří prošli ještě horšími věcmi než
já. Jsem na tom z psychologického hlediska lépe než ti, kteří přišli o někoho
blízkého nebo kteří trpí hlubokými depresemi.“
V každém případě pro ty, kteří v Sýrii setrvávají, je život mimořádně
obtížný. Ve skutečnosti sama Debra během války v Damašku unikla smrti
jen o vlásek. Stalo se to na jednom kontrolním stanovišti. Hlídkující voják
začal Debře nečekaně ukazovat, aby se zařadila do jiného pruhu, ačkoli jí
to připadalo značně nelogické. „Vrtalo mi hlavou, proč mě tam směroval
a nechápala jsem to.“
Několik okamžiků po projetí kontrolním stanovištěm ohlušil Debru
mohutný výbuch. Někdo hodil granát na cisternu s naftou. Kdyby Debra
nepřejela do jiného pruhu, její auto by bylo rozmetáno. Muslimský voják jí
svou spontánní reakcí zachránil život. „Byl to Bůh, který stál při mně,“ prohlásila Debra. Následujícího dne přinesla Debra tomuto vojákovi Bibli a podě
kovala mu za jeho pohotovou reakci.
Debra se svým týmem
nedistribuují jen potraviny, ale také zájemce obdarovávají Biblemi – křesťany i muslimy. „Snažíme se
pomoci lidem při pochopení evangelia. Když jim dáváme s přídělem jídla i Bibli,
naznačujeme jim, že v životě nejde jen o fyzický hlad,
Od začátku syrského konfliktu již ze země uprchly téměř ale také o hlad duchovní.“
čtyři miliony obyvatel, převážně žen a dětí. Jde o jeden z nejTřebaže Debru bombovětších exodů novodobé historie. Největší nápor nesou sousední země – Libanon, Jordánsko a Turecko, které se potý- vý incident značně vyděkají s přílivem uprchlíků. Jejich počet dramaticky vzrostl sil, přesto se nenechala
v roce 2013, kdy se situace v zemi značně zhoršila.
odradit, aby přerušila svoji pětadvacetiletou křesťanskou službu. Je přesvědčená, že Bůh si ji připravil pro toto kritické období
syrské historie a jak nám řekla, stále si připomíná biblický příběh Ester, jejíž
role byla vymezena slovy: Pro chvíli, jako je tato (Ester 4,14).
Zástupy se obracejí ke Kristu!
Pavel, o kterém jsme se zmínili na začátku tohoto článku, čelí při zvěstování evangelia často přímému nebezpečí. Jako obchodníkovi se mu velmi
dařilo, jak v Sýrii, tak i v dalších okolních zemích, ale jeho podnikání ukončila válka. Ta však neudusila jeho křesťanskou službu. Když hovoří o syrském exodu, vyjadřuje pocity, které jsou podobné ostatním dotazovaným
křesťanům: „Cítím velký smutek, ale nemohu nikoho obviňovat z toho, jak
řešil svoji naléhavou situaci. Někteří odešli, aby zachránili své děti…“
Pavel pak líčil těžkosti těch, kteří v zemi zůstali. Podle jeho slov však
obtíže ostatku syrských věřících spíše přispívají k utvrzení víry. „Pronásledování tyto křesťany posiluje,“ prohlašuje Pavel. „Pro
církev je důležité, aby čas od
času procházela těžkostmi,
jen tak může růst víra věřících.“ Jak Debra, tak i Pavel
svědčí o tom, že ti, kteří
v zemi zůstali, se stali mnohem horlivějšími při vydávání svědectví o Boží lásce
druhým lidem.
„I když tak mnoho lidí
Ačkoli mají tito syrští křesťané za sebou velké strádání, stali
odchází,
anebo se k tomu
se ochotně spolupracovníky Hlasu mučedníků, aby sloužili
chystá – kvůli militantním
potřebným krajanům.
10
skupinám jako je Islámský
stát – divil bych se, kdyby
křesťanství bylo ze země
s tak silnými křesťanskými
kořeny zcela vymýceno.
Nemůžeme obviňovat Boha
kvůli tomu, co se u nás děje,
protože on je dobrý v každém
čase,“ nabádá Pavel. „Má
svůj plán pro každého člověka i každou zemi. Proto
mu musíme i nadále důvěřovat, což je právě nyní to Válkou poničený Damašek
nejdůležitější.“
Tento věrný služebník evangelia horlivě vyznává, že to, čím nepřítel
zamýšlí působit zlo, si Bůh nakonec používá k dobrému: „Toto je právě
příhodná doba k evangelizaci. Lidé si kladou mnoho otázek nad tím, co se
nyní děje, a jsou přístupní zvěsti o Kristu. A je mezi nimi i velké množství
muslimů.“
Některé sbory, které se věrně drží svědectví Písma, a k nimž patří i Pavlova
církev, hovoří o obrovském nárůstu počtu členů. „Naše církev i další sbory
zažívají příliv velkého množství lidí,“ dodává Pavel. Také Debra si všímá mnohem větší otevřenosti evangeliu. „Týká se to zejména moderních muslimů,“
poznamenává. „Ti jsou nyní ke křesťanům mnohem přátelštější a uvědomují
si, že jejich vlastní náboženství v sobě obsahuje potenciál násilí.“
Pavel své líčení uzavírá slovy, že Bůh má nepochybně pro Blízký východ
v zásobárnách svého Království ještě „velké věci“. S vědomím toho, že Pán
v těchto obtížných časech mocně pracuje v srdcích lidí, prosí Pavel křesťany
z celého světa o modlitby: „Vaše modlitby způsobí změnu!“
– Hlas mučedníků, Kanada, červen 2015
Křesťanský exodus v Iráku
Islámský stát se dramatickým způsobem snaží změnit tvář Sýrie a Iráku
a bez milosrdenství útočí na příslušníky muslimských i křestanských menšin. Zástupci britské organizace Hlasu mučedníků (nesoucí název Release
International) podnikli v únoru cestu do severního Iráku, aby se setkali
s lidmi, které tato krize přímo postihla.
Strach je mezi šíitskými utečenci přímo hmatatelný. Jsou polapeni mezi
islámskými džihádisty a Kurdistánem. „Nemáme žádnou vodu, ani lékaře.
Snad všechny děti jsou nemocné,“ stěžují si zoufale.
Jeden mladý otec drží v náručí zavinuté vyhublé dítě a chrání ho před
poledním žárem. Dítě se narodilo teprve před třemi dny.
Další lidé hledají stín pod různě zhotovenými přístřešky, vytvořenými
z přikrývek a hadrů pověšených mezi ploty, větvemi nebo automobily. Na
naše otázky odpovídají, že za jejich současnou zoufalou situací můžou stejní
teroristé, kteří nyní ovládají Mosul.
11
Nedaleko před nimi leží
přechod do Kurdistánu. Jen
několik kilometrů na jih jsou
sunnitští muslimští džihádisté, kteří šíitské muslimy
považují za heretiky, nezasluhující si nic jiného než
smrt.
Nejsou to ale jen šíité, kteří jsou na útěku.
Povstalci z IS dali křesťanům v Mosulu, iráckém druhém největším městě, příkře
na vybranou – buď přijmou
Bojovníci islámského státu se snaží v Mosulu vymýtit veš- islám, nebo se podrobí jejich
keré stopy po křesťanství. Kříže na věžích kostelů nahrazují
brutální vládě, nebo budou
vlajkou svého fanatického hnutí.
popraveni. Ty, kteří utekli,
povstalci připravili o všechno. Zabavili jim jejich domy, peníze i veškerý
ostatní majetek a nechali je na poušti.
Křesťanská enkláva Karakoš (někdy také Bachdída) je Mosulu nebezpečně
blízko. Setkali jsme se tam s křesťanskou rodinou, která na vlastní kůži
prožívá útrapy zdejších obyvatel. Thiar a jeho žena utekli se třemi dětmi
z Karakoše, když na město začaly padat dělostřelecké granáty. Uchýlili se
do nedalekého Arbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu, ale později se
mohli vrátit, když kurdští Pešmegrové postup IS zastavili. Nicméně bojovníci IS byli vzdáleni jen asi 5 km od Karakoše.
Thiarova tvář nese stopy velkého napětí a vyčerpání. Jeho rodina prchala
poprvé již v roce 2010, ještě v době, kdy žili v Bagdádu. Tehdy do jejich kostela vtrhli teroristé, zatarasili dveře a začali po přítomných věřících střílet. Když na místo dorazily bezpečnostní složky, atentátníci odpálili sebevražedné nálože. Mezi více jak padesáti zabitými křesťany byli i dva jejich
blízcí příbuzní.
Za útok přijali odpovědnost militanti IS, kteří v prohlášení označili tento
kostel za „špinavou modlářskou díru“.
Avšak potíže pro Thiara a další irácké křesťany začaly již před rokem
2010. „Bombové útoky a vraždění zde máme již od roku 2003,“ říká Thiar.
A naděje na zlepšení není. „Nemáme zde budoucnost ani my ani naše děti.
Modlím se, abychom mohli odtud odejít, abychom mohli žít jako lidi, měli
nějaké bezpečí a jistoty a mohli důstojně vychovávat své děti.“
Za několik týdnů po naší návštěvě Karakoše, byla kurdská Pešmerga, která
město chránila, zatlačena lépe vyzbrojenými povstalci do Arbílu. Karakoš
padl, a Thiar musel s rodinou opět uprchnout do Arbílu.
Chaldejský arcibiskup Bashar Matti Warda ve svém sídlu v Arbílu pro Hlas
mučedníků uvedl: „Všem křesťanům jsme vzkázali, aby raději opustili své
majetky a zachránili si holé životy, neboť život je cennější. Modlete se za
zdejší křesťany v jejich chaotické situaci.“
12
Zatímco arcibiskup mlu‑
vil, zračila se v jeho tváři
rezignace. V rozhovoru
dále uvedl: „Od roku 2003
odešla ze země celá polo‑
vina křesťanů. Útoky na
věřící byly enormní. Bylo
nás kolem milionu, nyní je
nás sotva 300 000. Mnozí
křesťané již ztratili důvěru
v tuto zemi a svoji budouc‑
nost v ní.“
A s Islámským státem, Chaldejský arcibiskup Bashar Matti Warda z Arbílu vyjakterý se snaží tento region dřuje v souvislosti s budoucností křesťanství ve své zemi
přeměnit na jakýsi svůj cha‑ nejhorší obavy.
lífát, se věci ještě zhoršily,
mnohem zhoršily.
„Červen minulého roku byl prvním měsícem za uplynulých 1600 let, kdy
se v Mosulu nesloužila mše – stalo se to úplně poprvé,“ prohlásil arcibiskup
Warda, který se obává, že exodus křesťanů nebude moci zastavit a povede
nakonec k vymizení křesťanství v celém regionu.
„Děsí mě představa této země, ve které nakonec zůstanou jen křesťanské
památky pro turisty. To by byl smutný příběh.“
Další iráčtí křesťané předpovídají, že křesťané ze země vymizí během
následujících deseti let. Thiarova rodina opustila Irák již celá. A Thiar pro‑
hlašuje, že se bude chtít dostat s rodinou do Evropy.
Ale i za takových zoufalých podmínek víra přežívá. Thiar až příliš dob‑
ře zná bídu šíitských uprchlíků chycených u hranic. Navzdory tomu se upí‑
rá k věčné naději: „Ježíš je náš Ochránce a Spasitel,“ prohlašuje. „Je s námi
za každé situace. Povzbuzujeme nyní jeden druhého, abychom se ještě více
přimkli k Ježíši. On jediný
nás může zachránit.“
A navzdory všemu čím
Thiarova rodina prošla,
nežádá o modlitby za sebe,
ale za svoji zemi. „Prosím
křesťany v zahraničí o modlitby, jak za všechny Iráčany, tak i za zdejší křesťany.
Potřebujeme pokoj Kristův.
Prosíme Ježíše, aby přinesl do
této země svůj mír. Potřebujeme jeho mír.“
– Hlas mučedníků, Aus‑ Syrští křesťanští utečenci si na své stany v Arbílu napsali:
„Ježíš je světlo světa.“
trálie, únor 2015
13
Útěk před Islámským státem
Mohammed a Sára nás se svými dvěma dcerami přivítali ve svém provizorním domově – školní tělocvičně, ve které nalezlo dočasné útočiště celkem 78 lidí. Pro vytvoření soukromí si noví obyvatelé prostor rozdělili navršenými matracemi. Navzdory těžkostem, které má jeho rodina za sebou, si
Mohammed uchovává hlubokou úctu a důvěru v Boha. Při pohledu na jejich
hezké dcerky, které byly z naší návštěvy nadšené, se nám ani nechce věřit,
čím si prošly. Vyprávění, které následně posloucháme, může působit až dobrodružně, dokud si člověk nezačne uvědomovat, že jde o tvrdou realitu, a že
rodina nemá ani svoji ložnici, toaletu nebo blízké přátele.
Ještě nedávno si všichni žili šťastně a spokojeně v iráckém Mosulu.
Mohammed měl dobrou práci a svou rodinu bez problémů uživil.
Ztráta dítěte a třicetivteřinový teror
Manželé měli postižené sedmiměsíční dítě. Jen několik dní před incidentem, který zcela změnil jejich život, dítě zemřelo. Následující neděli chtěla
Sára jít i přes zármutek a bolest do kostela, aby se před bohoslužbami jako
jindy modlila s ostatními ženami. V neděli ráno vysadil Mohammed svoji
ženu u vchodu do kostela a sám jel najít místo na zaparkování auta. Měl
u sebe obě dcery a s nimi čekal do začátku bohoslužeb, zatímco se Sára
účastnila modlitebního setkání.
Sára právě hovořila s místním pastorem, když do kostela vtrhli ozbrojení
muži a začali na přítomné střílet z automatických zbraní. Třebaže se to zdálo
lidem v kostele jako celá věčnost, střelba trvala jen asi třicet vteřin. Lidé
se okamžitě vrhali na podlahu, některé kulky jen zranily, jiní byli na místě
mrtví. Sára zakopla o nějaké ležící tělo a padla na ně. Zůstala však nehybně
ležet a slyšela, jak jí nad hlavou sviští kulky. Byla to nekonečná chvíle, než
střelba ustala a utichla i její ozvěna.
Mohammed slyšel střelbu a řekl dcerám, aby zůstaly v autě, dokud se
nevrátí. Sám s hrůzou běžel do kostela, aby zjistil, co se stalo, a zda je jeho
manželka ještě naživu.
Jak rychle se útočníci
objevili, tak rychle i zmizeli.
Sáře pískalo v uších, pokoušela se vstát, ale znovu
upadla, jak se smekla na
kluzké podlaze potřísněné
krví. Mohammed, který
mezitím přiběhl do kostela,
uviděl svoji ženu celou od
krve a vrhl se k ní. Po chvíli
oba pochopili, že krev na
Sářiných šatech pochází od
Mohammed a Sára vkládají budoucnost své rodiny do jejich sestry v Kristu, která
ležela mrtvá na zemi. Sára
Božích rukou.
14
propukla v zoufalý pláč a její manžel se ji snažil
utěšovat. Ale ani jeden z nich nedokázal pochopit, proč někdo takto zabil zcela nevinné lidi.
Podle pozdější zprávy byly při tomto útoku
zabity tři osoby a dvanáct jich bylo zraněno.
Sára se původně chtěla jen posílit společnou
modlitbou a trochu utišit zármutek nad ztrátou dítěte. Místo toho se stala svědkem podlého
teroristického útoku na křesťany.
Útěk z Iráku
Mohammed se následně rozhodl, že nastal
distribuci naší pomoci mezi
čas z Mosulu odejít a započal ihned s přípra- Při
iráckými uprchlíky nám vydatně
vami. Jejich úmorná dvanáctidenní cesta by pomáhají místní křesťanští vojáci.
vydala na samostatný příběh, ale nyní je celá Každá rodina od nás dostane balírodina již v bezpečí svého provizorního domova, ček s nejnutnějšími věcmi, celkem
šestnáct položek.
kde pobývají zatím dva měsíce.
Zeptali jsme se Sáry, jak se vyrovnává s traumatem oné děsivé události.
K tomu nám řekla: „V noci se každou chvíli probudím a začnu plakat. Manžel
se mne snaží utěšovat, ale moje sny jsou velmi reálné. Na to, co se tehdy
stalo, nikdy nezapomenu.“
Mohammed říká, že i když si zachránili život, připadá si nyní jako ve
vězení. „Nechci být nevděčný, ale chtěl bych pracovat a živit svoji rodinu,
jsem z toho všeho často opravdu zoufalý. Rádi bychom odešli do Austrálie. Ale než se to všechno vyřídí, bude to trvat minimálně dva roky. Ale co
dělat do té doby?“
Je to smutné slyšet tato slova od tak pěkné a nadějné rodiny. Vyprávění
Mohammeda a Sáry a příběh jejich rodiny je jedním z mnoha, které od utečenců z Iráku a Sýrie slýcháme. Hlas mučedníků nyní hledá vhodné způsoby
a vytváří strategický plán, jak jim v rámci existujících možností pomáhat.
– Hlas mučedníků, Austrálie, únor 2015
Z p r á v y z e s v ě t a Korea
Po sedmdesáti letech je země stále
rozdělená
15. srpna 1945 se Korejský poloostrov rozdělil podél 38. rovnoběžky. Rusko
a Japonsko spravovaly dočasně sever, zatímco jih byl pod správou USA. Toto tehdejší
svévolné rozdělení Koreje vyústilo do vzniku zcela rozdílných polovin, které známe
dnes – na jedné straně polovina „zcela bezbožná“, a na straně druhé, dalo by se říci,
„super zbožná“.
Odkaz prvních křesťanských misionářů
z přelomu 18. a 19. století má v obou polovinách země také dramaticky rozdílný charakter. Režim na severu své občany pro jejich víru
vězní, mučí i popravuje, zatímco na jihu existují největší křesťanské sbory na světě, řadící
se počtem vyslaných misionářů na druhé místo na světě, hned za USA.
Avšak co předcházelo rozdělení Koreje? Právě bohatá křesťanská historie severu je překvapující skutečností. Začátkem 20. století se
o Pchjongjangu hovořilo jako o „Jeruzalémě
15
Východu“, jehož siluetu zdobilo množství křížů
na věžích kostelů.
V ostrém kontrastu se současností byli lidé
na severu vždy mnohem otevřenější a tolerantnější ve srovnání s konzervativním, tradičně
zemědělským jihem. Hranice se zbytkem kontinentu předurčovala právě sever k obchodní a kulturní výměně s Čínou a Mandžuskem.
Mladí američtí misionáři, kteří do země proudili v osmdesátých letech 19. století, se ve svém
počínání s úspěchem soustředili zejména na
evangelizaci, vzdělání a medicínu. Stavěly se
kostely, školy a nemocnice a byla k dispozici
i nedávno přeložená korejská Bible. Desetiletí
misionářské práce vyústilo v roce 1907 ve velké probuzení v Pchjongjangu, jehož projevem
byla veřejná modlitební vyznání víry, při nichž
křesťané činili pokání mj. i z nenávisti k Japoncům, kteří od roku 1904 zemi okupovali. Z hromadných obrácení pak po celé zemi vyrůstaly nové sbory.
Obsazení Koreje Japonskem a dosazená
loutková vláda v letech 1910–1945 představovaly pro Koreu období celkové devastace.
Strádala tehdy buddhistická a konfuciánská tradice i církev. Po skončení druhé světové války
a rozdělení země v roce 1945 začaly na severu
útoky proti církvi. V roce 1948 oficiálně vznikla
Korejská lidově­‑demokratická republika, a s ní
přichází trvalé pronásledování a potlačování
křesťanství a všudypřítomný psychický teror
pod vůdcovstvím Kim Ir­‑sena. Před jeho stalinistickou utopií uprchli v té době mnozí křesťané do Jižní Koreje.
Následovala Korejská válka (1950–1953)
a s ní zákaz veškerých křesťanských boho16
služeb. Křesťané, kteří v zemi zůstali, se museli
se svou vírou přesunout do „podzemí“.
Třebaže je Severní Korea dnes ateistickou
a totalitární zemí, misionářské aktivity jsou v ní
nadále živé, především podél hranice s Čínou.
Podle politologa Andreje Lankova má tamní
režim z křesťanství smrtelnou hrůzu. Komunističtí pohlaváři se ho obávají jako konkurenční ideologie a duchovního zdroje odporu.
Mají k tomu pádné důvody ve stále větším růstu podzemních „katakombních“ církví s křesťany připravenými čelit mučení, pracovním táborům a třeba i popravě.
V Jižní Koreji dnes křesťané tvoří celou
třetinu populace. Tento fenomenální nárůst
(z původních 2 % před Korejskou válkou) lze
částečně vysvětlit sociálními a ekonomickými
faktory. Padesátá léta znamenala temné období
poznamenané válkou. Poválečná snaha o obnovu národa dobře podporovala protestantská
pracovní etika razící tvrdou práci jako způsob
k dosažení světového úspěchu. V něm mnozí
viděli i znamení Božího požehnání. Návaznost
na americké církve posilovalo korejskou snahu
o modernost, ale růst korejské církve měl i svoji autentickou spiritualitu.
Již před válkou a později za okupace a v době
pronásledování vystupovali mnozí křesťané do
hor kolem Soulu a celé hodiny před úsvitem se
modlili a přimlouvali za svoji zemi. Toto hnutí tzv. Modlitebních hor pokračuje až dodnes,
avšak nyní se omezuje především na vybudovaná meditační střediska. Korejská modlitba
je intenzivní, často s mnoha hlasitými projevy. I dnes řada církví v Koreji praktikuje ranní
modlitbu před úsvitem, stejně jako celonoční
páteční modlitby.
Od devadesátých let se však růst církví zpomalil. Někteří komentátoři poukazují na souvislosti s rostoucími životními standardy, svoji
vinu nesou podle nich i různé skandály a hašteření velkých církví. Ale díky proslulé korejské nezlomnosti a pracovitosti i vrozené touze Korejců po komunitě zůstává i dnes tamní
církev velmi silnou.
– World Watch Monitor, 14. srpna 2015
B i bl i ck é zam y š len í Víra přemáhá i pády
„(Vrabec) nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (Matouš 10,29).
Čínský pastor Wang Min­‑tao riskoval život za japonské okupace, jen aby
zachoval naprostou věrnost evangeliu. Kromě jiného odmítl pověsit do svého
kostela obraz japonského císaře. Později se podobně vzepřel uctívat obraz
Mao Ce­‑tunga. Jako důvod komunistům uvedl, že v kostele nemají ani obraz
Ježíše Krista.
V roce 1955 byl zatčen za to, že nechtěl dělat kompromisy s komunisty. Celé
dva roky byl podroben extrémním technikám vymývání mozku. Pološílený
od mučení nakonec podepsal přiznání svých „imperialistických“ prohřešků
a následně byl propuštěn.
Ale na svobodě neměl pokoje. Stále ho pronásledovala myšlenka: „Zapřel
jsem jako Petr, jsem Jidáš.“ Nakonec šel na úřad a tam prohlásil, že své
doznání odvolává. V důsledku toho byl zatčen nejen on, ale i jeho manželka.
Z vězení napsal biblická slova: „Nestrachujte se o mne, mám větší cenu než
mnoho vrabců.“ Ve vězení nakonec zemřel.
Kdysi jako prominentní křesťanský představitel zapřel svoji víru, pad‑
nul. Ale ani vrabci nepadají ze stromu bez vůle Otce v nebesích. A tedy ani
křesťané nepadají bez vůle svého Otce.
Proč by ale Bůh měl dovolit, abychom upadli do hříchu? Daniel říká: „Zčásti
padnou i rozumní, aby v nich bylo vyvoláno tříbení a aby byli vybíleni…“
(Daniel 11,35, Hegerův př.)
Pády, ze kterých se vracíme k Hospodinu, jsou zdrojem pokory, světla,
síly i útěchy druhým.
„Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha,“ (Řím 8,28).
A Augustin k tomu dodává, „dokonce i jejich hříchy“.
– Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching Toward the Heights
Elektronické knihy
Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických knih za
zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou knihou přibližně dvě
třetiny ceny). Podrobnější informace a formulář na případné dotazy nalez­nete na adrese
www.hlas-mucedniku.cz
Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:
[email protected] [email protected]
Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku
Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:
www.persecution.com www.persecution.net
Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese
www.hlas-mucedniku.cz
MuČedníci kŘesŤanské víry
Skryté kameny v základech církve
Paulo Uchibori a jeho synové
Japonsko, 1627
Vlna krutého pronásledování církve v Japonsku se objevila již začátkem 17. století a připravila
o život mnoho křesťanů.
20. února 1627 byl se svou manželkou a třemi
dětmi zatčen církevní představený Paulo Uchibori,
který se provinil hlavně tím, že poskytoval přístřeší misionářům. Toho dne bylo kromě Uchiboriho
rodiny zatčeno dalších 37 křesťanů, které do naha
vysvlečené tloukli a vláčeli po městě, aby je pak
uvrhli do vězení na proslulém hradě Šimabara.
Na druhý den křesťany krutě mučili. Protože
z nich ale vrchnost nechtěla udělat hned mučedníky, snažila se je tím nejsurovějším mučením přimět
k tomu, aby se své víry zřekli. Jeden z vojáků se
s nožem v ruce posměšně ptal Paula: „Kolik prstů
mám tvým dětem uřezat?“ Paulo odpověděl: „To
je na tobě.“
Vojáci pak třem Uchiboriho synům uřezali
všechny prsty kromě palce a malíčku s výsměšným
komentářem, že křesťané by měli mít méně prstů
než zvířata. Děti při tomto brutálním činu projevily
Hlas mučedníků Vychází pětkrát do roka.
V prosinci vychází dvojčíslo.
Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury
ČR pod evidenčním číslem
MK ČR E 12970
Bulletin vydává občanské sdružení
Pomoc pronásledované církvi
K hlavním cílům tohoto sdružení patří:
• poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­
sledovaným a potřebným křesťanům
• informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů
• podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá
o křesťanských mučednících a svědcích víry.
Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou
misijní organizací International Chris­tian Association
(ICA).
Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no
na biblickém verši epištoly židům 13,3:
1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech,
velkou statečnost, která udělala na všechny přihlížející velký dojem.
Vojáci potom spoutali ruce šestnácti křesťanům,
včetně Paula a jeho dětí, a opakovaně je ponořovali do ledové vody Šimabarské zátoky. Ale ani
tím křesťany nepřesvědčili, aby se své víry vzdali.
Mučitelé nechali nakonec Uchiboriho syny před
zraky jejich otce utopit. Než se definitivně zavřela
voda oceánu nad Antoniem, nejstarším z nich, stačil
ještě zavolat: „Otče, měli bychom děkovat Bohu, že
nám daroval tak velké požehnání.“
Po utonutí jeho synů namalovali vojáci na
Uchiboriho tvář tři japonské znaky vyjadřující slovo „křesťan“, a na jeho kimono napsali: „Odsouzen
za to, že je křesťan. Zakazuje se takovým lidem
pomáhat nebo jim poskytovat přístřeší.“ Poté ho
vozili po ulicích města na výstrahu ostatním.
Několik dní po smrti svých synů byl Uchibori s dalšími patnácti křesťany převezen na sopku
Unzen, kde měli být znovu mučeni. Tam Paula mnohokrát spouštěli hlavou dolů nad vařící se sirné
vody vulkánu. Při každé této děsivé proceduře se
Uchibori hlasitě modlil. Nakonec jeho tělo vhodili
do vroucího vřídla.
Příběh Paula Uchiboriho a jeho synů se stal
trvalou inspirací nejen pro japonské křesťany, ale
je svědectvím o síle křesťanské víry i nám.
kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,
prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci.
2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků.
3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním
v bývalých komunistických zemích.
4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista
ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech.
5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na
křesťanech.
Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se:
Hlas mučedníků
pošt. přihrádka 21
377 01 Jindřichův Hradec
Účet pro dobrovolné příspěvky:
ČSOB Jindřichův Hradec
č. ú.: 131257607/0300